{"src_title": "Anna Seghersová", "tgt_title": "Anna Seghers", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v roce 1900 v německé Mohuči v rodině židovského obchodníka se starožitnostmi a znalce umění Isidora Reilinga a Hedwigy Reilingové (rozené Fuldové). Vystudovala historii, dějiny umění a sinologii v Kolíně nad Rýnem a Heidelbergu; v roce 1924 získala doktorát za dizertaci o Rembrandtovi. V roce 1925 se provdala za maďarského sociologa Lászla Radványiho, se kterým měla dvě děti – syn Peter se narodil v roce 1926 a dcera Ruth v roce 1928 – a se kterým se rok nato přestěhovala do Berlína. V roce 1927 uveřejnila svou první povídku \"Grubetsch\" pod pseudonymem Seghers – ten byl odvozen od jména jejího oblíbeného nizozemského malíře Hercula Segerse. V roce 1928 vstoupila do \"Komunistické strany Německa\" a o rok později do \"Svazu proletářsko-revolučních spisovatelů Německa\". V roce 1933 byla po nástupu nacismu k moci zadržena gestapem, ale podařilo se jí přes Švýcarsko utéct do Paříže. V nacistickém Německu byly její knihy posléze zakázány a páleny. V Paříži spolupracovala při vydávání časopisu \"Neue Deutsche Blätter\", po dobytí Francie byl její muž zatčen a internován v táboře La Vernet v jižní Francii. Seghersová se přestěhovala do Marseille, kde bojovala o jeho propuštění a hledala cestu k emigraci. V březnu roku 1941 se jí s celou rodinou podařilo přes Martinik a New York emigrovat do Mexika, usazuje se v Mexico City a v roce 1942 zde píše svůj nejslavnější román Sedmý kříž, který byl v roce 1944 Fredem Zinnemannem zfilmován. V roce 1947 se vrací zpět do Německa. Usazuje se v Západním Berlíně, je členkou \"Jednotné socialistické strany Německa\". V roce 1950 se přestěhovala do Východního Berlína, účastní se \"1. světového mírového kongresu\" a spoluzakládá \"Německou akademii umění\". Od roku 1952 byla předsedkyní \"Svazu spisovatelů Východního Německa\", kterou zůstala až do roku 1978, poté zůstala jeho čestnou předsedkyní. Ve stejném roce umírá její manžel, Seghersová umírá ve Východním Berlíně roku 1983.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Nejvýznamnější literární díla:", "section_level": 1}], "src_summary": "Anna Seghersová, vlastním jménem Netty Radványi, rozená Reiling, (19. listopadu 1900 Mohuč – 1. června 1983 Východní Berlín) byla německá socialistická spisovatelka a esejistka.", "tgt_summary": "Anna Seghers (; 19 November 1900 – 1 June 1983) was a German writer famous for depicting the moral experience of the Second World War. After living in Mexico City (1941–47) and West Berlin (1947-50), Anna Seghers eventually settled in the GDR. The pseudonym Anna Seghers was apparently based on the surname of the Dutch painter and printmaker Hercules Pieterszoon Seghers or Segers (c. 1589 – c. 1638).", "id": 326775} {"src_title": "Antonymum", "tgt_title": "Opposite (semantics)", "src_document": [{"title": "Druhy antonym.", "content": "Antonyma dělíme na: K antonymii se zpravidla řadí i antonyma:", "section_level": 1}, {"title": "Polární antonyma.", "content": "Antonyma polární, nebo též vlastní, graduální, kontrastní, z hlediska logiky kontrární, jsou antonyma, která vyjadřují protilehlé body na polární škále, nepokrývají však celý rozsah nadřazeného pojmu, protože mezi nimi nebo vně nich je ještě alespoň jeden další stupeň:", "section_level": 2}, {"title": "Komplementární antonyma.", "content": "Komplementární nebo též hlediska z logiky kontradiktorní antonyma svými významy rozdělují rozsah nadřazeného pojmu na dvě poloviny. Jde zejména o dvojice slov, z nichž druhé je z prvního odvozeno předponou \"ne-\", ale existují i jiné dvojice: Některá antonyma fungují jako polární nebo komplementární v různých kontextech: Mezi komplementární antonyma se řadí i reverzní antonyma, která popisují opačný proces nebo opačný směr (vektorová antonyma):", "section_level": 2}, {"title": "Konverzní antonyma.", "content": "Konverzní nebo též vztahová antonyma vytvářejí takové dvojice, v nichž jedno slovo vyjadřuje vztah z hlediska jednoho subjektu a druhé slovo tentýž vztah z hlediska druhého subjektu:", "section_level": 2}, {"title": "Kontextová antonyma.", "content": "Kontextová, paralelní, případová nebo nekompatibilní antonyma vytvářejí dvojice slov, která jsou v určitém kontextu vnímána jako protiklady, ačkoliv obecně jsou dvěma z více pojmů téže kategorie:", "section_level": 2}, {"title": "Autoantonyma.", "content": "Autoantonymum, též antagonymum je slovo, které má více významů, z nichž některé jsou si navzájem některým z výše uvedených způsobů protikladná – jde tedy vlastně o homonymní antonyma. Vznikají například vývojovou změnou významu slova na protikladný nebo zvukovou či psanou shodou rozdílně vzniklých slov. V češtině se vyskytují jen ojediněle: \"zřejmě\" – pravděpodobně i zjevně, \"pedofil\" – přítel dětí i vrah a prznitel dětí, \"soudruh\" – přítel i představitel nepřátelské mocenské struktury, \"zřízený\" – založený i (ro)zbitý. Autoantonyma jsou typická pro archaické jazyky, například čínštinu. Ve velké míře jsou zachovaná například v latině (\"imago\" – obraz i vzor, \"altus\" – vysoký i hluboký, \"clam\" – potichu × \"clamare\" – křičeti), řečtině (\"farmakon\" – lék i jed, \"hagios\" – svatý i ohavný), angličtině (\"apparent\" – zjevný i domnělý, \"virtual\" - opravdový i zdánlivý). Některé slovní kořeny mají v příbuzných jazycích nebo v různých fázích vývoje jazyka opačný význam (\"host\" je v latině \"nepřítel\", \"úžas\" je v ruštině \"hrůza\", \"strašlivý\" ve staročeštině znamenalo \"bojácný\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonymum (z řec. αντί \"anti\" \"proti\"; ὄνομα \"onoma\" \"jméno\"), též opozitum /opozita/ označuje slovo opačného, protikladného významu. Jedno slovo může mít více antonym s různými významy, podle toho, o který druh antonymie jde, v jakém kontextu a na které významové škále k antonymii dochází, popřípadě ke kterému z více významů slova se vztahuje. Na rozdíl od synonymie a homonymie, které vznikají v podstatě náhodně (nejsou podmíněny vnější realitou), antonyma vznikají v každém jazyce přirozeně z důvodu vyjádřit významový protiklad k některému výrazu. Některá slova antonymní protějšek nemají (zejména číslovky určité, citoslovce).", "tgt_summary": "In lexical semantics, opposites are words lying in an inherently incompatible binary relationship. For example, something that is \"long\" entails that it is not \"short\". It is referred to as a 'binary' relationship because there are two members in a set of opposites. The relationship between opposites is known as opposition. A member of a pair of opposites can generally be determined by the question \"What is the opposite of X?\" ", "id": 344373} {"src_title": "André-Marie Ampère", "tgt_title": "André-Marie Ampère", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ampère se narodil v rodině obchodníka. Rodina žila v Lyonu, ale později se natrvalo přestěhoval do nedalekého Polémieux. V malé vesnici nebyla škola, ale Ampère bez vzdělání nezůstal. Vyučoval ho jeho otec, díky němuž se mu dostalo výtečné vzdělání, zejména v latině a matematice. Ampère byl zázračné dítě s mimořádným univerzálním nadáním. Ve 13 letech poslal mladý Ampér do Académie de Lyon svou první vědeckou práci a do osmnácti let přečetl dvacetisvazkovou Francouzskou encyklopedii. Do Ampèrova života zasáhla významným způsobem Francouzská revoluce. Roku 1793 byl pod gilotinou sťat jeho otec, který byl nespravedlivě obviněn ze sympatií k royalistům. Na osmnáctiletého Ampèra to mělo zničující dopad. Celý rok zůstal uzavřen do sebe. Ze svých depresí se dostal díky vědě a studiu. Zajímal se o matematiku, filozofii, fyziku, chemii a botaniku, ale studoval také psychologii a jazyky, měl rád římskou poezii. V letech 1796-1801 byl soukromým učitelem matematiky, chemie a jazyků v Lyonu. V roce 1802 byl jmenován profesorem fyziky a chemie na Bourg École Centrale. V roce 1803 získal profesuru matematiky, fyziky a astronomie na lyceu v Lyonu. Od roku 1807 do roku 1826 přednášel na École polytechnique v Paříži. Zde se věnoval nejen matematice, ale i chemii a fyzice. Mezi tím byl v roce 1814 byl jmenován členem Francouzské akademie věd za práci v oblasti diferenciálních rovnic. Stal se rytířem Čestné legie a získal členství v řadě vědeckých společností v Evropě. V roce 1826 Ampère začal učit na Collège de France. V roce 1827 byl Ampère zvolen členem londýnské Královské společnosti. V osobním životě se Ampèrovi vedlo hůř. V roce 1799 se oženil s Julií Carronovou a v roce 1800 se narodil jeho syn Jean-Jacques. Manželka ale v roce 1803 zemřela na tuberkulózu, což Ampère těžce nesl. Druhé manželství, s Jean F. Pototovou, uzavřel v roce 1806. V roce 1807 se jim narodila dcera Albine. Manželství nebylo šťastné a v roce 1808 bylo oficiálně odloučeno. Ampèrův syn Jean-Jacques se zajímal o historii a filozofii a v roce 1830 získal místo na katedře historie a zahraniční literatury na Sorbonně. Jeho vztahy s otcem byly ale složité. Dcera Albine se v roce 1827 provdala za důstojníka Napoleonovy armády, ale ten byl alkoholikem a jejich manželství doprovázely problémy. Závěr života prožil Ampèr v existenčních potížích, protože všechny vydělané peníze vždy utratil za vědecké přístroje a pomůcky. Po roce 1830 se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Začátkem léta r. 1836 odjel na inspekční cestu do Marseille, kde náhle zemřel dne 10. června. V roce 1869 byly jeho ostatky slavnostně převezeny do Paříže a uloženy na hřbitově Montmartre do společného hrobu se synem Jean-Jacquesem, který zemřel v r. 1864.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Svou první vědeckou práci v oblasti matematiky napsal již ve věku 13 let. Pokoušel se v ní vyřešit problém konstrukce úsečky stejné délky, jakou má oblouk kružnice. Jeho metoda využívala úvah o nekonečně malých hodnotách. Tato práce však nebyla publikována. V roce 1802 napsal vědeckou práci z teorie pravděpodobnosti \"Úvod do matematické teorie her\", která byla vysoce hodnocena. Přestože byl Ampère matematik, proslulým se stal díky svým objevům v oblasti fyziky. Zabýval se zejména magnetismem a vybudoval základy elektrodynamiky. Jeho jméno nese zákon o silovém působení proudových elementů. V roce 1820 Ampère zjistil, že solenoidní cívka, kterou protéká elektrický proud vyvolává magnetické účinky. Solenoidní cívka, kterou protéká elektrický proud, a která je volně zavěšená nad vodičem, se orientuje jako magnetka. Vyslovil názor, že i v permanentním magnetu vyvolává magnetické pole uzavřené proudy uvnitř magnetu. V roce 1827 postuloval tzv. Ampérovo pravidlo pravé ruky pro přímý vodič (palec ukazuje dohodnutý směr proudu ve vodiči, prsty orientaci magnetických indukčních čar) a Ampérovo pravidlo pravé ruky pro cívku (prsty ukazují dohodnutý směr proudu v závitech, palec ukazuje orientaci magnetických indukčních čar). Navrhl vztah, podle kterého lze vypočítat velikost magnetické síly, která působí na vodič. Směr této síly se dá docela jednoduše určit podle Flemingova pravidla levé ruky, které zní: \"Položíme-li otevřenou levou ruku na vodič tak, aby prsty ukazovaly směr proudu a indukční čáry vstupovaly do dlaně, ukazuje odtažený palec směr síly, kterou působí magnetické pole na vodič s proudem\". Stal se také autorem mnoha měřících technik a vynálezcem galvanometru a komutátoru (sběrač proudu magnetoelektrických strojů). Jeho práce \"Teorie elektromagnetických jevů odvozená výhradně na základě pokusů\" se stala základem nové oblasti fyziky – elektrodynamiky. Dále se věnoval i zemskému magnetismu a pohybu Země kolem Slunce. Kromě fyziky a matematiky se zabýval botanikou, zoologií a chemií. Celý život se též věnoval monumentálnímu pokusu o roztřídění věd a položil tak základ jejich moderní klasifikaci. Rozpracoval dílo \"Pokus o filozofii věd, aneb analytický výklad přirozené klasifikace všech lidských poznatků\", jehož první část byla vydána v r. 1834. Druhou část dokončil a vydal v r. 1843 Ampèrův syn jean-Jacques. V tomto díle jako první použil termín „kybernetika“. Psal také verše a obsáhlá filozofická pojednání o vztahu náboženství a rozumu. Na jeho počest bylo jeho jméno na vědeckém kongresu v Paříži v r. 1881 navrženo pro základní jednotku elektrického proudu. Tato jednotka byla schválena v r. 1893 Čtvrtým mezinárodním kongresem v Chicagu. Jeho příjmení též nese měsíční hora Mons Ampère v pohoří Montes Apenninus. Je také jedním ze 72 významných mužů, jejichž jméno je zapsáno na Eiffelově věži v Paříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "André Marie Ampère (22. ledna 1775 Lyon – 10. června 1836 Marseille) byl francouzský matematik a fyzik, který proslul zejména svými pracemi z oblasti magnetismu a elektrodynamiky.", "tgt_summary": "André-Marie Ampère (; ; 20 January 177510 June 1836) was a French physicist and mathematician who was one of the founders of the science of classical electromagnetism, which he referred to as \"electrodynamics\". He is also the inventor of numerous applications, such as the solenoid (a term coined by him) and the electrical telegraph. An autodidact, Ampère was a member of the French Academy of Sciences and professor at the École polytechnique and the Collège de France. ", "id": 820550} {"src_title": "Anomie", "tgt_title": "Anomie", "src_document": [{"title": "Teorie anomie v díle Émila Durkheima.", "content": "V řadě svých studií analyzoval změnu a sociální integritu. Zajímal se o situaci, kdy je v důsledku sociální změny integrita společnosti ohrožena. V každé společnosti existuje podle Durkheima normativní a hodnotový řád. Pokud se s ním členové společnosti identifikují, funguje společnost normálně. Pokud ale hodnoty nejsou jasně stanoveny, dochází k ohrožení integrity společnosti. Tuto situaci nazývá Durkheima \"stav anomie\", tedy \"stav beznormativnosti a rozkladu norem\" ve skupinách a ve společnostech. Tendence k anomie Durkheim nalézá v souvislosti se sociální změnou v moderní společnosti. Třídní konflikty druhé poloviny 19. století například nechápe jako příčiny krize, ale jako její projevy. Vznikly v důsledku příliš rychlého rozvoje ekonomiky, na který nedostatečně rychle zareagovala proměna morálních norem. Anomie jako rozpad řádu může být historicky podmíněna například válkami, revolucemi či společenskými změnami, při nichž přestávají platit staré normy a dochází k celkovému uvolnění sociální kontroly a současně nové normy nejsou ještě utvořeny a všeobecně akceptovány. Teorii anomie rozpracoval Durkheim především ve své studii o sebevražednosti jako sociologickém jevu. Durkheim rozlišuje mezi sebevraždou \"egoistickou\", motivovanou přetržením vazeb jedince k druhým, a \"altruistickou sebevraždou\", charakterizovanou zdůrazněním pocitu identity se sociální skupinou, který vede až k odhodlání obětovat za ni svůj život. Hlavní příčinou obou sebevražd je příliš slabá nebo příliš silná sociální integrace. Dále Durkheim rozlišuje mezi sebevraždou \"anomickou\" a sebevraždou \"fatalistickou\", které jsou motivovány příliš slabým nebo příliš silným pocitem regulace. K anomické sebevraždě dochází v okamžiku, kdy přestávají platit závazné normy chování skupiny nebo společnosti. Anomie je stavem vyvolaným rozpadem hodnotových a normativních systémů. O fatalistické sebevraždě se Durkheim ve svém díle zmiňuje jen okrajově. Hlavní motivací je na rozdíl od anomické sebevraždy přílišná společenská regulace. Uchylují se k ní jedinci, jejichž touhy jsou potlačovány společenskými normami. Durkheim jako příklad uvádí otroky, kteří v minulosti nemohli změnit své společenské postavení.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Slovo pochází z řeckého ανομία a je složeninou předložky \"a\" = ne a podstatného jména \"nomos\" = zákon. Řekové rozlišovali mezi slovy \"nomos\" (zákon) a \"arché\" (počáteční stav, axiom, princip). Například i monarcha, jako jediný vládce, byl podřízen platným zákonům (\"nomos\"). V původním demokratickém uspořádání městských států byla vláda většiny výrazem \"arché\", protože se jednalo o zvykový systém založený na moci, který nemusel, ale mohl vytvářet zákony (\"nomos\"). Tím pádem původní význam slova anomie označoval cokoliv nebo kohokoliv popírajícího nebo překračujícího zákon, nebo situaci, kdy tyto zákony neplatí, což vyúsťuje v bezpráví.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Émile Durkheim zpočátku používal pojem anomie jinak, než ho chápeme dnes. Ve své studii o dělbě práce (fr. \"De la division du travail social\", 1893) jím popisoval porušování lidské tendence k soudržnosti s ostatními. Ve svém dalším spisu Sebevražda (fr. La suicide, 1897), kde se Durkheim snaží o detailní analýzu sebevraždy, však už tento pojem nabývá jiného významu. A tím je popis nedostatku sociálních regulací, který nastává, pokud nejsou předem přesně stanoveny normy a hodnoty ve společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Anomie jako sociální porucha.", "content": "Tímto fenoménem se zabýval Durkheim zvláště ve svém spisu „Sebevražda“ (1897). Podle něj existují čtyři typy sebevražd. Jedním z nich je i anomická sebevražda, která je podle něj zapříčiněna pocity odcizení a zbytečnosti pramenící z absence či oslabení norem a morálních hodnot. Protipříkladem je sebevražda fatalistická, která může nastat, když jsou lidé nadměrně omezováni a tím jsou v průběhu doby potlačeny jejich vášně. Anomie se u jedince může objevit, např. pokud jeho okolí prodělalo významné změny v ekonomické rovině (týkající se zejména majetku). Obecněji se však dá říci, že podnětem k anomii může být stav výrazného rozporu mezi celkově uznávaným hodnotovým systémem a realitou všedního dne. Toto tvrzení odporovalo předešlým teoriím o sebevraždě, které za příčinu považovaly negativní události zasahující do života jednotlivce následované depresemi. Podle Durkheimova názoru tradiční náboženství poskytovala základ pro sdílení společných hodnot, který právě anomickému jedinci chybí. Dělba práce, která začala převládat od dob průmyslové revoluce, navíc vedla lidi více k sledování svých osobních zájmů než k navazování dobrých vztahů s komunitou. Robert King Merton na pojmu \"anomie\" postavil svoji teorii sociálního napětí. Anomii definoval jako výrazný nesoulad mezi obecně uznávaným hodnotovým systémem ve společnosti a legitimními prostředky pro jejich dodržování. Jinými slovy jedinec trpící anomií by sledoval legitimní celospolečenské cíle, avšak nebyl by schopen těchto cílů dosáhnout prostředky, které by nebyly v rozporu s obecně uznávanými hodnotami z důvodu strukturálních omezení společnosti. Tato situace tak má nutně za následek deviantní chování.Ve stejném smyslu používá pojem \"anomie\" i Friedrich Hayek. Anomie hraje svou roli i ve studiích amerického sociologa Talcotta Parsonse. Ten ji uvažuje jako základ fašizace sociálního života (Parsons: Essays on Sociological Theory, 1964) a zkoumá za tímto účelem situaci v nacistickém a postnacistickém Německu. Jeho závěrem je domněnka, že anomie může být důsledkem jakékoliv situace, která se vymyká předešlým ustáleným definicím situací a symbolů. V západních společnostech bývá tento pojem úzce spjat s pojmem racionalizace, který zavádí již Max Weber. Ta, jako rychle se rozmáhající trend, může ve společnostech vyvolat krátkodobou a v krajních případech až trvalou anomii. Ve většině zemí tento trend nastartoval pokrok a posunul společnost o krok dál. Ne však v Německu, kde dopomohl k revoluci, která měla za následek potlačení demokracie a humánnosti. Anomie, jako sociální porucha, by se neměla zaměňovat s pojmem anarchie. Ten označuje absenci vládců, hierarchie, nebo jakéhokoliv vedení, zatímco anomie vyjadřuje nepřítomnost norem, struktur a organizací. Mnoho zastánců anarchismu tvrdí, že anarchie nutně nevede společnost do stavu anomie, že právě spíše hierarchické vedení se velkou měrou podílí na bezpráví.", "section_level": 1}, {"title": "Anomická dělba práce.", "content": "Anomická neboli nenormální dělba práce je dle Émila Durkheima charakterizována přílišnou rozdrobeností a specializací dělby práce ve společnosti a úpadkem morálních hodnot. Jedinci se snadno stanou izolovanými a ztrácejí kontakt s ostatními lidmi. „Pro to, aby dělba práce produkovala solidaritu, nestačí, aby každý měl svůj úkol. Je třeba, aby každému jeho úkol též vyhovoval.“ (Durkheim: Vzdělání a sociologie, 1922: 368)", "section_level": 1}, {"title": "Anomie v literatuře a ve filmu.", "content": "V existenciální novele / románu \"Cizinec\" Alberta Camuse se hlavní hrdina Meursault snaží bránit ztrátě hodnotového systému vytvořením nového. Po většinu času se tak nachází ve stavu anomie, což dokládá i jeho apatie, vyjádřená hned v prvních řádcích knihy: „Dnes zemřela maminka. Nebo možná včera, nevím.“ Dostojevskij, jehož práce je často považována za filosofickou předzvěst existencialismu, ve svých románech nezřídka vyjadřuje podobné myšlenky. V knize Bratři Karamazovi se postava Dimitrije Karamazova ptá svého ateistického přítele Rakitina: \"„...bez Boha a věčného života? Všechno je pak dovoleno, mohou dělat co se jim zlíbí?\"“ Raskolnikov, anti-hrdina Dostojevského románu Zločin a trest, představuje svou filosofii, když zabije starou lichvářku a její sestru tím, že si odůvodňuje svůj čin slovy: \"„...nebyla to lidská bytost co jsem zabil, byl to princip!“\" \"Stepní vlk\" Hermanna Hesseho také vykresluje velice zřetelný obraz anomie. Hlavní hrdina zde tvrdí, že lidé v době raného středověku netrpěli víc než lidé žijící v době klasické antiky a naopak. Jsou to spíše lidé, kteří žili v období mezi těmito dvěma periodami, kteří trpěli nejvíce, protože neměli v co věřit. Z tohoto pohledu člověk z raného středověku, který by byl vsazen do antického prostředí, by zažíval nesnesitelné pocity sklíčenosti a pohlcující agónie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anomie (z řeckého \"a\" = ne, \"nomos\" = zákon) je označení pro takový stav společnosti, kdy přestávají platit pravidla a normy. Ve vztahu k jedinci vyjadřuje toto slovo stav oslabení norem a morálních hodnot. V politickém smyslu se slovo objevuje už ve starověku, v Bibli a teologické literatuře označuje bezzákonnost v právním, ale i morálním smyslu. ", "tgt_summary": "Anomie () is a societal condition defined by an uprooting or breakdown of any moral values, standards, or guidance for individuals to follow. Anomie may evolve from conflict of belief systems and causes breakdown of social bonds between an individual and the community (both economic and primary socialization). In a person this can progress into a dysfunction in ability to integrate within normative situations of their social world - e.g., an unruly personal scenario that results in fragmentation of social identity and rejection of values. ", "id": 1613919} {"src_title": "Alexandre Dumas mladší", "tgt_title": "Alexandre Dumas fils", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alexandre Dumas mladší se narodil 27. července roku 1824 jako nemanželský syn slavného francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího. Jeho dětství bylo touto skutečností dosti poznamenáno, neboť byl vychováván po penzionátech. Jako mladý muž žil bohémským životem a na živobytí si vydělával literární tvorbou. Po neúspěšném básnickém debutu \"Hříchy mládí\" (Péches de jeunesse, 1847) šel nejprve ve stopách svého otce. Zejména romány \"Dobrodružství čtyř žen a jednoho papouška\" (Les Aventures de quatre femmes et d'un perroquet, 1847) a \"Jindřich Navarský\" (Henri de Navarre, 1851) nezapřou otcův vliv. Současně však začal psát realistické romány, kriticky zobrazující sociální poměry společnosti, z nichž nejznámější je \"Dáma s kaméliemi\" (La Dame aux camélias, 1848). K napsání románu inspiroval Dumase život mladé kurtizány Marie Duplessis, se kterou se seznámil v Saint-Germain-en-Laye, kde od roku 1844 žil po určitou dobu společně se svým otcem. V tomto románu zaujal na svou dobu tak revoluční postoj k sociálnímu postavení padlé ženy, že následná dramatizace z roku 1852 byla cenzurou dlouho zadržována. Její uvedení se však stalo Dumasovým skutečným triumfem (hra inspirovala například italského skladatele Giuseppe Verdiho k napsání opery La traviata) a Dumas se obrátil k divadlu. Ve svých hrách, které vyvolaly mnohé polemiky v tehdejším společenském životě, kriticky zobrazoval mravy druhého císařství, řešil problémy nemanželských dětí, rozvodů, cizoložství, kuplířství atp., zabýval se právy žen, napadal předsudky společnosti a bojoval tak za uzdravení národa oslabeného zhýralstvím a falešnou morálkou. Dumas svým dílem posílil realismus na francouzských divadelních scénách. Roku 1874 byl zvolen členem Francouzské akademie, byl několikrát předsedou Společnosti dramatických autorů a roku 1894 obdržel Řád čestné legie. Zemřel 27. listopadu roku 1895. Katolická církev zařadila „všechny milostné romány\" (\"omnes fabulae amatoriae\") Alexandra Dumase mladšího i jeho esej „Otázka rozvodu\" (\"La question du divorce\") na Index zakázaných knih.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandre Dumas mladší (27. července 1824, Paříž – 27. listopadu 1895, Marly-le-Roi) byl francouzský prozaik a dramatik, nemanželský syn slavného francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího.", "tgt_summary": "Alexandre Dumas (; 27 July 1824 – 27 November 1895) was a French author and playwright, best known for the romantic novel \"La Dame aux Camélias\" (\"The Lady of the Camellias\"), published in 1848, which was adapted into Giuseppe Verdi's 1853 opera \"La traviata\" (\"The Fallen Woman\"), as well as numerous stage and film productions, usually titled \"Camille\" in English-language versions. ", "id": 1731420} {"src_title": "Kyselina askorbová", "tgt_title": "Chemistry of ascorbic acid", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Maďarský biochemik Albert Szent-Györgyi získal v roce 1937 Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství „\"za objevy v oblasti biologického spalovacího procesu, zvláště ve vztahu k vitamínu C a katalýze kyseliny fumarové\".“ Šest let po objevu vitamínů biochemikem polského původu Kazimierzem Funkem zavedl v roce 1919 Jack Cecil Drummond termín „ve vodě rozpustný C“. Kyselina askorbová je ve volné přírodě přítomna také ve vázané formě jako „askorbigén“, jenž ze zelí roku 1956 získal Procházka. V moderní době přísluší daný termín jen jedné z forem kyseliny v rostlinné čeledi brukvovité (\"Brassicaceae\"). Etymologický původ má „kyselina askorbová“ v latinských: \"a\" (nepřítomnost) + \"scorbutus\" (kurděje – onemocnění při deficitu vitamínu).", "section_level": 1}, {"title": "Chemické a biochemické vlastnosti.", "content": "Kyselina askorbová se účastní tvorby žlučových kyselin a v metabolismu pojivových tkání hydroxyluje aminokyseliny lysin a prolin v kolagenu. Stejně tak podporuje začleňování síranů do mukopolysacharidů. Zapojuje se do syntézy karnitinu, derivátu lysinu a methioninu, a ovlivňuje beta-oxidaci mastných kyselin. Zvyšuje aktivitu mikrosomálních enzymů. Askorbáty jsou soli odvozené od relativně silné kyseliny askorbové v redukované formě koenzymu. Ten hraje roli také v degradaci aminokyseliny tyrosinu, čímž se účastní metabolismu katecholaminů – adrenalinu, noradrenalinu a dopaminu. Snadná oxidace molekuly na kyselinu dehydroaskorbovou – tedy oxidovanou formou, způsobuje její výrazné redukční účinky. Kyselina askorbová je schopna vázat reaktivní formy kyslíku, čímž snižuje rozvoj aterosklérozy a zhoršeného prokrvení tkání, omezuje peroxidaci lipidů a profylakticky působí před cigaretovými oxidanty. Podílí se na menší přilnavosti krevních destiček a bílých krvinek na endotelu stěny cév. Podporuje proces hojení. V rámci biotransformace urychluje detoxikaci cizorodých látek a přispívá ke zvyšování imunity. LD při perorálním podání u myši činí 3 367 mg/kg. Cytotoxický účinek by mohl spočívat v aktivaci DNázy a ničení DNA rakovinných buněk. Znehodnocení kyseliny askorbové nastává v kontaktu s kovy či varem. V přírodě se nevyskytující diastereomer, kyselina -isoaskorbová (erythorbová), používaná však jako syntetický konzervant (E315), je co do biologické aktivity 20× méně účinná než kyselina -askorbová.", "section_level": 1}, {"title": "Hladina v krevní plazmě.", "content": "Doporučená denní dávka pro dospělého jedince je 100 mg. Klinické příznaky snížené hladiny v plazmě se objevují při hodnotách ≤ 10 μmol/l, za indikátor nízkého přívodu vitaminu C jsou považovány hodnoty pod 37 μmol/l. Z hlediska prevence aterosklerózy a nádorů se za žádoucí považují hodnoty ≥ 50 μmol/l. Projevy nadbytku z potravy nejsou uváděny. Přibližně 1 % nevyužitého vitamínu C se transformuje na kyselinu šťavelovou. Riziko tvorby ledvinových kamenů je u zdravých osob nízké. Denní příjem by neměl překročit 1000 mg. Podávání velmi vysokých dávek (přes 5 g) může způsobit průjem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina askorbová nebo také kyselina -askorbová, označovaná jako vitamin C, je ve vodě rozpustná organická sloučenina s redukčními účinky, v pevném stavu bílého vzhledu; znečištěná s možným nažloutlým zabarvením. Představuje derivát glukózy, z něhož řada zvířat dokáže danou aktivní látku vyrábět. Člověk ji stejně jako další primáti, morče domácí, ryby z nadřádu kostnatí, netopýři a někteří ptáci, není schopen syntetizovat v důsledku absence L-gulonolaktonoxidázové aktivity a musí ji přijímat v potravě. Řadí se tak mezi vitamíny rozpustné ve vodě, v níž vytváří slabě kyselý roztok. V organizmu působí jako důležitý antioxidant. ", "tgt_summary": "Ascorbic acid is an organic compound with formula, originally called hexuronic acid. It is a white solid, but impure samples can appear yellowish. It dissolves well in water to give mildly acidic solutions. It is a mild reducing agent. ", "id": 1723964} {"src_title": "BeOS", "tgt_title": "BeOS", "src_document": [{"title": "Historie systému BeOS.", "content": "První velký zlom ve vývoji systému BeOS nastal v polovině července 1997. Tehdy mateřská firma uvedla na trh novou verzi systému s názvem BeOS Preview Release (BeOS PR). Hlavním a asi nejdůležitějším rysem této verze byla schopnost plně fungovat na mírně odlišných PowerPC počítačích PowerMac s konkurenčním systémem Mac OS firmy Apple. Uživatelé si tehdy poprvé mohli vybrat svůj hardware. Apple Computer se rozhodla pro další vývoj využít NeXTSTEP. Pro další svůj počítač G3 odmítla odkrýt detaily jeho architektury, a BeOS tak zůstal bez výkonného počítače, na kterém by mohl běžet. BeOS byl proto přepsán znovu. Druhý velký zlom – přechod do světa PC počítačů – se uskutečnil ve dvou krocích během roku 1998. V první polovině tohoto roku se k nadšencům dostala první vývojářská verze pro Intel – BeOS verze 3.0, který však trpěl hardwarovými problémy. Proto ho za několik měsíců nahradil BeOS verze 3.2 (druhá vývojářská verze), který nabízel mnohem širší podporu HW komponent a lepší stabilitu. Slavnostní okamžik nastal v lednu 1999 vypuštěním finálního uživatelského BeOS verze 4.0 pro Intel. Následně se v červnu 1999 objevil systém BeOS verze 4.5, který byl za 3 měsíce vylepšen velkým opravným balíčkem na verzi 4.5.2. V březnu 2000 uveřejnila firma na internetu svůj zcela nový systém BeOS verze 5.0 PRO Edition a současně dala k dispozici freeware variantu známou jako – BeOS 5.0 Personal Edition (BeOS PE). Následovalo několik malých servisních balíčků a definitivně posledním členem rodiny se stal BeOS 5.0.3, který je však dosud masivně používán velkou skupinou skalních příznivců... V roce 2001 byl vývoj BeOS ukončen. Jeho pokračování, vyvíjené jako svobodný software, nese název Haiku.", "section_level": 1}, {"title": "Problém BeOSu s API.", "content": "BeOS bohužel velmi často měnil API rozhraní služeb operačního systému v rámci různých verzí BeOSu. Bylo tak nutné řadu programů neustále přepisovat. V dobových médiích se často o BeOSu psalo jako o „systému, který se nebojí nekompatibilně měnit své API“. To pravděpodobně způsobilo postupný neúspěch. BeOS se potýkal se ztrátou zájmu vývojářů, kteří nekompatibilními změnami základních věcí je nutí vkládat další úsilí do testování a přepisování programů, které nepřináší žádnou přidanou hodnotu pro programátora. V době největšího zájmu o BeOS se naopak Microsoft velmi snažil o podbízení se vývojářům, aby je připoutal k vývoji pro Microsoft Windows.", "section_level": 1}], "src_summary": "BeOS (zkratka anglického Be Operating System, \"Buď operační systém\") je operační systém pro osobní počítače, který vyvíjela firma Be Incorporated. První verze byla napsána roku 1991 pro speciální počítač BeBox. Na rozdíl od jiných operačních systémů té doby byl BeOS napsán, aby sloužil jako operační systém s vestavěným GUI. Byl optimalizován pro práci s multimédii. Dokázal plně využít předností systému se symetrickým multiprocessingem. Aplikační rozhraní bylo napsáno v C++. Bylo kompatibilní s POSIXem a do příkazové řádky se uživatel mohl dostat skrz shell Bash.", "tgt_summary": "BeOS is an operating system for personal computers first developed by Be Inc. in 1991. It was first written to run on BeBox hardware. BeOS was built for digital media work and was written to take advantage of modern hardware facilities such as symmetric multiprocessing by utilizing modular I/O bandwidth, pervasive multithreading, preemptive multitasking and a 64-bit journaling file system known as BFS. The BeOS GUI was developed on the principles of clarity and a clean, uncluttered design. ", "id": 1710266} {"src_title": "Belgické euromince", "tgt_title": "Belgian euro coins", "src_document": [{"title": "Vzhled belgických euromincí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První série.", "content": "Na národní straně belgických euromincí se objevil jeden společný motiv z dříve kolujících mincí belgického franku. Na mincích byl portrét krále Alberta II. a jeho královský monogram „A“ umístěný pod korunou. Motiv obepíná 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii. Součástí motivu je letopočet vydání mince.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá série.", "content": "Kvůli doporučení Evropské rady (2005/491/ES) se od začátku roku 2008 razily pozměněné mince takové, aby vyhovovaly tomuto doporučení. Zřejmě nejvýraznější změnou byl pozměněná podobizna belgického krále. Oproti původnímu vzhledu přibyl na minci nápis BE (zkratka pro název státu Belgie) na pravé straně mince. Dále se rok vydání přesunul z vnějšího mezikruží pod portrét belgického krále. Vedle roku vydání jsou i symbol mincovny, která mince vyrobila a znak vedoucího mincařské dílny. Královský monogram se přesunul z mezikruží do vnitřního kruhu mince.", "section_level": 2}, {"title": "Pozměněný motiv 2. série.", "content": "17. prosince vydala Evropská komise nové doporučení týkající se vzhledu národních stran euromincí. Aby belgické euromince splňovaly i toto doporučení, od začátku roku 2009 se razily s pozměněným motivem. Změna se týkala podobizny krále Alberta. Směrnice říká, že vzhled téhož vládce státu by se neměl měnit častěji než jednou za 15 let. Belgické mince druhé série z roku 2008 nesly odlišné vyobrazení krále než to, které bylo na prvotních mincích uvedených do oběhu v roce 2002. Proto se od roku 2009 razily mince s původním portrétem krále, ale již se zkratkou vydávajícího státu (BE v pravé části mince).", "section_level": 2}, {"title": "Třetí série.", "content": "Od roku 2014 je ražena třetí série belgických euromincí, na kterých je vyobrazen král Filip Belgický. Nalevo od královy podobizny se nachází zkratka vydávajícího státu BE a králův monogram.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní mince.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvoueurové oběžné mince.", "content": "Následující přehled zahrnuje 2€ pamětní mice vydané mezi roky 2004 a 2019.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Návrh pamětních euromincí z roku 2015 symbolizující bitvu u Waterloo vyvolal negativní reakci u Francouzské vlády a Belgie raději od navrhované podoby upustila, i přesto, že již bylo vyraženo okolo 175 tisíc mincí v navržené podobě. Motiv bitvy u Waterloo se po té objevil na mincích s netypickou hodnotou 21⁄2 eura, jejíž návrh nepodléhá schvalování členů eurozóny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Belgické euromince jsou v oběhu od 1. ledna 2002. Belgie je zakládajícím členem Evropské unie a také je členem Evropské měnové unie. ", "tgt_summary": "Belgian euro coins feature only a single design for all eight coins: the portrait or effigy of the incumbent King of the Belgians. Previously, all Belgian euros depicted King Albert II and his royal monogram. Current coins depict King Philippe. Also part of the design by Jan Alfons Keustermans are the 12 stars of the EU and the year of imprint.", "id": 988624} {"src_title": "Bosenština", "tgt_title": "Bosnian language", "src_document": [{"title": "Základní prvky bosenského jazyka.", "content": "Jazykový standard je dosud nestálý, byť v posledních letech dochází k jeho postupné kodifikaci. Hlavní překážkou pro standardizaci bosenštiny a její všestranné normativní užívání je blízkost s chorvatštinou a srbštinou, resp. překrývání těchto jazykových systémů s prostorem uživatelů bosenského jazyka. Tato blízkost na jedné straně mezi mluvčími vytváří nejistotu ohledně spisovnosti jazyka a na straně druhé lingvisty nutí tyto jazyky záměrně odlišovat. Proces srbsko-chorvatského odlišování již značně pokročil, bosenština je v tomto procesu mírně pozadu. O tom svědčí i nejednotné užívání jazykového standardu sdělovacími prostředky bosňáckého národa v Bosně a Hercegovině a Sandžaku. Na bosňácké publikum se zaměřují četná bosenskohercegovská média, např. televizní stanice TV Hayat, Face TV, TV1 a Aljazeera Balkans, deníky a časopisy mediálního konglomerátu Avaz, noviny Oslobođenje a San. V Sandžaku vychází Sandžacké noviny a v Kosovu časopis Alem. Bosenský jazyk je zastoupen i ve veřejnoprávních informačních kanálech; Bosanskohercegovském rádiu a televizi a federální televizi FTV.", "section_level": 1}, {"title": "Specifika bosenského jazyka.", "content": "Během rozpadu SFRJ a během války v Bosně a Hercegovině byla dokončena první fáze standardizace bosanského jazyka, a to za přispění slovníku Aliji Isakoviće (\"Rječnik karakteristične leksike u bosanskome jeziku\", 1992, 1993 a 1994, 497 s., poté jako \"Rječnik bosanskoga jezika: karakteristična leksika\", 1995, 391 s.), pravopisu Senahida Haliloviće (\"Pravopis bosanskoga jezika\", 1996, 626 s., 1999, 2004 a 2005, 216 s.) a gramatiky Dževada Jahiće, Senahida Haliloviće a Ismaila Paliće (\"Gramatika bosanskoga jezika\", 2000 a 2004, 476 s., ve stručnější podobě bez příspěvku Dževada Jahiće \"Gramatika bosanskog jezika\", 2007, 326 s.). Bosenština se od chorvatštiny a srbštiny odlišuje především užíváním velkého množství orientalizmů (turcizmů a arabizmů) a používáním písmena h a f ve všedních slovech hovoru Bosňáků. Velice časté jsou jazykové dublety, které jsou v srbském či chorvatském prostředí příznakové. Na rozdíl od srbštiny a chorvatštiny nemá jasně vymezený vztah vůči purismům, či internacionalismům. V současné době je bosenským mluvčím k dispozici Slovník bosenského jazyka (\"Rječnik bosanskog jezika\", 2007 a 2010, Ibrahim Čedić, Hadžem Hajdarević, Safet Kadić, 1313 s.), vzniklý na půdě Institutu pro jazyk (\"Institut za jezik\"), Slovník bosenského jazyka (\"Rječnik bosanskoga jezika\", 2010, Senahid Halilović, Ismail Palić, Amela Šehović, 1566 s.), vydaný Filozofickou fakultou Univerzity v Sarajevu, a vícedílný Slovník bosenského jazyka (\"Rječnik bosanskog jezika\", A–Ć 2010, 350 s., D–F 2010, 292 s., G–J 2011, 421 s., K–Kor 2012, 292 s., Kos–Lj 2012, 301 s., Nak–Nj 2013, 296 s.) Dževada Jahiće. Široké veřejnosti je dostupný i Slovník cizích slov bosenského jazyka (\"Rječnik stranih riječi bosanskog jezika\", 2011, Ibrahim Čedić, Naila Valjevac a Aida Kršo, 1175 s.), který zaštítil Institut pro jazyk. Mezi bosenská specifika patří také duální používání některé slovní zásoby, která je v srbštině či chorvatštině vnímána jako příznaková: leden – januar nebo siječanj; chléb – hljeb nebo kruh; tisíc – hiljada nebo tisuća; tlak – pritisak nebo tlak; ostrov – ostrvo nebo otok; barva – boja nebo farba; vlak – vlak nebo voz; teta – strina nebo amiđinica; divadlo – pozorište nebo kazalište Bosenský jazyk je stejně jako srbština a chorvatština jedním z úředních jazyků Bosny a Hercegoviny. Ústavou Černé Hory a Kosova je garantováno jeho užití příslušníky národnostních menšin. V Srbsku a Makedonii je uznáván jako minoritní jazyk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bosenština je standardizovaný jazykový útvar srbochorvatštiny používaný hlavně Bosňany. Vychází z východohercegovského štokavského nářečí. Hovoří jím 2–2,5 milionů lidí v Bosně a Hercegovině (1,866 mil.), Srbsku (138 871), Černé Hoře (33 077), Kosovu (28 989), Chorvatsku (16 856), západní Evropě a Severní Americe a také nezjištěné množství emigrantů v Turecku. V podstatě jde o jiný název pro variantu srbochorvatštiny v Bosně a Hercegovině, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992. Někteří srbští a chorvatští lingvisté rozporují otázku pojmenování jazyka; ten by podle nich měl nést jméno národa (Bosňáků), tedy bosňáčtina, a nikoli bosenština podle názvu země. Jazykovědci přitom opomíjejí, že oba termíny byly historicky synonymické (Bosna > Bosňák (dnes označení pouze pro Muslimy), řidčeji Bosňan > bosenský, řidčeji bosňácký). ", "tgt_summary": "The Bosnian language (; \"bosanski\" / босански ) is the standardized variety of Serbo-Croatian mainly used by Bosniaks. Bosnian is one of three such varieties considered official languages of Bosnia and Herzegovina, along with Croatian and Serbian. It is also an officially recognized minority language in Serbia, Montenegro, North Macedonia and Kosovo. ", "id": 40854} {"src_title": "Kopřiva", "tgt_title": "Urtica", "src_document": [{"title": "Druhy kopřiv.", "content": "Rod obsahuje mnoho druhů. Velké množství druhových jmen počítaných k němu ve starší literatuře se však nyní považuje za synonyma kopřivy dvoudomé. Některá z těchto jmen přežívají jako jména poddruhů. V České republice se vyskytují tři druhy rodu kopřiva: kopřiva dvoudomá (hojná po celé ČR s výjimkou nejvyšších poloh Krkonoš, Jeseníků a Králického Sněžníku), kopřiva žahavka (běžná v teplejších krajích, jinde vzácná) a kopřiva lužní (vzácně na jižní Moravě, byla považována za vyhynulou). Z nepůvodních druhů se u nás mohou vyskytnout zplanělé středomořské kopřivy kopřiva Dodartova a kopřiva kulkonosná.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Kopřiva se používá při nemocech kloubů, při krvácení z dásní, chudokrevnosti (anémie). Dá se také používat v kuchyni jako špenát. Kopřiva neobsahuje kyselinu šťavelovou, pro kterou je špenát při některých onemocněních a poruchách nevhodný. Nejvhodnější pro využití v kuchyni jsou mladé rostliny sbírané brzy na jaře. Dále se Kopřiva dvoudomá může používat při onemocnění bronchitidou, cukrovkou, akné, nežidech a vyrážce. Kopřiva dvoudomá též podporuje tvorbu mateřského mléka. Využívány jsou hlavně listy, nicméně uplatnění nachází i nať či oddenek, ve kterých jsou obsaženy flavonoidy, fenolkarbonové kyseliny, a velké množství minerálních látek. Ideální období jejich sběru představuje jaro do konce května.", "section_level": 1}, {"title": "Využití kopřivy v agroprůmyslovém komplexu.", "content": "Rod kopřiva nachází v průmyslu několikeré využití. Jako např. několikaletá kultura ke zpracování v krmivářství, v produkci biomasy, v textilním průmyslu, v potravinářství, v kuchyni, ve farmacii a kosmetice. Informace pro laickou i odbornou veřejnost propojuje a zveřejňuje na svých kanálech v několika jazycích neformální hub, který byl založen v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Kopřiva (\"Urtica\") je rod rostlin z čeledi kopřivovitých (\"Urticaceae\"). Mají žahavé chlupy, palisty a vstřícné listy s pilovitými, vzácně celokrajnými, okraji. Při dotyku se trichomy zabodnou do kůže a při následném pohybu způsobí její malé a nepatrné protrhnutí, což vede k bolesti a svědění. Nejznámějším druhem tohoto rodu je kopřiva dvoudomá (\"Urtica dioica\"), původem z Evropy, Asie a Severní Ameriky.", "tgt_summary": "Urtica is a genus of flowering plants in the family Urticaceae. Many species have stinging hairs and may be called nettles or stinging nettles, although the latter name applies particularly to \"Urtica dioica\". ", "id": 1358971} {"src_title": "Bukovité", "tgt_title": "Fagaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bukovité jsou opadavé nebo stálezelené keře a stromy s jednoduchými střídavými listy. Zimní pupeny jsou přisedlé, kryté několika až mnoha šupinami. Palisty jsou přítomny, nejčastěji opadavé. Čepel listů je celistvá nebo laločnatá, na okraji celokrajná, pilovitá nebo zubatá, se zpeřenou žilnatinou. Rostliny jsou obvykle jednodomé, řidčeji dvoudomé. Květy jsou jednopohlavné, nenápadné, pravidelné, v úžlabních nebo koncových klasech, jehnědách nebo hlávkovitých svazečcích, případně jsou květy jednotlivé. Okvětí je redukované, nerozlišené, volné nebo částečně srostlé, obvykle v počtu 6 plátků. Samčí květy obsahují 4 až mnoho volných tyčinek. Samičí květy jsou podepřeny číškou. Semeník samičích květů je spodní, srostlý nejčastěji ze 3 (nebo až 12) plodolistů. Komůrky jsou zpočátku oddělené, později se spojují v jedinou. Čnělky jsou volné. V každém plodolistu jsou 2 vajíčka, všechna s výjimkou jediného ale abortují. Květy jsou obvykle bez nektárií. Plodem je kulovitý oříšek anebo trojboká nažka. Plody jsou podepřeny nebo obklopeny ostnitou nebou šupinatou číškou. Semena jsou bez endospermu. Nenápadné květy dubu a buku jsou větrosprašné. Květy kaštanovníku (\"Castanea\") a \"Castanopsis\" jsou vonné a opylovány mouchami, brouky a včelami. Plody jsou šířeny ptáky a savci, především hlodavci. Čeleď zahrnuje asi 670 druhů v 7 rodech. Největším rodem je dub (\"Quercus\", asi 400 druhů), litokarpus (\"Lithocarpus]]\", 120 druhů) a kaštanovec (\"Castanopsis\", 110 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Podle kladogramů APG je čeleď bukovité jednou z bazálních čeledí řádu bukotvaré (\"Fagales\"). Bazálním rodem této čeledi je buk (\"Fagus\"). Čeleď bukovité byla v tradiční taxonomii členěna nejčastěji na 3 podčeledi: \"Fagoideae\" (rody \"Fagus\" a \"Nothofagus\"), \"Castaneoideae\" (\"Chrysolepis\", \"Castanea\", \"Castanopsis\" a \"Lithocarpus\") a \"Quercoideae\" (\"Quercus\" a \"Trigonobalanus\"). Molekulární systematika s tímto členěním zamíchala a dnes jsou bukovité členěny na 2 podčeledi, přičemž rod pabuk (\"Nothofagus\") je řazen do samostatné čeledi pabukovité (\"Nothofagaceae\"). Rod dub (\"Quercus\") zahrnuje 2 podrody, někdy pojímané na úrovni rodů: \"Quercus\" a \"Cyclobalanopsis\".", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "V čeledi jsou zastoupeny především třísloviny, kyselina gallová a kyselina ellagová, katechin, kyselina šikimová, kyselina chinová a triterpeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Bukovité se vyskytují v severním mírném pásu a v horských oblastech tropů, chybí na Novém Zélandu, většině území Austrálie a v subsaharské Africe. Největší druhové bohatství je v Mexiku a v jižní Číně a přilehlé oblasti jihovýchodní Asie. Největší areál rozšíření má dub (\"Quercus\"), který se vyskytuje v Eurasii, Severní Americe, severní Africe a jedním druhem je zastoupen i v Jižní Americe (\"Quercus humboldtii\", místně dominující v horských lesích kolumbijských And). Kaštanovník (\"Castanea\"), buk (\"Fagus\") a \"Notholithocarpus\" se vyskytují v Eurasii a Severní Americe. Rod kaštanovec (\"Castanopsis\") je rozšířen pouze v Asii, \"Chrysolepis\" v USA. Rod \"Trigonobalanus\" je zastoupen 2 druhy v Asii a jedním v Kolumbii.", "section_level": 1}, {"title": "Česká květena.", "content": "V České republice roste jako původní dřeviny celkem 9 druhů. Buk lesní (\"Fagus sylvatica\"), dub zimní (\"Quercus petraea\") a dub letní (\"Quercus robur\") jsou běžnými dřevinami, tvořícími zásadní složku původních listnatých a smíšených lesů. Dub pýřitý (\"Q. pubescens\") je teplomilný druh, rostoucí především na bazických podkladech v nejteplejších oblastech Čech a Moravy. Dub cer (\"Q. cerris\") je domácí pouze na jižní Moravě. Dub žlutavý (\"Q. dalechampii\") a dub mnohoplodý (\"Q. polycarpa\") jsou velmi podobné dubu zimnímu a občas jsou vedeny jako jeho poddruhy. Byly zjištěny na jižní Moravě, dub mnohoplodý ještě u Roudnice n. Labem a Opočna. Na jižní Moravě se vyskytuje v pahorkatině a vzácně i v nížině dub jadranský (\"Q. virgiliana\"), mnohdy však chápaný jen jako poddruh dubu pýřitého (\"Q. pubescens\"). Z jediné, snad původní lokality na jižní Moravě je znám dub balkánský (\"Q. frainetto\"). Mimo těchto druhů je z našeho území známa celá řada kříženců, převážná většina z jižní Moravy.", "section_level": 2}, {"title": "Evropská květena.", "content": "V Evropě se vyskytují 3 rody a asi 30 druhů bukovitých, z nichž většinu tvoří středomořské duby. Dub cesmínovitý (\"Q. ilex\") byl obecně rozšířenou složkou původních středomořských lesů. Po jejich vykácení a nahrazení křovitou vegetací, nazývanou makchie, zde dominuje dub kermesový (\"Quercus coccifera\"). Některé evropské druhy jsou endemické, např. \"Quercus sicula\" na Sicílii a \"Q. congesta\" v Itálii a přilehlých ostrovech (Sicílie a Sardinie).", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Kaštanovník setý (\"Castanea sativa\"), pocházející ze Středomoří, poskytuje jedlé kaštany. Kaštany se pojídají pražené nebo se z nich vyrábí mouka. V Čechách je pěstován od 16. století. Mladá kůra kaštanovníku je tradičním zdrojem tříslovin, kterých obsahuje asi 12,5 %. Používají se při vydělávání kůží. Jedlá semena mají i jiné druhy, např. východoasijské \"Castanea henryi\", \"Castanea crenata\" a \"Castanea molissima\" a severoamerický \"Castanea dentata\". Podobné plody má i rod kaštanovec, v jihovýchodní Asii se sklízejí a někdy i pěstují druhy \"Castanopsis sumatrana\", \"C. boisii\", \"C. javanica\" a \"C. tribuloides\", v Severní Americe \"C. chrysophylla\". Některé subtropické duby mají jedlé žaludy, které jsou pojídány pražené nebo rozemleté jako náhražka části mouky při pečení chleba. Jedlé plody má např. indický dub \"Quercus glauca\", íránský \"Q. persica\" a severoamerické \"Q. emoryii\" a \"Q. obtusifolia\". Jedlé jsou i žaludy středomořského dubu cesmínovitého (\"Quercus ilex\"). Jedlé jsou i plody severoamerického rodu \"Chrysolepis\", obtížně se však vyjímají z ostnitých číšek. Mnohé druhy dubu jsou zdrojem tříslovin. Číšky dubu \"Quercus aegilops\" z Blízkého východu obsahují až 33 % tříslovin. Ještě vyšší obsah tříslovin mají hálky žlabatek, vyvíjející se na dubových listech. Mladé hálky žlabatky \"Cynips gallae tinctoriae\", vyvíjející se na dubu \"Quercus vallonea\", obsahují tříslovin až 70 %. Jsou prodávány pod názvem halepské nebo také turecké duběnky. Z dubu korkového, až 20 m vysokého stromu původem v západním Středomoří, je získáván korek. Borka se sloupává přibližně v desetiletých intervalech. Dnes je pěstován i v jiných klimaticky příhodných oblastech. Méně kvalitní druhy korku poskytují i jiné duby, např. \"Q. occidentalis\". Mnohé druhy bukovitých jsou zdrojem kvalitního a hojně používaného dřeva. Obchodováno je dřevo buku lesního (\"Fagus sylvatica\"), různých druhů dubu, např. severoamerického dubu červeného (\"Quercus rubra\") a dubu bílého (\"Q. alba\"), z našich domácích druhů pak především dub letní (\"Q. robur\") a dub zimní (\"Q. petraea\"). Ceněný je tzv. subfosilní dub, dřevo dubových kmenů a větví nalézaných v rašeliništích a ve vrstvách štěrkopísku. Vlivem reakce tříslovin ve dřevě s železitou vodou nabývá toto dřevo nahnědlých až modročerných odstínů a občas obsahuje úzké stříbřité pruhy. Ze dřeva dubů a kaštanovníku je vyráběno kvalitní dřevěné uhlí. Mnoho druhů bukovitých má využití jako okrasné dřeviny. Často jsou pěstovány různé kultivary buku lesního (např. červenolistý \"Fagus sylvatica\" 'Purpurea'), dubu letního a dubu zimního. Z cizokrajných dubů je nejčastěji pěstován severoamerický dub červený (\"Quercus rubra\"), dále dub balkánský (\"Q. frainetto\"), dub bahenní (\"Q. palustris\"), dub šarlatový (\"Q. coccinea\") a mnohé jiné. Zajímavostí je dub celokrajný (\"Q. imbricaria\") s podlouhlými nelaločnatými listy a dub libanonský (\"Q. libani\") s listy kopinatými a jemně zubatými. V teplých oblastech České republiky je pěstován kaštanovník setý. Spíše vzácně jsou pěstovány také některé druhy severoamerických či asijských buků a kaštanovníků.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Castanea\", \"Castanopsis\", \"Chrysolepis\", \"Fagus\", \"Lithocarpus\", \"Notholithocarpus\", \"Quercus\" (včetně \"Cyclobalanopsis\"), \"Trigonobalanus\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Bukovité (\"Fagaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu bukotvaré (\"Fagales\"). Jsou to stromy nebo řidčeji keře se střídavými jednoduchými listy. Květy jsou nenápadné, opylované větrem. Plodem je oříšek nebo nažka, plody jsou podepřeny nebo obaleny číškou. Bukovité jsou rozšířeny především v severním mírném pásu, kde často tvoří podstatnou složku lesní vegetace. V České republice se přirozeně vyskytuje 9 druhů, mezi nejběžnější patří buk lesní (\"Fagus sylvatica\"), dub letní (\"Quercus robur\") a dub zimní (\"Quercus petraea\"). ", "tgt_summary": "Fagaceae is a family of flowering plants that includes beeches and oaks, and comprises eight genera with about 927 species. The Fagaceae are deciduous or evergreen trees and shrubs, characterized by alternate simple leaves with pinnate venation, unisexual flowers in the form of catkins, and fruit in the form of cup-like (cupule) nuts. Their leaves are often lobed and both petioles and stipules are generally present. Leaf characteristics of Fagaceae can be very similar to those of Rosaceae and other rose motif families. Their fruits lack endosperm and lie in a scaly or spiny husk that may or may not enclose the entire nut, which may consist of one to seven seeds. In the oaks, genus \"Quercus\", the fruit is a non-valved nut (usually containing one seed) called an acorn. The husk of the acorn in most oaks only forms a cup in which the nut sits. Other members of the family have fully enclosed nuts. Fagaceae is one of the most ecologically important woody plant families in the Northern Hemisphere, as oaks form the backbone of temperate forest in North America, Europe, and Asia and one of the most significant sources of wildlife fodder. ", "id": 1482587} {"src_title": "Bajt", "tgt_title": "Byte", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Termín „byte“ zavedl Werner Buchholz v roce 1956, při práci na počítači IBM Stretch. Zpočátku tento termín popisoval skupinu 1–6 bitů, přechod na osmibitový bajt se udál ke konci roku a později se osmibitový bajt stal standardem pro počítač System/360; jeho popularita pak vedla k tomu, že osmibitový bajt je dnes standardem. Slovo \"byte\" pochází z anglického slova \"bite\" (\"sousto\", tzn. nejmenší objem dat, který počítač dokáže „přechroustat“), které bylo upraveno, aby se předešlo záměně se slovem \"bit\".", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "U prakticky všech dnešních počítačů obsahuje 1 bajt právě 8 bitů (strojový kód s osmi číslicemi 1111 1111) – plný bajt). V dřívějších architekturách se vyskytovaly bajty o velikostech např. 6, 7 či 9 bitů (počítač PDP-10 měl dokonce nastavitelnou délku bajtu v rozmezí 1–36 bitů). Z důvodu jednoznačnosti se ve formálních specifikacích pro posloupnost právě osmi bitů používá termín \"oktet\" (angl. \"octet\"). S \"oktetem\" se často setkáváme v oboru počítačových sítí, jako překlad anglického \"byte\" se používá také ve frankofonních zemích a v Rumunsku. Do jednoho bajtu je možno uložit celkem 2 různých hodnot, kde \"n\" je velikost bajtu v bitech. Pro osmibitový bajt to znamená 256 hodnot, tedy např. celá čísla v rozsahu 0–255, které lze vyjádřit pomocí dvou hexadecimálních číslic (00–FF).", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace znaků.", "content": "Do bajtu lze uložit 256 různých hodnot, což bohatě stačí pro rozlišení velkých i malých písmen anglické abecedy včetně číslic a základních interpunkčních znamének. Bajt proto zpočátku mohl sloužit pro uložení jednoho znaku textu. Způsob kódování znaku na číselnou hodnotu, kterou bylo možno uložit do bajtu, popisovaly například kódy ASCII či EBCDIC. Původní kód ASCII však vůbec neobsahuje znaky s diakritickými znaménky používané v jiných jazycích. Rozšířené verze kódu pak přidávají různé znaky užívané v evropských zemích. Postupně vzniklo několik takových kódování, označovaných jako znakové sady, přičemž všechny byly nevyhnutelně vzájemně nekompatibilní. 256 možností je totiž příliš málo pro rozlišení všech znaků používaných v jazycích píšících latinkou, nemluvě o dalších písmech (jako např. ruština, čínština, japonština či korejština). Z toho důvodu vznikla vícebajtová kódování znaků, ve kterých však jeden znak už neodpovídá jednomu bajtu. Dnes používaná tabulka znaků Unicode používá nejčastěji kódování s proměnlivou délkou, u kterých různé znaky zabírají různé počty bajtů (v UTF-8 1–4 bajty, v UTF-16 2 nebo 4 bajty), případně kódování s pevnou délkou čtyř bajtů (UTF-32) anebo spíše historické dvoubajtové kódování UCS-2 podporující jen omezenou množinu znaků.", "section_level": 1}, {"title": "Značení.", "content": "Pokud se bajt používá jako jednotka informace, značí se zpravidla velkým písmenem \"B\", zatímco malým \"b\" se značí bit; tak definuje značky také norma IEEE 1541. Velké \"B\" se však užívá v soustavě SI pro jednotku hladinu akustického tlaku bel (a navíc jsou značky začínající velkým písmenem v soustavě SI vyhrazeny pro jednotky odvozené ze jmen osob; bajt však do této soustavy nepatří). Pro co nejvyšší jednoznačnost se proto bit někdy nezkracuje a ponechává se jako „bit“ (např. Mbit/s pro megabit za sekundu), tak to specifikuje také norma IEC 60027. Ve frankofonních zemích se někdy pro bajt používá značka \"o\" jako \"octet\", včetně příslušných předpon pro násobky (např. „ko“, „Mo“).", "section_level": 1}, {"title": "Násobky a užívané předpony.", "content": "S bajty i bity se používají běžné předpony soustavy SI jako kilo-, mega-, giga- atd., např. 10 GB, 11 Mb/s. Tyto předpony však mají někdy odlišný význam, který je nutno rozlišit z kontextu. Z technologických důvodů jsou velikosti některých počítačových pamětí obvykle násobkem nějaké mocniny dvou. Například počítač IBM PC Model 5150 měl kapacitu operační paměti 65 536 B = 64·2. Pro zjednodušení se však taková paměť neoznačovala jako 65,5 kilobajt, ale pojem kilobajt se „mírně“ upravil na 2 = 1024 a kapacita paměti se označila prostě jako 64 KB. Pro odlišení se tato jednotka zpravidla značila s velkým písmenem – KB – a neformálně se označovala jako „velké kilo“, na rozdíl od tradičně pojatého kilobajtu, tzv. „malého kila“, které se značilo malým písmenem – kB. Obdobně se později začaly užívat další upravené předpony mega-, giga- atd. (u těch už kontext podle velikosti písmena rozlišit nelze) označující 2, 2 atd. Takto upravené předpony se používají zejména při vyjadřování velikosti polovodičových pamětí, zatímco například kapacity pevných disků používají dekadické předpony. Bez znalosti kontextu tedy může být složité určit, jaký význam byl zamýšlen, přičemž rozdíl může dosahovat až několika procent (nejasnosti kolem skutečné kapacity prodávaných pamětí dokonce vedly k právním sporům). V prosinci 1998 proto IEC vytvořila dodatek k normě IEC 60027-2 (v Česku převzatá jako ČSN IEC 60027-2), ve kterém zavedla pro počítačové jednotky nový systém označování násobků. V tomto systému bylo pro původní „velké kilo“ = 1024 B navrženo označení kibibajt a značka KiB, zatímco jednotka kilobajt (se značkou kB) označuje 1000 B, tak jak je obvyklé v soustavě SI. Nové binární předpony (kibi-, mebi-, gibi-,...) jsou definované také v normě ISO/IEC 80000. Pro převod z kilobajtů na kibibajty je potřeba násobit příslušnou mocninou formula_1 (např. 5 MB = 5 × 10 / 2 MiB), pro opačný převod se musí takovým koeficientem dělit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bajt, původním, anglickým zápisem byte, zřídka také slabika, je v informatice základní jednotka kapacity počítačové paměti a objemu počítačových dat. Označuje zpravidla osm bitů, které tvoří osmiciferné binární číslo v rozmezí 0–255. V digitálních systémech se informace převádí (kódují) na posloupnost bajtů, aby mohly být uloženy a počítačově zpracovány. Jeden bajt může představovat různé množství informací, například jedno celé číslo v uvedeném rozmezí nebo jedno písmeno či znak ze základní sady ASCII. V jiných případech je jedna informace zaznamenána více bajty, například reálné číslo s plovoucí čárkou nebo písmeno české abecedy v mezinárodním standardu Unicode. ", "tgt_summary": "The size of the byte has historically been hardware dependent and no definitive standards existed that mandated the size. Sizes from 1 to 48 bits have been used. The six-bit character code was an often used implementation in early encoding systems and computers using six-bit and nine-bit bytes were common in the 1960s. These systems often had memory words of 12, 18, 24, 30, 36, 48, or 60 bits, corresponding to 2, 3, 4, 5, 6, 8, or 10 six-bit bytes. In this era, bit groupings in the instruction stream were often referred to as \"syllables\" or \"slab\", before the term \"byte\" became common. ", "id": 1806179} {"src_title": "Bádensko", "tgt_title": "Baden", "src_document": [{"title": "Historický přehled.", "content": "Bádensko vzniklo jako markrabství v rámci Švábského vévodství. Původně však zahrnovalo nevelký pruh území na pravém břehu Rýna v okolí Durlachu, Karlsruhe a Baden-Badenu a několik oddělených exkláv severně od Basileje. V letech 1535-1771 bylo Bádensko rozděleno mezi Bádensko-Durlach a Bádensko-Baden, které se roku 1771 znovusjednotily pod vládou durlašské linie. Za ztracená území na levém břehu Rýna bylo Bádensko roku 1803 Napoleonem bohatě odškodněno. Získalo dříve habsburské Breisgavsko, východní část Rýnského Falckrabství, knížectví Fürstenberg a další území. Roku 1806 Bádensko přistoupilo k Rýnskému spolku, za což bylo povýšeno na velkovévodství. V letech 1815-1866 bylo Bádensko členským státem Německého spolku. V Prusko-rakouské válce se postavilo na stranu Rakouska, po skončení války bylo Pruskem obsazeno, ale uhájilo si samostatnost a roku 1867 přistoupilo k Severoněmeckému spolku. Od roku 1871 bylo spolkovým státem Německého císařství. Po skončení 1. světové války dne 22. listopadu 1918 zde byla po odstoupení posledního velkovévody Friedricha II. vyhlášena republika \"(Svobodný stát Bádensko, německy Freistaat Baden)\", která byla do 1933 spolkovou zemí tzv. Výmarské republiky. Po nástupu nacismu v Německu byl 14. října 1933 i zdejší zemský sněm zrušen a Bádensko, zbavené veškeré autonomie, pak bylo do konce 2. světové války zemí tzv. Třetí říše. I nadále zde však fungovala formální zemská vláda. Po skončení 2. světové války bylo rozhodnutím postupimské konference od 7. července 1945 území Bádenska rozděleno na dvě části. Severní polovina s bádenskou metropolí Karlsruhe byla v rámci americké okupační zóny Německa spojena se severní částí Württemberska do země \"Severní Württembersko-Severní Bádensko\", přejmenované 20. prosince 1945 na Württembersko-Bádensko; zatímco se jižní polovina v rámci francouzské okupační zóny Německa stala zemí Jižní Bádensko (přejmenovanou 2. prosince 1946 na \"Bádensko\"). Obě země se pak 7. září 1949 staly spolkovými zeměmi nově vzniklé Spolkové republiky Německo. V referendu konaném 16. prosince 1951 se obyvatelé Jižního Bádenska, Württemberska-Bádenska a třetí země Württemberska-Hohenzollernska vyslovili pro sloučení všech 3 zemí. Na území historického Bádenska se sice 53 % jeho hlasujících obyvatel vyslovilo pro obnovu původní země Bádenska, byli však nicméně přehlasováni ostatními hlasujícími. 25. dubna 1952 pak byly (Jižní) Bádensko, Württembersko-Bádensko a Württembersko-Hohenzollernsko sloučeny do moderní spolkové země Bádenska-Württemberska. V jejím rámci zde pak do roku 1972 existovaly na historickém území původního Bádenska vládní obvody Jižní Bádensko a Severní Bádensko \"(na části Bádenska před tím tvořící zemi Württembersko-Bádensko)\", jejichž hranice respektovaly původní hranice Bádenska. 7. června 1970 se na území původního Bádenska konalo další referendum, v němž se většina hlasujících (81 %) vyslovila pro setrvání Bádenska v rámci Bádenska-Württemberska. Správní reformou, jež vstoupila v platnost 1. ledna 1973, pak historické hranice vládních obvodů na území Bádenska-Württemberska zanikly, a nově vzniklé vládní obvody již nerespektují původní hranice Bádenska ani názvy historických zemí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bádensko (německy \"Baden\") je historická země na jihozápadě Německa, na území dnešní spolkové země Bádensko-Württembersko. Její metropolí bylo město Karlsruhe.", "tgt_summary": "__notoc__ Baden (; ) is a historical territory in South Germany and North Switzerland, on both sides of the Upper Rhine.", "id": 1624090} {"src_title": "Bayreuth", "tgt_title": "Bayreuth", "src_document": [{"title": "Statistické údaje a poloha.", "content": "Bayreuth je největším městem Horních Frank. Ke konci roku 2018 žilo ve městě 74 657 obyvatel. Rozloha katastru města činí 66,9 km2, hustota zalidnění je 1 115 obyvatel/km2. Vozidla zde registrovaná mají státní poznávací značku BT. Pro PSČ Bayreuthu je stanoven rozsah 95401 až 95448. Bayreuth leží v jižní části Hornomohanské vrchoviny na obou březích Červeného Mohanu, jižnější a delší z obou pramenných řek Mohanu, mezi Smrčinami a Franským Švýcarskem. Dalšími toky na území města jsou Warme Steinach, Mistel (v Bayreuthu zvaný Mistelbach) a Sendelbach s připojenými historickými kanály Tappert. Největší vodní plochou je říčkou Ausbachem napájené jezero Röhrensee. Centrum města leží cca 340 m nad mořem. Bayreuthskou kotlinu ohraničují vrchoviny o 100 metrů vyšší. Nejvyšší vyvýšeninou v okolí je s 594 metry Sophienberg jižně od města. Dalšími vrchy jsou Schlehenberg, Oschenberg, Höhenzug, Rote Hügel a Buchstein. Pánevní oblast má příznivý účinek na klima ve městě. Průměrná roční teplota činí v Bayreuthu 8,3 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "Roku 1194 je místo jménem Baierrute poprvé zmíněno v listině bamberského biskupa Otty II. Přípona -rute je nejčastěji interpretována jako mýtina. Že by začátek názvu (Baier-) odkazoval na přistěhovalce z bavorského sídelního celku, není průkazné. Mnohé naznačuje, že konečné pojmenování města bylo zakotveno teprve s příchodem nových osadníků. V Bayreuthské zemské knize jsou v letech 1421/24 obsažena také označení Peyeruth nebo Peyrreute, která mohla být vykládána jako „Pfar peyr Reut“ (fara u mýtiny). Ypsilon v názvu města se poprvé objevuje již v 15. století, dlouho před začleněním města do Bavorska. Dnešní psaná forma je doložená roku 1625 v písemnosti města Kulmbach (\"Kulmbacher Bürgerbuch\"), neprosadila se ale ještě jako konečná. Například markraběnka Vilemína (1709-1758) nazývala město „Bareithem“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Již v raném středověku stál na místě bývalého jezu přes Mohan hrad Leineck. Zdi hradu zprvu jen ze dřeva a hlíny byly později nahrazeny dřevohlinitou zdí v blokové konstrukci, která byla zesílena silnými fošnami zapuštěnými do hlíny. Ve třetí fázi nahradili stavitelé opevnění suchou kamennou zdí. Zejména první a třetí stupeň tohoto bezpečnostního oplocení silně připomínají slovanský stavební styl. Slované sídlili v raném středověku i v části Horních Frank.", "section_level": 1}, {"title": "Středověk a raný novověk.", "content": "Pravděpodobně už v 11. století, v průběhu klučení půdy Schweinfurtských hrabat, vzniklo malé osídlení na místě dnešního dolního náměstí. Dříve byly listinně zmíněny dnes do města začleněné vesnice Seulbitz (roku 1035 jako sálské královské zboží Silewize v jedné listině císaře Konráda II.) a St. Johannis (možná 1149 jako Altentrebgast). Také městská čtvrť Altstadt (do 19. století Altenstadt) západně od centra by měla být starší než vlastní osídlení Bayreuthu. Ještě starší stopy lidské přítomnosti byly nalezeny v místě Mayernberg: Keramické střepy a dřevěné nádobí byly na základě svého zdobení datovány do 9. století. Zatímco ještě roku 1199 byl Bayreuth označen jako villa (vesnice), objevuje se roku 1231 v jedné z listin poprvé pojem civitas (město). Je možné předpokládat, že Bayreuth mezi lety 1200 a 1230 dostal propůjčena městská práva. Pány města byly do roku 1248 hrabata s Andechs-Meranien. Po jejich vymření převzal dědictví roku 1260 norimberský purkrabí z rodiny Hohenzollernů. Zpočátku vlády Hohenzollernů byl rezidencí a centrem země Plassenburg v Kulmbachu. Město se proto rozvíjelo jen pomalu a prodělalo si několik katastrof. Už roku 1361 vydává císař Karel IV. purkrabímu Fridrichovi V. pro města Bayreuth a Kulmbach mincovní právo. Roku 1421 se Bayreuth poprvé objevil na mapě. V únoru 1430 Bayreuth těžce zpustošili husité, radnice a kostely byly spáleny. Matthäus Merian popisuje tyto události následovně: \"„v roce 1430 husité z Čech/ Culmbach a Byrret napadli/ velké krutosti/ jako divoká zvířata/ na obecném davu, a na nóbl osobách páchali./ Duchovní/ mniši a jeptišky vydali ohni/ nebo je přivedli na zmrzlou vodu v řece/ a polívali je studenou vodou/ a z nich se stal takový ubohý zmrzlý tvar/ tak popisuje Borek v české kronice na straně 450.\"\" (Pramen: Frühwald (Ed. ): Frankische Städte und Burgen um 1650 nach Texten und Stichen von Merian, Sennfeld 1991.) Na mapě „zemských cest říše římské“ od Erharda Etzlauba (1501) je Bayreuth označen jako stanice na Via Imperia z Lipska do Verony. Již roku 1528 (11 let po zahájení reformace) se panstvo na území franského markrabství připojují k luteránství. Požár, který vypukl z neopatrnosti roku 1605, zničil 137 z 251 domů ve městě. Roku 1620 zuřil mor, následujícího roku zničil město další velký požár. Také ve třicetileté válce město těžce trpělo. Mezníkem v historii města bylo přeložení markraběcí rezidence z Plassenburgu nad Kulmbachem do Bayreuthu roku 1603 markrabětem Kristiánem, synem kurfiřta Jana Jiřího Braniborského. Mezi lety 1440 a 1457 makrabětem Johanem Alchymistou vybudovaný první hohenzollernský zámek, předchůdce dnešního starého zámku, byl mnohokrát přestavován a rozšiřován. Po Kristiánově smrti roku 1655 zakládá jeho vnuk Kristián Arnošt Gymnázium Christian-Ernestinum. Roku 1683 se osobně podílí na osvobození Vídně od Turků. V upomínku na tento čin si nechal zhotovit markraběcí kašnu, která nyní stojí před Novým zámkem. Slouží zároveň jako památník, na němž je ztvárněn markrabě Kristián Arnošt jako vítěz nad Turky. V této době byl postaven také vnější obvod hradeb a přestavěn starý zámecký kostel. Roku 1611 byl dokončen první městský vodovod. Voda protékala dřevěnými rourami z vodního zdroje u Röhrensee do čtyřech kašen ve městě. V 80. letech 17. století začal markrabě Kristián Arnošt přijímat hugenotské náboženské uprchlíky. Od roku 1686 přicházeli, především z jižní Francie, řemeslníci a obchodníci do Bayreuthu a založili zde téhož roku první francouzsko-reformovanou církevní obec.", "section_level": 2}, {"title": "18. století: kulturní rozkvět v době markrabat.", "content": "Následník Kristiána Arnošta, korunní princ a později markrabě Jiří Vilém, začal roku 1701 založením dříve samostatného města St.Georgen am See (dnes část města) s takzvaným řádovým zámkem, radnicí, vězením a malými kasárnami. Roku 1705 zřídil Řád Opravdovosti, který byl roku 1734 přejmenován na Řád červené orlice, založil i řádový chrám, ten byl dokončen a vysvěcen roku 1711. V St.Georgen byla založena roku 1716 hraběcí porcelánka. V letech 1715–1719 byl v době markraběte Jiřího Viléma vystavěn první zámek v parku Eremitage. Roku 1721 zakoupilo město palác baronky ze Sponheimu a umístilo v ní radnici, ta původní z roku 1440 zničil jeden z mnohých požárů města. Jeden z vrcholů své historie zažil Bayreuth v letech 1735-1763, v době vlády markraběcího páru Fridricha a Vilemíny z Bayreuthu, oblíbené sestry Fridricha Velikého. V této době vznikly pod vedením dvorních architektů Josefa Saint-Pierre a Karla von Gontard mnohé reprezentativní budovy a objekty: markraběcí opera (1744–1748) jedno z nejbohatěji zdobených barokních divadel, proběhla přestavba a rozšíření Ermitáže se stavbou nového zámku se slunečním chrámem (1749–1753), stavba nového zámku s dvorní zahradou (1754 násl.), po vyhoření starého zámku došlo k velkému rozšíření města v dnešní Friedrichstrasse. Zrodila se tak nezávislá varianta rokoka, takzvané Bayreutské rokoko. To se vyznačovalo především zdobnou vnitřní architekturou. Došlo i ke změně obranného systému. Staré tmavé brány byly zbořeny, překážely dopravě a byly z obranného hlediska již zastaralé. Markrabě Fridrich své knížectví v době mnohých dobyvačných válek svého švagra Fridricha Velikého držel úspěšně mimo boje a přinesl tak franskému říšskému okresu čas míru. Roku 1742 došlo k založení Fridrichovy akademie, která byla roku 1743 povýšena na univerzitu. Vzhledem k odmítavému postoji obyvatelstva, které doprovázely i nepokoje, byla univerzita ještě tentýž rok přeložena do Erlangenu. Tam existuje až dodnes. Mezi lety 1756 a 1763 fungovala také akademie pro svobodná umění a vědy. Bayreuth byl znám jako ostrůvek náboženské tolerance. Katolíci získali právo zřídit si Oratorium, a také židovské rodiny se opět usídlovaly ve městě. Roku 1760 byla vysvěcena synagoga a roku 1787 židovský hřbitov. Markraběnka Vilemína zemřela roku 1758. Markrabě Fridrich se sice ještě znovu oženil, sňatek byl ale jen krátký a bez potomků. Po smrti markraběte Fridricha roku 1763 cestovalo množství umělců a uměleckých řemeslníků do Berlína, případně do Postupimi, aby pracovali pro pruského krále Fridricha Velikého. Nový markrabě Fridrich Kristián měl totiž pramálo porozumění pro umění. Chyběly mu však i prostředky, protože nákladný životní styl předchůdců, výstavby a platy zejména zahraničních umělců stály více peněz, než si mohl dvůr dovolit. Ke konci vlády markraběte Fridricha bylo u dvora zaměstnáno na 600 lidí, za jeho předchůdců Jiřího Fridricha dvůr zahrnoval kolem 140 osob. Knížectví stálo kousek před bankrotem. Roku 1769 následuje po bezdětném Fridrichu Kristiánovi markrabě Karel Alexandr z Ansbašské linie franských Hohenzollernů. Bayreuth poklesl na úroveň vedlejšího sídla. Karel Alexandr nadále přebýval v Ansbachu a jen vzácně přijížděl do Bayreuthu. Po abdikaci posledního markraběte Karla Alexandra na knížectví Ansbašské a Bayreutské 2. prosince 1791 se jejich území stalo pruskou provincií. Pruský ministr Karel August svobodný pán z Hardenbergu správu území převzal na počátku roku 1792.", "section_level": 2}, {"title": "19. století Bayreuth se stává součástí Bavorska.", "content": "Vláda Hohenzollernů nad knížectvím Kulmbach-Bayreuth skončila roku 1806 po porážce Pruska napoleonskou Francií. Když Prusové v létě 1806 vyhlásili Francii válku, bylo knížectví proti Napoleonovi téměř bezbranné, a bylo záhy vydáno jeho bavorským spojencům. 7. října obsadil maršál Soult s 30 000 muži město. 8. října se objevil maršál Ney s dalšími 18,000 vojáky, příštího dne vpochodovala do města první bavorská divize. Povinné ubytovávání vojáků, rekvírování, plundrování a násilné přepady uvedly obyvatelstvo ve strach a hrůzu. Etiene Le Grand de Mercey udržoval ve městě vojenskou vládu a zasahoval tvrdou rukou každý pokus o odpor. Během francouzské okupace od roku 1806 do roku 1810 platil Bayreuth jako provincie Francouzského císařství vysoké válečné příspěvky. Vyžadováno bylo 2,5 milionu franků v nejkratší možné době. Od 14. listopadu 1806 bylo knížectví pod správou hraběte Camille de Tournon, který sepsal podrobný inventář majetku bývalého knížectví. V červnu 1809 bylo město obsazeno rakouskými jednotkami, ty ale v červenci opět ustoupily před Francouzi. 30. června 1810 předala francouzská armáda bývalé knížectví do rukou Bavorska, mezitím povýšeného na království. Šlo vlastně o koupi, za 15 milionů franků od Napoleona. Bayreuth se stal krajským hlavním městem jednoho z hlavních bavorských krajů. Nakonec zreorganizován ve vládní okres Horní Franky. Napoleon Bonaparte navštívil se svojí chotí Marií Luisou město 15. května 1812. Obyvatelstvem byl přivítán bez jakékoli pozornosti. Plán místního obchodníka vyhodit Napoleona do vzduchu selhal. Hlavní železniční cesta z Norimberka do Hofu nebyla vedena přes Bayreuth, procházela přes Lichtenfels, Kulmbach a Neenmarkt-Wirsberk do Hofu. Připojení na železniční síť získal Bayreuth teprve v roce 1853, když byla na náklady města zahájena výstavba nájemní železnice. Následovala roku 1863 Východní dráha (z Weidenu), roku 1877 dráha do Smrčin z Norimberka a roku 1896 místní dráha do Warmensteinach. 17. dubna 1870 navštívil Bayreuth Richard Wagner, protože četl o markraběcí opeře, jejíž velikost, ale především mimořádně hluboké jeviště chtěl využít pro svoje scénicky náročná díla. Ukázalo se, že velké množství muzikantů například při opeře Prsten Nibelungův nelze vměstnat do orchestřiště, také situace v hledišti nakonec neodpovídala časově náročným Wagnerovým \"uměleckým dílům budoucnosti\". Wágner proto přišel s myšlenkou postavit v Bayreuthu festivalové divadlo přímo pro svoji tvorbu. Město Wagnera podporovalo v jeho plánu a dalo mu k dispozici pozemek, nezastavěnou plochu zvanou Zelený Vršek, ležící mimo město mezi nádražím a výletním místem Hohe Warte. Souběžně Wagner koupil pozemek v blízkosti zámecké zahrady, kde si vystavil vlastní dům: Vilu Wahnfried. 22. května 1872 byl položen základní kámen festivalového divadla, 13. srpna 1876 byla scéna slavnostně otevřena. Plány a vedení stavebních prací byly v rukou lipského architekta Otto Brückwalda, který byl znám již svými stavbami divadel v Lipsku a Altenburku.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Do konce Výmarské republiky (1900–1933).", "content": "Nové století přineslo nové technické inovace. Roku 1908 byl otevřen první kinosál, roku 1909 byla zprovozněna první městská elektrárna. Roku 1904 byla otevřena vedlejší železniční trať do Hollfeldu a roku 1909 místní dráha do Thurnau a Kulmbachu. V letech 1914-1915 byla severní větev toku Červeného Mohanu v jednom úseku narovnána a rozšířena. Obce na přilehlých březích se tak nemusely obávat hrozby povodně, poslední místo překvapila v roce 1909. Po skončení války roku 1918 převzali krátce v Bayreuthu vládu dělnické a vojenské rady. 17. února 1919 došlo k třídennímu tzv. Speckpuči, celkově šlo o krátké narušení jinak klidného posádkového města. 30. září 1923 se v Bayreuthu konal lidově-nacinoalistický Německý den s více než 5000 účastníky (cca 15% obyvatel Bayreuthu). Mezi hosty se nacházeli mimo jiné: Primátor Albert Preu a také Siegried a Winifred Wagnerovi, kteří na návštěvu do vily Wahnfried pozvali hlavního řečníka slavností, nikoho jiného než Adolfa Hitlera. Ve vile Wahnfried se Hitler seznámil také se zetěm Richarda Wagnera, rasovým teoretikem a spisovatelem Houstonem Stewart Chamberlainem. Také Hans Schemm (pozdější bavorský ministr kultu a vyučování) se toho dne poprvé setkal s Hitlerem. Roku 1929 byl v městských lázních otevřen krytý bazén. V roce 1932 byla sjednocena okresní vláda Horních a Středních Frank a jako sídlo byl zvolen Ansbach. Bayreuth byl jako menší odškodnění vybrán jako sídlo spojené zemské pojišťovny Středních a Horních Frank. Oproti spojení vlády se toto spojení zemské pojišťovny nevrátilo do starých kolejí. Při volbách do říšského sněmu 6. listopadu 1932 dosáhla NSDAP v Bayreuthu 46,7% hlasů (33,1% v průměru celého Německa).", "section_level": 3}, {"title": "Doba národního socialismu (1933–1945).", "content": "Roku 1933 se Bayreuth stal župním městem Bavorské východní marky (od roku 1943 jen župa Bayreuth), bylo proto nutné vybudovat župní sněm. Prvním županem byl Hans Schemm, současně předsedající nacionálně-socialistického svazu učitelů, který sídlil v domě Německé vzdělanosti v Bayreuhtu. V roce 1937 bylo město připojeno k nové říšské dálnici. V roce 1936 začala německá pošta provozovat městskou hromadnou dopravu. Když převzala pošta i provoz tramvají, vzikl tak první podnik Městské hromadné dopravy. První linka vedla ze Sankt Georgen přes Sternplatz k nádraží Altstadt. Při listopadovém pogromu roku 1938 byla znesvěcena a vyrabována synagoga židovského společenství v Münzgasse. Vypálení se vyhnula, stála totiž nebezpečně blízko markraběcí opery. Uvnitř Bayreutské synagogy, která dnes opět slouží židovské obci jako motlitebna, je umístěna pamětní deska, upomínající na pronásledování a vraždění Židů v době Holokaustu. Zahynlo nejméně 145 Židů z Bayreuthu. Ve městě bylo v době války umístěno také odloučené pracoviště koncentračního tábora Flossenbürg, kde na zajatcích zkoušeli různé fyzické experimenty. Od září 1944 do dubna 1945 zde byl zástupcem civilního vedoucího Wieland Wagner, vnuk skladatele Richarda Wagnera. Po zničení soudních budov v Berlíně 3. února 1945 byl lidový soudní dvůr přesunut do Postupimi a přísedící senáty pro vlastizradu a státozradu se přestěhovaly do justičního paláce v Bayreuthu. Od podzimu 1944 zde soudní dvůr ostatně zasedal už opakovaně. Už 6. února začal přesun celkově kolem 2700 politických zajatců z Berlína. 17. února byli umístěni do trestnice v Bayreuthském Sankt Georgen. 14. dubna 1945 měli být všichni zastřeleni, americké jednotky byly již na dohled. O několik dní dříve byl z podobné situace tzv. Köpenickiády vysvobozen politický vězeň Karl Ruth. V Bayreuthu byli takto v poslední minutě zachráněni Ewald Naujocks i pozdější spolkový prezident Eugen Gerstenmaier. Silné vzdušné údery spojenců zničily 5., 8. a 11. dubna celou řadu veřejných budov, zasaženy byly také průmyslové závody, zničeny byly příbytky 4500 obyvatel, mezi nimi i vila Wahnfried, 741 osob při náletech zemřelo. V poledne 14. dubna obsadily město americké jednotky.", "section_level": 3}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Existuje také kulturní partnerství s Burgenlandskem v Rakousku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bayreuth (dříve česky \"Barout\") je německé město, ležící v severním Bavorsku. Leží na řece Červený Mohan (Roter Main), je hlavním městem vládního obvodu Horní Franky a zemského okresu Bayreuth. Zároveň se jedná o městský okres (\"kreisfreie Stadt\"). ", "tgt_summary": "Bayreuth (, ; ) is a medium-sized town in northern Bavaria, Germany, on the Red Main river in a valley between the Franconian Jura and the Fichtelgebirge Mountains. The town's roots date back to 1194. In the early 21st century, it is the capital of Upper Franconia and has a population of 72,148 (2015). It is world-famous for its annual Bayreuth Festival, at which performances of operas by the 19th-century German composer Richard Wagner are presented.", "id": 1292661} {"src_title": "Charles Messier", "tgt_title": "Charles Messier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Messier se narodil 26. června roku 1730 ve francouzském městě Badonviller, které leží 35 km od Lunéville. Narodil se jako desáté dítě ze dvanácti potomků drába Nicolase Messiera a jeho ženy Francoise, rozené Grandblaise. Šest jeho bratrů a sester zemřelo ještě v dětství, na čemž se zajisté podepsaly skromné poměry, ve kterých rodina žila. Charlesův otec zemřel roku 1741, když Charlesovi bylo 11 let a tak mladý Messier musel skončit školu, aby rodina měla šanci na zlepšení svého živobytí. Charles se začal zajímat o astronomii již ve věku 14 let, kdy měl možnost pozorovat průlet komety kolem Slunce. Jeho zájem byl pak ještě více prohlouben zatměním Slunce, které bylo v městě, ve kterém žil, pozorovatelné 25. července 1748. V říjnu roku 1751 odešel do Paříže, kde ho díky jeho skvělému jemnému písmu zaměstnal námořní astronom Joseph-Nicolas Delisle (1688 - 1768). Nový domov nalezl v Hôtelu de Cluny, kde bydlel právě s Delislem. Jeho první prací bylo okopírování velké mapy Číny; vedle této aktivity ho Delislův tajemník Liboure uvedl do observatoře v Hôtelu de Cluny. Liboure Messiera přiměl, aby si vedl podrobné a přesné záznamy o svých pozorováních. Messierovým prvním dokumentovaným pozorováním se stal přechod Merkuru, který pozoroval 6. května 1753. Delisle sám pak Messiera přesvědčoval o důležitosti přesného pozorování a měření pozorovaných těles, bez kterého by pak Messier nebyl nikdy schopen svůj katalog úspěšně sestavit. Od roku 1754 byl nepřetržitě zaměstnán u námořnictva jako skladník.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky katalogu.", "content": "\"Hlavní článek o katalogu: Messierův katalog\" Někdy v roce 1757 Charles Messier začal hledat Halleyovu kometu. Jeho první zpráva o M32, průvodci galaxie v Andromedě, se objevila ve stejném roce. Návrat Halleyovy komety byl očekáván následující rok, ale stále šlo pouze o vědeckou hypotézu. Sám Delisle vypočetl zdánlivou trasu komety a Messier vytvořil skvělý hvězdný graf její cesty, došlo však k tomu, že se Delisle ve svých výpočtech spletl, takže se Messier během svých pozorování pokaždé díval na špatné místo. Je spíše komické, že při pozorování dne 14. srpna roku 1758 učinil jiný objev – v průběhu pozorování (28. srpna 1758) zjistil v souhvězdí Býka jiný mlhavý objekt, který zpočátku také mylně považoval za kometu. Později se ukázalo, že se jde o Krabí mlhovinu, která pak dostala v jeho katalogu první pořadové číslo M1 – jednalo se o pozůstatek supernovy, která explodovala roku 1054). K pečlivému proměření mlhoviny pak došlo 12. září 1758. Halleyova kometa byla nakonec objevena německým amatérským astronomem Johannem Georgem Palitzchem (1723–1788) v noci z 25. na 26. prosince. Messier ji nezávisle na tomto pozorování objevil 21. ledna 1759, o čtyři týdny později než německý astronom, když začal definitivně pochybovat o správnosti Delisleových výpočtů. Delisle samozřejmě nevěřil ve svou chybu, a tak pokračoval v pozorování a odmítal uznat objev jiných. Jelikož byl Charles Messier loajální zaměstnanec, pokračoval v hledání komety podle zaměstnavatelových pokynů. Když pak konečně ohlásil svůj objev, nebyl ostatními francouzskými astronomy brán vážně, protože svůj objev ohlásil dne 1. dubna 1759, tedy na apríla. V následujících dnech změnil Delisle postoj ke svému zaměstnanci Messierovi a nabádal ho, aby se pustil do svého vlastního pozorování (na druhou stranu určitě hrál svoji úlohu i vysoký věk Delislea, který se pomalu připravoval na odchod do důchodu). Během dalších pozorování objevil Messier dne 11. září 1758 svou druhou „mlhovinu“ M2, která ovšem byla již předtím objevena astronomem Jean-Dominiquem Maraldim (1709–1788) v roce 1746, nešlo však o mlhovinu, ale o kulovou hvězdokupu. Následně pak pozoroval přechod Venuše (6. června 1761) a objevení saturnových prstenců. Dále sledoval kometu 1762 Klinkenberg v květnu až červenci roku 1762, následující rok v říjnu objevil kometu 1763 Messier a pak 1764 Messier. Roku 1763 se objevily první zprávy o tom, že by Messier mohl být přijat do Královské vědecké akademie (Académie Royale des Sciences), tyto zprávy se však, bohužel pro Messiera, nenaplnily. Třetím pozorovaným „mlhovinovým“ objektem se stala další kulová hvězdokupa M3, kterou Messier objevil 3. května 1764 v souhvězdí Honicích psů, což ho podnítilo k systematickému prozkoumávání oblohy, při kterém tyto mlhavé obláčky vyhledával. Během následujícího roku objevil a katalogizoval prvních čtyřicet položek svého katalogu od M3 až po M40 (pro sestavení svého prvního katalogu využil katalog Edmunda Halleyho, přesněji jeho objevených 6 objektů). V průběhu těchto let byl Messier v aktivní korespondenci s jinými významnými astronomy a akademiky z Británie, Německa i Ruska (například Frederick La Harpe). Kromě toho byl 21. května 1764 vybrán za člena Akademie v Harlemu (Holandsko) a 6. prosince 1764 byl uveden jako zahraniční člen Královské společnosti v Londýně. Roku 1765 pak následovalo ocenění na Akademii v Auxerre. Na začátku roku 1765 objevil hvězdokupu M41. V témže roce odešel konečně do důchodu Delisle, a tak mohl Messier pokračovat v pozorování z Hôtelu de Cluny. 8. března 1766 objevil novou kometu, kterou znovuobjevil 8. dubna téhož roku. V roce 1767 se vypravil na jedinou svou vojenskou cestu za účelem seřídit nové vojenské hodiny (navržené J. Le Royem). Strávil tak 3 a půl měsíce na palubě vojenské lodi L ́Aurore se svým kolegou Alexandrem Guyem Pingrém. Messier pořizoval astronomická pozorování a Pingré pak potřebné výpočty.", "section_level": 1}, {"title": "První publikace.", "content": "Roku 1769 se Messier musel rozhodnout publikovat první verzi svého katalogu a rozšířit počet objektů v něm o objekty M42 až M45 (Mlhovina v Orionu, hvězdokupa Jesličky a Plejády). Po objevu další komety (8. srpna 1769) zaslal podrobný popis trasy králi Pruska, který měl podobně jako Messier hluboký zájem o problematiku a Messier byl za objev odměněn dne 15. září 1769 členstvím v Německé akademii věd (a v dubnu stejného roku byl vybrán za člena Královské Akademie Švédska ve Stockholmu). Konečně pak 30. června v roce 1770 byl zvolen v Paříži do Královské akademie věd své rodné země. 14. června objevil další kometu, která do historie vstoupila pod jménem Lexellova kometa, nebyla tedy pojmenována po objeviteli Charlesovi Messierovi, ale po matematikovi, který spočetl její dráhu – Andersu Lexellovi, který působil na observatoři v Petrohradu.", "section_level": 1}, {"title": "Svatba.", "content": "26. listopadu 1770 se ve věku 40 let po 15 letech známosti Charles Messier oženil s Marií-Françoise de Vermauchampt (37 let). 15. března 1772 se Messierovým narodil syn Antoine-Charles, Messierova manželka (23. března) i syn (26. března) však brzy po porodu zemřeli. 10. ledna 1771 objevil Messier nejjasnější kometu roku. 16. února představil světu první verzi svého Katalogu mlhovin a hvězdokup s prvními 45 objekty. (Tehdy však katalog vycházel pod názvem Nebulae (Mlhovina), jelikož Messier ještě nevěděl, že existují galaxie a planetární mlhoviny.) Cílem katalogu bylo zachytit v seznamu všechny objekty, které by mohly být považovány za komety, ale které se nacházejí na stálých polohách na obloze. Každý objekt v jeho katalogu je označen písmenem M, jako Messier, a pořadovým číslem, například M1 - Krabí mlhovina, M45 - Plejády atd. V roce 1784 katalog již obsahuje jeho seznam 103 položek. Tři noci po prvním vydání katalogu objevil další tři mlhovinné objekty M46-M49. Protože však u objektů M47 a M48 udělal chybu v měření, byly ztraceny a znovuobjeveny na začátku dvacátého století. V tomto roce dále objevil další kometu (již třináctou). Později tohoto roku 7. června objevil mlhovinu M62, u které však pouze přibližně změřil pozici, takže se do jeho katalogu dostala až po přesnějším změření v roce 1779. Roku 1771 se pan Messier stal oficiálně astronomem námořnictva, což mu garantovalo pravidelný roční plat ve výši 1 700 franků (roku 1774 byl jeho plat zvýšen na 2 000 franků). Jean-Francois de Laharpe prohlásil (podle legendy), že kdyby nezemřela jeho žena, objevil by Messier další třináctou kometu a učinil by další důležité objevy, ale smrt manželky a dítěte ho od další práce na čas odtrhla (paradoxem se stalo to, že zmiňovanou kometu prý objevil pan Montaigne, kterého však Messier neměl v lásce...). Pravdou ale je, že Montaugn objevil kometu týden před narozením dítěte a tak se skutečně jedná pouze o legendu, která se o Messierovi traduje. 5. dubna roku 1772 přidal další hvězdokupu do svého katalogu, a to tentokráte pod číslem M50; v tomto roce byl dále zvolen členem Akademie v Bruselu (Belgie) a Královské akademie v Maďarsku. Během následujících let učinil Charles Messier řadu objevů a jeho katalog se tak postupně rozrůstal až do konečného čísla 103 položek, které katalog obsahoval v roce 1784.", "section_level": 1}, {"title": "Úraz.", "content": "Začátkem 80. let byla Messierova práce na rok přerušena nehodou, když 6. listopadu 1781 spadl do studeného sklepa přibližně 7,5 m hlubokého. Během pádu byl vážně zraněn a následná rekonvalescence trvalo skoro rok. K práci se vrátil přesně včas, aby stihl pozorovat přechod Merkuru 12. listopadu 1782. Během následujících měsíců se chtěl vrátit k pracím na katalogu, ale vzhledem k tomu, že neměl další úspěchy, vrátil se k hledání komet, kde se dočkal dalšího úspěchu v podobě objevu další komety 7. ledna 1785 (dostala název 1785 I Messier-Méchain). Společně s Méchainem se pak stali úspěšnými hledači komet (například Messier objevil další kometu 26. listopadu 1788). Ve Francii ovšem nastaly převratné politické změny - Francouzská revoluce, které připravily Messiera o jeho stálý příjem a důchod. Messier spolu s Méchainem založili roku 1795 Národní institut pro vědu a umění. Následovalo pro změnu další objevení komety, a to tentokráte 12. dubna 1798. Poslední jím objevená kometa byla pozorována 12. července roku 1801. Dosáhl tak konečného skóre 20 komet, 13 objevil přímo on sám a 7 objevil nezávisle na někom jiném. Roku 1806 se mu dostalo asi největšího životního ocenění, když mu osobně sám mocný císař Napoleon předal Kříž čestné legie.", "section_level": 1}, {"title": "Sklonek života.", "content": "V roce 1815 Messier prodělal náhlou mozkovou příhodu - mrtvici, po které částečně ochrnul. Po částečném zotavení se ještě jednou nebo dvakrát objevil na akademickém zasedání, ale jeho každodenní život byl již stále více obtížný. V noci z 11. na 12. dubna 1817 zemřel v 87 letech ve svém domě v Paříži a byl pohřben 14. dubna na pařížském hřbitově Père Lachaise. Celoživotní dílo Charlese Messiera ocenila po jeho smrti astronomická společnost pojmenováním kráteru na povrchu Měsíce v Moři hojnosti.Také asteroid 7359, objevený 16. ledna 1996 českým astronomem Milošem Tichým na observatoři Kleť, nese jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Messier (26. června 1730 - 12. dubna 1817) byl francouzský astronom žijící v 18. století, tvůrce katalogu mlhových vesmírných objektů.", "tgt_summary": "Charles Messier (; 26 June 1730 – 12 April 1817) was a French astronomer. He published an astronomical catalogue consisting of 110 nebulae and faint star clusters, which came to be known as the \"Messier objects\". The purpose of the catalogue was to help astronomical observers distinguish between permanent and transient visually diffuse objects in the sky.", "id": 1404131} {"src_title": "Data", "tgt_title": "Data", "src_document": [{"title": "Význam dat, informace, znalosti a moudrosti.", "content": "Data, informace, znalosti a moudrosti, jsou úzce související pojmy, ale každý má svou vlastní roli ve vztahu k druhému, a každý termín má svůj vlastní význam. Data se shromažďují a analyzují s cílem vytvářet informace vhodné pro rozhodování, zatímco znalosti jsou odvozeny z rozsáhlého množství zkušeností, které se zabývají informacemi o předmětu. Například výška Mount Everestu jsou obecně známá data. Tato data mohou být obsažena v knize o Mount Everestu spolu s dalšími daty, které popisují horu způsobem, který je užitečný pro ty, kteří se chtějí rozhodnout, jak nejlépe ji vylézt. Společně s využitím zkušeností o tom, jak se leze po horách, vzniká návod jak dosáhnout vrcholu Mount Everestu – to chápeme jako „znalost“. Někteří lidé vytvoří vhodnou kombinaci sérií „data“, „informace“ a „znalosti“ s „moudrostí“, což by znamenalo, že osoba má určité „vědění“, a také ví, za jakých okolností je dobré je používat. Tedy pro upřesnění, data jsou abstraktní nejméně, informace méně a znalosti nejvíce. Data se stávají informací pomocí interpretace, např. výška Mount Everestu je obecně považována za „Data“, kniha o Mt. Everestu s geologickými charakteristikami může být považována za „informace“ a zprávu obsahující praktické informace o tom, jak nejlépe dosáhnout vrcholu Mount Everestu lze považovat za „znalost“. „Informace“ nese rozmanité významy, které se pohybují od každodenních k technickým. Obecně lze říci, že pojem informací úzce souvisí s představami o omezení, komunikaci, ovládání, poučení, poznání, významu, vzoru, vnímání a reprezentace. Beynon-Davies používá pojem znamení, aby rozlišil data a informace; data jsou série symbolů, zatímco informací chápeme symboly, které se na něco odkazují. V dobách před vývojem počítačových zařízení a strojů mohli pouze lidé sbírat data a uvádět je do vzorů. Od té doby, co se vyvíjejí počítače, mohou tato zařízení také sbírat data. Od roku 2010 jsou počítače široce využívané pro shromažďování dat, jejich třídění a zpracovávání v oborech od marketingu až po analýzu sociálních služeb využívaných pro vědecké výzkumy. Tyto vzory jsou považovány za informace, které mohou být použity pro zvýšení znalosti. Tyto vzory mohou být interpretovány jako pravda (ačkoliv \"pravda\" může být subjektivní pojem), a mohou být autorizovány jako estetické a etické kritéria v některých disciplínách a kulturách. Události, které zanechávají znatelné fyzické nebo virtuální pozůstatky, lze vysledovat prostřednictvím dat. Mechanická výpočetní zařízení jsou klasifikována podle prostředků, které reprezentují data. Analogový počítač představuje údaj jako napětí, vzdálenost, polohu, nebo jiné fyzikální veličiny. Digitální počítač představuje kus dat jako řadu znaků vybraných z pevné abecedy. Nejčastější digitální počítače užívají binární abecedu, to znamená abecedu dvou znaků, obvykle označených \"0\" a \"1\". Známější reprezentace, například čísla a písmena, jsou pak vyrobena z binární abecedy. Některé speciální formy dat jsou odlišeny. Počítačový program je souhrn dat, což lze interpretovat jako návod. Většina počítačových jazyků dělá rozdíl mezi programy a jinými daty, která program obsluhuje, ale v některých jazycích, zejména v Lispu a podobných jazycích jsou programy v podstatě k nerozeznání od ostatních údajů. Je také užitečné rozlišovat metadata, neboli popis dalších dat. Dříve užívaný termín pro metadata je \"doplňkové údaje\". Typický příklad metadat je katalog knihovny, což je popis obsahu knihy.", "section_level": 1}, {"title": "V jiných oblastech.", "content": "Přestože jsou data také stále více používaná v jiných oblastech, bylo navrženo, že vysoce interpretační povaha by mohla být v rozporu s charakterem dat „daných“. Peter Checkland představil termín capta (z latinského capered, „vzít“), aby rozlišil obrovské množství možných dat a jejich podmnožinu, na kterou je orientována pozornost.Johanna Drucker argumentovala tím, že jelikož humanitní obory potvrdili produkci znalostí jako „umístěné, částečné a konstitutivní“, použití dat může zavést předpoklady, které jsou kontraproduktivní, například, že jevy jsou diskrétní nebo, že jsou nezávislé na pozorovateli. Termín capta, který klade důraz na to, že akt pozorování je konstitutivní, se nabízí jako alternativní k datům vizuální reprezentace v humanitních oborech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Data je výraz pro údaje, používané pro popis nějakého jevu nebo vlastnosti pozorovaného objektu. Data se získávají zápisem, měřením nebo pozorováním, a lze je dělit na data spojitá a data atributivní. Data spojitá se přitom vztahují k nějaké spojité stupnici, zatímco data atributivní nikoliv. ", "tgt_summary": "Data are characteristics or information, usually numerical, that are collected through observation. In a more technical sense, data is a set of values of qualitative or quantitative variables about one or more persons or objects, while a datum (singular of data) is a single value of a single variable. ", "id": 384921} {"src_title": "Document Object Model", "tgt_title": "Document Object Model", "src_document": [{"title": "DOM Level.", "content": "Specifikace \"W3C DOM\" jsou rozděleny do několika úrovní (DOM level), z nichž každá obsahuje povinné a volitelné moduly. K tomu, aby nějaká aplikace mohla prohlásit, že podporuje určitý \"DOM level\", musí implementovat všechny požadavky dané úrovně a všech nižších. Aplikace mohou též podporovat specifická rozšíření (anglicky \"vendor-specific extensions\") za podmínky, že nejsou v konfliktu s W3C standardy. V současnosti (leden 2014) existují čtyři úrovně (Level 1, Level 2, Level 3 a Level 4), z nichž první tři jsou již ve stádiu W3C Recommendation.", "section_level": 1}, {"title": "Level 0.", "content": "Podpora \"Intermediate DOM\", jenž existoval před vytvořením \"DOM Level 1\". Například \"DHTML Object Model\" vyvinutý firmou Microsoft, nebo nepojmenovaný \"Intermediate DOM\" od Netscape. \"Level 0\" není formální specifikací publikovanou W3C, ale používá se jako srozumitelná zkratka odkazující na věci existující před standardizačním procesem.", "section_level": 2}, {"title": "Level 1.", "content": "Navigace v DOMu (HTML a XML) dokumentu (resp. jeho stromové struktuře) a manipulace s obsahem (včetně přidávání elementů). Specifické elementy HTML jsou obsaženy také.", "section_level": 2}, {"title": "Level 2.", "content": "Podpora jmenných prostorů (anglicky \"XML namespace\"), událostí a filtrovaných pohledů.", "section_level": 2}, {"title": "Level 3.", "content": "Standardizovaný mechanismus načítání a ukládání a podpora XML schémat. Navíc umožňuje například dynamické vkládání obsahu do dokumentu a přidává některé nové metody a vlastnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Level 4.", "content": "Vývoj se zaměřuje na sloučení předchozích standardů DOM Level 3 Core, Element Traversal, Selectors API Level 2, DOM Level 3 Events a DOM Level 2 Traversal and Range a jejich zjednodušení a přiblížení již existujícím standardům, především specifikacím JavaScriptu a HTML5. Specifikace dále zjednoduší časté DOM operace.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace.", "content": "Všechny dokumenty jsou v angličtině", "section_level": 1}], "src_summary": "DOM (akronym anglického Document Object Model – \"objektový model dokumentu\") je objektově orientovaná reprezentace XML nebo HTML dokumentu. DOM je API umožňující přístup či modifikaci obsahu, struktury, nebo stylu dokumentu, či jeho částí. ", "tgt_summary": "The Document Object Model (DOM) is a cross-platform and language-independent interface that treats an XML or HTML document as a tree structure wherein each node is an object representing a part of the document. The DOM represents a document with a logical tree. Each branch of the tree ends in a node, and each node contains objects. DOM methods allow programmatic access to the tree; with them one can change the structure, style or content of a document. Nodes can have event handlers attached to them. Once an event is triggered, the event handlers get executed. ", "id": 1621583} {"src_title": "Die Brücke", "tgt_title": "Die Brücke", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drážďanské období.", "content": "Členové Brücke se seznámili postupně. Na kurzu geometrie na drážďanské technice se nejprve spřátelili Kirchner s Bleylem. Ve stejné době se ještě v Chemnitz poznali Schmidt s Heckelem. V průběhu letního semestru 1905 se všichni čtyři sešli na drážďanské technice. 7. června 1905 se rozhodli založit hnutí s názvem \"Die Brücke\". Skupina začínala v drážďanském Friedrichstadtu, kam členové přicházeli za Erichem Heckelem, který zde od roku 1904 žil se svými rodiči v domě Berliner Straße 65. Od založení BRÜCKE odtud vedl obchodní zastupitelství skupiny. Kirchner se do Friedrichstadtu přestěhoval v roce 1906. V bývalém řeznickém krámu na Berliner Straße 60, který najal Heckel, si zřídil ateliér. Ve stejném domě žil po krátký čas i Karl Schmidt-Rottluff. Dům byl zničen v roce 1945. Zde Kirchner využil dvou malých přízemních místností a chodby, prostoru jen o málo většího než 26 m, jako studiový apartmán. Ateliér byl vybaven látkami – autorskými tisky a vyřezávaným inventářem. Proto lze tyto motivy nalézt v pozadí obrazů umělců BRÜCKE, které zde vznikaly. Složení skupiny se průběžně měnilo. Na podzim 1907 ji opustil Fritz Bleyl, který dal přednost kariéře pedagoga, jež ho dokázala hmotně zabezpečit. Na pozvání Karla Schmidta, který si podle rodné vesnice u Chemnitz přidal k příjmení doplněk Rottluff, přijal členství v BRÜCKE téměř o generaci starší Emil Nolde. Po roce sice formálně členství ve skupině zrušil, zůstal s ní nicméně v přátelských kontaktech. Výraznější stopu v dějinách skupiny zanechal Max Pechstein. Tento syn dělníka ze Zwickau studoval na Akademii v Drážďanech a roku 1906 se seznámil s Kirchnerem a Heckelem. Ještě téhož roku se stal i on jedním z BRÜCKE. Ani Pechstein však ve skupině nezůstal až do jejího zániku. V roce 1912 ho ostatní členové vyloučili, protože se zúčastnil výstavy berlínské skupiny Sezession. Posledním z \"kmenových\" členů BRÜCKE byl Otto Mueller. Jeho obrazy na výstavě Nové berlínské secese v roce 1910 zaujaly malíře skupiny natolik, že mu ihned nabídli členství. Jiní malíři sice do BRÜCKE rovněž patřili, jejich podíl ale spočíval hlavně v účasti na výstavách skupiny, osobní styk s kmenovými členy nebyl příliš frekventovaný. Patřili mezi ně Cuno Amiet, Akseli Gallen-Kallela, Kees van Dongen, Franz Nölken a Bohumil Kubišta. Malíři BRÜCKE se od samotného počátku starali o kontakt s veřejností, tedy o to, pro co se dnes používá pojem public relations. Snažili se, aby o nich vycházely články v tisku, pokoušeli se získat příznivce a mecenáše. Na Noldeho radu založili roku 1906 statut pasivního členství. Pro tyto členy-abonenty vydali v rozmezí let 1906–1912 sedm alb grafických listů, zpravidla o třech kusech. V roce 1913 bylo pasivních členů 80, roční členský příspěvek, do něhož bylo zahrnuto i zmíněné album grafik, činil 12 marek. Nejdůležitějším kontaktem s veřejností ale byly výstavy. Během své existence skupina uspořádala nebo se zúčastnila na více než 70 výstavách v Německu i v Evropě. První proběhla půl roku po založení skupiny, poslední počátkem roku 1913. Tvorba BRÜCKE však byla zpočátku přijímána většinou negativně. Když roku 1908 vybaloval Schmidt-Rottluff obraz, jenž se zúčastnil jakési putovní výstavy, nalezl na jeho rámu nápisy \"cenová záhada\", \"ubohý obraz\", \"idiot\", \"blbost\". Malíři BRÜCKE se však nenechali odradit. Pravidelně v září jim v letech 1907–1909 renomovaná drážďanská Galerie Richter pořádala větší výstavy. Vrcholem výstavní činnosti drážďanského období byla v roce 1910 retrospektiva BRÜCKE v místní Galerii Arnold, na které bylo vystaveno přes sto maleb, akvarelů, kreseb, grafických listů a plastik. V prvních letech trávili \"kmenoví\" malíři většinu času spolu. Sdíleli ateliér, malířské náčiní i modelky, které bývaly často i jejich milenkami. V letních měsících ale Drážďany opouštěli a v duchu tehdy opět módního Rousseauova hesla \"zpátky k přírodě\" pobývali na venkově nebo na odlehlých místech, obyčejně se svými modelkami. Heckel a Schmidt-Rottluff jezdívali do rybářské vesnice Dangast při Severním moři, Pechstein a Kirchner trávili léto u rybníků poblíž Moritzburgu. Kvůli zajištění hmotné existence bylo pro malíře důležité získávat mecenáše, resp. sběratele svých obrazů. V roce 1908 poznali Heckel a Schmidt-Rottulff sběratelku umění Rosu Schapire, která od té doby BRÜCKE podporovala. Zpracovala rovněž první katalog Schmidt-Rottluffových prací. Roku 1908 se Pechstein po několikaměsíčním studijním pobytu v Paříži přestěhoval do Berlína. O dva roky později stál u založení umělecké skupiny Neue Secession (Nová secese), složené z umělců, jejichž díla byla odmítnuta pořadateli výstavy skupiny Berliner Secession (Berlínská secese). Protože byli v Nové secesi zastoupeni převážně expresionističtí malíři, BRÜCKE se k ní připojilo.", "section_level": 2}, {"title": "Berlínské období.", "content": "V roce 1911 prožili Heckel s Kirchnerem a svými modelkami poslední léto u moritzburských rybníků. Na podzim se všichni malíři BRÜCKE přestěhovali za Pechsteinem do Berlína. Ten byl v té době – spolu s Mnichovem – hlavním kulturním centrem Německa. Bylo tam možné navazovat kontakty a zhlédnout výstavy současného evropského umění. Tamní obec sběratelů umění byla otevřenější moderním vlivům v malířství a tím i stoupala možnost prodeje obrazů. Ještě v prosinci 1911 založili Kirchner s Pechsteinem v Berlíně malířskou školu s názvem Moderne Unterricht in Malerei (Moderní výuka malířství). Projekt skončil fiaskem: Do září následujícího roku, kdy byla uzavřena, přilákala jen dva žáky. Organizační záležitosti měl na starosti – stejně jako v Drážďanech – Heckel, který si pronajal stropní byt v Mommsenstrasse 60. Rok 1912 byl vyvrcholením působení BRÜCKE v Berlíně a zároveň počátkem konce. V zimě 1911/1912 se na výstavě Nové secese BRÜCKE prezentovalo jako vůdčí skupina německé moderny. V únoru 1912 vystavovalo BRÜCKE v Mnichově společně se skupinou Der Blaue Reiter, v dubnu téhož roku proběhla v Galerii Gurlitt velká výstava BRÜCKE, k níž byl vydaný katalog s jedenácti originálními dřevoryty. V té době byl ale Pechstein pro ztrátu důvěry vyloučený z Nové secese. Brücke z ní ze solidarity vystoupilo rovněž. Poté, co Pechstein přes protesty dalších členů obeslal výstavu konzervativní Berlínské secese, byl vyloučený i z BRÜCKE. Malíři se postupně vydali každý svou cestou. Poslední spoluprací byl plakát k mnichovské výstavě Neuen Kunstsalons (Nového uměleckého salónu): Kirchner vytvořil dřevoryt, Heckel napsal text. Krátce nato vydal vydal Kirchner kroniku BRÜCKE, v níž nekriticky vyzdvihl své působení ve skupině. To ostatní členy pobouřilo. 27. května 1913 vyšlo v tisku oznámení, podepsané Amietem, Heckelem, Muellerem a Schmidtem-Rottluffem, že umělecká skupina BRÜCKE je jako organizace rozpuštěna.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Zcela nezávisle na sobě, v roce 1905, se ve Francii a v Německu vytvořily skupiny malířů, jimž byl společný odpor vůči akademické malbě. Ale zatímco fauvistům s Matissem na čele šlo o dekorativní kvality harmonie barev a rytmu obrazů, v tvorbě umělců BRÜCKE lze vystopovat vlivy severské tradice úzkosti a pesimismu, jakou je možné nalézt např. u Muncha. Tam, kde Matisse uklidňuje, vyvolávají němečtí expresionisté bouřlivé emoce. Zatímco fauvisté nežili pohromadě a s pojmem \"fauvismus\" se nikdy neztotožnili, malíře BRÜCKE držela pohromadě víra v nezištnou pospolitost a solidaritu, kterou měli uskutečnit zejména mladí umělci. Tvorba německých malířů čerpala podněty z mnoha oblastí a v mnoha oblastech nacházela výraz. Prakticky všichni členové BRÜCKE se zabývali grafikou, hlavně dřevořezem. I úvodní manifest skupiny z roku 1906 vyřezal Kirchner technikou dřevořezu a navíc jako variaci na gotické písmo. Většina z nich vytvářela antropomorfní plastiky, inspirované uměním tzv. primitivních národů Asie a Afriky. Ale doménou byla malba. Malíře BRÜCKE fascinovala tvorba pozdně středověkých Matthiase Grünewalda a Albrechta Dürera, právě tak jako van Gogha, Gauguina či Muncha. Tomu nabídli členství, ale Nor je nepřijal. Malíři BRÜCKE dávali přednost výrazu (expresi) před kompozicí. Důsledkem bylo používání výrazných barev. V prvních letech existence skupiny si byly obrazy jednotlivých tvůrců podobné, teprve později, zejména po přesídlení do Berlína, si každý z nich vytvořil svůj vlastní styl. Zářivé, velké barevné plochy však po dobu existence skupiny zůstaly všem malířům BRÜCKE společné.", "section_level": 1}, {"title": "Die Brücke a Čechy.", "content": "S BRÜCKE se dostali do kontaktu čeští malíři sdružení v umělecké skupině Osma. Buď Willi Nowak nebo Friedrich Feigl, kteří na jaře 1911 pobývali v Berlíně, pozvali německé malíře k návštěvě Čech. V polovině května téhož roku přijel Otto Mueller spolu s manželkou Marií za Nowakem do Mníšku. Na posledních čtrnáct dní jejich pobytu, který se protáhl až do srpna, se k nim připojil i Kirchner. Lze předpokládat, že na setkáních členů BRÜCKE s Bohumilem Kubištou, Emilem Fillou, Vincencem Benešem či Otakarem Kubínem se probíraly možnosti výstav. V následujících letech se skutečně několik projektů uskutečnilo. Vincenc Beneš, Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Willi Nowak a Ernst Ascher měli roku 1912 možnost představit své obrazy na slavné výstavě Sonderbundu v Kolíně nad Rýnem. Samotný Kubišta, který se stal oficiálním členem BRÜCKE, se prezentoval na berlínských výstavách Nové secese v letech 1912 a 1913. Prostřednictvím Kirchnera, který vlastnil fotografie Kubištových pláten, se obrazy českého umělce dostaly i k Franzi Markovi a Vasiliji Kandinskému. Naopak němečtí malíři vystavovali v Praze. Na podzim 1912 proběhla v Obecním domě druhá výstava Skupiny výtvarných umělců. Ta vznikla v roce 1911 a patřili do ní nejen malíři a sochaři, ale také architekti, spisovatelé, hudebníci a výtvarní teoretici. Jako hosté v Obecním domě vystavovali Kirchner, Mueller a Erich Heckel. Výstava dokumentovala značný vliv, který měli němečtí expresionisté na umělce Skupiny výtvarných umělců.", "section_level": 1}, {"title": "Členové skupiny.", "content": "Další osoby sice do skupiny patřily, ale jejich sounáležitost se omezovala spíše na příležitostnou spolupráci s některými jinými členy skupiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Die Brücke (Most) byla německá umělecká skupina, která vznikla roku 1905 v Drážďanech. Zakládajícími členy byli studenti architektury Fritz Bleyl, Erich Heckel, Ernst Ludwig Kirchner a Karl Schmidt-Rottluff, dalšími později Emil Nolde, Max Pechstein a Otto Mueller. Název skupiny vymyslel Schmidt, inspirovaný dilem Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzsche, konkrétně těmito pasážemi z úvodu knihy: \"Co je velkého na člověku, jest, že je mostem, a nikoli účelem: co lze milovati na člověku, jest, že je přechodem a zánikem. Miluji toho, čí duše jest hluboká i v poranění a kdo může zahynouti malým zážitkem: tak půjde rád přes most.\" Skupina se rozpadla v roce 1913. Jedním z důvodů byla tiskem vydaná kronika skupiny, sepsaná Kirchnerem. Ostatní členové ji považovali za Kirchnerovu sebestřednou záležitost. Původním cílem skupiny bylo vytvoření pomyslného mostu mezi uměním minulosti a moderní avantgardou, v důsledku se potom BRÜCKE zařadilo mezi skupiny s největším dopadem na moderní umění a fakticky vytvořil expresionismus. Z umění minulosti se umělci nechali inspirovat především Albrechtem Dürerem, Grünewaldem nebo Cranachem starším, z moderny to byl Edvard Munch a fauvismus.", "tgt_summary": "Die Brücke (The Bridge) was a group of German expressionist artists formed in Dresden in 1905. Founding members were Fritz Bleyl, Erich Heckel, Ernst Ludwig Kirchner and Karl Schmidt-Rottluff. Later members were Emil Nolde, Max Pechstein and Otto Mueller. The seminal group had a major impact on the evolution of modern art in the 20th century and the creation of expressionism. The group came to an end around 1913. The Brücke Museum in Berlin was named after the group. ", "id": 671917} {"src_title": "Miříkovité", "tgt_title": "Apiaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Miříkovité jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny, občas na bázi stonku dřevnatějící. Zcela výjimečně je stonek dřevnatý (\"Myrrhidendron\"). Stonek je dutý nebo plný. Listy jsou střídavé, vzácně vstřícné nebo v přízemní růžici, bez palistů, jednoduché nebo složené. Čepel listů je obvykle silně členěná, často i do několika řádů, zřídka jednoduchá. Řapík lodyžních listů má zpravidla na bázi výraznou pochvu. Rostliny obsahují ve všech částech včetně oplodí sekreční buňky a kanálky a bývají aromatické. Květy jsou drobné, pětičetné, zpravidla oboupohlavné, pravidelné, pouze okrajové květy v květenství u některých zástupců asymetrické a paprskující. Květy jsou uspořádány v jednoduchých okolících nebo v okolících složených z okolíčků. Pod květenstvím bývá vytvořen obal z listenů a pod jednotlivými okolíčky obalíček. U některých rodů není obal či obalíček (případně obojí) vyvinut. Květenství jsou většinou volná, s dlouhými stopkami květů a obalíčků, mohou však být i stažená a tvořit hlávku. Kalich je téměř celý srostlý se semeníkem a je patrný pouze jako 5 cípů na okraji semeníku. Korunní lístky jsou volné. Tyčinek je 5, jsou volné a střídají se s korunními lístky. Prašníky jsou žluté, zřídka fialové. Semeník je spodní, srostlý ze 2 plodolistů, se 2 komůrkami a 2 čnělkami. Na horní straně na semeník nasedá žlaznatý terč, vybíhající v rozšířenou bázi čnělek. V každém plodolistu je jediné vajíčko. Plodem je dvounažka, za zralosti se zpravidla rozpadající na dva plůdky (merikarpia), někdy spojené plodonošem (karpoforem). Semena obsahují malé embryo a hojný endosperm. Čeleď miříkovité zahrnuje asi 3800 druhů ve 434 rodech. Největší rody jsou máčka (\"Eryngium\", přes 200 druhů), prorostlík (\"Bupleurum\", asi 190), bedrník (\"Pimpinella\", 150) a ločidlo (\"Ferula\", asi 130 druhů).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Miříkovité jsou rozšířeny kosmopolitně. Mnohé rody jsou zastoupeny jak v Eurasii, tak v Severní Americe, vyskytují se i v arktických oblastech. Největší druhové bohatství je v Eurasii, naopak pouze 50 rodů a 500 druhů roste v neotropické oblasti. V tropech rostou převážně v horách. V české květeně je tato čeleď zastoupena asi 50 rody.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V klasické taxonomii byla čeleď miříkovité spolu s čeledí aralkovité (\"Araliaceae\") řazena do řádu miříkotvaré (\"Apiales\"), dříve nazývaného aralkotvaré (\"Araliales\"). Byla členěna na tři podčeledi: \"Apioideae\", \"Saniculoideae\" a \"Hydrocotyloideae\". Molekulární výzkumy ukázaly, že první dvě podčeledi jsou sesterské a monofyletické skupiny, zatímco \"Hydrocotyloideae\" jsou parafyletická skupina. Dva rody (\"Hydrocotyle\" a \"Trachymene\") byly následně přeřazeny do čeledi aralkovité (\"Araliaceae\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy miříkovitých obsahují nektar a jsou navštěvovány širokou paletou létajícího hmyzu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Čeleď zahrnuje jak druhy využívané jako potrava, tak i druhy vysoce toxické (např. rozpuk jízlivý, bolehlav plamatý). Mezi známou kořenovou, případně i listovou zeleninu patří mrkev obecná (\"Daucus carota\"), petržel kadeřavá (\"Petroselinum crispum\") nebo miřík celer (\"Apium graveolens\"). V minulosti byla jako kořenová zelenina pěstována také krabilice hlíznatá (\"Chaerophyllum bulbosum\") a kerblík třebule (\"Anthriscus cerefolium\"). Z koření je využíván zejména kmín kořenný (\"Carum carvi\"), fenykl obecný (\"Foeniculum vulgare\") a bedrník anýz (\"Pimpinella anisum\"). Některé rostliny z této čeledi jsou používány v léčitelství a lékařství jakožto léčivé byliny či suroviny pro výrobu léků a prostředků proti početí. Některé druhy se pěstují jako okrasné rostliny, např. máčka (\"Eryngium\") a jarmanka (\"Astrantia\"). Jako skalničky se občas pěstují některé druhy z rodu \"Azorella\", pocházející z jižní polokoule a tvořící pozoruhodné velmi kompaktní trsy z drobných nahuštěných rostlinek.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Aciphylla\", \"Acronema\", \"Actinanthus\", \"Actinolema\", \"Actinotus\", \"Adenosciadium\", \"Aegokeras\", \"Aegopodium\", \"Aethusa\", \"Aframmi\", \"Afrocarum\", \"Afroligusticum\", \"Afrosison\", \"Agasyllis\", \"Agrocharis\", \"Ainsworthia\", \"Alepidea\", \"Aletes\", \"Alococarpum\", \"Alposelinum\", \"Ammi\", \"Ammiopsis\", \"Ammodaucus\", \"Ammoides\", \"Ammoselinum\", \"Anethum\", \"Angelica\", \"Angelocarpa\", \"Anginon\", \"Angoseseli\", \"Anisopoda\", \"Anisosciadium\", \"Anisotome\", \"Annesorhiza\", \"X Anthrichaerophyllum\", \"Anthriscus\", \"Aphanopleura\", \"Apiastrum\", \"Apiopetalum\", \"Apium\", \"Apodicarpum\", \"Arafoe\", \"Arctopus\", \"Arcuatopterus\", \"Arracacia\", \"Artedia\", \"Asciadium\", \"Asteriscium\", \"Astomaea\", \"Astrantia\", \"Astrodaucus\", \"Astydamia\", \"Athamanta\", \"Aulacospermum\", \"Austropeucedanum\", \"Autumnalia\", \"Azilia\", \"Azorella\", \"Berula\", \"Bifora\", \"Bilacunaria\", \"Bolax\", \"Bonannia\", \"Bowlesia\", \"Bunium\", \"Bupleurum\", \"Cachrys\", \"Calyptrosciadium\", \"Capnophyllum\", \"Carlesia\", \"Caropsis\", \"Carum\", \"Caucalis\", \"Cenolophium\", \"Centella\", \"Cephalopodium\", \"Chaerophyllopsis\", \"Chaerophyllum\", \"Chaetosciadium\", \"Chamaele\", \"Chamaesciadium\", \"Chamaesium\", \"Chamarea\", \"Changium\", \"Chlaenosciadium\", \"Choritaenia\", \"Chuanminshen\", \"Chymsydia\", \"Cicuta\", \"Cnidiocarpa\", \"Cnidium\", \"Coaxana\", \"Conioselinum\", \"Conium\", \"Conopodium\", \"Coriandrum\", \"Cortia\", \"Cortiella\", \"Cotopaxia\", \"Coulterophytum\", \"Coxella\", \"Crithmum\", \"Cryptotaenia\", \"Cuminum\", \"Cyathoselinum\", \"Cyclorhiza\", \"Cyclospermum\", \"Cymbocarpum\", \"Cymopterus\", \"Cynosciadium\", \"Dactylaea\", \"Dasispermum\", \"Daucosma\", \"Daucus\", \"Demavendia\", \"Dethawia\", \"Dichosciadium\", \"Dickinsia\", \"Dicyclophora\", \"Dimorphosciadium\", \"Diplaspis\", \"Diplolophium\", \"Diplotaenia\", \"Diposis\", \"Distichoselinum\", \"Domeykoa\", \"Donnellsmithia\", \"Dorema\", \"Dracosciadium\", \"Drusa\", \"Ducrosia\", \"Dystaenia\", \"Echinophora\", \"Elaeoselinum\", \"Elaeosticta\", \"Eleutherospermum\", \"Enantiophylla\", \"Endressia\", \"Eremocharis\", \"Eremodaucus\", \"Ergocarpon\", \"Erigenia\", \"Eriocycla\", \"Eriosynaphe\", \"Eryngium\", \"Erythroselinum\", \"Eurytaenia\", \"Exoacantha\", \"Falcaria\", \"Fergania\", \"Ferula\", \"Ferulago\", \"Ferulopsis\", \"Foeniculum\", \"Frommia\", \"Froriepia\", \"Fuernrohria\", \"Galagania\", \"Geocaryum\", \"Gingidia\", \"Glaucosciadium\", \"Glehnia\", \"Glia\", \"Glochidotheca\", \"Gongylosciadium\", \"Grafia\", \"Grammosciadium\", \"Guillonea\", \"Gymnophyton\", \"Hacquetia\", \"Halosciastrum\", \"Haplosciadium\", \"Haplosphaera\", \"Harbouria\", \"Harrysmithia\", \"Haussknechtia\", \"Hellenocarum\", \"Heptaptera\", \"Heracleum\", \"Hermas\", \"Heteromorpha\", \"Heterosciadium\", \"Hladnikia\", \"Hohenackeria\", \"Homalocarpus\", \"Horstrissea\", \"Huanaca\", \"Hyalolaena\", \"Hymenolaena\", \"Imperatoria\", \"Itasina\", \"Johrenia\", \"Johreniopsis\", \"Kadenia\", \"Kafirnigania\", \"Kalakia\", \"Kandaharia\", \"Karatavia\", \"Karnataka\", \"Kedarnatha\", \"Keraymonia\", \"Kitagawia\", \"Klotzschia\", \"Komarovia\", \"Korshinskia\", \"Kosopoljanskia\", \"Kozlovia\", \"Krasnovia\", \"Krubera\", \"Kundmannia\", \"Ladyginia\", \"Lagoecia\", \"Lalldhwojia\", \"Laretia\", \"Laser\", \"Laserpitium\", \"Lecokia\", \"Ledebouriella\", \"Lefebvrea\", \"Leibergia\", \"Leutea\", \"Levisticum\", \"Lichtensteinia\", \"Lignocarpa\", \"Ligusticella\", \"Ligusticopsis\", \"Ligusticum\", \"Lilaeopsis\", \"Limnosciadium\", \"Lipskya\", \"Lisaea\", \"Lomatium\", \"Lomatocarpa\", \"Mackinlaya\", \"Macrosciadium\", \"Magadania\", \"Magydaris\", \"Malabaila\", \"Mandenovia\", \"Margotia\", \"Marlothiella\", \"Mastigosciadium\", \"Mathiasella\", \"Mediasia\", \"Meeboldia\", \"Melanosciadium\", \"Melanoselinum\", \"Merwiopsis\", \"Meum\", \"Micropleura\", \"Microsciadium\", \"Mogoltavia\", \"Molopospermum\", \"Monizia\", \"Mulinum\", \"Musineon\", \"Myrrhidendron\", \"Myrrhis\", \"Myrrhoides\", \"Naufraga\", \"Neoconopodium\", \"Neogoezia\", \"Neonelsonia\", \"Neoparrya\", \"Neosciadium\", \"Neoturczaninovia\", \"Niphogeton\", \"Nirarathamnos\", \"Nothosmyrnium\", \"Notiosciadium\", \"Notopterygium\", \"Ochotia\", \"Oedibasis\", \"Oenanthe\", \"Oligocladus\", \"Oliveria\", \"Opopanax\", \"Oreocome\", \"Oreomyrrhis\", \"Oreonana\", \"Oreoschimperella\", \"Oreoxis\", \"Orlaya\", \"Ormopterum\", \"Ormosciadium\", \"Ormosolenia\", \"Orogenia\", \"Oschatzia\", \"Osmorhiza\", \"Ottoa\", \"Oxypolis\", \"Pachyctenium\", \"Pachypleurum\", \"Palimbia\", \"Pancicia\", \"Paraligusticum\", \"Paraselinum\", \"Parasilaus\", \"Pastinaca\", \"Pastinacopsis\", \"Paulita\", \"Pedinopetalum\", \"Perideridia\", \"Perissocoeleum\", \"Petagnia\", \"Petroedmondia\", \"Petroselinum\", \"Peucedanum\", \"Phellolophium\", \"Phlojodicarpus\", \"Phlyctidocarpa\", \"Physospermopsis\", \"Physospermum\", \"Physotrichia\", \"Pilopleura\", \"Pimpinella\", \"Pinacantha\", \"Pinda\", \"Pituranthos\", \"Platysace\", \"Pleurospermopsis\", \"Pleurospermum\", \"Podistera\", \"Polemannia\", \"Polemanniopsis\", \"Polylophium\", \"Polytaenia\", \"Polyzygus\", \"Portenschlagiella\", \"Postiella\", \"Pozoa\", \"Prangos\", \"Prionosciadium\", \"Psammogeton\", \"Pseudocarum\", \"Pseudocymopterus\", \"Pseudorlaya\", \"Pseudoselinum\", \"Pseudotaenidia\", \"Pternopetalum\", \"Pterygopleurum\", \"Pteryxia\", \"Ptilimnium\", \"Ptychotis\", \"Pycnocycla\", \"Pyramidoptera\", \"Registaniella\", \"Rhabdosciadium\", \"Rhodosciadium\", \"Rhopalosciadium\", \"Rhysopterus\", \"Ridolfia\", \"Rouya\", \"Rumia\", \"Rupiphila\", \"Rutheopsis\", \"Sajanella\", \"Sanicula\", \"Saposhnikovia\", \"Scaligeria\", \"Scandia\", \"Scandix\", \"Schizeilema\", \"Schoenolaena\", \"Schrenkia\", \"Schtschurowskia\", \"Schulzia\", \"Sclerochorton\", \"Sclerotiaria\", \"Scrithacola\", \"Selinopsis\", \"Selinum\", \"Semenovia\", \"Seseli\", \"Seselopsis\", \"Shoshonea\", \"Silaum\", \"Sinocarum\", \"Sinodielsia\", \"Sinolimprichtia\", \"Sison\", \"Sium\", \"Smyrniopsis\", \"Smyrnium\", \"Sonderina\", \"Spananthe\", \"Spermolepis\", \"Sphaenolobium\", \"Sphaerosciadium\", \"Sphallerocarpus\", \"Sphenocarpus\", \"Sphenosciadium\", \"Spuriodaucus\", \"Spuriopimpinella\", \"Stefanoffia\", \"Steganotaenia\", \"Stenocoelium\", \"Stewartiella\", \"Stoibrax\", \"Symphyoloma\", \"Szovitsia\", \"Taenidia\", \"Tamamschjania\", \"Tauschia\", \"Tetrataenium\", \"Thamnosciadium\", \"Thapsia\", \"Thaspium\", \"Thecocarpus\", \"Tilingia\", \"Tinguarra\", \"Todaroa\", \"Tommasinia\", \"Tongoloa\", \"Tordyliopsis\", \"Tordylium\", \"Torilis\", \"Tornabenea\", \"Trachydium\", \"Trachymene\", \"Trachyspermum\", \"Transcaucasia\", \"Trepocarpus\", \"Tricholaser\", \"Trigonosciadium\", \"Trinia\", \"Trochiscanthes\", \"Turczaninoviella\", \"Turgenia\", \"Uldinia\", \"Vanasushava\", \"Vicatia\", \"Vvedenskya\", \"Xanthosia\", \"Xatardia\", \"Yabea\", \"Zeravschania\", \"Zizia\", \"Zosima\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Miříkovité (\"Apiaceae\"), dříve též mrkvovité nebo okoličnaté (\"Umbelliferae\"), jsou čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu miříkotvaré (\"Apiales\"). Zahrnuje přes 420 rodů a více než 3500 druhů rostlin. Jsou to byliny, obvykle aromatické, s bohatě členěnými listy a s květy v jednoduchém nebo složeném okoličnatém květenství. Miříkovité jsou bohatě zastoupeny ve flóře České republiky, řada druhů má hospodářský význam.", "tgt_summary": "Apiaceae or Umbelliferae is a family of mostly aromatic flowering plants named after the type genus \"Apium\" and commonly known as the celery, carrot or parsley family, or simply as umbellifers. It is the 16th-largest family of flowering plants, with more than 3,700 species in 434 genera including such well-known and economically important plants such as ajwain, angelica, anise, asafoetida, caraway, carrot, celery, chervil, coriander, cumin, dill, fennel, poison hemlock, lovage, cow parsley, parsley, parsnip and sea holly, as well as silphium, a plant whose identity is unclear and which may be extinct. ", "id": 523971} {"src_title": "Eisenhüttenstadt", "tgt_title": "Eisenhüttenstadt", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Z roku 1251 pochází první písemná zmínka o městečku Fürstenberg (polsky \"Przybrzeg\", hornolužicky \"Pśibrjog\"). V roce 1950 rozhodlo vedení SED vybudovat u Fürstenbergu velký podnik na zpracování železa. Již 18. srpna téhož roku byl položen základní kámen stavby závodu \"Eisenhütten Kombinat Ost\" (zkratka EKO), u něhož se začalo pro zaměstnance budovat nové sídliště \"EKO Wohnstadt\". V roce 1953 dostalo městská práva a název \"Stalinstadt\" na počest J. V. Stalina. Bylo koncipováno jako vzorné město s komfortními domy ve stylu socialistického realismu a veškerou moderní občanskou vybaveností včetně vlastního divadla (\"Friedrich-Wolf-Theater\"). V roce 1961 bylo město administrativně spojeno s historickým Fürstenbergem a vesnicí Schönfließ, v rámci destalinizace dostalo nový název Eisenhüttenstadt (\"Město železných hutí\"). Rozvoj průmyslu vedl k nárůstu počtu obyvatel, který v osmdesátých letech přesáhl padesát tisíc. Po pádu NDR došlo k privatizaci, hutě získala firma ArcelorMittal. Nový majitel propustil více než polovinu zaměstnanců a mnoho lidí, zejména mladých, z města odešlo hledat si práci jinam. V roce 1993 byla k městu připojena vesnice Diehlo.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Ve městě se nachází muzeum, nemocnice, střední škola \"Albert-Schweitzer-Gymnasium\" a Dokumentační centrum každodenního života v NDR. Ukázkou stalinské architektury je velký hotel \"Aktivist\". Ve Fürstenbergu se nachází řada historických budov, mezi nimiž vyniká evangelický gotický chrám \"Nikolaikirche\". Městský znak vytvořil Jan Hanski a je v něm vyobrazena holubice míru, vysoké pece a vlnovky symbolizující řeku Odru. Až do svého zániku zde hrával fotbalový klub Eisenhüttenstädter FC Stahl, který působil v Oberlize NDR. Město je známé také pod posměšnou přezdívkou \"Schrottgorod\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Eisenhüttenstadt (v letech 1953 - 1961 Stalinstadt) je město v německé spolkové zemi Braniborsko, žije v něm 27 444 obyvatel (rok 2014). Leží na levém břehu Odry na hranici s Polskem, Odersko-sprévský kanál je spojuje se 120 km vzdáleným Berlínem.", "tgt_summary": "Eisenhüttenstadt (literally \"ironworks city\" in German; ) is a town in the Oder-Spree district of the state of Brandenburg, Germany, on the border with Poland.", "id": 366432} {"src_title": "Elektronvolt", "tgt_title": "Electronvolt", "src_document": [{"title": "Velikost jednotky.", "content": "Elektronvolt je v běžných měřítkách extrémně malé množství energie. Energie pohybu letícího komára je přibližně bilion elektronvoltů. Jednotka je proto užitečná tam, kde jsou typické energie velmi malé, to znamená ve světě částic. Také zde je 1 eV často poměrně malá energie, takže se používají větší násobky a předpony: 1 keV je tisíc eV, 1 MeV je milion eV, 1 GeV je miliarda eV, 1 TeV je bilion eV. Někdy se zkratka používá jako akronym, lze se tedy setkat i s jejím skloňováním. Největší urychlovač částic (LHC) dodá každému protonu energii 7 TeV. Rozbitím jediného jádra uranu U se uvolní přibližně 215 MeV. Sloučením jednoho jádra atomu deuteria s jádrem tritia se uvolní 17,6 MeV. V obrazovkách barevných televizorů jsou elektrony urychlovány vysokým napětím kolem 32 tisíc voltů, takže elektrony získávají kinetickou energii 32 keV. Dobře se elektronvolt hodí k měření energie chemických vazeb, jsou to řádově jednotky či desítky eV na jednu molekulu. K vytržení elektronu z atomu vodíku (ionizaci) je potřeba 13,6 eV. Řádově jednotky eV má také energie fotonů viditelného světla. Energie menší než elektronvolt se vyskytují v termodynamice, například střední kinetická energie částic vzduchu při pokojové teplotě je 38 meV (milielektronvolt). Rychlost elektronu s kinetickou energií 1 eV je přibližně 593 km/s. Rychlost protonu se stejnou kinetickou energií je pak jen 13,8 km/s. Velikost elektronvoltu v jednotkách SI se určuje měřením náboje elektronu. Nejpřesnější ze známých metod je měření Josephsonova jevu, kterým se určí hodnota Josephsonovy konstanty formula_2. Velikost elementárního náboje se pak stanoví ze vztahu formula_3. Zde formula_4 je von Klitzingova konstanta, která je změřena řádově přesněji než formula_2. Relativní směrodatná odchylka měření Josephsonovy konstanty je 2,5×10 (2,5 miliontiny procenta) a právě takovou přesnost má i převod elektronvoltu na jouly.", "section_level": 1}, {"title": "Užití při měření.", "content": "V technické praxi je výhodné, že pro částice s elementárním nábojem odpovídá změna energie v elektronvoltech přímo elektrickému napětí ve voltech, kterým je částice urychlena (či zbrzděna). Příkladem může být aparatura k pozorování vnějšího fotoelektrického jevu, kde se užívá brzdné elektrické pole ke zjištění energie elektronů. Světlo (či jiné záření) prochází okénkem do evakuované baňky a dopadá na katodu, aby z jejího povrchu vytrhlo elektrony. Ty prolétají skrze mřížku, dopadají na anodu a vytvářejí tak v obvodu elektrický proud, který měříme mikroampérmetrem. Abychom stanovili energii vyletujících elektronů, nastavíme pomocí potenciometru brzdné napětí mezi katodu a mřížku. Málo energetické elektrony jsou tímto elektrickým polem vráceny zpět na katodu a neúčastní se vedení proudu. Pokud má ale elektron dostatečnou kinetickou energii, brzdné pole překoná a pokračuje k anodě. Potřebná kinetická energie v elektronvoltech přímo odpovídá brzdnému napětí ve voltech. Můžeme tedy experimentálně zjistit krajní hodnotu napětí mezi katodou a mřížkou, při němž obvodem ještě prochází proud, například 1,2 voltu. Znamená to, že světlo dodává elektronům kinetickou energii 1,2 elektronvoltu. V praxi tedy často porovnáváme neznámou hodnotu energie částice přímo s elektronvoltem a nikoli s jednotkami soustavy SI. Je to jeden z hlavních důvodů k zavedení této jednotky. Nepřesnost převodního koeficientu mezi eV a J je obvykle zcela zanedbatelná vzhledem k chybám měření v běžných laboratorních podmínkách. Navíc elektronvolt lze podle jeho definice realizovat výrazně přesněji než joule podle definice SI.", "section_level": 1}, {"title": "Konstanty.", "content": "Některé fyzikální konstanty mají rozměr energie, případně v kombinaci s dalšími veličinami. K jejich vyjádření lze místo joulů používat elektronvolty. Skupina CODATA uvádí v doporučení z roku 2010 tyto hodnoty konstant a směrodatných odchylek.", "section_level": 1}, {"title": "Energie fotonů.", "content": "Podle kvantové teorie se světlo a veškeré jiné elektromagnetické záření skládá z částic – fotonů, jejichž energie je přímo úměrná frekvenci světla. Zde formula_7 je Planckova konstanta, formula_8 je rychlost světla ve vakuu, formula_9 je frekvence a formula_10 je vlnová délka. Vyjádříme-li součin formula_11 v jednotkách eV · nm, dostaneme užitečné vyjádření energie fotonu v elektronvoltech. Viditelné světlo i okolní infračervené a ultrafialové záření je tedy tvořeno fotony s energií řádově v jednotkách elektronvoltů.", "section_level": 1}, {"title": "Další veličiny udávané v elektronvoltech.", "content": "V částicové fyzice se elektronvolty, jejich násobky a mocniny běžně užívají i k vyjádření hodnot jiných veličin než energie. Tato konvence je postavena na faktu, že veličiny k sobě pojí základní fyzikální vztah, který má tvar přímé úměrnosti. Je-li energie formula_13 v nějakém kontextu úměrná veličině formula_14, zapisujeme to jako rovnici kde formula_9 je konstanta úměrnosti. Obvykle je formula_9 některá ze základních fyzikálních konstant, nejčastěji rychlost světla ve vakuu formula_8, redukovaná Planckova konstanta formula_19, Boltzmannova konstanta formula_20, gravitační konstanta formula_21, případně jejich kombinace. Konstanta určuje způsob přepočtu veličiny formula_14 na energii a také zpět: Jako jednotku pro veličinu formula_14 můžeme na základě tohoto vztahu použít jednotku energie vydělenou konstantou formula_9. Za jednotku energie se obvykle volí elektronvolt, takže jednotku zapisujeme takto: Tento zápis kóduje způsob, jak hodnotu veličiny převést na jiné jednotky. Například klidová hmotnost protonu může být uvedena jako formula_27. Chceme-li hodnotu převést na základní jednotku SI – kilogram, je třeba přepočítat formula_28 na jouly a výsledek podělit druhou mocninou rychlosti světla formula_29. Číselně tedy provádíme tento výpočet: Hmotnost protonu je tedy přibližně formula_31. Uvedený zápis je konzistentní a umožňuje hodnoty kdykoli přepočítat na jiné jednotky a to i čtenáři, který nezná příslušný fyzikální vztah. Částicoví fyzikové tuto konvenci znají a používají ke zjednodušení některých výpočtů. Někdy přitom ale vynechávají konstanty, takže například hmotnost protonu může být uvedena jako formula_32. V jednotkách SI je to zápis formálně nesprávný a pro neznalého člověka může být matoucí, protože zakrývá způsob převodu jednotek. V publikaci užívající tento zápis bývá ve zvláštní sekci uvedeno, že ve výpočtech používá místo SI některou tzv. přirozenou soustavu jednotek. Jednotky jsou v tom případě zavedeny tak, aby základní konstanty měly číselnou hodnotu 1. Je-li například formula_33, pak tato konstanta odpadá i ze zápisu jednotek: formula_34. Dle této konvence je možné uvádět v elektronvoltech, jejich násobcích a mocninách dokonce \"všechny\" veličiny relevantní pro daný text. Níže uvádíme příklady veličin, k jejichž vyjádření se používají elektronvolty v kombinaci s určitou konstantou, a kontext, který vedl k volbě převodního vztahu.", "section_level": 1}, {"title": "Hmotnost.", "content": "Podle Einsteinovy teorie relativity odpovídá každé hmotnosti určité množství energie podle vztahu E=mc2, kde formula_8 je konstanta (rychlost světla ve vakuu). Jde o vztah přímé úměrnosti, což umožňuje měřit hmotnost ve stejných jednotkách jako energii. Například klidovou hmotnost elektronu formula_36 můžeme vynásobit formula_37, čímž obdržíme klidovou energii v joulech. Po převodu na elektronvolty můžeme psát formula_38, což se běžně zkráceně zapisuje i jako formula_39. Tato hodnota odpovídá energii uvolněné při anihilaci elektronu. Ve fyzice elementárních částic se klidová hmotnost udává běžně v jednotkách formula_41, což odpovídá přibližně formula_42 (tj. zhruba dvojnásobek hmotnosti elektronu).", "section_level": 2}, {"title": "Hybnost.", "content": "Hybnost fotonu je přímo úměrná jeho energii, přičemž konstantou úměrnosti je rychlost světla ve vakuu. Dle tohoto vztahu můžeme přirozeně měřit hybnost v jednotkách formula_44. Hybnost fotonu má v těchto jednotkách číselně stejnou hodnotu jako jeho energie. Výhodnost těchto jednotek lze demonstrovat na příkladu, kdy máme určit hybnost elektronu, který byl urychlen elektrickým napětím formula_46. Podle definice elektronvoltu získal elektron kinetickou energii formula_47. Klidová hmotnost elektronu je formula_48, takže jeho energie v klidu je formula_49. Celková energie urychlené částice je tedy jednoduše formula_50. K výpočtu hybnosti použijeme relativistický vztah známý jako Pythagorova věta o energii: Odtud plyne Hybnost tedy můžeme zapsat jako formula_53. Je vidět, že konstanta formula_8 se ve vztazích chová tak, že ani není třeba znát její hodnotu a číselné operace jsou jednoduché.", "section_level": 2}, {"title": "Teplota.", "content": "Teplota se místo kelvinů někdy udává v elektronvoltech. Převod je dán hodnotou Boltzmannovy konstanty formula_20. Například teplotu v jádru Slunce formula_57 lze zapsat jako formula_58, neboli formula_59. Často se v tomto zápise Boltzmannova konstanta neuvádí a píše se pouze formula_60. Výhodou použití jednotky energie 'elektronvolt' pro udání teploty je v tom, že stačí hodnotu vynásobit faktorem formula_61 a získáme střední kinetickou energii částic. Ta je tedy pro zmiňované jádro slunce formula_62.", "section_level": 2}, {"title": "Časy a vzdálenosti.", "content": "U částic s velmi krátkou střední dobou života formula_63 se místo ní někdy udává tzv. rozpadová šířka, která má rozměr energie. Například mezon formula_65 má dobu života asi 1,53 pikosekund, čemuž odpovídá rozpadová šířka formula_66. Je vidět, že časové údaje lze udávat v jednotkách formula_67, či přesněji řečeno formula_68. A protože rychlost světla ve vakuu dává přímý přepočet mezi jednotkami času a vzdálenosti, je možné měřit i vzdálenost v jednotkách formula_67, či přesněji zapsáno formula_71. Vzhledem k typickým malým vzdálenostem ve světě částic, používá se tento vztah často ve tvarech:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé byla jednotka elektronvolt, tehdy ještě pod názvem „ekvivalent voltu“, použita roku 1912 v časopisu Philosophical Magazine v článku Karla Taylora Comptona a Owena Willanse Richardsona „“ o fotoelektrickém jevu. V USA se s rozvojem částicové fyziky začala používat jednotka BeV (případně bev či Bev), kde B představovalo miliardu (z anglického „“). V roce 1948 však IUPAP její používání zamítl a pro miliardu elektronvoltů upřednostnil použití předpony giga, takže jednotka je označována zkratkou GeV. V některých starších publikacích se jako zkratka pro elektronvolt uvádí „ev“. Od jednotky BeV byl odvozen název částicového urychlovače Bevatron (v provozu 1954–1993, Berkeley, USA). Podle stejného klíče byl pojmenován urychlovač Tevatron (1983–2011, Illinois), který urychloval protony a antiprotony na energie až 1 TeV. Název Zevatron se někdy s nadsázkou užívá pro přírodní astrofyzikální zdroje částic s energiemi až 10 eV (předpona zetta). Vyšší energie jediné částice nebyla dosud nikdy zaznamenána.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektronvolt (značka eV) je jednotka práce a energie mimo soustavu SI. Odpovídá kinetické energii, kterou získá elektron urychlený ve vakuu napětím jednoho voltu. Používá se běžně k měření malých množství energie zejména v částicové fyzice, fyzikální chemii apod., protože obvyklá energie jedné částice je v joulech velmi malé číslo. Zároveň je to jednotka technicky výhodná vzhledem k běžným metodám měření energie částic. ", "tgt_summary": "In physics, an electronvolt (symbol eV, also written electron-volt and electron volt) is the amount of kinetic energy gained (or lost) by a single electron accelerating from rest through an electric potential difference of one volt in vacuum. When used as a unit of energy, the numerical value of 1 eV in joules (symbol J) is equivalent to the numerical value of the charge of an electron in coulombs (symbol C). Under the 2019 redefinition of the SI base units, this sets 1 eV equal to J. ", "id": 1133233} {"src_title": "Erika Eleniaková", "tgt_title": "Erika Eleniak", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodila se v kalifornském městě Glendale jako nejstarší z pěti potomků, čtyř dcer a jednoho syna. Otec narozený v kanadském Edmontonu má ukrajinské kořeny. Matka estonský a rakouský původ. Rodiče se rozvedli. Během 70. let ji otec uvedl do světa modelingu a televize prostřednictvím své přítelkyně, která ji obsadila do televizních reklamních spotů na dětské oblečení. Debutovou filmovou rolí se stala v roce 1982 vedlejší postava dívky políbené v učebně Elliottem ve sci-fi \"E.T. - Mimozemšťan\". Navštěvovala střední školu Robert Fulton Junior High ve Van Nuys a maturovala na Van Nuys High School. Během tohoto období se stala pravidelnou konzumentkou alkoholu a drog. V roce 1988 nastoupila odvykací léčbu v kruhu Anonymních alkoholiků. Nejvýraznější roli získala rok poté, když byla obsazena do seriálu \"Pobřežní hlídka\" jako záchranářka \"Shauni McClainová\" (dabing: v první sérii Zuzana Slavíková, poté Jana Musilová), kterou hrála necelé první tři sezóny (1989–1992). Posledním dílem, ve kterém se objevila, je druhá epizoda třetí řady. Poté ji nahradila Pamela Anderson.", "section_level": 1}, {"title": "Reality show.", "content": "V roce 2005 se zúčastnila druhé řady televizní reality show \"The Real Gilligan's Island\". V životě několikrát zaznamenala problémy s váhou. Pro poruchu příjmu potravy dospěla do stavu podváhy a byla také hospitalizována pro předávkování laxativy. Do roku 2006 trpěla naopak nadváhou a v důsledku toho přijala účast ve čtvrté sezóně další reality show na stanici VH1 \"Celebrity Fit Club\", kde soupeřily dva týmy celebrit o větší váhový úbytek. Během pořadu shodila 10,5 kilogramu.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Byla vdaná za Philipa Gogliu, manželství ovšem skončilo rozvodem. Po roce 2001 navázala vztah s Rochem Daiglem, za kterým se přestěhovala do Calgary. Roku 2005 poprvé otěhotněla s následnou diagnózou mimoděložního těhotenství a nutností chirurgického zákroku odstranění plodu. Z další gravidity porodila v lednu 2006 dceru Indyannu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erika Eleniaková (* 29. září 1969 Glendale, Kalifornie) je americká herečka, modelka a pro červenec 1989 playmate \"Playboye\", známá rolí záchranářky \"Shauny McClainové\" v televizním seriálu \"Pobřežní hlídka\" a z filmů \"Přepadení v Pacifiku\" a \"Burani z Beverly Hills\"", "tgt_summary": "Erika Eleniak (born September 29, 1969) is an American actress, \"Playboy\" Playmate, and former model best known for her role in \"Baywatch\" as Shauni McClain. Her film debut was a small part in \"\" (1982). She later starred in the films \"The Blob\", \"Under Siege\", and \"The Beverly Hillbillies\".", "id": 1444304} {"src_title": "Eukleidés", "tgt_title": "Euclid", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "O Eukleidově životě víme velmi málo. Narodil se v Řecku, studoval snad v Athénách na Platónově Akademii, kde se geometrii naučil od Eudoxa a Theaitéta. Král Ptolemaios I. (323–283 př. n. l.) ho povolal do nově založené Alexandrijské knihovny (či Múseia), kde pracoval a snad také učil. Mezi jeho žáky snad patřil také Archimédés. Vedle základů geometrie se věnoval i teorii čísel, perspektivě, kuželosečkám a sférické geometrii. Jeden z jeho zachovaných spisů je věnován teorii rovinných i konkávních zrcadel. Jeho nedochovaný spis \"Kónika\" se stal základem slavného stejnojmenného spisu Apollónia z Pergy o kuželosečkách. Hlavním Eukleidovým dílem jsou \"Základy\" (řecky \"Stoicheia\") ve třinácti knihách, jež začínají stanovením deseti základních postulátů či axiomů geometrie, a pak postupují systémem „věta – důkaz“. Obsahují jak knihy geometrické, tak také aritmetické. \"Základy\" shrnují práci mnoha dřívějších matematiků a filosofů a jsou zdaleka nejúspěšnější matematickou knihou všech dob, která se užívala více než 2000 let. Například ve středověku se jednalo o důležitou učebnici pro středověké intelektuály stejně jako pro tehdejší architekty. V lednu roku 1887 předložil český překlad \"Základů\" včetně dodatečných knih 14. a 15. Josef Smolík, jeho překlad však nebyl publikován. V letech 1903 až 1907 přeložil \"Základy\" také František Servít, jeho překlad vyšel v jednom svazku roku 1907. Na Západočeské univerzitě mírně upravili Servítův překlad pod vedením Petra Vopěnky a znovu jej vydali v pěti sešitech. Nový český překlad vybraných definic a vět společně se zrcadlovým řeckým textem je obsažen v knize \"Řecké matematické texty\".", "section_level": 1}, {"title": "Postuláty.", "content": "Eukleidovy \"Základy\" je velmi stará kniha, místy možná i porušená. Následující překlady jsou velmi volné a používají moderní pojmy. Základy začínají definicemi, například: Následují „obecné pojmy“, jež se netýkají pouze geometrie: Vlastních postulátů je pět:", "section_level": 1}], "src_summary": "Eukleidés též Euklides nebo Euklid (řecky Εὐκλείδης, žil asi 325 př. n. l. – asi 260 př. n. l) byl řecký matematik a geometr. Většinu života strávil v Alexandrii v Egyptě.", "tgt_summary": "Euclid (; – \"Eukleídēs\", ; fl. 300 BC), sometimes called Euclid of Alexandria to distinguish him from Euclid of Megara, was a Greek mathematician, often referred to as the \"founder of geometry\" or the \"father of geometry\". He was active in Alexandria during the reign of Ptolemy I (323–283 BC). His \"Elements\" is one of the most influential works in the history of mathematics, serving as the main textbook for teaching mathematics (especially geometry) from the time of its publication until the late 19th or early 20th century. In the \"Elements\", Euclid deduced the theorems of what is now called Euclidean geometry from a small set of axioms. Euclid also wrote works on perspective, conic sections, spherical geometry, number theory, and mathematical rigour. ", "id": 797298} {"src_title": "Epidemie", "tgt_title": "Epidemic", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Rozlišuje se epidemie explozívní s náhlým prudkým nárůstem případů, krátkým trváním a rychlým odezněním, které jsou typické pro nemoci s krátkou inkubační dobou (salmonelóza) a epidemie kontaktní s pomalým vzestupem případů, dlouhým průběhem nemoci a dlouhodobým přetrváváním epidemie, které jsou typické pro nemoci s dlouhou inkubační dobou (hepatitida, AIDS). Zmíněné typy jsou ovšem pouze teoretické ideální modely, existují i epidemie, které se nacházejí někde mezi a nedají se jednoznačně zařadit ani do jedné skupiny. Aby výskyt nemocí bylo možné označit za epidemický, je nutné, aby počet případů začal prudce růst v porovnání se svým dosavadním výskytem v dané oblasti (růst incidence). Jedno z kritérií, které vypovídá o počínající epidemii, je počet nemocných na 100 000 obyvatel. Například u chřipky jde v ČR o hranici 1600 – 1800 případů. Nemocnost je však nutno hodnotit v souvislostech, hodnotí se trend nemocnosti a ne jednorázový nárůst. Při dosažení epidemického prahu 1600 – 1800 případů je vyhlašována chřipková epidemie. U epidemie je důležitá inkubační doba, délka trvání nemoci a počty nakažených. Pokud dojde k infekci z jediného zdroje (jednorázová infekce bez reinfekcí), pak je graf ostrý, vrchol epidemie je dán průměrnou inkubační dobou, ústup epidemie je pozvolnější než nástup. Dynamika epidemie je pro jednotlivé nemoci typická. Pro epidemie infekčních onemocnění je typické, že se patogen v populaci trvale nevyskytuje, ale objeví se, způsobí onemocnění a zase zmizí.", "section_level": 1}, {"title": "Epidemie v geologické minulosti.", "content": "Někteří paleontologové se domnívají, že epidemie (nebo dokonce pandemie) nemocí mohly stát i za vyhynutím velkých skupin organismů, například druhohorních dinosaurů na konci období křídy před 66 miliony let (tato hypotéza však již byla vyvrácena).", "section_level": 1}], "src_summary": "Epidemie (resp. epidemický výskyt choroby) představuje větší nahromadění výskytů onemocnění v časových a místních souvislostech. Epidemie extrémně velkého rozsahu zahrnující většinu světa se nazývá pandemie.", "tgt_summary": "An epidemic (from Greek ἐπί \"epi\" \"upon or above\" and δῆμος \"demos\" \"people\") is the rapid spread of disease to a large number of people in a given population within a short period of time. For example, in meningococcal infections, an attack rate in excess of 15 cases per 100,000 people for two consecutive weeks is considered an epidemic. ", "id": 2486381} {"src_title": "Šafrán setý", "tgt_title": "Crocus sativus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Šafrán setý je blízkým příbuzným okrasných šafránů (\"Crocus vernus\" – šafrán jarní). Pochází ze západní Asie. Na podzim kvete fialovým květem, v každém květu jsou tři nitkovité, 2-3 cm dlouhé purpurově hnědé čnělky (někdy nesprávně nazývané blizny), které se sklízejí ručně, odštípnutím. Neexistuje žádný stroj, který by jakkoliv ulehčil sběr čnělek, a tento fakt, společně s malým množstvím takto získaného koření (přes 100 000 čnělek váží jen asi 1000 g), je důvodem vysoké ceny šafránu. V současnosti je to nejdražší koření na světě. Vzácnost šafránu daná jeho vysokou cenou se odráží v českých frazémech \"\"je toho/mít něčeho jako šafránu\"\", \"\"šetřit s něčím jako se šafránem\"\". Nejvíce se pěstuje v Íránu, Španělsku, v jižní Francii, v severní Africe a Latinské Americe. Podporuje zažívání, malé dávky mají mírně afrodiziakální účinky, vyšší dávky vyvolávají překrvení vnitřních orgánů, bolesti hlavy. Užívá se ve španělské, latinskoamerické, francouzské a orientální kuchyni. Ochucuje a barví pokrmy.", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma a místní, nebo lidové názvy.", "content": "Šafrán setý byl možná v historii, v některých krajích, podle jednoho zdroje česky lidově nazýván také krokus setý, krocin, krocinka, kročec, krokus, šafrán pravý, šefra, šefra jedlá, šefráň. Možný zlidovělý, nebo slangový název „krokus“ vyplývá z používání latinského rodového názvu \"\" pro šafrán. Český triviální název krokus se však obvykle vztahuje na rod bylin šafrán, bez určení druhu (např. vysázet krokusy, kvetoucí krokus). Pro šafrán (\"Crocus\"), jako rod rostlin, se tedy český triviální nebo lidový název krokus používá běžně, avšak pro šafrán setý (\"Crocus sativus\") jako druh se v současnosti systematické označení krokus setý nepoužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šafrán setý (\"Crocus sativus\"), je hlíznatá, velmi stará kulturní rostlina z čeledi kosatcovité, pěstovaná pro čnělky svých květů, které jsou vysoce ceněným kořením šafránem.", "tgt_summary": "Crocus sativus, commonly known as saffron crocus, or autumn crocus, is a species of flowering plant of the \"Crocus\" genus in the iris family Iridaceae. It is best known for producing the spice saffron from the filaments that grow inside the flower. The term \"autumn crocus\" is also used for species in the \"Colchicum\" genus, which strongly resemble crocuses. However, crocuses have 3 stamens and 3 styles, while colchicums have 6 stamens and 1 style, and belong to different family, Colchicaceae. They are also toxic. ", "id": 1508826} {"src_title": "Geografie Francie", "tgt_title": "Geography of France", "src_document": [{"title": "Vnitřní dělení.", "content": "Metropolitní Francie je rozdělena do 13 \"regionů\" (ačkoli Korsika je spíše zámořské společenství, ale obecně se o ní mluví jako o regionu), které jsou dále rozděleny na 96 departementů, 341 okresů (\"arrondissements\"), 4039 kantonů a 36 568 obcí (\"communes\"). Dále Francie ovládá následující zámořské oblasti:", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Ve Francii bývají chladné zimy a mírná léta, u Středozemního moře pak mírné zimy a horká léta. V zemi jsou výrazné rozdíly klimatu dle jednotlivých regionů.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Většina území je plochá a nížinná, sever a západ Francie je mírně zvrásněný, ve vnitrozemí se nachází významná pahorkatina Massif Central. Na jihozápadě se tyčí vysoké Pyreneje a na jihovýchodě Alpy, kde najdeme i nejvyšší vrchol Evropy – Mont Blanc (4810 m). Nejnižším bodem Francie pak je delta řeky Rhôny, která je 2 metry pod úrovní moře.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zdroje.", "content": "Francie se vyznačuje bohatými zásobami uhlí, železné rudy, bauxitu, potaše a zinku. Významně se na státní ekonomice podílí i ryby a dřevo.", "section_level": 2}, {"title": "Města.", "content": "Hlavním městem Francie je Paříž. Další velká, či historicky důležitá města jsou: Abbeville, Ajaccio, Albertville, Albi, Amiens, Angers, Angoulême, Aurillac, Avignon, Bastia, Besançon, Bordeaux, Belfort, Brest, Brive, Caen, Cahors, Calais, Cannes, Carcassonne, Chamonix-Mont-Blanc, Charleville-Mezieres, Châtellerault, Cherbourg-en-Cotentin, Chinon, Clermont-Ferrand, Colmar, Deauville, Dieppe, Digne-les-Bains, Dijon, Dole, Domremy, Dreux, Dunkerque, Evreux, Grenoble, La Baule, La Rochelle, Le Havre, Lille, Lyon, Marseille, Mende, Metz, Mont-de-Marsan, Montauban, Montpellier, Nantes, Nice, Nîmes, Orléans, Pau, Perigueux, Perpignan, Poitiers, Quimper, Reims, Rennes, Rodez, Roubaix, Rouen, Saint-Gaudens, Saint-Etienne, Saint-Nazaire, Saint-Tropez, Saumur, Sete, Soissons, Strasbourg, Tarbes, Toulon, Toulouse, Tours, Tourcoing, Valence, Vichy", "section_level": 1}], "src_summary": "Francie je země v západní Evropě, rozkládající se mezi moři a zálivy Atlantského oceánu – Biskajským zálivem, Lamanšským průlivem a Středozemním mořem. Šestiúhelníkový tvar pevninské části dal vzniknout populární francouzské přezdívce: \"l'hexagone\". ", "tgt_summary": "The geography of France consists of a terrain that is mostly flat plains or gently rolling hills in the north and west and mountainous in the south (including the Pyrenees) and the east (the highest points being in the Alps). Metropolitan France has a total size of (Europe only). It is the third largest country in Europe after Russia and Ukraine.", "id": 979937} {"src_title": "Fazol šarlatový", "tgt_title": "Phaseolus coccineus", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh pochází z oblastí Střední Ameriky, z Mexika a Guatemaly. Dosud tam planě roste v horských údolích, v částečném zastínění ve smíšených lesích mezi borovicemi a duby. Do zbytku světa, včetně Jižní Ameriky, se začal dostávat počátkem 16. století.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Původní rostliny byly dvouleté, kvetly až druhým rokem. Po více než 2000 let šlechtění původními obyvateli Střední Ameriky byly získány rostliny, které během jednoho roku vyrostou do výše až 4 m, vykvetou a vytvoří semena. Brzy po vzejití mladé rostlinky žádají vhodnou tyčovitou oporu kolem které se samy ovíjejí. Koncem září nebo s příchodem prvních mrazíků rostlina usychá. Z liány byl obdobně vyšlechtěn i fazol obecný. Rostliny nejsou odolné vůči chladu, v podmínkách České republiky začínají semena klíčit až po prohřátí půdy, nejdříve v druhé polovině května. Je výhodné je sázet na stanoviště s plným osluněním a s neutrální, až mírně alkalickou půdu, která je hluboká, hlinitá, dostatečně vlhká a přitom dobře odvodněná. Během kvetení a tvorby plodů potřebuje hodně vláhy. Jako bobovitá rostlina dokáže za pomoci symbiotických bakterií na kořenech získávat vzdušný dusík a ten vpravovat do půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletá rostlina s až 4 m dlouhou lodyhou, od spodu větvenou, která roste z kuželovitého kořene. Listy s kopinatými palisty vyrůstají střídavě, mají dlouhé řapíky, jsou trojčetné, drsně chlupaté až holé a živě zelené. Lístky s kopinatými palisty a kratičkými řapíky jsou velké 6 až 14 × 4 až 10 cm, mírně asymetricky vejčité, u báze okrouhlé a na vrcholech zašpičatělé. Oboupohlavné květy, 2 až 3 cm velké, vytvářejí v počtu 10 až 20 řídká hroznovitá květenství, jež vyrůstají na dlouhých stopkách z úžlabí listů. Jejich dvoupyský kalich je široce zvonkovitý a zuby má kratší než trubku. Koruna bývá nejčastěji šarlatově červená, méně často je bílá, fialová, modrofialová, smetanově bílá nebo narůžovělá, jednobarevná či dvoubarevná a má okrouhlou pavézu nazpět ohnutou, křídla obvejčitá a člunek s dlouhým spirálovitým zobáčkem. Rostliny jsou dlouhodenní, květy opylují včely a čmeláci, v domovině i kolibříci. V případě nedostatku opylovačů jsou schopné se opylit samosprašně. Ploidie druhu je 2n = 22. Plody jsou mírně srpovité, podlouhlé lusky 10 až 30 cm dlouhé a 1,5 cm široké, nezralé mají drsný povrch. Ve zralosti pukavý lusk obsahuje 6 až 10 oválných semen dlouhých 10 až 25 mm. Semena někdy mají naznačené prohnutí nebo nesouměrnou přední a zadní části, bývají zbarvená buď jednobarevně bíle, černě, hnědě či šedě, nebo jsou na těchto podkladech skvrny v barvě šedé, rezavé neb tmavohnědé.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Tento druh lze s úspěchem rozmnožovat pouze semeny, která se do venkovních záhonů vysévají až v polovině května, potřebují k probuzení teplotu nejméně 10 °C. Klíčí na rozdíl od fazolu obecného hypogeicky (děložní lístky se vyvíjejí již pod zemí).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Podobně jako u mnoha dalších rostlin tohoto rodu jsou významnou potravinou semena, obsahují nejméně dvojnásobně více bílkoviny než obiloviny. Velmi mladé lusky, ještě bez semen, se také dají použít jako přílohová zelenina a o něco starší lusky, s již počínajícími semeny, se sterilizují a používají jako tzv. zelené fazole na omáčky i saláty. Jeho pěstování je ve srovnání s fazolem obecným složitější, má větší prostorové nároky a je náročnější na práci (sklízí se průběžně); celkově však dává větší úrodu. Suché prázdné lusky se používají do bylinných čajů pro snížení hladiny glukózy při diabetes mellitus. Častěji je fazol šarlatový pěstován jako ozdobná letnička používána k rychlému a dočasnému popnutí různých konstrukcí, mříží, stěn i zakrytí neestetických zákoutí. Pro prodloužení doby kvetení je nutno otrhávat zrající lusky. Při dostatečně velké nádobě i péči může růst i na balkoně. Nejrozšířenější je dvoubarevný kultivar 'Bicolor', který má křídla v květech bílá a pavézu šarlatově červenou. Koncem léta má tato liána dlouhé, široké lusky obsahující skvrnitá ledvinovitá semena. Teoreticky by bylo možno před uschnutím rostlinu sestřihnout, vyrýt a kořenový bal uložit do vlhké a nemrznoucí místnosti a na jaře ji opět vysadit, vyrostla by rychleji než ze semene.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Lusky a zralá i nezralá semena fazolu šarlatového se nemají jíst syrová. Obsahují mírně toxickou bílkovinu phaseolin, kterou si rostlina vytváří na ochranu proti škůdcům. U citlivých lidí může po požití vyvolat nevolnost, zvrácení, průjem nebo zažívací potíže; tepelnou úpravou se její škodlivé účinky eliminují.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fazol šarlatový (\"Phaseolus coccineus\") je levotočivá liána, jeden z asi padesáti druhů rodu fazol. Je počítán mezi základní luštěniny a využívá se nejen jako jednoletá zelenina, ale i okrasná, výrazně červeně kvetoucí, ovíjivá letnička.", "tgt_summary": "Phaseolus coccineus, known as runner bean, scarlet runner bean, or multiflora bean, is a plant in the legume family, Fabaceae. Another common name is butter bean, which, however, can also refer to the lima bean, a different species. ", "id": 802979} {"src_title": "Friedrich Dürrenmatt", "tgt_title": "Friedrich Dürrenmatt", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Friedrich Dürrenmatt se narodil 5. ledna 1921 ve švýcarské vesnici Konolfingen, byl synem místního evangelického faráře Reinholda Dürrenmatta a vnukem politika Ulricha Dürrenmatta (vězněného údajně 10 dní za satirické básně, za což si získal obdiv mladého Friedricha). Kromě něho měli rodiče ještě o tři roky mladší dceru Vroni. Roku 1935 se rodina přestěhovala do Bernu, pravděpodobně v souvislosti s hospodářskou krizí. Tam začal Friedrich studovat nejprve na Svobodném bernském gymnáziu (\"Berner Freies Gymnasium\"), později přešel na Humboldtianum, kde také v roce 1941 odmaturoval. Nebyl zvlášť dobrý student a později prohlásil, že školní léta byla nejhorší dobou v jeho životě. Na jinou školu přešel proto, že se mu nelíbil způsob vyučování, měl špatné známky a spory s vyučujícími. Je známo, že byl v maturitním ročníku členem švýcarského národně socialistického hnutí (Frontenbewegung či Fröntler-Vereinigung), což později zdůvodnil potřebou vymezit se vůči otci. Snad právě během gymnaziálních studií si začal vytvářet vlastní svět jako únik z nepříjemné reality. Už v Konolfingenu se začal věnovat kreslení a malování. Později dokonce ilustroval některá vlastní díla a navrhoval scény pro své hry. Studovat však začal roku 1941 filozofii, germanistiku a přírodní vědy, nejprve v Zürichu a od druhého semestru v Bernu. Svůj podkrovní pokoj u rodičů v ulici Laubeggstrasse v této době vyzdobil nástěnnými malbami, které byly později překryty a objeveny až v devadesátých letech. Studium dokončil roku 1945, disertaci zaměřenou na dánského filosofa Sørena Kierkegaarda však nedopsal. Filozofií se zabýval po celý život. První hra, která se dočkala uvedení, vznikla v letech 1945/46 a nesla název „Psáno jest“ (\"Es steht geschrieben\"). Její premiéra se konala roku 1947. Ve stejném roce se Dürrenmatt oženil s herečkou Lotti Geisler a společně se přestěhovali do Ligertze. Tam vznikl detektivní román „Soudce a jeho kat“ (\"Der Richter und sein Henker\"), jehož děj se odehrává právě v této části země. Román dnes patří mezi klasiku německy psané literatury. Počátky kariéry spisovatele na volné noze nebyly jednoduché – brzy už pětičlenná rodina měla finanční potíže. Po roce 1952 se situace zlepšila, především díky zakázkám německých rádií, pro která Dürrenmatt napsal několik rozhlasových her. Tehdy se také dostal k nakladatelství Verlag der Arche. Psal další detektivní romány, některé z nich vycházely na pokračování v časopisech. Roku 1952 se Dürrenmattovi přestěhovali do obce Neuenburg/Neuchâtel, kde spisovatel bydlel až do konce života. V jeho domě bylo v roce 2000 zřízeno muzeum – Dürrenmattovo centrum. Roku 1952 vznikla hra „Manželství pana Mississippi“ (\"Die Ehe des Herrn Mississippi\"), první, která dosáhla velkého úspěchu na německých scénách. Komedii Návštěva staré dámy (\"Der Besuch der alten Dame\", 1956) se pak dostalo světového ohlasu. Zřejmě nejslavnějším autorovým dílem je hra „Fyzikové“ (\"Die Physiker\", 1962), autorem také označovaná jako komedie. V pozdějších dramatech si Dürrenmatt často půjčoval látky jiných autorů, například Strindberga, Goetha nebo Shakespeara. Tato díla už nikdy nedosáhla takového úspěchu jako hry z padesátých a šedesátých let, snad proto, že byla stále náročnější a vedle společenské kritiky kladla stále větší důraz na filozofii. V esejích, přednáškách a proslovech se Dürrenmatt často vyjadřoval k mezinárodní politice. V roce 1968 odsoudil okupaci Československa a v roce 1977 podpořil Chartu 77. Je také mimo jiné autorem stati a „Souvislosti“ (\"Zusammenhänge\", 1974), týkající se problematiky Izraele. Roku 1990 se v proslovu „Švýcarsko – vězení“ (\"Die Schweiz ein Gefängnis\") obrátil k Václavu Havlovi už jako novému prezidentu Československa, přičemž kritizoval švýcarské poměry, z nichž se měla nová demokracie vzít poučení. Dürrenmatt se kromě psaní věnoval i práci přímo v divadle, nejdříve na basilejské scéně, od roku 1969 (kdy ho také postihl srdeční infarkt) v Neue Schauspiel AG v Zürichu a nakonec v Düsseldorfu. Několikrát inscenoval své vlastní hry. Díla Dürrenmatt nikdy nepovažoval za uzavřená, průběžně je přepracovával a aktualizoval. Před souborným vydáním roku 1980 se k nim znovu vrátil a důkladně je rozebral. Tato práce vyústila v devítidílnou prózu „Příběh mého psaní“ (\"Geschichte meiner Schriftstellerei\") neboli „Látky“ (\"Stoffe\"). Posmrtně bylo z jeho rukopisů roku 1992 vydáno jejich pokračování s názvem \"Gedankenfuge\". Roku 1983 zemřela Dürrenmattova žena Lotti. O rok později se spisovatel oženil s filmařkou a novinářkou Charlotte Kerr a společně natočili film „Portrét jedné planety“ (\"Porträt eines Planeten\") a uvedli hru „Role“ (\"Rollenspiele\"). Dne 14. 12. 1990 Dürrenmatt ve věku 69 let v Neuenburgu zemřel. Jeho žena sepsala vzpomínkovou knihu nazvanou „Žena v červeném plášti“ (\"Die Frau im roten Mantel\"). Zanechal po sobě tři děti, dcery Ruth, Barbaru a syna Petera.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Friedrich Dürrenmatt je znám zejména jako spisovatel, věnoval se však i výtvarnému umění. Nehlásil se k žádnému uměleckému či myšlenkovému směru, přesto se mnohé v jeho dílech odrážejí. Byl autorem dramat, detektivek, povídek, rozhlasových her (v některých případech zpracoval jeden motiv do různých žánrů), ale i esejí, přednášek, proslovů i literárně teoretických textů. Satirickými prostředky kritizoval současnou společnost. Jeho díla vyznívají pesimisticky, využívá často ironie, paradoxů a absurdních prvků. Mnohoznačnost děl vedla ke vzniku obsáhlé sekundární literatury. Dürrenmatt byl přesvědčen, že svět je nezměnitelný, nachází se v pokročilém katastrofickém stavu, proto nemůžeme věřit v žádné radikální změny k lepšímu, všechny změny podle něj vedou pouze k zachování nebo zhoršení tohoto stavu. Z tohoto postulátu se odvíjely i jeho názory na morálku doby – zastával názor, že vše jde koupit penězi a to podle něj ještě více kazí svět. Z jeho děl je patrný jeho filosofický názor, že vše je dílem náhody, nebo pokud tomu tak není, tak měla náhoda na vzniku události rozhodující podíl. Z literární tvorby jsou zřejmě nejvýznamnější jeho dramata. Někdy bývá srovnáván s B. Brechtem (hra jako zrcadlo světa, důraz na aktivitu a interpretaci ze strany diváka...), na rozdíl od něho však Dürrenmatt příliš nevěří v možnost nápravy světa, a už vůbec ne skrze ideologii. Také sám popíral, že by ve svých hrách využíval tzv. zcizovací efekt, typický pro Brechta. Komedii považoval za jediný žánr, který dokáže vyjádřit tragiku dneška, protože současnost nemá tragické hrdiny velkého formátu a zmatku této doby spíše odpovídá groteska. Dürrenmatt se výslovně bránil realistickému uvádění svých her. Jeho dramata bývají někdy označována jako „modelová“, což znamená, že autor zkonstruuje určitou situaci, kterou dovede do krajnosti a chce jejím prostřednictvím upozornit na určitý společenský jev. Ve svých hrách je vždy aktuální a tvrdě kritický vůči současnosti, a to i tehdy, když si vybírá historické, mytologické nebo literární hrdiny. Jeho hry mají dlouhé scénické poznámky, autor se však nikdy nevyjadřuje k psychologii postav. O svém pojetí divadla Dürrenmatt pojednává ve spise „Problémy divadla“ (\"Theaterprobleme\", 1955). Dürrenmattovy detektivní romány se vymykají běžným dílům tohoto žánru důrazem na náhodu, nepředvídatelnost jednání lidí i psychologii postav. Naopak zpochybňuje existenci spravedlnosti, roli zde hraje spíše pomsta. Ani v těchto dílech nechybí satirické poznámky. Dürrenmattova tvorba byla vyznamenána mnoha cenami, například Rakouskou státní cenou za evropskou literaturu, cenou Georga Büchnera atd. Autorizovaným překladatelem Dürrenmattových dramat do češtiny je Jiří Stach.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Dürrenmatt [fridrich dyr(e)nmat] (5. ledna 1921 Konolfingen – 14. prosince 1990 Neuenburg) byl švýcarský dramatik, prozaik, kreslíř a grafik. Proslavil se zejména svými modelovými dramaty. Je představitelem epického divadla.", "tgt_summary": "Friedrich Dürrenmatt (; 5 January 1921 – 14 December 1990) was a Swiss author and dramatist. He was a proponent of epic theatre whose plays reflected the recent experiences of World War II. The politically active author's work included avant-garde dramas, philosophical crime novels, and macabre satire. Dürrenmatt was a member of the Gruppe Olten, a group of left-wing Swiss writers who convened regularly at a restaurant in the town Olten.", "id": 2246832} {"src_title": "Finské euromince", "tgt_title": "Finnish euro coins", "src_document": [{"title": "Vzhled finských euromincí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prvotní vzhled.", "content": "Na rubových stranách mincí od 1 do 50 eurocentů je stejný motiv, ale na mincích 1 a 2 eura jsou motivy rozdílné. Na minci 2 eura je vyobrazena rostlinka a plody morušky a tento motiv navrhl Raimo Heino. Na minci 1 euro je motiv dvou letících labutí, který byl převzat ze soutěže návrhů pamětní mince k oslavě 80. výročí nezávislosti Finska a který vytvořil Pertti Mäkinen. Na všech mincích eurocentů (1, 2, 5, 10, 20 a 50 centů) je zobrazen stejný motiv - heraldický lev. Ten byl v minulosti vyobrazen v různých obměnách na několika finských mincích, například na minci v hodnotě 1 markka v letech 1964 - 2001, a vytvořil ho Heikki Häiväoja. Na všech mincích je také zobrazeno 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii a rok vyražení.,", "section_level": 2}, {"title": "1. pozměněný motiv.", "content": "Kvůli doporučení Evropské rady se od začátku roku 2007 razí pozměněné mince takové, aby vyhovovaly tomuto doporučení. Oproti původnímu vzhledu přibyly na minci nápis FI (zkratka pro název státu Finsko) na pravé straně mince a symbol mincovny, která finské euromince razí. Tento pozměněný motiv není považován jako druhá série finských mincí, pouze jako poupravení předešléhlého designu.", "section_level": 2}, {"title": "2. pozměněný motiv.", "content": "V roce 2008 nastala u finských euromincí drobná změna jejich vzhledu. Doporučení Evropské komise říká, že na vnějším mezikruží by mělo být pouze 12 evropských hvězd. Finské mince pozměněné v roce 2007 měly v levé části vnějšího mezikruží umístěnou i značku mincovny. Od roku 2008 je tato značka umístěna ve vnitřním kruhu mince. Přesunutí mincovní značky je jediná změna, která nastala mezi 1. a 2. pozměněným motivem.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětní mince.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dvoueurové oběžné mince.", "content": "Následující přehled zahrnuje 2€ pamětní mice vydané mezi roky 2004 a 2019.", "section_level": 2}], "src_summary": "Finské euromince jsou v oběhu od 1. ledna 2002. Finsko je členem Evropské unie od roku 1995 a také členem Evropské měnové unie. ", "tgt_summary": "Finnish euro coins feature three designs. Heikki Häiväoja provided the design for the 1 cent – 50 cent coins, Pertti Mäkinen provided the design for the 1 euro coin, and Raimo Heino provided the design for the 2 euro coin, which shows cloudberry, the golden berry of northern Finland. All designs feature the 12 stars of the EU and the year of imprint.", "id": 1655753} {"src_title": "Letiště Berlín-Tempelhof", "tgt_title": "Berlin Tempelhof Airport", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na pozemku letiště se konaly pokusy s létajícími aparáty již 1883. Roku 1909 zde americký pilot Orville Wright dosáhl tehdejšího světového rekordu vzlétnutím do výšky 172 metrů. Pravidelná doprava byla zahájena 8. října 1923 – a tím se toto letiště stalo vůbec prvním dopravním letištěm na světě (od roku 1927 s možností přestupu na stanici metra). Letiště se roku 1926 stalo domovským letištěm společnosti Deutsche Luft Hansa Aktiengesellschaft (od roku 1933 pak Lufthansa). Roku 1930 zde přistála vzducholoď Graf Zeppelin při návratu z USA. V třicátých letech patřilo letiště v Tempelhofu k nejvíce frekventovaným na světě a brzy dosáhlo hranic svých kapacit. Po nástupu nacistického režimu bylo letiště v letech 1934 až 1936 znovu vybudováno (úplné dokončení 1939) podle přání nacistického vedení jako ústřední letiště nacistického Německa. Rozšíření bylo svěřeno architektu Ernstu Sagebielovi a po rozšíření mělo dosáhnout kapacity 6 milionů cestujících ročně. V dubnu 1945 bylo letiště obsazeno sovětskou armádou, a již 4. července téhož roku bylo v souvislosti se zřízením spojeneckých sektorů předáno americké správě. Mezi červnem 1948 a květnem 1949, během berlínské blokády, stálo letiště v centru světové pozornosti jako jedno z tehdy dvou berlínských letišť tzv. leteckého mostu; v jistých fázích zde přistálo nebo startovalo letadlo každých 90 sekund. Na tyto události upomíná i pomník na prostranství před letištěm. Roku 1950 povolil vrchní komisař USA civilní dopravu. Osobní dopravu obstarávaly zejména společnosti Pan Am a BEA (Air France jen do roku 1960). Roku 1975 byla civilní doprava přesunuta na letiště Berlín-Tegel, letiště v Tempelhofu zůstalo výlučně vojenským letištěm. Až roku 1985 došlo opět k otevření letiště, doprava se týká však pouze obchodních cest. Dne 3. října 1990 bylo letiště otevřeno jiným leteckým společnostem, v srpnu 1994 byly uzavřeny poslední služební úřady americké armády.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura komplexu budov.", "content": "Značnou roli při plánování letiště a jeho realizaci hrála skutečnost, že toto letiště bylo koncipováno pro hlavní město Germania (to mělo být hlavním městem nejen Třetí říše, ale i celého světa; jednalo se o projekt architekta Alberta Speera). Projektováním letiště pověřený architekt Ernst Sagebiel Hitlerovým megalomanským požadavkům vyhověl a tak vzniklo letiště, jehož budova byla svého času největší souvislou budovou na světě: 284 000 m2 zastavěné plochy (dnes 3. místo za Pentagonem ve Washingtonu a Ceauçescovou budovou paláce parlamentu v Bukurešti). Hlavní budova s nástupišti se rozpíná přes 1230 metrů a je mírně zaokrouhlená; napojuje se tak na kruhovitou letištní plochu o rozměru přibližně 2 krát 2 km, původně jen travnatou, která umožňovala přistání a start jakýmkoli směrem (a tedy vždy optimálně proti větru). K letištním budovám patří i obrovské sklepní prostory, sahající až tři patra pod úroveň. Byly zde umístěny archivy, malá elektrárna, montážní haly pro letadla, po válce se zde nacházelo velitelské ústředí armády USA. Tyto prostory však zůstaly nedostavěné, protože roku 1942 bylo rozhodnuto výstavbu pozastavit (to se týkalo i některých nadúrovňových objektů). Dnes jsou prostory uzavřené.", "section_level": 1}, {"title": "Význam letiště.", "content": "Po dlouhou dobu bylo letiště Berlín-Tempelhof jediným spojením Západního Berlína s okolním světem (letiště Berlín-Tegel otevřelo až roku 1960), které se vymykalo kontrole pohraničních orgánů NDR. I vzhledem k napojení na městskou dopravu bylo letiště jistým unikátem na světě: stanice metra se nachází snad jen 250 metrů od východu z hlavní haly, což zvyšovalo jeho popularitu. Tato centrální poloha vedla však na druhé straně k nadměrnému zatížení obyvatelstva ve velkých přilehlých plochách – přistávací a vzletové dráhy se nacházejí jen několik desítek metrů od prvních obytných domů, cestující měli někdy pocit, že přistávají v berlínských ulicích. Kapacita letiště před jeho uzavřením 1975 (4,5 milionu cestujících) byla často překročena. Obliba letů byla vysoká, nejen pro možnost nekontrolovaného cestování, ale i vzhledem k tomu, že lety mezi Berlínem a SRN byly po dlouhou dobu státně subvencovány. Vzhledem ke krátkým vzletovým a přistávacím drahám se letiště však nehodilo pro moderní velká letadla pro zámořské lety. Americké letectvo zde sice použilo letadla jako Lockheed C-5 Galaxy nebo Boeing 747SP, ovšem jen bez zátěže a ve výjimečných situacích. Radar, nacházející se na letišti, byl nejvýchodnějším americkým radarem v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucnost.", "content": "Diskuse o budoucnosti letiště se vedla po dlouhá desetiletí. Pro uzavření se uváděly zejména dva důvody: Uzavření letiště bylo plánováno berlínským senátem k 31. říjnu 2004; proti tomu se bránily společnosti, nejen s argumenty atraktivnosti letiště, ale i propočty o možných hospodářských dopadech. V soudním řízení bylo uzavření letiště pak v září 2004 odsunuto, s uzavřením se počítá k 21. říjnu 2008. Civilní provoz letiště byl ukončen 30. října 2008. Zdá se však, že celý komplex bude přibližně v dnešní podobě zachován: budovy jsou pod ochranou památkové péče, plocha letiště má jako velká zelená plocha v centru města značný vliv na místní klima.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Od roku 2010 se plocha letiště využívá jako park pro volnočasové aktivity, známý jako Tempelhofer Feld. Je to největší park v centru města na celém světě, rozlohou překonal i Central park v New Yorku. Budovy patřící k letištnímu komplexu jsou dnes využity pro německou státní a kriminální policii. Ostatní plochy jsou obsazeny soukromými společnostmi z oblasti IT, design atd. Další prostory je možné pronajmout pro soukromé potřeby, konference, výstavy. Dvakrát ročně se zde koná Berlin Fashion Week /leden a červenec/. Pro návštěvníky, kteří neměli možnost navštívit letiště za dob své největší slávy mají možnost zúčastnit se prohlídky letiště, kde se dozví mnoho zajímavých faktů o historii tohoto monumentálního letiště. Od roku 2015 (s přestávkou v roce 2016) se zde každoročně koná závod elektrické závodní série Formula E.", "section_level": 1}], "src_summary": "Letiště Berlín-Tempelhof, známé také jako Zentralflughafen Berlin-Tempelhof (\"Ústřední letiště Berlín-Tempelhof\"), je bývalé berlínské civilní letiště, jedno ze tří ve městě. Další letiště jsou Berlín-Tegel a Berlín-Schönefeld (dřívější hlavně vojenské letiště Berlín-Gatow není v provozu). Letiště leží ve čtvrti Tempelhof v městském obvodu Tempelhof-Schöneberg (v bývalém americkém sektoru města). Jeho velikou výhodou byla jeho poloha v centru města. Sloužilo zejména jako letiště pro obchodní cesty.", "tgt_summary": "Berlin Tempelhof Airport () was one of the first airports in Berlin, Germany. Situated in the south-central Berlin borough of Tempelhof-Schöneberg, the airport ceased operating in 2008 amid controversy, leaving Tegel and Schönefeld as the two main airports serving the city, with the new Berlin Brandenburg Airport still under construction as of 2020. ", "id": 1317798} {"src_title": "File Transfer Protocol", "tgt_title": "File Transfer Protocol", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní specifikace pro File Transfer Protocol byla sepsána Abhayem Bhushanem a publikována jako dne 16. dubna 1971 a později byla nahrazena novějším (červen 1980) a (říjen 1985), což je také aktuální specifikace protokolu. Několikrát se specifikace také upravovala. Například (červen 1998) navrhlo některá bezpečnostní rozšíření a (září 1998) přidává podporu pro IPv6 a definuje také novou možnost pasivního režimu.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "FTP je jeden z nejstarších protokolů, využívá porty TCP/21 a TCP/20. Port 21 slouží k řízení a jsou jím také přenášeny příkazy FTP. Port 20 slouží k vlastnímu přenosu dat, který je 8bitový. Přenos může být \"binární\" nebo \"ascii\" (textový). Při textovém přenosu dochází ke konverzi konců řádků – CR/LF (DOS, Microsoft Windows) nebo jen LF (unixové systémy), pokud jsou koncové systémy rozdílné. Při binárním přenosu není do dat nijak zasahováno. Protokol je interaktivní a umožňuje řízení přístupu (přihlašování login/heslo), specifikaci formátu přenášeného souboru (znakově – binárně), výpis vzdáleného adresáře atd. V současné době už není považován za bezpečný a z tohoto důvodu pro něj byla definována některá rozšíření (). V protokolu je použit model klient-server. FTP server poskytuje data pro ostatní počítače. Klient se k serveru připojí a může provádět různé operace (výpis adresáře, změna adresáře, přenos dat atd.). Operace jsou řízeny sadou příkazů, které jsou definovány v rámci FTP protokolu, proto kdokoliv může vytvořit klienta pro jakékoliv prostředí nebo operační systém. Existuje mnoho programů pro FTP servery i klienty a mnoho je jich volně dostupných.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled.", "content": "FTP běžně pracuje na dvou portech, 21 a 20 a běží výhradně přes TCP (Transmission control protocol). FTP server naslouchá na portu 21 na příchozí spojení z FTP klienta. Na tomto portu běží příkazy, které zachytává server. Na portu 20 se přenáší pouze data, nikoliv příkazy. Jakmile se začnou stahovat data, na příkazovém portu se nic nepřenáší. Při stahování velkých souborů přes připojení s firewallem může tento kvůli dlouhodobé nečinnosti zablokovat komunikaci na portu 21.", "section_level": 1}, {"title": "Jak se připojit na FTP server.", "content": "První co musíte udělat je stáhnout si FTP klienta. Mnoho operačních systémů má již integrovaný nějaký tento program. Pro spuštění FTP klienta ve Windows otevřete příkazovou řádku (klikněte na tlačítko Start, potom na Spustit, do okénka napište CMD a potvrďte stiskem klávesy Enter). Napište FTP a odešlete. Nyní se můžete příkazem \"open\" název serveru připojit k ftp server. např.: Nyní jste připojeni na server ftp.freebsd.org. Tento server podporuje anonymní připojení, takže jméno uživatele může být třeba „ftp“ nebo „anonymous“ a heslo emailová adresa (nebo může být prázdné, někdy je vyžadován alespoň znak „@“). Jestliže server nepodporuje anonymní přihlašování, musíte jako jméno a heslo zadat údaje získané od administrátora serveru nebo pověřené osoby. Např: další informace můžete zobrazit napsáním příkazu „help“. Naprostá většina anonymních serverů umožňuje pouze čtení dat, takže umožní jen stažení souborů do vašeho počítače, u některých funguje i nahrávání dat na server. Někdy je potřeba okamžitě odkázat na ftp server, který je zabezpečený heslem a neposílat přihlašovací údaje zvlášť. (Například u webového prohlížeče) Adresa pak má následující tvar: ftp://:@", "section_level": 1}, {"title": "Nejčastější užití FTP.", "content": "Nejčastější užití ftp přenosů jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Další užití FTP.", "content": "FTP je nejčastěji používáno lidmi, kteří chtějí mít přístup na systém souborů na jiném počítači. To je nejčastěji realizováno přes programy na používání FTP, u kterých si nemusíme pamatovat strukturu příkazů a pracují velice podobně jako běžný průzkumník (např. oblíbený Total Commander také podporuje FTP).", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnostní problémy.", "content": "Při běžném připojování pomocí protokolu FTP jsou přihlašovací údaje (jméno a heslo) přenášeny v textové podobě a je technicky možné je odchytit. Následně mohou být data zcizena nebo upravena. Často se vyskytují zprávy o tom, jak se hackeři nabourali do serverů a nezřídka jim k tomu stačil tak triviální úkon, jakým je zachycení nešifrovaného FTP hesla. Netřeba zdůrazňovat, že následky těchto útoků mohou mít katastrofální dopad. V dnešní době je dostupný tzv. FTPS, který je zpětně kompatibilní s běžným FTP.", "section_level": 1}, {"title": "Některé příkazy.", "content": "Příkazy řídícího jazyka FTP lze rozdělit do tří skupin: Příkazy řídícího jazyka se přenášejí po řídícím spojení od FTP klienta na server. Kromě toho existuje i jazyk uživatelský, jehož příkazy se od výše uvedených liší. Mezi běžné příkazy uživatelského jazyka patří GET a PUT pro přenos souborů, případně MGET a MPUT pro totéž s více soubory najednou atd. Příkazy uživatelského jazyka nejsou standardizovány a dnes se již používají málo (jen v řádkových FTP klientech).", "section_level": 1}, {"title": "Aktivní a pasivní připojení.", "content": "Připojení k FTP serveru je možné realizovat v aktivním nebo pasivním režimu. Pasivní režim je bezpečnější, ale ne vždy je technicky realizovatelný. Na portu TCP/20 jsou přenášena data (data connection). V aktivním režimu navazuje připojení pro přenos dat server, klient naslouchá. Problém zpravidla nastává v případě, kdy se klient připojuje z privátní sítě a jeho IP adresa je překládána (NAT). V pasivním režimu navazuje data connection klient, kterému při sestavování připojení poslal server svou IP adresu a TCP port, na kterém naslouchá. Pokud je připojení k FTP serveru realizováno prostřednictvím PF (nejčastěji se jedná o router s NAT a PF), tak router musí mít následující vlastnost – čte datovou část paketů FTP připojení, zjistí na jakém portu server naslouchá pro navázání data connection klientem a tento port začne forwardovat směrem k serveru. Po ukončení relace je ukončen i popsaný PF. Routery mají zpravidla tuto vlastnost již vestavěnou. V případě systému Linux je nutné na routeru spustit příslušný modul – příkaz je'modprobe nf_conntrack_ftp'", "section_level": 1}, {"title": "FTP přes SSH.", "content": "FTP přes SSH označuje tunelování FTP skrz spojení navázaného pomocí SSH protokolu. Někdy je též označováno jako \"Bezpečné FTP\" (Secure FTP), které by nemělo být zaměňováno za FTPS (tj. FTP s podporou SSL/TLS). Dalšími metodami bezpečného přenosu dat jsou SFTP a SCP, které využívají protokol SSH. Protože protokol FTP používá dvě spojení, je velmi těžké zajistit, aby bylo tunelováno nejen řídící, ale i datové spojení. Pokud je FTP klient nastaven do pasivního režimu a instruován pro spojení se SOCKS serverem, které může SSH klient zajistit, může být dosaženo tunelování obou spojení. Druhou možností je, aby SSH klient zasahoval do řídícího spojení podobně, jak je to nutné při průchodu FTP skrz NAT. Tuto funkci poskytuje 3. verze \"SSH Communications Security's software suite\" a program FONC distribuovaný pod GPL licencí.", "section_level": 1}, {"title": "FTP a NAT.", "content": "Hodnoty IP adres a portů v příkazu PORT a PASV vrací další možnou výzvu pro NAT zařízení při manipulaci s FTP. NAT zařízení musí změnit tyto hodnoty tak, že budou obsahovat IP adresu NATovaného klienta a port, který si NAT zařízení vybralo pro datové připojení. Tato nová IP adresa a port se bude pravděpodobně lišit délkou, v jejich desetinné reprezentaci od původní IP adresy a portu. To znamená, že změna hodnoty na kontrolu připojení NAT zařízením musí být provedena opatrně, změna TCP sekvence a potvrzovacího pole pro všechny následné pakety. Na příklad: klient s IP 192.168.0.1, začíná v aktivním režimu přenos na portu 1025, pošle řetězec „PORT 192,168,0,1,4,1“. NAT zařízení zvolí pro datové připojení klienta IP adresu 192.168.15.5 a se zvoleným portem 2000 bude muset nahradit výše zmíněný řetězec řetězcem „PORT 192,168,15,5,7,208“. Nový řetězec je 23 znaků dlouhý, ale původní řetězec má pouze 20 znaků. Položku s potvrzením příjmu od serveru bude nutné snížit na NAT zařízení o 3 byty, aby klient správně pochopil že PORT příkaz dorazil na server. Pokud NAT zařízení není schopné opravovat sekvence a potvrzovací pole, nebude možné použít NAT pro aktivním režimu FTP. Pasivní režim FTP bude v tomto případě pracovat, protože informace o IP adrese a portu pro datové spojení jsou odeslána serverem, který nemusí být NATován. Pokud se NAT provádí na straně serveru, nastane přesný opak. Aktivní režim bude fungovat, ale pasivní režim fungovat nebude. Je třeba poznamenat, že mnoho NAT zařízení provádí inspekci řídícího spojení a upravuje PORT příkaz, aniž by o to byly explicitně uživatelem požádány, což může vést k několika problémům. Neexistuje žádná záruka, že použitý protokol je opravdu FTP, nebo může být použito některé rozšíření, kterému NAT zařízení nerozumí. Jedním z příkladů by bylo řídící spojení zabezpečené protokolem SSL – NAT zařízení nebude schopno dekódovat komunikaci a měnit adresy a porty. Správným řešením je sdělit uživatelům, jaké IP adresy a porty jsou použity pro aktivní režim. Dále je nutné, aby NAT zařízení forwardovaly vybraný rozsah portů k počítačům klientů.", "section_level": 1}], "src_summary": "FTP () je v informatice protokol pro přenos souborů mezi počítači pomocí počítačové sítě. Využívá protokol TCP z rodiny TCP/IP a může být používán nezávisle na použitém operačním systému (je platformě nezávislý). Definován byl v roce 1985 v a rozšířen byl v roce 1997 v. Jeho podpora je součástí webových prohlížečů nebo specializovaných programů (tzv. \"FTP klientů\").", "tgt_summary": "The File Transfer Protocol (FTP) is a standard network protocol used for the transfer of computer files between a client and server on a computer network. ", "id": 1127215} {"src_title": "Fezzán", "tgt_title": "Fezzan", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "V berberském jazyce slovo „fezzan“ (nebo „ifezzan“) znamená „drsné skály“. Pojmenování může být také odvozeno od latinského Phasania nebo Phazania, což znamená „země bažantů“ nebo být společné s biblickým slovem Phut.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve starověku byla oblast Fezzán centrem městské civilizace Garamantes, v roce 19 př. n. l. se pak stala součástí Římské říše pod názvem Phazania. Většina obyvatelstva tehdy konvertoval ke křesťanství. Po nájezdech Vandalů do severní Afriky v 5. století získal Fezzán nezávislost. V roce 666, ale oblast ovládly arabské kmeny a pod Arabskou říší zůstal Fezzán až do 10. století, kdy se znovu osamostatnil. V následujících stoletích se oblast střídavě dostávala pod cizí nadvládu a získávala nezávislost, například ve 13. století by Fezzán připojen k říši Kanem. V období od 16. do počátku 19. století bylo toto území pod nadvládou dynastie Bani Muhammad, původem z Maroka. Až v roce 1842 byl anektován Osmanskou říší. V letech 1913-1915 byla tato převážně pouštní oblast obsazena italskými jednotkami a po 1. světové válce se stala součástí kolonie Italská Libye. Od roku 1938 v rámci provincie Libyjská Sahara. Během 2. světové války byla oblast obsazena francouzskými vojsky. Pod francouzskou správou zůstal Fezzán až do roku 1951, kdy se stal spolu s Kyrenaikou a Tripolskem součástí samostatné Libye. V roce 1963 bylo zrušeno federativní uspořádání.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Populace je převážně arabského původu, najdeme zde ale také berberské a černošské obyvatelstvo. Většina z necelých 200 000 obyvatel Fezzánu je soustředěna v pouštních oázách v centrální oblasti a na jihu, zvláště ve městech Marzuq a Sabha.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Pro tuto oblast je typické extrémní klima. Velmi horká léta zde střídají mrazivé zimy. Srážky jsou vzácné a nepravidelné.", "section_level": 1}, {"title": "Sídla.", "content": "Mezi největší města patří saharské oázy Marzuq, Sabha, Brak, a Zawilah.", "section_level": 1}, {"title": "Suroviny.", "content": "Oblast Fezzán je známá pro pěstování datlovníku, jehož miliony stromů pokrývají několik stovek hektarů v jednotlivých oázách. Pěstuje se zde mnoho různých druhů datlových palem. Jen v oáze Murzuk najdeme více než 30 odrůd. Mezi nejvyhlášenější patří Tillis, Tuati a Auregh. Produkci datlí doplňují obiloviny, ovoce a zelenina. Najdeme zde také velké ropné ložisko v oblasti Marzūq.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fezzán (berbersky ⴼⴻⵣⵣⴰⵏ, arabsky فزان Fizzān, turecky Fizan, latinsky Phasania) je historický region v jihozápadní Libyi. Do revoluce v roce 1969 to byl jeden z jejích správních celků a do roku 1963 i jeden ze tří částí federace tvořící Libyi.", "tgt_summary": "Fezzan (, ; ; ; ) is the southwestern region of modern Libya. It is largely desert, but broken by mountains, uplands, and dry river valleys (wadis) in the north, where oases enable ancient towns and villages to survive deep in the otherwise inhospitable Sahara Desert. The term originally applied to the land beyond the coastal strip of Africa proconsularis, including the Nafusa and extending west of modern Libya over Ouargla and Illizi. As these Berber areas came to be associated with the regions of Tripoli, Cirta or Algiers, the name was increasingly applied to the arid areas south of Tripolitania. Fezzan is Libya’s poorest region.", "id": 547478} {"src_title": "Frankfurter Allgemeine Zeitung", "tgt_title": "Frankfurter Allgemeine Zeitung", "src_document": [{"title": "Profil.", "content": "\"Frankfurter Allgemeine Zeitung\" vychází od roku 1949 jako klasický liberální deník s mírným příklonem ke konzervativním názorům. Za obsah novin v současnosti zodpovídají a funkci šéfredaktora zastávají společně čtyři vydavatelé (\"Herausgeber\"), kteří rozhodují kolektivně. Noviny FAZ se významně podílejí na tvorbě veřejného mínění nejen v Německu, ale i jinde v Evropě. Zaměstnávají velký počet redaktorů pro politickou, hospodářskou, finanční, kulturní a sportovní část novin. Kromě toho disponují rozsáhlou sítí dopisovatelů po celém světě. Za léta své existence vyvolaly FAZ řadu významných kulturně-politických diskusí, mj. ve své každodenní rubrice „Dopisy vydavatelům“. Udržují jistou hranici mezi zpravodajstvím a komentáři a získaly si dobrou pověst spolehlivostí svých informací. Jejich pravidelným přispěvatelem byl od roku 1972 až do nedávna i český kreslíř a karikaturista Ivan Steiger. Významnou součástí každodenního vydání je \"Feulleiton\". V této části jsou otiskovány nejen fejetony redaktorů a jiných přispěvatelů, ale také recenze knih, operních a činoherních představení a koncertů vážné i populární hudby v Německu a jinde ve světě. Čtenáři zde naleznou také další nejrůznější zprávy ze všech oblastí kulturního života. Jako autoři vystupují mnohdy i významní němečtí a světoví spisovatelé. Na poslední straně politické části (zde pod hlavičkou \"Fremde Feder\" - „cizí pero“), ale někdy i ve fejetonu, jsou zhruba jednou týdně publikovány diskusní příspěvky významných osobností s nejrůznější politickou orientací. Ke slovu zde přicházejí mj. přední politikové němečtí i zahraniční, hospodářští činitelé a kulturní pracovníci. Součástí FAZ jsou také nepravidelně vycházející přílohy k nejrůznějším tématům, jako jsou literatura (recenze velkého počtu krásné literatury a literatury faktu), management a také reklamní přílohy (např. o švýcarských a německých hodinkách, módě nebo o špercích).", "section_level": 1}, {"title": "Vedení FAZ.", "content": "Noviny FAZ byly tradičně vedeny pěti vydavateli, kteří vždy patřili mezi nejvýznamnější německé novináře. Po smrti publicisty Franka Schirrmachera (* 5. září 1959, † 12. června 2014), zodpovědného za kulturní část (mj. fejetony), vedli FAZ až do března 2019 následující čtyři vydavatelé: Werner D’Inka, Jürgen Kaube, Berthold Kohler a Holger Steltzner. Každý z nich měl resp. má svůj tzv. resort. Kohler byl a je nadále zodpovědný za politickou část, Steltzner zodpovídal za hospodářskou část. V březnu 2019 byl Steltzner po neshodách s ostatními vydavateli propuštěn a od dubna 2019 jej nahradil Gerald Braunberger, doposud zodpovědný za finanční část novin. Další změna ve složení kolegia vydavatelů nastala k 1. dubnu 2020. Werner D’Inka dosáhl věku 65 let a odešel na odpočinek, místo něj přišel Carsten Knop. Předsedou dozorčí rady FAZ je od roku 2019 Andreas Barner, který byl předtím v letech 2009 až 2016 hlavním manažerem velké farmaceutické společnosti Boehringer Ingelheim.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "FAZ nepřímo navazují na deník \"Frankfurter Zeitung\", který založil roku 1859 finančník L. Sonnemann jako burzovního zpravodaje a který se postupně vyvinul v jedny z nejvlivnějších německých novin. Přispívali do nich autoři jako Theodor Adorno, Walter Benjamin, Lion Feuchtwanger, Heinrich Mann, Thomas Mann, Joseph Roth, Anna Seghers, Max Weber nebo Stefan Zweig. Redakce nepodporovala německý vstup do první světové války, naopak přijala Versailleský mír a podporovala politický systém Výmarské republiky. Po nástupu nacismu v roce 1933 byly noviny nejprve „zglajchšaltovány“, ale nakonec byly roku 1943 zastaveny. FAZ přímo navazují na noviny \"Allgemeine Zeitung\", které vycházely od roku 1946 s francouzskou pomocí v Mohuči, a odkud do nich přešla řada redaktorů. Od roku 1949 vycházely FAZ nejprve v Mohuči, od roku 1950 pak ve Frankfurtu nad Mohanem. Noviny měly dlouhou dobu poměrně konzervativní vzhled. Dodnes vycházejí s titulem \"Frankfurter Allgemeine\" ve fraktuře, pod těmito dvěma slovy je na další řádce text \"Zeitung für Deutschland\" („noviny pro Německo“). Fotografie byly do roku 2007 ve FAZ otiskovány jen výjimečně, až 5. října 2007 poprvé vyšly v modernizované podobě a s barevnými fotografiemi. V posledních letech uveřejňují na první straně (pod tzv. impresem) často černobílé nebo barevné karikatury k závažným i méně závažným tématům. Od nástupu internetových publikací, zvláště od roku 2010, zápasí FAZ jako mnohé tištěné deníky a časopisy s klesajícím nákladem: v roce 2012 činil náklad asi 350 tisíc, v roce 2016 jen 250 tisíc. Musely prodat přidružená nakladatelství knih (Kösel, DVA, Manesse). Přesto patří mezi hospodářsky nejstabilnější novinové koncerny v Německu. Nedávno dokonce převzaly konkurenční deník \"Frankfurter Rundschau\", jehož redakci bylo zaručeno pokračování dosavadní levicově-liberální orientace.", "section_level": 1}, {"title": "Odnože deníku FAZ.", "content": "Nejdůležitější odnoží deníku FAZ jsou nedělní noviny \"Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung\", které vycházejí od roku 2001. Podle agentury pro průzkum reklamního trhu AWA je v roce 2015 pravidelně četlo 1,13 milionu lidí. Ačkoliv nedělní noviny F.A.S. (jak se zkráceně nazývají) využívají možností, které jim personálně a materiálně poskytuje vydavatelství FAZ, vystupují samostatně a mají 50 vlastních redaktorů. Dalším produktem vydavatelství FAZ je čtvrtletník \"Frankfurter Allgemeine Quarterly\", který vyšel poprvé v listopadu 2016. Tehdy byl vydán v nákladu 75 000 výtisků. Má formát 28,5 × 21 cm a jeden sešit stojí 10 eur.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frankfurter Allgemeine, plným názvem Frankfurter Allgemeine Zeitung für Deutschland (doslova „Frankfurtské všeobecné noviny pro Německo“, běžně užívaná zkratka FAZ) je německý konzervativně-liberální deník, který patří mezi nejrespektovanější německé i evropské noviny. Vydává jej nezávislá nadace \"Fazit\" ve Frankfurtu nad Mohanem. Průměrný náklad FAZ činil v roce 2016 kolem 250 000 výtisků, které se prodávají po celém světě, také v předplatném. Některé články jsou volně dostupné na internetové stránce \"www.faz.net\". ", "tgt_summary": "The Frankfurter Allgemeine Zeitung (, \"Frankfurt General Newspaper\"), abbreviated FAZ, is a centre-right, liberal-conservative German newspaper, founded in 1949. It is published daily in Frankfurt am Main. Its Sunday edition is the Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung (, abbreviated FAS). ", "id": 47676} {"src_title": "Faerština", "tgt_title": "Faroese language", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Mimo Faery se používá minimálně. Na Faerách, které mají v rámci Dánska širokou autonomii, je prvním úředním jazykem; druhým je dánština.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší ryze faerské texty jsou tři balady zaznamenané roku 1773. Spisovnou normu sestavil roku 1846 Venceslaus Ulricus Hammershaimb. Tou dobou také začaly snahy o zrovnoprávnění faerštiny s dánštinou. Do školství začala faerština pronikat od roku 1912, úředním jazykem se stala roku 1939, od roku 1948 je na školách prvním vyučovacím jazykem a běžně se používá jako literární jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda a výslovnost.", "content": "Používá se latinka obohacená o několik speciálních znaků podle norsko-islandského vzoru.", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "Gramatická stavba a slovní zásoba ovlivněná islandštinou, je zde i řada rysů dialektů jihozápadního Norska. Faerština je flexivní jazyk, který má 3 gramatické rody a 4 pády - nominativ, akuzativ, dativ a genitiv. Genitiv se ale většinou v mluvené řeči nepoužívá a opisuje se. Gramatika jazyků ostrovní větve severogermánských jazyků jako je islandština a právě faerština je tedy jednou z nejsložitějších gramatik mezi germánskými jazyky. Většina germánských jazyků je dnes více či méně analytických.", "section_level": 1}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Ve slovníku je mnoho dánských výpůjček, což souvisí s příslušností Faerských ostrovů k Dánsku.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuznost s ostatními jazyky.", "content": "Faerština je jako germánský jazyk součástí velké skupiny indoevropských jazyků. Faerštině nejpodobnějším jazykem je islandština, se kterou sdílí starobylý charakter a tím, že se od středověku nijak výrazně nezměnila. Islanďané a Faeřané se ale nejsou schopni domluvit. Je to dáno mimo jiné i tím, že výslovnost obou jazyků je velmi odlišná. Jako příklad lze uvést předložku hjá, která se v islandštině vyslovuje přibližně jako [hjau], zatímco ve faerštině jako [čoa].", "section_level": 1}], "src_summary": "Faerština (\"Føroyskt\") je severogermánský jazyk, kterým mluví asi 45 000 obyvatel Faerských ostrovů a dalších asi 21 000 lidí v jiných oblastech (hlavně v Dánsku). Má poměrně blízko k islandštině, podobně jako ona přežila na izolovaných ostrovech bez podstatných změn od středověku až do dneška.", "tgt_summary": "Faroese ( or ;, ) is a North Germanic language spoken as a first language by about 72,000 people, around 49,000 of whom reside on the Faroe Islands and 23,000 in other areas, mainly Denmark. ", "id": 2020167} {"src_title": "Závod míru", "tgt_title": "Peace Race", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Probíhal vždy v květnu od roku 1948, nejdříve na trase Varšava – Praha a Praha – Varšava. Byl organizován státními deníky-orgány komunistických stran: \"Trybuna Ludu\" (Polsko, dříve \"Głos Ludu\") a \"Rudé právo\" (Československo) a také cyklistickými svazy Polska a Československa. Od roku 1952 se stal spoluorganizátorem německý deník-orgán SED \"Neues Deutschland\" a cyklistický svaz NDR. Od té doby vedla trasa závodu mezi městy Varšava, Berlín a Praha (každoročně začínal v jednom z nich). V letech 1985–1986 byl spoluorganizátorem také sovětský deník \"Pravda\" a cyklistický svaz SSSR (roku 1985 se jely etapy v Moskvě a 1986 v Kyjevě, přičemž v Kyjevě byli cyklisté přinuceni startovat, přestože jen o několik dní dříve došlo k černobylské havárii, a všichni účastníci i diváci byli zasaženi radioaktivním spadem). Pro ročník 1989 se plánovala nová trať Paříž–Moskva, která měla připomenout dvousté výročí Velké francouzské revoluce. Pořadatelé počítali s účastí profesionálních jezdců i financováním závodu sponzorskými firmami. Mezinárodní cyklistická unie však návrh zamítla. Od roku 1993 byl závod organizován pouze v Česku, přičemž část etap vedla v Polsku a Německu. V roce 2004 trasa závodu poprvé vedla přes území Belgie. V roce 2005 se závod z důvodu finančního krachu nekonal. V roce 2006 trasa závodu poprvé vedla přes území Rakouska – start byl 13. května v Linci, cíl – 20. května v Hannoveru. Od roku 2007 byl z finančních důvodů ukončen.", "section_level": 1}, {"title": "Individuální výsledky.", "content": "Legenda:", "section_level": 1}, {"title": "Závod míru v kultuře.", "content": "Povídka „Když ti to nejede“ z knihy Oty Pavla \"Plná bedna šampaňského\" popisuje závodníka Jana Veselého v 10. ročníku Závodu míru. Podle námětu Oty Pavla vznikl roku 1962 film Poslední etapa", "section_level": 1}, {"title": "Závod míru U23.", "content": "Závod míru U23 jakožto etapový závod pro jezdce kategorie mužů do 23 let od roku 2013 na Jesenicku pořádá společnost TTV sport group. V letech 2013–2015 se jednalo o tříetapový podnik se zázemím v Lázních Jeseník (Priessnitzovy léčebné lázně) s tratěmi převážně na území Česka. V letech 2014 a 2015 přibyla etapa se startem v polských Głuchołazech. Závod byl v roce 2013 a 2014 zařazen v kategorii UCI 2.2U. Pro rok 2015 byl v kalendáři UCI zapsán pod názvem \"Závod Míru U23 / Course de la Paix U23\" v kategorii \"UCI Nations' Cup\", tedy nejvyšší mužské kategorii závodů Mezinárodní cyklistické unie, ve které startují převážně národní výběry.", "section_level": 1}, {"title": "Juniorská soutěž.", "content": "Několikadenní etapový závod určený pro juniory se každoročně konal v severočeském městě Terezíně a jeho okolí pod názvem Závod míru mládeže. Tento závod se koná dodnes pod mírně pozměněným názvem Závod míru juniorů.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Audio/Video:", "section_level": 2}], "src_summary": "Závod míru (slovensky \"Preteky mieru\", rusky \"Велогонка Мира\", polsky \"Wyścig Pokoju\", německy \"Friedensfahrt\", francouzsky \"Course de la Paix\") byl největší amatérský cyklistický závod po 2. světové válce ve východní Evropě. Konal se od roku 1948, zprvu na území Polska a Československa, od 50. let se přidalo také východní Německo a v 80. letech i Sovětský svaz. Poslední ročník 2006 byl závodem kategorie 2.HC UCI. Od roku 2007 byl závod z finančních důvodů ukončen.", "tgt_summary": "The Peace Race (,,, (),,,, ) was an annual multiple stage bicycle race held in the Eastern Bloc states of Czechoslovakia, East Germany, and Poland. First organized in 1948, it was originally created with the intent of relieving tensions existing between Central European countries following the interwar period and World War II. ", "id": 1904692} {"src_title": "Laskavcovité", "tgt_title": "Amaranthaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Rostliny čeledi laskavcovitých jsou byliny, řidčeji keře nebo polokeře, jen ojediněle stromy nebo liány s koncentrickými cévními svazky. Některé jsou nitrofilní, halofilní, heliofilní nebo sukulentní rostliny. Listy jsou střídavé nebo vstřícné, bez palistů. Okraje mají celistvé nebo hrubě zubaté. Květy jsou drobné, uspořádané do vrcholičnatých květenství, většinou klubíček v latách. Květy jsou jednopohlavné i oboupohlavné, obvykle s 5 nenápadnými okvětními lístky, 3 až 5 tyčinkami a svrchním nebo polospodním semeníkem. Plody jsou nažky nebo tobolky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rostliny čeledi laskavcovitých jsou rozšířeny téměř celosvětově, rostou jak na pouštích tak i hluboko na jihu Ameriky v nehostinných, téměř až antarktických podmínkách v Patagonii. Je to druhově rozsáhlá čeleď, jejíchž některé rostliny původem ve Starém světě osídlily Nový svět a jiné zase naopak. Jsou to rostliny poměrně staré, jejích pyl byl nalezen ve fosiliích z rozhraní druhohor a třetihor (před cca 65 miliony lety). V čeledi je klasifikováno 174 rodů se zhruba 2050 druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Čeleď laskavcovité je rozdělena do pěti podčeledí. Rostliny z této podčeledi jsou světlomilné a většinou vyžadují nadbytek dusíku v půdě a kyprou, propustnou zeminu. Převážně jsou jednoleté, méně často víceleté. Bývají byliny nebo polokeře, zřídka keře nebo stromy. Listy mohou být střídavé nebo vstřícné, bez palistů. Květy jsou malé, jednopohlavné nebo dvoupohlavné. Kalich bývá čtyřčetný nebo pětičetný, koruna chybí. Prašníků je 5 a pestík je tvořen 2 nebo 3 plodolisty. Květy bývají uspořádány v hustých vrcholových latách nebo klasech. Plodem je většinou tobolka. Rostliny z podčeledi laskavcových u nás se vyskytující, laskavec a nevadlec, jsou nepůvodní, byly k nám zavlečeny. Rostliny této podčeledi rostou ve všech podnebních pásmech vyjma arktických. Podčeleď obsahuje asi 55 rodů, nejrozsáhlejší je laskavec s asi 70 a nevadlec se 65 druhy. Zahrnuje jednoleté nebo vytrvalé byliny, občas i dřeviny. Lodyhy bylin i listy mají měchýřkovité chlupy které se jeví jako bílý poprašek. Listy, často redukované, jsou střídavé nebo vstřícné. Pravidelné malé květy jsou oboupohlavní. Bývají uspořádány v těsných klubíčkách seřazených do různých květenství. Plodem je většinou nažka. Rostou v celém světě, vyjma oblasti ve Střední Americe, Malajsii a centrální Africe. Tato podčeleď je rodově nejširší v čeledi, obsahuje asi 95 rodů a jen merlík je rozdělován do asi 100 druhů. Nejdůležitější rostlinou z podčeledi je pro naší zeměpisnou oblast rod řepa a pak ještě špenát, ostatní rostliny jsou spíše obtížné plevele. Tato malá podčeleď se 6 rody byla odloučena od podčeledi laskavcových jako monofyletická skupina, morfologicky se od ní odlišuje stavbou prašníku. Rostliny pocházejí z tropů Nového Světa a rozšířily se do oblastí mírného pásma, subtropů i tropů celého světa. Obsahuje tři silné rody: pestrovka má asi 100, \"Alternanthera\" 80 a \"Iresine\" 70 druhů, které jsou pěstovány jako okrasné rostliny. Pestrovka je zalečená i do České republiky. Je to monofyletická skupina která byla oddělena z podčeledi merlíkových. Jsou to dužnaté sukulentní rostliny se silně redukovanými listy a květy na přehoustlých pahýlových větvích, často již odumřelých. Do této podčeledi náleží většinou rostliny odolné nebo přímo vyžadující vysoký obsah soli v půdě, z čehož vyplývá i vysoký osmotický tlak v rostlinném pletivu. Rostou nejčastěji na vnitrozemních slaniskách nebo mořských pobřežích, kde nemají mnoho rovnocenných konkurentů. Jsou územně rozšířeny téměř celosvětově. Čeleď obsahuje asi 15 rodů a 90 druhů, nejsilnějšími rody jsou slanorožec s asi 10 druhy a \"Sarcocornia\" s 15 druhy. V naší oblasti rostliny bez praktické možnosti využití. Je to systematicky velice obtížná skupina, proto jsou do této podčeledě nejednotně řazeny 2 až 4 rody. Byla vyčleněna s podčeledi merlíkových. Rozšíření, nároky na prostředí a význam je obdobný jako u podčeledi slanorožcových. Rod slanobýl má asi 130 a rod solnička asi 110 druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rostliny z čeledi laskavcovitých nemají ve středoevropské oblasti, až na čestné výjimky, velkého významu. Za nejdůležitější rostlinu lze považovat pouze řepu, která má zásadní význam pro výrobu cukru a pro krmení některých hospodářských zvířat (silážovaný chrást a bulvy). Omezený potravinářský význam mají ještě špenát a znovu řepa (červená), případně i merlík pro zeleninové saláty a amarant pěstovaný pro výrobu bezlepkové mouky. Mnohem zásadnější význam má pěstování laskavce krvavého nebo merlíku čilského ve Střední Americe a přilehlých oblastech a také v některých částech Asie, kde nahrazuje naše obiloviny. Laskavec krvavý je perspektivní rostlinou pro \"zelenou energií\", z jeho až 1,8 metrů vysokých rostlin lze získat velké množství biomasy, kterou lze po usušení dobře a efektivně spalovat. Některé druhy rostlin laskavec, nevadlec, \"Alternanthera\" i \"Iresine\" se pěstují jako oblíbené zahradní rostliny. Ze semen amarantu se získávají látky snižující tuky a cholesterol v krvi a posilující imunitní systém.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožené druhy.", "content": "Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb., ze dne 11.6.1992, o ochraně přírody a krajiny, považuje za kriticky ohrožené druhy C 1 tyto dvě rostliny z čeledi laskavcovitých:", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Achyranthes\", \"Achyropsis\", \"Acroglochin\", \"Aerva\", \"Agathophora\", \"Agriophyllum\", \"Allenrolfea\", \"Allmania\", \"Allmaniopsis\", \"Alternanthera\", \"Amaranthus\", \"Anabasis\", \"Anthochlamys\", \"Aphanisma\", \"Archiatriplex\", \"Arthraerva\", \"Arthrocaulon\", \"Arthroceras\", \"Arthrophytum\", \"Atriplex\", \"Axyris\", \"Baolia\", \"Bassia\", \"Beta\", \"Bienertia\", \"Blitum\", \"Blutaparon\", \"Bosea\", \"Calicorema\", \"Camphorosma\", \"Caroxylon\", \"Celosia\", \"Centema\", \"Centemopsis\", \"Centrostachys\", \"Ceratocarpus\", \"Chamissoa\", \"Charpentiera\", \"Chenopodiastrum\", \"Chenopodium\", \"Chionothrix\", \"Climacoptera\", \"Corispermum\", \"Cornulaca\", \"Cyathobasis\", \"Cyathula\", \"Cycloloma\", \"Cyphocarpa\", \"Darniella\", \"Dasysphaera\", \"Deeringia\", \"Didymanthus\", \"Digera\", \"Dissocarpus\", \"Dysphania\", \"Enchylaena\", \"Eokochia\", \"Eremophea\", \"Eriostylos\", \"Etriplex\", \"Exomis\", \"Fredolia\", \"Froelichia\", \"Froelichiella\", \"Girgensohnia\", \"Gomphrena\", \"Gossypianthus\", \"Grayia\", \"Grubovia\", \"Guilleminea\", \"Hablitzia\", \"Halarchon\", \"Halimocnemis\", \"Halocharis\", \"Halocnemum\", \"Halogeton\", \"Halopeplis\", \"Halostachys\", \"Halothamnus\", \"Haloxylon\", \"Hebanthe\", \"Hebanthodes\", \"Hemichroa\", \"Henonia\", \"Herbstia\", \"Hermbstaedtia\", \"Heterostachys\", \"Holmbergia\", \"Horaninowia\", \"Iljinia\", \"Indobanalia\", \"Irenella\", \"Iresine\", \"Kali\", \"Kalidium\", \"Kaviria\", \"Kelita\", \"Kirilowia\", \"Krascheninnikovia\", \"Lagenantha\", \"Lagrezia\", \"Lecosia\", \"Leucosphaera\", \"Lipandra\", \"Lithophila\", \"Lopriorea\", \"Maireana\", \"Malacocera\", \"Marcelliopsis\", \"Mechowia\", \"Microcnemum\", \"Microgynoecium\", \"Micromonolepis\", \"Micropeplis\", \"Nanophyton\", \"Nelsia\", \"Neobassia\", \"Neocentema\", \"Neokochia\", \"Nitrophila\", \"Noaea\", \"Nothosaerva\", \"Nototrichum\", \"Nucularia\", \"Nyssanthes\", \"Ofaiston\", \"Omegandra\", \"Oreobliton\", \"Oreosalsola\", \"Osteocarpum\", \"Oxybasis\", \"Panderia\", \"Pandiaka\", \"Pedersenia\", \"Petrosimonia\", \"Pfaffia\", \"Piptoptera\", \"Pleuropetalum\", \"Pleuropterantha\", \"Polycnemum\", \"Polyrhabda\", \"Proatriplex\", \"Pseudogomphrena\", \"Pseudoplantago\", \"Pseudosericocoma\", \"Psilotrichopsis\", \"Psilotrichum\", \"Ptilotus\", \"Pupalia\", \"Pyankovia\", \"Quaternella\", \"Rhaphidophyton\", \"Rosifax\", \"Roycea\", \"Salicornia\", \"Salsola\", \"Saltia\", \"Sclerochlamys\", \"Sclerolaena\", \"Sedobassia\", \"Sericocoma\", \"Sericocomopsis\", \"Sericorema\", \"Sericostachys\", \"Sevada\", \"Siamosia\", \"Spinacia\", \"Spirobassia\", \"Stelligera\", \"Stilbanthus\", \"Stutzia\", \"Suaeda\", \"Suckleya\", \"Surreya\", \"Sympegma\", \"Tecticornia\", \"Threlkeldia\", \"Tidestromia\", \"Traganopsis\", \"Traganum\", \"Trichuriella\", \"Turania\", \"Volkensinia\", \"Wadithamnus\", \"Woehleria\", \"Xylosalsola\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Laskavcovité (\"Amaranthaceae\") je čeleď rostlin z řádu hvozdíkotvaré. Při poslední úpravě taxonomického systému APG III byla do čeledi laskavcovitých vřazena bývalá čeleď merlíkovité (\"Chenopodiaceae\").", "tgt_summary": "Amaranthaceae is a family of flowering plants commonly known as the amaranth family, in reference to its type genus \"Amaranthus\". It includes the former goosefoot family Chenopodiaceae and contains about 165 genera and 2,040 species, making it the most species-rich lineage within its parent order, Caryophyllales.", "id": 587722} {"src_title": "Faradayova klec", "tgt_title": "Faraday cage", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Pro lepší pochopení si představme izolovanou dutou kovovou krychli. Do této krychle vložme elektroskop a na vnější stranu krychle pak přiveďme elektrické napětí. Pohledem na elektroskop zjistíme, že uvnitř krychle nepůsobí žádné elektrostatické pole. Když za stejných podmínek necháme elektroskop vně krychle, bude na něj působit náboj v jakémkoliv směru i vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Faradayovy klece se využívá zejména tam, kde je třeba chránit zařízení či osoby před škodlivým elektromagnetickým polem, rádiovými vlnami apod. Pro tyto účely jsou stavěny specializované Faradayovy klece. Faradayovou klecí je do určité míry i automobil. Může proto posádku chránit například před účinky blesku (náboj a tedy i proud je veden karosérií, nikoliv těly posádky). Faradayovou klecí bývá také kovová skříň elektro-akustických přístrojů nebo stínění kabelů.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad s autem.", "content": "Pokud by uhodil do auta blesk, sjede po vnější straně a nám se nic nestane, pokud se zrovna něčím vodivým nedotýkáme auta nebo pokud se rukou nedotýkáme nějaké kovové části auta. Stejně to funguje také v letadlech. Každé dopravní letadlo dokonce aspoň jednou za rok zasáhne blesk, ale díky tomu že výboj sjede po vnějším kovovém plášti letadla, cestující si ničeho nevšimnou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Objevitelem tohoto jevu je anglický fyzik Michael Faraday; objevil jej v roce 1836. Nicméně první pokusy o popsání jevu se objevily už dříve v bádání francouzského fyzika Jean-Antoinea Nolleta či Benjamina Franklina v polovině 18. století. Franklin již v roce 1755 sledoval, že korková kulička bez el. náboje visící na provázku je při přiblížení k proudem nabité kovové nádobě přitahována vnější plochou nádoby, ale nikoli jejím vnitřkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Faradayova klec je princip z oblasti elektromagnetismu, který je založen na tom, že elektrický náboj je soustředěn pouze na povrchu vodiče, nikoli v jeho objemu. Tudíž uvnitř (dokonalého) vodiče nepůsobí žádné elektrické pole. Pokud jde ovšem o klec, nikoli o uzavřenou krabici, záleží na velikosti otvorů. Klec může také (částečně) blokovat elektromagnetické záření, jestliže tloušťka vodiče je dostatečná a otvory jsou výrazně menší, než vlnová délka záření. Tento pojem je známý již od 19. století.", "tgt_summary": "A Faraday cage or Faraday shield is an enclosure used to block electromagnetic fields. A Faraday shield may be formed by a continuous covering of conductive material, or in the case of a Faraday cage, by a mesh of such materials. Faraday cages are named after scientist Michael Faraday, who invented them in 1836. ", "id": 1546041} {"src_title": "Gordianus III.", "tgt_title": "Gordian III", "src_document": [{"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Gordianus III. byl vnukem Gordiana I., krátkodobého vzdorocísaře za Maximina Thráka, jehož revolta byla počátkem roku 238 potlačena numidskými jednotkami. Matkou císaře byla dcera Gordiana I. Maecia Faustina, otcem pravděpodobně Iunius Balbus. Teprve třináctiletý mladík byl prohlášen za \"caesara\" za dramatických událostí v březnu 238, kdy se římský senát usnesl pokračovat v odboji proti Maximinu Thrákovi, zahájeném Gordianem I. K volbě přiměl čerstvě jmenované císaře Pupiena a Balbina římský lid, který si přál mít v čele státu někoho z gordianovského rodu. Zhruba po třech měsících, v létě roku 238, dosáhl Gordianus III. i samovlády, neboť příslušníci pretoriánské gardy Pupiena a Balbina zavraždili.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Vzhledem ke Gordianovu nízkému věku vedla státní záležitosti zpočátku Maecia Faustina spolu se senátem a později prefekt pretoriánů Timesitheus, schopný a vzdělaný muž, s jehož dcerou Furii Sabinou Tranquillinou se mladý císař v roce 241 oženil. Timesitheus byl vzácně oblíben u senátu i lidu a Gordianovi sloužil nejenom jako rádce, ale i jako učitel. Z vnitropolitického hlediska došlo v roce 240 k nepokojům v provincii Africa, které se však podařilo rychle potlačit, aniž by byly známy bližší podrobnosti. Hranice na Dunaji, za vlády Maximina Thráka ohrožovaná různými etniky, byla v této době bezpečná, a to především zásluhou Tullia Menophila, místodržitele Dolní Moesie, který kolem roku 240 porazil Góty i Karpy. Jediným skutečně závažným problémem, jemuž říše čelila, byl proto stálý tlak ze strany perské říše, kde se zhruba v roce 241 ujal vlády energický král Šápúr I.", "section_level": 1}, {"title": "Válka s Peršany.", "content": "Již Šápúrův otec Ardašír obnovil po roce 235 perský nápor na severní Mezopotámii, dobyl Nisibis a Karrhy a kolem roku 240 oblehl město Hatru, v němž měli Římané od třicátých let vojenskou posádku. To byl sám o sobě casus belli, vnitřní nepokoje v impériu však císařské správě bránily efektivně proti expanzivním snahám souseda zasáhnout. Teprve počátkem čtyřicátých let postoupila konsolidace natolik, že se Timesitheus rozhodl k válce se Šápúrem – ten mezitím dobyl Hatru. Průběh konfliktu je znám jen v hrubých konturách, není však pochyb o tom, že zpočátku přálo štěstí Římanům. Timesitheus dobyl Karrhy, porazil perská vojska u Rhesainy a poté znovu obsadil Nisibis. Šápúrovi se nepodařilo udržet ani jeden ze svých územních zisků. V roce 243 však Timesitheus náhle zemřel a jeho nástupce ve funkci, Marcus Iulius Philippus, zdaleka nedosahoval jeho formátu. Římská vojska byla v bitvě u Mišíku poražena a zahnána na ústup, přičemž Gordianus brzy nato zahynul – podle římských pramenů jej odstranil Philippus, podle perských byl zabit během bojů. V únoru nebo březnu 244 prohlásily legie novým císařem Philippa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Marcus Antonius Gordianus, známý jako \"Gordianus III.\" (20. ledna 225 nebo 226 Řím – únor či březen 244 Mezopotámie), byl římský císař panující v letech 238–244, většinou pod poručnictvím jiných. Za vlády Pupiena a Balbina měl formálně titul \"caesara\", tedy mladšího spoluvládce obou císařů.", "tgt_summary": "Gordian III (; 20 January 225 AD – 11 February 244 AD) was Roman emperor from AD 238 to 244. At the age of 13, he became the youngest sole legal Roman emperor throughout the existence of the united Roman Empire. Gordian was the son of Antonia Gordiana and an unknown Roman Senator who died before 238. Antonia Gordiana was the daughter of Emperor Gordian I and younger sister of Emperor Gordian II. Very little is known of his early life before his acclamation. Gordian had assumed the name of his maternal grandfather in 238 AD.", "id": 1419302} {"src_title": "Glarus (kanton)", "tgt_title": "Canton of Glarus", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie tohoto kantonu se celá točí okolo náboženství. Obyvatelé údolí Linth byli konvertováni na křesťanství v 6. století irským mnichem Svatým Fridolínem. Svatý Fridolín se stále objevuje v erbech na kabátech. Založil klášter Säckigenu blízko Basileje. Od 9. století byl celý Glarus vlastněn klášterem. Roku 1288 prohlásili Habsburkové celý klášter za svůj. Roku 1352 se Glarus stal členem Švýcarské konfederace. Mezi roky 1506 a 1516 byl reformátor Huldrych Zwingli knězem v Glarusu, ale roku 1564 byli všichni jeho následovníci vyhlazeni. Přesto to ještě nebyl konec nepokojů mezi protestanty a katolíky v této oblasti. Pro zajištění míru bylo roku 1623 rozhodnuto, aby každá část měla svůj vlastní sněm zvaný Landsgemeinde a později roku 1683 bylo každé straně dovoleno založit si svůj vlastní tribunál. Mezi roky 1789 a 1803 byl Glarus částí kantonu \"Linth\", který byl založen Napoleonem. Roku 1803 byl kanton Glarus opět obnoven a roku 1836 byly obě části sjednoceny pod vedením jednoho Landsgemeindu.", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpis.", "content": "Dominantní postavení má hluboké údolí řeky Linth. Většina území je hornatá. Nejvyšší vrchol Glarnských Alp je se svými 3614 metry Tödi. Další významnější vrcholy pak jsou Oberalpstock, (3328 metrů), Clariden (3267 metrů), Vorab (3028 metrů) Glärnisch (2910 metrů). Je zde velké jezero zvané Walensee. Celková plocha kantonu Glarus činí 685 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Nejvýznamnějším odvětvím je těžba dřeva. Od 17. století probíhá těžba břidlice. Předení vlny bylo důležité v 18. století jako doplněk k tradiční vlněné přízi. Industrializace přinesla tištění vlny, vodní elektrárny, železárny a papírny.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Kanton Glarus je jeden z posledních dvou kantonů ve Švýcarsku, který je řízen tzv. \"Landsgemeinde\" - valným shromážděním všech občanů kantonu. Na tomto shromáždění se může rozhodovat o všech návrzích zákonů veřejným hlasováním a je na něm také volena kantonální vláda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanton Glarus (francouzsky \"Glaris\", italsky \"Glarona\", rétorománsky \"Glaruna\") je kanton na východě centrálního Švýcarska. Úředním jazykem je zde němčina. Metropolí kantonu je město Glarus. V tomto kantonu se také nalézají Glarnské Alpy.", "tgt_summary": "The canton of Glarus, also canton of Glaris (, ) is a canton in east central Switzerland. The capital is Glarus. The population speaks a variety of Alemannic German. The majority of the population (81%) identifies as Christian, about evenly split between the Protestant and Catholic denominations.", "id": 964008} {"src_title": "Plynný obr", "tgt_title": "Gas giant", "src_document": [{"title": "Obecná struktura.", "content": "Čtyři plynní obři v naší sluneční soustavě si jsou v mnoha ohledech podobní. Všichni mají atmosféru složenou převážně z vodíku a helia, které uvnitř planety přecházejí do kapalného stavu za tlaků vyšších než kritický, takže mezi vlastním tělesem planety a její atmosférou není žádná zřetelná hranice. Vnitřek planety je velmi horký, jádro Neptunu má teplotu asi 5 000 K, jádro Jupiteru pak dokonce přes 20 000 K. To je také důvod, proč tyto planety jsou nejpravděpodobněji celé kapalné. Pokud se někdy píše o jejich „pevných jádrech“, je třeba si místo pevné koule horniny (nebo i roztavené horniny) představit spíše oblast, která se oproti zbytku planety liší pouze vyšší koncentrací těžších prvků, jako jsou železo nebo křemík. Všechny čtyři planety se otáčejí poměrně rychle. Vysoká obvodová rychlost ovlivňuje i atmosférické proudění, takže větry vytvářejí pásovitou strukturu oblačnosti orientovanou ve východozápadním směru. Světlé pruhy odpovídají stoupavým konvektivním proudům, v nichž je teplejší plyn vynášen do vyšších vrstev atmosféry, kde se ochlazuje, zatímco tmavé pruhy jsou oblastmi sestupných proudů. Tyto pásy jsou obzvláště patrné na Jupiteru, méně na Saturnu a Neptunu, ale jen sotva pozorovatelné na Uranu. Všechny čtyři planety také mají velmi složité systémy prstenců a měsíců. Nejnápadnější prstence má Saturn; do 70. let 20. století byly proto jedinými známými útvary tohoto typu. Nejvíce měsíců pak má podle současných znalostí Jupiter, zatím jich bylo nalezeno přes šedesát.", "section_level": 1}, {"title": "Jupiter a Saturn.", "content": "Atmosféry Jupiteru a Saturnu jsou složeny téměř výhradně z vodíku a helia. Tyto planety jsou tak veliké, že to platí i pro ně vcelku, přestože se předpokládá, že obě obsahují tolik těžších prvků, že by to stačilo na několik Zemí. Jejich jádra jsou složena z tekutého kovového vodíku, elektricky vodivého. Obě planety mají dipólová magnetická pole orientovaná téměř shodně s jejich osami rotace.", "section_level": 2}, {"title": "Uran a Neptun.", "content": "Uran a Neptun jsou odlišného složení. Předpokládá se, že jejich nitro tvoří směs hornin, vody, metanu a amoniaku, případně rozvrstvená. Pouze atmosféry jsou podobně jako u Jupiteru a Saturnu složeny převážně z vodíku a helia. Obě planety mají také dipólová magnetická pole, ale osa dipólu je značně odkloněná od osy rotace planety.", "section_level": 2}, {"title": "Původ názvu a terminologie.", "content": "Termín \"plynný obr\" byl vytvořen spisovatelem sci-fi Jamesem Blishem. Ve skutečnosti je to pojmenování nepřesné, protože všechny tyto planety jsou z převážně části kapalné, nikoli plynné. Plynné atmosféry Neptunu a Uranu jsou v porovnání s jejich poloměrem velmi tenké — jen zhruba jedno procento z poloměru. Nicméně alespoň u Jupiteru a Saturnu se dá toto pojmenování akceptovat, protože ty jsou složeny hlavně z vodíku a helia. Tyto prvky, pokud nejsou velmi stlačené, zůstávají v plynném stavu. Planetologové často používají termíny jako \"kámen\", \"plyn\" nebo \"led\" jako zkratky pro třídy prvků a látek, které se běžně v planetách nacházejí, nezávisle na tom, v jakém skupenství existují. Ve vnější části sluneční soustavy jsou vodík a helium pokládány za \"plyny\", voda, metan a amoniak za \"ledy\" a křemičitany za \"kámen\". Co se týče nitra planet, potom astronomové za \"ledy\" považují kyslík, dusík a uhlík (respektive jejich sloučeniny), za \"kámen\" sloučeniny křemíku a dalších těžších prvků a za \"plyn\" pouze vodík a helium. S přihlédnutím k takto definované terminologii začínají někteří astronomové označovat Uran a Neptun za ledové obry, aby vyjádřili zřejmou převahu \"ledů\" (byť v kapalné formě) v jejich nitrech.", "section_level": 1}, {"title": "Plynní obři mimo naši sluneční soustavu.", "content": "Díky stavu současné techniky, která umí detekovat extrasolární planety, naprostá většina dosud nalezených extrasolárních planet patří do kategorie plynných obrů. Až do září 2004 byly všechny přinejmenším tak velké, jako Neptun, mnoho jich mělo hmotnost několikanásobně větší než Jupiter. Mnoho extrasolárních planet je mnohem blíže k jejich mateřské hvězdě než Jupiter, takže jsou mnohem teplejší. Je možné, že to jsou planety zcela jiného typu, které v naší sluneční soustavě nemáme. Když vezmeme v úvahu, že asi 90 % hmoty vesmíru je vodík, bylo by velmi překvapivé, kdybychom nalezli planetu terestrického typu (tedy „skalnatou“) o hmotnosti větší než má Jupiter. Na druhou stranu dosavadní modely vzniku planetárních systémů předpokládaly, že plynní obři nemohou vznikat tak blízko jejich mateřských hvězd, jak dosud nalezené extrasolární planety. Horní limit hmotnosti plynného obra je asi 13násobek hmotnosti Jupitera. Zvýšením hmotnosti by se přeměnil na hnědého trpaslíka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plynný obr je velká planeta, která není složena převážně z hornin nebo jiné pevné látky. Plynní obři sice mohou mít pevné jádro, dokonce se předpokládá, že takové jádro je nutné pro jejich vznik, ale většina jejich hmoty je ve formě plynu nebo plynu stlačeného do kapalného skupenství. Na rozdíl od terestrických planet plynní obři nemají přesně definovaný povrch. Pojmy jako průměr, plocha povrchu, objem, povrchová teplota a hustota povrchu se obvykle vztahují k svrchním vrstvám pozorovatelným z vnějšku, např. ze Země. ", "tgt_summary": "A gas giant is a giant planet composed mainly of hydrogen and helium. Gas giants are sometimes known as failed stars because they contain the same basic elements as a star. Jupiter and Saturn are the gas giants of the Solar System. The term \"gas giant\" was originally synonymous with \"giant planet\", but in the 1990s it became known that Uranus and Neptune are really a distinct class of giant planet, being composed mainly of heavier volatile substances (which are referred to as \"ices\"). For this reason, Uranus and Neptune are now often classified in the separate category of ice giants. ", "id": 759011} {"src_title": "Glukagon", "tgt_title": "Glucagon", "src_document": [{"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Glukagon je lineární polypeptid tvořený řetězcem 29 aminokyselin. Podle dostupných informací jsou všechny savčí glukagony strukturně identické. Strukturně se podobá glicentinu (polypeptidu s 37 aminokyselinami), který pochází ze stejného prohormonu (preproglukagonu) a vykazuje také glukagonovou aktivitu. Ve vodě je velmi málo rozpustný, rozpustnější je jeho sůl s kyselinou chlorovodíkovou, glukagon hydrochlorid. Připravuje se extrakcí z přírodního materiálu, čistí se chromatograficky a suší se lyofilizací. V čistém stavu je to amorfní nebo krystalický bílý prášek prakticky bez chuti a bez zápachu.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba a odbourávání v organizmu.", "content": "Je produkován především A-buňkami Langerhansových ostrůvků slinivky břišní z preproglukagonu (proteinu o 179 aminokyselinách). V A-buňkách je uložen v sekrečních granulech. Je vytvářen také L buňkami střeva a hypotalamem. Odbourává se proteolyticky v játrech a v ledvinách, přičemž již odštěpením koncové aminokyseliny histidinu ztrácí svoji aktivitu. Poločas jeho rozpadu v krevní plazmě je 3 až 10 min.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce v organizmu.", "content": "Jeho primárním úkolem je při poklesu hladiny krevního cukru (tzv. hypoglykémii) dát játrům příkaz, aby odbourávala v nich uložený zásobní glykogen na glukózu (proces glykogenolýza). Další funkcí glukagonu je spouštění ketogeneze v játrech (tj. výroby energie pro tělo z jiných zdrojů, než z glukózy, především spalováním tuků; za normálních okolností jde o nežádoucí jev, který však dokáže tělo udržet při životě za extrémně nepříznivých podmínek). Při nedostatku inzulínu a zvýšené koncentraci glukagonu v krvi nastává ketoacidóza; proto je jedním z příznaků diabetu.", "section_level": 1}, {"title": "Glukagon jako lék.", "content": "U diabetiků se injekce glukagon používá k léčbě silné hypoglykémie, při které diabetik není schopen v hypoglykemickém kómatu sníst žádné jídlo nebo pití.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba hypoglykemického kómatu.", "content": "GlucaGen HypoKit je oranžová krabička obsahující hormon glukagon ve formě prášku a injekci s vodným roztokem. Před aplikací je nutno vstříknout vodný roztok z injekční stříkačky do ampulky s práškem glukagonu, protřepat a natáhnout hotový roztok glukagonu zpět do injekční stříkačky. Lze aplikovat jak podkožně, tak i do svalu (přičemž ze svalu se glukagon vstřebává rychleji). Při těžké hypoglykémii jde o čas, tudíž je třeba aplikaci provést co nejrychleji, protože těžká hypoglykémie může poškodit mozek. Nejlépe je postiženému píchnout glukagonovou injekci (klidně i přes oděv) do stehenního svalu. Pokud se glykémie začne zvedat, počkáme, až diabetik nabude vědomí a dáme mu sladké jídlo (nejlépe v tekuté formě). Pokud se však diabetik z bezvědomí neprobere, je třeba zavolat rychlou zdravotnickou pomoc. Podání glukagonu ústy nepřichází v úvahu, jelikož díky polypeptidické struktuře se glukagon v trávicím traktu rozkládá.", "section_level": 2}, {"title": "Rizika nevhodné léčby.", "content": "Kardiovaskulární komplikace jsou hlavní příčinou morbidity i mortality diabetiků 2. typu a hlavním cílem komplexní léčby těchto pacientů je snížit jejich celkové kardiovaskulární riziko. Z tohoto pohledu jsou v posledních letech hodnoceny i účinky jednotlivých antidiabetik. Dlouhodobé studie naznačují, že snížení kardiovaskulárního rizika je možné dosáhnout těsnou kompenzací diabetu co nejdříve po diagnóze. Z klasických antidiabetik má potvrzené kardioprotektivní účinky metformin a částečně také pioglitazon. Léčba založená na ovlivnění inkretinů má podle provedených experimentálních studií velmi dobrý potenciál k ochraně proti kardiovaskulárním komplikacím. Prokázány byly protektivní efekty GLP-1 i GLP-1 agonistů na myokard a endoteliální dysfunkci, zlepšení biomarkerů kardiovaskulárního rizika a snížení systolického krevního tlaku. Účinek glukagonu je závislý na přítomnosti zásob živočišného škrobu v játrech. Při vyčerpání následkem extrémní svalové námahy, nebo hladovění nemá glukagon efekt.", "section_level": 1}, {"title": "Alkohol a GlucaGen HypoKit.", "content": "Aplikace glukagonu však rovněž není účinná, když je diabetik v hypoglykemickém kómatu ve stavu opilosti. Játra opilého člověka mají v žebříčku priorit odbourávání alkoholu výše, než rozkládání zásobního cukru glykogenu, což je v této situaci pro játra podřadnější úkol. Také alkohol sám o sobě snižuje glykémii a lehká opilost navozuje stejné pocity jako hypoglykémie. Proto se diabetikům doporučuje buď úplná abstinence, nebo pít jen do té míry, kdy je diabetik ještě sám schopen si změřit glykémii a doplnit sacharidový deficit.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocný lék při těžké alergické reakci.", "content": "Při těžké alergické reakci u pacienta léčeného betablokátory (látky používané k léčbě vysokého krevního tlaku) nemusí účinkovat základní lék Adrenalin. Podání glukagonu umožní správnou funkci adrenalinu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Glukagon je polypeptidický hormon produkovaný alfa buňkami slinivky břišní, který působí proti účinkům inzulinu (antagonista inzulinu), čímž udržuje u člověka vyrovnanou hladinu glykémie. Tím předchází těžké hypoglykémii, a tak zabezpečuje neustálou výživu životně důležitých orgánů. Hlavním stimulátorem sekrece glukagonu je hypoglykémie, což znamená snížení koncentrace glukózy v krvi.", "tgt_summary": "Glucagon is a peptide hormone, produced by alpha cells of the pancreas. It works to raise the concentration of glucose and fatty acids in the bloodstream, and is considered to be the main catabolic hormone of the body. It is also used as a medication to treat a number of health conditions. Its effect is opposite to that of insulin, which lowers extracellular glucose. It is produced from proglucagon, encoded by the \"GCG\" gene. ", "id": 1069245} {"src_title": "Holmium", "tgt_title": "Holmium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Holmium je stříbřitě bílý, měkký přechodný kov. Chemicky je holmium méně reaktivní než předchozí prvky ze skupiny lanthanoidů. Na suchém vzduchu je prakticky stálé, ve vlhkém prostředí se pomalu pokrývá vrstvičkou oxidu. Snadno se rozpouští v běžných minerálních kyselinách za vývoje vodíku. Ve sloučeninách se vyskytuje pouze v mocenství Ho. Soli Ho vykazují vlastnosti podobné sloučeninám ostatních lanthanoidů a hliníku. Všechny tyto prvky tvoří například vysoce stabilní oxidy, které nereagují s vodou a jen velmi obtížně se redukují. Ze solí anorganických kyselin jsou důležité především fluoridy a fosforečnany, jejich nerozpustnost ve vodě se používá k separaci lanthanoidů od jiných kovových iontů. Holmité soli mají obvykle žlutou nebo narůžovělou barvu. Holmium objevili roku 1878 současně Marc Delafontaine, Jacques Louis Soret a Per Teodor Cleve jako nečistotu ve zkoumaném oxidu erbitém. Jméno získal prvek po starém latinském názvu města Stockholmu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a výroba.", "content": "Holmium je v zemské kůře obsaženo v koncentraci přibližně 1,2 mg/kg, o jeho obsahu v mořské vodě údaje chybí. Ve vesmíru připadá jeden atom holmia na 500 miliard atomů vodíku. V přírodě se holmium vyskytuje pouze ve formě sloučenin. Neexistují však ani minerály, v nichž by se některé lanthanoidy (prvky vzácných zemin) vyskytovaly samostatně, ale vždy se jedná o minerály směsné, které obsahují prakticky všechny prvky této skupiny. Mezi nejznámější patří \"monazity\" (Ce, La, Th, Nd, Y)PO a \"xenotim\", chemicky fosforečnany lanthanoidů, dále \"bastnäsity\" (Ce, La, Y)COF– směsné flourouhličitany prvků vzácných zemin a např. minerál \"euxenit\" (Y,Ca,Ce,U,Th)(Nb,Ta,Ti)O. Velká ložiska těchto rud se nalézají ve Skandinávii, USA, Číně a Vietnamu. Významným zdrojem jsou i fosfátové suroviny – \"apatity\" z poloostrova Kola v Rusku. Při průmyslové výrobě prvků vzácných zemin se jejich rudy nejprve louží směsí kyseliny sírové a chlorovodíkové a ze vzniklého roztoku solí se přídavkem hydroxidu sodného vysráží hydroxidy. Separace jednotlivých prvků se provádí řadou různých postupů – kapalinovou extrakcí, za použití ionexových kolon nebo selektivním srážením nerozpustných komplexních solí. Příprava čistého kovu se obvykle provádí redukcí oxidu holmitého HoO elementárním vápníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Použití a sloučeniny.", "content": "Podobně jako gadolinium vykazuje holmium vysoký účinný průřez pro záchyt tepelných neutronů a jeho slitiny jsou materiálem pro výrobu moderátorových tyčí v jaderných reaktorech. Zasunutím těchto tyčí do nitra reaktoru dojde k poklesu neutronového toku a tím zpomalení štěpné reakce. Holmium je součástí velmi silných umělých magnetů a zařízení pro fokusaci magnetických polí. Holmium se uplatňuje při výrobě laserů na bázi granátů yttria a železa nebo fluoridů yttria a lanthanu. Lasery uvedených typů slouží pro vyzařování elektromagnetického záření v infračervené oblasti spektra. Sloučeniny holmia se ve sklářském průmyslu užívají pro barvení skloviny do žluta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Holmium (chemická značka Ho, \"Holmium)\" je měkký stříbřitě bílý, přechodný kovový prvek, 11. člen skupiny lanthanoidů. Nachází využití při výrobě silných permanentních magnetů, speciálních slitin pro jadernou energetiku a laserů.", "tgt_summary": "Holmium is a chemical element with the symbol Ho and atomic number 67. Part of the lanthanide series, holmium is a rare-earth element. ", "id": 77007} {"src_title": "Koga", "tgt_title": "Cog (ship)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Koga byla až 30 metrů dlouhá a její šířka dosahovala 1/3 délky. Loď nebyla kvůli svému tvaru příliš pohyblivá, ale měla vysokou nosnost. Do útrob se vešlo až 200 tun nákladu a ani při tomto zatížení nepřesáhl ponor lodě 3 metry. Na zašpičatělé zádi bylo původně kormidelní veslo, ale od konce 12. století se začalo objevovat zavěšené pákové kormidlo. Existovaly i menší kogy, které byly pohyblivější a užívaly se pro válečné účely k obraně obchodních kog, nicméně jich bylo podstatně méně a typově se příliš nelišily - i obchodní kogy totiž musely být připraveny na obranu proti napadení. Proti vikinskému vzoru měla koga zvýšené boky a na přídi i zádi vysoké kastely, které při bitvách používali lučištníci. Na zádi pod nástavbou byly poměrně pohodlné kajuty. Významnou změnou bylo i snižování počtu vesel a zvyšování významu plachet. První kogy měly jeden stěžeň s jednoduchou ráhnovou plachtou, ale v 15. století už měly kogy běžně tři stěžně a na zadním z nich trojcípou latinskou plachtu převzatou ze Středomoří. Ke konci 15. století byly kogy vyzbrojeny děly. Trup kogy už nebyl tvořen klinkerovou obšívkou jako knarry (kdy se jednotlivé plaňky překrývaly), plaňky trupu se kladly vedle sebe, spáry mezi nimi se vycpávaly koudelí a vymazaly smolou nebo dehtem. Kogy měly ploché dno, takže se někdy za přílivu navedly na mělčinu, kde se odstavily a za odlivu se tak mohly snadno vyložit.", "section_level": 1}, {"title": "Další vývoj.", "content": "Z kogy byla odvozena anglická obchodní loď, zvaná roundship. Ve Středomoří se koga vyvinula v pevnější a mohutnější hulk. Koga a hulk byly konstrukčně dosti podobné, takže se někdy navzájem zaměňují, podobně jako karavela a karaka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koga byla obchodní nebo válečná loď, která byla používána ve středověku v německé hanze. Její konstrukce vychází z vikinského knarru.", "tgt_summary": "A cog is a type of ship that first appeared in the 10th century, and was widely used from around the 12th century on. Cogs were clinker-built, generally of oak, which was an abundant timber in the Baltic region of Prussia. This vessel was fitted with a single mast and a square-rigged single sail. These vessels were mostly associated with seagoing trade in medieval Europe, especially the Hanseatic League, particularly in the Baltic Sea region. They ranged from about in length with a beam of, and the largest cog ships could carry up to about 200 tons.", "id": 1134723} {"src_title": "Visuté zahrady Semiramidiny", "tgt_title": "Hanging Gardens of Babylon", "src_document": [{"title": "Popis stavby.", "content": "Podle pověsti byly vybudovány pro královnu Amytis, která vyrostla v zelené Médii a stýskalo se jí po horách a rostlinách, a proto Nabukadnesar II. přikázal kolem roku 600 př. n. l. postavit visuté zahrady na terasách paláce, aby ji potěšil. O jejich existenci však neexistují nezvratné důkazy. Zahrady popisovali zejména starořečtí historikové, mimo jiné Strabón a Diodóros Sicilský. Podle zmíněných popisů byly zahrady zavlažovány prameny vody, které stékaly dolů po hradbách a zavlažovaly tak všechny rostliny. Druhý div světa – okouzlující visuté zahrady královny Semiramis v Babylóně, které svou krásou předčily monumentálnost babylónských hradeb, zikkuratu i Mardukovy cesty.", "section_level": 1}, {"title": "Diodór Sicilský.", "content": "Historik Diodóros Sicilský (50př.n.l.) píše: \"„Visuté zahrady Semiramidiny nebyly vystavěny Semiramis, která založila město, ale pozdějším vládcem nazývaným Kýros, kvůli kurtizáně, která byla z Persie. Vytvářela louky na vrcholcích hor, požadovaných králem. Zhotovovala umělé výsadby, aby napodobila Perskou zemi. Tato zahrada, byla 400 stop čtverečných velká a stoupala až na vrchol hory, kde byla budova a otevřené místnosti jako je u divadla. Podle schodiště byly postaveny nad sebou oblouky, mírně vystoupavě, které podepírají celou zahradu. Nejvyšší oblouk, na kterém leží celá plocha zahrady, byl 50 loktů vysoký. Zahrada samotná byla obklopena cimbuřím a valy. Stěny byly z velmi silné, postavené s nemalou péčí a náklady, jsou silné 22 stop, a každý pískovcový kámen je 10 stop široký. V několika patrech této stavby byly položeny trámy a velké kameny, každý 16 stop dlouhý a čtyři široký. Střecha nad tím vším byla nejprve pokryta rákosím zalitým množstvím síry (nebo asfaltu), a na to pak byly položeny dvojitě dlaždice spojené tvrdou a odolnou maltou. Nad tím vším byly položeny pláty olova uložené tak, aby odváděly vodu a také aby nehnily základy. Při vším byla položena zemina, která měla hloubku dostatečnou pro růst největších stromů. Když byla položena půda rovná a hladká, byla osázena všemi druhy stromů, které jak pro krásu, tak i pro velikost může potěšit diváky. Oblouky, které stály nad sebou vytvořily mnoho majestátních prostor všeho druhu a pro všechny účely. Byly tam stroje které přiváděly velké množství vody z řeky Eufrat prostřednictvím potrubí, tak aby bylo skryto před diváky. Toto potrubí vodu vyvádělo stavbou až na úroveň zahrady.“\" Toto svědectví, ačkoliv odpovídá nalezenému objektu, možná nebylo založeno na přímém pozorování. Naopak bylo potvrzeno, že pro svá díla použil Diodóros celou řadu starších zdrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Filón.", "content": "Podle Filóna se visutými zahradami nazývaly takové zahrady, jejichž rostliny se zdvihaly vysoko do vzduchu. Nacházely se v ní kamenné sloupy, které nesly celou tíhu stavby, zavodňovací systémy, palmové trámy a především nejrůznější rostlinstvo. Její krása předčila všechny známé stavby Babylónu a právem je tedy Strabónem popisována jako jeden ze sedmi divů světa. Ten ji popisoval takto:,Zahrada tvoří čtverec, drží na klenbách spočívajících z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou vyplněny hlínou, takže na nich mohou růst i největší stromy. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na nich jsou spirálová čerpadla, která čerpají vodu z Eufratu.\" Nejen pro krásu však byly visuté zahrady Semiramidiny označeny za jeden z divů světa. Zasloužila se o to také originalita myšlenky a zároveň důmyslnost čerpacího zařízení. Přestože se už dnes na tento skvost nemůžeme podívat, zůstaly nám po ní rekonstrukce novodobých odborníků a malířů.", "section_level": 2}, {"title": "Objev Roberta Koldeweye.", "content": "Archeolog Robert Koldewey, objevitel Babylonu, ve městě vykopal zbytky kamenné stavby, která bývá mnohdy s visutými zahradami ztotožňována. Díky pověstem o Semiramis tedy byly i zmíněné visuté zahrady považovány za pohádku. Ale Robert Koldewey je našel. Na pahorku Karsu našel jednoho dne podivné klenby, což by nebylo nic neobyčejného. Byly to však první klenby nalezené v Mezopotámii. Přikázal kopat dělníkům dál a objevoval více zajímavých věcí, jako například sloupy z kamene – kámen byl v Mezopotámii jedním z nejvzácnějších stavebních materiálů, dále studnu, o které se původně mohl domnívat, že je věží nějaké stavby, ale po vykopávkách se prokázalo, že jde opravdu o studni s trojitou spirálovitou šachtou. Jelikož byl Koldewey i znalcem kanalizací, okamžitě ho napadla bláznivá myšlenka. Začal proto hledat informace v dílech Diodóra, Strabóna a Béróssa, ve kterých se dozvěděl, že kamene se použilo při stavbách v celém Babylónu jen dvakrát – na severní straně Kasru, kde už ho objevil a na visutých zahradách Semiramidiných. Současně také prostudoval Strabónův popis zahrad, který se shodoval s průřezem nalezeného komplexu u Karsu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Visuté zahrady Semiramidiny (také označované jako \"Visuté zahrady babylónské\") jsou zaniklá starověká památka v Babylóně řazená mezi sedm divů světa. Postavit je nechala dle legendy královna Semiramis, pravděpodobně je však vybudoval až král Nebukadnesar II. pro svou manželku Amytis.", "tgt_summary": "The Hanging Gardens of Babylon were one of the Seven Wonders of the Ancient World as listed by Hellenic culture. It was described as a remarkable feat of engineering with an ascending series of tiered gardens containing a wide variety of trees, shrubs, and vines, resembling a large green mountain constructed of mud bricks. It was said to have been built in the ancient city of Babylon, near present-day Hillah, Babil province, in Iraq. Its name is derived from the Greek word \"kremastós\" (κρεμαστός, lit. \"overhanging\"), which has a broader meaning than the modern English word \"hanging\" and refers to trees being planted on a raised structure such as a terrace. ", "id": 866803} {"src_title": "Pryskyřníkovité", "tgt_title": "Ranunculaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zástupci pryskyřníkovitých jsou vytrvalé nebo jednoleté byliny, řidčeji polokeře nebo dřevité liány. Cévní svazky jsou často roztroušené nebo v několika soustředných kruzích. Listy jsou převážně střídavé (vstřícné např. u plaménku), jednoduché nebo složené, s palisty nebo bez palistů. Čepel listů je celokrajná nebo zubatá, celistvá nebo laločnatá či členěná, se zpeřenou nebo dlanitou žilnatinou. Květy jsou pravidelné nebo souměrné, většinou oboupohlavné, jednotlivé nebo ve vrcholových či úžlabních hroznech, latách, vrcholících, okolících nebo klasech. Květní části jsou často uspořádány ve šroubovici. Okvětí je nerozlišené v počtu 4 až mnoha plátků nebo rozlišené na kalich a korunu. Kališní lístky v počtu 3 až 6 (nebo až 20), někdy korunovité. Korunní lístky v počtu 2 až 8 nebo více (až 20), volné, obvykle bez nektárií. Někdy jsou květy bezkorunné. Tyčinky jsou volné, v počtu 15 až mnoho, uspořádané v 1 až 13 kruzích nebo ve spirále. Gyneceum je svrchní, složené z volných (apokarpní) nebo do různého stupně srůstajících plodolistů, vzácně monomerické, s 1 až mnoha vajíčky. Plodem je měchýřek nebo nažka, méně často bobule nebo tobolka. Semena mají hojný endosperm a malé embryo.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Pryskyřníkovité je velká čeleď, zahrnující asi 2500 druhů v 60 rodech. Je kosmopolitní mimo polárních oblastí, centrum diverzity je v severním mírném pásu, především ve východní Asii.) V květeně České republiky jsou pryskyřníkovité hojně zastoupeny. Roste zde přes 60 druhů z 22 rodů. Pryskyřníku se v ČR vyskytuje celkem 17 druhů. Dalšími více zastoupenými rody jsou lakušník (8 druhů), žluťucha (6), oměj (5), sasanka (4) a hlaváček (3). Dvěma druhy jsou zastoupeny rody plamének, ostrožka, orsej. Zbývající rody mají v ČR po jediném zástupci: blatouch bahenní, upolín nejvyšší, černucha rolní, zapalice žluťuchovitá, samorostlík klasnatý, ploštičník evropský, orlíček obecný, stračka vyvýšená, myší ocásek nejmenší. Některé druhy jsou považovány za vyhynulé, např. rohohlavec rovnorohý, plamének celolistý. Oměj šalamounek je endemit Českého masivu. Z pěstovaných druhů občas zplaňuje talovín zimní, čemeřice, různé barevné kultivary orlíčku a oměj zahradní. V evropské květeně jsou mimo rodů domácích i v ČR zastoupeny další 4 rody: routevník (\"Callianthemum\"), talovín (\"Eranthis\") a čemeřice (\"Helleborus\"). V tropické Americe roste 11 rodů pryskyřníkovitých. Náležejí mezi ně i rody rozšířené v Evropě a Severní Americe: pryskyřník, sasanka, plamének a žluťucha. Jsou zde rozšířeny především v horách, kde vyhledávají vlhká a chladná stanoviště. V nížinných deštných lesích se vyskytují sporadicky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Většina druhů pryskyřníkovitých je opylována hmyzem. Některé druhy žluťuchy jsou větrosprašné. Květy straček a omějů jsou opatřeny ostruhou, v níž se shromažďuje nektar. Jsou opylovány zejména včelami, v Americe i kolibříky. Ptáky jsou opylovány i některé druhy orlíčků, plaménků a dokonce andský pryskyřník \"Ranunculus gusmani\". Naproti tomu např. květy sasanek a plaménků nektar netvoří a navštěvuje je hmyz sbírající pyl. U některých zástupců dozrávají prašníky v jinou dobu než blizny, což zabraňuje samoopylení. Způsoby šíření semen jsou různorodé. Nažky plaménků mají dlouhý pérovitý přívěsek a jsou šířeny větrem. Některé druhy pryskyřníku mají plody s hákovitým výrůstkem a přichycují se na srsti zvířat. Drobná semena z měchýřkovitých plodů mnohých zástupců jsou šířena větrem či vodou. Semena čemeřice mají míšek a k jejich šíření přispívají mravenci. Bobule některých druhů samorostlíku jsou pravděpodobně šířeny ptáky.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Pryskyřníkovité jsou vesměs více či méně jedovaté. Mezi účinné látky patří cyklické laktony (např. protoanemonin) a jejich glykosidy (ranunkulin), triterpenoidní saponiny i alkaloidy (diterpenové alkaloidy např. akonitin; isochinolinové alkloidy např. isoboldin). Mezi zvlášť jedovaté zástupce náležejí např. oměje (\"Aconitum\") a některé pryskyřníky (\"Ranunculus\").", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Systém podčeledí této čeledi je neustálený, dříve používané členění na 3 podčeledi (\"Hydrastioideae\", \"Helleboroideae\" a \"Ranunculoideae\") se novějšími výzkumy ukázalo jako zjednodušující. Někdy jsou vyčleňovány do samostatných čeledí rody \"Hydrastis\" a \"Glaucidium\". Rody \"Batrachium\" (lakušník) a \"Ficaria\" (orsej) jsou někdy vřazovány do široce pojatého rodu \"Ranunculus\".", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "V České republice jsou jako kriticky ohrožené (kategorie C1) vedeny druhy lakušník Baudotův (\"Batrachium baudotii\"), lakušník Rionův (\"Batrachium rionii\"), rohohlavec rovnorohý (\"Ceratocephala testiculata\"), ploštičník evropský (\"Cimicifuga europaea\"), koniklec otevřený (\"Pulsatilla patens\"), koniklec jarní (\"Pulsatilla vernalis\") a žluťucha jednoduchá (\"Thalictrum simplex\"). Silně ohrožené (kat. C2) jsou oměj jedhoj (\"Aconitum anthora\"), oměj tuhý moravský (\"Aconitum firmum\" subsp. \"moravicum\"), sasanka narcisokvětá (\"Anemone narcissiflora\"), stračka vyvýšená (\"Delphinium elatum\"), koniklec velkokvětý (\"Pulsatilla grandis\"), koniklec luční český (\"Pulsatilla pratensis subsp. bohemica\"), pryskyřník ilyrský (\"Ranunculus illyricus\"), pryskyřník velký (\"Ranunculus lingua\"), žluťucha žlutá (\"Thalictrum flavum\")", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pryskyřníkovité mají význam zejména jako okrasné rostliny. Jako zahradní byliny se pěstují zejména sasanky, talovíny, oměje, čemeřice, orlíčky, stračky, upolíny aj. Mnohé druhy a kultivary plaménků jsou pěstovány jako popínavé rostliny. Semena černuchy seté jsou používána jako koření.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Aconitum\", \"Actaea\" (včetně \"Cimicifuga\"), \"Adonis\", \"Anemoclema\", \"Anemonastrum\", \"Anemone\", \"Anemonella\", \"Anemonoides\", \"Anemonopsis\", \"Aquilegia\", \"Arcteranthis\", \"Asteropyrum\", \"Beesia\", \"Calathodes\", \"Callianthemoides\", \"Callianthemum\", \"Caltha\", \"Clematis\", \"Coptis\", \"Cyrtorhyncha\", \"Delphinium\" (včetně \"Consolida\"), \"Dichocarpum\", \"Enemion\", \"Eranthis\", \"Eriocapitella\", \"Glaucidium\", \"Gymnaconitum\", \"Halerpestes\", \"Hamadryas\", \"Helleborus\", \"Hepatica\", \"Hydrastis\", \"Isopyrum\", \"Knowltonia\" (včetně \"Barneoudia\", \"Oreithales\"), \"Leptopyrum\", \"Leucocoma\", \"Megaleranthis\", \"Metanemone\", \"Nigella\" (včetně \"Garidella\", \"Komaroffia\"), \"Oxygraphis\", \"Paraquilegia\", \"Paroxygraphis\", \"Peltocalathos\", \"Pseudodelphinium\", \"Pulsatilla\", \"Ranunculus\" (včetně \"Aphanostemma\", \"Batrachium\", \"Ceratocephala\", \"Ficaria\", \"Laccopetalum\", \"Myosurus\"), \"Semiaquilegia\", \"Thalictrum\", \"Trautvetteria\", \"Trollius\", \"Urophysa\", \"Xanthorhiza\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Pryskyřníkovité (\"Ranunculaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu pryskyřníkotvarých (\"Ranunculales\"). Jsou to byliny nebo řidčeji i dřeviny s jednoduchými nebo složenými listy a dosti mnohotvárnými květy. Čeleď zahrnuje asi 2500 druhů v 60 rodech a je celosvětově rozšířena. Mezi běžné zástupce v české květeně náleží např. pryskyřník, orsej, blatouch či sasanka. Plaménky jsou pěstovány jako okrasné liány, z bylin se pěstuje např. orlíček, čemeřice či talovín.", "tgt_summary": "Ranunculaceae (buttercup or crowfoot family; Latin \"little frog\", from \"frog\") is a family of over 2,000 known species of flowering plants in 43 genera, distributed worldwide. ", "id": 337474} {"src_title": "Řemeslo", "tgt_title": "Craft", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řemesla vznikla souběžně s postupující specializací lidských činností - některé práce, vyžadující vysokou odbornost a/nebo zručnost postupně začali vykonávat jedinci, touto odborností či zručností vynikající. Rozvoj (daného) řemesla byl nejprve zajišťován po dědické linii – předáváním zkušeností potomkům. Od raného středověku se v Evropě ustálil proces řemeslnické kvalifikace, v němž si mistři řemeslníci kromě členů svých rodin vybírali cizí učedníky, které za finanční odměnu vyškolili, a dále absolventy bez praxe, tzv. tovaryše, kteří zvyšovali produktivitu jejich práce. Zkušený mistr se věnoval činnostem, vyžadujícím nejvyšší kvalifikaci, zatímco učňové připravovali materiály a základní výrobní technologie. Tovaryši vykonávali rutinní a snazší práce, a tak získávali potřebné znalosti, zpravidla 3-4 roky praxe mimo místo, v němž se vyučili. S rozvojem měst začaly ve 12.-13.století vznikat první profesní organizace řemeslníků, sdružující představitele daného řemesla ve městě či regionu – řemeslné cechy. Ty na sebe převzaly část úřední agendy, dosud zatěžující členy svých sdružení – cenovou politiku, kontrolní funkci, organizačně technické a sociální zabezpečení. Cechy zavedly jednotné pracovní normy - cechovní pravidla (pořádky), závazné pro výkon práce (například mistrovské kusy, tovaryšské zkoušky) a do značné míry i garantovaly minimální kvalitativní úroveň výkonu řemesla v daném místě. nejstarší cechovní sdružení jsou známa ze severní Itálie (Florenice, Milano, Pisa) a z Francie (Paříž). V zemích české koruny cechy vznikaly od 1.poloviny 14.století, například v Praze (1319 řezníci, 1324 zlatníci, následovali nožíři, kováři, zbrojíři, krejčí, tkalci a soukeníci, ševci, vyšívači, malíři a štítaři, hrnčíři, pasíři a další). S rozvojem průmyslové výroby a dalším rozvojem společnosti od počátku 19.století cechy byly spíše na překážku, snažily se zakazovat strojní výrobu a svobodné podnikání, proto byly postupně formou zákonů zrušeny, v Čechách roku 1852. Kolem poloviny 19.století evropská řemeslná výroba začala upadat, na její podporu koncem 19. století vzniklo například obrodné hnutí Arts and Crafts, dále ji začal organizovat stát. Cechy proměněné spíše v profesní spolky a často označované termínem \"grémium\" se dnes věnují jen samotnému řemeslu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Současné platné zákonodárství České republiky rozlišuje následující řemeslné živnosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Řemeslo je určitý druh manuální dovednosti, provozovaný za účelem obživy, resp. vytváření zisku. Pro řemeslné práce je charakteristický vysoký podíl ruční práce, spojený s používáním specializovaných nástrojů a pomůcek. Řemeslné práce se staly základem pro průmyslovou výrobu. V přeneseném významu slova se v nejširším smyslu slova jedná ale i o intelektuální dovednosti a osobní schopnosti doplněné (nikoliv nutně, ale velice často manuální) příslušnou zručností, odbornou erudicí a zkušeností resp. praxí daného jedince (např. umělecké řemeslo nemůže vykonávat každý, vyžaduje i tvůrčí schopnosti, které nejsou každému dány, třeba vymyslet a předložit vlastní originální umělecký návrh apod.). S dalším rozvojem a pokrokem stále více stoupají nároky na intelektuální úroveň řemeslníků a přibývá řemesel, kde je středoškolské či vysokoškolské vzdělání samozřejmostí.", "tgt_summary": "A craft or trade is a pastime or a profession that requires particular skills and knowledge of skilled work. In a historical sense, particularly the Middle Ages and earlier, the term is usually applied to people occupied in small-scale production of goods, or their maintenance, for example by tinkers. The traditional term \"craftsman\" is nowadays often replaced by \"artisan\" and rarely by \"craftsperson\" (craftspeople). ", "id": 327751} {"src_title": "Mezinárodní telekomunikační unie", "tgt_title": "International Telecommunication Union", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "ITU byla založena 17. května 1865 v Paříži, tehdy jako Mezinárodní telegrafní unie, na popud francouzské vlády z potřeby koordinace telegrafního provozu v Evropě. Toho dne totiž byla na Mezinárodní telegrafní konferenci podepsána Mezinárodní telegrafní konvence. Zakládající dokument podepsaly evropské státy (i francouzský císař a ruský car) vyjma Spojeného království. Byla tím přijata mezinárodní Morseova abeceda (odlišná od původní americké). Později se působnost ITU rozšířila na celý svět. Po vynálezu telefonu a rádia se její působnost rozšířila o koordinaci telefonního a později radiokomunikačního provozu. V roce 1924 byl zřízen Mezinárodní poradní sbor pro telegraf – CCIT a Mezinárodní poradní sbor pro telefon – CCIF, které byly v roce 1956 spojeny pod názvem CCITT. V roce 1927 byl zřízen Mezinárodní poradní sbor pro radiokomunikace – CCIR. V roce 1934 přijala Unie svůj dnešní název a v roce 1947 se stala odbornou organizací OSN (Specialized Agency) a byl zřízen Mezinárodní úřad pro zápis kmitočtů – IFRB (\"International Frequency Radio Board\"). ITU je ze všech organizací OSN nejstarší. Sídlem ITU se stala Ženeva. Nejvyšším orgánem je Konference vládních zmocněnců.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a činnosti.", "content": "Současná organizační struktura byla přijata v roce 1993. Existují tři sektory Unie – Radiokomunikace (ITU-R), dříve CCIR, Normalizace v telekomunikacích (ITU-T, dříve CCITT) a Rozvoj telekomunikací (ITU-D). Každý ze tří sektorů ITU pracuje prostřednictvím konferencí a zasedání studijních skupin, kde delegáti z členských zemí vypracovávají doporučení sloužící jako základ pro koordinovaný provoz globálních telekomunikačních sítí a služeb. Studijní skupiny, vytvořené z expertů členských zemí, z důležitých telekomunikačních provozních organizací a výzkumných a vědeckých ústavů z celého světa zajišťují technickou práci Unie a připravují podrobné studie, které jsou základem pro vytvoření uznávaných doporučení ITU.", "section_level": 1}, {"title": "ITU-R.", "content": "ITU-R vypracovává technické charakteristiky pozemních a kosmických bezdrátových služeb a systémů a vypracovává provozní postupy. Rovněž vypracovává důležité technické studie, které slouží jako základ pro rozhodnutí v právních předpisech projednávaných na radiokomunikačních konferencích.", "section_level": 2}, {"title": "ITU-T.", "content": "V ITU-T experti připravují technické specifikace pro telekomunikační systémy, sítě a služby, včetně jejich provozu, fungování a údržby. Jejich práce rovněž pokrývá vytvoření tarifních zásad včetně metod účtování používaných při poskytování mezinárodních služeb.", "section_level": 2}, {"title": "ITU-D.", "content": "Experti z ITU-D zaměřují svou práci na přípravu doporučení, názorů, směrnic, příruček a zpráv, které poskytují pracovníkům provádějícím rozhodování v rozvojových zemích týkající se vývoje strategií a politiky pro management sítí. Každý sektor má svůj vlastní aparát, který zajišťuje realizaci pracovního plánu sektoru a koordinuje činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Úřad pro normalizaci telekomunikací.", "content": "Úřad pro normalizaci telekomunikací (anglicky \"Telecommunication Standardization Bureau\", \"TSB\") poskytuje sekretariát pro práci v sektoru ITU-T a služby pro účastníky prací ITU-T, rozšiřuje informace o mezinárodních telekomunikacích a vypracovává dohody s mnoha mezinárodními normalizačními organizacemi. ITU-T (normalizace v telekomunikacích) zajišťuje tyto činnosti:", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Švýcarská poštovní správa pro potřeby sekretariátu v roce 1958 vydala první edice známek ve švýcarské měně a typickém provedení. Jsou opatřeny nápisem UNION INTERNATIONALE DES TELECOMMUNICATIONS a dalším označením HELVETIA. Motivy jsou zejména z oblasti spojů, případně se zobrazením budovy, kde úřad sídlí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní telekomunikační unie (ITU – ', UIT\"' – \"Union internationale des télécommunications\") je specializovaná agentura OSN zabývající se problematikou informačních a komunikačních technologií.", "tgt_summary": "The International Telecommunication Union (ITU; or UIT), originally the International Telegraph Union (), is a specialized agency of the United Nations that is responsible for issues that concern information and communication technologies. It is the oldest global international organization. ", "id": 2009131} {"src_title": "Kelvin", "tgt_title": "Kelvin", "src_document": [{"title": "Zavedení pojmu kelvin.", "content": "Kelvin je jednou ze sedmi základních jednotek soustavy SI. Dlouhou dobu byl definován dvěma hodnotami: V rámci změny definic základních fyzikálních jednotek byla přijata 20. května 2019 i nová definice kelvinu (fixací Boltzmannovy konstanty formula_1 a převodem teploty na energii: formula_2). Rozdíl teplot jeden stupeň v Celsiově i Kelvinově stupnici je stejný, 1 K ≅ 1 °C. Stupnice však mají různé počátky: 0 °C odpovídá 273,15 K. Kelvinovu stupnici měření teplot navrhl skotský matematik a fyzik William Thomson, který byl za své výrazné vědecké úspěchy povýšen do šlechtického stavu pod jménem lord Kelvin.", "section_level": 1}, {"title": "Přepočet na jiné stupnice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Celsiova stupnice.", "content": "Stupnice pro Celsiův stupeň má stejný rozdíl teplot 1 °C = 1 K, ale posunutý počátek: 0 °C odpovídá 273,15 K, takže kde \"C\" je teplota ve stupních Celsia, \"K\" je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty:", "section_level": 2}, {"title": "Rankinova stupnice.", "content": "Stupnice pro Rankinův stupeň je Fahrenheitova stupnice posunutá tak, aby vycházela z absolutní nuly. Stupeň Rankina je stejně velký jako stupeň Fahrenheita, takže 1 °R = 1 °F a platí kde \"R\" je teplota ve stupních Rankina, \"K\" je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty:", "section_level": 2}, {"title": "Fahrenheitova stupnice.", "content": "Stupnice pro Fahrenheitův stupeň má rozdíl teplot stejný jako Rankinova, 1 °F = 1 °R, ale posunutý začátek: 32 °F odpovídá 273,15 K, takže kde \"°F\" je teplota ve stupních Fahrenheita, \"K\" je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty:", "section_level": 2}, {"title": "Réaumurova stupnice.", "content": "Stupnice pro Réaumurův stupeň má stejný počátek jako Celsiova, ale jiný rozdíl teplot: 100 °C = 80 °Re, takže kde \"Re\" je teplota ve stupních Réaumura, \"K\" je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty:", "section_level": 2}, {"title": "Teplota a energie.", "content": "Molekulová a statistická fyzika dokazují, že střední kinetická energie \"E\" částic tvořících soustavu má v klasické aproximaci (ekvipartiční teorém) vlastnost teploty, tj. aby dvě soustavy 1, 2 byly navzájem v rovnováze, musejí mít částice, které je tvoří, stejné střední kinetické energie: \"E\" = \"E\". To umožňuje měřit teplotu pomocí energie: kde konstantou \"k\" úměrnosti je Boltzmannova konstanta. V soustavě SI (v jednotkách J pro energii a K pro teplotu) má nyní hodnotu přesně (definitoricky) V jaderné fyzice se energie často měří elektronvolty, eV; k přepočtu se použije táž rovnice \"E = k T\", jen Boltzmannova konstanta bude vyjádřena v eV/K. Platí tyto ekvivalence (zaokrouhleno):", "section_level": 1}, {"title": "Barevná teplota světla.", "content": "V kelvinech se rovněž udává barevná teplota světla (přesněji: teplota záře), zejména umělých světelných zdrojů – žárovek, zářivek a podobně. To je významné zejména pro snímání a záznam světla pro fotografie a film či video. Vnímaná barva světla černého tělesa rozežhaveného na danou teplotu \"T\" je určena jednak spektrální září \"L(λ, T)\" podle Planckova zákona, jednak poměrnou spektrální světelnou účinností standardního fotometrického pozorovatele.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Teplota 0 °C („bod mrazu“) je teplota, kdy je v rovnováze led, kapalná voda a vzduch nasycený vodní parou. Není to tedy přesně teplota trojného bodu, kdy je v rovnováze led, voda a pára (beze vzduchu). Teplota trojného bodu je 0,01 °C. Do roku 1967 se používal termín „stupeň Kelvina“ a značka °K. Roku 1967 však tuto značku zrušila Generální konference pro míry a váhy. Termín „stupeň“ jako část názvu jednotky nadále užívá jen pro stupnice původem empirické (např. stupnice tvrdosti nebo dřívější stupnice teploty). Réaumur zavedl svou stupnici na základě lihového teploměru maje za to, že líh se roztahuje s teplotou rovnoměrně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kelvin [K] je jednotkou termodynamické teploty a také vhodnou jednotkou teplotního rozdílu, stejně velkou, jako je stupeň Celsia – na rozdíl od něj se užívá i v jednotkách odvozených, jako W/(m·K). Může mít též předponu, jako \"mili\" v jednotce mK. ", "tgt_summary": "The kelvin is the base unit of temperature in the International System of Units (SI), having the unit symbol K. It is named after the Belfast-born, Glasgow University engineer and physicist William Thomson, 1st Baron Kelvin (1824–1907). ", "id": 565786} {"src_title": "Aktinidie lahodná", "tgt_title": "Actinidia deliciosa", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Dřeviny jsou součásti původních lesních porostů v čínských provinciích Čchung-čching, Che-nan, Chu-nan, Chu-pej, Jün-nan, Kan-su, Kuang-si, Kuang-tung, Kuej-čou, S’-čchuan, Šan-tung a Ťiang-si a jsou také často kultivované i v jiných oblastech. Semena aktinidie lahodné byla z Číny dovezena roku 1904 na Nový Zéland, kde rostliny poprvé plodily roku 1910. Nato podstoupily šlechtění a v roce 1924 byl zahradníkem Haywardem Wrightem získán kultivar 'Hayward', který je dosud nejšířeji pěstovaným. Původně byly vysazovány jen v místních zahradách a až po roku 1940, kdy v důsledku 2. světové války byl z jihovýchodní Asie zastaven dovoz ovoce na Nový Zéland, začaly být plody komerčně pěstovány na plantážích. Pro snazší proniknutí na světové trhy dostalo ovoce roku 1974 marketingový obchodní název Kiwi po kultovním, endemickém nelétavém ptáku kiwi. Mimo zplanění a rozšíření do novozélandských lesů je aktinidie lahodná vysazována v subtropickém a tropickém pásmu téměř po celém světě. Tyto rostliny však již nepocházejí z Číny, ale jsou potomky šlechtěnců z Nového Zélandu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Aktinidie lahodná je schopná se přizpůsobit subtropickému kontinentálnímu nebo středomořskému klimatu a v tropech i horskému. Požaduje v zimním období jisté množství chladu, který je předpokladem úspěšného růstu a hlavně plodnosti, nejlépe se ji daří v podhůří nebo horách subtropů. V době vegetačního klidu je značně mrazuvzdorná, původní rostliny snesou až -24 °C, pěstované odrůdy pouze okolo -16 °C. Na jaře jsou však citlivé, narašené pupeny odolají jen -4 °C. Ploidie druhu je 2n = 174. Potřebuje dobře osluněné stanoviště s propustnou, lehkou půdu s dostatkem humusu a neutrální reakci (pH 6,5 až 7). V období růstu žádá hodně vláhy, nedostatek snižuje výnosy stejně jako déšť v době kvetení, ideální množství je okolo 1500 mm srážek ročně (v ČR asi 650 mm). Nevhodná jsou stanoviště s vysokou hladinou podzemní vody.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, dvoudomá, bujně rostoucí liána keřovitého vzrůstu s ovíjivými, dřevnatějícími výhony dlouhými až 9 m, která roste z rozložitého kořenového systému s početnými vlasovými kořínky. Rašící pruty jsou tmavě červené a plstnaté, starší mají barvu šedě hnědou, případně nazelenalou a narostou za den až 5 cm. Jsou střídavě porostlé opadavými, kožovitými listy s dlouhými řapíky, jejich okrouhlé čepele se srdčitou bázi bývají 7 až 20 cm dlouhé a 7 až 16 cm široké, vrcholek mají uťatý či ostře špičatý a okraj v horní části drobně pilovitý. Mají 6 až 8 párů žilek, na líci jsou tmavě zelené, na rubu mají vyniklé střední žebro i žilky a jsou bělavě nebo nahnědle pýřité. Květy aktinidie lahodné jsou nejčastěji funkčně jednopohlavné, jen výjimečně oboupohlavné, bývají velké až 5 cm, jsou oranžovožluté nebo krémové, mírně voní a mají asi 1 cm dlouhé stopky. Nejčastěji vyrůstají samčí květy ve vrcholičnatém květenství po třech a samičí květy osamoceně. Květy mívají pět až šest kališních lístků široce vejčitých, 0,5 až 1 cm velkých. Stejný počet bývá nestejně velikých, střechovitě překrytých, široce vejčitých korunních lístků s krátkým nehtíkem a okrouhlým vrcholem, které jsou velké 1 až 2 cm. V květech jsou chomáčky tyčinek s asi 1 cm dlouhými nitkami nesoucí žluté prašníky a žlutý, kulovitý, mnohodílný semeník s mnoha čnělkami. V samičích květech jsou prašníky menší a neobsahují pyl, v samčích je semeník s čnělkami zakrslý. Květy produkují málo nektaru a nejsou pro opylovače, hlavně včely, příliš atraktivní, na opylení se často podílí i vítr. Na jedné rostlině všechny květy vykvetou v rozmezí pěti dnů, samčí kvetou 10 až 18 dnů, samičí 8 až 12. Samičí květ obsahuje velké množství semenných zárodečných buněk, čím se jich více opylí, tím plod obsahuje více semen a je větší a těžší. Při komerčních výsadbách se sází jedna samčí rostlina na osm až deset samičích, průměrně však bývá opyleno pouze 10 až 15 % z rozkvetlých květů. Plody jsou 5 až 6 cm velké hnědé bobule kulovitého, válcovitého nebo vejčitého tvaru, v mládi bývají hustě rezavě chlupaté a později částečně olysané, mají početné hnědavé lenticely a na konci vytrvalý kalich. Obsahují četná malá, černá semena obalená jedlým, dužnatým, zeleným oplodím. Dužina obsahuje vitamín C, vitamín E a řadu vitamínů skupiny B, jakož i železo, fosfor, draslík a další. Chlupy z povrchu bobulí obsahují enzym aktinidin, který u citlivých lidí může podráždit sliznici v hrdle. Další využití plodů viz článek kiwi.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Rostliny se v přírodě množí rozrůstáním kořenového systému nebo semeny, která po stratifikaci vyklíčí za dva až tři týdny, jen v 10 až 25 % vyrostou semenáče samičího pohlaví. Při množení ze semen jsou potomci značně nevyrovnaní a v zahradnické praxi se mladé rostliny získávají řízkováním bylinnými, polovyzrálými či kořenovými řízky, nebo roubováním a očkováním semenáčů ve věku jednoho roku, nověji také metodou ex vitro, pomoci vegetačních pupenů samičích rostlin. Rostliny začínají plodit již ve věku čtyř let, plně v osmi až deseti, v dobrých podmínkách dává jedna rostlina až 25 kg ovoce. Pro zachování dostatečně tvorby květů nutno rostliny v období vegetačního klidu prořezávat.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rostlina byla poprvé popsána v roce 1940 jménem \"Actinidia latifolia\" var. \"deliciosa\", které bylo postupně změněno na \"Actinidia deliciosa\". Taxonomické zatřídění není dosud ustáleno, např. podle The Plant List je \"Actinidia deliciosa\" platné jméno, podle Catalogue of Life je synonymem pro \"Actinidia chinensis\" var.'hispida', podle KEW je synonymem pro \"Actinidia chinensis\" var. 'deliciosa' a ITIS výraz \"Actinidia deliciosa\" vůbec nezná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aktinidie lahodná (\"Actinidia deliciosa\") je opadavá, dvoudomá, bujně rostoucí keřovitá liána pocházející z jižní Číny, kde se dosud přirozeně vyskytuje v horských lesích s nadmořskou výškou 800 až 2000 m v oblastech podél Žluté řeky. Na samičích rostlinách vyrůstající plody jsou dužnaté bobule známé pod jménem Kiwi, kvůli kterým byly rostliny rozšířeny do mnoha zemí.", "tgt_summary": "Actinidia deliciosa, the fuzzy kiwifruit, is a fruiting vine native to southern China, the fruit of which has been declared the national fruit of that country. Other species of \"Actinidia\" are also found in China and range east to Japan and north into southern areas of Russian Far East. This species grows naturally at altitudes between 600 and 2,000 m.", "id": 1708978} {"src_title": "Vrba košíkářská", "tgt_title": "Salix viminalis", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Často je vysazována na březích podél vodních toků a stojatých vod. Dobře roste na hlubokých, neutrálních až mírně zásaditých a minerály dobře zásobených půdách, snáší déle trvající záplavy i zbahněnou půdu. Je poměrně citlivá na mráz, roste do nadmořské výšky 800 m. V dlouhé zimě trpí okusem zvěře i dobytka, dobře však regeneruje. Dožívá se průměrně 40 let.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Statné, 5 až 8 m vysoké keře a stromy se vzpřímenými, rovnými letorosty 1 až 2 cm silnými. Kůru mají v mladosti hladkou a šedě zelenou nebo žlutě zelenou, později bývá podélně rozpukaná. Letorosty jsou jemně chlupaté, matně zelené a od spodu postupně olysávají. Listové pupeny jsou dlouhé asi 3 mm a květní 9 mm. Listové čepele s asi 1 cm řapíky jsou úzce kopinaté, až 12 cm dlouhé a 1,5 cm široké. Na líci jsou svěže zelené a na rubu sametově chlupaté, chlupy mají sčesány podél bočních žilek, kterých bývá 25 až 30. Okraje listů jsou podvinuté a někdy místně jemně pilovité. Jednopohlavné, redukované květy bez okvětí jsou sestaveny do květenství jehněd, které jsou přisedlé, téměř válcovité a mívají několik drobných opadavých listenů. Štíhlejší samčí jehnědy jsou dlouhé 4 až 6 cm, samičí jen 2 až 3 cm a za plodu se prodlužují až na 6 cm. Samčí květ má dvě volné tyčinky s lysou nitkou a zlatožlutým, později hnědým prašníkem. Samičí má přisedlý, chlupatý semeník s dlouhou čnělkou s nitkovitou, dvoulaločnou bliznou; v květech je po jedné nektarové žlázce. Květy rozkvétají již v březnu a dubnu, ještě před rašením listů. Ploidie druhu je 2n = 38. Plody jsou plstnaté tobolky 5 mm velké obsahující okolo 18 drobných, ochmýřených semen. Vrba košíkářská se v praxi rozmnožuje řízky, které ve vlhké půdě spolehlivě koření.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Od podobných vrb s úzkými listy, jako vrba bílá nebo vrba nachová, se odlišuje podvinutými okraji listů. Podvinuté listy má i vrba šedá, její chloupky na rubu listů jsou však kadeřavé a odstálé.", "section_level": 1}, {"title": "Hybridizace.", "content": "Vrba košíkářská se často kříží s jinými druhy, nevytváří však hybridní roje. V české přírodě se často vyskytují hybridy: Méně častí jsou kříženci:", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jak napovídá druhové jméno „košíkářská“, bývají její mladé větvičky používány k výrobě proutěných nádob a košíků. Dřevo má bílé, lehké a měkké, kůra a listy obsahují 5 až 15 % taninu. Vysazuje se též pro zpevnění podmáčených břehů potoků a rybníků. Dokáže jímat z půdy a vody těžké kovy, je vhodná pro čistění odpadních vod. Pro její rychlý růst se předpokládá i možnost energetického využívání biomasy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrba košíkářská (\"Salix viminalis\") je vyšší, vzpřímeně rostoucí keř neb nevysoký strom, jeden z nejznámějších druhů bohatého rodu vrba. V české přírodě tato dvoudomá rostlina již od dávna běžně roste jako zdroj proutí pro košíkářství. Celkově je rozšířena ve střední, severovýchodní a východní Evropě a přes Sibiř její areál sahá až do Mongolska a severní Číny. Je dlouhodobě sázena poblíž lidských obydlí a již nelze určit místa původního výskytu.", "tgt_summary": "Salix viminalis, the basket willow, common osier or osier, is a species of willow native to Europe, Western Asia, and the Himalayas.", "id": 394768} {"src_title": "Kmín kořenný", "tgt_title": "Caraway", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kořen kmínu je vřetenovitý, tenký, slabě větvící. Listy jsou pochvaté, lysé a dvakrát peřenosečné. Kmín má 30–100 cm vysokou lodyhu. Květenstvím je složený okolík a plodem kmínu je vejčitá a ze strany silně smáčknutá, světle až tmavohnědá dvounažka. Na plodech jsou siličné kanálky, kde se vytváří silice. Semena obsahují 3–7 % éterických olejů obsahujících karvon a limolen.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jde o jedno z nejstarších používaných evropských koření. Jeho používání je doloženo už ze starověku. Používá se ke kořenění chleba, brambor, pečení, omáček, salátů, a mnoha dalších jídel, dále pak v konzervárenství, v likérnictví, ve farmacii a mnoha dalších odvětvích potravinářského průmyslu. Přidává se při vaření brambor, do kyselého zelí, k masům a do salátů. V ČR se kmín pěstuje přibližně na 1000 ha s průměrným výnosem 0,5 tun na 1 ha. Spotřebuje se ročně přibližně 1400 t kmínu, z toho domácí produkce je schopna zajistit produkci 500 t. Zbytek se dováží převážně z Německa a Nizozemí. Obsažený karvon pozitivně ovlivňuje trávení.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Již staročeské slovo \"kmín\" je nejspíše převzato z latinského slova \"cuminum\", \"cyminum\", což přešlo přes řecké \"κύμινον\" ze semitských jazyků (příbuzná slova zahrnují hebrejské כמון (\"kammon\") a arabské كمون (\"kammun\"). Toto slovo se vyskytuje v několika starosemitských jazycích, odkud přešlo ze semitské akkadštiny (\"kamūnu\"), která ho převzala ze staré sumerštiny (\"gamun\").", "section_level": 1}, {"title": "Český kmín.", "content": "Pěstitelé mohou používat pro kmín pěstovaný v České republice při splnění specifických podmínek (např. vhodný pozemek, setí uznaného osiva, sklizeň v optimální zralosti atd.) chráněné označení \"Český kmín\". Ochranná známka zajišťuje kvalitativní parametry, které je možné splnit pouze když se pěstují vybrané odrůdy kmínu (např. odrůda Prochan).", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Kmín kořenný (\"Carum carvi\"), někdy uváděný také pod názvem kmín luční, je běžná rostlina z čeledi miříkovitých. Je to dvouletá, někdy i mnoholetá rostlina (to závisí na způsobu pěstování popř. roste-li planě na loukách).", "tgt_summary": "Caraway, also known as meridian fennel and Persian cumin (\"Carum carvi\"), is a biennial plant in the family Apiaceae, native to western Asia, Europe, and North Africa. ", "id": 1329164} {"src_title": "Úvěr", "tgt_title": "Credit", "src_document": [{"title": "Smlouva o úvěru.", "content": "Úvěrový vztah mezi \"úvěrující\" bankou (či případným jiným poskytovatelem) a \"úvěrovanou\" osobou vznikne uzavřením \"smlouvy o úvěru\". U obvyklých úvěrů jsou podmínky, které musí žadatel o úvěr splnit, standardizované a odvíjejí se od toho, zdali se jedná o fyzickou či právnickou osobu (u fyzických osob jsou jednodušší, neboť se nejedná o velké sumy a navíc těchto úvěrů se poskytuje mnoho). Banka si například zjistí u klienta jeho osobní údaje a finanční situaci. U právnických osob se také analyzuje podíl vlastního a cizího kapitálu ve firmě, zkoumá se podíl krátkodobých, střednědobých i dlouhodobých zdrojů. Nakonec je pak proveden tzv. přepočet bonity, tj. přepočtou se různé analýzy (likvidity, bonity, rentability aj.), ten se srovná s ostatními výsledky a poskytovatel se rozhodne, zdali může bezpečně úvěr poskytnout. V rozhodování se kromě již provedené analýzy klienta zohledňuje také i teritoriální příslušnost klienta a další kritéria. Po sepsání a podpisu smlouvy pak může klient čerpat úvěr podle uvedených podmínek. Poskytovatel úvěru sleduje plnění těchto podmínek. Smlouva o úvěru je v českém právu upravena v § 2395–2400 občanského zákoníku a platí jak pro podnikatele, tak pro nepodnikající osoby. Nedohodne-li se úvěrující a úvěrovaný jinak, musí být peněžní prostředky vráceny i spolu s úrokem v měně, v jaké byly poskytnuty. Také lhůta jak pro poskytnutí, tak pro vrácení úvěru je předmětem vzájemné dohody, není-li nic smluveno, je třeba peníze poskytnout bez zbytečného odkladu a vrátit do jednoho měsíce od žádosti o jejich vrácení. Vrácení je možné i před uplynutím smluvené doby, přičemž úroky se platí vždy jen za skutečnou dobu půjčení. Úvěr lze vázat i na určitý účel, jestliže jej ale v takovém případě úvěrovaná osoba použije na něco jiného, může úvěrující chtít peníze včetně úroků okamžitě zpátky.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy úvěru.", "content": "V České republice existují základní dva druhy úvěrů. Prvním jsou \"bankovní úvěry\", které poskytují bankovní instituce. Dohled nad bankovními úvěry provádí Česká národní banka. Bankovní úvěry mají větší požadavky na bonitu klienta a zajištění úvěru a naopak jsou výhodnější, co se týče úrokových sazeb. Druhým typem úvěrů jsou \"nebankovní\", které může žadatel získat jak od společností, které se jejich poskytováním zabývají primárně, tak od dalších právnických osob i fyzických osob, pokud se jedná přímo o investory. Dohled nad nebankovními úvěry provádí Česká obchodní inspekce. Výhoda nebankovních úvěrů spočívá v menší náročnosti na bonitu klienta a zajištění úvěru – malé krátkodobé půjčky jsou poskytovány bez ručitele a požadavku na příjem. Naopak mezi nevýhody nebankovních úvěrů patří vyšší úroková sazba a důraz na včasné splácení. Úvěry lze také odlišovat podle toho, komu se poskytují: podnikatelské, mezibankovní, pro občany, úvěry státům, obcím či jiným samosprávným korporacím. Lze je odlišovat i podle měny, ve které byly poskytnuty, na úvěry v domácí nebo cizí měně (devizové). Podle doby, na kterou se poskytují, se rozlišují úvěry krátkodobé (splatné do 1 roku), střednědobé úvěry (splatné 1–4 roky) a dlouhodobé (splatné nad 4 roky). Druhy úvěru podle formy poskytnutí a splácení: Podle účelu, na který se poskytují, se nakonec liší úvěry účelové a neúčelové. Účelové úvěry (je konkrétně vymezeno, na co bude úvěr použit) financují konkrétní potřebu klienta (může mezi ně patřit úvěr na automobil, úvěr na vybavení bytu, vybavení provozovny...). Účelové úvěry se více používají u podnikatelů, spadají sem i hypoteční úvěry, které představují až 100 % ceny nemovitosti s dobou splatnosti až 40 let. Mezi neúčelové úvěry patří např. \"kontokorentní úvěr\" (kontokorent). Poskytuje se k běžnému účtu a splácení probíhá jednoduše – na účet přichází prostředky a tím se úvěr platí. Mívá ovšem vyšší úrokovou sazbu. Dalšími neúčelovými úvěry jsou \"kreditní karty\", které slouží k čerpání z úvěrového účtu, jenž se zřizuje samostatně a lze je získat i v bance, kde úvěrovaná osoba nemá svůj běžný účet. Úrokové sazby jsou také poměrně vysoké (pohybují se v sazbě 20–26 % p. a.). Na základě měsíčního vyúčtování je majitel karty povinen hradit minimální částku, uvedenou ve smlouvě (5–10 % z celkové dlužné částky). Vyšší splátky se mění podle toho, kolik činí aktuální výše dlužné částky. \"Osobní půjčky\" jsou určeny pro občany, nikoliv pro podnikatele. Většinou se nevyžaduje ručitel, ani jiné zajištění a peníze jsou klientovi vypláceny v hotovosti nebo na běžný účet. Osobní půjčky mají pevně stanovené měsíční splátky, dlužník je průběžně posílá na účet instituce, která mu je poskytla. Posledním zvláštním typem neúčelového úvěru je tzv. \"americká hypotéka\", kde je úvěr zajištěn zástavou nemovitosti. Maximální výše tohoto úvěru může činit 70 % jeho odhadní ceny, doba splatnosti je 3–20 let a úroková sazba je vyšší než u běžných hypoték, ale nižší než u spotřebitelských úvěrů.", "section_level": 1}, {"title": "Spotřebitelský úvěr.", "content": "Právo poskytuje spotřebitelům zvláštní ochranu a tak např. byla zákonem o spotřebitelském úvěru tomu, kdo nabízí tzv. spotřebitelský úvěr, stanovena povinnost uvádět v mj. reklamě tyto informace:", "section_level": 2}, {"title": "Zajištění úvěru.", "content": "Úvěry mohou či nemusí být zajištěné. Jejich zajištění však zvyšuje věřiteli jistotu, že v případě problémů na straně dlužníka dostane pohledávané peníze zpět a nese s sebou zpravidla nižší úrok. Banka si může nechat prověřit bonitu klienta či stanovit úvěrům limity. U některých úvěrů tak dlužník ručí zastavením svého (většinou nemovitého) majetku bance (akcesorické zajištění), jindy například směnkou nebo uzavřeným životním pojištěním s případným plněním ve prospěch banky. V případě abstraktního zajištění přímá vazba mezi úvěrem a zajištěním neexistuje – v takovém případě se ale nejedná o konkrétní směnku, ale v podstatě jakoukoliv, která bance zajistí vrácení vlastních peněz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úvěr je podobně jako zápůjčka formou dočasného poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím na principu návratnosti úvěrovanému (podle starší terminologie obchodního zákoníku věřitel a dlužník), který je ochoten za tuto půjčku po uplynutí nebo ještě v průběhu doby splatnosti zaplatit určitý úrok. Funkcí úvěru je přerozdělování volných finančních prostředků a současně jimi banky ovlivňují množství peněz v oběhu. V podniku je to nejčastější cizí kapitálový zdroj. Kredit vzniklý bankovním úvěrem tvoří kolem 95 % oběživa prvního světa. ", "tgt_summary": "Credit (from Latin \"credit\", \"\"(he/she/it)\" believes\") is the trust which allows one party to provide money or resources to another party wherein the second party does not reimburse the first party immediately (thereby generating a debt), but promises either to repay or return those resources (or other materials of equal value) at a later date. In other words, credit is a method of making reciprocity formal, legally enforceable, and extensible to a large group of unrelated people. ", "id": 51263} {"src_title": "Chorvatština", "tgt_title": "Croatian language", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Chorvatština je spolu se slovinštinou, bosenštinou a srbštinou jedním z několika jazyků západní větve jihoslovanských jazyků. Její rozvoj byl ovlivněn cizími jazyky, například italštinou (převážně v dialektech čakavského nářečí), němčinou, maďarštinou, či srbštinou. Za významné chorvatské literární památky jsou považovány také i právní texty, stejně jako mnohá díla vzniklá v atmosféře vrcholného středověku. V 19. století procházelo území dnešního Chorvatska obrozeneckým procesem. Tzv. ilyrské hnutí prosazovalo myšlenku jednotného jihoslovanského jazyka. Pojem ilyrský brzy nahradil chorvatský a ještě později v souvislosti s dalšími událostmi pak srbochorvatský. V roce 1850 podepsali chorvatští jazykovědci spolu se srbskými vídeňskou jazykovou dohodu, na základě které měl vzniknout jeden jazyk jak pro Chorvaty, tak i Srby. Její realizaci však umožnilo až politické sjednocení obou zemí po první světové válce v roce 1918. V rámci srbochorvatského jazyka, který jako konstrukt disponoval bohatou hierarchickou strukturou dialektů, nářečí a forem tvořil dnešní chorvatský jazyk tzv. „západní variantu“. V 2. polovině 20. století se však s chladnutím srbsko-chorvatských vztahů myšlenka jednoho jazyka ukázala jako velmi problematická. Srbové a Chorvati si sice vzájemně rozumí a lexikální, či morfologické odlišnosti jsou velmi malé, nicméně existují a přesahují ty, které by bylo možné považovat za rozdíly nářeční. Během tzv. chorvatského jara požadovali četní intelektuálové ustanovení samotného chorvatského jazyka. Dokument, který vyšel pod názvem deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka se stal jejich hlavní zbraní proti politice bratrství a jednoty komunistické Jugoslávie. Chorvaté do ústavy své svazové republiky ukotvili v roce 1974 jako oficiální jazyk chorvatský s tím, že to je lidový jazyk jak Chorvatů tak i Srbů v zemi. Koncem 80. let dostala myšlenka společného srbochorvatského jazyka ohromné rány a po válkách v 90. letech a rozpadu Jugoslávie byla kodifikována samotná chorvatština. V 90. letech v souvislosti s vypjatou nacionální rétorikou nabyly v chorvatském jazyce na významu puristické trendy; mnohé staré výrazy začaly být nahrazovány nově vytvářenými s odůvodněním, že je třeba očistit jazyk jak od slov původu neslovanského, tak ale i srbského. Řada z těchto nových výrazů se v běžné každodenní řeči ujala, jiné nikoliv.", "section_level": 1}, {"title": "Nářečí.", "content": "Chorvatština má celou řadu podob: tři nářečí (čakavština, kajkavština a štokavština – poslední uvedená je základem moderního spisovného jazyka) a tři reflexy staroslověnské hlásky jať – ijekavský (dominantní), ikavský (v oblasti Dalmácie) a ekavský (v oblasti východní Slavonie, k srbským hranicím). Každé ze tří uvedených nářečí se ještě dělí na celou řadu dalších. Rozdíly mezi jednotlivými dialekty jsou obrovské; oficiální podoba jazyka se od lidové mluvy v některých regionech velmi odlišuje a například Chorvat z Dubrovníka si s Chorvatem z okolí Bratislavy (kde žije na rakouském území méně početná chorvatská menšina) ne zcela rozumí. Chorvati v italské Molise hovoří molisko-chorvatským nářečím.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Chorvatština je úředním jazykem Chorvatska a jeho masmédií (televize HRT 1, HRT 2, nova, TV Jadran a RTL – překládána do chorvatštiny). Kromě toho je jedním z oficiálních jazyků Bosny a Hercegoviny a užívá se také i ve Vojvodině, kde žije chorvatská menšina.", "section_level": 1}, {"title": "Pravopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psaní velkých a malých písmen.", "content": "Oproti češtině se zde pravidla neliší. Lidská jména Osobní jména a příjmení se píší s velkým písmenem: \"Stjepan Radić, Ivan Krstitelj Tkalčić, Gaj Julije Cezar\"; \"Tomo, Katica, Pero\" Rovněž ženská příjmení se nepřechylují: \"Ivan Tomić, Jadranka Tomić\"Jména, která určují vlastnost osoby, se také píší s velkým písmenem: \"Ivan Grozni, Crni Petar, Karlo Veliki\"Jména zobecněná, která představují věc či fyzikální veličinu, se píší s malým písmenem: \"mercedes, pascal, rentgen\" Tituly Tituly se píší s malým písmenem: \"kralj Tomislav, sveti Stjepan, profesor Jurić, doktor Margetić\" Zvířata Jména zvířat a pohádkových bytostí se píší s velkým písmenem: \"Kleopatra, Reks\"...Obecné názvy druhů zvířat píšeme s malým písmenem: \"čivava, dalmatinac, sijamska mačka\" Příslušníci národů, kontinentů a států S velkým písmenem se píší:Příslušníci kontinentů – \"Amerikanka, Afrikanac, Azijatkinja, Australac\" (\"Australijanac\" nepřipadá v úvahu)Příslušníci států a národů – \"Hrvatica, Danac, Bolivijka, Egipćanin, Židovka\"Příslušníci regionů – \"Međimurac, Rabljanka, Provansalka, Bavarac\"Příslušníci žup, krajů – \"Zagrepčanka, Varaždinac, Grožnjanka, Njujorčanin\" (nebo \"Newyorčanin\") Přídavná jména odvozená od vlastních jmen a přivlastňovací Přídavná jména přivlastňovací s koncovkou -ov nebo \"-in\" se píší s velkým písmenem: \"Terezin, Hrvatov, Josipov, Njemičin\" (od \"Njemica\")Obyčejná přídavná jména s koncovkou \"-ki\" se píší s malým písmenem: \"karlovački, creski, hrvatski, američki, vatikanski\" Zeměpis Názvy kontinentů začínají velkým písmenem: \"Europa, Australija\"Názvy států začínají velkým písmenem: \"Narodna Republika Kina, Papua Nova Gvineja\"Ostrovy, poloostrovy a jiné zeměpisné názvy: \"Baranja, Flandrija, Štajerska, Bliski istok, Gorski kotar\"Přírodní úkazy se píší s velkým: \"Samoborsko gorje, Dugi otok, Krbavsko polje, Postojnska jama, Plitvička jezera, Jadransko more, Tihi ocean, Mars, Zemlja, Sunce, Sunčev sustav, Mliječna staza\"Pokud píšete o slunci či měsíci, který je vidět na obloze, pište malé písmeno: \"Ogrijalo me sunce. Nad morem se digao mjesec. Stojim s obje noge na zemlji.\"Názvy všech ulic, částí města i vesnic pište s velkým písmenem: \"Maksimir, Kaptol, Dolac, Gundulićeva ulica, Cvjetni trg, Trg bana Josipa Jelačića, Trg žrtava fašizma, Nova cesta, Gornji grad\" Události, období a instituce Názvy století, styly vlády nebo slohy pište s malým písmenem: \"antika, srednji vijek, renesansa, devetnaesto stoljeće, ilirski pokret, komunizam, fašizam, moderno doba\"Názvy událostí pište s velkým písmenem: \"Prvi svjetski rat, Francuska revolucija\"Všechny státní svátky se píší s velkým písmenem: \"Božić, Uskrs, Nova godina, Tri kralja, Kurban bajram, Dan državnosti, Dan domovinske zahvalnosti\"U názvů politických stran se píše velké písmeno: \"Hrvatska demokratska zajednica\"", "section_level": 2}, {"title": "Roky.", "content": "Každé datum, kde je uveden rok, se píše s tečkou. Někdy se také píše zkratka „g.“ (= roku...), např. \"15. ožujka 1995. g.\"", "section_level": 2}, {"title": "Přechylování příjmení.", "content": "V chorvatštině se nepřechylují ženská příjmení (starší, posesivní koncovka \"-ova\" vymizela v 18.–19. století).", "section_level": 1}, {"title": "Výslovnost.", "content": "Výslovnost chorvatské abecedy je podobná jako v češtině. Zápis nicméně více odpovídá výslovnosti. Například slovo „otac“ (česky „otec“) se ve druhém pádě píše i čte „oca“, srov. české „otce“. Narozdíl od češtiny zde psaná podoba následuje hláskovou redukci mluveného jazyka. Chorvatština používá písmen latinky a přidané znaky: \"ž š č ć đ\" (+ spřežku \"dž\")", "section_level": 1}, {"title": "Gramatika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podstatná jména.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skloňování.", "content": "Chorvatština má sedm sedm pádů stejně jako čeština.", "section_level": 3}], "src_summary": "Chorvatština je jihoslovanský jazyk chorvatského obyvatelstva zejména v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a početných komunitách v zahraničí. V podstatě jde o jiný název pro variantu srbochorvatštiny užívanou v Chorvatsku, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992.", "tgt_summary": "Croatian (; \"\" ) is the standardized variety of the Serbo-Croatian language used by Croats, principally in Croatia, Bosnia and Herzegovina, the Serbian province of Vojvodina, and other neighboring countries. It is the official and literary standard of Croatia and one of the official languages of the European Union. Croatian is also one of the official languages of Bosnia and Herzegovina and a recognized minority language in Serbia and neighboring countries. ", "id": 547632} {"src_title": "Kapitál", "tgt_title": "Capital (economics)", "src_document": [{"title": "V ekonomii.", "content": "Kapitál v ekonomii obecně označuje zásobu různých zdrojů, které vynakládáme na to, aby vznikly další hodnoty. Podnik tak zajišťuje svojí činnost. Jedno ze základních členění kapitálu je podle jeho vlastnictví:", "section_level": 1}, {"title": "1. Vlastní kapitál.", "content": "Vlastní kapitál nebo také vlastní jmění, je kapitál, který patří majitelům, vlastníkům či společníkům a vzniká hospodářskou činností firmy. Vlastní kapitál není fixní veličina, ale její hodnota se mění v příslušných období podle hospodářského výsledku. Pokud podnik či organizace dosahuje zisku, který zároveň není spotřebován, vlastní kapitál roste a naopak, pokud je ztrátový, vlastní kapitál klesá. Obsahuje čtyři základní složky:", "section_level": 2}, {"title": "2. Cizí kapitál.", "content": "Cizí kapitál neboli cizí zdroje financování je dluh podniku či organizace, který musí v určité době splatit, tj. závazky vůči jiným subjektům například bankám, finančním úřadům, dodavatelům, zdravotním pojišťovnám apod. Strany, kterým mají být tyto závazky vyplaceny se nazývají věřitelé. Společně s vlastním kapitálem tvoří součást pasiv. Cizí zdroje rozdělujeme podle doby splatnosti:", "section_level": 2}, {"title": "a. Krátkodobý cizí kapitál – poskytovaný na dobu do jednoho roku.", "content": "Objem krátkodobého kapitálu má vliv na míru pracovního kapitálu a běžnou likviditu. Zahrnuje:", "section_level": 3}, {"title": "b. Dlouhodobý cizí kapitál – poskytovaný na dobu delší než jeden rok.", "content": "Zahrnuje: Dalším zdrojem financování jsou i rezervy, které se využívají při náhlých budoucích výdajích, se kterýma firma nepočítala (např. kurzové ztráty, opravy atd.). Jsou tvořeny z nákladů, na rozdíl od rezervních fondů, které se tvoří ze zisku. Chce-li společnost využít cizí zdroje, obrátí se především na finanční nebo kapitálový trh, popřípadě na trh soukromého kapitálu. Obecně financování cizím kapitálem bývá levnější strategií, protože jeho náklady jsou zpravidla nižší a také z důvodu daňové optimalizace (rozdíl mezi základem daně a úroku). V situaci, kdy vlastnící nenárokují vysoký zisk, je za určitých okolností výhodnější využití vlastního kapitálu. Také často platí, že krátkodobý kapitál je levnější než dlouhodobý. K posuzování a analyzování finanční struktury podniku slouží především ukazatel zadluženosti, který měří schopnost společnosti hradit své závazky. Kapitál můžeme rozlišovat i podle způsobu jeho získávání: Rozdělení kapitálu dle doby použitelnosti: Dále rozlišujeme:", "section_level": 3}, {"title": "Další významy kapitálu.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Intelektuální kapitál.", "content": "Intelektuální kapitál je zvláštní formou kapitálu a je tvořen z toků a zásob znalostí ve společnosti. Skládá se ze tří složek:", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní kapitál.", "content": "Přírodní kapitál je světová zásoba všech přírodních zdrojů ze životního prostředí, do něhož patří nerostné suroviny, živé organismy, půda atd. Některé tyto zdroje se používají k produkci zboží a služeb, například les, který se nachází v přírodním parku, může být přeměněn na soukromé vlastnictví.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní kapitál.", "content": "Autoři Michéle Lamont a Annette Lareau pod pojmem kulturní kapitál rozumí jako „ kulturní signály jako jsou postoje, preference, formální vědění, jednání, statky, oprávnění používané jako nástroje sociální a kulturní exkluze.“ Můžeme tedy chápat, že tento termín představuje formu predispozic jedince či kolektivu k dosažení určitého sociálního statusu a to prostřednictvím verbální obratnosti, kulturního povědomí, či dosaženého vzdělání. Často je tedy využíván k identifikaci dominantní třídy, protože indikuje sociální status jedince.", "section_level": 2}, {"title": "Symbolický kapitál.", "content": "Symbolický kapitál se skládá ze sociálního a kulturního kapitálu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kapitál jsou obecně člověkem dříve vytvořené prostředky, jež nejsou spotřebovány, ale použity jako vstup do další výroby s cílem dosažení zisku či vyšších výnosů v budoucnu. ", "tgt_summary": "In economics, capital consists of assets that can enhance one's power to perform economically useful work. For example, a stone or an arrow is capital for a hunter-gatherer who can use it as a hunting instrument; similarly, roads are capital for inhabitants of a city. Capital is distinct from land and other non-renewable resources in that it can be increased by human labor, and does not include certain durable goods like homes and personal automobiles that are not used in the production of saleable goods and services. Adam Smith defined capital as \"that part of man's stock which he expects to afford him revenue\". In economic models, capital is an input in the production function. The total physical capital at any given moment in time is referred to as the capital stock (not to be confused with the capital stock of a business entity). Capital goods, real capital, or capital assets are already-produced, durable goods or any non-financial asset that is used in production of goods or services. In Marxian economics, capital is money used to buy something only in order to sell it again to realize a profit. For Marx, capital only exists within the process of the economic circuit (represented by M-C-M')—it is wealth that grows out of the process of circulation itself, and for Marx it formed the basis of the economic system of capitalism. In more contemporary schools of economics, this form of capital is generally referred to as \"financial capital\" and is distinguished from \"capital goods\".", "id": 631834} {"src_title": "Rdesnovité", "tgt_title": "Polygonaceae", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Rdesnovité jsou byliny, keře, stromy i liány se střídavými, výjimečně i vstřícnými nebo přeslenitými jednoduchými listy. Rostliny jsou opadavé nebo stálezelené, většinou vytrvalé. Listy jsou řapíkaté nebo téměř přisedlé, většinou s celistvou celokrajnou čepelí a zpeřenou žilnatinou. Řapíky listů jsou často zploštělé, u některých druhů na bázi s extraflorálními nektárii. Palisty jsou často nápadné a srůstají v botku (ochrea) obklopující stonek. Botka je většinou blanitá, vytrvalá nebo opadávající a pak zanechávající kruhovitou jizvu. U některých zástupců (\"Eriogonum\") botka chybí. Stonky mají často zbytnělé nody a u některých zástupců jsou duté. U lián (\"Antigonon\", \"Brunnichia\") mohou být přítomny úponky. Květy jsou pravidelné, jednopohlavné nebo oboupohlavné, drobné, v úžlabních nebo vrcholových vrcholičnatých květenstvích. Květenství jsou často složená, základní jednotkou je nejčastěji hlávka nebo klubko, celá květenství pak připomínají klas, latu nebo hrozen. Okvětí je nejčastěji nerozlišené, ze 3 až 6 lístků v 1 nebo 2 kruzích, na bázi srostlé v krátkou trubku, někdy nápadně zbarvené. Okvětí je někdy vytrvalé a za plodu se zvětšující, vnitřní kruh je často přeměněn v háčky, ostny, křídla nebo hrbolky. Tyčinek je nejčastěji 6, případně 2 až 9, ve 2 kruzích, nitky tyčinek jsou volné nebo na bázi srostlé. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 (vzácně ze 2) plodolistů a s jedinou komůrkou, čnělek je 1 až 3. V semeníku je jediné vajíčko. Blizny bývají hlavaté nebo peříčkovité (třásnité). Kolem báze semeníku bývá kruhovitý nektáriový disk, případně jsou nektária jednotlivá a umístěná mezi základy tyčinek. Plodem je nažka, mnohdy obalená vytrvalým blanitým okvětím. U rodu hroznatec (\"Coccoloba\") je toto okvětí zdužnatělé, plod je někdy interpretován jako oříšek. Mezi charakteristické obsahové látky náležejí zejména třísloviny a kyselina šťavelová.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď rdesnovité zahrnuje asi 1100 druhů ve 43 rodech. Největší rody jsou \"Eriogonum\" (240 druhů), šťovík (\"Rumex\", 200), rdesno (\"Polygonum\", 150 druhů včetně rodů \"Persicaria\" a \"Bistorta\") a hroznatec (\"Coccoloba\", 120 druhů). Rdesnovité jsou kosmopolitně rozšířeny. Nejvíce druhů se vyskytuje v mírném pásu severní polokoule. V naší původní květeně je zastoupeno celkem 5 rodů: šťovík (\"Rumex\", včetně bývalých rodů \"Acetosa\" a \"Acetosella\"), truskavec (\"Polygonum\"), rdesno (\"Bistorta\" a \"Persicaria\") a opletka (\"Fallopia\"). V Evropě jsou to dále rody reveň (\"Rheum\"), poušťomil (\"Atraphaxis\") a druhy šťovíček dvoublizný (\"Oxyria digyna\"), \"Emex spinosa\", \"Calligonum aphyllum\" a \"Koenigia islandica\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rdesnovité jsou jasně vyhraněná a monofyletická skupina. V klasické taxonomii byly řazeny nejčastěji do samostatného řádu rdesnotvaré (\"Polygonales\") v rámci nadřádu \"Caryophyllanae\". Podle kladogramů APG je nejblíže příbuznou skupinou čeleď olověncovité (\"Plumbaginaceae\"). Obě čeledi tvoří spolu s čeleděmi tamaryškovité (\"Tamaricaceae\") a frankeniovité (\"Frankeniaceae\") monofyletickou větev řádu hvozdíkotvaré (\"Caryophyllales\"). Pojetí rodů čeledi rdesnovité je i v rámci naší květeny dosti neustálené. Do rodu šťovík (\"Rumex\") byly vřazeny dříve rozlišované rody kyseláč (\"Acetosa\") a kyselka (\"Acetosella\"). Naopak rody truskavec (\"Polygonum\"), rdesno (\"Bistorta\" a \"Persicaria\") bývají někdy spojovány do jediného rodu \"Polygonum\". Rod křídlatka (\"Reynoutria\") bývá vřazován do rodu opletka (\"Fallopia\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Některé druhy rdesnovitých mají velká rozvolněná květenství a peříčkovité blizny a jsou opylovány větrem. Většina zástupců tvoří nektar a jsou opylovány především včelami a vosami. Způsoby šíření semen jsou dosti různorodé. U některých zástupců jsou nažky křídlaté (\"Oxyria\", \"Rheum\", \"Rumex\") nebo obalené křídlatým vytrvalým okvětím (\"Fallopia\") a jsou šířeny větrem. Vytrvalé okvětí obalující nažku je u mnohých druhů z podčeledi \"Eriogonoideae\" na povrchu ostnité nebo s háčky, přichytávajícími se na srst zvířat. U \"Polygonum virginianum\" jsou nažky vystřelovány z rostliny a zachytávají se pomocí hákovitě zahnutých vytrvalých čnělek. Dužnaté plody hroznatce (\"Coccoloba\") jsou vyhledávány a šířeny ptáky. Duté stonky \"Triplaris\" a \"Ruprechtia\" jsou obydlovány žahavými mravenci z rodu \"Pseudomyrmex\". Tito mravenci se při sebemenším vyrušení vyrojí a chrání rostlinu před býložravci a především před herbivorními mravenci rodu Atta.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Nejdůležitější plodinou z čeledi rdesnovité je pohanka obecná (\"Fagopyrum esculentum\"), pocházející z Himálají. Menší semena má podobná pohanka tatarská (\"Fagopyrum tataricum\"). Rdesno \"Persicaria odorata\" patří k tradičním kořením vietnamské kuchyně. Listy se používají syrové nebo vařené. Řapíky různých druhů revení (zejména reveň kadeřavá - \"Rheum rhaponticum\" a reveň bulharská - \"R. rhaponticum\") jsou používány jako zelenina. Některé druhy hroznovníku (\"Coccoloba\") mají jedlé plody, např. hroznatec obecný (\"Coccoloba uvifera\"). Plody lahodné chuti, používané pro přípravu osvěžujících nápojů, mají některé druhy hroznatců z tropické Ameriky, zejména \"Coccoloba ascendens\", \"C. obovata\" a \"C. diversifolia\". Jedlé jsou také plody \"Coccoloba uvifera\". Z hroznatce \"Coccoloba uvifera\", rostoucího na pobřežích tropické Ameriky, je získávána pryskyřičná látka bohatá na třísloviny, známá jako 'americké kino'. Používá se k tříslení, k barvení a v lidovém lékařství. Bohatě kvetoucí a velmi vzrůstná liána je opletka čínská (\"Fallopia aubertii\"), často pěstovaná v parcích a zahradách. Jako dekorativní byliny se pěstují křídlatky, zejména křídlatka sachalinská (\"Reynoutria sachalinensis\") a křídlatka japonská (\"R. japonica\"). V některých oblastech se však stávají úpornými invazními rostlinami. V tropech se jako okrasné dřeviny pěstují zejména \"Antigonon leptopus\", \"Coccoloba uvifera\" a \"Muehlenbeckia platyclada\".", "section_level": 1}, {"title": "Pozoruhodnosti.", "content": "\"Muehlenbeckia platyclada\" (dříve též jako \"Homalocladium platycladum\") je pěstována jako pozoruhodnost ve sklenících botanických zahrad. Rostlina má zakrnělé listy, jejichž funkci přebírají zploštělé článkované stonky. Pochází ze Šalamounových ostrovů. Občas je pěstován i hroznatec \"Coccoloba pubescens\", strom pozoruhodný obrovskými okrouhlými listy. V Himálaji roste reveň \"Rheum nobile\", neobvykle a vznešeně vyhlížející rostlina s kompaktním bělavým květenstvím.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Acanthoscyphus\", \"Afrobrunnichia\", \"Antigonon\", \"Aristocapsa\", \"Atraphaxis\", \"Bistorta\", \"Brunnichia\", \"Calligonum\", \"Centrostegia\", \"Chorizanthe\", \"Coccoloba\", \"Dedeckera\", \"Dodecahema\", \"Duma\", \"Eriogonum\", \"Fagopyrum\", \"Fallopia\", \"Gilmania\", \"Goodmania\", \"Gymnopodium\", \"Harfordia\", \"Hollisteria\", \"Johanneshowellia\", \"Knorringia\", \"Koenigia\", \"Lastarriaea\", \"Leptogonum\", \"Magoniella\", \"Mucronea\", \"Muehlenbeckia\" (včetně \"Homalocladium\"), \"Nemacaulis\", \"Neomillspaughia\", \"Oxygonum\", \"Oxyria\", \"Oxytheca\", \"Persicaria\", \"Podopterus\", \"Polygonella\", \"Polygonum\", \"Pteropyrum\", \"Pterostegia\", \"Pteroxygonum\", \"Reynoutria\", \"Rheum\", \"Rumex\", \"Ruprechtia\", \"Salta\", \"Sidotheca\", \"Stenogonum\", \"Symmeria\", \"Systenotheca\", \"Triplaris\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Rdesnovité (\"Polygonaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu hvozdíkotvaré. Jsou to byliny i dřeviny, rozšířené po celém světě. V květeně České republiky jsou zastoupeny rody rdesno, truskavec a opletka. Jako okrasné rostliny se pěstují zejména křídlatky a opletka čínská. Z hospodářských plodin je nejvýznamnější pohanka.", "tgt_summary": "The Polygonaceae are a family of flowering plants known informally as the knotweed family or smartweed—buckwheat family in the United States. The name is based on the genus \"Polygonum\", and was first used by Antoine Laurent de Jussieu in 1789 in his book, \"Genera Plantarum\". The name may refer to the many swollen nodes the stems of some species have, being derived from Greek, \"poly\" meaning'many' and \"gony\" meaning 'knee' or 'joint'. Alternatively, it may have a different derivation, meaning'many seeds'. ", "id": 1118064} {"src_title": "Kedluben", "tgt_title": "Kohlrabi", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jako většina těchto rostlin pochází z oblastí okolo Středozemního moře, za druhé místo původu je udávána oblast Tibetu v Číně. V současnosti je kedluben nejvíce rozšířen ve střední a západní Evropě, kam přišel s expanzí Římské říše. Ve vzhledově odlišné podobě se pěstuje i na severu indického subkontinentu a v Japonsku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kedluben je dvouletá rostlina, vysoká okolo 20 až 50 cm, která v prvém roce vytváří typickou nadzemní stonkovou hlízu (bulvu) 10 až 15 cm velkou. Ta vzniká zkrácením a sekundárním ztluštěním nevětveného stonku, bočním růstem meristémového pletiva u vegetačního vrcholu. Z hlízy vyrůstající dlouze řapíkaté listy s podlouhlými, elipsovitými až okrouhlými čepelemi, které jsou po obvodě zkadeřené a vroubkované, bývají téměř dvakrát delší než řapík. Hlíza bývá kulovitá, elipsoidní nebo svrchu zploštělá, na povrchu může mít barvu šedozelenou až žlutozelenou nebo fialovou, shodně bývají zbarveny i listy. Uvnitř hlízy je šťavnatá dužina bílé barvy. Kořenový systém je nehluboce rozvětvený. Druhým rokem vyrůstá stonek (košťál) nesoucí na vrcholu mnohokvěté hroznovité květenství se čtyřčetnými oboupohlavnými žlutými květy. Podlouhle kopinaté kališní lístky jsou přitisknuté ke žlutým korunním, které jsou na vrcholu plytce vykrojené a vespod mají dlouhý nehtík. Plodem je šikmo odstávající válcovitá dvoupouzdrá šešule s výraznými žilkami a zobáčkem, obsahuje černá kulovitá semena. Kedluben má občasnou tendenci k přechodu z dvouleté na jednoletou rostlinu, např. při delším poklesu teplot k 0 °C ve stádiu tří pravých lístků. Tehdy nedojde k vytvoření hlízy a rostlina vybíhá do květu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kedluben je jedna z nejrozšířenějších košťálových zelenin, průměrná roční spotřeba v České republice činí asi 2,5 kg na osobu. Konzumují se nejčastěji lehce stravitelné hlízy (syrové, vařené, smažené) nebo listy (obvykle vařené), které mají násobně více vitamínu C a vápníku než hlízy. Rostlina je také nezanedbatelným zdrojem sodíku, draslíku, hořčíku, vápníku, manganu, železa i fosforu, včetně vitamínů skupiny B a kyseliny nikotinové, pantotenové a listové. Obsahuje také hodně vlákniny, její rozpustná forma mírně snižuje hladinu cholesterolu a nerozpustná se podílí na průchodnosti střev. Kedluben má málo kalorií a v poslední době se objevují i jeho potenciální účinky proti rakovině tlustého střeva.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Ideální půda pro jeho pěstování je hlinitá až hlinitopísčitá s dostatkem humusu a minerálních látek. Díky rychlému vývoji a slabým kořenům je rostlině nutno zajistit přiměřený dostatek vláhy; při suchu často bulvy dřevnatí a při nadměrném vlhku praskají. Kedlubny se obvykle pěstují z předpěstované sadby. Jsou odrůdy vhodné k rychlení ve skleníku a dále rané, polorané a pozdní určené pro pěstování na záhoně. Odrůdy k rychlení mají vegetační dobu 60 až 80 dnů, u raných je 70 až 90 dnů a pozdních až 150 dnů. Hlavní dělení je na odrůdy bílé (větší) a modré (ranější a odolnější proti praskání). Specifickou českou bílou pozdní odrůdou je 'Gigant' s bulvami 3 až 4 kg těžkými, které nepraskají, nedřevnatí a dobře se skladují. Nejdůležitější vlastnosti, na které jsou kedlubny šlechtěny, je rychlost růstu, nízká tendence hlíz k dřevnatění i praskání a slabý sklon k vybíhání do květu, zanedbatelná není ani odolnost proti půdním chorobám, např. nádorovitosti košťálovin. Mezi hlavní živočišné škůdce patří housenky běláska zelného.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kedluben nebo kedlubna (\"Brassica oleracea\" var. \"gongylodes\"), někdy nesprávně nazývána jen brukev, je vyšlechtěnou varietou druhu brukev zelná a řadí se mezi nejžádanější košťálové zeleniny, její původní forma se ve volné přírodě nevyskytuje.", "tgt_summary": "Kohlrabi (from the German for cabbage turnip; \"Brassica oleracea\" Gongylodes Group), also called German turnip, is a biennial vegetable, a low, stout cultivar of wild cabbage. It is the same species as cabbage, broccoli, cauliflower, kale, Brussels sprouts, collard greens, Savoy cabbage, and gai lan. ", "id": 2417102} {"src_title": "Kurd Lasswitz", "tgt_title": "Kurd Lasswitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lasswitz se narodil jako syn továrníka a obchodníka Karla Lasswitze. Roku 1866 začal studovat na univerzitě v Breslau (dnes polská Vratislav) a později v Berlíně matematiku. Po úspěšném ukončení studia začal roku 1876 pracovat jako gymnazijní učitel v durynském městě Gotha a v roce 1884 získal titul profesora. Pro německou literaturu znamená Lasswitz v podstatě totéž, co Jules Verne pro literaturu francouzskou a je také někdy označován jako \"německý Verne\". V Německu jsou proto od roku 1981 (německá Wikipedia uvádí od roku 1980) každoročně udělovány ceny Kurda Lasswitze, které jsou pro Němce něco jako americká cena Hugo. První Lasswitzovou sci-fi prací je novela \"Bis zum Nullpunkt des Seins\" (1871, \"K nulovému bodu existence\"), jež se odehrává v roce v roce 2371 a vypráví příběh tragického konfliktu dvou milenců – továrníka na počasí Oxygena Warm-Blasiuse a virtuosky na aromatické varhany Aromasie. Roku 1877 následovala další delší povídka \"Gegen das Weltgesetz\" (\"Proti zákonu světa\"), v níž líčí svět roku 3877. Láska v této povídce končí pro změnu happy-endem. Obě tato díla vyšla o rok později společně pod názvem \"Bilder aus der Zukunft\" (\"Obrazy z budoucnosti\"). Pod pseudonymem Velatus vydal příběh \"Schlangennmoos\" (1884, \"Plavuň\"), milostnou trivialitku, v níž hrají roli rozmnožovací problémy plavuní a která se v jeho bibliografii většinou ani neuvádí. Následovala sbírka povídek \"Seifenblasen\" (1890, \"Mýdlové bubliny\"). Nejznámějším jeho dílem je pak vědeckofantastický román \"Auf zwei Planeten\" (1897, \"Na dvou planetách\", česky 1904 jako \"Na Zemi a na Marsu\" a 1913 jako \"Na dvou planetách\"), zobrazující vzájemné vztahy pozemšťanů a humanoidních Marťanů, které od původní idyly (včetně milostných vztahů) přerostou v konflikt, při kterém Marťané vyhlásí protektorát nad větší částí Země. Marťanskou okupační armádu se lidstvu podaří porazit teprve tehdy, když se sjednotí pod vedením dosud neporažených Spojených států amerických. Nakonec je nastolen vzájemně výhodný mír. Lasswitz svou knihu napsal ve zralém věku a po dlouhých úvahách, ale zápletka, založená na politických a ekonomických machinacích, není dnes již tak čtenářsky přitažlivá. Laswittz byl tak jeden z prvních, kdo uvažoval o science-fiction teoreticky. V předmluvě ke své povídkové sbírce \"Bilder aus der Zukunft\" (1878, \"Obrazy z budoucnosti\") napsal, že \"„mnohé představy o budoucnosti si můžeme udělat z historického vývoje civilizace a současného stavu vědy“\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Theodor Victor Kurd Lasswitz (20. dubna 1848, Vratislav – 17. října 1910, Gotha) byl německý matematik, filozof, historik a spisovatel, společně s Julese Vernem a H. G. Wellsem jeden z průkopníků vědeckofantastické literatury. Pro publikování svých literárních děl používal pseudonym Velatus.", "tgt_summary": "Kurd Lasswitz (; 20 April 1848 – 17 October 1910) was a German author, scientist, and philosopher. He has been called \"the father of German science fiction\". He sometimes used the pseudonym \"Velatus\".", "id": 903227} {"src_title": "Hluchavkovité", "tgt_title": "Lamiaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vegetativní orgány.", "content": "V čeledi mají své zástupce jednoleté i vytrvalé byliny, polokeře, keře, méně často i liány, sukulenty nebo stromy. Letorosty a stonky jsou často čtyřhranné. Dřeviny této čeledi mívají větve s hojnými lenticelami. Odění je z jednoduchých, větvených nebo žláznatých trichomů, často obsahujících aromatické silice. Listy jsou nejčastěji vstřícné, křižmostojné, řidčeji přeslenité nebo střídavé, jednoduché nebo dlanitě či zpeřeně složené, vždy bez palistů. Čepel listů je celistvá nebo laločnatá až členěná, celokrajná nebo na okraji zubatá. Mnohé druhy jsou výrazně aromatické. Všichni zástupci jsou zelené, plně autotrofní rostliny (na rozdíl např. od blízce příbuzné čeledi zárazovitých); fotosyntéza probíhá převážně cestou C-metabolismu, u rodu \"Plectranthus\" byl zjištěn i sukulentní CAM-cyklus.", "section_level": 2}, {"title": "Generativní orgány.", "content": "Květenství jsou úžlabní nebo vrcholová, nejčastěji odvozená z vidlanu, s hlavní osou a vrcholičnatě větvenými postranními větévkami. Častým typem květenství jsou stažené lichopřesleny, které někdy dále tvoří vrcholové lichoklasy či laty. Květenství bývají podepřena listeny, často výrazně barevnými. Květy jsou různoobalné, pětičetné, obvykle oboupohlavné, častým jevem však je gynodioecie, kdy samčí orgány (andreceum) jsou redukované nebo sterilní a květy jsou tedy funkčně samičí. Jindy dozrávají prašníky dříve než blizna (protandrie), rozšířeno je i samoopylování (u kleistogamických květů některých hluchavek). Kalich je dvoustranně souměrný nebo pravidelný, trubkovitého, zvonkovitého nebo kolovitého tvaru. Někdy vytrvává ještě i za plodu. Koruna je nejčastěji dvoustranně souměrná (zygomorfní), zpravidla dvoupyská, někteří zástupci zejména bazálnějších podčeledí mají však i květy téměř či zcela pravidelné. Tyčinky jsou 4, přirůstající ke koruně, shodné délky nebo jsou 2 delší než ostatní, případně jsou pouze 2 tyčinky fertilní a zbylé dvě jalové (staminodia). Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů (synkarpní), celistvý až hluboce čtyřlaločný. Semeník obsahuje 4 komůrky vlivem vzniku falešných přehrádek. Čnělka je jediná, často vyrůstající z prohlubně laločnatého semeníku (gynobazická), někdy též vrcholová, převážně s dvouklanou bliznou. Placentace je axilární, v každé komůrce je jediné vajíčko. V květech je na bázi semeníku na květním lůžku často vyvinut nektáriový disk produkující nektar. Plody jsou obvykle suché, rozpadající se na 4 oříšky (tvrdka) nebo peckovičky, u některých tropických rodů je vyvinuta peckovice s 1 až 4 pecičkami, jindy nepukavý čtyřsemenný lusk nebo poltivý plod", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Nápadné květy hluchavkovitých jsou opylovány zejména včelami a čmeláky, dále vosami, motýly, můrami, mouchami, brouky a ptáky, kterým nabízejí odměnu v podobě nektaru. Horní pysk koruny nejčastěji chrání bliznu a prašníky, zatímco spodní slouží jako přistávací plocha; opylovač je tak shora poprášen pylem, když se prodírá k nektaru. U některých rodů (např. bazalka – \"Ocimum\") jsou tyčinky přitisklé ke spodnímu pysku a opylovač je poprášen zespodu; u velké skupiny šalvějí spodní pár jalových tyčinek vytváří zajímavý pákový mechanismus, sloužící k poprášení opylovače pylem z fertilních tyčinek nahoře. Velkokvěté americké rostliny (šalvěje, zavinutky) jsou opylovány kolibříky, důležitými opylovači ve středomořských křovinách jsou včely čalounice. Peckovice rozšiřují ptáci a savci. Tvrdky mnoha druhů vypadávají postupně z vytrvalých kalichů např. při rozkývání rostliny větrem. Někdy je kalich vytrvalý, buď papírovitý a umožňující šíření větrem, nebo s hákovitými cípy a přichytávající se na srst zvířat. Může být jasně barevný a lákat živočichy, kteří konzumují semena, jako u rodu blahokeř (\"Clerodendrum\"). Semena mohou být také vyhledávána ptáky nebo rozšiřována mravenci (myrmekochorie u hluchavek nebo ožanek). Některé druhy mají křídlaté oříšky nebo oříšky s dutinami vyplněnými vzduchem, šířené vodou, jiné při zvlhčení sliznatí a nalepují se na procházející živočichy nebo se tak upevňují k povrchu. Mnoho druhů se značně rozšířilo lidskou činností, zejména jako okrasné rostliny nebo plevele. Jako u mnoha jiných rostlin, i kořeny hluchavkovitých vytvářejí mutualistické vztahy s houbami; studie prokázaly různé typy arbuskulární mykorhizy. Listy slouží za potravu housenkám mnoha druhů motýlů, častými škůdci jsou např. zavíječi nebo specializované druhy vlnovníků (\"Aceria\" sp.). Některé druhy středomořských šalvějí (např. \"Salvia pomifera\" nebo \"Salvia fruticosa\") jsou hostiteli vosiček vytvářejících jedlé, jablkům podobné hálky na rostlinných orgánech. Z rostlin parazitují na hluchavkovitých některé zárazy (\"Orobanche\" sp.).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď v současném pojetí zahrnuje asi 7200–7800 druhů v 236–245 rodech. Je rozšířena po celém světě s výjimkou Antarktidy a nejchladnějších oblastí Arktidy, chybí též v nejsušších částech Sahary, arabských a asijských pouští. Centrem její největší diverzity je oblast Středomoří, Blízkého východu a Střední Asie, bohatý výskyt má také v jižní Africe včetně Madagaskaru, v mírném a subtropickém pásmu Severní Ameriky a v oblasti od Mexika po Jižní Ameriku, v indomalajské oblasti a Austrálii. Americkými endemity jsou například rody zavinutka, pyknantemum, řetězovka nebo \"Monardella\", endemity Austrálie je pak celá podčeleď \"Peronematoideae\" (viz níže). Pouze na tichomořských ostrovech se rozkládá areál rodu \"Phyllostegia;\" velká část jeho druhů je zde považována za druhy kriticky ohrožené. Hluchavkovité nejčastěji rostou v teplém sezónním nebo mediteránním klimatu. Jejich typickými biotopy jsou otevřená, slunná, xerotermní stanoviště lesostepí, stepí a skalních výchozů, středomořské macchie, garrigue a podobná stanoviště v různých částech světa, světlejší lesy, křoviny a lesní lemy, stejně jako vlhká místa podél vodních toků, příkopů a nádrží. V tropech se vyskytují především v horách nebo v sušších monzunových lesích; v hustých a vlhkých tropických pralesích nebo mangrovech jsou zastoupeny méně. Mnohé doprovázejí člověka na narušených, antropických či ruderálních stanovištích či jako plevele zahradních a polních kultur.", "section_level": 1}, {"title": "Česká květena.", "content": "V květeně České republiky jsou hluchavkovité hojně zastoupenou čeledíː vyskytují se zde zástupci 32 rodů ve zhruba 110 druzích, nepočítaje v to ojedinělé nálezy přechodně zavlečených jedinců. Z tohoto čísla uvádí Seznam nepůvodní flóry České republiky celkem 60 druhů nepůvodních a z nich dále 21 archeofytů a 39 neofytů, žádný z nich invazní. Nejvíce jsou ve volné přírodě nacházeny z kultury zplanělé druhy meduňka lékařská (\"Melissa officinalis\") a různé druhy šalvěje, máty nebo šanty. Z 12 podčeledí jsou v české flóře nejvíce zastoupeny podčeledi \"Nepetoideae\" a \"Lamioideae\", dvěma rody (ožanka, zběhovec) podčeleď \"Ajugoideae\" a jediným rodem šišák podčeleď \"Scutellarioideae\"; zástupci zbylých osmi se v české flóře nevyskytují. Nejvíce druhů (včetně neofytních více než 7) mají na našem území rody konopice (\"Galeopsis\"), čistec (\"Stachys\"), šalvěj (\"Salvia\") a mateřídouška (\"Thymus\"). Hojně se zde vyskytují dále rody zběhovec (\"Ajuga\", 4 druhy), ožanka (\"Teucrium\", 5 druhů), hluchavka (\"Lamium\", 4 druhy), máta (\"Mentha\", 4 druhy a množství kříženců) a šanta (\"Nepeta\"), třemi druhy černohlávek (\"Prunella\"), pitulník (\"Galeobdolon\"), šišák (\"Scutellaria\") a včelník (\"Dracocephalum\"). Po dvou druzích jsou zastoupeny rody srdečník (\"Leonurus\", v širokém pojetí včetně rodu \"Chaiturus\"), jablečník (\"Marrubium\"), karbinec (\"Lycopus\", 2 druhy), popenec (\"Glechoma\"). Několik dalších rodů je v ČR zastoupeno jediným druhem. Například na nitrofilních ruderálních stanovištích se běžně vyskytuje měrnice černá (\"Ballota nigra\"), na slunných mezích a náspech pamětník rolní (\"Acinos arvensis\"), v křovinách a lesních lemech klinopád obecný (\"Clinopodium vulgare\"), dobromysl obecná (\"Origanum vulgare\") a bukvice lékařská (\"Betonica officinalis\"). Ve světlých listnatých lesích teplých oblastí roste medovník meduňkolistý (\"Melittis melissophyllum\"). Mezi kriticky ohrožené druhy (kategorie CR, odpovídající národní klasifikaci C1) patří podle Červeného seznamu ohrožených druhů ČR z roku 2017 zběhovec trojklaný (\"Ajuga chamaepitys\"), jablečník obecný (\"Marrubium vulgare\"), jablečník cizí (\"Marrubium peregrinum\"), šalvěj etiopská (\"Salvia aethiopis\"), čistec rolní (\"Stachys arvensis\") a ve vlhku rostoucí polej obecná (\"Pulegium vulgare\"); do kategorie silně ohrožených (EN, resp. C2) pak zběhovec jehlancovitý (\"Ajuga pyramidalis\"), včelník rakouský (\"Dracocephalum austriacum\"), buřina jablečníkovitá (\"Leonurus marrubiastrum\"), karbinec statný (\"Lycopus exaltatus\"), hojník chlumní (\"Sideritis montana\"), čistec německý (\"Stachys germanica\") a ožanka čpavá (\"Teucrium scordium\"). Tyto kategorie ne vždy odpovídají zákonné ochraně podle vyhlášky MŽP 395/1992 Sb.", "section_level": 2}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Hluchavkovité mají širokou paletu sekundárních metabolitů. Charakteristickými obsahovými látkami jsou silice s terpenoidními sloučeninami, jakož i iridoidy a fenolické glykosidy (např. verbascosid), hořčiny, třísloviny a v menší míře zastoupené saponiny, flavonoidy, slizové látky, různé organické kyseliny (kyselina kávová, rozmarýnová, ursolová a další), flavonové glykosidy, cholin aj. Zejména u podčeledi \"Nepetoideae\" jsou charakteristické aromatické monoterpenoidy a seskviterpenoidy, jako např. menthol, eukalyptol, linalool, thymol a další. Pouze vzácně některé druhy obsahují i alkaloidy (např. leonurin) a kyanogenní glykosidy. Thujon obsažený v šalvějové silici je toxický.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie a systematika.", "content": "Hluchavkovité jsou největší čeledí řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\") a celkově šestou největší čeledí krytosemenných rostlin. Jak napovídá jejich alternativní název \"Labiatae\" (pyskaté), byly vždy tradičně vnímány jako „přirozená“, charakteristická a snadno rozpoznatelná čeleď. Jako první je ve 30. letech 19. století systematicky uspořádal George Bentham, z něhož prakticky vycházely i další klasifikace; proměňoval se zejména počet podčeledí od dvou (\"Lamioideae\" a \"Nepetoideae\") přes 7 až po aktuálních 12, a také vymezení některých rodů. V klasických morfologických systémech byly hluchavkovité specifikovány zejména bylinným habitem, pyskatými květy a gynobazickou čnělkou. Za blízce příbuznou byla považována čeleď sporýšovitých (\"Verbenaceae\"), která oproti tomu zahrnovala víceméně dřevnaté zástupce s vrcholovou čnělkou. Do blízkosti hluchavkovitých byly v některých systémech (například Cronquistově) kladeny díky určitým morfologickým příbuznostem též brutnákovité (\"Boraginaceae\"). S nástupem molekulárních fylogenetických metod došlo však v rámci celého řádu hluchavkotvarých k rozsáhlé reorganizaci čeledí i rodů. Bylo zjištěno, že čeleď sporýšovité v klasickém pojetí je parafyletická, zatímco hluchavkovité jsou polyfyletické, a téměř 2/3 rodů (celkem okolo 50) byly přesunuty z čeledi sporýšovitých do hluchavkovitých. V novém pojetí je čeleď sporýšovité charakterizována především hroznovitým květenstvím a řepicovitou korunou, zatímco hluchavkovité mají květenství vrcholičnatá a koruna je trubkovitá a nejčastěji dvoupyská. Do hluchavkovitých byly přesunuty např. rody krásnoplodka (\"Callicarpa\"), drmek (\"Vitex\"), teka (\"Tectona\") nebo blahokeř (\"Clerodendrum\"). Jako sesterská větev hluchavkovitých byla shledána skupina zahrnující čeledi zárazovité (\"Orobanchaceae\"), mazusovité (\"Mazaceae\"), paulovniovité (\"Paulowniaceae\") a kejklířkovité (\"Phrymaceae\"), zatímco sporýšovité sousedí s malou tropickou čeledí \"Thomandersiaceae\". Spolu s několika dalšími, níže odvětvenými čeleděmi (trubačovité, paznehtníkovité, bublinatkovité) tvoří korunní skupinu řádu, nazývanou v literatuře „Core Lamiales“ (jádrové hluchavkotvaré). Čeleď je na základě reprezentativních molekulárních studií z let 2016 a 2017 dále členěna na 12 podčeledí. Další výzkumy bude ještě vyžadovat vymezení některých rodů; mezi problematické patří například rody \"Clerodendrum\", komplex \"Plectranthus\"/\"Coleus\", \"Salvia\" nebo \"Clinopodium\" a jeho příbuzné rody jako \"Micromeria\" nebo \"Satureja\". Střední odhad stáří této čeledi je zhruba 50 milionů let, což by odpovídalo vzniku v období starších třetihor (pozdní paleocén až eocén); diferenciace jednotlivých větví probíhaly vesměs v oligocénu a ze stejného období doby pocházejí i nejstarší identifikované fosilie, staré 28,4 miliony let.", "section_level": 1}, {"title": "Systém podčeledí.", "content": "Uvedeny v tom pořadí, jak se dle molekulárních studií odvětvují z fylogenetického stromu čelediː", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Mnohé aromatické druhy hluchavkovitých se používají jako koření: bazalka, tymián, oregáno, majoránka, saturejka, rozmarýn, šalvěj aj., některými se dochucují likéry, vermuty a vína. Podzemní hlízy některých druhů čistce (např. čistec hlíznatý nebo bahenní) jsou jedlé a vhodné i pro diabetiky:; pojídají se syrové, ale též pečené, vařené nebo naložené. Pro hlízy jsou v tropech pěstovány i některé asijské a africké druhy rodu \"Plectranthus\", např. \"Plectranthus edulis\", \"Plectranthus rotundifolius\" a \"Plectranthus esculentus\". Nať molice \"Plectranthus amboinicus\" nebo perily křovité je v jihovýchodní Asii pojídána jako zelenina, jinde se do jarních salátů přidávají čerstvé listy popence obecného; listy bazalky jsou neodmyslitelnou součástí italského pesta. Jedlé plody mají některé jihoamerické a africké druhy rodu drmek. Semena některých druhů šalvějí, především šalvěje hispánské, jsou výživnou potravinou známou jako \"chia\". Převážná část hluchavkovitých rostlin poskytuje svou produkcí nektaru dobrou pastvu včelám a v případě kulturního pěstování většího množství rostlin patří k významným zdrojům medu. V některých oblastech světa jsou produkovány i čisté druhové medy, patřící k oblíbeným lokálním artiklům, jako šalvějový med z Kréty, levandulový z jižní Francie, mateřídouškový a majoránkový z řeckého regionu Hyméttos, rozmarýnový ze Španělska nebo mátový ze severozápadu Severní Ameriky. V českých zemích se v minulosti stáčel též med čistcový.", "section_level": 2}, {"title": "Silice a další suroviny.", "content": "Rostliny z této čeledi jsou jedním z nejvýznamnějších zdrojů aromatických silic. Průmyslově jsou silice získávány zejména z levandule lékařské (\"Lavandula angustifolia\") a jejích kříženců (taková se nazývá lavandin), z různých druhů a kultivarů máty (ostřeji chutnající „peprmint“ obsahující množství chladivého mentholu nebo jemnější, sladší „spearmint“ obsahující karvon), dále z mateřídoušky, rozmarýnu, meduňky nebo různých druhů šalvěje, především lékařské a muškátové. Mají široké využití v parfumerii a v kosmetice (voňavky, kolínské vody, zubní pasty, mýdla, ústní vody), v aromaterapii, při přípravě vonných přípravků pro použití v domácnosti (aromatizované ubrousky, vonné tyčinky, repelentní směsi) nebo v potravinářském průmyslu jako příchuť žvýkaček, bonbónů a různých cukrovinek. Silice z indické rostliny pačule obecné (\"Pogostemon cablin\") má silné antiseptické, hojivé a sedativní účinky, její výrazná, těžká, balzámově dřevitá vůně je základem mnoha světových parfémů, bývá též pálena jako kadidlo. Teka obrovská (\"Tectona grandis\") je strom pěstovaný a těžený v tropech celého světa pro kvalitní dřevo zvané teak, které se využívá v nábytkářství nebo k výrobě hudebních nástrojů; borka a listy této všestranné dřeviny jsou zdrojem červeného barviva. Rychle rostoucí asijský strom \"Gmelina arborea\" je pěstován pro palivové dříví, k výrobě nábytku i celulózy, dřevo vlhkomilného afro-asijského stromu \"Premna serratifolia\" je lehké, tvrdé, trvanlivé a příjemně aromatické. Pro kvalitní tvrdé a trvanlivé dřevo využitelné mimo jiné při konstrukcích, stavbě domů a lodí se těží rovněž vícero druhů drmku, např. novoguinejský \"Vitex cofassus\", jenž je významným vývozním artiklem této země. Ze semen asijské byliny olejničky (\"Lallemantia iberica\") se získává kvalitní vysýchavý olej, využívaný pro technické i potravinářské účely.", "section_level": 2}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "Atraktivní květy hluchavkovitých předurčují mnohé z jejich druhů k pěstování jako okrasné rostliny; do zahrad obvykle lákají i množství opylujícího hmyzu. V českých podmínkách jsou jako letničky nebo trvalky pěstovány zejména různé druhy šalvějí, čistců, levandule, mateřídoušky či šanty, méně často pak zástupci rodů sápa, agastache, zavinutka, klasnatka, včelník, řetězovka (\"Physostegia\"), \"Holmskioldia\" a jiné. Z dřevin je zejména v městské zeleni poměrně běžně vidět perovskie lebedolistá či ořechokřídlec clandonský, vzácně je pěstována krásnoplodka, blahokeř trojmý (\"Clerodendrum trichotomum\") nebo drmek čínský (\"Vitex negundo\"). Oblíbenou pokojovou rostlinou je molice (\"Plectranthus\") v mnoha různých varietách okrasných s barevně panašovanými listy (tzv. africké kopřivy) nebo aromatických, prodávaných pod komerčními názvy jako rýmovník, chřipkovník, migrénovník a podobně.", "section_level": 2}, {"title": "Léčivé rostliny.", "content": "Mezi hluchavkovitými je velmi mnoho léčivých rostlin, využívaných a kulturně pěstovaných již od starověku. Záhony rozmarýnu, šalvěje, tymiánu nebo yzopu tvořily nedílnou součást středověkých klášterních zahrad; velmi oblíbené jsou v lidovém léčitelství po celém světě. Díky obsahu silic a hořčin mnohé působí antibakteriálně, antioxidačně, protizánětlivě a antisepticky. V evropské lidové medicíně je využívána zejména mateřídouška a tymián proti kašli a zahlenění, máta, dobromysl obecná, bazalka pravá, šalvěj lékařská či meduňka proti zažívacím a žaludečním potížím a nadýmání, rozmarýn lékařský a jablečník obecný na podporu vylučování žluči. Meduňka lékařská, levandule lékařská nebo karbinec evropský mají sedativní účinky, lze je užívat pro zklidnění při nervovém vypětí a pro navození dobrého spánku. Užívají se ve formě čajů, stejně jako k dezinfekčním a posilujícím bylinným koupelím, jako kloktadla, k inhalacím nebo zevním obkladům. Srdečník obecný byl dříve hojně užíván jako sedativum, kardiotonikum a proti angině pectoris; jablečník obecný má též účinky podobné chininu. Řidčeji se používá polej obecná nebo pěstovaný šišák bajkalský. Květy a listy keře \"Hoslundia opposita\" jsou v rovníkové Africe a na Madagaskaru využívány při léčení kožních onemocnění. Odvar z mladých výhonků trubkovce \"Orthosiphon aristatus\" je silné diuretikum a je v tropických zemích používán při těžkých ledvinových onemocněních a ledvinových kamenech.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní význam a symbolika.", "content": "Šalvěj divotvorná (\"Salvia divinorum\") je halucinogenní rostlina pocházející z Mexika. Halucinogenní účinky má i bylina lvoušek oranžový (\"Leonotis leonurus\"), kterou kouří domorodci v jihoafrické oblasti Nama, k dalším psychoaktivním rostlinám této čeledi patří šanta kočičí nebo některé druhy srdečníku, známé jako „marihuanilla“. Tradované psychoaktivní účinky pochvatce šišákovitého (\"Plectranthus scutellarioides\", syn. \"Coleus blumei\") nebyly dosud uspokojivě prokázány. Významnou roli v rituálním a náboženském životě hrají různé druhy bazalekː bazalka posvátná (Tulsi) je v hinduismu uctívána jako vtělení (avatár) bohyně Lakšmí a dalších božstev, vyrábějí se z ní mimo jiné ochranné růžence; podobně je uctívána bazalka \"Ocimum gratissimum\", která se v Indonésii používá také k rituálnímu omývání zemřelých a pěstuje se na hřbitovech. Sušené listy aromatických šalvějí, například kalifornské šalvěje bílé, jsou páleny jako ceremoniální očistné vykuřovadlo. V evropské kulturní tradici byl už od antiky rozmarýn symbolem lásky a manželské věrnosti a rostlinou chránící před zlem; snítka rozmarýnu se někdy nosí na svatebním oděvu místo myrty. Oblíbeným symbolem mateřské lásky je mateřídouška. Obě rostliny bývají spojovány s Pannou Marií, často se objevují jak v lidové slovesnosti mnoha národů, tak v literatuře (v Česku např. Jaroslav Seifert, Karel Jaromír Erben). Máta je v řeckých mýtech spojována s nymfou Minthé, milenkou boha podsvětí Háda, proměněnou ze žárlivosti v bylinu; ta byla proto používána při pohřebních rituálech. Posvátnou rostlinou bohyní, chránících cudnost a manželskou věrnost byl ve Středomoří drmek obecný (\"Vitex agnus-castus\"); ve středověkých klášterech byly větévky drmku kladeny pod nohy přicházejícím novicům na znamení oproštěnosti od tělesné touhy.", "section_level": 2}, {"title": "Zástupci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Abecední seznam rodů.", "content": "Dle databáze botanické zahrady Kew. \"Acanthomintha\", \"Acanthoprasium\", \"Achyrospermum\", \"Acrotome\", \"Acrymia\", \"Aegiphila\", \"Aeollanthus\", \"Agastache\", \"Ajuga\", \"Ajugoides\", \"Alvesia\", \"Amasonia\", \"Amethystea\", \"Anisochilus\", \"Anisomeles\", \"Asterohyptis\", \"Ballota\", \"Basilicum\", \"Benguellia\", \"Betonica\", \"Blephilia\", \"Brachysola\", \"Brazoria\", \"Bystropogon\", \"Callicarpa\", \"Cantinoa\", \"Capitanopsis\", \"Caryopteris\", \"Catoferia\", \"Cedronella\", \"Chaiturus\", \"Chamaesphacos\", \"Chelonopsis\", \"Chloanthes\", \"Cleonia\", \"Clerodendrum\", \"Clinopodium\" (včetně \"Acinos\" a \"Calamintha\") \"Colebrookea\", \"Collinsonia\", \"Colquhounia\", \"Comanthosphace\", \"Condea\", \"Congea\", \"Conradina\", \"Cornutia\", \"Craniotome\", \"Cuminia\", \"Cunila\", \"Cyanocephalus\", \"Cyanostegia\", \"Cyclotrichium\", \"Cymaria\", \"Dasymalla\", \"Dauphinea\", \"Dicerandra\", \"Dicrastylis\", \"Discretitheca\", \"Dracocephalum\", \"Drepanocaryum\", \"Drymosiphon\", \"Elsholtzia\", \"Endostemon\", \"Eplingiella\", \"Eriope\", \"Eriophyton\", \"Eriopidion\", \"Eriothymus\", \"Eurysolen\", \"Fuerstia\", \"Galeopsis\", \"Garrettia\", \"Glechoma\", \"Glechon\", \"Glossocarya\", \"Gmelina\", \"Gomphostemma\", \"Gontscharovia\", \"Gymneia\", \"Hanceola\", \"Haplostachys\", \"Haumaniastrum\", \"Hedeoma\", \"Hemiandra\", \"Hemigenia\", \"Hemiphora\", \"Hesperozygis\", \"Heterolamium\", \"Hoehnea\", \"Holmskioldia\", \"Holocheila\", \"Horminum\", \"Hosea\", \"Hoslundia\", \"Hymenocrater\", \"Hymenopyramis\", \"Hypenia\", \"Hypogomphia\", \"Hyptidendron\", \"Hyptis\", \"Hyssopus\", \"Isodon\", \"Isoleucas\", \"Kalaharia\", \"Karomia\", \"Killickia\", \"Kudrjaschevia\", \"Kurzamra\", \"Lachnostachys\", \"Lagochilus\", \"Lagopsis\", \"Lallemantia\", \"Lamium\" (včetně \"Galeobdolon\"), \"Lavandula\", \"Leonotis\", \"Leonurus\", \"Lepechinia\", \"Leptohyptis\", \"Leucas\", \"Leucosceptrum\", \"Lophanthus\", \"Loxocalyx\", \"Lycopus\", \"Macbridea\", \"Madlabium\", \"Marmoritis\", \"Marrubium\", \"Marsypianthes\", \"Martianthus\", \"Matsumurella\", \"Medusantha\", \"Meehania\", \"Melissa\", \"Melittis\", \"Mentha\" (včetně \"Pulegium\"), \"Mesosphaerum\", \"Metastachydium\", \"Microcorys\", \"Micromeria\", \"Microtoena\", \"Minthostachys\", \"Moluccella\", \"Monarda\", \"Monardella\", \"Monochilus\", \"Mosla\", \"Muniria\", \"Nepeta\" (včetně \"Schizonepeta\"), \"Newcastelia\", \"Obtegomeria\", \"Ocimum\", \"Ombrocharis\", \"Oocephalus\", \"Origanum\", \"Orthosiphon\", \"Otostegia\", \"Ovieda\", \"Oxera\", \"Panzerina\", \"Paralamium\", \"Paraphlomis\", \"Pentapleura\", \"Perilla\", \"Perillula\", \"Peronema\", \"Perovskia\", \"Petitia\", \"Petraeovitex\", \"Phlomidoschema\", \"Phlomis\", \"Phlomoides\", \"Phyllostegia\", \"Physominthe\", \"Physopsis\", \"Physostegia\", \"Piloblephis\", \"Pityrodia\", \"Platostoma\", \"Plectranthus\" (včetně \"Coleus\" a \"Solenostemon\"), \"Pleudia\", \"Pogogyne\", \"Pogostemon\", \"Poliomintha\", \"Prasium\", \"Premna\", \"Prostanthera\", \"Prunella\", \"Pseudocarpidium\", \"Pseudocaryopteris\", \"Pseudochamaesphacos\", \"Pseudomarrubium\", \"Pycnanthemum\", \"Pycnostachys\", \"Quoya\", \"Renschia\", \"Rhabdocaulon\", \"Rhaphiodon\", \"Rhododon\", \"Rostrinucula\", \"Rotheca\", \"Roylea\", \"Rubiteucris\", \"Rydingia\", \"Saccocalyx\", \"Salvia\" (včetně \"Rosmarinus\"), \"Satureja\", \"Schnabelia\", \"Scutellaria\", \"Sideritis\", \"Siphocranion\", \"Sphenodesme\", \"Stachydeoma\", \"Stachys\", \"Stenogyne\", \"Suzukia\", \"Symphorema\", \"Synandra\", \"Syncolostemon\", \"Tectona\", \"Teijsmanniodendron\", \"Tetraclea\", \"Tetradenia\", \"Teucrium\", \"Thorncroftia\", \"Thuspeinanta\", \"Thymbra\", \"Thymus\", \"Tinnea\", \"Trichostema\", \"Tripora\", \"Vitex\", \"Volkameria\", \"Warnockia\", \"Wenchengia\", \"Westringia\", \"Zataria\", \"Ziziphora\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Hluchavkovité (\"Lamiaceae\", dříve též \"Labiatae\" neboli pyskaté) je čeleď dvouděložných rostlin z řádu hluchavkotvaré (\"Lamiales\"). Zahrnuje 7200–7800 druhů v 235–245 rodech, což z ní činí šestou největší čeleď krytosemenných rostlin. Při fylogenetické aktualizaci botanického systému se rozrostla o více než 40 rodů z čeledi sporýšovité a v dnešním pojetí zahrnuje byliny i dřeviny. Vyznačují se obvykle vstřícnými listy, čtyřhrannými stonky a dvoustranně souměrnými, pyskatými květy ve stažených vrcholičnatých květenstvích, které produkují nektar. Mnohé z rostlin jsou výrazně aromatické. Plody jsou tvrdky, peckovice, vzácně i tobolky. ", "tgt_summary": "The Lamiaceae ( ) or Labiatae are a family of flowering plants commonly known as the mint or deadnettle or sage family. Many of the plants are aromatic in all parts and include widely used culinary herbs like basil, mentha, rosemary, sage, savory, marjoram, oregano, hyssop, thyme, lavender, and perilla. Some species are shrubs, trees (such as teak), or, rarely, vines. Many members of the family are widely cultivated, not only for their aromatic qualities, but also their ease of cultivation, since they are readily propagated by stem cuttings. Besides those grown for their edible leaves, some are grown for decorative foliage, such as \"Coleus\". Others are grown for seed, such as \"Salvia hispanica\" (chia), or for their edible tubers, such as \"Plectranthus edulis\", \"Plectranthus esculentus\", \"Plectranthus rotundifolius\", and \"Stachys affinis\" (Chinese artichoke). ", "id": 1567720} {"src_title": "Mikroprocesor", "tgt_title": "Microprocessor", "src_document": [{"title": "Druhy mikroprocesorů.", "content": "Před vynálezem mikroprocesorů byly elektronické CPU vyrobené z oddělených TTL integrovaných obvodů; předtím z jednotlivých tranzistorů; a ještě dříve založené na elektronkách. Existovaly návrhy jednoduchých počítacích strojů založených na mechanických součástkách jako ozubené kola, hřídele, páky atd. Leonardo da Vinci navrhl jeden z nich, bohužel ho nebylo možné sestavit výrobními postupy jeho doby. Vývoj mikroprocesorů dosud sleduje Mooreův zákon týkající se stálého zvyšovaní výkonu v čase. Tento zákon nám říká, že se „komplexnost integrovaného obvodu s ohledem na minimální cenu komponent zdvojnásobí každých přibližně 18 měsíců“, což se ve všeobecnosti i překvapivě dělo od začátku 70. let. Od samotných začátků jako mozek kalkulaček viděl zvyšující se výkon k dominanci mikroprocesorů v každé jiné formě počítače; každý systém od největšího mainframe (sálový počítač) po nejmenší handheld dnes v jádře používá mikroprocesor.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První čipy.", "content": "Technologie výroby integrovaných obvodů pokročila v 60. letech 20. století natolik, že okolo roku 1970 bylo možné vyrobit procesor, jehož podstatná část byla realizována jedním integrovaným obvodem. Začátkem 70. let byly prakticky současně vytvořeny tři typy mikroprocesorů jako výsledek tří nezávislých projektů v přibližně stejném čase: Intel 4004, Texas Instruments TMS1000 a Garrett AiResearch Central Air Data Computer MP944. V roce 1968 bylo společnosti Garrett nabídnuto, aby vyprodukovala počítač schopný soupeřit s elektromechanickými systémy, které byly tehdy vyvíjeny pro systém letové kontroly nové stíhačky F-14 Tomcat námořnictva USA. Návrh byl hotový do roku 1970 a jako jádro používal čipovou sadu založenou na MOS. Návrh byl menší a spolehlivější než mechanické systémy, se kterými soupeřil, a byl použit ve všech raných modelech letadel Tomcat. Systém však považovalo námořnictvo za tak vyspělý, že jej označilo za tajný, a utajování pokračovalo až do roku 1997. Z toho důvodu je CADC a čipová sada MP944 považována za poměrně neznámou i dnes. Firma Texas Instruments vyvinula 4bitový čip Texas Instruments TMS1000, testovala hranice předprogramovaných vložených aplikací a v září 1971 představila verzi zvanou TMS1802NC 17, které implementovala kalkulačku na čipu. Ve firmě Intel vyvinul Federico Faggin 4bitový čip Intel 4004, který byl uvolněn do prodeje dne 15. listopadu 1971. Firma Texas Instruments se ucházela o patent na mikroprocesor a Gary Boone dostal patent v USA 3,757,306 za architekturu mikroprocesoru na jediném čipu dne 4. září 1973. Nebude možné nikdy zjistit, která společnost měla ve skutečnosti první v laboratoři pracující mikroprocesor. V letech 1971 a 1976 firmy Intel a Texas Instruments podepsaly mnoho vzájemných licenčních patentových dohod, podle kterých firma Intel platila firmě Texas Instruments za patent na mikroprocesor. Jednočipový počítač je variantou mikroprocesoru, která kombinuje jádro mikroprocesoru (CPU), paměť a vstupně/výstupné linky na jednom čipu. Patent USA 4,074,351 na počítač na čipu, zvaný patent na mikropočítač, byl udělen Garymu Booneovi a Michaelovi J. Cochranovi z firmy Texas Instruments. Mimo tohoto patentu je správný význam mikropočítače počítač používající (několik) mikroprocesor(ů) jako svůj CPU, zatímco koncept patentu do jisté míry připomíná mikrokontrolér. Intel uzavřel smlouvu s Computer Terminals Corporation, dříve zvanou Datapoint, ze San Antonio v Texasu na čip pro terminál, který navrhovali. Datapoint se následně rozhodl čip nepoužít a Intel jej prodával jako 8008 od dubna 1972, čímž se stal prvním 8bitovým mikroprocesorem na světě. Byl základem slavné počítačové sady Mark-8 propagované v časopise Radio-Electronics v roce 1974. Procesory Intel 8008 a jeho následovník Intel 8080 otevřely trh s mikroprocesorovými komponentami.", "section_level": 2}, {"title": "Významné 8bitové procesory.", "content": "Po Intel 4004 později následoval Intel 8008, slavný první 8bitový mikroprocesor. Tyto procesory jsou předchůdci tržně úspěšného Intel 8080, Zilog Z80 a odvozené 8-bitové procesory Intel 8-bit. Konkurenční architektura Motorola 6800 byla klonovaná a zlepšená firmou MOS Technology pod názvem MOS Technology 6502, čímž soupeřila s popularitou Z80 v osmdesátých letech. Z80 i 6502 se soustředily na nízkou celkovou cenu, dosaženou díky kombinaci malého pouzdra, jednoduchými požadavky na sběrnici a integrované obvody, které běžně byly poskytované jako oddělený čip (např. Z80 obsahoval paměťový kontrolér). Byly to právě tyto vlastnosti, které umožnily start „revoluci“ domácích počítačů na začátku osmdesátých let, která nakonec produkovala polo-užitečné stroje za 99 USD. Motorola triumfovala v celém 8bitovém světě představením MC6809, podle některých nejsilnějšího ortogonálního a čistě 8bitového mikroprocesorového návrhu; a též nejkomplexnější napevno zadrátovanou logikou, která se kdy dostala do výroby pro mikroprocesor. Mikrokódovaní nahradilo napevno zadrátovanou logiku přibližně v této době ve všech návrzích silnějších než MC6809, právě proto, že požadavky na návrh se staly pro pevné drátování příliš komplexní. Jiný z prvních 8-bitových mikroprocesorů byl Signetics 2650, který se těšil krátkému návalu zájmu díky inovativní a obsáhlé architektuře instrukční sady. Výchozí návrh mikroprocesoru ve světě vesmírného letu byl RCA 1802 od Radio Corporation of America (též známy jako CDP1802, RCA COSMAC), který NASA použila v programu vesmírných sond Voyager a Viking v sedmdesátých letech a na palubě sondy Galileo na Jupiter (1989-1995). CDP1802 byl použit proto, že má velmi nízkou spotřebu a protože jeho výrobní proces zajišťoval lepší ochranu proti kosmickému záření a elektrostatickým výbojům než jakýkoli jiný procesor té doby; proto se o 1802 hovoří jako o prvním procesoru se zvýšenou odolností vůči radiaci.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení CPU.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle instrukční sady.", "content": "CPU se v současné době dělí podle podporované instrukční sady jsou (podle doby zrodu) CISC, RISC, VLIW a EPIC. Mezi představitele CPU s instrukční sadou CISC patří v současnosti zejména mikroprocesory řady x86-64. Mezi představitele CPU s instrukční sadou RISC patří zejména mikroprocesory ARM, SPARC, MIPS, PowerPC a Alpha. Mezi představitele VLIW patří zejména mikroprocesory Tilera a některé GPU fy AMD. Nakonec, představitelé instrukční sady typu EPIC jsou mikroprocesory IA-64 a ev. mikroprocesory Elbrus.", "section_level": 2}, {"title": "Podle šířky slova (v bitech).", "content": "CPU v prvních mikroprocesorech byly 4bitové, což bylo dáno tím, že často počítaly přímo s čísly v desítkové soustavě. Brzy přišly 8bitové procesory, u nichž se zjednodušeně dá říci, že umí přímo počítat s čísly od 0 do 255, zatímco 16bitový procesor s čísly od 0 do 65535 (tj. 0 až 2-1) atd. Operace s většími čísly pak musí být rozděleny do několika kroků. Procesory se slovem 32bitů byly dlouho dostačující, ale protože kvůli návrhu dokázaly přímo adresovat jen 4 GB virtuální paměti, byly nahrazeny procesory 64bitovými. Existovaly i procesory, které měly exotické šířky slova, například 10 nebo 24 bitů (například DSP z řady Motorola 56000). V počítačích se však prosadily procesory s šířkou slova danou mocninou 2 (kvůli jednodušší manipulaci a vzájemné zaměnitelnosti jednotlivých operandů).", "section_level": 2}, {"title": "Podle architektury procesoru.", "content": "Procesory RISC s redukovanou sadou strojových instrukcí a CISC procesory s velkým počtem strojových instrukcí. Jako výhodnější se ukazují instrukční sady typu RISC, avšak některé architektury z důvodu zachování zpětné kompatibility pracují i se strojovým kódem typu CISC (Intel x86). Procesory RISC jsou velmi úspěšné např. v mobilních telefonech nebo v superpočítačích, protože jednodušší architektura se projevuje nižší spotřebou energie.", "section_level": 2}, {"title": "Podle podpory operačního systému.", "content": "Pro jednoduché aplikace nemusí procesor integrovat jednotku pro správu a ochranu paměti (MMU, ), případně podporovat ochranu paměti nebo privilegovaný režim. Pro provoz plnohodnotných operačních systémů (například Windows NT a vyšší tj. XP, 7, 8..., Linux, Mac OS X atd.) je jednotka správy a ochrany paměti nezbytná. Bez zmíněné podpory v procesoru jsou velmi omezené možnosti primitivního multitaskingu, současné práce více uživatelů na jednom počítači nebo virtualizace.", "section_level": 2}, {"title": "Podle stupně integrace.", "content": "Jednočipový mikropočítač nebo také mikrokontrolér (MCU) obsahuje kromě procesoru i další obvody, jako jsou časovače (timery a watchdog timery), nevolatilní paměť (EEPROM, FLASH nebo ROM) a volatilní paměť (typicky SRAM), dále vstupně výstupní obvody, takže je schopen samostatné funkce. Za průkopníky v této kategorii můžeme považovat 8bitový procesor Intel i8051, který poprvé integroval všechny základní periferie (jádro procesoru, paměť RAM, EEPROM, čítače a časovače) na jediném čipu a 16bitový technologický procesor Siemens SAB 80C166, který poprvé integroval A/D převodníky, komunikační linky a masivní systém čítačů/časovačů/přerušení. Následníky řady 80166 dnes vyrábí Infineon (řada C167 a C166 SV2) a SGS Thomson (řada ST10). V současnosti v oblasti jednočipových mikropočítačů a mikrokontrolérů převažují obvody založené na architektuře ARM.", "section_level": 2}, {"title": "Podle specializace.", "content": "Digitální signálový procesor (DSP) je zaměřen na zpracování signálu. DSP jsou optimalizovány na co nejrychlejší opakování jednoduchých matematických algoritmů, zaměřených na zpracování signálu. Typickou aplikací DSP je filtrace signálu pomocí filtrů FIR a IIR nebo Fourierova analýza. DSP se dnes používají především ve spotřební elektronice a v telekomunikační technice. Současné DSP obsahují proti svým předchůdcům navíc také rychlé komunikační linky, aby bylo možné přenášet velký datový tok, protékající těmito procesory. Můžeme rovněž pozorovat snahy o spojení výhod DSP a mikroprocesorů, ať už je to cestou rozšiřování DSP o periferie nebo rozšiřováním mikrokontrolérů o DSP jednotky.", "section_level": 2}, {"title": "Podle počtu jader.", "content": "V současnosti jde vývoj směrem k integraci více \"jader\", tedy více procesorů do jediného čipu. Tento trend můžeme pozorovat u procesorů pro osobní počítače. Procesory se tedy dělí na \"jednojádrové\" a \"vícejádrové\". Zvyšování počtu jader je v podstatě vynuceno fyzikálními omezeními (např. rychlostí šíření elektrického signálu, technologií daným ztrátovým výkonem čipu,...). Integrací většího počtu jednodušších jader je možné dosáhnout při stejné výrobní technologii na stejné ploše křemíku pro některé aplikace (více náročných paralelních výpočtů) mnohem vyšší výpočetní výkon, než použitím jediného složitého jádra.", "section_level": 2}, {"title": "Podle implementace.", "content": "Mikroprocesor může být vytvořen jako jednoúčelový obvod určený přímo k velkosériové výrobě, ale může být implementován také jako firmware běžící v programovatelném hradlovém poli. Jádro jednoduchých 8bitových mikroprocesorů se skládá z 5 až 10 tisíc hradel.", "section_level": 2}, {"title": "Základní parametry mikroprocesoru.", "content": "Díky složitosti procesorů není možné stanovit několik jednoduše srozumitelných obecných parametrů, které by umožnily objektivní srovnání různých procesorů. Následující tabulka umožňuje zhruba srovnat hlavní rysy současných procesorů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikroprocesor (zkráceně μP či uP) je v informatice označení pro centrální procesorovou jednotku (CPU), která je jako celek integrována do pouzdra jediného integrovaného obvodu nebo nejvýše několika mála integrovaných obvodů. Mikroprocesor je víceúčelové programovatelné zařízení, které na vstupu akceptuje digitální data, zpracuje je pomocí instrukcí uložených v paměti a jako výstup zobrazí výsledek. Mikroprocesor představuje příklad sekvenčního logického obvodu, který pro uložení dat používá dvojkovou soustavu. ", "tgt_summary": "A microprocessor is a computer processor that incorporates the functions of a central processing unit on a single (or more) integrated circuit (IC) of MOSFET construction. The microprocessor is a multipurpose, clock driven, register based, digital integrated circuit that accepts binary data as input, processes it according to instructions stored in its memory and provides results (also in binary form) as output. Microprocessors contain both combinational logic and sequential digital logic. Microprocessors operate on numbers and symbols represented in the binary number system. ", "id": 1157294} {"src_title": "Messierův katalog", "tgt_title": "Messier object", "src_document": [{"title": "Předchozí astronomické katalogy.", "content": "Prvním astronomickým katalogem byl katalog hvězd, který ve 2. století př. n. l. sepsal Hipparchos a ve kterém je zapsána i hvězdokupa Jesličky (M44) a Dvojitá hvězdokupa. Na Hipparchovo dílo pak navázal Klaudios Ptolemaios se svým Almagestem. V Almagestu jsou navíc zmíněny hvězdokupy M7 a Melotte 111. Dalším katalogem byla \"Kniha stálic\" ( plným názvem ), kterou v 10. století napsal Abdurrahmán ibn Umar as-Súfí. V knize popsal několik výrazných objektů severní i jižní oblohy, ale z těchto nových objektů do Messierova katalogu přešla pouze Galaxie v Andromedě (M31). Kniha stálic však nebyla v Evropě známa, a tak byl za objevitele Galaxie v Andromedě považován Simon Marius. Dlouhou dobu bylo zapomenuto i dílo Giovanniho Battisty Hodierny, jehož katalog 40 objektů byl vytištěn v Palermu v roce 1654, ale objeven byl až v roce 1985. Hodiernův katalog obsahoval přinejmenším 9 jeho vlastních objevů, z nichž 7 je součástí Messierova katalogu: Motýlí hvězdokupa (M6), mlhovina Laguna (M8), M36, M37, M38, M41 a M47. Výrazné postavení mezi astronomickými katalogy si vydobyl i Johannes Hevelius se svým hvězdným atlasem nazvaným \"Uranographia\" a seznamem 1 564 hvězd \"Prodromus Astronomiae\". Hevelius v něm zaznamenal několik asterismů a při hledání jednoho z nich Messier do svého katalogu zapsal dvojhvězdu M40. Do Messierova katalogu se dostalo i 8 z 20 objektů ze seznamu, který v roce 1746 sepsal Jean-Philippe Loys de Chéseaux. Posledním větším katalogem vesmírných objektů před prvním vydáním Messierova katalogu byl soupis objektů jižní oblohy, které v letech 1751 a 1752 pozoroval Nicolas-Louis de Lacaille na mysu Dobré naděje. Z tohoto soupisu se do Messierova katalogu dostala kulová hvězdokupa M55 a galaxie Jižní větrník (M83).", "section_level": 1}, {"title": "Fáze vzniku Messierova katalogu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První vydání katalogu (1771).", "content": "Prvním objektem zapsaným v katalogu je Krabí mlhovina (M1), kterou Messier nalezl 28. srpna 1758 během hledání Halleyovy komety při jejím prvním předpovězeném návratu. Messier si nejprve myslel, že objevil další kometu, ale během několika dní zjistil, že se mlhovina nepohybuje, a tak změřil její souřadnice a vyznačil ji na mapě dráhy komety De la Nux (C/1758 K1). Objev této mlhoviny Messiera přiměl k soustavnému hledání nových komet pomocí dalekohledu a přivedl ho k myšlence vytvoření seznamu objektů, které by mohly zmást i ostatní astronomy při hledání komet. 11. září 1760 Messier nalezl druhý nepohyblivý objekt, který později získal označení M2. Ještě i třetí objekt Messier nalezl spíše náhodou při hledání komet. Tímto objektem byla hvězdokupa M3, kterou objevil 3. května 1764. Teprve M3 byla prvním vlastním Messierovým objevem, protože Krabí mlhovinu jako první objevil John Bevis v roce 1731 a hvězdokupu M2 Giovanni Domenico Maraldi 11. září 1746. Zároveň hvězdokupa M3 označuje začátek období soustavného hledání mlhavých objektů, protože do konce roku 1764 Messier zapsal do katalogu i další objekty až po M40 a u 19 z nich je Messier považován za objevitele. Při tomto hledání používal i dostupné dřívější katalogy, z nichž některé jsou zmíněny výše, a dopisoval si s dalšími astronomy a vědci. V roce 1765 pak nalezl hvězdokupu M41, ale tu znal i Giovanni Battista Hodierna před rokem 1654 a možná i Aristotelés. Na začátku roku 1769 se Messier zřejmě rozhodl, že svůj katalog zveřejní a přidáním čtyř dobře známých objektů M42 až M45 (Mlhovina v Orionu, hvězdokupa Jesličky a Plejády) vzrostl počet jeho položek na 45. První vydání svého díla představil 16. ledna 1771 Francouzské akademii věd v Paříži.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé vydání katalogu (1780).", "content": "Tři dny po představení prvního vydání katalogu objevil Messier další čtyři objekty: otevřené hvězdokupy M46, M47 a M48 a galaxii M49, která se tak stala prvním objeveným členem Kupy galaxií v Panně. V červnu téhož roku objevil kulovou hvězdokupu M62, ale její polohu nezměřil přesně, takže ji znovu objevil v roce 1779. V následujících letech Messier zřejmě pozorování mlhovin omezil a také objevy přibývaly pomaleji. 5. dubna 1772 přidal do svého seznamu otevřenou hvězdokupu M50. 10. srpna 1773 Messier pozoroval druhého průvodce Galaxie v Andromedě, ale do svého katalogu jej nepřidal. Přesto byla později tato satelitní galaxie do katalogu přidána jako poslední položka pod označením M110. V roce 1773 ještě objevil Vírovou galaxii (M51) a v roce 1774 otevřenou hvězdokupu M52. Dalšími přidanými objekty byly až v únoru 1777 kulová hvězdokupa M53 a v roce 1778 kulové hvězdokupy M54 a M55. Během následujících dvou let do katalogu přibylo 15 objektů. Přispěla k tomu kometa Bode (C/1779 A1), kterou Messier pozoroval. V lednu 1779 prolétala souhvězdím Lyry kolem kulové hvězdokupy M56 a planetární Prstencové mlhoviny (M57). Když pak v dubnu 1779 byla kometa viditelná blízko Kupy galaxií v Panně, pozorovali ji i Johann Gottfried Koehler a Barnabáš Oriani. 11. dubna Koehler objevil galaxie M59 a M60. 15. dubna je nalezl i Messier a navíc objevil i galaxii M58. Galaxii M61 pozorovali 5. května Oriani i Messier, ale Messier ji nejprve považoval za další kometu, a tak prvenství připadlo Orianimu. 7. června pak Messier konečně zaznamenal přesnou polohu M62 a přidal ji do katalogu. V té době začal s Messierem hledat komety i Pierre Méchain, který 14. června objevil svůj první objekt, galaxii Slunečnici (M63). Téhož dne ji Messier přidal do katalogu. Dalším objektem v katalogu je galaxie Černé oko (M64), kterou Messier nalezl 1. března 1780, ale Edward Pigott ji objevil o rok dříve 23. března 1779 a nezávisle na něm i Johann Elert Bode 4. dubna 1779. Přesto Messierovi přálo štěstí a 1. března 1780 kromě M64 objevil další dvě galaxie M65 a M66. 6. dubna 1780 pak Messier přidal do katalogu otevřenou hvězdokupu M67, kterou ovšem někdy před rokem 1779 objevil Koehler. O tři dny později však Messier objevil kulovou hvězdokupu M68 a završil tak hledání objektů pro druhé vydání svého katalogu, které vyšlo v roce 1780 ve francouzské ročence \"Connoissance des Temps\" na rok 1783. Na konci srpna 1780 se Messier a Méchain zaměřili na důkladnou prohlídku oblohy, aby mohli do katalogu přidat další objekty. 31. srpna tak Messier objevil dvě kulové hvězdokupy M69 a M70. a ještě je stihl přidal jako dodatek ke druhému vydání katalogu.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí vydání katalogu (1781).", "content": "Do konce roku 1780 už katalog narostl na 79 položek a v dubnu 1781 do něj Messier zapsal 100. objekt, galaxii M100. Těsně před vydáním ročenky \"Connoissance des Temps\" na rok 1784 byly do katalogu dopsány 3 objekty, které našel Méchain, ale Messier je nestihl ověřit: galaxie Větrník (M101), Vřetenová galaxie (M102) a otevřená hvězdokupa M103.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření katalogu na 110 objektů.", "content": "Do ještě čerstvého výtisku této ročenky si Messier 11. května 1781 dopsal galaxii Sombrero (M104) a chybějící souřadnice objektů M101 až M103. Tím otevřel cestu k dalšímu rozšíření katalogu. Tento Messierův výtisk nalezl v roce 1921 Camille Flammarion a galaxii M104 oficiálně zařadil do Messierova katalogu. Po galaxii M104 v katalogu následují objekty, které objevil Méchain: galaxii M105 v souhvězdí Lva objevil 24. března 1781, galaxii M106 v Honicích psech objevil v červenci 1781 a kulovou hvězdokupu M107 v dubnu 1782. Do Messierova katalogu je přidala Helen Sawyerová Hoggová v roce 1947 na základě dopisu, který Méchain napsal 6. května 1783 Bernoullimu z Berlína. M107 je poslední objevený objekt Messierova katalogu. Méchain ve svém dopise popsal i další dvě galaxie, které Messier zmínil u mlhoviny M97. Owen Gingerich je v roce 1953 přidal do katalogu pod označením M108 a M109. Jako poslední položka byla do katalogu přidána galaxie M110, kterou Messier objevil 10. srpna 1773, ale do katalogu ji zařadil až Kenneth Glyn Jones v roce 1966. Z konečného počtu 110 objektů jich Messier nezávisle spoluobjevil 64 nebo 65 (pokud galaxii M102 objevil Messier) a 44 z nich jsou jeho vlastní objevy. Méchain do katalogu přispěl 28 nebo 29 objekty a z toho je 24 nebo 25 jeho vlastních objevů.", "section_level": 2}, {"title": "Messierova observatoř.", "content": "Messier opustil své rodné město Badonviller v roce 1751, tedy ve svých 21 letech, a přistěhoval se do Paříže, kde ho zaměstnal astronom Joseph-Nicolas Delisle. Delisle Messiera přesvědčil o důležitosti přesného měření polohy pozorovaných objektů při každém pozorování a Messierovi se tato zásada vyplatila při sestavování jeho katalogu. Delisle měl observatoř přímo v Hôtelu de Cluny, kde s ním Messier bydlel, a když v roce 1765 odešel do důchodu, Messier po něm observatoř převzal. Messier během svého života pozoroval mnoha různými dalekohledy. Původním dalekohledem Delislovy observatoře byl Newtonův dalekohled o průměru zrcadla 8 palců, ale kvůli starému typu zrcadla byl účinný asi jako refraktor o průměru 2,5 palce. Později Messier často pozoroval achromatickým refraktorem o průměru 3,5 palce (90 mm), který byl dlouhý 3,5 stopy a měl zvětšení 120x. Moderní refraktory o průměru 4 palců (100 mm) a zrcadlové Newtonovy dalekohledy s průměrem 6 palců (150 mm) původní Messierovy dalekohledy v mnohém předčí, a proto i amatérští astronomové mohou snadno pozorovat všechny objekty Messierova katalogu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam katalogu pro astronomii.", "content": "Messier svůj katalog při pozorování často používal, jak o tom svědčí poznámky, které si do něj postupně připisoval. Několikrát také zmínil, že by svůj katalog chtěl dále rozšířit a jeho objekty seřadit podle rektascenze, aby se dal snadno používat. Přesto už jeho rozšíření nevěnoval pozornost, ani opravě chyb v něm obsažených, protože se nadále zaměřil na hledání komet. Messier byl seznámen s Herschelovým průzkumem oblohy a byl si vědom, že se mu svým vybavením nemůže vyrovnat. Pro účely hledání komet však chtěl sepsat pouze ty nejjasnější objekty, které mohl vidět svým malým dalekohledem. Přesto konečných 110 objektů představuje významnou část nejjasnějších objektů hlubokého vesmíru, které jsou viditelné ze severní polokoule. Messierův katalog ovlivnil Williama Herschela, ke kterému se Messierův katalog dostal 7. prosince 1781. Teprve díky Messierově katalogu Herschel v srpnu 1782 začal s pozorováním objektů hlubokého vesmíru. Prvním Herschelovým nalezeným objektem hlubokého vesmíru byla planetární mlhovina NGC 7009, kterou objevil 7. září 1782. V říjnu 1783 začal Herschel podrobně prohledávat celou oblohu, aby našel všechny objekty hlubokého vesmíru, které mohl vidět z Anglie. Do roku 1786 tak zapsal 1 000 objektů a do roku 1802 přes 2 500 objektů. Herschel v roce 1801 navštívil Paříž a setkal se i s Messierem. V díle Williama Herschela pokračoval jeho syn John Herschel, který do něj přidal také objekty pozorovatelné z jižní polokoule a výsledný soupis 5 079 nalezených objektů vydal v roce 1864 pod názvem General Catalogue of Nebulae and Clusters. John Dreyer následně tento katalog rozšířil na 7 840 objektů a v roce 1888 jej vydal pod názvem New General Catalogue (NGC). Katalog NGC a Dreyerovy dva dodatky nazvané Index Catalogue (IC) představují ucelený soupis všech tehdy známých objektů hlubokého vesmíru a obsahuje tak téměř všechny jasné, velké a Zemi blízké objekty. Z toho důvodu je označení objektů čísly NGC nebo IC mezi astronomy běžně používané.", "section_level": 1}, {"title": "Messierův maraton.", "content": "Mezi amatérskými astronomy se v 70. letech 20. století začala šířit snaha o pozorování všech objektů Messierova katalogu během jediné noci. Takzvaný Messierův maraton tehdy vznikl nezávisle na sobě v severní Americe a Španělsku. Všech 110 objektů během jediné noci jako první pozoroval Gerry Rattley z Dugasu v Arizoně. Stalo se to v noci z 23. na 24. března 1985 a o pouhou hodinu později maraton dokončil i Rick Hull v oblasti Anza v Kalifornii. Díky nerovnoměrnému rozložení Messierových objektů na obloze je nejvhodnějším obdobím pro Messierův maraton období od poloviny do konce března. Jeho úspěšné splnění také závisí na zeměpisné šířce pozorovatele – vhodné jsou nízké severní zeměpisné šířky, nejlépe kolem 25° s. š. Aby pozorovatele nerušil svit Měsíce, je výhodné využít období novoluní. Astronomické spolky různých zemí každoročně pořádají zvláštní setkání, na kterých účastníci usilují o splnění Messierova maratonu.", "section_level": 2}, {"title": "Objekty Messierova katalogu.", "content": "Přidáním galaxie M110 v roce 1966 se Messierův katalog rozrostl na 110 objektů: z toho je 40 galaxií, 29 kulových a 27 otevřených hvězdokup, 6 emisních a 4 planetární mlhoviny, 1 pozůstatek supernovy a 3 další nezařazené objekty (hvězdné mračno M24, dvojhvězda M40 a asterismus M73). Následující mapa ukazuje rozmístění Messierových objektů na obloze – pořadí objektů odpovídá jejich postupnému přidávání do katalogu. Na mapě je možné vysledovat tři hrubě ohraničené skupiny objektů: v pravé části převládají otevřené hvězdokupy, které jsou na večerní obloze vidět v zimě, uprostřed jsou to jarní galaxie soustředěné zejména kolem Kupy galaxií v Panně a vlevo se mísí kulové a otevřené hvězdokupy, které se nejlépe pozorují v létě.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější objekty.", "content": "Nejjasnější otevřenou hvězdokupou a zároveň nejjasnějším objektem katalogu jsou Plejády (M45) s magnitudou 1,6. Plejády jsou také ze všech objektů v katalogu nejblíže k Zemi, vzdálené jsou pouhých 440 světelných let. Nejjasnější galaxií v katalogu je Galaxie v Andromedě (M31) s magnitudou 3,4. Z emisních mlhovin je v katalogu nejjasnější Mlhovina v Orionu (M42), která má magnitudu 4,0. Nejjasnější kulovou hvězdokupou z Messierových objektů je M22 s magnitudou 5,1. V těsném závěsu za ní je M4, která má magnitudu 5,6 a od Země je vzdálená 7 200 světelných let, takže díky její velké blízkosti ji Messier jako vůbec první kulovou hvězdokupu rozložil na jednotlivé hvězdy. M4 je také spolu s NGC 6397 k Zemi nejbližší kulovou hvězdokupou. Ze čtyř planetárních mlhovin v Messierově katalogu je nejjasnější Činka (M27) s magnitudou 7,4. Zároveň je vůbec první objevenou planetární mlhovinou. V Messierově katalogu jediným, ale velmi známým a výrazným, pozůstatkem supernovy je Krabí mlhovina (M1), která má magnitudu 8,4. Přesné pořadí všech Messierových objektů podle jejich jasnosti se těžko určuje, protože magnituda mnoha objektů není známa příliš přesně. Z toho důvodu se těžko určuje také nejslabší objekt Messierova katalogu, ale pravděpodobně jím je galaxie M91 a jen nepatrně jasnější je galaxie M98 a mlhovina Malá činka (M76). Nejjižnějším objektem katalogu je otevřená hvězdokupa M7. Nejvzdálenějším objektem od Země se vzdáleností 85 milionů světelných let je galaxie M109. Z důvodu její malé plošné jasnosti je pro amatérské astronomy z hlediska pozorování nejtěžším Messierovým objektem galaxie M74. Motýlí hvězdokupa (M6) má na obloze ze všech objektů Messierova katalogu nejmenší úhlovou vzdálenost od středu Galaxie, který se promítá do souhvězdí Střelce.", "section_level": 2}, {"title": "Další významné objekty.", "content": "Hvězdokupa Divoká kachna (M11) je jednou z nejbohatších otevřených hvězdokup a obsahuje asi 2 900 hvězd. Hvězdokupa Jesličky (M44) je se svou vzdáleností od Země 577 světelných let druhým nejbližším objektem katalogu. Otevřená hvězdokupa M46 je zajímavá tím, že zdánlivě obsahuje planetární mlhovinu, která ovšem leží o něco blíže k Zemi. M67 je nejstarší otevřenou hvězdokupou Messierova katalogu. Nejvzdálenější otevřenou hvězdokupou katalogu je pravděpodobně M103. M3 je významná tím, že obsahuje nejvíce proměnných hvězd ze všech kulových hvězdokup v Mléčné dráze. M5 je nejjasnější kulovou hvězdokupou severní oblohy. Také M13 patří mezi nejvýraznější a nejznámější kulové hvězdokupy na severní obloze. M15 je možná nejhustší kulová hvězdokupa v Mléčné dráze a první kulová hvězdokupa, ve které byla nalezena planetární mlhovina. Kulové hvězdokupy M19 a M69 jsou v Messierově katalogu nejbližší kulové hvězdokupy od středu Galaxie, vzdálené od něj pouhých 4 900 světelných let. Kulová hvězdokupa M54 patří mezi nejzářivější kulové hvězdokupy - v Mléčné dráze je jasnější pouze Omega Centauri. Na obloze ovšem není příliš jasná, protože leží velmi daleko, dokonce je součástí Trpasličí eliptické galaxie ve Střelci. M62 patří mezi výrazně nesouměrné kulové hvězdokupy, což je pravděpodobně způsobeno její blízkostí ke galaktickému jádru. M71 je málo zhuštěná kulová hvězdokupa, takže byla dlouhou dobu považována za hustou otevřenou hvězdokupu. Naopak M75 patří mezi nejvíce zhuštěné kulové hvězdokupy. Také M80 patří mezi nejhustší kulové hvězdokupy a pravděpodobně díky tomu také obsahuje velký počet modrých opozdilců, kteří mohou vznikat při těsném přiblížení hvězd v hustém jádru hvězdokupy. Orlí mlhovina (M16) a mlhovina Omega (M17) jsou výrazné emisní mlhoviny, ve kterých probíhá tvorba nových hvězd. Prstencová mlhovina (M57) je jednou z nejznámějších planetárních mlhovin. M78 je nejjasnější reflexní mlhovinou na celé obloze. Do Messierova katalogu se dostalo i mnoho galaxií z blízkého okolí Mléčné dráhy. V katalogu jsou tak zapsáni oba dva zbývající výrazní členové Místní skupiny galaxií, tedy výše zmíněná Galaxie v Andromedě a Galaxie v Trojúhelníku (M33). M33, vzdálená od Země 3 miliony světelných let, je zároveň pro většinu lidí nejvzdálenějším objektem, který mohou pozorovat pouhýma očima. M81 a M82 jsou galaxie ležící 12 milionů světelných let od Země a díky této jejich blízkosti na obloze tvoří výraznou fyzicky vázanou dvojici. M82 je nepravidelná galaxie, kterou pravděpodobně narušila galaxie M81 a díky tomu je M82 ukázkovým představitelem galaxií s překotnou tvorbou nových hvězd. Také galaxie Jižní větrník (M83) leží velmi blízko k Zemi a je díky tomu na obloze velmi výrazná. Od Země je vzdálená 15 milionů světelných let a je to nejjižnější galaxie Messierova katalogu. Galaxie Černé oko (M64), vzdálená od Země 17 milionů světelných let, je známá díky výrazné temné skvrně poblíž jejího jádra. Vírová galaxie (M51) je první galaxií, u které byla rozpoznána spirální struktura, a je jednou z nejznámějších galaxií na obloze. Od Země je vzdálená přibližně 23 milionů světelných let. M77 je výrazným představitelem Seyfertových galaxií, což je typ galaxií s aktivním galaktickým jádrem. Leží ve vzdálenosti asi 47 milionů světelných let od Země. Kupa galaxií v Panně je od Země vzdálená přibližně 60 milionů světelných let, a tak Messierův katalog obsahuje také mnoho jejích nejvýraznějších členů. Galaxie M49 je nejjasnějším a zároveň prvním objeveným členem této kupy, ale ústředním členem této kupy je obří eliptická galaxie M87. M60 je třetím nejjasnějším členem Kupy galaxií v Panně a je zvláštní tím, že se zdánlivě překrývá s galaxií NGC 4647. Galaxie M61 se svou sedmou pozorovanou supernovou převzala v roce 2014 vedení v počtu pozorovaných supernov v rámci Messierova katalogu. Celkově ji předčí pouze galaxie NGC 6946. M84 a M86 patří mezi nejjasnější galaxie Kupy galaxií v Panně a spolu s dalšími blízkými galaxiemi tvoří Markarianův řetěz. Zároveň se M86 v rámci Messierova katalogu pohybuje nejvyšší rychlostí směrem k Zemi. Členem kupy je i M99, která se ze všech Messierových objektů vzdaluje od Země nejvyšší rychlostí 2 324 km/s. Součástí katalogu je i několik položek, které nejsou skutečným objektem hlubokého vesmíru. První takovou položkou je Hvězdné mračno ve Střelci, které dostalo označení M24. Toto mračno je část spirálního ramene Mléčné dráhy v rozsahu vzdáleností 10 až 16 tisíc světelných let, na kterou je ze Země nahlíženo skrze průzor mezi temnými mlhovinami.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštní položky katalogu.", "content": "Na její severovýchodní část se náhodně promítá otevřená hvězdokupa NGC 6603, která leží při pohledu ze Země před M24. Některé katalogy omylem přiřazovaly označení M24 této malé hvězdokupě. Další zvláštností katalogu je dvojhvězda M40, kterou Messier objevil při procházení hvězdného katalogu Johanna Hevelia. Dokonce ani nejde o fyzicky vázanou dvojici, ale o náhodné seřazení dvou hvězd různě vzdálených od Země, tedy o optickou dvojhvězdu. Poslední takovou položkou je M73, která bývala považována za velmi řídkou otevřenou hvězdokupu, ale v roce 2002 bylo zjištěno, že jde opět o náhodné uskupení různě vzdálených hvězd, tedy asterismus. Značná pozornost byla věnována objektům, které se dlouhou dobu nedařilo ztotožnit se skutečnými objekty. Prvním z těchto objektů je výše zmíněná dvojhvězda M40, u které až John Mallas v roce 1966 ověřil, že je shodná s dvojhvězdou Winnecke 4. Otevřená hvězdokupa M47 byla dlouho považována za chybějící objekt díky tomu, že Messier při zápisu její polohy uvedl špatné znaménko rozdílu rektascenze od referenční hvězdy. Tuto chybu odhalil T. F. Morris v roce 1959. Také otevřená hvězdokupa M48 měla chybně uvedenou rektascenzi a objasnění této chyby přinesli Oswald Thomas v roce 1934 a opět T. F. Morris v roce 1959. Mnohem obtížněji se hledala chyba u galaxie M91, protože Messier určil její polohu pomocí M89, ale jako výchozí bod omylem použil souřadnice galaxie M58. Dosazením souřadnic M89 se poloha M91 kryje s galaxií NGC 4548. Tuto chybu odhalil amatérský astronom William C. Williams z Texasu. Posledním chybějícím objektem je galaxie M102, kterou objevil Méchain a Messier ji do katalogu přidal těsně před jeho posledním vydáním bez ověření její polohy. Méchain později ve svém dopise Bernoullimu sice prohlásil, že M102 je pouze omylem znovu pozorovaná galaxie M101, ale Messierův popis i jím ručně připsané souřadnice tohoto objektu se shodují s galaxií NGC 5866. Přesto že Messier do svého katalogu zapisoval převážně slabé objekty, které by se daly splést s kometami, těsně před prvním vydáním svého katalogu jej rozšířil přidáním čtyř dobře známých objektů M42 až M45 (Mlhovina v Orionu, hvězdokupa Jesličky a Plejády). Polohy těchto čtyř objektů změřil 4. března 1769 a možným vysvětlením tohoto činu může být, že chtěl před vydáním svého katalogu navýšit počet jeho objektů, aby překonal 42 objektů v jiném katalogu, který v roce 1755 vydal Nicolas-Louis de Lacaille. Na pozemské obloze je mnoho dalších významných objektů, které by mohly být součástí Messierova katalogu, ovšem po dokončení třetího vydání katalogu se již Messier zajímal pouze o hledání komet. Takovými významnými objekty jsou například galaxie Sochař nebo planetární mlhoviny Kočičí oko a NGC 7009. Kvůli tomu, že Messier svá pozorování prováděl pouze v Paříži, nejsou v katalogu obsaženy ani žádné objekty s deklinací jižnější než -35°. Na doplnění těchto objektů se zaměřil Patrick Moore a sestavil tak Caldwellův katalog.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messierův katalog je astronomický katalog objektů hlubokého vesmíru (hvězdokup, mlhovin a galaxií) sestavený francouzským astronomem Charlesem Messierem. Katalog obsahuje 110 objektů, které se označují M1 až M110 a jsou pozorovatelné ze severní polokoule převážně malými dalekohledy. ", "tgt_summary": "The Messier objects are a set of 110 astronomical objects catalogued by the French astronomer Charles Messier in his \"Catalogue des Nébuleuses et des Amas d'Étoiles\" (\"Catalogue of Nebulae and Star Clusters\"). Because Messier was only interested in finding comets, he created a list of non-comet objects that frustrated his hunt for them. The compilation of this list, in collaboration with his assistant Pierre Méchain, is known as \"the Messier catalogue.\" This catalogue of objects is one of the most famous lists of astronomical objects, and many Messier objects are still referenced by their Messier number. The catalogue includes astronomical objects (deep-sky objects) that can be observed from Earth's Northern Hemisphere; many Messier objects are extremely popular targets for amateur astronomers. ", "id": 123585} {"src_title": "Roztoči", "tgt_title": "Acari", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Vzhledem k druhové, ekologické a morfologické rozmanitosti je taxonomie roztočů složitá a prošla četnými taxonomickými revizemi a patrně jimi bude procházet i v budoucnu po dalších fylogenetických analýzách. Analýzy ukazují na monofyletismus roztočů a pavoukovců.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Roztoči se vyznačují nečlánkovaným tělem nepatrných rozměrů. Typicky dosahují velikosti od 0,1 do 20 mm. Jejich chelicery jsou tříčlánkové a klepítkovitě zakončené nebo pouze jehlicovité. Často u nich dochází k redukci nohou, takže u nich neplatí, že jich musí mít striktně osm (existují však i druhy roztočů, které mají jen dva páry nohou – např. vlnovníkovci).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Roztoči prodělávají nepřímý vývoj. Z vajíčka se líhne larva, která má jen tři páry nohou, zpravidla nemá vzdušnice a průduchy a dýchá celým povrchem těla. Po prvním svlečení se objevuje čtvrtý pár nohou a vzdušnice (pokud se vzdušnice vyskytují i u dospělců daného druhu). Roztoč se po prvním svleku označuje jako nymfa a může se svlékat ještě dvakrát, takže mohou vznikat tři stupně nymf – \"protonymfa\", \"deutonymfa\" a \"tritonymfa\". U nymf se zpravidla ještě nevyskytuje pohlavní otvor, který se vytváří u dospělce až po svlečení posledního stupně nymfy. U několika druhů je známa partenogeneze nebo ovoviviparie.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mezi roztoče patří řada obtížných parazitů živočichů, rostlin i člověka. Roztoči způsobují parazitární onemocnění (parazitózy), jako je například sarkoptóza, cheyletiellóza, demodikóza. Mnoho druhů žije synantropně, mnoho druhů dravě či saprofágně. Někteří roztoči mohou být mezihostiteli cizopasníků hospodářských zvířat, jiné druhy jsou užitečné, protože jsou půdotvornými – jedná se o půdotvorce nebo dravce – přirozené bioregulátory. Roztoči vyskytující se v obytných prostorách a jejich výkaly jsou častým původcem alergií (alergenem).", "section_level": 1}, {"title": "Roztoči v ČR.", "content": "Na území Česka se vyskytují čtyři podřády:", "section_level": 1}], "src_summary": "Roztoči (\"Acari\") jsou nejrozmanitějším a druhově nejbohatším řádem pavoukovců. Obecně jsou velmi malí (80 μm–1 mm), některé druhy však dosahují délky až 2 cm. Mezi pavoukovci jsou výjimeční způsobem obživy – zatímco všechny ostatní řády se živí dravě, mezi roztoči nalezneme i saprofágy a parazity. Mnoho lidí trpí různými alergiemi, hlavním alergenem domácího prachu jsou právě roztoči. Roztoči a jejich výměšky představují pro alergiky a přecitlivělé osoby velké zdravotní riziko. Roztoče nacházíme v kobercích, čalouněném nábytku, plyšových hračkách a především v našem lůžku a lůžkovinách, kde mají ideální vlhkost, teplo a dostatek obživy Roztoči se živí z 85 % kožními šupinami, ale také plísněmi, bakteriemi a kvasinkami. A zdrojem přísunu vody je pro ně okolní vlhkost. Roztoči vodu nepijí, ale vstřebávají ji povrchem svého těla. Dospělí roztoči \"D.pteronyssinus\" a \"D.farinae\" přežívají za vhodných podmínek několik týdnů. V tomto časovém období se páří 3x–4x. Jsou sexuálně dimorfní (oboupohlavní). Samička za svůj život naklade 40–80 vajíček. Než dosáhne nový jedinec dospělosti a pohlavní zralosti, prochází pěti stádii: vajíčko, larva, protonymfa, trionymfa, dospělý jedinec. Tento vývojový proces trvá 23–30 dní. ", "tgt_summary": "The Acari (or Acarina ) are a taxon of arachnids that contains mites and ticks. The diversity of the Acari is extraordinary and their fossil history goes back to at least the early Devonian period. Acarologists (people who study the Acari) have proposed a complex set of taxonomic ranks to classify mites. In most modern treatments, the Acari are considered a subclass of the Arachnida and are composed of two or three superorders or orders: Acariformes (or Actinotrichida), Parasitiformes (or Anactinotrichida), and Opilioacariformes; the latter is often considered a subgroup within the Parasitiformes. The monophyly of the Acari is open to debate, and the relationships of the acarines to other arachnids is not at all clear. In older treatments, the subgroups of the Acarina were placed at order rank, but as their own subdivisions have become better understood, treating them at the superorder rank is more usual. ", "id": 1847257} {"src_title": "Strojový kód", "tgt_title": "Machine code", "src_document": [{"title": "Instrukční pole.", "content": "Instrukční pole je v podstatě bitové pole tj. sekvence bitů, do které je zakódována instrukce procesoru. Instrukční pole lze v podstatě rozdělit na bitové pole obsahující operační kód a bitová pole, ve kterých jsou zakódovány operandy instrukce.", "section_level": 1}, {"title": "Operační kód.", "content": "Operační kód (také opkód) je ta část instrukčního pole, která určuje typ instrukce a jejích operandů, tedy zda půjde například o sčítání, odečítání, skok, atp. U delších instrukcí bývá zpravidla umístěn na začátku.", "section_level": 2}, {"title": "Operandy.", "content": "Operand instrukce je jejím parametrem. Jestliže operační kód říká \"co\" se bude provádět, operandy definují \"s čím\", s jakými daty. V bitových polích vyhrazených pro operandy (neboli parametry) instrukce může být zakódována:", "section_level": 2}, {"title": "Šířka instrukčního pole.", "content": "Počet bitů kódu instrukce, tj. základní šířka instrukčního slova je většinou násobkem osmi, takže instrukce zaujímá v paměti celý počet bytů. Výjimkou jsou např. některé řady mikrokontrolérů PIC, které používají dvanáctibitové nebo čtrnáctibitové instrukční slovo. Čím výkonnější má být určitý procesor, tím větší šířku instrukčního slova používá. Do širšího instrukčního slova je možné zakódovat více informací, takže instrukce pak mohou být výkonnější. Nevýhodou širšího instrukčního slova je nižší hustota kódu. Široké instrukční slovo sice dovoluje udělat více věcí najednou. Například DSP mohou mít instrukci, která vynásobí dvě buňky z kruhových bufferů, výsledek násobení posune o daný počet bitů doprava a přičte do akumulátoru, přičemž současně posune indexy kruhových bufferů na následující prvek. V případě že potřebujeme jednoduchou akci (přičíst do registru jedničku), bude pravděpodobně kód schopný vyjádřit složité operace zbytečně dlouhý.", "section_level": 2}, {"title": "Kompatibilita strojového kódu.", "content": "Určitá rodina procesorů má zpravidla shodný strojový kód, jednotlivé podtypy dané rodiny se mohou lišit například rychlostí, velikostí paměti cache, vybavením periferiemi, nebo napájecím napětím. U úspěšných procesorů často dochází ke vzniku nových typů s rozšířenou instrukční sadou. Takto dochází k tomu, že instrukční sada dvou procesorů se může částečně překrývat. Pokud instrukční sada procesoru B obsahuje celou instrukční sadu jiného procesoru A, můžeme prohlásit že procesor B je zpětně kompatibilní s procesorem A. Výhodou zpětné kompatibility je, že pro procesor B můžeme přímo použít známé překladové nástroje, které již máme zprovozněné a ověřené pro procesor A, což zvláště u nového typu procesoru znamená zásadní urychlení vývoje. V ideálním případě dokonce můžeme přímo použít pro procesor B kód, který byl vytvořen pro procesor A.", "section_level": 1}, {"title": "Typy instrukčních sad.", "content": "Instrukční sada by měla odpovídat typu úloh, na který je daný procesor zaměřen. Například procesory určené pro PC mají komplikovanou ale univerzální a výkonnou instrukční sadu, zatímco na druhé straně spektra jsou mikrokontroléry pro jednoduché jednoúčelové aplikace (např. klávesnice, nebo dálkové ovládání) zaměřené na co nejnižší cenu a spotřebu, s velmi jednoduchou a nepříliš výkonnou sadou instrukcí.", "section_level": 1}, {"title": "Instrukční sady typu CISC.", "content": "Zkratka CISC – complex instruction set computer – znamená v doslovném překladu „počítač s komplexní instrukční sadou“. Instrukční sada typu CISC má mnoho typů instrukcí, délka instrukčního slova může být proměnná. Nejstarší architektury mikroprocesorů, jako například Intel 8080, Zilog Z80, Intel 8086 nebo Motorola 68000 jsou založeny na tzv. mikrokódu. To znamená, že každá instrukce se skládala z několika kroků tzv. mikroprogramu. Mikroprogramy umožňují snadno vytvořit mnoho různých typů instrukcí, takže výsledná hustota kódu je velice dobrá, avšak za cenu výrazného zpomalení procesoru, daného nutností provést pro každou instrukci několik kroků mikrokódu.", "section_level": 2}, {"title": "Instrukční sady typu RISC.", "content": "Zkratka RISC – reduced instruction set computer znamená „počítač s redukovanou instrukční sadou“. Základní myšlenkou je snížení počtu instrukcí, aby mohla být každá instrukce provedena pokud možno v jediném taktu procesoru. Díky zjednodušení instrukčního dekodéru je pak možné rozšířit funkčnost instrukcí a zmenšit počet tranzistorů v procesoru. Typů instrukcí je relativně málo a jsou jednoduché na dekódování. Specializované instrukce běžné v sadách typu CISC je možné nahradit jednou nebo několika univerzálními instrukcemi sady RISC, i tak je díky nepřítomnosti mikrokódu rychlost procesoru vyšší. Nevýhodou proti sadám CISC je nižší hustota kódu, a tedy vyšší spotřeba paměti programu pro dosažení stejné funkčnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Procesory s RISCovým jádrem.", "content": "Strojový kód typu CISC je možné překódovat do interního strojového kódu typu RISC. To je příklad procesorů Intel Pentium Pro a vyšších a AMD K5 a vyšších, které se kombinací CISCové externí a RISCové interní sady vyrovnávají s nutností zvýšit rychlost a přitom udržet kompatibilitu s instrukční sadou i386.", "section_level": 2}, {"title": "Virtuální strojový kód.", "content": "Tvrdá vazba aplikací na konkrétní strojový kód společně s dírami v definicích standardů a s diverzitou používaných procesorů vede k velkým problémům s kompatibilitou programů. I když máme zdrojový kód napsaný například ve vyšším programovacím jazyce (C, C++,...), tak vzhledem k dírám v definici jazyka a k rozdílům v adresování paměti může (a často také bude) při překladu pro různé procesory a operační systémy fungovat různě. Odstraňování zjevných i skrytých chyb při přechodu do jiného operačního prostředí může být velmi náročné. To nenastává u interpretovaných programovacích jazyků, nastávají však jiné problémy. Hlavním problémem je, že interpretace dlouhého a složitého kódu je časově velmi náročná a rovněž interprety mohou být komplikované (což znemožňuje jejich chod na jednoduchých zařízeních). Rovněž distribuce aplikací ve formě zdrojového kódu by byla v mnoha případech komerčně neúnosná a zabírala by mnohem více místa. Připočteme-li fakt, že aplikace mohou být znehodnocovány i samotným vývojem poměrně snadno modifikovatelného interpretovaného jazyka, je zřejmé jak snadné je s tímto přístupem skončit ve slepé uličce. Kompromisem může být virtuální strojový kód, který není interpretován přímo procesorem, ale prostřednictvím specializovaného programu. Výhodou zde je, že již při jeho návrhu bylo myšleno na to, aby byl dobře interpretovatelný na různých architekturách. Výsledná aplikace sice běží výrazně pomaleji než aplikace kompilovaná přímo do strojového kódu, ale zato je její kód (alespoň teoreticky) bez větších problémů použitelný na různých typech procesorů a operačních systémů, což může být zvláště při existenci nejrůznějších zařízení připojovaných na internet velkou výhodou. Interpret virtuálního kódu by měl být podstatně jednodušší, než interpret vyššího programovacího jazyka, což umožňuje jeho chod i na relativně jednoduchých zařízeních (třeba v mobilu). Příkladem úspěšného virtuálního strojového kódu je \"bytekód\" vytvářený programovacím jazykem Java. Různé bytekódy mohou produkovat také jazyky Smalltalk, Lisp a jiné. Krokem dál by mohl být kód \".net\" od firmy Microsoft, jehož výhodou je dostupnost kompilátorů pro více jazyků (C++, C#, Delphi,...). Primární určení frameworku \".net\" pro operační systémy firmy Microsoft jeho základní myšlenku znehodnocuje. Tento nedostatek se snaží řešit opensource alternativa Mono, obsahující také překladač jazyka C#, který by byl jinak pro ne-windowsovské operační systémy většinou nedostupný. U úspěšných virtuálních kódů můžeme očekávat, že dojde k jejich přelévání zpět do hardware, k čemuž dochází například u bytekódu jazyka Java, jehož interpretaci již podporují některá jádra ARM. S rozvojem technologie hradlových polí může dokonce dojít k situaci, kdy bude pro interpretaci určitého kódu dynamicky vytvářen jeho částečný nebo i úplný hardwarový interpret.", "section_level": 1}, {"title": "Vytváření strojového kódu.", "content": "Programování přímo ve strojovém kódu je značně pracné, vzhledem k tomu, že je snadnější napsat jednoduchý assembler, se prakticky vůbec nepoužívá. Nevýhodou je nejen používání nepřehledných číselných kódů, ale především nutnost přepisovat instrukce obsahující adresy skoků a adresy proměnných po každém vložení nebo ubrání instrukce, nebo proměnné. Strojový kód vzniká většinou překladem zdrojového kódu psaného ve vyšších programovacích jazycích, nebo alespoň v jazyku symbolických adres (assembler), které jsou specializovanými programy (překladači) překládány do strojového kódu příslušného procesoru. Proces překladu se tradičně dělí na několik kroků. Zdrojový kód psaný ve vyšším programovacím jazyce se překládá do assembleru (tento krok bývá volitelný, může být nutný při podezření na nesprávnou funkci překladače). Dalším krokem je překlad pomocí assembleru do relativního modulu (jeho soubor má obvykle příponu.obj). Každý relativní modul obsahuje skupinu funkcí a proměnných softwarového projektu. Spojením relativních modulů pomocí linkeru vzniká výsledný kód použitelný pro určitý operační systém, nebo jako obsah paměti, který lze nahrát do embedded systému. Aby nemusely být do každého projektu vkládány desítky či stovky modulů obsahujících běžně používané funkce, bývají jejich přeložené relativní moduly seskupeny v knihovnách (.lib). Linker při spojování projektu automaticky vytáhne z knihovny pouze ty moduly, na které se ostatní relativní moduly odkazují. Překladu do strojového kódu se obecně vzato nelze vyhnout, každá aplikace nějakým způsobem musí běžet ve strojovém kódu, protože procesor žádný jiný kód z principu své funkce nemůže přímo interpretovat. I interprety jazyků jako je BASIC, různé \"frameworky\" nebo interprety virtuálních strojových kódů, mohou běžet jedině v nativním strojovém kódu procesoru. Některé pokročilé interprety používají techniku JIT kompilace (tj. kompilace \"právě včas\"), což znamená že místo přímé interpretace mohou průběžně vytvářet kousky nativního strojového kódu, který následně spouštějí, což vede k rychlejšímu chodu programu.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Příkladem instrukce ze sady i386 může být např. instrukce codice_1. Int znamená interrupt a 21h (číslo 21 v šestnáctkové soustavě) je operand zadaný konstantou. Strojový kód této instrukce v paměti je 11001101 00100001 (posloupnost dvou bytů, které můžeme zapsat šestnáctkově jako 0CDh 21h). Příkladem nejdelší instrukce i386 (ve skutečnosti tak dlouhé, že nefunguje – prefix F0 (lock) musíte odstranit) je Nejkratší instrukcí je třeba codice_2 (nic nedělej) s kódem 0x90. Ve skutečnosti se ale jedná o instrukci codice_3 (vyměň registr ax s registrem ax, tedy skutečně instrukce bez efektu), rozdělitelnou na kód (10010) a registrový operand (000 znamená ax, resp. eax v 32bitovém módu).", "section_level": 1}, {"title": "Definice GNU.", "content": "Podle GNU všechny reprezentace autorského díla, které nejsou zdrojovým kódem, jsou strojovým kódem. Například třetí verze licence GPL definuje zdrojový kód a strojový kód takto: Ve smyslu licencí GNU je strojovým kódem například obrázek vzniklý vyrenderováním 3D modelů. Použité 3D modely jsou zdrojovým kódem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Strojový kód je v informatice posloupnost strojových instrukcí prováděných procesorem počítače, která je zapsána pomocí posloupnosti číselných kódů těchto strojových instrukcí. Hnutí GNU pojem strojový kód chápe obecnějším způsobem. ", "tgt_summary": "Machine code is a computer program written in machine language instructions that can be executed directly by a computer's central processing unit (CPU). Each instruction causes the CPU to perform a very specific task, such as a load, a store, a jump, or an arithmetic logic unit (ALU) operation on one or more units of data in the CPU's registers or memory. ", "id": 1102172} {"src_title": "Slézovité", "tgt_title": "Malvaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Listy a stonky.", "content": "Slézovité jsou byliny, keře, stromy i liány se střídavými listy s palisty. Řapíky bývají charakteristicky na obou koncích ztlustlé. Pro slézovité je charakteristická přítomnost sekrečních buněk produkujících sliz. Odění je složeno z chlupů nejrůznějších typů, časté jsou hvězdovité nebo štítnaté chlupy. Listy jsou nejčastěji jednoduché s dlanitou žilnatinou nebo dlanitě složené, řidčeji je žilnatina zpeřená. Čepel listů je celokrajná nebo pilovitá, často dlanitě laločnatá.", "section_level": 2}, {"title": "Květy a plody.", "content": "Květy slézovitých jsou povětšině nápadné, nejčastěji pravidelné a oboupohlavné, často podepřené listeny tvořícími tzv. kalíšek, jednotlivé nebo v úžlabních (řidčeji vrcholových nebo kauliflorních květenstvích). Kalich je nejčastěji pětičetný, tvořený volnými nebo častěji srostlými kališními lístky. Korunní lístky jsou volné, u některých zástupců koruna chybí. Tyčinek je 5 až mnoho. Tyčinky mohou být volné nebo srostlé na bázi a tvořící svazečky, často jsou však silně srostlé a tvoří trubičku okolo gynecea. Někdy jsou přítomna i staminodia. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 až mnoha plodolistů. V každém plodolistu je 1 až mnoho vajíček. Plody jsou velmi různorodé: lokulicidní tobolka, poltivý plod (schizokarp), oříšek, nepukavý lusk, souplodí měchýřků, peckovice nebo bobule. Semena mohou být křídlatá, s míškem nebo s dlouhými chlupy na povrchu.", "section_level": 2}, {"title": "Stromovití zástupci.", "content": "Kmeny tropických stromů z čeledi slézovité mají často u paty kořenové náběhy. Charakter koruny bývá mnohdy nápadně patrovitý, neboť větve rostou víceméně přeslenitě a jsou vodorovné. Na kmenech některých zástupců (vlnovec – \"Ceiba\", \"Pachira\" aj.) bývají tlusté kuželovité trny. U některých druhů jsou kmeny lahvicovitě zduřelé a takové stromy tvoří často dominanty poloopadavých lesů a savan. V Africe a na Madagaskaru je to zejména baobab – \"Adansonia\", v tropické Americe \"Cavanillesia arborea\" a \"Pseudobombax\", v Austrálii baobab \"Adansonia gregorii\" a brachychiton \"Brachychiton rupestris\". Některé druhy slézovitých náležejí k nejmohutnějším stromům. Vlnovec (\"Ceiba\") rostoucí v jihoamerických pralesích dosahuje výšky až 70 metrů a má širokou deštníkovitou korunu. Další mohutné stromy pocházejí z rodů \"Catostemma\", \"Cavanillesia\" a \"Scleronema\" a dorůstají výšek okolo 50 metrů. Čeleď slézovité zahrnuje v současném pojetí přes 4200 druhů v asi 250 rodech. Největší rody jsou ibišek (\"Hibiscus\", asi 300 druhů), lejnice (\"Sterculia\"), dombeja (\"Dombeya\") (po 250), vlákeň (\"Sida\") a pavonie (\"Pavonia\") (po 200).", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Slézovité jsou rozšířeny po celém světě. V mírném pásu to jsou převážně byliny (s výjimkou lípy), v tropech převažují dřeviny. V původní květeně ČR se vyskytuje celkem 5 druhů slézu (\"Malva\"), 2 druhy lípy (\"Tilia\"), dále slézovec durynský (\"Lavatera thuringiaca\"), topolovka bledá (\"Alcea biennis\") a proskurník lékařský (\"Althaea officinalis\"). V Evropě se (zejména ve Středomoří) mimo četných dalších druhů již zmíněných rodů vyskytují 3 druhy ibišku (\"Hibiscus\"), 3 druhy slézovky (\"Malope\"), \"Kosteletzkya pentacarpos\", \"Malvella sherardiana\" a \"Kitaibela vitifolia\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy slézovitých jsou rozličných forem a mohou být opylovány hmyzem (včelami, vosami, mravenci, mouchami, motýli aj.), ptáky, netopýry i nelétavými savci. Většinou jsou cizosprašné. Nektar se nejčastěji tvoří na vnitřní straně srostlých kališních lístků. U některých rodů (např. \"Helicteres\") se tvoří srůstem tyčinek a čnělky tzv. androgynofor, protáhlá struktura vystavující prašníky i blizny v určité vzdálenosti od okvětí. Páchnoucí květy lejnice (\"Sterculia\") jsou opylovány mouchami. Způsoby šíření semen jsou rovněž velmi variabilní. Drobná semena z tobolek jsou nejčastěji šířena vzduchem nebo vodou, často jsou křídlatá nebo s dlouhými chlupy. Semena z měchýřků (např. lejnice – \"Sterculia\") mají často nápadné barvy a lákají ptáky. Semena z rozpadavého schizokarpu se šíří sama nebo se přichycují na srst zvířat. Lusky baobabů mají jedlou dužninu a jsou vyhledávána velkými savci. Oříšky lípy se šíří větrem pomocí křídla podepírajícího květenství. Semena z dužnatých plodů, obklopená míškem, jsou šířena savci a ptáky. Semena balsovníku (\"Ochroma pyramidale\") jsou stimulována ke klíčení ohněm.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V rámci řádu slézotvaré (\"Malvales\") došlo s nástupem molekulární systematiky k dosti značným změnám. Tradiční rozlišovací znaky vymezující čeledi slézovité (\"Malvaceae\"), lipovité (\"Tiliaceae\"), cejbovité (\"Bombacaceae\") a lejnicovité (\"Sterculiaceae\") se ukázaly jako nahodilé a nestabilní. Bylo také zjištěno, že některé z těchto čeledí nejsou monofyletické skupiny. Např. srůst nitek prašníků se v evoluci řádu objevil v několika případech a nezávisle. Na základě zmíněných poznatků byla čeleď slézovité pojata široce a ostatní 3 čeledi do ní byly vřazeny. V současné taxonomii je čeleď slézovité rozdělována do 9 podčeledí, ne všechny však lze jasně vymezit morfologickými znaky:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jihoamerický strom \"Cavanillesia platanifolia\" má ještě lehčí dřevo než je známá balsa z balzovníku jihoamerického (\"Ochroma lagopus\"). Oba druhy jsou pionýrské dřeviny obsazující světliny v pralese a vyznačují se velmi rychlým růstem. Tobolky některých druhů \"Pachira\" a \"Gyranthera\" dorůstají délky až 30 cm. Květy \"Chiranthodendron\" mají velmi neobvyklý vzhled a pro nápadné červené prstovitě uspořádané tyčinky se jim říká 'opičí tlapky'. Jsou opylovány ptáky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Slézovité poskytují mnohostranný užitek. Jsou zdrojem dřeva, vláken, ovoce, pochutin, léčiv a slizů a některé se pěstují jako venkovní nebo pokojové okrasné rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Potraviny.", "content": "Pověstné kontroverzní ovoce, durian cibetkový (\"Durio zibethinus\"), pochází z jihovýchodní Asie. Dužnina plodů afrického baobabu prstnatého (\"Adansonia digitata\") je jedlá, ze semen se připravuje olej. Pražená i syrová semena některých druhů rodu \"Pachira\" jsou v tropické Americe vyhledávanou potravou. Jedlá semena mají i některé druhy lejnice, zejména \"Sterculia apetala\". Plody různých jihoamerických druhů rodu \"Patinoa\", \"Matisia\" a \"Quararibea\" mají jedlou a chutnou dužninu. Nejvýznamnější je \"Matisia cordata\", která je místy i pěstována a její plody jsou tradičně prodávány na jihoamerických trzích. Ibiškovec jedlý neboli okra (\"Abelmoschus esculentus\") je pěstován jako zelenina již po tisíce let. K jídlu se používají nezralé tobolky. Nejvýznamnější pochutinou ze slézovitých je bezesporu kakao, získávané z plodů kakaovníku pravého (\"Theobroma cacao\"). Pochází z tropické Ameriky, kde jej domorodci využívali dávno před příchodem Evropanů. Mezi známé pochutiny patří také různé druhy koly, zejména kolovník lesklý (\"Cola nitida\") a kolovník zašpičatělý (\"Cola acuminata\"), pocházející z Afriky. Semena, tzv. kolové ořechy, obsahují kofein aj. účinné látky a jsou používány jako povzbuzující prostředek a k výrobě známé coca-coly. Do směsí zejména tzv. ovocných čajů se často přidávají nakyslé a silně barvící dužnaté kalichy afrického ibišku súdánského (\"Hibiscus sabdariffa\").", "section_level": 2}, {"title": "Technické rostliny.", "content": "Komerčně využívané dřevo poskytují zejména rody \"Catostemma\", \"Ceiba\" a \"Scleronema\", místně je však využíváno dřevo mnoha jiných druhů. Široké využití má také velmi lehké dřevo balsy (\"Ochroma lagopus\"), pocházející z tropické Ameriky. Byliny i dřeviny z čeledi slézovitých poskytují celou paletu různých typů vláken, získávaných z plodů, bylinných stonků nebo z lýka. Za nejvýznamnější rostlinné vlákno lze považovat bavlnu, získávanou z tobolek různých druhů bavlníku (\"Gossypium\"). Další významné vlákno je kapok, získávané z plodů tropických stromů \"Bombax malabaricum\", \"Ceiba pentandra\" a \"Chorisia speciosa\". Ze stonkových vláken má největší význam juta, pocházející z jutovníku (\"Corchorus\"). Obdobná vlákna poskytují i různé druhy mračňáku (\"Abutilon\"), \"Ambroma augusta\", ibišek kenaf (\"Hibiscus cannabinus\"), \"Malachra capitata\", \"Sida rhombifolia\", \"Urena lobata\", rostliny z rodů \"Helicteres\" a \"Guazuma\" aj. Vlákna z lýka se získávají především z \"Thespesia populnea\", \"Triumfetta rhomboidea\" a \"Pavonia urens\". Silice ze semen asijského ibiškovce jedlého (\"Abelmoschus moschatus\") neboli okry je používána v parfumerii, kosmetice a k aromatizování potravin.", "section_level": 2}, {"title": "Léčiva.", "content": "Zdužnatělé kalichy afrického ibišku súdánského (\"Hibiscus sabdariffa\") jsou používány jako močopudný prostředek a k rozrušování močových kamenů. Semena asijské lejnice \"Sterculia lychnophora\" obsahují hodně slizů a jsou oficiální drogou používanou proti průjmu, úplavici a při některých pohlavních chorobách. Odvar z kůry \"Guazuma ulmifolia\" je v tropické Americe používán proti úplavici, malárii, elefantiáze aj. nemocem. Květy \"Quararibea funebris\" ostré chuti míchají jihoameričtí indiáni s čokoládou a dalšími přísadami a používají k léčebným a rituálním účelům. Tento druh je také farmaceuticky studován, neboť byly prokázány protirakovinné účinky. Sliz z africké lejnice \"Sterculia tragacantha\" a indické \"S. urens\" je znám jako 'tragant' a je používán při výrobě potravin a farmaceutických přípravků. Některé druhy rodu \"Patinoa\" jsou v Jižní Americe zdrojem jedu pro lov ryb.", "section_level": 2}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "Jako okrasné dřeviny jsou u nás pěstovány některé lípy (mimo našich domácích druhů zejména lípa stříbrná – \"Tilia tomentosa\") a různé kultivary ibišku syrského (\"Hibiscus syriacus\"). Ibišek čínský (\"Hibiscus rosa-sinensis\") je oblíbená pokojová rostlina, stejně jako lípěnka africká (\"Sparmannia africana\"), pěstuje se i \"Pachira aquatica\". Ve sklenících botanických zahrad se lze setkat s bizarně kvetoucím ibiškem dřípeným (\"Hibiscus schizopetalus\"). Mezi nejčastěji pěstované zahradní slézovité rostliny patří topolovka růžová (\"Alcea rosea\"), sléz maurský (\"Malva mauritiana\"), slézovka trojklaná (\"Malope trifida\"), ibišek trojdílný (\"Hibiscus trionum\") a slézovec tříměsíční (\"Lavatera trimestris\"). V tropech se jako okrasné rostliny pěstuje celá řada druhů, zejména z rodů flanelovník (\"Fremontodendron\"), dombeja (\"Dombeya\"), grevie (\"Grewia\"), \"Firmiana\", vlnovec (\"Ceiba\"), ibišek (\"Hibiscus\"), pavonie (\"Pavonia\"), ibiškovec (\"Malvaviscus\") a thespesie (\"Thespesia\"). Velkými růžovými kulovitými květenstvími vyniká dombeja \"Dombeya wallichii\", pocházející z Madagaskaru.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Abelmoschus\", \"Abroma\", \"Abutilon\", \"Acaulimalva\", \"Acropogon\", \"Adansonia\", \"Aguiaria\", \"Akrosida\", \"Alcea\", \"Allosidastrum\", \"Allowissadula\", \"Althaea\", \"Ancistrocarpus\", \"Andeimalva\", \"Andringitra\", \"Androcalva\", \"Anisodontea\", \"Anoda\", \"Anotea\", \"Apeiba\", \"Asterotrichion\", \"Astiria\", \"Ayenia\", \"Bakeridesia\", \"Bastardiastrum\", \"Bastardiopsis\", \"Batesimalva\", \"Bernoullia\", \"Berrya\", \"Billieturnera\", \"Bombax\", \"Bordasia\", \"Boschia\", \"Brachychiton\", \"Briquetia\", \"Brownlowia\", \"Burretiodendron\", \"Byttneria\", \"Callianthe\", \"Callirhoe\", \"Calyculogygas\", \"Calyptraemalva\", \"Camptostemon\", \"Catostemma\", \"Cavanillesia\", \"Ceiba\", \"Cenocentrum\", \"Cephalohibiscus\", \"Cheirolaena\", \"Chiranthodendron\", \"Chorisia\", \"Christiana\", \"Cienfuegosia\", \"Clappertonia\", \"Coelostegia\", \"Cola\", \"Colona\", \"Commersonia\", \"Corchoropsis\", \"Corchorus\", \"Corynabutilon\", \"Craigia\", \"Cristaria\", \"Cullenia\", \"Decaschistia\", \"Dendrosida\", \"Desplatsia\", \"Dicarpidium\", \"Dicellostyles\", \"Diplodiscus\", \"Dirhamphis\", \"Dombeya\", \"Duboscia\", \"Durio\", \"Eleutherostylis\", \"Entelea\", \"Eremalche\", \"Erinocarpus\", \"Eriolaena\", \"Eriotheca\", \"Firmiana\", \"Franciscodendron\", \"Fremontodendron\", \"Fryxellia\", \"Fuertesimalva\", \"Gaya\", \"Glossostemon\", \"Glyphaea\", \"Goethalsia\", \"Gossypioides\", \"Gossypium\", \"Grewia\", \"Guazuma\", \"Guichenotia\", \"Gynatrix\", \"Gyranthera\", \"Hampea\", \"Hannafordia\", \"Harmsia\", \"Helicteres\", \"Helicteropsis\", \"Heliocarpus\", \"Helmiopsiella\", \"Helmiopsis\", \"Herissantia\", \"Heritiera\", \"Hermannia\", \"Herrania\", \"Hibiscadelphus\", \"Hibiscus\", \"Hildegardia\", \"Hochreutinera\", \"Hoheria\", \"Horsfordia\", \"Howittia\", \"Huberodendron\", \"Humbertiella\", \"Hydrogaster\", \"Iliamna\", \"Indagator\", \"Jarandersonia\", \"Julostylis\", \"Jumelleanthus\", \"Kearnemalvastrum\", \"Keraudrenia\", \"Kitaibelia\", \"Kleinhovia\", \"Kokia\", \"Kosteletzkya\", \"Kostermansia\", \"Krapovickasia\", \"Kydia\", \"Lagunaria\", \"Lasiopetalum\", \"Lawrencia\", \"Lebronnecia\", \"Lecanophora\", \"Leptonychia\", \"Luehea\", \"Lueheopsis\", \"Lysiosepalum\", \"Macrostelia\", \"Malachra\", \"Malacothamnus\", \"Malope\", \"Malva\" (včetně \"Lavatera\"), \"Malvalthea\", \"Malvastrum\", \"Malvaviscus\", \"Malvella\", \"Mansonia\", \"Matisia\", \"Maxwellia\", \"Megatritheca\", \"Megistostegium\", \"Melhania\", \"Melochia\", \"Meximalva\", \"Microcos\", \"Modiola\", \"Modiolastrum\", \"Mollia\", \"Monteiroa\", \"Mortoniodendron\", \"Napaea\", \"Nayariophyton\", \"Neesia\", \"Neobaclea\", \"Neobrittonia\", \"Neobuchia\", \"Neoregnellia\", \"Nesogordonia\", \"Nototriche\", \"Ochroma\", \"Octolobus\", \"Pachira\" (včetně \"Bombacopsis\"), \"Palaua\", \"Papuodendron\", \"Paradombeya\", \"Paramelhania\", \"Patinoa\", \"Pavonia\" (včetně \"Goethea\"), \"Peltaea\", \"Pentace\", \"Pentapetes\", \"Pentaplaris\", \"Periptera\", \"Perrierophytum\", \"Phragmocarpidium\", \"Phragmotheca\", \"Phymosia\", \"Physodium\", \"Pimia\", \"Pityranthe\", \"Plagianthus\", \"Pseudabutilon\", \"Pseudobombax\", \"Pseudocorchorus\", \"Pterocymbium\", \"Pterospermum\", \"Pterygota\", \"Quararibea\", \"Radyera\", \"Rayleya\", \"Reevesia\", \"Rhynchosida\", \"Robinsonella\", \"Roifia\", \"Rojasimalva\", \"Ruizia\", \"Rulingia\", \"Scaphium\", \"Scaphopetalum\", \"Schoutenia\", \"Scleronema\", \"Senra\", \"Septotheca\", \"Seringia\", \"Sida\", \"Sidalcea\", \"Sidasodes\", \"Sidastrum\", \"Sparrmannia\", \"Sphaeralcea\", \"Spirabutilon\", \"Spirotheca\", \"Sterculia\", \"Talipariti\", \"Tarasa\", \"Tetralix\", \"Tetrasida\", \"Theobroma\", \"Thepparatia\", \"Thespesia\", \"Thomasia\", \"Tilia\", \"Trichospermum\", \"Triplochiton\", \"Triumfetta\", \"Trochetia\", \"Trochetiopsis\", \"Uladendron\", \"Ungeria\", \"Urena\", \"Urocarpidium\", \"Vasivaea\", \"Veeresia\", \"Waltheria\", \"Wercklea\", \"Wissadula\", \"Woodianthus\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Slézovité (\"Malvaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu slézotvaré (\"Malvales\"). Vyskytuje se po celém světě a zahrnuje byliny i dřeviny. Obvykle mají nápadné pravidelné květy. Slézovité mají všestranný užitek, poskytují potraviny, vlákna, léčiva, dřevo, slizy ap. V současném botanickém systému jsou součástí slézovitých i dřívější čeledi lipovité, lejnicovité a cejbovité.", "tgt_summary": "Malvaceae, or the mallows, is a family of flowering plants estimated to contain 244 genera with 4225 known species. Well-known members of economic importance include okra, cotton, cacao and durian. There are also some genera containing familiar ornamentals, such as \"Alcea\" (hollyhock), \"Malva\" (mallow) and \"Lavatera\" (tree mallow), as well as \"Tilia\" (lime or linden tree). The largest genera in terms of number of species include \"Hibiscus\" (300 species), \"Sterculia\" (250 species), \"Dombeya\" (250 species), \"Pavonia\" (200 species) and \"Sida\" (200 species).", "id": 460848} {"src_title": "Ole von Beust", "tgt_title": "Ole von Beust", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ole von Beust je nejmladší ze tří synů Achima-Helge von Beust a Hanny von Beust. Rodiče museli v době Třetí říše z Německa uprchnout, neboť jeho matka měla židovské předky. Jeho otec byl prvním zemským předsedou Mladé unie (\"Junge Union\") v Hamburku. Beust užívá namísto svých původních rodných jmen Carl-Friedrich Arp pouze jméno Ole. Jedná se původně o přezdívku „\"Ole Pupp\"“ (což v dolnoněmčině znamená \"stará panenka\"), kterou pro něj v dětství používala jeho babička. Z této přezdívky si Beust nechal v dospělosti úředně přidělit další jméno, které používá. Ole von Beust odmaturoval v roce 1973 na hamburském waldorfském gymnáziu. V roce 1975 začal studovat právní vědy, které završil státními právními zkouškami v letech 1980 a 1983 a stal se právníkem. V srpnu 2003 Ole von Beust nejprve odvolal státního radu Waltera Wellinghausena kvůli služebnímu provinění a následně také senátora vnitra a druhého starostu Ronalda Schilla kvůli údajnému pokusu o vydírání. Podle Beusta chtěl Schill zabránit propuštění Wellinghausena výhrůžkou, že oznámí, že Beust má poměr s Rogerem Kuschem, který byl krátce před tím jmenován senátorem spravedlnosti. Beust tím prý slučuje politiku se svým soukromým životem. Beust a Kusch toto nařčení odmítli s tím, že jsou ve skutečnosti přátelé ze studií a že Beust pronajímá Kuschovi byt. O něco později Roger Kusch veřejně přiznal svou homosexualitu. O citové orientaci von Beusta veřejně promluvil jeho otec v rozhovoru pro časopis Welt am Sonntag 31. srpna 2003. Ole von Beust sám se k záležitosti vyjádřil v tom smyslu, že ze zpětného pohledu v tom vidí i pozitivní aspekty a že vše podstatné již řekl jeho otec.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Beust vstoupil do CDU už ve svých 16 letech (1971) a roku 1973 se stal asistentem CDU v hamburském městském sněmu. V letech 1977-1983 byl zemským předsedou Junge Union. Od roku 1978 je Beust členem hamburského městského sněmu. Od roku 1992 je členem zemského předsednictva hamburské CDU, od roku 1998 také členem spolkového předsednictva CDU. Beust se stal v roce 1993 předsedou frakce CDU v městském sněmu a roku 1997 hlavním kandidátem CDU ve volbách, které i přes nárůst hlasů pro CDU (30,7%) nevedly k politické změně v Hamburku. Ale ani dosavadní koalice SPD (36,2 %) a menší Statt-Partei (3,5 %) nemohla dále vládnout, neboť Statt-Partei nepřesáhla hranici 5 % hlasů. Při volbách v roce 2001 sice utrpěla CDU za Beustova vedení ztrátu hlasů a dosáhla jen 26,2 %, zatímco SPD s 36,5 % zůstala nejsilnější stranou. Přesto mohl Beust vytvořit kolici s Partei Rechtsstaatlicher Offensive (19,4 %) a FDP (5,1 %). Dne 31. října 2001 byl Ole von Beust zvolen starostou Hamburku. Von Beust se stal po Kurtu Sievekingovi teprve druhým členem CDU na tomto postu. Jako svého zástupce si zvolil Ronalda Schilla (předseda PRO). Dne 9. prosince 2003 von Beust rozpustil vládnoucí koalici s FDP a PRO, neboť koalice po odstoupení Schilla a pěti dalších poslanců po srpnové aféře již neměla většinu. Zároveň vyhlásil nové volby na rok 2004. Volby do hamburského sněmu 29. února 2004 vyhrála CDU s 47,2 %, zatímco FDP a PRO nepřekročily hranici pěti procent a do městského sněmu se nedostaly. Ole von Beust obhájil post starosty. Ronald Schill po volební porážce opustil Německo a přestěhoval se do Brazílie. 1. dubna 2007 oznámil Ole von Beust, že v případě porážky proti svému vyzyvateli kandidátu SPD Michaelu Naumannovi ve volbách v roce 2008 odstoupí z politiky. Při volbách 24. února 2008 sice hamburská CDU ztratila asi 4,6 % hlasů, avšak s 42,6 % hlasů zůstala nejsilnější stranou v městském sněmu. Spolu se stranou Grün-Alternative Liste (9,6 %) vytvořila černo-zelenou koalici. Ole von Beust se stal starostou i pro třetí volební období (2008-2012), v srpnu 2010 ale z funkce odstoupil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ole von Beust, plným jménem \"Carl-Friedrich Arp Ole, svobodný pán von Beust\", (* 13. dubna 1955 Hamburg) je bývalý německý politik, člen CDU. Od 31. října 2001 do srpna 2010 zastával funkci starosty svobodného a hanzovního města Hamburk. Na období 1. listopadu 2007 až 31. října 2008 byl zvolen předsedou Spolkové rady. V období od 1. listopadu 2008 do 31. října 2009 byl Ole von Beust prvním místopředsedou Spolkové rady.", "tgt_summary": "Carl-Friedrich Arp Ole Freiherr von Beust, generally called Ole von Beust (born 13 April 1955), was a German politician who was First Mayor of Hamburg from 31 October 2001 to 25 August 2010, serving as President of the Bundesrat from 1 November 2007 on for one year. He was succeeded as mayor by Christoph Ahlhaus.", "id": 1477449} {"src_title": "Oskar Lafontaine", "tgt_title": "Oskar Lafontaine", "src_document": [{"title": "Původ a vzdělání.", "content": "Lafontaine se narodil ve městě Saarlouis do rodiny řemeslníků. Jeho otec Hans byl pekař, byl zabit jako voják na frontě druhé světové války. Oskar strávil své dětství s matkou Katharinou rozenou Fernerovou a svým dvojčetem Hansem v Dillingenu. Navštěvoval katolický episkopální ústav v Prümu a tam vystudoval veřejné gymnázium. V roce 1962 obdržel stipendium od nadace katolické církve a začal studovat fyziku na univerzitách v Bonnu a Sársku. Lafontaine absolvoval v roce 1969. Pracoval v dopravní společnosti VVS, od roku 1971 do odchodu v roce 1974 byl v jeho správní radě.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Politickou dráhu začal v Saarbrückenu, kde byl i starostou. Ve známost vešel jako kritik plánu kancléře Helmuta Schmidta na rozmístění raket Pershing II v Německu. Od roku 1985 do roku 1998 působil jako předseda zemské vlády v Sársku. V této pozici se snažil pomocí dotací udržet v chodu největší průmyslové podniky, tj. ocelárny a uhelné doly. V letech 1992 až 1993 byl předsedou Spolkové rady.", "section_level": 1}, {"title": "Kandidát kancléřství a terč pokusu o atentát.", "content": "V roce 1990 se Lafontaine stal volebním lídrem SPD ve spolkových volbách. Ty se konaly pouhé dva měsíce po sjednocení Německa v době, kdy měla úřadující vláda Helmuta Kohla téměř neotřesitelné postavení. Ačkoli volby prohrál, dokázal zajistit SPD nárůst počtu mandátů na 46. Během kampaně ho psychicky vyšinutá žena napadla po jeho vystoupení v Kolíně nad Rýnem. Sekla ho do krční tepny. Následkem zranění byl několik dní v kritickém stavu.", "section_level": 2}, {"title": "Politický návrat.", "content": "V roce 1995 byl na mannheimském sněmu SPD nečekaně zvolen nástupcem Rudolfa Scharpingga do funkce předsedy strany. Odmítl systém bipartijní spolupráce mezi CDU a SPD. Tvrdil, že spoluprací s Kohlem by jen odložil jeho nevyhnutelný odchod. SPD díky této strategii dosáhla nečekaně jasného vítězství ve volbách v roce 1998 a v září byl jmenován ministrem financí v první vládě Gerharda Schrödera.", "section_level": 2}, {"title": "Ministr financí.", "content": "Během svého krátkého působení ve funkci ministra financí se stal strašákem pro britské euroskeptiky. Navrhoval totiž mimo jiné okamžitou harmonizaci daňového systému v Evropské unii, což by mělo za následek zvýšení britských daně. V roce 1998 ho britský deník \"The Sun\" označil za nejnebezpečnějšího muže v Evropě. Později nicméně Lafontaine vyzval k zrušení eura. 11. března 1999 Lafontaine odstoupil ze všech funkcí s tím, že \"nedostatečná spolupráce\" v kabinetu se stala neúnosnou. Až do vzniku Die Linke pak pravidelně útočil na Schröderovu vládu v bulvárním deníku \"Bild\".", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z SPD a vznik Levice.", "content": "24. května 2005 Lafontaine opustil SPD. Po dvou týdnech spekulací oznámil, že bude hlavním lídrem strany Die Linke (\"Levice\"), která vznikala z koalice západoněmecké Strany práce a sociální spravedlnosti a Levicové strany.PDS, která byla nástupcem komunistické Jednotné socialistické strany (SED), která vládla před sjednocením Německa ve Východním Německu. Lafontaine se stal členem WASG a stal se jejím volebním lídrem pro spolkové volby v roce 2005 v Severním Porýní-Vestfálsku. Pokoušel se také neúspěšně o zvolení v místních volbách v Saarbrückenu. Lafontaine nicméně dovedl Die Linke k nejlepšímu výsledku v západoněmeckých spolkových zemích. V roce 2007, kdy se Die Linke přerodila z koalice na regulérní stranu, stal se jejím předsedou společně s Lotharem Biskym. V květnu 2009 prohlásil, že \"finanční kapitalismus selhal. Potřebujeme demokratizovat ekonomiku. Pracující musí mít daleko větší slovo ve svých podnicích, než tomu bylo doposud.\"", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Lafontaine byl čtyřikrát ženatý a má dva syny od své druhé a třetí manželky. V listopadu 2011, Lafontaine oficiálně představil političku Sahru Wagenknechtovou, která je o 26 let mladší, jako svou novou přítelkyní. Od 22. prosince 2014 jsou manželé. Je nepraktikující katolík.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Lafontainův článek v časopisu \"Der Spiegel \"o Erichu Honeckerovi, státním a stranickém lídru komunistického Východního Německa, který pocházel stejně jako Lafontaine ze Sárska, byl mnoha oponenty označen jako nekritický. Lafontaine žije ve vilovém domě, široce známém jako \"palác sociální spravedlnosti\" (\"Palast der sozialen Gerechtigkeit\"). Když se ho ptali, zda to není v konfliktu s jeho socialistickým smýšlením, Lafontaine odpověděl, že levicoví politici nemusejí být chudí, ale mají bojovat proti chudobě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oskar Lafontaine (; * 16. září 1943) je německý politik. V letech 1998 až 1999 byl spolkovým ministrem financí. Před tím byl od roku 1985 až do roku 1998 předsedou zemské vlády v Sársku. V letech 1995 až 1999 byl předsedou Sociálnědemokratické strany (SPD). ", "tgt_summary": "Oskar Lafontaine (; born 16 September 1943) is a German politician. He served as Minister-President of the state of Saarland from 1985 to 1998, and was federal leader of the Social Democratic Party (SPD) from 1995 to 1999. He was the lead candidate for the SPD in the 1990 German federal election, but lost by a wide margin. He served as Minister of Finance under Chancellor Gerhard Schröder after the SPD's victory in the 1998 federal election, but resigned from both the ministry and Bundestag less than six months later, positioning himself as a popular opponent of Schröder's policies in the tabloid press. ", "id": 2211445} {"src_title": "Onkologie", "tgt_title": "Oncology", "src_document": [{"title": "Obory onkologie.", "content": "V souvislosti se zákonem č. 95/2004 Sb. \"O podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta\" se mohou lékaři specializovat ve čtyřech atestačních oborech zabývajících se terapií nádorových onemocnění :", "section_level": 1}, {"title": "Klinická onkologie.", "content": "Cílem specializačního vzdělávání v oboru klinická onkologie je získání specializované způsobilosti osvojením potřebných teoretických znalostí a praktických dovedností v oblasti prevence, diagnostiky, terapie a komplexní podpůrné léčby u nemocných s nádorovým onemocněním umožňujících samostatnou činnost v ambulantní i nemocniční sféře. Specialista v oboru klinická onkologie musí být schopen integrace používaných léčebných modalit a plnit roli vedoucího týmu pro diagnostiku a léčbu nádorových onemocnění. Lékař připravující se na atestaci v oboru klinická onkologie absolvuje nejdříve společný interní základ trvající minimálně 24 měsíců. Poté následuje vlastní praxe v oboru trvající minimálně 36 měsíců – z ní musí uchazeč alespoň 12 měsíců absolvovat na akreditovaném onkologickém pracovišti. Během praxe v oboru musí uchazeč absolvovat minimálně 2 týdny na dětské onkologii, 1 měsíc na hematoonkologickém pracovišti, 3 měsíce na radioterapeutickém pracovišti, 2 měsíce na gynekologickém pracovišti a 1 měsíc na urologickém pracovišti. Doporučena je i praxe 1 měsíc na ORL a jeden měsíc na pracovišti klinické farmakologie.", "section_level": 2}, {"title": "Radiační onkologie.", "content": "Cílem specializačního vzdělávání v oboru radiační onkologie je získání specializované způsobilosti osvojením potřebných teoretických znalostí a praktických dovedností v oblasti prevence, diagnostiky, terapie a podpůrné léčby u nemocných s nádorovým onemocněním. Radiační onkologie je obor klinické medicíny, který se zaměřuje na teorii a praxi léčebné aplikace ionizujícího záření. Vychází z vědeckých poznatků radiobiologie, radiofyziky a radiační techniky, které aplikuje u řady chorobných stavů, především však u zhoubných nádorů. Hlavní náplní oboru je léčba zhoubných nádorů a některých nenádorových onemocnění především s využitím ionizujícího i neionizujícího záření. Provádí se jako léčba samostatná nebo v kombinaci s jinými léčebnými modalitami, zejména léčbou cytotoxickými látkami,léčbou hormonální, biologickou a podpůrnou. Lékař po absolvování specializačního vzdělávání v radiační onkologii by měl být připraven k praktické aplikaci jednotlivých modalit specifické onkologické léčby, především však ke stanovení léčebné strategie a taktiky jako rovnocenný partner v multidisciplinárním týmu odborníků. Rovněž by měl mít teoretické a praktické předpoklady pro vedoucí funkci a pro předávání znalostí a zkušeností ve formě výuky. Musí být též seznámen se základními principy klinického výzkumu. Lékař připravující se na atestaci v oboru klinická onkologie absolvuje nejdříve společný interní základ trvající minimálně 24 měsíců. Poté následuje vlastní praxe v oboru trvající minimálně 48 měsíců – z ní musí uchazeč alespoň 12 měsíců absolvovat na akreditovaném onkologickém pracovišti. Během praxe v oboru musí uchazeč absolvovat minimálně 12 měsíců na pracovišti aplikující chemoterapii, hormonální terapii i biologickou terapii a 36 měsíců na pracovišti aplikujícím ionizující záření – z toho nejméně 6 měsíců na brachyterapii a 6 měsíců na pracovišti s lineárním urychlovačem.", "section_level": 2}, {"title": "Hematologie a transfúzní lékařství.", "content": "Cílem specializačního vzdělávání v oboru hematologie a transfúzní lékařství je získání teoretických znalostí a praktických dovedností v laboratorní i klinické hematologii a hematoonkologii a v transfúzním lékařství v rozsahu, který umožní výkon samostatné činnosti. Lékař připravující se na atestaci v oboru hematologie a transfúzní lékařství absolvuje nejdříve společný interní základ trvající minimálně 24 měsíců. Poté následuje vlastní praxe v oboru trvající minimálně 36 měsíců. Během praxe v oboru musí uchazeč absolvovat alespoň 3–6 měsíců na akreditovaném hematologickém pracovišti, alespoň 3–6 měsíců na akreditovaném pracovišti transfúzní služby, alespoň 3 měsíce v hematologické laboratoři, alespoň 3 měsíce v transfúzní laboratoři a 1 měsíc na oddělení ARO.", "section_level": 2}, {"title": "Dětská onkologie a hematoonkologie.", "content": "Cílem specializačního vzdělávání v oboru dětská onkologie a hematoonkologie je získat znalosti a dovednosti v diagnostice a léčbě dětí s krevními nemocemi a zhoubnými nádory v nemocniční i ambulantní praxi. Absolvent studia musí rovněž získat základní znalosti o teoretických základech a výzkumu těchto onemocnění a o praktickém provádění laboratorních metod, musí umět interpretovat výsledky laboratorních vyšetření. Absolvent studia musí dále rozumět principům klinických studií a znát jejich praktické provádění. Nedílnou součástí studia je pochopení etických problémů spojených s výzkumem a klinickou praxí. Lékař připravující se na atestaci v oboru dětská onkologie a hematoonkologie musí nejprve absolvovat praxi odpovídající oboru dětské lékařství a poté ještě minimálně rok praxe v oboru.", "section_level": 2}, {"title": "Preventivní onkologie.", "content": "Preventivní onkologie se nově vyčleňuje jako samostatný obor onkologie. V souvislosti se zákonem č. 95/2004 Sb., \"o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta\", nejde o atestační obor. První preventivní ambulance vznikla v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Mezinárodními organizacemi jsou \"International Society of Preventive Oncology\" (ISPO) a \"American Society of Preventive Oncology\" (ASPO).", "section_level": 2}, {"title": "Další obory pečující o onkologické pacienty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Chirurgické obory.", "content": "Onkologie je obor vnitřního lékařství, proto neprovádí chirurgické výkony. Operační řešení nádorů provádějí – obvykle z indikace onkologa – lékaři chirurgických oborů zabývajících se příslušnou částí těla:", "section_level": 3}, {"title": "Paliativní péče.", "content": "Lékaři z tohoto oboru poskytují podporu a péči především těm pacientů, jejichž naděje na uzdravení je minimální. Cílem je udržet co nejvyšší kvalitu života nemocného. Péče tedy spočívá především v účinném tišení bolesti, zajištění dostatečné výživy, řešení omezujících komplikací (např. při prorůstání neoperovatelného nádoru střevem přinese nemocnému úlevu stent) a v neposlední řadě i v zajištění psychické podpory a psychoterapie a u religiózněji laděných nemocných i pastorační péče.", "section_level": 3}, {"title": "Dermatologie.", "content": "Dermatologie pečuje o kůži a zabývá se kožními chorobami. Již tradičně proto dermatologové léčí i kožní nádory, z nichž nejvýznamnější nádorem je maligní melanom. Toto oddělení terapie maligního melanomu od terapie ostatních nádorů vede bohužel k tomu, že v učebnicích onkologie často melanom nebývá uveden. Přitom podle statistik ÚZISu jde o vůbec nejčastější nádorové onemocnění v ČR.", "section_level": 3}, {"title": "Onkologie ve světě.", "content": "Ve Velké Británii a některých dalších státech se onkologové dělí na dvě skupiny – kliničtí onkologové a \"'interní onkologové\". Hlavní rozdíl mezi těmito obory spočívá v tom, že kliničtí onkologové provádějí radioterapii, zatímco interní onkologové nikoli. Na druhou stranu v USA jsou pojmy klinický a interní onkolog zaměnitelné.", "section_level": 3}, {"title": "Etické problémy onkologie.", "content": "V onkologické praxi se často objevují etické otázky a dilemata. Např.:", "section_level": 2}, {"title": "Onkologický vývoj a výzkum.", "content": "Rozsáhlý výzkum se provádí na všech polích působnosti onkologie, počínaje biologií rakovinné buňky přes chemoterapeutický režim, vhodnou paliativní péči a mírnění bolesti. Díky tomu se obor onkologie neustále vyvíjí. Klinické zkoušky často podstupují pacienti mnoha různých nemocnic z jednoho kraje. Ve Velké Británii tyto testy organizují centra pro výzkum rakoviny: Cancer Research UK (CRUK), Medical Research Council (MRC), Evropská organizace pro výzkum a léčbu rakoviny (EORTC) nebo National Cancer Research Network (NCRN)", "section_level": 1}], "src_summary": "Onkologie (z řeckých slov \"ογκος\" tumor, zduření a \"λόγος\" věda) je obor vnitřního lékařství, který se zabývá prevencí, diagnostikou a nechirurgickou léčbou nádorových onemocnění. Tento článek je o lékařském oboru onkologie.", "tgt_summary": "Oncology is a branch of medicine that deals with the prevention, diagnosis, and treatment of cancer. A medical professional who practices oncology is an \"oncologist\". The name's etymological origin is the Greek word ὄγκος (\"óngkos\"), meaning 1. \"burden, volume, mass\" and 2. \"barb\", and the Greek word λόγος (\"logos\"), meaning \"study\". ", "id": 35358} {"src_title": "Plutonium", "tgt_title": "Plutonium", "src_document": [{"title": "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Plutonium je radioaktivní kovový prvek stříbřitě bílé barvy, která se působením vzdušného kyslíku mění na šedavou. Čisté plutonium je podobně jako uran ve formě hoblin a pilin samozápalné, proto jeho zpracování vyžaduje extrémní opatrnost. Ve sloučeninách se vyskytuje v mocenství od Pu po Pu, přičemž stálejší jsou sloučeniny s nižší valencí. Soli plutonia vykazují v roztoku rozdílné zabarvení podle mocenství plutoniového iontu. Nejběžnější oxidační číslo plutonia je +IV a v tomto oxidační stupni vytváří plutonium amfoterní oxid plutoničitý PuO. To znamená, že tento oxid se v roztocích kyselin rozpouští za vzniku plutoničitých solí a v zásadách za vzniku komplexního aniontu a vytváří plutoničitany. Plutoničité soli nejsou v roztocích úplně stabilní a částečně nebo úplně hydrolyzují, to je možno potlačit snížením pH (přidáním kyseliny) do roztoku. Čistý kov lze připravit redukcí fluoridu plutonia kovovým lithiem nebo baryem při teplotě kolem 1200 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Historie objevu.", "content": "Plutonium bylo poprvé připraveno roku 1940 dvěma vědeckými týmy bombardováním U neutrony. V jaderné laboratoři v Berkeley na kalifornské univerzitě ho připravili Edwin M. McMillan a Philip Abelson a v britské Cambridgi ohlásili jeho přípravu Norman Feather a Egon Bretscher. Příprava a izolace čistého kovu se uskutečnila 23. února 1941 v Berkeley bombardováním uranu jádry deuteria v cyklotronu. Jako autoři tohoto experimentu jsou označováni Glenn T. Seaborg, Edwin McMillan, J. W. Kennedy a A. C. Wahl. Vzhledem k probíhající druhé světové válce byly výsledky tohoto bádání udržovány v tajnosti, zvláště proto, že jedna ze dvou atomových bomb svržených USA na Japonsko byla vyrobena právě z plutonia.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a izotopy.", "content": "Plutonium patří mezi uměle připravené prvky a v přírodě je možné se setkat jen se skutečně ultrastopovými množstvími v uranových rudách, kde mohou jednotlivé atomy vzniknout z U po záchytu neutronu a následných dvou rozpadech β. Mezi 20 známými izotopy plutonia existuje několik, které vykazují dostatečně velký poločas rozpadu, aby je bylo možno prakticky využít. Nejdelší poločas (asi 80 milionů let) má Pu, nejdůležitější izotop Pu se rozpadá s poločasem 24 110 let, Pu 6561 let, Pu 14,325 roků, Pu 375 000 let a Pu má poločas rozpadu 87,7 let; existuje však celá řada dalších izotopů:", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jaderné zbraně.", "content": "Plutonium je od 40. let 20. století nejvíce vyráběným umělým prvkem a to především proto, že izotop Pu je vhodný pro výrobu atomové bomby. Stejně jako v případě U dochází při nahromadění větších kvant čistého izotopu k nastartování řetězové štěpné reakce, kdy po rozpadu jednoho atomového jádra vznikají obvykle tři neutrony, které působí rozpady dalších okolních jader a rozpad se nekontrolovaně rozrůstá. Kritické množství čistého kovového plutonia Pu je přibližně 10,5 kg, s použitím neutronového odrážeče lze toto množství snížit až kolem 2,5 kg. Plutoniová jaderná puma má sílu výbuchu přibližně 20 kilotun TNT na každý kilogram rozštěpeného plutonia. Princip výroby Pu spočívá v reakci U s neutronem za vzniku U v jaderném reaktoru. Jádro U je značně nestabilní a rozpadem β rychle vzniká izotop neptunia Np, jež se opět rychle dalším β-rozpadem mění na Pu. Tento izotop plutonia se chová jako α zářič a relativně snadno se dále zpracovává. Při výrobě izotopu Pu se uran U bombarduje jádry deuteria: V případě, že jádro Pu zachytí další neutron, dojde k jeho přeměně na Pu. Tento izotop je z hlediska další manipulace a zpracování rizikový protože je β–zářičem a zároveň není vhodný pro výrobu atomové zbraně. Protože izotopy Pu a Pu lze jen velmi obtížně oddělovat, je při výrobě Pu z U v jaderném reaktoru nutno pečlivě volit dobu setrvání U v reaktoru. Při dlouhodobém ozařování sice roste množství Pu, ale současně narůstá i podíl nechtěného izotopu Pu. Na druhé straně je ekonomicky značně nákladné oddělovat izotopy plutonia od zbytku jaderného paliva z reaktoru a je proto otázkou komplikovaných výpočtů určit, v jakém stádiu výroby má být reakce přerušena a materiál chemicky přepracován na čisté plutonium. Další důležitou proměnnou veličinou je zde pochopitelně i procentuální vsázka U do jaderné reakce.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Plutonium je jako těžký kov extrémně toxický, v praxi lze však u něho těžko rozlišit škodlivé účinky způsobené radiací od škodlivých účinků chemických; je často pokládáno za jednu z nejtoxičtějších anorganických látek. Podle některých údajů můžou být už mikrogramová množství tohoto prvku smrtelně jedovatá pro člověka, pokud se dostanou do krevního oběhu. Jiné zdroje však považují údaje o extrémní toxicitě plutonia za nadhodnocené. J. Marhold cituje z prací, kde je uvedena dávka LD u psa i. v. 0,3 mg/kg. Toxikologie zná i mnohem prudší jedy. Za hlavní nebezpečí se považuje depozice v kostech. Radiačně nebezpečný je především izotop Pu, který jako β-zářič má daleko negativnější dopad na lidské zdraví než zbylé izotopy plutonia, zářiče α. Je pochopitelné, že mimořádné nebezpečí by hrozilo při nastartování řetězové štěpné reakce, kdy se plutonium stává zdrojem silného neutronového toku. K tomu však může dojít pouze při neopatrné manipulaci s většími objemy čistého plutonia; v počátcích výzkumu plutonia v laboratořích v Berkeley skutečně několikrát došlo k vysoké expozici pracovníků neutrony, konkrétně nehody při experimentech s kritickým množstvím, 21. srpna 1945 nehoda Harryho K. Daghliana Jr. (1921–1945) a 21. května 1946 nehoda Louise P. Slotina (1910–1946). Při těchto nehodách došlo k vysokému ozáření menšího počtu osob, H. K. Daghlian zemřel 26 dní po nehodě, L. P. Slotin po 9 dnech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plutonium (chemická značka Pu) je šestý člen z řady aktinoidů, druhý transuran, radioaktivní, řetězovou reakcí štěpitelný, toxický kovový prvek, připravovaný uměle bombardováním uranu v jaderných reaktorech, především pro výrobu atomových bomb. Je využitelné rovněž jako palivo pro jaderné reaktory a jako zdroj energie pro radioizotopový termoelektrický generátor.", "tgt_summary": "Plutonium is a radioactive chemical element with the symbol Pu and atomic number 94. It is an actinide metal of silvery-gray appearance that tarnishes when exposed to air, and forms a dull coating when oxidized. The element normally exhibits six allotropes and four oxidation states. It reacts with carbon, halogens, nitrogen, silicon, and hydrogen. When exposed to moist air, it forms oxides and hydrides that can expand the sample up to 70% in volume, which in turn flake off as a powder that is pyrophoric. It is radioactive and can accumulate in bones, which makes the handling of plutonium dangerous. ", "id": 1813836} {"src_title": "Poltergeist", "tgt_title": "Poltergeist", "src_document": [{"title": "Obvyklé projevy.", "content": "Popisované a zaznamenané projevy poltergeistu jsou velmi různorodé. V naprosté většině případů je projev poltergeistu údajně spojen se zvuky, které se bez zjevné příčiny ozývají v napadeném bytě nebo domě. Často jde o klepání, někdy i silné rány a bušení ozývající se z nejrůznějších míst v bytě. Značný počet uvedených jevů se podaří vysvětlit nějakým přirozeným způsobem, například rezonancí se sousedními objekty, podzemními odstřely v blízkosti budovy (např. stavba metra). Přesto však zůstává určité procento hlášení, které se beze zbytku vysvětlit nepodařilo. V menším počtu případů je pak projev poltergeistu spojen s fyzickým pohybem předmětů. Někdy údajně dochází k vlastnímu pohybu bez přímého svědectví osob – například majitelé bytu nacházejí po návratu z práce přesunutý nebo povalený nábytek, ve vedlejší místnosti je slyšet třeskot rozbitého skla a po příchodu do místnosti nalezne majitel bytu bez zjevné příčiny rozbitou vázu, lustr atp. Jsou však zaznamenaná i očitá svědectví nevysvětlitelných pohybů předmětů, kdy svědci oznamují samovolné pády předmětů z poliček nebo krbových říms, ale navíc i případy, kdy jakási neznámá síla vrhá věci po bytě, dochází k vytržení elektrického vedení a jiné. Zůstává pochopitelně otázkou, nakolik jsou zmíněná svědectví věrohodná. Typicky uváděné je vrhání různých předmětů - malých objektů neznámou silou v exteriéru i interiéru. V exteriéru často objekty létají za konkrétní osobou. Jsou popisovány případy, kdy v interiéru údajně padají od stropu nebo létají objekty, které se před začátkem jevu v místnosti nenacházely, takže je jev spojován s materializací, resp. postupnou dematerializací a materializací. Někdy je možné zjistit původ předmětu, jindy ne. Poměrně častá jsou i hlášení o anomálním chování elektrických spotřebičů. Údajně často dochází k nevysvětlitelným poruchám, které samy bez opravy mizí. Ze spotřebičů (např. žehlička) vycházejí plameny a následně přivolaný opravář nenalezne žádnou závadu. Dochází k rušení vysílání rozhlasových a televizních stanic či mobilů, někdy jsou automaticky volána existující i neexistující telefonní čísla. Poltergeist bývá také spojován s praskáním žárovek, akvárií, skel, někdy mají být údajně do skel \"vyříznuty\" otvory. Lidé, kteří případy poltergeista ohlašují, popisují, že neznámou silou usmrcená zvířata vypadají \"jakoby je vyndal z mikrovlnky\". Uvádí se, že tento jev má být příčinou ojedinělého i mnohočetného ožehnutí nebo vzplanutí předmětů - plastových hodin, židle s kovovou kostrou, divanu s kovovými péry, ručníků na kovovém věšáku, ale i ručníků a prádla srovnaných ve skříni (nejen na povrchu hromady), knih, dokonce i papírového kapesníku v ruce. Má docházet ke škvaření a tepelné deformaci plastových předmětů bez viditelného plamene. Poltergeist údajně přímo člověka obvykle nezraní. Existují ale i hlášení jevů, při kterých došlo k přímému fyzickému poškození zdraví člověka – úrazu. Má jít např. o škrábance, popáleniny a podlitiny na lidské kůži. Případy usmrcení, které by byly připisovány poltergeistovi, jsou vzácné.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a pokusy o vysvětlení.", "content": "Společným rysem všech hlášených výskytů poltergeistu je fakt, že jev se vyskytuje zcela spontánně a v žádném ze zaznamenaných případů údajně nikdy nebyl nalezen úmyslný původce jevu. Jsou tedy vyloučeny takové jevy jako prokletí nebo praktiky voodoo, pokud jsme ochotni jejich existenci připustit. Dalším obvyklým pojítkem velké většiny hlášených pozorování je skutečnost, že se v dané lokalitě vyskytuje člověk v pubertálním věku nebo psychicky nevyrovnaný. Proto jsou případy poltergeistu prakticky vždy spojovány přímo s určitou osobou a ne místem, ve kterém k nim dochází. Několikrát byl zaznamenán případ, kdy se postižená rodina přestěhovala do jiného města a projevy poltergeistu ji doprovázely i do nového domova. Naopak zmíněné projevy samovolně zmizely po uplynutí určité doby, která bývá spojována s dosažením dospělosti postižené osoby – média. V oblasti psychotroniky je proto nejčastěji akceptovaným vysvětlením poltergeistu existence dosud neznámé paranormální síly, která se uvolňuje ve spojení s bolestí, nespokojeností, nepřátelstvím a hněvem a navenek se projevuje výše popsanými úkazy. V období puberty je mladý člověk nejvíce náchylný k extrémním projevům a jeho duševní vývoj prochází velmi závažným obdobím. Proto je údajně jev poltergeistu často vázán na pubescenty a jejich psychické projevy v období dospívání. Pochopitelně je třeba vzít v úvahu možnost, že určité procento svědectví o výskytu a projevech poltergeistu je zapříčiněno chorobnou snahou o vlastní zviditelnění nebo je důsledkem psychické poruchy a uváděné jevy jsou pouhé halucinace nebo jsou předstírány či dokonce falšovány. Za jev typu poltergeist nelze označit popsané jevy, pokud jsou realizovány vědomě, třebaže s použitím stejných neznámých sil. Poslední výskyt fenoménu v Čechách byl údajně zaznamenán v listopadu roku 2011 v Děčíně-Chlumu. Svědkové popisují případy, kdy z ničeho nic začaly praskat kompotové sklenice ve sklepě a roztříštily se na kousíčky, kořenka z poličky prolétla kuchyň a rozbila se o zeď, plná pivní láhev prolétla z chodby a zarazila se hrdlem do dveří. Převrhával se těžký nábytek jako jsou skříně, knihovna plná knih. Svědkové popsali i případ, kdy se převrhla těžká pračka. Hrnek vlétl do okna a zůstal ve skle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako poltergeist (v angličtině vyslovováno [],, v němčině poltrgajst) bývá označován paranormální jev spočívající v tom, že se v lidských obydlích zdánlivě samovolně pohybují předměty (například nábytek), dochází k jejich výbuchům (nádobí, žárovek) nebo samovzněcování, vyskytují se závady v elektroinstalaci atd. Název je složeninou dvou německých slov \"polterig\" (\"hlučný\") a \"Geist\" (\"duch\"). ", "tgt_summary": "In ghostlore, a poltergeist ( or ; German for \"noisy ghost\" or \"noisy spirit\") is a type of ghost or spirit that is responsible for physical disturbances, such as loud noises and objects being moved or destroyed. They are purportedly capable of pinching, biting, hitting, and tripping people. Most accounts of poltergeists describe the movement or levitation of objects such as furniture and cutlery, or noises such as knocking on doors. ", "id": 1168751} {"src_title": "Probus", "tgt_title": "Probus (emperor)", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Probus pocházel z rolnické rodiny usazené v okolí Sirmia v dnešním Srbsku. Podle Epitome de Caesaribus se jeho otec jmenoval Dalmatius, podle Historie Augusty Maximus; jméno matky, která prý náležela k významnější rodině, je neznámé. Údaje o Probově příbuzenství s císařem Claudiem Gothikem jsou považovány za fikci. Do armády vstoupil Probus zřejmě za vlády císaře Valeriana a udělal v ní rychlou kariéru, naposledy ve funkci velitele východních legií (\"dux Orientis\"). Přesný průběh jeho vojenské dráhy nelze na základě dnešního stavu poznání zrekonstruovat.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Císařem provolaly Proba syrské legie, patrně ihned poté, co se v létě 276 rozšířila zpráva o násilné smrti císaře Tacita, teprve nedávno zvoleného. Pro poměry ve 3. století bylo typické, že proklamace nedošla všeobecného přijetí a prakticky v téže době si oblékl purpur i nevlastní Tacitův bratr, prefekt pretoriánů Florianus, který při Bosporu bojoval s Góty. Florianus přerušil stíhání již poražených útočníků a nastoupil pochod do nitra Malé Asie, aby se postavil Probovi. Toho sice uznali v Sýrii, Foinikii, Palestině a Egyptě, přesto však nebylo jeho postavení záviděníhodné, neboť většina říše včetně senátu se vyslovila pro jeho soupeře. V nastalé občanské válce se Probus osvědčil jako dobrý taktik. Podle kronikáře Zosima se s ohledem na převahu Florianových jednotek snažil zápas prodlužovat a nakonec těžil z toho, že nepřátelské legie, většinou naverbované v Evropě, začaly v důsledku horkého místního podnebí trpět nemocemi. V září 276 byl pak Florianus vlastními vojáky v Tarsu zavražděn – cestu k moci měl Probus volnou.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Své působení v čele říše zahájil Probus velmi energicky. Vydal se po Florianových stopách zpět k Bosporu, rozprášil zbytky gótských oddílů, které dosud sužovaly kraj, a na jaře 277 dospěl do svého rodiště Sirmia na Balkáně. V té době již zcela jistě plánoval výpravu na západ, k Rýnu, neboť Frankové a Alamani vážně ohrožovali galské provincie. Do Lugduna dorazil pravděpodobně koncem srpna. Válka s germánskými kmeny se protáhla až do roku 278 a jejím výsledkem bylo obnovení stability v celém galském prostoru. Podle Historie Augusty prý zahynulo 400 000 nepřátel, silně přehnané číslo, které ale dokazuje, jak výrazné římské vítězství bylo. Na jaře 278 se Probus odebral do Raetie, aby i na dunajské hranici obnovil mír a pořádek. Při tažení Raetií vystoupil Probus proti Alamanům, Burgundům a Vandalům, uštědřil jim rozhodnou porážku a zajal jednoho z jejich náčelníků jménem Igillus. Pak pokračoval v pochodu do Ilyrika, kde se střetl se Sarmaty, a odtud dále do Thrákie, ohrožované Góty. Do léta 279 se mu podařilo neklidnou oblast natolik pacifikovat, že mohl poprvé během své vlády odejít na delší čas do Říma. Bez účasti císaře byla roku 278 potlačena vzpoura v Lykii a Pamfýlii, vedená jakýmsi Lydiem, při níž vyslané vojsko delší čas obléhalo město Kremna v Pisidii, kam se rebelové uchýlili. Obsáhlou zprávu kronikáře Zosima o tomto povstání potvrdily archeologické vykopávky v Kremně a jejím okolí, které probíhaly v letech 1985–1987. Rovněž místními veliteli byly zlikvidovány snahy Blemmyů podnikat kořistné výpravy do Egypta a město Ptolemais, jehož obyvatelé se s útočníky spojili, padlo zpět do římských rukou. O pohraničních potyčkách s Persií v roce 279 a následném uzavření míru někteří badatelé pochybují, faktem však zůstává, že Probus užíval vedle vítězných příjmení \"Gothicus maximus\" a \"Germanicus maximus\" i příjmení \"Persicus maximus\" (velký vítěz nad Peršany). Podrobnosti však nejsou známy.", "section_level": 1}, {"title": "Pokusy o uzurpaci.", "content": "V roce 280 se zdálo, že je Probus na vrcholu moci. Nepodařilo se mu sice zastavit hrozivou inflaci a nepřistoupil ani k zasádnějším reformám v oblasti správy či vojenství, ale zvítězil nad většinou vnějších nepřátel a úspěšně ukončil vnitřní rozbroje, jež otřásaly říší. Přesto byl klid pouze zdánlivý, neboť v letech 280–281 došlo na několika místech impéria k pokusu Probovu vládu svrhnout a tyto snahy, ačkoli byly potlačeny, císařovo postavení zřetelně oslabily. Z pramenů není jasná přesná chronologie událostí, první revolta však patrně propukla v Británii, kde ji vedl místní správce, a další, Proculova a Bonosova, v Colonii Agrippině – obě udusili lokální činitelé bez přímé účasti císaře. Třetí, Saturninova revolta v Sýrii si vyžádala bezprostřední panovníkův zásah na východě, potom se ale rychle zhroutila a Saturninus byl zabit. Koncem roku 281 v říši opět zavládl klid a Probus se vrátil do Říma, aby zde oslavil triumf za svá vítězství nad Germány a Blemmyi.", "section_level": 2}, {"title": "Probův pád.", "content": "V roce 282 se Probus přesunul do Panonie, pravděpodobně proto, že se rozhodl zakročit proti některému ze zadunajských etnik. V mezidobí, než se shromáždily dostatečné síly, využíval vojáky k hloubení kanálů a odvodňovacím pracím v okolí Sirmia – tato nepopulární činnost nepochybně snížila jeho oblibu u armády. V srpnu či v září 282 pak přišla nečekaná zpráva, že legie v Raetii či Noriku provolaly za císaře prefekta pretoriánů Marka Aurelia Cara. Probus vyslal proti vzbouřenci jednotky, které mohl momentálně postrádat, ty ale přešly na Carovu stranu a následně byl císař někde v okolí Sirmia zavražděn. Jeho vláda trvala o něco více než šest let a většina antických autorů ji hodnotí velmi pozitivně. Po převzetí moci Diocletianem byl Probus dodatečně prohlášen za boha (DIVUS PROBUS).", "section_level": 2}], "src_summary": "Marcus Aurelius Probus (19. srpna 232 Sirmium, Dolní Panonie – září či říjen 282 tamtéž) byl římský císař vládnoucí v letech 276–282. Moderní historiografie ho pokládá za jednoho z nejschopnějších panovníků ve 3. století, ať už ve vojenském či správním ohledu.", "tgt_summary": "Probus (; Marcus Aurelius Probus; c. 19 August 232 – September/October 282) was Roman Emperor from 276 to 282. Probus was an active and successful general as well as a conscientious administrator, and in his reign of six years he secured prosperity for the inner provinces while withstanding repeated inundations of hostile barbarian tribes on almost every sector of the frontier. ", "id": 2312320} {"src_title": "Stopařův průvodce po Galaxii", "tgt_title": "The Hitchhiker's Guide to the Galaxy (novel)", "src_document": [{"title": "Název knihy.", "content": "Kniha \"Stopařův průvodce po galaxii\" je pojmenovaná podle stejnojmenné (fiktivní) encyklopedie všeho vesmíru a vědění. V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť – ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných – má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody. Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: DON ́T PANIC (NEPROPADEJTE PANICE).", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Na začátku byla oznámení o demolici. To první se nacházelo ve sklepení stavebního úřadu jistého města na Zemi. To druhé o pouhé čtyři světelné roky dále na příslušném spádovém stavebním úřadu pro planetu Zemi. Že je nikdo nečetl a neprotestoval? Jeho chyba. Demoliční výměr se měl uskutečnit... Přišlo to jako rána z čistého nebe. Dnes se bude bourat dům ve jménu nové komunikace a už se s tím nedá nic dělat. Majitel se sice postavil před demoliční četu, ale jeho přítel ho ukonejšil a odvedl do místní nalévárny, protože zjistil tu strašnou skutečnost, že už brzy nezbude z planety Země více než trocha kosmického prachu, díky rozhodnutí příslušného dopravního stavebního úřadu kdesi v blízkém vesmíru. Přítel ovšem nebyl obyčejný člověk. Vyklubal se z něj protřelý mimozemšťan, který si i s takovouto prekérní situací věděl rady... Kniha také odpovídá na základní otázku Života, Vesmíru a vůbec. Odpověď je 42. V knize ji vypočítala Hlubina Myšlení, největší počítač všech dob. Podle knihy není známo znění základní otázky. Protože však je tato otázka pro myši velmi důležitá, nechají postavit největší počítač vesmíru, ještě větší než Hlubina Myšlení, planetu Zemi, aby tuto otázku definoval. Průběh řešení pozorují a při tom se maskují tak, že se tváří jako laboratorní zvířata a nechají lidi na sobě dělat pokusy. Těsně před zodpovězením této otázky je planeta Země zničena demolicí, kterou provedou stvoření zvaná Vogoni, a to z důvodu výstavby nové expresní vesmírné dálnice. Jelikož je tento stavební výměr již přes padesát let vyvěšen na nástěnce ve sklepě jednoho nejmenovaného stavebního úřadu na Alfa Centauri a pozemšťané na něj nijak nereagují, je učiněno zadost tomuto rozhodnutí a planeta Země je demolována pro veřejně prospěšnou mezigalaktickou dálnici. Pozemšťana jménem Arthur Dent zachrání v posledním okamžiku jeho přítel, maskovaný mimozemšťan jménem Ford Prefect, který pochází z planetky poblíž Betelgeuze. Arthur Dent pak prožije neuvěřitelné dobrodružství, než se dostane do planetárního systému stavitelů planet, kde se již buduje záložní planeta Země. A tak je jasné, že jsou myši velmi rozzlobené na Vogony, a že se snaží získat mozek pozemšťana, který byl na planetě až do konce. Protože v něm je zakódována otázka.", "section_level": 1}, {"title": "Česká vydání.", "content": "Česky nebo slovensky kniha vyšla v následujících vydáních:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stopařův průvodce po Galaxii, nebo též Stopařův průvodce Galaxií (v anglickém originále The Hitchhiker's Guide to the Galaxy, 1979), je prvním dílem pentalogie označované jako trilogie v pěti dílech. Jejím autorem je Angličan Douglas Adams. Kniha vznikla podle prvních čtyř částí stejnojmenné Adamsovy rozhlasové hry vysílané původně BBC od roku 1978. Byla přeložena do více než třiceti jazyků a na školách se mnohde dostala mezi povinnou četbu. ", "tgt_summary": "The Hitchhiker's Guide to the Galaxy is the first of six books in the \"Hitchhiker's Guide to the Galaxy\" comedy science fiction \"trilogy\" by Douglas Adams. The novel is an adaptation of the first four parts of Adams' radio series of the same name. The novel was first published in London on 12 October 1979. It sold 250,000 copies in the first three months. ", "id": 1745521} {"src_title": "Pór zahradní", "tgt_title": "Leek", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o dvouletou až vytrvalou (spíše jen teoreticky) rostlinu, na bázi s válcovitou, vejčitou až kulovitou cibulí, často s vedlejšími cibulkami. Stonek je dosti robustní, do asi třetiny až poloviny krytý pochvami listů. Listy jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele jsou celokrajné, ploché, mírně žlábkovité, se souběžnou žilnatinou. Květy jsou oboupohlavné, ve vrcholovém květenství, jedná se hlávkovitě stažený zdánlivý okolík, ve skutečnosti to je stažené vrcholičnaté květenství zvané šroubel. Květenství je podepřeno toulcem. V květenství jsou často přítomny pacibulky, které slouží teoreticky k vegetativnímu rozmnožování, někdy je jich více než květů, jindy květenství obsahuje i přes pět set květů. Okvětí se skládá ze šesti okvětních lístků bílé až narůžovělé až nachové barvy. Tyčinek je šest, nitky vnějších tří jsou v dolní třetině náhle rozšířené, nitky vnitřní trojice mají postranní zuby až dvakrát delší než vlastní nitky. Gyneceum je složeno ze tří plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Pór byl vypěstován z divokého druhu \"Allium ampeloprasum\", který má domovinu v jižní Evropě a jihozápadní Asii, ale také v jižní Anglii a v Persii. Byl pěstován již Egypťany, Řeky a Římany ve starověku. Na více místech se o něm zmiňuje také Starý zákon. Římané si ho tak oblíbili, že měli dokonce zvláštní název pro zahrádky, na kterých ho pěstovali – říkali jim „porrinae“. Dnes je pórek považován v Anglii a v Americe obvykle jen za zeleninu, ale na evropském kontinentě a zvláště ve Francii patří také mezi koření.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Ozimé odrůdy vyséváme začátkem května. Za 5-6 týdnů ztlustlé sazenice přesadíme na pěstební záhon do připravených rýh. Zeminu přihrnujeme ke krčkům, na začátku zimy jsou už silné sazenice v nakopčených brázdách. Vegetační dobu je přes 200 dnů. Část úrody můžeme už sklidit, zbytek ponecháme v zemi až do jara. Ozimé odrůdy, například Arkansas, Blizzard, Pollux, Seelandia či Elefant snesou mráz i přes –15 °C a sklizeň je i přes 50 kg póru z každých 10 m plochy. Podzimní a letní odrůdy vyséváme již koncem dubna, začátkem června je přesazujeme k dopěstování a koncem léta (vegetační dobu mají do 150 dnů) a během podzimu je sklízíme.", "section_level": 1}, {"title": "Karyologie.", "content": "2n=32 (tetraploid) vzácněji 2n=48 (hexaploid)", "section_level": 1}, {"title": "Průměrný obsah látek a minerálů.", "content": "Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v pórku.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v gastronomii.", "content": "Pór je široce užívaný do polévek, omáček, nebo se krájí na chleba, neměl by chybět ani v rybích polévkách a jako přísada při vaření ryb a krabů, ale také vepřového ovaru a jehněčího masa. Římané připravovali z mladého póru i salát. Obsahuje vitamíny, např. provitamin A, Thiamin, B, C – obsahuje ve 100 g pórku 15 mg, E, karoten a minerální látky, např. draslík, vápník, fosfor, železo, mangan, selen. V Anglii a Americe je považován za zeleninu, zatímco v Evropě a zejména ve Francii je řazen i jako koření.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v léčitelství.", "content": "Pór povzbuzuje chuť k jídlu (díky sirným silicím), podporuje činnost zažívacích orgánů, dále podporuje činnost ledvin.", "section_level": 2}, {"title": "Symbolika.", "content": "Pór je považován za národní zeleninu Walesu, jedné ze zemí Spojeného království.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pór zahradní (\"Allium porrum\") je druh zeleniny z čeledi amarylkovitých. Z botanického hlediska patří do rodu česnek (\"Allium\"). Někteří autoři ho uvádí pod jménem jeho divokého předka \"Allium ampeloprasum\" var. \"porrum\", jiní ho považují za samostatný kulturní druh \"Allium porrum\".", "tgt_summary": "The leek is a vegetable, a cultivar of \"Allium ampeloprasum\", the broadleaf wild leek. The edible part of the plant is a bundle of leaf sheaths that is sometimes erroneously called a stem or stalk. The genus \"Allium\" also contains the onion, garlic, shallot, scallion, chive, and Chinese onion. ", "id": 725718} {"src_title": "Paris (mytologie)", "tgt_title": "Paris (mythology)", "src_document": [{"title": "Mytologický příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Narození a mládí.", "content": "Ještě před Paridovým narozením měla jeho matka sen o tom, že porodila hořící pochodeň, která zapálila Tróju a jeho sestra, věštkyně Kassandra předpověděla, že očekávané dítě bude příčinou záhuby Tróje. Radila, ať dítě hned po narození zabijí a tím zachrání kvetoucí a bohaté trojské království před zkázou. Její věštba i rada však nebyly vyslyšeny. Novorozeného syna Parida nicméně nechali na králův rozkaz pohodit v lese na svazích hory Ídy, on však přežil díky medvědici, která ho odkojila a nymfě Oinóné a pastýři Ageláovi, kteří se o něj postarali a vychovali ho.", "section_level": 2}, {"title": "Paridův soud.", "content": "K události, jež se stala příčinou trójské války, došlo při příležitosti svatby bohyně Thetis s člověkem - fthíjským králem Péleem. Důvod toho byl, že o Thetis věštba pravila, že její syn předčí otce, a tak žádný bůh, přestože byla velmi krásná, o ni neusiloval. Na tuto svatbu byli pozváni všichni bohové až na bohyni sváru Eris. Ta se velmi urazila a způsobem sobě vlastním se za to pomstila. Utrhla zlaté jablko ze zahrady Hesperidek a s nápisem \"\"Té nejkrásnější”\" jej vhodila mezi bohyně Athénu, Héru a Afrodítu. Každá z nich jej okamžitě chtěla pro sebe, protože samozřejmě za nejkrásnější považovala sebe. Nakonec bylo na nejvyšším bohu Diovi, aby celou věc rozhodl. Ten považoval za moudré zbavit se odpovědnosti, dal tedy zlaté jablko Hermovi a poslal ho na horu Ídu u Tróje za mladíkem, který ještě nepoznal ženu, aby tento spor rozsoudil. Tímto mladíkem nebyl nikdo jiný než Paris. Když se před Paridem znenadání objevil bůh Hermés a tři krásné bohyně a on byl vyzván, aby jablko dal „Té nejkrásnější“, chtěl mladík ze samých rozpaků nejprve utéci. Bohyně, které poznaly jeho nerozhodnost, se ho snažily o svých přednostech přesvědčit sliby: Paridovi se nejvíc zamlouvala třetí nabídka, a tak podal jablko Afrodítě. Přislíbenou nejkrásnější ženou na světě byla podle všeobecného názoru Helena, dcera nejvyššího boha Dia a manželky spartského krále Tyndarea Lédy. Problém byl, že Helena již byla provdána za Tyndareova nástupce na spartském trůnu Meneláa. Avšak tuto překážku nebylo pro bohyni lásky těžké překonat. Nejdříve se měl Paris dozvědět o svém původu, k čemuž došlo na slavnostních hrách v Tróji. Ty byly uspořádány na počest a památku ztraceného syna, protože královna Hekabé nepřestávala pro svého syna truchlit. Vítěz měl získat nejlepšího býka z královských stád. Toho shodou okolností pásl právě Paris a bylo to jeho nejoblíbenější zvíře. Proto se ho rozhodl doprovodit do Tróje a podívat se na jeho budoucího majitele. V Tróji se pak rozhodl o něj zápasit, protože v případě vítězství by ho dostal zpět a navíc mu soupeři nepřipadali tolik zdatní, aby je nepřemohl. Přihlásil se tedy také a díky své síle a obratnosti porazil dokonce i nejstaršího Priamova syna Hektora a zvítězil. Priamovi synové ale porážku od neznámého pastýře považovali za pohanu, vyvolali hádku a chtěli ho zabít. Paris hledal bezpečí u Diova oltáře, kde ho poznala Priamova dcera, věštkyně Kassandra. Radost rodičů z nalezení syna byla tak veliká, že nevěnovali pozornost Kassandřiným věštbám, že Paris Tróju zahubí. (To byl ostatně její úděl a trest, že nikdo nebude věřit jejím věštbám, neboť odmítla boha Apollóna, který se do ní kdysi zamiloval.) Poté Afrodíta vnukla Paridovi touhu po ženě a myšlenku odplout do Sparty vyhlášené krásou tamních žen. Marné bylo rozmlouvání věštce Helena i varování Kassandřino. Paris se na cestu vydal a i přes bouři a nepříznivý vítr tam brzy dorazil. Spolu se svým druhem Aineiem se stal hostem spartského krále Meneláa. Meneláos musel ovšem brzo po jejich návštěvě odjet a nařídil své manželce, aby hostům ve všem vyhověla. Paris se mezitím do ní hluboce zamiloval a Afrodíté zařídila, aby Helena jeho svodům neodolala. Vydala se s ním tedy k Tróji; kromě Heleny si prý Paris ovšem odvezl ještě Meneláovu pokladnici. Když se to Meneláos po svém návratu dozvěděl, pochopitelně se velmi rozlítil, neboť Paris nejenže pošlapal všechny zákony pohostinství, ale urazil Meneláa jak jako vladaře, tak především i jako muže. Meneláos se proto rozhodl svolat všechny vládce Řecka a vypravit se na trestnou výpravu. Nejprve se vypravil do Mykén k bratru Agamemnónovi. Ten radil nejprve s ithackým králem Odysseem plout do Tróje a o vydání Heleny zpět manželovi vyjednávat. Nebude-li jednání úspěšné, pak teprve pohrozit válkou. Paris byl ochoten vrátit jenom pokladnici, o Heleně neměla být ani řeč. Král Priamos poté oznámil, že Helena zůstane v Tróji. Reakcí Agamemnónovou pak bylo už jenom vyhlášení války. Toto vyhlášení již byla vůle všech achajských armád, jejichž vrchním velitelem se Agamemnón stal. Válečné loďstvo sestávalo z 1186 lodí a sto tisíců mužů, kteří vypluli z přístavu Aulida, vylodili se na trojském pobřeží a hned zaútočili na město. Trójané se však pod velením nejstaršího královského syna Hektora za hradbami ubránili. Agamemnón tedy přistoupil k obléhání Tróje. To vydrželo celých deset let.", "section_level": 2}, {"title": "Účast v trójské válce.", "content": "Paris se války zúčastnil, nebyl však ctěným válečníkem. Byl vynikajícím lučištníkem, zabil nebo zranil řadu významných achájců. Většinu času však trávil s manželkou a do bojů se příliš nehrnul. Jeho bratr Hektór ho příliš v lásce neměl a stejně tak vojáci. Odpustili by mu to, že zavdal příčinu k válce, ne však jeho nečinnost. Odvahu projevil v desátém roce války, kdy vojska obou stran už byla vyčerpaná a otrávená dlouhými roky obléhání, takže se začal šířit názor, ať si vládcové sami mezi sebou vyřídí problémy, které spolu mají. Když se armády přiblížily na dostřel šípu, vystoupil Paris a vyzval proti sobě achajského vůdce. Postavil se mu spartský král Meneláos. Bylo dohodnuto, že tento souboj rozhodne válku. V případě vítězství Parida mu zůstane Helena a Achajci odplují. Zvítězí-li Meneláos, Helena půjde zpět k němu a Trójané zůstanou ve svém městě a zavládne klid zbraní. Paris si byl vědom své odpovědnosti a odvážně se postavil soupeři. Jakmile však Meneláos pozvedl kopí, Paris zbaběle utekl do zadních řad. Hektór ho k boji přinutil, ale Paris Meneláovi podlehl. Kdyby mu nepomohla bohyně Afrodíta, zůstal by ležet na bojišti mrtvý. Ona ho však obestřela mrakem a přímo z bojiště ho odnesla do komnaty k Heleně. Přesto, že Paris jasně souboj prohrál, Helenu odmítl vydat. Nevydal ji ani poté, co bylo slavnostně dohodnuto příměří a válka vedená Trójany byla proti právu i smlouvě. To nemohlo skončit dobře. Paris se tak stal nejen příčinou války, ale také záhuby Tróje. Paris sám ve válce zahynul, stejně tak jeho rodiče a všichni jeho bratři. Přesto však ještě dosáhl velké slávy, když svým šípem zabil Achilla, největšího řeckého reka. Mělo to však i druhou stránku: šíp vystřelil z bezpečí vysoké městské hradby, na přímý rozkaz boha Apollóna, který se potřeboval pomstít Achillovi za jeho urážku. Bůh usměrnil šíp přímo k nechráněné hrdinově patě. Paris byl zasažen šípem krátce nato. Zranil ho lučištník Filoktétés otrávenou střelou, která mu způsobila nezhojitelnou ránu. Paris v bolestech utekl do míst, kde byl v mládí jako pastýř v životě nejšťastnější. Tam zemřel, všemi opuštěn. Jeho druhové mu uspořádali skromný pohřeb. Helena tam nepřišla, utěšovala v ložnici jeho mladšího bratra Déifoba. Za Paridem však přišla nymfa Oinóné, jeho první láska, a ze žalu se vrhla na hořící hranici a odešla společně s Paridem.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz v umění.", "content": "Podoba Paridova se zachovala především na vázových malbách, mezi nejznámější patří", "section_level": 1}], "src_summary": "Paris (řecky: Πάρις) je postava z řecké mytologie, syn Priama, krále Tróje, a jeho manželky Hekabé. Podle starořeckého hrdinského eposu Íliady je klíčovou postavou vypuknutí trójské války. ", "tgt_summary": "Paris (), also known as Alexander (, \"Aléxandros\"), the son of King Priam and Queen Hecuba of Troy, appears in a number of Greek legends. Of these appearances, probably the best known was the elopement with Helen, queen of Sparta, this being one of the immediate causes of the Trojan War. Later in the war, he fatally wounds Achilles in the heel with an arrow as foretold by Achilles's mother, Thetis. The name \"Paris\" is probably of Luwian origin, and comparable to \"Pari-zitis\", attested as a Hittite scribe's name. The name Paris is etymologically unrelated to the name of the French city of Paris, which derives its name from a Gaulish tribe called the Parisii.", "id": 453827} {"src_title": "Feidiás", "tgt_title": "Phidias", "src_document": [{"title": "Feidiův život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Feidiovo dětství a mládí.", "content": "Narodil se v Athénách jako syn svobodného občana Charmida. Nemáme konkrétní zprávy o jeho dětství, ale jistě se nelišilo od dětství jiných dětí svobodných občanů. Slýchával pověsti o Héraklovi, o statečném boji Řeků u Tróje, o Odysseově cestě domů - obraz společenství bohů a lidí stvořených k jejich obrazu. Báje jsou také školou vlastenectví a historie rodného města skrze pověstí o Théseovi, zakladateli Athén. Jako malý chlapec prožil evakuaci Athénských žen a dětí do Troizenu na Peloponésu a po návratu do města po bitvě u Salamíny shledal je vypleněné a spálené Perskými vojsky. V této době se dostalo malému Feidiovi i základního vzdělání. Učil se číst, psát, základním počtům, ale také hudbě a zpěvu a samozřejmě provozoval atletická cvičení spojená s branou výchovou. Pozorování těl druhů při cvičení mělo jistě velký význam pro jeho budoucnost sochaře. Učil se recitovat Homérovy verše, které mu svým uměním zostřily obraz ze starých bájí. V osmnácti byl povolán do armády, kde se seznámil s jízdou na koni, ke kterým měli Řekové velmi vřelý vztah, a možná se účastnil i následných bojů s Peršany. Bezpochyby přiložil ruku k dílu při horečném opevňování města všeobecnou pracovní povinností. Tradice říká, že Feidiás se učil sochařskému řemeslu ve městě Argu na Peloponésu. Jeho mistrem mohl být sochař Hegias který v té době ve městě působil. Žákem známé argejské školy byl i Feidiův mladší vrstevník Polykleitos. Dalším z možných Feidiových učitelů je i attický sochař Euenor. Nemáme zprávy o jeho nejstarších dílech z tohoto období. Bezpochyby začínal jako učedník a pomáhal zkušenějším pomocníkům svého mistra a postupně se sám stával pomocníkem a posléze jeho spolupracovníkem. Mezi některými anonymními díly z tohoto období může být i Feidiova práce.", "section_level": 2}, {"title": "Sochař v Athénách.", "content": "V šedesátých letech 5. století př. n. l. působí již Feidiás jako samostatný sochař v Athénách. Víme to proto, že mu byla svěřena významná práce pro obec. Jeho úkolem bylo vytvořit sousoší pro Delfy, jako projev vděčnosti Delfskému Apollónovi po bitvě u Marathónu. Zahrnovalo třináct bronzových soch: Apollóna, Athénu, deset mýtických hrdinů a vítěze od Marathónu - Miltiada. Miltiadovu přítomnost v sousoší a vznik celého sousoší bezpochyby podnítil tehdejší vedoucí politik Athén a Miltiadův syn Kimón, kterému občané nedovolili oslavit otce přímo v Athénách. Je to první Feidiovo dílo, které můžeme časově určit, a to do první poloviny šedesátých let. V Delfách se zachovaly jen zbytky jejího podstavce a sochy byly možná zkopírovány římskými kopisty. To že Feidiás tuto zakázku získal svědčí o tom, že byl již velmi uznávaným umělcem. Při práci v Delfech měl Feidiás také mnoho příležitostí seznámit se s díly svých předchůdců a kolegů, věnovaných obcemi celého Řecka. Další sochy Feidiových začátků známe jen podle názvu: Hermes Pronaos v Thébách, Athéna v Palléně - první Feidiova ze zlata a slonoviny a další, předstupeň jeho pozdějších chrselefantinových děl, osmimetrová socha z mramoru s pozlaceným dřevěným rouchem pro město Plataje, spojence Athén od Marathónu. Další Feidiovo dílo se zachovalo v mnoha římských kopiích. Jedná se o sochu Apollóna Parnopia - hubitele kobylek (viz). V této době došlo v Athénách k upevnění demokracie, což se samozřejmě neobešlo bez odporu aristokratů. Efialtés, čelný demokratický politik, byl zavražděn a do popředí se dostal Perikles, jehož pozice však byla dalšími útoky oslabována. Jeho přívrženci byli ostrakizováni, když aristokraté hráli na nedůvěru athénského lidu k výjimečným osobnostem. Posléze byl ostrakizován i vůdce aristokratů Kimón a začala Periklova doba. V takové situaci se tedy občan Feidiás účastnil rokování ve sněmu, pravděpodobně zastával některé běžné funkce. Účastnil se i obřadů a slavností, jako například panathénajské slavnosti - slavnosti patronky města Athény, jejich součástí byly závody a průvod všeho obyvatelstva na Akropol, kde bylo Athéně předáno vyšívané roucho - peplos. Další slavností byly např. Eleusínská mystéria - starý zemědělský kult, slavnosti Démétry, slavnosti Dionýsa s divadelním představením a svátek mrtvých. Forma těchto slavností byla náboženská, ale cílem oslava obce. Někdy před polovinou století se Feidíás blíže seznámil s Periklem a stali se přáteli. Seznámil se také s dalšími přáteli Perikla: Hérodotem, Sofoklem, Euripidem, Anaxagorem aj. Tehdy vytváří sousoší Periklova otce Xanthippa a básníka Anakreonta. V římské kopii se zachoval pouze Anakreón (viz). Perikles si tak nejspíše Feidia vyzkoušel, než jej pověřil rozsáhlejší prací a to nejprve na dvou bronzových sochách Athény. První byla dokončena ještě před polovinou století - devítimetrová Athéna Enhoplos pozd. Promachos. Druhá byla Athéna Lemnia (asi 449 př. n. l.). Obě stály na Akropoli (viz). V té době Perikles zahájil rozsáhlou přestavbu Athén. Rozšiřovalo se opevnění, budovaly se praktické stavby jako kanály, nebo obilná tržnice Piraeu. Na svahu Akropole bylo vybudováno Odeion pro hudební představení a chrámy Héfaista a Afrodíty, pro který vytvořil Feidías sochu. Také socha Matky bohů na náměstí byla Feidiovým dílem. Do tohoto období po polovině století spadá i vznik tzv. Eleusinského reliéfu vyšlého z Feidiovy dílny (viz).", "section_level": 2}, {"title": "Přestavba Akropole a chrám Parthenon.", "content": "Roku 455 př. n. l. začala rozsáhlá rekonstrukce Akropole, dominanty a posvátného místa Athén, kde Athéna vyhrála svoji soutěž o Attiku s Poseidónem a odkud shlížela na svůj lid. Bylo rozhodnuto, že nejvíce úsilí se musí věnovat výstavbě hlavního Athénina chrámu Parthenonu. Stavba byla zahájena r. 477 př. n. l. na jižní straně Akropole. Plán navrhl Íktinos a stavbu vedl architekt Kallikratés. Avšak hlavní dohled nad stavbami na Akropoli svěřil Perikles Feidiovi. R. 442 př. n. l. již stály sloupy, potom Feidiova dílna osadila metopy a r. 438 př. n. l. byla stavba hotova. Tehdy také Feidiás dokončil dvanáctimetrovou sochu Athény ze zlata a slonoviny a o velkých panathénajských slavnostech byl chrám zasvěcen. Osazení velkých soch do štítu a umístění části vlysu bylo dokončeno až r. 432 př. n. l. Athény se staly nejvýstavnějším městem Řecka. Feidiás měl velký vliv na obnovu Akropole. Ideový program měl určený - byla jím oslava obce a demokracie a dílo nebylo individuálním výtvorem, ale spoluprací řady umělců i prostých dělníků. Feidiás měl také podíl na návrhu chrámu, kam měla v budoucnu přijít jeho socha, která sama pro svoji velikost vyžadovala spolupráci mnoha osob. Vůdčí úloha Feidiova v umělecké výstavbě tehdejší Athén je však nepopiratelná.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z Athén a dílna v Olympii.", "content": "Koncem třicátých let, kdy byl Feidiás na vrcholu tvůrčích sil, byl obžalován z defraudace, bezbožnosti a veřejného pohoršení (r. 432). Dokonce byl uvrhnut do vězení. Útok na Feidia byl samozřejmě prostředkem k oslabení Periklovy pozice, jako se to stalo u jiných Periklových druhů. Co se týká obvinění z pohoršení, tak jeho předmětem bylo tvrzení, že do své dílny láká athénské ženy a dívky, aby je vydal Periklově prostopášnosti. Dává nám to doklad o tom, že pravděpodobně využíval živých modelů, které se staly běžnými až ve 4. století př. n. l. Hlavním obviněním však byla zpronevěra prostředků určených na velkou sochu Athény. Její zlatý šat však bylo možno sejmou a dokázat tak převážením Feidiovu nevinu. Byl tedy obžalován ze zpronevěry slonoviny, jejíž přesná evidence byla nemožná. Zdaleka nejhorším obviněním bylo, že Feidiás na štítu bohyně zobrazil v postavách Thésea a Daidala podobu přítele Perikla a svoji. Občanský kolektiv Athén totiž ostře odmítal takové znázornění individuí. Vida, že soud nemůže dopadnout dobře, Feidiás opustil Athény a uchýlil se do Olympie, kam byl pozván, aby vytvořil kultovní sochu Dia. Odchodem z Athén umělcova tvorba neustala. V Olympii, kde si založil sochařskou dílnu, jejíž zbytky byly objeveny, vytvořil několik soch atletů, a účastnil se sochařské soutěže v Efesu, m.j. proti Polykleitovi, kde získal druhou cenu. Tito dva umělci na sebe vzájemně působili již během práce v Athénách. Posledním a nejslavnějším Feidiovým dílem je socha Dia (viz). Byla provedena chryselefantinovou technikou jako Athéna pro Parthenon. Stala se důstojným závěrem díla největšího klasického sochaře. Tato socha byla později označena jako jeden ze sedmi divů světa. Po vytvoření této sochy nejsou o Feidiovy žádné další spolehlivé zprávy. Patrně zemřel v Olympii nedlouho poté.", "section_level": 2}, {"title": "Feidiovo dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Apollón Parnopios.", "content": "Bronzová socha Apollóna Parnopia, hubitele kobylek, stávala na athénské Akropoli. Její podobu známe z četných římských kopií. Bylo to dílo postavené nikoli jednotlivcem, ale obcí. Podle podoby sochy usuzujeme, že se jednalo o práci Feidiova mládí. Apollón byl pro Řeky ztělesněním kalokagathie - myšlenky o jednotném a harmonickém rozvoji těla i ducha, a tím i ztělesněním ideálního občana městského státu. Snoubí se v něm zdatnost bojovníka a moudrost pěvce, věštce. Tak byli zobrazování i významní občané na náhrobcích či vítězové her a často nelze určit jedná li se o sochu boha, či člověka. Zde je však záměna vyloučena. Bůh stojí klidně, v poněkud starobylém postoji s mírným nakročením. V levici má luk a v pravici asi olivovou ratolest. Jeho obličej je taktéž starobyle přísný a hranatý a detaily anatomie těla jsou ostře znázorněny. V této soše se Feidiás projevil spíše jako tradicionalista.", "section_level": 2}, {"title": "Anakreón.", "content": "Anakreón je dochovaná součást sousoší básníka Anakreónta a stratéga Xanthippa, Periklova otce. Její podoba se zachovala v římských kopiích. Básník Anakreón byl hostem na dvoře tyrana Peisistrata a jeho synů a jeho průvody a pitky, které tehdy bavily celé město, se staly součástí lidové tradice. Na keramických nádobách nalézáme zobrazení bujarých průvodů mužů ve směšném odění a s číšemi vína v rukou, které vede stařec s pleší, zahnutým nosem s potácivou chůzí. Básník Anakreón je na nich zobrazován spíše jako satyr, nebo kentaur - s osobními rysy. V lidovém podání se tedy jeho podoba vymyká představě občanského ideálu. Feidiova socha naproti tomu tento ideál zachovává. Básník je v pevném postoji s mírně nakročenou levou nohou. Má atletické tělo hrdiny, jehož nahota je zdůrazněna přehozeným krátkým pláštíkem. Také jeho obličej, lemován bohatým vousem i vlasem, nemá známky stárnutí a je zbaven všech osobních rysů. Pozdvižená a zakloněná hlava prozrazuje okamžik inspirace před uměleckým výkonem a navozuje silný dojem písně a básnického nadšení. Z lidového písničkáře se ve Feidiově díle stává básník obce. Sousoší bylo zřejmě Periklovou osobní zakázkou vhodnou k věnování na Akropol.", "section_level": 2}, {"title": "Athéna Promachos a Athéna Lémnia.", "content": "Potom, co Feidiás vytvořil pro Perikla sousoší Xanthippa a Anakreónta (viz výše), pověřil Perikles sochaře vytvořením dvou bronzových soch Athény pro Akropoli. O první z nich nemáme mnoho informací. Byla věnováním celé obce jako dík za vítězství v řecko-perských válkách a stála 500 000 drachem. Tento 9m kolos byl dokončen ještě před polovinou století. Stávala na začátku akropolské plošiny. Dodnes můžeme pozorovat zářez pro její podstavec. Bohyně byla vyobrazena v plné zbroji, proto se jí říkalo Athéna Enhoplos a později Promachos - bojovnice. Ztělesňujíc nezdolnost města a jeho moc, stála na stráži nad svým městem a hrot jejího kopí, blyště se na slunci, byl viditelný zdaleka. Štít bohyně byl později vyzdoben reliéfy znázorňujícími boj s kentaury, jejichž návrh vytvořil Parrhasios, syn sochaře Euenora. Socha byla později odvezena do Konstantinopole, kde stála až do doby křížových výprav. Potom ji obyvatelstvo města rozbilo, neboť se domnívalo, že svýma vztaženýma rukama křižáky od západu přitahuje. O druhé soše Athény jsme informování lépe. Byla věnována občany Athén, kteří bydleli na ostrově Lémnu. Proto se jí říkalo Athéna Lémnia. Také se jí říkalo „překrásná“, což dokladují některé dochované římské kopie. Stojí na pravé noze a levou má lehce nakročenou stranou. Lehce schýlená hlava pootočená doprava zřejmě hleděla na pravou ruku, ve které pravděpodobně držela přilbu. Má krátké chlapecké vlnité vlasy stažené stuhou. Na podlouhlém obličeji s pevnými rty, plastickými tvářemi a povystouplou bradou jsou ostře zdůrazněny nadočnicové oblouky a nosní hřbet. Volná vazba obličejových části jde na vrub tradičnímu zobrazení. I drapérie působí starobyle se svými záhyby připomínajícími žlábkování sloupu. Tato socha měla vysloveně mírový charakter, snad díky uzavření míru s Peršany r. 449. Feidiás byl na toto dílo velmi hrdý, neboť se podepsal nikoli na podstavec, ale přímo na sochu.", "section_level": 2}, {"title": "Eleusinský reliéf.", "content": "Chrám Telesterion v Eleusině, kde se konala Eleusinská mysteria, obřad, kterého se jednotlivec mohl účastnit až po zasvěcení, měl být pravděpodobně opraven dříve, než se tak stalo (436-431 př. n. l.), ale jeho oprava byla pozdržena stavbami na Akropoli. Doklad o tom byl nalezen v hlavní svatyni - kultovní reliéf, který má blízkou podobnost ve Feidiových sochách, nebo výzdobě Parthenonu. Vznikl ve Feidiově díle a jeho účast minimálně na výchozím návrhu je jistá. Znázorňuje tři postavy v mělkém reliéfu: nahého chlapce - Triptolema, syna mýtického vladaře Eleusíny, bohyni Démétér a Persefone, její dceru. Triptolémos vztahuje ruce k Démétér a ta mu podává obilné klasy, Persefone klade mladému hrdinovi na hlavu věnec (původně z bronzu). Výjev znázorňuje vznik rolnictví, kdy Triptolémos dostal od bohyň klasy a naučil lidstvo pěstovat obilí. Takto proklamované prvenství Attiky v tak závažně věci se Periklés pokusil politicky využít k požadavku na ostatní řecké obce o drobný poplatek Eleusíně, ale kromě případu „spojenců“ byl oslyšen.", "section_level": 2}, {"title": "Athéna Parthenos.", "content": "Chryselefantinová socha bohyně Athény zvaná Parthenos - Panenská byla vytvořena pro hlavní Athénský chrám Parthenon a tento chrám byl vytvořen pro sochu. Práce na obou dílech probíhala ve stejném období a Feidiás přizpůsoboval podobu obou děl tak, aby byla v harmonickém vztahu. Feidiás měl při práci na soše za sebou již několik podobných výtvorů a čerpal tak z těchto zkušeností. Socha představovala značnou materiální hodnotu. Byly na ní použity 44 talenty čistého zlata (mělo cenu 616 talentů stříbra) a bylo odnímatelné, takže si je obec v dobách nouze mohla půjčovat. Také cena slonoviny a jiných materiálů nebyla zanedbatelná. Později k soše přibyly ještě 4 sochy bohyně vítězství Niké. Tato socha se těšila velké úctě a řemeslníci jí rádi zobrazovali na různých uměleckých výrobcích jako jsou šperky, medailóny lamp nebo i malé sošky na náhrobcích. Hojně se kopírovala již v helénistické době a tento trend vydržel i přes dobu římskou. Jsou to však kopie více či méně volné. Athéna Parthenos snese srovnání s pozdějším a slavnějším Feidiovým dílem - sochou Dia v Olympii. Byla 12 metrů vysoká. Stála na pravé noze s levou nohou lehce ukročenou. Oblečena byla v řasnatý peplos s přehozenou aigidou. Měla vážnou velebnou tvář s plnými tvářemi a bohaté vlasy. Na hlavě měla posazenou attickou přilbu s pozdviženými nálícnicemi a chocholem. Levou rukou přidržovala kopí a štít, u kterého se plazil had, a v pravé, opřené o sloupek stála bohyně Niké a vztahovala k ní věnec. Na mnoha místech byla socha vyzdobena drobnějšími prvky, které však měly hluboký význam. Připojená bohyně Niké znamenala vítězství nejen pro Athénu, ale i její město. Sfinga, která nesla chochol přilby, a pegasové po jejích stranách odkazovali na staré báje. Sova - posvátný Athénin pták také nesměl na přilbě chybět. Aigis, kterou měla Athéna přehozenu přes sebe, je vlastně původně kůže kozy Amaltheie, živitelky malého Dia, a poskytuje ochranu jako krunýř. Athéně ji jako své nejmilejší dceři zapůjčil sám Zeus. K ní byl přidán ještě gorgoneion - uťatá hlava nestvůry Gorgó s hadími vlasy. Kdo na ní pohleděl, tak zkameněl. Na zevní straně štítu uprostřed byl ještě jeden gorgoneion. Had plazící se u štítu připomínal hrdinu Erichthonia s hadíma nohama a budoucího vládce Athén. Pocházel z Héfaista, když ten, chtěje s Athénou násilím počít dítě, skropil svým semenem zemi, protože se mu panenská bohyně vysmekla. Ve chvíli, kdy semeno dopadlo na zem, povstal z něj Erichthonios a Athéna se jej ujala. Také mýtický vládce Athén Kekrops měl hadí nohy. Hadí podoba je příznačná pro božstva pocházející ze země a potažmo symbol praobyvatel, kteří „odnikud nepřišli“, což o sobě prohlašovali Athéňané. Mnohé náměty ve výzdobě sochy se opakovaly i ve výzdobě Parthenonu. Reliéf na podstavci sochy znázorňoval stvoření Pandory. Jemu přihlíží dvacet dalších bohů. To byl významný okamžik lidských i vesmírných dějin. Je to zdůrazněno postavou slunce Hélia, jak se vynořuje z vln, a na druhé straně bohyní měsíce Seléné, jak do vln zapadá. Tento okamžik se objevuje na Parthenónu ještě několikrát a má charakter Feidiova podpisu. Také připomíná jeho přátelství s filosofem Anaxagorem a ohlas jeho filosofie. Na vnější straně štítu byl zobrazen boj Řeků a amazonek - připomínka řeckého vítězství na Peršany, kteří, tak jako amazonky, přišli z východu. V postavě Thésea a Daidala Feidiás v rozporu s tehdejší odosobněností v zobrazeních hrdinů a lidí zobrazil Periklovu a svoji podobu. Periklés - Théseus je zobrazen s rukama pozdviženýma přes tvář, aby byly osobní rysy částečně zakryty. Zato Daidalova charakteristika je výrazná - energická tvář se silnou čelistí a mohutná lebka bez vlasů. Takový autoportrét najdeme i ve výzdobě Parthenónu, a to v karikující (kentaur) i oslavné (velitel jízdy) podobě. Na vnitřním štítu sochy byla malovaná gigantomachie - souboj bohů s giganty. Bohové vítězným bojem s giganty uhájili vesmírný řád a vládu nad světem. Gigantomachie je postavena do vzájemné paralely s amazonmachií a potažmo s vítězstvím Řeků v řecko-perských válkách. Výjev gigantomachie byl malířským dílem Feidiovým, i když jindy Feidiás používal služeb malířů-specialistů. Umělec využil okrouhlý štít k zobrazení nebeské klenby potápějící se do okeánu, kde se mezi vynořujícím se Héliem a potápějící se Selénou odehrává vítězný boj bohů s giganty. Zeus drtí giganty bleskem a i Athéna, které Niké podává věnec, dosáhla vítězství. Sloupek, o který Athéna Parthenos opírala svoji pravici, svědčí podle kopií o Feidiově novátorství v architektuře, neboť je zakončen korintskou hlavicí, která se ve stavitelství pravidelně objevuje až později. V celku působila socha kontrastem nahých částí ze slonoviny, kolorováním a září použitého zlata. Její impozantní rozměry byly naplněny oduševnělou vznešeností, kterou jí dodalo Feidiovo umění. Představuje rozvinutí typu kultovní sochy bohyně, jak jej známe již z archaického období.", "section_level": 2}], "src_summary": "Feidiás (Φειδίας); (asi 490 př. n. l. – asi 430 př. n. l.) byl antický řecký sochař klasického období. Patří k nejvýznamnějším světovým sochařům. ", "tgt_summary": "Phidias or Pheidias (;, \"Pheidias\"; 480 – 430 BCE) was a Greek sculptor, painter, and architect. His Statue of Zeus at Olympia was one of the Seven Wonders of the Ancient World. Phidias also designed the statues of the goddess Athena on the Athenian Acropolis, namely the \"Athena Parthenos\" inside the Parthenon, and the \"Athena Promachos\", a colossal bronze which stood between it and the Propylaea, a monumental gateway that served as the entrance to the Acropolis in Athens. Phidias was the son of Charmides of Athens. The ancients believed that his masters were Hegias and Ageladas. ", "id": 1406591} {"src_title": "Pivo plzeňského typu", "tgt_title": "Pilsner", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1839 rozhodla plzeňská městská rada o založení pivovaru, vznikl tak Měšťanský pivovar Plzeň. Protože se v něm mělo vařit pivo bavorského typu, byl jako sládek najat vyhlášený bavorský odborník Josef Groll z Vilshofenu (1813–1887). Ten ovšem nepočítal se specifiky místních surovin (měkká plzeňská voda, žatecký chmel, světlejší slad připravovaný anglickou technologií), a tak jako první várku 5. října 1842 vyrobil pivo zcela originální, jasné a zlatavé barvy. Sklidil s ním značný úspěch a receptura se velmi rychle ujala. Industrializace a s tím související rozvoj dopravy v 19. století významně napomohl rozšíření plzeňského piva. V roce 1853 se točilo již v 35 pražských hostincích, v roce 1856 se dostalo do Vídně a roku 1862 bylo možno napít se jej až v Paříži. Obchodní úspěch vedl k vytvoření ochranné známky Pilsner Bier (Plzeňské pivo), registrované 1. března 1859 u Obchodní a živnostenské komory v Plzni, a později v roce 1898 Prazdroj – \"Urquell\" (dnes Pilsner Urquell). Ani ochranná známka však nezabránila, aby se jiní nesnažili zneužít věhlasu plzeňského piva. Precedentní je případ sládka Haase z Reibachu, který prodával ve Švýcarsku své pivo pod značkou \"Haas-Pilsner-Bier\". Plzeňský pivovar jej v roce 1892 žaloval, ale curyšský soud rozhodl ve prospěch Haase s odůvodněním, že \"Pilsner\" je vlastně druh piva. Ve sporu s bitburským pivovarem roku 1908 bylo toto rozhodnutí potvrzeno soudem v Kolíně nad Rýnem, ten ale trval na jasném označení původu, a tak se dotyčné pivo dodnes jmenuje Bitburger Pils. Tím si plzeňské pivo definitivně vysloužilo oficiální uznání.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Pivo plzeňského typu si stále udržuje vysokou popularitu a vaří se nyní prakticky po celém světě. Pivovarnická asociace v současné době rozlišuje tři typy plzeňského piva:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako pivo plzeňského typu (anglicky \"Pilsener\" nebo \"Pils\") se označuje světlé spodně kvašené pivo vařené dle plzeňské receptury. Pivovarské kvasinky plzeňského piva vznikly jako hybrid kvasinek Saccharomyces cerevisiae před 500 lety. Od ostatních ležáků se liší především výraznější chmelovou chutí.", "tgt_summary": "Pilsner (also pilsener or simply pils) is a type of pale lager. It takes its name from the Czech city of Pilsen, where it was first produced in 1842 by Bavarian brewer Josef Groll. The world's first blond lager, the original Pilsner Urquell, is still produced there today.", "id": 52474} {"src_title": "Pravopis", "tgt_title": "Orthography", "src_document": [{"title": "Vývoj písma a pravopisu.", "content": "Nejčastějším předchůdcem písma byla tzv. „písma\" obrázková či piktografická. Tím, že se jednalo o sled více či méně stylizovaných obrázků, které bylo možno interpretovat poměrně volně s ohledem na konkrétní jazykovou formulaci, nešlo v přísném slova smyslu o písma, jak jsou dnes běžně definována. Výhodou oproti mluvenému jazyku bylo nejen trvanlivé uchování sdělení, ale zvlášť v tomto případě i usnadnění komunikace mezi kmeny užívajícími různé jazyky. Teprve pevným a přímočarým konvenčním spojením určité grafické jednotky s jednotkou jazyka z těchto soustav vznikalo skutečné písmo. Další etapou vývoje byl v období cca 3000 až 2000 př. n. l. vznik písem, v nichž původní piktogramy nebyly již spojovány volně s označovanými předměty, ale přímo s jednotkami konkrétního jazyka – slovy nebo morfémy, nezachycovaly však výslovnost těchto jednotek. Někdy se jim proto říká písma ideografická, kterýžto pojem se však pro svou kontroverznost v odborných kruzích takřka nepoužívá. Zjednodušením symbolu a ztrátou jeho podobnosti s označovaným předmětem se z piktogramu stává tzv. \"ideogram\". Značnou nevýhodou tohoto druhu písma je potřeba velkého počtu znaků. Fonetické písmo vzniklo tak, že jednotlivé znaky přestaly být spojovány s významovými jednotkami (pojmy a morfémy) a začaly označovat zvuky jazyka – slabiky, později v některých systémech i jednotlivé hlásky nebo další fonetické rysy (přízvuk ap.). Velká výhoda hláskového písma spočívá v jeho jednoduchosti – namísto tisíců až desítek tisíců znaků jich postačí pár desítek. Náznaky hláskovosti písma lze nalézt již v egyptských hieroglyfech a mezopotámském klínovém písmu. Prvním jednoznačně hláskovým písmem je fénické písmo o 22 písmenech odvozené ve 13. století před n. l. s využitím některých egyptských hieroglyfů. Semitská písma včetně fénického a arabského jsou pouze souhlásková a vznikla zjednodušením slabikových písem. Řekové obohatili fénické písmo o samohlásky a vytvořili abecedu (resp. alfabetu) o 24 písmenech. Později se vyvinuly dvě větve řeckého písma – západní, z níž pochází latinská abeceda a z ní odvozené abecedy včetně anglické a české, a východní, z níž v 9. století vznikla staroslovanská (hlaholice) a z ní další včetně ruské azbuky (pův. cyrilice). Nevýhodou fonetického písma je, že jeho vývoj je méně pružný než vývoj jazyka, a proto v některých živých jazycích (zejména angličtině) nabývá písmo částečně zpět charakteru ideografického. Hláskové písmo nemůže rozlišit všechny zvukové nuance, a proto se někdy podobné hlásky označují stejným písmenem. K dalším odchylkám od fonetické pravidelnosti písma dochází hláskovou spodobou při ohýbání a navazování slov a morfémů. Protože se mluvený jazyk vyvíjí, postupem času dochází u hláskových a jiných fonémových písem (např. slabikových) k odchylkám od běžné výslovnosti a obvyklý způsob psaní (pravopis) se více či méně podřizuje přirozenému vývoji mluveného jazyka. Nejrozšířenější, latinská abeceda, má 26 písmen. Latina má 31 hlásek (21 souhlásek a 10 samohlásek), angličtina má 40 hlásek (27 souhlásek a 13 samohlásek), čeština má 37 hlásek (27 souhlásek a 10 samohlásek). Některé vzájemně podobné hlásky se totiž v písmu nerozlišují. Pokusem o plně fonetickou abecedu použitelnou pro celý svět je IPA. Ze základního písma mohou být odvozeny další navazující písma nebo jiné kódy, například Braillovo slepecké písmo, Morseova abeceda, těsnopis, kryptografické kódy, gestikulační kódy atd. Konvenční písma obvykle vznikla uměle jako tvůrčí dílo jedné osoby či úzkého okruhu osob pod patronací státní či říšské moci, s využitím předchozích písem. Spisovný jazyk a oficiální pravopis obvykle stírají nebo zmírňují rozdíly mezi dialekty a rozdílnými pravopisnými zvyklostmi. Při následném užívání písmo podléhá přirozenému vývoji, který popisují i usměrňují formální i neformální autority příručkami, vědeckými pojednáními, nařízeními nebo reformami. V českých zemích původně byli těmito autoritami vědecké osobnosti a reformátoři (Jan Hus, později obrozenci), později státní ministerstva s působností pro školy a akademická vědecká pracoviště.", "section_level": 1}, {"title": "Pravopis hláskových písem v některých jazycích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čeština.", "content": "Viz Český pravopis. Kodifikační příručkou jsou \"Pravidla českého pravopisu\", která vydává Ústav pro jazyk český AV ČR.", "section_level": 2}, {"title": "Slovenština.", "content": "Ve slovenštině jsou kodifikační pravopisnou příručkou \"Pravidlá slovenského pravopisu\" (PSP), jejímž vydavatelem je v současnosti Slovenská akademie věd.", "section_level": 2}, {"title": "Afrikánština.", "content": "Stejně jako je angličtina kreolizovaná francouzština (ta ale na anglosaském substrátu), je afrikánština kreolizovaná nizozemština. Její podstatou je ztráta zbytků ohýbání: sloveso nemění svůj tvar, stejně tak zájmeno. Není rozlišován určitý člen a ukazovací zájmeno. Liší se výslovnost. Afrikánština byla nejprve používána v novinách, od roku 1914 ve škole, od roku 1919 v kostele. V roce 1925 byla afrikánština prohlášena úředním jazykem Jižní Afriky. V roce 1933 byl dokončen překlad Bible do afrikánštiny.", "section_level": 2}, {"title": "Angličtina.", "content": "Angličtina má jeden z nejstabilnějších pravopisů vůbec. Samohlásky především v otevřených slabikách jsou vyslovovány jinak než ve všech ostatních evropských jazycích, samohlásky \"a\" a \"u\" též v zavřených slabikách.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzština.", "content": "Francouzština se vyznačuje velkými rozdíly mezi psanou a mluvenou podobou jazyka. Francouzský pravopis má historický charakter, ve srovnání s mluvenou francouzštinou došlo od renesance jen k minimálním změnám.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemština.", "content": "Současný pravopis je v nizozemštině kodifikován Usnesením o pravopisu (\"Spellingbesluit\") z roku 1996 formou pravidel a seznamem slov, jejichž psaní není možné z těchto pravidel odvodit. Tato norma je uveřejněna ve \"Staatscourant\", obdobě Sbírky zákonů. \"Nizozemská jazyková unie\" je vydavatelem velkého přehledu slov v souladu s pravopisnou normou, tzv. \"Zelené knížečky\", obdoby českých Pravidel. První návrh nizozemského pravopisu pochází z roku 1860, který byl oficiálně zaveden v Belgii v roce 1864 a v Nizozemsku v roce 1883.", "section_level": 2}, {"title": "Norština.", "content": "Situace v Norsku je komplikována existencí 2 pravopisných standardů: většinový \"Bokmål\" (Riksmål) (ovlivněný dánštinou) a menšinový \"Nynorsk\" (původně Landsmål)(vytvořen na základě norských dialektů). Bokmål kodifikoval Knud Knudsen (1812–1895) a nyní ho užívá 90 % Norů. Nynorsk kodifikoval Ivar Aasen (1813–1896) a nyní ho užívá 10 % Norů, tj. cca 500 000, převážně na venkově.", "section_level": 2}, {"title": "Polština.", "content": "Po reformě z r. 1936 změny pravopisu vycházejí vydáváním Pravopisu polského jazyka (\"Pisownia języka polskiego\"), původně z r. 1936, se změnami zaváděnými Komisí jazykové kultury Výboru lingvistiky Polské akademie věd (\"Komisja Kultury Języka Komitetu Językoznawstwa PAN\"), zejména vydání XII. (1956), XIII. (1963) (distribuce zastavena z rozhodnutí Ministerstva školství). V roce 1971 byly schváleny drobné změny pravopisu slov cizího původu, roku 1975 byly zavedeny další drobné změny v Pravopisném slovníku polštiny (\"Słownik ortograficzny języka polskiego\") s pravidly pravopisu a interpunkce ve vydavatelství PAN (\"PWN\"). Od 90. let jsou změny pravidel pravopisu zaváděné Radou polského jazyka při prezidiu PAN (\"Rada Języka Polskiego przy Prezydium PAN\") a vyhlašované v oznámeních této rady, v odborných časopisech a v následných vydáních pravopisných slovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Ruština.", "content": "Pravopis je kodifikován příručkou \"Правила русской орфографии и пунктуации\". Podrobněji o současném ruském pravopise viz článek Ruský pravopis.", "section_level": 2}, {"title": "Řečtina.", "content": "Je jedním z nejstarších jazyků na světě. Vzhledem k tomu prošla velkými výslovnostními změnami, které se však v pravopise neodrazily. Proto se řecká ortografie liší od ortoepie téměř tolik jako anglická:", "section_level": 2}, {"title": "Reformy pravopisu.", "content": "K reformám pravopisu dochází v mnoha jazycích, a to například", "section_level": 1}, {"title": "Slovenština.", "content": "V 18. století se Anton Bernolák neúspěšně pokusil o kodifikaci spisovné slovenštiny na základě západoslovenských nářečí. V roce 1843 kodifikoval Ľudovít Štúr slovenštinu, založenou na středoslovenských nářečích. Podle Bernolákova vzoru byl štúrovský pravopis fonetický (používalo se pouze měkké \"i\", měkkost předchozí souhlásky se vyznačovala háčkem: \"di\", chybělo ještě \"ô, ä, ľ\"). 1849 se na Slovensku jako jazyk na školách a v tisku zavedla \"„staroslovenština“\", slovenskými nářečími ovlivněná čeština. Štúrova slovenština se nakonec prosadila, její pravopis byl upraven v mluvnici, která vyšla 1852. V \"„opravené slovenštině“\" se rozlišuje psaní \"i/y\" jako v češtině, byly zavedeny nové hlásky a měkčení háčkem odpovídalo dnešní podobě). 1890 a 1902 vydává Samo Czambel normativní díla, která pravopis vylepšují a vystupují proti přejímání českých slov. V roce 1931 vydala Matice slovenská 1. vydání PSP, na kterém se podíleli i čeští jazykovědci, a která byla poplatná politické doktríně čechoslovakismu. Nová pravidla, usilující o vzdálení od češtiny, vyšla ve Slovenském státě v roce 1940 (ze synonym se zpravidla zakázala ta, která zněla česky). V nové společenské situaci po válce vyšla v roce 1953 nová pravidla s dílčími úpravami pravopisu (znovuzavedení zakázaných synonym, zjednodušení psaní předložek a předpon \"s, z\" atd.), vydané již Slovenskou akademií věd. Rok 1991 přinesl menší pravopisné změny v oblasti psaní vlastních jmen, psaní čárek, rytmického krácení. Poslední změny pravopisu byly provedeny v roce 1997, obsahovaly však jen nepatrné změny.", "section_level": 2}, {"title": "Angličtina.", "content": "Nejzásadnější změnou anglického pravopisu je zavedení amerického pravopisu. Jeho autorem je americký nacionalista Noah Webster (1758–1843), otec známého slovníku \"An American Dictionary of the English Language\" (Americký slovník angličtiny, 1828). Pokusy, jako např. George Bernard Shawův, který v roce 1908 založil \"Simplified Spelling Society\" (SSS), selhaly.", "section_level": 2}, {"title": "Francouzština.", "content": "Ve 12. století se francouzština ještě psala fonetickým pravopisem, s využitím písmen latinské abecedy. Pro lepší čitelnost a rozlišení homonym se začínají později vkládat do slov nevyslovované souhlásky. Od 16. století se vedle dalších změn v tisku začínají objevovat interpunkční znaménka, všeobecně se nový způsob psaní prosazuje od 18. století. Interpunkce zčásti vytlačuje nevyslovované souhlásky, způsob psaní prakticky určují tiskaři. V roce 1740 vychází 3. vydání Akademického slovníku (\"Dictionnaire de l'Académie\"), používá nový pravopis, který mění přibližně třetinu slov. Od 6. vydání 1836 je tento slovník považován za kodifikační dílo. 1878 zavádí Akademie do francouzštiny „w“. Na začátku 20. století z některých slovních spojení mizí apostrof. Četné pokusy o další reformy se setkaly s odporem veřejnosti, poslední změny jsou z roku 1976 a 1990, s cílem opatrného odstranění pravopisných nedůsledností ve školní výuce.", "section_level": 2}, {"title": "Němčina.", "content": "Po celé 19. století nedošlo k žádné reformě. Zato ve 20. století došlo hned ke třem:", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemština.", "content": "Pravopis se v roce 1934 zjednodušil (tzv. \"Marchantův pravopis\" podle tehdejšího ministra školství), ovšem jen pro potřeby nizozemského školství. V roce 1946 v Belgii a 1947 v Nizozemsku byl tento pravopis upraven pro všeobecné používání. Tato reforma přinesla radikální zjednodušení psaní slov, po válce i se zřejmým cílem odstranit tvary, které by mohly vyvolávat podobnost s němčinou. Mizí tak koncové \"-sch (mensch>mens)\" a zavádí se pravidlo otevřených a zavřených slabik (v zavřených slabikách se dlouhé samohlásky nezdvojují, v otevřených ano: \"deelen>delen, noodig>nodig\"). V \"Zelené knížečce\", poprvé vydané v roce 1954, byly v pravopisu zavedeny dublety (tradiční a progresivní psaní) s jednou explicitně „preferovanou“ a jednou „přípustnou“ variantou (\"productie/produktie\"). Poslední pravopisná reforma 1996 „preferovaný pravopis“ zrušila a byla zavedena nová pravidla pro spojovací písmeno ve složených slovech. V současnosti se diskutuje o možných menších změnách.", "section_level": 2}, {"title": "Norština.", "content": "V letech 1907 a 1917 byl Bokmål předmětem pravopisné reformy, která ho měla přiblížit výslovnosti. Jejich výsledkem bylo prohlášení norštiny za samostatný jazyk a v roce 1919 se objevil první překlad z dánštiny do norštiny. Další reforma proběhla v roce 1938, jejíž cílem bylo sblížit Bokmål a Nynorsk v jeden společný jazyk – \"Samnorsk\". Výsledkem ale bylo rozkolísání pravopisného standardu, takže nyní existuje mnoho variant obou dialektů podle míry radikálnosti. Proti trendu, který přibližně odpovídal snaze sblížit češtinu a slovenštinu vznikl odpor. Soukromá a konzervativní obnovila původní podobu \"Riksmål\". Na druhou stranu vznikl \"Høgnorsk\", který je radikálnější než Nynorsk. Poslední pravopisná reforma Bokmål z roku 1981 je obrácením dřívějšího trendu a opětovným přiblížením k dánštině.", "section_level": 2}, {"title": "Řečtina.", "content": "V 3. století př. n. l. bylo v Alexandrii zavedeno psaní přízvuku pro školní potřeby, od 3. století n. l. pro literární texty. Vyznačování všech přízvuků (kromě jednoho – dnes důrazového pomocí dřívějšího ostrého) bylo zrušeno v roce 1976.", "section_level": 2}, {"title": "Ruština.", "content": "Ruský pravopis prošel dvěma velkými reformami: Michail Vasiljevič Lomonosov (1711–1765) se pokusil zavést rozlišování mezi \"e\" přízvučným (vyslovováno [jo]) a nepřízvučným (vyslovováno [je]) tím, že by se přízvučné \"e\" psalo \"ё\". Tato norma se stala obligatorní za druhé světové války. V období Tání se opět stala pouze fakultativní a s rozvojem počítačové techniky je považována za zastaralou.", "section_level": 2}, {"title": "Čínština.", "content": "V roce 1956 byl na pevninské Číně a Singapuru zjednodušen systém psaní znaků \"(simplified, GB, CN)\". Na Taiwanu a v Hongkongu zůstal systém starý \"(traditional, Big5, TW)\". Používání tradičních znaků je považováno za kontrarevoluční činnost. Pod patronací státu se občas v Čínské lidové republice konají akce „Ať jarní vítr odvane špatně napsané znaky“, při nichž pionýři přepisují na ulicích nápisy neodpovídající platnému pravopisu. Vzhledem k tomu, že jde o písmo, které informaci o výslovnosti podává jen zprostředkovaně, lze oba systémy snadno převádět jeden na druhý bez ztráty informace. Číňané také věnovali pozornost romanizaci čínských znaků. Tradiční systém Wade-Giles nahradil pinyin.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pravopis (též \"ortografie\" či starším pravopisem \"orthografie\", z řeckého, což je složenina ze slov (\"orthos\") správný a (\"grafos\") píšící), je ustálený způsob záznamu zvukové podoby spisovného jazyka systémem grafických znaků. Obecně bývá uznáván pravopis vyhlášený příslušnou státní nebo vědeckou institucí nebo významným odborníkem nebo užívaný významnou skupinou uživatelů jazyka. V rozporu s určitým pravopisem je psaní s chybami nebo užívání jiného pravopisu.", "tgt_summary": "An orthography is a set of conventions for writing a language. It includes norms of spelling, hyphenation, capitalization, word breaks, emphasis, and punctuation. ", "id": 1238815} {"src_title": "Rozmarýn lékařský", "tgt_title": "Rosemary", "src_document": [{"title": "Stanoviště.", "content": "V původním areálu rozšíření roste v suchých místech v blízkosti mořského pobřeží. Nesnáší těžké půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Oblast rozšíření.", "content": "Původní oblast rozšíření zahrnuje Středomoří. Pěstuje se také v Anglii, USA, Mexiku a téměř po celé střední a východní Evropě, zde ale nezplaňuje, neboť nepřežije tuhé zimy a musí přezimovat ve skleníku. Lze jej pěstovat i doma na slunném místě, v zimě za oknem a v létě na balkoně či terase, nedoroste však do výšky dvou metrů. Dováží se z bývalých zemí Jugoslávie, z Itálie, Španělska, Francie, Albánie.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Jako koření se užívají listy jehličkovitého vzhledu, sušené i čerstvé, celé i drcené či jemně mleté. Pomáhá lepšímu trávení, vylučování žluči a moči, proti nadýmání, při nízkém krevním tlaku. Je třeba opatrnosti, může ve velkém množství škodit zdraví. Používá se buď samotný, nebo jako součást provensálského koření. Dodává jídlům trpce kořeněnou chuť, vůní se podobá kadidlu. Užívá se při přípravě skopové a jehněčí pečeně, telecího masa, drůbeže, vařených ryb a rajských omáček.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné.", "content": "V mnoha zemích světa se používá k destilaci silice užívané do šamponů, mýdel či kolínské. Mnohde se vkládá do šatníků jako ochrana proti molům. V lidovém léčitelství je známý jako mořská rosa a byl symbolem lásky a smrti. Používal se i jako ochrana proti černé magii - položen pod lůžko měl chránit spícího před vším zlým.", "section_level": 2}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Obsahuje 1 až 2 % silice (verbenon, borneol, cineol, kafr, limonen aj.), flavonoidy (luteolin, apigenin, diosmetin aj.), diterpenové hořčiny (pikrosalvin, rosmanol, rosmadial aj.), kyselinu ursulovou, oleanovou, kávovou, chlorgenovou a rozmarýnovou, třísloviny (až 8 %) a další látky.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozmarýn lékařský nazývaný též rozmarýna lékařská (\"Rosmarinus officinalis\") je stálezelená léčivá rostlina z čeledi hluchavkovitých, keřovitého vzrůstu. Jméno této silně aromatické rostliny pochází z latiny („mořská rosa“).", "tgt_summary": "Salvia rosmarinus, commonly known as rosemary, is a woody, perennial herb with fragrant, evergreen, needle-like leaves and white, pink, purple, or blue flowers, native to the Mediterranean region. Until 2017, it was known by the scientific name Rosmarinus officinalis, now a synonym. ", "id": 59110} {"src_title": "Rizoto", "tgt_title": "Risotto", "src_document": [{"title": "Výběr rýže.", "content": "Pro přípravu rizota se používá rýže s vysokým obsahem škrobu, s kulatým středním tvarem zrn. Taková rýže má schopnost absorbovat tekutinu a uvolnit škrob a je lepkavější než dlouhozrnné varianty. Hlavními druhy rýže používanými v Itálii jsou Carnaroli a Vialone Nano, v menší míře Arborio. Carnaroli a Vialone Nano jsou považovány za nejlepší (a nejdražší) varianty, různí uživatelé dávají přednost jedné před druhou. Mají mírně rozdílné vlastnosti: například u druhu Carnaroli je méně pravděpodobné, že bude převařená než u Vialone Nano, ta se ale vaří kratší dobu a někteří kuchaři uvádí, že absorbuje lépe koření. Mohou být užívány i další druhy jako Roma, Baldo, Ribe a Originario, pokrmy ale nejsou tak krémové, jako při vaření z tradičních druhů. Tyto varianty jsou považovány za lepší pro jiné druhy rýžových jídel a pro přípravu sladkých rýží. Označení rýže superfino, semifino a fino má vztah k velikosti a tvaru zrn, ne ke kvalitě.", "section_level": 1}, {"title": "Základní příprava.", "content": "Je mnoho různých receptů na rizoto s různými přísadami, ale všechny jsou založeny na vhodném druhu rýže vařené standardní procedurou. Rýže je nejdříve vařena (smažena) krátce v másle, nebo olivovém oleji, aby každé zrno bylo pokryto tukovým filmem (tostatura), následně se přidá bílé víno, které musí zrna absorbovat. Během vaření se po troškách přidává horký vývar za stálého míchání. Nakonec se přidává nasekané chladné máslo a jemně strouhané sýry (Parmigiano Reggiano, nebo Grana Padano), které se zašlehají, až vytvoří smetanovou a hladkou strukturu. Sýr se obvykle nepřidává, pokud rizoto obsahuje ryby, nebo mořské produkty. Správně uvařené rizoto je husté a smetanové, rýže je však vařena al dente (na skus) a s oddělenými zrny. Tradiční struktura připraveného jídla je all'onda („zvlněná“). Mělo by být servírováno na plochých talířích a mělo by snadno se rozprostřít, ale nemělo by mít kolem sebe nadměrnou kapalinu. Rizoto může být připraveno s mnoha různými druhy zeleniny, masa, ryb, mořských produktů a luštěnin, přidávají se různé druhy vína a sýra. Připravuje se ale i italské jahodové rizoto. Rizoto je běžně prvním jídlem, podávalo se před hlavním jídlem, ale např. rizoto \"alla Milanese\", připravované s hovězím masem, máslem a sýrem, ochucené a obarvené šafránem, smí být podáváno jako příloha s Osso Buco (dušené telecí nožičky). Piemontské rizoto \"al Barolo\" se připravuje s červeným vínem a může obsahovat maso z klobás a/nebo fazole Borlotti. Černé rizoto \"al nerol di seppia\" připravované se sépií obecnou se vaří i s jejich nedotčenými inkoustovými váčky, je specialitou benátského regionu. \"Risi e Bisi\" neboli „rýže a hrášky“ je benátským jarním jídlem, konzumuje se správně lžící, ne vidličkou, je to polévka tak silná, že to připomíná rizoto. Připravuje se ze zelených hrášků z čerstvých mladých lusků, ochucený pancettou. Mimo Itálii se připravují jídla podobným způsobem jako rizoto, ale z různých zrn, nebo obilnin pod různými názvy.", "section_level": 1}, {"title": "České rizoto.", "content": "Italské rizoto bývá v České republice velmi často zaměňováno s jídlem džuveč, jenž je v Česku v povědomí jako srbské rizoto. Obvykle je pod tímto názvem prezentována zjednodušená směs uvařené rýže s kuřecím masem a zeleninou, posypané sýrem. Tento způsob prezentace “rizota” je obvyklý v jídelnách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rizoto (či z italštiny ) je tradiční italské rýžové jídlo vařené ve vývaru do krémové konzistence. Mnohé druhy rizot také obsahují máslo, víno a cibuli. Je jedním z nejběžnějších způsobů vaření rýže v Itálii. Jeho původ je v severní Itálii, blíže ve východním Piemontu, západní Lombardii a Benátkách (odtud pochází rýže Vialone Nano). Je jedním z pilířů milánské kuchyně. Co se týká Italů, správně zhotovené rizoto by mělo být připraveno dle stanoveného postupu, jinak jde o jídlo z rýže, které se ale nemůže nazývat rizoto.", "tgt_summary": "Risotto (,, from meaning \"rice\") is a northern Italian rice dish cooked with broth until it reaches a creamy consistency. The broth can be derived from meat, fish, or vegetables. Many types of risotto contain butter, onion, white wine, and parmesan cheese. It is one of the most common ways of cooking rice in Italy. Saffron was originally used for flavour and its signature yellow colour. ", "id": 2360596} {"src_title": "Růžovité", "tgt_title": "Rosaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Růžovité jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny, keře a stromy. Rostliny jsou jednodomé nebo zřídka dvoudomé. Odění je nejčastěji z jednoduchých nebo i žlaznatých chlupů, někdy jsou přítomny chlupy hvězdovité. Rostliny mohou mít trny. Listy jsou obvykle střídavé (výjimečně vstřícné, např. u rodu růžovec – \"Rhodotypos\"), jednoduché nebo peřeně či dlanitě složené, s opadavými nebo vytrvalými palisty. Žilnatina (botanika) je dlanitá nebo zpeřená, čepel listů je na okraji nejčastěji zubatá, zuby jsou často zakončeny žlázkou. Květy jsou pravidelné, různého habitu od drobných bezkorunných zelenavých kvítků po nápadné velké květy, obvykle, v úžlabních nebo vrcholových květenstvích různých typů nebo jednotlivé. V květu je přítomna češule (hypanthium), obvykle s nektáriovým diskem, volná nebo srůstající s plodolisty. Kalich i koruna jsou pětičetné, koruna u některých rodů chybí (\"Acaena\", \"Lachemilla\", \"Aphanes\", \"Polylepis\"). Tyčinky jsou volné, nejčastěji je jich 15 až mnoho, řidčeji je jejich počet redukován na 10, 5 nebo dokonce na jedinou tyčinku (rod \"Aphanes\"). Gyneceum je velmi mnohotvárné, svrchní až spodní, složeno z jednoho až mnoha volných nebo do různého stupně srostlých plodolistů. V každém plodolistu je 1 až mnoho (nejčastěji 2) vajíček. Počet čnělek odpovídá počtu plodolistů. Plodem je peckovice, malvice, tobolka nebo souplodí měchýřků, nažek nebo peckoviček.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď zahrnuje přes 2500 druhů v asi 105 rodech. Je kosmopolitně rozšířena s největší druhovou pestrostí v mírném pásu severní polokoule. Některé rody, např. \"Acaena\" a \"Polylepis\", mají centra druhové diversity na jižní polokouli. V tropech je jejich výskyt omezen především na vyšší polohy, v nížinných deštných lesích jsou zastoupeny jen velmi málo. Rozsáhlý areál má např. ostružiník (\"Rubus\"), jehož původní oblast rozšíření zahrnuje 6 kontinentů.", "section_level": 1}, {"title": "Česká květena.", "content": "V původní české květeně je zastoupeno 19 rodů a asi 200 druhů růžovitých. Téměř polovinu z tohoto počtu (asi 96 druhů) tvoří ostružiníky (\"Rubus\"), které náleží k taxonomicky nejobtížnějším skupinám středoevropské květeny. Dalším hojně zastoupeným rodem je mochna (\"Potentilla\", 24 druhů), kontryhel (\"Alchemilla\", 21 druhů) a růže (\"Rosa\", asi 14 druhů). Z dřevin se na českém území jako původní dále vyskytuje jabloň lesní (\"Malus sylvestris\"), hrušeň polnička (\"Pyrus pyraster\"), rod slivoň (\"Prunus\", střemcha, mandloň, trnka, třešeň, 6 původních druhů), jeřáb (\"Sorbus\", 14 druhů, většina z nich hybridogenního původu), skalníky (\"Cotoneaster\", 2 druhy), hlohy (\"Crataegus\", 4 druhy) a tavolník vrbolistý (\"Spiraea salicifolia\"). Z bylin se mimo výše zmíněné mochny a kontryhelu v Česku vyskytují řepík (\"Agrimonia\", 2 druhy), nepatrnec (\"Aphanes\", 2 druhy), řepíček řepíkovitý (\"Aremonia agrimonoides\"), udatna lesní (\"Aruncus vulgaris\"), tužebník (\"Filipendula\", 2 druhy), jahodník (\"Fragaria\", 3 druhy), kuklík (\"Geum\", 3 druhy včetně rodu \"Sieversia\", kuklice) a krvavec (\"Sanguisorba\", 2 druhy), Z pěstovaných okrasných dřevin občas zplaňují některé tavolníky (\"Spiraea\"), tavola kalinolistá (\"Physocarpus opulifolius\"), růže (např. růže svraskalá, \"Rosa rugosa\"), kdouloň obecná (\"Cydonia oblonga\"), jeřáb oskeruše (\"Sorbus domestica\"), muchovník oválný (\"Amelanchier ovalis\"), mišpule obecná (\"Mespilus germanica\"), z bylin jahodka indická (\"Duchesnea indica\"). Vzácně jsou k nám zavlékány kuklík alepský (\"Geum aleppicum\") a mochna prostřední (\"Potentilla intermedia\"). Mezi kriticky ohrožené druhy na území ČR náleží kontryhel rozeklaný (\"Alchemilla fissa\", jen v karových jámách Krkonoš), mandloň nízká (\"Prunus nana\", jižní Morava), nepatrnec pískomilný (\"Aphanes australis\"), mochna drobnokvětá (\"Potentilla micrantha\", Bílé Karpaty), mochna rozkladitá (\"Potentilla patula\", jižní Morava), mochna jahodovitá (\"Potentilla sterilis\", střední Morava), ostružiník moruška (\"Rubus chamaemorus\", Krkonoše) a jeřáb sudetský (\"Sorbus sudetica\", Krkonoše). Mezi v ČR vyhynulé taxony náleží růže rolní (\"Rosa arvensis\") a kontryhel krkonošský (\"Alchemilla corcontica\").", "section_level": 2}, {"title": "Evropská květena.", "content": "V evropské květeně jsou mimo rodů obsažených i v české původní květeně zastoupeny ještě rody dryádka (\"Dryas\", 2 druhy), muchovník oválný (\"Amelanchier ovalis\"), mišpule obecná (\"Mespilus germanica\"), hlohyně šarlatová (\"Pyracantha coccinea\"), mochnička (\"Waldsteinia\", 2 druhy), zubatka (\"Sibbaldia\", 2 druhy), sibiřanka hladká (\"Sibiraea altaiensis\" na Balkáně) a středomořský keř astivida trnitá (\"Sarcopoterium spinosum\").", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Většina zástupců čeledi je opylována hmyzem, přičemž nejsou známy specializované vazby na konkrétní opylovače. Některé rody (\"Acaena\", \"Lachemilla\", \"Polylepis\") jsou větrosprašné. Semena mnohých růžovitých s dužnatými plody jsou šířena trusem zvířat. Jiné druhy, např. acéna (\"Acaena\") a řepík (\"Agrimonia\"), mají plody se štětinami nebo háčky, které se zachytávají na zvířecí srsti. Zástupci podčeledi \"Dryadoideae\" fixují vzdušný dusík prostřednictvím symbiosy s bakteriemi \"Frankia\" ze skupiny aktinobakterií.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Navzdory velké různorodosti v morfologii květních orgánů jsou růžovité dobře vyhraněnou a monofyletickou skupinou, což potvrzují i molekulární výzkumy. Klasické dělení na 4 podčeledi na základě typu plodů (\"Maloideae\", \"Prunoideae\", \"Rosoideae\" a \"Spiraeoideae\") se ukázalo jako nepřirozené a nekoresponduje s výsledky molekulárních studií, přičemž jako nesourodá skupina se ukázala především podčeleď \"Spiraeoideae\" (tak jak byla chápána dříve). Systém APG dělí růžovité na 3 podčeledi: Mezirodové vztahy uvnitř těchto 3 větví jsou stále z větší části nedořešené. Rod \"Quillaja\" (mydlokor) byl na základě výsledků molekulárních analýz přeřazen do samostatné čeledi \"Quillajaceae\" v rámci řádu \"Fabales\". Ke změnám došlo ve vymezení některých rodů. Rody \"Comarum\" (zábělník) a \"Dasiphora\" (mochnovec) byly vřazeny do rodu \"Potentilla\" (mochna) a potom z něj opět vyjmuty, rod \"Sieversia\" (kuklice) byl vřazen do rodu \"Geum\" (kuklík). Velké změny se týkají rodu \"Prunus\" (slivoň). Tento rod je dnes chápán široce a zahrnuje dřívější rody \"Cerasus\" (třešeň, višeň), \"Laurocerasus\" (bobkovišeň), \"Amygdalus\" (mandloň), \"Persica\" (broskvoň), \"Armeniaca\" (meruňka), \"Padus\" (střemcha) a \"Padellus\" (mahalebka).", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Mezi obsahové látky vyskytující se u čeledi růžovité náleží kyanogenní glykosidy (amygdalin v semenech, prunasin a další), kyselina ellagová, sorbitol, flavony, třísloviny (ellagotaniny), triterpeny a triterpenové saponiny. Alkaloidy jsou přítomny jen velmi zřídka, výjimkou jsou diterpenoidní alkaloidy (tzv. spiradiny) u tavolníku (\"Spiraea\"). Hojné jsou ovocné kyseliny (kyselina sorbová, vinná, citronová, askorbová, jablečná a další). Růžová silice obsahuje především triterpenové alkoholy: geraniol, citronellol a nerol.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Většina ovocných dřevin mírného pásu náleží do čeledi růžovité, ceněné je také jejich dřevo. Náleží sem i mnoho okrasných dřevin, především keřů. Některé druhy z této čeledi jsou používány v lékařství a léčitelství.", "section_level": 1}, {"title": "Potraviny.", "content": "Ve střední Evropě je z hlavních ovocných dřevin původní jen třešeň ptačí (\"Prunus avium\", syn. \"Cerasus avium\"). Višeň obecná (\"Prunus cerasus\", syn. \"Cerasus vulgaris\") pochází z oblasti od jihovýchodní Evropy po Indii, slivoň švestka (slivoň domácí, \"Prunus domestica\") z oblasti Kavkazu, slivoň obecná (\"Prunus insititia\") z jihozápadní Asie, slivoň třešňová (myrobalán, \"Prunus cerasifera\") od Balkánu po Střední Asii, meruňka obecná (\"Prunus armeniaca\", syn. \"Armeniaca vulgaris\") a broskvoň obecná (\"Prunus persica\", syn. \"Persica vulgaris\") z Číny. Hrušeň obecná (\"Pyrus communis\") a jabloň domácí (\"Malus domestica\") jsou staré kulturní rostliny, vzniklé mnohonásobným křížením. Jedlé peckovice většinou místního významu poskytují i různé druhy subtropických slivoní: americké druhy \"Prunus angustifolia\", \"P. americana\" a \"P. subcordata\" a asijské druhy \"Prunus caspica\", \"P. iranica\", \"P. ursina\", \"P. involucrata\" a \"P. salicina\". Jako drobné ovoce jsou v Česku pěstovány jahodník obecný (\"Fragaria vesca\"), maliník obecný (\"Rubus idaeus\"), ostružiníky (\"Rubus spp.\"), jedlé kultivary jeřábu ptačího (\"Sorbus aucuparia\"), méně často jeřáb oskeruše (\"Sorbus domestica\"), různé druhy muchovníku (\"Amelanchier\") a temnoplodec (\"Aronia\"). Sbírány jsou i plody trnky (\"Prunus spinosa\") a třešně křovité (\"Prunus fruticosa\"). Jedlé jsou také malvice různých subtropických druhů hlohu (středomořské a asijské \"Crataegus azarolus\", \"C. orientalis\", \"C. pontica\" a americké \"C. flava\", \"C. mexicana\" a \"C. stipulosa\"). Lokvát japonský neboli japonská mišpule (\"Eryobotrya japonica\") pochází z východní Asie a pěstuje se i ve Středomoří. Strom kvete na podzim, příjemně chutnající plody dozrávají na jaře, v době kdy jiné ovoce ještě není k dispozici. Mandloň obecná (\"Prunus dulcis\", syn. \"Amygdalus communis\") pochází z Přední a Střední Asie. Mimo těchto míst je dnes nejvíce pěstována ve Středomoří. Ze severovýchodních oblastí Jižní Ameriky pochází vysoký strom \"Acioa guianensis\", poskytující peckovice s chutnými jádry.", "section_level": 2}, {"title": "Technické rostliny.", "content": "Růžová silice je získávána především z růže damašské (\"Rosa damascena\") a růže galské (\"Rosa gallica\"). Severoamerická střemcha pozdní (\"Prunus serotina\") poskytuje dřevo ceněné na nábytek a v řezbářství. Využíváno je i dřevo ovocných stromů – jabloně, hrušně, třešně, švestky, dále různé jeřáby – jeřáb ptačí (\"Sorbus aucuparia\"), jeřáb břek (\"Sorbus torminalis\"), jeřáb muk (\"Sorbus aria\"). Dřevo ovocných stromů je dobře opracovatelné a po napaření často získává načervenalou barvu. Je využíváno v nábytkářství, na rukojeti, řezbářské práce a drobné předměty.", "section_level": 2}, {"title": "Okrasné rostliny.", "content": "Okrasné růže, jedny z nejoblíbenějších zahradních rostlin na světě, jsou komplexní hybridy asi 9 původních divokých druhů. Růže svraskalá (\"Rosa rugosa\"), pocházející z východní Asie, je v současnosti pro svoji odolnost hojně vysazována kolem dálnic a na zpevňování svahů. Jako okrasné stromy jsou nejčastěji pěstovány jeřáby (\"Sorbus\"), různé druhy a kultivary ozdobných třešní, višní, střemch a sakur (rod \"Prunus\") a ozdobné jabloně (\"Malus\"). Z víceméně keřovitých okrasných dřevin je pěstován nejčastěji Skalník (\"Cotoneaster\"), tavolník (\"Spiraea\"), bobkovišeň (\"Prunus\", syn. \"Laurocerasus\"), tavola (\"Physocarpus\"), kdoulovec (\"Chaenomeles\"), mochnovec (\"Potentilla\", syn. \"Dasiphora\"), hlohyně (\"Pyracantha\"), zákula japonská (\"Kerria japonica\"), jeřábovec (\"Sorbaria\"), hloh (\"Crataegus\"), hroznovec (\"Exochorda\"), muchovník (\"Amelanchier\"), temnoplodec (\"Aronia\") a ostružiník (\"Rubus\"). Spíše ojediněle se pěstuje celá řada dalších druhů keřů: kdouloň obecná (\"Cydonia oblonga\"), celoterčník různobarvý (\"Holodiscus discolor\"), aflatunie (\"Louiseania\"), madenie bělavá (\"Maddenia hypoleuca\"), mišpule obecná (\"Mespilus germanica\"), neilie (\"Neillia\"), neviusie alabamská (\"Neviusia alabamensis\"), vonivka třešňovitá (\"Omleria cerasiformis\"), lístkovec větevnatý (\"Peraphyllum ramosissimum\"), blýskalka (\"Photinia\"), prinsepie (\"Prinsepia\"), pakdoule čínská (\"Pseudocydonia sinensis\"), korunatka (\"Stephanandra\"), stranvésie Davidova (\"Stranvaesia davidiana\"), růžovec zákulovitý (\"Rhodotypos scandens\"), mandloň nízká (\"Prunus nana\", syn. \"Amygdalus nana\"). Vzácně se pěstují různé mezirodové křížence, např. kříženec jeřábu s temnoplodcem (jeřáboplodec, x \"Sorbaronia\") a jeřábu s hrušní (hruškojeřáb, x \"Sorbopyrus auricularis\"). Mezi zahradní trvalky náleží různé druhy rodu kuklík (\"Geum\"), mochna (\"Potentilla\"), kontryhel (\"Alchemilla\") a tužebník (\"Filipendula\"), jako půdopokryvná je pěstována jahodka indická (\"Duchesnea indica\") a mochnička (\"Waldsteinia\"). Jako skalničky jsou pěstovány drobné poléhavé keříky rodu dryádka (\"Dryas\") a půdopokryvné plazivé byliny až polokeře rodu acéna (\"Acaena\"), pocházející z Nového Zélandu a z And.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařství a léčitelství.", "content": "Kontryhel (\"Alchemilla\") je používán zevně i vnitřně jako účinný prostředek při tlumení menstruačního krvácení i při dalších gynekologických obtížích. Plody kdouloně obecné (\"Cydonia oblonga\") se již od časů Hildegardy z Bingenu používají při revmatismu. Účinným antirevmatikem je také květ a plod jeřábu ptačího (\"Sorbus aucuparia\"). Hloh obecný (\"Crataegus laevigata\") má příznivý vliv na srdeční činnost, rozšiřuje věnčité tepny a je využíván v geriatrii. Plody střemchy obecné jsou používány proti průjmům a na vypocení. Nať řepíku lékařského stimuluje činnost žlučníku a jater, zlepšuje trávení a zevně je používána při kožních chorobách. List jahodníku obecného (\"Kokotis Posiflis\") je používán jako součást různých bylinných směsí. Tužebník jilmový (\"Filipendula ulmaria\") obsahuje stejně jako vrbová kůra salicin, látku která dala vzniknout kyselině acetylsalicylové neboli aspirinu. V čínské medicíně jsou využívány plody hlohu klínovitého (\"Crataegus cuneata\"), podávané především při různých poruchách trávení. Odvar z listů lokvátu japonského (\"Eriobotrya japonica\") je používán jako prostředek posilující žaludek, uvolňující hleny při chronické bronchitidě, při vykašlávání krve a dalších obtížích. Nakládané plody slivoně mume (\"Prunus mume\") pikantní chuti se používají při střevních potížích, chronickém kašli, krvi v moči či stolici. Jsou pod jménem švestičky umeboshi dováženy i do České republiky. Kůra slivoně africké (\"Prunus africana\") obsahuje fytosteroly a je součástí průmyslově vyráběných antiprostatik.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Acaena\", \"Adenostoma\", \"Agrimonia\", \"Alchemilla\" (včetně \"Aphanes\", \"Lachemilla\"), \"Amelanchier\", \"Aremonia\", \"Argentina\", \"Aria\", \"Aronia\", \"Aruncus\", \"Bencomia\", \"Borkhausenia\", \"Cercocarpus\", \"Chaenomeles\", \"Chamaebatia\", \"Chamaebatiaria\", \"Chamaecallis\", \"Chamaemeles\", \"Chamaemespilus\", \"Chamaerhodos\", \"Chloromeles\", \"Cliffortia\", \"Coleogyne\", \"Coluria\", \"Comarum\", \"Cormus\", \"Cotoneaster\", \"Cowania\", \"Crataegus\" (vč. \"Mespilus\"), \"Cydonia\", \"Dasiphora\", \"Dichotomanthes\", \"Docynia\", \"Dryas\", \"Drymocallis\", \"Eriobotrya\", \"Eriolobus\", \"Exochorda\", \"Fallugia\", \"Farinopsis\", \"Filipendula\", \"Fragaria\", \"Geum\", \"Gillenia\", \"Hagenia\", \"Hedlundia\", \"Hesperomeles\", \"Heteromeles\", \"Holodiscus\", \"Kageneckia\", \"Karpatiosorbus\", \"Kelseya\", \"Kerria\", \"Leucosidea\", \"Lindleya\", \"Luetkea\", \"Lyonothamnus\", \"Macromeles\", \"Majovskia\", \"Malacomeles\", \"Malus\", \"Marcetella\", \"Margyricarpus\", \"Micromeles\", \"Neillia\", \"Neviusia\", \"Normeyera\", \"Oemleria\", \"Osteomeles\", \"Pentactina\", \"Peraphyllum\", \"Petrophytum\", \"Photinia\" (vč. \"Stranvaesia\") \"Physocarpus\", \"Pleiosorbus\", \"Polylepis\", \"Potaninia\", \"Potentilla\" (vč. \"Horkelia\", \"Horkeliella\", \"Ivesia\"), \"Pourthiaea\", \"Prinsepia\", \"Prunus\" (vč. \"Pygeum\") \"Pseudocydonia\", \"Purshia\", \"Pyracantha\", \"Pyrus\", \"Rhaphiolepis\", \"Rhodotypos\", \"Rosa\", \"Rubus\" (vč. \"Dalibarda\"), \"Sanguisorba\" (vč. \"Dendriopoterium\", \"Poteridium\", \"Poterium\"), \"Sarcopoterium\", \"Sibbaldia\", \"Sibbaldianthe\", \"Sibiraea\", \"Sieversia\", \"Sorbaria\", \"Sorbus\", \"Spenceria\", \"Spiraea\", \"Spiraeanthus\", \"Tetraglochin\", \"Torminalis\", \"Vauquelinia\", \"Waldsteinia\", \"Xerospiraea\" Mezirodoví kříženci: × \"Amelasorbus\", × \"Cerasolouiseania\", × \"Crataemespilus\", × \"Margyracaena\", × \"Pyraria\", × \"Pyronia\", × \"Sorbaronia\", × \"Sorbocotoneaster\", × \"Sorbomeles\", × \"Sorbopyrus\" Chiméry: + \"Crataegomespilus\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Růžovité (\"Rosaceae\") je čeleď dvouděložných rostlin z řádu růžotvaré (\"Rosales\"). Zástupci čeledi se vyskytují po celém světě, největší druhové bohatství je v severním mírném pásu. Jsou to byliny i dřeviny s jednoduchými nebo složenými, nejčastěji střídavými listy. Květy jsou nejčastěji pětičetné s větším počtem tyčinek. Semeníky jsou velmi mnohotvárné, svrchní až spodní, srostlé, volné nebo z jediného plodolistu. Také plody jsou různých typů. ", "tgt_summary": "Rosaceae, the rose family, is a medium-sized family of flowering plants, including 4,828 known species in 91 genera. The name is derived from the type genus \"Rosa\". Among the most species-rich genera are \"Alchemilla\" (270), \"Sorbus\" (260), \"Crataegus\" (260), \"Cotoneaster\" (260), \"Rubus\" (250), and \"Prunus\" (plums, cherries, peaches, apricots, and almonds) with about 200 species. However, all of these numbers should be seen as estimates – much taxonomic work remains. ", "id": 1222375} {"src_title": "Jeřáb oskeruše", "tgt_title": "Sorbus domestica", "src_document": [{"title": "Poznávací znaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pupeny.", "content": "Oskeruše má lysé a lepkavé pupeny hnědé až hnědozelené barvy.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Listy jsou střídavé, lichospeřené, jejich délka je 13 až 25 cm a skládají se z 13 až 21 lístků. Délka lístku je 3 až 6 cm, šířka 1 až 2 cm, tvar je podlouhle eliptický nebo oválný. Horní část listu je jednoduše pilovitá, spodní část celokrajná. Mladé listy jsou bíle ochlupené, toto ochlupení později mizí.", "section_level": 2}, {"title": "Květenství.", "content": "Květenstvím je chocholík bílé, vzácně i růžové barvy. Kvete v květnu až červnu, květy odkvetou již za 14 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Kůra.", "content": "U mladých stromků je kůra hladká, po 7. roce šupinatá, později brázditá.", "section_level": 2}, {"title": "Koruna.", "content": "Koruna je široce kulovitá, s mnoha většinou vodorovně rostoucími nebo lehce vzhůru směřujícími větvemi. Velikost koruny závisí na tom, zda je strom solitér nebo zda roste v lese. V případě solitéru může být její šířka až 20 m, u stromů rostoucích v lese je menší.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "V našich podmínkách se oskeruše vyskytuje v dubovém a bukodubovém vegetačním stupni. Běžný výskyt je ve výškách od 160 do 500 m n. m. Oskeruše se může vyskytovat jako solitér ve volné krajině – pak má výšku asi 10 až 15 m, šířka koruny až 20 m – nebo v lese, kdy je vyšší než v otevřené krajině – její výška je na úrovni okolních stromů, další odlišností je menší koruna. Oskeruše je sice teplomilná rostlina, na druhou stranu vzrostlé stromy jsou mrazuodolné (vydrží teploty do −30 °C), dává přednost prosvětleným suchým a málo vlhkým stanovištím, která jsou bohatá na živiny. Je odolná proti exhalacím a smogu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Oskeruše se vyskytuje hlavně v jižní Evropě (Balkán, Itálie, část Španělska), ve Francii a středním Německu, kde je nejsevernější výskyt v Sasku-Anhaltsku. Na několika lokalitách lze najít oskeruši i v severní Africe a v Turecku. V Česku se oskeruše nachází v Českém středohoří a na jihovýchodě Moravy, na Slovácku, kde je rozšířena od Pálavských vrchů po Vizovickou vrchovinu. Původnost druhu u nás je nejasná, snad jen na jižní Moravě může být zčásti původní, většina výskytů je však pozůstatkem starých výsadeb. Oskeruše patří mezi ohrožené druhy dřevin – v Česku není ani 800 vzrostlých stromů. V poslední době se sice vysazují tisíce mladých stromků, ale plodného věku (10 až 20 let) se dožije jen asi desetina, a stromů, které se dožijí 100 let, bude ještě mnohem méně. Podobná situace je i v jiných místech Evropy – i když je areál oskeruše velký, nikde neexistuje souvislý porost, pohromadě lze nalézt jen skupinku několika stromů. Největší oskeruše na Moravě je Adamcova oskeruše, nacházející se pod kopcem Žerotín asi 3 km jižně od Strážnice. S obvodem kmene 462 cm je považována za největší ve střední Evropě. Koruna je vysoká 11 a široká 18 metrů, stáří je odhadováno na 400 let. V Čechách roste největší oskeruše v obci Jenčice. Má obvod kmene 390 cm. Obec má ratolesti oskeruše i na své vlajce.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Oskeruše je jednodomá dřevina schopná samoopylení. Aby semena mohla vyklíčit, musejí ve volné přírodě projít zažívacím ústrojím ptáků nebo savců. Oskeruši je možné rozmnožovat i uměle. Z metod umělého rozmnožování můžeme uvést vegetativní metody roubování a odběr kořenových, popřípadě bylinných řízků. Nepříliš vhodný je u oskeruše inbreeding, kdy dochází k menší životnosti, větší náchylnosti na houbové choroby a menšímu vzrůstu. Celkem překvapivé je, že i přes malý počet stromů a malou hustotu rozšíření je i u skupinek stromů jejich vzájemná genetická odlišnost celkem vysoká.", "section_level": 1}, {"title": "Plody.", "content": "Oskeruše začíná plodit ve věku 10 až 20 let. Plody většinou dozrávají a opadávají od září do října. Množství ovoce je různé, v případě vzrostlého stromu se uvádí hodnoty od 300 do 1200 kg, přičemž platí, že solitérní stromy díky své velké koruně jsou na úrodu bohatší než stromy rostoucí v lese. Avšak úroda ovoce nebývá každoroční, některý rok se totiž neurodí nic. V souvislosti s neúrodou oskeruší se často traduje, že pokud je květ oskeruše ozářen bleskem, pak opadne a nedojde ke tvorbě plodu. Údajně byly spatřeny stromy, u kterých byly plody jen na jedné straně stromu, na druhé v důsledku ozáření květů bleskem nebyly plody žádné. Vysvětlením je tzv. střídavá plodnost velkých stromů, kdy strom částečně odpočívá a neplodí v celé koruně (zdroj: Vít Hrdoušek a kol.)Plodem oskeruše je malvice. Tvar plodů je různý, může být kulovitý, hruškovitý nebo i vejčitý. Barva žlutozelená až hnědozelená, na straně přivrácené ke slunci oranžová až červená. Váha plodu stromů v otevřené krajině u nás 10 až 30 g, průměr plodu 2,5 až 4,0 cm. Plody lesních stromů jsou většinou menší jen 4-15 gr. V jižní Evropě mohou být plody větší, s průměrem až 5 cm a váhou přes 30g (max 50 g.). Plody jsou sladké, šťavnaté a aromatické, ale pro konzumaci je vhodné je nechat uležet do té doby, než změknou a zhnědnou, tzv. zhniličkovatí.(zdroj: Vít Hrdoušek a kol.) Plody obsahují:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Využití plodů.", "content": "Plody je možné po uležení konzumovat bez jakékoliv další úpravy (jsou chuťově výborné), je možné z nich dělat kompoty, marmelády či je usušit. Po umletí sušených oskeruší je možné prášek používat k ochucování jídel (má příchuť skořice). Dále se používá ke konzervování jablečného moštu či jiných ovocných šťáv. Další možností je výroba likérů či velmi kvalitní pálenky – oskerušovice. Plody mají i léčivé účinky: používají se při střevních potížích (sušené ovoce se používá jako statikum, zatímco syrové má projímavé účinky), na revma a při horečce. V případě smísení oskerušovice s bylinkami a medem je možné léčit i nachlazení.", "section_level": 2}, {"title": "Využití dřeva.", "content": "Dřevo oskeruše je nejtěžší v celé Evropě, je velmi pevné a má pěknou barvu i kresbu, proto se používalo v truhlářství, řezbářství, používalo se jako materiál pro hudební nástroje, vinné lisy a mechanické nástroje. Dále se používalo jako materiál na ozdobné vykládání nábytku (intarzie). V současné době je oskerušové dřevo zpracováváno jen několika málo podniky v Evropě, což je dáno vzácností oskeruše. Každopádně oskerušové dřevo je velmi kvalitní a je možné, že v budoucnosti dojde k rozšíření pěstování oskeruší a využívání jejich dřeva.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Oskeruše je snad zčásti původním druhem teplých doubrav a dubohabřin na jižní Moravě, zvláště na Slovácku, kde její výskyt navazuje na Slovensko a Rakousko. Výskyt v Českém středohoří je od dob středověku, kdy se sem rozšířila s vinnou révou. Lze najít spoustu názorů na to, jak se oskeruše dále dostala na moravské a české území. Mezi lidové názory na její původ patří přinesení rostliny v době tureckých válek, kdy k nám měla být donesena z Balkánu. Dalším názorem je, že ji sem zanesli už staří Římané, jejichž vojska ji vysazovala na dobytém území, takže sloužila i jako obdoba hraničních kamenů (\"Limes Romanus\").", "section_level": 1}, {"title": "Památné stromy v CHKO Bílé Karpaty.", "content": "Na jižní Moravě se nachází největší a nejstarší oskeruše v celé Česku. Mezi památnými stromy v CHKO Bílé Karpaty nalezneme následující čtyři oskeruše. Pozn.: obvod kmene se měří ve výšce 1,3 m nad zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Adamcova oskeruše.", "content": "Katastr: Strážnice, vinice Žerotín Obvod kmene: 458 cm Stáří (odhad): 400 let Výška koruny: 11 m Šířka koruny: 18 m Adamcova oskeruše je největší oskeruší v Evropě a navíc patří i k nejstarším.", "section_level": 2}, {"title": "Karlova oskeruše.", "content": "Katastr: Strážnice Obvod kmene: 337 cm Stáří (odhad): 300 let", "section_level": 2}, {"title": "Špidurova oskeruše.", "content": "Katastr: Tvarožná Lhota Obvod kmene: 370 cm Stáří (odhad): 300 let", "section_level": 2}, {"title": "Brhelova oskeruše.", "content": "Katastr: Kněždub Obvod kmene: 290 cm Stáří (odhad): 250 let", "section_level": 2}, {"title": "Polichenská oskeruše.", "content": "Katastr: Polichno Obvod kmene: 328 cm Stáří (odhad): 275 let", "section_level": 2}], "src_summary": "Jeřáb oskeruše (\"Sorbus domestica\"), někdy uváděný jako oskoruše, nářečně oskoruša, je opadavý, listnatý ovocný strom dorůstající výšky až 15 m jako solitér nebo až 30 m v lese. V našich podmínkách se dožívá 300 až 500 let, v jižní Evropě až 600 let. V Česku je tato dřevina vzácná a vyskytuje se v Českém středohoří a na jihovýchodě Moravy. Název oskeruše je všeslovanský a je nejasného, asi již praevropského původu.", "tgt_summary": "Sorbus domestica, with the common name service tree or sorb tree (because of its fruit), is a species of \"Sorbus\" native to western, central and southern Europe, northwest Africa (Atlas Mountains), and southwest Asia (east to the Caucasus). It may be called true service tree, to distinguish it from wild service tree \"Sorbus torminalis\". It is a deciduous tree growing to 15–20 m (rarely to 30 m) tall with a trunk up to 1 m diameter, though it can also be a shrub 2–3 m tall on exposed sites. The bark is brown, smooth on young trees, becoming fissured and flaky on old trees. The winter buds are green, with a sticky resinous coating. The leaves are 15–25 cm long, pinnate with 13-21 leaflets 3–6 cm long and 1 cm broad, with a bluntly acute apex, and a serrated margin on the outer half or two thirds of the leaflet. The flowers are 13–18 mm diameter, with five white petals and 20 creamy-white stamens; they are produced in corymbs 10–14 cm diameter in late spring, and are hermaphrodite and insect pollinated. The fruit is a pome 2–3 cm long, greenish-brown, often tinged red on the side exposed to sunlight; it can be either apple-shaped (f. \"pomifera\" (Hayne) Rehder) or pear-shaped (f. \"pyrifera\" (Hayne) Rehder).", "id": 1104194} {"src_title": "Vrba bílá", "tgt_title": "Salix alba", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je to statný opadavý listnatý strom rostoucí na vlhkých půdách a dosahující výšky 15 až 35 metrů. Roste rychle, ale dožívá se jen 80–100 let, průměr kmene často přesáhuje 1 m. Borka mladých stromů je hladká, u starších hrubě podélně brázditě rozpukaná. Větve jsou vzájemně postavené v ostrém úhlu; přitiskle chlupaté, převisající letorosty jsou dlouhé, tenké, ohebné, hnědé či hnědofialové barvy, ale mohou být též žluté, oranžové či červené. Značně rozvinutý kořenový systém dřevinu dobře upevňuje i v nestabilním mokrém terénu; v případě potřeby dokáže vytvářet přídatné kořeny i skrze borku. Listy jsou střídavé, na obvodu jemně pilovité, 7–11 cm dlouhé a 1,2–1,6 cm široké a porostlé jemnými bílými chloupky, řídce z horní strany a hustě ze spodní strany. Vyvinuty jsou také drobné polokopinaté palisty, které záhy opadávají. Pupeny jsou tupě kuželovité, chlupaté. Jako u jiných vrb jde o dvoudomý strom s květy uspořádanými v jehnědách, které jsou úzce válcovité, 4-6 cm dlouhé. Kvetou na počátku jara (obvykle v dubnu), současně s rašením listů. Samčí květy mají dvě chlupaté tyčinky obklopené zelenožlutými listenci a dvě nektariové žlázky, samičí květy dvoulaločnou, ven zakřivenou bliznu na krátké čnělce. K hlavním opylovačům patří včely. Plod je kuželovitá tobolka s mnoha ochmýřenými semeny, dozrává v květnu. Ploidie druhu je 2n = 76.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "Vrba bílá je jednou z hlavních dřevin lužních lesů a diagnostickým druhem svazu \"Salicion albae\" (měkké, vrbotopolové luhy). Roste též podél vodních příkopů, na náspech a v pískovnách. Preferuje hluboké, úživné, hlinité půdy s vyšší hladinou spodní vody, dobře snáší zaplavování (až v délce 60 dnů). Je světlomilná, ale na rozdíl od vrby křehké snese i slabší boční zastínění. Rozsáhlý areál jejího rozšíření zasahuje z Evropy až do Střední Asie, roste také v severní Africe. Ve střední Evropě je jednou z nejrozšířenějších vrb, vyskytuje se především v nížinách a pahorkatinách teplejších oblastí, méně často v mezofytiku. Ve vyšších polohách je pouze pěstována, často jako tzv. \"hlavatá vrba\" z ladovských obrázků vzhledem ke svojí vynikající kmenové i pařezové výmladnosti. Vyžaduje dlouhou vegetační dobu, ve vyšších polohách proto bývá poškozována ranými i pozdními mrazy.", "section_level": 1}, {"title": "Hybridizace.", "content": "Vrba bílá je jedním z nejčastěji se křížících druhů vrb. Ve střední Evropě se hojně vyskytuje zejména její hybrid s vrbou křehkou, zvaný \"Salix ×rubens\", méně často lze nalézt též křížence s vrbou trojmužnou (\"Salix ×undulata\") nebo pětimužnou (\"Salix ×ehrhartiana\"). Kříženec s vrbou babylónskou – vrba náhrobní (\"Salix\" \"×sepulcralis\") je ve středoevropských podmínkách nejčastěji vysazovanou \"smuteční vrbou\"; vyznačuje se žlutými silně převisajícími letorosty a vyskytuje pouze v samčích exemplářích.", "section_level": 1}, {"title": "Komplex \"Salix\" \"×rubens\".", "content": "\"Salix\" \"×rubens\" (česky někdy uváděn jako vrba červenavá) je spontánní hybrid vrby bílé a křehké, který často vzniká na místech dotyku a překryvu jejich areálů. Jedná se o plodného křížence schopného dále se křížit, a to i zpětně s oběma rodičovskými druhy, takže místy nabývá nepřehledného charakteru hybridního roje. I jeho morfologické znaky tedy značně variují na kontinuální škále mezi vrbou bílou a křehkouː pružné a místy převisající, lysé letorosty jsou v barevné škále vrby bílé, zároveň ale křehce lámavé; listy jsou svrchu lysé, vespod jemně pýřité, proměnlivého tvaru, obvykle s vytaženou špičkou, ale širší než u vrby bílé. Vrba červenavá je značně vitální a odolný kříženec s velmi dobrými růstovými kvalitami a jedna z nejběžnějších hybridních vrb v prostoru střední Evropy. Vyskytuje se velmi hojně na středních a dolních tocích řek, na některých místech (Litovelské Pomoraví, soutok Dyje a Moravy) i častěji než oba rodičovské taxony. Doporučován je jako rychle rostoucí dřevina i k pěstování na biomasu.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Měkké, pórovité, lehké, pružné, ale nepříliš trvanlivé dřevo vrby bílé se používá mj. pro výrobu pálek na kriket, dále též na překližky, bedny a celulózu pro papírenský průmysl. Z kůry byla roku 1838 poprvé izolována kyselina salicylová, z ní pak byl roku 1899 synteticky připraven aspirin. Jde o dobrou medonosnou dřevinu poskytující kvalitní jarní pastvu včelám. Vysazuje se také jako okrasný strom, zejména jako solitéra ve vlhčích parcích či jako alejový strom na nábřežích.", "section_level": 1}, {"title": "Okrasné kultivary.", "content": "Rozšířený je kultivar s převislými větvemi, tzv. vrba bílá smuteční (\"Salix alba\" cv. 'Tristis'); zmíněná podobně vypadající vrba náhrobní (\"Salix\" x \"sepulcralis\") se liší olistěním, které vytrvává na stromě zelené až dlouho do podzimu. Kultivar 'Vitellina' má větve žluté, nepřevislé, kultivar 'Chermesiana' oranžové. Dekorativní je nápadně stříbřitý vzhled \"Salix alba\" 'Sericea' daný hustým ochlupením listů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vrba bílá (\"Salix alba\") je obvykle mohutný, rychle rostoucí strom z čeledi vrbovitých, původní v české flóře. Vysazuje se též jako okrasná dřevina. Jméno druhu je odvozeno od zbarvení listů, které jsou světlejší než u většiny jiných druhů vrb.", "tgt_summary": "Salix alba, the white willow, is a species of willow native to Europe and western and central Asia. The name derives from the white tone to the undersides of the leaves. ", "id": 2022173} {"src_title": "Pažitka pobřežní", "tgt_title": "Chives", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vytrvalou trsnatou rostlinu, na bázi s poměrně malou cibulí, zpravidla do 1 cm v průměru. Stonek je gracilní, do asi 1/3 krytý pochvami listů, trubkovitý, dutý. Listy jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami a duté. Čepele jsou celokrajné, trubkovité, cca 2–6 mm v průměru, se souběžnou žilnatinou. Květy jsou oboupohlavné, ve vrcholovém květenství, jedná se o hlávkovitě stažený zdánlivý okolík, ve skutečnosti to je stažené vrcholičnaté květenství zvané šroubel (jinak také lichookolík). Květenství je podepřeno 2 listeny, které jsou vytrvalé, kopinaté až široce vejčité a přibližně stejné. Pacibulky v květenství chybí. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků bledě nachové až fialové, vzácně bílé barvy. Kvete od května do srpna. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka. V přírodě se můžeme setkat i s vizuálně podobnými druhy označovanými lidově jako \"divoká pažitka\" - jedná se např. o česnek viničný, česnek ořešec nebo česnek planý.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a výskyt.", "content": "Pažitka je cirkumboreální druh. Vyskytuje se přirozeně v Evropě včetně ČR, v Asii i v Severní Americe, na Sibiři i na Kamčatce, u kanadských jezer, kromě toho je na četných místech zplanělá z kultury. Zavlečena byla také do Jižní Ameriky nebo Tasmánie. V ČR se přirozeně vyskytuje na vysokohorských prameništích v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku. Dále jsou to i nížiny, podél některých řek v Čechách, např. u Labe, Vltavy, Berounky nebo Sázavy a také na vrchu Klíč u Nového Boru. Ale najdeme ji i jinde jako zplanělou ze zahrádek.", "section_level": 1}, {"title": "Variabilita.", "content": "Vysokohorské rostliny se trochu liší od nížinných, proto jsou někdy popisovány jako samostatný poddruh pažitka pobřežní horská či pažitka pobřežní sibiřská (\"Allium schoenoprasum\" subsp. \"alpinum\", syn.: \"Allium schoenoprasum\" subsp. \"sibiricum\"). Nížinné byly popisovány jako pažitka pobřežní pravá (\"Allium schoenoprasum\" subsp. \"schoenoprasum\", syn.: \"Allium schoenoprasum\" subsp. \"riparium\"). Ale rozdíly jsou dost malé, proto někteří botanici taxonomickou hodnotu těchto subspecií zpochybňují.", "section_level": 1}, {"title": "Karyologie.", "content": "2n=16 (diploid), vzácněji 2n=32 (tetraploid)", "section_level": 1}, {"title": "Využití a obsahové látky.", "content": "Pažitka je oblíbenou naťovou zeleninou i okrasnou rostlinou a její užití je známé již z doby před Kristem v Asii, Egyptě a později i starověkém Římě. Celá rostlina je jedlá, květy se pak dají využívat i ozdobně do suchých vazeb. Listy pažitky jsou zdrojem vitamínu C (až 100 mg ve 100 g čerstvé hmoty; většinou se množství pohybuje mezi 56 až 66 mg ve 100 g čerstvé hmoty), dále obsahují provitamín A, vitamín B2, silici se sírou (typické pro rostliny rodu \"Allium\"), minerální látky (soli vápníku, fosforu, draslíku, železa aj.). Množství obsahových látek je v sezónně proměnlivé, vyšší hodnoty vitaminu C byly zjištěny u mladých listů na začátku sezóny. Má cibulové aroma způsobené organickými sloučeninami síry typickými pro druhy rodu \"Allium,\" které jsou známé i pro protizánětlivými účinky.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v gastronomii.", "content": "Používá se čerstvá, ale nedoporučuje se v sušeném stavu, protože ztrácí skladováním své aroma. Lepší je pažitku skladovat zmraženou (nebo pouze udržovat při bodu mrazu), což prodlužuje životnost obsažených živin. V kuchyni má široké použití. Ochucují se jí soli, másla, sýry, omáčky nebo polévky. Výborně chutná nasekaná do salátů či vaječných jídel, kde může nahradit cibuli, která má mnohem dominantnější chuť i vůni, ale i houbových pokrmů. Přidává se i k lehkým rybím specialitám. Pro svou zelenou barvu bývá nejen kořením, ale i ozdobou jídel na talíři.", "section_level": 2}, {"title": "Význam ve včelařství.", "content": "Pažitka je výborná nektarodárná i pylodárná rostlina. Význam jako zdroj snůšky včel má však jen tam, kde se pěstuje hromadně. Nektarium pažitky vyprodukuje za 24 hodin 1,1 mg nektaru s cukernatostí 45–51 %. Cukerná hodnota, tedy množství cukru vyprodukovaného v květu za 24 hodin, je 0,53–0,56 mg. Pylové rousky jsou nafialovělé. Druhové medy česneku kuchyňského nejsou známy.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "V polní kultuře pěstujeme pažitku ze sazenic předpěstovaných brzy na jaře v pařeništi, které vysazujeme po několika do sponu 0,5 X 0,15 m. V průběhu vegetace několikrát sklízíme seřezáváním listy, když dosáhnou délky 15 cm. Kulturu udržujeme nejdéle 3 roky, v posledním roce používáme celé rostliny k rychlení v hrnkách. Rozmnožuje se ze semen, ale klíčí pomalu, proto se typicky množí nepohlavně rozsazováním cibulek z narostlých trsů. Pažitka nevyžaduje větší množství živin a není třeba pravidelné hnojení. Vyhovují jí slunná stanoviště a snáší sušší místa, ale preferuje pravidelnou zálivku. V chladnějším klimatu je možné ji úspěšně využít i do tzv. zelených stěn tvořených z živých rostlin.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Pažitka pobřežní (\"Allium schoenoprasum\", srov. maďarsky \"pázsit\" neboli pažit/trávník) neboli šnytlík (moravsky šnytlich, slezsky \"szńitloch\") je druh jednoděložné rostliny používané i jako zelenina z čeledi amarylkovitých. Z botanického hlediska patří do rodu česnek (\"Allium\").", "tgt_summary": "Chives, scientific name Allium schoenoprasum, is a species of flowering plant in the family Amaryllidaceae that produces edible leaves and flowers. Their close relatives include the common onions, garlic, shallot, leek, scallion, and Chinese onion. ", "id": 1531534} {"src_title": "Vrba jíva", "tgt_title": "Salix caprea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kmen mívá až 50 cm v průměru. Borka je zpočátku hladká, matná, světle šedá, s kosočtverečnými lenticelami; s přibývajícím věkem přechází v podélně popraskanou tmavošedou až nahnědlou borku. Letorosty jsou silné, v mládí šedozelené nebo nažloutlé, řídce chlupaté, později hnědozelené a lysé. Pupeny jsou vejcovité, zelenohnědé a lysé. Tento druh vrby patří mezi širokolisté vrby. Listy jsou eliptické nebo vejčité, nepravidelně pilovité až téměř celokrajné. Listy jsou střídavé, 6–11 cm dlouhé a 3–5 cm široké, na líci tmavozelené, svraskalé a téměř lysé, na rubu šedobíle chlupaté se zřetelnou žilnatinou. Řapík je dlouhý 1–2 cm, palisty velké, polosrdčité a dlouho vytrvalé. Exempláře s nápadně úzkými listy, s čepelí dvakrát delší než širší, se řadí k varietě \"angustifolia\". Jedinci s velmi krátkými prýty s téměř okrouhlými listy označujeme jako forma \"rotundifolia\". Vrba jíva je dvoudomá, kvete v březnu a dubnu před rašením listů. Květy jsou uspořádány v nápadná, stříbřitě lesklá jehnědovitá květenství, 2,5–3,5 cm dlouhá (samičí jehnědy jsou delší a štíhlejší). Samčí květy mají dvě tyčinky, samičí květy mají jednu nektariovou žlázku a černé, dlouze chlupaté listeny. Samčí jsou žluté od prašníků, samičí jsou zelenavé. Plody jsou tobolky v klasu dlouhém 5 cm, které dozrávají v květnu. Tobolky jsou stříbřitě chloupkaté, krátce stopkaté, do 10 mm veliké s 5–7 základy semen v každé chlopni. Semena jsou drobná a ochmýřená a jsou větrem snadno přenášena na velikou vzdálenost.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vrba jíva je rozšířená téměř po celém území Evropy (kromě jižní části Pyrenejského a Balkánského poloostrova), zasahuje přes severní Írán či Island až do severní Asie do Japonska. Nalezneme ji od hor meridionálního pásma do pásma boreálního (pod 71°severní šířky).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Vrba jíva patří mezi nejdůležitější pionýrské dřeviny. Obsazuje všechna uvolněná stanoviště od mořské hladiny po subalpinské polohy (v Karpatech zasahuje do výšky 1780 m n. m.). Vyskytuje se ve světlých lesích a suťových svazích, na lesních lemech, paloucích a mýtinách, v křovinách podél cest, na náspech, výkopech, skládkách či opuštěných lomech. Je velmi náročná na světlo, snese jen boční zastínění. Toleruje nejrůznější půdy, nesnáší však, na rozdíl od jiných druhů vrb, přemokřená a zrašelinělá stanoviště. Jíva se od ostatních druhů vrb liší také tím, že ji nelze množit dřevitými řízky, téměř vůbec nezakořeňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Dřevo této vrby se užívá většinou jako palivo. Vrba jíva je ovšem ceněna pro své pionýrské kvality, je velmi užitečná při přirozeném zalesňování krajiny. Nepotlačuje ostatní dřeviny, zlepšuje svým opadem lesní půdu, poskytuje potravu zvěři a jakmile ji hlavní dřeviny začnou přerůstat, sama odumírá a ustupuje. Důležitá je i ve včelařství, neboť poskytuje bohatou a zároveň první jarní pastvu včelám (pyl i nektar). Pro širokou veřejnost je však nejvíc známá jako jedna z kočičkových vrb – větévky samčích stromů jsou v předjaří řezány pro okrasu. V sadovnictví se občas vysazuje kultivar Pendula s převislými větvemi, tzv. smuteční odrůda jívy.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné druhy.", "content": "Podobnými druhy jsou například \"Salix cinerea\" (vrba popelavá), \"Salix silesiaca\" (vrba slezská), \"Salix appendiculata\" (vrba velkolistá) a \"Salix coaetanea\". \"Salix cinerea\" se od vrby jívy liší užšími listy, dřevitými lištami pod mladou kůrou větví a výskytem na vlhčích stanovištích. \"Salix silesiaca\", \"Salix appendiculata\" a \"Salix coaetanea\" se na rozdíl od \"Salix caprea\" téměř nevyskytují v nižších polohách, \"S. silesiaca\" má navíc protáhlejší, skoro lysé listy, \"S. appendiculata\" má jemně žebernaté větve a \"S. coaetanea\" kvete značně později než vrba jíva.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrba jíva (\"Salix caprea\") je malý až středně vysoký strom z čeledi vrbovitých (\"Salicaceae\"), jehož výška se většinou pohybuje od 6 do 12 metrů, má zprohýbaný kmen a hustou košatou korunu s nepravidelným větvením. Snadno se zmlazuje a obráží a je i často seřezávána, proto je většina jedinců pouze keřovitého vzrůstu. Jako statný keř je vysoká 3 až 5 metrů, při lesní hranici jen kolem půl metru. Vrba jíva se dožívá 40 až 50 let.", "tgt_summary": "Salix caprea, known as goat willow, pussy willow or great sallow, is a common species of willow native to Europe and western and central Asia.", "id": 2377511} {"src_title": "Paryby", "tgt_title": "Chondrichthyes", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jsou to nejen dravci s torpédovitým, nebo shora zploštělým tělem, které mají pokryté plakoidními šupinami. Ústní otvor mají na spodní straně hlavy. Je známo asi 850 druhů, jejich velikost se pohybuje mezi 50 cm až 18 metry. Vnitřní kostru mají chrupavčitou, jen v neurálních obloucích obratlů jsou stopy kostní tkáně, lebku mají celistvou beze švů. Počet ploutví není stálý, kromě párových prsních a břišních ploutví mají 0–1 řitní, 1–2 hřbetní a ocasní ploutev, která má vždy horní lalok více protažený. Z části břišních ploutví vznikají samčí kopulační orgány, nazývané pterygopody. Oplození je vnitřní, vajíčka se mohou vyvíjet velmi různě. Kromě vejcorodých paryb jsou vejcoživorodé (např. polorejnok kalifornský). Dělí se na žraloky, rejnoky, chiméry. U žraloků je znám nitroděložní kanibalismus, kdy nejsilnější embrya požírají své slabší sourozence.", "section_level": 1}, {"title": "Cévní soustava.", "content": "Je uzavřená a má jen jeden krevní oběh. V srdci je krev neokysličená a v těle smíchaná. Srdce se skládá ze žilního splavu, jedné předsíně, jedné komory a srdečního (tepeního) nástavce. V krvi se nachází zhruba 0,8 % močoviny (osmotická bilance – vyrovnává koncentraci solí z okolního prostředí-mořské vody).", "section_level": 1}, {"title": "Krycí soustava.", "content": "Je tvořena kůží, která má 2 položky – pokožku a škáru. Metamorfozou obou těchto položek vzniká plakoidní šupina. Funkce šupin je krycí, ochranná a v ústech působí jako zuby. Žraločí kůže má plakoidní šupiny, tj. ze skloviny a zuboviny, proto jí dříve používali tesaři k obrušování dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Pohybová soustava.", "content": "Její funkci vykonává příčně pruhované svalstvo, upíná se na chordu, ploutve a septum horizontale. Příčně pruhované svalstvo je dvojího typu – červené a bílé. V červeném svalstvu převažuje myoglobin, svalstvo pracuje pomalu a je těžko unavitelné. V bílém svalstvu myoglobin téměř není zastoupen, svalstvo pracuje rychle a rychle se unaví.", "section_level": 1}, {"title": "Dýchací soustava.", "content": "Spotřebují mnoho kyslíku. Žábry mají 5–7 párů žaberních štěrbin. Pro dýchání je nutný pohyb. Nemají plynový měchýř.", "section_level": 1}, {"title": "Trávicí soustava.", "content": "Ostré, zpravidla trojúhelníkovité zuby, po několika řadách. Používána je jen jedna řada. Když se opotřebuje, bezbolestně vypadne a na její místo nastoupí další. Záložní řady postupně přirůstají. Vnitřní trávicí soustava je poměrně krátká, na ústní dutinu navazuje svalnatý hltan, po něm krátký jícen, žaludek a tenké střevo a nakonec tlusté střevo s takzvanou spirální řasou a kloakou – společné vyústění trávicí, vylučovací a rozmnožovací soustavy. Velká játra s vysokým obsahem jaterního tuku, jejichž váha tvoří asi 10 % celkové váhy tvora a nahrazují funkci plynového měchýře (hydrostatického orgánu).", "section_level": 1}, {"title": "Vylučovací soustava.", "content": "Mají dvě pásovitě protáhlé prvoledviny neboli opistonefros. Jako vývod slouží dva primární močovody, které jsou spojeny v močový sinus. Ten má samostatné ústí, které je umístěné za řitním otvorem ústí do kloaky.", "section_level": 1}, {"title": "Nervová soustava.", "content": "Je trubicovitá. Dělí se na centrální a periferní, centrální obsahuje mozek a míchu a periferní část zahrnuje nervy po celém těle. Mají velmi vyvinutý mozeček, který slouží k udržování rovnováhy. Prodloužená mícha je také velmi vyvinutá a slouží pro reflexy. Střední mozek je nejdůležitější část nervové soustavy, jsou v něm zpracovávány instinkty. Koncový mozek je velmi velký a slouží pro čich.", "section_level": 1}, {"title": "Smysly.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Proudový orgán.", "content": "Postranní čára, slouží jako hloubkoměr a na měření slanosti a teploty vody.", "section_level": 3}, {"title": "Sluch.", "content": "Žraloci mají vnitřní ucho, které je pomocí kanálků vyplněnými vodou propojeno s oběma stranami hlavy. Těmito kanálky proudí voda (jako u člověka vzduch) až k vnitřnímu uchu. Pomocí impulsu vyslaného do mozku získá žralok srozumitelný zvuk. Stejně jako nás naše ucho informuje o poloze, tak i žraloka informuje jeho ucho o poloze ve vodě. Žraloci mají výborný sluch. Slyší až na několik kilometrů. Nejlépe však rozeznávají zvuky do 300 metrů. Dobře také rozlišují tóny o nízké frekvenci a ty ho přitahují. Jsou to zvuky, při kterých někdo bojuje o život – např. šplouchání poraněné ryby, člověk ve vodě. Naopak tóny vyšší frekvence jsou pro něho neslyšitelné.", "section_level": 3}, {"title": "Zrak.", "content": "Mají 2 komorové oči. Nemají víčka a oči jsou nehybné, ale poměrně těžko zranitelné. To proto, že si při lovu překrývá oči blankou (mžurkou). V tu chvíli se řídí podle elektrických signálů, které vnímají pomocí lorenziniho ampule.", "section_level": 3}, {"title": "Čich.", "content": "Paryby mají vynikající čich schopný ucítit kapku krve až na deset kilometrů.", "section_level": 3}, {"title": "Chuť.", "content": "Chuť určuje, zdali je sousto chutné nebo nedobré. Chuťové buňky má žralok umístěny na hřbetě a v ústech. To vysvětluje případy, kdy se žralok o člověka pouze otře nebo si „jen“ ukousne na ochutnání. Horší je, když zjistí, že člověk není lachtan, ale není zas tak špatný, aby ho nesnědl. Naopak, když jim sousto nechutná, může se stát, že ho jednoduše vyplivnou.", "section_level": 3}, {"title": "Lorenziniho ampule.", "content": "Nachází se na nose a reaguje na změnu teploty, slanost vody a hloubku. Reagují také na elektrické impulsy. Občas slouží jako kompas v moři.", "section_level": 2}], "src_summary": "Paryby (Chondrichthyes) jsou mořští, vzácně i sladkovodní živočichové, známí zejména v podobě populárních žraloků a rejnoků. Poprvé se objevují již v období siluru v mladších prvohorách.", "tgt_summary": "Chondrichthyes (; from Greek χονδρ- \"chondr-\" 'cartilage', ἰχθύς \"ichthys\" 'fish') is a class that contains the cartilaginous fishes: they are jawed vertebrates with paired fins, paired nares, scales, a heart with its chambers in series, and skeletons made of cartilage rather than bone. The class is divided into two subclasses: Elasmobranchii (sharks, rays, skates, and sawfish) and Holocephali (chimaeras, sometimes called ghost sharks, which are sometimes separated into their own class). ", "id": 414801} {"src_title": "Visutá dráha ve Wuppertalu", "tgt_title": "Wuppertal Schwebebahn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Se stavbou trati se započalo roku 1898, první část trati byla uvedena do provozu 1. března 1901; další dvě části byly otevřeny roku 1903. Při otevření trati existovalo 26 vozů (každý o hmotnosti kolem 6,5 tun), které byly později nahrazeny moderními. Z původních se zachoval jen jeden, kterým 24. října 1901 císař Vilém II. Pruský při své návštěvě města podnikl výlet. Dnes je možno si tento „císařský vagon“ (\"Kaiserwagen\") pronajmout pro zvláštní jízdu. Dráha je nesena nosnými pilíři ve tvaru obráceného V, které mají odstup až 33 metrů (pro mnohé obyvatele města je tato konstrukce neodmyslitelná od vzhledu Wuppertalu). Při stavbě těchto pilířů, nosných kolejnic a konstrukce stanic bylo spotřebováno kolem 19 200 tun oceli. Provoz probíhá na trati dlouhé 10 km ve výšce kolem 12 metrů nad hladinou říčky Wupper, kterou sleduje, a dále ještě 3,3 km ve výšce kolem 8 metrů nad ulicemi města. Jízda jedním směrem se zastávkami ve 20 stanicích trvá 30 minut. Ročně je přepraveno kolem 23 milionů cestujících (2003), v průměru tedy 75 000 za den. Jako hlavní důvod pro volbu tohoto dopravního systému je uváděna okolnost, že industrializace ve Wuppertalu proběhla velmi brzo a malé údolí kolem říčky Wupper bylo v době rozhodnutí zcela zastavěno, takže realizace jiných dopravních prostředků nepřipadla v úvahu. Eugen Langen, který systém koncipoval, rozpoznal také výhody této dráhy pro neschůdné oblasti, další výhodou byla relativní flexibilita systému i v případě překonání mnoha zákrutů (jako tomu bylo u říčky Wupper). Během doby své existence byla dráha vícekrát modernizována při zachování původního vzhledu konstrukce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Visutá dráha (Schwebebahn) ve Wuppertalu patří ke světovým unikátům dopravních prostředků a její známost sahá daleko za hranice města. Celý (úřední) název zní \"Einschienige Hängebahn System Eugen Langen\" („jednokolejnicová visutá dráha systému Eugen Langen“). Dráha byla vybudována roku 1900 podle plánů inženýra Eugena Langena, roku 1901 získala úřední povolení a je v provozu dodnes. Systém byl původně plánován i pro další města jako Berlín, Hamburk, Londýn a také pro německá koloniální území.", "tgt_summary": "The Wuppertaler Schwebebahn (\"Wuppertal Suspension Railway\") is a suspension railway in Wuppertal, Germany. Its full name is \"Anlage einer elektrischen Hochbahn (Schwebebahn), System Eugen Langen\" (\"Electric Elevated Railway (Suspension Railway) Installation, Eugen Langen System\"). It is the oldest electric elevated railway with hanging cars in the world and is a unique system. ", "id": 963214} {"src_title": "Námořní míle", "tgt_title": "Nautical mile", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Námořní míle se používají při letecké a námořní navigaci. Objevují se i v mezinárodních smlouvách, které s těmito druhy dopravy souvisí, a zákonech, které se těmto oblastem věnují. Užívání námořních mil v letectví chce ICAO v budoucnu ukončit a přejít na výhradní užívání jednotek soustavy SI, žádný termín k této změně však nebyl stanoven.", "section_level": 1}, {"title": "Značení.", "content": "Žádná standardní značka této jednotky neexistuje, používají se označení M (BIPM a mnoho námořních institucí), nmi (např. IEEE), v letectví pak nejčastěji Nm či NM; používá se i nm, to ovšem koliduje s označením nanometru v soustavě SI.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Myšlenka délkové jednotky odvozené z délky jednoho stupně zeměpisné šířky (případně z délky rovníku) je velmi stará, takovou jednotku patrně stanovili už Babyloňané. Takto definované jednotky používaly různé přívlastky – \"zeměpisné\", \"poledníkové\" – zejména se však značně lišily velikostí, která byla definována jako 1, 4, 5 či 6 úhlových minut (tedy 1/60, 1/15, 1/12 či 1/10 stupně). Metr byl historicky definován tak, aby byl roven desetimiliontině délky kvadrantu zemského poledníku, námořní míle definovaná jako 1 minuta zeměpisné šířky by tak měla délku Geoid ale není přesná koule, takže jeden úhlový stupeň má na každém místě jinou velikost (byť rozdíly nejsou velké). Různé státy proto používaly různě dlouhé námořní míle. Byť byly např. britská i americká námořní míle založeny na délce jedné minuty podél poledníku, lišily se o 6,4 cm – britská námořní míle byla definována jako 6 080 stop, zatímco americká jako 1 853,248 m. Sjednotit různé námořní míle se podařilo v roce 1929 na První mezinárodní mimořádné hydrografické konferenci v Monaku, kde byla přijata definice \"mezinárodní námořní míle\" o délce přesně 1 852 m. Tuto definici postupně akceptovaly všechny země (Spojené státy v roce 1954).", "section_level": 1}], "src_summary": "Námořní míle je jednotka délky, která nepatří do soustavy SI (ale je na ni vázána definicí). Používá se zejména v námořní a letecké dopravě. Byla odvozena z délky jedné obloukové minuty zemského poledníku (tedy jedné minuty zeměpisné šířky). Dnes výhradně užívaná mezinárodní definice stanovuje délku námořní míle jako", "tgt_summary": "A nautical mile is a unit of measurement used in air, marine, and space navigation, and for the definition of territorial waters. Historically, it was defined as one minute ( of a degree) of latitude along any line of longitude. Today the international nautical mile is defined as exactly 1852 metres (about 1.15 miles). The derived unit of speed is the knot, one nautical mile per hour.", "id": 2423729} {"src_title": "Silvio Gesell", "tgt_title": "Silvio Gesell", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Porýní, v městečku Sankt Vith (od roku 1920 Saint-Vith v Belgii) jako sedmé z devíti dětí. Jeho otec Ernst byl pruský Němec (původem z porýnských Cách), matka Mathilde byla Valonka. Po absolvování povinné školní docházky studoval na gymnáziu v Malmédách; studium na univerzitě si z finančních důvodů nemohl dovolit. Ve 25 letech emigroval do Argentiny, kde se vypracoval na úspěšného podnikatele. Firmu později přenechal svému bratrovi a opět emigroval (1892), tentokrát do Švýcarska, kde se věnoval farmaření a experimentálnímu zemědělství. V roce 1911 se vrátil do Německa, kde působil v zemědělském družstvu poblíž Berlína. Ve svých 57 letech, na konci dubna 1919, byl v poválečné krajně levicové Bavorské republice rad jmenován „lidovým zástupcem“ (ministrem) financí pod ministerským předsedou Landauerem. Ačkoliv promptně začal pracovat na zavedení nového ekonomického systému dle svých postulátů, jeho působení mělo pouze jepičí trvání; již o týden později byla Bavorská republika vojensky rozdrcena, někteří vůdcové popraveni a další uvězněni. Gesell byl v soudním procesu v Mnichově osvobozen z obvinění z velezrady, když se dokázal před soudem sám obhajovat. Nicméně byl z Bavorska vypovězen a také pro Švýcarsko se stal persona non grata, takže již nemohl navštěvovat svůj statek. Pobýval střídavě v různých německých městech a mezi lety 1924–1927 ještě jednou emigroval do Argentiny. Vrátil se pak natrvalo do Německa. Zemřel v osamění roku 1930 v braniborském Oranienburgu, na následky zápalu plic. Argentinské pobřežní město Villa Gesell (založené rok po jeho smrti) bylo nazváno na jeho počest.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky.", "content": "Hlavním Gesellovým cílem bylo hospodářství bez rušivých konjunkturních výkyvů a spravedlivý sociální řád. Proto zastával názor, že je třeba usilovat o stabilní hodnotu peněz, spojenou s volnými měnovými kurzy a zrušením krytí zlatem. To by s sebou neslo jednak rozvolnění spojení množství peněz a zásob zlata v centrálních bankách, jednak zrušení jejich povinnosti směňovat na požádání peníze za zlato. V Argentině poznal měnovou krizi a nabyl přesvědčení, že peněžní a pozemková reforma je základem sociálně odpovědného kapitalismu. Právě tam začal publikovat své první teoretické práce o problémech peněžního systému. V roce 1891 postuloval, že rychlost peněžního oběhu je rozhodující faktor při stanovení úrovně cen. (Předjímal tak pozdější práci světoznámého amerického ekonoma Irvinga Fishera z 20. let 20. století.) Na konci 1. světové války správně předpověděl, že s ponecháním tehdejšího peněžního systému bude následovat další světová válka. Typické pro jeho ekonomickou teorii i jeho přesvědčení bylo jeho „držení se středu“ mezi individualismem a kolektivismem. Některé jeho zemědělské experimenty se staly základem izraelských kibuců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Silvio Jean Gesell (17. březen 1862 – 11. březen 1930) byl německý ekonomický teoretik, podnikatel a politik německo-francouzského (valonského) původu. Je zakladatelem teorie o „volném hospodářství“ (). Přestože ve své době byl spíše opomíjen, v současnosti jeho dílo nabývá na významu.", "tgt_summary": "Silvio Gesell (; 17 March 1862 – 11 March 1930) was a German merchant, theoretical economist, social activist, Georgist, anarchist, libertarian socialist, and founder of Freiwirtschaft. In 1900 he founded the magazine \"Geld-und Bodenreform\" (\"Monetary and Land Reform\"), but it soon closed for financial reasons. During one of his stays in Argentina, where he lived in a vegetarian commune, Gesell started the magazine \"Der Physiokrat\" together with Georg Blumenthal. In 1914, it closed due to censorship. ", "id": 2103731} {"src_title": "Kakostovité", "tgt_title": "Geraniaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kakostovité jsou byliny a polokeře, někdy i stonkové sukulenty (otylec, některé pelargonie), obvykle s článkovanými stonky. Listy jsou střídavé nebo vstřícné, nejčastěji jednoduché a dlanitě laločnaté, řidčeji složené, obvykle s palisty. Čepel listů je celokrajná nebo více či méně pilovitá, obvykle s dlanitou žilnatinou. Odění je složeno z jednoduchých nebo žláznatých chlupů. Květy jsou pětičetné, pravidelné nebo dvoustranně souměrné, jednotlivé nebo v úžlabních či vrcholových květenstvích (nejčastěji okolíkovitých). Kalich je pětičetný, kališní lístky jsou volné nebo na bázi srostlé, u některých zástupců je horní lístek nazpět protažen v ostruhu. Korunních lístků je obvykle 5 a jsou volné. Tyčinek je nejčastěji 10 až 15, zřídka méně, jsou volné nebo krátce na bázi srostlé. Semeník je svrchní, laločnatý, srostlý obvykle z 5 plodolistů, na vrcholu s jedinou čnělkou s 5 bliznami. U některých zástupců jsou v květech přítomny nektarové žlázky, které se střídají s korunními lístky. Plod je poltivý (schizokarp), rozpadající se na 5 jednosemenných dílů a zanechávající střední sloupek, výjimečně poltivý plod bez středního sloupku (\"Biebersteinia\") nebo tobolka (\"Hypseocharis\").", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Čeleď kakostovité zahrnuje asi 800 druhů v 7 rodech. Největší rody jsou kakost (\"Geranium\", asi 430 druhů) a pelargonie (\"Pelargonium\", asi 280 druhů). Je rozšířena po celém světě, nejvíce druhů se vyskytuje v mírném a subtropickém pásu. V tropech se vyskytují především v horách. Centrum rodové i druhové diverzity je v jižní Africe. Rod kakost (\"Geranium\") je zastoupen na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. V české květeně je podobně jako v celé Evropě čeleď zastoupena 2 rody. V České republice se vyskytuje 11 původních druhů kakostu (další 2 jsou pokládané za vyhynulé) a pumpava obecná. Některé další druhy jsou zde nepůvodní a zavlečené, např. běžný kakost pyrenejský. Řada dalších druhů pumpavy se vyskytuje porůznu ve Středomoří. V teplejších oblastech Evropy také občas zplaňují pelargonie.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Čeleď byla dříve považována za blízce příbuznou šťavelovitým (\"Oxalidaceae\") a někteří taxonomové (např. Cronquist) obě čeledi řadili do stejného řádu. Podle kladogramů APG jsou kakostovité bazální skupinou řádu kakostotvaré (\"Geraniaceae\"), bazálním rodem čeledi je rod \"Hypseocharis\". S nástupem molekulárních studií došlo k některým změnám i na úrovni rodů. Rod \"Sarcocaulon\" byl vřazen do rodu \"Monsonia\", rod \"Rhynchotheca\" byl přeřazen do čeledi \"Francoaceae\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Některé druhy pelargonií, zejména pelargonie vonná (\"Pelargonium odoratissimum\") a kříženci druhů \"P. capitatum\", \"P. graveolens\" a \"P. radens\" se pěstují pro vonnou, tzv. 'geraniovou' silici. Ta má uplatnění zejména v parfumerii. Pelargonie náležejí mezi oblíbené balkónové rostliny. Jako zahradní trvalky jsou pěstovány některé druhy kakostu (\"Geranium\"), řidčeji i pumpava (\"Erodium\"). Jihoafrický rod otylec (\"Sarcocaulon\") náleží mezi atraktivní sukulenty.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled rodů.", "content": "\"Erodium\", \"Geranium\", \"Hypseocharis\", \"Monsonia\" (včetně \"Sarcocaulon\"), \"Pelargonium\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Kakostovité (\"Geraniaceae\") je čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu kakostotvaré (\"Geraniales\"). Jsou to převážně byliny s dlanitými listy. Některé druhy jsou sukulentní. Květy jsou pětičetné, pravidelné nebo dvoustranně souměrné, plody jsou většinou poltivé. Náležejí sem oblíbené okrasné rostliny, zejména pelargonie. V České republice roste několik druhů kakostů a pumpava obecná.", "tgt_summary": "Geraniaceae is a family of flowering plants placed in the order Geraniales. The family name is derived from the genus \"Geranium\". The family includes both the genus \"Geranium\" (the cranesbills, or true geraniums) and the garden plants called geraniums, which modern botany classifies as genus \"Pelargonium\", along with other related genera. ", "id": 2007418} {"src_title": "Lodní výtah", "tgt_title": "Boat lift", "src_document": [{"title": "Princip lodního zdvihadla.", "content": "Hlavní částí lodního zdvihadla je uzavíratelný dopravní žlab (vana), pohybující se po vodící dráze a zvedaný zvedacím mechanismem. Hmotnost dopravního žlabu, naplněného vodou, dosahuje řádově stovek až tisíců tun, takže většinou není zvedán přímo, ale využívá se principu vyvážení žlabu pomocí protizávaží o stejné hmotnosti. (Například princip kladky, obdobně jako u klasického výtahu). Při vyvážení dopravního žlabu zdvihadla je navíc elegantně využito Archimedova zákona. Loď vplouvající do žlabu lodního zdvihadla naplněného vodou z něj totiž vytlačí přesně tolik vody, kolik sama váží. Výsledkem je, že dopravní žlab má vždy stejnou hmotnost, ať je v něm plně naložená loď, prázdná loď nebo ať je bez lodi. To umožňuje velice přesně určit hmotnost protizávaží a mechanickou soustavu dopravní žlab – protizávaží trvale velice přesně vyvážit. Lodní zdvihadla jsou tedy neobyčejně energeticky úsporná zařízení, protože k vyzvednutí dopravního žlabu s proplavovanou lodí do horní polohy pak stačí pouze energie k překonání tření zvedacího mechanismu a samotný dopravní žlab s lodí je vyzvednut jen tíhou protizávaží. V praxi ohrožuje vyvážení soustavy riziko úniku vody z dopravního žlabu, dynamické účinky rozhoupané hladiny vody ve žlabu a řada dalších faktorů. Proto bývají pohonné mechanismy z bezpečnostních důvodů předimenzovány, aby takovéto situace silově zvládly, ale jejich energetická náročnost v běžném provozu je skutečně, vzhledem k hmotnosti přepravovanému nákladu, velmi nízká. Podmínkou výše popsané úspornosti je, že přepravovaná loď v dopravním žlabu plave. Při přepravě nasucho (některá zdvihadla pro malá plavidla) se Archimédův zákon neuplatní, hmotnost dopravního žlabu je závislá na hmotnosti lodi a přesné vyvážení protizávažím není možné.", "section_level": 1}, {"title": "Typy lodních zdvihadel.", "content": "V zásadě se používají dva typy lodních zdvihadel, svislá a šikmá. Existuje ale několik dalších zajímavých konstrukcí:", "section_level": 1}, {"title": "Svislé lodní zdvihadlo.", "content": "Jedná se o zdvihadlo se svislou vodící dráhou, kde výškový rozdíl hladin překonává dopravní žlab s proplavovanou lodí svislým vyzvednutím do horní polohy. Podle konstrukce zvedacího mechanismu rozlišujeme základní tři typy svislých lodních zdvihadel.", "section_level": 2}, {"title": "Šikmé lodní zdvihadlo.", "content": "Je v principu kolejová pozemní lanová dráha, po jejíž kolejišti se pohybuje dopravní žlab přepravující loď. Výhodou šikmých zdvihadel je lepší přizpůsobení dráhy zdvihadla morfologii terénu, bez potřeby hlubokých zářezů a dlouhých průplavních mostů, jako u zdvihadel svislých. Zásadní nevýhodou je horizontální složka pohybu žlabu, která způsobuje rozkývání hladiny v dopravním žlabu a riziko nárazu lodi do jeho stěn. Tomu se předchází velice pozvolným rozjezdem a brzděním žlabu, což značně prodlužuje dobu proplavení a snižuje dopravní kapacitu zdvihadla. Podle uložení dopravního žlabu rozeznáváme v zásadě dva typy těchto zdvihadel:", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní typy zdvihadel.", "content": "Unikátní konstrukci má lodní výtah Falkirk Wheel ve Skotsku, který ke zdvihu lodí využívá komory umístěné na koncích mohutného rotoru – lodě jsou vertikálně přesouvány jeho otáčením. Další zajímavou konstrukcí je vzdouvací žlab. Jedná se o šikmý betonový žlab, kde je loď přepravována ve vodním klínu za stavidlem, posunovaným vzhůru dvojicí lokomotiv. Lodní zdvihadlo Fonserannes, Canal du Midi, Francie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lodní výtah neboli lodní zdvihadlo je specializované technické zařízení z kategorie zdvihadel, umožňující lodím překonání výškového rozdílu mezi dvěma v různé výšce položenými úseky vodní cesty. Používá se pro překonání velkých spádů, kde by klasická plavební komora byla stavebně a technicky náročná nebo by měla příliš velkou potřebu proplavovací vody. ", "tgt_summary": "A boat lift, ship lift, or lift lock is a machine for transporting boats between water at two different elevations, and is an alternative to the canal lock and the canal inclined plane. ", "id": 1087311} {"src_title": "Schwerin", "tgt_title": "Schwerin", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Leezen, Raben Steinfeld, Plate, Lübesse, Holthusen, Pampow, Klein Rogahn, Wittenförden, Brüsewitz, Pingelshagen, Klein Trebbow, Seehof a Lübstorf.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Lokalitu známou archeologickými nálezy z počátku letopočtu osídlili kolem roku 700 Slované a pojmenovali ji \"Zverin\" podle zdejší zvěře. Latinská forma tohoto názvu byla \"Suerin\" a z ní vzniklo německé \"Schwerin\". První písemná zmínka o sídle je v kronice Dětmara z Merseburku z roku 1018, kdy se na zdejším hradišti opevnil lutický kníže Mečislav před vlastním lidem, který jej obviňoval z porážky v bitvě s Poláky roku 1017. Město roku 1164 založil saský a meklenburský kníže Jindřich Lev z rodu Welfů. Roku 1228 byla ustavena první městská rada. Zdejší dóm byl od 13. století proslulým poutním cílem, kam věřící putovali uctít kapky Kristovy krve v jaspisu. Dómská kapitula byla povýšena na arcibiskupskou. Roku 1340 byly vystavěny městské hradby. Od roku 1358 je město součástí Meklenbursko-zvěřínského vévodství. Bylo také součástí Svaté říše římské, v letech 1351-1378 patřilo pod vládu císaře Karla IV., který ovlivňoval volbu zdejších arcibiskupů. Stal se jím například Albrecht Aleš ze Šternberka. Knížecí zámek se stal v době renesance centrem vzdělanosti, naproti němu byla roku 1536 založena knížecí škola \"Fredericianum\", jejíž budova později shořela, stejně jako dóm, který byl dostavěn v 19. století. Mezi léty 1560-1700 město neblaze proslulo 103 čarodějnickými procesy, při kterých bylo upáleno 45 žen a další vězněny a mučeny. Za tyto tragédie se městská správa roku 2016 všem pronásledovaným omluvila a na budovu radnice instalovala pamětní desku. Roku 1819 byla vystavěna židovská synagoga, zbořená při Křišťálové noci roku 1938. V letech 1918-1934 byl Schwerin hlavním městem svobodného státu Meklenbursko-Zvěřín, 1934-1952 hlavní město Meklenburska, po zrušení spolkových zemí v bývalé NDR roku 1952 krajské město. Od roku 1990 je hlavním městem spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schwerin (starší český název Zvěřín) je město v severním Německu a hlavní, ne však největší město spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko. V roce 2018 v něm žilo obyvatel. ", "tgt_summary": "Schwerin (; Mecklenburgian: \"Swerin\") is the capital and second-largest city of the northeastern German state of Mecklenburg-Vorpommern. It has a population of about 100,000. ", "id": 2099736} {"src_title": "Telnet", "tgt_title": "Telnet", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Protokol telnet pracuje na aplikační vrstvě používaný TCP/IP. Používá se v Internetu pro realizaci spojení typu klient-server protokolem TCP, přičemž přenáší osmibitové znaky oběma směry (duplexní spojení). Serverová část standardně naslouchá na portu číslo 23. Součástí protokolu je vyjednání nastavení určitých voleb důležitých pro vzájemnou komunikaci a řídící kódy používané v již navázaném spojení (podpora vzdáleného terminálu).", "section_level": 1}, {"title": "Program telnet.", "content": "Telnet je též označení pro program, který realizoval komunikaci mezi dvěma počítači pomocí telnet protokolu. Program je dodnes součástí Microsoft Windows a unixových systémů. Dříve se používal (spolu s protokolem telnet) pro připojení ke vzdálenému počítači prostřednictvím počítačové sítě jako emulace terminálu, která poskytovala možnost práce uživatele na vzdáleném počítači v příkazovém řádku. Telnet tak byl nástupcem terminálů, ze kterých se uživatelé připojovali ke vzdálenému počítači pomocí sériové linky. Hlavní nevýhodou telnetu je absence šifrování přenášených dat, a proto dnes uživatelé místo telnetu používají protokol SSH. V současné době se program telnet používá pro ruční komunikaci mezi počítačovými programy (například simulace připojení webového prohlížeče k webovému serveru, při simulaci SMTP protokolu pro přepravu elektronické pošty a podobně).", "section_level": 2}, {"title": "Základní služby Telnetu.", "content": "V dokumentu jsou definovány tři základní služby: Síťový virtuální terminál zajišťuje průhlednost všech operací vůči uživateli. Nejsou zde rozdíly mezi jednotlivými komunikujícími zařízeními. Virtuální terminál poskytuje obecnou sadu příkazů pro všechny typy zařízení. Pro přenos využívá spolehlivé přenosové služby TCP, ale jen poloduplexním způsobem. Definovaný formát NVT používá sedmibitový kód ASCII pro znaky a zobrazení. Díky tomu může Telnet operovat na různých operačních systémech. Klávesnice NVT generuje všech 128 kódů ASCII pomocí kláves, klávesových kombinací.", "section_level": 1}, {"title": "Příkazy Telnetu vyjednávání o volbách.", "content": "Přestože obě komunikující strany předpokládají, že je protější strana vybavena NVT, proběhne nejdříve výměna údajů, ve které se obě strany dohodnou na určitých parametrech a volbách komunikace. Pokud jedna strana neumí použít danou volbu, požadavek zamítne. Strany však musí dodržet minimální standard NVT. Existují čtyři možné požadavky: Lidé si občas pletou protokol telnet s programem telnet, který dokáže sloužit jako klient pro připojení na telnetový nebo jiný server používající plaintext TCP protokol.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Když byl telnet vyvinut v roce 1969, většina uživatelů počítačové sítě byla buď na univerzitách, ve vládě nebo ve velkých společnostech. Za této skutečnosti nebyla bezpečnost brána tak vážně jako po celosvětovém rozmachu Internetu. Jak se zvyšoval počet uživatelů internetu, rostl také počet těch, kteří se zkoušeli nabourat do serverů ostatních. Tím vzrostla potřeba šifrování. Experti na počítačovou bezpečnost již nadále nedoporučovali použití telnetu pro vzdálený přístup k serverům pro následují důvody: Telnet standardně nešifroval žádná data odesílaná do internetu (včetně hesel), často se také dala komunikace přímo odposlouchávat a dále takto odposlechnutá hesla zneužít; kdokoliv kdo měl přístup do routeru, přepínače, hubu nebo jen ke kabeláži mezi dvěma zařízeními, kde byl telnet používán, mohl zachytit celou jejich komunikaci a získat tak hesla a vše co bylo napsáno použitím běžných programů. Standard TELNETu neobsahuje mechanismus pro ověření spojení o ten se začal objevovat nejprve jako pomocná vrstva kterou byl následně telnet přenášen už šifrovaný (například ssl). Většina běžně užívaných klientů telnetu měla několik zranitelných míst zjištěných v průběhu let. Tyto bezpečnostní nedostatky způsobily rapidní opouštění od použití samotného telnetu, zvláště pak v internetu ve prospěch protokolu ssh, který byl poprvé uvolněn v roce 1995. SSH poskytuje vlastní implementaci telnetu a silné šifrování, které podstatně snižuje možnost zachycení hesla. Podporuje také ověření pomocí certifikátů a mechanismu veřejných a privátních klíčů což umožňuje navíc ověřit identitu stroje před samotným přihlášením. Jak se stalo u mnoha původních internetových protokolů, vznikla rozšíření, která telnetu dala TLS bezpečnost a SASL ověřování a snažila se opravit původní nedostatky. Stále však byly části protokolu, které tyto rozšíření nepodporovaly.", "section_level": 1}, {"title": "Využití pro ladění.", "content": "Klientským programem telnetu se lze pro testovací účely připojit na jinou textově orientovanou službu Internetu. Lze tak například simulovat činnost webového prohlížeče – zadáním příkazu v příkazovém řádku (pozor na velikost písmen): a stisknutím 2× Enter se pomocí HTTP protokolu provede nejprve připojení k webovému serveru a pak žádost o zobrazení hlavní stránky Wikipedie. Podobným jednoduchým postupem můžeme snadno v případě problémů zjistit, zda nějaká služba vůbec běží a zda alespoň v základních rysech funguje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Telnet (zkratka z „teletype network“) je v informatice označení protokolu používaného v počítačových sítích, který pomocí stejnojmenné aplikace umožňuje uživateli připojení ke vzdálenému počítači pomocí textového uživatelského rozhraní. Protože není přenášená komunikace šifrována, ustupuje se od jeho používání ve prospěch šifrovaného spojení nástrojem SSH. Nástroj telnet je možné použít pro ruční komunikaci otevřenými protokoly jako je SMTP, HTTP a podobně a je stále používán pro nastavování různých síťových zařízení (switch s managmentem, router, DSL modem a podobně).", "tgt_summary": "Telnet is an application protocol used on the Internet or local area network to provide a bidirectional interactive text-oriented communication facility using a virtual terminal connection. User data is interspersed in-band with Telnet control information in an 8-bit byte oriented data connection over the Transmission Control Protocol (TCP). ", "id": 1443792} {"src_title": "Jílové minerály", "tgt_title": "Clay mineral", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Jílové minerály jsou podobně jako fylosilikáty tvořeny vrstvami tetraedrů a oktaedrů. Tetraedry (čtyřstěny) jsou molekuly tvořené křemíkem obklopeným 4 atomy kyslíku (SiO). Spojením několika tetraedrů, sdílením 3 okrajových kyslíků, mohou vzniknout větší destičky tvořené tetraedry, ve kterých se nesdílené kyslíku nacházejí na stejné straně, zatímco druhou stranu tvoří hexagonální mřížka sdílených atomů kyslíku. Oktaedrická vrstva je tvořena dvěma vrstvami blízko sebe se nacházejících kyslíků nebo hydroxylových kationtů, mezi nimiž se nachází jeden kation (XO). Tímto kationem (X) může být hliník, železo nebo hořčík. Kvůli různému podílu nábojů kationtů (např. Al, Fe, Fe) jsou rozeznávána dioktaedrická (s trojmocnými kationty) a trioktaedrická uspořádání (s bivalentními ionty). Spojováním vrstev oktaedrů a tetraedrů lze vytvořit různé typy vrstevnatých struktur, což má v přírodě za následek existenci různých typů jílových minerálů. Zajímavostí je že 1 g smektitu může mít díky komplikované rozvrstvené struktuře jeho minerálů povrch 500 až 850 m2, přičemž illit, jehož krystaly jsou větší, má při stejné hmotnosti povrch jen 7 až 30 m2.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Jílové minerály se dělí na tyto skupiny (za hlavní jílové minerály, tvořící jílovité sedimenty jsou považovány především první 3 skupiny):", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Jíly vznikají přestavbou struktury jiných minerálů nebo hornin, nejčastěji chemickým zvětráváním nebo hydrotermálně. Zvětráváním živců vzniká kaolinit, zvětráváním slíd illit a zvětráváním vulkanického skla smektit. K nahromadění jílů pak může docházet dodatečnou erozí kůr zvětrávání a přesunu tohoto materiálu do sedimentační pánve.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jílové minerály mají velký hospodářský význam. Tvoří základ půd a mnoha usazených hornin. Jsou použitelné jako účinný indikátor geologických procesů (např. charakter a rychlost zvětrávání, (paleo) klima, PT podmínky diageneze a anchimetamorfózy a další). Používají se při výrobě keramiky a porcelánu. Využívají se jako absorbenty ropy, plnidla (bílá barva), vrtné výplachy, izolanty a jiné. Důležité je jejich použití při peletizaci železných rud. Některé lze považovat za nanomateriály (např. smektit).", "section_level": 1}, {"title": "Lokality.", "content": "V Čechách se jíly nacházejí blízko Žatce, Loun, v chebské a budějovické pánvi. Kvalitní kaolin se v České republice nachází a těží v okolí Kadaně, Podbořan, Karlových Varů, Plzně a Znojma. Významným ložiskem bentonitu v ČR je lokalita Rokle u Kadaně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jílové minerály jsou široce definovaná skupina hydratovaných hlinitokřemičitanů s rozvrstvenou strukturou (tzv. fylosilikáty), tvořenou tetraedricky a oktaedricky uspořádanými molekulami s kationty (K, Mg, Na, Fe a jiné). Tvoří mikroskopické (méně než 2 um) šestiúhelníkové plotýnkové částice podobné slídě. Vyskytují se však v jemnozrnných agregátech, po smíchání s vodou s různým stupněm plasticity, což je jedna z jejich nejcharakterističtějších vlastností. Pro některé je typické bobtnání (montmorillonit). Tvoří jednu ze základních složek usazených hornin a půd. Vznikají běžně zvětráváním (například ze živců) nebo nízkoteplotní hydrotermálních alterací. Jde o druhotné minerály vznikající většinou v rámci půdotvorného procesu ze seskvioxidů. Většinou mají krystalickou strukturu, pouze alofány jsou amorfní. ", "tgt_summary": "Clay minerals are hydrous aluminium phyllosilicates, sometimes with variable amounts of iron, magnesium, alkali metals, alkaline earths, and other cations found on or near some planetary surfaces. ", "id": 1808955} {"src_title": "Dělitelnost", "tgt_title": "Divisor", "src_document": [{"title": "Sudá a lichá čísla.", "content": "Celé číslo dělitelné dvěma se nazývá \"sudé\". Pokud číslo není sudé, nazývá se \"liché\".", "section_level": 1}, {"title": "Prvočísla.", "content": "Přirozené číslo větší než 1, které je dělitelné pouze číslem 1 a samo sebou, se nazývá \"prvočíslo\". Přirozené číslo větší než 1, které není prvočíslem, se nazývá \"složené číslo\".", "section_level": 1}, {"title": "Dělitelnost prvočíslem.", "content": "Pro každé přirozené číslo \"a\" větší jedné existuje alespoň jedno prvočíslo \"p\", které dělí \"a\". Pokud navíc \"a\" je složené, tak formula_5. Důkaz je následovný: Množina dělitelů \"a\" bez 1 je konečná, nechť tedy \"p\" je její minimum. Pokud \"a\" je prvočíslo, tak \"a\" = \"p\", tím pádem existuje prvočíslo, které dělí \"a\". Pokud \"a\" je složené, tak \"p\" je prvočíslo. Tento fakt lze dokázat sporem. Předpokládejme, že \"p\" není prvočíslo. Potom \"p\" = \"q\" · \"r\" (1 < \"q\" < \"p\" < \"a\"). Ovšem pokud \"p\" dělí \"a\" a \"q\" dělí \"p\", tak \"q\" dělí \"a\". Avšak 1 < \"q\" < \"p\", což odporuje faktu, že \"p\" je nejmenší dělitel \"a\" větší jedné. Z toho vyplývá, že \"p\" je prvočíslo. Zbývá dokázat, že formula_5. Nechť \"a\" = \"p\" · \"k\" ( \"k\" ∈formula_7). Platí \"p\" ≤ \"k\" · \"p\" ≤ formula_8, \"p\" · \"k\" = \"a\" ≤ formula_8 formula_10", "section_level": 1}, {"title": "Prvočinitel.", "content": "Prvočíslo, které dělí číslo \"p\", se nazývá \"prvočinitel\". Každé složené číslo lze napsat jako součin prvočinitelů. Tento zápis (pokud nebereme v úvahu pořadí prvočinitelů) je pro každé číslo jedinečný (viz faktorizace). Každé prvočíslo s výjimkou čísla 1 má jen 2 dělitele; sebe samo a 1. Číslo 1 má jen sebe samo a tudíž má exkluzivní postavení, není ani prvočíslem ani číslem složeným. Dvě čísla se nazývají soudělná, když mají společného dělitele většího než 1. Pokud takového dělitele nemají, pak se nazývají nesoudělná.", "section_level": 1}, {"title": "Kritéria dělitelnosti.", "content": "Následující tabulka obsahuje kritéria dělitelnosti celých čísel v desítkové číselné soustavě, která umožňují snadno zjistit, je-li celé číslo dělitelné malým číslem \"q\". Pokud je kritériem dělitelnost výsledku nějakého postupu, lze na něj opět použít stejný postup.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné kritérium dělitelnosti.", "content": "Libovolné kritérium dělitelnosti lze zapsat jako ciferný součet s vahami — číslo \"x\" je dělitelné prvočíslem \"n\" právě když Σ \"αa\" je dělitelné \"n\", kde \"x\" = \"a\" + 10\"a\" + 100\"a\" + 1000\"a\" +...+10\"a\", neboli je zapsáno v poziční soustavě se základem 10. Jednotlivé váhy v ciferném součtu jsou řešení jednoduchých kongruencí formula_11. Řešení jsou tedy zbytky po dělení 10/\"n\". Například číslo \"x\" je dělitelné 17 právě když \"a\" − 7\"a\" − 2\"a\" − 3\"a\" + 4\"a\" + 6\"a\" − 8\"a\" + 5\"a\" − \"a\" + 7\"a\" + 2\"a\" + 3\"a\" − 4\"a\" − 6\"a\" + 8\"a\" − 5\"a\" + \"a\"... je dělitelné 17.", "section_level": 2}], "src_summary": "Dělitelnost je vlastnost celých čísel. Celé číslo \"p\" je dělitelné nenulovým celým číslem \"q\" (číslo \"q\" dělí \"p\") právě tehdy, když \"p\" je celočíselným násobkem \"q\", tj. jestliže existuje takové celé číslo \"k\", pro které platí, že ", "tgt_summary": "In mathematics, a divisor of an integer formula_1, also called a factor of formula_1, is an integer formula_3 that may be multiplied by some integer to produce formula_1. In this case, one also says that formula_1 is a multiple of formula_6 An integer formula_1 is divisible by another integer formula_3 if formula_3 is a divisor of formula_1; this implies dividing formula_1 by formula_3 leaves no remainder.", "id": 1766482} {"src_title": "Viktor Kaplan", "tgt_title": "Viktor Kaplan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Viktor Kaplan se narodil jako syn železničního úředníka. V letech 1895–1900 vystudoval Vídeňskou Vysokou školu technickou, kde studoval stavbu strojů a Dieselových motorů. Po škole strávil jeden rok vojenské služby v Pule, tehdy významném rakousko-uherském vojenském přístavu. V roce 1901 začal pracovat ve strojírnách patřících firmě Ganz & Comp v Leobersdorfu u Vídně na spalovacích motorech. Po dvou letech však odešel na žádost profesora Alfréda Musila (otce Roberta Musila) na německou vysokou školu technickou v Brně, jako konstruktér ústavu nauky o strojích, kinematice a strojnictví. V roce 1909 Kaplan habilitoval a zároveň si téhož roku, 18. července, vzal za manželku vídeňskou rodačku Margaretu Strasserovou, s níž měl dvě dcery (Gertraud Karola Antonia Kaplanová a Margaretta Reinfrieda Kaplanová). Roku 1913 se stal vedoucím katedry teorie a stavby vodních motorů. Roku 1918 byl jmenován řádným profesorem. V roce 1926 získal čestný doktorát na Vysoké škole technické v Praze a roku 1934 na Vysoké škole technické v Brně. Druhého čestného doktorátu se však nedožil, neboť zemřel 23. srpna 1934 na mozkovou mrtvici ve svém letním sídle Rochuspoint v Rakousku. Výročí jeho narození patří od roku 1976 mezi světová kulturní výročí UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Kaplan prováděl v Brně množství pokusů, aby popsal nejvhodnější parametry Francisových turbín a modifikoval je pro různé hodnoty průtoků a spádů. Jeho vynález vodní turbíny s nastavitelnými oběžnými lopatkami, se datuje do roku 1912. Kaplan na ní začal pracovat v roce 1910. Tehdy byla zřízena za podpory slévárny a strojírny Ignáce Storka laboratoř, ve které prováděl své pokusy. Zde rozšiřoval mezilopatkové kanály Francisovy turbíny, až nakonec dospěl k oběžnému kolu svým tvarem připomínající lodní šroub, ale s natáčivými lopatkami. A v tom je genialita Kaplanova vynálezu: Natáčením lopatek oběžného kola podle měnícího se průtoku vody se optimálně nastavují nátokové úhly vodního proudu a je tak zachována vysoká účinnost turbíny i při mnohem nižším průtoku. Objev světového významu nevznikal hladce a narážel na nepochopení a často i odpor firem vyrábějících Francisovy turbíny. Přesto v letech 1912–1913 přihlásil Kaplan postupně k patentování čtyři vynálezy. S příchodem první světové války se vynálezcova situace nijak nezlepšila a patentové spory jej velmi vysilovaly. Kaplanova turbína se tak dočkala svého patentu až v roce 1920. Ale již v roce 1918 byla započata výroba turbíny podle Kaplanových návrhů a výpočtů v brněnské továrně Ignáce Storka. Tato turbína byla uvedena do provozu v roce 1919 v přádelnách ve Velmu (Dolní Rakousy), kde pracovala až do roku 1952. V roce 1931 byly spuštěny čtyři obří kaplanovy turbíny (průměr 7 metrů, výkon 35 MW ) v hydroelektrárně Ryburg-Schwörstadt na řece Rýnu na německo-švýcarské hranici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Viktor Kaplan (27. listopadu 1876 Mürzzuschlag, Rakousko-Uhersko – 23. srpna 1934 Unterach am Attersee, Rakousko) byl rakouský inženýr a vynálezce Kaplanovy turbíny.", "tgt_summary": "Viktor Kaplan (27 November 1876 – 23 August 1934) was an Austrian engineer and the inventor of the Kaplan turbine.", "id": 2458754} {"src_title": "Viroid", "tgt_title": "Viroid", "src_document": [{"title": "Molekulární biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Genom.", "content": "Viroidy byly objeveny až v roce 1971, dosud bylo zjištěno, že infikují pouze rostliny. Cyklické RNA molekuly viroidů obsahují zhruba 250-400 nukleotidů, které nekódují žádný protein. Sekvence (primární struktura) kompletního genomu PSTV vypadá následovně (obsahuje 359 nukleotidů a je cirkulárně kovalentně uzavřená): Většina známých viroidů vykazuje s genomem PSTV vysokou (více než 60%) homologii. Všechny známé viroidy obsahují typickou sekvenci GAAAC (tu sdílí i s virusoidy), v jejíž blízkosti se u většiny viroidů nachází centrální konzervativní oblast. Genom mnoha viroidů obsahuje také charakteristickou polypurinovou sekvenci. V sekundární struktuře se střídají spárované úseky s nespárovanými. Na základě výpočtů vypadá sekundární struktura PSTV takto (modře je označen první a poslední nukleotid ve výpisu sekvence genomu výše, červeně je zvýrazněna sekvence GAAAC, centrální konzervativní oblast je vyznačena žlutě): Terciární struktura se v elektronovém mikroskopu jeví jako krátká tyčka, jejíž tloušťka odpovídá dvojšroubovici nukleové kyseliny.", "section_level": 2}, {"title": "Replikace.", "content": "Viroidy se replikují v jádru buňky, nejvíce se jich nachází v jadérku. Replikace se provádí metodou valivé kružnice, tj. opakovaným přepisem cyklického viroidu do komplementární lineární multimerní RNA. Tento přepis katalyzuje buněčná RNA polymeráza II. Multimery se autokatalicky stříhají na jednotlivé monomery. Ligací monomerů vznikají \"minus\" antiviroidy, podle nichž RNA polymeráza I v jadérku syntetizuje \"plus\" viroidy.", "section_level": 2}, {"title": "Homologie.", "content": "Centrální konzervativní oblast viroidů je homologická 5' koncové oblasti malé jaderné RNA U1, která se účastní sestřihu pre-mRNA a rozpoznávání 5' konce intronů. Na tom je založena hypotéza o původu viroidu z vystřiženého intronu, který díky své struktuře unikl degradaci, a zároveň hypotéza o patogenním účinku interferencí se sestřihem pre-mRNA v jádře. Existují však homologie i s dalšími buněčnými sekvencemi.", "section_level": 2}, {"title": "Systém.", "content": "Klasifikace byla navržena Floresem a kol. v r. 1998 a revidována Dienerem v r. 2001. Standardními příponami jsou: Viroidy jsou členěny do dvou čeledí. Zástupci čeledi Pospiviroidae mají v genomu tzv. centrální konzervovanou oblast (CCR – central conserved region) obsahující „jádrové“ sekvence a mající specifické sekundární struktury klíčové pro replikaci. Zástupci čeledi Avsunviroidae jsou zase schopni katalyzovat samoštěpení multimerů vytvářených při replikaci. Systém vypadá následovně:", "section_level": 1}], "src_summary": "Viroid je malá infekční cirkulární autokatalytická ribonukleová kyselina (RNA) nekódující žádný protein. Hostiteli viroidů jsou vyšší rostliny, u kterých viroidy způsobují onemocnění podobná virózám. Mezi časté příznaky takových chorob patří zakrslost, epinastie a žluté skvrny na listech. První objevený viroid, PSTV (angl. \"Potato Spindle Tuber Viroid\") patřící do čeledi \"Pospiviroidae\", způsobuje vřetenovitost brambor. Viroid cadang-cadang (CCCV) způsobuje smrtelné onemocnění kokosových palem na Filipínách, které devastuje místní plantáže. Mezi další rostliny trpící na viroidová onemocnění patří rajčata, chmel, citrusy, avokáda a další. ", "tgt_summary": "Viroids are the smallest infectious pathogens known. They are composed solely of a short strand of circular, single-stranded RNA that has no protein coating. All known viroids are inhabitants of higher plants, and most cause diseases, whose respective economic importance on humans vary widely. ", "id": 1444171} {"src_title": "Jedle bělokorá", "tgt_title": "Abies alba", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Velmi vysoký strom (až 65 m) s válcovitým rovným kmenem o průměru až 2 m. Koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá, na vrcholu ve vyšším věku zploštělá (tzv. čapí hnízdo). Kůra je hladká, většinou světle šedá, ve stáří tvoří tmavší, rozpukanou borku. Při uvolnění ze zápoje často vyráží na kmeni bočním výhony ze spících pupenů, tzv. \"vlky\". Letorosty šedé, jemně plstnaté. Pupeny špičatě vejčité, hnědé, bez pryskyřice. Jehlice 2–3 cm dlouhé, ploché, na svrchní straně leskle temně zelené, na rubu s dvěma lesklými proužky (průduchy). U starších větví jsou dvouřadě zkroucené, u plodonosných větví kryjí větvičku i shora. Šišky jsou vzpřímené, 10–20 cm dlouhé, 3–5 cm široké, válcovité, nahoře zaoblené. Dozrávají během září a rozpadají se na stromechː jejich šupiny opadávají a na stromech zůstávají pouze vřetena. Trojhranná semena (8–11 mm dlouhá, 3–5 mm široká) mají neopadavé křídlo. Jedle má silný kůlový kořen a parohovitě větvené postranní kořeny, proto je dobře zakotvena v půdě a téměř u ní nedochází k vývratům. Kořeny hojně využívají mykorhizu, zvláště s holubinkovitými houbami (ryzce, holubinky) a muchomůrkami.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jedle bělokorá se vyskytuje v evropských pahorkatinách a horských polohách s optimem v Alpách, Českém masivu, Karpatech, méně také ve střední Francii, západním Německu a v jihoevropských Apeninách a na Balkáně. Jako horská dřevina se vyskytuje v Pyrenejích. Směrem na Balkán a k Malé Asii dochází k hybridizaci s místními druhy (jedle řecká, dále na východ j. kavkazská) za vzniku řady menších taxonů (jedle makedonská, trojská, Bornmülerova aj.). Za variantu jedle bělokoré je někdy považován sicilský endemit jedle sicilská (\"A. nebrodensis\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Hranice jejího rozšíření je limitována jejími nároky na vlhkost a citlivost vůči pozdním mrazům. V jižní části areálu je vysloveně horským stromem (vystupuje téměř do 2000 m n. m.), směrem na sever sestupuje i do nižších poloh (300 m). Vyžaduje vlhkou hlubší půdu a jako klasický klimaxový druh snáší v mládí velmi dobře zastínění; nastupující generace dokáže v podrostu vegetovat i 100-120 let při vzrůstu kolem dvou metrů. Růst je v mládí velmi pomalý. Rychleji roste od 15 let věku a výškový růst dosahuje maxima mezi 30 a 60 lety. Jedle nesnáší velkoplošné holé seče, je citlivá na pozdní nebo časné mrazy. Nálety a nárosty také trpí náhlým (předčasným) uvolněním. Od stádia mlazin však stupňuje své nároky na světlo. V uzavřených lesních porostech plodí přibližně od 60 let věku.", "section_level": 1}, {"title": "Fytocenologie.", "content": "Jedle se v českých podmínkách podílí či podílela na tvorbě svazů \"Fagion sylvaticae\" (Květnaté bučiny a jedliny) a \"Luzulo-Fagion sylvaticae\" (Acidofilní bučiny a jedliny). Na úživnějších stanovištích poloh středních poloh (400-850 m n. m.) se jako významná příměs či přímo kodominanta vyskytovala ve společenstvech květnatých mezotrofních a eutrofních bučin; po velkém ústupu jedle je však její přítomnost zde spíše sporadická.Porosty, kde vlivem různých podmínek jedle převládla, jsou klasifikovány jako květnaté jedliny (\"Galio rotundifolii-Abietetum albae\"), v nichž dominuje jedle bělokorá v příměsi se smrkem a několika listnatými dřevinami (javor klen, habr, buk, zimolezy, bez černý a červený); v bylinném patře převládají lesní mezofyty a nitrofyty. Podobná situace je i na chudších, kyselých stanovištích vyšších polohː zde se jedle vyskytovala či vyskytuje jako příměs acidofilních podhorských a horských bučin, jehličnaté porosty se smrkem ve vyšších polohách tvoří druhově chudé bikové (\"Luzulo-abietetum\") a brusnicové (\"Vaccinio-Abietetum\") jedliny s podrostem dalších lesních acidofytů (šťavel kyselý, metlička křivolaká, různé kapradiny). Bohatěji bývá vyvinuto mechové patro. Vzhledem k omezené možnosti jedle zmlazovat v přezvěřených hospodářsky využívaných lesích hrozí však těmto společenstvům přirozená i člověkem řízená přeměna na smrkové monokultury.", "section_level": 2}, {"title": "Ústup jedle a její lesnická reintrodukce.", "content": "Ačkoli přirozené zastoupení jedle ve středoevropských lesích činí 18-19 %, již od 19. století začalo v oblastech severně od Alp docházet k jejímu výraznému úbytku, který se ještě zrychlil ve století 20.Toto „chřadnutí jedle“ je pravděpodobně způsobeno kombinací vícera faktorů. Jednak je na vině nástup holosečného hospodaření, masivní pěstování smrku a zkrácená doba obmýtí v lesích, které jedli jako dlouhověké, pozdě plodící, klimaxové dřevině nesvědčí. Synergicky zde působí i malá odolnost jedle k prudším klimatickým změnám na stanovišti, znečištění a imise, stres zapřičiněný oteplováním a vysycháním klimatu, stejně jako kalamity škůdců (korovnice kavkazská). Oslabené porosty jsou napadány houbovými parazity, zejména václavkou. I ve zdravých porostech jedle obtížně zmlazuje kvůli masivnímu okusu mladých jedinců od přemnožené spárkaté zvěře. Nověji se diskutují i příčiny genetické, spočívající především v malé vnitropopulační genetické variabilitě v severní části areálu (karpatské ani západoevropské části areálu tímto úhynem jedle výrazně zasaženy nebyly), jejímž důsledkem je oslabení adaptační schopnosti. Ve druhé polovině 20. století je jedle cíleně lesnicky reintrodukována, její stavy se však stále pohybují hluboko pod cílenou úrovní, která činí 4,4 %. Nejlépe jí svědčí hospodaření blízké výběrnému lesu. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR je zařazena mezi vzácnější druhy vyžadující další pozornost (C4a).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Dřevo jedle má hustotu 0,47 g/cm při 15% obsahu vody. Dřevo je bezjádrové, měkké, středně lehké, elastické a pevné. Běl a vyzrálé dřevo je bílé až bílošedé, při stárnutí je červenošedé. Málo sesychá, má dobrou rozměrovou a tvarovou stálost, dobře se suší a impregnuje. Dřevo jedle je málo odolné proti napadení houbou, hmyzem a povětrnostním vlivům, ve vodě je však vysoce trvanlivé. Využití má jedle jako vánoční stromek a ozdobná vánoční klest, méně jako okrasná dřevina z důvodu řidšího zavětvení a nekompaktního habitu. Jedlové silice z jehličí a šišek se využívají v aromaterapii a léčitelství pro jejich antiseptické, uvolňující a uklidňující účinky.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jedle bělokorá (\"Abies alba\") je vysoký statný jehličnatý strom s kuželovitou až válcovitou korunou, jediný středoevropský zástupce rodu jedle. Ve střední Evropě roste v horských a podhorských lesích, společně s bukem vytváří nyní již vzácné bukojedlové lesy. Své optimum má v 5. lesním vegetačním stupni (LVS) na bohatých stanovištích živné řady. Pozůstatky původních bukojedlových porostů se vyskytují např. v pralese Mionší v Beskydech.", "tgt_summary": "Abies alba, the European silver fir or silver fir, is a fir native to the mountains of Europe, from the Pyrenees north to Normandy, east to the Alps and the Carpathians, Slovenia, Croatia, Bosnia and Herzegovina, Montenegro, Serbia, and south to Italy, Bulgaria, Albania and northern Greece; it is also commonly grown on Christmas tree plantations in the North East region of North America spanning New England in the US to the Maritime provinces of Canada.", "id": 605963} {"src_title": "Pelyněk pravý", "tgt_title": "Artemisia absinthium", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Má mnohačetný oddenek, spodní část lodyhy dřevnatí. Světlé lodyhy tvoří trsy. Peřenodílné listy jsou stříbřito-šedě plstnaté. Přízemní listy mají dlouhý řapík, jsou třikrát peřenodílné, s úzce kopinatými úkrojky. Horní lodyžní listy jsou jednoduše nebo dvakrát peřenodílné. Vrcholičnaté laty tvoří drobné, kulovité květní úbory. Květenství se skládá z trubkovitých, žlutých květů. Plody jsou vejčité nažky.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Pelyněk pochází z mírného pásma Evropy i Asie. Často zplaňuje a nacházíme ho pak na neobhospodařených lokalitách, podél cest, na rumištích, náspech, smetištích a skalnatých stráních. Může se pěstovat.", "section_level": 1}, {"title": "Sběr.", "content": "Sběr probíhá v červnu až srpnu. Sbírá se nať. Nezdřevnatělá část se seřezává a váže se do svazků. Suší se ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 °C. Nejkvalitnější je list a květ. Droga je kořenitého pachu a má hořkou až odpornou chuť.", "section_level": 1}, {"title": "Účinné látky.", "content": "Nejdůležitější látkou v pelyňku je silice. Její hlavní složkou jsou chamazulény, thujol a thujon, který je ve vyšších dávkách toxický, vyvolává opojné stavy, závratě a křeče. Dále obsahuje kandiden, felandren, seskviterpenové laktony, flavonoidy, třísloviny, absinthin a anabsinthin a malé množství dalších látek. Nejvyšší obsah silice je v době zralosti.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Obvykle se podává formou nálevu. Jako koření slouží čerstvé nebo sušené mladé listy, popř. dosud nezdřevnatělé části natě. Pelyněk se používá při přípravě mnoha hořkých či nahořklých alkoholických (likér Absint a víno Vermut) i nealkoholických (tonic) nápojů. Do pokrmů se přidává jen několik málo listů, a to především k tučným vařeným nebo pečeným masům, čímž se nejen zvýrazní jejich chuť, ale napomůže se i jejich lepšímu strávení. Pro tyto své léčivé účinky je pelyněk užíván také ve farmacii jako stomachicum a digestivum a byl jako takový znám ve starověku, jak se dovídáme ze spisů Dioscorida i Plinia. Užívá se při nechutenství, střevních a žlučníkových kolikách, menstruačních bolestech, proti hlístům. Droga zvyšuje sekreci zažívacích šťáv a tlumí křeče. Je však třeba se vyvarovat nadměrných dávek. Droga není vhodná pro dlouhodobou léčbu. Předávkování se projevuje poruchami čití a vědomí, bolestí hlavy, nutkáním na dávení a dalšími nepříjemnými příznaky. Pelyněk by neměly užívat těhotné a kojící ženy, jelikož thujon v něm obsažený může ve větších dávkách způsobit hyperaemii (překrvení) malé pánve a v některých případech zapříčinit i potrat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pelyněk pravý (\"Artemisia absinthium\") je vytrvalá, až 120 cm vysoká dřevnatějící bylina s listnatými lodyhami, zakončenými volnými latami žlutých úborů, náležející do čeledi hvězdnicovité (\"Asteraceae\").", "tgt_summary": "Artemisia absinthium (wormwood, grand wormwood, absinthe, absinthium, absinthe wormwood) is a species of \"Artemisia\" native to temperate regions of Eurasia and Northern Africa and widely naturalized in Canada and the northern United States. It is grown as an ornamental plant and is used as an ingredient in the spirit absinthe as well as some other alcoholic beverages.", "id": 1039425} {"src_title": "Feidiův Zeus v Olympii", "tgt_title": "Statue of Zeus at Olympia", "src_document": [{"title": "Historie sochy.", "content": "Starověká Olympie byla místem uctívání Dia, hlavního z řeckých bohů, již dlouho před historickou dobou, obřady však byly konány na otevřeném obětišti. Na počátku klasického období, v letech 468 - 456 př. n. l., byl v Olympii postaven architektem Libónem z Élidy mohutný Diův chrám. V každém řeckém chrámu, který měl být podle náboženských představ pozemským příbytkem božstva, měla být kultovní socha představující dotyčné božstvo. Poté, co athénský sochař Feidiás dosáhl velkého věhlasu svými pracemi na výzdobě Parthenónu a vytvořením kultovní sochy Athény ze zlata a slonoviny pro tento chrám, objevily se snahy opatřit i Diův chrám podobným dílem. Možnost se naskytla v třicátých letech 5. století př. n. l., kdy byl Feidiás donucen odejít z Athén. Byl tedy pozván do Olympie, která byla tehdy součástí Élidy, a za ním přišla i skupina dalších umělců a řemeslníků - jeho spolupracovníků. Ti potom započali práci na díle. Socha byla instalována v roce 433 př. n. l. a brzy si svojí mohutností a nádherou získala věhlas po celém Řecku i v celém antickém světě. Psali o ní význační starověcí autoři (Strabón, Pausanias), nechyběla v dobových turistických průvodcích a dostala se do známého seznamu Sedmi divů světa. Z vděčnosti k tvůrci sochy určili obyvatelé Élidy Feidiovy potomky dědičnými konzervátory díla. Asi 800 let sloužila socha svému účelu. Ve 2. století př. n. l. ji rekonstruoval sochař Damofón. Po nástupu křesťanství byla socha podle některých byzantských pramenů v roce 394 odvezena do Konstantinopole, kde shořela po roce 475 při jednom z požárů, nebo byla za časů východořímského císaře Theodosia II., který aktivně vystupoval proti pohanským kultům, spálena v roce 408 při požáru Diova chrámu.", "section_level": 1}, {"title": "Podoba díla.", "content": "Socha samotná se nezachovala a informace o její podobě musíme čerpat z jiných pramenů. Na rozdíl od mnohých jiných děl řeckého klasického sochařství nestala se tato socha námětem velkého počtu kopií v římské době, nebo pouze velmi volně. Výrazná římská kopie nebyla dosud nalezena. V souvislosti s podobou Diovy sochy byly nalezeny drobnější předměty zachycující jeho podobu. Jedná se např. o élidské mince z římského období. Hlavním pramenem je proto podrobný popis od řeckého cestovatele a spisovatele 2. století n. l. Pausania, doplněný drobnějšími zmínkami dalších autorů. Dalším významným pramenem jsou vykopávky v Olympii, kde byla nalezena Feidiova dílna, ve které byla socha konstruována, a ve zbytcích smetiště mnoho použitého materiálu a nástrojů. Socha byla umístěna v zadní části hlavní síně (náu) Diova chrámu na podnoži tvořené černým vápencovým kvádrem. Společně s ní měla výšku 12 až 13 metrů. Dosahovala tedy až velmi těsně pod strop chrámu, jehož sloupy byly vysoké cca 10,5 m. V síni před sochou byla také mělká nádržka z tmavého mramoru naplněná olejem. Jeho výpary konzervovaly slonovinové části sochy a temná hladina odrážela na sochu světlo dopadající od vstupu. Podlaha síně byla z červeného vápence a obložena vápencem bílým. Před sochou byly nízké zídky, které zabraňovaly návštěvníkům jít k ní příliš blízko. Pro lepší výhled na horní partie díly byly v síni umístěny plošiny. Zeus seděl na trůně z cedrového dřeva vykládaném ebenovým dřevem a drahokamy. V jeho tváři se zračila vznešenost a klid vládce vesmíru. V levé ruce držel dlouhou berlu rozhodčích Olympiády, taktéž vykládanou drahokamy, na jejímž konci seděl orel. V pravé napřažené ruce držel malou sochu bohyně Niké (2 m), která mu podávala věnec. Bůh měl přes rameno přehozen plášť, který ale nezakrýval jeho hruď a zahaloval jen spodní část těla. Ten byl posázen palmovými lístečky ze zlata nebo ze skla. Na hlavě pokryté dlouhými vlasy ze zlata, spočíval olivový věnec - věnec olympijských vítězů - ze zeleně emailovaného zlata. Nohy opíral o podnožku. Trůn, podnožka i podnož byly pokryty četnými mytologickými výjevy a prvky jak plastickými, tak vyvedenými v malbě. Malířskou část výzdoby provedl Feidiův příbuzný (bratr nebo bratranec) Panaios. Opěradla na ruce byla v podobě sfing, na hlavním opěradle byly z jedné strany Charitky a z druhé Hóry. Charitky byly v mytologii vtělením půvabu a Hóry zosobněním ročních období. Nohy trůnu byly v podobě tančících Niké. Kromě mytologických postav se na trůně nacházely i postavy osmi atletů při osmi olympijských disciplínách. To připomínalo mírové poselství olympiády. Ve výzdobě byly přítomny čtyři sevřené mytologické výjevy - záhuba Niobiných dětí, amazonomachie, kentauromachie a zrození Afrodity. Děti Niobé byly zahubeny střelami Artemidy a Apollóna za domýšlivost své matky. Tento výjev připomínal Řekům, že každý, kdo se proviní zpupností proti bohům a osudu (hybris), bude potrestán. V amazonomachii - boji Řeků s Amazonkami Feidiás opět, jako to bylo na Parthenónu, připomněl vítězství nad Persií, ale také oslavil rodnou obec Athény tím, že kromě Hérakla vyzdvihl i úlohu Thésea - zakladatele Athén. S výzdobou Parthenónu byl spojen i další výjev - kentauromachie, totiž boj Lapithů s Kentaury, symbolizující věčný a hořký boj Řeků s barbary. Na podnoži bylo zobrazeno zrození Afrodíty z moře za přítomnosti hlavních bohů. Tento výjev byl uvozen, jako předtím na Parthenónu a na soše Athény Parthenos, stoupajícím Héliovým vozem (Slunce) na straně jedné a Seléné nořící se do oceánu (Měsíc). Je to odkaz na filozofii Anaxagora z Klazomen, se kterou se Feidiás vnitřně ztotožňoval. Podle pověsti byl Feidiás při tvorbě sochy Dia v Olympii inspirován verši 528 - 530 prvního zpěvu Iliady:", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce sochy.", "content": "Socha byla vytvořena pomocí chryselefantinové techniky. Jedná se o techniku kompozitní, kdy jsou různé části sochy vytvořeny z různých materiálů - podpůrná konstrukce ze dřeva, odhalené části těla ze slonoviny, šaty, šperky a doplňky z drahých kovů. Takové sochy jsou v řeckém umění doloženy od archaických dob. V klasické době šlo většinou o sochy velmi výstavné a v nadživotních velikostech - podle možností zadavatele. Alternativně byly kompozitní sochy i z jiných, více dostupných materiálů. Technika se uplatňovala u soch kultovních. Feidiás, v době když pracoval na soše Dia, měl již za sebou konstrukci několika jiných kompozitních soch, včetně srovnatelné sochy Athény v Athénském Parthenónu. Tak velká a složitá socha nemohla být dílem jednotlivce a podílelo se na ní mnoho lidí různých uměleckých i řemeslných profesí. Dokládají to archeologické nálezy v Olympii. Při vykopávkách v Olympii byla pod zbytky byzantského chrámu objevena Feidiova dílna, kde se pracovalo na soše. Poblíž byly nalezeny zbytky smetiště s materiálem a nástroji přímo použitými ke konstrukci sochy. Vedle nástrojů byla nalezena i miska s nápisem FEIDIO EIMI, „patřím Feidiovi“, která je tak dojemným důkazem mistrovy přítomnosti v Olympii. Úkol byl pro Feidia a jeho tým v Olympii nesnadný. Na rozdíl od sochy Athény v Parthenónu musel sochu přizpůsobit již existujícímu chrámovému prostoru. Ze srovnání rozměrů a dispozic chrámové cely a místnosti dílny vyplývá, že sochař zkoušel umístění sochy i úpravu prostor již na modelu. Možná byla v dílně i nádržka s olejem, která byla v chrámu před sochou. Ta jednak odrážela na sochu světlo od vstupu do náu (celly) a také výpary oleje konzervovala slonovinu sochy. K tomuto řešení Feidiás přistoupil po zkušenostech s Athénou Parthenos, u které slonovina vysychala a musela být pravidelně polévána vodou. Jádro sochy tvořila dřevěná konstrukce pevně ukotvená v podnoži. Na ní byly upevněny části ze slonoviny a zlata. To se dělo pomocí bronzových konstrukčních prvků nalezených u dílny. Samotný konstrukční proces se odehrával z velké části pod širým nebem, nebo v přístřešcích kolem dílny. Jak v přípravě, tak při konstrukci bylo použito mnoho podpůrných prvků a modelů z levnějších materiálů jako železo, rohovina a kosti. Ty byly taktéž nalezeny ve vykopávkách. Množství kostí naznačuje, že části finální sochy, skryté pohledu návštěvníka, mohly být z tohoto materiálu. Slonovinové části se ohýbaly do příslušných tvarů pomocí horké vody ohřívané v bronzovém kotli. Zlaté plátky pokrývající drapérie byly vytepávány do hliněných forem. V dobrém stavu se zachovaly menší formy pro drapérii dvoumetrové sochy Niké. Podoba drapérie je příbuzná s nejmladšími částmi výzdoby Parthenónu. Velké formy pro drapérii Dia byly vyztuženy železnými pruty, které vlivem koroze hliněnou formu poškodily. Z těchto poměrově malých částí Diova roucha nemůžeme rekonstruovat podobu. Voluty, menší lístky a další detaily se vytepávaly na menších kovadlinkách s vyraženými formami, pomocí olověných šablon apod. Povrchy trůnu i soch byly pokryty dalšími drobnějšími ornamenty. Jednalo se z velké části o palmetové lístky ze skla odlité na místě. Součástí dílny totiž byla i sklářská pec a našly se i formy na odlévání skla - opět ve dvou velikostech. Větší pro Dia - cca 28 cm a menší pro sochu Niké. Menší formy se opět zachovaly lépe, neboť velké množství žhavé skloviny rychleji opotřebovávalo hliněnou formu. Není jisté, zda se sklo vyrábělo na místě, nebo byla dovážena již hotová surovina. K ornamentální výzdobě bylo použito i drahokamů a také polodrahokamů - obsidiánu, achátu, křišťálu aj. Postup konstrukce vypadal patrně takto: z menšího modelu, vytvořeného Feidiovou rukou, byla socha zvětšena prací spolupracovníků na příslušnou velikost. Podle velkého modelu bylo vytvořeno dřevěné jádro a odlity hliněné formy. Ty byly očíslovány, aby byla zajištěna návaznost. Vytvarované zlaté a slonovinové části byly potom smontovány dohromady a následoval nesnadný úkol přenesení sochy po částech do chrámu, kde teprve byly připevněny menší ornamenty a byla provedena malířská výzdoba. Při konstrukci sochy se uplatnili pracovníci mnohých profesí - kovotepci, skláři, hrnčíři, tesaři, malíři, sochaři a další. Známe jména dvou těchto pomocníků: Kolotea, sochaře a cizeléra a Panaia, malíře a Feidiova příbuzného (bratra či bratrance). Feidiás sám se projevil nejen jako sochař, ale i jako schopný matematik, geometr, konstruktér a technolog různorodých materiálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diova socha v Olympii byla monumentální, asi 13 m vysoká socha, kterou v roce 433 př. n. l. vytvořil řecký sochař Feidiás. Nacházela se v Diově chrámu v Olympii a byla považována za jeden ze sedmi divů starověkého světa. Na konci antiky byla v roce 394 našeho letopočtu přenesena do Konstantinopole, kde byla pravděpodobně roku 475 zničena při požáru. ", "tgt_summary": "The Statue of Zeus at Olympia was a giant seated figure, about tall, made by the Greek sculptor Phidias around 435 BC at the sanctuary of Olympia, Greece, and erected in the Temple of Zeus there. ", "id": 1379548} {"src_title": "Zavináč", "tgt_title": "At sign", "src_document": [{"title": "Původní a nepočítačové významy.", "content": "Znak @ je symbolická zkratka pro anglickou předložku at s významem \"u\", \"při, na\". Symbol vznikl snad jako písařská ligatura z latinského \"ad\" obdobného významu jako anglické \"at\" (není to však potvrzeno a existují i alternativní hypotézy). Je znám rovněž pod názvem salamander (s výslovností \"salamandr\"). Formální označení znaku commercial at pochází z použití pro udání jednotkové ceny, odpovídající českému \"po\", např. „7 widgets @ £2 ea. = £14“ nebo „tomatoes @ 50c / pound“ (7 položek po 2 librách každá = 14 liber; rajčata po 50 centech za libru). Doslovný překlad \"komerční at\" se používá v češtině jen zřídka, obvykle současně s anglickým termínem jako jeho vysvětlení, a příliš se neujal. V českém prostředí se pro vyjádření téhož významu ujalo francouzské písmeno \"à\" (téhož významu), zvláštní zkratka nebo značka tudíž nebyla nutná. Většina názvů znaku v románských jazycích je odvozena od názvu staré španělské měrné jednotky arroba, pro niž se symbol v historii také používal. Ve španělsky a portugalsky hovořících zemích se tento znak využívá \"gramaticky\" – k vyjádření skutečnosti, že jsou zastoupena obě pohlaví. Konkrétně jde o většinou adjektivní (někdy též participiální nebo substantivní) koncovku množného čísla -os resp. -as. Pro úsporu místa se místo malditas y malditos profesores napíše pouze maldit@s profes. Toto použití je však nespisovné a není příliš doporučováno.", "section_level": 1}, {"title": "Použití na Internetu a v počítačích.", "content": "Velkého rozšíření došel v e-mailové adrese, kde je užíván ve svém hlavním významu jako oddělovač jména uživatele (část před zavináčem) od označení internetové domény, původně počítače (obvykle ve formě DNS jména), např. \"pepa@example.org\" (čtené jako „pepa zavináč example tečka org“, v angličtině „pepa at example dot org“) s významem „uživatel pepa \"na\" počítači (nebo \"v\" doméně) example.org“. Použití tohoto symbolu pro e-mailové adresy zavedl internetový průkopník Ray Tomlinson, přezdívaný \"Raper\" Stejného zápisu se stejným významem se také používá u Jabberu, kde je tato adresa označována jako JID (Jabber ID). Podle zavináče dokážou internetoví (spamovací) roboti, zkráceně spamboti, rozpoznat mailovou adresu, kterou potom přidávají do databáze pro rozesílání spamu. Doporučuje se proto vyhnout se uvádění pro roboty rozpoznatelné e-mailové adresy (resp. zavináče) přímo na webové stránce a raději znak pro zavináč opsat nějakým pro člověka srozumitelným způsobem – např. jmeno (zavináč) domena.cz. U některých operačních systémů na unixové/linuxové bázi rovněž v příkazové nebo stavové řádce odděluje jméno uživatele od jména počítače. V programovacím jazyku Perl je @ prefixem pro proměnné obsahující pole. V online diskusích bývá znak @ občas využíván jako vokativní prefix před jménem (přezdívkou) oslovovaného uváděným na začátku příspěvku namísto dvojtečky v postpozici, symbolu \">\" nebo případně \"2\" (z anglické homofonie \"two-to\", předložka „k“ respektive nepřímého předmětu odpovídajícího českému dativu). V některých komunitách se však zavináč nepoužívá jako prefix, ale naopak na konci přezdívky, což se více blíží původnímu významu zavináče. @ rovněž označuje ve hře NetHack hlavního hrdinu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v českém prostředí.", "content": "V českém prostředí znak nemá před internetovým použitím tradici a v populárním povědomí se společně se svým českým názvem \"zavináč\" stal všeobecným symbolem pro „internetovost“ nebo počítačové technologie vůbec, je mísen s „www“. \"Zavináč\" je jménem nebo součástí jména bývalého pořadu ČT o internetu, dvou různých internetových cen a řady websitů. Znak @ je mnohdy používán namísto „a“ v podobném významu, v jakém se používá symbol \"& – et, ampersand\"); v češtině je toto použití motivováno jednak podobností se slučovací spojkou \"a\", jednak použití zavináče mnohdy má naznačovat souvislost s počítači a internetem. Viditelnými příklady byly např. tituly románů \"Čapajev @ prázdnota\", \"Ženy @ cizinci na konci tisíciletí\" a dokonce i příručky \"Internet @ §§§\" (tj. „Internet a paragrafy“) od údajného předního odborníka na problematiku. Občas je symbol @ používán jako jedna ze značek v jízdních řádech nebo jinde, kde se k označení poznámek používají nepísmenné znaky. Symbol není uveden mezi standardními značkami používanými v české silniční linkové dopravě podle § 3 odst. 2 a § 4 odst. 2 a přílohy vyhlášky č. 388/2000 Sb., o jízdních řádech. V Pražské integrované dopravě se používá v zastávkových jízdních řádech například jako jedna ze značek k označení zastávek v mezilehlém nebo koncovém úseku, do kterého zajíždějí pouze shodně označené spoje. Významná je i podobnost znaku \"zavináč\" s bývalým logem televize Nova, které bylo tvořeno jakýmsi zavináčem bez písmene a uvnitř.", "section_level": 2}, {"title": "Označení pro @ v různých jazycích.", "content": "V češtině se slovo zavináč původně používalo (a stále používá) pro zavinutý řez z rybího masa a zeleniny, naložený v kyselém nálevu. Podle jeho tvaru se název vžil i pro znak, o němž pojednává zbytek hesla. Podobně zajímavé názvy má znak i v mnoha jiných jazycích. \"čeština\": \"zavináč\", případně opisy (\"a v kroužku\" atd.)", "section_level": 1}], "src_summary": "@ nebo také v mluvené řeči zavináč je znak používaný v současné době především v e-mailové komunikaci, v e-mailové adrese odděluje jméno uživatele a jméno domény. Jeho původ je však mnohem starší a použití je mnohem rozmanitější. ", "tgt_summary": "The at sign,, is normally read aloud as \"at\"; it is also commonly called the at symbol or commercial at. It is used as an accounting and invoice abbreviation meaning \"at a rate of\" (e.g. 7 widgets @ £2 per widget = £14), but it is now seen more widely in email addresses and social media platform handles. ", "id": 1692150} {"src_title": "Epos", "tgt_title": "Epic poetry", "src_document": [{"title": "Základní rozdělení.", "content": "Podle tematiky můžeme eposy rozdělit na: Nejstarší eposy byly šířeny ústně (jako vyprávění anebo jako zpěv za doprovodu hudebních nástrojů). Ostatní eposy můžeme označit jako \"umělé\" - většinou je znám jejich autor a na jejich vývoji se nepodílela ústní lidová slovesnost. Mongolsko: Tajná kronika Mongolů", "section_level": 1}, {"title": "Junácké písně.", "content": "Počátek junáckých (junák = hrdina) písní můžeme sledovat už ve 12. století, avšak nejzřetelněji se rozšířily do povědomí lidí až po bitvě na Kosově poli roku 1389. Zprvu se šířily pouze ústním podáním. Až roku 1914 vydal srbský básník Vuk Štefanič Karadžič první sbírku Národních písní srbských, jež byla vydána dohromady ve třech vydáních (1814-1815, 1823-1833, 1841-1865). Hrdinské zpěvy z této sbírky zaujaly téměř celou Evropu. Povzbudily zájem o jižní Slovany a zároveň o sběr dalších písní, nejenom na území Balkánu. Tyto hrdinské eposy opěvovaly činy urozených junáků a popisovaly jejich obětavost a pohrdání životem především v bojích za svobodu národa. Byly přednášeny za doprovodu guslí a počátek tohoto ztvárnění můžeme sledovat už v praslovanském období. Tito guslaři pěli buď ze záliby, jiní přednes hrdinských písní měli jako povolání. Prezentovány byly, tak jak je u těchto hrdinských eposů obvyklé, na ulicích, trzích a o církevních slavnostech. Existuje mnoho typů junáckých písní, které se vždy točí kolem určitého tématu. Prvním z nich jsou písně o kralevici Markovi, jež je opěvován jako junák, který se účastnil bojů proti Turkům. Tento typ je značně idealizovaný, a zároveň se objevuje ve zpěvech, které se mají odehrávat od čtrnáctého do šestnáctého století. Druhý typ je zaměřen na opěvování bitvy na Kosově poli, pod který řadíme i mnoho písní o zahynutí otce Jug-Bogdana a jeho devíti synů, kteří zde také zemřeli. Třetí typ velebí boje Hajduků proti Turkům. Další, jenž není úplně výtvorem jižních Slovanů jsou junácké písně, které vytvořili sami Turci, např. Šechovič Osman. V těchto písních se často objevují i náměty z legend. Psaly se veršem desetislabičným bez rýmů, jež je pro jihoslovanské hrdinské eposy typický. Díky orientálním vlivům a příznivé geografické poloze byla balkánská kultura uchráněna vlivům kultury západní. Některé texty a nápěvy se prolínaly s tureckými výrazy, jelikož vliv Turků byl na tomto území opravdu znatelný. Junácké písně byly však sbírané i na slovinském území, kde nejznámější sbírkou je svazek Slovinských národních písní Karla Štrekelje. V porovnání srbské a slovinské epiky je ta slovinská o mnoho chudší, jelikož jak se předpokládá, v raném feudálním období byla na slovinském území znatelná absence střední šlechty, a protože Slovinsko brzy ztratilo politickou samostatnost, lidovým vrstvám chyběla silnější tradice písní opěvujících hrdiny bojů, rozmnožení motivů výpravných písní apod. První a nejznámější jihoslovanskou písní, která se stala inspirací pro další lidové písně, byla Hasanaginica, jež vznikla mezi muslimy na dalmatsko-bosenském pomezí. Vznikla mezi léty 1646 a 1649, kdy kolovala opět v ústním podání. Poté ji sebral italský cestovatel a etnograf Alberto Fortis a roku 1774 ji přidal do své knihy Cesty v Dalmácii. To odstartovalo vlnu překladů a různých druhů ztvárnění téměř po celé Evropě. Šířili ji takoví velikáni jako např. Johann Wolfgang Goethe, Walter Scott či Adam Mickiewizc. V roce 2000 byla předlohou pro první bosenskou operu. Ukázka Hasanaginica v původním jazyce: \"Šta se b'jeli u gori zelenoj?\" \"Al' je snijeg, al' su labudovi?\" \"Da je snijeg, već bi okopnio,\" \"labudovi već bi poletjeli.\" \"Nit' je snijeg nit' su labudovi,\" \"Nego šator age Hasan-age;\" \"on boluje od ljutijeh rana.\" \"Oblazi ga mati i sestrica,\" \"a ljubovca od stida ne mogla.\" \"Kad li mu je ranam' bolje bilo,\" \"on poruči vjernoj ljubi svojoj:\" \"\"Ne čekaj me u dvoru b'jelomu,\" \"ni u dvoru, ni u rodu momu.\"\" \"Kad kaduna r'ječi razumjela,\" \"još je jadna u toj misli stala,\" \"jeka stade konja oko dvora;\" \"tad pobježe Hasanaginica\" \"da vrat lomi kuli niz pendžere;\" \"za njom trče dv'je ćere djevojke:\" \"\"Vrati nam se, mila majko naša!\" \"Nije ovo babo Hasan-aga,\" \"već daidža, Pintorović beže.\"\" \"I vrati se Hasanaginica,\" \"ter se vješa bratu oko vrata.\" \"\"Da, moj brate, velike sramote —\" \"gdje me šalje od petero dice!\"...\" Zdroje: \"Holeček, J.; Junácké písně národa bulharského, 1874\" \"Jugoslávské zpěvy, 1958\" \"Beringer, A.; Výbor z jihoslovanské národní epiky, 1932\" \"Vašíčková, J.; Sběratelská a literární činnost Ludvíka Kuby jako dokument dobového stavu jihoslovanské lidové kultury; Masarykova univerzita 2011. Diplomová práce.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Epos či epopej je rozsáhlá epická báseň. Kompozice těchto děl bývá volná, děj je pomalý a je tvořen epizodami. Mluví se o takzvané epické šíři. ", "tgt_summary": "An epic poem, epic, epos, or epopee is a lengthy narrative poem, ordinarily involving a time beyond living memory in which occurred the extraordinary doings of the extraordinary men and women who, in dealings with the gods or other superhuman forces, gave shape to the mortal universe for their descendants, the poet and his audience, to understand themselves as a people or nation. ", "id": 1618700} {"src_title": "Tropický podnebný pás", "tgt_title": "Tropics", "src_document": [{"title": "Koppenova klasifikace podnebí.", "content": "Tropy mají tropické podnebí – tak jsou vlastní tropy také definovány. Je tu velké teplo a střídá se tu hodně počasí. Někdy je tropický pás ztotožňován s rovníkovým deštným podnebím, což v Köppenově klasifikaci podnebí odpovídá pásům s označením A, Af – podnebí tropického deštného pralesa, Am – podnebí monzunové, Aw – podnebí savanové. Jsou to tedy nearidní (angl. \"arid\" – vyprahlý) oblasti a průměrné měsíční teploty přesahují 18 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Alisova klasifikace podnebí.", "content": "V Alisově klasifikaci podnebí, která se vztahuje k druhé definici, jsou hranice vymezeny klimatickými polohami tropické fronty a polární fronty. Pro severní i jižní polokouli platí, že tropická vzduchová hmota se na území zdržuje během celého roku. Dále může být tropické podnebí rozděleno na 4 typy: pevninské (kontinentální), mořské (maritimní), západních břehů pevnin (středomořské) a východních břehů pevnin (monzunové). Pro pevninský tropický typ podnebí je charakteristické suché a velmi teplé klima, s velkými denními výkyvy teploty vzduchu. V těchto oblastech leží pouště.", "section_level": 1}, {"title": "Jiná klasifikace.", "content": "Z ryze astronomického hlediska je tropické pásmo oblastí, na kterou alespoň jednou za rok dopadají sluneční paprsky kolmo (tj. Slunce je v zenitu). Rozloha tropického pásma je tak dána sklonem rotační osy Země. Tato definice je dost obecná na to, aby se dala aplikovat i na jiné planety.", "section_level": 1}, {"title": "Oceán.", "content": "Tropický pás oceánů je charakterizován stálou a vysokou teplotou svrchních vod, jejichž roční kolísání nepřevyšuje 2 °C. V mořích a oceánech je poměrně velká druhová biodiverzita, ale nízká početnost jedinců (abundance).", "section_level": 1}, {"title": "Biota.", "content": "Podle první definice zahrnují tropy oblasti s tropickými deštnými lesy, savanami. Podle druhé definice patří do tropů především velké pouště jako je Sahara s typickou pouští vegetací a živočišstvem. Lidé zde chovají velbloudy a v oázách pěstují palmy, ovoce a zeleninu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tropický podnebný pás neboli tropy či tropické šířky jsou oblasti s tropickým podnebím. Slovo tropy má původ v řeckém tropos = obrat, a tropy dle toho jsou obvykle vymezeny obratníky Raka (23°26′ s. š.) a Kozoroha (23°26′ j. š.). V tomto smyslu tvoří tropy jeden souvislý pás obepínající Zemi podél rovníku. Tropy jsou také označovány jako „horký pás“, který leží mezi obratníky Raka a Kozoroha. ", "tgt_summary": "The tropics is the region of the Earth surrounding the Equator. They are delimited in latitude by the Tropic of Cancer in the Northern Hemisphere at N and the Tropic of Capricorn in the Southern Hemisphere at S; these latitudes correspond to the axial tilt of the Earth. The tropics are also referred to as the tropical zone and the torrid zone (see geographical zone). The tropics include all the areas on the Earth where the Sun contacts a point directly overhead at least once during the solar year (which is a subsolar point) - thus the latitude of the tropics is roughly equal to the angle of the Earth's axial tilt. ", "id": 80637} {"src_title": "Alexandr Rodčenko", "tgt_title": "Alexander Rodchenko", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Rodčenko se narodil v Petrohradě v dělnické rodině. V roce 1902 se přestěhovali do Kazaně, kde studoval \"Kazaňskou školu umění\" pod vedením Nikolaje Fešina a Georgie Medveděva a \"Stroganovův Institut\" v Moskvě. Pod vlivem suprematisty Kazimira Maleviče vytvořil první abstraktní kresby v roce 1915. V roce 1916 se účastnil výstavy \"Bouře\" organizované Vladimirem Tatlinem. Rodčenko byl tehdejší vládou v roce 1920 jmenován ředitelem zodpovědným za reorganizaci uměleckých škol a muzeí. V letech 1920 – 1930 učil na Vyšších technicko-uměleckých ateliérech. V roce 1921 se stal členem skupiny \"Produktivisté\", která obhajovala začlenění umění do každodenního života. Zanechal malby aby se mohl věnovat grafickému designu plakátů, knih a filmů. Byl hluboce ovlivněn myšlenkami a praktikami filmového tvůrce Dzigy Vertova, se kterým intenzivně spolupracoval v roce 1922. Ovlivněný fotomontážemi německých dadaistů, Rodčenko zahájil vlastní experimenty s tímto médiem. Nejprve v roce 1923 využíval nalezených obrázků, od roku 1924 začal také fotografovat. Jeho první publikovanou fotomontáží byla ilustrace Majakovského básně \"O tomto\" v roce 1923. Od roku 1923 do roku 1928 Rodčenko s Majakovským (kterého několikrát portrétoval) úzce spolupracoval na designu a layoutu publikací konstruktivistických umělců \"LEF\" a \"Nový LEF\". Mnoho jeho fotografií se objevilo a bylo použito na těchto časopisech jako obálky. Jeho snímky eliminovaly zbytné detaily, zdůrazňovaly dynamické diagonální kompozice a byly zaujaty umístěním a pohybem předmětů v prostoru. Ve 20. letech byly Rodčenkovy práce abstraktní do té míry, že byly nefigurativní. Ve třicátých letech s měnícími se stranickými požadavky na umělecké praktiky, se soustředil na sportovní fotografii a snímky z přehlídek a jiných pohybů s choreografií. V roce 1928 se Rodčenko připojil ke skupině Okťabristů, () ale po třech letech byl vyloučen a obviněn z formalismu. Fotografové Boris Ignatovič společně s Alexandrem Rodčenkem byli jedněmi z organizátorů a vedoucích skupiny \"Říjen\" (\"Okťabr\"). Ve 30. letech se podíleli na propagaci nové věcnosti v Rusku. Využívali speciální techniky, například Sabatierův efekt, porušení citlivé vrstvy retikulací (zvrásnění, mřížkování), fokalk (tepelná destrukce citlivé vrstvy skleněné fotografické desky) a struktáž (kresba fotografickými roztoky – vývojkou nebo ustalovačem). V kompozici využívali úhlopříčky, dvojexpozice, montáž, koláž, kombinaci s kresbou nebo typografií. Invenční prací s úhlem pohledu, místem snímání a kompozicí dával Rodčenko a jeho příznivci svým snímkům dynamiku, která se ukázala jako účinný způsob tlumočení myšlenky. Působil v redakci sovětského magazínu \"SSSR na strojke\", který vycházel ve čtyřech jazykových mutacích v letech 1930–1941. Ve své době měl tento časopis nezanedbatelné místo v historii fotožurnalistiky za svůj významný přínos v publikování obrazových zpráv. V pozdních 30. letech se vrátil k malování, skončil s fotografováním v roce 1942 a ve 40. letech vytvářel abstraktní expresionistická díla. V těchto letech pokračoval s organizací fotografických výstav pro vládu. Zemřel v Moskvě v roce 1956. Hodně z grafického designu 20. století bylo ovlivněno jedním mužem – Alexandrem Rodčenkem. Například jeho portrét Lilji Brik z roku 1924 inspiroval velký počet dalších prací, včetně obálek mnoha hudebních alb. Jeho fotografie jsou také součástí sbírky Fotografis, která byla představena na začátku roku 2009 v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Michajlovič Rodčenko (5. prosince 1891, Petrohrad – 3. prosince 1956, Moskva) byl sovětský fotograf a výtvarník, jeden z nejuniverzálnějších představitelů konstruktivismu, produktivismu a novinářské fotografie, kteří se objevili po Velké říjnové revoluci. Vymýšlel také plakáty pro kina, továrny a knižní nakladatele. Než se zaměřil na fotomontáže a fotografii, pracoval jako sochař, malíř a grafik. Jeho fotografie byly sociálně angažované, inovativní svou formou a odlišné od malířské estetiky. Pro své analyticko-dokumentární soubory využíval často záběry ze zvláštních úhlů – obvykle shora nebo zdola. Fotografii považoval za mnohostranné médium, které nejlépe odráží možnosti aktivního oka.", "tgt_summary": "Aleksander Mikhailovich Rodchenko (; – December 3, 1956) was a Russian artist, sculptor, photographer and graphic designer. He was one of the founders of constructivism and Russian design; he was married to the artist Varvara Stepanova. ", "id": 1372405} {"src_title": "Próza", "tgt_title": "Prose", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "V počátcích literatury byl text psaný prózou spíše výjimečný a zpravidla se jednalo o odborná (náboženská, historická) nebo vzdělávací díla. Po vynálezu knihtisku (1445) a nástupu renesance si literatura (resp. autoři) začala klást za cíl oslovit širší čtenářské publikum. To samozřejmě předpokládalo, že knihy bude číst i méně vzdělaná část populace než tomu bylo do té doby, proto byla do prózy převáděna starší veršovaná díla – především eposy a rytířské romány. Období renesance lze tedy označit jako období začátku rozvoje prózy, to však neznamená, že by se próza stala převažující literaturou, naopak byla považována za nižší literární útvar (poměr próza k poezii bývá udáván zhruba jako 2 : 9, toto číslo nelze brát nijak vážně, protože neexistuje žádná statistika vydaných děl, jedná se pouze o odhad). Tento poměr se vyrovnal zhruba v 18. století a od 19. století je většina děl vydávána v próze. O současné době lze tvrdit, že poezie je prózou stále více zatlačována do ústraní a převaha prózy se zvyšuje.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba prozaických děl.", "content": "Je samozřejmě velmi těžké hovořit o nějaké obecné stavbě u takto širokého tématu, pokud se zde hovoří o stavbě myslí se tím, že dochází k zanedbání tak specifických prozaických textů jako jsou např. zákony, dále tento popis neplatí u uměleckých zvláštností jako je např. nový román. Zcela všeobecně lze říci pouze, že stavba prózy vychází z námětu, který nemá s literaturou vůbec nic společného a je důvodem k napsání díla, motivací by měla být mj. i touha něco sdělit, ale v próze se často objevuje fakt, že motivací jsou pouze peníze, to se netýká pouze žánrů typu červená knihovna, ale i klasiků (např. Honoré de Balzac). Základem díla je příběh – tzv. fabule, což jsou události spojené dohromady určitou dějovou posloupností – tzv. syžet. Příběh může být přerušován vedlejšími, někdy i zcela nesouvisejícími příhodami, s vlastním syžetem. Dobrým příkladem těchto vložených příhod je Jaroslav Hašek, kdy Švejk vypravuje nějaké příhody, které na hlavní děj nemají žádný vliv. Často se hovoří o autorově stylu, což je vlastně souhrn prostředků, kterými je dílo psáno – např. charakteristika, popis, používání několikanásobných větných členů, zvláštní větná stavba, atp.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Díky rozsáhlosti tohoto pojmu je samozřejmě nutné prózu nějak rozdělit. Za základní lze považovat dělení na prózu: Uměleckou prózu lze dělit z mnoha hledisek, nejčastěji jsou používána:", "section_level": 1}, {"title": "Žánrové dělení.", "content": "Kdy je próza dále dělena pomocí žánrů, zde však neexistuje jednotný názor na to, co je ještě žánr a co již je pouze odnož nějakého jiného žánru, zrovna tak neexistuje ani jednotný náhled na vymezení těchto žánrů: Sem bývá řazen i velmi specifický oddíl prózy, lyrická próza.", "section_level": 2}, {"title": "Podle literárních stylů.", "content": "Další populární dělení se vztahu k literárnímu stylu jakým je dané dílo napsáno, zde lze rozlišovat např. styly:", "section_level": 2}, {"title": "Podle literárních oblastí a variant jednotlivých stylů.", "content": "Zde vzniká poměrně mnoho možností, které jsou zcela nejasné a zcela jistě jejich význam nelze zcela specifikovat a vznikají tím různě velké nepřesnosti (např. humoristický román) a dále pak dělení, které dodržuje nějakou relativně přesně vymezenou část literatury:", "section_level": 2}], "src_summary": "Próza (prosa), výraz pochází z latinského výrazu \"prósa orátio\" – tj. řeč hovořící přímo, nerýmovaně, próza je tedy každý psaný text nepsaný ve verších. Jde tedy o běžnou, přirozenou formou psaného textu na rozdíl od „vázané řeči“ čili poezie. ", "tgt_summary": "Prose is a form or technique of language that exhibits a natural flow of speech and grammatical structure. Novels, textbooks and newspaper articles are all examples of prose. The word prose is frequently used in opposition to traditional poetry, which is language with a regular structure and a common unit of verse based on metre or rhyme. However, as T. S. Eliot noted, whereas \"the distinction between verse and prose is clear, the distinction between poetry and prose is obscure\"; developments in modern literature, including free verse and prose poetry, have led to the two techniques indicating two ends on a spectrum of ways to compose language, as opposed to two discrete options.", "id": 1808204} {"src_title": "Velké okresní město", "tgt_title": "Große Kreisstadt", "src_document": [{"title": "Vymezení pojmu.", "content": "V jednotlivých spolkových zemích má pojem velké okresní město odlišný právní status a označuje zpravidla největší obce v okrese, které na rozdíl od ostatních obcí disponují rozšířenými pravomocemi. Velkým okresním městem se mohou stát během reforem územní samosprávy na základě zákona či jiného právního předpisu města nezařazená do okresů, respektive městské okresy. Status mohou také obdržet obce příslušné k okresům na základě vlastní žádosti, kterou vyřizují ministerstva vnitra jednotlivých spolkových zemí. Takové obce musí splňovat podmínku minimálního počtu obyvatel a ministerstvo dále posoudí jejich schopnost plnění správních úkolů. Velké okresní město nemusí být nutně okresní město ve smyslu sídla okresního úřadu. V německých spolkových zemích Bádensku-Württembersku, Bavorsku a Sasku se tato města nazývají shodně velká okresní města. Jsou součástí zemského okresu a přejala část jeho administrativních pravomocí. Uvedené spolkové země mají odlišný minimální počet obyvatel nutný pro získání statusu velkého okresního města. Pokud nějaké město tuto hranici překročí, může požádat zemskou vládu o přidělení statusu. Obec, která před přiznáním statusu ještě nebyla městem, je na město aútomaticky povýšena. Pokud klesne počet obyvatel velkého okresního města pod zákonem stanovenou mez, status mu zůstane zachován. Starosta velkého okresního města je označován jako a do češtiny se zpravidla překládá jako primátor, doslovně pak jako vrchní starosta.", "section_level": 1}, {"title": "Bádensko-Württembersko.", "content": "Minimální počet obyvatel pro získání statusu velkého okresního města je 20 000. K 1. dubnu 1956 vstoupilo v platnost nové obecní zřízení, na základě kterého se stala všechna města nad 20 000 obyvatel velkými okresními městy. Status získala také většina dřívějších okresních měst, pokud při slučování obcí překročila hranici minimálního počtu obyvatel. Na konci roku 2019 bylo v Bádensku-Württembersku 94 velkých okresních měst.", "section_level": 1}, {"title": "Bavorsko.", "content": "Bavorsko má nejvyšší limit pro získání statusu velkého okresního města, a to 30 000 obyvatel. Velká okresní města byla zavedena při okresní reformě k 1. červenci 1972. Před tímto datem mělo Bavorsko 48 městských okresů, tedy měst, která nebyla příslušná k žádnému okresu. Celkem 23 z nich bylo začleněno do okresů a získalo status velkého okresního města. V následujících letech k nim přibylo dalších šest měst, na konci roku 2019 tak mělo Bavorsko 29 velkých okresních měst.", "section_level": 1}, {"title": "Sasko.", "content": "Sasko má nejnižší limit pro získání statusu velkého okresního města. Mohou jej získat města s minimálním počtem obyvatel 17 500, pokud splňují další náležitosti. Po okresních reformách v letech 1994/1996 a 2008 se staly velkými okresními městy také bývalá okresní města. Na konci roku 2019 mělo Sasko 51 velkých okresních měst.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnatelná města v ostatních spolkových zemích.", "content": "Srovnatelná označení v ostatních spolkových zemích jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Velké okresní město () je pojem z německého obecního práva. Tento zvláštní status je zaveden ve třech spolkových zemích, a to v Bádensku-Württembersku, Bavorsku a Sasku.", "tgt_summary": "Große Kreisstadt (, \"major district town\") is a term in the municipal law (\"Gemeindeordnung\") of several German states. In some federal states the term is used as a special legal status for a district-affiliated town—as distinct from an independent city—with additional competences in comparison with other municipalities of the district. The title is based on sovereign conferment by the state government.", "id": 76588} {"src_title": "Nahosemenné", "tgt_title": "Gymnosperm", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Recentní nahosemenné rostliny jsou výhradně dřeviny. Vzhledem k tomu, že se jedná o vývojově dosti starou skupinu semenných rostlin, nese v sobě jejich morfologie i anatomie řadu zvláštností. Na rozdíl od krytosemenných netvoří květy, květní orgány a pravé plody, ale rozmnožovací orgány jsou u nich uspořádány v šišticích. Krom liánovců nemají vodivá pletiva sekundárního dřeva složená z pravých cév, ale vývojově původnějších cévic (tracheidů). Přirozená polyploidie je vzácná a vyskytuje se pouze u několika málo druhů (uvádí se, že u méně než 5 %), allopolyploidie (polyploidie vyvolaná hybridizací) nebyla u žádných nahosemenných prokázána. Vzhledem k tomu, že v linii krytosemenných rostlin byly polyploidizační události prokazatelně zcela běžné, existují teorie, že vyšší genetická variabilita způsobená polyploidizací byla jedním z důvodů rychlé a radikální druhové převahy krytosemenných rostlin nad vývojově původnějšími nahosemennými po jejich nástupu koncem křídy.", "section_level": 1}, {"title": "Generativní rozmnožování.", "content": "Typické pro všechny nahosemenné je tvorba pohlavních buněk v jednopohlavných šišticích (tedy zvlášť samčí, zvlášť samičí), které jsou umístěny buď na různých jedincích (dvoudomé cykasy, jinany, liánovce, některé jehličnany) nebo odděleně na jednom jedinci (většina jehličnanů). Zralé semenné šištice mohou nabývat různých podob. U většiny jehličnanů při dozrávání dřevnatí a vytváří známou šišku, z níž se po hygroskopickém otevření podpůrných šupin semena volně vysypávají ven; zajímavou adaptací některých druhů jsou tuhé serotinní šišky, které se otevírají teprve poté, co přejdou vysokými teplotami během požáru, který zároveň pro budoucí semenáčky vyčistil okolní plochu od konkurenční vegetace. Jindy mohou být šištice velmi redukované, popřípadě mohou části šištic zdužnatět a vytvářet útvary připomínající zdánlivé plodyː zdužnatěním vaječného poutka vzniká míšek (epimatium) u tisu, zdužnatělé osemení nazývané sarkotesta pak kryje semena jinanu, hlavotisu i některých cykasů. Zdánlivé bobule jalovce zvané jalovčinky (odborně galbuly) jsou zdužnatělé a vzájemně srostlé semenné šupiny šištic. U bazálních větví cykasů připomínají sporofyly dosud svým tvarem listy, u některých liánovců, například chvojníku, už jsou naopak vyvinuty primitivní semenné obaly připomínající listeny. Vajíčko v samičí šištici není uzavřeno v semeníku, ale volně leží na plodolistu – semenné šupině (megasporofylu). Samčí generativní útvary (přetvořené listy, mikrosporofyly) nesou prašná pouzdra, nejsou rozlišeny na prašník a nitku jako u krytosemenných. U cykasů a jinanů jsou dosud vyvinuty obrvené spermatozoidy schopné pohybu, u jehličnanů se již jedná o samostatně nepohyblivé spermatické buňky – pylová zrna. Opylení se děje vesměs větrem, některé cykasy a liánovce jsou opylovány i hmyzem. Na rozdíl od vývojově primitivnějších rostlin již přenos samčí pohlavní buňky na vajíčko není závislý na vnějším vlhkém prostředí, ale je zajištěn pomocí polinační kapky. Oplození je pouze jednoduché, pylové zrno klíčí přímo na vajíčku v pylovou láčku, živným pletivem semene je primární (haploidní) endosperm – vlastně samičí prokel (na rozdíl od triploidního sekundárního endospermu vzniklého dvojitým oplozením u krytosemenných). Mezi přenosem pylu, vlastním oplodněním a dozráním semen často uplyne dlouhá doba, u jehličnanů i několik let. Zralá semena mohou být roznášena větrem nebo živočichy, kteří je konzumují.", "section_level": 2}, {"title": "Evoluce.", "content": "Rostliny řazené mezi nahosemenné byly v prehistorii, především na konci prvohor a ve druhohorách, dominantními rostlinami na Zemi. Stratigrafické nálezy ukazují, že nejpůvodnější z nich se objevují již koncem geologického období karbonu v prvohorách; stáří nejstarší známé fosilie kordaitu \"Cordaixylon iowensis\" je datováno na 306–307 milionů let (nejstarší doklad o existenci semen je přitom starý 367 milionů let). Po pravděpodobných silných vlnách vymírání již v počátcích jejich vývoje (v karbonu a poté v permu až triasu) se jejich tvarová a druhová rozmanitost výrazněji objevuje ve druhohorách; i tak se odhaduje, že již ve svrchním permu tvořily nahosemenné až 60 % zemské vegetace. Počátkem kenozoika naproti tomu prošly opět obdobím vymírání v souvislosti s prudkým nástupem krytosemenných rostlin. Většina současných čeledí byla pravděpodobně vydělena již v raném mezozoiku (trias–jura), rody jsou datovány obdobím křídy až raného kenozoika, jejich aktuální druhová diverzita pak je výsledkem speciačních událostí v průběhu terciéru. Fylogenezi nahosemenných lze sledovat porovnáním nejstarších primitivních rostlin řádů cykasotvarých a jinanotvarých s mladšími borovicotvarými nebo s liánovcotvarými, které se v několika znacích již blíží k rostlinám krytosemenným. Bazální skupinou jsou cykasy, následovány jinany. Nejpůvodnější skupinou ze zbývajících jsou borovicovité, jež tvoří sesterskou větev k ostatním jehličnanům zastoupených jednak liánovci, jednak skupinou nazývanou nově Cupressophytes a skládající se ze dvou větvíː jednou zahrnující pajehličník a čeledi blahočetovité a nohoplodovité, druhou obsahující cypřišovité a tisovité (obě v širokém smyslu).", "section_level": 1}, {"title": "Systematika a taxonomie.", "content": "Systematická klasifikace nahosemenných rostlin procházela v čase mnoha změnami. Po překonání morfologického způsobu zatříďování flóry, kdy se do jednotlivých skupin řadily vedle sebe taxony podobné vzhledem nebo vlastnostmi, přišla nová klasifikace založená na kladistickém, monofyletickém hledisku vycházejícím z genových sekvencí určitých úseků DNA nebo RNA. Zjednodušeně řečeno, do stejné skupiny náleží rostliny pocházející ze stejného dohledatelného praprapředka bez ohledu na to, jak se která rostlina za dobu, třeba i milionu let, od rozdělení pozměnila. Tento moderní způsob zatřiďování rostlin je pro krytosemenné rozpracován v taxonomickém systému APG. Snaha navázat systém nahosemenných a dalších cévnatých rostlin na APG však vede k nutnosti posunu zavedených klasifikačních ranků, což se neobejde bez značných nomenklatorických obtíží. V návrhu z roku 2009 amerických botaniků M. Chase a J. Reveala je celá skupina odpovídající embryofytům postavena na úroveň třídy, pro kterou je navrženo jméno \"Equisetopsida\", a tradiční oddělení mají úroveň podtříd. Skupina kolem nizozemského botanika M. Christenhusze v tomto smyslu rozpracovala a aktualizovala systém recentních nahosemenných. Problémy v něm působí například postavení nesourodé skupiny obalosemenných (\"Gnetophyta\"), jež byly díky některým morfologickým rysům dlouho řazeny jako „vývojově nejpokročilejší“ do blízké příbuznosti krytosemenných rostlin, zatímco moderní molekulární analýzy jim určují místo blíže jehličnanům nebo přímo mezi jehličnany; zdá se, že jejich vývojově pokročilé rysy jako obaly semene, pravé cévy či náznak dvojitého oplození jsou pouze nezávislými apomorfiemi. Mezi dvěma řády kolísá monotypická čeleď pajehličníkovité s jediným recentním zástupcem. Ne zcela vyjasněné vztahy dosud panují též mezi recentními a vymřelými skupinami, například benetity (\"Benettitales\") – druhohorními rostlinami vzhledově podobnými cykasům, ale s oboupohlavnými šišticemi připomínajícími svou strukturou jednoduchý květ. Recentní nahosemenné (\"Acrogymnospermae\") byly mnoha výzkumy prokázány jako monofyletická skupina sesterská ke krytosemenným, které se odvětvují z širšího kladu zahrnujícího též některé vymřelé kapraďosemenné rostliny. To je v rozporu oproti starším představám, podle nichž představovaly z evolučního hlediska mezistupeň mezi kapraďorosty, tzv. prvosemennými či pranahosemennými rostlinami (\"Progymnospermae\"), jako byl \"Archaeopteris\", kapraďosemennými (\"Pteridospermatophyta\") a krytosemennými (\"Magnoliophyta\"). Jejich vydělení z fylogenetického stromu je odhadováno na dobu před více než 300 miliony let, do období karbonu v prvohorách. Podrobné taxonomické systémy nejsou zatím pro nahosemenné rostliny ustálené, protože nejsou dosud dostatečně vyjasněné a prokázané všechny fylogenetické vztahy např. mezi různými čeleděmi jehličnanů (včetně liánovcotvarých) a jejich napojení na další skupiny (cykasotvaré, jinanotvaré). Liší se i klasifikace v literatuře, kde taxonomické postavení jednotlivých skupin kolísá podle autorského pojetí. Mohou tak být v různých zdrojích považovány za oddělení (přípona \"-phyta\"), třídy (\"-psida\"), podtřídy (\"-idae\") či dokonce pouhé řády (\"-ales\"). V mnoha taxonomických klasifikacích jsou nahosemenné jako nadbytečný shrnující taxon dokonce zcela opouštěny. Následující přehled je založen na klasifikaci prezentované ve studiích Chase – Reveal (2009) a Christenhusz a kol. (2011).", "section_level": 1}, {"title": "Cykasy.", "content": "Dvoudomé stromy s nevětveným kmenem a velkými zpeřenými, v mládí spirálovitě svinutými listy až 6 m dlouhými, nahloučenými na vrcholu kmene, kde také vyrůstají samčí nebo samičí jednopohlavné šištice. Zralá semena mají vnější dužnatou vrstvu a připomínají peckovice. Tyto „plody“ stejně jako dřeň kmenů se používají k jídlu, obsahují však škodlivé toxiny, a proto se upravují varem, kvašením nebo vyluhováním. Podtřída \"Cycadidae\"ː", "section_level": 2}, {"title": "Jinany.", "content": "Dlouhověké opadavé dvoudomé stromy s kůlovitým kořenem. Ploché klínovité listy s vějířovitou žilnatinou vyrůstající na poměrně dlouhých brachyblastech jsou zářezem rozděleny na dva až několik laloků. Zdánlivé plody připomínají zelené třešně, ve kterých je pod dužnatým osemením (sarkotestou) vždy jedno semeno. Dužina je hořká, semena se v Číně a Japonsku používají v národní kuchyni. Semena a listy jinanu se vzhledem k obsahu flavonoidů používají jako léčivo. Tato skupina vznikla koncem prvohor a postupně se rozšířila, ve třetihorách většina vymřela, je zastoupen pouze jediný druh v jediné čeledi i řádu. Podtřída \"Ginkgooidae\"ː", "section_level": 2}, {"title": "Jehličnany.", "content": "Nazývají se též konifery z latinského conus = šiška, fero = nesu. Většinou stálezelené jednodomé (zřídka i dvoudomé) stromy nebo keře s jehlicovými nebo šupinovými listy. Samčí přetvořené listy nesoucí pylotvorné váčky (mikrosporofyly) stejně jako samičí plodolisty (megasporofyly) jsou v oddělených jednopohlavných šišticích. Všechny jehličnany jsou anemogamní. Semena bývají většinou křídlatá, po dozrání se šišky rozpadnou a semena roznese vítr, případně mohou být vyvinuty dužnaté útvary připomínající plody. Dřevo často obsahuje pryskyřičné kanálky. Vyvíjejí se od konce prvohor. Novějšími studiemi jsou do nich řazeny též liánovce (viz níže), v takovém případě ponížené na řád \"Gnetales\" se třemi čeleděmi, a to buď jako sesterská skupina borovicovitých, nebo (častěji) sesterská skupina všech ostatních jehličnanů kromě borovicovitých, jež každopádně formují nejbazálnější linii jehličnanů. Podtřída \"Pinidae\"ː Mezi jehličnany jsou dále řazeny fosilní taxony jako například kordaity (\"Cordaitales\").", "section_level": 2}, {"title": "Liánovce.", "content": "Dvoudomé stálezelené stromy, keře nebo liány. Chvojník je metlovitý keř se šupinkovými listy, roste v aridních oblastech, jeho větvičky i dužnaté obaly semen připomínající bobule obsahují efedrin. Liánovec je strom, keř nebo liána, jeho semena s dužnatými obaly i listy jsou významné poživatiny. Welwitschie je značně atypická dlouhověká rostlina s hlubokým kotvícím kořenem a pouze dvěma širokými, plochými, roztřepenými listy, které na bázi stále dorůstají a na koncích usychají. Vývojově je považována za \"dospělou klíční rostlinu\" se dvěma dělohami, která ustrnula v dalším vývoji a přešla záhy do plodného stadia. Podtřída \"Gnetiidae\"ː", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Ačkoli početně jde o několik malých skupin zahrnujících dohromady pouze nepatrný zlomek z celkové druhové diverzity rostlin, jedná se o skupiny se značným ekologickým, ekonomickým i kulturním významem. Jehličnaté lesy (tajga) jsou dominantním biomem chladných oblastí severní polokoule a jehličnany obecně jsou celosvětově nejvýznamnějším zdrojem kvalitního, všestranně použitelného dřeva a pryskyřice; ačkoli jehličnaté porosty tvoří jen zhruba 1/3 všech lesních porostů, poskytují na 75 % světové produkce dřeva. Mnohé nahosemenné jsou zdrojem poživatin („bobule“ liánovců, piniové a ginkgové oříšky, nepravé ságo cykasů, galbuly jalovce) či léčiv (silice borovicovitých, přírodní efedrin z chvojníků, výtažky z ginga). Borovicotvaré a cypřišotvaré, ginkgo, ale v teplých oblastech též cykasy mají značný estetický a okrasný význam a mnohde tvoří základní kostru alejí, sadovnických a zahradních úprav. Především rostlin borovicovitých, cypřišovitých nebo tisů bylo pro tyto účely postupně vyšlechtěno obrovské množství kultivarů. Některé nahosemenné rostliny byly objevovány až v průběhu 20. století, když do té doby byly považovány za dlouho vymřelé (metasekvoj čínská objevena ve 40. letech, wolémie vznešená až roku 1994); jsou pěstovány v botanických zahradách po celém světě a obdivovány jako živoucí fosilie. Mnohé z nahosemenných hrály či hrají významnou roli v mytologii a společenském životě národů po celé Zemi. Například stálezelené jehličnaté stromy byly v oblastech severní polokoule vždy neodmyslitelným symbolem zimního slunovratu a posléze i Vánoc, některé druhy borovic, cypřišů a cedrů byly v různých kulturách považovány za posvátné a zmínky o nich najdeme i v nejstarších literárních památkách, jako je Starý zákon nebo Epos o Gilgamešovi. Na východě Asie se značné úctě těší kryptomerie nebo gingo, vysazované odedávna jako chrámové dřeviny. Uctívaným stromem smrti a znovuzrození byl na Britských ostrovech tis červený, středobodem materiálního i duchovního života Indiánů na severozápadě Severní Ameriky zase zerav obrovský. V rámci rostlinné říše drží nahosemenné též mnoho rekordůː patří mezi ně mimo jiné i nejmohutnější (sekvojovec obrovský), nejvyšší (sekvoj vždyzelená) či nejstarší (borovice dlouhověká) rostliny (resp. organismy vůbec) na planetě Zemi. Cykas keják Roezlův (\"Zamia roezlii\") vytváří mezi rostlinami i živočichy největší samčí pohlavní buňky.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Mnohé nahosemenné rostliny přežívají v přírodě v posledních desítkách až stovkách exemplářů, jsou tedy akutně ohroženy vyhynutím a podrobeny přísné ochraně. Ke kriticky ohroženým taxonům řadí organizace IUCN například wolémii vznešenou (jediný zástupce svého rodu, jediná přirozená lokalita se zhruba 80 dospělými jedinci), patisovec převislý (jediný zástupce svého rodu, méně než 250 jedinců na třech posledních lokalitách), toreju tisolistou, některé druhy blahočetů (\"Araucaria angustifolia\"), nohoplodů, ale též borovic, jedlí nebo smrků. Jako „ohrožený“ nebo „kriticky ohrožený“ je vedena více než třetina druhů cykasů (118 druhů ze zhruba 300).", "section_level": 1}], "src_summary": "Nahosemenné rostliny (\"Gymnospermae\") jsou tradičním označením pro skupinu semenných rostlin, do které patří jehličnany, cykasy, jinany a liánovcotvaré rostliny. Pojmenovány jsou na základě rysu, kterým jsou charakteristickéː vajíčko rostlin nahosemenných totiž (na rozdíl od vývojově pokročilejších rostlin krytosemenných) není ukryto v semeníku, ale volně leží na plodolistu, z něhož později vzniká podpůrná šupina. ", "tgt_summary": "The gymnosperms, also known as Acrogymnospermae, are a group of seed-producing plants that includes conifers, cycads, \"Ginkgo\", and gnetophytes. The term \"gymnosperm\" comes from the composite word in ( and ), literally meaning \"naked seeds\". The name is based on the unenclosed condition of their seeds (called ovules in their unfertilized state). The non-encased condition of their seeds contrasts with the seeds and ovules of flowering plants (angiosperms), which are enclosed within an ovary. Gymnosperm seeds develop either on the surface of scales or leaves, which are often modified to form cones, or solitary as in yew, \"Torreya\", \"Ginkgo\". ", "id": 544888} {"src_title": "Barvínkovec růžový", "tgt_title": "Catharanthus roseus", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tato krásná a užitečná rostlina pochází z afrického Madagaskaru a díky hezkým květům a léčivým účinkům byla rozšířena do všech tropických i řady subtropických oblastí světa. Původně byla zavedena do okrasných zahrad a parků, tam zplaněla a dostala se do volné přírody; někdy se dokonce stává nekontrolovaně šířeným plevelem (např. na Floridě a Havaji). Ve Střední Evropě, kde je pro ni příliš chladné klima, bývá pěstována jako letnička nebo pokojovka.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Planý barvínkovec se vyskytuje na pastvinách, loukách, ve světlých lesích i v pobřežních dunách a na narušených místech. Pěstovaný nejlépe roste v teplých, humózních, písčitých a dobře odvodněných půdách s dostatkem vápníku. Jen při vzcházení potřebuje rostlina občasnou zálivkou, zakořeněná je odolná vůči suchu. K růstu jí postačí polostín, ale aby nasadila hojnost celoročně se vytvářejících květů, potřebuje stanoviště s dostatkem slunce. V zemině bohaté na živiny tvoří hodně lodyh a málo květů.
", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalý, stálezelený polokeř dosahující výšky 30 až 60 cm. Od báze hustě rozvětvené lodyhy jsou plazivé, vystoupavé až vzpřímené a jsou porostlé vstřícnými, křižmostojnými, lesklými, tmavě zelenými listy s krátkými řapíky. Jejich slabě kožovité eliptické až obvejčité čepele bývají dlouhé 3 až 10 cm a široké 1 až 3 cm, u báze jsou zúžené, na vrcholu tupé a po obvodě celokrajné, mají světlou střední žilku a 7 až 11 párů žilek postranních. Z poraněné lodyhy prýští bílý latex. Pětičetné květy na krátkých stopkách vyrůstají jednotlivě nebo po dvou až třech; jsou oboupohlavné. Bývají velké 3 až 5 cm a mají úzkou cylindrickou korunní trubku, téměř 3 cm dlouhou. Nežláznatý kalich má pět úzce podlouhlých šídlovitých plátků asi 5 mm dlouhých. Koruna nálevkovitého tvaru je tvořena pěti obvejčitými rozestálými plátky, v poupěti spirálovitě stočenými, které se překrývají směrem doleva a jsou zbarveny obvykle růžově s tmavším středem. Pět tyčinek přirostlých k vnitřku korunní trubky nese volné prašníky. Gyneceum je tvořeno dvěma semeníky s mnoha vajíčky. Společná štíhlá čnělka má širokou bliznu. Květy jsou přizpůsobeny k opylování hmyzem s dlouhým sosákem, např. motýly, kteří přilétají pro nektar uvolňovaný ze žlázek ve spodu květů. Druh je schopen také samoopylení. Ploidie druhu je 2n = 16. Plodem je souplodí dvou úzce válcovitých, 2 až 3,5 cm dlouhých měchýřků. Ve zralosti měchýřky podélně pukají a uvolňují množství drobných hnědočerných bradavičnatých semen velkých asi 2 mm. Dozrávají průběžně celoročně, obdobně jako kvetou květy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V přírodě se rostliny rozšiřují převážně semeny, kterých produkují dostatek; bývají rozptylována větrem i vodou a s oblibou je roznášejí mravenci. Pěstované rostliny bývají rozmnožovány vrcholovými polovyzrálými řízky sázenými do kypré a vlhké půdy, nejlépe při spodním ohřevu a vysoké vzdušné vlhkosti. Množí se i semeny udržovanými do vyklíčení ve stínu, a to při teplotě okolo 25 °C. Za dobrých podmínek vyklíčí za dva až tři týdny.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Barvínkovec růžový je významný pro farmacii. V rostlině je obsaženo více než 70 alkaloidů, např. vinkristin je účinný v léčbě leukemie u dětí a vinblastin se používá při Hodgkinově nádorovém onemocnění mízních uzlin. O významnosti rostliny nelze pochybovat, neboť synteticky vyráběný vinkristin používaný k léčbě leukémie je ve srovnání s přírodním produktem účinný pouze z 20 %. Výtažky z rostlin se používají i při hypertenzi, diabetu a chorobách ledvin. V tropech se pěstuje jako okrasná stále kvetoucí rostlina lemující záhony i jako přenosná zeleň. Je považována za vhodnou půdopokryvnou rostlinu. Ve středoevropských podmínkách se používá jako letnička, brzy z jara se ve skleníku ze semen předpěstují mladé rostliny a s příchodem léta se vysadí na záhon. Barvínkovec lze pěstovat i jako pokojovou rostlinu umístěnou na plném slunci (s teplotou trvale nad 15 °C). Brzy na jaře je nutno rostlinu seříznout, aby se rozrostla a dobře kvetla. Pro zahradní použití byly vyšlechtěny mnohé kultivary, z nichž některé jsou malého vzrůstu, kompaktní nebo mají překrývající se okvětní lístky. Také byla rozšířena barevná škála květů, existují světle růžové, sytě růžové, červené, fialové, bílé a často mívají kontrastní očko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barvínkovec růžový (\"Catharanthus roseus\") je stálezelena, nízká, tropická rostlina neúnavně kvetoucí četnými, asi 4 cm velkými květy růžovofialové barvy. Je jedním z osmi druhů rodu barvínkovec, které jsou téměř všechny původem z ostrova Madagaskar. Rostlina byla v minulosti pod jménem barvínek růžový (\"Vinca rosea\") součásti rodu barvínek, později byla přeřazena do rodu barvínkovec.", "tgt_summary": "Catharanthus roseus, commonly known as bright eyes, Cape periwinkle, graveyard plant, Madagascar periwinkle, old maid, pink periwinkle, rose periwinkle, is a species of flowering plant in the family Apocynaceae. It is native and endemic to Madagascar, but grown elsewhere as an ornamental and medicinal plant, a source of the drugs vincristine and vinblastine, used to treat cancer. It was formerly included in the genus \"Vinca\" as \"Vinca rosea\".", "id": 1523950} {"src_title": "Clemens Brentano", "tgt_title": "Clemens Brentano", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1778 v rodině bohatého frankfurtského kupce italského původu, ale první dva roky života prožil v Ehrenbreitsteinu (dnes součást Koblenze) v rodném domě své matky, rozené La Roche. Jeho výchova zde však byla poněkud rozporuplná, neboť ho vychovávala jednak jeho protestantská babička z matčiny strany Sophie von La Roche (ta byla v mládí spřátelena s německým básníkem Wielandem, znala se s Goethem a byla iniciátorkou německé zábavné literatury), jednak jeho katolická teta z Koblenze. Na nátlak otce musel Brentano navštěvovat obchodní školu, kterou však nedokončil. Stejně neúspěšná byla jeho studia na univerzitách v Bonnu, Jeně, v Halle a v Göttingenu. V Jeně se však seznámil s kruhem staršího romantismu (Frühromantik) a poznal zde také svou budoucí manželku Sophii Mereau, se kterou se oženil roku 1803 (zemřela roku 1806). Roku 1801 uzavřel v Göttingenu přátelství se svým budoucím švagrem Achimem von Arnim (ten se roku 1811 oženil s Brentanovu sestrou Bettinou) a oba se již tehdy rozhodli sbírat lidovou poezii. Výsledkem tohoto snažení byla sbírka německých lidových a starých písní \"Chlapcův kouzelný roh\", kterou vydali ve třech svazcích v Heidelbergu v letech 1806 až 1808. Společně také vydávali roku 1806 v Heidelbergu romantické \"Noviny pro poustevníky\" (Zeitung für Einsiedler). Po rozpadu heidelberskéhokruhu romantiků žil do roku 1811 v Berlíně, kde platil v nejvyšších společenských kruzích za geniálního a oduševněného mistra zábavy. V letech 1811–1814 žil v Čechách, kde jeden z jeho bratrů vlastnil statek v Bukovanech, navštívil také Prahu a spolupracoval s Josefem Dobrovským na své divadelní hře \"Založení Prahy\". Do roku 1819 žil jako veselý světák překypující vtipem a smělostí fantazie. V tomto roce však došlo v jeho životě k zásadnímu obratu, a to k obratu od umění k náboženství. Seznámil se totiž s jeptiškou Annou Kateřinou Emmerichovou, na jejímž těle se objevila stigmata, a která měla v dülmenském klášteře u Münsteru svatá vidění. Stal se jedním z mnoha jejích přívrženců, kteří věřili že je „vyvolenou nevěstou Kristovou“, a po pět let (až do její smrti v roce 1824) zaznamenával její vidění, úvahy a řeči, aby je mohl později tiskem vydat (podle současných výzkumů ale prokládal její sdělení také vlastními poetickými pasážemi). Chtěl se dokonce stát knězem, ale pro rozvod jeho druhého manželství mu to nebylo umožněno. Po roce 1824 bloudil z místa na místo, ale byl stále ve spojení s přísnými kajícníky. Zuboženého tělesně a zčásti i duševně se jej nakonec ujal jeden z jeho bratrů, a u něho Brentano roku 1842 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clemens Wenzeslaus Brentano de La Roche (8. září 1778, Ehrenbreitstein, Koblenz – 28. července 1842, Aschaffenburg) byl německý romantický básník a prozaik, společně s Achimem von Arnim hlavní představitel mladšího proudu německé romantiky (Spätromantik), tzv. heidelberské skupiny romantiků.", "tgt_summary": "Clemens Wenzeslaus Brentano (also Klemens; pseudonym: Clemens Maria Brentano ; ; 9 September 1778 – 28 July 1842) was a German poet and novelist, and a major figure of German Romanticism. He was the uncle, via his brother Christian, of Franz and Lujo Brentano.", "id": 1618865} {"src_title": "Max Reinhardt", "tgt_title": "Max Reinhardt", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Reinhardt se narodil v židovské rodině nedaleko Vídně. S divadlem se poprvé setkal ve vídeňském Burgtheatru, kam pravidelně chodíval jako divák a začal se zajímat i o divadelní tvorbu. Nastoupil na hereckou školu ve Vídni. V roce 1894 ho na vystoupení v Salcburku objevil ředitel Deutsches Theater v Berlíně Otto Brahm nabídl mu angažmá. Nabídku přijal, vytvořil si zde však odpor ke strohému naturalistickému divadlu, sám měl rád barokní a pohádkové lidové divadlo. Vystupoval s Brahmovým souborem, současně však inscenačně experimentoval v kabaretu, pro jehož intimní atmosféru měl velký cit. Své první režisérské zkušenosti získal v letech 1902–1905 v Kleines Theater, v němž uvedl téměř padesát her z nejrůznějších zemí a nejrůznějšího stylu. Významná kapitola jeho díla se otevřela roku 1905, kdy se stal Brahmovým nástupcem v roli ředitele Deutsches Theater. Tam roku 1906 otevřel v návaznosti na velký dům malé divadlo, Kammerspiele. Pružnost programu i inscenačního stylu, které toto uspořádání dovolovalo, ovlivnila téměř všecka státní divadla v Německu a nakonec i ve Spojených státech a jinde.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Největším Reinhardtovým přínosem je jeho zjištění, že neexistuje žádný přístup, který by se hodil pro inscenace všech her. Až do dvacátého století inscenovali režiséři všecky hry ve velmi podobném stylu. Každý režisér si osvojil – přesto, jak široce bylo v druhé polovině devatenáctého století rozšířeno experimentování – jeden výrazný přístup, který pak aplikoval na všechny hry. Pro Reinhardta se každá nová inscenace stala novým problémem k řešení, a to ne pomocí osvědčených receptů, ale podle vodítek obsažených v díle samém. Gorkého drama \"Na dně\", které uvedl v Malém divadle, se dočkalo pěti set repríz a vidělo ho přes čtvrt milionu diváků. Bez ostychu využíval řadu dobových novinek – jako otáčivé jeviště, elektrické a barevné světlo, nebo dokonce běžící pás. Pohrával si se světelnými kontrasty, stínem, barvami. Například, když na hnědém pozadí vynikaly světlejší barevné kostýmy herců, říkalo se, že Reinhardt dělá Rembrandta, že scéna připomíná obrazy tohoto slavného holandského malíře. Jeho přístup k režii se stal v celém dvacátém století nejběžnějším. Reinhardtova koncepce divadelního stylu zahrnovala fyzické uspořádání jeviště a prostorový vztah mezi hledištěm a herci. V jeho pojetí vyžadovaly některé hry intimní prostředí, jiné zas velké prostory; některé rampu, jiné otevřené pódium. Například \"Oidipa Vladaře\" inscenoval v cirku, poněvadž ze všech moderních staveb se zdá cirkusová konfigurace antickému řeckému divadlu nejpodobnější. Reinhardt byl přesvědčen, že režisér je pánem nad všemi složkami inscenace. Pro inscenaci si zpracovával režijní knihu, v níž zachycoval každý detail pohybu, scény, rekvizit, zvuku, světla a kostýmu. V Berlíně koupil a postavil další divadla, roku 1917 založil experimentální scénu Mladé Německo. V roce 1920 založil Max Reinhardt s Richardem Straussem a Hugo von Hofmannsthalem Salcburský festival, ten nese jeho jméno dodnes. Získal vlastní divadlo ve Vídni, podnikal zájezdy do Ruska, Švédska a Velké Británie. Za svůj život pracoval na víc, jak stovce inscenací, proslavil se však především adaptacemi Shakespearova \"Snu noci svatojánské\". Ke tomuto dílu se za svůj život několikrát vracel. Pro jednu z inscenací dokonce nechal vykácet stromy a převézt je na jeviště, navozit tuny mechu a nachytat tisíce světlušek, aby vytvořil dokonalou iluzi lesa. V letech 1905-1933 Reinhardt sám režíroval 136 her a svými experimenty v oblasti inscenačního stylu i divadelní architektury nadlouho ovlivnil německé divadlo.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "O film se Reinhardt zajímal víc, než bylo u většiny jeho divadelních kolegů obvyklé, vedle divadelní práce se tedy stal i filmovým režisérem a producentem. Jeho prvním snímkem byl film \"Sumurûn\" v roce 1910. Po této zkušenosti si založil vlastní filmovou společnost. V roce 1912 prodal práva na natočení filmu na motivy své divadelní inscenace „Zázrak“, filmová plnobarevná verze se pak dočkala celosvětového úspěchu. Dva filmy natočil s producentem Paulem Davidsonem snímek \"Die Insel der Seligen\" (Ostrov blažených), který přitahoval diváky zejména díky svému erotickému charakteru – herci se objevovali nazí, a \"Eine Nacht venezianische\" (Benátská noc) Karla Gustava Vollmoellera, která se točila přímo v Benátkách. K oběma filmům požadoval účast kameramana Karla Freunda, který si dokázal poradit s Reinhardtovými speciálními potřebami, třeba natáčení laguny v měsíčním světle. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 emigroval nejprve do Velké Británie, pak do Spojených států a na Sunset Boulevard v Hollywoodu otevřel vlastní divadelní školu režie a herectví. V roce 1940 se stal občanem Spojených států. Zemřel roku 1943 v New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Reinhardt (9. září 1873 Baden, Dolní Rakousko – 31. října 1943 New York), vlastním jménem Maximilian Goldmann, byl rakouský divadelní režisér a správce divadla.", "tgt_summary": "Max Reinhardt (September 9, 1873 – October 30, 1943) was an Austrian-born theatre and film director, intendant, and theatrical producer. With his innovative stage productions, he is regarded as one of the most prominent directors of German-language theatre in the early 20th century. In 1920, he established the Salzburg Festival with the performance of Hofmannsthal's \"Jedermann\".", "id": 2370957} {"src_title": "Borovicovité", "tgt_title": "Pinaceae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jsou to nejčastěji stromy vysokého vzrůstu (douglaska až 100 m, následována smrkem sitkou), výjimečně keře (např. borovice kleč), obvykle vždyzelené, vzácně opadavé (modřín a pamodřín). Borka je u některých druhů hladká (např. jedle), u jiných šupinovitě odlupčivá (smrk) nebo silně zbrázděná (borovice, modřín, douglaska). Jednožilné jehlice, umístěné na brachyblastech buď jednotlivě nebo ve svazečcích po 2-8, bývají rozdílné délky od 0,5 cm (smrk sibiřský) až po 30 cm (borovice Jeffreyova). Samčí i samičí rozmnožovací orgány jsou na jednom stromě, jsou to tedy jednodomé dřeviny; opylovány jsou anemogamně. Šupiny šištic jsou umístěny ve šroubovici. V samčí šištici mají šupiny na spodní straně 2 mikrosporangia, jejich pylová zrna mají často 2 vzdušné vaky. Samičí šištice se skládají ze semenných (se 2 vajíčky) a podpůrných šupin, volných, mnohdy těžko rozlišitelných, při dozrávání semen šupiny dřevnatí. Šišky se semeny zrají obvykle 1 (většina druhů), 2 nebo 3 roky (některé borovice), jsou buď ve zralosti nerozpadavé a ze stromů opadávají v celku (borovice, smrk) nebo rozpadavé přímo na stromě (jedle). Ve zralosti se otevírají a vypouští semena, která jsou většinou okřídlená, šíří se větrem nebo je roznášejí živočichové. Šišky některých druhů (např. borovice banksova) zůstávají uzavřené mnoho let, než nastanou vhodné podmínky pro vysemenění, např. po požárech. Semeno klíčí 2 až 18 děložními lístky. Ve schizogenních kanálcích jehlic v exkrečních (vylučovacích) dutinkách kmenů jsou silice a pryskyřice. Hlavními složkami silic jsou monoterpenické uhlovodíky α-pinen, β-pinen, limonen a další, alkoholy, např. borneol a estery. Další látky, jako stilbeny (hlavně pinosylvin), jsou obsaženy ve dřevě a třísloviny v kůře. Některé druhy borovicovitých patří mezi velmi dlouhověké dřeviny, severoamerická borovice \"Pinus longaeva\" je se stářím přibližně 4800 let považována za nejstarší žijící strom vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Osídlují velkou část severní polokoule, kde tvoří často významnou složku místních ekosystémů. Na jižní polokouli zasahuje pouze jediný druh (\"Pinus merkusii\" na Sumatře), jinak se jedná o výhradní obyvatele kontinentů na sever od rovníku, a to včetně fosilních záznamů. Dominantními druhy jsou zejména v severských lesích holoarktické oblasti, významně jsou přimíšeny i v temperátních lesích mírného pásu, kde jsou zároveň masivně pěstovány (smrkové monokultury aj.). V horách vystupují zpravidla do větších výšek než listnáče, tvoří hranici lesa. V tropickém a subtropickém podnebném pásu rostou převážně jen v horách. Centrem druhové diverzity čeledi je Severní Amerika a východní Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce a taxonomie.", "content": "Podle metody molekulárního datování se vznik čeledi borovicovitých odhaduje do období časné jury v Laurasii; od počátku tvoří monofyletickou skupinu dobře odlišenou od ostatních jehličnanů. Její vnitřní diverzifikace na jednotlivé podčeledi a rody se děla v období střední jury až spodní křídy, a to nejprve na větev směřující k podčeledi \"Abietoideae\" a na druhou ke všem ostatním. Do konce křídy bylo asi dokončeno vydělení všech recentních rodů včetně obou podrodů borovice \"Pinus\" a \"Strobus\". Další diverzifikace v rámci rodů pak probíhaly zhruba od pomezí paleogénu a neogénu asi před 25 miliony let. Přítomnost zástupců všech 11 rodů čeledi, včetně čtyř endemických (\"Cathaya\", \"Nothotsuga, Keteleeria\", \"Pseudolarix\") na území jižní Číny by opravňovala k hypotéze, že právě oblast jihovýchodní Asie může být jejím genetickým vývojovým centrem; uvažuje se však i o severoamerickém původu čeledi.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomický přehled recentních rodů.", "content": "Většina zdrojů uvádí pro čeleď 11 recentních zástupců, zřídka bývá rozlišován ještě monotypický rod \"Hesperopeuce,\" jinak považovaný za druh jedlovce \"(Tsuga mertensiana).\"", "section_level": 2}, {"title": "Podčeleď jedlové (\"Abietoideae\") Rich. ex Sweet, 1826.", "content": "Šišky bez vnějšího hrotu (\"pupku\"), šupiny s úzkou bází, vějířovitě rozšířené. Semena s pryskyřičnými puchýřky, svazky průduchů jsou zanořené pod úroveň pokožky.", "section_level": 3}, {"title": "Podčeleď modřínové (\"Laricoideae\") Pilger et Melchior, XX.", "content": "Šišky bez vnějšího hrotu (\"pupku\"), šupiny s širokou bází, semena bez pryskyřičných puchýřků, svazky průduchů jsou zanořené pod úroveň pokožky.", "section_level": 3}, {"title": "Podčeleď smrkové (\"Piceoideae\") Frankis,.", "content": "Šišky bez vnějšího hrotu (\"pupku\"), šupiny s širokou bází, semena bez pryskyřičných puchýřků. Průduchy jsou na povrchu listu, po obou stranách.", "section_level": 3}, {"title": "Podčeleď borovicové (\"Pinoideae\") Frankis.", "content": "Šišky s vnějším hrotem, někdy ostře špičatým. Šupiny s širokou bází, semena bez pryskyřičných puchýřků. Průduchy jsou na povrchu listu, po obou stranách.", "section_level": 3}, {"title": "Fylogenetický strom.", "content": "Fylogenetické vztahy mezi jednotlivými skupinami podle studií chloroplastových genomů (2010) lze zobrazit následujícím fylogenetickým stromem; o přesné struktuře čeledi a přesném postavení jejích kladů však doposud nepanuje úplná shodaː např. rod \"Cedrus\" byl některými studiemi označen za bazální klad celé čeledi, sesterský ke všem ostatním, rod \"Cathaya\" byl řazen jak do blízkosti borovice (podčeleď \"Pinoideae\"), tak do podčeledi \"Laricoideae\" nebo do sesterské pozice k smrku.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dřevo.", "content": "Stromy čeledě borovicovité poskytují převážnou většinu světové produkce jehličnatého dřeva. Je především konstrukčním materiálem, využívá se jeho tepelně izolačních vlastností, pevnosti a pružnosti, je prvotní surovinou v papírenství a chemickém průmyslu, v mnoha geografických oblastech napomáhá ve formě paliva k přežití v nepříznivých klimatických podmínkách. Některé druhy, např. \"Pinus radiata\" jsou pro rychlou produkci dřeva vysazovány i v Subsaharské Africe, v Jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu.", "section_level": 2}, {"title": "Sadovnické úpravy.", "content": "Trvalost a pravidelnost tvarů jehličnanů i možnost tvarování některých druhů a odrůd jehličnanů byla důvodem k jejich častému používání v historických a historizujících zahradách s pravidelnou kompozicí (francouzský park). Barevné kultivary stálezelených jehličin patří mezi nejpoužívanější rostliny sadovnické tvorby. Jehličnany jsou však v estetickém účinku tak svérázné, že vyžadují promyšlené umístění. Jejich použitím mohou být vytvořeny jednotvárné, strnulé nebo naopak příliš neklidné skupiny. Některé druhy mají barevné, ale i tak nepříliš nápadné, plody. Mezi nejčastěji sadovnicky využívané druhy patří jedle, smrky a borovice v nesčetných kultivarech, pěstovány bývají často i douglasky, modříny nebo cedry.", "section_level": 2}, {"title": "Další využití.", "content": "Pryskyřice (borovice), balzámy (jedle balzámová) a silice některých borovicovitých nalézají široké uplatnění v chemickém a farmaceutickém průmyslu i v aromaterapii a přírodní medicíně. Semena borovic druhů borovice pinie (\"Pinus pinea\") a borovice limba (\"Pinus cembra\") připomínají vzhledem lískové oříšky a obdobně se sbírají i konzumují. V kulturách slavících vánoční svátky se stálezelení zástupci čeledi hojně využívají jako vánoční stromky, typicky mladé borovice, smrky a jedle, méně často i douglasky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Borovicovité (\"Pinaceae\") je čeleď řádu borovicotvarých z třídy jehličnanů. Nejčastěji se dělí na čtyři podčeledě, obsahuje 11 rodů a 232 druhů, což z ní dělá druhově nejpočetnější čeleď jehličnanů a ekologicky i ekonomicky nejvýznamnější skupinu nahosemenných rostlin.", "tgt_summary": "The Pinaceae, pine family, are trees or shrubs, including many of the well-known conifers of commercial importance such as cedars, firs, hemlocks, larches, pines and spruces. The family is included in the order Pinales, formerly known as Coniferales. Pinaceae are supported as monophyletic by their protein-type sieve cell plastids, pattern of proembryogeny, and lack of bioflavonoids. They are the largest extant conifer family in species diversity, with between 220 and 250 species (depending on taxonomic opinion) in 11 genera, and the second-largest (after Cupressaceae) in geographical range, found in most of the Northern Hemisphere, with the majority of the species in temperate climates, but ranging from subarctic to tropical. The family often forms the dominant component of boreal, coastal, and montane forests. One species, \"Pinus merkusii\", grows just south of the equator in Southeast Asia. Major centres of diversity are found in the mountains of southwest China, Mexico, central Japan, and California.", "id": 331707} {"src_title": "Johannes Brahms", "tgt_title": "Johannes Brahms", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Brahms se narodil v chudé rodině v Hamburku. Jeho otec Johann Jakob Brahms (1806–1872) se živil jako městský muzikant, jeho hlavními hudebními nástroji byly kontrabas a lesní roh. V roce 1830 získal měšťanské právo a zároveň se oženil se švadlenou Johannou Henrikou Christinou Nissen, která byla o 17 let starší. Nebylo pochyb o tom, že se i Johannes bude věnovat hudbě. Provozování řemesla se dědilo z otce na syna a muzikantství bylo v té době stále považováno za řemeslo. V Brahmsově případě se k tomu přidal ještě talent, který objevil jeho otec. Brahmsovým životním hudebním nástrojem se stal klavír. Jeho prvními učiteli v tomto oboru byli Otto Cossel (od roku 1840) a později Eduard Marxsen. Ještě jako dítě začal Brahms vypomáhat rodinnému rozpočtu hraním spolu s otcem v různých lokálech a tančírnách. Zároveň se ale začal projevovat jeho mimořádný talent pianisty; už v roce 1843 poprvé vystoupil veřejně. V rodině se začalo uvažovat o tom, že by Johannes odcestoval do Ameriky a vystupoval tam jako zázračné dítě. Cosselovi se však podařilo tomuto plánu zabránit. Ve čtrnácti letech už byl mladý Brahms profesionálním klavíristou a z roku 1849 pochází jeho první samostatné klavírní dílko. Pro Brahmse klíčové bylo setkání s maďarským houslistou Eduardem Reményim. V roce 1853 spolu podnikli koncertní turné, na kterém ho v Hannoveru Reményi seznámil s proslulým houslistou, o dva roky starším Josephem Joachimem. Mezi Brahmsem a Joachimem se vyvinulo přátelství na celý život. Joachim byl mnohdy prvním, komu Brahms posílal k posouzení své kompozice, a věnoval mu také svůj houslový koncert. Joachim byl také člověkem, který ho seznámil s významnými osobnostmi tehdejšího hudebního světa. Během jarního koncertního turné roku 1853, které Brahms podnikl spolu s Reményim, ho Joachim představil Lisztovi. Liszt v té době pobýval ve Weimaru, obklopený houfem svých ctitelů a ctitelek. Brahmse přijal vlídně a dokonce prima vista zahrál několik jeho skladeb. Brahms však neměl zájem akceptovat Lisztovo dominantní postavení a brzy Weimar opustil. Poslední zářijový den 1853 navštívil Brahms v Düsseldorfu manžele Roberta a Claru Schumannovy. Do jejich domu v Bilker Strasse 15 ho uvedl opět Joachim, který se s nimi znal. Na základě klavírních skladeb, které Brahms s sebou přivezl, rozpoznal Robert Schumann okamžitě velký talent mladého Hamburčana. V říjnu 1853 vyšel v časopisu Neue Zeitschrift für Musik ze Schumannova pera článek s názvem \"Neue Bahnen\" (Nové cesty), v němž je Brahmsovi předpovídána velká budoucnost. Schumann rovněž Brahmsova díla doporučil k vydání svému nakladateli, firmě Breitkopf & Härtel. Přátelství obou skladatelů bylo ukončeno Schumannovou těžkou duševní chorobou, v jejímž důsledku se v únoru 1854 pokusil spáchat sebevraždu skokem do Rýna. Podařilo se ho sice zachránit, zbývající dva roky života však strávil v ústavu pro duševně nemocné. Ještě za Schumannova života navázal Brahms blízké přátelství s jeho ženou, klavírní virtuoskou a skladatelkou Clarou Schumannovou. V době, kdy se s Brahmsem poznala, byla matkou šesti dětí a čekala sedmé. Jejich vztah je zachycen v částečně dochované korespondenci; většina literatury se shoduje, že nepřekročil rozměr platonické lásky. V roce 1855 podnikli společně, doprovázeni Joachimem, koncertní turné po Porýní, koncem téhož roku vystoupil Brahms samostatně v Gdaňsku. V době, kdy se Schumann léčil v sanatoriu, Brahms bydlel v Düsseldorfu u Schumannů a pomáhal s péčí o děti. Nicméně krátce po Schumannově smrti se rozhodl vztah ke Claře, který ochromoval jeho tvůrčí potenciál, ukončit. Oba však zůstali přátelé až do konce života. V letech 1857 až 1859 působil Brahms jako dirigent a učitel hudby na knížecím dvoře v Detmoldu, hlavním městě Knížectví Lippe. Toto místo bylo slušně honorováno, proto se mohl věnovat studiu kompozice důkladněji. Zajížděl však také do rodného Hamburku, kde byl sbormistrem ženského pěveckého sboru, který sám založil. Roku 1858 poznal Brahms v Göttingenu Agathu von Siebold. Vztah došel až k zásnubám, Brahms jej však následujícího roku zrušil. Vysvětloval to svou vášní pro hudbu, od níž by ho manželský život odváděl. V roce 1862 přijel Brahms poprvé do Vídně. Tato jeho cesta byla výsledkem zklamání, že v Hamburku nedostal místo ředitele tamní filharmonie, o které se ucházel. Ve Vídni navázal důležité kontakty a vystoupil na několika koncertech z děl svých i cizích autorů. Ještě se ale vrátil do Hamburku, kde finančně podporoval rodiče, kteří v té době již žili odděleně. Roku 1863 se opět do hlavního města rakouské monarchie vrátil, protože přijal nabídku řídit Pěveckou akademii. Ale hned následujícího roku funkci složil, aby se mohl věnovat skládání. Poslední, spíše čestné, zaměstnání Brahms přijal roku 1872, když se stal na tři roky vedoucím Vídeňského pěveckého spolku. Od přestěhování do Vídně se Brahmsův život odvíjel v zaběhnutých kolejích. Hmotně byl zabezpečen; koncertní činnost a vydávání jeho skladeb u nakladatele Fritze Simrocka mu přinášelo dostatek finančních prostředků. Rád cestoval. Často pobýval v Itálii, naposledy ještě roku 1893. Jarní a letní měsíce obyčejně trávil v některých rakouských nebo švýcarských lázních, v oblibě měl zejména Bad Ischl. Pohyboval se v úzkém kruhu umělecky založených lidí, s nimiž byl duchovně spřízněn a naladěn na stejnou notu. K jeho nejbližším přátelům lze zařadit především Kláru Schumannovou, Josepha Joachima a dirigenta Hanse von Bülow, s nímž se setkal v roce 1870. Ten později Brahmsovu hudbu široce propagoval. Dirigoval jeho první symfonii, kterou nazval „desátou Beethovenovou“. Brahms byl člověk velkorysý a laskavý. Když u mladého umělce objevil talent, nezištně mu pomáhal. To se týká především Antonína Dvořáka a Karla Weise, jimž pomohl v začátcích: Brahms zasedal v císařském výboru, který uděloval státní stipendia, a zasloužil se o udělení finanční podpory oběma těmto českým skladatelům. V posledním dvacetiletí svého života byl Brahms považovaný za vůdčí osobnost evropské hudební scény, i když se tomu sám bránil, stejně tak jako když byl stavěn do čela antiwagneriánského hudebního proudu. Obdržel řadu uznání, mj. čestný doktorát univerzity ve Vratislavi (1879), v roce 1886 byl jmenován čestným presidentem Wiener Tonkünstler Verein (Spolku vídeňských hudebníků), 1889 čestným občanem Hamburku a téhož roku byl jmenován rytířem Leopoldova řádu. V roce 1895 uspořádalo durynské město Meiningen, kde Brahms často pobýval a jehož orchestr premiéroval některé jeho skladby, brahmsovské slavnosti. Tohoto příkladu následovala i další města. Brahms zemřel na rakovinu jater 3. dubna 1897. Byl pohřben na centrálním hřbitově ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Brahms a Antonín Dvořák.", "content": "Brahmse a Dvořáka pojilo dlouholeté přátelství. Kromě jiného to bylo i proto, že oba sdíleli podobné názory na uměleckou tvorbu. Začátek kontaktů se datuje na konec roku 1877. Vlivný vídeňský hudební kritik Eduard Hanslik Dvořákovi písemně sdělil, že má Brahms o jeho dílo zájem a už doporučil svému vydavateli Simrockovi (ten se později stal nakladatelem i Dvořákových skladeb) \"Moravské dvojzpěvy\". Dvořák také hned v prosinci Brahmsovi napsal a složil smyčcový kvartet d-moll op. 34, který mu dedikoval. Dopis nezůstal bez odezvy. Jako důležitý člen grantové komise říšského ministerstva školství Brahms prosadil, že Dvořák obdržel státní stipendium, které mu zajišťovalo alespoň částečnou hmotnou nezávislost. Byl to Brahmsův vliv, který Dvořákovi dopomohl k rychlejšímu vzestupu z málo známého provinčního skladatele mezi světově uznávané tvůrce. K jejich prvnímu osobnímu setkání došlo v únoru 1879, kdy Brahms s Joachimem přijeli do Prahy koncertovat. V říjnu roku 1883 navštívil Dvořák Brahmse ve Vídni. Brahms mu přehrával pasáže ze své nové 3. symfonie, která dosud nevyšla tiskem. Doporučoval mu také přesídlit do Vídně a dokonce sliboval, že se o jeho rodinu hmotně postará. V prosinci 1895, když Dvořák ve Vídni navštívil Brahmse a dirigenta Hanse Richtera, o této možnosti skutečně uvažoval. Mezi oběma skladateli se vyvinulo blízké přátelství. Dvořák si velice vážil rad svého staršího kolegy, naopak Brahms obdivoval Dvořákovu nevídanou melodickou invenci. Brahms trávil rád čas v kruhu Dvořákovy rodiny. \"\"Neznám jediného mezi svými přáteli, který by měl takovou ženu,\"\" napsal. Churavějícího Brahmse navštívil Dvořák ve Vídni na konci jeho života dvakrát. V březnu 1896 se kromě Brahmse setkal ještě s Antonem Brucknerem. Se svým přítelem se pak přijel rozloučit měsíc před jeho smrtí v březnu následujícího roku, v dubnu se zúčastnil jeho pohřbu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Brahms je často považován za posledního velkého skladatele klasické německé hudební tradice, která sahá přes Beethovena, Mozarta a Haydna až k Bachovi. Brahms byl univerzální skladatel. Skládal díla orchestrální, komorní i vokální – s výjimkou opery. Plodný byl především v oblasti vokální: Napsal na 300 písní a duet a mnoho sborových skladeb a kantát. I poslední jím složené dílo je vokální: \"Čtyři vážné písně\", op. 121 z roku 1896. Brahmsovou doménou byl klavír. Byl to nástroj, který nejlépe znal a který virtuózně ovládal. Proto také svou opusovou tvorbu z let 1853–1854 začal třemi sonátami op. 1, 2 a 5. Skládal rovněž skladby pro čtyři ruce i pro dva klavíry. Původně čtyřruční formu mají také jeho proslulé Uherské tance z let 1869 a 1880. Ale i v komorní hudbě s více nástroji převažují díla, ve kterých se uplatňuje klavír, ať už jsou to klavírní kvartety (op. 25, 26, 60), klavírní tria, sonáty pro housle nebo violoncello a klavír či klavírní kvintet op. 34. Brahms také složil dva klavírní koncerty. První z nich, d-moll op. 15 z roku 1860, je nesený v duchu romantismu a při premiéře v Lipsku propadl. Druhý, B-dur op. 83, vznikal v letech 1878–1881. Je to interpretačně náročná skladba, Max Reger ho označil za největší od doby klavírních koncertů Beethovenových. Stěžejní význam mají jeho čtyři symfonie. První z nich, c-moll op. 68 vyšlá tiskem roku 1877, představuje syntézu dosavadního vývoje symfonické tvorby. Brahms na ní pracoval už v 60. letech, kdy měl naskicovanou první větu. S jejím vydáním váhal, dokud nebyl s výsledným tvarem zcela spokojen. Přídomkem \"Pastorální\" bývá označována druhá symfonie D-dur op. 73, vydaná roku 1878. Brahms ji psal během pobytů v Alpách a je oslavou přírody. Třetí symfonie F-dur op. 90 z roku 1884 bývá pro svůj pathos nazývaná \"Heroická\". Byla částečnou inspirací pro Antonína Dvořáka. Nejvyzrálejší je závěrečná čtvrtá symfonie e-moll op. 98 z roku 1886. Obsahuje propracovaný systém variací hlavního tématu, v němž Brahms složil poctu svému velkému vzoru, Johannu Sebastianu Bachovi. K dalším významným orchestrálním skladbám patří \"Variace na Haydnovo téma\" B-dur op. 56a z roku 1874 a dvě předehry: \"Akademická slavnostní předehra\" op. 80 a \"Tragická předehra\" op. 81, obě z roku 1881. Věhlas si získal i houslový koncert D-dur op. 77 z roku 1878, psaný pro Joachima. Mezi vrcholy jeho tvorby patří též \"Dvojkoncert pro housle a violoncello\" a-moll op. 102 z roku 1888. Ve výčtu jeho nejdůležitějších děl nelze opomenout ani \"Německé rekviem\" pro soprán, baryton, smíšený sbor a orchestr op. 45 z roku 1868, jeho největší vokální dílo. Není to skladba liturgická, protože se autor nedržel závazného latinského textu. Libreto tvoří Brahmsův výběr z biblických textů. Z Brahmsových základních děl je třeba zmínit i tři smyčcové kvartety op. 51/1, 51/2 a 67, vyšlé tiskem v rozmezí let 1873–1876.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Brahms (7. května 1833, Hamburk – 3. dubna 1897, Vídeň) byl německý hudební skladatel, klavírista a dirigent. Ve své tvorbě usiloval o syntézu starších kompozičních forem z období klasicismu a romantismu. Bývá považován za dovršitele díla Ludwiga van Beethovena. Richarda Wagnera respektoval, jeho novoromantické zaměření na programní hudbu a reformu opery jako spojení více uměleckých druhů nesdílel. Prosadil se v oblasti symfonické hudby, komorní hudby, písňové tvorby a skladeb pro pěvecké sbory. O napsání opery se nikdy nepokusil. Udržoval přátelské vztahy s Antonínem Dvořákem a zasloužil se o to, že se jeho dílo prosadilo i v Evropě.", "tgt_summary": "Johannes Brahms (; 7 May 1833 – 3 April 1897) was a German composer, pianist, and conductor of the Romantic period. Born in Hamburg into a Lutheran family, Brahms spent much of his professional life in Vienna. His reputation and status as a composer are such that he is sometimes grouped with Johann Sebastian Bach and Ludwig van Beethoven as one of the \"Three Bs\" of music, a comment originally made by the nineteenth-century conductor Hans von Bülow. ", "id": 508359} {"src_title": "Ernst Reuter", "tgt_title": "Ernst Reuter", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Reuter se narodil v Apenrade (Aabenraa), v provincii Šlesvicko-Holštýnsko. Dětství strávil v Leeru, kde je po něm pojmenováno náměstí. Reuter navštěvoval univerzitu v Münsteru a v Marburgu, kde v roce 1912 dokončil studia a složil zkoušky na učitele. Hlavně byl ale členem společenství nazývaného \"SBV Frankonia Marburg\". V tomtéž roce se stal členem Německé sociálně demokratické strany (SPD).", "section_level": 1}, {"title": "Výmarská republika.", "content": "Po svém návratu do Německa Reuter vstoupil do Komunistické strany Německa (KPD) a byl jmenován prvním sekretářem berlínské sekce. Ujmul se pozice na levém křídle strany v březnu 1921 podporoval otevřené povstání ve středním Německu. Tím se postavil do opozice proti lídrovi strany Paulu Levim. Ačkoliv byl Reuter považován za Leninova favorita, byl v roce 1922 ze strany vyloučen. Na krátký čas se přesunul do Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (USPD) a pak se nadobro vrátil k sociálním demokratům. V roce 1926 začal Reuter svoji službu v berlínské vládě, kde byl zodpovědný za dopravu. Úspěchem bylo založení Berlínského dopravního podniku (Berliner Verkehrsbetriebe - BVG), zavedení jednotného lístku pro městskou dopravu a rozšíření berlínského podzemního systému. V letech 1931 - 1933 byl Reuter starostou Magdeburgu, kde bojoval proti nedostatku bytů a práce jako důsledku ekonomické krize. Byl také zvolen členem Reichstagu. V roce 1933, kdy byli u moci nacisté, byl donucen abdikovat a byl převezen do koncentračního tábora (KZ) v Lichtenburgu u Torgau. Po propuštění odešel v roce 1935 do exilu do Turecka, kde zůstal do konce nacistické éry. V Ankaře vyučoval na univerzitě, založil univerzitní disciplínu urbanistické plánování a sloužil jako vládní konzultant. Během prvních měsíců druhé světové války shromáždilo Turecko všechny ty, kteří stále vlastnili německý pas a přepravilo je do internačních táborů „jako spojence nepřátel“. Bylo to již třetí Reuterovo uvěznění, po ruském a nacistickém.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný Berlín.", "content": "Po skončení druhé světové války se Reuter vrátil do Berlína a v roce 1946 byl zvolen do magistrátu (vlády), kde dohlížel na dopravní oddělení. V roce 1947 byl zvolen starostou Berlína, ale v prohlubující se krizi studené války si sovětská vláda vynucovala se vším svůj nezbytný souhlas. Reuterovo jméno je spojeno s obdobím studené války v Berlíně. Během sovětské berlínské blokády (1948–1949) byla západní část města zásobována leteckými dodávkami (\"vzdušný most\"), které zřídil americký vojenský guvernér Lucius D. Clay. Jako odpověď na hrozbu se museli obyvatelé západní části spojit. Ernst Reuter se stal jejich mluvčím a lídrem, symbolickou postavou \"Svobodného Berlína\". Památná je Reuterova řeč před vyhořelým Reichstagem 9. září 1948, kdy mluvil k 300 000 lidem a apeloval na svět, aby nenechal Berlín osudu. Ve volbách konaných v západní části Berlína o dva měsíce později pomohla jeho popularita získat SPD vítězství 64,5 %, což je nejlepší výsledek, jakého kdy kterákoliv strana ve svobodných volbách v Německu dosáhla. Jako starosta vytvořil vládu velké koalice s dalšími dvěma největšími stranami a demonstroval tak berlínskou jednotu. Když vstoupila v platnost nová ústava státu Berlín platná pro Západní Berlín, byl Reuter 18. ledna 1951 zvolen opět starostou Berlína. V této funkci zůstal až do své smrti. Pod jeho záštitou byla založena Svobodná univerzita Berlín, protože Humboldtova univerzita se nacházela v sovětském pásmu a pod komunistickým vedením. V roce 1953 vytvořil Reuter Nadaci starosty Reutera, která pomáhala utečencům do Západního Berlína. Několik týdnů po povstání ze 17. června 1953 Reuter náhle a neočekávaně zemřel v Západním Berlíně následkem srdečního infarktu ve věku 64 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo více než milion lidí. Jeho hrob se nachází na hřbitově \"Waldfriedhof\" ve čtvrti Berlín-Dahlem.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Reuter se oženil v roce 1920 a měl se svoji ženou Hannou dvě děti. Syn Edzard se stal předsedou představenstva společnosti Daimler-Benz.", "section_level": 1}, {"title": "Pocty.", "content": "Další města v Německou mají ulice nebo školy pojmenované po Ernstu Reuterovi. Série \"Mistr svobody\" vydaná Poštou Spojených států v roce 1959 poctila Reutera dvěma známkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Rudolf Johannes Reuter (29. července 1889 - 29. září 1953) byl starosta Západního Berlína v letech 1948-1953, během období studené války.", "tgt_summary": "Ernst Rudolf Johannes Reuter (29 July 1889 – 29 September 1953) was the German mayor of West Berlin from 1948 to 1953, during the time of the Cold War.", "id": 2393006} {"src_title": "Carnotův cyklus", "tgt_title": "Carnot cycle", "src_document": [{"title": "Fáze.", "content": "Carnotovův cyklus se skládá ze čtyř fází. \"1. Izotermická expanze\" \"2. Adiabatická expanze\" \"3. Izotermická komprese\" \"4. Adiabatická komprese\"", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "Celková práce formula_42, kterou soustava během cyklu vykonala, je formula_43. Poněvadž však pro je formula_44 (vnitřní energie na počátku adiabatické expanze je stejná jako na konci adiabatické komprese, neboť se při izotermické expanzi nezměnila) a formula_45 (vnitřní energie je stejná na konci adiabatické expanze jako na počátku adiabatické komprese, neboť se při izotermické kompresi nezměnila), platí formula_46 neboli formula_47, což lze zapsat ve tvaru Práce vykonaná soustavou při Carnotově cyklu je rovna rozdílu tepla přijatého a tepla odevzdaného. Pokud cyklus probíhá v popsaném pořadí, pak koná soustava práci a představuje \"ideální tepelný stroj\", v němž je část tepla dodaného ohřívačem přeměněna na mechanickou práci a část se vždy odevzdá chladiči. Při opačném chodu Carnotova cyklu dostaneme \"ideální chladicí stroj\", který teplo odnímá chladnější lázni a přenáší jej na teplejší lázeň, k čemuž je nutné vykonat na soustavě práci.", "section_level": 1}, {"title": "Účinnost Carnotova cyklu.", "content": "Účinnost stroje je poměr vykonané práce k dodané energii. V případě Carnotova cyklu to znamená kde formula_42 je celková práce, kterou soustava během cyklu vykoná, formula_4 je teplo dodané soustavě ve fázi izotermické expanze a formula_52 je teplo uvolněné soustavou při izotermické kompresi. Podrobnějším výpočtem lze získat vztah kde T je teplota ohřívače a T teplota chladiče. Účinnost Carnotova cyklu tak závisí pouze na poměru termodynamických teplot, mezi nimiž tepelný stroj pracuje. Účinnost není závislá na druhu použitého plynu.", "section_level": 1}, {"title": "Carnotova věta.", "content": "Lze dokázat, že účinnost libovolného nevratného cyklu je vždy menší než účinnost vratného cyklu. To je možné provést pomocí systému dvou tepelných strojů, vratného a nevratného. Kdyby totiž účinnost nevratného tepelného stroje byla větší než účinnost vratného tepelného stroje, bylo by možné sestrojit perpetuum mobile druhého druhu, což není možné. Pokud by byla účinnost obou strojů (vratného a nevratného) stejná, byl by celý výsledný cyklus vratný, což je v rozporu s předpokladem nevratnosti jednoho ze strojů. Jedinou možností tedy je, že účinnost nevratného tepelného stroje je nižší než účinnost vratného tepelného stroje, tzn. Podle předchozích vztahů tedy platí který říká, že práce, kterou vykoná nevratný stroj při přechodu tepla z teplejšího tělesa na těleso chladnější, nepostačuje k převedení tepla v opačném směru. Důsledkem druhé hlavní věty termodynamiky je tzv. Carnotova věta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carnotův cyklus označuje vratný kruhový děj ideálního tepelného stroje, který se skládá ze dvou izotermických a dvou adiabatických dějů. Teoreticky jej poprvé popsal Nicolas Léonard Sadi Carnot, po němž je pojmenován.", "tgt_summary": "The Carnot cycle is a theoretical ideal thermodynamic cycle proposed by French physicist Sadi Carnot in 1824 and expanded upon by others in the 1830s and 1840s. It provides an upper limit on the efficiency that any classical thermodynamic engine can achieve during the conversion of heat into work, or conversely, the efficiency of a refrigeration system in creating a temperature difference by the application of work to the system. It is not an actual thermodynamic cycle but is a theoretical construct. ", "id": 1824254} {"src_title": "Dekadence", "tgt_title": "Decadence", "src_document": [{"title": "Vývoj a charakteristika pojmu.", "content": "Ač je představa společenského a mravního úpadku od nepaměti přítomna v mnoha významných světových kulturách, mýtech a náboženských systémech (hinduistická Kalijuga, pokles od Zlatého věku v řeckých mýtech a myšlení, svět upadlý do hříchu a neštěstí v křesťanství), je slovo dekadence jako synonymum pro úpadek a zkaženost výrazně mladší. Poprvé se objevilo teprve ve středověké latině, odkud později přešlo do většiny evropských jazyků. V 18. století se především ustálila představa o rozpadu Římské říše jako o důsledku vojenské, kulturní a mravní dekadence, která byla podle dobových myslitelů nutným osudem každého mocného impéria. Klíčovým autorem byl v tomto ohledu Charles Louis Montesquieu – téměř veškerou budoucí interpretaci pádu Říma ovlivnil svou esejí \"Sláva a úpadek říše římské\" (\"Considérations sur les causes de la grandeur des Romains et de leur décadence\", 1734). V ní se pokoušel vysvětlit dekadenci a rozpad hodnot na chování některých nechvalně proslulých císařů, jako byl Nero, Caligula nebo Heliogabalus. Na Montesquiea navázal především anglický historik Edward Gibbon, když ve svém \"Úpadku a pádu římské říše\" (\"History of the Decline and Fall of the Roman Empire\", 1776–1789) spojil údajnou katastrofickou ztrátu římských občanských hodnot a ctností také s nástupem křesťanství a na dlouhou dobu vytvořil v historiografii představu o nešťastném, ale nevyhnutelném kulturním úpadku dokonalé římské civilizace. V průběhu 19. století začalo být označení „dekadence“ kromě úvah o společnosti užíváno také stále častěji v rámci umělecké kritiky. Francouzský autor a badatel Désiré Nisard je v roce 1834 použil k popisu textů, jež vnímal jako nadměrně vyumělkované a kladoucí větší důraz na použitý jazyk než na to, o čem pojednávají – šlo především o díla literárního romantismu. Ve druhé polovině 19. století se umělci a vzdělanci s tímto označením postupně začali ztotožňovat, mimo jiné díky Théophilu Gautierovi, který pojem využil v pochvalném smyslu ve své předmluvě k vydání Baudelairových \"Květů zla\" z roku 1868. Vznik dekadence jako uměleckého (zejména literárního) směru se nicméně pojí především s výsměšnou sbírkou „dekadentních básní“, uveřejněnou v roce 1885 Beauclairem a Vicairem, a s následnou reakcí parodovaných básníků, kteří označení „dekadenti“ přijali za své. Dekadentní myšlení vycházelo z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například Arthur Schopenhauer a do jisté míry i Søren Kierkegaard nebo Friedrich Nietzsche. Avšak i ti myslitelé 19. století, kteří byli v jádru optimističtí a věřili v pokrok, jako například pozitivista August Comte nebo utopický socialista Charles Fourier, často označovali svou dobu za éru přechodu, krize či dočasného úpadku. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex nebo alkohol, opium a jiné drogy. Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. Lartpourlartismus (z francouzského „l'art pour l'art“, tedy „umění pro umění“), se stal jedním z hesel dekadence, podobně jako představa „čistého umění“. Tento kult neuznával kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné. Jednalo se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nešlo o umění, které vyžadovaly nejširší vrstvy společnosti. Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství (v tomto bodě se dekadence protíná se symbolismem). Významným fenoménem byl též dandysmus, vyznačující se důrazem na fyzický vzhled, oblékání a vystupování ve společnosti. Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v římskokatolickém i pohanském náboženství, ve východní moudrosti, v okultismu a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Dekadence v literatuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Světová literatura.", "content": "Literární dekadence byla velmi rozmanitá a v každé z evropských zemí má poněkud jinou povahu. Mezi francouzské dekadentní spisovatele se počítají Joris Karl Huysmans, Joséphin Péladan, Jean Lorrain nebo Rachilde, v širším pojetí také Paul Verlaine, Tristan Corbière nebo Stéphane Mallarmé. V německy mluvící oblasti je mezi ně řazen Hugo von Hofmannsthal, Rainer Maria Rilke, Thomas a Heinrich Mann, v Polsku Stanisław Przybyszewski, v Rusku například Fjodor Sologub, v Anglii Oscar Wilde, Algernon Charles Swinburne a jiní. Za „bibli dekadence“ byl považován román \"Naruby\" (1884) Jorise-Karla Huysmanse. Kniha představila svého zjemnělého protagonistu, Jeana Floressase des Esseintes, jako prototyp dekadentního antihrdiny se zálibou v umění, květinách, parfémech a artificialitě.", "section_level": 2}, {"title": "Česká literatura.", "content": "Předzvěsti dekadence se v českém prostředí začínaly projevovat již od konce 70. let 19. století. Za dílo, které již částečně obsahuje dekadentní motivy, je možné považovat například melancholickou sbírku \"Imortely\" (1879) Irmy Geisslové. Šalda označil za „prolog dekadence“ vrcholná díla Zeyerova. Tribunou skutečné české dekadence se pak stal časopis \"Moderní revue\" (1894–1925), založený Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také Karel Hlaváček a Hugo Kosterka. Kromě českých dekadentních prací zpřístupňoval časopis prostřednictvím překladů i díla významných zahraničních osobností, například Baudelaira nebo Przybyszewského. Jedinou básnickou sbírkou Arnošta Procházky se stalo \"Prostibolo duše\" (1894), Jiří Karásek ze Lvovic publikoval mimo jiné sbírku \"Zazděná okna\" (1894) nebo román \"Gotická duše\" (1900). K českým dekadentním literátům patřili též Karel Kamínek, Louis Křikava, Jan Opolský, Miloš Marten, Arthur Breisky a mnozí další.", "section_level": 2}, {"title": "Dekadence ve výtvarném umění.", "content": "Na rozdíl od literatury nevzniklo ve světovém ani českém výtvarném umění organizované dekadentní hnutí, ačkoliv četná díla izolovaných tvůrců z přelomu 19. a 20. století jsou k tomuto uměleckému směru přiřazována. Ze světových tvůrců může být jmenován například Gustave Moreau, Gustav Klimt nebo Félicien Rops. Často se tak děje na základě spojení jejich děl s literaturou – Klimtův obraz Judity s hlavou Holofernovou (1901) tvoří obdobu spisovatelské fascinace osobností Salome (například u Wildea), obrazy Moreaua a dalších malířů jsou předmětem protagonistovy fascinace v románu \"Naruby\", Félicien Rops vytvořil obraz na frontispis k posmrtnému vydání Baudelairových \"Trosek\" (\"Les Épaves\", 1866) a podobně. Větší roli než výtvarný postup hraje při identifikaci dekadentního díla to, co je zobrazeno. V anglickém prostředí jsou za typickou ukázku výtvarné dekadence považována jednoduchá černobílá díla, jež vytvářel Aubrey Beardsley a jeho následovníci, tedy pravý opak přemrštěného a bohatého stylu psaní, v němž měli zálibu literární dekadenti. U českých malířů je možné dekadentní prvky hledat na některých obrazech Hanuše Schwaigera, Maxmiliána Pirnera či Jakuba Schikanedera. Démoni a upíři objevovali na plátnech Jaroslava Panušky; dále lze jmenovat Františka Kavána nebo Jana Preislera, v krátkém období tvorby též Maxe Švabinského. Značný vliv měl Alfred Kubin a také okruh časopisu Moderní revue, do kterého spadal předčasně zesnulý Karel Hlaváček či Hugo Steiner-Prag. Zejména pražští němečtí umělci, jako Rudolf Jettmar či August Brömse, se inspirovali mnichovskou mytologickou, symbolistní a dekadentní malbou. Na české výtvarné tvorbě se ovšem ze zahraničních vlivů nejsilněji podepsala výstava děl Edvarda Muncha v roce 1905. České dekadentní sochařství reprezentuje v 90. letech 19. století dílo Františka Bílka, po přelomu století pak sochy Quida Kociana a Jana Štursy, ale také plastiky Ladislava Šalouna a Bohumila Kafky. Česká dekadentní fotografie nalezla zastoupení ve snímcích Františka Drtikola.", "section_level": 1}, {"title": "Dekadence v hudbě.", "content": "Přestože mnoho dekadentních tvůrců konce 19. století považovalo hudbu za ideální umělecký druh, je obtížné jasně vymezit, čím by se měla dekadentní hudba vyznačovat. Jednou z možností je položit důraz na její téma, zejména jde-li o adaptace literárních děl – příkladem může být Debussyho zhudebňování Verlainových a Baudelairových básní nebo Straussova opera \"Salome\" (1905) vycházející z Wildeovy divadelní hry. Jinou možností je postavit do středu dílo Richarda Wagnera a skladatelů na něj navazujících. Zejména Wagnerovy opery inspirovaly dekadentní tvůrce, z nichž někteří dokonce navštívili Bayreuth.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dekadence (z lat. \"de-cadentia\" od \"cadere\", padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno dekadentní, úpadkový. Pojem dekadence se objevil ve středověké latině, odkud přešel do většiny národních jazyků. Od raného novověku byl spojován zejména představou kulturního a společenského úpadku, který podle historiků 18. a 19. století vedl k rozpadu Římské říše. Ve druhé polovině 19. století se pojmu začalo užívat i k označení tehdejšího výrazného myšlenkového a uměleckého proudu, postaveného kolem pocitů zmaru, smutku a nudy, ale také na přijímání a vytváření co nejrafinovanějšího umění. Životní styl dekadentů se vyznačoval sklony k okultismu, extrémním podobám náboženství, užívání drog a nevázanému sexuálnímu životu. ", "tgt_summary": "The word decadence, which at first meant simply \"decline\" in an abstract sense, is now most often used to refer to a perceived decay in standards, morals, dignity, religious faith, honor, discipline, or skill at governing among the members of the elite of a very large social structure, such as an empire or nation state. By extension, it may refer to a decline in art, literature, science, technology, and work ethics, or (very loosely) to self-indulgent behavior. ", "id": 3601} {"src_title": "Anaxagorás", "tgt_title": "Anaxagoras", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Anaxagorás pocházel z Klazomen v Malé Asii, na západním pobřeží dnešního Turecka, kde zřejmě vlastnil určitý majetek a kde byl také politicky činný. Ačkoli byl Řek, zřejmě sloužil v perské armádě, protože Klazomenai byly podrobeny během iónského povstání. Mezi lety 464 a 462 př. n. l. odchází do Atén, které se stávají střediskem řecké kultury; ve městě zůstává celých třicet let. Mezi jeho obdivovatele patřil i Perikles, některé prameny uvádějí, že mezi jeho žáky patřil Sókratés. Anaxagorás byl zatčen politickými oponenty svého přítele Perikla kvůli tomu, že se stavěl zavedeným náboženským principům. Byl donucen opustit Atény, odkud odešel nazpět Lampsaku v Iónii, kde zemřel. Anaxagorova díla se nezachovala, jsou však známy jeho fragmenty v díle filozofa 6. století Simplikia z Kilíkie.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmologická teorie.", "content": "Podle Anaxagora všechno existuje od počátku. Původně existovaly nekonečně malé, bezpočetné a přitom kvalitativně odlišné pralátky, která nazývá σπέρματα (\"spermata\", semena nebo zárodky věcí). Tato semena jsou taktéž dělitelná donekonečna, z nich posléze vznikají další jsoucna. Do tohoto světa vnáší pak uspořádání abstraktní rozumový a všemohoucí princip, který Anaxagorás označuje jako νοῦς \"nús\" (mysl, duch). Tento \"nús\" existuje pouze pro sebe, není smíšen s ostatními jsoucny a působí z jednotlivých částic krásný celek světa, \"kosmos\". Anaxagorás je prvním filozofem, který tento princip do filozofie vnáší; Aristotelés, v jehož filozofii se nachází podobný princip prvotního hybatele, jej pro tento pojem označuje mezi presokratiky jako střízlivého mezi opilými. Anaxagorás se snažil nalézt i mechanické příčiny fungování světa, popisuje např. Slunce jako žhnoucí kamennou masu. Tyto názory pak byly důvodem jeho obžaloby pro bezbožnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anaxagorás (řecky Ἀναξαγόρας, žil asi 500 př. n. l. Klazomenai – 428 př. n. l. Lampsakos) byl řecký předsokratovský filozof, který patřil k tzv. iónské filozofické škole. Podle něj byl pojmenován kráter Anaxagoras na přivrácené straně Měsíce.", "tgt_summary": "Anaxagoras (;, \"Anaxagoras\", \"lord of the assembly\"; BC) was a Pre-Socratic Greek philosopher. Born in Clazomenae at a time when Asia Minor was under the control of the Persian Empire, Anaxagoras came to Athens. According to Diogenes Laërtius and Plutarch, in later life he was charged with impiety and went into exile in Lampsacus; the charges may have been political, owing to his association with Pericles, if they were not fabricated by later ancient biographers. ", "id": 2122286} {"src_title": "Brandenburg an der Havel", "tgt_title": "Brandenburg an der Havel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Sousední obce: Milower Land, Havelsee, Beetzsee, Beetzseeheide, Roskow, Groß Kreutz, Kloster Lehnin, Wollin, Wenzlow, Rosenau, Wusterwitz,Bensdorf, Päwesin a Nauen.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První osídlení Brandenburgu bylo vytvořeno slovanským kmenem Havolanů. Zdejší hradisko dobyl roku 929 východofranský král Jindřich I. Ptáčník. Městečko zůstalo v německých rukách jen do roku 983, kdy vypuklo úspěšné povstání slovanského obyvatelstva. V následujících 170 letech bylo město pod vládou slovanských knížat. Poslední z nich, Přibyslav, zemřel roku 1150. Poté byl Brandenburg zabrán Albrechtem Medvědem, prvním braniborským markrabětem. Město bylo rozděleno na tři části - Staré Město, Nové Město a katedrální obvod. V letech 1314 a 1315 Staré a Nové Město vstoupila do Hanzovní ligy. Za třicetileté války bylo město vyplundrováno a poničeno, což vedlo ke ztrátě jeho postavení. Postupim se stala novým sídelním městem braniborským markrabat. V roce 1715 došlo ke spojení Starého a Nového Města, roku 1928 se k nim přidal katedrální obvod. V pozdním 19. století se město stalo důležitým průmyslovým městem Německého císařství. Zásluhu na tom měl převážně ocelářský průmysl. Ve městě byly vyráběny i bicykly známých značek, jako např. Brennabor, Corona a Excelsior. Také výroba hraček byla celkem známá. Historie Brandenburgu má také pohnutější části. Jeden z prvních koncentračních táborů stál právě na Nikolaiplatz v brandenburském Starém Městě a ve věznici Görden. Zde byli zabíjení lidé s mentálním postižením, včetně dětí (akce T4). Také zde byly použity pokusy s otravným plynem. Věznice byla uzavřena po stížnostech místních lidí na kouř, vycházející z mobilních kremačních pecí. V březnu 1945 zde byl také popraven Friedrich Fromm, německý důstojník zapletený do atentátu na Hitlera. Po válce se Brandenburg dostal do sovětské okupační zóny a později se stal součástí Německé demokratické republiky. Po pádu Berlínské zdi (a tím i cestovního omezení mezi východem a západem), poklesla populace města z více jak 100 000 lidí (1989) na necelých 75 000 obyvatel (2005).", "section_level": 1}], "src_summary": "Brandenburg an der Havel (česky \"Branibor nad Havolou\") je německé město, jedno ze čtyř center Spolkové země Braniborsko. Je nejrozsáhlejším a třetím nejlidnatějším samostatným městem v Braniborsku. Zároveň je se svou více jak tisíciletou historií jedno z nejstarobylejších měst této země.", "tgt_summary": "Brandenburg an der Havel is a town in Brandenburg, Germany, which served as the capital of the Margraviate of Brandenburg until replaced by Berlin in 1417. ", "id": 1867109} {"src_title": "Chmel otáčivý", "tgt_title": "Humulus lupulus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Chmel otáčivý je vytrvalá bylina, obvykle se silným svislým oddenkem a velkým počtem podzemních výhonků. Jako trvalka vydrží na jednom místě 20-25 let.", "section_level": 1}, {"title": "Stonek.", "content": "Tenká čtyřhranná pravotočivá lodyha dosahuje výšky kolem 3-5 m, někdy dokonce až 10 m. Povrch stonku je drsný a porostlý háčkovitými chlupy, které napomáhají při popínání.", "section_level": 2}, {"title": "List.", "content": "Ve střední části lodyhy jsou listy vstřícné, dlanité a dlouze řapíkaté, s vejčitou až okrouhlou čepelí, která je 3-5klaná až 3-5dílná, dosahují šířky až kolem 20 cm. Okraj listů je pilovitý a jejich báze je hluboce srdčitá.Povrch na svrchní části listu je tmavě zelený a drsný, zatímco spodní strana je světlejší se žlutými žlázkami. Na bázi řapíku se nacházejí dva téměř srostlé blanité palisty. V horní části lodyhy jsou listy menší, převážně střídavé a často celistvé nebo laločnaté. Jejich šířka se pohybuje kolem 6-10 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "Samčí rostliny mají na konci lodyh v úžlabí listů vrcholičnaté laty prašníkových květů. Zelenavá samičí květenství se skládají z krátkých klásků, z nichž se vytvářejí vejčité šištice, které v úžlabí listů vyrůstají po dvou. Až 2 cm dlouhé šupiny šištic pokrývají zlatožluté lupulinové žlázky.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Plod je z obou stran zploštělá vejcovitá nažka. Plodenství chmele otáčivého jsou převislá, až 6 cm dlouhá, se zvětšenými suchými žlutavými listeny.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Jako vlhkomilná rostlina se planý chmel otáčivý vyskytuje v olšinách, na okrajích lesů, v lužních lesích, ale především v pobřežních křovinách potoků a řek, kde vytváří mohutné porosty. Kulturní rostliny se nejčastěji vysazují na rovinatých plochách, nebo v širokých otevřených údolích. Nejvhodnější je pro pěstování mírně kyselá půda (permské červené půdy Žatecka) se slabě kolísající hladinou podzemní vody (cca 2m). V současné době je rozšířen po celém mírném pásu Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zavlečen byl i do Jižní Ameriky (Chile) a do Austrálie. Hlavními oblastmi pěstování chmele kromě České republiky jsou Německo, USA, Čína, Polsko, Velká Británie, Rusko, Ukrajina, Kanada a Austrálie.", "section_level": 1}, {"title": "Škůdci a choroby.", "content": "Plíseň chmelová (\"Pseudoperonospora humuli\") je houbová choroba, která napadá výhony, listy a následně hlávky. Rozšiřuje se hlavně za teplého a vlhkého počasí. Listy jsou pokryty žlutozelenými skvrnami a později hnědnou a opadávají, hlávky po napadení získají rezavý nádech. Za velmi vlhkých a teplých let může způsobit rozsáhlé hospodářské škody. Padlí chmelové (\"Sphaerotheca humuli\") je mykotická choroba, která se rozšířila hlavně v 90. letech. Na svrchní straně listů se vytváří bělavé povlaky, které postupně přecházejí na hlávky. Mšice chmelová (\"Phorodon humuli\") na spodní straně listů saje rostlinné šťávy a zanechává na nich lepkavé výkaly, které jsou pak živnou půdou pro rozšíření saprofytických hub. Sviluška chmelová (\"Tetranychus urticae\") sáním na listech způsobuje puchýře, listy žloutnou až postupně zešednou, při silném výskytu zasychají a opadávají. Hlávky získají cihlově červené zbarvení a výrazně se zhoršuje jejich kvalita.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Plodní šištice obsahují pryskyřici s hořčinami (α-hořké kyseliny (humulon), β-hořké kyseliny (lupulon)), silice s terpenoidy (např. humulen, myrcen) s bakteriostatickými a konzervačními účinky. Sekrece hořkých látek vrcholí v druhé polovině srpna, kdy začíná i sklizeň.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území ČR jsou z roku 859. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV.. Za třicetileté války byly chmelnice zpustošeny a obnoveny až v 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Hlávky samičích květů (chmelové šištice) nebo extrakt z nich se používají v pivovarnictví při výrobě piva, obsahují totiž hořčiny (lupulin), které mu dodávají chuť a aroma. Jelikož květy ztrácejí po opylení na kvalitě, je třeba dbát na to, aby se ve chmelnici nevyskytovaly samčí rostliny. Pro výrobu piva se používají chmelové pelety (lisované chmelové granule), které jsou výhodnější zejména z hlediska přepravy a skladování. V českém pivovarnictví patří mezi nejlépe hodnocené odrůdy Žatecký poloranný červeňák, který získal certifikát Chráněné označení původu. První historická zmínka o užití chmele pro dochucení piva pochází z listiny franského krále Pipina III. Krátkého z r. 768. Český chmel (pěstovaný v Poohří (Žatecko), Polabí (Úštěcko) a na Hané (Tršicko)) patří k nejkvalitnějším na světě a občas bývá označován za \"zelené zlato\". Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina („chmelový chřest“). Z výhonků se též připravují polévky, omelety, ale také se nakládají.", "section_level": 2}, {"title": "Farmaceutický průmysl.", "content": "Lupulin z chmelových žlázek zavedl jako sedativum v roce 1813 pařížský lékárník Planche. Sušené pestíkové šištice se používají jako droga Strobili lupuli a chmelové žlázky jako Glanduale lupuli (\"chmelová moučka\"). V homeopatii se používá esence z čerstvých žlázek jako diuretikum, antiafrodiziakum nebo narkotikum. Menší množství se využívá při výrobě kosmetických přípravků.", "section_level": 2}, {"title": "Lidové léčitelství.", "content": "V lidovém léčitelství se také využívá jako sedativum a také povzbuzuje chuť k jídlu. Sbírají se mladé výhonky, které zatím neprorostly na světlo a obsahují hodně vitamínů skupiny B i minerálních látek. Čaj z chmelových žlázek pomáhá proti nespavosti, působí močopudně a užívá se při křečích svalů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chmel otáčivý (\"Humulus lupulus\") je vytrvalá dvoudomá pravotočivá liána z čeledi konopovitých. Latinský název vznikl jako zdrobnělina z latinských slov humus = zem (bez opory se plazí po zemi) a lupus = vlk (škodí rostlinám)", "tgt_summary": "Humulus lupulus (common hop or hops) is a species of flowering plant in the hemp family (Cannabaceae), native to Europe, western Asia and North America. It is a dioecious, perennial, herbaceous climbing plant which sends up new shoots in early spring and dies back to a cold-hardy rhizome in autumn. ", "id": 1998354} {"src_title": "Franz Marc", "tgt_title": "Franz Marc", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1880 do rodiny malíře a profesora Wilhelma Marca. Jeho matka Sofie byla z přísně kalvínské rodiny, otec byl katolík. Pod vlivem pastora Otto Schliera se přiklonil ke kalvinismu a plánoval dráhu duchovního. V roce 1898 se rozhodl studovat filologii a stát se pedagogem na střední škole. Domníval se, že mu k výkonu kněžského povolání chybějí předpoklady. Roku 1899 se proto zapsal na mnichovskou univerzitu. Vzápětí ale nastoupil roční vojenskou službu, během které se rozhodl, že se stane malířem. V roce 1900 zahájil studium na Akademii výtvarného umění v Mnichově. Během studií hodně cestoval. Roku 1901 navštívil spolu s bratrem Paulem, který studoval byzantologii, Itálii. V květnu roku 1903 odjel do Francie, kde pobýval v Paříži, odkud se následně přesunul do Bretaně. Ve Francii se seznámil s francouzským impresionismem, ale také s díly Courbeta a Delacroixe. Nakoupil tehdy několik japonských dřevořezů, které se staly základem jeho rozsáhlé sbírky. Během této cesty se rozhodl studia na akademii ukončit. V roce 1904 si v Mnichově zařídil svůj první ateliér. Navázal milostný poměr s o devět let starší malířkou a spisovatelkou Anettou von Eckhardt, která mu díky svým známostem zprostředkovala zakázky v oblasti grafiky. Anetta však byla vdaná a na konci příštího roku se s Marcem rozešla. V roce 1905 poznal Marc tři osobnosti, které významně ovlivnily jeho život. Francouzský malíř Jean Bloé Niestlé ho přivedl na myšlenku učinit tématem svých obrazů zvířata. Malířky Marie Schnürová a Marie Francková se obě postupně staly jeho manželkami. První z nich pouze krátce, v letech 1907-1908, druhá od roku 1911 do konce jeho života, ačkoliv s ní žil již od rozchodu se Schnürovou. V dubnu 1906 odjel s bratrem do Řecka, kde navštívili poloostrov Athos. Zbytek roku prožil v letovisku Kochel am See v podhůří bavorských Alp, kde jeho sestra vlastnila penzion a kam zajížděl často malovat i v dalších letech. Roku 1907 opět navštívil Paříž, kde obdivoval Gauguinovy a van Goghovy obrazy. Léto 1908 prožil s Marií Franckovou v Lenggries, dalším německém podhorském městečku. Oba zde malovali. V létě roku 1909 pobýval spolu s Marií v Sindelsdorfu. V prosinci pomáhal s instalací van Goghových obrazů na výstavě v Mnichově. Leden 1910 přinesl setkání s budoucím celoživotním přítelem, malířem Augustem Mackem, který ho navštívil v jeho mnichovském ateliéru. Macke pak upozornil na Marcka podnikatele a kulturního mecenáše Bernharda Koehlera, který v únoru navštívil první Marcovu samostatnou výstavu v Mnichově v galerii Brackel. Koehler pak s Marcem uzavřel smlouvu, podle níž mu vyplácel měsíčně 200 marek a za to měl právo na polovinu jeho obrazů.", "section_level": 1}, {"title": "Styl a dílo.", "content": "Marc se proslavil hlavně malbami zvířat, zejména srnců a koní. Toto téma ho zaujalo přibližně od roku 1905, po setkání s malířem Niestlém. Před válkou si pořídil dva srnce a choval je ve svém venkovském sídle v Riedu. Při zobrazování zvířat Marcovi nešlo o jejich zoologické zobrazení. Malíř se v obrazech snažil o empatii vůči duši každého jednotlivého zvířete, usiloval o vystižení jeho duchovní podstaty. Nechtěl zobrazit svět zvířat tak, jak ho vidí lidé, nýbrž zevnitř, z hlediska zobrazovaného objektu. Jasné barvy a zdánlivá jednoduchost Marcových obrazů vyjadřují emoce a harmonii přírody. Podle Marca příroda a zvířata jsou harmoničtější a blíže spjaty s vesmírem než lidská společnost. Určitou hudebností svých obrazů se také Marc blíží orfismu Roberta Delaunaye. Marcova tvorba je rovněž ovlivněna mnoha dalšími směry (expresionismem, symbolismem, kubismem, futurismem, impresionismem), které byly v jeho době aktuální. V obrazech z roku 1913 a mladších je patrné jeho směřování k abstrakci, ovlivněné Vasilijem Kandinským. Marc ale nebyl pouze malíř, zabýval se i grafikou. Dochovaly se jeho dřevoryty a litografie. Sám Marc prý mnoho svých obrazů, se kterými nebyl spokojen, zničil. Po jeho smrti v tom pokračovali nacisté. Marcovo jméno se objevuje na listině \"zvrhlého umění\" (entartete Kunst). Jeho obrazy jsou zabavovány a některé z nich následně i zničeny. K některým ztrátám došlo i na konci války v roce 1945.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Marc, celým jménem Franz Moritz Wilhelm Marc (* 8. února 1880 v Mnichově – 4. března 1916 v bitvě u Verdunu) byl německý malíř. Jednalo se o jednoho z nejvýznamnějších představitelů expresionismu v Německu a o spoluzakladatele umělecké skupiny Der Blaue Reiter. S touto uměleckou skupinou vydal v květnu 1912 stejnojmenný almanach.", "tgt_summary": "Franz Moritz Wilhelm Marc (February 8, 1880 – March 4, 1916) was a German painter and printmaker, one of the key figures of German Expressionism. He was a founding member of \"Der Blaue Reiter\" (The Blue Rider), a journal whose name later became synonymous with the circle of artists collaborating in it.", "id": 692384} {"src_title": "Rozvaha", "tgt_title": "Balance sheet", "src_document": [{"title": "Druhy rozvahy.", "content": "Účetní jednotky sestavují rozvahu k různým okamžikům. Podle toho se rozlišuje: Počáteční a konečná rozvaha jsou rozvahy řádné, neboť se sestavují pravidelně. Je logické požadovat, aby počáteční rozvaha následujícího roku byla shodná s konečnou rozvahou roku předcházejícího, neboť se sestavují k témuž okamžiku. Tato zásada vyjadřuje požadavek bilanční kontinuity. V některých případech (např. při změně účetních předpisů vyžadujících jinou strukturu položek či jinou hloubku jejich členění) může být kontinuita narušena, avšak základní bilanční rovnice musí být zachována, tj.: Suma AKTIV = Suma PASIV", "section_level": 1}, {"title": "Definice stavebních prvků rozvahy.", "content": "Aby rozvaha věrně informovala uživatele účetních informací o finančně-majetkové struktuře dané entity, o její schopnosti splácet dluhy, obecně o jejím finančním zdraví, je nutné přesněji vymezit prvky rozvahy. Ty jsou definovány v mezinárodních standardech účetního výkaznictví (IFRS) jako aktiva, závazky a vlastní kapitál. Aktiva mohou nabývat různé podoby - mohou to být hmotné i nehmotné statky, které entita užívá při výkonu své činnosti. Jejich základní charakteristikou je jejich schopnost přinášet entitě užitek. Závazky představují nároky věřitelů, neboť představují zdroje financování, které bude muset entita svým věřitelům vrátit v době jejich splatnosti. Jsou to v současnosti existující povinnosti entity, které v budoucnu povedou (při jejich úhradě) ke snížení ekonomického prospěchu (k odtoku peněžních prostředků nebo jiných aktiv. Vlastní kapitál představuje nároky vlastníků. Platí: Suma AKTIV = Suma ZÁVAZKŮ + Suma VLASTNÍHO KAPITÁLU", "section_level": 1}, {"title": "Definice aktiv.", "content": "Aktiva jsou ekonomické zdroje, které jsou výsledkem minulých událostí a u nichž se očekává, že entitě přinesou budoucí ekonomický prospěch, budoucí užitek (očekávají se „přítoky“ do entity). Budoucí ekonomický prospěch ztělesněný v aktivech se chápe jako přímý či nepřímý potenciální příspěvek ke zvýšení peněžních prostředků nebo jejich ekvivalentů. Budoucí ekonomický prospěch uložený v aktivech se může projevit různými způsoby. Nejčastěji bývá aktivum užito (samostatně nebo v kombinaci s jinými aktivy) při výrobě výrobků či poskytování služeb určených k prodeji, použito k úhradě závazku, může být prodáno apod.", "section_level": 2}, {"title": "Definice závazků.", "content": "Závazky jsou současné (v přítomnosti existující) povinnosti, které pocházejí z minulých událostí a u kterých se očekává, že jejich vyrovnání vyústí do snížení prostředků, jež povede ke snížení ekonomického prospěchu (očekávají se \"odtoky\" z entity). Úhrada přítomných závazků znamená pro entitu obvykle nutnost vzdát se části prostředků, v nichž je obsažen ekonomický prospěch. Uspokojení závazku může probíhat různými způsoby, např. úhradou peněžními prostředky či jiným aktivem, poskytnutím (proti)služby aj.", "section_level": 2}, {"title": "Definice vlastního kapitálu.", "content": "Tento prvek rozvahy není definován. Vymezuje se jako reziduální (zbytková) část vyplývající z rozdílu mezi aktivy a závazky. To ale neznamená, že se v rozvaze uvádí jedinou položkou. Členění vlastního kapitálu obvykle vyjadřuje jednak způsoby jeho vzniku, jednak právní a jiná omezení, která musí entita ctít při rozhodování o jeho rozdělování. Členění vlastního kapitálu odráží povahu a zaměření činnosti dané entity, je proto velmi různorodé. V podnikatelských entitách je vlastní kapitál v zásadě tvořen jednak souhrnem vkladů vlastníků do dané entity a jednak ziskem, kterého daná entita svojí činností dosáhla. Může být ale tvořen i jinými způsoby (např darem, kapitalizací závazku apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Rozpoznávání aktiv a závazků.", "content": "Definice aktiv a závazků uvádí pouze jejich podstatné rysy, nespecifikují však další kritéria, která musí být navíc splněna jako podmínka jejich vykázání v rozvaze. Koncepční rámec IFRS proto obsahuje stať o procesu rozpoznávání. Jím se ověřuje (testuje), zda položka vyhovující některé z definic splňuje další kritéria. Taková (vyhovující) položka je verbálně popsána, vyjádřena v peněžní částce, vykázána (podle své povahy) v rozvaze a zahrnuta do jejího součtu. Zmíněná další kritéria jsou dvě a jsou formulována jako koncept pravděpodobnosti a spolehlivosti ocenění: \"Koncept pravděpodobnosti\" se používá s ohledem na stupeň nejistoty, s níž budoucí ekonomický užitek spojený s danou položkou do entity přijde nebo z ní odejde. Odhad stupně nejistoty se provádí na základě informací dostupných v době, kdy se finanční výkazy sestavují. \"Oceňování\" je proces spojený s určením peněžní částky, jež byla položce v procesu jejího rozpoznávání přiřazena a v níž bude položka vykázána v rozvaze. V některých případech musí být ocenění odhadnuto. Používání přiměřených odhadů je podstatnou součástí přípravy finančních výkazů a nechápe se jako ohrožení spolehlivosti, pokud jsou odhady provedeny profesionálně a nezaujatě. Na základě definic a kritérií rozpoznávání aktiv a závazků je možno shrnout jejich základní znaky. \"Základní znaky aktiva:\" \"Základní znaky závazku:\"", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace prvků rozvahy.", "content": "Rozvaha \"portrétuje\" finanční důsledky transakcí, jak se jeví k určitému časovému okamžiku, a to tak, že je seskupuje do prvků (širokých tříd) podle jejich ekonomických charakteristik. Tyto prvky jsou v rozvaze hlouběji tříděny (subklasifikovány) do nižších tříd (položek), např. podle jejich povahy nebo podle jejich funkce v činnosti účetní jednotky, vždy se záměrem poskytnout informace pro rozhodování. Při sestavování rozvahy pak probíhá proces sumarizace jednotlivých položek podle jejich společných vlastností tak,aby bylo vyhověno přijatým třídícím hlediskům. Z mezinárodního hlediska jak struktura aktiv a pasiv v rozvaze, tak i samotný formát rozvahy nemají universální podobu a mnohdy nemají ani neměnný, předem striktně definovaný obsah. V různých zemích se lze tudíž setkat s různými variantami, a to i v případě, že byla rozvaha sestavena ve shodě s IFRS. Přes značnou nejednotnost lze odvodit základní znaky, které formují rozvahu téměř vždy. U aktiv a závazků je to jejich rozlišení na dlouhodobé a krátkodobé, u pasiv jejich třídění na vlastní zdroje (vlastní kapitál) a cizí zdroje (závazky).", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace aktiv.", "content": "Obecně je možno aktiva klasifikovat různě. Ve finančním řízení se lze setkat s jejich členěním na reálná a finanční: pod reálnými aktivy se rozumí např. nemovitosti, pozemky, stroje, ale také patenty nebo obchodní značky; finanční aktiva naproti tomu zahrnují peněžní prostředky, dluhopisy nebo akcie. V oblasti investování se aktivum chápe jako investiční nástroj držený za účelem výnosu. V účetnictví vyjadřuje aktivum jakýkoli hmotný či nehmotný majetek entity (finance, ale i reálný majetek). Aktiva představují všechno, co účetní jednotka vlastní a co jí v budoucnu přinese ekonomický prospěch. Třídění aktiv v rozvaze by mělo dát odpověď na otázku, jaké prostředky má entita pro svoji činnost k dispozici, po jak dlouhou dobu by měly přinášet užitek, případně, s jakými omezeními či riziky je jejich držba spojena. Z tohoto pohledu se člení aktiva na dlouhodobá a krátkodobá. Dlouhodobá aktiva jsou pořízena se záměrem jejich dlouhodobé držby. Jejich znakem je, že je entita užívá přímo ve své činnosti a že přinášejí užitek postupně, v průběhu více (či mnoha) účetních období. Mohou mít hmotnou podobu (např. pozemky, stavby, stroje, dopravní prostředky apod.) i nehmotnou povahu (např. software, autorská či jiná práva, patenty, receptury aj.). Další skupinou jsou tzv. dlouhodobé investice, což jsou aktiva, jejichž držba přináší užitek v podobě dividend, nájemného, úroků apod., popř. tím, že roste jejich hodnota v čase. Krátkodobá aktiva jsou definována ve vztahu \"k časovému intervalu\" - v účetnictví 1 rok (např. krátkodobé pohledávky, krátkodobé cenné papíry) nebo \"k délce trvání provozního cyklu\" (např. zásoby)\".\" Od aktiv, která jsou v rozvaze vykázána jako krátkodobá, se očekává, že se (přímo či zprostředkovaně) přemění na peníze v průběhu následujícího účetního období. V některých rozvahách (např. v ČR) se lze s krátkodobými aktivy setkat pod označením „oběžná aktiva“. V rozvaze jsou jednotlivé skupiny aktiv řazeny obvykle podle likvidnosti (neplést se související likviditou) od nejméně likvidních po nejlikvidnější (praxe ČR). V některých zemích je však tradičně používáno obrácené pořadí. Součástí aktiv jsou i položky upravující jejich hodnotu (v ČR \"oprávky\" a \"opravné položky\"). Ty, pokud se zobrazují, se uvádějí buď jako korekce ocenění daného aktiva ve zvláštním sloupci nebo jako zvláštní položka uvedená pod daným aktivem.", "section_level": 2}, {"title": "Klasifikace pasiv.", "content": "Pasiva představují zdroje, kterými jsou financována aktiva podniku.Tradičně se pasivum definuje jako zdroj krytí majetku, neboť informuje o tom, odkud (z jakých \"zdrojů\") byl majetek podniku pořízen. Jde o závazky vůči věřitelům (včetně závazků z obchodního styku), vklady vlastníků do společnosti, zisky (ztráty) minulých let a výsledek hospodaření běžného roku. Jak patrno, dávají pasiva odpověď na otázku, zda a v jaké výši jsou aktiva dané entity financována vlastními či cizími zdroji, a dále, kdy bude třeba cizí zdroje věřitelům uhradit. Pro rozeznání těchto dvou zdrojů je rozhodující, zda je bude muset entita v budoucnu vrátit (splatit, uhradit). Pokud bude muset být finanční zdroj uhrazen, jedná se o závazek, v opačném případě jde o vlastní kapitál. Cizí zdroje (závazky) jsou vykazovány primárně podle toho, na jak dlouho jsou entitě k dispozici. Rozhodujícím kritériem je tudíž doba jejich splatnosti. Obdobně jako v případě aktiv jsou proto tříděny na dlouhodobé (se splatností delší než 1 rok) a krátkodobé (splatné do 1 roku), tj. ve vztahu k časovému intervalu. Alternativně se lze setkat (jako u aktiv) s klasifikací založenou na jejich vztahu k provoznímu cyklu: závazky hrazené v průběhu jednoho provozního cyklu (např. vůči zaměstnancům, dodavatelům apod.) jsou klasifikovány jako krátkodobé. Vlastní zdroje (vlastní kapitál) mohou mít původ jednak \"externí,\" jednak \"interní\". Jejich identifikace závisí na typu entity (zda je to společnost vytvořená za účelem dosahování zisku či nějaká jiná, např. veřejně prospěšná, nezisková apod.) a na zaměření její činnosti. Příkladem může být soukromý podnik: externí vlastní zdroje pocházejí zejména z vkladů vlastníků (pokud to požaduje platná legislativa dané země), v menší míře z případných darů. Interní vlastní zdroj si podnik vytváří tím, že dosahuje zisku. O dosaženou ztrátu se tento zdroj snižuje.", "section_level": 2}, {"title": "Formáty rozvahy, řazení aktiv a pasiv.", "content": "Aktiva a pasiva se v rozvaze uvádějí buď vodorovně ve dvou sloupcích (tzv. T-forma neboli horizontální forma), kdy jsou aktiva uvedena na levé straně a pasiva na pravé, nebo svisle (vertikální forma). Horizontální forma rozvahy uvádí na levé straně aktiva, na pravé straně vlastní kapitál a pod ním závazky. Bilanční rovnice má pak tuto podobu: \"Aktiva = Vlastní kapitál + Závazky.\" Ve vertikální formě rozvahy jsou položky uvedeny pod sebou, nejdříve aktiva a pod nimi pasiva v členění na vlastní a cizí zdroje. Neobvyklá není ani forma, kdy se v rámci pasiv uvádí nejdříve cizí zdroje a poté vlastní kapitál.", "section_level": 2}, {"title": "Ilustrace rozvahy.", "content": "Protože struktura a názvy položek rozvahy závisí na typu entity, druhu její činnosti a dále na zemi, ve které působí, z celé široké škály je pro ilustraci vybrána rozvaha podnikatelských subjektů, a to ve dvou variantách: jednak podle požadavků IFRS, jednak podle účetních předpisů ČR.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvaha podle požadavků IFRS.", "content": "Požadavky na finanční výkazy (a tudíž i na rozvahu) \"určené k všeobecnému účelu\" jsou zakotveny ve standardu \"IAS 1 - Sestavování a zveřejňování účetní závěrky.\" Cílem je předepsat obecnou základnu pro sestavování a předkládání účetních výkazů (v ČR \"účetní závěrka\") a zajistit jejich srovnatelnost jak s minulým obdobím, tak s výkazy jiných entit. Finanční výkazy určené k všeobecnému účelu jsou definovány jako výkazy, které mají uspokojit informační potřeby těch uživatelů, kteří nejsou v pozici, jež by jim umožnila vyžadovat finanční zprávy vyhovující jejich partikulárním požadavkům. Pokud jde o rozvahu, IAS 1 určuje, jaké komponenty musí rozvaha minimálně obsahovat, jak má být strukturována a na jakých konceptech má být sestavena. Připomíná se zde předpoklad trvání entity, akruální báze účetnictví, rozlišení komponent na krátkodobé a dlouhodobé a řada kvalitativních charakteristik. Pro rozvahu zavádí IAS 1 od r. 2007 název výkaz o finanční situaci (Statement of Financial Position), který nahrazuje dřívější název \"rozvaha\" (Balance Sheet). Entita ale nový názvem nemusí akceptovat. IAS 1 neurčuje ani závazný formát rozvahy. Umožňuje entitě, aby prezentovala aktiva a závazky v pořadí krátkodobé a poté dlouhodobé či naopak. Na straně pasiv nechává na vůli entity, zda bude uvádět nejdříve vlastní kapitál a poté závazky či naopak. Akceptuje dokonce i přístup Velké Británie, kde se klade důraz na dlouhodobý finanční kapitál; rozvaha pak nabývá podoby: \"Dlouhodobá/fixní aktiva + Krátkodobá aktiva -- Krátkodobé závazky = Dlouhodobé závazky + Vlastní kapitál\" IAS 1 požaduje, aby informace zveřejňované ve \"výkazu o finanční situaci\" obsahovaly minimálně následující položky: Standard IAS 1 nepředepisuje pořadí ani formát, ve kterém se mají položky vykazovat. Účetní jednotka zveřejní ve výkazu o finanční situaci další řádky, záhlaví a mezisoučty, pokud je takové zveřejnění relevantní pro pochopení její finanční situace. Případná prezentace dalších položek závisí na funkci aktiv v rámci dané účetní jednotky, na jejich povaze a likviditě a rovněž na povaze a načasování závazků.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvaha podnikatelských subjektů ČR.", "content": "Obsah, rozsah a formu rozvahy určují závazně české účetní předpisy. Níže je uvedeno jen základní schéma rozvahy. Jednotlivé položky se dále člení do podrobnějších skupin a podskupin. AKTIVA \"A. POHLEDÁVKY ZA UPSANÝ ZÁKLADNÍ KAPITÁL\" \"B. DLOUHODOBÝ MAJETEK\" \"C. OBĚŽNÁ AKTIVA\" \"D. ČASOVÉ ROZLIŠENÍ AKTIV\" PASIVA \"A. VLASTNÍ KAPITÁL\" \"B.+ C. CIZÍ ZDROJE\" B. REZERVY C. Z\"Á\"VAZKY \"D. ČASOVÉ ROZLIŠENÍ PASIV\" Po sestavení \"rozvahy/výkazu o finanční situaci\" (a dalších účetních výkazů) následuje finanční analýza, jejímž cílem je získat hlubší pohled na současnou a v budoucnu očekávatelnou finanční situaci účetní jednotky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Rozvaha (zastarale \"bilance\") je jedním ze základních výkazů účetní závěrky. Tento finanční výkaz podává přehled o majetku podniku (\"aktivech\") a zdrojích jeho krytí (\"pasivech\") v peněžním vyjádření k určitému datu (\"rozvahovému dni\") a umožňuje tak posoudit finanční postavení podniku. Rozvaha se proto také někdy nazývá výkazem o finanční pozici. ", "tgt_summary": "In financial accounting, a balance sheet or statement of financial position or statement of financial condition is a summary of the financial balances of an individual or organization, whether it be a sole proprietorship, a business partnership, a corporation, private limited company or other organization such as Government or not-for-profit entity. Assets, liabilities and ownership equity are listed as of a specific date, such as the end of its financial year. A balance sheet is often described as a \"snapshot of a company's financial condition\". Of the four basic financial statements, the balance sheet is the only statement which applies to a single point in time of a business' calendar year. ", "id": 386089} {"src_title": "Přeslička", "tgt_title": "Equisetum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Přesličky jsou vytrvalé, drobné nebo rozměrné byliny s podzemním oddenkem. Největším druhem je jihoamerická přeslička \"Equisetum giganteum\", dorůstající výšky až 5 metrů (výjimečně až 8 metrů) a tloušťky stonku až 2 cm. Rovněž druh \"Equisetum myriochaetum\" dorůstá až 4 metrů. Z evropských druhů dosahuje největší výšky (okolo 2 metrů) přeslička největší. Oddenek přesliček je větvený a plazivý nebo řidčeji přímý či vystoupavý, článkovaný. Pravé kořeny chybějí, z odddenku v vyrůstají v uzlinách rhizoidy. Nadzemní lodyha je vytrvalá nebo jednoletá, vzpřímená, větvená nebo nevětvená, s okrouhlým průřezem. Některé druhy mají odlišné sterilní a fertilní lodyhy. Lodyha je ve středové části dutá, na povrchu pokožky často s drsnými křemičitými tělísky. Mezi nody bývá rýhovaná, pod rýhami i žebry se nacházejí vedlejší kanálky. Pokud je větvená, vyrůstají větve v přeslenech z uzlin a mají podobnou strukturu jako lodyha. Listy jsou velmi redukované, šupinovité, uspořádané v přeslenu. Ve spodní části jsou srostlé v pochvu obklopující bázi uzliny, zatímco v horní části jsou volné a tvoří zuby. Výtrusy se tvoří ve sporangiích, nacházejících se ve výtrusném klasu. U některých druhů se klas formuje na konci zelené lodyhy (přeslička bahenní, přeslička poříční, druhy podrodu \"Hippochaete\"), u jiných nejprve vyrůstá nezelená fertilní lodyha s výtrusným klasem, která se později zazelená (přeslička lesní, přeslička luční). U dimorfních druhů (přeslička rolní, přeslička největší) jsou fertilní lodyhy samostatné, po celou dobu nezelené a po vyprášení výtrusů odumírají.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "V životním cyklu přesliček převládá fáze diploidního sporofytu nad fází haploidního gametofytu. Vlastní rostlina přesličky představuje sporofyt, zatímco gametofyt se objevuje v podobě drobné, lupenité stélky na povrchu vlhké půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze gametofytu.", "content": "Spory přesliček jsou kulovité, zelené a na povrchu mají 4 až 6 páskovitých vychlípenin, zvaných haptery. Ty jsou pevně obtočené okolo spory, za zralosti a sucha se napřimují a pomáhají spoře dostat se ze sporangia. Spory se hapterami zachycují a vytvářejí shluky, což napomáhá oplození. Samčí a samičí spory mají podobný tvar i velikost (isosporie), jsou však funkčně odlišné (jednopohlavné). Z klíčící spory vyrůstá lupenitý prokel (gametofyt), který je u přesliček zelený a roste na povrchu půdy. Jeho velikost je zpravidla od několika milimetrů do jednoho centimetru, u tropických zástupců však může dosáhnout až 3,5 cm v průměru. Samčí prokly bývají menší než samičí. Na samčích proklech vyrůstají antheridia (pelatky), na samičích archegonia (zárodečníky). Z antheridií se uvolňují obrvené (polyciliátní), pohyblivé spermatozoidy, které oplodňují vajíčko v archegoniu. Podmínkou úspěšného oplodnění je dostatečná vlhkost prostředí. Oplodněním vajíčka vzniká zygota, z níž vyrůstá mladá rostlina přesličky, představující sporofyt.", "section_level": 2}, {"title": "Fáze sporofytu.", "content": "Na konci zelené lodyhy nebo v případě dimorfních přesliček na konci nezelené fertilní lodyhy se formuje nezelený výtrusný klas (\"strobilus\"). Ten se skládá z patrovitě uspořádaných přeslenů, složených ze stopkatých, štítovitých útvarů, známých jako sporangiofory. Sporangiofor má deštníkovitý tvar a visí na něm asi 5 až 10 sporangií, připojených ke spodní straně vrcholového štítku sporangioforu. Zprvu jsou sporangia k sobě těsně přilehlá a klas je kompaktní, za zralosti se rozvolňuje, sporangia pukají na vnitřní straně podélným švem a uvolňují haploidní spory, kterými začíná opět fáze gametofytu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod přeslička zahrnuje v současném, širším pojetí 18 druhů. Vyskytuje se kosmopolitně téměř po celém světě s výjimkou Austrálie, Nového Zélandu a Antarktidy. Není zastoupen také v některých oblastech vlhkých tropů, jako je Amazonie nebo rovníková Afrika v okolí Guinejského zálivu. V České republice se vyskytuje 9 druhů přesliček a 3 kříženci. Mezi nejběžnější patří přeslička rolní, přeslička lesní a přeslička bahenní. V rámci Evropy se mimo druhů zastoupených i v ČR vyskytuje ještě přeslička skřípinovitá (\"Equisetum scirpoides\"), obývající sever a severovýchod kontinentu. Řada evropských druhů (přeslička bahenní, luční, rolní, poříční, lesní, různobarvá, zimní) má obrovský obtočnový areál, zahrnující také většinu temperátní Asie a severní polovinu Severní Ameriky, v některých případech i Grónsko. Neobvyklý areál má přeslička větevnatá, rozšířená mimo Eurasie také v tropické a jižní Africe, Madagaskaru, tropické Asii a Tichomoří. Je to jediný druh přesličky, vyskytující se v subsaharské Africe a Tichomoří (zde subsp. \"debile\"). Přeslička největší má dva poddruhy, nominátní poddruh se vyskytuje v Evropě, severní Africe a jihozápadní Asii, přeslička největší Braunova (\"E. telmateia\" subsp. \"braunii\") roste ve východní Asii a Severní Americe. V Severní Americe se mimo již zmíněných druhů s obtočnovým areálem vyskytuje ještě \"Equisetum laevigatum\" (Kanada až Mexiko) a někteří kříženci. Ve Střední a Jižní Americe rostou 4 druhy: \"Equisetum giganteum\", \"Equisetum bogotense\" a \"Equisetum myriochaetum\", z toho první dva zasahují až do Chile a Argentiny, a americký poddruh přesličky zimní \"E. hyemale\" subsp. \"affine\".", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Přesličky jsou živnými rostlinami housenek některých druhů můr, jako je např. šedavka luční (\"Hydraecia micacea\") nebo dřevobarvec luční (\"Xylena vetusta\"). Na oddencích přeslečky rolní se formují zásobní hlízky, které jsou v přírodě občas vyrývány prasaty.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Rostliny podobné dnešním přesličkám jsou známy již z karbonu a jsou řazeny do rodu \"Equisetites\". Tyto rostliny byly současníky obřích stromovitých zástupců třídy přesličky, jako jsou např. kalamity. Rozvoje pak dosáhly v raných druhohorách a později. K samotnému rodu \"Equisetum\" jsou zpravidla přiřazovány až rostliny z období třetihor, kdy již tvoří tento rod většinu fosilních přesliček a jeho zástupci jsou v každém ohledu velmi podobní dnešním přesličkám. V roce 2018 byla uveřejněna fylogenetická studie, dokládající, že druh \"Equisetum bogotense\" se odštěpil od vývojového stromu ostatních žijících přesliček již v období mezozoika a jedná se tedy o vývojově izolovaný druh, který je blíže příbuzný s některými vymřelými přesličkami než se žijícími zástupci rodu. O jeho izolovanosti svědčí i fakt, že se nekříží se žádnou z ostatních žijících přesliček.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Přeslička bahenní obsahuje toxický alkaloid palustrin a je jedovatá. Byly zaznamenány otravy zvířat (zejména dobytka, řidčeji i ovcí) po požití většího množství této rostliny. Přesličky mohou být nebezpečné zejména pro koně, neboť obsahují enzym thiaminázu, který způsobuje nedostatek vitamínu B1 (thiaminu). Zvláště riziková je v tomto směru přeslička zimní a přeslička větevnatá. Přežvýkavci jsou vůči tomuto působení rezistentní, neboť se u nich thiamin vytváří v bachoru.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Equisetum\" je jediným recentním rodem třídy přesličky. V současné taxonomii je tento rod pojímán široce, zatímco v minulosti byl při úzkém pojetí rodů někdy rozdělován na dva rody, \"Equisetum\" (přeslička) a \"Hippochaete\" (cídivka). Toto pojetí bylo použito např. v díle Květena ČR, zatímco v později vydaném Klíči ke květeně České republiky a checklistech české flóry je již uváděn jen rod \"Equisetum\". Oba bývalé rody jsou dále vedeny na úrovni podrodů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Přesličky jsou využívány v Evropě, Asii i Americe jako léčivé rostliny. V České republice se jako léčivka sbírá přeslička rolní. Nať se využívá jako součást diuretických čajů, má močopudné a svíravé účinky a staví krvácení. Zevně se používá na špatně se hojící rány, vředy ap. Působí také antibakteriálně, antiviroticky, antimykoticky a antisepticky. Vzhledem k obsahu thiaminázy se nedoporučuje její používání v těhotenství, při ledvinových a srdečních onemocněních a po dobu delší než 7 dní. Rostlina má význam také v homeopatii. Přeslička rolní poskytuje červené barvivo. Jako hlavní barvící složky obsahuje kampferol, equisetrin a apigenin. Používá se také tradičně jako abrazivum při čištění nádobí a leštění dřeva, mosazi a slonoviny. Podle některých zdrojů lze škrobnaté hlízy a mladé výhony přesličky poříční použít po úpravě jako potravinu. Pro vysoký obsah křemičitých krystalů se používaly sušené nebo čerstvé přesličky na čištění nádobí nebo byly používány truhláři na jemné broušení dřeva nebo kovu, kdy se přesličky usušily a svázaly do svazku. Svazek se z jedné strany seřízl a dřevo se brousilo vzniklou čelní stranou svazku. Toto použití dodnes přetrvává u některých hudebníků, kteří přesličkou leští dechové nástroje (např. hoboj, klarinet). Severoameričtí indiáni, například Lakotové, si vkládali do mokasínů sušené přesličky, aby tím zabránili pocení nohou, jejich zápachu a plísňovým chorobám.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled druhů a členění rodu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika podrodů.", "content": "Subg. \"Equisetum\" Subg. \"Hippochaete\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Přeslička (\"Equisetum\") je rod kapraďorostů z třídy přesličky. Jsou to vytrvalé byliny s podzemními oddenky a přímými, nevětvenými nebo přeslenitě větvenými lodyhami. Přesličky se množí sporami, které vznikají ve sporangiích ve výtrusném klasu. Ze spory vyrůstá haploidní, jednopohlavný prokel, na němž se tvoří pohlavní buňky. Po oplození vyrůstá ze zygoty vlastní přeslička, představující sporofyt, a cyklus se opakuje. Rod zahrnuje 18 druhů a je rozšířen téměř po celém světě. V České republice roste 9 druhů, z nichž nejběžnější je přeslička rolní, přeslička lesní a přeslička poříční. V minulosti byly některé druhy oddělovány do samostatného rodu \"Hippochaete\" (cídivka). ", "tgt_summary": "Equisetum (; horsetail, snake grass, puzzlegrass) is the only living genus in Equisetaceae, a family of vascular plants that reproduce by spores rather than seeds. ", "id": 227296} {"src_title": "Slovo", "tgt_title": "Word", "src_document": [{"title": "Jazykovědný význam.", "content": "Slovo bývá považováno za základní jednotku lexikální jazykové roviny jako ustálená jednotka jazyka, která je tvořena řadou fonémů ve větě přemístitelnou (výjimečně fonémem jediným) a nese lexikální a/nebo gramatický (případně též pragmatický význam). Tento termín ovšem není lehce vymezitelný. Dosud v jazykovědě nebyla vytvořena uspokojivá definice, která by na jedné straně odpovídala všem slovům a na druhé straně nemohla být vztažena na jiné jednotky jazyka. Příčinou je velká formální, významová i funkční různorodost slov. Slovo je jazykovým znakem. Jeho forma je vzhledem k pojmenovávané realitě arbitrární (libovolná). Mezi formou slova a obsahem lidského vědomí, k němuž se vztahuje (tj. potažmo mezi formou a pojmenovávanou skutečností), neexistuje ve většině případů žádná přímá souvislost. Vztah mezi posloupností hlásek je však založen na konvenci, pro uživatele jednotlivého jazyka je závazný, jinak by si navzájem nemohli rozumět. Slova, u nichž lze na základě jejich vnitrojazykové motivovanosti usuzovat na lexikální význam, bývají označována jako \"popisná\" (\"pomeranč – pomerančový – pomerančovník\"). Proti nim stojí tzv. slova \"značková\", jejichž forma je vzhledem k ostatním jednotkám – alespoň ze synchronního pohledu – nemotivovaná (\"voda, dům\").", "section_level": 1}, {"title": "Informační obsah.", "content": "Slovo je nositelem informace s určitým obsahem, vnímané ve formě zvuku (mluvený projev), vizuálně v případě písma (též tisku) i hmatově (tzv. Braillovo písmo) a to ve významu věcném neboli lexikálním, uváděném ve slovníku a/nebo mluvnickém (gramatickém) v případě spojení s dalšími slovy. Vzhledem k informačnímu obsahu každého slova lze označit slovo za jednotku informace, významově však může být i paměťovou jednotkou v informačních technologiích programového typu (software), je samo o sobě pojmem s více významy. Slovo je ve větě přemístitelné a umožňuje ve věcném významu pojmenování (označení) jakékoliv skutečnosti (reálné nebo abstraktní) a to buď jednoslovně (např. hory, moudrost) nebo víceslovně, tzv. souslovím (Železné hory, historická zkušenost). Souslovím jsou i odborné názvy, např. pojmenování chemických sloučenin a také slovní spojení v oblasti frazeologie, např. pořekadla, pranostiky, přísloví.", "section_level": 1}, {"title": "Významové druhy.", "content": "Informační obsah slova představuje jeho význam, může být jen jeden nebo jich být i více, vztažených ke stejně znějícímu ustálenému celku hlásek.", "section_level": 1}, {"title": "Hlásková shoda.", "content": "Mnohoznačné slovo v sobě nese významovou spojitost neboli hláskovou shodu, takové slovo zní v mluveném projevu shodně (např. pohled – s více významy: zrakem pohledět, pohlednice, obec Pohled nebo objekt databáze). Rozlišit význam mnohoznačného slova lze v jeho spojení s dalšími slovy ve větě.", "section_level": 2}, {"title": "Užití.", "content": "Slovo nabývá konkrétního významu užitím k pojmenování nějaké jedinečnosti (Brno, Chrudimka, Karel) nebo označení skutečnosti (auto, déšť, krychle), poukázání na něco (ten, tam), vyjádření pocitu nebo napodobení zvuku (brr, bum), výzvě (stůj) a také užitím ve stavbě věty (a, když, protože). Užitím slova označuje člověk svoji přesně vymezenou představu neboli pojem používaný v řeči (mluvený projev) nebo písemně (též tiskem) a také v digitálním záznamu. Užití určitého pojmu je podmíněno existujícím ustáleným spojením, ve smyslu přijatých pravidel a zvyklostí (konvence), nesoucí v sobě určitou informaci, náhodný shluk (množina) hlásek mimo obvyklou posloupnost toto nesplňuje. Pro užití slova v určitém věcném významu jsou důležité výkladové slovníky, také cizích slov a encyklopedie.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní význam.", "content": "V průběhu vývoje lidské kultury se „slovo\" v mnoha oblastech života stalo významným prostředkem prezentace kulturních hodnot, např. prostřednictvím souboru starověkých textů v podobě Bible (tištěná podoba slova) nebo v jeho „živém\" významu pro duchovní směřování života v podobě pastorace. Slovo má velký význam v ideologickém působení při formulování politických názorů a koncepce určitého společenského názoru na rozličné otázky a problémy, obecně také ve filosofii, formulování zásad morálky nebo ustanovení právních předpisů a vytváření zákonných norem práva (kodifikace), pojem „slovo\" je využit i v oblasti tzv. nepsaného práva ve výrazu „platí dané slovo\" (slib). V oblasti jazykovědné se kodifikací spisovné češtiny zabývá Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Přelom ve využití slov v kulturním pojetí nastal v Evropě v polovině 15. století, vynález knihtisku (Johannes Gensfleisch-Gutenberg) umožnil masovou produkci tištěného slova v podobě knih. V roce 1605 začal Johann Carolus (1575–1634), německý tiskař a vydavatel, šířit první tištěné noviny nazvané v němčině „\"Relation aller Fürnemmen und gedenckwürdigen Historien\"\" (česky: Oznámení všech významných a vzpomínkových zpráv) ve Štrasburku. Pravděpodobně vůbec první tištěné noviny na světě dle „Světové asociace novin\" (anglicky: \"World Association of Newspapers\"). V českých zemích šířeno slovo v psané podobě poprvé v psaných tzv. novinách v roce 1495 pod názvem „\"Noviny leta božieho 1495\"\" (tzv. Jindřichohradecké noviny), první česky psané noviny opakovaně vydávané od roku 1719 byly „\"Pražské české noviny\"“ (zakladatel a vydavatel Karel František Rosenmüller), později jejich redaktorem Václav Matěj Kramerius, od července 1789 vydával v Praze „\"Krameriovy císařsko-královské vlastenecké noviny\"\" spojené s formováním českého národního vědomí, významně se podílely na osvětové činnosti, publikovaly naučné přílohy s tématy z oblasti dějepisu, ekonomiky, zeměpisu aj. V roce 1890 vznikla v Praze „Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění\" (1890 - 1918) spojená s osobou architekta, stavitele a filantropa Josefa Hlávky, v letech 1890–1908 její první předseda. V roce 1911 v rámci akademie založena „Kancelář Slovníku jazyka českého\", od roku 1946 pod názvem Ústav pro jazyk český. Vznikem Československa v roce 1918 změna názvu akademie na Českou akademii věd a umění, v letech 1953 - 1992 nejvyšší vědecká instituce s názvem Československá akademie věd. Z hlediska uchovávání psaného (tištěného) slova byl významný rok 1781 založením Národní knihovny (Bibliotheca nationalis) ve smyslu sbírky jazykově české a slovenské literatury v rámci „Veřejné c. k. univerzitní knihovny\", zakladatel sbírky ředitel knihovny Karel Rafael Ungar v Praze (Klementinum), dnes Národní knihovna České republiky. Kulturou řeči – užitím slov se zabývá periodikum „\"Naše řeč\"\", první číslo vyšlo v prosinci roku 1916, od roku 1918 ve vydání České akademie věd a umění (1918–1952), vychází nepřetržitě, dnes vydavatel Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Stoleté výročí časopisu o současné i historické češtině bylo téma konference v lednu roku 2017 v sídle Akademie věd ČR v Praze (pořadatelé: redakce časopisu ve spolupráci s oddělením jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR). Od roku 1935 vychází také recenzovaný vědecký časopis věnovaný otázkám teorie a kultury jazyka pod názvem „Slovo a slovesnost\", založen Pražským lingvistickým kroužkem, přispívatelem v prvním čísle byl i český spisovatel Karel Čapek s článkem „Kdybych byl linguistou\". V roce 1936 byla v bývalém Československu založena „Jazyková poradna Společnosti pro slovanský jazykozpyt a Naší řeči\"\"\", dnes Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Pojem „slovo\" se objevuje i ve spojení v názvu novin \"České slovo\" (1907–1945), pokračovatelem \"Svobodné slovo\" vycházejících v letech 1945–1993 v bývalém Československu. S užitím mluveného i psaného slova je spojen např. „Festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka\" pořádaný v letních měsících v rodišti básníka Fráni Šrámka (1877–1952) ve městě Sobotka (61. ročník v roce 2017).", "section_level": 2}, {"title": "Svoboda slova.", "content": "Mimořádný význam slova prezentuje mezinárodní smlouva přijatá 19. prosince 1966 v sídle Organizace spojených národů v New Yorku pod označením „\"International Covenant on Civil and Political Rights\"\" (česky: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech). Úmluva navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv, slova se týká především článek 19 ve znění: „\"Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.\"\" Obecně je toto lidské právo označováno jako svoboda slova.", "section_level": 2}, {"title": "Dva tisíce slov.", "content": "Význam slova v souvislostech uplatněného lidského práva se projevilo např. ve společenské situaci v roce 1968 v bývalé Československé socialistické republice a následně i v mezinárodním měřítku tehdejšího bloku socialistických států. Slovy formulovaná výzva k široké veřejnosti pod názvem „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem\", známá též pod zkráceným „Dva tisíce slov\" měla širokou odezvu. Autorem byl spisovatel a novinář Ludvík Vaculík, zveřejněna bez uvedení autorství 27. června 1968 v týdeníku vycházejícím v roce 1968 pod názvem \"Literární listy\" (č. 18) a současně v denících \"Mladá fronta\", \"Práce\" (noviny ROH), \"Zemědělské noviny\". Slova v prohlášení vyvolala odezvu u občanské veřejnosti i v širších mezinárodních souvislostech vrcholících 21. srpna 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy na československé území. V souvislosti s tzv. manifestem byly publikovány i další dokumenty, v jejichž názvu se výraz „slovo\" objevuje a jejichž tvůrci byli šiřiteli slova jak v mluvené, tak písemné formě, např. „Jen několik slov\" (\"Literární listy\", zvláštní vydání 19. července 1968, autorství neuvedeno, autorem textu Antonín Jaroslav Liehm, v roce 1946 spoluzakladatel týdeníku \"Kulturní politika\" s básníkem, publicistou a režisérem Emilem Františkem Burianem, využívajícím např. jazykovou a rétorickou literární konstrukci, tzv. metaforu) nebo novinářský článek „Omluva o 992 slovech\" (autor Ludvík Vaculík, \"Literární listy\", č. 20 z 11. července 1968). Ludvík Vaculík (1926–2015) své články, eseje, fejetony, reportáže a úryvky z nepublikované prózy, také zápisy o vyloučení z KSČ, Prohlášení Charty 77 a protokoly z výslechů tvořících historické prameny, shromáždil do uceleného souboru, tvořícího dnes dobové dokumenty a literární projevy ve společenských souvislostech období jeho života, publikoval je v knize \"Tisíce slov\". Uvedením autorského textu v různých publicistických žánrech a v dokumentech dané doby se kniha stala také představením rozmanitého užití slova. Významu slovní výzvy z roku 1968 je věnována např. studie „Dva tisíce slov; Zrod a důsledky nečekaně vlivného provolání\", autor Jakub Končelík.", "section_level": 3}, {"title": "Slovní zásoba.", "content": "Všechna slova tvoří v určité jazykové oblasti slovní zásobu (lexikum), slovo je její jednotkou, též lexikální jednotkou neboli lexém. Slovní zásobou (lexikem) se zabývá lingvistická disciplína nazvaná lexikologie. Zásoba slov je shromážděna v obsahově velkém slovníku synonym - lexikonu nazývaném v jazykovědě tezaurus, též thesaurus. Současná slovní zásoba je značně rozsáhlá. Slovní zásoba uchovávaná v paměti lidského mozku je výsledek procesu socializace člověka přicházejícího na svět v podobě biologického živoucího organismu, tedy i bez znalosti významu slov. Teprve s postupným vývojem v kulturní bytost je člověk schopen ke vnímané skutečnosti přiřazovat určité slovo, obvykle ve významu tzv. mateřské řeči. Pro uchování ustálených celků daného jazyka ve formě slov byly v průběhu let kulturního vývoje lidstva, také s obohacováním jazyka novými pojmy, vytvořeny slovníky různého významu a určení. Obsahem se slovníky mohou lišit podle:", "section_level": 2}, {"title": "Slovník.", "content": "Uchování slov (slovní zásoby) je podmíněno schopností paměťového centra lidského mozku a dalšími činiteli jedince. Významné jsou proto slovníky daného jazyka. Základy budoucích slovníků v českých zemích vznikaly již popularizací češtiny, např. v bohosloveckém kázání Jana Husa (asi 1370–1415), podílejícího se na odstranění zastaralých a také německých slov a zavedení diakritického pravopisu (háčky, čárky nad hláskami). Významné je působení filologa, historika a zakladatele slavistiky v českých zemích Josefa Dobrovského (1753–1829) a Josefa Jungmanna (1763–1847), filologa, překladatele a lexikografa, také dalších osobností jak umělecké, např. Josef Kajetán Tyl (1808–1856), Karel Jaromír Erben (1811–1870), Božena Němcová (1820–1862), Karel Havlíček Borovský (1821–1856), tak populárně odborné literatury František Palacký (1798–1876), Jan Gebauer (1838–1907). V letech 1860–1874 vyšel první český encyklopedický „\"Slovník naučný\",\" autoři František Ladislav Rieger a lexikograf Jakub Malý, spolupracoval i spisovatel Karel Jaromír Erben. Nejrozsáhlejší s názvem „\"Ottův Slovník naučný\"\" vydaný v letech 1888–1909 obsahoval celkem 27 svazků encyklopedického slovníku a 1 díl s doplňky. Mezi první obecné encyklopedické slovníky po vzniku Československa patří v letech 1925–1933 vydávaný „\"Masarykův slovník naučný\"\" a také v roce 1937–1938 vydaných deset svazků „\"Komenského slovníku naučného\"\". K významným dílům v oblasti jazykovědy v první polovině 20. století náleží „\"Slovník jazyka českého\"\", autoři František Trávníček a Pavel Váša, představující slovní bohatství jazyka knižního, psaného a hovorového s přihlédnutím k jeho umělecké a básnické formě. Slovník uvádí význam slov a jejich pravopis. Ve druhé polovině 20. století vzniká v rámci Československé akademie věd výkladový „\"Slovník spisovného jazyka českého\"\", vedoucí redakce filolog a lexikograf Bohuslav Havránek (1893–1978), obsah kodifikován Ústavem pro jazyk český AV ČR, rozsáhlé dílo vydáváno v letech 1958–1989 opakovaně. V 21. století se staly významným prostředkem k prezentaci významu slov, pravopisu, výslovnosti a gramatiky i uchovávání slovní zásoby informační technologie. V elektronické verzi existuje např. aplikace s názvem „Internetová jazyková příručka\" se slovníkovou a výkladovou částí, společný projekt Ústavu pro jazyk český Akademie věd a Fakulty informatiky Masarykovy univerzity v Brně (viz externí odkazy hesla).", "section_level": 1}, {"title": "Příklady slovníků.", "content": "Slovníky českého jazyka, některé jsou digitálně zpracované a dostupné elektronicky (viz též externí odkazy hesla):", "section_level": 2}], "src_summary": "Slovo je skupina hlásek tvořící ustálený celek a mající určitý ustálený význam, je označované za jednotku slovní zásoby. Ve starším výkladu zpravidla uskupení hlásek ve věcném (lexikálním) nebo mluvnickém (gramatickém) významu a také jednotlivá hláska, například citoslovce „ó\" vyjadřující překvapení nebo také spojka „a\" v postavení ve větě. ", "tgt_summary": "In linguistics, a word of a spoken language can be defined as the smallest sequence of phonemes that can be uttered in isolation with objective or practical meaning. For many languages, words also correspond to sequences of graphemes (\"letters\") in their standard writing systems that are delimited by spaces wider than the normal inter-letter space, or by other graphical conventions. The concept of \"word\" is usually distinguished from that of a morpheme, which is the smallest unit of speech which has a meaning, even if it will not stand on its own. ", "id": 2012466} {"src_title": "Friedrich Merz", "tgt_title": "Friedrich Merz", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a náboženské vyznání.", "content": "Merz je syn Joachima Merze, ředitele zemského soudu v Brilonu, což je město nacházející se v krajině zvané Sauerland v Severním Porýní-Vestfálsku. Po matce je vnukem bývalého starosty Brilonu Josepha Paula Sauvignyho. Rodina Sauvigny je francouzského původu. Merz se hlásí k římskokatolickému vyznání.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Je ženatý a se svou manželkou má tři děti. Jeho manželka Charlotte Merz roz. Gass je povoláním soudkyně. Rodina žije ve městě Arnsberg v Sauerlandu.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání a právnická činnost.", "content": "Vzděláním je Friedrich Merz právník. Právo studoval od roku 1976 na Rýnské univerzitě Friedricha Wilhelma v Bonnu a na univerzitě v Marburgu. První státní zkoušku složil v roce 1982. Poté absolvoval až do roku 1985 tzv. referendariát na Zemském soudu v Saarbrückenu, který zakončil druhou právnickou státní zkouškou. Poté působil jeden rok jako soudce na stejném soudu. V roce 1986 se stal advokátem. Od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2004 byl členem advokátní kanceláře Cornelius Bartenbach Haesemann a partneři v Kolíně nad Rýnem. Poté byl až do února 2014 partnerem mezinárodní advokátní kanceláře Mayer Brown LLP, pak v ní přešel na pozici tzv. staršího poradce (\"Senior Counsel\"). Pro tuto činnost má svou kancelář v Düsseldorfu.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v hospodářství.", "content": "Po svém odchodu z politiky v roce 2009, kdy se vzdal mandátu poslance Spolkového sněmu, se Friedrich Merz uplatnil ve vysokých pozicích v hospodářství. Od března 2016 je předsedou dozorčí rady německé pobočky největšího světového finančního fondu resp. správce soukromých majetků, americké společnosti BlackRock.", "section_level": 1}, {"title": "Politické působení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 2009.", "content": "Merz je členem Křesťanskodemokratické unie (CDU). V letech 1989–1994 byl za tuto stranu poslancem Evropského parlamentu a v letech 1994–2009 poslancem Německého spolkového sněmu, kde byl v letech 2000–2002 předsedou poslaneckého klubu CDU/CSU. Je přitom považován za ideologického i osobního protivníka Angely Merkelové, která mu po neúspěšných parlamentních volbách v roce 2002 jako předsedkyně CDU oznámila, že on již nemůže zůstat v čele společného poslaneckého klubu obou unijních stran a sama jej v této funkci nahradila. V následujících letech Merkelová, která se v roce 2005 stala německou kancléřkou, stranu CDU postupně posunula směrem doleva od středopravicových, spíše konzervativních a zároveň v hospodářské politice liberálních pozic, které Merz zastává. Merz je například známý jako obhájce konceptu „vedoucí kultury“ (\"Leitkultur\") v německém společenském životě, založeném na křesťanských ideálech a pozitivních jevech německých tradic, jako protikladu k tzv. multikulturalismu. Také hájil jadernou energetiku proti příliš překotnému spoléhání na tzv. obnovitelné zdroje. V roce 2009 se Merz již znova neucházel o mandát poslance CDU ve Spolkovém sněmu, ve kterém od roku 2002 neměl výraznou pozici. Odešel na delší dobu z vrcholné politiky do vysokých hospodářských funkcí, působil však nadále v různých organizacích s politickým zaměřením. Od 1. července 2009 je předsedou organizace Atlantický most (\"Atlantik-Brücke\"), která má na starosti vztahy Německa se Spojenými státy a Kanadou.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat v roce 2018.", "content": "Podle informací časopisu Der Spiegel naléhal vlivný předseda Spolkového sněmu a bývalý ministr financí Wolfgang Schäuble již delší dobu na Friedricha Merze, aby se připravoval na nástupnictví po Angele Merkelové. Podle jeho rady si měl Merz nejpozději do odpoledne neděle 28. října 2018, tedy dne voleb do Hesenského zemského sněmu ujasnit, zda chce na sjezdu CDU 7. prosince 2018 nastoupit do boje o posty předsedy CDU a následně i německého kancléře. Nadto zařídil Merzovi schůzky v křesťansko-demokratických kruzích v Německu a zemích Evropské unie, aby mohl připravit svoji kandidaturu a vysondovat svoje šance. Schäuble například podpořil Merzovu schůzku s předsedou evropské strany EVP Josephem Daulem uprostřed října 2018 v Bruselu. Daul pak bezprostředně nato o Merzových záměrech informoval kancléřku Merkelovou, takže ta se mohla na tuto možnost připravit. Zároveň to mohlo ovlivnit její rozhodnutí ze dne 29. října 2018, že se vzdá funkce předsedkyně CDU, avšak podrží si úřad kancléřky až do konce legislativního období v roce 2021. Dne 30. října 2018, den poté, co Angela Merkelová zveřejnila své rozhodnutí vzdát se předsednictví CDU, vystoupil Merz na svolané tzv. spolkové tiskové konferenci v Berlíně (tj. institucionalizovaná \"Bundespressekonferenz\") a ohlásil svou kandidaturu na tuto funkci na 31. sjezdu strany v prosinci 2018. Dne 7. prosince nastoupil na sjezdu CDU jako jeden ze tří vážných kandidátů. Jeho soupeři byli generální sekretářka CDU Annegret Krampová-Karrenbauerová a spolkový ministr zdravotnictví, 38letý Jens Spahn. Merz a Krampová-Karrenbauerová postoupili z prvního do druhého kola volby. Na Merze v ní připadlo 48,2 % hlasů, Krampová-Karrenbauerová však zvítězila s 51,8 % hlasů. Ve funkci předsedkyně strany tak nahradila stávající kancléřku Merkelovou, k jejíž politice má blíže než Friedrich Merz. Ten poté odmítl kandidaturu na post místopředsedy CDU a člena jejího předsednictva.", "section_level": 2}], "src_summary": "Friedrich Merz (* 11. listopadu 1955 Brilon, Severní Porýní-Vestfálsko) je německý advokát, manažer, lobbista a politik za Křesťanskodemokratickou unii (CDU). V letech 1989–1994 byl poslancem Evropského parlamentu a v letech 1994–2009 poslancem Německého spolkového sněmu, kde byl v letech 2000–2002 předsedou poslaneckého klubu CDU/CSU. ", "tgt_summary": "Friedrich Merz (born 11 November 1955) is a German lawyer and politician of the centre-right Christian Democratic Union of Germany (CDU). He served as a Member of the European Parliament 1989–1994, a member of the Bundestag 1994–2009, and as the chairman of CDU/CSU parliamentary group 2000–2002. In 2018 he announced his candidacy in the CDU leadership election in December 2018. ", "id": 148801} {"src_title": "Kniha Pláč", "tgt_title": "Book of Lamentations", "src_document": [{"title": "Obsah knihy.", "content": "Kniha obsahuje celkem 5 relativně krátkých lyrických básní v žánru pláče, které naříkají nad zničeným Jeruzalémem a nad katastrofou, která dolehla na Judsko v létě 587/586 př. n. l., kdy bylo město dobyto, chrám zničen a obyvatelstvo odvedeno do vyhnanství. Básně líčí poměrně naturalistickým způsobem zničený Jeruzalém a bídu jeho lidu a prosí Boha o pomoc, srovnávajíce to s jeho bohatstvím a blahobytem před katastrofou. Přes celkově smutné ladění se nevzdávají optimismu, tj. naděje, že se nakonec Bůh smiluje nad svým lidem a zachrání ho. Pěti nářkům odpovídá přesně pět kapitol podle dnešního dělení textu. První čtyři písně jsou akrostické, každá sloka začíná jedním písmenem hebrejské abecedy. Poetická skladba je velmi silná. Kromě klasického hebrejského paralelismu se vyskytuje i pravidelný rytmus, většinou 3 + 2 přízvuky, někdy 3 + 3 nebo 2 + 2. Tento rytmus se obvykle vyskytuje právě u nářků a podle toho se nazývá \"kina\".", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a datace.", "content": "Poetické skladby vznikly v Judsku krátce po zničení Jeruzaléma jako spontánní a současně liturgická odpověď na nedávné události. Jak dosvědčují některé pasáže jiných biblických knih z této doby (např. Jer 41,4-5; Za 7,1-5), jistá forma kultu a nářku probíhala i v troskách chrámu. Je možné, že Kniha Pláč vznikla a byla používána při těchto liturgiích.", "section_level": 1}, {"title": "Dnešní použití knihy.", "content": "Dnes je Kniha Pláč součástí tzv. \"megilot\", „pěti svátečních svitků“, které se čtou při židovských svátcích. Kniha Pláč se čte během bohoslužeb na Tiš'a be-av, kdy si Židé připomínají zničení prvního a druhého chrámu i další tragické události jako např. porážku Bar Kochbova povstání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha Pláč, někdy Pláč Jeremjášův (, Ejcha), je jedna z krátkých poetických knih Starého zákona. V židovském dělení Písma se řadí mezi Spisy (\"ktuvim\"), v křesťanských Biblích a v Septuagintě se nachází za knihou Jeremjáš, neboť právě proroku Jeremjášovi tradice připisuje autorství. V talmudickém období se nazývala \"kinot\", „nářky“ nebo „žalozpěvy“, podle toho v Septuagintě, „thrénoi“, nebo.", "tgt_summary": "The Book of Lamentations (, \"‘Êykhôh\", from its incipit meaning \"how\") is a collection of poetic laments for the destruction of Jerusalem in 586 BCE. In the Hebrew Bible it appears in the Ketuvim (\"Writings\"), beside the Song of Songs, Book of Ruth, Ecclesiastes and the Book of Esther (the Megilot or \"Five Scrolls\"), although there is no set order; in the Christian Old Testament it follows the Book of Jeremiah, as the prophet Jeremiah is its traditional author. Jeremiah's authorship is no longer generally accepted, although it is generally accepted that the destruction of Jerusalem by Babylon in 586 BC forms the background to the poems. ", "id": 1950402} {"src_title": "Buran", "tgt_title": "Buran (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Další osudy.", "content": "V roce 1989 se ještě na hřbetu letounu Antonov An-225 ukázal na letišti v Praze po předchozí návštěvě aeroshow v Paříži, ale dalšího letu se již nedočkal. Spolu s novou nosnou raketou Eněrgija byl uložen v hangáru na kosmodromu Bajkonur. Po rozpadu Sovětského svazu přešel (stejně jako celý kosmodrom) do vlastnictví Kazachstánu. 13. května 2002 se po větrné smršti propadla střecha hangáru, 8 lidí zemřelo a zničen byl i kosmoplán a nosná raketa. Na rozdíl od amerického Shuttle, kdy součástí kosmoplánu byly i extrémně výkonné hlavní motory, byl Buran pasivně vynesen s pomocí mimořádně výkonné nosné rakety Eněrgija. Toto řešení mohlo velmi zjednodušit přípravu pro následující let a také zvětšovalo dolet při návratu v klouzavém letu.", "section_level": 1}, {"title": "Další exempláře.", "content": "Druhý (téměř dokončený) exemplář (OK-1K2 „Ptička“) zůstává v hangáru na kosmodromu Bajkonur, zhruba z poloviny hotový OK-2K1 „Bajkal“ (měl být pilotovaný) se roku 2013 nacházel na letišti Ramenskoje u Moskvy (mapa) Stavba dalších dvou exemplářů byla zastavena brzy po jejím zahájení. Dochovalo se také sedm zkušebních modelů, které se nacházejí na různých místech, např. zkušební model OK-GLI (s přídavnými proudovými motory, neschopný letu do vesmíru) se od jara 2008 nachází v Technickém muzeu ve Špýru.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Slovo Buran (Буран) se povětšinou mylně překládá jako Sněhová bouře. Jde ovšem o výraz z turecké jazykové rodiny používaný pro studený vítr, přicházející náhle ze severovýchodu. Ten svou intenzitou většinou zvedá sníh ze země. Podobný jev, Karaburan (Černý buran), se velmi vzácně může vyskytovat i v létě, kdy místo sněhu víří prach. Za zmínku v této souvislosti stojí, že první na světě okřídlená dvoustupňová mezikontinentální raketa, vyvinutá v 50. letech se jmenovala Burja (Буря, česky bouře). Není jasné, zda volbu jména neinspirovalo i jméno klíčové postavy programu, vědce a konstruktéra Valerije Pavloviče Burdakova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Buran (Буран) byl sovětský raketoplán s identifikačním číslem 1K1, který byl postaven v roce 1986 jako součást programu Eněrgija-Buran. Jeho první start se měl uskutečnit 29. října 1988, ale 51 sekund před spuštěním odpočtu byl odvolán. Start se uskutečnil 15. listopadu 1988. Na jeho palubě nebyla posádka, ani nebyla nainstalována podpora života, let byl plně automatický. Původně se počítalo s třídenní misí, nakonec kosmoplán letěl jen 3 hodiny. Po dvou obletech Země přistál na k tomuto účelu postavené přistávací dráze na kosmodromu Bajkonur.", "tgt_summary": "Buran (,, meaning \"Snowstorm\" or \"Blizzard\"; GRAU index serial number: 11F35 1K) was the first spaceplane to be produced as part of the Soviet/Russian Buran programme. Besides describing the first operational Soviet/Russian shuttle orbiter, \"Buran\" was also the designation for the entire Soviet/Russian spaceplane project and its orbiters, which were known as \"\"Buran\"-class spaceplanes\". ", "id": 2387738} {"src_title": "The Plastic People of the Universe", "tgt_title": "The Plastic People of the Universe", "src_document": [{"title": "Působení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Formování kapely (1968–1970).", "content": "Skupinu založil v září 1968 mladý baskytarista Milan „Mejla“ Hlavsa, dalšími členy byli Michal Jernek (zpěv, klarinet), Jiří „Přemysl“ Števich (kytara) a Josef Brabec (bicí); o několik měsíců později byl Brabec nahrazen Pavlem Zemanem a ke skupině se přidal kytarista a klávesista Josef Janíček. Skupina si dala jméno podle písně Franka Zappy „Plastic People“. Tvorba kapely v tomto období byla ovlivněná například Frankem Zappou, Captainem Beefheartem, či skupinou The Velvet Underground. Texty jejich písní byly zpočátku vlastní básně (často v angličtině) či básně známých autorů (například Jiřího Koláře či Williama Blakea). Hudbu většiny písní skládal Hlavsa. Vystoupení kapely bylo často zvýrazněno vizuálními prostředky (kostýmy, kulisy, hořící ohně na pódiu a podobně). Manažerem a uměleckým vedoucím skupiny se stal český kunsthistorik a kritik Ivan „Magor“ Jirous a zastával tak podobnou úlohu, jako měl Andy Warhol v případě The Velvet Underground.", "section_level": 2}, {"title": "Období normalizace a problémy s režimem (1970–1988).", "content": "V roce 1968 došlo k uvolnění totalitního sevření moci (pražské jaro). V srpnu ale sovětská armáda a další vojska Varšavské smlouvy obsadily Československo, aby nastolily opět tvrdou linii komunismu – začal proces tzv. normalizace. Normalizace se nevyhnula ani kultuře – jiná než režimem podporovaná hudba byla likvidována a hudební skupiny stály před dilematem, zda se přizpůsobit, či riskovat problémy se státní moci. Plastic People se odmítli podřídit požadavkům na úpravu repertoáru, počeštění názvu a zkrácení vlasů, a proto se dostávali do stále větších konfliktů s představiteli moci. Sestava Plastic People se v této době několikrát měnila. Stabilní jádro tvořili Milan Hlavsa (baskytara), Vratislav Brabenec (saxofon), Josef Janíček (klávesy, kytara) a Jiří Kabeš (housle); za bicími se vystřídali postupně Pavel Zeman, Jiří Šula, Jaroslav Vožniak, Jan Schneider a Jan Brabec. Několik let vystupoval s kapelou kanadský spisovatel Paul Wilson. Na počátku 70. let kapela hrála převážně přejaté skladby zahraničních interpretů, později začaly přibývat vlastní skladby. Autorem hudby byl Hlavsa, texty byly nejčastěji básně nonkonformního filozofa a básníka Egona Bondyho. Na pozdějších konceptuálnějších dílech se jako textař autorsky zapsal saxofonista skupiny Vratislav Brabenec. Skupině nebylo umožněno nahrát žádné album, a tak byli fanoušci odkázáni na záznamy z koncertů, mnohokrát kopírované a často velmi nekvalitní. Tyto záznamy byly o desítky let později vydány v remasterované podobě pod názvy \"Muž bez uší\", \"Vožralej jak slíva\", \"Do lesíčka na čekanou\", \"Trouble every day\" a \"Ach to státu hanobení\". Roku 1973 nebyl Plastikům přiznán profesionální statut, čímž prakticky ztratili možnost legálně veřejně vystupovat. Proto od roku 1974 už hráli jen na koncertech pro pozvané – často pod záminkou svatby některého z fanoušků. Na koncert do Rudolfova u Českých Budějovic přijely 30. března 1974 stovky příznivců kapely, ale koncert byl Veřejnou bezpečností násilně rozehnán a kapela vůbec nevystoupila. Následovalo mnoho soudních i mimosoudních postihů fanoušků. Kapela tentokrát ještě postižena nebyla. 1. září 1974 kapela vystoupila na tzv. Prvním festivalu druhé kultury. Dále vystoupili například DG 307 a Svatopluk Karásek. Na přelomu let 1974 a 1975 nahráli Plastic People na hradě Houska své první „studiové“ album \"Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned\", obsahující převážně Hlavsou zhudebněné texty Egona Bondyho. Album nemohlo v Československu oficiálně vyjít a šířilo se samizdatově mezi fanoušky; oficiálního vydání se dočkalo až v roce 2001. V roce 1976 komunistická policie zatkla členy skupiny a spolu s dalšími představiteli kulturního undergroundu je postavila před soud za údajné výtržnictví. Většina členů kapely byla po několika týdnech pobytu ve vazbě propuštěna, ale saxofonista Brabenec byl shledán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody, a manažer kapely Jirous odešel od soudu dokonce s osmnáctiměsíčním trestem. Bývalý zpěvák skupiny Paul Wilson byl později vyhoštěn. Mezi dalšími odsouzenými muzikanty byli například Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek a později i František „Čuňas“ Stárek. Z protestů proti uvěznění muzikantů posléze na konci roku 1976 vzešla iniciativa Charty 77, která sjednotila opozici proti komunistickému režimu. Významným představitelem Charty 77 byl Václav Havel, který se skupinou později spolupracoval na pořádání jejich utajovaných koncertů v jeho usedlosti v Hrádečku a dokonce skupině vybíral texty jiných autorů ke zhudebnění. Ty se objevily na albech \"Hovězí porážka\" a \"Půlnoční myš\". Po propuštění z vězení pokračovali Plastici v hudební tvorbě. V reakci na svoji perzekuci nahráli rozsáhlé kompozice \"100 bodů\" (1977) a \"Dopis Magorovi\" (1978). První jmenovaná skladba byla zhudebněným textem českého novináře Františka Vaněčka, ve kterém shrnul, čeho všeho se vládnoucí komunistická moc v Československu bojí. \"Dopis Magorovi\" byl pozdravem pro uměleckého vedoucího a manažera kapely Jirouse, který byl komunistickým režimem opakovaně zatýkán a vězněn. Kromě členů Plastic People připojila svůj pozdrav i řada dalších představitelů kulturního undergroundu (např. Pavel Zajíček, Eugen Brikcius a také Václav Havel). Tyto skladby později vyšly ve sbírce nahrávek nazvané \"Kolejnice duní\". Skupina se ale převážně věnovala ucelenějším dílům bez politického podtextu. Prvním z nich se staly v roce 1978 \"Pašijové hry velikonoční\" s texty na základě Starého a Nového zákona. O rok později přibyl projekt \"Jak bude po smrti\" – zhudebněné texty českého básníka a filosofa Ladislava Klímy, a v roce 1981 spatřilo světlo světa album \"Co znamená vésti koně\", ke kterému napsal texty Vratislav Brabenec. Další projekt \"Souostroví GULAG\" (1982) podle knihy sovětského politického vězně Alexandra Solženicyna se nepodařilo dokončit a vznikly pouze tři instrumentální skladby. Skladby z tohoto období se velmi lišily od nahrávek kapely z konce 60. a první poloviny 70. let. Hudební publicista Jaroslav Riedel je charakterizuje takto: \"„Přes návrat k písňové formě Plastic People pokračovali v zadumaně artistní linii, svým chmurným patosem a využíváním postupů církevní hudby se dosti vzdálili původním razantně rockovým východiskům.“\" Počátkem osmdesátých let byly vyvlastněny domy, ve kterých Plastic People vystupovali, jeden byl dokonce někým zapálen. Navíc byl v roce 1982 Vratislav Brabenec donucen státní bezpečností v rámci tzv. akce Asanace emigrovat. Od té doby už kapela nevystupovala vůbec a tvořila pouze „studiový“ materiál. Vznikly nahrávky \"Hovězí porážka\" (1984), \"Půlnoční myš\" (1985) a hudba k Havlově hře \"Pokoušení\", která ale nakonec nebyla použita. Skupinu v té době posílili klarinetista Petr Placák, violoncellista Tomáš Schilla, kytarista Milan Schelinger (bratr Jiřího Schelingera). Dále měla v kapele působit zpěvačka Marta Kubišová, ale toto angažmá překazila StB. Místo ní se zpěvačkou PPU stala Michaela Pohanková. Na jaře 1987 se podařilo domluvit dva legální koncerty Plastic People, ale obě dvě vystoupení byla pořadateli na nátlak StB zrušena. To vedlo ke sporům mezi hudebníky a nakonec se skupina rozpadla. Část členů poté přešla do Hlavsovy nové kapely Půlnoc. Půlnoc převzala některé skladby Plastiků. Hrála od roku 1988 veřejně a bez větších problémů, dokonce jí bylo v roce 1989 dovoleno vyjet na turné po USA. Hlavsa dále působil v několika dalších hudebních skupinách (Garáž, Echt!, Fiction).", "section_level": 2}, {"title": "Sjednocení (1997–2001).", "content": "Po sametové revoluci v roce 1989 kapela nevystupovala a členové se věnovali jiným projektům. Výjimkou byl jeden koncert v původní sestavě (Hlavsa, Janíček, Števich, Jernek, Zeman) v roce 1992, který je zachycen na albu \"Bez ohňů je underground\". V roce 1997 vydal Hlavsa ve spolupráci s Janem Vozárym (bývalým členem skupiny Oceán) album \"Magická noc\", které obsahovalo starší písně Plastic People v moderním elektronickém aranžmá. V témže roce zemřel jeden ze zakladatelů skupiny Michal Jernek. V klasické sestavě (Hlavsa, Brabenec, Janíček, Kabeš, Brabec, navíc s kytaristou Garáže Josefem Karafiátem, se kterým už dříve spolupracoval Brabenec na svých sólových projektech) se Plastici sešli až v roce 1997 na přání Václava Havla u příležitosti dvacátého výročí Charty 77. Na tento koncert navázalo několik koncertních turné v České republice i v zahraničí. Koncertování však nakonec přerušilo vážné onemocnění frontmana Milana Hlavsy. Na začátku roku 2001 Hlavsa ve věku 49 let nemoci podlehl.", "section_level": 2}, {"title": "Po smrti Hlavsy (2001–2015).", "content": "Po Hlavsově smrti vystoupili zbývající muzikanti na žádost Hlavsovy vdovy na oslavě Hlavsových nedožitých padesátých narozenin. Po koncertě se kapela rozhodla nahrát album jeho dosud nevydaných skladeb (vyšlo jako \"Líně s tebou spím/Lazy love\") a nakonec padlo rozhodnutí pokračovat v hraní. U baskytary nahradila Hlavsu Eva Turnová, za bicí zasedl bubeník Hudby Praha Ludvík Kandl (v roce 2009 jej nahradil Jaroslav Kvasnička) a v letech 2001-2009 byl členem kapely kontrabasista Ivan Bierhanzl, který s kapelou krátce vystupoval už v 70. letech. Skupina nahrála v roce 2001 první řádné studiové album Plastiků \"Líně s tebou spím\", věnované památce Milana Hlavsy. Většina písní na něm jsou Hlavsou zhudebněné básně J. H. Krchovského. Dále ve spolupráci s orchestrem Agon Orchestra znovu nahráli dvě konceptuální alba z 70. let \"Pašijové hry velikonoční\", (2004 (původně 1978)) a \"Obešel já polí pět\" (2003, vydáno 2010; původně 1979 jako \"Jak bude po smrti\"). V letech 1997–2006 postupně vyšly remasterované staré nahrávky skupiny z dob, kdy nemohla svobodně natáčet. V roce 2003 zrušil Nejvyšší soud rozsudek z roku 1976. V roce 2009 vydala kapela nové studiové album \"Maska za maskou\". Autory hudby byli především Josef (Joe) Karafiát, Eva Turnová a Josef Janíček, většinu textů napsal Vratislav Brabenec a J. H. Krchovský. V roce 2011 zemřel bývalý manažer skupiny Ivan Martin Jirous. Do roku 2015 kapela každoročně odehrála několik desítek koncertů v České republice i v zahraničí. Od roku 2007 vystupovala v Národním divadle (od roku 2010 přesunuto na Novou scénu Národního divadla) v Praze před a po představení hry \"Rock'n'roll\" od Toma Stopparda. Hra pojednává mimo jiné o osudech disentu a kulturního undergroundu v totalitním Československu a kapela The Plastic People of the Universe je v ní několikrát zmiňována. V roce 2014 se The Plastic People of the Universe spojili s Filharmonií Brno a společně nastudovali symfonické provedení alba \"Co znamená vésti koně\", původně nahraného v roce 1981. Autorem hudebních úprav byl hudebník, skladatel a aranžér Michal Nejtek. Ten navíc k původnímu dílu připsal zhruba 20 minut své původní hudby a v programu vystupuje jako host. Premiéra se uskutečnila 6. března 2014 v Brně, repríza den poté, dále ještě v pražském Divadle Archa. Dirigentem byl Marko Ivanović.", "section_level": 2}, {"title": "Spory v kapele a její rozštěpení (2015–).", "content": "V té době se mezi členy kapely objevily spory a kapela se začala rozpadat. Podle bubeníka Jaroslava Kvasničky byla příčinou manželka Jiřího Kabeše Irena Kabešová, která působila jako manažerka skupiny, a podle Kvasničky „\"ovládala kapelu skrze něj (Kabeše) a své intriky\"“. Kvasnička a Turnová poté z kapely odešli. Plastici a Filharmonie Brno znovu přehráli \"Co znamená vésti koně\" v rámci komponovaného večera u příležitosti oslav státního svátku 17. listopadu 2015 v brněnském SONO centru. (Koncert v roce 2017 vyšel na CD.) Vzhledem k tomu, že koncert byl nastudovaný ještě v původním obsazení a nebyl čas ho znovu secvičit s novými hráči, museli ho odehrát i Kvasnička a Turnová, kteří již z kapely odešli. Jiří Kabeš s tímto rozhodnutím nesouhlasil a rozhodl se tohoto projektu neúčastnit. Těsně před jeho realizací jej následoval i Joe Karafiát. On sám tvrdil, že byl připravený vystoupit, ale dirigent ho vyhodil. Podle Turnové šlo o společné rozhodnutí kapely a důvodem mělo být, že Karafiát nepřišel ani na jednu zkoušku. Na koncertě naopak hostovali Michal Nejtek (recitace, zpěv, teremin) a Josef Klíč (violoncello, zpěv). Dirigentem byl Pavel Šnajdr. Po koncertě oznámil odchod z kapely i Brabenec a v lednu 2016 odešel i Janíček. Kabeš a Karafiát poté doplnili sestavu o baskytaristu Tomáše Skřivánka, bubeníka Jana Ježka a klávesistu Vojtěcha Starého, a rozhodli se pokračovat pod názvem PPU/New generation, později se vrátili k původnímu názvu The Plastic People of the Universe. Odejivší členové kapely (Brabenec, Janíček, Kvasnička) naopak vystoupili (také pod názvem The Plastic People of the Universe) s koncertem \"Co znamená vésti koně\" 18. října 2016 v ukrajinském Charkově v rámci vyvrcholení oslav roku Václava Havla na Ukrajině. Plastiky doprovodil charkovský Molodoznij akademiceskij simfoniceskij orkestr \"Slobožanskij\". Na baskytaru hrál Johnny Judl. Obě sestavy (tu kolem Brabence ještě doplnil kytarista David Babka) začaly vystupovat pod stejným jménem a přít se o něj i o to, kdo jsou vlastně „ti praví“ Plastici. Manažer Kabešovy skupiny Romek Hanzlík prohlásil, že „\"jediným oprávněným nositelem názvu The Plastic People of the Universe je sestava kolem Jiřího Kabeše a Joe Karafiáta.\"“ Podle něj v Plasticích vždy platila dohoda, že kapela bude pokračovat i po odchodu některého z členů souboru, a Brabenec, Janíček a Kvasnička se svým ochodem názvu vzdali. Josef Janíček popřel existenci takové dohody. Skupina kolem Kabeše a Karafiáta vyřadila z repertoáru skladby, které složili Brabenec a Janíček, druhá skupina Karafiátovy skladby hraje. Brabencovi Plastici spolu s Filharmonií Brno v červnu 2018 v rámci festivalu Valašský Špalíček znovu zahráli koncert \"Co znamená vésti koně.\" Kromě Nejtka na něm hostovala zpěvačka Jitka Charvátová. Dirigentem byl hostující Marek Prášil. V roce 2018 skupina oslavila 50 let od svého založení. Vrcholem oslav pak byl vyprodaný výroční koncert (Brabencovy části) v prosinci 2018 v pražském Paláci Akropolis. Na koncertě vystoupili i někteří z bývalých členů skupiny: Josef Bobeš Rössler, Vladimír Dědek, Tomáš Schilla, Jan Brabec a Petr Placák. Mezi hosty byl také herec a moderátor Břetislav Rychlík a Martin Machovec z Knihovny Václava Havla.", "section_level": 2}, {"title": "Členové kapely.", "content": "Od roku 1968, kdy kapela vznikla, se v ní vystřídalo téměř 40 hudebníků. Většina z nich strávila v kapele pouze krátkou dobu. The Plastic People of the Universe The Plastic People of the Universe / New generation Bývalí členové", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "Jen u nahrávek, které byly vydány v zahraničí dříve než v České republice", "section_level": 1}], "src_summary": "The Plastic People of the Universe (PPU) je pražská rocková kapela, která patřila mezi hlavní protagonisty československého hnutí undergroundu v letech 1968 až 1988 a inspirovala vznik mnoha dalších undergroundových kapel. Tato avantgardní skupina se v 70. a 80. letech ocitala nedobrovolně v opozici proti komunistickému režimu v Československu a vzhledem ke svému nekonformnímu vystupování často zažívala perzekuce a také věznění. V roce 2016 se v důsledku vnitřních sporů skupina rozpadla na dvě části. V jedné působí kapelník Josef Janíček, Vratislav Brabenec a Jaroslav Kvasnička, v druhé působí z původní sestavy Jiří Kabeš a Josef Karafiát. Obě části používají původní název \"The Plastic People of the Universe\", skupina kolem Kabeše a Karafiáta používá též název \"The Plastic People of the Universe / New generation\".", "tgt_summary": "The Plastic People of the Universe (PPU) is a Czech rock band from Prague. It was the foremost representative of Prague's underground culture (1968–1989), which had gone against the grain of Czechoslovakia's Communist regime. Due to their non-conformism, members of the band often suffered serious repercussions such as arrests. The group continues to perform despite the death of its founder, main composer and bassist, Milan \"Mejla\" Hlavsa in 2001.", "id": 993262} {"src_title": "Charta 77", "tgt_title": "Charter 77", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a politické cíle.", "content": "Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Text Charty 77 vznikal v průběhu prosince 1976 a navzdory snaze československého režimu byl ve dnech 6.-7. ledna 1977 publikován současně v několika západních listech (Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times a New York Times). Prvních 242 signatářů text podepsalo už koncem prosince 1976 na samostatných kartičkách s textem „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977“, s podpisem a adresou. Originály těchto podpisů byly nalezeny v roce 2006 ve spisu tajné policie StB. Ve snaze zamezit rozšíření dokumentu zadržela StB už ve čtvrtek 6. ledna 1977 Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského. Zatčení organizátorů sice zabránilo předpokládanému předání manifestu Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, ale nezamezilo zveřejnění Charty 77 o den později. Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1 200 lidí, v drtivé většině se jednalo o občany české části Československa. Do ledna 1990 Chartu podepsalo 1883 občanů. 25 lidí podpis veřejně odvolalo. Charta vydala celkem 572 dokumentů. Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samotné československé ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN. Signatáře Charta popisuje jako „volné, neformální a otevřené sdružení lidí... spojených vůlí individuálně i kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě.“ Tím bylo zdůrazněno, že Charta 77 nebyla žádnou organizací, neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a „nevytváří základnu žádné opoziční politické aktivity“. Tento závěrečný článek výzvy byl pokusem o udržení Charty v hranicích československého práva, které organizovanou opozici zakazovalo. Charta 77 se deklarovala jako sdružení lidí různých ideových zaměření a přesvědčení. V kontextu doby a místa vzniku představovala pluralitní komunitu lidí s rozdílnými názory, jež spojoval pocit zodpovědnosti za společnost, lidská práva a svobodu v ČSSR. Teoreticky Charta svým signatářům nijak neupírala právo hájit názory podstatně radikálnější než toto minimum. Charta oficiálně nebyla součástí žádného světového mírového hnutí. Prakticky však šlo o názorově poměrně úzkou levicově orientovanou skupinu, jejíž omezený pohled formoval jak vnější tlak režimu, tak často společná osobní historie a v neposlední řadě i velmi úzké osobní a rodinné vazby mezi hlavními protagonisty.", "section_level": 2}, {"title": "Mluvčí.", "content": "Navenek byla skupina reprezentována mluvčími Charty 77, kteří ručili za pravost dokumentů vydávaných jejím jménem. Každý rok byla určena trojice mluvčích, v kteréžto roli se celkem vystřídalo více než 40 lidí. Tito byli vybíráni tak, aby zastupovali co možná nejširší spektrum Charty, v němž se mísily různé filozofické, politické a společenské názory. Mluvčí patřili k nejvíce pronásledovaným signatářům.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce režimu.", "content": "Reakce vlády na objevení Charty 77, která kolovala v samizdatové formě po Československu a která byla v plné formě otištěna v řadě zahraničních deníků, byla ostrá. Oficiální tisk označil manifest za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní,“ a jednotliví signatáři byli popisováni jako „ztroskotanci a samozvanci“, „věrní služebníci a agenti imperialismu“, „zkrachovaní politici“ a „mezinárodní dobrodruhové“. Navíc byli postiženi řadou represí - někteří byli vyhozeni z práce, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci či jim byla odebírána občanství. Někteří byli také zadržováni státní policií, biti, mučeni, souzeni a vězněni. V některých případech jim byly vyvlastňovány jejich nemovitosti. Někteří signatáři Charty 77 byli nakonec přinuceni ke spolupráci s StB. Cílem těchto opatření bylo signatáře izolovat, zastrašit či umlčet, popřípadě dosáhnout jejich odjezdu ze země. Přední chartista Václav Benda popsal ve své stati \"O politicky motivovaných represích\" v roce 1986 represe takto: \"„Za necelých deset let existence Charty 77 - což spadá téměř v jedno s existencí veřejně artikulované \"občanské nespokojenosti\" v normalizovaném reálném socialismu - se mnohokrát prostřídaly a patrně ještě prostřídají nejdůraznější formy represe: od difamačních kampaní v tisku přes administrativní opatření všeho druhu (doslova počínaje porodnicí a konče hrobem) až po masivní represe policejní (výslechy, domovní prohlídky, několikadenní zadržení, střežení, často hraničící s domácím vězením - a potom ovšem vysloveně temné, teroristické akty) a justiční (většinou motivované čistě politicky, stále se však opakují, pravda nepříliš úspěšně, pokusy vykonstruovat \"zástupnou\" kriminální delikvenci). Také cíle těchto útoků se mění: např. vůči Chartě 77 se několikrát vystřídaly snahy o její izolaci od společnosti dalekosáhlým zastrašováním všech potenciálních sympatizantů (od příbuzných a přátel jednotlivých signatářů až po jejich sousedy a spolupracovníky v zaměstnání), snahy o její rozmělnění a umrtvení postupným \"odřezáváním okrajů\", totiž vězněním a perzekvováním méně známých signatářů, i snahy o její zničení jediným razantním úderem, za cenu uvěznění nejznámějších aktivistů, kteří byli teoreticky pokládáni za \"nedotknutelné\". Žádná z těchto metod nezaznamenala jednoznačný úspěch a musíme tedy počítat s tím, že se k nim státní moc v různém sledu opět vrátí - pokud náhodou nevymyslí něco docela nového.“\" Extrémním příkladem teroru ze strany tajné policie byla smrt prvního mluvčího charty Jana Patočky, který zemřel 13. března 1977 po osmihodinovém výslechu. Zacházení se signatáři Charty a ostatními kritiky režimu vedlo k vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v dubnu 1978. Ten se pokoušel zveřejňovat osudy lidí, kteří byli stíháni za své politické postoje. V říjnu 1979 bylo odsouzeno šest představitelů této skupiny (včetně V. Havla) za rozvracení republiky na tři až pět let odnětí svobody. Přestože represe vůči chartistům a členům VONS pokračovaly i v 80. letech, tyto skupiny i nadále pokračovaly v poukazování na pokračující porušování lidských práv komunistickou vládou.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv.", "content": "Paradoxně skutečný vliv na dění ve společnosti získali chartisté až po výměně vládnoucí moci na konci roku 1989. Během komunistické vlády zůstal význam Charty 77 omezen. Nezasáhla široké skupiny obyvatelstva (radio Svobodná Evropa bylo silně rušeno), navíc většina jejích signatářů byla z Prahy, a dopadu na obyvatelstvo bránila i malá srozumitelnost vysoce intelektuálně formulovaných prohlášení. Většina československých občanů o Chartě věděla jen prostřednictvím komunistické kampaně zaměřené proti ní, neboť v žádném veřejném tisku nebyla zveřejněna. Mezi občany kolovala jen v strojopisových opisech a v Praze byla kromě chartistů šířena např. i pracovníky letiště Ruzyně (dnes letiště Václava Havla) a fakulty strojní ČVUT v Praze. Mezi nejvýraznější projevy této kampaně patřila především tzv. Anticharta, kterou podepsalo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců. Řada z nich však tvrdila, že tak učinila pod nátlakem, případně že o svém podpisu vůbec nevěděli. Kupříkladu Jan Werich před svou smrtí tvrdil, že se domníval, že podepisuje pouze prezenční listinu. Mimo to však existovala i mezi odpůrci režimu skupina lidí, která se zdráhala Chartu podpořit. Ti poukazovali zejména na to, že mezi chartisty je celá řada komunistů a bývalých opor režimu. Např. kardinál Tomášek odmítl zpočátku Chartu podpořit (aniž by ji ovšem odsoudil), což odůvodnil tím, že v jejích řadách je spousta exkomunistů, kteří nejsou o nic lepší, než současné vedení státu (jeho dobrovolní Svatovítští zvoníci však opsané texty Prohlášení Charty 77 po Praze šířili, neboť v něm viděli silný požadavek náboženské svobody). Kardinál ovšem tento postoj časem změnil (pod vlivem Jana Pavla II, Josefa Zvěřiny a dalších) a začal Chartu podporovat. Trvale kritický zůstal vůči Chartě např. český spisovatel a exulant Jan Beneš. Od roku 1978 vedla skupina několika signatářů samizdatový časopis Informace o Chartě 77 (\"Infoch\"), ve kterém byly publikovány aktuality o Chartě, VONSu a jiných samizdatových novinkách. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími. Na konci 80. let se komunistické režimy východního bloku začaly hroutit. Charta 77 vycítila příležitost a začala být aktivnější v pořádání opozičních akcí vůči vládnoucímu režimu. Signatáři Charty 77 se po listopadu 1989 podíleli na vyjednávání s vládnoucí garniturou o hladkém předání moci a posléze se angažovali v nově vzniklých politických stranách a hnutích, především v Občanském fóru a později v Občanském hnutí. Někteří zastávali i vysoké politické pozice (zejména Václav Havel, který se stal posledním československým a později prvním českým prezidentem). Jejich politický vliv částečně poklesl poté, co se Občanské hnutí, jehož členy byla řada známých signatářů Charty 77, nedokázalo ve volbách v roce 1992 prosadit. Někteří se však prosadili v dalších stranách, zejména v ČSSD (např. Pavel Rychetský, Zdeněk Jičínský, Vladimír Laštůvka, František Bublan, Jiří Dienstbier, Petr Kajnar, Jaroslav Šabata, Jaroslav Mezník) a ODS (např. Jan Ruml, Václav Benda, Milan Uhde, Alexandr Vondra).", "section_level": 2}, {"title": "Zánik.", "content": "V prosinci 1976 se k Prohlášení Charty 77 svým podpisem přihlásilo 242 občanů, celkově ho do roku 1989 podepsalo téměř 1 900 lidí. Po svržení komunistické totality byla na setkání mluvčích v Praze 3. listopadu 1992 oficiálně činnost Charty 77 ukončena.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze a konspirační teorie.", "content": "Publicista a bývalý politický vězeň Miroslav Dolejší publikoval v roce 1990 konspirační teorii, podle níž byla Charta 77 založena jako zednářská lóže a ovládali ji Židé, zednáři a komunisté. Chartista a disident Jiří Wolf nařkl čelné představitele Charty za to, že zpronevěřovali zahraniční finanční výpomoc.", "section_level": 2}], "src_summary": "Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Dokument (\"Charta 77\") je pojmenován podle data z 1. ledna 1977. ", "tgt_summary": "Charter 77 (\"Charta 77\" in Czech and in Slovak) was an informal civic initiative in the Czechoslovak Socialist Republic from 1976 to 1992, named after the document Charter 77 from January 1977. Founding members and architects were Jiří Němec, Václav Benda, Ladislav Hejdánek, Václav Havel, Jan Patočka, Zdeněk Mlynář, Jiří Hájek, Martin Palouš, Pavel Kohout and Ladislav Lis. Spreading the text of the document was considered a political crime by the communist regime. After the 1989 Velvet Revolution, many of its members played important roles in Czech and Slovak politics.", "id": 2195291} {"src_title": "Triacylglycerol", "tgt_title": "Triglyceride", "src_document": [{"title": "Chemická struktura.", "content": "Triacylglyceroly jsou tvořeny jednou molekulou glycerolu v kombinaci s molekulami mastných kyselin na všech třech OH skupinách. Tvoří většinu tuků v potravě člověka. Esterové vazby se tvoří mezi každou z mastných kyselin a glycerolem. Na nich působí enzym pankreatická lipáza, hydrolyzuje tyto vazby a uvolňuje mastné kyseliny. Ve formě triacylglycerolů nemohou být lipidy vstřebávány z dvanáctníku. Mastné kyseliny, monoglyceridy (jedna molekula glycerolu, jedna molekula mastné kyseliny) a některé diglyceridy (vznikající štěpením triacylglycerolů) jsou vstřebatelné. Chemický vzorec triacylglycerolů je RCOO-CHCH(-OOCR')CH-OOCR\", kde R, R', a R\" jsou delší alkylové řetězce. Tři mastné kyseliny RCOOH, R'COOH a R\"COOH mohou být zcela různé, všechny stejné anebo dvě z nich stejné. Délka řetězců mastných kyselin v přirozeně se vyskytujících triacylglycerolech může být různá, nejčastější jsou však řetězce s 16, 18 nebo 20 atomy uhlíku. Přírodní mastné kyseliny v rostlinách a živočiších se typicky skládají jen z řetězců sudých délek, protože jsou biosyntetizovány z acetylkoenzymu A. Bakterie však disponují schopností syntetizovat i kyseliny s lichými délkami a s rozvětvenými řetězci. Proto tuk přežvýkavců obsahuje i kyseliny s lichým počtem atomů uhlíku, například 15, neboť je produkují bakterie v bachoru. Většina přírodních tuků obsahuje složitou směs různých triacylglycerolů. Proto tají v širokém rozmezí teplot. Kakaové máslo je neobvyklé, protože je složeno jen z malého počtu triacylglycerolů, jeden z nich obsahuje kyselinu palmitovou, olejovou a stearovou v tomto pořadí. To znamená, že je teplota tání poměrně ostře určena a čokoláda se v ústech roztéká bez pocitu mazlavosti.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Triacylglyceroly, jakožto hlavní složky lipoproteinů s velmi nízkou hustotou (VLDL) a chylomikronů, hrají důležitou roli v metabolismu jako zdroje energie a přenašeče výživového tuku. Obsahují více než dvojnásobek energie (cca 40 kJ/g) oproti sacharidům a bílkovinám. Ve střevech se triacylglyceroly štěpí na monoacylglyceroly a volné mastné kyseliny při procesu nazývaném lipolýza. Tento proces probíhá pomocí vyměšovaných lipáz a žluči. Látky se následně přesouvají do absorptivních enterocytů, buněk ve stěnách střeva. V enterocytech se triacylglyceroly opět sestavují a společně s cholesterolem a bílkovinami jsou převáděny na chylomikrony. Ty se z buněk vylučují, jsou sbírány lymfatickým systémem a transportovány do velkých žil blízko srdce. Chylomikrony mohou zachycovat různé tkáně a uvolňovat z nich triacylglyceroly k použití jako zdroj energie. Tukové a jaterní buňky mohou syntetizovat a ukládat triacylglyceroly. Pokud tělo potřebuje mastné kyseliny jako zdroj energie, hormon glukagon signalizuje lipáze citlivé na hormony, aby bylo zahájeno štěpení triacylglycerolů na volné mastné kyseliny. Protože mozek nemůže využít mastné kyseliny jako zdroj energie (pokud nejsou převedeny na ketony), lze glycerolovou složku převést na glukózu prostřednictvím glukoneogeneze. Za tímto účelem lze rozštěpit tukové buňky, převažují-li potřeby mozku nad potřebami zbytku těla. Triacylglyceroly nemohou volně procházet přes buněčné membrány. Zvláštní enzymy ve stěnách žil, nazývané lipoproteinové lipázy musí rozštěpit triacylglyceroly na volné mastné kyseliny a glycerol. Mastné kyseliny mohou být zachytávány buňkami prostřednictvím přenašeče mastných kyselin (FAT).", "section_level": 1}, {"title": "Využití v průmyslu.", "content": "Triacylglyceroly lze štěpit na jejich složky pomocí transesterifikace při výrobě bionafty. Monoalkylestery mastných kyselin lze používat jako palivo pro vznětové motory. Glycerol má mnoho oblastí použití, například při výrobě potravin nebo léčiv. Jiným využitím triacylglycerolů je dekofeinizace kávy.", "section_level": 1}, {"title": "Barvení.", "content": "Barvení na mastné kyseliny, triacylglyceroly, lipoproteiny a další lipidy se provádí pomocí lyzochromů (barviv rozpustných v tucích). Tato barviva umožňují kvalifikaci určitých tuků pomocí obarvení látky specifickou barvou. Mezi používaná barviva patří Súdán IV, Olejová červeň O nebo Súdánská čerň B.", "section_level": 1}], "src_summary": "Triacylglyceroly (též triglyceridy, triacylglyceridy nebo TAG) jsou glyceridy, kde je glycerol esterifikován se třemi mastnými kyselinami. Jsou hlavní složkou rostlinných olejů a živočišných tuků.", "tgt_summary": "A triglyceride (TG, triacylglycerol, TAG, or triacylglyceride) is an ester derived from glycerol and three fatty acids (from \"tri-\" and \"glyceride\"). Triglycerides are the main constituents of body fat in humans and other vertebrates, as well as vegetable fat. They are also present in the blood to enable the bidirectional transference of adipose fat and blood glucose from the liver, and are a major component of human skin oils. ", "id": 651154} {"src_title": "Juan Gris", "tgt_title": "Juan Gris", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Madridu, kde mezi lety 1902 a 1904 studoval technické kreslení na Escuela de Artes y Manufacturas (škola umění a řemesel). Během této doby kreslil do místních novin. Mezi lety 1904 a 1905 studoval malířství u akademického malíře José Maria Carbonera. V roce 1906 se přestěhoval do Paříže, kde se spřátelil s Henri Mattissem, Georgesem Braquem a Fernandem Légerem. Z roku 1915 pochází jeho portrét od Amedea Modiglianiho. V Paříži se Gris stal následovníkem svého krajana Pabla Picassa, který byl také jeho přítelem. Jeho portrét Picassa z roku 1912 představuje velice významné kubistické dílo, jehož autorem není Picasso ani Braque. I přes to, že Picassa pokládal za svého učitele, Gertrude Steinová vzpomíná, že Gris byl „člověk, kterého by se Picasso rád zbavil“. Gris posílal své ponuře humorné ilustrace do časopisů jako \"Le Rire\", \"L'assiette au beurre\", \"Le Charivari\" a \"Le Cri de Paris\" a vážně začal malovat v roce 1910. Do roku 1912 si vytvořil osobitý kubistický styl. Z počátku maloval ve stylu analytického kubismu, ale po roce 1913 začal jeho obrat ke kubismu syntetickému, jehož se stal významným představitelem. Často používal techniku papier collé. Na rozdíl od Picassa a Braquea, jejichž obrazy byly monochromatické, používal Gris jasné a vyvážené barvy v nových zajímavých kombinacích podobně jako jeho přítel Henri Matisse. Gris vytvořil většinu svých estetických teorií mezi lety 1924 a 1925. Svou rozhodující přednášku \"Des possibilités de la peinture\" (\"možnosti malby\") přednesl na Sorboně roku 1924. Nejdůležitější jeho výstavy se konaly v Galerie Simon v Paříži a v Galerie Flechtheim v Berlíně v roce 1923 a v Galerie Flechtheim v Düsseldorfu v roce 1925. Zemřel v Boulogne-Billancourt na jaře roku 1927 ve věku čtyřiceti let.", "section_level": 1}], "src_summary": "José Victoriano González-Pérez (23. března 1887, Madrid, Španělsko – 11. května 1927, Boulogne-Billancourt, Francie), známější jako Juan Gris, byl španělský malíř a sochař. Většinu života strávil ve Francii. Jeho dílo je úzce spjato s kubismem.", "tgt_summary": "José Victoriano (Carmelo Carlos) González-Pérez (23 March 1887 – 11 May 1927), better known as Juan Gris (; ), was a Spanish painter born in Madrid who lived and worked in France most of his life. Closely connected to the innovative artistic genre Cubism, his works are among the movement's most distinctive.", "id": 1600040} {"src_title": "Aldrovandka měchýřkatá", "tgt_title": "Aldrovanda vesiculosa", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "\"Aldrovanda vesiculosa\" L., 1753", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Článkovaný tenký stonek hnědozelené barvy, bez kořenového systému, dorůstá délky 6–15 cm. Žlutozelené až světle zelené, při dlouhodobém intenzivním osvětlení sluncem načervenalé listy v počtu 6 až 9 s řapíky do 2 mm vytvářejí přesleny o průměru 1–2 cm, Čepel listů je konkávní, tvaru škeble, obvejčitá, na krajích mírně zubatá, o rozměrech 2–6 × 6–10 mm, při podráždění citlivých chloupků se zavírá a vytváří tak past na kořist. Přitom se smršťuje do elipsoidního tvaru o rozměru 3–4 mm. Na lícové straně listu jsou žlázy, vylučující sliz a trávicí enzymy. Korunní lístky v počtu 3 až 4 jsou oblé, přibližně 2,5 mm dlouhé, květ má v průměru asi 5 mm. Semeník v průměru 2–2,5 mm obsahuje 6 až 8 drobných černých lesklých vejčitých semen. Celá rostlina je ponořena pod vodu, pouze zelenobílé květy vyčnívají nad hladinu, ale po odkvětu se semeník opět ponořuje pod vodu, kde plody rostliny dozrávají. K opylení květů a vývoji semen však dochází zřídka. Rozmnožuje se především vegetativně, odlamováním bočních lodyh nebo výjimečně i semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Roste v mělkých čistých stojatých vodách (jezera a tůně) nebo klidnějších proudících vodách (vedlejší nebo slepá ramena toků) ve společenství s rákosem, orobincem a ostřicemi a s optimální teplotou mezi 23 až 30 °C. Vyhovují ji vyšší koncentrace oxidu uhličitého a nižší pH mezi 3,5 až 5,5, ale snáší i vody s vyšším obsahem vápníku o kyselosti do 6,8. Částečné zastínění vody snáší, ale při pěstování v akváriích vyžaduje dodatečné osvětlování, zejména v zimě.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Vyskytuje se roztroušeně až vzácně od tropů po mírné pásmo ve čtyřech světadílech: Asii, Austrálii, Evropě a Africe. Jednotlivé populace se od sebe liší velikostí, zbarvením a nároky na prostředí. V tropech roste celoročně, v mírném pásmu na zimu zatahuje. Všeobecně patří mezi silně až kriticky ohrožené druhy vodních rostlin. V ČR se vyskytuje na některých místech na Ostravsku a na Třeboňsku, na nichž byla uměle vysazena.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Vyhláškou č. 175/2006 Sb. platnou od 8. 5. 2006 byla aldrovandka měchýřkatá v ČR zařazena do kategorie silně ohrožených druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Britský přírodovědec Charles Darwin ve svém díle o masožravých rostlinách \"Insectivorous Plants\" (1876) odlišoval formy, rostoucí na jedné straně v oblasti tropů a subtropů a na druhé straně rostliny mírného pásma a označil je za variety pod jmény \"A. vesiculosa\" var. \"australis\" resp. \"A. vesiculosa\" var. \"verticillata\". Současní botanici je však nerozlišují a přes jejich různý habitus je považují za jediný taxon. Vzhledem ke specifičnosti tohoto rodu, zejména okolnosti, že na rozdíl od ostatních rodů čeledi \"Droseraceae\", rostou tyto rostliny ponořeny ve vodě, v roce 1949 vytvořil japonský botanik T. Nakai pro tento rod samostatnou čeleď \"Aldrovandaceae\". Toto systematické zařazení však není dnes akceptováno.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Aldrovandku měchýřkatou objevil v roce 1699 botanik Leonard Plukenet v Indii a pojmenoval ji \"Lenticula palustris Indica\". V roce 1747 popsal exempláře rostoucí v Itálii italský botanik a ředitel botanické zahrady v Bologni Giuseppe Monti, který ji pojmenoval na počest významného italského přírodovědce Ulisse Aldrovandiho (1522–1605) \"Aldrovandia vesiculosa\". Když tuto rostlinu zahrnoval Linné do svého základního díla \"Species plantarum\", dopustil se omylu a v rodovém jménu vynechal písmeno „I“, čímž vzniklo dnes platné jméno \"Aldrovanda vesiculosa\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Aldrovandka měchýřkatá (\"Aldrovanda vesiculosa\" L., 1753), též zvaná aldrovanda měchýřkatá, je jediný zástupce botanického rodu aldrovandka z čeledi rosnatkovitých. Patří mezi vodní masožravé rostliny. Loví drobný vodní hmyz a korýše, podobně jako bublinatka, do smršťujících se listů.", "tgt_summary": "Aldrovanda vesiculosa, commonly known as the waterwheel plant, is the sole extant species in the flowering plant genus \"Aldrovanda\" of the family Droseraceae. The plant captures small aquatic invertebrates using traps similar to those of the Venus flytrap. The traps are arranged in whorls around a central, free-floating stem, giving rise to the common name. This is one of the few plant species capable of rapid movement. ", "id": 506938} {"src_title": "Spřátelená čísla", "tgt_title": "Amicable numbers", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Spřátelená čísla byla známa již pythagorejcům, kteří jim přisuzovali mystické vlastnosti. První obecný vzorec, ze kterého se dala spřátelená čísla tvořit, zaznamenal roku 830 arabský astronom a matematik Thābit ibn Qurra (826-901). Dalšími arabskými matematiky, kteří se zabývali spřátelenými čísly byli al-Majriti († 1007), al-Baghdadi (980-1037) a al-Fārisī (1260-1320). Íránský matematik Muhammad Baqir Yazdi (16. stol.) objevil pár (9363584, 9437056), ačkoliv to bývá často přisuzováno Descartovi. Mnoho práce matematiků z Východu v této oblasti bylo zapomenuto. Thābitův vzorec byl znovu objevem Fermatem (1601-1665) a Descartem (1596-1650), kterému je tato skutečnost někdy připisována, a rozšířen Eulerem (1707-1783). To dále rozšířil Borho v roce 1972. Fermat s Descartem taktéž znovu objevili páry spřátelených čísel známé již arabským matematikům. Euler pak objevil desítky nových párů. Zajímavostí je, že druhý nejmenší pár, (1184, 1210), objevil až v roce 1866 tehdy ještě ani ne dvacetiletý B. Nicolò I. Paganini. Dřívější matematici tento pár přehlédli. V roce 1946 bylo známo 390 párů. Rozvoj počítačů však od té doby umožnil objevení tisíců dalších. Důkladná hledání byla provedená k nalezení párů menších než nějaká daná hodnota — ta byla zvýšena z původních 10 v roce 1970, na 10 v roce 1986, 10 v roce 1993 a na ještě větší hodnoty dnes.", "section_level": 1}, {"title": "Společenská čísla.", "content": "Společenská čísla jsou řetězce čísel, je jich 3 a víc a když sečteme dělitele jednoho čísla, vznikne druhé, pode stejného pravidla vytvoříme třetí atd., součet posledního čísla se rovná prvnímu číslu. Jedna řada se skládá z čísel 12 496, 14 288, 15 472, 14 536 a 14 264. Nejdelší tenkrát známý řetězec společenských čísel má 28 členů a jeden z nich je 14 316.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla pro generování spřátelených čísel.", "content": "Thābitovo pravidlo říká, že když kde \"n\" > 1 je přirozené číslo \"p\", \"q\", a \"r\" jsou prvočísla, pak 2\"pq\" a 2\"r\" je pár spřátelených čísel. Tento vzorec dává páry (220, 284) (n=2), (17296, 18416) (n=4), a (9363584, 9437056) (n=7), ale žádné další nejsou známy. Čísla tvaru 3 × 2 − 1 jsou známa jako Thābitova čísla. Aby Thābitův vzorec vyprodukoval spřátelený pár, musí dvě po sobě jdoucí Thābitova čísla být prvočísly; to výrazně omezuje možné hodnoty \"n\". Zobecněním tohoto je tzv. Eulerovo pravidlo, které říká, že když kde \"n\">\"m\"> 0 jsou přirozená čísla a \"p\", \"q\" a \"r\" jsou prvočísla, pak 2pq a 2r je pár spřátelených čísel. Thābitovo pravidlo odpovídá případu m=n-1. Eulerovo pravidlo vytvoří další dodatkové páry spřátelených čísel pro (m,n)=(1,8), (29,40), další nejsou známy. Ačkoliv tato pravidla mohou vygenerovat některé páry spřátelených čísel, spřátelených čísel samotných je známo o mnoho více, a tak tato pravidla nejsou v žádném případě vyčerpávající.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidelné páry.", "content": "Nechť (\"m\", \"n\") je pár spřátelených čísel, kde \"m\"<\"n\", a pišme \"m=gM\" a \"n=gN\" kde \"g\" je největší společný dělitel čísel \"m\" a \"n\". Pokud \"M\" a \"N\" jsou obě nesoudělná s \"g\" a nejsou násobkem žádné druhé mocniny, pak pár (\"m\", \"n\") označujeme jako pravidelný, v ostatních případech nepravidelný. Když (\"m\", \"n\") tvoří pravidelný pár a \"M\" a \"N\" mají postupně \"i\" a \"j\" prvočíselných dělitelů, pak o páru (\"m\", \"n\") říkáme, že je typu (\"i\", \"j\"). Například pro (\"m\", \"n\") = (220, 284), je největší společný násobek číslo 4, a tak M = 55 a N = 71. Tím pádem (220, 284) je pravidelný pár typu (2, 1). Neexistuje pár spřátelených čísel typu (1, \"j\") pro žádné \"j\".", "section_level": 1}, {"title": "Další poznatky.", "content": "Ve všech dosud známých případech tvoří pár spřátelených čísel buď dvě čísla sudá nebo lichá. Není známo, zda existují páry tvořené jedním sudým a jedním lichým číslem. Zrovna tak každý známý pár má alespoň jednoho společného dělitele. Není známo, zda existuje pár spřátelených čísel, který by byl tvořen čísly nesoudělnými. Kdyby nějaký takový byl, jeho součin by musel být větší než 10. Také by se nedal vyjádřit Thabitovým vzorcem, ani žádným podobným.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spřátelená čísla (též přátelská, svázaná) jsou dvě přirozená čísla taková, že součet všech kladných dělitelů jednoho čísla (kromě čísla samotného) se rovná druhému číslu a naopak – součet všech dělitelů druhého čísla (kromě něho samotného) se rovná prvnímu. Na podobném základu stojí dokonalá čísla, která se rovnají přímo součtu všech svých dělitelů. ", "tgt_summary": "Amicable numbers are two different numbers so related that the sum of the proper divisors of each is equal to the other number. ", "id": 2484755} {"src_title": "Hans Christian Ørsted", "tgt_title": "Hans Christian Ørsted", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Rudkøbingu. V laboratoři svého otce, chemika Hanse Ørsteda, obklopeného vědeckými přístroji, velmi brzy projevil zájem o vědu. Na Kodaňské univerzitě studoval farmacii a přírodní vědy a roku 1799 získal doktorát prací o Kantově přírodní filosofii. V letech 1801-1804 cestoval po Evropě a setkal se s řadou předních vědců. Německý vědec Johann Wilhelm Ritter, stejně jako Ørsted ovlivněný Kantovou naukou o jednotě přírodních sil, přemýšlel o souvislosti magnetismu a elektřiny a obrátil tak Ørstedův zájem na fyziku. Ørsted se na cestách mnoho naučil a v roce 1806 začal pracovat na své staré univerzitě. Tam také pořádal přednášky, které byly velmi populární mezi veřejností. Během jedné takové přednášky v dubnu 1820 Ørsted provedl experiment, který dosud nebyl proveden. Na kompas položil drát, do něhož pustil elektrický proud, a magnetizovaná ručička kompasu se vychýlila. Před pokusem se věřilo, že elektřina a magnetismus jsou dvě různé síly. Ørsted jím prokázal, že jsou vzájemně propojeny. Někteří vědci, které ovlivnil tento experiment, pokračovali v bádání o elektromagnetismu. Jejich výzkum vyústil v několik nových vědeckých teorií a různých důležitých vynálezů, jako dynamo a elektromotor. V roce 1829 založil podle vzoru pařížské École polytechnique, kterou v mládí navštívil, společnost „Den Polytekniske Læreanstalt“ (česky „Polytechnické učiliště“), která je nyní známa jako Dánská technická univerzita (DTU). Ørsted zemřel v Kodani roku 1851 ve věku 73 let. Byl pochován na Assistenském hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1808 se Ørstedt stal členem Královské dánské akademie věd, v roce 1815 byl zvolen jejím sekretářem. Od roku 1809 byl členem korespondentem Bavorské akademie věd, od roku 1821 byl jejím zahraničním členem. Jeho zásluhy uznalo i Pruské království a v roce 1842 mu Fridrich Vilém IV. udělil řád Pour le Mérite za vědu a umění, který v tomto roce založil. Od roku 1820 byl Ørsted členem korespondentem Pruské akademie věd. Londýnská Královská společnost Ørsteda vyznamenala v roce 1820 Copleyho medailí a Francouzská akademie mu udělila grant 3 tisíce zlatých franků. V roce 1821 se stal zahraničním členem Royal Society a v roce 1822 zahraničním členem Královské švédské akademie věd. V roce 1826 byl zvolen zahraničním členem Akademie věd v Göttingenu. V roce 1849 byl zvolen členem American Academy of Arts and Sciences.", "section_level": 1}, {"title": "Posmrtná ocenění.", "content": "První dánský satelit, který byl vypuštěn v roce 1999 a slouží k přesnému měření magnetického pole Země, nese jméno Ørsted. Jeho jméno nese i měsíční kráter Oersted. Jméno \"H. C. Ørsted\" nesla loď, jako první navržená pro kladení podmořských kabelů, kterou postavila v roce 1872 firma Burmeister & Wain v Kodani pro společnost Det Store Nordiske Telegraf-Selskab.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hans Christian Ørsted nebo Oersted (14. srpna 1777 Rudkøbing, Langeland – 9. března 1851 Kodaň) byl dánský fyzik, chemik a filosof. ", "tgt_summary": "Hans Christian Ørsted (, ; often rendered Oersted in English; 14 August 17779 March 1851) was a Danish physicist and chemist who discovered that electric currents create magnetic fields, which was the first connection found between electricity and magnetism. Oersted's law and the oersted (Oe) are named after him. ", "id": 541790} {"src_title": "Karel Appel", "tgt_title": "Karel Appel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině holiče a kadeřníka v dělnické čtvrti v Amsterdamu. Na otcovo přání se také vyučil kadeřníkem. V letech 1940-1944 vystudoval Rijksakademie - Královskou akademii výtvarných umění v Amsterdamu. V roce 1948 se stal jedním ze zakládajících členů avantgardní skupiny umělců CoBrA. Roku 1946 uspořádal první samostatnou výstavu v \"Het Beerenhui\"s v Groningenu a zúčastnil se skuinové výstavy mladých umělců ve Stedelijk Museum v Amsterdamu. V tomto období jeho tvorbu silně ovlivnili Pablo Picasso, Henri Matisse a Jean Dubuffet. Kromě pláten namaloval velkou nástěnnou malbu \"Tázající se děti\" v Městském domě v Amsterdamu. Svůj styl nadále přibližoval dětské kresbě. Roku 1950 odjel do Paříže. Roku 1953 vystavoval na biennále v São Paulo, kde získal velkou cenu za malbu. Roku 1951 namaloval monumentální fresku pro Stedelijk Museum v Amsterdamu a roku 1959 pro budovu UNESCO v Paříži. Zúčastnil se výstav Documenta II (1959) a Documenta III (1964) v Kasselu. Vždy rád spolupracoval s umělci příbuzných oborů: roku 1962 to byl Bert Schiebeek při divadelním projektu \"Een groot dier\" („velé zvíře“), roku 1970 Merrill Sanders a Chet Baker, r. 1987 spolupracoval na scéně a výpravě inscenace baletu v pařížské Opeře, dále například s Brooklynskou Akademií hudby v New Yorku, nebo s nizozemskou operou v Amsterdamu. Experimentoval propojením výtvarného umění, poezie a hudby: roku 1991 byli jeho spolupracovníky Allen Ginsberg a Gregory Corso na „Poetry-Painting Series“. Dále spolupracoval s operou v Amsterdamu a při hudebním festivalu v Salzburgu. Roku 2006 tam navrhl scénu pro Mozartovu operu \"Kouzelná flétna\". Kolem roku 1990 si zařídil ateliéry v New Yorku, v Connecticutu, v Monaku a v čtvrtý v Toskánsku. Kromě New Yorku bydlel ve Florencii a pravidelně cestoval mezi oběma kontinenty. V roce 1999 zřídil svou nadaci \"Karel-Appel Stiftung\" (Karel Appel Foundation), do níž převedl všechna svá díla a reprodukční práva.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Patřil k nejproduktivnějším výtvarníkům, za svůj život vytvořil na 10.000 prací. Je zastoupen ve 26 světových galeriích či muzeích umění po celém světě, zejména v Evropě a v USA.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Appel (* jako Christiaan Karel Appel; 25. dubna 1921, Amsterdam, Nizozemsko – 3. května 2006, Zürich, Švýcarsko) byl nizozemský malíř, sochař a básník, spoluzakladatel avantgardní skupiny CoBrA.", "tgt_summary": "Christiaan Karel Appel (; 25 April 1921 – 3 May 2006) was a Dutch painter, sculptor, and poet. He started painting at the age of fourteen and studied at the Rijksakademie in Amsterdam in the 1940s. He was one of the founders of the avant-garde movement Cobra in 1948. He was also an avid sculptor and has had works featured in MoMA and other museums worldwide.", "id": 1374709} {"src_title": "Podpis", "tgt_title": "Signature", "src_document": [{"title": "Signatář.", "content": "Osoba se tímto způsobem hlásí k textu, který je většinou uveden výše (odtud název \"pod-pis\"), dává najevo svůj souhlas s ním, nebo jeho autorství a nazývá se signatář (tímto termínem se obvykle označují osoby, které (se) podepsaly (pod) významný dokument; osoby, které podepsaly dopis nebo nevýznamný dokument se obvykle takto neoznačují) – v angličtině: \"signatory\".", "section_level": 1}, {"title": "Provedení podpisu.", "content": "Podpisy jsou většinou vlastnoruční a tedy psané na papír, při zasílání e-mailů ale může autor napsat své jméno do e-mailu elektronicky (takový podpis je v dnešní době právně relevantní, vyšší formu ověření pak představuje elektronický podpis), na tištěných listinách, např. v obchodní korespondenci se také často uplatňuje tištěný i vlastnoruční podpis. Podpis je většinou psán písmem, které se běžně používá ve státě, kde je text podepsán, v Česku tedy latinkou. Pokud má nějaké písmo, jako právě latinské, více variant (tiskací a psací písmo), je preferována varianta, většinou užívaná v rukopisech (v Česku psací písmo). Ze středověku i modernější doby jsou známy také podpisy symbolické, většinou kryptogramy jména. V písmech s rozvinutější kaligrafií (arabské písmo, čínské písmo) je podpis většinou kaligraficky velmi vytříbený. Ve středověku byla velkým problémem častá negramotnost, a tím pádem neschopnost určité skupiny obyvatelstva použít podpis. Takové osoby se, pokud to bylo nutné, podepisovaly ustáleným symbolem tří křížků (\"+++\"), tzv. znamení ruky, k němuž byla napsána jinou osobou poznámka, že je vlastnoručně napsal jejich negramotný autor. Většinou však ovšem osoby negramotné neprováděly jednání, při nichž by byl podpis nutný. Celebrity často věnují svým příznivcům na památku své podpisy, zejména podepsané fotografie (někdy společně s dotyčným fanouškem) s věnováním, takovému podpisu se říká autogram. Vyskytuje se i sběratelství autogramů, to se nazývá \"filografie\".", "section_level": 1}, {"title": "Právní souvislosti.", "content": "Podpis se kromě soukromých dopisů většinou nachází na různých právních dokumentech, jako jsou například závěti nebo smlouvy. Podpis se v právu považuje za doklad souhlasu osoby s takto písemně projevenou vůlí. Je však zapotřebí, aby byl umístěn až na konci textu, protože dovršuje dané právní jednání, text následující až za podpisem nemá právní následky. V mezinárodním právu může zástupce státu (např. prezident) podepsat smlouvu za stát, který zastupuje. Pokud je k platnosti nějakého aktu potřeba více podpisů, označují se jako spolupodpisy. Podpis literárního díla se také považuje za důkaz autorství. V dřívějších dobách byl podpis většinou doprovázen pečetí, v moderní době se pečetí užívá jen zřídka. Tak velký význam a tak velkou rozlišovací hodnotu má podpis a rukopis obecně zejména pro svou mimořádně obtížnou padělatelnost (viz Písmoznalectví).", "section_level": 1}, {"title": "Úřední ověřování podpisu.", "content": "Ověřování podpisu, neboli legalizace je úřední ověření skutečnosti, že určitá osoba vlastnoručně podepsala nějakou listinu nebo podpis na listině uznala za vlastní, přičemž tento úkon se odehrál před ověřující osobou. Legalizací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině ani jejich soulad s právními předpisy. Legalizaci jako službu provádí v ČR notáři, úředníci pověřeného obecního úřadu a místa Czech POINT, tj. Český Podací Ověřovací Informační Národní Terminál.", "section_level": 2}], "src_summary": "Podpis (někdy také signatura z latinského \"signare\" – označovat) je ručně psané a často stylizované vypsání jména nebo jiného identifikačního znaku (přezdívky, erbu, monogramu) osoby, která podpis napsala. Zkrácený podpis osoby se nazývá parafa.", "tgt_summary": "A signature (; from, \"to sign\") is a handwritten (and often stylized) depiction of someone's name, nickname, or even a simple \"X\" or other mark that a person writes on documents as a proof of identity and intent. The writer of a signature is a signatory or signer. Similar to a handwritten signature, a signature work describes the work as readily identifying its creator. A signature may be confused with an autograph, which is chiefly an artistic signature. This can lead to confusion when people have both an autograph and signature and as such some people in the public eye keep their signatures private whilst fully publishing their autograph.", "id": 767545} {"src_title": "Victor Vasarely", "tgt_title": "Victor Vasarely", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Vasarely se narodil v Pécsi a vyrůstal v Piešťanech, tehdy Pöstyén, a v Budapešti, kde začal v roce 1925 studovat na tamější univerzitě medicínu. V roce 1927 však Budapešťskou univerzitu opustil, aby se mohl věnovat studiu tradiční kresby na soukromé Akademii Podolini-Volkmann. Roku 1928 vstoupil na grafickou školu Sándora Bortnyika, jíž se říkalo „Budapešťský Bauhaus“ a která existovala až do roku 1938. Její oficiální název zněl „Mühely“ (Dílna). Bortnyik samotný pobýval v roce 1922 v Bauhausu a stýkal se zde s jiným maďarským avantgardním umělcem, László Moholy-Nagym. Vzhledem k nedostatku financí však budapešťská škola nemohla nabídnout všechno, co nabízela německá. Proto se Bortnyik soustředili především na užitkové grafické umění a typografický design. V roce 1929 namaloval \"Modrou studii\" a \"Zelenou studii\". V Budapešti navrhoval reklamní plakáty pro společnost vyrábějící kuličková ložiska. V roce 1930 odjel Vasarely z Maďarska a usadil se v Paříži, kde pracoval jako grafický umělec a jako kreativní konzultant v reklamní agentuře Havas, Draeger a Devambez (1930–1935). V témže roce se oženil se svojí spolužačkou Claire Spinnerovou (1908–1990). Měli spolu dva syny, Andreho (* 1931) a Jean-Pierra (1934–2002). Ten se stal rovněž výtvarným umělcem. Používal jméno Yvaral a po vzoru svého otce tvořil v duchu kinetismu. Ve 30. letech byly Vasarelyho styky s ostatními umělci omezené. Přemýšlel o založení podobné instituce, jako byla grafická škola Sándora Bortnyika v Budapešti, a pro tento účel vytvořil několik učebních materiálů. V letech 1942–1944 se usadil v Saint-Céré v departementu Lot. Zde se opět začal věnovat malbě a studovat díla Paula Klee, Josefa Alberse, ruské sochařky Antoine Pevsner a švýcarské designérky Sophie Taeuber-Arp. V roce 1944 otevřela v Paříži galerii Denise René (1913–2012). Vasarely ji poznal už na počátku 40. let. René byla malířovou galeristkou až do roku 1975. Vasarely v její galerii vystavoval práce ze všech fází své tvorby. Po roce 1945 se Vasarely intenzivně zapojil do uměleckého života. Účastnil se Salonu nadnezávislých, Májového salonu a Salonu nových skutečností. Získal řadu ocenění na prestižních mezinárodních přehlídkách, především za grafiku. V roce 1951 si otevřel ateliér na jižním pařížském předměstí Arcueil. Rok nato o něm vyšla první studie, kterou napsal Jean Dewasne. V roce 1961 se usadil v Annet-sur-Marne. Během následujících třiceti let vyvrcholil jeho styl geometrického abstraktního umění, zaměřeného zejména na využívání optického klamu. Pracoval s různými materiály, ale používal jen minimální počet forem a barev: Začátkem 70. let se Vasarely vrátil k realizacím v architektuře. V roce 1971 byla stanice Montparnasse pařížského metra vyzdobena dvěma jeho freskami. V roce 1976 vzniklo i Vasarelyho muzeum v jeho rodném městě Pécsi v Maďarsku, jemuž Vasarely věnoval značné množství svých prací. V roce 1982 vytvořil 154 speciálních sítotisků, jež s sebou vzal kosmonaut Jean-Loup Chrétien do vesmíru při letu sovětsko-francouzské posádky v kosmické lodi Sojuz T-6 k orbitální stanici Saljut 7. Později byla tato díla prodána ve prospěch UNESCO. Roku 1987 došlo k otevření druhého maďarského Vasarelyho muzea s více než 400 pracemi v Zichyovském paláci v Budapešti. Vasarely se příležitostně zabýval i scénografií. V roce 1984 navrhl výpravu k Wagnerově Tannhäuseru, kterého režíroval István Szabó. Za svého života se Vasarely dočkal mnoha poct. Roku 1970 byl jmenovaný rytířem Řádu čestné legie. Při příležitosti přednáškového turné po USA byl v roce 1983 jmenovaný čestným občanem New Yorku. Roku 1990 obdržel francouzský Národní řád za zásluhy. Victor Vasarely zemřel 15. března 1997 v Paříži ve věku nedožitých 91 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Victor Vasarely (9. dubna 1906, Pécs, Maďarsko – 15. března 1997, Paříž, Francie); vlastním jménem Vásárhelyi Győző byl maďarsko–francouzský malíř, grafik a sochař, který je obecně považován za jednoho z představitelů op-artu a kinetického umění. ", "tgt_summary": "Victor Vasarely (; born Győző Vásárhelyi, ; – ), was a Hungarian-French artist, who is widely accepted as a \"grandfather\" and leader of the Op art movement. ", "id": 1720058} {"src_title": "Kružítko", "tgt_title": "Compass (drawing tool)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kružítko se skládá ze dvou částí (nožiček), které jsou pohyblivě spojeny. Jedna nožička je opatřena hrotem, druhá je ukončena (nejčastěji) tuhou. Pohyblivé spojení umožňuje měnit vzdálenost konců kružítka a tak rýsovat kružnice různého poloměru. Rýsování probíhá tak, že jehla se umístí do bodu označujícího střed kružnice a točením horní části v prstech dojde k narýsování kružnice, což ovšem vyžaduje trochu cviku. Nejjednodušší kružítka jsou vyrobena z plastu. Jejich hlavní nevýhodou je, že ani jehla, ani tuha nejdou naklonit a tak se nehodí k rýsování kružnic velkých, nebo naopak malých, poloměrů. Také spojení nožiček nezaručuje, že při větším tlaku na kružíto nedojde během rýsování ke změně vzdálenosti konců a tím k narýsování spirály. Taková kružítka patří do výbavy žáka základní školy. Pro rýsování v deskriptivní geometrii nebo v technickém kreslení se používají kružítka vyrobená z kovu. Jejich konstrukce umožňuje přesné nastavení a brání rozevření kružítka při rýsování, např. pomocí šroubu. Nožička s tuhou je opatřena kloubem, držák tuhy lze vyměnit např. za druhý hrot, držák rýsovacího pera nebo lze vsunout prodlužovací nástavec pro kružnice velkých poloměrů.", "section_level": 1}, {"title": "Strojírenské kružítko.", "content": "K rýsování na kovové předměty (především na plech se používá strojírenské kružítko. Toto kružítko má oba hroty z tvrzeného kovu. Hroty jsou broušeny z jedné strany a jde dosáhnout i velmi malých průměrů (od 2mm). Ramena jsou spojena pružným plátem se stopkou. K zajištění zvoleného průměru slouží šroubovice, která je po celé délce volně stavitelná svěrnou maticí. Strojírenské kružítko lze také využít k tzv. odpíchnutí rozteče děr, k rýsování na plast i jiné slitiny různých kovů.", "section_level": 1}, {"title": "Nulátko.", "content": "Nulátko je kružítko, které je určeno pro rýsování kružnic s poloměrem 5 mm a méně. Při tak malých poloměrech se častěji používá speciální šablona, tzv. \"bublina\".", "section_level": 1}, {"title": "Odpichovátko.", "content": "Odpichovátko je kružítko, které má dva hroty. Používá se k měření vzdáleností na mapě. Vzdálenost hrotů se nastaví podle měřítka mapy a „kráčením“ po mapě se změří vzdálenost. Využívá se převážně v námořní a letecké navigaci. Pokud odpichovátko dostatečně zvětšíme, dostaneme pomůcku pro měření vzdáleností v terénu nebo pro přenášení rozměrů. Takto se dříve užívalo ve stavebnictví a stalo se i jeho symbolem. Dostalo se spolu s kladivem i do státního znaku a vlajky (dnes již neexistující) Německé demokratické republiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kružítko (zastarale též Kružidlo) je nástroj určený k rýsování kružnic a jejich částí. Také může být použito k měření vzdáleností, zvláště na mapě.", "tgt_summary": "A compass, also known as a pair of compasses, is a technical drawing instrument that can be used for inscribing circles or arcs. As dividers, they can also be used as tools to measure distances, in particular on maps. Compasses can be used for mathematics, drafting, navigation and other purposes. ", "id": 62732} {"src_title": "Michel Mayor", "tgt_title": "Michel Mayor", "src_document": [{"title": "Akademické pozice.", "content": "Od roku 1971 do roku 1984 působil jako výzkumný asistent na observatoři v Ženevě, kde je přítomno astronomické oddělení Ženevské univerzity. V roce 1984 se stal mimořádným profesorem. A v roce 1988 byl jmenován řádným profesorem a tuto pozici zastával až do svého odchodu do důchodu v roce 2007. Mayor byl ředitelem observatoře v Ženevě od roku 1998 do roku 2004. Po odchodu do penze v roce 2007 působí v Ženevě jako emeritní profesor.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Profesor Mayor se ve svém výzkumu zájímá především o extrasolární planety, přístrojové vybavení, statistické vlastnosti dvojhvězd, dynamiku kulových hvězdokup, galaktické struktura a kinematiku. Jeho doktorská práce na univerzitě v Ženevě byla věnována hledání důkazů spirální struktury v Galaxii Mléčné dráze podle rozložení rychlosti hvězd v blízkosti Slunce. Kinematická data v té době byla vzácná a zejména získání \"radiální rychlosti\" hvězdy, byl dlouhý a náročný proces. Po dokončení své diplomové práce se rozhodl vyvinout speciální spektrograf CORAVEL k měření hvězdných radiálních rychlostí. \"To byl začátek mého zájmu o hvězdné kinematiku.\" řekl podle informací v jeho curriculu vitae. Tento výzkum vedl k různým oblastem zájmu, včetně studia statistických vlastností binární hvězdy slunečního typu. S kolegou badatelem Antoine Duquennoyem provedl průzkum společníků hvězd malé hmotnosti podobných Slunci, výsledků byly uvolněny v jedné z nejvíce citovaných prací publikovaných v časopise Astronomy and Astrophysics v jeho prvních 40 letech. Mayor a Duquennoy pak zjistili, že hmotnost některých z těchto společníků může být nižší než hmotnost Slunce. Rozvoj technologií umožnil vývoj nového spektrografu ELODIE, postaveného v Haute-Provence Observatory v jižní Francii. Mayor a Didier Queloz postgraduální student na univerzitě v Ženevě začali používat nástroj v roce 1994 na pozorování 140 hvězd podobných Slunci, které sledovali každou vhodnou noc. Studie byla zaměřena na objevování \"hnědých trpaslíků\" a také obřích planet. Na konci roku 1994 oba vědci zaznamenali, že hvězda 51 Pegasi vykazuje pravidelné změny nebo pohyby, které by mohly být způsobeny planetou na oběžné dráze bližší než Jupiter. Pozoruhodné je, že oběžná doba byla podle odhadů jen 4,2 dne, což odporuje tehdejším teoretickým poznatkům. Nicméně, další získaná data dovolily Mayorovi a Quelozovi oznámit objev první exoplanety obíhající okolo hvězdy podobné slunci 6. října 1995. Tímto objevem odstartovala nová oblast výzkumu v astronomii. Na začátku října 2011 bylo vědci z celého světa objeveno více než 680 exoplanet, mnoho z nich je takzvanými \"horkými Jupitery\", což jsou plynné planety mnohokrát větší než Země. Mayor a jeho spolupracovníci identifikovali kolem 200 planet. Nicméně jeho tým se soustředil především na výzkum menších planet takzvaných \"super-zemí,\" svou hmotností více podobných Zemi. V roce 2003 používal nástroj High Accuracy Radial Velocity Planet Searcher (HARFY). Poté získal on-line data z dalekohledů Evropské jižní observatoře v La Silla v Chile, což umožnilo přesnější měření radiálních rychlostí. V roce 2007 byl Mayor jedním z 11 evropských vědců, kteří objevili Gliese 581 c, první extrasolární planetu v obyvatelné zóně. Objev byl učiněn dalekohledu v La Silla v Chile. V roce 2009 Mayor a jeho tým objevili exoplanetu s nejmenší hmotností zjištěnou u hvězdy hlavní posloupnosti Gliese 581 e. Do října 2011 byl Mayor spoluautorem více než 700 vědeckých publikací. Od roku 1989 do roku 1992 byl zapojen do vědeckého výzkumu v Evropské jižní observatoři, od roku 1988 do roku 1991 pracoval na studiu galaktických struktury v Mezinárodní astronomické unie a mezi roky 1990 - 1993 byl předsedou Švýcarské společnosti pro astrofyziku a astronomii. V roce 2011 Mayor pronesl na Kanárských ostrovech v rámci prvního ročníku Starmus festivalu přednášku \"Extrasolárních planety v Galaxii.\" Jeho přednáška byla zveřejněna v knize \"Starmus: 50 let člověka ve vesmíru.\"", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a vyznamenání.", "content": "V srpnu 1998 byl Mayor oceněn Švýcarskou cenou Marcela Benoista, uznána byla jeho práce a jeho význam pro lidský život. V témže roce obdržel Prix Jules Janssen z francouzské astronomické společnosti. V roce 2000 získal Balzan Prize. O čtyři roky později mu byla udělena Medaile Alberta Einsteina. V roce 2005 obdržel Shaw Prize ze astronomii, spolu s americkým astrofyzikem Geoffrey Marcym. V roce 2004 obdržel Řád cestné legie. Ve spolupráci s Pierrem-Yvesem Freiem napsal knihu ve francouzštině s názvem \"Les Nouveaux mondes du Cosmos\" (Seuil, 260 stran), který byla oceněna \"Livre de l'astronomie v roce 2001\" na sedmnáctém astronomickém festivalu Haute Maurienne. Obdržel čestný doktorát z osmi univerzit: Katholieke Universiteit Leuven (Belgie), 2001; Swiss Federal Institute of Technology v Lausanne (EPFL) (2002); Federal University of Rio Grande do Norte (Brazílie), 2006; Uppsala University (Švédsko), 2007; Pařížská observatoř (Francie), 2008; Université Libre de Bruxelles (Belgie), 2009; University of Provence (Marseille, Francie), 2011, Université Joseph Fourier (Grenoble, Francie), 2014;. V roce 2011 obdržel ocenění BBVA Foundation Frontiers of Knowledge Award (spolu s Didierem Quelozem) za vývoj nových astronomických přístrojů a experimentálních technik, které vedly k prvnímu pozorování planet kolem hvězd podobných Slunci. V roce 2015 mu byla udělena Zlatá medaile Královské astronomické společnosti. pu. V roce 2019 mu byla udělena společně s Didierem Quelozem Nobelova cena za fyziku za objev exoplanety obíhající hvězdu slunečního typu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michel Gustave Édouard Mayor (* 12. ledna 1942 Lausanne) je švýcarský astrofyzik, profesor na Ženevské univerzitě v oddělení astronomie a nositel Nobelovy ceny za fyziku. Formálně odešel do penze v roce 2007, ale stále zůstává aktivní jako vědecký pracovník observatoře v Ženevě. Je spoludržitelem ceny Viktora Ambarcumjana pro rok 2010 a vítěz Kyotské ceny pro rok 2015. ", "tgt_summary": "Michel Gustave Édouard Mayor (; born 12 January 1942) is a Swiss astrophysicist and professor emeritus at the University of Geneva's Department of Astronomy. He formally retired in 2007, but remains active as a researcher at the Observatory of Geneva. He is co-laureate of the 2019 Nobel Prize in Physics along with Jim Peebles and Didier Queloz, the 2010 Viktor Ambartsumian International Prize, and the winner of the 2015 Kyoto Prize. ", "id": 2155699} {"src_title": "Chlorid lithný", "tgt_title": "Lithium chloride", "src_document": [{"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Chlorid lithný tvoří, na rozdíl od chloridů jiných alkalických kovů, krystalické hydráty. Je znám monohydrát, trihydrát a pentahydrát. Absorbuje také až čtyři ekvivalenty amoniaku. Podobně jako u jiných iontových chloridů mohou roztoky chloridu lithného poskytovat chloridový iont a například tvořit sraženinu chloridu stříbrného působením dusičnanu stříbrného:", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Chlorid lithný se připravuje působením kyseliny chlorovodíkové na uhličitan lithný. Lze ho principiálně připravovat také silně exotermickou reakcí kovového lithia s plynným chlorem nebo chlorovodíkem. Bezvodý LiCl se připravuje z hydrátu zahříváním v proudu chlorovodíku.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Chlorid lithný se používá hlavně pro výrobu kovového lithia elektrolýzou taveniny LiCl/KCl při 600 °C. Využívá se i jako tavidlo při pájení automobilových dílů z hliníku, dále také jako desikant při sušení proudu vzduchu. Ze specializovanějších aplikací nachází uplatnění v organické syntéze, například jako aditivum ve Stillově reakci. V biochemii ho lze využít ke srážení RNA z buněčných extraktů. Chlorid lithný se používá i v pyrotechnice pro barvení plamene do tmavočervené barvy. LiCl je standardem relativní vlhkosti při kalibraci vlhkoměrů. Při 25 °C má nasycený roztok (koncentrace 45,81 %) soli ekvilibrium relativní vlhkosti 11,30 %. Chlorid lithný může i sám sloužit jako vlhkoměr. Tato navlhavá sůl se při vystavení vzduchu rozpouští v pohlcené vodě. Rovnovážná koncentrace je přímo závislá na relativní vlhkosti vzduchu. Relativní vlhkost při 25 °C, s minimální odchylkou v rozmezí 10 až 30 °C, lze zjistit z koncentrace pomocí této lineární rovnice: \"RH\" = 107,93 – 2,11 \"C\", kde \"C\" je hmotnostní koncentrace LiCl.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Soli lithia ovlivňují centrální nervový systém. Ve 40. letech 20. století se chlorid lithný krátce vyráběl jako náhražka kuchyňské soli, bylo to však zakázáno poté, co byly zjištěny toxické účinky sloučeniny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlorid lithný je anorganická sloučenina chloru a lithia. Tato sůl je typickou iontovou sloučeninou, přestože z malé velikosti iontu Li vyplývají vlastnosti, které se u jiných chloridů alkalických kovů nevyskytují, například výjimečná rozpustnost v polárních rozpouštědlech (83 g/100 ml vody při 20 °C) a hygroskopické vlastnosti.", "tgt_summary": "Lithium chloride is a chemical compound with the formula LiCl. The salt is a typical ionic compound, although the small size of the Li ion gives rise to properties not seen for other alkali metal chlorides, such as extraordinary solubility in polar solvents (83.05 g/100 mL of water at 20 °C) and its hygroscopic properties.", "id": 1648755} {"src_title": "Hans Magnus Enzensberger", "tgt_title": "Hans Magnus Enzensberger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v roce 1929 ve švábském městě Kaufbeuren pod pohořím Allgäu. Od roku 1931 žila rodina v Norimberku. Po válce pracoval Enzensberger jako tlumočník u americké, pak anglické okupační armády. Maturitu složil na gymnáziu v Nördlingenu, poté studoval filozofii a filologii na univerzitách v Erlangenu, Freiburku a Hamburku. Rok strávil i na pařížské Sorboně a studium uzavřel roku 1955 doktorskou dizertací o poetice romantika Clemense Brentana v Erlangenu. Pracoval krátce jako rozhlasový, pak nakladatelský redaktor, od roku 1957 žil jako spisovatel na volné noze. Nespokojen se situací v poválečném Německu žil dlouhý čas v zahraničí, v Norsku a Itálii. Podnikl řadu cest, mimo jiné do Sovětského svazu, USA a Mexika, několikrát navštívil i Prahu. V době politického vření v roce 1965 se přestěhoval do Berlína, kde založil časopis \"Kursbuch\", který řídil v letech 1965–1975. Postupně se víc a víc levicově politizoval, v roce 1968 dokonce strávil asi rok na socialistické Kubě, kde chtěl působit jako instruktor revoluční teorie. Fidela Castra ale přirozeně ani nenapadlo nechat si radit nějakými evropskými teoretiky, což u Enzensbergera vedlo k dost rychlému vystřízlivění z jeho nadšení pro kubánský režim. Později tento režim otevřeně kritizoval, zvláště v souvislosti se zatčením jeho přítele, básníka Herberta Padillu, který byl přinucen po svém propuštění provést veřejnou sebekritiku podle starých stalinistických modelů. Později se Enzensberger od levicového smýšlení odklonil a ve svých pozdních esejích provokativně demontuje pojmy a ideály, které sám v 60. letech zastával a staví se za tradiční hodnoty, jako např. normálnost, či dokonce \"prostřednost\" ve smyslu střední pozice mezi extrémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Magnus Enzensberger, známý také pod pseudonymem Andreas Thalmayr, (* 11. listopadu 1929 Kaufbeuren) je německý básník, spisovatel, překladatel, publicista a dramatik. Velmi oceňovaná je jeho tvorba esejistická. Dnes žije v Mnichově. ", "tgt_summary": "Hans Magnus Enzensberger (born 11 November 1929 in Kaufbeuren) is a German author, poet, translator and editor. He has also written under the pseudonym Andreas Thalmayr.", "id": 1526393} {"src_title": "Jindřich Lev", "tgt_title": "Henry the Lion", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Převzetí území Welfů.", "content": "Po smrti císaře Lothara III., přišli Welfové v bojích o královskou korunu o svá území. Jindřich Lev byl v době smrti svého otce, Jindřicha Pyšného, nezletilý. Jindřichu Pyšnému udělil Sasko a Toskánsko doživotně jeho tchán, císař Lothar III. Roku 1137 Jindřich Pyšný Sasko ztratil. Římský král Konrád III. udělil saské vévodství Albrechtu Medvědovi, synovi dcery posledního billunžského vévody Magnuse. Roku 1138 Konrád III. odňal Jindřichu Pyšnému i Bavorsko a udělil jej svému nevlastnímu bratru, rakouskému markraběti Leopoldu IV. Jindřich Lev se však nevzdal svých nároků a Konrád III. mu roku 1142 navrátil Sasko. Roku 1152 uzavřel Jindřich Lev mír s Hohenštaufy. O dva roky později získal od císaře Barbarossy příslib vrácení Bavorska, pokud jej Jindřich Lev vojensky podpoří při tažení do Itálie. Roku 1156 císař Bavorsko vrátil.", "section_level": 2}, {"title": "Boje proti Polabským Slovanům.", "content": "Koncem léta roku 1147 se Jindřich Lev zúčastnil spolu s Albrechtem I. Medvědem, markrabětem braniborským, a dánskými princi Svenem a Knutem křížové výpravy proti Polabským Slovanům. Na obranu proti více než stotisícovému křižáckému vojsku se postavili obodritský kníže Niklot a pomořanský kníže Ratibor v opevněných městech Dubín a Dymín. Přes dlouhotrvající obléhání se města nepodařila dobýt a na podzim byla výprava bez většího úspěchu ukončena. Roku 1160, poté co se Jindřich Lev vrátil z tažení z Itálie, kde se zúčastnil dobývání Milána, zahájil nové tažení proti Obodritům. Tohoto tažení se zúčastnil také Jindřichův spojenec, dánský král Valdemar I. Veliký. Během tohoto tažení Jindřichovi vojáci zabili obodritského knížete Niklota. Soustavnými vojenskými výboji se Jindřichovi podařilo v nadcházejících dvaceti letech ovládnout Obodritsko (dnešní Meklenbursko), které roku 1167 udělil v léno poslednímu obodritskému knížeti Pribislavovi.", "section_level": 2}, {"title": "Výprava do Svaté země.", "content": "V letech 1172–73 vykonal vévoda Jindřich Lev za doprovodu šlechticů a církevních hodnostářů výpravu do Byzance a Jeruzaléma. V Konstantinopoli se setkal a jednal s byzantským císařem Manuelem I. Komnenem.", "section_level": 2}, {"title": "Italská tažení a obvinění ze zrady.", "content": "Jindřich Lev dlouho a věrně podporoval svého staršího příbuzného, císaře Fridricha I. Barbarossu v jeho úsilí upevnit moc císařské koruny a v opakovaných válkách s lombardskými městy a papežem. Několikrát se se svými vojenskými oddíly účastnil bojů císaře Fridricha v Itálii. Roku 1174 ale odmítl pomoci Fridrichovi v novém, již pátém tažení do Lombardie, protože byl zaneprázdněn záležitostmi bezpečnosti jeho vlastních hranic na východě. Nepovažoval toto nové italské tažení za potřebné, přestože mu Fridrich nabídl jako odměnu Goslar, zámožné říšské město na jihu Saska, o něž Jindřich Lev dlouho usiloval. Tažení Fridricha Barbarossy do Lombardie skončilo naprostým nezdarem. V bitvě u Legnana, blízko Milána, kde se dne 29. května 1176 střetl s vojsky lombardské ligy, utrpěl císař drtivou porážku. Císař byl v bitvě raněn a dokonce se věřilo, že padl. Po návratu z Lombardie císař obvinil Jindřicha Lva ze zrady a z neúspěchu tažení.", "section_level": 2}, {"title": "Soud a odnětí statků.", "content": "Jindřichovi Lvovi se podařilo spojením dvou vévodství, Saska a Bavorska, a dobytím důležitých území na severu a východě Německa na Polabských Slovanech vytvořit mocný stát, na který se stále větší nedůvěrou pohlížela ostatní říšská knížata a někteří církevní představitelé. Po legnanské porážce přerostla nevraživost knížat vůči Jindřichovi v otevřené nepřátelství a ve zformování společenství, v jehož čele byl halberštatský biskup Ondřej. Císař se pokusil neklid v říši řešit smírčím soudem, který se konal roku 1179 ve Wormsu. Jindřich Lev, přestože byl před soud povolán, se nedostavil. 15. ledna 1180 nad ním proto císař vynesl říšský acht. Fridrich pak s císařskou armádou napadl Sasko a přinutil Jindřicha Lva podrobit se. 13. dubna 1180 mu v Gelnhausenu odňal Sasko a 24. června téhož roku v Řezně i Bavorsko. Vévodství bavorské pak přešlo na důvěrníka z družiny Fridricha I. Barbarossy, Otu z rodu Wittelsbachů. Otovi potomci pak v Bavorsku vládli až do roku 1918. Sasko bylo rozděleno mezi kolínského arcibiskupa a hraběte z Anhaltu.", "section_level": 2}, {"title": "Exil a návrat.", "content": "Roku 1182 císař Fridrich Barbarossa uvalil na Jindřicha Lva vyhnanství z říše. Jindřich Lev odešel do exilu do Normandie, pod záštitu svého tchána, anglického krále Jindřicha II. Nejpozději roku 1184 však začal vyjednávat návrat. Pozadím vyjednávání bylo spojenectví císaře Barbarossy s Balduinem V., hrabětem hennegavským, proti francouzskému králi, proti kterému císař hledal podporu i u anglického krále Jindřicha II. Spojenectví sice zakrátko ztroskotalo a od plánovaného tažení císařova syna Jindřicha (budoucího císaře Jindřicha VI.) proti Francii sešlo, důsledkem jednání nicméně bylo, že Jindřichu Lvovi byly v říjnu 1185 vráceny državy v Lüneburku a Brunšvicku. Roku 1188 se Jindřich Lev jako vazal císaře odmítl zúčastnit třetí křížové výpravy a byl opět na tři roky vypovězen do exilu. Po odchodu císaře na křižácké tažení a jeho smrti vyprovokovala Jindřichova manželka Matylda Jindřichův předčasný návrat z exilu a vznesení požadavků na jeho původní území. Jindřich Lev se vrátil do Saska, tam zmobilizoval své věrné vojsko a dobyl a vydrancoval říšské město Bewick. Prostřednictvím kolínského a míšeňského arcibiskupa se mu podařilo získat zpět polovinu důchodů z Lübecku, musel však zbořit opevnění Brunšviku a Lübecku a jeho synové se museli zúčastnit italského tažení Jindřicha VI. V bojích proti Adolfu Holštýnskému a císaři Jindřichu VI. roku 1192 opět ztratil téměř všechna získaná území. Roku 1194 se Jindřich Lev usmířil s Jindřichem VI. a mohl se zase vrátit na své statky v Brunšviku, kde 6. srpna 1195 zemřel. Byl pohřben po Matyldině boku v katedrále v Brunšviku. Vápencový náhrobek z počátku 13. století je umístěn v hlavní lodi.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinné vztahy.", "content": "Jindřich Lev byl dvakrát ženat. Roku 1147 se jeho manželkou stala Klementina († 1167), dcera Konráda I., vévody ze Zähringenu, s níž měl děti Gertrudu, Jindřicha a Richenzu. 1. února 1168 se oženil s Matyldou, dvanáctiletou dcerou anglického krále Jindřicha II. a Eleonory Akvitánské. S Matyldou měl děti Richenzu (Matyldu), Jindřicha, Lothara, Otu (budoucí císař Ota IV.) a Viléma.", "section_level": 1}, {"title": "Brunšvický lev.", "content": "Kolem roku 1166 nechal vévoda Jindřich Lev vyrobit pro svoji brunšvickou rezidenci bronzovou sochu lva. Vévoda se ke zhotovení sochy inspiroval sochou kapitolské vlčice. Brunšvický lev je jednou z nejvýznamnějších středověkých plastik té doby severně od Alp. Socha je 2,79 m dlouhá a 1,78 m vysoká a váží 880 kg. Síla stěn je až 12 mm. Originál sochy je dnes uložen na hradě Dankwarderode. V současné době existuje několik kopií sochy. Je to především kopie na místě původní sochy na nádvoří brunšvického hradu. Další kopie jsou ve městech Goslar, Lübeck či Ratzeburg. Věhlas sochy lva dal pravděpodobně vzniknout české legendě o Bruncvíkovi a lvu (Brunšvik, staroněmecky Bruneczwig – Bruncvík).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich Lev (německy: \"Heinrich der Löwe\"; 1129 – 6. srpna 1195, Brunšvik) byl příslušník německého šlechtického rodu Welfů, vévoda saský jako Jindřich III. 1142–1180, vévoda bavorský jako Jindřich XII. 1156–1180. Byl synem Jindřicha \"Pyšného\", vévody saského, bavorského a markraběte toskánského, a jeho manželky Gertrudy Saské. ", "tgt_summary": "Henry the Lion (; 1129/1131 – 6 August 1195) was a member of the Welf dynasty and Duke of Saxony, as Henry III, from 1142, and Duke of Bavaria, as Henry XII, from 1156, the duchies which he held until 1180. ", "id": 271254} {"src_title": "Jehlan", "tgt_title": "Pyramid (geometry)", "src_document": [{"title": "Obecné vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objem a povrch.", "content": "Objem jehlanu se vypočítá jako kde formula_2 je obsah podstavy a formula_3 výška. Povrch jehlanu se vypočítává jako součet obsahu základny a obsahu jednotlivých trojúhelníkových stěn - jejich počet je dán počtem stran základny. kde formula_5 je obsah podstavy a formula_6 je obsah pláště. Na výše uvedených vzorcích je zajímavé, že pokud budu vrchol jehlanu posunovat v rovině rovnoběžné s rovinou základny, nemění se objem (obsah podstavy i výška zůstávají stejné), ale pouze povrch - ten může při posouvání vrcholu „dostatečně daleko“ v dané rovině růst nad všechny meze.", "section_level": 2}, {"title": "Souměrnost.", "content": "Jehlan nemůže nikdy být středově souměrný. Jehlan je osově souměrný pouze tehdy, je-li základna středově souměrná a průmět vrcholu jehlanu do roviny základny je shodný se středem souměrnosti základny (laičtěji: vrchol jehlanu musí ležet „kolmo nad středem souměrnosti základny“.). Osou souměrnosti je v takovém případě spojnice vrcholu se středem souměrnosti základny. Jehlan může být rovinově souměrný pouze tehdy, je-li základna osově souměrná a průmět vrcholu jehlanu do roviny základny leží na ose souměrnosti základny. (Lidštěji: vrchol jehlanu musí ležet „kolmo nad osou souměrnosti základny“.) Rovinou souměrnosti je v takovém případě rovina určená osou souměrnosti základny a vrcholem jehlanu.", "section_level": 2}, {"title": "Další vlastnosti.", "content": "Pokud tvoří základnu jehlanu mnohoúhelník o formula_7 stranách, má jehlan: Jehlan nemá tělesové úhlopříčky, stěnové mohou být jen v základně (pro n větší než 3). Jehlan je konvexní jen tehdy, je-li konvexní jeho základna.", "section_level": 2}, {"title": "Speciální případy.", "content": "Pokud kolmice k podstavě procházející vrcholem protíná podstavu v jejím těžišti, nazýváme takový jehlan kolmý. Pokud tomu tak není, nazýváme jej kosý. Pokud je základnou jehlanu pravidelný mnohoúhelník a vrchol leží kolmo nad těžištěm základny, mluvíme o pravidelném jehlanu. „Pravidelnost“ jehlanu obvykle podstatně zjednodušuje výpočet jeho objemu a povrchu. Výpočet údajů v pravidelném formula_11-bokém jehlanu určeném délkou podstavné hrany formula_12a jeho výškou formula_13: formula_14 formula_15 formula_16 formula_17 formula_18 formula_19 formula_20 formula_21 formula_22, speciálně pro formula_23 je formula_24", "section_level": 1}, {"title": "Pravidelný čtyřstěn.", "content": "Pravidelný čtyřstěn je jehlan, jehož základnu i všechny tři boční stěny jsou rovnostranné trojúhelníky. Tento čtyřstěn má stejný tvar všech stěn i délku všech hran - jedná se tedy o jedno z platónských těles. Jeho objem formula_25 a obsah formula_26 lze vypočítat z délky jeho hrany: Jeho výšku lze vypočítat jako formula_29.", "section_level": 2}, {"title": "Pravidelný čtyřboký jehlan.", "content": "Pokud má jehlan čtvercovou základnu a vrchol kolmo nad průsečíkem úhlopříček základny, hovoříme o pravidelném čtyřbokém jehlanu. Jeho objem formula_25 a povrch formula_26 lze vypočítat z délky strany základny formula_32 a výšky formula_33:", "section_level": 2}], "src_summary": "Jehlan je trojrozměrné těleso. Jeho základnu (nebo také podstavu) tvoří mnohoúhelník. Vrcholy základny jsou spojeny s jedním bodem mimo rovinu základny – tento bod se obvykle nazývá (hlavní) vrchol jehlanu. ", "tgt_summary": "In geometry, a pyramid is a polyhedron formed by connecting a polygonal base and a point, called the apex. Each base edge and apex form a triangle, called a \"lateral face\". It is a conic solid with polygonal base. A pyramid with an \"n\"-sided base has vertices, faces, and 2\"n\" edges. All pyramids are self-dual. ", "id": 1750548} {"src_title": "Ernst Barlach", "tgt_title": "Ernst Barlach", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ernst Heinrich Barlach byl nejstarší ze čtyř synů venkovského lékaře Dr. Georga Gottlieba Barlacha a Johanny Luise Barlachové (roz. Vollertové), dcery celníka v dánských službách. Dětství v Schönbergu (Mecklenbursko) a Ratzeburku (Ratzeburg, dolnoněm. Ratzborg, Lauenburské vévodství). Navštěvoval gymnázium v Ratzeburku (1877-1884) a reálku v Schönberku (1884-1888). Jeho otec zemřel, když bylo Ernstovi 14 let. Dědečkem Gottlieb Ernst Barlach, původem z Bargteheide (Holštýnsko), působil jako evangelický pastor v Herzhornu. V rodě Barlachů se vyskytovali vesměs řemeslníci (krejčí). Jisté umělecké a literární vlohy nechyběly podle Barlacha ani u příbuzných. Barlachova matka byla velmi senzitivní, ale také psychicky labilní. Otec ji nechal na šest let internovat v sanatoriu. Matka se snažila najít životní náplň v starosti o své dospělé děti, později žila i s Ernstem v Güstrowě, ke sklonku života dobrovolně v sanatoriu. Zemřela utopením, nejspíš šlo o sebevraždu. (Možný motiv v Barlachově posmrtně vydaném románu Ukradený měsíc – krom Markétky z Goethova Fausta). Autobiografie Život, jak se vyprávěl (1928). Od roku 1887 počátek celoživotního přátelství s Friedrichem Düselem (obsáhlá korespondence). V letech 1888–1891 studoval na Všeobecné škole řemesel v Hamburku (Allgemeine Gewerbeschule), nejprve s cílem stát se učitelem kreslení (učitelé: Peter Friedrich Woldemar), nato v sochařské třídě (Theodor Richard Thiele). Díky svému talentu byl přijat r. 1891 na Akademii umění v Drážďanech (tehdy Královská akademie výtvarných umění v Drážďanech/ Königliche Akademie der bildenden Künste zu Dresden), od roku 1892 byl žákem v mistrovském ateliéru Roberta Dieze (1891–1895). Spolužáci Karl Garbers a Richard Mutz. Zde vytvořil své první významné dílo – Sběračka (řepné) natě resp. Sběračka salátu (Krautpflückerin), alternativní název Řepařka (Rübensammlerin) (podle Barlachovy korespondence ovšem vytrhává trávu, tedy vlastně Plečka). Další rok studoval v Paříži (duben 1895- duben 1896) na Julianově akademii (Académie Julian), pak pobýval u matky ve Friedrichrodě. a znovu se na několik měsíců vrátil do Paříže roku 1897, kde byl činný hlavně literárně (mj. torzo strašidelného románu Cesta Humora a Pozorovatelského ducha). Nato pobýval v Duryňském lese. V letech 1899-1901 první pobyt v Berlíně. Seznamuje se s příručím a pozdějším nakladatelem Reinhardem Piperem a výtvarným kritikem Karlem Schefflerem. Návrhy pro Goethův pomník ve Štrasburku. Po studiích pracoval jako sochař v Hamburku a Altoně (1897-1900). Tam spolupracoval se svým spolužákem z Akademie Karlem Garbersem (figury pro štít radnice v Altoně, nedochováno). Bytem v rodišti Wedel (1901-1904). Wedelské období zpracoval v nedokončené kapitole svého seespeckowského románu (Aus Seespecks Wedeler Tagen). V roce 1898 první účast na Velké Berlínské výstavě umění (Große Berliner Kunstausstellung) s plastikou \"Práce\" (Arbeit, Krautpflückerin - Sběračka natě, sádra pro bronz). V roce 1899 první cena v soutěži o podobu hamburského radničního náměstí (zakázku obdrží jiní). V letech 1899-1901 pobýval v Berlíně (nejprve v Kreuzberku, později v Charlottenburku). V té době (1897–1902) vytvořil sochy, ilustrace pro časopisy Jugend, Simplicissimus a Die fliegenden Blätter a keramické plastiky v secesním stylu (např. Kleopatra, kolem 1903). V letech 1901-1904 bytem v rodišti Wedelu. Sochy s Neptunem v nadživotní velikosti pro správní budovu Hambursko-americké-linky (měď, nedochovalo se). Drobná keramika pro hrnčířskou dílnu Mutz (spolužák ze studií) v Altoně. Krátce (1904-1905) byl – díky Peteru Behrensovi – učitelem v keramické škole v Höhru (Westerwald, Porýní-Falcko). Jeho první autorská výstava roku 1904 se konala v ve výstavní síni Richard Mutz v Berlíně. V letech 1905 - zač. roku 1909 druhý pobyt v Berlíně (Friedenau). 1909 stipendijní pobyt ve Villa Romana ve Florencie(stipendium založil Max Klinger a Německý spolek umělců/ Deutscher Künstlerbund). Seznamuje se s expresionistickým básníkem Theodorem Däublerem a spisovatelem a kulturním historikem Arthurem Moellerem van den Bruck, vydavatelem Dostojevského Sebraných spisů v nakl. Reinharda Pipera. Theodor Däubler pracuje na závěrečné redakci svého eposu Polární záře (Nordlicht, Florentské vydání). Barlach s ním podnikne několik cest. Reflexe tohoto ambivalentního vztahu v Barlachových zápiscích (Diario Däubler) a plastikách (bystách). Barlach nebyl příliš obchodně zdatný, navíc dlouhou dobu hledal svůj vlastní umělecký výraz. Nejspíš k vlastnímu překvapení se dočkal úspěchu jako autor velmi oblíbené a opakovaně vydávané učebnice figurálního kreslení pro architekty. Roku 1906 se vydal s bratrem Nicolausem na osmitýdenní návštěvu (2.8.-27.9.) jejich bratra Hanse, žijícího v Rusku, na Rus a do Ukrajiny. V té době se mu po krátkém vztahu se šičkou (švadlenou) a modelkou Rosou Limonou (Limanou) Schwabovou († 1936) narodil syn Klaus v Berlíně-Moabitu). Soudní cestou dosáhl B., aby syn byl prohlášen za manželského a svěřen do péče jemu, nikoli matce. Vztah se synem byl podle Barlacha samého významný pro jeho dílo výtvarné, jeho úspěch na veřejnosti, i dílo literární i jeho spirituálně mystické založení. V letech 1907-1907 začíná pracovat na dramatu Křik krve (Blutgeschrei), později dopracovaného jako Mrtvý den (Der tote Tag, 1911) Touto tady i literárně zpracovanou pozitivní vazbou syna k otci se Barlach vymyká expresionistickému schématu mezigeneračního konfliktu otců a synů (Vater-Sohn-Konflikt). Drama vzbudilo pozornost psychologa C.G. Junga, který o něm přednášel. (Z údajných pěti přednášek Jungových uváděných Barlachem /dopis Karlu Barlachovi ze 27.9. 1916/ se ovšem podařilo doložit jedinou.) Barlachův pobyt v Rusku byl pro jeho další tvorbu přelomový. Obdobně jako pro Rilka. Otevřel se mu smysl pro vnímání prostoru a \"pro plastické hodnoty\". (Cesta do srdce jižního Ruska – pův. rukopis a črta Jízda po stepi.) Roku 1907 na jarní (13.) výstavě Berliner Secession vzbudily pozornost jeho terakotové sochy ruských žebráků \"Ruská žebračka s miskou (Russische Bettlerin mit Schale)\" a \"Slepý žebrák (Blinder Bettler)\". Podporují ho Paul Gaul a Paul Cassirer. Na podzimní výstavě Berlínské secese lze vidět Žebračku s nataženou rukou (Bettlerin mit dem ausgestreckten Arm, keramika) a Jedlíka melounu (Melonenesser, bronz). V letech 1907-1908 po předchozích pokusech první skulptury ve dřevě. Roku 1909 získal stipendium ve Villa Romana (Villa-Romana-Preis, zal. Max Klinger a Německý spolek umělců/ Deutscher Künstlerbund/) ve Florencii. Od roku 1910 vystavoval pravidelně s Berliner Secession a se Sonderbund westdeutscher Kunstfreunde und Künstler (Düsseldorf). Od roku 1909 do roku 1926 měl smlouvu s galeristou a nakladatelem Paulem Cassirerem v Berlíně, který vydal většinu jeho grafických listů a vydával také jeho dramata. Od roku 1910 (zpočátku si Barlach podržel ještě svůj berlínský ateliér) žil prakticky až do své smrti v Güstrowě. V Güstrowě zastihla Barlacha 1. světová válka. Tu Barlach jako mnoho německých a rakouských intelektuálů a umělců přivítal jako osvobození od egoismu, pro národní věc. V Güstrowském deníku, \"válečném deníku resp. Válečném deníku\" (Kriegstagebuch) z let 1914–1917, mapuje válku ze zápolí maloměsta, referuje a jen výjimečně kriticky reflektuje novinové zprávy (jejich propagandistickou instrumentalizaci) o válečném dění. Jistá ambivalence je od počátku přítomná (motiv válečné bídy, starosti matek o obživu a motiv ostře vystupující smrti), ale velmi často lze vnímat Barlachův až šosácký agresivismus, pro dnešního člověka až disgustující brachialismus, pokud jde o osud nepřátel. Novinové zprávy čerpané i z dobově typických zvláštních vydání (Extrablatt) korigují nezcenzurované zprávy frontových vojáků na dovolené o hrůzách války, zprávy o lazaretních vlacích projíždějících v blízkosti Güstrowa, Barlachovy procházky kolem zajateckého tábora \"Rudokalhotníků\" (Rothosen: Francouzů), fyziognomie válečných mrzáků. Snad protože deník končí začátkem roku 1917, nepotkáváme tu ovšem ještě charakteristické typy,válečných neurotiků' v ulicích měst, jaké známe i z literatury krásné (např. Joseph Roth) nebo odborné (Výroční zprávy Úrazové pojišťovny dělnické v Praze – anonymní popisy tam pocházejí nejspíš přímo od koncipisty Franze Kafky). Barlachovy reakce na zprávy vystřízlivělých přátel vracejících se ze zákopů na dovolenou jsou bez dalšího dnes snad až nepochopitelné, chtěl by je vojáky – on jako civilista – snad až povzbuzovat k tvrdšímu postupu vůči nepříteli. Tyto belikózní pasáže ostře kontrastují se zaznamenávánými starostmi o osud rodinných příslušníků (bratra Hanse internovaného za války v carském Rusku) a s láskyplnými pasážemi věnovanými synovi Klausovi, na tehdejší dobu neobvyklou otcovskou pozorností. Role otcovství je tu – obdobně jako v dramatu Mrtvý den – mytizována až v jakési božství, bohootcovství. Na tomto metafyzickém pozadí se však věnuje otec Barlach všednímu dni i jeho každodenním radostem i starostem: píše o společných hrách se synem, procházkách, předčítání, školních starostech i dětských nemocech, je tu přítomen i jako syn vůči matce a hochově babičce. Nejsou vynechány jeho erotické touhy a plachá zamilovanost. Snad tu při Barlachově verbální tvrdosti a nenávisti vůči nepřátelům sehrála roli i okolnost, že Barlach jako kardiak a starší ročník nenarukoval mezi prvními. Mohl tím kompenzovat – aspoň sám před sebou – i svůj stud a pocit méněcennosti \"zašíváka\" (Drückeberger) ve službě vlasti. Pracoval alespoň jako dobrovolný vychovatel v dětské družině (Kinderhort) a zastupoval tak otce v rodině nepřítomné. Mezi zdravotní sestry Červeného kříže ho ovšem nepřijali. Službu vlasti a sochařské ambice byl ochoten demonstrovat i plastikou pro Červený kříž, jíž měl sedět Paul von Hindenburg modelem. (Návrh nakonec realizoval jiný sochař.) Posléze byl Barlach odveden k pěchotě jako domobranec (Landsturm II) a vykonával garnizonní službu v Sonderburku (dán. Sønderborg, Šlesvicko, po roce 1918 připadlo Dánsku), než byl z popudu přátel (August Gaul, Max Liebermann, Paul Slevogt, Louis Touillon, Arthur Kampf) na podání učiněném k ministerstvu války koncem února 1916 vyreklamován z válečné služby. Vyprofilovala by se z něho zjevně nevojácká figura jako z pěšáka Rilka vzdor Rilkovu populárnímu heroickému Kornetovi. (Dokládají to v dopisech ze Sonderburku jeho problémy s nošením torny nebo poznámky o buzeraci vojáků střední generace ze strany cvičících zupáků.) Jen spíše zřídka mluví Barlach v deníku o procesu své vlastní výtvarné práce. Signifikantní jsou ovšem komentáře k práci na plastice Berserk(er)a (1910) spadající zajedno s počátkem deníku v srpnu 1914. Güstrowský deník nebyl primárně určen k zveřejnění, k jeho funkci se autor vyjadřuje jen zřídka, fakticky posloužil jako zásobník a skicář, o čemž svědčí drobné samostatné texty vycházející z jeho látky. Je to však – krom nesporných literárních kvalit – důležitý dokument Barlachova osobního a uměleckého vývoje, zejména pro pochopení jeho pozdějšího ztvárnění pomníků padlých. V roce 1930 z popudu Bernharda A. Böhmera se započalo s výstavbou prostorného domu s ateliérem v Heidberku. Manželský pár sochařů Margy a Bernharda A. Böhmerových navázal kontakt s Barlachem v roce 1925. Marga se stala Barlachovou životní družkou (manželé se rozvedli) a po jeho smrti spravovala i jeho odkaz (žila v Gertrudině kapli v Güstrowě). Böhmer fungoval jako Barlachův agent i v době národního socialismu a díky svým konexím mohl prodávat tento obchodník s uměním (obdobně pomáhal Barlachovi i Karl Buchholz a několik málo dalších) díla \"zvrhlých umělců\" do zahraničí. S Margou se ovšem podílel třeba i na hrubých pracích k Magdeburskému pomníku nebo pomáhali Barlachovi i s technickým vybavením ateliéru. Tato,Haßliebe' se odrazila i v Barlachově posmrtně vydaném románu Ukradený měsíc v konstelaci dvojice figur Wau (: Barlach) a Wahl (: Böhmer), kterou vypravěč popisuje jako nepřátelství, které \"se může zdobit nejpříjemnějšími formami a barvami přátelství\". V poválečných letech vytvořil většinu svých sochařských a literárních děl. Roku 1919 byl zvolen řádným členem Pruské akademie umění a roku 1925 čestným členem Bavorské akademie výtvarných umění, ale řadu dalších ocenění odmítal, stejně jako nabídky učit studenty (profesury v Berlíně a Drážďanech, 1919). Roku 1924 obdržel Kleistovu cenu za drama \"Potopa\" (jediný porotce: Fritz Strich). Ještě v době Výmarské republiky se staly především Barlachovy pomníky padlým předmětem kritiky národoveckých kruhů, spolků frontových bojovníků (Stahlhelmbund) a obdobných ženských organizací (Spolek královny Luisy, Luisenbund), např. v kampani po instalaci Magdeburského pomníku 1929), návrh do soutěže pro pomník padlých ve Stralsundu (1932) s původně zamýšlenou Pietou (1932) Barlach stáhl. Záminkou ke kritice stala mj. podpis Ernsta Barlacha (také Käthe Kollwitzová) v kom. čas. Eulenspiegel (říjen 1928) pod Provoláním německých duševních pracovníků za lidové referendum proti stavbě pancéřového křižníku (Aufruf deutscher Geistesarbeiter für ein Volksbegehren gegen den Bau eines Panzerkreuzers). Po nástupu národního socialismu kritika zesílila a v rámci \"usměrnění\" kulturního života, bylo možné započít s odstraňováním jeho děl z veřejných galerií, sbírek i chrámů. Přitom se B. zpočátku těšil přízni z kruhů národněsocialistického Svazu studentstva, pro některé hlasy odtamtud představoval Barlach reprezentanta \"Severské moderny\" (Nordische Moderne) resp. \"Severského modernismu\" (Nordischer Modernismus), dokonce přízni některých vlivných úředníků Goebbelsova ministerstva propagandy a lidové osvěty, nejspíš samotného Goebbelse, který se např. vyjádřil výslovně pochvalně o jeho Berserk(er)ovi. Goebbels ji spatřil při návštěvě Kolína nad Rýnem ve Wallrafově-Richartzově muzeu (1924): \"Nejvíc mě uchvacuje jedna plastika. Barlach: Berserker. To je smysl expresionismu. Strohost stupňovaná v grandiózní podání.\" (Deníky – Die Tagebücher, 29.8.1924) Goebbelsův postoj vůči modernímu umění nebyl po celý rok 1933 ještě jasný. Pamětníci i Barlach sám (v korespondenci) uvádějí, že Goebbels disponoval 1-2 Barlachovými díly (konkrétně údajně plastikou Muž v bouři). Barlach spolupodepsal Provolání kulturních pracovníků (Aufruf der Kulturschaffenden) ze 17. srpna 1934 (vyšlo 18. srpna 1934 ve Völkischer Beobaochter) iniciované Goebbelsovým ministerstvem, které bezprostředně předcházel lidovému hlasování (19. srpna) stvrzujícímu dřívější převzetí úřadu říšského prezidenta (po smrti Paula von Hindenburg) říšským kancléřem Adolfem Hitlerem. (Mezi signatáři nebyli ovšem jen tzv. \"Bohem omilostnění\" /Gottbegnadete/, zvlášť privilegovaní umělci, jež režim považoval za nepostradatelné, ale právě i Barlach nebo Ludwig Mies van der Rohe. Barlach nejprve odmítnout podepsal, po intervenci z ministerstva, kdy mu byla přečtena jména jiných signatářů podepsal, aby se aspoň dočasně zbavil nálepky kulturního bolševictví.) Barlachovo dílo se v tiskovém orgánu Völkischer Beobachter ovšem stalo předmětem kritiky, a to i ze strany Alfreda Rosenberga jakožto vedoucího Úřadu pro dohled nad světonázorovým a duchovním školením (zkrác. Rosenbergův úřad, Amt Rosenberg). Mocenská rivalita obou těchto Hitlerových podřízených a jejich úřadů stála Barlacha nejspíš nakonec i poslední zbytek (semi)oficiální podpory. Barlachovi se dostávalo beztak už dříve etikety \"kulturního bolševika\" (Kulturbolschewist), fyziognomie jeho figur byla označována za \"ostisch\" (východnické – pro údajné \"slovanské rysy\"), negativní vlivy byly shledávány i v pobytech v cizině, zejména v jeho cestě na Rus, v jeho mystickém založení (Spökenkieker), byl denuncován jako přítel či sympatizant komunistů (Käthe Kollwitzová) a židů (Max Liebermann). V roce 1933 (23.1.1933) v rozhlasovém projevu mluví Barlach o \"nesmiřitelných protikladech\" dvou ras: \"lidí ducha\" (Geistige) a \"lidí neducha (\"Ungeistige\"). Roku 1936 byla jeho díla, společně s díly Käthe Kollwitzové a Wilhelma Lehmbrucka odstraněna z Jubilejní výstavy Pruské akademie věd a umění. Toho roku bylo také zabaveno z větší části vydání Barlachových Kreseb (Zeichnungen) z nakladatelství Reinharda Pipera (1935). Goebbels si do svého deníku (3.4.1936) k tomu poznamenal: \"Zakázána šílená kniha od Barlacha. To už není umění. To je destrukce, neumělá macha. Odporné! Tenhle jed nesmí mezi lid!\" Dalších více než 380 Barlachových děl bylo odstraněno z galerií a veřejných sbírek. Některá díla (plastika Shledání a kresby Zeichnungen) byly prezentovány na putovní výstavě Zvrhlé umění (Entartete Kunst) v Mnichově (1937), Norimberku 1937. Tato výstava měla prezentovat \"neněmecké umění\" v těsném závěsu po zahájení výstavy oficiálně uznaného německého umění v blízkém Domě německého umění (18.7.1937). Její vernisáž zahajoval Hitler osobně. I on sám si byl ovšem nejspíš vědom průměrnosti vystavovaných exponátů oficiálního umění. Barlach (ještě nevystoupil z Pruské akademie) byl rovněž rutinně vyzván, aby první výstavu během její přípravy obeslal, ale umělec se zdržel. Na výstavě Zvrhlé umění (\"neněmeckého umění\") nebylo Barlachovo dílo zatraceno a priori, ale komise zkoumala \"stupeň a způsob úpadku\": S Barlachem se zacházelo \"jako s tragickým případem, jeho výtvarná díla byla hodnocena s šetrností a vybrána jen jedna z jeho kreseb, aby bylo zastoupeno i jeho jméno\" (z poválečně zveřejněného memoranda \"kustoda\" výstavy Paula Ortwina Raveho). Možná že i Adolf Ziegler, prezident Říšské komory výtvarných umění a vedoucí porot obou výstav, váhal zařadit Barlacha vedle prononcovaných expresionistů Oskara Kokoschky, Karla Schmidta-Rottluffa či Ludwiga Kirchnera. Kniha kreseb spolu s 4 kresbami (tři čarodějnice či fúrie spolu se skicou k Čekajícímu) se ocitla vedle grafik Paula Kleea s obecným označením: \"Kulturní škoda přinejmenším tak šílená jako výplody neschopných, zlých či chorobných umělců... Tajná státní policie zasahuje – několik zabavených knih z posledních let\". V září 1937 byl Barlach vyškrtnut z Říšské komory spisovatelů. Jeho socha Bojovníka ducha (Geistkämpfer) na památníku války před Univerzitním chrámem v Kielu byla odstraněna 20. dubna 1937 (v den Hitlerových narozenin, jak explicitně zaznamenává sám Barlach). Plastika Bojovníka ducha, anděla (prý s tváří Barlachova syna Klause) a mečem v ruce stojícího na jakési vlkovité obludě (drak?) představovala jakýsi antipod dřívějšího Berserk(era). Také Magdeburský a Hamburský pomník padlých byly odstraněny. Nakonec i stejně tak i Vznášející se anděl (Güstrower Ehrenmal) z güstrowského dómu (24.8.1937), Barlachův dar güstrowské dómské farnosti (1927). Anděl byl pak jako depozitum tichou cestou zabaven (pro účely \"válečného hospodářství\"). Díky Böhmerovi byl ze sádrového modelu Anděla odlit ještě za války nová socha (firma Hermann Noack, Berlín) a uchovávána v tajnosti. V roce 1951 byl tento Anděl instalován v Antoniterkirche v Kolíně nad Rýnem. Odlitek sochy podle kolínského Anděla byl \"navrácen\" do güstrowského dómu (1953). Ernst Barlach zemřel na srdeční infarkt 24. října 1938 v Rostocku. Část Barlachova díla, včetně soch, kreseb, grafických listů a rukopisů, zachránil podnikatel Hermann F. Reemtsma, který začal Barlachova díla sbírat ve 30. letech a po válce založil nadaci (Hermann Reemtsma Stiftung). Reemtsma ještě před svou smrtí roku 1961 zadal stavbu Barlachova muzea v Hamburku, kde je sbírka umístěna (viz Ernst-Barlach-Haus, sbírky) Dům (Gertrudina kaple, Gertrudenplatz) a ateliér v Heidberku (Heidberg 15) poblíž Güstrowa slouží jako muzeum Nadace Ernsta Barlacha v Güstrowě (Ernst Barlach Stiftung Güstrow), která byla zařazena do Modré knihy Spolkové vlády Spolkové republiky Německo jako \"Místo kulturní paměti zvláštního národního významu\". Vedle ní existuje Muzeum Ernsta Barlacha v Ratzeburku, Muzeum Ernsta Barlacha ve Wedelu a Dům Ernsta Barlacha v Hamburku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Barlach tvořil zprvu v hlíně a kovu, od roku 1907 se začína zabývat dřevořezbou. Byly to právě skulptury ze dřeva, které mu zjednaly slávu jakožto sochaři. Bronzové plastiky hrály do roku 1930 malou roli. Od svého návratu z Ruska roku 1906 byl považován za hlavního představitele německého sochařského expresionismu. Neměl žádnou přímou spojitost s Munchem ani s drážďanskou skupinou Die Brücke a po celý život zůstal solitérem. Sám se cítil \"žákem středověku\" ve smyslu laické gotické zbožnosti. Je to patrné i z jeho literárního díla, které nese stopy dobového symbolismu a středověký spiritualismus proměňuje v syrový smyslový účinek. Sochy se vyznačují pevným a ostře ohraničeným objemem, tvarovou stylizací a upuštěním od popisných detailů. Figury jsou disproporční, zahalené drapérií a obličeje se často blíží grimase. Modelace soch souvisí s Barlachovou grafickou tvorbou – seřezává hmotu do ostrých hran a klade důraz na obrysovou linii. Všechny formální prostředky jsou podřízeny vyjádření vnitřní vize pomocí plastického účinku. Zdůraznění psychologie a vnitřního napětí figur navozuje naléhavost a ve výrazu až drastický patos. Barlach je také autorem více než 200 litografií a dřevorytů, ilustrací k vydání vlastních dramatických děl a autobiografie. Na žádost Paula Cassirera vytvořil dřevoryty k dílům Johanna Wolfganga von Goetha (balady, Valpuržina noc – Faust) a Friedricha Schillera (balady, Óda na radost)", "section_level": 1}, {"title": "Hlasy.", "content": "\"Pánové, příšerně zaostalý, ducha nemaje, dítě předčasně narozené je Barlach. Tahle mecklenbursko-fríská ctnost, velmi přesvědčivě pobekávající, co jí trápí u srdce, co ta může dát? Komu co ta může dát? Barlach, jen tupý a nehluboký, občas ztvární něco dobře; to je všecko, k tomu ten řev. Umění je výsadou králů: Barlach je zápecník, maloměšťák, kdepak šlechtic, neřkuli král.\" Alfred Döblin, Barlachovy akcie jdou nahoru (Barlach-Hausse), Prager Tagblatt, 2. června 1923 (kritika představení Chudý příbuzný a Mrtvý den v Berlíně) \"Když jsem potkal Barlacha... bezděky se mi vybavila vzpomínka na mladého Franze Kafku. Na tom rovněž nebylo nic vlastně nápadného v oblečení, v bytových poměrech a ve vystupování; byl by mohl být právě tak dobře nějakým řemeslníkem, který se denně stýká s obyčejnými lidmi z lidu, jehož nejniternější sféru však navštěvují všichni dobří tak jako zlí duchové nad- a podsvětí.\" \"Poslední pochyby statečných, kdož vyprázdnili \"Potopu\" až do dna, odstranila na", "section_level": 2}], "src_summary": "Ernst Barlach (2. ledna 1870 Wedel, Holštýnsko – 24. října 1938 Rostock) byl německý sochař, řezbář, keramik, kreslíř, grafik, dramatik a spisovatel (jen příležitostně lyrik). Je považován za jednoho ze zakladatelů moderního sochařství. Raná díla nesou stylové znaky od realismu (\"poetického realismu\"), přes secesi (Jugendstil) včetně snad i literárních děl (v literatuře sporný pojem), pozdější tvorba je spojována s expresionismem.", "tgt_summary": "Ernst Barlach (2 January 1870 in Wedel – 24 October 1938 in Rostock) was a German expressionist sculptor, printmaker and writer. Although he was a supporter of the war in the years leading to World War I, his participation in the war made him change his position, and he is mostly known for his sculptures protesting against the war. This created many conflicts during the rise of the Nazi Party, when most of his works were confiscated as degenerate art.", "id": 911086} {"src_title": "Land art", "tgt_title": "Land art", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Land art – neboli krajinné umění – má blízko k fotografii krajiny. Uplatňuje přechod z ateliérů do přírody a má svůj předobraz v historii. Od visutých zahrad královny Semiramidy, přes parky s keřovými bludišti, skrze přísně vymezené francouzské zahrady, k čínským nebo japonským klášterním zahradám. Evropští umělci, jako například David Nash, Andy Goldsworthy nebo Michael Singer, měli od začátku subtilnější přístup k přírodě. Se svými díly se pokoušeli krajinu akcentovat a pracovat s přírodními materiály jako jsou půda, kámen, dřevo, voda nebo led.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "V Česku byl průkopníkem Ladislav Novák, dnes ho následují například Jan Šimek, Jiří Šigut nebo Jan Pohribný. Fotograf Jan Pohribný (* 1961) využívá jako tvůrčí postupy ve své tvorbě pohybovou neostrost v kombinaci s vícenásobnou expozicí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která „zviditelňuje“ energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Jiří Šigut (* 1960) se v devadesátých letech věnoval technice fotogramu, kdy rozmísťoval a nechával ležet v krajině fotocitlivý papír, který po několikadenní expozici ustálil. Ve fotografických obrazech zaznamenal tvarové zlomky přírodnin, ale i záznam přírodních světelných změn, stopy energie či pohybu hvězd, Měsíce, ale třeba i světlušek a dalších živých tvorů. Důležitý je i osobní umělcův přístup a prožitek, chodí do přírody, aby na nejrůznějších místech, jako jsou vodní tůně, potoky, pole nebo louky, kladl fotografické papíry, které tu leží i řadu dní, až týdny, postrádají okamžikovost fotografie. Například na příčně položeném papíru v potoce se zobrazí přírodniny, které potok přinesl z různých míst. Zanechají svou stopu a časem putují dále. Spadlý list zaznamenaný na papíře, který již nikdy nebude stejný, je pamětí stromu nebo smutkem lesa. Karolina Kohoutková si zasadila rostlinu do pupíku, který se nachází v \"krajině břišní\". Teresa Murak používá rostliny jako pokrývku těla, sleduje jejich krátký život, který se posouvá k zániku. Petr Štembera si vštěpoval větvičku do ruky. Vladimír Havlík se při „Pokusu o spánek“ pokoušel spočinout pod přikrývkou trávy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Land art je umělecký směr 60. let, který vznikl v USA. V užším smyslu slova nepatří k zahradnímu umění, ale v současné krajinné architektuře se dodnes používají prvky land artu. Hlavně tam, kde se používají skulptury a objekty z organických a anorganických materiálů. Umělci tohoto směru se obrátili proti komerčnímu umění a měli záporný postoj k výrobě umění, které je v galeriích a muzeích. Namísto toho tvořili umělecká díla na přírodních místech, která jsou těžko dostupná a nepřetvořená zásahem člověka. Díla land artu někdy působí svou monumentalitou. Umělci využívají intenzitu vnímání a přírodní zkušenosti pozorovatelů s efekty vznešenosti v přírodě a pracují s jednoduchými formami.", "tgt_summary": "Land art, variously known as Earth art, environmental art, and Earthworks, is an art movement that emerged in the 1960s and 1970s, largely associated with Great Britain and the United States, but which included examples from many countries. As a trend \"Land art\" expanded boundaries of art by the materials used and the siting of the works. The materials used were often the materials of the Earth including for instance the soil and rocks and vegetation and water found on-site, and the siting of the works were often distant from population centers. Though sometimes fairly inaccessible, photo documentation was commonly brought back to the urban art gallery. ", "id": 1669047} {"src_title": "Zerbst", "tgt_title": "Zerbst", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Zerbst leží na řece Nuthe (česky Nutě), která se vlévá 13 km na východ do Labe.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Oblast dnešního města byla osídlena už v mladší době kamenné. V 6. století zde Slované vybudovali hrazené sídlo, které je poprvé zmíněno v listině z roku 949 jako \"Cierevisti\". Jako \"Zerbiste\" ho připomíná v roce 1003 Dětmar z Merseburku. Městská práva získalo sídlo v roce 1209 a následně vzniklo několik kostelů a kolem roku 1250 první městské hradby. Během reformace se stalo město centrem kalvinismu a v letech 1603–1793 byl Zerbst residentním městem knížat Anhalt-Zerbst. Těžkou ránou pro město byla třicetiletá válka. Město bylo opakovaně dobyto a postupně se v něm vystřídalo několik okupačních vojsk. Po válce bylo sídlo ekonomicky zcela vyčerpané, v ruinách a třetina obyvatelstva zaplatila okupaci životem. Roku 1745 se anhaltsko-zerbstská princezna Sofie Frederika Augusta, která prožila v Zerbstu část svého mládí, provdala za ruského následníka trůnu Petra III. a v letech 1762–1796 vládla carskému Rusku jako Kateřina II. Veliká. Za druhé světové války leželo v blízkosti Zerbstu významné vojenské letiště a pracovní tábor. Dne 16. dubna 1945 bylo město z 80% zničeno spojeneckým náletem a následně bez boje obsazeno americkou armádou. Rudá armáda vystřídala americké jednotky 6. května 1945, a celé město tak připadlo do sovětské okupační zóny. Do znovusjednocení Německa byl Zerbst součástí NDR. Po válce bylo město znovu vystavěno, většina historického jádra ale již nebyla obnovena. Mezi lety 1991 - 2008 bylo do sanace města investováno 15 milionů euro. V roce 2006 došlo k oficiálnímu přejmenování města ze Zerbst na \"Zerbst/Anhalt\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zerbst (česky \"Srbiště\") je okresní město ve středním Německu v spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. Nachází se 41 km jihovýchodně od zemského hlavního města Magdeburku.", "tgt_summary": "Zerbst is a town in the district of Anhalt-Bitterfeld, in Saxony-Anhalt, Germany. Until an administrative reform in 2007, Zerbst was the capital of the former Anhalt-Zerbst district.", "id": 119679} {"src_title": "Denis Papin", "tgt_title": "Denis Papin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v protestantské rodině, což později výrazně ovlivnilo jeho život. Po maturitě na jezuitském gymnáziu studoval lékařství v Angers, kde roku 1669 promoval. V roce 1670 se stal asistentem Christiaana Huygense v Paříži a společně pracovali na stroji, který by využíval síly vody, ohně a vakua. Přitom se seznámil se svým vrstevníkem G. W. Leibnizem, s nímž si až do smrti dopisoval. Vynalezl pumpu poháněnou střelným prachem pro pohon vodotrysků v parku zámku Versailles. Roku 1675 se na pozvání Roberta Boyla odebral do Anglie a od roku 1679 byl asistentem Roberta Hooka. Ve stejném roce objevil vaření pod zvýšeným tlakem a zkonstruoval dodnes známý Papinův hrnec. Ten se sice při prvním předvedení před londýnskou Královskou společností roztrhl, ale když jej Papin doplnil o bezpečnostní ventil, fungoval spolehlivě. Roku 1681 na něj získal v Paříži královský patent. Roku 1681 se stal vedoucím experimentálního oddělení akademie věd v Benátkách, kde pracoval na vývoji parního děla a roku 1684 se stal členem Královské společnosti. Po zrušení Ediktu nantského v roce 1685 se jako hugenotský protestant nesměl vrátit do Francie. Roku 1691 se oženil a po ostrém sporu s kazatelem hugenotské obce Th. Gautierem byl zbaven funkce staršího. V roce 1692 vynalezl ponorku a sám ji také předvedl, roku 1695 popsal první parní pumpu. Roku 1699 byl jmenován členem Královské akademie věd v Paříži. Na pozváni lanckraběte Karla odešel do hesenského Marburgu, kde pobýval v letech 1696–1707. Přednášel zde fyziku a roku 1706 postavil první parní válec a parní pumpu, která měla čerpat vodu do vodotrysků v parku, brzy se ale porouchala. Postavil také kolový parník, který mu však loďaři v Mündenu zabavili a zničili. Poté, co upadl v nemilost, odjel zpět do Anglie. Zde se sice ještě nějaký čas věnoval vynálezům, ale po několika letech zemřel v chudobě 26. srpna 1713. Posledním dokladem je záznam výplaty v Královské akademii z 5. dubna 1712. Vzhledem k nulovým finančním prostředkům byl pochován do neoznačeného hrobu. Kromě Papinova hrnce popsal také princip nízkotlakého parního stroje (1690), postavil ponorný člun (1692), odstředivé čerpadlo (1698). Roku 1698 také postavil první parní čerpadlo na řece Fuldě, další sestavil v roce 1706 v Anglii. Na jeho myšlenky navázali Thomas Savery a Thomas Newcomen konstrukcí prvních parních strojů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Denis Papin [\"dni papé\"] (22. srpna 1647, Chitenay u Blois, Francie – 26. srpna 1713, Anglie) byl francouzský matematik, fyzik a vynálezce, který se zabýval využitím síly páry a vakua.", "tgt_summary": "Denis Papin FRS (; 22 August 1647 – 26 August 1713) was a French physicist, mathematician and inventor, best known for his pioneering invention of the steam digester, the forerunner of the pressure cooker and of the steam engine.", "id": 1384924} {"src_title": "Vercingetorix", "tgt_title": "Vercingetorix", "src_document": [{"title": "Povstání proti Římanům.", "content": "Vercingetorix zahájil budování svého vojska v zimě roku 52 př. n. l., zatímco Caesar pobýval v Předalpské Galii. Nejprve se musel vypořádat s opozicí arvernské šlechty, včetně svého strýce Gobanita. Poté co přemohl své oponenty a pozvedl vojsko, byl prohlášen za vládce. Vytvořil spojenectví s ostatními kmeny, načež mu bylo svěřeno velení Galů. Loajalitu opozice si zajistil tvrdou disciplínou a prostřednictvím rukojmích, které mu museli odevzdat. Jeho strategie byla založena na obraně silných pevností. Zároveň uplatňoval taktiku spálené země, v rámci čehož nechal vyklidit a spálit všechny vesnice, pole a města v okolí pochodujících římských legií tak, aby římským legiím ztížil zásobování potravinami a dalšími prostředky, čímž jim branil v rychlém postupu. Caesar a jeho velitel Titus Labienus sice nejprve dočasně ztratili iniciativu, avšak brzy dobyli Avaricum (dnešní Bourges) a povraždili veškeré jeho obyvatelstvo (40 000 lidí). Další velká bitva u Gergovie (poblíž dnešního Clermont-Ferrand v departementu Auvergne), hlavního města Arvernů, skončila Vercingetorigovým vítězstvím, neboť Caesar zvolil útok, místo obléhání, jež bylo standardní římskou metodou u dobře opevněných měst. Vercingetorix se domníval, že Caesar chce odtáhnout, což neměl v úmyslu, protože neúspěch v Galii by zřejmě ukončil jeho kariéru. Když Caesara opustili galští spojenci Haeduové, napadl Vercingetorix Římany znovu, ale protože opustil svoji rozvážnou strategii byl jeho útok odražen. Se ztrátami se stáhl do pevnosti Alesie, kde byl později římskými legiemi oblehán.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Alesie.", "content": "V bitvě u Alesie Caesar nezaútočil, ale zvolil tradiční taktiku obléhání. Celé oppidum nechal obklopit souvislou linií příkopů, palisád a opevnění. Když Vercingetorigovi dorazily posily vedené Commiem a Eporedorigem, nechal Caesar vybudovat další, vnější linii opevnění proti očekávanému náporu těchto galských posil, čímž se ocitli mezi dvěma hradbami v obklíčeni. Galové přišli v obrovském počtu (odhaduje se asi 100 000 vojáků, ačkoli Caesar tvrdil, že jich bylo až 250 000). Galové podnikli několik útoků z vnější i vnitřní strany opevnění, ale byli neúspěšní. Během galských útoků se podařilo Galům odhalit slabé místo římského opevnění, kde se snažili koordinovat hlavní úder zevnitř i zvenčí. Když Julius Caesar vstoupil osobně do bitvy, vyburcoval ostatní legionáře k urputnému boji, tak byli Galové poraženi. Vercingetorix poznal svou beznadějnou situaci a vzdal se.", "section_level": 1}, {"title": "Kapitulace a smrt.", "content": "Vzhledem k vysokým ztrátám způsobeným římským obléháním a nedostatkem potravin, radil Vercingetorix svým vojákům, aby ho živého nebo mrtvého vydali vítězům a zajistili si tak lepší podmínky pro vyjednávání o kapitulaci. Podle legendy se Vercingetorix vzdal velkolepým způsobem. Údajně vyjel na koni z Alesie a objel římský tábor předtím, než složil zbraně k Caesarovým nohám. Přitom se měl svléknout a vkleče mávat na Caesara. Caesar ve svých Zápiscích o válce galské však v rozporu s touto legendou popisuje samotný akt Vercingetorigovy kapitulace mnohem střídměji. Vercingetorix byl poté pět let vězněn v Tullianu v Římě. V roce 46 př. n. l. byl veden v Caesarově triumfu v Římě a krátce poté byl popraven patrně zardoušením. V roce 48 př. n. l. dal Lucius Hostilius Saserna vyrazit denár na oslavu Caesarových činů v Galii. Portrét barbara na denáru je podle všeho pravděpodobným portrétem Vercingetoriga. O Vercingetorigově datu narození panují značné pochybnosti. Některé údaje připouštějí skutečnost, že v době sjednocení Galů k boji proti Římanům mu bylo pouhých 17 roků.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "V roce 2001 režisér Jacques Dorfmann natočil francouzský film \"Vercingétorix: la légende du druide roi\" (v Česku pod názvem „Král Galů“). Hlavní roli Vercingetoriga hrál Christopher Lambert. Vercingetorix se mihnul i v několika dílech seriálu \"Řím\" (2005-2007).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vercingetorix (asi 82 př. n. l. – 46 př. n. l. Řím) byl vůdcem a válečníkem galského kmene Arvernů. V roce 52 př. n. l. sjednotil obyvatelstvo Galie k poslednímu velkému pokusu vybojovat si svobodu a nezávislost na římské republice, proti prokonzulovi a pozdějšímu diktátorovi Juliu Caesarovi. Dodnes je považován za prvního francouzského hrdinu. ", "tgt_summary": "Vercingetorix (, ; – 46 BC) was a king and chieftain of the Arverni tribe who united the Gauls in a revolt against Roman forces during the last phase of Julius Caesar's Gallic Wars. Vercingetorix was the son of Celtillus the Arvernian, leader of the Gallic tribes. Vercingetorix came to power after his formal designation as chieftain of the Arverni at the oppidum Gergovia in 52 BC. He immediately established an alliance with other Gallic tribes, took command and combined all forces, and led them in the Celts' most significant revolt against Roman power. He won the Battle of Gergovia against Julius Caesar in which several thousand Romans and their allies died and Caesar's Roman legions withdrew. However, Caesar had been able to exploit Gaulish internal division to easily subjugate the country, and Vercingetorix's attempt to unite the Gauls against Roman invasion came too late. At the Battle of Alesia, the Romans besieged and defeated his forces. In order to save as many of his men as possible, he gave himself to the Romans. He was held prisoner for five years. In 46 BC, as part of Caesar's triumph, Vercingetorix was paraded through the streets of Rome and then executed by strangulation. Vercingetorix is primarily known through Caesar's \"Commentaries on the Gallic War\". To this day, he is considered a folk hero in Auvergne, his native region.", "id": 535824} {"src_title": "Ostružiník moruška", "tgt_title": "Rubus chamaemorus", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Ostružiník moruška má v češtině celou řadu pojmenování i přes to, že se nejedná o široce rozšířený druh. V literatuře se tak objevují následující jména: \"maliník nízký\" (Presl, 1819), \"malinník moroška\" (Presl, 1846), \"ostružinník nízký\" (Čelakovský, 1879), či \"moruška krkonošská\" (Slavík 1995). Druhové jméno moruška odkazuje na jistou podobnost plodu s moruší, plodem morušovníku.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Bylina dorůstá výšky pouze 5 až 25 centimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Květenství.", "content": "Bylina je zakončena jediným květem bílé barvy, který po odkvetení se mění na žlutooranžový až načervenalý plod. Moruška je dvoudomý druh a květy jsou tudíž jednopohlavné, kdy ze samičích květů se později vyvíjí souplodí tvořené malým počtem velkých peckoviček. Ze začátku je souplodí zelené, následně červená a po dozrání má charakteristickou žlutooranžovou barvu.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ostružiník moruška obývá celou subarktickou oblast na severní polokouli, kde se vyskytuje převážně v oblastech s vysokou vlhkostí půdy a kyselým podložím o pH v rozmezí 3,5 až 5. Často se nachází v oblastech rašelinišť, světlejších lesů a tundrových keříkových porostů. Na území Evropy se s moruškou můžeme setkat v celé Skandinávii, v severní částí Pobaltí a evropského Ruska. Jako glaciální relikt zasahuje i do jižnějších částí Evropy. Vzácně se vyskytuje také v údolí řeky Vezera a Labe v Německu, kde se řadí mezi chráněné rostliny.V Asii je hojně rozšířena v prostoru celé Sibiře až po Tichý oceán a dále pak v oblastech severní Ameriky na většině území Kanady, Aljašky, v oblasti severní Minnesoty, New Hampshire, Maine a malá populace se vyskytuje taktéž v oblasti Long Islandu v New Yorku. Moruška je schopna odolávat teplotám klesajícím pod −40 °C, ale je velice citlivá na přítomnost soli a sucha.", "section_level": 1}, {"title": "V České republice.", "content": "Na území České republiky se ostružiník moruška vyskytuje jako glaciální relikt, tedy chladnomilný druh, který zde býval v době rozsáhlejšího zalednění hojnější, ale který se po ústupu zalednění a zvýšení teplot začal vytrácet. K roku 2011 se na území státu vyskytuje na několika hřebenových lokalitách v Krkonoších, kde roste na rašeliništích a zrašelinělých kosodřevinách. Svým výskytem se tyto lokality řadí mezi jedny z nejjižnějších míst, kde moruška roste. Nachází se až 600 km daleko od oblastí souvislejšího výskytu v severnějších oblastech. V České republice je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy v rámci Červeného seznamu a zákonem chráněna jako silně ohrožený druh. Nejhojnější výskyt je zaznamenán na Pančavské louce. Vlivem vyšších teplot kvete v Krkonoších moruška jen málo a zřídka plodí. V roce 2005 došlo vlivem dlouhé zimy s chladným a relativně vlhkým počátkem léta k tomu, že morušky v Krkonoších vykvetly ve vysokém počtu, načež se následně urodilo i větší množství plodů. Ty byly během léta 2005 sbírány, botanici Správy KRNAP uložili vzorky plodů v genobance Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické vazby.", "content": "Listy ostružníku morušky se stávají potravou pro housenky celé řady motýlů. Můra druhu Coleophora thulea z rodu pouzdrovníčků nemá dokonce žádnou jinou známou potravu než zmiňované listy. Zralé plody se pak stávají potravou pro řadu živočichů z řad savců a ptáků, kteří po pozření souplodí přijímají i semínka. Po strávení dužniny jsou semínka vyloučena trávicím traktem, načež dochází k široké distribuci morušky po okolí. Rostlina se úspěšně taktéž rozmnožuje pomocí oddenků, které v případě oddělení mezi květnem až srpnem úspěšně dorostou do geneticky shodné rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Plody morušky jsou bohatým zdrojem vitamínu C, čehož bylo v minulosti využíváno severskými námořníky na moři jako zdroje vitamínu proti kurdějím. Taktéž se dříve ve Skandinávii používalo čajového výtažku z listů proti urologickým potížím. V současnosti existuje řada způsobů, jak jsou plody morušky konzumovány, od pojídání za syrova (typická hořká chuť) přes smíchání plodů morušek s cukrem, jako zavařeniny nebo i pojídání morušek společně s domácím sýrem tzv. leipäjuusto (tento způsob je rozšířen převážně ve Finsku). V restauracích je možné se s plody setkat v předkrmech, hlavních jídlech i dezertech. Ve Švédsku se morušky či marmelády z nich používají jako poleva na zmrzlinu, tousty či vafle. Z morušek se dále vyrábějí nápoje, jako jsou džusy a likéry jako například finský Lakkalikööri charakteristický vysokým obsahem cukru. Dogfish Head Brewery z morušky vaří i pivo a v Kanadě se z nich připravuje víno.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivace.", "content": "Vzhledem k tomu, že moruška je primárně divoká rostlina, jejíž plody se získávají ručním sběrem v přírodním prostředí, je poměrně vysoká cena za kilogram plodů (v roce 2005 se pohybovala okolo 10 eur za kilogram), objevily se snahy o kultivaci rostliny. Od 90. let 20. století se tak moruška stala předmětem výzkumu „Northernberries“, ve kterém se norská vláda ve spolupráci se švédskou, skotskou a finskou stranou pokoušejí dosáhnout kultivace této rostliny i pro zemědělské pěstování. Od roku 2002 byly následně vhodné kultivary dostupné rolníkům (samčí \"Apolto\" a dvojice samičích \"Fjellgull\" a \"Fjordgull\"). Důvodem snahy je nabídnout severským pěstitelům alternativu k několika druhům plodin, které v severských šířkách mohou růst. Norsko ročně importuje 200 až 300 tun plodů morušky z Finska.", "section_level": 2}, {"title": "Numismatika.", "content": "Ostružiník moruška je ústředním symbolem zadní strany dvoueurových mincí vydávaných Finskem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostružiník moruška (\"Rubus chamaemorus\") je malá vytrvalá listnatá opadavá bylina patřící do skupiny ostružiníků, která má jedlé žlutooranžové až načervenalé plody. Dorůstá pouze nízké výšky pohybující se mezi 5 až 25 centimetrů a oproti známějším zástupcům skupiny ostružníků nemá trny. V severských podmínkách se jedná o významný zdroj vitaminu C, pročež je moruška hojně sbírána a používána pro výrobu celé řady pokrmů a nápojů. Moruška je též konzumována zvířaty, například ptactvem. ", "tgt_summary": "Rubus chamaemorus is a rhizomatous herb native to cool temperate regions, alpine and arctic tundra and boreal forest, producing amber-colored edible fruit similar to the blackberry. English common names include cloudberry, nordic berry, bakeapple (in Newfoundland and Labrador), knotberry and knoutberry (in England), aqpik or low-bush salmonberry (in Alaska – not to be confused with salmonberry, \"Rubus spectabilis\"), and averin or evron (in Scotland).", "id": 1368914} {"src_title": "Návrhový vzor", "tgt_title": "Software design pattern", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vznik návrhových vzorů se datuje do šedesátých let dvacátého století, kdy pro vzory v architektuře použil tento termín Christopher Alexander s kolegy. Šlo o odpověď na různé moderní styly v architektuře, které ale byly nepraktické. V počítačových vědách se návrhové vzory prvně objevují na konferenci OOPSLA v roce 1987 v Orlandu, kde je použili pánové Ward Cunningham a Kent Beck, kteří vycházeli z několika návrhových vzorů připravených v jazyce Smalltalk. Tyto vzory byly určeny hlavně pro začátečníky v tomto programovacím jazyce. Další důležitou věcí pro návrhové vzory bylo vytvoření skupiny GoF (Gang of Four) na začátku devadesátých let. Tuto skupinu tvořili Erich Gamma, Richard Helm, Ralph Johnson a John Vlissides. V roce 1991 na konferenci ECOOP představili prvních pár návrhových vzorů (Composite, Decider, Observer atd.). V říjnu roku 1993 se uskutečnilo v horách nedaleko Colorada setkání, kde byly položeny základy pozdější Hillside group. Tato skupina je nevýdělečnou organizací kladoucí si za cíl zlepšit vývoj softwarových systémů. Je sponzorem konference PloP (Pattern Languages of Programming) a dalších podobných konferencí. Nicméně základním kamenem pro návrhové vzory se stala kniha, jejímiž autory jsou Erich Gamma, Richard Helm, Ralph Johnson a John Vlissides také známí jako \"Gang of Four\". V oblasti návrhových vzorů je nazývána knihou knih a i dnes je stále aktuální. Mezi další důležité knihy týkající se návrhových vzoru patří:", "section_level": 1}, {"title": "Základní typy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Creational Patterns (vytvářející).", "content": "Creational Patterns řeší problémy související s vytvářením objektů v systému. Snahou těchto návrhových vzorů je popsat postup výběru třídy nového objektu a zajištění správného počtu těchto objektů. Většinou se jedná o dynamická rozhodnutí učiněná za běhu programu.", "section_level": 2}, {"title": "Structural Patterns (strukturální).", "content": "Structural Patterns představují skupinu návrhových vzorů zaměřujících se na možnosti uspořádání jednotlivých tříd nebo komponent v systému. Snahou je zpřehlednit systém a využít možností strukturalizace kódu.", "section_level": 2}, {"title": "Behavioral Patterns (chování).", "content": "Behavioral Patterns se zajímají o chování systému. Mohou být založeny na třídách nebo objektech. U tříd využívají při návrhu řešení především principu dědičnosti. V druhém přístupu je řešena spolupráce mezi objekty a skupinami objektů, která zajišťuje dosažení požadovaného výsledku.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled návrhových vzorů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Concurrent patterns (Vzory řešící problémy vzniklé spouštěním programů ve vláknech a tudíž při souběžném řešení úlohy).", "content": "Tento vzor může být nebezpečný, pokud je implementován v některých kombinacích programovacích jazyků a hardwaru. Proto je někdy považován také za proti-vzor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Návrhový vzor () v softwarovém inženýrství představuje obecné řešení problému, které se využívá při návrhu počítačových programů. Návrhový vzor není knihovnou nebo částí zdrojového kódu, která by se dala přímo vložit do našeho programu, jedná se o popis řešení problému nebo šablonu, která může být použita v různých situacích. Objektově orientované návrhové vzory typicky ukazují vztahy a interakce mezi třídami a objekty, aniž by určovaly implementaci konkrétní třídy. Algoritmy nejsou považovány za návrhové vzory, protože řeší konkrétní problémy a nikoliv problémy návrhu. ", "tgt_summary": "In software engineering, a software design pattern is a general, reusable solution to a commonly occurring problem within a given context in software design. It is not a finished design that can be transformed directly into source or machine code. Rather, it is a description or template for how to solve a problem that can be used in many different situations. Design patterns are formalized best practices that the programmer can use to solve common problems when designing an application or system. ", "id": 635956} {"src_title": "Galenit", "tgt_title": "Galena", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Galenit se tvoří na hydrotermálních žilách pří výstupu horkých roztoků vody do vyšších vrstev zemské kůry. Často se vyskytuje s různými jinými minerály včetně fluoritu, křemene, kalcitu, barytu, sfaleritu a pyritu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Patří mezi sulfidy.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Barvu má ocelově šedou, tmavší než u ryzího olova. t=2,5-2,75, ρ=7,2-7,6, má intenzivní kovový lesk (zejména na štěpných plochách), krystalové plochy často matně naběhlé. Vryp má šedočerný až černý a nelesklý. Štípe se dokonale podle krychle {100} (charakteristický znak), úderem kladívka se rozpadá na drobné krychličky, vzácně je patrná štěpnost nebo dělitelnost podle {111}. Velmi snadno se taví, bývá stříbronosný. Nejčastěji je kusový a zrnitý, ve stébelnatých (stébla jsou krystaloví jedinci prodloužení podle čtyřčetné osy souměrnosti), celistvých, vzácněji i hroznovitých a krápníkovitých, také stromečkovitých agregátech. Tvoří pseudomorfózy hlavně po pyromorfitu a vzácně fosilizuje některé zkameněliny. Na hořících haldách tvoří někdy i značně velké kostrovitě vyvinuté krystaly. Orientovaně srůstá s cotunnitem, fosgenitem a anglesitem, pyritem, arsenopyritem, pyromorfitem.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Rozkládá se v kyselině dusičné a koncentrované kyselině sírové za vylučování oxidů síry a PbSO. Před dmuchavkou se na uhlí rozstřikuje, v jemném prášku se pokojně taví (tavitelnost 2).", "section_level": 2}, {"title": "Optické vlastnosti.", "content": "Dvojčatný srůst podle {111} je častý, přičemž nejčastěji vznikají penetrační dvojčata dvou nestejně velkých jedinců; dvojčata jsou často tabulkovitá. Kusovité štěpné tvary jeví často dvojčatné rýhování, které je podmíněno lamelami podle {441} nebo {331} a {311}. Pro galenit jsou charakteristické spojky {100} a {111} v takovém vývoji, že jsou oba tvary v rovnováze a vytvářejí tzv. kubooktaedr. Také dvanáctistěn {110}, časté jsou i triaksioktaedry {221} a {331} a také často {211}. Celkem je známo asi 33 jednoduchých tvarů.", "section_level": 2}, {"title": "Získávání.", "content": "Z rudy jejím pražením a poté žárovou redukcí uhlíkem", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Je nejdůležitější a také nejhojnější rudou olova a také i stříbra. Ve svrchních částech jeho ložisek se vyskytuje mnoho produktů jeho oxidace, často velmi pěkně vykrystalizovaných, jako cerusit PbCO, pyromorfit Pb(PO)Cl, mimetesit Pb(AsO)Cl, fosgenit Pb(CO)Cl, méně hojněji i anglesit PbSO. Při tom se vylučuje původní obsah stříbra a může vznikat sekundární ryzí stříbro či akantit. Ve Starověkém Egyptě galenit nahradil malachitový prášek, který sloužil k výrobě zeleného líčidla na očí (tehdy nezbytnou součástí každodenního života egyptských žen i mužů). S galenitem se stalo módní líčení černých linek. Ve 20. letech 20. století se jeho krystaly používaly v primitivních rozhlasových přijímačích nazývaných krystalka.", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "V Česku byl nacházen v pěkných velkých krystalech ve Stříbře, v oktaedrech tzv. \"steinmanitech\" v Příbrami, těžen do konce 90. let v Harrachově, kde dosahoval obsah Pb na žilách až 30 %, drobné dobře vyvinuté krystalky nacházeny v dutinách pelosideritů v Kladně, v úhledných ukázkách ze Staré Vožice. Zajímavé byly kostrovitě vyvinuté krystaly z hořících hald v Bečkově (u Trutnova) a nověji pak v Radvanicích (u Trutnova), kde byly nacházeny až 4 cm velké kostrovité krystaly, modravě naběhlé. Na Slovensku z Banské Štiavnice drúzy galenitu s krystaly až 5 cm velkými, někdy silně korodovanými, běžný ze Zlaté Baně. Vzhledově hezké ukázky pocházejí např. z Joplinu (Missouri, USA) a Picher (Oklahoma, USA).", "section_level": 1}], "src_summary": "Galenit (leštěnec olověný, sulfid olovnatý - PbS) je hojný minerál, který krystalizuje v krychlové soustavě. Starší český název je blejno olověné. ", "tgt_summary": "Galena, also called lead glance, is the natural mineral form of lead(II) sulfide (PbS). It is the most important ore of lead and an important source of silver. ", "id": 1963159} {"src_title": "Démon (software)", "tgt_title": "Daemon (computing)", "src_document": [{"title": "Původ označení.", "content": "Termín „démon“ byl zaveden v 60. letech 20. století programátory projektu MAC () na MIT. Jméno pochází z Maxwellova démona, imaginární postavy slavného myšlenkového experimentu, která neustále pracuje na pozadí a třídí molekuly. Démoni jsou též charakterističtí pro řeckou mytologii, kde někteří z nich vykonávají práce, kterými se bohové nechtějí zatěžovat. Stejně tak počítačový démon pracuje na pozadí a vykonává práce, kterými nechce být uživatel zatěžován. Unixové systémy terminologii převzaly. FreeBSD a některé příbuzné systémy převzaly démona jako svého maskota, avšak tento maskot je jen roztomilým stereotypním zobrazením křesťanského démona. V pozdější době byl z názvu vytvořen akronym \"Disk And Execution MONitor\" – diskový a prováděcí monitor), případně \"DEvice MONitor\" – monitor (vstupně-výstupních) zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Unixové systémy.", "content": "Démon je typickým programem v unixových systémech, kde zajišťuje různé systémové funkce. Jeho název obvykle končí na písmeno „d“, čímž se naznačuje jeho status démona (httpd, sshd, syslogd, klogd, ntpd,...). Nejdůležitějším démonem je zde démon init, který má číslo procesu 1 (PID). Je spuštěn při startu jako první (s výjimkou kernel threadů), je rodičem všech ostatních procesů v systému a řídí přechod do nastaveného runlevelu. Je zodpovědný za spuštění skriptů při startu systému, adoptuje procesy, které ztratí svého rodiče (stane se jejich novým rodičem) a plní i další úkoly.", "section_level": 1}, {"title": "Postup vzniku démona.", "content": "Při programování démona je obvykle využíváno multitaskingu, takže rodičovský démon pouze vyčkává příchodu události, ale neobsluhuje ji sám. Místo toho odštěpí (fork) potomka, který událost obslouží a rodič sám nadále vyčkává příchodu další události. Tento postup zjednodušuje současnou obsluhu více událostí, kdy přenáší odpovědnost za cyklickou obsluhu na operační systém (díky multitaskingu). Dále je vhodné vykonat několik níže uvedených kroků:", "section_level": 2}, {"title": "Microsoft Windows.", "content": "V prostředí novějších Microsoft Windows (Windows NT, Windows 2000, Windows XP, Windows Vista, Windows 7) je obdobou démona služba Windows. Má separovaný proces, obvykle nekomunikuje s uživatelskými periferiemi (HID, \"Human Interface Device\"; monitor, klávesnice a myš), je spouštěna při startu počítače nebo při prvním požadavku. Uživatel s oprávněními administrátora (správce) může obvykle nastavit různé možnosti startu (automaticky, manuálně anebo zakázat) a další parametry (např. chování po pádu služby). Některé služby jsou ovšem vyžadovány již pro komunikaci se zařízeními třídy HID, typicky služba \"Workstation\" (Pracovní stanice); některé umožňují základní funkcionalitu architektury, kupř. služba \"Server\", která řídí ostatní procesy; u těchto služeb není možné jejich spouštění zakázat.", "section_level": 1}, {"title": "DOS.", "content": "V systému DOS není přímá podpora pro běh více programů zároveň, natož démonů. Přesto v DOSu existují programy, které mohou podobným způsobem pracovat. Označují se jako TSR (, ).", "section_level": 1}, {"title": "Správci démonů.", "content": "Příklady takových správců:", "section_level": 1}], "src_summary": "Démon (, výslovnost nebo ) je v informatice označení programu, který je spuštěn dlouhodobě a není v přímém kontaktu s uživatelem (na rozdíl od běžných aplikací) a často není ani závislý na tom, zda je uživatel přihlášen. Démon je součástí multitaskingových operačních systémů a obvykle se spouští při startu systému. Jeho úkolem je vyčkávat v nečinnosti na nějakou událost, tu posléze obsloužit a zajišťovat tak různé úkoly bez nutnosti interakce s uživatelem (obsluha počítačové sítě, tiskové fronty a podobně). Techniku správy těchto démonů zajišťuje systém služeb operačního systému.", "tgt_summary": "In multitasking computer operating systems, a daemon ( or ) is a computer program that runs as a background process, rather than being under the direct control of an interactive user. Traditionally, the process names of a daemon end with the letter \"d\", for clarification that the process is in fact a daemon, and for differentiation between a daemon and a normal computer program. For example, syslogd is a daemon that implements system logging facility, and sshd is a daemon that serves incoming SSH connections. ", "id": 1831224} {"src_title": "Hlavní kružnice", "tgt_title": "Great circle", "src_document": [{"title": "Odvození nejkratší cesty.", "content": "Pro důkaz, že kratší oblouk hlavní kružnice je nejkratší cestou propojující dva body na povrchu koule, můžeme použít variační počet. Uvažujme třídu všech regulárních cest z bodu formula_1 do jiného bodu formula_2. Zavedeme kulové souřadnice tak, aby formula_1 byl severním pólem. Jakoukoli křivku na kouli, která neprotíná žádný pól (kromě koncových bodů), lze parametrizovat vztahem za předpokladu, že umožníme, aby formula_5 nabývalo libovolné reálné hodnoty. Délka infinitezimálního oblouku v těchto souřadnicích je Takže délka křivky formula_7 z formula_1 do formula_2 je funkcionálem křivky splňujícím vztah Podle Eulerovy–Lagrangeovy rovnice je formula_11 minimální právě tehdy když kde formula_13 je konstanta nezávislá na formula_14 a Z první z těchto rovnic lze odvodit, že Integrováním obou stran i uvažováním okrajových podmínek dostaneme reálné řešení formula_17. Tedy formula_18 a formula_19 může být jakákoli hodnota mezi 0 a formula_20, což ukazuje, že křivka musí ležet na poledníku. V kartézských souřadnicích to je což je rovina procházející počátkem, tj. středem koule.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "Příklady hlavních kružnic na nebeské sféře jsou obzorník, nebeský rovník a ekliptika. Hlavní kružnice se také používají jako přesné aproximace geodézií na zemském povrchu pro leteckou nebo námořní navigaci (i když Země není dokonalá koule), i na kulových nebeských tělesech. Rovník idealizované Země je hlavní kružnice a jakýkoli poledník s opačným poledníkem tvoří také hlavní kružnici. Existuje mnoho dalších hlavních kružnic, například ta, které dělí Zemi na polokouli země a polokouli vody. Každá hlavní kružnice rozděluje Zemi na dvě polokoule, a pokud hlavní kružnice prochází nějakým bodem, musí procházet také bodem k němu opačným. Funkova transformace provádí integraci dané funkce podél všech hlavních kružnic koule.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavní kružnice neboli ortodroma je průnik kulové plochy (sféry) a roviny, která prochází jejím geometrickým středem. Hlavní kružnice je největší kružnice, kterou lze na dané dané kouli vybrat. Průměr každé hlavní kružnice je stejný jako průměr koule a proto mají všechny hlavní kružnice stejný střed a obvod. Hlavní kružnice je speciálním případem sférické kružnice a je opakem \"malé kružnice\", což je průnik kulové plochy s rovinou neprocházející jejím středem. Každá kružnice v eukleidovském prostoru je hlavní kružnicí právě jedné koule. ", "tgt_summary": "A great circle, also known as an orthodrome, of a sphere is the intersection of the sphere and a plane that passes through the center point of the sphere. A great circle is the largest circle that can be drawn on any given sphere. Any diameter of any great circle coincides with a diameter of the sphere, and therefore all great circles have the same center and circumference as each other. This special case of a circle of a sphere is in opposition to a \"small circle\", that is, the intersection of the sphere and a plane that does not pass through the center. Every circle in Euclidean 3-space is a great circle of exactly one sphere. ", "id": 675470} {"src_title": "ZDF", "tgt_title": "ZDF", "src_document": [{"title": "Televizní kanály ZDF.", "content": "Plnoformátový kanál ZDF začal terestricky vysílat 1. května 1963. Byl obsažen v prvních německých kabelových televizích. Satelitní vysílání přes satelit Astra 1C bylo zahájeno v r. 1993. Od roku 2002 jsou programy šířeny také v rámci digitálního pozemního vysílání DVB-T. Vedle hlavního plnoformátového kanálu ZDF společnost nabízí i bezplatné specializované digitální (DVB) pořady projektu ZDFvision: • ZDFinfo • ZDFneo Tyto programy nahradily dřívější kanály: • ZDFdokukanal (2000–2009), nyní ZDFneo • ZDFinfokanal (1997–2011), nyní ZDFinfo Ve spolupráci s dalšími německými i zahraničními televizními společnostmi se ZDF podílí kapitálově a provozně na těchto televizních stanicích:", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dozorčí orgány.", "content": "Vrcholným orgánem je Televizní rada (\"Fernsehrat\"), která dohlíží na program, schvaluje rozpočet sestavovaný správní radou a volí generálního ředitele (intendanta). Správní rada (\"Verwaltungsrat\") je kontrolním a řídícím článkem, který především dohlíží na generálního ředitele (intendanta), zejména v oblasti rozpočtu. Má 14 členů. Pět z nich jsou zástupci spolkových zemí, jeden je zástupce spolku (tedy Spolkové republiky. Televizní rada volí zbývajících osm členů, kteří nesmějí být současně členy exekutivních či zákonodárných orgánů. V čele správní rady stojí její předseda, kterým je v současnosti bývalý ministerský předseda spolkové země Porýní-Falc Kurt Beck.", "section_level": 2}, {"title": "Vrchní řízení.", "content": "V hierarchii vlastní společnosti je nejvýše postavenou osobou generální ředitel (intendant), který organizaci zastupuje a vede obchodní jednání. Je zodpovědný i za program a jmenuje šéfredaktora, ke jmenování potřebuje souhlas správní rady. Současným generálním ředitelem je od roku 2012 Thomas Bellut. Generální ředitelé (intendanti) ZDF: Generálnímu řediteli je podřízeno pět ředitelů: a dále v okolních zemích s přesahem signálu (mimo jiné i Česká republika).", "section_level": 2}], "src_summary": "ZDF, plným názvem Zweites Deutsches Fernsehen (Druhá německá televize), je německá veřejnoprávní televizní společnost, která sídli v Mohuči v městské části Lerchenberg (Rheinland-Pfalz). Sama nebo ve spolupráci s jinými televizními organizacemi zajišťuje vysílání několika plnoformátových i specializovaných televizních kanálů. Je jednou z největších televizních společností v Evropě a je také podílníkem německého veřejnoprávního rozhlasu Deutschlandradio. ", "tgt_summary": "Zweites Deutsches Fernsehen (; \"Second German Television\"), officially abbreviated as ZDF (, stylized as \"2DF\"), is a German public-service television broadcaster based in Mainz, Rhineland-Palatinate. It is run as an independent nonprofit institution, which was founded by all federal states of Germany (\"Bundesländer\"). ZDF is financed by television licence fees and advertising revenues. ", "id": 810792} {"src_title": "Synapse", "tgt_title": "Synapse", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Mozek člověka obsahuje stovky miliard buněk (nervových a gliových) a ke každé nervové buňce (neuronu) přísluší 20-1000 synapsí. V dnešní době je ve výpočetní neurovědě považována synapse za \"jednotku\" mozku. Lidský mozek obsahuje těchto synapsí pravděpodobně triliony. Nové výzkumy ukazují, že odvozená kapacita je větší než petabajt. Ovšem využívaná struktura může být mnohem jednodušší. Jako synapsi označujeme část buněčného obalu neuronu, který vydává neurotransmiter, synaptickou štěrbinu a část buněčného obalu neuronu, která obsahuje receptory, které na sebe váží neurotransmitery. Elektrický signál (neboli akční potenciál) putuje z těla neuronu přes axon (potažený myelinovou pochvou) k terminálům, což jsou místa kontaktu s dendrity. Zde dochází k přenosu informace na jiný neuron pomocí synaptické štěrbiny. Poté, co k ní doputuje akční potenciál, tak se uvolní chemické látky (neurotransmitery), které putují synaptickou štěrbinou a na druhé straně se naváží na receptory (specializované molekuly), aktivují se postsynaptické receptory a dojde k vytvoření postsynaptického potenciálu. Poté, co dojde k vytvoření dostatečného množství těchto postsynaptických potenciálů (a jejich součet překročí kritickou mez), je vytvořen nový akční potenciál, který putuje k dalšímu neuronu.", "section_level": 1}, {"title": "Převod vzruchu.", "content": "Synapse nepřivádějí informaci pouze jedním směrem, nicméně kvůli refrakterní době je převod signálu zpět znemožněn.Zpoždění převodu informace je přibližně 0,5-25ms. Nedochází k převodu jednotlivých vzruchů, ale k přenosu dojde vždy až po sečtení vzruchů z několika axonů (prostorová sumace) či po sečtení vzruchů z jednoho axonu, které následují rychle po sobě (časová sumace). Vedení vzruchu může navíc ulehčit tzv. facilitace, kdy vzruchy převedené některými axony ulehčí převod vzruchu z dalšího neuronu.", "section_level": 2}, {"title": "Mechanismus převodu vzruchu.", "content": "K převodu nedochází elektricky (přestože je iniciátorem elektrický signál), ale látkově. Do synaptické štěrbiny se uvolňují mediátory (chemické látky, neurotransmitery), které způsobí změnu permeability membrány. Následně dochází k depolarizaci a buď k excitaci synapse (převede vzruch) či k inhibici synapse (hyperpolarizace a nepřevedení vzruchu). Účinkem mediátorů (neurotransmiterů) tedy vznikají excitační či inhibiční potenciály. Tyto potenciály se následně sčítají a dle toho, zda převáží inhibiční či excitační vzruchy, dochází k centrálnímu podráždění či útlumu. Stabilizačními elementy jsou transsynaptické proteinové komplexy (neurexin/neuroligin, cadheriny, ephrinB) a perineuronální sítě.", "section_level": 3}, {"title": "Chemická synapse.", "content": "Celkem je v mozku cca 100 bilionů synapsí a neuronů okolo 86 miliard, tj. průměrný neuron v kůře má několik tisíc synaptických vstupů s extrémem Purkyňovy buňky mozečku s cca 200 000 synapsemi, často obalena nasedajícím výběžkem astrocytu (tripartitní synapse). Neurony se v synapsích přímo nedotýkají, je mezi nimi mezera (synaptická štěrbina) o šířce asi 20-40 nm. Spojení se uskutečňují mezi nervovými zakončeními jednoho neuronu a vstupní membránou dalšího neuronu. Jako vstupní membránu označujeme membránu dendritů a buněčného těla neuronu. Jestliže přijde po nervovém vlákně určitého neuronu k nervovému zakončení signál v podobě akčního potenciálu, který můžeme označit jako signál elektrický, nepřejde ve stejné podobě na další neuron, ale přenese se na další neuron v podobě signálu chemického: z nervového zakončení se vyloučí chemická látka – neurotransmiter, která způsobí vznik synaptického potenciálu na dalším neuronu. (Po „vylití“ do synaptické štěrbiny se molekuly neurotransmiteru vážou na receptory v synaptické membráně následného neuronu. Zde vyvolávají malé změny propustnosti membrány pro ionty sodíku.)", "section_level": 2}, {"title": "Části synapse.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "presynaptický terminál.", "content": "Presynaptický terminál zajišťuje uvolnění transmiteru v návaznosti na depolarizaci a je složen z vezikul s neurotransmitery, u glutamátu v jedné vazikule 3000 – 20 000 molekul, obsahuje aparát pro Ca2+-dependentní uvolnění transmiterů a podpůrné proteiny (cytoskelet, enzymy), mitochondrie (metabolické funkce pokrývající energetickou náročnost synaptického přenosu a také syntéza některých transmiterů), transportéry pro zpětné vychytávání (reuptake) transmiterů a presynaptické receptory (zpětnovazebná regulace). Presynaptický terminál obsahuje v průměru cca 300 vezikul naplněných transmitery, ovšem pouze část dostupná k okamžitému uvolnění (readily releasable pool vs. reserve pool) a vezikulární fúze (uvolnění kvanta transmiterů,), tj. kvantový synaptický přenos, nekvantový je méně častý a méně významný. K vlastnímu uvolnění transmiteru dochází v tzv. aktivní zóně, způsobené depolarizací membrány a otevřením napěťově řízených vápníkových kanálů (N-type a P/Q-type). Kalcium-dependentní fúze vezikuly s membránou a exocytóza neurotransmiteru do synaptické štěrbiny Vezikulární cyklus obsahuje tyto fáze recyklace vezikul, dva režimy interakce vezikulu s presynaptickou membránou (exocytózy), kiss-and-go (kiss-and-run), tj. vytvoření transientního fúzního póru, uvolnění pouze části vezikulárního obsahu a recyklace vezikulu (častější, závislost na presynaptické koncentraci kalcia a nejen z pohledu vezikul chytřejší způsob interakce než druhý způsob, kiss-and-stay, tj. fúze vezikuly s membránou a uvolnění celého obsahu. SNARE proteiny realizují fúzi vezikuly s membránou (SNARE = soluble NSF-attachment protein (bez vztahu ke SNAP-25), NSF = n-ethylmaleimide sensitive fusion protein, interagují mezi sebou prostřednictvím SNARE motivů (sekvence 60 aminokyselin a tvoří SNARE komplex", "section_level": 3}, {"title": "postsynaptická část.", "content": "Postsynaptická organizace je komplexnější u excitačních synapsí, tzv. postsynaptická denzita. Postsynaptické receptory nejsou distribuovány rovnoměrně, ale v clusterech, na excitačních synapsích je cca 15-100 AMPARs a 2-30 NMDARs a jedním kvantem glutamátu aktivováno v průměru 20 AMPARs a 3 NMDARs TARP a GRIP Cytoskelet ovlivňuje velikost a tvar postsynaptické části synapse a dendritických trnů), dochází k aktin-dependentní remodelaci při plasticitě při napojení na scaffold proteiny. Abnormality proteinů postsynaptické zóny jsou jedním z faktorů patogeneze pervazivních vývojových poruch, autismu, např. Shank KO jako animální model autismu", "section_level": 3}, {"title": "Typy chemických synapsí.", "content": "Morfologické dělení synapsí (podle obrazu v elektronové mikroskopii)", "section_level": 2}, {"title": "o symetrické (Gray type II).", "content": "Centrální synapse, které zprostředkovávají komunikaci mezi centrální nervovou soustavou(CNS) a periferní nervovou soustavou se dělí na 3 typy: Kromě centrální synapse existuje i periferní synapse – nervosvalová ploténka Druhým typem dělení může být dělení dle funkce synapse, v závislosti na tom, jestli dochází k dráždění (excitaci) či útlumu (inhibici) postsynaptických neuronů.", "section_level": 3}, {"title": "Elektrická synapse.", "content": "Synapse je tvořena dvěma přilehajícími konexinovými hemikanály (connexony) umožňující tok elektrického náboje iontů. Connexony mohou být v otevřeném nebo uzavřeném stavu a převážně pouze jednosměrná transmise. Mohou být axo-dendritické, axo-somatické, axo-axonální i dendro-dendritické, které jsou častější než u chemické synapse. Pannexiny a pannexony na rozdíl od connexonů tvoří jeden kanál namísto dvou hemikanálů.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "Elektrický přenos má oproti chemické transimisi zřejmou výhodu v rychlosti a slouží pro rychlá koordinaci a synchronizaci v neuronálních sítích, např. v inhibičním parvalbumin+ interneurony a lokální generování gamma oscilací pomocí přechodných vln synchronizované inhibice nebo CPG (central pattern generators) pro coupling neuronů pro efektivní generátorovou aktivitu (CPG u automatizovaných rytmických pohybů, např. dýchání nebo chůze). Mezi astrocyty dochází také prostorové pufrování K+ při intenzivnější neuronální aktivitě ašíření kalciových vln", "section_level": 2}, {"title": "Patologie.", "content": "Patofofyziologické důsledky poruchy elektrických synapsíː", "section_level": 2}], "src_summary": "Synapse je spojení dvou neuronů (nebo smyslové buňky a neuronu), sloužící k předávání vzruchů. V dnešní době je považována za \"jednotku\" aktivity mozku namísto neuronu. ", "tgt_summary": "In the nervous system, a synapse is a structure that permits a neuron (or nerve cell) to pass an electrical or chemical signal to another neuron or to the target effector cell. ", "id": 816265} {"src_title": "Benno z Míšně", "tgt_title": "Benno", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Benno se narodil kolem roku 1010 v Hildesheimu v Dolním Sasku. Poprvé je v písemných pramenech zachycen jako kanovník v dolnosaském Goslaru. Roku 1028 se stal mnichem a roku 1040 byl vysvěcen na kněze. Podle pozdější legendy měl roku 1042 sloužit v kostele svatého Michaela archanděla v rodném Hildesheimu. Roku 1066, údajně ve věku 56 let, byl jmenován biskupem v Míšni. Roku 1073 vypukla saská válka (1073–1075). Benno se sice zprvu zkoušel sporu neúčastnit, ale římský král Jindřich IV. (1050–1106) jej kvůli tomu obvinil z velezrady, protože mu po celou dobu neprojevil věrnost, a následně jej nechal uvěznit. Roku 1076 se král zaručil papeži Řehoři VII. (okolo 1020–1085), že Benna propustí pod podmínkou, že jej biskup podpoří v boji o investituru. Benno se prý po propuštění přiklonil na stranu papeže a saských knížat a roku 1077 se podílel na zvolení protikrále Rudolfa Švábského (asi 1025–1080). Po Rudolfově smrti v roce 1080 se přidal na stranu nového protikrále Heřmana Lucemburského (asi 1035–1088). Z tohoto důvodu byl roku 1085 Jindřichem IV. spolu s dalšími biskupy zbaven úřadu. Benno prosil u vzdoropapeže Klementa III. (okolo 1029–1100) o milost a ten jej roku 1088 vrátil zpět do úřadu míšeňského biskupa. Když Jindřich IV. vyhlásil roku 1103 zemský mír, Benno jej podporoval. Během své biskupské služby se Benno soustředil na šíření křesťanské víry mezi Slovany, proto se mu také dostalo označení „apoštol Slovanů“. Naučil se slovanskému jazyku, zakládal nové kostely a také nová sídla, mezi nimi Bischofswerdu a Bischheim. Připisován je mu počátek vinařství v labském údolí v okolí Drážďan. Až do vysokého věku měl většinou pěšky cestovat po Via regia. Mnoho křesťanských poutníků z řad Slovanů naopak cestovalo za Bennem. Benno zemřel mezi roky 1105 a 1107. Tradované datum úmrtí 16. června 1106 není podloženo dobovými prameny.", "section_level": 1}, {"title": "Legenda.", "content": "Informace, že byl Benno nelegitimním synem paní Derksen a saského hraběte Friedricha z Woldenburgu není potvrzena. Několik legendárních příběhů obsahuje světcův životopis \"Vita Bennonis\" z roku 1512 od Hieronyma Emsera (1478–1527). Připisovány jsou mu různé zázraky, například měl úderem své berly nechat vytrysknout pramen v údolí Svatodol ve chvíli, kdy byl nedostatek vody a shromáždění lidé čekající na křest omdlévali. Markrabě Jindřich I. z Eilenburgu (okolo 1070–1103), který jej urazil, měl do roka zemřít, jak mu Benno prorokoval. Když byl Benno roku 1085 sesazen z biskupského úřadu, vhodil prý klíč od míšeňské katedrály do řeky Labe. Když se vracel do úřadu, zastavil se v hostinci, kde mu připravovali rybu, v jejíž útrobách se klíč našel. Pravděpodobné jsou pověsti o Bennově misionářské činnosti, zakládání kostelů a podpoře církevních zpěvů.", "section_level": 1}, {"title": "Hrob a ostatky.", "content": "Bennovy ostatky byly uloženy v románské míšeňské katedrále a kolem roku 1270 vyzdviženy biskupem Withegem I. (před 1250–1293). Uloženy byly do nově vybudované kamenné schránky ve tvaru tumby, doplněné roku 1370 nebo 1390 o baldachýn a roku 1512 o dřevoryt. V letech 1523–1524 byla původní tumba nahrazena mramorovou, do které byly Bennovy ostatky uloženy po jeho svatořečení. Po přenesení ostatků byla tumba roku 1539 zničena. Po zavedení reformace v Sasku roku 1539 přenesl biskup Jan VIII. († 1549) Bennovy ostatky na biskupský hrad Stolpen, poté je uložil v kostele Panny Marie ve Wurzenu. Poslední míšeňský biskup Jan IX. z Haugwitz (1524–1595) je nakonec spolu s potvrzením pravosti roku 1576 daroval vévodovi Albrechtovi V. (1528–1579) do Bavorska, kde také byly roku 1580 v mnichovském Frauenkirche pohřbeny. Místo, kde stála tumba, je od roku 2017 označenou prostou pískovcovou deskou umístěnou uprostřed katedrály, která nese prostý nápis „BENNO +“ a na jiném místě je na podlaze světec vyobrazen.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Uctívání biskupa Benna je doloženo od poloviny 13. století. Historické prameny vyprávějí o velkých zástupech lidí, které putovaly po Svaté cestě k Bennově hrobu v očekávání zázraků a uzdravení. Roku 1366 kanovník Konrad Preuß zavedl slavnost na Bennovu památku a usiloval o jeho svatořečení. Proces vedoucí k Bennově svatořečení začala roku 1498 míšeňská kapitula spolu se saským vévodou Jiřím Vousatým (1471–1539). Benno byl kanonizován papežem Hadriánem VI. (1459–1523) dne 31. května 1523, což vyvolalo prudkou polemiku mezi Martinem Lutherem (1483–1546) a představiteli katolické církve. Luther v tom viděl pokus, jak zabránit šíření reformace v Sasku, a napsal polemiku \"Wider den Abgott und Teufel, der zu Meißen soll erhoben werden\" (česky \"Proti modle a ďáblu, který má být v Míšni povýšen\"). Benno je uctíván jako patron města Mnichova a drážďansko-míšeňské diecéze. Mimo to je ochráncem rybářů a soukeníků. Jeho atributy jsou klíč, ryba a biskupský oděv s insigniemi. Římskokatolická církev slaví jeho svátek 16. června jako nezávaznou památku. Svátek slaví drážďansko-míšeňská diecéze, mnichovsko-freisingská arcidiecéze a město Freising.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Benno z Míšně (kolem 1010 v Hildesheimu – 16. června 1106 v Míšni) byl v letech 1066–1106 v pořadí 10. biskupem míšeňské diecéze. Proslul svou misijní činností mezi Slovany v oblasti Horní Lužice. K jeho kanonizaci došlo 31. května 1523. Svatý Benno je zobrazován jako biskup s klíčem a rybou.", "tgt_summary": "Saint Benno ( – 16 June 1106) was named Bishop of Meissen in 1066. Venerated since the 13th century, he was canonized in 1523. Benno did much for his diocese, both by ecclesiastical reforms on the Hildebrandine model and by material developments. He was venerated in his native Saxony throughout the later Middle Ages.", "id": 2130491} {"src_title": "Fuggerei", "tgt_title": "Fuggerei", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Sídliště sociálních bytů Fuggerei bylo postaveno v letech 1516 až 1523 pod vedením stavitele Thomase Krebse. Výstavbu pro potřebné občany města Augsburg sponzoroval podnikatel Jakob Fugger a první část byla dokončena 23. srpna 1521. Kolem prvních šesti ulic bylo tehdy postaveno 52 bytů. V následujících letech se sídliště rozšířilo o další ulice, malá náměstí a kostel. Bylo velmi podobné malému nezávislému středověkému městu s hradbami. Brány byly v noci zamčené. Důsledně dvoupodlažní domy se standardizovanými půdorysy bytů byly, s ohledem na podmínky v době jejich vzniku, velkoryse naprojektovány. Přímo moderní byla koncepce Fuggerei jako pomoc pro svépomoc. Bydlení bylo určeno pro nezadlužené řemeslníky a příležitostné nádeníky ohrožené chudobou, kteří nemohli utáhnout svou vlastní domácnost, například kvůli nemoci. Mohli si tak zajišťovat obživu v rámci sídliště Fuggerei i mimo ně a při hospodářském oživení se pak měli opět odstěhovat do vlastního. Obyvatelům Fuggerei tak zůstávalo zachováno velmi luxusní soukromí. Až do 20. století tam sídlily zejména rodiny s často několika dětmi. Do tohoto sociálního sídliště se však mohli nastěhovat jen spořádaní chudáci („würdige Arme“). Podle vůle zakladatele to nesměli být žádní žebraví pobudové. Roční nájemné činilo jeden rýnský gulden (týdenní mzda řemeslníka). Ideální odměnou byly tři modlitby (\"Otčenáš, Vyznání víry a Zdrávas Maria\"), které se všichni obyvatelé modlili jednou za den za dárce a za jeho rodinu. Fuggerei financoval Jakob Fugger výslovně i jménem svých již zesnulých bratrů Ulricha a Georga. Jméno \"Fuggerei\" vzniklo již v roce 1531. V letech 1581/82 v něm postavil augsburský stavitel Hans Holl kostel Svatého Marka („Markuskirche der Fuggerei\"), darovaný Markusem a Philippem Eduardem Fuggerem. Prvním duchovním se stal jezuita Petrus Canisius, v roce 1925 svatořečený. Ve třicetileté válce bylo Fuggerei pod Švédy až do roku 1642 a do značné míry zničeno. Od roku 1681 až do své smrti v roce 1694 tam žil zednický mistr Franz Mozart, pradědeček skladatele Wolfganga Amadea Mozarta.V letech 1880 až 1938 bylo Fuggerei dále rozšiřováno. Během druhé světové války pak ale bylo britskými nálety při nočním bombardování z 25. na 26. února 1944 ze dvou třetin zničeno. Již 1. března 1944 se rodinná rada seniorů knížecích a hraběcích Fuggerů písemně usnesla na jeho novém vybudování. Podle projektu architekta Raimunda von Doblhoff, vytvořeného z historických předloh, bylo Fuggerei za použití prostředků nadace od roku 1945 znovu stavěno a v roce 1947 byly první budovy opět obydleny. Tato rekonstrukce byla dokončena v 50. letech 20. století. Do roku 1973 bylo Fuggerei s využitím sousedních pozemků ještě asi o jednu třetinu rozšířeno až na dnešních 67 domů se 140 byty.", "section_level": 1}, {"title": "Fuggerei dnes.", "content": "Většina bytů má rozlohu asi 60 metrů čtverečních a má svůj vlastní vchod. Skoro všechny byty v přízemí mají zahrádku, byty v patře mají půdu. Domky jsou napojeny na síť dálkového vytápění města Augsburg. Původní mechanické dveřní zvonky zůstaly i v čase elektřiny zachovány a ovládají se zataháním. Zavěšení a rukojeti starých zvonců jsou různá, pravděpodobně proto, aby nedocházelo k záměně v temném Fuggerei (dříve nebylo žádné uliční osvětlení). Podmínky přijetí jsou stále stejné jako v době založení: Kdo chce žít ve Fuggerei, musí být augšpurčan, katolík a mít dobrou pověst. Roční (studené) nájemné za byt ve Fuggerei je stále nominální hodnotou rýnského guldenu bez ohledu na inflaci (vypočteno na 0,88 EUR). Ostatní náklady již nesou nájemci sami (85, - EUR od 1. července 2013). Obytný soubor s osmi uličkami a několika bránami je „město ve městě“ s vlastním kostelem, „městskými hradbami“ a „městskými bránami“. Od roku 2006 je však pro návštěvníky otevřena pouze jedna brána, \"Ochsentor\", kterou ponocný zavírá od 22:00 do 05:00 hodin. Obyvatel Fuggerei, který se vrátí do půlnoci, platí ponocnému 0,50 Eur, přijde-li později, zaplatí jedno euro. Od 5 hodin je brána znovu otevřená. Majetek nadace \"Fuggereistiftung\" se skládá z lesů a nemovitostí. Dodnes se jím sociální bydlení financuje. Jako další ekonomický zdroj příjmů vznikl v roce 2006 z cestovního ruchu a turistiky. Nadace Fuggerei je jedna z devíti fuggerovských nadací a spravuje ji \"Fürstlich und Gräflich Fuggersche Stiftungs-Administration\". Skládá se ze zástupců tří větví rodu Fuggerů. Jsou to Fugger von Kirchberg und Weißenhorn, Fugger-Babenhausen a Fugger von Glött. Správcem nadace je Wolf-Dietrich, hrabě von Hundt. Správní radu tvoří knížecí a hraběcí senioři rodiny Fuggerů. Od roku 2004 jí předsedá Maria Elisabeth, hraběnka Thun-Fuggerová. Je to první žena v čele této rady. Do předsednictva dále patří Albert Fugger hrabě von Glött, Hubertus Fugger kníže z Babenhausenu a Markus Fugger hrabě z Babenhausenu.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Sociální sídliště Fuggerei je vedle Augsburské radnice pravděpodobně nejoblíbenější turistické místo ve městě. Vstupné se používá k jeho údržbě. Museum ve Fuggerei bylo založeno v roce 1957 a nachází se v ulici \"Mittlere Gasse 13 a 14\". V roce 2006 bylo výrazně rozšířeno a nově uspořádáno. Je zde také poslední původní byt, zařízený ve stylu 18. století. Od roku 2007 je také otevřen plně zařízený prohlídkový byt v ulici \"Ochsengasse\", který ukazuje, jak žije obyvatel Fuggerei dnes. V roce 2008 vzniklo také muzeum v bunkru z druhé světové války. V dochovaném protileteckém krytu z roku 1943 je zdokumentována historie budovy, noční bombardování Augsburgu z 25. na 26. únor 1944, roky rekonstrukce a rozšiřování Fuggerei až do roku 1973. V muzeu Fuggerei, v prohlídkovém bytě a v bunkru ze světové války se pomocí filmů vysvětluje historie rodiny zakladatelů a jejich nadace. Od roku 2006 jsou pamětihodnosti Fuggerei - od kostela po dům Franze Mozarta - vylíčeny v němčině, italštině a angličtině. V roce 2007 byl ve Fuggerei postaven první a dosud jediný pomník zakladateli, Jakobu Fuggerovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fuggerei je nejstarší komplex pro sociální bydlení na světě. V roce 1521 jej ve zděných řadových domcích ve městě Augsburg v Bavorsku nechal postavit Jakob Fugger. Dnes v 67 domcích žije 150 potřebných katolických občanů ve 140 bytech za roční (bez topení) nájem od 0,88 EUR. Za to se jednou denně modlí za zakladatele Fuggera a za jeho rodinu \"Vyznání víry, Otčenáš a Zdrávas Maria.\" Toto sociální bydlení z darovaného majetku Jakoba Fuggera je dodnes provozováno. Spolu s dalšími osmi nadacemi („Fuggersche Stiftungen\") se o ně stará správní rada (\"Aufsichtsgremium der Fürstlich und Gräflich Fuggerschen Stiftungs-Administration\"), vytvořená z knížecích a hraběcích seniorů rodiny Fuggerů.", "tgt_summary": "The Fuggerei is the world's oldest social housing complex still in use. It is a walled enclave within the city of Augsburg, Bavaria. It takes its name from the Fugger family and was founded in 1516 by Jakob Fugger the Younger (known as \"Jakob Fugger the Rich\") as a place where the needy citizens of Augsburg could be housed. By 1523, 52 houses had been built, and in the coming years the area expanded with various streets, small squares and a church. The gates were locked at night, so the Fuggerei was, in its own right, very similar to a small independent medieval town. It is still inhabited today, affording it the status of being the oldest social housing project in the world.", "id": 1654031} {"src_title": "Wettinové", "tgt_title": "House of Wettin", "src_document": [{"title": "Původ a růst moci.", "content": "V 10. století byli příslušníci rodu hrabaty z Wettinu, odkud přijali své pojmenování. Uvažuje se o jejich příbuzenských vazbách se slovanskými rody z Posálí (i např. Buzici). Roku 1088 získali Wettinové poprvé míšeňské markrabství, které se podařilo postupně ovládnout Konrádu I. Velikému (markrabě v letech 1130-1157). Postupně připojovali ke svému majetku další državy, například po rodech Grojčských a Ekkerhardovců nebo léna v Lužici. Roku 1243 udělili císař Fridrich II. Štaufský jednomu z tehdy nejvýznamnějších říšských šlechticů Jindřichovi Jasnému 1288 lankrabství durynské, které tehdy patřilo protikráli Jindřichu Raspemu z rodu Ludvíkovců. Po jeho smrti roku 1247 museli Wettinové bojovat o jeho udržení, což se jim z velké části podařilo. Příslušníci rodu se sňatky spojovali s významnými panovnickými rody, Babenberky, Přemyslovci (královna Adléta Míšeňská, manželka Přemysla Otakara I.), Štaufy. Postupně bylo zformováno velké rodové panství s centrem v Míšni, která zažila ve středověku velký hospodářský i stavební rozmach. V letech 1267-1271 uvažoval český král Přemysl Otakar II., který v té době ještě neměl legitimního následníka, o svém prasynovci Fridrichu I. Pokousaném (1257-1323), budoucím míšeňském markraběti (1291-1323) a durynském lankraběti (1307-1323), z rodu Wettinů jako o svém možném nástupci na český trůn. Zasnoubil ho se svou starší dcerou Kunhutou a nevěstě přiřkl jako věno veškeré přemyslovské državy. Fridrich I. se později, po zavraždění Václava III., angažoval v Čechách ve prospěch Jindřicha Korutanského. Roku 1423 udělil císař Zikmund Lucemburský svému spojenci proti husitům z roku 1421 Fridrichu IV. Bojovnému (1370-1428) sasko-wittenberské vévodství, kde tehdy vymřela vládnoucí dynastie, a současně mu předal také kurfiřtskou hodnost. V důsledku toho byl pojem Sasko přenesen na Míšeňsko. Tím byl dovršen vzestup Wettinů mezi říšská knížata, vládnoucí elitu země. Poté se novopečený saský kurfiřt účastnil ještě dalších neúspěšných křižáckých tažení proti husitům v roce 1426 (bitva u Ústí) a 1427 (bitva u Tachova).", "section_level": 1}, {"title": "Ernestinská a albertinská větev.", "content": "Roku 1464 se vlády ujali společně bratři Arnošt (1441–1486) a Albert III. Srdnatý, také \"Albrecht Statečný\" (1443–1500). V roce 1483 získali po smrti svého strýce Viléma ještě durynské lanckrabství a rozhodli se, že se o rozsáhlý rodový majetek podělí. Lipskou smlouvou v roce 1485 se Wettinové rozdělili na dvě větve: ernestinskou, jež získala Wittenbersko, část Durynska a kurfiřtský hlas (sídlo ve Wittenbergu), a albertinskou, která vládla v míšeňském markrabství a druhé části Durynska (sídlo bylo přeneseno z Míšně do Drážďan). Vládci albertinské větve se titulovali jako saští vévodové. V 16. století se Wettinové stali významnými příznivci Martina Luthera a jeho reformního učení. Arnoštův syn kurfiřt Fridrich Moudrý (vládl 1486–1525) založil roku 1502 univerzitu ve Wittenbergu, na níž později Martin Luther působil. Stal se spolehlivým ochráncem reformátora, který byl dán do klatby a skrýval ho na svém hradě Wartburgu u Eisenachu. Horlivě hájil proti císaři práva německých knížat na náboženskou svobodu a suverénní vládu v jejich teritoriálních knížectvích. Roku 1519 mu byla nabídnuta koruna německého krále, kterou však odmítl. Jeho syn Jan Fridrich (vládl 1525–1547) se postavil do čela protestantské šmalkaldské jednoty. Po její porážce u Mühlberka ho císař Karel V. zajal, odebral mu kurfiřtský hlas a řadu držav (například Wittenbersko) a přenesl je na albertinskou větev v osobě Albrechtova vnuka Mořice Saského. Mořic byl sice rovněž luterán, ale zpočátku císaře podporoval. Wittenbersko připadlo Mořicovi, ostatní državy ernestinské větve rodu v Durynsku se postupně rozpadly na menší vévodství. Albertinská větev rodů Wettinů držela poté kurfiřtský hlas až do zániku Svaté říše římské roku 1806.", "section_level": 1}, {"title": "Další vzestup rodu.", "content": "S osudy Saska a Durynska byli Wettinové spojeni až do roku 1918. Vládli nejen v saském kurfiřtství (od 1806 království), ale vedlejší větve rodu také v drobnějších tzv. ernestinských vévodstvích, která vznikla na historickém území Durynska: např. Sasko-Kobursko a Gothsko, Sasko-Meiningensko, Sasko-Výmarsko (od 1671 Sasko-Výmarsko-Eisenašsko, od 1815 velkovévodství).", "section_level": 1}, {"title": "Dynastie Sachsen-Coburg und Gotha.", "content": "Z vévodství Sachsen-Coburg und Gotha pochází nejvýznamnější větev rodu Wettinů, dynastie Sasko-Kobursko-Gothajská (původně Sasko-kobursko-saalfeldská). Až do počátku 19. století byla prakticky nejméně významnou větví rodu a vládla jen velmi malému státečku. Úspěšnou sňatkovou politikou se stala nejmocnějším panovnickým rodem Evropy. Princ Albert von Sachsen-Coburg und Gotha se oženil s anglickou královnou Viktorií (jejíž matka také pocházela z tohoto rodu) a jeho potomci (syn Eduard VII., vnuk Jiří V., pravnuci Eduard VIII. a Jiří VI. a prapravnučka Alžběta II.) se stali vládci Velké Británie. Princ Ferdinand von Sachsen-Coburg und Gotha se roku 1836 oženil s portugalskou královnou Marií II. a stal se portugalským králem Ferdinandem II. (stejně jako jeho synové Petr V. a Ludvík I., vnuk Karel I. a pravnuk Manuel II.), Wettinové zde vládli až do roku 1910, kdy Portugalsko vyhlásilo republiku. Princ Ferdinand von Sachsen-Coburg und Gotha se stal roku 1887 bulharským knížetem a roku 1908 carem. Po něm vládli jeho syn Boris III. a vnuk Simeon II. až do roku 1946, kdy byla svržena monarchie. Roku 1831 byl princ Leopold von Sachsen-Coburg und Gotha zvolen králem belgickým, jeho následníky se stali syn Leopold II., vnuk Albert I., pravnuk Leopold III. a prapravnuci Balduin I. a Albert II. se synem a od roku 2014 králem Filipem. Na počátku 20. století tak byla dynastie Wettinů, respektive její větev, pocházející z knížectví Sachsen-Coburg und Gotha nejmocnější dynastií na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Ovládaná území.", "content": "Počátkem 20. století vládli Wettinové jako: V současné době vládnou Wettinové v:", "section_level": 1}], "src_summary": "Wettinové jsou starý saský šlechtický rod, jehož kořeny sahají do 10. století, kdy byli poprvé doloženi jako hrabata v Harzgau. Později se Wettinové stali vévody a kurfiřty a nakonec i králi saskými. V Sasku vládli do roku 1918. V současnosti jsou dědičnými monarchy v nejvíce státech světa, a to v Belgii, Spojeném království (Windsorové) a zemích Commonwealth Realm.", "tgt_summary": "The House of Wettin () is a dynasty of German counts, dukes, prince-electors and kings that once ruled territories in the present-day German states of Saxony, Saxony-Anhalt and Thuringia. The dynasty is one of the oldest in Europe, and its origins can be traced back to the town of Wettin, Saxony-Anhalt. The Wettins gradually rose to power within the Holy Roman Empire. Members of the family became the rulers of several medieval states, starting with the Saxon Eastern March in 1030. Other states they gained were Meissen in 1089, Thuringia in 1263, and Saxony in 1423. These areas cover large parts of Central Germany as a cultural area of Germany. ", "id": 2415437} {"src_title": "Kumys", "tgt_title": "Kumis", "src_document": [{"title": "Výroba a skladování.", "content": "Kumys se vyrábí z kobylího mléka. Na jedno dojení se získá necelý litr. S výrobou kumysů se začíná zpravidla na jaře, kdy má kobyla první hříbě. Klisny se při dojení nepřivazují, protože by pak mléko mělo horší chuť. Dříve se mléko dojilo do \"saby\" (velkého měchu z kobylí kůže) a poté se mléko tlouklo \"bišpekem\" (dřevěná palice). Pokud se mléko nalilo do \"saby\" večer, bylo ráno připraveno k použití (cca 12 hodin). Měch se vyráběl výhradně z kůže klisny, která uhynula přirozenou smrtí a kůže se pak vydělávala ve sraženém kumysu. Jakmile začne být kumys mírně nakyslé chuti, je možné jej konzumovat, ale lepšího výsledku se docílí pokud je několik dní odleželý, ne však příliš dlouho, jelikož se poté zkazí. Kumys by měl být skladován ve stínu a chladu, položený na studené zemi, kde je ochlazován a na víku zase ohříván nahřátou látkou. Výsledná konzistence by měla mít stejnou hustotu jako původně nadojené mléko. Dojení a skladování do \"saby\" je dnes spíše ojedinělé, v hojné míře se využívají plastové nádoby. Dříve se pro převoz kumysu používal \"tursuk\" (kožený vak), dnes jsou však hojně používány plastové láhve nebo kanystry.", "section_level": 1}, {"title": "Chuť.", "content": "Kumys má nakyslou až štiplavou chuť, která se dá srovnat s acidofilním perlivým mlékem. Kumys je výživný a spolu s pečivem tvoří základní stravu pastevců. Řada cizinců má však s jeho strávením potíže. Často je na vině nádoba a způsob jakým je nápoj uchováván (otevřené plastové barely, nalétaný hmyz, apod.). Kumys se slabším obsahem alkoholu (do 1 %), se používá spíše na léčebné účely – bronchitida, chudokrevnost, tuberkulóza (např. v sanatoriu Kníže Josef v Nałęczówě ve východním Polsku).", "section_level": 1}, {"title": "Podávání.", "content": "V minulosti se u Kazachů a Kyrgyzů udržovala tradice podávání kumysu. Například pro hosty byl určen kumys od tříleté klisny, a pro bojovníky zase kumys vyrobený z mléka pětileté klisny, které mělo nahořklou chuť. Lišily se také nádoby, ze kterých se kumys pil: Dnes se v Kyrgyzstánu kumys pije z klasických porcelánových šálků – \"pial\", podobně jako čaj. Např. sibiřští Jakuti ale dodnes pijí kumys z tradičních dřevěných džbánků na třech nožkách zvaných \"čorony\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Kumys (mongolsky айраг, kazašsky қымыз, kyrgyzsky кымыз, baškirsky \"ҡымыҙ\" uzbecky a tatarsky qimiz, rusky кумыс) je středoasijský alkoholický nápoj z kvašeného kobylího mléka. Nápoj je široce rozšířen jak ve Střední Asii, tak i v evropské části Ruska.", "tgt_summary": "Kumis (also spelled kumiss or koumiss or kumys, see other transliterations and cognate words below under terminology and etymology -, \"qymyz\") is a fermented dairy product traditionally made from mare's milk but also a variant with donkey milk. The drink remains important to the peoples of the Central Asian steppes, of Huno-Bulgar, Turkic and Mongol origin: Kazakhs, Bashkirs, Kalmyks, Kyrgyz, Mongols, and Yakuts. Kumis was historically consumed by the Khitan, Jurchen, and Han Chinese of North China as well. ", "id": 502713} {"src_title": "Mary Wardová", "tgt_title": "Mary Ward (nun)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se ve střední Anglii ve zbožné venkovské rodině v době pronásledování katolíků. Roku 1587 byla popravena Marie Stuartovna a také někteří příbuzní rodny Wardovy. Bylo jí 9 let, když ji otec zachránil z rodného domu, který nepřátelé zapálili. Roku 1605, po Spiknutí střelného prachu (\"Gunpowder Plot\"), museli katolíci skládat protipapežskou přísahu a Mary odešla do Flander. V následujícím roce vstoupila do kláštera klarisek v Saint-Omer a brzy založila nový klášter pro anglické uprchlice. Časem však pochopila, že kontemplativní řád pro ni není a vrátila se do Anglie, kde s velkým nebezpečím zprostředkovala styky věřících s kněžími. Se skupinou mladých žen a dívek odešla znovu do Flander, kde založila „Kongregaci Ježíšovu“ (CJ), „Institut blažené Panny Marie“ (IBMV) podle řehole svatého Ignáce a první dívčí školu. Řeholnice žily sice v klášteře, jinak se ale volně pohybovaly po městě, což nebylo obvyklé a naráželo na odpor. Wardová se vydala do Říma, kde její sestry se svolením papeže učily, aby získala jeho schválení. Protože však sestry nedodržovaly klausuru, musely z Říma odejít do Bavorska, kde jim papež na žádost vévody Maxmiliána I. povolil zřídit klášter a otevřít dívčí školu v Mnichově. Roku 1631 však papež Urban VIII. sdružení rozpustil a Wardová byla dva měsíce vyšetřována inkvizicí. Roku 1639 se ilegálně vrátila do Anglie a roku 1645 tam zemřela.", "section_level": 1}, {"title": "Anglické panny.", "content": "Teprve roku 1703 získala její kongregace papežské schválení a roku 1877 i Institut blažené Panny Marie (IBMV). Roku 2009 prohlásil papež Mary Wardovou za ctihodnou. Její řeholnice působí v USA a v Irsku jako Sestry z Loreta, ve Střední Evropě jako Anglické panny. V českých zemích měly od roku 1791 klášter a školu u sv. Josefa na Malé straně v Praze, od roku 1921 klášter a školu ve Štěkni u Strakonic.", "section_level": 1}, {"title": "Proces svatořečení.", "content": "Její proces byl otevřen dne 11. října 1929 v diecézy Middlesbrough a uzavřen 7. července 1930. Poté byl znovu otevřen 17. března 1932 a uzavřen 14. prosince 1932. Dne 20. května 1994 byl vydán dekret o platnosti diecézního procesu. Dne 19. prosince 2009 byla papežem Benediktem XVI. prohlášena za Ctihodnou. Od roku 2010 je zkoumán zázrak na její přímluvu. Postulátorem procesu je Andrea Ambrosi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mary Ward (23. ledna 1585, Ripon, Yorkshire, Anglie - 30. ledna 1645, Heworth, York) byla anglická řeholnice, zakladatelka Kongregace Ježíšovy, z níž později vznikl školský řád Sester z Loreta (\"Sisters of Loreto\"), u nás známý jako Anglické panny. Je po ní nazvána řada škol po celém světě.", "tgt_summary": "Mary Ward, (I.B.V.M.) (23 January 1585 – 30 January 1645), was an English Catholic nun whose activities led to the founding of the Congregation of Jesus and the Institute of the Blessed Virgin Mary, less well known as the Sisters of Loreto (not to be confused with the American Sisters of Loretto), which have both established schools around the world. Ward was declared Venerable by Pope Benedict XVI on 19 December 2009.", "id": 2323002} {"src_title": "Hedvika Slezská", "tgt_title": "Hedwig of Silesia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Bavorsku na hradě Andechs u Ammerského jezera, proto je dodnes v Bavorsku nazývána \"Hedvig z Andechsu\". Byla dcerou bádenského markraběte a meranského vévody Bertolda IV., který pocházel z jihoněmeckého rodu Andechsů a Anežky z Rochlitz. Jako malé dítě ji předali na výchovu k benediktinkám v Kitzingenském klášteře. Dvanáctiletou ji otec z mocensko-politických důvodů provdal za knížete Jindřicha I. Bradatého, manželství však bylo velmi šťastné. Již ve 13 letech porodila Hedvika první dítě; po porodu sedmého dostala od muže souhlas, aby s ním dále směla žít ve zdrženlivosti. Společně s českou kněžnou Annou Přemyslovnou založila benediktinský klášter Wahlstatt na Lehnickém poli. V roce 1203 založila cisterciácký klášter v Třebnici, první ženský klášter na území Slezska. Brzy začala být pronásledována osudem. O ruku její dcery Gertrudy se ucházel falckrabě Ota VIII. z Wittelsbachu. Římskoněmecký král Filip Švábský varoval Jindřicha a Hedviku před Otovou násilnickou povahou. Když se o tom temperamentní Ota dozvěděl, krále na sněmu v Bamberku chladnokrevně zavraždil. Za tento čin byla na něj i na jeho stoupence uvalena říšská klatba. Mezi jeho stoupenci byli Hedvičini bratři Ekbert a Jindřich. Rodový hrad Andechs byl úplně rozbořen a oba bratři odešli raději do exilu. Sestra svaté Hedviky Gertruda Meranská se provdala za uherského krále Ondřeje II. a byla v roce 1213 zavražděna. Synové Jindřich a Konrád se zapletli do bratrovražedné války, v níž byl Konrád poražen a později zemřel po pádu z koně. Hedvičin manžel Jindřich I. Bradatý padl v roce 1238 ve vnitropolských válkách a nejmilovanější syn Jindřich II. Pobožný v boji proti Tatarům (1241). Po synově smrti se uchýlila do třebnického kláštera. Po zbytek života se věnovala službě pro blaho svého lidu a prohloubení křesťanské víry. Zakládala nemocnice, ošetřovací ústavy a kláštery.", "section_level": 1}, {"title": "Svatořečení.", "content": "Svatořečil ji papež Klement IV. již 26. března 1267. Svatá Hedvika je patronkou Polska, Slezska, Berlína, diecéze a města Zhořelec, Vratislavi, Třebnice a Krakova, ostravsko-opavské diecéze, a kromě toho exulantů a snoubenců. Též bývá pro svůj původ považována za ochránkyni němectví ve Slezsku. Katedrála sv. Hedviky je arcidiecézním chrámem Berlína. Její svátek se podle liturgického kalendáře slaví 16. října.", "section_level": 2}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Její životopis zachytily kolem roku 1300 \"Legenda maior\" a \"Legenda minor\", což vedlo k širokému rozšíření úcty a jejího vyobrazení během 14. století. K českým spolupatronkám bývá řazena od 50. let 14. století na základě ilustrované legendy, která byla sestavena a iluminována roku 1353 na dvoře císaře Karla IV. na objednávku slezského vévody Ludvíka z Lehnice a Břehu. Později se dostala prostřednictvím sbírek vévodů sasko-lauenburských do knihovny piaristického kláštera v Ostrově u Karlových Varů, po jeho zrušení do Guttmannovy sbírky ve Vídni a z ní odprodána do Muzea umění v americkém Clevelandu. V ikonografii se Hedvika Slezská objevuje zobrazována jako kněžna s korunou na hlavě nebo jako vdaná paní s hlavou v zavinutí, vzácněji také v černém hábitu cisterciácké řeholnice. Často drží v ruce model kostela (Třebnice), někdy také sošku Panny Marie, u pasu nebo v ruce mívá růženec. Někdy se modlí před křížem, dává almužnu nebo ošetřuje nemocné. Tím se její vyobrazení neliší od její neteře sv. Alžběty Durynské. Někdy v ruce drží své boty, protože podle tradice chodila vždycky bosá. Podle legendy konala četné zázraky, z nichž se v ilustracích objevujeː Proměnění vody ve víno, Uzdravení slepého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hedvika Slezská ( \"Hedwig von Andechs\", \"Hedwig von Schlesien\", \"Jadwiga Śląska\", 1174, Andechs – 15. září 1243, Třebnice) byla slezská kněžna a světice. Je patronkou Slezska.", "tgt_summary": "Hedwig of Silesia (), also Hedwig of Andechs (, ; 1174 – 15 October 1243), a member of the Bavarian comital House of Andechs, was Duchess of Silesia from 1201 and of Greater Poland from 1231 as well as High Duchess consort of Poland from 1232 until 1238. She was reported in the two-volume historical atlas of Herman Kinder and another author to have been great in war and defended from the Teutonic Knights. She was canonized by the Catholic Church in 1267 by Pope Clement IV.", "id": 488225} {"src_title": "Aurora (křižník)", "tgt_title": "Russian cruiser Aurora", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "\"Aurora\" byla třetím a posledním křižníkem třídy \"Pallada\" (měla sesterské lodě \"Pallada\" a \"Diana\"). Postavena byla v Petrohradu v letech 1897–1903 (kýl byl založen 4. června 1897, spuštěna na vodu byla 24. května 1900).", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Hlavní pancéřovou ochranou lodi byla pancéřová paluba o síle 50–75 mm, jejíž šikmé části zasahovaly až pod čáru ponoru. Hlavní výzbroj lodi tvořilo osm 152mm kanónů vzor 1892, zbraně kryly pancéřové štíty (po jednom byly na přídi a na zádi, zbylých šest bylo na bocích trupu). Dále loď nesla 24 kusů 75mm děl a osm 37mm děl. Nesla také tři 381mm torpédomety (po jednom na přídi a na bocích). Páru dodávalo 24 vodotrubných kotlů Belleville vytápěných uhlím. Pohon zajišťovaly tři tříválcové sdružené parní stroje s trojnásobnou expanzí a s přímým pohonem šroubů. Vnější lodní šrouby měly průměr 4.09m a prostřední lodní šroub měl průměr 3,50 m. Při zkouškách loď dosáhla maximální rychlosti 19,2 uzlu, při 135 ot/min a výkonu strojů po 3870 koních. (Maximální výkon každého ze strojů byl 4100 k, tedy cca 3016 kW, ale při 150 ot/min. Tohoto výkonu se ale na lodi nikdy nepodařilo dosáhnout, takže 20uzlové rychlosti předpokládané v projektu nikdy nemohlo být dosaženo.)", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Prvním bojovým nasazením lodi byla rusko-japonská válka. \"Aurora\" byla přeřazena z Baltského loďstva do nově zformované 2. pacifické eskadry. Ta byla, pod velením admirála Rožestvenského, vyslána z Evropy na Dálný Východ, kde Japonské císařské námořnictvo zablokovalo zdejší ruskou eskadru v přístavu Port Arthur. Celý náročný přesun trval od října 1904 do května 1905 a během přesunu byla loď lehce poškozena v Incidentu na Dogger Bank. Bojový křest lodi nastal v bitvě u Cušimy, ve které japonské námořnictvo drtivě zvítězilo. Lodi se podařilo probít z bojiště a byla poté krátce internována v Manile (to samé provedly křižníky \"Oleg\" a \"Žemčug\"). Po návratu k Baltskému loďstvu loď sloužila k výcviku a podnikla řadu zámořských plaveb. V roce 1911 se například v Bangkoku účastnila oslav korunovace thajského krále Rámy VI.. \"Aurora\" byla bojově nasazena také v první světové válce, přičemž operovala v Baltském moři. Dne 7. listopadu 1917 na Leninův rozkaz vystřelil křižník \"Aurora\" salvu slepých nábojů jako signál pro dělostřelecký pluk, který zahájil útok na Zimní palác. Byla tak zahájena Říjnová revoluce. Od roku 1922 křižník sloužil jako výcviková loď. V průběhu druhé světové války byly lodní zbraně demontovány a použity k pozemní obraně Leningradu (Petrohradu), loď samotná byla zakotvena v přístavu Oranienbaum, poškozena bombardováním a potopena. Po válce byl křižník v letech 1945–1947 opraven a natrvalo zakotvil na řece Něvě v Leningradu jako symbol Říjnové revoluce. Byl používán k výcviku a v roce 1957 se stal muzeem. V lednu 2013 oznámil ministr obrany Ruské federace generál Sergej Šojgu rozhodnutí o celkové renovaci lodi. Dne 21. září 2014 byla Aurora odtažena do opravárenského doku Kronštadtských loděnic Ministerstva obrany Ruské federace. Loď, která slouží jako muzeum, byla po opravách vrácena na své původní stanoviště v Petrohradu v sobotu 16. července 2016. V průběhu oprav byl zrenovován trup křižníku a na lodi bylo instalováno moderní protipožární zařízení a 52 bezpečnostních kamer.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Aurora byla vybavena elektrickými měřidly firmy Erich Roučka (od roku 1945 Metra Blansko).", "section_level": 1}], "src_summary": "Aurora ( Аврóра, správným přepisem Avrora) je ruský chráněný křižník třídy \"Pallada\", který v současnosti slouží jako muzeum v Petrohradu. Loď byla nasazena v rusko-japonské válce, první světové válce a v roce 1917 se stala symbolem bolševické revoluce v Rusku. Od roku 1957 slouží jako muzeum.", "tgt_summary": "Aurora () is a 1900 Russian protected cruiser, currently preserved as a museum ship in Saint Petersburg. \"Aurora\" was one of three cruisers, built in Saint Petersburg for service in the Pacific. All three ships of this class served during the Russo-Japanese War. \"Aurora\" survived the Battle of Tsushima and was interned under US protection in the Philippines, and eventually returned to the Baltic Fleet. ", "id": 2146264} {"src_title": "Cepín", "tgt_title": "Ice axe", "src_document": [{"title": "Klasické cepíny.", "content": "Klasický cepín má rukojeť s hlavou podobnou zmenšenému krumpáči, později se ve Skotsku vyvinuly hroty jedničkového tvaru a moderní cepíny zvláště určené pro těžké kombinované lezení a drytooling mají spíše inverzně prohnuté hroty. Na rukojeti, která byla původně dřevěná, ale dnes téměř výhradně kovová, bývá u klasického cepínu na posuvném kroužku upevněna smyčka pro navléknutí na ruku, která slouží jednak proti ztrátě cepínu při lezení v horách, jednak jako opora ruky při zavěšení. Hlava cepínu má na jedné straně špičatý zobák, na druhé straně má lopatku, nebo tlouk (kladivocepín). Použití klasického cepínu: Cepín se používá obvykle zároveň s mačkami.", "section_level": 1}, {"title": "Cepíny pro závodní ledolezení a drytooling.", "content": "Cepíny pro těžké ledolezení, mixové lezení, drytooling a závodní lezení nemají ani smyčku, a většinou ani tlouk nebo lopatku. Mají zprohýbanou rukojeť tak, aby se při zaseknutí do ledu neotloukly prsty a na rukojeti aby se vytvořila madla pro obě ruce. Smyčka se nepoužívá proto, že při závodním lezení, drytoolingu i těžkém ledovém lezení se cepíny přendavají z ruky do ruky, někdy lezec visí jen na jednom cepínu a druhý si odkládá buď na rameno, nebo jej drží v zubech. Geometrie cepínu je přizpůsobena spíše zakládání hrotu než zasekávání a musí zajistit aby hrot nesklouzl ani při zaháčení v převisu. Závodní cepíny nelze používat v horách, protože se nedají zprohýbanou rukojetí zapíchnout do sněhu. Pro závodní ledolezení na rychlost se používají místo klasických cepínů ostré háky s rukojeťmi, zvané ajsfi, vynalezené ruskými horolezci.", "section_level": 1}, {"title": "Technika brzdění cepínem.", "content": "Ideální technikou je převrátit se na břicho, cepín uchopit oběma rukama u jeho hlavy a tlačit jej těsně u ramene špicí pracovní části do ledu a špičkami bot pomáhat brzdění. Pokud máte na nohou mačky, je třeba nohy naopak zvednout, aby se jejich hroty nedotýkaly ledu, jinak by se pád stal nekontrolovatelným a při vyšší rychlosti je téměř jisté, že by došlo k vykloubení nebo zlomení nohou. Tuto techniku je velmi vhodné si na bezpečném svahu s bezpečným dojezdem do roviny nebo protisvahu předem nacvičit, protože její zvládnutí může být v extrémní situaci otázkou života a smrti. Rychlost pádu na ledovém nebo firnovém svahu je v podstatě rychlostí volného pádu a je třeba zareagovat rychle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cepín je horolezecké náčiní (speciální víceúčelový nástroj), určený k pohybu osob po ledovcích, ledových plotnách, sněhových polích, ale i kombinovaném, nebo čistě skalním terénu. V horolezeckém slangu se cepíny nazývají také \"zbraně\", \"pikly\", nebo \"motyky\" či \"motyčky\". ", "tgt_summary": "An ice axe is a multi-purpose hiking and climbing tool used by mountaineers in both the ascent and descent of routes that involve frozen conditions with snow or ice. An ice axe can be held and employed in a number of different ways, depending on the terrain encountered. In its simplest role, the ice axe is used like a walking stick in the uphill hand, the mountaineer holding the head in the center. It can also be buried pick down, the rope tied around the shaft to form a secure anchor on which to bring up a second climber, or buried vertically to form a stomp belay. The adze is used to cut footsteps (sometimes known as pigeon holes if used straight on), as well as scoop/bucket seats in the hillside and trenches to bury an ice axe belay. The long-handled alpenstock was a predecessor to the modern ice axe. ", "id": 1538116} {"src_title": "Kult", "tgt_title": "Cult (religious practice)", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj kultu.", "content": "U některých náboženství či sekt lze doložit, že podnětem k jejich vzniku byl nějaký kult. Cargo kult ukazuje na možný mechanismus vzniku kultu. Neexistuje nějaká obecná rovnice na chování kultu, přesto lze tvrdit, že při delším zachování kultu vznikají rituály a ceremonie. Ty pak sehrají důležitou roli při vzniku či udržování náboženství (kultury). Typickým příkladem takového chování jsou modlitby (nikoli však akt modlení se), často oběť, nebo její náhražka. Dalším projevem kultu jsou umělecká díla (obrazy, sochy atp.), ikony na počest daného božstva.", "section_level": 1}, {"title": "Náplň kultu.", "content": "Kult se vztahuje k bytosti lidské či mýtické, zvířeti (kult hadů), místu, rostlině, atp. Kult mýtických osob reprezentují v historii starověké kulty, například řecké hrdinské kulty nebo kult svatých v rámci náboženství. Tím do náboženství vstupuje prvek, který žije vlastním životem, má s ním shodný základ, ale další vývoj může vést až k rozštěpení náboženství. Kult jako takový je nepřizpůsobivý a velmi stálý, proto je dané náboženství na takové situace nuceno reagovat na takovéto podněty. Někdy je oficiální část náboženství nucena riskovat střet s kultem. Jelikož kult nemá žádné zástupce, pouze vyznavače je tento střet z pohledu náboženství velmi komplikovaný a riskantní. U méně kompaktních náboženství (zpravidla s náboženství s velkým počtem bohů) vznikají kulty jednotlivých bohů (např. slunečních), které pak při určitém množství vyznavačů destabilizují církev a vytváří vlastní náboženství, které se prolíná s náboženstvím původním. Na takovém principu bylo založeno např. egyptské náboženství, kde díky těmto jevům došlo ke značné rozporuplnosti jednotlivých center, centra se pak věnují obhajobě své teze proti tezím ostatním, což vede k obrovské složitosti daného náboženství. Poměrně specifickým kultem je kult mrtvých, který se vyskytuje prakticky napříč kulturami, kdy u vyspělejších náboženství je tento kult více potlačen a stává se obsahem a součástí náboženství.", "section_level": 1}, {"title": "Posun ve významu slova.", "content": "Ve 20. století se objevil i obrat kult osobnosti, který nevzniká na základě náboženství, ale na politických principech, kdy si politik, zpravidla diktátor, vynucuje jakési „zbožštění“ své osobnosti. Stává se pak centrem všeho dění a je oslavován jako ideál dobra. Ke zrodu kultu osobnosti však dochází až tehdy, pokud si kult najde své početné vyznavače, k čemuž může dojít častokrát samovolně, bez donucení. Výraz kult osobnosti použil poprvé pravděpodobně Nikita Sergejevič Chruščov ve své tajné řeči, kdy takto označil období Stalinovy vlády. Se Stalinem bývá toto označení spojováno nejčastěji. Výklad tohoto pojmu je poměrně široký (více pod heslem kult osobnosti). Dále se tohoto slova začalo využívat pro zlomové knihy, audiovizuální díla, výtvarná díla, hudební skladby nebo nahrávky atp., které významným způsobem ovlivnily nějakou část populace či umění. Taková díla pak nazýváme kultovní (mimořádně uctívaná).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kult je označení pro určité pojetí vztahu člověka k bohu, člověku, bytosti či předmětu, které se projevuje jeho velebením, uctíváním nebo zbožněním toho, co boha představuje, symbolizuje. Předmět kultu se stává idolem = modlou, kult se pak stává modloslužebnictvím - idolatrií. Znamená službu člověka bohu, místu, svatyni, jinému člověku, atp. ", "tgt_summary": "Cult is literally the \"care\" (Latin \"cultus\") owed to deities and to temples, shrines, or churches. Cult is embodied in ritual and ceremony. Its present or former presence is made concrete in temples, shrines and churches, and cult images, including cult images and votive offerings at votive sites.", "id": 105636} {"src_title": "Webový server", "tgt_title": "Web server", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1989 Tim Berners-Lee představil nový projekt s cílem zjednodušení výměny informací mezi vědci na bázi hypertextových odkazů. Výsledkem projektu byly dva programy: V letech 1991 a 1994 jednoduchost a efektivita prvních technologií pro surfování a výměnu dat přes World Wide Web pomohla rozšíření na mnoho operačních systémů a mezi různé sociální skupiny, nejprve vědce, později univerzity a průmysl. V roce 1994 se Tim Berners-Lee rozhodnul pro založení World Wide Web konzorcia (W3C), které mělo regulovat budoucí vývoj a standardizaci mnoha technologií jako jsou HTTP, HTML a jiné.", "section_level": 1}, {"title": "Obecné vlastnosti.", "content": "Jednotlivé webové servery se mohou v různých jednotlivostech značně lišit. Přesto mají několik společných vlastností. Každý webový server je připojen k počítačové síti a přijímá požadavky ve tvaru HTTP. Tyto požadavky vyřizuje a počítači, který požadavek vznesl, vrací odpověď. Odpověď obvykle představuje nějaký HTML dokument. Může to být ale i dokument v jiném formátu – text, obrázek apod. Odpověď serveru je opět ve tvaru HTTP, je uvozena hlavičkou obsahující stavový kód, za níž následuje samotný obsah. Stavový kód odpovědi udává, zda byl požadavek vyřízen v pořádku, či zda došlo k nějakým obtížím. Dva nejčastější stavové kódy jsou 200 (OK) a 404 (Not Found). Kódy jsou trojciferná čísla, dělící se do následujících skupin: Obvykle server nějakým způsobem protokoluje přijímané požadavky a taktéž zaznamenává případné chyby. To pomáhá správci webového serveru vytvářet statistiky a podle typu a množství požadavků optimalizovat obsah, způsob uložení i způsob prezentace požadovaných dat. Webový server (program) má téměř vždy nějaké možnosti konfigurace – stanovení kořenového adresáře, z něhož je přístupný obsah poskytovaný on-line, a dále konfigurace pro každý jeho podadresář individuálně, například jaký soubor zpracovat implicitně, obsahuje-li URL pouze daný adresář, nebo v jaké časové zóně se nachází či jaké podporuje jazyky a přípony souborů. Podporuje-li webserver dynamický obsah, je součástí i nastavení interpreterů skriptovacích jazyků, jež tento obsah zpracovávají. Součástí architektury sofistikovanějších webových serverů mohou být různé zásuvné moduly a pokročilé metody řízení požadavků.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroj poskytovaných informací.", "content": "Webový server má v zásadě dvě možnosti, jak získávat informace, které vrací klientům: K dynamickému vytváření obsahu se používá celá řada různých technologií (Perl, PHP, ASP, ASP.NET, JSP, Python apod.). Statický obsah je schopen server poskytnout výrazně rychleji než dynamický. Na druhé straně pomocí dynamického obsahu lze poskytovat mnohem větší obsah informací a lze reagovat i na různé „ad hoc“ dotazy klientů. Proto se v praxi v mnoha případech oba způsoby poskytování obsahu kombinují – například cachování, node.js,....", "section_level": 1}, {"title": "Průběh zpracování dotazu.", "content": "Služeb webového serveru nejčastěji využívají uživatelé internetu prostřednictvím webových prohlížečů. Méně časté využití je např. XML-RPC nebo v případě některých desktopových aplikací, které kontrolují nejnovější verze sebe sama, případně řídí automatické aktualizace. Odkaz http://www.example.com/path/file.html je klientem převeden na HTTP 1.1 požadavek ve tvaru: GET /path/file.html HTTP/1.1 Host: www.example.com Webový server na adrese www.example.com přidá tuto cestu k cestě kořenového adresáře příslušného webového serveru (pro Linux typicky codice_1) a výsledkem bude cesta k lokálnímu souboru: /var/www/html/path/file.html Poté server soubor přečte (v případě statického obsahu) nebo zpracuje (tj. interpretuje a použije výsledek) a jako odpověď odešle výsledný obsah v případě úspěšného zpracování nebo chybovou hlášku v případě chyby. Celá odpověď je ve formě HTTP hlavičky se stavovou odpovědí, po které následuje výsledný obsah.", "section_level": 1}, {"title": "Přetížení.", "content": "Webový server může být přetížen z mnoha důvodů:", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky přetížení.", "content": "Přetížení se může projevovat např.:", "section_level": 2}, {"title": "Podíl na trhu.", "content": "Podle posledních průzkumů společnosti Netcraft z listopadu 2015:", "section_level": 1}, {"title": "Software.", "content": "Nejrozšířenější programy, které zabezpečují službu webového serveru, jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojmem webový server se rozumí: Nejpoužívanějším webovým serverem vůbec je Apache HTTP Server, následovaný především Internet Information Services a nginx.", "tgt_summary": "A web server is server software, or hardware dedicated to running this software, that can satisfy client requests on the World Wide Web. A web server can, in general, contain one or more websites. A web server processes incoming network requests over HTTP and several other related protocols. ", "id": 2142180} {"src_title": "Odilon Redon", "tgt_title": "Odilon Redon", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se Bertrandovi a Marii-Odile Redonovým 20. dubna 1840 v Bordeaux. Krátce před tím se jeho rodiče vrátili ze Spojených států, kde otec s malým úspěchem farmařil a kde se oženil s Redonovou matkou, Francouzkou, která pocházela z Louisiany. Její jméno Redon použil jako pseudonym. Vzhledem ke své slabé tělesné konstituci byl brzy po narození svěřen do péče kojné a následně svého strýce, který žil na rodinném statku Peyrelebade poblíž města Listrac-de-Durèze, asi 50 km na východ od Bordeaux. Život v přírodě a izolaci v něm probouzel bizarní a fantasmagorické obrazy, které se staly později podstatou jeho díla a které se dodnes nepodařilo plně vysvětlit. V 7 letech strávil se svou pěstounkou několik měsíců v Paříži, kde navštívil zdejší muzea. Zejména dramatické obrazy jej silně ovlivnily. Na venkově žil až do svých 11 let, kdy se v Bordeaux připojil k rodičům a začal chodit do školy. Jeho kresba byla oceněna dříve než začal číst. V roce 1855 zde začal navštěvovat kurzy malíře Stanislase Gorina. Ten v Redonovi podporoval jeho zanícení pro malířství a seznámil ho s díly Jeana-Francoise Milleta, Eugène Delacroixe, Camille Corota a Gustava Moreaua, který na něj měl ze jmenovaných malířů největší vliv i v budoucnu. V 17 letech na přání rodičů, jejichž starší syn byl architektem, se bez úspěchu pokusil o přijetí na studium architektury na pařížské École des Beaux-Arts. Na téže škole se roku 1864 přihlásil do ateliéru malíře Léona Gérôma. Po roce skončilo studium rozchodem, protože se Redon nechtěl nechat vtěsnat do schémat akademického malířství. Po návratu do Bordeaux se spřátelil s grafikem Rodolphem Bresdinem, který ho naučil grafickým technikám, zejména leptu a litografie. Pod vedením tohoto umělce vznikla série 11 leptů \"Brod,\" která byla vydána v r. 1866. Tato série byla inspirována orientálním a romantickým duchem děl Eugéna Delacroixe, kterého znal od vidění. Roku 1867 byl jeho olej \"Roland v Roncevaux\" přijat na výstavu Salón v Bordeaux, která byla obdobou stejnojmenné pařížské výstavy. Malíř se ale rozhodl obraz nevystavit a v místních novinách \"La Gironde\" publikoval článek, v němž formuloval svůj postoj k soudobému malířství. Léto následujícího roku maloval v Barbizonu s malíři Barbizonské školy a seznámil se zde s Corotem. V roce 1870 byl v souvislosti s Prusko-francouzskou válkou mobilizován a účastnil se válečných akcí na řece Loiře poblíž Tours. Tento traumatizující zážitek se promítl v jeho tvorbě. Od roku 1872 se stala jeho domovem Paříž, kde měl ateliér na Montparnassu, i když téměř každé léto jezdil do Peyrelebade. Jeho přítel Jules Boissé ho v Paříži uvedl do literárního salónu Berthe de Rayssac, kde se scházeli spisovatelé, hudebníci, malíři a vědci. Zde také poznal svou budoucí ženu, kreolku Camille Falte, kterou si vzal roku 1880. Na jaře 1875 opět maloval v Barbizonu. O tři roky později podnikl cestu do Belgie a Holandska, kde obdivoval hlavně díla Franse Halse a Rembrandta. V roce 1879 vydal své první album litografií s názvem \"Ve snu,\" které odráží snové, imaginární prožitky autora. V roce 1881 uspořádal v redakčních místnostech novin \"La Vie Moderne\" první samostatnou výstavu svých uhlokreseb, ohlas byl mizivý. Rok nato vystavoval uhlokresby podruhé a při té příležitosti se spřátelil se spisovatelem Huysmansem, který ho roku 1883 seznámil se Stéphanem Mallarmém. V roce 1884 založilo asi 400 tvůrců, kterým nebyla přijata díla na každoroční oficiální výstavu Salón, Salón nezávislých umělců. Redon byl zvolen jeho prvním prezidentem. Na začátku roku 1886 vystavoval Redon spolu s Paulem Gauguinem v Bruselu na salónu avantgardní Skupiny XX a téhož roku na jaře se zúčastnil poslední, osmé výstavy impresionistů. Zřejmě z Mallarméova podnětu se roku 1889 zúčastnil první výstavy Společnosti malířů-grafiků v prestižní galerii Paula Durand-Ruela a sblížil se s malíři nazývajícími se Nabisté. Další výstava v téže galerii proběhla v roce 1894. Na počátku 90 let se výrazně proměnila jeho barevná paleta. Opouští tóny černé, začíná používat pastel a olejové barvy. Barva dominuje v jeho dílech až do konce života. Počátkem roku 1890 opět cestoval vystavovat do Bruselu, tentokrát ve společnosti Mallarméově. V té době se sblížil s Gauguinem. V roce 1895 navštívil Londýn. Prodělal také vážnou nemoc, která jeho další tvorbu ovlivnila. Těžce nesl vynucený prodej statku Peyrelebade, o němž rozhodli jeho bratři a kde strávil dětství. Roku 1897 zde prožil poslední léto. O dva roky později vystavoval u Paula Durand-Ruela potřetí, tentokrát společně s Nabisty. Jeho mecenáš, hrabě Robert de Domecy ho v roce 1900 doprovázel na cestě po Itálii. Na začátku 20. století došel uznání i od státu. Roku 1903 mu byl udělen Řád čestné legie a o rok později bylo pro státní galerii zakoupeno jeho první dílo, \"Zavřené oči\" z roku 1890. V témže roce pomáhal se zakládáním Podzimního salonu, v němž mu byl v roce 1904 vyhrazen celý jeden sál s 62 díly. Poslední stěhování v Paříži absolvoval Redon roku 1905, a to na avenue de Wagram č. 129. Roku 1907 se pokusil opatřit si finanční prostředky na zpětný odkup Peyrelebade. Uspořádal veřejnou aukci 53 svých olejomaleb, akvarelů, pastelů a kreseb. Potřebný obnos však nezískal. S dalším ze svých mecenášů, Arthurem Fontainem, navštívil roku 1908 Benátky. Od roku 1909 trávil léto v Bièvres u Paříže ve vile, kterou původně vlastnila Juliette Dodou, nevlastní sestra jeho manželky. V roce 1913 došlo jeho dílo uznání i v zámoří. Na proslulé výstavě Armory Show, která byla první komplexní výstavou moderního umění v Americe a na které se představili i malíři z Evropy, představil Redon 40 děl. Ještě v roce 1914 navštívil Holandsko. Zemřel 6. července 1916 v Paříži, pohřben je v Bièvres. Redonovi měli dva syny. První z nich, Jean, narozený roku 1886, zemřel již po půl roce. O tři léta později se narodil Ari (1889–1972). Umělec vytvořil několik jeho portrétů. Ari byl na začátku první světové války odveden k ženistům. Jeho otec, který se o syna bytostně strachoval, se jeho návratu z fronty nedočkal. Ari Redon pečoval o výtvarný a literární odkaz svého otce a odkázal malířova díla, která zůstala v majetku rodiny, státu.", "section_level": 1}, {"title": "Redon a Čechy.", "content": "Zásluhu na kontaktech Redona s českým prostředím má Zdenka Braunerová, jejíž sestra byla provdána za Élémira Bourgese jednoho z Redonových přátel. Při svých pobytech v Paříži často Redonovy navštěvovala a postupně k nim uvedla i Julia Zeyera, Viléma Mrštíka a Miloše Martena, který se s malířem sblížil nejvíce. Po Arnoštu Procházkovi byl Marten druhý, kdo v Čechách o Redonovi psal. Další byla v roce 1912 Kamilla Neumannová, která vydala v edici \"Umělecké monografie\" soubor dvanácti reprodukcí Redonových děl. Národní galerie v Praze má ve svých sbírkách album šesti litografií \"Edgaru Poeovi\" a další tři litografie z let 1894–1896, Památník národního písemnictví vlastní dvě litografie a lept rovněž z 90. let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Redonovo dílo nelze zařadit do žádného z proudů soudobého malířství, ať už to byl realismus, klasicismus, hnutí nabistů, barbizonská škola nebo impresionismus. Představuje solitér, který nelze jednoznačně zařadit do nějaké kategorie. S mnoha malíři z vyjmenovaných směrů však vystavoval a pojily ho s nimi přátelské vazby. Redon byl vzdělaný a sečtělý člověk. Jeho tvorbu ovlivňovala nejen vlastní imaginace, ale i literatura, přírodověda a zejména hudba, které byl vášnivě oddán. Důležitou inspirativní roli pro něj hrál sen, proto bývá někdy považován za předchůdce surrealismu. Redon byl v blízkém kontaktu se symbolistickými básníky, k jejichž básním má jeho vidění světa blízko. Je také nazýván prvním moderním malířem pocitů úzkosti a nevědomí. Náměty čerpal z antické mytologie, křesťanství i středověkých bestiářů. Jeho literární lásky lze vyčíst z názvů deseti litografických alb, která vydal v průběhu let 1879–1899. Používal více technik: vedle oleje i kresby uhlem, kvaš, pastel, temperu a litografii. Své práce, z nichž mnohé jsou rozptýleny v soukromých sbírkách, datoval jen málokdy, takže je obtížné zjistit dobu jejich vzniku. Nicméně lze v jeho tvorbě rozlišit dvě základní etapy. Zhruba do roku 1890 v jeho uhlokresbách a grafikách dominovala černá barva, kterou Redon považoval za základní. Práce vzniklé do této doby se tradičně nazývají \"noirs\" – černá díla. Po narození druhého syna, Ariho, malíř svůj způsob tvorby přehodnotil a jeho hlavní malířskou technikou se stal pastel. Postupně mizí fantaskní bytosti znázorňované v \"noirs\". Dílo se stává lyričtější, Redon začal používat všechny barvy spektra. Jeho způsob nakládání s barvou a světlem byl natolik svébytný, že inspiroval i fauvisty. Do konce života se již k \"noirs\" nevrátil. Redon se uplatnil i v oblasti dekorativní a nástěnné malby. V Paříži vyzdobil roku 1901 dům hudebního skladatele Ernesta Chaussona, o rok později pracoval v domě svého mecenáše, hraběte Robereta de Domecy, v Domecy-sur-Cure v Burgundsku. Na objednávku přítele, malíře Gustava Fayeta, vyzdobil v roce 1910 stěny knihovny opatství Fontfroide u Narbonne, mj. panelem s názvem \"Noc\". Po roce 1907 se zabýval i dekorativními pracemi, mj. kreslil návrhy pro státní gobelínové dílny. Dílo Odilona Redona bylo inspirováno také hudbou. Sledoval tvorbu Richarda Wagnera. Dále jeho oblíbenými skladateli byli Mozart, Beethoven a zejména Schuman. Tomu věnoval v roce 1904 pastel na jeho počest. Schumanův portrét se objevuje také v panelu se jménem \"Noc\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Odilon Redon, vlastním jménem Bertrand-Jean Redon, (22. dubna 1840 Bordeaux – 6. července 1916 Paříž) byl francouzský malíř, představitel symbolismu a dekadence ve výtvarném umění.", "tgt_summary": "Odilon Redon (born Bertrand Redon; ; April 20, 1840July 6, 1916) was a French symbolist painter, printmaker, draughtsman and pastellist. ", "id": 740107} {"src_title": "Karl Kautsky", "tgt_title": "Karl Kautsky", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Karel Kautský se narodil v Praze do umělecké středostavovské židovské rodiny, jeho otec Jan Václav Kautský byl scénograf, jeho matka byla herečka a levicová spisovatelka Minna Kautsky. Rodina se přestěhovala do Vídně, když bylo malému Karlovi sedm let. V r. 1874 nastoupil Kautský ve Vídni na univerzitu ke studiu historie a filozofie, následujícího roku 1875 se stal členem Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ). V r. 1880 se připojil ke skupině německých socialistů v Curychu, jež byla finančně podporována Karlem Höchbergem a která pašovala socialistický materiál do říšského sněmu v období Bismarckových protisocialistických zákonů. Ovlivněn Eduardem Bernsteinem, Höchbergovým tajemníkem, stal se marxistou a v r. 1881 navštěvuje v Anglii Marxe a Engelse. V r. 1883 založil ve Stuttgartu měsíčník Die Neue Zeit (Nový čas), od r. 1890 týdeník, který redigoval až do září 1917 a který mu kromě propagace marxismu zajišťoval stálý finanční příjem. V letech 1885–90 pobýval v Londýně, kde se stal blízkým přítelem Friedricha Engelse. Od roku 1890 žil v Berlíně, v r. 1891 se společně s Augustem Bebelem a Eduardem Bernsteinem podílel na vypracování Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a později též programu Heidelberského (1925). Po Engelsově smrti r. 1895 se stal jedním z nejvlivnějších teoretiků marxismu (některými dokonce nazýván „papežem marxismu“). Společně s Bebelem představoval střední proud ve straně a dávno před Leninem rozvíjel marxistickou teorií imperialismu. Když Bernstein koncem 90. let 19. stol. zpochybnil marxistický výklad revolučních procesů jakožto procesů nevyhnutelných, odsoudil ho Kautský s tím, že Bernsteinovo lpění na morálních základech socialismu otevírá cestu ke koalici s „progresivní“ buržoazií a tím i k netřídnímu přístupu. V r. 1914, když němečtí sociálně demokratičtí poslanci v říšském sněmu rozhodovali o schválení válečných úvěrů, Kautský, který sice poslancem nebyl, ale schůze se zúčastnil, navrhoval zdržet se hlasování. I když zpočátku věřil tomu, že Německo vede defenzivní válku proti carskému Rusku, již v červnu 1915 společně s Eduardem Bernsteinem a Hugem Haasem vystoupil proti vládě a těm z vedení SPD, kteří válku podporovali. V r. 1917 vystoupil z SPD a angažoval se v levicové Nezávislé sociálně demokratické straně Německa, sdružující protiválečné revoluční socialisty. Během listopadové revoluce v Německu r. 1918 a krátkého období vlády SPD-USPD sloužil Kautský jako nižší sekretář na ministerstvu zahraničí, kde vyhledával dokumenty k válečné vině císařského Německa. Po r. 1919 Kautského kdysi výsadní postavení soustavně upadalo. V r. 1920 navštívil Gruzii a v následujícím roce vydal o této stále na bolševické moci nezávislé sociálně demokratické zemi knihu. Když došlo k rozdělení USPD v r. 1920, přidal se k menšině těch, kteří odešli zpět do SPD. Ve věku 70 let se v r. 1924 vrátil s rodinou do Vídně, kde zůstal až do Hitlerova anšlusu r. 1938, kdy přes Československo, kde získal občanství, odletěl do Amsterdamu. Zde ještě téhož roku zemřel. Karl Kautský žil po dlouhou dobu v Berlíně-Friedenau, kde se jeho žena Luise Kautská blízce přátelila s Rosou Luxemburgovou, která žila ve stejné čtvrti. V ulici Saarstrasse 14, kde Kautští bydleli je dnes pamětní deska. Kautský byl vykreslen jako „renegát“ v Leninově známém spise \"Proletářská revoluce a renegát Kautský\" (1918) a ten zas na oplátku zkritizoval Lenina r. 1934 v práci \"Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura\": „bolševici pod Leninovým vedením uspěli v uchopení kontroly nad armádními silami v Petrohradě a později v Moskvě a tak položili základ nové proletářské diktatury na místě staré diktatury carské“. Nicméně, jak Lenin tak Trocký bránili bolševickou revoluci jako legitimní a historickou sociální revoltu podobnou Francouzské revoluci a sami sebe jakož i další bolševiky otevřeně obsazovali do role jakobínů, zatímco „oportunismus“ Kautského a dalších považovali za důsledek „sociální korupce“ pramenící v jejich neustále zesilujících vztazích s privilegovanými třídami. Vztah k Sovětskému svazu rozvíjí Kautský ve své další práci \"Sociální demokracie a komunismus\". Z jeho pohledu jsou bolševici konspirační organizací, která se dostala k moci pučem a iniciovala revoluční změny pro které nebylo v Rusku ekonomických předpokladů. Místo toho se společnost zbyrokratizovala, přičemž tamní mizérie dalece převyšuje problémy západního kapitalismu. Stalinovy pokusy o vybudování prosperující a bohaté socialistické společnosti vedou k porážce komunismu. „Cizinci stojí v Rusku v tichém ohromení před gigantickým podnikem, který je zde uskutečňován, jako by stáli např. před pyramidami. Pouze zřídka jim mysl dovolí doznat, jaké zotročení, jaké zohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto gigantického plánu.“ „Vytěžují (bolševici) smysl pro vytvoření materiálních produktivních sil jejich vlastní destrukcí u každého pracujícího člověka. V těchto hrozných podmínkách vytvořených pětiletkou, se lidé prudce rozpadají. To ovšem sovětské filmy neukáží.“ (\"Je sovětská Rus socialistickým státem?\")", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Johann Kautsky (16. října 1854, Praha – 17. října 1938, Amsterdam) byl německý socialistický politik a přední teoretik marxismu.", "tgt_summary": "Karl Johann Kautsky (; ; 16 October 1854 – 17 October 1938) was a Czech-Austrian philosopher, journalist, and Marxist theoretician. Kautsky was one of the most authoritative promulgators of Orthodox Marxism after the death of Friedrich Engels in 1895 until the outbreak of World War I in 1914. He was the most important socialist theorist during the years of the Second International. He founded the socialist journal \"Neue Zeit\". ", "id": 37954} {"src_title": "Ultrafialové záření", "tgt_title": "Ultraviolet", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Ultrafialové záření objevil německý fyzik Johann Wilhelm Ritter v roce 1801. Pojmenoval ho „dezoxidační“ světlo. Nynější název dostal později v 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "UV záření, jakožto oblast elektromagnetického spektra, se dělí na blízké ultrafialové záření o vlnové délce 400–200 nm) a daleké ultrafialové záření (200–10 nm), resp. energií fotonů mezi 3,1 a 124 eV. Rozdělení na spektrální oblasti (též „typy“) UVA, UVB a UVC je především z hlediska biologických účinků UV záření. Označení „vzduchoprázdné ultrafialové“ záření (v anglické literatuře, VUV) naráží na skutečnost, že tento typ záření je před dopadem na zemský povrch pohlcován vzduchem. Označení „hluboké ultrafialové“ záření (, DUV) je používáno ve fotolitografii a technologiích používající principu laseru.", "section_level": 1}, {"title": "UVA.", "content": "Má vlnovou délku od 315 do 400 nm. Asi 99 % UV záření, které dopadne na zemský povrch, je ze spektrální oblasti UVA.", "section_level": 2}, {"title": "UVB.", "content": "Záření UVB má vlnovou délku v rozsahu od 280 do 315 nm. Je z převážné většiny absorbováno ozónem ve stratosféře, resp. ozónové vrstvě. Z typického slunečního záření 350–900 W/m2, které dopadá na nejvyšší vrstvy atmosféry, neproniká prakticky žádné UV záření s vlnovou délkou pod cca 295 nm; od této hranice se na zemský povrch dostává měkčí UV záření – záření UVA o vlnové délce 400 nm se na zem dostane 550 mW/m2 (z přibližně 1700 mW/m2 z horních vrstev atmosféry). Jinými slovy lze říci, že ozón a kyslík propustí na povrch Země zhruba třetinu UV záření. Záření UVB je zhoubné pro živé organismy. Jeho energie je schopná rozkládat nebo narušovat bílkoviny nebo jiné životně důležité organické sloučeniny s vážnými následky pro metabolismus postiženého jedince, nebo (je-li zasažena DNA) vedoucí ke vzniku rakoviny. Např. zvýšení intenzity UVB záření o každá 2 % může znamenat zvýšení výskytu rakoviny kůže o 3–6 %. Kromě kůže má UVB největší dopad i na oči (potažmo zrak) – takto tvrdé záření dokáže poničit až zcela spálit tyčinky a čípky, gangliové buňky a nervová zakončení v rohovce (tzv. „sněžná slepota“). Větší dopad má na jednobuněčné organismy, které dokáže zničit zcela (dokáže změnit strukturu molekuly DNA nesoucí genetickou informaci, vyvolat poškození funkcí organel, ovlivnit osmotický tlak nebo spustit lyzi). Proniká i vodou, ale jen do hloubky několika metrů (kde je však soustředěna většina podvodních organismů). UVB záření též negativně ovlivňuje vzrůst zelených rostlin, účinnost fotosyntézy, ale i třeba celkovou plochu jejich listů. U dvou třetin hospodářských plodin byl zjištěn úbytek zemědělské produkce v souvislosti se zvýšeným působením UVB záření (např. u sóji každé jedno procento zvýšení UVB odpovídalo procentuálnímu úbytku úrody). Dlouhodobě zvýšené působení UVB záření by vyústilo v nepředvídatelné změny v morfologii biosféry (každý živočišný či rostlinný druh je na UV záření různě citlivý). Trend směřující k dominanci odolnějších druhů nad méně odolnějšími by odstartoval nesmírně složitou síť kauzuálních mezidruhových vztahů, jejichž důsledky není možné odhadnout.", "section_level": 2}, {"title": "UVC.", "content": "Je nejtvrdší UV záření – jeho vlnová délka je nižší než 280 nm. Toto záření je jedním ze dvou způsobů vzniku ozónu – při dopadu na dvojatomární molekulu kyslíku jí toto záření dodá energii pro vznik ozónu, který je touto reakcí absorbován. Jinak řečeno, plynný kyslík je významný inhibitor dopadu UVC záření na zemský povrch. Záření UVC je prokazatelně zhoubné (karcinogenní) pro živé organismy. Na rozdíl od UVB, které dokáže proniknout jen několika vrstvami buněk, je penetrace UVC pletivy a tkáněmi živých organismů poměrně větší. Toto UV záření již začíná být ionizující.", "section_level": 2}, {"title": "VUV.", "content": "Vacuum UV nižší než 200 nm oficiálně patří pod rozdělení UVC, výrazně štěpí kyslík na ozon O. Běžně udávaný rozsah 100–200 nm.", "section_level": 2}, {"title": "EUV.", "content": "Extrémní ultrafialové záření s vlnovými délkami nižšími než 31 nm se podílí na některých chemických procesech ionosféry, zejména její nejsvrchnější vrstvy (vrstvy F).", "section_level": 2}, {"title": "Souvislost s evolucí.", "content": "Podle moderních modelů evoluce je vznik a evoluce prvotních proteinů a enzymů schopných reprodukce připisován právě existenci ultrafialového záření. To způsobuje, že sousední dvoušroubovicové páry thyminu v DNA se mohou spojit do kovalentní vazby a tím přerušit vlákno, které reproduktivní enzymy nedokážou zkopírovat. To během genetické replikace či syntézy proteinů vede k posunutí proti sobě orientovaných bází DNA, jehož konečným důsledkem je selhání přenosu genetické informace a smrt organizmu. První prokaryotické organismy, které se přibližovaly hladině prehistorických oceánů – před tím, než byla zformována ozónová vrstva, blokující většinu ultrafialového záření – neustále hynuly. Těch několik málo přeživších si vytvořilo enzymy, které přepracovaly a rozbily thyminové kovalentní vazby (tzv. – enzymy opravující vynechání při spiralizaci). Mnoho enzymů a bílkovin, které se účastní moderní mitózy a meiózy, jsou extrémně podobné enzymům opravujícím vynechání při spiralizaci a jsou považovány za potomky enzymů, které poprvé přestály působení ultrafialového záření.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ultrafialové (zkratka UV, z anglického ) záření je elektromagnetické záření s vlnovou délkou kratší než má viditelné světlo, avšak delší než má rentgenové záření. Pro člověka je neviditelné, existují však živočichové (ptáci, plazi, některý hmyz), kteří jej dokážou vnímat. Jeho přirozeným zdrojem je Slunce.", "tgt_summary": "Ultraviolet (UV) is a form of electromagnetic radiation with wavelength from 10 nm (with a corresponding frequency of approximately 30 PHz) to 400 nm (750 THz), shorter than that of visible light but longer than X-rays. UV radiation is present in sunlight, and constitutes about 10% of the total electromagnetic radiation output from the Sun. It is also produced by electric arcs and specialized lights, such as mercury-vapor lamps, tanning lamps, and black lights. Although long-wavelength ultraviolet is not considered an ionizing radiation because its photons lack the energy to ionize atoms, it can cause chemical reactions and causes many substances to glow or fluoresce. Consequently, the chemical and biological effects of UV are greater than simple heating effects, and many practical applications of UV radiation derive from its interactions with organic molecules. ", "id": 929030} {"src_title": "Syndrom učence", "tgt_title": "Savant syndrome", "src_document": [{"title": "Symptomy.", "content": "Výjimečné schopnosti lidí se syndromem učence jsou zejména v pěti oblastech: paměť, výtvarné umění, hudba, aritmetika a prostorové vnímání. Nejčastěji se syndrom projevuje ve formě „kalendářních učenců“, což jsou lidé, kteří dokážou vypočítat den v týdnu pro jakékoli datum s neobyčejnou rychlostí a přesností nebo si vyvolat podrobné vzpomínky z jakéhokoli dne. Zhruba polovina „učenců“ má různé poruchy autistického spektra. Je odhadováno, že 10% všech lidí s poruchou autistického spektra má nějakou formu syndromu učence. Druhá polovina „učenců“ má nějakou poruchu nebo poškození centrálního nervového systému.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanizmus vzniku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psychologický.", "content": "Neexistuje žádná široce přijímaná teorie, která by vysvětlovala kombinaci talentu a deficitu typických pro syndrom učence. Podle jedné hypotézy se autisté při zpracovávání podnětů soustředí spíše na detaily, tudíž tento kognitivní styl může být predispozicí pro talent spojený s tímto syndromem. Jiná hypotéza tvrdí, že „učenci“ jsou podle empathizing-systemizing teorie hyper-systemizující, což vytváří dojem talentu. Tato teorie klasifikuje lidi podle toho, zda zakládají své schopnosti na empatii s ostatními nebo na „systemizování“ faktů o okolním světě. Pozornost na detaily je důsledkem zlepšené percepce nebo senzorické hypersenzitivity u jedinců se syndromem učence. Bylo také potvrzeno, že někteří „učenci“ umí operovat s informacemi na úrovních, které se vyskytují i u běžné populace, ale nejsou pro ně vědomě dostupné.", "section_level": 2}, {"title": "Neurologický.", "content": "Syndrom učence vzniká také poškozením levého předního spánkového laloku, což je oblast mozku klíčová pro zpracovávání smyslových vjemů, rozpoznávání objektů a vytváření vizuálních vzpomínek. Syndrom byl úspěšně uměle replikován pomocí transkraniální magnetické stimulace, která dočasně „deaktivovala“ výše uvedenou oblast mozku.", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Neexistují žádné konkrétní statistiky lidí postižených syndromem učence. Odhady mluví o „mimořádně vzácném“ výskytu. Zhruba 1 z 10 lidí s poruchou autistického spektra má schopnosti, které by se daly charakterizovat jako syndrom učence. Britská studie z roku 2009 ale zjistila, že ze 137 rodičů autistických dětí 28% věří, že jejich dítě má v nějaké oblasti schopnosti, které převyšují normu pro běžnou populaci. Získaný syndrom učence byl zatím reportován v cca 50 případech. Syndrom učence se vyskytuje výrazně častěji u mužů, kteří převažují nad ženami zhruba v poměru 6:1. U lidí postižených konkrétně některou poruchou autistického spektra se syndrom vyskytuje u mužů 4,3x víc než u žen.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pojem \"idiot savant \"byl poprvé použit lékařem Johnem Langdonem Downem, který je známý zejména první charakteristikou Downova syndromu. Termín byl v té době používán často nesprávně, protože ne všechny případy spadaly pod tehdejší definici termínu \"idiot \"(těžká mentální retardace). Termín \"autistický učenec\" byl také užíván nesprávně, protože jen zhruba polovina lidí s diagnostikovaným syndromem učence má poruchu autistického spektra. Nakonec se ustálilo nynější označení \"syndrom učence\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Syndrom učence (anglicky Savant syndrome) je vzácně se vyskytující stav, kdy člověk (savant, česky učenec) s mentálním postižením zároveň vykazuje v určitých oblastech schopnosti, které vysoce překračují normu lidí bez mentálního postižení. Syndrom učence se vyskytuje zejména u osob s poruchami autistického spektra nebo u osob po poranění mozku. ", "tgt_summary": "Savant syndrome is a condition in which someone with significant mental disabilities demonstrates certain abilities far in excess of average. The skills at which savants excel are generally related to memory. This may include rapid calculation, artistic ability, map making, or musical ability. Usually just one special skill is present. Those with the condition generally have a neurodevelopmental disorder such as autism spectrum disorder or have a brain injury. About half of the cases are associated with autism and may be known as \"autistic savants\". While the condition usually becomes apparent in childhood, some cases may develop later in life. It is not recognized as a mental disorder within the DSM-5. The condition is rare. One estimate is that it affects about one in a million people. Cases of female savants are even less common than those of males. The first medical account of the condition was in 1783. Among those with autism, 1 in 10 to 1 in 200 have savant syndrome to some degree. It is estimated that there are fewer than a hundred savants with extraordinary skills currently living.", "id": 1040945} {"src_title": "Marguerite Yourcenarová", "tgt_title": "Marguerite Yourcenar", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Marguerite Yourcenarová se narodila do franko-belgické šlechtické rodiny v Bruselu. Její matka zemřela na následky porodu. Marguerite strávila rané dětství s otcem na zámečku Mont-Noir. Přestože nikdy nenavštěvovala školu, odmaturovala z latiny a řečtiny na výbornou. Psaní se začala věnovat už v pubertě, kdy prožívala hektické období kvůli svému nekonformnímu otci Michelovi, který hodně cestoval a žil aristokratickým životem. Ačkoliv ji podporoval v její spisovatelské kariéře a vydával na své náklady její první díla, citovou oporu u něho nenacházela, protože byl posedlý vidinou opětovného získání ztraceného jmění a čím dál víc propadal své herní vášni. Dědictví, které Yourcenarové připadlo po otcově smrti, jí přes jeho marnotratnost stále ještě po dlouhou dobu umožňovalo žít bohémským životem a věnovat se literatuře, cestování a milostným aférám v Paříži. Po vypuknutí druhé světové války se přestěhovala do Spojených států, kde se živila vyučováním francouzské literatury na Univerzitě v New Yorku. Strávila hodně času cestováním mezi Francií a USA, kde žila se svou partnerkou Grace Frickovou, která přeložila do angličtiny několik jejích děl. Po roce 1950 se natrvalo usadila ve státě Maine. V roce 1980 se Yourcenarová, přestože o to příliš nestála, stala první ženou zvolenou do Francouzské akademie. Zemřela v malém městečku Bar Harbor na Mount Desert Island, ostrově na pobřeží státu Maine, dne 8. června 1987.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi její nejznámější díla patří zejména \"Les Mémoires d’Hadrien\" (1951) – pseudopaměti římského císaře Hadriána z 2. století n.l., \"L’Œuvre au noir\" (1968) – fiktivní životopis renesančního alchymisty, \"Le Labyrinthe du monde\" – autobiografická trilogie, \"Alexis ou le Traité du vain combat\" (1929) – její první román, ve kterém se homosexuálně založený muž formou dopisu pokouší vysvětlit své ženě, proč ji opouští, \"Pindare\" (1932) – životopis slavného antického básníka inspirovaný studiem antické literatury během autorčina pobytu v Řecku – a \"Le Coup de grâce\" (1939).", "section_level": 1}], "src_summary": "Marguerite Yourcenarová, nepřechýleně Marguerite Yourcenar (pseudonym), vlastním jménem Marguerite Antoinette Jeanne Marie Ghislaine Cleenewerck de Crayencour, (8. června 1903 Brusel, Belgie – 17. prosince 1987, Bar Harbor, Maine, USA) byla francouzská autorka románů, esejí, povídek, básní, kritik, divadelních her a překladů (např. \"Virginie Woolfová\"). Stala se první ženou zvolenou do Francouzské akademie (1980). ", "tgt_summary": "Marguerite Yourcenar (,, ; 8 June 1903 – 17 December 1987) was a French novelist and essayist born in Brussels, Belgium, who became a US citizen in 1947. Winner of the \"Prix Femina\" and the Erasmus Prize, she was the first woman elected to the Académie française, in 1980, and the seventeenth person to occupy seat 3.", "id": 1377783} {"src_title": "Wilhelm Furtwängler", "tgt_title": "Wilhelm Furtwängler", "src_document": [{"title": "Život a umělecká kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky (do roku 1922).", "content": "Wilhelm Furtwängler vyrůstal v Mnichově, kde byl jeho otec Adolf (1853–1907) profesorem klasické archeologie na tamější univerzitě. Brzy začal jevit zájem o hudbu a od 13 let se učil skladbě nejprve u A. Beera-Walbrunna a J. Rheinbergera, od roku 1901 u skladatele Maxe von Schillingse. Z této doby pocházejí jeho první skladby. Roku 1906 začal pracovat jako korepetitor v městském divadle ve Vratislavi. Jako dirigent debutoval v červnu 1906 v Mnichově se symfonií č. 9 Antona Brucknera. Poté rychle vystřídal několik zaměstnání: nejprve byl dirigentem sboru v Curychu, v letech 1908–09 byl korepetitorem ve Dvorním divadle pod vedením šéfdirigenta Felixe Mottla, poté působil jako kapelník ve Štrasburku pod vedením skladatele Hanse Pfitznera, v letech 1911–15 byl kapelníkem Orchestru spolku přátel hudby v Lübecku a v letech 1915–20 kapelníkem Národního divadla v Mannheimu. V letech 1919–21 působil zejména ve Vídni jako šéfdirigent \"Tonkünstler-Orchester\" (tuto funkci převzal od Oskara Nedbala), po jeho fúzi s Wiener Concertverein pod novým názvem „Vídeňský symfonický orchestr\" (Wiener Sinfonieorchester) se podílel na vedení nově vzniklého tělesa jakožto koncertní dirigent Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), později též řídil koncerty Berliner Staatskapelle a frankfurtské muzejní koncerty. Svou koncertní činností v této době se stal – vedle Artura Toscaniniho a Bruno Waltera – jedním z nejuznávanějších evropských dirigentů. Výrazem tohoto uznání bylo jmenování na prestižní místo šéfdirigenta Berlínské filharmonie a současně šéfdirigenta (kapelníka) lipského Gewandhausorchester roku 1922 po smrti Arthura Nikische.", "section_level": 2}, {"title": "1922–1933.", "content": "Ve dvacátých letech se hvězdná Furtwänglerova kariéra opírala o jeho berlínské i vídeňské působiště. Z vedení lipského Gewandhausorchestru rezignoval roku 1928 poté, co se stal abonentním dirigentem Vídeňské filharmonie (1927–1930). V roce 1931 dirigoval poprvé na Hudebních slavnostech v Bayreuthu. V letech 1925–1930 byl předsedou německé sekce Společnosti pro novou hudbu, později zakázané nacisty. V soukromém životě Furtwängler proslul milostnými aférami. Měl již čtyři nemanželské děti, když se v roce 1923 oženil s Dánkou Zitlou Lundovou. Manželství se nezdařilo, zůstalo bezdětné a pár byl roku 1931 v Paříži rozloučen. K formálnímu rozvodu došlo až roku 1943, kdy se Furtwängler oženil s Elisabeth Ackermannovou (rozenou Albertovou); z druhého manželství měl syna Andrease Ernsta Gottfrieda (* 1944), klasického archeologa.", "section_level": 2}, {"title": "1933–1945.", "content": "Po nástupu NSDAP k moci v Německu byl nový režim rozhodnut využít Furtwänglera jako nejslavnějšího německého dirigenta pro účely své reprezentace, zvláště poté, co řada jiných významných dirigentů emigrovala. Furtwängler byl povolán do Pruské státní rady a stal se viceprezidentem Říšské hudební komory (Reichsmusikkammer; prezidentem byl Richard Strauss). Po vynucené rezignaci Ericha Kleibera (1934) získal místo ředitele Berlínské státní opery. Projevoval sice nepolitičnost a loajálnost k novému režimu, současně se však začínal dostávat do konfliktů s nacistickými úřady. Podařilo se mu zprvu zajistit, aby si Berlínská filharmonie mohla ponechat své židovské členy, a to i přes protesty části veřejnosti. Židovských umělců se zastal i ve veřejném dopise Goebbelsovi, hojně komentovaném v zahraničním tisku (např. Prager Tagblatt). V únoru 1934 dirigoval ke 125. výročí narození skladatele \"Sen noci svatojánské\" Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, tehdy již zakázaného. K nejzávažnějšímu střetu došlo koncem roku 1934, když dirigoval premiéru suity z opery \"Mathis der Mahler\" zakázaného Paula Hindemitha a obhajoval skladatele i v tisku. Následné kontroverze vedly k tomu, že Furtwängler složil všechny své veřejné funkce, včetně vedení Státní opery a Berlínské filharmonie. Od roku 1935 dirigoval jen jako host a pobýval po většinu roku mimo Německo. Vedle toho se vrátil ke skladatelské činnosti, kterou od svých mladých let na dlouho odložil. Současně však urovnal své vztahy s nacistickým režimem, pro který zůstal významným reprezentantem německé kultury. Za války byl nejen zapsán na „seznam Bohem nadaných\" (Gottbegnadeten-Liste), tj. seznam pro Třetí říši nejdůležitějších umělců vedený ministerstvem propagandy, ale patřil na něm mezi tři „nenahraditelné\" hudební umělce, spolu s Richardem Straussem a Hansem Pfitznerem. Nadále dirigoval často v zahraničí, kde byl velmi ceněn. Jeho kandidaturu na post šéfdirigenta Newyorské filharmonie (1936) překazil Göring. Ještě v červenci 1939, těsně před vypuknutím druhé světové války, získal francouzský Řád čestné legie. Stabilně se soustředil zejména na spolupráci s Vídeňskou filharmonií, jejímž byl hlavním hostujícím dirigentem. Po anšlusu Rakouska ke Třetí říši byl jmenován hudebním zmocněncem ve Vídni. Koncem roku 1944 se Furtwängler s povolením nacistických orgánů uchýlil trvale do švýcarského Clarensu. Zde vznikla 2. symfonie c moll, jeho nejvýznamnější skladatelské dílo.", "section_level": 2}, {"title": "1945–1954.", "content": "Po konci druhé světové války musel Furtwängler projít procesem denacifikace, ve kterém byl zproštěn odpovědnosti. První poválečný koncert dirigoval 24. května 1947 v Berlíně. V následujících letech byl jedním z nejžádanějších dirigentů a nabyl takřka legendární pověsti. Dirigoval mimo jiné v Bayreuthu, Edinburghu, milánské La Scale, Lucernu nebo Salcburku a pořídil řadu gramofonových nahrávek. Roku 1952 byl jmenován doživotním dirigentem Berlínské filharmonie a absolvoval s ní několik zájezdů. Koncem roku 1954 však zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Furtwänglerovy nahrávky děl jiných skladatelů.", "content": "Výběr", "section_level": 1}], "src_summary": "Dr. phil. h. c. Gustav Heinrich Ernst Martin Wilhelm Furtwängler (25. ledna 1886 Berlín, Německá říše – 30. listopadu 1954 Baden-Baden, Spolková republika Německo) byl německý dirigent a hudební skladatel.", "tgt_summary": "Gustav Heinrich Ernst Martin Wilhelm Furtwängler (,, ; 25 January 188630 November 1954) was a German conductor and composer. He is widely regarded as one of the greatest symphonic and operatic conductors of the 20th century. ", "id": 993552} {"src_title": "Gzip", "tgt_title": "Gzip", "src_document": [{"title": "Souborový formát.", "content": "Gzip je založený na algoritmu DEFLATE [di'fleit], který je kombinací LZ77 a Huffmanova kódování. DEFLATE byl určený k nahrazení LZW a dalších patenty zatížených algoritmů pro kompresi dat, který měl v té době omezenou použitelnost komprese a dalších populárních archivátorů. Dále se termínem gzip rozumí souborový formát, jehož obsahem je: Ačkoliv formát souboru také povoluje společné vícenásobné proudové kaskády (jsou jednoduše dekomprimovány, jako kdyby šlo o jednu), gzip je normálně používán ke kompresi jednotlivých souborů. Komprimované archivy jsou typicky tvořeny kompletací sbírek souborů do jednotlivých tar archivů a potom jsou komprimovány do archivu pomocí gzipu. Výsledný.tar.gz nebo.tgz soubor se nazývá tarball ['taːˌboːl]. Gzip by se neměl zaměňovat s formátem archivů ZIP, vyvinutým společností PKWARE, Inc., byť i ten používá metodu DEFLATE (ZIP jich umí více, tato je z nich nejrozšířenější). Formát ZIP může držet sbírky souborů bez externího archivátoru, ale je to méně kompaktní než komprimované tarbally držící stejná data, protože komprimuje soubory individuálně a nemůže využít nadbytečnost mezi soubory (pevná (SOLID) komprese). Zlib je DEFLATE algoritmus ve formě knihovny, která zahrnuje podporu formátu souboru gzip a lehkou kategorii formátu v jeho API. Proudový formát zlib, DEFLATE a formát souboru gzip byly standardizovány jako, a. Odpovídajíci program pro dekomprimaci \"zagzipovaných\" souborů je gunzip ['ganˌzip]. Oba příkazy, codice_1 a codice_2, vykonají to samé.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní použití.", "content": "Protokol HTTP/1.1 povoluje klientům, aby volitelně žádali o kompresi obsahu ze serveru. Standardně sám specifikuje dvě kompresní metody: „gzip“ (obsah zabalený v gzip proudu) a „deflate“ (obsah v syrovém, bezhlavičkovém DEFLATE proudu). Oba jsou podporovány mnoha HTTP klientskými knihovnami a většinou moderních prohlížečů. Komprimace musí být povolena v hlavičce HTTP_ACCEPT_ENCODING, kterou vysílá server. Počínaje 90. let začal získávat nad gzipem větší popularitu bzip2, souborová kompresní utilita založená na Burrows-Wheelerově transformaci. Ta produkuje značně menší soubory (zvláště pro zdrojový kód a další uspořádaný text), byť za cenu zvýšené spotřeby paměti a času na zpracování (až do faktoru 4). Soubory komprimované pomocí bzip2 mají standardně příponu.bz2, často se pak vyskytují v kombinaci s utilitou tar [taː(r)] jako.tar.bz2 či.tbz nebo.tb2. AdvanceCOMP a 7-Zip užívá implementaci DEFLATE, která produkuje.gzip soubory kompatibilní s lepšími stupni komprese než gzip sám, za cenu větší spotřeby procesorového času.", "section_level": 1}], "src_summary": "gzip (výslovnost [džiː'zip]; akronym z GNU zip) je aplikační software užívaný pro kompresi dat. Program je freesoftwarovou náhradou za kompresní program používaný již v raném Unixovém systému, určený pro projekt GNU. ", "tgt_summary": "gzip is a file format and a software application used for file compression and decompression. The program was created by Jean-loup Gailly and Mark Adler as a free software replacement for the compress program used in early Unix systems, and intended for use by GNU (the \"g\" is from \"GNU\"). Version 0.1 was first publicly released on 31 October 1992, and version 1.0 followed in February 1993.", "id": 1429881} {"src_title": "Výkon", "tgt_title": "Power (physics)", "src_document": [{"title": "Teorie systémů.", "content": "Pro účely modelování výkonově kauzálních systémů se zavedly pojmy úsilí a tok, kde součin jejich veličin má být přímo výkon. Obecně však taková funkce musí mít totální diferenciál, jinak je potřeba ještě další faktor k přenásobení.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanický výkon.", "content": "Mechanický výkon je mechanická práce vykonaná za jednotku času. Stroj, který má větší výkon, vykoná za stejný čas více práce. Pro výpočet výkonu \"P\" během práce, při které působí stálá síla \"F\" působící na těleso pohybující se stálou rychlostí \"v\", platí: kde formula_4 označuje složku síly ve směru pohybu (tečná složka síly) a formula_5 je úhel mezi vektorem rychlosti a vektorem působící síly. V případě rotačního pohybu (\"M\" je moment síly, \"π\" je úhlová rychlost) lze získat vztah", "section_level": 1}, {"title": "Elektrický výkon.", "content": "Stejnosměrný elektrický výkon se spočítá jako součin napětí a proudu, což plyne z toho, že změnu práce lze vyjádřit jako změnu elektrického náboje při daném napětí, tzn. formula_7, odkud získáme kde \"Q\" je elektrický náboj, \"U\" je napětí a \"I\" je proud. U střídavého výkonu je výpočet složitější, protože závisí kromě velikosti napětí a proudu také na tvaru signálu a vzájemném fázovém posuvu napětí a proudu. Proto se do výpočtu přidává násobení členem cos formula_9, což je tzv. účiník.", "section_level": 1}, {"title": "Starší jednotky.", "content": "Dříve se pro udávání výkonu používala jednotka koňská síla – zkratka k (kůň) nebo HP (z anglického \"horsepower\"). Dnes přežívá v udávání výkonu spalovacích motorů, správnější je ovšem použití jednotky kilowatt. Existuje více definic, tzv. metrická koňská síla odpovídá přibližně 1 HP ≈ 735 W.", "section_level": 1}], "src_summary": "Výkon je skalární fyzikální veličina, která vyjadřuje množství práce vykonané za jednotku času. Rozlišuje se \"průměrný výkon\", který se vztahuje k určitému časovému intervalu, a \"okamžitý výkon\", který se vztahuje k určitému časovému okamžiku. ", "tgt_summary": "In physics, power is the amount of energy transferred or converted per unit time. In the International System of Units, the unit of power is the watt, equal to one joule per second. In older works, power is sometimes called \"activity\". Power is a scalar quantity. ", "id": 1992117} {"src_title": "Semperoper", "tgt_title": "Semperoper", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Poblíž Semperoper se již mezi lety 1719–1849 nalézal menší operní dům, který byl schopen pojmout na 2 000 hostů. Svému účelu sloužil ale jen do roku 1763.", "section_level": 1}, {"title": "První stavba.", "content": "Mezi lety 1838–1841 byla naproti Rezidenčnímu zámku postavena architektem Semperem budova Královského dvorního divadla, která se svým zevnějškem blížila stylu rané renesance. Během požáru roku 1869 bylo divadlo zcela zničeno. Několik týdnů po požáru byl nedaleko postaven provizorní divadelní areál, jenž byl schopen pojmout až 1 800 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá stavba.", "content": "Gottfried Semper musel kvůli své účasti na Májovém povstání roku 1849 uprchnout a nesměl se mnoho let do saského království vrátit. Druhou budovu Královského dvorního divadla, s jejíž výstavbou bylo započato už roku 1871, projektoval proto ze zahraničí. Stavbu samotnou vedl jeho nejstarší syn Manfred Semper. Druhé divadlo bylo dokončeno roku 1878. 13. a 14. února 1945 bylo divadlo spojeneckými nálety těžce poškozeno a z větší části vyhořelo.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí stavba.", "content": "Po válce se hrálo od roku 1948 v prostorách Státního divadla vedle Zwingeru. V budově Semperoper probíhaly mezi lety 1946–1955 zajišťovací práce. V 60. a 70. letech pak bylo za účelem obnovy vypracováno několik koncepčních studií. Roku 1977 byl položen základní kámen a byla zahájena náročná znovuvýstavba. Přitom byl výrazně zvětšen prostor pro diváky a bylo rozšířeno jeviště. Počet míst k sezení byl zredukován na 1 300. Jinak byla Semperoper vystavěna dle Semperových původních návrhů z 19. století. K historické opeře byla dodatečně přistavěna moderní budova, která slouží ke zkouškám. Mimo jiné se zde nalézají i správní prostory. 13. února 1985, v den 40. výročí bombardování Drážďan, byla opera opět otevřena pro veřejnost. V rámci oslav výročí 800 let od založení Drážďan byl v lednu 2006 uspořádán operní ples (Dresdner Opernball), který navazoval na tradici plesů, jež se pravidelně konaly mezi oběma světovými válkami. Od té doby se ples koná každoročně a účastní se jej mnoho významných osobností kulturního i politického života.", "section_level": 2}], "src_summary": "Semperoper je operní scénou Saské státní opery Drážďany. Nachází se na Divadelním náměstí (Theaterplatz) v historickém centru saské metropole a nese jméno svého architekta Gottfrieda Sempera. Opera byla vystavěna v historizujícím stylu. Během sezóny 2012/2013 jí navštívilo 308 000 hostů.", "tgt_summary": "The Semperoper is the opera house of the Sächsische Staatsoper Dresden (Saxon State Opera) and the concert hall of the Staatskapelle Dresden (Saxon State Orchestra). It is also home to the Semperoper Ballett. The building is located near the Elbe River in the historic centre of Dresden, Germany. ", "id": 820746} {"src_title": "Žluč", "tgt_title": "Bile", "src_document": [{"title": "Tvorba žluči.", "content": "Tvorba žluči probíhá v několika stupních: nejprve je vytvořena v játrech jaterními buňkami a pak je upravena ve žlučových cestách, a jak ve žlučovodech, tak případně ve žlučníku. Proto je složení jaterní žluči, která prošla pouze žlučovody, a žlučníkové žluči, která byla skladována ve žlučníku, odlišné. Sekrece žluči probíhá na žlučovém pólu hepatocytu. Látky tvořící žluč jsou transportovány přes cytoplasmatickou membránu do žlučové kapiláry vně jaterní buňky. Odehrává se dvěma způsoby. Při sekreci žluči závislé na žlučových kyselinách jsou do žlučových kapilár aktivně transportovány žlučové kyseliny, přičemž tento transport je spřažen s transportem sodných iontů. Žlučové kyseliny uvnitř žlučových kapilár zvyšují osmotický tlak, pasivně jsou proto následovány vodou a elektrolyty a zvyšuje se tak objem tvořené žluči. Sekrece žluči nezávislá na žlučových kyselinách zahrnuje především aktivní vylučování sodných iontů pomocí Na+/K+ ATPázové pumpy s osmotickým vylučováním chloridů a vody. Dále jsou do žlučových kapilár secernovány fosfolipidy, cholesterol a bilirubin. Žluč je vylučována pod tlakem 15-20 cm HO a při tlaku ve žlučových cestách překračující 35 cm HO ustává. Její tvorba v průběhu dne kolísá, ve dne je tvořeno více žluči než v noci. Asi polovina vytvořené žluče je upravována pouze ve žlučovodech. Ty do ní vylučují HCO3-, aktivně z ní odstraňují aminokyseliny a glukózu a obohacují jí o hlen. Tato úprava je izotonická. Druhá polovina žluče přechází do žlučníku. Na bazolaterální straně epitelových buněk žlučníku se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku. Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12x zahušťuje. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO za vzniku oxidu uhličitého a vody. Dochází také ke snížení pH žlučníkové žluči.", "section_level": 1}, {"title": "Složení žluči.", "content": "Jaterní žluč je izotonická a složením iontů podobná krevní plasmě. Má žluto-zlatou barvu. Žlučníková žluč má nazelenalou barvu, je koncentrovanější a tvoří se v době, kdy je uzavřen Oddiho svěrač a žluč se pod tlakem vrací vzhůru a skladuje se ve žlučníku. Největší část objemu žluči tvoří voda. Z pevných látek jsou to především žlučové kyseliny, dále hlen a žlučové pigmenty, cholesterol, mastné kyseliny a fosfolipidy, jako je lecitin, anorganické soli, peptidické hormony a případné cizorodé látky, které byly detoxikovány v játrech a vyloučeny do žluče.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce žluči.", "content": "Žlučové kyseliny obsažené ve žluči jsou látky, které mají značnou schopnost snižovat povrchové napětí. Umožňují tak vznik emulze tukových kapének v trávenině a trávicí enzymy mohou na tuky působit na větším povrchu. Jejich soli jsou navíc dobře rozpustné ve vodě, ale na svých molekulách mají hydrofobní oblasti, tvoří proto přirozeně tzv. micely. Uvnitř smíšených micel se nacházejí hydrofobní části molekul žlučových kyselin a hromadí se zde ve vodě nerozpustné látky, jako je cholesterol a lecitin. Pro tvorbu micel je potřeba zásadité pH. V tenkém střevě do smíšených micel vstupují produkty trávení tuků, 2-monoacylglyceroly, mastné kyseliny, cholesterol či lysofosfatidy. V micelách se tyto látky dostávají ke kartáčovému lemu střevních buněk, kde je pH nižší a lipidické látky se z micel uvolňují a prostupují přes cytoplasmatickou membránu enterocytů. Tak přítomnost žluči pomáhá vstřebávání tuků ze střeva. Žlučové kyseliny jsou v konečném úseku kyčelníku resorbovány ze střeva a transportovány zpět do jater tzv. enterohepatálním oběhem. Zpětně vstřebáno je 95 % vyloučených žlučových kyselin. Denně je do žluče vyloučeno 22-36 g žlučových kyselin, ale nově je potřeba v játrech tvořit jen 0,2-0,6 g. Celkový pool žlučových kyselin je proto 2-4 g, ale denně proběhne 5-10 enterohepatálních oběhů. Lehce alkalické pH žluči pomáhá neutralizovat kyselé pH žaludeční tráveniny. Vylučování žlučí je hlavním způsobem, jakým se organismus zbavuje cholesterolu. Denně se ho vyloučí 1-2 g. Kromě toho se žlučí vylučují také řada léčiv či jedů, měď, rtuť či zinek. Dalšími látkami vylučovanými ve žluči jsou žlučová barviva, u lidí především žlutý bilirubin. Vzniká degradací hemu. V tlustém střevě je bilirubin bakteriálními enzymy rozložen na bezbarvé urobilinogeny, které jsou dále oxidovány na urobiliny, sloučeniny hnědé barvy, které obarvují stolici.", "section_level": 1}, {"title": "Vylučování žluči.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Žlučové cesty.", "content": "Průběh cesty žluči dělíme na dvě části:", "section_level": 2}, {"title": "Řízení vylučování žluči.", "content": "Žluč je v játrech tvořena kontinuálně. Její vylučování do střeva je však řízeno reflexně i hormonálně a je podmíněno příjmem potravy. Tvorba žluči je podporována hormonem sekretinem. Cholecystokinin vyvolává také kontrakci žlučníku a uvolnění Oddiho svěrače. Podnětem pro uvolnění cholecystokininu jsou především tuky v trávenině. Kontrakce žlučníku způsobuje také aktivita bloudivého nervu a Oddiho svěrač se uvolňuje před kontrakčními vlnami dvanáctníku. Teprve po vyprázdnění žlučníku odtéká v případě nutnosti do střeva řidší jaterní žluč.", "section_level": 2}], "src_summary": "Žluč (\"lat. fel, bilis, řec. chole\") je žlutá až tmavě zelená hustá tekutina hořké chuti, která se tvoří v játrech. Z nich žlučovými cestami odtéká do tenkého střeva, kde se účastní trávicích procesů, především vstřebávání tuků. V době mezi jídly je dočasně skladována a zahušťována ve žlučníku. Za den se v lidském těle vytvoří 0,7-1,2 l žluči.", "tgt_summary": "Bile, or gall, is a dark-green-to-yellowish-brown fluid produced by the liver of most vertebrates that aids the digestion of lipids in the small intestine. In humans, bile is produced continuously by the liver (liver bile) and stored and concentrated in the gallbladder. After eating, this stored bile is discharged into the duodenum. ", "id": 1891261} {"src_title": "Nelly Sachsová", "tgt_title": "Nelly Sachs", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházela ze zámožné rodiny vynálezce a továrníka Williama Sachse a vyrůstala v kultivované asimilované atmosféře vyšších tříd. Na nátlak otce musela ukončit svůj milostný vztah s rozvedeným mužem, ale jejich vzájemná korespondence trvala údajně ještě desetiletí. Nelly se nikdy nevdala, v několika pozdějších básních Sachsové je však zmínka o jakémsi „ženichovi“, který zahynul v koncentračním táboře. Otec zemřel po delším rakovinovém onemocnění v Berlíně ještě před nástupem Hitlera k moci. Sachsové se podařilo spolu s matkou odejít z Německa v květnu 1940 do Švédska za pomoci prince Eugena, bratra švédského krále, doslova na poslední chvíli, když už byl na cestě příkaz k transportu. Dlouhá léta se pak do Německa odmítala vrátit. Po válce, v padesátých letech, se Nelly Sachsová seznámila se základní knihou kabaly \"Zohar\", zažila nové lyrické vzplanutí, svou tvorbu té doby srovnávala s chrlením krve, halucinacemi a se zemětřesením a v jejích básních přibývaly biblických motivy. Její básně a texty vycházely zprvu jen v NDR. Žila s matkou na jihu Stockholmu ve velmi stísněných poměrech v jednopokojovém bytě a dál překládala moderní švédskou lyriku do němčiny. Začala si dopisovat s Paulem Celanem a po nějaké době vyšly konečně dva svazky jejích básní \"Nikdo neví, jak dál\" a \"Útěk a proměna\" i v západní části Německa. Sama se tam však vracet nechtěla, a když se k tomu po dvaceti letech přece jen u příležitosti převzetí Ceny Annette Drosteové odhodlala, psychicky se zhroutila a nakonec strávila tři roky na nervové klinice. O patnáct let později, v roce 1965, obdržela jako první žena Mírovou cenu německých knihkupců a nakladatelů, což ji opět přimělo k cestě do Frankfurtu nad Mohanem. Teprve v šedesátých, sedmdesátých letech svého života, po utrpení, jehož byla v Evropě svědkem, dospívá k velké lyrice. Její poezie je osobitá, vznikla jakoby mimo čas a prostor, je hluboce filozofická až mystická, metaforicky bohatá a výrazově úsporná. V roce 1966 obdržela Sachsová spolu s Šmuelem J. Agnonem Nobelovu cenu za literaturu. Na její počest uděluje německé město Dortmund každé dva roky literární Cenu Nelly Sachsové (např. v roce 1987 se stal jejím nositelem Milan Kundera). Návštěvu Izraele v roce 1967 musela ze zdravotních důvodů odříci, ale v telegramu se vyslovila pro přijetí Güntera Grasse Svazem spisovatelů v Jeruzalémě. K psychickým problémům a dalším pobytům v ústavech se přidružilo onemocnění rakovinou, kterému nakonec v den pohřbu Paula Celana 12. května 1970 podlehla. Pochována je na židovském hřbitově Norra begravningsplatsen ve Stockholmu, kde leží i Alfred Nobel.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázky z díla.", "content": "Sachsovou proslavila působivá báseň \"O die Schornsteine\" (Ó komíny) ze sbírky \"In den Wohnungen des Todes\" (V příbytcích smrti). Ve své děkovné řeči při udělení Nobelovy ceny za literaturu, již pronesla v němčině, přečetla báseň napsanou pro tuto příležitost: Báseň \"Kdosi přijde\" je ze sbírky \"Útěk a proměna\" Kommt einer Přijde člověk Kdosi přichází Překlad básní \"Svíce\", \"Job\" a \"Kdosi přichází\" Zlata Kufnerová, překlad básně \"Přijde člověk\" Ludvík Kundera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nelly Sachsová, vlastním jménem Leonie Sachs (10. prosince 1891 v Berlíně-Schönebergu – 12. května 1970 ve Stockholmu) byla německá prozaička, poetka a překladatelka židovského původu, nositelka Nobelovy ceny za literaturu.", "tgt_summary": "Nelly Sachs (10 December 1891 – 12 May 1970) was a German-Swedish poet and playwright. Her experiences resulting from the rise of the Nazis in World War II Europe transformed her into a poignant spokesperson for the grief and yearnings of her fellow Jewish people. Her best-known play is'(1950); other works include the poems \"\" (1962), \"\" (1970), and the collections of poetry'(1947),'(1959),'(1961), and \"\" (1971). She was awarded the Nobel Prize in Literature in 1966.", "id": 2367888} {"src_title": "Pilum", "tgt_title": "Pilum", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pilum, stejně jako jiné římské zbraně, prošlo řadou změn a zdokonalení. Délka římského pila činila přibližně 2 metry. Pila byla dvojího druhu: silná a slabá. Když se protivník přiblížil, všichni legionáři vrhli svá pila a vyrazili do útoku (velice účinná taktika). Každé pilum bylo vybaveno zpětnými háčky, aby si protivník nemohl oštěp z těla či štítu vytrhnout. Pokud oštěp zasáhl cíl, protivník byl většinou vyřazen z boje. Pokud se zabodl do štítu, jeho tíha tak vzrostla, že se nedal dál používat, ale jestliže si protivník štít s pilem ponechal, stejně s ním nedokázal manipulovat. Legionář navíc mohl pilum sešlápnout, čímž šel k zemi i štít, a protivník byl bezmocný. V pozdní republice bylo pilum zdokonaleno, a to prý samotným Gaiem Mariem. Do té doby tu část ratiště, která spočívala v kovové hlavici, držely dva železné hřeby. Ty však Marius údajně odstranil a nahradil dřevěným kolíkem, který se snadno zlomil. Toto pilum po dopadu nezůstalo rovné, ratiště se ohnulo. Cílem bylo nejspíš vyrobit oštěp, který by po prvním vržení nemohl nepřítel použít k protiútoku. V té době se na pilum už nepohlíželo jenom jako na oštěp, ale i jako na bodné kopí. Pokud římskou jednotku ohrožoval útok jízdy, legionáři se semkli a z pil vytvořili nepropustnou hráz. V raném císařství bylo pilum odlehčeno a manipulace s ním se zjednodušila. Přibylo k němu olověné závaží, které vržené pilum při letu stabilizovalo. Pilum, stejně jako jiné římské zbraně té doby, mělo skvělé vlastnosti a útok legionářů, kteří vrhli svá pila, tasili meč gladius a chránili se štíty zvanými scutum, se takřka nedal zastavit. Pilum bylo velmi účinnou zbraní, ale bylo složité je vyrobit. V období pozdního císařství se přestávalo užívat a nahrazovaly ho germánské oštěpy spiculum a vericulum. Ve čtvrtém století pilum stejně jako většina klasických římských zbraní zmizelo definitivně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pilum (\"stř.; množné číslo: pila\") byl typ římského oštěpu. Používal se od konce čtvrtého století př. n. l. do konce třetího století n. l. Právě vržením pil zahajovali římští legionáři útok. Důmyslná technická vylepšení z těchto oštěpů učinila zbraň na svou dobu komplikovanou, zato vysoce účinnou.", "tgt_summary": "The pilum (plural \"pila\"; ) was a javelin commonly used by the Roman army in ancient times. It was generally about long overall, consisting of an iron shank about in diameter and long with a pyramidal head. The shank was joined to the wooden shaft by either a socket or a flat tang.", "id": 2041357} {"src_title": "Yves Tanguy", "tgt_title": "Yves Tanguy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tanguy se narodil v Paříži v budově Ministerstva námořnictví na Place de la Concorde (náměstí Svornosti). Jeho otec, námořní kapitán, zde byl zaměstnaný. Když mu bylo sedm, otec zemřel a matka ho poslala k příbuzným do Bretaně. V roce 1912 se do Paříže vrátil a nastoupil do lycea Montaigne. Zde se spřátelil s Pierrem Matissem, mladším synem malíře Henri Matisse. Díky tomu mohl v roce 1914 poznat jeho ateliér. Pierre Matisse se později stal obchodníkem s uměním, galeristou a jeden z prvních, kdo Tanguyovy obrazy nakupoval. V roce 1918 Tanguy symbolicky následoval svého otce a až do roku 1920 působil jako námořní důstojník francouzského obchodního loďstva. Při tom poznal Anglii, Portugalsko, Španělsko, Afriku a Jižní Ameriku. Roku 1920 byl odveden. Nejprve sloužil v posádce v Lunéville, kde poznal Jacquesa Préverta, s nímž ho pojilo blízké přátelství. Režim v posádce se však pro svobodomyslného Tanguye stal nesnesitelným, a tak se nechal naverbovat jako dobrovolník do Tunisu. Po návratu z vojny se roku 1922 vrátil do Paříže, kde se znovu sešel s Prévertem. Střídal zaměstnání: byl řidičem tramvaje, baličem a kamelotem. Oba přátelé ale neměli kde bydlet. Vypomohl jim vydavatel Marcel Duhamel, který jim poskytl svůj pavilón v Rue du Chậteau. V té době se Tanguy seznámil s Jeannette Ducrocq, kterou si v roce 1925 vzal. Legendární je historka o tom, co Tanguye přimělo zvolit si malbu jako své životní poslání. Koncem roku 1923 při cestě autobusem spatřil v ulici La Boétie ve výkladu obchodníka s uměním Paula Guillauma obraz de Chirika \"Mozek dítěte\". Zapůsobil na něj tak intenzívně, že se rozhodl stát se malířem. V roce 1925 byl přijat do surrealistického kroužku kolem André Bretona. Tanguy byl člověk uzavřené povahy, nicméně laskavý a mezi přáteli oblíbený. Při diskuzích o umění, které surrealistický kroužek pravidelně pořádal (někdy i v pavilónu, kde bydlel), se spíše držel stranou. Ve 2. polovině 20. a ve 30. letech se Tanguy pravidelně účastnil všech aktivit surrealistů. Ilustroval jejich básnické sbírky, podepisoval deklarace a manifesty. V katalogu k jeho první samostatné výstavě v Galerie Surréaliste v roce 1927 ho André Breton označil za pionýra nového malířství. Roku 1930 strávil několik měsíců v severní Africe. Od poloviny 30. let se stalo jeho dílo známé i v mezinárodním kontextu. Účastnil se výstav v USA, Anglii, Belgii a Japonsku. Po výstavě surrealistů v roce 1938 poznal v Paříži americkou surrealistickou výtvarnici a básnířku Kay Sage. Se svou první ženou se rozvedl a roku 1939 jako první z evropských surrealistických umělců emigroval do USA. Roku 1940 si Kay Sage vzal, o rok později se manželé usadili na farmě ve Woodbury ve státu Connecticut. Roku 1942 se účastnil velké výstavy \"Artists in Exile\", kterou ve své newyorské galerii uspořádal jeho dávný přítel Pierre Matisse. Ještě téhož roku se podílel i na surrealistické výstavě \"Reid Mansion\", pořádané Bretonem a Duchampem. Roku 1948 získal americké státní občanství. Na konci života se Tanguy potýkal se závislostí na alkoholu. Zemřel po mozkové příhodě na své farmě ve Woodbury. Po smrti jeho druhé ženy, v roce 1963, rozptýlil Pierre Matisse popel obou manželů na pláži u města Douarnenez v Bretani.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Tanguy měl o výtvarné umění zájem už od mládí. Nejranější jeho kresby pocházejí z doby kolem roku 1917. Většinou jde o motivy z Bretaně, prozrazující pocit melancholie a osamění, které ho už neopustily. Příležitostně maloval ale stále, jeho obrazy do roku 1926 bývají označovány za naivistické. Rozhodující obrat přišel poté, co poznal surrealisty kolem Bretona. Tanguy do sebe vstřebal dojmy z tajuplného a bouřlivého bretaňského pobřeží s jeho menhiry, z keltských legend a nezměrných mořských dálek. Výsledkem jsou obrazy, vzpírající se verbálnímu popisu. Jsou na nich imaginární krajiny zalité magickým, chladným světlem. Zabydlují je prapodivné, jakoby z umělé hmoty vymodelované postavy bez tváří, často amoebních tvarů. Tanguyovy obrazy vytvářejí dojem, že znázorňují nepozemské světy kdesi ve vzdáleném Vesmíru. Wikipedie nemá na reprodukci Tanguyových obrazů licenci, je možné je studovat na některém z externích odkazů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yves Tanguy (5. ledna 1900 Paříž – 15. ledna 1955 Woodbury, Connecticut, Spojené státy americké) byl francouzský surrealistický malíř. Od roku 1939 žil v USA.", "tgt_summary": "Raymond Georges Yves Tanguy (January 5, 1900 – January 15, 1955), known as just Yves Tanguy (, ), was a French surrealist painter.", "id": 1399454} {"src_title": "Hans Hartung", "tgt_title": "Hans Hartung", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v umělecké rodině v Lipsku a v mládí ho ovlivnil Rembrandt, Goya a němečtí malíři jako Lovis Corinth a Max Slevogt, z expresionistů Oskar Kokoschka and Emil Nolde. Roku 1924 začal studovat filozofii a historii umění na Lipské Univerzitě a odtud přešel na Akademii nejprve v Lipsku a později v Drážďanech, kde kopíroval díla starých mistrů. Jeho vztah k umění změnila roku 1926 výstava mezinárodního umění v Drážďanech, kde byli zastoupeni Georges Braque, Juan Gris, Henri Matisse a Pablo Picasso. Rozhodl se opustit Německo z obavy před provincionalismem a vydal se na kole po Itálii a nakonec se usadil v Paříži. Tam kopíroval díla starého i moderního umění, ale nestýkal se s ostatními umělci. Po návštěvě jihu Francie ho tamní příroda inspirovala ke studiu díla Paula Cézanna a zájmu o proporce a pravidlo zlatého řezu. Roku 1928 navštívil Mnichov a studoval malířskou techniku u Maxe Doernera. O rok později se oženil s norskou abstraktní expresionistkou Annou-Evou Bergman a usadil se s ní nejprve v Leucate ve Francii a později na Menorce (1932-1934). Poprvé vystavoval roku 1931 v Drážďanech. Jeho vazby k Německu oslabila smrt otce v roce 1932 a později odmítnutí jeho kubizujícího stylu jako \"degenerovaného umění\" nacistickým režimem. Když se roku 1935 pokusil prodat obrazy v Berlíně, hrozilo mu zatčení a musel s pomocí přítele, řeckého historika umění Christiana Zervose uprchnout zpět do Francie. Po návratu do Paříže se s ním na dálku a na nátlak tchyně rozvedla jeho žena, byl mu odejmut německý pas a Hartung upadl do depresí. Jeho abstraktní obrazy se neprodávaly a z finančních problémů mu pomáhali přátelé Kandinski, Miró a Mondrian. Zúčastnil se skupinové výstavy v Jeu de Paume, kterou připravil jeho přítel a kurátor Christian Zervos a pravidelně vystavoval na \"Salon des Surindépendants\" (1935, 1937, 1945). Sochař Julio González mu nabídl svůj ateliér a roku 1939 se Hartung oženil s Gonzálesovou dcerou Robertou. Roku 1939 ho jako cizince německé národnosti zatkla francouzská policie a byl několik měsíců vězněn. Po propuštění v prosinci 1939 vstoupil do Cizinecké legie, ale již roku 1940 byl demobilizován. Utekl pak s Gonzálesovou rodinou na jih Francie a po smrti Julia Gonzálese (1942) přešel do Španělska, kde byl uvězněn sedm měsíců v koncentračním táboře Miranda del Ebro. Podařilo se mu uprchnout do Severní Afriky, kde znovu vstoupil do Cizinecké legie pod jménem Pierre Berton. V bitvě u Belfortu roku 1944 přišel o pravou nohu. Po skončení války získal roku 1945 francouzské občanství a byl vyznamenán Válečným křížem (Croix de Guerre) a jmenován Grand officier de l'ordre national de la Légion d'honneur. Roku 1947 měl první samostatnou výstavu v Paříži v Galerie Lydia Conti a ve druhé polovině 50. let se jeho malba dočkala uznání a ocenění na výstavách v Galerie de France (1956) a Galerie Craven. Roku 1956 také obdržel \"Prix Guggenheim\" a byl jmenován čestným členem Akademie der Künste v Berlíně. Roku 1957 se znovu oženil s Annou-Evou Bergman. Roku 1960 mu byla udělena Mezinárodní Grand Prix na benátském Bienále. Měl retrospektivní výstavu v Musée national d'art moderne, Paris (1969) a autorskou výstavu v Metropolitan Museum of Art, New York (1975) a Musée d'art moderne de la Ville de Paris (1980). Roku 1976 vyšly poprvé jeho memoáry pod názvem \"Autoportrait\". Roku 1977 se stal členem \"Académie des Beaux-Arts\" in Paris. Zemřel v Antibes ve věku 85 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Hartungova malba ze zralého období je gestuální, kaligrafická a téměř monochromatická. Je charakteristická dlouhými paralelními tahy štětce nebo škrábanci. V Evropě je vnímán jako protějšek amerických abstraktních expresionistů. Hartung ovlivnil zejména mladé americké malíře v 60. letech (Helen Frankenthaler, Sam Francis) a stál u zrodu americké lyrické abstrakce 60. a 70. let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Heinrich Ernst Hartung (* 21. září 1904, Lipsko, Německo - 8. prosince 1989, Antibes, Francie) byl německý abstraktní malíř a grafik, známý svou spontánní gestickou malbou. Je řazen k předním představitelům informelu a tašismu.", "tgt_summary": "Hans Hartung (21 September 1904 – 7 December 1989) was a German-French painter, known for his gestural abstract style. He was also a decorated World War II veteran of the French Foreign Legion.", "id": 2006291} {"src_title": "Elektronický šum", "tgt_title": "Noise (electronics)", "src_document": [{"title": "Tepelný šum.", "content": "Je v principu všudypřítomný a vzniká náhodným tepelným pohybem nabitých částic (zpravidla elektronů) v rámci elektrických vodičů a zařízení. Teoreticky se dá říci, že tepelný šum není generován jen ve vodičích, jejichž teplota je rovna nebo téměř rovná absolutní nule. Jakákoliv vyšší teplota (i o jeden Kelvin) již znamená náhodný pohyb elektronů a tedy vznik šumu. Tento fakt se využívá například při konstrukci vědeckých aparatur, kde šum znamená významnou a nechtěnou odchylku od naměřených dat. Jako příklad mohou posloužit vědeckovýzkumné satelity WISE, WIRE nebo COBE, jejichž superpřesné vědecké měřící systémy musely být chlazené na teplotu co nejbližší absolutní nule. Tento druh šumu je zároveň jedním z hlavních viníků zhoršení obrazu z digitálního fotoaparátu, kde se na jeho označení používá i název \"digitální šum\". Podle jeho charakteru se nazývá i \"bílý šum\", protože prochází celým spektrem frekvenčního rozsahu (tak jako bílé světlo obsahuje spektrum všech jednotlivých barev).", "section_level": 1}, {"title": "Schottkyho šum.", "content": "Schottkyho šum (někdy také výstřelový šum) vzniká při přerušování proudů elektronů v klopných elektronických obvodech a dá se přirovnat k rázové zvukové vlně po výstřelu. Proud elektronů je při činnosti klopných obvodů prudce zastaven nebo uvolněný, což vyvolá elektronický ekvivalent rázové vlny. Ta se šíří vodiči a při rychlém přepínání toku elektronů vzniká šum, který by se dal přirovnat zvuku deště na plechové střeše. Šum deště je zvuk poměrně konstantní úrovně, ale je tvořen množstvím miniaturních nárazových vln (dopadů kapek).", "section_level": 1}, {"title": "Kmitavý šum.", "content": "Je také známý i jako 1/f šum nebo jako \"růžový šum\". Je to signál nebo proces, jehož výkonová frekvenční hustota je přímo úměrná převrácené hodnotě frekvence. Při zdvojnásobení frekvence klesne energie o 3 dB. Zvukové systémy a aparatury se testují často právě za pomoci růžového šumu aby se zjistilo, zda dokáží splnit požadované nároky přenosu v celém rozsahu. Dalšími, méně vyskytujícími se druhy jsou červený šum (Brownův), modrý, purpurový, šedý, zelený i černý.", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektronický šum je náhodné kolísání nebo tvorba nežádoucího samovolného elektrického signálu, jehož hlavním znakem je to, že jde o nechtěnou a rušivou složku elektrického signálu. Vytváření šumu doprovází prakticky jakoukoli elektronickou součástku či zařízení. ", "tgt_summary": "In electronics, noise is an unwanted disturbance in an electrical signal. Noise generated by electronic devices varies greatly as it is produced by several different effects. ", "id": 2101153} {"src_title": "Limerik", "tgt_title": "Limerick (poetry)", "src_document": [{"title": "Původ pojmu.", "content": "Přestože podle Oxfordského slovníku angličtiny je užití termínu \"limerick\" pro poetický útvar poprvé doloženo až v květnu 1896, bylo pojmu \"limerick\" pro tento typ básně použito už v listopadu 1880 v novinách Saint John Daily News. Proč se však právě termínu \"limerik\" užívá pro tuto básnickou formu, stále ještě není rozřešeno, žádnou z hypotéz se doposud nepodařilo plně potvrdit. Krom teorie Ernesta Weekleyho o složenině z \"limmer\" a \"learic\" či hledání původu ve společenské zábavě se sloganem \"„Won't you come to Limerick“\" je možno zmínit i Žáčkem uváděnou variantu, že vymýšlení praštěných říkanek prý bývalo oblíbenou zábavou námořníků v přístavních krčmách, a \"„... nejpraštěnější říkanky vymýšleli mořští vlci v irském Limericku...“\" (Jiří Žáček: \"99 dědečků a 1 babička\", Šulc a spol, 2001). Irské kořeny limeriku pak hledají i irští patrioti, konkrétně u \"Fili na Maighe\", okruhu gaelských básníků 18. století vzniklého kolem básníků Seana O’Tuamy a Andriase MacCriatha v Killmallocku (v hrabství Limerick). Ve městě Limericku se tak v roce 2013 pořádalo pod záštitou University of Limerick \"Mistrovství světa v limeriku\", které ředitelka Centra spisovatelů Limericku Fiona Clark Echlin avizovala mottem Limerik zpátky do Limericku! \"(Limerick back to Limerick!)\".", "section_level": 1}, {"title": "Forma a obsah.", "content": "Limerik je báseň o pěti verších na dva rýmy struktury \"a-a-b-b-a\". V tvůrčí praxi je v limeriku časté užití kratších třetího a čtvrtého verše, metrum limeriku odpovídá akcentačním zvyklostem jazyka, v němž je napsán, limeriky anglické jsou zpravidla psány amfibrachem či anapestem. Limeriky obvykle spojuje především hravost a snaha pobavit autora i čtenáře. Krom pevného počtu veršů a rýmového schématu pro tvorbu limeriků závazné normy neexistují, přestože se takové tendence objevovaly a objevují, obsahové (Gershon Legman prosazoval pro limerik podmínku obscénnosti) či formální (předpisující metrum či počet stop ve verši). Někteří learovští tradicionalisté někdy uváděli, že archetypální \"kanonický limerik\" v prvním verši prezentuje protagonistu, definuje jej kvalifikačním adjektivem a domicilem coby rýmovým slovem, v druhém verši popisuje protagonistovu aktivitu, ve třetím a čtvrtém verši pointuje a pátý verš je již pouze variantou verše prvního, včetně totožného rýmového slova. Faktem ovšem je, že tato kritéria ve skutečnosti nesplňují ani mnohé limeriky samotného Edwarda Leara (27, 30, 58, 83, 105...).", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Limerik je především limerikem. Svá označení však nacházejí i některé specifické typy limeriků; limeriky předlearovské tak někdy bývají označovány jako \"protolimeriky\", je znám i \"metalimerik\" (limerik o limeriku), \"replylimerik\" (limerik jako odpověď na jiný limerik), \"autolimerik\" (limerik autora sama o sobě), \"reminilimerik\" (limerik citující v jednom verši jiného autora), \"reverselimerik\" (schématu a-b-b-a-a, který se dá po verších číst shora dolů i naopak), a \"antilimerik\" (porušující počet veršů či rýmové schéma). Zcela svébytným je pak Merrittův slavný Pelikán, se slovními hříčkami půvabnými a specifickými tak, že do češtiny zůstal nepřeložen i po víc než století. Limerik stále inspiruje. Snad Wikipedie unese příklad českého učitele (dnes na penzi) mnohaletého ředitele střední školy v Sokolově a též někdejšího starosty tohoto města PaedDr. Karla Černíka. Ten píše několik limeriků denně a to již mnoho let. Za rok jich tak napíše cca 700. Příklad viz níže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Limerik je hravý poetický útvar o pěti verších s rýmovou strukturou \"a-a-b-b-a\". Jako forma je známý už od autorů antických (Aristofanés, Horatius, Macrobius) i středověkých (Tomáš Akvinský), v Anglii je doložen od století 17. \"(A Book of Madrigales, 1606, Barten Holyday's play Technogamia, 1618\" anebo u Shakespearova \"Jaga)\" a od 18. století i v Irsku. Populárním se stal limerik doprovázený kresbou v Anglii v první polovině 19. století. ", "tgt_summary": "A limerick () is a form of verse, usually humorous and frequently rude, in five-line, predominantly meter with a strict rhyme scheme of AABBA, in which the first, second and fifth line rhyme, while the third and fourth lines are shorter and share a different rhyme. The following example is a limerick of unknown origin: The form appeared in England in the early years of the 18th century. It was popularized by Edward Lear in the 19th century, although he did not use the term. Gershon Legman, who compiled the largest and most scholarly anthology, held that the true limerick as a folk form is always obscene, and cites similar opinions by Arnold Bennett and George Bernard Shaw, describing the clean limerick as a \"periodic fad and object of magazine contests, rarely rising above mediocrity\". From a folkloric point of view, the form is essentially transgressive; violation of taboo is part of its function.", "id": 1052368} {"src_title": "Ob", "tgt_title": "Ob (river)", "src_document": [{"title": "Povodí.", "content": "Převážná část povodí (85 %) se nachází v Západosibiřské rovině. Jihovýchodní část připadá na pohoří Jižní Sibiře (Altaj, Kuzněcký Alatau, Salairský krjaž, Gornaja Šorija). Celkové množství řek v povodí dosahuje 150 000. Povodí se vyznačuje různorodostí fyzicko-geografických podmínek od polopouští na jihu až k tundře na severu. Významná část povodí je pokryta lesy a bažinami.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Vzniká soutokem řek Bija a Katuň v Altaji. Protíná z jihu na sever Západosibiřskou rovinu a ústí do Obské zátoky Karského moře. Průměrný sklon řeky mezi Bijskem a ústím je 0,054 m/km. Podle charakteru říční sítě, vodních zdrojů a formování vodního režimu se tok \"Obu\" dělí na tři části.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je převážně sněhový. Na jaře a v létě je stav vody vysoký a v tomto období řekou proteče převážná část ročního průtoku. Na horním toku začíná hladina stoupat od začátku dubna, na středním od druhé poloviny dubna a na dolním od konce dubna až od začátku května. Vzestup začíná ještě v době, kdy je řeka zamrzlá. Při rozmrzání vznikají zátarasy, které způsobují krátkodobé prudké vzestupy úrovně hladiny. Na horním toku voda opadá v červenci ale letní pokles hladiny je neustálený. V září a říjnu hladina opět stoupá v důsledku dešťů. Na středním a dolním toku opad pozvolna pokračuje, posilňován dešťovými srážkami až do zamrznutí. Rozsah kolísání úrovně hladiny je na horním toku průměrně 5 m, níže stoupá až na 9 m u vesnice Alexandrovskoje a před soutokem s Irtyšem zase klesá na 7 m, pod soutokem s \"Irtyšem\" roste na 10 m a směrem k ústí klesá na 5 m. Průměrný roční průtok vody u Barnaulu činí 1 470 m3/s (maximální průtok je 9 690 m3/s) a u Salechardu 12300 m3/s (maximální průtok je 42 800 m3/s). Průtok v ústí do Obského zálivu při středním stavu vody činí 20 000 m3/s (z toho přibližně polovinu přináší Irtyš). Řeka zamrzá na 150 dní na horním toku a na 220 dní na dolním toku. Teplota vody je v červenci na úseku Barnaul–Belogorje 28 °С a na dolním 23 °С. Mineralizace vody je menší než 200 mg/l s výjimkou úseku mezi Novosibirskem a ústím řeky Tom, kde je větší. Voda obsahuje větší množství organických látek a nižším obsahem kyslíku, což v zimě způsobuje zátarasy. Průměrná kalnost se snižuje po směru toku od 160 k 40 g/m3. Roční množství nánosů činí průměrně 16 mil. tun, přičemž v některých letech dosahuje až 50 mil. tun.", "section_level": 1}, {"title": "Splavnost a doprava.", "content": "\"Ob\" je splavný od města Bijsk, na svém dolním toku ovšem zamrzá až na osm měsíců (od listopadu až do začátku června). Se svými přítoky a rameny je významnou dopravní tepnou na Sibiři, přičemž do některých měst a vesnic ležících na mělčích ramenech je možný přístup jen s určitými plavidly. Ročně se na \"Obu\" a \"Irtyši\" přepraví kolem 600 000 cestujících. Úhrnná délka splavných toků v úvodí řeky \"Ob\" činí přibližně 15 000 km. Hlavní přístavy povodí Obu jsou Novosibirsk, Tomsk, Surgut, Labytnangi, Pavlodar, Omsk, Tobolsk, Ťumeň. \"Ob\" je také spojený průplavem s řekou Jenisej s využitím pravostranného přítoku Keť. Tento průplav je však splavný pouze pro malé lodi. Navíc po výstavbě Transsibiřské magistrály ztratil na významu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V povodí \"Obu\" se nachází ložiska ropy, zemního plynu, uhlí a téměř polovina ruských zásob rašeliny. Na \"Obu\" byla v letech 1950 - 1961 postavena Novosibirská hydroelektrárna. Vzniklá vodní plocha bývá někdy nazývána jako Obské moře. Řeka je také významným zdrojem ryb. V jejích vodách a v Obské zátoce žije přibližně 50 druhů, z nichž polovina má průmyslový význam. Nejvíce jsou ceněni jeseteři, sterledi, nelmy, muksuni a sízi (nosatý, severní, peleď). Průmyslově zpracovávané jsou štiky, jelci (jesen, proudník), mníci, plotice, karasi, okouni.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Ačkoliv pro nás nezvyklý dvoupísmenný název \"Ob\", tolik oblíbený v křížovkách, vzbuzuje dojem původu v exotických jazycích, jde o čistě slovanské jméno. Vzniká soutokem dvou řek, dál tečou tedy \"obě\", proto je to \"Ob\". Pozůstatkem očekávané samohlásky je měkký znak na konci ruského tvaru jména, který se ovšem v českém přepisu neuvádí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ob () je řeka v Altajském kraji a v Novosibirské, v Tomské a v Ťumeňské oblasti v Rusku, která protéká z jihu na sever přes západní Sibiř. Je jednou z největších řek jak v \"Rusku\" tak i na celém světě. V rámci \"Ruska\" je třetí nejvodnější (po Jeniseji a Leně). Vlastní řeka \"Ob\" je 3650 km dlouhá. Od pramene Irtyše dosahuje délky 5410 km a od pramene Katuni 4 338 km. Povodí má rozlohu 2 990 000 km2. Zahrnuje i bezodtoké oblasti o rozloze 528 000 km2.", "tgt_summary": "The Ob (), also Ob', is a major river in western Siberia, Russia, and is the world's seventh-longest river. It forms at the confluence of the rivers Biya and Katun which have their origins in the Altay Mountains. It is the westernmost of the three great Siberian rivers that flow into the Arctic Ocean (the other two being the Yenisei and the Lena). ", "id": 2145500} {"src_title": "Spontánní štěpení", "tgt_title": "Spontaneous fission", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První objevený proces jaderného štěpení bylo štěpení vyvolané neutrony. Protože kosmické záření produkuje neutrony, bylo obtížné rozlišit mezi spontánním a indukovaným štěpením. Kosmické záření ale může být odstíněno silnou vrstvou vody nebo hornin. Spontánní štěpení tak bylo objeveno v roce 1940 sovětskými fyziky Georgijem Fljorovem a Konstantinem Petržakem. Ti pozorovali uran v Moskevském metru ve stanici Dinamo, 60 metrů pod povrchem.", "section_level": 1}, {"title": "Proveditelnost.", "content": "Nejlehčí přirozené nuklidy u nichž by mohlo probíhat spontánní štěpení jsou niob 93 a molybden 94, tedy prvky s protonovými čísly 41 a 42. Spontánní štěpení u nich však nebylo nikdy pozorováno. V praxi jde tedy o stabilní izotopy. Spontánní štěpení je v rozumných časech pozorovatelné pouze u prvků s atomovou hmotností 232 nebo vyšší. Jedná se tedy o prvky, alespoň tak těžké, jako je thorium 232, které má poločas přeměny o něco delší než je stáří vesmíru. Thorium 232 je nejlehčí radioaktivní nuklid, u nějž máme důkazy spontánního štěpení v minerálech, které tento prvek obsahují. Z prvků se známými vlastnostmi mají největší náchylnost ke spontánnímu štěpení uměle připravené aktinoidy s vysokým protonovým číslem, jejichž protonové číslo je současně liché. Jde tedy zejména o mendelevium (protonové číslo 101) a lawrencium (protonové číslo 103). A také některé ze supertěžkých transaktinoidů, například rutherfordium. U těžkých přirozeně se vyskytujících izotopů jako jsou thorium 232, uran 235 a uran 238, dochází ke spontánnímu štěpení zřídka, ve velké většině případů místo toho pozorujeme alfa rozpad nebo beta přeměnu. Spontánní štěpení těchto izotopů je obvykle zanedbatelné. Matematicky se skutečnost zda dojde ke spontánnímu štěpení v době natolik krátké aby bylo pozorovatelné současnými metodami dá vyjádřit tímto vzorcem: Kde Z je protonové číslo a A je nukleonové číslo (například formula_2 = 36 pro uran-235)", "section_level": 1}, {"title": "Míra spontánního štěpení.", "content": "V praxi izotop plutonium 239, vždy obsahuje určité množství izotopu plutonium 240, protože plutonium 239 má tendenci pohlcovat neutrony v průběhu výroby. Vysoká míra zastoupení plutonia 240 zvyšuje míru spontánního štěpení, tento izotop je proto nežádoucí příměs. Plutonium pro vojenské potřeby neobsahuje více než 7 % plutonia 240. Zřídka využívaný typ atomové bomby Hirošimského typu založený na srážce dvou podkritických množství štěpného materiálu má kritický čas vložení asi jednu milisekundu. Pravděpodobnost štěpení během tohoto intervalu by měla být nízká. Proto je na tento typ bomby vhodný pouze uran-235. Téměř všechny typy atomových bomb používají nějakou formu imploze. Pokud jádro prochází superdeformací, může ke spontánnímu štěpení dojít rychleji.", "section_level": 1}, {"title": "Proces spontánního štěpení a jeho využití.", "content": "Stejně jako v případech dalších typů radioaktivní přeměny ke spontánnímu štěpení dochází v důsledku tunelového jevu v atomovém jádře, aniž by bylo potřeba jeho srážky s jinou částicí, nutné u indukovaného štěpení. Přesto jsou výsledky obou štěpení obdobné: Podobně jako ostatní typy jaderného štěpení, i spontánní štěpení uvolňuje neutrony, takže pokud je přítomno kritické množství štěpného materiálu, spontánní štěpení může iniciovat soběstačnou řetězovou reakci. Radioizotopy pro něž není míra spontánního štěpení zanedbatelná mohou být použity jako zdroje neutronů. Jedná se například o kalifornium-252 s poločasem přeměny 2638 let. Uvolněné neutrony mohou být využity například při bezpečnostních kontrolách na letištích při hledání výbušnin, dále při měření vlhkosti půdy v okolí dálnic a dalších staveb nebo při měření vlhkosti materiálu uloženého v zásobnících. Spontánní štěpení uranu 235 a uranu 238 zanechává stopy na krystalové mřížce minerálů obsahujících uran poté, co jimi projdou štěpné produkty. Toto poškození, nazývané štěpné dráhy, je základem metody radiometrického datování zvané datování podle štěpných stop.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spontánní štěpení je forma radioaktivní přeměny přítomná pouze u velmi těžkých chemických prvků. Vazebná energie jádra dosahuje maxima u nukleonového čísla 58. Spontánní štěpení na menší jádra a několik jaderných částic je možné u větších nukleonových čísel. ", "tgt_summary": "Spontaneous fission (SF) is a form of radioactive decay that is found only in very heavy chemical elements. The nuclear binding energy of the elements reaches its maximum at an atomic mass number of about 56; spontaneous breakdown into smaller nuclei and a few isolated nuclear particles becomes possible at greater atomic mass numbers.", "id": 2256361} {"src_title": "Baltové", "tgt_title": "Balts", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území, na kterém dnes Baltové žijí, je výrazně menší než v minulosti. Ještě okolo roku 1200 žili přibližně na třikrát větším území než dnes. Starší rozsah osídlení bývá určován na základě toponymie. Podle konzervativního odhadu Aleksandra Vanagase se severní hranice baltského osídlení táhla od severních hranic dnešního Lotyšska k Moskvě, východní od Moskvy k Orlu, jižní podél řeky Sejm až k Západnímu Bugu, západní pak ležela na Visle. Odvážnější odhady považují za severní hranici Baltské moře, východní Volhu, jižní horská pásma na jihu Polska a západní dolní Havolu v dnešním Meklenbursku. Baltská toponyma lze nalézt i na českém území, jedná se například o názvy řek Cidlina, Metuje nebo Úpa. Na základě glottochronologie došlo v první polovině 14. století př. n. l. k rozpadu baltoslovanské jednoty a okolo roku 800 př. n. l. se od dosud nediferenciované baltštiny oddělila skupina dialektů, předchůdců pozdější pruštiny. Až kolem roku 600 došlo k diferenciaci předchůdců litevštiny a lotyštiny. V téže době Slované asimilovali populace sídlící východně od dnešních baltských národů. První písemnou zmínkou o Baltech je nejspíše dílo římského historika Tacita z 1. století, které zmiňuje kmeny žijící na pobřeží Baltu, které nazývá Aestii. Další zpráva pochází až z konce 9. století od anglosaského plavce Wulfstana, který se zmiňuje o tehdejších Prusech. Od 10. století se území obývané Balty stalo cílem křesťanských misionářů, jedním z prvních byl pražský biskup Vojtěch. Pokusy o christianizaci nebyly úspěšné, což vedlo od 12. století k pořádání křížových výprav, které měly Balty přinutit přijmout křest násilím. Místní kmenová knížectví křesťanskému tlaku dlouho odolávala a ve 13. století vzniklé Litevské velkoknížectví dokonce expandovalo. Christanizace počala až poté, co roku 1386 velkokníže Jogaila, zakladatel dynastie Jagellonců, přijal křest. Prusko a nynější Lotyšsko bylo na rozdíl od Litvy dobyto a násilně christianizováno už během 13. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baltové jsou indoevropská etnolingvistická skupina mluvící baltskými jazyky. K Baltům patří pouze dva současné národy, Litevci a Lotyši, ale řadí se k nim též ve středověku vyhynulí Prusové a Kuronci, a dále několik kmenů, jejichž jazyk žije dodnes v nářečních skupinách lotyštiny a litevštiny, jako Žemaité, Zemgalové a Latgalové.", "tgt_summary": "The Balts or Baltic people (, ) are a group of Indo-European peoples primarily characterized as speakers of the Baltic languages. ", "id": 757438} {"src_title": "Albert Lortzing", "tgt_title": "Albert Lortzing", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lortzing se narodil v Berlíně Johannu Gottliebu Lortzingovi a jeho ženě Charlotte Sophii. Rodiče opustili svůj obchod s kůží a putovali po Německu jako kočovní herci. Po založení berlínské divadelní společnost \"Urania\" zaměnili svou nejprve amatérskou zálibu za trvalé zaměstnání. Mladý Lortzing se poprvé objevil na jevišti ve 12 letech ve Freiburgu, když během přestávky bavil obecenstvo komickými básněmi. Od roku 1817 byla Lortzingova rodina součástí souboru \"Josefa Derossiho\" z Porýní. Vystupovali na jevištích Bonnu, Düsseldorfu, Barmenu a Cáchách. Albert Lortzing hrál role mladého milence, venkovského mládence a bonvivána a se stal oblíbencem obecenstva. Občas i zpíval menší tenorové a barytonové role. Nezbytné hudební a kompoziční vzdělání získal jako žák berlínského skladatele, hudebního pedagoga a ředitele Pěvecké akademie Carla Friedricha Rungenhagena, v jehož sboru také jako tenor zpíval. 30. ledna 1824 se oženil s herečkou Rosinou Ahlesovou, s níž postupně zplodil 11 dětí. Od konce roku oba působili v divadle \"Hoftheater\" v Detmoldu, které zajíždělo do Münsteru a Osnabrücku. Připojil se k Svobodným zednářům, což bylo v této době jisté útočiště v Metternichově policejním státu. V Detmoldu zkomponoval oratorium \"Die Himmelfahrt Christi\" (Nanebevstoupení Krista), které mělo premiéru v Münsteru. Podle očekávání si vysloužil odsudek münsterského regionálního prezidenta, který prohlásil, že Lortzing jako skladatel je zcela bezvýznamný. Rovněž zkomponoval scénickou hudbu pro drama Christiana Dietricha Grabbeho: \"Don Juan und Faust\", ve kterém sám hrál roli Dona Juana a jeho manželka Donu Annu. Anonymní recenzent ve Frankfurtu mylně pochválil Lortzinga za vynikající text. Skutečný autor dramatu sice zuřil, ale aférka se stala pro představení dobrou reklamou. 3. listopadu 1833 mladý Lortzing debutoval v Městském divadle v Lipsku. Jeho rodiče byli členy společnosti Friedricha Sebalda Ringel Hardta již od roku 1832. Stal se také členem uměleckého klubu \"Tunnel unter der Pleisse\"\" (Tunel pod Pleiße) a zednářské lóže \"Balduin zur Linde\". Lortzing měl v Lipsku značný úspěch, zejména pak v komediích Johanna Nestroye. Pro svůj sklon improvizovat a odchylovat se od schváleného textu měl časté problémy s divadelní policií. Problémy s cenzurou měla i jeho první komická opera \"Car a tesař\". Premiéra se konala v Lipsku 22. prosince 1837. Lortzing sám zpíval roli Petra Ivanova a neměla při premiéře velký úspěch. Na ten si musela počkat až na představení v Berlíně v roce 1839. V roce 1844 se stal kapelníkem Městského divadla v Lipsku. Po neshodách s vedením divadla byl v dubnu 1845 propuštěn ze „zdravotních“ důvodů. Po protestech publika se sice načas vrátil, ale zanedlouho byl propuštěn znovu. Podle otevřeného dopisu, který podepsala většina členů divadla byl hlavním důvodem odpor vůči nařízením městské rady. V letech 1846–1848 byl Lortzing kapelníkem v Theater an der Wien ve Vídni. V revolučním roce 1848 napsal libreto i hudbu k politické opeře \"Regina\", pojmenované podle své ženy. Jeho poslední celovečerní operou byla v roce 1849 pohádková satira na pruský vojenský stát nazvaná \"Rolands Knappen\". Opakovaně v ní klade otázku: \"Und das soll eine Weltordnung sein?\" (A to má být světový řád.) V roce 1848 byl funkce kapelníka opět zbaven a musel se vrátit k práci kočujícího herce aby uživil svou početnou rodinu. Nakonec se v roce 1850 stal kapelníkem v nově otevřeném \"Městském divadle Friedricha Wilhelma\" v Berlíně. Pracoval pod obrovským stresem, neboť byl velice zadlužen. 20. ledna 1851, po představení své hudební komedie \"Die Opernprobe\", utrpěl záchvat mrtvice a bez lékařské pomoci následujícího dne ráno zemřel. Pohřbu se zúčastnila řada hvězd tehdejšího hudebního života. Divadelní kolegové ozdobili rakev v barvách černé, červené a zlaté, což byly barvy po roce 1848 zakázané. Na podporu zchudlé rodiny byla později vypsána veřejná sbírka. Na počest skladatel byla postavena socha v berlínské Tiergarten.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Většina Lortzingova díla je určena pro jeviště. Nejznámější jsou jeho singspiely \"„Zar und Zimmermann“\" (1837) a \"„Der Wildschütz“\" (1842), ale zkomonoval i romantickou operu \"„Undine“\" (1845), revoluční operu \"„Regina“\" (1848) a oratorium \"„Die Himmelfahrt Christi“\" (1828). Kromě oper napsal mnoho scénické hudby k činohrám a řadu písní a sborů. Velmi zřídka se v jeho díle vyskytuje hudba instrumentální. Jeho tvorba byla silně ovlivněna dílem W. A. Mozarta. Je naopak pravděpodobné, že opera \"„Hans Sachs“\" inspirovala Richarda Wagnera k opeře \"„Mistři pěvci norimberští“\" a že Lortzingovy komické opery ovlivnily tvorbu Johanna Strause mladšího.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gustav Albert Lortzing (23. října 1801, Berlín – 21. ledna 1851, tamtéž) byl německý hudební skladatel, dirigent, herec a zpěvák. Je považován za hlavního reprezentanta německého operního žánru singspiel, podobného francouzské Opéra comique. Jeho hlavními operními díly jsou dodnes uváděné opery \"Car a tesař\" (\"Zar und Zimmermann\", 1837) a \"Pytlák\" (\"Der Wildschütz\", 1842).", "tgt_summary": "Gustav Albert Lortzing (23 October 1801 – 21 January 1851) was a German composer, actor and singer. He is considered to be the main representative of the German \"Spieloper\", a form similar to the French \"opéra comique\", which grew out of the \"Singspiel\".", "id": 2097173} {"src_title": "Adventní kalendář", "tgt_title": "Advent calendar", "src_document": [{"title": "Historie adventních kalendářů.", "content": "Jedním z jevů, které provázejí adventní dobu, jsou adventní kalendáře. Dříve než se jejich podoba ustálila na obrázky s otevíracími okénky naplněnými kouskem čokolády nebo jinou drobností, bývaly adventní kalendáře uměleckými díly. První známý ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. První tištěný kalendář s malými barevnými obrázky přilepenými na lepence vyrobil „nechtěně“ v roce 1908 nápaditý mnichovský tiskař Gerhard Lang z Maulbronnu, který byl spolumajitelem tiskárny Reichhold & Lang v Mnichově, který na vlastní náklady vytiskl vystřihovací kalendář s názvem „V zemi Ježíškově“. Tento „Mnichovský vánoční kalendář“ neměl ještě otevírací okénka, ale na počátku 20. století už Lang vydal první adventní kalendář s malými otevíracími dvířky. Na adventních kalendářích, které následovaly, byly zobrazené liturgické výjevy z bible a vypadaly jako části vesnic nebo měst s důmyslně schovanými okénky. Byly vyráběny v malých dílnách z tvrdého papíru a ve svých okénkách skrývaly obrázky, veršíky nebo citace z bible. Adventní kalendář slavil úspěch po celém světě, jeho úspěch přerušila druhá světová válka, ale po válce zase přišel jeho rozmach. V padesátých a šedesátých letech 20. století se adventní kalendáře začaly objevovat na pultech většiny evropských zemí a každý národ si zanedlouho vytvořil svou vlastní variantu předvánočního kalendáře, charakterizující vkus a cítění dané země.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanský původ.", "content": "Původním cílem adventního kalendáře je připomenout dětem vánoční událost popisovanou v bibli a zpříjemnit jim čekání na vánoční dárky.Bylo v něm ale také zachyceno i samotné poselství adventní doby – doby, kdy se křesťané připravují na Vánoce, doby, kdy „očekávají“ příchod Ježíše Krista, podobně jako tehdy lidé žijící v nesvobodě očekávali příchod Zachránce. Když někdo čeká, ať už na výplatu, na vlak nebo na pochvalu, je důležité, aby byl trpělivý a otevřený. Když člověk čeká, je bdělý, připravený a jeho smysly jsou napjaté. Říká si: „...už?“ „...ještě ne?“ „...když už konečně?“ Ne náhodou se forma adventních kalendářů ustálila v podobě otevírání okýnek nebo dveří, protože vypovídají také o vnitřní otevřenosti. Je to otevřenost pro druhého člověka, pro dobré věci a v původní křesťanské tradici také otevřenost pro Boha. Adventní kalendář chce tuto původní myšlenku křesťanského adventního kalendáře podpořit. Za otevřenými okny a dveřmi domu najdou děti část příběhu o událostech, které předcházely Ježíšovo narození.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adventní kalendář je zvláštní druh kalendáře ukazující 24 dní spojených s křesťanskými Vánocemi a dobou adventu. Kalendář slouží k odpočítávání dnů adventu ke Štědrému dnu. Rozšířená je papírová verze, ve které se nachází 24 políček vyplněných malou sladkostí, často čokoládou různého tvaru. Existují i různé elektronické verze adventních kalendářů.", "tgt_summary": "An Advent calendar is a special calendar used to count the days of Advent in anticipation of Christmas. Since the date of the First Sunday of Advent varies, falling between November 27 and December 3 inclusive, many Advent calendars, especially those that are reusable, often begin on December 1, although those that are produced for a specific year often include the last few days of November that are part of the liturgical season. The Advent calendar was first used by German Lutherans in the 19th and 20th centuries.", "id": 260246} {"src_title": "Jaderské moře", "tgt_title": "Adriatic Sea", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název \"Jaderské\" (dříve též \"Adriatické\") moře pochází od starověkého přístavu jménem \"Hatria\" nebo \"Atria\", dnešního města Adria v deltě Pádu. Ve starověku býval Jadran též nazýván \"Mare Superum\" („Horní moře“), zatímco Mare Inferum („Dolní moře“) bylo označení pro moře Tyrhénské.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Celkový průměrný přítok sladké vody do Jaderského moře se odhaduje na 5 700 m3/s, k čemuž nejvíce přispívají alpské řeky na severu. Zdaleka nejvýznamnějším přítokem je řeka Pád, ústící rozsáhlou deltou, kde říční náplavy neustále posouvají linii pobřeží směrem do moře (ročně tak pevnina naroste na úkor Jadranu o zhruba 60 ha; část Pádské nížiny nebyla v dávných dobách ničím jiným, než zálivem Jaderského moře). Z dalších přítoků stojí za zmínku např. Adiže, Piava, Tagliamento, Soča či Neretva.", "section_level": 1}, {"title": "Profil dna.", "content": "Severní část Jaderského moře je poměrně mělká, s hloubkou do 100 m (v Benátském zálivu 20 až 30 m). Směrem k jihu dno klesá do \"Středojaderské pánve\" o maximální hloubce kolem 250 m. Dále napříč mořem, přibližně mezi italským poloostrovem Gargano a chorvatským ostrovem Korčula probíhá \"Palagružský práh\" – podmořský hřbet s hloubkou kolem 130 m – z něhož vystupují malá souostroví Palagruža a Tremiti. Od Palagružského prahu na jih dno prudce klesá do \"Jihojaderské pánve\" mezi Bari a Dubrovníkem, kde hloubka přesahuje 1 200 m. Největší hloubka v Otrantské úžině se pohybuje kolem 750 m.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Velmi výrazný je rozdíl mezi jihozápadním a severovýchodním pobřežím. Zatímco na italské straně je většinou nízké, písčité, bez výrazných zálivů, balkánské, zvláště pak chorvatské pobřeží je po norských fjordech druhým nejčlenitějším v Evropě – je velmi hornaté a lemované množstvím ostrovů, táhnoucích se rovnoběžně s pevninou. Oceánografický a rybářský ústav ve Splitu udává v Jaderském moři 69 trvale obydlených ostrovů a jejich celkový počet na 1 246 (79 velkých ostrovů, 525 ostrůvků a 642 skalisk a útesů). Největšími ostrovy jsou: Krk (410 km2), Cres (404 km2), Brač (396 km2), Hvar (298 km2), Pag (287 km2) a Korčula (273 km2). Významnými chorvatskými souostrovími jsou Elafitské ostrovy, Kornati a Paklené ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Zálivy.", "content": "Zálivy se v Jaderském moři nacházejí zejména na jeho severovýchodním pobřeží, jelikož je podstatně členitější. Mezi několik italských zálivů ležících na pobřeží jihozápadním a severním se řadí Anconský záliv, Benátský záliv, Manfredonský záliv, Terstský záliv a Trezza. Ve Slovinsku leží Koperský záliv a Piranský záliv, k Chorvatsku náleží Kvarnerský záliv, Limský záliv, Rijecký záliv, Bakarský záliv, Novigradské moře, Karinské moře, Kaštelský záliv a Malostonský záliv. V Černé Hoře se nachází Boka Kotorská a mezi albánské zálivy patří Vlorský záliv a Drinský záliv. Některé zálivy se nacházejí i na ostrovech, jako například Telašćica (na Dugim otoku). K Jaderskému moři též náleží několik lagun – buď na severu v Itálii (Benátská laguna, Lago di Lesina, Lago di Varano, Laguna del Mort, Valli di Comacchio), či na východě v Albánii (Karavastská laguna a Butrintské jezero).", "section_level": 1}, {"title": "Země a města.", "content": "K Jaderskému moři přiléhají Itálie, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina (úzkým koridorem u města Neum), Černá Hora, Albánie a svými ostrovy i Řecko. Při Jadranu leží například města Terst, Benátky, Rimini, Bibione, Ancona, Pescara, Bari, Brindisi a Otranto v Itálii, Koper, Izola a Piran ve Slovinsku, Pula, Rijeka, Zadar, Šibenik, Split a Dubrovník v Chorvatsku, Herceg Novi, Kotor, Bar a Ulcinj v Černé Hoře, Drač a Vlora v Albánii.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Jaderské moře je pro svou příjemnou teplotu a velkou čistotu vyhledávaným turistickým cílem. Populární letoviska se nacházejí v severní Itálii v okolí Benátek, v Chorvatsku na Istrii, na Kvarnerských ostrovech, v Dalmácii, na Makarské riviéře a v okolí Dubrovníku. Podstatně méně turistů směřuje k moři v Černé Hoře a v Albánii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderské moře neboli poněkud hovorově Jadran (zastarale Adriatické moře či Siné moře,,,,,, ) je vedlejší část Středozemního moře, ležící mezi Apeninským a Balkánským poloostrovem, tj. mezi Apeninami a Dinárskými horami. Moře zaujímá plochu přibližně 160 000 km2, dlouhé je 800 km a široké mezi 150 až 200 km. Na jihu je Otrantský průliv, široký 71 km, který spojuje Jaderské moře s Jónským mořem. Průměrná slanost vody činí 38,3 ‰, v severní části moře je o něco nižší vlivem přítoku říční vody.", "tgt_summary": "The Adriatic Sea is a body of water separating the Italian Peninsula from the Balkans. The Adriatic is the northernmost arm of the Mediterranean Sea, extending from the Strait of Otranto (where it connects to the Ionian Sea) to the northwest and the Po Valley. The countries with coasts on the Adriatic are Albania, Bosnia and Herzegovina, Croatia, Italy, Montenegro and Slovenia. The Adriatic contains over 1,300 islands, mostly located along the Croatian part of its eastern coast. It is divided into three basins, the northern being the shallowest and the southern being the deepest, with a maximum depth of. The Otranto Sill, an underwater ridge, is located at the border between the Adriatic and Ionian Seas. The prevailing currents flow counterclockwise from the Strait of Otranto, along the eastern coast and back to the strait along the western (Italian) coast. Tidal movements in the Adriatic are slight, although larger amplitudes are known to occur occasionally. The Adriatic's salinity is lower than the Mediterranean's because the Adriatic collects a third of the fresh water flowing into the Mediterranean, acting as a dilution basin. The surface water temperatures generally range from in summer to in winter, significantly moderating the Adriatic Basin's climate. ", "id": 652004} {"src_title": "Gottfried Benn", "tgt_title": "Gottfried Benn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině luteránského kněze, měl také studovat teologii, ale později přešel na medicínu a po vystudování začal pracovat jako patolog. Z těchto zkušeností čerpá jeho první a patrně nejvýznamnější básnická sbírka, kontroverzní cyklus \"Morgue\" (Márnice, 1912), rozvíjející nihilisticky pojímané motivy marnosti a odpornosti lidského těla na pozadí jakýchsi básnických pitevních protokolů. Tuto tematiku později opustil, motivy marnosti a nihilismu ale prostupují celým jeho dílem. V roce 1914 strávil krátký čas jako vojenský lékař na frontě, později se stal lékařem ve vojenském nevěstinci. Zkušeností zde nabytých využil při své pozdější praxi, pracoval v Berlíně jako odborník na kožní a pohlavní choroby, ve dvacátých letech téměř nepublikoval. Krátkou dobu sympatizoval s nacismem, jeho sympatie ale neměly politický charakter, spíše doufal, že se expresionismus stane oficiální uměleckou ideologií v Německu. V roce 1932 byl dokonce zvolen do poetické sekce Pruské akademie. Po noci dlouhých nožů se ale od nacismu odvrátil. Bylo mu zakázáno pokračovat v literární tvorbě, byl označován za degeneráta, dekadenta, Žida, homosexuála a nekrofila. V té době pracoval jako vojenský lékař, psal stále bez naděje na publikaci básně a eseje. Po druhé světové válce žil v Západním Berlíně, byl velmi uznáván a měl velkou úlohu v tehdejším literárním světě, přestože se lidem spíše vyhýbal. V roce 1951 získal prestižní cenu Georga Büchnera. V roce 1956 zemřel na kostní nádor.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jeho básně, psané většinou volným veršem, se vyznačují morbidními náměty a cynickým pojetím, dovádějí do mnohdy stěží únosných extrémů expresionistickou poetiku. Na lidstvo Benn pohlíží jako lékař, který si je vědom jeho marnosti a odpornosti, na pozadí těchto zkušeností si klade závažné existenciální otázky. Pro něj typické motivy nejrůznějších chorob s oblibou konfrontuje s erotickou tematikou, ale i s romantickým hledáním podstaty umění a života. V pozdějších básních převládají jazykové i významové experimenty, jeho dřívější poetika mnohdy ustupuje do pozadí. Do češtiny většinu jeho díla přeložil Ludvík Kundera ve výboru \"Básně\" (ERM, 1995), několik básní je také uvedeno v různých antologiích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gottfried Benn (2. května 1886, Mansfeld, dnes součást Putlitz – 7. června 1956, Berlín) byl německý lékař a básník, představitel expresionismu.", "tgt_summary": "Gottfried Benn (2 May 1886 – 7 July 1956) was a German poet, essayist, and physician. He was nominated for the Nobel Prize in Literature five times.", "id": 1095344} {"src_title": "Qubit", "tgt_title": "Qubit", "src_document": [{"title": "Motivace.", "content": "V klasické počítačové vědě se pracuje s jednotkou informace bitem jako s abstraktním pojmem. Odhlíží se přitom od jeho fyzikální implementace, kterou je nutno zvolit při konkrétní realizaci počítače. Tento abstraktní přístup nám umožňuje zaměřit se čistě na vlastnosti informace a rozvíjet koncept počítání v dostatečné obecnosti. Není třeba v žádném případě uvažovat fyziku výpočetního procesu či způsobu uložení informace. Podívejme se ale na problém z fyzikálního hlediska. Bity jsou vždy reprezentovány stavem nějakého fyzikálního systému, ať už se jedná o pevný disk počítače, různá záznamová media či zpracovávací zařízení. Při práci s bity například dochází k uvolňování tepla jednotlivými součástkami či dochází též k narušování přenosu informace vlivem prostředí. Bity mohou být implementovány jako různě zmagnetované části pevného disku nebo různě velké prohlubně v povrchu kompaktních disků. Obvykle se jedná z mikroskopického hlediska o poměrně velký počet atomů či molekul, které reprezentují jeden bit. Zkusme nyní tuto situaci přenést do mikroskopického světa, kde bychom jeden bit reprezentovali jediným atomem či fotonem. Od bitu požadujeme, aby nabýval dvou hodnot – 0 a 1. V případě fotonu lze tuto vlastnost nasimulovat například odlišnou polarizací. Foton může být polarizován vodorovně či svisle. Tyto dva stavy lze po řadě přirovnat k nule či jedničce bitu. Před zahájením výpočtu si můžeme připravit dostatek fotonů polarizovaných, řekněme, vodorovně a tyto fotony pak vysílat do procesoru. Procesor provede s fotony potřebné operace a nakonec vrátí fotony upravené tak, abychom z jejich polarizace byli schopni vyčíst výsledek výpočtu. Ten zjistíme změřením, jak je každý foton polarizován, buď vodorovně, či svisle. Z polarizace každého fotonu, který opustil procesor, tak zrekonstruujeme řetězec bitů nesoucích cílovou informaci. V právě popsaném mikroskopickém modelu počítání však přichází do hry nový hráč. Je jím kvantová mechanika, jejíž zákony je v mikrosvětě nutno brát v úvahu. Tyto zákony nám mimo jiné říkají, že ačkoli byly fotony na počátku připraveny jako vodorovně polarizované, z procesoru používajícího kvantové brány mohou vylétat fotony, které nejsou polarizovány ani vodorovně ani svisle, ale jejich stav je kombinací obou. Jestliže změříme polarizaci takových fotonů, někdy dostaneme, že je foton polarizován svisle, zatímco jindy, že je polarizován vodorovně. Takto nejednoznačné výsledky přitom budeme dostávat i tehdy, když mnohokrát provedeme tutéž úlohu na témže procesoru se vstupními fotony připravenými týmtéž způsobem. Mohlo by se zdát, že tyto výsledky můžeme vysvětlit za pomoci teorie pravděpodobnosti: v tomto případě bychom bit modelovali jako lineární kombinaci obou hodnot 0 a 1, kde koeficienty této kombinace by byla dvě nezáporná čísla, jejichž součet je jedna. Koeficienty by tak odpovídaly pravděpodobnostem dané hodnoty. Podle kvantové mechaniky nicméně stav kvantových systémů není popsán přímo pomocí pravděpodobností, nýbrž pomocí tzv. \"amplitud pravděpodobnosti\" (zkráceně \"amplitud\"), čísel, jež na rozdíl od pravděpodobností mohou být i záporná a dokonce komplexní. Abychom tak mohli mluvit o informaci na mikroskopické úrovni, zavádíme nový pojem – kvantový bit, čili qubit. Jedná se o abstraktní model fyzikálního systému, který může \"po změření\" nabývat dvou různých hodnot a jehož stav je v tuto chvíli popsán pomocí amplitud jako kombinace těchto hodnot. Příkladem jsou zmíněné fotony, které mají po změření polarizaci buď vodorovně, nebo svisle. V průběhu výpočtu je však jejich stav popsán pouze jako kombinace těchto dvou stavů.", "section_level": 1}, {"title": "Formální definice.", "content": "Formálně je qubit definován jako \"normalizovaný vektor ve dvourozměrném Hilbertově prostoru stavů\". Takovýto popis odpovídá běžnému způsobu popisu stavů v kvantové mechanice. Tento dvourozměrný Hilbertův prostor značíme formula_1 a zafixujeme jeho ortonormální bází tvořenou vektory označenými jako formula_2 (viz braketová notace pro označování vektorů v kvantové mechanice). Pak prvek formula_3 tohoto prostoru, který má jednotkovou velikost, nazveme \"qubitem\". Explicitně je tedy qubit popsán jako vektor kde formula_5 jsou komplexní souřadnice vektoru v bázi formula_6, též nazývané \"amplitudy pravděpodobnosti\". Tyto musí splňovat normalizační podmínku formula_7. Ta zajišťuje, že čísla formula_8, resp. formula_9, bude po měření možno interpretovat jako pravděpodobnost nalezení stavu formula_10 ve stavu formula_11, resp. formula_12. Ortonormální báze tvořená vektory formula_2 se občas nazývá \"výpočetní báze\". Právě uvedená definice qubitu pracuje s takzvanými čistými stavy, tedy stavy, jež lze popsat jako prvky Hilbertova prostoru. Obecně ale stav kvantového systému nelze popsat pomocí vektoru. V takovém případě je nutno přizvat obecnější formalismus užívající matic hustoty. V tomto formalizmu je qubit jakýkoli pozitivní operátor formula_14 působící na dvourozměrném Hilbertově prostoru formula_1, který splňuje podmínku, že jeho stopa je rovna jedné. Neboli formula_16 je matice rozměru formula_17, pro níž", "section_level": 1}, {"title": "Vícequbitové systémy.", "content": "Ve výpočtech na kvantovém počítači si s jediným qubitem nevystačíme a musíme tedy uvažovat i stavy tvořené více qubity, také zvané \"kvantové registry\". Složený stav formula_19 qubitů lze matematicky popsat jako prvek Hilbertova prostoru formula_20, jenž vznikne jako tenzorový součin formula_19 Hilbertových prostorů formula_1 pro jednoqubitové systémy, tedy Takový systém má dimenzi rovnou formula_24. Jeho ortonormální báze vznikne například jako množina tenzorových součinů bazických vektorů jednoqubitových systémů. V takovém případě se jedná o vektory tvaru Pro dvouqubitové systémy dostáváme konkrétně bázi využívá se však i jiných bází, např. Bellovy báze tvořené maximálně provázanými stavy.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální interpretace qubitu.", "content": "Qubit je kvantovým zobecněním klasického bitu, který kromě hodnot 0 a 1 může nabývat i všech hodnot, které jsou kombinacemi obou. To vyplývá z následující obecné vlastnosti stavů kvantových systémů: pokud se systém nachází ve stavu formula_27 nebo formula_28, můžeme připravit kvantovou superpozici těchto stavů, tj. systém nacházející se ve stavu formula_29 pro nějaká komplexní čísla formula_30. Identifikujeme-li hodnotu 0 klasického bitu s bazickým vektorem formula_11 a podobně hodnotu 1 s bazickým vektorem formula_12, pak můžeme superpozici těchto dvou stavů zhruba interpretovat jako \"klasickou\" hodnotu bitu z intervalu mezi 0 a 1. Takovýto pohled je ale zavádějící, neboť qubity vykazují mnoho zajímavých vlastností, které se v klasickém případě nevyskytují.", "section_level": 1}, {"title": "Blochova sféra.", "content": "Jak vyplývá z obecné teorie pro popis stavů systémů v kvantové mechanice, můžeme qubit alternativně vyjádřit pomocí \"matice hustoty\", což je pozitivní operátor s jednotkovou stopou přiřazený danému kvantovému systému. Pro qubity, tedy systémy s dvourozměrným stavovým prostorem, tak dostáváme matice formula_33 ve tvaru kde formula_35 jsou reálná libovolná čísla, parametry. Je zřejmé, že matice tohoto tvaru splňuje pro libovolné hodnoty parametrů dvě výše zmíněné podmínky. Navíc, není těžké nahlédnout, že lze takovouto matici vyjádřit v kompaktní podobě s využitím Pauliho matic ve tvaru kde formula_37 jsou Pauliho matice a formula_38 je tzv. Blochův vektor. V posledním výrazu výše je formální \"skalární součin\" Blochova vektoru a vektoru Pauliho matic definován prostě jen jako Tímto způsobem jsme tak dostali přiřazení matice hustoty qubitu s jistým (Blochovým) vektorem. Velikost Blochova vektoru lze vždy vzít menší nebo rovnou jedné. Všechny tyto vektory tedy zjevně tvoří jednotkovou kouli ve třírozměrném Euklidově prostoru. Platí, a není těžké to nahlédnout, že Blochův vektor přiřazený jistému kvantovému systému je jednotkový, právě když je tento systém v čistém stavu. Všechny jednotkové Blochovy vektory tvoří sféru zvanou Blochova sféra. Blochovy vektory nám umožňují graficky vyjadřovat působení různých operací na daný qubit a napomáhají nám si tak představit, jak se qubit při dané transformaci mění.", "section_level": 2}, {"title": "Realizace qubitů.", "content": "Kterýkoliv dvouúrovňový kvantově mechanický systém je možné považovat za fyzickou reprezentaci qubitu. Například elektron v obalu atomu, který je buď na základní energetické hladině, nebo je excitován, je implementací qubitu. Musíme ovšem předpokládat, že lze zanedbat excitaci elektronu do vyšších energetických hladin a můžeme tak uvažovat jen základní stav a první excitovaný stav. Kvantová mechanika předepisuje pro mikrosvět pravidla, z nichž vyplývá, že lze (kupříkladu přesně vyladěným laserem) uvést atom do stavu, který je superpozicí základního a excitovaného stavu. Díky tomu může atom uchovávat kvantovou informaci a reprezentovat jeden qubit. Jinou možností je kódování qubitů do polarizace fotonů, tedy částic světla. Můžeme provádět měření roviny polarizace tak, že postavíme fotonu do cesty filtr, kterým se 100% pravděpodobností projdou jen fotony s určitou rovinou polarizace, jejichž stav označíme formula_12. Fotony polarizované kolmo na rovinu filtru neprojdou vůbec, což označíme jako stav formula_11. Fotony polarizované v jiných rovinách se budou chovat, jako bychom měřili qubit v superponovaném stavu. Jmenovitě tedy, mějme foton polarizovaný v rovině svírající úhel formula_42 s rovinou odpovídající stavu formula_12. Stav fotonu formula_44 můžeme popsat jako lineární kombinaci Podle úhlu polarizace formula_42 se mění amplituda pravděpodobnosti, že foton projde či neprojde filtrem. Této techniky využívá kvantová kryptografie k bezpečnému přenosu informace.", "section_level": 1}, {"title": "Operace s qubity.", "content": "Zatímco pro operace s klasickým bity používáme logické operace jako NOT, AND či OR, operace prováděné nad qubity lze popisovat pomocí tzv. unitárních operací. Jejich aplikaci si tak lze obvykle představovat jako rotace v odpovídajícím Hilbertově prostoru. Protějšek k těmto operacím pak tvoří kvantové měření qubitů.", "section_level": 1}, {"title": "Měření qubitů.", "content": "Hodnotu qubitu můžeme zjišťovat měřením, kterým vždy dostaneme buď hodnotu formula_47, nebo formula_48. Žádným měřením není možno zjistit čísla formula_49 a formula_50 ve výrazu formula_51. Není-li qubit přesně v jednom ze základních stavů formula_11 či formula_12, vybere se výsledná hodnota náhodně, přičemž pravděpodobnost jednotlivých výsledků určují amplitudy formula_49 a formula_50. Pravděpodobnost naměření stavu formula_47 je formula_8, pravděpodobnost naměření stavu formula_48 je formula_9. Součet těchto dvou pravděpodobností musí dávat 1, neboť jde o pravděpodobnost jistého jevu. Jsou-li obě amplitudy stejně velké, tedy formula_60, pak je pravděpodobnost nalezení kteréhokoli ze stavů rovna 1/2 a výsledek měření je tedy zcela náhodný. Podstatným důsledkem kvantové mechaniky je, že stav qubitu, na němž provedeme měření, se zákonitě změní na ten stav, který byl výsledkem měření. Jinými slovy, měření ničí stav superpozice. Jde o případ obecnějšího jevu, kterému se říká kolaps vlnové funkce. Kolaps vlnové funkce při kvantovém měření odpovídá projekci na osu odpovídající některému z bázových stavů. Je obtížné si tento specifický pojem z kvantové mechaniky přirozeně představit. Před změřením je kvantový systém implementující qubit ve stavu superpozice stavů formula_47 a formula_48, není ale ani jedním z nich. Analogií ke qubitu by v klasickém počítači byl pravděpodobnostní bit - bit, který je s určitou pravděpodobností ve stavu formula_47 a jinak je ve stavu formula_48. Podle kvantové mechaniky však stav bitu není popsán přímo pravděpodobnostmi, nýbrž zmíněnými amplitudami. Fakt, že amplitudy mohou být i záporné, zatímco pravděpodobnosti nikoli, se využívá v kvantově mechanických algoritmech a umožňuje jim rychle řešit problémy, pro které není známo časově efektivní řešení na klasických počítačích používajících pouze náhodné bity. Příkladem je algoritmus pro tzv. Fourierovu transformaci, na jehož základě funguje kvantový Shorův algoritmus, jenž umožňuje rychle rozložit dané číslo na prvočísla (např. formula_65).", "section_level": 2}, {"title": "Kvantová brána CNOT.", "content": "Uvažujme systém dvou qubitů. Odpovídající ortonormální bázi volíme tvaru vyobrazeného výše kde je indexy formula_67 zdůrazněno, že první složka složeného vektoru působí na systému prvního qubitu, který si označíme \"K\", a druhá složka působí na systému qubitu druhého, jenž si podobně označíme jako \"C\". Jednou z velmi často užívanou logickou operací nad dvěma qubity je operace CNOT (z anglického \"controlled NOT\" - kontrolované NOT), jejíž funkci lze popsat následovně: Qubit pod označením \"K\" se nazývá \"kontrolní\" (angl. \"control qubit\") a qubit označený jako \"C\" se nazývá \"cílový\" (angl. \"target qubit\"). Slovy lze tedy působení CNOT operace formulovat takto: pokud je kontrolní qubit ve stavu formula_48, tak proveď u cílového qubitu záměnu formula_70, jinak nedělej nic. Formálně je tedy CNOT totožné s operací XOR. Lze ji kompaktně popsat jako kde formula_72 značí sčítání modulo dvěma. Působení CNOT na libovolný pár qubitů pak vyplývá z bilinearity tohoto zobrazení, tj. V maticové reprezentaci v námi zvolené bázi můžeme CNOT operaci zapsat jako unitární matici Její působení tak vypadá následovně Stejně jako všechny unitární operace je i CNOT \"reverzibilní\" logické hradlo, tzn. z výsledku jsme schopni jednoznačně rekonstruovat vstupní hodnoty qubitů. To obecně u klasických hradel neplatí, viz např. AND, kdy se část informace o vstupech ztrácí, neboť jednomu výstupu obecně odpovídá více vstupních hodnot. Přímé kvantové zobecnění podobných ireverzibilních hradel tak není možné a kvantové počítače tak vždy používají reverzibilní varianty klasických hradel. Význam CNOT operace tkví v následujícím důležitém faktu:", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření do více dimenzí.", "content": "Qubit je kvantový systém s dvourozměrným Hilbertovým stavovým prostorem. Uvažujeme-li vícerozměrné stavové prostory, hovoříme o quditu. Používají se i konkrétní názvy pro konkrétní dimenzi, např. pro dimenzi rovnou třem se užívá termínu qutrit. V tomto případě uvažujeme Hilbertův prostor formula_77 s formula_78 a ortonormální bází formula_79. Qutrit formula_80 má tedy tvar kde formula_82 splňují normalizační podmínku formula_83. Daleko nejpoužívanějším objektem v teorii kvantové informace však zatím stále zůstává qubit.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická pravděpodobnost.", "content": "Roku 2017 byl navržen a roku 2019 demonstrován pravděpodobnostní bit (p-bit). Lze tak řešit kvantové problémy i klasicky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvantový bit neboli qubit (čti \"kjúbit\") je jednotka kvantové informace odvozená od klasického bitu. Jedná se o jeden ze stěžejních pojmů v oblasti kvantových počítačů a kvantově informačních protokolů. Qubit je implementován kvantovým systémem, který může nabývat dvou stavů: například foton, který je polarizovaný vodorovně či svisle. Bit v klasickém systému může nabývat jedné ze dvou hodnot, ale kvantová mechanika umožňuje, aby stav qubitu byl jistou kombinací obou hodnot. Název \"qubit\" zavedl B. Schumacher v roce 1995.", "tgt_summary": "In quantum computing, a qubit () or quantum bit (sometimes qbit) is the basic unit of quantum information—the quantum version of the classical binary bit physically realized with a two-state device. A qubit is a two-state (or two-level) quantum-mechanical system, one of the simplest quantum systems displaying the peculiarity of quantum mechanics. Examples include: the spin of the electron in which the two levels can be taken as spin up and spin down; or the polarization of a single photon in which the two states can be taken to be the vertical polarization and the horizontal polarization. In a classical system, a bit would have to be in one state or the other. However, quantum mechanics allows the qubit to be in a coherent superposition of both states simultaneously, a property which is fundamental to quantum mechanics and quantum computing.", "id": 1085234} {"src_title": "Živce", "tgt_title": "Feldspar", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Živce krystalizují z magmatu a jsou součástí jak intruzivních tak extruzivních hornin, jsou přítomny v mnoha metamorfovaných horninách. Vyskytují se jako kompaktní minerály či jako nerostné žíly. Živce jsou alumosilikáty (hlinitokřemičitany), jejich strukturu tvoří tetraedry SiO a AlO. Jsou dokonale štěpné ve dvou rovinách, které jsou na sebe kolmé nebo téměř kolmé. Rozpadají se na fylosilikáty. V případě, že se v době vzniku v tavenině nachází málo SiO, tak dochází ke vzniku foidů.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Slovo živec zavedl do češtiny a potažmo slovenštiny Presl – veden nejspíše skutečností, že živce při svém rozpadu uvolňují do půdy živiny. Anglický a ruský název (anglicky \"feldspar\", rusky \"polevoj špat\") je odvozen z německého \"Feld + Spat\" (polní + hlušina).", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Draselné živce.", "content": "Draselný živec vykazuje polymorfii, takže se vyskytuje ve třech krystalických modifikacích, a to jako monoklinický sanidin, triklinický ortoklas a rozdílně triklinický mikroklin. Sanidin je stabilní při nejvyšších teplotách a mikroklin při teplotách nejnižších. Perthit je typickou texturou sodno-draselných živců. Textura je způsobena odmíšením – rozpadem původní hmoty na dvě fáze odlišného složení – při ochlazování. Perthitové textury v alkalickém živcích mnoha žul jsou natolik hrubé, že jsou viditelné pouhým okem. Podle velikosti odmíšenin se rozlišuje makroperthit, mikroperthit a kryptoperthit.", "section_level": 2}, {"title": "Plagioklasy.", "content": "Chemické složení plagioklasů (= směsných pevných roztoků albit-anortit) je základem pro jejich třídění na: U prostředních (nekrajních) složení plagioklasů může dojít k odmíšení na dva živce odlišného složení při ochlazování, avšak difúze v plagioklasech je mnohem pomalejší než v sodno-draselném živci a odmíšená zrna jsou příliš jemná na to, aby se dala rozlišit optickým mikroskopem. Mezery mísitelnosti v plagioklasových tuhých roztocích jsou ve srovnání s mezerou mísitelnosti u sodno-draselných živců komplikovanější. Hra barev u některých živců se složením labradoritu je způsobena velmi jemnozrnným lamelárním odmíšením.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Živce jsou surovinou při výrobě keramiky a při výrobě glazur, užívají se pro termoluminiscenční a optické datování v geologii a archeologii. Významnou úlohu hrají v klasifikaci magmatických i metamorfovaných hornin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Živce jsou skupinou horninotvorných minerálů z oddělení tektosilikátů. Tvoří až 60 % zemské kůry. Živce se dělí podle chemického složení na: ", "tgt_summary": "Feldspars (KAlSiO – NaAlSiO – CaAlSiO) are a group of rock-forming tectosilicate minerals that make up about 41% of the Earth's continental crust by weight. ", "id": 664825} {"src_title": "Krystalografická soustava", "tgt_title": "Crystal system", "src_document": [{"title": "Jednotlivé soustavy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trojklonná (triklinická).", "content": "Všechny osy osového kříže jsou různě dlouhé a svírají libovolný kosý úhel (nikoli pravý). Minerály trojklonné soustavy: albit – živec sodnovápenatý, chalkantit (modrá skalice), kaolinit, plagioklas", "section_level": 2}, {"title": "Jednoklonná (monoklinická).", "content": "Všechny tři osy osového kříže jsou nestejně dlouhé, dvě osy spolu svírají pravý úhel a třetí osa s nimi svírá libovolný kosý úhel. Minerály jednoklonné soustavy: amfibol, augit, biotit, epidot, mastek, muskovit, ortoklas, sádrovec, staurolit", "section_level": 2}, {"title": "Kosočtverečná (ortorombická).", "content": "Všechny tři osy osového kříže jsou různě dlouhé a jsou na sebe kolmé. Minerály kosočtverečné soustavy: antimonit, aragonit, baryt, markazit, olivín, síra, topaz", "section_level": 2}, {"title": "Čtverečná (tetragonální).", "content": "Dvě osy osového kříže jsou stejně dlouhé, 1 jinak dlouhá, všechny 3 osy jsou kolmé. Minerály čtverečné soustavy: chalkopyrit, kasiterit, rutil", "section_level": 2}, {"title": "Šesterečná (hexagonální).", "content": "Šest stejně dlouhých os osového kříže (tři hlavní a tři vedlejší) leží v jedné rovině a svírají mezi sebou úhel 60°, sedmá osa stojí kolmo k této rovině a je nestejně dlouhá. Minerály šesterečné soustavy: apatit, beryl, grafit", "section_level": 2}, {"title": "Klencová (trigonální).", "content": "Klencová soustava bývá někdy pro zjednodušení řazena do šesterečné soustavy. Tyto soustavy mají stejný typ osního kříže a liší se četností svislé osy. Tři stejně dlouhé osy osového kříže leží v jedné rovině a svírají úhel 120°. Čtvrtá osa stojí kolmo k této rovině a je nestejně dlouhá. Minerály klencové soustavy: kalcit, korund, křemen, magnezit, siderit, turmalín, hematit", "section_level": 2}, {"title": "Krychlová (kubická).", "content": "Krystaly krychlové soustavy mají nejvíce rovin souměrnosti (9). Na krystalech se často uplatňuje krychle, osmistěn, dvanáctistěn kosočtverečný nebo dvanáctistěn pětiúhelníkový. Najdeme zde i tvar s největším počtem ploch – 48stěn – a různé typy 24stěnů. V horninách mívají zrna krychlových minerálů kruhovitý průřez (například granát). Osní kříž krychlové soustavy je tvořen třemi osami, které jsou na sebe kolmé a všechny jsou stejně dlouhé. Minerály krychlové soustavy: diamant, fluorit, galenit, granát, halit (sůl kamenná), měď, pyrit, sfalerit, stříbro, zlato", "section_level": 2}], "src_summary": "Krystalografická soustava je jeden ze sedmi základních typů symetrie v krystalové mřížce. V krystalové mřížce se v trojrozměrném prostoru kombinují prvky bodové symetrie a translace. Nelze je kombinovat libovolně, neboť jsou vzájemně závislé, takže počet kombinací je omezený. Z celkového počtu 230 grup symetrie (kombinací prvků symetrie) lze vybrat skupiny, které jsou typické jen pro tyto soustavy, tak vznikne sedm krystalografických soustav. Elementární buňka je popsána velikostí hran a úhly, které mezi sebou svírají.", "tgt_summary": "In crystallography, the terms crystal system, crystal family, and lattice system each refer to one of several classes of space groups, lattices, point groups, or crystals. Informally, two crystals are in the same crystal system if they have similar symmetries, although there are many exceptions to this. ", "id": 1333404} {"src_title": "Sumace", "tgt_title": "Summation", "src_document": [{"title": "Značení.", "content": "Pro malý počet prvků lze sumaci zapsat jako součet jednotlivých členů. Např. sumace čísel 1, 2 a 4 je 1 + 2 + 4 = 7. Číslo 7 je suma. Vzhledem k tomu, že sčítání je asociativní, nezáleží na tom, zda sumaci „1 + 2 + 4“ chápeme jako (1 + 2) + 4 nebo jako 1 + (2 + 4). Výsledek je v obou případech stejný, proto lze závorky vynechat (což se také obvykle dělá). Součet konečného počtu čísel je také komutativní, takže změna pořadí jednotlivých členů sumace nemá vliv na výslednou sumu. Pokud obsahuje suma příliš mnoho členů, lze některé členy vynechat a nahradit '...' (tři tečky). Přitom musí být zřejmé, které členy byly vynechány. Např. suma všech přirozených čísel od 1 do 100 je 1 + 2 +... + 99 + 100 = 5050.", "section_level": 1}, {"title": "Sumační znak.", "content": "Pro zjednodušení zápisu sumace se v matematice používá tzv. sumační znak, který je reprezentován řeckým znakem velkého sigma formula_1. Definice zápisu pomocí sumačního znaku má tvar Index \"i\" se označuje jako sumační index, \"m\" označuje \"spodní hranici sumace\" a \"n\" je \"horní hranice sumace\". V tomto případě označuje \"i\" = \"m\" skutečnost, že sumační index \"i\" je na počátku roven hodnotě \"m\". Tento index odpovídá prvnímu členu v sumaci, tzn. formula_3. Následující hodnoty \"i\" jsou získány přičtením hodnoty 1 k předchozí hodnotě indexu \"i\". Těmto indexům pak odpovídají další členy sumace, tzn. formula_4 Proces změny indexu pokračuje až do okamžiku, kdy platí \"i\" = \"n\", což označuje konec sumace. Tento index odpovídá poslednímu členu sumace, tzn. formula_5. Místo \"i\" lze použít libovolný jiný znak - nejčastěji se používají \"i\", \"j\", \"k\", α, β, ν apod. Např. Pokud jsou hranice sumace zřejmé, pak je možné je vynechat a pouze naznačit, přes který index se sumace provádí. Např. Pokud je zřejmé, přes který index se sumace provádí i hranice sumace, pak lze použít zjednodušený zápis Zápis sumace lze také vyjádřit pomocí podmínek, kterým musí vyhovovat sumační index. Do sumy jsou pak zahrnuty pouze ty členy, které odpovídají indexům vyhovujícím zadané podmínce. Např. je suma všech \"f\"(\"k\") pro daná \"k\", která vyhovují uvedené podmínce, je suma všech \"f\"(\"x\") přes všechny prvky \"x\" množiny \"S\". Množina \"S\" je indexová množina. Pokud se provádí současně více sumací, lze použít zjednodušený zápis pomocí jednoho sumačního znaku. Např. je to samé jako", "section_level": 2}, {"title": "Výpočetní technika.", "content": "Se sumací se lze setkat v mnoha programovacích jazycích. Např. formula_13 lze zapsat jako program ve Visual Basicu/VBScriptu: nebo následujícím kódem v jazyku C/C++/C#/Java, přičemž se předpokládá, že proměnné codice_1 a codice_2 jsou definovány jako celá čísla typu codice_3, codice_1 ≥ codice_2 a proměnná codice_6 je definována jako pole hodnot typu codice_3 obsahující nejméně codice_1 − codice_2 + 1 definovaných prvků: V programovacím jazyku Python lze použít vyjádření: V Perlu: Ve Fortranu (nebo Matlabu) lze použít: V (La)TeXu lze pro zobrazení sumačního znaku použít zápis:", "section_level": 2}, {"title": "Speciální případy.", "content": "Je možné provést sumaci méně než dvou čísel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sumace označuje sčítání množiny čísel. Výsledek se označuje jako suma. Jako \"čísla\" v sumaci přitom mohou vystupovat nejenom čísla (např. přirozená, komplexní apod.), ale také funkce, matice, popř. jiné matematické struktury. Součet prvků nekonečné posloupnosti se označuje jako řada.", "tgt_summary": "In mathematics, summation is the addition of a sequence of any kind of numbers, called \"addends\" or \"summands\"; the result is their \"sum\" or \"total\". Beside numbers, other types of values can be summed as well: functions, vectors, matrices, polynomials and, in general, elements of any type of mathematical objects on which an operation denoted \"+\" is defined. ", "id": 645490} {"src_title": "Joseph Roth", "tgt_title": "Joseph Roth", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině židovského obchodníka v haličském městě Brody. Jeho otec se však brzy nato na cestě z Hamburku pomátl, byl odvezen do ústavu pro choromyslné a později k zázračnému rabínovi v Haliči, kde ještě dlouho jako nesvéprávný žil. Jeho choroba uvedla rodinu do těžkého postavení, protože matka se s manželem nemohla ani rozvést a chasidští židé pokládali choromyslnost za boží trest. Po maturitě roku 1913 odešel Roth do blízkého Lvova, kde začal studovat na univerzitě. O rok později odešel do Vídně, kde studoval filosofii a germanistiku, ale roku 1916 se dobrovolně přihlásil do armády a sloužil jako armádní novinář ve Lvově. Válka, smrt císaře Františka Josefa I. a rozpad Rakouska-Uherska znamenaly pro mladého Rotha těžký otřes – nejen ztrátu rakouské vlasti, ale i konec „starých časů“, s nímž se nikdy úplně nesmířil. Po válce nemohl ve studiu pokračovat a začal psát do novin, od roku 1920 v Berlíně. Roku 1922 se ve Vídni oženil s Friederike Reichler, od roku 1923 psal fejetony pro prestižní \"Frankfurter Zeitung\", přispíval ale i do jiných novin, např. \"Prager Tagblatt\". V první polovině 20. let inklinoval Roth k socialismu. V tomto duchu je zaměřená jeho publicistika do rakouských listů \"Der Neue Tag\" (do roku 1920) a \"Vorwärts\" (od 1922). V roce 1925 byl korespondentem \"Frankfurter Zeitung\" v Paříži a v následujících letech psal reportáže z cest např. po Sovětském svazu, který navštívil v létě 1926, Jugoslávii, Polsku a Itálii. Cesta do SSSR mu poskytla námět pro román \"Útěk bez konce\". Už v roce 1926 začala jeho žena trpět duševní nemocí, která se stále zhoršovala, takže od roku 1930 žila po ústavech a roku 1940 zahynula jako oběť nacistické eutanázie choromyslných. Její choroba jej velice trápila a snažil se hledat pomoc i u haličského rabína. Jelikož nic nepomáhalo, sám trpěl depresemi a podléhal alkoholu. 30. ledna 1933, tentýž den, kdy byl Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem, emigroval Roth do Paříže, a v dopise Stefanu Zweigovi napsal: \"„Je jasné, že se blíží velká katastrofa a všechno to vede k nové válce. (...) Nedělejte si žádné iluze: vládne peklo.“\" I v následujících letech ale často cestoval hlavně do Holandska a do Polska, kde roku 1937 na pozvání polského PEN-klubu přednášel. I v exilu byl velmi činný, jeho situace se ale zhoršovala. V důsledku alkoholismu a oboustranného zápalu plic se v květnu 1939 zhroutil a brzy nato zemřel. Byl pohřben na katolickém hřbitově v Thiais jižně od Paříže, při pohřbu vznikl málem konflikt mezi rakouskými loajalisty, židy a komunisty, kteří Rotha všichni pokládali za svého člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a vliv.", "content": "Byl velmi bystrý pozorovatel a střízlivý zpravodaj, jeho dílo je však plné drobných mystifikací (například ohledně jeho původu a dětství, služby v armádě apod.) a tajemství. Zároveň to byl citlivý člověk, který ostře vnímal konec „starých časů“, kdy mohl být, jak napsal, \"zároveň Němcem a vlastencem mezi ostatními národy\". Po válce měl blízko k levicovým postojům, ale nikdy se nestal komunistou. Od konce 20. let, jak stoupal Hitlerův vliv, se však stále víc přikláněl k rakouským legitimistům, protože je pokládal – stejně jako katolickou církev – za možnou obranu proti nacismu. Na konci února 1938, jen několik málo dní před „anšlusem“ Rakouska, odcestoval do Vídně s úmyslem pokusit se přemluvit tehdejšího kancléře Schuschnigga, aby abdikoval ve prospěch Otty Habsburského. Ke schůzce s Schuschniggem však nedošlo a Roth se zklamaný vrátil do Paříže. Jeho romány měly jistý ohlas už před druhou světovou válkou, ale známost mu přinesly až po ní. Mnohé z nich byly přeloženy do řady jazyků i zfilmovány.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Větší polovinu Rothova díla tvoří fejetony a novinové články. Jeho hlavní romány jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Roth (2. září 1894 Brody (Rakousko-Uhersko, Halič) – 27. května 1939 Paříž) byl rakouský spisovatel a novinář židovského původu, který se proslavil zejména romány \"Pochod Radeckého\" a \"Kapucínská krypta\".", "tgt_summary": "Joseph Roth, born Moses Joseph Roth (2 September 1894 – 27 May 1939), was an Austrian journalist and novelist, best known for his family saga \"Radetzky March\" (1932), about the decline and fall of the Austro-Hungarian Empire, his novel of Jewish life, \"Job\" (1930), and his seminal essay \"Juden auf Wanderschaft\" (1927; translated into English in \"The Wandering Jews\"), a fragmented account of the Jewish migrations from eastern to western Europe in the aftermath of World War I and the Russian Revolution. In the 21st century, publications in English of \"Radetzky March\" and of collections of his journalism from Berlin and Paris created a revival of interest in Roth.", "id": 1312474} {"src_title": "Pohoří", "tgt_title": "Mountain range", "src_document": [{"title": "Nadmořská výška.", "content": "Typická pro horskou krajinu je jak vyšší nadmořská výška, tak i velké rozdíly ve výšce mezi údolími a vrcholky hor. Hory se nejčastěji rozdělují právě podle nadmořské výšky – pohoří s vyšší absolutní nadmořskou výškou se označují jako velehory, které se někdy ještě dále dělí na \"střední velehory\" a \"vysoké velehory\". Jako hranice velehor se uvádí různé hodnoty, často např. 2 500 m n. m. Nejvyšším pohořím na Zemi je, podle absolutní nadmořské výšky, Himálaj se 14 nejvyššími vrcholy světa přesahujícími 8 000 m. Méně jednoznačná je otázka výškového rozdílu – například havajská sopka Mauna Kea se tyčí do výšky 4 205 m n. m., ale její výška od úpatí na mořském dně přesahuje 10 km, čímž překonává všechna ostatní pohoří.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik horstev.", "content": "Pohoří vznikají vlivem tektonického pohybu litosférických desek a jejich vzájemnou kolizí. Proces vzniku hor se odborně nazývá orogeneze a využívá se pro něj český ekvivalent \"horotvoří\". Vlivem srážky litosférických desek dochází k nárůstu tlaku, který má za následek vyvrásnění pásemných pohoří. Druhý způsob, jak mohou vznikat horské oblasti, je spojen s vulkanismem a jeho sopečnými projevy. Díky posunu litosférických desek pak vzniká několik vulkánů vedle sebe. Častým případem je spojení tektonické srážky a vulkanismu, typickým reprezentantem je pohoří And, které vznikají na subdukci oceánské a kontinentální desky.", "section_level": 1}, {"title": "Horská krajina.", "content": "Pro horskou krajinu je typických mnoho morfologických tvarů. Mohutné vrcholky se označují jako štíty, strmé útvary jako věže, hroty nebo dokonce jehly. Protáhlé vyvýšeniny jsou hřebeny. Skloněné hřebeny, vybíhající ze štítů či dominantnějších hřebenů, jsou žebra. Nižší výběžky souběžné s hřebenem se nazývají rozsochy. Velké sníženiny mezi hřebeny tvoří údolí nebo též doliny či doly. Dolina kruhového tvaru obklopená strmými srázy se nazývá kotel. Rozsahem menší sníženiny ve strmém terénu se označují jako kuloáry a žlaby. Zvláště ve velehorách jsou důležitým činitelem utvářejícím horskou krajinu ledovce. Specifickým útvarem jsou morény (místa ukládání materiálu přenášeného ledovcem).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohoří je obecné označení vypuklého georeliéfu hornatinného, případně i vrchovinného rázu. Hory je běžné označení pro hornatiny. Pohoří se z geologického hlediska dělí na tektonická a netektonická. ", "tgt_summary": "A mountain range or hill range is a series of mountains or hills ranged in a line and connected by high ground. A mountain system or mountain belt is a group of mountain ranges with similarity in form, structure, and alignment that have arisen from the same cause, usually an orogeny. Mountain ranges are formed by a variety of geological processes, but most of the significant ones on Earth are the result of plate tectonics. Mountain ranges are also found on many planetary mass objects in the Solar System and are likely a feature of most terrestrial planets. ", "id": 633438} {"src_title": "Vnitřní lékařství", "tgt_title": "Internal medicine", "src_document": [{"title": "Definice internisty.", "content": "Internista je lékař atestovaný v oboru vnitřní lékařství, popř. v podoboru specializujícím se na choroby jednoho systému nebo skupinu příbuzných chorob. Internista může být nemocniční nebo ambulantní, i když mnoho nemocnic provozuje i interní ambulance. Hlavní rozdíl mezi ambulantním internistou a praktickým lékařem (též \"praktikem\", hovorově \"obvoďákem\") spočívá v pozici v poskytování zdravotní péče. Praktik poskytuje primární péči, je v přímém kontaktu se svými pacienty a měl by klást velký důraz na prevenci, měl by ovládat širší spektrum výkonů na základní úrovni. Naproti tomu internista je lékařem druhého kontaktu — to znamená, že se obvykle setká s pacientem, kterého k němu odešle praktický lékař. Internista je více specializovaný než praktik a proto může v rámci svých znalostí poskytnout lepší péči. Nemocniční internisté poskytují péči těm nemocným, jejichž stav je natolik vážný, že vyžaduje hospitalizaci. Nemocniční interní medicína se vyvíjí v nový samostatný specializační obor nemocniční medicína. Protože je vnitřní lékařství poměrně široký obor, dochází k vyčleňování specialistů pouze na určité orgány nebo systémy, například kardiologie se zabývá diagnostikou a terapií chorob srdce, onkologie diagnostikou a terapií nádorů. Internisté jsou kvalifikováni k tomu, aby řešili obtížné diagnostické problémy a léčili závažná chronická onemocnění včetně situací, kdy se projeví několik různých chorob najednou (tzv. polymorbidita).", "section_level": 1}, {"title": "Specializace vnitřního lékařství.", "content": "Pokud se chce lékař – absolvent lékařské fakulty – specializovat pro obor vnitřní lékařství, může si zvolit buď obor vnitřní lékařství (všeobecná interna), nebo některý z podoborů specializujících se na některý orgánový systém nebo na skupinu chorob. Atestační příprava trvá obvykle nejméně pět let, z toho nejméně dva roky společný interní základ (s výjimkou pediatrie) následovaný třemi lety specializačního výcviku. Zákon č. 95/2004 Sb. \"O podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta\" definuje následující interní obory, ve kterých lze v ČR získat atestaci: Na společný interní základ navazují i některé další obory, které jsou sice vnitřnímu lékařství blízké, ale jsou převážně laboratorní: Po atestaci v oboru vnitřní lékařství může lékař získat atestaci v oboru \"nástavbovém\":", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostické postupy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Anamnéza.", "content": "Základem diagnostického postupu je podrobná anamnéza (angl. \"medical history\"), ve které se důkladně shrnou nejen současné obtíže, ale i předchozí choroby, výskyt chorob v rodině, pracovní a sociální situace, návyky a užívané léky. Staří klasici interny (např. prof. Thomayer) říkávali, že dobře udělaná anamnéze je více než polovina diagnózy. Obvykle se anamnéza člení do následujících oddílů, a to i v psané formě:", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální vyšetření.", "content": "Fyzikální vyšetření je definováno jako vyšetření pacienta bez pomůcek nebo jen s minimálním vybavením. Základními vyšetřovacími postupy jsou Pořadí a význam jednotlivých metod se liší orgán od orgánu. Záznam důkladného fyzikálního vyšetření nejdříve celkového vzhledu pacienta a potom podrobného vyšetření jednotlivých systémů se nazývá status praesens (zkráceně status).", "section_level": 2}, {"title": "Diferenciální diagnóza.", "content": "V ideálním případě by měl po získání anamnézy a statusu lékař dospět buď k jednoznačnému závěru, že jde o určitou chorobu, nebo by měl alespoň zúžit okruh možných chorob. Nyní musí lékař provést to, co je na interní medicíně pro začínající lékaře nejobtížnější a co činí interní medicínu zajímavou, totiž diferenciální diagnostiku. Diferenciální diagnostika spočívá v tom, že lékař zvolí nejpravděpodobnější diagnózu z možných diagnóz odpovídajících nálezu a indikuje další vyšetření (tzv. pomocná vyšetření), která pracovní diagnózu buď potvrdí nebo vyvrátí.", "section_level": 2}, {"title": "Pomocná vyšetření.", "content": "Pojmem pomocná vyšetření (nověji a přiléhavěji též paraklinická vyšetření) indikuje lékař, když potřebuje potvrdit diagnózu, stanovit rozsah choroby nebo stále častěji i při záchytu choroby ještě před jejím propuknutím v rámci preventivních prohlídek. Patří sem celá řada metod biochemických, imunologických, mikrobiologických, histologických, endoskopických, radiologických a dalších. V praxi se obvykle používá jakou základní vyšetření na interním oddělení RTG hrudníku, krevní obraz, základní biochemie krve (sodík, draslík, glukóza, močovina, kreatinin, kyselina močová a cholesterol), základní biochemie moči testačním proužkem (glukóza, žlučová barviva, krev a bílkoviny). Důležitou roli v rozhodování o indikaci pomocné vyšetřovací metody hrají i další faktory, především cena vyšetření a zátěž pacienta radioaktivním zářením.", "section_level": 2}, {"title": "Terapie.", "content": "Pokud je lékaři již jasná diagnóza, zahajuje léčbu. V některých případech není známá léčba nebo se nedaří zjistit příčinu pacientových obtíží – pak se lékaři snaží pacientovi alespoň ulevit od symptomů. Základem terapie v interních oborech je terapie konzervativní, tedy bez odstranění nemocné části těla. Konzervativní terapie spočívá především ve farmakoterapii, uplatňují se ale i další postupy jako např. diety, rehabilitace nebo fyzikální terapie. Moderní vnitřní lékařství však používá i další ne zcela konzervativní metody, zejména endoskopické metody, na hraně mezi radikálními a konzervativními postupy je i radioterapie a terapeutická použití ultrazvuku o vysoké intenzitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vnitřní lékařství (také interní medicína, hovorově též interna) je jeden ze základních oborů klinické medicíny. Zabývá se diagnózou a převážně nechirurgickou léčbou onemocnění vnitřních orgánů u dospělých. Interními chorobami dětí se zabývá pediatrie a proto může být považována také za obor vnitřního lékařství. Přestože termín vnitřní lékařství může svádět k domněnce, že se zabývá pouze onemocněními vnitřních orgánů, není tomu tak, internisté léčí celého člověka, nejen vnitřní orgány.", "tgt_summary": "Internal medicine or general internal medicine (in Commonwealth nations) is the medical specialty dealing with the prevention, diagnosis, and treatment of internal diseases. Physicians specializing in internal medicine are called internists, or physicians (without a modifier) in Commonwealth nations. Internists are skilled in the management of patients who have undifferentiated or multi-system disease processes. Internists care for hospitalized and ambulatory patients and may play a major role in teaching and research. Of note is that internal medicine and family medicine are often confused as equal in the Commonwealth nations (see below). ", "id": 2403546} {"src_title": "Baltijsk", "tgt_title": "Baltiysk", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pilava vesnicí.", "content": "Na místě dnešního města stála původně rybářská vesnice baltského kmene Prusů. V letech 1336 a 1430 je v dobových dokumentech zmíněná vesnice \"Pilen,\" od níž také pochází německé pojmenování města Pillau z pruského slova \"pils\" - česky \"pevnost\". V blízkosti vesnice proběhla v roce 1370 bitva mezi Řádem německých rytířů a Litevským velkoknížectvím. Místo se začalo rychle rozvíjet po sérii dvou silných bouří v letech 1479 a 1510, kdy se u města vytvořila laguna mezi Viselským a Gdaňským zálivem. Osada se stala jedním z nejdůležitějších přístavů tehdejšího Pruska. Tzv. Blockhaus (opevněný srub) byl postaven v roce 1537, sklady v roce 1543 a první opevnění 1550. Během třicetileté války přístav obsadili Švédové pod velením krále Gustava II. Adolfa. Po válce Švédové v Pilavě zůstali a postavili zde bastionovou pevnost. V roce 1635 zaplatili místní občané 10 000 tolarů Švédsku, aby jejich město opět přešlo pod pruskou správu.", "section_level": 2}, {"title": "Pilava městem.", "content": "S koncem 17. století přišel výrazný rozvoj osady. Byl postaven maják a kamenný kostel. Sám ruský car Petr Veliký zavítal do přístavu při své cestě do západní Evropy v roce 1697. Městská práva získala Pilava roku 1725 dekretem krále Fridricha Viléma I. Následně byla v roce 1745 postavena městská radnice v barokním stylu. Bohužel tato budova byla kompletně zničena při bombardování města v roce 1945. Během sedmileté války (přesně v letech 1758 - 1762) obsadila Pilavu ruská vojska. V červnu 1807 dobyla město francouzská armáda pod velením Napoleona, ale zbytek 19. století již proběhl ve městě bez jakýchkoliv katastrof. V roce 1865 byl přístav spojen s Königsbergem pomocí železnice a 1871 Němci zmodernizovali místní pevnost. Velice negativně zapůsobilo na místní ekonomiku zprovoznění kanálu mezi Vislanským zálivem a Köninsbergem v listopadu 1901, kdy se místní přístav dostal mimo hlavní lodní trasy. V roce 1902 se město Pilava spojilo s dosud samostatnou pevností a počet obyvatel dosáhl sedmi tisíc.", "section_level": 2}, {"title": "První a druhá světová válka.", "content": "Se začátkem první světové války byla většina mužstva z pevnosti poslána na frontu. Nakonec bylo z Pilavy vysláno do boje 903 místních občanů, z nichž se 89 nikdy nevrátilo. V listopadu 1918 zachvátily město revoluční protesty, které zorganizovala místní rada vojáků a dělníků. Některé posádky lodí se připojili k povstalcům, většina ale odplula do Švédska. Povstání bylo krvavě potlačeno v březnu 1919. Po válce se z města stala vojenská základna a volný vstup do něj byl zakázán. S nadcházející druhou světovou válkou získával přístav opět na důležitosti. V roce 1933 se zde usídlila minolovná flotila, rok na to bylo postaveno letiště, námořní letecká základna vznikla v roce 1939, výcvikové centrum pro ponorky pak v roce 1940. Na konci války se stala Pilava klíčovým přístavem pro operaci Hannibal. Cílem operace bylo evakuovat veškeré německé obyvatelstvo z Pobaltí do Německa před postupující Rudou armádou. Od ledna do dubna 1945 prošlo přístavem na 450 000 uprchlíků. Dne 5. února 1945 provedli na město Sověti nálet, který zničil většinu starého města. Němci před příchodem Rudé armády vyhodili dne 24. dubna 1945 přístav do povětří. Rudá armáda obsadila město následujícího dne.", "section_level": 2}, {"title": "Pilava jako součást SSSR a Ruska.", "content": "Po válce se stala Pilava součástí SSSR, přístav byl přejmenován na Baltijsk (znamenající v ruštině Baltské město). Zbytek německého obyvatelstva byl odsunut a do města se nastěhovali převážně Rusové z Povolží, středního Ruska a Běloruska. Přístav se stal sídlem Baltské flotily, a tak se Baltijsk stal \"uzavřeným městem\". Do města byl zákaz vstupu cizincům a Rusové se do Baltijsku dostali pouze na speciální povolení. Ve městě byla v době Studené války postavena letecká základna. Baltijsk je společně Kaliningradem jediným ruským přístavem v Baltském moři, který v zimě nezamrzá. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska. Status uzavřeného města byl sice zrušen, ale díky existenci námořní vojenské základny je pohyb osob stále omezen. Ve městě byl postaven pomník caru Petru Velikému a carevně Alžbětě I.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Baltijsk (,, ), do roku 1946 Pillau (;, \"Pilava\"), je město v Kaliningradské oblasti, exklávě Ruské federace. Leží na severní části Viselské kosy oddělující Viselský záliv od Gdaňského zálivu, a to přímo na kraji Baltijského průlivu, který oba zálivy propojuje. Přístav je domovem ruské Baltské flotily. V roce 2010 mělo město přes 32 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Baltiysk (), prior to 1946 known by its German name Pillau (; ; Yiddish: פּילאַווע, \"Pilave\"), is a seaport town and the administrative center of Baltiysky District in Kaliningrad Oblast, Russia, located on the northern part of the Vistula Spit, on the shore of the Strait of Baltiysk separating the Vistula Lagoon from Gdańsk Bay. Population: ", "id": 967198} {"src_title": "Čerňachovsk", "tgt_title": "Chernyakhovsk", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do 17. století.", "content": "Insterburg byl založen roku 1336 při křížové výpravě proti pohanským Prusům. Založil ho společně s hradem \"Instierburgem\" velmistr Řádu německých rytířů Dietrich von Altenburg na místě původní pruské pevnosti. Hrad s osadou byl vypleněn v roce 1376 Litevci a 1457 Poláky. Následně byl přestavěn na sídlo prokurátora Řádu a začalo se mu říkat Insterburg. Roku 1525 Albrecht Braniborsko-Ansbašský sekularizoval Řád německých rytířů, a tak se Insterburg stal součástí Pruského vévodství. Městská práva dostala osada roku 1583 dekretem Jiřího Fridricha Braniborsko-Ansbašského. Bohužel většina města byla následně zničena požárem v roce 1590 (zničeno bylo 140 budov z původních 149). Během 17. století bylo město vyplundrováno postupně vojsky Švédů, Rusů a Tatarů. V letech 1643 - 1648 žila ve Insterburgu švédská královna Marie Eleonora, vdova po králi Gustavu Adolfovi.", "section_level": 2}, {"title": "Od 18. století do roku 1914.", "content": "V roce 1709 byla populace města zdecimována morem, a tak nabídl pruský král Fridrich Vilém I. rakouským protestantům vyhnaných ze Salzburského arcibiskupství, aby se usadili v roce 1732 právě v Insterburgu. Pruský královský dvůr se přestěhoval do místního hradu v roce 1723 a k městu byly oficiálně přičleněny okolní osady a i samotný hrad. V letech 1721 - 1748 koupil rozsáhlá území na západ od města kníže Leopold I. Anhaltsko-Desavský a rozvinul výrazně místní zemědělství. V letech 1758 - 1762 během Sedmileté války bylo město obsazeno ruskými vojsky. Za Napoleonských válek v roce 1812 město navštívil samotný Napoleon. Na cestě do Německa v roce 1818 zde zemřel významný ruský generál Michail Bogdanovič Barclay de Tolly, který se velkou měrou zasloužil za Napoleonovu porážku v ruském tažení. Mezi lety 1828 - 1835 bylo město napojeno na silniční síť a v roce 1860 se Insterburg stal železničním uzlem mezi Köningsbergem a Kaunasem a mezi Tylží a Toruní. Díky dobrému dopravnímu spojení se začal ve městě rozvíjet průmysl. Vznikly zde slévárny, ocelárny a přádelny lnu. Rozvíjelo se i místní školství. V roce 1860 vzniklo gymnázium a dále ve městě fungovala zemědělská a zdravotní škola. V roce 1863 zde začala operovat tajná polská organizace, která zajišťovala zbraně Polákům pro připravované Lednové povstání proti ruské nadvládě. Po vzniku Německého císařství v roce 1871 se stal Insterburg především vojenskou základnou německé armády. V 1914 bylo ve městě na 2 000 vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Na počátku první světové války bylo město na necelý měsíc obsazeno ruskými vojsky (mezi 24. srpnem a 11. zářím 1914) a následně se stalo hlavním stanem pro generála Hindenburga. Mezi světovými válkami došlo k jeho dalšímu rozvoji. Insterburg se stal sídlem místní správy, soudu, celního úřadu, pobočky říšské banky a obchodní komory. Hospodářství se rozrostlo se vznikem závodů na výrobu cukrovinek, octa, chemikálií a dílny na zpracování kůží. Po nástupu nacismu v Německu v roce 1933 vznikly ve městě velké kasárny a vojenské letiště. V roce 1939 došlo k rekonstrukci nejvýznamnějších památek města. Před vypuknutím války mělo město téměř 49 000 obyvatel. Za války byl Insterburg bombardován dne 27. července 1944 britským Royal Air Force. Následně začala německá operace Hanibal, které měla za cíl evakuovat většinu německého obyvatelstva z Východního Pruska do Německa před příchodem Rudé armády. Z původních 50 tisíc zbylo ve městě v lednu 1945 pouze něco okolo 8 - 10 000, zejména těch co pracovali v továrnách a ve státních institucích. Sověti od 20. ledna 1945 město neustále bombardovali, čímž ho v podstatě srovnali se zemí. Rudá armáda vstoupila do města 22. ledna 1945.", "section_level": 2}, {"title": "Pod sovětskou a ruskou správou.", "content": "Po příchodu Rudé armády byl ve městě vytvořen internační tábor pod vedením NKVD. Pro tento účel sloužil místní hrad, z kterého se stal velký tranzitní tábor pro zbylé německé obyvatelstvo, které bylo nuceně posíláno v letech 1946 - 1949 do Východního Německa. Táborem prošlo na 250 000 lidí a na 16 000 jich v táboře zahynulo. Po odsunutí německého obyvatelstva se do města začali stěhovat především Rusové z centrálních oblastí Ruska. Po válce připadlo město pod správu SSSR a bylo přejmenováno na \"Čerňachovsk\" podle hrdiny Sovětského svazu Ivana Daniloviče Čerňachovského, sovětského generála, který padl při dobývání Köningsbergu. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Ruska jako jeho exkláva. Výrazně negativně se podepsalo na ekonomice Čerňachovsku přistoupení sousední Litvy a Polska do EU v roce 2004. Celá Kaliningradská oblast se dostala do výrazné izolace, začala se zhoršovat ekonomická situace obyvatel a růst nezaměstnanost. Dokonce poprvé od od konce války začal klesat počet obyvatel města. V roce 1996 německá organizace \"Lidový spolek péče o německé hroby obětí válek\" obnovila ve městě hřbitov z první světové války, na kterém leží 556 německých a 165 ruských padlých vojáků. Od té doby bylo na společném hřbitově pochováno na 8 700 vojáků.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Čerňachovsk ( \"Черняхо́вск\"; Insterburg; \"Įsrutis\"; \"Wystruć\", \"Instruč\" ) je město v Kaliningradské oblasti v Rusku ležící 90 km východně od Kaliningradu s populací čítající v roce 2010 cca 40 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Chernyakhovsk () – known prior to 1946 by its German name of (; ) – is a town in the Kaliningrad Oblast of Russia, where it is the administrative center of Chernyakhovsky District. Located at the confluence of the Instruch and Angrapa Rivers, which unite to become the Pregolya River below Chernyakhovsk, the town had a population in 2017 of 36,423.", "id": 425205} {"src_title": "Michail Kalinin", "tgt_title": "Mikhail Kalinin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z rolnické rodiny. Absolvoval základní 4letou školu a od roku 1896 pracoval jako dělník v Putivlské továrně v Petrohradě. Aktivně působil v dělnickém socialistickém hnutí. V letech 1905-1907 se zúčastnil první ruské revoluce. V roce 1906 se oženil s Estonkou Jekatěrinou Lorbergovou (1882-1960). V roce 1912 byl zvolen členem ústředního výboru Ruské sociálně demokratické strany pracujících. Podílel se na zakládání novin Pravda. Během únorové revoluce v roce 1917 byl jedním z hlavních vůdců vzbouřených dělníků a vojáků v Petrohradě. Během občanské války se věnoval akvizičně-propagandistické činnosti. Od roku 1919 předseda Všeruského Ústředního výkonného výboru, od prosince 1922 předseda Centrálního výkonného výboru SSSR. Od ledna 1938 předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR. Ve 30. a 40. letech patřil mezi Stalinovy nejbližší spolupracovníky. Na postu formální hlavy Sovětského státu však neměl velké pravomoci. Byl jediný ze Stalinových spolupracovníků, který pocházel z chudé rolnické rodiny, a tento fakt strana využívala i k propagandistickým účelům k získání sympatii obyvatel venkova. Podílel se na několika represích vůči vedoucím příslušníkům komunistické strany, státu, armády, vědy a kultury i běžným občanům země. Kalinin si zřejmě byl vědom okolností čistek a ve více případech se snažil obviněným pomoci. Zachránil např. pozdějšího maršála Leonida Govorova, svého přítele revolucionáře Avela Jenukidzeho však již před zastřelením nezachránil. Podle některých názorů byl Kalinin v pozdějším období pouze pasivní postavou podepisující vládní dokumenty. Dokonce i v případech, kdy byl jmenován do rozhodovacích funkcí různých komisí, prý jeho názor ostatní politici nebrali na vědomí. V roce 1938 NKVD zatklo jeho ženu Jekatěrinu, která byla držena ve vazbě až do roku 1946. Propuštěna byla krátce před manželovou smrtí. Na postu předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR se během druhé světové války podílel na přípravě několika důležitých zákonů. Jeho podpis se spolu s podpisy dalších sovětských představitelů nachází i na rozkazu na likvidaci polských důstojníků zajištěných po obsazení východního Polska (tzv. Katyňský masakr). 19. března 1946 byl zbaven funkce předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR pro pokračující zdravotní problémy. Zemřel 3. června 1946 v důsledku rakoviny žaludku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Ivanovič Kalinin (, –3. června 1946) byl sovětský komunistický politik. V letech 1919 až 1946 byl titulární hlavou sovětského státu. Jeho jméno dostala mimo jiné města Tver (Kalinin, do roku 1990) a Královec.", "tgt_summary": "Mikhail Ivanovich Kalinin (; 3 June 1946), known familiarly by Soviet citizens as \"Kalinych\", was a Bolshevik revolutionary and a Soviet politician. He served as head of state of the Russian Soviet Federative Socialist Republic and later of the Soviet Union from 1919 to 1946. From 1926, he was a member of the Politburo of the Communist Party of the Soviet Union. ", "id": 310512} {"src_title": "Lužické hory", "tgt_title": "Lusatian Mountains", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Lužické hory se jmenují podle historického území Lužice, (,,, ). Název vznikl v okolí braniborského města Chotěbuz zhruba před tisíci lety odvozením od slovanského slova \"luzicy\", což znamenalo \"nížinná,", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Místopisně Lužické hory leží na pomezí České republiky a Německa. Část v Česku se nachází ve východních partiích Ústeckého a západních Libereckého kraje a německé oblasti spadají do jihovýchodní části spolkové", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geologická stavba.", "content": "Nejstarší horniny v Lužických horách se nacházejí v jejich severní části. Jsou jimi prvohorní granitoidy, rumburská žula a lužický granodiorit, které sem zasahují ze Šluknovského výběžku. Byly formovány utuhnutím magmatu ve velkých hloubkách, které se až následnými geologickými procesy dostalo na povrch již v utuhlém stavu. S dalším prvohorními vyvřelinami se můžeme setkat v okolí Dolního Sedla a Dolní Suché severně od lužické poruchy. Většina území je tvořena svrchnokřídovými pískovci březenského souvrství. Na severním okraji křídové", "section_level": 2}, {"title": "Geologický vývoj.", "content": "Vývoj Lužických hor do dnešní podoby trval asi 600 miliónů let. Polohopisně se dělí na dvě základní geologické jednotky, oddělené lužickou poruchou. Tato významná tektonická struktura je stará a opakovaně podél ní došlo k pohybu ker. Při posledních pohybech byla severovýchodní kra krystalinika přesmyknuta přes křídu po ploše ukloněné k severovýchodu. Struktura se proto nazývá též lužický přesmyk. Od zlomu na severovýchodě vycházejí na povrch nejstarší horniny označované jako krystalinikum. Na jihozápad se rozprostírají sedimenty křídového moře. Na celém území se vyskytují tělesa třetihorních vulkanitů a čtvrtohorní usazeniny. Krystalinikum, následným vývojem obnažené erozí, se utvářelo v hlubších patrech zemské kůry od starohor do prvohor. Procesů bylo několik: starohorní kadomský vyvrcholil před 550 milióny lety, kaledonský mezi silurem a devonem před 410 milióny lety a variský na rozhraní devonu a karbonu před 360 milióny lety. Horniny krystalinika pokračují i na jihozápad od lužického přesmyku pod křídovými sedimenty, mocnými až 800 metrů. Po variské orogenezi se střídala období eroze a zvětrávání se suchozemskou a mořskou sedimentací. Nejstarší sedimenty vznikly před 280 milióny lety v permu. Permskou sedimentaci vystřídala na 120", "section_level": 2}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Českou část Lužických hor tvoří dva geomorfologické podcelky, Lužický hřbet a Kytlická hornatina. Každý z nich má po dvou okrscích; Lužický hřbet se dělí na Jedlovský a Hvozdský hřbet, Kytlická hornatina na Klíčskou hornatinu a Chřibskokamenickou kotlinu. Od severněji položené nižší Šluknovské pahorkatiny odděluje Lužické hory linie spojující vsi Kyjov, Rybniště a Dolní Podluží v okrese Děčín, od jižně ležící Ralské pahorkatiny pak spojnice mezi Novým Borem, Svorem, Mařenicemi, Heřmanicemi a obcí Kněžice. Na severu a severozápadě překračují státní hranici a pokračují pod názvem Žitavské hory až k ostré hranici s Žitavskou pánví. Na západní straně s Lužickými horami sousedí Děčínská vrchovina, spojnicí je linie Kyjov, Doubice, Chřibská, Studený, Kunratice a Česká Kamenice. Od Českého středohoří odděluje Lužické hory sedlo u Polevska, zhruba je tato hranice na spojnici mezi Českou Kamenicí, Pryskem a Novým Borem. Na východě odděluje sousední Ještědsko-kozákovský hřbet sedlo u Horního Sedla. Východněji položené Jítravské sedlo je již geomorfologicky součástí Ještědsko-kozákovského hřbetu. Jihozápadně od Hrádku nad Nisou se Lužické hory stýkají se Žitavskou pánví. Jedlovský hřbet je nejvýše položená a plošně rozsáhlejší západní a střední část Lužického hřbetu, rozkládající se od Doubice ke sníženině u Světlé pod Luží. Je tvořen turonskými, coniackými a santonskými pískovci s průniky většinou znělcových a trachytových, vzácněji čedičových hornin. Nejvýše položená část Jedlovského hřbetu mezi Světlou pod Luží a Jiřetínem pod Jedlovou se vyznačuje rozsáhlými trachytovými a znělcovými vrchy tvaru kup a krátkých hřbetů. Dominantami jsou nejvyšší hora pohoří Luž, dále Pěnkavčí vrch, Bouřný, Čihadlo a Suchý vrch, na jehož severní straně se nachází puklinová paledová jeskyně. Čedičové jsou Pětikostelní kámen a Pařez. Kozí hřbet vznikl na znělcové žíle pronikající granodioritem. Pískovec je zde na povrchu poměrně vzácný. Na pískovci je Milštejn se zříceninou hradu a skalní bránou, dále Čertova pláň s Jezevčím kamenem či kaňon Svitávky u Rousínova. Střední část hřbetu se Stožeckým sedlem dosahuje nejvyšší výšky na vrcholu Jedlové, dalšími vrchy pod 700 metrů jsou Tolštejn a Malý Stožec, dále čedičová Jelení skála a Stožec. Západní část nepřesahuje nadmořskou výšku 600 metrů a nacházejí se zde znělcové vrcholy Plešivec, Široký vrch a čedičová Spravedlnost. Na Vápenném vrchu byla tektonicky při lužickém zlomu vyzdvižena kra jurských pískovců a vápenců. Hvozdský hřbet ve východní části Lužického hřbetu je budován z velké části středoturonskými pískovci s průniky třetihorních sopečných hornin, které vytvářejí výrazné sopečné vrchy v západní části Hvozdského hřbetu. Vrcholy Hvozd, Plešivec, Sokol, na pískovcích vznikl také hřbet Zámeckého vrchu. Z pískovců jsou i vrcholové skály Krkavčích kamenů. Ve východní části jsou pozůstatky sopečné činnosti vzácnější, přesto se zde vyskytují ve formě Loupežnického vrchu a Liščí hory. Pískovce se výrazně uplatňují na Vraních skalách. Horní skály s mohutnými věžemi jsou cvičným horolezeckým terénem. Vedle nich horolezci využívají Popovu skálu a Pískový vrch. Klíčská hornatina má členitý reliéf s četnými vulkanickými vrchy, které tvoří kupy, kužely a ploché hřbety. K nejvýraznějším patří Klíč, Velký a Malý Buk, Velká Tisová a Sokol. Z čediče jsou Studenec, Zlatý vrch, Chřibský vrch, Ovčácký vrch nebo Střední vrch. Charakteristickým rysem sopečných vrchů jsou skalní stěny a srázy spolu s mohutnými suťovými poli. Území přetíná údolí horního toku Kamenice s kaňonem pod Pustým vrchem. Pískovec se na povrchu uplatňuje v okolí Jehly u České Kamenice. Chřibskokamenická kotlina je malá sníženina na Chřibské Kamenici, v pískovcové oblasti s ojedinělými sopečnými suky. Na německé straně se Žitavské hory strmě zdvihají ze Žitavské pánve s výškovým rozdílem až 500 metrů a pod Oybinem jsou rozdělené údolím potoka Goldbach. Nejznámějšími vrcholy v této oblasti hor s pískovcovými skalními městy jsou Töpfer, Ameseinberg a Oybin. Charakteristické jsou zde pískovcové skalní tvary, strmé kaňony či skalní věže. Znělec vytvořil vrcholy Luž, Hochwald, Jonsberg a Buchberg. Na německé straně mají Žitavské hory rozlohu necelých 43 km2 a jsou považovány za rozlohou nejmenší německé pohoří. Vnímání Lužických hor v očích veřejnosti nesouvisí s hranicí geomorfologického celku Lužické hory, ani s administrativní hranicí CHKO Lužické hory. V obecném povědomí se do Lužických hor zahrnuje i oblast jižně od silnice I/13, lokality východně od Nového Boru s dominantou vrchem Ortelem a se skalním hradem Sloup. Naopak západní část Lužických hor, tedy území u Doubice a Krásné Lípy, již v očích veřejnosti patří k Českému Švýcarsku. I lokální webové stránky o Lužických horách mají značný přesah, propagují pod Lužickými horami například i Panskou skálu, která je geomorfologicky součástí Českého středohoří, Vlčí horu u Krásné Lípy a další turistická místa.", "section_level": 1}, {"title": "Půdy.", "content": "Půdy se v Lužických horách vyznačují nízkou, řidčeji střední kvalitou. Zastoupeny jsou zde typy půd charakteristické pro oblasti s vyšší nadmořskou výškou a chladnějším klimatem. V pískovcových oblastech dominují podzoly a hnědozemě. Ve skalnatých oblastech a na příkrých svazích se místy vyskytují rankery na pískovcových sutích s vysokým obsahem humusu nízké kvality, se slabým", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Dle Quitta náleží česká část Lužických hor k mírně teplé oblasti MT2, která je charakteristická krátkým, mírným až mírně chladným, mírně vlhkým létem, krátkým přechodným obdobím a mírným jarem a mírným podzimem a suchou, normálně dlouhou zimou s mírnými teplotami, s normálně dlouhou sněhovou pokrývkou. Ve vegetačním období spadne průměrně 450 až 500 milimetrů srážek, v zimním období 250 až 300 milimetrů. Lužické hory představují výrazný povětrnostní předěl. Běžně se projevují rozdíly v počasí v témže čase na severních", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Po hlavním hřebeni Lužických hor probíhá hlavní evropské rozvodí Severního a Baltského moře po linii Popova skála – Hvozd – Luž – Pěnkavčí vrch – Jelení skála – Jedlová – Malý Stožec – Plešivec – Široký vrch. Lužické hory jsou pramennou oblastí bez větších vodních toků. Nejvýznamnější tok, říčka Kamenice pramenící u Jelení skály s hlavním přítokem Chřibskou Kamenicí, má u České Kamenice šířku čtyři metry. Toky, odvodňující východní část hor, jsou Šporka s pramenem východně od Polevska a Svitávka pramenící jako Zwittelbach na Buchtbergu u Jonsdorfu asi 1 km za státní hranicí, na které se nacházejí Kunratické rybníky. Boberský potok s pramenem u Nové Hutě a Heřmanický potok s pramenem pod Hvozdem jsou drobnější pravostranné přítoky Ploučnice. Severní svahy odvodňují menší potoky ústící do Nisy a jejího přítoku Mandavy. Vodním tokem s největším průtokem na severním českém podhůří je Lužnička, která pramení u Rybniště a do které se v Dolním Podluží vlévá Lesenský potok. V centrální části se nachází několik rybníků, mezi větší", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Z fytogeografického hlediska jsou Lužické hory řazeny do praesudetica, území s prvky hercynské květeny původem z Krušných hor a sudetské květeny z Jizerských hor a Krkonoš. Ve smrkových monokulturách při okrajích cest se hojně vyskytuje kapradina žebrovice různolistá. Dále zde roste náprstník červený pocházející ze západní Evropy. V podmáčených smrčinách najdeme sedmikvítek evropský. Na vrcholcích kopců a v suťových svazích na čedičovém či znělcovém podloží se vyvinuly květnaté bučiny a smíšené listnaté lesy podhorských poloh. V nich roste kyčelnice devítilistá, lýkovec jedovatý a hojná mařinka vonná. Porosty měsíčnice vytrvalé najdeme pod Studencem na ploše 6 ha. Na pískovcovém podloží se vyvinuly druhově chudší bikové bučiny s bikou bělavou. Unikátní je květena příkrých skalních stěn na Klíči, kde rostou relikty z doby ledové hvězdnice alpská, kapradinka skalní či česnek sibiřský. Na krystalických vápencích v západní části hor na Vápenném vrchu jsou orchidejové bučiny reprezentované okroticí bílou a červenou a kruštíkem širolistým. S výjimkou nejextrémnějších stanovišť tvoří lesy na většině území Lužických hor potenciálně přirozenou vegetaci. Na bohatších půdách vzniklých na vulkanických horninách se jedná o květnaté bučiny, které se vyskytují na většině území Lužických hor. Vyznačují se převahou buku s příměsí dalších druhů listnatých dřevin a jedle. Jedle je však v dnešní době v Lužických horách vzácná. Bohatě je též vyvinuto bylinné patro. V květnatých bučinách roste kyčelnice devítilistá a cibulkonosná, lilie zlatohlávek, árón plamatý, pitulník žlutý, kapraď samec, strdivka nicí, lýkovec jedovatý či samorostlík klasnatý. Na pískovcovém podkladu rostou acidofilní, mnohem jednotvárnější bučiny, s chudým bylinným patrem. Vyskytují se zde též holé bučiny, na zemi se nachází pouze vysoká vrstva bukového listí bez jiné vegetace. Do teplejších míst na jihovýchodě zasahují borové doubravy a údolí potoků lemují jasano-olšové luhy s bohatým bylinným podkladem. Na jižních skalnatých svazích hory Klíč se zachoval řídký porost dubu zimního s jeřábem, javorem klenem, jilmem a lískou, který patří mezi nejvýše položené teplomilné doubravy v Čechách. Louky a pastviny jsou v Lužických horách chudé, rostou v nich málo náročné druhy trav jako kostřava červená, psineček tenký. Louky v podhůří jsou druhově bohatší, na jaře na nich vyrůstají tisíce exemplářů prvosenky vyšší, někde doprovázené penízkem alpským, podél potůčků devětsilem bílým. Při okrajích lesů roste prstnatec májový, prha arnika a ojediněle vstavač mužský. V loukách u Kytlice se vyskytuje zplanělý šafrán jarní. V rašeliništích na úpatí Luže roste mezi rašeliníky a vstavačovitými také rosnatka okrouhlolistá.", "section_level": 1}, {"title": "Ekosystémy.", "content": "Lesy se na území Lužických hor vyvíjely od konce poslední doby ledové, kdy na jejich území převládaly otevřené formace stepí a tundry. Přibližně 8300 až 7000 let před naším letopočtem nahradily chladnou step světlé březo-borové lesy. V nich borovici kleč vystřídala borovice lesní a břízu pýřitou bříza bělokorá. V zamokřených polohách se začaly vyskytovat vrby i náročnější dřeviny, například dub, jilm, lípa a líska obecná. V březo-borových lesích převažovala borovice, zastoupení bříz a vrb zůstávalo pod deseti procenty. V období 7000 až 6000 let před naším letopočtem byla průměrná teplota přibližně o 2 °C vyšší než ve 20. století a podnebí získalo kontinentální ráz. Ve světlých borových lesích se rychle začala šířit líska. V letech 6000 až 4000 před naším letopočtem byly srážky o 60 až 70 procent vydatnější než dnes, průměrná teplota byla o 3 °C vyšší než dnes a podnebí dosáhlo postglaciálního maxima. V Lužických horách i do nejvyšších poloh dosáhl smíšený dubový les, který zůstal na jižní straně Klíče dochován dodnes. Současně se začal šířit smrk a olše za silného ústupu borovice. Buk lesní a jedle bělokorá se v Lužických horách začaly rozšiřovat velmi zvolna v letech 4000 až 1250 před naším letopočtem. Jedle se do Lužických hor dostala z glaciálních refugií jihozápadně od Alp. Během této doby bukojedlové lesy obsadily většinu", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Ve vodách Lužických hor se vyskytují jak původní domácí druhy ryb, například pstruh obecný f. potoční, lipan podhorní, střevle potoční, vranka obecná, hrouzek obecný, kapr obecný, lín obecný či štika obecná, tak i nepůvodní druhy ryb, například pstruh duhový, siven americký či amur bílý. Populace domácího pstruha obecného f. potoční je v posledních letech ve velmi špatném stavu. Příčiny tkví především ve výskytu kormorána velkého a v omezeném vysazování ryb, když přirozená reprodukce nestačí. K drobným obyvatelům potoků patří ploštěnky, korýši, rak říční či blešivec potoční. V posledních letech se jejich stav zvýšil, v letních měsících je však ohrožován nízkým stavem vody v menších tocích. Ze savců jsou nejlépe přizpůsobeni vodnímu prostředí potoků rejsec vodní, rejsec černý a vydra říční. Z ptáků žijí v blízkosti vodních toků ledňáček říční, konipas bílý, konipas horský a skorec vodní. Lesy Lužických hor obývá pestrá paleta volně žijících zvířat. Vedle běžných druhů jako jelen evropský či srnec obecný zde žije početná populace kamzíka horského a vzácněji", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Pro ochranu Lužických hor byla v roce 1976 vyhlášena CHKO Lužické hory, která má ovšem přesah do sousedních geomorfologických jednotek. Chráněná krajinná oblast má rozlohu 270 km2, geomorfologická jednotka Lužické hory 199 km2. Správa chráněné krajinné oblasti sídlí v Jablonném v Podještědí. V květnu 2017 bylo na území CHKO šestnáct maloplošných chráněných území, v nichž nejvýznamnější jsou národní přírodní rezervace Jezevčí vrch a národní přírodní památka Zlatý vrch, devět z nich jsou přírodními památkami a pět je přírodní rezervací. Řada dalších lokalit je", "section_level": 1}, {"title": "Člověk a kulturní využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Německá strana Lužických hor byla do roku 1635 součástí Českého království a byla spolu s celou Horní a Dolní Lužicí územní změnou vyplývající z Pražského míru předána do správy saského kurfiřta Jana Jiřího I. Na území geomorfologické jednotky se nachází jen menší sídla. Na české straně je největším z nich město Chřibská v Chřibskokamenické kotlině, dále se zde nacházejí obce Doubice, Kytlice, Jiřetín pod Jedlovou, Mařenice a Krompach. V Sasku se v horách leží Waltersdorf, Jonsdorf, Oybin a Lückendorf. Zastavěná plocha měst se nachází na hranicích jednotky či již mimo geomorfologickou jednotku. Přes Lužické hory vedly již od pradávna obchodní stezky, známá je stará Pražská cesta, která spojovala vnitrozemí Čech s Lužicí a u Milštejna se napojovala na Lipskou cestu ze Žitavy. V roce 1806 ji nahradila dnešní silnice číslo 9 přes Stožecké", "section_level": 2}, {"title": "Sklářství.", "content": "Činností, která od počátku osídlování ovlivňovala utváření krajiny a charakter vybraných sídel Lužických hor, je sklářství. Nejstarší doklady o existenci skláren v Lužických horách poskytují archeologické prameny, které datují nejstarší sklárny do období 13. století, do počátků souvislého osídlování zdejší krajiny. Nejstarší objevená sklárna jak Lužických horách, tak i v celých Čechách, se nachází u silnice mezi Novou Hutí a Horní Světlou. Jedná se o lesní sklárnu z poloviny 13. století. Další sklárny postupně vznikly v okolí o několik desítek let později okolo osady Lesné, dále v okolí Rybniště a Vlčí hory. Lesní sklárny byly na jednom místě krátkou dobu, a to až do doby, než bylo vytěženo a spáleno všechno dřevo v okolí sklárny. Ve 14. století vznikly a zanikly hutě v okolí Horní a Dolní Světlé, Trávníku, Rozhledu a u přehrady Naděje. Další sklárny vznikly také v západní části hor u Doubice a v Kytlicích. Nejstarší písemně doloženou sklárnou je sklárna v Chřibské, jako letopočet jejího založení je uváděn rok 1414 a její existence je bezpečně doložena v roce 1514. Jedná se o údaje huťmistra, který v uvedeném roce potvrzoval svá práva k huti s tvrzením, že jeho předkové vlastnili sklárnu již sto let. Husitské války na počátku 15. století se negativně dotkly i sklářství v Lužických horách, po jejich skončení nastal jejich další rozvoj. Z lesních hutí postupně vznikaly sklářské dílny. Sklo bylo zdobeno malováním i vypalovanými barvami. V době renesance se nacházely v Lužických horách dvě velké sklárny, v Horní Chřibské v majetku rodu Friedrichů a v roce 1530 přibyla sklárna ve Falknově, kterou založil Paul Schürer. Rozvoj sklářství", "section_level": 2}, {"title": "Hornictví a hutnictví.", "content": "Nejstarší dochovaný údaj o hornictví v Lužických horách obsahuje listina saských knížat Ernsta a Albrechta z rodu Wettinů z roku 1474. O deset let později, v roce 1484, udělil král Vladislav II. rodu Šlejniců důlní privilegium. Opravňovalo je to zakládat důlní díla na panstvích Tolštejn a Šluknov. Na přelomu 15. a 16. století Šlejnicové rozvíjeli hornické podnikání v údolí Milířky. Zjištěn zde byl sfalerit, pyrit, malachit, chalkopyrit a hlavně stříbronosný galenit. Chalkopyrit a galenit byly předmětem těžby. Středověká těžba byla často povrchová v podobě těžních jam nebo kutacích rýh. Nepotřebná hlušina byla kupena v odvalu. Zásoby stříbrných rud v údolí Milířky byly ale rychle vyčerpány. V roce 1539 nechal", "section_level": 2}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Lužické hory nejsou na české straně spojovány s horolezectvím jako například Český ráj či Českosaské Švýcarsko. Horolezectví je významnější na německé straně hor, kde existuje přibližně 2000 horolezeckých cest. První zaznamenaný výstup v Lužických horách se uskutečnil v Oybině v roce 1837, kdy nejmenovaný polský artista přeskočil z oybinského kopce na sousední skálu \"Schluchtwächter\" a zanechal tam křížek se svým jménem. Přeskok byl zopakován až v roce 1965, oboustranně až v 80. letech 20. století. Prvním průkopnickým výstupem se stal výstup hrádeckých lezců Maxe Richtera a Gustava Jahna, kteří 10. listopadu 1875 vylezli na \"Hundsturme\" (Psí věže) nad údolím Bílého potoka, dnes označovaně jako \"Uhusteine\"", "section_level": 2}, {"title": "Turistika.", "content": "Historie turistiky v Lužických horách sahá do 19. století, zpočátku byla vázána na německé spolky. Vznikla hustá síť značených stezek spolu s rozhlednami, restauracemi a jinými turistickými cíli. Po druhé světové válce došlo k dočasnému snížení návštěvnosti hor. Krásy a kvality regionu začali objevovat od 70. let 20. století hlavně chalupáři, kteří zároveň zachránili převážnou část cenných lidových staveb před chátráním a následnou devastací. Zájem o rekreační a turistické využití Lužických hor vzrůstal poměrně pomalu. Větší zájem o turistiku byl pozorován až po roce 1990. Nárůst návštěvnosti byl zaznamenán od počátku 21. století. Je to důsledek lepší finanční situace části obyvatelstva a zvýšených nároků na využití volného času. Mimo pěší turistiku se rozvíjejí geocaching, různé formy cyklistiky, závody v orientačním běhu, horolezectví, padákové létání a další formy leteckého sportu. Množí se i protiprávní motoristické aktivity, jízda na terénních motocyklech a čtyřkolkách. Ze zimních sportů se zvyšuje zájem o běžecké lyžování a zejména o sjezdové lyžování, které je podmiňováno budováním nových kapacit či rekonstrukcí stávajících. Mezi turisticky navštěvovaná místa patří zříceniny či zbytky hradů Tolštejn, Milštejn, Fredevald, vrcholy Luže, Klíče a velice navštěvovaná Jedlová, v jejímž okolí se nachází i zimní lyžařský areál. Další lyžařský areál je v Horním Podluží. U Jiřetína pod Jedlovou je štola Jan Evangelista, kde se těžilo stříbro. Dále stojí za zmínku Doubice a Zlatý vrch se sloupcovitou odlučností čediče. Horolezecké terény pro pískovcové lezení jsou ve východní části hor, v Císařském údolí a v okolí Horního Sedla, nejvýznamnějšími jsou Vraní skály, horolezci nazývané Krkavčí skály. Turistická informační střediska, kde návštěvník dostane informace o Lužických horách, jsou na české straně v Liberci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonném v Podještědí, Cvikově, Novém Boru, Kamenickém Šenově, České Kamenici, Krásné Lípě, Chřibské, Jiřetíně pod Jedlovou a ve Varnsdorfu. Žitavské hory v Německu propagují turistická informační střediska ve Waltersdorfu, Oybinu a Jonsdorfu. Oblast je známá podstávkovými domy, kříži a božími mukami, křížovými cestami, z nichž nejznámější je na Křížové hoře u Jiřetína pod Jedlovou. V Lužických horách najdeme také památky spojené s druhou světovou válkou, například pomalu s přírodou splývající pohraniční pevnůstky. Byly budovány v letech 1937 až 1938 v době očekávaného napadení Československa německou armádou. Rozhledny jsou v Lužických horách v Česku na Jedlové a Studenci a v Německu na Hvozdu. Dne 19. dubna 2017 vzniklo v Novém Oldřichově přeshraniční společenství, které má spolu se sdružením Přírodní park Žitavské hory a německou Marketingovou společností Horní Lužice za úkol vytvoření destinace Přírodní park Lužické hory a propagaci Lužických hor jako významné turistické značky. Na německé straně hor se nacházejí skalní města, naučné stezky, rozhledny a skalní vyhlídky, obce a městečka s řadou muzeí a lidovou architekturou, kulturních, církevních památek, hradů či jejich zřícenin. Mezi navštěvované skalní útvary patří Kelchsteine (česky Kamenné číše) mezi Oybinem a Lückendorfem. Ze Žitavy do hor vede od roku 1890 Žitavská úzkorozchodná dráha, dodnes provozovaná s historickými parními lokomotivami. Dalšími turisty navštěvovanými místy jsou lázeňská střediska Jonsdorf s motýlím domem a Oybin se zříceninou stejnojmenného hradu a kláštera. Lyžařské středisko v Německu je pod horou Luž ve Waltersdorfu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lužické hory () jsou geomorfologický celek a nevelké pohoří na severu Česka a východě Německa, které jsou vymezené přibližně městy Nový Bor, Česká Kamenice, Krásná Lípa, Varnsdorf, Žitava, Hrádek nad Nisou, Jablonné v Podještědí a Cvikov. Nacházejí se v západní části Krkonošsko-jesenické subprovincie. Hory sousedí na západě s Děčínskou vrchovinou, na severu vedle Žitavské pánve také se Šluknovskou pahorkatinou, na východní straně s Ještědsko-kozákovským hřbetem. Na jihu ohraničují Lužické hory Ralská pahorkatina spolu s Českým středohořím. Německá část hor se nazývá \"\" (tedy Žitavské hory) a na česko-německé hranici leží nejvyšší hora pohoří, Luž, která je v Německu nejvyšším bodem na východ od Labe. ", "tgt_summary": "The Lusatian Mountains (; ; ) are a mountain range of the Western Sudetes on the southeastern border of Germany with the Czech Republic. They are a continuation of the Ore Mountains range west of the Elbe valley. The mountains of the northern, German, part are called the Zittau Mountains.", "id": 391177} {"src_title": "Beskydy", "tgt_title": "Beskids", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Obecně mají Beskydy ráz středohor prostoupených řadou brázdovitých a kotlinových sníženin. Typická jsou rovnoběžná horská pásma řazená za sebou a vázaná na výskyt odolnějších hornin. Je zde většinou hladce modelovaný reliéf, jehož morfologie odráží horninové složení flyšového podkladu (souvrství pískovců, slepenců a jílovcovitých břidlic). Na příkrých stráních jsou časté svažné pohyby. Původní lesní porost byl plošně omezen a druhově pozměněn ve prospěch smrčin. Směrem k východu přibývá travnatých ploch nazývaných poloniny. Jejich využíváním se v 15. až 17. století šířila pastevecká kolonizace.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Členitá beskydská krajina je poměrně hustě zalidněná, nejvíce v Polsku, kde se pole a lidská obydlí nacházejí i ve vysokých polohách. Typická jsou roztroušená obydlí, samoty jsou většinou pojmenovány podle zakládajících nebo dlouho žijících rodin. Větší obydlí jsou soustředěna do kotlin, například Čadca, Żywiec nebo Gorlice. Komunikačně jsou Beskydy obtížný terén, dopravně jsou využívány průsmyky Jablunkovský, Dukelský a Lupkovský.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Moravskoslezské Beskydy se vypínají nad Frenštátskou brázdou, ohraničeny jsou z jihu brázdou Rožnovskou. Řeka Ostravice člení pohoří na dvě skupiny. Na východě je to masiv Lysé hory, Travného a Ropice. Západně od řeky Ostravice se pásmo odolných hornin (Smrk, Kněhyně a Radhošť) zmenšuje a s ním i celá Radhošťská hornatina. Od ní je Smrk oddělen hlubokým údolím Čeladenky. Jižně od Rožnovské brázdy pokračuje pohoří skupinou Vsetínské vrchy (Vysoká, Vsacká Tanečnice), které charakterizují povlovné svahy a celkově jde o krajinu s mírnými, měkkými tvary. Na západ od toku Vsetínské Bečvy navazují na tuto skupinu Hostýnské vrchy (Kelčský Javorník, Hostýn), spadající celkem prudce k severu.", "section_level": 2}, {"title": "Polsko.", "content": "Rozdělení Polských Beskid:", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flora.", "content": "Svahy jsou poměrně strmé, a tak se v údolích horských říček tvoří malé vodopády a peřeje. Blízko Pusteven jsou v rašeliništi dvě malá jezírka. Na vrcholku Lysé hory je přírodní rezervace (kosodřevina, jedlobukové lesy). Na svazích Radhoště jsou dvě přírodní rezervace (jedlobukový prales). V Beskydech je bohaté zastoupení středoevropské flory a fauny: V Beskydech se vyskytuje typická horská a lesní zvěř jako např.: jelen, prase divoké, liška, kuna, jezevec, medvěd, vlk (vyhuben v roce 1914, dnes znovu vysazován), rys či kočka divoká. Z ptáků zde můžeme vidět létat: sýkoru, drozda, datla, tetřeva hlušce, orla křiklavého, orlíka krátkoprstého, káně lesní, krkavce, jeřábka lesního a výra velkého. Z obojživelníků a hadů zde žijí: mlok skvrnitý, čolek horský, kuňka žlutobřichá, zmije obecná, užovka hladká a slepýš. V jezerech, nádržích a vodních tocích je mnoho druhů ryb: kapr, karas obecný, parma, lipan podhorní, pstruh obecný potoční.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Mimo tyto živočichy zde nalezneme na 3 000 druhů hmyzu.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "V Beskydech se nachází mnoho chráněných přírodních rezervací, oblastí a několik národních parků:", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Velký vliv na klimatické rozdíly má různá nadmořská výška kraje a expozice svahů hor. Od západu k východu přibývá srážek. V Beskydech dosahují průměrné roční srážky kolem 1 400 mm. Sníh se v horských oblastech udrží 4–5 měsíců.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Vzhledem k tomu, že se díky flyšovému složení podloží zde střídají propustné a nepropustné vrstvy, jsou zdejší prameny poměrně chudé na vodu a vodní toky mívají nevyrovnané vodní stavy. Proto také obě Bečvy jsou sjízdné pro vodáky pouze za vysokého stavu vody. Jako nádrž pitné vody slouží obyvatelstvu přehrady: Šance (337 ha), Morávka (80 ha) a Fryštácká přehrada (48 ha). K rekreaci a vodním sportům se využívají přehradní nádrže Bystřice a u Horní Bečvy (15 ha). Jako protipovodňová byla vybudována přehradní nádrž u Luhačovic (též k rekreačním účelům). Polskou část Beskyd odvodňuje řeka Soła. Největší vodní plochou polské části Beskyd je Żywiecká přehrada (341 m n. m.; délka 8 km, šířka 2 km, hloubka 20 m). Na Slovensku je významným tokem Beskyd řeka Orava a největší vodní plochou vůbec celých Beskyd je Oravská přehrada (35 km2).", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turisticky i rekreačně jsou Beskydy atraktivní území. Přírodně nejzachovalejší části Beskyd jsou chráněny sítí rezervací a národních parků, to jsou Babia hora, Gorce, Magura a Bukovské vrchy. Mezi zimní střediska na území České republiky patří Pustevny a Bumbálka. Významná sídla oblasti jsou Rožnov pod Radhoštěm (proslavený především historickým stylovým skanzenem), Frenštát pod Radhoštěm (skokanské můstky), Frýdlant nad Ostravicí, Jablunkov (hraniční přechod). V Polsku potom hlavně město Żywiec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Beskydy (, ) je tradiční označení pro typ pohoří v Karpatech. Konkrétně se vyskytují na severovýchodní Moravě v oblasti Valašsko a přilehlé části českého Slezska, v jižním Polsku, na severním Slovensku v části Oravy a v západní části Ukrajiny. Východní hranice výskytu Beskyd je sporná. Beskydy jsou většinou zalesněné pohoří s oblými vrcholy, jen občas vystupuje na povrch skála. Nejvyšším vrcholem v pohořích beskydského typu je Babia hora (1725 m) v Oravských Beskydech. Jiné zdroje uvádí jako nejvyšší horu beskydských pohoří Hoverlu (2061 m) ležící v Čornohorské polonině na jihozápadě Ukrajiny.", "tgt_summary": "The Beskids or Beskid Mountains (,,, (\"Beskydŷ\"), (\"Beskydy\")) are a series of mountain ranges in the Carpathians, stretching from the Czech Republic in the west along the border of Poland with Slovakia up to Ukraine in the east. ", "id": 306347} {"src_title": "Vysoké Tatry", "tgt_title": "High Tatras", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Od jihu je pohoří ohraničeno Podtatranskou kotlinou, na severu sousedí se Spišskou Magurou a západní hranici tvoří Kôprová dolina oddělující Vysoké Tatry od Tater Západních. Na východě jsou ohraničeny masivem Belianských Tater. Belianské Tatry jsou nižší než Vysoké Tatry (plocha 64 km2, délka hřebene 14 km, nejvyšší vrchol Havran – 2142 m).", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologická stavba Vysokých Tater je velmi komplikovaná. Rozděluje se na tři části: Krystalické jádro, které vytváří hlavní část hřebene a jižní svahy. To je složeno převážně z žuly a břidlice. V sedimentech uložených v druhohorách lze nalézt kromě vápence ještě dolomit, křemenec, břidlici, různé druhy slepenců či pískovec. Tyto vrstvy se nachází ve větší míře povětšinou v Belianských Tatrách a Západních Tatrách. Jádro Tater vznikalo v prvohorách (Karbon, 210 mil. let). Okolní moře ustoupilo v druhohorách a začala se projevovat masivní eroze. V triasu však opět stouplo a začaly se ukládat usazeniny (vápence apod.), které vytvořily základ Belianských Tater a Červených vrchů. Na konci období křídy se Tatry nadobro staly součástí pevniny. Dále pak byly modelovány alpínskými vrásněními. Pro modelaci terénu v Tatrách měly hlavní vliv ledovce, které tekly v dobách ledových, během kterých dosahovaly ledovce na severních stranách hor až 14 km. Nejdelší a nejhlubší jeskyně v Tatrách je Jaskinia Wielka Śnieżna (délka 22 km, hloubka 824 m).", "section_level": 1}, {"title": "Geografický popis.", "content": "Hlavní hřeben \"Vysokých Tater\", který je ve svém středu podkovovitě prohnut k jihu, je 26 km dlouhý a jeho maximální šířka je 17 km. Vysoké Tatry se táhnou od Ľaliového sedla (1947 m) na západě ke Kopskému sedlu (1749 m) na východě. Jejich nejzápadnějším vrcholem je Svinica (2301 m), nejvýchodnějším Jahňací štít (2229 m). Hřeben téměř vůbec neklesá pod 2000 m a jeho nejvyšším vrcholem je Ľadový štít (2627 m). Odbočuje z něj pět hlavních hřbetů na jih s vrcholy (Kriváň, Končistá, Gerlachovský štít, Slavkovský štít, Lomnický štít,) čtyři na sever (Kozi Wierch, Opalony Wierch, Malé Rysy, Veľká Javorová veža). Nejvyšší vrchol Gerlachovský štít je zároveň nejvyšším vrcholem nejen Tater, ale celých Karpat.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "Ve Vysokých Tatrách najdeme 26 vrcholů převyšující výšku 2500 metrů. Celkem 8 vrcholů v Slovenských Vysokých Tatrách je turistům přístupných po značených stezkách se sezónními uzávěry od 1.11. – 15.6. Naproti tomu třeba vrcholy Gerlachovský štít, Vysoká, Ganek, Bradavica, Prostredný hrot, Ľadový štít, Baranie rohy, Lomnický štít, Kežmarský štít aj. jsou pro turisty dostupné pouze v doprovodu horského vůdce.. Pro horolezce s potřebným průkazem (např. ČHS) je lezení na většině území národního parku povoleno na vlastní nebezpečí. Lomnický štít je také dosažitelný kabinovou lanovou dráhou z Tatranské Lomnice. Tatranské vrcholy nad 2500 m: Turisticky dostupné vrcholy slovenské části Tater:", "section_level": 2}, {"title": "Sedla.", "content": "Nejvyšším sedlem je Sedielko. Několik chodníků přechází přes často vysoko položená horská sedla. Některé přechody jsou dokonce zajištěny řetězy a nejedná se tak o procházkové túry. Turisticky zpřístupněná horská sedla ve slovenské části:", "section_level": 2}, {"title": "Údolí.", "content": "Ve Vysokých Tatrách se nachází na 35 údolí. Dna severních údolí jsou níže než je tomu na jihu. To je dáno ledovcovou činností, kdy na jihu byly ledovce menší a tudíž nedosahovaly tak velké erozní činnosti jako na severu. Mezi boční hřebeny se zařezávají tatranské údolí. Na jižní straně to jsou údolí Kôprová dolina, Furkotská dolina, Mlynická dolina, Mengusovská dolina, Batizovská dolina, Velická dolina, Velká a Malá Studená dolina, Dolina Kežmarskej Bielej vody. Na severní straně to jsou Bielovodská dolina a Javorová dolina. Nejdelšími údolími Vysokých Tater jsou Kôprová dolina a Bielovodská dolina, jež mají obě délku 11 km.", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Vysoké Tatry se řadí ke dvěma úmořím – černomořskému a baltskému. Pramen zde mají některé významné řeky jako například Váh. Jeden z největších vodopádů Vysokých Tater je Obrovský vodopád, který se nachází v ústí Malé Studené doliny v nadmořské výšce 1330 m. Je vysoký 20 m. Ve většině údolí se nacházejí ledovcová jezera, na Slovensku zvaná plesa, v Polsku \"staw\". Ve Vysokých Tatrách se nalézá 120 jezer. Hojně navštěvované Štrbské pleso je známé také tím, že z něj voda vytéká na obě strany – teče do Baltského a Černého moře. V pohoří také vyvěrá několik minerálních pramenů, z nichž některé jsou využívány. K vyhlášeným lázním patří např. Starý Smokovec. Pramen napájející lázně vyvěrá z masivu Slavkovského štítu. Nejznámější jezera jsou: Přehledy:", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí ve Vysokých Tatrách má výrazně kontinentální rysy. Panuje zde spíše chladné počasí, kdy teplota se v průměru dostává až na 0°C. Ve výšce 1000 m je potom 5 °C. Teplotní průměr je zde nejnižší na celém Slovensku. Sněhová pokrývka se zde udrží po 200 – 250 dní v roce. Na některých stinných stráních či firnovištích neroztává vůbec. Pro Tatry je charakteristické proměnlivé počasí. Inverze nejsou v zimě žádnou výjimkou. Roční srážky tu dosahují celkového ročního úhrnu kolem 1600 mm. Nejvhodnějším obdobím pro turistické výstupy v Tatrách je podzim, kdy je počasí nejstabilnější a díky nižším teplotám je také výborná viditelnost.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Výskyt rostlin v Tatrách je ovlivněn jednak nadmořskou výškou a jejím vegetačním pásmem, jednak horninovým podložím. V alpinském a subalpinském pásmu se vyskytují rostliny známé v Alpách, Pyrenejích atd. – např. dryádka osmiplátečná, hořec jarní, vrba bylinná, oměj. Na vápenci rostou vrba síťnatá, vrba alpská, koniklec, plesnivec alpský, škarda Jacquinova, hvozdík časný, hořcokvět Clusiův, mateřídouška karpatská, prvosenka aurikule, len karpatský, hadí kořen živorodý, všivec Oederův, zvonek maličký, kozince, vlnice, turany a jiné. Obzvláště bohatá je květena vápencových Belianských Tater. Kyselejší žulový či břidlicový podklad přitáhl rostliny jako všivec přeslenitý, rozchodník alpinský, huseník alpský, řeřišničník přehlížený, kopretinka alpská, hořec chladnomilný, pomněnka alpská, prvosenka nejmenší, hvozdík ledovcový, koniklec bílý, starček brotanolistý, starček šedivý, pryskyřník alpínský, pryskyřník ledovcový, náholník jednoúborný, škarda hnidákolistá, hořec tečkovaný, netřesk horský, zvonek alpský, zvonek tatranský, kamzičník Clusiův, rozrazil alpský, silenka bezlodyžná, několik druhů lomikamenů, rožců, horských jestřábníků atd. V Tatrách najdeme také několik endemitů, jako jsou např. stračka tatranská, mák tatranský nebo lžičník tatranský. Skály, sutě a hole porůstají charakteristická společenstva trav a travin, jako je např. sítina trojklaná, ostřice tmavá, ostřice vždyzelená, bika kaštanová, lipnice alpská, lipnice žulová, kostřava tatranská a řada dalších.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "Vzhledem k zachovalosti rozsáhlých lesů a vyhlášení národního parku se zde nachází celá řada původních živočichů a velkých savců. Především potom největší slovenská šelma medvěd hnědý, kterého zde žije přibližně 50 kusů (r. 2002). Dalšími významnými savci jsou rys ostrovid, jenž je zde považován za jediný přirozený regulátor vysoké zvěře, vlk eurasijský, prase divoké, kamzík horský, kočka divoká, kuny, jelen, srnec, liška obecná, jezevec lesní, svišť horský a jiní. Žije zde také řada hlodavců a různých menších živočichů (hraboš sněžný, zajíc). Ptačí říši zastupují orel skalní, orel křiklavý, jestřáb lesní, krahujec, tetřev hlušec, tetřívek obecný, čáp, výr velký atd. Početné jsou zde kolonie netopýrů zastoupených mnoha druhy (vrápenec velký, netopýr velkouchý atd.). Z plazů je nejběžnější zmije obecná, ještěrka živorodá a užovka. Bohaté je zastoupení bezobratlých, především motýlů. Pouze ve Vyšném Furkotském plese žije, od dob ledových, drobný korýš žábronožka severská, který se jinak vyskytuje pouze v jezerech severoevropské tundry. Dalším skoro endemitem je korýš, patřící mezi plazivky, \"Bryocamptus mrazeki\", žijící v několika vysokotatranských jezerech. Tento druh se vyskytuje např. v jezeře Bajkal.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Vysoké Tatry patří do Tatranského národního parku (TANAP). Park byl vyhlášen v r. 1948. Rozloha Tatranského národního parku činí 73 300 ha a plocha ochranného pásma dalších 39 800 ha. V Polsku je to \"Tatrzanski park narodowy\" zaujímající plochu 212 km2. Účel vyhlášení parku byla ochrana jedinečné flory a fauny a výrazného vysokohorského profilu a glaciálního reliéfu. Ten se vyznačuje především strmými štíty a hřebeny, kary, morénami apod. Ochrana zde zahrnuje také četné krasové jevy (ve vápencové složce podloží Tater) jako např. jámy, propasti, škrapy či jeskyně. Lze tu najít i četné ponory, vyvěračky a kaňony s vodopády. V únoru 1993 byl TANAP vyhlášen jako biosférická rezervace v programu UNESCO (MAB).", "section_level": 2}, {"title": "Historie a osídlení.", "content": "Starší doba kamenná se považuje za období prvního osídlení Vysokých Tater. 3000 let př. n. l. se začínají pod Tatrami již opracovávat kovy. Keltové, kteří zde žili na přelomu letopočtů, uměli zpracovat také železo. Obchodovali s ním například s Římany. Ze začátku 12. století pochází první doložená zmínka o Tatrách z kroniky \"Chronica Boemorum\". Vpád Tatarů v letech 1241 – 1242 začal stabilizovat zdejší osídlení a začalo se více prosazovat pastevectví a hospodářství. Dále ve 14. století (Matyáš Korvín) se zde začaly masivně těžit rudy. Pod Kriváněm tak vzniklo několik štol. To pokračovalo až do 16. století (Maxmilián II.) kdy bylo vybudováno mnoho dalších štol, včetně nejvýše položené Terézie (2100 m). Ke konci těžby dochází v roce 1787.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Horské chaty.", "content": "Ve Vysokých Tatrách se nachází 16 horských chat (12 na Slovensku, 4 v Polsku).", "section_level": 2}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Vysoké Tatry jsou dobře dostupným pohořím, kde je značení opravdu důkladné, chodníky upravené a je zde dostatek informačních středisek a materiálů. Nejpřístupnější jsou od jihu, např. z Tatranské Štrby, odkud vede na Štrbské Pleso trať ozubnicové železnice. Zde začíná Podtatranská železnice, jež probíhá pod celým masivem Tater. Traverzem po jižním úbočí hor se táhne červeně značená Tatranská magistrála, z které vede mnoho odboček do údolí a k vrcholům či chatám. Letiště v oblasti Tater nalezneme v Popradu. Dalšími centry na slovenské straně hor jsou Starý Smokovec, Tatranská Lomnica, Tatranská Polianka, město Vysoké Tatry a Podbanské. Na polské straně je hlavním turistickým centrem město Zakopane, přístupné po silnici a železnici.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vysoké Tatry (polsky \"Tatry Wysokie\", maďarsky \"Magas-Tátra\") je nejvyšší pohoří na Slovensku i v Polsku. Jde o geomorfologický podcelek Východních Tater západně od Kopského sedla, které je odděluje od Belianských Tater. Na jihu hraničí s Podtatranskou kotlinou. Mají rozlohu 341 km2 (260 km2 na \"Slovensku\" a 81 km2 v \"Polsku\"). Délka Vysokých Tater je zhruba 26 km a šířka 17 km. Pro svou nevelkou rozlohu bývají označovány za nejmenší velehory světa či Evropy.", "tgt_summary": "The High Tatras or High Tatra Mountains (Slovak: Vysoké Tatry; ; ; ), are a mountain range along the border of northern Slovakia in the Prešov Region, and southern Poland in the Lesser Poland Voivodeship. They are a range of the Tatra Mountains chain.", "id": 1325866} {"src_title": "Namur", "tgt_title": "Namur", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Namur se nachází přibližně 65 km jihovýchodně od Bruselu na soutoku dvou hlavních valonských řek, Mázy a Sambry, a na pomezí tří geografických oblastí, a sice Hesbaye na severu, Condroz na jihovýchodě a Entre-Sambre-et-Meuse na jihozápadě. Obec Namur má rozlohu 175,69 km2 a zahrnuje kromě vlastního Namuru bývalé obce Beez, Belgrade, Saint-Servais, Saint-Marc, Bouge, Champion, Daussoulx, Flawinne, Malonne, Suarlée, Temploux, Vedrin, Boninne, Cognelée, Gelbressée, Marche-les-Dames, Dave, Jambes, Naninne, Wépion, Wierde, Erpent, Lives-sur-Meuse a Loyers.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Namur existoval jako důležitá osada na křižovatce obchodních cest již v dobách Keltů. Poté, co Julius Caesar porazil místní kmen Aduatuků, se v oblasti usídlili Římané. Význam Namuru vzrostl v raném středověku, když Merovejci vybudovali hrad na skalnatém výběžku nad městem a nad soutokem obou řek. V 10. století se stal Namur samostatným hrabstvím. Město se rozvíjelo nerovnoměrně, neboť namurská hrabata mohla stavět pouze na severním břehu řeky Mázy, zatímco jižní břeh, který patřil biskupství Lutych, se vyvíjel pomaleji a vzniklo na něm město Jambes (dnes předměstí Namuru). Roku 1262 se Namur stal součástí flanderského hrabství a roku 1421 jej koupil burgundský vévoda Filip III. Dobrý. Ve 40. letech 17. století se stal Namur součástí Španělského Nizozemí a opevnění jeho citadely bylo značně zesíleno. Roku 1692 město dobyl francouzský král Ludvík XIV. a jeho vojenský architekt Vauban přebudoval citadelu. Francouzská nadvláda neměla dlouhého trvání, neboť již roku 1695 město dobyl Vilém III. Oranžský. Roku 1709 získali Nizozemci právo opatřit město posádkou, avšak roku 1713 bylo původně Španělské Nizozemí přiřčeno utrechtskou smlouvou rakouským Habsburkům. Městu tedy vládli Rakušané, zatímco citadela byla pod kontrolou Nizozemců, kteří ji posléze znovu přestavěli. Po Velké francouzské revoluci do Belgie roku 1794 opět vpadli Francouzi. Namur byl anektován Francií a byl zde nastolen represivní revoluční režim. Od roku 1795 byl Namur prefekturou departementu Sambre-et-Meuse. Po Napoleonově porážce roku 1815 se území Belgie stalo rozhodnutím Vídeňského kongresu součástí Spojeného království nizozemského a po belgické revoluci roku 1830 se Belgie odtrhla od Nizozemska. I za nového režimu v Namuru sídlila vojenská posádka a roku 1887 byla znovu přestavěna citadela. Během obou světových válek město utrpělo výrazné škody. Na začátku první světové války byl Namur jedním z hlavních cílů německých vojsk, která se snažila proniknout údolím Mázy do Francie. Namurská citadela byla považována za nedobytnou, přesto však padla po pouhých třech dnech bojů a po zbytek války bylo město okupováno. Za druhé světové války bylo město vzhledem ke své dobré strategické poloze bombardováno. Do roku 1977 byl Namur sídlem výsadkových oddílů belgické armády.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Namur je důležité obchodní a průmyslové centrum. Vyrábí se zde stroje, kožené zboží, kovy a porcelán. Namur je také důležitým železničním uzlem, neboť leží na trati z Bruselu do Lucemburku a z Lille do Lutychu. Řeka Máza se využívá k lodní dopravě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Namur (valonsky ', nizozemsky ') je frankofonní město v Belgii, hlavní město Valonska a správní centrum provincie Namur. S 107 411 obyvateli (údaj z 1. července 2006) je Namur třetí největší město ve Valonsku. ", "tgt_summary": "Namur (, ; ; ) is a city and municipality in Wallonia, Belgium. It is both the capital of the province of Namur and of Wallonia, hosting the Parliament of Wallonia, Walloon Government and administration. ", "id": 1677601} {"src_title": "Marcus Terentius Varro Reatinus", "tgt_title": "Marcus Terentius Varro", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Varro pocházel z aristokratické rodiny, byl od mládí politicky činný a patřil mezi stoupence Pompeiovy. Byl blízkým přítelem Ciceronovým a postupně zastával mnoho úřadů: nejprve byl tribunem lidu, poté praetorem a nakonec kurulským aedilem. Ve válce proti pirátům 67 př. n. l. byl Pompeiovým legátem. V bitvě u Farsalu v roce 48 př. n. l. byl poražen a zajat Caesarem, ale omilostněn a pověřen přípravou agrárních reforem. V Římě také z pověření založil a spravoval veřejnou knihovnu řecké a latinské literatury. Po porážce Pompeia se postupně stáhl z veřejného života a roku 43 př. n. l. byl Markem Antoniem dokonce proskribován. Přežil pouze šťastnou náhodou a přišel o větší část majetku. Později byl Octavianem Augustem omilostněn a mohl se věnovat psaní.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Varro byl neobyčejně plodný autor a psal o mnoha různých tématech. Ve svém seznamu uvádí, že do 78 let (38 př. n. l.) napsal 40 knih. Dnes je mu přisuzováno 74 děl o více než 600 knihách, tj. svitcích. Vcelku se zachovalo jen jediné dílo, ale část ostatních se zachovala ve zlomcích a v citátech pozdějších autorů.", "section_level": 1}, {"title": "Ztracené spisy.", "content": "Další knihy se věnovaly literatuře: Varro byl ale především encyklopedický autor:", "section_level": 2}, {"title": "Význam.", "content": "Varronův trvalý význam je v tom, že sestavil podrobnou chronologii římských dějin, založenou na posloupnosti konsulů, která byla také vytesána na Augustově vítězném oblouku. Ten byl sice zbořen, podstatná část Varronovy chronologie se však zachovala v tak zvaných \"Fasti capitolini\". I když jsou v ní chyby, je základem obecně přijímané chronologie Říma. Další oblastí je latinský jazyk, o němž Varro podává nejstarší soustavné svědectví. Také z jeho encyklopedických děl mnoho zachoval zejména Aulus Gellius, jehož Noctes Atticae jsou důležitým pramenem pro římské dějiny, obyčeje i instituce. Konečně je Varro jedním z prvních autorů, kteří se soustavně věnovali zemědělství a patrně první, kdo choroby připisovali \"drobným živočichům\", žijícím hlavně kolem močálů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Terentius Varro Reatinus (116 př. n. l. Reate (dnes Rieti) – 27 př. n. l. Řím), byl římský polyhistor, gramatik, spisovatel a politik.", "tgt_summary": "Marcus Terentius Varro (; 116–27 BC) was one of ancient Rome's greatest scholars and a prolific author. He is sometimes called Varro Reatinus () to distinguish him from his younger contemporary Varro Atacinus.", "id": 388278} {"src_title": "Elektrum", "tgt_title": "Electrum", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Élektrum je latinská forma slova ἤλεκτρον (élektron). Je uvedeno v Odyssee, kde je popsáno jako kovová látka sestávající ze zlata slitého se stříbrem. Stejné slovo se používalo pro jantar, zřejmě kvůli světle žluté barvě některých odrůd, a také díky elektrostatickým vlastnostem jantaru, ze kterých jsou také moderní slova „elektřina“ a „elektron“.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Élektrum je složeno převážně ze zlata a stříbra v různém poměru, někdy se stopami mědi, platiny a dalších kovů. Díky tomu je dobrý elektrický vodič. Analýza složení élektra v mincích z doby asi 600 př. n. l. ukazuje, že obsah zlata v mincích z města Phocaea v západní Anatolii činí 55,5 %. V raně klasickém období byl podíl zlata od 46 % v Phokaia do 43 % v Mytiléné. V pozdější ražbě kolem 326 př. n. l. byl podíl zlata průměrně 40 % až 41 %. V helénském období v mincích z élektra vydaných Kartáginci klesá podíl zlata. Ve východořímské říši se postupně snižovala čistota zlatých mincí a pro slitinu v těchto mincích se začal také užívat název élektrum.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Barva élektra je bledě žlutá až nažloutle bílá. Ve starověku bylo élektrum popisováno jako „bílé zlato“, ale může být přesněji popisováno jako „světle zlaté“. V moderní terminologii se označení pro bílé zlato používá pro slitinu zlata s kombinací niklu, stříbra, palladia a platiny či s pouze jedním z těchto prvků.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Élektrum je zmíněno v expedici vyslané faraónem Sahurem z 5. egyptské dynastie. Píše o něm také Plinius starší ve svém spisu Naturalis Historia. Élektrum je možná třikrát zmíněno v Bibli (pokud je překlad Septuaginta ve slově חַשְׁמַל přesný). Ve všech třech případech jde o popisy záře ve vizích proroka Ezechiela (Ez, Kapitola 1 Verše 4 a 27; Kapitola 8 Verš 2). Slovo se také objevuje v sumerských textech, například ve Ztracené knize, když Enki řekne svému hlavnímu písaři (Edubsar) zapisovat vše co říká, je v textu zmiňován stylus electrum s krystalem na špičce, který zářil. Élektrum bylo využíváno k ražbě mincí cca 600 př. n. l. v Lýdii za vlády Alyatta II. Élektrum bylo pro ražbu mincí mnohem lepší než zlato, hlavně proto, že bylo tvrdší a odolnější, a také protože v té době nebyly rozšířené techniky rafinace zlata. Rozpory mezi obsahem zlata v élektru v novodobé západní Anatolii (70-90 %) proti mincím starověké Lýdie (45-55 %) naznačuje, že Lýdiané již vyřešili technologii rafinace pro přidání stříbra, a to několik desetiletí před zavedením čistě stříbrných mincí. V Lýdii bylo élektrum raženo do 4,7-gramových mincí, každá v hodnotě 1/3 statéru. Tři mince (o souhrnné hmotnosti asi 14,1 gramu) činili jeden statér, odpovídají měsíčnímu platu vojáka. Kromě těchto vůči statéru třetinových mincí se dále razily i šestinové (2,35 g), dvanáctinové (1,18 g) atd. Existovaly dokonce šestadevadesátinové, vážící pouze kolem 0,15 gramu. Byly raženy i mince o naopak větší hodnotě než jeden statér.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota mincí.", "content": "Protože se různě měnilo složení elektrových mincí, je obtížné určit hodnotu mince. Rozšířené obchodování brzdil problém, jaké sazby dávali zahraniční obchodníci chudým lidem. Tyto problémy byly odstraněny v roce 570 př. n. l., kdy byly zavedeny čistě stříbrné mince. Élektrová měna byla běžně užívána do roku 350 př. n. l. Nejjednodušší způsob určení hodnoty bylo určení podílu zlata, tudíž jeden 14,1-gramový statér stál stejně jako 10 kusů 14,1-gramového stříbra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Élektrum (známé také jako Élektron) je přirozeně se vyskytující slitina ze zlata a stříbra, se stopovým množstvím mědi a dalších kovů. Je také tvořeno uměle. Jeho barva se pohybuje od bledě až po jasně žlutou v závislosti na podílu zlata a stříbra. Obsah zlata přirozeně se vyskytujícím v élektru v novodobé západní Anatolii se pohybuje od 70 % do 90 %, na rozdíl od 45-55 % podílu v élektru ze starověké Lýdie, přestože jde o stejnou geografickou oblast. To naznačuje, že jeden z důvodů ražby mincí v této oblasti bylo zvýšení zisku z ražebného vydáním měny s nižším obsahem zlata než je v oběhu běžné. ", "tgt_summary": "Electrum is a naturally occurring alloy of gold and silver, with trace amounts of copper and other metals. The ancient Greeks called it 'gold' or 'white gold', as opposed to'refined gold'. Its colour ranges from pale to bright yellow, depending on the proportions of gold and silver. It has also been produced artificially, and is often known as green gold. ", "id": 321544} {"src_title": "Vitebsk", "tgt_title": "Vitebsk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jde o jedno z nejstarších slovanských měst. Založila ho roku 974 kněžna Olga Kyjevská a brzy se stalo sídlem knížectví a obchodním střediskem na cestě zvané \"Iz Varjag v Greki\", tj. na stezce spojující Baltské a Černé moře, resp. Skandinávii s Byzancí. Roku 1320 se Vitebsku zmocnilo Litevské velkoknížectví, po aktu Lublinské unie (1569) náleželo Republice obou národů. V I. dělení Polska (1772) připadlo Rusku; později se stalo sídlem Vitebské gubernie a vyrostlo zde mnoho neoklasicistních budov. Roku 1812 tudy táhl na Rus Napoleon Bonaparte. V roce 1903 zde žil pod policejním dozorem Pēteris Stučka. V letech 1919–1991 byl Vitebsk a celé Bělorusko součástí SSSR, od roku 1991 je jedním z kulturních a hospodářských center samostatného Běloruska.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Památkou s velmi pohnutou historií je kostel Zvěstování Panny Marie: pochází z poloviny 12. století, byl několikrát přestavěn, v roce 1961 poničen a obnoven roku 1992. Dále je ve městě několik kostelů včetně římskokatolického, historická radnice a letní sídlo malíře Ilji Repina. Nejproslulejším vitebským rodákem je židovský malíř Marc Chagall (1887–1985).", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Vitebsk je významným průmyslovým střediskem; sídlí zde zejména strojírenské závody (televizory \"Viťjaz\"). Město sice leží mimo hlavní koridor Minsk – Moskva, přesto je důležitým dopravním uzlem: stýkají se zde železniční i silniční tahy severojižní a západovýchodní (Petrohrad – Vitebsk – Orša – Homel – Kyjev a Riga – Polock – Vitebsk – Smolensk – Rusko). Ve městě jsou provozována maršrutková, autobusová, trolejbusová a upadající tramvajová doprava. Je zde také letiště Vitebsk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vitebsk (bělorusky \"Віцебск, Viciebsk\", rusky \"Витебск, Vitěbsk\", polsky \"Witebsk\") je historické město v severovýchodním Bělorusku, nedaleko hranic s Ruskem. Protéká jím řeka Západní Dvina. Je centrem Vitebské oblasti a počtem obyvatel () se řadí na 4. místo v zemi.", "tgt_summary": "Vitebsk, or Viciebsk (, Łacinka: \"Viciebsk\", ;, ), is a city in Belarus. The capital of the Vitebsk Region, it has 366,299 inhabitants, making it the country's fourth-largest city. It is served by Vitebsk Vostochny Airport and Vitebsk Air Base.", "id": 935270} {"src_title": "Osvětimský proces", "tgt_title": "Frankfurt Auschwitz trials", "src_document": [{"title": "Základní informace.", "content": "Mezi hlavní obžalované patřili SS-Hauptsturmfuhrer Robert Mulka, Wilhelm Friedrich Boger, Victor Capesius a Josef Klehr. Předsedou soudu byl Hans Hofmayer, hlavní prokurátorem byl Fritz Bauer, který byl sám obětí národního socialismu, chtěl aby pravdu o Osvětimi vynesl na povrch německý soud a aby si německý národ přiznal svoji vinu. Sám pronesl, že proces se nemá ohlížet do minulosti, nýbrž má naznačit linii budoucnosti. Tímto chtěl ukázat, že nová německá demokracie je připravena hájit lidskou důstojnost. Mezi další členy prokuratury patřili například Henry Ormond nebo Christian Raabe.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce ve společnosti.", "content": "V Německu nicméně, na rozdíl od celého světa, procesu zprvu zcela chyběla popularita obyvatelstva. Jen málo Němců vědělo, co se vlastně stalo v Osvětimi, všichni se snažili zapomenout na strasti druhé světové války a řešili rodinu, kariéru a úspory, což měl právě osvětimský proces změnit. Proces se dostal do hledáčku společnosti a tisku až poté, co byl zadržen a obviněn SS-Hauptsturmführer Robert Mulka, zástupce samotného Rudolfa Hösse. Tribunál se dokonce musel přesunout do větších prostor kvůli velkým návštěvám veřejnosti a častým školním zájezdům. Například BBC do Frankfurtu poslalo Arthura Millera, muže Marylin Monroe.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh procesu.", "content": "V únoru 1964 začaly výpovědi svědků. Do Frankfurtu se jich dostavilo na 200 včetně Čechoslováků, ale přijeli i z Izraele, USA, Kanady nebo Sovětského svazu. Svědci byli ubytováni s většinou obžalovaných, v reakci na tuto skutečnost se soudu ozvalo mnoho dobrovolníků a ubytovali svědky u sebe. V prosinci roku 1964 nastalo něco, co během právě probíhající studené války nemělo obdoby. Frankfurtská soudní delegace se vydala na exkurzi do Osvětimi, členy delegace nebyli pouze soudci a prokuratura, ale i 11 obhájců. Cílem této exkurze bylo si udělat lepší a skutečnější obrázek o pracovním táboře v Osvětimi. Zároveň zde prokuratura chtěla vyvrátit výpovědi některých obžalovaných, kteří tvrdili, že určité události nemohli vidět a šly mimo je. To se podařilo díky pilné práci žalujících, Henrymu Ormondovi a Christianovi Raabemu. 19. srpna 1965 začal Fritz Bauer svou závěrečnou řeč. Předseda soudu Hans Hofmayer pak začal číst rozsudek, což trvalo další dva dny.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní obžalovaní a jejich rozsudky.", "content": "Robert Mulka, pravá ruka Rudolfa Hösse, byl odsouzen na 14 let vězení, nicméně roku 1968 byl propuštěn, a to pro neschopnost výkonu trestu a o rok později zemřel. Wilhelm Friedrich Boger, který měl v Osvětimi na starosti výslechy a přezdívalo se mu ďábel z Osvětimi, protože mezi vězni byl nechvalně znám pro své kruté praktiky, zejména pro jeho mučící „houpačku“, dostal doživotí. Victor Capesius, který byl před válkou lékárníkem a poté se stal lékárníkem v Osvětimi, kde se podílel s Josefem Mengelem na selekci a různých pokusech na lidech, byl odsouzen na devět let vězení. Josef Klehr, hlavní dozorce v osvětimském koncentračním táboře, byl odsouzen na doživotí, roku 1988 byl ale propuštěn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osvětimský proces byl soudní proces s bachaři či úředníky z nacistického pracovního táboru Osvětim, který se konal ve Frankfurtu nad Mohanem, kde - na rozdíl od Norimberského procesu - nacistické zločince soudilo pouze Německo, nikoliv mezinárodní tribunál. Proces probíhal od prosince roku 1963 do srpna 1965. Obžalováno bylo celkem 22 osob a padlo 20 rozsudků, z toho 6 doživotí.", "tgt_summary": "The Frankfurt Auschwitz trials, known in German as \"der Auschwitz-Prozess\", or \"der zweite Auschwitz-Prozess,\" (the \"second Auschwitz trial\") was a series of trials running from 20 December 1963 to 19 August 1965, charging 22 defendants under German criminal law for their roles in the Holocaust as mid- to lower-level officials in the Auschwitz-Birkenau death and concentration camp complex. Hans Hofmeyer led as Chief Judge the \"criminal case against Mulka and others\" (reference number 4 Ks 2/63). ", "id": 2408561} {"src_title": "Windows 2.0", "tgt_title": "Windows 2.0", "src_document": [{"title": "Windows 2.0.", "content": "Windows 2.0 byly vydány 23. listopadu 1987. Tato verze již umožňovala vzájemné překrývání oken jednotlivých aplikací. Dále byly představeny nové funkce pro manipulaci s okny – tzv. minimalizace a maximalizace. V neposlední řadě byla sjednocena a vylepšena podpora klávesových zkratek (symbolizována podtrženým písmenem v nabídkách). První verze aplikací Microsoft Word a Microsoft Excel pro Windows byly určeny právě pro Windows 2.0. Vývojářská podpora se podstatně zvýšila s touto verzí. V lednu 1988 byly vydány Windows 2.03.", "section_level": 1}, {"title": "Windows 2.1x.", "content": "27. května 1988 byly vydány Windows/286 2.1 a Windows/386 2.1. Tyto verze byly navrženy tak, aby mohly využívat specifických vlastností procesorů Intel 80286 a Intel 80386. V březnu 1989 spatřily světlo světa Windows 2.11 a přinesly zejména změny ve správě paměti (drobnějšího charakteru), rychlejší tisk a řadiče postscriptu.", "section_level": 1}, {"title": "Windows/286.", "content": "Součástí tohoto systému byl ovladač HIMEM.SYS, který umožnil umístit část jádra systému Windows do prvních 64 KB paměti a uvolňuje tak přibližně 50 KB pro programy Windows. Rovněž byla přidána podpora pro několik karet EMS (zde se nejedná se o funkci přímo vztaženou k procesoru Intel 80286).", "section_level": 2}, {"title": "Windows/386.", "content": "Tato verze Windows byla mnohem pokročilejší než její předchůdci. Největším přínosem byla podpora chráněného režimu jádra, nad kterým běžely aplikace a rozhraní (GUI) jako samostatné úlohy ve virtuálním režimu 8086. To umožnilo běh několika aplikací pro systém DOS souběžně (místo toho, aby zůstávaly potlačeny v pozadí). Každá z běžících aplikací pro DOS mohla použít tolik konvenční paměti, kolik bylo dostupno před tím, než byl spuštěn systém Windows (bez několika kilobytů horní paměti). Aplikace pro Windows již mohly běžet paralelně díky kooperativnímu multitaskingu. Windows 386 také poskytovaly emulaci rozšířené paměti za využití vlastnosti správce paměti 80386 k tomu, aby se RAM nad 640 KB chovala jako rozšířená (prolomení hranice 640 KB) v minulosti podporovaná pouze přídavnými kartami a všeobecně používaná aplikacemi pro DOS (přepsáním souboru WIN200.BIN souborem COMMAND.COM bylo možné použít emulaci rozšířené paměti v operačním systému DOS bez spuštění grafického rozhraní Windows). Neexistovala zde virtuální disková paměť, takže všechny spuštěné aplikace se musejí vejít do dostupné fyzické paměti. Microsoft doporučil dokoupit přídavnou paměť pokud aplikacím často docházela volná operační paměť. Ani jedna z těchto verzí nepracovala se správci paměti pracujícími v režimu DOS jako např. CEMM nebo QEMM ani s nástavbami systému, které byly vybaveny vlastním správcem paměti běžícím v chráněném režimu. Toto bylo opraveno ve verzi 3.0, která byla kompatibilní s VCPI ve standardním režimu a s DPMI v rozšířeném režimu 386. Windows 3.0 byly také schopny využívat modul pro přímý zápis do rozšířené paměti DWEMM, což umožnilo výrazně rychlejší a \"hladší\" chod grafického uživatelského rozhraní.", "section_level": 2}, {"title": "Vydané verze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řádná vydání.", "content": "Různé verze Windows 2.x byly nahrazeny Windows 3.0 v květnu 1990.", "section_level": 2}], "src_summary": "Windows 2.x je 16bitový operační systém s grafickým uživatelským rozhraním (GUI) vydaný jako nástupce systému Windows 1.0. Pro běh systému byl vyžadován MS-DOS verze 3.0 nebo vyšší, 512 kB operační paměti nebo více, grafická karta, disketová mechanika a pevný disk.", "tgt_summary": "Windows 2.0 is a 16-bit Microsoft Windows GUI-based operating environment that was released on December 9, 1987, and the successor to Windows 1.0.", "id": 600142} {"src_title": "Kielský průplav", "tgt_title": "Kiel Canal", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním spojením mezi Severním a Baltským mořem byl Eiderský průplav, který k propojení obou moří využíval řeku Eider. \"Eiderkanal\" byl dokončen roku 1784 a měřil 27 mil (43 km) přičemž celková délka vodní cesty mezi Kielem a ústím řeky Eiger u Tönningu na západním pobřeží byla 109 mil (175 km). Průplav byl jen 29 m široký a 3 m hluboký, což omezovalo tonáž lodí, které ho mohly využít, na pouhých 300 tun výtlaku. Společný zájem Císařského loďstva, které potřebovalo zajistit spojení mezi svými základnami v Severním i Baltském moři bez nutnosti obeplouvat Dánsko a tlak komerční sféry, donutily vládu začít uvažovat o novém průplavu. Stavba začala v červnu 1887 v Holtenau nedaleko Kielu. Více než 9 000 dělníkům trvalo osm let než mohl císař Vilémem II. 21. června 1895 průplav slavnostně otevřít. Při Holtenauských oslavách položení posledního kamene pokřtil císař průplav na Průplav císaře Viléma. Ve Science Museum v Londýně je dodnes uložen film, který při slavnostním otevírání natočil anglický režisér Brit Acres. Rostoucí objem dopravy i požadavky Císařského loďstva si mezi lety 1907 až 1914 vyžádaly rozšíření průplavu. To umožnilo využívat průplav i německým dreadnoughtům, takže velké bitevní lodě už na cestě z Baltského moře nemusely obeplouvat Dánsko. Rozšíření bylo završeno instalací dvou velkých zdymadel v Brunsbüttelu a Holtenau. Po první světové válce byl Versailleskou smlouvou průplavu přiznán mezinárodní status, ale i nadále byl ponechán pod německou správou. V roce 1936 ukončil mezinárodní status průplavu Adolf Hitler. Po skončení druhé světové války byl průplav opět otevřen všeobecné dopravě.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz.", "content": "Existují podrobná pravidla provozu v průplavu. Každá proplouvající loď je podle své velikosti zařazena do jedné ze šesti tříd. Podle dané skupiny je loď buď povinna přijmout doprovod remorkéru, či přijmout na palubu kormidelníka či lodivoda. Existují pravidla pro míjení se lodí. V některých případech musí loď zakotvit u jednoho z mol rozmístěných v pravidelných intervalech podél průplavu, aby umožnila bezpečné proplutí lodi v protisměru. Pro rekreační lodě platí zvláštní pravidla. Většina moderních velkých výletních lodí nemůže průplav využít, protože překračují povolenou výšku pro proplutí pod mosty. MS \"Norwegian Dream\" má speciální sklopné komíny a stožáry, které podplutí mostů umožňují. Další lodě, které jsou schopné průplav využít, jsou \"Minerva\" (společnosti Swan Hellenic), \"Balmoral\" (Fred Olsen Cruises), \"Regatta\" (Oceania Cruises) a MS \"Prinsendam\" (Holland America Line). Školní plachetnice Německého námořnictva \"Gorch Fock\" má speciální teleskopické vrcholky stěžňů navržené přímo kvůli proplouvání Kielským průplavem, jinak by totiž loď byla příliš vysoká pro podplutí několika mostů klenoucích se přes průplav.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kielský průplav (: \"Nord-Ostsee-Kanal\", NOK), známý do roku 1948 jako Průplav císaře Viléma, je 98 kilometrů dlouhý průplav v německé spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko, který spojuje Severní moře u Brunsbüttelu s Baltským mořem u Kiel-Holtenau. Použití průplavu zkracuje cestu přibližně o 250 námořních mil (460 km) proti trase kolem Jutského poloostrova. Přitom nejde jen o časovou úsporu, ale lodě se také vyhnou často velmi neklidnému moři. Podle údajů ze stránek průplavu se jedná o jednu z nejvytíženějších vodních cest světa. V roce 2007 ji využilo více než 43 000 lodí a v tom nejsou započítána malá plavidla. ", "tgt_summary": "The Kiel Canal (, literally \"North-[to]-Baltic Sea canal\", formerly known as the Kaiser-Wilhelm-Kanal) is a freshwater canal in the German state of Schleswig-Holstein. The canal was finished in 1895, but later widened, and links the North Sea at Brunsbüttel to the Baltic Sea at Kiel-Holtenau. An average of is saved by using the Kiel Canal instead of going around the Jutland Peninsula. This not only saves time but also avoids storm-prone seas and having to pass through the Sound or Belts. ", "id": 536613} {"src_title": "Nový rok", "tgt_title": "New Year", "src_document": [{"title": "Moderní oslavy Nového roku.", "content": "Nejběžnější data oslav Nového roku jsou uvedena dále, uspořádaná a seskupená podle jejich výskytu vzhledem ke konvenčnímu západnímu kalendáři.", "section_level": 1}, {"title": "Duben.", "content": "- Poznámka: Když je řečeno, že \" Národní nový rok však nezačíná jako jinde o půlnoci, ale jeho začátek je vždy určen astrology\", mohlo by to vyvolat dojem, že začátek nového cejlonského roku je určován na základě pověr. Výpočet nového roku je však čistě matematickou záležitostí a může ho provádět jen ten, kdo je obeznámen s matematikou a astrologií. Okamžikem počátku nového roku je chvíle, kdy střed slunce (ve skutečnosti jeho projekce na nebeskou sféru) křižuje linii oddělující ryby (\"Meena\") od skopce (\"Mesha\"). Podle astrologie je nebeská sféra rozdělena na 12 stejných částí a skopec je přitom tradičně považován za první díl sféry zatímco ryby za její poslední díl. Každý díl sféry má velikost 30 stupňů a sféry ryb a skopce spolu sousedí. Pokud cestu slunce, relativně k zemi, promítneme na nebeskou sféru, obdržíme kružnici. Tato cesta (nebo kružnice) kříží všech 12 oblastí zvěrokruhu na nebeské sféře a ten okamžik, kdy střed slunce křižuje linii oddělující od sebe ryby a skopce je považován za počátek cejlonského kalendáře. Právě tato chvíle, kdy slunce přechází z ryb do skopce je považována za nejvýznamnější část cejlonského roku. Na nebeské sféře slunce není bodem, ale kruhem, který má průměr o určité velikosti. Chvíle, kdy slunce protne linii, oddělující znamení ryb a skopce, je považována za počátek období \"Nonagatha\". Ve chvíli, kdy se slunce kompletně celou plochou ocitne ve sféře skopce, pak nastává konec období \"Nonagatha\".", "section_level": 2}, {"title": "Historická data pro Nový rok.", "content": "Starověký římský kalendář měl jen deset měsíců a začínal 1. března, což se odráží v anglických názvech některých měsíců, které pocházejí z latiny: září (\"september\" – sedmý), říjen (\"october\" – osmý), listopad (\"november\" – devátý), prosinec (\"december\" – desátý). Kolem roku 713 př. n. l. byly, podle tradice králem Numou Pompiliem, k měsícům v roce přidány leden (\"Januarius\") a únor (\"Februarius\") společně s doplňkovým měsícem Intercalarisem. Rok použitý v datování byl konzulárním rokem, který začínal dnem, kdy konzulové poprvé vstupovali do svého úřadu – to bylo roku 222 př. n. l. uzákoněno na 15. březen, ale roku 191 př. n. l. bylo toto datum přesunuto na 1. leden. Stalo se tak zřejmě vydáním tzv. Aciliova zákona (\"Lex Acilia\"), který zrušil cyklus upravující systém obyčejných a přestupných let a úpravu roku nechal na libovůli pontifiků. Zároveň tedy i změnil datum začátku římského úředního (konzulského) roku. Prvním úředním rokem, který začínal 1. lednem byl rok 190 př. n. l.. Vzhledem k tomu, že podle tohoto roku byly datovány úřední písemnosti a navíc občanský rok byl v téže době ponechán na libovůli pontifiků, získával postupně 1. leden stále větší význam a zatlačoval stále více 1. březen, což byl počátek občanského roku. V roce 45 př. n. l., kdy Julius Caesar zavedl juliánský kalendář, byl vypuštěn měsíc Intercalaris; 1. leden však byl nadále prvním dnem nového roku. Tento den pak jako první den roku uznávali i raní křesťané. Představitelé církve však měli k uvedenému datu výhradu, protože nemělo žádný vztah ke křesťanství a navíc se v daný den konaly bujaré slavnosti. Koncil v Toursu roku 567 dokonce prohlásil začátek roku 1. ledna za starý omyl a hrozil těm, kdo se ho budou držet exkomunikací. Protože se však tento zvyk přes několikeré zákazy papežů nepodařilo vymýtit, snažila se církev tomuto dni dát náboženský význam. Tím se stal svátek Obřezání Páně (\"Circumcisio Domini\"). Uznán jako začátek roku církví byl nejdříve v církevním právu. Do stanovení začátku roku na 1. leden papežem Inocencem XII. roku 1691 byl však ve velké části Evropy za počátek roku považován také 6. leden. Ve středověké Evropě však bylo jako začátek juliánského roku používáno i mnoho jiných církevních svátků římskokatolické církve: Starověký římský nový rok 1. března byl používán v Benátské republice do jejího zničení roku 1797 a v Rusku od roku 988 do konce 15. století. Počátek roku byl v souladu s církevní tradicí posunut na 1. září, ale roky se stále počítaly od stvoření světa. 1. září jako první den nového roku se používal v Rusku od roku 1492. Takto se oslavoval po dvě stě let než zvláštní vládní nařízení cara Petra I. z 19. prosince roku 1699 zavedlo počítání let podle křesťanského letopočtu (dříve se roky v Rusku počítaly od stvoření světa) a zároveň se za začátek roku stanovil 1. leden. Petrovo nařízení mělo název: \"O psaní napříště od 1. dne 1700 ve všech listinách léta po narození Krista, a ne od stvoření světa\". Přesto však byla povolena výjimka, jak je možno zjistit na konci dokumentu: \"Ale komu se zachce psát obě léta, po stvoření světa i po narození Krista, pořadí si zvolí.\" 1. září se jako počátek roku používal také v Byzantské říši. Od 17. století římskokatolický církevní rok začíná začíná prvním dnem Adventu, nedělí, která je čtvrtou před slavností Narození Páně 25. prosince. Podzimní den rovnodennosti (obvykle 22. září) je „novoroční den“ francouzského revolučního kalendáře, který byl používán mezi roky 1793 a 1805. Tento den se nazýval \"primidi Vendemière\", první den prvního měsíce.", "section_level": 1}, {"title": "Datum Nového roku v Českém království.", "content": "Staří Slované používali lunisolární kalendář, ve kterém se délka roku určovala podle Slunce, zatímco délka měsíců podle fází Měsíce. Měsíční kruh začínali novoluním připadajícím na 24. prosinec předchozího roku. Nový rok se slavil 25. prosince, tedy ve dnech zimního slunovratu. I po příchodu křesťanských misionářů byl českou panovnickou kanceláří používán vánoční datovací systém, tj. systém, kdy nový rok připadl na 25. prosinec. S přestávkou ve druhé polovině 13. a na počátku 14. století byl tento systém používán až do doby vlády Václava IV. Kancelář pražských arcibiskupů ho používala důsledně až do roku 1365, a proto byl také nazýván \"stilus Pragensis\". Přese všechno, jeho používání přežívalo až do 16. století, jak je možno poznat z panovnických a soukromých písemností. 1. leden se jako Nový rok objevil v českých zemích za Přemysla Otakara II. a Václava II. v diplomatických pramenech. V narativních (na příběhy orientovaných) pramenech však s tímto počátkem roku ve své kronice počítá již Kosmas. Následující kronikáři se ho však většinou nedrželi. Českými zeměmi se začal více šířit až v 15. století a ve století následujícím se 1. leden ujal nejspíše vlivem římského práva a díky tisku kalendářů. Nový rok jako církevní svátek byl s konečnou platností v římskoněmecké říši zaveden za Ferdinanda II.. Tím byl vlastně s konečnou platností oddělen občanský rok od roku církevního.", "section_level": 1}, {"title": "Drobnosti.", "content": "Gregoriánský nový rok (a všechny ostatní dny) jako první na celé Zemi přichází na neobydlený atol Caroline, nejvýchodnější ostrov státu Kiribati v centrálním Tichém oceánu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nový rok je svátek začátku nového roku. Podle celosvětově nejrozšířenějšího gregoriánského kalendáře připadá na 1. ledna. V noci z 31. prosince na 1. leden svět slaví konec roku a tak i začátek nového – Silvestrovské oslavy. Před Novým rokem si jednotlivci, rodiny i firmy posílají blahopřejné novoročenky, s hezkým či vtipným obrázkem a s přáním zdraví a štěstí v nadcházejícím roce. Nový rok je v ČR, ale i v dalších zemích světa státní svátek. ", "tgt_summary": "New Year is the time or day at which a new calendar year begins and the calendar's year count increments by one. ", "id": 567999} {"src_title": "Sgrafito", "tgt_title": "Sgraffito", "src_document": [{"title": "Popis techniky.", "content": "Dvoubarevného sgrafitového vzoru se dosahuje tak, že spodní vrstva tmavé omítky obarvená podle tradičního renesančního způsobu jemně mletým uhlím nebo popelem ze spálené slámy se nechá zaschnout a do svrchní tenké vrstvy omítky světlé barvy zpravidla s hlazeným povrchem se za vlhka proškrabují vzory. Je-li postup opačný ve smyslu, že spodní omítka je světlá a vzory jsou proškrabovány do svrchní tmavé omítky, vzniká tzv. kontrasgrafito. Často je postup zjednodušován tak, že se vzory proškrabují do jednobarevné světlé omítky. Po zdrsnění hladké plochy fasády vyrytím vzorů se zakrátko vlivem povětrnosti škrábané části v jednobarevné omítce barevně odliší.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy sgrafit.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Psaníčko.", "content": "Forma skládající se z obdélníků rozdělených dvěma úhlopříčkami připomíná zadní stranu dopisní obálky. Fasáda zdobená psaníčkovým sgrafitem, napodobujícím iluzívně diamantový řez nebo pyramidovitě zašpičatělé stavební kvádry, vytváří dokonalý dojem plasticity.", "section_level": 2}, {"title": "Ornamenty.", "content": "Kromě vzoru psaníček může být sgrafito geometricky členěno přímkami, kružnicemi nebo jinými křivkami a rostlinnými prvky. Velice často používané jsou i ornamentální, rostlinné nebo figurální motivy sgrafita, obsahující většinou téma z antické řecké či římské mytologie, výjevy z Bible, především ze Starého zákona, nebo různé alegorické postavy či výjevy.", "section_level": 2}, {"title": "Sgrafito v novorenesanci.", "content": "Důležitým prvkem výzdoby novorenesenačních domů jsou právě sgrafita. Jako první sgrafita v Praze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruoval Schwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů. O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku \"Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera\" a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák, který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů. O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráce s dalšími umělci: sgrafita jsou navržena Františkem Ženíškem. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet se grafity Fary u sv. Petra v Praze. Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako \"výklad o vývoji a stylu A. Wiehla\" \"\"...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj \"sgrafitový domek\" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studovala je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o \"české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...\"\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Sgrafito je technika grafické výzdoby omítkových povrchů staveb, která vznikla a prodělala největší rozkvět v období renesance a znovu v novorenesanci. Princip spočívá v nanesení dvou (výjimečně více) různobarevných vrstev omítky, přičemž části horní ještě vlhké vrstvy se odstraní škrabáním, odhalená kontrastující spodní vrstva pak tvoří požadovanou dekoraci vnější fasády, případně i stěn interiérů staveb. Motiv sgrafita bývá figurální nebo ornamentální, charakteristická jsou obdélníková tzv. psaníčka (\"psaníčkové sgrafito= obálka\").", "tgt_summary": "Sgraffito (; plural: \"sgraffiti\") is a technique either of wall decor, produced by applying layers of plaster tinted in contrasting colours to a moistened surface, or in pottery, by applying to an unfired ceramic body two successive layers of contrasting slip or glaze, and then in either case scratching so as to reveal parts of the underlying layer. The Italian past participle \"sgraffiato\" is also used, especially of pottery.", "id": 1506669} {"src_title": "Carl Gotthard Langhans", "tgt_title": "Carl Gotthard Langhans", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Langhans se narodil v Landeshutu, ve Slezsku (nyní Kamienna Góra v Polsku). Od roku 1753 do roku 1757 studoval v Halle právo a poté matematiku a jazyky a zabývá se autodidactically s architekturou, při kterém se zaměřil především na antických textů římské architektury teoretika Vitruvius (a nové verze klasiků nadšence Johann Joachim Winckelmann, Jeho první návrh \"zum Schifflein Christi\" pro protestantské církve v roce 1764 v Groß-Glogau vysloužil svou první uznání jako architekt, a ve stejném roce, jmenování jako stavební inspektor pro hraběte z Hatzfeld, jehož válkou sužované palác ho přestavěl do svého vlastního návrhu mezi 1766 a 1774. Díky zásahu hraběte z Hatzfeld, on také se stal známý v královském dvoře v Berlíně. Jako jeho první práci ve službách královské rodiny, postavil v roce 1766 na schodišti a Muschelsaal v zámku Rheinsberg. Jeho návrhy byly použity při stavbě knížecí bažantnice v Porembě u Pštiny. Zemřel v Grüneiche (Dąbie po roce 1945 a části Śródmieście městské části Vratislavi) poblíž Vratislavi. V roce 1771 si Langhans vzal Annu Elisabeth Jaeckel, dceru právníka v Breslau. Měli pět dětí: dcery Louise Amalie a Juliane Vilemína, syn, divadelní architekt Carl Ferdinand, stejně jako další dvě děti, které zemřely brzy po narození. Od roku 1782 žil se svou rodinou v domě jeho v-práva \"na Albrechtstrasse 18 v Breslau, a v roce 1788 se přestěhoval do Berlína, kde žil v ulici Charlottenstraße 48, na rohu Behrensstraße. Ke konci 18. století a počátku 19. století, byl velkým snem pro každého umělce podstoupit cestu do Itálie, aby mohli studovat antické budovy na vlastní oči. Tento sen si nesplnil pouze Goethe a Schinkel, ale i Langhans si také mohl dovolit výlet v roce 1768 a 1769 díky podpoře hraběte z Hatzfeld. Když byl později přidělen jako vůdce Breslau války a nadvlády komory, navštívil země v Anglii, Holandsku, Belgii a Francii jménem a na účet krále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Gotthard Langhans (15. prosince 1732, Landeshut ve Slezsku, Habsburská monarchie – 1. září 1808, Grüneiche u Vratislavi, Prusko), studoval zpočátku jazyky a matematiku, později se začal věnovat stavitelství. V roce 1775 byl jmenován vojenským a vrchním stavitelským radou ve Vratislavi, kde postavil Hatzfeldský palác, kostel 11 000 panen a burzu, potom byl v roce 1785 jmenován tajným vojenským radou a ředitelem vrchního dvorního stavebního úřadu v Berlíně, kde postavil Braniborskou bránu podle vzoru aténských Propylejí a poprvé uvedl do Německa řecký stavební sloh. Carl Gotthard Langhans (15. prosince 1732 - 01.10.1808) byl pruský stavitel a architekt. Jeho díla jsou mezi nejčasnější budov v německém klasicismu hnutí. Jeho nejznámějším dílem je Braniborská brána v Berlíně.", "tgt_summary": "Carl Gotthard Langhans (15 December 1732 – 1 October 1808) was a Prussian master builder and royal architect. His churches, palaces, grand houses, interiors, city gates and theatres in Silesia (now Poland), Berlin, Potsdam and elsewhere belong to the earliest examples of Neoclassical architecture in Germany. His best-known work is the Brandenburg Gate in Berlin, national symbol of today’s Germany and German reunification in 1989/90.", "id": 309125} {"src_title": "Turné čtyř můstků", "tgt_title": "Four Hills Tournament", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První závod série se konal na Nový rok 1953. Účastnili se ho skokané ze šesti zemí (Německa, Rakouska, Švédska, Norska, Švýcarska a Jugoslávie) a závodům přihlíželo 20 000 diváků. Vítězem se stal Asgeir Dølplads z Norska, avšak celou sérii tehdy vyhrál Rakušan Sepp „Bubi“ Bradl. Tři skokani – Němec Sven Hannawald (v sezóně 2001/2002), Polák Kamil Stoch (v sezóně 2017/2018) a Japonec Rjoju Kobajaši (v sezóně 2018/2019) – dokázali vyhrát všechny čtyři závody. Nejvíce titulů vítěze Turné však získal finský skokan Janne Ahonen, který triumfoval v pěti sériích Turné (jednou, v sezóně 2005/2006, se o vítězství dělil s Jakubem Jandou) a k tomu třikrát skončil celkově druhý a dvakrát třetí. Mezi vítězi celého Turné jsou i dva čeští skokané, a to Jiří Raška (za sezónu 1970/1971), který skákal ještě za Československo, a Jakub Janda (za sezónu 2005/2006). Raška navíc získal v sezónách 1967/1968 a 1968/1969 druhá místa. Třetí místa získali Dalibor Motejlek (v sezóně 1964/1965), Zbyněk Hubač (v sezónách 1968/1969 a 1970/1971), Jiří Parma (v sezóně 1987/1988) a Jaroslav Sakala (v sezóně 1992/1993).", "section_level": 1}, {"title": "Průběh závodu.", "content": "Od ostatních závodů Světového poháru se závody odlišují i svým systémem průběhu. V den předcházející závodu se skáče tzv. kvalifikace. Jí se účastní všichni skokani. Ti, kteří jsou v pořadí Světového poháru dané sezóny na 11. a horším místě, musí kvalifikaci absolvovat povinně. Jejich skoky (každý má jeden pokus) jsou bodově ohodnoceny a čtyřicet nejlepších postoupí do závodu. Těsně po konci kvalifikace pak skočí svůj skok i závodníci z nejlepší desítky Světového poháru. Ti jsou však do závodu kvalifikováni automaticky a jejich skok tak pouze určuje soupeře v prvním kole závodu. Skokani z první desítky mohou svůj kvalifikační skok i vynechat, ovšem v závodě jsou pak nasazeni proti nejlepším z kvalifikace. Po kvalifikaci je sestaveno pořadí podle bodových zisků od nejhoršího po nejlepšího. V závodě se v prvním kole proti sobě postaví v souboji skokan na 26. místě po kvalifikaci proti 25. skokanovi kvalifikace. Skáči po sobě (jeden skok, nejprve ten hůře postavený) a vítěz tohoto souboje postoupí do druhého kola. Následně skáče 27. skokan po kvalifikaci v souboji s 24. skokanem a opět lepší z těchto dvou postoupí dál. Takto se v prvním kole pokračuje a na jeho konci je 25 vítězů těchto soubojů, kteří postoupí do kola druhého. Tam je doplní pět nejlépe hodnocených závodníků poražených v prvním kole (jsou to takzvaní „lucky losers“ – šťastní poražení). Druhé kolo již probíhá obvyklým postupem pro závody Světového poháru, kdy postupně skáčí závodníci od nejhoršího výkonu v prvním kole po závodníka s nejlepším výkonem v prvním kole. Vítězem se stává závodník s nejvyšším součtem bodů z prvního a druhého kola.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordy a statistiky Turné.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vícenásobní vítězové Turné.", "content": "Stav po sezóně 2018/2019:", "section_level": 2}, {"title": "Vítězové tří či čtyř závodů v rámci jednoho Turné.", "content": "Stav po sezóně 2018/2019:", "section_level": 2}, {"title": "Nejúspěšnější země.", "content": "Stav po sezóně 2019/2020:", "section_level": 2}], "src_summary": "Turné čtyř můstků () je série čtyř závodů Světového poháru ve skocích na lyžích, která se koná vždy na přelomu roku. První závody se uskutečnily na rozmezí let 1952 a 1953. Série se skládá ze dvou závodů v Německu (konkrétně v Oberstdorfu a v Garmisch-Partenkirchenu), na které naváží dva závody v Rakousku (v Innsbrucku a v Bischofshofenu). Vítězem série je ten závodník, jehož součet bodových ohodnocení jednotlivých skoků je po čtyřech závodech nejvyšší. ", "tgt_summary": "The Four Hills Tournament () or the German-Austrian Ski Jumping Week () is a ski jumping event composed of four World Cup events and has taken place in Germany and Austria each year since 1953. With a few exceptions the ski jumping events are held chronologically at Oberstdorf, Garmisch-Partenkirchen, Innsbruck and Bischofshofen. Winning these all four events in one Four Hills Tournament edition is called the grand slam. ", "id": 1056888} {"src_title": "Olše (strom)", "tgt_title": "Alder", "src_document": [{"title": "Vzhled a vlastnosti.", "content": "Nejznámější olší je olše lepkavá, strom rostoucí i v ČR; olše lepkavá roste po celé Evropě a byla introdukována i jinam. Nejvyšším druhem je olše červená, rostoucí na západním pobřeží Severní Ameriky, dosahuje výšky až 35 metrů. Olše lepkavá a olše srdčitá mohou dorůst výšky kolem 30 metrů. Naproti tomu olše zelená je zřídka vyšší než 5 metrů. Listy jsou opadavé, střídavé, jednoduché a pilovité. Květem jsou jehnědy, samčí jsou protáhlé, samičí dřevnatí a připomínají malé šištice jehličnatých stromů. Oba typy jehněd se vyskytují na jedné rostlině, často se objevují brzy zjara, ještě před vyrašením listů. Jsou hlavně větrosnubné, ale opylují je i včely. Olše jsou medonosné rostliny a jejich pyl nesený větrem může působit problémy alergikům. Co se týče dřeva, mezi bělí a jádrem nejsou signifikantní rozdíly. Dřevo olše nemá výrazné letokruhy a její kresba je ryze monotónní. Čerstvě po pokácení je dřevo načervenale oranžové, ovšem postupem času vlivem přístupu vzduchu tmavne do načervenale bílé až načervenale hnědé. Přestože olše roste převážně u vodních toků, dřevo nezadržuje vodu a velmi dobře vysychá.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Olšové dřevo figuruje na trhu se dřevem jako alternativa k jasanovému dřevu na výrobu násad zemědělského náčiní a sportovních pomůcek. Díky velmi nízké tuhosti a střední pevnosti v tlaku jej lze dobře ohýbat (i když ne tak dobře jako jasan). Dřevo lze dobře opracovávat jak strojem, tak manuálně, řezné nástroje se tupí jen minimálně. Bělová část není trvanlivá a je dobré ji impregnovat. Hrozí napadení červotočem. Málokdo možná ví, že se dřevo olše používá na výrobu tradičních českých dřeváků. Mimo to má speciální využití i v Japonsku v uměleckém řezbářství a sochařství – pokroucené stromy olše jsou tam ceněným artiklem. I když dřevo nemá výraznou texturu, najdeme jej i jako složku mozaikových podlah, kde v kombinaci s tmavšími odstíny jiných druhů dřeva vytváří velmi dekorativní dojem. V některých domácnostech se olše používá i jako tzv. falešný mahagon. Při adekvátním nalakování jsou totiž oba druhy dřeva pohledem k nerozeznání. Mahagon je ovšem daleko tvrdší a dražší. Olše se někdy vysazují i jako okrasné stromy a keře do parků a zahrad. Suché olšové plody se využívají v akvaristice. Jejich přidání do akvária má pozitivní vliv na tvrdost vody, omezují růst řas a uvolňují rybám prospěšné třísloviny. Voda se však lehce zabarvuje dohněda. Místo plodů lze přidat výluh z nich.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Olše (\"Alnus\") jsou opadavé stromy nebo keře patřící do čeledi břízovitých. Rychle rostou, ale málokdy dosahují velké výšky. Olše jsou rozšířené hlavně v mírném pásmu severní polokoule, v Americe zasahují na jih až do Argentiny.", "tgt_summary": "Alder is the common name of a genus of flowering plants, Alnus, belonging to the birch family Betulaceae. The genus comprises about 35 species of monoecious trees and shrubs, a few reaching a large size, distributed throughout the north temperate zone with a few species extending into Central America, as well as the northern and southern Andes.", "id": 814004} {"src_title": "Jírovec", "tgt_title": "Aesculus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jírovce jsou opadavé stromy nebo řidčeji keře. Zimní pupeny jsou velké, u některých druhů pryskyřičnatě lepkavé, kryté několika řadami střechovitě se překrývajících šupin. Listy jsou dlanitě složené, skládající se z 5 až 11 na okraji pilovitých nebo vroubkovaných lístků. Květy jsou nezřídka velké a nápadné, uspořádané ve válcovitých nebo kuželovitých thyrsech. Kališní lístky jsou srostlé do válcovité nebo zvonkovité trubky. Korunní lístky jsou často nestejné, na bázi nehetnaté. Semeník je přisedlý, bez gynoforu, nesoucí dlouhou, štíhlou čnělku, zakončenou zploštěle kulovitou bliznou. Plodem je zploštěle kulovitá až hruškovitá tobolka. Plody jsou často jednosemenné, na povrchu nejčastěji hladké, řidčeji bradavčité nebo ostnité. Semena dosahují velikosti 2 až 7 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod jírovec zahrnuje 12 druhů. Je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. Největší počet (celkem 7) druhů roste v Severní Americe. Jsou svým výskytem omezeny na východní polovinu kontinentu s výjimkou druhu \"Aesculus parryii\", který se vyskytuje v severozápadním Mexiku. V USA se vyskytuje také několik přirozených kříženců. Největší areál v Severní Americe má jírovec lysý, který také zasahuje nejseverněji (jako jediný druh i do Kanady). V Asii rostou celkem 4 druhy. Největší areál má druh \"Aesculus assamica\", rozšířený od Číny a severovýchodní Indie po severní Vietnam. Vyskytuje se především v tropických a subtropických monzunových lesích. Jírovec čínský je endemit Číny, jírovec indický je endemit severozápadního Himálaje, jírovec japonský je endemitem Japonska. V Evropě roste jediný druh, který je endemitem Balkánu a představuje zde třetihorní relikt.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy jírovce maďalu poskytují hojný pyl a nektar četnému hmyzu, zejména včelám. Na bázi každého korunního lístku je žlutá skvrna, která po opylení květu mění barvu na červenou. Pyl tohoto stromu se však šíří nejen prostřednictvím hmyzu, ale i větrem.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jírovec (\"Aesculus\"), lidově též kaštan, je rod rostlin z čeledi mýdelníkovité. Zahrnuje 12 druhů a je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. V Evropě, konkrétně na Balkáně, je původní jediný druh – jírovec maďal (\"Aesculus hippocastanum\"), v ČR hojně pěstovaný v řadě kultivarů.", "tgt_summary": "The genus Aesculus ( or ), with varieties called buckeye and horse chestnut, comprises 13–19 species of flowering plants in the soapberry and lychee family, Sapindaceae. They are trees and shrubs native to the temperate Northern Hemisphere, with six species native to North America and seven to thirteen species native to Eurasia. Also, several hybrids occur. \"Aesculus\" exhibits a classical Arcto-Tertiary distribution. ", "id": 1359400} {"src_title": "Optický hranol", "tgt_title": "Prism", "src_document": [{"title": "Lom světla optickým hranolem.", "content": "Při průchodu optickým hranolem se světelný paprsek láme dvakrát. Paprsek, který vystupuje z hranolu je od vstupujícího paprsku odchýlen o úhel formula_1. Tato odchylka je závislá na úhlu dopadu formula_2, indexu lomu materiálu hranolu a na úhlu formula_3, který se nazývá lámavý. Tento úhel je sevřen tzv. lámavými stěnami hranolu. Z a podle Snellova zákona budou platit vztahy kde formula_6 označuje index lomu hranolu. Pro odchylku formula_1 platí neboť platí formula_9. Pro malý lámavý úhel formula_3 jsou malé také úhly formula_2 a formula_12. Takový hranol se nazývá optický klín. Pro optický klín mají předchozí rovnice přibližný tvar formula_13 a formula_14, což umožňuje psát Pro malý lámavý úhel formula_3 tedy odchylka formula_1 nezávisí na úhlu dopadu formula_2. Při větších lámavých úhlech však nelze nahradit sinus přímo jeho úhlem. Pokud vyjádříme odchylku formula_1 jako funkci úhlu lomu formula_20, dostaneme vztah Derivací tohoto vztahu podle úhlu lomu formula_20 určíme extrémy, tzn. Odtud po úpravě získáme podmínku Z této podmínky vyplývá, že odchylka formula_1 má nejmenší hodnotu pro formula_26, což podle předchozích vztahů znamená, že nejmenší odchylka se objeví pro Minimální odchylku tedy získáme tehdy, pokud je paprsek procházející hranolem kolmý k ose souměrnosti lámavého úhlu formula_3. Pří minimální odchylce formula_29 bude platit vztah formula_30. Použitím předchozích vztahů lze pak určit Tento vztah lze využít pro určení indexu lomu materiálu hranolu. U hranolů lze často pozorovat totální reflexi. Tento jev je často využíván např. k převrácení obrazu v dalekohledu apod. Na hranolu lze také demonstrovat disperzi světla.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Optické hranoly jsou také používány v optických přístrojích místo klasických zrcadel - využívá se k tomu totálního odrazu a hranoly jsou výhodné pro svou prakticky neomezenou životnost(stříbrná vrstva zaručující funkci zrcadla se sloupe, zmatní, u hranolu není nic, co by mohlo takto přijít k úhoně). Využití našly také ve WDM (de)multiplexorech laserového záření, které významně zvyšují přenosovou kapacitu optických vláken.", "section_level": 1}], "src_summary": "Optický hranol je opticky průhledné těleso s dvěma rovinnými stěnami, které lámou světlo. Světlo při průchodu hranolem mění směr šíření rozkladem (disperzí) a úplným odrazem. ", "tgt_summary": "An optical prism is a transparent optical element with flat, polished surfaces that refract light. At least one surface must be angled—elements with two parallel surfaces are not prisms. The traditional geometrical shape of an optical prism is that of a triangular prism with a triangular base and rectangular sides, and in colloquial use \"prism\" usually refers to this type. Some types of optical prism are not in fact in the shape of geometric prisms. Prisms can be made from any material that is transparent to the wavelengths for which they are designed. Typical materials include glass, plastic, and fluorite. ", "id": 692422} {"src_title": "Kapalnění", "tgt_title": "Condensation", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Zkapalněné plyny, zvláště pak dusík a hélium, se používají jako chladicí médium např. v lékařství, pro chlazení detektorů záření, supravodivých cívek aj. Pro průmyslové zkapalňování plynů se používají tzv. zkapalňovače. Ke zkapalňování nasycené páry dochází snížením její teploty nebo zvýšením tlaku (tedy přiblížením částic plynu blíže k sobě). Při zkapalňování se uvolňuje skupenské teplo kondenzační, jehož hodnota je rovna skupenskému teplu výparnému. Při snižování objemu se přehřátá pára mění v nasycenou a začíná kondenzovat na tzv. \"kondenzačních jádrech\". Kondenzační jádra mohou být částice prachu, ionty apod. Pokud pára kondenzuje na kondenzačních jádrech, je kapalina v páře dispergována (rozptýlena) jako mlha. Nasycená pára je pak s kapalinou v rovnováze. Směs nasycené páry a kapalinové mlhy se nazývá \"mokrou parou\". Pokud se v páře nevyskytují kondenzační jádra, dochází ke srážení páry až při vyšších tlacích (u vodních par až čtyřikrát větších), než by odpovídalo kondenzaci. Takové páry se nacházejí v nestabilním stavu a nazývají se přesycené páry.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Příkladem může být kondenzace vody. Molekula vody je složena ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku. Vodní molekuly se volně pohybují ve vzduchu a občas dochází k jejich srážkám. Když se dvě molekuly vody srazí, opět se odrazí, ale pokud začne klesat teplota, molekuly mají méně energie a začnou se tedy pohybovat pomaleji. Jakmile klesne teplota na teplotu rosného bodu, pohybují se molekuly natolik pomalu, že se spolu naváží. Vazba vzniká mezi atomy jednoho vodíku a atomem kyslíku. Vodní molekuly se spojují v krátké řady, což následuje přeměněním vodní páry v tekutinu. Při spojení dochází k vyzáření části tepla v podobě latentního tepla, což má za následek oteplení okolního prostředí. Pokud dojde k navázání dostatečného množství molekul, vzniká dešťová kapka, která se snáší na zemský povrch v podobě deště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapalnění neboli kondenzace je skupenská přeměna, při které se plyn mění na kapalinu. Kondenzace (kapalnění) je děj, který je opakem vypařování.", "tgt_summary": "Condensation is the change of the physical state of matter from the gas phase into the liquid phase, and is the reverse of vaporization. The word most often refers to the water cycle. It can also be defined as the change in the state of water vapor to liquid water when in contact with a liquid or solid surface or cloud condensation nuclei within the atmosphere. When the transition happens from the gaseous phase into the solid phase directly, the change is called deposition.", "id": 615383} {"src_title": "Jasan", "tgt_title": "Fraxinus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jasany jsou jednodomé nebo dvoudomé, opadavé nebo výjimečně stálezelené (\"Fraxinus griffithii\", \"F. uhdei\") stromy, řidčeji keře. Větévky bývají zploštělé. Listy jsou lichozpeřené nebo řidčeji jednolisté (např. \"F. anomala\" a některé kultivary jasanu ztepilého), vstřícné nebo i v trojčetných přeslenech, někdy nahloučené na koncích větví. Řapík listu i řapíčky jednotlivých lístků jsou často na bázi ztlustlé. Květy jsou drobné, jednopohlavné, oboupohlavné nebo polygamní, uspořádané v latovitých nebo hroznovitých květenstvích. Květenství jsou buď vrcholová nebo vyrůstají v úžlabí při koncích větví či na loňských letorostech. Kalich je srostlý, na vrcholu zakončený 4 zuby nebo nepravidelnými laloky. U části zástupců chybí. Koruna je buď bílá až nažloutlá, čtyřčetná a dělená až k bázi, nebo chybí. Tyčinky jsou dvě nebo výjimečně čtyři. Semeník je svrchní, se dvěma komůrkami, v nichž je po dvou vajíčkách. Čnělka je krátká a nese dvouklanou bliznu. Plodem je samara (křídlatá nažka) s jedním vrcholovým, protáhlým křídlem. Obsahuje zpravidla jediné vejčitě podlouhlé semeno.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod jasan zahrnuje asi 48 druhů. Je rozšířen v Eurasii, Severní a Střední Americe a severní Africe. Centrum druhové diverzity je v Číně (celkem 22 druhů) a v Severní Americe (12 druhů). V Evropě rostou celkem 4 druhy jasanů, z toho se dva vyskytují přirozeně i v České republice. Jasan ztepilý je rozšířen téměř v celé Evropě, na východ zasahuje až na Kavkaz a do Íránu. Jasan úzkolistý je rozšířen v teplejších oblastech Evropy a vyskytuje se i na jižní Moravě. Jasan zimnář má v rámci Evropy podobný areál, v České republice se ale vyskytuje jen druhotně. Přirozeně zasahuje na jižní Slovensko. Jasan balkánský (\"Fraxinus pallisae\") roste v jihovýchodní Evropě a na Kavkaze. V Severní Americe se vyskytuje celkem 12 druhů, z nichž šest zasahuje i do Kanady. Největší areál má jasan pensylvánský a jasan americký. Na jih zasahují jasany v Americe přes Mexiko po Honduras a Kubu. V severní Africe se vyskytují dva druhy, omezené výskytem na západní část dané oblasti (Maroko, Alžírsko, Tunisko). V Asii sahá areál rodu od jihozápadní Asie přes Střední a Jižní Asii a Čínu po Ruský Dálný východ a Japonsko a přes Indočínu po Malé Sundy a Filipíny. Jasany rostou na poměrně pestré škále stanovišť od oblastí mírného pásu po subtropy a tropy, od polopouští po vlhké poříční biotopy a od nížin do subalpínského stupně. Středoamerické druhy rostou nejčastěji podél vodních toků v nadmořských výškách do 2000 metrů. Na podobných stanovištích rostou i tropické druhy z jihovýchodní Asie.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Přibližně třetina všech druhů jasanu má bílé, vonné květy v koncových latách, které jsou opylovány převážně hmyzem. Květy zbývajících 34 druhů jsou bezkorunné, nevonné, obvykle jednopohlavné, nahloučené v úžlabních květenstvích a opylované větrem. Za původnější způsob opylování je považována entomogamie, zatímco opylování větrem se u jasanů vyvinulo druhotně v několika vývojových liniích a je doprovázeno přechodem k dvoudomosti. Křídlaté plody jsou uzpůsobeny šíření větrem. Jasany jsou živnými rostlinami housenek široké škály denních i nočních motýlů. Z druhů rozšířených i v České republice je to např. babočka osiková, hnědásek osikový, nesytka sršňová, přástevník americký, lišaj šeříkový a různé můry. Ve větvích vrtají housenky drvopleně obecného a drvopleně hrušňového. V Severní Americe se listy jasanů živí různé druhy martináčů a lišajů, otakárci \"Papilio glaucus\" a \"Papilio multicaudatus\" a babočka \"Euphydryas phaeton\". Žijí na nich také bizarní housenky můry \"Phobetron pithecium\" z čeledi slimákovcovití. V Asii se listy jasanů živí např. housenky babočky \"Athyma ranga\".", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Jasan ztepilý a některé další druhy (jasan úzkolistý, někdy i jasan americký) jsou napadány a decimovány onemocněním známým jako nekróza jasanu nebo také chřadnutí jasanů. Onemocnění je způsobováno houbou \"Chalara fraxinea\", prorůstající do dřeva i cévních svazků hostitele. Napadení se projevuje odumíráním letorostů i kosterních větví a prosycháním stromů. Bělavé plodničky této houby jsou známy pod názvem voskovička jasanová (\"Hymenoscyphus fraxineus\", syn. \"H. pseudalbidus\") a běžně se vyskytují na opadaných řapících jasanových listů. V České republice se první projevy choroby objevily v 90. letech, k masovému šíření dochází přibližně od roku 2004. Další houbou napadající jasany je padlí jasanové (\"Phyllactinia fraxini\"). V Severní Americe i v evropské části Ruska a na Ukrajině se šíří další závažný škůdce jasanů, polník jasanový. Brouk pochází z východní Asie. Napadá různé druhy jasanu i některé další listnaté stromy. Larvy vrtají pod kůrou, dřevina zpravidla do 3 let od napadení odumírá. V České republice nebyl výskyt tohoto brouka dosud zjištěn.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Charakteristickými látkami obsaženými v jasanech jsou zejména kumariny, sekoiridoidy a fenyletanoidy, přítomny bývají i lignany, flavonoidy a jednoduché fenolické sloučeniny. Přítomnost kumarinů je v rámci čeledi olivovníkovité jedinečná. Bylo jich zjištěno celkem 23, nejběžnější je eskulin a fraxin. Kumariny mohou být buď volné, nebo vázené ve formě glukosidů. Z některých druhů jasanu jsou průmyslově získávány. Sekoiridoidů bylo zjištěno asi 50. Vyskytují převážně vázané v glukosidické formě. Patří mezi ně mimo jiné oleosid, oleuropein, uhdenosid, framosid a četné další. Z fenyletanoidních glykosidů je to zejména verbaskosid, který je obsažen i v evropských druzích jasanu (jasan ztepilý, jasan zimnář). Dále jsou obsaženy fenylpropanoidní glukosidy (syringin, koniferin). Jasany nejsou jedovaté rostliny, dřevo ale může při opacovávání způsobit podráždění kůže.", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie a vývoj.", "content": "Rod \"Fraxinus\" se podle výsledků fylogeografických studií vyvinul v oblasti Severní Ameriky v období eocénu před 34 až 56 milióny let. O tomto původu rodu svědčí i severoamerický výskyt bazálních sekcí rodu (sekce \"Dipetalae\", \"Melioides\", \"Pauciflorae\"). Nejstarší známé fosílie připisované rodu \"Fraxinus\" byly nalezeny na jihovýchodě Severní Ameriky. Odtud se rod rozšířil do Asie a později i do Evropy, došlo ale i k několika případům zpětných přenosů z Eurasie do Severní Ameriky (např. \"Fraxinus nigra\"). Fosílie jasanů ranně miocénního stáří jsou známy i ze severočeských hnědouhelných pánví. Konkrétně se jedná o druhy \"Fraxinus bilinica\" a \"Fraxinus macroptera\". Prokřemenělé dřevo se strukturou velmi podobnou jasanu, pocházející z paleogénu, bylo popsáno jako rod \"Ornoxylon\".", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Fraxinus\" je v rámci čeledi \"Oleaceae\" řazen do podčeledi \"Oleoideae\", tribu \"Oleeae\" a samostatného podtribu \"Fraxininae\". Podle výsledků fylogenetických studií je monofyletický. Od nejblíže příbuzných rodů se mj. odlišuje typem plodů (samara). V minulosti byl do daného tribu řazen i rod \"Fontanesia\", který má plody podobného typu. Později bylo zjištěno, že tento rod není s rodem \"Fraxinus\" bezprostředně příbuzný a podobnost plodů je důsledkem konvergentního vývoje podobně jako rod \"Abeliophyllum\". V revizi z roku 2013 je v rámci rodu \"Fraxinus\" rozlišováno 48 druhů. Rod je členěn do 6 sekcí, zařazení několika druhů je dosud nevyjasněné.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jasan ztepilý je v České republice významnou složkou lesních ekosystémů a 6. nejrozšířenější dřevinou. Jeho porosty pokrývají asi 3,5 % celkové lesní plochy.Jeho doménou jsou zejména lužní a suťové lesy. V minulosti byl vysazován do lesních porostů i jasan pensylvánský. Jasany jsou pěstovány jako okrasné a parkové dřeviny. Jsou to rychle rostoucí stromy, které na jaře pozdě raší a na podzim poměrně brzy opadávají. Listy většiny druhů se v podzimním období barví do žluta. Hodí se do parků a větších sadovnických úprav. Nejčastěji se pěstují různé kultivary jasanu ztepilého, mezi nimiž lze nalézt i převisavé nebo jednolisté formy, a nápadně kvetoucí jasan zimnář. Většině druhů vyhovuje slunné stanoviště a hlubší, vlhké a výživné půdy. Jasan zimnář je vápnomilný a snese i sušší půdy. Jasan americký naopak snáší i přemokření. Botanické druhy lze rozmnožovat výsevem semen. Okrasné kultivary se množí roubováním nebo očkováním. Ve sbírkách botanických zahrad a arboret se lze setkat s celou řadou méně běžných druhů. V teplejších oblastech světa je vysazován i nápadně kvetoucí druh \"Fraxinus paxiana\" a \"Fraxinus floribunda\". Jasany poskytují kvalitní a dobře opracovatelné dřevo. Dřevo jasanu ztepilého je světle hnědé až hnědé, s dekorativní texturou a zřetelnými letokruhy, podobně jako u dubového. Je pružné a houževnaté, avšak málo odolné vůči dřevokaznému hmyzu a povětrnostním vlivům. Používá se zejména na podlahy, nábytek, bedny, držadla aj. soustružené výrobky. Obdobné využití má i dřevo jiných druhů jasanu. Ze severoamerických je významný zejména jasan americký, který má dřevo světlé, dále jasan pensylvánský, jasan černý, jasan čtyřhranný, jasan oregonský a jasan plstnatý, z asijských druhů zejména jasan mandžuský. V Americe se z jasanového dřeva také vyrábějí profesionální baseballové pálky. Šťáva jasanu zimnáře je sladká, neboť obsahuje cukr mannitol. Ve Středomoří byla získávána z naříznuté kůry a poté sušena. Druh byl za tímto účelem i pěstován, a to zejména na Sicílii. Z vnitřní kůry jasanu čtyřhranného připravovali v Americe první osadníci modré barvivo. Extraktem z kůry a listů \"Fraxinus griffithii\" je na černém trhu v některých částech Indonésie falšováno opium. Jasany jsou v různých částech světa využívány v lidovém lékařství zejména pro své diuretické a mírně projímavé účinky, také při léčení revmatických bolestí, artritidy, otoků a zánětu močového měchýře. Jasan ztepilý je v Evropě používán jako diuretikum a k léčení revmatitidy již od dob Hippokrata. Nálev z listů je v bylinném lékařství podáván zejména při infekčních a horečnatých stavech, revmatismu a dně, zevně k omývání nehojících se ran, bércových vředů aj. Podobné tradiční využití má i \"Fraxinus japonica\" (syn. \"F. chinensis\" subsp. \"rhynchophylla\") v Japonsku a jasan americký v Severní Americe. V čínské medicíně je používán zejména jasan Bungeův a \"Fraxinus malacophylla\". Listy a kůra jasanů jsou na Ruském Dálném východě a v Číně využívány ve formě čajů také k podpoře krevního oběhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jasan (\"Fraxinus\") je rod rostlin z čeledi olivovníkovité. Jsou to většinou opadavé stromy se vstřícnými lichozpeřenými listy a nevelkými, někdy i bezobalnými květy v latovitých nebo hroznovitých květenstvích. Jsou opylovány hmyzem nebo větrem. Plodem je křídlatá nažka. Rod zahrnuje asi 48 druhů a je rozšířen v mírném pásu severní polokoule s přesahy do tropů a subtropů. Nejvíce druhů se vyskytuje v Číně a Severní Americe. V Evropě rostou celkem 4 druhy, jasan ztepilý a jasan úzkolistý se přirozeně vyskytují i v České republice. ", "tgt_summary": "Fraxinus, English name ash, is a genus of flowering plants in the olive and lilac family, Oleaceae. It contains 45–65 species of usually medium to large trees, mostly deciduous, though a few subtropical species are evergreen. The genus is widespread across much of Europe, Asia, and North America. ", "id": 32961} {"src_title": "Lokomotiva", "tgt_title": "Locomotive", "src_document": [{"title": "Rozdělení lokomotiv.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Značení lokomotiv.", "content": "Některé charakteristiky lokomotiv vyjadřuje přímo značení lokomotiv, o označování různých typů lokomotivního podvozku viz uspořádání pojezdu.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Železnice jako první rychlý a dostupný prostředek hromadné dopravy lidí i nákladů se významně podílela na průmyslové revoluci a změnila celou společnost. Lokomotiva představovala vrchol strojírenské technologie a nejnápadnější stroj, s jakým se lidé běžně setkávali – proto se jí lidově říká „mašina“ (z angl. \"machine\" a něm. \"Maschine\"). První funkční parní lokomotivu postavil Richard Trevithick roku 1804 pro dopravu v anglických ocelárnách, lokomotivu pro první veřejnou trať Stockton – Dalington postavil George Stephenson roku 1825. Když roku 1829 vyhrál s lokomotivou Rocket konkurz na dodávku lokomotiv pro trať mezi Liverpoolem a Manchesterem, stal se dodavatelem i pro jiné železnice. Na evropském kontinentu začal pravidelný provoz parních lokomotiv v Belgii, v Německu a ve Francii v roce 1835, první rakouské lokomotivy Austria a Moravia dodal Stephenson roku 1837 a jezdily na Severní dráze z Vídně do Brna. Dalších sto let rozvoje železnic bylo ve znamení parních lokomotiv. Roku 1900 byla postavena první česká lokomotiva v První Českomoravské továrně (později ČKD). Roku 1938 ustavila britská lokomotiva A4 Mallard rychlostní rekord 203 km/h. Od 60. let 20. století a od 70. let v Evropě parní lokomotivy ustupují dieselovým a elektrickým, dodnes jich však tisíce jezdí v Číně a v dalších zemích. První dieselové lokomotivy vznikly v Německu a ve Švýcarsku počátkem 20. století, nebyly však příliš úspěšné. Rozvoj těchto lokomotiv začal až ve 30. letech v USA (dieselelektrický pohon) a v Německu (dieselhydraulický pohon). V USA dieselový pohon stále převládá, protože je ekonomičtější při nižších rychlostech a v nákladním provozu. Dieselovy lokomotivy mají oproti parním podstatně lepší energetickou účinnost, nižší provozní náklady, nepotřebují stálé doplňování vody a strojvůdce pracuje v čistém a méně hlučném prostředí. Velkou předností je to, že lokomotiva může nastartovat a vyjet, kdežto parní lokomotiva vyžaduje několikahodinovou přípravu ve výtopně. Elektrický pohon se nejprve prosadil v městské dopravě (Werner von Siemens, Berlín 1881), zejména u podzemních drah, náklady na elektrifikaci tratí s menším provozem však byly příliš vysoké. Francouzský inženýr Heilmann od roku 1892 experimentoval s lokomotivou, kde parní stroj poháněl dynamo a to elektromotory jednotlivých hnacích náprav. První elektrifikovaná hlavní trať byla uvedena do provozu roku 1902 v severní Itálii, celé zařízení dodala maďarská firma Ganz. Velký rozvoj elektrického pohonu nastal v Evropě po druhé světové válce, včetně velmi rychlých souprav. Držitelem světového rekordu pro vlaky na kolech je francouzský TGV, který v běžném provozu dosahuje „jen“ 320 km/h, ale roku 2007 dosáhl upravený kus rychlosti 574,8 km/h. Nejrychlejší sériově vyráběnou lokomotivou na světě je německá lokomotiva Siemens ES64U4, vyrobená společností Siemens pro rakouské železnice, která roku 2006 dosáhla při zvláštní rekordní jízdě rychlosti 357 km/h. Podle evropských norem ale lokomotiva nemůže na veřejných tratích pravidelně jezdit rychlostí vyšší než 250 km/h.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lokomotiva (z angl. \"locomotive\" a lat. \"loco motiva\", pohybující z místa) je samostatné hnací čili trakční kolejové vozidlo, určené pro pojezd (pohyb) a posun vlaků neboli souprav složených z železničních vozů či jiných kolejových vozidel. ", "tgt_summary": "A locomotive or engine is a rail transport vehicle that provides the motive power for a train. If a locomotive is capable of carrying a payload, it is usually rather referred to as a multiple unit, motor coach, railcar or power car; the use of these self-propelled vehicles is increasingly common for passenger trains, but rare for freight (see CargoSprinter and Iron Highway). ", "id": 257157} {"src_title": "Zpravodajská agentura", "tgt_title": "News agency", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Dle konvence Valného shromáždění OSN: \"\"Tisková agentura je každá veřejná, nebo soukromá, organizace charakteru tiskového, rozhlasového, televizního a kinematografického, která má za účel pravidelně získávat a rozesílat zpravodajský materiál, která je vybudována a organizována ve shodě se zákonem a předpisy státu, na jehož teritoriu má ústřední kancelář a působí ve shodě se zákony a předpisy státu, na jehož teritoriu vykonává své funkce.\"\" Dle organizace UNESCO: \"\"Tisková agentura je podnik, jehož hlavním úkolem je nezávisle na právní formě existence vyhledávání zpráv a obecněji aktuálních dokumentů zaměřených ryze fakticky a jejich dodávání jiným sdělovacím prostředkům, výjimečně pak jednotlivcům tak, aby jim zajistil za úplatu při rovných podmínkách podle občanského a obchodního práva zpravodajské služby co nejúplnější a nejnestrannější.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Kategorizace tiskových agentur.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle zaměření.", "content": "Univerzální tisková agentura (ČTK, Mediafax - zanikla v roce 2012, Reuters,...) přináší informace ze všech oblastí. Specializovaná agentura se zaměřuje na informace z určité oblasti (sport, ekonomika (Česká informační agentura), obrazové zpravodajství apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Podle pole působnosti.", "content": "Agentury jsou podle působnosti světové, mezinárodní, regionální, národní.", "section_level": 2}, {"title": "Podle typu vlastnictví.", "content": "Zpravodajské agentury mohou být: Mohou ale také být kontrolovány autoritativním nebo totalitním státem, jako např. v Číně, nebo SSSR, jeho satelitech a v některých z jejich následnických států. Zpravidla pak ale neslouží ke zpravodajství a informacím ale k propagandě státních režimů.", "section_level": 2}, {"title": "Česko.", "content": "V České republice existují dvě univerzální, tj. plnoformátové, zpravodajské agentury: K dalším českým agenturám patří specializované:", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní agentury.", "content": "Mezi významné mezinárodní agentury, nebo s podstatnou mezinárodní distribucí, patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zpravodajská agentura (tisková a informační agentura, informační agentura, tisková agentura, tisková kancelář, telegrafní agentura) je organizace zpravodajského novinářství, zaměřená na získávání informací zpravodajského charakteru a jejich distribuci tisku a ostatním mediím. ", "tgt_summary": "A news agency is an organization that gathers news reports and sells them to subscribing news organizations, such as newspapers, magazines and radio and television broadcasters. A news agency may also be referred to as a wire service, newswire, or news service. ", "id": 64132} {"src_title": "Ystad", "tgt_title": "Ystad", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o městě pochází z roku 1244, ale město Ysted bylo osídleno již dříve. Hlavní kostel města, kostel sv. P. Marie (Sancta Maria kyrka), pochází z první poloviny 13. století. Františkánský klášter sv. Petra (Gråbröderklostret) je jedním z nejlépe dochovaných středověkých klášterů ve Švédsku a dnes v něm sídlí městské muzeum. Ve staré části města je mnoho zachovalých domů ze 17. a 18. století. Ekonomickým základem pro rozvoj města bylo rybaření a obchodování se sledi. Sledi se v jižních části Baltského moře v pozdním středověku vyskytovali ve velkém množství, ale jejich stav se náhle prudce snížil v roce 1500.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Do města Ystad se dá přijet trajektem z dánského ostrova Bornholm a polského Svinoústí. Ystad je také zastávkou na železniční trati Malmö – Tomelilla – Simrishamn. Autobusem se dá dojet do významného přístavního města Trelleborgu, odkud jezdí trajekty do Sassnitzu, Rostocku a Lübecku.", "section_level": 1}, {"title": "Ystad jako poutní místo pro fanoušky detektivek.", "content": "Do města Ystad umístil děj svých detektivek spisovatel Henning Mankell, který vymyslel postavu policisty Kurta Wallandera. Náměstí, ulice a restaurace, které jsou uvedeny v knihách, existují také v reálném světě ve městě Ystad. Např. dům Kurta Wallandera, postavený z červených cihel, se nachází v ulici Mariagatan č. 10. Z tohoto důvodu se stal Ystad od roku 1990 oblíbeným poutním místem pro čtenáře detektivek spisovatele Henninga Mankella.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ystad býval dějištěm závodů v hodu diskem, kterých se účastnili i bývalí světoví rekordmani a olympijští medailisté Ricky Bruch a Jay Silvester, kteří se tu snažili o překonání světových rekordů a dosáhli hodnotných výkonů. Jay Silvester zde 10. června 1971 hodil 70,04 m a Ricky Bruch tu 27. října 1984 hodil 69,86 m. Ricky Bruch, který nedaleko Ystadu bydlel, ve zdejší nemocnici dne 30. května 2011 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Ystad podepsal smlouvy o spolupráci s těmito městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ystad je město v jižním švédském regionu Skåne na pobřeží Baltského moře. Region Skåne náležel až do roku 1658 Dánsku, ale na základě podepsání tzv. roskildského míru připadl Švédsku. Město Ystad je hlavním městem stejnojmenného okresu. Kvůli významným gotickým památkám byl Ystad zařazen mezi města na Evropské cestě cihlové gotiky.", "tgt_summary": "Ystad () (older ) is a town and the seat of Ystad Municipality in Skåne County, Sweden. Ystad had 18,350 inhabitants in 2010. The settlement dates back to the 11th century and has become a busy ferryport, local administrative centre and tourist attraction. The detective series \"Wallander\", created by Henning Mankell, is set primarily in Ystad. ", "id": 2032683} {"src_title": "Liturgie", "tgt_title": "Liturgy", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "V antickém Řecku znamenala liturgie břemeno či službu v zájmu celé obce, která se ukládala zejména bohatým občanům. Mohlo se jednat například o vystrojení veřejného svátku či oslavy nebo v Athénách o postavení a vyzbrojení válečné lodi, a to na vlastní náklady. Liturgie tak do jisté míry nahrazovala placení daní, nebyla však pravidelná. Později se pojem používal i pro jakýkoli neplacený úřad a veřejnou službu.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanská liturgie.", "content": "Ve smyslu veřejné služby převzaly pojem už starověké křesťanské církve a postupně si budovaly i odpovídající ritus, to jest pravidla o místě a čase konání, o osobách, které mohou nebo mají liturgii vykonávat a které se jí mohou nebo mají účastnit, o potřebném oblečení (rouchu), náčiní a vybavení, o postupu bohoslužby, o textech, zpěvu, hudbě a podobně. Tato pravidla vznikala postupně, jak se obsah bohoslužby stával bohatším a složitějším, jak se do ní zařazovaly další a další prvky. Už ve starověku se hlavní typy křesťanské liturgie a jejich hlavní složky a obsahy na Východě i na Západě poměrně ustálily a postupně také sjednocovaly, v důsledku rozdělení říše a později velkého schizmatu (1054) se však východní a západní liturgie ustálily v dosti odlišné podobě. Také jazykový úzus je mírně odlišný: zatímco na západě se liturgií obvykle rozumí především obecná pravidla a způsob, pravoslavné církve nazývají „liturgie“ i každé jednotlivé shromáždění (bohoslužbu). Některé křesťanské církve mají liturgii bohatší a složitější (například pravoslavné církve, římskokatolická a anglikánská církev), kdežto jiné, zejména reformované církve velmi jednoduchou (např. kvakeři), nicméně nějaká více méně pravidelná shromáždění s typizovaným průběhem a obsahem se vyskytují ve všech křesťanských církvích i v judaismu. Vyskytují se i v jiných náboženských společenstvích, v islámu a pod., ale z historických důvodů se zde obvykle o liturgii nemluví. Křesťanská liturgická shromáždění se dělí do dvou hlavních skupin: Eucharistickou bohoslužbu, mši nebo Večeři Páně může sloužit jen zvlášť pověřená duchovní osoba. Jisté rozdíly v liturgii vznikly na západě už v reformaci, kdy se katolická liturgie definitivně sjednotila, kdežto v protestantských církvích se většinou zjednodušila. Další rozlišení vzniklo reformami Druhého vatikánského koncilu, které anglikánské a luterské církve nepřijaly. V pravoslavných církvích se nejčastěji slouží Liturgie sv. Jana Zlatoústého, nejobvyklejší bohoslužba byzantského ritu. Pro drobné útvary jako modlitba před jídlem v rámci rodiny se pojem liturgie obvykle nepoužívá. Přehled jednotlivých křesťanských liturgií podává heslo Ritus.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská liturgie.", "content": "V septuagintním překladu Pěti knih Mojžíšových se řecký výraz \"leitúrgia\" () používá výhradně pro překlad hebrejského slova \"avoda\" (, doslova „práce“), jehož je užito ve smyslu služby, kterou vykonávali levité při příbytku svědectví, především pak při jeho rozkládání, přenášení, stavění a údržbě, a také ve smyslu obřadních a obětních úkonů, jež v tomto stanu vykonávali kněží. Později, kdy funkci příbytku svědectví nahradil jeruzalémský chrám, byla upravena i služba levitů, z nichž někteří byli pověřeni zpěvem žalmů a hrou na hudební nástroje. Po odvlečení židovských elit do babylonského zajetí a zboření prvního Chrámu se začala formovat instituce synagóg, jež začaly v židovském náboženském životě hrát čím dál významnější roli. V nich se postupně vyvíjela liturgie do podoby \"seder tfilot\" (hebrejsky:, „pořadí modliteb“) včetně \"kri'at ha-Tora\" (hebrejsky:, „čtení z Tóry“), tak jak je známá v současném judaismu a zachycena v používaných sidurech a machzorech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Liturgie (z řec. λειτουργία \"veřejná služba\", z λειτος veřejný a εργον dílo, práce) znamená dnes bohoslužbu, veřejné shromáždění podle tradice a pravidel toho kterého náboženství či církve. Pravidlům pro bohoslužbu se říká ritus nebo také rituál, soustavnému studiu liturgie se věnuje odvětví teologie s názvem liturgika.", "tgt_summary": "Liturgy is the customary public worship performed by a religious group. As a religious phenomenon, liturgy represents a communal response to and participation in the sacred through activity reflecting praise, thanksgiving, supplication or repentance. It forms a basis for establishing a relationship with a divine agency, as well as with other participants in the liturgy. ", "id": 465972} {"src_title": "Likvidita", "tgt_title": "Market liquidity", "src_document": [{"title": "Historické chápání likvidity.", "content": "Historicky lze říci, že problémy spojené s likviditou začalo lidstvo řešit až s rozvojem kapitalismu, neboť dřívější systémy se opíraly o zemědělství, které v tu dobu nebylo schopno vyprodukovat tolik, aby tento problém nastal. Ve starověkém Řecku sice Xenofon objevil, že zboží musí být schopno projít směnou, což je základní předpoklad uvědomění si likvidity, ale další pokrok v tomto směru nebyl učiněn, především protože nedošlo ke ztotožnění bohatství a peněz. První, kdo spojil bohatství a peníze byli merkantilisté, kteří vyřešili odpověď na otázku co je bohatství. Tím, že přiřadili penězům tuto roli, narazili i na problém likvidity. První kdo se problematice likvidity výrazněji věnoval byla tzv. Keynesiánská škola, která vyslovila teorii preference likvidity a dále tzv. past na likviditu. Preference likvidity je teorie Johna Keynese, která ve svých důsledcích znamená, že úrok je pouze peněžní a nikoli kapitálový jev, z tohoto názoru vyvodil závěry, které ovlivnily řadu ekonomů, později byla tato teorie doplněna J. Tobinem, který odstranil některé zásadní nedostatky. Tuto teorii kriticky zhodnotil Milton Friedman a spolu s dalšími monetaristy dal základ moderní teorii držby peněz.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza likvidity.", "content": "Likvidita se zjišťuje pomocí tzv. analýzy likvidity z rozvahy firmy. Při ní se pomocí poměrů mezi určitými druhy majetků a závazků zjistí koeficient neboli ukazatel likvidity. Analýza likvidity tak musí probíhat jednak na základě ukazatele likvidity a jednak na základní (elementární) úrovni. Na elementární úrovni pak vychází z horizontální analýzy rozvahy a na základě vertikální analýzy aktiv z hlediska jejich likvidnosti. V úvaze o likvidnosti aktiv je likvidnost větší, čím kratší je doba jeho zpeněžení a čím menší je finanční ztráta přitom realizovaná, přičemž preference rychlosti či ztrátovosti záleží na konkrétní situaci a zaměření analýzy. V podnikové ekonomii se pak za nejlikvidnější a bezztrátové považují měnové agregáty skupiny M, tedy v podstatě peníze, nejnižší likviditu má pak majetek ve formě realit. V obecné rozvaze se pak projeví i pohled na účelnost využití aktiv, protože hromadění aktiv, za účelem zvýšení likvidity je v rozporu se zájmy podniku, neboť nevýnosně váže prostředky a může i ukazovat na snahu oklamat nějakou organizaci (banku či investora).", "section_level": 1}, {"title": "Ukazatele likvidity.", "content": "Likviditu lze počítat podle několika způsobů, které se odlišují tím co všechno do ni započteme, což samozřejmě odlišuje její vypovídající hodnotu. Pojmenování těchto stupňů není zcela standardizováno a i v odborné literatuře se lze setkat s několika názvy. Nejobvykleji jsou uvažovány základní tři stupně, zcela výjimečně je první stupeň vynechán. Výpočty těchto ukazatelů vycházejí výhradně z účetnictví. Likvidita bývá uvažována jako poměr, tzn. vyjadřuje poměr mezi aktivy směnitelnými za peníze a pasivy, někdy je tento zlomek vyjádřen procenty. Tyto ukazatele pak vyjadřují jakou část krátkodobých závazků nějakým způsobem kryjí konkrétní likvidní aktiva. Tyto ukazatele jsou pak, z hlediska analýzy, chápány jako krátkodobý pohled na solventnost firmy a díky tomu, že vycházejí z možností firmy uhradit své krátkodobé závazky, jsou zároveň měřítko krátkodobého rizika. Tyto ukazatele nelze považovat za dogma a samy o sobě, bez návazné analýzy mají poměrně malou vypovídací hodnotu, neboť jednak pro jednotlivé druhy firem existuje celá řada specifik, která je nutí tento obecný poměr narušovat. Dalším narušením je celková ekonomická situace v daném regionu, recese obecně likviditu zvyšuje a naopak v případě konjunktury likvidita klesá, neboť závazky narůstají více a rychleji než oběžná aktiva. Věřitelé logicky vyžadují co nejvyšší likviditu, nicméně zase dlouhodobě vysoká likvidita ukazuje, že kvůli neefektivnímu (resp. neproduktivnímu) vázání finančních prostředků došlo k narušení provozního (nejčastěji výrobního) procesu firmy. Zjednodušeně pak platí, že vyšší likvidita snižuje nejen nebezpečí platební neschopnosti, ale i výkonnost a tím i výnosnost firmy. Tyto ukazatele jsou doplňovány dalšími ukazateli zejména tzv. ukazateli likvidity z cash-flow (peněžní tok), které jsou zároveň i ukazatelem zadluženosti. Velmi důležitým doplňkovým ukazatelem, jsou ukazatelé zadluženosti, které v kombinaci se základními ukazateli mají značnou vypovídací hodnotu o zdraví firmy.", "section_level": 2}, {"title": "Likvidita u obchodních bank.", "content": "Velmi specifickým oddílem je likvidita obchodních bank, kde problematika spočívá v tom, že banky ze své podstaty mají jiný vztah k penězům, než jiné firmy, neboť peníze jsou pro banku vlastně zboží. Likvidita banky je tedy definována jako schopnost banky dostát v každém okamžiku svým splatným závazkům, vyplatit klientům všechny jejich vklady na základě sjednaných podmínek, dále pak schopnost banky zajistit financování svých aktiv. Z podstaty bank a definice likvidity vyplývá skutečnost, že likviditu bank lze sledovat buď na straně aktiv, nebo pasiv. Jelikož pro banku je obchodním artiklem nejlikvidnější zboží - tedy peníze, vzniká u ní tzv. likvidní riziko, jehož nebezpečí spočívá v tom, že v případě narušení likvidity, můžou klienti banky hromadně požadovat vyplacení svých peněz, což může banku dovést až k bankrotu. Toto riziko lze v zásadě rozdělit na tzv. riziko financování tj. riziko ztráty v případě momentální platební neschopnosti banky a tzv. riziko tržní likvidity, které stojí na možnosti finanční ztráty v případě malé likvidity trhu finančními nástroji. Z tohoto důvodu banka potřebuje tato rizika řídit, pro tuto činnost je nutno tato rizika měřit, sledování likvidity bank běžnými nástroji je však zcela nemožné, protože běžné nástroje uvažují o prodeji zásob atp. dále považují peníze za nevýnosné, protože firma má jiné výrobní cíle. U bank lze měřit likviditu metodicky buď na principu stavových veličin, či pomocí metod založených na cash flow. Obě tyto metody jsou poměrně náročné a mají své výhody a slabiny, proto se zpravidla volí jejich kombinace. Principem a problémem těchto měření je především nutnost zvolit správnou strategii nejen měření, ale zapracovat ji i do fungování banky. Obchodní banky v ČR povinně podávají ČNB měsíční přehled o své likviditě. Tento výkaz bývá ověřován i auditory v rámci auditu účetní závěrky banky, čímž se likvidace stává nejen nástrojem kontroly, ale i regulace obchodních bank národní bankou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Likvidita je ekonomický, přesněji finanční termín, jehož definice je vzhledem k jeho šíři poměrně problematická. Pojem likvidita se dá vyjádřit různě, podle toho v jakém kontextu se používá. Význam likvidity lze zjednodušeně pochopit z anglického \"liquid\", které můžeme přeložit jako tekutý, kapalný. V tomto kontextu vlastnost \"likvidní\" znamená, že je něco rychle přeměnitelné typicky na peníze (hotovost); resp. obecně na jakýkoli jiný druh majetku, kde peníze mohou, ale také nemusí, být prostředníkem pro přenos přeměňované hodnoty: Například když na burze je cílem především uzavření pozice, která však na nelikvidním trhu nemusí být momentálně zobchodovatelná z důvodu nedostatku protinabídek dané komodity, a ne pro nedostatek peněz. ", "tgt_summary": "In business, economics or investment, market liquidity is a market's feature whereby an individual or firm can quickly purchase or sell an asset without causing a drastic change in the asset's price. Liquidity is about how big the trade-off is between the speed of the sale and the price it can be sold for. In a liquid market, the trade-off is mild: selling quickly will not reduce the price much. In a relatively illiquid market, selling it quickly will require cutting its price significantly enough to generate interest. ", "id": 1694257} {"src_title": "Průmysl", "tgt_title": "Industry", "src_document": [{"title": "Statistika.", "content": "Průmysl je velmi rozsáhlým odvětvím národního hospodářství. Mimo strojírenství a zpracovatelského průmyslu zahrnuje rovněž těžbu nerostných surovin nebo výrobu a rozvod elektřiny, plynu a vody. Statistika průmyslu je v Česku definována Klasifikací produkce CZ-CPA a zejména Seznamem výrobků CZ-PRODCOM, který přesně stanoví, který výrobek či služba se zahrnuje do průmyslu. Průmyslovými podniky rozumíme ty podniky, ve kterých se největší podíl přidané hodnoty vytváří při výrobě průmyslových výrobků a při poskytování průmyslových služeb. Z hlediska metodiky statistických zjišťování i z hlediska zveřejňovaných statistických informací lze tedy statistiku průmyslu členit na tři základní oblasti: Produkce všech průmyslových výrobků a průmyslových služeb je měřena podle jejich charakteru v různých měrných (fyzických) jednotkách (např. tunách, kilogramech, litrech, kusech, metrech, apod.) a v Kč. Použití té které fyzické jednotky je normalizováno ve všech průmyslových statistikách zemí EU. Mezi hlavní sledované ukazatele statistiky produkce patří i údaje o tržbách za prodej vlastních výrobků a služeb průmyslové povahy. Vykazující podniky, resp. podnikatelské subjekty jsou vybírány z Registru ekonomických subjektů, a to na základě jejich hlavní (převažující) ekonomické činnosti i na základě dalších vlastností jako je např. velikost subjektu podle počtu zaměstnanců. Mezi hlavní ukazatele této statistiky patří sledování průmyslových zakázek, průměrný evidenční počet zaměstnanců či zaměstnaných osob v průmyslu průměrné mzdy v průmyslu nebo produktivita práce. Kombinací propočtů objemových ukazatelů o produkci průmyslových výrobků a služeb a o vytvořené přidané hodnotě při této produkci měřené na úrovni podniků se měsíčně počítají indexy průmyslové produkce (IPP), které představují základní (konjunkturální) ukazatele průmyslové produkce. Jde o základní ukazatel, který statistika měsíčně zveřejňuje a díky kterému lze objektivně hodnotit vývoj průmyslové produkce. Mimo celkového IPP jsou publikovány indexy v podrobnější úrovni (těžba a dobývání, jednotlivá odvětví zpracovatelského průmyslu a energetiky).", "section_level": 1}, {"title": "Vysvětlivky.", "content": "V Česku je průmysl (sekundární sektor) jedním z nejvýznamnějších odvětví národního hospodářství a vytváří velkou část národního důchodu. V ostatních evropských zemích je to méně, neboť tam hrají již větší podíl služby (terciární sektor). Naopak v rozvojových zemích je primární prvovýroba (primární sektor), tj. zemědělství, lesnictví a těžba. Řešením a řízením materiálových, finančních a informačních toků v jednotlivých sektorech se zabývá průmyslová logistika (pořizovací, nákupní, výrobní, distribuční - \"prodej-odbyt\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Průmysl (přejatým slovem někdy \"industrie\") je významným výrobním odvětvím světového hospodářství. Průmyslové výrobky využívá člověk k práci, v domácnosti i ve volném čase. Průmysl velmi rychle zavádí do výroby vědecké objevy a technické vynálezy. Nové výrobky tak stále více ulehčují lidem život. ", "tgt_summary": "An industry is a sector that produces goods or related services within an economy. The major source of revenue of a group or company is an indicator of what industry it should be classified in. When a large corporate group has multiple sources of revenue generation, it is considered to be working in different industries. The manufacturing industry became a key sector of production and labour in European and North American countries during the Industrial Revolution, upsetting previous mercantile and feudal economies. This came through many successive rapid advances in technology, such as the development of steam power and the production of steel and coal. ", "id": 972173} {"src_title": "Kirov", "tgt_title": "Kirov, Kirov Oblast", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vjatka byla založena na západ od Uralu novgorodskými uškujniky (říční piráti) roku 1374 (podle jiné teorie 1181). Od roku 1457 město dostalo opevnění v ústí malé řeky Chlynovice (Chlynovky) a přejmenovalo se na Chlynov. Do roku 1489 bylo věčevou republikou, pak součástí Moskevského knížectví. Roku 1781 Kateřina Veliká město přejmenovala na Vjatku a ustanovila ho jako centrum samostatné gubernie. Odcházeli sem také někteří lidé do vyhnanství, např. Alexandr Gercen a Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin. Roku 1848 se zde narodil malíř Viktor Michajlovič Vasněcov, a roku 1879 revolucionář a terorista Jegor Sozonov. Na konci 19. století byla Vjatka důležitou zastávkou na Transsibiřské magistrále. Roku 1934 bylo město přejmenováno po sovětském vůdci S. M. Kirovovi, který byl téhož roku 1. prosince zavražděn. 11. dubna 1993 (některé zdroje uvádějí 12. prosince) se konal průzkum ohledně toho, aby městu byl navrácen název Vjatka. Většina hlasů se vyjádřila proti změně. V letech 2008–2010 snahy o přejmenování opět zesílily, vzniklo občanské hnutí usilující o přejmenování, návrhem se zabývala městská duma, oblastní gubernátor zřídil pracovní komisi, která má provést sociologickou i rozpočtovou studii ohledně přejmenování. 30. června 2009 bylo přijato rozhodnutí o nezbytnosti referenda, které by se však nekonalo dříve než v roce 2010.", "section_level": 1}, {"title": "Charakter města.", "content": "Město se nachází na řece Vjatce, obklopené lesy. Převažuje zde lehký průmysl – zpracovávání dřeva, kožešiny a výroba zemědělských strojů. Jsou zde také vysoké školy, několik muzeí, divadel, opera a baletní scéna. Do města se dá dostat letecky, městskou dopravu zde zajišťují trolejbusy a autobusy.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Město je každoročním dějištěm mezinárodních závodů v ledolezení. Pochází odtud, nebo trénuje zde větší část ruské reprezentace v tomto sportu, jejíž horolezci pravidelně obsazují téměř celé finálové pole závodů světového poháru i mistrovství světa a Evropy, nebo mistrovství světa juniorů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Podle zprávy deníku \"Pravda\" zveřejněné 4 ledna 2005, je město Kirov známo jako „město dvojčat“\", kvůli nezvykle vysokému počtu vícečetných porodů. Koncem srpna 1918 žádal profesor T. G. Masaryk v Americe prezidenta Wilsona o pomoc Československým legionářům při jejich postupu na Vologdu a Vjatku, zejména z popudu francouzských spojenců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirov () je oblastní město v Rusku; leží na severovýchodě evropské části země (950 km od Moskvy). Dříve bylo také známé pod jménem Chlynov (do r. 1781) a Vjatka (1781–1934). Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Kirov () is the largest city and administrative center of Kirov Oblast, Russia. It is located on the Vyatka River in European Russia, 896 km northeast of Moscow. As of the 2010 Census, its population was 473,695. Kirov is known for being the origin of Dymkovo toys. ", "id": 2433826} {"src_title": "Wizo", "tgt_title": "Wizo", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jochen Bix s kamarády založil skupinu „Wieso“ (znamenající „Proč“). O rok později změnili název na Wizo a v roce 1987 poprvé vystoupili před veřejností. V roce 1988 nahráli první demo snímek, v roce 1990 nahráli další. Bix pouze nazpíval několik skladeb, mimo jiné i „Breaking the Law“, cover od Judas Priest. Poté skupinu opustil a místo frontmana zaujal Axel Kurth. Později ve stejném roce založili vlastní vydavatelství, Hulk Räckorz a vydali EP \"Klebstoff\". V roce 1991 vydali album \"Für'n Arsch\". V roce 1992 vydali další album \"Bleib Tapfer\". Také zrealizovali singl „Roy Black ist tot“ jako pochybný tribut německé pop-star Royovi Blackovi k výročí jeho smrti. Skladba byl cover dětské písně s textem „Roy Black is dead, Roy Black is dead.“ Album bylo bulvárním deníkem Bild-Zeitung nazvané nejhorším CD roku. V roce 1994 vydali další album \"Uuaarrgh!\". O rok později nahráli desku \"Herrénhandtasche\" a vystupují na turné s Die Ärzte. V roce 1996 skupina změnila sestavu – Ingo Hahn nahrazuje bubeníka Charliho Zaska a vydavali nahrávku \"Doof wie Scheiße\". V roce 1997 vydávali s japonskou skupinou Hi-Standard EP \"Weihnachten stinkt!\". V roce 1998 na americkém labelu Fat Wreck Chords vydali EP „Kraut & Rüben“ obsahující skladby úspěšné v Německu, ale neznámé ve zbytku světa. Ve stejném roce Herr Guhl nahrazuje Inga na místě bubeníka. V září 2004 jako první v hudebním průmyslu vydali singl na USB klíči, obsahující také video, obrázky, texty a noty. V listopadu 2004 vydali album \"Anderster\" a po následujícím turné se rozpadli. Po obnovení činnosti (2009) v roce 2014 vydávají album \"Punk gibt′s nicht umsonst! (Teil III).\" V srpnu 2016 vydali své zatím poslední album \"Der.\" Tvorba WIZO byla charakteristická spojením humoru, politiky a rychlého, melodického punku, a skupina se tak řadí do německého hnutí známého jako „Fun-Punk“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wizo je německá punkrocková skupina, pocházející z Sindelfingenu. Vznikla v roce 1985. Typická pro ně byla směs politiky a humoru, stojí vždy přímo v opozici vůči nacismu, rasismu a fašismu. Rozpadli se v roce 2005, přičemž v roce 2009 byla činnost skupina obnovena", "tgt_summary": "Wizo () is a punk rock band from Sindelfingen, Germany that formed in 1985. Their messages run from political to humorous; the band espouses left-wing politics and describes themselves as \"against Nazis, racists, sexists, and other assholes!\" The band split up in March 2005 and reunited in November 2009. Wizo's music is characterised by a combination of humorous and political lyrics with a fast, melodic punk rock sound. Wizo is considered part of the German movement known as \"Fun-Punk\".", "id": 1431200} {"src_title": "Controlling", "tgt_title": "Management control system", "src_document": [{"title": "Historie controllingu.", "content": "Controlling se začal vyvíjet na konci 19. století ve firmách jako General Electric Company nebo Ford Motor Company a jako systém se do podniků začleňuje v době světové hospodářské krize. Do Evropy se dostal až po 2. světové válce, kdy docházelo k obnově hospodářství a přílivu amerického kapitálu. S přílivem amerického kapitálu se tak dostal hlavně do rakouských, německých a švýcarských podniků a stával se praktickým nástrojem pro efektivní a hospodárné řízení podniku. Do České republiky se controlling dostal až během 20 století, a to do úspěšných a velkých firem, jejiž manažeři a majitelé vyjížděli do zahraničí. Controlling v českých zemích tak využívaly firmy jako Zbrojovka Brno, Škoda Plzeň nebo Baťa.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy controllingu dle horizontu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Operativní controlling.", "content": "Operativní controlling je podsystém řízení, který se zaměřuje na kratší časové úseky. Horizont působnosti operativního controllingu je 1-3 roky. Patří zde například sestavování krátkodobých plánů a řízení odchylek skutečnosti od plánu. Díky řízení odchylek může operativní controlling zasahovat do podnikových činností a optimalizovat je. Nejpoužívanějšími nástroji operativního controllingu jsou analýza BEP (Break even point), analyza ABC-XYZ a analýza nákladů.", "section_level": 2}, {"title": "Strategický controlling.", "content": "Strategický controlling je na rozdíl od operativního konstruován do dlouhodobějšího horizontu a tento horizont není omezen. Soustředí se na určování a plnění poslání podniku, jakož i na tvorbu strategických cílů a samotné strategie podniku. Hlavním rysem strategického controllingu je jeho orientace do budoucnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Controller.", "content": "Controller je nositelem funkce v controllingu, zastává v něm důležitou úlohu a je vykonavatelem mnoha činností. Jako takový by měl mít člověk na této pozici výborné analytické schopnosti. Mezi jeho znalosti by měla patřit znalost účetnictví a ekonomie. Co se týká osobních vlastností měl by controller umět přijímat nepříjemné zprávy a uplatňovat kritické stanovisko. Komplexní pohled a přirozená autorita může pomoci controllerovi řešit konflikty s řídícími pracovníky z různých oblastí podniku. Mezi jeho aktivity patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Controlling Překládá se do češtiny jako „řídit“ či „vést“. Z obecného hlediska je controlling podsystém řízení podniku orientovaný do budoucnosti a jako pojem se k nám dostal z německy mluvících zemí. Je to rozsáhlý koordinační koncept, který má za úkol pomáhat vedení a odpovědným osobám usměrňovat chod podniku. Controlling provádějí specializovaní pracovníci firmy nebo externí firma. Zabývají se nejen vnitřní situací podniku, jeho koncepcí a financemi, ale i vztahy s věřiteli a konkurencí. Na základě poskytnutých informací je pak schopno vedení firmy reagovat odpovídajícím způsobem. ", "tgt_summary": "A management control system (MCS) is a system which gathers and uses information to evaluate the performance of different organizational resources like human, physical, financial and also the organization as a whole in light of the organizational strategies pursued. ", "id": 1517824} {"src_title": "Němen", "tgt_title": "Neman", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení jižně od Minské vysočiny a teče v členitém korytě Němenskou nížinou. V místě, kde překonává Baltský práh, vytváří velké smyčky a peřeje. Na dolním toku protéká Středolitevskou a přímořskou nížinou, říční údolí je široké a v korytě se nacházejí ostrovy. Po celé délce toku je mnoho prahů a mělčin. Ústí do Kurského zálivu, přičemž vytváří deltu. Hlavní ramena jsou Gilija (vlevo) a Rusnė, které se dále dělí na hluboký Skirvytė a široký a mělký Atmata. (vpravo). V povodí je mnoho mělkých jezer. Jezernatost řeky činí 2,5 %.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Celkem do Němenu své vody vnáší kolem 180 přítoků, z nichž největší nebo nejvýznamnější jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je smíšený s převahou sněhového, na dolním toku dešťového. Průměrný průtok činí 678 m3/s. Na jaře jsou vysoké průtoky od poloviny března do konce května, v létě voda opadá. Občas je pokles hladiny přerušený dešti, zvláště na podzim a v zimě. V ústí je v době poklesu hladiny znatelná role větru při změnách výšky hladiny. Na podzim plují po řece kry v listopadu a v prosinci. Poté řeka zamrzá. V zimě může čas od času rozmrznout a zase zamrznout. Definitivně rozmrzá na konci března, ale někdy už v únoru nebo až v dubnu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Pravidelná vodní doprava je zavedena od města Birštonas. Řeka je spojena Ahinským kanálem s Dněprem a Augustovským kanálem s Vislou. Po řece se plaví dřevo. Byla na ní vybudována Kaunaská přehrada s vodní elektrárnou. Leží na ní města Stolbcy, Mosty, Grodno, Druskininkai, Alytus, Prienai, Birštonas, Kaunas, Jurbarkas, Smalininkai, Něman, Sovětsk, Rusnė.", "section_level": 1}], "src_summary": "Němen, někdy také Neman (,,,, ) je nejdelší a nejvodnější řeka v Bělorusku (Hrodenská, Minská oblast), Litvě a Kaliningradské oblasti (Rusko). Je 937 km dlouhá. Povodí má rozlohu 98 200 km2.", "tgt_summary": "The Nemunas, Nioman, Neman, Nyoman, Niemen or Memel, is a major Eastern European river. It rises in Belarus and flows through Lithuania before draining into the Curonian Lagoon, and then into the Baltic Sea at Rusnė Island. It begins at the confluence of two smaller tributaries about southwest of the town of Uzda in central Belarus, and about southwest of Minsk. In its lower reaches it forms the border between Lithuania and Russia's Kaliningrad Oblast. It also, very briefly, forms a part of the Belarus–Lithuania border. The largest river in Lithuania, and the third-largest in Belarus, the Neman is navigable for most of its length. ", "id": 171836} {"src_title": "Marše", "tgt_title": "Tidal marsh", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Obecně jsou marše ploché pásy půdy bez přírodních vyvýšenin. Leží zhruba v úrovni mořské hladiny. Táhnou se do vnitrozemí podél wattů a slanisek a sahají až ke geestům, které jsou pleistocénního původu. Z hlediska vzniku patří k nejmladším geologickým útvarům: jsou holocénního stáří, čili až po poslední době ledové. V Německu jsou rozsáhlé marše jednak přímo u Severního moře, jednak jako říční marše v oblastech zaplavovaných přílivem, zvláště podél Labe, Wesery, Eideru, Oste a Emsu. Oblast marší podél německého, nizozemského a dánského pobřeží Severního moře představuje nejrozlehlejší krajinu tohoto typu na světě. Vzdálenost mezi nizozemským Den Helder a dánským Esbjergem představuje zhruba 550 km. Lidově se za „marše“ označují také další území ve vnitrozemí (např. Leinemasch a Maschsee v Hannoveru), pedologicky a hydrologicky přesnější označení je však v těchto případech říční niva. Marše se také rozlišují podle stáří nebo vzdálenosti od moře:", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Předstupněm marše je watt. Marše vznikají postupným zanášením slanisek usazeninami a pionýrskými rostlinami. Tento přírodní proces v minulosti využívali obyvatelé pobřeží k získávání půdy. Rychlost usazování je nejvyšší v době, kdy ještě marše neční příliš vysoko nad hladinu moře. Vysoký příliv nebo rozbouřené moře přinášejí materiál, který se ukládá na konci zaplavovaného území, protože vlny zde už ztrácejí sílu a nedokážou ho spláchnout zase zpátky. Tak vzniká těsně podél pobřeží nebo na břehu řeky lehce zvýšené pásmo \"(Hochland).\" Hlouběji ve vnitrozemí, kde už se materiál neukládá, vzniká nízko položená pastvina \"(Sietland).\" Rozdíl výšky mezi Hochlandem a Sietlandem může pozvolna narůst až na několik metrů. V Sietlandu se může nahromadit srážková voda a prosakující podzemní voda z geestu, čímž vznikne močál \"(Niedermoor)\". Marše byly dříve obehnány umělými hrázemi kvůli získávání půdy a ochraně před záplavami. Oblasti takto chráněné řekami a rybníky se označují koog (ve Šlesvicku-Holštýnsku), \"groden\" (v Dolním Sasku) nebo polder (v Nizozemsku). V oblastech, které nebyly před záplavami chráněny hrázemi, se selské dvory a osady stavěly na uměle nakupených několikametrových vyvýšeninách \"(Warften, Wurten, Terpen).\" Půda marší se udržuje suchá pomocí systémů příkopů, stavidel a čerpadel. Bez umělého odvodňování by marše byla neobyvatelnou mokřinou. Vysoušením se naopak získává půda, částečně dokonce pod úrovní hladiny moře. Nejnižší bod Německa se nachází na okraji obce Neuendorf-Sachsenbande ve Wilstermarsch, západně od Itzehoe ve Šlesvicku-Holštýnsku, a leží 3,54 metrů pod úrovní moře.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Marše v severozápadním Německu jsou téměř celé zemědělsky využívány, podle druhu půdy buď jako louky a pastviny, nebo jako orná půda. Mladé marše jsou zpravidla velmi úrodné. Například Dithmarschen jsou známé produkcí zelí, Altes Land je jednou z největších ovocnářských oblastí ve střední Evropě, Vierlande a Marschlande v Hamburku patří k významným oblastem pěstování zeleniny a květin. V Sietlandu jsou nicméně kvůli problematickému odvodňování nejčastěji k vidění louky a pastviny. Úrodnost marší je způsobena několika faktory. Jílové půdy jsou těžké, díky aerosolům také jemnozrnné a bohaté na živiny. Vzhledem k blízkosti pobřeží je podnebí vyrovnanější než ve vnitrozemí, zvláště mrazy jsou zde řídké. Pro zdejší mikroklima jsou také důležité četné odvodňovací kanály, které poskytují ochranu před mrazem na jaře a velkým horkem v létě. Kromě toho mají marše vysokou hladinu podzemní vody, takže zásobování rostlin vodou je výrazně lepší než v geestu. Úrodná půda byla také příčinou samostatného kulturního a historického vývoje marší, např. dlouhého období samostatnosti Dithmarschen. Obyvatelé marší se často až do 20. století vymezovali proti chudším obyvatelům geestu. Považovalo se za nevhodné uzavřít sňatek s někým z geestu a mohlo to vést až k vydědění z rodiny nebo obce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marše (německy \"Marsch)\", dolnoněmecky a starosasky \"mersc,\" též \"Masch, Mersch\" nebo \"Schwemmland (naplavená země)\" je typ úrodné krajiny v severním Německu. Jde o holocénní oblast podél řek a mořského pobřeží.", "tgt_summary": "A tidal marsh (also known as a type of \"tidal wetland\") is a marsh found along rivers, coasts and estuaries which floods and drains by the tidal movement of the adjacent estuary, sea or ocean. Tidal marshes experience many overlapping persistent cycles, including diurnal and semi-diurnal tides, day-night temperature fluctuations, spring-neap tides, seasonal vegetation growth and decay, upland runoff, decadal climate variations, and centennial to millennial trends in sea level and climate. Tidal marshes are formed in areas that are sheltered from waves (such as beside edges of bays), in upper slops of intertidal, and where water is fresh or saline.They are also impacted by transient disturbances such as hurricanes, floods, storms, and upland fires", "id": 874810} {"src_title": "Merseburg", "tgt_title": "Merseburg", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Místo bylo osídleno už od mladší doby kamenné a v muzeu jsou nálezy z halštatské i římské doby. Jako město se poprvé připomíná koncem 9. století, po roce 919 zde založil Jindřich I. Ptáčník císařskou falc, roku 968 bylo založeno biskupství, kolem roku 1000 benediktinský klášter a roku 1015 dóm sv. Jana Křtitele, z něhož se dodnes zachovala románská krypta. Biskup Dětmar z Merseburku ve své kronice, která obsahuje i mnoho důležitých údajů o českých dějinách, popsal dějiny 10. století. Roku 1219 dostalo město hradby, k roku 1289 se poprvé připomíná městská samospráva a od roku 1426 bylo město členem Hansy. Kolem roku 1470 byl přestavěn zámek a roku 1473 zde vznikla první tiskárna. Po roce 1561 přišla do města reformace, biskupství i klášter byl zrušen a majetek připadl panovníkovi. Po roce 1605 byl opět přestavěn zámek a v letech 1656–1738 zde sídlil sasko-merseburský hrabě, což městu velmi prospívalo. Po Vídeňském kongresu roku 1815 připadl Merseburg Prusku. V roce 1841 byly v biskupské knihovně objeveny tzv. Merseburské zlomky, opis prastarých zaříkadel a svědectví o předkřesťanské kultuře starých Germánů. Roku 1846 se Merseburg připojil na železnici a po roce 1916 začaly kolem zdejších hnědouhelných dolů vznikat chemické továrny (Buna, Leuna) firmy BASF. Za druhé světové války bylo město silně poškozeno a další historické části byly strženy po roce 1968. Počet obyvatel dosáhl maxima (téměř 51 tisíc) v roce 1961 a od té doby pomalu klesal. Teprve po roce 1989 začala důkladná rekonstrukce památek.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Cca 10 km severně leží statutární město (\"městský okres\") Halle. Velké chemické závody severně (Buna) a jižně (Leuna) od města poznamenaly jeho osud ve 20. století. Desítky náletů strategických bombardérů měly za cíl vyřadit výrobu syntetického kaučuku a benzínu, ale zároveň těžce poškodily obce Schkopau, Merseburg a Leuna. Následná činnost socialistických podniků VEB Leuna-Werke (až 30 000 zaměstnanců) a VEB Chemische Werke Buna (18 000 zaměstnanců) zatížila životní prostředí a dala vzniknout rekordně vysokým haldám. Jihozápadně ležící údolí říčky Geisel bylo už od 17. století zdrojem hnědého uhlí. Průmyslová těžba v povrchových dolech se začala rozvíjet od roku 1906 a svého vrcholu dosáhla ve druhé polovině 20. století, kdy zasáhla celkem 33 km krajiny a pohltila 16 sídel. Poslední důl byl uzavřen v roce 1993 a začala rozsáhlá sanace. Zbytková prohlubeň se proměnila v umělé jezero \"Geiseltalsee\". S plochou 18 km je největším umělým jezerem v Německu, ale s ohledem na nestability podloží došlo až v roce 2012 k turistickému a rekreačnímu zpřístupnění pouze jižního břehu. Dalšími menšími jezery poblíž jsou \"Runstettersee\" a \"Südfeldsee (Großkayna)\". Východně od města jsou rovněž zaplavené těžební jámy, \"Raßnitzer See\" a \"Wallendorfer See\", kde rekultivace a stablizace ještě probíhá.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Merseburg má přímé železniční spojení s městy Halle, Naumburg a Eisenach a leží na dálnicích A9 a A38.", "section_level": 1}], "src_summary": "Merseburg nebo Merseburk (česky zastarale \"Meziboř\") je historické město ve středním Německu na řece Saale se slavným dómem, zámkem a technickou univerzitou. V okolí města byl ve 20. století významný chemický průmysl.", "tgt_summary": "Merseburg () is a town in the south of the German state of Saxony-Anhalt on the river Saale, approx. 14 km south of Halle (Saale) and 30 km west of Leipzig. It is the capital of the Saalekreis district. It had a diocese founded by Archbishop Adalbert of Magdeburg. The University of Merseburg is located within the town. Merseburg has around 33,000 inhabitants. Merseburg is part of the Central German Metropolitan Region.", "id": 1264843} {"src_title": "Dněpr", "tgt_title": "Dnieper", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na Valdajské vysočině a ústí poblíž Chersonu do Dněperského limanu Černého moře.", "section_level": 1}, {"title": "Horní tok.", "content": "Horní tok je od pramene do Kyjeva dlouhý 1320 km. Množství vody na tomto úseku je dostatečné až nadbytečné, jelikož zde řeka protéká zónou lesů. Nejvyšší část toku nad městem Dorogobuž vede mezi nízkými a bažinatými břehy, které jsou pokryty převážně borovými a částečně také březovými a smrkovými lesy. Poté až k městu Šklov protéká kopcovitou krajinou, říční údolí je v těch místech úzké jen 0,5 až 1 km a říční niva místy zcela chybí. Nedaleko nad městem Orša řeka překonává Kobeljacké peřeje. V úseku mezi Mohylevem a Kyjevem se říční údolí rozšiřuje, niva dosahuje šířky až 14 km, přičemž je převážně pokryta zaplavovanými lužními lesy, porosty keřů, borovými a listnatými lesy.", "section_level": 2}, {"title": "Střední tok.", "content": "Střední tok je od Kyjeva do Záporoží dlouhý 555 km. Množství vody je zde menší než na horním toku a přísun srážek je nestálý, jelikož zde řeka protéká zónou lesostepí a stepí. Po celé délce tohoto úseku je údolí řeky široké 6 až 18 km. Zvláště na levém straně se vyskytují břehové terasy. Pravý břeh je vyvýšen a prudce spadá k řece. Střední tok představuje kaskádu přehrad (Kyjevská, Kaněvská, Kremenčucká, Kamjanská, Dněperská) a pouze pod Kamjanským se zachoval krátký úsek přirozeného koryta.", "section_level": 2}, {"title": "Dolní tok.", "content": "Dolní tok je od Záporoží k ústí dlouhý 325 km. Množství vody na tomto úseku je již nedostatečné, jelikož zde řeka protéká zónou stepí v Přičernomořské nížině. Převážná část dolního toku je pod vzdutím Kachovské přehrady.", "section_level": 2}, {"title": "Přítoky.", "content": "Tabulka obsahuje přítoky postupně v pořadí od pramene k ústí rozdělené podle úseků toku. Písmena (P) a (L) označují pravý a levý přítok.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je smíšený a formuje se převážně na horním toku nad Kyjevem. Největším zdrojem jsou sněhové srážky (50 %), následuje podzemní voda (27 %) a dešťové srážky (23 %). Na dolním toku roste role srážek sněhových na úkor dešťových. Průměrný průtok u Kyjeva činí 1380 m3/s, maximální 25 000 m3/s, minimální 200 m3/s, běžné jarní maximum dosahuje 7000 m3/s. Průměrný celkový roční odtok v ústí představuje 53 km3, maximální 73 km3 a minimální 24 km3. Průměrný průtok v ústí činí pak 1670 m3/s. Během jarního období zvýšeného vodního stavu proteče řekou 60 až 70 % (v některých letech až 80 %) celkového ročního průtoku. V létě je vodní stav nízký. Na podzim dochází k povodním při deštích a v zimě při oteplení. Řeka zamrzá v prosinci a rozmrzá v průměru na horním toku na začátku dubna, na středním toku v polovině března a na dolním toku na začátku března.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Řeka a její přítoky jsou základní vodní cesty Běloruska a Ukrajiny. Vodní doprava je možná od ústí do města Dorogobuž v délce 1990 km. Po výstavbě přehrad zmizely někdejší nebezpečné peřeje. Hlavní přístavy na řece jsou Mohylev, Rahačou, Žlobin, Kyjev, Kaniv, Čerkasy, Kremenčuk, Dnipro, Záporoží, Nikopol, Cherson. Umělými vodními cestami je spojena s řekami v povodí Baltského moře:", "section_level": 2}, {"title": "Energetika.", "content": "Na řece byly postaveny přehradní hráze s vodními elektrárnami, za nimiž vznikly rozsáhlé přehradní nádrže. Tento úsek řeky se nazývá Dněperská kaskáda. Od pramene k ústí to jsou postupně:", "section_level": 2}, {"title": "Zásobování vodou.", "content": "Z Kachovské přehrady odtékají zavlažovací kanály:", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení.", "content": "Města, kterými řeka protéká v pořadí od pramene k ústí zachycuje tabulka. Sídla oblastí jsou vyznačena tučně.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Již ve starověku se Hérodotos o řece (Borysthenés ()) ve svých Dějinách zmiňuje při popisu říše a zvyků Skythů, jejichž říše se na dolním toku řeky rozkládala, jako o třetí největší známé řece po Nilu a Istru (Dunaji). Už od té doby byla řeka důležitou dopravní a tržní cestou mezi Baltským a Černým mořem, kterou využívaly i antické kolonie na černomořském pobřeží. V období stěhování národů tržní význam řeky v důsledku nájezdů Hunů a Bulharů upadl. Od 7. století její význam opět rostl v souvislosti s formováním prvních slovanských státních útvarů. V 9. století se ustálila obchodní cesta nazývaná v ruských letopisech „\"iz Varjag v Greki\"“, která spojovala Skandinávii s Černomořím, především s Byzancí. V té době vznikají na řece města Kyjev, Smolensk, Černigov, Perejaslav, Ljubeč, Vyšgorod. Obchodní cesta vedla přes Finský, resp. Rižský záliv do Smolenska odtud po Dněpru až k ústí. Obchod po ní provozovali švédští vikingové, varjagové, kteří vybírali od místního obyvatelstva tribut a dále s ním obchodovali stejně jako se zajatci, které prodávali do otroctví. Cenné zprávy o dějinách podněperských oblastí podává nejstarší známý ruský letopisec Nestor ve své \"Povesti vremennych let\". V důsledku mongolsko-tatarských nájezdů nastal odliv obyvatelstva ze středního podněpří na sever a severovýchod. Ve 14. až 16. století si řeka udržuje svůj obchodní význam především na horním a částečně na středním toku. Od 15. století se na dolním toku usazovali Kozáci. Největší kozáckým střediskem byla Záporožská Síč na ostrově Chortycji, která přetrvala do roku 1775, kdy ji zlikvidovala Kateřina Veliká. V téže době začal poslední polský král Stanislav August Poniatowski budovat na území dnešního jižního Běloruska Dněpersko-bugský kanál, který měl propojit Dněpr s Vislou. Dokončen byl však až v polovině 19. století. Hospodářská aktivizace středního toku začíná v 17. století v souvislosti s oslabením Krymského chanátu. V 18. století po připojení jižní Ukrajiny a Krymu k Rusku ještě stoupla role řeky jako spojnice Ruska a Černého moře. V té době došlo k rychlému růstu osídlení středního a dolního toku. Rozvoj průmyslu v 19. století (Jekatěrinoslav) dále zvýšil význam řeky, nicméně rozvoji dopravy stále bránily peřeje. V roce 1920 došlo na řece k prudkým bojům nejprve v dubnu a květnu během Rusko-polské války a poté v srpnu při bitvě Rudé armády a Wrangelových bělogvardějců během Ruské občanské války. Během 2. světové války byla řeka důležitou strategickou hranicí, o kterou byly svedeny velké boje v roce 1941 a především během bitvy o Dněpr v roce 1943. Ve 20. století byl střední a dolní tok řeky spoután kaskádou přehrad s vodními elektrárnami a řeka tak pomohla rozvoji hospodářství, na mnoha místech však přišla o svůj přirozený břeh a o lužní lesy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dněpr (,,, v antice \"Borysthenés\") je řeka na východě Evropy. Protéká postupně územím západního Ruska (Smolenská oblast) následně pokračuje přes východní Bělorusko (Vitebská, Mohylevská oblast) a napříč celou Ukrajinou (Černihivská, Kyjevská, Čerkaská, Kirovohradská, Poltavská, Dněpropetrovská, Záporožská, Chersonská oblast). Její délka činí 2201 km, čímž se řadí na čtvrté místo v Evropě (po Volze, Dunaji a Uralu). Z délky řeky připadá 485 km na Rusko, 16 km na bělorusko-ruskou hranici, 595 km na Bělorusko, 115 km na bělorusko-ukrajinskou hranici a zbytek na Ukrajinu. Povodí o velikosti 516 300 km2 ji po Volze a Dunaji řadí na třetí místo v Evropě.", "tgt_summary": "The Dnieper is one of the major rivers of Europe, rising in the Valdai Hills near Smolensk, Russia, before flowing through Belarus and Ukraine to the Black Sea. It is the longest river of Ukraine and Belarus and the fourth-longest river in Europe. The total length is approximately with a drainage basin of. Historically, the river was an important barrier, dividing Ukraine into right and left banks. Nowadays, the river is noted for its dams and hydroelectric stations. The Dnieper is an important navigable waterway for the economy of Ukraine and is connected via the Dnieper–Bug Canal to other waterways in Europe. ", "id": 2239976} {"src_title": "Budyšín", "tgt_title": "Bautzen", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v Sasku na horním toku Sprévy uprostřed historického území Horní Lužice, respektive v její německé části. Nejbližšími velkými městy jsou Drážďany (přibližně 50 kilometrů na západ), Chotěbuz (asi 60 kilometrů na sever) a Zhořelec (Görlitz), kolem 40 kilometrů na východ. Nejbližší české město Šluknov je asi 20 kilometrů na jih. V severní části Budyšína se nachází údolní Budyšínská vodní nádrž vybudovaná v roce 1974. Na jejím místě dříve stály vesnice Malsitz (hornolužickosrbsky: ) a Nimschütz (). Asi osm kilometrů jižně od města vytéká Spréva", "section_level": 2}, {"title": "Reliéf, geologie, půdy.", "content": "Území Budyšína leží na jižním okraji zvlněné Hornolužické desky, který je na jihu utvářen Hornolužickou pahorkatinou. Nejvyšší vyvýšeninou z celé dnešní rozlohy města je vrch Chorberg (268 m n. m.) v městské části Salzenforst (). Dále horské pásmo podél ulice Alte Straße jižně od dálnice A4 (260,4 m n. m.), vrch Hennersberg (249,8 m n. m.) a Windmühlenberg (248 m n. m.) stejně jako Himberg u obce Boblitz (244,4 m n. m.) a horské pásmo ležící jižně od Boblitz (245,4 m n. m.). Naopak nejníže položeným místem je hladina Budyšínské vodní nádrže se 156,4 m n. m., luh Albrechtského potoka (\"Albrechtsbach\") u obce Basankwitz se 160 m n. m. a luh potoka Bolbritzer Wasser se 170 m n. m. Území města má nepatrně až mírně zvlněný reliéf s průměrnou výškou 180–200 m n. m. Pouze Spréva zde vykrajuje strmé údolí, jehož srázy dosahují výšky 40 m. Základem podloží Hornolužické nivy je lužický granodiorit, který se blíží k povrchu v oblasti vrchů a kopců, v údolí Sprévy se pak objevuje ve formě otevřených skalních útvarů. V období pleistocenního", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nejvýznamnějším vodním tokem v prostoru Budyšína je řeka Spréva, která městskou oblastí protéká z jihozápadu na severovýchod v částečně hluboce vykrojeném a úzkém údolí. Protilehlé svahy se zde k sobě přibližují na vzdálenost 50 m a mají sklon téměř 70 °. Průměrná výška svahu je kolem 30 m. Původní průběh Spévy je dnes regulován 6 zábranami. Řekou proteče v průměru 3,25 m vody za sekundu. Severně od centra města je Spréva zadržována v Budyšínské vodní nádrži, která může pojmout až 49 milionů m. Tato přehrada slouží jako rekreační areál a zároveň poskytuje útočiště mnoha druhům ptactva. Vedle přehrady se nachází v Budyšíně a jeho okolí v okruhu 25 km 111 vodních ploch a toků. Povodí Sprévy tvoří několik menších potoků, ke kterým", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "V oblasti města Budyšína převažuje kontinentální vnitrozemské podnebí s maritimními vlivy. Jsou pro ně typická chladná vlhká jara a léta, dlouhý teplý podzim a zima s velmi častými, ale spíše krátkými sněhovými obdobími (přibližně 54 sněžných dní). Průměrná roční teplota naměřená v letech 1960–2017 je 8,4 °C. V nejteplejším měsíci červenci dosahuje průměrná teplota 17,7 °C. Nejchladněji je v lednu s průměrnými teplotami kolem −1.5 °C. Rozdíl mezi těmito dvěma měsíci je tedy 19,2 °C. S průměrným ročním úhrnem srážek 603 mm má Budyšín středně suché klima. Území města leží v nejteplejších oblastech ve východní části Saska. V údolí Sprévy převládají především v zimě často silné jižní větry, vanoucí z Čech a", "section_level": 2}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Na jihovýchodě města se nachází „Přírodní park Budyšín“ (\"Naturpark Bautzen\"), jehož majitelem se město stalo po roce 1989. V letech 2003/04 byl park obnoven. Územím, které je podle vyhlášky Krajského ředitelství v Drážďanech hodno zvláštního obecního zájmu je „Oblast Sprévy nad Budyšínem“ (\"Spreegebiet oberhalb Bautzen\"), v níž žijí volně rostoucí rostliny a divoká zvířata, na které se vztahuje Směrnice o stanovištích. Dalšími chráněnými územími v blízkém okolí jsou přírodní rezervace „Wollschank und Zschark“ u 20 km vzdálené obce Commerau (), a 11 km", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Do území Budyšína zasahují celkem tři chráněné krajinné oblasti. Jsou to „Hornolužická pahorkatina“ jihovýchodně od městské části Oberkaina, „Údolí Sprévy“ na jihozápadě od města a „Sprévská nížina“. Zde jsou chráněny některé biotopy a ve Sprévské nížině u městské části Malschitz také zdejší ptactvo. V roce 2006 byl ve městě naměřen roční průměr koncentrace imisí: PM dosahovaly hodnoty 27 μg/m3, oxid dusičitý 27 μg/m3, což je podle Směrnice Evropské unie", "section_level": 2}, {"title": "Charakter osídlení.", "content": "Budyšínské staré město se rozprostírá na skalní plošině nad Sprévou, jehož vrcholem je hrad Ortenburg. Původně bylo ohraničeno městskými hradbami. Později vystavěné nové čtvrti na východě města se přimykají k někdejším hradbám, po jejichž odstranění se město rozšířilo východním i západním směrem. V sedmdesátých letech 20. století byly na východě vybudovány nové čtvrti Gesundbrunnen a Allende­viertel. Od roku 1990 bylo", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Budyšín se dělí na 25 městských částí (v závorce jsou stejně jako dále v", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Název města.", "content": "Poprvé byl název města zmíněn v roce 1002 jako \"civitas Budusin\". Původ tohoto jména je nejasný: někteří odborníci se kloní k názoru, že vychází z praslovanského základu „bud“, „bod“ nebo „budeč“, tedy „místo na hranici“, jinou rozšířenou variantou je to, že sídliště bylo pojmenováno podle slovanských knížat jména \"Budissentius\" (popř. \"Budestaus\"), resp. \"Budislav\" či \"Budimír\". Mohlo být však odvozeno také z ženského jména „Budiša“ nebo „Budy“ (sídliště z chatrčí). Jedna budyšínská pověst potom praví, že v místě, kde dnes leží Budyšín, se během cesty zastavila těhotná česká kněžna", "section_level": 2}, {"title": "Pravěk a raný středověk.", "content": "Okolí města patří k nejdéle osídleným oblastem Horní Lužice, v údolí Sprévy a tedy v městské části Burk (\"Bórk\") na severovýchodu a poblíž vsi Niedergurig () jsou doložena lidská sídla již v období mladšího paleolitu, ale také v neolitu, době bronzové a železné. Ve 3. století našeho letopočtu v krajině pobývaly východogermánské kmeny. Od 7. století se v oblasti začal usazovat slovanský kmen Milčanů. Bavorský geograf působící v 9. století informuje o 30 hradních okrscích (\"civitates\") Milčanů, mezi nimiž měl Budyšín bezpochyby vedoucí úlohu. Se zavražděním míšeňského markraběte Ekkeharda v", "section_level": 2}, {"title": "Léno českých panovníků.", "content": "V souvislosti s bojem o investituru daroval císař Jindřich IV. v roce 1075 Budyšínsko loajálnímu českému knížeti Vratislavu II., jenž je zase předal jako věno Wiprechtu z Grojče, který se oženil s jeho dcerou Juditou. Když v roce 1135 Wiprechtův syn Jindřich z Grojče zemřel bezdětný, připadl tento kraj zpět českému knížeti. V letech 1144–1157 jej ovšem římský král Konrád III. přenechal míšeňskému markraběti Konrádovi. Teprve po té, v roce 1158, bylo území Horní Lužice jakožto říšské léno císařem Fridrichem I. Barbarossou", "section_level": 2}, {"title": "Budyšín pod českou vládou.", "content": "Když v roce 1319 vymřela braniborská linie Askánců, připadla Horní Lužice českému králi Janu Lucemburskému. Ten 31. srpna téhož roku udělil městu privilegium, které upravovalo půlmílové právo, jež mělo chránit podnikání měšťanů a zároveň do města začleňovat usedlosti v jeho okolí. 22. května 1329 Jan dodatečně rozhodl, že v okolí jedné míle od města Budyšína nesmí nikdo provozovat hostince, ani řemesla. Toto mílové privilegium bylo potvrzeno Karlem IV. v letech 1372 a 1374. Dalším opatřením bylo osvobození od zeměpanského solného monopolu, které bylo vydáno Janem Lucemburským už v roce 1335. Svědectví o právech a povinnostech měšťanů poskytuje tzv. srbská měšťanská přísaha („Burger Eydt Wendisch“) z počátku 16. století – nejstarší písemné svědectví o hornolužické srbštině. V roce 1346 rozhodla městská rada Budyšína spolu s dalšími pěti svobodnými či královskými městy", "section_level": 2}, {"title": "Budyšín pod saskou vládou.", "content": "V následujících letech probíhala stavební obnova města poškozeného požárem a válečnými událostmi. V roce 1666 zřídil kurfiřt Jan Jiří II. (1556–1680) mincovnu v dnešní ulici Hohengasse. Roku 1672 byl jmenován zemským fojtem Horní Lužice korunní princ Jan Jiří, pozdější kurfiřt Jan Jiří III. (1680–1691). Jelikož městská rada věřila, že si Budyšín vyvolí za svou rezidenci, nechala v Chrámu svatého Petra zřídit Patronátní lóži. Roku 1676 bylo město opět postiženo těžkým požárem, který zničil 415 domů. V roce 1678 byl v rámci markrabství Horní Lužice ve městě zřízen kurfiřtský vrchní poštovní úřad. Bylo to zřetelné uznání Budyšína", "section_level": 2}, {"title": "Léta 1918–1949.", "content": "V přechodném období po první světové válce, kdy existovala tzv. Saská republika rad, abdikoval poslední král z rodu Wettinů Fridrich August III., načež v roce 1919 vznikl Svobodný stát Sasko coby spolkový stát Výmarské republiky. Nový budyšínský primátor Hermann Niedner se v roce 1920 snažil neúspěšně zabránit zrušení zvláštních práv Horní Lužice, které se připravovalo v souvislosti s obnovením saské ústavy. Ta vešla v platnost 1. listopadu 1920. V roce 1921 bylo papežem Benediktem XV. obnoveno míšeňské biskupství se sídlem v Budyšíně. Ve dvacátých letech prosazoval primátor Niedner z důvodu poválečné inflace politiku úspor. 1. července 1931 bylo Budyšínské okresní hejtmanství sloučeno s okresním hejtmanstvím v Drážďanech, čímž došlo k faktickému", "section_level": 2}, {"title": "Období NDR.", "content": "Již od konce 40. let i po vyhlášení Německé demokratické republiky (NDR) pokračovala v městském zastupitelstvu výrazná dominance Sjednocené socialistické strany Německa (SED) spojená s ideologizací celého státního aparátu. Všichni starostové až do roku 1990 byli členy této strany. Budyšín, který v roce 1946 znovu získal status zemského okresního města, se potýkal s dopravními problémy, nedařilo se např. prosadit výstavbu již kdysi plánované dálnice do Zhořelce. Kvůli nedostatku stavebních hmot bylo zanedbáváno historické centrum, jehož", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Panující společenské i politické poměry a rostoucí nespokojenost obyvatelstva vedly na konci 80. let ke stále častějším demonstracím, které vyvrcholily politickým převratem na podzim roku 1989. Dne 7. listopadu bylo také v Budyšíně na bázi demokratického dialogu založeno Nové fórum a nejrůznější diskuse probíhaly i v srbských organizacích, církevních obcích a v divadle. Starosta Heinz Wagner (SED) odstoupil v lednu 1990. Od roku 1990 byl obnoven titul primátora a zároveň se změnila struktura městské správy. V roce 1990 byla zrušena Důstojnická vysoká škola Otty Lilienthala, která zde sídlila od osmdesátých let. Ve spolupráci", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Budyšín byl v raném středověku jedním z největších měst Středního Německa. Přibližně od 15. století však vývoj obyvatelstva stagnoval. Relativně pozdní industrializace přinesla nové impulzy a také za časů NDR město zaznamenalo přírůstek obyvatelstva. Od politické změny v roce 1990 se populace snížila z 52 000 (1989) na přibližně 39 000 kvůli obyvatelům, kteří se vystěhovali, a nízké porodnosti. Od roku 2000 se však tento klesající trend výrazně zpomalil. V roce 2017 byl Budyšín podle populace osmým největším městem Saska. Od historických dob zde žijí Lužičtí Srbové, potomci slovanských", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Mezi věřícími občany města převažují protestanté, třetina obyvatelstva je ovšem bez konfese. Ve městě je největší protestantská komunita v Sasku: církevní obec sv. Petra, která má asi 5800 členů. Z ní vzešla komunita", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Primátor a městská rada.", "content": "Od srpna 2015 je primátorem města Alexander Ahrens (SPD). Ten vystřídal Christiana Schramma (CDU), který byl starostou od roku 1990, od roku 1995 pak působil jako primátor. Ahrens, který byl tehdy ještě bez stranické příslušnosti, porazil ve volbách v roce 2015 jako společný kandidát SPD, Die Linke a Bürger Bündnis", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Městský znak patrně vychází z korouhve Wiprechta z Grojče z 11. století (kolem roku 1080), ačkoliv jeho původ není zcela objasněn. Nejstarší známé vyobrazení tohoto znaku se objevuje na dvou pečetích prince Václava IV., jemuž chtěl císař Karel IV. zajistit následnictví trůnu. První pečeť tehdy dvouletého prince je z roku 1363. Její součástí je nápis: \"Wenceslaus quartus dei gracia Boemie rex, Brandenburgensis et Lusacie marchio, Luczenburgensis et Slesie dux.\" Druhá pečeť je o deset let mladší (1373) a její nápis je nepatrně obměněn: \"Wenceslaus, dei gracia Boemie rex, Brandenburgensis marchio, Luczenburgensis, Slezie et Lusacie dux.\" Nejstarší zpráva o používání znaku k reprezentaci města pochází z Augsburské kroniky, podle níž byl tento znak zástupci Budyšína", "section_level": 2}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Od roku 1994 tvoří Budyšín společně s městy Zhořelec (Görlitz) a Hoyerswerda městský svaz regionálních center Saska, tzv. „“ (OZSV). Toto společenství vzniklo v rámci státního rozvojového plánu a zabývá se rozvojem infrastruktury, ekonomickou stabilizací regionu a regionálním marketingem. Z celkem sedmi kostelů v historickém centru města se pro bohoslužby", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Profánní stavby.", "content": "Na hlavním náměstí středověkého centra je nejvýznamnější barokní soubor v Budyšíně zachovaných měšťanských domů. Domy na západní straně ulice Lauenstraße mezi Lauskou věží a radnicí jsou ve stylu saského „vysokého“ baroka, které bylo typické pro předválečné Drážďany. U stavby na Lauenstraße 6 (fasáda se čtyřmi alegorickými postavami) je doložen vliv Permoserova stylu. Na hlavním tržišti se nachází také Soukenický či kupecký dům (\"Gewandhaus/\"), z původního objektu je však zachován jen pozdně gotický sklep,", "section_level": 2}, {"title": "Parky.", "content": "Podél bývalých hradeb, které oddělovaly centrum města od východních a jižních městských částí, se rozkládá rozsáhlý hradební park s dřevinami z různých částí světa. Pět kilometrů od historického centra města leží Kleinwelka s největším německým bludištěm, zahrnujícím dobrodružný a", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Německo-srbské lidové divadlo.", "content": "Německo-srbské lidové divadlo (\"Deutsch-Sorbisches Volkstheater/\") sídlí na hradě Ortenburgu. Od roku 2003 má jeden sál pro loutkové divadlo a divadlo malých forem, druhý pro vlastní městské divadlo (\"Burgtheater/\"). Je v majetku Zemského okresu Budyšín a částečně ho financuje „Nadace pro srbský lid“. Jedná se o jediné profesionální dvojjazyčné divadlo v Německu. Předchůdcem této instituce je původní budyšínské městské divadlo, které bylo otevřeno v roce 1796 poblíž Lauského příkopu (\"Lauengrabe\"), jenž byl součástí někdejšího opevnění. Tato historická budova však byla zbořena roku 1968 v rámci plánovaného rozšíření Budyšína na moderní socialistické město.", "section_level": 2}, {"title": "Lužickosrbské instituce.", "content": "Budyšín je sídlem", "section_level": 2}, {"title": "Steinhaus.", "content": "Steinhaus je kulturní centrum na ulici Steinstraße s koncertním sálem, kavárnou, divadelním jevištěm, kinem, ateliérem a galerií, které provozuje spolek Steinhaus e. V. Dodnes největší sociokulturní centrum ve východním", "section_level": 2}, {"title": "Pravidelné události.", "content": "Na jaře se pravidelně konají pouliční oslavy „Bautzener Frühling“. Nadregionální význam má také tradiční postrkování velikonočních vajec na Protschenbergu v západním okraji města. Jedná se o největší dětský festival v regionu. Budyšín je jedním z výchozích bodů pro tzv. „Velikonoční jízdy“ (), což je starý velikonoční zvyk,", "section_level": 2}, {"title": "Kulinářské speciality.", "content": "Řada restaurací nabízí typickou hornolužickou kuchyni a také srbskou gastronomii. Známá je zvláště budyšínská hořčice, která existuje v různých sortách a recepturách, a podává se v dochucených pokrmech", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "V městě sídlí fotbalový klub FSV Budissa Bautzen, který hraje v regionální lize. Lokálně významným klubem, který se soustředí zejména na práci s mládeží, je SV Bautzen. V době NDR byl Budyšín střediskem bowlingu s", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "V žebříčku každoročně zveřejňované studie Saské zemské kanceláře zaměřené na hospodářskou sílu saských měst obsazoval Budyšín po dobu několika let první místo. Různé ekonomické charakteristiky, jako jsou daňové příjmy a počet pracovních míst podléhajících odvodu pojistného na sociální zabezpečení se při tom porovnávají s počtem obyvatel. Obrat na jednu firmu sídlící v tomto městě dosahoval v roce 2016 výše 1,180 milionu eur, což v rámci Saska řadí Budyšín na druhé místo po Saské Kamenici. Město vděčí za svou relativní hospodářskou sílu především tradičně velmi smíšené odvětvové struktuře místní ekonomiky. Tato strukturální rozmanitost způsobuje poměrně nízkou náchylnost k hospodářských krizím mimo jiné proto, že je založena na společnostech, které zde již z velké části mají dlouhou tradici. Dalším podstatným bodem je skutečnost, že Budyšín je tradičním správním městem, a proto se vyznačuje vyšším zastoupením veřejných činitelů (justiční správy, soudů, vězeňské služby), jakož i velkým počtem advokátů a notářů. S 26 556 zaměstnanci, na něž se vztahuje sociální pojištění, bylo město například v roce 2016, v dostatečném předstihu před lidnatějším Görlitz s 21 921 zaměstnanci. Pracuje zde 69,6 % zaměstnanců, kteří sem dojíždějí za prací z celého regionu a dokonce z Drážďan. Vzhledem k značnému přebytku těchto dojíždějících je míra zaměstnanosti dosti vysoká, činí 666 zaměstnanců podléhajících příspěvkům na sociální zabezpečení na 1000 obyvatel – což je nejvyšší hodnota v Sasku. Naopak 45 % obyvatel s trvalým bydlištěm v Budyšíně za prací dojíždí do jiných míst v regionu. K rozvoji podnikání pozitivně přispívá blízkost letiště v Drážďanech. Ve městě jsou dále zastoupena média: V létě 1990 byl založen reklamní list \"Bautzener Bote\", dále je zde redakce srbského deníku \"\", které vydává vydavatelství Domowina. O místních událostech informují saské noviny, např. \"WochenKurier\" a \"Oberlausitzer Kurier\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Budyšín má spojení se spolkovou dálnicí A4 Drážďany-Zhořelec (přes vjezdy Bautzen-Ost a Bautzen-West a Salzenforst). Po té, co byla v roce 2013 otevřena západní tečna, obchází spolková silnice 6 ve směru od Görlitz centrum města a Mírový most (\"Friedensbrücke\"), kde zejména v odpoledních hodinách doprava vázla. Silnice B 96 z Žitavy do Berlína také vede od jihu města přes západní tečnu k západním předměstím předtím, než opustí městskou oblast na severozápadě. Silnice B 156 z Weißwasseru obchází městskou oblast na nově vybudované trati z roku 2003. Dálniční přístup pro severní okruh a Hoyerswerdu je od roku 2006 optimalizován také dálničním přivaděčem. Železniční stanice Bautzen byla otevřena v roce 1846. Je zastávkou pro tratě železničních společností Die Länderbahn GmbH („Trilex“) a Ostdeutsche Eisenbahn GmbH (ODEG). Na železniční trati Drážďany-Zhořelec, částečně i dále do Vratislavi, jsou přímá vlaková spojení. Přímé spoje do Berlína a Chotěbuzi (přes Hoyerswerdu), Žitavu a Bad Schandau byly v posledních dvou desetiletích zrušeny; město tak", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Při hodnocení turistického potenciálu města Budyšína je třeba brát v potaz nejen historickou architekturu a jedinečnou okolnost soužití dvou kultur se širokým spektrem nabídky místních specifik (velikonoční jízdy, Německo-srbské lidové divadlo, Srbský lidový soubor, obranné věže apod.), ale také atraktivní přírodní okolí a místní podnikání. Rozvoj individuálního profilu cestovního ruchu spojený s vytvářením zvláštní turistické značky je však podle analýzy městem pověřené poradenské firmy BBE Retail Experts z roku 2009 méně dynamický, než je tomu ve srovnání s konkurencí Zhořelce (Görlitz). Zatímco totiž Zhořelec dosáhl zvýšení turistické", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Budyšín má šest základních škol, čtyři střední školy, pět gymnázií (Schiller-Gymnasium, Philipp-Melanchthon-Gymnasium, Srbské gymnázium a dvě odborná gymnázia) a dvě speciální školy. Více než 500 studentů studuje na Berufsakademie Sachsen – Staatliche Studienakademie Bautzen, která nabízí tříleté vzdělání zakončené bakalářským titulem ve studijních oblastech finančního řízení, veřejného managementu, podnikové informatiky, elektrotechniky, lékařství a průmyslového inženýrství. Od roku 2018 škola disponuje novou laboratorní budovou za 8,7 milionů eur. Příležitosti na trhu práce pro absolventy „Berufsakademie“ jsou dobré: v posledních letech získalo po ukončení studia zaměstnání 85 až 90 % absolventů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Budyšín (,,, ; do roku 1868 oficiálně \"Budissin\") je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které leží na horním toku řeky Sprévy v Zemském okresu Budyšín. S počtem obyvatel je druhým největším městem historického území Horní Lužice a zároveň jeho neformální metropolí. Sídlí zde významné kulturní a spolkové instituce Lužických Srbů, k nimž se dnes hlásí asi 5–10 % obyvatel města. V historickém centru se nacházejí význačné památky (hrad Ortenburg a část hradeb, obranné věže, kostely a dominanta města: tzv. simultaneum – konkatedrála sv. Petra, kterou využívá katolická i evangelická církev). Pro město obklopené Oblastí hornolužických rybníků a vřesovišť na severu a Hornolužickou vrchovinou na jihu je charakteristická z dálky patrná malebná silueta. ", "tgt_summary": "Bautzen (; Upper Sorbian: Budyšin ; until 1868 German: \"Budissin\"; Lower Sorbian: \"Budyšyn\",, ) is a hill-top town in eastern Saxony, Germany, and administrative centre of the eponymous district. It is located on the Spree. In 2018 its population was 39,087. ", "id": 2032454} {"src_title": "Administrativní dělení Ruska", "tgt_title": "Federal subjects of Russia", "src_document": [{"title": "Kategorie subjektů.", "content": "[[Soubor:Субъекты Российской Федерации 2014.png|center|thumb|upright=2.5|Kategorie subjektů: Všechny subjekty Ruské federace mohou mít vlastní vlajku i znak.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled subjektů.", "content": "[[Soubor:Federal_subjects_of_Russia_(by_number).svg|center|thumb|upright=2.5|Subjekty Ruské federace]]", "section_level": 1}, {"title": "Změny od roku 2003.", "content": "[[Soubor:Russian_Subjects_merged.png|thumb|188px|Ruské federální subjekty, které byly či mají být sloučeny]] Původní dělení na 89 subjektů je postupně zjednodušováno slučováním. K [[1. prosinec|1. prosinci]] roku [[2005]] bylo v [[Rusko|Ruské federaci]] 88 subjektů. Podle federálního konstitučního zákona (\"17.12.2001 No6-ФКЗ\") byly Permská oblast (59) a Komi-Permjacký autonomní okruh (81) sjednoceny v [[Permský kraj]]. Od [[1. leden|1. ledna]] [[2007]] klesl počet subjektů na 86: [[Evencký autonomní okruh|Evencký]] (88) a [[Tajmyrský autonomní okruh]] (84) se staly součástí [[Krasnojarský kraj|Krasnojarského kraje]]. 1. července 2007 vznikl z Kamčatské oblasti a Korjackého autonomního okruhu [[Kamčatský kraj]]. 1. ledna 2008 byl [[Usťordynský burjatský autonomní okruh]] sloučen s okolní [[Irkutská oblast|Irkutskou oblastí]]. K 1. březnu 2008 se [[Čitská oblast]] s [[Aginský burjatský autonomní okruh|Aginským burjatským autonomním okruhem]] sloučily do [[Zabajkalský kraj|Zabajkalského kraje]]. Podle vládních plánů má slučování pokračovat: [[autonomní okruh]]y by měly zcela zaniknout, diskutuje se i o sloučení federálních měst a přilehlých oblastí ([[Petrohrad]] a [[Leningradská oblast]], [[Moskva]] a [[Moskevská oblast]]) či o slučování menších oblastí (např. [[Pskovská oblast|Pskovská]] a [[Novgorodská oblast]]), nejistý osud má i [[Židovská autonomní oblast]].", "section_level": 1}, {"title": "Změny v roce 2014.", "content": "[[18. březen|18. března]] [[2014]] byla v Moskvě v důsledku [[Anexe Krymu Ruskou federací|krymské krize]] podepsána dohoda o připojení dvou nových subjektů k Ruské federaci: [[Republika Krym|Republiky Krym]] a Federálního města [[Sevastopol]]. Dohodu podepsali ruský prezident Putin, samozvaný krymský \"premiér\" [[Sergej Aksjonov]], starosta Sevastopolu [[Alexej Čalyj]] a předseda nelegitimního krymského parlamentu [[Vladimir Konstantinov (politik)|Vladimir Konstantinov]]. V rámci dohody bylo stanoveno přechodné období potřebné k plnému začlenění obou subjektů do Ruské federace, které má trvat do [[1. leden|1. ledna]] [[2015]]. Rusko tak Krym včetně Sevastopolu anektovalo, Západ ani Ukrajina to však nepovažuje za legální a legitimní vzhledem k porušení mezinárodních dohod a ukrajinské ústavy.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "[[Kategorie:Administrativní dělení Ruska| ]] [[Kategorie:Geografie Ruska]]", "section_level": 2}], "src_summary": "Podle ústavy z roku 1993 a pozdějších změn sestává Ruská federace k 1. lednu 2015 z 85 subjektů (rusky: субъекты, j. č. субъект), které se dělí do 6 kategorií obdařených různým stupněm politické autonomie; v Radě federace (horní komoře Federálního shromáždění) mají ale všechny subjekty rovné zastoupení dvěma poslanci. Z každého subjektu jednoho vybírá zákonodárný sbor a jednoho gubernátor.", "tgt_summary": "The federal subjects of Russia, also referred to as the subjects of the Russian Federation (, \"subyekty Rossiyskoy Federatsii\") or simply as the subjects of the federation ( \"subyekty federatsii\"), are the constituent entities of Russia, its top-level political divisions according to the Constitution of Russia. Since March 18, 2014, the Russian Federation constitutionally has consisted of 85 federal subjects, of which two are located on the Crimean Peninsula, which is not recognized internationally as part of Russia. ", "id": 48528} {"src_title": "Samba (software)", "tgt_title": "Samba (software)", "src_document": [{"title": "Dávná historie.", "content": "Andrew Tridgell vyvinul první verzi Samba Unixu v první polovině ledna 1992 jako student doktorského studia (Ph.D.) na Australské národní univerzitě. Na protokol DEC Pathworks serveru aplikoval reverzní inženýrství. V době prvních vydání, verze 0.1, 0.5 a 1.0, z první poloviny ledna 1992, neměl projekt vlastní jméno a Tridgell jej nazýval „souborový Unix server pro Dos Pathworks“. V době verze 1.0, si uvědomil, že „měl implementovaný NetBIOS protokol“ a že „tento software by mohl být používán u dalších počítačových klientů“. Se zaměřením na interoperabilitu s Microsoft LAN Managerem vydal Tridgell „netbios pro unix“ (nbserver) verze 1.5 v prosinci 1993. Toto vydání bylo první, které obsahovalo klientský software, stejně tak jako serverovou část. V té době byla vybrána pro projekt licence GPLv2. Uprostřed verze 1.5 byl změněn název na \"smbserver\", ale Tridgell dostal upozornění od společnosti Syntax, která prodávala výrobek s názvem \"TotalNet Advanced Server\" a vlastnila ochrannou známku na \"SMBserver\". Jméno Samba bylo získáno spuštěním příkazu codice_1 v Unixu a použitím systémového slovníku, kde hledal slova, která obsahují písmena S, M a B (v tomto pořadí, tj. codice_2). Verze 1.6, 1.7, 1.8 a 1.9 následovaly relativně rychle, posledně jmenovaná byla vydána v lednu 1995. Tridgell se domnívá, že zavedení CVS v květnu 1996 bylo zrozením Samba týmu, ačkoliv už dříve přispívali další lidé, zejména Jeremy Allison. Verze 2.0.0 byla uvolněna v lednu 1999 a verze 2.2.0 v dubnu 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Nedávná historie.", "content": "Verze 3.0.0, vydaná 23. září 2003, byla hlavní aktualizací. Samba získala schopnost připojit se do Active Directory jako člen, ačkoliv ne jako řadič domény. Následující vydání verze 3.0 přidalo drobné změny, její vývoj byl ukončen 5. srpna 2009. Verze 3.1 byla použita jen pro vývoj a dále se na ní nepokračuje. S verzí 3.2, se rozhodlo přejít na vydávání nových verzí v časových intervalech. Nové hlavní vydání, jako například 3.3, 3.4, atd. se objeví každých 6 měsíců. Nové funkce budou přidávány jen v hlavních vydáních, v podverzích budou jen opravovány chyby. Od verze 3.2 byla provedena změna licence z GPL2 na GPL3, s některými částmi šířenými pod LGPL3. Verze 3.2.0 byla vydána dne 1. července 2008. Verze 3.2.x byla oficiálně ukončena 1. března 2010. Verze 3.3.0 byla vydána 27. ledna 2009. Verze 3.4.0 byla vydána 3. července 2009. Jedná se o první vydání, která zahrnuje jak zdrojový kód pro Sambu verze 3, tak i Sambu verze 4. Verze 3.5.0 byla uvolněna 1. března 2010. Jednalo se o první vydání zahrnující experimentální podporu pro SMB2. Verze 3.6.0 byla uvolněna 9. srpna 2011. Verze 4.0.0 byla uvolněna 11. prosince 2012. Obsahuje zásadní úpravy na úrovni zdrojového kódu. Samba teď může plnit roli řadiče domény Active Directory, nebo být plnohodnotným členem Windows Active Directory domény.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Samba umožňuje sdílet soubory a tiskárny mezi počítači s operačním systémem Windows a počítači s operačním systémem Unix. Jedná se o implementaci desítky služeb a tuctu protokolů, jako NetBIOS po TCP/IP (NBT), SMB, CIFS (a vylepšená verze SMB), DCE/RPC, MSRPC, WINS server známý jako NetBIOS Name Server (NBNS), NT doménový soubor protokolů které obsahuje NT doménové přihlašování, Secure Accounts Manager (SAM) databáze, Local Security Authority (LSA) služba, NT tiskovou službu (SPOOLSS), NTLM a nejnověji Active Directory přihlašování které obsahuje upravenou verzi Kerberos a upravenou verzi LDAP. Všechny tyto protokoly jsou často nazývány jen jako NetBIOS nebo SMB. NetBIOS a WINS protokoly jsou ve Windows zastaralé. Samba zřizuje sdílení souborů pro vybrané Unixové adresáře (včetně všech podadresářů). Tyto se zobrazí uživatelům Windows jako normální složky Windows přístupné prostřednictvím sítě. Unixoví uživatelé se mohou připojit buď tak, že si sdílený adresář připojí do systému pomocí příkazu codice_3, nebo alternativně můžou použít nástroj codice_4 (libsmb), který se chová jako FTP klient. Každý adresář může mít různá práva přístupu, která překrývají běžná oprávnění v Unixu. Služby Samby jsou realizovány jako dva démoni: Konfiguraci Samby je dosaženo editací jednoho souboru (typicky se nachází /etc/smb.conf nebo /etc/samba/smb.conf). Samba může také poskytovat přihlašovací skripty a politiky skupiny prostřednictvím codice_7. Samba je obsažena ve většině Linuxových distribucí. Například u Red Hat Linuxu je script /etc/rc.d/init.d/smb spuštěn při startu, a spouští oba démony. Samba není obsažena v Solarisu 8, ale Solaris 8 kompatibilní verze je dostupná na stránkách projektu. Samba obsahuje webové administrační rozhraní Samba Web Administration Tool (SWAT). V tomto webovém rozhraní je možno provádět veškerá nastavení Samby. Implicitně (default [diˈfoːlt]) bývá toto rozhraní z důvodu bezpečnosti vypnuto. Povolení protokolu SMB1 (starší a neaktualizovaná datová úložiště) na systému Windows 10 (Win+R: \"optionalfeatures\" - “SMB 1.0/CIFS File Sharing Support” --> \"SMB 1.0/CIFS Client\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Samba (anglická výslovnost [ˈsæmba]) je v informatice název svobodné reimplementace síťového protokolu SMB (Server Message Block, v novější verzi CIFS – Common Internet File System) používaného především pro vzdálený přístup k souborům (sdílení) v systémech MS Windows. Samba je distribuována pod verzí 3 licence GNU GPL. ", "tgt_summary": "Samba is a free software re-implementation of the SMB networking protocol, and was originally developed by Andrew Tridgell. Samba provides file and print services for various Microsoft Windows clients and can integrate with a Microsoft Windows Server domain, either as a Domain Controller (DC) or as a domain member. As of version 4, it supports Active Directory and Microsoft Windows NT domains. ", "id": 642279} {"src_title": "Ulan-Ude", "tgt_title": "Ulan-Ude", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "První název, který neslo osídlení v tomto místě, pochází z roku 1666, kdy zde ruští kozáci založili \"Udinské zimoviště\" (\"Удинское зимовье\", podle řeky Uda), jakýsi opěrný bod pro výběr daní v oblasti. V 70. letech 17. století byla na tomto místě zbudována \"Udinská pevnost\" (\"Удинский острог\"), která dala název i postupně okolo vznikající osadě. Někdy se též užíval zkrácený název \"Udinsk\". Po roce 1730 však došlo k přejmenování. Důvodem byla skutečnost, že v oblasti se již nacházelo místo se zcela totožným názvem. Budoucí Ulan-Ude tak získalo název \"Verchněudinsk\" (\"Верхнеудинск\", od slov \"vrchní\" a \"Uda\"), druhá osada byla přejmenována na \"Nižněudinsk\" (\"Нижнеудинск\", tento název se zachoval do současnosti). Nynější jméno město získalo z rozhodnutí Ústředního výkonného výboru SSSR 27. června 1934. Název Ulan-Ude pochází z burjatštiny a je zcela poplatný době svého vzniku - znamená \"rudá Uda\" (obdobně mongolské hlavní město získalo o dekádu dříve název Ulánbátar, tedy \"rudý bohatýr\").", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "Ulan-udské městské symboly byly přijaty 20. října 2005 na základě rozhodnutí místního zastupitelstva. Vychází z původního znaku z 18. století, který městu dovolila užívat carevna Kateřina II. Veliká. Znak Znak města je tvořen zlatým štítem, na němž je vyobrazen zelený roh hojnosti, ze kterého se sypou zelené listy a červené plody. Roh hojnosti je překřížen Merkurovým žezlem. Nad štítem se nachází hradební koruna s pěti zuby, která poukazuje důležité postavení Ulan-Ude v rámci Ruské federace. Prostřední zub zakrývá sojombo, tradiční mongolský symbol věčného života (slunce, měsíc, oheň), který zde vyjadřuje přináležitost města k Burjatské republice. Vrchní figura sojomba představuje oheň, symbol štěstí a spokojenosti. Jeho tři plameny znamenají minulost, přítomnost a budoucnost. Slunce a měsíc symbolizují svět a věčnost. Ve spodní části koruny je burjatský národní ornament, symbolizující národní tradice. Ve spodní části znaku je stužka řádu Rudého praporu práce SSSR, který byl městu udělen r. 1984. Vlajka Vlajka Ulan-Ude je tvořena obdélníkem o poměru stran 2:3, který se skládá ze dvou polí - modrého (2/9 délky obdélníku) a žlutého. V modrém poli nahoře je zobrazen výše zmíněný žlutý symbol sojombo. Uprostřed žlutého pole jsou vyobrazeny další dva symboly z městského znaku – roh hojnosti a Merkurovo žezlo.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "17. století Historie města začala roku 1666, kdy na pravém břehu řeky Udy poblíž jejího ústí založili ruští kozáci Udinské zimoviště jako bod pro výběr speciální daně zvané \"jasak\". Tu odváděly v carském Rusku státu původní sibiřské národy v podobě kůží sobola, lišky, bobra či kuny. Od roku 1678 je místo známo jako Udinská pevnost, neboť zde kozáci zbudovali mezi lety 1777–1780 jednoduchou dřevěnou pevnost se stálou vojenskou posádkou. Ta byla v 80. letech 17. století několikrát obléhána Mongoly a roku 1687 a 1689 značně rozšířena dvěma pluky moskevských střelců, roku 1689 Udinsk získal status města a stal se administrativním a vojenským centrem Zabajkalska, procházel přes něj obchod s Mongolskem a Čínou. Roku 1696 byl postaven první kostel.18. století Někdy po roce 1730 získala obec název Verchněudinsk. Roku 1775 získal Verchněudinsk od Kateřiny II. Veliké status města a znak. Město se stalo důležitým administrativním, kulturním, vojenským a obchodním centrem západního Zabajkalska. Díky svojí vhodné poloze nedaleko Bajkalu a na obchodních cestách z Ruska do Mongolska a do Číny město rychle rostlo. V historickém jádru města stojí dodnes dřevěné domy po tehdejších obchodnících. Dvakrát do roka se zde konaly velké jarmarky. V letech 1786-1800 byl postaven první kamenný kostel - Spasskaja cerkov. 19. století V roce 1830 prošly přes město dvě skupiny děkabristů mířících do Petrovského Zavoda. 1846 byla ve městě otevřena sklárna. 1863 přijel do města první parník. V letech 1877-1885 zde bylo vybudováno kamenné vězení pro 440 odsouzených, které je v provozu dodnes. 20. - 21. června 1891 navštívil město na své cestě na východ Ruska carevič Nikolaj Alexandrovič, budoucí car Nikolaj II. Na památku této návštěvy byl ve městě vztyčen oblouk, který v období stalinismu zničili, dnes na jeho místě stojí kopie. 15. srpna 1899 přijel do Věrchneudinsku po nově budované Transsibiřské magistrále první vlak. 20. století První kino bylo ve Verchněudinsku otevřeno roku 1909. V divokých revolučních letech byl Verchněudinsk obsazen bílými a stal se krátce hlavním městem Dálněvýchodní republiky. Od roku 1923 byl hlavním městem Burjatsko-mongolské autonomní SSR (od r. 1957 Burjatská autonomní SSR). Roku 1932 vznikly první instituce budoucí Burjatské státní univerzity. 1934 bylo město přejmenováno na Ulan-Ude. Téhož roku začala stavba tepelné elektrárny, 1936 byl postaven první automobilový most přes řeku Selengu. 1939 bylo otevřeno Burjatské divadlo baletu a opery, dnes jedna z dominant města. Téhož roku začal nový Ulan-udský letecký závod s výrobou prvních kusů letadel Polikarpov I-16 a Tupolev SB-2. 2. světová válka město nijak přímo nezasáhla, nicméně zapojilo se plně do válečného úsilí. Především místní letecký závod se rozeběhnul na plné obrátky a dodával válčící armádě bombardéry Petljakov Pe-2, stíhačky Lavočkin La-5 a Lavočkin La-7. Důležité byly také dodávky místní konzervárny a továrny na léky, výroba a oprava lokomotiv a muniční závod. Ve městě byla zformována 97. střelecká divize 16. armády. Od roku 1958 jezdí ve městě tramvaje. Roku 1991 navštívil město dalajláma. 1992 se Ulan-Ude stalo hlavním městem Republiky Burjatsko v rámci Ruské federace. V roce 2000 byl ve městě založen první buddhistický dacan (burjatský buddhistický klášter se školou).", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ulan-Ude se rozkládá v západním Zabajkalsku, 100 kilometrů východně od jezera Bajkal, v podhůří hor Jablonovyj Chrebet v Ivolginsko-udinské proláklině, na obou březích řeky Selengy, u ústí řeky Udy. Proláklina představuje rozlehlou oblast táhnoucí se z jihozápadu na severovýchod, ze severozápadu je ohraničena hřebeny pohoří Chamar-Daban, ze severu hřebeny Ulan-Burgasy, z jihovýchodu Cagan-Dabanu. Výběžky Chamar-Dabanu dosahují výšky až 1114 m n. m. a převyšují tak doliny řeky Selengy o 500-700 m. Výběžky hřebenu Ulan-Burgasy dosahují výšky okolo 800-1000 m n. m. Nejvyšší vrchol hřebenu Cagan-Daban, ležícího v bezprostřední blízkosti města, měří 813 m, což je o 310 m výše než úroveň řeky Udy. Samotné město se rozkládá v nadmořských výškách 500-800 m n. m. Půda Díky rozmanitosti reliéfu je oblast Ulan-Ude bohatá na různé půdní typy. V náhorní části města převládají dronově podzolové a písčité půdy. Nižší polohy, nivy řek Selengy a Udy, jsou tvořeny lužními půdami. Ve východní části města, na levém břehu Selengy a na pravém přehu Udy, má krajina ráz lesostepi a stepi, zde se nachází kaštanozem a salisol. Vodstvo Hranicemi města protékají dvě velké řeky - Selenga a Uda. Selenga je největším přítokem Bajkalu (asi 50 % objemu všech přítoků). Ve městě vytváří díky svým slepým ramenům několik velkých ostrovů, z nichž jsou osídleny ostrovy Konnyj, Obščestvennyj, Poselskij (zde jsou hlavně chatové osady), Borodskij (chaty) a Spasskij (zde se nachází městská vodárna). Přes ramena řeky vede mnoho různých mostů, přes řeku samotnou pouze jediný, který spojuje centrum města s letištěm a federální silnice R258 Bajkal. Uda je pravým přítokem Selengy. Na území města vedou přes řeku dva automobilové mosty s tramvajovými pásy a železniční most Transsibiřské magistrály. Ve městě jsou ještě tyto říčky a potoky: přítoky Selengy - Nižněberjozovskaja, Suža; přítoky Udy - Věrchnaja Berjozovka, Borovka, Bajdanov ručej aj.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Ulan-Ude je silně kontinentální, město spadá do mírného podnebného pásu. Obecně je zde velmi sucho, což souvisí s jeho vzdáleností od velkých vodních ploch (od Bajkalu město oddělují hřebeny Chamar-Daban a Ulan-Burgasy), lokací města v kotlině mezi horami a vůbec jeho polohou v centru euroasijské pevniny. Klimatická zima zde trvá více než pět měsíců, od konce října do začátku dubna. Zima v Ulan-Ude je slunná a málo větrná, avšak protože Ivolginsko-udinská proláklina zamezuje přísunu teplejšího vzduchu, jeho teploty v zimním období klesají velmi nízko. Díky nízké vlhkosti vzduchu je však zimní počasí ve městě celkem snesitelné. Úhrn srážek v zimě je relativně nízký, sníh padá především v první polovině zimy. Jaro přichází do města na začátku dubna. Jsou pro něj typické náhlé návraty nízkých teplot, způsobené silnými větry ze severní Sibiře. Počasí v tomto ročním období je nestabilní a suché. Klimatické léto trvá něco přes dva měsíce. Od konce června do začátku srpna přichází cyklóny z pobřeží Tichého oceánu, které přináší deště. Toto období je tak nejhojnější na srážky. Jinak je však v červnu a červenci převážně sucho a horko. Podzim přichází jen pozvolna. Na rozdíl od Evropy, kde je obyčejně podzim spojen s častými srážkami, v Ulan-Ude jsou v tomto ročním období srážky málo časté. Charakteristické jsou prudké změny teploty vzduchu během dne a ranní mrazíky. Nejnižší naměřená teplota je -54,4 °C (6. ledna 1931), nejvyšší naměřená teplota je 40 °C (22 června 2010). Pro město je charakteristické velmi slunné počasí, ročně zde bývá okolo 2400 slunečných hodin (pro srovnání: Praha 1600, Dubrovník 2600). Dnů se srážkami je ve městě za rok průměrně 155, průměrný roční úhrn srážek činí 265 mm, z nichž většina připadá na léto (pro srovnání: v Praze činí průměrný roční úhrn srážek 527 mm).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Ulan-Ude je 42. druhým největším městem Ruska (2015). Nejpočetněji zastoupenými národnostmi jsou podle údajů z roku 2010 Rusové (62,1 %, 2010), Burjati (31,9 %), Ukrajinci (0,6 %) a Tataři (0,5 %).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Divadla Muzea:", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Ulan-Ude se nachází 80 předškolních zařízení, 84 základních a 16 středních škol. Funguje zde také 5 univerzit: Mimo to se zde nachází 11 poboček univerzit z jiných měst.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Významné podniky Mezi nejvýznamnější podniky ve městě patří Ulan-udský letecký závod (\"Улан-Удэнский авиационный завод\"), spadající do ruského státního holdingu Ruské vrtulníky (\"Вертолёты России\"). Vyrábí se zde různé modifikace ruských vrtulníků Mil Mi-8 a Mil Mi-17, právě zde byly vyrobeny vrtulníky Mil Mi-171Š pro Armádu ČR. Dále se zde montují letadla Suchoj Su-25. Nejvýznamnějším energetickým podnikem je Ulan-udská tepelná elektrárna. Ulan-udské strojírenské výrobní sdružení - výroba strojírenských prvků zejména pro letecký a loďařský průmysl. Burjatzoloto – soukromá firma zabývající se těžbou zlata v regionu, sídlící v Ulan-Ude. Doprava Město je významným železničním uzlem - jednak zde prochází Transsibiřská magistrála, jednak zde začíná Transmongolská magistrála, spojující Ulan-Ude přes Nauški a Ulánbátar s Pekingem. Křižuje se zde federální silnice R258 Bajkal, spojující Irkutsk, Ulan-Ude a Čitu, s federální silnicí A340 vedoucí do Mongolska. Mezinárodní letiště Bajkal se nachází 15 kilometrů západně od centra Ulan-Ude. Kromě domácích linek odtud vylétají spoje také do Mongolska a Číny, v turistické sezóně do Thajska, Vietnamu a Turecka. Letiště je hlavní základnou místní letecké společnosti Burjatské aerolinie. Městskou hromadnou dopravu zajišťují tramvaje, autobusy a maršrutky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ulan-Ude (rusky \"Улан-Удэ\", burjatsky \"Улаан-Yдэ\") je hlavní město Republiky Burjatsko v rámci Ruské federace. Žije zde obyvatel, převážně ruské a burjatské národnosti. Město založili v 17. století ruští kozáci. Původně se jmenovalo \"Verchněudinsk\" podle místní řeky Uda, současný název získalo v roce 1934.", "tgt_summary": "Ulan-Ude (, \"Ulaan-Üde\", ; ;, \"Ulaan-Üd\", ) is the capital city of the Republic of Buryatia, Russia; it is located about southeast of Lake Baikal on the Uda River at its confluence with the Selenga. According to the 2010 Census, 404,426 people lived in Ulan-Ude; up from 359,391 recorded in the 2002 Census, making the city the third-largest in the Russian Far East by population. ", "id": 2441219} {"src_title": "Wartburg (automobil)", "tgt_title": "Wartburg (marque)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvním automobilem pojmenovaným v automobilce podle nedalekého hradu byl vůz vyrobený již v roce 1898. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století bylo tohoto jména využíváno pro označení vybraných sportovních vozů nejprve značky DIXI a později značky BMW vyráběných v eisenašské automobilce.", "section_level": 1}, {"title": "NDR.", "content": "Na konci druhé světové války se město Eisenach i s automobilkou ocitlo v sovětské zóně a záhy na to v NDR. Prvními poválečnými vozy vyráběnými v Eisenachu byly automobily \"BMW 340\" a \"BMW 321\" sestavované z dílů vyrobených během války. Krátce na to byla vozidla kvůli sporům o označení BMW přejmenována na EMW a tradiční modrá ve znaku automobilky byla nahrazena červenou, jako připomínka toho, že se automobilka nachází v sovětské okupační zóně. Tyto vozy vyráběla továrna až do roku 1955, kdy sem byla proti vůli vedení automobilky ze Zwickau převedena výroba dvoutaktního automobilu \"DKW F9\", nově označovaného jako \"IFA F9\". Ten se zde vyráběl po dobu jednoho roku a zároveň se tajně připravoval nový typ automobilu s původním názvem \"EMW 311\", který svým typovým označením začínajícím číslicí 3 měl navazovat na éru automobilky BMW.", "section_level": 2}, {"title": "Typová řada 311/312.", "content": "Označení Wartburg se znovu objevilo v roce 1956, kdy byl na veletrhu v Lipsku představen nový model s označením \"Wartburg 311\". Jednalo se o vůz poháněný dvoutaktním tříválcovým motorem o objemu 900 cm3 a výkonu 27 kW. Již při prvním uvedení na veřejnosti byl Wartburg 311 představen jako čtyřdveřová čtyřmístná limuzína s pontovonou karosérií typu sedan, třídveřové combi, dvoudveřový čtyřsedadlový kabriolet a pick-up. V roce 1957 následovala řada dalších variant karosérie – dvoudveřové čtyřsedadlové coupé, luxusní čtyřdveřová limuzína s možností dodání plátěné shrnovací střechy nebo také pětidveřová tábornická limuzína \"Camping\" s bohatě prosklenou zadní částí. Ke specialitám modelové palety patřil pro potřeby armády a policie vyvinutý model kabrioletu se čtyřmi dveřmi v plátěném či prostém plechovém provedení a s plátěnou skládací střechou. Úplnou špičku modelové řady pak představoval dvoumístný sportovní vůz \"Wartburg 313\", který byl představen také v roce 1957 a na autosalonu v New Yorku oceněn čestnou cenou za eleganci. Mimo sériově vyráběné varianty existoval i prototyp Bellevue s karosérií pseudolandaulet, tzn. nad předními sedadly prosklená pevná část střechy a nad zadními sedadly shrnovací plátěná střecha. Tento prototyp byl ozdobou autosalonů, do výroby však zařazen nikdy nebyl. Za dobu výroby typu 311, tedy od 18. října 1955 do roku 1965 bylo vyrobeno téměř 260 000 těchto vozů v 11 různých variantách. Z uvedeného počtu bylo 51 % vyvezeno do zahraničí – 34 % do socialistických zemí Východního bloku, zejména do Československa a Polska, zbylých 17 % pak do západních zemí, především Finska a Švédska. V malých sériích se Wartburgy vyvážely do Belgie, Dánska, Velké Británie, USA i SRN. V roce 1962 byla zahájena výroba typu označeného jako \"Wartburg 312\". Oproti předchozímu typu získal silnější motor o objemu 992 cm o výkonu 33 kW. Běžněji se pak tento typ označoval jako \"Wartburg 311–1000\". V roce 1965 uvedla na trh mezityp \"Wartburg 312/1\". Ten měl ještě původní oblou karosérii, ovšem byl už vybaven novým podvozkem připravovaným pro typ 1000-353, kde bylo odpružení zajištěno vinutými pružinami, na rozdíl od dosavadních příčných listových per. Rovněž se tím zmenšil průměr pneumatik z původních 15\" na 13\". Pro tento model se běžněji používalo označení \"Wartburg 312\". Typová řada 312-1 zahrnovala následující modely: Zatímco limuzíny byly v roce 1966 nahrazeny zcela novým vozem \"Wartburg 1000\" – častěji označovaným \"Wartburg 1000-353\", byly ostatní modely vyráběny až do roku 1967, kdy výroba plně přešla na typ 353.", "section_level": 1}, {"title": "Typová řada 353.", "content": "Wartburg 312 byl v roce 1966 nahrazen moderním \"Wartburgem 353\", který byl vyráběn celkem 25 let. Oproti typu 311/312 byla modelová paleta „třipěttrojky“ značně omezená a zpočátku představovala pouze čtyřdveřové provedení sedan s modifikací výbavy „\"de Luxe\"“ a provedení Tourist (kombi). Později přibylo několik kusů zvláštního provedení kabrioletu s plátěnou shrnovací střechou pro potřeby policie a armády a ještě o něco později se automobilka vrátila i k výrobě provedení pick-up pod označením TRANS. Vozy Wartburg se prodávaly téměř výhradně ve východním bloku. Model 353 byl v Československu velmi oblíbený díky velkému zavazadlovému prostoru.", "section_level": 1}, {"title": "Wartburg 1.3.", "content": "Výraznější změnu prodělal Wartburg 353 v roce 1988, kdy se do něj začal montovat čtyřtaktní motor Volkswagen o objemu 1,3 l. Změna motoru se projevila na úpravách podvozku a také karoserie. Po pádu berlínské zdi se definitivně ukázalo, že ani tyto změny nepomohou značku Wartburg udržet, a proto byl dne 10. dubna 1991 vyroben poslední Wartburg s označením 1.3. Tovární haly automobilky v durynském Eisenachu již od roku 1990 opouštějí vozy značky Opel a značka Wartburg se stala jen součástí historie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wartburg je označení několika modelových řad automobilů vyráběných v automobilce v německém městě Eisenach. Nese jméno podle stejnojmenného hradu tyčícího se nad městem. Tato automobilka byla z minulosti známa mimo jiné také pod zkratkou AWE – Automobilwerke Eisenach.", "tgt_summary": "The Wartburg was a car marque known for its East German manufactured models, but has its origins dating to 1898. The name derives from Wartburg Castle on one of the hills overlooking the town of Eisenach where the cars were made. From the 1950s, Wartburgs were a three-cylinder two-stroke engine with only seven major moving parts (three pistons, three connecting rods and one crankshaft). Production ended in April 1991, and the factory was acquired by Opel.", "id": 1726836} {"src_title": "Ludwig Tieck", "tgt_title": "Ludwig Tieck", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1773 v Berlíně jako nejstarší syn zámožného a vzdělaného provaznického mistra. V letech 1782-1792 navštěvoval berlínské humanistické gymnázium a byl vášnivým čtenářem jak soudobé triviální literatury, tak i děl Goethových a Schillerových. Chtěl se stát hercem, ale na otcovo přání studoval teologii a filozofii na universitě v Halle a později historii a literaturu v Göttingenu a Erlangenu. Se svým přítelem Wilhelmem Heinrichem Wackenroderem podnikl několik studentských cest po Německu. Po ukončení studií zahájil svou existenci jako svobodný spisovatel a překladatel, psal i triviální literaturu. Žil v Berlíně a v Hamburku, kde se roku 1798 oženil, a v letech 1799-1800 pobýval v Jeně, kde se stýkal s kroužkem staršího proudu německé romantiky (bratři Karl Wilhelm Friedrich a August Wilhelm Schlegel a Novalis). Seznámil se zde také s Goethem, Schillerem a Clemensem Brentanem. Později žil na dvorci u Ziebingenu (dnes Cybinka v Polsku), odkud podnikal větší i menší cesty, mezi jinými do Mnichova, Vídně, Prahy (roku 1813), Paříže a Londýna. Roku 1819 se Tieck usadil s rodinou v Drážďanech, kde byl jmenován královským dvorním radou a roku 1825 dramaturgem drážďanského divadla. Roku 1841 pak přesídlil do Berlína, když jej král Fridrich Vilém IV. povolal ke dvoru a jmenoval ho uměleckým poradcem královského divadla. V Berlíně také roku 1853 zemřel. Jedná se o autora romantických románů, básnických i dramatických parafrází knížek lidových čtení a také zakladatelem německé umělecké pohádky. Ve své tvorbě dával přednost především své fantazii a nezachovával žádná společenská ani dramatická pravidla. Německé čtenáře seznamoval také s díly alžbětinského divadla (zejména s díly Shakespeara), k jehož zásadám se hlásil, ze španělštiny přeložil Cervantesova Dona Quijota a vydal sebrané spisy Novalisovy a Kleistovy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Ludwig Tieck (31. května 1773, Berlín – 28. dubna 1853 tamtéž) byl německý romantický básník, prozaik, dramatik a překladatel, po Novalisově smrti nejvýznamnější představitel staršího proudu německého romantismu (Frühromantik), tzv. jenské skupiny romantiků.", "tgt_summary": "Johann Ludwig Tieck (; ; 31 May 1773 – 28 April 1853) was a German poet, fiction writer, translator, and critic. He was one of the founding fathers of the Romantic movement in the late 18th and early 19th centuries.", "id": 2032147} {"src_title": "User Datagram Protocol", "tgt_title": "User Datagram Protocol", "src_document": [{"title": "Technický přehled.", "content": "\"UDP protokol\" je protokol transportní vrstvy orientovaný na zprávy a byl uveden v. V sadě protokolů Internetu poskytuje UDP velmi jednoduché rozhraní mezi síťovou vrstvou pod a aplikační vrstvou nad. UDP neposkytuje žádné záruky doručení a odesilatelova UDP vrstva si u jednou už odeslaných zpráv neudržuje žádný stav. UDP pouze přidává kontrolní součty a schopnost roztřiďovat UDP pakety mezi více aplikací běžících na stejném počítači. UDP hlavička se skládá jen ze 4 políček, z nichž 2 jsou volitelná. Políčka zdrojového a cílového portu jsou šestnáctibitová a identifikují odesílající a přijímající proces. Protože UDP je bezestavový a odesilatel nemusí vyžadovat odpověď, zdrojový port je volitelný. Pokud není použit, zdrojový port by měl být nastaven na nulu. Po číslech portů následuje povinná délka UDP paketu včetně dat, v bytech. Minimální hodnota činí 8 bajtů. Zbývající políčko hlavičky tvoří šestnáctibitový kontrolní součet pokrývající hlavičku i data. Tento součet je možné vynechat, ale v praxi se téměř vždy používá. Kvůli chybějícím zárukám se UDP aplikace musí smířit s nějakými ztrátami, chybami nebo duplikacemi. Některé aplikace (jako třeba TFTP) mohou podle potřeby přidávat jednoduchý mechanismus spolehlivosti do aplikační vrstvy. Aplikace používající UDP nejčastěji opravný mechanismus nepotřebují, a dokonce jím mohou být zdržovány. Pokud aplikace vyžaduje vysoký stupeň spolehlivosti, může se místo něj použít TCP nebo opravné kódy. Protože UDP postrádá mechanismus předcházení a regulace zahlcení sítě, je nutné nadbytečné UDP datagramy na routerech zahazovat. Jako částečné řešení tohoto problému je navrhován protokol DCCP (\"Datagram Congestion Control Protocol\"). Ačkoliv je celkové množství UDP provozu na typické síti jen v řádu procent, je UDP používán řadou klíčových služeb včetně DNS, SNMP, DHCP a RIP.", "section_level": 1}, {"title": "Porty.", "content": "UDP používá porty, aby bylo možné rozlišit v počítači jednotlivé aplikace a správně jim doručit data, i když jich komunikuje v počítači více. Port je 16 bitová hodnota, která umožňuje používat porty z rozsahu 0-65535. Port 0 je rezervován, ale je možné ho použít, pokud odesílající proces neočekává žádnou odpověď. Porty 1-1023 jsou tzv. dobře známé () a na Unixech a odvozených operačních systémech jsou potřeba práva uživatele root, aby je bylo možné použít. Porty 1024-49151 jsou registrované porty. Porty 49152-65535 jsou používány pro komunikaci klienta se serverem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíl mezi TCP a UDP.", "content": "TCP je spojově orientovaný protokol což znamená, že k navázání \"end-to-end\" komunikace potřebuje, aby proběhl mezi klientem a serverem tzv. \"handshaking\". Poté, co bylo spojení navázáno, data mohou být posíláná oběma směry. Charakteristické vlastnosti TCP protokolu jsou: UDP je jednodušší protokol založený na odesílání nezávislých zpráv. Charakteristika protokolu:", "section_level": 1}], "src_summary": "UDP (\"User Datagram Protocol\") je jeden ze sady protokolů internetu. O protokolu UDP říkáme, že nedává záruky na datagramy, které přenáší mezi počítači v síti. Někdy je označován jako \"nespolehlivý\", ale správněji by mělo být \"bez záruky doručení\", což je hlavní rozdíl proti protokolu TCP. ", "tgt_summary": "In computer networking, the User Datagram Protocol (UDP) is one of the core members of the Internet protocol suite. The protocol was designed by David P. Reed in 1980 and formally defined in. With UDP, computer applications can send messages, in this case referred to as \"datagrams\", to other hosts on an Internet Protocol (IP) network. Prior communications are not required in order to set up communication channels or data paths. ", "id": 329996} {"src_title": "Alfred Brehm", "tgt_title": "Alfred Brehm", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jeho otec Christian Ludwig Brehm byl protestantský pastor a amatérský ornitolog, který ve svém synovi už od dětství probouzel zájem o přírodu a zvířata. Alfred Brehm nejprve studoval architekturu na Drážďanském uměleckém institutu, ale po dvou letech studium přerušil. Seznámil se s baronem Johannem Wilhelmem von Müllerem a v r. 1847 s ním odjel na expedici do severní Afriky, kde se věnoval především pozorování života zvířat. V r. 1850 se k nim připojil jeho bratr Oskar, výborný entomolog, který se však utopil při koupání v Nilu. Během pěti let získal Alfred Brehm velkou sbírku zvířat a ptáků. Po návratu do Evropy v r. 1853 uveřejnil zápisky z této expedice po názvem „\"Reisesskizzen aus Nord- Ost-Afrika\"“ (Náčrtky z cesty po severovýchodní Africe). Byl přijat za člena německé akademie přírodních věd Leopoldina. Studoval zoologii na univerzitě v Jeně, studium ukončil v r. 1855. Po promoci cestoval s bratrem Reinholdem dva roky po Španělsku. Pak se usadil v Lipsku jako spisovatel na volné noze a napsal mnoho populárně vědeckých pojednání a článků o svých pozorováních a cestách pro různé časopisy. V r. 1858 byl přijat do lóže svobodných zednářů v Lipsku. V r. 1860 odjel na expedici do Skandinávie. Po návratu přijal místo učitele zeměpisu na gymnáziu a v r. 1861 se oženil se svou sestřenicí Mathildou Reizovou. Měli spolu pět dětí, manželka zemřela v r. 1878 při porodu syna. V r. 1862 začal Brehm pracovat na svém nejznámějším díle, které si u něho objednal nakladatel Meyer pro Bibliografický ústav v Hildburghausenu (\"Bibliographische Institut\"). První svazek Ilustrovaného života zvířat (\"Illustriertes Thierleben. Eine allgemeine Kunde des Thierreiches\") vyšel v r. 1863 a stejně jako dalších pět dílů si získal velkou popularitu u čtenářů na celém světě. V letech 1863 - 1866 byl ředitelem zoologické zahrady v Hamburku a současně psal ve spolupráci s biologem Emilem Adolfem Rössmässlerem spis \"\"Die Thiere des Waldes\"“ (Zvířata lesa). Odešel pro neshody s vedením města a v r. 1869 se stal ředitelem nově vzniklého Berlínského akvária, kde pracoval do r. 1878. Neustále psal, publikoval knihy a přednášel. K jeho obdivovatelům patřil mladý korunní princ Rudolf, se kterým se seznámil v r. 1873 na světové výstavě ve Vídni. V letech 1878 a 1879 spolu podnikli cesty do Uher a Španělska. Předtím v r. 1876 odjel na cestu po Sibiři, navštívil Kirgizii, Turkménii a západní Čínu. V roce 1883 odjel na přednáškové turné do Ameriky a krátce po příjezdu se dověděl, že jeho syn doma zemřel na záškrt. Absolvoval asi padesát přednášek a sám těžce onemocněl.Psychicky i fyzicky vyčerpán se vrátil do Berlína v květnu 1884. Odjel do své rodné vesnice, aby se zotavil a načerpal nové síly v kruhu rodiny. Zde ho však zachvátila těžká ledvinová choroba, které podlehl 11. listopadu 1884.", "section_level": 1}, {"title": "Brehmův život zvířat.", "content": "Prvních 6 svazků této encyklopedie vyšlo v letech 1864–1869 pod názvem \"Illustriertes Thierleben\". Publikoval ji Bibliographisches Institut, nakladatel Herrmann Julius Meyer. Dílo ilustroval Robert Kretschmer (1818–1872). \"Brehmův život zvířat\" (\"Brehms Tierleben\") desetidílná (má 10 svazků) zoologická encyklopedie, 4 díly jsou věnovány savcům, 4 ptákům, 1 plazům, obojživelníkům a rybám a 1 bezobratlým. Velkým pokrokem byly ilustrace od Gustava Mützela a dalších. Brehmovi byla v pozdějším období vytýkána antropomorfizace (polidšťování) zvířecího chování, ovšem ne zcela právem. Jeho dílo se stalo odrazovým můstkem a vzorem pro pozdější zoologické encyklopedie. Vyniká nejen velkou fundovaností, ale i přímo monumentálním rozsahem a nebylo dodnes překonáno. V češtině (zpracováno po r. 1950):", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Edmund Brehm (2. února 1829, Unterrenthendorf, nyní Renthendorf – 11. listopadu 1884, Renthendorf) byl německý zoolog a spisovatel, autor populárně-vědeckých spisů o životě zvířat.", "tgt_summary": "Alfred Edmund Brehm () (2 February 1829 in Unterrenthendorf, now called Renthendorf – 11 November 1884 in Renthendorf) was a German zoologist, writer, director of zoological gardens and the son of Christian Ludwig Brehm, a famous pastor and ornithologist. ", "id": 518041} {"src_title": "Mramor", "tgt_title": "Marble", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Kalcitické mramory (krystalické vápence) obsahují více než 95 % kalcitu. Dolomitické mramory (krystalické dolomity) obsahují převážně dolomit. Kromě něj mohou obsahovat až 10 % kalcitu. Dále mohou mramory obsahovat různé přimíšeniny. Mezi nejběžnější patří jílová hmota, grafit, limonit nebo hematit a serpentinit (vzhledově atraktivní zelené mramory).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Mramory tvoří polohy a čočky ve formacích krystalických břidlic, zejména fylitů, svorů a pararul. Jejich tělesa nejčastěji nabývají rozměrů několika centimetrů až stovek metrů. V České republice se vyskytují například v okolí Českého Krumlova, Chýnova (dolomitický mramor), v Jeseníkách či v okolí Frýdlantu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Relativní permitivita ε bílého mramoru je 9,3. Relativní permitivita ε šedého mramoru je 11,6. Relativní permitivita ε modrého mramoru je 9,4.", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy mramoru.", "content": "Vápence Barrandienu těžené jako mramory pro sochařské a architektonické užití: Mramory z Řecka:", "section_level": 1}, {"title": "Užití mramoru.", "content": "Bílý mramor, jako je kararský, byl velmi ceněným materiálem pro sochaře již od starověku. Dobře se opracovává (stupeň tvrdosti 3), je relativně izotropní, homogenní a odolný proti otřesům při opracovávání. Lom světla v kalcitových krystalech způsobuje „voskový“ vzhled povrchu a sochám dává dojem živého těla. Pro starověké civilizace byl mramor oblíbeným stavebním materiálem, protože se dal opracovat bronzovými nástroji. Z těchto dob se nám dochovalo mnoho příkladů stavitelské vyspělosti jejich tvůrců. Jako materiál na stavby slouží mramor do současnosti. Díky své rozmanité struktuře a barevnosti se používá k dekorativním účelům. Z důvodu vysoké ceny originálu je často napodobován (imitace). Na podlahy není příliš vhodný, protože je málo odolný proti otěru. Nařezaný na kostky se mramor používá při dláždění chodníků, kdy se z různobarevných druhů složí mozaika. Jemný mramorový prach se používá jako brusivo v brusných pastách (i v zubních), plnidlo při výrobě lesklého papíru (tzv. křídový papír), na výrobu „umělého mramoru“, přidává se do barev, plastických hmot.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní rozměr.", "content": "Mramor se, jako oblíbený materiál řeckých a římských sochařů a stavitelů, stal symbolem pro tradiční a vytříbený vkus. Sněhově bílý mramor je symbolem čistoty a také nesmrtelnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mramory (krystalické vápence) jsou přeměněné karbonátové horniny, které vznikly rekrystalizací původních vápenců nebo méně často dolomitů (krystalické dolomity). K přeměně (metamorfóze) dochází za vysoké teploty a tlaku. Mramory bývají hruběji zrnité než jemnozrnné vápence. Jsou většinou bílé, ale díky různým příměsím mohou nabývat nejrůznějších barev. ", "tgt_summary": "Marble is a metamorphic rock composed of recrystallized carbonate minerals, most commonly calcite or dolomite. Marble is typically not foliated, although there are exceptions. In geology, the term \"marble\" refers to metamorphosed limestone, but its use in stonemasonry more broadly encompasses unmetamorphosed limestone. Marble is commonly used for sculpture and as a building material.", "id": 1661094} {"src_title": "Počítačová grafika", "tgt_title": "Computer graphics (computer science)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "William Fetter, designér firmy Boeing, je považován za autora slovního spojení „počítačová grafika“, které použil, když v roce 1960 popisoval svoji práci. Na začátku grafických technologií byly projekty jako Whirlwind, což byl první počítač využívající CRT obrazovku pro výstup dat, který navíc umožňoval využití světelného pera jako vstupní jednotky. Významným krokem byl počítač TX-2, vyvinutý roku 1959 v Lincolnově laboratoři v Massachusetts Institute of Technology. V roce 1963 byl pro tento počítač naprogramován Ivanem Sutherlandem program Sketchpad, který byl prvním programem využívajícím grafické možnosti počítače a tedy i prvním programem s grafickým uživatelským rozhraním. Brzy se začaly významné počítačové firmy zajímat o grafiku a v roce 1965 uvedla firma IBM na trh grafický terminál IBM 2250, první komerčně dostupný grafický počítač.. Na konci 60. let se konaly první konference a vznikly první obecně přijímané standardy, především díky organizaci SIGGRAPH (A Special Interest Group in Graphics), která vznikla v roce 1969 z iniciativy ACM (Association for Computing Machinery). Od roku 1973 se konají pravidelné výroční konference SIGGRAPH, které se staly jakýmsi veletrhem novinek v oblasti počítačové grafiky, ať už jde o software či hardware. Na konci 70. let se začaly rozšiřovat možnosti osobních počítačů a s nimi i způsoby praktického využití počítačové grafiky. Na konci 80. let se 3D grafika stala skutečností na SGI počítačích, které byly později použity při tvorbě prvních počítačem tvořených krátkých filmů v Pixaru. Od 80. let se v počítačových systémech využívají symboly, ikony, obrázky a další grafické prvky (souhrnně označované jako grafické uživatelské rozhraní) pro usnadnění a zpříjemnění komunikace mezi uživatelem a počítačem. V 90. letech nastal růst popularity 3D grafiky díky počítačovým hrám a animovaným filmům. V roce 1995 byl uveden film Toy Story, první celovečerní 3D-animovaný film. V roce 1996 byla vydána hra Quake, jedna z prvních her probíhajících výhradně ve 3D prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "2D počítačová grafika.", "content": "Existují dva základní přístupy ke 2D grafice: vektorová a rastrová grafika. Vektorová grafika ukládá přesná geometrická data, například souřadnice bodů, propojení mezi body (úsečky a křivky) a vyplnění tvarů. Většina vektorových grafických systémů umožňuje použít standardní tvary jako kružnice, čtverce atd. Naopak základem rastrové grafiky je pravidelná síť pixelů, organizovaná jako dvourozměrná matice bodů. Každý pixel nese specifické informace, například o jasu, barvě, průhlednosti bodu, nebo kombinaci těchto hodnot. Obrázek v rastrové grafice má omezené rozlišení, které se udává počtem řádek a sloupců. Dnes se často kombinuje rastrová a vektorová grafika v souborových formátech jako PDF či SWF.", "section_level": 1}, {"title": "3D počítačová grafika.", "content": "3D grafika je příbuzná vektorové 2D grafice. Také pracuje se souřadnicemi bodů a informacemi o úsečkách, křivkách a plochách, ale data jsou uložena ve trojrozměrném souřadnicovém systému. Z těchto trojrozměrných dat reprezentujících tělesa je potom renderován 2D obrázek. Různými technikami se dají ve 3D grafice vytvořit velmi realisticky vypadající obrázky díky věrné simulaci světelných a optických jevů jako jsou stíny, odrazy, lom světla či kaustika. Pokročilé vývojové nástroje umožňují i realistické animace včetně pohybů oděvu, vlasů, vodní hladiny a simulace fyzikálních jevů jako je gravitace a odrazy.", "section_level": 1}, {"title": "ASCII art.", "content": "ASCII art je jedním z nejstarších odvětví počítačové grafiky. Spočívá v reprezentaci obrázků a dalších grafických prvků pomocí písmen a znaků tabulky ASCII. Základy této umělecké disciplíny vznikly již v 19. století s prvními psacími stroji a od 60. let se ASCII art vyvíjel i na poli počítačů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Počítačová grafika je z technického hlediska obor Výpočetní techniky, který používá počítače k tvorbě umělých grafických objektů a dále také na úpravu zobrazitelných a prostorových informací, nasnímaných z reálného světa (například digitální fotografie a jejich úprava, filmové triky). Z hlediska umění jde o samostatnou kategorii grafiky. ", "tgt_summary": "Computer graphics is a sub-field of computer science which studies methods for digitally synthesizing and manipulating visual content. Although the term often refers to the study of three-dimensional computer graphics, it also encompasses two-dimensional graphics and image processing.", "id": 745129} {"src_title": "Žebravé řády", "tgt_title": "Mendicant orders", "src_document": [{"title": "Žebraví bratři.", "content": "Zřeknutí se majetku a spoléhání se na žebrotu jako na způsob obživy znamenalo odtržení se od jednoho z nejzákladnějších principů tradičního monasticismu. Kázání a poskytování duchovní péče byl raison d ́être žebravých mnichů. Jasně dokazovali, že angažovaný křesťan dokáže žít ve světě běžných lidí, ale přesto do něj nepatřit. Již nebylo třeba unikat z lidského světa a uzavírat se do odlehlých klášterů. Jediné, bez čeho se nebylo možné obejít, bylo, aby se káli a žili ve shodě s evangeliem. Nezbytným předpokladem této misijní činnosti bylo zřeknutí se veškerého majetku a s ním přicházející pohyblivost oproti mnichům, kteří byli vázáni k domu, v němž složili své sliby. Konzervativnější protivníci nazývali tyto mnichy \"gyrovagi\" – potulní. Např.svatý Benedikt k nim choval nejhlubší opovržení. Takovíto mniši však měli volnost pohybu a mohli putovat od kláštera ke klášteru, z provincie do provincie, za účelem kázání čí studia, podle toho co jim předepsali jejich představení.", "section_level": 1}, {"title": "Společenský kontext.", "content": "Celých 150 let před rokem 1200 zažívala Evropa dlouhé období hospodářské a demografické expanze, díky bohatství plynoucímu z obchodu a výroby se začala města markantně rozrůstat a nabývat dnešní moderní podoby. Právě v těchto podmínkách začal vzrůstat antiklerikalismus a náboženský nonkonformismus. Společnost byla mobilnější, kritičtější a její horní vrstvy blahobytnější, než kdy předtím. Mezi laiky se začala šířit gramotnost a přestala být výsadou církve. Nová vrstva gramotných a vzdělanějších laiků začala kriticky nahlížet na rozumové a mravní nedostatky duchovenstva, to vyvolalo napětí mezi tradičními premisami mnišské spirituality a tužbami laického lidu, ve kterém se právě probudilo vědomí jeho křesťanského povolání. Na tyto potřeby laického lidu nebyla církev vybavena. Diecézní a farní struktura byla uzpůsobena především potřebě venkovského obyvatelstva. Většina duchovních byla převážně z řad svobodných rolníků a z hlediska míry vzdělání příliš nepřevyšovala úroveň jejich venkovských farníků. Právě tuto mezeru měli zaplnit žebraví bratři. V prostředí měst, přístupném novým myšlenkám, se vedle toho začala šířit různá nekonformní hnutí obviňovaná z hereze, jimž nedokázali sekulární duchovní úspěšně vzdorovat. Kacířství bylo všude a církev čelila krizi. Objevovaly se nové radikální podoby laické zbožnosti, inspirující se nezprostředkovaným výkladem Nového zákona, jehož části kolovaly v různých neoficiálních překladech a potenciálně ohrožovaly hierarchickou strukturu církve. Otázkou bylo, zda je tento bouřlivý nával nadšení možné usměrnit, aby sloužil věci pravověří. Papež Inocenc III. riskoval mnohé, když udělil podmínečné svolení určitým skupinám žebravých laických kazatelů, nakonec se mu to však vyplatilo.", "section_level": 1}, {"title": "Noví evangelisté.", "content": "Kromě žebravých mnichů existovalo ještě několik skupin potulných hlasatelů evangelia. Jejich společným znakem byla nová, radikálnější interpretace apoštolského života. Její podstatnou součástí byla dobrovolně přijímaná chudoba a ideál kazatelské misie, obracející lidi k nové víře. Ve starém ideálu byl odhalen nový rozměr, a to následování Ježíše po vzoru jeho pozemského života, tak jak jej vyjevuje evangelium. Docházelo ke znovuobjevení doslovného smyslu evangelia. Podnět k formování skupin evangelistů, často vycházel ze zámožných a vyhraněnějších sfér laických obyvatel měst. Zakladatelem jedné takové skupiny byl Valdès, obchodník a bankéř z Lyonu. Po náhodném vyslechnutí příběhu svatého Alexia, jenž se vzdal všeho a oddal se chudobě z lásky k Bohu, vyhledal Valdès jistého učence a požádal ho o radu, jak má změnit svůj život. Mistr ho odkázal na úryvek z evangelia „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ (Mt 19, 21) Poté Valdès učinil radikální krok: část svého majetku přepsal na svou ženu, dvěma dcerám dal věno a poslal je do kláštera, a zbytek rozdal chudým přímo na ulici. Následně se stal potulným kazatelem, který kázal přímo v ulicích a živil se žebrotou a zanedlouho začal získávat první žáky. Když byl roku 1181 vyzván, aby se za svou činnost zodpovídal legátské synodě, konající se toho roku v Lyonu, přihlásil se k pravé víře a k tomu, že ani on, ani jeho stoupenci nebudou nikdy hromadit peníze, potraviny či šatstvo a že budou žít v úplné chudobě. Byli označováni za valdenské nebo také za Lyonské chudé. Setkali se však s nepřátelstvím ze strany kněží, a tak mnozí z nich později propadli radikálnímu antiklerikalismu. Další skupinou snažící se o návrat k evangeliu byli humiliáti. Jednalo se o řeholní bratrstvo, jenž získalo množství přívrženců ve městech Lombardie a Benátska. Zajímavostí je, že papež povolil kázání i laickým členům bratrstva, byť s určitými omezeními. Povolení kázat laikům bylo první svého druhu. Většina autorit církve však toto povolení brala jako zásah do svých pravomocí a snahu o jejich uzurpaci, což považovali za podvratnou činnost a herezi a snažili se tuto výhradu laikům opět odepřít. Lucius III. pak roku 1184 valdenské i humiliáty vyobcoval spolu s dalšími sektami z církve. Jeho nástupce Inocenc III. nicméně humiliáty opět rehabilitoval a s církví smířil i umírněné a kompromisu nakloněné křídlo valdenských, které začalo být označováno za Katolické chudé.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žebravé řády neboli mendikanti (z \"lat. mendicans\" – žebrající) je označení řeholních řádů, které se zřekly vlastnictví nejen na úrovni jednotlivců, ale i společenství jako celku (řádu). Na rozdíl od nežebravých řádů (např. cisterciáků, benediktinů nebo premonstrátů) tedy nedisponují pozemkovým ani jiným majetkem k zabezpečení provozu svých klášterů, nýbrž jsou závislé na vlastní práci a darech dobrodinců. Kláštery žebravých řádů vznikají od počátku 13. století. ", "tgt_summary": "Mendicant orders are, primarily, certain Christian religious orders that have adopted a lifestyle of poverty, traveling, and living in urban areas for purposes of preaching, evangelization, and ministry, especially to the poor. At their foundation these orders rejected the previously established monastic model. This model prescribed living in one stable, isolated community where members worked at a trade and owned property in common, including land, buildings and other wealth. By contrast, the mendicants avoided owning property at all, did not work at a trade, and embraced a poor, often itinerant lifestyle. They depended for their survival on the goodwill of the people to whom they preached. ", "id": 2111090} {"src_title": "Diskový oddíl", "tgt_title": "Disk partitioning", "src_document": [{"title": "Výhody více diskových oddílů.", "content": "Vytvoření více jak jednoho oddílu má následující výhody:", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody více diskových oddílů.", "content": "Vytvořením více jak jednoho oddílu na pevném disku má následující nevýhody:", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka rozdělení disku.", "content": "Tabulka s popisem rozdělení disku se nachází na jeho úplném začátku v takzvaném MBR (\"Master boot record\", tj. prvních 512 bajtů na disku). V tomto prostoru se obvykle kromě tabulky nachází i zavaděč, který rozhoduje, ze kterého oddílu bude následně zaveden operační systém. Tabulka může mít několik různých formátů. Na počítačích PC je nejčastěji používána tzv. DOSová tabulka, která však neumožňuje popisovat disky větší, než 2 TB. Proto v operačních systémech MS Windows existují tzv. dynamické disky a ve Windows Vista a Windows 7 již existuje částečná podpora GPT v rámci datových oddílů. Od Windows 8 je GPT plně podporováno a může být použito i k zavedení operačního systému.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy oddílů v systému DOS.", "content": "Nejznámějším způsobem rozdělení disku je rozdělení vycházející z potřeb PC BIOSu, které dělí disk na primární a sekundární oddíly (anglicky zvané partition). Pro vytváření oddílů je v DOSu určen program fdisk. Dalším, odlišným způsobem dělení je Jiné způsoby (bez vlastního jména) dále používají systémy", "section_level": 1}, {"title": "Primární oddíly disku.", "content": "PC BIOS umožňuje definovat v MBR umístěném v prvním sektoru disku čtyři primární oddíly. U primárního disku by právě jeden z těchto oddílů měl být označen jako bootovací (tedy jako ten, ze kterého lze nahrávat operační systém). V MS-DOS a dřívějších verzích Microsoft Windows bylo nutné, aby byl operační systém nainstalován na primární oddíl, který byl po nabootování označen jako disk C:. Modernější operační systémy mohou obsahovat zavaděče schopné překonat toto omezení, ale pokud má z disku startovat více operačních systémů, rozdělení na primární oddíly může být jediné na kterém se „shodnou“.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšířené oddíly disku.", "content": "Kromě primárních oddílů MS-DOS zavedl rozšířené oddíly. Ty jsou implementovány jako jeden oddíl rozdělený na větší počet logických disků. Na disku může být pouze jeden rozšířený oddíl. Příklad: Disk s jedním primárním a jedním rozšířeným oddílem se dvěma logickými disky ukáže tři jednotky, C:, D:, a E:.", "section_level": 2}, {"title": "Typy oddílů.", "content": "Každý oddíl je označen kódem, který označuje jeho formát a použití, například:", "section_level": 2}, {"title": "Komprimované jednotky v DOSu.", "content": "Pevné disky měly dříve poměrně malou kapacitu a proto bylo možné jejich obsah komprimovat, čímž se ušetřilo místo. Používaly se programy STACKER (DR-DOS kromě 6), SuperStor (DR-DOS 6), DoubleSpace nebo DriveSpace (MS-DOS, Windows 95). Komprese je realizována vytvořením jednoho velkého souboru v diskovém oddílu. Soubor pak obsahuje všechna zkomprimovaná data. Po zavedení ovladače komprimovaného disku do paměti je soubor otevřen a jeho obsahu je přiřazeno samostatné písmeno disku. Komprimace a dekomprimace je prováděna na pozadí, takže je před uživatelem skryta. Navíc je provedena záměna písmen původního oddílu a komprimované jednotky, takže komprimovaná jednotka má pak označení C:.", "section_level": 1}, {"title": "Práce s oddíly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Microsoft Windows.", "content": "Pod operačním systémem MS Windows je obvyklé provozovat jedinou jednotku C: a zde se ukládají všechna data včetně souborů operačního systému a odkládacího souboru. Specialisté ale dávají přednost dělení na disk systémový, datový a odkládací jakožto samostatné oddíly. Zatímco použití jediného oddílu na vše klade vyšší nároky, na údržbu systému je řešení s více oddíly praktičtější, při potřebě měnit logické oddíly a obsah. K tomu se používají další programy jako je net-runna Enterprise, Acronis Disk Director Suite, diskdump, Paragon Partition Manager, Norton Partition Magic nebo Norton Ghost. Uživateli je tak umožněno při využití více oddílů rychlejší zotavení z nákazy viry, trojskými koňmi nebo z jinak poškozeného operačního systému.", "section_level": 2}, {"title": "UNIXové systémy.", "content": "Pro UNIXové operační systémy a operační systémy vycházející z UNIXů (jako Linux a Mac OS X), je obvyklé vytvoření oddělených oddílů pro / (systém), /home (uživatelská data), a swapový, lze vytvořit oddíly i pro /boot, /tmp, /usr, /var či /opt. (Totéž platí pro operační systémy BSD a odvozené, jako třeba Solaris, až na to že místo použití více partition rozdělí jednu partition na několik tzv. slices.) Takové schéma má několik výhod: pokud se jeden systém souborů poškodí, zbytek dat zůstane neporušený a je minimalizována jejich ztráta; oddíly mohou být zpřístupněny ke čtení (read-only) a zpracování setuid souborů tak zablokuje zvýšení bezpečnosti; výkon může být zvýšen díky kratším pohybům po diskové hlavě. Ovšem má to nevýhodu v disku rozděleném se na velikostně pevně dané oddíly - tak například uživatel může svůj oddíl zaplnit, třebaže ostatní oddíly mají stále spoustu místa nevyužitého. Nevýhoda běžných pevných disků je obtížné přerozdělování volného místa po jejich prvotním rozdělení na oddíly. Správce logických disků (LVM) tento problém elegantně řeší přidáním logické vrstvy mezi fyzická média a operační systém. Do logické jednotky lze snadno přidávat (nebo odebírat) fyzické partition a disky a tím měnit její velikost (nutná je ovšem i podpora souborového systému).", "section_level": 2}], "src_summary": "Diskové oddíly (anglicky partition) slouží k rozdělení fyzického disku na oddíly (fyzické nebo logické), se kterými je možné nezávisle manipulovat. Laicky řečeno, po rozdělení pevného disku se pak tento z pohledu souborů jeví jako několik samostatných disků, které mohou být různě naformátovány (tj. mít odlišnou logickou strukturu) a dokonce mohou obsahovat i různé operační systémy. ", "tgt_summary": "Disk partitioning or disk slicing is the creation of one or more regions on secondary storage, so that each region can be managed separately. These regions are called partitions. It is typically the first step of preparing a newly installed disk, before any file system is created. The disk stores the information about the partitions' locations and sizes in an area known as the partition table that the operating system reads before any other part of the disk. Each partition then appears to the operating system as a distinct \"logical\" disk that uses part of the actual disk. System administrators use a program called a partition editor to create, resize, delete, and manipulate the partitions.. Partitioning allows the use of different filesystems to be installed for different kinds of files. Separating user data from system data can prevent the system partition from becoming full and rendering the system unusable. Partitioning can also make backing up easier. A disadvantage is that it can be difficult to properly size partitions, resulting in having one partition with much free space and another nearly totally allocated.", "id": 2285909} {"src_title": "Syrdarja", "tgt_title": "Syr Darya", "src_document": [{"title": "Povodí.", "content": "Oblast povodí má protáhlý tvar z jihovýchodu na severozápad. Jihovýchodní část má horský a severozápadní rovinný charakter. Rozvodí je nevýrazné a tak je velikost povodí přijata dohodou. Povodí \"Syrdarji\" představuje složitý systém propletených přírodních i umělých vodních toků, kanálů a kolektorů, přičemž délka kanálů a kolektorů značně převyšuje délku říční sítě.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Zdrojnice \"Syrdarji\", řeky Naryn a Karadarja ve Ferganské dolině, stejně jako i vlastní \"Syrdarja\" tečou širokým úvalem (3 až 5 km). ZS hor obklopujících dolinu stéká velké množství přítoků. Zprava to jsou Kasansaj, Gavasaj, Čaadaksaj a zleva Isfajramsaj, Šachimardan, Soch, Isfara, Chodžabakirgan. Přitom téměř žádný z nich nedotéká do \"Syrdarji\", protože jsou rozebírány na zavlažování nebo se ztrácejí v rozsáhlých naplaveninách. Z řek, které stékají do doliny, vede přibližně 700 kanálů a z vlastní \"Syrdarji\" dalších 50. Největší kanály jsou: Do horských řek a \"Syrdarji\" stéká voda z více než 100 kolektorů a přivaděčů z toho (43 do \"Karadarji\" a 45 do \"Syrdarji\"). Největší kolektory jsou Sarysu, Karagugon, Severebagdadskij. Při odtoku z \"Ferganské doliny\" \"Syrdarja\" protíná Farchadské hory a vytváří zde Begovatské peřeje. Poté se otáčí na severozápad a teče rozsáhlým, místy bažinatým, úvalem, který je široký 10 až 15 km. Protíná tak Taškentskohladovostepní depresi. Na středním toku mezi Ferganskou dolinou a Čardarinskou přehradou přijímá přítoky Achangaran, Čirčik a Keles. Z Farchadského hydrouzlu (Farchadská přehrada) odtéká Jižní Hladovostepní kanál. Na dolním toku protéká východním okrajem pouště Kyzylkum. Koryto řeky je zde vyzdviženo nad okolní krajinu, je velmi členité a nestálé. Jsou zde časté povodně. Posledním přítokem je Arys. Malé řeky, které stékají ze hřbetu Karatau, do \"Syrdarji\" nedotékají. V ústí do Aralského jezera (resp. jeho severní části) vytváří \"Syrdarja\" deltu s mnohými rameny, průtoky, jezery (Kamyslybas) a bažinami. Při menších vodních stavech však vůbec do \"Aralského jezera\" nedotéká.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Velikost průtoku je závislá na vodním režimu v horské části povodí. Zdroj vody je převážně sněhový, v menší míře pak ledovcový a dešťový. Nejvyšší vodnost je na jaře a v létě (od března až dubna do srpna až září). V rovinné části povodí je vodní režim řeky narušen a vodnost se zmenšuje a to především v souvislosti s využíváním vody na zavlažování. Průměrný dlouhodobý průtok je a na \"Syrdarje\": Průměrný celkový roční průtok řek při odtoku z hor je 37,8 km3 a u \"Kazalinsku\" 14,1 km3. Tzn. že se v této oblasti spotřebuje 23,7 km3 vody za rok, neboli 63 % veškeré vody přitékající z hor.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Už v roce 1970 bylo zavlažováno 22 000 km2 půdy. Do kanálů bylo odvedeno 40 km3 vody a kolektory přiváděno 13 km3. Odtok regulují přehrady, z nichž největší jsou (Kajrakkumská (objem 4,2 km3), Farchadská (objem 0,35 km3) a Čardarinská (objem 5,7 km3) na \"Syrdarje\", Toktogulská (objem 19,5 km3) na \"Narynu\" a Andižanská (objem 1,6 km3) na \"Karadarje\". Syrdarja je splavná na oddělených úsecích od ústí do Bekabadu. Průmyslově lovené ryby jsou kapři, sumci, boleni, oukleje, usači, cejni, štiky, okouni. Na řece leží města Chudžand (\"Tádžikistán\"), Bekabad (\"Uzbekistán\"), Čardara, Kyzyl-Orda, Kazalinsk (\"Kazachstán\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Syrdarja (,,,, ve starověku nazývaná \"Jaxartes\") je nejdelší řeka ve Střední Asii. Je v této oblasti druhá nejvodnější po Amudarje. Protéká šesti vilajáty Uzbekistánu (Andižanský, Namanganský, Ferganský, Taškentský, Džizzacký, Syrdarjinský), Sogdijskou oblastí v Tádžikistánu a dvěma oblastmi Kazachstánu (Turkestánská a Kyzylordská oblast). Vzniká soutokem řek Naryn a Karadarja a ústí do Malého Aralského jezera. Její délka činí 2 212 km od soutoku \"Narynu\" s \"Karadarjou\" (3 019 km od pramenů \"Narynu\"). Povodí má rozlohu 219 000 km2.", "tgt_summary": "The Syr Darya (, ), historically known as the Jaxartes (), is a river in Central Asia. The name, a borrowing from the Persian language, literally means \"Syr Sea\" or \"Syr River\", and sometimes it is referred to in this way. It originates in the Tian Shan Mountains in Kyrgyzstan and eastern Uzbekistan and flows for west and north-west through Uzbekistan and southern Kazakhstan to the northern remnants of the Aral Sea. It is the northern and eastern of the two main rivers in the endorrheic basin of the Aral Sea, the other being the Amu Darya (Jayhun). In the Soviet era, extensive irrigation projects were constructed around both rivers, diverting their water into farmland and causing, during the post-Soviet era, the virtual disappearance of the Aral Sea, once the world's fourth-largest lake. The point at which the river flows from Tajikistan into Uzbekistan is, at above sea level, the lowest elevation in Tajikistan.", "id": 1897288} {"src_title": "Friedrich Ludwig Jahn", "tgt_title": "Friedrich Ludwig Jahn", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Friedrich Ludwig Jahn se narodil 11. srpna 1778 ve městě Lanz v dnešní spolkové zemi Braniborsko do farářské protestanské rodiny otci Alexandru Friedrichu Jahnovi a matce Dorothee Sofii rozené Schultze. Ve třinácti letech ho otec vyslal na gymnázium v Salzwedelu (Sasko-Anhaltsko). Po předčasném ukončení se snažil dostudovat na berlínském gymnáziu U šedého kláštera (Zum Grauen Kloster). Jeho neschopnost přizpůsobit se školní disciplíně se projevila i zde nedokončeným studiem. Ale ani studium teologie a filologie započaté v roce 1796 na univerzitě v Halle neskončilo pro Jahna úspěšně a pokoušel se dostudovat na vysokých školách ve Frankfurtu nad Odrou, Greifswaldu, Göttingenu. Nakonec po domácím učitelování (1803–1805 Mecklenburg), cestování a dalších studijních pokusech v Göttingenu a Jeně zakotvil v roce 1809 opět v Berlíně, kde působil v klášterním gymnáziu a v plamannské škole jako pomocný učitel bez „examen pro facultate docendi“. Po porážce Pruska v bitvě u Jeny a Auerstedtu v roce 1806 se připojil k pruské armádě. V roce 1810 založil společně s Friedrichem Friesenem spolek „Deutscher Bund”, základ pozdějších studentských vlasteneckých spolků Burschenschaften. V roce 1811 otevřel podle GutsMuthsova vzoru na Hasenheide v Berlíně první „Turnplatz” neboli tělocvičnu pod širým nebem. Jahnův Turnverein (gymnastický spolek) se rychle rozšiřoval. V roce 1813 se Jahn podílel na vytvoření Lützowových svobodných jednotek, skupiny dobrovolníků v pruské armádě, která bojovala proti Napoleonovi. Jahn měl být také během války zapojen do bezpečnostní tajné služby. Po válce se vrátil do Berlína, kde byl jmenován státním učitelem gymnastiky. V roce 1814 se oženil s Helene Kollhof a z manželství vzešly tři děti. Od univerzit v Jeně a v Kielu obdržel později v roce 1817 čestný doktorát. Jeho výstřední povaha ho často přiváděla do konfliktů se zákonem. Jeden z těchto střetů měl za následek jeho zatčení a uzavření berlínské tělocvičny. Do roku 1824 byl vězněn v pevnosti Kolberg. Po propuštění následoval zákaz pobytu v Berlíně. Po smrti první manželky se v roce 1825 znovu oženil. Emilie Hentsch mu porodila jednu dceru. V roce 1840 mu byl za jeho statečnost v boji proti Napoleonovi propůjčen Železný kříž. Na jaře roku 1848 oblastní turneři z Naumburgu zvolili Jahna do německého národního parlamentu. Až do své smrti v roce 1852 žil v ústraní ve městě Freyburg na řece Unstruta (až na krátké období v roce 1828, kdy ve městě Kölleda čelil obvinění z pobuřování), kde byl na jeho památku v roce 1859 otevřen památník. Monumenty připomínající jeho zásluhy v tělovýchovné práci stojí nejen na mnoha místech bývalého Pruska, ale najdeme je i na území současné České republiky (například v Aši, Lindavě u Cvikova nebo v Jiříkově v Děčínském okrese v parku u Moskevské ulice).", "section_level": 1}, {"title": "Jahnovo turnerství a nacionalismus.", "content": "Friedrich Ludwig Jahn vnímal „Turnen” jako tělovýchovnou obrannou politiku přístupnou zcela každému a v jeho podání se jednalo o cvičení s \"patriotickou výchovou a přípravou na osvobozeneckou válku\". Pro Jahna byla tělovýchova neodmyslitelně spjata s politikou: s osvobozením Německa od napoleonské nadvlády, s myšlenkou velké německé říše pod vedením Pruska a s možností každého jednotlivce nejen se na vítězství národa přímo podílet, ale nést také jeho prohry a bolesti. Jahn se snažil výrazem „Turnen” jazykově oddělit vlastní tělovýchovný systém od všech ostatních tehdejších systémů, jako např. od gymnastiky Johanna Gottlieba Friedricha GutsMuthse. Martin Klement ve své „Recepci Friedricha Ludwiga Jahna a jeho idejí v Německém turnerském svazu” potvrdil tezi o Jahnově vlastenectví, „nikoli však o jeho agresivním antisemitismu, který u něj hledal Německý turnerský svaz”. Dále zmiňuje, že z Jahnových nahodilých poznámek o Židech se dá doložit, že se u něj projevoval spíše tradiční sociální antisemitismus, „v žádném případě však rasová nesnášenlivost”. V dílech Friedricha Ludwiga Jahna se výrazy „deutsch“ (německý), „unverfälscht“ (nefalšovaný), „treu“ (věrný) vyskytují ve zcela jiném kontextu a teprve Německý turnerský svaz jim dal antisemitskou podobu typu „verjudet“, „judenrein“, či „Entjudung“. Zrovna tak Německý turnerský svaz propagoval namísto Jahnova vlasteneckého „national“ výraz „völkisch“ a turnerský pozdrav „Gut Heil!“ osekal na pouhé „Heil!“", "section_level": 1}, {"title": "Psaná díla.", "content": "Mezi jeho díla patří: Jeho sebrané spisy byly vydány v Hofu v letech 1884–1887.", "section_level": 1}, {"title": "Čtyři F.", "content": "Turnerské motto má svůj původ ve studentském hesle 16. století \"(Frisch, frey, fröhlich, frumb – Sind der Studenten Reichthumb!\") a Jahn je v roce 1816 ve své učebnici tělocviku \"Die deutsche Turnkunst\" proměnil v morální a mravní kodex turnerů - \"frisch, frei, fröhlich, fromm\" (čerstvý, svobodný, veselý, zbožný). V roce 1843 si nechal Jahn na svém domě ve Freyburgu (dnes Friedrich-Ludwig-Jahn-Museum) motto vepsat na domovní štít. Frankfurtské \"Turngemeinde\" (turnerské společnosti) vysvětlil význam motta následovně: Z těchto počátečních „FFFF” vytvořil rytec Heinrich Felsing turnerský kříž, kdy k písmenu „F“ se druží doleva otočené druhé „F“ a na těchto dvou písmenech spočívají v zrcadlovém převrácení zbylá dvě „F“. Koncem 19. století započali radikální turneři Jahnův kříž zaměňovat za kříž hákový. V roce 1893 si Jahnovo motto socialistický dělnický spolek \"Arbeiter-Turnerbund\" upravil do podoby volebního sloganu \"Frisch-Frei-Stark-Treu\" (čerstvý, volný, silný a věrný). K nacionálním a rasovým účelům pak heslo posloužilo Schönererovi k vytvoření hesla „Durch Reinheit zur Einheit!” (Čistotou k jednotě).", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Malíř Caspar David Friedrich (1774–1840) zobrazuje ve svém díle z roku 1819 \"Zwei Männer in Betrachtung des Mondes\" Jahna s pastorem z Neubrandenburg Franzem Christianem Bollem (1776–1818). Jedná se o obraz vytvořený na památku zesnulého Bolla, který je zde ztvárněn jako osoba v plášti. Přičemž druhá sportovnější osoba by měl být Jahn samotný a to na základě historické skutečnosti z mladých Jahnových let, kdy působil v Neubrandenburgu jako domácí učitel.", "section_level": 1}, {"title": "Friedrich-Ludwig-Jahn-Gesellschaft e. V..", "content": "Nadace pro uchování tradic a památky na Friedricha Ludwiga Jahna \"Förderverein zur Traditionspflege und Erhaltung der Friedrich-Ludwig-Jahn-Gedenkstätten\" založená v roce 1992 se na základě změny stanov v roce 2008 přejmenovala na společnost \"Friedrich-Ludwig-Jahn-Gesellschaft\" se sídlem ve městě Freyburg. Cílem společnosti je nejen vědecký průzkumu Jahnova života, díla a jeho působení jako zakladatele tělocvičného hnutí v Německu, ale i interpretace Jahnova významu historického i současného, šíření a zachování jeho dědictví. Za tímto účelem společnost udržuje vztahy s německým tělovýchovným svazem \"Deutscher Turner-Bund\" a regionálními tělovýchovnými sdruženími, s univerzitami, školami, památníky a organizacemi, které pokračují v jeho tradici. Jahn by měl být podle nadace vnímán širokou veřejností především jako velký Němec. Jeho dílům se věnuje knihovna \"Friedrich-Ludwig-Jahn-Bibliothek\".", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání a pocty.", "content": "Jahn se pohyboval během svého života na mnoha místech, ve kterých mu byly často po jeho smrti odhaleny pomníky. Zrovna tak v místě zrodu \"turnerského hnutí\" v Berlíně Hasenheide byl na jeho počest odhalen 10. 08.1872 pomník. Mnohé ulice německých měst nesou jeho jméno nebo např. v Halle a v Langenhagen místa původních sportovních zařízení. Jeho jménem byla také pokřtěna školní motorová loď GST Námořní akademie \"August Lütgens\" v Greifswald-Wieck. 31. května 2013 byl Jahn uveden do Síně slávy německého sportu. Na počest F. L. Jahna byla pojmenována řada objektů i na území Čech. V Děčíně-Podmoklech na jižní straně Pastýřské stěny dodnes existuje vyhlídka nesoucí kdysi jeho jméno a kde bývala umístěna i jeho bysta. Na střeše turnerské tělocvičny v Olomouci byly na vrcholech štítů umístěny dvě nástavby s velkými hlavami ve výklencích, představujícími pravděpodobně Friedricha Ludwiga Jahna a Ernsta Eiselena. Nástavby však byly odstraněny při přestavbě roku 1937.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Vzhledem k údajným Jahnovým nacionalistickým a antisemitským názorům jsou kritizována jeho vyznamenání. V několika německých městech existují iniciativy k přejmenování ulic nebo míst podle Jahna či odstranění jeho pomníků. V Berlíně působí iniciativa „Sport ohne Turnväter“ (volně přeloženo Sport bez otců gymnastiky) bojující za přejmenování \"Jahnova sportovního parku\" v Prenzlauer Berg. Protiargumenty uvádí, že je třeba vidět Jahna jako \"dítě doby\", který byl poplatný době Pruského státu a následně byly teprve jeho myšlenky přejaty nacionalismem a politikou NDR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Ludwig Jahn (11. srpna 1778, Lanz – 15. října 1852, Freyburg) byl německý (pruský) pedagog, člen frankfurtského Národního shromáždění, ale především vlastenec a zakladatel německého tělocvičného hnutí, které později fungovalo pod názvem \"Deutscher Turnverband\" (z německého \"turnen\" – cvičit, jeho členové jsou i v češtině označováni jako \"turneři\"). Je známý pod přezdívkou „Turnvater Jahn” (otec tělocviku Jahn). V jeho tělocvičném hnutí byl také důraz na národní (německou) soudržnost (podobně jako u později založeného českého Sokola), turneři byli proto někdy vnímáni jako symbol němectví. Profiloval se také přípravou mladých lidí na boj proti napoleonské okupaci a v boji za spásu Pruska a Německa. První jeho tělocvičnou se stal v roce 1811 berlínský park „Hasenhaide”. Po boku svých \"turnerů\" zde demonstroval představu německé gymnastiky. Jeho gymnastické prvky hrazda a bradla se používají dodnes.", "tgt_summary": "Friedrich Ludwig Jahn (11 August 1778 – 15 October 1852) was a German gymnastics educator and nationalist whose writing is credited with the founding of the German gymnastics (Turner) movement as well as influencing the German Campaign of 1813, during which a coalition of German states effectively ended the occupation of Napoleon's First French Empire. His admirers know him as \"Turnvater Jahn\", roughly meaning \"father of gymnastics\" Jahn.", "id": 303635} {"src_title": "Alfred Hellmuth Andersch", "tgt_title": "Alfred Andersch", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z buržoazní rodiny. Studoval na Wittelsbachově gymnáziu, odkud byl pro špatný prospěch vyhozen. V osmnácti se stal vedoucím organizace Komunistického svazu mládeže v jižním Bavorsku. V roce 1933, kdy se k moci dostali nacisté, byl vězněn 3 měsíce v koncentračním táboře v Dachau. Po propuštění byl i nadále pronásledován a díky tomu upadl do hlubokých depresí. V květnu 1935 se oženil s Angelikou Albertovou. Našel si práci v nakladatelství a začal cestovat po Itálii. K psaní literárních děl ho přivedl mnichovský soukromý učitel Günther Herzfeld. Ve psaní ho přerušila válka. V roce 1940 musel poprvé narukovat. V roce 1941 se vrátil a začal pracovat jako distributor kosmetické firmy ve Frankfurtu. Zde si začal milostný románek s Giselou Groneuer, která se později stala jeho druhou ženou. V roce 1942 umírá jeho matka v terezínském ghettu. V roce 1943 znovu narukuje do armády a v roce 1944 dezertuje a přechází k americké armádě. V roce 1945 se vrací zpět do Německa do Darmstadtu. V roce 1946 do roku 1947 pracoval jako redakční asistent Ericha Kästnera v Mnichově. Později spolu s Hansem Wernerem Richterem vydává vlastní časopis \"Texte und Zeichen\", který byl pro údajný nihilismus zakázán. V 60. letech se přestěhoval do Švýcarska. Svým odchodem protestoval proti politickému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji Spolkové republiky Německa. V roce 1972 získal švýcarské občanství. Žil jako úspěšný spisovatel na volné noze. Se svou druhou ženou hodně cestovali. Od roku 1970 byl členem Německé akademie pro jazyk a literaturu. Poslední roky života strávil na dialýze. Zemřel 21. února 1980 na selhání ledvin.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika Andersche.", "content": "\"\"Alfred Hellmuth Andersch je nedílnou součástí literatury a intelektuálního života Německa po roce 1945.\" (Karl Otto Conrady)\" \"\"Dlužím mu hodně, neboť on mě proslavil. Byl to on, kdo mě obeznámil s kulturním děním. Naučil mě všechny triky, ukázal mi mé šance a rizika. K mému štěstí hlavně v praxi.\" (Hans Magnus Enzensberger)\" \"\"Myslím, že každé hodnocení literárního díla, které Alfred Andersch jako mistr německé prózy nepolitizoval, by byl výsměch.\" (Max Frisch)\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Hellmuth Andersch (4. února 1914, Mnichov – 21. února 1980, Berzona) byl německý-švýcarský spisovatel a kritik. Byl redaktorem literárních časopisů a zakládající člen skupiny 47. Ve svých dílech popisuje především lidi na okraji společnosti. Ústředním tématem je svobodná vůle jedince.", "tgt_summary": "Alfred Hellmuth Andersch (; 4 February 1914 – 21 February 1980) was a German writer, publisher, and radio editor. The son of a conservative East Prussian army officer, he was born in Munich, Germany and died in Berzona, Ticino, Switzerland. Martin Andersch, his brother, was also a writer.", "id": 1964518} {"src_title": "Elektrolyt", "tgt_title": "Electrolyte", "src_document": [{"title": "Disociace.", "content": "Reakce, kdy dochází k rozpadu iontové vazby vlivem polárního rozpouštědla. Disociace probíhá ve 2 fázích:", "section_level": 1}, {"title": "Elektrolyt z hlediska výživy.", "content": "Tekutiny v těle jsou rozděleny do intracelulárního (vnitrobuněčného), extracelulárního (mezibuněčného) prostoru, v kterých jsou rozpuštěny ionty s elektrickou vodivostí (elektrolyty). Intracelulární a extracelulární prostory jsou vzájemně odděleny buněčnou membránou, jejich složení je tedy rozdílné (selektivní propustnost pro různé molekuly). Elektrolyty regulují vodní rovnováhu na obou stranách buněčné membrány. V souvislosti s pohybovou činností (zejména v důsledku metabolické acidózy) dochází k výrazným přesunům mezi buňkami a extracelulární tekutinou. Dvěma hlavními elektrolyty jsou sodík a draslík.", "section_level": 1}, {"title": "Sodík.", "content": "Sodík je nejdůležitější minerální látkou, která se nachází v extracelulárním prostoru. Vně buněk udržuje objem plazmy a krevní tlak. Tělo udržuje hladinu sodíku v krvi v určitém rozmezí, které je hormonálně kontrolováno. Pokud nastane příliš velký příjem, tělo nadbytek vyloučí močí; a naopak – pokud je ho přijímáno málo, vyloučí se jen minimum. Sodík je dodáván především ze soli. Denní příjem soli současné populace se pohybuje mezi 10 – 15 g, což je ze zdravotního hlediska mnoho. Minimální doporučený příjem je 2,4 g denně. U sportovců, jejichž každodenní intenzivní trénink způsobuje pocení, se z těla ztrácí okolo 2 až 3 g sodíku v jednom litru potu. V tomto případě je doporučováno pít sportovní nápoje (obsah sodíku asi 50 – 60 mg sodíku ve 100 ml) a konzumovat jídla s vyšším obsahem kuchyňské soli, což by mělo být dostatečné pro pokrytí potřeb sodíku. Pokud je zátěž velmi dlouhá a sportovec vypije velké množství tekutiny s nízkým obsahem sodíku, může dojít k hyponatrémii.", "section_level": 2}, {"title": "Draslík.", "content": "Draslík reguluje množství tekutiny v buňkách a spolu se sodíkem, který reguluje množství mimobuněčné tekutiny, upravují rovnováhu tekutin v organismu. Koncentrace draslíku v buňce je až 40krát vyšší než vně buněk. Dostatečná koncentrace draslíku je nutná k udržení elektrického potenciálu buněčných membrán a svalových vláken a k zajištění optimálního přenosu nervových impulsů. U sportovců se nedostatek projevuje vyšší unavitelností. Iontové nápoje obvykle obsahují 30 mg draslíku ve 100 ml, z přírodních zdrojů jsou bohaté na draslík především banány (450 mg/ks) nebo vařený špenát (838 mg/150 ml). Denní příjem by se měl pohybovat okolo 1,6 – 2 gramů.", "section_level": 2}, {"title": "Náhrada elektrolytů.", "content": "Náhrada elektrolytů je v některých situacích velice důležitá, zejména u ultra-vytrvalostních aktivit, kde dochází k velkým sodíkovým ztrátám, rychlé rehydratace, kdy došlo k velkým ztrátám tekutin, vzniklých v průběhu cvičení a u sportovců, kteří se nadměrně potí a / nebo je koncentrace elektrolytů v potu vysoká.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektrolyty jsou roztoky nebo taveniny, které vedou elektrický proud. Vznikají obvykle rozpuštěním iontových sloučenin v polárních rozpouštědlech. V elektrolytech nepřenášejí proud elektrony jako u kovů (vodičů I. řádu), ale ionty. Ionty jsou proti elektronům větší, jejich pohyblivost je menší, takže vodivost je u elektrolytů nižší než u kovů. Proto jsou elektrolyty označovány jako vodiče II. řádu. Je k nalezení i v tužkových bateriích. Krystalické iontové sloučeniny – soli rovněž mohou vést elektrický proud, a to přenosem iontů například přes neobsazené uzly (vakance) jejich krystalové mřížky. Takové materiály (obvykle tuhé roztoky) nazýváme tuhými elektrolyty.", "tgt_summary": "An electrolyte is a substance that produces an electrically conducting solution when dissolved in a polar solvent, such as water. The dissolved electrolyte separates into cations and anions, which disperse uniformly through the solvent. Electrically, such a solution is neutral. If an electric potential is applied to such a solution, the cations of the solution are drawn to the electrode that has an abundance of electrons, while the anions are drawn to the electrode that has a deficit of electrons. The movement of anions and cations in opposite directions within the solution amounts to a current. This includes most soluble salts, acids, and bases. Some gases, such as hydrogen chloride, under conditions of high temperature or low pressure can also function as electrolytes. Electrolyte solutions can also result from the dissolution of some biological (e.g., DNA, polypeptides) and synthetic polymers (e.g., polystyrene sulfonate), termed \"polyelectrolytes\", which contain charged functional groups. A substance that dissociates into ions in solution acquires the capacity to conduct electricity. Sodium, potassium, chloride, calcium, magnesium, and phosphate are examples of electrolytes. ", "id": 1113509} {"src_title": "Televizní zkušební obrazec", "tgt_title": "Test card", "src_document": [{"title": "Zkušební obrazec pro černobílý obraz.", "content": "Černobílý obrazec obsahuje škálu od bílé k černé (tedy např. 0 % černé, 25 % černé, 50 % černé, 75 % černé a 100 % černé). Dále jsou zde geometrické obrazce (kružnice, čtvercová síť), sbíhající se úsečky pro kontrolu vertikálního a horizontálního rozlišení. Zvukový doprovod pro obrazec obsahoval tón o kmitočtu 1 kHz nebo běžné rozhlasové vysílání.", "section_level": 1}, {"title": "Zkušební obrazec pro barevný obraz.", "content": "Moderní barevný obrazec kromě geometrických obrazců a stupňů šedé obsahuje navíc všechny základní barevné složky RGB (Red - červená, Green - Zelená a Blue - modrá) a doplňkové barvy CMY (Cyan - azurová, Magenta - purpurová, Yellow - žlutá), dále barevné přechody a takzvanou „pleťovou“ barvu pro správné nastavení barevné sytosti. Síť v obrazci sloužila k nastavení konvergence paprsků a byla jedním z nejpoužívanějších elementů kontrolního obrazce. Modré a červené klíny sloužily k vyrovnání pracovních bodů diskriminátorů a doladění úrovně černé.", "section_level": 1}, {"title": "Zkušební obrazec v tuzemském TV vysílání.", "content": "Tehdejší Československá televize začala své pravidelné veřejné vysílání v roce 1953. Z této doby je první „monoskop“ s nápisem „ČS. TELEVISE“, který byl později mírně změněn a nápis nahrazen nápisem „ČESKOSLOVENSKO“. Zvukovým doprovodem pro obrazec byla stanice Hvězda Československého rozhlasu. Tehdejší televizory (50. léta) vyžadovaly zapnutí asi 20 minut před začátkem vysílání, aby se mohlo provést doladění obrazu podle návodu. Barevné vysílání zahájila ČST v roce 1970, původně pořizované technologie na „německou“ normu PAL však musela z politických důvodů rychle nahradit technologiemi podle „francouzské“ normy SECAM s postupným přenosem barev, kterou preferoval Sovětský svaz, a to samozřejmě znamenalo i zavedení nového zkušebního obrazce. Brzy se však prokázalo, že norma SECAM není vhodná pro studiové zpracování a tak i když z politicko-ekonomických důvodů musela norma SECAM zůstat pro distribuci pozemního vysílání, mohla ČST od 80. let veškerou studijní techniku postupně přestavět na normu PAL, takže se změnil i zkušební obrazec. Do pozemního vysílání se norma PAL dostala počátkem 90. let. V současnosti (2020) již téměř všechny české televizní stanice vysílají nepřetržitě 24 hodin. Jednou z výjimek byla TV Prima, která vysílala v nočních hodinách zjednodušený zkušební obrazec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Televizní zkušební obrazec je obraz složený z geometrických tvarů různých barev, který slouží k nastavení televizní kamery, TV monitoru a televizního přijímače. Pomocí obrazce se kontroluje rozlišovací schopnost vodorovného i svislého rozkladu obrazu, jas, kontrast, geometrické zkreslení, barevné nastavení, přesnost synchronizace atd. Přes zdánlivou jednoduchost představují obrazce zcela komplexní nástroj pro velmi přesné naladění všech částí řetězce. ", "tgt_summary": "A test card, also known as a test pattern or start-up/closedown test, is a television test signal, typically broadcast at times when the transmitter is active but no program is being broadcast (often at sign-on and sign-off). Used since the earliest TV broadcasts, test cards were originally physical cards at which a television camera was pointed, and such cards are still often used for calibration, alignment, and matching of cameras and camcorders. Test patterns used for calibrating or troubleshooting the downstream signal path are these days generated by test signal generators, which do not depend on the correct configuration (and presence) of a camera, and can also test for additional parameters such as sync, frames per second, and frequency. Digitally generated cards allow vendors, viewers and television stations to adjust their equipment for optimal functionality. The audio broadcast while test cards are shown is typically a sine wave tone, radio (if associated or affiliated with the television channel) or music (usually instrumental, though some also broadcast with jazz or popular music). More recently, the use of test cards has also expanded beyond television to other digital displays such as large LED walls and video projectors.", "id": 2038778} {"src_title": "Úhoř říční", "tgt_title": "European eel", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Úhoř prochází během svého života dvěma podobami. V larválním stadiu, které trvá od vykulení až po dosažení kontinentálních břehů, vypadá spíše jako malá rybka, a své známé hadovité podoby nabývá až těsně před vstupem do sladkých a brakických vod.", "section_level": 1}, {"title": "Larva.", "content": "Larva je bezbarvá, pouze oko je černé. Tělo má tvar vrbového listu. Šupiny nejsou vyvinuty. Kostra je stále ještě chrupavčitá. Na každé čelisti je 14 zubů. V době, kdy se začíná měnit ve sklovitého úhoře, dosahuje délky až 8 cm a výšky 1 cm, ovšem v průběhu této přeměny se zkracuje až na 5 cm. Ještě na konci 19. století byla drobná, průhledná mořská rybka \"Leptocephalus breviostris\" považována za samostatný druh. Teprve Giovanni Battista Grassi a Salvatore Calandruccio při odchovu v akváriu zjistili a v letech 1894–1897 uveřejnili, že ve skutečnosti je larválním stadiem vývoje úhoře říčního. Objev byl pro tehdejší vědu významný, neboť napomohl rozluštění záhady rozmnožování úhoře a také nalezení jeho trdliště.", "section_level": 2}, {"title": "Sladkovodní stadium.", "content": "Ve sladkovodním stadiu života je tělo úhoře dlouhé, hadovitého tvaru. Hřbetní, řitní a ocasní ploutev splývají v jeden celistvý ploutevní lem, přičemž ve hřbetní ploutvi se nachází 245–275 měkkých paprsků a v řitní ploutvi 176–249 měkkých paprsků. Břišní ploutve zcela scházejí. Prsní ploutve se nacházejí hned za hlavou. Kůže je na první pohled hladká a produkuje velké množství slizu. Šupiny jsou drobné, oválné a zarostlé hluboko v kůži. Na rozdíl od většiny ostatních druhů ryb se tyto šupiny nepřekrývají. Skřele jsou poměrně malé, a protože v bahně a ve velkých hloubkách není dýchání žábrami dostačující, má úhoř silně vyvinuté kožní dýchání, které mu umožňuje dokonce i dočasné opuštění vody. Ústa jsou koncová a poměrně hluboce rozeklaná, dosahující k úrovni oka, které je poměrně malé. K hledání potravy slouží především dobře vyvinutý čich. Úhoř tvoří formy s různě širokými čelistmi, což pravděpodobně souvisí s druhem přijímané potravy. Díky tomu dokáže lépe využívat dostupnou potravu. Extrémními případy tohoto morfologického rozrůznění jsou forma \"úzkohlavá\" a \"širokohlavá\". Zbarvení se mění v průběhu života. Nejmladší, tzv. \"sklovití úhoři\" (anglicky ) nemají žádnou pigmentaci, ale v průběhu růstu a vstupu do sladkých vod se objevuje maskovací zbarvení. V češtině se pro ně ujal původně francouzský termín \"monté\". \"Žlutí úhoři\" (anglicky ) mají tmavý, dohněda zbarvený hřbet, který na břiše přechází do barvy žlutavé. S nástupem pohlavní dospělosti a migrace na trdliště se mění ve \"stříbrné úhoře\" (anglicky ). Celé tělo zesvětlá a získá kovový lesk, břicho je stříbřité. V tomto stadiu se také výrazně zvětší oči a začíná se uzavírat trávicí trakt. V podmínkách českých vod je rychlost růstu úhoře spíše průměrná, na konci prvního roku dosahuje délky 15–30 cm při hmotnosti do 20 g zatímco ve třetím roce může jeho délka dosáhnout 40–45 cm a hmotnosti až 400 g. V době nástupu tření se již jeho délka pohybuje průměrně okolo 100 cm, ale může dosahovat i větších velikostí v závislosti na životních podmínkách a věku. Nejdelší dokumentovaný exemplář měřil 133 cm. Samci jsou výrazně menší než samice a dosahují délky do 50 cm. Hmotnost se většinou pohybuje okolo jednoho kilogramu, rekordní kus však vážil 6,599 kg. Úhoři dosahují běžně věku 8–12 let, objevují se však jedinci dosahující i 20 let věku. Je znám také případ úhoře, pojmenovaného \"Pepík\", který byl chován v bazénku kašny v budově České pojišťovny v Praze ve Spálené ulici. Vypuštěn zde byl roku 1912 a uhynul o 64 let později v roce 1976, přičemž se dožil celých 68 let. I přes vysoký věk však dosáhl délky pouhých 66,6 cm a hmotnosti 0,58 kg. Zvláštností je, že krátce před smrtí se proměnil ve stříbrného úhoře. Vůbec nejstarším exemplářem se však stal kus pojmenovaný \"Putte\", který byl chovaný ve Švédsku v akváriu a který se dožil dokonce 85 let.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření a početnost.", "content": "Oblast výskytu úhoře říčního pokrývá značnou část Evropy. Úhoř je rozšířen v oblasti Pečory a Bílého moře, na Skandinávském poloostrově, Islandu a Britských ostrovech, v úmoří Severního a Baltského moře, ve Francii, na Pyrenejském poloostrově a v celé oblasti Středozemního moře. Názory na jeho přirozený výskyt v povodí Dunaje se různí. Proti sobě zde stojí teorie, že úhoř se do povodí Dunaje dostal pouze díky lidské činnosti a vysazování, nebo že se i před výstavbou různých říčních kanálů v určitém množství dostával do této oblasti přes Černé moře. Dříve se dokonce objevila i teorie předpokládající přechod mezi prameništi Dunaje a Rýna po souši. Kromě úhoře říčního je také možné se v Evropě setkat s jeho blízkým příbuzným úhořem americkým (\"Anguilla rostrata\"), který se rovněž rozmnožuje v oblasti Sargasového moře, a proto je část jeho populace odnesena mořskými proudy k evropským břehům. Při běžném porovnání není možné tyto dva druhy od sebe odlišit, je však možné pozorovat některé anatomické odlišnosti, například počet obratlů. Zatímco úhoř říční jich má mezi 110–119, jeho americký příbuzný pouze 103–111. Úhoř vždy patřil k hojným říčním druhům a v přímořských zemích se dokonce stal významnou hospodářskou komoditou. Podle současných odhadů však jeho početnost klesla na pouhé 1 % stavu populace, jaká byla před sto lety. Početnost úhoře na jednotlivých územích a jeho rozšíření úzce souvisí s mořským prouděním, které mladé jedince do Evropy rozšiřuje, tudíž největší populace se nacházejí v severní části kontinentu a směrem na jih a východ počty ubývají.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Úhoř preferuje život při dně, většinu dne zahrabán v bahně, a na lov vyplouvá až po setmění, popřípadě po silnějších deštích, kdy je voda zakalená a je v ní možné nalézt i spláchnuté suchozemské organismy. Tomu odpovídá i složení jeho potravy, kde převažují bentické organismy. Jen velmi vzácně konzumuje uhynulé nebo utopené živočichy. V období tření ostatních druhů ryb, zejména kaprovitých, vyžírá na trdlištích jejich jikry. Hlavní složkou potravy úzkohlavé formy úhoře jsou vodní bezobratlí, žijící při dně, zejména korýši, larvy vodního hmyzu a měkkýši. Naproti tomu širokohlavá forma loví i ryby a obojživelníky. Podobně jako u ostatních dravých ryb je i u úhoře běžný kanibalismus, který zajišťuje, aby v určité lokalitě nedošlo k přemnožení. Zastoupení jednotlivých složek potravy závisí především na podmínkách, ve kterých se jedinec vyskytuje, a také na aktuální dostupnosti kořisti.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Způsob rozmnožování úhořů byl pro vědce záhadou po celá staletí. Antický filozof Aristotelés se v souvislosti se svou teorií samoplození domníval, že úhoři se rodí z bahna. V 17. století se předpokládalo, že úhoři rodí živá mláďata, což bylo způsobeno omylem při zkoumání jedinců napadených červovitými parazity. Všechny tyto omyly byly způsobeny tím, že ve sladkých vodách nemají ještě úhoři zralé pohlavní orgány a je velmi obtížné je rozpoznat. Až v roce 1777 popsal Ital Carlo Mondini vaječníky a v roce 1874 Szymon Syrski popsal samčí pohlavní orgán. I poté však zůstával způsob rozmnožování nejasný. Teprve po objevu existence larválního stadia bylo možné odhalit způsob a místo úhořího rozmnožování. V roce 1904 se podařilo Johanesi Schmidtovi na lodi \"Thor\" ulovit larvy poblíž Faerských ostrovů. V následujících letech byly prováděny rozsáhlé průzkumy v celém Atlantském oceánu. V roce 1922 ulovila dánská loď \"Dana\" v oblasti Sargasového moře larvy o délce přibližně 5 mm, které měly doposud žloutkový váček. Tím bylo stanoveno místo rozmnožování. Další neznámou je cesta, kterou úhoř podniká na trdliště. Dosud se totiž nedaří ulovit migrující dospělé úhoře na volném moři. Změnu by v tomto směru měl přinést výzkum irských a dánských vědců, kteří opatřili dospělce vysílačkami, díky nimž by mělo být možné sledovat migrační trasy včetně hloubky a teploty vody, ve které se pohybují. Právě neúspěchy v této oblasti výzkumu přivedly v roce 1959 anglického biologa Denyse W. Tuckera k teorii, že evropští úhoři vůbec nedosáhnou svého cíle a že veškerá populace je zajišťována pouze díky americké populaci úhoře. Jeho teorie však není obecně přijímána, protože mezi oběma populacemi byly objeveny biologické rozdíly, takže je ichtyologové považují za různé druhy, a také se liší jejich místa tření. Pokud by však byla pravdivá, znamenalo by to, že veškerá ochrana úhoře říčního je zbytečná a je možné jej v libovolném množství lovit. Dalším významným pokrokem ve výzkumu biologie úhořů byl objev, že jednotlivé skupiny z různých oblastí jsou vzájemně oddělené a na trdlišti nedochází k jejich vzájemnému mísení. Tohoto bylo dosaženo velice náročným zkoumáním úhoří DNA. V současné době se tedy předpokládá, že úhoři říční migrují až 7000 km do Sargasového moře po dobu až 1,5 roku, během níž nepřijímají žádnou potravu. Důvod, proč se vydávají na tak vzdálené místo, zřejmě souvisí s pohybem litosférických desek. Před miliony let k sobě měly Evropa a Amerika mnohem blíže a ryby tedy měly možnost se na postupné prodlužování vzdálenosti adaptovat. Samotný akt pravděpodobně probíhá v hloubce okolo 400 m při teplotě vody 17 °C. Jikry jsou drobné, asi 1 mm velké, a volně se vznášejí ve vodním sloupci. Jejich počet se odhaduje na 400 000–700 000 na jednu samici. Dospělí úhoři po tření hynou a plůdek je za pomoci Golfského proudu unášen k Evropě. Tato cesta trvá 3–4 roky a na jejím konci se larvy mění v monté. Část populace zůstává v ústích řek v brakické vodě a další část migruje dále do vnitrozemí. Není bez zajímavosti, že úhoři v brakických vodách se stávají samci a ve sladkých vodách téměř výlučně samicemi, včetně uměle vysazovaných jedinců. To by odpovídalo teorii, že sladká voda stimuluje vývoj samičích pohlavních orgánů, zatímco slaná voda vývoj samčích orgánů.", "section_level": 1}, {"title": "Jed.", "content": "V krvi úhoře se nachází jed ze skupiny \"ichtyochemotoxinů\". Intoxikace tímto jedem připomíná otravu způsobenou zmijím kousnutím. Mezi základní projevy otravy patří průjem, nevolnost, zvracení, cyanóza, netečnost, nepravidelný puls, slabost, otupělost a dýchací potíže. V nejhorším případě může nastat i smrt. Tento jed je schopen zabíjet velice rychle i v malých dávkách. V laboratoři stačilo k usmrcení menšího psa během čtyř minut pouhého půl gramu krevního séra, ve větším množství jed zabíjel během jedné minuty. Při kontaktu toxinu se sliznicemi, například očí, může vyvolat silný zánět. Toxin je bílkovinné povahy, proto je teplotně nestálý a rozkládá se už při teplotě 60 °C. Konzumace tepelně upraveného masa úhoře tedy není zdraví nebezpečná.", "section_level": 1}, {"title": "Určování stáří.", "content": "U ryb se běžně stáří určuje několika různými metodami, např. pomocí zimních přírůstků šupin nebo pomocí výbrusů obratlů či otolitů. Nejjednodušší a mezi lidmi nejznámější metoda pomocí šupin je však nespolehlivá, protože šupiny se začínají tvořit až nějakou dobu po přeměně larvy v úhoře. V roce 1988 bylo proto ichtyology vydáno doporučení používat ke zjišťování věku úhořů metodu založenou na zkoumání otolitů. Doporučená metoda byla ověřena mnohaletým zkoumáním výsledků jednotlivých metod na rybách známého stáří a jejich porovnáváním se skutečností.", "section_level": 1}, {"title": "Onemocnění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bakteriální a virová onemocnění.", "content": "Bakteriální a virová onemocnění spolu úzce souvisejí, velice často působí společně a v řadě případů tedy nelze zcela jednoznačně identifikovat původce určitého onemocnění. Přesto jsou pravděpodobně u ryb častější bakteriózy, a tudíž jsou lépe zdokumentovány než virózy. Jedním z nejběžnějších onemocnění je skvrnitost způsobená bakterií \"Pseudomonas punctata\", která se vyskytuje za různých podmínek a je hlavním původcem hromadného hynutí úhořů, mezi které lze zařadit i třeba masové hynutí v táborské nádrži Jordánu roku 1929. Mezi projevy skvrnitosti úhořů lze zařadit výskyt skvrnitých míst na těle, hrachovitá zduření na hlavě, oslepnutí, krevní výrony na vnitřnostech a úhyn. Při výskytu tohoto onemocnění je nutné zabránit jeho dalšímu šíření, což znamená odlov a likvidaci uhynulých kusů. Jedním z nejvýznamnějších patogenů způsobující úhyn ryb v intenzivních chovech patří bakterie druhu \"Listonella anguillarum\". Toto onemocnění se projevuje červenou skvrnitostí na břiše a bocích těla, otoky a poraněními kůže, která následně hnisají. V tomto případě se léčba provádí antibiotiky. Podobné onemocnění, zvané vibrióza, způsobuje v intenzivních chovech úhořů příbuzná baktérie \"Vibrio vulnificus\" sérovar E. Tato baktérie se vyskytuje primárně u úhořů, sekundárně však může způsobit onemocnění člověka. Hniloba ploutví a krvácivá otrava krve úhořů je způsobována bakterií druhu \"Aeromonas hydrophila\". Jako léčba se při tomto onemocnění uplatňuje okamžité zvýšení kvality vody v chovu, což se provádí například její výměnou, chemickou úpravou nebo přečištěním a ustavením koncentrace chloridu sodného ve vodě na 0,5–0,9 %. Mezi virová onemocnění patří papilomatóza, která se projevuje zbytněním kožního epitelu na čelistech, které vzhledem připomíná květák. Mezi další významná virová onemocnění patří choroby způsobované herpetickými viry a rhabdoviry, vyvolávající krvácení v oblasti hlavy a očí a postupující do celého těla.", "section_level": 2}, {"title": "Plísňová onemocnění.", "content": "Mezi nejobvyklejší plísňová onemocnění patří povrchová zaplísnění způsobovaná plísněmi rodu \"Achlya\" respektive \"Saprolegnia\". Nejčastěji se objevuje u oslabených nebo poraněných ryb. Projevuje se bílými až hnědými vatovitými porosty na kůži a ploutvích. Při silném zaplísnění často dochází k uhynutí v důsledku otravy látkami vznikajícími při rozkladu napadených tkání a toxiny, které jsou produkovány samotnými houbami. Pro ryby však může být nebezpečné i napadení menšího rozsahu. Léčba spočívá ve zvýšení kvality vody a koupelích v roztoku manganistanu draselného nebo chloridu sodného. Jiné onemocnění je způsobováno druhem \"Dermocystidium anguillae\", který je někdy zařazován mezi prvoky, ale pravděpodobně se jedná o plíseň. Projevuje se otoky na těle a ploutvích. Léčba není známa, jedinou možností je prevence proti šíření odstraňováním napadených ryb.", "section_level": 2}, {"title": "Parazitární onemocnění.", "content": "Parazitární onemocnění lze rozdělit na onemocnění způsobená jednobuněčnými (prvoky) nebo mnohobuněčnými organismy (korýši, vrtejši, tasemnicemi aj.). Do první skupiny patří například kožovcovitost, způsobovaná nálevníkem druhu kožovec rybí (\"Ichthyophthirius multifiliis\"). Tento druh cizopasí ve škáře ryb a jeho přítomnost se projevuje bílými krupičkovitými útvary na tělech a ploutvích ryb. Chorobu je možné léčit opakovaným přenosem napadených ryb do čistého, nezamořeného prostředí. Jako další druhy lze uvést rybomorku úhoří (\"Myxidium giardi\"), která parazituje na žábrách úhořů, avšak nemá výraznou patogenitu, nebo \"Trypanosoma granulosum\", přenášenou zejména různými ektoparazity. Značný vliv na stavy úhořů měla krevnatka úhoří (\"Anguillicola crassus\"), hlístice původem z východní Asie, která parazituje v plynových měchýřích úhořů. Do Evropy se dostala pravděpodobně v 80. letech 20. století s planktonem v trajektech spojujících její původní domovinu se zbytkem světa. Napadené ryby mají narušenou hydrostatickou funkci plynového měchýře, a dokonce může dojít k jeho perforaci nebo otravě ryby v důsledku rozkladných procesů odumřelých krevnatek. Za zmínku také stojí parazité v trávicí soustavě. Jsou jimi vrtejš \"Acanthocephalus anguillae\", způsobující zánětlivou zarudlost střev, a tasemnice \"Eubothrium crassum\", která je především parazitem pstruhů a lipanů. Při silnějším napadení může dojít až k neprůchodnosti trávicí trubice.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "Z hospodářského i rybářského hlediska se jedná o velmi ceněný druh. V dřívějších dobách byl v Čechách vedle lososa nejlépe placenou rybou. Jeho hospodářský význam výrazně vzrostl na konci 19. a obzvláště na počátku 20. století, kdy počty migrujících lososů začaly klesat pod přijatelnou mez. Uvádí se dokonce, že příjem z chycených a prodaných úhořů mohl pokrýt značnou část tehdejších životních nákladů. Ryby se v tehdejší době lovily ve velkém hlavně do slupí, což patřilo mezi výsady mlynářů, nebo do speciálně upravených vrší, které naopak používala především chudina. Úhoř býval ceněn pro své kvalitní maso a pro kůži, která se po vysušení používala k přivazování bijáku cepu. Největší hospodářský význam má jeho lov v přímořských zemích. Řada evropských států loví úhoře ve velkém, a to jak dospělce táhnoucí do Sargasového moře, tak i monté vplouvající do řek. Úhoří monté je totiž v řadě zemí považováno za pochoutku, podobně jako kaviár, a proto je značná část vyloveného množství prodávána do restaurací. Velká část také směřuje do Asie, kde na jídelním lístku nahrazuje tamějšího úhoře japonského. Klesající počty úhořů stimulují růst jeho ceny, a tedy také jeho atraktivitu z pohledu rybářů. Cena jednoho kilogramu úhořího monté činila v roce 2003 10 266 Kč, v roce 2005 už byla částka za stejné množství 27 300 Kč.", "section_level": 1}, {"title": "Úhoř v gastronomii.", "content": "V řadě evropských zemí je úhoř ceněnou sladkovodní rybou, i když v poslední době v souvislosti se snížením jeho stavů se neobjevuje v jídelníčku evropských národů tak často jako dříve. Úhoře lze připravovat snad na všechny obvyklé způsoby, nejčastěji se ale peče, udí, smaží, dusí nebo vaří. Má lahodné maso s velmi malým množstvím kostí, avšak vysokým obsahem tuku. Některé příručky o zdravé výživě uvádí, že podíl tuku může dosahovat až 27 %, a proto se nedoporučuje lidem, kteří mají zdravotní problémy související s trávením. Úhoř se pro kuchyni připravuje den předem. Po omráčení ranou do zátylku se nožem propíchne krk. Větší úhoři se stahují, aby se maso dalo prosolit a kůže se při tepelné přípravě nezkroutila. Řada receptů uvádí úhoře pečeného (\"pečený úhoř na žampionech\", \"marinovaný úhoř\", \"grilovaný úhoř\", \"úhoř pečený s pórkem a olivami\", \"úhoř pečený na pánvi\", \"úhoř po baskicku\"), v tradiční české kuchyni je to pak \"úhoř na šalvěji\". Smažením se připravuje \"falešný úhoř\" či \"úhoř po italsku\", dušením \"úhoř po burgundsku\" či \"úhoř po římsku\", vařením \"grilovaný úhoř Villeneuve\". V Evropě se pak s úhořem setkáváme v kuchyni belgické (\"úhoř s čerstvými bylinkami\"), nizozemské (\"úhoř na jehle\"), španělské (\"úhoř po baskicku\"), švédské (\"úhoř smažený\", \"úhoř v aspiku\" – aspik je v tomto významu rosol vznikající vývarem úhořího masa s kořením a přídavkem želatiny) a britské (\"úhoř v rosolu\").", "section_level": 2}, {"title": "Chov a sportovní rybolov.", "content": "Kromě komerčního rybolovu v moři je také úhoř součástí moderních akvakultur, které se specializují na jeho odchov. Ve vyspělých zemích se jedná především o intenzivní chovy ve specializovaných úhořích farmách, jejichž produkce je téměř výhradně určena pro potravinářské zpracování. Oproti extenzivnímu chovu vykazuje menší ztrátovost s nižšími celkovými náklady na následný odlov. Veškerá populace úhoře v odchovech je však stejně jako populace vysazovaná do volných vod stále závislá na odlovu monté při ústí řek, neboť umělé rozmnožování nebylo doposud vědci uspokojivě zvládnuto. Faremní chov probíhá ve speciálních nádržích nebo žlabech s přívodem čerstvé vody. Za nejvhodnější pro úhoře je označována voda proudící rychlostí 0,3–0,5 l•min o teplotě 20–25 °C s obsahem kyslíku 6–9 mg•l. Z počátku činí hustota obsádky takového chovu okolo 800 kusů na litr, později s růstem ryb toto číslo klesá. Během chovu se doporučuje ryby několikrát roztřídit podle velikosti, aby se omezila možnost kanibalismu. Úhoři se krmí speciálními pastami nebo granulemi s vysokým obsahem tuku. Ztrátovost se při této metodě pohybuje okolo 10 % a úhoři zároveň poměrně rychle rostou. Proto se tato metoda využívá také k počátečnímu odchovu monté před vysazením do volných vod, kde nejsou podmínky tak příznivé. Kromě umělých nádrží jsou také v některých zemích běžné malé odchovné rybníčky. Intenzivní chov může dosáhnout produkce až k 26 tunám na hektar vodní plochy. V řadě zemí však převládá extenzivní způsob chovu, kdy jsou úhoři vysazováni přímo do vod s dalšími rybími druhy a následně jsou loveni. Tato metoda však vykazuje ztrátovost až 90 %, která je způsobována především kanibalismem, migrací, predací a v neposlední řadě také omezenou schopností ryby ulovit. To je také důvod, proč po rozpadu státního rybářství došlo v Česku k silnému omezení této metody chovu úhoře. V současné době jsou tedy Český rybářský svaz a Moravský rybářský svaz jediné větší instituce, které nasazují úhoří monté do volných vod. Kromě tohoto monté, které se dováží v polystyrenových krabicích, se vysazují také starší, v intenzivním chovu odchovaní úhoři. Obvykle vysazované množství se pohybuje od 150 do 300 kusů na hektar vodní plochy. Úhoř říční je také předmětem sportovního rybolovu, který probíhá ve volných vodách téměř výlučně na udici. Loví se nejčastěji za tmy v období od června do října na plavanou s pomocí speciálních chemických svítidel, která slouží jako indikátory záběru, nebo položenou s akustickými, často elektronickými, hlásiči. Mimoto se občas uloví i během horkého letního dne nebo při zákalu vody po dešti. Jako nástraha se nejčastěji používá žížala nebo mrtvá rybka. Při lovu se doporučuje okamžitě vyvinout proti rybě silný a stálý tah, čímž se odtáhne ode dna s mnoha překážkami, na které se ryba může navinout, což většinou znamená její ztrátu.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Úhoř říční byl v roce 2008 zařazen podle IUCN do Červeného seznamu ohrožených druhů do skupiny kriticky ohrožený. Stavy úhořů v poslední době výrazně poklesly. Za příčiny se obecně označují stavby přehradních hrází a vodních elektráren včetně takzvaných malých vodních elektráren, které brání přirozené protiproudové migraci mladých úhořů a zabíjejí dospělé úhoře migrující po proudu do trdlišť v Sargasovém moři. Další nezanedbatelný dopad má nejspíš silný komerční rybolov a znečištění toků. Zároveň se také objevily informace o vlivu otravy polychlorovanými bifenyly, která údajně způsobuje již úhyn samotného embrya. Problém poklesu početnosti se řeší i v rámci Evropské unie, která vydala nařízení, jež má zajistit lepší ochranu tohoto rybího druhu. V prvních návrzích se objevovaly klauzule o zákazu lovu a přechovávání úhoře v lodích vždy do 15. dne každého měsíce, které byly později vypuštěny jakožto nevhodné. V současném nařízení ze září 2007 je stanoveno, že každý stát, na jehož území se přirozeně vyskytuje úhoř říční, je povinen vypracovat a do konce roku 2008 předložit plán řízení stavů úhoře. Dále je každý členský stát povinen zajistit, aby alespoň 40 % úhořů mohlo unikat na trdliště. Toto číslo se vypočítává z nejlepších odhadů stavu populace, pokud by nebyla zatížena lidskou činností. Významným bodem je také povinnost poskytovat do roku 2013 alespoň 60 % ulovených úhořů menších než 12 cm k jejich vysazování do volných vod. V případě, že některý stát tento plán nepředloží nebo mu nebude schválen, je povinen okamžitě zajistit snížení odlovu na 50 % vzhledem ke stavu z období let 2004–2006. Migrace úhoře do mnoha míst v Evropě byla přerušena v důsledku staveb příčných překážek ve vodních tocích, jako jsou přehradní hráze nebo jezy, a proto je na mnoha místech nutné jeho stálé vysazování. Řešením by v podmínkách Česka mohla být stavba funkčních rybích přechodů a zábran, které by bránily vstupu dospělých ryb do turbín vodních elektráren. Ve vyhlášce z roku 2004 byla nejmenší lovná míra úhoře určena na 45 cm a doba hájení stanovena od 1. září do 30. listopadu, což má zajistit základní ochranu mladých úhořů a úhořů v období migrace před lovem na udici, neboť žádný jiný úspěšný způsob lovu na volné vodě není v České republice možný. Švédsko šlo v tomto směru v ochraně úhoře ještě dále a počínaje 1. květnem 2007 platí v této zemi pro sportovní rybáře úplný zákaz lovu úhořů. 2\"Me\"NO —→ 2|\"Me\"NO + O
Díky vzniklému kyslíku jsou tyto dusičnany dobrými oxidačními činidly. Tyto látky mají velký průmyslový význam.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan sodný.", "content": "Dusičnan sodný (NaNO) se triviálně nazývá chilský ledek. Je to bílá krystalická látka, vyskytuje se v přírodě v nerostu zvaném nitronatrit, avšak vyrábí se uměle. Své uplatnění nalézá v pyrotechnice i jako hnojivo. Vyrábí se reakcí oxidu dusnatého, oxidu dusičitého, kyslíku a uhličitanu sodného.
NO + NO + NaCO + O → 2 NaNO + CO
Laboratorní příprava spočívá v neutralizaci hydroxidu sodného kyselinou dusičnou dle následující rovnice:
NaOH + HNO → NaNO + HO
", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan draselný.", "content": "Dusičnan draselný (KNO), triviální název ledek draselný či sanytr. Tuto látku lze připravit z dusičnanu sodného, tento způsob výroby dusičnanu draselného se nazývá konverze. Laboratorně je možné ho vyrábět neutralizací hydroxidu draselného kyselinou dusičnou dle následující rovnice:
KOH + HNO → KNO + HO
Používá se jako draselné a dusíkaté hnojivo nebo jako sůl k nasolování masa Sanytr (E252). Dusičnan draselný je též nejvýznamnější složkou původního černého střelného prachu.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnany kovů alkalických zemin.", "content": "Tyto ve vodě rozpustné látky při zahřívání tvoří oxid kovu a oxid dusičitý:
\"Me\"NO —→ \"Me\"O + NO
Tyto látky mají své uplatnění obvykle v pyrotechnice, skoro vůbec se neužívají jako hnojiva.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan vápenatý.", "content": "Dusičnan vápenatý, též zvaný vápenatý ledek (Ca(NO)). V čistém stavu je to bílá, krystalická látka rozpustná ve vodě. Připravuje se rozpouštěním uhličitanu nebo hydroxidu v kyselině dusičné. Používá se jako poněkud neobvyklé, vápenaté hnojivo.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan barnatý.", "content": "Dusičnan barnatý je ve vodě rozpustná látka se vzorcem Ba(NO). Díky barnatým iontům barví plamen do zelena, čímž se stává důležitou látkou pro pyrotechniku, zejména na zelený bengálský oheň.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan strontnatý.", "content": "Dusičnan strontnatý (Sr(NO))) barví plamen červeně a je proto součástí složí pro červený bengálský oheň. Mnohdy bývá nahrazován mnohem levnějším dusičnanem vápenatým, který nemá tak pěkné efekty jako dusičnan strontnatý.
Tato látka se vyrábí reakcí uhličitanu strontnatého s kyselinou dusičnou:
SrCO + 2HNO → Sr(NO) + CO + HO", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnany přechodných kovů.", "content": "Tyto ve vodě rozpustné látky při zahřívání tvoří oxid kovu a oxid dusičitý:
\"Me\"NO —→ \"Me\"O + NO
Tyto látky se neužívají obvykle jako pyrotechnika ani hnojiva. Často se užívají v chemii na další syntézy.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan stříbrný.", "content": "Dusičnan stříbrný (AgNO). Nazývá se též \"lapis infernalis\" nebo pekelný kamínek. Vzniká reakcí stříbra s kyselinou dusičnou. Je bezbarvý a jako jedna ze dvou solí stříbra (společně s fluoridem) se rozpouští ve vodě. Užívá se v lékařství, chemii jako skupinové činidlo aniontů 2. třídy a je základem chemických procesů ve fotografii. Tato látka se vyrábí reakcí horké kyseliny dusičné s kovovým stříbrem.
3Ag + 4HNO → 3AgNO + 2HO + NO
Tato látka se užívá na analýzy halogenidových iontů. Reaguje s nimi za vzniku sraženin bílého chloridu, žlutého jodidu či světle žlutého bromidu stříbrného. Tato látka se při vystavení světlu rozpadá na kovové stříbro, díky čemuž se zabarvuje do šeda.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan měďnatý.", "content": "Dusičnan měďnatý, jehož vzorec je Cu(NO), je modrá, hygroskopická látka dobře rozpustná ve vodě. Vzniká reakcí mědi s kyselinou dusičnou. Je-li kyselina zředěná, probíhá reakce takto: 3 Cu + 8 HNO → 3 Cu(NO) + 2 NO + 4 HO S koncentrovanou kyselinou probíhá reakce takto: Cu + 4HNO → Cu(NO) + 2NO + 2HO", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnan olovnatý.", "content": "Dusičnan olovnatý je bílá, hygroskopická látka, která se užívá na výrobu výbušného azidu olovnatého a tetraethylolova na zvýšení oktanového čísla benzínu a chromové žluti (chromanu olovnatého). Dnes se již olovnaté benzíny používají jen v několika zemích, z této látky se však stále vyrábí azid olovnatý a chromová žluť, která je však postupně omezována. Tato látka se vyrábí průmyslově rozpouštěním kovového olova v kyselině dusičné.", "section_level": 2}, {"title": "Dusičnany s nekovovými kationty.", "content": "Tyto dusičnany mají místo atomu kovu v molekule jiný prvek či skupinu látek. Vlastnosti jsou pro každý dusičnan individuální.", "section_level": 1}, {"title": "Dusičnan amonný.", "content": "Dusičnan amonný, též zvaný ledek amonný, je látka se vzorcem NHNO. Užívá se k výrobě výbušnin a hnojiv. Při žíhání se rozpadá na oxid dusný a vodu:
NHNO → NO + 2 HO
Vyrábí se exotermní reakcí amoniaku s kyselinou dusičnou či podvojnou záměnou síranu amonného a dusičnanu sodného:
NH + HNO → NHNO
(NH)SO + 2 NaNO → NaSO + 2 NHNO
Tato látka má průmyslový význam, zejména na výrobu rajského plynu.", "section_level": 2}, {"title": "Organické dusičnany.", "content": "Kyselina dusičná je schopna reagovat s alkoholy za vzniku esterů. Tyto látky mají na molekule navázanou skupinu NO, který se označuje předponou \"nitroxy\", ale je běžné se setkat s \"nitro\". Některé mají průmyslový význam, část má význam jako trhaviny a některé jsou důležitými biochemickými látkami. Část z nich lze vyrobit reakcí organické sloučeniny s kyselinou dusičnou za přítomnosti kyseliny sírové, nebo fosforečné (nelze tak připravit zejména 1,3,5-cyklotrimethylentrinitramin, jelikož reaguje s kyselinou sírovou i fosforečnou. Jako alternativa se v tomto případě užívá dusičnan amonný.) Zde je několik příkladů nitrátů:", "section_level": 1}, {"title": "Nitroglycerín.", "content": "Nitroglycerín (glycerol-trinitrát) je nažloutlá olejovitá kapalina, velice snadno exploduje při nárazech či zahřívání na vysokou teplotu, je důležitou látkou na výrobu trhavin, zejména dynamitu. Rovněž má význam jako lék na srdeční arytmii. Tato látka je jedovatá, při požití zužuje cévy, což může vyvolat ve velkých dávkách smrt. Vyrábí se nitrací glycerolu za přítomnosti kyseliny sírové:", "section_level": 2}, {"title": "Nitrocelulóza.", "content": "Nitrocelulóza, též „střelná bavlna“ je vysoce hořlavá látka, vzhledem podobná bavlně. Vyrábí se reakcí celulózy s kyselinou dusičnou za přítomnosti kyseliny sírové nebo fosforečné. Tato látka se užívá na výrobu bezdýmého střelného prachu a dříve na fotografie jako film. Při zapálení tato látka prudce shoří beze zbytku.", "section_level": 2}, {"title": "Vzhled dusičnanů.", "content": "Na následujících obrázcích je možno vidět vzhled některých dusičnanů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Dusičnany (ledky, nitráty) jsou soli kyseliny dusičné, obsahují tedy aniont NO o molární hmotnosti 62,01 gramů na mol. Jelikož jsou bohaté na dusík, podstatná část vyrobených dusičnanů se užívá jako hnojiva. Tyto látky mají rovněž vlastnosti oxidačních činidel, proto se užívají v pyrotechnice, kupříkladu na výrobu střelného prachu aj. Dusičnany se vyskytují i v přírodě, existuje několik nerostů s dusičnany, avšak jejich těžba by nebyla schopna pokrýt celosvětovou spotřebu, proto se vyrábí uměle. Dusičnany jsou zastoupeny i v mořské vodě, viz mapu zastoupení. Nadměrné zastoupení dusičnanu v mořské vodě umožňuje život fytoplanktonu (například v oblasti Aljašky), nadměrné zastoupení ve sladké vodě (zejména jezerech) způsobuje množení řas a sinic. Téměř všechny dusičnany jsou ve vodě dobře rozpustné.", "tgt_summary": "Nitrate is an anion (negative ion) with the molecular formula ; or a salt with that anion. The name is also used for organic compounds that contain the nitrate ester functional group –. Nitrates are common components of fertilizers and explosives. Almost all nitrate salts are soluble in water. A common example of an inorganic nitrate salt is potassium nitrate (saltpeter). ", "id": 551983} {"src_title": "Burgundsko", "tgt_title": "Burgundy", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Burgundsko vděčí za své jméno kmenům germánských Burgundů, kteří založili v 5. století v jihovýchodní Galii svoji říši, jež se v 6. století stala součástí franské říše. Během 7. století se pak Burgundsko konstituovalo jako jedno z jejích dílčích království. Ve středověku existovalo hrabství burgundské, vévodství burgundské a dolní a horní burgundské království, která se později sjednotila. První (v současnosti Franche-Comté) bylo říšským územím, druhé, tvořené hrabstvími Mâcon, Chalon, Sens, Auxerre, Tonnerre, Nevers, Autun, patřilo pod lenní svrchovanost francouzského království. Burgundské království (též Arelatské království) se v letech 1032-1034 stalo součástí Svaté říše římské. V roce 1378 je daroval císař Karel IV. francouzskému princi (budoucímu králi Karlu VI.) a tím bylo připojeno k Francii. Kromě starého vévodství zahrnuje od roku 1601 většinu savojských provincií na pravém břehu řeky Rhôny a později i někdejší svrchované panství Dombes, které k němu svým ediktem připojil král Ludvík XVI. v roce 1781. Z těchto posledních akvizicí byl v roce 1790 ustaven departement Ain. V burgundštině se region jmenuje \"Bregogne\" a v arpitánštině \"Borgogne\".", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sever.", "content": "Severní část, též nazývaná Dolní Burgundsko, se rozkládá v sedimentárních pánvích. Zahrnuje zemědělsky intenzivně obdělávané území \"Sénonais\" a lesnatý kraj \"Othe\", převážně náležející do povodí řek Yonne a Armançon. Nejznámějším a největším městem severu Burgundska je Auxerre.", "section_level": 2}, {"title": "Východ.", "content": "Východní část Burgundska se rozkládá především v povodí řeky Saône. Nacházejí se v ní především četné rozlehlé louky a pole, na nichž se nejčastěji pěstuje pšenice, kukuřice, olejniny a květiny; intenzivní je také zahradnická a ovocnářská produkce.", "section_level": 3}, {"title": "Střed.", "content": "Střed Burgundska charakterizují vápencové plošiny, které klesají zvolna k severozápadu a prudce k jihovýchodu. Nachází se zde například kraj Auxerrois, skalnatá plošina osázená vinicemi (Chablis v nejsevernějším koutě burgundského vinařského regionu, známé bílým vínem), kraj Tonnerrois v nižších polohách, lesnatý kraj Chatillonnais, tzv. dijonská křižovatka a kuesta Côte-d'Or na západní straně údolí Saôny, jedna z nejslavnějších vinařských oblastí ve Francii. K méně známým patří starý lesnatý masiv vrchoviny Morvan, regionální přírodní park obklopený hlinitými plošinami s intenzivním zemědělstvím.", "section_level": 3}, {"title": "Jih.", "content": "JIh Burgundska, obvykle nazývaný Maconnais podle největšího tamního města, je kraj se smíšenou rostlinnou i živočišnou výrobou a vinicemi. Nachází se v podhůří Francouzského středohoří. Maconnais je nejjižnější částí Burgundska a svým návštěvníkům nabízí přitažlivou krajinu s pahorkatým až vrchovinným reliéfem (s kopci vysokými kolem 700 m n.m.), kterou protéká řeka Saône.", "section_level": 3}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Burgundské zemědělství je dynamické, výkonné a vysoce specializované: obilniny (pšenice a ječmen v Yonne a na Côte-d'Or), olejniny, chov skotu (Charolais, Morvan, Nivernais), vinařství (Côtes de Beaune, Nuits, Hautes-Côtes, Côte Chalonnaise, Mâconnais, Beaujolais). Průmysl, jenž se rozvíjí již od 19. století (těžba uhlí v Montceau-les-Mines, ocelářství v Creusot, doly v La Machine), doznal nového rozmachu po roce 1945, zejména v povodí Saony, v Dijonu a v Yonne, avšak nebyl ušetřen hospodářské krize. Naproti tomu severní část regionu, která je na velké podniky poměrně chudá, získává svou obživu v zavedení lehčích forem průmyslu – více diverzifikovaných a méně zranitelných: lehká chemie, farmaceutický průmysl, elektronika, plastikářský a papírenský, strojírenský, automobilový a potravinářský průmysl. Významný je také zahraniční obchod a cestovní ruch (související obory gastronomie, kulturní a zelená turistika – viz Přírodní park Morvan)", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo a společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Počet obyvatel Burgundska a regionu Franche Comté(Bourgogne-Franche-Comté) činí 2 820 623 (údaj k 1.1.2014). Nejlidnatějším útvarem je Saône-et-Loire. Nejhustěji zalidněnou oblastí je Doubs, který se svou hustotou blíží větším metropolím. Ostatní oblasti Burgundska jsou mnohem méně zalidněné. Nejmenší oblast regionu představuje Territoire de Belfort se svou rozlohou 609 km2 obývanou jen 238 obyvateli. Region Burgundsko", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj populace.", "content": "Mezi nejlidnatější regiony se řadí Saône-et-Loire, Doubs a Côte-d'Or, jejichž počet obyvatel přesahuje 500 000 (tj. více než polovina celkového regionálního obyvatelstva). V posledních desetiletích zůstala populace stabilní pouze v regionu Saône-et-Loire. Demografická situace se v obou regionech značně liší. Západně od hranice Dijon-Macon je populace starší a počet klesá, zatímco na východě je populace mladší a její počet roste. Obyvatelstvo regionu Franche-Comté oproti obyvatelstvu Burgundska mladší a dynamičtější.", "section_level": 3}, {"title": "Městské oblasti.", "content": "Region se skládá z šestnácti městských oblastí. Každý pátý obyvatel pochází z části Dijon nebo Besançon.", "section_level": 3}, {"title": "Vzdělávání a výuka.", "content": "Stejná jména jako nejobývanější městské části se nazývají i akademie, které se nachází v těchto regionech. Středoškolské vzdělání dokončí zhruba jedna desetina všech zapsaných studentů. Počet studentů zapsaných k základnímu vzdělávání se z posledních letech také sniuje a to v důsledku pomalé regionální demografie. Region Bourgogne a Franche Comté se řadí mezi regiony s nejmenším počtem absolventů vysokých škol mezi 25-34 lety. L'université Bourgogne - Franche-Comté (UBFC) je společenství univerzit a zařízení asi 56 000 studentů, rozložených na 22 místech. Patří sem Burgundská univerzita, University of Franche-Comté, University of Technology v Belfort-Montbéliard, AgroSup Dijon a další. Každé zařízení si zachovává svoji právní samostatnost. Hlavní univerzitní sídlo se nachází v Besançonu.", "section_level": 3}, {"title": "Zdraví.", "content": "Průměrná délka života se pohybuje kolem 78 let u mužů a 85 let u žen (údaj z roku 2013). Nejčastější příčinou úmrtí je rakovina (28%) a na druhém místě jsou kardiovaskulární choroby (26%). Nabídka lékařů je velmi slabá. Počet praktických lékařů se pohybuje kolem 5 600, zdravotních sester kolem 6 400 (tzn. 10 sester na 10 000 obyvatel), zubařů 2 600 a fyzioterapeutů kolem 5 700, což představuje na hustotu obyvatel v tomto regionu opravdu silný deficit.", "section_level": 3}, {"title": "Sporty.", "content": "Region je známý pro své basketbalové, fotbalové, rugbyové a házenkářské kluby. Mezi nejznámější patří:", "section_level": 3}, {"title": "Média.", "content": "V regionu funguje hustá síť poboček France 3, spojením sil France 3 Bourgogne a France 3 Franche-Comté vznikla redakce France 3 Bourgogne-Franche-Comté. Každá pobočka však stále vysílá odděleně a nezávisle. Známá je také síť France Bleu. Písemný tisk je zde velmi rozmanitý. Est Républicain je velmi známým tiskem v regionu Franche- Comté s výjimkou Jury, kde byl již v minulosti zřízen zpravodaj Progress. Denní výtisk vydává nakladatelství Le Bien v Côte d'Or, v Chalon-sur-Saône se sídlem v Le Journal de Saône-et-Loire a v Auxerre L'Yonne Républicaine.", "section_level": 3}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní a kulturní památky.", "content": "Burgundsko je proslulé jak přírodním bohatstvím, tak hmotným kulturním, a to především stavbami. Mezi hojně navštěvovaná architektonická díla patří, středověké hrady, renesanční zámky, ale i velké množství staveb sakrálních. Konkrétně pak: vévodský palác v Dijonu Palais des ducs de Bourgogne, zámky Château de Cormatin a Château de Tanlay, hospic Hospices de Beaune, kláštery Abbaye Saint-Philibert de Tournus a Abbaye de Pontigny, katedrály Cathédrale Saint-Étienne de Sens, Cathédrale Saint-Lazare d'Autun nebo Cathédrale Saint-Étienne d'Auxerre a mnoho dalších. V tomto regionu se také nachází významná muzea jako Musée des Beaux-Arts de Dijon a Le musée Nicéphore-Niépce de Chalon-sur-Saône nebo divadla, například Théâtre Dijon Bourgogne.", "section_level": 3}, {"title": "Kulturní akce.", "content": "Zde je důležité zmínit svátek Kvetoucích vinic v Auxerre, Mezinárodní festival sakrální hudby v Dijonu a festival Chalon v ulicích Chalon-sur-Saône se svátky vína, historickými představeními a pouličním uměním. Mezi další oblíbené akce se dále řadí: Mezinárodní festival barokní hudby v Beaune, Gurmánské dny v Saulieu en Côte-d’Or a další hudební festivaly jako Blues en Bourgogne v Creusot nebo D'Jazz Nevers Festival.", "section_level": 3}, {"title": "Kuchyně.", "content": "Burgundsko je považováno za jednu z oblastí Francie, které se nejvíce podílí na produkci vína, a to jak bílého, tak červeného. Zdejší víno se nejčastěji vyrábí z vinné révy odrůdy rulandské modré a chardonnay. Mezi nejznámější značky vína patří například Romanée-Conti nebo Louis Jadot. Reputace a kvalita vína spolu se skutečností, že bývá produkováno v malém množství, vedla k vysokým poptávkám a cenám. Některé z burgundských vín se řadí mezi nejdražší na světě. Oblast je také známá svou kuchyní. A to zejména pokrmy, jako je hovězí po burgundsku (Boeuf bourguignon), kohout na víně (Coq au vin), žabí stehýnka (Cuisses de grenouille), Dijonská hořčice nebo šunka v petrželi (Jambon persillé).", "section_level": 3}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Region je mimo jiné taky domovem mnoha známých osobností. Patří mezi ně například Gustave Eiffel, konstruktér a architekt, který se proslavil konstrukcí všemi dobře známou Eiffelovou věží a návrhem kostry Sochy Svobody. Burgundy jsou také rodným místem několika zástupců z královské rodiny Valois (ze které pochází i jedna z manželek Karla IV.), jako je třeba Jan I. Burgundský, zvaný též nebojácný, nebo Filip III. Dobrý. Narodil se zde také známý francouzský fotbalista Antoine Griezmann, hrající ve španělském klubu FC Barcelona.", "section_level": 3}], "src_summary": "Burgundsko, francouzsky Bourgogne (Burgoň), frankoprovensálsky Borgogne) je bývalý francouzský region, jenž spojoval čtyři departementy: Yonne (89), Côte-d'Or (\"Zlaté svahy\") (21), Nièvre (58) a Saône-et-Loire (71). Od roku 2016 byl spolu s regionem Franche-Comté sloučen do nového regionu Burgundsko-Franche-Comté.", "tgt_summary": "Burgundy (; ) is a historical territory and a former administrative region of east-central France. It takes its name from the Burgundians, an East Germanic people who moved westwards beyond the Rhine during the late Roman period. ", "id": 514515} {"src_title": "Žitava", "tgt_title": "Zittau", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Městské jádro Žitavy leží v Žitavské pánvi na úpatí Žitavských hor (které se na české straně hranice nazývají Lužické hory) v nadmořské výšce 230 až 285 m n. m. Ze severozápadu je obklopuje Lužická hornatina. Žitavská pánev na jihovýchodě přechází v údolí Lužické Nisy pokračující dále do Čech. Na východě se rozkládají kopcovité výběžky Jizerských hor.", "section_level": 2}, {"title": "Reliéf, geologie, půdy.", "content": "Území Žitavy je v geomorfologickém ohledu určováno Žitavskou pánví, která na severovýchodě dosahuje délky 16 km a která v nejširším místě měří 7 km. Větší část východní oblasti této pánve se nachází na polském území (Turów), zatímco její jihovýchodní část leží v České republice (Hrádek nad Nisou). Reliéf Žitavské pánve se utvořil v mladším terciéru (miocén), kdy se zformoval čistě tektonickým poklesem podloží z rumburské žuly. Na tomto podloží se později vytvořily hnědouhelné pánve (Berzdorf), které plynule pokračují do oblasti severočeských terciérních pánví v Chebu, Sokolově, Mostu a v Teplicích. Na jihu Žitavské pánve se rozprostírají pískovcové skály připomínající Saské Švýcarsko. Čedičové kupy a bývalé hnědouhelné jámy potom charakterizují krajinu vnitrozemí. Oblasti s nejvyšší nadmořskou výškou v katastru Žitavy se nacházejí na jihu v místní části Hartau. Jsou to zejména pískovcové vrchy Mühlsteinberg (482 m n. m.) a", "section_level": 2}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Nejvýznamnějším vodním tokem v prostoru Žitavy je Lužická Nisa protékající téměř na celém východním okraji žitavského katastru a dále potom říčka Mandava, která městskou oblastí protéká z jihozápadu na severovýchod v údolí, jež je v 1 km dlouhém zalesněném úseku mezi obcemi Hainewalde a Scheibe nazýváno údolí Roschertal. Mandava má v Žitavských horách četné přítoky, např. Goldbach, Grundbach, Pochebach, Waltersdorfer Dorfbach, které patří k", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Město leží v klimaticky mírném pásu, podnebí však určují horská pásma, jejichž hřebeny jsou překážkou proudění vlhkého a chladného vzduchu od Atlantského oceánu, proto je zde výrazné množství srážek. Také v nejsušším měsíci jsou běžné deště. Podle Köppenovy klasifikace podnebí má tato oblast stupeň Cfb,", "section_level": 2}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Území města Žitavy je spolu s dalšími devíti obcemi součástí Přírodního parku Žitavské hory (\"Naturpark Zittauer Gebirge\"), který je se svou rozlohou 133,4 km2 nejmenším přírodním parkem v Německu. Jeho zřizovatelem však není Žitava, ale zemský okres Zhořelec. V rámci tohoto parku byly vyhláškou ze dne 4. 7. 2007 vymezeny tři zóny ochrany pro přírodní plochy (zóna 1), zemědělsky a lesnicky využívané plochy (zóna 2) a", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana životního prostředí.", "content": "Přírodní park Žitavské hory (\"Naturpark Zittauer Gebirge\") provozuje od roku 1991 v Žitavě své vlastní Centrum ochrany přírody (\"Naturschutzzentrum ‚Zittauer Gebirge‘\") a sídlí zde rovněž spolek ochrany přírody \"Naturschutzverein „Zittauer Bergland“\". Tyto organizace se dlouhodobě věnují především revitalizaci krajiny poškozené těžbou hnědého uhlí. Podle rozvojového konceptu vypracovaného společností \"Zittauer Stadtentwicklungsgesellschaft\" v roce 2011 došlo v posledních letech v", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Jádro města Žitavy se dělí na pět městských částí: Vedle středu města je součástí Žitavy také osm místních", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Žitava jako součást Čech.", "content": "Oblast dnešního města byla osídlena patrně již kolem roku 1000. Obchodní cesta, která vedla přes Žitavské hory do Čech, dala pravděpodobně vzniknout vodnímu hradu na Mandavě a dvěma lesně-lánovým vsím. Toto spojení bylo pro dějiny Žitavy určující už od počátku, neboť v roce 1158 připadla sousední Horní Lužice, která byla dosud součástí Míšeňského markrabství, jako říšské léno k Čechám. První zmínka o Žitavě pochází z listiny Kláštera Marienthal z 22. února 1238, kde je uveden \"Chastoslaus de Sitavia\" neboli Častolov ze Žitavy, což byl český šlechtic z rodu Ronovců, přívrženec krále Václava I., který se se svým mladším bratrem Jindřichem usadil na Žitavsku. Název města je odvozen ze slovanského slova „žito“, které souvisí s intenzivním pěstováním obilí v této oblasti. Když se po smrti Václava I. v roce 1253 ujal vlády ambiciózní Přemysl Otakar II., jasně rozpoznal význam tohoto města pro České království, zejména ve fiskálním, obranném a správním ohledu. V roce 1254 udělil Žitavě městská práva, roku 1255 určil její budoucí rozlohu tím, že na koni objel vytyčené území. Jakmile byly postaveny nové hradby, získalo město na tehdejší poměry značnou rozlohu. Přemysl Otakar II. také Žitavě", "section_level": 2}, {"title": "Žitava v Hornolužickém šestiměstí.", "content": "Třebaže Karel IV. dal v roce 1348 za pomoc proti Wittelsbachům v Braniborsku Žitavu na deset let do zástavy Rudolfu I. Saskému (vykoupena byla za povinného příspěvku města ve výši 1000 kop pražských grošů), sledoval s územím Horní Lužice dlouhodobé zájmy ve smyslu dalších teritoriálních ambicí, jejichž cílem mělo být sousední Slezsko a Dolní Lužice. Z pozice římského císaře proto vydal 7. dubna 1348 listinu, kterou oblast Horní Lužice trvale přivtělil k České koruně. Šestiměstí podpořil zřízením zvláštního soudu, podnikl rovněž opatření k ochraně Žitavské cesty, u níž založil celní stanoviště, kterým se stal nově postavený hrad Karlsfried – sídlo žitavského fojta. Silnice z Jablonného do Žitavy byla na základě jeho ustanovení z roku 1361 vyklučena do šířky, kterou urazí kámen velikosti pěsti hozený pravou rukou. Členstvím v městském spolku získala Žitava důležité hospodářské výhody, egoistické zájmy jednotlivých zúčastněných měst ovšem vedly také k nejrůznějším konfliktům. Například v roce 1368 došlo k násilné akci Žitavy proti městečku Ostritz náležejícímu ke Klášteru Marienthal, při níž byla zbořena jeho radnice a hradby. Ekonomika Žitavy v té době vzkvétala, obzvláště výroba sukna, kterou se v polovině 14. století ve městě zabývalo již několik stovek mistrů a učedníků. Ti se stávali významným mocenským faktorem, což se projevilo roku 1367 vzpourou v jednom soukenickém cechu. V 15. století docházelo vlivem různých sociálních a náboženských motivů v Žitavě k nepokojům, které posilovaly solidaritu patricijských městských rad Šestiměstí. Za vlády Václava IV. nedoznala situace v Žitavě podstatných změn. V roce 1379 byla potvrzena privilegia, na základě záznamu o peněžitých darech Václavu IV. v roce 1400 odvedlo město 705 kop grošů, což je v rámci Šestiměstí řadilo hned na druhé místo po Zhořelci. V té době měla", "section_level": 2}, {"title": "Žitava v Saském státě.", "content": "Již za saské vlády docházelo v Žitavě v letech 1695–1768 k pronásledování čarodějnic. Tři muži a jedna žena uvízli v procesech, domnělá čarodějnice zvaná „alte Zwirn-Sabine“ zemřela ve vězení v roce 1698. V roce 1705 vznikla obchodní společnost, která založila vlastní knihkupectví. Rozvíjel se obchod s plátnem, pivovarnictví a soukenictví, díky nimž občané města bohatli. Do tohoto příznivého vývoje ale zasáhla sedmiletá válka: 23. července 1757 byla Žitava ostřelována rakouskými vojsky, protože pruské jednotky, které se nacházely ve městě, odmítly kapitulovat. Ostřelování začalo, jakmile pruská armáda pod velením korunního prince Augusta Viléma Pruského rozbila svůj stanový tábor.", "section_level": 2}, {"title": "V letech 1918–1945.", "content": "V přechodném období, kdy existovala tzv. Saská republika rad, abdikoval poslední král z rodu Wettinů Fridrich August III. a v roce 1919 vznikl Svobodný stát Sasko coby spolkový stát Výmarské republiky. Ve dvacátých letech měla v oblasti Žitavy silnou pozici levicově liberální Německá demokratická strana, což bylo jedním ze symptomů přicházející hospodářské krize, která tento kraj postihla i pro poměrně jednostrannou orientaci na textilní výrobu. V roce 1927 se vyostřené sociální problémy projevily velkou stávkou. Již po nástupu Hitlera se v roce 1933 konaly v Žitavě oslavy 1000 let Horní Lužice. Během", "section_level": 2}, {"title": "V letech 1945–1990.", "content": "Krátce po skončení druhé světové války vyšlo v Praze memorandum náčelníka Hlavního štábu československé branné moci Bohumila Bočka, které požadovalo připojení Lužic k Československu. Požadavky se různily, přičemž se uvažovalo alespoň o anexi Žitavska. To je mimochodem motivem pro vznik obou českých knih o Žitavě z roku 1947 (\"Žitava v českých dějinách\" a \"Žitavsko v českých dějinách\"). V té době žilo v Žitavě asi 4000 Čechů, kteří myšlenku na připojení podporovali. Tyto požadavky byly v roce 1948 zamítnuty Varšavskou dohodou. V důsledku Postupimské dohody pak město ztratilo městskou část Großporitsch, která se nachází na východ", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1990.", "content": "Po roce 1989 byly založeny nové průmyslové zóny ve Weinau a v Pethau, v nichž sídlí velká část výrobních společností. V roce 1991 byla ukončena těžba v hnědouhelném dole Olbersdorf. Založením „Vysoké školy pro techniku a ekonomii Žitava/Zhořelec“ v roce 1992 město navázalo na svou tradici v podpoře vzdělávání, o čemž svědčí také nově vzniklý Mezinárodní vysokoškolský institut. V letech 1994–1995 byla restaurována obě postní plátna z", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Na dobu kolem roku 1400 se počet obyvatel odhaduje na 5000 osob. Poté, co se opakovaně objevovaly nemoci, požáry a válečné události, docházelo ke značnému úbytku obyvatelstva. Od poloviny 19. století přišel výrazný nárůst, který mírně opadl za první světové války. V roce 1950 dosáhl počet obyvatel historického maxima 47", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská rada.", "content": "Již v roce 1319 rada sestávala z purkmistra a dvanácti radních (\"consules\"). Prvním doloženým výrazem, který označuje radu je slovo \"rotmanne\" v jednom prameni z roku 1357. Až do roku 1360 se konaly volby radních na Nový rok, později v den Narození Panny Marie a v letech 1389–1830 pak ve čtvrtek po Bartolomějovi. V roce 1364 se rada rozrostla na 18 a roku 1370 na", "section_level": 2}, {"title": "Primátor.", "content": "První zmínka o purkmistrovi označenému jako \"magister civium\" je z roku 1310. Patrně od roku 1540 se ve výkonu úřadu střídali tři purkmistři. V 18. století se používal doplňující titul \"Kaiserlicher Pfalzgraf\". Od roku 1729 byly dva starostové. Po zavedení všeobecného městského zřízení v", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Blason: Městský znak se skládá ze čtvrceného srdečního štítu, v jehož prvním a čtvrtém poli je vyobrazen dvouocasý stříbrný český lev na červeném pozadí. Ve druhém a třetím poli je černá slezská orlice na zlatém pozadí se stříbrným perizoniem, ozdobeným křížkem a jetelovými listy. Červená a bílá při tom symbolizuje české zemské barvy. Černá slezská orlice byla městu v roce 1337 propůjčena tehdejším držitelem léna Jindřichem I. Javorským jako odměna za to, že pomohlo při zničení loupežného hradu Tolštejna. Stříbrného českého dvouocasého lva propůjčil Žitavě Jan Lucemburský. Uprostřed je potom červený štít se stříbrným písmem Z, tedy počáteční písmeno názvu města. Štít z", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sakrální památky.", "content": "K žitavským pamětihodnostem patří dvě vzácná postní plátna. Tyto malované textilie jsou připomínkami středověkého zvyku zahalovat v kostelech celý oltářní prostor v době mezi popeleční", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "Žitavské městské divadlo bylo znovuotevřeno v nové budově roku 1936 jako \"Grenzlandtheater Zittau\". Budova byla postavena v letech 1935–1936 podle návrhu architekta Alfreda Hoppa, který po přepracování realizoval prorežimní architekt Hermann Alker. Otevřena byla představením Weberova Čarostřelce. Staré městské divadlo v sousedství Solnice, které bylo v roce 1862 přestavěno podle plánů berlínského stavitele Eduarda Titze, bylo roku 1932 zcela", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "V Žitavě žije téměř 26 000 obyvatel, z nichž bylo v roce 2015 ca 15 600 v produktivním věku. Podle odvětví jsou tyto osoby zaměstnány ze 49,8 % ve službách, ze 31,6 % v průmyslu a stavebnictví, 17,4 % pracuje v obchodu, pohostinství, dopravě a zpravodajství, 1,2 % je zaměstnáno v zemědělství a lesním hospodářství. Téměř 50 % zaměstnanců ve službách částečně souvisí s tím, že největším zaměstnavatelem ve městě je univerzita. Téměř čtvrtinu tvoří zpracovatelský průmysl, který je rovněž důležitým pilířem zaměstnanosti. Žitavská ekonomika se vyznačuje zdravou směsí odvětví. Jako v případě zaměstnanců se přibližně polovina společností nachází v odvětví služeb, ostatní firmy se řadí do sektorů průmyslu, řemesel a obchodu. Jako velké okresní město plní Žitava zásobovací funkci pro své okolí. Příliv kupní síly ze sousedních zemí Polska a České republiky se neustále zvyšuje. V samotném městě bylo v roce 2015 asi 18 100 domácností. Dalším zdrojem příjmů je pak rozvíjející se turistika. Město disponuje pěti rozvinutými obchodními parky.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní společnosti.", "content": "\"Sächsische Zeitung\" stejně jako bezplatné týdeníky \"Wochenkurier\" a \"Oberlausitzer Kurier\" provozují v Žitavě své redakce. Kromě toho zde vycházejí odborné časopisy \"Zittauer Geschichtsblätter\" a \"Oberlausitzer Heimatblätter\", které jsou vydávány jako následné publikace periodika Knihovny Christiana Weise \"Bibliotheksjournal\". Televize \"punkteins oberlausitz TV\" má v Žitavě své sídlo, produkována je však v", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Žitava je obsluhována regionálním dopravcem Ostdeutsche Eisenbahn (ODEG), který provozuje železniční spojení Žitavy se Zhořelcem (Görlitz) a Chotěbuzí (Cottbus), ta je pak spojena s Drážďany a zbytkem Německa. Město rovněž patří mezi cílové stanice jedné z nejstarších tratí v Německu, která byla otevřena v roce 1848 a která je spojuje s Löbau. Kromě toho z Žitavy vede směrem na jih Žitavská úzkorozchodná dráha (\"Zittauer Schmalspurbahn\") o rozchodu kolejí 750 mm směrem na jih do letovisek Oybin a Jonsdorf v Žitavských horách na česko-německé hranici. Žitava má také přímé železniční spojení s Českou republikou. Jedná se o železniční trať Liberec–Rybniště/Seifhennersdorf, která je v jízdním řádu ČD pro cestující označená číslem 089 a v jízdním řádu DB číslem 236. Jedná se o trať peážní, neboť z českého území a při cestě nazpět", "section_level": 2}, {"title": "Cestovní ruch.", "content": "Město Žitava se dlouhodobě zaměřuje na rozvoj turistiky, neboť vedle svých kulturně-historických pokladů a pamětihodností nabízí také atraktivní přírodní prostředí parku Žitavské hory. V roce 2011 dosahovalo město díky cestovnímu ruchu obratu 17,6 milionů eur ročně. Z nich 48,3 % připadlo na hotely a restaurace, 33,5 % na maloobchod a 18,2 % na poskytovatele služeb. Cestovní ruch je zde rozvíjen jako důležitý ekonomický faktor. Chování hostů se však neustále mění, takže např. v letech 2006–2011 docházelo v Žitavě ke stagnaci počtu návštěvníků a přenocování. Cílovými skupinami turistiky jsou městští turisté, turisté se zájmem", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Staré gymnázium otevřené v roce 1586 jako jedna z nejstarších škol tohoto typu v Německu mělo vynikající pověst zvláště v době, kdy byl jeho rektorem spisovatel a dramatik Christian Weise. Již roku 1969 byla založena Vysoká inženýrská škola v Žitavě, která vznikla z Odborné elektroenergetické školy (\"Fachschule für Elektroenergie\"), která byla založena v roce 1951, a Odborné stavební školy (\"Fachschule für Bauwesen\"). Ta v roce 1988 obdržela univerzitní status vysoké technické školy. Po založení žitavsko-zhořelecké „Vysoké školy pro techniku, ekonomii a sociální věci“ (\"Hochschule für Technik, Wirtschaft und Sozialwesen Zittau/Görlitz\") roku 1992 bylo pro Žitavu zajištěno, že zůstane tradičním sídlem vysoké školy. Název univerzity byl později zkrácen na „Vysoká škola Žitava/Zhořelec“ (\"Hochschule Zittau/Görlitz\"), zkratkou (FH). V roce 1993 byl otevřen Mezinárodní vysokoškolský institut (\"Internationales Hochschulinstitut Zittau\"), což je nejmenší státní univerzita Saska. V období NDR byla Žitava rovněž sídlem „Důstojnické vysoké školy pozemních ozbrojených sil NVA“ (\"Offiziershochschule der Landstreitkräfte „Ernst Thälmann“\"). Její areál dnes obývají Hochschule Zittau/Görlitz, Žitavská pobočka Zemského okresního úřadu Görlitz, Místní sdružení Technické pomoci a Technická radnice městského zastupitelství v Žitavě. Od roku 2003 se Vysoká škola Žitava/Zhořelec vedle Technické univerzity v Liberci a Technické univerzity ve Vratislavi angažuje ve společném projektu mezinárodní akademické sítě, která se označuje jako Univerzita Nisa. V dubnu 2006 byly slavnostně otevřeny dvě nové laboratoře pro stavební a přírodovědnou/matematickou fakultu stejně jako nový posluchačský sál. Nové budovy postavené podle plánů berlínských architektů Tilmana Bocka a Norberta Sachse, které byly ovlivněny stylem Bauhausu, již neposkytují dostatečný prostor pro téměř čtyři tisíce studentů. Plánují se proto další stavební úpravy. V Žitavě je stále v provozu \"Christian-Weise-Gymnasium\", které sice již nesídlí v původní historické budově, navazuje však na tradici, jež sahá až do roku 1586. Tehdy byla tato vzdělávací instituce založena purkmistrem Nikolausem von Dornspach jako humanitní gymnázium s výukou latiny, řečtiny a teologie. Weise byl jeho rektorem v letech 1678–1708. Od roku 1871 sídlí v budově Johannea. Vedle tohoto gymnázia jsou ve městě tři vyšší školy, dvě speciální školy a šest škol základních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žitava ( ; výslovnost:,, ) je velké okresní město v německé spolkové zemi Sasko, které se nachází v saské části historického území Horní Lužice v zemském okrese Zhořelec. Leží na trojmezí Německa, Česka a Polska v místě, kde se říčka Mandava vlévá do Lužické Nisy. Má obyvatel. Předtím, než se Žitava stala součástí Hornolužického šestiměstí, patřila k historickému území Čech. V období svého rozkvětu, kdy byla známá jako středisko plátenictví, byla druhým nejbohatším členem Šestiměstí. Za třicetileté války přijala Žitava více než 1000 rodin českých exulantů, kteří až do 19. století spoluvytvářeli kulturní obraz města. Mezi nejvýznamnější pamětihodnosti mimo jiné patří dvě žitavská postní plátna, bývalý františkánský konvent s kostelem sv. Petra a Pavla a kostel sv. Kříže, stará Solnice nebo Dornspachův dům. Oblast města je součástí Přírodního parku Žitavské hory. ", "tgt_summary": "Zittau (,, ) is a city in the south east of the Free State of Saxony, Germany, very close to the border tripoint of Germany, Poland, and the Czech Republic. It is part of the District of Görlitz. As of 31 July 2012, the city had a population of 27,506. ", "id": 311554} {"src_title": "Berchtesgaden", "tgt_title": "Berchtesgaden", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "Jméno Berchtesgaden se pravděpodobně odvozuje z podoby jména ženské mytické postavy Perchta nebo od \"Perther\", jména jakéhosi usedlíka, stejně jako \"Gaden\", t.j. ohrazené či oplocené bydliště. (Viz též \"Sagenwelt des Berchtesgadener Landes|ságy berchtesgadenského kraje\"). Poprvé byl Berchtesgaden zmíněn v roce 1102, což byla v roce 2002 příležitost pro velkolepou oslavu 900. výročí. Vzniku Berchtesgadenu předcházel příslib hraběnky Irmgardy ze Sulzbachu, že zde jako dík za záchranu jejího chotě po nehodě při honu, zřídí klášter. Její syn Berengar I. ze Sulcbachu a její nevlastní bratr se zasadili o naplnění tohoto slibu a na základě slibu též podnikli cestu do Říma. Pro členy řádu augustiniánů, kteří byli Berengarem povoláni, však berchtesgadenské údolí nebylo v žádném případě příjemným místem. V neproniknutelných lesích se museli obávat setkání s draky a dalšími příšerami. Proto není divu, že první probošt Eberwin dal přednost jako svému stálému sídlu až do roku 1111, klášteru Baumburg založenému teprve v roce 1107 (v severním okresu Traunstein). Teprve s vymýcením lesa získala kotlina postupně svou přitažlivost také pro zemské probošty. Nejvyšší lesnickou správu ponechal císař Fridrich I. Barbarossa malému klášteru roku 1156 a právo horních svobod na těžbu soli a kovů si Berchtesgadeňané ihned nechali potvrdit císařskou listinou. Obojí dohromady posloužilo prvnímu hospodářskému rozvoji, jenž vynesl Berchtesgadenu udělení titulu městečka („Markt“). V roce 1294 byla jeho samostatnost vyjádřena též udělením výkonné moci hrdelního práva pro těžká provinění. Nedaleké salcburské arcibiskupství se již brzy pokoušelo rozšířit svou sféru vlivu na ekonomicky výnosný Berchtesgaden, marktschellenberský solivar byl dán velkému sousedovi do zástavy, a rovněž Berchtesgaden podléhal od roku 1393 do roku 1404 nadvládě Salzburku. Pozdější snaha Salzburku dostat Berchtesgaden zcela pod svou kontrolu vyvrcholila „solnou válkou“. Arcibiskup Wolf Dietrich von Raitenau se dostával do konfliktu s Bavorskem, jednak kvůli výnosům z halleinských dolů a jednak kvůli snaze Maxmiliána I. prosadit zdvojnásobení cla na solnohradské zboží. Z těchto důvodů byl Berchtesgaden v noci ze 7. na 8. říjen 1611 okamžitě obsazen vojskem Wolfa Dietricha. Po krátkém válečném tažení Bavorů však musel Wolf Dietrich uprchnout, ale brzy byl dopaden, a donucen abdikovat a byl až do své smrti vězněn v pevnosti Hohensalzburg. Znovu obsazen rakouskými vojenskými oddíly byl Berchtesgaden teprve v době války o španělský trůn v roce 1704. Již od roku 1380 byl Berchtesgaden zastoupen jako říšské léno v německém říšském sněmu (Reichstag) jedním křeslem a jedním hlasem. Díky svému jmenování říšským proboštstvím měl Berchtesgaden zastoupení v říšském sněmu v Řezně – jako jediné říšské proboštství a malé knížectví – dokonce i na knížecí lavici a kromě toho se podílel až do 17. stol. též na jednáních Solnohradského zemského sněmu. Říšské proboštství bylo od 1559 do 1723 spravováno ze sídla rodu Wittelsbachů, jenž tehdy ustavoval také ještě zeměpána a arcibiskupa arcibiskupství kolínského. Území tehdejšího knížecího proboštství zahrnovalo území dnešních pěti obcí kotliny a některá území mimo údolí například na cestě do Solnohradu ležící obec St. Leonhard, jehož kostel byl postaven pravděpodobně již v době románské. Bohatá naleziště soli stále znovu vzbuzovala zájem politických sousedů. V době sekularizace a s ní spojeným koncem proboštské nadvlády v roce 1803 byl novým pánem nad berchtesgadenským krajem nově zřízené Kurfiřtství salcburské, po Bratislavském míru roku 1805 pak Císařství rakouské a v roce 1809 na krátký čas Napoleonská Francie. S nástupem nového pořádku v Evropě došlo v roce 1810 k připojení berchtesgadenského údolí společně se Solnohradskem k Bavorsku a tam také zůstalo, na rozdíl od Solnohradska, jenž v roce 1816 připadl opět Rakousku. \"Viz též:\" Chorherrenstift Berchtesgaden, Fürstprobstei Berchtesgaden, Gnotschaft", "section_level": 1}, {"title": "Doba Nacionálního socialismu.", "content": "Adolf Hitler objevil v roce 1923 kouzlo berchtesgadenského údolí. Při převzetí moci v Německu nacionálními socialisty doznal Berchtesgaden množství změn. Obersalzberg byl zabrán nacistiským režimem a prohlášen jako vůdcovo osobní ochranné území s horským statkem uprostřed, a poté získán pozemek zčásti pod sílícím nátlakem. Také předimenzované berchtesgadenské nádraží je dalším svědectvím této megalomanie. Obyvatelé města byli režimu nakloněni jen málo. Proto bylo berchtesgadenské politické hnutí Weihnachtsschützen při denacifikaci pracovně zařazeno jako skupina „vzdorujících moci“. Dokonce i místní stranické a politické vedení z velké části sestávalo z přistěhovalců. I přes všeobecně známý politický symbolismus Berchtesgadenu se letecké nálety 25. dubna 1945 omezily pouze na Obersalzberg. Kromě této výjimky neutrpěla městská infrastruktura ani zástavba téměř žádné válečné škody. Následné stažení nacistických špiček, které stále ještě zůstávaly v Berchtesgadenu, mělo vytvořit předpoklad pro předání Američanům bez boje. Ti si Berchtesgaden ještě před koncem války vymínily jako jeden ze svých opěrných bodů. Viditelné znamení, že je doba národního socialismu v berchtesgadenském kraji přijímána kriticky, však bylo uskutečnitelné teprve roku 1999 po stažení Američanů a počátečních protestech různých místních politiků proti zřízení Dokumentačního centra na Obersalzbergu.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Berchtesgaden byl 4. května 1945 obsazen vojenským svazem složeným z amerických a několika francouzských jednotek. Ty krátce nato ustavily prvním starostou Berchtesgadenu vědce, místního rodáka známého svým protihitlerovským postojem, Rudolfa Krisse. Jako další důsledek války přijal Berchtesgaden, stejně jako mnoho dalších zemských území, vysídlené Němce z bývalých východních území Německé říše. Tím se výrazně změnilo složení obyvatelstva Berchtesgadenu. Tito vyhnanci bez vlasti, zejména ze Sudet a Slezska, mohli být zpočátku ubytováni pouze v někdejších barácích pracovních táborů (např. ve Winklu u Bischofswiesen), které vytvořily v průběhu let nové obecní části v berchtesgadenském okresu. O něco déle pak ještě trvalo, než byli noví občané původním kmenovým obyvatelstvem Berchtesgadenu přijati jako plnohodnotní spoluobčané a sžitý element. Pozemky patřící NSDAP přešly roku 1947 formálně do vlastnictví Svobodného státu Bavorsko (Freistaat Bayern), ovšem Američané si i nadále ponechali velkou část budov a ploch k využívání. Jako někdejší Spojenci zřídili v neporušeném Berchtesgadenu od roku 1953 jedno ze tří amerických vojenských rekreačních center (U.S. Armed Forces Recreation Center - AFRC) v Bavorsku.", "section_level": 2}, {"title": "Berchtesgaden dnes.", "content": "Od roku 1978 stál Berchtesgaden u příprav vzniku národního parku Berchtesgadensko, kterému též propůjčuje své jméno a jenž se stal – po velkých počátečních protestech obyvatel – jednou z velkých obchodních značek zdejšího kraje. V posledních desetiletích byly zimní sporty dalším „exportním zbožím“ Berchtesgadenu. Sportovci jako Georg Hackl zde našli optimální podmínky pro své zimní sportovní aktivity a mezinárodní dorost je podporován ve sportovních střediscích Bavorského svazu bobování a sáňkařství (\"Bayerischer Bob und Schlittensportverband - BBSV\"), stejně jako na Christophorusschule Berchtesgaden na Obersalzbergu. V Berchtesgadenské kotlině se stále častěji konají mnohé z letních i zimních sportovních akcí, jako např. MS ve Snowboardingu, lyžařské závody FIS a na prvním umělém kluzišti na světě, závody v bobování, sáňkování či skeletonu na všech úrovních. K financování četných aktivit jako jsou například centrální zařízení typu Lázeňský a kongresový dům, krytý plavecký bazén (Watzmann Therme), jatky, atd. v podstatě samostatně hospodařící obci coby správnímu městu byl vedle Svazu cestovního ruchu vytvořen příspěvkový systém okolních obcí, jenž obci přináší značné výnosy. V 80. letech se Berchtesgaden ucházel s podporou vysokých bavorských představitelů, mezi jinými např. tehdejšího ministerského předsedy Franze Josefa Strausse, o konání zimních olympijských her pro rok 1992, ale neúspěšně. Berchtesgaden získal v prvním z pěti volebních kol pouze 6 hlasů (z celkových 75), čímž byl vyloučen jako první ze sedmi adeptů. Se stažením amerických vojsk roku 1996 přešlo užívání nemovitostí na Obersalzbergu na Svobodný stát Bavorsko jako vlastníka. To nakonec rozhodlo o zřízení dokumentačního střediska na Obersalzbergu, jež bylo posléze v říjnu 1999 otevřeno. Poslední velký stavební projekt na Obersalzbergu zahrnoval stržení někdejšího Platterhofu, americkými vojáky přezdívaného „General Walker“ na jehož místo byla přenesena budova odjezdové autobusové stanice ke Kehlsteinhausu, aby byly vytvořeny podmínky pro dokončení stavby pětihvězdičkového hotelu „Intercontinental Resort Berchtesgaden“ v roce 2005. Skutečnost, že až do 90. let minulého století byl kladen důraz hlavně na masovou turistiku coby hospodářský činitel a doba pobytu hostů se zkracovala, dala základ tomu, že v současné době vzrůstá tlak na vytvoření ekonomické struktury, která by v budoucnu umožnila tvorbu nových kvalifikovaných pracovních míst a zabránila finančnímu „krvácení“ obyvatel. Prvním krokem těchto strukturálních změn by kupříkladu mohlo být zvětšení rozsahu ekosociálního prostředí v Berchtesgadenu. Tak by měl na základě usnesení bavorského vládního kabinetu na pozemcích hotelu „Berchtesgadener Hof“, jenž po odchodu amerických vojáků zůstal prázdný, vzniknout v rámci Národního parku Berchtesgadensko \"Horský dům (Haus der Berge)\".", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj turistiky.", "content": "V následujících desetiletích využívali bavorští králové Berchtesgaden jako své letní sídlo a vystavěli dosavadní klášter pro řádové členy do podoby královského zámku. Po skončení prusko-francouzské války v letech 1870/1871 začíná počet návštěvníků a hostů stoupat. Malíř Carl Rottmann dokončil již ve 20. letech 19. stol. malbu Berchtesgadenských Alp – a tímto dílem také inspiroval Caspara Davida Friedricha k namalování horského masivu Watzmannu – nicméně se v té době objevovalo krásy Berchtesgadenského údolí stále více umělců, spisovatelů a také některé osobnosti z oblasti průmyslu: tak například Ludwig Ganghofer, jehož celá řada románů se odehrává na pozadí Berchtesgadenu, stejně jako třeba norští spisovatelé Jonas Lie a Henrik Ibsen. Turismus se brzy rozvinul vedle dolování soli a stal se důležitým pilířem, přičemž dřevařské řemeslo ztratilo ve stejné míře na svém významu. U malířů byly obzvláště oblíbené náměty jako jezera Hintersee a Königssee – nikoli bez důvodu se dodnes jednomu z nejkrásnějších výhledů na Königssee říká „Malerwinkel – Malířský koutek“. Zpřístupnění Obersalzbergu pro turismus začalo v roce 1877 výstavbou pensionu Moritz Moritzem Mayerem. Tento pension měl později poskytnout nocleh také Adolfu Hitlerovi dlouho před jeho uchopením moci a to také sehrálo rozhodující roli při volbě Berchtesgadenu resp. Obersalzbergu jako působivého sídla pro přijímání zahraničních vládců a ministrů.", "section_level": 2}, {"title": "Členění obce.", "content": "Dnešní rozloha tohoto tržního městečka pochází z doby územní reformy od roku 1972. V průběhu této územní reformy byly sloučeny až doposud samostatně ležící obce Salzberg, Maria Gern a Au (sestávající z Horního a Dolního Auu - Oberau a Unterau). Z občanské iniciativy vzešla v letech 2004/2005 žádost o referendum, s cílem spojit pět obcí kotliny do jediné sloučené obce. Pouze v Berchtesgadenu dosáhl počet pozitivních hlasů přes 60 %, ovšem současně ztroskotal na rozhodnutí občanů obcí Schönau am Königssee a Bischofswiesen. Nato se iniciátoří vzdali konání pozdějších referend v Ramsau und Marktschellenbergu.", "section_level": 2}, {"title": "Znak města.", "content": "Oba klíče na červeném pozadí připomínají spolupatrona městečka, sv. Petra - klášterní kostel je zasvěcen sv. Petrovi a sv. Janu Křtiteli. Stříbrné lilie na modrém pozadí pocházejí od spoluzakladatelky hraběnky Imingar ze Sulcbachu. Již v 17. století používali berchtesgadenští knížebiskupové tento znak a až do sjednocení Berchtesgadenského kraje s Bavorskem byl ve středu znak zemského probošta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Berchtesgaden je městys v nejzazším jihovýchodním koutě bavorského správního okresu Horní Bavory a správní středisko jižní části okresu Berchtesgádensko. Nejbližší větší město je Bad Reichenhall, nejbližší velkoměsto a oblastní regionální centrum je Salzburg, 15 km na sever na rakouské straně. Město obklopují Berchtesgadenské Alpy.", "tgt_summary": "Berchtesgaden () is a municipality in the district Berchtesgadener Land (Bavaria) in southeastern Germany, near the border with Austria, south of Salzburg and southeast of Munich. It lies in the Berchtesgaden Alps, south of Berchtesgaden the Berchtesgaden National Park stretches along three parallel valleys. ", "id": 1692824} {"src_title": "Šípky", "tgt_title": "Rose hip", "src_document": [{"title": "Popis šípku.", "content": "Šípek (lat. \"pometum\") je z hlediska morfologie složené souplodí, na jehož stavbě se podílejí nejen jednotlivé plody (nažky), ale i češule květu a květní lůžko. Šípky mají kulovitý až protáhlý tvar, nejčastěji jsou červenooranžové, červené nebo až černofialové, na povrchu mohou být hladké či ostnité (např. růže Roxburghova, \"Rosa roxburghii\"). Na vrcholu šípku je prstencovitý límeček, tzv. disk, tvořený zbytky tyčinek, kalicha a čnělek. V jeho středu je otvor nazývaný ústí. Obal šípku je většinou dužnatý. Nažky uvnitř šípku, vzniklé z jednotlivých volných (apokarpních) pestíčků, jsou obklopené jemnými chloupky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam šípků.", "content": "Latinský název pro šípky růže šípkové je \"Fructus cynosbati\". Mají vysokou hodnotu vitamínu C a A, obsahují i vitamíny K, B1, B2 a B3. Jejich příznivé působení popisuje už anglosaský herbář z 11. století, šípky bývaly nedílnou součástí lidového léčitelství. Z dužniny souplodí této rostliny lze uvařit šípkový čaj, který je v zimním období cenným zdrojem vitamínu C. Z plodů lze vyrobit víno, šípkovou marmeládu a nebo sirup. Sirup se dříve vyráběl i z korunních plátků růží, pomáhal prý při horečkách a ledvinových chorobách. Díky kombinaci vápníku, rutinu a vitaminu C jsou šípky nejlepším přírodním lékem proti paradentóze a onemocnění dásní. Nejlepší období pro sběr šípků je po prvním mrazíku, kdy jsou plody nejsladší. Sbírat se mají vyzrálé a dobře vybarvené šípky bez stopek. Po vyluhování čaje může jemné chmýří ze semen vyvolat svědění sliznic v ústech a v krku, proto by se ke scezení mělo použít co nejjemnější sítko, příp. pláténko. Z šípků se připravuje také šípková omáčka, podávaná např. ke kančímu masu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šípek je označení pro plod růže. Nejedná se v pravém smyslu o plod, ale o složené souplodí nažek, na jehož vzniku se podílejí i další části květu. Šípky růží z okruhu růže šípkové jsou využívány jako potravina a léčivo.", "tgt_summary": "The rose hip or rosehip, also called rose haw and rose hep, is the accessory fruit of the rose plant. It is typically red to orange, but ranges from dark purple to black in some species. Rose hips begin to form after successful pollination of flowers in spring or early summer, and ripen in late summer through autumn.", "id": 510898} {"src_title": "Píseň", "tgt_title": "Song", "src_document": [{"title": "Historie umělé písničky.", "content": "Umělé písničky vznikaly v úzkém vztahu k písni lidové, nicméně je třeba brát zřetel na to, že i každá lidová píseň je vlastně také písní umělou v tom smyslu, že i ona má nějakého svého prvotního tvůrce-autora, který je vždy důsledně anonymní respektive není znám. V evropské hudbě se umělé písničky objevily např. ve 14. a 15. století v podobě projevů tzv. truvérů a minnesengrů. Byly to nejčastěji různé balady či madrigaly. Velký rozmach tvorby umělých písní nastal v období hudebního romantismu v 19. století. V jednotlivých zemích pak vznikaly osobité hudební styly (např. francouzský šanson či americká country hudba apod).", "section_level": 1}, {"title": "Písňové formy.", "content": "Podle skladebného schématu rozeznáváme Malé formy písně jsou jednodílné (schéma \"a\"), dvoudílné (schéma \"a, b\") a trojdílné (schéma \"a, b, a\"). Jednodílné jsou většinou prosté dětské lidové popěvky, dvojdílných a trojdílných je drtivá většina lidových písní. Rozšířenou malou formu (jedná se vlastně o repetici) najdeme v šansonech a populární hudbě (schéma \"a, b, a, b\", tedy sloka, refrén, sloka, refrén). Složitější velká forma písňová je dvoudílný nebo třídílný útvar, ve kterém každý díl tvoří hudba uspořádaná v malé písňové formě (např.schéma \"A /a,b,a/, B /c,d,c/, A /a,b,a/\"). Ve velké formě písňové jsou komponovány četné skladby vážné hudby, např. Smetanovy polky nebo Dvořákovy \"Slovanské tance\". Jednotlivá označení schémat neznamenají současně úroveň formy. Malá forma nemusí nutně znamenat formu primitivní. Klasickým příkladem toho je Česká hymna, která ačkoli je ve smyslu schématu \"a\" malou písňovou formou, je v ní melodický motiv systematicky rozvíjen bez jakéhokoliv opakování motivů. Existují též písně, vymykající se z uvedených základních hudebních schémat. Vyskytují se často nejen u skladatelů vážné hudby, ale též např.v jazzové hudbě a rocku - tam především v art rockové produkci (Genesis, Yes, Emerson, Lake & Palmer, Synkopy 61, Pink Floyd, Colegium musicum M. Vargy ) a v alternativních hudebních směrech. Jde o nejrůznější typy schémat, příkladem může být stavba \"a,b,c,b,c\", atd., atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Píseň, písnička případně popěvek, je jeden ze základních typů hudebního projevu. Základem je vokální projev opatřený textovou složkou. Písnička může být ryze vokální, nebo může mít nástrojový doprovod, může být zpívána jednotlivcem nebo více zpěváky (obvykle pak hovoříme o sboru). V lidové či slangové mluvě se pro pojem píseň/písnička zejména v soudobé populární hudbě vžilo také původní anglické slovo song.", "tgt_summary": "A song is a musical composition intended to be vocally performed by the human voice. This is often done at distinct and fixed pitches (melodies) using patterns of sound and silence. Songs contain various forms, such as those including the repetition and variation of sections. ", "id": 1758667} {"src_title": "Industrializace", "tgt_title": "Industrialisation", "src_document": [{"title": "Proměna společnosti a výrobních metod.", "content": "Mnohé z prvních výrobních závodů průmyslového typu v 18. století, např. v Anglii, měly šlechtické majitele. Ti nijak nedbali na životní podmínky dělníků, kteří se stěhovali do měst za prací z venkova. Následující 19. století bývá charakterizováno jako období útlaku dělníků; tuto situaci zmírnilo až vytváření odborových organizací a spolupráce zaměstnavatelů se státem. Během industrializace došlo k pádu některých církevních dogmat, upevnilo se kapitalistické hospodaření a rozvíjela se parlamentní demokracie směrem ke své dnešní podobě. Vznikaly předpoklady k sekularizaci společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zemí na světě, kde došlo k industrializaci, byla Anglie, nedlouho po ní následovaly Francie, Německo a Spojené státy. Do konce 19. století se s výjimkou Balkánu a Ruska zprůmyslnila převážná část evropských zemí, i když mnohé oblasti zaostávaly za vyspělými státy nebo regiony. V Rusku po Říjnové revoluci byla industrializace, do té doby omezená na několik center (Petrohrad, Donbas), zesílena až ve 30. letech 20. století za Stalinovy vlády. Tehdy se v Rusku stavěla celá nová průmyslová města. Jak první tak druhá světová válka ukázaly ničivou sílu mechanizovaných a motorizovaných armád vybavených na základě industriální produkce ve vyspělých státech. V 50. letech 20. století začala studená válka, během níž došlo k dalšímu rozvoji průmyslu ve Spojených státech a jejich spojencích včetně Západní Evropy a Japonska na jedné straně a v SSSR včetně jeho satelitních států na straně druhé. Došlo také k intenzívní industrializaci Čínské republiky na Tchaj-wanu a v Jižní Koreji. Za posledních zhruba 40 let se na základě uvolnění podnikatelských aktivit proměnila i Čínská lidová republika v průmyslovou, obchodní a finanční velmoc.", "section_level": 1}, {"title": "Etapy industrializace.", "content": "Průběh industrializace lze rozčlenit do třech etap podle fází vědecko-technické revoluce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Industrializace je proces, během něhož dochází k proměně předprůmyslové společnosti, založené převážně na zemědělské (agrární) a řemeslné výrobĕ, ve společnost industriální, založenou na strojní, průmyslové výrobĕ.", "tgt_summary": "Industrialisation (or industrialization) is the period of social and economic change that transforms a human group from an agrarian society into an industrial society. This involves an extensive re-organisation of an economy for the purpose of manufacturing. ", "id": 890372} {"src_title": "Vrubozobí", "tgt_title": "Anseriformes", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vrubozobí jsou velcí, zavalití ptáci s dlouhým krkem a krátkým zobákem. Společným znakem všech vrubozobých jsou vroubkované okraje zobáku, lamely, které původně umožňovaly vrubozobým filtrovat drobné částečky z vody nebo bahna. Ne všechny druhy se živí filtrací, husy a bernešky se pasou na vegetaci, mořčáci, kteří jsou rybožraví, mají zobák hákovitý, podobný zobáku kormorána. Okraj zobáku morčáků je ale také vroubkovaný, v tomto případě jim dobře slouží k uchopení kluzké kořisti. Dalším znakem vrubozobých jsou krátké, poměrně vzadu postavené končetiny a všechny prsty kromě zadního spojené plovací blánou. Většina vrubozobých jsou dobří plavci, někteří se za potravou potápí, silné nohy jim pak slouží jako výkonná vesla. Na zemi jsou naopak vrubozobí poněkud neobratní. K životu ve vodě je přizpůsobeno i jejich opeření – mají husté prachové peří a velkou kostrční žlázu, jejímž mastným sekretem si peří potírají. To je pak nepropustné pro vodu. Samci ve svatebním šatu bývají pestře a nápadně zbarveni, samice jsou zpravidla hnědé. Samci na začátku hnízdění přepeřují do prostého šatu, při tom ztrácejí letky a nějakou dobu nemohou létat. Vrubozobí jsou dobří letci, létají rychle (až 100 km/h), velké druhy v klínech, často je slyšet svist letek. Při vzlétnutí se často rozbíhají po hladině. Severské druhy jsou tažné.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Vrubozobí jsou většinou monogamní, vyskytuje se u nich pohlavní dvojtvárnost, samci jsou pestří, samice nenápadně zbarvené. Vrubozobí hnízdí většinou na zemi, jsou druhy, které hnízdí na stromech (morčák, hohol) nebo na plovoucích hnízdech (labutě) nebo dokonce v norách v zemi (husice). Samice snáší 4-13 vajec, někdy i do hnízd jiných samic. Mláďata jsou nekrmivá, od narození následují své rodiče.", "section_level": 1}, {"title": "Vrubozobí a člověk.", "content": "Někteří vrubozobí jsou domestikovaní člověkem (kachna domácí, husa domácí). Divoce žijící druhy jsou lovnou zvěří.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Vrubozobí a hrabaví (tzv. drůbež, vědecky Galloanserae) jsou monofyletická skupina na bázi letců (Neognathae). Nejstarší známí vrubozobí jsou \"Vegavis\" ze svrchní křídy Antarktidy, \"Presbyornis\" ze spodního eocénu ve Wyomingu a \"Telmabates\" ze spodního eocénu Patagonie. Na Novém Zélandu žila ještě před příchodem člověka velká nelétavá husa rodu \"Cnemiornis\".", "section_level": 1}, {"title": "Systém vrubozobých.", "content": "Čeleď \"Dendrocygnidae\" se v některých systémech řadí do čeledi kachnovitých jako podčeleď \"Dendrocygninae\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Vrubozobí (Anseriformes) jsou řádem středně velkých až velkých ptáků, přizpůsobených dobře životu na vodní hladině, i když některé druhy jsou druhotně suchozemské. Jsou rozšířeni po celém světě kromě Antarktidy, celý řád má 152 druhů.", "tgt_summary": "Anseriformes is an order of birds that comprise about 180 living species in three families: Anhimidae (the 3 screamers), Anseranatidae (the magpie goose), and Anatidae, the largest family, which includes over 170 species of waterfowl, among them the ducks, geese, and swans. Most modern species in the order are highly adapted for an aquatic existence at the water surface. With the exception of screamers, all have phalli, a trait that has been lost in the Neoaves. Due to their aquatic nature, most species are web-footed.", "id": 2459772} {"src_title": "Kyklady", "tgt_title": "Cyclades", "src_document": [{"title": "Správní členění souostroví od 1. ledna 2011.", "content": "Od 1. ledna 2001 existuje místo prefektury Kyklady 9 regionálních jednotek v rámci kraje Jižní Egeis:", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Během antiky tvořily tyto ostrovy jakýsi kruh kolem posvátného ostrova Délos (kde se měla podle legendy narodit bohyně Artemis a její bratr Apollón), odtud vzniklo jejich jméno: řecké kykládes lze přeložit jako ostrovy v kruhu. Další ostrovy, nacházející se vně tohoto kruhu, pak dostaly jméno Sporady (řecky sporádes – roztroušené ostrovy). Ke Kykladám patří 30 větších ostrovů a dále kolem 190 ostrůvků s celkovou rozlohou 2 528 km2. Skládají se především z ruly, břidlice a granitu. Byly-li dříve označovány za perlu Helady, tak se toto od římských dob změnilo: dnes jsou téměř zcela odlesněné, porost je mizivý, v důsledku toho trpí také nedostatkem vody, jejich povrch je holý a vyprahlý. Z největších a nejznámějších ostrovů Kyklad je možno jmenovat následující: Délos, Milos, Náxos, Andros, Mykonos, Paros, Tinos, Santorini (též Thíra, Théra), Kea, Amorgos, Ios, Kythnos, Serifos, Sifnos, Sikinos, Anafi, Kimolos, Antiparos, Folegandros a Syros (podrobnější seznam viz v článku Řecké ostrovy). Větší ostrovy mají malá letiště a lodní spojení s aténským přístavem Pireus, mezi většinou obydlených nebo turisticky zajímavých ostrovů existuje místní lodní doprava.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "V bronzové době zde existující kykladská kultura byla založena pravděpodobně národem Káriů z jihovýchodního pobřeží Turecka. Z této doby (od 3. tisíciletí př. n. l.) se zachovalo mnoho figurek a sošek. Kolem 10. století př. n. l. bylo souostroví kolonizováno jónskými kmeny a vzkvétalo během příštích století, později pak došlo k úpadku a po 6. století př. n. l. zůstal významný pouze ostrov Délos. Ve 12. století n. l. zde vládli různí rytíři křížových výprav, kteří roku 1204 ostrovy věnovaly Benátkám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyklady (Κυκλάδες), též Kykladské ostrovy, je k Řecku patřící souostroví v Egejském moři mezi Řeckem a Tureckem. Největším ostrovem je Náxos. Před 1. lednem 2011 tvořilo souostroví jednu z prefektur Řecka, přičemž centrem prefektury bylo město Ermoupolis na ostrově Sýros. Kyklady patří k nejoblíbenějším turistickým oblastem Řecka.", "tgt_summary": "The Cyclades (; ) are an island group in the Aegean Sea, southeast of mainland Greece and a former administrative prefecture of Greece. They are one of the island groups which constitute the Aegean archipelago. The name refers to the islands \"around\" (\"cyclic\", κυκλάς) the sacred island of Delos. The largest island of the Cyclades is Naxos, however the most populated one is Syros.", "id": 1378087} {"src_title": "Challenger (raketoplán)", "tgt_title": "Space Shuttle Challenger", "src_document": [{"title": "Vznik a užívání.", "content": "Challenger byl původně konstruován pouze jako testovací stroj (ev. č. STA-099) určený k destrukčním zkouškám. Když se ale tyto po předchozích testech ukázaly jako nepotřebné, NASA se rozhodla ještě ve fázi výroby jej přestavět na plnohodnotný raketoplán. Původní záměr byl přestavět testovací raketoplán Enterprise, ale vyšlo najevo, že přestavba Challengeru bude levnější. Je zajímavé, že i po zničení Challengeru se objevily úvahy o přestavbě Enterprise na plnohodnotný stroj, ale nakonec, také z finančních důvodů, byl postaven nový raketoplán Endeavour. Své jméno dostal podle korvety HMS Challenger, která se zúčastnila dosud nejdelší oceánografické expedice v historii. Stejné jméno nesl také lunární modul mise Apollo 17, který přistál na Měsíci v roce 1972. Po svém prvním vesmírném letu v roce 1983 se Challenger stal tažným koněm NASA, když v letech 1983–1984 vykonal 85% všech raketoplánových misí. Spolu s Discovery byl přestavěn tak, aby mohl na oběžnou dráhu vynášet rakety Centaur G. Pokud by poslední mise Challengeru neskončila katastrofou, měl do vesmíru dopravit sondu Ulysses.", "section_level": 1}, {"title": "Zkáza Challengeru.", "content": "Rozpad Challengeru 73 sekund po startu je považován za jednu z nejdramatičtějších událostí 20. století. Prezident Ronald Reagan označil členy posádky, kterými byli Francis R. Scobee (velitel), Gregory B. Jarvis, Ronald E. McNair, Ellison S. Onizuka, Judith A. Resniková, Michael J. Smith a Christa McAuliffeová (učitelka z Massachusetts), za hrdiny. Inženýři NASA a prezidentská komise později zjistili, že příčinou exploze bylo selhání pryžového těsnění na jedné z pomocných raket (SRB). V důsledku toho došlo k prohoření spoje mezi SRB a externí nádrží (ET), přičemž SRB narazila do ET a způsobila explozi. NASA v důsledku havárie přerušila až do roku 1988 lety raketoplánů a přijala přísnější bezpečnostní opatření.", "section_level": 1}, {"title": "Mise Challengeru.", "content": "Raketoplán Challenger vykonal celkem 10 misí, strávil ve vesmíru 62,41 dny, Zemi obletěl 995krát.", "section_level": 1}], "src_summary": "Challenger (ev. č. OV-099) byl druhý raketoplán NASA, který byl vypuštěn na oběžnou dráhu Země. Jeho první mise (STS-6) začala 4. dubna 1983 a skončila 9. dubna 1983. Poté vykonal Challenger ještě osm vesmírných misí. Byl zničen 28. ledna 1986 (po necelých třech letech aktivní služby), 73 sekund po startu své desáté mise STS-51-L. Všech sedm astronautů na palubě zahynulo. Je jedním ze dvou raketoplánů zničených během vesmírné mise.", "tgt_summary": "Space Shuttle \"Challenger\" (Orbiter Vehicle Designation: OV-099) was the second orbiter of NASA's Space Shuttle program to be put into service, after \"Columbia\". \"Challenger\" was built by Rockwell International's Space Transportation Systems Division, in Downey, California. Its maiden flight, STS-6, began on April 4, 1983. The orbiter was launched and landed nine times before disintegrating 73 seconds into its tenth mission, STS-51-L, on January 28, 1986, resulting in the deaths of all seven crew members including a civilian school teacher. ", "id": 421016} {"src_title": "Discovery (raketoplán)", "tgt_title": "Space Shuttle Discovery", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po haváriích předchozích dvou byl nejstarším sloužícím raketoplánem. Poprvé vzlétl 30. srpna 1984. Plnil jak výzkumné mise, tak i mise k „zásobování“ ISS. Vynesl Hubbleův teleskop na oběžnou dráhu Země. Je pojmenován \"Discovery\" (anglicky „objev, objevování“) především po lodi mořeplavce Jamese Cooka, na které v letech 1776–80 vykonal svou třetí a poslední cestu do Pacifiku. Mezi dalšími slavnými loděmi toho jména je ta, na níž Henry Hudson v letech 1610–1611 hledal severozápadní cestu (tj. snažil se obeplout Ameriku severní cestou přes Severní ledový oceán), a ta, kterou v letech 1901–04 použili k antarktickým expedicím Robert Falcon Scott a Ernest Shackleton a je zachována jako muzeum. Po zničení Columbie v únoru 2003 při návratu do atmosféry byl Discovery 26. července 2005 prvním vypuštěným raketoplánem. Při startu nečekaně opět odpadaly kusy izolační pěny, což bylo příčinou havárie Columbie. Při kontrole externí kamerou během letu na orbitální dráze bylo zjištěno uvolněné těsnění, vyčnívající ze spáry mezi destičkami tepelného štítu; bylo částečně opraveno při výstupu posádky do vesmíru. Raketoplán se vrátil na Zemi 9. srpna za vysokého zájmu sdělovacích prostředků. Další lety raketoplánů byly odloženy, dokud se nepodaří problémy vyřešit a vyhovět přísným podmínkám sestaveným vyšetřovací komisí po havárii Columbie. Další misí byl let STS-121 – raketoplánu se podařilo úspěšně odstartovat teprve 4. července 2006, 6. července se spojil s Mezinárodní kosmickou stanicí a 17. července úspěšně přistál na Kennedyho vesmírném středisku na Floridě. V roce 2011 NASA ukončila provoz všech raketoplánů. Discovery byl poté věnován do muzea Steven F. Udvar-Hazy Center (součást National Air and Space Museum) ve Virginii (letiště Washington Dulles International Airport, Chantilly). Je vystaven ve zvláštní části muzea věnované raketám a kosmickému výzkumu.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled letů.", "content": "Vykonal 39 letů, během kterých 5 830 krát obletěl kolem Země a urazil celkem 238 539 663 km ve vesmíru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Space Shuttle \"Discovery\" je raketoplán NASA s oficiálním číselným označením OV-103. Byl vyroben jako čtvrtý, po zkušebním Enterprise (OV-101), Columbii (OV-102) a Challengeru (STA-099, OV-99).", "tgt_summary": "Space Shuttle \"Discovery\" (Orbiter Vehicle Designation: OV-103) is one of the orbiters from NASA's Space Shuttle program and the third of five fully operational orbiters to be built. Its first mission, STS-41-D, flew from August 30 to September 5, 1984. Over 27 years of service it launched and landed 39 times, gathering more spaceflights than any other spacecraft to date. Like other shuttles, the shuttle has three main components: the Space Shuttle orbiter, a central fuel tank, and two rocket boosters. Nearly 25,000 heat-resistant tiles cover the orbiter to protect it from high temperatures on re-entry. ", "id": 1929357} {"src_title": "Antikva", "tgt_title": "Antiqua (typeface class)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Antikva vznikla jako humanistické písmo pro potřeby nového vynálezu knihtisku. Její majuskulní tvary vycházejí z antické kapitály a minuskulní tvary ze středověké karoliny. Gutenbergův vynález knihtisku (první kniha asi 1455) se šířil prostřednictvím tiskařů z německých oblastí, kde byla obvyklá gotická písma. První antikvy (od 1464) tak ještě vykazovaly některé prvky lomeného písma. Brzy se však vývoj antikvy soustředil do humanistické Itálie, zejména do severoitalských Benátek, podle kterých se i nejstarší písma nazývají \"benátská antikva\". Hlavním a nejdokonalejším zástupcem těchto písem je antikva Nicolase Jensona z roku 1470, která se v upravených podobách používá dodnes. V Benátkách měl od roku 1495 tiskárnu i vydavatel Aldus Manutius, v jehož dílně pracoval rytec Francesco Griffo a vznikly zde písma ovlivňující další vývoj antikvy a také první italika. Griffovým písmem ovlivněná tzv. \"starší antikva\" ještě zachovává některé prvky psaného písma, ale vyznačuje se užšími (úspornějšími) literami, lépe přizpůsobenou kresbou verzálek, tvarováním patek a charakteristická je také změna příčky u minuskového „e“ z šikmé na vodorovnou. Tato antikva získává svou klasickou podobu především v pařížské písmolijecké dílně Clauda Garamonda kolem roku 1540 a udržela se v knihtisku až do 18. století, kdy její znaky vykazují ještě písma Williama Caslona. V 16. století získala antikva převedením humanistické polokurzívy do tiskové podoby svoji typografickou kurzivu, tzv. italiku. Antikva se stala záhy velmi populární a zůstala v užívání dodnes. Protože antikva nezůstala v průběhu staletí neměnná, je rozeznáváno několik druhů antik: renesanční, barokní, klasicistní a tučná. V 19. století se objevila vedle antikvy také tzv. egyptienka, tedy lineární (nestínované) serifové písmo a bezserifový lineární tzv. grotesk.", "section_level": 1}, {"title": "Typy antikvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Renesanční antikva.", "content": "Počátkem 15. století v době renesance se s rozvíjejícím humanismem rozvinul i zájem o antickou kulturu a s tím i o antické monumentální nápisy. Tak se zrodila „staronová antikva“. Zprvu se propojovala gotická písma s latinkou a vznikaly písma přechodového typu, která se nazývají „groteskantikvy“, ale už v roce 1464 z rukou německého tiskaře A. Rushe, pochází písmo, jenž má všechny znaky antikvy. K dokonalosti antikvu dovedli až benátští tiskaři jako byl Nikolas Jenson. Dalším vynikajícím tiskařem byl Aldus Manutius z jehož dílny pochází první nakloněný řez písma - \"italika\", pojmenovaný \"Chancery\". Obraz písma se nadále prosvětloval a dekoratizoval. Francouzský písmolijec Claude Garamond vytvořil písma s výrazným prolnutím horizontálních serifů. Jeho písma se stala vzorem pro řadu tvůrců písem ve 20. století a vydávala ho řada písmolijen. Písmo renesančního typu a jeho modifikace je nazýváno jako „dynamická antikva“. Dynamickými antikvami francouzského typu se proslavil Christophe Plantin. Písma tohoto typu se staly velmi oblíbenými a ještě v 18. století, kdy vytvářel písmo tomto duchu William Caslon, který uzavírá pozdně renesanční typ dynamické antikvy.", "section_level": 2}, {"title": "Barokní antikva.", "content": "Pozvolnost přechodu renesance k baroku je zvláště patrná v oblasti písmové tvorby, kde rozdíl mezi oběma typy rozezná patrně jen odborník. Proto jsou barokní antikvy uváděny jako antikvy přechodového období, někdy shrnované pod názvem „přechodová antikva\"“\". Barokní antikvy jsou svou formou kdesi uprostřed mezi vnitřní harmonií renesanční antikvy a chladnou elegancí ve vztahu silných a slabých linií klasicisní antikvy. Na rozdíl od renesančních typů písma, které se drží spíše čistých harmonických forem, barokní písmo využívá ornamentálnosti a dekorativní modifikace. Jako příklad lze uvést písmo \"Romain du Roi\", které podle návrhů francouzské akademie věd vyryl Philippe Grandjean pro královskou tiskárnu. Úspěch Grandjeanova písma a monopol jeho využití podnítily řadu jeho následovníků k vytvoření písmových obměn. Např. Pierre Simon Fournier vytvořil písmo zvláště vyrázně odrážející charakter barokní antikvy. Zasloužil se také o zavedení jednotného typografického měrného systému. Vydal typografickou příručku \"Manuel Typographique\", kde stanovuje míry a velikosti písma a potřebné jednotky důležité pro knižní sazbu. Svou prací též položil základy k dnešní typometrické soustavě. Dalším tvůrcem barokní antikvy byl angličan John Baskerville, který vytvořil písmo natolik moderní, že bylo počátkem 19. století znovu oživeno a je dodnes používáno.", "section_level": 2}, {"title": "Klasicistní antikva.", "content": "Doba klasicismu je podnícena mimo jiné i novou vlnou zájmu o antiku, která se zvedla také díky novým archeologickým vykopávkám. Klasicistní antikva je čistá a jasná. Vykazuje chladnost, racionálnost a má náběh k uniformitě. Serif a slabou linii v duktu písma nahrazuje vlasová linie. Vyhrocen je kontrast slabých a silných tahů. Klasicistní antikvě se také říká „statická antikva\"“\". Tento druh písma vytvářela slavná tiskařská rodina Didotů, žijící v Paříži, z nichž nejznámější byl zřejmě Pierre Didot. Klasicistní antikva se stala písmem mladé francouzské republiky v napoleonském období. Vytlačila staré typy písma rozšířila se po celé Evropě. Písmovým výrazem jsou jí velice blízká písma, která tvořil Ital Giovanni Battista Bodoni. Vytvořil řadu písem v nichž ještě zvětšil rozdíl mezi slabými a silnými tahy. Z řady písem obdobného řezu je relativně samostatná zejména antikva německého rytce Justuse Ericha Walbauma, jejíž oblá písmena mají zvláštní napětí, dané nepatrným náběhem oblouků k hraně. Jeho antikva byla ovšem používána v Anglii, protože v Německu se ještě do 20. století sázelo převážně lomenými písmy (švabach).", "section_level": 2}, {"title": "Písma 19. století.", "content": "S prudkým rozmachem strojové výroby v 19. století se měnilo i písmolijectví. Objevilo se celé nové odvětví propagační grafiky, pro kterou jsou krásné antikvy nedostatečné, protože nedovedou dostatečně křičet a upozorňovat. Proto vznikají nové druhy písem, často nejpodivnějších křížení. Řada z nich proniká i do knižní tvorby a nahrazuje tak dosavadní jednoduchost, ušlechtilost a vyváženost. Z těchto důvodů se tyto typy písma označují jako „úpadková písma\"“\", ale více jsou známá pod pojmem „akcidenční písma\"“\". Vývoj těchto písem se dotkl především klasicistní antikvy. Výrazněji se zvýšil kontrast silných a slabých tahů, čímž se písmo nutně rozšířilo a tím vznikla tzv. „široká tučná antikva\"“\". Naopak v kontrastu vzniklo i písmo, která se protáhlo do výšky tzv. „úzká tučná antikva“. Obě verze byly ještě dále nejrůznějším způsobem dekoratizovány, a to buď plošně nebo vznikaly různé typy „ornamentální plastické antikvy“. Další skupinou písem, které vznikly v růběhy 19. století jsou tzv. egyptienky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Antikva (lat. \"antiqua\", starobylá) je nejběžnější typ latinkového tiskacího písma, které se vyznačuje proměnlivou sílou tahů a patkami a tím se odlišuje od dalšího běžného písma, grotesku. V češtině bylo také podle použití nazývané \"latinské písmo\", zatímco pro němčinu byla do roku 1941 používána fraktura (tiskové novogotické písmo, lidově švabach).", "tgt_summary": "Antiqua () is a style of typeface used to mimic styles of handwriting or calligraphy common during the 15th and 16th centuries. Letters are designed to flow and strokes connect together in a continuous fashion; in this way it is often contrasted with Fraktur-style typefaces where the individual strokes are broken apart. The two typefaces were used alongside each other in the germanophone world, with the Antiqua–Fraktur dispute often dividing along ideological or political lines. After the mid-20th century, Fraktur fell out of favor and Antiqua-based typefaces became the official standard.", "id": 466853} {"src_title": "Občanská platforma", "tgt_title": "Civic Platform", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Strana vznikla 19. ledna 2001, ale zaregistrována byla teprve 5. března 2002 pod názvem \"Platforma Obywatelska Rzeczypospolitej Polskiej\" (: \"Občanská platforma Polské republiky\"). Původně se měla oficiálně jmenovat Platforma Obywatelska, ale při registraci je předběhl politický protivník, který se nechal tento název zaregistrovat. Strana vyhrála předčasné parlamentní volby v říjnu 2007. Polský prezident Lech Kaczyński jmenoval 16. 11. 2007 vládu složenou z liberální Občanské platformy a Polské lidové strany, jejímž předsedou se stal Donald Tusk. Tato vláda pokračovala i po parlamentních volbách v říjnu 2011, jež skončily opět vítězstvím Občanské platformy. V roce 2014 vystřídala Eva Kopacz Donalda Tuska ve funkci premiéra. Občanská platforma vládla do podzimních voleb 2015. Občanská platforma vykazuje dobré volební výsledky především v západních a severních částech Polska.", "section_level": 1}, {"title": "Politický program.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "Občanská platforma podporuje zvýšenou úlohu Evropského parlamentu v rámci EU. V roce 2007 platforma prohlásila ochotu k prohloubení spolupráce v oblasti energie a společné zahraniční politiky. Občanská platforma podporuje aktivní účast Polska na užší spolupráci v rámci Evropské unie. Zastává eurofederalistické postoje. Během své vlády podporovala dobré vztahy s Německem a Ruskem, zastávala se Ukrajiny během konfliktu na Ukrajině. V zahraniční politice se zaměřuje i na ochranu práv křesťanů v jiných zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářská politika.", "content": "Občanská platforma je zastáncem ordoliberalismu. Je pro privatizaci státního sektoru v polské ekonomice, reformu pracovního práva, nízké zdanění, nezávislou monetární politiku Polské národní banky a decentralizaci státní správy. Podporuje přijetí eura. Dále podporuje zeštíhlení státní správy a její elektronizaci.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální politika.", "content": "PO otevřeně podporuje zavedení manželské rovnosti, částečného povolení adopce dětí homosexuálními páry, zmírnění interrupčního zákona a snížení role Sejmu ve prospěch vojvodských samospráv. Dříve PO ovšem zastávalo postoje spíše konzervativní, avšak vždy značně liberálnější nežli tomu je a bylo u Práva a spravedlnosti. Prosazuje značné zmenšení role státu v ekonomice, zavedení rovné daně, většinový volební systém do Sejmu (dolní komory), rychlejší zvyšování výdajů na zdravotnictví, oddělení funkce hlavního státního zástupce od úřadu ministra spravedlnosti, zveřejnění aktů tajných služeb komunistické PLR.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura a aktivisté.", "content": "Podle stanov jsou orgány strany shodné s vedením parlamentního klubu, což je jediné řešení tohoto typu v Polsku. Předsedou parlamentního klubu PO je Bogdan Zdrojewski.", "section_level": 1}], "src_summary": "Občanská platforma (: \"Platforma Obywatelska\", zkratka PO) je polská středopravicová politická strana. Stranická ideologie může být definována jako liberálně konzervativní a křesťansko-demokratické strany. Jedná se o hlavní vládní stranu první i druhé vlády Donalda Tuska. Od roku 2015 prošla výraznou proměnou, po které se její světonázory silně zliberalizovaly. Občanská platforma otevřeně podporuje schválení manželské rovnosti, liberalizaci potratů, čímž oslovuje velkou část voličů. V současnosti je druhou nejsilněji zastoupenou stranou v polském Sejmu. Do roku 2015 byl hlavou státu člen PO, Bronisław Komorowski, kterého téhož roku nahradil Andrzej Duda. Kandidátem PO v prezidentských volbách v roce 2020 je primátor hlavního města Varšavy, který podle průzkumů volebních preferencí má reálnou šanci Dudu v úřadu prezidenta nahradit.", "tgt_summary": "Civic Platform (, PO) is a liberal-conservative political party in Poland. Civic Platform came to power following the 2007 general election as the major coalition partner in Poland's government, with party leader Donald Tusk as Prime Minister of Poland. Tusk was re-elected as Prime Minister in the 2011 general election but stepped down three years later to assume the post of President of the European Council. Prime Minister Ewa Kopacz led the party in the 2015 general election but was defeated by the Law and Justice party. On 16 November 2015 Civic Platform government stepped down after exactly 8 years in power. In 2010 Civic Platform candidate Bronisław Komorowski was elected as President of Poland, but failed in running for re-election in 2015. PO is the second largest party in the Sejm, with 138 seats, and the Senate, with 40 seats. Civic Platform is a member of the European People's Party (EPP). The party was formed in 2001 as a split from Solidarity Electoral Action (AWS), under the leadership of Andrzej Olechowski and Maciej Płażyński, with Donald Tusk of the Freedom Union (UW). In the 2001 general election, PO emerged as the largest opposition party, behind the ruling centre-left party Democratic Left Alliance (SLD). PO remained the second-largest party at the 2005 general election, but this time behind the national-conservative party Law and Justice (PiS). In 2007, Civic Platform overtook PiS, now established as the dominant parties, and formed a coalition government with the Polish People's Party. Following the Smolensk disaster of April 2010, Bronisław Komorowski became the first President from PO in the 2010 presidential election. ", "id": 964768} {"src_title": "Königssee", "tgt_title": "Königssee", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Jméno nepochází ze slova \"král\", jak by se dnes mohlo zdát. Ve skutečnosti je název jezera odvozen od mužského křestního jména Kuno, které se opakovaně vyskytuje historických pramenech. Tuto teorii potvrzuje původnější název jezera: Kunigssee. Poznamenejme ještě, že ještě běžnější bylo pojmenování Bartholomäsee (nejpravděpodobněji dle kostela sv. Bartoloměje stojícím na jeho západním břehu).", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Jezero leží na dně hlubokého údolí obklopené strmými srázy a vysokými horami, mimo jiné i věhlasným Watzmannem (nad jezerem se vzpíná 2 km vysoká východní stěna Watzmannu). Bylo vytvořeno během poslední doby ledové ledovcovou činností. Jezerem protéká potok Königsseer Ache, který dále ústí do Berchtesgadener Ache a ten do Salzachu. Na západním břehu se tyčí impozantní Watzmann Ostwand s hluboce zaříznutým údolím Eistal, kde se nachází známá \"Eiskapelle\" (ledová kaplička), \"Eisgrotte\" (ledová jeskyně -- vymletá potokem Eisbach do ledovce) a \"Lavinenschneekugel\". Z údolí Eistal vytéká potok Eisbach, který naplavováním štěrku vytvořil poloostrov o rozloze cca 85 ha. Na tomto poloostrově stojí starý poutní kostel sv. Bartoloměje a lovecký zámeček s hostincem. Jezero je plné pstruhů a sivenů alpských a je obhospodařováno profesionálními rybáři. Rovněž v severní části jezera se nachází Christlieger – jediný ostrůvek v Königssee. Hezký pohled na jezero je (pokud pomineme vyhlídková místa na vysoce položených vrcholcích jako Jezer nebo Mooslahnerkorf) od Feuerpalven, Archenkanzel, Malerwinkel a z vyhlídkového bodu na Rabenwand. Z boků se tyčící zalesněné horské převisy jsou na jihu převýšené zalesněnými skalními kulisami. Vprostřed \"Steineres Meer\" rozeznáváme charakteristické zvlnění Schönfeldspitze (2653 m), která již leží v Rakousku. U paty této velkolepé přírodní kulisy leží již z dálky rozeznatelný kostel sv. Bartoloměje.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Königssee má velmi čistou vodu a proto je povolena plavba pouze lodím s elektromotorem, veslicím a šlapadlům (kajaky a kanoe jsou zakázány). Na jezeře jezdí 18 velkých motorových lodí provozovaných společností Bayerische Seenschifffahrt (společnost s turistickými vyhlídkovými loděmi na bavorských jezerech), k tomu zde jezdí ještě malé motorové čluny, které jsou uměleckými díly svých kormidelníků. První motorový člun je ve službě od roku 1909, nejstarší stále sloužící člun byl postaven roku 1920. Teprve od roku 2003 jsou lodě stavěny s ocelovými trupy, namísto tradičních dřevěných. Vedle výchozího bodu z obce Königssee jsou zastávky v Kessel, u kostela sv. Bartoloměje a v Saletu. V půli cesty ke kostelu je turistům křídlovkou nebo trumpetou demonstrována ozvěna od příkrých horských svahů – jednoduchá nebo dvojitá. Dříve se z lodi střílelo signálním dělem a tím se docílilo až sedminásobné ozvěny, toto ovšem dnes nepovolují bezpečnostní opatření – převoz střelného prachu je zakázán. Ve spádové oblasti jezera (136,50 km2) není krom pár horských pastvin provozováno žádné zemědělství a osídlení v oblasti jezera je od 80. let napojeno na kanalizaci. Díky tomu je jezero oligotrofní, velmi čisté a zdrojem kvalitní pitné vody. Kvůli jeho velikosti zamrzá jezero kompletně jenom při velmi chladných zimách, v průměru přibližně jednou za desetiletí. Naposledy to bylo v lednu a únoru roku 2006, led byl silný 40 cm a jezero bylo celkem 29 dní možné přejít. Předpokladem pro tuto přírodní podívanou je velmi studené počasí a bezvětří. Pokud je led silný alespoň 15 cm, je vyznačena správou parku turistická, běžkařská a cyklistická cesta přes jezero z Konigsee po ledě ke kostelu sv. Bartoloměje. Je doporučeno pohybovat se po vyznačené trase, neboť při západním břehu je led obvykle tenčí. Varováním může být řidič VW, který bez povolení 19. 1. 1964 v noci přejížděl přes jezero a na zpáteční cestě od kostela se společně s vozem potopil do chladných vod jezera. Teprve roku 1997 byl automobil společně s tělesnými ostatky řidiče nalezen v hloubce 120 m za pomoci ponorky. Jeho ostatky dodnes nebyly vyzdviženy. V obci Schönau am Königssee se nachází též umělá chlazená dráha pro boby, sáně a skeleton.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Estetický půvab jezera a jeho břehů dal popud ke vzniku Národnímu parku Berchtesgaden, který obklopuje velkou část jezera.", "section_level": 1}], "src_summary": "Königssee je jezero v jihovýchodním Bavorsku blízko německo-rakouské hranice, v okrese Berchtesgaden. Spadá pod správu obce Schönau am Königssee. Je nejhlubším jezerem v Německu.", "tgt_summary": "The Königssee is a natural lake in the extreme southeast Berchtesgadener Land district of the German state of Bavaria, near the Austrian border. Most of the lake is within the Berchtesgaden National Park.", "id": 2243963} {"src_title": "Blankenburg (Harz)", "tgt_title": "Blankenburg (Harz)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město Blankenburg (Harz), leží na severním okraji pohoří \"Harz\", ve výšce asi 234 m n. m. Nachází se západně od Quedlinburgu, jižně od Halberstadtu a východně od Wernigerode. Severozápadní částí městského centra protéká potok Goldbach.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stopy po osídlení tohoto území pocházejí již z paleolitu, ale první písemná zmínka o Blankenburgu je z roku 1123, kdy saský vévoda a pozdější král a císař Svaté říše římské Lothar III. jmenoval Poppa, synovce biskupa Reinharda z Blankenburgu hrabětem na hradě, stojícím na holé vápencové skále na místě současného hradu. Od něj bylo také odvozeno jméno města (\"Blank\" = něm. holý). Hrabě Poppo I. z Blankenburgu velmi pravděpodobně pocházel z franckého rodu Reginbodonenů. Jeho potomci byli mimo jiné pány nedalekého hradu Regenstein a začali se po něm i psát. Ten byl lénem od Halberstadtského biskupství. V roce 1180/82 byl Blankenberg zpustošen císařem Fridrichem I., protože slíbil loajalitu Jindřichu Lvovi z rodu Welfů. V roce 1386 byl opět masivně poničen. Po smrti posledního hraběte z Regensteinu v roce 1599, přešlo léno zpět do majetku vévodů Brnušvicko-Lüneburských. V průběhu třicetileté války na Blankenberg zaútočil Albrecht z Valdštejna a v roce 1625 jej dobyl. Devět dělových koulí zaseknutých v městských hradbách obléhání dodnes připomíná. Vévodové Brunšvicko-Lünenburští si z města vytvořili v 17. století svoje druhé sídlo a to za vlády vévody Ludvíka Rudolfa (1690-1731) zažilo období rozkvětu. V této době bylo hrabství Blankenburg povýšeno na říšské knížectví, ale (\"Reichsfürstentum\"), ale v roce 1731, poté, co se stal Ludvík Rudolf vévodou, bylo znovu sjednoceno s vévodstvím Brunšvicko-Lünenburským, pod nímž už zůstalo. Z této doby se nám také zachoval dnešní \"malý zámek\" s jeho terasovitými zahradami. Od roku 1807, do roku 1813 byl Blankenberg součástí Vestfálského království. Během sedmileté války se město díky své neutralitě stalo útočištěm pro brunšvický dvůr. Ludvík XVIII. se ve městě skrýval po svém útěku z Dillingenu, a to v letech 1796 až 1798.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "Nejdůležitějšími ekonomickými odvětvími jsou v Blankenburgu turismus a lázeňský a zdravotní průmysl. Kromě toho zde najdeme několik malých a středně velkých podniků. Největším průmyslovým koncernem ve městě je firma \"FEW Fahrzeug- und Entwicklungswerk Blankenburg GmbH\" se 160 zaměstnanci, která vznikla kolem roku 1973. Druhým největším zaměstnavatelem ve městě je se svými ca 60 zaměstnanci \"Harzer Werke Motorentechnik\", který vznikl z železáren založených kolem roku 1870.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blankenburg (Harz) je město a lázeňský resort v okrese Harz, ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, v Německu. Leží při severním úpatí pohoří Harz, 19 kilometrů jihozápadně od města Halberstadt. ", "tgt_summary": "Blankenburg (Harz) is a town and health resort in the district of Harz, in Saxony-Anhalt, Germany, at the north foot of the Harz Mountains, southwest of Halberstadt. ", "id": 1786665} {"src_title": "Zahrada", "tgt_title": "Garden", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo zahrada znamená v původním významu ohrazený prostor, malou ohradu. V některých zemích rozlišují více typů zahrad založených pro specifické účely, s různými rostlinami; vznikla pro ně jednoslovná pojmenování nebo bývá k podstatnému jménu připojeno přídavné, které typ specifikuje, například zahrada zeleninová, bylinková či okrasná. Park a zahrada jsou synonyma. Do 21. století je v českém jazyce za synonymum ke slovu zahrada považováno slovo \"sad\", ale rovněž \"park\". Zahrada u obytné budovy před stavbou směrem ke vstupu na pozemek bývá označována jako \"předzahrádka\", ovšem pokud je to jediná taková velká intenzivně udržovaná plocha, bývá používáno i zde slovo \"zahrada\". Až do 20. století bývala zahrada rovněž spojena s rostlinami. Móda japonských zahrad tuto představu zrušila. Zahrada vznikala v různých částech světa v mnoha podobách a šlo původně vždy o nejintenzivněji obdělávanou zemědělskou část (nebo části) pozemku, obvykle u obytné budovy. Podobně vzniká zahrada i u staveb velmožů a duchovních i světských vůdců, kde nejméně obdělávanou částí pozemku byla obora se zvěří a stromy. Tyto úpravy jsou pokládány za základ parku a zahrady. Rozdíl pozemků s označením \"zahrada\" a \"park\" lze vysledovat ve velikosti a intenzitě údržby. Z tohoto hlediska bylo možné barokní parky (jak tomu i dodnes", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Vztah člověka a lidské společnosti k zahradě je odedávna velmi specifický a projevuje se jak na úrovni ekonomických potřeb a kulturních vztahů, tak například i na úrovni sociálního symbolu. Vztah člověka k okolnímu přírodnímu prostředí vyplývá převážně z ekonomických potřeb, ovšem zahrada nemusí být hospodářsky významná; je hodnocen její estetický a sociální přínos (nebo nutnost), a to podle dosaženého stupně společenské formace. Zahrady někdy mohou být součástí větších architektonických celků a kombinují se s krajinnými prvky, jako jsou například aleje, parky či lesoparky. Okrasné zahrady mohou mít různou velikost a mnoho podob. Mnohdy záleží na účelu, kterému slouží, na možnostech majitele a záměru tvůrce. Odlišnost slohů a úprav také souvisí s vnímáním krásy zahrad. A to nikoliv jen s estetickými a architektonickými zásadami, mnohdy poplatnými době, ale především s vnitřními podněty vytvářejícími tato pravidla, tedy s touhami zákazníka, majitele pozemku. Konkrétní způsob úpravy zahrady se během historie tedy měnil z ekonomických důvodů, jako znak příslušnosti majitele zahrady k sociální skupině, ale především zde hrála roli měnící se móda. Pokud by zahrady sloužily jako pouhý znak příslušnosti k sociální skupině, za estetické by byly považovány zahrady přibližně shodné. Proměnlivost oceňovaných prvků a jejich kvalit je však dána nejen vývojem poznání, ale i snahou majitele předvést svou jedinečnost. V jakékoliv době vývoje zahrad jsou obvykle nejcennější právě unikátní úpravy a prvky. Ty nejobdivovanější jsou však současně nejčastěji napodobovány. Hodnota jedinečnosti je dána právě vzácností nebo unikátností objektu a jeho vlastnictví je pak důkazem schopností majitele. Opakování a napodobování tuto hodnotu devalvuje, což platí i u zahrad. Předměty touhy a jejich podoba se proto proměňují; právě z toho důvodu jsou krásné zahrady tak různé a invence tak ceněná. Pokud by hlavní funkcí zahrad a parků bylo odpočinout si v lůně přírody, nevznikaly by", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní, sociální, politický a ekologický vliv.", "content": "\"„Některé rostliny rodí a rostou jsou li dobře vyživovány; a další, naopak, raší z odpadu a materiálů zcela různých. Kultivace způsobí, že......vytváří plody dobrými k jídlu....(tyto) se nazývají zdomácnělé rostliny...\" \"...Proč je tymián v Attice tak hořký, zatímco všechny ostatní plody jsou tak sladké? Není to proto, že půda Attica je lehká a suchá, takže rostliny v ní nenajdou mnoho vlhkosti?...\" \"...Proč myrta promnutá mezi prsty jak se zdá, má lepší vůni, než když se není rozemnuta? Je to to stejně jako s hrozny, z nichž se svazky sklizené z vinice se zdají být sladší než ty, utržené z podnože?\"“ Aristotelés (384–322 př.n.l.) Kulturní vliv zahrad na vývoj lidstva je zaznamenán od starověku, existence zahrad ovlivňuje literaturu i jiné směry umění, básníci (George Gordon Byron například prosazoval architekturu anglického parku proti francouzskému baroknímu stylu) a umělci často ovlivňují styl zahrad. Politikové ve starověku díky zřizování veřejných zahrad a parků získávali přízeň poddaných nebo podřízených. Zahrad a parků si ve Francii majitelé více cenili než paláců u nich ležících. Majetní lidé dávali ještě v devatenáctém století najevo svou moc, invenci a majetnost právě úpravami zahrad. Odpor", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk.", "content": "Mezi starověké civilizace jsou řazeny první vyspělé lidské společnosti, které rozkvétaly v oblastech Sýrie, Palestina, Fénicie, Malé Asie, Mezopotámie, Íránské vysočiny, Egypta a Arábie. Toto období je ohraničeno koncem pravěku ve 4. tisíciletí př. n. l. a vpádem Arabů v první polovině 7. století. První zemědělci se v oblasti Předního východu usadili někdy v 8. a 9. tisíciletí př. n. l. Kolem roku 7700 př. n. l. se začaly utvářet první usedlé agrární společnosti. Vznikla zde nejstarší známá města světa a také vznikaly první zahrady. První zmínky o zahradách v oblasti Přední Asie pochází z období 4000 l. př. n. l. Tyto zahradní úpravy mají zřetelné rysy pravidelné úpravy. Jsou osově souměrné, převládají geometrické linie, výsadby jsou zřetelně ve sponu. V zahradách přední zahrady lze najít prvky jako záhon, živý plot, geometricky upravený bazén, fontána, kanály, alej, terasa, sochy, umělé zavlažování. Do oblasti přední Asie je někdy také umisťována mytická rajská zahrada. Bývá ztotožňována s rozsáhlými pozemky v starověké Persii označovanými jako \"paradis,\" které však sloužily jako lovecké obory pro lovení zvěře. V egyptské milostné básni je popisována zahrada následovně: „\"Rákosí v zahradě se zelenalo, a všechny keře kvetly.\" \"Zralé broskve v zahradě se podobaly bronzu\" \"a háje se leskly peckami mandloní.\"“ Egypťané podle nalezených důkazů ale záměrně pěstovali nejen okrasné a ovocné dřeviny, koření a byliny, ale i květiny a zeleninu. Homér u nějž se předpokládá, že žil v období mezi léty 1200 až 700 př. n. l., popisuje v Odyssee zahradu takto: „\"Přímo za dveřmi je velká zahrada, keře jsou na každé straně u vchodu... rostou tu vysoké kvetoucí stromy, hrušně a granátová jablka, a jabloně se", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "Zahrady v období středověku, ve stylu typickém pro Evropu, v období přibližně od 5. století do začátku renesance v 14. století, navazovaly na předchozí období, ale vyvíjely se do formy, která byla odlišná. Ačkoliv na různých místech v Evropě byly zahrady upraveny rozdílně, bylo možné vysledovat podobnosti, dané především kontextem doby. Zahrada v tomto období byla určena k výukovým účelům, k reprezentaci, pěstování potravin, léčivých rostlin a volnočasovým aktivitám, nebo byla rozdělena na jednotlivé části, které byly takto zaměřeny. Středověké zahrady v Evropě jsou především malé, jednoduché, obezděné geometrické zahrady, vyznačující se pravidelností, nebo i symetrií. Středověká zahrada, nebo takto koncipovaný", "section_level": 2}, {"title": "Renesance.", "content": "Renesanční zahradní úpravy jsou symetricky organizované plochy, jejichž forma použitá poprvé v Itálii výrazně ovlivnila další budoucnost zahradní architektury. Vývoj italské zahrady od období renesance po baroko je zásadní zejména pro tvorbu vztahu budov a zahrady (Leon Battista Alberti to popisuje v knize \"De re aedificatoria\"). Nevýznačnější slohovou úpravou italského parku, nejvýraznějším stylem, je „italská terasovitá zahrada“ a právě ta je také často chápána jako styl italské zahrady (parku), jakkoliv se způsoby úpravy italského parku vyvíjely ve více podobách. Italská terasovitá zahrada byla rozšířena zejména na kopcích podél řeky Arno v oblasti Florencie. Byla inspirována římskými a neapolskými zahradami a spojovala jejich styl. Italské zahrady dosáhly mimořádné úrovně v období renesance a dále se vyvíjely pod vlivem baroka. Od 15. století zahrada v Itálii sloužila jako obytný prostor budovaný podle stejných hledisek jako celá stavba", "section_level": 2}, {"title": "Baroko.", "content": "Počátek barokních italských a francouzských parků se datuje do 16. století a příkladem vzoru barokních zahrad je úprava u paláce Pitti ve Florencii. Tento styl se přenesl do Francie. Vrcholem tvorby francouzských parků byl park u zámku Versailles, který pro Ludvíka XIV. vytvořil architekt André Le Nôtre. Typicky park rozděluje několik hlavních cest, od kterých se pravoúhle dělí vedlejší. Cesty jsou zpravidla lemovány nízkými živými plůtky ze stálezelených dřevin. Hlavní, nejširší cesta obvykle vede středem, je hlavní osou. Největší plocha je naprosto přehledná a osázena jen nízkými plůtky a květinovými vzory,", "section_level": 2}, {"title": "Anglický park.", "content": "Společnost byla v 17. století přesycena přehnanou, stále se opakující pravidelností francouzských zahrad, které byly kritizovány ještě za života Le Nôtreho, a to i lordem Francisem Baconem, což potvrzuje například esej \"Of the Garden\" (kde obdivuje původní krajinu a kritizuje architekturu zahrady). Byla hledána nová vhodná forma. V období klasicismu se tak stává moderní úpravou anglický park, který je v mnoha směrech opakem barokního stylu. Anglický park je stylem krajinářského parku nebo zahrady. Vznikl v Anglii na počátku 18. století pod estetickým vlivem čínských zahradních úprav a rozšířil se po celé Evropě. Nahradil formálnější, symetrické francouzské zahrady, vzniklé v 17. století jako hlavní zahradnický styl v Evropě. Zřejmě nejznámější postavou stylu anglické zahrady je Lancelot \"Capability\" Brown. Změny v architektuře zahrad a parků a jejich směr zcela korespondoval se změnami ve společnosti a kultuře té doby. Během dlouhého období, kdy na velké části světa dominuje vliv anglického parku, je styl přírodních úprav s romantickými zákoutími vystřídán stylem", "section_level": 2}, {"title": "Moderní zahrada.", "content": "Během 19. a 20. století se pohled na zahradu měnil pod vlivem různých filosofických a výtvarných směrů, ale i vlivem konzumerismu a krizí. Ze zahrad, které měly při nákladné údržbě zdobit množstvím květů, kombinací barev a kompozicí prvků, se vyvinuly úpravy, které vytvářejí souhrny geometrických tvarů, jednoduchých symbolů a také okázalé úpravy dekorativním zpracováním hmot, světelnými a dalšími dramaticky či divadelně působivými efekty. Tyto projevy a posuny se tradičně ukazují ponejvíce v úpravách pro sociálně nadřazené skupiny obyvatel. V zahradách pro širokou veřejnost a", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení zahrad.", "content": "Zahrady lze teoreticky členit podle jasně daných a smysluplných kritérií. Často lze ale narazit na úpravy, které leží mezi jednotlivými typy, protože účel díla a využití prostoru, tedy požadavky uživatele, jsou v ideálním případě nadřazeny jakékoliv kategorizaci. Příkladem budiž parky, kde se prolínají renesanční, barokní a romantické vlivy. Za zahrady ovšem například nelze považovat sportoviště, ale sportoviště mohou být součástí zahrad.", "section_level": 1}, {"title": "Podle typu rostlin.", "content": "Ačkoliv ve většině zahrad lze využít dřeviny a byliny mnoha taxonomických", "section_level": 2}, {"title": "Podle barvy a materiálu.", "content": "Nadšení nad schopností vnímat jednotlivé odstíny barevného spektra velí některým pěstitelům vybrat si jeden, jednu barvu (často bílou", "section_level": 2}, {"title": "Podle stylu úpravy.", "content": "Styl úpravy je hodnocen u okrasných zahrad, u zeleninových zahrad není krása kompozice výsadby hodnocena, přestože mohou zeleninové zahrady být použity jako okrasné a přestože zelenina může plnit funkci okrasných rostlin. Podle stylu vzhledu, architektury zahrady, jsou okrasné zahrady rozdělovány na dva základní protikladné směry, pravidelné (v témž významu geometrické nebo architektonické), na jedné straně a nepravidelné na straně druhé. V odborné literatuře z 19. století v anglickém jazyce jsou někdy pro tyto dva styly používány také názvy „\"ancient\"“, „\"formal\"“ (historické, úpravné nebo společenské) pro pravidelné zahrady a „\"wild\"“, „\"modern\"“ (divoké, moderní) pro nepravidelné zahrady. Název pravidelné zahrady je používán stejně jako název geometrické zahrady, symetrické zahrady nebo architektonické zahrady. Všechny tyto výrazy ukazují na nejzřetelnější rysy této skupiny. Mezi pravidelné zahrady jsou řazeny ty zahrady, které jsou často upraveny v symetrických celcích, nebo používají geometrické tvary, přímé nebo pravidelné linie, odráží stavební prvek - budovu. Pravidelné úprava nikdy nenapodobuje přírodu, je úpravou která často ukazuje lidskou moc zkrotit vodu, kámen, stromy, keře a byliny. Zahrada je dalším pokojem, pokračováním budovy. Pravidelné zahrady dávají na odiv krásu technické konstrukce, seřazené celky hmot, lesk, dokonalost úpravy, dokonalý povrch a vysoký kontrast", "section_level": 2}, {"title": "Součásti zahrad.", "content": "Zahrady jsou často tvořeny menšími celky, které svým účelem, uspořádáním nebo úpravou určují použití, vzhled nebo styl zahrady.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební prvky.", "content": "Stavební prvky tvoří části, jež jsou důležitou estetickou i provozní", "section_level": 2}, {"title": "Vegetativní úpravy.", "content": "Jsou určité způsoby úprav zeleně či", "section_level": 2}, {"title": "Koncepční řešení části zahrady.", "content": "Za koncepční řešení částí zahrad, používané jako typický prvek a to i v slohově různých zahradách, lze považovat takové", "section_level": 2}, {"title": "Jiné doplňky.", "content": "Pěstovaná zvířata, například ryby,", "section_level": 2}, {"title": "Rostliny.", "content": "V zahradě použité", "section_level": 1}, {"title": "Zahrada jako ekosystém.", "content": "Zahrady pro biodiverzitu mohou mít důležitý význam. Obvykle negativní. Celé pojetí zahrady, například jako u divoké zahrady, může ale někdy být nápomocno udržení místních druhů rostlin a odpovídajícího ekosystému. Pojetí zahrady a způsob výsadby a především některé součásti zahrady například živé ploty, keře, ploty, stromy, krmítka, budky, ptačí pítka nebo koupaliště, mohou hrát významnou roli alespoň pro přežití místní fauny, místních rostlin a jejich různorodost, pro biodiverzitu. Podle výzkumů v zahradách s více neudržovanými částmi a různými strukturami, prostředími a povrchy, bývá více včel a dalších živočichů. Jiné součásti zahrady mají obvykle opačný účinek - koupací bazén, pečlivě střižený trávník, záhony květin nebo dokonce pečlivě ošetřované zeleniny, obvykle nemají na rozvoj místní fauny a flory pozitivní vliv. Vůle udržovat zahradu spíše méně a tolerance prostředí vhodného pro přežití drobných živočichů i za cenu nižší úrody a klíšťat, pěstování směsi divokých trvalek a místních keřů, nemusí vždy napomáhat sousedským vztahům. Vzniká konflikt (i vnitřní, v duši majitele) mezi pravidly, tradicí jednoduché estetiky a citlivostí k ekosystému, vnímavostí pro skutečnou krásu. Podle studie ze Spojených států, je ochota vytvářet a udržovat přírodní zahrady silně závislá na vzhledu zahrady souseda. Pokud kosí pravidelně svůj dokonalý trávník, cítí majitel vedlejší zahrady povinnost udělat totéž. Ačkoliv se tendence vytvářet zahrady podobné přírodě objevují od 18. století u Alexandra Popeho a v 19. století u G. Jekyllové, tak na začátku 21. století se opravdu stávají módními přírodní zahrady a zahrady napodobující přírodu, které jsou přírodě blízké. Mezi nejznámější architekty, kteří takové zahrady popularizují, prosazují, navrhují a realizují patří Piet Oudolf. Velmi malé zahrady věrně napodobující přírodu často vypadají zanedbaně, nevzhledně nebo nevhodně, ale je vhodné je esteticky stylizovat, aby tato nevýhoda byla estetickou hodnotou.", "section_level": 1}, {"title": "Ptačí zahrada.", "content": "Ptačí zahrada jako pojmenování typu nebo vzoru úpravy zahrady v české odborné literatuře neexistuje a není používáno na rozdíl od jiných zahrad určených specificky pro nějaké užití. Přesto jsou již odedávna určeny některé prvky v zahradě pro ptáky, jako krmítka, budky, některé druhy dřevin ponechané pro potravu ptákům, nověji i ptačí koupaliště a pítka. To je činěno s ohledem na pozorovatele, který je potěšen pohledem na skotačení sýkorek a rád slyší zpěv kosů. Například v Anglii jsou takové úpravy častější a Gertrude Jekyll v knize o takové části zahrady, nebo zahradní úpravě píše: \"... je dobré, aby to do volného prostoru byly vysázeno ovoce divočejšího charakteru, široce rozšířené mišpule a kdoule, některé", "section_level": 2}, {"title": "Estetika zahrad.", "content": "Studie ze Švýcarska ukazují, že druhově chudé a nudné zahrady jsou obecně považovány za estetické. Nikdo nepovažuje za krásné zcela chaotické zahrady. Ovšem alespoň pestřejší zahrady, bohatší na druhy a podobné volné přírodě jsou vhodnější pro drobné živočichy a mohou být vzhledné. Hodnocení krásy je často závislé na mínění sousedů a návštěvníků, mínění širšího okolí a prioritách, hodnotovém žebříčku celé společnosti. Vzhled zahrad je námětem, nebo zmiňován v lidové tvořivosti i v uměleckých pracích, které jsou považovány za objekty významné kulturní ceny. Vzhledově se zahrady, které jsou považovány za krásné, mohou lišit, nebo být dokonce charakterizovány zcela opačnými vlastnostmi. Někteří lidé si snadno vytvářejí své představy o kráse v závislosti na mínění okolí nebo se kromě svých příbuzných nechají řídit přímo pokyny takové osoby jako je „arbiter elegantum“, „kulturtrégr“ nebo „módní policie“ bez ohledu na své potřeby. Při tvorbě zahrad se ale lze často setkat s potřebou napodobovat sousední zahrady, nevybočovat. Tvorbou zahrad se zabývá zahradní architektura. Dílo architekta by mělo splňovat praktické použití, následovat architektonické řešení okolní zástavby nebo s ním nebýt v rozporu a esteticky jej doplňovat. Především by mělo splňovat představy majitele. Přesto nelze někdy rozlišit (špatné nebo dobré) dílo laika a architekta, což lze připsat estetické schopnosti laiků kreativně se vyjádřit. Mnozí z největších architektů nikdy zahradní architekturu nestudovali, nechyběla jim ale nikdy kreativita, schopnost myslet analyticky, zohlednit potřeby zákazníka a často to byli lidé se vztahem k přírodě. To, že je zahrada vytvořená zahradním architektem, není zárukou, že má nějaké (například i estetické) kvality nebo je použitelná. Způsob výsadby je přímo závislý na představě majitele o výsledku.", "section_level": 1}, {"title": "Sadovnická tvorba.", "content": "Zahradní architektura je v podstatě umělecký obor, který kromě představivosti vyžaduje například technické znalosti materiálů a zkušenosti. Při tvorbě zahrad mohou pomáhat architektům pravidla kompozice zahradních úprav, zahrad a parků, jež byla položena už v italských renesančních zahradách. Tato pravidla nebo atributy možné krásy, která mohou vytvářet estetický celek, která lze najít v díle nebo dílo pomocí těchto vlastností vytvořit či zhodnotit, byla pak shrnuta, definována a rozvinuta H.Reptonem na přelomu 18. a 19.století: Pravidla kompozice v zahradní architektuře konce 20. století definují kritéria, požadavky na úpravu", "section_level": 2}, {"title": "Významní zahradní architekti.", "content": "Zahradní architekti jsou tvůrci návrhů zahrad, někdy i realizátoři svých návrhů. Podle časopisu Mail byli nejlepšími zahradními architekty všech dob (celosvětově): Jiní autoři považují za významné zahradní architekty jako Gilles Clément, Gertrude Jekyll, Thomas Dolliver Church", "section_level": 1}, {"title": "Dotčené obory.", "content": "Vzhledem, tvorbou, kompozicí a plánováním zahrad se zabývá zahradní architektura. Navazuje na obory výtvarného umění a architekt používá při úpravách umělecké, výtvarně působící objekty. Při své práci musí architekt mimo technické a biologické znalosti ovládat také základní znalosti psychologie neboť jeho dílo psychologicky působí na uživatele. Některé zahrady k dosažení spokojenosti uživatele vyžadují i znalosti náboženství, filosofie nebo invence, tyto vklady se pak stávají součástí koncepce. Základy architektury staveb jsou žádoucí, neboť zahrada je součástí větších stavebních celků a měla by s nimi být v souladu. Součástí zahrady bývají stavební úpravy, znalosti stavebnictví týkající se přesunu zeminy, stavby", "section_level": 1}, {"title": "Muzeum zahrad.", "content": "Muzeum zahrad (Garden Museum) dříve známé jako Museum of Garden History, se nachází v Anglii, bylo založeno ve zrušeném kostele na jižním břehu řeky Temže v Londýně, na Lambeth Road. Muzeum je umístěno v hlavní lodi kostela. Sbírka se skládá z nástrojů, příslušenství a", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Cestování, jehož cílem je poznávání významných zahrad, botanických zahrad, historie zahrad, zahradních stylů, je druh cestovního ruchu zahrnující návštěvy nebo cestování do těchto významných a specifických objektů. Turisté někdy cestují individuálně na tato místa s nimiž jsou předem seznámeni. Často se ale turisté raději připojují k organizovaným zájezdům na místa zahradních výstav.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zahrada je lidmi upravený pozemek s uměle vysázenou vegetací, prostor, kde jsou obvykle pěstovány nebo umístěny rostliny. Může sloužit k odpočinku, volnočasovým aktivitám a reprezentaci, pro pěstování rostlin určených ke konzumaci nebo i k jinému účelu. Vědeckým, výzkumným a pedagogickým účelům pak slouží specializované botanické zahrady a arboreta, kde jsou sbírky často také nějak architektonicky upraveny. Zemědělský slovník vymezuje zahradu jako prostor s úplným nebo částečně omezeným přístupem veřejnosti. ", "tgt_summary": "A garden is a planned space, usually outdoors, set aside for the display, cultivation, or enjoyment of plants and other forms of nature. The garden can incorporate both natural and man-made materials. The most common form today is a residential garden, but the term \"garden\" has traditionally been a more general one. Zoos, which display wild animals in simulated natural habitats, were formerly called zoological gardens. Western gardens are almost universally based on plants, with garden often signifying a shortened form of botanical garden. Some traditional types of eastern gardens, such as Zen gardens, use plants sparsely or not at all. ", "id": 2309545} {"src_title": "Sigmund Jähn", "tgt_title": "Sigmund Jähn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Vyrůstal v Krušných horách, nedaleko českých hranic. Po ukončení základní školy nastoupil ihned do práce v tiskárně okresního města Klingenthal jako typograf. Když mu bylo 18 let, dostal nabídku se stát letcem. Přijal a absolvoval pilotní školu nedaleko Drážďan. Od roku 1958 se stal stíhacím letcem. Absolvoval důstojnickou Vysokou školu vojenského letectva Franze Mehringa a stal se podporučíkem. Ve svých 26 letech byl náčelníkem pluku a jako perspektivní mladík byl zařazen do čtyřletého studia na Vysoké vojenské akademii J.A.Gagarina v Sovětském svazu. Roku 1970 se vrátil do NDR, obnovil si kvalifikaci stíhacího pilota první třídy a dál létal. Nalétal 1225 hodin. Postupně v armádě získával různé funkce a získal první vysoké vyznamenání: Zasloužilý vojenský letec NDR. V roce 1976 se ocitl ve výběru budoucích kosmonautů programu Interkosmos a o dva roky později byl členem třetí posádky tohoto programu. Záložníkem mu byl vojenský letec Eberhard Köllner.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Na lodi Sojuz 31 odstartoval z Bajkonuru společně se svým velitelem, sovětským kosmonautem plukovníkem Valerijem Fjodorovičem Bykovským v létě roku 1978. Cílem jim byla orbitální stanice Saljut 6, kde již byla napojena předchozí loď Sojuz 29. Na palubě se setkali se stálou posádkou, kosmonauty SSSR Kovaljonokem a Ivančenkovem. Celá čtveřice plnila zadané plánované úkoly. Po týdnu práce Jähn s Bykovským přistáli v kabině lodi Sojuz 29 na padácích na Zemi 140 km jihovýchodně od kazašského města Džezkazganu.", "section_level": 2}, {"title": "Po letu.", "content": "V červnu 2006 byl na setkání kosmonautů v Lázních Bohdaneč.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz v umění.", "content": "V roce 2003 Wolfgang Becker uvedl na svět svůj film \"Good Bye, Lenin!\", pojednávající o konci NDR, ve filmu je několikrát zmíněn Sigmund Jähn.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sigmund Jähn (13. února 1937 Rautenkranz – 21. září 2019 Strausberg) byl vojenský letec a kosmonaut z tehdejší Německé demokratické republiky, který se zúčastnil programu Interkosmos a letěl v roce 1978 do vesmíru na Sojuzu 31.", "tgt_summary": "Sigmund Werner Paul Jähn (; 13 February 1937 – 21 September 2019) was a German cosmonaut and pilot who in 1978 became the first German to fly into space as part of the Soviet Union's Interkosmos programme.", "id": 263929} {"src_title": "Müsli", "tgt_title": "Muesli", "src_document": [{"title": "Suché müsli.", "content": "První druh müsli je sypká směs zejména ovesných vloček a kousků různého sušeného ovoce, ořechů a semínek. Běžně obsahuje i jiné obilné vločky, například pšeničné či žitné. Suché müsli je v současnosti běžně dostupné v podobě průmyslově balených směsí, ačkoli řada lidí si ráda připravuje vlastní. Existuje řada druhů müsli, například s medem, různým kořením či čokoládou. Suché müsli lze pohodlně skladovat po řadu let. Jeho příprava je rychlá, stačí je smísit s mlékem, jogurtem či ovocnou šťávou a případně kousky čerstvého ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Čerstvé müsli.", "content": "Druhý typ müsli (původní) představuje čerstvě připravená směs ovesných vloček, předem namočených ve vodě nebo ovocné šťávě, a na jemno nastrouhaného nebo rozmixovaného jablka. Mezi další obvyklé přísady patří na kousky nakrájené nebo strouhané čerstvé ovoce (např. banány, lesní plody, hrozny, mango), sušené ovoce, mléčné výrobky (např. jogurt, smetana, kondenzované mléko, čerstvý sýr, tvaroh), citronová šťáva, strouhané ořechy, semínka, koření (především skořice) a med. K přípravě čerstvého müsli není vhodné čerstvé mléko, neboť se snadno sráží působením kyselin z jablka.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "\"Müesli\" vynalezl okolo roku 1900 švýcarský lékař Maximilian Bircher-Benner pro pacienty ve své nemocnici, kde strava bohatá na čerstvé ovoce a zeleninu tvořila stěžejní část léčby. Vzorem mu prý byl podobně “podivný pokrm”, který jemu a jeho manželce podali během túry ve švýcarských Alpách. Bircher-Benner sám jídlo pojmenoval jako „d'Spys“ (švýcarská podoba německého “die Speise”, neboli pokrm). Výraz \"Müesli\" je pak zdrobnělina švýcarského podstatného jména “Mues” (německy “Mus”), tedy kaše. Ve své současné podobě je müsli oblíbeno na Západě od 60. let 20. století v rámci rostoucího zájmu o zdravou a vegetariánskou stravu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Müsli (původně \"Birchermüesli\" nebo \"Müesli\" ve švýcarské němčině, \"Müsli\" ve spisovné němčině, []) je druh pokrmu z obilnin, v některých částech světa oblíbený jako snídaně. Základní verze se skládá z tepelně neupravených ovesných vloček a ovoce. Ve Švýcarsku je jedí též jako lehkou večeři; pojmem \"Birchermüesli complet\" se pak rozumí müsli, chléb s máslem a káva s mlékem. Obsahuje vlákninu. ", "tgt_summary": "Muesli ( ;, ) is a cold oatmeal dish based on rolled oats and ingredients like grains, nuts, seeds and fresh or dried fruits. This mix may be combined with one or more liquids like milk, almond milk, other plant milks, yogurt, or fruit juice and left for a time to soften the oats before being consumed. ", "id": 867619} {"src_title": "Gottfried August Bürger", "tgt_title": "Gottfried August Bürger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bürger pocházel z rodiny evangelického kněze a na žádost svého dědečka začal roku 1764 studovat teologii v Halle. Studia však brzy opustil a od roku 1768 studoval právo na univerzitě v Göttingenu. Zajímal se též o klasickou filologii. Pracoval jako úředník a od roku 1784 přednášel v Göttingenu estetiku. Roku 1789 zde byl jmenován mimořádným profesorem, ovšem bez nároku na pravidelný plat, takže se musel živit jako překladatel. Svou literární dráhu zahájil jako spolupracovník časopisu \"Göttinger Musenalmanach\", ve kterém uveřejňoval své první básně. Od roku 1779 sám tento časopis redigoval. Velký vliv na jeho tvorbu mělo hnutí Sturm und Drang. Je považován za zakladatele německé umělé balady. Jsou založeny na námětech z lidové slovesnosti, vyjadřují vášnivost lidských citů a vzdor proti osudu. Do života jejich hrdinů vstupují nadpřirozené síly, přičemž střet s nimi končí tragicky. Nejznámější z těchto balad je \"Lenora\" (1774, Lenore). Dnes však je jeho jméno spojováno především se satirickým dobrodružným dílem \"Podivuhodné cesty po vodě i souši, polní tažení a veselá dobrodružství Barona Prášila, jak je vypravuje při víně v kruhu přátel\" (1786, Wunderbare Reisen zu Wasser und zu Lande, Feldzüge und lustige Abenteuer des Freiherrn von Münchhausen: wie er dieselben bei der Flasche im Zirkel seiner Freunde selbst zu erzählen pflegt), česky zkráceně \"Baron Prášil\". Hrdina v knize vypráví o svých neuvěřitelných až fantastických příhodách, v nichž je často patrná autorova inspirace lidovými pohádkami a knížkami lidového čtení. V osobním životě nedosáhl Bürger díky své nevyrovnané povaze trvalého štěstí. Roku 1774 se oženil s dcerou hannoverského úředníka Dorette Leonhartovou, ale brzy se zamiloval do její mladší sestry Augusty. Po smrti Doretty roku 1784 se s Augustou příští rok oženil, ale ta roku 1786 zemřela při porodu. To jej tak zdrtilo, že ztratil zájem o uměleckou tvorbu. Roku 1790 se oženil ještě jednou, ale toto manželství byl velký omyl a již roku 1792 přestalo existovat. Velkou ranou byla pro Bürgera také rozsáhlá kritika jeho básnické tvorby ze strany Friedricha Schillera v novinách \"Allgemeine Literatur-Zeitung\" v roce 1791. Schiller mu vyčítal, že jeho básně postrádají ideální představu lásky a krásy a často zobrazují pouze temné stránky lidské povahy. Ke konci života onemocněl Bürger tuberkulózou. Když kvůli svému zdravotnímu stavu ztratil zaměstnání, dostal pouze jednorázovou podporu ve výši padesáti tolarů. Zemřel v chudobě roku 1794. Roku 1799 mu byl v Göttingenu na jeho oblíbeném místě ve veřejné zahradě postaven pomník, který však byl roku 1956 zbourán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried August Bürger (31. prosinec 1747, Molmerswende v Harzu – 8. červen 1794, Göttingen) byl německý preromantický básník, prozaik a překladatel.", "tgt_summary": "Gottfried August Bürger (December 31, 1747 – June 8, 1794) was a German poet. His ballads were very popular in Germany. His most noted ballad, \"Lenore\", found an audience beyond readers of the German language in an English and Russian adaptation and a French translation.", "id": 6038} {"src_title": "Rudi Dutschke", "tgt_title": "Rudi Dutschke", "src_document": [{"title": "Mládí v NDR.", "content": "Dutschke se narodil v Schönefeldu u Luckenwalde (poblíž Berlína, na území pozdější NDR) jako syn poštovního úředníka. V blízkém Luckenwalde navštěvoval gymnázium a stal se členem evangelické mládeže a mládežnické organizace FDJ (obdoba ČSM). Po povstání v Maďarsku roku 1956 začal zastávat pozice demokratického socialismu s odstupem jak k USA tak i SSSR. Rok později se veřejně přihlásil k pacifismu a odmítl výkon vojenské služby (a veřejně k tomu vyzýval i jiné). Tím se dostal do rozporu s platnou ideologií NDR, po maturitě mu roku 1958 byla jeho žádost o studium sportu proto zamítnuta. Dutschke se vyučil obchodníkem a stále častěji navštěvoval Západní Berlín, kam krátce před stavbou berlínské zdi 1961 přesídlil. V Západním Berlíně studoval Dutschke na Svobodné universitě (1961-1968) sociologii, etnologii, filosofii a dějiny, roku 1973 promoval (tématem promoce byl maďarský neortodoxní marxista György Lukács).", "section_level": 1}, {"title": "Studentské hnutí.", "content": "Během svého studia se nechal Dutschke ovlivnit Heideggerovým existencialismem, zejména pak marxistickými filosofy jako byl György Lukács, Ernst Bloch, zajímal se silně o tzv. kritickou teorii Frankfurtské školy (Theodor W. Adorno, Max Horkheimer, Herbert Marcuse), dále i o práce různých teologů (jeho pozdější manželka, Gretchen Klotz-Dutschke, studovala teologii). Roku 1962 založil v Berlíně radikální skupinu Subverzivní akce (\"Subversive Aktion\"), se kterou roku 1964 vstoupil do Socialistického německého studentského svazu (\"SDS, Sozialistischer Deutscher Studentenbund\"), rok později se stal jeho funkcionářem. Dutschke organizuje mnoho shromáždění a demonstrací proti válce ve Vietnamu a proti vytvoření velké koalice mezi SPD a CDU. Patří k hlavním iniciátorům mimoparlamentní opozice \"APO\". V květnu 1966 organizuje spolu s SDS kongres o Vietnamu, který dočasně sjednotil mnoho proudů tehdejší západoněmecké levice a vyústil v do té doby největší demonstrace proti válce ve Vietnamu. Napjatá situace eskalovala v červnu 1967 během návštěvy perského šáha Muhammada Rezy Pahlavího v Západním Berlíně. Během studentské demonstrace proti této návštěvě byl jedním západoberlínským policistou zastřelen student Benno Ohnesorg. V této době konflikty mezi bulvárním tiskem na jedné straně a mimoparlamentní opozicí eskalují. Rozbití oken v nakladatelství Axela Springera přirovnávají noviny tohoto nakladatelství ke křišťálové noci, studentská opozice, která v minulosti obvinila (a též i několikrát prokázala) Springerovo nakladatelství ze lží a z organizování kampaní, které z jejího pohledu později vedly mimo jiné i k atentátu na R. Dutschkeho, vyhlašuje kampaň \"Enteignet Springer\" („zestátněte Springera“).", "section_level": 1}, {"title": "Atentát.", "content": "Po těchto událostech došlo k zesílené kampani bulvárního tisku, zejména novin Springerova koncernu, proti studentskému hnutí. Na tomto pozadí došlo 11. dubna 1968 k atentátu na Dutschkeho, provedeném pomocným dělníkem Josefem Bachmannem, který byl znám jako pravicový radikál; atentát vyvolal mnoho mezinárodních protestů a bouřlivých demonstrací. Rudi Dutschke atentát přežil s těžkým zraněním mozku, musel se dokonce znovu učit mluvit. Rekonvalescenci prožil ve Švýcarsku, Itálii a Velké Británii, kde se chtěl usadit a započal studium v Cambridgi, byl však britskými úřady kvůli údajné subverzivní činnosti vypovězen. Dutschke se posléze usadil v dánském Århusu, kde působil jako docent na tamější univerzitě. Při svých cestách do Německa navázal v NDR kontakt s disidenty Wolfem Biermannem a Robertem Havemannem; roku 1978 se angažoval při založení západoněmecké strany Zelených. Dutschke zemřel 24. prosince 1979 na následky atentátu (trpěl epilepsií). Své nekonvenční názory manifestoval i po narození svého prvního syna (z celkem tří dětí), který dostal jméno „Hosea-Che“ – po biblickém prorokovi Ozeášovi a kubánském revolucionáři Che Guevarovi.", "section_level": 1}, {"title": "Dutschkeho pozice a názory.", "content": "Názory Rudi Dutschkeho jsou velice kontroverzní. Mnozí hovoří o nábožensky fundovaném socialismu, někteří (i zastánci západoněmecké levice) je označovali jako levicový fašismus a teoretický základ pozdější teroristické organizace RAF. V každém případě byly silně provokující, přičemž ústředním pojmem zde byla otázka násilí. Dutschke, sám velký kritik nejen monopolního kapitalismu, ale i diktatury sovětského ražení, sice zastával stanovisko, že v případě neřešitelnosti konfliktů (nereformovatelnost buržoazní společnosti, vykořisťování) je použití násilí legitimní, toto násilí lze však použít jen proti věcem (a represivnímu systému), ne proti jednotlivým lidem. Také vycházel z toho, že různé provokační akce mohou vycházet i z malých skupin (zprvu bez podpory obyvatelstva); takové akce pak motivují jiné, prozatím jen potenciálně revoluční skupiny a ústí v revoluční proces, podporovaný většinou; cílem společenské přeměny je pak socialistická republika rad. Tím se odsadil nejen od pozdějších akcí teroristických skupin (jako RAF), chápajících revoluční proces jako atentáty (nejen) na představitele kapitalistického politického a hospodářského systému, ale i od několika tuctů skupin a tzv. stran převážně dogmaticky-maoistického ražení, které měly v sedmdesátých letech ve Spolkové republice konjunkturu. Během roku 1968 se také výrazně zajímal o proces pražského jara v Československu a zúčastnil se různých diskusí na pražských fakultách.", "section_level": 1}, {"title": "Ulice Rudi Dutschkeho v Berlíně.", "content": "Koncem roku 2004 navrhl západoberlínský levicový deník taz, přejmenovat část ulice Kochstraße ve čtvrti Kreuzberg u příležitosti 25. výročí úmrtí R. Dutschkeho na Rudi-Dutschke-Straße. Tento návrh byl oblastním parlamentem roku 2005 přijat. Uskutečněn však nebyl, protože se proti usnesení zformovala opozice části obyvatel, nakladatelství Axel Springer Verlag a strany CDU, která podala žádost o rozhodnutí hlasováním obyvatel. Brizantnost situace je dána nejen tím, že původní návrh pochází od levicového deníku \"taz\" – který reprezentuje dodnes mínění tehdejší mimoparlamentní opozice; před několika lety se Springerově nakladatelství podařilo nechat přejmenovat část křižující ulice Lindenstraße na Axel-Springer-Straße – ústředí nakladatelství se tedy má v budoucnu nacházet na křižovatce Axel-Springer-Straße a Rudi-Dutschke-Straße (nakladatelství si ovšem již před nedávnem nechalo změnit poštovní adresu na postranní vchod v Axel-Springer-Straße – původní hlavní leží v budoucí Rudi-Dutschke-Straße). 21. ledna 2007 se ve čtvrti Kreuzberg-Friedrichshein konalo hlasování, ve kterém se téměř 58 procent voličů vyslovilo proti návrhu CDU zrušit přejmenování. Proti tomuto výsledku byla podána žaloba několika obyvatel a firem - patří k nim i nakladatelství Axela Springera samotné. Žaloba byla 9. května 2007 v první instanci správního soudu zamítnuta, počítá se však s podáním odvolání. Přesto právě skutečnost eskalace někdejších konfliktů může být důvodem k přejmenování, ne proti, jak ve svém rozsudku Správní soud zjistil: důvod k přejmenování vyplývá i ze společenských diskusí a konfliktů o úloze tisku v šedesátých letech, jehož antipody byly právě nakladatelství A. Springera a Rudi Dutschke.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudi Dutschke, celým jménem Alfred Willi Rudolf Dutschke (7. března 1940 – 24. prosince 1979, Aarhus, Dánsko), byl jednou z nejznámějších osobností radikálně levicového studentského hnutí pozdních šedesátých let 20. století v západním Německu.", "tgt_summary": "Alfred Willi Rudolf \"Rudi\" Dutschke (; 7 March 1940 – 24 December 1979) was a German Marxist sociologist and a political activist in the German student movement and the APO protest movement of the 1960s. ", "id": 1567714} {"src_title": "Knižní vazba", "tgt_title": "Book cover", "src_document": [{"title": "Měkká vazba.", "content": "Měkká vazba se dělí na čtyři základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V2.", "content": "Spolu s V1 nejrozšířenější typ vazby. Jednotlivé listy jsou lepeny a vsazeny do měkkých desek. Této vazbě se říká též brožovaná, knihy s vazbou V2 jsou nazývány paperback. Používají se tři základní typy lepidel: - vodou ředitelná disperzní lepidla (polyvinylacetáty), - tavná lepidla na bázi kopolymerů vinylacetátů a etylenu, - polyuretanová lepidla.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V3.", "content": "Vazba podobná V1 s tím rozdílem, že k sešití jsou používány shora umístěné skobičky a celek se pak upevňuje do obálky.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V4.", "content": "Jedná se o měkkou vazbu, která se svými parametry blíží tuhé vazbě V8. Jednotlivé bloky jsou sešity niťovkou a ty pak sešity nebo slepeny.", "section_level": 2}, {"title": "Polotuhá vazba.", "content": "Polotuhá vazba se dělí na dva základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V5.", "content": "Je vazba s deskami z lehčí lepenky která je mírně odsazena od hřbetu - knižní blok je buď lepen, nebo sešit nití, vazba je podobná V2. Dnes se již téměř nepoužívá.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V6.", "content": "To jsou leporela.", "section_level": 2}, {"title": "Tuhá vazba.", "content": "Tuhá vazba se dělí na tři základní typy:", "section_level": 1}, {"title": "Vazba V7.", "content": "Poloplátěná vazba, kdy na potažení desky je použit papír a na hřbet plátno.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V2V8.", "content": "Takzvaná falešná vazba V8 je lepená vazba V2 v tvrdých deskách.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V8.", "content": "Šitá vazba v tvrdých deskách. Tzv. celoplátěná vazba, tj. z jednoho materiálu. Na potažení desek může být použit papír (lakovaný, laminovaný...), nebo jiné materiály, např. plátno nebo kůže.", "section_level": 2}, {"title": "Vazba V9.", "content": "Tuhá vazba s deskami z plastu. Podrobné technické informace naleznete např. zde:", "section_level": 2}], "src_summary": "Knižní vazbou rozumíme: Základní dělení knižních vazeb je na měkké a tuhé. Tuhé vazby jsou odolnější, ale jejich výroba je náročnější a dražší. Proto se v poslední době rozšířilo používání měkkých vazeb (\"paperback\"), což umožnilo snížit náklady na tisk knih. Souvislost je zde i s poplatky za autorská práva, která se mohou lišit pro vydání v měkké vazbě a v tuhé vazbě. Dále se měkké i tuhé vazby dělí podle způsobu spojení na lepené a šité.", "tgt_summary": "A book cover is any protective covering used to bind together the pages of a book. Beyond the familiar distinction between hardcovers and paperbacks, there are further alternatives and additions, such as dust jackets, ring-binding, and older forms such as the nineteenth-century \"paper-boards\" and the traditional types of hand-binding. The term \"Bookcover\" is often used for a book cover image in library management software. This article is concerned with modern mechanically produced covers.", "id": 2382438} {"src_title": "Hlubotisk", "tgt_title": "Intaglio (printmaking)", "src_document": [{"title": "Princip hlubotisku.", "content": "Tento princip se poprvé k tisku uplatnil v 15. století v podobě mědirytu. Do měděné destičky se obraz zahluboval rydlem, samozřejmě ručně. Z mědirytiny se posléze vyvinuly další varianty grafických technik jako mědilept, suchá jehla, akvatinta aj. Podobnou technikou je pak ocelorytina či ocelotisk. Tato technika se pro velkou výdržnost tiskové formy, dobrou reprodukci jemných pérovek a obtížnou napodobitelnost používá při tisku cenin. Dále do kategorie tisku z hloubky patří tamponový tisk. Jedná se o nepřímý tisk pomocí silikonového pružného tampónu, který ze zahloubené ploché formy přenáší barvu většinou na vícerozměrné předměty. Využívá se především při potisku reklamních a jiných předmětů (propisky, zapalovače, hrnečky). \"Rotační stírací hlubotisk\" vynalezl v roce 1890 Karel Klíč. Tato tisková technika byla odvozena z Klíčova vynálezu heliogravury, kde byl obraz přenášen na měděnou destičku s přitaveným asfaltovým práškem pomocí světlocitlivého tzv. pigmentového papíru, na který byl obraz nakopírován z tónového diapozitivu. Tisknoucí prvky jsou pak zahloubeny leptáním FeCl. Asfaltový prášek vytvořil zrno potřebné k reprodukci polotónu před vynálezem autotypie. \"Klasický hlubotisk\" využívá také pigmentového papíru a leptání, ale asfaltové zrno je nahrazeno tzv. hlubotiskovou sítí, která obraz rozdělí do pravidelných linek – tzv. nosných můstků, které pak při tisku slouží jako opěrný systém pro hlubotiskový stěrač. Barva nanesená na tiskovou formu se totiž z netisknoucích míst musí odstranit právě tímto stěračem. Klasický hlubotisk využívá tisknoucích prvků o stejné velikosti, ale s různou hloubkou. Tónové odstíny pak nejsou vyjádřeny velikostí bodů, jako u jiných moderních tiskových technik, ale množstvím (nánosem) transparentní tiskové barvy. Tímto způsobem lze optimálně reprodukovat tónové předlohy. Z \"klasického\" hlubotisku byl později odvozen hlubotisk \"autotypický\". Tónový diapozitiv byl zde nahrazen autotypickým (rastrovým) a tisknoucí prvky měly tedy různou velikost a stejnou hloubku. Formy se stále leptaly. Odpadlo kopírování hlubotiskové sítě, která nebyla potřeba díky autotypické síti diapozitivu. Poslední a dnes nejpoužívanější variantou je hlubotisk \"poloautotypický\", kde jsou tisknoucí prvky ryty diamantovou kónickou jehlou a liší se tedy velikostí i hloubkou.", "section_level": 1}, {"title": "Tiskové formy.", "content": "Základem tiskové formy je ocelový válec, na nějž se galvanicky vylučují vrstvy dalších kovů – niklu, mědi a následně po zhotovení obrazu ještě chromu. Kovy se na ocelový válec vylučují v elektrolytu – vodivém roztoku (většinou roztoky kyselin HNO, HSO...), prostřednictvím stejnosměrného elektrického proudu (viz druhá příloha). Katodou je v vždy pokovovaný válec, anodou například granule z mědi. Ocelové jádro se nejprve ponikluje, pak se nanáší základní vrstva mědi, následně většinou dělicí vrstva a pak tzv. \"Ballardova slupka\". Jedná se o tenkou vrstvu mědi, do které se vytvoří tisknoucí prvky a následně se povrch pochromuje. Po tisku je možné pochromovanou Ballardovu slupku naříznout a díky dělicí vrstvě sloupnout. Následuje další galvanické nanášení slupky, tvorby tisknoucích prvků atd... Existují i jiné varianty, ale Ballardův systém je asi nejpoužívanější.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba tisknoucích prvků.", "content": "U klasického hlubotisku se na speciální papír s vrstvou zcitlivené želatiny nakopírovala negativní hlubotisková síť a následně obraz tónového diapozitivu. Pak se vrstva s vykopírovaným obrazem přenesla na povrch poměděného válce a přes reliéf želatiny se leptalo. Díky tónovému podkladu byla želatina různě utvrzena a proto se při dodržení správného času leptání docílilo různé hloubky tisknoucích prvků. U autotypického hlubotisku se ovrstvoval přímo formový válec (většinou ovrstvovacím prstencem), na vrstvu se pak nakopíroval autotypický diapozitiv a následovalo leptání FeCl. U poloautotypického hlubotisku se používají elektronicky řízené rycí automaty, které zhotovují jamky diamantovou jehlou, která kmitá obrovskou rychlostí (4000 kmitů za sekundu i více). Obraz se ryje ve šroubovici. Rycí jehla se posouvá po délce otáčejícího se válce. Dříve měly rycí automaty snímací část pro skenování předlohy a rycí část. Dnes není snímací část nutná, ryje se na základě digitálních dat v počítači. Tisknoucí prvky se také mohou zhotovovat vypalováním laserem či elektronovým paprskem. Dominantní technologií je však dnes rytí diamantem. U všech technologií se forma po zhotovení tisknoucích prvků a případných korekturách ještě galvanicky chromuje pro větší výdržnost.", "section_level": 1}, {"title": "Tiskové stroje.", "content": "Většinou se setkáme s \"kotoučovými \"hlubotiskovými stroji, ať už v obalovém tisku, nebo při tisku periodik. Výjimku tvoří například archové stroje pro potisk obalů na cigarety, či některé speciální stroje pro tisk cenin. Setkat se můžeme i se stroji, které tiskové techniky kombinují (opět např. u cenin). Základní části hlubotiskových strojů se např. od ofsetových příliš neliší. Rozdíl je v konstrukci tiskové jednotky. Ta se skládá z \"tlakového\", většinou volně zavěšeného \"kovového válce\", \"formového válce\", \"stěrače\" a \"barevníku\". Každá tisková jednotka má své sušicí zařízení s intenzivním odsáváním nasyceného vzduchu. Odsátý vzduch nasycený odpařenými rozpouštědly je veden do rekuperačního zařízení, kde se z něj zpětně získávají rozpouštědla za vzniku tepla, které lze použít například pro vytápění tiskárny. Barevníky hlubotiskových strojů jsou relativně jednoduché. Barva má velmi nízkou viskozitu a není ji třeba roztírat. Velmi často se jedná o jeden ponorný navalovací válec, který se brodí v barvě a tu nanáší na válec formový. V barvě však může být částečně ponořen přímo válec formový a nebo se používají varianty, kdy je barva na formový válec nastřikována tryskami. Moderní barevníky jsou vybaveny zásobníkem s cirkulací a filtrací barvy. Často jsou barevníky se zásobníky mobilní a lze je přemisťovat mezi tiskovými jednotkami. Důležitou součástí jednotky je stěrač (rakle). Jedná se o většinou ocelový nůž. Který stírá přebytečnou barvu z netisknoucích prvků. Stěrač má velký vliv na kvalitu tisku. Jeho postavení (pozitivní, negativní), sklon, přítlak a také boční pohyb, který stěrač musí vykonávat, ovlivňuje množství nanášené barvy a tudíž i gradační hodnoty tisku, kontrast, ostrost...Stěrače jsou dnes k formovému válci přistavovány pneumaticky. Jejich přítlak je tedy regulován pomocí stlačeného vzduchu. V hlubotisku bývají tiskové jednotky řazeny za sebou, tlakový válec je v horní části jednotky, pod ním je válec formový a barevník je úplně vespod. Pás papíru je bezprostředně po tisku veden nad tiskovou jednotku, kde je vertikálně umístěné sušicí a odsávací zařízení. Díky sušení jsou jednotlivé tiskové věže velmi vysoké, samotná tisková část je však pouze v jejich spodní části. Kotoučové stroje pak mají samozřejmě odvíječe (často s automatickou výměnou rolí), vtahovací jednotky atd. podobně jako jiné kotoučové stroje. Na konci stroje bývá integrovaný skládací aparát, řezání na archy či navíjení do role. Všechny varianty se v hlubotisku používají – záleží na tištěném sortimentu. Samozřejmostí jsou elektronická zařízení pro kontrolu vedení pásu strojem, soutisku a vybarvení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlubotisk (také \"intaglio\" či \"tisk z hloubky\") je tisková technika pracující na principu tisku z hloubky. Tisková forma je reliéfní a tiskové prvky jsou zahloubeny pod úroveň prvků netisknoucích – je tomu tedy opačně než u tisku z výšky. Tisková místa jsou zaplněna řídkou rychle zasychající barvou a při tisku dochází k převzetí barvy potiskovaným materiálem, ponejvíce papírem. K fixaci barvy na papíru dochází odpařením těkavých rozpouštědel. ", "tgt_summary": "Intaglio (, ) is the family of printing and printmaking techniques in which the image is incised into a surface and the incised line or sunken area holds the ink. It is the direct opposite of a relief print. ", "id": 2031713} {"src_title": "Klaus Wowereit", "tgt_title": "Klaus Wowereit", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Po maturitě roku 1973 studoval Wowereit práva na Svobodné univerzitě Berlín, kde roku 1979 studium úspěšně ukončil. V roce 1981 složil druhou státní zkoušku a pracoval jako zaměstnanec berlínského senátu. Od roku 1993 žije Klaus Wowereit ve vztahu s neurochirurgem Jörnem Kubickim. Uzavřeli spolu i sňatek. Zvolením Wowereita do funkce se stal Berlín třetím velkým evropským městem s nynějším nebo bývalým starostou, který se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci. Kromě Berlína to jsou Paříž se starostou Bertrandem Delanoëm a Hamburk s bývalým starostou Olem von Beustem. Tito tři politikové jsou nebo byli ve funkci od roku 2001. Do té doby byl největším městem se starostou s otevřenou LGBT orientací Winnipeg v Kanadě s Glenem Murrayem v čele.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Již jako žák gymnázia se Klaus Wowereit angažoval v SPD. Roku 1979 začal Wowereit svou politickou kariéru v berlínské čtvrti Tempelhof, kde se v roce 1984 stal nejmladším radním v historii Berlína. Po zvolení do berlínské poslanecké sněmovny roku 1995 se stal zástupcem předsedy a 1999 předsedou frakce strany SPD. Po ztroskotání velké koalice SPD a CDU se Wowereit stal za podpory PDS a Zelených nástupcem Eberharda Diepgena a vrchním starostou Berlína; v následujících předčasných volbách roku 2001 byl pak potvrzen. SPD se pod jeho vedením po 30 letech stala opět nejsilnější politickou stranou ve městě. K dalšímu jeho potvrzení došlo při berlínských volbách let 2006 a 2011. Wowereit tak byl nejdéle působícím šéfem vlády ze všech spolkových zemí v Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Klaus Wowereit v médiích.", "content": "Klaus Wowereit, který měl roku 2001 nastoupit ve volbách proti dlouholetému a i mimo Berlín známému primátoru Eberhardu Diepgenovi, byl poměrně neznámým politikem. Během mimořádného sjezdu SPD 10. června 2001 u příležitosti těchto voleb však získal rázem známost nejen v Berlíně, ale i mimo město, když jako první německý vrcholný politik vůbec veřejně prohlásil „Jsem gay – a tak to je v pořádku“ („\"Ich bin schwul – und das ist auch gut so\"“). Jeho homosexualita byla přinejmenším zasvěceným kruhům známa a hrozilo tedy nebezpečí, že tato okolnost bude proti němu v krátkém volebním boji zneužita. Svou otevřeností však získal velké sympatie a jeho popularita trvá dodnes. Wowereit, který rád vystupuje na veřejnosti a nechybí ani při takových příležitostech jako je každoroční velký průvod v Berlíně Christopher Street Day, se dlouhodobě nalézá na vrcholných pozicích žebříčku nejoblíbenějších politiků města. Jeho pozdější vyjádření, že současná Spolková republika by dnes již snesla homosexuálního kancléře, potvrdil průzkum veřejného mínění, který provedl institut Emnid v září 2007. Podle výsledků by s takovým kancléřem souhlasilo 79% obyvatel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaus Wowereit (* 1. října 1953 v Berlíně) je berlínský a německý politik, člen SPD a v letech 2001–2014 vládnoucí starosta hlavního města Berlína (\"Regierender Bürgermeister\").", "tgt_summary": "Klaus Wowereit (born 1 October 1953) is a German politician, member of the SPD (Social Democratic Party), and was the Governing Mayor of Berlin from 21 October 2001 to 11 December 2014. In 2001 state elections his party won a plurality of the votes, 29.7%. He served as President of the Bundesrat (the fourth highest office in Germany) in 2001/02. His SPD-led coalition was re-elected in the 2006 elections; after the 2011 elections the SPD's coalition partner changed from the Left to the Christian Democratic Union. He was also sometimes mentioned as a possible SPD candidate for the Chancellorship of Germany (\"Kanzlerkandidatur\"), but that never materialized.", "id": 2425470} {"src_title": "Dějiny Česka", "tgt_title": "History of the Czech lands", "src_document": [{"title": "Před vznikem českého státu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie (do 5. století př. n. l.).", "content": "Nejstarší nálezy člověka na území Česka pocházejí z období nejstaršího paleolitu (2.5 milionu – 750 tis. B. P.). V období starého paleolitu (750 tis. – 250 tis. B. P.), zde žil \"Homo erectus\" případně \"Homo heidelbergensis\", tvůrci tzv. acheulské kultury, kteří používali mj. pěstní klín. V období středního paleolitu (250 tis. – 40 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejichž nositelem byl v mladší fázi především \"Homo neanderthalensis\". S mladým paleolitem (40 tis. – 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (\"Homo sapiens sapiens\") na území České republiky. Pavlovienská naleziště na Moravě se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života, dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože a dále se vyznačovala uměleckým projevem se symbolickým podtextem (venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit, mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o jisté duchovní kultuře. Neolit na území Česka je reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou navazuje kultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se", "section_level": 2}, {"title": "Raná doba historická (do 6. stol. n. l.).", "content": "Na české území se snad už v 2. polovině 5. století př. n. l., tedy v mladší době železné, dostali Keltové, první etnikum, jehož jméno je známo z písemných pramenů. Do 4. století před n. l. obsadili všechny zemědělsky využitelné oblasti. Jméno v Čechách sídlícího kmene Bójů dalo zemi její latinský název \"Boiohaemum\" (Země Bójů), později \"Bohemia\". Na jižní Moravu v první vlně v 5. století přišli Volkové-Tektoságové, v 1. polovině 4. století se předpokládá příchod další vlny z Podunají. O kultuře středoevropských Keltů se mluví jako o laténské kultuře. Doba římská na území Česka začíná kolem roku 50 př. n. l. Tehdy zemi po odchodu Keltů obsadily převážně germánské kmeny. V severních Čechách se v té době udržela ještě kulturně smíšená kobylská skupina. Krátce před přelomem letopočtu se na jižní Moravě usadili Kvádové a v Čechách Marobudovi Markomani (horizont Marobudovy říše), po jeho útěku zde zbytky", "section_level": 2}, {"title": "Slovanské osídlení a první politické útvary (do 9. století).", "content": "Příchod Slovanů na dnešní české území nastal pravděpodobně v 2. polovině 6. století. Časně slovanské období zahrnuje první vlnu Slovanů (kultura s keramikou pražského typu), jež směřovala přes Malopolsko na Moravu a podél stezky později zvané Trstenická i do Čech, a druhou vlnu, která v 1. polovině 7. století snad přišla z Podunají. Většina Germánů již předtím odešla, a tak v té době na českém území sídlily už jen zbytky Langobardů a Durynků. Část Slovanů žijících na českém území byla podle Fredegarovy kroniky vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů z území dnešního Maďarska. Roku 623 se Slované pod vedením franského kupce Sáma úspěšně postavili Avarům na odpor a ustavili svůj první známý politický útvar, Sámovu říši. Roku 631 v bitvě u Wogastisburgu porazili také franského vládce Dagoberta I., který chtěl rozšířit svou vládu dále na východ. Sámo prý úspěšně vládl 35 let, avšak po jeho smrti říše zřejmě zanikla. V dalších dvou stoletích není o dění na našem území mnoho zpráv. V", "section_level": 2}, {"title": "Středověká monarchie.", "content": "Český stát vznikl jako knížectví v 10. století. Velmi brzy se dostal do sféry vlivu Svaté říše římské. Jejím lénem se stal roku 1002 a povýšení na království dosáhl roku 1198. Počáteční období sjednocování území trvalo asi do konce 10. století. Pak již bylo jádro území (tj. Čechy včetně Žitavska a Kladska a Morava s Opavskem) ve srovnání s jinými tehdejšími státy poměrně stabilní. Přesto se hranice často měnily zejména v místech, kde nejsou přirozeně určené terénem. Spolu s dalšími oblastmi, které čeští panovníci dlouhodobě ovládali, vytvořily tyto země stát zvaný Koruna království českého, latinsky \"\". Morava a další součásti kromě vlastních Čech se označují jako vedlejší země Koruny. Panovníci zprvu neměli stálé sídlo a často se přemísťovali, aby mohli na místě vykonávat správu jednotlivých regionů. Až na počátku 13. století se trvale usadili na Pražském hradě. (Je nepřesné mluvit o Praze jako o tehdejším hlavním městě, protože Praha vznikla sloučením doposud samostatných částí až roku 1784, kdy panovníci již sídlili ve Vídni – viz též Dějiny Prahy.)", "section_level": 1}, {"title": "České knížectví (do roku 1198).", "content": "V době, kdy na Moravě vznikla rozlehlá říše, Čechy nebyly sjednoceny pod vládou jediného panovníka. V čele jednotlivých kmenů stáli místní náčelníci. Ve středu území sídlil kmen Čechů, jemuž vládl rod Přemyslovců, který svůj původ odvozoval od bájných předků Přemysla Oráče a kněžny Libuše. Kolem něj se v 10. století začal vytvářet středověký stát. První přemyslovský kníže, o kterém se dochovaly záznamy, se jmenoval Bořivoj I., žil koncem 9. století a nechal se podle legendy pokřtít na Velké Moravě. Pravděpodobně sídlil na hradišti Levý Hradec, kde nechal vybudovat první křesťanský kostel sv. Klimenta. Podle Kristiánovy legendy potlačil se Svatoplukovou pomocí povstání českých pohanských velmožů a dal na důkaz díků postavit další křesťanský kostel, zasvěcený Panně Marii. Ten se stal první křesťanskou sakrální stavbou na", "section_level": 2}, {"title": "Poslední Přemyslovci (do roku 1306).", "content": "České knížectví se roku 1198 stalo definitivně dědičným královstvím s rozsáhlými privilegii v rámci říše a pravomocemi vládnoucího panovníka. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Již v 2. polovině 12. století a především ve 13. století proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které vedly k přerodu země z raně středověkého ve vrcholně středověký stát. Tehdy také z velmožů a družiníků vznikla", "section_level": 2}, {"title": "Lucemburkové (do roku 1437).", "content": "Přemyslovci vymřeli po meči zavražděním Václava III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306. V roce 1310 nastoupil na český trůn po čtyřletých bojích o následnictví Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou krále Václava II. Jan Lucemburský byl proslavený válečník a politik evropského formátu, kterému se podařilo zvětšit České království mj. získáním Chebska a Horní Lužice. V minulosti byl Jan někdy nazýván \"král-cizinec\". To proto, že Jan nebyl schopen prosadit silnější pozici krále proti vůli českého panstva a vcelku logicky se tak soustředil na evropskou politiku, která skýtala vyšší výnosy a rytířský život. Syn Jana Lucemburského Karel IV. (křtěný Václav) se stal českým králem v roce 1346 a po velkém diplomatickém úsilí", "section_level": 2}, {"title": "Doba Poděbradova a jagellonská (do roku 1526).", "content": "Smrtí Albrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo až do roku 1453 období interregna (mezivládí). Nepřítomnost krále znamenala další rozklad a devastaci země poničené husitskými válkami. Roku 1440 byl sice zvolen Albrecht III. Bavorský, ten však českou korunu odmítl. Zemi mezitím postupně ovládly regionální šlechtické spolky – sněmíky či landfrídy – jejichž spolupráci zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. Hlavní vliv získali význační šlechtici jako Hynce Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad a Oldřich II. z Rožmberka. Dále pokračovaly spory mezi katolickou stranou reprezentovanou Oldřichem z Rožmberka a kališnickou stranou představovanou", "section_level": 2}, {"title": "V habsburské říši.", "content": "Personální unie spojila na bezmála čtyři sta let pod vládou habsburské a habsbursko-lotrinské dynastie české země s Rakouskem, Uhrami a dalšími územími. Po smrti Rudolfa II. bylo sídlo panovníka trvale přeneseno do Vídně. České země se tak dostaly do postavení pouhé provincie. To později ještě zdůraznila centralistická politika osvícenských absolutistických panovníků 18. století Marie Terezie a Josefa II. Roku 1749 tak byly zrušeny Země Koruny české. České království však formálně existovalo až do roku 1918. V důsledku napoleonských válek prohlásil František I. Rakouský roku 1804 habsbursko-lotrinská území za císařství (zvané Rakouské císařství). Roku 1806 pak zrušil Svatou říši římskou; ta však již v té době existovala jen formálně. V roce 1867 se monarchie změnila v dualistickou federaci – Rakousko-Uhersko. Selhaly však pokusy získat i pro České království podobný status, jako měly Uhry.", "section_level": 1}, {"title": "První Habsburkové a třicetiletá válka (do roku 1648).", "content": "Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolen Ferdinand I. Habsburský, manžel Anny Jagellonské. Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Habsburkové se udrželi na českém trůně pro příštích téměř 400 let. Zatímco Morava přijala vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje, v Čechách mnozí chtěli bránit dosavadní práva a svobody. Napětí se projevovalo už za vlády Ferdinanda I. (1526–1564), který se pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. České stavy přitom byly rozděleny, zejména kvůli otázkám náboženského vyznání. Za vlády císaře Rudolfa II. (1576–1611) se", "section_level": 2}, {"title": "Baroko a osvícenství (do roku 1790).", "content": "Od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji. Rekatolizace země byla až na výjimky úspěšná a ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo jednotné katolické prostředí, samozřejmě za cenu pronásledování jinověrců. Symbolem pronásledování protestantismu, zejména protestantské literatury, se stal jezuita Antonín Koniáš. Jádrem rekatolizačního programu v českých zemích byl kult Jana Nepomuckého, který měl překrýt tradici husovskou. Vznikaly ovšem nepopiratelné kulturní hodnoty. České baroko přineslo velké množství nových staveb, kostelů, paláců i domů. Působili zde významní architekti jako Carlo Lurago (Klementinum), Francesco Caratti (Černínský palác), Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác, Toskánský palác, Trojský zámeček), Jan Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře) nebo Kilián Ignác Dientzenhofer (malostranský i staroměstský kostel sv. Mikuláše). O výzdobu se starali malíři jako Karel Škréta, Petr Brandl, Jan Kupecký a Václav Vavřinec Reiner a sochaři, mezi něž patřili Jan Jiří Bendl, Ferdinand Maxmilián Brokoff nebo Matyáš Bernard Braun. Svými rytinami celosvětově proslul Václav Hollar. Z českých barokních literátů kromě exulanta Komenského vynikli Bedřich Bridel, Bohuslav Balbín a Adam Václav Michna z Otradovic, jenž", "section_level": 2}, {"title": "Vznik moderního českého národa (do roku 1918).", "content": "V poslední dekádě 18. století začalo české národní obrození, proces etnického sebeuvědomění a vytvoření moderního českého národa. Obrozenci zpočátku usilovali o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka a české kultury, později pak i o politickou moc. V 80. letech 18. století již začaly v Praze vycházet první vlastenecké noviny, začalo se hrát české divadlo, v roce 1792 byla zřízena stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě. Obrození bylo zároveň reakcí na germanizační úsilí, i když habsburské upřednostňování němčiny bylo motivováno praktickými, nikoli národnostními zájmy. Do roku 1848 se obrození projevovalo především v rovině kulturní, výraznou roli hrála ještě česká historická šlechta (hrabě Kašpar Maria ze Šternberka, Ignác Antonín Born, Karel Chotek z Chotkova), mezi výrazná centra kulturního života patřila Královská česká společnost nauk (1784), Vlastenecké muzeum v Čechách (1818), nakladatelství a knihkupectví Česká expedice Václava Matěje Krameria, Matice česká (1831) či Měšťanská beseda (1848). K první generaci obrozenců patřil Gelasius Dobner a zejména jeho žák Josef Dobrovský. Klíčovými osobnostmi druhé generace byli Josef Jungmann, Ján Kollár, Pavel Jozef Šafařík, Václav Kliment Klicpera a František Ladislav Čelakovský. Třetí generace se prezentovala již vrcholnými počiny uměleckými (Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha) i politickými – přičemž došlo k diferenciaci na proud liberální (Karel Havlíček Borovský, František Palacký) a radikálně demokratický (Karel Sabina, Josef Václav Frič). Významnou roli v národním obrození sehrály Rukopis královédvorský a zelenohorský, byť šlo o falza Václava Hanky. Jednou z oblastí kultury, která mohla bez obav čerpat z barokní tradice, byla hudba, jak dokazuje dílo Jakuba Jana Ryby či Antonína Rejchy. Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře národního obrození Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl, Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubu Josef Ressel. František Josef Gerstner sestrojil", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Československo prošlo řadou státoprávních změn. Období od vzniku Československa do mnichovské krize se nazývá první republika; součástí státu tehdy byla i Podkarpatská Rus. Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 okleštěná Česko-Slovenská republika, neoficiálně zvaná Druhá republika, vydržela jen asi půl roku. Skončila 15. března 1939, kdy byl zbytek Čech a Moravy zabrán německým vojskem a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Po osvobození v květnu 1945 vznikla takzvaná třetí Československá republika, ukončená komunistickým převratem v únoru 1948. Komunistický režim v Československu přejmenoval stát roku 1960 na Československou socialistickou republiku a roku 1969 ho federalizoval. Komunisté byli odstaveni od vlády v listopadu 1989 a brzy poté stát dostal své poslední jméno, Česká a Slovenská Federativní Republika.", "section_level": 1}, {"title": "První republika (do roku 1938).", "content": "Československá republika (ČSR) byla mnohonárodnostní stát, kromě Slováků zde žily více než tři miliony Němců, dále Maďaři na Slovensku, Poláci v Českém Slezsku a Rusíni na Podkarpatské Rusi. Zakladatelé první republiky prosazovali čechoslovakismus, tedy vytvoření jediného národa z Čechů a Slováků, později se však slovenská reprezentace stále více vymezovala proti Čechům a čechoslovakismus se neujal. Čtrnáctimilionové a hospodářsky i kulturně vyspělé Československo bylo demokratický unitární stát, dělený na samosprávné země; zpočátku to byly Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus, roku 1928 bylo Slezsko spojeno s Moravou. Dvoukomorové Národní shromáždění bylo voleno poměrným systémem. Vlády se dosti často střídaly, ale celková politická linie zůstávala stabilní. Důležitá rozhodnutí totiž předem projednávali předsedové klíčových demokratických politických stran (tzv. Pětka), velkou váhu měla rovněž vůle prezidenta republiky. Tím byl do roku 1935 Tomáš Garrigue Masaryk, následoval Edvard Beneš. K důležitým politickým stranám v českých zemích patřili agrárníci (Antonín Švehla, Rudolf Beran), národní demokraté (Karel Kramář, Alois Rašín, Karel Engliš), národní socialisté (Edvard Beneš, Václav Klofáč), sociální demokraté (Vlastimil Tusar, Antonín Němec, Antonín Hampl) a lidovci (Jan Šrámek), kteří reprezentovali Čechy, zatímco Němci často volili německé sociální demokraty (Ludwig Czech, Wenzel Jaksch) a později pronacistickou Sudetoněmeckou stranu (Konrad Henlein). Na české krajní pravici", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad, okupace a poválečná obnova (do roku 1948).", "content": "Československá diplomacie se opírala o západní státy, především Francii, a v regionu o spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií zvané Malá dohoda. Po nástupu nacismu v Německu se radikalizovala německá menšina v ČSR. Když Hitler v roce 1938 obsadil Rakousko, Československo zjevně bylo další na řadě. Nezachránilo ho ani urychlené zbrojení a budování pohraničního opevnění. Hitler žádal o odstoupení pohraničí. Představitelé Francie a Velké Británie chtěli zabránit hrozící válce, a tak Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 přiznali pohraniční oblasti Čech a Moravy Německu. 30. září 1938 následovalo polské ultimátum a 2. října Polsko obsadilo a anektovalo východní část československé části Těšínska. Následující tzv. Druhá republika se vyznačovala všeobecnou demoralizací, sklonem k autoritářství, útoky na elitu první republiky (zejména Karla Čapka) i počínající diskriminací Židů. Neměla však dlouhého trvání: již 15. března 1939 byl zbytek Čech a Moravy zabrán německým vojskem a byl vyhlášen Protektorát Čechy a", "section_level": 2}, {"title": "Komunistický režim (do roku 1989).", "content": "V únoru 1948 převratem uchopili moc komunisté, kteří zemi začlenili do sovětského bloku. Následovala druhá vlna emigrace na Západ. Po Benešově demisi se prezidentem stal Klement Gottwald (zemřel 1953), následovali další komunisté Antonín Zápotocký (zemřel 1957), Antonín Novotný (odstoupil 1968), Ludvík Svoboda (odvolán 1975) a Gustáv Husák (odstoupil 1989). Komunistický režim v Československu byl autoritativní, často bývá charakterizován jako totalitní. Volby probíhaly, na výběr byla však pouze jediná kandidátka: komunisty řízená koalice Národní fronta. Parlamenty, vlády i vedení podniků byly podřízeny rozhodnutím komunistické strany, jež pomocí systému nomenklatury řídila obsazování důležitých pozic. Občanům byly zaručeny některé sociální jistoty, na druhou stranu byla omezena základní lidská práva a svobody. Byla uplatňována cenzura a po projevech odporu slídila tajná Státní bezpečnost. Teror byl nejtvrdší do poloviny 50. let, pokračoval však po celou dobu trvání režimu. Mezi jeho oběti patří politička Milada Horáková, kněz Josef Toufar, generál Heliodor Píka, kardinál Štěpán Trochta, filosof Jan Patočka, disident Pavel Wonka nebo komunistický pohlavár Rudolf Slánský. Naprostá většina ekonomiky byla komunisty buď znárodněna (státní podniky) nebo nuceně kolektivizována. Plánovaná ekonomika byla zavedena již za třetí republiky (Dvouletý hospodářský plán 1947–1948), během komunistického režimu se plánovalo po pětiletkách. Nedostatečná kvalita řízení se projevila omezenou kvalitou výroby, poklesem konkurenceschopnosti a pomalým růstem životní úrovně. Důraz se kladl na těžký průmysl a kvalita služeb stála v pozadí. Přesto se od 60. let začala formovat konzumní společnost, která se v hrubých rysech neodlišovala svými aspiracemi a převažujícím", "section_level": 2}, {"title": "Pád komunismu a rozdělení federace (do roku 1992).", "content": "V 80. letech 20. století se komunistický režim těšil stále menší popularitě. Na konci 80. let se po neúspěšném pokusu o reformy sovětského vůdce Michaila Gorbačova začal východní blok hroutit. Takzvaná sametová revoluce začala napadením průvodu studentů policií 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze. Studenti se na tato místa vydali z povolené demonstrace na Albertově. Další dny následovala vlna stávek a masových demonstrací. Protirežimní síly, vedené disidentem Václavem Havlem, se spojily do organizací Občanské fórum v Česku a Verejnosť proti násiliu na Slovensku (obojí založeno 19. listopadu) a během několika týdnů se jim podařilo převzít vládu v Československu a Komunistickou stranu nenásilnou formou z této pozice sesadit. Václav Havel byl zvolen prezidentem 29. prosince 1989 a ve svobodných volbách v roce", "section_level": 2}, {"title": "Samostatná Česká republika.", "content": "Česko i Slovensko se rozdělily bez větších problémů a byly rychle uznány jako nástupnické státy Československa. 12. března 1999 byla Česká republika přijata do Severoatlantické aliance (NATO). V rámci NATO se její armáda zúčastnila operací například v Kosovu, Afghánistánu či Iráku. V referendu v roce 2003 byl schválen vstup do Evropské unie, který se uskutečnil 1. května 2004. V roce 2007 se Česko stalo členem Schengenského prostoru, v roce 2009 na šest měsíců působilo jako předsednický stát EU a ratifikovalo Lisabonskou smlouvu. S postupujícím časem rovněž narostla geopolitická váha tzv. Visegrádské skupiny, která vznikla ještě za éry Československa (15. února 1991), a jejíž význam se časem ustálil na hájení společných zájmů ČR, Slovenska, Polska a Maďarska v EU. Vnitřní politiku v posledním desetiletí 20. století a v prvním desetiletí 21. století charakterizovalo střídání pravicové konzervativně liberální Občanské demokratické strany (premiéři Václav Klaus, Mirek Topolánek, Petr Nečas) a levicové liberální České strany sociálně demokratické (premiéři Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek, Bohuslav Sobotka) coby převažujících sil Poslanecké sněmovny a sestavovatelů vlády. Od roku 1996 začal existovat Senát jako horní komora českého Parlamentu, v roce 2000 začaly fungovat samosprávné kraje, které převzaly značnou část kompetencí centrální správy. Prvním prezidentem samostatného Česka se stal někdejší disident a dramatik Václav Havel (do roku 2003), následovali ekonom a politik Václav Klaus (do roku 2013) a první přímo volený prezident, prognostik a politik Miloš Zeman. První větší krizi zažilo samostatné Česko v roce 1997. Po ekonomických problémech způsobených krizí „bankovního socialismu“ (nezdravého propojení bank a státu), chybami při privatizaci (jež mj. vedly k fenoménu tzv. tunelování) a skandálu s financováním ODS padla vláda Václava Klause. Po předčasných volbách roku 1998 předseda oslabené ODS Klaus a předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman situaci stabilizovali slibem vzájemné podpory obou stran, zvaným opoziční smlouva. Až do voleb 2013 vždy ČSSD a ODS zaujímaly dvě první místa; roku 2013 se skandály stíhaná ODS propadla na páté místo. Naopak úspěšné byly na pravici nové strany jako TOP 09 navrátivšího se exulanta Karla Schwarzenberga nebo strany populistické jako ANO miliardáře Andreje Babiše nebo SPD podnikatele Tomia Okamury. Vždy v parlamentu byli zastoupeni také komunisté a s výjimkou let 2010–2013 i lidovci. Od voleb roku 2017 je nejsilnějším politickým uskupením liberálně populistické hnutí ANO. Zatím, co ODS se podařilo překonat krizi, ČSSD naopak soustavně slábne a stává se spíše minoritní politickou silou. Silnou pozici mají v současné české politice liberálové z České pirátské strany (3. nejsilnější uskupení). Poměrně stabilní voličskou podporu má extremisticko nacionalistická SPD, naopak pozice komunistů slábne. Na politické mapě rovněž zůstávají tři středopravicové konzervativně liberální strany KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Etnické napětí v porevolučním Česku existuje zejména mezi českou a romskou komunitou, k nejvážnějších incidentům patří pokusy o vraždu ve Vítkově a Krupce, stejně jako zabití Heleny Biháriové. V důsledku evropské migrační krize z roku 2015 v Česku vzrostly protiislámské nálady. Dvě největší demonstrace porevoluční doby se konaly proti druhé vládě Andreje Babiše, respektive Andreji Babišovi. Obě byly pořádány spolkem Milion chvilek pro demokracii na Letenské pláni a cílem těchto protestů byly především možné střety zájmů Andreje Babiše kvůli tzv. kauze Čapí hnízdo. První s názvem Je to na nás! se uskutečnila 23. června a druhá (Letná 2 – znovu za demokracii!) 16. listopadu 2019 (den před 30. výročím Sametové revoluce). Jejich účast se odhadovala na 200 až 300 tisíc lidí. Andrej Babiš však odmítl rezignovat. Společnost tehdy byla rozdělena na zhruba tři stejně velké „tábory“. Logicky nelaskavý postoj k demontracím měli přiznivci a voliči", "section_level": 1}, {"title": "Pojetí českých dějin.", "content": "České dějiny nelze chápat izolovaně. Jsou součástí dějin Evropy a jsou úzce propojeny s dějinami okolních států, především Německa a Rakouska. Český stát patřil téměř vždy do větších politických struktur a spoluutvářel jejich dějiny; byly to zejména Svatá říše římská, habsburská monarchie a její nástupce Rakousko-Uhersko, dále sovětský blok a Evropská unie. I samotné území českého státu prošlo mnoha změnami a dělilo se na různé více či méně samostatné části s různou historií; zejména významné jsou dějiny Moravy a Slezska. Samostatné dějiny mají rovněž etnické a jiné skupiny, žijící na českém území, především „sudetští“ Němci a čeští Židé. Lze také zkoumat hospodářské dějiny Českých zemí, dějiny českého práva, české politiky, literatury, architektury a vůbec kultury, dále sportu, náboženství či feminismu a mnoha jiných oblastí. Nejstarší ucelenější literární pramen k počátkům české historie je latinská \"Kristiánova legenda\" snad z konce 10. století. Pokus o sepsání celých českých dějin podnikl na počátku 12. století pražský děkan Kosmas, autor rovněž latinsky psané kroniky \"Chronica Boemorum\", a jeho pokračovatelé. V humanistické době působil Václav Hájek z Libočan, jehož rozsáhlá \"Kronika česká\" vyšla roku 1541. Zejména co se týče starších dějin byla značně nespolehlivá, jak prokázal jeden ze zakladatelů moderního českého dějepisectví Gelasius Dobner. Vrcholným zpracováním českých dějin v době obrozenské byly pětidílné \"Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě\" (1848–1876) Františka Palackého, popisující českou historii do roku 1526. Z hlediska českých Němců psal Bertold Bretholz, autor čtyřsvazkového díla \"Geschichte Böhmens und Mährens\" (\"Dějiny Čech a Moravy\", 1921–1925), s nímž polemizoval český historik Josef Pekař. Doposud nejpodrobnější jsou devatenáctisvazkové \"Velké dějiny zemí Koruny české\", vydané nakladatelstvím Paseka (1998–2013). Běžní obyvatelé Česka ovšem poznávali vlastní historii spíše ze školních učebnic, jako byly Pekařovy \"Dějiny československé\" (1921), a ještě více z různých uměleckých zpracování od obrozenských her Josefa Kajetána Tyla přes vlastenecké romány Aloise Jiráska či později filmy jako \"Tmavomodrý svět\" Jana Svěráka až po současný ironicky pojatý komiks \"Opráski sčeskí historje\". České dějiny nabízejí i řadu problémů a otevřených otázek. Důležitý byl spor o Rukopisy, v němž historici diskutovali pravost a původ domněle středověkých rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Tento spor byl v zásadě vyřešen, většina badatelů má nyní za to, že jde o podvrhy z 19. století. Neznají však ani dnes odpovědi na řadu jiných otázek, například kdo a proč zavraždil krále Václava III. Kromě samotných faktů byl častým předmětem sporů výklad dějin a jednotlivých událostí. Je bitva u Lipan, v níž bojovali na obou stranách Češi, vítězstvím nebo porážkou? Bylo české baroko „dobou temna“ nebo naopak poválečné obnovy a rozkvětu? Znamenalo rozbití Rakouska-Uherska správný krok k národní suverenitě, nebo hazardní oslabení nárazníkového pásma mezi Ruskem a Německem? Měli Češi právo vysídlit Němce po druhé světové válce, nebo to byla odsouzeníhodná etnická čistka? Získali nebo ztratili Češi sametovou revolucí roku 1989, když vyměnili jistotu zaměstnání za více svobody? Bylo správné rozbít československou federaci? A dokonce, jak se roku 1886 zeptal Hubert Gordon Schauer, vyplatí se vůbec udržovat český národ při životě a nebylo by lépe se raději poněmčit a stát se součástí mohutnější kultury? Podobné otázky řešili čeští intelektuálové již od konce národního obrození v dlouhé polemice zvané spor o smysl českých dějin (1895–1938) a samozřejmě se budou řešit i nadále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dějiny Česka jsou historií jak dnešní České republiky, tak států, které jí předcházely, a území, na kterém leží. Historie lidského osídlení zde trvá od nejstaršího paleolitu. První lidé dnešního typu se objevili v mladém paleolitu, tedy v období před 12 až 40 tisíci lety. Nejstaršími obyvateli, které známe jménem, byli Keltové, po nich přišli Germáni a Slované. Ti zde vytvořili první politické celky, Sámovu říši (kolem roku 630) a Velkou Moravu (9. století). V té době sem proniklo křesťanství (sv. Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu roku 863). V 10. století se kolem středočeského kmene Čechů začalo vytvářet české knížectví, vedené rodem Přemyslovců. Postupně se rozšířilo a upevnilo, získalo své světce (sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch) a biskupství (973), jeho centrem se stal Pražský hrad. Václavův bratr a nástupce Boleslav I. k přemyslovským državám připojil Moravu. Počátkem 11. století se knížectví stalo lénem Svaté říše římské. ", "tgt_summary": "The history of what are now known as the Czech lands () is very diverse. These lands have changed hands many times, and have been known by a variety of different names. Up until the fall of the Austro-Hungarian Monarchy after the First World War, the lands were known as the lands of the Bohemian Crown and formed a constituent state of that empire: the Kingdom of Bohemia (in Czech: \"Království české\", the word \"Bohemia\" is a Latin term for \"Čechy\"). ", "id": 1964086} {"src_title": "Zgorzelec", "tgt_title": "Zgorzelec", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v nynějším Dolním Slezsku v polské části historického území Horní Lužice východně od Lužické Nisy, kde se rozkládá na východním okraji Lužického žulového masivu s výběžky Lužických hor. Nachází se na přechodu mezi severem Oblasti hornolužických rybníků a vřesovišť a jihem Hornolužické vrchoviny. Jižně od plošiny niského průlomového údolí ústí do Nisy její pravý přítok Czerwona Woda (\"Rothwasser\") nazývaný na české straně hranice Oldříšský potok. Na náhorní plošině nad Nisou se nachází tzv. Park Ujazdowski (dříve: \"Jägerwäldchen\"). Severovýchodně od města se rozkládá zhořelecký les zvaný Puszcza Zgorzelecka (\"Görlitzer Heide\") s četnými rybníky, který byl před rokem 1945 v majetku města Görlitz. Oblast dnešního Zgorzelce leží asi ve výšce 209 m n. m., kdežto údolní oblasti u Lužické Nisy se nacházejí ve výšce asi 15 m n. m. Nejvyšším bodem je vrch Drewniak (dříve \"Jäckelsberg\" nebo také \"Holzberg\") v jižní městské části Ujazd s výškou 225,3 m n. m., dále Mojeska Góra (\"Langer Berg\") jihovýchodně od obecního hřbitova s výškou 224,7 m n. m. a Krucze Wzgórze (také Krucza Góra; \"Rabenberg\") v niském předměstí s výškou 221,7 m n. m. Skalní vyhlídka ve výšce asi 215 m n. m., z níž je výhled na protilehlý vrch Weinberg, pivovar Landskron a asi 30 m hluboké průlomové údolí je zatím zarostlá. Městem prochází 15. poledník východní délky. V zimním období se průměrná doba slunečního svitu ve Zgorzeleci shoduje se středoevropským časem. Znázorněná čára symbolizující průběh poledníku je od roku 2012 umístěna v ulici Daszyńskiego. Město se nachází na 51° 08' severní šířky. Nejbližšími velkými městy jsou Chotěbuz asi 80 km severozápadně, dolnoslezská Lehnice (Legnica/Liegnitz) asi 80 km východně a český Liberec asi 50 km jižně od Zgorzelce. Hlavní město Dolnoslezského vojvodství Vratislav je vzdáleno asi 150 km. Z menších měst jsou to potom Pieńsk (\"Penzig\") na severu, Lubáň na východě, Zawidów (\"Seidenberg\") a \"Bogatynia\" (\"Reichenau i. Sachsen\") na jihu.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologickým podložím území města je z větší části lužická droba. Jen v oblasti jižně od mostu Jana Pavla II. se nachází Lužický grandiorit. Hranice mezi vrstvami obou hornin probíhá od mostu směrem k ulici Marszałka Józefa Piłsudskiego, dále ulicemi Ignacego Daszyńskiego a Bohaterów II Armii Wojska Polskiego. Zdejší droba se skládá z biotitu, šedého křemene, světlého živce a těsně přiléhajích drobových břidlic. Jižně od niského viaduktu, v úrovni ústí potoka Czerwona Woda do Lužické Nisy končí zúžení Niského údolí, které je zapříčiněno tvrdým grandioritem.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí ve Zgorzelci je mírné. Podle Köppen-Geigerovy klasifikace odpovídá pásmu Cfb, jedná se tedy o mírné oceánické podnebí. Průměrná denní teplota zde podle meteorologického modelu zpracovávajícího data z let 1982–2012 byla 8,2 °C. Průměrný roční úhrn srážek byl 564 mm. Nejsušším měsícem byl únor s 27 mm srážek. Nejvíce srážek je v červenci, kdy průměr dosahoval 79 mm. Nejteplejším měsícem byl červenec s průměrnou teplotou 17,8 °C. Nejchladnějším měsícem byl leden s průměrnou teplotou -2,4 °C. Rozdíl mezi nejsušším a nejdeštivějším měsícem činil 52 mm srážek. Teplota tudíž kolísala o 20,2 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Rozloha města.", "content": "Rozsah města je přibližně na 7,1 km na severu a jihu, a asi 3,6 km na východě a západu. Celková plocha je 15,88 km2. Celkem 614 ha se využívá pro zemědělství. To odpovídá 38,6 % území města. Zalesněné plochy o rozsahu 49,3 ha zaujímají 3,1 % městské oblasti. Nejsevernější bod města se nachází severně od dálnice A4 v blízkosti Nisy, nejjižněji je výjezdová silnice v ulici Łużycka. Nejzápadnějším bodem je břeh Lužické Nisy pod niským viaduktem, nejvýchodnější bod leží severně od železniční trati ve směru Lubáň v obytné čtvrti v blízkosti ulice Cmentarna.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "Historický areál zhořeleckého východního předměstí leží pod vrchem Krucza Gora (\"Rabenberg\") a pod místem zvaným \"Plac Pocztowy\" (dříve neoficiálně \"Töpferberg\"). V gründerském období se nové budovy přimykaly k někdejší historické čtvrti. Tak vznikly např. ulice v úrovni mostu Jana Pavla II. (dříve \"Reichenberger Brücke\") a zahradní město na dnešním vrchu Krucza Gora stejně jako činžovní domy kolem kasáren na východě a sídliště frontových bojovníků východně od železniční tratě do města Węgliniec (\"Kohlfurt\"). Po roce 1945 zde vznikla tak jako v jiných polských městech panelová sídliště, která přesahují starší zástavbu a tím silně narušují historické panorama. Část těchto panelových domů je dnes v havarijním stavu. Bývalé sídliště frontových bojovníků bylo rozšířeno na obytný komplex, který sousedí s průmyslovým pozemkem ve směru Łagów (\"Leopoldshain\"). Jižně od železniční tratě do města Wałbrzych (\"Waldenburg\") leží městská část Ujazd (\"Moys\"), která se vyznačuje spíše maloměstskou zástavbou. Zbývající území je rozděleno do následujících šesti čtvrtí (\"Dzielnica\") a sídlišť (\"Osiedle\"): Dzielnica Północ, Przedmieście Nyskie, Osiedle Zachód, Osiedle Centralne, Śródmieście (centrum) a Osiedle Słoneczne.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předměstí za hradbami.", "content": "Dnešní Zgorzelec byl do roku 1945 východním předměstím Zhořelce na východě od břehu Lužické Nisy, proto je velká část jeho dějin spojena s vývojem města Zhořelec (Görlitz). Na místě dnešního staroměstského mostu propojující obě po válce oddělené části města byl již odedávna most spojující oba břehy Nisy. Bývalý most odstřelený wehrmachtem 7. května 1945 byl značně široký, neboť sloužil k přepravování těžkých nákladních vozů. Na zhořeleckém předměstí na východním břehu Nisy umožňoval tento most tehdejší dálkovou dopravu z Vratislavi (\"Breslau\"), Bolesławce (\"Bunzlau\"), Pravdinsku (\"Friedland in Ostpreußen\"), Lubáně, Prahy, Liberce, Zaháně (\"Sagan\"), Sulikówa (\"Schönberg\") a Zawidówa (\"Seidenberg\") včetně bohatých vesnic na východ od Nisy. Intenzivní doprava v několika ulicích niského předměstí ustala až s výstavbou železnice v roce 1847 a po otevření Reichenbergského mostu roku 1875 (nynější most Jana Pavla II.) jižně od mostu staroměstského. Někdejší Špitální věž na východním břehu tvořila vnější opevnění Niské brány a jistila přechod přes Lužickou Nisu proti útokům z východu. Městská hradba ovšem chránila jen části města západně od řeky. Kolem Špitální věže se v průběhu let utvořilo východní předměstí pod Rabenbergem (Krucza Gora) a Töpferbergem (Plac Pocztowy). Z počátku mělo jen několik málo ulic. Toto předměstí často trpělo nedostatkem vody. Teprve v roce 1845 byl přes Nisu položen vodovod. Od roku 1878 sem dodávalo vodu také vodní dílo na Leschwitzerských loukách v dnešní městské části Görlitz Weinhübel. První rozšiřování předměstí spadá do druhé poloviny 15. století, kdy byla založena ulice Laubaner Straße. Roku 1522 následovalo další rozšíření o tzv. Neustädtchen. Východní předměstí bylo těžce zasaženo za husitských válek, při obležení Švédy obsazeného města sasko-císařskými vojsky v roce 1641, dále při napoleonských válkách roku 1813 a rovněž požáry v letech 1525, 1726, 1807 a 1811.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšiřování předměstí v 19. století.", "content": "V 19. století značně narostl počet obyvatel Zhořelce. Také východní předměstí zažívalo v gründerském období stavební boom. Ke třetímu rozšíření došlo po otevření Reichenbergského mostu (Most Jana Pavla II.) v blízkosti někdejšího hostince „Stadt Prag“. Čtvrté rozšíření nastalo při zesíleném osidlování Rabenbergu (Krucza Gora), kde vzniklo roku 1910 zahradní město. V roce 1929 byla postavena budova diakonie, tzv. Wohlfahrtshaus, v nynější ulici Nadbrzeżna, v sousedství bývalé ulice Breslauer Straße (Ulica Wrocławska). Roku 1876 město Zhořelec stanovilo plány na několik dalších staveb. U přechodů přes Lužickou Nisu měla být zbudována náměstí a promenádní ulice mezi Reichenbergským mostem a viaduktem, v jejíž blízkosti měly být založeny parky. Při výstavbě ulic se počítalo s širokými předzahrádkami. Další revize plánu z roku 1885 stanovila pravidelnou pravoúhlou síť ulic, která neměla zohledňovat žádné terénní nerovnosti. Další stavební plán z roku 1899 zavrhl pravoúhlou uliční síť, přizpůsobil průběh ulic terénu a nadále se omezoval jen na jižní oblast předměstí. Výchozí bod pro třetí přechod přes Nisu byl projektován pro tehdejší ulici Emmerichstraße. V této době vznikl také neorenasanční nárožní dům, v němž dnes sídlí radnice Zgorzelce. V roce 1905 proběhla na bývalém náměstí Friedrichsplatz (Plac Jerzego Popiełuszki) a v parku jižně od Pamětní haly Dolnoslezská živnostenská a průmyslová výstava (\"Niederschlesische Gewerbe- und Industrieausstellung\"). Na ploše ca. 16,4 ha zde v četných pavilonech nabízelo své zboží 114 vystavujících. Na východním předměstí zanechala své zřetelné stopy výstavba na způsob pruského posádkového města. Na tehdejším okraji města Zhořelce vznikly tři kasárny: Nové kasárny (od roku 1938 Courbièrovy kasárny v bývalé ulici Trotzendorfstraße (Ulica Armii Krajowej), Kleistovy kasárny (1935) v ulici Kleiststraße (Ulica Bohaterów II Armii Wojska Polskiego) a Winterfeldtovy kasárny (1936) v blízkosti ulice Elsa-Brandström-Straße (Ulica Elizy Orzeszkowej). Stavby z gründerského období (kasárny a bytová výstavba) svědčí o stavebním rozmachu tohoto předměstí ve 20. a 30. letech 20. století. Po nástupu nacismu bylo 30. června 1935 slavnostně otevřeno sídliště frontových bojovníků.", "section_level": 2}, {"title": "Konec druhé světové války a osidlování.", "content": "Dne 8. května 1945 obsadila Zhořelec Rudá armáda, která 1. června převedla východní předměstí pod polskou správu. Obyvatelé, kteří odsud ještě nestačili uprchnout, byli vyhoštěni polskými správními orgány do Sovětské okupační zóny. Zpočátku nebylo jasné, zda bude tato část města trvale anektována Polskou republikou. Proto se zde v prvních měsících a letech po konci války usazovalo jen velmi málo Poláků. Na obou stranách nové politické hranice v linii Odra-Nisa byla vytvořena 30 km široká hraniční zóna, která byla obsazena a střežena pohraničníky. Přístup do této oblasti byl možný pouze na základě povolení, které bylo při vjezdu a výjezdu vyžadováno. K prvním polským obyvatelům východního předměstí patřili osvobození vězni koncentračních táborů, navrátilci ze západní Evropy a vojáci. Teprve později přicházeli tzv. „repatrianti“, jak byli oficiálně nazýváni vystěhovalci z oblastí bývalého východního Polska za Curzonovou linií, které obsadil Sovětský svaz. Kromě nich se tu usazovali rovněž osídlenci z centrálního Polska a z vojvodství na jihu. K polským osídlencům se na konci 40. let připojili četní řečtí a makedonští uprchlíci, kteří byli ve městě ubytováni. Tito uprchlíci opouštěli svou vlast během řecké občanské války v letech 1946–1949 a utíkali nejprve do sousední Albánie, Jugoslávie a Bulharska. Řekové, kteří odešli do Albánie a Bulharska byli v letech 1948–1950 rozděleni mezi socialistické bratrské země. Do Polska jich v období 1949–1950 přijelo loděmi a po železnici ca. 15 000. Z počátku byli ubytováni v Gdaňsku, Gdyni, Štětíně a v Dolním Slezsku. Největší záchytná střediska se ovšem nacházela v Polici a ve Zgorzelci. Zgorzelec byl zároveň stanovištěm Státního výchovného centra pro děti a mladistvé z Řecka (\"POW – Państwowy Ośrodek Wychowawczy\") se základní školou, lyceem a internátem. Řeky a Makedonci bylo tehdy město nazýváno \"Paidopolis\", popř. \"Detski Grad\". Zařízení POW se nacházela mimo jiné i v třech bývalých kasárnách. Od léta roku 1949 byli ve Zgorzelci soustředěni všichni uprchlíci, kteří do Polska přišli. Také nově příchozí byli ihned transportováni k Nise. Vzhledem k blížícímu se převzetí místních kasáren polskou armádou však byl v létě 1950 uprchlický tábor včetně všech zařízení POW zrušen a někteří z uprchlíků byli přerozděleni mezi okolní města a podniky. Významná část Řeků a Makedonců ale ve Zgorzelci zůstala. Od roku 1958 se mohli první Makedonci vrátit do Jugoslávie. Po pádu řecké vojenské junty v roce 1974 si mohli také Řekové zažádat o návrat do vlasti. Většina z nich se ovšem kvůli zamítnutému státnímu občanství mohla vrátit až v roce 1981 po vítězství socialistického politika Andrease Papandrea. Nepatrná řecká menšina žije od roku 1948 ve městě dodnes. Na řecko-makedonské období dějin Zgorzelce upomíná pamětní kámen na místě bývalého uprchlického tábora a festival řecké písně, který se koná každoročně v červenci.", "section_level": 2}, {"title": "Polonizace.", "content": "Průvodním jevem nového osidlování byla polonizace východního předměstí. Oficiálně se však hovořilo o repolonizaci, neboť Lužice na počátku 11. století patřila Polskému království. Získaná území tak mohla být definována jako tzv. Ziemie Odzyskane (tj. znovunabytá území). V důsledku této politiky z veřejného prostoru zmizely četné kulturní statky, např. pomníky a pamětní desky. První projevy tohoto ničení bezpochyby souvisely s poválečnou pomstou někdejšímu německému obyvatelstvu, což se mimo jiné projevovalo demolováním náhrobních kamenů na hřbitovech. Byl zakázán zpěv a hraní německých písní, německé nápisy byly odstraňovány také z nádobí, šatstva a jiných předmětů denní potřeby. Východní část Zhořelce byla nejprve pojmenována názvem \"Zgorzelice\", v roce 1946 však byla přejmenována současným názvem Zgorzelec, což je polské označení Zhořelce. Německo-polská státní hranice na linii Odra-Lužická Nisa byla 6. července 1950 potvrzena Zhořeleckou smlouvou mezi NDR a Polskou republikou. Od této doby započal samostatný vývoj polského města Zgorzelec. Mnoho zde usazených rodin však ještě dlouho žilo v nejistotě, zda je odersko-niská hranice skutečně definitivní. Zpočátku musely obě části původního města sdílet část infrastruktury, např. plynovod na polské straně a vodovod na německé straně. Teprve v průběhu desetiletí si obě části vybudovaly svou vlastní infrastrukturu. Tak vznikla např. v letech 1968–1972 nová vodárna na polské straně v městské části Ujazd. V roce 1957 byla obnovena přeshraniční doprava na niském viaduktu, který mezitím opravili polští odborníci. Dne 1. října následujícího roku prohlásily oba sousední státy městský most (od roku 2006 Most Jana Pavla II.) za oficiální hraniční přechod. Pro přechod hranice však bylo stále nutné vízum. Po zavedení bezvízového styku mezi NDR a Polskou lidovou republikou se přechod na městském mostu stal jedním z nejdůležitějších hraničních přechodů na západě Polska. Hraniční přechod Görlitz/Zgorzelec byl totiž jediným přechodem pro silniční dopravu mezi Žitavou na jihu a Bad Muskau na severu. Bezvízové cestování však bylo ze strany NDR zrušeno po nepokojích v Gdaňsku v souvislosti s hnutím Solidarność dne 30. října 1980. Armáda, která po zřízení Nových kasáren sídlila ve východním předměstí již od roku 1896, se do města opět vrátila. Od roku 1945 sloužil Zgorzelec jako posádkové město polských ozbrojených sil. Polská vojska, která využívala bývalé Kleistovy a Winterfeldtovy kasárny, sídlila na území města až do roku 1998. Mezi jinými se v Zgorzeleci nacházel protiletadlový pluk, průzkumný prapor a pluk protichemické obrany.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Zgorzelec náležel v nově vytvořené správní struktuře Polska zpočátku k Vratislavskému vojvodství. Po správní reformě v roce 1975 se stal součástí nově založeného Jelenohorského vojvodství. Po reformě roku 1998 se stalo Jelenohorské vojvodství součástí Dolnoslezského vojvodství. Od roku 1998 tvoří Zgorzelec a sousední německé město Görlitz tzv. „Evropské město Görlitz/Zgorzelec“. Symbolickým aktem společného ujednání bylo otevření nově postaveného staroměstského mostu dne 20. října 2004, který spojuje niské předměstí Zgorzelce se starým městem v Görlitz. Původní most nacházející se tomto místě byl vyhozen do povětří 7. května 1945. Také se stopami německé minulosti Zgorzelce se začalo zacházet smířlivěji: v únoru 2012 městská rada rozhodla o pojmenování dvou ulic v niském předměstí po Bartholomaeovi Scultetovi a Jakobu Böhmovi. Böhma už od roku 2011 připomíná památník na křižovatce Ulica Stefana Okrzei/Ulica Bohaterów Getta. Společně s městem Görlitz získal Zgorzelec titul Evropské hlavní město kultury 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Před druhou světovou válkou žilo ve východním předměstí ca. 8800 zhořeleckých občanů. Původní německé obyvatelstvo předměstí bylo v roce 1945 z velké části vysídleno. V prosinci roku 1945 zde žilo ještě asi 2400 německých obyvatel, v roce 1949 jich už bylo jen 17. Při znovuosidlování území Zgorzelce polská vláda slibovala, že každý nově příchozí z centrálního Polska obdrží statek v západních oblastech. Reklamní brožury slibovaly novým osadníkům lepší životní podmínky a bohatství. V roce 1947 žilo v bývalém předměstí jen asi 4300 Poláků. Polovina z nich byli tzv. „repatrianti“, jak byli oficiálně nazýváni vystěhovalci z bývalých východních oblastí Polska za Curzonovou linií, které obsadil Sovětský svaz. Druhou velkou skupinu tvořili vojenští osadníci a osídlenci z centrálního a jižního Polska. Mezi novými polskými obyvateli však byli také navrátilci ze západní Evropy. Kromě polských osadníků byly ve Zgorzelci v letech 1948–1950 dočasně ubytováni makedonští a řečtí uprchlíci, jejichž počet někdy dosahoval výše až 9000 osob. Většina z nich se vrátila domů v 80. letech. Jejich pobyt ve městě připomíná tzv. Bulwar Grecki s pamětním obeliskem a festival řecké hudby. V roce 2010 žilo ve Zgorzelci asi 60 Řeků a jejich potomků, jedná se tedy o největší řeckou komunitu v Polsku. V roce 2017 žilo ve Zgorzelcci 30 738 obyvatel, což je asi o 5400 méně než roku 1994. Pokles počtu obyvatel však není tak výrazný jako v sousedním městě Görlitz. Zgorzelec a Görlitz měly v roce 2016 dohromady 86 600 obyvatel, z nichž 31 089 žilo ve Zgorzelci. To zhruba odpovídá počtu obyvatel celého města na počátku dvacátých let 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Největší část obyvatel se tak jako většina Poláků hlásí k římskokatolické konfesi. Řekové, kteří ve městě zůstali, si v roce 2002 postavili malý celodřevěný kostel sv. Konstantina a Heleny, jehož interiér zaujímá 45 m2. V roce 2018 zde působil ortodoxní kněz z východního Polska, který ovšem ovládal pouze starou řečtinu, což vedlo k odcizení některých novořecky hovořících věřících. Ve farním kostele sv. Petra a Pavla v Görlitz se od roku 2006 pravidelně konají evangelické bohoslužby v polském jazyce určené pro polské protestanty. Protestanté ze Zgorzelce však administrativně spadají po luterskou obec v Lubáni. Dalšími náboženskými komunitami jsou baptisté, členové letničního hnutí a svědkové Jehovovi. Katolické obce ve městě patří k děkanátu Zgorzelec a ten zase k lehnickému biskupství. Mezi četnými katolickými kostely jsou nejen církevní stavby německého původu, ale také novostavby na okraji města. Impozantní dvojitý kostel vznikl v roce 1981 na severním okraji města v ulici Księdza Jana Kozaka. Skládá se z horního kostela sv. Josefa (\"Kościół św. Józefa Robotnika\") a dolního kostela sv. Barbory (\"Kościół św. Barbary\"). Nejmladší sakrální stavbou je roku 2009 vysvěcený kostel sv. Hedviky (\"Kościół św. Jadwigi Śląskiej\") ve východní části města. Další kostel byl postaven v městské části Ujazd v blízkosti bývalého evangelického hřbitova. Tento kostel Panny Marie (\"Kościół parafialny p.w. Matki Bożej Łaskawej\") slouží jako farní kostel stejnojmenné farnosti (\"Parafia Matki Bożej Łaskawej\"). V roce 2012 se bohoslužby konaly také v provizorní rozestavěné kostelní budově. Bývalý Moysský evangelický hřbitov byl na podzim roku 2010 obnoven a jeho povalené německé náhrobky byly znovu vztyčeny. Kosterní nálezy byly uloženy do hromadného hrobu, který byl překryt kamennou deskou. Na ní byly instalovány tři velké pamětní desky se jmény zemřelých. Na hřbitově se i dnes konají pohřby farnosti Panny Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starosta.", "content": "První svobodné komunální volby ve Zgorzelci se konaly v roce 1990, obsazení úřadu starosty se ale často měnilo, takže již v následujícím roce byl ve funkci třetí starosta. Od roku 2006 je v úřadu manažer a politik Rafał Gronicz (Občanská platforma). V roce 2010 porazil svého předchůdce Mirosława Fiedorowicze (Svaz demokratické levice) a byl tak do funkce zvolen podruhé. Funkční období starosty trvá čtyři roky. V roce 2014 Gronicz opět získal 67 % hlasů, roku 2018 zvítězil v 1. kole voleb se ziskem 59 % hlasů. Radnice s kanceláří starosty se nachází v bývalé rezidenční budově na rohu ulic Domańskiego a Warszawska.", "section_level": 2}, {"title": "Městská rada.", "content": "Městská rada (\"Rada Miasta\") se volí každý čtvrtý rok a skládá se z 21 zastupitelů. Poslední volby do městské rady se konaly v roce 2014. Složení městské rady je následující:", "section_level": 2}, {"title": "Znak a vlajka.", "content": "Město Zgorzelec používá od roku 1960 svůj vlastní znak, který má svůj původ v první zhořelecké městské pečeti (\"Sigillum civitatis Gorliz\") ze 13. století. Podoba této pečeti byla projednána městskou radou v roce 1298. Nový znak se však od původního znaku na pečeti v některých ohledech odlišuje. Štít uprostřed znaku, na němž byla do roku 1329 braniborská orlice, byl po té nahrazen českým lvem. Na polském znaku je nyní slezská orlice, ovšem bez stříbrného perizonia, ozdobeného křížku a jetelových listů. Prostřední brána, která byla i na pečeti s českým lvem, je zde pouze naznačena stylizovaným obloukem. Blason: Na modrém poli je městská hradba s cimbuřím se dvěma věžemi se špičatou střechou, mezi nimiž oblouk ve tvaru brány, pod nímž je uprostřed štít se slezskou orlicí, nad níž se nachází hrncová přilba s orlím křídlem. Městská vlajka je trojdílná. Horní dvě pětiny jsou modré a dolní dvě pětiny žluté. Prostřední úzký pás je bílý. Barvy žlutá a modrá symbolizují příslušnost k Horní Lužici. Barevná kombinace bílé a žluté v dolní části vlajky odpovídá barvám slezské vlajky.", "section_level": 2}, {"title": "Parnerská města.", "content": "Partnerství se sousedním městem Görlitz bylo uzavřeno již v roce 1980. Po sjednocení Německa byla smlouva v dubnu 1991 a naposledy roku 2004 – v roce otevření nového staroměstského mostu přes Lužickou Nisu – obnovena. První společné zasedání obou městských zastupitelstev se konalo v roce 1996. Od té doby se obě zastupitelstva setkávají nejméně jednou ročně. Obě sousední města spolupracují v rámci roku 1998 deklarovaného „Evropského města“ na vícero rovinách. Existuje např. vnitroměstská autobusová linka, která vede přes státní hranici. Od roku 2012 je již rozběhnutý projekt přeshraniční tramvaje. Zgorzelecký starosta získal podporu Dolnoslezského vojvodství. Náklady na investice a provoz, jakož i trasu by měly být stanoveny v projektové studii, aby bylo možné podat žádost o evropské financování. Cílem je zavést tuto tramvajovou síť do roku 2020. Kromě toho funguje od roku 1994 německo-polská mateřská škola Zwergenhaus v Görlitz a polsko-německá mateřská škola v Zgorzelci. Děti a dospívající pak mohou navštěvovat německo-polskou základní školu v centru města a dvojjazyčné \"Augustum-Annen-Gymnasium\" v Görlitz. Oběma městy jsou rovněž podporovány četné sportovní a kulturní události, např. Evropský maraton, běh přes most, udělování Mezinárodní ceny „Most Görlitz-Zgorzelec“ a znovu oživené slezské hudební festivaly.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Parky.", "content": "Největšími parky ve Zgorzelci jsou \"Park im. Andrzeja Błachańca\" (\"Georg-Snay-Park mit Feldberggarten\") u Domu kultury a \"Park Ujazdowski\" (\"Jägerwäldchen\" a \"Moyser Park\") u potoka Czerwona Woda. Oba parky s listnatými stromy a rybníkem, které vznikly po roce 1870 péči zhořeleckého inspektora parků Sterlinga, jsou spojeny chodníkem. Kromě vzácných druhů hmyzu zde žijí bobři, vydry a netopýři. Dalším významnou plochou veřejné zeleně je \"Park im. Paderewskiego\" (\"Georg-Wiesner-Park\"), jenž prochází několika ulicemi. Východní část parku byla později zastavěna panelovými domy. V ulicích Armii Krajowej a Boheraterów II Armii Wojska Polskiego se nachází bývalá Hennebergská zahrada založená podle plánu ředitele zahradních staveb Diekmanna o rozloze 100 000 m2.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městský dům kultury.", "content": "V Městském domě kultury (\"Miejski Dom Kultury w Zgorzelcu\"), který sídlí v bývalé Hornolužické pamětní hale, se konají pravidelné divadelní kurzy. Divadelní představení tu však bývají jen zřídkakdy a spíše v nich hostují soubory z jiných polských měst. Divadelní představení v polském jazyce, popř. hry a operetní inscenace s polskými titulky, se ovšem konají v sousedním Görlitz, kde někdy hostuje také soubor z Jelení Hory. V kinosále a auditoriu domu kultury se konají každoroční zkoušky divadelní skupiny „Phantom“ pro pouliční divadelní festival ViaThea obou sousedních měst, jehož se zúčastňují umělci z celé Evropy.", "section_level": 2}, {"title": "Muzea.", "content": "V historickém niském předměstí sídlí od roku 2007 Lužické muzeum (\"Muzeum Łużyckie/Lausitzer Museum\"), v němž je expozice k dějinám, kultuře a každodennosti obyvatel polské části historického území Horní Lužice. Muzeum je projektem spolku Polskie Stowarzyszenie Euroopera. V sousedství se nachází Dům Jakoba Böhma, který je sídlem spolku Euroopera. V tomto domě lze navštívit stylizovanou světnici Jakoba Böhma.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Neznámějším a nejúspěšnějším sportovním klubem ve městě je basketbalový klub PGE Turów Zgorzelec. Tým hraje v první polské basketbalové lize a v letech 2006 až 2009 a 2011 získal ve třech sezónách za sebou polský vicemistrovský titul. V roce 2014 se stal polským šampiónem a kvalifikoval se tak do basktebalové Euroligy. Hlavním sponzorem klubu je společnost \"Polska Grupa Energetyczna\" (PGE), která mimo jiné provozuje hnědouhelnou elektrárnu Turów jižně od Zgorzelce. Městské sportovní a rekreační centrum (\"Centrum Sportowo-Rekreacyjne\") provozuje kromě basketbalového sálu zahrnuje také dvě fotbalová hřiště, tenisové kurty a krytý i venkovní bazén. Fotbalová hřiště jsou domovem největšího fotbalového klubu ve městě – MKS Nysa Zgorzelec, který hraje ve čtvrté dolnoslezské lize. Stadion nabízí 2150 míst. V roce 2014 byla otevřena nová víceúčelová hala pro 3 500 diváků za 42 milionů złotých, jejímž provozovatelem je \"Polska Grupa Energetyczna\".", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní podniky.", "content": "Mnoho pracovních míst bylo vytvořeno koncem 90. let v maloobchodním sektoru. Několik zahraničních firem investovalo do obchodních domů v komerční čtvrti východně od města. Zde jsou dvě velká nákupní centra (např. Carrefour), dva obchody se stavebními materiály a několik nákupních pasáží. Dne 18. března 2010 bylo otevřeno nákupní centrum „Zgorzelec Plaza“ se 13 000 m2 prodejní plochy. Vzhledem k blízkosti hranice zdejší ekonomika těží také z německých zákazníků. Takzvaná tankovací turistika vedla k otevírání četných čerpacích stanic na území Zgorzelece, kde existuje více než dvakrát tolik čerpacích stanic než v sousedním Görlitz.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Ve Zgorzelci jsou čtyři hraniční přechody: nacházejí se na dálnicích a železnici ve směrech Drážďany-Vratislav, v centru města a konečně na obnoveném staroměstském mostě v místě, kudy vedla Via regia. Pro kluzáky a letouny s vzletovou hmotností do 5,7 tuny je k dispozici letiště Zgorzelec-Żarska Wieś asi 10 kilometrů severovýchodně od města. Přeshraniční autobusová linka č. 50 stejně jako linka P je provozována regionálním dopravcem PKS Zgorzelec. Linka 50 vede z autobusového nádraží v ulici Elizy Orzeszkowej v městské části Ujazd přes centrum Zgorzelce do vesnice Jędrzychowice severně od města. Z autobusového nádraží u kostela sv. Bonifáce směřují regionální autobusy PKS Zgorzelec do okolních obcí, stejně jako do nejbližších měst Bogatynia, Lubáň, Pieńsk, Węgliniec a Zawidów. Na území města se nacházejí dvě vlaková nádraží: Nádraží Zgorzelec a stanice Zgorzelc Miasto. Na železniční stanici Zgorzelec jsou oddělené tratě do města Węgliniec (přes stanici Zgorzelec Miasto) a do Lubáně. Přeprava cestujících na trase do Lubáně byla v roce 2009 přerušena, ale v prosinci 2011 opět obnovena místní železniční společností \"Koleje Dolnośląskie\". Ze Zgorzelce je přímé spojení na Vratislav a do Jelení Hory, Lehnice, Lubáně, Węglinice a Zielone Góry. Spojení s Německem přes Görlitz a Budyšín do Drážďan bylo přerušeno 1. března 2015. Od změny jízdního plánu v prosinci 2015 byly opět nabízeny spoje do Vratislavi. Některé polské regionální vlaky, které kdysi jezdily pouze do Zgorzelce, byly od této doby převedeny do Görlitz. Silniční síť Zgorzelce se v roce 2004 rozkládala na 57,8 km. Město leží na evropské silnici E40. Tato silnice vede přes německou spolkovou dálnici A4 ve směru Drážďany, na polské straně zase přes dálnici A4 ve směru Krakov. Droga krajowa 30 vede přes Lubáň a Gryfów Śląski do Jelení Hory v české části Krušných hor. Naproti tomu droga krajowa 94, která je téměř rovnoběžná s polským úsekem dálnice A4, směřuje do Krakova.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Ve Zgorzelci je celkem šest mateřských škol. Jedna z nich v městské čtvrti Ujazd je dvojjazyčná. Provozuje ji soukromá německá společnost DPFA Akademiegruppe. V téže budově sídlí německo-polská základní škola stejné společnosti. Vedle této soukromé základní školy fungují ve městě ještě tři veřejné základní základní školy a pět gymnázií. Také mezi těmito gymnázii existují dvě soukromé školy: škola pro dospělé (\"Gimnazjum dla dorosłych Żak\") a dvojjazyčné \"Gimnazjum Łużyckie\". Dále je zde \"Liceum Ogólnokształcące im. Braci Śniadeckich\", které sídlí v budově někdejší \"Baugewerke- und Maschinenbauschule\" v ulici Partyzantów. Toto všeobecné lyceum nese od roku 1970 jméno polského matematika a astronoma Jana Śniadeckého a jeho bratra chemika Jędrzeje Śniadeckého. Studium na této škole má absolventy připravit k přijímacím zkouškám na univerzitu. Vedle těchto vzdělávacích institucí jsou ve Zgorzelci ještě tři odborné školy. Vysoká škola pro humanitní a ekonomické vědy v Lodži a Vysoká škola managmentu v Lehnici mají ve Zgorzelci svá dislokovaná pracoviště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zgorzelec (výslovnost: [];,,,, ) je okresní město na východním břehu Lužické Nisy na samém jihozápadě Polska. Leží ve východní (od roku 1945 polské) části historického území Horní Lužice a s počtem obyvatel je jeho čtvrtým největším městem. Zgorzelec patří administrativně k Powiatu Zgorzeleckému v Dolnoslezském vojvodství. Až do správní reformy v roce 1998 město náleželo k Jelenohorskému vojvodství, které bylo v důsledku reformy zrušeno. Tehdy se také stalo sídlem úřadu městské gminy Zgorzelec. ", "tgt_summary": "Zgorzelec (,,, ) is a town in southwestern Poland with 30,374 inhabitants (2019). It lies in Lower Silesian Voivodeship (in 1975–1998 it was in the former Jelenia Góra Voivodeship). It is the seat of Zgorzelec County and of Gmina Zgorzelec (although it is not part of the territory of the latter, as the town is an urban gmina in its own right). Zgorzelec is located on the Lusatian Neisse river, on the post-1945 Polish-German Neisse border adjoining the German town of Görlitz, of which it constituted the eastern part up to 1945.", "id": 636558} {"src_title": "Jihomoravský kraj", "tgt_title": "South Moravian Region", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Zatímco západ a severozápad kraje pokrývají výběžky Českomoravské vrchoviny, např. Drahanská vrchovina s Moravským krasem, do východní části už zasahují ze Slovenska Karpaty. Ty jsou od západních vrchovin odděleny Dolnomoravským úvalem. O své nejvyšší pohoří, Bílé Karpaty, se kraj dělí se Zlínským krajem i se Slovenskem. Trojmezí těchto územních celků je s výškou 836 m n. m. nejvýše položeným bodem kraje. Místo se nachází nedaleko vrcholu Durda (842 m) ležícího na Slovensku, přibližně 2 km západně od nejvyššího vrcholu geomorfologického celku, jímž je Velká Javořina / Veľká Javorina (970 m). Nejvyšším vrcholem kraje je Čupec (819 m), ležící taktéž u hranice se Slovenskem, přibližně 2 km jihozápadně od Durdy. Celý kraj náleží k úmoří Černého moře a k povodí Dunaje, do kterého vody z kraje odvádí řeka Morava. V nížině u česko-slovensko-rakouského trojmezí se k ní přidávají i další důležité řeky regionu: Dyje, Svratka a její přítok Svitava. Na území Jihomoravského kraje se nachází Národní park Podyjí a dále tři chráněné krajinné oblasti: Bílé Karpaty (částečně leží na území Zlínského kraje), Moravský kras a Pálava.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Území kraje je vymezeno územím sedmi okresů: Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo. K 1. lednu 2003 zanikly okresní úřady a samosprávné kraje se od té doby pro účely státní správy dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností. Kromě dřívějších okresních měst Blanska, Brna, Břeclavi, Hodonína, Vyškova a Znojma, jsou jimi také Boskovice, Bučovice, Hustopeče, Ivančice, Kuřim, Kyjov, Mikulov, Moravský Krumlov, Pohořelice, Rosice, Slavkov u Brna, Šlapanice, Tišnov, Veselí nad Moravou, Židlochovice. Těchto 21 správních obvodů (tzv. malých okresů) se dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, kterých je v Jihomoravském kraji celkem 34. V Jihomoravském kraji je 672 obcí, z toho 39 z nich má status městyse a 50 obcí status města. Na území kraje také existuje jeden vojenský újezd – Březina, kde nikdo trvale nebydlí. Podíl městského obyvatelstva je asi 63,5 % z celkového počtu obyvatel kraje. Sídelním městem kraje je statutární město Brno, jež je druhým největším městem v Česku a jeho význam přesahuje hranice kraje – je např. sídlem nejvyšších justičních institucí a místem konání velkých událostí evropského významu. Rozlohou 7 195 km2 (9 % rozlohy ČR) zaujímá Jihomoravský kraj čtvrté místo v České republice, počtem 1,2 milionu obyvatel (11 % z ČR) je také na čtvrtém místě.", "section_level": 1}, {"title": "Změna hranice kraje k 1. lednu 2005.", "content": "Dne 1. ledna 2005 byla z okresů kraje Vysočina převedena do okresu Brno-venkov pod Jihomoravský kraj řada obcí západně od Tišnova (Nedvědice s částí Pernštejn; Černvír; Doubravník s částí Křížovice; Borač s částí Podolí; Pernštejnské Jestřabí s částmi Maňová, Husle a Jilmoví; Olší s částmi Litava, Klokočí a Rakové; Drahonín; Žďárec s částí Víckov; Vratislávka; Tišnovská Nová Ves; Skryje; Kaly s částí Zahrada; Dolní Loučky s částí Střemchoví; Horní Loučky; Újezd u Tišnova; Řikonín; Kuřimské Jestřabí s částí Blahoňov; Kuřimská Nová Ves s částí Prosatín; Lubné; Níhov; Rojetín; Borovník; Katov; Křižínkov) a obec Senorady západně od Oslavan.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Brněnský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky, ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. K 31. květnu 2001, dnem vyhlášení novelizačního ústavního zákona č. 176/2001 Sb., byl přejmenován Brněnský kraj na Jihomoravský kraj, současně byly přejmenovány i další tři kraje. Zákonem 387/2004 Sb. bylo k 1. lednu 2005 přesunuto 25 obcí z kraje Vysočina do Jihomoravského kraje. Jihomoravský kraj existoval už v Československu od roku 1960 do roku 1990. Byl větší než současný Jihomoravský kraj, patřily k němu i části dnešních krajů Vysočina, Olomouckého a Zlínského. Po roce 1990 tento kraj sice ještě formálně existuje, ale už nemá správní orgány s obecnou působností, je pouze obvodem Krajského soudu Brně a některých dalších orgánů státní správy. Už prehistorické doby proslavily jižní Moravu více než jiné části dnešního Česka. Dolní Věstonice, u nichž se našly známé památky z doby lovců mamutů v čele s tzv. věstonickou Venuší, leží právě zde. Na jižní Moravě bylo jedno z center Velkomoravské říše v 8. a 9. století. Po dobytí Moravy českým knížetem Oldřichem se její jih dělil na úděl brněnský a znojemský. Ve Znojmě najdeme jednu z nejstarších rotund na území dnešní České republiky. Brno, dnešní hlavní město kraje, bylo už od 14. století sídlem moravských markrabat a zasedal zde Moravský zemský sněm, který ovšem střídavě zasedal také v Olomouci a v době svého vzniku i ve Znojmě. Jednou ze světově nejproslulejších událostí, které se na jižní Moravě udály, je také bitva tří císařů u Slavkova 2. prosince 1805, v níž francouzský císař Napoleon porazil spojená vojska rakouského císaře Františka a ruského cara Alexandra.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Nejvýznamnější roli v hospodářství má strojírenský průmysl. Centrem strojírenského průmyslu je Brno (První brněnská strojírna, Siemens, výroba turbín, traktorů Zetor). Další významnou oblastí strojírenského průmyslu je Blansko (ČKD Blansko Holding, Metra), Kuřim (TOS Kuřim), Boskovice (Minerva, Novibra) nebo Břeclav (OTIS Escalators). Více než stoletou tradici má v kraji i elektrotechnický průmysl (Siemens Drásov, VUES, ZPA). Potravinářský průmysl je rozmístěn hlavně na jihu a východě kraje (Brno, Znojmo, Břeclav, Mikulov). Jedná se hlavně o zpracování masa (Tišnov – Steinhauser), zpracování sterilované zeleniny (dříve ve Znojmě, nyní v Bzenci) a cukrovary (Hrušovany nad Jevišovkou – společnost Moravskoslezské cukrovary). V kraji se nachází čtyři velké pivovary (Starobrno, Černá Hora, Vyškov a Znojemský městský pivovar) a mnoho velkovýrobců vína (např. Znovín Znojmo nebo Vinium ve Velkých Pavlovicích). Chemický a farmaceutický průmysl je v kraji soustředěn především v Brně (dříve Lachema), Ivanovicích na Hané (Bioveta) a ve Veverské Bítýšce (Hartmann Rico).", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "Podnebí patří k nejteplejším v ČR. Zemědělství je rozvinuto nejvíce v nížinách. Celkový význam v pěstování obilnin: pšenice, ječmen a kukuřice. Zelenina: okurka setá, paprika setá, kapie a rajčata. Ovoce: broskve, meruňky a hlavně vinná réva. Téměř 60 % plochy kraje tvoří zemědělská půda, z níž 83 % je orná půda. Přes 96 % vinic v České republice leží právě na jižní Moravě ve vinařské oblasti Morava. Hodně rozšířený je zde chov prasat, vodní drůbeže a kura domácího.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Krajské město Brno je důležitým železničním i silničním uzlem. Dálnicemi je napojeno na Prahu (dálnice D1), Olomouc (dálnice D1 a dálnice D46) i slovenskou Bratislavu (dálnice D2), dobré spojení je i do nedaleké rakouské Vídně (dálnice D52 a silnice I/52). Důležitou severojižní spojnicí je silnice I/43 na Svitavy. Železnicí bylo Brno spojeno s Vídní roku 1839, s Prahou roku 1849. Dnes se jedná o I. tranzitní železniční koridor mezi Vídní (resp. Bratislavou) a Prahou, který prochází krajem mezi Letovicemi a Břeclaví/Lanžhotem. Jihomoravským krajem vede i II. tranzitní železniční koridor mezi Břeclaví a Moravským Pískem, jenž dále pokračuje na Ostravu a do Polska. V Brně se nachází mezinárodní letiště Brno-Tuřany (ICAO LKTB) s pravidelnými lety do Londýna a Milána.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní obslužnost větších sídel.", "content": "Z větších sídel jsou na dálniční síť přímo napojena města Brno, Břeclav a Vyškov. Městy Hodonín a Znojmo prochází silnice I. třídy, městem Blansko pak pouze silnice II. třídy. Dvoukolejná trať a I. tranzitní železniční koridor spojuje města Břeclav, Brno a Blansko. Dvoukolejná trať a II. tranzitní koridor spojuje města Břeclav a Hodonín. Města Znojmo a Vyškov jsou na železniční síť napojena jednokolejnými tratěmi a nacházejí se mimo hlavní tranzitní tahy.", "section_level": 2}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "V Brně je několik veřejných a státních vysokých škol – Janáčkova akademie múzických umění, Masarykova univerzita, Mendelova univerzita v Brně, Univerzita obrany, Veterinární a farmaceutická univerzita Brno a Vysoké učení technické. Jihomoravský kraj dal v roce 2015 na vědu a výzkum 3,8 % svého HDP, což ho řadí na první místo mezi českými kraji. Obzvláště město Brno vyniká podporou vědy a výzkumu, hlavně v oblasti IT, až se mu začalo přezdívat „české Silicon Valley“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jihomoravský kraj (v letech 2000–2001 Brněnský kraj) je vyšší územně samosprávný celek České republiky, který vznikl v roce 2000 na jižní a středozápadní Moravě. Jeho území o celkové rozloze 7188 km2 je tvořeno sedmi okresy, které se nachází ve střední části územního Jihomoravského kraje. Jedná se o okresy Blansko, Brno-město, Brno-venkov, Břeclav, Hodonín, Vyškov a Znojmo. Samosprávný Jihomoravský kraj na jihozápadě hraničí s Jihočeským krajem, na západě s Krajem Vysočina, na severu s Pardubickým krajem, na severovýchodě s Olomouckým krajem a na východě se Zlínským krajem. Jižní a jihovýchodní krajská hranice tvoří zároveň státní hranici s Rakouskem (země Dolní Rakousy) a Slovenskem (Trenčínský a Trnavský kraj). V Jihomoravském kraji žije obyvatel, nachází se zde 672 obcí, z toho 50 měst a 39 městysů, a jeden vojenský újezd. Sídlem a zároveň největším městem Jihomoravského kraje je Brno. ", "tgt_summary": "The South Moravian Region (; ; ) is an administrative unit () of the Czech Republic, located in the south-western part of its historical region of Moravia (an exception is Jobova Lhota which belongs to Bohemia). Its capital is Brno, the 2nd largest city in the Czech Republic. It is bordered by the South Bohemian Region (west), Vysočina Region (north-west), Pardubice Region (north), Olomouc Region (north east), Zlín Region (east), Trenčín and Trnava Regions, Slovakia (south east) and Lower Austria, Austria (south).", "id": 1422624} {"src_title": "Hradec Králové", "tgt_title": "Hradec Králové", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny města.", "content": "Krajina na soutoku Labe s Orlicí, jíž dominuje město Hradec Králové, byla obydlena již v době prehistorické. Archeologické naleziště na okraji města v Plotištích nad Labem vykazuje několikanásobné osídlení jak z období pravěku, tak z doby římské. Kumulace pravěkých kultur na jednom místě v blízkosti brodu přes Labe a charakter nálezů dokazují, že po celé dlouhé úseky svého osídlení měla tato významná lokalita ráz obchodního střediska. Již v 10. století vzniklo zde slovanské hradiště rodu Slavníkovců s rušným tržištěm, ovládajícím starou obchodní stezku od Krakova přes Náchod k Praze. Když roku 995 došlo ke sjednocení českých kmenů pod vládou Přemyslovců, stal se Hradec sídlem knížete a správním střediskem rozsáhlého území severovýchodních Čech po obou stranách Labe podle jeho toku od Dvora Králové až k Pardubicím. Ve 12. století zaujímá Hradecko již několik správních okrsků, spojených v celou provincii se čtyřmi hrady, purkrabským soudem a arcijáhenstvím. Přesné datum povýšení hradiště na město není dosud známé, vlivem značného stavebního ruchu, terénních úprav, požárů a válečných škod po staletí na městském pohorku došlo ke ztrátě nejstarších archeologických stop. Osudový význam pro vývoj městského osídlení mělo 13. století, kdy se za Přemysla Otakara I. roku 1225 stal hrad s tržním předhradím svobodným královským městem. Ještě ve 13. století byl postaven nový gotický královský hrad, kde často přebývali Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II. i Václav II. Hradec ustanovil Václav II. za část věna českým královnám, které na hradě žily jako vdovy. Založení města bylo zprvu hospodářským a právním aktem, urbanistický dosah městského založení se dostavil později, teprve na přelomu 13. a 14. století. Na rozvoji města se podíleli němečtí kolonisté a početná vrstva kupců a řemeslníků, kteří osídlili ostroh v celém rozsahu. Tehdy se vytvořila i půdorysná osnova původní městské opevnění, vedené při úpatí návrší kolem celého jeho obvodu. Ve 14. století vzrostla prestiž města, jehož hlavou byl královský rychtář, městská rada a obecní starší. Spravovali městskou pečeť s českým lvem, kterou známe již od roku 1362. Hospodářskou základnu města posílily výhody a dary, které městu potvrdili čeští panovníci Jan Lucemburský, Karel IV. i Václav IV. Došlo ke kodifikaci městského zřízení; monopolní postavení městských řemesel a tím i výsadní postavení hradeckých cechů bylo zaručeno právem mílovým, příjmy měšťanů zaručovalo zase právo várečné. V té době byl Hradec Králové svým významem, rozlohou a počtem obyvatel nejvýznačnějším českým městem po Praze. Hmotným dokladem bohatství města v době, kdy v Hradci sídlil skvělý dvůr královny Elišky Rejčky, je chrám sv. Ducha z počátku 14. století na Velkém náměstí. Velký stavební ruch se vyvinul také v obou podměstích, v západním Pražském u Labe a ve východním Mýtském u Orlice. Jejich území tvořila bohatá spleť patnácti ostrovů mezi rameny obou řek, která spojovalo šestnáct mostů. Na předměstích bylo sedm farních kostelů, dva kláštery a tři špitály pro chudé a nemocné, při nichž byly také kostely. Výbuch husitské revoluce, při kterém se město postavilo na stranu Jana Žižky, sice počeštil město, ale zároveň je ochudil o četné umělecké a stavitelské památky. Žižka byl roku 1424 pochován v chrámu sv. Ducha. Ke konsolidaci hospodářského a kulturního života došlo až za vlády Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského. Král Jiří městu přál. Za jeho vlády byl opraven chrám sv. Ducha, pořízena nová kruchta a postavena honosná kašna na náměstí, která ovšem byla roku 1782 stržena. Písmeno „G“ v městském znaku vysvětluje tradice jako monogram krále Jiřího z Poděbrad. Ten i jeho nástupce Vladislav Jagellonský potvrdili městu stará privilegia a tak se Hradec Králové mohl znovu zařadit mezi nejbohatší města. Demokratizace, projevující se zvýšeným uplatňováním městského stavu byla živnou půdou pro odboj české šlechty a královských měst proti císaři Ferdinandovi I., který usiloval o mocenskou politiku svého rodu. Odpovědí byla roku 1547 konfiskace majetku města a ztráta politických práv dosazením královského rychtáře, ochuzení půjčkami, daněmi a pokutami. Část majetku byla sice roku 1562 městu vrácena, ale vůdčí postavení v kraji město ztratilo. Z těžkých hospodářských poměrů vyvedl město primas Martin Cejp z Peclinovce. Výsledkem jeho více než třicetiletého působení na radnici byla velkorysá renesanční přestavba města, nové dláždění, úpravy radnice, opevnění, stavba školy, předbraní Pražské brány a Bílé věže, která je od té doby nejtypičtější a nepředstiženou hradeckou dominantou. Cejp pečoval rovněž o úroveň hradeckého latinského školství. V jeho době byli v čele hradecké školy vynikající rektoři Valentin Kochan z Prachové a Jan Kampanus Vodňanský. Významnými rodáky 16. století byli Cyprian Lvovický ze Lvovic a Václav Plácel z Elbinku. Období třicetileté války bylo pohromou pro město. Umístění císařské posádky, švédská okupace, příchod jezuitů, násilné nucení ke katolické víře – to vše sužovalo město hmotně i duchovně. Švédské vpády postihly Hradec nejen vysokým výpalným, ale i těžkými ztrátami na obytných domech na předměstích a na uměleckých a stavebních památkách. Rozsáhlá a lidnatá předměstí byla fortifikacemi, vojenskými akcemi a požáry proměněna v poušť. V roce 1567 byl prováděn v královských městech soupis domů. V Hradci Králové jich tehdy bylo 780. V roce 1664 bylo v Hradci Králové zřízeno biskupství. Farní kostel sv. Ducha se stal katedrálním chrámem, při kterém byla zřízena šestičlenná kanovnická kapitula. Město nabylo barokní tvářnosti stavební aktivitou biskupa a jezuitů. Přizvali si na stavbu tehdejší vynikající architekty (Carlo Lurago, Jan Blažej Santini-Aichel). A tak na náměstí vyrostla monumentální stavba chrámu Nanebevzetí Panny Marie s přilehlou jezuitskou kolejí, biskupská rezidence, vznosná kaple sv. Klimenta, nový morový sloup a v místech bývalého hradu seminární kostel sv. Jana Nepomuckého. K dalšímu stavebnímu vývoji nedošlo pro válku o rakouské dědictví a válku sedmiletou. Žalostný osud města dovršil požár roku 1762, kdy téměř polovina města podlehla ohni, který založili současně na několika místech pruští vetřelci. Pruské vpády do země přinutily Josefa II., jako spoluvladaře Marie Terezie, k rozhodnutí, vybudovat z Hradce Králové pevnost. Stavbě pevnosti, prováděné ve dvou etapách v letech 1766 až 1789, musela ustoupit předměstí. Obyvatelstvo bylo vystěhováno daleko za vnější okraj inundačního a demoličního území pevnosti, do nově založených obcí Nového Hradce, Kuklen a Pouchova. Soustavu hradeb doplňovaly účelové budovy, z nichž některé se zachovaly dodnes. Germanizace, kterou přinesla vláda Josefa II., dala městu zevní německý ráz. Vlastenecká tradice však žila ve městě od dob jezuitů, Bohuslava Balbína a matematika Stanislava Vydry, kteří se oba v Hradci Králové narodili. V první polovině 19. století, v době českého národního obrození, se město slavně zapsalo do historie. Kulturní a společenský život obrozeneckého Hradce se tehdy soustřeďoval kolem čtyř institucí: divadla, gymnázia, semináře a nakladatelství s knihkupectvím Jana Hostivíta Pospíšila. Tento významný vlastenecký nakladatel stál v čele nadšené družiny, kterou tvořili dramatik Václav Kliment Klicpera, profesor Josef Chmela, kněz Josef Liboslav Ziegler a jejich přátelé, kteří žili v kraji a s nimiž byli hradečtí buditelé ve spojení. Však také Pospíšilův dům hostil vlastence z celé země (např. Hanku, Rettigovou), mezi nimiž nechyběli ani Ľudovít Štúr a Jozef Miloslav Hurban ze Slovenska. Na hradeckém gymnasiu tehdy studovali Václav Hanka, Josef Jaroslav Langer, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, František Škroup a další. V divadle „U zlatého orla“ se hrála česká představení, která organizoval Václav Kliment Klicpera. Roku 1848 se i v Hradci Králové utvořila Národní garda, jejíž prapor namaloval Josef Mánes. Bachův absolutismus sice na čas zlomil národní rozkvět, ale šedesátá léta jsou opět obdobím rozvoje českého živlu ve městě. Zásluhu o to měli František Cyril Kampelík, lékař v Kuklenách, Kristian Stefan, přítel Boženy Němcové a dopisovatel České včely a podnikatel Václav František Červený, zakladatel slavné hradecké továrny na hudební nástroje. Roku 1851 byl Hradec Králové prohlášen samostatným městem, a zvolen jeho první starosta, profesor hospodářství Ignác Lhotský. Jeho dosavadní součásti vně hradeb získaly samostatnost. Územně a počtem obyvatel okleštěné město usilovalo o dosažení dalších hospodářských výhod. Roku 1857 bylo spojeno se světem železnicí, později založilo cukrovar, strojírnu, plynárnu, záložnu a spořitelnu. V roce 1857 byla zrušena pevnost, město se však zaleklo nákladů na likvidaci a pevnostní pozemky neodkoupilo ani při druhé nabídce v roce 1873. Erár proto pevnost obnovil, ale bez demoličního pásma. Roku 1864 vznikla světoznámá továrna na piana firmy Antonín Petrof. Roku 1866 se nedaleko od města rozhodla válka mezi Rakouskem a Pruskem. Vina pak byla hledána i v nečinnosti pevnosti. O zrušení pevnosti, odprodej vojenských pevnostních objektů a pozemků městu a zbourání hradeb se zasloužil úřadující náměstek purkmistra Ladislav Jan Pospíšil. Vleklé jednání skončilo až roku 1893 osnovou zákona o prodeji fortifikačních objektů a pozemků městu. Když tuto zprávu šťastný, ale vyčerpaný Pospíšil oznamoval obecnímu zastupitelstvu, byl stižen mozkovou mrtvicí a krátce nato skonal. Hradby byly na základě smlouvy s erárem odstraněny v průběhu dvaceti let bez ohledu na zachování nejvýznamnějších částí. Kulturní život se koncem století projevil v bohatém spolkovém životě. V 80. letech bylo postaveno Klicperovo divadlo, založeno muzeum, živý kulturní ruch panoval i na hradeckém gymnasiu, jehož žákem byl v 60. letech Alois Jirásek a na počátku 20. století i Karel Čapek a Emil Vachek. Starostou města byl roku 1895 zvolen JUDr. František Ulrich, který po 30 let svého funkčního období organizoval budování moderní metropole. V počátečním velmi náročném období rozvoje se bourala pevnost, upravovaly uvolněné pozemky, stavěly nové budovy, komunikace, vznikaly první regulační plány. Již na přelomu století jsou do Hradce Králové zváni architekti z Vídně a Prahy, vyznávající zásady moderní architektury. Dokladem jejich působení je např. budova Obchodní akademie na nám. Svobody (dnes Univerzita Hradec Králové), Okresní dům v Palackého ul. (přístavba Grandhotelu) a mnohé další. Rok 1909 je dalším milníkem pro formování města. Byla vypsána soutěž na nový regulační plán, vznikla díla jako Městské muzeum (J. Kotěra), schodiště u kostela Panny Marie (J. Gočár), Labská elektrárna (F. Sander), Evangelický kostel v Nezvalově ulici (O. Liska) atd. Rozvíjející se poválečná výstavba si vyžádala nové tvůrčí impulsy v územním plánování v souladu s rychlým vývojem urbanismu. Regulační plán města arch. Josefa Gočára z let 1926–1928, který je se svým radiálně okružním principem výstavby dodnes inspirující, autor dále naplňoval svými díly – úprava Masarykova náměstí, školní areál na Tylově nábřeží, Sbor kněze Ambrože, úprava Ulrichova náměstí, Okresní a finanční úřady (dnes Magistrát města Hradec Králové). Rozvíjející se krajské město navštívil 24. května 1929 prezident republiky T. G. Masaryk. Tato etapa rozvoje města bývá často nazývána „Gočárův Hradec“. Na úspěších meziválečné výstavby Hradce Králové se podíleli také další významní architekti – Oldřich Liska (např. Městské lázně), Josef Fňouk (např. Novákovy garáže, dnes \"Palace Hradec Králové\"), Otakar Novotný (Palác Steinský-Sehnoutka, dnes ČSOB), Jan Rejchl (např. Sborové velitelství, dnes Lékařská fakulta UK), Václav Rejchl ml. (např. výpravní budova hlavního nádraží nebo krajský soud), Bohumil Sláma (monumentální kostel Božského srdce Páně). Velký podíl na úspěšné výstavbě města kromě významných architektů, stavitelů a osvícených starostů měla rovněž městská technická kancelář, která stavební činnost bezprostředně řídila. Průmyslový rozvoj města pokračoval. Stávající závody se rozšiřovaly a vznikaly nové, jak to vyplývalo ze značného finančního obratu zdejších peněžních ústavů. Přibývaly nové školy, ústavy a úřady, komunikace, nové čtvrti. Státní orgány v Praze přiváděly do Hradce Králové pravidelně význačné hosty, takže dosud poměrně malé město získávalo věhlas a oprávněnou pověst „salonu republiky“. Rozvoj města byl násilně přerušen druhou světovou válkou, v jejím průběhu však vznikl Velký Hradec Králové, německou správou spojený z obcí vzniklých v roce 1851. Po jejím skončení zůstal Hradec Králové stále hospodářským a kulturním centrem východních Čech, ovšem v naprosto odlišných politických a společenských podmínkách. Poválečné období socialismu ušlechtilé městské prostředí Hradce Králové nepoznamenalo tak negativně jako v jiných městech, neboť především na místní architekty působil \"genius loci\" s předválečnou architekturou a urbanismem. Přesto však výstavba Velkého Hradce Králové začala v nových politických a společenských podmínkách upadat do průměru. Urbanismus a architektura sídliště Slezské předměstí však náleží k nejlepším dobovým realizacím v Československu. Zvláště monotónní hromadná bytová výstavba Moravského předměstí s velkým měřítkem a panelovou technologií se začala vyčleňovat z tradičního obrazu města. 90. léta pak přinesla možnost obnovy tradičních hodnot demokratické společnosti, individualismus v projektování a inspiraci světovou architekturou.", "section_level": 2}, {"title": "Název.", "content": "Nejstarší doložený název původně (od konce 10. století) hradiště a sídla Přemyslovců, od 11.–12. století sídelního hradu Přemyslovců je z roku 1073 (\"castrum Gradec\"), z čehož během 12. století vzniklo německé \"Grätz\" (k roku 1259 doloženo jako \"Gretz\", 1352 \"Grecz\"). V češtině se díky hláskové změně \"g\" v \"h\" v první polovině 13. století vyvinulo v \"Hradec\" (staročeské \"hradec\" znamenalo „menší nebo vedlejší hrad“). Poté, co se již hrazené královské město stalo roku 1373 věnným městem českých královen, byl ke jménu připojován neshodný přívlastek \"Králové\", („manželka krále, královna vdova“). V němčině se původní \"der Stat Khunigin Gract\", (1557) nakonec zkrátilo na \"\" (\"Khuniggräcz\", 1568), což je někdy mylně chápáno jako „králův hradec“ (německé \"König\" znamená „král“), ačkoli se jedná o posessivní genitiv královny. Latinský název zní \"Hradecz regine\" (1373) či. Romsky je město nazýváno.", "section_level": 2}, {"title": "Pověsti.", "content": "V Hradci se chystala exekuce rakovnického zločince. Zločinec před popravou uviděl v davu lidí svého známého, žebráka, a řekl mu, aby se vrátil do Rakovníka, kde pod stromem nalezne poklad. Z části peněz nechť koupí Hradci zvon. A tak se také stalo. Stejná pověst se vypravuje také o zvonu v Rakovníku.", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Hradec Králové se rozkládá na soutoku řek Labe a Orlice v jihozápadní části Královéhradeckého kraje východních Čech, přibližně mezi 15° východní zeměpisné délky a 50° severní šířky. Díky umístění v Polabské nížině patří Hradec do teplé klimatické oblasti s nadmořskou výškou nepřesahující 240 m n. m. a jeho okolí je tak, i díky kvalitní půdě, zemědělsky hojně využívané. Reliéf je rovinatý, není zde žádný výrazný kopec. V katastru města se rovněž nacházejí rozlehlé Hradecké lesy, známá přírodní památka Na Plachtě i několik rybníků a vodních ploch, např. rybníky Biřička, Cikán, Datlík, Roudnička, Stříbrný rybník, Jáma či ramena Starého Labe. Léta bývají v Hradci Králové horká a vlhká, zimy mírné a suché. Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 10 °C s ročním průměrem srážek cca 600 mm. Vzdálenost k vybraným městům:", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Hradec Králové patřil k českým „stotisícovým městům“: stal se jím v roce 1987 a svého maxima dosáhl koncem roku 1990, kdy měl 101 272 obyvatel. Pak se ale zejména kvůli stěhování za město (suburbanizace) začal počet obyvatel snižovat, roku 1997 klesl pod statisícovou hranici a např. podle sčítání lidu roku 2011 měl už jen přes 94 tisíc obyvatel. Celá hradecko-pardubická aglomerace ale měla ke konci roku 2013 celkem 335 118 obyvatel. Do vlastního města dojíždí přes 20 tisíc lidí za prací i za studiem. Podle sčítání 1921 zde žilo v 547 domech 13 115 obyvatel, z nichž bylo 6 159 žen. 12 472 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 342 k německé a 7 k židovské. Žilo zde 9 149 římských katolíků, 686 evangelíků, 527 příslušníků Církve československé husitské a 314 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 861 domech 17 819 obyvatel. 16 854 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 359 k německé. Žilo zde 10 991 římských katolíků, 1 219 evangelíků, 2 082 příslušníků Církve československé husitské a 425 židů. Hradec Králové v té době ale tvořilo jen dnešní centrum a od roku 1923 také katastrální území Věkoše, spolu s tehdy samostatnými předměstími, která však byla s vlastním městem úzce provázána (Pražské předměstí, Slezské předměstí, Kukleny, Malšovice a Pouchov), žilo k roku 1930 v takto vymezené aglomeraci celkem 34 517 obyvatel (po započtení Plotiště nad Labem a Svobodných Dvorů už 40 928).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženské vyznání.", "content": "\"Sestaveno dle statistik Sčítání lidu z roku 2001, kdy měl Hradec 97 155 obyvatel.\"", "section_level": 2}, {"title": "Správa a členění města.", "content": "Po vzniku Velkého Hradce Králové v protektorátním období (katastrální území Hradec Králové, Pražské Předměstí, Kukleny, Svobodné Dvory, Plotiště nad Labem, Plácky, Věkoše, Pouchov, Slezské předměstí, Malšovice, Třebeš, Nový Hradec Králové a Kluky) se některé obce později opět osamostatnily. V roce 1971 se ale k Hradci Králové znovu připojily Plačice, Plácky, Plotiště nad Labem, Pouchov, Svobodné Dvory a Věkoše. Dále v roce 1980 Březhrad, Malšova Lhota, Roudnička, Rusek včetně Piletic a Slatina. Zatím poslední připojení obce k městu proběhlo v roce 1985 připojením Svinar. Hradec Králové se od té doby skládá z 21 místních částí a 21 katastrálních území, která však nejsou zcela totožná: katastrální území Kluky spadá do místní části Nový Hradec Králové a místní část Moravské Předměstí leží v katastrálním území Třebeš. Hradec Králové patří (spolu s Olomoucí, Českými Budějovicemi a zčásti také Libercem) k největším statutárním městům v Česku, které nejsou rozčleněny na samosprávné městské části ani obvody. Pouze jako iniciativní a poradní orgány zde působí celkem 25 komisí místní samosprávy, jejich územní působnost se však od vymezení místních částí odlišuje (nejvýraznější odlišnosti viz seznam níže).", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Hradec Králové je krajským městem a také obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Královéhradecký kraj má rozlohu 4759 km2 a žije v něm zhruba 550 tisíc obyvatel. Okres Hradec Králové se skládá ze 104 obcí, ORP z 81 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Instituce.", "content": "Statutární město je řízeno magistrátem, primátorem města je už druhé volební období Zdeněk Fink, který toto místo převzal v roce 2010 od Otakara Divíška. V radě města jsou zastoupeny strany Hradecký demokratický klub, ČSSD, TOP 09 a Koalice pro Hradec (KDU-ČSL a nestraníci). Rada města vychází ze zastupitelstva města, které je voleno občany města každé čtyři roky. Z oblasti justice ve městě působí jak okresní soud, tak krajský soud, oba s příslušnými státními zastupitelstvími, navíc s vazební věznicí. Působí zde dále krajské ředitelství Policie České republiky, včetně tří obvodních oddělení, i vlastní městská policie. Pro celý obvod krajského soudu je zde zřízena notářská komora. Hradec Králové je sídlem biskupů královéhradecké diecéze církve katolické i československé husitské. Vysílá odtud studio Českého rozhlasu, z významných celostátních institucí, které sídlí v Hradci Králové, lze také např. jmenovat Lesy České republiky nebo Povodí Labe.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání, kultura a sport.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Hradec Králové je univerzitní město: působí v něm Univerzita Hradec Králové se čtyřmi fakultami a jedním ústavem, dále Lékařská fakulta a Farmaceutická fakulta Univerzity Karlovy a Fakulta vojenského zdravotnictví Univerzity obrany. Dále zde má svou pobočku Metropolitní univerzita Praha známá také pod zkratkou MUP, jedná se o soukromou univerzitu. Působí zde tři významná gymnázia s dlouhou vzdělávací tradicí: Gymnázium J. K. Tyla, Gymnázium Boženy Němcové a Biskupské gymnázium (dříve Bohuslava Balbína) s historickou návazností na dávné zdejší jezuitské školy. Čtvrtým gymnáziem je První soukromé jazykové gymnázium. Dále je ve městě okolo deseti odborných škol, mezi něž patří Obchodní akademie, Střední průmyslová škola, Střední odborná škola veterinární či soukromá Střední škola aplikované kybernetiky.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Město je proslulé moderní výstavbou, a dokonce mu bylo přisouzeno označení \"Salon republiky\". Počátky této intenzivní práce významných architektů patří Janu Kotěrovi, autorovi secesní budovy muzea. Po první světové válce se pak stává vůdčím architektem města Josef Gočár, jemuž vděčí za vznik mnoha staveb nové části města, mezi jinými budova Ředitelství drah na Ulrichově náměstí (dnes Krajské ředitelství Policie ČR), úprava Masarykova náměstí s pomníkem prezidenta, komplex škol na Tylově nábřeží (dnešní Gymnázium J. K. Tyla a přilehlá bývalá základní škola), areál budov Sboru kněze Ambrože Církve československé husitské, budova Magistrátu na třídě ČSA.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Z umění nabízí metropole několik divadel (Klicperovo divadlo, Adalbertinum, loutkové Divadlo Drak), kin (Centrál, letní kino Širák, multikino Cinestar), filharmonii, Galerii moderního umění, Muzeum východních Čech či Zahrádkářské muzeum. Navštívit lze i vědeckou knihovnu, městskou knihovnu nebo místní hvězdárnu a planetárium.", "section_level": 2}, {"title": "Oblast sociálně-zdravotní.", "content": "Hradec Králové se řadí dlouhodobě mezi města s vynikající kvalitou života a vynikající sociální situací (viz např. ocenění MPSV ČR Obec přátelská rodině 2018, 2012, 2009, 2008, úspěch v soutěži Mastercard Česká karta rozvoje 2011, 2010 nebo Cena sociálních služeb Královéhradeckého kraje 2011). V Hradci Králové působí Fakultní nemocnice Hradec Králové – jedno z největších zdravotnických zařízení nejen ve východních Čechách, ale i v celé České republice. Pilíře sociální oblasti v Hradci Králové tvoří krajská příspěvková organizace Domov u Biřičky (zajišťující služby domova pro seniory a domova se zvláštním režimem) a bohatá síť privátních poskytovatelů sociálně-zdravotních služeb. Potřebnost a dostupnost sociálních a souvisejících služeb je dána oficiálním rozvojovým dokumentem, který vzniká na principu komunitního plánování. Statutární město Hradec Králové zřizuje příspěvkovou organizaci Dětský denní rehabilitační stacionář zabývající se komplexní poradenskou činností a rehabilitační péčí o děti s poruchami hybnosti a opožděným psychomotorickým vývojem. Mezi organizační složky odboru sociálních věcí a zdravotnictví patří městské jesle. Významná pozornost je věnována prevenci kriminality. Více informací: https://www.hradeckralove.org/socialni-portal/", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "S městem Hradec Králové je neodmyslitelně spjat průmyslový areál ZVU rozkládající se v městské části Kukleny. Jednou ze společností nacházejících se v prostorách areálu je i strojírna ZVU Strojírny, jejíž kořeny sahají až do roku 1869, kdy byla založena „První česká akciová strojírna“. V současné době ZVU Strojírny a.s. zaměstnává více jak 500 zaměstnanců. Výrobní program společnosti je zaměřen na dodávky aparátů pro chemický, petrochemický, potravinářský, energetický a farmaceutický průmysl. Mezi poslední velké projekty společnosti patří výstavba průmyslového pivovaru „na klíč“ o kapacitě 500 000 hl/rok v Gruzii, oblast Saguramo, nebo pivovar za 700 milionů Kč v Etiopii. Tradiční výrobce pián Petrof sídlí v ulici Na Brně. Na ulici Bratří Štefanů sídlí firma \"Glatt Pharma\", která se specializuje na výrobu z nerezové oceli, zejména pro farmaceutický průmysl. Firma je součástí \"Glatt Group\", významného dodavatele strojů a technologií pro farmaceutický průmysl. Na letišti v Pouchově sídlí firma \"TL-Ultralight\", výrobce a exportér ultra lehkých sportovních letadel.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Silniční doprava.", "content": "Hradec Králové vznikl na důležité křižovatce cest, které později nahradily silnice. Přímo městem procházejí silnice první třídy I/11, I/35 a I/37. Silnice I/31 tvoří městský okruh. Na okraji města končí dálnice D11 a D35. Okrajovými částmi Hradce Králové procházejí silnice druhé třídy II/308 a II/324 a evropské mezinárodní silnice E67 a E442. V budoucnu by měly být všechny silnice první třídy převedeny na dálnice nebo obchvaty a tranzitní provoz úplně vyloučen z městských ulic.", "section_level": 3}, {"title": "Dálková autobusová doprava.", "content": "Na rozdíl od sousedních Pardubic (železniční koridor) je Hradec Králové důležitým bodem v autobusové dopravě mezi Polskem a zbytkem České republiky. Stejně jako jiná krajská města je důležitým dopravním uzlem ve svém kraji, důležitá je pro kraj hlavně doprava mezi hlavním městem Prahou, která je vedena po dálnici D11, a sousedním městem Pardubice. Dříve zde byla doprava vedena především železniční tratí, ale magistrát přikládá vyšší důležitost právě autobusové dopravě, která s novým terminálem hromadné dopravy bude mezi městy fungovat. Ta povede po Rašínově třídě v Hradci Králové dále silnicí I/37.", "section_level": 3}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Dopravní podnik města Hradce Králové denně přepraví několik desítek tisíc lidí po celém území města i do okolních obcí. Po Hradci Králové jezdí 44 linek městské hromadné dopravy, z čehož jsou čtyři noční autobusové linky, čtyři rychlíkové, osm školních. Zbytek, 20 linek městské autobusové dopravy a 8 linek trolejbusové dopravy, jezdí obyčejné pravidelné jízdy podle jízdních řádů dopravního podniku města po celý den. O čísla linek MHD se dělí jak autobusová doprava, tak trolejbusy (v minulosti plánované tramvaje nebyly zavedeny). Síť MHD je rozdělena do dvou tarifních pásem, to druhé zahrnuje však pouze okolní obce Charbuzice, Předměřice nad Labem, Lochenice, Stěžery, Stěžírky, Vysokou nad Labem a Běleč. Zbytek sítě MHD se nachází v prvním tarifním pásmu. V roce 2006 byl v Hradci Králové zaveden čipový odbavovací systém. Prvním druhem karty je časová: na jeden týden, měsíc, čtvrt roku, půl roku nebo rok. Druhou je kuponová, kdy si je nutno do karty dobít kredit u automatů či v kancelářích dopravního podniku. Při této variantě však je nutné označit každý nástup do dopravního prostředku na čtečce karet u dveří. Pro zvýhodněnou cenu při přestupu nebo jízdě jen na 1-2 zastávky je třeba označit i výstup. Od 10. května 2016 je možné uhradit jízdné bezkontaktními platebními kartami VISA a MasterCard. Čtečka platebních karet se nachází, stejně jako označovač papírových jízdenek, u řidiče. Dále v Hradci Králové začal od 5. července 2008 fungovat nový terminál MHD i vnitrostátních a mezinárodních autobusových linek, na který město čekalo přes dvacet let. Je to jeden z nejmodernějších terminálů v Česku. Terminál je tvořen nástupišti A–J, přičemž nástupiště A–D patří MHD a nástupiště E–J spojům vnitrostátní i mezinárodní autobusové dopravy. Celý vzniklý nový komplex se nachází asi 300 metrů severně od hlavního nádraží v Hradci Králové. Přeprava cestujících od terminálu před halu ČD na Riegrově náměstí je ve vozech MHD zajištěna zdarma. Nový komplex disponuje moderní čekárnou a pizzerií v jedné budově, ve druhé budově nového terminálu je též moderní čekárna s restaurací pro 80 míst. Velice praktické je pro cestující, kteří cestují přes Hradec Králové i to, že v novém terminálu vidí na digitálním panelu odjezdy spojů Českých drah.", "section_level": 3}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Hradec Králové má přímé železniční spojení do Prahy a Chocně (trať 020), do Pardubic a Liberce (trať 031) a do Turnova (trať 041). Na jeho území je celkem pět stanic – největší a nejznámější je Hradec Králové hlavní nádraží, jehož moderní budova pochází již z období první republiky. Dalším nádražím maloměstského typu (podobné má například Kroměříž, Rychnov nad Kněžnou či Třebechovice pod Orebem) je Hradec Králové-Slezské Předměstí. Dalšími zastávkami jsou Hradec Králové zastávka na kraji místní části Pouchov a Hradec Králové-Kukleny ve stejnojmenné místní části. Poslední stanicí na území města je Plotiště nad Labem.", "section_level": 3}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Na královéhradeckém letišti se pořádá řada akcí jako Hip Hop Kemp, Rock for People, Air Ambulance, Helicoptershow nebo z Brna zpět přesunutý CIAF.", "section_level": 3}, {"title": "Turistika.", "content": "Hradec Králové je jedním z turistických center Královéhradeckého kraje. Jeho nejčastějšími návštěvníky jsou zejména Němci, Britové, Američané a Poláci. I díky velkému množství turistů je ve městě několik hotelů, zejména stojí za připomenutí Amber Hotel Černigov naproti hlavnímu nádraží v centru dopravního terminálu, hotel EA Tereziánský dvůr v blízkosti historického centra města, hotel Alessandria na Slezském Předměstí, hotel Stadion spojený se zimním stadionem hokejového klubu Mountfield HK. Dále pak Boromeum residence v historické části starého města, nebo o několik metrů vedle hotel U královny Elišky nebo Nové Adalbertinum, které jako bývalá jezuitská kolej samo tvoří jednu z dominant Velkého náměstí. Samo město kromě jedinečného panoramatu na starém městě, kde se setkává několik stavebních slohů, sem turisty láká i díky botanické zahradě léčivých rostlin, obřímu akvárium či za zábavou prostředkované aquacentrem. Lze také navštívit chráněné území Orlice či Hradecké lesy. Město je též důležitým uzlem turistů pokračujícím za zimními sporty. Nedaleko od něj se totiž nachází nejvyšší pohoří Krkonoše či Orlické hory.", "section_level": 2}, {"title": "Osobnosti.", "content": "K nejvýznamnějším starostům města patřil František Ulrich, jehož zásluhou byl Hradec Králové ve 30. letech 20. století nazýván „salonem republiky“. O toto označení se zasloužili i architekti Jan Kotěra a Josef Gočár. Mezi další osobnosti spojené s historií města patří: Bohuslav Balbín, Václav Kliment Klicpera, Josef Chmela, Jaroslav Durych, český sochař Vladimír Preclík, František Cyril Kampelík, Václav František Červený, zakladatel slavné hradecké továrny na hudební nástroje, Antonín Petrof, zakladatel továrny na piana, a řada dalších. Na královéhradeckém (dnes Tylově) gymnáziu studovali například Václav Hanka, Josef Jaroslav Langer, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, František Škroup, Alois Jirásek a na počátku 20. století i Karel Čapek nebo Emil Vachek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hradec Králové (; ) je statutární město na východě Čech a metropole Královéhradeckého kraje. Leží na soutoku Labe s Orlicí a je součástí hradecko-pardubické aglomerace. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Hradec Králové (; ) is a city of the Czech Republic, in the Hradec Králové Region of Bohemia. The city's economy is based on food-processing technology, photochemical, electronics manufacturing services (EMS) and IT. Traditional industries include musical instrument manufacturing – the best known being Petrof pianos. The University of Hradec Králové is located in the city, the University of Defense has its only medical faculty in Hradec Králové and Charles University in Prague also has its Faculty of Medicine and Faculty of Pharmacy there.", "id": 2305896} {"src_title": "Karlovy Vary", "tgt_title": "Karlovy Vary", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Místo, na kterém vzniklo centrum Karlových Varů, zůstávalo dlouhou dobu mimo zájem populace. Příkré svahy a nevhodné klimatické podmínky u termálních pramenů neposkytovaly vhodné podmínky pro pěstování plodin, které byly pro osídlení klíčové. První osídlení se nacházela spíše v dnešních okrajových částech města. Přesné datum založení města není známo. Stálé osídlení okolo Vřídla vzniklo v polovině 14. století. V roce 1370 byla městu udělena ze strany Karla IV. privilegia královského města. Legenda o založení Karlových Varů, kterou v roce 1571 zaznamenal doktor Fabian Summer, říká, že lovecký pes začal během výpravy v lesích štvát kus divoké zvěře, přičemž spadl do tůně prudce tryskajícího pramene s horkou vodou. Sténání psa přivolalo ostatní členy výpravy, kteří následně horkou vodu ochutnali. O nálezu byl informován také Karel IV., který se na místo pramene vydal. Společně s přítomnými lékaři konstatoval, že tato horká voda má léčebné účinky, které následně sám vyzkoušel a doznal zlepšení. Na místě údajného pramene poté založil lázně nazvané \"Teplé lázně u Lokte\". Město mělo zpočátku pouze málo obyvatel, jejichž nejdůležitější úlohou bylo pečovat o prameny. Karlovy Vary se zpočátku rozvíjely pomalým tempem. Husitské války město nikterak nezasáhly, protože nebylo chápáno jako strategicky významné. Z postupně rozvíjejícího lázeňství začalo město pomalu bohatnout. Růst byl ale brzděn několika neštěstími, kterými bylo město zasaženo. V roce 1582 se prohnala městem povodeň a v roce 1609 ničivý požár, který zničil 99 domů ze 102. Následný rychlý růst přerušila třicetiletá válka, kvůli které poklesl počet obyvatel a také počet lázeňských hostů. Konec 17. století zahajuje ve městě opětovný růst. Karlovy Vary začínají navštěvovat významné evropské osobnosti. Město se začalo rozrůstat o nové budovy (např. divadlo nebo Saský a Český sál, které se staly základem pro Grandhotel Pupp aj.). V roce 1759 poničily město opět plameny. Z požáru se ale již město díky svému věhlasu poměrně rychle vzpamatovalo. Napoleonské války svým způsobem městu spíše prospěly. Díky své dostatečné vzdálenosti od bojišť přetáhly návštěvníky slavných lázeňských měst západní Evropy. Za architektonickou proměnou k secesi koncem 19. století stojí z velké části vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, kteří vyprojektovali ve městě 20 významných staveb. V letech 1870–1871 bylo propojeno město s Chebem a Prahou prostřednictvím železnice, na kterou posléze navázaly také regionální spoje. Rozvoj města zhatila první světová válka, po které se již na tak rozsáhlý růst nepodařilo navázat. Centrem významných událostí se stalo město s nástupem nacismu. Místní knihkupec K. H. Frank se stal vůdcem karlovarské Sudetoněmecké strany, později byl druhým nejmocnějším mužem ve straně. Dne 24. dubna 1938 bylo Konrádem Henleinem ve městě představeno tzv. osm karlovarských požadavků znamenající rozpad Československa. V říjnu téhož roku se Karlovy Vary staly součástí Třetí říše. Na konci druhé světové války bylo město (obzvlášť místní část Rybáře) postiženo bombardováním. Konec války doprovázel také nucené vysídlení původního německého obyvatelstva. Během éry socialismu vzniklo v centru města několik významných staveb, jako např. Vřídelní kolonáda, hotel Thermal aj. Období po roce 1989 je charakteristické vstupem ruského kapitálu, který má vliv i na podobu města (např. narušením historického charakteru města stavebními záměry). Podle výzkumu ruského aktivisty Michaila Maglova, který se zabýval majetkovými poměry prostřednictvím analýzy místního katastru nemovitostí, vyplývá, že „až polovina“ místních nemovitostí je ve vlastnictví občanů Ruské federace a dalších zemí někdejšího Sovětského svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání roku 1921 zde žilo v 1 134 domech 19 480 obyvatel, z nichž bylo 10 726 žen. 862 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 17 173 k německé a 133 k židovské. Žilo zde 16 201 římských katolíků, 901 evangelíků, 65 příslušníků Církve československé husitské a 2 115 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 498 domech 23 901 obyvatel. 1 446 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 20 856 k německé. Žilo zde 19 718 římských katolíků, 1 099 evangelíků, 141 příslušníků Církve československé husitské a 2 120 židů. Německé obyvatelstvo tvořilo před druhou světovou válkou drtivou většinu města, bylo po válce vysídleno na základě Benešových dekretů. Město mělo do vypuknutí druhé světové války jednu z kulturně a hospodářsky nejvýznamnějších židovských komunit v celém Československu. Například světoznámé sklárny Moser byly založeny židovským podnikatelem Ludwigem Moserem a až do druhé světové války vedeny jeho potomky. Místní synagoga, vypálená během tzv. Křišťálové noci, byla jednou z nejhonosnějších staveb svého druhu v Evropě. Naprostá většina karlovarských Židů zahynula během holocaustu. K lednu 2014 od předešlého ledna klesl počet obyvatel o necelé čtyři tisíce obyvatel, pokles pod padesátitisícovou hranici pro město znamená ztrátu minimálně tří zastupitelů a také méně peněz z rozpočtového určení daní. Karlovy Vary se udržely počtem obyvatel nad 50 tisíc jen díky cizincům. Podíl cizinců k počtu obyvatel Karlovarského kraje byl v roce 2012 kolem sedmi procent, po Praze je to nejvyšší podíl v ČR. Nejpočetnější skupinou cizinců byli Vietnamci, následují Němci, Rusové a Ukrajinci.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Nejvyšší koncentrace památek se nachází v lázeňském centru města, podél řeky Teplé. Velká část památek má specifický lázeňský charakter, jako například kolonády, budovy lázní nebo historické hotely. Nad lázeňským centrem se také nacházejí rozhledny a četné vyhlídky doplněné různými pamětihodnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňské památky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historické lázeňské budovy.", "content": "Historické lázeňské budovy byly po roce 1918 očíslovány. Z původně šesti balneoprovozů se do současnosti zachovaly pouze čtyři, z čehož pouze dva slouží stále svému původnímu účelu:", "section_level": 3}, {"title": "Kolonády.", "content": "Z 28 karlovarských pramenů je 16 (včetně pramenů Dorotka a Štěpánka) zachyceno a 13 se používá pro pitné kúry. Ve městě je celkem pět kolonád:", "section_level": 3}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město se nachází nedaleko zalesněné oblasti CHKO Slavkovský les a vojenského újezdu Hradiště s charakteristickou flórou a faunou. Řeka Ohře dělí město na severní a jižní část. Zatímco severní část se z geomorfologického hlediska řadí do Podkrušnohorské oblasti, jižní část náleží do geografického celku Slavkovský les, který je součástí Karlovarské vrchoviny. Podkrušnohorská část má na území města již spíše pánevní rysy (je součástí Sokolovské pánve) a není tedy příliš členitá. Jižní část položená ve Slavkovském lese disponuje naopak velmi příkrými svahy. Do řeky Ohře se na území města vlévají levé přítoky Chodovský potok, řeka Rolava a Vitický potok, pravými přítoky řeky jsou řeka Teplá a Vratský potok. Na řece Ohři jsou dva jezy – Tuhnický jez a Jez u Solivárny. V lázeňském území vyvěrá přibližně 80 výronů termální vody, které jsou ohraničeny ze severu Sokolovskou pánví a z jihu vrcholem Vítkův vrch. Ochrana přirozeného vývěru pramenů je zajištěna zákazem těžby, který byl vydán již v roce 1761 a je druhým nejstarším svého druhu na světě. V horkých pramenech Karlových Varů byl v 19. století popsán první druh termální sinice \"Mastigocladus laminosus\". Průměrná teplota ve městě dosahuje 7,3 °C, nejteplejším měsícem v roce je červenec, kdy dosahuje průměrná teplota hodnoty 16,9 °C. Nejchladnějším měsícem je s průměrnou teplotou -2,1 °C leden. Průměrný roční úhrn srážek dosahuje 659 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Oblast oplývá přírodním bohatstvím, což se projevuje v místním průmyslu, který je zaměřen na jeho využívání. Jedná se o již zmiňované minerální prameny (výroba balené minerální vody) či ložiska kaolínů, jehož se využívá pro výrobu zdejšího porcelánu.", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňství.", "content": "Místní lázeňství je založeno na využívání minerální vody s léčivými účinky, která vzniká v granitovém krystaliniku v hloubkách okolo 2 000 metrů. Zdejší voda má blahodárný vliv na léčení jaterních a střevních chorob, na žaludek a játra. Chemicky vyjádřeno se jedná o sloučeninu Na + CaSO, která vyvěrá o teplotě 73 °C ze 60 % ve Vřídle vydatností okolo 2 000 l/m. Mineralogické složení se pohybuje okolo 5,9–6,5 g/l s obsahem CO 0,375–0,750 g/l. K věhlasu lázní velmi významně přispěl lékař dr. David Becher (zem. 1792), který se zasloužil hlavně o modernizaci karlovarské balneologie. V 19. století na jeho práci navázali dr. Jean de Carro, dr. Rudolf Mannl a dr. Eduard Hlawaczek. Ve městě se nachází množství lázeňských domů.", "section_level": 2}, {"title": "Význam a ohrožení pramenů.", "content": "Prameny jsou v současnosti významným zdrojem příjmů pro město, které si uvědomuje jejich cenu a závislost na nich, a snaží se o jejich ochranu. V minulosti se již stalo, že prameny v oblasti „vyschly\", což bylo způsobeno nešetrnou těžbou hnědého uhlí v Sokolovské pánvi, kdy byl proražen kolektor podzemní vody na dolu Marie Majerové. Následně došlo k zatopení dolu a současně dočasnému vyschnutí pramenů ve Varech. Poté bylo nutné důl uzavřít a proraženou oblast vybetonovat. I přes tento zásah se ale nepodařilo zcela obnovit vydatnost pramenů a poklesla i teplota Vřídla. Druhým problémem trápícím město je přirozená vodní eroze, která se zahlubuje do podložní vřídelní desky. Panují předpoklady, že pokud by tuto nepříliš mocnou desku prorazila, došlo by k úniku minerálních vod přímo do řeky a nikoliv přes prameny. Město se proti tomu brání tím, že nechalo koryto řeky vybetonovat, či vložilo betonové bloky. Další ochranný krok je regulace výstavby kolem pramenů.", "section_level": 3}, {"title": "Sklářství.", "content": "Sklářský průmysl je v Karlových Varech spjat s firmou Moser, která vyrábí nápojové a dekorativní skleněné produkty. Firma získala jméno podle svého zakladatele Ludwiga Mosera, jenž v roce 1857 založil ve městě ryteckou dílnu a prodejní galerii. Firmě se od počátku dařilo (stala se například dvorním dodavatelem císaře Františka Josefa I.), a tak již koncem 19. století mohla ve Dvorech otevřít vlastní sklářskou huť. Po 2. světové válce fungovala sklárna jako národní podnik pod jménem Karlovarské sklo, společnost byla v roce 1991 transformována na akciovou společnost. V roce 2008 bylo ve sklárně otevřeno sklářské muzeum. Sklárna Moser je také výrobcem Křišťálového globu, tedy hlavní ceny Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.", "section_level": 2}, {"title": "Porcelán.", "content": "Karlovarský kraj a Karlovy Vary jsou proslulé výrobou porcelánu. V Karlových Varech a bezprostředním okolí působilo více než 10 porcelánek, z nichž některé vyrábí porcelán i v současnosti. Počátky výroby porcelánu nebyly jednoduché. V dobách Rakousko-Uherska bylo nutné získat k výrobě porcelánu povolení, což prakticky nebylo možné z důvodu obav monarchie z přílišné konkurence vůči císařské manufaktuře ve Vídni. Níže jsou uvedeny porcelánky působící v minulosti a současnosti uvnitř anebo v blízkosti katastrálního území Karlových Varů: Důležitým předpokladem pro úspěch porcelánek v Karlových Varech byla v okolí nacházející se ložiska kaolinu. Koncem 19. století byla založena společnost Zettlitzer Kaolinwerke, která působí v kraji pod jménem Sedlecký kaolin dodnes. Kaolin ze Sedlece (místní část Karlových Varů) byl v roce 1924 vyhlášen mezinárodním standardem pro kaolin.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Karlovy Vary jsou významným dějištěm kulturních aktivit. Nejznámější a nejvýznamnější kulturní akcí města je Mezinárodní filmový festival, který je každým rokem navštěvován významnými filmovými osobnostmi celého světa a během kterého je nejlepší film oceněn Křišťálovým glóbem. V Karlových Varech se koná řada dalších festivalů zaměřených kromě filmu také například na hudbu nebo folklor. Ve městě působí také nejstarší symfonický orchestr v Čechách, který je zároveň jedním z nejstarších symfonických orchestrů světa. Nachází se zde divadlo Vítězslava Nezvala a množství kinosálů využívaných během Mezinárodního filmového festivalu.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "V Karlových Varech se koná řada pravidelných hudebních kulturních akcí. Dne 20. července 1894 byla v Karlových Varech v Poštovním dvoře poprvé na evropském kontinentu provedena Dvořákova „symfonie z Nového světa“. Tomuto významnému hudebnímu skladateli město věnuje několik kulturních akcí. Jednou z nejvýznamnějších akcí je Dvořákův karlovarský podzim. Akce se koná během měsíce září, kdy je na počest Antonína Dvořáka každý víkend odehrán Karlovarským symfonickým orchestrem jeden symfonický koncert. Festival se koná již od roku 1959 a koncerty probíhají v koncertním sále Lázní III a v Městském divadle. Dvořákovo jméno nese také Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, která se taktéž koná během měsíce září. Soutěž byla původně určena pro studenty uměleckých škol a postupem času se rozvinula v mezinárodní soutěž, které se každoročně účastní 80–110 pěvců z celého světa.", "section_level": 2}, {"title": "Divadla.", "content": "Historie divadla v Karlových Varech sahá do počátku 18. století. V této době se začala nejdříve hrát pouliční představení a v roce 1717 získalo město první zázemí pro divadelní představení v tzv. \"Comoedi Haus\", která sídlila v prostorách dnešního Grandhotelu Pupp. Tato budova se nicméně v roce 1787 během představení zřítila. Ještě v témže roce byl položen základní kámen zděného Becherova divadla, které bylo během následujícího roku dokončeno a slavnostně otevřeno Mozartovo operou Figarova svatba. Divadlo ale postupem času přestalo svému účelu vyhovovat. Na půdě původního divadla bylo proto během let 1884–1886 postaveno nové, současné divadlo. Stavbu navrhl vídeňský ateliér Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Kromě Městského divadla působí v Karlových Varech také Divadlo Husovka, které svou činnost soustředí především na nekomerční tvorbu, a Karlovarské Hudební Divadlo – Divadlo Dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "Karlovy Vary nejsou městem filmu jen během Mezinárodního filmového festivalu. Ve městě se dosud natáčelo přes 120 filmů různých žánrů. Některé z nich jsou uvedeny níže:", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě sídlí vysoký počet školských zařízení regionálního významu. Nachází se zde všechny stupně vzdělání - mateřské, základní, střední, vyšší odbodné i vysokoškolské. Největší význam mají pro město střední školy s odborným zaměřením a střední odborná učiliště. Karlovy Vary jsou jediným krajským městem v České republice, které nedisponuje veřejnou vysokou školou. Město dlouhodobě usiluje alespoň o zřízení její pobočky. V akademickém roce 2019/2020 mělo být otevřeno prezenční studium bakalářského studijního oboru fyzioterapie pobočky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ačkoliv potenciálních zájemců o studium bylo dostatečné množství, u příjmací zkoušek uspěli pouze dva uchazeči. Fakulta se po příjmacím řízení vyjádřila, že již s plánem zahájením výuky v následujícím roce nepočítá. Ve městě působí Vysoká škola finanční a správní, která zde má od roku 2016 studijní středisko. Nahradila tak soukromou Vysokou školu Karlovy Vary, která neměla dostatek finančních prostředků na investice do modernizace budovy školy. Se vstupem Vysoké školy finanční a správní do města se studentům otevřela možnost studia navazujících magisterských studijních oborů. Ve městě má distanční středisko také Fakulta životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, která zde otevírá bakalářský studijní obor Územní technická a správní služba. Ve městě dále působí 7 mateřských škol, 15 základních škol (z toho jedna speciální), 11 středních škol (z toho 2 gymnázia) a 3 vyšší odborné školy. Ve městě jsou také 2 základní umělecké školy a dům dětí a mládeže. Původně 17 veřejných mateřských škol bylo v roce 2005 administrativně sloučeno do dvou příspěvkových organizací. Reálný počet mateřských školek je tedy 19 (včetně v roce 2018 založené lesní školky Duběnka). Od roku 2014 působí v Karlových Varech také mezinárodní internátní škola Carlsbad International School, která je svým charakterem první takováto škola na východ od Švýcarska. Ve škole se připravují na studium světových prestižních univerzit studenti z celého světa ve věku od 13 do 18 let. Škola se nachází v budově Toscany, která původně sloužila k taneční zábavě.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silnice.", "content": "Město disponuje kvalitním napojením na hlavní tahy Karlovarského kraje, mezi které patří především dálnice D6 (vedena na trase Cheb – Sokolov – Karlovy Vary). Karlovy Vary na druhou stranu postrádají dostatečné spojení s hlavním městem České republiky a výraznými aglomeracemi okolních krajů (především spojení na Plzeň a Chomutov). Spojení s okolními kraji je kapacitně nedostačující (absence obchvatů, nedostatečná šířka a nepřehledné zatáčky). Městem prochází důležité silniční tahy:", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Město leží na elektrifikované železniční trati 1. kategorie vedoucí z Chebu do Ústí nad Labem (přes Chomutov – trať 140). Z města Karlovy Vary vedou také neelektrifikované regionální tratě 3. kategorie do Potůčků (a dále do Německa), Merklína a Mariánských Lázní. Karlovy Vary nemají vybudované konkurenceschopné železniční spojení s Prahou. Cestám do Prahy tak jednoznačně dominuje automobilová či autobusová doprava.", "section_level": 2}, {"title": "Letiště.", "content": "Letiště Karlovy Vary je mezinárodním veřejným civilním letištěm, nachází se 4,5 km jihovýchodně od centra města v místní části Olšová Vrata. V roce 2013 odbavilo 104 000 cestujících, v roce 2016 to bylo 25 235. Dlouhodobě zde funguje pravidelná linka Českých aerolinií na letiště Moskva–Šeremeťjevo, dále sem létají různé letní chartery a další business jety či letouny všeobecného letectví.", "section_level": 2}, {"title": "Městská hromadná doprava.", "content": "Městská hromadná doprava je v Karlových Varech zajišťována výhradně autobusy. Zvláštností jsou zde dvě lanovky (lanová dráha Diana a lanová dráha Imperial), z nichž na té druhé platí jízdenky běžné MHD. Lanová dráha Imperial je nejstarší v Evropě a lanová dráha Diana byla v době vlády Františka Josefa I. nejdelší v Rakousko-Uhersku. V minulosti se také několikrát uvažovalo o zavedení trolejbusové dopravy v Karlových Varech. Roku 1914 vydala rakouská vláda koncesi na stavbu a provozování tří úzkorozchodných tramvajových tratí; v důsledku první světové války ale nebyly tyto plány uskutečněny. Dopravní podnik Karlovy Vary provozuje od dubna do října po městě linku vyhlídkového turistického silničního vláčku na lince označené A. Interval je kolem 2 hodin, od května do září jezdí linka denně, v dubnu a říjnu jen o víkendových dnech včetně pátku. Cestující s předplatným na MHD mají poloviční slevu. Ve městě je provozována turistická doprava kočáry. Město však má problémy s vytyčením dostatečného množství vhodných stanovišť, kde koně s kočáry vyčkávají na zákazníky. V roce 2013 se město rozhodlo, že nebude omezovat počet kočárů v ulicích, ale schválilo regulaci podmínek pro provozování této služby. S jednotlivými provozovateli chce uzavřít tzv. „Smlouvu o užívání kočárové dopravy“. Podle smluvních podmínek mohou koně pracovat pouze 6 hodin plus celkem 2 hodiny na výjezd ze stájí do města a návrat zpět. Město rovněž zavedlo poplatek, a to 20 tisíc Kč (ročně?) za spřežení. Na Divadelním náměstí byl pro potřeby napájení koní a úklidu zřízen hydrant. V létě 2013 podle Karlovarského deníku jezdilo přibližně 18 povozů.", "section_level": 2}, {"title": "Cyklistická doprava.", "content": "Karlovými Vary prochází evropská cyklotrasa Eurovelo 4 (EV4), páteřní cyklostezka Ohře, začíná zde také cyklotrasa číslo 39 propojující cyklostezku Ohři s údolím Berounky. V městě začínají také místní cyklotrasy Karlovarského kraje 2009 vedoucí do Potůčků, trasa 2017 vedoucí přes Horní Slavkov do Sokolova, 2026 do Chodova u Bečova a 2227 do Chodova. Vedení města Karlovy Vary zvažuje zavedení systému sdílení kol. Zkušební projekt by měl zahájen na jaře roku 2020.", "section_level": 2}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Karlovy Vary jsou nejzelenějším městem České republiky. Do území města zasahují některá chráněná území, z nichž nejvýznamnějším je CHKO Slavkovský les. Na území města nebo v jeho blízkosti nalezneme také chráněná území Natura 2000, konkrétně ptačí oblast Doupovské hory, evropsky významnou lokalitu Olšová Vrata a evropsky významnou lokalitu Kaňon Ohře. Kvalita ovzduší ve městě se od 90. let výrazně zlepšila po odsíření velkých znečišťovatelů sídlících v okresech Sokolov a Chomutov. Ke zlepšení životního prostředí přispěla také plynofikace malých zdrojů znečištění v okrajových částech města. Negativní vliv na ovzduší má na druhou stranu nárůst dopravy ve středu města a jeho okolí. V tomto ohledu by mohl zdravějšímu životnímu prostředí prospět obchvat Karlových Varů, další výsadba zeleně nebo další protihlukové stěny.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalita vod.", "content": "Znečištění jednotlivých toků řek protékajících Karlovými Vary se liší. Nejčistším tokem je řeka Teplá, vykazující stupeň znečištění „mírně znečištěná“ až „neznečištěná“. Řeka Ohře během měření na území Karlových Varů vykazuje v některých ohledech stupeň „voda znečištěná“, v jiných „mírně znečištěná“ až „neznečištěná“. Stejně je tomu v případě řeky Rolavy. Kvalitou nejhorší tok je se stupněm znečištění „velmi silně znečištěná voda“ Chodovský potok. Čištění odpadních vod pro město zajišťuje ČOV Drahovice (výstavba 1967 a následná modernizace), která je spolu s okrajovými částmi města nenapojenými na kanalizační síť největším znečišťovatelem povrchových vod. U podzemních vod je hlídán obsah minerálních pramenů. Pro vyšší ochranu pramenů má město zřízené ochranné pásmo.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Karlovy Vary se v současnosti skládají z 15 místních částí a 15 katastrálních území. Následující tabulka zobrazuje přehled jednotlivých městských částí s počtem obyvatel: Dříve byly součástí města i dnes samostatné obce Andělská Hora, Březová, Dalovice, Hory, Jenišov, Mírová a Otovice.", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Karlovy Vary jsou krajským městem a také obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Karlovy Vary se skládá ze 56 obcí, ORP z 41 obcí. Ve městě sídlí tyto instituce regionálního významu:", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlovy Vary (,, hebrejsky a jidiš \"קרלסבאד\") je krajské a statutární město v západních Čechách, v Karlovarském kraji, 110 km západně od Prahy na soutoku Ohře a Teplé. Žije zde obyvatel. Rozloha katastru činí 59,10 km2. Je zde rozvinut mj. sklářský a potravinářský průmysl. Jedná se o nejnavštěvovanější české lázeňské město.", "tgt_summary": "Karlovy Vary (; ) is a spa town situated in western Bohemia, Czech Republic, on the confluence of the rivers Ohře and Teplá, approximately west of Prague (Praha). It is named after Charles IV, Holy Roman Emperor and King of Bohemia, who founded the city in 1370. It is the site of numerous hot springs (13 main springs, about 300 smaller springs, and the warm-water Teplá River), and is the most visited spa town in the Czech Republic. Until 1945, when the German-speaking inhabitants were expelled, the town was overwhelmingly German speaking for most of its history. The city has approximately 48,500 inhabitants.", "id": 2159977} {"src_title": "Jablonec nad Nisou", "tgt_title": "Jablonec nad Nisou", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "O původu jména existuje několik teorií, za nejpravděpodobnější je v současnosti považována ta, že jméno „Jablonec“ je odvozeno od slova „jabloň“ (podle pověsti, která kolovala mezi většinovým německým obyvatelstvem, Jablonec vznikl kolem zájezdního hostince na křižovatce obchodních cest, u kterého rostla jabloň – dnes křižovatka „U Zeleného stromu“ s kruhovým objezdem). Podle jiné teorie název souvisí s latinským označením „\"gabulum\"“, místo, kde se vybíralo clo. Tato teorie je podporována tím, že velká část měst s podobnými názvy (Jablonné, Jablunkov) leží u hranic nebo na významných starých stezkách. Další teorie jméno dávala do souvislosti s německým „\"gabel\"“ (vidlice, větvení – Jablonec leží na soutoku Novoveského potoka, Lužické a Bílé Nisy, podobně jako německý název Jablonného v Podještědí – \"Deutchgabel\").", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Jablonci pochází z roku 1356, v němž byla obnovena fara a postaven kostel sv. Anny. Během husitských válek byla obec ušetřena, avšak za vlády Jiřího z Poděbrad Jablonec jako součást maloskalského panství, přívržence husitů, dne 30. srpna 1469 stejně jako obce Rýnovice, Maršovice a Jistebsko neunikl vypálení. V zemských deskách z let 1538 a 1543 se pak uvádí jako pustý. K pozvolnému znovuosídlování došlo až v druhé polovině 16. století, především v souvislosti s podmínkami pro sklářství. V druhé polovině 17. století už sklářství zažívalo bouřlivý rozvoj a díky vývoji techniky drahokamové řezby se k němu přidal i průmysl bižuterní. K tomu hojně přispěli mistři „štajnšnajderové“, kteří na této technice pracovali. Během třicetileté války (roku 1643) byl Jablonec s okolními vesnicemi vypálen znovu. V letech 1708–1710 odpor libereckých měšťanů zmařil snahy hrabat Desfoursů o povýšení Jablonce na městys. K tomu došlo císařským rozhodnutím až 21. dubna 1808. Roku 1847 Jablonec konečně spojila se světem výstavba Krkonošské silnice. V letech 1848–1850 zanikla patrimoniální správa a v Jablonci byl historicky prvním starostou zvolen exportér Josef Pfeiffer. V roce 1866 se dekretem císaře Františka Josefa I. stal Jablonec městem. Jmenovací dekret však obdržel až v roce 1906, kdy si tehdejší starosta jeho vydání u císaře údajně doslova „vyseděl“. K této příležitosti byl závazně kodifikován městský znak a k jménu města připsán přívlastek „nad Nisou“. Z Jablonce se mezitím stalo světově proslulé středisko obchodu s bižuterií. V roce 1880 zde pro tyto účely založili uměleckoprůmyslovou školu a v roce 1888 bylo město napojeno na železniční síť tratí Liberec – Jablonec, zanedlouho prodlouženou z Jablonce přes Smržovku a Tanvald až do Kořenova a tam napojenou na síť tehdejších železnic pruských. To vše výrazně přispělo k rozkvětu jabloneckého průmyslu, který zase vedl k rozvoji architektury. Zdejší exportéři si stavěli domy zejména ve stylu secese. Za zmínku určitě stojí i výjimečný secesní kostel Povýšení svatého kříže. Mnoho staveb ve městě nese prvky dobového historismu, např. novorenesanční budova pošty, historizující městské divadlo se secesními interiéry či evangelický kostel ve stylu novogotiky. Stoletá voda roku 1897 zničila valnou část regionu, v následujícím desetiletí se proto začaly stavět ochranné přehrady včetně jabloneckého vodního díla Mšeno. V meziválečném období nechalo město vybudovat dvě největší funkcionalistické dominanty města – novou radnici a katolický kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova. Tím dalo v dobách krize práci téměř dvěma tisícům dělníků. Jablonec utrpěl útěkem Čechů před nacismem a především nuceným odsunem německého obyvatelstva po druhé světové válce. Přestože byla značná část místních Němců díky sklářské odbornosti z odsunu vyňata, počet obyvatel Jablonce klesl o více než 10 tisíc. Město (na rozdíl od sousedního Liberce) naopak tolik nepostihla okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Zasáhla ho, stejně jako celou republiku, vlna panelové výstavby, která „pohřbila“ nejen Mšeno nad Nisou a zcela změnila malebná jablonecká předměstí. Statutárním městem se Jablonec nad Nisou stal v roce 2012.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počet obyvatel.", "content": "Podle sčítání v roce 1921 zde žilo v 2283 domech 26 929 obyvatel, z nichž bylo 14 359 žen. 3 926 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 21 982 k německé a 94 k židovské. Žilo zde 20 698 římských katolíků, 2 609 evangelíků, 159 příslušníků Církve československé husitské a 801 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 2 984 domech 33 958 obyvatel. 5 602 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 27 017 k německé. Žilo zde 24 873 římských katolíků, 3 331 evangelíků, 597 příslušníků Církve československé husitské a 799 židů.", "section_level": 2}, {"title": "Církve.", "content": "Podle sčítání lidu v roce 2001, kdy měl Jablonec 45 600 obyvatel, uvedlo 33 976 z nich, že jsou bez vyznání (75 %). Následuje seznam největších církví ve městě:", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "V bižuterii a sklářství je v Jablonci a okolí ještě dnes zaměstnáno 11 000 lidí, přičemž produkce je z velké většiny orientována exportně. Kromě bižuterie a sklářství je však v Jablonci výrazně zastoupeno také strojírenství, dřevozpracující průmysl a výroba nábytku. V Jablonci je také mincovna pro Česko s názvem \"Česká mincovna\", založená po rozpadu Československa (mincovna pro Slovensko zůstala ve slovenské Kremnici). Nejdůležitější sklářské podniky: EcoGlass, G&B beads, Preciosa. Společnosti Bižuterie, Česká mincovna, Ornela a Železnobrodské sklo byly součástí jedné společnosti \"Jablonex Group\". Padesátiletá historie závodu Železnobrodské sklo v Železném Brodu na Jablonecku skončila v srpnu 2009. Další podniky společnosti Jablonex Group byly prodány nebo uzavřeny v roce 2010. Společnost \"Jablotron\" vyrábí zabezpečovací zařízení a mobilní telefony. Firma \"Soliter\" vyrábí kovové šperky. Společnost \"Lucas Varity\" vyrábí v Jablonci a okolí autobrzdy pod jménem \"TRW Automotive Aftermarket CZ LUCAS Autobrzdy\" (převzala zařízení bývalých podniků Autobrzdy a Ateso). Dodává mimo jiné pro společnost Škoda Auto. V místní části Jablonecké Paseky sídlí tradiční český výrobce elektroinstalačního materiálu (vypínačů a zásuvek). Firma byla založena 1868 pod názvem Kramer & Löbl jako výrobce skleněných svítidel a částí svítidel. Od roku 1908 sídlí v Jabloneckých Pasekách a vyrábí elektroinstalační materiál, nyní (2015) pod značkou ABB, Elektro-Praga.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městskou dopravu v Jablonci nad Nisou tvoří síť městských autobusů. Provoz zajišťuje Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou (dříve ho zajišťovala firma ČSAD Jablonec). Městské autobusy zajíždějí i do přilehlých obcí – Rychnova, Janova, Bedřichova či Lučan. Do jablonecké čtvrti Lukášov zajíždí i linka č. 15 liberecké MHD. Mezi lety 1900 až 1965 měl Jablonec svou vlastní tramvajovou síť s tratěmi do Mšena, Rychnova či Janova, dnes do města vede pouze meziměstská tramvajová trať z Liberce. Trať je unikátní svým úzkým rozchodem, který činí 1000 mm, a také tím, že je pouze jednokolejná. Do Jablonce zajíždí tramvajová linka č. 11, jejímž dopravcem je rovněž Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou. S krajským Libercem má Jablonec silniční spojení po silnici I/14, v roce 2012 se plánovala její rekonstrukce. Silnice I/14 dále pokračuje na Tanvald. Silnice první třídy I/65 spojuje Jablonec s významnou silnicí I/35, která Jablonec míjí. Jablonec nemá příliš dobré železniční spojení. Leží na regionální železniční trati 036 z Liberce přes Tanvald a Harrachov do Polska. Do Jablonce jezdí jen osobní vlaky linky L1 \"Liberec – Jablonec – Smržovka – Tanvald – Harrachov\", o víkendu pak i spěšné vlaky \"Tanvald – Jablonec – Liberec – Drážďany\". Jablonec je městskou dopravou spojen s nádražím v Rychnově u Jablonce nad Nisou, které leží na hlavní trati 030 Liberec – Hradec Králové, a kde staví všechny vlaky včetně rychlíkové linky Liberec – Pardubice, která má v Turnově přípoje na rychlíky směr Mladá Boleslav a Praha.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zajímavosti.", "content": "Jablonec nad Nisou je zasazen do nádherné přírody. Od západu sem zasahuje Žitavská pánev, v jejímž okrsku Jablonecká kotlina se rozkládá vlastní centrum města, které je ze zbývajících světových stran obklopeno Jizerskými horami (na severním okraji města jde o okrsek Tanvaldská vrchovina, na východě Černostudnický hřbet, na jihu Maršovická vrchovina). Výše položené partie Jizerských hor na severu jsou dobře přístupné i MHD, jejíž autobusy zajíždí až do Bedřichova – ráje běhu na lyžích. Při okrajích města jsou dobře přístupné dva zalesněné hřebeny – na jihovýchod od Jablonce je to Černostudniční hřeben s rozhlednou na vrcholu Černá studnice, na severozápadním okraji města pak Prosečský hřeben s rozhlednou Nad Prosečí; obě lokality skýtají možností dobrého výhledu. Nedaleko Jablonce se nachází také přírodní park Maloskalsko, malebný mikroregion s množstvím rozeklaných pískovcových skal protnutých tokem řeky Jizery. Městem prochází rozvodí Baltského moře (povodí řeky Lužická Nisa) a Severního moře (povodí Labe), kam směřuje v Kokoníně pramenící řeka Mohelka – pravostranný přítok Jizery. Na území města je několik zajímavých geologických útvarů – Balvan s kotlem v ulici U Balvanu, Čertův kámen (kámen položený na čtyřech menších kamenech) a \"Schnuppstein\" (skalisko s vyhlídkou) v místní části Vrkoslavice, peřejnaté údolí řeky Lužická Nisa v části Brandl s říčními hrnci.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Město se skládá z osmi místních částí, které jsou téměř shodné s katastrálními územími (v závorce německý název):", "section_level": 1}, {"title": "Správní území.", "content": "Jablonec nad Nisou byl dříve sídlem okresního úřadu, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a s pověřeným obecním úřadem. Okres Jablonec nad Nisou ale stále existuje a skládá se ze 34 obcí, ORP z 11 obcí. Stále zde také působí Okresní soud v Jablonci nad Nisou a okresní státní zastupitelství. Pro volby do Senátu patří do volebního obvodu č. 35.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jablonec nad Nisou (, ) je statutární město v Libereckém kraji. Leží 9 km jihovýchodně od Liberce, v údolí řeky Nisy a jejích přítoků. Na ploše 31,38 km2 zde žije obyvatel. Město proslulo výrobou skla a bižuterie, je v něm však zastoupena i řada jiných průmyslových odvětví. Jablonec a okolí nabízejí množství sportovních i turistických aktivit jak romantických (Maloskalsko), tak populárních (Jizerské hory).", "tgt_summary": "Jablonec nad Nisou (; ), known locally as Jablonec, is a city in northern Bohemia, the second-largest city of the Liberec Region. It is a mountain resort in the Jizera Mountains, and also a local centre for education, and is known for its glass and jewelry production. From 1938 to 1945 it was one of the municipalities in Sudetenland.", "id": 2146481} {"src_title": "Léno", "tgt_title": "Fief", "src_document": [{"title": "Udělování lén.", "content": "Vrchním vlastníkem veškeré půdy v zemi byl v době utváření středověkých států panovník, který uděloval pozemky a úřady do držení členům své družiny, aby je odměnil a zavázal si je. Zpočátku to bylo pouze do úmrtí panovníka i nabyvatele, jemuž navíc mohly být statky pro neposlušnost z panovníkovy vůle odebrány. Později si šlechta vymohla jejich dědičnost z otce na syna (v západofranské říši například roku 877 na Karlu II. Holém). Držitel propůjčené půdy (mohl jím být nejen šlechtic, ale také církevní hodnostář, klášter či biskupství) se nazýval leník nebo vazal. Vazalové byli vůči svému lennímu pánovi – seniorovi povinni „\"radou a pomocí\"“. K jejich hlavním povinnostem patřilo účastnit se shromáždění, které panovník svolal, a poskytnout mu v případě potřeby vojenskou nebo finanční pomoc. Zatímco v Anglii byla uplatňována zásada „vazal mého vazala je i mým vazalem“, což vedlo k centralizaci země, ve Francii platilo, že „vazal mého vazala není mým vazalem“.", "section_level": 1}, {"title": "Feudální statek.", "content": "Léno sloužilo k zajištění obživy toho, kdo jej držel, včetně jeho rodiny, služebnictva a celého dvora (obyvatelé hradu či paláce). Vlastníci lén byli feudální vrchností - pozemky jejich statků obdělávali poddaní, kteří byli na svém pánovi závislí. Základem toho byla skutečnost, že vrchnosti patřila veškerá půda ve vesnici (dominikál i rustikál, včetně té, kterou sedláci obdělávali pro sebe nebo na níž stála jejich hospodářská usedlost). Za to museli odvádět rentu. Kromě roboty - renty v úkonech, odevzdávali ještě část vlastní úrody - rentu v naturáliích. Později převládla peněžní renta. V 9. - 13. století byla většina poddaných v postavení osobně nesvobodných nevolníků - bez svolení své vrchnosti se například nesměli stěhovat, studovat nebo uzavírat sňatky. Vztah feudál - poddaný byl určitou obdobou vztahu mezi lenním pánem a jeho vazalem.", "section_level": 1}, {"title": "Feudální úřad.", "content": "Stejně jako statky byly v léno udělovány i úřady, z nichž často plynuly držiteli také nemalé výhody. V tomto případě v latině je použit výraz \"beneficium\". Význam je zde prakticky stejný, jako při použití výrazu \"feudum\".", "section_level": 1}, {"title": "Feudální hierarchie.", "content": "Renta byla pro feudály velkým zdrojem bohatství. Přesto se jim někdy jevilo jako výhodnější zachovat se podobně jako panovník a část svých držav dále propůjčit. Královský vazal se tak stal zároveň lenním pánem svého vazala. Také on na něm požadoval „\"radu a pomoc\"“. Do lenního poměru k mocným a bohatým šlechticům vstupovala především drobná šlechta - rytíři a zemani. Složitý systém lenních závislostí, jímž byli mezi sebou propojeni vlastníci větších i menších držav, které byly obdělávané závislými rolníky, se poprvé objevil ve franské říši za vlády Karlovců (první léno bylo uděleno v pol. 8. st. majordomem Karlem Martelem). V 9. - 11. století se postupně prosadil téměř v celé Evropě. Podle latinského výrazu \"feudum\" se celý systém i středověká společnost označují jako feudální. Koncem středověku, v době, kdy rytířská vojska začali nahrazovat nájemní vojáci, žoldnéři, začalo lenní právo ztrácet na významu. Formálně trvalo v našich zemích až do konce Svaté říše římské roku 1806, v Anglii do roku 1649, ve Francii do roku 1789. V Čechách se lenní vztahy nejdéle udržely na Frýdlantsku, kde vrchnost udělovala jednotlivé vsi nižším šlechticům jako léno. Tito šlechtici neměli téměř žádný větší majetek a žili jen v lepších chalupách. Lenní systém zde zanikl do poloviny 18. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Léno (latina používá dva výrazy: \"feudum\" nebo \"beneficium\", německy: \"Lehn\", \"Lehen\", francouzsky: \"fief\") byla ve středověku označována podmíněná držba půdy, nebo úřadů, na základě lenní smlouvy, která mohla být jak ústní, tak písemná. Lenní systém byl v západní Evropě obvyklý způsob státní správy a páteř feudálního společenského zřízení.", "tgt_summary": "A fief (; ) was the central element of feudalism. It consisted of heritable property or rights granted by an overlord to a vassal who held it in fealty (or \"in fee\") in return for a form of feudal allegiance and service, usually given by the personal ceremonies of homage and fealty. The fees were often lands or revenue-producing real property held in feudal land tenure: these are typically known as fiefs or fiefdoms. However, not only land but anything of value could be held in fee, including governmental office, rights of exploitation such as hunting or fishing, monopolies in trade, and tax farms.", "id": 1186405} {"src_title": "Rudolf Bultmann", "tgt_title": "Rudolf Bultmann", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v rodině luterského faráře, maturoval v Oldenburgu a pak studoval teologii v Tübingenu, v Berlíně a v Marburgu, kde roku 1910 promoval prací o slohu epištol svatého Pavla. Mezi jeho učiteli byli Herrmann Gunkel a Johannes Weiss. O dva roky později se habilitoval a přednášel Nový zákon v Marburgu, ve Vratislavi a od roku 1921 až do svého emeritování 1951 opět v Marburgu. Zde jej také silně ovlivnilo setkání s Martinem Heideggerem a jeho filosofií pobytu (existence). Už jeho první dílo, \"Dějiny synoptické tradice\" (1921), vzbudilo velkou pozornost svou metodou rozboru textu evangelií, jejž Bultmann rozkládal na krátké tropy či textové jednotky a sledoval pak jejich vývoj v různých synoptických evangeliích. Součástí tohoto rozboru je i určení „životního zasazení“ (\"Sitz im Leben\"), to jest dobové souvislosti a kazatelského použití textu. “Cílem kritiky forem je určit původní podobu textového úseku, například Ježíšova výroku nebo podobenství. Tak můžeme rozlišit druhotné dodatky, což vede k důležitým výsledkům pro dějiny textové tradice.“ Roku 1941 vydal \"Janovo evangelium\", důkladný a kontroverzní kritický výklad, který ho vedl k předpokladu ztraceného Evangelia znamení, z něhož Janovo evangelium čerpalo zprávy o Ježíšových zázracích. Téhož roku vydal rovněž velmi diskutovanou přednášku \"Nový zákon a mytologie\", kde představil svůj projekt demytologizace, to jest výkladu mýtických a zázračných prvků Bible jako výrazů určitého sebepochopení vypravěče. Inspirován Heideggerovou filosofií nechápal Bultmann taková vyprávění jako pokusy o objektivní popis vnějších událostí, ale jako výrazy vnitřní zkušenosti vypravěče a evangelium pak jako teologii ve formě příběhů. Zázračné příběhy se tedy nemají ignorovat, nýbrž vyložit přiměřeně současné životní zkušenosti. Jiný významný protestantský teolog, Karl Barth, proto Bultmanna ostře kritizoval, že přizpůsobuje Boží zjevení na míru člověka. Radikální Bultmannova kritika rozlišovala mezi historickým Ježíšem a zvěstovaným Kristem a nakonec vyústila do tvrzení, že křesťanství je založeno na kázání či kérygmatu, ne nutně na historických událostech (\"Kérygma a mýtus\", 1953). Tento extrémní kriticismus už jeho žáci většinou kritizovali a opustili, jeho metoda se však stále používá a jeho vědecká pečlivost a akribie je i dnes vzorem pro mnoho biblistů. Bultmann byl členem \"Vyznavačské církve\", která odmítala nacismus, a vychoval řadu významných žáků, mezi nimiž byli například Hannah Arendtová, Günther Bornkamm, Herbert Braun, Hans Conzelmann, Gerhard Ebeling, Ernst Käsemann a Heinrich Schlier. Do diskuse o \"Kérygmatu a mýtu\" vstoupil kriticky i pražský biblista profesor Josef Bohumil Souček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf Bultmann (20. srpna 1884 Wiefelstede, Oldenburg – 30. července 1976 Marburg) byl německý luterský teolog a biblista, představitel školy dějin forem (\"Formgeschichte\") a autor projektu demytologizace a existenciálního výkladu Nového zákona.", "tgt_summary": "Rudolf Karl Bultmann (; 20 August 1884 – 30 July 1976) was a German Lutheran theologian and professor of the New Testament at the University of Marburg. He was one of the major figures of early-20th-century biblical studies. A prominent critic of liberal theology, Bultmann instead argued for an existentialist interpretation of the New Testament. His hermeneutical approach to the New Testament led him to be a proponent of dialectical theology. ", "id": 1093176} {"src_title": "Hurtigruten", "tgt_title": "Hurtigruten", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pro pochopení významu a nutnosti propojit místa na norském pobřeží nám pomůže pohled na norskou geografii. Dnešní Norsko má na délku po severo-jižní ose asi 2650 kilometrů. Od nepaměti mírné klima pozitivně ovlivňovalo především jižní část země, která dominovala jak v počtu obyvatel, tak i v hospodářském vlivu. Sídlům a obcím na severu země, která žila z rybolovu ve vodách bohatých na ryby okolo Lofot, Vesterál a v Severním moři, chyběl vhodný způsob k přepravě ulovených ryb, ale také k zásobování základním zbožím a výrobky, které nebyla žádná z obcí schopna vyprodukovat. Od začátku devatenáctého století začalo být realizováno spojení mezi Bergenem, obchodím centrem země, a periferními Lofotami, avšak jen příležitostně. Zejména během dlouhých zim byl sever země prakticky izolován od zbytku světa. Norský stát si byl vědom rozdílů mezi centrálními a periferními oblastmi a hledal způsob, jak zlepšit dopravní spojení se severem. V roce 1875 byl vypracován první plán pravidelného státem dotovaného spojení měst Bergen a Stavanger na jihu země s velkými obcemi na severu Norska prostřednictvím malých obchodních lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Hurtigruten byl původně soukromým rejdařstvím \"Vesteraalens Dampskibsselskap\" a první spojení mezi Trondheimem a Hammerfestem začal realizovat v roce 1893. První pravidelné a především celoroční poštovní spojení mezi jihem a severem země se uskutečnilo díky nasazení zkušeného kapitána Richarda Witha. Společně s lodivodem Andreasem Holtem od roku 1882 pečlivě přemýšlel nad možnostmi provedení lodi norskými pobřežními vodami. Jako první si troufl plavit se na trase do Hammerfestu v noci a v temných zimních měsících, což byla podmínka pro zisk státních dotací, bez kterých by doprava pošty na sever nebyla rentabilní. V letech 1889 a 1890 byl uznávaným kapitánem Augustem Kriegsmannem Granem z pověření ministerstva vnitra vypracován plán celoročního provozu podél celého západního pobřeží. Ten 18. dubna 1891 vyústil ve vypsání tendru na lodní spojení. O dva roky později, 2. července 1893, podnikla loď D/S Vesteraalen pod velením kapitána Richarda Witha cestu z Trondheimu do Hammerfestu. Při této první cestě, která trvala 67 hodin, navštívila Withova loď celkem devět obcí: Rørvik, Brønnøysund, Sandnessjøen, Bodø, Svolvær, Lødingen, Harstad, Tromsø a Skjervøy. Následovaly dvě další linky Hurtigrutenu, takže na přelomu století existovaly celkem tři lodní poštovní linky. První vedla z Trondheimu do Hammerfestu, druhá z Bergenu do Hammerfestu a třetí z Hammerfestu dále na sever, do Vadsø. Ta byla v roce 1908 prodloužena až do města Kirkenes, které je konečnou Hurtigrutenu dodnes. Lodě na těchto linkách byly v té době vypravovány dvakrát týdně, jak v létě, tak i v zimě. Díky lodnímu spojení se zásadně změnily životní podmínky v izolovaných oblastech na severu země. Hurtigruten formoval a sjednocoval zemi. Obtížné pozemní cestě přes členitý norský terén se nyní bylo možno vyhnout. V roce 1898 byla jižní část linky prodloužena z Bergenu až do Stavangeru, avšak již v roce 1919 byly v hustě zalidněné jižní části země vybudovány silnice a železnice do té míry, že doprava pošty lodí byla zrušena. Od té doby dodnes je Bergen nejjižnějším bodem na trase Hurtigrutenu. V létě 1922 byla slavnostně otevřena Risøyrenna, úzká námořní cesta mezi vesterálskými obcemi Sortland a Risøyhamn. Tato cesta je součástí trasy Hurtigrutenu dodnes. Od 1. června 1936 byly tři původní trasy nahrazeny jednou vedoucí z Bergenu až do Kirkenes. Díky čtrnácti lodím ze šesti rejdařství bylo zajištěno pravidelné denní spojení.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a poválečné období.", "content": "Během obou světových válek a především během druhé, kdy byla za okupace Norska zpustošena řada obcí na severu, bylo z větší části nemožné naplňovat primární úkol Hurtigrutenu a to dopravu pošty. Proto byly lodě Hurtigrutenu nasazeny na pobřežní dopravu a převoz vojáků a ojediněle byl zachován jejich původní účel. V období let 1940 až 1945 došlo k největšímu množství nehod a potopení lodí Hurtigrutenu. Nadále bylo částečně zachováno základní zásobování obcí na severu země, když rejdařství nasadila místo původních, buď zabavených, či potopených lodí, malé nákladní či rybářské lodě. Po skončení druhé světové války byly ze čtrnácti původních lodí schopny provozu jen tři. Díky státem podporovanému programu obnovy loďtsva bylo od roku 1950 obnoveno pravidelné denní spojení mezi Trondheimem a Hammerfestem. Do roku 1956 bylo do služby zařazeno deset nových lodí a mohlo tak být v plném rozsahu obnoveno pravidelné spojení. Zatímco v počátcích Hurtigrutenu byly používány běžné parní lodě, tato konstrukční řada byla vyvinuta speciálně pro nasazení na lince Hurtigrutenu. Každá další generace lodí Hurtigrutenu vycházela ze zkušeností s předchozími modely. Vzhled a koncept lodí by proto mezitím značně změněn, přesto šlo nadále o lodě speciálně navržené pro tento účel.", "section_level": 2}, {"title": "Od 60. let do současnosti.", "content": "Do konce 70. let byl Hurtigruten především v zimě pro některé obce jediným způsobem zásobování a byl proto státem výrazně dotován. Díky rozšiřování silniční sítě a lepší dostupnosti letišť začal Hurtigruten ztrácet svůj hospodářský význam a větší roli pro něj začala hrát turistika. Přesto i nadále přepravují lodě Hurtigrutenu zboží a pasažéry mezi jednotlivými přístavy. S výstavbou lodí nové, prostřední generace v 80. letech 20. století došlo díky zavedení principu RoRo k racionalizaci přepravy nákladu. Prostoj mezi připlutím a odplutím lodě z Bergenu tak byl snížen ze dne a půl na osm hodin. Díky této změně bylo pro zachování denního provozu potřeba jen jedenáct místo čtrnácti lodí. Jelikož norský stát omezil od 90. let 20. století dotování Hurtigrutenu pouze na zimní část roku, snaží se rejdařství nasazením moderních a komfortnějších lodí nalákat větší množství zahraničních turistů a zvyšováním jejich počtu kompenzovat ztráty dotací. V zimním období je ovšem vytížení lodí tak malé, že se Hurtigruten dostává do ztráty. Za účelem omezení ztrát vysílá rejdařství každou zimu dvě své největší lodě do Antarktidy na expediční mise a na pravidelné linky nasazuje lodě s podstatně omezenou posádkou. Na konci roku 2004 byl norskou vládou garantován balíček dotací ve výši 1,9 miliard norských korun (cirka 216 milionů Euro), čímž byl zajištěn provoz až do zimy 2011/12. Škrty v dotacích se po uplynutí tohoto termínu však nedají očekávat, protože denní spojení je pro Nory, především na severu země, základním symbolem vzájemného porozumění. Právě proto se nese toto spojení čestné jméno Riksvei Nr. 1 (Cesta č. 1). Zajímavé okamžiky z historie Hurtigrutenu od jeho vzniku až po současnost nabízí muzeum Hurtigrutenu, které bylo v roce 1993 otevřeno ve Stokmarknes.", "section_level": 2}, {"title": "Počty pasažérů a vybavení lodí.", "content": "Po druhé světové válce přepravovaly lodě Hurtigrutenu ročně více než 410 tisíc pasažérů. Přitom se struktura pasažérů začala značně měnit. Zatímco během 40. a 50. let tvořili většinu pasažérů lidé, kteří lodě využívali relativně pravidelně během roku pro plavby na střední a delší vzdálenosti, v současnosti jsou lodě Hurtigrutenu v letních měsících využívány především turisty pro okružní pobřežní plavby. Bez zaměření na turisty by společnost nebyla schopna pokrýt náklady na provoz lodí. Prudký rozvoj individuální dopravy a stavba nových letišť v průběhu 70. let způsobily rejdařství značné problémy. Ke konci 80. let poklesl počet pasažérů natolik, že se začalo vážně uvažovat o opuštění denní frekvence spojení. Během následné snahy reagovat na požadavky turistů, aniž by lodě ztratily charakter poštovních, došlo od začátku 90. let k opětovnému nárůstu počtu pasažérů. Mezitím se počet pasažérů ustálil na 500 až 550 tisících ročně, z nichž přibližně 70 procent tvoří turisté, kteří se vydávají na okružní plavbu. Změna účelu lodí se zrcadlila v jejich dalších zřetelných změnách. Lodě postavené v 50. letech byly vybaveny ještě relativně malými a prostými kajutami s více postelemi a většinou bez vlastních toalet a k tomu měly jen jednu jídelnu a jeden bufet. Také na lodích prostřední generace se vedle již velmi pohodlných kajut nacházely také kajuty vybavené až deseti jednoduchými lehátky pro pasažéry na dálkových cestách, ale ty se již v současnosti nepoužívají. Lodě nové generace jsou výrazně pohodlnější. Vedle relativně luxusních kajut se sprchami a toaletami se turistům vedle restaurací a kaváren nabízí též panoramatické salóny, vířivky, bary, tělocvičny a společenské místnosti. K okružním plavbám patří rovněž organizované výlety na pevninu, ale na lodích Hurtigrutenu však chybí další jinak obvyklé společenské události typické pro ostatní výletní plavby, například Kapitánova večeře či kulturní program s divadelními a hudebními vystoupeními. Na lodích Hurtigrutenu rovněž není vyžadováno formální oblečení a to ani při večeřích. Výhradně kvůli turistům jsou do letního jízdního řádu přidány Geirangerfjord a Trollfjord. Zatímco od konce druhé světové války počet přepravovaných osob rostl, objem zboží převáženého loděmi Hurtigrutenu postupně klesal. Tento trend se v průběhu 90. let změnil a objem přepraveného zboží a automobilů začal růst. Zatímco v roce 1990 přepravil Hurtigruten 7 500 osobních aut a 100 tisíc tun nákladu, v roce 2002 to bylo již více než 55 000 osobních aut a 165 tisíc tun nákladu. Hlavním důvodem této změny je zavedení nového systému nakládání a vykládání zboží u takřka všech lodí na začátku 90. let, čímž došlo k zefektivnění celého procesu a tudíž i ke snížení ceny dopravy nákladu. Všechny lodě s výjimkou MS Lofoten a MS Nordstjernen disponují postranními vraty, kterými mohou být automobily a zboží s pomocí nákladního výtahu umístěny přímo na nákladní palubu (paluba 2 či paluba B). Tento způsob znamená značnou úsporu času a personálu oproti nakládání zboží jeřábem používanému až do 80. let, kdy musely být každý kus zboží a každé auto jednotlivě zvednuty jeřábem na palubu, což bylo finančně nákladné.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa Hurtigrutenu.", "content": "Lodě Hurtigrutenu cestují na základě pevného jízdního řádu. Každý den ve stejný čas vyplouvá z Bergenu loď a po dvanácti dnech se vrací zpět. Pro přístavy na trase Hurtigrutenu a jejich obyvatele, především v oblasti severního Norska, jsou pravidelné příjezdy lodí pevnou součástí jejich denní rutiny. Případná zpoždění či vynechání pravidelného cyklu některou lodí jsou pro místní média událostí hodnou zpracování. Nejen že se díky Hurtigrutenu do nejodlehlejších vesnic dostanou lidé a zboží, ale též se takto rychle šíří zprávy a informace. Jízdním řádem jsou ovlivňovány rovněž termíny návštěv lékařů, úřadů a rodinná setkání. V malých přístavech na severu plní Hurtigruten také sociální funkci. Během maximálně půlhodinových zastávek se obyvatelé obcí vydávají na palubu, kde v bufetu společně vypijí kávu, vymění informace a obstarají si nejnovější časopisy. Tito návštěvníci, označovaní jako kaffegjengs, opouštějí loď až bezprostředně před jejím odplutím. Během cesty z Bergenu do Kirkenes navštíví lodě Hurtigrutenu tyto přístavy: Kirkenes je poslední zástavkou lodí Hurtigrutenu. Odtud se lodě vydávají takřka stejnou cestou zpět do Bergenu. Přístavy navštívené při cestě na sever v průběhu noci jsou většinou během zpáteční cesty navštíveny ve dne, takže všechny přístavy jsou alespoň jednou navštíveny během dne. Čas strávený v přístavech se stanovuje na základě množství nakládaného a vykládaného zboží a také turistické atraktivnosti lokality. V některých přístavech trvají zastávky až šest hodin. Při takto dlouhých zastávkách se mohou pasažéři zúčastnit organizovaných prohlídek města či jiných zajímavých míst.", "section_level": 1}, {"title": "Dřívější přístavy Hurtigrutenu.", "content": "V průběhu let se trasa Hurtigrutenu z různých důvodů, především hospodářských a námořních, měnila. Následuje seznam přístavů, kde Hurtigruten v minulosti kotvil a to ze severu na jih.", "section_level": 2}, {"title": "Setkávání lodí.", "content": "Severně a jižně plující lodě se pravidelně vzájemně potkávají v následujících místech: Při setkání se lodě navzájem zdraví následujícími signály: Loď plující na sever vysílá dvakrát dlouhý a jednou krátký signál, zatímco loď plující na jih zdraví dvakrát dlouze, jednou krátce a jednou dlouze. Za dne probíhá pozdrav prostřednictvím lodní sirény a v noci se používají reflektory. Dle tradice zdraví jako první loď plující na sever.", "section_level": 2}, {"title": "Délka plavby Hurtigrutenu.", "content": "V létě činí délka plavby na sever z Bergenu přes Geiranger až do Kirkenes 1460 námořních mil (2703 km) a plavba na jih je dlouhá 1335 námořních mil (2472 km). Okružní plavba je tudíž dlouhá 2795 námořních mil (5176 km). Do zimního jízdního řádu nejsou zařazeny návštěva Geirangeru při cestě na sever a plavba Trollfjordem při cestě na jih, čímž se celková délka plavby zkrátí na 2670 námořních mil (4946 km).", "section_level": 1}, {"title": "Rejdařství Hurtigrutenu.", "content": "Od založení Hurtigrutenu provozovalo lodě celkem devět různých rejdařství. Do poloviny 20. století existovalo šest samostatných rejdařství, které na okružní trase provozovaly své lodi. Ekonomické tlaky nutily od poloviny 70. let rejdařství ke slučování a k fúzím. V roce 1979 vzniklo sloučením DSDC a BDS rejdařství TFDS. Na konci došlo k fúzi ODS a VDS a ke vzniku OVDS. Tato dvě zbývající rejdařství, TFDS a OVDS, se sloučila a 1. března 2006 dala vzniknout společnosti HURTIGRUTEN GROUP ASA, která dnes provozuje všechny lodě; od dubna 2007 pod jménem Hurtigruten ASA. Společnosti NDS a FFR se již dříve z provozování Hurtigrutenu stáhly. Kromě lodí na okružní trase kolem Norska provozuje rejdařství HURTIGRUTEN ASA další lodní spoje na severu Norska. Tudíž i na lodích na těchto trasách se nachází logo společnosti, byť tyto lodě s tradiční trasou Hurtigrutenu nemají nic společného. Všechna rejdařství:", "section_level": 1}, {"title": "Lodě Hurtigrutenu.", "content": "Pro zachování každodenních odjezdů na okružní cesty je zapotřebí jedenácti lodí. Ve službě je jich v současnosti třináct. Lodě tradiční generace jsou na trasu nasazovány převážně v zimní sezóně, kdy nahrazují lodě moderní generace, které jsou v této době využívány pro plavby v chilských vodách a v okolí Antarktidy. Například v zimní sezóně 2005/2006 nebyly lodě MS Nordnorge a MS Nordkapp nasazeny na okružní trasu okolo Norska. V letní sezóně byly lodě tradiční generace a některé lodě prostřední generace naopak využívány k plavbám v Severním moři a na Špicberky a příležitostně též byly připraveny jako rezervní lodě s menší posádkou.", "section_level": 1}, {"title": "Současné lodě Hurtigrutenu.", "content": "Současné lodě jsou děleny do tři kategorií a to na lodě tradiční, střední a nové generace. Pro všechny tři kategorie je společné, že se u nich počítá s přepravou zboží i pasažérů a byly navrženy přímo pro nasazení na trase Hurtigrutenu. U mol kotví všechny lodě levou stranou, protože pouze na ní se nachází jak vrata pro nakládání zboží, tak nástupní můstek pro pasažéry.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční generace.", "content": "Lodě této generace by při porovnání se současným standardem mohly působit zastarale. Kajuty jsou díky odhlučnění komfortní, ale vybavení není srovnatelné s loděmi nové generace. Rovněž nakládání a vykládání zboží lodním jeřábem je časově náročné a zdlouhavé. Přesto jsou dvě zbývající lodě tradiční generace u turistů velice oblíbené, neboť si jako málo lodí v Evropě byly schopny udržet nostalgický charakter starých poštovních lodí. Stará MS Finnmarken, sesterská loď stále aktivní MS Lofoten, byla v Norsku vyhlášena kulturní památkou a lze si ji prohlédnout v muzeu Hurtigrutenu v Stokmarknes. V na pasažéry slabé zimě jsou lodě této generace stále nasazovány na okružní plavby po trase Hurtigrutenu, zatímco v létě jsou používány jako na jiných výletních trasách či jako případná záloha. Stále aktivní lodě této generace:", "section_level": 3}, {"title": "Prostřední generace.", "content": "Životopis těchto lodí, označovaných za lodě prostřední generace, odráží zásadní změny v politice rejdařství v 80. letech. Původně byla naplánována přeprava zboží v kontejnerech umístěných na zádi. Tento koncept se ovšem neosvědčil a naděje vkládané do této formy dopravy zboží se nenaplnily a na druhou stranu byl počet kajut na palubě nedostatečný. V roce 1988 došlo k přestavbě tří sesterských lodí. Při ní došlo na místě pro kontejnery na zádi k výstavbě nových kajut. Spolu s dodatečně vybudovaným panoramatickým salonem uprostřed lodi došlo ke zdvojnásobení počtu kajut a též se výrazně zvýšil komfort pasažérů. Dobré zkušenosti získané při změně konceptu lodí měly hlavní vliv na vývoj nové generace lodí. S přestavbou lodí této generace docházelo ke kompletní změně politiky rejdařství, které se začalo zaměřovat na komfortní okružní plavby více než na přepravu zboží a pasažérů na kratší vzdálenosti. Ze tří lodí prostřední generace je ve službě pouze jediná, MS Vesterålen (Rok výstavby: 1983, BRZ: 6.261, 560 pasažérů, délka 108,6 m, šířka 16,5 m, 7 palub), která ve střednědobém horizontu ve flotile zůstane. Další dvě lodě prostřední generace MS Narvik a MS Lyngen byly v roce 2007 prodány.", "section_level": 3}, {"title": "Nová generace.", "content": "Již při projektování lodí nové generace počítalo rejdařství s tím, že by šlo o lodě vybavením a komfortem srovnatelné s malými výletními loděmi. Poprvé byly na lodě instalovány bazény, apartmány či tělocvičny. Bylo také možno tyto lodě, především v zimní sezóně, použít jako takzvané expediční lodě a otevřít tak novou novou formu podnikání. MS Fram, nejnovější loď nové generace založena na tomto konceptu je využívána výhradně jako expediční loď. Lodě této generace i přes společný koncept od sebe výrazně liší v rozměrech, designu a vybavení a tudíž je nelze označit za sesterské lodě. Lodím je společný výrazný panoramatický salón umístěný nad můstkem na palubách 7 či 8, který nabízí pasažérům i při špatném počasí dobrý výhled. V současnosti jsou na trasu Hurtigrutenu nasazovány tyto lodě: Lodě nenasazené na trasu Hurtigrutenu:", "section_level": 3}, {"title": "Vyřazené lodi Hurtigrutenu.", "content": "Rok udává uvedení do služby a zkratka označuje příslušné rejdařství provozující danou loď. V abecedním pořadí:", "section_level": 2}, {"title": "Jména lodí.", "content": "Při pojmenovávání lodí sledovala všechna rejdařství konzervativní linii. Při vyřazení lodi ze služby bylo její jméno častokrát převedeno na loď novou. Proto se ve flotile objevuje relativně málo nových jmen. Rovněž jména jsou tradiční a odkazující na severnorskou krajinu či mají souvislost s rejdařstvím. Některé lodě byly pojmenovány rovněž po norských králích a náčelnících. Velká část současně provozovaných lodí nese jméno, které již bylo dříve ve flotile Hurtigrutenu použito. Jméno Sanct Svithun naopak neponese žádná další loď, protože dvě lodě tohoto jména byly ztraceny při neštěstích.", "section_level": 2}, {"title": "Loděnice.", "content": "Lodě Hurtigrutenu byly budovány v různých loděnicích. Kromě velkých a malých norských loděnic, například Trondheim Mekaniske Verksted, Kaarbø Verft A/S nebo Fredrikstad Mekaniske Verksted, bylo mnoho lodí postaveno ve známých zahraničních loděnicích. V padesátých letech byla řada lodí postavena společností Blohm & Voss z Hamburku. Mnoho nových lodí bylo vybudováno italskou loděnicí Cantieri Riuntini dell Adriatico z Ancony. Některé z lodí nové generace byly objednány také u německé společnosti Stralsunder Volkswerft, ale též u norských Kværner Kleven Ulstein A/S a Fosen Mekaniske Verksted. Nejnovější přírůstek do flotily Hurtigrutenu, MS Fram, byl v roce 2007 dodán italskou společností Fincantieri z Terstu.", "section_level": 2}, {"title": "Nehody a bezpečnost na palubě.", "content": "Pokud odhlédneme od ztrát při druhé světové válce, zaznamenal Hurtigruten vzhledem k náročným vodám a více než milionu ujetých námořních mil ročně relativně málo tragických nehod. Při samotné druhé světové válce ztratil Hurtigruten deset lodí a dvě byly natolik poškozeny, že již nemohly být nasazeny. Prokázáno bylo přes 430 obětí mezi pasažéry a členy posádky a dle odhadů okolo 200 vojáků, kteří se rovněž nacházeli na palubě. Následuje seznam nejzávažnějších nehod s oběťmi na životech od spuštění provozu. Dne 16. června 1924 se okolo 23:00 severně od ostrova Landsgode srazily lodě Hurtigrutenu D/S Haakon Jarl a D/S Kong Harald. D/S Haakon Jarl se potopil a zahynulo 17 lidí. Dne 6. října 1929 najel D/S Haakon 7 v noci a při špatné viditelnosti před obcí Florø na útes a potopil se. Utopilo se celkem 18 ze 100 osob na palubě. Krátce po půlnoci 18. března 1931 najela D/S Hera u Havøysundu na pevninu. Zemřelo devět lidí, 64 se jich zachránilo. Devět lidí zahynulo při německém náletu na lodě D/S Prins Olav a D/S Ariadne dne 8. června 1940. Dne 23. října 1940 se krátce po poledni v důsledku exploze ve Vestfjordu potopila D/S Prinsesse Raghild, pravděpodobně najela na minu. Na palubě bylo okolo 500 osob a z nich se zachránilo jen 156. Toto neštěstí připomíná památník v přístavu v Bodø. Dne 13. září 1941 se okolo 2:00 mezi Skutvikem a Tranøyem po zásahu britským torpédem potopila D/S Barøy 2. Přežilo jen 18 z přibližně 130 pasažérů. Rovněž 13. září 1941 byl britským torpédem u Hammerfestu zasažen a potopen D/S Richard With. Zahynulo 99 osob. Dne 17. října 1941 byla po zásahu torpédem u Hasviku potopena D/S Vesteraalen. Zemřelo 26 členů posádky a 71 pasažérů. Loď D/S Sanct Svithun (1) se potopila 30. září 1943 okolo 19:00 mezi Ålesundem a Havdou po náletu britského letadla. Neštěstí nepřežilo 38 lidí a 76 se jich zachránilo. Na palubě D/S Irma přišlo 13. února 1944 o život 35 členů posádky a 25 pasažérů, když byla loď okolo 18:30 zasažena torpédy vypálenými z norské válečné lodi. Ráno okolo 9:00 dne 24. března 1944 byla před Honningsvågem dvěma britskými torpédy zasažena loď D/S Nordnorge 2. Přežili pouze dva členové třináctičlenné posádky. Pasažéři se na palubě nenacházeli. Dne 22. září 1954 okolo 2:00 najela D/S Nordstjernen v Raftsundu na pevninu a potopila se. Zemřelo pět z 220 osob na palubě. Zatímco M/S Erling Jarl kotvila dne 8. ledna 1958 v přístavu v Bodø, rozpoutal se v části s kabinami ničivý požár, který si vyžádal čtrnáct obětí. Stejně jako předcházející loď stejného jména, potopila se též M/S Sanct Svithun (2). Dne 21. října 1962 najela před Rørvikem na skálu. Zemřelo 42 lidí, zatímco 48 se zachránilo. Po tomto neštěstí neponese žádná další loď Hurtigrutenu toto jméno. Toto je doposud poslední nehoda vedoucí ke kompletní ztrátě lodi. Od té doby se udály pouze malý nehody a havárie a to bez obětí na životech. Tato pozitivní bilance je z větší části způsobena vyspělými navigačními technologiemi, dobře vyškolenou posádkou a vyššími technickými standardy lodí. Posádka každé lodi Hurtigrutenu prochází každých jedenáct dní při zastávce v Honningsvågu několikahodinovým školením pro nebezpečné situace na moři. Kromě toho absolvují posádky pravidelně výcvik pro různé krizové situace.", "section_level": 1}, {"title": "Posádka a pracovní podmínky.", "content": "Všechny lodě Hurtigrutenu plují pod norskou vlajkou. Jelikož je velká část nákladů pokryta státními dotacemi, má rejdařství zákaz plout pod jinou vlajkou. Také jsou na palubě všech lodí, jen s několika výjimkami, norští důstojníci. Rovněž u zbývajících členů posádky je podíl Norů velice vysoký. V porovnání s ostatními rejdařstvími je počet zaměstnanců velice malý. Lodě Hurtigrutenu mají posádky o 31 (MS Vesterålen) až 85 mužích (MS Finnmarken). Posádka absolvuje dvě okružní plavby, tudíž je na palubě 22 dni a následně má 22 dní volno. Posádky se mění v Bergenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hurtigruten (v českém překladu Rychlá cesta, v angličtině někdy nazýván Norwegian Coastal Express) je označení pro systém rozvozu pošty loděmi podél dva tisíce sedm set kilometrů dlouhého západního norského pobřeží, který byl spuštěn v roce 1893. V současnosti jsou lodě Hurtigrutenu plující mezi městy Bergen a Kirkenes určeny k převozu nákladu, pasažérů na krátké vzdálenosti i pro výletní plavby. V létě je jejich jízdní řád obohacen o návštěvy Trollfjordu a Geirangerfjordu. Hurtigruten je v současnosti kromě prostředku pro dopravu zboží podél pobřeží i populární turistickou atrakcí.", "tgt_summary": "Hurtigruten (\"Express Route\", formally The coastal route Bergen-Kirkenes) is a Norwegian public coastal route transporting passengers that travel locally, regionally and between the ports of call, and also cargo between ports north of Tromsø. ", "id": 247824} {"src_title": "Řeč", "tgt_title": "Speech", "src_document": [{"title": "Jazyk a řeč.", "content": "Moderní lingvistika rozlišuje jazyk jako systém (podle Noama Chomského jazykovou kompetenci) a řeč nebo řečové akty jako aktuální použití této kompetence. Jazyků je mnoho, ve všech však lze rozeznat podobné složky či vrstvy (např. vrstvu fonetickou, lexikální, gramatickou a stylovou) a i vztah mezi jazykem a řečí je u všech podobný. Každý řečový akt se děje v určitém jazyce, který se jeho uživatel musel naučit, ale může být doplněn slovy z jazyků jiných. Řečový akt může být mluvený (akustický - promluva, případně audiovizuální, provázený gestikulací) nebo může být vyjádřen písmem jako text a neslyšící užívají vizuální znakový jazyk. Studiem jazyka vůbec se zabývá obecná lingvistika, studiem řeči mnohem mladší pragmatika a další obory.", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologie řeči.", "content": "Všechny činnosti související s řečí jsou řízeny mozkem. V mozkové kůře se nachází centrum řeči a odtud vycházejí složitě koordinované instrukce (signály) do svalů plic, hrtanu, jazyka a obličeje, přičemž pro tvorbu řeči je patrně podstatnější činnost obličejových svalů než hrtanu. Fyziologie nemusí hrát roli, ale rozhodující je spíše mozek. Řeč vzniká proudem vzduchu, který vychází z plic, prochází mezi hlasivkami (hlasovou štěrbinou), které zpravidla vytvářejí základní zvuk, který je modulován (ovlivněn a doplněn) jazykem a patrem, dásněmi a rty v ústní dutině, která působí také jako rezonátor. Na tvorbě samohlásek se podílejí hlasivky a ústní dutina, na tvorbě neznělých souhlásek jazyk, patro, dásně a rty, na tvorbě znělých souhlásek ještě také hlasivky. Tvorbu hlásek studuje fonetika.", "section_level": 1}, {"title": "Genetika a evoluce.", "content": "Řeč je v běžném pojetí výsadou člověka. Ve vývoji jazykových schopností hrál podle některých studií velkou roli gen FOXP2, který je u nejbližšího příbuzného člověka, tedy šimpanze, mnohem méně vyvinutý. Ostatní živočichové sice mohou být schopni naučit se porozumět některým lidským slovům, dělají to však způsobem odlišným od člověka. Pes se může naučit chápat asi 200 slov. Zvířecí řeč je sice obdobou lidské řeči, ale zatím není jasné, jaké jsou kvalitativní rozdíly mezi nimi. Šimpanz je schopen měnit zvuky své řeči podle jiných šimpanzů a zvuky patrně obsahují a sdělují například i typ potravy.", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy řeči.", "content": "Poruchy řeči lze rozdělit na poruchy vývoje hlasu (problémy plynoucí z poškození řečových center v mozku), poruchu tvorby hlasu (onemocnění hrtanu), onemocnění úst apod. Vývojovými řečovými poruchami rozumíme řeč, která svým rozsahem a formou neodpovídá věku dítěte. Poruchami řeči se zabývá foniatrie a logopedie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řeč je artikulovaný, nejčastěji zvukový projev člověka sloužící především ke vzájemnému dorozumívání. Každá řeč je článkovaná, tj. se skládá z prvků, ze slov, která tvoří slovní zásobu (lexikální systém); jejich skládání se řídí pravidly jazyka (gramatika). Slova se skládají z hlásek, jež tvoří jeho fonémický systém. Slova nejsou pouhé signály, které by svůj význam odvozovaly ze situace, nýbrž jsou to symboly s kulturně daným významem, který slovo nese v nejrůznějších situacích. Ani spojování slov není libovolné, nýbrž vždy se řídí syntaxí daného jazyka.", "tgt_summary": "Speech is human vocal communication using language. Each language uses phonetic combinations of vowel and consonant sounds that form the sound of its words (that is, all English words sound different from all French words, even if they are the same word, e.g., \"role\" or \"hotel\"), and using those words in their semantic character as words in the lexicon of a language according to the syntactic constraints that govern lexical words' function in a sentence. In speaking, speakers perform many different intentional speech acts, e.g., informing, declaring, asking, persuading, directing, and can use enunciation, intonation, degrees of loudness, tempo, and other non-representational or paralinguistic aspects of vocalization to convey meaning. In their speech speakers also unintentionally communicate many aspects of their social position such as sex, age, place of origin (through accent), physical states (alertness and sleepiness, vigor or weakness, health or illness), psychic states (emotions or moods), physico-psychic states (sobriety or drunkenness, normal consciousness and trance states), education or experience, and the like. ", "id": 2175132} {"src_title": "Kapitálky", "tgt_title": "Small caps", "src_document": [{"title": "Pravé a nepravé kapitálky.", "content": "Kapitálky jsou samostatným řezem písma, nejsou jen zmenšenou kopií znaků základního řezu. Tloušťka tahů bývá stejná jako u odpovídajících minuskulí. Pokud není k dispozici kapitálkový řez písma (případně ho program neumí využít), umožňují některé programy vykreslit „nepravé kapitálky“ tím, že použijí základní řez, který o něco zmenší (typicky na zhruba 70–75 % původní velikosti). Takto zmenšené verzálky se však od pravých kapitálek liší v tloušťce tahů, proporcích znaků a mezer mezi nimi. Nepravé kapitálky proto v textu vypadají světleji než okolní text.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kapitálky se používají pro vyznačování, tzn. zvýraznění či odlišení částí textu, obdobně jako kurzíva. Kapitálky se často používají pro vyznačení jmen nebo názvů, protože vzbuzují slavnostní až honosný dojem. V anglofonním prostředí se kapitálky někdy používají pro zkratky a akronymy uprostřed běžného textu (s výjimkou osobních jmen), např. NATO. Kapitálky se také používají pro vyznačení počátku kapitoly (případně s iniciálou), kdy je jimi zvýrazněna první řádka či fráze. Pro použití kapitálek existují v některých jazycích zvláštní pravidla. Například v němčině dlouho neexistovalo verzálkové ß (ostré \"s\"), což, aplikováno pro kapitálky, vyžadovalo a stále ve velké míře vyžaduje místo ß sázet. Některé sázecí programy dokáží při použití pravých kapitálek v odpovídajícím formátu písma takové úpravy provést automaticky. (Potřeba verzálkového ß a nesystematické používání jeho návrhů nakonec vedlo k jeho zavedení i do německých a mezinárodních norem, např. ISO/IEC 10646, a souboru Unicode (U+1E9E \"LATIN CAPITAL LETTER SHARP S\"), a k zavedení jeho používání i v některých periodických tiskovinách, např. v samotném titulu Gießener Zeitung. Běžné to však zatím není a neodpovídá to ani závazným pravidlům německého pravopisu.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Kapitálky jsou vyznačovací řez písma latinky, u kterého mají písmena tvar verzálek (velkých písmen), avšak velikost běžných malých písmen, minuskulí.", "tgt_summary": "In typography, small capitals (usually abbreviated small caps) are lowercase characters typeset with glyphs that resemble uppercase letters (\"capitals\") but reduced in height and weight, close to the surrounding lowercase (\"small\") letters or text figures. This is technically a case-transformation, but a substitution of glyphs, although the effect is often simulated by case-transformation and scaling. Small caps are used in running text as a form of emphasis that is less dominant than all uppercase text, and as a method of emphasis or distinctiveness for text alongside or instead of italics, or when boldface is inappropriate. For example, the text \"Text in small caps\" appears as Tᴇxᴛ ɪɴ sᴍᴀʟʟ ᴄᴀᴘs in small caps. Small caps can be used to draw attention to the opening phrase or line of a new section of text, or to provide an additional style in a dictionary entry where many parts must be typographically differentiated. ", "id": 1345383} {"src_title": "Wolin (město)", "tgt_title": "Wolin (town)", "src_document": [{"title": "Staré město.", "content": "Původní Wolin byl centrem pomořanského kmene Volyňanů a pravděpodobně byl totožný s Vinetou a Jómsborgem, významným obchodním střediskem objevujícím se v latinských a severských pramenech. S Wolinem byl spojen Wichmann Mladší, bratr markrabětě Hermanna Billunga, který se spojil s Volyňany proti Polákům a u tohoto města roku 967 padl v boji proti polskému Měškovi I. a českému Boleslavovi I. Ve 12. století Wolin ekonomicky upadal a trpěl dánskými nájezdy, což vedlo k přeložení biskupství do Grobe. Na konci 12. století pak bylo Dány město zcela zničeno a současný Wolin vznikl až poté. Jméno Wolin, počeštěně Volyň, se objevuje v pramenech v řadě variant, další pak přibývají při ztotožnění s Vinetou a Jómsborgem:", "section_level": 1}, {"title": "Christianizace.", "content": "Ve městě před přijetím křesťanství byl ctěn bůh Trihlav a také posvátné kopí zasazené do mohutného sloupu. V roce 1124 do Wolinu dorazil biskup Otto Bamberský, ale po neúspěchu své misie se vypravil do Štětína a tamější úspěch přesvědčil i Volyňany. Místní svatyně a modly byly biskupem zničeny, pohanskými kněžími však byla zachráněna a uschována zlatá Trihlavova socha a sedlo. Poté zde nechal vystavět dva kostely, jeden zasvěcený svatému Vojtěchu a svatému Václavu, druhý svatému Petru. V roce 1128 se biskup opět vydal do Wolinu, kde se lidé navrátili k pohanství a během slavnosti na počest posvátného kopí bylo podle legendy město zničeno ohněm padajícím z nebe, ušetřen byl jen kostel svatého Vojtěcha, přestože byl vystavěn z dřevěných desek a proutí.. Poté přestoupil Wolin natrvalo ke křesťanství.", "section_level": 2}, {"title": "Wolinské kopí.", "content": "Ve Wolinu bylo ctěno kopí zasazené do mohutného sloupu, stejně jako město samotné spojované životopisci Otty Bamberského s Juliem Caesarem. Biskup se jej měl pokoušet koupit, ale byl odmítnut poukazem na božskou podstatu kopí zaručující ochranu a vítězství. Vztah kopí zasazeného do mohutného sloupu k slovanskému náboženství je nejasný a tak byla formulována řada hypotéz: Jiří Dynda spojuje wolinské kopí s Trihlavem s poukazem na motiv „kovu ve dřevě“ – který se objevuje i v příběhu o uschované soše tohoto boha. Sloup může také znamenat axis mundi, která je též spojována s Trihlavem. Zajímavou analogií ke sloupu s kopím jsou také severské sloupy s obrazy božstev stojící u královského stolce či značící zábor kolonizovaného území a do nichž byly zaráženy „hřeby moci“ či „hřeby bohů“.", "section_level": 3}, {"title": "Archeologie.", "content": "Archeologický výzkum odhalil na území starého Wolinu svatyně peryňského typu z přelomu 7. a 8. století a dvojdílný pohanský chrám o rozměrech 5x7 metrů z 9. století, přestavěný v roce 965/966. Uvnitř templu se nacházel pravoúhlý podstavec pro sochu, podle nálezu dřevěné nohy dosahující dvou až tří metrů. Kolem chrámu stála dřevěná ohrada, v jejímž rohu se pravděpodobně nacházela stáj pro posvátného koně, napovídá tomu zachovalá vrstva koňského hnoje. Dále zde byly nalezeny zbytky západoevropského koberce z konce 10. století, nejspíše sloužícího jako výzdoba chrámu, zbytky loučí a kostí obětovaných zvířat, především beránků a selat, a různé kultovní předměty jako dřevěné idoly, dřevěná figurka osedlaného koně, závěsná kování, vrbové věnečky a váček z kůry.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wolin (, ) je město a gmina na ostrově stejného jména (, ) v severozápadním cípu Polska. Spadá pod okres Kamień Pomorski, Vojvodství západopomořské. Žije zde 4900 obyvatel. Přes Wolin probíhá silnice S3 (česká hranice – Svinoústí) (E65) a železniční trať Štětín – Svinoústí.", "tgt_summary": "Wolin () is a town in northwestern Poland, situated on the southern tip of the Wolin island off the Baltic coast of the historic region of Pomerania. The island lies at the edge of the strait of Dziwna in Kamień Pomorski County in the West Pomeranian Voivodeship. ", "id": 2026376} {"src_title": "Anklam", "tgt_title": "Anklam", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Proměny názvu.", "content": "Poprvé je písemně doložen název města v roce 1243 v podobě \"Tachlim,\" posléze se objevuje rovněž jako \"Thanglim\", \"Tanchlym,\" \"Tanclim\" či \"Tanclam.\" Bez náslovného \"T\" je poprvé doloženo 1283 (\"Anclem\") a vyskytuje se také jako \"Anclim\" (1285), pojmenování však není dlouho ustáleno. Roku 1321 se zcela poprvé objevuje v podobě \"Anklam\". Jméno města pochází z polabštiny, dnes už mrtvého jazyka západoslovanské větve slovanských jazyků, a odvozuje se od slovanského lokátora jménem \"Tąglim.\" Od roku 1990 nese město znovu přízvisko hanzovní město.", "section_level": 2}, {"title": "Nejstarší dějiny.", "content": "V 1. století před n. l. je doloženo osídlení Germány. V 8. a 9. století obsadili území u Baltského moře slovanské kmeny, u řeky Pěny se usadil slovanský kmen z kmenového svazu Luticů. Šlo o pohanské kmeny Polabských Slovanů, které zde byly během následujících staletí násilně nuceny k přijetí křesťanství. Roku 1153 byl nedaleko Anklamu na břehu řeky Pěny založen vévodou Ratiborem I. a biskupem Adalbertem Pomořanským nejstarší pomořanský klášter Stolpe, údajně na místě, kde byl pohany ubit Ratiborův bratr Wartislav I. V následujících letech se tento pobaltský region stal významným střediskem dálkového obchodu a začali sem přicházet noví osídlenci z Flander. Zatímco roku 1243 je Anklam poprvé zmíněn ještě jako \"oppidum,\" roku 1264 již jako \"civitas\" (město). Jeho rozvoj a bohatství spočívalo především na rybolovu a obchodování s rybami. Roku 1283 je přijat mezi hanzovní města. Roku 1325 obdrželo město právo razit mince. Ve 13. století byla vybudována na náměstí gotická radnice s impozantními základy cca 40 x 14 m. Roku 1462 je v pramenech zmíněna prachárna. 1549 je k radnici přistavěna věžička se zvonem, tzv. sanktusník. Budova vyhořela, byla silně poškozena při válečných konfliktech, vždy však byla obnovena, na přelomu let 1841/42 ale bylo rozhodnuto o její demolici. Od roku 1535 ovládla město reformace. Roku 1555 byla založena první lékárna, v roce 1565 zasáhla město morová epidemie a připravila ho o třetinu obyvatel. Až do třicetileté války využívali obyvatelé Anklamu čtyřkilometrový vodovod, pozoruhodnou technickou stavbu, která přiváděla vodu do města a vyžívala k tomu až pětimetrového přemostění.", "section_level": 2}, {"title": "17. a 18. století.", "content": "Roku 1605 vypukl ve městě opět mor, padlo mu za oběť 1400 lidí. V průběhu třicetileté války utrpěl Anklam velké škody, město bylo střídavě plundrováno jak císařským, tak švédským vojskem. Po vestfálském míru 1648 připadlo Švédsku a stalo se švédským pohraničním městem s vojenskou posádkou. Nevyhnuly se mu ani další válečné konflikty, kdy město bylo obsazeno střídavě Branibory, Prusy, Poláky, Švédy či Rusy. Během velké severní války, při pobytu ruských pluků v roce 1713, mělo být na rozkaz Petra Velikého město zničeno jako msta za lednové vypálení města Altony (Hamburk) Švédy. Rozkaz měl o pašijové neděli provést ruský generálmajor baron von Staff. Dostal se ale do sporu s dánským komodorem Christianem Thomsenem Karlem (Carlssonem). Došlo k souboji, ve kterém byl Dán zabit, generálmajor uvězněn a rozkaz tedy nemohl být uskutečněn. Následující pondělí byl rozkaz odvolán, neboť se dánskému králi podařilo u cara úspěšně intervenovat. Carlsson je od té doby považován za zachránce města. Po uzavření míru 1720 bylo město rozděleno. Jižní část připadla Prusku, zatímco sever města Švédům.", "section_level": 2}, {"title": "19. a 20. století.", "content": "Po porážce Prusů u Jeny a Auerstedtu v roce 1706 vtáhli do Anklamu Francouzi a setrvali zde až do roku 1709. Na počest batalionu domobrany, který se zúčastnil v r. 1813 bitvy národů u Lipska, zasadili obyvatelé města 6 topolů, které ještě v 21. století lemují ulici s názvem Lipská alej. Po Vídeňském kongresu 1815 připadla Prusku i severní, do té doby švédská část města. Na přelomu let 1841/42 byla zbořena stará radnice a správa města se přestěhovala do bývalého vojenského lazaretu. V roce 1876 se stal radnicí celní úřad. Budova byla zničena při náletu v roce 1945. V roce 1853 se konala ve městě poslední veřejná poprava. V roce 1860 překročil počet obyvatel města 10 000. O tři roky později byl Anklam připojen k železniční síti, trať Angermünde–Pasewalk–Anklam–Stralsund byla pobočnou větví berlínsko-štětínské železnice. V roce 1848 se v Anklamu narodil Otto Lilienthal, který společně se svým bratrem Gustavem experimentoval s konstrukcí létajícího stroje a jehož pokusy inspirovaly bratry Wrightovy. V roce 1921 bylo ve městě zavedena elektřina. Při volbách v březnu 1933 zvítězila v Anklamu NSDAP (52,5 % hlasů) a po převzetí moci Hitlerem začalo i zde pronásledování Židů. Místní synagoga byla vypálena (1938). Americké nálety zničily v roce 1943 a 1944 značnou část města. 29. dubna 1945 obsadila město Rudá armáda. V čase, kdy představitelé města jednali se sovětským vojenským velením o předání města bez boje, bombardovala město německá Luftwaffe. Leteckými nálety 1943–1945 a požáry bylo zničeno 80 % vnitřního města. Z komplexu středověkých cihlových a barokních staveb nezbylo nic. Centrum města muselo být kompletně obnoveno, bylo přistoupeno k nové výstavbě. Po válce přišlo do města na 5000 přesídlenců. V roce 1989 dosáhlo město počtu 21 300 obyvatel. Od té doby ale počet obyvatel neustále klesá, v roce 2017 mělo město 12 521 obyvatel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anklam je město v Německu ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Nachází se na březích řeky Peene (\"Pěna\")\",\" přibližně 6 kilometrů odtud vytváří řeka estuár a její vody pak vtékají do Štětínského zálivu. Řeka Peene je jedním z jeho tří přítoků. ", "tgt_summary": "Anklam [], formerly known as Tanglim and Wendenburg, is a town in the Western Pomerania region of Mecklenburg-Vorpommern, Germany. It is situated on the banks of the Peene river, just 8 km from its mouth in the \"Kleines Haff\", the western part of the Stettin Lagoon. Anklam has a population of 14,603 (2005) and was the capital of the former Ostvorpommern district. Since September 2011, it has been part of the district of Vorpommern-Greifswald.", "id": 2138941} {"src_title": "Kokoška pastuší tobolka", "tgt_title": "Capsella bursa-pastoris", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kokoška pastuší tobolka je velmi proměnlivou nenápadnou rostlinou. Může být vysoká až půl metru. Často má větvenou lodyhu. Má přízemní listovou růžici, kterou tvoří chobotnatě laločnaté až peřenosečné, vzácně i nedělené listy. Všechny listy jsou chlupaté. V horní části lodyhy se nachází celokrajné, objímavé, kopinaté listy se střelovitou bází. Květy jsou drobné, bílé. Někdy jsou bezkorunné. Mohou být až 5 mm široké. Tvoří koncový hrozen. Klínovitě obvejčité, nekřídlaté šešulky jsou vícesemenné, trojúhelníkovité či podlouhle klínovité.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "S touto bylinou se můžeme setkat na rumištích, polích, zahradách, okrajích cest, úhorech, dlažbách, hřištích atd. Nalezneme ji v nížinách i v horských oblastech. Ve vyšších polohách se s ní setkáme spíše roztroušeně a spíše v oblastech osídlených lidmi. Dokáže vyrůst i v půdách sešlapávaných a jinak zraňovaných. Snese půdy jílovité, písčité, humózní, štěrkovité, minerální. atd.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Tato bylina roste téměř po celém světě. Často doprovází kulturní rostliny. Původně byla rozšířena jen ve Středomoří a Malé Asii.", "section_level": 1}, {"title": "Doba květu.", "content": "Doba květu této byliny je neobyčejně dlouhá. Kvete od února do října. Při teplých zimách si dokáže udržet květy po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Historicky byla užívaná v tradiční medicíně Japonska a Číny jako bylina hemostatická a diuretická. Sbírá se kvetoucí nať po celou dobu vegetace, dá se jíst syrová i po převaření. Byl prokázán pozitivní vliv jejích vodno-alkoholických extraktů na snížení objemu menstruační krve. Má antibakteriální účinky (prokázané vůči několika bakteriálním kmenů) a je zdrojem antioxidantů. Může se užívat vnitřně – při krvácení z nosu, děložním či silném menstruačním krvácení, při onemocněních močových orgánů atd. Dále ji můžeme upotřebit při vnějších poraněních, jako jsou rány, otoky, pohmožděniny, záněty šlach, vyrážky a potenciálně jako dezinfekce ústní dutiny. Pro mírnou toxicitu se nedoporučuje užívat v těhotenství. Obsahuje tyramin, histamin, dusík, betain, cholin a jeho ester acetylcholin, saponiny, sirné látky, třísloviny, flavonový glykosid diosmin a větší množství minerálních látek. Semena této rostliny lze použít místo tymiánu či hořčice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kokoška pastuší tobolka (\"Capsella bursa-pastoris\") je jednoletá až dvouletá bylina. Patří do čeledi křížatých neboli brukvovitých. Je vysoká 20 až 40 cm, ale může být i vyšší. Patří mezi léčivé rostliny – zastavuje krvácení. Dnes se jedná o obecný plevel, znehodnocuje především pícniny.", "tgt_summary": "Capsella bursa-pastoris, known as shepherd's purse because of its triangular flat fruits, which are purse-like, is a small annual and ruderal flowering plant in the mustard family (Brassicaceae). It is native to eastern Europe and Asia minor, but is naturalized and considered a common weed in many parts of the world, especially in colder climates, including British Isles, where it is regarded as an archaeophyte, North America and China, but also in the Mediterranean and North Africa. \"C. bursa-pastoris\" is the second-most prolific wild plant in the world, and is common on cultivated ground and waysides and meadows. ", "id": 128802} {"src_title": "Bagrationovsk", "tgt_title": "Bagrationovsk", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do 18. století.", "content": "Historie Jílového se datuje od roku 1325, kdy zde Řád německých rytířů postavil hrad zvaný \"Yladia\", což prusky znamená „bažina.“ Osada se začala rozvíjet v okolí hradu po roce 1335, kdy byl postaven kostel. V roce 1348 bylo Řádem povoleno otevřít v okolí hradu hospody. Vyrostlo jich nakonec celkem 12. Osada ale i tak stále zůstávala spíš místem setkání představených řádu než fungující vesnicí. V roce 1400 uhodil do hradní věže blesk a hrad vyhořel. Byl ale velice rychle obnoven. Během třináctileté války oblehly hrad v roce 1455 jednotky Remschela von Krixena sloužícího pruským městům. Hrad ale nedobyly. Neúspěšní byli i Poláci v roce 1520, kteří ale zcela zničili přilehlou osadu. Městská práva získalo Jílové roku 1585. V letech 1709–1711 řádil v Jílovém mor, kterému podlehlo v městě a jeho okolí přes 2 200 lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Od 19. století do roku 1914.", "content": "Dne 7 – 8. února 1807 proběhla u města jedna z nejkrvavějších bitev napoleonských válek tzv. bitva u Jílového. Na bitevní poli se střetla francouzská armáda Napoleona Bonaparte s ruskou armádou generála von Bennigsena podporovanou pruskými jednotkami generála von L'Estocq. Bitva skončila bez vítěze, ale na bitevní poli zůstalo dohromady přes 50 000 mrtvých. V roce 1819 se z Jílového stalo administrativní centrum pro přilehlý okres. Na základech hradu vyrostl v roce 1831 neoklasicistní zámek. Významný učitelský seminář byl otevřen ve městě v roce 1834. Každý východopruský učitel ho musel absolvovat, a to až do roku 1924, kdy byl uzavřen. Místní noviny začaly vycházet v roce 1835. Za účasti krále Fridricha Viléma IV. byl v roce 1856 slavnostně odhalen památník bitvy u Jílového z roku 1807. Železnice dorazila do Jílového v roce 1866 a spojilo město s Královcem a Bartensteinem. Jílové se stalo roku 1871 součástí Německé říše.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Během první světové války bylo město obsazeno ruskými vojsky, ale pouze na jeden týden (27. srpna 1914 – 3. září 1914), během kterého nedošlo k žádným ztrátám na životech či místním majetku. Místní zámek v roce 1932 přešel do vlastnictví města, které zde vybudovalo muzeum. Po nástupu nacismu k moci po roce 1933 byly ve městě postaveny kasárny a od roku 1935 zde bylo sídla německá pěchota a dělostřelectvo. Na konci války v roce 1945 došlo k evakuaci většiny německého obyvatelstva do Německa před postupující Rudou armádou. Sověti vstoupili do města 10. února 1945. Následně zřídila sovětská NKVD v bývalých německých kasárnách vězeňský tábor pro německé civilisty, kteří zůstali v Jílovém. Přes 6 000 jich pobyt v táboře nepřežilo. V srpnu 1945 zabrali Jílové Poláci a zřídili zde vlastní administrativu. Po dojednání hranice mezi Polskem a SSSR přešlo Jílové pod správu SSSR, a to k 1. lednu 1946.", "section_level": 2}, {"title": "Pod správou SSSR a Ruska.", "content": "V září 1946 bylo město se přejmenováno na Bagrationovsk na počest ruského generála Pjotra Bagrationa, který se účastnil bitvy u Jílového v roce 1807. Jeho socha byla odhalena v městě v roce 1954. Místní hrad byl od roku 1961 používán jako sklad a jeho střední část v roce 1990 vyhořela. Po rozpadu SSSR se stal Bagrationovsk součástí Kaliningradské oblasti (exklávy Ruska) a slouží jako hraniční přechod do Polska. Rozvinutý je především strojírenský a nábytkářský průmysl. V dubnu 2007 byl na popud ruské vlády do Bagrationovsku a Sovětsku (hraniční město s Litvou) jako příhraničních měst omezen přístup cizincům a Rusům nepobývajícím v oblasti. Pohraniční stráží bylo vydáváno extra povolení pro vstup do oblasti, o které se muselo žádat 30 dní předem. Omezení pohybu osob výrazně zpomalilo rozvoj města. V červnu 2012 bylo omezení zrušeno a nyní se vztahuje pouze na oblast přímo u hranice. V roce 2008 byl odhalen památník německým a ruským obětem druhé světové války.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Bagrationovsk (,,, ) je město v jižní části Kaliningradské oblasti, exklávě Ruska. Městečko s cca 6 500 obyvateli slouží jako hraniční přechod do Polska.", "tgt_summary": "Bagrationovsk (), prior to 1946 known by its German name ( or '; or ') is a town and the administrative center of Bagrationovsky District in Kaliningrad Oblast, Russia, located south of Kaliningrad, the administrative center of the oblast. It has a population of", "id": 1790629} {"src_title": "Pravdinsk", "tgt_title": "Pravdinsk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do 18. století.", "content": "Osada Frýdland byla založena roku 1312 jako pevnost Řádu německých rytířů přes řeku Lavu na místě původní vesnice pruského kmene Natangianů. Samotný německý název \"Fiedland\" se dá do češtiny přeložit jako \"mírumilovná země\". Rok po založení započala stavba místního kostela. Městská práva získal Frýdland roku 1335 dekretem Luthera von Braunschweig, osmnáctého velmistra Řádu. Město bylo vypleněno Litevci v roce 1347 a zcela zničeno v roce 1466 během Třináctileté války mezi Řádem a pruskými městy. Po sekularizaci Řádu 1525 se město stalo součásti Pruského vévodství. V 15. století se ve městě výrazně začalo rozvíjet tkalcovství a oděvnictví. Většina budov lehla popelem v roce 1553 při velkém požáru města. Pouze místní kostel byl katastrofy ušetřen. Během Druhé severní války v roce 1656 bylo město zpustošeno švédskými vojsky.", "section_level": 2}, {"title": "Od 19. století do roku 1939.", "content": "Nejvýznamnější událost města se udála dne 14. června 1807. U města proběhla bitva u Friedlandu, ve které se střetla Napoleova francouzská armáda se spojenými silami Ruska a Pruska. Francouzi v bitvě zvítězili a poražené mocnosti musely přijmout potupné podmínky, které určil Tylžský mír. Při setkání sesterským měst jménem Frýdland v roce 2007 proběhly ve městě oslavy 200. výročí konání bitvy. V roce 1871 Město se stalo součástí sjednoceného Německého císařství. Po administrativní reformě z roku 1815 se stal Frýdland okresním městem. O tento status ale přišel po další reformě roku 1902. Během první světové války bylo město v roce 1914 nakrátko obsazeno ruskou armádou. V letech 1921 - 1923 byla v blízkosti města postavena vodní elektrárna, která zásobovala elektřinou velkou část tehdejšího Východního Pruska. Těsně po vypuknutí druhé světové války mělo město 4 410 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Dějiny po druhé světové válce.", "content": "Na konci druhé světové války začala operace Hanibal, která měla za cíl evakuovat většinu německého obyvatelstva z Východního Pruska před postupující Rudou armádou. Město bylo dobyto Rudou armádou 31. ledna 1945. Po válce Frýdland připadl SSSR a stal se součástí Kaliningradské oblasti. V roce 1946 bylo město přejmenován na \"Pravdinsk\" podle ruského slova \"правда\" (česky pravda). Zbylé německé obyvatelstvo bylo odsunuto a do města se nastěhovali Rusové především z oblasti centrálního Ruska a Povolží. Po rozpadu SSSR se město stalo součástí Ruska. Ze zajímavostí najdeme ve městě raně gotický kostel z roku 1313 a vodní hráz bývalé vodní elektrárny.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}, {"title": "Sesterská města.", "content": "Pravdinsk je členem uskupení měst tzv. \"Friedliches Land\". Toto uskupení sdružuje současné i bývalé Frýdlandy z celé Evropy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pravdinsk (), do roku 1946 Friedland (,, česky ) je město v Kaliningradské oblasti (dříve Východní Prusko), exklávě Ruské federace, ležící od Kaliningradu přes 50 km na jihovýchod. V roce 2010 mělo městečko 4 323 obyvatel převážně ruské národnosti.", "tgt_summary": "Pravdinsk (), prior to 1946 known by its German name (; ) is a town and the administrative center of Pravdinsky District in Kaliningrad Oblast, Russia, located on the Lava River, approximately east of Bagrationovsk and southeast of Kaliningrad. Population figures:", "id": 934908} {"src_title": "Mamonovo", "tgt_title": "Mamonovo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Středověk.", "content": "V 9. nebo v 10. století vznikla na soutoku řek Jarft (dnes Vituška) a Bahnau (dnes Mamonovka) pruská osada jménem \"Sventemest\" (česky doslova \"Svaté město\"). V polovině 13. století začali pronikat do oblasti řádový rytíři a ti v roce 1272 poblíž pruské osady postavili dřevěnou pevnost, kolem které začala vznikat německá osada. Roku 1301 dostala městská práva a začala používat jméno \"Heiligenstadt\" (přímý překlad z pruštiny). Jméno bylo pozměněno v roce 1344 na \"Heiligenbil\" (prusky \"bila\" znamenalo \"kázání\"). Zkomolením pak vzniklo jméno \"Heiligenbeil\" (česky \"Svatá sekera\") a sekera se dostala i do znaku města. O pět let později byl postaven kostel, který plnil i obranné funkce. Rytíři nechali kolem města postavit hradby a vyhloubit příkop. Řeka Jarft byla rozdělena přehradou na dvě větve, což umožnilo výstavbu mlýna. V roce 1372 nechal velmistr Řádu Winrich von Kniprode založit augustiánský klášter.", "section_level": 2}, {"title": "Do roku 1918.", "content": "V 15. století bylo v okolí postaveno na dvacet větrných mlýnů. V roce 1440 se město přidalo k dalším západopruským městům a vytvořili tzv. \"Pruskou jednotu\", která se postavila se proti Řádu německých rytířů. Nakonec spor přerostl doTřináctileté války (1454–1466). Město bylo obsazeno 1445 řádovým vojskem a následně v roce 1463 lehlo popelem po bojích s vojsky Jednoty. V roce 1510 se konalo v Heiligenbeilu zasedání nejvyšších představitelů řádů a církve, při němž byl zvolen poslední velmistr řádu Albrecht Braniborský. Požár z roku 1519 zničil téměř celé město. Následující rok obsadily Heiligenbeil polské jednotky a vyplenily místní augustiánský klášter. Ten již nikdy nebyl obnoven. Po sekularizaci Řádu v roce 1525 se město stalo součástí Pruského vévodství. Morová epidemie zasáhla město v roce 1629 a další požár, při kterém město opět zcela vyhořelo, v roce 1677. V roce 1736 dostalo město práva na konání trhů, a to třikrát do roka. Během Sedmileté války (1756–1763) okupovaly město ruské jednotky. Kostel se dočkal rekonstrukce 1788. Po požáru v roku 1807 došlo k velké přestavbě města. Město se stalo v roce 1819 centrem přilehlé okresu. V letech 1821-1824 byla postavena nová radnice. V roce 1853 byla do města postavena železnice spojující Berlín a Královec. Místní katoličtí věřící si postavili v roce 1891 svůj vlastní kostel. Rozvoj města pokračoval a dále přibyly ve městě pošta (1885), nemocnice (1887) a nová škola (1910). Roku 1910 měl Heiligenbeil téměř 5 tisíc obyvatel. První světová válka se městu, co se týče materiálních škod, vyhnula.", "section_level": 2}, {"title": "Období 1918 - 1945.", "content": "V roce 1925 se k městu přičlenila rybářská vesnice Rosenberg, a město tak získalo přístup k moři s přístavem. Mezi válkami fungovalo ve městě mnoho výrobních podniků a zemědělských výroben (ocelárna, opravna letadel, plynárna, parní pila, pivovar, mlékárna, továrna na nábytek, mlýn, chovatelství koní a včelařství). Z administrativních institucí měly sídlo ve městě okresní úřad, finanční úřad, soud, katastrální úřad, místní rolnický svaz, pečovatelský dům Sv. Jiří, nemocnice, veřejná škola s tělocvičnou a střední zemědělská škola. Vycházely místní noviny jménem Heiligenbeil Zeitung. V roce 1938 mělo město 8,6 tisíce obyvatel a v roce 1939 se počet zvýšil na 12,1 tisíc lidí. Od roku 1936 - 1945 fungovala na východ od města letecká základna. V roce 1939 vznikl u města koncentrační tábor Stutthof. Druhá světová válka znamenala zásadní obrat ve vývoji města. Dne 25. března 1945 dobyly město sovětské jednotky po sedmidenní bitvě. Ta zanechala město zcela v troskách. Centrum města lehlo popelem a místní plynárna, ocelárna a továrna na nábytek byli zcela zničeny. Ačkoliv měli město v držení Sověti, bylo původně plánováno předat Heiligenbeil na základě Teheránské konference Polsku. Bylo i vybráno jméno, a to Świętomiejsce.", "section_level": 2}, {"title": "Od 1946 - současnost.", "content": "Postupimská konference nakonec nadefinovala nové hranice mezi SSSR a Polskem 5 km jižně od města, a tak se Heiligenbeil stal součástí Sovětského svazu. Došlo k odsunu místního německého obyvatelstva do Východního Německa a do města se nastěhovali především Rusové z centrálních oblastí Ruska a Povolží. V červnu 1946 začal opět fungovat místní vodovod, mlýn a vojenský obchod. Později byla otevřena sedmiletá škola a nemocnice. Město ztratilo funkci okresního sídla, které se přesunulo do válkou méně zničeného Ludwigsortu (dnes Laduškin). Dekretem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z 25. července 1947 byl Heiligenbeil pojmenován \"Mamonovo\" po Hrdinovi Sovětského svazu, poručíku plukovníku Nikolaji Vasilijeviči Mamonovi, který zemřel při bojích ve Východním Prusku v říjnu 1944. Bylo vybudováno nové centrum města, které leží severozápadně od toho původního. Vzhledem ke svému strategickému významu bylo město, stejně jako Laduškin, spravováno přímo z námořní základny Baltijsk. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se Mamonovo stalo součástí Kaliningradské oblasti jako ruská exkláva. Na jihu staré části města se nachází německý vojenský hřbitov, který byl restaurován německým Spolkem péče o válečné hroby a slavnostně otevřen v roce 2002. Je zde pohřbeno na 4 700 padlých z bitvy o město. Jako další zajímavá místa lze ve městě najít sochu velitele Nikolaje Mamonova a budovu staré pošty, na které se dochoval ještě předválečný německý znak pošty, poštovní trubka. Na místě bývalého náměstí je památník Heiligenbeilu s nákresem bývalé radnice.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Mamonovem prochází silnice 27A-021, které vede z Polska a do Kaliningradu. V Mamonovu je též vlakové nádraží, na dráze vedoucí z Braniewa do Kaliningradu. Do Kaliningradu jezdí z Mamonova tři vlaky denně, během léta jezdí na nádraží také linka vedoucí do Gdyně a Gdaňsku v Polsku. Více než vlaky je ale používaná autobusová doprava. Mamonovo leží na pobřeží Baltského moře a je zde i přístav.", "section_level": 1}, {"title": "Hraniční přechody.", "content": "Na území Mamonova jsou dva hraniční přechody do Polska. Prvním je hraniční přechod Gronowo-Mamonovo, druhým je větší dálniční přechod Grzechotki-Mamonovo, který byl otevřen dodatečně v roce 1992.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mamonovo (rusky: \"Мамоново\", německy: \"Heiligenbeil\", polsky: \"Święta Siekierka\" nebo \"Świętomiejsce\" nebo \"Mamonowo,\" litevsky: \"Šventpilis,\" prusky: \"Swintamīstan\") je město v Rusku, konkrétně v Kaliningradské oblasti (bývalé Východní Prusko), která je od zbytku Ruska oddělena Polskem a Litvou. Město leží v blízkosti hranice s Polskem. Kaliningrad, hlavní město oblasti, se nachází přibližně 45 kilometrů severně. V roce 2019 žilo v Mamonovu necelých 8 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Mamonovo (), prior to 1945 known by its German name Heiligenbeil ( or \"Świętomiejsce\"; ; Prussian: \"Swintamīstan\"), is a town in Kaliningrad Oblast, Russia. Population figures:", "id": 773479} {"src_title": "Gordon Moore", "tgt_title": "Gordon Moore", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v San Franciscu, ale vyrůstal v malém, dvoutisícovém městě Pescadero. Vystudoval chemii na univerzitě v Berkeley, titul Ph.D. v oboru chemie a fyzika získal na California Institute of Technology (Caltech), a to roku 1954. Na Caltechu potkal Williama Shockleyho, nobelistu a spoluvynálezce tranzistoru. Když Shockley založil v Palo Altu firmu Shockley Semiconductors, která se chtěla zaměřovat na vývoj polovodičů, nabídl Moorovi, aby se stal jedním z prvních zaměstnanců, a to přesto, že obor polovodičů mu byl dosud vzdálený. Shockley Semiconductors se stala první firmou v později proslulém epicentru počítačového průmyslu zvaném Silicon Valley. K prvním zaměstnancům firmy patřil i fyzik Robert Noyce, spoluvynálezce mikročipu, tedy integrovaného obvodu s několika tranzistory na jedné křemíkové destičce. Noyce a Moore se brzy začali dostávat s autoritativním Shockleym do konfliktů, a tak spolu se šesti dalšími zaměstnanci odešli a založili vlastní firmu Fairchild Semiconductor. Kapitál jim poskytl podnikatel a vynálezce Sherman Fairchild, odtud i název nové firmy. Firma začala rychle expandovat. Jejím prvním výrobkem byl plošný tranzistor 2N697. Společnost IBM koupila sto kusů, za 150 dolarů za kus. Průlom přišel roku 1960, když firma vyvinula obvod se čtyřmi tranzistory na jedné křemíkové destičce. Roku 1965 Moore formuloval proslulý Moorův zákon, a to v článku o integrovaných obvodech pro časopis \"Electronics Magazine\". Zákon říká, že \"počet tranzistorů v jednom integrovaném obvodu se zdvojnásobí každý rok při zachování stejné ceny.\" Moore v článku odhadl, že tento zákon bude řídit vývoj technologie deset let. Avšak platí dodnes. Moore a Noyce se roku 1968 rozhodli z Fairchild Semiconductor odejít a založit novou firmu. Nejprve ji nazvali NM Electronics, později Intel (což je de facto zkratka slov \"integrated electronics\"). Nabídli přitom spolupráci chemikovi Andy Groveovi, který se na rozvoji firmy později také velmi podílel. (Další nespokojenci z Fairchild Semiconductors odešli velmi brzy a založili v Silicon Valley další firmu AMD (Advanced Micro Devices), dodnes velkého konkurenta Intelu). Intel okamžitě zaznamenal úspěch s výrobou paměťových čipů SRAM (static random access memory), od roku 1971 pak s mikroprocesorem Intel 4004, prvním mikroprocesorem volně prodávaným na trhu. Roku 1972 Intel začal vyrábět vlastní počítač s tímto mikroprocesorem. IBM se však trh s osobními počítači v USA podařilo postupně ovládnout (první počítač vrhli na trh roku 1981), a tak se od 80. let Intel soustředil na vývoj a prodej mikroprocesorů, především pro počítače IBM a Compaq. Průlomovým byl patrně především procesor Intel 80386, který pracoval na frekvenci 16–33 MHz a měl 275 tisíc tranzistorů. Jednak jeho výkon umožnil vytvořit osobní počítač zajímavý pro spotřebitelský trh a jednak Moore zvolil zajímavou strategii, když se rozhodl tento procesor nepatentovat a umožnil jeho volné šíření. Zdánlivě nelogický krok vedl k zisku takřka absolutní hegemonie - technologie Intelu se tak rozšířila, že ostatní firmy se jí museli přizpůsobit a Intel tak získal na své vývojové linii technologický náskok. Intel pak začal vrhat na trh další průlomové mikroprocesory. Intel 80486 z roku 1989 se stal prvním čipem s více než milionem tranzistorů. Roku 1993 firma představila revoluční procesor Intel Pentium, který zaznamenal obrovský úspěch. Moore byl v letech 1968-1975 na pozici výkonného viceprezidenta Intelu, v roce 1975 se stal prezidentem i \"CEO\" (výkonný ředitel či hlavní manažer). Roku 1987 se stal předsedou představenstva, když funkci prezidenta a výkonného ředitele převzal Andy Grove. Roku 1997 byl jmenován doživotním čestným prezidentem. V roce 2001 odešel do důchodu. Roku 1990 byl Moore vyznamenán oceněním National Medal of Technology, později Presidential Medal of Freedom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gordon Moore (* 3. ledna 1929, San Francisco) je americký vynálezce a podnikatel, jeden ze zakladatelů Silicon Valley. Spoluzakládal firmu Fairchild Semiconductors a s Robertem Noycem založil firmu Intel. Je autorem tzv. Moorova zákona.", "tgt_summary": "Gordon Earle Moore (born January 3, 1929) is an American businessman, engineer, and the co-founder and chairman emeritus of Intel Corporation. He is also the author of Moore's law. As of October 2019, Moore's net worth is reported to be $11.9 billion.", "id": 1724621} {"src_title": "Mořic Hesensko-Kasselský", "tgt_title": "Maurice, Landgrave of Hesse-Kassel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Mořic se narodil v Kasselu do rodiny Viléma IV. Hesensko-Kasselského a jeho manželky Sabiny Württemberské. Ti spolu měli celkem jedenáct dětí, avšak deset z nich byli dcery, jediným synem byl Mořic. Mořic byl velký zastánce divadel a celkově umění. Prosazoval spolek \"Die Tschechische Comoedianten\", jednalo se o kočovné komedianty, kteří v průběhu 16. a 17. století navštěvovali celé Hesensko, avšak v ostatních zemích nebyli příliš vítáni. Sám Mořic dokonce v roce 1605 postavil v Německu první stálé divadlo, které pojmenoval \"Ottoneum\". Tato budova existuje i v současné době, ale slouží pouze jako muzeum historie přírodovědy. Toto divadlo ale finančně téměř zruinovalo celé Hesensko-Kasselsko. Roku 1604 Mořic zdědil po vymření linie Hesensko-Marburských celý jejich majetek a pole a získal tak velké bohatství. Mořic byl, i se svými sestrami, vychováván jako luterán, nicméně následující rok (1605) konvertoval ke kalvinismu, čímž vstoupil do vleklého sporu se svým luteránským bratrancem Ludvíkem V. Hesensko-Darmstadtským. Na základě pravidla \"cuius regio, eius religio\" zvolil jako preferované náboženství pro celé Hesensko-Kasselsko kalvinismus. To ale bylo poměrně nestandardní, neboť Augšpurský mír oficiálně kalvinismus nezahrnoval. Mořic se tedy snažil rozšířit své náboženství i v zemích, které zdědil po zániku Hesensko-Marburských, nakonec se ale dostal do konfliktu i s císařem Svaté říše římské, Matyášem Habsburským. Dne 17. března 1627 už byla celá rodina téměř úplně bez majetku – a ten den raději abdikoval ve prospěch svého syna Viléma, pozdějšího lankraběte Viléma V. Hesensko-Kasselského. Pět let po své abdikaci zemřel Mořic ve městě Eschwege. V průběhu života složil mnoho skladeb, především pro loutny a kytary, avšak nikdy svoji tvorbu příliš neprezentoval.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Dne 23. září 1593 si Mořic vzal Anežku ze Solms-Laubachu (1578-1602). Měli spolu šest dětí: Když v roce 1602 Anežka zemřela, Mořic měl sice již dva možné dědice, avšak rozhodl se oženit znovu. Roku 1603 si tedy vzal Julianu Nasavsko-Dillenburskou (1587-1643), se kterou měl čtrnáct dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mořic Hesensko-Kasselský, zvaný také Mořic Učený (25. května 1572, Kassel – 15. března 1632, Eschwege), byl mezi lety 1592 až 1627 lankrabě hesensko-kasselský.", "tgt_summary": "Maurice of Hesse-Kassel () (25 May 1572 – 15 March 1632), also called Maurice the Learned, was the Landgrave of Hesse-Kassel (or Hesse-Cassel) in the Holy Roman Empire from 1592 to 1627.", "id": 1014112} {"src_title": "Sauerland", "tgt_title": "Sauerland", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Většinu území Sauerlandu zaujímá vrchovina Rothaargebirge, které bylo devonským mořem a vzniklo během hercynského vrásnění. Je tvořeno převážně břidlicemi a drobou, nacházejí se zde i krasové oblasti s jeskyněmi Dechenhöhle, Atta-Höhle a Balver Höhle. V okolí Nehdenu bylo nalezeno množství pozůstatků dinosaurů. V oblasti se do 20. století těžily kovové rudy (železo, olovo, stříbro), zpracovávané v nedalekém Porúří. V krajině převládají bukové, borové a smrkové lesy. Podnebí je drsné, objevují se zde i horské druhy rostlin, jako je mléčivec alpský a violka dvoukvětá. V Sauerlandu pramení řeka Rúr, dalšími významnými toky jsou Lenne, Sieg a Diemel, byly zde zbudovány údolní přehrady Sorpesee, Biggesee a Möhnesee.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Název nemá nic společného s německým výrazem „sauer“ (kyselý) – vyvinul se z názvu \"Suderland\" (jižní země), jehož použití je doloženo roku 1266. Oblast byla osídlena již v paleolitu, jak o tom svědčí bohaté archeologické nálezy u Rüthenu. Od 12. století byl region součástí Vestfálska, po napoleonských válkách připadl Prusku. Část Sauerlandu patřila Kolínskému kurfiřství a převládá v ní římskokatolické vyznání. V roce 1849 vypuklo v Iserlohnu povstání, jinak však byla oblast díky převažujícímu venkovskému charakteru politicky spíše konzervativní. Významnou postavou místní kultury byla básnířka Christine Kochová, tvořící v dialektu Sauerländer Platt.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Významným odvětvím je cestovní ruch, zdravotní a poznávací výlety do sauerlandských kopců propagovala již Annette von Droste-Hülshoffová. Oblíbenými cíli výletníků jsou vodopád Plästerlegge, kamenné moře Felsenmeer a hora Kahler Asten s rozhlednou. Chráněnými oblastmi jsou přírodní park Arnsberský les a přírodní park Homert. Nachází se zde množství stezek pro pěší i cyklistickou turistiku, Winterberg a Willingen jsou vyhledávanými středisky zimních sportů, nedaleko města Kirchhundem se nachází zábavní Panorama-Park. Vesnici Elspe proslavil každoroční festival Karla Maye. Lokální historii a kulturu přibližuje regionální muzeum v Arnsbergu. Významnými stavebními památkami jsou hrad Altena, zámek Herdringen, benediktinský klášter v Meschede a Stertschultenhof, ukázka původní hrázděné architektury. Tradiční způsoby obživy představují těžba dřeva a kamene, největšími průmyslovými podniky jsou pivovar ve Warsteinu, výroba punčoch v Schmallenbergu, automobilových ráfků v Hesbornu a drátů v Alteně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sauerland je region v západní části Německa, okolo měst Iserlohn a Arnsberg. Má rozlohu 4462 km2, žije v něm přes osm set tisíc obyvatel. Náleží k německým spolkovým zemím Severní Porýní-Vestfálsko (zemský okres Hochsauerlandkreis, zemský okres Märkischer Kreis, zemský okres Olpe, zemský okres Soest) a Hesensko (zemský okres Waldeck-Frankenberg). Je to kopcovitá a lesnatá krajina, ostře kontrastující s průmyslovým a hustě zalidněným Porúřím, které je severozápadním sousedem Sauerlandu. Nejvyšším vrcholem je Langenberg (843 m n. m.).", "tgt_summary": "The Sauerland is a rural, hilly area spreading across most of the south-eastern part of North Rhine-Westphalia, in parts heavily forested and, apart from the major valleys, sparsely inhabited. For these reasons, it has been chosen as the first place in Germany to reintroduce the Wisent (European bison). ", "id": 2260265} {"src_title": "Kruskalův algoritmus", "tgt_title": "Kruskal's algorithm", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Algoritmus byl poprvé publikován Josephem B. Kruskalem, zaměstnancem Bellových Laboratoří, v roce 1956. Kruskal v úvodu své práce odkazuje na článek Otakara Borůvky, který pojednává o existenci jediné minimální kostry pro graf s hranami ohodnocenými různými nezápornými čísly. Kruskal svůj algoritmus popsal následujícím způsobem: Postup A: V roce 1957 tento algoritmus popsali Loberman a Weinberger, těsně před zveřejněním se autoři o Kruskalově práci dověděli, kvůli detailnějšímu popisu problému a obecnější formulaci však svou práci publikovali. Ve své práci Kruskal zmiňuje variaci postupu A, ve kterém se opakovaně odebírá nejdelší hrana z grafu, která ještě nezpůsobí rozpad grafu na více podgrafů. Tímto ekvivalentním postupem můžeme také vytvořit minimální kostru grafu. Postup A': Tento alternativní postup byl v roce 1961 nezávisle popsán A. Kotzigem. Postup B: Jako obecnější postup pro podmnožinu uzlů grafu formuloval Kruskal postup B: Kruskal se ve své práci také zamýšlí nad existencí „duálního“ postupu k B, stejně jako je tomu v případě postupů A a A'. Požadovanou formulaci přináší Rosenstiehl v roce 1967. První, kdo formuloval postup B byl Vojtěch Jarník v roku 1930, obvykle je přisuzován Robertu Primovi, který formuloval obecně kategorii těchto algoritmů, z výpočtového hlediska, ale preferoval (stejně jako později Edsger Dijkstra) použití postupu B. Kruskalův původní důkaz předpokládá různé ohodnocení hran grafu.", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus.", "content": "Ekvivalentně můžeme algoritmus popsat tak, že se vždy vybírá taková hrana, která má ze všech možných hran spojujících dva různé podstromy ve vytvářené kostře tu nejmenší váhu. Po skončení běhu algoritmu obsahuje les jedinou komponentu, tvořící minimální kostru grafu.", "section_level": 1}, {"title": "Složitost.", "content": "Časová složitost závisí na způsobu implementace řazení a operací s množinovým rozkladem. Pro graf formula_1 s počtem uzlů formula_17 a hran formula_18 je složitost algoritmu formula_19, což je asymptoticky ekvivalentní s formula_20. Hrany seřadíme některým z řadících algoritmů podle vah v čase formula_21, to umožní algoritmu odstranit hranu s minimální vahou v konstantním čase. Pro zaznamenání informací příslušnosti uzlů k jednotlivým komponentám využijeme datovou strukturu disjoint-set (viz ). V této datové struktuře můžeme pro vyhledávání a spojování (sjednocení) využít union-find, které mají složitost formula_22. Algoritmus udělá pro každou hranu dvě operace vyhledávání a jednu operaci sjednocení. I jednodušší datové struktury umožňují dosáhnout celkovou složitost formula_23. Pokud jsou hrany již seřazeny, nebo je dokážeme seřadit v lineárním čase, může pomocí sofistikovanějších datových struktur dosáhnout složitost formula_24, kde formula_25 je inverzní Ackermannova funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz správnosti.", "content": "Bez újmy na obecnosti můžeme graf považovat za úplný. Pokud by byl graf neúplný, jednoduše nahradíme hrany, které jsou jeho doplňkem do úplného grafu, za hrany s neporovnatelně větším ohodnocením. Důkaz se skládá ze dvou částí. První dokazuje, že algoritmus na výstupu skutečně vytvoří kostru. Druhá část důkazu je potvrzením, že kostra je skutečně minimální.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz vytvoření kostry.", "content": "Nechť formula_26 je souvislý graf s ohodnocenými hranami a formula_27 je podgrafem formula_26 vytvořeným Kruskalovým algoritmem. formula_27 nemůže obsahovat kružnici, protože poslední hrana přidána do kružnice by spojovala ten samý podstrom a ne dva rozdílné, co je podmínkou pro přidání nové hrany. formula_27 nemůže být nesouvislý, protože hrany přidané do formula_27 slučující podstromy byly do formula_27 přidány, z toho plyne, že formula_27 je kostrou grafu formula_26.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz minimální kostry.", "content": "Provedeme důkaz sporem. Nechť formula_27 je kostrou, ale ne minimální, zkoumaného grafu a formula_36 minimální kostrou grafu, která má nejmenší počet takových hran, které se nenacházejí v formula_27. Nechť formula_38 je hrana, která by byla jako první přidána algoritmem do formula_27, z těch které nejsou v formula_36. formula_41 tvoří kružnici. Jelikož formula_27 je strom, nemůže obsahovat kružnici. Proto musí zmíněné sjednocení obsahovat hranu formula_43, která v formula_27 není obsažena. formula_45 je také kostrou grafu a jeho celkové ohodnocení nemůže být menší než ohodnocení formula_36, proto formula_38 nemůže mít menší ohodnocení než formula_43. Dalším využitím důkazu sporem dokážeme, že ohodnocení hrany formula_43 nemůže být menší než ohodnocení hrany formula_38. Předpokládejme opak (formula_43 má menší ohodnocení jako formula_38) a pamatujme, že hrany mají být přidány do formula_27 v pořadí jejich neklesajících ohodnocení. Proto by bylo formula_43 testováno pro přidání do podlesu formula_55 před formula_38 (formula_38 je první hrana formula_27, která není v formula_36). Hrana formula_43 ale nevytvoří kružnici v formula_36, proto nemůže vytvořit ani kružnici v formula_62 a byla by přidána do vytvářeného stromu. Z předchozích úvah plyne, že ohodnocení formula_38 a formula_43 jsou stejné a formula_65 je minimální kostrou, ale formula_65 má o jednu společnou hranu s formula_27 víc jako má formula_36, co je ve sporu s výběrem formula_36 za minimální kostru grafu.", "section_level": 2}, {"title": "Pseudokód.", "content": "1 Kruskal(G,w)", "section_level": 1}], "src_summary": "Kruskalův algoritmus (v České republice se někdy mylně zaměňuje s Borůvkovým algoritmem, ten ale funguje odlišně) je jeden z algoritmů využívaných v teorii grafů k nalezení minimální kostry grafu, jehož hrany mají nezáporné ohodnocení (délku). U souvislého grafu hledá podmnožinu hran, která tvoří strom obsahující všechny uzly, s tím, že celková váha (součet délek) hran grafu je minimální. V případě grafu o více komponentách, algoritmus hledá les minimálních koster, tedy minimální kostru každé komponenty. Kruskalův algoritmus je příkladem hladového algoritmu.", "tgt_summary": "This algorithm first appeared in \"Proceedings of the American Mathematical Society\", pp. 48–50 in 1956, and was written by Joseph Kruskal. ", "id": 1447564} {"src_title": "Halit", "tgt_title": "Halite", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Průmyslově významná ložiska halitu vznikala v teplých oblastech vysrážením z mořské vody v zátokách, které byly od otevřeného moře odděleny hrází nebo byly s ním spojeny úzkým průlivem. Tak vznikly laguny, které postupně vysychaly. Jak stoupala koncentrace rozpuštěných látek ve vodě docházelo postupně k jejich vysrážení. Nejdříve uhličitany (vápenec, dolomit), pak sírany (sádrovec) a nakonec halogenidy (halit, sylvín, carnallit). V současnosti vzniká vysrážením v solných jezerech nebo z mořské vody, krystalizuje ze sopečných plynů, vykvétá na půdách v aridních (suchých) oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Nejčastěji se vyskytuje v podobě zrnitých nebo vláknitých agregátů, často tvoří krystaly ve tvaru krychle. Může být i celistvého vzhledu.", "section_level": 1}, {"title": "Získávání.", "content": "Existují tři způsoby těžby soli.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jedná se o životně důležitý minerál, který je potřebný pro životní funkce většiny organizmů. Dospělý člověk zkonzumuje za rok 7,5 kg soli. Na světě se vyrobí 220 milionů tun soli ročně, z toho v Evropě 45 milionů tun. Sůl kamenná je důležitá surovina pro potravinářský a chemický průmysl. V potravinářství se kromě běžné úpravy potravin používá při konzervaci masa pomocí solení. V chemickém průmyslu je halit důležitý pro tvorbu sodíku, jedlé sody, chlóru, kyseliny solné a mnoho dalších látek. Jeho další využití je například v mydlovarnictví, sklářství, metalurgii a v papírenském průmyslu, či při výrobě barev. Využití je tedy obrovské a jedná se o strategickou, ale dostupnou surovinu.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod se solí.", "content": "Od doby, kdy lidé přešli z lovu na zemědělství a masitou potravu, bohatou na sůl, nahradili obilím, začaly být bílé krystalky velice žádané. České země byly vždy závislé na dovozu soli, která se v minulosti dopravovala po solných stezkách - do severních Čech sůl saská, na jih pak alpská. Ta se dopravovala po Zlaté stezce přes Šumavu a na nejobyčejnějším z minerálů zbohatly zejména města Pasov a Prachatice, přes něž solné karavany procházely. V 16. století prošlo Prachaticemi, označovanými za solný sklad Čech, až 220 tun soli týdně. Ve středověku se používala sůl jako konzervační prostředek, takže obchodnící s touto komoditou byli velmi zámožní. Trh prostřednictvím vysokých daní ovládali panovníci, na obchodu se solí zbohatly Benátky, Janov a Řím.", "section_level": 1}], "src_summary": "Halit (Glocker, 1847), chemický vzorec NaCl, je minerál krystalizující v krychlové (kubické) soustavě. Název je složený z řeckých slov \"halos\" – slaný a \"lithos\" – kámen. Český název halitu je sůl kamenná.", "tgt_summary": "Halite ( or ), commonly known as rock salt, is a type of salt, the mineral (natural) form of sodium chloride (Na Cl). Halite forms isometric crystals. The mineral is typically colorless or white, but may also be light blue, dark blue, purple, pink, red, orange, yellow or gray depending on inclusion of other materials, impurities, and structural or isotopic abnormalities in the crystals. It commonly occurs with other evaporite deposit minerals such as several of the sulfates, halides, and borates. The name \"halite\" is derived from the Ancient Greek word for salt, ἅλς (háls).", "id": 1879346} {"src_title": "Lykopen", "tgt_title": "Lycopene", "src_document": [{"title": "Biosyntéza.", "content": "Spojením dvou geranylpyrofosfátů vzniká dvacetiuhlíkatý geranylgeranylpyrofosfát, který se dále přeměňuje v lykopen. Z lykopenu pak vzniká buď alfa-karoten, který se dále přeměňuje na lutein, nebo beta-karoten. Lykopen je chemicky relativně stabilní, takže v potravinách i lidském těle degraduje pomaleji než např. beta-karoten.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje lykopenu.", "content": "K významným zdrojům lykopenu patří: vodní meloun, rajče, posed bílý, šípek růže, červený grapefruit, guava.", "section_level": 2}, {"title": "Působení na lidský organizmus.", "content": "Lykopen má jako antioxidant ochranný vliv na lidské buňky, tkáně a orgány a přispívá ke „snižování rizika výskytu kardiovaskulárních onemocnění, snižování hladiny cholesterolu v krvi, podpoře imunitního systému a ochraně kůže před negativním vlivem UV záření“. Lykopen také snižuje pravděpodobnost vzniku některých nádorových a degenerativních onemocnění a chrání pleť před stárnutím. \"Odborníci také uvádějí, že antioxidativní efekt je jedním z pozitivních faktorů, které pomáhají snižovat riziko vzniku onkologických onemocnění. Lykopen je také vhodný jako antioxidant při srdečně cévních onemocněních, kdy se podílí na ochraně endotelu. Pomáhá také zlepšovat funkci prostaty. Je ovšem důležité vědět, že vědci zjistili, že u kuřáků pozitivní vliv konzumace lykopenu mizí.\" Celostnimedicina.cz Zejména díky obsahu lykopenu je možné rajčata, rajčatový džus či protlak využívat v prevenci a léčbě řady onemocnění a kosmetických problémů. Optimální denní dávku lykopenu však získáme až konzumací 12 kusů dobře zralých rajčat, takže v některých případech je možné doporučit kombinaci rajčat (či džusu a jiných rajčatových produktů) s lykopenem z lékárny. Lykopen působí synergicky s vitamínem C, takže je velmi vhodné při preventivním či terapeutickém využití lykopenu či rajčat doplňovat i tento vitamín.", "section_level": 1}, {"title": "Dávkování.", "content": "Doporučená denní dávka se pohybuje pro různé účely mezi 10 a 300 miligramy, prodávané kapsle obsahují nejčastěji 10 nebo 167 miligramů lykopenu. Ve zralých červených rajčatech je ho obvykle 30-75 mg/kg. Obvyklá léčebná denní dávka je 2-3x denně 2-3 dcl rajské šťávy nebo jednou až 2× denně 167 miligramů lykopenu. Pro farmaceutické účely se používají speciálně šlechtěná rajčata s vyšším obsahem lykopenu. Zavářením ovoce a zeleniny s obsahem lykopenu se jeho obsah podstatně nesnižuje. Tepelnou úpravou rajčat naopak obsah využitelného lykopenu v pokrmech stoupá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lykopen je červené rostlinné barvivo s antioxidačním účinkem ze skupiny karotenoidů neobsahujících kyslík. Patří mezi biologicky důležité tetraterpeny (acyklický tetraterpen; vysoce nenasycený uhlovodík s 11 konjugovanými a dvěma izolovanými dvojnými vazbami), je jedním z provitaminů vitamínu A a je schopen absorbovat světlo.", "tgt_summary": "Lycopene (from the neo-Latin \"Lycopersicum\", the tomato species) is a bright red carotenoid hydrocarbon found in tomatoes and other red fruits and vegetables, such as red carrots, watermelons, grapefruits, and papayas, but it is not present in strawberries or cherries. Although lycopene is chemically a carotene, it has no vitamin A activity. Foods that are not red may also contain lycopene, such as asparagus, guava and parsley. ", "id": 2426642} {"src_title": "Sovětsk (Kaliningradská oblast)", "tgt_title": "Sovetsk, Kaliningrad Oblast", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město Sovětsk leží na soutoku řeky Němen a Tylže.", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Tylže vznikla jako osada okolo hradu Řádu německých rytířů zvaného Schalauner Haus, jež byl založen v roce 1288. Městská práva získala osada v rámci Pruska v roce 1552 od velmistra řádu německých rytířů Albrechta Braniborsko-Ansbašského. Město se ve středověku stalo významným centrem pro dřevařský průmysl. Během Sedmileté války bylo v období 1758–1762 město obsazeno ruskými vojsky, ale nepřišlo k žádné úhoně. Stejně tak přečkalo obsazení francouzskými vojáky během Napoleonských válek. Nejvíce se Tylže zapsala do historie jako místo, kde byl podepsán tzv. Tylžský mír mezi Francií a Ruskem (7. července 1807) a mezi Francií a Pruskem (9. července 1807). Napoleon pomocí míru téměř eliminoval Prusko (jeho území se scvrklo na polovinu) a Rusko si připoutal jako spojence. Po válce zůstalo město součástí Pruska.", "section_level": 1}, {"title": "19. století.", "content": "V 19. století se stala pruská Tylže centrem mnoha litevských organizací, jednak protože venkovské oblasti byly z více než 50 % osídlené Litevci a hlavně jelikož v Rusku byla litevština v rámci rusifikace litevské populace zakázána. Ve městě se tiskly knihy v litevštině a následně je organizace zvaná \"knygnešys\" tajně pašovala do ruské části Litvy. Oblasti se tak díky jejímu oddělení od zbytku Litvy začalo říkat Malá Litva. V roce 1832 byla postavena silnice do tehdejšího Königsbergu (dnešní ruský Kaliningrad) a v roce 1853 do Memelu (dnešní litevská Klaipėda). Železnice byla zavedena v roce 1865 a následně protažena až do Memelu v roce 1875. Elektrické tramvaje začaly jezdit ulicemi Tylže v roce 1900. Město se stalo známé hlavně díky produkci sýra, tzv. tylžský sýr si získal jméno daleko za hranicemi země. Na konci 19. století město dosáhlo počtu obyvatel téměř 35 tisíc. Tylže v tomto období zažívala období prosperity a stala se významným německým centrem v oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Na začátku první světové války byla Tylže obsazena na dva měsíce ruskými vojsky (26. srpen – 12. září 1914), ale nedošlo k žádnému poškození města a jinak se válka městu vyhnula. V roce 1918 vydali místní Litevci z organizace \"Lietuvininks\" tzv. \"Tylžská akta\", v nichž požadovali připojení Málé Litvy k nově vzniklé samostatné Litvě. Versailleská smlouva ale ponechala město Německu. Naopak Memel byl připojen v roce 1923 k Litvě. Ztráta Memelu se následně na tylžské ekonomice podepsala velice negativně, protože město ztratilo velkou část svého zázemí. Adolf Hitler navštívil Tylži těsně před vypuknutím války a z této návštěvy pochází známá fotografie z mostu přes řeku Němen. První bombardování zasáhlo město 21. dubna 1943 a další následovala až do července 1944. V říjnu 1944 postoupila Rudá armáda do Memelu a v Tylži byla vyhlášena evakuace veškerého německého obyvatelstva. Následovalo těžké dělostřelecké ostřelování města, které ho zničilo z 80 %. Dne 20. ledna 1945 vstoupili do města sovětští vojáci. Na základě postupimské dohody z roku 1945 připadlo město Sovětskému svazu. Němci, kteří zůstali v Tylži, byli vysídleni a jejich místo zaujali převážně Rusové z centrálního Ruska a Bělorusové. Počet obyvatel města se z téměř 60 tisíc v roce 1939 scvrkl na pouhých 6 500 v roce 1946. Od roku 1946 byla Tylže přejmenována na \"Sovětsk\" na počest nového politického řádu v oblasti a následně byla celá nově vzniklá Kaliningradská oblast včetně Sovětsku z vojenských důvodů hermeticky uzavřena od zbytku světa. Sovětsk se pokusil navázat na tradici známého tylžského sýra pod názvem sovětský sýr. Nikdy se ale nepodařilo dosáhnout kvality a reputace bývalého produktu.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Po rozpadu SSSR se Sovětsk stal součástí Ruska a slouží jako hraniční přechod do Litvy. V roce 2007 byl na popud ruské vlády do Sovětsku jako příhraničního města omezen přístup cizincům a Rusům nepobývajícím v oblasti. Pohraniční stráž vydávala zvláštní povolení pro vstup do oblasti, o které se muselo žádat 30 dní předem. Omezení pohybu osob výrazně zpomalilo rozvoj města. V červnu 2012 bylo omezení zrušeno a nyní se vztahuje pouze na břeh řeky Němen.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Sovětsk (či Sovetsk, ), do roku 1946 Tylže (), je město na řece Němen v Kaliningradské oblasti (dříve Východní Prusko), exklávě Ruské federace, na hranici s Litvou. Město bylo založeno roku 1288 a v roce 2013 mělo necelých 42 000 obyvatel.", "tgt_summary": "Sovetsk (), before 1946 known as Tilsit in German (; ) in East Prussia, is a town in Kaliningrad Oblast, Russia, located on the south bank of the Neman River.", "id": 1281264} {"src_title": "Gustav Meyrink", "tgt_title": "Gustav Meyrink", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Vídni jako nemanželský syn würtemberského ministra Friedricha Karla Gottloba von Varnbüler (1809–1889) a bavorské dvorní herečky Marie Wilhelmine Adelheid Meyerové (1840–1908). Jeho rodiče se pravděpodobně seznámili během matčina angažmá v Královském dvorním divadle (\"Königliches Hoftheater\") ve Stuttgartu, kde Marie Meyerová působila v letech 1865 až 1867. Aby utajila své těhotenství, resp. aféru s významným politickým činitelem před veřejností, musela Meyrinkova matka Marie ihned po ukončení divadelní sezóny 1866/1867 z města odejít. Kde přesně se zdržovala během podzimu 1867 známo není, dítě se však rozhodla přivést na svět ve Vídni, kde v tu dobu v místní opeře působila její starší sestra, oceňovaná operní pěvkyně Louise Dunstmann-Meyerová (1831–1899), která jí snad mohla poskytnout potřebné finance i podporu. Dítě se narodilo 19. ledna 1868 v hotelu „U Modrého kozla“ (\"Zum blauen Bock\"), který se nacházel na Mariahilfestrasse č.p. 81. Od roku 1884 žil v Praze. Po absolvování gymnázia navštěvoval obchodní akademii, jejíž studium zakončil absolventskou zkouškou v roce 1888. Pak pracoval v exportním obchodě a z peněz odkázaných otcem otevřel společně s přítelem (synovcem básníka Christiana Morgensterna) bankovní dům. Takřka okamžitě se stal součástí pražské německé smetánky a zařadil se k místním dandyům – kromě toho vlastnil jeden z prvních automobilů v Praze. Věnoval se sportu (šermu a veslování), šachům, udržoval kontakty s mladou generací židovsko-německých umělců a žil nevázaným životem, k němuž patřily kromě jiného různé rvačky a návštěvy nevěstinců. Ve svém bytě na Příkopech, přeplněném soškami, zrcadly a různými bizarními předměty, pořádal spiritistické seance, při nichž užíval různé omamné látky (hašiš a opium). Posléze však Meyrink spiritismus, stejně jako užívání opiátů, zavrhl. Roku 1891 spoluzaložil teosofickou lóži „U Modré hvězdy“ (\"Zum blauen Stern\"), které následně také předsedal. Lóže měla za cíl propojovat cíle východního a západního okultismu a jejími členy byli například okultista Karel Weinfurter, hrabě Jan Harrach, básník Julius Zeyer, spisovatel Emanuel Lešehrad a mnozí další. Tou dobou se Meyrink stal vegetariánem a věnoval se dokonce józe (asánové cviky) – nicméně už po třech měsících z Teosofické společnosti vystoupil a začal se věnovat alchymii (kromě jiného se snažil extrahovat zlato ze zvířecích výkalů). V roce 1893 se oženil s Aloisii Certlovou a o rok později založil vlastní \"První křesťanskou banku\" se sídlem na Václavském náměstí. V roce 1896 se tajně zasnoubil s Philomenou (Manou) Berntovou (neteří básníka Rainera Marii Rilkeho), ovšem právoplatná Meyrinkova choť odmítla udělit souhlas k rozvodu. Dne 18. ledna 1902 byl křivě nařčen z bankovních podvodů a zatčen. Obvinění bylo posléze staženo, ale vyšetřování pokračovalo. Případ dostal na starost kriminální rada Václav Olič a Meyrink strávil ve vězení téměř tři měsíce – propuštěn byl až 2. dubna. V roce 1903 pak definitivně opustil Prahu a žil postupně ve Vídni (zde působil jako šéfredaktor týdeníku \"Der liebe Augustin\"), Montreux a Mnichově. V roce 1905 se znovu oženil (Aloisie svolila k rozvodu bezdětného manželství s Meyrinkem) a s manželkou Menou měl dvě děti (v roce 1906 se narodila dcera Sibylla Felicita a v roce 1908 syn Harro Fortunat). V roce 1911 Meyrinkovi přesídlili do bavorského Starnbergu, kde si Meyrink v jejich nové vilce postavil svou vlastní pracovnu; zde také začal psát \"Golema\". Také v Německu Meyrink pokračoval ve svém zájmu o mystiku – věnoval se buddhismu a staroindickým imaginačním učením. Nicméně znovu trpěl nedostatkem financí a v roce 1929 musel dokonce prodat svou vilu a přestěhovat se do menšího domu. Zároveň se zhoršoval jeho zdravotní stav, trpěl nespavostí, bolestmi rukou a cukrovkou. V březnu 1932 postihla jeho rodinu tragédie, když jeho syn Harro utrpěl těžký úraz, po němž mu hrozilo ochrnutí a ještě téhož roku v červnu spáchal kvůli obavám o budoucnost sebevraždu. Sám Meyrink zemřel o několik měsíců později, v prosinci 1932. Jeho žena Mana jej přežila o mnoho let a zemřela v roce 1966.", "section_level": 1}, {"title": "Literární dílo.", "content": "Gustav Meyrink se na rozdíl od řady svých současníků přiklonil ke spisovatelské profesi až v pokročilém věku a částečně z materiální nutnosti. Roku 1902 se prosperující pražský bankéř ocitl ve složité finanční situaci. Třebaže byl zproštěn veškerých pravděpodobně zcela smyšlených obvinění z podvodů a nekalých peněžních machinací, ztratil důvěru svých klientů a musel se poohlédnout po jiném druhu obživy. První úspěchy jeho satirických textů, které zhruba v té době začaly vycházet především v německém týdeníku \"Simplicissimus\", však daly jeho dalšímu životnímu snažení patřičný směr. Je však chybné tvrdit, jak to v minulosti činili někteří literární vědci, že Meyrink začal psát až během svého věznění na počátku roku 1902, či snad dokonce až po něm. Tomu odporují nejen dochovaná svědectví – třeba to německého spisovatele Oscara A. H. Schmitze, který se s Meyrinkem seznámil roku 1900 během ozdravného pobytu v sanatoriu Bílý jelen (\"Weißer Hirsch\") poblíž Drážďaň –, ale i samotné datum vydání autorova vůbec prvního zveřejněného textu. Povídka \"Der heiße Soldat\" (č. \"Žhavý voják\") totiž vyšla už 8. října 1901 v 29. čísle týdeníku \"Simplicissimus\" a musela tak nutně vzniknout ještě před autorovým zatčením v lednu 1902. Totéž platí i pro další Meyrinkovy rané texty, kupříkladu skicu \"Krank\" publikovanou na počátku roku 1902 v druhém lednovém čísle časopisu \"Die Gesellschaft\" (Společnost) či \"Ohrensausen\", krátký prozaický text, který byl zhruba ve stejné době otištěn v antologii Spolku německých výtvarných umělců v Čechách nazvané \"Die Kralle. Ein Höllen-Adagio\", již k vydání připravili pražští němečtí spisovatelé Oskar Wiener a Paul Leppin. Když byl Meyrink v roce 1902 propuštěn z vyšetřovací vazby, tak mohl začínající spisovatel vykázat už několik drobných publikací, jejichž počet se měl záhy rozrůst. Jen v časopise \"Simplicissimus\" vyšlo v průběhu roku 1902 osm autorových textů, v následujícím roce pak dalších devět. A právě tyto krátké satirické skici se staly základem Meyrinkových prvních knih. Sbírka \"Der heiße Soldat und andere Geschichten\" (Žhavý voják a další příběhy) vyšla v mnichovském nakladatelství Alberta Langena v květnu roku 1903 a roku 1904 ji následovaly \"Orchideen\" (Orchideje).", "section_level": 1}, {"title": "Povídkové soubory.", "content": "V češtině: Opálové oči, 1917; Šosákův rozhlas, 1928; Netopýři 1930, Černá koule 1967 Některé povídky:", "section_level": 2}], "src_summary": "Gustav Meyrink, vlastním jménem Meyer (19. ledna 1868, Vídeň – 4. prosince 1932, Starnberg) byl německy píšící spisovatel silně ovlivněný atmosférou staré Prahy, především pak pražského ghetta. Zpočátku psal zejména krátké satirické prózy zesměšňující autority vilémovského Německa, později texty inspirované východními filozofiemi, mystikou a studiem okultních jevů. Kromě toho přeložil, respektive převyprávěl do němčiny mj. některá díla Charlese Dickense a Rudyarda Kiplinga. Společně s Rodou Rodou též v letech 1912–1914 napsal čtveřici divadelních her, jež však neměly výraznější odezvu. Jeho největším literárním úspěchem je tak fantaskní román \"Golem\" odehrávající se v ulicích pražského ghetta před asanací a po ní, který knižně poprvé vyšel roku 1915.", "tgt_summary": "Gustav Meyrink (January 19, 1868 – December 4, 1932) was the pseudonym of Gustav Meyer, an Austrian author, novelist, dramatist, translator, and banker, most famous for his novel \"The Golem\". He has been described as the \"most respected German language writer in the field of supernatural fiction\".", "id": 945364} {"src_title": "Jarníkův algoritmus", "tgt_title": "Prim's algorithm", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Algoritmus začíná s jedním vrcholem a postupně přidává další a tím zvětšuje velikost stromu do té doby, než obsahuje všechny vrcholy.", "section_level": 1}, {"title": "Časová složitost.", "content": "Jednoduchá implementace s použitím reprezentace grafu pomocí matice sousednosti a prohledáváním pole cen má časovou složitost \"O(V)\". S použitím binární haldy a seznamu sousedů dosáhneme složitosti \"O(E log V)\", kde E je počet hran a V je počet vrcholů. S použitím sofistikované Fibonacciho haldy složitost snížíme až na \"O(E + V log V)\", což je obzvláště rychlé u grafů, kde \"E\" je formula_18. na začátku jsou všechny vrcholy nastaveny na status \"dosud neviděn\", startovní vrchol je umístěn do grafu a všechny hrany do haldy tak, aby vracela hranu s nejnižší vahou.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace v pseudokódu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "S použitím haldy.", "content": "Pro každý \"vrchol\" v \"grafu\" V popisu algoritmu výše, Cyklus selže pokud halda vrátí nulu. Seznam sousedů je vytvořen tak, aby mohl vrátit orientovaný graf.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz správnosti.", "content": "Nechť formula_19 je souvislý, ohodnocený graf. S každou iterací Jarníkova algoritmu je přidána hrana, která spojuje vrchol v podgrafu s vrcholem mimo podgraf. Jelikož je formula_19 souvislý, musí existovat cesta mezi všemi dvojicemi vrcholů. Nechť výstup Jarníkova algoritmu je formula_21 a formula_22 je minimální kostra grafu formula_19. Jestliže formula_24, pak formula_21 je minimální kostra grafu. V opačném případě, nechť formula_26 je první hrana přidaná během konstrukce formula_21, která není v formula_22 a formula_4 je množina vrcholů spojených hranami přidanými před formula_26. Pak jeden konec hrany formula_26 je v formula_4 a druhý není. Jelikož formula_22 je kostra grafu formula_19, pak musí existovat cesta v formula_22 spojující oba konce hrany. Někde v této cestě se musí objevit hrana formula_36 spojující vrchol ve formula_4 s vrcholem, který není ve formula_4. Ve chvíli, kdy je formula_26 přidána k formula_21 by mohla být místo ní přidána také formula_36, pokud by ovšem vážila méně. Jelikož ale byla přidána formula_26, můžeme soudit, že Nechť formula_44 je graf získaný odstraněním formula_36 a přidáním formula_26 z formula_22. Je snadné ukázat, že formula_44 je souvislý, má stejný počet hran jako formula_22 a celková váha hran není vyšší než u formula_22. formula_44 je tudíž minimální kostra grafu formula_19 a obsahuje formula_26 a všechny hrany přidané předtím při konstrukci formula_4. Opakováním těchto kroků nakonec zjistíme, že minimální kostra grafu formula_19 je identická s formula_21. Tímto jsme tedy dokázali, že formula_21 je minimální kostra grafu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jarníkův algoritmus (v zahraničí známý jako Primův algoritmus) je v teorii grafů algoritmus hledající minimální kostru ohodnoceného grafu. Najde tedy takovou podmnožinu hran grafu, která tvoří strom obsahující všechny vrcholy původního grafu a součet ohodnocení hran z této množiny je minimální. Poprvé algoritmus popsal Vojtěch Jarník roku 1930, později byl znovuobjeven roku 1957 Robertem Primem a poté ještě jednou roku 1959 Edsgerem Dijkstrou. V zahraničí se téměř výlučně používá označení \"Primův algoritmus\", vzácně pak \"Jarníkův algoritmus\" nebo \"DJP algoritmus\".", "tgt_summary": "In computer science, Prim's (also known as Jarník's) algorithm is a greedy algorithm that finds a minimum spanning tree for a weighted undirected graph. This means it finds a subset of the edges that forms a tree that includes every vertex, where the total weight of all the edges in the tree is minimized. The algorithm operates by building this tree one vertex at a time, from an arbitrary starting vertex, at each step adding the cheapest possible connection from the tree to another vertex. ", "id": 1253678} {"src_title": "Friedrich de la Motte Fouqué", "tgt_title": "Friedrich de la Motte Fouqué", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel ze starého francouzského rodu. Jeho praděd musel jako hugenot z Francie emigrovat, jeho děd byl pruským generálem a jeho otec rovněž pruským důstojníkem. V sedmnácti letech vstoupil také do armády a roku 1794 se zúčastnil tažení do Porýní v regimentu výmarského vévody. Ve Výmaru se osobně seznámil s představiteli německé klasiky Goethem, Schillerem a Herderem. Roku 1798 se oženil s Marianne von Schuabert, ale manželství se roku 1802 rozpadlo. Roku 1803 se vzdal vojenské služby a oženil se se spisovatelkou Caroline von Rochow (1773–1831). Žil s ní na jejím zámku v Nennhausenu, odkud udržoval styky s berlínskými romantiky (Tieck, Chamisso, Kleist, Eichendorff, Fichte). Velký vliv na jeho literární začátky měl především August Wilhelm Schlegel. Za napoleonských válek vstoupil roku 1813 opět do armády a opustil jí roku 1815 v hodnosti majora. Po smrti své manželky se roku 1832 oženil s Albertinou Todeovou a z finančních důvodů žil v Halle. Teprve roku 1841, poté, co mu pruský král Bedřich Vilém IV. poskytl rentu, se mohl usídlit v Berlíně, kde roku 1843 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho literární dílo je velmi rozsáhlé (kolem sedmdesáti titulů). Představuje však naivní lidovou větev německého romantismu a větší jeho část patří spíše do triviální literatury. Navázal v něm na tehdy velmi oblíbené knížky lidového čtení a nechal se příliš ovlivnit dobovými módními středověkými náměty. Přesto byl po dlouhou dobu uznávaným autorem, protože ve svých spisech vyjádřil hrdinné ideály rytířství, jejichž cílem bylo vyvolat pocit německé tradice a národního charakteru u jeho současníků. Dnes jsou z jeho prací vydávány především jeho umělé pohádky z počátků jeho tvorby \"Mužíček šibeníček\" (1810, Das Galgenmännlein) a \"Undine\" (1811, \"Rusalka\"). Obdivovatelem jeho díla byl spisovatel Arno Schmidt, který přispěl k obnovení zájmu o Fouquého biografií \"Fouqué und einige seiner Zeitgenossen\" (Fouqué a někteří jeho současníci, 1958).", "section_level": 1}], "src_summary": "Friedrich Heinrich Karl de la Motte, baron Fouqué (12. února 1777, Brandenburg an der Havel – 23. ledna 1843, Berlín) byl německý romantický spisovatel, dramatik a básník.", "tgt_summary": "Friedrich Heinrich Karl de la Motte, Baron Fouqué (; 12 February 1777 – 23 January 1843) was a German writer of the Romantic style.", "id": 919507} {"src_title": "Tczew", "tgt_title": "Tczew", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Název města je odvozen od tkalcovství. Prvně bylo zmíněno pod názvem \"Trsow\" v dokumentu pomořského vévody Grzymisława z roku 1198, který dal obec jako léno Řádu johanitů. V některých středověkých dokumentech je užíván také název \"Derszewo\", který je patrně odvozen od šlechtice Dersława. Kolem roku 1200 zde vévoda Sambor I. postavil tvrz. Jeho nástupce Sambor II. přesídlil přímo do Tczewu, s cílem získat lepší kontrolu provozu na Visle. Od roku 1252 byla osada známá pod jmény Tczew a pod německým jménem \"Dirschau\". V roce 1260 bylo ve městě zavedeno tzv. německé právo, v souvislosti s tím, že město koupil Heinrich von Plötzke, představitel Řádu německých rytířů. Řád město výrazně přestavěl v letech 1364-1384. V roce 1434 bylo město vypáleno husity. Po Druhém toruňském míru z roku 1466, uzavřeném mezi Polskem a Německými rytíři, bylo město začleněno do nově vytvořené polské provincie Královské Prusko. Během protestantské reformace většina obyvatel města přijala luteránství. V roce 1626 bylo město obsazeno švédským králem Gustavem II. Adolfem. Švédové město začali přestavovat, ale brzy těžce utrpělo během polsko-švédské války. Zůstalo však ve švédských rukou, když byli 2. září 1657 Poláci poraženi spojenými švédskými a brandenburskými vojsky. V roce 1772, během prvního dělení Polska, připadlo Prusku. Během napoleonské invaze do Pruska, v roce 1807, bylo město obsazeno polskými vojsky generála Jana Henryka Dąbrowského (jež byla součástí napoleonských sil), ale v roce 1815 bylo znovu vráceno Prusku. V roce 1871 se stalo součástí Bismarckovy Německé říše. Během 19. století se město rychle rozvinulo, zejména díky otevření pruské východní železniční trati spojující Berlín a Königsberg, přičemž blízko města byl postaven kilometr dlouhý železniční most přes Vislu. Pod pruskou a německou vládou však byla polská menšina násilně germanizována. Po první světové válce byl Tczew, dle smlouvy ve Versailles, začleněn do druhé polské republiky. 30. ledna 1920 do města vstoupila polská armáda pod vedením generála Józefa Hallera. Ale německé menšině byla přiznávána její národnostní práva. Město se stalo centrem kulturních aktivit německé menšiny v Polsku, ve městě existovaly německé školy a bylo založeno i německé divadlo. V meziválečném období vznikla v Tczewu také námořní akademie, která se později přestěhovala do Gdyně. Roku 1939 město dobyli Němci. Boje druhé světové války ho tvrdě zasáhly, prakticky žádný z podniků nebyl bezprostředně po válce schopen vyrábět. Patrný byl také značný úbytek obyvatel, populace klesla na asi 20 000 lidí. Po skončení války se město stalo součástí Polské lidové republiky a bylo znovu přejmenováno na Tczew. V současné době je základem hospodářství města elektrotechnický průmysl, loděnice a strojírenství.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Tczew je důležitý železniční uzel, odkud jezdí přímé vlaky do Gdaňsku, Poznaně, Malborku, Bydgoszcze a Varšavy. Asi 5 km západně od středu města probíhá hlavní polská severojižní dálnice A1, jižně od města se křižují státní silnice DK 1 a DK 22. Ve městě je přístav na řece Visle.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tczew (německy \"Dirschau\") je město v Polsku, ležící na řece Visle, asi 30 km jižně od Gdaňsku. Je to čtvrté největší město Pomořského vojvodství. K roku 2009 mělo 60 279 obyvatel.", "tgt_summary": "Tczew (; ) is a town on the Vistula River in Eastern Pomerania, Kociewie, northern Poland with 60,279 inhabitants (June 2009). The city is known for its Old Town and the Vistula Bridge, or Bridge of Tczew, which played a key role in the Invasion of Poland during World War II. ", "id": 731911} {"src_title": "Karl Löwith", "tgt_title": "Karl Löwith", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Löwithův otec byl malíř a profesor uměleckých škol ve Vídni a Mnichově. Po maturitě sloužil Karl Löwith v německé armádě, byl těžce zraněn a padl do italského zajetí. Po návratu studoval filosofii a biologii v Mnichově a v letech 1919–1922 ve Freiburgu u Husserla a Heideggera. Roku 1923 promoval v Mnichově knihou o Friedrichu Nietzschem a roku 1924 odešel za Heideggerem do Marburgu, kde se spřátelil s Leo Straussem a Hans-Georg Gadamerem a roku 1928 habilitoval. Roku 1934 odjel jako stipendista do Říma, kde napsal své knihy o Nietzscheho „věčném návratu“ a o J. Burckhardtovi; mezitím byl nacisty vyloučen z univerzity. V letech 1936-1941 přednášel na univerzitě v Sendai (Japonsko), 1941 vydal jednu ze svých nejznámějších knih „Od Hegela k Nietzschemu“ a od roku 1941 žil v USA. S pomocí Paul Tillicha a Reinholda Niebuhra mohl učit na protestantském teologickém semináři v Hartfordu (Conn.), kde se ale necítil na svém místě. Roku 1949 vyšel jeho „Smysl v dějinách“ a od tohoto roku přednášel na New School for Social Research v New Yorku. Roku 1952 byl s pomocí Gadamerovou povolán do Heidelbergu, kde přednášel až do svého penzionování 1964. 1953 vydal své kritické vyrovnání s Heideggerem, „Heidegger – myslitel nuzné doby“ a 1966 knihu o křesťanské tradici. Jeho poslední dílo se věnuje Paulu Valérymu. Löwithovy „Sebrané spisy“ (\"Werkausgabe\", 1981–1988) obnášejí devět svazků, včetně velmi zajímavé korespondence.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Löwithovo myšlení je silně ovlivněno Nietzschem a Heideggerem, zároveň je však neobyčejně střízlivé až skeptické. Moderní forma historismu a víry v pokrok je podle Löwitha nepřijatelným a nebezpečným křížencem křesťanské teologie a moderního ateismu, která ovšem postrádá to nejdůležitější, totiž právě náboženskou víru v osobního Boha. Jeho klidná, ale zničující kritika Hegelovského pojetí dějin jako dějin ducha a zdroje smyslu, včetně jejího marxistického pokračování, ústí do stoické skepse a nostalgie po klasické době řeckého ducha, kdy se člověk – podle Löwitha – mohl cítit doma v nekonečném koloběhu světa a jeho krás.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Löwith (9. ledna 1897 Mnichov – 24. května 1973 Heidelberg) byl německý fenomenologický filosof, žák Edmunda Husserla a Martina Heideggera. Pro svůj židovský původ musel před nacisty emigrovat a teprve roku 1952 se mohl vrátit do Německa. Zabýval se především Nietzschem a Heideggerem a kritizoval moderní filosofii dějin.", "tgt_summary": "Karl Löwith (9 January 1897 – 26 May 1973) was a German philosopher in the phenomenological tradition. A student of Husserl and Heidegger, he was one of the most prolific German philosophers of the twentieth century. ", "id": 2100440} {"src_title": "Mistr Bertram", "tgt_title": "Master Bertram", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bertram se narodil v Mindenu nebo okolí, protože jeho bratr Cord van Byrde je dle toponymu narozen v obci Bierde poblíž Mindenu. O malířově mládí není nic známo, ale je pravděpodobné, že se vyškolil přímo v Mindenu. Pak patrně jako tovaryš navštívil Prahu a také Kolín nad Rýnem a Štrasburk. Podle Royta pracoval v dílně při dvoru Karla IV. v Praze a podílel se na výzdobě Kaple sv. Kříže na Karlštejně. Jako \"Bertram Pictor\" je v Hamburku poprvé uváděn roku 1367. Roku 1371 koupil dům poblíž katedrály (Schmiedestraße), 1376 se stal občanem a mistrem v Hamburku a roku 1383 koupil další dům v téže ulici. V hansovním městě Hamburku vedl Mistr Bertram dílnu, která získávala nejvýznamnější zakázky. V roce 1375 byl pozván, aby vytvořil výzdobu Lübecku při příležitosti návštěvy císaře Karla IV.. Roku 1390 plánoval podniknout pouť do Říma a sepsal předtím závěť, ale tato cesta se v jeho díle nijak neodrazila. V roce 1410 napsal další závěť, kde jako dědičku uvádí svou dceru, protože manželka předtím patrně zemřela. Po Bertramově smrti kolem roku 1415 převzal dílnu malíř Johannes.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mistr Bertram je pokračovatelem tradice vestfálského malířství (Pašijový oltář z Osnabrücku). Jako příslušník bohaté rodiny mohl mít přístup i k francouzské knižní malbě, ke které mají blízko jeho krajiny a detaily zvířat. V Bertramově díle je patrná stylistická příbuznost s obrazy Mistra Theodorika na Karlštejně a byl patrně obeznámen také s dílem svého současníka Conrada von Soest. Jeho kompozice s omezeným množstvím figur jsou přehledné. Pokouší se o iluzi prostoru a vyvážený poměr postav ke krajině a architektuře v pozadí. V malbě užívá měkké modelace drapérií světlem a z českého prostředí převzal lyrické zobrazení tváří a způsob stavby objemu, který převažuje nad lineární kresbou. Sám je uváděn pouze jako malíř slohu mezinárodní gotiky, jeho dílna však dodávala kompletní vyřezávané oltáře, a pro městskou radu také sochy, lustry a vývěsní štíty. Jméno řezbáře, který v dílně pracoval, není známo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mistr Bertram nebo též Bertram z Mindenu (* kolem roku 1340, Minden (Vestfálsko) – 1414 nebo 1415, Hamburk) byl nejvýznamnější německý gotický malíř působící v Hamburku na přelomu 14. století.", "tgt_summary": "Master Bertram (c.1345–c.1415), also known as Meister Bertram and Master of Minden, was a German International Gothic painter primarily of religious art.", "id": 18669} {"src_title": "Simutrans", "tgt_title": "Simutrans", "src_document": [{"title": "Cíle a způsoby hry.", "content": "Cílem je postavení dopravního impéria. A to z peněz vydělaných přepravou zboží, cestujících či pošty po zemi, po vodě či vzduchem. K tomu jsou k dispozici tyto čtyři základní dopravní cesty: silnice, železnice, vodní a letecká cesta, a bezpočet alternativních dopravních cest – jako např. maglev, jednokolejka, úzkorozchodná dráha, tramvaje a trolejbusy. Hráč staví své impérium v ortogonální čtvercové síti představující povrch části Země s terénními nerovnostmi. Na rozdíl od podobných her, zde je u cestujících i zboží určen cíl cesty. A navíc vybrané továrny mají mezi sebou smlouvy o dodávkách zboží, takže není možné vzít například uhlí z jednoho dolu a dovézt jej do libovolné továrny, která jej potřebuje. A tou továrnou může být ocelárna či elektrárna, od níž lze natáhnout dráty a proudem zásobovat továrny. Pokud se nechce hráč starat o ekonomickou stránku, může hrát v režimu freeplay (začátečnický mód). A pokud chce mít již od začátku dostupná všechna vozidla a především dopravní stavby, je možné hrát bez časové osy. Pro větší zábavnost hry je připravena i hra o více hráčích – a to jak proti počítači, tak přes síť proti skutečným hráčům. Hra standardně začíná v roce 1930, ale může začínat i později či dříve. To záleží na konkrétní grafické verzi. Počet typů dopravních cest i vozidel je na začátku většinou velmi omezený, ale postupně se zvětšuje. Celkový počet vozů v provozu však není prakticky omezen.", "section_level": 1}, {"title": "Dopravní cesty.", "content": "Simutrans má k dispozici sice omezený, ale přesto velmi rozsáhlý seznam dopravních cest, které je možno využít. Některé jsou však k dispozici jen ve vybraných grafických verzích.", "section_level": 1}, {"title": "Základní dopravní cesty.", "content": "Tyto dopravní cesty jsou téměř ve všech grafických verzích. Vzhled tratí a vozidel se však může velmi lišit.", "section_level": 2}, {"title": "Železnice.", "content": "Jednou ze základních dopravních cest je železnice. Lze po ní převážet náklad, poštu i cestující. Na trase je možné stavět tunely i mosty. Ze začátku bývají k dispozici jen parní lokomotivy, později přibývá motorová a elektrická trakce. V pozdějších letech jsou k dispozici i rychlovlaky.", "section_level": 3}, {"title": "Silnice.", "content": "Další základní cesta je silnice. Principiálně je velmi podobná železnici.", "section_level": 3}, {"title": "Lodní doprava.", "content": "Lodní doprava může probíhat po moři, po splavných řekách i po umělých kanálech. V některých grafických verzích je navíc možné stavět i podzemní průplavy či průplavové mosty (viadukty).", "section_level": 3}, {"title": "Letecká doprava.", "content": "Od verze 88.0.0 byla zavedena letecká doprava. Tento způsob dopravy je ve většině grafických verzích. Pro leteckou dopravu není na rozdíl od ostatních cest nutno stavět dopravní cestu, staví se jen letiště. Ve hře jsou k dispozici letadla, a v některých grafických verzích i vzducholodě (ty však startují stejně jako letadla).", "section_level": 2}, {"title": "Doplňkové dopravní cesty.", "content": "Novinkou posledních verzí je možnost stavby atypických druhů dopravy a dopravních cest. Tyto typy dopravních cest jsou však více než jiné vázány na grafickou verzi.", "section_level": 2}, {"title": "Tramvaje.", "content": "Od verze 0.86.00 byla do hry přidána i tramvajová doprava. Tato doprava je přítomná ve většině grafických verzí. V některých grafických verzích jsou však tratě podobné tramvajím z TTD (tzn., že v jednom díle jsou tratě pro oba směry), zatímco v jiných jsou spojitelné s tratěmi železničními. V obou případech je možné je postavit jak na silnici, tak i mimo. Hlavní výhodou tramvají je jejich větší kapacita a rychlost v porovnání s autobusy. V městech se totiž autobusy mohou pohybovat maximálně 50 km/h, zatímco tramvaje mohou jet rychleji – většinou 60 až 70 km/h.", "section_level": 3}, {"title": "Trolejbusy.", "content": "Ve městě mají stejné výhody i nevýhody jako autobusy, ale vhodnou stavbou trolejového vedení je možné striktněji nastavit cestu. Jsou přítomny v Pak128 a Pak128.CS.", "section_level": 3}, {"title": "Maglev.", "content": "Většina maglevů v této hře odpovídá spíše německému Transrapidu než japonskému MLX01. Je určen především k dopravě cestujících a pošty. V některých verzích je možné jej použít i k přepravě vybraných druhů zboží.", "section_level": 3}, {"title": "Jednokolejka.", "content": "Určená téměř výhradně k přepravě cestujících. Použitelná jako alternativní způsob dopravy v městě. Buď je zavěšená (v Pak128, kde má podobu visuté dráhy ve Wuppertalu) nebo nikoliv (Pak64, kde svým vzhledem připomíná spíše maglev).", "section_level": 3}, {"title": "Úzkorozchodná dráha.", "content": "Podobá se normální železnici.", "section_level": 3}, {"title": "Jazykové verze.", "content": "Simutrans je k dispozici v mnoha jazycích včetně češtiny. Překlady textů programu jsou téměř kompletní. Překlady různých grafických verzí však mohou trpět nedostatky. A některé grafické verze nejsou přeloženy vůbec.", "section_level": 2}, {"title": "Grafické verze.", "content": "Simutrans je od jiných podobných her odlišný rovněž tím, že k němu existuje více grafických verzí, které se liší především rozlišením, velikostí základního herního pole, a to od 32 px po 192 px. Hlavní grafické verze mají rozlišení 64 px nebo 128 px. Dále je to geografická lokalizace, čím se jednotlivé grafické verze liší. Některé verze jsou univerzální a obsahují vozidla a budovy známé z reálného světa bez ohledu na místo původu vozidla a budovy, takže pod Eiffelovou věží může projet Šinkansen. Jiné jsou více specializované – například na Polsko a Maďarsko, na bývalé Československo, USA, Japonsko a mnoho dalších. Jiné jsou z větší části smyšlené. Tím posledním, čím se grafické verze liší je všeobecný styl. Některé se zaměřují na realitu, jiné jsou graficky zjednodušené a vypadají tak velmi komicky. Vývojářská komunita je rozsáhlá a jsou v ní zastoupeni i Češi. Proto není překvapením, že se v některých grafických verzích vyskytují i česká a slovenská vozidla. A dokonce existuje i grafická verze zaměřená výhradně na české, moravské a slovenské luhy a háje.", "section_level": 1}, {"title": "Pak64.", "content": "Původní grafická verze. Jsou zde vozidla z téměř celého světa, především však Evropy, Asie a USA. V této grafické verzi potkat například českou lokomotivu řady 180. Vývoj této verze stále probíhá.", "section_level": 2}, {"title": "Pak128.", "content": "Grafická verze, která vznikla jako reakce na monitory s velkými úhlopříčkami a vysokými rozlišeními, kde původní grafická verze již nebyla přehledná. Původně byla vytvořena úpravou objektů z Pak64 (takže je možné vidět spoustu stejných budov jako v Pak64) ale později dostala tato grafická verze již vlastní vozidla a vlastní budovy. Tato grafická verze je mnohem rozsáhlejší a obsahuje ještě větší množství českých vozidel. Například elektrické lokomotivy řady 151, 163, 380, dieselové lokomotivy řady 749 a 750 a parní lokomotivu Albatros. Ve hře jsou téměř všechny typy vlaků – vlaky tažené parní, dieselovou či elektrickou lokomotivou, elektrické jednotky (včetně rychlovlaků) i motorové jednotky.", "section_level": 2}, {"title": "Pak128.CS.", "content": "Jedna z vývojově velmi mladých grafických verzí. Je zaměřená na silniční a železniční vozidla a stavby České a Slovenské republiky, včetně bývalého Československa. Obsahuje však (celkem pochopitelně) i značné množství zahraničních vozidel. Jednak železničních (hlavně pokud jde o vozidla Německých drah, Rakouských spolkových drah a Maďarských státních železnic), ale i silničních. Je vyvíjena českou komunitou.", "section_level": 2}, {"title": "Pak96.Comic.", "content": "Grafická verze s částečně zjednodušenou grafikou. Je možné zde potkat reálná vozidla (především letadla), ale většina vozidel i staveb je smyšlená. Tato verze sice neobsahuje žádná česká vozidla, ale jedním z autorů grafiky pro tuto verzi je Čech. Proto je možné mezi továrnami najít pole s tak českou plodinou, jakou je len.", "section_level": 2}, {"title": "Pak32.Comic.", "content": "Grafická verze s velmi zjednodušenou grafikou. Jeho grafika je velmi jednoduchá zejména díky malému rozlišení. Nejspíše už se nebude vyvíjet. Složitější varianta této grafické verze je Pak96.Comic", "section_level": 2}, {"title": "Zboží.", "content": "Vedle cestujících je v hře velké množství zboží, které je možné přepravovat. Některé druhy zboží mohou být v různých grafických verzích zařazeny do různých skupin podle toho, v jakých vagonech a automobilech je nutno je přepravovat.", "section_level": 1}, {"title": "Základní distribuce.", "content": "Základní verze hry. Určeno pro spíše pro začátečníky a nenáročné hráče.", "section_level": 1}, {"title": "Experimentální distribuce.", "content": "Jde o verzi, kde jsou do hry přidány některé prvky, které nejsou v základní distribuci. Tato distribuce je určena spíše pro pokročilé hráče. Mezi prvky, které jsou v experimentální distribuci (a které nejsou v základní) jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Naklápění.", "content": "Přestože grafika vozidel tento prvek ignoruje, vozidla s naklápěním mohou oblouky (přestože v této hře oblouky jako takové neexistují) projet mnohem rychleji. Bez naklápění funguje zpomalení vlaku v obloucích s malým poloměrem.", "section_level": 2}, {"title": "Výměna lokomotiv, vratné soupravy.", "content": "Na rozdíl od základní distribuce, zde může vlak v stanici vyměnit lokomotivu (například elektrickou za dieselovou) a pak pokračovat dál stejným směrem či odjet opačným, což je zajímavé pro hlavové železniční stanice (příkladem je Masarykovo nádraží v Praze). Elektrické a motorové jednotky se \"neotočí\", ale přesto mohou pokračovat v jízdě v potřebném směru.", "section_level": 2}, {"title": "Komfort.", "content": "Osobní vlaky mohou mít různý komfort pro cestující.", "section_level": 2}], "src_summary": "Simutrans je počítačová hra z kategorie dopravně-obchodních strategií, podobně jako Transport Tycoon, Locomotion, Railroad Tycoon a Transport Giant. Hra je šířena jako neplacený, volný software – a to pod Artistic licencí. Hru začal vyvíjet Hansjörg Malthaner, ale již delší dobu je vyvíjena hráčskou komunitou. A to jak po programové, tak i grafické stránce. ", "tgt_summary": "Simutrans is a cross-platform simulation game in which the player strives to run a successful transport system by constructing and managing transportation systems for passengers, mail and goods by land (rail, road, tram, monorail, maglev), air (airplanes) and water (ship) between places. Like \"OpenTTD\", \"Simutrans\" is an open-source transportation game based on the \"Transport Tycoon\" idea.", "id": 1966746} {"src_title": "Tigris", "tgt_title": "Tigris", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení v pohoří Güneydoğu Toroslar, tedy \"Jihovýchodní Taury,\" konkrétně v části Maden Dağları pod Hazarbaba Dağı. Vytéká z východního konce jezera Hazar Gölü (1 244 m) v provincii Elâziğ a teče k jihovýchodu. Zpočátku nese název \"Bahru Deresi,\" resp. \"Behremaz Deresi\" \"(deresi\" znamená turecky \"řeka).\" Ve výšce asi 770 m napájí nádrž Kralkızı Barajı a přibírá vody několika přítoků, zejména Berkilin Çayı. Odsud dál už nese jméno \"Dicle.\" V Turecku Tigris protéká provinciemi Elâziğ, Diyarbakır, Batman, Siirt, Mardin a Şirnak; nejdůležitějším městem na řece je Diyarbakır. Pod Cizre se \"Tigris\" stává nakrátko hraniční řekou mezi \"Tureckem\" a \"Sýrií\", pak mezi \"Sýrií\" a \"Irákem\" a nakonec pokračuje do iráckého vnitrozemí. Celková délka tureckého toku je 523 km. V Iráku protéká (nebo tvoří hranici) provinciemi Nīnawā, At-Tamīm, Salāhuddīn, Diyāla, Baghdād, Wāsitt, Maysān a Bassrah. Nejdůležitějšími městy na trase jsou Mosul, Bagdád a Basra, na jejímž začátku už se ale \"Tigris\" spojuje s Eufratem a vzniká Šatt al-Arab.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Hlavní přítoky jsou Velký a Malý Zab, Dijála, Kerche, všechny zleva.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je sněhový a dešťový s nejvyšší vodností na jaře (duben). Při současném dopadu srážek do \"Tigridu\" i jeho velkých levých přítoků vznikají katastrofické povodně. Na ochranu před nimi je velká část koryta řeky obehnána hrázemi. Část povodňových vod je odváděna kanálem do propadliny jezera Tartar, které leží severozápadně od Bagdádu mezi \"Eufratem\" a \"Tigridem\". Při zaplnění propadliny může být povodní ohrožen i samotný Bagdád. V souvislosti s tím byl vybudovaný kanál Tartar-Eufrat (délka 37 km, maximální propustnost 1 100 m3/s), kterým odtékají přebytky vody z propadliny. Nejvyššího průtoku dosahuje \"Tigris\" na středním toku u \"Bagdádu\" průměrně 1 240 m3/s a maximálně 13 000 m3/s. Na dolním toku se vodnost snižuje v důsledku spotřeby vody na zavlažování a také se část vody ztrácí v bažinách. Podél řeky se na středním a dolním toku táhnou oázy.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je splavná pro lodě s ponorem do 1,2 m do Bagdádu a při velké vodě až do Mosulu. Turecký tok je spoután několika přehradními hrázemi; nejnovější z nich, Ilısu, je značně kontroverzní projekt, protože vzniklá přehradní nádrž má zatopit i město Hasankeyf s tisíciletou historií. Také v \"Iráku\" bylo vybudováno několik přehradních hrází (Zummar, Samarra, El Kut). Protéká městy Diyarbakır (Turecko), Mosul, Bagdád, El Kut, Amara (Irák). Území mezi řekami \"Tigris\" a Eufrat bylo osídleno nejstaršími známými civilizacemi (Babylonie, Asýrie).", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie názvu.", "content": "Původní sumerský název byl \"Idigna\" nebo \"Idigina\", což by mohlo znamenat „hbitá řeka“ a ve srovnání s mnohem pomaleji tekoucím Eufratem by to i dávalo smysl. V pahlaví znamená \"tigr\" „šíp“ (ve staré perštině \"tigra\", v moderní \"têz\" znamená „ostrý“). Předpokládá se nicméně, že perský název řeky (stejně jako semitské názvy) byly pouhou zkomoleninou původního sumerského názvu. Tvar Tigris převzala z perštiny řečtina \"(Τίγρης)\" a přes ní většina ostatních jazyků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tigris (,, ) je řeka v Turecku a Iráku a také částečně tvoří jejich hranici se Sýrií. V minulosti z východu ohraničovala starověké území Mezopotámie (na západě Eufrat – název „Mezopotámie“ pochází z řeckého slova znamenajícího \"země mezi řekami).\" Je 1 750 km dlouhá, z čehož 523 km připadá na Turecko včetně hraničních úseků. Povodí má rozlohu 258 000 km2. Pramení ve Východní Anatolii, protéká přes planinu Džezire a značnou částí Mezopotamské nížiny. V Iráku se stéká s \"Eufratem\" a vytváří s ním řeku Šatt al-Arab, která se nedlouho poté vlévá do Perského zálivu.", "tgt_summary": "The Tigris () (Turkish: \"Dicle)\" is the eastern of the two great rivers that define Mesopotamia, the other being the Euphrates. The river flows south from the mountains of southeastern Turkey through Iraq and empties into the Persian Gulf.", "id": 22510} {"src_title": "Manipulace", "tgt_title": "Psychological manipulation", "src_document": [{"title": "Klasifikace manipulací podle Jeronýma Klimeše.", "content": "Základní dělení podle obcházené mohutnosti: V praxi tedy proti sobě obvykle stojí dva manipulátoři – přímý versus nepřímý a jeden spouští řetěz manipulací. Dělení z hlediska zisku: Dělení z hlediska pořadí: Dělení podle manipulovaného objektu:", "section_level": 1}, {"title": "Pozitivní chápání manipulace.", "content": "Manipulaci můžeme chápat i pozitivně, jako působení na ostatní s využitím autority a zkušeností. Příklady pozitivní manipulace jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Politická a marketingová manipulace.", "content": "Některé techniky manipulace běžně používají také profesionálové v reklamě s cílem prodat zboží a v politice s cílem získat přízeň voličů. V těchto případech se zpravidla neuplatňují vyšší city, které jsou naopak hlavním nástrojem manipulátora v mezilidských vztazích. Propaganda slouží k ovládání davu a je založena právě na manipulaci s lidským myšlením. Režim jejím prostřednictvím útočí i na základní lidské potřeby a city, cílevědomě přesměrovává přirozené emoce, nutí lidi vzdát se svých práv.", "section_level": 1}, {"title": "Manipulace v mezilidských vztazích.", "content": "Manipulátor může používat i různé metody zaměřené na destrukci osobnosti manipulované osoby. Například cílové osobě nenápadně mění důvěrně známé prostředí tak, aby se v něm neorientovala a cítila se nesvá. Když potřebuje, upozorňuje na své zásluhy a zároveň snižuje sebevědomí oběti např. urážkami. Neváhá věnovat dar velké ceny nebo půjčit peníze apod., protože si tím svou oběť morálně zavazuje. V manželství se manipulátor běžně dopouští citového vydírání, snaží se vzbudit silné emoce (strach, pocit viny). Dokáže tím zcela rozvrátit rodinu. Komunikační styly mezi lidmi lze dělit na pasivní, agresivní a asertivní. Styl komunikace, kterým mluvčí může úspěšně manipulovat lidmi, se označuje jako komunikační fauly. Jde o jednání člověka, který nebere svého partnera v komunikaci jako stojícího na stejné úrovni a nebere ohled na jeho potřeby, přání a zájmy.", "section_level": 1}, {"title": "Manipulátor.", "content": "Manipulátora lze charakterizovat takto:", "section_level": 2}, {"title": "Oběť.", "content": "Oběť lze charakterizovat takto:", "section_level": 2}, {"title": "Pomluva.", "content": "Pomluva je nepotvrzené tvrzení, které koluje ve společnosti lidí. Při většině vyslovených pomluv neznáme jejich původce, proto za špatné až fatální následky nenese nikdo zodpovědnost.", "section_level": 2}, {"title": "Manipulace sekt.", "content": "Sekty jsou otevřené pro vstup nových členů, ale stávají se uzavřenými pro ty, kdo by z nich chtěli vystoupit. Kurt Lewin popisuje tři etapy, kterými si projde člověk, který do sekty vstoupí, stane se jejím členem a nakonec z ní vystoupí: rozmrazení, změna a zmrazení.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup do sekty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rozmrazení.", "content": "Je izolace člověka od původního světa, opuštění starého já. Před změnou jsou lidé často vystaveni spánkovému deficitu či dostanou málo stravy, chudé na bílkoviny, lehce se tak dostanou do hypnózy. Sekta jim také může zakázat chodit do práce či nakáže vybírat peníze po ulicích, aby člověka odřízli od jeho současného světa a postupně jej začali manipulovat. Člověk uvedené věci dělá pod tlakem. Náhlý zmatek též vytvoří závislost na autoritě, lidé si sami neodvodí, co je to správné jednání. Lidé jsou postaveni před pocit viny díky tomu, že podle sekty nebyli dosud dostatečně ctnostní a žili v sebeklamu.", "section_level": 3}, {"title": "Změna.", "content": "V sektě často existuje základní kniha s hlavními tezemi a lidé nad nimi debatují. Celým textem prochází například tři hlavní teze, které se neustále opakují, tedy člověk si je osvojí. Lidé v této fázi přestávají plně fungovat v reálném světě nebo pobývají pouze v sektě. Čím víc uvnitř jsou, tím jsou k němu v sektě tvrdší. Z člověka se stává bezduchý robot. I když má charismatický vůdce chyby, jsou vysvětleny. Člověk už ani nereaguje na upozornění lidí kolem sebe, protože vše má od sekty vysvětlené a zpracované. V této fázi si lidé změní i identitu, své jméno.", "section_level": 3}, {"title": "Zmrazení.", "content": "Lidé již sami propagují sektu, mohou mít pod sebou nováčky. Zastávají v sektě určitou pozici.", "section_level": 3}, {"title": "Výstup ze sekty.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Deprogramování.", "content": "Steven Hassan ve své knize Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů rozpracoval proces deprogramování lidí ze sekty. a dělí je na nenásilné a násilné deprogramování: V roce 2000 profesor sociologie Anson Shupe ve svém výzkumu prezentoval, že Hassan se účastnil nebo sám vedl několik násilných deprogramování pod hlavičkou antikultovního hnutí Cult Awareness Network. Český religionista Dušan Lužný uvádí, že praxe tzv. deprogramování, v intencích argumentace antikultovních hnutí... teorie brainwashingu a mentálního programování, může být v rozporu se zákonem. V České republice je násilné deprogramování v rozporu se zákonem č. 40/2009 Sb., §176", "section_level": 3}, {"title": "Manipulátor dle Isabelle Nazare-Aga.", "content": "Psycholožka Isabelle Nazare-Aga ve stati Jak poznat manipulátora uvádí třicet znaků, podle nichž identifikuje osobnost s manipulativními rysy. Za manipulátora považuje takovou osobnost, která vyhovuje aspoň deseti znakům. Z hlediska psychopatologie je manipulátor typický narcista typu \"já jsem OK, ty nejsi OK\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Manipulace (z latinského výrazu \"manus\", tj. ruka nebo uchopit) je v sociální psychologii a sociologii termín označující snahu o působení na myšlení a chování druhé osoby či více osob. Manipulovat znamená vědomě i nevědomě používat techniky pro manipulaci s druhými lidmi ve prospěch prosazení osobních cílů a přání manipulátora. ", "tgt_summary": "Psychological manipulation is a type of social influence that aims to change the behavior or perception of others through indirect, deceptive, or underhanded tactics. By advancing the interests of the manipulator, often at another's expense, such methods could be considered exploitative and devious. ", "id": 719359} {"src_title": "Ruční práce", "tgt_title": "Handicraft", "src_document": [{"title": "Háčkování.", "content": "Háčkování má výhodu, že se nedá vykonat strojem, tedy ještě do nedávna nedalo. K háčkování stačí pouze jeden háček \"(krátké jehlice s malým háčkem na konci\") a klubíčko příze. Princip háčkování spočívá ve vytváření/provlékání smyček/ok pomocí háčku, kdy vzniká takzvaný řetízek a zároveň první řada, která většinou určuje i počáteční šířku úpletu. Potom tam, kde se skončilo, se háčkem otáčíme a první řadou smyček protahujeme smyčku po smyčce řadu druhou. \"(jednotlivým smyčkám se říká oko)\". V tuto chvíli se háčkování stává také náročnější, smyčkou už další jednoduchou smyčku jen neprotahujeme, ale smyčky první a druhé řady lze různě kombinovat, techniky splétání smyček mají své názvy. Mezi ty základní patří řetízkové oko, pevné oko, krátký a dlouhý sloupek. Z ozdobných technik třeba křížový sloupek, nahazovaný sloupek, pecičky, pikotky. Na vybraných místech každé řady lze tímto specifickým splétáním oček určovat šířku a vzorky úpletu. Lze uháčkovat různý tvar - kruh - dečka, límeček, rukavičky, bačkůrky, ozdoby. Háčkují se hračky- hlavně zvířátka. Háčkování je velmi zábavné a uklidňující.", "section_level": 1}, {"title": "Pletení.", "content": "Pletení je háčkování podobné a dá se předpokládat, že pletení a háčkování vznikalo současně. U pletení provlékáte oka pomocí dvou pletacích jehlic, řada ok se provléká z jedné na druhou jehlici. Tato technika je sice přesnější, ale také těžší než háčkování. Plést můžeme na dvou jehlicích, kdy pleteme tam a zpět, na 5 jehlicích do kruhu (rukavice, čepice, rukávy, ponožky), kdy 4 jehlice nesou oka a pátou jehlicí pleteme dokola, nebo na dvou (kruhové jehlice), což jsou dvě jehlice propojené silonovou nití. Tento způsob je hodně rozšířený v severských zemích (Norsko, Island...) kde pletou i muži. Při strojové výrobě se postupuje odlišně. Velkou výhodou je vyšší rychlost vytváření úpletů. Za nevýhodu pletacích strojů se označuje jejich přesnost - jedno očko je jako druhé. Ale díky tomu zde je i velmi jednoduché řešení, aby bylo poznat, že jste například oděv pletli Vy a ne stroj. Stačí pouze jedno oko vynechat, či přidat. Jednoduše udělat malou chybu.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšívání.", "content": "Vyšívání má mnoho stylů, dělí se podle typů stehů, mezi základní stehy patří křížkový a jednoduchý. Pro vyšívání postačuje mít jehlu, bavlnku či barevnou nit a tkaninu nebo oděv na který budete vyšívat motiv podle vybrané předlohy.", "section_level": 1}, {"title": "Indické korálkování.", "content": "Poslední dobou čím dál víc stoupá na oblibě takzvané indické korálkování - vytváření barevných motivů nebo obrazců našíváním korálků. Je možné, že k oblibě této techniky přispívá její exotičnost - dostala se k nám z Indie. Indové mají velice rádi barevné a blýskavé věci, proto je tato technika v Indii tak často využívaná. Když si zakoupíte např. bílou látku a sadu malých, barevných, skleněných korálků, můžete začít. Stejně jako u vyšívaní potřebujete také jehlu a nit. Indické korálkování má výhodu v tom, že stačí pouze jedna pevná nit bez dalších barevných odstínů. Nit stejně není příliš vidět - vhodný je i vlasec. Když začínáme s Indickým korálkování může někdy vzniknout pár omylů:", "section_level": 1}, {"title": "Další techniky.", "content": "Toto je základ některých ručních prací s jehlou, jehlicí, nití a vlnou. Dále samozřejmě existuje široké spektrum dalších ručních prací jako například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vznik ručních prací bezpochyby souvisí s lidskou touhou zdobit sebe, svůj oděv i své příbytky. Zdobených oděvů se z dávné historie mnoho nezachovalo, ale potřebu zdobit dokládají různé spony, tlačítka, jehlice apod. Jedním z dokladů může být i zbytek háčkované síťky na vlasy nalezené při archeologickém hledání v hrobech z doby bronzové. ", "tgt_summary": "A handicraft, sometimes more precisely expressed as artisanal handicraft or handmade, is any of a wide variety of types of work where useful and decorative objects are made completely by hand or by using only simple tools. It is a traditional main sector of craft and applies to a wide range of creative and design activities that are related to making things with one's hands and skill, including work with textiles, moldable and rigid materials, paper, plant fibers, etc. One of the world's oldest handicraft is Dhokra; this is a sort of metal casting that has been used in India for over 4,000 years and is still used. In Iranian Baluchistan, women still make red ware hand made pottery with dotted ornaments much similar to the 5000 year old pottery tradition of Kalpurgan, an archaeological site near the village. Usually, the term is applied to traditional techniques of creating items (whether for personal use or as products) that are both practical and aesthetic. Handicraft industries are those that produce things with hands to meet the needs of the people in their locality. Machines are not used. ", "id": 823297} {"src_title": "Heinrich Schütz", "tgt_title": "Heinrich Schütz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Schütz se narodil v Köstritzu jako nejstarší syn Christopha Schütze a jeho ženy Euphrosyne Biegerové. Pokřtěn byl den po svém narození. V roce 1590 se s rodinou přestěhoval do Weißenfelsu. Jeho otec zde měl hostinec, a dokonce se tu později stal purkmistrem. Heinrichovo výjimečné hudební nadání náhodně objevil v roce 1598 lankrabě Mořic Hessensko-Kasselský (Moritz von Hessen-Kassel). Ten mu dal nabídku, aby se dostal na jeho soukromý dvůr v Kasselu pro další vzdělání. Tam byl nakonec poslán v srpnu 1599. Poté působil v pěveckém sboru. Dále se vydal studovat právo do Marburgu a později odešel do Benátek, kde mezi lety 1609 až 1612 studoval hudbu u Giovanni Gabrieliho, kapelníka v chrámu svatého Marka. Následovně krátce pracoval jako varhaník v Kasselu a v roce 1615 se přestěhoval do Drážďan, kde získal místo dvorního skladatele na dvoře saského kurfiřta.", "section_level": 1}, {"title": "Život v Drážďanech (1615–1672).", "content": "V Drážďanech pracoval až do konce svého života, i přesto, že během dlouhého působení město několikrát na delší dobu opustil. V roce 1628 se vydal podruhé do Benátek, kde se setkal a studoval s Claudiem Monteverdim. Po následném návratu do Drážďan byl v roce 1633 pozván do Kodaně, aby tam skládal hudbu pro svatební slavnosti. Do Drážďan se vrátil v roce 1635. V roce 1641 se znovu vrátil do Kodaně, kam jej provázel jeho žák Matthias Weckmann, ale již v roce 1648 byl zpět v Drážďanech (v jejich blízkosti zůstal až do konce svého života). V roce 1655 přijal \"ex officio\" místo kapelníka ve Wolfenbüttelu. Po odchodu do důchodu (který si musel vyprosit) se přestěhoval do Weißenfelsu ke své sestře. Byl však stále často povoláván do Drážďan. Tam také zemřel 6. listopadu 1672 na cévní mozkovou příhodu. Jeho stáří bylo poznamenáno ztrátou sluchu i téměř úplnou ztrátou zraku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V díle Heinricha Schütze je zřetelný vliv dvou jeho hlavních hudebních učitelů, Gabrieliho a Monteverdiho. Monteverdiho Schütz velice obdivoval a právě jím se nechal nejvíce ovlivnit a inspirovat. Je zde zřetelný rovněž vliv dalších významných skladatelů z přelomu 16. století, stejně jako tradice evangelické pozdně renesanční tvorby (např. Johan Walter, Hans Leo Hassler, Leonhard Lechner). V jeho hudbě je cítit extrémní citlivost pro zvuk a význam textu. Schütz by se dal do jisté míry srovnávat i s Bachem nebo Händelem (obzvlášť díky svému mistrovství ve sborových skladbách, které se projevuje např. na jeho známém Vánočním oratoriu, nebo skvělému zhudebnění čtyř pašijí). I ve svých pozdějších letech, kdy trpěl hluchotou, skládal obdivuhodné skladby, které v sobě překvapivým způsobem spojovaly italskou vokální svobodu a luteránskou zbožnost, jako například \"Sedm slov z kříže\" nebo \"Německý Magnificat\". Schütz může být rovněž považován za prvního německého autora opery a baletu, jeho pověst mu však zajišťují jeho nekonečně vynalézavé sborové skladby. Schütz se již za svého života dočkal velkého věhlasu. Rozvoji jeho umění (i jeho drážďanského dvoru) však bránila dlouhá třicetiletá válka, která často pustošila i kurfiřtské Sasko. Až doba pozdního baroka přinesla zásadní stylovou proměnu, za jejíhož reprezentanta byl často také považován Johann Sebastian Bach, který se se svými díly stal v té době „králem hudby“. K vysoké žádanosti díla Heinricha Schütze došlo až po druhé světové válce, kdy pod vlivem rozvoje tzv. historicky poučené interpretace a zájmu o německou předbachovskou hudební kulturu nastal nový návrat hudebního odkazu 16. a 17. století, který pokračuje dodnes. Kupodivu Schütze nepřežila jediná jeho varhanní hudba, dokonce ani pomocné texty ke svým dílům, přestože měl za svého života pověst jednoho z nejlepších varhaníků. Tato záležitost dala vzniknout dalším otázkám k Schützově dílu, které budou nejspíš jen stěží správně zodpovězeny. Schütz svým jedinečným stylem tvoření dal vzor mnoha převážně německým, ale i francouzským a anglickým skladatelům. Nechal se jím do jisté míry inspirovat i sám Johann Sebastian Bach.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1619 se v Drážďanech oženil s o šestnáct mladší Magdalenou Wildeckovou. Porodila mu dvě dcery, Annu Justinu (* 1621) a Euphrosynu (1623–1655). Jeho žena zemřela v roce 1625.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinrich Schütz (latinsky Henricus Sagittarius)\",\" ( v Köstritzu – 6. listopadu 1672, Drážďany) byl německý skladatel a varhaník, obecně považovaný za nejdůležitějšího německého skladatele žijícího před Johannem Sebastian Bachem, a je spolu s Claudiem Monteverdim často považován i za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 17. století.", "tgt_summary": "Heinrich Schütz (; 6 November 1672) was a German composer and organist, generally regarded as the most important German composer before Johann Sebastian Bach, as well as one of the most important composers of the 17th century. He is credited with bringing the Italian style to Germany and continuing its evolution from the Renaissance into the Early Baroque. Most of his surviving music was written for the Lutheran church, primarily for the Electoral Chapel in Dresden. He wrote what is traditionally considered to be the first German opera, \"Dafne\", performed at Torgau in 1627, the music of which has since been lost, along with nearly all of his ceremonial and theatrical scores. ", "id": 2198752} {"src_title": "Dopis", "tgt_title": "Letter (message)", "src_document": [{"title": "Historie a vývoj dopisu.", "content": "Dopis je pravděpodobně stejně starý jako písmo samo. Dopisy se psaly už ve Starověkém Egyptě, v Číně a Sumerské říši, přes Říši římskou, Staré Řecko až po současnost. Této podoby předávání informací bylo využíváno jak ve sféře osobní (dopisy mezi přáteli, milostné dopisy ap.), tak i v diplomacii či vědě. Některé pasáže Bible jsou psány formou dopisů. Dopis byl po dlouhá staletí jediným možným způsobem komunikace na dálku. To se změnilo až s vynálezem telegrafu, telefonu a Internetu. Od konce 19. století, s vynálezem telefonu a telegrafu se význam dopisu zmenšil, zejména pro způsob dopravy, který je ze své podstaty pomalejší než telefonní a telegrafní linky. Totéž platí i pro moderní komunikační prostředky jako je e-mail nebo SMS zprávy.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je dopis spojen spíše se zasíláním dalších dokumentů, pozvánek či jiných drobných věcí, vkládaných do obálky společně se samotnou zprávou. Naproti tomu se posílá stále více dopisů reklamního charakteru, majících za účel prodej zboží. S vynálezem Internetu a vznikem e-mailu dopis změnil svou fyzickou podstatu. Co se změnilo málo byl jeho obsah.", "section_level": 1}, {"title": "Forma a vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Obsahem dopisu je soukromá zpráva, oznámení, úřední předvolání, účet či faktura, nebo reklamní oznámení. Zpráva by měla obsahovat datum sepsání (vzniku, vystavení), místo sepsání, dále potom oslovení, samotné sdělení a podpis vyhotovitele zprávy. Jedná se o obecně ustálenou formu, nikoliv o předpis. Dopis začíná zpravidla pozdravem.", "section_level": 2}, {"title": "Obal.", "content": "Samotná zpráva se poté vkládá do obálky (či jiného uzavíratelného obalu, který připouští poštovní operátor, tento obal společně s dopisem vytvoří tzv. dopisnici) společně s dalšími dokumenty či drobnými předměty. Obálka (pokud není stanoveno jinak) musí obsahovat adresu osoby (adresáta), jíž je samotný dopis určen (adresu musí tvořit znaky a to v míře nezbytně nutné pro přesnou identifikaci adresáta bez nutnosti vrátit zásilku zpět k doplnění). Zásilka se opatří ceninou (obvykle poštovní známka) ve výši stanovené ceníkem poštovního operátora nebo může být doručena osobně případně prostřednictvím posla (poslíčka).", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Hlavním negativem dopisu je, že k jeho doručení je potřeba dalších osob, čímž se zvyšuje riziko ztráty, zničení či porušení listovního tajemství, což může mít za následek finanční i jiné ztráty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dopis je písemná zpráva s aktuálním obsahem odeslaná od jedné osoby či instituce (odesílatele) k druhé osobě či instituci (adresátovi), prostřednictvím třetí osoby či instituce (poštovního operátora či klienta). Psaním dopisů, jako kulturním jevem, se zabývá epistolografie.", "tgt_summary": "A letter is a written message conveyed from one person to another person through a medium. Letters can be formal and informal. Besides a means of communication and a store of information, letter writing has played a role in the reproduction of writing as an art throughout history. Letters have been sent since antiquity and are mentioned in the \"Iliad\". Historians Herodotus and Thucydides mention and utilize letters in their writings.", "id": 2055610} {"src_title": "Cherson", "tgt_title": "Kherson", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Město Cherson bylo založeno carevnou Kateřinou Velikou po páté rusko-turecké válce v roce 1778, kdy carevna Kateřina Veliká získala tzv. Novou Rus a tím i nové přístupy k Černému moři, nechala dle rad knížete Grigorije Potěmkina při již dříve zřízené vojenské pevnosti založit město Cherson (název byl v souladu s dobovou módou zvolen dle někdejšího antického města \"Chersonésos\", které leželo v místech dnešního Sevastopolu.) Roku 1803 se město stalo centrem gubernie zahrnující dnešní jižní Ukrajinu. Během 19. století se rozvinul přístav a obchod převážně se zemědělskými výrobky z přilehlých úrodných rovin. Za první světové války a občanské války bylo město postupně obsazeno několika armádami. Mezi válkami stihl většinu Ukrajiny uměle vyvolaný hladomor a nevyhnul se ani Chersonu. Od srpna 1941 do března 1944 byl Cherson okupován německým nacistickým vojskem. Po rozpadu SSSR a vytvoření nezávislé Ukrajiny nastal rozvrat řízené ekonomiky, zejména průmyslu, a přes nové investice ruských firem je město stiženo úbytkem obyvatelstva. Známkou toho je rozmach takzvaných \"brides agencies\" nabízejících bohatým Západoevropanům zprostředkování sňatku s místní ženou.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Cherson je poměrně významné kulturní středisko. Sídlí zde Chersonská, Technická a Agrární univerzita a mnoho odborných středních škol, dále oblastní hudebně-dramatické divadlo, loutkové divadlo, filharmonie. Z muzeí je nejdůležitější Chersonské vlastivědné muzeum. Město uzavřelo partnerství s polským městem Rzeszów. Z historických památek se zde zachovaly zbytky opevnění z 18. století a další budovy z konce 18. a z 19. století (nemocnice, kasárna, starý městský hřbitov). Z roku 1781 pochází kostel \"Spaskyj sobor\"; římskokatolický kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova, jen o několik let mladší, byl později přestavěn. Blízko města stojí pozoruhodný Adžyholský maják, kovová konstrukce od Vladimira Šuchova z roku 1910. Cherson je zajímavý také tím, že zde roku 1790 při cestě na Krym zemřel britský filantrop a reformátor vězeňství John Howard. Mezi rodáky však patří i někdejší izraelský premiér Moše Šaret. V současnosti nejznámějším rodákem je bulharský politik Sergej Stanišev. Pobývali zde také ruští a ukrajinští spisovatelé, např. Alexandr Puškin, Afanasij Fet, Maxim Gorkij či Mychajlo Kocjubynskyj.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Město si drží silnou pozici ve strojírenském (výroba kombajnů apod.), potravinářském průmyslu, metalurgii, výrobě a opravárenství lodí. Železniční tratě vycházející z Chersonu jsou vesměs jednokolejné a neelektrifikované. Vedou ve směru Džankoj – Krym, Mykolajiv – Oděsa/Kyjev, Snihurivka – Kryvyj Rih/Záporoží. Se všemi těmito místy existuje přímé vlakové spojení. Vzdálenějšími destinacemi jsou mj. Moskva, Minsk a Lvov. Město leží na mezinárodní silnici E58 (Vídeň – Košice – Kišiněv – Oděsa – Cherson – Rostov-na-Donu). Koncem 70. let byl na severovýchodním okraji města postaven důležitý silniční most přes Dněpr, který zkrátil především cestu do východních částí oblasti na Krym. Město má důležitý přístav a regionální letiště. Městskou dopravu zajišťují autobusy a od 60. let i trolejbusy. Je plánována stavba trolejbusové trati do sousedního Olešky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cherson (ukrajinsky i rusky Херсон) je přístavní město na jižní Ukrajině poblíž ústí Dněpru do Černého moře. Cherson je střediskem Chersonské oblasti, přístavem, dopravním uzlem a průmyslovým i kulturním centrem. V současné době zde žije 312 000 obyvatel. Pod správu Chersonské městské rady spadají také SMT Antonivka a Komyšany a 7 vesnic.", "tgt_summary": "Kherson (, ;, ) is a city in southern Ukraine. It functions as the administrative center of Kherson Oblast (province). Designated as a city of oblast significance. Kherson is an important port on the Black Sea and on the Dnieper River, and the home of a major ship-building industry. it had a population of. ", "id": 2107653} {"src_title": "Kamenec (Horní Lužice)", "tgt_title": "Kamenz", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Město leží v Západní Lužici, resp. na západě Horní Lužice, na úpatí vrchu Hutberg (\"Pastwina hora\"; 293,2 m n. m.) v přírodním prostředí západolužické pahorkatiny a vrchoviny. Tato oblast tvoří rozhraní mezi nížeji položenou krajinou rybníků (jedna z největších vodních ploch – Deutschbaselitzer Großteich – se nachází na území Kamence) a Lužickou pahorkatinou na jihu. Tomu odpovídá zdejší krajina, která je na severu charakterizována mírně zvlněnou plání, jež se však směrem na jih prudce zvedá a v místní části Hennersdorf má již povahu středohoří. Od jihu do městské oblasti společně s některými dalšími menšími potoky, jako je „Lange Wasser“, přitéká řeka Černý Halštrov (\"Schwarze Elster\"), která pokračuje dále severním směrem.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Bezprostředně pod ulicemi města, pod malou vrstvou spraše, se nacházejí masivní drobové skály, které jsou na několika místech přerušeny žulovými výstupky, jež zčásti vyčnívají přímo z půdy. Obě horniny byly dříve intenzivně oddolovávány, o čemž dodnes svědčí vícero kamenolomů na území města (částečně přímo vedle obytných čtvrtí). Nejvýznamnějším kamenolomem je 80 m hluboký Steinbruch Sparmann, který se po svém zatopení stal oblíbeným místem rekreace. Na severu a severovýchodě jsou naleziště štěrku a kaolinu, jež se utvořila v Labském ledovcovém údolí.", "section_level": 2}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Sousedními obcemi jsou na severu a severovýchodě Oßling, Nebelschütz na východě, město Elstra na jihovýchodě, na jihozápadě Haselbachtal a na západě a severozápadě obec Schönteichen.", "section_level": 2}, {"title": "Městské části.", "content": "V okolí katolického kostela sv. Máří Magdalény, dnes v centru města, leží území dříve samostatné části \"Spittel\", která byla začleněna v roce 1903. Do Lužickosrbské oblasti osídlení patří městské části Deutschbaselitz, Jesau, Kamenz, Thonberg a Wiesa.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí v Kamenci je obecně teplé a mírné. Vyznačuje se množstvím srážek, a to i v nejsušším měsíci. Podle Köppenovy klasifikace podnebí má tato oblast stupeň Cfb, tedy oceánické podnebí mírného pásma. Průměrná teplota vzduchu je 8,4 °C. Roční úhrn srážek dosahuje 612 mm. Množství srážek je nejnižší v únoru (34 mm), nejbohatší na srážky je celoročně měsíc červenec (76 mm). Nejteplejším měsícem je červenec, v němž je průměrná teplota vzduchu 17.7 °C. Mezi nejteplejším měsícem červencem a nejchladnějším lednem je rozdíl 19,0 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pravěk a raný středověk.", "content": "Počátky osídlení dnešního území města sahají až do mladší doby kamenné (2500–1800 př. n. l.). Podle archeologických nálezů patřili nejstarší obyvatelé ke kultuře se šňůrovou keramikou. Další vrstva osídlení pochází z doby bronzové, v níž vznikl k ochraně obchodní stezky hrad na zdejším vrchu Reinhardsberg založený v období Lužické kultury (1500–1300 př. n. l.) starověkým indoevropským etnikem Ilyrů. V důsledku klimatických změn původní obyvatelé toto území opustili, teprve ve 3–4. století je tu doloženo osídlení východogermánských Burgundů, kteří se však pod tlakem Hunů přesunuli dále do Porýní. Jejich místo pak zaujali západoslovanští Milčané, jež se zde usídlili v 6. století a splynuli s pozůstatky původního obyvatelstva, od něhož převzali zavedené místní názvy, jako např. germánské jméno Alistra (\"Elster\") neboli Halštrov. Na levém břehu této řeky, na vrchu Jakobsberg, založili v 8–9. století Milčané malé venkovské sídliště. Protože vzniklo na skále, pojmenovali je \"Kamjenc\", tedy „místo na kameni“. Od poloviny 11. století až do roku 1250 se počet obyvatelstva v oblasti dnešního Německa zdvojnásobil, což s sebou přineslo klučení a mýcení okrajových oblastí a jejich kolonizaci. Na západoslovanské území Milčanů přicházeli němečtí rytíři, sedláci a řemeslníci. Brzy tu docházelo ke sporům světských feudálních pánů a míšeňského biskupství, což v roce 1213 vedlo ke stanovení hranic, na kterém se v Budyšíně dohodli Přemysl Otakar I. a biskup Bruno II. z Míšně. Sídlišti Kamenec bylo jako strategicky významnému místu propůjčena městská práva patrně již kolem roku 1160 štaufským panovníkem Fridrichem I. Barbarossou v době, kdy podle legendy vznikla kaple sv. Jakuba v pozdější špitální čtvrti. Jako feudální pán města i zdejšího hradu byl Fridrichem I. dosazen Bernhard von Vesta ze starého osterlandsko-míšeňského rodu nazývaného také jako „Páni z Kamence“, který od roku 1190 započal s výstavbou města. Jeho syn Bernhard II. po roce 1214 zahájil další fázi stavebních úprav a rozšiřování území Kamence. První písemná zmínka o městě („oppidum“) Kamenci pochází z listiny míšeňského biskupa Bruna II. z 19. května 1225, v níž se jedná o znovuvysvěcení farního kostela sv. Filipa a Jakuba, který krátce po svém dokončení vyhořel. V témže roce se Bernhard II. z Kamence obrátil na generální kapitulu v Citeaux s žádostí o zřízení cisterciáckého kláštera ve svém panství, což vedlo k založení Kláštera Marienstern v Panschwitz-Kuckau roku 1248. Bezprostředním zakladatelem tohoto kláštera byl ovšem až Bernhard III, jenž byl v roce 1293 (po smrti svého bratra, biskupa Wittega I.) zvolen na základě návrhu Václava II. biskupem míšeňským. V roce 1295 klášter založil městský špitál a kapli sv. Máří Magdaleny. O rok později Bernhard III. zemřel a byl pohřben v klášteře Marienstern. Nedlouho po té získali Kamenec jako součást \"terra budissinensis\" braniborští Askánci. Hrad a město bylo v roce 1318 obleženo markrabětem Waldemarem, který donutil pány z Kamence město postoupit. Tím se stal Kamenec svobodným městem, jež podléhalo pouze zeměpánovi. Po smrti Waldemara v roce 1319 se město dobrovolně stalo součástí Zemí České koruny.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenec pod českou vládou.", "content": "Na sklonku vlády Jana Lucemburského v roce 1346 byl z podnětu zemského fojta Horní Lužice Hanse von Worganowitz založen spolek šesti svobodných (tj. zeměpanských) měst, jehož cílem byla společná obrana proti loupeživým rytířům. Karel IV. po té udělil Šestiměstí pravomoci trestního soudu. Kamenec získal v roce 1356 privilegium každoročního solného trhu. Roku 1409 zde došlo k tzv. Krvavé noci, během níž se měšťanstvo vzbouřilo proti městskému hradu a usedlosti, které byly v držení pánů z Kamence a jejich vazalů. Následkem tohoto konfliktu došlo k četným násilnostem na obou stranách, načež se Václav IV. přiklonil na stranu měšťanů a potrestal pány z Kamence ztrátou výsad po dobu dvou let a peněžitým trestem, který znamenal fakticky vyvlastnění městského léna. V roce 1409 je poprvé doložena tradiční slavnost Kamenzer Forstfest (\"Kamjenska Boršć\"), která se dodnes koná 24. srpna na sv. Bartoloměje. V letech 1420–1437 doléhaly na město a okolí husitské války. Kamenec byl opakovaně dobyt, protože areál hradu byl nedostatečně opevněn. Brána spojující hrad s městem umožnila husitům v roce 1429 snadný přístup. Když se husité vrátili v roce 1432, opevnění již bylo zesíleno. Nicméně město a rytíři v této oblasti raději husitům zaplatili, aby se vykoupili od drancování. Po ztrátě hradu se poslední pán z Kamence přestěhoval do domu uvnitř města, kde bez potomků zemřel v roce 1438. V období husitských válek prošlo Šestiměstí rozhodující zatěžkávací zkouškou, dokázalo však zorganizovat vlastní panskou jízdu, která např. v roce 1420 s husity sváděla boje u Hradce Králové, Sedlce u Kutné Hory a na straně krále Zikmunda se zúčastnila také bitvy o Prahu. Ve městě Kamenci, které tehdy bojovalo v červenobílých barvách, byl v roce 1493 položen základní kámen pro stavbu Františkánského kláštera sv. Anny. Značné sociální napětí, které vyvolaly problémy s volbou purkmistra, náklady na hradby kolem nového kláštera a prohraný spor s Budyšínem o solný trh, eskalovalo v nepokojích (tzv. \"Frieserei\") v letech 1506–1508, které přerostly ve vzpouru proti městské radě. Tuto situaci musel řešit zemský fojt, jenž roku 1509 zavedl nové uspořádání městské správy v Kamenci. 5. září 1547 po Šmalkaldské válce, v níž Šestiměstí (v důsledku problémů s vyplácením žoldu) neposkytlo účinnou vojenskou pomoc katolické straně, následoval trest v podobě tzv. \"Pönfallu\". V samém závěru války se kamenecký purkmistr Andreas Günther, jako zástupce městského svazu a jediný katolík v již protestantské městské radě, pokusil císaře podpořit spěšnou platbou 4000 guldenů. Mezitím ale došlo k bitvě u Mühlberka, která znamenala porážku sboru protestantských kurfiřtů. Purkmistr Günther zůstal po \"Pönfallu\" jako jediný purkmistr Šestiměstí ve své funkci a zasloužil se o to, že Kamenec přestál těžké následky ztráty privilegií a pozemkového majetku. Ve své závěti pak věnoval městu, protestantské církevní obci, studentům a chudým 12000 tolarů. V roce 1565 byl de facto zrušen Františkánský klášter sv. Anny. Klášterní kostel měl však nadále sloužit k protestantským bohoslužbám v srbském jazyce, v ostatních budovách byla zřízena latinská škola \"Lyceum Camentiense\". Poslední bratr, který zemřel v roce 1567, byl zaopatřen na náklady města. Roku 1570 potom klášter definitivně přešel do městského vlastnictví. Po počáteční neutralitě a zdrženlivosti se města a šlechta Horní Lužice v roce 1619 připojily k českému stavovskému povstání. Když však zemi za následné třicetileté války napadla katolická liga, nedokázala klást výrazný odpor armádě Ferdinanda II. a jeho spojence saského kurfiřta Jana Jiřího. Vzhledem k tomu, že Ferdinand II. neměl dostatek prostředků k tomu, aby kurfiřtovi za vojenskou pomoc zaplatil, přislíbil mu Horní a Dolní Lužici. To potvrdil v roce 1635 Pražský mír. Po té již se saský kurfiřt stal uznaným zeměpánem a uživatelem příjmů z obou markrabství.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenec pod saskou vládou.", "content": "Za saské vlády došlo v Kamenci v letech 1679–1680 k rozsáhlé epidemii moru, při níž zemřelo 1500 občanů města. V roce 1703, tři roky po té, co byl saský kurfiřt korunován polským králem, vypukla i zde Severní válka. Polský král a saský kurfiřt August II. Silný usiloval o znovuzískání původně polského Livonska, které dobyli Švédové. Po porážce u Fraustadtu v roce 1706 se August II. Silný musel polské koruny na čas vzdát. Kurfiřtství včetně Horní Lužice a města Kamence bylo obsazeno Švédy. V této době – o Letnicích 1707 – vypukl jeden z největších požárů v historii města. Švédští okupanti, místo aby pomohli hasit, během několika dní město opustili. Roku 1729 se v Kamenci narodil nejslavnější rodák Gotthold Ephraim Lessing. V roce 1835 bylo rozebráno městské opevnění. Roku 1842 město opět postihl zvlášť ničivý požár. Celkově bylo ohněm zničeno 697 budov včetně stodol s čerstvou sklizní. 2500 osob se tehdy ocitlo bez domova. 30. září 1871 byla potom slavnostně otevřena železniční trasa z Kamence do Radebergu. Když se stal roku 1886 starostou Julius Feig, zažilo město svůj rozkvět, který souvisel s nástupem industrializace. Počet obyvatelstva se v té době téměř zdvojnásobil. Došlo k rozsáhlé výstavbě obytných budov, silnic, plynofikaci, rekonstrukci elektrárny a stavbě kasáren pro 13. Pěchotní pluk č. 178. V roce 1911 z kasárenského dvora této posádky odstartoval sólový a zároveň osobní vyhlídkový let leteckého průkopníka Oswalda Kahnta a pasažéra architekta Ernsta Egera jun. s jednoplošníkem Grade, který předznamenal začátek nové éry.", "section_level": 2}, {"title": "Exkurz: Lessing a Kamenec.", "content": "Z prvních dvanácti let Lessingova života v Kamenci se zachovala anekdota o malíři, který chtěl pětiletého Lessinga portrétovat společně s jedním sedlákem, na němž seděl pták. Malý chlapec to prudce odmítl a řekl, že chce být namalován pouze s velkými haldami knih. V době Lessingova dětství, na počátku 18. století, mělo město asi dva tisíce obyvatel, dvě stě domů, úzké uličky, hradby a téměř středověký ráz. Přesto se dodnes zachovaly stopy, které navzdory ničivému požáru z roku 1842 upomínají na nejslavnějšího rodáka tohoto města. Poblíž místa, kde stál v uličce Pfarrgäßchen (dnes: Lessinggäßchen) Lessingův rodný dům, se nachází Hlavní městský kostel Panny Marie, který požár přestál bez větších škod. Tento chrám byl přes 50 let působištěm básníkova otce, luterského pastora Johanna Gottfrieda Lessinga (1693–1770). Sem svého otce kazatele jistě často doprovázel jeho nejstarší syn Gotthold Ephraim. Cesta k oltářnímu prostoru je dodnes lemována náhrobními kameny jeho rodičů a děda Theophila Lessinga, který byl po 20 let starostou Kamence. Venku za kostelní zdí, kde je krásný výhled na krajinu Horní Lužice, lze navštívit za bývalými hradbami nedaleký kostelík, tzv. \"Katechismuskirche\", kde Lessingův otec vyučoval náboženství. Podle tradice byla oblíbeným místem mladého Lessinga kamenná lavice na vnějším okraji místního hřbitova. Na Lessingovu památku byl později vybudován nový Lessingův dům (\"Das neue Lessinghaus\"), v němž bylo v roce 1931 otevřeno Lessingovo muzeum.", "section_level": 3}, {"title": "1918–1945.", "content": "V období hospodářského vzmachu Kamence zde existovalo 597 tkalcovských a 359 zemědělských provozů, 10 textilních továren, 3 strojírenské továrny, 3 kamnářské továrny, sklářská huť, pivovar a několik kamenolomů (1907). Po nástupu Hitlera bylo město v letech 1935–1945 opět sídlem vojenských útvarů (3. Tankový pluk, 10. Pěší pluk). Krátce před koncem druhé světové války byl ve zdejší textilní továrně \"Gebr. Noske & Co.\" (tzv. Herrenmühle) zřízen pobočný tábor koncentračního tábora Gross-Rosen. Zadržení, kteří tu zemřeli, byli spáleni ve výrobních kotlích. Již v březnu 1945 byl tábor znovu „evakuován“. Z přibližně 1000 vězňů, kteří byli v Kamenci internováni, přišlo následkem pochodu smrti do Dachau pouze 690 lidí. 5. května 1945 byly odstřeleny uliční a železniční mosty. 7. května bylo město bez boje předáno Rudé armádě.", "section_level": 2}, {"title": "Za časů NDR.", "content": "Následkem pozemkové a průmyslové reformy v letech 1945–1946 byl vyvlastněn majetek místních průmyslníků a továrníků (August Lesche, Wilhelm Noßke, Karl Steudel a Carl Sparmann). V letech 1952–1989 se stal Kamenec opět posádkovým městem. Území kasáren při tom od Sovětů převzala Kasernovaná lidová policie (KVP). Roku 1955 tu byla založena Letecká škola KVP, která byla v letech 1971–1989, po vzniku leteckých sil Národní lidové armády (NVA), přejmenována na Důstojnickou školu Leteckých sil NVA. V roce 1953 bylo znovuotevřeno Lessingovo muzeum. Roku 1961 vzniklo Muzeum Západní Lužice. Od roku 1962 se v Kamenci slaví Lessingovy dny. V roce 1975 se pak konaly oslavy 750 let města Kamence. Vzhledem k blízkosti kasáren tu byl převrat v roce 1989 poměrně pokojný. Teprve 23. října 1989 se v klášterním kostele uskutečnila první mírová modlitba s účastí asi 500 lidí. Následující pondělí bylo v Hlavním městském kostele již 1000 lidí. O týden později vyvrcholilo setkávání účastníků pondělní demonstrací.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1990.", "content": "Po jubilejních oslavách v letech 1925 a 1975 se také v roce 2000 konaly městské oslavy včetně velkého průvodu připomínající první zmínku o Kamenci z roku 1225. Po Saské krajské reformě v roce 2008 zanikl Zemský okres Kamenec, založený roku 1996. V roce 2011 byl Kamenec od 2. do 4. září hostitelským městem 20. Dní Saska, slavnosti, kterou navštívilo 450 000 hostů. Na této události se podílelo přes 130 zúčastněných spolků a více než 600 dobrovolníků.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Město Kamenec je se svými necelými 15 tisíci obyvatel čtvrtým největším městem v Zemském okrese Budyšín. Nedosahuje tedy lidnatosti Budyšína a Hoyerswerdy. Zatímco v Sasku v roce 2009 ve srovnání s rokem 2000 došlo k poklesu počtu obyvatel o téměř šest procent, ztráta obyvatelstva v Kamenci byla mnohem vyšší. Město se zmenšilo o téměř deset procent, okres Budyšín pak dokonce o více než deset procent. Zvláště vysoký pokles je u věkové skupiny obyvatel mladších 15 let. Na konci roku 2009 žilo v Kamenci o 28 procent méně dětí než na konci roku 2000, zatímco v budyšínském okrese bylo dětí méně o 24 procent. Tento pokles počtu obyvatel spojený se stárnutím populace bude podle prognóz nadále pokračovat, do roku 2030 bude žít v Kamenci o 14% obyvatel méně, věkový medián stoupne z 50 na 54 let.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "V roce 1925 bylo z 11 165 obyvatel 9 566 evangelicko-luterského vyznání (85,7 %). Roku 2011 bylo mezi 15 582 obyvateli ještě 2 990 evangelíků (19,6 %) a 1 100 katolíků (7,2 %), zatímco 10 790 nepatřilo k žádné z uvedených konfesí (70,8 %). V roce 2018 se stal Kamenec po fúzi farností v Kamenci, Bischofswerdě a Radbergu sídlem nové katolické farnosti sv. Máří Magdaleny, která poskytuje pastorační služby 4300 katolíkům v Kamenci a 1900 katolíkům v Bischofswerdě a Radebergu.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Městská rada.", "content": "Městská rada Kamence je složena z 22 městských zastupitelů a utvořila se po posledních komunálních volbách, které se konaly 25. května 2014, následovně: Kamenec je největším městem Německa, v jehož městské radě není zastoupena SPD.", "section_level": 2}, {"title": "Primátor.", "content": "Primátorem města Kamence byl v září 2011 s 74,2 % a v roce 2018 s 94,4 % hlasů zvolen nestraník stavební inženýr Roland Dantz.", "section_level": 2}, {"title": "Znak.", "content": "Blason: Na modrém štítu je černě drážkovaná zlatá městská hradba s cimbuřím, s otevřenou bránou a vytaženou tříhrotou černou padací mříží a stříbrnými dveřmi. Nad ní se vypínají dvě šestihranné, černě drážkované, zlaté věže s cimbuřím a vždy třemi černými okny. Mezi nimi se nachází zlatý třírohý štít ozdobený zlatými liliemi. Na střeše věží vyrůstá vždy jeden červeně oděný, zakloněný, plavovlasý troubící strážce se zlatým lesním rohem držící štít, na němž je na červeném poli stříbrný, zlatě korunovaný dvouocasý český lev. Velký znak: Na červeno-modré, vypouklé, zlatě korunované přilbě s červeno-stříbrnou pokrývkou napravo a s modro-zlatou pokrývkou nalevo vyrůstá mezi černými otevřenými křídly stříbrný, zlatě korunovaný český lev. Původní městský znak Kamence se odlišoval tím, že trubači drželi na místo českého lva štít svobodných pánů z Kamence. Teprve později, v roce 1319, když se město vymanilo z jejich vlády, obdrželo od Jana Lucemburského nový znak s českým lvem. Městská hradba má znázorňovat obranyschopnost města, stříbrný dvouocasý lev zeměpanskou příslušnost Horní Lužice k Čechám. Vedle těchto muzeí v Kamenci sídlí rovněž „Pracoviště pro recepci Lessinga“ (\"Arbeitsstelle für Lessing-Rezeption\"), Muzeum kamenolomů (\"Steinbruchmuseum mit Schauanlage\"), Expozice s vodním trkačem (\"Hydraulischer Widder\"), Historické muzeum tankovacích stanic (\"Historisches Tankstellenmuseum\"), Městský archiv (\"Stadtarchiv Kamenz\") a Městská knihovna G. E. Lessinga (\"Stadtbibliothek G. E. Lessing\") s knihovním fondem 33 000 svazků.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulinářské speciality.", "content": "Kulinářskou specialitou Kamence jsou Kamenecké buřty (\"Kamenzer Würstchen\"), krátce nazývané „Kamenzer“. Ty jsou konzumovány syrové nebo ohřáté ve vodě a mnoho kameneckých rodin je jí s bramborovým salátem na Štědrý večer. Jejich náplň se skládá z jedné třetiny z libového i tučného hovězího masa stejně jako z prorostlého vepřového. Mnozí řezníci přidávají také skopové. Směs je ochucena solí, pepřem, kmínem, cibulí a paprikou, potom se buřty udí. Tento recept patrně pochází z městečka Wittichenau. Kamenecké buřty jsou oblíbené také v jiných částech Saska.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Kamenec je domovským městem fotbalového klubu SV Einheit Kamenz, jehož 1. fotbalové mužstvo kraje v Saské zemské lize. Ve starých městských lázních je k dispozici Skatepark, jehož návštěvníci již vyhráli nejrůznější mistrovství. Teprve v roce 2004 se v Kamenci zásluhou sportovního svazu \"Vereinigung Deutscher Handywerfer e. V.\" konalo první německé mistrovství ve vrhu mobilním telefonem. Roku 2005 pak první evropské mistrovství na německé půdě následované v roce 2006 prvním světovým mistrovstvím podle verze IAMPT. Východosaský plavecký spolek v Kamenci je druhým největším spolkem města. Trénují zde mezinárodně úspěšní triatlonisté a plavci.", "section_level": 2}, {"title": "Ekonomika a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní podniky.", "content": "Město je domovem především malých a středních podniků v textilním, strojírenském průmyslu a průmyslu zpracování kaolinu a plastických hmot. Největšími známými nadregionálními zaměstnavateli jsou lahvovny a plnírny alkoholických nápojů společnosti Jägermeister a firma Sachsen Fahnen specializující se na reklamní textilie. Největším zaměstnavatelem v Kamenci je ovšem výrobce baterií German Accumotive, což je dceřiná společnost Daimler AG. V roce 2018 společnost uvedla do provozu druhou továrnu na baterie a do roku 2020 plánuje zaměstnat více než 1 000 lidí Až do uzavření výroby roku 2015 zde působil rovněž další výrobce baterií Li-Tec, který byl také součástí koncernu Daimler AG. Dalším důležitým zaměstnavatelem v Kamenci jsou různé úřady, například Státní statistický úřad, jehož centrála se tu nachází. Do budoucna se počítá s rostoucím významem turistiky.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Nejbližší křižovatka \"Burkau\" k spolkové dálnici A4 se nachází asi 12 km jižně od města. Odtud je spojení na státní silnici S 94 Burkau-Kamenz-Bernsdorf a ze spojovací silnice \"Pulsnitz\" na S 95 Radeberg-Pulsnitz-Kamenz-Hoyerswerda. Další státní silnice, které otevírají přístup do města, jsou S 93 z Kamence do Grüngräbchen na spolkové hranici s Braniborskem, dále silnice S 97 z Kamence do Zerny a silnice S 100 Radeburg-Koenigsbrueck-Kamenz-Salzenforst. Na severovýchodním okraji města se nachází letiště Kamenec. Regionální autobusová doprava „Rhenus Veniro“ patřící společnosti Regionalbus Oberlausitz GmbH provozuje autobusovou síť se třemi linkami (linky 21, 22, 23). Kamenec se leží na jednokolejných hlavních trasách Lübbenau-Kamenz a Kamenz-Pirna. Do Drážďan jezdí regionální vlaková linka každou hodinu. Stanice „Kamenz (Sachs)“ je dnes konečnou zastávkou linky SB 34 městské železnice Sasko na trase z Drážďan. Do braniborského Senftenbergu nejezdí od konce 90. let žádné osobní vlaky, pouze vlaky nákladní. Železniční trasa do Bischofswerdy byla zcela zrušena.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání.", "content": "V Kamenci jsou tři základní školy, dvě vyšší školy zaměřené na přípravu k zaměstnání (1. Oberschule Kamenz) a s rozšířenou výukou sportu (2. Oberschule Kamenz). Dále Gymnázium Gottholda Ephraima Lessinga (Gotthold-Ephraim-Lessing-Gymnasium Kamenz) sídlící ve dvou budovách a zaměřené matematicko-přírodovědně a jazykově včetně společenských věd, umění a sportu. Tři speciální školy jsou určeny pro podporu učení a vzdělávání včetně školy pro mentálně postižené. Kromě toho jsou ve městě ještě dvě učiliště, hudební škola a Lidová univerzita (Volkshochschule Kamenz).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kamenec ( ; výslovnost:,, ) je velké okresní město na východě Saska, v zemském okrese Budyšín. Leží na řece Černý Halštrov na úpatí vrchu Hutberg, asi 35 km severovýchodně od Drážďan, a má obyvatel. Kamenec bývá v souvislosti se svým nejslavnějším rodákem označován jako „Lessingovo město“. Svůj rozkvět prožil zvláště v 19. století v období industrializace. Mezi jeho nejvýznamnější pamětihodnosti patří pozdně gotický Hlavní městský kostel Panny Marie, Klášterní kostel sv. Anny a novorenesanční radnice.", "tgt_summary": "Kamenz () is a town (\"Große Kreisstadt\") in the district of Bautzen in Saxony, Germany. Until 2008 it was the administrative seat of Kamenz District. The town is known as the birthplace of the philosopher and poet Gotthold Ephraim Lessing also Bruno Richard Hauptmann. It lies north-east of the major city of Dresden.", "id": 1262006} {"src_title": "Apache HTTP Server", "tgt_title": "Apache HTTP Server", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj Apache začal v roce 1993 v NCSA (National Center for Supercomputing Aplications) na Illinoiské univerzitě. Původní jméno projektu bylo \"NCSA HTTPd\". V dalším roce však vývojářský tým opustil hlavní programátor Rob McCool, tím došlo ke zpomalení vývoje a poté, v roce 1998, k úplnému zastavení. NCSA HTTPd však mezitím už používali správci webových serverů a dodávali k němu vlastní úpravy – \"patche\" (patch = záplata). Hlavní úlohu v dalším vývoji sehráli Brian Behlendorf a Cliff Skolnick, kteří založili e-mailovou konferenci a začali sběr úprav a jejich distribuci koordinovat. První veřejná verze s označením 0.6.2 byla vydána v dubnu 1995. Následovalo kompletní přepsání kódu (Apache2 už neobsahuje nic z původního NCSA HTTPd) a založení \"Apache Group\", která je dnes základem vývojářského týmu. Od dubna 1996 byl Apache nejpopulárnější server na internetu. V květnu 1999 běžel na 57 % všech serverů a v listopadu 2005 jeho používanost dosáhla 69 %. Tržní podíl serveru Apache v ČR je 64,32%. Název vznikl z úcty a obdivu k domorodému kmenu indiánů – Apačů anebo anglického slovního spojení „A patchy server“ (patchovaný server, kdysi byl Apache pouze sada patchů pro jiný web server). Jako indiánský symbol je ve znaku ptačí pero.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Apache podporuje velké množství funkcí, mnoho z nich je implementováno jako kompilované moduly rozšiřující jádro. Mohou to být funkce podpory programovacích jazyků na straně serveru nebo různá autentizační schémeta. Příkladem podporovaných programovacích jazyků je Perl, Python, Tcl nebo PHP. Autentizační schémata jako například mod_access, mod_auth, mod_digest, a mod_auth_digest. Příkladem dalších funkcí je podpora SSL, TLS (mod_ssl), proxy modul (mod_proxy), URL rewriter známý jako rewrite engine z modulu mod_rewrite, configurace souborů logu (mod_log_config) a filtrace (mod_include a mod_ext_filter). Apache dále obsahuje externí modul pro kompresi dat webových stránek posílaných protokolem HTTP (mod_gzip), open source modul pro ochranu a prevenci webových aplikací před napadením (mod_security). Logy z Apache můžou být analyzovány pomocí browseru a skriptů jako AWStats/W3Perl nebo Visitors. Nastavit se dají i formy chybových zpráv, DBMS autentizační databáze a nechybí ani podpora mnoha grafických prostředí (GUI). Virtuální hosting je funkce dovolující jedné instalaci Apache na jednom fyzickém počítači obsluhovat více webových stránek.", "section_level": 1}, {"title": "Výkon.", "content": "Přestože hlavním cílem Apache není být „nejrychlejším“ webovým serverem, jeho výkon se může srovnávat s ostatními výkonnými webovými servery. Místo implementování jedné architektury, Apache poskytuje mnoho tzv. MultiProcessing modulů (MPM) což mu dovoluje přizpůsobit se potřebám systému na kterém běží. Z toho vyplývá, že výkon je hodně závislý na zvolených MPM a konkrétním nastavení. Tam, kde je nutné udělat kompromis ve výkonu, Apache je navrženo tak, aby latence byla co nejnižší a propustnost co nejvyšší, vzhledem k obsluze více požadavků, tedy zajistit konzistentní a spolehlivé obsloužení požadavků v co nejkratším časovém rámci. Za nejvýkonnější verzi, podle Apache Foundation, je považována vícevláknová verze kombinující více procesů a více vláken na proces. Tato verze je výkonnější než předešlá víceprocesová verze, protože vlákna mají menší režii než procesy, ale stále nedosahuje výkonu architektury založené na eventech, na které jsou založeny některé konkurenční servery.", "section_level": 1}, {"title": "Licence.", "content": "S vydáním Apache 2.0 Apache Foundation přijala novou licenci Apache License. Někteří uživatelé tuto změnu neakceptovali a na verzi 2.0 nepřešli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apache HTTP Server je softwarový webový server s otevřeným kódem pro GNU/Linux, BSD, Solaris, macOS, Microsoft Windows a další platformy. V současné době dodává prohlížečům na celém světě většinu internetových stránek.", "tgt_summary": "Apache HTTP Server, colloquially called Apache ( ), is a free and open-source cross-platform web server software, released under the terms of Apache License 2.0. Apache is developed and maintained by an open community of developers under the auspices of the Apache Software Foundation. ", "id": 399396} {"src_title": "Filatelie", "tgt_title": "Philately", "src_document": [{"title": "Termín.", "content": "První výskyt slova \"filatelie\", ve francouzské podobě \"philatélie\", je spolehlivě doložen. Poprvé jej použil Georges Herpin v časopise \"Le Collectioneur de timbres-poste\" 15. listopadu 1864. Slovo filatelie je tvořeno z řeckého \"philos\" (přítel) a \"ateleia\" (zaplacení poplatku). Byly navrženy i alternativy jako \"timbrofilie\" nebo \"timbrologie\", ale nevžily se. Ačkoli mnoho lidí ztotožňuje filatelii se zálibou ve sbírání známek, samotná filatelie je poněkud širší pojem. Filatelista - badatel může studovat velmi vzácné známky, aniž by je vlastnil. Některých známek totiž zbylo jen několik málo exemplářů a ty jsou obvykle v muzeích nebo soukromých sbírkách. Díky filatelii můžeme ze zdánlivě stejně vypadajících známek podrobnějším zkoumáním rozpoznat jejich různé odchylky, jako jsou odlišné druhy papíru, různé průsvitky (vodoznaky), odstíny barvy, různé druhy zoubkování a další. Porovnáním se záznamy vydavatele, kterým je obvykle stát (a jen někdy poštovní správa) můžeme zjistit, zda tyto odchylky byly úmyslné, či nikoli. Dalším bádáním se zjišťuje, jak a proč k jednotlivým odlišnostem došlo. Protože známka je poukázkou na čerpání poštovních služeb, tedy cenina, vznikla v průběhu let řada padělků ke škodě pošty. A protože známky jsou současně i předmětem sběratelského zájmu, ty dražší z nich byly a jsou padělány ke škodě sběratelů. V rámci filatelie proto působí zkušení sběratelé-filatelističtí znalci, kteří se odhalováním obou druhů padělků zabývají.", "section_level": 1}, {"title": "Typy filatelie.", "content": "Technická filatelie se zabývá studiem techniky výroby známek a jejich identifikace. Mezi tyto prvky patří: Námětová filatelie se zabývá náměty, tedy tím, co je zobrazeno na známce. Jako námět může sloužit téměř cokoliv (osobnosti, krajiny, obrazy, zvířata, květiny, sport, doprava atd.). Námětová filatelie se například zabývá chybami vzniklými už při návrhu, postupnými změnami v návrhu, nebo také proč byl jaký námět použit na konkrétní známku. Poštovní historie se soustřeďuje na užití známek při doručování zásilek. Zabývá se také studiem poštovních razítek, úřadů a dalších poštovních autorit a procesy, při kterých zásilka putuje od odesilatele k adresátovi. Aerofilatelie se zabývá leteckou poštou, tedy zejména použitím leteckých známek a nálepek, studiem leteckých celistvostí apod. Jedná se obecně o vzdušnou přepravu poštovních zásilek - tedy letadlem, balónem nebo vzducholodí. V poslední době se od tohoto oboru odštěpila astrofilatelie. Geografilatelie se zabývá vydanými známkami z hlediska zeměpisného a politického. Zjišťuje se, zda a kým byly pro určité území vydány známky a zda byla naplněna poštovní funkce těchto známek. Pro označení takových území se vžil pojem známková země.", "section_level": 1}, {"title": "Technické pomůcky.", "content": "Filatelie je převážně založena na rozpoznávání a studiu filatelistického materiálu. Lidské smysly nejsou tak přesné, jak bychom někdy potřebovali, a proto jim musíme pomáhat různým způsobem. Některé průsvitky můžeme snadno zjistit tím, že se na známku podíváme proti světlu, někdy musíme použít speciální zvýrazňovací roztok nebo ultrafialovou lampu, využívající světla určitého spektra. Dále se používají různá zvětšovací skla (lupy), zoubkoměry nebo mikrometry (na měření tloušťky papíru). Při studiu lze také s úspěchem používat počítač včetně scanneru, který zvětší libovolný detail a pomůže rozlišit jednotlivé typy známek či razítek; toto lze s výhodou použít také u celistvostí.", "section_level": 1}, {"title": "Studium padělků.", "content": "Jedním z možných důvodů studie jednotlivý edicí známek je vyhnout se nákupu padělané známky. Padělatele lze rozdělit na dvě základní skupiny a to padělatelé, kteří se snaží získat prospěch na úkor poštovního úřadu a známky uvést do oběhu. Ale ve 21. století tento případ již neznáme. A druhá skupina padělatelů, která se snaží ošálit sběratele prodejem padělané známky a vydává známku za pravou. V československé filatelii je vysoce padělanou kontroverzní edice tzn Pošta Československá 1919. Tato edice nebyla vydána a tištěna pod správou poštovního úřadu, proto ji nelze považovat za oficiální tisk. I přesto je velmi oblíbenou sběratelskou oblastí. Zejména s ohledem na to, že v převratové době mnoho evropských států vydávalo přetištěné známky. Příklad jednoduchého studia padělků edice 1919 pomocí známých informací a pomůcek lze najít na mnoha stránkách, kde se zkoumá vzájemné rozmístění a poloha písmen, tvar písmen, použitá barva, technika přetisku, atd. Pokud ovšem chce mít sběratel jistotu, že nekupuje padělek, je dobré se obrátit na znalce v oboru filatelie, který svými znalostmi a případně fotoatestem ověří pravost známky. Tato služba je veřejně dostupná a každý solidní aukční dům tuto službu u dražších známek nabízí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filatelie je obor zabývající se předměty filatelistického zájmu, zejména poštovními známkami, celinami, celistvostmi, otisky poštovních razítek, poštovními nálepkami, kolkovými známkami a signetami, nově také pohlednicemi. Soustřeďuje se na jejich vzhled, výrobu a použití v poštovním provozu.", "tgt_summary": "Philately (; ) is the study of postage stamps and postal history. It also refers to the collection, appreciation and research activities on stamps and other philatelic products. Philately involves more than just stamp collecting or the study of postage; it is possible to be a philatelist without owning any stamps. For instance, the stamps being studied may be very rare or reside only in museums.", "id": 130107} {"src_title": "Salesiáni Dona Bosca", "tgt_title": "Salesians of Don Bosco", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Kongregaci založil italský kněz Jan Bosco v roce 1859 a pojmenoval ji k poctě svatého Františka Saleského (papež Pius IX. schválil regule řádu v roce 1874). V čele kongregace stojí \"rector major\" a generální shromáždění společnosti. V roce 1995 měla kongregace asi 17 000 členů a spravoval 1616 středisek ve 122 zemích světa. Existuje i ženská obdoba kongregace – tzv. salesiánky (oficiálně Kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice). Heslem kongregace je latinské Da mihi animas, cetera tolle – česky \"Dej mi duše, ostatní si vezmi\". Sv. Don Bosco jím chtěl vyjádřit, že chce Bohu pomoci spasit lidské duše (zejména zanedbaných chlapců z ulic, jimž se věnoval), a je ochoten pro tento cíl obětovat všechno co má. \"\"Výraz „Da mihi animas, cetera tolle“ je modlitbou toho, kdo se obrací k Bohu v námaze, úsilí a apoštolátní výzvě vedené v jeho jménu a kdo se vzdává všeho, aby se mohl všem rozdat. Tato věta se nachází i ve Starém zákoně (Gn 14, 21): \"Dixit autem rex Sodomorum ad Abram da mihi animas cetera tolle tibi.\" (Vulgata; ve znění ČEPu \"\"Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“\"\"). Do Československa přišli salesiáni v roce 1924 (Šaštín, Slovensko), v roce 1927 je do Čech a na Moravu přivedli Ignác Stuchlý a Štěpán Trochta. V čele české provincie stojí od léta 2010 provinciál Petr Vaculík. V České republice salesiáni k 1. září 2014 provozovali 14 středisek mládeže (v Brně (2), Českých Budějovicích (2), Fryštáku, Ostravě, Pardubicích, Plzni, Praze (2), Rumburku, Teplicích, Moravských Budějovicích a Zlíně), zřizovali prestižní nakladatelství pedagogické, psychologické a náboženské literatury Portál a vyšší odbornou školu Jabok v Praze, vydávali \"Salesiánský magazín\" a časopis pro děti \"Nezbeda\" a podíleli se významně na výuce na teologických fakultách Jihočeské a Palackého univerzity a vedení TV Noe.", "section_level": 1}, {"title": "Salesiánské symboly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řádový znak.", "content": "Znak salesiánské kongregace představuje zářící hvězda, velká kotva, plamenné srdce symbolizují teologické ctnosti. Postava sv. Františka Saleského připomíná patrona řádu, v dolní části štítu je lesík (it. \"bosco\", \"boschetto\"), který symbolizuje zakladatele společenství. Vysoké hory znamenají Dokonalost, k níž mají směrovat kroky členů společnosti. Palma a vavříny po obvodu, objímající štít, jsou symbolem odměny vyhrazené těm, kteří svůj život zasvětili obětování a ctnosti. Heslo \"Da mihi animas, caetera tolle\", pak vyjadřuje ideál každého salesiána”.", "section_level": 2}, {"title": "Logo salesiánů.", "content": "Salesiánské logo vyjadřuje základní prvky preventivního systému Dona Boska. Znázorňuje:", "section_level": 2}, {"title": "Současnost salesiánů v ČR.", "content": "Salesiáni působí dnes na mnoha místech v ČR v duchovní správě, zakládají a spravují Salesiánská střediska mládeže (oficiální a používaná zkratka SaSM). Velkou tradici mají v litoměřické diecézi, kam je svého času povolal tehdejší biskup – také salesián, kardinál Štěpán Trochta. Ve farnostech působí jeden kněz, nebo i celá komunita řeholníků.", "section_level": 1}, {"title": "Farnosti v ČR spravované salesiány.", "content": "Vedle komunit působí salesiáni také samostatně na farách. Místy jejich působení je např. Jiříkov, Ostrava-Heřmanice a mnohé farnosti další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Salesiáni Dona Boska (též Společnost sv. Františka Saleského, \"Società Salesiana di San Giovanni Bosco\", \"Societas Don Bosco\", \"Societas S. Francisci Salesii\", zkr. S.D.B.) jsou významnou římskokatolickou kongregací, která se věnuje výchově mládeže. Už od 19. století také prostřednictvím misií, poskytování exercicií a výpomoc ve farní struktuře diecézí. V současné době patří k největším a nejvlivnějším řeholním společnostem, ať už jde o počet členů, nebo o počet členů ve vedení římskokatolické církve. V roce 2015 měla kongregace 15 270 členů (z toho 10 424 kněží). V roce 2016 bylo v jejích řadách 117 biskupů a devět kardinálů.", "tgt_summary": "The Salesians of Don Bosco (SDB), officially known as the Society of Saint Francis de Sales (), is a religious congregation of the Catholic Church, founded in the late 19th century by Italian priest Saint John Bosco to help poor children during the Industrial Revolution and named after Saint Francis de Sales, a 17th-century bishop of Geneva. ", "id": 785644} {"src_title": "GBU-43 MOAB", "tgt_title": "GBU-43/B MOAB", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "MOAB je projekt Air Force Research Laboratory (výzkumná laboratoř letectva USA), který začal v roce 2002 jako následovník projektu BLU-82 \"Daisy cutter\". Podstoupil úspěšný test v Eglin Air Force Base na Floridě dne 11. května 2003 a další 21. listopadu téhož roku.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry.", "content": "MOAB je bomba 9,17 m dlouhá, v průměru 102,9 cm a vážící 9,5 tuny, (ačkoli U.S. Air Force Research Laboratory tvrdí, že existuje i větší verze vážící 13 tun), z čehož 8,4 tun je explozívní náplň. Poloměr výbuchu je 137,61 m, ale masívní tlaková vlna vytvořená výbuchem je schopná zničit oblast velkou jako 9 městských bloků. Kvůli svým rozměrům a váze musí být bomba shazována z nákladního letadla, obvykle C-130. Je naváděna pomocí systému GPS a využívá padák k vytažení z nákladového prostoru letadla, tudíž může být shazována z větší výšky než její předchůdce BLU-82. Je to první americká zbraň využívající ocasní plochy ruského stylu (známé jako „\"Belocerkovského mřížkové ploutve\"“) a je jen o málo menší než bomba Grand Slam z druhé světové války. MOAB používá 8,5 tuny explozívní náplně H6. Se sílou rovnou 1,35 násobku síly TNT je H6 jednou ze silnějších výbušnin užívaných armádou Spojených států. H6 je výbušný mix RDX (cyklotrimethlylen trinitramin), TNT (trinitrotoluen) a hliníku. H6 je obvykle využíváno armádou pro víceúčelové bomby a je výbušným plnivem vyráběným v Austrálii. H6 je také široce používaným plnivem pro podvodní zbraně jako miny, hlubinné nálože a torpéda. Ačkoli její efekt byl často srovnáván s jadernou zbraní, má pouze zhruba tisícinu síly atomové bomby shozené na Hirošimu. MOAB je ekvivalentem 11 tun TNT, kdežto výbuch v Hirošimě byl ekvivalentem 13 000 tun TNT a moderní jaderné pumy jsou ještě mnohem silnější než bomba z Hirošimy. Nicméně svojí silou se MOAB vyrovná nejmenším jaderným bombám jako např. M-388 Davy Crockett. Kromě 2 kusů MOAB vyrobených pro testy je známo 15 kusů z továrny McAlester Army Ammunition Plantin z roku 2003 na podporu operace Irácká svoboda. Dne 13. 4. 2017 došlo k prvnímu ostrému použití této bomby. Byla svržena na afghánskou oblast Achin v provincii Nangarhár. Důvodem tohoto svržení je zasažení oblasti s vysokou koncentrací bojovníků ISIS.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Základní design nese znaky BLU-82 Daisy Cutter, která byla použita ve válce ve Vietnamu a také v Afghánistánu – nejvíce pro čištění velkých zalesněných ploch na tehdejší frontě a pro útoky na opevněné cíle. Na rozdíl od Daisy Cutteru, MOAB je určena k ničení cílů opevněných popř. podzemních. MOAB je pomocí GPS naváděná bomba shazovaná volným pádem, kdežto Daisy Cutter je nenaváděná, padákem stabilizovaná a vyžaduje relativně nízkou výšku shozu. Pentagon prosazoval svůj záměr použít bomby MOAB jako zbraň proti pěšákům jako součást strategie „\"shock and awe\"“ (šok a úžas) v Iráku. Letectvo Spojených států realizovalo test, kde subjektům ukázali video výbuchu MOAB. Kromě skupiny jaderných vědců všichni ostatní výbuch chybně identifikovali jako jaderný. Tento test demonstroval potenciál bomby MOAB k vyvolání psychologického strachu. Ačkoli je MOAB primárně určena k destrukci opevněných a podzemních cílů, lze jí také využít proti lehkým až středním pozemním cílům o veliké rozloze. Ovšem vícenásobné údery zbraněmi menšího kalibru by mohly být efektivnější, neboť tyto lze shazovat ze stíhaček nebo bombardérů jako F-16, které mají mnohem lepší manévrovatelnost a prostředky sebeobrany než letouny C-130 a C-17. Kobercové bombardování z velké výšky mnohem menšími 900 nebo 450 kilogramovými bombami shazované z B-52 je také velmi efektivní v pokrytí velkých oblastí. Dne 13. 4. 2017 byla GBU43 svržena v Afghánistánu na podzemní systém tunelů Islámského státu. Afghánské speciální jednotky poté zjistily, že stromy v bezprostředním okolí výbuchu byly sežehlé, domy zčásti zbořené, ale o několik set metrů dál byly již stromy neporušené a také tunely nevypadaly poškozeně.", "section_level": 1}], "src_summary": "GBU-43/B Massive Ordnance Air Blast bomb (MOAB) (také známá jako \"Mother of All Bombs\" - \"matka všech bomb\") je velká konvenční bomba vyvinutá pro letectvo Spojených států Albertem L. Weimortsem juniorem. V době vývoje byla považována za nejsilnější nenukleární zbraň vůbec. Bomba byla navržena ke shozu z transportního letounu C-130. ", "tgt_summary": "The GBU-43/B Massive Ordnance Air Blast (MOAB, commonly known as \"Mother of All Bombs\") is a large-yield bomb, developed for the United States military by Albert L. Weimorts, Jr. of the Air Force Research Laboratory. At the time of development, it was said to be the most powerful non-nuclear weapon in the American arsenal. The bomb is designed to be delivered by a C-130 Hercules, primarily the MC-130E Combat Talon I or MC-130H Combat Talon II variants. ", "id": 1394284} {"src_title": "Magnetická páska", "tgt_title": "Magnetic tape", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Zvuk byl na počátku éry zvukových záznamů zaznamenáván mechanicky. Thomas Edison jej začal nahrávat na válečky fonografu, vytlačeného rovněž mechanickým gramofonem. Dán Waldemar Poulsen se vydal jinou cestou. Pokusil se zaznamenat zvuk na tenký ocelový drátek, převíjený vysokou rychlostí mezi póly elektromagnetu, kterým protékaly hovorové proudy z telefonního sluchátka. Jeho vynález dostal název telegraphon. Jinak se označoval také jako mluvící přístroj. Práce s kilometry vlasově tenkého drátu však nebyla snadná. Záznam byl velmi zarušený a střih nemožný. Magnetická páska byla prvně použita pro záznam zvuků Fritzem Pfleumerem v Německu v roce 1926. Ten vycházel z vynálezu magnetického záznamu na drát Valdemara Poulsena z roku 1898. Pfleumerův vynález používá prášek oxidu železitého nanesený na dlouhém proužku papíru. Tento objev byl později zdokonalen německou společností AEG, která vyráběla záznamová zařízení a společností BASF, která k nim vyráběla pásky. Firma AEG nahradila snadno se trhající papír za celuloidový pásek, na který se přes tenkou mezeru kruhového magnetu zaznamenávaly zvukové kmitočty. Takto se zrodil první pásek pro magnetofon, slavící obdiv na Berlínské rozhlasové výstavě v roce 1935. V roce 1933, ve společnosti AEG, vynalezl Eduard Schuller hlavu rekordéru ve tvaru prstenu. Do té doby se používaly hlavy s úzkým tyčovým profilem, které poškozovaly pásky. Důležitým vynálezem této doby byla také vysokofrekvenční předmagnetizace, která výrazně zlepšovala věrnost zaznamenaného audio signálu. První magnetický pásek byl 6,5 mm široký a navíjel se na cívku. Byl tenčí než lidský vlas a zaznamenaný signál měl frekvenční rozsah pouze 6 kHz. Poprvé v rozhlasové historii se však daly nahrávky stříhat a bylo tak možné rychle opravovat chyby či opravit přetržený pásek. Vzhledem k předválečné politice Německa a ke vzrůstajícímu napětí na mezinárodní půdě, byly tyto výzkumy před zbytkem světa tajeny. Až po válce se Američanům Jacku Mullinovi a majoru Johnu Herbetu Orrovi podařilo získat tyto technologie a poté už nic nebránilo v rozvoji audio, video a různým dalším formátům pásek se speciálním využitím. Nedlouho poté se páskové mechaniky staly masovou záležitostí i mezi běžnými uživateli, nejprve jako magnetofony, datová úložiště k prvním domácím počítačům, nakonec i jako videorekordéry.", "section_level": 1}, {"title": "Video.", "content": "Nahrávaní videa, které klade mnohem větší nároky na šířku pásma než audio pásky, bylo možno uskutečnit díky vynálezu šroubovicového snímání. První video rekordéry byly kotoučové, moderní systémy ale už používaly kazetové pásky. Video-kazetové rekordéry byly ve své době v domácnostech poměrně velmi obvyklou součástí vybavení domácnosti, později ale začaly ustupovat rekordérům používajícím jiné záznamové technologie a techniky. V současné době (2009) již nejsou video-kazetové rekordéry v domácnostech prakticky používané. Staré videopřehrávače díky cenám většinou nahradily přehrávače optické, ponejvíce DVD a nově i Blu-ray disk.", "section_level": 1}, {"title": "Ukládání dat.", "content": "Použití magnetické pásky pro uchování dat se stalo jedním ze základů počítačového průmyslu. Magnetická páska byla prvně použita pro ukládání počítačových dat v roce 1951 na počítači UNIVAC I. Nahrávacím médiem byl tenký poniklovaný bronzový pásek o šířce 12.7 mm (Vicalloy). Hustota nahrávání byla 128 znaků na palec (198 mikrometrů/znak) na osmi stopách, s konstantní rychlostí 2,54 m/s a datovým tokem 12800 znaků za sekundu. Z osmi stop bylo šest datových, jedna paritní a další časová. Kvůli plánovaným mezerám mezi jednotlivými bloky pásky byla skutečná rychlost přenosu 7200 znaků za sekundu. První mechanické kazetové jednotky firmy IBM byly velmi sofistikované. Extrémně rychlého přepínání mezi pohybem pásky a jejím zastavením bylo dosaženo pomocí rychlých elektromotorů a napínáním pásky pomocí vývěvy v u-smyčce. Mechanické napínání pásky pomocí kladky by totiž svou vahou způsobovalo trhání pásky. Data byla zaznamenávána v blocích a rozjezd pásky z klidu do plné rychlosti 112,5 palce za sekundu trval jen 1,5 milisekundy. Když byl systém aktivní, jeden kotouč podával pásku dovnitř a druhý navíjel pásku ven, přičemž se téměř okamžitě a nesynchronizovaně roztáčely nebo zastavovaly, což vytvářelo poměrně zajímavý vizuální efekt. Záběry těchto sálových páskových jednotek v době své největší slávy často reprezentovaly »počítač« v různých filmech a televizních seriálech. Současné magnetické páskové systémy používají kotouče mnohem menší než původních 10,5 palců a jsou uzavřeny ve schránce kvůli ochraně proti mechanickému poškození a snadné manipulaci. Pásková jednotka používá přesně řízené motory k přetáčení pásky z jednoho kotouče na druhý. Hlava přehrávače se dotýká pásky a umožňuje tak zápis nebo čtení záznamu. Moderní kazety jsou ve vyráběny formátech DAT/DDC, AIT, Digital Linear Tape a Linear Tape Open. Pásky mají poměrně dlouhou životnost. Pásky zůstávají konkurenceschopnou alternativou pevným diskům vzhledem ke své nízké ceně. Ačkoli hustota záznamu na cm2 je nižší než u pevných disků, dostupné místo na pásce je obvykle větší (záleží na typu). Největší kapacita páskových médií je obecně na stejné úrovni jako kapacita největších dostupných pevných disků (cca 1,6 TB v roce 2010). Během celé své existence pásky poskytovaly velkou cenovou výhodu oproti magnetické diskové paměti, obzvláště pro vytváření záložních dat, kde je přenositelnost médií také velmi důležitá. Rychlý rozvoj velikosti disků a jejich ceny společně s pomalejší inovací pásek snížil podíl produktů magnetických pásek na trhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magnetická páska je pevné medium sestávající z magnetické vrstvy nanesené na plastické pásce. Do této kategorie spadají v podstatě pásky ve všech běžně používaných audio a videokazetách, nebo zálohovací pásky používané například v mainframech a různých datových úložištích, kdy je třeba ukládat velké množství dat po dlouhou dobu co nejspolehlivěji. ", "tgt_summary": "Magnetic tape is a medium for magnetic recording, made of a thin, magnetizable coating on a long, narrow strip of plastic film. It was developed in Germany in 1928, based on magnetic wire recording. Devices that record and playback audio and video using magnetic tape are tape recorders and video tape recorders respectively. A device that stores computer data on magnetic tape is known as a tape drive. ", "id": 2061593} {"src_title": "Třetí punská válka", "tgt_title": "Third Punic War", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kartágo po druhé punské válce.", "content": "V roce 201 př. n. l. skončila druhá punská válka. Mírové podmínky, které Řím Kartágu nadiktoval, byly velmi tvrdé. Jeho loďstvo bylo omezeno na několik málo lodí, muselo Římu během 50 let zaplatit každoročně 200 talentů stříbra (celkem asi 300 tun), bylo donuceno vzdát se všech zámořských držav a přestalo vést nezávislou zahraniční a vojenskou politiku. Pokud chtělo podniknout jakékoliv válečné operace, muselo požádat o svolení římský senát. Kartágu se nicméně dlouhou dobu dařilo plnit všechny tyto podmínky a přesto prosperovat. Jelikož přišlo o všechny své kolonie, muselo se v zásobení potravinami spolehnout především na vlastní africké zdroje a na obchod. Podařilo se zavést nové zemědělské postupy, produkce potravin byla dostačující. Obchod opět začal vzkvétat. Splácení reparací taktéž probíhalo podle plánu. Hlavním problémem se ale ukázal západní soused Numídie, jíž vládl král Masinissa. Jednalo se o spojence Říma z konce druhé punské války, který vůči Kartágu uplatňoval bezskrupulózní agresivní politiku, vědom si faktické nemožnosti svého souseda se bránit. Během zhruba 40 let podnikl Masinissa a jeho synové mnoho útoků, přepadů a záborů, na něž si úřady Kartága stěžovaly v Římě, a římský senát prakticky vždy rozhodl ve prospěch Numiďanů.", "section_level": 2}, {"title": "Řím.", "content": "V první polovině druhého století př. n. l. vedl Řím několik válek s Makedonií, musel potlačovat povstání Keltů, bojovat v Sýrii, Ilyrii a Hispánii. Byl tudíž zaměstnán na několika místech a problematika Kartága byla odsunuta na vedlejší kolej. V roce 168 př. n. l. byla moc Makedonie definitivně zlomena, ostatní války také zakončeny a Řím si uvolnil ruce. Mnohým Římanům neušlo, jak se jejich dlouholetý nepřítel opět vzmáhá. V roce 153 př. n. l. navštívil Kartágo senátor Marcus Porcius Cato (zvaný Cato starší, 234 - 149 př. n. l). Byl doslova šokován, jak je na tom dobře, jak prosperuje, jak je bohaté. Po návratu do Říma se stal hlavním mluvčím strany, která požadovala jeho vojenské podrobení. Každý svůj projev pak končil známými slovy \"„Ceterum censeo Carthaginem esse delendam“\" (Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno).", "section_level": 2}, {"title": "Příčiny střetu.", "content": "V roce 151 př. n. l. došlo mezi Kartáginci a Numiďany k několika incidentům, které měly zásadní důležitost pro další vývoj. Z Kartága byla Lidovou stranou vypuzena pronumidská frakce (cca 40 lidí), jenž našla útočiště u Masinissy a začala nabádat k útoku proti svému městu. Masinissa poslal své syny Gulussu a Micipsu do Kartága vyjednat návrat exulantů. Byli odmítnuti a cestou zpět prý i napadeni Hamilkarem Samnitou. Masinissa měl ideální záminku k válce. Numidské vojsko oblehlo město Oroscopa. Kartaginci tentokrát nepožádali Řím o „zprostředkování“ míru a vyslali armádu o síle 25 000 pěších a 400 jezdců proti Numiďanům. Na jaře 150 př. n. l. došlo k bojům mezi Kartáginci a Numiďany. Nejprve byl výsledek nerozhodný. Dokonce došlo k vzájemné dohodě, ale nakonec byli Kartáginci oslabení hladem a nemocemi drtivě poraženi. Navíc měli tu smůlu, že konfrontaci viděl Publius Cornelius Scipio Aemilianus, který informoval římský senát. Kartáginci sice okamžitě vyslali do Říma delegaci, která se je snažila uchlácholit a mj. slíbili, že popraví velitele armády Hasdrubala (syna Gasca, Boiotarch) a další účastníky bojů. Římský senát však veškeré nabídky odmítl.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řím si klade podmínky míru.", "content": "V roce 149 př. n. l. se Římu formálně poddalo město Utica, které dosud patřilo Kartágu. Krátce poté Řím oficiálně deklaroval Kartágu válku a poslal oba konzuly s armádou přes Sicílii do Afriky. Kartáginci se však stále pokoušeli zachránit situaci. Poslali další delegaci do Říma. Když dorazili a zjistili, že již byla vyslána římská armáda, nabídli kapitulaci. Jednou z podmínek, aby jí vůbec přijal, senát požadoval, aby Kartaginci poslali 300 členů prominentních rodin jako rukojmí do sicilského města Lilybaeum, kde právě pobývala římská invazní armáda. Ač neradi, souhlasili, a neprodleně to splnili. Římská armáda se přesto vylodila v Utice. Kartáginci opět zkusili vyjednávat. Konzul Lucius Marcius Censorinus jejich ambasadorům nařídil, aby Kartágo vydalo všechny své zbraně. Ti to učinili. Antičtí autoři (Polybios a Appiános) uvádějí, že šlo o 200 000 sad zbroje, velké množství šípů, oštěpů a obléhacích zbraní. Tyto údaje se zdají nadsazené, ale je jasné, že muselo jít o obrovskou zásobu zbraní a zbroje. Římané postupovali tradičně velmi chytře a nekompromisně. Až poté, co Kartáginci vydali své zbraně, nastolili další – údajně konečnou – podmínku. Kartáginci musejí opustit své město, přičemž si mohou založit nové kdekoliv jinde na svém území, avšak minimálně 10 mil od pobřeží. Kartágo mělo být následně zničeno s výjimkou chrámů a hřbitovů. Když byla tato podmínka oznámena ve městě, vypukly nepokoje. Lidé napadali vyjednavače a všechny, kteří prosazovali usmíření s Římany. Kartaginská Rada 104 krátce nato vyhlásila Římu válku. Kartágo si vybralo cestu zoufalého boje před „mírovým“ dožitím kdesi v ústraní stále mocnějšího Říma.", "section_level": 2}, {"title": "Válka.", "content": "Kartágo okamžitě začalo přípravy na boj o přežití. Všichni otroci byli propuštěni, aby mohli bojovat, veškeré dostupné kovové nástroje byly přetaveny na zbraně, Hasdrubal – původně měl být zabit jako součást usmíření Římanů – byl povolán jako velitel armády, ženy si holily hlavy a splétaly ze svých vlasů tětivy a provazy do katapultů. Veškeré bohatství města bylo shromážděno, aby mohlo být využito pro válečné účely.", "section_level": 2}, {"title": "Římské neúspěchy.", "content": "Konzulové Censorinus a Manilius mezitím přesunuli svou armádu k městu. Očekávali snadné vítězství nad neozbrojenými měšťany. Jejich dva laxní útoky ale Kartáginci odrazili. Římané si poté zřídili dva opevněné tábory nedaleko města a začali se stavbou obléhacích strojů. Himilco Phameas, velitel kartaginské jízdy, přepadl římskou zásobovací jednotku, která v okolí shromažďovala dřevo na stavbu strojů, a pobil asi 500 legionářů. Římané si přesto postavili dvě obrovská beranidla, poškodili část hradeb, ale byli odraženi. Kartaginci hradby rychle opravili a noční záškodnickou akcí beranidla zapálili. V létě 149 př. n. l. propukla v římském táboře epidemie, a tak byl následně přesunut k moři. Kartaginci využili jednoho dne příhodného větru a vyslali proti římskému loďstvu zápalné čluny. Římané přišli o mnoho lodí. Římská armáda utrpěla další menší porážky a od větších katastrof je zachránila jen odvaha a vynalézavost velitele jízdy Scipiona Aemiliana. Římský senát poslal koncem roku 149 komisi, aby zjistila, co se vlastně u Kartága děje. Zhruba ve stejné době zemřel zarytý nepřítel Kartága Cato starší, aniž se dožil toho, co požadoval - úplného zničení tohoto města.", "section_level": 3}, {"title": "148 př. n. l..", "content": "Začátkem roku 148 př. n. l., krátce předtím než k němu dorazil pozvaný Scipio Aemilianus, zemřel Masinissa. Království rozdělil mezi své tři syny. Syn Gulussa byl Scipionem přesvědčen, ať se připojí se svou numidskou jízdou k římské armádě. Římanům se to hned vyplatilo. Numidská jízda eliminovala přepadové oddíly Himilca Phamease. Ten se následně rozhodl vzdát a přejít s částí svých oddílů na římskou stranu. V téže době přibyl do Afriky nový velitel římských jednotek Lucius Calpurnius Piso Caesoninus. Scipio a Himilco naopak odpluli do Říma. Většina vojáků si přála, aby se současný tribun Scipio vrátil jako konzul a velitel armády. Himilcova zrada byla římským senátem náležitě oceněna a Kartaginec se obratem vrátil do Afriky dále Římanům pomáhat. Velitel vojska Piso Caesoninus se mezitím rozhodl dobýt města Aspis a Hippagreta, ale ani jeden útok se nepovedl. Že zrada a dezerce byla v té době běžnou záležitostí, ukazuje fakt, že jeden z velitelů numidské jízdy Bythias přešel s asi 800 muži na stranu Kartága a naopak velitel městských kartaginských jednotek Hasdrubal (synovec Gulussy, ne Boiotarch!) byl obviněn z plánování zrady a zlynčován. Kartaginci povzbuzení situací na bojišti zkoušeli diplomatickou cestou vyjednat pomoc proti Římu. Poslali vyslance k Makedoncům a Numiďanům, kde apelovali na hrozbu římské rozpínavosti, která hrozí všem. Do Říma mezitím dorazily zprávy o chabých výsledcích africké armády. Po zdlouhavých dohadech a jednáních byl nakonec Scipio Aemilianus vybrán jako další velitel vojska.", "section_level": 3}, {"title": "Scipio Aemilianus a obrat ve válce.", "content": "Začátkem roku 147 př. n. l. dorazil nový konzul a tedy i velitel armády Scipio Aemilianus do Uticy. Velitelem loďstva jmenoval Atilia Serrana. Scipio byl rozladěn z rozložené morálky římské armády - vojáci si do tábora zvali z okolí různé muže a ženy a užívali si luxusu. Okamžitě se snažil sjednat nápravu. Záhy nařídil útok na Megaru, což bylo zemědělské předměstí Kartága plné jídla a vody. Přepad sice uspěl, ale Římané se nakonec stáhli. Hasdrubal Boiotarch se rovněž rozhodl upevnit morálku Kartaginců - dal veřejně umučit zajaté římské vojáky, aby ukázal, že není cesty zpět, že musí Římany porazit. S tímto postupem ale nesouhlasil kartaginský senát. Hasdrubal dal některé jeho členy pozatýkat a začal jednat víc jako tyran než generál. Scipio nechal navzdory neustálým kartaginským přepadům vybudovat na převlace 4 metry vysokou obléhací zeď, která odřízla město od pevniny a znemožnila jakékoliv zásobování po souši. Následně zablokoval přístav. Kartaginci postavili z veškerého materiálu, co našli, improvizované loďstvo a zaútočili na Římany. Zprvu měli úspěch, ale nakonec římská převaha zvítězila a většina provizorní flotily byla zničena. Scipionovi legionáři následně po tvrdých bojích dobyli část obchodního přístavu. Začátkem zimy 147 př. n. l. dobyla římská armáda město Nepheris ležící jižně od Kartága. Místní kartaginský velitel Diogenes utrpěl těžkou porážku, jeho vojsko bylo zdecimováno a většina obyvatel města povražděna (možná až 70 000 mrtvých). Po této katastrofě odpadla od Kartága většina zbývajících spojeneckých měst a území a poddala se Římanům. Osud města byl v podstatě zpečetěn.", "section_level": 3}, {"title": "Dobytí Kartága.", "content": "Na jaře 146 př. n. l. začal konečný útok na město. Římané nejprve pronikli skrze již částečně dobytý přístav, následně prorazili zeď a začali pronikat do města. 6 dní a nocí trvala krutá řež. Obyvatelstvo města, z velké části již na pokraji smrti hladem, svedlo svůj poslední zoufalý boj. Hasdrubal Boiotarch se vzdal Římanům. Když to zjistila jeho žena, vrhla se i s dětmi do plamenů hořícího chrámu. Mnozí další Kartaginci zvolili podobný osud. Římané nakonec zajali asi 50 000 lidí, což byla zhruba desetina původního počtu obyvatel. Zřejmě jen naprosto nepatrné části se podařilo uniknout. Stovky tisíc zahynuly, větší část spíše vyhladověním než z rukou římských vojáků. Scipio Aemilianus obdržel od senátu rozkaz srovnat město se zemí, což se mu sice nezamlouvalo, ale učinil tak. Demolice trvala 10 dní. Zajatci byli prodáni do otroctví. Podle jedné pověsti bylo město dokonce posoleno, čímž se mělo znemožnit jeho dalšímu obnovení.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky.", "content": "Dobytím Kartága dokončila Římská říše ovládnutí západního Středomoří. Kartágo a jeho okolí bylo přeměněno na římskou provincii Afrika. Ač se Numidie podílela na válce jako spojenec Římanů, čekal jí nakonec osud podobný Kartágu - v 1. stol. př. n. l. byla z větší části podrobena a začleněna do Římské říše jako Africa Nova. Ve stejném roce jako Kartágo bylo definitivně dobyto Řecko - poslední odpor města Korint byl zlomen, město srovnáno se zemí a obyvatelstvo bylo zmasakrováno. Za vlády Julia Caesara a Octaviana Augusta došlo k obnovení města. Jeho význam postupně rostl a nakonec patřilo mezi nejvýznamnější sídla Západořímské říše. Za Arabů jeho vliv ale následně upadl a v současnosti se jedná o předměstí Tunisu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Třetí punská válka (149-146 př. n. l.) je název pro poslední ze série válek mezi Římem a Kartágem. Řím uplatňoval vůči Kartágu po skončení druhé punské války takovou politiku, že výsledkem mohl být buď ozbrojený střet nebo mírové odsunutí Kartága na úroveň bezvýznamného periferního sídla. Kartágo zvolilo první možnost. Výsledkem tohoto střetu bylo úplné a definitivní zničení Kartága a završení snahy Říma o ovládnutí západního Středomoří.", "tgt_summary": "The Third Punic War (Latin: \"Tertium Bellum Punicum\") (149–146 BC) was the third and last of the Punic Wars fought between the former Phoenician colony of Carthage and the Roman Republic. The Punic Wars were named because of the Roman name for Carthaginians: \"Punici\", or \"Poenici\". ", "id": 534046} {"src_title": "Lilek", "tgt_title": "Solanum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lilky mohou být jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny, keře, liány i malé stromy. Některé druhy jsou trnité. Rostliny jsou lysé nebo s oděním tvořeným jednoduchými, větvenými, hvězdovitými nebo žláznatými chlupy. U některých druhů jsou chlupy žahavé. Listy jsou jednoduché nebo zpeřené, střídavé (někdy na květonosných větvích zdánlivě vstřícné) nebo po dvou, většinou řapíkaté, s celistvou, zubatou, laločnatou nebo členěnou čepelí. Květenství jsou zdánlivě úžlabní (ve skutečnosti se tvoří na vrcholu lodyhy, který je přerůstán postranní větví a odsunut do zdánlivě postranního postavení), většinou hroznovitá, latovitá, okolíkovitá nebo svazečky, případně jsou květy jednotlivé. Květy jsou většinou pravidelné nebo řidčeji dvoustranně souměrné, pětičetné, oboupohlavné nebo jednopohlavné. Kalich je zakončen 5 nebo 10 cípy. Koruna je pěticípá, kolovitá nebo široce zvonkovitá. Tyčinek je pět, jsou přirostlé v bázi korunní trubky, mají velmi krátké nitky a dlouhé prašníky. Semeník je srostlý ze dvou plodolistů, někdy však vlivem tvorby falešné přehrádky obsahuje 4 komůrky. Vajíček bývá mnoho, čnělka je krátká, s drobnou bliznou. Plodem je suchá nebo dužnatá bobule obsahující mnoho plochých semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje okolo 1500 druhů a je rozšířen po celém světě. Největší počet druhů roste ve Střední a Jižní Americe. V České republice se (včetně druhů krátkodobě zavlékaných nebo zplaňujících) vyskytuje celkem 19 druhů lilků, z nichž většina je nepůvodní. Nejhojnějším druhem je lilek potměchuť, rozšířený v teplejších oblastech celé republiky, a lilek černý, který zde zdomácněl jako archeofyt. Z dalších archeofytů se zde vyskytuje lilek vlnatý (\"S. decipiens\"), lilek žlutý (\"S. villosum\") a lilek křídlatý (\"S. alatum\"). Některé další pěstované druhy v ČR zplaňují: lilek brambor (\"S. tuberosum\"), lilek rajče (\"S. lycopersicum\"), lilek borůvkový (\"S. scabrum\"), lilek vejcoplodý (\"S. melongena\"), lilek nádherný (\"S. pyracanthos\"), llilek ozdobný (\"S. capsicastrum\"), nebo jsou spíše jen přechodně zavlékány: lilek leskloplodý (\"S. physalifolium\"), lilek americký (\"S. americanum\"), lilek hulevníkolistý (\"S. sisymbriifolium\"), lilek sodomský (\"S. linneanum\"), lilek zobanitý (\"S. cornutum\"), lilek karolínský (\"S. carolinense\") a lilek trojkvětý (\"S. triflorum\").", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy lilků neobsahují nektar a nabízejí opylovačům pouze pyl. Ten je z prašníků vytřásán speciálním mechanismem, který je znám jako \"buzz pollination\". Hmyz dosedne zespodu na květ a rychlými vibracemi hrudi jej rozechvěje, pyl vypadává a zachycuje se na ochlupení hmyzu. Lilek potměchuť je opylován zejména čmeláky. Tomuto způsobu opylování napomáhá také tvar květu s korunními lístky otočenými nazpět. Semena drobnoplodých druhů (lilek černý, lilek potměchuť) šíří ptáci konzumující plody. Některé druhy jsou šířeny i netopýry, např. lilek \"Solanum rugosum\" v Latinské Americe listonosem krátkoocasým. V tropech vyhledávají plody lilků také opice. Některé druhy mají dlouze ostnité plody, které se šíří na srsti zvířat. Patří mezi ně mj. severoamerický lilek \"Solanum rostratum\". Lilky jsou zejména v Latinské Americe živnými rostlinami celé řady druhů motýlů a můr. V Evropě se jimi živí housenky lišaje smrtihlava (\"Acherontia atropos\"), osenice stepní (\"Euxoa obelisca\") a obaleče zimolezového (\"Adoxophyes orana\").", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a jedovatost.", "content": "Lilky jsou vesměs více či méně jedovaté rostliny. Hlavními účinnými látkami jsou solaninové glykoalkaloidy, které mají dráždivé účinky na zažívací trakt a bývají akumulované především v nedozrálých plodech. Otravy se projevují zejména nevolností, zvracením, břišními křečemi a průjmy, v některých případech byly zaznamenány i halucinace, delirium a koma. Po požití většího množství se dostavují i dýchací potíže, deprese a zrychlený tlukot srdce. Vážnější stavy se léčí intravenózním dodáním tekutin a elektrolytů a podáváním antiemetik. Převážná většina otrav lilky u lidí souvisí s konzumací nedozrálých plodů, u řady druhů jsou však jedovaté i zralé plody. Hlavními alkaloidy bramboru je α-solanin a α-chakonin, které představují 95% obsažených alkaloidů. Nejtoxičtější je α-chakonin. Jedovatá je celá rostlina s výjimkou hlíz. Toxiny jsou obsaženy i v nevařených bramborových klíčcích a zelených částech hlíz. Symptomy jsou podobné jako u jiných lilků. Lákavě zbarvené bobule lilku višňového (\"S. pseudocapsicum\"), pěstovaného jako okrasná rostlina, bývají příčinou otrav zejména u dětí. Hlavní účinnou látkou je solanokapsin, látka strukturně příbuzná solaninu. Druh \"Solanum dimidiatum\" v Texasu způsobuje neurologické onemocnění krav známé pod názvem \"syndrom šílené krávy\" (\"crazy cow syndrome\"). Učinnými látkami jsou nortropanové alkaloidy ze skupiny kalysteginů. V brazilském pantanalu bývá příčinou otrav dobytka lilek \"Solanum glaucophyllum\". U některých divoce rostoucích druhů lilku se údaje o jedovatosti v různých zdrojích významně liší. Je to i případ zralých plodů lilku černého, které jsou v některých zdrojích uváděny jako jedlé (např. ), jinde jako jedovaté (např.). Podobné je to i s lilkem americkým (\"S. americanum\"). Druh pochází patrně z Jižní Ameriky a je rozšířen i v jiných částech tropů. Podle některých zdrojů se listy, plody i mladé stonky konzumují (např. ), podle jiných je rostlina silně jedovatá a bývá příčinou otrav dobytka (např. ). Některé cizokrajné druhy lilku mají na povrchu žahavé chlupy, které při kontaktu s pokožkou způsobují dermatitidy.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potraviny.", "content": "Některé druhy lilku náležejí mezi staré kulturní rostliny. V mimotropických zemích jsou hospodářsky nejvýznamnější lilek brambor a lilek rajče. Brambor pochází z jihoamerických And. Do Španělska byl přivezen ve 2. polovině 16. století a v průběhu 100 let byly již brambory jako okopanina široce pěstovány v řadě evropských zemí. Jsou také významným zdrojem škrobu. Rajče pochází rovněž ze západních oblastí Jižní Ameriky. První písemné zmínky pocházejí z poloviny 16. století. V současnosti jsou rajčata pěstována po celém světě. Hlavními producenty jsou Čína, USA a Indie. Lilek rajčenka (\"S. betaceum\") je keř až strom pocházející z jihoamerických And. Je pěstován zejména v horských oblastech tropické Jižní Ameriky a Asie pro plody, známé pod názvem rajčenka nebo tamarilo. Syrové se konzumují jako příjemně aromatické ovoce, lze je také různě upravovat jako zeleninu. Druh je také pěstován jako meziplodina na citrusových a kávových plantážích. Lilek vejcoplodý (\"S. melongena\") je stará kulturní rostlina, pocházející z Asie. Zralé plody jsou používány jako zelenina. V jižní a jihovýchodní Asii jsou plody součástí mnoha místních pokrmů. V České republice jsou známy pod názvem baklažán nebo lilek. Lilek borůvkovitý (\"S. scabrum\") je pěstován jako drobné ovoce zahrádkáři i v České republice. Lilek etiopský (\"S. aethiopicum\") je v tropické Africe i v některých jiných oblastech světa (např. v Brazílii) významnou zeleninou. Vznikl domestikací z divokého druhu \"Solanum anguivi\". Konzumují se nedozrálé plody, v některých oblastech i listy. Lilek \"Solanum mammosum\" pochází ze severu Jižní Ameriky a pěstuje se zejména v Americe a Asii pro plody, používané jako zelenina. Plody jihoamerického lilku peruánského (\"S. muricatum\"), zvané pepino, se používají jako ovoce i zelenina. Z Jižní Ameriky pochází také lilek quitský (\"S. quitoense\") neboli narančila. \"Solanum sessiliflorum\" je stará kulturní rostlina, jejíž divoké populace nejsou známy. V Latinské Americe je označován jako \"cocona\" (kokona). Z Jižní Ameriky pochází i \"Solanum torvum\", pěstované v Americe i Asii jako zelenina. Zvláštní oblibě se těší v Thajsku a Indonésii. Z tropické Asie pochází druh \"Solanum lasiocarpum\", jehož chlupaté plody se používají k okyselení ragú a jiných místních pokrmů. Z dalších jihoamerických druhů slouží jako ovoce např. plody \"Solanum hyporhodium\", \"S. topiro\", \"S. ambrosiacum\" a \"S. grandiflorum\". Jedlé plody poskytuje také australský druh \"Solanum linearifolium\".", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní využití.", "content": "Lilek jasmínovitý (\"S. jasminoides\") je pěstován jako okrasná kbelíková nebo truhlíková rostlina. Lilek višňový (\"S. pseudocapsicum\") je v poslední době oblíbený jako pokojová rostlina s nápadně barevnými plody. Existují i běloplodé kultivary. Sytě modrými květy se vyznačuje lilek modrý (\"S. rantonnetii\", syn. \"Lycianthes rantonnetii\"), známý též jako hořcový stromek, a pěstovaný jako balkónová a kbelíková rostlina. Některé nápadné druhy jsou pěstovány ve sbírkách botanických zahrad, např. lilek nádherný (\"S. pyracanthos\") s listy i stonky nesoucími nápadné oranžové trny. V tropech a subtropech se některé druhy lilku vysazují jako okrasné rostliny. Patří mezi ně např. lilek quitský (\"S. quitoense\") a druhy \"Solanum erianthum\", \"S. seaforthianum\", \"S. wendlandii\" a \"S. wrightii\". Celá řada druhů lilku je využívána v místní a domorodé medicíně v zemích celého světa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lilek (\"Solanum\") je početný rod rostlin z čeledi lilkovité. Jsou to byliny i dřeviny s jednoduchými či zpeřenými střídavými listy a pětičetnými, většinou pravidelnými květy. Plodem je bobule s mnoha semeny. Rod zahrnuje asi 1500 druhů a je rozšířen po celém světě. Největší počet druhů roste v tropech a subtropech, zejména v Latinské Americe. Jediným původním druhem v květeně České republiky je lilek potměchuť, další druhy zde žijí zdomácněle. Lilky jsou vesměs více nebo méně jedovaté rostliny, hlavními účinnými látkami jsou solaninové glykoalkaloidy, zejména solanin. Hospodářsky nejvýznamnějšími kulturními druhy jsou lilek brambor a rajče jedlé. Řada dalších druhů poskytuje plody jako ovoce nebo se využívá jako zelenina, mezi známější náleží lilek vejcoplodý (baklažán, lilek), lilek rajčenka (rajčenka) a lilek peruánský (pepino). Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné rostliny nebo mají význam v medicíně.", "tgt_summary": "Solanum is a large and diverse genus of flowering plants, which include three food crops of high economic importance, the potato, the tomato and the eggplant. It also contains the nightshades and horse nettles, as well as numerous plants cultivated for their ornamental flowers and fruit. ", "id": 1143647} {"src_title": "Diskurzivní analýza", "tgt_title": "Discourse analysis", "src_document": [{"title": "Hlavní cíle.", "content": "Snahou není otestovat pravdivost určité hypotézy, ale zjistit a interpretovat informace o tom, jakým způsobem subjekty pomocí jazyka utvářejí smysl a význam. Proto je na počátku vždy pouze výzkumná otázka a přesně definovaná metodologie. Mezi hlavní cíle patří:", "section_level": 1}, {"title": "Dělení diskursivní analýzy.", "content": "Vzhledem k množství ostatních rozdílů se diskurzivní analýza dělí na 3 základní typy: Diskurzivní psychologie, Kritická diskurzivní analýza a Archeologie vědění.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie vědění.", "content": "Archeologie vědění je někdy také nazývána Foucaultovská historická diskurzivní analýza, protože původcem tohoto směru je Michel Foucault. Jeho myšlenky týkající se diskurzivní analýzy můžeme najít především v dílech \"Zrod kliniky\" (1963), \"Slova a věci\" (1966) a \"Archeologie vědění\" (1969). Hlavním předmětem zkoumání je prediskurzivní realita, tedy \"prostor\", ve kterém se tvoří jednotlivé výroky. Jedná se v podstatě o soubor pravidel daných společností v určité době, která omezují způsoby vyjadřování jedince. Archeologie vědění se naopak vůbec nezabývá šířením vědění a jeho společenským významem, nebo o neverbalizované praktiky přenášené napodobováním. Vytváří také mýtus Autonomního diskursu, tedy myšlenku, že ani sám subjekt diskursu nerozumí a neumí ho ovládnout. Foucault analyzuje především rozsáhlejší starší vědecké a filosofické texty, zákoníky apod. Kritikové Archeologii vědění, například Hubert Dreyfus a Paul Rabinow, vytýkají především nadměrnou abstraktnost a koncentraci na slovní sdělení. Tím je diskurs odtržen od všední reality.", "section_level": 2}, {"title": "Kritická diskurzivní analýza.", "content": "Kritická diskurzivní analýza není uceleným směrem, ale spíše spolek vědců s podobnými předpoklady, kteří spolu komunikují a spolupracují. Hlavní zdroj textů tohoto směru můžeme najít v časopise \"Discourse and Society\" pod vedením Teun van Dijka. Autory jsou například Norman Fairclough, Ruth Wodak a Siegfried Jäger. Kritická diskurzivní analýza je založena na konkrétních výrocích a jejich zkoumání, má tedy mnoho společného s lingvistikou. Zabývá se použitými styly, rétorickými prvky i jazykovými prostředky. Název kritická je odvozen ze snahy nejen diskurs popsat, ale také ho hodnotit a být jednou z příčin jeho zkvalitnění, například pomocí odstraňování nerovnosti a ideologií z diskurzů. Důležitým rozdílem oproti foucaultovskému pojetí je přesvědčení, že diskurz existuje jen jako součást společnosti, nikoliv samostatně. Podobně jako Archeologie vědění se zabývají spíše \"mrtvými texty\".", "section_level": 2}, {"title": "Diskurzivní psychologie.", "content": "Diskurzivní psychologie je opět velmi nejednotný směr. Mezi nejznámější autory patří například Derek Edwards, Jonathan Potter, Charles Antaki, Margaret Wetherell, Ludwig Wittgenstein a mnoho dalších. Hlavní myšlenkou diskurzivní psychologie je, že subjekt používá diskurz jako prostředek, pomocí kterého účelně tvoří významy. Snahou je tedy pochopit způsob, jakým člověk takových cílů dosahuje a jak využívá vědomostí k volbě vhodného způsobu komunikace. Zabývá se také emocemi a jejich verbálním projevováním. Rozdílem oproti ostatním typům diskurzivní analýzy je tedy přesvědčení, že člověk sám tvoří sociální realitu a také snaha analyzovat samotnou interakci mezi lidmi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Diskurzivní analýza je metoda kvalitativního výzkumu rozpracovaná sociálním konstruktivismem. Cílem diskurzivní analýzy je pochopit význam sociální reality pro zkoumané subjekty i způsob, jakým byla vytvořena. Jedná se o obecný pojem, který označuje množství rozdílných přístupů k rozboru psaného, mluveného i znakového vyjadřování. ", "tgt_summary": "Discourse analysis (DA), or discourse studies, is an approach to the analysis of written, vocal, or sign language use, or any significant semiotic event. ", "id": 1292448} {"src_title": "Gottfried Keller", "tgt_title": "Gottfried Keller", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Gottfried Keller se narodil 19. července 1819 v Curychu jako syn soustružnického mistra Hanse-Rudolfa Kellera, jenž zemřel jen o pět let později, roku 1824. Gottfriedova matka Elisabeth se dva roky nato znovu provdala. Její druhé manželství však nebylo vůbec šťastné a skončilo rozvodem roku 1834. Gottfried Keller v šesti letech nastoupil do školy pro nemajetné a ve dvanácti na průmyslovku; odsud byl ale po třech letech kvůli studentským lumpárnám vyloučen. Podle některých zdrojů se tak stalo na základě falešného udání. Celý život pak Keller trpěl pocitem nedouka. Poté se rozhodl věnovat malířství a nastoupil do učení k litografovi a malíři vedut Peteru Steigerovi. V letech 1837-1838 pokračoval v nastolené cestě, tentokrát u Rudolfa Meyera, kde se i začal zajímat o skutečná studia malířství. Ta nastoupil v dubnu 1840 v Mnichově. Už roku 1842 však Keller shledal, že jeho studium k ničemu nevede, a tak ho přerušil.", "section_level": 2}, {"title": "Spisovatelem.", "content": "Po ukončení pobytu v Mnichově se vrátil do Curychu, kde se hodlal naplno věnovat literární profesi. Účastnil se společenského dění, stýkal se s básníky Georgem Herweghem a Ferdinandem Freiligrathem, roku 1846 vydal svazek sebraných básní Básně (Gedichte). Do roku 1848 žil Gottfried u své matky. Po mnichovském malířském zklamání ho zcela přešla chuť malovat a spíše náhodou se rozhodl uchytit se jako básník. Tak také vznikl nástin Zeleného Jindřicha, který se po důkladném přepracování ve své druhé verzi stal jedním z nejdůležitějších bildungsrománů německy psané literatury a snese srovnání s Goethovými romány Viléma Meistera léta učednická a Viléma Meistera léta putovní nebo s Malířem Noltenem Eduarda Mörika.Vedle psaní působil Keller i na politickém kolbišti, jednak jako spisovatel politickými básněmi, jednak přímo podílem na protiluzernském tažení (tzv. Freischarenzüge) v roce 1844 a v březnu 1845, které předznamenaly poslední větší švýcarský občanský konflikt – Sonderbundskrieg. Pod záminkou jezuitské otázky došlo k otevřenému střetnutí konzervativní vlády a radikální opozice. Keller vystupoval jako jeden z nejohnivějších rebelů, haně všechno konzervativní s neskrývanou záští. Roku 1845 definitivně skončil s malířstvím a vyjma trochy peněz, které si vydělal dosavadním publikováním, žil stále z prostředků své matky. Tehdy se poprvé nešťastně zamiloval, a to do Marie Melos, švagrové Ferdinanda Freiligratha. Roku 1847 se zamiloval znovu, do Luisi Rieter, a opět nešťastně. Rovněž Johanna Kapp, sestřenice Raphaela Rosenzweiga, blízkého Kellerova přítele, jeho vyznání z roku 1849 chladně odmítla. Díky stipendiu curyšského kantonu mohl Keller studovat v Heidelbergu filosofii, dějiny a literaturu, navštěvoval i přednášky Ludwiga Feuerbacha, jehož materialistická filosofie na Kellera velmi zapůsobila. Z Heidelbergu odešel do Berlína, kde prožil nejplodnější období svého života (1850-1855). Neúspěšně se pokoušel stát dramatikem, dokončil však svého Zeleného Jindřicha a rozepsal Lidi seldwylské. V letech 1861 až 1876 ustoupily jeho literární ambice do pozadí, když pracoval jako tajemník v curyšské vládě, této funkce se vzdal až roku 1876, pak už se se věnoval jenom literatuře. Gottfriedův život se od základů změnil roku 1864 po smrti jeho matky. V roce 1869 obdržel čestný doktorát Curyšské univerzity, což bylo jen jedním z mnoha ocenění, kterých se Kellerovi v jeho rodném kraji dostalo (např. v Glattfelden stojí na něj upomínající \"Gottfried Keller Zentrum\"). Roku 1874 Keller napsal pokračování prvního svazku legendárních Lidí seldwylských. Přátelil se s malířem Arnoldem Böcklinem a básníkem Conradem Ferdinandem Meyerem. Dopisoval si se spisovateli Paulem Heysem a Theodorem Stormem; tato korespondence vyšla i knižně. V roce 1878 zveřejnil Keller dva svazky Curyšských novel a v roce 1884 Epigram (Das Sinngedicht), poté následovalo jeho pozdní dílo Martin Salander (1886), které je významným příspěvkem švýcarské literatury v oblasti kritického realismu.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Gottfried se ještě dožil smrti své sestry; sám zemřel 15. července 1890 v Curychu, bylo mu 71 let. Je pochován na hřbitově Sihlfeld. Celý život trpěl abnormálním poměrem částí těla: sedě působil jako velký muž, stoje jako velmi malý. Jeho postižení a jím způsobená milostná zklamání jsou jedním z důvodů Kellerova podivínství a agresivity.", "section_level": 2}, {"title": "Literární styl.", "content": "První básně (Gedichte, 1846) jsou takřka revolučního ducha. Vrcholnými Kellerovými díly jsou jeho novely (Lidé seldwylští, Curyšské novely apod.), v nichž vystupují nevšední postavy a odrážejí se tvrdé životní i přírodní podmínky Švýcarska poloviny 19. století. Hrdinové bývají většinou stateční a pracovití lidé, které Keller vykresluje s láskou, humorem i ironií. Výborný je v drobnokresbě, několika črtami dokáže nastínit situaci a vystihnout lidskou povahu. Jeho dílo stojí na rozhraní idealistického humanismu a realismu 20. století. Často nezapře výchovné tendence. První svazek:", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Druhý svazek: Ve svých novelách Keller plasticky líčí švýcarskou přírodu i lid v tragických i humorných situacích. Vyniká jemným humorem, láskou ke svým hrdinům a překrásným spisovným jazykem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried Keller (19. července 1819 Curych – 15. července 1890 Curych) byl švýcarský (německy píšící) prozaik a lyrický básník, který se nejvíce proslavil autobiografickým románem \"Zelený Jindřich\" (německy Der grüne Heinrich) a knihou \"Romeo a Julie na vsi\" (\"Romeo und Julia auf dem Dorfe\").", "tgt_summary": "Gottfried Keller (19 July 1819 – 15 July 1890) was a Swiss poet and writer of German literature. Best known for his novel \"Green Henry\" (German: \"Der grüne Heinrich\"), he became one of the most popular narrators of literary realism in the late 19th century.", "id": 886152} {"src_title": "Anihilace", "tgt_title": "Annihilation", "src_document": [{"title": "Popis jevu.", "content": "Při setkání částice s její antičásticí dochází k zániku obou částic a veškerá jejich klidová energie i kinetická energie se přemění na energii odnášenou nosiči polí (fotony, W a Z bosony...). Tato přeměna je úplná a původní částice při ní zcela zanikají. Protože částice odnášející energii mohou mít nulovou klidovou hmotnost, hovoří se nepřesně o anihilaci jako o úplné přeměně hmoty v energii. Nosiče polí odnášející uvolněnou energii se mohou dále rozpadat na jiné částice. Při procesu anihilace se zachovává hmotnost (celková, nikoli klidová), energie, hybnost, elektrický náboj a další veličiny. To, jaké částice při anihilaci vzniknou, závisí na energii anihilujících částic (energií je zde myšlena i energie uvolněná z klidové hmotnosti částic podle Einsteinova vztahu \"E = mc\"). Při nízkých energiích mohou vzniknout pouze dva fotony, které se od místa interakce rozletí opačnými směry (oba se stejnou energií). Mohou vznikat také tři fotony, jejich energie však musí zaručovat zachování hybnosti soustavy. Při vyšších energiích mohou vznikat např. páry lepton-antilepton nebo kvark-antikvark (kvarky neexistují jako volné částice, ale projevují se jako hadrony). Vyšší energie anihilujících částic zvyšuje pravděpodobnost vzniku exotičtějších částic.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Nejznámějším příkladem je anihilace elektronu a pozitronu, při které nejčastěji vzniká dvojice fotonů záření gama o energii 0,5 MeV: Pouze jeden foton nemůže vzniknout kvůli zákonu zachování energie a zákonu zachování hybnosti. Z tohoto důvodu se při dvoufotonové anihilaci vzniklé fotony šíří z místa svého vzniku vzájemně opačnými směry. Oba fotony mohou být zachyceny tzv. koincidenčními detektory a tím je dáno, že místo anihilace leží na přímce mezi nimi. Při zachycení více anihilací větším počtem detektorů je pak možno zjistit místo, kde k anihilacím dochází, v třírozměrném prostoru. To je mj. princip moderní lékařské zobrazovací metody, nazývané pozitronová emisní tomografie (PET).", "section_level": 1}, {"title": "Možnosti využití.", "content": "Existují i teorie získávání elektrické energie pomocí anihilace. Největším problémem je fakt, že k získání antihmoty je nutný výkonný urychlovač částic (např. takový, který mají v CERNu). V něm je možné urychlit částice a při následných srážkách získat miniaturní množství antihmoty. Otázkou zůstává, jak tuto antihmotu uchovávat, protože reaguje s čímkoli, a jak získat její větší množství. Navíc získaní antihmoty je proces energeticky mnohem náročnější než zisk energie při anihilaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anihilace je proces v částicové fyzice, při kterém dochází k zániku částice a její antičástice při jejich vzájemném setkání. Opakem anihilace je kreace.", "tgt_summary": "In particle physics, annihilation is the process that occurs when a subatomic particle collides with its respective antiparticle to produce other particles, such as an electron colliding with a positron to produce two photons. The total energy and momentum of the initial pair are conserved in the process and distributed among a set of other particles in the final state. Antiparticles have exactly opposite additive quantum numbers from particles, so the sums of all quantum numbers of such an original pair are zero. Hence, any set of particles may be produced whose total quantum numbers are also zero as long as conservation of energy and conservation of momentum are obeyed. ", "id": 1990147} {"src_title": "Atmosférický tlak", "tgt_title": "Atmospheric pressure", "src_document": [{"title": "Barometrická rovnice.", "content": "Vzhledem k velké stlačitelnosti plynů není barometrický tlak lineární funkcí výšky, jako je tomu například u kapalin (viz hydrostatický tlak). Mění-li se hustota s tlakem podle Boyleova-Mariottova zákona, lze v atmosféře vymezit vrstvu vzduchu o hustotě formula_1, která se nachází ve výšce formula_2. Ze vztahu pro hydrostatický tlak lze pro tlakový rozdíl ve vrstvě psát Podle Boyleova–Mariottova zákona při stálé teplotě platí kde formula_5 a formula_6 označuje nějakou známou (základní) hustotu a tlak. Z předchozích vztahů vznikne odkud po integraci a úpravě vyjde vztah Tento vztah se označuje barometrická rovnice. Pro závislost hustoty vzduchu na výšce podobně vychází", "section_level": 1}, {"title": "Normální tlak.", "content": "Tlak vzduchu je závislý na nadmořské výšce, na velikosti tíhového zrychlení, na mocnosti, teplotě a hustotě atmosféry v daném místě. Z důvodu snazšího porovnávání výsledků různých měření barometrického tlaku byl stanoven normální tlak vzduchu (normální atmosférický tlak) \"p\" (též \"p\" ), zavedený jako průměrná hodnota tlaku vzduchu při mořské hladině na 45° s. š. při teplotě 15 °C a tíhovém zrychlení \"g\" = 9,80665 ms. Je definovaný přesnou hodnotou: Pomocí normálního tlaku vzduchu byla definována jednotka fyzikální atmosféra (značka atm): Normální tlak v jiných zastaralých jednotkách (milibary, torry, technické atmosféry):", "section_level": 1}, {"title": "Měření.", "content": "V meteorologii se tlak měří nejčastěji pomocí rtuťových tlakoměrů, aneroidů a barografů. V meteorologii se atmosférický tlak vyjadřuje nejčastěji jednotkou hektopascal (hPa). Při použití rtuťových barometrů se stále užívá jednotka torr (milimetr rtuťového sloupce), která se dále přepočítává na hektopascaly.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Měření atmosférického tlaku má velký význam v meteorologii, neboť atmosférický tlak (a především jeho změny a rychlost těchto změn) jsou důležité pro předpověď počasí. Například zvýšení atmosférického tlaku obvykle znamená příchod slunečného počasí s malou oblačností, zatímco pokles tlaku ohlašuje příchod oblačnosti a deštivého počasí. Pro srovnatelnost údajů se pak používá, obdobně jako u výškoměrů, tlak \"přepočtený na hladinu moře\" (QNH či QFE). Nejvyšší tlak přepočtený na hladinu moře byl roku 2001 zaznamenán v Mongolsku a to 1085 hPa. Nejvyšší atmosférický tlak v daném místě bývá v Mrtvém moři.", "section_level": 1}], "src_summary": "Atmosférický tlak je síla, kterou působí atmosféra planety (obvykle chápána Země) na jednotkovou plochu v daném místě. Atmosférický tlak dosahuje nejvyšších hodnot při hladině moře (popř. povrchu planety) a s rostoucí výškou klesá. Atmosférický tlak není stálý, ale kolísá na daném místě zemského povrchu kolem určité hodnoty. V historii Země byl menší než dnes. ", "tgt_summary": "Atmospheric pressure, also known as barometric pressure (after the barometer), is the pressure within the atmosphere of Earth. The standard atmosphere (symbol: atm) is a unit of pressure defined as, which is equivalent to 760mm Hg, 29.9212inchesHg, or 14.696psi. The atm unit is roughly equivalent to the mean sea-level atmospheric pressure on Earth, that is, the Earth's atmospheric pressure at sea level is approximately 1 atm. ", "id": 142868} {"src_title": "Kaplanova turbína", "tgt_title": "Kaplan turbine", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Má vyšší účinnost než Francisova turbína, ale je výrazně složitější a dražší. Používá se pro spády od 1 do 70,5 m (což je spád na vodní elektrárně na Orlíku) a průtoky 0,15 až několik stovek m/s. Největší hltnost na světě mají Kaplanovy turbíny na Saratovské vodní elektrárně na Volze a to 806 m/s na spádu 10–11,5 m. Obecně se dá říct, že se používá především na malých spádech při velkých průtocích, které nejsou konstantní. V závislosti na rozdílu hladin může být instalována buď se svislou nebo s vodorovnou osou otáčení.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vývoje Kaplanovy turbíny.", "content": "Kaplan jako první vzal při teoretickém návrhu turbíny v úvahu vazkost vody. V letech 1910-1912 proto navrhl na základě svých úvah nový tvar oběžného kola. První prototyp Kaplanovy turbíny byl vyroben brněnskou firmou Ignác Storek v roce 1919. Po zkouškách se ukázalo, že turbína dosahuje vynikající mechanické účinnosti až 86 %. Další prototyp byl úspěšně vyzkoušen v poděbradské elektrárně. Výsledky zkoušek vedly v roce 1920 k rozhodnutí použit Kaplanovy turbíny v trvalém provozu v nově budované vodní elektrárně na Strži nedaleko Kroměříže. V Ústředním seznamu kulturních památek České republiky je vodní elektrárna na Strži vedena pod číslem 101819. Později, když se Kaplanovým žákům podařilo vyřešit i problémy s kavitací, se tato turbína stala nejvýznamnějším typem turbíny užívaným ve velkých vodních elektrárnách se spádem do 50 m po celém světě. Začátkem jejího úspěchu byla úspěšná montáž tehdy největší turbíny světa ve švédském Jlla Edet v roce 1925. Kaplanovy turbíny byly velice úspěšným vývozním artiklem československého strojírenství.", "section_level": 1}, {"title": "Propelerová turbína.", "content": "Velmi zjednodušenou a zmenšenou variantou Kaplanovy turbíny je tzv. propelerová turbína („vrtulová turbína“), u níž jsou rozváděcí a většinou i oběžné lopatky pevné. Využívá se spolu s Bánkiho turbínou u malých vodních elektráren, kde nahrazuje složitější malé Francisovy turbíny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kaplanova turbína je přetlaková axiální turbína s velmi dobrou možností regulace. Toho se využívá především v místech, kde není možné zajistit stálý průtok, nebo spád. Kaplanovy turbíny dominují v instalacích s vysokým průtokem a malým výškovým spádem (např. dolní toky velkých řek). ", "tgt_summary": "The Kaplan turbine is a propeller-type water turbine which has adjustable blades. It was developed in 1913 by Austrian professor Viktor Kaplan, who combined automatically adjusted propeller blades with automatically adjusted wicket gates to achieve efficiency over a wide range of flow and water level. ", "id": 1109092} {"src_title": "Jedle balzámová", "tgt_title": "Abies balsamea", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vždy zelený strom středního vzrůstu, dosahující výšky 14-20 m, výjimečně až 30 m, s úzkou kuželovitou korunou. Borka mladších stromů je hladká, tmavošedá a pokrytá eliptickými, horizontálně protáhlými puchýřky, obsahujícími bezbarvou lepivou a velmi intenzívně vonící pryskyřici. Jehlice jsou ploché, 1,5-3 cm dlouhé, tmavozelené, se dvěma světlejšími proužky na rubu. Přestože jsou jehlice k větvičkám připojeny spirálovitě, natočení jejich řapíků způsobuje, že vytvářejí dvě spíše ploché řady na letorostech. Šišky jsou vzpřímené, 4-8 cm dlouhé, mladé jsou purpurově červené, zralé světle hnědé, rozpadávají se na stromech. Obsahují okřídlená semena, která dozrávají většinou v září.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Původně se vyskytovala v chladnějších a vlhčích horských a podhorských oblastech severovýchodních USA (až k severní hranici lesa) a jihovýchodní a centrální Kanady. Lesnicky a zahradnicky se však pěstuje v mírném pásmu na celém světě. Do Čech ji introdukovali v 19. stol. lesníci na panství rodiny Colloredo-Mansfeld na Dobříši (arboretum Aglaia), odkud se rozšířila i do jiných oblastí Čech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V oblasti přirozeného výskytu se používá jako surovina pro výrobu celulosy v papírenském průmyslu. Surová pryskyřice, která se získává ze zářezů do kůry, je známá jako kanadský balzám. Destilací se z ní připravuje kanadský terpentýn. Pryskyřice se používala k výrobě balzámu na rty a je jedním z nejlepších kloktadel proti bolestem v krku. Léčí se s ní katary a ve formě teplých obkladů pomáhá proti artritidě, ranám a pohmožděninám. Dříve se také používala na lepení čoček v optických systémech (objektivech a okulárech), při spojování rámečků na diapozitivy a při výrobě laků. Pryskyřice se dá žvýkat. Děti ji dříve používaly též jako náhražku parfému. V USA a Kanadě patří k nejoblíbenějšímu druhu vánočních stromků. Za tím účelem se pěstuje i v jiných světadílech, zejména v Evropě. V zahradnictví je vysazována jako ozdobný solitérní strom v sadech a zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomická poznámka.", "content": "Dnes je obecně přijímán názor, že \"Abies balsamea\" var. \"phanerolepis\" je křížencem severoamerických druhů \"A. balsamea\" × \"A. fraseri\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedle balzámová (\"Abies balsamea\") je jehličnatý strom z čeledi borovicovité. Pochází ze Severní Ameriky, je však pěstována i v České republice.", "tgt_summary": "Abies balsamea or balsam fir is a North American fir, native to most of eastern and central Canada (Newfoundland west to central Alberta) and the northeastern United States (Minnesota east to Maine, and south in the Appalachian Mountains to West Virginia).", "id": 2303545} {"src_title": "Francisova turbína", "tgt_title": "Francis turbine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V minulosti často používané vodní kolo sloužilo jako pohon pro mlýny nebo hamry. Jeho nevýhodou byla ale nedostatečná efektivita. V 19. století se podařilo jeho efektivitu zvýšit natolik, že vodní turbína mohla úspěšně soupeřit s parním strojem. V roce 1826 Benoit Fourneyron vyvinul vysoce efektivní (80 %) vodní turbínu, kde voda vtékala na oběžné kolo tangenciálně. Jean-Victor Poncelet vyvinul v roce 1820 turbínu na podobném principu. S. B. Howd získal v USA v roce 1838 patent pro další turbínu tohoto typu. V roce 1848 James B. Francis vylepšil tyto předchozí turbíny a podařilo se mu dosáhnout celkové 90% efektivity. Pomocí vědeckých postupů a sady testů a měření vytvořil maximálně efektivní turbínu. Jeho metody výpočtů a měření navíc značně pozvedly technologii návrhu a stavby turbín. Pomocí jeho analytických metod lze navrhnout maximálně efektivní turbínu, která bude přesně odpovídat požadavkům na konkrétní zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Princip činnosti.", "content": "Francisova turbína je přetlaková turbína, což znamená, že pracovní kapalina během své cesty strojem mění tlak a přitom odevzdává svou energii. Oběžné kolo (rotor) turbíny se nachází mezi vysokotlakým přívodem a nízkotlakou savkou většinou v patě přehrady. Vstupní potrubí má tvar spirály. Voda je pomocí věnce rozváděcího kola (tangenciálně) směřována na oběžné kolo. Lopatky rozváděcího kola jsou někdy konstruovány jako stavitelné, aby se turbína mohla (do určité míry) přizpůsobit různému vodnímu průtoku. Z oběžného kola vystupuje voda ve směru osy otáčení (axiálně). Jak voda prochází oběžným kolem, její rotační rychlost se zmenšuje a zároveň odevzdává energii oběžnému kolu. Tento efekt (spolu s působením samotného vysokého tlaku vody) přispívá k efektivitě turbíny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Francisovy turbíny se používají k výrobě elektrické energie ve vodních elektrárnách, vhodné jsou pro střední stabilní průtoky a střední spády (40-600m). Výhodné jsou i pro přečerpávací vodní elektrárny, kde lze turbínu v reverzním režimu použít jako čerpadlo. Například vodní elektrárna Dlouhé Stráně používá dvě Francisovy turbíny, největší reverzní turbíny v Evropě, každou o výkonu 325 MW.", "section_level": 1}], "src_summary": "Francisova turbína je typ vodní turbíny, vyvinutý Jamesem B. Francisem v roce 1849. Jedná se o přetlakovou turbínu. Má dvě varianty podle uložení hřídele a to vertikální a horizontální. Francisovy turbíny dnes patří mezi nejpoužívanější. Používají se především pro produkci elektrické energie. Jedná se o turbínu, která využívá spád 40-700 m.", "tgt_summary": "The Francis turbine is a type of water turbine that was developed by James B. Francis in Lowell, Massachusetts. It is an inward-flow reaction turbine that combines radial and axial flow concepts. ", "id": 2362140} {"src_title": "Karl Weierstrass", "tgt_title": "Karl Weierstrass", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Otec Wilhelm Weiestraß byl sekretářem starosty v Ostenfelde, později se stal výběrčím daní. Byl to vzdělaný muž se širokými znalostmi v oblasti vědy a umění. Matka Theodora Vonderfost zemřela, když bylo Karlu dvanáct let, otec se znovu oženil. Od roku 1827 byl Karlův otec asistentem hlavního výběrčího daní v Paderbornu, kde Karl vystudoval katolické gymnázium. Exceloval na něm, ačkoliv pracoval na částečný úvazek jako úředník, aby pomohl rodině s financemi. Ač získal studiem matematické znalosti a byl schopen dát matematické vzdělání i svému mladšímu bratrovi, jeho otec si přál aby studoval finančnictví, a tak Karl nastoupil na Univerzitu v Bonnu studovat právo, finance a ekonomii. Pro kariéru v pruské administrativě by to byla dobrá volba vzdělání, ale Karl nesmírně trpěl rozkolem mezi poslušností k otci a tajným studiem svého milovaného předmětu – matematiky. Výsledkem bylo, že Karl propadl u obého a začal studovat matematiku sám – čtením Laplaceovy mechaniky a poté Jacobiho prací o eliptických funkcích, kterým propadl do konce života. Weierstraß se rozhodl stát matematikem, a tak dokončil svůj poslední semestr na Univerzitě v Bonnu, avšak nepřihlásil se k jediné zkoušce. Jeho otec byl zklamán, že Karl vzdal svá studia, avšak byl přesvědčen rodinným přítelem, předsedou soudního dvora v Paderbornu, aby synovi dovolil studovat Teologickou a Filozofickou Akademii v Münsteru, takže mohl projít nezbytnými zkouškami a stát se učitelem na střední škole. Na Akademii navštěvoval přednášky Gundermanna o eliptických funkcích, který ho povzbudil v matematických studiích. V dubnu 1841 prošel nezbytnými zkouškami a začal učit na gymnáziu. Asi od roku 1850 začal trpět sérií vážných nemocí, která trvala asi dvanáct let a značně mu ztrpčovala práci. V roce 1854 publikoval \"Zur Theorie der Abelschen Functionen\", díky čemuž získal místo na univerzitě ve Vratislavi. Publikoval teorii hypereliptických integrálů, což mu vyneslo nabídky mnoha univerzit. Přijal místo profesora na Berlínské univerzitě, sjížděli se za ním studenti z celého světa. Nesloužilo mu však zdraví. Roku 1861 zkolaboval a trvalo mu rok, než byl opět schopen učit, a poslední roky svého života byl připoután k invalidnímu vozíku. Zemřel na zápal plic.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos matematice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definice limity.", "content": "Weierstraß zavedl „ε-δ“ definice limity, spojitosti a derivace tak, jak je známe dnes.", "section_level": 2}, {"title": "Konvergence funkční řady.", "content": "Zavedl srovnávací kritérium pro konvergenci funkční řady, podobné srovnávacímu kritériu číselné řady.", "section_level": 2}, {"title": "Kompaktnost metrického prostoru.", "content": "V topologii platí: Metrický prostor je kompaktní, když každá posloupnost má konvergentní podposloupnost.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karl Theodor Wilhelm Weierstraß (31. října 1815, Ostenfelde – 19. února 1897 Berlín) byl německý matematik, často nazývaný „otec moderní matematické analýzy“. Je po něm pojmenován kráter na Měsíci a také asteroid hlavního pásu (14100) Weierstrass.", "tgt_summary": "Karl Theodor Wilhelm Weierstrass ( ; 31 October 1815 – 19 February 1897) was a German mathematician often cited as the \"father of modern analysis\". Despite leaving university without a degree, he studied mathematics and trained as a school teacher, eventually teaching mathematics, physics, botany and gymnastics. He later received an honorary doctorate and became professor of mathematics in Berlin. ", "id": 120978} {"src_title": "Oseti", "tgt_title": "Ossetians", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oseti jsou potomci Alanů, kterým Gruzínci říkali Osebi (z toho název Oseti). Počátkem našeho letopočtu začali pomalu asimilovat původní obyvatelstvo severního Kavkazu. Od 6. století k nim proniklo křesťanství z Gruzie. Od 9. století se začala formovat osetská národnost na základě politického sjednocení. Ve 13. století tatarské vpády a vytlačili Osety z úrodných úpatí hor severního Kavkazu do vysokohorských oblastí Kavkazu. Od 14. století začali pronikat na jižní stranu Kavkazu do Gruzie. V 16. století Oseti upadli do závislosti od kabardských feudálů. V rámci společné křesťanské víry začali hledat útočiště u Rusů a po rusko-turecké válce v roce 1774 se stali součástí Ruska. Od 14. století Oseti začali osídlovat jižní stranu Kavkazu patřící Gruzínskému království. Na konci 18. století tvořili početnou menšinu. Od roku 1801 se častými vpády Osmanské říše oslabené Gruzínské království do 10 let stalo součástí Ruského impéria. Zároveň tím došlo ke spojení osetského národa ze severní a jižní části Kavkazu. V roce 1920 byla podepsána mírová smlouva mezi Sovětským svazem a Gruzií, ve které Sovětský svaz uznal nezávislost Gruzie za podmínky, že nezakáže komunistickou stranu v zemi. V roce 1921 v trhla Rudá armáda do Gruzie a území silou zabrala. Za podpory komunistů došlo k vzniku Jihoosetské autonomní oblasti v dubnu 1922, která byla součástí nově vzniklé Gruzínské SSR. V roce 1924 vznikla v rámci Ruské SFSR Severoosetské autonomní oblast. Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 sílila snaha Osetů k vytvoření vlastního státu. V rámci Ruské federace Oseti získali autonomní republiku Severní Osetie-Ananie, kde je úřední řeč vedle Ruštiny i Osetština. Na druhou stranu, Gruzie zrušila Osetincům i autonomní oblast a místo toho rozdělila území mezi 5 oblastí. Jejich pozornost se proto zaměřila na gruzínské území. Za silné podpory Ruska, které se snaží udržet kontrolu na strategicky významným místem Kavkazu, vytvořili separatistické území Jižní Osetie. V roce 2008 ruské tajné síly několika teroristickými činy (výbuchy bomb) vyprovokovali Gruzii k odvetě, která vedla k válečnému konfliktu. Území dnešní Jižní Osetie je prakticky vylidněno.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Oseti, jako další kavkazské národy, vynikají především v úpolových, silových sportech. Jejich nejúspěšnější sportovní disciplínou je zápas ve volném stylu. Dalšími sporty ve kterých slaví úspěchy jsou judo, sambo, armwrestling (páka) nebo vzpírání. Kvůli velikosti Ruské federace však často volí k reprezentování jinou zemi, kde mají větší možnosti dostat se na olympijské hry nebo mistrovství světa.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Ze severního Kavkazu Z jižního Kavkazu", "section_level": 1}], "src_summary": "Oseti či Osetinci jsou národ žijící v Severní Osetii (svazové republice Ruské federace) a v gruzínské Jižní Osetii, která je \"de facto\" na Rusku závislým a Ruskem vojensky obsazeným státem s minimálním mezinárodním uznáním. Jejich celkový počet se odhaduje na 710 000, z toho 520 000 žije v Severní a okolo 75 000 v Jižní Osetii. Zbytek žije různě roztroušen po Ruské federaci a malá menšina i v Gruzii (asi 38 000, bez započtení Jižní Osetie). ", "tgt_summary": "The Ossetians or Ossetes (;, '; дигорӕ, дигорӕнттӕ, ') are an Iranian ethnic group of the Caucasus Mountains, indigenous to the ethnolinguistic region known as Ossetia. They speak Ossetic, an Eastern Iranian (Alanic) language of the Indo-European language family, with most also fluent in Russian as a second language. Although Ossetian is related to the Indo-European languages owing to its origin, it is not mutually intelligible with any other language of the family today. Ossetic, a remnant of the Scytho-Sarmatian dialect group which was once spoken across the Pontic–Caspian Steppe, is one of the few Iranian languages inside Europe. ", "id": 2452822} {"src_title": "Wilhelm Pieck", "tgt_title": "Wilhelm Pieck", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Wilhelm Pieck se narodil do rodiny kočího ve východní části Gubenu v Německu, což je dnešní město Gubin v Polsku. Ač původně navštěvoval školu, aby se stal tesařem, souhra světových událostí, ovlivnění ideologií a jeho politické ambice vedly Piecka k tomu, že vedl život politického aktivismu. V roce 1894 Pieck jako tesař vstoupil do federace pracovníků se dřevem, která ho směrovala k tomu, aby následující rok vstoupil do Německé sociálně demokratické strany (SPD). V roce 1899 se Pieck stal předsedou místního okrsku strany a v roce 1906 se stal sekretářem SPD na plný úvazek. Ačkoliv většina SPD podporovala německou účast v první světové válce, Pieck byl členem levého křídla strany, které bylo proti válce. Pieckova otevřenost v tomto názoru vedla k jeho uvěznění a umístění do vojenského žaláře. Poté, co byl propuštěn, žil Pieck krátce v Amsterdamu. Po svém návratu do Berlína v roce 1918 vstoupil do nově vytvořené Komunistické strany Německa (KPD). V roce 1929 opakovaně navštívil Československo, kdy jako řískoněmecký komunistický poslanec mluvil na několika komunistických volebních schůzích před blížícími se parlamentními volbami (říjen 1929). Vyzýval dělnictvo k demonstracím a na základě toho mu byl zakázán vstup na území Československa. Dne 22. října 1929 byl před svou plánovanou přednáškou \"o programu pracujícího lidu a krizi kapitalismu\" v Chodově zadržen a četnickou eskortou vyhoštěn přes hraniční přechod Bublava z území Československa. V roce 1933 poté, co převzala moc nacistická strana, odešel Pieck z Německa do Francie a v roce 1935 se přestěhoval do Moskvy. Tam působil v různých funkcích v Komunistické straně. V letech 1938 až 1943 zastával místo generálního sekretáře Komunistické internacionály. Roku 1943 byl Pieck mezi zakladateli Národní komise pro svobodné Německo (NKFD). Ta plánovala budoucnost Německa po druhé světové válce. Na konci války v roce 1945 se Pieck vrátil do Německa s vítěznou Rudou armádou. V roce 1949 byl Pieck zvolen prezidentem nově založené Německé demokratické republiky (NDR). Pieck sloužil ve funkci jediného prezidenta NDR až do své smrti v roce 1960; poté byl úřad prezidenta zrušen a funkci hlavy státu převzala kolektivní instituce označovaná jako státní rada (\"Staatsrat\"). Své postavení v politice si Pieck udržoval díky Stalinově důvěře v něj. Pieck žil na adrese Majakowskiring 29, Pankow, Východní Berlín.", "section_level": 1}, {"title": "Působení Pieckovy dcery.", "content": "Pieckova dcera Elly Winterová (1898 - 1987) zastávala různé funkce v SED a vládě Východního Německa.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Socialismus – budoucnost světa (v originále Der Vormarsch zum Sozialismus) – českým čtenářům bylo poprvé představeno překladem Ladislava Štolla z roku 1935 s podtitulem \"Doslovné znění zprávy o činnosti Exekutivy komunistické internacionály, kterou podal v plenu VII. světového kongresu komunistické internacionály dne 26. července 1935\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Katalog Vědecké knihovny v Olomouci, báze SVK01, záznam 000287629", "section_level": 2}], "src_summary": "Friedrich Wilhelm Reinhold Pieck (3. ledna 1876 - 7. září 1960) byl německý komunista a první a jediný prezident Německé demokratické republiky.", "tgt_summary": "Friedrich Wilhelm Reinhold Pieck (; 3 January 1876 – 7 September 1960) was a German communist politician. In 1949, he became the first President of the German Democratic Republic, an office abolished upon his death. His successor as head of state was Walter Ulbricht, who served as chairman of the Council of State.", "id": 367220} {"src_title": "Hokej na kolečkových bruslích", "tgt_title": "Roller hockey (quad)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zaznamenaný zápas v hokeji na kolečkových bruslích se hrál v roce 1878 v britském Londýně. Zpočátku byl sport nazýván „roller polo“ (v důsledku zavedení sportu „Pólo“ v roce 1876). V roce 1882 pronikl i do USA, kde vznikla i první liga „Roller Polo League“. Od roku 1901 začínaly také v Evropě vznikat první organizované soutěže. V roce 1936 se konaly první mistrovství světa mužů. Na Panamerických hrách 1979 debutoval hokej jako jeden ze sportů, a v roce 1992 byl ukázkovým sportem na OH 1992 v Barceloně. Na začátku 20. století hráli hokej na kolečkových bruslích i dvě slavné hvězdy němého filmu Stan Laurel a Charlie Chaplin.", "section_level": 1}, {"title": "Hra.", "content": "Hru hrají dvě 5-členné družstva (čtyři v poli a 1 brankář), které se za pomoci ohnutých holí (hokejek) snaží dostat míček do brány soupeře. Hra trvá 2×25 minut, přičemž časomíra se zastaví, pokud se zastaví (po odpískání rozhodčím) i samotná hra (podobně jako při ledním hokeji). Každý tým musí mít pro utkání k dispozici minimálně 5 a maximálně 10 hráčů (včetně náhradního brankáře). Hřiště musí mít rozměry minimálně 34×17 a maximálně 44×22 metrů. Jeho povrch musí být potažen protiskluzovým materiálem a musí mít zaoblené rohy s mantinely o výšce minimálně dvaceti centimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Výstroj.", "content": "Dresy jsou podobné jako při fotbale s ponožkami až ke kolenům. Hokejky jsou většinou ze dřeva dlouhé od 90 až 115 centimetrů s šířkou do 5 centimetrů a váhou do 500 g. Míček je vyroben z vulkanizované pryže, měří v průměru 23 centimetrů a váží 155 g. Hráči, stejně jako brankář, používají ochranné pomůcky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hokej na kolečkových bruslích je kolektivní sport, populární hlavně v latinských zemích. V současnosti jsou v tomto sportu nejúspěšnější země Argentina, Portugalsko, Španělsko a Itálie. V klubovém měřítku se za nejlepší považuje španělský celek FC Barcelona. ", "tgt_summary": "Roller hockey (in British English), rink hockey (in American English) or quad hockey is a team sport that enjoys significant popularity in a number of Latin countries, and in Europe is an sport practised specially in Portugal, Spain (mainly Catalonia and Galicia) and Italy (being very popular in the region of the Veneto). ", "id": 927299} {"src_title": "Canyoning", "tgt_title": "Canyoning", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nepřímo se historie canyoningu začala psát již v roce 1893, kdy začal Francouz Armand Jamed provádět první průzkum kaňonu Verdon. V roce 1905 vykonával obdobnou činnost hydrogeolog, další Francouz, Édouard-Alfred Martel, kterému se již podařilo projít celým tímto kaňonem. Jako samostatný outdoorový a adrenalinový sport se canyoning začal prosazovat kolem roku 1980, kdy se začaly objevovat první asociace zaměřené na tento druh sportu. Jednalo se o asociace vzniklé ve Franci (1992), Španělsku (1989), Itálii (1999), Německu a postupně v dalších zemích. Rozvoj zájmu o tento sport si vynutil vznik asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropské komise canyoningu (C. E. C.) v roce 1995. V Česku vešel tento sport do povědomí v 90. letech minulého století, v roce 2004 byla založena Česká asociace canyoningu (C. A. C)", "section_level": 1}, {"title": "Stupně obtížnosti.", "content": "Stejně jako jiné sporty podobného charakteru má canyoning různé stupně obtížnosti určené pro různě zdatné osoby.", "section_level": 1}, {"title": "Výzbroj a výbava.", "content": "Doporučená výzbroj a výbava: • Neoprénový oblek - ochrana proti chladu, doporučená síla materiálu min. 3 mm, doporučuje se 5 mm • Sedací úvazek - potřebná výzbroj při slaňování • Lano - pro slaňování s malým průtahem (4-6 %), potřebná délka podle stupně obtížnosti • Helma - ochrana hlavy, podle normy UIAA • Boty - pevné, lehké, odolné • Batoh - oděruvzdorný, propustný pro odtok vody, objem cca 45 litrů • Slaňování - osma, karabiny, HMS karabiny, krátké prusíky, plochá smyce, blokant • Vodotěsná nádoba - pro uložení dokladů, lékárničky a pod. • Nouzový materiál - lékárnička, čelovka, izolační fólie, nůž a pod. \"Poznámka: seznam materiálu nemusí být nutným, postačujícím ani úplným seznamem.\"", "section_level": 1}, {"title": "Lokality.", "content": "Lokality navštívené českými canyonisty (k roku 2008):", "section_level": 1}, {"title": "Francie.", "content": "12 kaňonů: Carléva, Riou de Cuébris, Riou de la Boléne, Le Furon, Le Leoncel, Gorges de Llech, Clue de la Maglia, Le Neyron, Riou de Pierrefeu, Roudoule, Clue du Riolan, Salt Maria Valenta", "section_level": 2}, {"title": "Itálie.", "content": "22 kaňonů: Torrente Albola, Torrente Baes, Val Bares, Rio Barbaira, Torrente Bianca, Bodengo 2, Rio Cadramazzo, Casenda, Torrente Campiglio, Torrente Ciolesan, Torrente Favarinis, Rio Frondisson, Giuf, Rio Lavarie, Torrente Lumiei, Rio Nero (Jurrasic), Rio Patoc, Torrente Palvico, Rio Pissanda, Rio Sbrici, Rio Simon, Val Zemola", "section_level": 2}, {"title": "Korsika.", "content": "11 kaňonů: Dardu, Camera, Baccu sa Figa, Muratellu, Codula ď Orbisi, Polischellu, Purcaraccia, Tignoso, Vacca, Vivaggio, Ziocu", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "12 kaňonů: Altersbach, Simpl Bach, Eisgraben, Gesöuse, Grabenbach, Hundsbachfall, Hundsgabenbach, Lassingfall, Mirafall, Saihrbach, Taglesbach, Strubklamm", "section_level": 2}, {"title": "Slovinsko.", "content": "28 kaňonů: Beli potok, Boka, Fratarica, Gačnik, Globoški potok, Kozjak, Kukla Juliana, Laventnik, Malenšček, Mangartski potok, Mlinarica, Mrzli potok, Peršjak, Mala Pišnica, Predelica, Prešnikov graben, Po dolu (Skok), Ročica, Smast, Sopotnica, Suhi potok (Beladovec), Suhi potok (Na Skali), Sušec, Šovlačevec, Šumnik, Učja, Volarja, Vrsnik", "section_level": 2}, {"title": "Španělsko.", "content": "23 kaňonů: Aigueta de Eriste superior, Barranco Manatuero, Barranco de Trigas, Barranco de Fornocal, Barranco de Roi, Barranco Foz de la Canal, Barranco Mallarguero, Barranco de Viandico (Rio Aso), Barranco de Cruchiata o Basender, Barranco de la Portiacha, Barranco de Chimiachas, Garganta del Infierno, Gorgas de Viu de Llevata, Garganta de Escuain, Garganta de Miraval, Garganta del Yesa superior, Garganta de Barasil, Garganta de la Peonera inferior, Rio Vero, Oscuros de Balces, Gorgas Negras, Canyon del Rio Formiga, El Gorgonchon", "section_level": 2}, {"title": "Švýcarsko.", "content": "15 kaňonů: Val d ́Ambra, Bignasco, Ceuso, Val Combra, Cresciano, Val di Gei, Val Lodrino, Val Malvaglia, Osogna, Riale Mulitt, Santa Petronilla, Progero, Val Ponterone, Chli Schliere, Val Tomé", "section_level": 2}, {"title": "Rizika.", "content": "Canyoning, jako každý sport, s sebou přináší rizika vyplývající z jeho charakteru. K tomu jsou vydány bezpečnostní směrnice upravující provozování canyoningu. I přes bezpečnostní opatření a doporučení může při provozování tohoto sportu dojít k vážným událostem, jako je tragická událost canyoningu ze dne 27. července 1999, při níž ve Švýcarsku zahynulo 19 turistů, zastižených bleskovou povodní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Canyoning \"(čti: kaňoning)\" je náročný adrenalinový sport vyžadující dobrou duševní i fyzickou kondici a kvalitní výzbroj. Jedná se o zdolávání kaňonů horských potoků a říček ve směru jejich toku za použití různých outdoorových technik, jako je slaňování skalních stěn nebo vodopádů, plavání nebo brodění v prudké a chladné vodě, skoky do tůní a jezírek, přelézání balvanů a napadaných stromů, v případě vhodných podmínek využití vodního koryta jako skluzavky nebo překonávání prohlubní v závěsu pod lanem.", "tgt_summary": "Canyoning (canyoneering in the United States, kloofing in South Africa) is travelling in canyons using a variety of techniques that may include other outdoor activities such as walking, scrambling, climbing, jumping, abseiling (rappelling), and swimming. ", "id": 2409743} {"src_title": "International Standard Serial Number", "tgt_title": "International Standard Serial Number", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "V 60. letech 20. století se ukázalo jako nezbytné vytvořit celosvětový systém všech titulů časopisů, zaregistrovat zkratky slov jejich názvů, publikovat seznam změn a doplňků k tomuto seznamu a rovněž publikovat jejich kumulovaná vydání. Byl zřízen Mezinárodní systém pro registraci seriálových publikací (= International Serials Data System, ISDS). Systém byl v roce 1993 přejmenován na systém ISSN (= International Standard Serial Numbering), sídlí v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Přidělování ISSN čísel.", "content": "Přidělování čísel ISSN řídí síť národních středisek ISSN, koordinovaných z mezinárodního střediska v Paříži. Mezinárodní centrum ISSN je mezivládní organizace založená roku 1974 na základě dohody mezi UNESCO a francouzskou vládou. Centrum udržuje databázi všech přidělených ISSN. Tato databáze v současnosti obsahuje více než jeden milion záznamů. České národní středisko ISSN funguje při Národní technické knihovně, která od července 2009 sídlí v Praze 6 – Dejvicích.", "section_level": 1}, {"title": "Formát.", "content": "ISSN sestává ze dvou čtyřznakových skupin číslic, které jsou navzájem odděleny rozdělovníkem. Poslední číslice je kontrolní, může nabývat hodnot 0–9 nebo X (s významem 10, viz část Kontrola platnosti). Například časopis Vesmír má ISSN 1214-4029.", "section_level": 1}, {"title": "Kontrola platnosti.", "content": "Platná ISSN splňují následující podmínku: součet číslic násobených postupně váhami 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2 a 1 je dělitelný jedenácti. Pokud je poslední číslice X, bere se jako 10. Například pro uvedený časopis Vesmír tato podmínka platí: 8*1 + 7*2 + 6*1 + 5*4 + 4*4 + 3*0 + 2*2 + 1*9 = 8 + 14 + 6 + 20 + 16 + 0 + 4 + 9 = 77, což jedenácti dělitelné je.", "section_level": 2}, {"title": "Vkládání do HTML.", "content": "Pro vložení informace o ISSN ve formě metadat do HTML kódu se doporučuje následující syntaxe:", "section_level": 2}, {"title": "Další registry seriálů.", "content": "Druhým největším světovým registrem seriálových publikací je hned po ISSN mezinárodní periodická klasifikace firmy Bowker – registrační systém Ulrich ́s international Periodicals Directory.", "section_level": 1}], "src_summary": "ISSN (International Standard Serial Number, mezinárodní standardní číslo seriálové publikace) je jednoznačný osmiciferný identifikátor periodické publikace (noviny, časopisy, včetně těch vycházejících online). ", "tgt_summary": "An International Standard Serial Number (ISSN) is an eight-digit serial number used to uniquely identify a serial publication, such as a magazine. The ISSN is especially helpful in distinguishing between serials with the same title. ISSNs are used in ordering, cataloging, interlibrary loans, and other practices in connection with serial literature. ", "id": 433897} {"src_title": "Alexej Leonov", "tgt_title": "Alexei Leonov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v malé vesničce na Sibiři jako osmý z devíti dětí. Na konci 30. let 20. století, během stalinských čistek byl jeho otec zatčen a jeho matka s dětmi byla jako manželka nepřítele lidu vystěhována z domu a ocitla se bez prostředků na ulici. Otec byl později propuštěn a po válce se rodina přestěhovala do Kaliningradu. V roce 1953 odešel na výzvu Komsomolu do čugujevského vojenského leteckého učiliště u Charkova. Odtud odešel v roce 1957 k pluku, kde brzy získal leteckou kvalifikaci Vojenský letec 3. třídy a Instruktor výsadkových jednotek. Poté byl vybrán k výcviku první dvacítky budoucích sovětských kosmonautů. V lednu 1960 se oženil a absolvoval první etapu testů společně s Jurijem Gagarinem, Germanem Titovem a dalšími. Přitom dál létal u svého pluku. Brzy po svém návratu z prvního kosmického letu se na podzim 1965 zúčastnil Astronautického kongresu v Řecku. Poté zavítal i do Prahy, kde mimo jiné vystoupil i v Československé televizi. V Československu byl ještě několikrát, později se zúčastnil podobných kongresů i v dalších zemích světa. V roce 1967 absolvoval studium na Žukovského vojenské letecké inženýrské akademii. Zapojil se do programu Interkosmos, byl ve skupině kosmonautů Sovětského svazu připravovaných k letu na Měsíc. V roce 1973 byl jmenován do čela nově zřízené Všesvazové rady pro komplex GTO, což byl orgán podporující rozvoj tělesné výchovy (Spartakiády národů, Vesnické hry, plnění odznaků GTO) v Sovětském svazu. V letech 1976–1982 byl zástupcem náčelníka střediska J. A. Gagarina pro výcvik kosmonautů. V nové vzpomínkové knize \"Two Sides of the Moon\", kterou napsal společně s americkým kolegou, astronautem Davidem Scottem, se Leonov věnoval i nejasnostem okolo Gagarinovy smrti. V roce 2004 stále patřil k ruským celebritám. Měl k dispozici Mercedes s řidičem a policisté salutovali, jakmile zahlédli jeho registrační značku s čestným číslem 0011. Do důchodu odešel v roce 1991 v hodnosti generálmajora. Byl známý svou zálibou v malířství a na několika výstavách svá díla s motivy vesmíru předvedl. Byl otcem dvou dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Oba lety začínaly na kosmodromu Bajkonur a končily přistáním kabiny na padácích na území Kazachstánu.", "section_level": 1}, {"title": "První mimo loď.", "content": "18. března 1965 při letu kosmické lodi Voschod 2 vystoupil jako první člověk z kosmické lodi do volného prostoru. Vzdálil se od lodě připoutaný lanem na vzdálenost 5,35 metru. Výstup do vesmíru trval celkem 23 minut a 41 sekund, z toho 12 minut strávil u vstupu do přetlakové komory, kam se nemohl kvůli příliš nafouknutému skafandru vejít. Spolu s ním letěl velitel lodě kosmonaut Pavel Běljajev, Leonov měl funkci druhého pilota.", "section_level": 2}, {"title": "Apollo–Sojuz.", "content": "O deset let později se v roce 1975 jako velitel lodi zúčastnil společného kosmického experimentu lodí Apollo ASTP a Sojuz 19 EPAS na oběžné dráze okolo Země ve dnech 15. až 24. července 1975. Projekt se uskutečnil pod názvem „Apollo Sojuz Test Project“ (ASTP). V Československu byl projekt mediálně známější jako Sojuz-Apollo. V Sojuzu 19 s ním letěl Valerij Kubasov, v Apollu se setkali s americkými astronauty Thomasem Staffordem, Donaldem Slaytonem a Vancem Brandem. V rámci přípravy na let pobýval i ve Spojených státech amerických.", "section_level": 2}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní odkaz.", "content": "Jméno Alexej Leonov patří fiktivní sovětské vesmírné lodi v románu A.C.Clarka. Ruský film \"Vremja pěrvych\" (2017) pojednává o výstupu Leonova do vesmírného prostoru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alexej Archipovič Leonov (30. května 1934 Listvjanka, Kemerovská oblast – 11. října 2019 Moskva) byl sovětský vojenský letec a kosmonaut ruské národnosti. V roce 1965 byl (jako 11. sovětský kosmonaut ve vesmíru) členem posádky letu kosmické lodi Voschod 2 a vystoupil jako první člověk do volného prostoru. Zúčastnil se také sovětsko-amerického letu Sojuz-Apollo.", "tgt_summary": "Alexei Arkhipovich Leonov (30 May 1934 – 11 October 2019) was a Soviet and Russian cosmonaut, Air Force major general, writer, and artist. On 18 March 1965, he became the first person to conduct a spacewalk, exiting the capsule during the Voskhod 2 mission for 12 minutes and 9 seconds. ", "id": 1034795} {"src_title": "Koncentrační tábor Gross-Rosen", "tgt_title": "Gross-Rosen concentration camp", "src_document": [{"title": "Tábor.", "content": "Gross-Rosen byl založen v létě roku 1940 jako pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen a samostatným se stal 1. května 1941. Z počátku pracovali vězni v tomto táboře ve velkém kamenolomu vlastněném SS-Deutsche Erd- und Steinwerke GmbH. S postupným rozrůstáním táborového komplexu byli mnozí vězni přeloženi na práci při výstavbě zařízení pobočných táborů zdejšího tábora. V říjnu 1941 přivezla do tábora SS na 3000 sovětských válečných zajatců k popravě zastřelením. Gross-Rosen byl znám pro brutální zacházení s NN (Nacht und Nebel) vězni, zvláště pak v kamenolomu. Brutální zacházení s politickými a židovskými vězni neměli na svědomí pouze SS a kriminální vězni, ale v menší míře i němečtí civilisté pracující v kamenolomu. V roce 1942 byla průměrná doba přežití politického vězně v táboru méně než dva měsíce. Vzhledem ke změně politiky v srpnu 1942 měli vězni přežít delší dobu, neboť byli potřební jako nuceně nasazení dělníci v německém průmyslu. Proto byli vězni, kteří nebyli schopni pracovat, a kteří neměli během několika dní zemřít, posláni do koncentračního tábora Dachau v takzvaných invalidních transportech. Jeden z těchto vězňů, Willem Lodewijk Harthoorn, který byl vězněm od konce dubna do polovina srpna 1942, popsal své zážitky slovy \"Verboden te sterven\" (což je v nizozemštině „Zakázáno zemřít“). Většinu vězňů tábora však tvořili Židé, kteří přicházeli zprvu z Dachau a Sachsenhausenu, později z koncentračního tábora v Buchenwaldu. Židé v Gross-Rosen pocházeli především z Polska a Maďarska, jiní byli z Belgie, Francie, Nizozemska, Řecka, Jugoslávie, Slovenska a Itálie. Na vrcholu své činnosti v roce 1944 měl komplex Gross-Rosen více než 60 pobočných táborů, které se nacházely ve východním Německu a okupovaném Polsku. Na odstoupeném českém území byl jeden z táborů např. v Poříčí u Trutnova. Ve své závěrečné fázi tvořili vězni z Gross-Rosen na 11 % všech vězňů nacistických koncentračních táborů v oné době. Během existence táborového komplexu jím prošlo na 125 tisíc vězňů různých národností, z nichž se odhaduje, že 40 tisíc zemřelo na místě a v evakuačních transportech. Tábor byl osvobozen 14. února 1945 Rudou armádou. V komplexu Gross-Rosen bylo vyškoleno a působilo zde na 500 ženských táborových dozorkyň. Příslušnice SS působily v ženských pobočných táborech Bruennlitz, Graeben, Gruenberg, Gruschwitz Neusalz, Hundsfeld, Kratzau II, Oberaltstadt, Reichenbach a Schlesiersee Schanzenbau. Jedním z pobočných táborů Gross-Rosen na území protektorátu Čechy a Morava byl Brünnlitz (česky: Brněnec), což bylo místo, kam Oskar Schindler přesunul Židy, které zachránil.", "section_level": 1}, {"title": "Velitelé tábora.", "content": "V době, kdy byl Gross-Rosen pobočným táborem koncentračního tábora Sachsenhausen, jej řídili následující důstojníci SS: V době, kdy byl Gross-Rosen samostatným koncentračním táborem, tedy od května 1941, jej řídili následující velitelé:", "section_level": 2}], "src_summary": "Koncentrační tábor Gross-Rosen (: \"Konzentrationslager Groß-Rosen\") byl nacistický koncentrační tábor, nacházející se v Dolním Slezsku, Rogoźnica, zhruba 60 kilometrů jihozápadně od města Vratislav (polsky: \"Wrocław\").", "tgt_summary": "Gross-Rosen was a network of Nazi concentration camps built and operated by Nazi Germany during World War II. The main camp was located in the German village of Gross-Rosen, now the modern-day Rogoźnica in Lower Silesian Voivodeship, Poland; directly on the rail-line between the towns of Jawor (Jauer) and Strzegom (Striegau). ", "id": 2196489} {"src_title": "Calvinův cyklus", "tgt_title": "Calvin cycle", "src_document": [{"title": "Průběh cyklu.", "content": "Cyklus lze rozdělit na 3 fáze: Počty molekul v následujícím popisu jsou uvedené pro jednu úplnou otáčku cyklu.", "section_level": 1}, {"title": "Fixace CO.", "content": "Ze tří molekul ribulosy-5-fosfátu (Rbu-5-P) se za pomoci fosforibulosa-kinasy a 3 ATP vytvoří 3 molekuly ribulosa-1,5-bisfosfátu (Rbu-1,5-P), který je substrátem. 3 molekuly Rbu-1,5-P reagují se 3 molekulami CO za vzniku 6 molekul 3-fosfoglycerátu (3-P-Gri). Karboxylace je katalyzována enzymem ribulosabisfosfát-karboxylasa/oxygenasa (RuBisCO). Enzym 3-fosfoglycerát-kinasa za spotřeby 6 ATP přemění 6 molekul 3-P-Gri na 6 molekul 1,3-bisfosfoglycerátu (1,3-P-Gri). Karboxylace pomocí enzymu RuBisCO probíhá přes řadu meziproduktů. Z C uhlíku ribulosa-1,5-bisfosfátu se odejme proton a vzniká endiolát, který nukleofilně reaguje s CO. Na vzniklou β-oxokyselinu se rychle aduje na uhlík C voda. Vzniklý adiční produkt se štěpí na 2 molekuly 3-fosfoglycerátu.", "section_level": 2}, {"title": "Redukce.", "content": "6 molekul 1,3-P-Gri se pomocí 6 NADPH a enzymu glyceraldehyd-3-fosfát-dehydrogenasy zredukuje na 6 molekul glyceraldehyd-3-fosfátu (Gri-3-P). 5 ze 6 molekul pokračuje v cyklu dále, 1 molekula je produktem fotosyntézy, ze kterého se poté syntetizují další látky (sacharidy, škrob, bílkoviny,...).", "section_level": 2}, {"title": "Regenerace.", "content": "Z 5 molekul Gri-3-P se musí vytvořit 3 molekuly Rbu-5-P. Pozoruhodná řada reakcí je podobná pentosové dráze. Reakce probíhají bez spotřeby další energie (ATP) nebo redukčních ekvivalentů (NADPH). Regeneraci můžeme rozdělit na 4 skupiny reakcí (v závorce jsou použité enzymy): Z dvou molekul Gri-3-P se pomocí enzymu triosafosfát-isomerasa vytvoří 2 molekuly dihydroxyacetonfosfátu (→C'). Výslednými pětiuhlíkatými látkami jsou 2 molekuly xylulosa-5-fosfátu (→C'), která se na Rbu-5-P převede enzymem fosfopentosa-epimerasa, a 1 molekula ribosa-5-fosfátu (→C), který se izomeruje ribosafosfát-isomerasou.", "section_level": 2}, {"title": "C-rostliny.", "content": "Rostliny, které fotosyntetizují pomocí Calvinova cyklu, se nazývají C-rostliny. Patří mezi ně většina kulturních rostlin (např. obilniny (mimo kukuřice), řepa, slunečnice,...). C-rostliny, vznikající během Mezozoika a Paleozoika, předcházely C-rostlinám a stále představují 95 % zemské rostlinné biomasy. Rostliny, které žijí pouze z C fixace, mívají úspěch v místech se středními teplotami a slunečním zářením, kde je ve vzduchu přes 200 ppm oxidu uhličitého a hodně podzemní vody. Jejich nevýhodou, že více než 50 % vyrobených produktů souběžně spotřebovávají – zoxidují při tzv. fotorespiraci – a vytvářejí tedy méně zásobních látek. C mohou žít v místech, kde mají nedostatek oxidu uhličitého, protože disponují mechanismem pro koncentrovaní CO (Hatch-Slackův cyklus). Zajímavou adaptaci mají sukulentní rostliny (tzv. CAM-rostliny). Jejich průduchy musí být přes den uzavřeny. CO je přijímán jen v noci a vázán do kyseliny jablečné. Z ní je podle potřeby uvolňován pro Calvinův cyklus. Toto přizpůsobení se nazývá CAM cyklus (je úpravou Hatch-Slackova cyklu). Užití izotopově značeného CO u rostlin C vykazuje vyšší vyčerpání uhlíku C než u rostlin C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Calvinův cyklus je metabolická dráha fixace a redukce oxidu uhličitého probíhající v temnostní fázi fotosyntézy (sekundární děje) za vzniku sacharidů. Bývá nazýván také C-cyklus, protože prvním stabilním meziproduktem je tříuhlíkatý 3-fosfoglycerát. ", "tgt_summary": "The Calvin cycle, light-independent reactions, bio synthetic phase, dark reactions, or photosynthetic carbon reduction (PCR) cycle of photosynthesis are the chemical reactions that convert carbon dioxide and other compounds into glucose. These reactions occur in the stroma, the fluid-filled area of a chloroplast outside the thylakoid membranes. These reactions take the products (ATP and NADPH) of light-dependent reactions and perform further chemical processes on them. [The Calvin cycle uses the reducing powers ATP and NADPH from the light dependent reactions to produce sugars for the plant to use. These substrates are used in a series of reduction-oxidation reactions to produce sugars in a step-wise process. There is not a direct reaction that converts CO2 to a sugar because all of the energy would be lost to heat.] There are three phases to the light-independent reactions, collectively called the \"Calvin cycle\": carbon fixation, reduction reactions, and ribulose 1,5-bisphosphate (RuBP) regeneration. ", "id": 1956205} {"src_title": "Dělení polynomu polynomem", "tgt_title": "Polynomial long division", "src_document": [{"title": "Stupeň polynomu.", "content": "Stupeň nulového polynomu je roven -1, stupeň nenulového polynomu je roven největšímu formula_16 takovému, že formula_17 je nenulové. Stupeň polynomu formula_1 značíme formula_19.", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus dělení polynomů.", "content": "Algoritmus pro výpočet podílu a zbytku pracuje podobně jako algoritmus pro dělení čísel zapsaných v nějaké soustavě: postupně se dělí nejvyšší člen dělence, vypočítává se prozatímní zbytek a postup se pro něj opakuje, dokud se buď nezastavíme u nejmenšího členu, kde dělení dává smysl, nebo nenajdeme výsledek s nulovým zbytkem. Ukažme si například, že Částečný podíl a zbytek po dělení lze nalézt v průběhu provádění následujících kroků: 1. Vydělíme první člen prvního polynomu prvním členem druhého polynomu, umístíme výsledek pod čarou formula_21. 2. Vynásobíme dočasný výsledek s dělitelem. Zapíšeme výsledek pod první polynom formula_23. 3. Odečteme získaný výsledek z kroku 2 od celého prvního polynomu, zapíšeme výsledek pod čarou formula_25. 4. Opakujeme všechny předchozí kroky používajíce jako dělitel výraz pod čarou. 5. Opakujeme krok 4. 6. Algoritmus zde končí. Znamená to, že polynom formula_29 je častečný podíl a formula_30 je zbytek po dělení.", "section_level": 1}, {"title": "Dělitelnost polynomů.", "content": "Jestliže zbytek při dělení polynomu formula_1 polynomem formula_2 je nulový polynom, říkáme, že polynom formula_2 dělí polynom formula_1, nebo že polynom formula_1 je dělitelný polynomem formula_2, nebo také, že polynom formula_2 je dělitelem polynomu formula_1.", "section_level": 1}, {"title": "Kořen polynomu.", "content": "Prvek formula_39 se nazývá kořen polynomu formula_1, jestliže platí formula_41. Prvek a je kořenem polynomu formula_1 právě tehdy, když polynom formula_43 dělí polynom formula_1.", "section_level": 1}, {"title": "Praktické použití.", "content": "Určení zbytku po dělení má použití ve sféře algebry a programování. Zbytek po dělení je součástí operace modulo. Obvykle tuto operaci lze aplikovat v oblasti výpočetní techniky a síťových zařízení pro vytvoření kontrolních číslic a získávání náhodných čísel. Náhodná čísla mají největší využití v oborech jako šifrování, počítačová simulace a modelování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dělení polynomu polynomem se zbytkem je algoritmus dělení polynomu formula_1 polynomem formula_2, kde stupeň formula_2 je menší než stupeň formula_1. Algoritmus je součástí algoritmu dělení se zbytkem. ", "tgt_summary": "In algebra, polynomial long division is an algorithm for dividing a polynomial by another polynomial of the same or lower degree, a generalised version of the familiar arithmetic technique called long division. It can be done easily by hand, because it separates an otherwise complex division problem into smaller ones. Sometimes using a shorthand version called synthetic division is faster, with less writing and fewer calculations. Another abbreviated method is polynomial short division (Blomqvist's method). ", "id": 1746130} {"src_title": "BSD licence", "tgt_title": "BSD licenses", "src_document": [{"title": "Obsah licence.", "content": "Neoficiální český překlad 3-bodové licence (také modifikovaná BSD licence, nová BSD licence):", "section_level": 1}, {"title": "Propagační klauzule.", "content": "V původní licenci (tzv. Staré BSD licenci) byl obsažen další bod, který říkal: Tento bod byl považován z hlediska svobodného softwaru za problematický. Projekt GNU kvůli němu licenci považoval za nekompatibilní s licencí GNU GPL (neboť licence GNU GPL nedovoluje omezovat šíření softwaru nad jí stanovené podmínky). Praktickým problémem tohoto požadavku také byl nadměrný rozsah takového textu povinně uváděného ve všech propagačních materiálech: každý větší projekt typicky používá velké množství programů a komponent od různých autorů, takže jen seznam těchto autorů by byl neprakticky rozsáhlý. Tato klauzule z oficiální BSD licence zmizela 22. července 1999, kdy ji na výzvu Richarda Stallmana odstranil William Hoskins, ředitel úřadu licencování technologií v Berkeley. Původní licence se někdy označuje jako „stará“ či „čtyřbodová BSD“, upravená verze jako „nová“, „modifikovaná“, „revidovaná“ či „trojbodová BSD licence“.", "section_level": 1}, {"title": "Použitelnost a kompatibilita licence.", "content": "Licence je velmi volná, oproti dalším běžným licencím jako např. GNU GPL i v porovnání s implicitními omezeními danými v autorském právu má jen velmi nízké požadavky. Někdy bývá označována slovní hříčkou \"copycenter\" – zatímco \"copyright\" omezuje šíření díla, \"copyleft\" omezuje omezování šíření díla, tak BSD licence říká „Vezměte si to do copycentra a vyrobte si kopie dle libosti.“ BSD licence dovoluje komerční využití, včetně využití v proprietárním softwaru bez zveřejněného zdrojového kódu. Díla založená na dílech licencovaných pod BSD dokonce mohou být zveřejněna pod komerční licencí (nejedná se o copyleft), pouze musí dodržet podmínky licence, tzn. v programu uvádět informaci o autorech a zřeknutí se odpovědnosti. Příkladem takového využití jsou části knihoven pro síťovou komunikaci použitých v Microsoft Windows či mnoho komponent z FreeBSD použitých v macOS a také v PlayStation 4 (jako Orbis OS). Jak už bylo uvedeno, původní verze licence byla s licencí GNU GPL nekompatibilní. Její revidovaná verze je s GNU GPL kompatibilní, software licencovaný pod BSD licencí lze začlenit do díla pod GPL (avšak opačně to neplatí: dílo pod GNU GPL nelze zveřejnit pod licencí BSD).", "section_level": 1}], "src_summary": "BSD licence je licence pro svobodný software, mezi kterými je jednou z nejsvobodnějších. Umožňuje volné šíření licencovaného obsahu, přičemž vyžaduje pouze uvedení autora a informace o licenci, spolu s upozorněním na zřeknutí se odpovědnosti za dílo. ", "tgt_summary": "BSD licenses are a family of permissive free software licenses, imposing minimal restrictions on the use and distribution of covered software. This is in contrast to copyleft licenses, which have share-alike requirements. The original BSD license was used for its namesake, the Berkeley Software Distribution (BSD), a Unix-like operating system. The original version has since been revised, and its descendants are referred to as modified BSD licenses. ", "id": 1257043} {"src_title": "IrfanView", "tgt_title": "IrfanView", "src_document": [{"title": "Logo/maskot.", "content": "Logo a maskot IrfanViewu je červená přejetá kočka zvětšená lupou.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Vlastní program je kompaktní: nejnovější verze má něco málo přes 1500 kB, nicméně pluginy mohou zabrat i několik megabajtů a jsou určené pro přidání podpory řady dalších formátů a funkcí. Kromě rozsáhlých možností prohlížení souborů a možností konverze, IrfanView umí také vytvářet šetřiče obrazovky a zobrazování snímků z kolekce obrazů s možností doprovodných mp3 zvuků. Tyto spořiče obrazovky a prezentace mohou být vytvořeny jako samostatné spustitelné soubory, které poběží na i počítačích, které nemají IrfanView nainstalován. Irfanview si můžete stáhnout přímo na U3 kompatibilní zařízení. IrfanView může být také použit pro vytvoření ikony konverzí grafických souborů do ICO formátu. Rovněž podporuje Adobe-kompatibilní 8bf zpracování obrazu filtry, včetně těch volně ke stažení, i když jeho schopnost uplatnit je pouze na části obrázku je omezená ve srovnání s plnohodnotnými editory. Program podporuje TWAIN pro načítání obrázků ze skenerů, ale obsahuje také rozšířenou podporu pro přijetí snímků. Obrázky lze upravit pomocí úpravy jasu, kontrastu, gama úrovně atd. a převádí je mezi různými formáty. Mnohé z těchto změn lze použít na více obrázků naráz pomocí dávkového zpracování. IrfanView může pro úpravu aktivního souboru spustit externí grafický program, například Adobe Photoshop, za předpokladu, že má uživatel nějaký nainstalován. Program je ve výchozím nastavení v angličtině, nicméně je k dispozici ve více než dvaceti jazycích, včetně češtiny.", "section_level": 1}, {"title": "Náhledy.", "content": "Tato funkce zobrazí náhled souborů usnadňující organizaci obrázků. Program může být nastaven na zobrazení miniatur v široké škále velikostí, od velmi malých (50 × 50 pixelů) po velmi velké (600 × 600 pixelů). Uživatel si může vybrat jednu nebo více miniatur a poté provést obvyklé operace na nich. Vybrané miniatury lze také zaslat přímo na dávkové zpracování modulem nebo otevře externí program. Program dokáže z vybraných náhledů vytvořit jednoduchou HTML webovou galerii.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení.", "content": "I když IrfanView zvládá zobrazení mnoha souborů obrazů typu RGB, CMYK, profily se nepoužívají, tudíž v důsledku se CMYK obrázky nebudou zobrazovat správně.", "section_level": 1}, {"title": "Porušování autorských práv a falešné verze.", "content": "Irfanview je sice freeware, ale je stále chráněn autorskými právy a neexistují žádné jiné legitimní verze než ta, co je nabízena na stránkách irfanview.com. Verze jako „IrfanView Platinum“ nebo „IrfanView Pro“ mohou být porušením autorských práv a pravděpodobně se pokoušejí získat poplatek od koncového uživatele, stejně jako potenciálně obsahují spyware nebo viry.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativy.", "content": "Multiplatformní freeware alternativou je XnView.", "section_level": 1}], "src_summary": "IrfanView je freewarový prohlížeč obrázků pro Microsoft Windows určený pro prohlížení, editaci a konverzi obrázků a přehrávání audio/video formátů. Nemá tak rozsáhlé možnosti tvorby obrazu jako Adobe Photoshop, Pixel, Paint.NET nebo GIMP. Je tvořen především s ohledem na rychlost, snadné použití a podporu mnoha grafických formátů. Program je pojmenovaný podle svého tvůrce, Irfana Skiljana. ", "tgt_summary": "IrfanView () is an image viewer, editor, organiser and converter program for Microsoft Windows. It can also play video and audio files, and has some image creation and painting capabilities. IrfanView is free for non-commercial use; commercial use requires paid registration. It is noted for its small size, speed, ease of use, and ability to handle a wide variety of graphic file formats. It was first released in 1996. ", "id": 1477339} {"src_title": "Joe King Oliver", "tgt_title": "King Oliver", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve městě Aben, v Louisianě, poblíž Donaldsonville a jako dítě se s rodinou přestěhoval do New Orleansu, na jehož ulicích vyrůstal. Hrál na kornet v neworleánských dechových a tanečních orchestrech a také v městské vykřičené čtvrti Storyville. Soubor, který vedl spolu s trombonistou Kidem Orym, byl kolem roku 1910 považován za nejpopulárnější a nejžádanější v New Orleansu. Oliver dosáhl v New Orleansu obrovské oblíbenosti ve všech vrstvách tehdejší společnosti, bez rozdílu rasy a ekonomického postavení. Hrál od černých tančíren, kde se posluchači rekrutovali z řad tvrdě pracujících dělníků, až po oslavy a slavnosti pořádaných bělochy. Zvukový záznam z tohoto období, kdy byl v nejvyšší formě a ohromoval obecenstvo svou technikou, citem pro melodii a kouzly s barvou nástroje, se však bohužel žádný nezachoval. Podle interview se Stellou Oliverovou, vdovou po Oliverovi, které je archivováno v Tulanském Hoganově jazzovém archivu, byl v roce 1919 zatčen po bitce orchestru kde hrál s místními rváči. To uspíšilo Oliverovo rozhodnutí opustit černošský jih. Od roku 1922, po putování Kalifornií, se stal se svým Creole Jazz Bandem, který vystupoval v Royal Gardens (později přejnemované na Lincoln Gardens), jazzovým králem Chicaga. Prakticky všichni členové tohoto uskupení pak dále pokračovali ve význačné sólové kariéře. Členy souboru byli Oliver (kornet), jeho chráněnec Louis Armstrong (druhý kornet), Baby Dodds (bicí), Johnny Dodds (klarinet), Lil Hardin (piano) – pozdější Armstrongova manželka, Honore Dutrey (pozoun) a Bill Johnson (kontrabas a bendžo). Ze zvukových nahrávek tohoto orchestru z roku 1923 je možné rozeznat solidní uměleckou improvizační zručnost jeho členů, hrajících v neworleánském stylu a zároveň demonstrují dixielandovou hudbu, určenou pro širší posluchačskou obec. Ke konci roku 1920 se Oliverův band transformoval do hybridu staré neworleánské jazzové skupiny a národně populárního většího tanečního orchestru a toto uskupení bylo pokřtěno na „King Oliver & His Dixie Syncopators“. Ačkoli trpěl zánětem dásní, který ho při hraní omezoval, zůstal Oliver přes jednu dekádu jedním z nejpopulárnějších hudebníků. Naneštěstí, Oliverovy obchodní schopnosti byly mnohem menší než jeho hudební nadání. Řada manažerů ho okrádala. Pro svůj orchestr požadoval více peněz než byl Savoy Ballroom ochoten platit a ztratil angažmá. Podobným způsobem ztratil angažmá v proslulém newyorském Cotton Clubu, když chtěl více peněz. Tuto práci pak vzal mladý Duke Ellington a ta ho pak následovně katapultovala ke slávě. V době Velké hospodářské krize byl krutě postižen i on sám. Přišel o své životní úspory, které měl uloženy ve zkrachovalé Chicagské bance, jeho skupina žila pouze z ruky do úst a nakonec se rozpadla, přičemž Oliver byl ponechán na holičkách v Savannahu v Georgii, kde posléze pracoval jako domovník ve Wimberly's Recreation Hall (526–528 West Broad Street) a posléze zemřel v chudobě v penzionu (508 Montgomery Street).", "section_level": 1}, {"title": "Práce a vliv.", "content": "Jako hráč projevoval velký zájem o změny zvuku své hry. Jednalo se o propagátora používání dusítka při hře na dechové nástroje. Jeho nahrávka \"WaWaWa\" s Dixie Syncopators mohla být názvem spojována s technikou wah-wah. Byl známý také jako hudební skladatel, napsal mnoho až doposud stále hraných melodií, včetně takových jako \"Dippermouth Blues\", \"Sweet Like This\", \"Canal Street Blues\" a \"Doctor Jazz\". Dvě z Armstrongových nejslavnějších nahrávek, \"West End Blues\" a \"Weather Bird\", byly Oliverovými skladbami. Hrál převážně na kornet. V počátcích své kariéry byl silně ovlivněn především Buddy Boldenem. Postupně svojí hrou významně ovlivnil na mnoho mladších hudebníků v New Orleansu a Chicagu, jako byli např. Tommy Ladnier, Paul Mares, Muggsy Spanier, Louis Panico, Johnny Wiggs a obzvláště skvělý Louis Armstrong. Armstrong nazýval Olivera „Papa Joe“ a uváděl o něm, že byl jeho idolem a inspirací po celý jeho život. Ve svém vlastním životopisu s názvem \"Satchmo – My Life in New Orleans\", o Oliverovi napsal: „Bylo mým cílem hrát tak, jako on. Domnívám se, že nebýt Joe Olivera, jazz by nebyl tím, čím je dnes. On sám byl rovněž jeho tvůrcem.“", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "Byl uveden jako zakládající člen Gennett Records v síni slávy v Richmondu v Indianě roku 2007.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joe \"King\" Oliver, (19. prosince 1885 – 10. dubna 1938) byl jazzový hráč na kornet a vedoucí orchestru. Byl obzvláště vyhlášený svým herním stylem, který byl průkopnický i díky používání dusítka. Byl také významným skladatelem, složil mnoho dodnes hraných melodií, jako např. \"Dippermouth Blues\", \"Sweet Like This\", \"Canal Street Blues\" a \"Doctor Jazz\". Dvě z proslulých nahrávek Louise Armstronga, \"West End Blues\" a \"Weather Bird\", byly Oliverovými skladbami. Jeho vliv byl takový, že Armstrong tvrdil, že nebýt Joe Olivera, jazz by nebyl tím, čím je dnes.", "tgt_summary": "Joseph Nathan \"King\" Oliver (December 19, 1881 – April 10, 1938) was an American jazz cornet player and bandleader. He was particularly recognized for his playing style and his pioneering use of mutes in jazz. Also a notable composer, he wrote many tunes still played today, including \"Dippermouth Blues\", \"Sweet Like This\", \"Canal Street Blues\", and \"Doctor Jazz\". He was the mentor and teacher of Louis Armstrong. His influence was such that Armstrong claimed, \"if it had not been for Joe Oliver, Jazz would not be what it is today.\"", "id": 1956206} {"src_title": "Jura (kanton)", "tgt_title": "Canton of Jura", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Kanton lze rozdělit na pohoří Jura na jihu a Jurskou plošinu na severu. Jurská plošina je kopcovitá, téměř zcela vápencová. Oblast Ajoie a Franches-montagnes leží v tomto regionu. Termín „Jurský“ je odvozen od Jurských Alp, které vznikaly v jurském období. Na severu a západě kantonu hranicí s Francií. Kantony Solothurn a Basilej-venkov jsou na východě, zatímco kanton Bern ohraničuje Juru z jihu. Řeky Doubs a Birs (\"Birs\" německy, \"La Birse\" francouzsky) odvádí vodu. Doubs se připojuje k Saôně a potom vtékají do Rhôny, zatímco řeka Birs je přítokem Rýna.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní rozdělení kantonu.", "content": "Kanton Jura je rozdělen do tří okresů. (Stav k 1. lednu 2013)", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Velice důležité je zdejší zemědělství, chov dobytka a koní. Vyrábí se zde především hodinky, oblečení a tabákové výrobky. Vzrůstá počet malých a středně velkých obchodů.", "section_level": 1}, {"title": "Historický přehled.", "content": "Od středověku do roku 1792 bylo území moderního kantonu součástí Knížecího biskupství Basileje, od 18. prosince 1792 součástí Rauracké republiky anektované Francouzskou republikou 23. března 1793. Francie zde vytvořila 27. března 1793 departement Mont-Terrible, který byl zrušen 17. února 1800 a začleněn do departementu Haut-Rhin. Po porážce Napoleona zde vzniklo 27. ledna 1814 Knížectví Porrentruy existující do 25. srpna 1815, kdy ho obsadily jednotky Švýcarska. Na Vídeňském kongresu bylo rozhodnuto, že území nynějšího kantonu Jura připadne kantonu Bern jako kompenzace za ztracená území v kantonech Aargau a Vaud. Důsledkem připojení frankofonních oblastí bývalého Knížecího biskupství Basileje ke kantonu Bern však byla nespokojenost zdejšího obyvatelstva, která se projevila ve formě jurského separatismu, který vedl k tomu, že k 1. lednu 1979 vznikl nový kanton Jura. V důsledku vzniku nového kantonu se v obci Vellerat, která i nadále zůstávala součástí kantonu Bern, objevil požadavek na přechod této obce ke kantonu Jura a to proto, že silniční spojení obce je možné jen přes území nového kantonu. Za základě referenda konaného v roce 1996 pak tato obec k 1. červenci 1996 přešla z kantonu Bern do kantonu Jura, kde byla začleněna do okresu Delémont.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "V historickém městě Saint-Ursanne stojí na mostě socha českého světce – svatého Jana Nepomuckého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Republika a kanton Jura (francouzsky République et Canton du Jura, zkráceně Jura) je frankofonní kanton na severozápadě Švýcarska. Jeho hlavní město je Delémont. Hraničí s kantony Basilej-venkov, Bern a s Francií.", "tgt_summary": "The Republic and Canton of the Jura (), also known as the canton of Jura or canton Jura (, ), is the newest (founded in 1979) of the 26 Swiss cantons, located in the northwestern part of Switzerland. The capital is Delémont. It shares borders with the canton of Basel-Landschaft, the canton of Bern, the canton of Neuchatel, the canton of Solothurn, and the French régions of Bourgogne-Franche-Comté and Grand Est.", "id": 1604653} {"src_title": "Jura", "tgt_title": "Jurassic", "src_document": [{"title": "Bližší dělení.", "content": "Jura se obecně dělí na spodní (200–175 mil. let), střední (175–160 mil. let) a svrchní (160–145 mil. let). Německý geolog Leopold von Buch v roce 1839 zavedl dle převládající barvy hornin termíny „černá“, „hnědá“ a „bílá jura“. Albert Oppel pak jednotlivá oddělení nazval lias, dogger a malm. Tyto názvy byly odvozeny od označení hornin používaných dělníky v lomech v Anglii. Detailní členění jury s uvedením odpovídajících regionálních jednotek uvádí následující tabulka:", "section_level": 1}, {"title": "Život v juře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Hojní byli prvoci (vůdčí \"Calpionella alpina\" ve svrchní juře), houby, koráli, vytvářející v teplých mořích rozsáhlé útesy, mechovky, měkkýši (\"Trigonia\", \"Posidonia\"). Na vrcholu byl rozvoj hlavonožců, zejména charakteristických amonitů (vůdčí fosilie) a jejich příbuzných ze skupiny belemnitů. Objevují se také zástupci moderních skupin hmyzu, jako jsou blechy (rod \"Pseudopulex\") a snad i klíšťata a vši. Častější jsou kostnaté ryby (\"Teleostei\"), známy jsou již pravé žáby. Největší rybou vůbec mohl být rod \"Leedsichthys\", žijící ve střední juře. Poprvé se objevují také praví krokodýli, obývající nejen sladké, ale i mořské vody. Známé jsou nálezy primitivních želv s tělem již částečně pokrytým krunýřem, pokračuje vývoj drobných savců, kteří se již pomalu začínají rozrůzňovat a specializovat. Teplá moře obývají žraloci a rejnoci ve formách velmi podobných současným. Tomuto období však stále dominují zejména plazi. Vody obývají různé druhy ichtyosaurů (ryboještěři, např. lokalita Holzmaden v SRN) a dravých dlouhokrkých plesiosaurů. Na souši již bezkonkurenčně dominují různé skupiny dravých i býložravých neptačích dinosaurů (včetně obřích sauropodů, z nichž největší byl možná rod \"Amphicoelias\") a ve vzduchu ptakoještěři (Pterosauria - např. \"Pterodactylus\", \"Dimorphodon\" ad.). Jsou známy také nálezy prvních \"praptáků\" (rod \"Archaeopteryx\", objevený u Solnhofenu v Bavorsku). V Číně žil ještě o 10 milionů let dříve opeřený troodontid rodu \"Anchiornis\" (asi před 160 miliony let). Dinosauří megafauna byla v tomto období diverzifikovaná, druhově bohatá a rozšířená po pevninách celého světa, a to prakticky na území všech dnešních kontinentů. Mezi nejproslulejší naleziště pravěkého života z období svrchní jury patří severoamerické geologické souvrství Morrison, ze kterého jsou známé již desítky druhů dinosaurů. Mezi nimi jsou obří sauropodi, stegosauři, ornitopodi nebio také velcí teropodi (jako byl rod \"Allosaurus\").", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Jura je vrcholným obdobím rostlin mezofytika. Lze rozlišit dvě provincie, indoevropskou, charakteristickou tropickým a subtropickým vlhkým klimatem a sibiřskou, odpovídající dnešnímu mírnému pásmu (s uhelnými pánvemi známými z Aljašky a Grónska). Převládají cykasovité rostliny (\"Zamites\", \"Nilssonia\"), benetitové (\"Bennettitales\"), různé druhy ginkgovitých, hojní jsou předchůdci jehličnanů. Objevují se první krytosemenné rostliny a mořské řasy (ruduchy, zelené řasy).", "section_level": 2}, {"title": "Tektonika.", "content": "Na přelomu triasu a jury dochází k tektonicky nevýraznému vrásnění starokimerské fáze. Během jury začíná rozpad Gondwany na jednotlivé světadíly, podél oceánického hřbetu se rozevírá Atlantský oceán, vzniká Indický oceán, odděluje se Madagaskar od Afriky. Významným tektonickým prvkem je vrásnění mladokimerské fáze na konci jury. Dochází k regresi moře, vrásnění předznamenává vznik pásma pacifických pohoří. V sev. Americe, kde je označováno jako nevadské vrásnění, je spojeno se vznikem obrovských granitových batolitů (svrchní jura-spodní křída), četný vulkanismus produkuje lávové příkrovy mocné až 6 km (USA, Kanada). Výlevy láv jsou známy i z formace Karroo v jižní Africe, v Antarktidě a na Kavkazu.", "section_level": 1}, {"title": "Jura v Evropě.", "content": "Vydělují se tři oblasti:", "section_level": 1}, {"title": "Jura v Českém masívu.", "content": "Denudanční zbytky stáří kelloway-kimeridž s bazálními klastiky (písky) a dolomitickými vápenci o mocnosti 50–80 m jsou známy podél lužického zlomu (Krásná Lípa). V Moravském krasu (Olomučany, Rudice, Babice) a okolí Brna (Hády, Stránská skála, Švédské šance) jsou horniny stáří kelloway-oxford zastoupeny bazálními slepenci, písky a jíly v nadloží s vápenci (největší mocnost 134 známa z vrtu Slatina 1). Největší rozsah má jura v podloží neogénu čelní hlubiny a flyšového pásma. Lias-dogger jsou zastoupeny diváckými vrstvami (lokálně s uhelnou sedimentací), s transgresí moře v kelloway-oxfordu, která trvala do tithónu, jsou spojeny vápence hrušovanské, novosedelské, pasohlávské, dále nikolčické vrstvy, mušovské souvrství, kurdějovské vápence a kobylské vápence s dolomity.", "section_level": 1}, {"title": "Ložiska surovin.", "content": "Významná jsou předevšímm ložiska černého uhlí. V severní Americe v kontinentální molase podél Skalnatých hor, v Asii čeljabinská, irkutská, turgajská pánev, ložiska v Číně, v Rakousku ložisko Gresten, pánev Mecsek v Maďarsku. Na sedimenty plošiny Colorado jsou vázána ložiska uranu. V Mexickém zálivu jsou významná ložiska evaporitů a důležité jsou solné pně, které tvoří struktury vhodné pro ložiska ropy. Tzv. „lotrinská mineta“ ve Francii je zdrojem oolitických rud železa. V Maďarsku na ložisku Urkút se těží rudy manganu. Méně významná jsou ložiska bauxitu v Uzbekistánu a Řecku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jura je geologická perioda patřící do éry mezozoika. Její začátek je datován přibližně před 200 miliony let, konec před 145 miliony let. Název je odvozen od pohoří Jura (Švýcarsko, Francie, autor Alexander von Humboldt, 1795). Jako samostatný útvar byl definován roku 1829 A. Boném. Juru charakterizuje druhá největší transgrese moře, které pokrývalo až 80 % dnešní známé souše. Moře pokrývalo západní část severní Ameriky, značnou část Asie, části Evropy, Afriky, Indie, západní část Austrálie.", "tgt_summary": "The Jurassic ( ; from the Jura Mountains) is a geologic period and system that spanned 56 million years from the end of the Triassic Period million years ago (Mya) to the beginning of the Cretaceous Period Mya. The Jurassic constitutes the middle period of the Mesozoic Era, also known as the Age of Reptiles. The start of the period was marked by the major Triassic–Jurassic extinction event. Two other extinction events occurred during the period: the Pliensbachian-Toarcian extinction in the Early Jurassic, and the Tithonian event at the end; neither event ranks among the \"Big Five\" mass extinctions, however. ", "id": 1832896} {"src_title": "Askánci", "tgt_title": "House of Ascania", "src_document": [{"title": "Původ rodu.", "content": "Zakladatelem rodu byl hrabě Esico z Ballenstedtu, který okolo roku 1056 připojil ke svým državám hrabství Orlamünde a území v Sasku zděděné po Billunzích. Jeho vnuk Ota zv. Bohatý založil saské město Freiberg a zahájil askánskou kolonizaci slovanských zemí ve středním Polabí (pozdější Braniborsko). Askánskou nadvládu tohoto území dovršil Albrecht I. Medvěd. Dobyl území Severní marky na pravém břehu Labe a vypudil slovanský kmen Havolanů. Na jejich dobytém hradišti zbudoval hrad Špandavu.", "section_level": 1}, {"title": "Mocenský růst.", "content": "V letech 1138–41 byl Albrecht I. Medvěd vévodou saským a dědictvím po slovanském knížeti Přibyslavovi a výboji získal lužickou a Severní marku. Roku 1157 zakládá Braniborské markrabství a stává se jejím prvním markrabětem. Synové Albrechta I. Medvěda se stali zakladateli jednotlivých linií askánského rodu. Ota I. zdědil Braniborsko, Heřman I. Orlamünde, Albrecht hrabství Ballenstedt a Bernhard III., pozdější vévoda saský zdědil hrabství Aschersleben. Syn Bernharda III. Jindřich zdědil Anhaltsko a jeho druh syn Albrecht Sasko. Ota III. získal Budyšínsko jako věno manželky Boženy (Beatrix), dcery českého krále Václava I. Roku 1180 byl saský vévoda Jindřich Lev sesazen císařem Fridrichem Barbarosou. Saské vévodství pak císař rozdělil mezi hraběte Bernharda III., který tím získal titul vévody saského a kolínského arcibiskupa. Roku 1296 Albrecht II. rozdělil saské vévodství na dvě části. Bylo vytvořeno vévodství sasko-lauenburské, které získali synové jeho bratra Jana I. a vládli v něm společně do roku 1305 a vévodství sasko-wittenberské, kde vládli potomci Albrechta II. a měli kurfiřtský hlas.", "section_level": 1}, {"title": "Anhaltští Askánci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vévodové anhaltští (1863–1918).", "content": "Od roku 1603 do roku 1863 bylo Anhaltsko rozděleno do těchto hrabství a to Anhaltsko-Bernburg, Anhaltsko-Desavsko, Anhaltsko-Zerbstsko (vytvořeno roku 1544, zaniklo připojením k Anhaltsku-Desavsku roku 1796), Anhaltsko-Köthen a Anthatsko-Plötzkau (zaniklo roku 1665, připojeno k Anhaltsku-Zerbst). V roce 1806 již zbyla jen hrabství Anhaltsko-Bernburg, Anhaltsko-Desavsko a Anhaltsko-Köthen. Ty Napoleon povýšil na vévodství. Když v roce 1847 vymřela vládnoucí linie v Anhaltsku-Köthenu, bylo toto vévodství připojeno k Anthaltsku-Desavsku. Situace se opakovala v roce 1863, když vymřela vládnoucí linie v Anhaltsku-Bernburgu a tak opět i toto vévodství připadlo k Anhaltsku-Desavsku, to se pak, jako jediné zbylé anhaltské vévodství, přejmenovalo na Anhaltské vévodství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Askánci (německy \"Askanier\") jsou německý šlechtický rod švábsko-franského původu. Do roku 1320 vládli v Braniborském markrabství, do roku 1486 v Orlamünde, do roku 1422 v Sasku-Wittenbersku, do roku 1689 v Sasku-Lauenbursku a do roku 1918 v Anhaltsku. ", "tgt_summary": "The House of Ascania () is a dynasty of German rulers. It is also known as the House of Anhalt, which refers to its longest-held possession, Anhalt. ", "id": 1146985} {"src_title": "Organické kyseliny", "tgt_title": "Organic acid", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Obecně jsou organické kyseliny slabými kyselinami a na rozdíl od minerálních kyselin tedy nedochází ve vodě k jejich úplné disociaci. Organické kyseliny s nižší molekulární hmotností, například kyselina mravenčí nebo mléčná, jsou mísitelné s vodou, zatímco kyseliny s větší molekulární hmotností (například kyselina benzoová) jsou v molekulární (neutrální) formě nerozpustné. Na druhou stranu, většina organických kyselin se velmi dobře rozpouští v organických rozpouštědlech. Kyselina \"p\"-toluensulfonová je poměrně silná kyselina často používaná v organické chemii, protože se snadno rozpouští v rozpouštědle použitém při reakci. Existují výjimky z této charakteristiky rozpustnosti, a to v přítomnosti dalších substituentů, které ovlivňují polaritu sloučeniny.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jednoduché organické kyseliny jako kyselina mravenčí nebo octová se používají pro stimulaci ve vrtech pro těžbu ropy a zemního plynu. Tyto organické kyseliny jsou mnohem méně reaktivní s kovy než silné minerální kyseliny, jako je kyselina chlorovodíková nebo její směsi s kyselinou fluorovodíkovou. Z tohoto důvodu se organické kyseliny používají za vyšších teplot nebo pokud jsou potřeba delší kontaktní časy. Konjugované báze organických kyselin, například citronany nebo mléčnany, se často používají jako biologicky kompatibilní pufrovací roztoky. Kyseliny citronová a šťavelová se používají jako odrezovače. Jakožto kyseliny dokáží rozpouštět oxidy železa, na rozdíl od silnějších minerálních kyselin nepoškozují však základní kov. V disociované formě mohou s kovovými ionty tvořit cheláty, což napomáhá zrychlit odstraňování koroze. Biologické systémy tvoří mnoho komplexnějších organických kyselin, například kyselinu L-mléčnou, citronovou nebo D-glukuronovou, které obsahují hydroxylové nebo karboxylové skupiny. Lidská krev a moč obsahuje zmíněné kyseliny, navíc také kyselé degradační produkty aminokyselin, neurotransmiterů a látek vzniklých působením střevních bakterií na složky potravy. Příkladem těchto kategorií jsou kyseliny alfa-ketoisokaproová, vanilmandlová a D-mléčná, vzniklé při katabolismu L-leucinu a epinefrinu (adrenalinu) v lidských tkáních, resp. při katabolismu požitých sacharidů střevními bakteriemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Organické kyseliny jsou organické sloučeniny s vlastnostmi kyselin. Nejběžnějšími organickými kyselinami jsou karboxylové kyseliny, jejichž kyselost je způsobena karboxylovou skupinou -COOH. Sulfonové kyseliny, obsahující skupinu -OSOH, jsou poměrně silnými kyselinami. Relativní stabilita konjugovaného základu kyseliny předurčuje její kyselost. Látkám mohou propůjčovat kyselost, obvykle slabší, i jiné skupiny: -OH, -SH, enolová nebo fenolová skupina. V biologických soustavách se organické látky, které obsahují pouze tyto skupiny, obecně neoznačují jako organické kyseliny. ", "tgt_summary": "An organic acid is an organic compound with acidic properties. The most common organic acids are the carboxylic acids, whose acidity is associated with their carboxyl group –COOH. Sulfonic acids, containing the group –SOOH, are relatively stronger acids. Alcohols, with –OH, can act as acids but they are usually very weak. The relative stability of the conjugate base of the acid determines its acidity. Other groups can also confer acidity, usually weakly: the thiol group –SH, the enol group, and the phenol group. In biological systems, organic compounds containing these groups are generally referred to as organic acids. ", "id": 1467854} {"src_title": "Franz von Suppé", "tgt_title": "Franz von Suppé", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z belgické rodiny, která se přestěhovala nejprve do italského města Cremona a později do Splitu, kde se jeho otec stal okresním komisařem. Jeho matka pocházela z česko-polské rodiny žijící ve Vídni. Mládí prožil v Zadaru, kde se učil hře na flétnu a zpíval v pěveckém sboru. Hudební teorii jej učil místní vojenský kapelník. Jako třináctiletý zkomponoval mši, ve které se jednoznačně projevil jeho hudební talent. Navzdory tomu jeho otec neměl příliš pochopení pro synovy hudební ambice. Později se mladý Franz přestěhoval do Padovy, kde měl původně studovat právo, ale jeho více přitahovalo studium hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Do Vídně se dostal v roce 1835, když mu zemřel otec. Pokračoval ve studiu hudby a pokoušel se komponovat opery, \"Virginia\" (1837) a \"Gertrude della valle\" (1841), které však nikdy nebyly uvedeny. V roce 1840 jej ředitel divadla Theater in der Josefstadt zaměstnal jako dirigenta. Po nějakou dobu působil i v Bratislavě. Jeho první komické hudební dílo \"Jung lustig, im Alter traurig\", uvedené v tomto divadle, se nesetkalo s výrazným úspěchem. Jako dirigent se však skvěle osvědčil, když v roce 1842 dirigoval operu \"Nápoj lásky\" od Gaetana Donizettiho, se kterým jej vázal vzdálený příbuzenský vztah. Donizettiho nadaný mladík zaujal, spřátelil se s ním a ochotně mu pomohl v jeho kariéře svými radami, zkušenostmi, ale i svým osobním vlivem. V roce 1844 uvedli jeho dílo \"Ein Morgen, ein Mittag und ein Abend in Wien\". Ve Vídni se stával stále více známějším nejen jako dirigent, ale i jako hudební skladatel. V roce 1845 byl zaměstnán v Theater an der Wien a v 60. a 70. letech 19. století pracoval v Carl Theater, kde byly uvedeny i jeho operety. V revolučním roce 1848 zkomponoval hymnickou píseň \"Das ist mein Österreich\", která se stala druhou rakouskou hymnou. Po příchodu Offenbachových operet do Vídně vycítil nové možnosti děl skládajících se z příjemných melodií, rychlých rytmů, zpěvu, tance a jisté lehkovážnosti. Dne 24. listopadu 1860 měla premiéru jeho první opereta \"Dívčí škola\" (\"Das Pensionat\"), která už dosáhla jistého úspěchu a znamenala vlastně zrod Vídeňské operety. Suppé úspěšně skloubil offenbachovskou operetu s vídeňskou hudební tradicí. Operetám dopřál i výrazné a kvalitní předehry, které se hrávají dodnes také jako samostatné orchestrální skladby. Rozhodný úspěch však zaznamenal v roce 1865 svojí operetou \"Krásná Galatea\" (\"Die schöne Galathée\"), která měla premiéru 9. září. Z dalších autorových operet jsou nejvýznamnější \"Fatinitza\" (1876) a \"Boccaccio\" (1879), proslavily se také předehry k operetám \"Básník a sedlák\" a \"Lehká kavalerie\". V roce 1876 byl Suppé kapelníkem dvorní kapely knížete Johanna II. z Lichtenštejna na zámku ve Valticích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz von Suppé, původním jménem Francesco Ezechielle Ermenegildo de Suppé-Demelli (18. dubna 1819, Split – 21. května 1895, Vídeň) byl rakouský operetní skladatel a zakladatel vídeňské operety belgického původu. Celkově pro divadlo zkomponoval více než 300 větších či menších hudebních děl, ze kterých jej však proslavily hlavně jeho operety.", "tgt_summary": "Franz von Suppé (né Francesco Ezechiele Ermenegildo Suppé Demelli) (18 April 181921 May 1895) was an Austrian composer of light operas and other theatre music. He came from the Kingdom of Dalmatia, Austro-Hungarian Empire (now part of Croatia). A composer and conductor of the Romantic period, he is notable for his four dozen operettas.", "id": 1950793} {"src_title": "Polykarp ze Smyrny", "tgt_title": "Polycarp", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "Údaje o Polykarpově životě pocházejí zejména od Irenea (buďto přímo z jeho spisu \"Proti herezím\", \"Adversus haereses\", nebo zprostředkovaně v Církevních dějinách Eusebia z Caesereje). Irenej v listu Florinovi uvádí, že jej osobně viděl a slyšel při svém pobytu v Asii. Víme, že Polykarp napsal list Filipským, Ignác z Antiochie Polykarpovi adresoval jeden ze svých listů a zmiňuje se o něm i ve svých listech Efezanům a Magnesanům. Dochováno je také \"Umučení Polykarpovo\", pojednávající o Polykarpově mučednické smrti ve Smyrně, a pozdní \"Vita Polykarpi\", obsahující ovšem nejisté životopisné údaje. Polykarp zřejmě patřil mezi učedníky Janovy (vede se diskuse, zda šlo o autora čtvrtého evangelia, tedy Jana Evangelistu či presbytera Jana, považovaného za autora např. 2. listu Janova) a setkal se i s dalšími křesťany, kteří viděli Ježíše Krista. Podle Tertulliána a Hieronyma jej tento Jan také ustanovil biskupem v Malé Asii. Polykarp se měl dožít vysokého věku, viz \"Umučení Polykarpovo\" (\"Mart. Polyc\". 9): „Osmdesát šest let sloužím (Kristu) a v ničem mi neukřivdil, jak mohu potupit svého Krále, jenž mne vykoupil?“ Polykarp navštívil Řím, kde jednal s papežem Anicetem o datu slavení Velikonoc, neboť praxe maloasijských církevních obcí byla odlišná od praxe římské. K dohodě nedošlo, nicméně se měli rozejít v míru. Zemřel jako mučedník (upálen) ve Smyrně, snad roku 155/6 (podle údaje v Umučení Polykarpa, \"Mart. Polyc.\" 21), nebo 167 (podle Eusebiovy Kroniky). Líčení jeho mučednické smrti se dochovalo v dopise smyrenské obce, adresovaném maloasijskému městu Filomélion. Dopis smyrenské obce (sepsaný zřejmě očitým svědkem nedlouho po Polykarpově smrti) je považován za jeden z prvních martyrologických textů, který se stal vzorem pro další texty tohoto žánru.", "section_level": 1}, {"title": "Svátek.", "content": "Sv. Polykarp je uctíván katolickou i pravoslavnou církví. Svátek sv. Polykarpa se v liturgii slaví 23. února.", "section_level": 1}], "src_summary": "Polykarp ze Smyrny (asi 69 – 23. února 155/22. února 156 ve Smyrně, dnešní İzmir v Turecku) byl smyrnenský biskup a mučedník rané církve. Je počítán mezi apoštolské otce.", "tgt_summary": "Polycarp (;, \"Polýkarpos\"; ; AD 69 155) was a Christian bishop of Smyrna. According to the \"Martyrdom of Polycarp\", he died a martyr, bound and burned at the stake, then stabbed when the fire failed to consume his body. Polycarp is regarded as a saint and Church Father in the Eastern Orthodox, Oriental Orthodox, Catholic, Anglican, and Lutheran churches. His name means \"much fruit\" in Greek. Both Irenaeus and Tertullian record that Polycarp had been a disciple of John the Apostle. In \"Illustrious Men\".17, Jerome writes that Polycarp was a disciple of John and that John had ordained him bishop of Smyrna. Polycarp is regarded as one of three chief Apostolic Fathers, along with Clement of Rome and Ignatius of Antioch.", "id": 74261} {"src_title": "Jura (pohoří)", "tgt_title": "Jura Mountains", "src_document": [{"title": "Geologie a členění.", "content": "Vzhledem ke geologickým podobnostem byl v 19. století prosazován názor, že Franská Alba, Švábská Alba, Švýcarská a Francouzská Jura tvoří jediné pohoří; toto pojetí se ale neujalo a dnes se s ním setkáváme jen zřídka. Všechny tyto horské celky jsou sice tvořené z větší části usazeninami z mělkého tropického moře z období jury, ale zatímco v případě Franské a Švábské Alby (a menších přilehlých území ve Švýcarsku) jsou to jen rozlámané a vyzvednuté tabule, podstatná část Jury je ukázkově zvrásněná alpinským vrásněním. Obě Alby tedy patří do Jihoněmecké stupňoviny \"(Süddeutsches Schichtstufenland),\" zatímco Jura se už řadí k Alpám. Jura se dělí na zvrásněnou část \"(Jura plissé, Faltenjura)\" a tabulovou část \"(Jura tabulaire, Tafeljura).\" Zvrásněná část je pásemné pohoří, jehož jednotlivé hřbety se táhnou po vnější straně paralelně s pásmy Alp. Tabulová část na severozápadě ve francouzském vnitrozemí (zhruba za horním tokem řeky Doubs) byla zřejmě dříve také zvrásněná, ale později denundovaná (též \"Plateaujura)\". Dvě oddělené oblasti na severu a na severovýchodě (u řeky Aare a za ní) jsou pak tvořené nezvrásněnými rozlámanými vápencovými krami, geologicky už tedy nepatří do alpského, ale do hercynského systému, stejně jako navazující Švábská Alba. Na švýcarském území se jurské vápence noří pod předalpskou molasu u obce Dielsdorf v kantonu Zürich. Krajina Jury se vyznačuje především táhlými hřbety, které jsou místy přerušovány holinami, kamennými svahy, skálami nebo kaňony. Celý masiv je velmi bohatý na krasové jevy jako např. vyvěračky, ponory, polje, jeskyně, soutěsky, kaňony či slepá údolí.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Slovo Jura pochází z keltštiny. Keltové nazývali pohoří \"Jor\", Římané zase \"Juris\", což znamená něco ve smyslu „Lesnatá země“. První, kdo toto pohoří oficiálně pojmenoval, byl Alexander von Humboldt v roce 1795: \"Juragestein\". Nakonec byla uznána pouze koncepce vyřčená Alexandrem Brongniartem v roce 1829, který dal pohoří jméno \"Jura\".", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí a vegetace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí pohoří Jura je poměrně drsné a chladné, i když zde nenajdeme dramatické vysoké štíty a ledovce. Množství srážek je kraj od kraje velmi rozdílné, obecně jsou však největší v letních měsících, kdy přicházejí časté bouřky. V oblastech švýcarského kantonu Neuchâtel a francouzských departementů Doubs a Jura jsou často doliny zakončeny až ve výšce 1000 m a jsou pověstné svými velmi nízkými teplotami v zimě, protože se zde hromadí studený vzduch (tzv. mrazové kotliny). 12. ledna roku 1987 byla ve švýcarské meteorologické stanici La Brévine naměřena teplota -41,8 °C a ve Francii v Mouthea 17. ledna 1985 teplota -41 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetace.", "content": "Jura zaujímá obrovské lesní plochy, kde jsou typickými zástupci jedle, smrk, borovice, ale i rozsáhlé bukové a dubové lesy. Hranice lesa je klimaticky podmíněna výškou 1400 až 1600 m a ve Francii dosahují lesy dokonce výšky až 1600 m. Na jihozápadě území (oblast toku řeky Aina) využívají tamější zemědělci vliv středozemního prostředí, proto tu nalezneme například vinice a zemědělství ve větší míře než na severu a severovýchodě pohoří. V podhůří je obecně v celé oblasti provozováno zemědělství (orba) a pastevectví.", "section_level": 2}, {"title": "Členění.", "content": "Podle Václava Krále se Jura dělí na následující oblasti: Švýcarského Juru lze také rozdělit na celky vesměs podle kantonů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jura (čti francouzsky [žüra], německy [jura]) je pohoří ve východní Francii a severozápadním Švýcarsku. 300 km dlouhý oblouk \"(Arc jurassien)\" začíná u řeky Isère paralelně s masívem Chartreuse, který již patří k Západním Alpám. Ze západu je ohraničen sníženinami podél řek Saôny a Rhôny (té až poté, co si sama prorazila Jurou cestu od Ženevy do otevřené krajiny), ze severu Burgundskou bránou (odděluje Juru od Vogéz), Hornorýnskou nížinou a úzkým údolím horního Rýna na německo-švýcarské hranici, které odděluje Juru od Schwarzwaldu. Z jihovýchodu je lemována kotlinou podél Rhôny pod Ženevou, Ženevským jezerem, Neuchâtelským jezerem a řekou Aare až k Basileji (hranice Jury v této části je ovšem neostrá, viz níže). Tato kotlina i s přilehlými vrchovinami v podhůří Alp se nazývá Švýcarská plošina \"(Schweizer Mittelland - doslova „Švýcarská Středozem“)\", francouzsky \"Plateau suisse\" („Švýcarská plošina“). ", "tgt_summary": "The Jura Mountains (,,, ; ; ; ) are a sub-alpine mountain range located north of the Western Alps, mainly following the course of the France–Switzerland border. The Jura separates the Rhine and Rhône basins, forming part of the watershed of each. ", "id": 2192627} {"src_title": "Potopa světa", "tgt_title": "Flood myth", "src_document": [{"title": "Potopa světa v bibli.", "content": "Potopu popisuje 6. až 9. kapitola 1. knihy Mojžíšovy jako událost za dnů Noema, který zástupce lidí a zvířat na Boží příkaz zachránil na velikém plavidle zvaném Noemova archa.", "section_level": 1}, {"title": "Časové údaje.", "content": "Podle údajů z rodokmenů zapsaných v bibli došlo k potopě roku 1556 židovského kalendáře, t. j. 2204 př. n. l. Podle převažujícího názoru na výklad biblického textu začala potopa 17. chešvanu, tedy na podzim, a to deštěm trvajícím 40 dní. Poté dalších 335 dní trvalo, než vody opadly a osazenstvo archy vystoupilo na pevninu. Noe se svou rodinou a zástupci živočišné říše strávili v arše přesně jeden rok a 10 dní, z toho 7 měsíců „kotvili“ v pohoří Ararat (v dnešním Turecku).", "section_level": 2}, {"title": "Rozsah a význam.", "content": "Podle bible se Bůh rozhodl zničit tehdejší lidskou společnost, protože byla zkažená a plná násilí. Chtěl však, aby přežil spravedlivý Noe a jeho rodina. Proto mu o potopě řekl mnoho let dopředu a dal mu pokyny ke stavbě archy. V arše měl Noe uchovat také zvířata, která by ve vodě nepřežila. Potopu přežili Noe a jeho manželka a jejich tři synové (Sem, Cham a Jáfet) se svými manželkami. Tito lidé se stali praotci nové lidské společnosti. Lamech, otec Noemův, se potopy nedožil, zemřel 4 roky před potopou.", "section_level": 2}, {"title": "Citace na jiných místech v bibli.", "content": "1. Mojžíšova není jedinou biblickou knihou, kde se o potopě mluví. Zmínky o ní najdeme také v Žalmech, knize Izajáš a také v Novém zákoně: odvolává se na ni apoštol Petr, Pavel a dokonce i Ježíš. V řecky psaných rukopisech je pro potopu použit výraz „kataklysmos“.", "section_level": 2}, {"title": "Biblická kritika.", "content": "Představitelé kritického směru upozorňují na vnitřní rozpory v textu [např. trvání potopy vs. ; počet zachraňovaných zvířat vs. aj.], na jazykovou nesourodost textu [střídavé užívání různých božích jmen; různé způsoby označení pohlaví zvířat v a aj.] i stylistické nesrovnalosti [Noe s rodinou nastupují do archy v a znovu v ]. Podle teorie dokumentů existovaly původně dvě verze příběhu o potopě, jedna v dokumentu jahvistově a jedna v kněžském kodexu. Konečná podoba příběhu je pak výsledkem důmyslného redakčního zpracování, které použilo střídavě části z jedné i druhé verze tak, aby zjevné rozpory byly méně nápadné nebo vysvětlitelné novým kontextem, do kterého byly vsazeny. Texty obou původních příběhů přitom zůstaly zachovány ve své úplnosti a lze je rekonstruovat:", "section_level": 2}, {"title": "Potopa světa u Řeků.", "content": "Všechno začalo hněvem Dia nad králem Lykáonem, který přinášel bohům lidské oběti. Zeus ho proto proměnil ve vlka. Leč po králi zůstalo ještě padesát synů, kteří byli ještě horší než jejich otec. Jednou je Zeus navštívil v podobě tuláka a synové, aby ho uctili, mu nabídli lidské maso (kanibalismus byl v antice považovaný za největší ohavnost - srov. např. pronásledování křesťanů jako pojídačů těla Kristova). To Diem tak otřáslo, že se rozhodl vyhladit lidstvo. Jediný kdo se zachránil byl Deukalión, kterého varoval jeho otec Prométheus. Ten se svou ženou Pyrrhou vyrobil z akáciového dřeva loď. Potopa trvala 9 dní, poté loď přistála na hoře Parnas. Poté co vody opadly, začalo se jim stýskat po ostatních lidech. Jejich nářek rozesmutnil i samotného Dia, a tak jim poslal boha Herma s radou. Měli si zakrýt hlavy a házet za sebe kosti matky všech lidí. Oba dlouho přemýšleli, kdo je matkou všech lidí, až jim došlo, že je to Země. Házeli tedy kameny a tam, kam kameny dopadly, objevili se lidé. Z těch co odhodila Pyrrha ženy, z Deukalionových muži. Deukalion s Pyrrhou měli spoustu vlastních dětí, z nichž nejznámější je Hellén.", "section_level": 1}, {"title": "Potopa světa v dalších kulturách.", "content": "Lidové vyprávění o katastrofální potopě, při níž vše živé zahynulo kromě několika lidí plujících v plavidle, se traduje tisíce let po celém světě – takové legendy objevili badatelé téměř ve všech národech a kmenech. Celkový počet známých příběhů je asi 270, přičemž nejvíce z nich se nachází v Asii a na severoamerickém kontinentu. Kromě známého babylónského Eposu o Gilgamešovi (Utnapištim) se o potopě vyprávělo mezi Kurnaji v Austrálii, Čiriguany v Bolívii, mořskými Dajaky na Borneu, Kríji v Kanadě, původními obyvateli Kuby, Masaji ve východní Africe, Maory na Novém Zélandu, také na Fidži, ve Francouzské Polynésii, na Islandu, v Mexiku, v Rusku, ve Vietnamu, v Peru i na Aljašce. Příběhy mají většinou tyto společné rysy: zničení vodou, božská příčina, varování předem, záchrana jen několika lidí, záchrana zvířat, k záchraně použito plavidlo. Badatelé obvykle soudí, že není možné, aby tyto pověsti pocházely z kontaktu s misionáři.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecký výzkum.", "content": "Protože s koncem poslední doby ledové došlo ke zvýšení hladiny oceánů o více než 100 m, došlo k zaplavení mnoha lokalit po celém světě (například Perský záliv). To může být důvod rozšíření mýtů, které odrážejí různé lokality různých kultur. V Austrálii tato vyprávění sahají do doby před více než 7000 lety.", "section_level": 1}, {"title": "Černé moře.", "content": "Podle některých dalších teorií jsou evropské a asijské legendy o potopě odrazem zpráv o zatopení prolákliny Černého moře. Například William Ryan a Walter Pitman předpokládají relativně rychlé zatopení celé rozsáhlé oblasti v okamžiku prolomení pevninské šíje v oblasti Bosporu a Dardanely, k němuž podle nich došlo přibližně v roce 5600 př. n. l..", "section_level": 2}], "src_summary": "Potopa (, \"mabul\"; ), neboli povodeň, je mýtus vyskytující se v mnoha kulturách světa. V západním světě je známá především z bible jako celosvětová katastrofa způsobená Božím zásahem proti lidské zkaženosti.", "tgt_summary": "A flood myth or deluge myth is a myth in which a great flood, usually sent by a deity or deities, destroys civilization, often in an act of divine retribution. Parallels are often drawn between the flood waters of these myths and the primaeval waters which appear in certain creation myths, as the flood waters are described as a measure for the cleansing of humanity, in preparation for rebirth. Most flood myths also contain a culture hero, who \"represents the human craving for life\". ", "id": 2420064} {"src_title": "Kysané zelí", "tgt_title": "Sauerkraut", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Pro kvašení se hodí zelí pozdní, které roste v pevných hlávkách a nemá silnou žilnatinu. Rané zelí není chuťově dobré a navíc se rychle kazí. Tradičně je kysané zelí připravováno v keramickém hrnci, jehož uzávěr je tvořen kusem vlhké tkaniny, deskou a těžkým kamenem. Tento uzávěr není zcela vzduchotěsný a kysané zelí se kazí na styčné ploše nálevu, kde je kontakt se vzduchem. Alternativou, která se vyhne tomuto problému, je typ keramické nádoby, která má žlábek kolem jeho víka. Naplněním žlábku vodou se dosáhne vzduchotěsného uzávěru. Zelí je třeba do nádoby důkladně natlačit, aby v něm nezůstal žádný vzduch, protože kvašení by pak neproběhlo a zelí by se zkazilo. Ve velkovýrobě se zpravidla používají velké hermeticky uzavřené sudy vybavené ventilem, který umožňuje únik vzniklých plynů. Ať se používá jakákoliv metoda, je vždy nutné umožnit plynům vzniklých při kvašení uniknout.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní přínos.", "content": "Kysané zelí má významný zdravotní přínos. Je výborným zdrojem vitamínu C, bakterií kyseliny mléčné, v menší míře pak zdrojem vitamínu K a skupiny vitamínů B, minerálů jako draslík, vápník, fosfor, síra, hořčík či fluor. Kysané zelí podporuje tvorbu krve a hormonů, umožňuje lépe bojovat proti únavě a zvyšuje obranyschopnost organizmu. Pomáhá snižovat krevní tlak a zároveň aktivuje funkci střev a vylučování toxických látek. Má odvodňující účinek, a proto umožňuje rychlé odstraňování odpadních látek z těla. Kysané zelí způsobuje silnou nadýmavost, je to dáno obsahem pro člověka nestravitelné rafinózy, která ve střevech produkuje plyny. V dobách, kdy neexistovaly mražené potraviny a potraviny z jižní polokoule nebyly dostupné ve střední a severní Evropě, poskytovalo kysané zelí zdroj důležitých živin během zimy. Kysané zelí se skladovalo ve velikém množství už ve sklepích starých Řeků a Římanů a v 16. století bylo tak velice oblíbené, že si vysloužilo název „všelék“. Mělo svůj význam i v mořeplavbě – například bez něj by možná tehdy ani nebyla objevena Amerika, neboť právě kysané zelí to bylo, jež napěchováno v sudech provázelo Kryštofa Kolumba na jeho plavbách a chránilo námořníky před tolik obávanými kurdějemi nebo kapitán Cook si s sebou na cesty brával zásoby kysaného zelí, které, díky obsahu vitamínu C, pomáhalo zabránit kurdějím. Německé námořnictvo v tomto pokračovalo dokonce i v dobách, kdy to britské přešlo na citróny.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné potraviny.", "content": "Kysané zelí, případně jeho způsob zpracování není čistě evropskou záležitostí. Můžeme jej například nalézt v podobě korejského kimčchi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kysané zelí (kyselé zelí) je jemně nakrájené hlávkové zelí, které bylo zkvašeno za pomoci bakterií mléčného kvašení (\"Leuconostoc\", \"Lactobacillus\" a \"Pediococcus\"). Má charakteristickou kyselou chuť způsobenou kyselinou mléčnou, která vznikla kvašením cukrů obsažených v nakrájeném zelí.", "tgt_summary": "Sauerkraut (;, lit. \"sour cabbage\") is finely cut raw cabbage that has been fermented by various lactic acid bacteria. It has a long shelf life and a distinctive sour flavor, both of which result from the lactic acid formed when the bacteria ferment the sugars in the cabbage leaves.", "id": 703244} {"src_title": "Klíšťová encefalitida", "tgt_title": "Tick-borne encephalitis", "src_document": [{"title": "Onemocnění.", "content": "Inkubační doba klíšťové encefalitidy bývá 7 až 14 dnů, může být však i měsíc. Obecně lze říci, že nemoc probíhá hůře u dospělých než u dětí a že po setkání s virem získává člověk s normálně pracujícím imunitním systémem imunitu proti typu viru, který jej napadl, a případně i proti příbuzným virům. Tato imunita však není trvalá, postupem času slábne. Nemoc (pokud vůbec propukne) může mít podobu jen lehkých bolestí hlavy a zvýšené teploty nebo (ve druhé fázi) těžký průběh spojený s prudkými bolestmi hlavy, vysokými horečkami, dezorientací, poruchami motorické koordinace, ztuhnutím šíje, atd. Při těžkém průběhu může dojít k úmrtí nebo k dlouhodobějším či doživotním následkům v podobě ochrnutí, poruchám soustředění či snížení intelektuálního výkonu.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos.", "content": "Hlavní přenos se odehrává prostřednictvím infikovaných klíšťat, přičemž přirozeným rezervoárem virů jsou zejména hlodavci. Existuje i přenos alimentární cestou skrz tepelně neupravený kozí či ovčí sýr a mléčné výrobky. Známý je případ epidemie ze slovenské Rožňavy, kde v roce 1951 onemocnělo na 600 lidí touto nemocí v důsledku konzumace infikovaného mléka. V roce 1999 bylo na Vsetínsku diagnostikováno 22 případů, u nichž k nakažení došlo patrně v důsledku pozření ovčího sýra vyrobeného z infikovaného mléka. Nemoci, u nichž došlo k přenosu alimentární cestou, mají zpravidla lehčí průběh.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba a prevence.", "content": "Relativně účinnou prevencí je očkování, jelikož se však klíšťová encefalitida vyskytuje v řadě typů a očkování nebývají komplexní, je třeba zvolit očkovací látku postihující rizika dané oblasti (např. střední Evropy). Očkování proti konkrétním typům poskytuje i částečnou imunitu proti sérologicky příbuzným typům, ale tato poučka neplatí zcela obecně. Očkování se doporučuje u lidí pracujících v rizikových profesích či zabývajících se rizikovými činnostmi (např. tábory v přírodě). Zejména pak pokud jde o lidi, kteří toto provozují v rizikových oblastech, za něž je považováno území, na němž podíl infikovaných klíšťat přesáhne obvyklé 1 %. Po přeočkování po 3 letech je nutné neustálé přeočkovávání po 5 až 6 letech. V roce 2014 již očkování vyhledalo 23 % české populace, nárůst je připisován kladnému postoji zdravotních pojišťoven a jejich fondům prevence.Jedinou možnou léčbu představuje podpůrná léčba (vitamíny a léky tlumící sekundární projevy nemoci) a klid na lůžku. U závažných případů se podává interferon.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Nemoc se vyskytuje na řadě míst v Evropě a Asii, obecně lze říci, že je spojena s rozšířením klíšťat a většina případů je soustředěna do ohniskových oblastí, kde se infikovaná klíšťata v hojné míře vyskytují. Obecně lze říci, že počet případů dlouhodobě mírně roste a plocha rizikových oblastí se pomalu rozšiřuje.", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "V Česku představují nejvíce rizikovou oblast jižní Čechy a obecně okolí Vltavy a Berounky, kromě toho se za vysoce rizikové označují některé části Jeseníků a Českomoravské vrchoviny. V Českých Budějovicích se výzkumem klíšťové encefalitidy intenzivně zabývají vědci z Parazitologického ústavu AV ČR. Zdroj:. www.hledamzdravi.cz, In: \"Zdravotní pojišťovny přispívají na očkování klíšťové encefalitidy\" [online]. April 3, 2015 [vid. 2015-5-27]. Dostupné z: https://www.google.cz/webhp?sourceid=chrome-instant&ion=1&espv=2&ie=UTF-8#q=kl%C3%AD%C5%A1%C5%A5ov%C3%A1+encefalitida", "section_level": 1}], "src_summary": "Klíšťová encefalitida (též klíšťový zánět mozku) je infekční virové onemocnění napadající mozek a mozkové blány, které často probíhá lehce nebo inaparentně. Přenos původců ze skupiny \"Flaviviridae\" se uskutečňuje klíšťaty nebo alimentární cestou.", "tgt_summary": "Tick-borne encephalitis (TBE) is a viral infectious disease involving the central nervous system. The disease most often manifests as meningitis, encephalitis, or meningoencephalitis. Long-lasting or permanent neuropsychiatric consequences are observed in 10 to 20% of infected patients. ", "id": 335702} {"src_title": "Hans Egede", "tgt_title": "Hans Egede", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se na severu Norska, na ostrově Hinnøya. Roku 1704 odešel do Dánska, aby zde na Kodaňské univerzitě studoval teologii. Po promoci se vrátil do Norska. V dubnu 1707 byl vysvěcen na luterského kněze a přidělen k farnosti na souostroví Lofoty. Zde se často setkával s vyprávěními o kolonizačních cestách starých Norů do Grónska. Roku 1711 si tedy vyžádal od krále Frederika IV. Dánského (krále Dánsko-Norska) povolení k misijní cestě a obnovení částečných koloniálních nároků (plná kolonizační práva Egede nezískal kvůli obavám z negativní reakce Nizozemí). Egede pak v Bergenu založil Grónskou společnost (\"Det Bergen Grønlandske Compagnie\") a 2. května 1721 vyplul na lodi \"Haabet\" (\"Naděje\") směrem ke grónskému ostrovu (o němž se tehdy ovšem Evropané domnívali, že jde o poloostrov), a to spolu s dalšími čtyřiceti kolonisty. Během cesty měli mimochodem spatřit obřího „vodního hada“. 3. července výprava přistála ve fjordu Nuup Kangerlua, načež zde Egede vyhlásil „kolonii Haabets“. Na ostrově Kangeq (i ten Egede přejmenoval na Haabet Oe) si poté zřídil malou základnu. Několik měsíců pak hledal potomky starých norských kolonistů, ale žádné nenašel. Všude se setkával jen s Inuity. Naučil se tedy jejich jazyk a začal se šířením křesťanství. V zimě pak velká část kolonistů onemocněla kurdějemi a vrátila se domů. Egede a jeho rodina zůstali. V roce 1722 jim těžké podmínky zjednodušila zásobovací loď, kterou jim poslal král. Roku 1724 se mu podařilo pokřtít první dítě, které pak odeslal do Dánska, kde toto dítě inspirovalo Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa k misii Jednoty bratrské v Grónsku. Roku 1728 dorazila další zásobovací expedice vedená Clausem Paarssem a založila pevnost Godt-Haab (budoucí město Godthåb). I Paarssovy muže však kosily ve velkém kurděje, až král ztratil trpělivost a většinu kolonistů odvolal. Egede však znovu zůstal. Roku 1729 nechal v Dánsku vydat knihu \"Det gamle Grønlands nye Perlustration\". Další zásobovací výprava roku 1733 s sebou přivezla i českobratrské misionáře (Moravské bratry) pod vedením Jacoba Severina. Ti založili základnu Neu-Herrnhut, jádro budoucího hlavního města Grónska Nuuk. Krom toho s sebou však přivezli též neštovice, které začaly decimovat Inuity, ale zasáhly i jedno z Egedových dětí, které zemřelo. Egede se s jeho tělem vrátil do Kodaně, jeho úkoly na ostrově převzal syn Poul. V Dánsku byl pak Egede roku 1741 jmenován biskupem Grónska. Roku 1747 vydal katechismus určený pro specifické grónské podmínky. V Grónsku po něm později bylo pojmenováno město Egedesminde.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Poulsen Egede (31. leden 1686, Harstad – 5. listopad 1758, Falster) byl dánsko-norský luteránský misionář, který proslul svou misií v Grónsku. Šířil v této zemi nejen křesťanství, ale obnovil zde po stovkách let i dánsko-norský vliv.", "tgt_summary": "Hans Poulsen Egede (31 January 1686 – 5 November 1758) was a Dano-Norwegian Lutheran missionary who launched mission efforts to Greenland, which led him to be styled the Apostle of Greenland. He established a successful mission among the Inuit and is credited with revitalizing Dano-Norwegian interest in the island after contact had been broken for hundreds of years. He founded Greenland's capital Godthåb, now known as Nuuk.", "id": 559264} {"src_title": "Amenhotep, syn Hapuův", "tgt_title": "Amenhotep, son of Hapu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pocházel z města Hutherib (řecky Athribis) v 10. dolnoegyptském kraji v nilské deltě a kariéru zahájil jako vojenský písař. Přibližně až do padesátého roku svého věku působil ve svém rodišti, kde byl významným činitelem místní správy a prvním knězem tamního chrámu boha Hora-Chenticheje. Do hlavního města byl povolán jako písař odvedenců pracujících na královským monumentech a organizoval jejich nasazení na konkrétních stavbách po celém Egyptě. Patrně byl velmi úspěšný, protože krátce na to byl povýšen na „ředitele všech královských staveb“. Není jasné, jaký byl obsah tohoto jeho titulu spojujícího jej s dozorem nad všemi královskými pracemi. Pokud je správné jeho chápání jako označení architekta, pak by Amenhotep, syn Hapuův zbudoval pro Amenhotepa III. všechny významné monumenty, zejména panovníkův zádušní chrám (dnes z něj zůstávají jen dvě kolosální sochy označované jako tzv. Memnonovy kolosy) a zásadní úpravy karnackého chrámu ve starověkém Vesetu; projektem luxorského chrámu ale byli pověřeni jiní architekti, dvojčata Hor a Sutej. O práci, kterou vykonával, Amenhotep sám prohlásil: \"„Nenapodoboval jsem nic, co bylo pořízeno dříve... dosud nikdo jiný nic takového neučinil od časů založení Obou zemí.“\" Ve 30./31. roce vlády Amenhotepa III. byl pověřen organizací významné oslavy královského jubilea sed, na níž sehrál rituální roli následníka místo nedávno zemřelého korunního prince Thutmose. Krátce poté, snad i jako odměnu, Amenhotep, syn Hapuův obdržel ve 31. roce vlády výjimečnou poctu: jako jediné známé soukromé osobě mu bylo dovoleno vybudovat si už za života po vzoru panovníků chrám pro vlastní zádušní kult, a to v místě královské nekropole v dnešním Medínit Habu. O Amenhotepově výjimečnosti v očích současníků svědčí také to, že jeho sochy byly vztyčeny v karnackém chrámu. Na jedné z nich o sobě říká: \"„Byl jsem uveden do boží knihy, viděl jsem, jak na Thovtovi spočívá záře, a byl jsem obdařen jeho tajemstvími.“\" Ačkoli nebyl knězem Amonova chrámu, další z jeho soch jej představuje jako králem ustanoveného prostředníka mezi tímto bohem a lidmi: \"„jsem mluvčí jmenovaný králem, abych vyslechl vaše prosby“\" a přetlumočil je Amonovi. V návaznosti na to český esoterik Jaromír Kozák pokládá za „velmi pravděpodobné, že napsal... řadu duchovních textů“ egyptské náboženské literatury, nicméně neexistuje žádný věrohodný egyptologický doklad pro taková tvrzení. Amenhotep, syn Hapuův zemřel pravděpodobně po oslavě druhého královského jubilea, tedy ve 33./34. roce vlády Amenhotepa III., nelze to však tvrdit s určitostí. Podle Manehtova podání, jak je interpretuje např. britský egyptolog a popularizátor této vědy Carl Nicholas Reeves, sehrál Amenhotep, syn Hapuův významnou roli v novém formulování pojetí královské moci v době Amenhotepa III., v jeho důrazném napojení na sluneční kult manifestovaném právně od prvních oslav královského jubilea a poté v jeho následném kontinuálním rozvíjení v první fázi Achnatonovy náboženské reformy. Nakonec však měl být zklamán počínaním nového panovníka a začal se obávat trestu bohů, který stihne jej i celou zemi; proto krále varoval dopisem a spáchal sebevraždu. Reeves se dokonce domnívá, že existují zachycení skutečné Amenhotepovy podoby – pokládá za ně dva sádrové odlitky mužské tváře, které byly nalezeny v dílně sochaře Thutmose v Achetatonu. Ani pro tyto domněnky nicméně neexistuje přímý důkaz. Je nepochybné, že Amenhotep, syn Hapuův pro své výjimečné osobní a duševní schopnosti za svého života požíval velké vážnosti a že se mu dostalo řady zcela ojedinělých poct; o konkrétních důvodech však dnes lze jen spekulovat. Provozování jeho zádušního chrámu je doloženo ještě v době 21. dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Amenhotep jako bůh.", "content": "V nápisu z doby 22. dynastie je Amenhotep oslovován jako \"„velký svým jménem, znalý tajné síly minulých slov, která pocházejí z časů předků.“\" Nejpozději v ptolemaiovské době byl i oficiálně uctíván jako božský mudrc a léčitel, jeho kult však měl pouze lokální význam a nerozšířil se mimo oblast Vesetu, kde byl spojován do kultické dvojice s Imhotepem. Jeho svatyně se nacházely v chrámu v Karnaku, v Dér el-Medíně a v tehdy už dávno nefunkčním chrámu panovnice Hatšepsuty Džeser-Džeseru v Dér el-Bahrí. Jako bůh byl pokládán za syna Thovta a Hathory, někdy je jako jeho božský otec uváděn Hapi a matka Sešat. Amenhotepova ikonografie zůstala poměrně jednoduchá a nijak se nelišila od zobrazení, která vznikla za jeho života. Byl zobrazován jako písař sedící na rohoži s papyrovým svitkem v rukou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amenhotep, syn Hapuův (znám též pod jménem Huj, Manehto jej označuje jako Paapida, což je pořečtená verze egyptského přizviska \"sa Hapi\" – „syn Hapuův“) byl vezír a významný hodnostář, královský písař a „ředitel všech královských staveb“ ve starověkém Egyptě za vlády panovníka 18. dynastie Amenhotepa III., patrně nejmocnější dvořan jeho doby. Narodil se kolem roku 1430 př. n. l. a dožil se asi 80 let. Za svého života byl pokládán za mimořádnou osobnost; po smrti mu byly prokazovány pocty blízké kultu panovníků, později byl považován za jednoho z bohů. Uctíván byl zejména v ptolemaiovské době.", "tgt_summary": "Amenhotep, son of Hapu (transcribed \"jmn-ḥtp zp.w\"; early-mid 14th century BC) was an ancient Egyptian architect, a priest, a scribe, and a public official, who held a number of offices under Amenhotep III of the 18th Dynasty.", "id": 1585966} {"src_title": "Mafie", "tgt_title": "Mafia", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo \"mafie\" vzniklo podle některých pramenů ze starého sicilského přídavného jména \"mafiusu\", které má kořeny v arabském \"mahjas\" (byl zde dříve Sicilský emirát), což znamená \"agresivní\", \"chvástavý\", \"vychloubavý\". Doslovně přeloženo \"naparovat se\", ale může to také znamenat \"opovážlivost\" nebo \"odvaha\". Mohlo se také jednat o původní slovo \"maffia\" nebo \"mafia\", které v italském dialektu znamenalo \"chudoba\", \"bída\", \"nouze\". Ve staré toskánštině existovalo slovo \"malfusso\", což znamenalo \"nevěřící\" nebo \"zločinec\". Jiné zdroje tvrdí, že vzniklo ze slov \"ma fia\" znamenajících \"moje dcera\" jež údajně křičela italská žena poté, co jí znásilnili dceru. Jiný populární výklad říká, že slovo MAFIA je složenina prvních písmen z věty Morte alla Francia, Italia avanti!, čili volně přeloženo – „Zabijme všechny Francouze, Itálie vpřed!“ a pochází z doby, kdy byla část Itálie pod francouzskou nadvládou.", "section_level": 1}, {"title": "Sicilská a Neapolská mafie.", "content": "Kořeny mafie, z nichž vyrůstala bezohlednost, krvelačnost a ctižádostivost, má původ ve dvou tajných bratrstvech, která odpradávna působí v okolí Neapole a Palerma, starobylých měst u Středozemního moře. První z nich byla „la Camórra“, druhou pak ctihodná společnost zvaná „la Mafia“. Tyto dvě organizace našly vynikající podmínky k rozvoji právě v těchto městech. Staletí společenského a ekonomického vývoje pod cizí nadvládou vypěstovala v lidech charakteristický postoj k oficiálním institucím – úřadům, církvi, bankám nebo sousedům. Na jakoukoliv státní autoritu pohlížel obyčejný člověk jako na nepřítele. Za největší a nejužitečnější umění pokládalo tohoto nepřítele přechytračit a přelstít. Tuto dovednost, zakořeněnou v lidové mentalitě si s sebou italští vystěhovalci později přinesli do USA.", "section_level": 1}, {"title": "la Camórra.", "content": "la Camórra vznikla na počátku 19. století jako tajná organizace, která si jako název zvolila španělské slovo camorra, značící zápas či půtku. Působila v Neapoli a jejím okolí a soustředila se především na boj proti státní moci. Na počátku 20. století hrála již camorra úlohu jakési stínové vlády, která reagovala na potřeby obyvatel mnohem aktivněji než církev nebo vláda. První výskyt camorry datujeme okolo roku 1820. Tehdy vznikla Camorra k „ochraně“ vězňů ve věznicích. Každému novému vězni bylo nabídnuto členství a byl-li přijat, byl pod ochranou spolku. V třicátých letech 19. století zakládali propuštění vězni „pouliční Camorru“. Její noví uchazeči byli přijati teprve po zkoušce, kterou mohla být např. úkladná vražda, či jiný těžký zločin. Přijímání se dělo rituálním aktem. Pravidla spolku byla tradována ústně. Za člena nesměl být přijat policista, člen však mohl být špionem u policie, aby mohl organizaci informovat o jejích plánech. Zrada byla vždy trestána smrtí. Strukturálně se spolek členil na jednotlivé divize (reparto). V čele byl „vicario“, jeho poradními pracovníky byli „mistři“. Každá divize mělo svého účetního, ochránce pokladu, proviantního, písaře a toho, kdo oznamoval členům místo schůzek. Camorristé byli vyškolení v krádežích, loupežích, drancování, falešných hrách a vydírání, např. peněz na ochranu. Důležitou postavou hierarchie byl Capo, což byl jakýsi místní zástupce camorry, vykonavatel její vůle v dané lokalitě. Právě on zajišťoval obchodníkům a rolníkům smlouvy a staral se o jejich splnění, půjčoval peníze lidem, které odmítaly banky, vystupoval jako „ochránce“ obchůdků a hospůdek, vybíral daně z loterií a poplatky od trhovců, dohazoval ženichy svobodným matkám, trestal znásilnění a nevěrné záletníky. Dnešní Camorra má svou základnu v Neapoli a její silné základny jsou v okolních městech jako Salerno, Avellino, Caserta a Benevento. Camorra je organizovaná v klanech, z nichž mnohé jsou dále rozděleny do menších skupin nebo frakcí. Italské policejní agentury odhadují, že v současnosti v oblasti Campagnia v Itálii operuje téměř 6000 členů Camorry. V USA byla zjištěna příslušnost několika set osob k této organizaci.", "section_level": 2}, {"title": "la Mafia.", "content": "Mafie je mohutná zločinecká organizace, podobná neapolské camoře. Jejich zájmy se ale většinou nekřížily, neboť mafie si za sféru vlivu vyvolila Palermo a západní Sicílii. Od camorry se mafie odlišovala tím, s jakou rychlostí a v jakém rozsahu se zapojila do společenského života Sicílie. Zatímco camorra zůstávala uzavřená ve své části Itálie a její působnost zůstávala víceméně omezená, mafie využila politického vakua, které panovalo na Sicílii poté, co jí roku 1860 osvobodil Giuseppe Garibaldi z bourbonského područí. V palermském dialektu označuje Mafia hrdost, sebevědomí jistotu. V polovině 19. století dostalo označení Mafia příchuť něčeho kriminálního. Od roku 1865 toto slovo úřady používaly pro určitý typ zločinců. V oficiální úřední řeči se objevilo slovo Mafia poprvé roku 1938. Přijímání do Mafie se dělo rituálním způsobem. Podmínkou pro přijetí bylo prokázat nebojácnost v boji dvou osob. Odvaha a odhodlanost byly ceněny více než zručnost a rafinovanost. Chybějící vědomí státnosti bylo nahrazeno vědomím příslušnosti k rodině, ke klanu. Účelem Mafie od poslední třetiny 19. století již není loupež a krádež, nýbrž absolutní moc v kontrolovaných regionech, nezávislost na státní moci a jejích zákonech. Mlčenlivost (omerta) se stala nejen povinností, ale i ctí rodiny. Proti vrahům a jiným zločincům nesmí vypovídat ani poškození či jiní očití svědkové. Na počátku 20. století ovládala mafie celý západ ostrova. Podléhaly jí městské rady, dosazovala vedení podniků, rozhodovala o hospodaření statků. Příkazy mafie se rovnaly zákonu. Sociální podmínky tehdejší Sicílie byly pro takový vývoj velmi příznivé. Mafie splňovala představu lidí o tom, jak má fungovat státní správa. Zabezpečovala služby, které vláda nemohla nebo nechtěla zajišťovat. Mentalita typického Sicilana byla navíc takovému typu zřízení historicky nakloněna. Mafie nabízela přesně to, co prostý člověk hledal. Dnešní sicilská mafie má svou základnu v Palermu a její další silná místa jsou v sicilských provinciích Trapani a Agrigento. Sicilské mafiánské rodiny jsou seskupeny v okresech, které jsou kontrolovány provinciálními komisemi. Meziprovinciální komise, která se skládá z představitelů každé provincie, je umístěna v Palermu a kontroluje jak mezinárodní, tak i domácí činnosti sicilské mafie. Italské úřady odhadují, že na Sicílii je v současnosti asi 5000 členů sicilské mafie. V USA je údajně až na 3000 jedinců, kteří jsou na sicilskou mafii napojeni.", "section_level": 2}, {"title": "Italsko-americká mafie (Cosa Nostra).", "content": "Italsko-americká mafie, známá také jako Cosa Nostra, je nejmocnější zločinecká organizace na území Spojených států. Její základ položili italští imigranti, jejichž velké imigrační vlny na konci 19. století změnily demografické složení východního pobřeží USA. Italové se usazovali zejména ve velkých městech, jako New York, Chicago, New Orleans, Detroit a v mnoha dalších. Chudinské podhoubí těchto velkoměst utvořilo ideální prostředí pro růst organizovaného zločinu, čemuž napomohl i fakt, že mezi imigranty bylo mnoho původních sicilských či italských zločinců, kteří si své kriminální zvyklosti přivezli do nové vlasti. Během několika desetiletí italsko-americká mafie absolutně ovládla organizovaný zločin na území Spojených států, ovládla hazard, obchod s alkoholickými nápoji, prostituci, loterie, pronikla do politiky, odborů, obchodů s narkotiky. Na vrcholu moci byla v 60. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Roku 1860 byla Sicílie připojena k Itálii. Sjednocený právní řád již neumožňoval tradiční aristokratické vynucování práva. Kvůli zhoršující se hospodářské situaci se mnoho Sicilanů odstěhovalo do USA. První písemná zmínka o této zločinecké organizaci se objevila v protokolu soudní poroty v New Orleans z 24. ledna 1889. Při projednávání případu jistého Vincenza Ottunwa zapisovatel zaznamenal tuto větu: \"„Mafie je tajná organizace, která se poskvrnila nejhanebnějšími zločiny a vždycky dokázala umlčet svědky.“\" Na přelomu 19. a 20. století přicházelo do Ameriky, zejm. do New Yorku, mnoho italských imigrantů. První město, výrazněji zasaženo italsko-americkým organizovaným zločinem, byl již zmiňovaný New Orleans. Mafie se v New Orleans zpočátku jmenovala Mano nera – Černá ruka. V čele stáli bratři Antonio a Carlo Mantrangové ze sicilského Palerma. Jak byli zvyklí ze staré vlasti, také v Novém světě začali obchodovat s ovocem a zeleninou. Zanedlouho ovládli místní trh a v rušném neworleanském přístavu nevyložili dělníci jedinou loď, dokud majitel či kapitán nezaplatili „poplatek za ochranu“. Policisté, většinou také přistěhovalci z Itálie, tyto aktivity za úplatu tolerovali. V roce 1907 založili v Chicagu více tajných společenství „Černé ruky“ a v roce 1908 „Unione siciliano“ v New Yorku, která se rozšířila i do jiných měst a měla v roce 1917 již 40 000 členů, včetně bankéřů, státních úředníků, kuplířů a vrahů z povolání. Chicagskému podsvětí této doby, vládl Giacomo Colosimo, známý jako (Big) Jim Colosimo. V roce 1902 se Jim Colosimo oženil. Vzal si Victorii Moresco, majitelku dvou nevěstinců. Společně si otevřeli další nevěstince a za několik let už jich měli desítky. Kromě toho kontroloval Jim Colosimo oblast hazardních her. Colosimo byl díky svým aktivitám velmi bohatý a v oblasti řízené prostituce a obchodu s ženami neměl v Chicagu konkurenci. V roce 1909 ho začala vydírat skupina Mano Nera (Černá ruka). Paní Moresco proto pozvala na pomoc svého synovce z New Yorku, kterým byl Johnny Torrio. Torrio přijel do Chicaga a připravil předání peněz. Když si tři členové skupiny pro peníze přišli, byli zastřeleni. Jim Colosimo vzal poté Torria k sobě a svěřil mu dohled nad svými záležitostmi. Torrio postupně získal kontrolu nad kriminální říší Colosima, kterého nakonec nechal v roce 1920, v době začínající prohibice, zastřelit. Důvodem bylo Colosimovo negativní stanovisko na Torriův zájem zapojit se do alkoholových kšeftů. Torrio se stal neomezeným vládcem chicagského podsvětí a jako pravou ruku a vykonavatele špinavé práce povolal z New Yorku mladého Al Capona. Od sedmdesátých let 19. století se v rostoucím New Yorku rozšířil kriminální gang „Whyos“. Od tohoto gangu se někteří členové oddělili a vytvořili „Five-Points-Gang“ ke kterému patřil např. Johnny Torrio, Frankie Yale, Al Capone, nebo Lucky Luciano. Jedinou jeho vážnou konkurencí byl Monk Eastman's Gang. V roce 1903 proběhla v ulicích New Yorku velká bitva, která měla rozhodnout, která z obou skupin získá nadvládu. Výsledek byl nerozhodný, postupně však byla moc gangu Monk Eastman's oslabena. Členové gangu Five Points Gang se pak zařadili do struktur vznikající mafie. Prvními oběťmi mafie byli vlastní krajané. Nečinili totiž žádné potíže. Chtěla poplatek za opatření práce, za její udržení, za volnou postel, za obchodní prostor, za provozování téměř jakékoliv činnosti. Mafie po několika letech začala vydírat i starousedlíky a obchodníky kteří, pokud „ochranu“ mafie odmítli, našli druhý den prádelnu, řeznictví či pekárnu bez oken a příště jejich obchody lehly popelem. Italští imigranti se stávali kořistí mafie už v přístavech. Podepisovali smlouvy, jimž nerozuměli a v New Orleansu nebo v New Yorku museli pracovat mnoho hodin denně, samozřejmě pod úrovní běžných mezd. Ve většině případů imigranti přepluli moře v tmavých podpalubích za poslední peníze, ještě častěji na dluh. Mafie tyto nebožáky přivítala nabízenou půjčkou a kdekdo ji z pochopitelných důvodů rád přijal. Ale již při druhém zpoždění splátky mafiáni dlužníkovi zlomili ruku. Kdo našel odvahu a udal tyto vyděrače, byl většinou bez milosti zastřelen. Policisté navíc byli v mnoha případech uplacení a podobné stížnosti většnou smetli ze stolu. Mafie postupně sílila.", "section_level": 2}, {"title": "Růst moci.", "content": "Mafie postupně, s tím jak získávala stále větší prostředky, přecházela k sofistikovanějším zločineckým metodám. Ve velkých městech organizovala politické kluby, v nichž sjednotili nevědomé čističe bot, dělníky, kuplíře, taxikáře a vystrašené imigranty ze Sicílie. Jejich hlasy pak při volbách rozdávali předem určeným kandidátům, kteří byli k mafii i díky takto získaným hlasům bezmezně loajální. Zvolená městská rada musela tolerovat nevěstince, pouliční prostituci, ilegální nálevny a hazard. Amerika měla velké množství fanatických nepřátel alkoholu už v občanské válce a na začátku 20. století kampaň za jeho zákaz postupně sílila. Konec alkoholu se přiblížil až když se do díla abstinentů vložily americké ženy. S typickou sveřepostí přinášely petice a požadavky do všech úřadů a Kongresu. Po mnoha jednáních a hlasováních byla 18. dodatkem ústavy, ratifikovaným 16. ledna 1919, zavedena prohibice – nařízení zakazující vyrábět, dovážet a prodávat na území USA alkoholické nápoje. Tento zákon byl pro mafii doslova darem z nebes. Již v prvních dnech platnosti prohibičních zákonů vytvořili spekulanti ilegální sítě pašeráků s lihovinami. Mafie je postupně sjednotila anebo násilím dostala pod kontrolu. Obrovské zisky z černého obchodu s alkoholem jim umožnily investovat peníze do dalšího podnikání. V letech alkoholové prohibice v USA (1920–1933) nedošlo k omezení spotřeby alkoholu, nýbrž k přemístění obchodu s ním do podzemí. V polovině 20. let byl vůdčí postavou newyorského obchodu s i legálně vyráběným alkoholem Boss Joe Masseria, díky němuž se domohl značného majetku. Spolu s mladým Carlem Gambinem pro něj pracovalo několik perspektivních a ambiciózních mužů, z nichž dva, Joe Adonis a Albert Anastasia, dosáhli později v newyorském podsvětí významné pozice. Brzy se však na scéně objevil další silný soupeř, který Masseriovo výsadní postavení ohrozil. Byl jím Salvatore Maranzano, jenž pocházel z přímořského městečka Castellammare del Golfo, ležícího západně od Palerma. Postupně shromáždil všechny věrné z Castellammare a poté se pustil do velkého díla, kterým nebylo nic jiného, než úplné ovládnutí italsko americké mafie. V té době už v Masseriově gangu byli Lucky Luciano, Meyer Lansky, Bugsy Siegel, Frank Costello a Vito Genovese, kteří teď bojovali po boku Alberta Anastasii a Carla Gambina. Vzájemné potyčky obou gangů nakonec vyustily v tzv. Castellammarskou válku. Ta vyvrcholila v roce 1930 a 1931, kdy byl z popudu Lucky Luciana zavražděn Masseria. Maranzano se tak stal nejmocnějším vládcem zločineckého světa v USA. Aby tuto skutečnost oficiálně potvrdil a vyhlásil nový řád, jimž se měla od nynějška ctihodná společnost řídit, svolal v květnu 1931 do hotelu Grand Concourse v Bronxu schůzku všech mafiánských rodin. Zde rozdělil Maranzano newyorskou mafii na pět skupin (tzv. rodin), které se později ustálily pod názvy Gambino, Genovese, Colombo, Lucchese a Bonanno. Chicagskému podsvětí vládl tvrdou a nemilosrdnou rukou jeden z nejznámějších gangsterů Al Capone, který nahradil stárnoucího bosse ze „staré školy“ Johnyho Torria. Sám Maranzano se prohlásil za „capa di tutti capi“, tedy za „bosse všech bossů“ a seznámil shromáždění se zákoníkem, jimž se od této chvíle bude řídit podsvětí v USA. Svou řeč pronášel v sicilském nářečí italštiny a proložil ji několika latinskými větičkami. V tento den také poprvé použil termín Cosa nostra, jimž se od té doby označoval zločinecký spolek, jemuž byl nový řád určen. Muž s pravděpodobně největší mocí v historii mafie, Lucky Luciano, nechal nakonec v září 1931 odstranit samotného Maranzana, který si ho vybral jako svého zástupce. Sám Maranzano připravoval vraždu Luciana. Tím přebrala moc mafie mladší generace. Luciano stanovil tzv. Komisi, která sestávala z čelných představitelů všech pěti rodin. Byly stanoveny hranice teritorií a každá rodina uznávala autonomii ostatních. Všechny důležité věci měly být řešeny dohromady a každá rodina měla mít při rozhodování stejný hlas. Pokud byla napadena jedna rodina, mohla očekávat podporu ostatních rodin a naopak, pokud některá rodina pravidla porušila, stály proti ní všechny ostatní rodiny. Vývoj tak šel od italských kriminálních pouličních gangů, až k národnímu zločineckému syndikátu, pod vedením nejmocnějšího muže Cosa Nostry, Lucky Luciana.", "section_level": 2}, {"title": "Na vrcholu moci.", "content": "Ráno 5. prosince 1933 skončilo zlaté období mafiánských spekulací s alkoholem. Tehdejší ministr spravedlnosti Ramsey Clark vystihl situaci: \"„Těžko lze vyjádřit škody, které vznikly z prohibičního sebeklamu. Mezi nejzávažnější důsledky patří skutečnost, že sicilská mafie vytvořila gangsterské impérium, jemuž ilegální výroba a pašování alkoholu vynesly obrovské zisky.“\" Mafie s nebývalou vervou zaútočila na odborové svazy, které zcela ovládla, čímž získala vlivný politický a ekonomický nástroj. V roce 1934 komise schválila oficiální popravčí firmu Murder Incorporated. Murder Incorporated se týkala hlavně osoby Alberta Anastasii, který byl jejím šefem. Jednalo se o speciální odnož Cosa nostry, zabývající se vraždami na objednávku. Nebyla přímo napojena na žádnou mafiánskou rodinu, neboť jejich bossové chtěli zůstat za všech oklností čistí a nepřáli si, aby jejich jména figurovala v souvislosti s nejtěžšími zločiny. „Murder Incorporated“ byla proto na rodinách jak organizačně, tak i personálně zcela nezávislá. Po vypuknutí 2. světové války se mafii naskytl další bohatý zdroj příjmů: benzín, který se stal velmi nedostatkovou surovinou. Za pomoci slibů a zbraní vytlačili od benzínových čerpadel dřívější prodavače a do benzinového monopolu dosadili vlastní muže, kteří disponovali falešnými benzinovými kupóny. Americký cenový úřad odhadl, že mafie dennodenně připravila válečné hospodářství o dva milióny litrů benzínu. V průběhu války využila americká vláda Lucianových kontaktů (Luciano byl v tu dobu ve vězení) a nabídla mu dohodu. Luciano prostřednictvím Franka Costella kontroloval doky v New Yorku a odbory přístavních dělníků. Americká vláda si byla vědoma sabotáží, které měly být způsobeny německými špiony nebo samotnou mafií. Část dohody s Lucianem byla, že ničení lodí přestane. Dále bylo Lucianovým úkolem spojit se s přáteli v Palermu na Sicílii a ulehčit tak vylodění amerických vojsk. Invaze se uskutečnila v roce 1943. Po válce mafie opouštěla dřívější parazitní úlohu a dávala dolarům nahromaděným za prohibice, z prodeje drog, z heren, prostituce a nakradených peněz z válečného hospodářství, zákonnou tvář. Nejdůležitější postavou Cosa Nostry této doby, je Frank Costelo, který vystřídal uvězněného a následně vyhoštěného Luciana. Mafie ve velkém investovala do nemovitostí, skupovala firmy, stavěla kasina v Las Vegas, Kalifornii, na Floridě a dokonce i na Kubě. Většinu těchto aktivit řídili Meyer Lansky a Bugsy Siegel. Siegel nakonec za své aktivity v Las Vegas zaplatil životem, zejména za souvislosti kolem výstavby kasína Flamingo. Podle předběžných odhadů mělo Flamingo stát 1,5 milionu dolarů. Náklady na Flamingo se nakonec vyšplhaly až k šesti milionům (přibližně 100 milionů dolarů v současných cenách), a to ještě před tím, než byla stavba dokončena. Mafie, která do Flaminga vložila své peníze, nehodlala takovou věc Sieglovi odpustit. Kromě toho sílily obavy, že Bugsy posílá peníze přes svoji milenku do Evropy. Na jaře roku 1947 se uskutečnila havanská konference. Výsledek nebyl pro Siegla příznivý. Bossové se shodli, že Siegel je pro ně po otevření Flaminga hrozbou. 20. června 1947 byl zastřelen ve svém domě Beverly Hills. Další nesmírně výnosnou aktivitou z této doby, bylo zřízení tzv. Francouzské spojky, tedy obrovského heroinového obchodu. Joseph Profaci a Lucky Luciano, který toho času žije po nucené deportaci ve 40. letech v Itálii, společně vymyslí způsob jak dostat heroin bezpečně ze Sicílie do USA. Profaciho importní firma se jeví jako ideální řešení. Profaci začne připravovat půdu pro lukrativní obchod. Celý rok buduje odběratelské vztahy na sicilské pomeranče a to i za cenu dumpingových cen. Až je dostatečně velké množství objednávek a pomeranče začnou proudit do USA ve velkém, rozjedou s Lucianem pravou podstatu obchodu. V bednách s pomeranči se zároveň pašují pomeranče falešné, z vosku, v kterých je obsažen heroin. Jedna bednička obsahovala 50 kg heroinu, který by se dnes prodával přibližně za 6 milionů dolarů. Koncem 50. let se nejvyšším bosem mafie stal Vito Genovese, který násilně vytlačil Franka Costella. Nechal na něj spáchat atentát, který Costello jen čirou náhodou přežil. 14. listopadu 1957 se na popud Genovese konala v Apalachinu ve státě New York konference. V domě Josepha Barbary se sešli bossové největších rodin z různých měst. Genovese si tam chtěl utvrdit svou pozici. Kolem domu Josepha Barbary jeli v té době dva policisté, kteří si všimli množství luxusních aut. Začali si poznamenávat jejich značky. Někteří přítomní se proto snažili rychle odjet, ale ulice byla zablokovaná. Někdo zkoušel utéci pěšky, policisté později našli v blízkém lese několik odhozených zbraní a také značnou peněžní hotovost. Účastníci konference, kteří skončili v rukou policie, byli vyslýcháni a poté propuštěni. Vina za nezdar této konference byla přisuzována Vitu Genovesovi. V roce 1959 připravili Luciano, Lansky a Costello na Genoveseho past. Nalákali ho do fingovaného drogového obchodu, po němž došlo ke Genoveseho zatčení a odsouzení na 15 let vězení. Šlo o odplatu za atentát na Franka Costella a další Genoveseho prohřešky. Genovese zemřel ve vězení v roce 1969. Na pozici nejmocnějšího bosse ho nahradil Carlo Gambino a jeho rodina Gambino se postupně v 60. a 70. letech stala nejmocnější, nejrespektovanější a nejobávanější rodinou Cosa Nostry. Ostatní rodiny se ocitly v podřízeném postavení a Carlo Gambino dokonce přímo ovlivňoval nástupnictví v ostatních rodinách, čímž se s nimi dostával do konfliktů, zejména s rodinou Bonanno. S rodinou úzce spolupracoval Meyer Lansky, který zajišťoval offshore aktivity rodiny Gambino na Bahamách. Rodina postupně získala značný vliv ve stavebnictví, které postupně zcela ovládla a řídila tak téměř vešerou výstavbu v New Yorku. V druhé polovině 70. let, se ujal vedení rodiny Gambino Paul Castellano, kterého si stářím umírající Carlo Gambino vybral jako svého nástupce. Rodina Gambino, ale i celá mafie se nacházela na svém mocenském vrcholu. Nad bezstarostností mafiánských šéfů se ale pomalu začala stahovat mračna. V roce 1976 byla rodina Bonanno infiltrována špionem FBI Josephem D. Pistonem, známým jako Donnie Brasco, kterému se dařilo po dobu šesti let sbírat důležité informace o fungování rodiny a mapovat zločiny jejích členů.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek.", "content": "V roce 1970 vejde v platnost Zákon o zločinných organizacích, resp. zákon proti zločinnému spolčování, známý jako RICO, který se stal velmi účinným nástrojem v potírání organizovaného zločinu. Za zločinné spolčení od té doby hrozí 20 let vězení, čímž přímo ohrožuje každého zainteresovaného spolupracovníka mafie a samozřejmě mafiány samotné. Postupně dojde k výraznému narušení struktury mafie. FBI podniká rozsáhlé razie, odposlechy, využívá práce informátorů nasazených přímo do center rodin (Donnie Brasco) a získává tak důležité svědky z nitra mafie, kteří nechtějí na mnoho let do vězení a rozhodnou se radši vypovídat. Zavádí se důležitý institut ochrany svědků, do kterého se postupně dostává několik vysoce postavených mafiánů. První kdo vypovídá a rozkrývá strukturu mafie je v roce 1963 Joe Valachi. Nejznámějším mafiánem, který se stal informátorem FBI je Sammy Gravano, samotný underboss mocné rodiny Gambino. To je pro mafii těžká rána. Na základě jeho svědectví je v roce 1992 usvědčen samotný velký boss a šéf rodiny Gambino, John Gotti, který nechal v roce 1985 zavraždit svého předchůdce Paula Castellana. Do roku 1990 je zatčeno a odsouzeno 23 šéfů, 13 podšéfů, 43 posádkových kapitánů a více než 1000 „vojáků“ a spolupracovníků mafie. To vše mělo za následek značný pokles moci Cosa Nostry v USA. I přesto je v dnešní době Cosa Nostra jednoznačně nejmocnější zločineckou organizací v USA. Po úderu vlády v 70. a 80. letech vznikly nové struktury, které jsou lépe utajené. Cosa Nostra nashromáždila obrovský majetek a finance, které jsou její hlavní silou a proto nebude nikdy možné její aktivity úplně zastavit. Boj s touto organizací je nekonečný, jelikož zločinci jsou vždy o krok napřed a hlavní prioritou FBI tedy zůstává nedovolit opětovný rozmach, jaký mafie zažila v 20.–60. letech. Mezi hlavní činnosti současné mafie patří nájemné vraždy, vydírání, korupce veřejných činitelů, pronikání do státní správy, hazardní hry, infiltrace legitimního podnikání, nelegální zaměstnávání, úvěrové a daňové podvody.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Odhaduje se, že roční obrat zločineckých skupin v Itálii činí na 160 miliard eur. Výrazné zisky plynou z obchodu s drogami nebo z vybírání výpalného. Ještě v roce 2004 platilo až 80% podnikatelů a obchodníků na Sicílii výpalné výběrčímu mafie, kterému se říká pizzo. Díky investicím se hodnota majetku mafie odhaduje až na 1,6 biliónu eur. Mafie také ovládla italský zemědělský a potravinářský sektor. Peníze pak mafie dává do normálního oběhu a tak je legalizuje. K jádru mafie má v současnosti v Itálii patřit přibližně 5 000 lidí a zhruba 20 000 sympatizantů. V listopadu 2017 zemřel šéf sicilské mafie Salvatore Riina, který nechal v roce 1992 zavraždit italské vyšetřující soudce a bojovníky proti mafii Giovanniho Falconeho a Paolo Borsellina.", "section_level": 1}, {"title": "Mafie ve světě.", "content": "Kromě mafie v USA a na Sicílii (Cosa Nostra) působí ve světě mnoho dalších mafiánských skupin, mezi nejznámější patří např.: V Itálii rozvíjí činnost kromě Cosa Nostry také Camorra, 'Ndrangheta, Sacra Corona Unita a Stidda.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura mafie.", "content": "Struktura mafie se velmi podobá pyramidové struktuře vedení podniků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mafie, často označovaná „skutečnými pány“ Itálie jako Cosa Nostra („naše věc“), je tajná společnost vzniklá v polovině 19. století na Sicílii. Její odnož se objevila ke konci 19. století na východním pobřeží Spojených států společně s vlnou italských imigrantů. Členové mafie byli vždy jen muži. ", "tgt_summary": "A mafia is a type of organized crime syndicate whose primary activities are protection racketeering, arbitrating disputes between criminals, and brokering and enforcing illegal agreements and transactions. The term \"mafia\" derives from the Sicilian Mafia. Mafias often engage in secondary activities such as gambling, loan sharking, drug-trafficking, prostitution, and fraud. ", "id": 1172403} {"src_title": "Monetarismus", "tgt_title": "Monetarism", "src_document": [{"title": "Výklad pojmu.", "content": "Autorství názvu monetarismus (odvozeno od latinského moneta – mince) se připisuje americkému ekonomovi Karlu Brunnerovi, který jej poprvé použil v roce 1968. Monetarismus patří jednoznačně k liberálním směrům, zdůrazňujícím laissez faire (heslo klasického liberalismu vyjadřující požadavek, aby hospodářskému dění byla ponechána volnost a aby zejména stát do něho nezasahoval). Z jistého úhlu pohledu, konkrétněji jde o rakouskou školu, však je monetarismus skutečné liberální filozofii stále velmi vzdálen. Za nejvýznamnější osobnost monetarismu je považován americký ekonom Milton Friedman. Jako další významné osobnosti zabývající se monetarismem lze označit teoretiky spojené s chicagskou školou, kam mimo Friedmana patří H.G. Johnson a A.J. Schwartzová. Další koncepce monetarismu zpracovali také A.H. Meltzer, K. Brunner a J.Jordan. Společným elementem jejich koncepcí je důraz na úlohu peněz a monetární politiky a kritika Keynese a jeho forem státního intervencionismu. Kriticky se však zaměřují především na rozpočtovou politiku orientovanou na regulaci agregátní poptávky, která souvisí s keynesovskou politikou plné zaměstnanosti. Vedle výše uvedené teorie (označované jako monetarismus I) se v poněkud širším vymezení zařazuje také nová klasická makroekonomie (někdy označovaná jako monetarismus II). Ta vzešla z friedmanovského monetarismu a sdílí s ním velké množství prvků, které však obohacuje o významné nové složky (zejména hypotézu racionálních očekávání). Oproti americkým monetaristům se evropští, zejména pak britští monetaristé, více soustředili na problematiku otevřené ekonomiky, zejména pak měnových kurzů. Monetaristé upřednostňují plovoucí kurzy. Tento směr je nejstarší a nejvlivnější z neokonzervativních teorií. Někdy bývá označován jako monetarismus I nebo friedmanovský monetarismus. Počátky této teorie spadají do poloviny 50. let, nejvíce je rozpracovávána v 60. a 70. letech a v první polovině 80. let má významný vliv na politiku mnoha zemí. Od druhé poloviny 80. let vliv monetarismu slábne, přesto je i dnes využívána řada jeho koncepcí. Monetarismus vychází hlavně z kvantitativní teorie peněz. Podle Friedmana můžeme položit mezi tyto dvě věci rovnítko. Zde je také veden hlavní spor s neokeynesiánci, kteří obhajují fiskalismus. Monetaristé tvrdí, že peníze jsou příčinou změn v ekonomice, zato keynesiánci předpokládají pravý opak. To je, že peníze jsou výsledkem činnosti v ekonomice. Základní důraz kladli monetaristé na nabídku peněz, kterou považovali za hlavní faktor růstu a možné nestability. Poptávka po penězích je funkcí několika proměnných a je stabilní. Řízení měnového agregátu je základním předpokladem stability a ekonomického růstu. Růst peněžní zásoby měl být stejný jako vývoj potenciálního produktu. Při tomto řízení měnového agregátu je třeba stanovit stabilní a transparentní dlouhodobá pravidla.", "section_level": 1}, {"title": "Friedmanovský monetarismus.", "content": "Milton Friedman začal základy své teorie formulovat již v 50. letech a dále jí rozšiřovat především v 60. letech a na počátku 70. let. Jak už bylo výše zmíněno, byla jeho osoba spjata s novou chicagskou školou, která svým hospodářským liberalismem navazuje na starší tradici předválečné chicagské školy, na niž se sám odvolával a s níž jsou spjaty jména jako H. Simons, F.H, Knight a J. Viner. Friedman proslul i svými jasně vymezenými názory na problémy, se kterými se potýká metodologie v ekonomii. Za metodologické řešení považoval pojetí předmětu a metody ekonomické teorie v pozitivistickém duchu, k čemuž ho inspirovala neopozitivistická filozofie K. Poppera. Cílem teorie je dle Friedmana poskytnutí přehledu obecných tvrzení, jež slouží k definování správných předpovědí. Tyto teoretické definice nelze zavrhovat či akceptovat předem, správnost teorie může potvrdit nebo vyvrátit pouze prokazatelnost empirickými fakty. Je potřeba proto upřednostnit jednak ty nejjednodušší hypotézy a zároveň ty, jež podávají ty nejpřesnější předpovědi. Tento Friedmanův metodologický postoj objasňuje jeho tendenci se věnovat empirickému vývoji, v čemž lze spatřit i vliv A. Marshalla. V souvislosti s tímto patří mezi nejdůležitější díla friedmanovského monetarismu práce Monetární historie USA a Relativní stabilita rychlosti peněžního oběhu a investiční multiplikátor v USA z roku 1963. Jádrem jejich koncepce byla díla, jež Friedman napsal koncem 40. a během 50. let a kde definoval klíčová východiska své vlastní monetaristické teorie. I přestože Friedmanovo učení bere na vědomí genezi keynesovské teorie a využívá velké množství Keynesových pojmů, keynesovskou ekonomii jako celek hodnotí spíše kriticky a odmítavě. Dle jeho názoru funguje tržní systém převážně vnitřně stabilně a má kapacitu k obnovení své rovnováhy, která je výsledným projevem vlivu tržních sil. Zásahy ze strany státu však mají tendenci tento spontánní (přirozený) balanc narušovat. Potřebnost státních zásahů do ekonomiky a nedocenění role peněz patří k Friedmanovým hlavním námitkám vůči keynesovské ekonomii. Hlavním znakem Friedmanova monetarismu je kauzální souvislost mezi mírou růstu množství peněz v oběhu a mírou růstu nominálního důchodu. Spojitost mezi množstvím peněz v oběhu a nominálním národním důchodem je dle něj výrazně silnější než mezi národním důchodem a investicemi. Dalším jeho zásadním tvrzením je idea existence časových zpoždění mezi změnou množství peněz v oběhu a změnou nominálního národního důchodu. Jinými slovy, nabídka peněz v minulosti determinuje, v jaké situaci se nachází nominální národní důchod v současné době. Tyto změny jako první postihnou reálný národní důchod (většinou za 6-9 měsíců) a až potom se (za dalších 6-9 měsíců) reflektují v cenách. Podle Friedmana je inflace výsledkem nepoměru, kdy nabídka peněz roste rychleji než reálný národní důchod. Friedman považoval inflaci za čistě peněžní jev a tvrdil, že je potřeba proti ní bojovat. Kritizoval keynesiánce za vyvolávání inflačních tlaků. Na rozdíl od keynesiánců, kteří jako nástroj měnové politiky považovali řízení úrokové míry, preferují monetaristé kontrolu množství peněz v oběhu. Monetaristé chtějí malý stát a poukazují na nebezpečí státních zásahů. Pokud vláda zvyšuje své výdaje a financuje to půjčkami od domácích osob, tak pouze vytlačuje soukromé výdaje. K růstu inflace dochází tehdy, jsou-li vládní výdaje financovány zvyšováním peněžní zásoby. Friedman také upravil myšlenku Phillipsovy křivky. Tvrdil, že Phillipsova křivka tak, jak ji popsal William Phillips, funguje pouze v krátkém období. V dlouhém období je tato křivka vertikální. Tuto myšlenku obhajuje na příkladu, kdy vláda pomocí fiskálních a monetárních nástrojů stimuluje poptávku s cílem snížit přirozenou míru nezaměstnanosti. Krátkodobě se nezaměstnanost sníží, ale po rozplynutí peněžní iluze, zhruba 6 až 9 měsíců, se vrací nezaměstnanost do normálního stavu. Peněžní iluze znamená, že lidé mají pocit, že jim vzrostl reálný důchod a proto nabízí více práce, což se v dlouhém období ukáže jako omyl, protože lidem narostl pouze nominální, nikoliv reálný, důchod. Na druhé straně inflační očekávání si lidé zabudovali do svých požadavků a vzniká takzvaný jev setrvačné inflace. Z toho plyne závěr, že v dlouhém období není možné volit mezi velikostí nezaměstnanosti a inflace. Zvýšením inflace nelze snížit nezaměstnanost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Monetarismus je ekonomická teorie zdůrazňující význam peněz včetně jejich samoregulační funkce a odmítající státní zásahy do ekonomiky. Tato teorie tvrdí, že rozdíly v zásobě peněz zásadně ovlivňují národní produkci v krátkodobém časovém úseku a dlouhodobě cenové hladiny.", "tgt_summary": "Monetarism is a school of thought in monetary economics that emphasizes the role of governments in controlling the amount of money in circulation. Monetarist theory asserts that variations in the money supply have major influences on national output in the short run and on price levels over longer periods. Monetarists assert that the objectives of monetary policy are best met by targeting the growth rate of the money supply rather than by engaging in discretionary monetary policy. ", "id": 89675} {"src_title": "Šanson", "tgt_title": "Chanson", "src_document": [{"title": "Středověký chanson.", "content": "Hudebněvědné vymezení vrcholného období starého chansonu, který byl aktuální zhruba od druhé půle 14. do poloviny 16. století, se určuje podle několika indicií: Jako první nejvýznamnější skladatel chansonů v tomto smyslu je obvykle uváděn Guillaume de Machaut, neboť před ním se vícehlasá díla, jež by bylo možno považovat za chansony, prakticky nevyskytují, ani nelze žádné skladby s jistotou před Machautem přiřadit jmenovitě k nějakému známému hudebníkovi. První generace tzv. franko-vlámské školy, do níž patří např. skladatelé Guillaume Du Fay, Gilles Binchois, Josquin Desprez, či Johannes Ockeghem pokračovala v tradici započaté Machautem. V jejich tvorbě obecně fungují chansony, kvůli relativně málo formálním restrikcím jako „pokusné pole“ pro přísnější požadavky duchovních forem kánonu staroklasické vokální polyfonie, jako například jejich moteta a mše.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní chanson.", "content": "V 19. století vznikla ve francouzských kabaretech moderní forma šansonu, která nalezla své uplatnění zejména v zábavním průmyslu. Posun nastal i v textu šansonů, který se od jednoduchých popěvků vyvinul v poeticky hodnotná básnická díla. Textaři šansonů nezřídka byli a jsou přední básníci. Mezi nejznámější interprety francouzského šansonu patří např. Édith Piaf, Lucienne Boyer, Charles Trenet, Yves Montand, Charles Aznavour, Jacques Brel nebo Gilbert Bécaud.", "section_level": 1}, {"title": "České země.", "content": "V Česku lze rozvoj šansonu datovat od 30. let 20. století. Od kabaretních začátků, kde měl význačné postavení Karel Hašler, přes tvorbu Jaroslava Ježka, až po moderní šanson, jehož nejvýznamnější představitelkou je dodnes Hana Hegerová. V Praze působila od sedmdesátých let navzdory normalizaci skupina \"Šanson - věc veřejná\", jejímž jádrem byli hudebníci Jaroslav Jakoubek, Milan Jíra a zpěváci Alena Havlíčková a Rudolf Pellar. Z dalších tvůrců tohoto období můžeme jmenovat např. písničkářku Lenku Filipovou. Z mladších tvůrců pak třeba písničkářka Radůza, Sestry Steinovy, Martina Trchová, Jana Husáková, Ester Kočičková a mnozí jiní další.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šanson, v originále chanson (výslovnost [], nikoli „šanzon“), ve staré hudbě označuje ústřední hudební formu francouzské hudby pozdního středověku spadající do raného novověku, renesance. Přesná definice pojmu je problematická, neboť výraz \"chanson\" ve francouzském jazyce odedávna označuje všeobecně jakoukoli zpívanou hudební skladbu; je to tedy ekvivalent českého slova \"píseň\". Tato středověká francouzská píseň byla zpívána francouzskými truvéry. Píseň měla jednoduchou melodii a rytmus. Text býval často humorný, satirický až frivolní. Nejprve býval šanson jednohlasý, od 13. století též vícehlasý. Formou chansonu byly ballade, rondeau a virelai a kanzona (instrumentální). Mezi nejznámější komponisty chansonů té doby patří Johannes Ockeghem, Josquin Desprez, či Orlando di Lasso.", "tgt_summary": "A chanson (, ;, \"song\", from Latin \"cantio\", gen. \"cantionis\") is in general any lyric-driven French song, usually polyphonic and secular. A singer specializing in chansons is known as a \"chanteur\" (male) or \"chanteuse\" (female); a collection of chansons, especially from the late Middle Ages and Renaissance, is also known as a chansonnier.", "id": 1099550} {"src_title": "Nebukadnesar II.", "tgt_title": "Nebuchadnezzar II", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jméno pochází z akkadštiny, znamená „Nebo, chraň dědice“. Jeho otcem byl Nabopolasar, jeho syn byl Amél-Marduk. Vedl boje s Judským královstvím, nad kterým roku 587 př. n. l. zvítězil a zbořil celý Jeruzalém, včetně slavného prvního Jeruzalémského chrámu. Dále opanoval Sýrii a Egyptu. Roku 567 př. n. l. znovu bojoval s Egyptem a více než polovinu jej vyplenil. K tomuto všemu se ještě snažil válčit s Arábií pro navázání snazších obchodních styků. Stejně tak důležitá je i jeho budovatelská snaha. Nechal vystavět kolem hlavního města Babylónu vysoké hradby (25 m vysoké, čtyři kilometry dlouhé). Nechával vybudovat chrámy mnoha bohům a i nejslavnější klenot, jeden ze sedmi divů světa – Visuté zahrady Semiramidiny. Za jeho vlády čítalo obyvatelstvo Babylónu neuvěřitelných 250 tisíc a s tímto počtem to bylo největší město tehdejšího světa. Po Nebukadnesarově smrti se panovníci na novobabylonském trůnu střídali, vládl více chaos než pořádek, a nakonec celá Novobabylonie zanikla pod nájezdy perského velkokrále Kýra II. Posledním panovníkem Novobabylónské říše byl Nabonid, případně Nabonidův syn Belšacar jako spolukrál.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Biblická postava.", "content": "Nebukadnesar se objevuje v několika biblických knihách: v Druhé knize královské, v Druhé knize kronik, Jeremjášovi, Danielovi a deuterokanonické knize Júdit. Podle knihy Daniel byl král po určitý čas stižen duševní poruchou, kterou je možno podle popsaných projevů ztotožnit s klinickou lykantropií. Přestože my bychom označili Belsazara jako syna Nabonida a nikoliv Nebukadnesara II, v Bibli se slovem otec často překládá hebrejské slovo אבא [aba], nesoucí spíše volnější význam předek. V tomto kontextu je tedy uveden Nabukadnesar právě jako známější a slavnější předek. Nebukadnesar II. je z vypravěčské perspektivy knihy Daniel významnější Belsazarův předek na trůnu než Nabonid, protože Nebukadnesar II. se poddal Danielovu Bohu, kdežto Nabonid uctíval opět božstva Babylonie (dokladem jsou Nabonidovy válce: urské a sipparský). Byl to ale právě Nebukadnesar II., kdo nádoby z Jeruzalémského chrámu odnesl. V knize Daniel jejich opětným zneuctěním končí nejenom Belsazarova vláda, ale také samotná éra Novobabylonské říše.", "section_level": 2}, {"title": "Hudba.", "content": "Nabukadnesar je hlavní postavou opery \"Nabucco\" od Giuseppe Verdiho z roku 1842.", "section_level": 2}, {"title": "Populární kultura.", "content": "Nabukadnesar se jmenuje Morpheova loď ve filmu Matrix.", "section_level": 2}], "src_summary": "Nebukadnesar II., také \"Nebukadnecar\", \"Nebukadresar\", zast. též \"Nabuchodonozor II.\" byl nejvýznamnějším z novobabylonských králů, vládl v letech 605 až 562 př. n. l. Je také známý jako postava z Bible a židovských dějin, která nechala zbořit jeruzalémský Šalomounův chrám a vypudit Židy do exilu (babylonské zajetí).", "tgt_summary": "Nebuchadnezzar II (), also Nebuchadrezzar II (Akkadian: – \"Nabû-kudurri-uṣur\", meaning \"O god Nabu, preserve/defend my firstborn son\"; Biblical Hebrew: – \"Nəḇūḵaḏreʾṣṣar\" or – \"Nəḇūḵaḏneʾṣṣar\"; Biblical Aramaic: – \"Nəḇūḵaḏneṣṣar\"), king of Babylon 605 BC – 562 BC, was the longest-reigning and most powerful monarch of the Neo-Babylonian Empire. ", "id": 551201} {"src_title": "Chrupka bílá", "tgt_title": "Chasselas", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Chrupka bílá\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech, jsou velmi dlouhé a výrazné. Růst je bujný s poléhavými letorosty. Vrcholky letorostů jsou slabě ochmýřené, středně silně pigmentované, s vínově až měďnatě červenými okraji, mladé listy mají červenohnědý nádech, jsou hladké až slabě ochmýřené. Jednoleté réví je zbarveno červenohnědě, je zřetelně podélně rýhované, tmavě skvrnité, eliptického průřezu. List je středně velký, vejčitý až pentagonální, pětilaločnatý, středně, spíše však hluboce vykrajovaný. Povrch listu je světle zelený, stejně jako rub listu hladký, hlavní žilnatina listu v okolí řapíku je načervenalá, okraj listu je tupě zoubkovaný. Řapíkový výkroj je buď uzavřený či mírně překrytý s průsvitem nebo úzce otevřený, lyrovitý až lancetovitý s ostrým dnem, zřídka zcela překrytý. Řapík je středně dlouhý, kratší či stejně dlouhý jako střední žíla listu. Podzimní barva listů je citrónově žlutá, listy žloutnou poměrně brzy. Oboupohlavní, většinou pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem jsou středně velké (15-17 mm, 2,2 g), okrouhlé bobule zelenožluté, na osluněném líčku jantarové až hnědavé barvy, mírně ojíněné, s velmi tenkou, ale poměrně pevnou slupkou, s měkkou a šťavnatou dužinou neutrální chuti. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé, obtížně oddělitelné od bobule. Hrozen je středně velký, (11-16 x 8-9 cm, 140 g), o něco menší, než u odrůdy \"Chasselas blanc\", řidší (u \"Chasselas rosé\" je středně hustý), válcovitě-kuželovitý, s rozvětveným hlavním vřetenem či s křidélkem. Stopka je středně dlouhá, slabě lignifikovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Chrupka bílá je starobylá stolní a moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), o které se dlouho soudilo, že pochází z eko-geografické skupiny severoafrických odrůd a byla pěstována již před 5000 lety v Egyptě, kde měla být vyobrazena mimo jiné na stěnách chrámů v Luxoru. Faktem je, že některé variety této odrůdy se dodnes pěstují například v oáze Fajjúm asi 70 km od Káhiry. Dle jiných hypotéz měly být místem původu odrůdy údolí Jordánu v Palestině, turecká Konstantinopol, francouzské Cahors atd. Odrůda byla dlouho považována za nejstarší odrůdu, kultivovanou člověkem, do Evropy ji měli přivézt ze severoafrických břehů Féničané a dále měla být šířena Římany. Vikomt d’Auban, francouzský diplomat ve službách Františka I., ji měl roku 1523 do Burgundska přivézt z Konstantinopole, prvním místem jejího pěstování zde měla být obec Chasselas jihozápadně od města Mâcon v Burgundsku, po které je odrůda skutečně pojmenována. Chrupka byla prokazatelně oblíbenou odrůdou francouzského královského dvora, pro který byla pěstována v okolí Fontainebleu. Ampelografická studie z roku 2009 vyloučila severoafrický a blízkovýchodní původ odrůdy a jako místo původu označila oblast mezi Švýcarskem, Itálií a Francií, pravděpodobně okolí Ženevského jezera, snad kanton Waadt (Vaud), kde bylo v 19. století na vinicích nalezeno velké množství klonů této odrůdy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "První písemné doklady o pěstování odrůdy pocházejí z Německa roku 1539 (\"Gross Fränkisch\", \"Edeldrauben\", \"Lautterdrauben\"), ze Švýcarska roku 1612 (\"Fendans\", \"Fendant\" \"Lausannois\"), pod názvem \"Chasselas\" je poprvé zmíněna roku 1654 ve Francii. \"Chrupka bílá\" je jako stolní odrůda rozšířena po celém světě, vysazena je na zhruba 35.000 hektarech, velké plochy jsou v Rumunsku (13.000 ha), Maďarsku (6.000 ha) nebo Turecku. Jako odrůda moštová se pěstuje mimo jiné ve Švýcarsku, ve francouzských kantonech, na 4.073 ha roku 2008. V kantonu Vaud byla v té době pěstována na 2.365 ha, nejznámější vína odtud nesou názvy Dézaley, Calamin, Vinzel, Morges, Clos des Abbesses nebo Clos des Moines, v kantonu Valais na 1.072 ha, je zde vytvořena apelace Fendant du Valais AOC). Zdejší viniční oblast Lavaux je součástí kulturního světového kulturního dědictví UNESCO. Ve Francii byla roku 2008 pěstována na 2.615 ha, převážně v Alsasku, Savojsku a v okolí města Crépy na jihu Ženevského jezera, ale známá jsou např. i vína AOC Pouilly-sur-Loire, která se často zaměňují za kvalitnější Pouilly-Fumé, pocházející ze stejné obce, ale vyrobené z odrůdy \"Sauvignon Blanc\", dále je odrůda součástí cuvée vín AOC Alsace, Crépy, Seyssel effervescent, Vin de Savoie, Marignan, Ripaille. V Chile byla roku 2006 vysazena na 403 ha v oblasti Bío-Bío, v Německu roku 2007 na 1.129 ha hlavně v oblasti Bádenska, v okolí Markgräflerlandu. Do Státní odrůdové knihy České republiky byla odrůda zapsána v roce 1941. Je uvedena také v Listině registrovaných odrůd SR. Ve větším rozsahu u nás „chrupky“ byly vysazovány po roce 1900, převážně na Moravě. Kolem roku 1935 již tvořily 2 % ploch českých a 6 % ploch moravských vinic. Dnes se pěstují převážně na zahrádkách a mezi malopěstiteli, plocha vinic se všemi varietami je odhadována na 12 ha, průměrné stáří vinic je 32 let. Od roku 1992 jsou v ČR registrovány 4 klony odrůdy, udržovateli odrůdy jsou Ampelos-Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice a ŠSV Velké Pavlovice.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Český název odrůdy, „chrupka“, vychází, podobně jako u variety třešně stejného názvu, ze stejného základu, jako pojem „chruplavost“, kterým bývá často u stolních odrůd označována jedna z vlastností dužiny. Faktem ovšem je, že právě u odrůd révy \"Chrupka\" vytváří dojem „chruplavosti“ spíše tenká, ale poměrně pevná dužina. Mezinárodně užívaný název \"Chasselas\" vychází z faktu, že prvním místem pěstování odrůdy měla být ve Francii obec Chasselas, ležící jihozápadně od města Mâcon v Burgundsku. Německý název „Gutedel“ by se dal přeložit jako „dobrá a ušlechtilá“. Švýcarský název „Fendant“ je odvozen ze slova „fendre“, v překladu „pukat, štěpit se“ a vztahuje se ke slupce bobulí. Odrůda má velké množství synonym, což svědčí o její starobylosti, ale také o variabilitě. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy jsou : \"Шасла белая, Фондан белый, Гутедель вейсер, Шасла доре, Динка белая, Березка простая, Златина\" (vše Rusko), \"Chrupka Złota\" (Polsko), \"Abelione, Abelone, Albilloidea, Alsacia Blanca\" (Španělsko), \"Amber Chasselas\" (Anglie), \"A. Muscadine, Bar sur Aube, Basiraube\" (Champagne), \"Bela Glera, B. Zlahtnina, Berezka Prostaya, Berioska Casla, Beyaz Gutedel, Biela Plemenika Praskava, B. Plemincka Chrapka, B. Plemincka Pruskawa, Blanchette\" (Waadt), \"Blanquette, Bon Blanc, Bordo, Bournet, Bournot, Charapka, Chasselas... a Grains Pales (Chile), Angevin, Bianco, Blanc Royal, Blanca\" (Španělsko), \"Blanchette\" (Chile), \"Crognant, Croquant, Crouzas\" (Chile), \"de Bar-sur-Aube, de Bordeaux\" (Maďarsko), \"de Florence, de Fontainebleau, de Jalabert, de la Contrie, de la Naby, de Moissac, de Montauban\" (Španělsko), \"de Mornain, de Pondichery, de Pontchartrain, de Pouilly, de Quercy, de Rappelo, de Tenerife, de Teneriffe, de Thomeri, de Toulaud, de Vaud, di Fountanbleau, di Thomery, Dorada, Dorato, Doré\" (Francie, Švýcarsko), \"Doré Hâtif, Doré Salomon, du Doubs, du Portugal, du Roi, du Serial, du Thor, Dugommier, Dur, Fendant, F. Vert\" (Chile), \"Fleur d ́Oranger\" (Chile), \"Hâtif de Tenerife, Haute Séléction, Jalabert, Jaune Ciré\" (Chile), \"Piros, Plant Droit\" (Chile), \"Queen Victoria\" (Francie), \"Reine Victoria, Salsa\" (Španělsko), \"Tokay Angevine, Vert de la Côte, White..., Chasselat, Chrupka, Ch. Biela, Ch. Jalabertova, Common Muscadine, Dinka Belaya, Dinka Blanche, Dobrorozne, Doppelte Spanische, Dorin\" (kanton Wallis), \"Doucet, Eau Douce Blanche, Edelschön, Edelwein, Edelweiss, Elsässer, E. Weiss, Fabian, Fabiantraube, Fábiánszőlő, Fehér Chasselas, F. Fábiánszőlő, F. Gyöngyszőlő, F. Repoos, F. Ropogos, F. Ropvos Fábián, Fendant\" (Švýcarsko), \"Fendant Blanc\" (Waadt), \"F. Roux\" (Waadt), \"F. Vert\" (Waadt), \"Florenci Jouana, Franceset, Franceseta, Frauentraube, Gamet, Gelber Gutedel, Gemeiner Gutedel, Gentil Blanc, G. Vert, Giclet\" (Waadt), \"Golden Bordeaux, G. Chasselas\" (Kalifornie, Austrálie), \"Großblättrige Spanische, Große Spanische, Grosser Spaniger, Grüner Gutedel, Gutedel Weiß, G. Chasselas Doré\" (Německo), \"Gyöngyszőlő\" (Maďarsko), \"Gyöngyzőlő, Junker, Königs Gutedel, Kracher, Krachgutedel\" (Alsasko), \"Krachmost, Lardot, Lourdot, Luzanois\" (Franche-Comté, Jura), \"Lozanner\" (Württemberg), \"Maisa, Marzemina Bianca\" (Itálie), \"M. Niduca, Morlenche, Mornan Blanc, Mornen, M. Blanc, Most, Mostrebe, Moster\" (Rakousko), \"Panse Muskat\" (Německo), \"Pariser Gutedel, Perlan\" (Ženeva), \"Pinzutella, Plamenka Belyi, Plant de Toulard, P. de Toulaud, Plemenika Praskava, Plemenka, P. Bela, P. Rana, P. Bijela\" (Chorvatsko), \"Praskava, Pruscava Biela, Queen Victoria, Q. Victoria White, Raisin d’Officier, Ranka, Rebe Herrn Fuchses, Rheinrebe, Rodzasse\" (Waadt), \"Rosmarinentraube, Rosmarintraube\" (Wallis), \"Royal Muscadine\" (Anglie), \"Sasla, S. Bela, Schönedel\" (Sasko), \"Shasla Belaya, S. Dore\" (Bulharsko), \"S. Lechebnaya, S. Viktoria, Silberling, Silberweiß, Silberweißling, Süßling, Süßtraube, Sweetwater\" (Austrálie), \"Sweetwater White, Temprano\" (Španělsko), \"Terravin, Tribi Vognoble, Tribianco Tedesco\" (Itálie), \"Tribi Vignoble\" (Itálie), \"Ugne, Ušlechtilé Bílé, Valais Blanc, Valet Blanc\" (Franche-Comté, Jura), \"Viala, Vivisier\" (Franche-Comté, Jura), \"Wälsche, Wälscher\" (Rakousko), \"Weißer Gutedel, W. Krachgutedel, White Chasselas, White Muscadine, W. Sweetwater, W. Van der Laan, Zlahtina\" (Chorvatsko), \"Zlahtnina, Zlahtnina Bijela, Zlatina, Zupljanka\".", "section_level": 1}, {"title": "Rodina odrůd Chasselas.", "content": "Existence všech odrůd, variet a klonů této rodiny je úzce spjata s původní odrůdou, kterou pravděpodobně byla \"Chasselas blanc\", z níž vznikly buď jako mutace, nebo méně často vzájemným křížením. Odrůdy \"Chasselas blanc\" a \"Chasselas rosé\" jsou zapsány v seznamech klasifikovaných odrůd mnoha zemí pod různými názvy, které mohou být synonymy, varietami, mutacemi, ale často dnes jsou již v katalogu VIVC uvedeny jako samostatné odrůdy. Tak např. v Portugalsku jsou kromě \"Chasselas blanc\" zapsány ještě \"Chasselas Sabor\", \"Chasselas Salsa\" (ta je dnes považována za identickou s odrůdou \"Chasselas blanc\") a \"Chasselas roxo\". Nemá smysl jmenovat zde všechny zástupce rodiny \"Chasselas\", kteří jsou samostatně uvedeni v katalogu odrůd VIVC. Jen pro dokreslení problematiky této rodiny lze uvést, že synonymika dvou běžně samostatně uváděných odrůd \"Chasselas rosé\" a \"Chasselas rouge\" a jejich pojetí různými autory jsou tak dokonale propletené, že i VIVC roku 2011 jednu a tutéž fotografii uvádí jako typovou pro obě odrůdy. Na jejich omluvu lze dodat, že tyto dvě odrůdy mnoho autorů považuje za identické. Pro zajímavost lze uvést stručnou charakteristiku nejčastěji pěstovaných švýcarských klonů, či chcete-li, variet. \"Chasselas Fendant Roux\" je nejrozšířenějším typem na západě země, hrozny slouží především k výrobě vín. Původně snad pochází z regionu Lavaux, kde je i dnes nejhojnější. Bobule mají pevnou dužinu, která se tlakem prstu dá vyjmout z puklé slupky, aniž by se roztekla, ostatně název Fendant je odvozen ze slova «fendre», v překladu „pukat, štěpit se“. Bobule mají na osluněných líčkách charakteristickou načervenalou, svítivou barvu, ta je ovšem závislá na poloze a ročníku. \"Chasselas Fendant Vert\" je podobným typem, lišícím se od předchozího tím, že se bobule na osluněných líčkách barví pomaleji, mnohem méně výrazně, zlatožlutě. Zpravidla je tento typ i produktivnější, rozšířený je v okolí La Côte, kde bývá nazýván „Vert de Vinzel“. \"Chasselas Giclet\" byl dříve hojným typem. Název je odvozen ze slova „gicler“, v překladu „stříkat“, dužina je totiž velmi šťavnatá a bobule při zmačknutí stříká šťávu. Bubule mají i při úplném vyzrání spíše matnou, zelenožlutou barvu, mošt mívá vyšší aciditu, než Chasselas Fendant, vína bývala méně ceněna, proto tento typ z vinic mizí. \"Chasselas à bois rouges\" je typ \"Chasselas Fendant\", který je nápadný červeně zbarveným révím. Dlouhý čas byl z vinic vytlačován výnosnějšími typy, dnes je právě menší produktivita ceněna, mošt bývá kvalitnější. \"Chasselas Blanchette\" je typ, dříve hojně rozšířený v Chablais a Lavaux, který z vinic takřka zmizel. Růst byl méně bujný, bobule měly voskově žlutý nádech, vína byla velmi ceněna. \"Chasselas 1921\" (\"Chasselas de Moissac\") je světově rozšířený typ variety \"Chasselas Fendant roux\", pěstovaný jako stolní odrůda. \"Chasselas Plant droit\" se vyznačuje vzpřímenými letorosty, tedy menší náročností na pěstování. Dává vína vyšší acidity a najdeme jej především v kantonu Genf. \"Chasselas Jaune cire\" a \"Chasselas à grains pâles\" jsou typy s voskově žlutou barvou bobulí, respektive s nažloutlými jadérky. Z hojněji pěstovaných variet, dle katalogu VIVC samostatných odrůd, jsou zajímavé například \"Chasselas Musqué\", vykazující výrazné muškátové tóny v aroma dužiny či \"Chasselas Apyrène\" (\"Chasselas sans Pepins\") bezsemenná mutace \"Chasselas blanc\" nepříliš rozšířená stolní odrůda s malými bobulemi a s nízkou produktivitou. \"Chasselas Coulard\" se vyznačuje sklonem ke sprchávání květenství i při relativně příznivém počasí v době květu, ne všechny květy jsou opyleny a často dochází k opadu právě se tvořících nasazení bobulí či k tvorbě velmi malých bobulek bez jadérek (zatímco ostatní typy Chasselas sprchají jen při nepříznivých klimatických podmínkách, tedy při dešti a chladnu). \"Chasselas violet\" je extrémní barevná mutace, jejíž letorosty jsou červenofialové a jejíž mladé bobule mají sklon krátce po zaměkání získat fialový tón. V oblasti Romandie se tato odrůda často nazývá \"Lacryma Christi\". \"Chasselas Cioutat\" (\"Chasselas à feuillage persillé\", \"Petersilienblätter\", u nás \"Chrupka petrželolistá\") má extrémně výrazně členěné listy, připomínají listy petržele.", "section_level": 1}, {"title": "Významní kříženci.", "content": "\"Muškát Ottonel\" je moštová odrůda, spontánní křížení, na kterém se odrůda \"Chasselas blanc\" podílela jako mateřská odrůda. Mezi významná novokřížení německých šlechtitelů, na kterých se podílela odrůda \"Chasselas blanc\", náleží například \"Huxelrebe\" (1927), \"Nobling\" (1940), \"Johanniter\" (1968) a dále odrůdy \"Charmont\" nebo \"Schönburger\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Réví dobře vyzrává (90 %). Zimnímu mrazu odolává podprůměrně (do -17 °C), na zimu se keře často doporučuje zakrýt vrstvou zeminy. Hodí se pro většinu vedení, vhodnější jsou delší tažně, řez se provádí na 5-7 oček, doporučovány jsou podnože SO-4, T 5C a K 5BB. V chráněných polohách a v optimálních podmínkách lze dosáhnout výnosu až 150 hl/ha, hodnoty, dosažené v Německu v letech 1975-2001 u různých klonů jsou 13-20 t/ha při cukernatosti moštu 68-73 (80) °Oe a aciditě 5-9 g/l, dle ukrajinských zdrojů 15,2-21,5 %. Pro zkvalitnění moštu vyžaduje redukci výnosů.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Odrůda raší, kvete i zaměká raně, zrání začíná uprostřed srpna, dozrává raně, po první dekádě září. Vegetační cyklus trvá 105-136 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 2500 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Odrůda je velmi citlivá vůči nekrózám a plísni révové (\"Plasmopara viticola\"), ostatním houbovým chorobám odolává pouze průměrně.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Vyžaduje polohy, chráněné před větrem a jarními mrazíky, v době květu je citlivá na chlad a déšť a často trpí sprcháváním květenství, v době rašení a květu trpí i suchem, upřednostňuje hlubší, úrodné půdy s vyšším obsahem živin.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Z odrůdy získáváme velmi lehká, víceméně neutrální vína, chudá na kyseliny, s nižším obsahem alkoholu, určená k pití převážně jako mladá. Odrůdová vína jsou světle žluté barvy, lehká, svěží, převážně suchá, mají někdy určitý obsah oxidu uhličitého a jsou ovocitá, v chuti a vůni můžeme hledat zelená jablka, citrusové plody, broskve, oříšky, květ hlohu, mátu a v lepších polohách minerální tóny. Jako stolní odrůda je chrupka oblíbená, hrozny dlouho vydrží na keři, dobře snášejí transport, jejich skladovatelnost je průměrná.", "section_level": 1}, {"title": "Tržní hodnota.", "content": "Chrupky jsou považovány za klasické stolní odrůdy dobré tržní hodnoty. U nás jsou pěstovány především k produkci stolních hroznů, i když se lze výjimečně setkat i s jednoduššími stolními víny. Jako stolní hrozen se jeví být zajímavější odrůdou \"Chrupka červená\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrupka bílá (zkratka CHB, v Německu nazývaná \"Gutedel\", ve Švýcarsku \"Fendant\", mezinárodní název \"Chasselas blanc\", výslovnost [šas-sú-lá]) je starobylá, raná stolní a moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k přímé spotřebě a místy též k výrobě bílých vín. Pochází z přesně neurčené oblasti mezi Švýcarskem, Itálií a Francií, pravděpodobně z okolí Ženevského jezera, možná z kantonu Vaud.", "tgt_summary": "Chasselas or Chasselas blanc is a wine grape variety grown mainly in Switzerland, France, Germany, Portugal, Hungary, Romania, New Zealand and Chile. Chasselas is mostly vinified to be a full, dry and fruity white wine. It is also suitable as a table grape, grown widely for this purpose in Turkey and Hungary.", "id": 1033214} {"src_title": "Spolkové ministerstvo financí", "tgt_title": "Federal Ministry of Finance (Germany)", "src_document": [{"title": "Kompetence na Spolkové úrovni.", "content": "Hlavní kompetence ministerstva leží v oblasti daňové politiky, rozpočtové politiky (veřejných financí) a také evropské fiskální politiky. Mimo to vykonává ministerstvo také právní a odborný dohled nad následujícími vyššími spolkovými úřady: Do působnosti ministerstva spadá také Muzejní nadace pošty a telekomunikací (\"Museumsstiftung Post und Telekommunikation\"; MusStiftPT) Zástupci ministerstva financí působí v řídících a dozorčích orgánech řady subjektů, např. Commerzbank AG, Spolkové tiskárny (Bundesdruckerei GmbH) nebo Evropské investiční banky.", "section_level": 1}, {"title": "Sídlo.", "content": "Hlavním sídlem ministerstva je budova Detlev-Rohwedder-Haus v ulici Wilhelmstraße v Berlíně. Budova byla postavena v době národního socialismu v letech 1935-1936 podle plánů architekta Ernsta Sagebiela a od dokončení až do konce války v roce 1945 byla sídlem Říšského ministerstva letectví (Reichsluftfahrtministeriums). V roce 1949 zde zasedala Německá lidová rada (Deutschen Volksrats), která 7. října 1949 ve velkém sále vyhlásila ústavu a dala vzniknout Německé demokratické republice. Budova se stala provizorním parlamentem. Následně v komplexu sídlilo několik ministerstev, a proto byl nazýván Dům ministerstev. Budova je nyní pojmenována na počest zavražděného politika a manažera Detleva Karstena Rohweddera, který vedl Úřad pro správu privatizovaného majetku (Treuhandanstalt), jenž zde sídlil. Přesto je spíše známa jako ministerstvo letectví. Spolkové ministerstvo financí zde sídlí od roku 1999.", "section_level": 1}, {"title": "Role v evropské politice.", "content": "Na úrovni Evropské unie leží hlavní kompetence ministerstva ve sladění evropské hospodářské a měnové politiky s kroky Spolkové vlády. Vedle toho ministerstvo financí spolupůsobí při sestavování a kontrole unijního rozpočtu a je příslušné pro oblast regulace cel, daní a finančních služeb. Hlavním orgánem, v němž ministerstvo působí na evropské úrovni, je Rada Evropské unie pro hospodářské a finanční záležitosti. SRN zastupuje v radě Spolkový ministr financí. Rada zasedá cca 10 krát ročně. Ministři financí zemí EU se navíc setkávají také nejméně jednou za pololetí v zemi, která aktuálně Radě předsedá. V rámci ministerstva financí spadá vytváření evropské politiky mezi hlavní úkoly odd. E - Evropské politiky (Abteilung E Europapolitik). Pod ministerstvem financí je také umístěna Evropská informační kancelář, která je partnerem občanů při řešení otázek spojených s evropskými právními předpisy, programy financování EU a oblastmi politik EU, jakož je i ústředním zdrojem informací.", "section_level": 1}, {"title": "Evropské politické cíle.", "content": "Zásadními cíli ministerstva v oblasti evropské politiky je stabilizace eura a Evropské hospodářské a měnové unie. Pro dosažení těchto cílů se ministerstvo postavilo za provedení reformy finančních trhů v Evropě, k těsné koordinaci a dohledu nad finančními trhy v Evropě (Evropský semestr (cyklus koordinace hospodářských a fiskálních politik v rámci EU), reforma Paktu stability a růstu, Pakt euro plus, atd.), jakož i záchranným opatřením (Evropský stabilizační mechanismus, atd.). K tomu se ministerstvo financí, jako kompetentní orgán v rámci Spolkové vlády, zasazuje ve spolupráci s Evropským účetním dvorem, Evropskou komisí a s Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) za řádné a efektivní využití evropských dotací.", "section_level": 2}, {"title": "Vedení ministerstva.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spolkoví ministři od roku 1949.", "content": "Poté, co na protest proti politice zadlužování ostatních ministerstev rezignoval ministr Alex Möller, vedl v následujícím období ministerstvo financí nejprve ministr hospodářství Karl Schiller a po něm Helmut Schmidt, než bylo obnoveno původní rozdělení. Krátkodobě proběhlo toto sloučení již v minulosti, kdy v druhé vládě, kterou vedl Ludwig Erhard, rezignovali ministři FDP, vedl obě ministerstva Kurt Schmücker. Toto personální propojení skončilo o měsíc později sestavením velké koalice spolkovým kancléřem Kurtem Georgem Kiesingerem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Spolkové ministerstvo financí (německy \"Bundesministerium der Finanzen\"; BMF) je nejvyšším spolkovým úřadem SRN. Hlavní sídlo má v Berlíně a druhé v Bonnu. Je podporováno vědeckou radou.", "tgt_summary": "The Federal Ministry of Finance (), abbreviated BMF, is the cabinet-level finance ministry of Germany, with its seat at the Detlev-Rohwedder-Haus in Berlin and a secondary office in Bonn. The current Federal Minister of Finance is Olaf Scholz (SPD).", "id": 1047086} {"src_title": "Leopold von Sacher-Masoch", "tgt_title": "Leopold von Sacher-Masoch", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v haličském Lvově jako první ze čtyř synů do rodiny policejního velitele Leopolda Sacher-Masocha, rytíře von Kronenthal, který byl v letech 1848–1856 přeložen do Prahy a odtud do Štýrského Hradce. Už od dětství jej fascinovala teta z otcovy strany, hraběnka Zenobia Sacher-Masoch von Kronenthal. Leopold zbožňoval ji samotnou i bití, kterého se mu od ní často dostávalo. líbila se mu i švagrová Wilhelmina Sacher Masoch von Kronenthal, která žila s rodinou ve společné domácnosti. Byl uchvácen katolickým uměním a kultem svatých mučedníků. V roce 1848 se rodina přestěhovala do Prahy, kde se Leopold učil mj. německy. Byl vynikajícím žákem novoměstského gymnázia a jeho závěrečná slohová práce byla dokonce oceněna. Navzdory svému přání věnovat se dále literatuře, přesněji psaní divadelních her, pokračoval podle otcovy vůle studiem práv nejprve na Univerzitě Karlově, později ve Štýrském Hradci, kde v roce 1855 získal i doktorát. O rok později začal na univerzitě přednášet historii. V roce 1857 publikoval svou první práci, historickou studii o lidovém povstání, ke kterému došlo za nadvlády španělského krále Karla V. v letech 1537-1539 ve flanderském městě Gent. Historikové ji však kritizovali jako příliš beletristickou.", "section_level": 1}, {"title": "Ženy.", "content": "V roce 1861 se zamiloval do Anny von Kottowitz, manželky lékaře, která byla o deset let starší než Sacher-Masoch. Opustila manžela i děti a odešla se Sacher-Masochem. Jejich vztah se brzy proměnil v sadomasochistický tak, jak tomu dnes rozumíme. Anna von Kottowitz Leopolda bila, bičovala, používali i různé fetiše: jezdecké bičíky apod. Následující vztah – a sice s Fanny Pistor – již měl podobu smluvně podloženého otroctví. Společně podepsali úmluvu, ve které: \"„Pan Leopold von Sacher-Masoch dává paní Pistor své čestné slovo, že se pro příštích šest měsíců stane jejím otrokem, že bez výhrad vyhoví všem jejím touhám a splní všechny její příkazy. Paní má právo mučit svého otroka způsobem, jaký uzná za vhodný, za jakékoliv chyby, nedbalosti, nebo přečiny proti jejímu majestátu, kterých by se dopustil.“\" V roce 1872 se nakonec po dlouhých námluvách oženil s Aurorou Rumelin, kterou sám přezdíval Wanda Dunajev po vzoru hrdinky ze své knihy \"Venuše v kožichu\". V manželství se Sacher-Masochovy sexuální potřeby dále rozvíjely – nechával se bít důtkami, přiváděl domů ženy i muže, aby jej opanovali. Manželku nakonec opustil.", "section_level": 2}, {"title": "Masochismus.", "content": "Pojem masochismus použil rakousko-německý psychiatr, svobodný pán Richard von Krafft-Ebing, ve svém díle \"Psychopathia sexualis\", které publikoval v roce 1886. Vytvořil tak do jisté míry falešný protipól masochistického rytíře vůči sadistickému markýzi, čímž kromě toho, že rozčílil Sacher-Masocha, na dlouhá léta znejasnil chápání postavy dalšího významného spisovatele, markýze de Sade, jehož skutečné záliby se od Sacher-Masochových nijak zvlášť nelišily. Spisovatelův syn Alexander to komentoval slovy: „Ano, to my jsme vymysleli sachrismus a Masochův dort.“", "section_level": 2}, {"title": "Spor o datum úmrtí.", "content": "Ve věku padesáti let se jeho duševní zdraví začalo prudce zhoršovat. Ztrácel orientaci a trpěl halucinacemi. V březnu 1895 se začal projevovat agresivně a rodina jej odvezla do sanatoria v Mannheimu. Veřejnosti oznámila jeho smrt k datu 9. března 1895 a jako místo uvedla město Lindheim. Byly publikovány i nekrology. Životopisec James Cleugh nicméně prokázal, že Sacher-Masoch zemřel až o deset let později ve stejném sanatoriu, kam jej rodina umístila.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Sacher-Masoch byl všestranným autorem realistických románů často situovaných do rodné Haliče. Za \"Haličské povídky\" (1858) byl napaden jako parazit a renegát. V období sílícího antisemitismu byl vnímán jako zastánce židů, socialista, utopista a panslavista. Jeho pyšné jednání a konfliktní osobnost byly dalšími podněty k nekonečné kritice a válkám na stránkách magazínů. Skutečnou slávu a nesmrtelnost mu však přineslo dílo \"Venuše v kožichu\", kterou poprvé začal publikovat časopis Die Liebe.", "section_level": 1}, {"title": "Venuše v kožichu.", "content": "Sacher-Masoch měl původně v úmyslu napsat cyklus šesti románů pod názvem \"Kainovo dědictví\", dokončil však pouze první dva. \"Venuše v kožichu\" vypráví příběh Serverina von Kusiemskiého vášnivě zamilovaného do Wandy von Dunajev. V románu rozehrává celou škálu fetišistických sexuálních fantazií, zapisuje pocity muže, který touží být ponižován co nejvíce. Vztah obou milenců dosahuje krize v okamžiku, kdy sama Wanda potkává muže, kterému se chce stát otrokyní. \"Venuši v kožichu\" převedli na filmové plátno Joel Schlemowitz, Maartje Seyferth, Victora Nieuwenhuijs, Lou Campy a naposledy Roman Polanski. Inspirovala stejnojmennou píseň na albu \"The Velvet Underground & Nico\" od skupiny The Velvet Underground. V roce 1986 ji v nakladatelství Olympia Press publikoval jako komiks italský výtvarník Guido Crepax.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leopold rytíř von Sacher-Masoch (27. ledna 1836 Lemberk, Rakousko-Uhersko – 9. března 1905 Altenstadt, Hesensko (někdy uváděno datum 1895 Lindheim, Německo) byl rakouský novinář a spisovatel smíšeného původu (k jeho předkům patřili Španělé, Rusové i sefardští Židé), po kterém je pojmenován masochismus. ", "tgt_summary": "Leopold Ritter von Sacher-Masoch (27 January 1836 – 9 March 1895) was an Austrian nobleman, writer and journalist, who gained renown for his romantic stories of Galician life. The term \"masochism\" is derived from his name, invented by his contemporary, the Austrian psychiatrist Richard von Krafft-Ebing. Masoch did not approve of this use of his name. ", "id": 2295348} {"src_title": "Registr procesoru", "tgt_title": "Processor register", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pro čtení a zápis dat do registrů jsou obvykle v procesoru k dispozici speciální strojové instrukce. Registry ale mohou být i paměťově mapované a tedy přístupné stejným způsobem, jako data v operační paměti. Pokud jsou v registrech uloženy nejvíce používaná data, je jejich zpracování velmi rychlé (viz alokace registrů při optimalizaci). Běžně jsou v procesorech jednotky až desítky registrů. Registry mohou být specializované (např. akumulátor, nad kterým probíhají aritmeticko-logické operace), univerzální (lze do nich zapisovat, číst z nich a používat je v různých strojových instrukcích). Některé registry mohou být pouze pro čtení (např. tzv. příznaky) nebo jen pro zápis. V procesorech mohou být řídící registry, jejichž změnou se mění činnost procesoru. Čistě zásobníkové procesory mohou registry v běžném smyslu postrádat – procesor sice má registrovou paměť, ale je spravována jako cache vrchní části zásobníku (s tím, že vrchol zásobníku slouží jako akumulátor). Zásobníky mohou být typu LIFO (last in, first out) nebo FIFO (first in, first out).", "section_level": 1}, {"title": "Kategorie registrů.", "content": "Registry se obvykle dělí podle počtu bitů, které mohou obsahovat, například jako \"8bitový registr\" nebo \"32bitový registr\". Registry jsou dnes obvykle implementovány jako soubor registrů. Procesor často obsahuje několik typů registrů, které mohou být klasifikovány podle jejich obsahu, nebo instrukcí sloužících pro práci s nimi:", "section_level": 1}, {"title": "Příklady počtu registrů.", "content": "Tabulka ukazuje počet registrů několika tradičních architektur. Jak už bylo řečeno, registry jsou 32bitové, pod označením AX, BX, CX, DX je přístupných pouze 16 dolních bitů. Ty dále rozdělujeme na AH, BH, CH, a DH, neboli horních (high) 8 bitů, a AL, BL, CL, DL, dolních (low) 8 bitů. U těchto registrů se nedostanete přímo k 16 bitové, nebo dokonce 8 bitové části. Všechny segmentové registry nelze přímo měnit.", "section_level": 1}, {"title": "Užití registru.", "content": "Počet registrů který je k dispozici procesoru a operace, které lze provést pomocí těchto registrů mají významný dopad na kvalitu vygenerovaných kódů optimalizovanými překladači. Minimální počet potřebný registrů vyhodnotíme pomocí stromu doplněný o Strahlerovo číslo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Registr procesoru je v informatice malé a velmi rychlé úložiště dat, které využívá procesor při své činnosti (registry jsou součástí procesoru). Procesor velmi často přesouvá data z operační pamětí do registrů, aby je mohl zpracovat (např. aritmetickými strojovými instrukcemi). Protože je počet registrů v procesoru omezen, jsou právě nepotřebná data z registrů zapisována zpět do operační paměti. Velikost (šířka) registrů je obvykle odvozena od šířky datové sběrnice nebo velikosti slova procesoru, kterou procesor používá (např. 8, 16, 32 nebo 64 bitů).", "tgt_summary": "A processor register is a quickly accessible location available to a computer's processors. Registers usually consist of a small amount of fast storage, although some registers have specific hardware functions, and may be read-only or write-only. In computer architecture, registers are typically addressed by mechanisms other than main memory, but may in some cases be assigned a memory address e.g. DEC PDP-10, ICT 1900. ", "id": 874602} {"src_title": "Réva", "tgt_title": "Vitis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Révy jsou dřevnaté jednodomé nebo dvoudomé liány s úponky. Dřeň stonků je hnědavá, v uzlinách přerušovaná. Kůra se loupe v dlouhých pruzích. Listy jsou střídavé, jednoduché až složené, dlouze řapíkaté, s opadavými palisty. Čepel listů je dlanitě laločnatá s dlanitou žilnatinou nebo až dlanitě složená. Úponky vyrůstají naproti listům a jsou nejčastěji vidličnatě rozdvojené. Květy jsou pětičetné, v latovitých květenstvích. Kalich je miskovitý, srostlý, laločnatý, někdy redukovaný. Tyčinek je 5. Koruna je záhy opadavá, korunní lístky jsou v horní části srostlé. Semeník je svrchní, srostlý ze 2 plodolistů a se 2 pouzdry, v každém plodolistu jsou 2 vajíčka. Na bázi semeníku je pětilaločný žláznatý terč. Plodem je bobule obsahující 1 až 4 hruškovitá semena.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje asi 60 druhů a je rozšířen v mírném pásu severní polokoule s přesahy do subtropických oblastí. Největší množství druhů se vyskytuje v Číně a ve východních oblastech Severní Ameriky. V květeně České republiky je zastoupen jediný původní druh, réva vinná lesní (\"Vitis vinifera\" subsp. \"sylvestris\"). Vyskytuje se velmi vzácně na jižní Moravě v lužních lesích soutoku Moravy a Dyje. Réva vinná je rovněž jediný evropský zástupce tohoto rodu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Nenápadné, drobné květy révy jsou opylovány hmyzem přilákaným nektarem. Semena jsou šířena ptáky a zvířaty konzumujícími plody.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hospodářsky nejvýznamnějším druhem je bezesporu réva vinná (\"Vitis vinifera\"), prastará kulturní rostlina. Dnes je pěstována v klimaticky příhodných oblastech celého světa. Jedlé hrozny poskytují i některé jiné druhy, zejména \"Vitis labrusca\" a \"Vitis rotundifolia\". Americké druhy révy jsou odolné proti škůdci révy vinné zvanému mšička révokaz (\"Viteus vitifoliae\") a proto se používají jako podnož pro kulturní odrůdy révy vinné. Některé druhy tohoto rodu, ale i ušlechtilé odrůdy révy vinné, jsou používány v České republice jako okrasné rostliny. Jsou vhodné k popnutí zdí, treláží, pergol, nebo stromů. V českých botanických zahradách a arboretech jsou pěstovány zejména réva amurská (\"Vitis amurensis\"), réva pobřežní (\"V. riparia\") a réva japonská (\"V. coignetiae\"), vzácněji i réva americká (\"V. labrusca\") a révy \"V. piasezkii\", \"V. aestivalis\", \"V. palmata\" a \"V. vulpina\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Révy rostou na výsluní i v polostínu. Na půdu nejsou náročné. Některým více vyhovuje sušší, lehčí půda (např. réva vinná), jiné lépe prosperují na vlhčím stanovišti se živnou půdou (réva japonská). Vysazují se v bezlistém stavu. Množí se především dřevitými řízky, botanické druhy i výsevem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Réva (\"Vitis\") je rod rostlin z čeledi révovité (\"Vitaceae\"). Jsou to dřevnaté liány s jednoduchými až dlanitě složenými střídavými listy a drobnými nenápadnými květy, které jsou opylovány hmyzem. Plodem je bobule. Rod réva zahrnuje asi 60 druhů a je rozšířen v mírném a subtropickém pásu severní polokoule. Hospodářsky nejvýznamnější druh je réva vinná, jedlé plody mají i některé další druhy. Některé révy jsou pěstovány jako okrasné liány, např. velkolistá réva japonská.", "tgt_summary": "Vitis (grapevines) is a genus of 79 accepted species of vining plants in the flowering plant family Vitaceae. The genus is made up of species predominantly from the Northern hemisphere. It is economically important as the source of grapes, both for direct consumption of the fruit and for fermentation to produce wine. The study and cultivation of grapevines is called viticulture. ", "id": 2146807} {"src_title": "Alkoholové kvašení", "tgt_title": "Ethanol fermentation", "src_document": [{"title": "Příčiny kvašení.", "content": "Při glykolýze je spotřebováváno NAD na NADH, NAD je však v buňce omezené množství a proto musí dojít k recyklaci NADH na NAD. Při přísunu kyslíku se NADH předává mitochondriím na reoxidaci, avšak, pokud není dostatek kyslíku (anaerobní podmínky) je NAD doplňována redukcí pyruvátu, který vzniká při glykolýze. Toto anaerobní odbourávání může probíhat jako mléčné kvašení (svaly) nebo jako \"alkoholové kvašení\" (kvasinky). Při anaerobních podmínkách kvasinky přeměňují glukosu na, pro lidstvo již po několik tisíciletí oblíbený produkt, ethanol a jako vedlejší produkt vzniká oxid uhličitý.", "section_level": 1}, {"title": "Kvasný proces.", "content": "Kvasný proces kvasinek probíhá ve dvou krocích: Ve druhé reakci je NADH přeměněn zpět na NAD a tím se buňce opět doplní oxidovaná forma této molekuly. Fermentace sumárně: glukosa → 2CO + 2ethanol ΔG°' = −235 kJ/mol", "section_level": 1}, {"title": "Vznik ATP.", "content": "Jako další hlavní produkt \"alkoholového kvašení\" vznikají dvě molekuly ATP, což je teoreticky jen asi 26% využití celkové možné energie reakce (přeměna jednoho molu ADP na ATP spotřebuje 30,5 kJ volné energie). Zbylá energie je uvolňována ve formě tepla, čímž se reakce stává ireverzibilní. Při fysiologických podmínkách je účinnost přeměny volné energie na energii ve formě ATP asi 50%, to je způsobeno rozdílnými koncentracemi složek za fysiologického a standardního stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Aerobní a anaerobní kvašení.", "content": "Při \"anaerobní fermentaci\" je v porovnání s aerobním odbouráváním velice plýtváno glukosou – při anaerobním odbourávání glukosy se získají jen dvě molekuly ATP na jednu molekulu glukosy, v porovnání s aerobním odbouráváním, kdy vzniká z jedné molekuly glukózy 36 molekul ATP, je anaerobní způsob vzniku energie 18× méně účinný. Tímto se vysvětluje Pasteurovo pozorování (tzv. Pasteurův efekt), při kterém kvasinky za anaerobních podmínek spotřebovávají daleko více glukosy v porovnání s úbytkem za aerobních podmínek.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení fermentace.", "content": "\"Alkoholové kvašení\" však nemůže probíhat do nekonečna. Maximální koncentrace alkoholu v roztoku sacharidu může být 13–14 %, u některých speciálně vyšlechtěných kvasinek až 16 %. Stoupne-li koncentrace alkoholu nad přípustnou mez, mohou se v roztoku namnožit bakterie, které přeměňují meziprodukt fermentace, acetaldehyd, na kyselinu octovou, a místo alkoholu dostaneme vysoceprocentní ocet. Ethanol je navíc pro kvasinky velice toxický, takže pokud by se zabránilo rozmnožení bakterií, kvasinky by se nakonec otrávily ethanolem. Alkoholické nápoje vznikající kvašením a mající obsah alkoholu třeba i 30 % vznikají přirozenou cestou také, ale do asi jen 14 % obsahu alkoholu, následně se koncentrace ethanolu zvýší nadstavením alkoholu na požadovanou koncentraci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alkoholové kvašení je biochemický proces, při kterém jsou rostlinné sacharidy přeměňovány na alkohol za přítomnosti kvasinek. Kvasinky vlastní enzymy, kterými přeměňují rostlinné sacharidy na ethanol a oxid uhličitý za vzniku tepla a energie.", "tgt_summary": "Ethanol fermentation, also called alcoholic fermentation, is a biological process which converts sugars such as glucose, fructose, and sucrose into cellular energy, producing ethanol and carbon dioxide as by-products. Because yeasts perform this conversion in the absence of oxygen, alcoholic fermentation is considered an anaerobic process. It also takes place in some species of fish (including goldfish and carp) where (along with lactic acid fermentation) it provides energy when oxygen is scarce. ", "id": 1023481} {"src_title": "Anton Raphael Mengs", "tgt_title": "Anton Raphael Mengs", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako syn původem dánského malíře Ismaela Mengse, v době kdy byl otec saským dvorním malířem a rodina bydlela v Ústí nad Labem. První malířské školení získával spolu s bratrem Moritzem a sestrami Theresií Concordií a Julií Carlottou v ateliéru svého otce. Tyranské vyučovací metody otce dovedly Julii k sebevraždě. S otcem také v letech 1741 - 1744 podnikl první studijní cestu do Říma, kde se rodina na čas usadila a Anton Rafael dále studoval v ateliéru Antona Marona, oženil se s jeho dcerou. Na Akademii v Římě rovněž vyučoval malbu. Při pobytu tam vyzdobil freskami chrám sv. Eusebia na Esquilinu a Vatikánskou knihovnu. Papež Klement XIII. jej za zásluhy jmenoval rytířem Řádu zlaté ostruhy. Roku 1751 byl jmenován vrchním dvorním malířem saského kurfiřta Fridricha Augusta II. v Drážďanech, kterého portrétoval, i jeho manželku, a mj. namaloval Nanebevstoupení Páně pro hlavní oltář, a Navštívení Panny Marie a Josefův sen na postranní oltáře novostavby Dvorního chrámu Nejsvětější Trojice (Katholische Hofkirche der heiligsten Trinität). Roku 1759 pobýval na královském dvoře v Neapoli, kde vytvořil královské portréty a fresky v královském paláci. Dvakrát pobýval ve Španělsku, v letech 1761 - 1769 vytvořil portrét krále Karla III., nástropní fresky v Palacio real v Madridu podle antických předloh z Herculanea a podobizny šlechticů. Stal se ředitelem Španělské královské akademie, na níž např. v roce 1770 vyučoval Francisca Goyu. Pro španělskou královskou kapli v Aranjuez vytvořil svůj poslední oltářní obraz \"Zvěstování P. Marie\" roku 1779. Pro anglický královský dvůr namaloval obraz \"Perseus osvobozuje Andromedu\". Mengsovým poslední nedokončeným dílem byla kresba ruky s lilií archanděla Gabriela. Po smrti byl se všemi poctami pohřben v Panteonu v Římě.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Proslul jako portrétista, malíř náboženských obrazů monumentálních rozměrů a nástěnných maleb. Myšlenkově vycházel z osvícenství. Stýkal se s mnoha intelektuály (např. bavorskou markraběnkou Vilemínou), vědci, výtvarnými umělci a literáty. Pobýval na malířských akademiích v Římě, Florencii, Benátkých, Boilogni či Augsburgu. Ve svých memoárech o něm píše Giacomo Casanova. Následoval společnost Johanna Joachima Winckelmanna a čerpal z jeho díla \"Myšlenky o nápodobě řeckých děl v malířství a sochařství\". Původně byl evangelík, ale roku 1756 pod vlivem Říma konvertoval ke katolicismu a s tolerancí se pohyboval v prostředí různých konfesí (v luteránském Sasku i v katolickém Římě a Španělsku). Prostřednictvím námětů z antické mytologie i z křesťanství, často alegorických scén monumentálního měřítka, prosazoval myšlenky kosmopolitní osvícenské kultury. V portrétní malbě se snažil o realistické vystižení charakteru osob. Sám sebe považoval za proroka \"nového umění\" a tvrdil, že jeho úlohou je vdechnout \"skomírajícímu a pokleslému umění\" nový život. Ve freskové malbě jako kritizoval jako úpadek dílo pozdně barokního Benátčana Giovanniho Battisty Tiepola, který působil ve Španělsku a v Neapoli současně s Mengsem. Věřil v nápravu společnosti skrze umění. Zejména se věnoval olejomalbě, nástěnné malbě, kresbě pastelem a grafickým technikám. K jeho grafickým návrhům patří medaile papeže Klemenmta XIV.. Malbami je zastoupen především v mnoha kostelech, palácích a galeriích v Evropě, zejména v Drážďanech (32 děl), v Římě, ve Španělsku v Madridu, v USA v New Yorku nebo v Bostonu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anton Raphael Mengs (12. března 1728, Ústí nad Labem – 29. června 1779, Řím, Itálie) byl německý malíř raného klasicismu, malíř mytologických scén, náboženských obrazů a portrétů.", "tgt_summary": "Anton Raphael Mengs (22 March 1728 – 29 June 1779) was a German (Saxon) painter, active in Dresden, Rome and Madrid, who while painting in the Rococo period of the mid-18th century became one of the precursors to Neoclassical painting, which replaced Rococo as the dominant painting style.", "id": 1690819} {"src_title": "Bublinkové řazení", "tgt_title": "Bubble sort", "src_document": [{"title": "Algoritmus.", "content": "Poznámka: toto je jen jedna z mnoha variací algoritmu. Alternativní verze: Výhodou alternativní verze je o něco vyšší efektivita. Po \"n\" opakováních je spodních \"n\" prvků již seřazeno a je zbytečné je znovu procházet. Další výhodou je, že upravený algoritmus se nezacyklí v nekonečné smyčce ani v případě, že bychom měli špatně implementovanou funkci pro porovnávání prvků seznamu.", "section_level": 1}, {"title": "Časová složitost.", "content": "Průměrná i nejhorší asymptotická složitost bublinkového řazení je formula_1. Tento algoritmus řazení je jedním z nejpomalejších, je horší i ve srovnání s jinými algoritmy se stejnou asymptotickou složitostí, neboť vyžaduje velké množství zápisů do paměti a tím neefektivně pracuje s cache procesoru. Díky své jednoduché implementaci se však často objevuje v úvodních kurzech programování.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Bublinkové řazení je z hlediska naprogramování nejjednodušším algoritmem pro řazení. Výhodou rovněž je, že je stabilní, tzn. nemění pozici prvků, které jsou při porovnávání vyhodnoceny jako ekvivalentní. Bublinkové řazení je jeden z mála řadicích algoritmů, kterému stačí sekvenční přístup k datům (algoritmus nepotřebuje v řazené posloupnosti provádět žádné skoky). V minulosti se proto používal k řazení dat na páskových médiích, dnes jej lze s výhodou použít například při řazení jednosměrně zřetězeného spojového seznamu. Bublinkové řazení se používá například pro výuku programování, nebo pro řazení malých polí, nebo polí, která jsou již částečně seřazena. Vzhledem k vysokému výkonu současných počítačů může mít \"malé\" pole i několik tisíc prvků, avšak pro řazení opravdu velkých polí je bublinkové řazení naprosto nevhodné. Pokud např. seřazení desetiprvkového pole trvá jednotku času, pak při bublinkovém řazení stokrát delšího (tisíciprvkového pole) spotřebujeme 10000 jednotek času, zatímco kvalitní algoritmus by potřeboval pouze 200 jednotek času. Další nevýhodou jsou zbytečná porovnání při řazení seznamu s nejnižším prvkem na konci (pokud uvažujeme vzestupné řazení). V tomto případě nepomůže ani optimalizace pomocí detekce prohození prvků, jelikož tento nejnižší prvek se v každém průchodu posune pouze o jedno místo vlevo. Tento problém řeší modifikace algoritmu nazvaná Shaker sort.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bublinkové řazení (, česky též řazení záměnou) je implementačně jednoduchý řadicí algoritmus. Algoritmus opakovaně prochází seznam, přičemž porovnává každé dva sousedící prvky, a pokud nejsou ve správném pořadí, prohodí je. Pro praktické účely je neefektivní, využívá se hlavně pro výukové účely či v nenáročných aplikacích. ", "tgt_summary": "Bubble sort, sometimes referred to as sinking sort, is a simple sorting algorithm that repeatedly steps through the list, compares adjacent elements and swaps them if they are in the wrong order. The pass through the list is repeated until the list is sorted. The algorithm, which is a comparison sort, is named for the way smaller or larger elements \"bubble\" to the top of the list. ", "id": 2205045} {"src_title": "Příznačný motiv", "tgt_title": "Leitmotif", "src_document": [{"title": "V hudbě.", "content": "V hudební terminologii se jedná o hudební myšlenku, jejíž ztvárnění v sobě obsahuje prvky, které mají charakterizovat událost, situaci, osobní vlastnost či jiné atributy prostřednictvím specificky určeného formálního užití vyjadřovacích prostředků, tedy melodie, harmonie či rytmu.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická hudba.", "content": "Příznačný motiv je z hlediska stylového typický pro programní hudbu 19. století, nicméně tento způsob práce je trvalou a nezbytnou součástí scénické či filmové hudby. Příznačný motiv se nejprve objevuje v opeře (snad u Grétryho), pracoval s ním Carl Maria von Weber, Hector Berlioz ve své \"Fantastické symfonii\" a zejména pak Richard Wagner. Ten sice pojem \"leitmotiv\" použil pouze jednou a převážně a psal o „vzpomínkových motivech“ (\"Erinnerungsmotive\"), pracoval s nimi ale ve svých operách s takovou důsledností, že i některé předměty měly svůj charakteristický motiv – nejznámějším z nich je pravděpodobně motiv meče. Příznačné motivy jsou důležité i v operách Bedřicha Smetany nebo v cyklu \"Má vlast\".", "section_level": 2}, {"title": "Filmová hudba.", "content": "Příznačné motivy hrají důležitou roli také v hudbě doprovázející filmy, televizní pořady či počítačové hry. Leitmotivy se objevují již od počátků zvukového filmu. Za jedno z jejich prvních využití bývá uváděna skladba Edvarda Griega \"Ve sluji Krále hor\", jejíž melodii si ve snímku \"M\" (1931) píská vrah, kdykoliv se chystá někoho zabít. V pozdější části filmu tento zvuk prozrazuje divákům přítomnost vraha, přestože se nevyskytuje na plátně. Ve třicátých letech pak tuto techniku propagoval zejména skladatel Max Steiner, který ji uplatnil v hudbě k filmům \"King Kong\" (1933) nebo \"Gone with the Wind\" (1939), dodnes patřícímu mezi nejvýdělečnější filmy všech dob. Pro druhý jmenovaný film Steiner napsal 16 hlavních a téměř 300 vedlejších motivů. Mezi nejznámější příklady patří soundtrack k sérii filmů \"Star Wars\", jenž John Williams vystavěl právě na příznačných motivech, které se prolínají napříč všemi epizodami ságy a odrážejí vývoj postav a děje. Ikonické jsou zejména motivy pro postavy Dartha Vadera nebo Lukea Skywalkera. Obdobně je na leitmotivech založená i hudba Howarda Shora k trilogiím \"Pán prstenů\" (2001–2003) a \"Hobit\" (2012–2014). Shore pro filmovou Středozem složil 100, resp. 160 motivů a vydal přes 13 hodin hudby (včetně alternativních verzí skladeb). Do širšího povědomí vešly i motivy Klause Badelta a Hanse Zimmera pro \"Piráty z Karibiku.\" Dále je využíval i Ennio Morricone nebo autoři hudby pro animované i hrané filmy Walta Disneyho.", "section_level": 2}, {"title": "Muzikál.", "content": "Také v muzikálu se zejména v dramatičtějších dílech objevují leitmotivy, například ve \"West Side Story (1957)\" od Leonarda Bernsteina nebo v \"Bídnících\" (1980) od autorů Claude-Michela Schönberga (hudba) a Alaina Boublila (libreto).", "section_level": 2}], "src_summary": "Příznačný motiv neboli leitmotiv (něm.), příp. též idée fixe (fr.; nezaměňovat však s psychologickým významem tohoto spojení), je drobný, ale výrazný umělecký prvek, který se v uměleckém díle opakuje a obvykle připomíná určitou postavu, událost či věc. V hudbě to může být výrazný akord nebo krátká melodie, v literatuře myšlenka nebo prvek procházející celým literárním dílem a vzácně se pojem používá i o výtvarném umění. V přeneseném smyslu znamená \"leitmotiv\" vůdčí myšlenku určitého, například politického hnutí či programu, významné osoby a podobně.", "tgt_summary": "A leitmotif or leitmotiv () is a \"short, constantly recurring musical phrase\" associated with a particular person, place, or idea. It is closely related to the musical concepts of \"idée fixe\" or motto-theme. The spelling \"leitmotif\" is an anglicization of the German \"Leitmotiv\" (), literally meaning \"leading motif\", or \"guiding motif\". A musical motif has been defined as a \"short musical idea... melodic, harmonic, or rhythmic, or all three\", a salient recurring figure, musical fragment or succession of notes that has some special importance in or is characteristic of a composition: \"the smallest structural unit possessing thematic identity.\" ", "id": 797782} {"src_title": "Digital Equipment Corporation", "tgt_title": "Digital Equipment Corporation", "src_document": [{"title": "Příprava.", "content": "Průmyslově se anilin vyrábí většinou z benzenu, a to ve dvou krocích. Prvním krokem je nitrace benzenu pomocí nitrační směsi kyseliny dusičné a kyseliny sírové. Vzniklý nitrobenzen se poté hydrogenuje při teplotě 600 °C za použití katalyzátoru niklu. Další používanou technologií je proces vyvinutý v České republice prof. Paškem z VŠCHT Praha. Jeho podstatou je hydrogenace nitrobenzenu na anilin na měděném katalyzátoru při teplotě 215 °C. Tímto procesem se v současnosti vyrábí asi 10 % světové výroby anilinu a je realizován v BCH MCHZ Ostrava a licenčně v Japonsku. Další jednotky jsou projektovány mj. v Rusku. V laboratoři se používá redukce nitrobenzenu v prostředí kyseliny chlorovodíkové s železem.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "K otravě dochází požitím, nadýcháním nebo vstřebáním kůži. Projevuje se cyanózou (modrofialové zbarvení kůže a sliznic způsobené nedostatečným okysličováním krve). Anilin je krevní jed a způsobuje oxidaci krevního barviva hemoglobinu na methemoglobin. Působí také na centrální nervový systém, proto postižený jeví podobné známky jako opilec. Zmodrání kůže se projevuje v první řadě na rtech, uších, nosu a nehtech. Dalším symptomem je bolest hlavy. Smrtelná dávka je 1 g, snižuje se však účinkem ethanolu. Po požití jako první pomoc podáme 100–200 ml parafinového oleje (ne však jiného oleje či tuku!) a vyvoláme zvracení. Doporučená je konzumace černé kávy. Nesmí se podávat mléko, alkohol či tuky. Postiženého uložíme na čerstvý vzduch a zařídíme převoz k nemocničnímu ošetření.", "section_level": 1}, {"title": "Chemické reakce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aromatická elektrofilní substituce.", "content": "Dusík v aminové skupině má volný elektronový pár, který jednak způsobuje zásadité vlastnosti (dle Lewisovy teorie kyselin a zásad) a jednak aktivuje benzenové jádro pro elektrofilní substituce. Substituční reakce dokonce probíhá tak rychle, že je obtížné ji zastavit v prvním kroku a vznikají trisubstituované deriváty. Obsazují polohy ortho a para vzhledem k aminoskupině. Možností, jak připravit monosubstituovaný derivát, je oslabit účinek aminoskupiny acetylací za vzniku acetanilidu a v dalším kroku provést substituci.", "section_level": 2}, {"title": "Diazotace a kopulace.", "content": "Diazotace a kopulace jsou základní reakce pro přípravu barevných látek, jako například Sudan III, který má ohnivě červenou barvu. Tato barviva se obecně nazývají azosloučeniny, protože obsahují azo skupinu : -N=N-.", "section_level": 2}, {"title": "Kontaminace nylonového nádobí.", "content": "Spolu s dalšími primárními aminy se může uvolňovat z nylonového nádobí. Pravděpodobně proto, že k jeho barvení užívají azobarviva a primární aminy se uvolňují v důsledku působení vysokých teplot při styku nádobí s horkými potravinami.", "section_level": 2}], "src_summary": "Digital Equipment Corporation (výslovnost [ˈdidžitl iˈkwipmənt ˌkoːpəˈreišən]), zkráceně DEC [dek] byla jednou z prvních pionýrských společností v americkém počítačovém průmyslu. V 70. a 80. letech 20. století byly její stanice PDP a VAX nejpopulárnějšími minipočítači pro vědecké a inženýrské účely. V roce 1998 byla firma odkoupena společností Compaq, která sama byla v roce 2002 převzata firmou Hewlett-Packard. Její produktová linie je však stále vyráběna pod značkou HP (rok 2016). Vedení Digital Equipment Corporation sídlilo od založení firmy v roce 1957 do roku 1992 ve starém dřevěném mlýně ve městě Maynard ve státě Massachusetts. ", "tgt_summary": "Digital Equipment Corporation (DEC ), using the trademark Digital, was a major American company in the computer industry from the 1960s to the 1990s. The company was co-founded by Ken Olsen and Harlan Anderson in 1957. Olsen was president until forced to resign in 1992, after the company had gone into precipitous decline. ", "id": 1048273} {"src_title": "Zlatá bula Karla IV.", "tgt_title": "Golden Bull of 1356", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Zlatá bula zpečeťovala práva kurfiřtů při volbě římského krále. Král měl od nynějška být volen hlasem většiny a nikoli souhlasem všech ze sedmi kurfiřtů. Zajistila také českému králi výsadní postavení mezi nimi (měl předcházet jejich neshodám). Po své volbě měli být králové papežem korunováni na císaře; posledním takto korunovaným císařem byl Karel V. Již jeho předchůdce, Maxmilián I., se však již se souhlasem papeže (1508) nazýval „zvoleným římským císařem“. Krom toho Zlatá bula stanovovala, aby se kurfiřti scházeli jednou do roka a společně se radili s císařem. Bula zakazovala spolky měst. Kurfiřtům byl tento titul přiznán dědičně, dostali právo razit mince, celní právo a právo výkonu soudní pravomoci. Také synové kurfiřtů měli znát říšské jazyky – němčinu, latinu, italštinu a češtinu. Zlatá bula Karla IV. potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení českého krále a českého státu v rámci říše, jak bylo ustanoveno roku 1212 ve Zlaté bule sicilské, a dále je rozšiřovala. Velký přínos měla Zlatá Bula pro německý Frankfurt nad Mohanem, jelikož ho povýšila na císařské město. Frankfurtu dokument zajistil nebývalou moc a velký rozmach. Na základě toho došlo k výstavbě tamějšího katolického kostela svatého Bartoloměje, který díky těmto událostem povýšil na katedrálu.", "section_level": 1}, {"title": "Exempláře.", "content": "Originálních opisů bylo celkem 7, 5 z nich dostali kurfiřti, zbylé dva pak Norimberk a Frankfurt nad Mohanem. Jedním z dochovaných rukopisů Karlovy Zlaté buly je rukopis jeho syna Václava IV., uložený v Rakouské národní knihovně ve Vídni. Tento exemplář vznikl roku 1400 v Praze, je to nejkrásnější dochovaný iluminovaný rukopis této buly. Obsahuje 48 miniatur a barevné iniciály. Datace jeho vzniku naznačuje, že měl podpořit římský královský majestát krále Václava IV. po jeho sesazení z říšského trůnu. Jedním z dalších významných exemplářů je v německém Frankfurtu nad Mohanem, který je uložen v Institutu historie města v karmelitánském klášteře. Tato verze je z roku 1366 a je složena z pergamenových sešitků o 44 listech. Kniha je svázaná černožlutou hedvábnou šňůrou, na jejímž konci je upevněna zlatá pečeť (Zlatá Bula). Mimoto vlastnilo město Frankfurt ještě další dvě verze z roku 1470. Jednu verzi dostal darem v roce 1938 Adolf Hitler, tento dokument navždy zmizel. Druhá verze se nacházela na radnici, avšak shořela při bombardování města v roce 1944. Falcká verze se nachází v Hlavním státním archívu Bavorska v Mnichově a další vyhotovení pro město Norimberk je uloženo v Darmstadtu v hesenské Národní a univerzitní knihovně. Trevírská verze je uložena ve Stuttgartu v Hlavním státním archivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatá bula Karla IV. (latinsky \"Bulla aurea\") byla vydána roku 1356 císařem Karlem IV. Tato byla nejdůležitějším ústavním dokumentem Svaté říše římské ve středověku. Platila až do jejího zániku v roce 1806. Její název pochází z toho, že k ní je připojena zlatá pečeť Karla IV. Prvních 23 kapitol bylo vyhlášeno na říšském sněmu v Norimberku, zbylých 8 kapitol v Metách. Byla sepsána v latinském jazyce.", "tgt_summary": "The Golden Bull of 1356 (,, ) was a decree issued by the Imperial Diet at Nuremberg and Metz (Diet of Metz, 1356/57) headed by the Emperor Charles IV which fixed, for a period of more than four hundred years, important aspects of the constitutional structure of the Holy Roman Empire. It was named the \"Golden Bull\" for the golden seal it carried. ", "id": 1613988} {"src_title": "Voltiž", "tgt_title": "Equestrian vaulting", "src_document": [{"title": "Voltiž jako sport.", "content": "Ve voltiži je možné soutěžit v kategorii jednotlivců, párů či skupin. Začátečníci závodí v kroku, ostatní cvičí na koni ve cvalu. Voltižní kůň, který je dobře vycvičen, se pohybuje v kruhu o průměru 15 metrů a je ovládán lonžérem. Soutěže ve voltiži sestávají z povinných cviků a volné sestavy na hudbu. Povinných cviků je celkem šest: náskok, základní sed, váha, mlýn, střih, stoj a odskok. Každý cvik je ohodnocen známkou na škále od 0 do 10. Kůň je rovněž hodnocen – posuzuje se kvalita jeho chodu. Voltižéři také soutěží ve volných sestavách. Součástí volné sestavy mohou být náskoky, seskoky, stoje na rukou, kleky, stoje a pohyby ve vzduchu jako např. salto. Ve skupinách mohou být jednotliví členové také neseni, zvedáni či dokonce vyhazováni do vzduchu. Posuzuje se typ cviku, jeho technika, obtížnost, rovnováha, bezpečnost a do úvahy se také bere kůň, který se rovněž hodnotí. Voltižní kůň má namísto sedla zapnutý voltižní pás a zádovou podušku. Na voltižním pásu jsou umístěna madla, která pomáhají voltižérovi při předvádění některých cviků, stejně jako kožená poutka (smyčky). Kůň má nasazenu uzdečku a vyvazovací otěže. Lonž se obvykle zapíná na vnitřní kroužek udidla. V roce 1920 byla voltiž zařazena mezi olympijské sporty. Vrcholová voltiž je sport, který bere divákům dech – je to téměř „extrémní“ sport, avšak obohacený o umělecké mistrovství a krásné silné zvíře. Na rozdíl od ostatních extrémních sportů je ale ve voltiži poměrně nízký výskyt úrazů. V roce 2008 se v Brně uskutečnilo mistrovství světa ve voltiži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Voltiž je nejčastěji popisována jako gymnastika a tanec na koni. A stejně jako tyto disciplíny je považována spíše za umění než soutěživý sport. Je to jedna z deseti soutěžních jezdeckých disciplín uznávaných Mezinárodní jezdeckou federací. Voltižní ježdění může sloužit také jako terapie pro děti a dospělé s poruchami rovnováhy či pozornosti, pro jedince mající problémy s hrubou motorikou nebo v sociální oblasti.", "tgt_summary": "Equestrian vaulting, or simply vaulting, is most often described as gymnastics and dance on horseback, which can be practiced both competitively or non-competitively. Vaulting has a history as an equestrian act at circuses, but its origins stretch back at least two-thousand years. It is open to both men and women and is one of ten equestrian disciplines recognized by the International Federation for Equestrian Sports (Fédération Équestre Internationale or FEI). Therapeutic or interactive vaulting is also used as an activity for children and adults who may have balance, attention, gross motor skill or social deficits. ", "id": 73740} {"src_title": "Furka-Oberalp-Bahn", "tgt_title": "Furka Oberalp Railway", "src_document": [{"title": "Profil trati.", "content": "Ve stanici Andermatt vede z hlavní tratě odbočka do stanice Göschenen, která je v převážné míře vybavena ozubnicí. Tato bývalá Schöllenenská dráha (sloučena do FO v roce 1961) umožňuje přímé spojení na Gotthardskou dráhu SBB. Celá trasa v soutěsce je kryta lavinovými galeriemi a jen část tratě v okolí mostu Teufelsbrück je možno spatřit v záři denního světla. Kolem této části tratě lze sestoupit pěší túrou, která trvá cca 1,2 hodiny, po staré Gotthardské silnici a prohlédnout si nejenom drážní těleso, silnici, ale i pomník postavený v roce 1899 na paměť slavného tažení generála Suvorova v roce 1799 proti vojskům Napoleona. Areál památníku leží na svrchovaném území Ruska, které zde představuje rozlohu 563 m2. Stanice Göschenen leží u severního portálu železničního tunelu Gotthard. Nad městečkem se nachází přehradní nádrž Göscheneralp, ležící na říčce Reuss, sloužící jako rezervoár pro elektrárnu v Göschenen, která je zapojena do energetického systému země. Hlavní trať Brig-Andermatt-Disentis/Mustér lze rozdělit na několik úseků: první vede mezi stanicemi Brig-Oberwald (do roku 1981 Brig-Oberwald-Gletsch), od roku 1982 Oberwald-Furka tunel-Realp (dříve Gletsch-Realp); druhý: Realp-Andermatt-Oberalppass-Disentis/Mustér. Po celé délce úseku jezdil a dodnes, po upravené trase, jezdí proslulý nejpomalejší rychlík světa „Glacier Express“. Původní první část tratě byla budována ze stanice Brig-Oberwald do stanice Gletsch a dále tunelem při sedle Furka do stanice Realp. Pro svoji vysokohorskou polohu v sedle Furka byl, tento úsek tratě, sjízdný pouze v letních měsících. Nové požadavky na železniční spojení kantonů Walliss a Uri dalo podnět k vybudování tunelu při základně. Tak byl v roce 1982 zprovozněn Furka tunel, který celoročně propojil stanice Oberwlad-Realp. Část FO-tratě, která vedla pod sedlem Furka a kolem Rhônského ledovce, tj. původní drážní těleso mezi stanicemi Oberwald-Gletsch-Realp, slouží dnes muzejní železnici „Dampfbahn Furka-Bergstrecke“. Nejdříve byl zprovozněn úsek mezi stanicemi Gletsch-Realp, od roku 2010 je v provozu celá původní trať ze stanice Oberwald do stanice Realp. Na trati jezdí parní lokomotivy a historické vozy původní železniční společnosti Furka Oberalp. Na východě ve stanici Disentis/Mustér trať navazuje na Rhétskou dráhu a na západě v Brigu na bývalou trať Brig-Visp-Zermatt (BVZ). Po sloučení společnosti Schöllenenbahn pod Furka-Oberalp-Bahn byly převzaty i čtyři stroje HGe 2/2, kterým byla přebarvena karoserie na červenou barvu. Soubor:MGB FO HGe 2-2.jpg|Lokomotiva SchB 1 již jako FO 21, avšak ještě v původních barvách ve stanici Göschenen Soubor:Swiss Rail FO HGe 2 2.jpg|Stejná lokomotiva v roce 1983 v Andermattu Řada druhů je chována v soukromých chovech a zoo.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Díky repatriaci v sousedních zemích – zejména v SRN a Rakousku – a zákazu pesticidů první generace (zejm. DDT) se na našem území vyskytuje sokol stěhovavý v počtu ±65 hnízdících párů (z odhadovaných 0 až 3 párů v letech 1985–1989). Živočišný druh zachráněný před vyhynutím v poslední chvíli je poštolka mauricijská. Kvůli ničení životního prostředí včetně používání DDT a kvůli působení introdukovaných druhů přežívali v roce 1974 poslední čtyři ptáci. Byl zahájen záchranný program a po 10 letech se počet zvýšil přibližně na 50 jedinců. Do roku 1994 se vypuštění ptáci namnožili na 220–290 jedinců. Chov v zajetí je provozován nadále jako pojistka proti nenadálým událostem, které by volně žijící populace mohly ohrozit. V současnosti čítají divoké populace 800–1000 jedinců na třech lokalitách (podle IUCN ohrožený druh). Důvody k ochraně Základní relevantní právní předpisy
", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura, chronologicky.", "content": "Související periodika", "section_level": 2}], "src_summary": "Sokoli (Falconiformes) jsou řád ptáků. Falconiformes byl donedávna název řádu dravců, do něhož byla řazena jako jedna z čeledí čeleď sokolovití (Falconidae). Na základě publikovaných fylogenetických analýz (2006, 2008) dokládajících, že sokolovití nejsou přímo příbuzní s dravci, vznikl řád Falconiformes čili sokoli a řád Accipitriformes čili dravci.", "tgt_summary": "The falcons and caracaras are around 60 species of diurnal birds of prey that make up the order Falconiformes. The family is divided into two subfamilies, Polyborinae, which includes the caracaras and forest falcons, and Falconinae, the falcons, kestrels and falconets (\"Microhierax\" and \"Spiziapteryx\").", "id": 2396887} {"src_title": "Vim", "tgt_title": "Vim (text editor)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1988 napsal Bram Moolenaar obdobu editoru Vi pro Amigu, tento program byl založen na kódu editoru Vi (SteVIe), proto byl pojmenován Vi IMitation. Roku 1991 byla uveřejněna první veřejná verze tohoto editoru – Vim 1.14. Tato verze byla stále dostupná pouze pro Amigy, na UNIX byla přenesena až verze 1.22, kdy došlo k celé řadě vylepšení. S příchodem verze 2.0 (prosinec 1993) se editor přejmenoval na Vi IMproved. Další přelomovou byla verze 3 (1994), kdy se objevila podpora více oken a verze 4 z roku 1996: do editoru byla zapracována možnost grafického rozhraní. Další v pořadí byla verze 5 (1998), kde největší změnou bylo zvýrazňování syntaxe. Verze 6 (z roku 2001) přinesla skládání (folding), podporu UTF-8 a vylepšení pro více jazyků, svislá okna či víceřádkové regulární výrazy. Hlavními novinkami verze 7 z roku 2006 je průběžná kontrola textu (spell checking), inteligentní doplňování textu, panely pro dokumenty, lepší práce s historií změn a další vylepšení. Osmá verze (2016) přinesla asynchronní I/O operace, podporu JSONu, podporu psaní uživatelských úloh (jobs), spouštění úloh v určitý čas jednorázově i opakovaně (timers), správu pluginů metodou balíčků a opravení chyb. Poslední verze 8.1 má jako hlavní novinku integrovaný terminál. Roku 2002 byla změněna licence směrem k licencím typu GPL, což umožnilo využít Vim jako základní editor v některých linuxových distribucích. Tato změna licence byla umožněna faktem, že z původního kódu, který Bram Moolenaar využil, již ve Vimu nezůstalo nic.", "section_level": 1}, {"title": "Režimy editoru Vim.", "content": "Editor Vim má podobně jako jeho předchůdce vi tři režimy práce:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vim (výslovnost ; zkratka z Vi IMproved) je open source textový editor, který lze spustit v prostředí většiny operačních systémů. Je oblíbený zejména mezi zkušenými uživateli operačních systémů unixového typu. Kromě klasického Vimu existuje celá řada editorů, které jsou založeny na principu Vimu, ale mají nějaké specifické vlastnosti např. Yzis pro prostředí KDE.", "tgt_summary": "Vim (; a contraction of Vi IMproved) is a clone, with additions, of Bill Joy's vi text editor program for Unix. Vim's author, Bram Moolenaar, based it on the source code for a port of the Stevie editor to the Amiga and released a version to the public in 1991. Vim is designed for use both from a command-line interface and as a standalone application in a graphical user interface. Vim is free and open-source software and is released under a license that includes some charityware clauses, encouraging users who enjoy the software to consider donating to children in Uganda. The license is compatible with the GNU General Public License through a special clause allowing distribution of modified copies \"under the GNU GPL version 2 or any later version\". ", "id": 1835420} {"src_title": "Mezinárodní astronomická unie", "tgt_title": "International Astronomical Union", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "Mezinárodní astronomická unie je členem Mezinárodního vědeckého koncilu. Je mezinárodně uznávaná jako společnost zodpovědná za pojmenování hvězd, planet, planetek a jiných kosmických těles a fenoménů ve vědecké komunitě. Jejím hlavním cílem je však pomocí mezinárodní spolupráce prosazovat a zabezpečovat rozvoj astronomie.", "section_level": 1}, {"title": "Členové a struktura.", "content": "Unie má téměř 10 000 členů – profesionálních astronomů z celého světa; nejvíce jich je z USA. Z České republiky je 109 členů – mj. Jiří Grygar, Luboš Perek, Petr Heinzel, Jana Tichá nebo Jiří Borovička. Kromě individuálních členů sdružuje IAU přes 60 národních sdružení, která reprezentují státy zapojené do její činnosti. Českou republiku v Mezinárodní astronomické unii zastupuje Český národní komitét astronomický. Jeho předsedou je pracovník Astronomického ústavu Akademie věd a předseda organizačního výboru pražského astronomického kongresu Jan Palouš.", "section_level": 1}, {"title": "Astronomický kongres.", "content": "Nejvyšším orgánem Mezinárodní astronomické unie je valné shromáždění, obecně zvané astronomický kongres. Koná se pravidelně každé tři roky (kromě období 2. světové války). První shromáždění se konalo v roce 1922, v Římě. 26. valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie se konalo ve dnech 14. – 26. srpna 2006 v Kongresovém centru v Praze. V roce 2015 se konal kongres na Havaji.", "section_level": 2}, {"title": "Současné a nadcházející kongresy.", "content": "30. kongres | 2018 | Vídeň, Rakousko
31. kongres | 2021 | Pusan, Jižní Korea
", "section_level": 3}, {"title": "Historie kongresů.", "content": "1. kongres | 1922 | Řím, Itálie
2. kongres | 1925 | Cambridge, UK
3. kongres | 1928 | Leiden, Nizozemsko
4. kongres | 1932 | Cambridge, USA
5. kongres | 1935 | Paříž, Francie
6. kongres | 1938 | Stockholm, Švédsko
7. kongres | 1948 | Zürich, Švycarsko
8. kongres | 1952 | Řím, Itálie
9. kongres | 1955 | Dublin, Irsko
10. kongres | 1958 | Moskva, Sovětský svaz
11. kongres | 1961 | Berkeley, USA
12. kongres | 1964 | Hamburk, Západní Německo (SRN)
13. kongres | 1967 | Praha, Československo
14. kongres | 1970 | Brighton, UK
15. kongres | 1973 | Sydney, Austrálie
16. kongres | 1976 | Grenoble, Francie
17. kongres | 1979 | Montreal, Kanada
18. kongres | 1982 | Patras, Řecko
19. kongres | 1985 | Nové Dillí, Indie
20. kongres | 1988 | Baltimore, USA
21. kongres | 1991 | Buenos Aires, Argentina
22. kongres | 1994 |
23. kongres | 1997 | Kyoto, Japonsko
24. kongres | 2000 | Manchester, UK
25. kongres | 2003 | Sydney, Austrálie
26. kongres | 2006 | Praha, Česká republika
27. kongres | 2009 | Rio de Janeiro, Brazílie
28. kongres | 2012 | Peking, Čína
29. kongres | 2015 | Honolulu, Havaj
", "section_level": 3}, {"title": "Prezident a výkonný výbor.", "content": "Mezi kongresy je nejvyšším orgánem Výkonný výbor, v jehož čele stojí prezident Mezinárodní astronomická unie. Je volen vždy na 3 roky na období mezi kongresy. Od roku 2006 je prezidentkou Catherine Cesarsky, bývalá ředitelka Evropské jižní observatoře. Dalším členem výkonného výboru je tzv. zvolený prezident (). Jde o praxi z posledních 20 let, kdy nový prezident je zvolen již na předcházejícím kongresu, ale než nastoupí do úřadu, vykonává první 3 roky tuto funkci, která odpovídá prvnímu viceprezidentovi. V období 2006 – 2009 je zvoleným prezidentem Robert Williams z Space Telescope Science Institute (USA). Ve výboru jsou dále generální sekretář (v současnosti Karel A. van der Hucht z Holandska), jeho asistent a 6 viceprezidentů. Všichni tito funkcionáři jsou voleni kongresem.", "section_level": 2}, {"title": "Komise.", "content": "Dalšími velmi důležitými orgány IAU jsou odborné komise. V současnosti jich pracuje 40 a jsou sloučeny do 12 divizí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mezinárodní astronomická unie (International Astronomical Union, zkráceně IAU) je mezinárodní organizace, která sdružuje profesionální astronomy a národní astronomické společnosti světa. Byla založena v roce 1919 a sídlí v Paříži. Její prezidentkou je v současnosti Catherine Cesarsky.", "tgt_summary": "The International Astronomical Union (IAU;, UAI) is an international association of professional astronomers, at the PhD level and beyond, active in professional research and education in astronomy. Among other activities, it acts as the recognized authority for assigning designations and names to celestial bodies (stars, planets, asteroids, etc.) and any surface features on them. ", "id": 393327} {"src_title": "Willy Messerschmitt", "tgt_title": "Willy Messerschmitt", "src_document": [{"title": "Mládí a kariéra.", "content": "Technicky nadaný byl Messerschmitt již od mládí – své první letadlo navrhl ještě jako student Vysoké školy technické v Mnichově, kterou absolvoval v roce 1923. V tomto roce Messerschmitt založil v Bambergu leteckou továrnu Messerschmitt Flugzeugbau Gesselschaft. Od roku 1927 Messerschmitt pracoval jako hlavní konstruktér ve firmě Bayerische Flugzeugwerke AG v Augsburgu. Na konci dvacátých let se Willy Messerschmitt stal přívržencem Adolfa Hitlera a jeho nacistickému hnutí – nacismu zůstal věrný až do konce druhé světové války. Již od počátku své konstruktérské kariéry se Messerschmitt věnoval vývoji a výrobě mnoha typů bezmotorových, motorových i tryskových letadel, v roce 1926 v jeho konstrukční kanceláři vzniklo čtyřsedadlové celokovové dopravní letadlo M-18, o dva roky později větší verze téhož letounu nazvaná M-20, v roce 1929 vyvinul dvoumístný sportovní jednomotorový dolnoplošník M 23. V roce 1934 Messerschmitt navrhl celokovový turistický letoun Bf 108 Taifun, letoun, s nímž bylo v roce 1939 dosaženo výškového rekordu 9075 metrů. Ve stejném roce v Messerschmittově konstrukční kanceláři vznikl na zakázku pro Luftwaffe později proslulý letoun Bf 109, který se později stal nejvíce vyráběným stíhacím letadlem druhé světové války. V roce 1937 se Messerschmitt stal profesorem na mnichovské Vysoké škole technické. O rok později se augsburská letecká společnost sloučila s původní bamberskou messerschmittovou továrnou a tak vznikla firma Messerschmitt Aktien Gessellschaft.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné období.", "content": "Letadla vyrobena Messerschmittovou továrnou za druhé světové války nacházely své uplatnění v německé Luftwaffe – kromě již zmíněných strojů Bf 109 to byla zejména dvoumístná dvoumotorová víceúčelová bojová letadla Bf 110, vyráběná od roku 1939 a dosahující rychlosti až 545 km/h. Koncem války společnost vyvinula první bojové letadlo s raketovým pohonem, letoun Me 163B Komet, který v roce 1941 jako první letoun dosáhl rychlosti vyšší než 1000 km/h, a první sériově vyráběný bojový letoun s proudovým pohonem, Me 262 Schwalbe (česky \"Vlaštovka\"). Od roku 1942 se vyráběl obří vojenský transportní letoun Me 323 Gigant, který byl schopen s pětičlennou posádkou přemístit až 12 tun nákladu nebo 120 vojáků, při maximální rychlosti 218 km/h. V těchto letech vznikl i speciál Me 209, letoun projektovaný pro rekordní lety, který v letech 1939-1969 držel světový rychlostní rekord letadel s pístovým motorem, a to výkonem 755 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Po skončení druhé světové války zadržela Willyho Messerschmitta americká armáda, v roce 1948 byl odsouzen za kolaboraci s nacisty. Po 2 letech věznění byl propuštěn a vrátil se do vedení své továrny. Továrna vyráběla na začátku 50. let šicí stroje, montované domy a motorové tříkolky. Nějaký čas žil ve Španělsku, kde byl poradcem frankistické vlády a podílel se na vývoji letadel ve společnosti Hispano-Aviación. Vedl vývoj egyptského stíhacího letounu Helwan HA-300. Letadla v Německu začal znovu vyrábět roku 1955, o rok později dodával v licenci pro Bundeswehr cvičné a bitevní letouny (např. americký Lockheed F-104 Starfighter). Na konci šedesátých let, v roce 1969, vznikla několikanásobnou fúzí společnost Messerschmitt-Bölkow-Blohm GmbH, jejímž byl Messerschmitt čestným předsedou a která vyráběla letadla, vrtulníky, vojenské řízené střely, družice a další techniku. Willy Messerschmitt zemřel 15. září 1978 v nemocnici Mnichově ve věku 80 let za nezveřejněných okolností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilhelm (Willy) Emil Messerschmitt (26. června 1898 Frankfurt nad Mohanem – 15. září 1978 Mnichov) byl německý letecký konstruktér a průmyslník, v jehož konstrukční kanceláři byl vyvinut letoun Bf 109, dosud nejvíce vyráběný stíhací letoun v historii. Celkem se jich vyrobilo asi 35 000 kusů.", "tgt_summary": "Wilhelm Emil \"Willy\" Messerschmitt (; 26 June 1898 – 15 September 1978) was a German aircraft designer and manufacturer. In 1934, in collaboration with Walter Rethel, he designed the Messerschmitt Bf 109, which became the most important fighter aircraft in the Luftwaffe as Germany rearmed prior to World War II. It remains the second most-produced warplane in history, with some 34,000 built, behind the Soviet Ilyushin Il-2. Another Messerschmitt aircraft, first called \"Bf 109R\", purpose-built for record setting, but later redesignated Messerschmitt Me 209, broke the absolute world airspeed record and held the world speed record for propeller-driven aircraft until 1969. Messerschmitt's firm also produced the first jet-powered fighter to enter service — the Messerschmitt Me 262.", "id": 2311093} {"src_title": "Vřesoviště", "tgt_title": "Heath", "src_document": [{"title": "Charakteristika evropských vřesovišť.", "content": "Větší část evropských vřesovišť vznikla sekundárně, tedy činností člověka, vykácením původních lesů (převážně acidofilních doubrav) a následným managementem pastvou, vypalováním či strháváním drnů. Půda, na níž rostou, bývá velmi kyselá a neúrodná, často písčitá, proto neudrží vodu. Stálezelené či poloopadavé keříčky mají na takto neproduktivním stanovišti konkurenční výhodu nad jinou vegetací v tom, že nemusí každý rok obnovovat své nadzemní části, oproti hemikryprofytům jsou však náchylnější na mráz. Největší druhové diverzity proto evropská vřesoviště dosahují v atlantické části kontinentu s mírnými zimami, tedy v západní Evropě a na Britských ostrovech. Zde jsou tvořena jak vřesovcovitými rostlinami vřesem obecným (\"Calluna vulgaris\"), několika druhy vřesovců (\"Erica\", např. vřesovec čtyřřadý) nebo dabécií kantabrijskou, tak i žlutě kvetoucími bobovitými keři z rodů kručinka (\"Genista\") a hlodáš (\"Ulex\"). Směrem na východ do nitra kontinetu ubývá oceanických druhů, kontinentální vřesoviště jsou zpravidla tvořena pouze vřesem, případně brusnicemi borůvkou a brusinkou. Častými doprovodnými dřevinami jsou jalovec obecný a borovice lesní, z bylin se vyskytují acidofilní trávy jako metlička křivolaká, tomka vonná, kostřava ovčí, z širokolistých rostlin jestřábník chlupáček, pavinec horský nebo hvozdík kartouzek. Po opuštění pastvy a ukončení obhospodařování dochází k obohacování vřesovišť živinami, což má za následek jejich zarůstání acidofilními trávníky a případně také sukcesi křovin a lesa. Sukcesně stabilní primární vřesoviště lze najít například na místech silně ovlivněných větrem (vyfoukávané pobřežní pláně), na písčitých dunách, v alpínském vegetačním stupni hor nebo v arktické tundře. Zde se jedná o stanoviště, z nichž vítr vyfoukává v zimě sněhovou pokrývku, v létě pak půdní částice s živinami; výsledkem je výrazně ochuzené společenstvo s dominancí vřesu a různých keříčkovitých lišejníků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vřesoviště je otevřený keřovitý biotop, který vzniká na neúrodných kyselých půdách. Jsou rozšířena po celém světě, v Austrálii, Jižní Africe, Kalifornii, na Nové Kaledonii, v Chile a ve Středozemí. Vyjma těchto rozlehlých celků se však vyskytují i na lokalitách roztroušených po celém světě, včetně České republiky. Český název je odvozen od vřesu (\"Calluna\"), který je velmi často dominantním druhem na vřesovištích. Vřesoviště je také prvek zahradní architektury používaný v sadovnické tvorbě.", "tgt_summary": "A heath () is a shrubland habitat found mainly on free-draining infertile, acidic soils and is characterised by open, low-growing woody vegetation. Moorland is generally related to high-ground heaths with—especially in Great Britain—a cooler and damper climate. ", "id": 12590} {"src_title": "Rakouská lidová strana", "tgt_title": "Austrian People's Party", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vznikla jako následovník Christlichsoziale Partei, kterou založil Karl Lueger. ÖVP byla založena 17. dubna 1945 ve Vídni Leopoldem Kulschakem, Hansem Pertnerem, Loisem Weinbergrem, Juliem Raabem a Felixem Hurdesem. Většina členů ÖVP byla před tím členy Křesťanskosociální strany Rakouska. Pět dní před založením ÖVP byla Vídeň osvobozena Rudou armádou. Karl Renner (SPÖ) byl pověřen sestavením vlády, tvořené všemi stranami (SPÖ, ÖVP a KPÖ). Do roku 1966 byla členem velké koalice s SPÖ. Ve volbách 6. března 1966 získala ÖVP 4 mandáty navíc a tím i absolutní většinu. Josef Klaus sestavil první vládu jedné strany Druhé republiky. V roku 1970 však SPÖ získala většinu (ÖVP ztratila 7 hlasů). SPÖ vytvořila vládu s účastí FPÖ. V roku 1979 odstoupil předseda strany Josef Taus; novým předsedou se stal Alois Mock, který zahájil reformu ÖVP. Od roku 1986 do roku 1995 a od roku 2006 je ÖVP členem velké koalice s SPÖ. V září 2008 se konaly předčasné volby, které vyhrála opět SPÖ. Strana následně znovu utvořila velkou koalici s ÖVP, čímž vznikla první vládu Wernera Faymanna. Novým předsedou ÖVP se stal Josef Pröll. Po dalších volbách v roce 2013 ÖVP znovu utvořila koalici se sociálními demokraty a její zástupci zasedli ve druhé vládě Wernera Faymanna, později i s novým kancléřem Christianem Kernem (SPÖ). Od srpna 2014 do května 2017 byl v čele ÖVP Reinhold Mitterlehner, který vystřídal Michaela Spindeleggera. Lidová strana Rakouska vyhrála parlamentní volby roku 2017 se ziskem 31,47 % hlasů, což bylo o 7,66 % více než v roce 2013. Získala tak 62 poslaneckých mandátů ze 183, tedy o 16 více. Současným předsedou strany je nový spolkový kancléř Sebastian Kurz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakouská lidová strana (: Österreichische Volkspartei, ÖVP) je jednou z dvou největších politických stran Rakouska. Je vnímána jako křesťansko-sociální strana a je zaměřena zejména na konzervativní voliče. Od roku 1945 se účastnila 14 z 26 vlád Rakouska.", "tgt_summary": "The Austrian People's Party (, ÖVP) is a conservative and Christian-democratic political party in Austria. An unofficial successor to the Christian Social Party of the late 19th and early 20th centuries, it was founded immediately following the reestablishment of the Republic of Austria in 1945 and since then has been one of the two largest Austrian political parties with the Social Democratic Party of Austria (SPÖ). In federal governance, the ÖVP has spent most of the postwar era in a grand coalition with the SPÖ. However, the ÖVP won the 2017 Austrian legislative election, having the greatest number of seats and formed a coalition with the right-wing populist Freedom Party of Austria (FPÖ). Its chairman Sebastian Kurz is the youngest Chancellor in Austrian history and currently the world's youngest leader. ", "id": 1683945} {"src_title": "Červoři", "tgt_title": "Gymnophiona", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Řád recentních (soudobých) červorů se dělí na deset čeledí:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Připomínají bezobratlé kroužkovce (např. žížaly). Mohou dosahovat délky až 1,5 metru. Červovitý vzhled jim dodává prstencovitá segmentace těla. Počet prstenců odpovídá počtu obratlů. Tělo je válcovité, bez končetin, ocas krátký. Hlava je tupá, ve tvaru projektilu, lebka je kompaktní; silná dolní čelist. Hlava slouží jako nástroj k vrtání chodeb v půdě, ve které červoři žijí. Na každé straně hlavy mezi nozdrou a okem jsou vysunovatelná tykadélka (tentakuly), pomocí nichž červoři vyhledávají potravu. Chybí sternum; žebra mají červoři nejvyvinutější ze všech obojživelníků. Plíce jsou protáhlé, levá plíce je často redukovaná; alveolární strukturu má jen pravá plíce; červorovec Eiseltův (\"Atretochoana eiselti\") plíce nemá. Ledviny červorů si zachovávají segmentární (metamerní) uspořádání. Oči a uši jsou zakrnělé (redukované oči jsou přerostlé průhlednou kůží; sluchové vnímání je omezeno). Samci mají kopulační orgán (phallodeum) tvořený vychlípitelnou částí stěny kloaky. Oplození je vnitřní. Vývoj potomstva může být v závislosti na druhu vnitřní (živorodost) i vnější (vejcorodost), v druhém případě přímý i nepřímý přes stadium vodní larvy. Potravu tvoří různí bezobratlí, u větších druhů i drobní obratlovci. Kůže červorů je hladká, pokrytá osifikovanými šupinami (uhličitan vápenatý); přítomno je tzv. kožní dýchání.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Červoři jsou jedinou skupinou obojživelníků s výhradně vnitřním oplozením. Samci při kopulaci vsunou kopulační orgán do samičí kloaky na 2–3 hodiny. Některé druhy jsou vejcorodé (asi 25 % druhů), některé živorodé (asi 75 %). Živorodé druhy se vyvíjejí v těle samice a živí se speciálními buňkami samice (např. ukousávání děložní sliznice matky). U samic byla zaznamenána péče o potomstvo, např. samice cecilky \"Microcaecilia dermatophaga\" jednak hlídá nakladená vajíčka, jednak se vylíhlá mláďata živí buňkami její pokožky, které jsou bohaté na tuk (okusují je speciálními zoubky). Mláďata cecílie kroužkované se živí sekretem žlázy na konci matčina ocasu a okusováním její pokožky. Samice červora cejlonského (\"Ichthyophis glutinosus\") ovíjejí vajíčka (viz obr.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Červoři (Gymnophiona) čili beznozí (Apoda) jsou jeden z řádů obojživelníků. Mají protáhlé červovité tělo s redukovanými končetinami. Žijí většinou skrytě v půdě, příp. ve vodě.", "tgt_summary": "Gymnophiona is the group of amphibians that includes the legless caecilians and all amphibians more closely related to them than to frogs or salamanders (the \"stem-caecilians\"). The name derives from the Greek words γυμνος (\"gymnos\", naked) and οφις (\"ophis\", snake), as the caecilians were originally thought to be related to snakes. The body is cylindrical dark brown or bluish black in colour. The skin is slimy and bears grooves or ringlike markings; there are minute dermal scales.", "id": 41548} {"src_title": "Mol šatní", "tgt_title": "Tineola bisselliella", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Druh popsal švédský entomolog Arvid David Hummel v roce 1823. Pro mola šatního se taktéž používají následující pojmenování:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vajíčko.", "content": "Samička naklade 50–80 vajíček v jedné až dvou snůškách na vlněnou látku v tmavých, vlhkých a teplých místech. V případě, že je vyrušována, kladení vajíček neproběhne. Vajíčka však nejsou nijak upevněna, a proto je lze mechanicky odstranit, například je vyklepat či vykartáčovat ze zasažených tkanin. Nicméně jiný zdroj uvádí, že vajíčka jsou přichycena přilnavým sekretem. Za dva týdny se líhnou larvy a okamžitě se začínají živit okolním materiálem. Jiný zdroj uvádí, že za tepla se vajíčka líhnou během 4 až 10 dnů a za zimy pak okolo 21 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Housenka.", "content": "Z nakladených vajíček se přibližně za dva týdny líhnou malé bílé housenky s tmavší hlavičkou a válcovitým tělem o velikosti 1 mm. Okamžitě po vylíhnutí začínají některé larvy spřádat v napadených tkaninách chodbičky z hedvábí, ve kterých následně probíhá celý jejich vývoj a které larvy mola neopouštějí. Nicméně jsou známy i případy, kdy si larva chodbičku po několik dní netvořila. Za potravu housenkám slouží srst zvířat obsahující keratin (česky \"rohovina\") a tedy i všechny materiály, které se ze srsti vyrábí (například vlněné oblečení či koberce). V případě nedostatku této vhodné potravy jsou housenky mola schopné poškozovat i látky neobsahující keratin, tedy například výrobky z bavlny a lnu. Byly popsány dokonce i případy, kdy larvy mola požíraly své vlastní výkaly, tzv. koprofagie. Housenka se během svého vývoje svléká ze své schránky, která se jí stává malá. Svlékání probíhá 11 až 17krát a je ovlivňováno množstvím a kvalitou potravy a teplotou okolního prostředí. Pokud housenka mola šatního žije v lidském obydlí, má celoročně zajištěné vhodné podmínky pro svůj vývoj. Vývoj housenky trvá obvykle 35 dní, ale v případě nedostatku potravy, teplotě a vlhkosti se může prodloužit až na 2,5 roku. Před zakuklením dosahuje larva velikosti okolo 12 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Kukla.", "content": "Housenka po zakuklení vytvoří štíhlou kuklu okrové barvy nacházející se na konci chodbičky z hedvábí, kterou si housenka během svého vývoje stavěla. Délka hedvábného vlákna může dosahovat délky až 8 mm. Na stavbu kokonu potřebuje housenka 8 až 10 dní v létě a v případě zimy 3 až 4 týdny. Po zakuklení zůstává v tomto stádiu přibližně 6 týdnů (jiný zdroj uvádí 50 až 90 dní, ale v případě nepříznivých podmínek až 4 roky).", "section_level": 2}, {"title": "Dospělec.", "content": "Mol šatní je drobný motýlek, jeho světle okrová přední křídla měří 4 až 8 mm. Samička je menší než sameček. Na křídlech se nenachází žádná kresba, nicméně jsou vysoce lesklá a na okrajích křídel se nachází dlouhé třásně stejné barvy. Mol má dlouhé tenké nohy i tykadla. Na přední straně se nachází pár černých očí. Dospělci se objevují převážně na jaře a v létě, kdy vylétávají ze svého úkrytu. Ve večerních hodinách jsou aktivní hlavně samečci, kteří poletují po prostoru. Naproti tomu samičky žijí převážně usedle ve svých skrýších, které opouštějí jen zřídka, například během vyrušení člověkem či jiným zvířetem. V takovém případě se samičky snaží utéci do bezpečí během, nikoliv letem. Dospělci mola šatního nemají vyvinuté ústní ústrojí a nepřestavují tak přímé nebezpečí pro oblečení a další věci, jelikož se nepodílí na konzumaci vláken. Ta požírají pouze larvy. To by nás ale nemělo zmást. Škodlivost dospělců spočívá v tom, že se dále šíří a přivádějí na svět nové generace. Mol šatní se, v případě ideálních podmínek, dožívá od vajíčka po dospělce 65 až 90 dní.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Tento druh se nachází po celém světě, nicméně ve státech se suchým klimatem jako je například americké Colorado není tak běžný. Jen zřídka létá v noci za světlem podobně jako jiné můry, namísto toho obvykle obývá tmavé místa jako jsou šatníky, prostor pod kobercem, pod skříněmi atd. Dospělec i larva mola šatního je schopna se protáhnout i úzkou mezerou, což jim umožňuje snadné prostupování celými budovami. Dospělci létají hlavně od dubna do října (jiný zdroj uvádí květen až září), ale uvnitř budov může létat celoročně. Nicméně většina poletujících motýlků jsou samci, jelikož samice dávají přednost běhu. Larvy jsou aktivní po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Housenka mola šatního nejvíc napadá tkaniny s obsahem keratinu (vlna, kůže či peří), nicméně v případě nedostatku této vhodné potravy jsou housenky mola schopné poškozovat i látky neobsahující keratin, tedy například výrobky z bavlny a lnu. Naproti tomu syntetické tkaniny jsou před ním v bezpečí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "V případě ideálních podmínek je mol šatní schopen za rok vyvést až čtyři generace potomků. Po oplodnění samička vyhledává úkryt, kde položí jednu až dvě snůšky o počtu 40 až 50 vajíček (jiný zdroj uvádí 50 až 80), jelikož se z ní stane špatný letec. Vajíčka snáší během 2 až 3 týdnů. Po snůšce samička následně umírá. Oproti tomu sameček po spáření dále žije a pokračuje v rozmnožování do konce života.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické vztahy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Paraziti.", "content": "Bylo pozorováno, že larvy mola šatního jsou napadány parazity. Konkrétně se jedná o druhy z čeledi lumčíkovitých, a to \"Chremylus rubiginosus\" a \"Apanteles carpatur\".", "section_level": 2}, {"title": "Význam pro lidstvo.", "content": "Tento motýlek je v lidské společnosti považován za škůdce, jelikož je schopen poškodit výrobky obsahující keratin. Způsobuje tak škody v šatníku na oblečení, ale taktéž v rámci různých sbírek vycpaným exponátům, které proti němu nejsou dostatečně chráněny. Je natolik rozšířen, že boj s ním je téměř zbytečný. Z bytu do bytu se zejména v panelových domech dostává snadno šachtami vyplněnými izolačními materiály a textiliemi, které konzumují housenky.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana materiálů.", "content": "Před ničivými nálety můžeme své věci ochránit důkladnou čistotou ukládaných věcí, odstraňováním zbytků vln, větráním (jelikož moli nesnášejí průvan), vyklepáváním a vystavováním věcí mrazu. Dále lze do úložných prostor zavěsit speciální aromatické odpuzovače, či pytlíky naplněné bylinkami jako například sušenou mařinkou vonnou, rozmarýnem, vratičem, sušenou pomerančovou kůrou, levandulí, pelyňkem atd. Moly odpuzuje též vůně mýdla uloženého mezi oděvy či cedrového dřeva, které se vkládá do skříní ve formě špalíčků (doporučuje se po přibližně čtvrt roku povrch dřeva opět zdrsnit, aby se opět obnovil únik vůně). Vyjma těchto metod je možné pro odstranění mola využít i širokou škálu chemických prostředků jako například 1,4-dichlorbenzen či naftalen či tzv. lapačů napuštěných feromony. Lapače následně lákají samečky mola šatního, který se na lapač přichytí a následně hyne.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mol šatní (\"Tineola bisselliella\") je drobný motýlek z čeledi molovitých o velikosti mezi 4 až 8 milimetry, který je známý a obávaný škůdce v mnoha domácnostech. Motýlek je zajímavý tím, že k životu nepotřebuje pít, protože si potřebnou vodu vytváří metabolismem. Nicméně samotným škůdcem není dospělec motýlka, ale jeho larvy živící se keratinem neboli rohovinou obsaženou v některých přírodních materiálech. Jedná se tak o jeden z mála živočišných druhů, který je schopen trávit vlnu. ", "tgt_summary": "Tineola bisselliella, known as the common clothes moth, webbing clothes moth, or simply clothing moth, is a species of fungus moth (family Tineidae, subfamily Tineinae). It is the type species of its genus \"Tineola\" and was first described by Arvid David Hummel in 1823. The specific name is commonly misspelled \"biselliella\" – for example by G. A. W. Herrich-Schäffer, when he established \"Tineola\" in 1853. ", "id": 181147} {"src_title": "Webová služba", "tgt_title": "Web service", "src_document": [{"title": "Komunikace po síti.", "content": "Webová služba je reprezentována softwarovým nebo hardwarovým agentem; ti mohou být různí, ale webová služba zůstává stále stejná. Během transakce je jeden agent \"žádajícím o službu\" a druhý \"poskytujícím službu\". Standardy používané specifikací webových služeb mají za úkol zajistit totožnou sémantiku obou agentů. Specifikace při provádění webové služby počítá se třemi účastníky. Jsou jimi již zmínění žadatel o službu a poskytovatel služby, třetí entitu představuje \"registr služeb\". Poskytovatel zveřejňuje definici služby v registru pomocí protokolů UDDI a WSDL. Žadatel o službu ji vyhledá, a pomocí definice, která mu byla poskytnuta registrem služby, se s poskytovatelem spojí. Webové služby používají pro přenos informací mezi stroji již zavedených protokolů. Důvodem je nedůvěra firewallů pro příchozí zprávy. Mechanismus tunelování tedy funguje tak, že SOAP zpráva se zabalí do obecného protokolu (např. HTTP, SMTP nebo MQseries), kterému firewall důvěřuje; po průchodu firewallem se příjemci dostane požadovaná zpráva. Protokol SOAP, který se stará o realizaci přenosu dat mezi žádajícím a poskytujícím agentem, umožňuje realizace komunikace typu: a definuje dva druhy účastníků přenosu zprávy:", "section_level": 1}, {"title": "Pohled na službu ze strany stroje.", "content": "Služba je strojem chápána jako množina síťových koncových bodů nebo portů, které jsou kontaktovány pomocí portů. Jednotlivé operace jsou reprezentovány jednotlivými typy portů. Porty chápejme jako adresy pro připojení k webové službě.", "section_level": 1}, {"title": "Přínosy webových služeb.", "content": "Hlavním přínosem webových služeb je přijetí jejích protokolů jako standardů mezi-systémové komunikace a tak vytvářejí vhodný nástroj pro komunikaci mezi firemními systémy a tím i zefektivnění Business-to-Business operací. Jako vedlejší přínos, ale stále velmi významný, se jeví přijetí protokolu SOAP jako standardu pro přenášení zpráv mezi programy nebo systémy. Mnoho programů tak nabízí rozhraní pro využívaní jejich nástrojů prostřednictvím zpráv SOAP.", "section_level": 1}], "src_summary": "Webová služba je softwarový systém umožňující interakci dvou strojů na síti. Je popsána ve strojově zpracovatelném formátu, konkrétně WSDL. S webovou službou ostatní stroje komunikují způsobem, který je předepsaný v popisu služby, pomocí protokolu SOAP přepravené pomocí jiných, již zavedených protokolů, tzv. Tunelování firewallu. Důvodem pro tunelování je nedostatek důvěry ze strany firewallů již zavedených systémů. ", "tgt_summary": "The term Web service (WS) is either: In a Web service a Web technology such as HTTP—originally designed for human-to-machine communication—is used for transferring machine-readable file formats such as XML and JSON. ", "id": 898264} {"src_title": "Imhotep", "tgt_title": "Imhotep", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "To, že Imhotep skutečně žil a nejde jen o mytickou postavu, dokazuje podstavec Džoserovy sochy, na němž je zapsáno jeho jméno spolu s tituly: Jeho jméno je uvedeno také na několika kamenných nádobách nalezených v podzemí Džoserovy pyramidy. Dalším dokladem Imhotepovy historicity je nápis tuší na obvodní zdi nedokončeného pyramidového komplexu Džoserova nástupce Sechemcheta. Tradicí nejpozději z doby přelomu 11. a 12. dynastie je Imhotepovi připisováno autorství nejstarší tzv. Knihy moudrých rad do života, tj. v Egyptě velmi oblíbeného veršovaného literárního útvaru s didaktickým zaměřením (dnes jsou tyto skladby označovány jako egyptská naučení), takže je nejstarším známým egyptským mudrcem a spolu s dalšími (např. Hardžedefem nebo Ptahhotepem) byl součástí historické paměti Egypťanů nepřetržitě po celý starověk. Žádný z doposud objevených textů tohoto druhu ovšem nelze Imhotepovi připsat.", "section_level": 1}, {"title": "Imhotep jako architekt.", "content": "Viditelným projevem Imhotepovy činnosti je Džoserova stupňovitá pyramida v Sakkáře, vůbec první stavba svého druhu na světě. Podle výše uvedeného nápisu lze usoudit, že jeho dílem byla i nedokončená pyramida Džoserova nástupce Sechemcheta.", "section_level": 1}, {"title": "Imhotep jako bůh.", "content": "Po smrti byl Imhotep zbožštěn. Náznaky jeho božského statutu lze vysledovat už v době 19. dynastie, zbožštěn byl v Pozdní době. Byl prohlášen za syna boha Ptaha a bohyně Sachmety, s nimiž vytvořil mennoferskou triádu (nahradil v ní boha Nefertuma). Místo Sachmety je někdy jako jeho matka zmiňována pozemská žena Chereduanch. Pro umocnění Imhotepova božství ovšem i jí mohl být přičítán božský původ – mohla být považována za dceru boha Banebdžedeta. Nejdůležitějším centrem Imhotepova kultu byl Mennofer, resp. dnešní Sakkára, kde byl v období 26. dynastie (kolem roku 600 př. n. l.) kromě jiných památek rekonstruován také Imhotepem postavený Džoserův pyramidový komplex a nad zdejší údajnou Imhotepovou hrobkou byla zbudována svatyně. Vystupoval jako bůh písařů, písemnictví a vzdělanosti. Za Ptolemaiovců se Imhotepův kult rozšířil po celém Egyptě. Jeho svatyně v Sakkáře nazývaná Asklépeion se v této době stala pro celém Středomoří jedním z míst zázračných uzdravení: bůh Imhotep zde lidem prostřednictvím snu sděloval návod, jak dosáhnout uzdravení. V řeckém prostředí této doby proto Imhotepa ztotožňovali s řeckým bohem Asklépiem, jak dokládá řecky píšící egyptský kněz Manehto zpracovávající pro ptolemaiovské panovníky egyptskou historii: Imhotep této doby byl především bohem léčení. Za svého pomocníka jej speciálně pokládali bezdětní manželé toužící po početí syna. Podle mínění egyptologa Erika Hornunga Imhotep na konci ptolemaiovského období získal v Mennoferu větší úctu než zde od počátku historické doby uctívaný starobylý bůh Ptah. V oblasti Vesetu, kde hlavní centrum jeho uctívání bylo v tehdy už dávno nefunkčním zádušním chrámu Džeser-Džeseru panovnice Hatšepsut v dnešním Dér el-Bahrí, tvořil Imhotep kultickou dvojici s Amenhotepem, synem Hapuovým.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Způsob Imhotepova zobrazování se ustálil krátce po vzniku jeho kultu v době 26. dynastie. Jde o drobnější bronzové sošky muže sedícího na židli s rozvinutým papyrovým svitkem s vyrytým Imhotepovým jménem v rukou jako symbolem moudrosti a vzdělanosti. Oděn bývá do dlouhé kněžské suknice, hlavu má holou nebo krytou přiléhavou pokrývkou ikonograficky odkazující na jeho božského otce Ptaha. Podle Hornunga měla Imhotepova ikonografie důstojného starce vliv na pozdější představu Herma Trismegista.", "section_level": 1}], "src_summary": "Imhotep (v egyptštině „Ten, který přichází v míru“ nebo „Vítaný“, v řeckém přepisu Imúthés) byl egyptský vezír, kněz, architekt a mudrc žijící v době 3. dynastie za vlády panovníka Džosera; někteří badatelé jej pokládají za Džoserova syna. Prozatím neprokázanou literární tradicí je mu připisováno sestavení prvního ze staroegyptských naučení. V pozdější době byl pokládán za jednoho z bohů.", "tgt_summary": "Imhotep (; Egyptian: \"ỉỉ-m-ḥtp\" \"*jā-im-ḥātap\", in Unicode hieroglyphs: :*, \"the one who comes in peace\"; fl. late 27th century BC) was an Egyptian chancellor to the pharaoh Djoser, probable architect of the Djoser's step pyramid, and high priest of the sun god Ra at Heliopolis. Very little is known of Imhotep as a historical figure, but in the 3000 years following his death, he was gradually glorified and deified. ", "id": 1525300} {"src_title": "Sebeobrana", "tgt_title": "Self-defense", "src_document": [{"title": "Rozdělení obsahu sebeobrany dle nauky.", "content": "Sebeobranu dělíme podle reálné použitelnosti na několik typů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení sebeobrany dle použití.", "content": "Sebeobrana se dělí na dvě základní odvětví podle použití a to na civilní sebeobranu a profesní sebeobranu. Rozdíl v těchto dvou odvětvích je poměrně zásadní, neboť civilní sebeobrana - má za úkol odrazit prvotní útok pachatele a pokud možno co nejrychleji utéci do bezpečí. Naproti tomu profesní sebeobrana - má za úkol nejen odrazit útok na sebe, či na zákonem chráněný cíl (civilní osoby) ale především, má za cíl útočníka zpacifikovat, zadržet na daném místě, nebo eskortovat do vazby apod. Navíc policisté jsou často svázáni nesmyslným pojetím zákonů a nemohou vůči pachateli postupovat dosti účinně tak, aby započatý úkon, nebo zákrok, vedený vůči pachateli, dokončili co nejdříve a bez poškození svého zdraví. Civilní sebeobrana - cíl odrazit útok a utéci do bezpečí, přivolat pomoc. Profesní sebeobrana - odrazit útok, zpacifikovat pachatele, omezit jej na osobní svobodě, eskortovat apod.", "section_level": 1}, {"title": "Reálná sebeobrana a její základní pravidla.", "content": "I když reálná sebeobrana jako taková žádná pravidla nemá, tedy říká útoč vším, co máš po ruce a útoč na taková místa, abys rychle ukončil případný útok, tak přece jen z logiky věci je nutné dodržovat určité základy sebeobrany. a) rozhlížet se kolem sebe a vnímat co se kolem mě děje, pokud totiž o útoku nevím, nemůžu na něj včas reagovat. b) kontrolovat co lidé kolem mě dělají, co vytahují z kapes (kapesník? nůž?) a reagovat zavčas na dané signály. c) pokud to lze, vždy v obranné situaci použít něco, co mi poskytne výhodu nad útočníkem (pepřový sprej? obušek? židle?). d) dodržovat si bezpečný distanc (odstup) od pachatele, udává se minimální vzdálenost 1,5m od útočníka.", "section_level": 1}, {"title": "Právní posuzování sebeobrany.", "content": "Nejprve je nutno říct, že pojem sebeobrana v zákoně neexistuje. Zákony ČR znají jednání v nutné obraně a krajní nouzi. Především institut nutná obrana slouží k tomu účelu, aby nebyl potrestán obránce, pakliže se brání v rámci zákonných norem. Bohužel výklad zákona je strohý a neříká jak můžu a jak už nemůžu útočníka poranit, ale říká, že ten, kdo je nucen se bránit, pokud se na něj někdo chystá zaútočit, nebo na něj útok již vede, může poškodit do jisté míry pachateli zdraví, avšak nebude za toto jednání trestán, protože jednal v rámci nutné obrany, tedy chránil své zdraví, nebo zdraví svých blízkých. (nejedná se o přesnou definici,ale strohý výklad autora pro laiky) Sám jsem byl účasten několika soudů, kdy v hlavní roli byla \"sebeobrana\" avšak jednotný názor, na posouzení toho, zda obránce jednal v rámci nutné obrany, nebo krajní nouze, (tabulkově) neexistuje. Soud posuzuje jednotlivé skutky, úkony a stavy, které mohly mít vliv na danou situaci a vyhodnocuje, zda dané jednání nese známky spáchání přestupku, trestného činu, nebo se užije institut nutné obrany či krajní nouze a na obránce se hledí, jako by nespáchal žádné protiprávní jednání. Pokud na Vás pachatel vytáhne nůž a hodlá Vás okrást, je sice z taktického hlediska vhodné mu raději všechny věci co žádá vydat, ale nálezy ústavního soudu již několikrát potvrdily, že obránce nemusí užívat prvky sebeobrany až jako poslední možnost a může se začít bránit ihned. Pokud tedy místo peněženky vytáhnete pepřový sprej a nastříkáte jej do očí útočníka a z povzdálí přivoláte policii, lze se domnívat, že soud uzná Vaši nevinu (přestupek proti občanskému soužití, napadení, výtržnictví apod.) a nebudete za své jednání trestáni. Pokud ovšem místo peněženky, spreje, nebo obušku, vytáhnete střelnou zbraň a bez ústního varování, varovných výstřelů, nestřelíte útočníka do nohou, ale přímo do srdce nebo hlavy, budete se ocitat ve velmi složité právní situaci, která obvykle končí odsouzením obránce. Bude záležet pouze na Vás, jak dokážete, že jste se cítili v přímém ohrožení života a že nebylo možné odvrátit útok jinak než přímým usmrcením pachatele. (Řekněme si na rovinu, že je lepší dát pachateli peněženku, kde si všechny platební karty zablokuji a doklady nechám udělat nové, než ho na místě zastřelit - podobný pohled bude mít i soud)", "section_level": 1}, {"title": "Sebeobrana podle druhu nácviku.", "content": "Sebeobrana lze nacvičovat několika možnými způsoby. Účinnost různých nácviků, je přímo úměrná účinnosti sebeobranných technik funkčních při obraně na ulici. Je samozřejmé, že i sebeorbanu je nutno nacvičovat pravidelně. a) formou kolektivní Jedná se o cvičení, kdy se sejde neurčitý počet osob v tělocvičně a nacvičují sebeobranu. Nevýhodou je, že trenér se musí věnovat mnoho žákům a není zaručeno, že každý dostane potřebný díl pozornosti. Výhodu můžeme spatřovat v nižší ceně za trénink. b) formou soukromých lekcí Jedná se o cvičení, kde cvičí pouze trenér a zájemce. Obrovskou výhodou je, že lze cvičení přizpůsobit konkrétním požadavkům zájemce, jeho zdravotním indispozicím a trenér se věnuje zájemci celou cvičební dobu. Nevýhodou mohou být zvýšené náklady na jednu hodinu. c) formou seminářů Seminář je vlastně jednorázová akce, která může trvat hodinu, nebo také 2 dny. Sejde se určitý, obvykle omezený počet osob a cvičí se sebeobranné prvky s určitým zaměřením. Výhodou může být fakt, že pokud někdo nemůže navštěvovat pravidelné lekce, nebo si domlouvat pravidelné soukromé hodiny, může tento cvičební deficit, nahradit touto jednorázovou akcí. Nevýhodou je fakt, že trenér se opět věnuje většímu počtu osob a nemusí být zaručena dostatečná péče pro každého účastníka po celou dobu semináře a navíc návštěva semináře jednou za 6měsíců, není dostatečná pro účinný nácvik. Seminář je tedy vhodný spíše jako doplněk k běžnému cvičení a rozšíření informací. d) formou kempů Kemp, to je obvykle více denní akce, kde se účastníci věnují mnoha oblastem použití sebeobrany a vícero nácvikům v různých prostředcích a jedná se tak o intenzivní nácvik, který probíhá po celou dobu kempu. Například ráno, odpoledne, večer a akce mohou probíhat i v noci, či nad ránem. Výhodou je obrovský přínos pro každého zájemce, který projde obvykle velmi fyzicky i psychicky náročným tréninkem a je tak připraven na možné konfliktní situace na ulici. Nevýhodou je pak časová náročnost a mnohdy i velmi vysoká cena.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla v sebeobraně.", "content": "Reálnou sebeobranu, na rozdíl od bojových umění a sportů, dělí jeden propastný fakt. Bojové sporty, či umění, mají jistá pravidla a to na tréninku a stejně tak na zápasech, v konečné fázi i na ulici. Nesmí se bodat do očí, kopat do rozkroku, nesmí se vzít židle a rozbít partnerovi lebku, nesmím jít do šatny pro nůž a partnera pobodat. Reálná sebeobrana, má však jiný názor na řešení konfliktu. Reálná sebeobrana má v podstatě jedno důležité pravidlo. Braň se za jakékoliv okolnosti, proti jakémukoliv útoku, čímkoli co máš po ruce a bojuj, jako by ti šlo o život. Od tohoto \"pravidla\" pak odvozujeme další logické myšlenkové pochody. Níže si můžete všimnout, že všechna doporučená pravidla, nemají se zápasem na žíněnce nic společného. Nicméně proto reálná sebeobrana opravdu funguje. 1) zbraň > kop > úder > páka (tedy pravidlo čtyř) říká, že pokud to lze, vždy použij nejdříve něco (zbraň) kterou můžeš posílit svou obranu a zesílit svou akci, pokud zbraň nemáš, nebo ti zbraň selže, udrž si útočníka od těla a vyřaď ho kopem, pokud nemůžeš kopat, tvrdě a opakovaně udeř, pokud nemůžeš udeřit, zajisti útočníka pákou. 2) udržuj si bezpečnou vzdálenost, respektive, čím dál je útočník ode mě, tím méně mi může ublížit a tím méně poškození mi hrozí. 3) pokud budeš nucen bránit se, útoč na citlivá místa na těle (koleno, rozkrok, oči, ohryzek, brada, klouby). 4) bojuj nečestně, na ulici ti jde o život, ne o body, či medaile.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sebeobrana je sled úkonů, s jejichž pomocí se napadený objekt snaží zabránit útočníkovi ve způsobení možných tělesných zranění či jiných závažných škod. Sebeobranu lze provádět aktivně − beze zbraně (chvaty, údery, kopy atp.), se zbraní (pistole, nůž atp.) nebo \"pasivně\" − (útěk, zavolání policie). Za sebeobranu již nelze považovat situaci, kdy napadený využije nepřiměřených prostředků, např. útočník se vzdá a napadený i přesto pokračuje v jeho likvidaci. Sebeobrana je předmětem vědecké disciplíny sindefendologie.", "tgt_summary": "Self-defense (self-defence in some varieties of English) is a countermeasure that involves defending the health and well-being of oneself from harm. The use of the right of self-defense as a legal justification for the use of force in times of danger is available in many jurisdictions.", "id": 1484195} {"src_title": "Nosná raketa", "tgt_title": "Launch vehicle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Většina prvních nosných raket, vyvinutých v druhé polovině padesátých let 20. století, byla odvozena od vojenských balistických raket, zejména mezikontinentálních. První z nich byla raketa Sputnik odvozená z R-7. Rakety rodiny R-7 se poté staly základem pro sovětský kosmický program. V USA byla zahájena přestavba vojenských raket na kosmické až po neúspěchu rakety Vanguard, která byla vyvíjena pro vynášení amerických vědeckých družic téhož jména v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku 1957-1958. Mezi prvními přestavěnými byly rakety PGM-11 Redstone, PGM-17 Thor (později rakety Delta) a SM-65 Atlas. V této době začal kosmický závod mezi USA a Sovětským svazem a inženýři na obou stranách museli řešit složité problémy, hlavně s chodem raketových motorů a stabilitou rakety. Koncem padesátých již startovaly první špionážní družice a začínaly první vědecké programy na výzkum vesmíru (Sputnik, Explorer Pionner, Luna). Nejznámějšími raketovými konstruktéry té doby byli Wernher von Braun a Sergej Pavlovič Koroljov. Pod jejichž vedením byly později v šedesátých letech vyvíjeny obrovské rakety pro cesty k Měsíci, sovětská N-1 a americký Saturn V V šedesátých létech byly vyvíjeny řadou států nosiče, které nebyly odvozeny od vojenských raket (např. Proton v SSSR, Diamant ve Francii a Saturn a Scout v USA). Přesto však byly vyvíjeny firmami, které měly zkušenosti se stavbou vojenských balistických raket a jejich vývoj byl většinou financován z prostředků určených na obranu. Výjimkou byl americký Saturn I, který byl již odpočátku šedesátých let financován výhradně civilní agenturou NASA. V této době bylo zahájeno mnoho programů na výzkum ostatních planet, což kladlo nové požadavky na nosné rakety. Byly proto vyvíjeny silné horní stupně, jako například americký Centaur, díky nimž bylo možno dopravit do kosmu větší a těžší náklady. Nejpoužívanějšími raketami této dekády byly rakety Atlas a Delta na americké straně a rakety rodiny R-7 na sovětské straně. Zároveň probíhal vývoj a testy raket Titan, Proton (nosná raketa) a dalších, které se později staly úspěšnými nosiči. Samostatnou kapitolu tvoří rakety řady Saturn, které byly určeny pouze pro potřeby programu Apollo. Desetiletí bylo ukončeno přistáním na Měsíci a sovětským neúspěchem s N-1. V roce 1975 byl ukončen vesmírný závod, když se americká a sovětská loď setkaly na oběžné dráze při misi Sojuz-Apollo. Sedmdesátá léta pak byla ve znamení pokračujícího výzkumu hlubších částí vesmíru. USA i Sovětský svaz tou dobou vylepšovaly své nosné rakety. Do služby se dostaly nové verze raket Delta, Titan, Atlas, Proton, Sojuz a další. K USA, SSSR a Francii přibyly další země se schopností vypustit náklad do vesmíru pomocí vlastních raket. Byla to Velká Británie, Čínská lidová republika a Japonsko. Roku 1979 odstartovala první raketa Ariane, čímž se do „kosmického klubu“ zapsala, jako první mezinárodní organizace, evropská agentura ESA. V osmdesátých létech 20. století začaly pronikat na toto pole i komerční organizace, zejména v souvislosti s rostoucími požadavky na vypouštění stacionárních telekomunikačních družic. Na poli pilotovaných kosmických letů byly nosné rakety používané pouze Sovětským svazem, který používal prověřenou raketu Sojuz (nosná raketa). Naproti tomu, přešla americká NASA na lety pomocí opakovatelně použitelného raketoplánu Space Shuttle. Nehoda raketoplánu Challenger však způsobila dočasné snížení americké nosné kapacity a vyústila ve vývoj několika nových raket. Byla to řada Delta II, Titan 4 a Atlasy I a II. V Evropě pokračoval vývoj raket řady Ariane. Do „kosmického klubu“ přibyla Indie a Izrael. Sovětský svaz pokračoval ve zdokonalování svých úspěšných a prověřených raket Sojuz a Proton, ale také pracoval na vývoji vlastního raketoplánu Buran, jenž měl být vynášen raketou Eněrgija. Eněrgija se sice nakonec neuplatnila, ale její vývoj přinesl novou raketu Zenit, která byla odvozena z pomocného motoru Eněrgije. Pád sovětského svazu na počátku devadesátých let přinesl uvolnění i na poli raketové techniky. Nově vzniklá samostatná Ukrajina vypustila svou první kosmickou nosnou raketu v roce 1999. Devadesátá léta také otevřela cestu ke komerčnímu využití mezikontinentálních balistických raket, které byly vyřazovány na obou stranách. Takto vznikly například ruské rakety Rokot a Dněpr (raketa) a v USA byly soukromými společnostmi vyvinuty rakety Pegasus, Taurus a Athena. Uvolnění napětí mělo také pozitivní vliv na obchod mezi Ruskem a USA. Výsledkem byly nosné rakety Atlas III a Atlas V, které byly vybaveny motory RD-180 ruské výroby. V Číně se do služby dostaly rakety řady Čchang Čeng 2 a Čchang Čeng 3. V současnosti disponuje vlastními nosnými prostředky devět států světa, jedna nadnárodní organizace a další země svoje nosné prostředky vyvíjejí.", "section_level": 1}, {"title": "Současné nosné rakety.", "content": "V současné době jsou dominantními provozovateli nosných raket stále Spojené státy americké a Rusko. Pilotované lety, zejm. pro obsluhu Mezinárodní kosmické stanice v současnosti provádí jen Rusko s raketami Sojuz. USA respektive NASA si prostor na těchto raketách pro své potřeby pronajímá. ISS také zásobují rakety Falcon americké společnosti SpaceX a Antares americké společnosti Northrop Grumman. Mezi Ruské nosné rakety patří například řady Sojuz, Proton a Rokot. Řada Sojuz pochází z balistické rakety R-7 a v současné době se používá v kombinaci se stupněm Fregat. Podle verze se označuje Sojuz U, Sojuz FG, a nejnovější Sojuz 2. Nejčastější náklady tvoří kosmické lodi Sojuz a Progres směřující k ISS a dále vojenské a komerční družice. Rakety Proton a Rokot jsou vyvinuty z vojenských raket UR 100 a UR 500 a jejich hlavní náklady tvoří komerční satelity. Americké rakety patří, stejně jako Ruské, do dlouhé vývojové linie, která začíná již v polovině padesátých let dvacátého století. Patří mezi ně rodiny raket Delta a Atlas, jejichž soušasnými zástupci jsou Delta II, Delta IV a Atlas V. Tyto rakety jsou provozovány soukromou společností United Launch Alliance, která zajišťuje výrobu i provoz. Náklady tvoří vojenské, vědecké a komerční družice a meziplanetární sondy. Řada slabších nosných raket je provozována společností Orbita Science. Patří sem ze vzduchu odpalovaná raketa Pegasus a konvenčně startující Taurus a Minotaur. Tyto rakety jsou používány pro malé komerční a vědecké satelity. V roce 2008 vstoupila svým prvním úspěšným startem na trh nová raketa Falcon 1, společnosti SpaceX, ale vykonala jen dva úspěšné lety, poté byl její provoz ukončen. V současné době provozuje SpaceX střední v raketu Falcon 9. NASA provozovala do roku 2011 raketoplány Space Shuttle, jejich užívání skončilo s poslední misí raketoplánu Atlantis 21. července 2011. Původně, v rámci programu Constellation, začal už v době provozu raketoplánů vývoj raket Ares I a Ares V, prezidentský návrh rozpočtu z února 2010 už ale tento program nezahrnoval a návrh raket Ares I a Ares V byl v roce 2011 transformován do rakety SLS, která je v současné době vyvíjená a měla by umožnit lety s lidskou posádkou dále od Země. Dalšími provozovateli nosných raket jsou ESA, Ukrajina, Čína, Japonsko a mezinárodní konsorcium Sea Launch. ESA používá raketu Ariane 5, jejíž kapacita je využívána k vynášení komerčních i vědeckých družic a dříve také zásobovací lodi ATV k ISS. Dále pak disponuje lehkou raketou na tuhá paliva Vega (raketa) středním Sojuz 2. Ukrajina provozuje rakety Dněpr a Zenit. Ukrajinské rakety vycházejí, podobně jako Ruské, ze sovětských balistických raket a raketa Zenit je odvozena z pomocného startovacího stupně rakety Eněrgia. Zenit je používán také konsorciem Sea Launch, které je odpaluje z plovoucí základny. Čína je po USA a Rusku jedinou zemí, která je schopna vyslat loď s posádkou. Rodinu raket Čchang Čeng používá Čína již od sedmdesátých let a v současné době jsou v aktivní službě verze Čchang Čeng 2, Čchang Čeng 3 a Čchang Čeng 4. Čchang Čeng 2 slouží pro vynášení kosmické lodi Šen-čou. Volná kapacita slouží ke komerčním účelům. Japonsko začalo v roce 2001 provozovat nové rakety rodiny H-IIA, navržené pro vynášení nákladů na geostacionární oběžnou dráhu. Rakety jsou využívané pro vynášení vojenských, komerčních i vědeckých družic. Dalšími zeměmi schopnými dopravit náklad alespoň na nízkou oběžnou dráhu jsou Izrael, Indie a Írán. V roce 2012 Severní Korea úspěšně vyslala vlastní družici. V roce 2013 také Jižní Korea úspěšně vyslala vlastní družici. Brazílie vyvíjí vlastní nosnou raketu na základě rodiny sondážních raket VLS, měla by mít nosnost kolem 380 kilogramů na nízkou oběžnou dráhu.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání.", "content": "Porovnání vybraných typů moderních nosných raket:", "section_level": 1}], "src_summary": "Nosná raketa (též kosmický nosič) je dopravní prostředek, poháněný raketovými motory a určený pro vynášení užitečných nákladů (umělých družic, kosmických sond, kosmických lodí) do vesmíru. ", "tgt_summary": "A launch vehicle or carrier rocket is a rocket-propelled vehicle used to carry a payload from Earth's surface to space, usually to Earth orbit or beyond. A launch system includes the launch vehicle, launch pad, vehicle assembly and fuelling systems, range safety, and other related infrastructure. ", "id": 876132} {"src_title": "Glosa", "tgt_title": "Gloss (annotation)", "src_document": [{"title": "Žurnalistický žánr.", "content": "Glosa je krátký postřeh a zamyšlení psaná slohovým postupem úvahovým. Od poznámky se liší nepřímým pojmenováním a užitím syžetu. Je obdobná sloupku (bezfabulový). Je zde přítomná ironie, pointování, sarkasmus, vyjádření svého vztahu k tématu. Oproti sloupku je to kratší připomínka k zásadnímu společenskému problému.", "section_level": 1}, {"title": "Škola glosátorů římského práva.", "content": "Po pádu západořímské říše se v raném středověku i na italském území vytratila dřívější znalost římského práva. Např. právnická škola v Pavii se zabývala jen germánskými zákoníky, ačkoli některé z nich zachovaly římské právo pro původní obyvatelstvo (Alarichův breviář). Ovšem na přelomu 11. a 12. století došlo k obratu, když se na boloňské univerzitě stal základem právní výuky dochovaný rukopis \"Corpus iuris civilis\", zásadního zákoníku východořímského císaře Justiniána, zvaný zde \"Littera Vulgata\" nebo také \"Littera Bononiensis\". V Bologni postupně vznikla celá glosátorská škola, neboť učitelé do tohoto zákoníku vpisovali své poznámky, jimiž jeho text vysvětlovali. Poznámky byly buď mezi řádky (interlineární glosy) nebo na okraji stránky (marginální glosy) a měly skutečně vědeckou úroveň, proto se k nim obvykle připojovala i značka konkrétního glosátora. Protože škola působila po několik generací, už ve 13. století bylo nutné je uspořádat, čímž vznikl tzv. aparát, který zahrnul více než 90 tisíc glos a který býval k rukopisům zákoníku připojován tak, že zcela obklopoval původní text ve středu stránky. Takto pak byly uspořádány i první tisky justiniánské kodifikace, tzv. inkunábule. Význam boloňské školy glosátorů spočívá nejen v tom, že zpřístupnila římské právo praxi, která tehdy v zájmu „obnovy říše“ (Svatá říše římská) požadovala jednotný právní řád, ale i v tom, že objevila vnitřní kvalitu římského práva a současně položila základy pro rozvoj novodobé právní vědy. Zakladatelem školy a tvůrcem prvních glos byl \"Irnerius\" (jeho glosy jsou označeny značkou „y“). Byl také veřejně činný, dosáhl velké vážnosti a jeho současníci ho nazývali „lucernou práva“ (\"lucerna iuris\"). Jeho přímí žáci byli tzv. „čtyři doktoři“ (\"quatuor doctores\") nebo také „lilie práva“ (\"lilia iuris\"). Byl to \"Bulgarus\", \"Martinus\", \"Jacobus\" a \"Hugo\", kteří se stali poradci císaře Fridricha Barbarossy. Ten poté vzal boloňskou univerzitu pod svou ochranu a nechal na ni zasílat své výnosy, kde byly připojovány k justiniánskému zákoníku. Svého vrcholu dosáhla škola na přelomu 12. a 13. století, nejznámějším byl tehdy glosátor \"Azo\", tvůrce kodexové summy. V polovině 13. století vyučovali v Bologni ještě např. \"Odofredus\" a především \"Accursius\", který vytvořil tzv. řádnou glosu (\"glossa ordinaria\"), shrnutí všech glos do jednoho aparátu. Její význam byl natolik velký, že byla nakonec uznávána jako samostatný pramen práva. Škola glosátorů se neomezila jen na italské území, zahrnují se do ní i tzv. zaaplští doktoři (\"doctores ultramontani\"). Např. v jihofrancouzském Montpellier působil \"Placentinus\" a v anglickém Oxfordu učil \"Vaccarius\". Jeho studijní příručka \"Liber pauperum\" byla sice oblíbenou, římské právo se ale v Anglii na rozdíl od kontinentální Evropy neprosadilo, protože místní právníci upřednostňovali domácí právo.", "section_level": 1}, {"title": "Biblické glosy.", "content": "Glosami byly ve velké míře opatřovány biblické texty, neboť se jednalo o texty staré, jejichž zřejmý smysl se se změnou doby, kultury a jazyka pomalu začínal vytrácet. Předpokládá se, že glosami opatřovali biblický text ještě před jeho fixací a kanonizací samotní židovští písaři a že mnoho takových glos a vysvětlivek napsaných na okraji textu bylo při (nepozorném?) opisování svitků zahrnuto do samotného textu.", "section_level": 1}, {"title": "Glossa ordinaria.", "content": "Biblické glosy jsou však známé především z křesťanského středověku. Původně chaotické a neuspořádané krátké glosy se rozšiřovaly, až se z nich vyvinul pravidelný a uspořádaný systém komentáře na posvátný text. Glosované rukopisy Bible existovaly již od dob Karla Velikého, ale první opravdu systematickou úplnou glosu vytvořil Anselm z Laonu († 1117) a jeho bratr Radulf († 1131/1133). Jejich dílo se nazývá obvykle \"Glossa ordinaria\" a mělo velký vliv na veškerou pozdější exegezi Bible. Velmi často byla tato glosa tištěna spolu s Vulgátou. Anselmův komentář bývá nazýván také \"glossatura minor\" („malá glosa“), neboť byl později rozšířen magistrem a Anselmovým spolupracovníkem Gilbertem Porretánským (tzv. \"glossatura media\" čili „střední glosa“) a nakonec Petrem Lombardským (\"glossatura maior\" neboli „velká glosa“). \"Glossa ordinaria\" je první systematickou, nejznámější a ve středověku nejrozšířenější glosou na téměř celou Bibli. Její autorství bývalo od 16. století omylem připisováno Walafridu Strabonovi, opatovi z Reichenau. Pod tímto jménem se nachází také v Migneho vydání latinské patrologie \"Patrologiae latinae cursus completus\", sv. 113–114. Nachází se zde však pouze \"glossa marginalis\", chybí zde, z praktických důvodů, celá \"glossa interlinearis\".", "section_level": 2}, {"title": "Struktura a typy glos.", "content": "Glosy uvnitř biblického textu se podle svého typu a obsahu dělí několika způsoby: Někdy docházelo i k tomu, že byla glosami opatřována samotná již existující a ustálená glosa.", "section_level": 2}, {"title": "Zánik glosování.", "content": "Komentování biblického textu pomocí glos začalo ustupovat s nástupem nové scholastiky a osamostatňováním teologických diskuzí od biblického textu od konce 12. století. Bible sice i nadále zůstávala hlavním pramenem teologického poznání, ale začal se měnit postup: zatímco původně se komentoval biblický text, a teologické otázky se řešily, když se přišlo na nějaké obtížné nebo teologicky významné místo v textu, nyní se kladly teologické otázky a řešily se za pomocí biblických textů. Z glos se začalo přecházet na sentence a quaestiones. Významnou osobou v tomto ohledu byl Petr Lombardský († 1160) a jeho Čtyři knihy sentencí. Přesto se již existující glosy, zvláště Anselmova Glossa ordinaria, i nadále hojně používaly. Na úrovni komentářů byly glosy nahrazeny postilami, souvislými komentáři.", "section_level": 2}], "src_summary": "Glosa (z řeckého γλώσσα \"glóssa\" „jazyk“ [starší γλώττα \"glótta\"]) je ve středověké literatuře a v exegezi poznámka na okraji nebo uvnitř textu, jejímž úkolem je blíže objasnit nebo upřesnit význam nesnadno pochopitelné pasáže či slova. Písař, který opatřuje text glosami, se nazývá obvykle \"glosátor\". ", "tgt_summary": "A gloss (from ; from, meaning 'language') is a brief notation, especially a marginal one or an interlinear one, of the meaning of a word or wording in a text. It may be in the language of the text or in the reader's language if that is different. ", "id": 359997} {"src_title": "Kanonaki", "tgt_title": "Qanun (instrument)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Hlavní část těla kanonaki tvoří trojstranná dřevěná plochá deska, na níž je podélně nataženo obvykle 26 strun. Struny bývaly vyrobeny ze zvířecích střev, dnes se vyrábí ze syntetických vláken. Dřevěná deska bývá 95 a 100 centimetrů dlouhá, 38 až 40 centimetrů široká a 4 až 6 centimetrů silná a obvykle je vyrobena z ebenu nebo růžového dřeva. Do dřevěné desky jsou vyvrtány dírky, které jsou hojně dekorovány. Součástí hudebního nástroje jsou mosty, které se přikládají na struny, aby se tak docílilo požadovaných tónů. Na struny se hraje pomocí brnkátek podobně jako na kytaru, nebo pomocí dvou konečků prstů. Jeden tón se skládá ze tří současně zahraných tónů. Hráč si položí kanonaki vsedě na kolena a za užití brnkátek nebo prstů hraje podobně jako na cimbál nebo kytaru. Podoba kanonaki se stát od státu liší, a to jak v rozměrech, počtu strun, počtu mostů, tak i v konečných detailech, tvarech a zdobení.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kanonaki znamená \"zákon\", nebo \"pravidlo\". Qanun byl jako hudební styl středoevropské oblasti znám přinejmenším z desátého století našeho letopočtu. Jen těžko lze však vystopovat pravý původ tohoto hudebního nástroje. Rané verze hudebního nástroje kanonaki se objevily ještě před vypuknutím éry antiky. Ve středověku je znám se skript a kostelních fresek byzantského a pobyzantského období. Do Evropy se pravděpodobně dostal z Malé Asie. Jiní tvrdí, že původem kanonaki je Egypt, kde se objevil nástroj obdobných tvarů a velikostí. Do našich končin se zřejmě dostal po moři společně s loděmi mořeplavců plujících za obchodem. Až do patnáctého století se na kanonaki hrálo ve stoje, nechávajíc hudební nástroj na vrchní polovině těla opřené například o hruď. Od patnáctého století se na tento nástroj hraje již dodnes známým způsobem, tedy vsedě na klíně. Kanonaki se stalo velice oblíbeným hudebním nástrojem v dnešním Turecku. Po postupném přizpůsobování rytmů a vlivu Turecka, Persie a Arábie (ze všech uvedených jako poslední) se do církevních a byzantských skladeb dostaly obvyklé rytmické liché rytmy, nejčastěji pak 9/8 a 7/8. V Malé Asii byla typická hudba z přístavních tavern s odlehčenou zábavou, zatímco v Řecku se uchytily emotivní, smutné žalmy. S migrací obyvatel se však hudební styly začaly míchat a posledním výrazným vlivem byl přesun tureckých Řeků zpátky do Řecka po skončení první světové války. Řekové kanonaki již dávno znali, turečtí Řekové však ovlivnili soudobou hudbu co se týče stylu hudby.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Z církevních a obřadních rituálů, během nichž v hudebních tělesech bylo kanonaki používáno, stal se dnes poslech této hudby zajímavou záležitostí. Lidé mohou navštěvovat hudební školy, kde se lze zúčastnit lekcí za účelem naučit se hrát na kanonaki. Pro pasivní milovníky této hudby jsou pak připraveny koncerty a turné hudebních skupin specializujících se na tradiční hudbu. Církevní a byzantské rytmy byly postupně doplněny styly perskými, arabskými a tureckými. Mezi soudobé známé osobnosti zabývající se hrou na kanonaki patří zejména \"N. Stefanidis, P. Tampouris, P. Dimitrakopoulos, M. Koutsaggelidis, M. Karpathios\" a mnoho dalších. Kanonaki však není nástrojem určeným ryze pro klasickou hudbu, jak nám demonstruje metalová skupina Kawir, jejíž hlavní představitel ovládá hru na tento hudební nástroj. Co se týče české hudební scény, můžeme si kanonaki vyslechnout během představení Hudebního souboru Lycea Řekyň v České republice. Tento hudební soubor má svůj vlastní kalendář akcí, v němž nalezneme data konání koncertů a vystoupení. Další možností, kde si můžeme tuto hudbu vyslechnout je česká hudební skupina \"Anatoli\", zformovaná z bývalých členů hudební skupiny \"Baharat\", která se specializuje na hraní tradiční řecké maloasijské hudby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanonaki je strunný hudební nástroj a orientální citera, též známý jako kanoni, psaltirio (řecky) a dulcimer (anglicky), též obdobný cimbálu. V dnešní době je nástroj hojně používán zejména v tradiční turecké a řecké hudbě, obvykle za doprovodu dalších hudebních nástrojů jako je například Panova flétna.", "tgt_summary": "The qanun, kanun, ganoun or kanoon (; ;, \"qanon\";, \"qānūn\"; ; ; ; ) is a string instrument played either solo, or more often as part of an ensemble, in much of the Middle East, North Africa, West Africa, Central Asia, and southeastern regions of Europe. The name derives from the Arabic word \"qanun\", meaning \"rule, law, norm, principle\", which is borrowed from the ancient Greek word and musical instrument (rule), which in Latin was called canon (not to be confused with the European polyphonic musical style and composition technique known by the same name). Traditional and Classical musics executed on the qanun are based on Maqamat or Makamlar. Qanun trace its origins to a stringed Assyrian instrument from the Old Assyrian Empire in Mesopotamia, specifically from the nineteenth century BC. This instrument came inscribed on a box of elephant ivory found in the Assyrian capital Nimrud (old name: Kaleh), which is about 35 km from the city of Mosul in Iraq. The instrument is a type of large zither with a thin trapezoidal soundboard that is famous for its unique melodramatic sound.", "id": 969840} {"src_title": "Hlavní usnesení mimořádné říšské deputace", "tgt_title": "Reichsdeputationshauptschluss", "src_document": [{"title": "Příčiny.", "content": "Během první koaliční války přešla francouzská vojska v roce 1793 do protiútoku a obsadila postupně země dnešního Beneluxu i celý prostor západně od řeky Rýna. Na těchto územích byli drobní vládci i velcí pozemkoví vlastníci z řad aristokracie vyvlastněni a z těchto území vyhnáni. Poté, co protifrancouzská koalice podepsala s Francií nevýhodný mír v Campo Formio (1797), začalo se hovořit o kompenzaci říšských světských vládců na úkor duchovních knížectví. Realizace těchto plánů ale byla v důsledku druhé koaliční války odložena. Teprve po podpisu míru v Lunéville (1801) bylo možno tyto plány znovu sledovat. Grandiózní plány na sekularizaci duchovních států plně zapadaly do záměrů prvního konzula tehdejší Francouzské republiky Napoleona Bonaparta, který chtěl oslabit prohabsburské síly ve Svaté říši římské i katolickou církev jako takovou. Proto si tyto sekularizace vynutil ve formě čl. VII mírových ujednání z Lunéville.", "section_level": 1}, {"title": "Únorová ujednání.", "content": "Mimořádný říšský sněm, který byl svolán do Řezna po podepsání mírových smluv s Francií od srpna 1802 do března 1803, musel řešit situaci ochuzených, ale často i zcela vyvlastněných říšských vládců. Poměrně rychle bylo rozhodnuto o sekularizaci duchovních knížectví a států. Tyto sekularizace neznamenaly jen zánik duchovních států a státečků jako suverénních a správních jednotek, ale, a to především, vyvlastnění většiny církevního majetku a majetku duchovních knížat-biskupů a říšských prelátů. To byl rozdíl oproti tzv. mediatizaci, ke které docházelo v říši zejména od r. 1806. Sekularizace se netýkaly jen suverénních duchovních států, nýbrž i majetků klášterů či biskupství stojících na panství světského suveréna. Celá sekularizace byla spojena s masivním rušením klášterů, které nezřídka začaly sloužit jako zámecké rezidence nových zeměpánů. Kompenzace ztrát měly proběhnout formou předání nového území či formou renty (doživotní, časově omezené či \"věčné\"), případně kombinací obojího. Renty byly vázány na výnosy ze sekularizovaných území a jejich výplatou byl pověřen nový držitel. Brzy se ukázalo, že anexe duchovních území nestačí a rozhodlo se též o likvidaci říšských měst. Majetkových přesunů využili francouzskou agresí relativně málo postižní \"velcí hráči\", především vévoda württemberský a markrabě bádenský, kteří si na sekularizacích a následných mediatizacích v roce 1806 zvětšily svoje země o více než třetinu. I oni však byli povinni vyplácet renty těm, kteří byli na území nedostatečně odškodněni. Celé usnesení vešlo v platnost císařskou ratifikací z 27. dubna 1803.", "section_level": 1}, {"title": "Zástupci jednotlivých stran dohody.", "content": "Rozsáhlé změny se také týkaly nové organizace říšského sněmu. Protože v říši platil již od r. 1582 tzv. teritoriální princip hlasů, tedy hlas na sněmu byl vázán na určité území, nezanikly hlasy duchovních knížat a stavů ani hlasy, nýbrž byly převedeny na nové zeměpány. Změny se dotkly i kurfiřtského kolegia, kde katolíci ztratili svou dosavadní, nepřetržitě drženou většinu. Zánik dvou duchovních kurfiřtství byl vyvážen povýšením Bádenska, Württemberska, Hesensko-Kasselska a sekularizovaného Salcburska na nová kurfiřtství. Z 51 říšských měst zůstalo nezávislých pouze šest: Hamburk, Brémy, Lübeck, Norimberk, Augsburg a Frankfurt. Z duchovních knížat přežilo pouze Mohučské kurfiřtství, byť se značně proměněným územím a dále na zásah císaře také řádové knížectví Řádu německých rytířů (velmistr byl pravidelně vybírán z habsburského rodu) a na přímluvu ruského cara ještě okněžněné velkopřevorství Řádu maltézských rytířů (car byl formálně velmistrem řádu).", "section_level": 2}, {"title": "Přehled států a panovníků s jejich zisky na základě usnesení z r. 1803.", "content": "\"Tento seznam byl sestaven na základě přehledu publikovaném v práci právního historika Carla Wilhelma von Lancizolle, publikované roku 1830. Lancizolleho omyly jsou opraveny a doplněny. Místní názvy jsou uvedeny v Lancizollem uváděné podobě, která odpovídá dobovému úzu roku 1803. Elektronické odkazy (funkční i nefunkční) jsou v podobě současné. Kurzívou jsou označeni ti ze suverénů, těžících z usnesení říšské deputace, kteří následkem míru v Lunéville přišli o všechna svá suverénní území.\"", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky v diecézní organizaci.", "content": "Likvidace knížecích biskupství i řady diecézí prakticky rozvrátila katolickou církev v Německu. Protože po napoleonských válkách již návrat k původním poměrům nebyl možný, bylo nutné církev stabilizovat na novém základě, který by přihlížel ke změně mocenských poměrů. V letech 1817-1824 vydal Svatý Stolec řadu bul a circumscripcií, které narovnaly vztahy papežství a jednotlivých nástupnických německých států. Hranice diecézí byly nově vytyčeny, ovšem vlastních knížectví se německým biskupům již nedostalo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavní usnesení mimořádné říšské deputace německy \"Hauptschluss der außerordentlichen Reichsdeputation\", často jen \"Reichsdeputationshauptschluss\" bylo rozhodnutí vynesené na sněmu Svaté říše římské v Řezně dne 25. února 1803 o likvidaci duchovních knížectví, sekularizaci katolických klášterů a mediatizaci svobodných říšských měst a přenesení jejich majetků na světská knížata.", "tgt_summary": "The (formally the ', or \"Principal Conclusion of the Extraordinary Imperial Delegation\"), sometimes referred to in English as the Final Recess or the Imperial Recess of 1803, was a resolution passed by the'(Imperial Diet) of the Holy Roman Empire on 24 March 1803. It was ratified by the Emperor Francis II and became law on 27 April. It proved to be the last significant law enacted by the Empire before its dissolution in 1806. ", "id": 212777} {"src_title": "Prha arnika", "tgt_title": "Arnica montana", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Prha arnika je vytrvalá, živě zelená přímá bylina s krátkým, tlustým, šikmo plazivým oddenkem. Kvetoucí lodyha dorůstá výšky 15 až 70 cm. Listy jsou uspořádány v přízemní růžici, několik listů je i na lodyze. Přízemní listy jsou přisedlé, celokrajné, obvejčité až eliptické, obvykle 6 až 15 cm dlouhé a 1,5 až 5 cm široké, s 5 až 7 souběžnými žilkami. Lodyžní listy jsou vstřícné nebo výjimečně (anomálie) střídavé, v 1 až 2 (až 3) oddálených párech. Úbory jsou nečetné, jednotlivé na vrcholu lodyhy a koncích větví, v počtu 1 až 7. Kvete od června do srpna. Úbory mají 5 až 8 cm v průměru a jsou podepřené polokulovitým zeleným zákrovem. Na okraji úboru je asi 15 až 25 jazykovitých květů s 18 až 30 mm dlouhou, žloutkově žlutou ligulou. Trubkovité středové květy jsou tmavě žluté. Nažky jsou 5 až 7 mm dlouhé, světle hnědé až černé, úzce vřetenovité. Na vrcholu nesou bledě žlutý, 7 až 11 mm dlouhý chmýr.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Arnika roste v ČR zejména v českých pohraničních horách (nejhojněji na Šumavě a v Krkonoších) a v některých oblastech podhůří, např. v Brdech, Předšumaví, Třeboňské pánvi. Na Moravě se již vyskytuje dosti zřídka, např. v Jeseníkách, Beskydech, na Svitavsku a ve Vsetínských vrších. Vyhledává kyselé silikátové půdy a vyhýbá se bazickým horninám. Nejčastěji ji lze nalézt na horských pastvinách, mokrých a rašelinných loukách, ve světlých jehličnatých lesích, v kosodřevině, na vřesovištích a podél lesních cest. Je to světlomilný druh, ve stínu vytváří pouze přízemní růžice a nekvete. Druh ve druhé polovině 20. století silně ustoupil zejména vlivem hnojení a zániku vhodných stanovišť a na mnohých lokalitách v nižších polohách zcela vymizel. Na našem území představuje arnika alpský migrant. Prha arnika je evropský endemit, ovšem s rozsáhlým areálem výskytu. Je rozšířena porůznu téměř po celé Evropě mimo její jihovýchodní části (Řecko, Bulharsko, Turecko), téměř celého Apeninského poloostrova a Britských ostrovů. Na východ její areál sahá po Lotyšsko, Bělorusko a nejzápadnější část Ruska. Centrum výskytu je v horách Střední Evropy, stabilní populace jsou zejména ve Śvýcarsku a v ukrajinských Karpatech. V Alpách vystupuje až do alpínského stupně, v Pyrenejích do výšky 2500 metrů. V jihozápadní Evropě (Španělsko, Portugalsko a jz. Francie mimo Pyrenejí) roste poddruh \"Arnica montana\" subsp. \"atlantica\".", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Arnika náleží mezi léčivé rostliny s dlouhou tradicí používání. Nejčastější lékovou formou je tinktura. Je používána zejména zevně při léčbě drobnějších poranění, otoků a podobně. Vnitřně se používá zejména v kardiologii, neboť působí na prokrvení věnčitých cév. Vniřní užívání náleží do rukou kvalifikovaného odborníka, neboť při nesprávném dávkování hrozí otrava. Z tohoto důvodu se zcela upustilo od používání arniky v čajích. Při zevním používání se využívá protizánětlivého účinku. Ředěná tinktura je aplikována ve formě obkladů na drobnější poranění, vředy, křečové žíly, artritidu, záněty ústní sliznice, záněty kloubů, bodnutí hmyzem a podobně. Z tinktury lze připravit také mast. Nedoporučuje se aplikace přímo do otevřené rány.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "Arnika obsahuje silici (v květu až 0,14%, v oddenku až 1,5%), hořčiny, karotenoidy, třísloviny, mastné kyseliny, thymol, seskviterpenoidní laktony a flavonoidy. Obsahuje též stopy netoxických pyrrolizidinových alkaloidů (tussilagin a isotussilagin). Mezi zásadní laktony náleží zejména helenalin a 11,13-dihydrohelenalin a jejich estery s mastnými kyselinami. Z flavonoidů jsou to zejména glykosidy a glukuronidy spinacetinu, hispidulinu, patuletinu a isorhamnetinu.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost a kontraindikace.", "content": "Při nadměrném dávkování může arnika způsobit otravu, která se projevuje zejména změnami v tepové frekvenci, bušením srdce, zrychleným dechem, gastroenteritidou a paralýzou svalstva. Byl dokonce zaznamenán případ úmrtí po požití 70 gramů tinktury z květů. Pacientům s alergií na jiné hvězdnicovité rostliny (např. slunečnici, aksamitník nebo řimbabu) by měla být arnika podávána obezřetně, neboť při kontaktu může vyvolat dermatitidu. Případy dermatitidy byly popsány i u nealergických jedinců při dlouhodobém nadměrném používání arnikové tinktury. Arniku by neměly užívat těhotné a kojící ženy.", "section_level": 1}, {"title": "Sběr.", "content": "Protože arnika náleží v České republice mezi chráněné rostliny, její sběr není povolen a droga se dováží ze zahraničí. V rámci Evropy je sběr v určitém omezeném množství povolen např. ve Švýcarsku. Nejčastěji se sbírá květ, zatímco od sběru oddenku se z ekologických důvodů upouští. Někdy se též sbírá celá kvetoucí nať. Květ se sbírá od června do srpna a sbírají se obvykle pouze jednotlivé květy bez zeleného zákrovu a květního lůžka. Oddenek se sbírá na podzim, v září či říjnu. Suší se rychle a ve stínu, přičemž teplota nemá překročit 40 °C. Sušená droga je slabě aromatická a má ostře kořenitou, nahořklou chuť.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné rostliny.", "content": "Arnika může být zaměněna s jinými žlutě kvetoucími hvězdnicovitými bylinami, jako je oman (\"Inula\"), kamzičník (\"Doronicum\"), hadí mord (\"Scorzonera\"). Dosti podobný je zejména hadí mord nízký (\"Scorzonera humilis\"), který navíc často roste na podobných stanovištích. Liší se zejména řapíkatými přízemními listy, úzkými a střídavými lodyžními listy a obsahem mléčné šťávy (arnika nemléčí). V Alpách a na Slovensku může dojít k záměně také s kamzičníkem Clusiovým (\"Doronicum clusii\").", "section_level": 1}, {"title": "Použití v homeopatii.", "content": "Homeopatická tinktura se připravuje z usušeného práškovaného oddenku nebo z květů, které se sbírají před rozkvětem i se zákrovem. Tinktura se ředí lihem až do potence D12. Její použití je dosti široké a zahrnuje pohmožděniny, podlitiny, vyvrknuté klouby, neuralgie, ischias, pooperativní péči, šokové stavy, bolesti svalů a kloubů, srdce, žaludek aj. a také některé negativní stavy mysli. Homeopatická arniková tinktura bývá podávána jako první pomocný prostředek k ošetření šoku např. po úrazu, lékařských zákrocích, ztrátě blízkého člověka, návštěvě zubaře a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prha arnika (\"Arnica montana\"), nazývaná též arnika horská nebo prostě arnika, je vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovité (\"Asteraceae\"). Vyznačuje se přízemní růžicí listů, lodyhou s 1 nebo 2 páry vstřícných lodyžních listů a velkými úbory žlutooranžových květů. Prha arnika je rozšířena výhradně v Evropě. Vyskytuje se i v České republice, kde patří k ohroženým druhům a je chráněna zákonem. Arnika je ceněná léčivá rostlina, používaná zejména zevně na poranění a záněty. Je jedovatá.", "tgt_summary": "Arnica montana, also known as wolf's bane, leopard's bane, mountain tobacco and mountain arnica, is a moderately toxic ethnobotanical European flowering plant in the sunflower family. It is noted for its large yellow flower head. The names \"wolf's bane\" and \"leopard's bane\" are also used for another plant, aconitum, which is extremely poisonous. ", "id": 1511545} {"src_title": "Hutuové", "tgt_title": "Hutu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Po příchodu do oblasti Rwandy vypudili Hutuové původní obyvatelstvo kmene Twa (pygmejští lovci). Postupně až do příchodu Tutsiů ve 14.–15. století zde získali politickou a ekonomickou nadvládu. Mnoho Hutů uprchlo během občanské války a genocidy v roce 1994 do sousední Demokratické republiky Kongo. Z důvodu tamější občanské války v roce 1996 se jich však mnoho navrátilo zpět do země.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství.", "content": "Asi čtvrtina Hutů vyznává nativní náboženství, zbytek jsou převážně římští katolíci, což je výsledkem působení evropských, hlavně francouzských misionářů v tomto regionu v 19. století. I pokřtění Hutuové si ale udržují mnoho prvků tradičního náboženství. Vyznavači tradičních náboženství věří v nebeského boha \"Imaana\", jehož hlavním úkolem bylo chránit svět lidí proti bohu smrti a dalším silám zla. Hutuové věří, že dodržováním tabu a rituálů posilují \"Imaanovu\" moc, zatímco když předpisy porušují, \"Imaana\" je oslaben a síly zla nad ním nabývají navrch. Dále věří v předky zemřelých \"abazihma\" (singulár \"mzihmu\"), kteří mohou působit nemoci lidí i zvířat a neštěstí na majetku. Abazihmu je možné si usmířit oběťmi jídla a domácích zvířat.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Hutuové, ale také Tutsiové a Twaové, hovoří centrálními bantuskými jazyky. V Burundi se nazývá kirundi a ve Rwandě pak rwandština (kinyarwanda). Tyto dvě verze se jen mírně liší ve výslovnosti a některých slovech. Ti, kteří jsou zainteresováni v obchodu, obyvatelé měst a obyvatelé hraničních oblastí s Tanzanií používají svahilštinu a vysoce vzdělaní Hutuové hovoří také francouzsky, ale je to poměrně malá část. Často mají součástí svého jména také jméno francouzské a jejich jména se dají snadno přeložit a mají jasný význam. Pokud se např. muž jmenuje „Mutarambirwa“, pak to znamená, že je někým, kdo se nikdy neunaví. Jen asi polovina lidí ve Rwandě a Burundi umí číst a psát ve svém rodném jazyce. Ještě méně umí číst a psát francouzsky. Vzdělané osoby mluví francouzsky. Vzdělávací systém byl narušen v roce 1994 konfliktem.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a společnost.", "content": "Mezi příslušníky kmene Hutu je častá sociální kategorizace (vzhledem k příslušníkům kmene Tutsiů), a příslušnost k rodu se dědí patrilineárně, tj. pokud má dítě matku z kmene Tutsi a otce z kmene Hutu, pak je toto dítě příslušník kmene Hutu. Pokud má však jiné dítě matku z kmene Hutu a otce z kmene Tutsi, tak se toto dítě stane Tutsiem. Toto rasové dělení potomků není tedy rovnocenné. Tyto rasy se jako první pokusil zkoumat J. H. Spake v roce 1862, který postupně zjišťoval, že interakce takto odlišných ras nutně vede ke konfliktu. Když se narodí hutuské ženě dítě, zůstávají spolu po dobu 7 dní doma a v den sedmý je ceremonie, kdy dítě dostává jméno. Této události se účastní také děti z okolí. Sňatek je zlegalizován, když rodina ženicha zaplatí věno (dobytek, kozy atd.) rodině nevěsty. Byliny a mléko zabezpečují nevěstinu čistotu během obřadu. V minulosti byly sňatky často domlouvány rodinou ženicha i nevěsty, toto už ale téměř neplatí a mladí lidé si sami vybírají svého partnera. Sňatky mezi Hutuy a Tutsii byly vždy vzácností, ačkoli hutuskému muži je toto podle zákona umožněno. V dnešní době jsou taková manželství častější, ale stále poměrně výjimečná. Mladí hutuští lidé se setkávají navzájem prostřednictvím skupinových aktivit, jako jsou tanec a církevní události. Západní styl seznamování je praktikován bohatšími Hutuy ve městech. Pohřeb je doprovázen modlitbami a rituály. Po pohřbu v období smutku příbuzní zemřelého nepracují na poli a nemají sexuální styk.", "section_level": 1}, {"title": "Bydlení a obživa.", "content": "Většina Hutuů byli vždy zemědělci, jsou často přezdívaní jako „horské gorily“ (díky tvrdé práci). Chov a pastva dobytka jsou významnější než pěstování plodin. Hutuské ženy se starají o chod domácnosti, kosí a kypří půdu. Muži a chlapci pečují o hospodářské zvířectvo a připravují pole na setbu. V minulosti Hutuové nosili sukně z látky z kůry stromu a pláště ze zvířecí kůže. Toto bylo nahrazeno stylem oblékání moderních společností, ozdobné předměty jako korálky, náhrdelníky a náramky však Hutuové nosí stále. Většina Hutuů žije ve venkovských oblastech a v oblastech roztroušených mezi horami Rwandy nebo Burundi. Tradiční obydlí Hutuů představují chaty ve tvaru včelího úlu ze dřeva, rákosí a slámy. Vysoké živé ploty slouží jako oplocení. K základním potravinám patří fazole, kukuřice, proso, čirok, sladké brambory a kasava, mléko a hovězí maso hrají též významnou roli. Mezi obvyklé potraviny patří také kozí mléko a maso.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a svátky.", "content": "Hudba, tanec a bubnování jsou důležitou součástí života na venkově. Muži a ženy mají různé tance. Tanečníci při tanci pohybují velmi rychle rukama a tělem. Lidé zpívají sami nebo ve sboru. Mezi známé písně patří lovecké, ukolébavky, a písně ke chválení skotu („ibicuba“). Populárním lidovým hrdinou je „Samadari“, který představuje toho, kdo porušil pravidla a koho mají Hutuové následovat. Vysmívá se majetným a mocným a uráží bohaté vlastníky dobytka. Oblíbenou společenskou hrou je „igisoro“ (v jiných částech Afriky zvaná též „mankala“). Hlavním divácky velmi oblíbeným sportem je jak ve Rwandě, tak v Burundi fotbal. K tradičním řemeslům patří výroba keramiky, dřevěných výrobků, šperků, zámečnických prací a pletených košíků. Hutuové slaví dny nezávislosti Rwandy a Burundi, První máj, Nový rok a hlavní křesťanské svátky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hutuové, též Hutu, Wahutu nebo Bahutu je etnikum žijící ve střední Africe, především v zemích Rwanda a Burundi. Značná část žije též v Demokratické republice Kongo, přičemž tato část představuje především uprchlíky vyhnané občanskou válkou a genocidou. Příbuznými kmeny jsou Tutsiové a Twaové. ", "tgt_summary": "The Hutu, also known as the Abahutu, are a Bantu ethnic or social group native to the African Great Lakes region of Africa, an area now primarily in Burundi and Rwanda. They mainly live in Rwanda, Burundi, and the eastern Democratic Republic of the Congo, where they form one of the principal ethnic groups alongside the Tutsi and the Twa.", "id": 2151729} {"src_title": "Trzebiatów", "tgt_title": "Trzebiatów", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na místě chráněném ze tří stran řekou Regou vznikla slovanská opevněná osada již v devátém století. Archeologický průzkum z let 1931–1932 odhalil zbytky budov, zlomky slovanské keramiky a římské mince použité pravděpodobně jako obětiny v Perunově svatyni. První písemná zmínka pochází z roku 1170, kdy pomořanský kníže Kazimír I. věnoval jedenáct vesnic a patronátní práva nad kostelem v Trzebiatowě osadníkům ze švédského Lundu, kteří v nedalekých Białobokách založili mužský klášter. Třinácté století je spojeno s rozvojem obchodu na pobřeží Baltského moře. V roce 1277 uzavřel kníže Barnim I. dohodu s klášterem o otevření knížecí mincovny a správě města. Ze stejného roku pochází listina, která osadu povyšuje na město. Spolu s ní získalo město privilegia, ke kterým patřilo právo na volnou přepravu zboží po řece a opevnění hradbami. Białobokovský klášter měl dostávat polovinu městských platů. Za účast v bitvě u Stargardu v roce 1283 získalo město právo pečetit červeným voskem. Roku 1416 se Trzebiatów stal hanzovním městem. Obchodoval se sledi, pivem, solí, sladem a cibulí a perníkem. Zavedl úzkou spolupráci s Kolobřehem, ale obchodoval i s dalšími městy na pobřeží Baltského moře (např. s Kodaní). V roce 1465 však bylo město z hanzy vyloučeno. Právo na plavbu po řece přispělo k rozvoji města, ale také ke sporům s Gryficí, která chtěla získat výhradní právo plavby pro sebe. Představitelé Gryfice si stěžovali až u papeže, a když neuspěli, uchýlili se k vojenským útokům na Trzebiatów. Důsledkem bylo několik válek, které skončily úpadkem Trzebiatowa. Další rozvoj města začal až ve druhé polovině šestnáctého století, kdy se v něm začaly konat koňské a dobytčí trhy. V sedmnáctém století však silné bouře zanesly městský přístav v Regoujśce bahnem, které znemožnilo plavbu lodí. Nepomohlo ani vyhloubení plavebního kanálu a vybudování nového přístavu u vesnice Mrzeżyno. V šestnáctém století hrál Trzebiatów významnou roli ve vývoji církevní reformace. Roku 1534 ve městě proběhlo jednání zemského sněmu známé jako Trzebiatowský sněm, na kterém se pomořanská šlechta dohodla na přijetí luteránství jako dominantního náboženství a odmítla tak nadvládu římskokatolické církve. Během třicetileté války město strádalo vojenskými aktivitami obou znepřátelených stran. Neblahý byl zejména rok 1643, kdy město zcela vyplenila carská armáda. Po roce 1648 se Trzebiatów stal součástí Braniborska. V letech 1631, 1635 a 1679 město poničily rozsáhlé požáry. Poslední zničil mimo jiné radnici, knížecí zámek a cihelnu. Roku 1754 se ve městě narodil Fridrich I., budoucí württemberský král. V roce 1761 město dobyla ruská armáda, která v té době obsadila Pomořansko. Po osvobození byla do města umístěna pruská vojenská posádka, která v něm zůstala až do druhé světové války. Přesto bylo město v roce 1807 znovu dobyto, tentokrát Napoleonovou armádou. Po skončení první světové války přetrvávaly hospodářské problémy spojené s německou hyperinflací, které se město pokusilo čelit vydáním vlastních peněz, tzv. notgeldů. Na konci druhé světové války se Trzebiatów stal součástí Polska. Německé obyvatelstvo muselo odejít do Německa, a tak v polovině roku 1945 mělo město jen 300 obyvatel polské národnosti, což byli většinou demobilizovaní členové 1. varšavské jízdní brigády, kteří zde založili rodiny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trzebiatów () je město v okrese Gryfice v Západopomořanském vojvodství na severozápadě Polska. V roce 2014 v něm žilo 10 202 obyvatel. Protéká jím řeka Rega, která se o devět kilometrů dále na sever vlévá do Baltského moře. V centru města se dochovala řada historických památek, mezi které patří částečně dochované hradby s příkopem, gotická fara, klasicistní zámek, radnice a skupina měšťanských domů.", "tgt_summary": "Trzebiatów (, ) is a town in the West Pomeranian Voivodeship, Poland, with 10,119 inhabitants (2016). Trzebiatów is located on the Rega River in the north-western part of Poland, roughly 9 kilometers south of the Baltic coast. ", "id": 1584828} {"src_title": "Matematický koprocesor", "tgt_title": "Floating-point unit", "src_document": [{"title": "Koprocesory Intel 8087.", "content": "Koprocesor Intel 8087 byl přídavný matematický koprocesor dodávaný pro procesory Intel 8086, doplňující jejich funkčnost o podporu práce s reálnými čísly (přesněji s čísly s pohyblivou řádovou čárkou). Byl poměrně drahý, dal se však softwarově emulovat (což bylo asi desetkrát pomalejší). Z matematického koprocesoru Intel 8087 vycházely i koprocesory pro novější procesory Intel: koprocesory 80287 (pro procesor 80286), 80387 (pro procesor 80386). Také procesor 80486 již obsahoval koprocesor na jednom čipu s CPU. Existovala sice verze 80486 SX, ale ta obsahovala koprocesor, který byl deaktivovaný. Procesory Pentium měly již matematický koprocesor vždy v sobě integrovaný a aktivní – v těchto případech již pojem \"matematický koprocesor\" v podstatě ztrácí smysl a je lepší používat pojem FPU.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní struktura FPU.", "content": "FPU je jednotka pro práci s čísly s pohyblivou řádovou čárkou (jak je patrno již jejího názvu – Floating Point Unit). Z pohledu programátora obsahuje následující registry: Jednotka FPU pracuje se třemi formáty čísel s pohyblivou řádovou čárkou: Tyto formáty se v podstatě liší jen datovou velikostí – samotné číslo je v nich ukládáno stejným způsobem: \"znaménko\" (1 bit) – \"exponent\" – \"mantisa\" Nejlevější bit slouží jako znaménkový a je v něm uložena informace, zda je číslo kladné nebo záporné. Nula značí plus, jednička mínus Exponent je ukládán na osmi bitech (u single precision) nebo na 11 bitech (u double precision). Je ukládán v kódu transformované nuly (též aditivní kód – viz Dvojková soustava). Mantisa je ukládána na „zbytku“ bitů, tj. na 23 (single precision) resp. 52 (double precision) bitech. Její tvar závisí na typu uloženého čísla (viz dále).", "section_level": 2}, {"title": "Typy čísel uložitelných v STx registrech.", "content": "V STx registrech lze ukládat čísla jak IEEE formátech (single a double precision), tak čísla v 80bitovém formátu Intel. Ve všech těchto třech formátech lze ukládat následující typy čísel: Tabulka uložitelných hodnot pro single precision (pro ostatní formáty bude tabulka obdobná)", "section_level": 2}], "src_summary": "Matematický koprocesor případně numerický koprocesor, někdy zkráceně jen koprocesor (angl. \"numeric coprocessor\", \"math coprocessor\" zkráceně \"MCP\" nebo \"floating-point unit\" zkráceně FPU) je koprocesor určený na vykonávání operací s čísly s pohyblivou řádovou čárkou. Některé typy matematických koprocesorů jsou schopné vykonávání i složitějších matematických operací. Matematický koprocesor může být implementovaný jako samostatná jednotka nebo může být součástí CPU. V minulosti procesory neobsahovaly žádný zabudovaný mechanizmus na zpracování čísel s plovoucí desetinnou čárkou. Zpracování těchto čísel bylo realizované externím matematickým koprocesorem případně bylo emulované mikroprogramem v aritmeticko-logické jednotce procesoru. Vykonávání operací s čísly s pohyblivou desetinnou čárkou emulací v ALJ je však mnohem pomalejší a navíc zatěžuje hlavní procesor. Přestože je možné softwarovou emulací matematického koprocesoru ušetřit výrobní náklady, v současných procesorech pro osobní počítače je matematický koprocesor integrovaný v mikroprocesoru. To bylo umožněno prudkým poklesem výrobních nákladů v posledních letech.", "tgt_summary": "A floating-point unit (FPU, colloquially a math coprocessor) is a part of a computer system specially designed to carry out operations on floating-point numbers. Typical operations are addition, subtraction, multiplication, division, and square root. Some FPUs can also perform various transcendental functions such as exponential or trigonometric calculations, but the accuracy can be very low, so that some systems prefer to compute these functions in software. ", "id": 2044010} {"src_title": "Karpatští Němci", "tgt_title": "Carpathian Germans", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pojem „Karpatští Němci“ zavedl historik Raimund Friedrich Kaindl, který se věnoval problematice dějin Němců v Uhersku. Poměrně přesně vymezuje toto obyvatelstvo od jiných německých enkláv v Uhersku, zejména v Sedmihradsku. Němci se dostali do Uher zejména v procesu znovuosídlení země vylidněné po mongolském vpádu do Uher v letech 1241 – 1242. Německá kolonizace přinesla do Uherska vznik míst na základě magdeburského městského práva a Němci patřili k měšťanům prakticky všech míst. V 16. století přišla do Uher další vlna německé kolonizace – tzv. habáni. Na území dnešního Slovenska osídlili Němci tři hlavní cílové oblasti:", "section_level": 1}, {"title": "Spišští Sasové.", "content": "Pro Karpatoněmecké obyvatelstvo ve Spiši se vžil také nesprávný název Spišští Sasové. Na základě lingvistické analýzy se však zjistilo, že kolonisté původně přišli z oblasti středního Franska (okolí řek Rýn a Máza) a ne ze Saska. Pojmenování pravděpodobně vzniklo v období, kdy se Němcům na Slovensku obecně říkalo „Sasové“.", "section_level": 1}, {"title": "Politická angažovanost.", "content": "Karpatští Němci se během 1. poloviny 20. století intenzivně politicky angažovali. V rámci jejich komunity existovaly dva základní politické proudy. Jeden z nich měl orientaci spíše na uherskou politickou tradici. Spolupracoval proto spíše se stranami maďarské menšiny a podporoval autonomii Slovenska. Tento směr reprezentuje Spišská německá strana. Druhý proud byl orientován více protimaďarsky, s poukazem na potlačování německého jazyka a kultury v Uhersku před rokem 1918. Jeho představitelem je Karpatoněmecká strana. Snahu spojit všechny německé politické proudy na východě Československa počátkem 30. let 20. století vyvíjela Německá lidová strana. Koncem 30. let 20. století převláda Karpatoněmecká strana (nyní již coby sesterská organizace Sudetoněmecké strany). S nástupem autonomistů na Slovensku během druhé republiky byla zřízena Německá strana s vůdcem Franzem Karmasinem a nacionálně socialistickou orientací, coby výlučný reprezentant německé menšiny na autonomním Slovensku a později i během Slovenského štátu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karpatští Němci nebo Karpatoněmci (německy \"Karpatendeutsche\"), též Mantáci (německy \"Mantaken\"), je označení Němců, obývajících území někdejších Horních Uher (dnešního Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny) a přistěhovavších se na toto území mezi 12. a 15. stoletím. Po skončení druhé světové války byla většina Mantáků odsunuta do Německa. ", "tgt_summary": "Carpathian Germans (, or \"felvidéki németek\", ) are a group of ethnic Germans. The term was coined by the historian Raimund Friedrich Kaindl (1866–1930), originally generally referring to the German-speaking population of the area around the Carpathian Mountains: the Cisleithanian (Austrian) crown lands of Galicia and Bukovina, as well as the Hungarian half of the Austro-Hungarian monarchy (including Szepes County), and the northwestern (Maramuresch) region of Romania. Since the First World War, only the Germans of Slovakia (the Slovak Germans or \"Slowakeideutsche\", including the Zipser Germans) and those of Carpathian Ruthenia in Ukraine have commonly been called \"Carpathian Germans\".", "id": 809071} {"src_title": "Lotyši", "tgt_title": "Latvians", "src_document": [{"title": "Soukromý život.", "content": "Narodila se roku 1991 v jihorumunské Konstantě do rodiny Arumunů. Otec Stere Halep hrál nižší fotbalovou ligu za klub Săgeata Stejaru a vlastní mlékarenskou firmu. S tenisem hráčka začala ve čtyřech letech, když se chtěla vyrovnat staršímu bratru. Od šesti let zahájila denní tréninky. V šestnácti letech se přestěhovala do Bukurešti, aby mohla lépe rozvinout svou", "section_level": 1}, {"title": "Trenérské vedení.", "content": "V prvních letech hraní ji v městském oddílu rodné Konstanty trénoval Ioan Stan. Poté se jejími trenéry postupně stali Adrian Marcu, Andrei Mlendea a", "section_level": 1}, {"title": "Tenisová kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2008.", "content": "Sezónu odstartovala účastí na juniorských turnajích. Do finále se probojovala v missourském Nottinghillu, kde nestačila na mladou nizozemskou hráčku Arantxu Rusovou. Na juniorce Australian Open si ve čtvrtfinále poradila s Anastasií Pavljučenkovovou, aby ji v dalším střetnutí vyřadila Američanka Jessica Mooreová. Během května a června vyhrála turnaj v Trofeo Bonfiglio, po finálovém duelu proti Bojaně Jovanovské. Na antukovou juniorku French Open přijížděla v roli deváté nasazené. Na její raketě postupně zůstaly Charlotte Rodierová, Dánka Karen Barbatová a ve třetí fázi oplatila prohru turnajové pětce Jessice Mooreové. Ve čtvrtfinále zdolala třináctku Xenii Lykinovou a v", "section_level": 2}, {"title": "2009.", "content": "Celou sezónu 2009 se pohybovala na tůře ITF. Dvakrát se také pokusila proniknout do hlavních soutěží turnajů kalendáře WTA Tour. Z únorového Paris Indoors, stejně jako květnového Roland Garros, však vypadla ve druhém kole kvalifikace. Na chorvatském turnaji ITF dotace 50 000 dolarů v Makarské postupně přehrála Anu Vrljićovou, Xenii Pervakovou, Annu Schäferovou bez ztráty gamu a v semifinále druhou nasazenou Arantxu Rusovou. V boji o", "section_level": 2}, {"title": "2010.", "content": "Do sezóny vstoupila prohrou v úvodním kole kvalifikace Australian Open, když nestačila na Francouzku Stéphanii Foretzovou. Na počátku dubna 2010 jí patřila 166. příčka světové klasifikace. Debutové čtvrtfinále na okruhu WTA Tour si zahrála na antukovém Andalucia Tennis Experience v Marbelle. Jako kvalifikantka v hlavní soutěži přehrála 70. hráčku žebříčku Ivetu Benešovou a 36. ženu klasifikace Soranu Cîrsteaovou. Mezi poslední osmičkou skončila na raketě druhé nasazené Italky a světové šestnáctky Flavie Pennettaové. Po zvládnuté tříkolové kvalifikaci na Barcelona Ladies Open ji v prvním utkání zastavila španělská antukářka Carla Suárezová Navarrová. Marocká událost Grand Prix de SAR La", "section_level": 2}, {"title": "2011.", "content": "Sezónu rozehrála na ASB Classic jako 84. hráčka žebříčku. Výhry nad Japonkou Ajumi Moritovou a sedmou nasazenou Ruskou Jelenou Vesninovou, ji zajistily čtvrtfinálovou účast. Mezi poslední osmičkou však nenašla recept na belgickou turnajovou dvojku a dvacátou třetí v žebříčkovém pořadí Yaninu Wickmayerovou. Následně vypadla v rozhodujícím setu kvalifikačního kola na Moorilla Hobart International se slovenskou tenistkou Magdalénou Rybárikovou z počátku druhé světové stovky. Na Australian Open poprvé zvítězila v duelu hlavní soutěže Grand Slamu, když na úvod vyřadila lucemburskou kvalifikantku Anne Kremmerovou. Poté si poradila s 24. nasazenou Ruskou Alisou Klejbanovovou, než skončila na raketě polské dvanáctky Agnieszky Radwańské. Na dalších třech turnajích, bogotském Copa Sony Ericsson Colsanitas, acapulském Abierto Mexicano Telcel a Monterrey Open, nepřešla přes první kolo. V dubnu obhajovala finálovou účast na Grand Prix SAR La Princesse Lalla Meryem, kde si opět zahrála o titul. Proti Italce Albertě Briantiové z finále odešla poražena. V předchozích dvou kolech porazila turnajovou čtyřku Gretu Arnovou a Kirsten Flipkensovou. Portugalský Estoril Open znamenal na úvod nezvládnuté tiebreaky obou sad s pozdější šampiónkou Anabel Medinaovou Garriguesovou, v nichž uhrála po pěti míčích. French Open přinesl porážku Rusky Ally Kudrjavcevové. Ve druhém kole ji pak vystavila stopku osmá", "section_level": 2}, {"title": "2012: Bruselské finále a olympijská účast.", "content": "Sezónu odstartovala třemi australskými událostmi. Na první z nich, Brisbane International, zavítala v pozici 47. tenistky světa. Ve dvou setech však v úvodním zápasu podlehla zkušené páté nasazené Belgičance Kim Clijstersové. Ostrovní Moorilla Hobart International ji zastihl v lepší formě, když zdolala dvě hráčky z počátku páté desítky Kláru Zakopalovou a Irinu-Camelii Beguovou. Ve čtvrtfinále nestačila na turnajovou jedničku Yaninu Wickmayerovou a podruhé v roce prohrála se zástupkyní belgického tenisu. Na úvodním grandslamu Australian Open byla v prvním kole překvapivě nad její síly 189. tenistka klasifikace a argentinská kvalifikantka Paula Ormaecheaová. Halový Open GDF Suez v Paříži znamenal porážku od turnajové sedmičky Roberty Vinciové. Do osmifinále Dubai Tennis Championships se probojovala po výhrách nad patnáctou nasazenou Danielou Hantuchovou a Ivetou Benešovou. Čtyři gamy pak uhrála na světovou jedničku Viktorii Azarenkovou z Běloruska. Na dvou březnových turnajích druhé nejvyšší kategorie Premier Mandatory došla shodně do třetího kola. Prvním se stal kalifornský Indian Wells Masters, na němž zdolala čínskou kvalifikantku Šuaj Čangovou a 28. nasazenou Petru Cetkovskou. Ve třetí fázi skončila po prohře od světové dvojky Marii Šarapovové po dvousetovém průběhu. Navazující floridský Miami Masters znamenal porážku od francouzské světové sedmičky Marion Bartoliové, když předtím vyřadila Naděždu Petrovovou a Suarézovou Navarrovou. Na antukovém Barcelona Ladies Open ji ve čtvrtfinále oplatila čerstvou prohru Carla Suárezová Navarrová. Potřetí v řadě si finále na Grand Prix de SAR La Princesse Lalla Meryem,", "section_level": 2}, {"title": "2013: Průlom – prvních šest titulů WTA v řadě.", "content": "Sezónu začala jako rumunská dvojka, dvacet míst za Soranou Cirsteaovou, a 47. žena žebříčku na aucklandském ASB Classic, kde ji ve druhém kole zastavila světová čtyřka a pozdější vítězka Agnieszka Radwańská ve dvou setech. Z Nového Zélandu se přesunula do Tasmánie na turnaj Hobart International. Opět ve druhé fázi podlehla americké osmé nasazené Sloane Stephensové, s níž vzápětí prohrála i v úvodu Australian Open. Následovaly nevýrazné výkony. Porážka v prvním kole pařížského Open GDF Suez od Vinciové, ve druhém na obou arabských událostech, na Qatar Total Open skrečovala světové třináctce Aně Ivanovićové a před druhým kolem proti Hantuchové na Dubai Tennis Championships odstoupila. V prvním kole březnového BNP Paribas Open na dvorcích Indian Wells si poradila s Američankou Lauren Davisovou, aby poté skončila na raketě světové čtrnáctky Dominiky Cibulkové po nezvládnutých koncovkách obou setů. Tradičně navazující miamský Sony Open Tennis znamenal první postup do třetího kola v probíhající sezóně. Po vítězstvích nad Sabinou Lisickou a rakouskou 26. nasazenou Tamirou Paszekovou však utržila debakl od sedmé hráčky žebříčku Sary Erranové, jíž uzmula jediný game. Na antukovém Mutua Madrid Open vypadla hned v úvodu se španělskou antukářkou Lourdes Domínguezovou Linovou z konce první padesátky, když ztratila vedení 1:0 na sety. Výrazné zlepšení formy a průlom do vyšších pater ženského tenisu odstartovala na římském Internazionali BNL d'Italia, kde dosáhla na několik cenných skalpů soupeřek. Do hlavní soutěže se probojovala z kvalifikace po výhře nad Danielou Hantuchovou. V prvním kole jako 64. žena pořadí smetla Rusku Světlanu Kuzněcovovou, jíž povolila pouze dvě hry. Následoval postup přes světovou čtyřku Agnieszku Radwańskou, která po zisku úvodní sady uhrála v dalším průběhu jen tři gamy. Poté oplatila porážku Robertě Vinciové, aby si ve čtvrtfinále poradila s osmnáctou hráčkou klasifikace Jelenou Jankovićovou. V duelu musela odvracet dva mečboly Srbky. Až v semifinále byla nad její síly světová jednička a šampiónka turnaje Serena Williamsová. Později ke svému římskému výkonu uvedla: Ta změna nastala v tom, že jsem se na kurtu uvolnila a nepřipouštěla si tlak. Řekla jsem si, užij si to a hraj pro potěšení. Zisk 425 bodů znamenal posun na 57. příčku. Výsledek však nezopakovala na grandslamovém French Open, kde ji v prvním klání vyřadila dvacátá nasazená Carla Suárezová Navarrová. Vzápětí, v první polovině června, však přišel premiérový titul na okruhu", "section_level": 2}, {"title": "2014: Světová dvojka a finalistka French Open.", "content": "Sezónu zahájila na Sydney International, do něhož vstoupila jako světová jedenáctka a nasazená sedmička. Na turnaji startovalo šest hráček první desítky žebříčku WTA. Svůj zahajovací duel roku však nezvládla, když ji vyřadila Američanka Madison Keysová, což znamenalo první porážku od září předešlé sezóny. Na Australian Open do Melbourne Parku zavítala v roli turnajové jedenáctky. Na úvod si za 54 minut poradila s polskou kvalifikantkou Katarzynou Piterovou, která ji dokázala sebrat pouze jediný game. Po ztrátě úvodní sady s 50. ženou klasifikace Varvarou Lepčenkovou ze Spojených států, zopakovala ve druhém kole stejný výkon jako proti Polce, když ve zbylých dvou sadách ztratila jednu hru. Ve třetím utkání narazila na kazašskou kvalifikantku Zarinu Dijasovou, jíž přehrála ve dvou setech, aby se v osmifinále vyzvala osmou nasazenou Srbku Jelenu Jankovićovou. Duel rozhodlo třetí dějství, v němž soupeřce uštědřila kanára. Rumunka tak poprvé v kariéře postoupila do čtvrtfinále Grand Slamu. V něm však nenašla recept na slovenskou turnajovou dvacítku a pozdější finalistku Dominiku Cibulkovou, jíž hladce podlehla 3–6 a 0–6. Zisk 430 bodů ji poprvé v profesionální dráze katapultoval do elitní světové desítky tenistek, když v následné pondělní klasifikaci figurovala na 10. místě. Stala se tak, po Marianě Simionescuové, Virginii Ruziciové a Irině Spîrleaové, čtvrtou Rumunkou v historii, které se tento výkon podařil. Po prohře v úvodním kole pařížského Open GDF Suez, kde jako turnajová pětka nestačila na Francouzku Kristinu Mladenovicovou, startující na divokou kartu, zavítala na arabský Qatar Open. V roli turnajové sedmičky prošla poprvé v sezóně do finále, když na její raketě zůstaly Estonka Kaia Kanepiová, s níž ztratila jediný set v průběhu celé události, německá hráčka Annika Becková, světová sedmička Sara Erraniová i čtyřka Agnieszka Radwańská. Ve finále zdolala devátou ženu světové klasifikace Angelique Kerberovou. Dosáhla tak na premiérový titul z kategorie Premier 5 a odměnu 441 tisíc dolarů. Na navazujícím Dubai Tennis Championships však nepřešla úvodní fázi poté, co na počátku druhého setu skrečovala Alizé Cornetové. V osmifinále březnového Indian Wells Masters porazila 20letou Kanaďanku Eugenii Bouchardovou. Čtvrtfinálová výhra nad australskou kvalifikantkou Casey Dellacquovou znamenala, že se poprvé v kariéře posune na 5. místo žebříčku WTA. Stala se tak nejvýše postavenou Rumunkou od zavedení klasifikace v listopadu 1975. V semifinále jí oplatila čerstvou porážku světová trojka Agnieszka Radwańská po dvousetovém průběhu. Na antukový Porsche Tennis Grand Prix, konaný v Porsche-Arena, přijížděla v roli druhé nasazené. V prvním kole však podlehla Rusce Světlaně Kuzněcovové z konce třetí desítky žebříčku. V první polovině května se pak probojovala do premiérového finále události z druhé nejvyšší kategorie Premier Mandatory, a to na Mutua Madrid Open. Jako čtvrtá nasazená v osmifinále přehrála turnajovou patnáctku Sabine Lisickou, poté srbskou jedenáctku Anu Ivanovićovou a v semifinále ji nezastavila ani šestá žena pořadí Petra Kvitová. V boji o titul se utkala se světovou devítkou Marií Šarapovovou. Přestože v prvním setu dominovala, když ztratila jediný game, soupeřka průběh duelu otočila a připsala si zbylé dvě sady. Poslední přípravou před pařížským grandslamem se stal římský Internazionali BNL d'Italia, z něhož odstoupila po výhře v úvodním kole nad Američankou Madison Keysovou. Debutové grandslamové finále mezi ženami přišlo na French Open, kde v roce 2008 vyhrála juniorku. Z pozice čtvrté nasazené ztratila v úvodních třech zápasech pouze jedenáct gamů. Na její raketě tak zůstaly Alisa Klejbanovová, Heather Watsonová", "section_level": 2}, {"title": "2015: Vítězka Indian Wells Masters.", "content": "Úvodní týden sezóny nastoupila jako nejvýše nasazená na šen-čenském turnaji. Po semifinálové výhře nad Čeng Saj-saj si v boji o titul hladce poradila se Švýcarkou ze 47. místa klasifikace Timeou Bacsinszkou, která ji odebrala čtyři gamy. Získala tak devátou kariérní trofej. V roli třetí nasazené přijela na Australian Open. V úvodních čtyřech kolech na její raketě skončily nenazené hráčky Karin Knappová, Jarmila Gajdošová, Bethanie Matteková-Sandsová a Yanina Wickmayerová, které neuhrály ani jeden set. Ve čtvrtfinále ji však zastavila turnajová desítka Jekatěrina Makarovová po dvousetovém průběhu. V polovině února startovala jako nejvýše nasazená na Dubai Tennis Championships, turnaji z kategorie Premier 5. Mezi poslední osmičkou vrátila čerstvou porážkou Makarovové. V semifinále ji nezastavila ani bývalá světová jednička Caroline Wozniacká. V boji o titul pak přehrála českou turnajovou sedmnáctku Karolínu Plíškovou ve dvou setech. Od stavu her 3–3 ve druhé sadě si obě tenistky šestkrát v", "section_level": 2}, {"title": "2016: Šampionka Mutua Madrid Open.", "content": "Z lednového Brisbane International se odhlásila poranění Achillovy šlachy. Sezónu rozehrála semifinálem na Apia International Sydney, kde ji vyřadila Světlana Kuzněcovová. Na Australian Open dohrála již v prvním kole s čínskou kvalifikantkou Čang Šuaj, která tak až na patnáctý pokus přešla první kolo grandslamu. Později na sociálních sítí sdělila, že má zdravotní komplikace s dutinou nosní, které si vyžádají chirurgický výkon. Proto se původně odhlásila z událostí Dubai Tennis Championships, kde obhajovala trofej, a navazujícího Qatar Ladies Open. Operaci však odložila, aby mohla na začátku února nastoupit do úvodního klužského kola Světové skupiny Fed Cupu proti České republice. Nakonec odehrála i oba arabské turnaje, když uvedla, že začala hrát kvalitní tenis. Poprvé v kariéře ji – během fedupové dvouhry – zdolala Karolína Plíšková aby v nedělním programu naopak potřetí zvítězila nad Petrou Kvitovou. Rumunky odešly poraženy 2:3 na zápasy a čekaly na barážového soupeře. V dubajské dvouhře skončila v první fázi na raketě bývalé světové jedničky Any Ivanovićové. Svůj úvodní zápas nezvládla ani na Qatar Total Open, kde byla nad její síly Ruska Jelena Vesninová. Ztráta bodů znamenala pád o dvě příčky na 5. místo žebříčku. V roli obhájkyně titulu zavítala na březnový BNP Paribas Open v Indian Wells, kde ve druhém kole vyřadila za 56 minut Američanku Vaniu Kingovou a ve třetím pakm světovou třicítku Jekatěrinu Makarovovou. V osmifinále uhrála od stavu her 1–3 šest gamů v řadě. a po zisku první sady proti Barboře Strýcové, soupeřka duel skrečovala. její cestu následně zastavila Serena Williamsová ve dvou setech. Ve druhé fázi Miami Open zdolala 18letou Rusku Darju Kasatkinovou, a poté i Julii Görgesovou a Heather Watsonovou. Mezi poslední osmičkou hráček ji přehrála Švýcarka Timea Bacsinszká, ačkoli se ujala vedení 1:0 na sety. Poprvé od května 2014 tak po březnovém turnaji vypadla z elitní světové pětky. Na dvorce se po krátké přestávce vrátila baráží Světové skupiny Fed Cupu proti Německu. V první dvouhře porazila Andreu Petkovicovou, přestože nebyla nejdříve schopna utkání dvakrát doservírovat. Ve", "section_level": 2}, {"title": "2017: Podruhé finalistkou French Open a světová jednička.", "content": "Sezónu otevřela na šenčenském Shenzhen Open, kde ji po výhře nad Jelenou Jankovićovou ve druhém kole vyřadila Češka Kateřina Siniaková. Následně přijela na Australian Open. Podruhé za sebou však nepřešla úvodní fázi grandslamu a podlehla Američance Shelby Rogersové. Později uvedla, že ji trápila bolest levého kolena. Jako nejvýše nasazená zavítala na petrohradský St. Petersburg Ladies' Trophy. Po volném losu zdolala Chorvatku Anu Konjuhovou, ovšem před čtvrtfinále proti Natalje Vichljancevové odstoupila pro pokračující bolest v koleni. Zmeškala tak i prohrané fedcupové utkání druhé světové skupiny proti Belgii. Na dvorce se vrátila březnovým BNP Paribas Open v Indian Wells. Ve druhém kole zvládla duel s Donnou Vekićovou, aby následně potřetí v kariéře podlehla Kristině Mladenovicové. Navazující Miami Open v Key Biscayne znamenal čtvrtfinálovou účast po výhrách nad Naomi Ósakaovou, Anett Kontaveitovou a Samanthou Stosurovou, než její cestu pavoukem ukončila pozdější šampionka Johanna Kontaová ve třech setech, přestože šla v závěru druhé sady podávat na vítězství. V dubnu se vrátila do rumunského fedcupového týmu. V druhé světové baráži proti Velké Británii přispěla výhrami nad Heather Watsonovou a Kontaovou k vítězství 3:2 na zápasy. Antukovou část roku odstartovala semifinálem na stuttgartském Porsche Tennis Grand Prix, kde vyřadila Barboru Strýcovou a Anastasiji Sevastovovou. Mezi poslední čtveřicí hráček však nenašla recept na pozdější německou vítězku turnaje Lauru Siegemundovou. V roli obhájkyně trofeje zavítala na Mutua Madrid Open. Na její raketě postupně dohrály Kristýna Plíšková, Roberta Vinciová, Samantha Stosurová, Coco Vandewegheová, Anastasija Sevastovová a ve finále Kristina Mladenovicová. Bodový zisk po obhájeném titulu, třetím v kategorii Premier Mandatory, ji posunul z osmé příčky žebříčku zpět do elitní světové pětky na čtvrtou pozici. Finálový zápas si zahrála i na Internazionali BNL d'Italia, konaném navazující týden v Římě, kde oplatila porážku Sigemundové a vyřadila Pavljučenkovovou, Kontaveitovou a Kiki Bertensovou. Z třísetové bitvy", "section_level": 2}, {"title": "2018: Vítězka Roland-Garros, finalistka Australian Open a světová jednička po většinu roku.", "content": "Sezónu rozehrála na Shenzhen Open, z něhož si odvezla titul. Na její raketě postupně zůstaly Nicole Gibbsová, Tuan Jing-jing, Aryna Sabalenková a Irina-Camelia Beguová. Ve finále přesunutém pro vytrvalý déšť do haly zdolala českou turnajovou šestku a obhájkyni trofeje Kateřinu Siniakovou po třísetovém průběhu. Na okruhu WTA Tour si připsala šestnáctý singlový titul a druhý v Šen-čenu. Jako první světová jednička od titulu Sereny Williamsové ve Wimbledonu 2016 dokázala Halepová vyhrát turnaj WTA. Navíc vybojovala i první deblovou trofej, když ve finále šenčenské čtyřhry zdolala s krajankou Irinou-Camelií Beguovou dvojici Češek Siniaková a Krejčíková. Na melbournském Australian Open přehrála na úvod Australanku Destanee Aiavovou a Kanaďanku Eugenii Bouchardovou. Nejdelším ženským zápasem ročníku, a třetím nejdelším v historii Australian Open, se stal její souboj ve třetím kole s drobnou Američankou Lauren Davisovou, když skončil po 3.44 hodinách. Ačkoli šla v rozhodující sadě nejdříve třikrát podávat na vítězství, vždy servis ztratila. Naopak za stavu 10–11 a 0:40 z pohledu podávající Rumunky, nevyužila Davisová tři mečboly v řadě. Američanka pak ztratila servis při poměru 13–13 a Halepová poté využila svůj první mečbol, aby set zakončila 15–13. Utkání vyrovnalo ženský rekord Australian Open v počtu gamů jednoho zápasu ze čtvrtfinále 1996, když jich hráčky odehrály 48. Po výhře nad Naomi Ósakaovou ji ve čtvrtfinále nezastavila ani světová šestka Karolína Plíšková, ačkoli do zápasu vstoupila vedením her 4–0. Ve zbytku setu však získala jen 6 z 30 odehraných míčů. Rumunka navýšila aktivní vzájemnou bilanci na 6–1. V semifinálové bitvě s Angelique Kerberovou se ocitla dvakrát na prahu vyřazení, když v třetí sadě odvracela dva mečboly z poměru 5–6 a 15:40. Přesto závěr zvládla a postoupila po výhře 9–7. S poraněným levým hleznem ve finále nestačila na dánskou světovou dvojku Caroline Wozniackou po třísetovém průběhu. Dánka ji vystřídala na čele žebříčku. Utkání přineslo deset prolomených podání, z toho šest v rozpětí osmi gamů třetí sady. Do semifinále postoupila na únorovém Qatar Total Open, než odstoupila před duelem s Muguruzaovou pro zranění pravé nohy. Přestože navazující týden nehrála, vrátila se ve druhé polovině února do čela světové klasifikace. Březnový BNP Paribas Open", "section_level": 2}], "src_summary": "Lotyši (lotyšsky \"latvieši\", livonsky \"laett\") jsou evropským národem, který patří k baltské jazykové skupině, původnímu obyvatelstvu východního Pobaltí. Občas na sebe poukazují starověkým jménem \"Latvji\", které může mít původ ve slově \"Latve\", což je název řeky, která pravděpodobně protékala územím dnešního východního Lotyšska. Baltofinsky mluvící kmen, známý jako Livové, se usadil mezi Lotyši a obměnil jejich jméno na \"Latvis\", což znamená \"čističi-lesů\", jak je také nazývali středověcí němečtí osadníci. Němečtí kolonizátoři změnili toto jméno na \"Lette\" a jejich původně malou osadu přezdívali \"Livland\". Latinská forma, \"Livonia\", se postupně vztahovala na celé území dnešního Lotyšska stejně jako na jižní Estonsko, které se dostalo pod německou nadvládu. ", "tgt_summary": "Latvians (; ) are a Baltic ethnic group and nation native to Latvia and the immediate geographical region, the Baltics. They are occasionally also referred to as Letts, although this term is becoming obsolete. Latvians share a common Latvian language, culture and history.", "id": 954038} {"src_title": "Albrecht II. Habsburský", "tgt_title": "Albert II of Germany", "src_document": [{"title": "Dědic Zikmunda Lucemburského.", "content": "Albrechtův otec zemřel, když mu bylo 7 let, jeho poručníkem se posléze stal Zikmund Lucemburský. V roce 1420 se zúčastnil první křížové výpravy proti husitům, když s Oldřichem z Rožmberka obléhal neúspěšně nově založený Tábor. O dva roky později se stal Zikmundovým zetěm, když si vzal za manželku jeho jedinou dceru Alžbětu a získal také od něj v léno Moravu (v roce 1423). Alžběta byla dědičkou českého a uherského trůnu, ačkoliv příliš společného s původní uherskou královskou dynastií Arpádovců už neměla, jejich krev už v této době byla ovšem velmi řídká. Co se týče českých předků, jejím dědem byl Karel IV., syn poslední Přemyslovny Elišky. Mezi její předky patřili i Přemysl Otakar I. a jeho druhá manželka Konstancie Uherská, dcera uherského krále Bély III. Sám Albrecht měl mezi předky Bélu IV. Uherského.", "section_level": 1}, {"title": "Králem.", "content": "Zikmund sice označil Albrechta jako svého dědice, ale ten se po jeho smrti v roce 1437 domáhal panovnických práv na mnoha místech poměrně obtížně. Přesto se mu postupně podařilo získat německou, uherskou (korunován 1. ledna 1438) i českou (korunován v červenci 1438 z rukou olomouckého biskupa Pavla z Miličína a Talmberka) korunu. V Čechách se proti Albrechtovi postavila strana vedená Ptáčkem z Pirkštejna, která nabízela korunu polskému princi Kazimírovi. Tomuto nespokojenému křídlu husitů se sice opět podařilo ubránit Tábor, avšak polské vojsko se před Albrechtem stáhlo a ten své zájmy tedy uhájil. Následující rok se vydal Albrecht do Uher kvůli výpravě proti Turkům, ale odnesl si odtud úplavici, na kterou na konci října 1439 skonal ve vojenském táboře nedaleko Komárna. Teprve několik měsíců po jeho smrti mu Alžběta porodila syna Ladislava, který získal přídomek Pohrobek. Starší syn Jiří v té době již nežil. Albrecht II. byl třetí panovník Svaté říše římské z dynastie Habsburků.", "section_level": 1}, {"title": "Dědictví potomků Albrechta a Alžběty.", "content": "Alžběta Lucemburská se snažila hájit dědická práva svého syna na uherský trůn, což se ale podařilo až po její smrti. Ladislav Pohrobek se nakonec v roce 1444, po smrti Vladislava Varnenčika, stal uherským králem. Správcem království po dobu Ladislavovy nezletilosti se stal sedmihradský vojvoda János Hunyady. V Čechách byla situace složitější, zemi spravovaly zemské sněmy. Českým králem byl Ladislav uznán až v roce 1453. Správcovskou funkci vykonával Jiří z Poděbrad. Starší dcera Albrechta a Alžběty Lucemburské Anna (1432–1462) se provdala za Viléma Saského. Druhá dcera Alžběta Habsburská (*1436) se později provdala za Kazimíra IV. Jagellonského a stala se polskou královnou a litevskou velkokněžnou. Polská královna Alžběta byla matkou pozdějšího českého krále Vladislava Jagellonského, který tak měl dynastické spojení nejen s Jagellonci, ale i Lucemburky a Habsburky.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Dne 28. září 1421 se Albrecht v Praze oženil s českou a uherskou princeznou Alžbětou Lucemburskou (1409–1442), dcerou císaře Zikmunda. Měli spolu čtyři děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Albrecht II. Habsburský (10. srpna 1397 Vídeň – 27. října 1439, Neszmély (Nesmily) u Ostřihomi, Uhersko), rakouský vévoda (jako Albrecht V.), byl druhý panovník z dynastie Habsburků na českém trůně (korunován 1438), dále král uherský a římský (1438–1439). Jako český a uherský král byl Albrecht I., jako římský král Albrecht II.", "tgt_summary": "Albert the Magnanimous KG (10 August 139727 October 1439) was King of Hungary and Croatia from 1437 until his death and member of the House of Habsburg. He was also King of Bohemia, elected King of Germany as Albert II, Duke of Luxembourg and, as Albert V, Archduke of Austria from 1404.", "id": 2245091} {"src_title": "Proces (informatika)", "tgt_title": "Process (computing)", "src_document": [{"title": "Správa procesů.", "content": "Moderní operační systémy umožňují spustit zároveň více procesů (textový editor, tabulkový procesor, e-mailový klient apod.), což nazýváme multitasking – multiprocessing. Pokud je v počítači méně procesorů, než je běžících procesů, musejí se procesy na procesorech střídat, což označujeme jako změnu kontextu. Protože programátor nepředpokládá, že by byla změněna data v průběhu vykonávání programu, je při přepínání procesů důležité uchovat všechny informace potřebné pro opětovné obnovení procesu přesně v místě a ve stavu, kde bylo jeho vykonávání přerušeno tak, aby běžící proces tuto změnu nepoznal (až na časové zpoždění mezi dvěma strojovými instrukcemi, mezi kterými došlo ke změně kontextu). Tyto informace se pro každý proces ukládají do tabulky PCB (), která je spravována jádrem operačního systému. Změna kontextu je poměrně náročná operace, a proto byla zavedena vlákna (), která mají režii na přepnutí nižší. Uspoří se zejména na tom, že thready sdílejí jeden paměťový prostor. To jim též umožňuje velmi rychlou a efektivní vzájemnou komunikaci.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus procesu.", "content": "Životní cyklus procesu probíhá podle diagramu stavových přechodů. U několika soupeřících procesů je zařazení k běhu řízeno pravidly: časová kvanta, priorita, či bez možnosti přerušení. Přepínání procesů je značně časově náročné a může vyhovovat jen pro toleranci událostí s dlouhou latencí (například přístup na disk).", "section_level": 1}, {"title": "Základní stavy procesů.", "content": "Následující stavy procesů se vyskytují ve všech víceúlohových systémech:", "section_level": 2}, {"title": "Rozšířené stavy procesů.", "content": "Dva přidané stavy jsou dostupné pro procesy v systémech, které podporují střednědobé plánování procesů () s podporou virtuální paměti. V obou stavech je celý proces odsunut z vnitřní paměti na pevný disk, je-li vnitřní paměti nedostatek (). Je chybou považovat stránkování paměti za střednědobé plánování, protože v tomto případě se odkládá celý proces. Běžné současné operační systémy rozšířené stavy procesů nepoužívají (například řada Windows NT, Mac OS X nebo Linux).", "section_level": 2}, {"title": "Komunikace mezi procesy.", "content": "Komunikace mezi procesy (IPC, \"Inter-Process Communication\", též \"meziprocesová komunikace\") označuje mechanismy, pomocí kterých mezi sebou procesy komunikují a sdílí data. Komunikace může být u procesů velice frekventovaná. Některé procesy vytvářejí výstupy, které jiným procesům mohou předávat jako vstupy. Proces nebo aplikaci můžeme podle úlohy v IPC označit jako klienta nebo jako server. Proces zastupující roli klienta si vyžádá službu od jiné aplikace nebo procesu. Na požadavky klienta nebo více klientů odpovídá server. Mnohdy aplikace zastupují obě tyto role. Je možné aby oba spolu komunikující procesy běžely na jiných zařízeních s jiným operačním systémem. Komunikace pak musí probíhat prostřednictvím určitých protokolů pomocí počítačové sítě, sběrnice, bezdrátově i jinak.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Na začátku 60. let 20. století se řídící počítačový software vyvinul z monitorovacího (např. IBM IBSYS) na výkonný (exekutivní) řídící software. Počítače se stávaly rychlejšími a výkonnějšími, avšak tehdejší výpočetní čas počítačů nebyl úsporný ani plně využívaný. To byl důvod, proč se stala technika multiprogramování potřebnou a nezbytnou. Multiprogramování umožnilo souběžnost několika programů. Nejdříve běželo více programů na jediném procesoru, jako výsledek základní jednoprocesorové počítačové architektury, kdy sdílely vzácné a limitované hardwarové zdroje a souběžnost sériové povahy (střídání). Na pozdějších systémech s více procesory mohlo běžet více programů již paralelně. Programy se skládají ze sekvencí instrukcí pro procesory. Jeden procesor může spustit v jeden čas pouze jednu instrukci, a tak je nemožné spustit více programů ve stejný čas. Program může vyžadovat nějaký systémový zdroj, jako například vstupní zařízení, nebo může zahrnovat nějakou pomalou operaci jako je posílání výstupu (příkazu) na tiskárnu, což by vedlo k nečinnosti procesoru (čekání, až tiskárna bude potřebovat další data). Aby mohl být procesor stále využíván, je provádění takovéhoto procesu pozastaveno a operační systém po tuto dobu využije procesor k běhu jiného programu. Uživateli pak může připadat, že programy běžely ve stejný okamžik (odtud termín „paralelní“). Krátce poté byla představa „programu“ rozšířena na význam „vykonávání programu a jeho kontextu“. Tím byl zrozen samotný koncept procesu, který se také stal nezbytným pro vznik reentrantního programování. O něco později přišly ještě vlákna. S příchodem konceptů jako je sdílení času, počítačová síť a vícejádrové procesory se sdílenou pamětí, ustoupilo staré multiprogramování před opravdovým multitaskingem (víceúlohový systém), multiprocesingem (víceprocesorový systém), a později také před vícevláknovými aplikacemi ().", "section_level": 1}], "src_summary": "Proces () je v informatice název pro spuštěnou instanci počítačového programu. Proces je umístěn v operační paměti počítače v podobě sledu strojových instrukcí vykonávaných procesorem. Obsahuje nejen kód vykonávaného programu, ale i dynamicky měnící se data, která proces zpracovává. Program může na jednom, ale i více počítačích běžet v podobě jednoho či více procesů s různými daty (například vícekrát spuštěný webový prohlížeč zobrazující různé stránky). Správu procesů vykonává operační systém, který zajišťuje jejich oddělený běh, přiděluje jim systémové prostředky počítače a umožňuje uživateli procesy spravovat (spouštět, ukončovat atp.).", "tgt_summary": "In computing, a process is the instance of a computer program that is being executed by one or many threads. It contains the program code and its activity. Depending on the operating system (OS), a process may be made up of multiple threads of execution that execute instructions concurrently. ", "id": 2387161} {"src_title": "Galileovy transformace", "tgt_title": "Galilean transformation", "src_document": [{"title": "Matematické vyjádření.", "content": "Pro pohyb ve směru rovnoběžném s osou x platí: Pro čas platí formula_2 ve chvíli, kdy počátky inerciálních vztažných soustav splývají. Tato transformace tedy považuje čas za neměnný a mění pouze prostorové souřadnice.", "section_level": 1}, {"title": "Inverzní transformace.", "content": "K vyjádření události v soustavě \"S' \" prostřednictvím souřadného systému soustavy \"S\" můžeme použít tzv. inverzní Galileiho transformaci.", "section_level": 2}, {"title": "Transformace rychlosti.", "content": "Předpokládejme, že v soustavě \"S\" se pohybuje hmotný bod rychlostí formula_4, jejíž složky jsou formula_5, formula_6 a formula_7. Složky rychlosti formula_4 soustavě \"S' \" získáme derivací vztahů pro Galileiho transformaci, tzn. To odpovídá vztahu pro skládání rychlostí z klasické mechaniky.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Galileiho transformace sice odpovídá našim zkušenostem, narušuje však postuláty (speciální) teorie relativity. Ukazuje se např., že vztahy popisující elektrické a magnetické jevy mají při použití Galileiho transformace v obou soustavách zcela rozdílné tvary, což odporuje prvnímu postulátu. I druhý postulát je porušen, neboť dostaneme-li při měření rychlosti světla podél osy \"x\" v soustavě \"S\" hodnotu formula_12, bude podle výrazu pro transformaci rychlosti v soustavě \"S' \" rychlost světla formula_13. Galileiho transformace je přijatelná pouze pro malé rychlosti ve srovnání s rychlostí světla, tzn. formula_14. Pro velké rychlosti je však nutno použít Lorentzovu transformaci. Platnost Galileiho transformace se tedy omezuje na klasickou mechaniku, zatímco v teorii relativity se používá Lorentzova transformace. Galileiho transformace však svůj význam neztratila, neboť člověk se ve svém okolí běžně setkává spíše s rychlostmi malými, a pro běžnou potřebu (např. technické praxe) je Galileiho transformace postačující.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galileovy transformace jsou transformační rovnice umožňující pomocí souřadnic \"x\", \"y\", \"z\", \"t\" nějaké události \"U\" v inerciální vztažné soustavě \"S\" vyjádřit souřadnice \"x' \", \"y' \", \"z' \", \"t' \" téže události v jiné inerciální vztažné soustavě \"S' \", která se vzhledem k původní soustavě \"S\" pohybuje konstantní rychlostí \"v\".", "tgt_summary": "In physics, a Galilean transformation is used to transform between the coordinates of two reference frames which differ only by constant relative motion within the constructs of Newtonian physics. These transformations together with spatial rotations and translations in space and time form the inhomogeneous Galilean group (assumed throughout below). Without the translations in space and time the group is the homogeneous Galilean group. The Galilean group is the group of motions of Galilean relativity acting on the four dimensions of space and time, forming the Galilean geometry. This is the passive transformation point of view. In special relativity the homogenous and inhomogenous Galilean transformations are, respectively, replaced by the Lorentz transformations and Poincaré transformations; conversely, the group contraction in the classical limit of Poincaré transformations yields Galilean transformations. ", "id": 239433} {"src_title": "Zaháň", "tgt_title": "Żagań", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o Zaháni pochází z roku 1202, v roce 1285 pak Zaháň získala městské právo. Město bylo dlouho sídelním městem slezského údělného knížectví. Poté, co bylo od roku 1252 součástí knížectví hlohovského, stalo se v létech 1413 až 1472 sídlem samostatného Zaháňského knížectví dynastie Piastovců. V pozdním středověku se kulturním střediskem regionu stalo augustiánské opatství, založené v roce 1284. Hlavními odvětvími zaháňského hospodářství té doby bylo soukenictví, pivovarnictví a obchod se železem. Jan II. Šílený (řečený Ukrutný nebo též Zlý) prodal roku 1472 knížectví spolu s městem rodu Wettinů a město se tak stalo součástí saského vévodství. V 15. století se šířila reformace a za Jindřicha I. (V.) Zbožného, který byl vévodou saským v letech 1539 až 1541, se protestantství stalo saským státním náboženstvím. Jindřichův následovník, saský vévoda a kurfiřt Mořic Saský, přenechal roku 1549 Zaháň českému králi Ferdinandu I. Habsburskému. V roce 1627 získal Zaháň do vlastnictví Albrecht z Valdštejna. Na Valdštejnovo pozvání působil ve městě v letech 1627 až 1630 astronom a matematik Jan Kepler. Roku 1646 město získal Václav Eusebius Popel z Lobkovic, který nechal později zámek přestavět podle plánů italského architekta Antonia della Porta. V roce 1786 koupil Zaháň Petr Biron, poslední vévoda kuronský. Jeho dědičkou byla nejstarší dcera Kateřina Vilemína – paní kněžna z Babičky Boženy Němcové, která Zaháň vlastnila v letech 1800-1839. Po smrti Kateřiiny Vilemíny zámek vlastnila mladší sestra Paulina a od roku 1845 nejmladší a nevlastní sestra Dorotea, která zámek zakoupila od Paulinina syna. Dorotea byla provdána za Edmonda de Talleyrand-Périgord. Po rozchodu s ním začala vést domácnost jeho strýci vévodovi Talleyrandovi, známému politikovi a státníkovi Francouzské revoluce; později se stala jeho milenkou a po jeho smrti v roce 1838 jeho univerzální dědičkou. Toto období je v Zaháni považováno za „zlatý věk“, neboť majitelé značně investovali do architektury a výzdoby zámku. Zaháň navštěvovali přední evropští umělci, mezi nimi Ferenc Liszt. Dorotea na Zaháni žila až do své smrti roku 1862. Dorotea zámek rekonstruovala, na kraji parku postavila nemocnici, která funguje dodnes, a část parku nechala jako památku na nejstarší sestru upravit pod názvem \"Vilemínina louka\". Jméno Sagan si zvolila jako pseudonym francouzská spisovatelka Françoise Saganová. Šlo o odkaz na osobnost z rodu Petra Birona, která se objevila v románu od Marcela Prousta. Jedna z verzí má za to, že se jedná o Kateřinu Vilemínu. Během 2. světové války byl nedaleko města Zaháně zřízen zajatecký tábor Stalag Luft III, v němž bylo vězněno 10 000 zajatců. 24. března 1944 se 76 spojeneckých zajatců pokusilo o útěk 110 m dlouhým hlubokým tunelem v hloubce 9 metrů při tzv. Velkém útěku. Poslední z nich byli chyceni již u východu z tunelu. Útěk se zdařil pouze 3 z nich. Podle události byl natočen film se Steve McQueenem v hlavní roli. Po válce bylo v Londýně vyslýcháno a oběšeno dvacet německých policistů a gestapáků, kteří se podíleli na brutálním potlačení útěku. V roce 1945 předalo Německo Zaháň Polsku.", "section_level": 1}, {"title": "Zaháň a Božena Němcová.", "content": "Rodiče Boženy Němcové Jan a Terezie Panklovi s rodinou se do Zaháně odstěhovali z Ratibořic na jaře 1845. V té době již byla Němcová provdána a známa jako začínající spisovatelka. Navštívila Zaháň na podzim roku 1848. V roce 1856 se rozhodla poslat svého syna Karla, který se učil v Praze zahradníkem, na zkušenou. Požádala mladší sestru Marii, která byla v Zaháni provdána, aby Karlovi zajistila v zámecké zahradě místo. Z Karlova pobytu se zachovala korespondence s matkou z let od roku 1856 do roku 1858, kdy ze Zaháně odešel. Rodiče Boženy Němcové v Zaháni dožili a byli zde pochováni. Josef Pankl zemřel roku 1850. Terezie Panklová byla roku 1857 propuštěna ze zámecké služby a s nepatrnou penzí přežívala roku 1863, kdy též zemřela.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zaháň (polsky Żagań, německy \"Sagan\", hornolužickosrbsky \"Zahań\", latinsky \"Saganum\") je město v jihozápadním Polsku, v Lubušském vojvodství. Leží na řece Bobr zhruba uprostřed mezi Chotěbuzí a Vratislaví. Místní pozoruhodností je zámek, který získal současnou barokní podobu přestavbou v roce 1670. ", "tgt_summary": "Żagań (French and,, ) is a town on the Bóbr river in western Poland, with 25,731 inhabitants (2019). The town is the capital of Żagań County in the historic region of Silesia. Previously in the Zielona Góra Voivodeship (1975–1998), Żagań has been in the Lubusz Voivodeship since 1999. ", "id": 1831763} {"src_title": "Velké Bulharsko", "tgt_title": "Old Great Bulgaria", "src_document": [{"title": "Historické dělení Protobulharů.", "content": "Do 8. století byli Bulhaři a příbuzensky blízké národy rozděleni do čtyř velkých skupin.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj před utvořením prabulharského státu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Asie.", "content": "Původní kmeny Prabulharů byly pravděpodobně turkoaltajské větve Onogurů, Tie-leského → Čı-leského (Tieleové) původu, o čemž se zmiňují Orchonské runové texty (v Mongolsku), a taky čínské kroniky, v nichž jejich označení nese název Pu-ku-chun (Bul-gar-chun) (Hunobulhaři).", "section_level": 2}, {"title": "Evropa.", "content": "Prabulharské kmeny původně sídlily na sever od Kavkazu, poté se postupně přesunuly zejména do oblasti kolem Azovského moře, Předkavkazí a poříčí Dněpru a Dněstru. Již ve svém původním domově se Hunobulhaři (Prabulhaři) rozdělily na dva kmeny – Utigury a Kutrigury. Tyto dva kmeny mezi sebou často soupeřily. V 6. století zasáhli do vývoje tohoto etnika Avaři, kteří porazili Utigury a poté společně s Kutrigury táhli dál na západ do panonské nížiny. Utigurové poté kolem roku 570 upadli do závislosti na Západoturkuckém kaganátu s centrem v dnešním Turkestánu (Kaspické moře). Ten se ale létech 628–630 rozpadl a utigurské kmeny se opět osamostatnily. Někdy v této době začali Utigurové znovu zvát sami sebe původním jménem Bulhaři. Prabulharské kmeny se poté sjednocují pod vládou chána Kuvrata (Hunobulharské historické názvy: Kurt, Kur-bat) do prvního státu známého jako Velké Bulharsko ( Magna Bulgaria). Jejich složení je neznámé, a prameny se zmiňují pouze o kmenových názvech Čakarar, Kubiar, Kürijer, a jména klanů Tulo (Dulo), Ukil, Ermijar, Ugain a Duar.", "section_level": 2}, {"title": "Kuvratova vláda.", "content": "Největší rozkvět zažilo Velké Bulharsko za chána Kuvrata, který prožil část svého života v Byzantské říši. Zde získal řecké vzdělání a během svého pobytu přijal i křesťanskou víru. Po svém nástupu na trůn skoncoval Kuvrat za pomoci Byzance s avarskou nadvládou a dokázal uhájit svoji pozici i proti Západoturkucké říši na východě. To se podařilo v letech 630 až 635 hlavně díky sjednocení prabulharských kmenů do silné aliance, která byla dost mocná na to, aby si zajistila svoji existenci bez závislosti na ostatních státech. Hlavním městem říše bylo pravděpodobně město Fanagorie na Tamanském poloostrově. Po smrti Kuvrata se stal chánem nejstarší z jeho synů Batbajan.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek a podrobení Chazary.", "content": "Záhy po smrti svého otce se ostatní synové začali bouřit. Onogurie, zmítaná v boji o moc, se pak stala snadným terčem Chazarské expanze (668). Rozdělené kmeny, které byly dále vytlačovány Chazary ze svého území, hledaly nová místa, kde se usadit. Prabulhaři, vedení Bojanem (Batbajan), nazývaní též Černí Bulhaři, se pravděpodobně stáhli na Krym, kde později splynuli s Tatary. Existuje teorie, která tvrdí, že potomci Batbajanovy hordy jsou dnešní Balkaři, tedy turkický národ žijící na Kavkaze. Část Prabulharů se pod vedením Kotraga (pravděpodobně mohlo jít o dalšího syna, ale jeho existence není prokázána) vydala po proudu řeky na sever, usadila se u řeky Volhy a vytvořila tam pozdější stát volžských Bulharů. Asi nejslavnější z Kuvratových synů Asparuch vedl více než sto tisíc Prabulharů na Balkán a po dobytí Dobrudžy a Moesie zde založil první bulharskou říši. Posledním z Kuvratových synů byl Kuber, který se usadil pravděpodobně v dnešní Makedonii či východní Albánii. Také tito Bulhaři se rychle včlenili do slovanské společnosti a během sto let přijali i zdejší slovanský jazyk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Velké Bulharsko nebo Onogurský chanát ( Стара Велика България, Η παλαιά μεγάλη Βουλγαρία) byl historický státní útvar, v letech 632–668, který se rozkládal mezi řekou Dněstrem, dolním tokem Volhy a zasahoval též na Krymský poloostrov. Vznikl konsolidaci několika hunobulharských kmenů, v jejichž čele stál kmen Ogurů (Onogurové). Jeho zakladatelem byl chán Kuvrat, a obyvateli byli Prabulhaři s jejich jednotlivými kmeny a také nebulharské polousedlé místní kmeny (hlavně ugričtí Pramaďaři a sarmatští Alani), které byly v tom čase podřízené Avarské a Západoturkucké říši.", "tgt_summary": "Old Great Bulgaria or Great Bulgaria (Byzantine Greek: Παλαιά Μεγάλη Βουλγαρία, \"Palaiá Megálē Voulgaría\"), also often known by the Latin names \"Magna Bulgaria\" and \"Patria Onoguria\" (\"Onogur land\"), was a 7th-century state formed by the Onogur Bulgars on the western Pontic-Caspian steppe (modern southern Ukraine and southwest Russia). Great Bulgaria was originally centered between the Dniester and lower Volga. ", "id": 1337081} {"src_title": "Palimpsest", "tgt_title": "Palimpsest", "src_document": [{"title": "Významné exempláře.", "content": "Reskribace se velmi rozmohla ve středověku, kdy byly v klášterech často vyškrabávány rukopisy obsahující pohanské texty, mnohdy i klasická díla antického písemnictví a místo nich vznikaly církevní texty. Protože však původní písmo nezmizelo úplně a zůstalo více méně čitelné (i díky moderním technologiím), dochovaly se tak velmi staré a vzácné texty. \"Codex Ambrosianus\" tak uchoval část díla dramatika Tita Maccia Plauta, \"Codex Veronensis\" obsahuje Liviovy \"Dějiny od založení Města\" (knihy 3—6). \"Codex Ephraemi rescriptus\" obsahuje pod textem z 12. století původní starozákonní a novozákonní texty z 5. století. Novozákonní text obsahuje všechny části knih kromě Druhého listu Tesalonickým a Druhého listu Janova. Kodex je uchováván ve Francouzské národní knihovně. Také Ciceronovo dílo \"De re publica\" bylo považováno dlouhou dobu za ztracené a dochované jen ve fragmentech a v citátech jiných autorů. Teprve v roce 1819 nalezl italský kardinál a filolog Angelo Mai ve Vatikánské apoštolské knihovně palimpsest, který obsahoval první a druhou knihu a rozsáhlé výňatky ze třetí, čtvrté a páté knihy. Ciceronovo dílo bylo přepsáno Augustinovými komentáři k žalmům. Dalším příkladem je Archimédova kniha, ve které nastiňuje hlavní principy integrálního počtu. Tento text objevil v roce 1846 teolog Konstantin von Tischendorf. V roce 1907 jej částečně přeložil dánský filolog Johan Ludvig Heiberg. V důsledku první světové války byl rukopis zapomenut, dokud nebyl v roce 1998 v aukci u Christie's v New Yorku zakoupen neznámým sběratelem za 2 200 000 dolarů a předán Walters Art Museum v Baltimoru. Až v srpnu 2006 se podařilo skupině vědců v čele s německým fyzikem Uwe Bergmannem plně identifikovat původní text díky metodě rentgenové fluorescence. Někdy byl z pergamenového palimpsestu seškrabán i druhý text a nahrazen třetím. Tyto tzv. \"codices ter scripti\" se nacházejí např. v Britském muzeu. 12 listů obsahuje nejprve zlomky římského historika Grania Liciniana v unciálním písmu asi ze 7. století, které bylo asi v 9. století nahrazeno spisem římského gramatika a posléze někdy v 11. století jej nahradil úryvek z díla Jana Zlatoústého v syrštině.", "section_level": 1}], "src_summary": "Palimpsest (ze starořeckého πάλιν [palin] „opět“ a ψάειν [psaein] „vyškrabaný“) je v diplomatice označení pro psací látku, ze které bylo původní písmo záměrně odstraněno buď vyškrabáním nožem či pemzou (v případě pergamenu) či omytím (u papyru) a nahrazeno novým textem. Z důvodu úspory materiálu (především u pergamenu byla velkou nevýhodou jeho vysoká cena) bylo toto druhotné používání (reskribace) obvyklé již v období antiky a velmi se rozšířilo ve středověku. Palimpsesty jsou zajímavými historickými dokumenty, protože speciální lampy umožňují čtení původního vyškrabaného textu (staršího a tedy zpravidla historicky cennějšího). V přeneseném slova smyslu se výraz palimpsest užívá i v literární teorii intertextuality. Palimpsestem se rozumí text, skrze nějž „prosvítá” jiný text, tedy např. parodie: skrze parodující text lze vidět text parodovaný. Termín palimpsest do literární vědy zavedla členka tzv. Kostnické školy slavistka Renate Lachmannová (* 1936), která jej definuje jako „druhý zápis textu, kterým prosvítá text původní”. V medicíně se pojem užívá pro ostrůvkovitou poruchu paměti (jinak též alkoholické okénko) způsobenou alkoholovou intoxikací případně delirantním stavem, který zabrání uložení paměti různě dlouhého časového úseku.", "tgt_summary": "In textual studies, a palimpsest () is a manuscript page, either from a scroll or a book, from which the text has been scraped or washed off so that the page can be reused for another document. Pergamene (now known as parchment) was made of lamb, calf, or goat kid skin (best made in ancient Pergamon) and was expensive and not readily available, so in the interest of economy a pergamene often was re-used by scraping off the previous writing. In colloquial usage, the term \"palimpsest\" is also used in architecture, archaeology, and geomorphology to denote an object made or worked upon for one purpose and later reused for another, for example a monumental brass the reverse blank side of which has been re-engraved.", "id": 2162143} {"src_title": "Pružina", "tgt_title": "Spring (device)", "src_document": [{"title": "Lineární pružina.", "content": "U mnoha reálných pružin, především u často užívané šroubové tlačné pružiny či torzních tyčí, je tato závislost téměř lineární, v grafickém vyjádření je to tedy úsečka; sklon této úsečky udává tuhost pružiny, což je konstanta vyjadřující sílu potřebnou k jednotkové deformaci pružiny. V tomto případě přímé úměrnosti síly a výchylky tedy lze matematicky takové chování vyjádřit Hookovým zákonem následovně: kde formula_2 je síla pružiny, formula_3 je koeficient tuhosti, formula_4 představuje výchylku pružiny z klidového stavu. Plocha pod křivkou odpovídá dodané práci potřebné k určité deformaci pružiny neboli akumulované potenciální energii zatížené pružiny. V případě přímé úměrnosti tedy je: Těleso zavěšené na pružině je jedním z nejjednodušších mechanických oscilátorů, tedy soustavou vykonávající kmitání. Pokud zanedbáme tlumení, vykonává těleso o hmotnosti \"m\" na pružině s tuhostí \"k\" harmonické kmity o vlastní úhlové frekvenci rovné", "section_level": 1}, {"title": "Základní rozdělení pružin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kovové pružiny.", "content": "Materiál pružin není optimálně využit zejména u kruhového průřezu. Materiál pružin je 2x lépe využit než u pružin namáhaných ohybem. Tuhost vinutých pružin je dána průměrem drátu, počtem \"činných\" závitů a průměrem vinutí. U progresivních pružin (kuželovitých, soudkovitých, s proměnným stoupáním) závity postupně dosedají na sebe, počet činných závitů se snižuje, čili tuhost stoupá. Tažné pružiny tím, že namáhají oka ohybem jsou nehospodárné ve srovnání s tlačnými pružinami. Materiál přírodní nebo syntetická pryž nebo pružný plast.", "section_level": 2}, {"title": "Pryžové pružiny.", "content": "Vlastnosti pryžových pružin: - mají omezenou životnost", "section_level": 2}, {"title": "Pneumatické pružiny.", "content": "Pneumatické pružiny využívají stlačitelnost plynů. - čistě pneumatické (měchy, plynové válce) - mají progresivní průběh tuhosti - hydropneumatické", "section_level": 2}], "src_summary": "Pružina (lidově nazývaná též \"pero\" nebo \"péro\") je strojní součást, která umožňuje v jednom nebo i více směrech elastickou deformaci: působením síly se deformuje, ale když síla přestane působit, vrací se do původního tvaru. Využívá se buď k zachycení, akumulaci sil (jako pero u hodin) nebo k pružnému spojení jiných součástí tak, aby se rázy a kmitání neodpružené součásti (například nápravy) nepřenášely na část odpruženou (například podvozek). Pružina obvykle působí silou závislou na velikosti její výchylky z klidové polohy a ve směru proti této výchylce. Charakteristika pružiny je obecně křivka vyjadřující závislost mezi silou působící na pružinu a její pružnou deformací.", "tgt_summary": "A spring is an elastic object that stores mechanical energy. Springs are typically made of spring steel. There are many spring designs. In everyday use, the term often refers to coil springs. ", "id": 1401761} {"src_title": "Sliznice", "tgt_title": "Mucous membrane", "src_document": [{"title": "Stavba sliznice.", "content": "Sliznice se může skládat až ze tří vrstev:", "section_level": 1}, {"title": "\"Lamina epithelialis\", povrchový epitel.", "content": "Tvoří nejpovrchovější část sliznice, je vždy přítomen. Epitely jsou obecně tvořeny živými buňkami s velkou regenerační schopností, buňky jsou pevně spojeny, mezibuněčné prostory jsou jen velmi malé. Epitely až na jednu výjimku (\"stria vascularis\" v Cortiho orgánu vnitřního ucha) nejsou krvené, jsou vyživovány difuzí ze slizničního vaziva. Epitely se liší počtem vrstev buněk a jejich tvarem, v závislosti na funkci sliznice. V některých typech sliznice tvoří epitel malé, endoepitelové žlázky.", "section_level": 2}, {"title": "\"Lamina propria mucosae\", slizniční vazivo.", "content": "Pod epitelem se nachází vrstva řídkého kolagenního vaziva. Jeho tloušťka se liší v závislosti na druhu výstelky, může být téměř neznatelná i velmi mohutná. Ve vazivu probíhají krevní vlásečnice, které vyživují sliznici, mohou v něm být žlázy ústící na povrch sliznice.", "section_level": 2}, {"title": "\"Tunica muscularis mucosae\", svalová vrstva sliznice.", "content": "Pod slizničním vazivem může být vrstva hladké svaloviny. Může chybět, nebo je nesouvislá.", "section_level": 2}, {"title": "Typy sliznic.", "content": "Sliznice se liší podle toho, jakou „dutou útrobu“ vystýlají. Platí, že orgánové soustavy mají sliznici, která je pro danou soustavu typická, ale i v rámci jedné soustavy se liší mohutností slizničního vaziva, přítomností svalové vrstvy nebo určitých žláz. Pro každou orgánovou soustavu je typický specializovaný epitel.", "section_level": 1}, {"title": "Sliznice trávicí soustavy.", "content": "Celá trávicí trubice, od žaludku až po anus, je vyslána sliznicí, která je pokryta jednovrstevným epitelem, který mívá sekreční nebo absorpční funkci. Ve sliznici je celá řada žláz, které produkují látky potřebné k trávení potravy (pepsin, HCl produkované žaludečními žlázami), hlen a hormony. Epitelové buňky tenkého střeva (enterocyty) jsou opatřeny mikroklky (=žíhaná kutikula) a přijímají rozložené živiny.", "section_level": 2}, {"title": "Sliznice dýchacích cest.", "content": "Typický epitel této sliznice je víceřadý epitel s řasinkami. Sliznice vystýlá nosní dutiny, paranasální dutiny (tam je tenčí a obsahuje méně žlázek), průdušnici, průdušky i průdušinky. Řasinky kmitají směrem ven a pomáhají čištění dýchacích cest od prachu a jiných nečistot.", "section_level": 2}, {"title": "Sliznice močových cest.", "content": "Je tvořena přechodným epitelem a velkým množstvím slizničního vaziva. Má schopnost se roztáhnout a zvětšit tak mnohonásobně objem orgánu, který vystýlá (močový měchýř).", "section_level": 2}, {"title": "Kutánní sliznice.", "content": "Vystýlá mechanicky namáhaná místa, epitel je vrstevnatý dlaždicovitý. Podobá se kůži, ale nerohovatí. Najdeme ji například v ústní dutině.", "section_level": 2}, {"title": "Endometrium.", "content": "Endometrium je speciální název pro sliznici vystýlající dělohu. Jeho vzhled se mění v závislosti na estrickém cyklu savců nebo menstruačním cyklu ženy. Epitel je jednovrstevný, výška slizničního vaziva se mění. Když je sliznice připravena přijmout oplozené vajíčko, je vrstva vaziva mohutná, sliznice je překrvená. Nedojde-li k zahnízdění vajíčka, sliznice atrofuje, u ženy se část odlučuje a odtéká s menstruační krví. Dojde-li k nidaci zárodku, endometrium vytvoří \"pars materna placentae\", tedy mateřskou část placenty. U savců s pravou placentou (člověk, šelmy) se po porodu odlučuje jako decidua, což je příčinou fyziologického krvácení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sliznice (\"tunica mucosa\") je výstelka tvořená vazivem a epitelem, která kryje vnitřní povrchy těla obratlovců. Poskytuje mechanickou ochranu tkání uložených pod ní a chrání tělo před škodlivými vlivy vnějšího prostředí (tzv. slizniční imunitní systém – brání před bakteriemi, toxickými látkami, atp). Její (většinou) růžová barva je způsobena prosvítáním krevních vlásečnic probíhajících v podslizničním vazivu. ", "tgt_summary": "A mucous membrane or mucosa is a membrane that lines various cavities in the body and covers the surface of internal organs. It consists of one or more layers of epithelial cells overlying a layer of loose connective tissue. It is mostly of endodermal origin and is continuous with the skin at various body openings such as the eyes, ears, inside the nose, inside the mouth, lip, vagina, the urethral opening and the anus. Some mucous membranes secrete mucus, a thick protective fluid. The function of the membrane is to stop pathogens and dirt from entering the body and to prevent bodily tissues from becoming dehydrated.", "id": 459235} {"src_title": "Fehmarnsundský most", "tgt_title": "Fehmarn Sound Bridge", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Stavba započala v roce 1958 a most byl otevřen 30. dubna 1963. Celková délka mostu činí 1300 metrů, z toho 963 metrů pevná část a zbývajících 337 metrů se skládá z nájezdů na obou stranách. Hlavní část je ve výšce 23 metrů nad mořem. Most je postaven z oceli, je 21 metrů široký s vozovkou v obou směrech a stezkou pro chodce. Z toho 6 metrů šířky tvoří železniční trať, kterou využívají německé dráhy Deutsche Bahn. Oblouky nad centrální částí dlouhé 268,5 metru mají rozpětí 248 metrů a dosahují do výše 45 metrů nad nejvyšším bodem mostu. Ocelová ortotropní mostovka je zavěšena na obloucích tzv. síťově uspořádanými závěsy. Most byl navržen inženýry G. Fischerem a T. Jahnkem z firmy Gutehoffnungshütte Sterkrade AG, Oberhausen – Sterkrade. Na architektonickém řešení se podílel architekt Gerd Lohmer.", "section_level": 1}, {"title": "Ukončení trajektové dopravy.", "content": "Po otevření mostu byla ukončena trajektová doprava na ostrov Fehmarn. Původní trajektová linka z Großenbrode v Německu až k mysu Gedser v Dánsku byla nahrazena novou trajektovou linkou z Puttgarden na ostrově Fehmarn do Rødby v Dánsku na ostrově Lolland. Nový most a trajektové změny přinesly značné úspory času pro silniční a železniční dopravu z Hamburku a Lübecku do Kodaně.", "section_level": 1}, {"title": "Historická památka.", "content": "Most byl v roce 1999 Státním úřadem pro ochranu historických památek prohlášen kulturní památkou a stal se symbolem spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko.", "section_level": 1}, {"title": "Studená válka.", "content": "Vzhledem k tomu, že most byl postaven v době studené války, bylo do jeho konstrukce vloženo šest specifických míst pro uložení trhaviny, která měla být použita v případě invaze. Jejich umístění je patrné i dnes podle šesti čtvercových záplat z asfaltu. Ty byly spojeny s řídícím bodem vzdáleným asi 1 km od mostu v Heinrichsruh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fehmarnsundský most () je ocelový obloukový most, který spojuje německý ostrov Fehmarn v Baltském moři s německou pevninou u Großenbrode přes mořskou úžinu Fehmarnsund.", "tgt_summary": "The Fehmarn Sound Bridge () connects the German island of Fehmarn in the Baltic Sea with the German mainland near Großenbrode.", "id": 183384} {"src_title": "Judenburg", "tgt_title": "Judenburg", "src_document": [{"title": "Členění města.", "content": "Město sestává z katastrálních území:", "section_level": 1}, {"title": "Připojování obcí.", "content": "V roce 1940 se k městu připojila obec Murdorf a v roce 1963 obec Waltersdorf.", "section_level": 2}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Na severu je sousední obcí Fohnsdorf, jihovýchodně Maria Buch-Feistritz, na jihu Reifling, jihozápadně Oberweg, západně Sankt Peter ob Judenburg a severozápadně leží Pöls.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Judenburg se rozkládá poblíž hradu Eppenstein. Hrad byl poprvé zmiňován židovskými obchodníky v roce 1074 jako „mercatum Judinburch“, kteří hráli v té době v regionu velmi důležitou roli v obchodu. Nejdříve se zmiňuje nejstarší „právo skladu“ v té době vybavené rozsáhlým „celním právem\". Ve 12. století vlastnili Judenburg Traungauerové a potom Babenberkové. Roku 1224 dostal Judenburg městské právo a ve 13. a 14. století vzrůstal obchod a město se stalo obchodním centrem a obchodovalo mimo jiných také s Benátkami. Nejprve platidlem byly guldeny a až po dlouhé době se platilo rakouskými zlatými. Důležitým byl pro Judenburg obchod se štýrským železem (Erzberg). Dalším významným obchodním zbožím byl pravý kozlík lékařský (\"Valeriana celtica\"), surovina pro výrobu mýdla, která se vyvážela až do Orientu. Po velkých pogromech ve 14. a 15. století byli všichni štýrští Židé v roce 1496 vypovězeni ze země. V roce 1460 císař Fridrich III. (1440-1493) udělil městu monopol pro světový obchod s kozlíkem lékařským. Město drželo monopol přes 100 let. V letech 1910 až 1914 byla ve městě v provozu „bezkolejová dráha Judenburg“, první provoz trolejbusů v Rakousku. Až do první světové války byla v Judenburgu posádka rakousko-uherských pozemních ozbrojených sil armády (1867-1914). V roce 1914 se tu ocitá moravský polní stíhací prapor č.17. Během rakouské vlády za nacismu byla snaha změnit název města, který byl pro židovský název nesnesitelný a aby byl změněn na „Zirbenstadt“. Diskutovalo se o tom po celou válku a ke změně nakonec nedošlo. Na konci druhé světové války byl v roce 1945 v Judenburgu zřízen uprchlický tábor pro židovské osoby bez domova (Displaced Person) s pobočkami v okolních obcích Dietersdorf, Liechtenstein, Kobenz a Murdorf. Dnes je Judenburg průmyslovým a obchodním městem a zřídilo se tu mezi jiným také spolkové gymnázium a spolkové reálné gymnázium, jakož i obchodní akademii.", "section_level": 1}, {"title": "Městský znak.", "content": "Městu byl zapůjčen s účinností od 1. června 1959 usnesením štýrské zemské rady z 9. února 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "Podle sčítání lidu v roce 2001 bylo ve městě 578 pracovišť se 6060 zaměstnanci z obce a 1799 dojíždějících a 3840 obyvatel za prací dojíždí. V roce 1999 pracovalo 41 v lesnických závodech (z toho 16 jako hlavní zaměstnání) a obhospodařovali 3791 hektarů. Od dřívější doby je v Judenburgu většinou průmyslové centrum Mur-Mürz-Furche, a neustále se bojuje s přestěhováním provozu a mezi obyvateli je nesouhlas. Výstavbou nákupního centra v sousední obci Fohnsdorfu zostřuje se situace se stavem obchodní sítě. Maloobchodní síť se stěhuje do nákupních center, obchody se ve městě vyprazdňují a téměř zcela mizí. Město reaguje na tuto problematiku sestavením koncepce marketinku, např. výstavbou planetária. Tendence k návratu je až dosud nezdařilá.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Okresní město Hudeburg má několik sportovních zařízení pro provozování nejrůznějších sportů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Judenburg je rakouské město ve spolkové zemi Štýrsko. Leží na řece Muře, v nadmořské výšce 737 m, 87 km severozápadně od Štýrského Hradce. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Judenburg is a historic town in Styria, Austria. It is the administrative centre of the Murtal district, which was created on 1 January 2012 from the former Judenburg District and former Knittelfeld District. Until 31 December 2011, it was the capital of the Judenburg District. ", "id": 786629} {"src_title": "Omezená racionalita", "tgt_title": "Bounded rationality", "src_document": [{"title": "Racionální a omezeně racionální modely.", "content": "Teorie omezené racionality vznikla jako konkurenční teorie k teorii racionality jako optimalizace. Pojem \"racionální\" a \"racionalita\" je užíván v mnoha oborech (ekonomie, psychologie, sociologie,...). Mnoho ekonomických modelů předpokládá, že lidé jsou v průměru racionální. Tyto modely obvykle vycházejí z teorie ekonomické rovnováhy. Typicky se jedná o situaci, v níž se nabídka rovná poptávce. Dle ekonomické teorie je tento stav jediným optimálním stavem, při kterém nedochází na trhu ani k přebytku ani nedostatku zboží. O způsob, jakým je rovnováha docílena, se tyto modely příliš nestarají, resp. je udáváno, že rovnováhy je dosahováno racionálním chováním všech účastníků trhu. (viz teorie racionální volby). V případě strategické hry by se jednalo o situaci, v níž všichni hráči zvolí optimální strategii. V ekonomii je racionální agent člověk, který za všech okolností jedná tak, aby maximalizoval svůj užitek. Ekonomická teorie pro analýzu tohoto chování zavedla zvláštní abstrakci člověka - \"homo economicus\", člověk ekonomický. Homo economicus je dle ekonomické teorie sobecký individualista, jedná přísně logicky, a nemá na zřeteli nic jiného než maximalizovat své výnosy a minimalizovat své náklady. V ekonomické teorii má racionální agent následující vlastnosti: Výsledkem rozhodovacího procesu je optimum, které je hledáno bez ohledu na cenu výpočtu a cenu informací. Možnost neoptimálního rozhodnutí se v této teorii nezvažuje. Každodenní zkušenost i pokusy však říkají, že tato definice racionality mluví spíše o chování geniálního robota, než o chování běžných lidí. Z řady experimentů navíc plyne, že se lidé zdaleka jako abstraktní homo economicus nechovají. A to ani tehdy, když jim nestojí nic v cestě. Oproti tomu teorie omezené racionality říká, že svět, ve kterém žijeme, je složitější, než bychom si přáli. Je velký a příliš komplexní na to, aby člověk mohl porozumět všemu. Lidé jsou často racionální svými záměry, ne nutně svým jednáním. Lidé získávají často zpětnou vazbu, podle které opravují své teoretické modely jen velmi pomalu. Mohou dlouhodobě zastávat mylné teorie o fungování světa, náboženství, morálních hodnotách atp. Jejich jednání se proto z pohledu vševědoucího agenta bude jevit jako suboptimální. Jejich suboptimální jednání ale ovlivňuje svět i ekonomiku. Agent podle teorie omezené racionality: Z toho však neplyne, že bychom nutně museli být za všech okolností hloupí, iracionální nebo se chovat absurdně. Omezená racionalita je často interpretovaná jako suboptimální nebo dokonce i iracionální ve srovnání s neomezenou racionalitou. Avšak existuje evidence, že rychlá a jednoduchá pravidla mohou vést ke stejně dobrým výsledkům jako komplexní statistické modely (např. vícenásobná regrese, Bayesovské sítě) zatímco vyžadují méně informací a výpočetních schopností.Gerd Gigerenzer a Reinhard Selten ve své knize uvádějí několik důvodů, proč jednoduché heuristiky fungují. První výhodou je možnost využití informací ze struktury prostředí, ve kterém je heuristika aplikována (oproti univerzálnímu rozhodovacímu algoritmu). Druhým důvodem je robustnost jednoduchých strategií oproti složitým modelům s velkým množstvím parametrů. Třetím důvodem je, že reálné rozhodovací situace na rozhodnutí kladou mnoho nároků (přesnost, rychlost, jednoduchost,...), které mohou představovat protikladné požadavky a tedy způsobují vážný problém pro optimalizaci, nicméně nikoliv pro modely omezené racionality. Kvasničkadokonce uvádí, že současná kognitivní a evoluční psychologie považuje schopnost používat jednoduché heuristiky za „požehnání“ pro lidský druh, protože umožňuje rychlou orientaci ve složitém materiálním ale i sociálním světě. Bez této schopnosti by šance na přežití byla mnohem nižší.", "section_level": 1}, {"title": "Jaký je vliv emocí na rozhodování.", "content": "Emoce jsou často označovány jako překážka racionality. Pokud zkoumáme lidské chování, zjistíme, že respondenti často vysvětlují své počiny v kontextu emocí. Lidé pociťují emoční prožitky jako reakci na určité druhy podnětů v závislosti na jejich individuálních minulých zkušenostech a kulturním kontextu. Emoce umožňují rychlé, automatické reakce a akce orientované na přežití. Emoce jsou vývojově starší než rozumové chování, jejich projevy jsou proto silnější a hůře ovladatelné. Lidé jsou schopni reagovat rozzuřeně nebo až agresivně v důsledku stimulů, které vnímají jako nefér nebo nespravedlivé. Podle Gerda Gigerenzera a Reinharda Seltena se tyto vlastnosti u lidí vyvinuly, protože představovaly výhody pro jejich vlastníky. Autoři uvádí následující funkce emocí při rozhodování. Koukolík a Drtilová také uvádějí, že novější výzkum hodnotí emoce ve vztahu k řešení problémů ve dvou rozměrech: jednak rozlišuje míru příjemného/nepříjemného, jednak míru nabuzení (arousal). Nabuzení lidé obecně více riskují. Pokud mají současně špatnou náladu, užívají primitivnější myšlenkové strategie a mají sklon k černobílým rozhodnutím. Mají-li dobrou náladu, déle uvažují, jsou tvořivější, užívají více informací, které přezkoumávají do větší hloubky.", "section_level": 1}, {"title": "Neexistence racionálního agenta byla v průběhu doby podpořena množstvím zjištění a experimentálních pozorování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Framing efekt.", "content": "Teorie racionální volby předpokládá, že lidé ohodnocují zisk i ztrátu stejnou měrou. Ze souboru alternativ by měl člověk volit tu možnost, která jim přinese největší užitek (Ať už se jedná o maximalizaci zisku, nebo minimalizaci ztráty). Užitek ze zvolené možnosti je dán očekávaným užitkem možných důsledků zvolené možnosti, násobených pravděpodobností jejich nastání. Z experimentů provedených Amosem Tverským a Danielem Kahnemanem však vyplývá, že člověk projevuje větší ochotu riskovat v situacích, které představují potenciální ztrátu, než v situacích přinášejících potenciální zisk. Nepříjemný pocit ze ztráty určité sumy peněz je obecně silnější, než pocit uspokojení z výhry té samé částky. Proto lidé tak často odmítají férové sázky na hod mincí. Autoři dále na mnoha testech dokazují, že lidé často přijímají a užívají informace v podobě, v níž je získali, aniž by o nich v tomto ohledu uvažovali. Z experimentů vyplývá, že pro rozhodnutí je důležitá formulace – „zarámování“ problému. Klade-li zarámování problému důraz na pozitivní znaky, je důsledkem větší ochota riskovat jak při možnosti zisku, tak při možnosti ztrát. Klade-li se důraz na znaky negativní, ochota riskovat v obou směrech klesá (\"Toto maso je z 90% libové!\" vůči \"Toto maso obsahuje 10% tuku!\" převzato z Koukolíka a Drtilové )", "section_level": 2}, {"title": "Špatné vyhodnocování rizik.", "content": "Rozhodování je ovlivňováno způsobem, jakým vnímáme a hodnotíme rizika. Podle Koukolíka a Drtilové obecně platí, že riziko nastávající s velmi nízkou pravděpodobností, například úmrtí při letecké katastrofě nebo teroristickém útoku přeceňujeme, zatímco riziko událostí, která nastávají s pravděpodobností vysokou, například úraz elektrickým proudem v domácnosti, onemocnění a úmrtí v důsledku kouření cigaret, nebezpečí při neléčeném vysokém krevním tlaku nebo dlouhodobém řízení motorového vozidla, podceňujeme.", "section_level": 2}, {"title": "Subjektivní oceňování.", "content": "Klasická ekonomie předpokládá, že aplikujeme stejné počty na rozhodování v přítomnosti jako na rozhodování v budoucnosti (krátké období nepředpokládá žádné znehodnocení peněz). Lidé však často upřednostňují okamžité uspokojení a přijmou menší hodnotu ihned, než větší hodnotu i třeba v blízké budoucnosti. Podle Koukolíka a Drtilové časový odklad zisku způsobí \"odečítání\" nějakého podílu hodnoty. Experimenty také prokázaly, že se toto \"snižování hodnoty s ohledem na čas\" liší v závislosti na tom, jaké hodnoty se týká. Je odlišné v případě zisku a v případě ztráty, záleží i na tom, zda bylo rozhodnutí riskantní nebo bez rizika, nebo zda šlo o jeden nebo větší počet možných důsledků. Nejen čas, ale i vlastnictví a původ předmětů hraje při našem rozhodování roli. Pro lidi mají předměty, které jsou v jejich vlastnictví větší cenu, než předměty cizí. Hodnota předmětu v jejich očích ale také dále roste s dobou, po kterou jej vlastní. I v případě předmětů, které již nevlastníme, roste v našich očích jejich hodnota s dobou, po kterou jsme je vlastnili. Psychologové také zjistili, že se lidé chovají různě k penězům, které získali různými způsoby a nikoliv stejně, jak předpokládá klasická ekonomická teorie. Z jednoho druhu zisku lidé utrácejí s větší lehkostí, jsou tedy ochotni více riskovat, než z jiného druhu zisku. Předmětu, který lidé získávají s velkým úsilím, si cení více než stejného předmětu získaného bez námahy. Výher v loterii a dědictví si lidé cení méně než mzdy. Koukolík a Drtilová poukazují na to, že tato pokusně ověřená poznání mají základní význam i pro rozhodování ve věcech veřejných. Například bytů, které rodiny s nízkým příjmem získají zcela zadarmo, si váží méně než bytů, které dostanou byť za velmi nízkou, nicméně nějakou cenu. Dalšími příklady experimentů zkoumajících míru racionality při lidském rozhodování mohou být – hra Ultimatum nebo Aschův experiment", "section_level": 2}, {"title": "Omezená racionalita a umělá inteligence.", "content": "Snahou Herberta A. Simona, tvůrce pojmu omezená racionalita byl pokus o konstrukci více realistické teorie o lidském ekonomickém rozhodování. Ale také tvrdil, že nejlepší způsob, jak tuto oblast studovat, je skrze počítačovou simulaci. Kvasničkauvádí, že pro umělou inteligenci je velkou výzvou navrhovat mechanizmy vzniku rozhodovacích heuristik s použitím prostředků počítačové inteligence a pozorovat jejich přenos v systému. Základní paradigma současné umělé inteligence a kognitivní vědy je multiagentní přístup, který je reprezentovaný množinou agentů, přičemž jejich přístup k výpočetním schopnostem a k informacím je omezený. Multiagentní modely umožňují velice snadné omezení racionality agentů, která je v matematických modelech absolutní a často představuje důvod jejich kritiky. V těchto modelech je navíc jednoduché vytvořit jednotlivé agenty tak, aby byli navzájem heterogenní. Toho je docíleno tak, že při vytváření populace agentů jsou mezi jejich jednotlivé instance distribuovány jiné hodnoty počátečního stavu nebo preferencí. Mezi agenty můžeme také distribuovat různé informace, schopnosti nebo cokoliv, co může ovlivnit chování modelu a přiblížit ho více realitě. Z pohledu tvorby rozhodovacích pravidel jsou však nejdůležitější schopnosti agentů učení se a adaptace. Dle Kvasničky umělá inteligence využívá pro modelování omezené racionality především trojice metod:", "section_level": 1}], "src_summary": "Hlavní myšlenkou omezené racionality je tvrzení, že existence kognitivních limitů lidského mozku, složitost struktury okolního prostředí ale i omezený čas, který na rozhodování máme, neumožňuje jedinci se ve většině případů rozhodovat optimálně. V důsledku omezenosti kognitivního orgánu jsme k dořešení rozhodovacího procesu v reálném čase nuceni zjednodušovat rozhodovací mechanismy a používat pouze přibližné metody. Lidské rozhodování má tedy dle teorie omezené racionality spíše podobu hledání uspokojivého řešení pomocí různých heuristik, nežli hledání optimálního řešení, jak uvádí teorie racionální volby. Jelikož úspěšnost jednotlivých heuristik závisí na struktuře prostředí, modely omezené racionality popisují nejenom, jak je rozhodnutí dosaženo na základě zvolené heuristiky, ale posuzuje v kterých oblastech je tato heuristika úspěšná a v kterých ne.", "tgt_summary": "Bounded rationality is the idea that rationality is limited, when individuals make decisions, by the tractability of the decision problem, the cognitive limitations of the mind, and the time available to make the decision. Decision-makers, in this view, act as satisficers, seeking a satisfactory solution rather than an optimal one. ", "id": 454031} {"src_title": "Mario Puzo", "tgt_title": "Mario Puzo", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Hell‘s Kitchen v západní části New York City jako syn chudých italských přistěhovalců z obce Pietradefusi v provincii Avellino v Kampánii. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, narukoval k letectvu, v němž sloužil v jižní Asii a Německu; tam také zůstal i po skončení války jako civilní zaměstnanec. Po návratu z války studoval na Kolumbijské univerzitě sociologii a navštěvoval kursy tvůrčího psaní. První povídku s názvem \"Poslední Vánoce\" publikoval v roce 1950. Po mnoha letech v diplomatických službách se začal věnovat psaní. Zemřel 2. července 1999 v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "První dva romány Maria Puza, \"Temná aréna\" (popisuje situaci v poválečném Německu) a \"Šťastný poutník\", byly přijaty kritikou vlídně, ale autor jimi peníze ani slávu nezískal. Jeho hlavním uměleckým odkazem je série románů z prostředí italské mafie v USA. V roce 1969, po dokončení románu \"Kmotr\" se Puzo stal doslova přes noc uznávaným a slavným autorem. Na úspěch \"Kmotra\" navázal dalšími „mafiánskými“ romány – např. \"Sicilián\" (kterým se vrátil do čela žebříčku bestsellerů v roce 1984), \"Omerta\" a \"Poslední kmotr\". Další román pak popisuje sérii teroristických atentátů, spiknutí a posléze atentát na fiktivního amerického prezidenta z rodu Kennedyů – \"„K“ znamená Kennedy\". Jeho posledním románem byla \"Rodina\", zemřel však před jeho dokončením roku 1999. Tento román o klanu Borgiů z 16. století později dokončila Carol Ginová, kniha však výraznějšího úspěchu nedosáhla.", "section_level": 1}, {"title": "Film.", "content": "Byl rovněž autorem filmových scénářů podle vlastních předloh. Kmotr v režii F. F. Coppoly 1972 získal Oscara, stejně tak i \"Kmotr II.\" z roku 1974, třetí část z roku 1990 byla na Oscara nominována. Kromě tvorby scénářů podle svých románů spolupracoval Puzo i na tvorbě scénáře filmů Superman a Superman 2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mario Gianluigi Puzo (15. října 1920, New York – 2. července 1999, New York) byl americký spisovatel, který bývá literárními kritiky označován jako dědic generace naturalistů.", "tgt_summary": "Mario Gianluigi Puzo (; October 15, 1920 – July 2, 1999) was an American author, screenwriter and journalist. He is known for his crime novels about the Italian-American mafia, most notably \"The Godfather\" (1969), which he later co-adapted into a trilogy directed by Francis Ford Coppola. He received the Academy Award for Best Adapted Screenplay for the first film in 1972 and \"Part II\" in 1974. Puzo also wrote the original screenplay for the 1978 \"Superman\" film. His final novel, \"The Family\", was released posthumously in 2001.", "id": 2007285} {"src_title": "John Baskerville", "tgt_title": "John Baskerville", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "John Baskerville se narodil v Sion Hill ve vesnici Wolverley, blízko města Kidderminster v hrabství Worcestershire v Anglii. V roce 1726 se přestěhoval do Birminghamu, kde se vyučil krasopisu a kaligrafii. Živil se výukou psaní a vedení účetnictví. Své služby nabízel také jako kameník-rytec monumentálních nápisů (jedna jeho kamenná deska se dochovala v birminghamské knihovně). Poté začal po vzoru Johna Taylora, obchodovat s lakovanými předměty, které napodobovaly japonskou techniku nazývanou \"japaning\" (údajně zjistil tajemství výroby od Johna Taylora tím, že ho sledoval při pochůzkách ve městě a pořizoval suroviny pro výrobu na stejných místech a od stejných dodavatelů jako on). Svůj obchod měl na 22 Moor Street a brzy si vydělal značné značné jmění, což mu v roce 1745 umožnilo přestěhovat se z centra na menší panství v severozápadním okraji města, mezi Broad Street a Easy Row. Zde si postavil dům, který pojmenoval \"Easy Hill\". Ten se stal jeho domovem i dílnou a místem odpočinku po jeho smrti (Easy Hill shořel během birminghamských nepokojů v roce 1791). Byl členem Královské společnosti umění, řemesel a obchodu a společník některých členů klubu vzdělanců Lunar Society v Birminghamu. Jeho přítelem a obdivovatelem jeho práce byl i americký politik a tiskař Benjamin Franklin. Baskerville byl také přítelem londýnského knihkupce, spisovatele a vydavatele Roberta Dodsleye, od kterého se možná nechal inspirovat nápadem na tvorbu nových písem. Tiskem a typografií se začal Baskerville zaobýrat kolem roku 1750. Za prvního moderního typografa je většinou považován William Caslon, jehož Baskerville uznával a respektoval. Nespokojen s dosavadní nabídkou písem Jensona a Garamonda, začal vyvíjet svůj vlastní styl, daleko jemnější a výraznější než ostatní. Zkoumal obtížnost čtení odlišných znaků a zjistil, že písma jemných tahů se daleko lépe čtou při tisku v malých velikostech – zejména v knihách. Jeho rytec John Handy měl za úkol odlišit písmo Caslona, a tak byla v roce 1756 konečně dokončena Baskervillova antikva. Co bylo unitkání na Baskervillovi, byl jeho velmi systematický přístup, který neopomíjel jediný aspekt knižní produkce - písmo, sazbu, volbu papíru i tisk, jen aby získal co nejlepší výsledek. Mezi jeho inovace patřil i nový recept na unikátní, lesklý, černý krycí inkoust. Zároveň inovoval tiskový proces používáním horkých měděných desek k vysušení inkoustu, než se stačil vpít hluboko do papíru (metoda horkého tisku). Pracoval s výrobcem papíru Jamesem Whatmanem, aby vytvořil hladší velínový papír, na kterém lépe vyniklo jeho písmo tištěné výrazným černým inkoustem. Baskerville byl také zakladatelem kompletně nového přístupu v typografii, když přidal široké okraje a jako první použil meziřádkový proklad. Nepoužíval žádné linky ani ornamenty. V kompozici stránky vyzdvihl důležitost prázdné plochy a vždy odstraňoval vše co by mohlo narušit čitelnost. Jeho stěžejními principy byly jednoduchost, elegance a především přehlednost. Perfekcionismus a zavádění inovací mu ovšem způsobilo finanční ztráty, protože kdyby své publikace úměrně nacenil, nemohla by si je veřejnost dovolit. V roce 1757 publikoval pozoruhodné čtyřdílné vydání Vergiliova básnického díla s použitím vlastního písma. Dokončení trvalo tři roky, ale ohlas byl tak velký, že byl další rok jmenován univerzitním tiskařem na Univerzitě v Cambridge. Následovalo asi 50 dalších klasik, které zahnovaly edice děl Miltona (1758) nebo Shakespeara (1769). Jeho publikace si svou odlišností získaly značnou přízeň, ale zároveň byly i kritizovány. Kvůli velkému kontrastu papíru a černě tištěného písma v němž Baskerville zvýraznil kontrast mezi silnými a slabými tahy, tvrdili zlí jazykové, že je čtení Baskervillových knih pro oči až bolestivé, a že z nich po dlouhém čtení mouhou lidé rovnou oslepnout. Na Univerzitě v Cambridge také v roce 1763 vytiskl své mistrovské dílo – foliantovou Bibli, ačkoli byl pradoxně sám přesvědčeným ateistou. V letech 1758 – 1763 pracoval kromě Bible ještě na Knize modliteb (Book of Common Prayer). Pro Oxford navrhl v roce 1758 řecké písmo. Poté další čtyři roky nic nevytiskl, dokud ho jeho rivalové v Birminghamu nevypropokovali k další práci. Jeho kariéra týkající se vydávání knih, pro něj zřejmě byla i zdrojem frustrace. Ne přímo proto, že z ní neměl finanční zisk, ale kvůli mnoha nepřátelům, zvláště na londýnském knižním trhu. Ti se často naváželi do jeho vzdělání, jeho nezastíraného ateismu a celkově do jeho osobnosti. Baskerville byl údajně velmi okázalá osobnost. Například po Birmingamu jezdil s párem krémově zbarvených koní v kočáru s panely lakovanými technikou \"japaning\" jeho výroby. Také žil a měl otevřený vztah se Sarah Eaves, kterou opustil její muž. Baskerville se rozhodl, že se o Sarah a její dvě děti postará, proto jí nabídl bydlení v Easy Hill. Sarah nabídku přijala zdánlivě jako hospodyně, ale vznikl mezi nimi intimní vztah. Jejich svazek ignorující konvence vyvolával nesouhlas a stával se tématem místních drbů. John Baskerville si vzal Sarah Eaves v květnu roku 1764. Po jeho smrti v roce 1775, Baskervillova písma zakoupilo konsorcium v jehož čele stál francouzký dramatik Beaumarchais. Ten jej zakoupil, aby mohl Baskervillovým písmem nechat vytisknout Voltairovo dílo. Poté Baskervillova písma upadají v zapomění. Ve 20. letech 20. století je obnovily nové písmolijny jako Linotype, Monotype a další. Písmolijna Emigre vydala populární obrodu Baskervillova písma v roce 1996 s názvem \"Mrs Eaves\", pojmenovaném po Baskervillově ženě, Sarah Eaves.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a pohřeb.", "content": "John Baskerville zemřel přirozenou smrtí 8. ledna 1775. Ve své závěti, jakožto přesvěčený ateista, nechal jasné instrukce, že si přeje být pohřben v olověné rakvi v kryptě pod budovou větrného mlýna, který nechal zbudovat na své zahradě. Poté co byl dům prodán v roce 1788 byla stavba odstraněna, ale rakev s ostatky zde zůstala až do roku 1821. Tehdy se majitel pozemku rozhodl vybudovat zde kanál, rakev s ostatky vyjmul a Baskervillovo zachovalé tělo nechal vystavit. Poté byla rakev Baskervillovou rodinou a přáteli tajně pohřbena v kryptě kostela Christ Church. Po demolici kostela v roce 1897 byla rakev znovu pohřbena v katakombách na hřbitově Warstone Lane. V roce 1963 městská rada Birminghamu obdržela petici s požadavkem, aby byly Baskervillovy pozůstatky pohřbeny v nevysvěcené půdě, jak si to sám přál.", "section_level": 1}, {"title": "Pocta.", "content": "Před Baskerville House na náměstí Centenary Square v Birminghamu vznikla v roce 1990 skulptura s Baskervillovým písmem jako pocta tomuto typografovi. Dílo s názvem \"Industry and Genius\" vytvořil místní umělec David Patten.", "section_level": 1}, {"title": "Galerie.", "content": "Ukázky Baskervillem vydaných publikací:", "section_level": 1}], "src_summary": "John Baskerville ( 28. ledna 1706 – 8. ledna 1775) byl anglický typograf, tiskař a obchodník. Byl inovátorem knihtisku a podstatně ovlivnil anglickou typografii a úroveň tištěných publikací. Jeho nejznámější písmo Baskerville bylo zditalizováno a stále je oblíbené a používané.", "tgt_summary": "John Baskerville (baptised 28 January 1707 – 8 January 1775) was an English businessman, in areas including japanning and papier-mâché, but he is best remembered as a printer and type designer.", "id": 828514} {"src_title": "Arnulf Bavorský", "tgt_title": "Arnulf, Duke of Bavaria", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Arnulf pocházel z rodu Luitpoldovců, jeho otec bavorský markrabě Luitpold padl roku 907 u Bratislavy v bitvě s Maďary. Luitpoldovým nástupcem v Bavorsku se stal Arnulf. \"\"Získal-li vévodství právem nástupnickým či volbou bavorského národa, t.j. předních velmožů, není zcela bezpečně zjištěno,\"\" napsal Václav Chaloupecký do \"Dějin lidstva.\" \"\"Nebezpečí maďarské vynucovalo si zajisté zcela mimořádných opatření.\"\" Jako bavorský markrabě a později vévoda si Arnulf počítal v říši značně samostatně. Dosáhl několika vítězství nad Maďary (909, 910, 913), a posílil tak východní hranice Bavorska na řece Innu. Zároveň rostla Arnulfova moc a prestiž v říši. Aby zajistil svým bojovníkům prostředky k obživě a zároveň si získal jejich věrnost, sekularizoval vévoda část bavorských církevních statků v jejich prospěch. Tím si ovšem znepřátelil bavorské preláty, kteří se obrátili o pomoc na krále. Po vymření vládnoucí východofranské dynastie Karlovců roku 911 se postavil za volbu franckého vévody Konráda, který se následně oženil s Arnulfovou ovdovělou matkou Kunhutou, jež rovněž pocházela ze švábského vévodského rodu Alaholfingů. Brzy se však dostal s králem do konfliktu a připojil se k všeobecnému odboji proti němu, který Konrád nedokázal zdolat. Přesto byl Arnulf v Bavorsku sesazen a nahrazen Konrádovým bratrem Bertoldem. Po Konrádově smrti se roku 919 znovu ujal postu bavorského vévody. Zároveň se prohlásil se souhlasem bavorských velmožů východofranským králem, přestože si ostatní šlechta zvolila saského vévodu Jindřicha Ptáčníka. Zajímavé je, že tentokrát se na Arnulfovu stranu postavili i bavorští biskupové. Roku 921 uspořádal Jindřich I. proti svému konkurentovi tažení, které skončilo nikoliv válečným konfliktem, nýbrž smírem. Arnulf se královské hodnosti vzdal a řezenskou smlouvou uznal Jindřicha I., který ho potvrdil ve funkci bavorského vévody a dopřál mu značnou samostatnost. Vévoda měl například právo investitury biskupů a významných opatů a vedl samostatnou zahraniční politiku. Snažil se získat italskou královskou korunu, o kterou neměl Jindřich zájem. Nakonec se mu roku 934 podařilo prosadit volbu syna Eberharda, nicméně bavorská vojenská výprava do Lombardie skončila naprostým fiaskem. Zemřel roku 937 a byl pohřben v klášteře sv. Jimrama v Řezně. Arnulf se snažil zasahovat také do poměrů v českém knížectví. Zdá se však, že Čechy se uvolnily ze svrchovanosti říše, odklonily se od bavorského vévody a uzavřely za vlády knížete Václava spojenectví se saským Jindřichem, jak dosvědčuje saský kronikář Widukind i autor Kristinánovy legendy. Zachována zůstala pouze církevní závislost na řezenské diecézi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arnulf Bavorský zvaný Zlý (9. století – 14. července 937, Řezno, Východofranská říše) byl markrabětem (907–911) a později vévodou (911–914 a 919–937) bavorským, vládcem Karantánie (Korutan), spojené s Bavorským vevodstvím, a východofranským vzdorokrálem (919–921).", "tgt_summary": "Arnulf (birth unknown; died 14 July 937), also known as the Bad () or the Evil (\"der Böse\"), a member of the Luitpolding dynasty, held the title of Duke of Bavaria from about 907 until his death in 937.", "id": 1523769} {"src_title": "Fagocytóza", "tgt_title": "Phagocytosis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Proces fagocytózy jako první pozoroval a popsal Ilja Iljič Mečnikov.", "section_level": 1}, {"title": "Role v imunitním systému.", "content": "Fagocytóza je klíčový proces v přirozeném imunitním systému. Je to jedna z prvních linií obrany proti infekci, zároveň může aktivovat odpověď adaptivního imunitního systému. Ačkoliv je fagocytózy schopna většina buněčných typů, některé buněčné typy provádějí fagocytózu jako část své hlavní funkce. Tyto se nazývají \"profesionální fagocyty.\" Fagocytóza je evolučně starý proces, nachází se už u bezobratlých živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální fagocytické buňky.", "content": "Mezi profesionální fagocyty se počítají neutrofily, makrofágy, monocyty, dendritické buňky, osteoklasty a eozinofily. První tři vyjmenované mají největší roli v odpovědi na většinu infekcí. Neutrofily mají za úkol kolovat v krvi a do tkání se dostávat až v případě zánětu nebo infekce. Vystupují skrze stěny cév procesem zvaným diapedéza. Funkcí neutrofilů je fagocytovat a zabíjet pozřené patogenní mikroorganismy. Fagocytóza je nejčastěji iniciována Fcγ receptory a receptory komplementu 1 a 3. Neutrofily jsou specializované na přímé zabíjení pozřených patogenů, jsou tedy vybavené širokým repertoárem baktericidních molekul. Ty jsou předem vytvořené a skladované v granulách. Granuly obsahují trávicí enzymy, nejčastěji proteázy, myeloperoxidázu, laktoferrin a antimikrobiální peptidy. Příkladem proteáz mohou být kolagenáza, gelatináza nebo serinové proteázy. Degranulace do fagozomu, kterou doprovází oxidativní vzplanutí, je výrazně antimikrobiální. Monocyty a makrofágy, které z nich vznikají, opouštějí krevní řečiště a zůstávají ve tkáních. Tvoří rezidentní populaci buněk, která tvoří jakousi ochranou bariéru proti infekci. Makrofágy iniciují fagocytózu přes manózový receptor, scavenger receptory, Fcγ receptory a receptory komplementu 1, 3 a 4. Makrofágy žijí dlouho a také si dlouho zachovávají schopnost fagocytózy a tvorby nových lyzozomů. Dendritické buňky jsou taktéž rezidentní populací ve tkáních a pohlcují částice fagocytózou i pinocytózou. Nemají za úkol patogeny zabít a zničit, ale rozložit na peptidy pro antigenní prezentaci buňkám adaptivního imunitního systému.", "section_level": 2}, {"title": "Fagocytické receptory.", "content": "Receptory pro iniciaci fagocytózy mohou být rozděleny podle rozpoznávaných struktur na dvě skupiny. První rozpoznávají povrchy opsonizované molekulami buněčného nebo plazmatického původu. Jako příklady mohou posloužit receptory pro IgG protilátky nebo komplement. Do druhé skupiny patří receptory, které rozpoznávají struktury na površích patogenů. Sem patří manózový receptor, jiné lektinům podobné receptory, scavenger receptory nebo Dectin 1. V některých případech je vyžadován kromě signálu od fagocytického receptoru ještě signál druhý, a to od pattern recognition receptorů aktivovaných molekulárními vzory asociovanými s patogeny (PAMPs).", "section_level": 2}, {"title": "Fcγ receptory.", "content": "Tyto receptory rozpoznávají cíle obalené IgG protilátkami. Konkrétní rozpoznávaná část je Fc fragment. Molekuly receptoru obsahují intracelulární aktivační ITAM motiv, případně se asociují s ITAM-obsahujícími adaptorovými molekulami. ITAM domény převádějí signál z receptorů dovnitř buňky. Aktivující receptory lidských makrofágů jsou FcγRI, FcγRIIA, a FcγRIII. Fagocytóza závislá na Fcγ receptorech vyvolává tvorbu vychlípenin kolem pohlcované částice, anglicky nazývanou \"phagocytic cup\" = fagocytický pohárek. Zároveň vyvolává oxidativní vzplanutí.", "section_level": 3}, {"title": "Komplementové receptory.", "content": "Receptory pro komplementové podjednotky rozeznávají hlavně C3b, C4b a C3bi depozitované na površích částic. Extracelulární doména je tvořená lektinovou komplement-vázající doménou. Rozpoznání cílové struktury komplementovým receptorem není dostatečné pro zahájení fagocytózy, je nezbytný další signál. Makrofágy exprimují komplementové receptory CR1, CR3 a CR4. Na rozdíl od Fc-iniciované fagocytózy se částice opsonizované komplementem \"propadají\" do membrány bez tvorby vychlípenin a panožek.", "section_level": 3}, {"title": "Manózový receptor.", "content": "Manóza a jiné cukry, které se vyskytují na površích patogenů, jako třeba fukóza, jsou rozpoznávané manózovým receptorem. Extracelulární část receptoru je tvořená osmi lektinovými doménami. Mechanismus, kterým dochází k fagocytóze po aktivaci manózového receptoru, je odlišná od Fcγ zprostředkované i komplementovým receptorem zprostředkované fagocytózy.", "section_level": 3}, {"title": "Fagozom.", "content": "Pohlcení materiálu je zprostředkované aktino-myozinovou kontraktilní kortikální sítí. Fagozom je kompartment vzniklý kolem pohlceného materiálu. Pohybuje se směrem k centrozomu a postupně splývá s lyzozomy a různými granuly, čímž se mění ve fagolyzozom. Fagolyzozom se postupně okyseluje, čímž se aktivují enzymy a dochází k degradaci. Degradace může být závislá na kyslíku i nezávislá na kyslíku.", "section_level": 2}, {"title": "Role v apoptóze.", "content": "Pro udržení homeostázy ve tkáních je nutné odstraňovat odumřelé buňky. Tuto funkci mají především makrofágy. Apoptotické buňky jsou identifikovány na základě intracelulárních molekul prezentovaných na povrchu buňky. Mezi tyto \"eat me\" signály patří fosfatidylserin, kalretikulin nebo oxidovaný LDL.", "section_level": 1}, {"title": "Role v přijímání potravy jednobuněčných organizmů.", "content": "Fagocytózou přijímají potravu mnozí jednobuněční živočichové. Dokonce i u primitivních mnohobuněčných organizmů, například \"Trichoplax,\" buňky využívají fagocytózu a pinocytózu pro získání potravy z trávicí dutiny. U některých jednobuněčných organismů, například améb, je potrava obalená panožkami. U jiných je přijímána takzvanými buněčnými ústy, oblastí na membráně, kde dochází k fagocytóze. Stejně jako u fagocytických buněk mnohobuněčných organismů, dochází i u jednobuněčných k tvorbě fagozomu, fagolyzozomu a ke strávení potravy pomocí enzymů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fagocytóza (z řeckého \"„phagein“\" – sníst; sežrat a \"„kutos“\" – duté plavidlo) je endocytický proces pohlcování pevných částic (≥ 0,5 μm) z okolního prostředí buňkami. Pozřením částice se vytvoří fagozom, organela pro trávení. Odlišuje se od dalších mechanismů pozření částic nebo tekutiny, například od pinocytózy. ", "tgt_summary": "Phagocytosis () is the process by which a cell uses its plasma membrane to engulf a large particle (≥ 0.5 μm), giving rise to an internal compartment called the phagosome. It is one type of endocytosis. ", "id": 2076875} {"src_title": "Bez", "tgt_title": "Sambucus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bezy jsou opadavé keře, stromy nebo i vytrvalé byliny se vstřícnými zpeřenými listy. Kořenový systém je bohatě větvený a mělký. Listy jsou na okraji pilovité, s palisty nebo s nektárii vzniklými přeměnou palistů. Větve jsou tlusté, s nápadnými lenticelami a tlustou dření. Květenství jsou koncové vrcholičnaté laty nebo ploché vrcholíky. Květy jsou pravidelné, drobné, většinou pětičetné, bílé, zelenavé nebo žlutavé. Kališní i korunní lístky jsou srostlé. Tyčinek je 5, jsou přirostlé při bázi koruny a vyčnívají ven. Semeník obsahuje 3 až 5 komůrek, v každé je jediné vajíčko. Plodem je dužnatá, nejčastěji černá nebo červená peckovice připomínající bobuli a obsahující 3 až 5 semen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod zahrnuje asi 40 druhů rozšířených v mírném a subtropickém pásu obou polokoulí a v některých horských oblastech tropů. Není zastoupen v subsaharské Africe. V ČR je zastoupen 3 původními druhy: bez černý (\"Sambucus nigra\"), bez chebdí (\"S. ebulus\") a bez červený (\"S. racemosa\"). Mimo tyto 3 druhy roste v Evropě ještě bez sibiřský (\"S. sibirica\"), rozšířený ve středním a východním Rusku.", "section_level": 1}, {"title": "Zástupci.", "content": "Jako \"bez\" se někdy lidově označuje i šeřík obecný \"(Syringa vulgaris)\", který však s bezem není nijak příbuzný (patří do řádu hluchavkotvarých).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jako okrasné dřeviny jsou u nás nejčastěji pěstovány různé kultivary bezu černého, lišící se především tvarem a zbarvením listů a celkovým vzrůstem. Bez černý je využíván v lidovém léčitelství a plody jsou různým způsobem zpracovávány na šťávy, džemy apod.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Bez (\"Sambucus\") je rod vyšších dvouděložných rostlin patřící do čeledi pižmovkovité (\"Adoxaceae\"). Zahrnuje asi 40 druhů dřevin i bylin, rozšířených zejména v mírném pásu a subtropech. V České republice rostou 3 druhy. Některé druhy a kultivary bezu jsou pěstovány jako okrasné dřeviny.", "tgt_summary": "Sambucus is a genus of flowering plants in the family Adoxaceae. The various species are commonly called elder or elderberry. The genus was formerly placed in the honeysuckle family, Caprifoliaceae, but was reclassified as Adoxaceae due to genetic and morphological comparisons to plants in the genus \"Adoxa\".", "id": 2131856} {"src_title": "Ichthys", "tgt_title": "Ichthys", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Teorie o používání v předkřesťanské době.", "content": "Symbol ryby byl používán na tomtéž místě již dříve jako symbol několika božstev. Amulety ve tvaru ryby (také delfína) symbolizovaly plodnost. Ichtys se týkala také lidské sexuality a znázorňovala ženský klín (nebo dělohu). Znak ryby je také spojován s Afroditou, Atargatou, Dagonem a některými dalšími místními původními bohy.", "section_level": 2}, {"title": "Ichthys jako křesťanský symbol.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Význam symbolu.", "content": "Užití Ichthys jako hlavního symbolu prvotních křesťanů může být vnímáno jako kryptogram. \"Ichthys\" (ΙΧΘΥΣ, řecky ryba) se dá číst jako slovo složené z prvních písmen slovního spojení: Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel. V originále Ἰησοῦς Χριστός, Θεοῦ Υἱός, Σωτήρ, \"Iésús Christos Theú Huiós, Sótér\". Podle historiků se ve dvanáctém století začalo znovu používat motivu Ichthys, tentokrát doplněného o křížek (místo oka) nebo nápis ΙΧΘΥC. Původní forma \"Ichthys\" je kruh obsahující řecká písmena uspořádaná tak, aby výsledek vypadal jako osmipaprsčité kolo.", "section_level": 3}, {"title": "Ryby v evangeliích.", "content": "Ryby jsou v evangeliu zmiňovány několikrát a je jim dáván symbolický význam. Několik z Ježíšových učedníků bylo rybáři. Pověřil je se slovy „Udělám z vás rybáře lidí.“ Při krmení davů byl k Ježíši přinesen malý chlapec s „pěti krajíčky chleba a dvěma rybkami“. Ptali se ho: „Ale co jsou oni, mezi tolika jinými?“ Ježíš zmnohonásobil množství chleba i ryb a nakrmil tím celý dav. V Matoušovi 13:47–50 Ježíš přirovnává Boží rozhodnutí, kdo vystoupí do nebe a kdo propadne peklu, rybářům třídícím jejich úlovek: ponechávají si ty dobré ryby a ty špatné vyhazují pryč. V Janovi 21:11 je zaznamenáno, jak učedníci chytali celou noc, ale nic neulovili. Ježíš jim poradil, aby rozhodili sítě na opačné straně lodi – a oni pak ulovili 153 ryb! Málo citovaný výskyt ryb v Ježíšově životě můžeme nalézt i v Matoušovi 17:24–27, kde Kristus říká Petrovi, aby šel na ryby, neboť peníze na zaplacení chrámových daní najde v ústech chycené ryby.", "section_level": 3}, {"title": "Prvotní křesťanská církev.", "content": "Ichthys byla nalezena už v římských katakombách z prvního století. Když byli křesťané v prvním století n. l. pronásledováni Římany, používali rybu k označování potkávacích míst a kobek nebo k rozlišení spojenců od nepřátel. Existuje několik hypotéz, jak a proč byla vybrána ryba. Některé zdroje naznačují, že by mohlo jít o doporučení Klémenta Alexandrijského jeho dopisovatelům (Paedagogus, III, xi) vyrýt do svých pečetí rybu nebo holubici. Nicméně je známo z římských staveb, že toto znamení užívali již dříve. Také mohlo být myšleno jako protest proti zbožňování římského císaře během vlády Domitiana v prvním století našeho letopočtu. Mince nalezené v Alexandrii o něm referují jako o „synu božím“ (Theú Huiós). Ve skutečnosti už tento titul (divi fillius) užívali předchozí panovníci od smrti Julia Caesara, který byl následně prohlášen za boha.", "section_level": 3}, {"title": "Odraz v současné kultuře.", "content": "Ježíšova ryba se stala moderní ikonou křesťanství. Dnes lze tento symbol nalézt například jako samolepku na autech, přívěscích či jiných špercích symbolizujících, že nositel je křesťan. Jako logo ho také používají některé společnosti a univerzitní spolky.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební festival.", "content": "Ichthus je také jméno pro pravidelný křesťanský hudební festival pod širým nebem. Koná se každoročně během června ve městě Wilmore v americkém státě Kentucky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ichthys (v řečtině Ἰχθύς, kapitálkami: ΙΧΘΥΣ nebo i ΙΧΘΥC), lze se setkat i s přepisem Ichthus, je v řečtině výraz pro „rybu“ Je to symbol, který byl hojně používán ranými křesťany jako tajné heslo v dobách, kdy byli pronásledováni. Znám je také pod přezdívkou „Ježíšova ryba“.", "tgt_summary": "The ichthys or ichthus (), from the Greek \"ikhthýs\" ( 1st cent. AD Koine Greek, \"fish\") is a symbol consisting of two intersecting arcs, the ends of the right side extending beyond the meeting point so as to resemble the profile of a fish. The symbol was adopted by early Christians as a secret symbol. It is now known colloquially as the \"sign of the fish\" or the \"Jesus fish\".", "id": 1033957} {"src_title": "Žluna zelená", "tgt_title": "European green woodpecker", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Žluna zelená je nápadný pták s několika anatomickými adaptacemi pro život na stromech. Mezi nejdůležitější patří silný špičatý zobák, vhodný k rozsekávání dřeva, silné drápy, které žluna používá k zachytávání na kmeni stromů, a nepříliš dlouhý, přesto silný ocas, který má funkci opěrnou. Má olivově zelený hřbet, bělavou spodní část těla se zeleným a žlutým odstínem na ocase (žlutý kostřec, zvláště patrný v letu), šedé končetiny, červené temeno a s výjimkou poddruhu \"P. v. sharpei\" (žluna zelená španělská) i černou obličejovou masku. Jednotlivá pohlaví se zbarvením liší, výrazný vous táhnoucí se od zobáku má samec černo-červený, samice čistě černý. Obě pohlaví však mají červené celé temeno (čímž se liší od žluny šedé). Mladí ptáci mají na lících a břiše tmavé skvrny v řadách a matně červené temeno. Prachový šat chybí. Ve střední Evropě si můžeme žlunu zelenou poměrně snadno splést s velice podobnou žlunou šedou (\"Picus canus\"), která je o něco menší, má zelené břicho, černý vous na lících jen mírně naznačený a jejíž volání zní melancholičtěji a na konci klesá. Liší se i tím, že samec má jen červenou skvrnu na čele a samička není zbarvena červeně vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Žluna zelená celoročně obývá světlé (řídké) listnaté i smíšené lesy, zahrady a ovocné sady i větší parky ve městech s dostatečným porostem starých a mohutných stromů, příp. aleje starých stromů. Občas šplhá i na budovách. Souvislým lesům se vyhýbá. Žluna se zdržuje jednotlivě. Podobně jako datlové a strakapoudi šplhá po stromech, ale na rozdíl od nich často poskakuje po zemi, kam slétává za potravou. Hnízdí v dutinách stromů, přičemž hnízdní dutinu s nevelkým okrouhlým vletovým otvorem vytesává v nahnilých, suchých nebo ztrouchnivělých kmenech stromů. Sekání dutiny trvá ptačímu páru asi 14 dní, může však trvat i déle než tři týdny. Přes léto dutina slouží jako hnízdiště, v zimě především jako místo k nocování. Obsazuje i opuštěné dutiny jiných datlovitých ptáků a občas zahnízďuje i v dostatečně velkých ptačích budkách. Let je dlouze vlnitý, se zvučnými rázy křídel; střídá se mávání křídel s fází, kdy jsou křídla přitisknuta k tělu. Na rozdíl od většiny datlovitých bubnuje zřídka. (Bubnování je rychlé klepání zobákem do rezonujícího dřeva, příp. plechu.) Mnohem častější je hlasový projev. Od časného jara se ozývá hlasitým jásavě znějícím \"kli–kli–kli–kli\". Jiní autoři přepisují znění hlasu jako \"glyglygly...\", \"glyk glyk glyk glyk\" aj. Hlavní složku potravy tvoří mravenci, které vyhrabává ze země zobákem. Dospělce, larvy i kukly chytá na lepkavý velmi dlouhý vychlípitelný jazyk, kterým rejdí v mraveništi jako mucholapkou. Požírá i jiný hmyz, často jej loví tak, že jazykem prozkoumává štěrbiny v kůře, méně jej vysekává zobákem pod kůrou stromů nebo v kmeni. Příležitostně „kroužkuje“ stromy, tzn. naklovává kůru až na lýko a olizuje mízu. Občas navštíví včelí úly, zejména v zimě. Hnízdí jednou ročně od dubna do července. Na holý podklad dutiny pokrytý třískami po tesání klade 6 (2 až 8) čistě bílých vajec velikosti 31,2 × 23,3 mm. Na vejcích sedí střídavě oba rodiče 15–17 dní. Samička zahřívá vajíčka během dne a sameček ji pravidelně střídá; v noci sedí na vejcích vždy jen sameček. Mláďata se líhnou skoro holá a slepá, jejich vývoj pokračuje dosti rychle, takže za 19 až 21 dní dutinu opouštějí, ale rodiče je ještě dva týdny krmí. Hlavní potravu mláďat tvoří mravenci, které jim rodiče přinášejí v jícnu. Během srpna až října se rodiny rozpadají, přičemž dospělé žluny jsou věrné svému hnízdišti, málokdy se vzdalují ze svého okrsku, zatímco mladí se rozlétají a osidlují nová teritoria, která jsou vzdálena zpravidla do několika desítek kilometrů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a početnost v ČR.", "content": "Vyskytuje se na celém území České republiky. Je prokázán pravidelný každoroční výskyt druhu, přičemž v letech 1985–1995 se uvádí 9000 až 18 000 hnízdících párů a 6000 až 12 000 zimujících jedinců. Patrně s úbytkem listnatých a smíšených lesů a kvůli užívání pesticidů počet žlun poklesl. Týž pramen označuje populační trend (výskyt či hnízdění) v letech 1973–1995 parametrem: „ubývání početnosti v rozmezí 20 % až 50 %“. O zřejmě mírně klesajícím trendu hovoří.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žluna zelená (\"Picus viridis\") je středně velký šplhavý pták z čeledi datlovitých. Hojně se vyskytuje v západní Asii a celé Evropě s výjimkou Irska, většinového území Skandinávského poloostrova a několika středozemních ostrovů, což ji činí jedním z nejrozšířenějších evropských zástupců své čeledi.", "tgt_summary": "The European green woodpecker (\"Picus viridis\") is large green woodpecker with a bright red crown and a black moustache. Males have a red centre to the moustache stripe which is absent in females. It is resident across much of Europe and the western Palearctic but in Spain and Portugal it is replaced by the similar Iberian green woodpecker (\"Picus sharpei\"). ", "id": 56348} {"src_title": "Myšlenková mapa", "tgt_title": "Mind map", "src_document": [{"title": "Princip tvoření myšlenkové mapy.", "content": "Do středu mapy zakreslíme klíčový objekt, jedná se o centrum naší pozornosti – jádro myšlenkové mapy, téma, nad kterým se chceme zamyslet nebo ho řešit. První myšlenku, která nás napadne, zaznamenáme nad pravý horní okraj jádra a tuto myšlenku rozvíjíme a heslovitě zaznamenáváme v daném ramenu, až do vyčerpání této myšlenky, přičemž jednotlivá hesla propojíme linkou. Další myšlenku zaznamenáme opět u jádra, pod první již vyjádřenou myšlenku. Začínáme hlavními tématy, jež s hlavním objektem přímo souvisí, a z nich pokračujeme dále vzdálenějšími motivy. Větve mají svá klíčová slova, popřípadě ilustrace. Jednotlivé klíčové pojmy jsou asociačními podněty, které by nám měly umožnit vybavit si celkovou informaci. V koncepci myšlenkových map je jasně patrná metoda řetězení.", "section_level": 1}, {"title": "Zásady tvorby.", "content": "Zde jsou uvedeny nezávazné zásady tvorby myšlenkových map: kreslit, vybarvovat, dodat mapám třetí rozměr, propojovat, nalézt svůj styl, hrát si, hierarchizovat, kategorizovat, kódovat, nestereotypizovat, asociovat, nadchnout se, používat centrální obrázek, tvořit tvary, tvořit jednoduše, trénovat. Další zásady: psát tiskacím písmem, používat jedno klíčové slovo na větev, spojovat čáry, k mapám se vracet, odvázat se, nenudit se, nesnažit se být dokonalými, nepoužívat dlouhé fráze, nebýt monotónní ani negativní.", "section_level": 1}, {"title": "Stručný návod.", "content": "Toto je tradiční postup tvorby mapy, který může být potřeba pozměnit, aby nejlépe vyhovoval individuálním záměrům člověka.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nevýhody tvorby myšlenkových map.", "content": "Mezi hlavní výhody myšlenkových map patří především fakt, že se díky nim lépe učíme a více si pamatujeme. Jasně zachycují podrobnosti jako celek, tím umožní mozku vnímat danou problematiku komplexně, čímž předchází mentálnímu nepořádku. Mozek vnímá souvislosti, které si může vzájemně asociovat. Šetří čas, ať už se jedná o jejich vytváření nebo učení. A to hlavní na závěr – myšlenkové mapy mozek jednoduše baví. Je to akcelerátor myšlení, neboť mozek nemusí pracovat paralelně na různých aspektech tématu, ale postupně využívá soustředěnou kapacitu myšlení na jeden aspekt za druhým. Mezi hlavní nevýhody zpravidla řadíme skutečnost, že se stávají nevyhovujícími v případě, že je potřeba do mapy vložit delší text. Nejsou dostatečně rozšířeny mezi populací, z čehož pramení, že jim většina lidí nerozumí a někteří se jim ani porozumět nesnaží, jelikož příliš lpí na svých zvycích. Není vždy úplně snadné plně porozumět cizí mapě. Vyhovuje především lidem s vizuálním typem paměti (90 % populace), diskriminuje typ auditivní, komunikativní a motorický. Navíc nelze všechna existující témata zobrazit hierarchicky.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s lineární tvorbou zápisu poznámek.", "content": "Podle Buzana 95 % gramotné světové populace 21. století využívá tři základní nástroje zápisu poznámek. Mezi tyto nástroje patří: Nejčastěji používáme slova, čísla, věty, řádky, seznamy, logiku, kritické myšlení a jedinou barvu. Mezi nevýhody lineárních zápisků patří to, že v kvantu textu před námi ukrývají klíčová slova nebo je rozdělují každé na jinou stránku, což brání proudu volných asociací a jejich vzájemnému propojování. Nudí nás, jedna stránka se podobá druhé. Z velkého množství poznámek pramení frustrace. Bezohledně plýtvají naším časem, zbytečně se jimi prodíráme, vracíme a ztrácíme se v nich. Kreativita a paměť zde dohromady nemají prostor. Jsou jednou z příčin ochladnutí lásky ke vzdělání. Využívají jen některé části mozku. Většinou je potřeba je doma znovu předělat v případě, že se mluvčí nechal vést volnými asociacemi, čímž v našem lineárním textu způsobil pořádný zmatek. Objektivní výhodou, kterou bychom v tomto druhu zápisu mohli nalézt je, že jsou snadno pochopitelné pro kohokoli, kdo si je přečte a jejich tvoření nevyžaduje velkou psychickou námahu.", "section_level": 1}, {"title": "Programy na tvorbu myšlenkových map.", "content": "Následující svobodný software umožňuje vytvářet myšlenkové mapy: Následující proprietární software umožňuje vytvářet myšlenkové mapy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Myšlenková mapa (někdy také \"mentální mapa\") je grafické uspořádání klíčových slov, doplněné obrázky vyznačující vzájemné vztahy a souvislosti. Může být využívána například k učení, plánování nebo řešení problémů. ", "tgt_summary": "A mind map is a diagram used to visually organize information. A mind map is hierarchical and shows relationships among pieces of the whole. It is often created around a single concept, drawn as an image in the center of a blank page, to which associated representations of ideas such as images, words and parts of words are added. Major ideas are connected directly to the central concept, and other ideas branch out from those major ideas. ", "id": 264951} {"src_title": "Homo heidelbergensis", "tgt_title": "Homo heidelbergensis", "src_document": [{"title": "Stavba těla a chování.", "content": "Jak \"Homo antecessor\" tak \"Homo heidelbergensis\" pravděpodobně pocházeli z morfologicky velmi podobného afrického \"Homo ergaster\". Ale protože \"Homo heidelbergensis\" měl větší mozkovnu (s typickým objemem 1100–1400 cm3), silnější kostru, vyšší čelo, dokonalejší nástroje a chování, získal speciální druhové vyčlenění. Zástupci druhu (\"muži\") byli asi 1.75 metru vysocí a v průměru svalnatější než \"Homo sapiens\". Velcí samci mohli vážit okolo 100 kg, průměr byl však podstatně menší: 60–70 kg. Podle profesora Lee R. Bergera z University of Witwatersrand ukazuje množství kostí z nálezů v jižní Africe, že místní populace, které oblast obývaly před 500-300 tisíci lety, dosahovaly obřích rozměrů, často přesahujích 2.13 m. Opotřebení zubů ukazuje, že byl pravoruký, jako většina moderních lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální chování.", "content": "Na základě nálezů v Atapuerce (Španělsko) se usuzuje, že \"H. heidelbergensis\" mohl být prvním druhem z rodu homo, který pohřbíval své mrtvé a dokonce dával i pohřební dary. Někteří badatelé se domnívají, že \"H. heidelbergensis\" podobně jako jeho následovník \"H. neanderthalensis\" používal primitivní druh řeči. Žádné formy umění nebyly objeveny, ačkoli v Terra Amata v jižní Francii došlo k nálezu červeného okru, minerálu, z něhož se vyrábělo barvivo používané na malování.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Stavba vnějšího a středního ucha napovídá, že tento druh měl sluchovou vnímavost podobnou moderním lidem a velmi rozdílnou od šimpanzů. Uměl pravděpodobně rozlišovat mnoho různých zvuků. \"H. heidelbergensis\" byl blízký příbuzný či dokonce velmi pravděpodobně migrační potomek druhu \"H. ergaster\". Ten je považován za prvního hominida, který uměl hláskovat a na tomto základě mohl \"H. heidelbergensis\" rozvinout poněkud sofistikovanější kulturu.", "section_level": 2}, {"title": "Zbraně.", "content": "Osm 300 - 400 tisíc let starých dřevěných vrhacích oštěpů bylo nalezeno v Schöningenu v severním Německu. Má se zato, že je zhotovil \"H. heidelbergensis\". Tyto oštěpy jsou skvěle vyvážené a opracované a výborně se s nimi dá házet na velkou vzdálenost. Jedná se o poměrně ojedinělý nález, neboť obecně vrhací zbraně používal ve větší míře až \"H. sapiens\". Ukazuje však, že technologie \"H. heidelbergensis\" už byla na poměrně slušné úrovni a že se jednalo o aktivního lovce.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Průzkum zubů \"H. heidelbergensis\" naznačuje, že jeho potrava sestávala ve větší míře z rostlinné stravy, než je tomu například u neandertálce. Rostliny (kořínky, různé plody a semena) zřejmě zajišťovaly až 80 % energetického příjmu. Nedá se vyloučit i tepelná úprava rostlinné stravy. Z dosavadních nálezů navíc nelze prokázat kanibalismus, který je znám například u \"Homo antecessor\" a u neandertálce. Podle nálezů z jihoanglického Boxgrove usuzujeme, že \"H. heidelbergensis\" lovil i velká statná zvířata - nosorožce, prajeleny, bizony. Používal k tomu především dřevěné oštěpy, jejichž hroty vytvrzoval v ohni. Ulovená zvířata lovci porcovali, vnitřnosti a morek jedli na místě, svalovinu odnášeli ke své tlupě.", "section_level": 2}, {"title": "Obydlí.", "content": "V lokalitě Terra Amata poblíž Nice ve Francii se našly pozůstatky jednoduchých obydlí starých asi 380 000 let. Jednalo se chatrče sestavené z větví zřejmě pokrytých kůží. Konstrukci z vnější strany podpíralo kamení. V chatrčích se našly důkazy po ohni. Jedná se o jeden z nejstarších dokladů používání ohně v Evropě. Obydlí jsou připisována \"Homo heidelbergensis\".", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Protože \"H. heidelbergensis\" žil na dvou kontinentech - v Africe a v Evropě, došlo k izolaci dvou populací během čtvrtohorních period Wolstonian a Ipswichian (Mindel, Holštýn). Neandrtálci se vyvinuli v Evropě z \"H. heidelbergensis\" přibližně před 300 tisíci lety během období Wolstonian. \"H. sapiens\" se naproti tomu vydělil před 200-100 tisíci lety v Africe. Nálezy zkamenělin jako jsou lebky z Atapuerca a Kabwe vnesly více světla do těchto dvou větví druhu \"H. heidelbergensis\". \"H. neanderthalensis\" si podržel většinu rysů \"H. heidelbergensis\" kromě výšky. Neandrtálci byli menší, značně robustní, s velkými nadočnicovými oblouky, mírně vystupující tváří a zapadlou bradou. Měli rovněž největší mozek ze všech hominidů. Naproti tomu \"Homo sapiens\" má nejmenší nadočnice ze všech hominidů, je vysoký a štíhlý a má plochou tvář s vystupující bradou. V průměru má větší mozek než \"H. heidelbergensis\", ale menší než neandrtálec. Jedná se o jediného hominida s vysokým čelem, plochou tváří a tenkým obočím. Někteří vědci se domnívají, že \"H. heidelbergensis\" je zvláštní druh, jiní se domnívají, že jde o součást vývojové větve jiných druhů homo. Scénáře naznačují možné vývojové linie takto. 1) \"Homo heidelbergensis\" → \"H. neanderthalensis\"; 2) \"H. heidelbergensis\" → \"H. rhodesiensis\" → \"H. sapiens idaltu\" → \"H. sapiens sapiens\". Je nutné poznamenat, že zařazení \"H. heidelbergensis\" do lidské evoluce je stále velmi nejednoznačné (stejně tak jako lidská evoluce samotná). Dříve byl vesměs považován za poddruh či regionální formu druhu \"H. erectus\", nicméně tento názor je dnes spíše v menšině. Neví se přesně jaký byl vztah \"H. heidelbergensis\", \"H. antecessor\" a \"H. rhodesiensis\" a ani to, zda je možno \"H. heidelbergensis\" považovat za první druh \"H. sapiens\". Obecně se má v současnosti zato, že \"H. heidelbergensis\" je pravděpodobnějším předchůdcem \"H. sapiens\" než \"H. erectus\". Evoluční spojitost mezi \"H. heidelbergensis\" a \"H. neanderthalensis\" je vysoce pravděpodobná. Teorie o multiregionálním vývoji člověka vše ještě více komplikuje.", "section_level": 1}, {"title": "Objev.", "content": "K prvnímu nálezu zkamenělin tohoto druhu došlo 21. října 1907 ve vesnici Mauer v jihozápadním Německu, kde dělník Daniel Hartmann objevil čelist v hromadě písku. Dělník dal čelist profesoru Otto Schoetensackovi z university v Heidelbergu, který nález pojmenoval. Další pozůstatky se našly v těchto místech: Steinheim and der Murr (Německo), Arago (Francie), Petralona (Řecko) a Ciampate del Diavolo (Itálie).", "section_level": 1}, {"title": "Další nálezy.", "content": "V roce 1994 došlo k nálezu holenní kosti v Boxgrove Quarry (Anglie) nedaleko pobřeží kanálu La Manche. Kost byla datově zařazena do období před 500 tisíci lety (plus mínus 24 tisíc let), což odpovídá \"H. heidelbergensis\". Na kosti byly stopy čelistí velkého predátora. V této lokalitě se navíc nalezlo množství naporcovaných zvířat a různě opracovaných pazourků. V roce 1992 bylo ve Španělsku v lokalitě Sima de los Huesos (česky \"Jáma kostí\", v Sierra de Atapuerca) nalezeno velké množství kostí starých vždy nejméně 350 tisíc let. Jednalo se o kosti 28 lidí, množství zvířat a pěstní klín zvaný Excalibur. Pochází odtud 90 % nálezů \"H. heidelbergensis\" včetně velmi dobře zachované Lebky 5. Jako zajímavost je možné zmínit to, že naleziště nedaleko od těchto obsahují jediné zkameněliny druhu \"Homo antecessor\". V roce 2005 se v Pakefieldu v Suffolku (Anglie) našlo množství nástrojů a zubů, jejichž datace spadá do období před 700 tisíci lety a mohla patřit lidskému druhu na rozhraní \"H. antecessor\" a \"H. heidelbergensis\".", "section_level": 2}, {"title": "Film.", "content": "\"Homo heidelbergensis\" se objevuje ve čtvrtém díle série \"Putování s pravěkými lidmi\" z produkce BBC.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "(upraveno)", "section_level": 1}], "src_summary": "Homo heidelbergensis (Člověk heidelberský, pojmenován podle university v Heidelbergu) žil před 600 - 250 tis. lety (někdy se rozptyl zvětšuje na 700 - 200 tisíc). Dříve byl označován jako \"Homo sapiens heidelbergensis\", \"Homo erectus heidelbergensis\", či \"Homo sapiens paleohungaricus\" (naleziště Vértesszőlős). Mezi \"H. heidelbergensis\" se někdy řadí i \"Homo steinheimensis\", \"H. rhodesiensis\" a \"H. capranensis\". Podle některých vědců se jedná o nový lidský druh, podle dalších je to nejstarší forma druhu \"Homo sapiens\". Jedna z novějších teorií tvrdí, že se jedná o předchůdce jak \"Homo neanderthalensis\", tak \"Homo sapiens sapiens\". Pro \"H. heidelbergensis\" je typické výrazné zvětšení mozku oproti \"Homo ergaster\". Kosti lebky jsou poměrně tlusté, silnější než u \"H. ergaster\", ale tenčí než u \"H. erectus\". Kosterní nálezy jsou relativně hojné. Způsob výroby nástrojů byl velmi podobný technologii Acheulean (Acheuléen) druhu \"Homo erectus\".", "tgt_summary": "Homo heidelbergensis is an extinct species or subspecies of archaic humans in the genus \"Homo\", which radiated in the Middle Pleistocene from about 700,000 to 300,000 years ago. The derivation of \"H. sapiens\" from \"H. rhodesiensis\" has often been proposed, but is obscured by a fossil gap from 400–260 kya. The species was originally named \"Homo heidelbergensis\" due to the skeleton's first discovery near Heidelberg, Germany. ", "id": 1147335} {"src_title": "JavaServer Pages", "tgt_title": "JavaServer Pages", "src_document": [{"title": "Životní cyklus JSP.", "content": "V okamžiku requestu ze strany klienta na server, si web container zkontroluje zdali je už vytvořený Servlet k dané JSP stránce. Pokud ne, tak vytváří Servlet. Pokud daný Servlet najde, tak kontroluje staří obou souborů a pokud je JSP stránka mladší, tak Servlet vytvoří znovu. Pokud ne, tak pro zlepšení výkonu použije již existující Servlet. Životní cyklus JSP se skládá ze sedmi částí:", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Mezi hlavní výhody JSP patří možnost využít všech možností, co nabízí Servlety a navíc implicitních objektů, předdefinovaných tagů, Expression Language (EL) a vlastních tagů.", "section_level": 1}, {"title": "JSP API.", "content": "Všechny vygenerované Servlety musí implementovat dvě rozhraní. Prvním je JspPage interface, z kterého implementuje dvě metody z životního cyklu: Z druhého rozhraní, HttpJspPage, dostává metodu:", "section_level": 1}, {"title": "Implicitní objekty.", "content": "Web container vytváří devět implicitních objektů, které jsou dostupné pro všechny JSP stránky:", "section_level": 1}, {"title": "Tagy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Scriptlet tag.", "content": "Syntax: <%... %> Využívá se pro exekuci Java kódu v JSP a může deklarovat proměnné (uvnitř metody service()).", "section_level": 2}, {"title": "Expression tag.", "content": "Syntax: <%=... %> Vypisuje output stream bez potřeby použití out.print().", "section_level": 2}, {"title": "Declaration tag.", "content": "Syntax: <%!... %> Deklaruje objekty a metody mimo metodu service(), takže nezabírají paměť při každém volání.", "section_level": 2}, {"title": "Direktivy - JSP Directives.", "content": "JSP Directives jsou zprávy, které říkají web containeru, jak má přeloži JSP stránku do Servletu.", "section_level": 1}, {"title": "Page directives.", "content": "Syntax: <%@ page attribute=\"value\" %> Definují atributy pro celou JSP stránku.", "section_level": 2}, {"title": "Include directive.", "content": "Syntax: <%@ include file=\"resourceName\" %> Se používá pro vkládání obsahu z různých zdrojů, jako jsou JSP, HTML nebo textové soubory. Obsah je do stránky vložen pouze jednou a to v době překladu, takže je vhodnější vkládat statické zdroje. Velká výhoda je znovu použitelnost kódu při vkládání HTML stránek.", "section_level": 2}, {"title": "Taglib directive.", "content": "Syntax: <%@ taglib uri=\"uriOfTheTagLibrary\" prefix=\"prefix\" %> Definuje knihovnu tagů, které můžeme využít v JSP stránce. Tagy jsou definovány TLD (Tag Library Despriptor) souboru.", "section_level": 2}, {"title": "Odchytávání výjimek.", "content": "Pro odchytávání výjimek a ošetření případných chyb, ke kterým může dojít máme dvě možnosti. První je skrze Page directives a to konkrétně pomocí atributů errorPage a isErrorPage. Druhou možností je využití elementu ve web.xml souboru. Příklady s využitím web.xml souboru: ", "section_level": 1}, {"title": "JSP Action tagy.", "content": "JSP Actiony tagy se používají pro řízení a správu JSP stránek a pro práci s Java Beany. Seznam action tagů: jsp:forward, jsp:include, jsp:useBean, jsp:setProperty, jsp:getProperty, jsp:plugin, jsp:param, jsp:fallback.", "section_level": 1}, {"title": "jsp:forward.", "content": "Syntax: bez parametru: \" /> s parametrem: \" Jsp:forward přeposílá request na další zdroj.", "section_level": 2}, {"title": "jsp:include.", "content": "Syntax: \" /> Jsp:include vkládá obsah v době requestu, což umožňuje vytvářet dynamicky generovaný obsah stránek.", "section_level": 2}, {"title": "jsp:useBean.", "content": "Syntax: Jsp:useBean vrací nebo vytváří Java Bean podle definovaného scope v atributu.", "section_level": 2}, {"title": "jsp:setProperty.", "content": "Syntax: }\" /> Jsp:setProperty nastavuje hodnotu vlastnosti/atributu beany.", "section_level": 2}, {"title": "jsp:getProperty.", "content": "Syntax: Jsp:getProperty vrací hodnotu vlastnosti/atributu beany.", "section_level": 2}, {"title": "Expression Language (EL).", "content": "EL zjednodušuje přístup k datům uložených v Java Beanách a dalších objektech jako je request, session nebo application. Do JSP bylo EL přidáno v verzi 2.0.", "section_level": 1}, {"title": "Operátory v EL.", "content": "- (unární operace) not! empty + - (binární operace) < > <= >= lt gt le ge ==!= eq ne && and", "section_level": 2}, {"title": "Klíčová slova v EL.", "content": "Lt, le, gt, ge, eq, ne, true, false, and, or, not, instanceof, div, mod, empty, null", "section_level": 2}, {"title": "JSTL (JSP Standard Tag Library).", "content": "JSTL je set tagů pro zjednodušení vývoje JSP stránek, ve kterých není potřeba používat scriptlet tagy.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní tagy v JSP.", "content": "Jedná se o uživatelem vytvořené tagy. Jejich vytvářením se vyhýbáme scriptlet tagům a separujeme byznys logiku od JSP stránky. Další výhodou je znovu použitelnost kódu. ", "section_level": 1}, {"title": "Příklady kódu.", "content": "Počítání v cyklu for do šesti: Počítání do šesti:

<% for (int i=1; i<=6; i++) { %> <% } %> Dopočítáno.

A výsledek:", "section_level": 1}], "src_summary": "JavaServer Pages (JSP) je technologie pro vývoj hlavně dynamických HTML stránek založená na jazyce Java. Vyvinul ji v Sun, ale pak ji koupila firma Oracle. Při tvorbě se tedy používá primárně HTML a Java. Do kódu HTML se vkládá Java. Odděluje se od HTML takto: <%.. Java kód.. %> a tyto bloky se nazývají skriptlety. Na straně serveru se tedy vloží vygenerovaný HTML místo Javy v souboru. Jde o podobný princip, jako u PHP. Přípona souborů je.jsp.", "tgt_summary": "JavaServer Pages (JSP) is a collection of technologies that helps software developers create dynamically generated web pages based on HTML, XML, SOAP, or other document types. Released in 1999 by Sun Microsystems, JSP is similar to PHP and ASP, but uses the Java programming language. ", "id": 1940202} {"src_title": "Černý humor", "tgt_title": "Black comedy", "src_document": [{"title": "Pokusy o vymezení.", "content": "André Breton cituje v úvodu své Antologie černého humoru esejistu Armanda Petitjeana (1913–2003): „Neexistuje nic, co by inteligentní humor nedokázal rozpustit ve výbuších smíchu, daří se mu to i v případě nicoty... smích jako jedna z velkolepých lidských marnotratností až hýřivých prostopášností dosahuje okraje nicoty, poskytuje nám ji jako zástavu.“ Dále Breton píše v téže antologii v krátkém eseji o Lewisu Carrollovi: „Mysl reaguje na nepochopitelné nebo nesnesitelné situace přijetím absurdního.“ Ve svém úvodu k anglickému překladu této Bretonovy \"Antologie\" překladatel a kritik Mark Polizzotti parafrázuje Bretonovu definici černého humoru, považuje jej za protiklad žoviálnosti, veselí, bodrosti, ale i vtipu či sarkasmu. Vymezuje jej jako „zčásti makabrózní, zčásti ironický, často absurdní obrat ducha, jenž představuje ‚smrtelného nepřítele sentimentality‘, a vedle toho též ‚nejvyšší revoltu mysli‘“. Anglista Jan Čulík starší (1925–1995) upozorňuje, že „[v] podstatě je každý humor černý, protože ono aristotelské neškodné zlo (slabost, zrůdnost, zvrácenost), kterého se humor týká, není nikdy tak docela neškodné, abychom se cítili úplně bezpeční.“ Ladislav Klíma v povídce \"Jak bude po smrti\" vkládá své postavě do úst následující slova: „Myslím [...], že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest \"jen\" hrůznost, a \"jen\" každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feérickou \"hrůznou groteskou\".“", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Jednou tak v létě přijde Göring k Hitlerovi a říká: „Čau, hele teď jsem se vrátil ze zupa dovolený.“ Hitler: „No neříkej a kde?“ Göring: „Lidice, nádherný místo, mám na cédéčku fotky, nechceš se mrknout?“ Hitler: „Teď zrovna nemám čas, ale můžeš mi je prosím tě vypálit?“ „Poslyšte, ty fotky z firemního výletu jsou pěkné, Schwarzovi to sluší, Müller vypadá dobře, i ten Schimmel vyšel na všech snímcích ostře. Ale nikde tam nevidím Kohna, Rosenbluma a starého Mojšeho...“
„Sakra, já zapomněl sundat arizační filtr.“ Přijde nový vězeň do gulagu na Sibiři, sedne si na lavici do baráku. Spoluvězeň, starej mazák, se ho ptá: „Koliks dostal?“ „Pětadvacet let,“ odpoví nováček. „A za co?“ ptá se starý vězeň. Chlapík jen pokrčí rameny a říká: „Za nic.“ „Co kecáš, za nic se dává deset!“ Jak začínali komunisté po Únoru?
Od Píky. Na hřbitově vylezou mrtvoly z hrobů a mají párty, řeč se točí, jak jinak, o pohřbech:
„Já měl pohřeb, padesát lidí přišlo a jak byli smutní!“
„Tss,“ prohlásí druhá mrtvola, „to já měl pohřeb, dokonce živá kapela a ten kar potom! Co vám budu povídat...“
„A co vy?“ obrátí se na mrtvolu sebevraha sedící smutně na náhrobku. „Vy se k nám nepřidáte?“
„Já ne, nejsem na to vobrečenej...“ Vleze chlapík do vlaku a v kupé sedí dědoušek. Začnou se bavit a chlapík se ptá, kam dědoušek jede. „Ále na sraz maturantů po 60 letech.“ „A kde ho máte?“ „Ále jako vždycky – na Štrbském plese.“ „A kolik se vás po těch letech ještě schází?“ „No abych řek pravdu posledních 8 let už jezdím jenom já.“", "section_level": 1}], "src_summary": "Černý humor je druh humoru, který nachází komično v drastických a tíživých situacích, jako jsou válka, násilí, bezpráví, nemoc,pedofílie, mučení a týrání lidí i zvířat a smrt. Zdrojem komického efektu je kontrast mezi šokující a tragickou povahou skutečnosti a zcela nevážným způsobem, jakým se o ní mluví. Témata a události, které jsou obvykle považovány za tabu (zejména ta, které souvisejí se smrtí), jsou traktována v „nepřípadně“ nevážném, humorném nebo satirickém tónu, aniž by se popírala jejich závažnost. ", "tgt_summary": "Black comedy, also known as black humor, dark comedy, dark humor, or gallows humor, is a style of comedy that makes light of subject matter that is generally considered taboo, particularly subjects that are normally considered serious or painful to discuss. Writers and comedians often use it as a tool for exploring vulgar issues by provoking discomfort, serious thought, and amusement for their audience. Thus, in fiction, for example, the term \"black comedy\" can also refer to a genre in which dark humor is a core component. Popular themes of the genre include death and violence, discrimination, disease, and human sexuality. ", "id": 370543} {"src_title": "Primitivní funkce", "tgt_title": "Antiderivative", "src_document": [{"title": "Primitivní funkce a neurčitý integrál.", "content": "Ke každé funkci formula_1 spojité na intervalu formula_2 existuje na tomto intervalu funkce primitivní. Mějme funkci formula_3, jejíž derivace je funkce formula_1. \"F\" je tedy primitivní k \"f\". Pokud by funkce \"F\" byla posunutá nahoru nebo dolů, její derivace bude pořád stejná. K funkci \"f\" tedy existuje nekonečně mnoho primitivních funkcí, které se liší pouze o reálnou konstantu. Tato množina primitivních funkcí se často nazývá neurčitý integrál a píšeme Symbol formula_11 je označován jako \"integrační znak\", funkce formula_12 se nazývá \"integrandem\" a symbol formula_13 slouží pouze k označení proměnné, podle které integrujeme, tzn. derivace primitivní funkce formula_3 podle této proměnné dá integrand formula_1. Proměnnou, podle které se integruje, v tomto případě formula_16, označujeme jako \"integrační proměnnou\". Konstantu formula_17 nazýváme \"integrační konstantou\". Platí tedy", "section_level": 1}, {"title": "Hledání primitivní funkce.", "content": "Integrace je opačný proces k určování derivace. Při výpočtu se vychází ze znalosti derivací vybraných funkcí, na jejichž základě je vytvořen seznam známých integrálů (tzv. tabulkové integrály). Při hledání integrálů složitějších funkcí se využívá např. linearita, integrace per partes, substituční metoda, popř. některé speciální metody.", "section_level": 1}, {"title": "Integrace per partes (po částech).", "content": "Integrace per partes je jedna ze základních metod používaných při integraci součinu funkcí. Vychází z pravidla pro derivaci součinu.", "section_level": 2}, {"title": "Substituční metoda.", "content": "Substituční metoda využívá skutečnosti, že přechodem k jiným proměnným lze v mnoha případech získat integrál, který je snáze řešitelný, např. metodou per partes nebo přímo některým ze základních integrálů.", "section_level": 2}, {"title": "Integrace racionálních funkcí.", "content": "Jde o integrály tvaru formula_19, kde formula_20 jsou polynomy. Racionální funkci formula_21 je vždy možné rozložit na součet polynomu a ryze racionální lomené funkce. Racionální lomenou funkci vyjádříme jako součet parciálních zlomků. Vzhledem k tomu, že integrace polynomu je triviální, zbývá řešit integraci lomené racionální funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Integrace metodou derivování podle parametru.", "content": "Integraci metodou derivování podle parametru lze využít tehdy, pokud integrujeme funkci formula_1, v níž vystupuje nějaký parametr formula_23, např. formula_24. V takovém případě můžeme tento parametr formálně považovat za proměnnou. O funkci \"f\" pak můžeme uvažovat jako o funkci dvou proměnných, tzn. formula_25. Integrací funkce \"f\" přes množinu \"M\" dostaneme funkci parametru \"a\" formula_26, tedy Pokud jsou funkce \"f(x,a)\" a formula_28 spojité v daném oboru proměnných \"x\" a \"a\" (po řadě značme \"M\", \"N\") a zároveň existuje integrovatelná majoranta \"g(x)\" taková, že Výše uvedený postup se také nazývá \"záměna derivace a integrálu\". Tento postup lze uplatnit při výpočtu neurčitých integrálů (za splnění příslušných podmínek) při volbě \"M\" = \"(0, x)\". Potom je a záměnou derivace a integrálu", "section_level": 2}, {"title": "Racionalizace integrálů.", "content": "Některé funkce je možné převést na integrály s racionálními integrandy. Říkáme pak, že integrál byl \"zracionalizován\". Při racionalizaci obvykle vyjádříme integrand jako racionální funkci dvou proměnných formula_35, přičemž za proměnnou formula_36 dosadíme nějakou funkci proměnné formula_37, tzn. formula_38. Racionalizaci pak provedeme vhodně zvolenou substitucí. Racionalizaci lze provést pouze pro některé typy integrandů. Např. integrál typu kde formula_40 je přirozené číslo a determinant formula_41. Tento integrál lze zracionalizovat substitucí Zvláštním případem integrandu z předchozího případu je formula_43, který opět řešíme uvedenou substitucí s formula_44. Integrál typu lze pro formula_46 zracionalizovat substitucí nebo Pro formula_49 lze uvedený integrál zracionalizovat substitucí nebo Pro formula_52 a pro reálné kořeny formula_53 rovnice formula_54 lze pro racionalizaci použít substitucí Tyto substituce bývají také označovány jako \"Eulerovy substituce\". K racionalizaci lze také využít goniometrických funkcí. Např. integrály typu lze řešit substitucí nebo Podobně lze integrály typu řešit substitucí a integrály typu řešit substitucí Pro integrály integrály typu lze v obecném případě (pro intervaly neobsahující body formula_64 pro celá \"k\") použít substituci Výrazy získané použitím substituce této bývají však obvykle složité, proto se obvykle snažíme použít některou z následujících substitucí. Je-li funkce formula_66 lichá v proměnné formula_67, pak je výhodnější použít substituci Pokud je funkce formula_66 lichá v proměnné formula_70, pak můžeme použít substituci Pokud je funkce formula_66 sudá v obou svých proměnných, tzn. formula_67 i formula_70, pak lze použít substituci", "section_level": 2}, {"title": "Integrace transcendentních funkcí.", "content": "K některým transcendentním funkcím je možné nalézt primitivní funkce. Např. pokud je formula_76 racionální funkce proměnné formula_36, pak integrál typu formula_78 lze řešit substitucí formula_79. Podobně lze integrál typu formula_80 můžeme řešit substitucí formula_81. Integrací racionální funkce nemusíme získat racionální funkci, ale může jít o funkci transcendentní. Také při integraci některých nižších transcendentních funkcí můžeme získat vyšší transcendentní funkce. Příkladem takových funkcí jsou formula_82 apod. K těmto funkcím sice existuje primitivní funkce, nelze ji však vyjádřit elementárními funkcemi v konečném tvaru. Mezi takovéto často používané transcendentní funkce patří např.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Litaratura.", "content": "Rektorys, K. a spol.: Přehled užité matematiky I.. Prometheus, Praha, 2003, 7. vydání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Primitivní funkce k funkci formula_1 na intervalu formula_2 je taková funkce formula_3, že pro každé formula_4 je formula_5. Procesu hledání primitivní funkce se často říká integrování nebo integrace (od slova „integrál“), jelikož primitivní funkce se používá při určování obsahu plochy pod křivkou (integrálu) podle základní věty integrálního počtu.", "tgt_summary": "In calculus, an antiderivative, inverse derivative, primitive function, primitive integral or indefinite integral of a function is a differentiable function whose derivative is equal to the original function. This can be stated symbolically as formula_1. The process of solving for antiderivatives is called antidifferentiation (or indefinite integration) and its opposite operation is called differentiation, which is the process of finding a derivative. ", "id": 700769} {"src_title": "Sylvánské zelené", "tgt_title": "Silvaner", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Sylvánské zelené\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána, dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný, olistění keřů je husté. Včelka je zelená, bělavě ochlupená. Vrcholek letorostu je světle zelený, lesklý, hladký, jemně, řídce ochlupený. Letorost je zelený. Jednoleté réví je světle červenohnědé, tečkované, vyzrává hůře. Zimní pupeny jsou malé, zahrocené. List je středně velký, okrouhlý, málo členěný, tří- až pětilaločnatý s mělkými výkroji. Čepel je zvlněná, spodní strana listu je velmi jemně chloupkatá. Řapíkový výkroj je lyrovitý, otevřený, řapík je krátký až středně dlouhý, narůžovělý. Podzimní barva listů je žlutá. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem jsou středně velké (15 x 14 mm, 1,1-1,8 g), okrouhlé, v hustých hroznech deformované bobule, které jsou zelené, při vyzrání a dobrém oslunění až zlatožluté, s hnědými skvrnami. Dužina je rozplývavá, méně šťavnatá, příjemné, neutrální chuti, proto SZ dříve sloužilo jako stolní hrozen. Slupku má středně pevnou, dosti silnou. Semeno je hruškovité nebo elipsoidní, malé až střední, zobáček je krátký, rovný a tupý. Hrozny jsou malé až středně velké (12 x 8 cm, 90-130 g), válcovitě-kuželovité, husté a kompaktní, jednoduché, tedy většinou bez křidélek, s krátkou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Sylvánské zelené\" je starobylá, středně pozdní moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), jedna z nejstarších evropských odrůd. Již Gaius Plinius Secundus zmiňuje v 1. stol. po Kr. z oblasti Panonie odrůdu s podobnými vlastnostmi. \"Sylvánské zelené\" pochází patrně z oblasti toku Dunaje, dnes se soudí, že z okolí Kremže (Krems, Dolní Rakousko), dříve se uvádělo jako místo původu Sedmihradsko (Transylvánie), ale tam se odrůda začala pěstovat až kolem roku 1870. Na rakouský původ odrůdy ukazuje nejen její starší německý název \"Oesterreicher\", ale hlavně analýza DNA, odrůda totiž vznikla samovolným křížením odrůd \"Rakouské bílé\" (\"Österreichisch Weiss\") a \"Tramín červený\". \"Rakouské bílé\" je stará autochtonní odrůda, pěstovaná kdysi na území dnešního Rakouska, potomek odrůdy \"Gouais blanc\" (\"Heunisch\"). Vína odrůdy \"Rakouské bílé\" bývala mísena do cuvée s víny odrůdy \"Tramín červený\" a nazývána \"Grinzinger\" (vína, pocházející z obce Grinzing, dnes tvořící součást Vídně), vína měla velmi dobrou pověst. Odrůda \"Rakouské bílé\" byla v minulosti zaměňována s odrůdou \"Veltliner braun\", tedy \"Veltlínské hnědé\". Ještě počátkem 20. století patřilo \"Sylvánské zelené\" k nejrozšířenějším odrůdám ve Střední Evropě, odrůda bývala velmi hojně pěstována hlavně ve státech bývalého Rakousko-Uherska a v Německu. První zmínky o pěstování odrůdy v Německu pocházejí z roku 1659, z oblasti Franken. Roku 2007 se v Německu pěstovala na 5.261 hektarech vinic, tvořila 5,2 % plochy všech vinic a nejhojnější byla v oblastech Rheinhessen, Falc a Franken. V Rakousku, tedy v zemi původu odrůdy, je dnes pěstována minimálně, roku 2007 na 34 ha, tedy pouze na 0,1 % plochy vinic. Dále ji najdeme ve Francii, roku 2008 ve dvou registrovaných klonech na 1.603 hektarech, tvoří zde součást vín AOC Alsace (v Alsasku je vysazena na 21 % plochy vinic). Na menších plochách je pěstována v Itálii, Švýcarsku, na Slovensku (142 ha roku 2007, tedy 1 % plochy vinic), celosvětově byla roku 2007 vysazena na cca 12.000 ha. Ve Státní odrůdové knize České republiky je odrůda zapsána od roku 1941, od tohoto roku je zapsána též v Listině registrovaných odrůd na Slovensku. Kdysi byla nejrozšířenější odrůdou na Moravě, a proto se mu zde lidově říkalo „Morávka“. Z vinic byla postupně vytlačována odrůdou \"Neuburské\", kterou později stihl stejný osud, když se objevila odrůda \"Müller-Thurgau\". Kolem roku 1935 se podílela 12 % na celkové ploše vinic, počátkem devadesátých let minulého století již pouze 0,3 %, roku 1999 byl podíl vinic odrůdy 0,4 % a roku 2010 již 0,6 %. Průměrné stáří vinic této odrůdy roku 2010 činilo 14 let. V ČR se pěstuje ve vinařské oblasti Čechy, na Moravě hlavně v Mikulovské podoblasti.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy pochází z latiny, je odvozen buď od slova „silva“, tedy les, nebo od slova „saevum“, v překladu „divoký“. Dříve se totiž předpokládalo, že odrůda byla vyšlechtěna z původní, divoké, „lesní“ révy \"Vitis vinifera ssp. sylvestris\". Zajímavé je, že podobně vznikl název odrůdy \"Sauvignon\", který je odvozen od francouzského slova „sauvage“, v překladu „divoký“. V minulosti se z názvu odrůdy usuzovalo, že pochází z oblasti Transylvánie. V některých publikacích je uvedeno, že název je odvozen od jména římského boha lesů a přírody (Silvanus). Další, lokálně používaná synonyma odrůdy \"Sylvánské zelené\" jsou : \"Сильванер, Салфин, Селиван, Крупный Рислинг, Немецкий Рислинг, Сильванер зеленый\" (vše Rusko), \"Arvine, A. Grande, Augustiner Weiss, Augusttraube Weiße, Beregi Szilváni, Bötzinger, Cilifantli, Clozier\" (Francie), \"Cynifadl Zeleny, Cynifal, Cynfál Zelený, Feuille Ronde, Fliegentraube, Frankenriesling\" (USA, Španělsko), \"Frankentraube\" (Německo), \"Fűszeres Szilváni\" (Maďarsko), \"Gamay Blanc\" (mylně), \"Gelber Sivaner, Gentil Vert, Grande Arvine\" (Chile), \"Gros Plant du Rhin, G. Rhin, G. Riesling, Grünedel, Grünfränkisch, Grüner Silvaner, G. Sylvaner, G. Zierfandl, G. Zirfahndler, G. Zirfantler, Grünfränkisch, Grünlich Gelber Sylvaner, Häusler Schwarz, Johannisberger, L'auxerrois, Mishka, Monterey Riesling, Morávka, Mourton, Muška, Musza, Nemetskii Rizling, Nemezki Risling, Österreicher, Pepitraube, Picardon Blanc, Plant du Reno, P. du Rhin, Raisin d'Autriche, Rhin, Rundblatt, Salfin, Salfine Bely, Salvaner, Salviner, Scharvaner, Scherwaner, Schönfeilner, Schwäbler\" (Francie), \"Schwübler, Sedmogradka, Sedmogradska Zelena, Seleni Kleshez, Selenzhiz, Selivan, Silvain Vert, Silvanac Zeleni, Silvaner Bianco, S. B. Franken, S. Blanc, S. Verde, Silvani Zoeld, Silvania, Sonoma Riesling, Sylvan Zelený, Sylvaner 8B C2\" (Itálie), \"S. Verde, S. Vert, Sylvanertraube, Szilváni Fehér\" (Maďarsko), \"Tschafahndler, Yesil Silvaner, Weißblanke, Weisser Augustiner, W. Österreicher, W. Sylvaner, Zelencic, Zierfandl, Zierfandler\" (mylně, Rakousko, Itálie), \"Zierifandel, Zinifal, Zöld Silvani\" (Maďarsko), \"Z. Szilvani, Zöldsilvani, Zöldszilváni\".", "section_level": 1}, {"title": "Mutace a klony odrůdy.", "content": "Moderní klonovou selekci začal provádět roku 1876 Gustav Adolf Froehlich právě na odrůdě \"Sylvánské zelené\". Cíleně množil nejplodnější keře těch nejpříhodnějších vlastností. Jím vyšlechtěný klon s názvem „Froelich-Sylvaner“ byl dlouhou dobu uváděn jako samostatná odrůda. V Německu je registrován též tetraploidní klon odrůdy \"Sylvánské zelené\", zapsaný v katalogu odrůd VIVC jako samostatná odrůda. Dále se na vinicích vyskytují a vzácně pěstují odrůdy \"Silvaner Rot\" (\"Sylvánské červené\") a \"Silvaner Blau\" (\"Sylvánské modré\"), obě jsou mutacemi odrůdy \"Sylvánské zelené\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Špatné vyzrávání dřeva na podzim a vyšší úrody zvýrazňují citlivost odrůdy na zimní mrazy. Plodnost dřeva je 80 %, průměrný počet hroznů na výhon 1,3 (na plodonosný 1,6). Odrůda je méně až středně odolná jarním mrazům. Vhodné jsou menší tvary středního a rýnskohesenského vedení s hustší výsadbou a nižším zatížením keřů, 6-7 oček na m2. Velmi dobře plodí i na krátkých čípcích. Také lze použít vedení Vertiko s krátkým řezem. Vhodné jsou podnože SO-4, 125 AA, K 5BB. Je náročná na množství a kvalitu zelených prací v době vegetace, což dobře a snadněji zajišťují malopěstitelé. Sklizně se pohybují v rozmezí (8) 10-13 t/ha při cukernatosti 16-19 °NM a aciditě 8-11 g/l.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační cyklus odrůdy trvá 140 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 2700-2800 °C. Raší raně, koncem první dekády dubna, tvoří mnoho zálistků, při rašení se probouzí mnoho spících oček. Kvete raně, v první dekádě června, bobule měknou v polovině srpna a hrozny se sbírají koncem září až začátkem října (na Krymu dozrává od začátku do poloviny září).", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Proti plísni révové (\"Plasmopara viticola\"), červené spále (\"Pseudopeziza tracheiphila\"), černé skvrnitosti (\"Phomopsis viticola\") a plísni šedé (\"Botrytis cinerea\") je středně odolná. Citlivá je na padlí révové (\"Uncinula necator\"). Odolnost proti škůdcům je na běžné úrovni.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Nesnáší vyšší obsah vápníku v půdě. Má vysoké požadavky na polohu, vyžaduje teplejší polohy, aby dobře vyzrávalo dřevo a hrozny. Nehodí se do lokalit s výskytem silných zimních mrazů, odolává průměrně, do -20 °C. Poměrně s úspěchem je pěstována v severočeské vinařské oblasti a na Slovensku, v malokarpatské oblasti (Limbach). Dobře prospívá ve vododržných hlinitých půdách. Na suchých stanovištích vznikají růstové deprese. Daří se jí i na těžkých půdách.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Z odrůdy \"Sylvánské zelené\" lze vyrábět jakostní a přívlastková vína všech stupňů, nejvhodnější však je výroba ve stupních kabinet a pozdní sběr. Kabinet, vyrobený metodou řízeného kvašení, má výrazný aromatický projev a svěží kyselinku. Pro pozdní sběr je vhodné použít k uvolnění aromatických látek z bobulí krátkodobé macerace rmutu v řízených podmínkách. Při neredukovaných sklizních bývají mladá vína SZ tvrdá a hrubá. Je-li výnos přiměřený, pak se kyseliny rychle odbourávají a víno může být naopak někdy až příliš fádní. „Sylvánské“ se dříve hojně užívalo do směsí s tvrdšími víny (\"Ryzlink vlašský\" na Slovácku). Většinou sloužilo jako běžné, suché, stolní víno k prostým jídlům. Typické odrůdové víno má žlutozelenou barvu a pikantní vůni, u mladších vín travnatou až angreštovou. Chuť je plná, extraktivní, mírně kořenitá, v mládí s vyšší kyselinkou. Víno je neutrálního typu a při nižší sklizni mírně kořenité chuti bez zvláštních aromatických látek. Při vyšší vyzrálosti hroznů dává predikátní vína, která zráním na láhvi nabývají na olejovitosti, hladkosti a vláčné harmonii, v aroma se objevují květy akátu, minerální a vegetální tóny. Vína jsou vhodná ke střednědobé archivaci.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vína jsou výborná pro společenské události, neboť jejich pití neunavuje. Jsou to neutrální vína, která nenarušují chuť jemných jídel. Vhodná jsou k pokrmům z králíka, k drůbeži či vepřovému masu, předkrmům a smetanové omáčce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sylvánské zelené (zkratka SZ, název dle VIVC \"Silvaner Grün\") je starobylá moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě bílých vín. Vznikla samovolným křížením odrůd \"Rakouské bílé\" (\"Österreichisch Weiss\") x \"Tramín červený\". Ještě počátkem 20. století patřila k nejrozšířenějším odrůdám ve Střední Evropě.", "tgt_summary": "Sylvaner or Silvaner is a variety of white wine grape grown primarily in Alsace and Germany, where its official name is Grüner Silvaner. While the Alsatian versions have primarily been considered simpler wines, it was recently (2006) included among the varieties that can be used to produce Alsace Grand Cru wine together with the four 'noble grapes' of Alsace, although only in one vineyard, Zotzenberg. ", "id": 903909} {"src_title": "Müller Thurgau", "tgt_title": "Müller-Thurgau", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Réva vinná (\"Vitis vinifera\") odrůda \"Müller Thurgau\" je jednodomá dřevitá pnoucí liána dorůstající v kultuře až několika metrů. Kmen tloušťky až několik centimetrů je pokryt světlou borkou, která se loupe v pruzích. Úponky révy jsou středně dlouhé, umožňují této rostlině pnout se po pevných předmětech. Růst je středně bujný s poměrně tenkými, polovzpřímenými až vodorovnými letorosty. Včelka je bělavá, ochlupená, okraje jsou intenzívně červené. Internodia a nodia jsou zelená s hnědavě červenými pruhy, lysá, pupeny jsou velmi slabě pigmentované antokyaniny. Vrcholky letorostů jsou otevřené, světle zelené až žlutavé s načervenalým až bronzově hnědým nádechem, průměrně a stejnoměrně pigmentované antokyaniny, středně silně bíle vlnatě ochmýřené. Mladé lístky jsou žlutavé, bez pigmentace antokyaniny, slabě, pavučinovitě ochmýřené. Jednoleté réví je světle žlutavě hnědé, po délce tmavohnědě rýhované, eliptického průřezu. Zimní pupeny jsou středně velké až velké, široké. List je velký, neurčitě zvlněný, tvar čepele okrouhlý až pětiúhelníkový, pětilaločnatý nebo sedmilaločnatý s hlubokými horními bočními výkroji, které jsou překryté a mají oblé dno. Vrchní strana čepele listu je tmavě zelená, slabě puchýřnatá, spodní hladká až slabě ochmýřená, zoubkování na okraji listu je poměrně výrazné, žilnatina listu v oblasti napojení řapíku je velmi slabě pigmentovaná antokyaniny, řapík listu je středně dlouhý, stejně dlouhý, jako medián listu, načervenalý, řapíkový výkroj je lyrovitý, lehce překrytý se zaostřeným eliptickým průsvitem, někdy je ohraničený žilkami. Listy se na podzim barví tmavě žlutě. Oboupohlavní pětičetné květy v hroznovitých květenstvích jsou žlutozelené, samosprašné. Plodem jsou malé až středně velké (12-16 x 10-15 mm, 1,6-1,8 g), okrouhlé až krátce eliptické bobule nestejné velikosti. Slupka je středně silná, průměrně ojíněná, barva žlutozelená, při plném vyzrání zlatožlutá. Dužina je zpočátku křupavá, při přezrání měkká, řídká a šťavnatá, nezbarvená, jemně muškátové chuti, s 2-3 semeny. Stopečky bobulí jsou středně dlouhé, lehce oddělitelné. Semeno je hruškovité, středně velké, zobáček je krátký. Hrozen je středně velký (12-15 x 8-11 cm, 126 g), kuželovitý, středně hustý, s křidélky, s krátkou, slabě lignifikovanou stopkou.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a rozšíření.", "content": "\"Müller Thurgau\" je středně pozdní moštová odrůda vinné révy (\"Vitis vinifera\"). Odrůdu vyšlechtil Prof. Herrmann Müller, původem ze švýcarského kantonu Thurgau, v roce 1882 ve Výzkumném a šlechtitelském ústavu v Geisenheimu v Německu, kde tehdy vyučoval botaniku. Zde v rámci své šlechtitelské činnosti vypěstoval asi 150 semenáčů, které s sebou později přinesl do Wädenswilu ve Švýcarsku, kam se přestěhoval. Tam v roce 1891 zaujal jeho technika H. Schellenberga semenáč č. 58, který, byl dále selektován a stal se základem odrůdy. Švýcarské synonymum odrůdy je \"Riesling-Silvaner\", dlouho se totiž předpokládalo, že jde o křížení odrůd \"Ryzlink rýnský\" a \"Sylvánské zelené\", tedy \"Silvaner\". Například i v Německu a ve Slovinsku používané synonymum \"Rivaner\" se opírá o tuto domněnku. Později, po dvou předchozích, také mylných verzích, které určovaly za rodičovské odrůdy \"Ryzlink rýnský\" klon Gm 88 x \"Ryzlink rýnský\" klon Gm 64 (1994), respektive \"Ryzlink rýnský\" x \"Chasselas de Courtiller\" (1997), dokázal kolektiv pracovníků IfR Geilweilerhof v Siebeldingenu (Německo, 2000) genovou analýzou, že se ve skutečnosti jedná o křížení odrůd \"Ryzlink rýnský\" a \"Madlenka královská\" (\"Madeleine Royale\"). Odrůda MT se rozšířila po všech severnějších vinařských oblastech Evropy, ale i do zámoří. Tradičními oblastmi pěstování jsou Německo, kde se roku 2007 pěstovala na 13.824 hektarech (13,7 % plochy vinic), Rakousko, kde bylo vysazeno 5.236 hektarů (7,8 % plochy vinic), Švýcarsko, Maďarsko (8.000 ha), dále je pěstována například ve Francii (součást AOC Moselle, 7 klonů, ale roku 2008 pouze 5 ha), Belgii, Nizozemsku, v Dánsku, Lucembursku apod., celosvětově roku 2007 na cca 42.000 hektarech. Jednoznačně se tak jedná o nejúspěšnější novokřížení. V Německu je registrován i tetraploidní klon, zapsaný v katalogu odrůd VIVC jako samostatná odrůda. Do Státní odrůdové knihy České republiky byla odrůda zapsána v roce 1941. Je registrována i na Slovensku, kde roku 2004 tvořila 8,64 % plochy vinic. V ČR se pěstuje ve všech podoblastech obou vinařských oblastí a tvořila roku 2004 11,2 % veškeré plochy vinohradů (roku 1994 to bylo 18 %, roku 2010 již 10 %). Průměrné stáří vinic této odrůdy v ČR činilo v roce 2010 asi 26 let. Nejhojnější je v oblasti Čechy a v moravských podoblastech Slovácká a Znojemská. Udržovateli odrůdy v ČR jsou Ampelos-Šlechtitelská stanice vinařská Znojmo, Alois Tománek, Šlechtitelská stanice vinařská Polešovice, ŠSV Velké Pavlovice, VÚRV Praha-Ruzyně a Výzkumná stanice vinařská Karlštejn.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název odrůdy je kombinací příjmení šlechtitele a názvu švýcarského kantonu, ze kterého šlechtitel pocházel. Většina synonym je kombinací původně předpokládaných rodičovských odrůd. Další, lokálně používaná synonyma odrůdy jsou : \"Мюллер-Тургау, Мюллер, Мюллерка, Мюллерово, Риванер, Ризванец\" (vše Rusko), \"Miler Turgau, Müller, M. Tourgau, Müllerka, Müllerovo\" (Slovensko), \"Müller Thurgeau\" (Chile), \"Rivaner\" (Rakousko, Německo, Slovinsko), \"Riesling-Sylvaner\" (Rakousko, Švýcarsko, Lucembursko), \"Riesling × Sylvaner\" (Švýcarsko), \"Rizlingszilvani\" (Itálie), \"Rizvanac Bijeli, Rizvanec\" (Chorvatsko, Slovinsko), \"Rizvaner\".", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Odolnost dřeva a pupenů proti zimním mrazům je střední až slabá, podle zatížení keře násadou, snáší mrazy do -15 až -18 °C. Dřevo po mrazech však velmi dobře a rychle regeneruje. Vyzrání dřeva závisí i na příjmu draslíku z půdy. Plodnost dřeva je 90 %, průměrný počet hroznů na výhon 1,4-1,8. Pro velké tvary je vhodné používat podnože K 5BB, 125 AA, pro střední vedení T 5C a pro nižší tvary a pro nebezpečí žloutenky SO-4. Pěstuje se na středním i vysokém vedení se zatížením 6-8 oček na 1 m2. Řez se provádí na tři kratší tažně se zásobními čípky. Plodnost odrůdy je vysoká a pravidelná výnosy se pohybují mezi 10 až 16 t/ha, ale při neredukované sklizni někdy až 20 t/ha, při redukované sklizni je průměrná cukernatost 17-20 °NM a acidita 6-8 g/l. Ranost zrání, plastičnost a pravidelné výnosy byly důvodem rychlého rozšíření pěstování této odrůdy.", "section_level": 1}, {"title": "Fenologie.", "content": "Vegetační cyklus odrůdy trvá 139 dní při sumě aktivních teplot (SAT) 2780 °C. Doba rašení oček i kvetení je středně raná, odrůda kvete ve 2. dekádě června, nemá sklon ke sprchávání. Zaměká v první polovině srpna a sklízí se po polovině září.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "MT je citlivý na plíseň révovou (\"Plasmopara viticola\") a padlí révové (\"Uncinula necator\"). Při deštivém počasí v době dozrávání jsou hrozny napadány plísní šedou (\"Botrytis cinerea\"). Trpí také černou skvrnitostí (\"Phomopsis viticola\"). Méně je náchylný na virózy, citlivý je na obaleče, hlavně první generace.", "section_level": 2}, {"title": "Poloha a půdy.", "content": "Na polohu má odrůda nároky nízké, dá se pěstovat i v okrajových oblastech. Na půdy jsou nároky vyšší, nesnáší půdy propustné, písčité, kamenité, bez větších příměsi jílnatých částic, suché. Nejvhodnější jsou půdy hluboké, dobře snáší i půdy těžší a vápenité půdy. Nejlépe mu vyhovují hlubší, záhřevné a živné půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Víno.", "content": "Při velkých sklizních, které se dají snadno docílit, je víno řídké a nahořklé. Správně zvládnutou technologií by se mělo vytvořit víno, které je nejlépe pít jako mladé, svěží a pobízející k popíjení díky nižšímu obsahu alkoholu. Současně by mělo mít k ostatním látkám přiměřený obsah kyselin, s užšími tóny muškátově ovocných vůní a s hladkým odchodem, který vyvolává dojem šťavnatosti a pobízí k dalšímu doušku. Pro udržení svěžesti a aroma vína je vhodné kvašení v chladnějších podmínkách (15-18 °C). V dobrých ročnících, při vysoké cukernatosti, je třeba dávat pozor na obsah kyselin, příliš nízký obsah v bobulích se negativně projeví na kvalitě vína. Bohužel se konzumenti stále setkávají i s víny širokými, plochými, málo aromatickými či s hořkou dochutí, což vše je výsledkem popření základních technologických poznatků o této odrůdě. Takto vyráběná vína zatlačila tuto jinak cennou odrůdu do pozadí. Naštěstí se již opět blýská na lepší časy a lze se setkat i s víny vynikajícími. Typické odrůdové víno by mělo mít světlou barvu se zelenožlutým odstínem, muškátovou vůni s ovocnými odstíny (kopřivově-broskvovými) a svěží chuť s nižší aciditou. Ve vůni a chuti můžeme hledat travnaté tóny, citrusové plody, muškát, angrešt, černý rybíz, broskev, grapefruit. Víno se obvykle déle nearchivuje, výjimkou jsou reduktivně školené přívlastky. Víno MT je rovněž vhodné do různých cuvée, zvláště s pozdně zrajícími odrůdami, které mívají nadměrný obsah kyselin. Spolu s \"Ryzlinkem vlašským\" a \"Veltlínským zeleným\" tvoří „Müllerka“ základ našich známkových vín.", "section_level": 1}, {"title": "Stolování.", "content": "Vína odrůdy MT jsou vína ke každodennímu pití k prosté stravě a při společenské zábavě. Hodí se k předkrmům, zeleninovým polévkám, k rybě nebo k bílým měkkým sýrům. Vyzrálé hrozny MT jsou vhodné i k přímé konzumaci, jsou příjemné, jemně muškátové chuti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Müller Thurgau (zkratka MT) je moštová odrůda révy vinné (\"Vitis vinifera\"), určená k výrobě bílých vín, kterou vyšlechtil Prof. Herrmann Müller, původem ze švýcarského kantonu Thurgau, v roce 1882 křížením odrůd \"Ryzlink rýnský\" a \"Madlenka královská\" (\"Madeleine Royale\").", "tgt_summary": "Müller-Thurgau is a white grape variety (sp. \"Vitis vinifera\") which was created by Hermann Müller from the Swiss Canton of Thurgau in 1882. It is a crossing of Riesling with Madeleine Royale. It is used to make white wine in Germany, Austria, Northern Italy, Hungary, England, Australia, the Czech Republic, Slovakia, Slovenia, New Zealand, the United States and Japan. There are around 42,000 hectares (104,000 acres) cultivated worldwide, which makes Müller-Thurgau the most widely planted of the so-called \"new breeds\" of grape varieties created since the late 19th century. Although plantings have decreased significantly since the 1980s, as of 2006 it was still Germany's second most planted variety at 14,000 hectares and 13.7% of the total vineyard surface. In 2007, the 125th anniversary was celebrated at the Geisenheim Grape Breeding Institute. Müller-Thurgau is also known as Rivaner (Austria, Germany, Luxembourg, and especially for dry wines), Riesling x Sylvaner, Riesling-Sylvaner (Switzerland), Johannisberg (Wallis canton in Switzerland), Rizvanec (Slovenia) and Rizlingszilváni (Hungary).", "id": 1913502} {"src_title": "Okolí (matematika)", "tgt_title": "Neighbourhood (mathematics)", "src_document": [{"title": "Neformální úvod.", "content": "Pojem okolí byl nejprve studován na množině reálných číslech, poté však byl zobecněn na mnohem širší okruh množin. Reálná i komplexní čísla jsou metrickým prostorem a každý metrický prostor je topologickým prostorem. Proto ze všech níže uvedených definice je topologická definice nejobecnější (má smysl na širším okruhu množin než ty zbývající). Všechny níže uvedené definice jsou ekvivalentní v tom smyslu, že pokud má na nějaké struktuře smysl více než jedna z níže uvedených definice pojmu okolí nebo ε-okolí, pak tyto definice splývají. Například na množině je 1-okolí bodu 3 v metrickém smyslu totožná s 1-okolí bodu 3 podle definice pro reálná čísla.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah okolí k ε-okolí.", "content": "Ve všech níže uvedených případech, kdy definujeme ε-okolí, platí, že množina \"A\" je \"okolím\" bodu \"x\", pokud obsahuje jeho ε-okolí pro nějaké ε > 0. Například interval (2.9, 3.1) je 0.1-okolím bodu 3 a tedy je jeho okolím. Topologický prostor se od ostatních případů odlišuje tím, že na něm lze definovat okolí, ovšem ne ε-okolí.", "section_level": 1}, {"title": "ε-okolí v množině reálných čísel.", "content": "V množině reálných čísel je ε-okolí (ε > 0) bodu x otevřený interval (x-ε, x+ε). Prstencové nebo také redukované ε-okolí bodu \"x\" je pak okolí, které neobsahuje bod \"x\", tedy sjednocení intervalů formula_1. Pojem okolí a ε-okolí je možno zobecnit na rozšířená reálná čísla, což podstatně zjednoduší definice limity funkce pro různé případy (vlastní/nevlastní limita ve vlastním/nevlastním bodě).", "section_level": 1}, {"title": "ε-okolí komplexního bodu.", "content": "\"formula_2-okolím komplexního bodu\" formula_3 označujeme všechny body z komplexní roviny, pro které platí formula_4, tzn. body ležící na komplexní rovině uvnitř kružnice se středem v bodě formula_3 a poloměrem formula_2.", "section_level": 1}, {"title": "ε-okolí v metrických prostorech.", "content": "V metrickém prostoru formula_7 máme pomocí metriky formula_8 definovánu vzdálenost bodů a zavádíme formula_9-okolí bodu formula_10 jako", "section_level": 1}, {"title": "Okolí v topologických prostorech.", "content": "Podmnožinu formula_12 topologického prostoru formula_13 nazveme okolím bodu formula_10, pokud existuje prvek topologie (to je z definice topologie otevřená množina) formula_15 takový, že formula_16 a platí formula_17. Okolí bodu formula_10 značíme formula_19. Protože vnitřek množiny je její největší otevřená podmnožina, je množina formula_19 okolí bodu formula_10 právě tehdy, když formula_10 leží v jejím vnitřku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Okolí bodu je podmnožina topologického prostoru, jejíž otevřená podmnožina obsahuje tento bod. Okolí bodu je taková množina, že i „blízké“ body leží stále v této množině. Pomocí okolí bodů se dají definovat pojmy uzávěr a vnitřek množiny, spojité zobrazení, limita funkce a podobně.", "tgt_summary": "In topology and related areas of mathematics, a neighbourhood (or neighborhood) is one of the basic concepts in a topological space. It is closely related to the concepts of open set and interior. Intuitively speaking, a neighbourhood of a point is a set of points containing that point where one can move some amount in any direction away from that point without leaving the set.", "id": 159973} {"src_title": "Bernd Alois Zimmermann", "tgt_title": "Bernd Alois Zimmermann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Zimmermann se narodil v Bliesheimu (nyní součást Erftstadtu) v blízkosti Kolína nad Rýnem. Jeho otec pracoval pro německou železniční společnost Deutsche Reichsbahn a kromě toho měl malé hospodářství. V roce 1929 začal Berndt navštěvovat soukromou katolickou školu, kde se poprvé systematicky zabýval hudbou. Poté co nacisté uzavřeli všechny soukromé školy přestoupil do na katolické gymnázium v Kolíně nad Rýnem, kde v roce 1937 maturoval. V témže roce vykonal tehdejší povinnou pracovní službu a zimní semestr 1937/1938 strávil studiem na Vysoké škole pedagogické v Bonnu. V roce 1938 začal studovat hudební výchovu, muzikologii a skladbu na \"Hochschule für Musik und Tanz Köln\" (Vysoká škola hudby a tance). V roce 1940 musel narukovat do Wehrmachtu, ale na podzim roku 1942 byl pro kožní chorobu z armády propuštěn. Vrátil se ke studiu, ale školu dokončil až po válce v roce 1947. V té době již však pracoval jako skladatel na volné noze, převážně pro rozhlas. V letech 1948–1950 se účastnil Darmstadtských prázdninových kurzů Nové hudby, kde studoval mezi jinými u René Leibowitze a Wolfganga Fortnera. V roce 1957 obdržel stipedium ke studiu na Deutsche Akademie Rom Villa Massimo v Římě a o rok později se stal nástupcem skladatele Franka Martina jako profesor skladby na vysoké škole v Kolíně nad Rýnem, kde založil a vedl \"Seminář filmové, divadelní a rozhlasové hudby\". V šedesátých letech se stal známým a uznávaným skladatelem. V roce 1960 obdržel \"Velkou uměleckou cenu Severního Vestfálska\" a v roce 1966 \"Uměleckou cenu města Kolín nad Rýnem\". Kromě toho získal i druhé stipendium pro studium v Římě. Po úspěchu opery \"Die Soldaten\" (Vojáci) byl přizván ke spolupráci s Berlinskou akademií umění a v roce 1969 získal i \"Uměleckou cenu města Berlína\". Skladatel trpěl depresemi a k tomu se přidaly i vážné oční potíže. Dne 10. srpna 1970 spáchal ve svém domě v Königsdorfu sebevraždu, jen několik dní po dokončení své poslední skladby \"Ich wandte mich um und sah alles Unrecht das geschah unter der Sonne\". Podle muzikologa Hanse Jahnna připravoval v té době další operu \"Medea\". Na počest skladatele uděluje město Kolín nad Rýnem každoročně stipendium ke studiu Nové hudby skladateli do 35 let nazvané \"Bernd-Alois-Zimmermann-Stipendium\".", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika díla.", "content": "Zimmermann byl skladatelem mezi dvěma epochami. Byl příliš mladý, aby mohl být ovlivněn hudebním vývojem v období Výmarské republiky a zároveň příliš starý, aby mohl spolupracovat s nastupující generací mladých umělců nezatížených minulostí. To u něj vedlo k vytvoření vlastního nezávislého pracovního stylu vycházejícího z konceptu „pluralitního“ komponování a využívajícího techniky koláže. Jeho kompoziční růst byl ovlivněn tím, že nacistickým režimem byla většina německých skladatelů odříznuta od vývoje nové hudby. Jeho první skladby proto vycházely z neoklasicismu. Pod dojmem Darmstadtských letních kurzů (od roku 1949) pokračoval ve volné atonalitě, přes dvanáctitónové skladby po roce 1951 až po hudbu seriální po roce 1956. Jeho láska k jazzu se odráží v Houslovém koncertu z roku 1950, v Koncertu pro trubku z roku 1954 i v opeře \"Die Soldaten\". Z více méně existenčních důvodů se věnoval hudbě filmové a scénické hudbě rozhlasové. Na rozdíl od představitelů tzv. Darmstadtské školy (Stockhausena, Bouleze, Nona apod.) se však nejednalo o nějaký radikální rozchod s tradiční hudbou. V padesátých letech vyvinul svou vlastní kompoziční techniku, která získala název \"Klangkomposition\" a která se vyznačuje kombinací a překrývání vrstev hudebního materiálu z různých dob a různého původu (hudba středověku, baroka a klasicismu až po jazz a písně Beatles). Od vkládání jednotlivých citací do vlastní kompozice (jako např. v orchestrální skladbě \"Photopsis\") až po skladby, které jsou jako hudební koláž zamýšleny (např. v baletu \"Musique pour les soupers du Roi Ubu\"). Ve vokálních dílech (nejvýrazněji v jeho \"Requiem za mladého básníka\") bývá tato metoda použita i v textu. Tuto metodu použil i ve svém nejznámějším díle, jediné dokončené opeře \"Die Soldaten\". Opera je nejen kombinací zpěvu, dramatu, pantomimy a balet, ale používá v ní i multimediální techniku. Dirigent Wolfgang Sawallisch ji nejprve odmítl jako nehratelnou. Opera však měla při provedení v Kolíně nad Rýnem pod taktovkou Michaela Gielena úspěch a zcela mimořádného ohlasu se jí dostalo o čtyři roky později v Mnichově.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernd Alois Zimmermann (20. března 1918, Bliesheim, Rhine Province – 10. srpna 1970, Königsdorf (Frechen); celým jménem \"Bernhard Alois Zimmermann\") byl západoněmecký skladatel.", "tgt_summary": "Bernd Alois Zimmermann (20 March 1918 – 10 August 1970) was a German composer. He is perhaps best known for his opera \"Die Soldaten\", which is regarded as one of the most important German operas of the 20th century, after those of Berg. As a result of his individual style, it is hard to label his music as avant-garde, serial or postmodern. His music employs a wide range of methods including the twelve-tone row and musical quotation.", "id": 1199510} {"src_title": "Teplice", "tgt_title": "Teplice", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archeologické vykopávky dosvědčují, že na území města sídlili pravěcí lovci před 10–40 tisíci roky. Ve 4. století př. n. l. zde sídlili Keltové a po nich germánské kmeny Markomanů a Kvádů. Termální prameny zde byly podle Hájkovy kroniky objeveny roku 762, ale první důvěryhodná zmínka o části města Trnovany pochází z roku 1057, další pak z konce 12. století. V blízkosti starší slovanské vesnice založila kolem roku 1160 královna Judita, manželka Vladislava II., klášter benediktinek. Po zhruba stovce let vzniká opevněné gotické město na obdélném půdoryse. Teplicemi procházela významná obchodní cesta do Saska. Klášter zanikl v závěru nebo brzy po skončení husitských válek, po bitvě u Ústí nad Labem roku 1426 a před rokem 1436, kdy se klášterní budovy stávají majetkem Jakoubka z Vřesovic. Vrchnost se v Teplicích často střídala, na místě kláštera vznikl renesanční zámek a dále se rozvíjelo lázeňství. Poslední český majitel Teplic Vilém Kinský z Vchynic a Tetova byl zavražděn spolu s Albrechtem z Valdštejna v únoru 1634 v Chebu. Panství bylo zkonfiskováno císařem a věnováno Janovi z Aldringenu. Ten umřel za záhadných okolností ještě téhož roku, dříve než panství spatřil. Panství zdědila Janova sestra, která jej věnem přinesla Jeronýmu Clarymu. Po třicetileté válce bylo vybité obyvatelstvo Teplic doplňováno přísunem německých kolonistů, jejichž potomci Teplice obývali až do odsunu v roce 1945. Z roku 1680 pocházejí první seznamy lázeňských hostů, nejstarší u nás. Claryové přestavili v barokním slohu zámek, roku 1718 také vznikly barokní sloup Nejsvětější Trojice (morový sloup) z dílny Matyáše Bernarda Brauna, dodnes stojící na Zámeckém náměstí. V 18. století se rozvíjel průmysl. Po roce 1742 vznikly v okolí Teplic první hnědouhelné doly a vzkvétala také výroba punčoch. Převážně dřevěné Teplice podlehly z větší části požáru v roce 1793, obnovovány byly již v klasicistním slohu. V roce 1812 se v Zámecké zahradě jedinkrát v životě setkali Ludwig van Beethoven s Johannem Wolfgangem Goethem. Teplice byly místem, kde v roce 1813 panovníci Rakouska, Pruska a Ruska podepsali dohodu proti Napoleonovi. V roce 1938 byly Teplice připojeny jakožto součást Sudet k Třetí říši.", "section_level": 1}, {"title": "Lázně a jejich návštěvníci.", "content": "Léčivé vlastnosti teplických pramenů byly známé už ve vrcholném středověku. Už ve Vincentiově zprávě o založení místního kláštera se uvádí, že byl založený čili u teplých vod. Výběr zasvěcení kláštera svatému Janu Křtiteli byl dán i skutečností, že je tento světec patronem vody. Nadační listiny ze začátku 15. století dokládají existenci lázní v blízkosti klášterního kostela. V 16. století se teplické lázně pozvolna dostávaly do povědomí za hranicemi Čech. Například Paracelsus je zařadil mezi deset nejvýznamnějších lázní v Evropě. Jejich rozkvět nastal po roce 1543, kdy Teplice získal Volf z Vřesovic. Hlavní pramen, dnes nazývaný Pravřídlo, se tehdy jmenoval Aukrop a ležel na předměstí poblíž Lázeňské brány. Podobu lázní v polovině 16. století zachytil humanistický básník Tomáš Mitis z Nymburka. V roce 1579 teplické lázně poprvé navštívil saský kurfiřt August. Zhoubný požár města 1. června 1793 znamenal katastrofu i pro lázně. Kromě Krupské, Dlouhé a Židovské ulice shořely všechny lázeňské budovy ve městě a na předměstí. Zhruba za půldruhé hodiny lehlo popelem kolem dvou set budov. Pro lázně to znamenalo jejich kompletní novou výstavbu, ať už se jednalo o Pravřídlo, Dámské lázně, Knížecí lázně, Štěpánovy lázně, Chrámové lázně a Písečné lázně. Ve druhé polovině 19. století se provoz lázní dostával do určitého konfliktu s rostoucí industrializací města. Lázeňská zóna začala být obklopována průmyslovými podniky. Přesto návštěvnost lázní stále stoupala. V roce 1878 je navštívilo 10 736 osob. Rok nato však lázně postihla katastrofa, když došlo k zaplavení Döllingerovy šachty. Přestalo tryskat Pravřídlo a prameny v nejbližším okolí, jen šanovské vývěry zůstaly nepoškozeny. Teplické lázně hostily v minulosti množství osobností, které se zapsaly jak do českých, tak i evropských dějin. Jedním z prvních známých návštěvníků v 17. století byl Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, jeden z aktéru defenestrace z 23. května 1618. Další významnou postavou, která v 17. století navštívila Teplice, byl učený jezuita Bohuslav Balbín. Pravidelnými lázeňskými hosty byli v 17. – 19. století saští kurfiřti. Mezi evropské panovníky, kteří se v Teplicích léčili, patří mj. car Petr Veliký (1712). V roce 1764 zde pobývali budoucí císařové Josef II. a Leopold II., pravidelně sem v letech 1812–1839 zajížděl pruský král Fridrich Vilém III.. V roce 1804 zde absolvoval léčbu švédský král Gustav IV. Pokud jde o příjezdy významných osobností kulturního života, prožívaly teplické lázně dobu největšího rozkvětu v 1. polovině 19. století. Z hudebníků – kromě zmíněného Beethovena – lázně navštívili mimo jiné Fryderik Chopin, Robert Schumann, Franz Schubert, Richard Wagner, Carl Maria von Weber, Josef Slavík, Václav Jan Tomášek, Vojtěch Jírovec či František Škroup. Rovněž mnozí představitelé národního obrození zde pobývali: Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Václav Hanka, Josef Kajetán Tyl, František Palacký, Karel Havlíček Borovský, František Ladislav Čelakovský, Pavel Josef Šafařík a další. Významní hosté do Teplic přijížděli i ve 2. polovině 19. století. Díky tomu se pro ně vžil název Malá Paříž.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Teplice leží v nadmořské výšce 189 m n. m. (jihovýchodní okraj města) až 399 m n. m. (vrchol Doubravské hory), v teplé klimatické oblasti České republiky. Průměrná lednová teplota za roky 1961–2000 činí −1,8 °C, červencová pak 18,2 °C. Průměrné roční srážky 563 mm. V Teplicích se velmi často vyskytují, především v období od října do března, teplotní inverze spojené se zhoršenou kvalitou ovzduší. Stav ovzduší se zde však po roce 1990 postupně a výrazně zlepšil, stejně jako v celé Podkrušnohorské pánvi. Zdrojem termálních vod je kra teplického ryolitu (dříve teplického křemenného porfyru), která je narušena soustavou zlomů. Podle nich proniká voda z oblasti Krušných hor a v puklinovém systému se ve velké hloubce se ohřívá a shromažďuje v termálním sifonu. Roku 1879 došlo v hnědouhelném dole k průvalu důlních vod, v jehož důsledku poklesla výtlačná hladina podzemních vod a povrchové prameny se ztratily. V zápětí se proto začaly hloubit šachty, ve kterých byly znovu zachyceny vody Pravřídla a dalších méně využívaných pramenů. Od roku 1978 se jediným zdrojem lázeňsky využívané vody stal 972 metrů hluboký vrt. Voda z něj se poté ochlazovala vodou z jiného vrtu hlubokého padesát metrů. Podle rozboru z roku 1978 měla voda z hlubšího vrtu teplotu 45,8 °C a celkovou mineralizaci 1,5 g.l. Měla zvýšený obsah fluoridů a kyseliny metakřemičité. Starý Horský pramen s radonovou termální minerální vodou měl v roce 1971 teplotu 36 °C a celkovou mineralizaci 0,93 g.l.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 1800 v Teplicích žilo 2 130 obyvatel a v roce 1854 již 3 584 obyvatel. Největší nárůst v počtu obyvatel byl v 19. století díky rychlému rozvoji průmyslu a přistěhovalectví. Teplice i celé severní Čechy se nacházely až do čtyřicátých let 20 století v německém sociokulturním okruhu. Převažovali zde Němci a Židé, kteří zaujímali vyšší společenskou pozici a mluvili německy. Čechů bylo minimum a většina z nich byli chudí dělníci. Po záboru Sudet v roce 1938 byli místní Židé a Češi zfanatizovanými Němci vyhnáni do českého vnitrozemí. Většina Židů během holocaustu nepřežila koncentrační tábory. Po druhé světové válce byla naprostá většina Němců z této oblasti vysídlena. Ze Šanova bylo do 23. května 1945 vypraveno šest lazaretních vlaků s 2 600 německými zajatci a dvanáct vlaků s patnácti až dvaceti tisíci deportovanými. Okresní správní komise v Šanově vydala již 16. května 1945 směrnice, podle nichž měli do 28. května všichni říšští Němci opustit československé státní území. Zřejmě podle ústních informací vedoucího evakuačního oddělení Národního výboru pro Teplice-Šanov a okolí předaných 30. května 1945 tajemníkovi ministra Noska Gríšovi Spurnému pobývalo na Teplicku po skončení války na čtyřicet tisíc říšských Němců, z toho ve městě asi polovina. Do 29. května bylo vystěhována po železnici zhruba čtyři tisíce a pěšky kolem osmi tisíc osob. V nemocnicích jich zůstávaly ještě asi dva tisíce a na transport čekalo přibližně dva tisíce dalších. Poté se do téměř vylidněného města postupně z vnitrozemí přistěhovávali Češi, ale také Slováci, Maďaři, Ukrajinci, Rusíni, Poláci a Romové. Českou národnost v roce 1991 tvořilo 91,2 % trvale bydlících, o sto let dříve jich bylo jen 12,9 %. Počty ovlivnilo i poválečné administrativní slučování obcí. Pokles počtu obyvatelstva v posledních 20 letech byl způsoben i špatným životním prostředím (exhalace). Podle sčítání lidu v r. 1921 zde žilo v 1 604 domech 28 892 obyvatel, z nichž bylo 15 815 žen. 4 406 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 22 489 k německé a 396 k židovské. Žilo zde 22 561 římských katolíků, 1 909 evangelíků, 59 příslušníků Církve československé husitské a 3 128 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 900 domech 30 799 obyvatel. 5 232 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 23 127 k německé. Žilo zde 22 942 římských katolíků, 2 089 evangelíků, 414 příslušníků Církve československé husitské a 3 213 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Židovská komunita.", "content": "V předchozích stoletích ve městě žila velmi početná a hospodářsky důležitá židovská menšina, poprvé zmiňovaná k roku 1414 (tzn. druhá nejstarší v Českém království hned po Praze), která měla jak svou vymezenou část – ghetto, tak svou Starou synagogu, hřbitov, náboženskou školu, rituální lázně, košer masné krámy, sirotčinec, chudobinec, nemocnici a další charitativní organizace a spolky. V druhé půlce 19. století vystavěli tepličtí Židé také Novou synagogu, která byla jednou z největších staveb tohoto druhu na světě, a symbolicky reprezentovala důležitost této minority. Při sčítání lidu v roce 1921 a 1930 se k židovské národnosti přihlásilo asi tři tísíce teplických Židů, ale ještě větší počet, asi tři a půl tisíce, se přihlásilo k německé národnosti. Drtivá většina teplických Židů (podobně jako kdekoliv jinde v Sudetech) používala jako svůj rodný jazyk němčinu. Míra asimilace zde navíc byla velmi vysoká, tudíž rozdělit tehdejší teplické rodiny na čistě české, německé nebo židovské je téměř nemožné. Přesný počet nelze tedy určit na základě toho, jakou kdo udal při sčítání národnost či jazyk, ale spíše porovnáním obou údajů. Běžně se lze setkat s počtem tří tisíc osob, ve skutečnosti to ovšem bylo víc jak šest tisíc. Po záboru Sudet nacistickým Německem však byli takřka všichni tepličtí Židé nuceni uprchnout do vnitrozemí. Celkem šlo o asi šest tisíc osob. V březnu 1939 pak byla Nová synagoga nacisty vypálena. Většina teplických Židů však během války stejně zkáze neunikla, protože po okupaci zbytku ČSR byli nejprve odvezeni do ghetta v Terezíně a posléze vyvražděni ve vyhlazovacích táborech. Zkázu židovských Teplic dokonalo spojenecké bombardování na konci války, kdy bomby dopadly do prostor bývalého ghetta, které bylo následně kompletně asanováno. Dnes existuje v Teplicích malá židovská obec (obnovena v roce 1945). Většinu z nemnoha členů tvoří právě přeživší holocaust, avšak obec je velmi kulturně a sociálně činná i dnes. Mezi dochované židovské památky ve městě patří nový židovský hřbitov a židovský hřbitov v Sobědruhách – oba chráněné jako kulturní památky. V roce 2011 byly v Teplicích poprvé položeny Stolpersteine, tzv. \"Kameny zmizelých,\" a od té doby ještě několikrát. S jejich další instalací ve městě se počítá i do budoucna.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Služby.", "content": "Mimo oblast lázeňské péče má město rozsáhlou síť ordinací praktických i odborných lékařů, pět domů s pečovatelskou službou, krajskou nemocnici s poliklinikou na Duchcovské třídě a jedenáct lékáren v různých částech města. Ve městě a jeho okrajových částech mají zastoupení svými obchodními domy všechny velké obchodní řetězce. Některé z nich jsou součástí obchodních center. V letech 2013 a 2014 byla v centru města postavena obchodní centra Fontána a Galerie, která výrazně rozšířila nabídku služeb v centru města a zlepšila i možnosti parkování vozidel.", "section_level": 2}, {"title": "Lázně.", "content": "V Teplicích se léčí v prvé řadě kardiovaskulární choroby, dále pak problémy spojené s onkologickými onemocněními, nemoci z poruch výměny látkové a žláz s vnitřní sekrecí (cukrovka), nemoci pohybového ústrojí a nervová onemocnění. Lázeňské domy:", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Automobilová doprava.", "content": "V Teplicích se stejně jako v jiných městech začala v posledních letech zahušťovat automobilová doprava, neproblematičtějším místem je dlouhodobě Masarykova třída v Trnovanech, kudy prochází jak lokální, tak tranzitní doprava, v tomto směru chybí obchvat města a jakkákoli mimoúrovňová křížení. V roce 2014 se zahustila díky novým obchodním centrům doprava i v Alejní ulici. Výhodný je severojižní průtah městem s mimoúrovňovým křížením místních komunikací, zejména u zámecké zahrady ale chybí sjezdy a nájezdy, a tudíž je jeho využitelnost v rámci města omezená. Historické centrum je uzavřeno pro průjezd vozidel a díky tomu se zahušťuje doprava v blízkosti centra. Přibylo několik kruhových objezdů, majoritní ovšem nadále zůstávají světelně řízené křižovatky. Přibývá i ulic s jednosměrným provozem z důvodu řešení parkování a zklidňování lokalit, což má i negativní efekt v podobě prodloužení průjezdů.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "První železnice přišla do Teplic z Ústí nad Labem roku 1858 a od roku 1867 byla po úsecích prodlužována přes Duchcov do Chomutova. Nyní je elektrifikovaná, s taktovou dopravou a v jízdním řádu pro cestující je uvedena pod číslem 130. Hlavní teplické nádraží nese název Teplice v Čechách. Je to rychlíková stanice na trati Ústí nad Labem – Chomutov s možností přestupu na vlaky dvou dalších tratí, sama však není železničním uzlem. Vlaky odbočujících tratí se oddělují v jiných stanicích. Stanice Teplice v Čechách a Řetenice jsou tak uváděny na tratích 097, 130 i 134. Na okraji katastrálního území Teplice-Trnovany se nachází i zastávka, nazvaná po sousední obci Proboštov. Další teplické trati jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Městská hromadná doprava Teplice.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "MHD se v Teplicích objevila v roce 1895. Tehdy vyjely do teplických ulic poprvé tramvaje. Jednalo se o první provoz elektrickými tramvajemi na území dnešního Česka (pokud nepočítáme zkušební a propagační \"Křižíkovu elektrickou dráhu na Letné\" v Praze). Po letech rozvoje (např. meziměstská trať do Dubí) přišel úpadek v padesátých letech 20. století. Tramvajová doprava byla v Teplicích zrušena v roce 1959. Trolejbusy měly původně tramvaje doplňovat. První trolejbusová trať byla otevřena v roce 1952, brzy ale tato vozidla tramvaje zcela vytlačila. Větší rozmach prodělaly trolejbusy v osmdesátých letech a v první polovině devadesátých let. Poté však nastala stagnace, kdy se dokonce uvažovalo o zrušení trolejbusové dopravy. Nyní jsou moderní trolejbusy opět důležitou součástí veřejností využívané dopravy. První městské autobusy se v Teplicích objevily již ve dvacátých letech 20. století. Šlo však o linky soukromých dopravců. Ty byly na začátku třicátých let převzaty městskou společností, která provozovala tramvaje. Po druhé světové válce tyto linky převzala ČSAD. První autobusy dopravního podniku tak vyjely až v roce 1951, následoval prudký rozvoj tohoto typu dopravy. V roce 2007 Dopravní podnik Teplice provozoval 27 linek autobusů po městě a okolí a deset linek trolejbusů. Tento podnik od roku 2008 převzala společnost Veolia transport Česká republika, člen francouzské firmy Veolia Transport. Dopravní podnik se přejmenoval na Veolia Transport Teplice a s ním byla převzata i dopravní obslužnost. Dne 1. července 2008 se změnil název DP Teplice na Veolia Transport Teplice a s tímto datem také navždy zmizelo ze všech vozidel, i dokumentů Dopravního podniku jeho žlutomodré logo. V létě 2013 proběhlo opětovné přejmenování společnosti. Od 1. července 2013 se Veolia Transport Teplice změnila na Arriva Teplice.", "section_level": 3}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě nyní funguje 16 základních, převážně příspěvkových škol a řada škol středních", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Hlavní, tradiční akcí je každoroční slavnostní zahájení lázeňské sezóny vždy poslední květnový víkend (výjimkou byl rok 2010, kdy bylo slavnostní zahájení lázeňské sezóny kvůli volbám o týden zpožděno). Hlavními centry kultury jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě je několik desítek tělovýchovných jednot a klubů sportovního charakteru. Nejpopulárnější je prvoligový fotbalový FK Teplice založený již v roce 1945, jehož nejlepší umístění je druhé místo ze sezóny 1998/1999 a třetí místo ze sezóny 2004/2005. Dále futsalový FC Balticflora a Wolves Řetenice, dalšími jsou např. TJ Hvězda Trnovany, TJ Lokomotiva Teplice, TJ Bonex, TJ AGC nebo florbalový tým DDM Dynamo Teplice. Město má svůj areál Aquacentrum. Do historie se zapsal předválečný fotbalový klub Teplitzer FK, který byl řadu let účastníkem československé fotbalové ligy a za který nastupovala řada tehdejších reprezentantů ČSR, např. Karel Koželuh. V roce 2019 zde byl postaven nový Zimní stadion Teplice, byl založen hokejový tým HC Teplice Huskies. Dříve zde působil hokejový tým HC Stadion Teplice. V Teplicích od roku 2006 vždy v červnu probíhá jeden z nejsilnějších mezinárodních šachových turnajů v České republice Open Teplice, který pořádá Šachový klub Teplice. Je to turnaj evropského významu. Od roku 2008 pak také pravidelně dubnový Evropský pohár v judu spolupořádaný teplickým Pro Sport Teplice Judo a Českým svazem juda. V roce 2010 zde proběhlo také ME judistů kategorie U17.", "section_level": 2}], "src_summary": "Teplice ( dříve \"Teplitz-Schönau\", v letech 1945–1946 Teplice-Šanov) jsou lázeňské statutární město v Ústeckém kraji. Leží 15 km západně od Ústí nad Labem v široké kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím. Dominantou města viditelnou zdaleka je Doubravská hora. Teplice mají obyvatel a jsou známé jako lázeňské město i svým fotbalovým klubem FK Teplice. Do druhé světové války se městu pro jeho vysokou kulturní úroveň i klasickou architekturu přezdívalo Malá Paříž.", "tgt_summary": "Teplice (), Teplice-Šanov until 1948 (; ), is a statutory city in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic and the capital of the Teplice District. It is Czech Republic's second largest spa town, after Karlovy Vary.", "id": 216977} {"src_title": "Malá Fermatova věta", "tgt_title": "Fermat's little theorem", "src_document": [{"title": "Zobecnění.", "content": "Pro libovolná přirozená čísla formula_4 a formula_5 taková, že NSD(a,n) = 1, platí", "section_level": 1}, {"title": "Důkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz indukcí.", "content": "Buď k a nechť formula_3 pro přirozená formula_11. Pak formula_12 (ostatní členy v binomickém rozvoji formula_13 jsou dělitelné formula_14) a podle indukčního předpokladu formula_15. Tedy formula_16, neboli formula_17. Tedy tvrzení platí pro formula_18. Dále pro formula_19 platí formula_20, což plyne opět z binomického vzorce. Zbývá si uvědomit, že libovolné číslo formula_21, které není násobkem formula_14, je možno napsat jako formula_23, kde formula_24. Tedy formula_25.", "section_level": 2}, {"title": "Elementární důkaz.", "content": "Mějme formula_4 různých písmen formula_27 (nějaké) abecedy a uvažujme množinu všech slov o formula_14 písmenech z oné abecedy (nad onou abecedou), kde formula_14 je prvočíslo. Takových slov je zřejmě formula_30. Buď formula_31. Rozdělme tuto množinu slov do menších podmnožin formula_32 takovým způsobem, že slovo formula_33 právě když formula_34. Buď formula_35 nejmenší takové, že formula_36. Zřejmě formula_37, proto buď formula_38 anebo formula_39. Tedy každá z těchto podmnožina formula_32 může mít buď jeden prvek (pokud se v slově opakuje p krát jedno písmeno), anebo p prvků (v ostatních případech). Jednoprvkových množin je však formula_4, neboť jsou to právě množiny formula_42. Zbylá slova se tedy dají rozdělit do podmnožin velikosti formula_14, tedy formula_44.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz pomocí teorie grup.", "content": "Buď formula_14 prvočíslo. Pak množina zbytkových tříd formula_46 je těleso, jehož nenulové prvky tvoří multiplikativní grupu formula_47 řádu formula_48. Libovolný prvek formula_49 generuje její cyklickou podgrupu řádu formula_35, t.j. formula_35 je nejmenší číslo, pro které formula_52. Podle Lagrangeovy věty, počet prvků podgrupy dělí počet prvků grupy, tedy formula_53. Tedy formula_54 v formula_47. Tedy pro formula_56 máme formula_57 v formula_46.", "section_level": 2}, {"title": "Důkaz pomocí součinu zbytkových tříd.", "content": "Buď opět formula_14 prvočíslo, formula_46 množina zbytkových tříd, jejíž nenulové prvky tvoří multiplikativní grupu formula_47 řádu formula_48. Násobení prvkem formula_63 permutuje prvky formula_47, proto součin všech prvků se nezmění: Součin na obou stranách je nesoudělný s formula_14 (poněvadž každý prvek součinu je nesoudělný s formula_14). Můžeme tedy zkrátit součin a dostáváme formula_57 v formula_46.", "section_level": 2}], "src_summary": "Malá Fermatova věta je matematická věta, která tvrdí, že pro každé prvočíslo \"p\" a každé celé číslo \"a\" platí To znamená, že číslo formula_2 je dělitelné prvočíslem \"p\". Symbol ≡ pochází z modulární aritmetiky a zápis se čte \"je kongruentní s\" (v modulo \"p\"). ", "tgt_summary": "Fermat's little theorem states that if is a prime number, then for any integer, the number is an integer multiple of. In the notation of modular arithmetic, this is expressed as ", "id": 1438725} {"src_title": "Vajíčko", "tgt_title": "Egg cell", "src_document": [{"title": "Vajíčko semenných rostlin.", "content": "Vajíčka semenných rostlin (též ovula, megasporangia s integumenty, megasynangia) jsou mnohobuněčná tělíska, spojená se semenicí (placentou) tzv. poutkem (funiculem), přes nějž je zajišťována výživa cévním svazkem. V místě vstupu do bazální části vajíčka se cévní svazek větví (chaláza). Mají většinou dva obaly (vajíčka bitegmická) (u nahosemenných jen jeden) která se zakládají po obvodu vajíčka jako valy. Na vrcholu ale zůstává volný otvor, který se nazývá klový (mikropyle), kterým pak prorůstá při oplození pylová láčka.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Vajíčka semenných rostlin se vyvíjejí z dělivého pletiva placenty. V živném pletivu vajíčka (nucelu) vzniká poblíž otvoru klového jedna větší diploidní buňka – mateřská buňka zárodečného vaku. Ta se obvykle různými způsoby dělí, aby na konci vznikl zralý zárodečný vak, připravený k oplození. U sedmdesáti procent zkoumaných rostlin probíhá tzv. normální nebo také rdesnový typ vývoje zárodečného vaku. Mateřská buňka zárodečného vaku se redukčně dělí a ze čtyř takto vzniklých haploidních buněk přežívá jediná – mladý zárodečný vak. Jeho jádro se třikrát dělí a vznikne osmijaderný zralý zárodečný vak. V něm se vytvoří šest malých haploidních jednojaderných buněk a jedna velká dvoujaderná centrální buňka zralého zárodečného vaku. Později obě její jádra splývají v jedno jádro diploidní. Haploidní buňky jsou ve finále uspořádány po třech u opačných pólů zárodečného vaku. Dvě buňky sousedící s vaječnou buňkou nazýváme buňky podpůrné (synergidy), napomáhají oplození a fungují jen po určitou dobu. Nejdůležitější z nich je však vaječná buňka poblíž otvoru klového. Tři buňky protistojné (antipody) jsou na opačném pólu zárodečného vaku, někdy zanikají brzy, někdy se dlouhodobě dělí. Pravděpodobně ovlivňují výživu vajíčka. U dalších skupin rostlin bylo popsáno dalších minimálně devět typů vývoje zárodečného vaku. Známý je ještě například tzv. řebčíkový typ, u něhož se uplatňují triploidní buňky.", "section_level": 2}, {"title": "Vajíčko živočichů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Druhy vajíček podle obsahu žloutku.", "content": "Žloutek je ve vajíčku přítomen ve formě inkluzí, jakýchsi váčků. Vajíčka různých živočichů obsahují různé množství žloutku. To je důležitý parametr, na němž závisí např. typ rýhování (násobného dělení) oplozených vajíček. Rozlišují se tyto skupiny:", "section_level": 2}, {"title": "Proces ovogeneze.", "content": "Ovogeneze či také oogeneze se uskutečňuje ve folikulech vaječníku. Časový průběh ovogeneze se liší od spermatogeneze. Vývoj vajíčka zahrnuje fázi množení, růstu a zrání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vajíčko (latinsky ovum) je samičí pohlavní buňka. Slouží k pohlavnímu rozmnožování organismů a nese genetický materiál matky. Když dojde k oplodnění (splynutí se samčí pohlavní buňkou), vzniklá buňka se nazývá zygota. Proto říkáme, že zygota vznikne splynutím vajíčka a spermie. Vajíčka ptáků jsou také důležitým zemědělským produktem, o němž pojednává článek vejce.", "tgt_summary": "The egg cell, or ovum (plural ova), is the female reproductive cell, or gamete, in most anisogamous organisms (organisms that reproduce sexually with a larger, \"female\" gamete and a smaller, \"male\" one). The term is used when the female gamete is not capable of movement (non-motile). If the male gamete (sperm) is capable of movement, the type of sexual reproduction is also classified as oogamous. ", "id": 1975184} {"src_title": "Mýtus Cthulhu", "tgt_title": "Cthulhu Mythos", "src_document": [{"title": "Koncepce.", "content": "Hlavní myšlenka Mýtu Cthulhu se nachází v existenci nelidských, předlidských, případně mimozemských ras bytostí na naší planetě. Pro používání motivu mimozemšťanů se Lovecraft inspiroval zřejmě knihami Ch. Forta a svou vlastní zálibou ve vědách, včetně astronomie. V Lovecraftově díle se vyskytuje postupný přechod ve vnímání těchto bytostí, od takřka démonického a xenofobního, až po jejich prezentaci coby cizorodé obdoby člověka, stvořitelů života a bytostí, které byly člověkem nepochopeny kvůli své zvláštnosti. Vzhledem k existenci velkého množství roztodivných mimozemských a nelidských ras se jejich charakteristika různí, některé jsou i hmotou a biologií nepodobné ničemu pozemskému a jiné se pozemskému životu podobají i vnějšími rysy a případně jsou pozemskému životu příbuzné, nebo jej dokonce stvořily. Postoj ras Mýtu Cthulhu k člověku je též různý od lhostejnosti, přes nepřátelství, až po vědecký zájem. Sem patří například Létající polypy, Shoggoth, Hmyz ze Shaggai, Mi-Go, Cthulhi, Starší, Velká rasa Yith a Hlubinní.", "section_level": 1}, {"title": "Kosmická božstva.", "content": "Součástí Lovecraftovy mytologie jsou i roztodivná božstva, jejichž povaha připomíná spíše kosmické síly, i když určitá díla prozrazují rysy bytostí a například nedokončená povídka Azathoth předpokládala antropomorfickou podobu božstva, což je způsobeno zřejmě Lovecraftovou inspirací ve snech, démonologii (západní okultismus obecně) a folkloru. Tato božstva jsou v Mýtu Cthulhu uctívána nelidskými rasami, mimozemskými bytostmi, ale mají i lidské ctitele, jako například okultisty. Jako božstva jsou brány i bytosti u nichž se předpokládá původ mezi nelidskými bytostmi, jako matka Hydra a otec Dagon, nebo Velký Cthulhu, o nichž se obvykle hovoří, jako o abnormálně mocných a velkých zástupcích hlubinných a Cthulhi. Mezi nejznámější,klasická\" božstva Mýtu Cthulhu patří Azathoth (nemyslící, slepý chaos vířící v centru nekonečna), Shub Niggurath (Černá koza z lesů s tisícem mladých), Nyarlathotep (Černý muž s rohy s tisícem tváří), nebo Hastur (Král ve žlutém). Existují zvláštní skupiny božstev, například Druzí bohové či bohové Kadathu z Lovecraftova Snového cyklu; Starší bohové, kteří vypudili Pradávné (Prastaré či Létající polypy). Následovníci Mýtu Cthulhu často ne zcela pochopili Lovecraftův mýtus, vzali z něj jen určité prvky, nebo na jeho kostře postavili vlastní mytologii.", "section_level": 1}, {"title": "Mýtus Cthulhu a okultismus.", "content": "Lovecraft byl velmi skeptický vůči všem formám ezoteriky a okultismu, ale přesto se znal a přátelil s několika okultisty. Ve svých hororech užíval někdy okultní prvky, jako například v Případu Ch.D.Warda, kde cituje mimo jiné též Eliphase Léviho a Raymonda Lula. U Lovecrafta se setkáváme s přechodovými příběhy, kde se mísí motivy moderní vědy (nebo sugestivně podané pseudovědy) s okultismem, magií a navíc mimozemských bytostí, které vycházejí ze stínu nadpřirozených bytostí, rarachů a démonů středověku a odhalují svou skutečnou povahu a podstatu. Příběhy jako Sny v čarodějnickém domě či Hrůza v Dunwichi dávají čtenáři tušit, že magie je formou skrytého vědění ukrytého v pověrečné slupce a stejně tak jsou služebníci čarodějů, nadpřirozené bytosti a démoni čímsi přirozeným a cizorodějším, než si dokázali prostí lidé v dávných dobách představit. Světoznámý je v tomto směru motiv Necronomiconu. Lovecraftovo dílo ostatně představuje přechod od staré makabrózní prózy po moderní horror. Lovecraft však postupně odsunul motiv okultní patiny do pozadí. Někteří Lovecraftovi následovníci se však chopili právě tohoto okultního prvku a rozvíjeli jej ve svých vlastních příbězích Mýtu Cthulhu. Mýtus Cthulhu se ostatně stal velmi populárním mezi okultisty a ti jej později využili pro tvorbu grimoárů, rituálů, okultních řádů a nové magické tradice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mýtus Cthulhu je fiktivní mytologie stvořená H. P. Lovecraftem, jeho žáky, spoluautory, přáteli a pokračovateli, jako např. R. E. Howardem, Neilem Gaimanem, C. A. Smithem či Stephenem Kingem. Základní prvky mytologie se vyskytují již v Lovecraftově prvotině Dagon a mnoha následujících dílech, jako pomyslné body počátku se řadí povídky Nyarlathotep a Volání Cthulhu.", "tgt_summary": "The Cthulhu Mythos is a shared fictional universe, originating in the works of American horror writer H. P. Lovecraft. The term was coined by August Derleth, a contemporary correspondent and protégé of Lovecraft, to identify the settings, tropes, and lore that were employed by Lovecraft and his literary successors. The name \"Cthulhu\" derives from the central creature in Lovecraft's seminal short story, \"The Call of Cthulhu\", first published in the pulp magazine \"Weird Tales\" in 1928. ", "id": 22832} {"src_title": "Adrien Brody", "tgt_title": "Adrien Brody", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Brody pochází z umělecké rodiny. Navštěvoval střední školu High School for the Performing Arts. Už v dospívajícím věku účinkoval v TV sitcomu \"Annie McGuire\". Další herecké vzdělání získal na prestižní Americké akademii dramatického umění. Ale je to především Brodyho talent od přírody, který ho předurčil k tomu, aby se stal jedním z nejlepších a nejrespektovanějších herců své generace. Po ukončení studia hrál v několika, spíše vedlejších rolích, jako například ve filmech \"Tenká červená linie\", \"Andělé\" nebo \"Střela\". Roman Polanski jej obsadil do hlavní role filmu \"Pianista\" poté, co jej viděl při natáčení filmu \"Aféra s náhrdelníkem\". Adrien Brody se na tuto roli pečlivě připravoval. Ztvárnění mu vyneslo Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Zároveň se stal nejmladší držitelem Oscara v této kategorii. Pozlacenou sošku získal ve svých 29 letech. Byl také nominován na Zlatý glóbus za nejlepší mužský herecký výkon, cenu Screen Actors Guild a ocenění BAFTA. Odnesl si také Césara v kategorii Nejlepší herec, cenu Bostonských filmových kritiků a National Society of Film Critics. Kromě toho se pravidelně umisťuje v žebříčcích o nejstylovějšího a nejlépe oblékaného muže a v anketách o nejvíce sexy muže planety. Od natočení \"Pianisty\" se Adrien Brody objevil v dalších snímcích. Zahrál si společně s Joaquinem Phoenixem a Sigourney Weaver v dramatickém thrilleru \"Vesnice\", v thrilleru \"Svěrací kazajka\", \"Detektiv\", \"Harrisonovy květy\" či ve filmu \"King Kong\" režiséra Petera Jacksona. Natočil také kritikou kladně přijatý film \"Darjeeling s ručením omezeným\". Mezi přátele patří Asia Argentová, její otec Dario Argento a Benicio del Toro. Řadí se k fanouškům italského fotbalu. Každým rokem tráví většinu léta ve své letní residenci na Sardínii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adrien Brody (* 14. dubna 1973 New York) je americký herec a držitel Oscara a Césara za roli Wladyslawa Szpilmana ve filmu \"Pianista\". Stal se tak nejmladším oscarovým hercem oceněným za hlavní roli v kategorii Nejlepší herec.", "tgt_summary": "Adrien Brody (born April 14, 1973) is an American actor and producer. He received widespread recognition and acclaim after starring in Roman Polanski's \"The Pianist\" (2002), for which he won the Academy Award for Best Actor at age twenty-nine, making him the youngest actor to win in that category. Brody is the second male American actor (after Christopher Lambert) to receive the César Award for Best Actor. ", "id": 1338002} {"src_title": "Solaris (kniha)", "tgt_title": "Solaris (novel)", "src_document": [{"title": "Popis planety.", "content": "Solaris je popisována jako střední planeta, velikosti Země, která je pokryta z 98 % oceánem gelové hmoty, jen 2 % jsou roztroušené ostrůvky u obou polárních čepiček. Atmosféra planety je silně jedovatá a je silným katalyzátorem pro korozi kovů. Planeta je až na oceán pustá. Oceán je gel zabarvený do žluta, modra až červena, a má specifické chování. Od setkání s lidmi se po celé planetě v oceánu tvoří zvláštní útvary, mimoidy. Gel se v určitém místě začne formulovat do spojnic žil, kterými protéká žlutý sliz, celé to připomíná „květák“, jak sám píše Lem. V těchto útvarech vznikají napodobeniny různých tvarů. Tyto tvary jsou vytvářeny z bílé hmoty, podobné zemskému jílu. Oceán vytváří dva druhy těchto „kopírek“. Každá se liší dobou trvání. Po uběhnutí času se duplikované věci propadnou do oceánu a celý tento děj je zakončen výbuchem, který části duplikátu, ale i gelu vyvrhuje až 40 kilometrů do atmosféry. Pár dní po první smrti člověka v oceánu svědek popisuje, že se v seskupení slizu tvořilo něco jako lidské dítě. Staletí výzkumů přinášelo mnoho teorií o původu organického oceánu. Nejpopisovanější je teorie o přeskočení evoluce. Oceán si uvědomil, že jeho oběžná dráha končí v jedné hvězdě, proto přeskočil známou teorii o evoluci a vznikl z něho inteligentní gel se schopností ovládat gravitaci. Skupiny vědců sepisují dokumenty do knih, kde jsou různé teorie o oceánu, díky tomu vzniká věda solaristika. Solaris je v Lemem popisované budoucnosti jedním z největších „oříšků“, který lidstvo doposud poznalo. Díky objevu planety na Zemi začínají vznikat skupiny lidí, jež se zabývají jen planetou (solaristika) a dokonce vznikají organizace, které Solaris uctívají jako boha. Touto záhadou chtěl dát Stanisław Lem najevo, že v kosmu může existovat životní forma, která je pro člověka díky omezenosti vnímání a inteligence naprosto nepochopitelná.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Děj začíná povoláním vědce a psychologa Krise Kelvina na misi na Solaris, aby zjistil psychický stav zdejší posádky, která se skládá z třech vědců, dr. Snauta, dr. Sartoriuse a Gibariana. Po přistání na stanici, která leží na pevnině planety Solaris, zjišťuje, že stav posádky je příšerný. Po rozmluvě s posádkou se dozvídá, že Gibarian, jeho dlouholetý přítel, „spáchal sebevraždu“. Při prohlídce stanice potkává neznámou postavu černošky, která okamžitě zmizí. Ke svému překvapení onu černošku znovu nalézá, a to vedle těla Gibariana. Avšak tajemství, které před ním skrývají členové místní posádky se dozvídá hned, jakmile se probudí ze spánku. U své postele spatřuje snoubenku, Harey, která před nějakým časem na Zemi spáchala sebevraždu. Kris je vystrašený, a to ne jen neuvěřitelnou fyzickou sílou oné podobizny, ale i její psychickou nevyrovnaností. Kelvin ji ve strachu vystřelí na oběžnou dráhu planety. Po rozmluvě s posádkou se dozvídá, že z nějakého neznámého důvodu, se po probuzení ze spánku objeví u jejich postele osoby, které postrádají. Kelvin se dozvídá, že má klid pouze několik málo hodin, neboť postava se opět objeví. Ráno se opět probouzí ve společnosti Harey. Ta nepotřebuje spát, jíst ani pít. Na Kelvina je ale velmi vázaná a jejich odloučení není možné, neboť Harey pokaždé začne vyvádět. Po prostudování krve své snoubenky Kelvin zjišťuje, že její krev je úplně normální, ovšem po dostatečném přiblížení mikroskopem na úroveň, kde by měl vidět atomy, nevidí nic. Z toho vyvodí, že imitace jsou složeny z neutrin. Snaut vysvětluje, že od posledního skenu planety předešlou posádkou bylo zničeno 300 km oceánu a aktivita „květáků“ se mnohonásobně zvýšila. Skeny, založené na rentgenovém záření byly vládou na Zemi zakázány, neboť jsou pro oceán ničivé. Kelvin s vědci vyvozuje, že oceán jim ve spánku skenuje části mozku, kde mají uložené vzpomínky, ty pak zhmotňuje. Kelvin se přes varování kolegů znovu zamiluje do Harey a rozhodne se, že jí odveze na Zem. Harey mezitím přijde na to, že je jen zhmotnění Krisových hezkých vzpomínek na Harey ze Země. Nedokáže se s tímto faktem vyrovnat, a proto bez Krisova vědomí podstoupí test, který má navždy vymazat ji a jí podobné imitace. Po zjištění, že Harey se už nevrátí, se Kris rozhodne k návratu na Zem. Před tím chce sestoupit na jeden z mimoidů a prohlédnout si zblízka oceán. Pozorování jeho chování v něm však probudí očekávání dalších výtvorů oceánu, jichž chce být svědkem.", "section_level": 1}, {"title": "Filmová zpracování.", "content": "Román byl třikrát zfilmován.", "section_level": 1}], "src_summary": "Solaris je vědeckofantastický román polského spisovatele Stanisława Lema z roku 1961. Je to Lemovo vrcholné dílo. Děj knihy popisuje výzkum planety Solaris, pokryté živým oceánem, a řeší problém porozumění mezi rozdílnými formami života. ", "tgt_summary": "Solaris is a 1961 philosophical science fiction novel by Polish writer Stanisław Lem. Its central theme is the complete failure of human beings to understand an extraterrestrial intelligence.", "id": 197240} {"src_title": "Klaus Mann", "tgt_title": "Klaus Mann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po nástupu nacismu v Německu (1933) emigroval do Amsterdamu. V Amsterdamu vydával časopis \"Die Sammlung\". Od roku 1935 se zdržoval na mnoha místech (Curych, Paříž, Praha, atd). V témže roce získal československé státní občanství, ale v roce 1936 se rozhodl emigrovat do USA. Roku 1938 se účastnil bojů ve španělské občanské válce. Po roce 1941 se jako voják americké armády účastnil bojů v Evropě. Poválečný vývoj byl pro něho velkým zklamáním, které dával všude najevo a velmi těžce ho nesl. Spolu s jeho homosexualitou, s níž se jen těžko vyrovnával, bývá právě poválečná deziluze často uváděna jako důvod sebevraždy Klause Manna. K jeho depresím přispíval fakt, že až do smrti byl finančně závislý na svém otci. Je pochován na hřbitově 'Le Grand Jas' ve francouzském Cannes.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Klaus Mann také těžce nesl opakované neúspěchy svých knih. Nedlouho před smrtí se dozvěděl, že se mu nepodaří vydat jeho nejvýznamnější knihu, román \"Mefisto\". Za zablokováním publikace stál muž, podle kterého byla napsána, Gustaf Gründgens, v letech 1926-29 manžel autorovy sestry Eriky – viz \"Causa Mefisto\" v časopise Reflex 04/2007. Kniha pojednává o významném německém herci, který se zaprodal nacismu. Jde o tzv. klíčový román, v němž řada osob, včetně hlavního hrdiny má předlohy v žijících osobách, včetně Marlene Dietrichové, samotného autora nebo jeho otce Thomase Manna. Tou hlavní postavou románu byl Hendrik Höfgen (ve skutečnosti Gustaf Gründgens), který udělal velkou kariéru za Výmarské republiky, pak v době nacismu a nakonec znovu po osvobození Německa. Jeho parádní rolí byl právě Mefisto. Mannovo dílo vycházelo už v předválečném Československu, například právě román \"Mefisto\", který vyšel v roce 1937, tedy pouhý rok po vydání exilového originálu. Podle této knihy také natočil v roce 1981 stejnojmenný film maďarský režisér István Szabó. Snímek s Rakušanem Klausem Mariou Brandauerem v hlavní roli získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a pomohl vrátit Klause Manna do pozornosti evropského publika. Výběr z literární tvorby:", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaus Mann (18. listopadu 1906 Mnichov – 21. května 1949 Cannes) byl německý spisovatel, dramatik a novinář, syn spisovatele a laureáta Nobelovy ceny za literaturu (1929) Thomase Manna.", "tgt_summary": "Klaus Heinrich Thomas Mann (18 November 1906 – 21 May 1949) was a German-born American writer and dissident. He was the brother of Erika Mann, with whom he maintained a lifelong close relationship. He is well known for his 1936 novel, \"Mephisto\".", "id": 1025992} {"src_title": "Rating", "tgt_title": "Credit rating", "src_document": [{"title": "Úvěrový rating.", "content": "Úvěrový rating (\"credit rating\") je kód, který vyjadřuje bonitu či důvěryhodnost, to jest pravděpodobnost, že půjčka či cenný papír bude správně a včas splacen. Může se týkat jak jednotlivých emisí (cenných papírů), tak také jejich emitentů - bank, firem nebo států. Rating má rozhodující vliv na ochotu bank příslušnému subjektu půjčovat (případně kupovat jeho závazky) i na podmínky takové půjčky: úrokové sazby, lhůty i pojištění rizik (Credit default swap, CDS). Rating udělují renomované ratingové agentury na základě komplexního rozboru veškerých známých rizik hodnoceného subjektu a odhaduje schopnost i ochotu tohoto subjektu dostát včas a v plné výši svým závazkům. Ratingové kódy obvykle začínají písmeny A (nejlepší) až D (nejhorší), agentury však používají ještě jemnější dělení.", "section_level": 1}, {"title": "Historie ratingu.", "content": "Historie ratingu jako služby úzce souvisí s vývojem finančního trhu Spojených států amerických. Za počátek ratingu se dá považovat rok 1909, kdy John Moody začal hodnotit obligace železničních společností (což tehdy bylo velmi významné odvětví hospodářství). Nedlouho poté začal používat tento typ hodnocení i pro dluhopisy podniků veřejných služeb a průmyslových společností. Mezi první agentury dále patřila \"Poor‘s Publishing Company\", která vydala své první ratingy v roce 1916, a \"Standard Statistics Company\" a \"Fitch Publishing Company\", jejichž ratingy následovaly v roce 1922. Postupně se ratingový trh vyvinul tak, že dnes existují tři vedoucí globální ratingové agentury a další lokální a specificky zaměřené agentury, které ovšem nejsou celosvětově konkurenceschopné.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy ratingu.", "content": "Obecně můžeme rating rozdělit na rating emise (cenného papíru) a rating emitenta (firmy, státu), které spolu v mnoha případech přímo souvisí. Dalším velmi důležitým kritériem je pak časové hledisko, podle kterého dělíme rating na krátkodobý (hodnocení závazků do 1 roku splatnosti) a dlouhodobý (závazky se splatností nad 1 rok).", "section_level": 1}, {"title": "Rating emise.", "content": "Většina ratingů se týká právě konkrétní emise určitého instrumentu (cenného papíru) a hodnotí pravděpodobnost úplného splacení této emise v daném čase. Může se tedy stát, že jeden emitent bude mít současně několik emisí s odlišným ratingovým hodnocením. Taková situace nastane tehdy, když se podmínky jednotlivých emisí liší a jsou ratingem zohledněny.", "section_level": 2}, {"title": "Rating emitenta.", "content": "Rating emitenta nemusí být nutně výsledkem celkového ratingového hodnocení daného subjektu. Velmi často se pouze odvozuje z ratingů udělených jednotlivým emisím s ohledem na faktory, které nebyly při hodnocení emise uplatněny. Rating emitenta tedy odhaduje schopnost emitenta dostát svým závazkům a obvykle má velký vliv na výši úrokové sazby, která je při konkrétní emisi použita.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnotící kritéria.", "content": "Při ratingovém hodnocení musí být brány v úvahu jak faktory působící uvnitř hodnoceného subjektu, tak i faktory vnější. Pro klasifikaci je dále členíme na faktory kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní faktory posuzují především hospodářské podmínky a jsou obvykle výsledkem nějaké matematicko-statistické metody. Můžeme sem zařadit hodnocení na základě ukazatelů z účetnictví, jako jsou například zisk, kapitálová struktura, likvidita, vývoj peněžních prostředků a podobně. U států sem patří hospodářský růst, míra inflace, míra zadlužení a podobně. Kvalitativní faktory jsou naopak ty, které lze jen těžko objektivizovat. Patří sem například řízení společnosti, vztahy s obchodními partnery, řízení rizik, strategie společnosti, vládní politika a konkurenční prostředí. U států je to například platební a rozpočtová kázeň v minulosti nebo politická stabilita.", "section_level": 1}, {"title": "Ratingové agentury.", "content": "Ratingové agentury jsou společnosti, které přidělují ratingová hodnocení jak emitentům, tak i jednotlivým emisím určitých instrumentů. Pro činnost těchto agentur jsou nejdůležitější nezávislost a důvěryhodnost. Nezaměřují se pouze na soukromé společnosti, ale provádí i hodnocení jiných subjektů – například států. Za nejvýznamnější ratingové agentury můžeme v současné době považovat \"Moody's\", \"Standard & Poor's\" a \"Fitch Ratings\", které jsou označovány jako „velká trojka“. \"Moody's\" a \"S&P\" jsou agentury z USA, zatímco \"Fitch\" sídlí v New Yorku a Londýně a je řízena francouzskou společností \"Fimalac\". Tyto agentury působí na celém světě a jejich hodnocení je nejvíce mezinárodně uznáváno. Čínská ratingová agentura \"Dagong Global\" je jediná agentura mimo „velké trojky“, která vzbuzuje větší zájem a důvěryhodnost. Další významnější ratingové agentury jsou (podle abecedy): Agusto & Co (Nigérie), AM Best (USA), Chengxin (Čína), Credit Rating Information and Services Limited (Bangladéš), Dagong Europe Credit Rating (Itálie), DBRS (Kanada ), Dun & Bradstreet (USA), Egan-Jones Rating Company (USA), Global Credit Ratings Co (Jižní Afrika), Humphreys Ltd (Chile), ICRA Limited (Indie), Japan Credit Rating Agency (Japonsko), Levin and Goldstein (Zambie), Morningstar, Inc (USA), Muros Ratings (Rusko), Rapid Ratings International (USA), Veda (Austrálie), Wikirating (Švýcarsko).", "section_level": 1}, {"title": "Moody's.", "content": "Agentura byla založena v roce 1914 Johnem Moodym a mezi ostatními agenturami má přibližně 40% tržní podíl. Kromě ratingů provádí ekonomické průzkumy a finanční analýzy komerčních i státních subjektů a poskytuje software pro řízení rizik finančních institucí. Společnost má přibližně 4000 zaměstnanců v 27 státech.", "section_level": 2}, {"title": "Standard & Poor's.", "content": "Společnost vznikla v roce 1941 fúzí \"Standard Statistics Company\" a \"Poor's Publishing Company\". Zaměřuje se na poskytování mnoha finančních služeb. Kromě ratingů a jiného hodnocení provádí vlastní ekonomické průzkumy, vytváří několik S & P indexů a je jedním z předních světových poskytovatelů nezávislých informací o investicích. Své pobočky má v 23 zemích a na trhu ratingu má přibližně 40% podíl.", "section_level": 2}, {"title": "Fitch Ratings.", "content": "Společnost založil v roce 1913 John Knowles Fitch a dnes je \"Fitch Ratings\" jednou ze tří částí finanční společnosti \"Fitch Group\". \"Fitch Ratings\" je mezinárodní ratingová agentura, \"Fitch Solutions\" je firma poskytující poradenství a služby finančnímu sektoru a \"Algorithmics Inc.\" se zabývá softwarem pro řízení rizik. \"Fitch Ratings\" má na trhu menší podíl než předchozí agentury – přibližně 16 %.", "section_level": 2}, {"title": "Ratingové stupnice.", "content": "Jednotlivé ratingové agentury používají ratingové stupnice, které jsou si velmi podobné. Následující stupnice jsou ty nejpoužívanější. Agentury mají i další stupnice, které slouží k ratingovému hodnocení specifických subjektů (např. bank).", "section_level": 1}, {"title": "Použití ratingu.", "content": "Rating používají především investoři, emitenti, investiční banky, makléři a státní instituce. Investorům rozšiřují ratingové agentury množství investičních možností a poskytují nezávislé a snadno použitelné hodnocení relativního úvěrového rizika. To podstatně zvyšuje efektivitu trhu a snižuje náklady investorům (náklady spojené s analýzami emitentů, ale i náklady spojené s neplněním závazků dlužníků) i emitentům (náklady spojené s obsluhou dluhu.) Rating také umožňuje snadnější přístup na kapitálové trhy pro ty, kteří by jinak mohli být vyloučeni – malé vlády, začínající společnosti a podobně. Emitenti spoléhají na rating jako na nezávislé ověření jejich schopností dostát svým závazkům. Emise musí mít většinou alespoň jedno ratingové hodnocení, aby byla úspěšná (bez takového hodnocení může být cena nabízená investory příliš nízká.) Institucionální investoři obvykle preferují emise, které mají alespoň tři ratingová hodnocení. Investiční banky a makléři používají ratingová hodnocení při výpočtu rizika svého portfolia. I v případě vlastního hodnocení srovnávají své výsledky s hodnocením ratingových agentur. Regulatorní orgány používají a kontrolují používání pouze vybraných ratingů od určitých ratingových agentur. Například v rámci dohody Basel II dovoluje bankovní dohled bankám používat při výpočtu kapitálových rezerv (odpovídajících riziku, které banka podstupuje) pouze ratingová hodnocení od schválených ratingových agentur.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "V souvislosti s finanční krizí byla hodnota ratingů velmi zpochybněna. Agentury byly kritizovány především za to, že udělovaly nejvyšší ratingy i instrumentům, které těchto kvalit nedosahovaly. Mnoho investorů například věřilo, že vlastní zajištěné dluhové obligace (CDO), které jsou téměř bezrizikové (AAA). Ty však později ztratily hodnotu a staly se zcela neprodejné. Agentury jsou také často kritizovány za to, že nepřistupují ke všem hodnoceným společnostem zcela nezávisle a nezahrnují do hodnocení všechna známá rizika. Rating je odhad, ale může zpětně působit na hodnocený subjekt: snížení ratingu jeho situaci na trhu obecně zhorší a může působit jako „sebenaplňující proroctví“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rating (angl. hodnocení; vysl. [\"rejtink\"]) je nezávislé hodnocení různých subjektů, které je řadí do několika kategorií a dovoluje tak přibližné srovnání, případně i vytvoření pořadí (\"ranking\"). ", "tgt_summary": "A credit rating is an evaluation of the credit risk of a prospective debtor (an individual, a business, company or a government), predicting their ability to pay back the debt, and an implicit forecast of the likelihood of the debtor defaulting. The credit rating represents an evaluation of a credit rating agency of the qualitative and quantitative information for the prospective debtor, including information provided by the prospective debtor and other non-public information obtained by the credit rating agency's analysts. ", "id": 2119976} {"src_title": "Občanská práva", "tgt_title": "Civil and political rights", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Občanská práva se týkají vztahů občana a státu nebo jiné veřejnoprávní korporace a nejsou přímo vztažena k termínu „občanské právo“ (soukromé právo, \"jus civile\") jako právní discipliny vedle práva trestního, obchodního a podobně. V tomto rozlišení patří občanská práva do oblasti veřejného práva, neboť vymezují práva občanů vůči státu nebo jiné veřejnoprávní korporaci. V USA i v evropských zemích se v 19. století rozlišovala občanská práva (\"civil rights\") a práva politická, jako je právo volit a být volen, které se přiznávalo jen majetným občanům, bělochům nebo mužům. Toto rozlišení v průběhu 20. století zmizelo a v anglosaském pojetí se dnes obvykle užívá souhrnný pojem \"Civil and political rights\".", "section_level": 1}, {"title": "V Česku.", "content": "V Česku jsou občanská práva přiznána všem státním příslušníkům. Kromě státního občanství má každý občan České republiky též občanství obce svého trvalého pobytu (zákon vytváří protiústavní výjimku u obyvatel vojenských újezdů, kteří obecní občanství nemají) a občanství kraje, k němuž tato obec patří. Občanství v hlavním městě Praze je zároveň krajským i obecním občanstvím. V Praze a v těch statutárních městech, která mají samosprávné městské části nebo obvody, existuje navíc ještě občanství ve vztahu k městské části nebo obvodu. Občanská práva zaručují občanům určité svobody a tím omezují politickou moc, aby nemohla být zneužívána k zásahům do života občanů. V Česku je zaručuje Listina základních práv a svobod, která je nedílnou součástí ústavního pořádku. Listina rozlišuje: Tato práva mohou být omezena pouze zákonem, a to v mezích, které Listina stanovuje. Pouze občanům se také přiznává právo na ochranu menšin (Listina, čl. 25) a dále některá práva hospodářská a sociální: právo na podporu v nezaměstnanosti (čl. 26,3), ve stáří a při nezpůsobilosti pracovat (Listina, čl. 30) a právo na bezplatnou lékařskou péči a vzdělání (čl. 31 a 33). Tato práva však přesněji vymezují teprve zákony. Důvodem k dočasnému omezení občanských práv a svobod může být v Česku nouzový stav při živelních katastrofách nebo stav ohrožení státu.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní úpravy.", "content": "Listina základních práv Evropské unie, která je součástí Lisabonské smlouvy, vymezuje občanská práva v Hlavě V. Jsou to práva volební, právo na řádnou správu a přístup k dokumentům, právo na volný pohyb a pobyt osob a právo na konzulární ochranu. Všeobecná deklarace lidských práv OSN o občanech ani občanských právech nemluví, stejně jako závazná evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.", "section_level": 1}, {"title": "Původ a dějiny.", "content": "Občanská práva se vyvinula ze dvou zdrojů. Na jedné straně to byly listiny, jimiž si středověké stavovské sněmy vynutily jistá omezení panovnické moci vůči šlechtě. Jednou z prvních a nejznámějších byla anglická \"Magna charta libertatum\" z roku 1215. Na druhé straně to byla práva svobodných měšťanů (francouzsky \"Droits civiques\", německy \"Bürgerrechte\"), která se ale udělovala jen těm, kdo měli ve městě nemovitý majetek, platili daně a podíleli se na obraně města. Měšťanské nebo domovské právo bylo dlouho základem pro občanství ve státě, jako je tomu dodnes například ve Švýcarsku. Až do 20. století se i u nás užíval pojem „státní občan“, aby se tím odlišilo občanství v obci a ve státě.Teprve se zrušením nevolnictví v 18. století se některá práva přiznala všem obyvatelům a v souvislosti s hnutím za lidská práva se okruh „občanů“ začal postupně rozšiřovat. Teprve na začátku 20. století dostali volební právo nemajetní zaměstnanci (všeobecné volební právo) a ještě později (u nás roku 1920) také ženy. Občanská práva vymezovala Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 v Hlavě V. \"Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské\".", "section_level": 1}, {"title": "Současné diskuse.", "content": "Současná odborná a politická diskuse se zaměřuje hlavně těmito směry:", "section_level": 1}], "src_summary": "Občanská práva nebo též občanské svobody jsou ta základní práva a svobody, která příslušejí občanům daného státu či jiné občanské korporace. Tím se odlišují od lidských práv, která demokratické státy zaručují všem lidem, tedy i cizincům. Příkladem občanského práva, které (zpravidla) cizincům nepřísluší, ani když jsou obyvateli daného státu, je volební právo, které je jedním ze základních politických práv.", "tgt_summary": "Civil and political rights are a class of rights that protect individuals' freedom from infringement by governments, social organizations, and private individuals. They ensure one's entitlement to participate in the civil and political life of society and the state without discrimination or repression. ", "id": 1793409} {"src_title": "Gyrobus", "tgt_title": "Gyrobus", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Ve skutečném provozu se gyrobusy na zastávkách a hlavně na konečných připojovaly třemi tyčovými sběrači na střeše k napájecí síti. Ta poskytovala třífázové (střídavé) napětí 500 V a napájela třífázový asynchronní motor s kotvou nakrátko, který roztáčel setrvačník, s nímž byl spojen do jednoho konstrukčního celku. Osa otáčení setrvačníku byla svislá. Soustrojí bylo umístěno uprostřed vozidla a výrazně zasahovalo do prostoru pro cestující. Po odpojení od napájecí sítě se motor přepnul do generátorického režimu a napájel trakční elektromotor. Také trakční motor se dal přepínat do generátorického režimu a mohl při brždění dodávat energii pro roztáčení setrvačníku. Obsazený gyrobus mohl na jedno nabití ujet přibližně šest kilometrů. Ve skutečném provozu byla nabíjecí stanice zřízena vždy po čtyřech kilometrech.", "section_level": 1}, {"title": "Napájecí stanice.", "content": "Byly umístěny na zastávkách a v konečných stanicích. Na stožáru umístěném na okraji chodníku nad vozovkou byl upevněn vodorovný výložník se třemi kontaktními segmenty. K nim se zespodu, ze střechy gyrobusu vztyčovaly tři přívodní tyčové sběrače. Po příjezdu vozidla do zastávky se nejprve sběrače v beznapěťovém stavu připojily ke kontaktním segmentům. Na střeše vozidla byl umístěn systém pomocných kontaktů, které se v zastávce vyklápěly (natáčely) mimo obrys vozidla a připojovaly se ke kontaktnímu ústrojí na pevně umístěné svislé tyči, která byla součásti napájecí stanice. Těmito pomocnými kontakty (jeden z nich byl zemnící) sepnul řidič napájení hlavních kontaktů a roztáčení setrvačníku mohlo začít.", "section_level": 1}, {"title": "Přednosti a nevýhody.", "content": "Gyrobus je tišší než autobus se spalovacím motorem a za jízdy neprodukuje žádné výfukové plyny. Oproti trolejbusům nepotřebuje trolejové vedení. Díky tomu je operativnější a může snáze měnit trasu. Provozovateli odpadají náklady na budování trolejového vedení, vzhled města nekazí nevzhledné dráty. Nevýhodou je hmotnost. Gyrobus pro dvacet cestujících s akčním radiem přibližně dvacet kilometrů potřebuje ocelový setrvačník o hmotnosti 1,5 tuny k uložení přibližně 9,15 kWh. Navíc rotující disk setrvačníku vyžaduje mimořádná bezpečnostní opatření. Obvodová rychlost disku s průměrem 1,6 metru je při 3 000 otáčkách za minutu přibližně 900 km/hod. Mimo to musí být setrvačník i s poháněcím motorem/generátorem umístěn v plynotěsné schránce. Zde je udržován snížený tlak, aby se omezily ztráty třením. Tato opatření zvyšují hmotnost vozidla o tři tuny oproti srovnatelnému autobusu s dieselovým motorem. Moderní setrvačníky z plastu vyztuženého uhlíkovými vlákny nezvyšují vlastní hmotnost vozidla o tolik. Další nepříjemnou vlastností gyrobusu jsou jeho jízdní vlastnosti. Setrvačník se svislou osou se snaží udržet vozidlo stále ve stejném směru (princip gyroskopu). Při zatáčení nebo náklonu vozidla účinkuje setrvačník proti této změně a na konstrukci vozidla působí nežádoucími bočními silami. Tento jev by bylo možné odstranit dvěma protiběžnými setrvačníky. Také vinou těchto nevýhod se koncepce vozidel se setrvačníkovým pohonem neprosadila. Osobní dopravu ovládly výkonné autobusy se spalovacími motory, s velkým dojezdem, velmi přizpůsobivé při používání. V současnosti je myšlenka zásobování vozidel elektrickou energií na zastávkách opět aktuální, a to kvůli ekologickým problémům se spalovacími motory. Například na výstavě Expo 2010 v Šanghaji jezdil „Capabus“, který čerpal elektrickou energii také při zastávkách. Energie se ovšem ukládala v kondenzátorech.", "section_level": 1}, {"title": "Prototypové vozidlo.", "content": "Vzniklo v roce 1950 na podvozku původně určeném pro nákladní automobil (výrobcem byla švýcarská firma FBW). Zajímavostí bylo pravostranné řízení (jako pro jízdu vlevo). Důvodem pro tuto volbu mohla být snaha usnadnit řidiči kontrolu nad nabíjecím procesem. Na střeše prototypového vozidla na pravé straně byl umístěn sloupek s pomocnými kontakty. Teprve po jejich vysunutí a kontaktu se spínacím mechanismem v napájecím stojanu se spínal proud do hlavních kontaktů. Další gyrobusy stejného výrobce už měly řízení vlevo, stejně jako běžné autobusy.", "section_level": 1}, {"title": "Gyrobusy v pravidelném provozu.", "content": "Ve Švýcarsku využívala dopravní společnost Societé anonyme des Transport Publics Yverdon-Grandson (TPYG) od září 1953 do října 1960 dva gyrobusy na osmikilometrové trase Tuileries de Grandson – Condémines. Jezdily v hodinových intervalech, ve špičce po půlhodině. Od srpna 1955 jezdily gyrobusy na čtyřech linkách také v Léopoldville, metropoli tehdejšího Belgického Konga. Ještě do konce padesátých let byl provoz kvůli technickým problémům a také politickým nepokojům zastaven. Mezitím byly gyrobusy vyrobené švýcarskou firmou MFO (Maschinenfabrik Oerlikon) uvedeny do provozu také v belgickém Gentu. Tři vozy jezdily na lince dlouhé 9,6 km mezi Gentem a Merelbeke. V provozu byly od září 1956 do listopadu 1959. Jedno z těchto vozidel zůstalo zachováno jako muzejní v Antverpách. Z pohledu uživatelů probíhal zkušební provoz gyrobusů příznivě. Byli ušetřeni výfukových plynů i pohledu na trolejové vedení. Všechny pokusy o zavedení provozu gyrobusů skončily zásluhou pokračující motorizace a požadavkem provozovatelů na větší flexibilitu v provozu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gyrobus je silniční vozidlo hromadné přepravy osob s elektrickým pohonem. Elektřinu pro trakční elektromotor dodává generátor poháněný roztočeným setrvačníkem, zabudovaným ve vozidle. Předpona gyro- v názvu pochází od řeckého výrazu pro kotouč. V padesátých letech minulého století postavila švýcarská firma Maschinenfabrik Oerlikon (dnešní ABB) jen 19 vozidel. Princip gyrobusu se do současné techniky neprosadil, přestože do pohonu byla integrována rekuperace. V devadesátých letech minulého století byly v Mnichově a Brémách znovu zkoušeny autobusy se setrvačníkovým zásobníkem energie a také ve švýcarské Basileji jezdily trolejbusy se setrvačníkovým pomocným pohonem.", "tgt_summary": "A gyrobus is an electric bus that uses flywheel energy storage, not overhead wires like a trolleybus. The name comes from the Greek language term for flywheel, \"gyros\". While there are no gyrobuses currently in use commercially, development in this area continues.", "id": 2017540} {"src_title": "Eurocontrol", "tgt_title": "Eurocontrol", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původním cílem organizace Eurocontrol bylo úplné sjednocení horního vzdušného prostoru nad Evropou pod správu jediné organizace. Tento plán, podporovaný organizací ICAO, počítal s vytvořením tří řídících středisek pro celou Evropu. Ideu se nepodařilo prosadit, neboť evropské země nebyly ochotny se vzdát takového množství suverenity nad vlastním vzdušným prostorem. Přesto došlo alespoň k částečně shodě a na mezinárodní konferenci v Bruselu byla 13. prosince 1960 uzavřena mezinárodní úmluva o spolupráci při zajišťování bezpečnosti letového provozu, která vešla v platnost 1. března 1963. V lednu 1967 bylo ve francouzském Bretigny-sur-Orge otevřeno experimentální středisko Eurocontrol, které mělo za úkol výzkum a vývoj postupů a technologií správy letového provozu. V říjnu 1969 byl v Lucemburku otevřen institut služeb řízení letového provozu (IANS), který poskytoval výcvik a školení personálu ze všech členských států. V prosinci 1971 byl zaveden jednotný systém plateb za využití letových tras – každý provozovatel letecké dopravy platí za použití vzdušného prostoru v závislosti na délce trasy a hmotnosti letadla. Poplatky vybírá společný úřad, který tyto prostředky rozděluje pro financování navigačních prostředků, středisek řízení letového provozu atd. V únoru 1972 bylo v Maastrichtu do provozu uvedeno první mezinárodní středisko řízení horního letového provozu (\"UAC\", \"Upper Area Control Centre\"), které pokrývalo horní vzdušný prostor nad Belgií, Lucemburskem, Nizozemskem a severní částí Německa. Středisko funguje dodnes a je (po Londýnu) druhým nejvytíženějším střediskem v Evropě. V roce 1977 následovalo další UAC v Karlsruhe, které řídí provoz nad jižní částí Německa. V lednu 1986 vešly v platnost některé dodatky k původní smlouvě; hlavním cílem smlouvy již není přímo sjednocení vzdušného prostoru, ale hlavně mezinárodní spolupráce. V říjnu 1988 se na prvním setkání ministrů dopravy rozhodlo o vytvoření centrálního střediska, které bude koordinovat řízení dopravních toků nad Evropou, aby se minimalizovala zdržení a zvýšila efektivita přepravy. Toto středisko začalo fungovat v březnu 1996 a okamžitě zaznamenalo úspěchy; v roce 1997 bylo průměrné zpoždění poloviční oproti roku 1989. V červnu 1997 byla podepsána revidovaná verze smlouvy, která rozšiřuje plánování přepravy i o pojížděcí a vzletové a přistávací dráhy, zavádí spolupráci s dalšími institucemi a posiluje spolupráci civilních a vojenských uživatelů vzdušného prostoru. Také byl dohodnut program služeb řízení středoevropského letového prostoru (\"CEATS\", \"Central European Air Traffic Services\"), který bude sestávat s mezinárodního řídícího střediska UAC ve Vídni (plánované zahájení provozu v roce 2007) a tří podpůrných organizací. Středisko bude řídit provoz v horním vzdušném prostoru Bosny a Hercegoviny, Česka, Chorvatska, Maďarska, Slovenska, Slovinska, Rakouska a části severovýchodní Itálie. V dubnu 1998 byla v Evropě zavedena první fáze používání prostorové navigace B-RNAV, která umožňuje navigaci mezi virtuálními body místo fyzicky existujících radiomajáků díky rostoucím schopnostem palubních navigačních přístrojů. V březnu 1999 vypukla Kosovská krize, která měla významný vliv na leteckou dopravu nad Evropou. Eurocontrol v rámci spolupráce s NATO uzavřel část vzdušného prostoru pro civilní lety a koordinoval lety humanitární pomoci. V květnu 1999 se evropští ministři dopravy dohodli na vytvoření nového navigačního satelitního systému nazvaného Galileo. V říjnu 1999 byl v evropském vzdušném prostoru snížen rozestup radiových kanálů na 8,33 kHz z původních 25 kHz, což umožňuje vytvoření dalších středisek řízení letového provozu, aniž by rušily již existující. V lednu 2002 byl v horním vzdušném prostoru nad Evropou snížen minimální rozestup letových hladin – \"Reduced Vertical Separation Minima\" (RVSM) – z původních 2000 stop (600 m) na polovinu (která se používá v dolním vzdušném prostoru). To bylo umožněno rostoucí přesností navigačních prostředků a výsledkem je zvýšení efektivity dopravy, snížení nároků na palivo apod. RVSM bylo zavedeno i v mnoha nečlenských státech.", "section_level": 1}, {"title": "Členské státy.", "content": "V současné době je členem této organizace 34 států:", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurocontrol (EUROCONTROL, \"European Organisation for the Safety of Air Navigation\", \"Evropská organizace pro bezpečnost leteckého provozu\") je evropská mezinárodní organizace, jejímž cílem je rozvoj systémů a postupů pro plynulé řízení letového provozu pro umožnění dalšího rozvoje letecké dopravy při udržení vysoké úrovně bezpečnosti a snižování nákladů. ", "tgt_summary": "The European Organisation for the Safety of Air Navigation, commonly known as EUROCONTROL, is an international organisation working to achieve safe and seamless air traffic management across Europe. Founded in 1960, EUROCONTROL currently has 41 member states and is headquartered in Brussels, Belgium, with local sites in Brétigny-sur-Orge, France for its R&D activities, the Institute of Air Navigation Training (IANS) a training centre in Luxembourg, and the Maastricht Upper Area Control Centre (MUAC). The organisation employs approximately two thousand people and operates with an annual budget in excess of half a billion Euro. ", "id": 768377} {"src_title": "Ryby", "tgt_title": "Osteichthyes", "src_document": [{"title": "Anatomie a fyziologie ryb.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trávicí soustava.", "content": "Ryby přijímají potravu ústy (ústa mohou být horní, dolní nebo koncová). V dutině ústní se mohou vyskytovat zuby, ale neprodukují sliny. Za dutinou ústní se nachází hltan. Na jeho dně jsou u některých skupin umístěny požerákové zuby, které vznikly přeměnou pátého páru žaberních oblouků. Požerákové zuby slouží k zachycení potravy. Trávící trubice pokračuje jícnem, žaludkem, střevem, ve kterém jsou pylorické výběžky s funkcí sekrece trávících enzymů. Součástí trávicí soustavy jsou i játra, slezina, žlučník, slinivka břišní. Koncové střevo (též tlusté střevo) je posledním úsekem trávicí trubice. Zbytkům potravy je zde odnímána voda a tvoří se tak pevné výkaly. Trávicí trubice končí řitním otvorem, který ústí na břiše, většinou těsně před řitní ploutví. S výjimkou dvojdyšných je řitní otvor vždy samostatný, nespojený s vývodem jiné orgánové soustavy.", "section_level": 2}, {"title": "Požerákové zuby.", "content": "Vznikly přeměnou pátého páru žaberního oblouku u ryb. Jsou umístěny v hltanu některých druhů ryb (například u bolena, kapra, pstruha, plotice, střevle...). Rybám pomáhají polykat, posouvat potravu dále do jícnu a u mnoha ryb mechanicky trávit potravu. Požerákové zuby mohou být různého tvaru - špičaté, ploché, tupé. Většinou jsou uspořádány v jedné nebo třech řadách na požerákové kosti. Požerákové zuby jsou také možným rozlišovacím a identifikačním znakem ryb. Pro každý druh ryby je uspořádání a počet požerákových zubů typický a ozubení lze je zapsat vzorcem.", "section_level": 3}, {"title": "Vylučovací soustava.", "content": "Odpadní produkty metabolismu jsou vylučovány různými způsoby. Oxid uhličitý je vylučován žábrami nebo přídatnými dýchacími orgány. Žábry se také podílí na vylučování dusíkatých látek a nadbytečných iontů. Další odpadní sloučeniny, jako např. produkty rozkladu hemoglobinu, jsou vylučovány trávicí soustavou a z těla odcházejí spolu s výkaly. Specializovanou vylučovací funkci mají ledviny, odstraňující z krve škodliviny, zejména dusíkaté látky vznikající při rozkladu bílkovin. Odpadní dusíkaté látky mohou být u obratlovců obecně vylučovány ve třech základních formách – jako amoniak, močovina, či jako kyselina močová. Základní formou odpadního dusíku u ryb je amoniak, v menší míře se využívá i močovina. Obě tyto látky jsou velmi dobře rozpustné ve vodě a mohou být efektivně vylučovány do okolního prostředí nejen ledvinami, ale i žábrami. Kyselinu močovou, která se ve vodě rozpouští velmi špatně, ryby nevyužívají. Ledviny zároveň regulují obsah vody a iontů v těle a zajišťují tak stále vnitřní prostředí. Ledviny jsou u ryb uloženy pod páteří. Většinou jsou párové, u některých ryb (např. lososovití) srůstají v jediný nepárový orgán. Moč je z ledvin odváděna močovody, v některých případech je vyvinut i močový měchýř a z něj vycházející nepárová močová trubice. Močové cesty ústí samostatnými otvory na močopohlavní bradavce (urogenitální papile), která je umístěna mezi řitním otvorem a řitní ploutví. Sladkovodní ryby žijí v hypotonickém prostředí, osmoticky proto přijímají velké množství vody skrze žábry a další tělesné povrchy. Přebytečnou vodu vylučují ledvinami v podobě velmi řídké moči. Přestože je obsah iontů v moči velmi nízký, dochází tímto způsobem k citelným ztrátám. Ionty jsou nahrazovány potravou a výměnou odpadních amonných kationtů za kationty sodné v žábrách. Mořské ryby žijí naopak v hypertonickém prostředí a vodu proto osmoticky ztrácí. Ztráty vody doplňují pitím. Přebytečné soli vylučují silně koncentrovanou močí a žábrami. Amoniak je vylučován ledvinami i žábrami.", "section_level": 2}, {"title": "Dýchací soustava.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Žábry.", "content": "Primárním dýchacím orgánem ryb jsou čtyři páry žaber umístěné na kostěných žaberních obloucích v žaberní dutině. Žábry jsou tvořeny bohatě prokrvenými žaberními lístky s velmi jemnou kapilární sítí. Krev a voda omývající žábry jsou zde odděleny jen velmi tenkou kapilární stěnou, která umožňuje výměnu dýchacích plynů prostou difúzí na základě rozdílu parciálních tlaků. Kromě dýchání se žábry významně podílí i na vylučování odpadních dusíkatých látek (zejména ve formě amoniaku), a udržování rovnováhy vody a iontů.", "section_level": 3}, {"title": "Přídavné dýchací orgány.", "content": "Mnoho druhů ryb žije ve vodách s velmi nízkým obsahem kyslíku a některé jsou dokonce obojživelné. U těchto druhů se vyvinuly různé přídavné dýchací orgány sloužící k dýchání kyslíku vzdušného. U některých druhů je dýchání vzdušného kyslíku jen doplňkové. Jiné druhy (ačkoliv mají zachované žábry) jsou na něm závislé a v případě nemožnosti nadechnutí na hladině se utopí. Labyrintky (ryby podřádu \"Anabantoidei\") získaly své jméno podle labyrintu, kostěného lamelovitého útvaru vzniklého z horní části prvního žaberního oblouku a pokrytého hustě prokrvenou sliznicí. Labyrintky vdechují tlamkou na hladině vzduch, bublina se dopraví do žaberní dutiny k labyrintu, kde dochází k výměně dýchacích plynů. Mezi labyrintky paří i lezoun indický (\"Anabas testudineus\"), který opouští vodu a dokáže se pohybovat až několik set metrů po souši. Období sucha přežívá zahrabaný v bahně. Někteří sumci, a to pancéřníčci (čeleď \"Callichthyidae\") a někteří krunýřovci (čeleď \"Loricariidae\") vyvinuli střevní dýchání. Vzduch na hladině polykají, bublina prochází trávicím traktem, až v určité části střeva (u některých krunýřovců žaludku) dochází k výměně plynů. Pak vzduch vychází z těla řitním otvorem. I mezi těmito rybami jsou druhy, které dokážou přežívat období sucha zahrabáni v bahně. Střevní dýchání se kromě sumců vyvinulo i u některých sekavcovitých (čeleď \"Cobitidae\"), např. v Česku žijícího piskoře pruhovaného (\"Misgurnus fossilis\"). Jiní sumci, keříčkovci (čeleď \"Clariidae\"), vyvinuli další typ přídavného dýchání. Je jím keříčkovitý útvar vzniklý z druhého až čtvrtého (někdy jen druhého a čtvrtého) žaberního oblouku a vybíhající dozadu do protažené žaberní dutiny. Keříčkovci často opouští vodu a na souši i hledají potravu. Keříčkovci čeledi \"Heteropneustidae\" mají k dýchání vzdušného kyslíku dvě dlouhé vakovité trubice vybíhající dozadu podél páteře. I oni jsou schopni pohybovat se po souši.", "section_level": 3}, {"title": "Smysly a smyslové orgány.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zrak.", "content": "Zrak je pro většinu denních ryb velmi důležitým smyslem. Je využíván pro orientaci v prostoru, vyhledávání potravy, detekci nebezpečí i pro komunikaci s jedinci vlastního druhu. Ryby mají dvě komorové oči bez víček umístěné obvykle po stranách hlavy. Vzhledem k omezené viditelnosti ve vodním prostředí je rybí oko v klidu zaostřeno na blízko. Přeostření na dálku se neprovádí změnou tvaru čočky, jako např. u savců, ale přiblížením celé čočky směrem k sítnici. Ryby vnímají přibližně stejný rozsah vlnových délek světla jako lidé, tedy asi 400–750 nm. Většina ryb vidí barevně. Světlo o kratší vlnové délce ale hůře proniká vodním sloupcem, a proto řada druhů žijících ve větších hloubkách či kalných vodách nemá schopnost vnímat červenou barvu. Ryby trvale žijící v úplné tmě mívají oči částečně nebo zcela redukovány. Občas narazíme na poraněnou rybu v oblasti oka, nebo oko dokonce chybí. Neznamená to však pro rybu rozsudek smrti. S ostatními smysly si vystačí a hlavní úlohu má postranní čára. Ta zaznamenává proudění vody a změny tlaku. Umožňuje tak rybě určit jak vlastní polohu, tak i polohu překážky nebo kořisti.", "section_level": 3}, {"title": "Čich.", "content": "Čich je chemický smysl, jehož informace jsou přímo převáděny do čelních oblastí mozku skrze první hlavový nerv. Čich slouží nejen k vyhledávání potravy (ve spolupráci s chutí), ale i k dalším účelům, jako je detekce nebezpečí, vyhledávání partnera, udržování hejna, péče o mláďata či vyhledávání trdliště u tažných ryb (např. u lososů).", "section_level": 3}, {"title": "Chuť.", "content": "Chuť je chemický smysl založený na funkci chuťových pohárků, ze kterých je informace přenášena do mozku sedmým, devátým a desátým hlavovým nervem. Chuťové pohárky jsou u ryb ovšem umístěny nejen v dutině ústní a začátku hltanu (zejména na patře, ventrálním epitelu a žaberních tyčinkách, ne však na jazyku jako u suchozemských obratlovců), ale i na částech vnějšího povrchu těla, jako jsou pysky, vousky či ploutve. U některých sumců a kaprovitých jsou chuťové pohárky rozprostřeny po povrchu celého těla. Chuťové pohárky na vnějším povrchu těla umožňují vnímat i relativně vzdálené podněty. Chuť tak u ryb do jisté míry funkčně splývá s čichem. Přesto se však zdá být využívána výhradně ve spojitosti s vyhledáváním a příjmem potravy.", "section_level": 3}, {"title": "Sluchorovnovážný orgán.", "content": "Skládá se ze třech polokruhovitých chodbiček, dvou váčků a otolitů, které umožňují zjištění polohy těla.", "section_level": 3}, {"title": "Hmat.", "content": "Tzv. postranní čára je zvláštní smyslový orgán nacházející se na boku ryby, má velký význam pro pohyb ryb v kalné vodě - umožňuje hmatové vjemy.", "section_level": 3}, {"title": "Pohlavní soustava a rozmnožování.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Determinace pohlaví.", "content": "U ryb se vyskytuje chromozomálně i hormonálně určené pohlaví. U většiny ryb je heterogametickým pohlavím samec (systém XY), u menšiny samice (systém ZW).", "section_level": 3}, {"title": "Etologie ryb.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Zvukové projevy.", "content": "Řada ryb vydává zvuky jako komunikační prostředek. Jedním ze způsobů je stridulace.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování ryb.", "content": "Většina ryb jsou gonochoristé, vyskytuje se však klasický i postupný hermafroditismus. V některých případech se vyskytuje partenogeneze. U některých druhů je výrazný pohlavní dimorfismus, u jiných je pohlaví obtížně odlišitelné. U většiny ryb dochází k vnějšímu oplození v procesu zvaném tření. U některých ryb však dochází k vnitřnímu oplození.", "section_level": 2}, {"title": "Péče o potomstvo.", "content": "Nějaký typ péče o potomstvo se vyvinul asi u pětiny známých druhů ryb. Afrofilní ryby jsou ryby, které staví na hladině nebo pod listem rostliny ve vodním sloupci pěnová hnízda. Patří mezi ně velcí pancéřníčci (rody \"Callichtys\", \"Hoplosternum\", \"Dianema\"), většina druhů labyrintek (podřád \"Anabantoidei\") a tetrovitá ryba \"Hepsetus odoë\". Pěnová hnízda staví obvykle samec z bublinek tvořených ústním sekretem a případně úlomků rostlin.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální učení a kulturní dědičnost.", "content": "U různých druhů ryb bylo pozorováno sociální učení, uplatňující se při výběru partnera i v dalších situacích. Například v některých populacích živorodky duhové, samice s geneticky podmíněnou preferencí barevných samců volí samce nebarevné, pokud takovou volbu spatřily u jiných samic. Napodobování výběru partnera bylo zaznamenáno i u dalších rybích druhů, v akváriích i ve volné přírodě. Takto získané preference výběru partnera, přestože jsou v rozporu s geneticky podmíněnými preferencemi, mohou být udržovány dlouhodobě, předávány v populaci dál a jsou tak předmětem kulturní dědičnosti a evoluce.", "section_level": 2}, {"title": "Biotopy.", "content": "Podle vodního prostředí, ve kterém žijí, dělíme ryby na:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ryby (Osteichthyes), česky též kostnaté ryby, je parafyletická skupina primárně vodních obratlovců vyznačujících se osifikovanou kostrou (v některých případech je však kostra druhotně chrupavčitá) a skřelemi kryjícími žábry. V tradičních taxonomických systémech měly ryby postavení třídy, dnes jsou buď považovány za nadtřídu nebo pro svůj parafyletismus nejsou jako taxon užívány vůbec. Pokud by ryby obsahovaly všechny potomky posledního společného předka, zahrnovaly by i čtyřnožce včetně člověka (takto definovaná holofyletická skupina se nazývá Euteleostomi). ", "tgt_summary": "Osteichthyes (), popularly referred to as the bony fish, is a diverse taxonomic group of fish that have skeletons primarily composed of bone tissue, as opposed to cartilage. The vast majority of fish are members of Osteichthyes, which is an extremely diverse and abundant group consisting of 45 orders, and over 435 families and 28,000 species. It is the largest class of vertebrates in existence today. The group Osteichthyes is divided into the ray-finned fish (Actinopterygii) and lobe-finned fish (Sarcopterygii). The oldest known fossils of bony fish are about 420 million years old, which are also transitional fossils, showing a tooth pattern that is in between the tooth rows of sharks and bony fishes. ", "id": 1738698} {"src_title": "Heike Kamerlingh Onnes", "tgt_title": "Heike Kamerlingh Onnes", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otec Harm Kamerlingh Onnes vlastnil cihelnu blízko Groningenu, jeho matka Anna Gerdina Coers z Arnhemu byla dcerou architekta. Povinnou školní docházku absolvoval ve svém rodném městě a v roce 1870 nastoupil na universitu v Groningenu, kde získal titul bakaláře a přešel do Heidelbergu, kde studoval u Bunsena a Kirchhoffa od října 1871 do dubna 1873. Potom se vrátil do Groningenu a složil zde v roce 1878 magisterské zkoušky a v roce 1879 získal doktorský titul za práci \"Nové důkazy o rotaci země\". Od roku 1878 byl asistentem na Polytechnice v Delftu, kde pracoval pod Bosschou a kde v letech 1881 a 1882 přednášel. V tomto roce byl jmenován profesorem experimentální fyziky na univerzitě v Leidenu jako nástupce P. L. Rijkeho. Jeho talent na řešení vědeckých problémů byl zřejmý již od roku 1871, kdy ve svých osmnácti letech získal zlatou medaili v soutěži sponzorované Přírodovědeckou fakultou university v Utrechtu a příští rok získal stříbrnou medaili v podobné soutěži na univerzitě v Groningenu. Když pracoval u Kirchhoffa, tak získal „seminarpreis“ a byl u něj na rok jmenován asistentem. Ve své doktorské práci rozebral teoreticky i experimentálně známý Foucaultův experiment s kyvadlem dokazující otáčení Země; použil i Cardanova závěsu, aby zabránil kroucení kyvadla. V roce 1881 publikoval článek \"Allgemeene theorie der vloeistoffen\" (Obecná teorie kapalin), kde tuto teorii spojil s kinetickou teorií kapalin využitím van der Waalsova zákona korespondujících stavů z pohledu mechaniky. Tuto práci lze považovat za začátek jeho celoživotního zkoumání vlastností hmoty za nízkých teplot. Ve svém inauguračním projevu na téma Význam kvantitativního výzkumu ve fyzice použil své oblíbené motto „Door meten tot weten“ (měřením k poznání) a ocenil význam experimentu, který ho provázel celou jeho vědeckou kariérou. Po svém zvolení do Physics Chair v Leidenu reorganizoval fyzikální laboratoř (nyní známou jako laboratoř Kamerlingha Onnese) tak, aby vyhovovala jeho výzkumu založenému převážně na teoriích jeho dvou krajanů J. D. van der Waalse a H. A. Lorentze. Jeho cílem bylo vytvořit kryogenickou laboratoř, která by byla schopna ověřit van der Waalsův zákon korespondujících stavů ve velkém rozmezí teplot. Jeho snaha o dosažení co nejnižší teploty vyvrcholila v roce 1908 zkapalněním helia. Ochlazením helia pod 0,9 K se dostal nejníže k absolutní nule. S oblibou říkával, že nejchladnější místo na světě je v Leidenu. Za výzkum v oblasti nízkých teplot dostal v roce 1913 Nobelovu cenu za fyziku. Dále se ve své laboratoři zabýval výzkumem termodynamiky, radioaktivity, pozorováním optických, magnetických a elektrických jevů, dále studiem fluorescence a fosforescence, magnetické rotace roviny polarizovaného světla, absorpčních spekter krystalů v magnetickém poli, Hallův jevem, dielektrickými konstantami a hlavně odporem kovů. Jeho významným objevem (1911) byla supravodivost čistých kovů jako rtuti, cínu a olova při velmi nízkých teplotách a následné pozorování trvalých proudů. Výsledky výzkumu publikoval v Proceedings of the Royal Academy of Sciences of Amsterdam a také v Communications z fyzikální laboratoře v Leydenu. Mnoho zahraničních vědců přijíždělo do Leydenu do jeho laboratoře na stáže. Již ve 30 letech byl Kamerlingh Onnes jmenován členem Královské akademie věd v Amsterdamu. Byl jedním ze zakladatelů Association (nyní Institut) du Froid.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho nejoblíbenější rekreací byl rodinný život a pomáhání, těm kdo to potřebovali. Ačkoliv jeho práce byla i jeho koníčkem, nestal se nikdy nabubřelým vědcem. Byl to muž s velkým šarmem, filantrop a byl velmi aktivní během a po 1. světové válce ve vyhlazování politických rozdílů mezi vědci a v pomoci hladovějícím dětem. V roce 1887 se oženil s Marií Adrianou Wilhelminou Elisabeth Bijleveld, která mu velmi pomáhala s těmito aktivitami a vytvořila mu dům známý pohostinností. Měl jednoho syna, Alberta, který se stal vysoce postaveným státním úředníkem v Haagu. Kamerlingh Onnes měl křehké zdraví a po krátké nemoci zemřel 21. února 1926 v Leidenu.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "\"Kamerling\" je sice formálně druhé křestní jméno, nikoli část příjmení, ale přesto bylo vždy v jeho rodině zvykem ho vypisovat. Mělo by se tedy zkracovat \"H. Kamerling Onnes\", nikoli \"H. K. Onnes.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Heike Kamerlingh Onnes (21. září 1853, Groningen – 21. února 1926, Leiden) byl nizozemský fyzik a objevitel supravodivosti. Za výzkum v oblasti nízkých teplot obdržel v roce 1913 Nobelovu cenu za fyziku.", "tgt_summary": "Professor Heike Kamerlingh Onnes, (21 September 1853 – 21 February 1926) was a Dutch physicist and Nobel laureate. He exploited the Hampson–Linde cycle to investigate how materials behave when cooled to nearly absolute zero and later to liquefy helium for the first time, in 1908. He also discovered superconductivity in 1911.", "id": 582807} {"src_title": "Kvajáva hrušková", "tgt_title": "Psidium guajava", "src_document": [{"title": "Ekologie.", "content": "Nenáročná, rychle rostoucí rostlina z tropických i subtropických oblastí. Dobře roste v půdě obsahující hodně jílu, slínu, písku nebo i štěrku a jejíž pH se pohybuje v rozsahu 4,5 až 9,5; snáší i mírné zasolení. V průběhu vegetace potřebuje pro tvorbu plodů ideální teplotu v rozmezí 25 až 30 °C, některé odrůdy z horských oblastí Ekvádoru, rostoucí v nadmořské výšce až 2 000 m, přežívají v období vegetačního klidu i pokles teploty k 0 °C. Snáší i opakující se nedlouhá období sucha a mírné zastínění. Nejvíce však plodí na místech s průměrnými, rovnoměrně rozdělenými ročními srážkami 1000 až 2000 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Keř nebo nízký strom vysoký do 8 m, hustě větvený, se šupinatě se odlupující kůrou (červenohnědá nahoře a zelenavá vespod), s průměrem kmene menším než 25 cm. Vstřícně vyrůstající, aromatické, kožovité listy mají krátké řapíky a bývají velké 5 až 15 × 4 až 6 cm. Jejich čepele jsou eliptického tvaru, bázi mají zaoblenou nebo klínovitou, po obvodě jsou celokrajné, na vrcholu tupé a spodní stranu s vyniklými postranními žilkami v 10 až 15 párech mají světlejší než horní a často porostlou přitlačenými chlupy. Vonné květy, mající v průměru asi 3 cm, vyrůstají po jednom až třech z úžlabí listů. Jsou oboupohlavné, čtyř nebo pětičetné a mají okvětí vytvořeno vespod srostlým, vytrvalým kalichem a korunou s bílými, laločnatými plátky. Ze zvonkovité češule vyrůstá velký počet (i 250) bílých tyčinek se žlutými prašníky a ze čtyř plodolistů vytvořený spodní semeník se čnělkou s hlavičkovitou bliznou. Hlavním opylovačem je včela medonosná. Plod je hladká, neb mírně hrbolatá bobule 4 až 12 cm dlouhá, 0,3 až 0,5 kg těžká, se zaschlými kališními lístky na vrcholu. Před uzráním je zelená a tvrdá, gumovitá dužina má svíravou chuť. Ve zralosti je kvajáva žlutá a má červenou, měkkou, šťavnatou dužinu lahodné chuti a sladce voňavou. Obsahuje obvykle hodně (až 500), asi 3 mm velkých, převážně tvrdých semen, existují ale šlechtěnci i bez semen. Za dobrých podmínek jsou schopné vykvést již dvou až čtyřleté stromy, plný výnos poskytují počínaje 5. až 8. rokem. Rostliny se průměrně dožívají 40 let, produkce však po 15 až 25 létech klesá, lze je omladit drastickým řezem. Plody se vytváření na nových výhoncích vyrostlých ze starého dřeva, proto se musí stromy pro zachování dobré plodnosti pravidelně prořezávat.", "section_level": 1}, {"title": "Plody.", "content": "Ovoce dozrává za tři až pět měsíců po opylení, v příznivých klimatických podmínkách bývají za rok dvě sklizně a strom poskytne až 450 plodů. Jsou citlivé na otlak a následnou hnilobu, rychle přezrávají a ve zralosti bývají poškozovány ptáky a kaloni. Pro průmyslové zpracování se zralé setřásají vibrátory do plastových sítí, pro obchod se polozralé protrhávají ručně (3 × týdně), asi týden dozrávají rozložené na slámě a pak proložené tkaninou se odesílají v chladicích vozech k odběrateli. Kombinaci správné teploty, vlhkosti a namáčení do fungicidů, kyseliny giberelové a voskové emulze se zvýší jejich trvanlivost, a tudíž i prodejnost, až o 30 dnů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Dřevina se přirozeně rozmnožuje semeny, která si podržují životaschopnost po mnoho měsíců. Klíči nepravidelně, za tři až osm týdnů, předběžné namáčení klíčení urychlí. Semenáče jsou za dva roky vysoké až 70 cm a mohou se sázet na trvalá stanoviště. Byly vyšlechtěny desítky nových odrůd vhodné pro specifické půdní i klimatické podmínky. Šlechtí se na plodnost, chuť, dobu zraní, odolnost při transportu a na zachování kvality po dlouhou dobu po utržení. Tyto variety se pro zachování získaných vlastností nemnoží semeny, ale řízkováním. Řízky dlouhé asi 15 cm se získávají z kořenů, nebo se kořeny ponechané v zemi od stromu odříznou a v místě řezu vyrostou nové rostliny; nejvýnosnější způsobem je získávání řízku z vyzrálého dřeva při průklestu, kdy asi 1 cm dlouhé a 2 cm tlusté řízky při zastínění, velkém teple a vlhkosti zakoření s 90 % úspěšnosti. Rostliny pěstované z řízků však netvoří středový, hluboký kořen a proto se nově rozvinulo roubování nebo očkování vyšlechtěných odrůd na speciální podnože, takto vzniklé stromy však nemívají přímý kmen.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kvajáva hrušková je rostlinou dobře se přizpůsobující širokému rozsahu podmínek prostředí. Snáší poměrně dobře stín, velmi brzy a pravidelně plodí a její plody obsahují hodně semen. Obvykle bývají stromy vysázeny v zahradách nebo v malých hájích, z toho se vymykají nové rozsáhlé plantáže v Indii (50 000 ha), Mexiku (15 000 ha), v Brazílii a atd. Plody jsou oblíbenou potravou mnoha ptáků i savců (kaloni, netopýři, hlodavci, prasata), kteří jejich semena v hojné míře šíří po okolí. Takto vznikají v původní krajině husté houštiny, které vytlačují původní vegetaci a jsou považované za invazní plevel a nákladně ničeny. Tyto invazní rostliny jsou někdy hodnoceny jako vetřelci lesních okrajů, pastvin, břehů vodních toků, okrajů cest a všech narušených míst. Nekontrolovaně se rozrůstají hlavně na Novém Zélandu, Havaji, tichomořských ostrovech, na Floridě, Bermudách,v Portoriku, Brazílii i v Ugandě. Plody divokých kultur v Karibiku jsou hostitelem dvoukřídlého hmyzu z čeledi octomilek \"Anastrepha suspensa\", které napadají citrusové plody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvajáva hrušková (\"Psidium guajava\") je nevelká, stálezelená dřevina pocházející z tropů Střední a Jižní Ameriky a Karibiku. Pro chutné plody, česky nazývané kvajáva, byla rozšířena do tropických a subtropických oblastí téměř po celém světě.", "tgt_summary": "Psidium guajava, the common guava, yellow guava, or lemon guava, is an evergreen shrub or small tree native to the Caribbean, Central America and South America. It is easily pollinated by insects; in culture, mainly by the common honey bee, \"Apis mellifera\".", "id": 1472616} {"src_title": "Augusta Raurica", "tgt_title": "Augusta Raurica", "src_document": [{"title": "Založení.", "content": "Augusta Raurica, nebo také \"Colonia Augusta Rauracorum\", byla římská kolonie založena Luciusem Munatiusem Plancusem okolo roku 44 př. n. l. Nacházela se v blízkosti místního galského kmene nazývaného Rauraci (příbuzní Helvétů). Z daného období dosud nebyly nalezeny žádné archeologické důkazy, což může vést k závěru, že obyvatelé kolonie byli buďto vyrušeni občanskou válkou, nebo se kolonie nacházela v oblasti Basileje namísto Augstu. Úspěšná kolonizace musela počkat až na Augustova dobytí středních alp okolo 15 př. n. l. Nejstarší nálezy spojené s Augusta Raurica díky dendrochronologii datujeme do období šestého roku před naším letopočtem.", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Rytina na hrobu Munatia Plancuse poukazuje na název \"Kolonie Raurica\". Dochované útržky rytin z augustiánského období praví: \"Colonia P[aterna] (?) M[unatia] (?) [Felix] (?) [Apolli]naris [Augusta E]merita [Raur]ica\" (písmenka v hranatých závorkách jsou rekonstrukcí). Mimo útržky textu pochází první doložené svědectví o užití názvu \"Augustus\" ve starořeckém jazyce od geografa Ptolemájose. Kolonie Augusta Raurica hrála důležitou roli v Augustových válečných plánech. Společně s dalšími dvěma koloniemi, které nesli jeho jméno (Augusta Praetoria a Augusta Vindelicum) tvořila rohy trojúhelníku, který se rozkládal přes celé Alpy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvržení osídlení.", "content": "Během vykopávek bylo určeno, že město bylo založeno na náhorní plošině jižně od řeky Rýn. Dvě malé říčky, Ergolz a Violen vytvořily v plošině trojúhelník, jehož základna byla jeden kilometr široká a táhla se podél pohoří Jura. Město zaujímalo skvělou strategickou pozici a bylo bráněno strmými svahy na severu, východě i západě. Dalším krokem v budování města bylo zmapování oblasti pro architektonické plánování. Každá důležitá veřejná budova počínajíc římským chrámem Jupitera měla své specifické místo. Architekt, který byl zodpovědný za vytvoření plánu, stanovil podélnou osu vedoucí napříč trojúhelníkem k zformování hlavní ulice. Další podélné ulice byly položeny paralelně k ulici hlavní v padesáti pětimetrových intervalech. Hlavní ulice byla poté rozdělena na sekce o šedesáti šesti metrech. Římské ulice byly štěrkové s postranními strouhami. Nejdůležitější cesty byly obehnány sloupy, za nimiž se nacházely chodníky.", "section_level": 1}, {"title": "Hranice.", "content": "Přesný rozsah kolonie již nemůže být přesně určen. Nicméně přibližné hranice můžou být stanoveny podle rozlohy Augstu v raném středověku. Zdá se, že se kolonie rozšiřovala od Basileje směrem k řece Aaře, poté od Aary k řece Sigger pod Solothurnem, napříč do Lüsselu a poté zpět k Basileji podél řeky Birs. Nový průzkum založený na dlaždicích se značkou legie Vindonissa naznačuje určitou administrativní závislost na Vindonisse. To by mohlo naznačovat, že kolonie sahala přes Bözberg vstříc obci Frick s tím, že Thiersteinberg pod obcí Frick formoval východní hranici. Západní hranice mohla být blízko ústí řeky Birs a mohla býti opatřena hraniční vojenskou základnou. Existenci takových základen podporují nálezy v ostatcích z raného Říma, nalezených roku 1937 v neuallschwillském kostele. Kolonie se rozkládala na celém území současného basilejského kantonu, na celém údolí Frick a na východním pohoří Jura v současném kantonu Solothurn. Celková rozloha kolonie byla okolo 700 km2.", "section_level": 1}, {"title": "Následná historie.", "content": "Ve druhém století našeho letopočtu byla Augusta Raurica prosperující tržní centrum. Ve dnech své slávy i hlavní městem místní římské provincie. Je odhadováno, že populace dosahovala přibližně 20 000 obyvatel. Augusta Raurica mezi prvním a třetím stoletím bohatě prosperovala a vyvážela uzené vepřové a slaninu do zbylých částí římského impéria. Město vlastnilo vybavení běžné pro římská města: amfiteátr, hlavní fórum, několik menších fór, akvadukt, několik chrámů, spoustu veřejných koupelen a největší římské divadlo severně od Alp s osmi až deseti tisíci míst k sezení. Mnoho z těchto budov je možno spatřit i dnes. Roku 250 n. l. zasáhlo velkou část města zemětřesení. Krátce poté, roku 260 n. l. alemánské kmeny a loupeživí římští nájezdníci zničili město. Římané se pokusili udržet jejich vojenskou pozici vybudováním pevnosti Castrum Rauracense na řece Rýn. Dosud se zachovaly některé části hradeb. Augusta Raurica byla přeosídlena na mnohem menší území castru. Tyhle osídlení zformovaly centra nynějšího Augstu a Kaiseraugstu. Roku 1442 n. l. byla komunita rozdělena podél řek Ergolz a Violenbach. Západní část byla věnována Basileji a roku 1501 se stala součástí švýcarského kantonu. Roku 1833 se stala součástí kantonu Basilej-venkov. Východní část se stala součástí habsburského území a k rozlišení těchto dvou částí byla přejmenována na Kaiseraugst. Po porážce Habsburků během napoleonských válek roku 1803 se Kaiseraugst stal součástí Švýcarska.", "section_level": 1}, {"title": "Augusta Raurica dnes.", "content": "Archeologické vykopávky a pozdní římská pevnost Castrum Rauracense jsou zapsány ve švýcarském seznamu kulturního dědictví národního a regionálního významu.", "section_level": 1}, {"title": "Vykopávky.", "content": "Mnoho z římských budov bylo při vykopávkách objeveno a uchováno. Většina je otevřena veřejnosti: Bylo nalezeno také několik soukromých komerčních budov, jako například pekařství, taberna, keramická dílna a pec na pálení kachlí a dlaždic. Byly nalezeny také části kanalizace. Okolo 80 % zastavěné plochy dosud nebylo vykopáno. Augusta Raurica je nejzachovalejší římské město na sever od Alp, které dosud nebylo ničím přestavěno.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum a římský dům.", "content": "Římské muzeum ukrývá nejdůležitější nálezy původního města a reprezentuje historii Augusta Raurica. V muzeu mohou návštěvníci nalézt jak speciální exponáty, tak významné archeologické nálezy (stříbrný poklad Kaiseraugstu). Tento poklad byl nalezen v pevnosti v letech 1961 až 1962 a předpokládá se, že jeho vlastníkem byl samotný velitel. Muzeum taktéž prezentuje rekonstrukci původního římského domu, ve kterém vyobrazují běžné domácí potřeby a styl života během římské vlády.", "section_level": 2}], "src_summary": "Augusta Raurica je římské archeologické naleziště a venkovní muzeum ve Švýcarsku. Nachází se na jižním břehu řeky Rýn, okolo dvaceti kilometrů východně od Basileje. Poblíž se nachází vesnice Augst a Kaiseraugst. Jedná se o nejstarší známé římské naleziště na řece Rýn.", "tgt_summary": "Augusta Raurica is a Roman archaeological site and an open-air museum in Switzerland located on the south bank of the Rhine river about 20 km east of Basel near the villages of Augst and Kaiseraugst. It is the site of the oldest known Roman colony on the Rhine.", "id": 1714225} {"src_title": "Martini (koktejl)", "tgt_title": "Martini (cocktail)", "src_document": [{"title": "Obsah alkoholu.", "content": "Martini se většinou skládá ze čtyř dílů ginu a jednoho dílu suchého vermutu (někdy 6 : 1). Takže obsah alkoholu nebude větší než 40 % (40 % má nejvíc samotný gin).", "section_level": 1}, {"title": "Recepty na koktejl.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Martini dry.", "content": "Jedná se o suchý short drink užívaný jako aperitiv. 4 cl ginu, 2 cl vermutu dry promícháme v míchací sklenici s ledem a procedíme do koktejlové sklenky. Servírujeme s olivou nabodnutou na jehle.", "section_level": 2}, {"title": "Martini extra dry.", "content": "Jedná se o velmi silný short drink užívaný jako aperitiv. 5 cl ginu, 1 cl vermutu dry promícháme v míchací sklenici s ledem a procedíme do koktejlové sklenky. Servírujeme s olivou nabodnutou na jehle a lze přidat i citronovou kůru.", "section_level": 2}, {"title": "Martini medium.", "content": "Jedná se o polosuchý short drink. 4 cl ginu, 1 cl vermutu dry, 1 cl vermutu rosso promícháme v míchací sklenici s ledem a procedíme do koktejlové sklenky. Servírujeme s olivou nabodnutou na jehle a lze přidat i citronovou kůru.", "section_level": 2}, {"title": "Martini sweet.", "content": "Jedná se o sladký short drink užívaný jako aperitiv. 4 cl ginu, 2 cl vermutu rosso promícháme v míchací sklenici s ledem a procedíme do koktejlové sklenky. Servírujeme s koktejlovou třešní nabodnutou na jehle a lze přidat i citronovou kůru.", "section_level": 2}, {"title": "Vodkatini.", "content": "Jedná se o trpký short drink podobný martini. 4 cl vodky, 2 cl. vermutu dry promícháme v míchací sklenici s ledem a procedíme do koktejlové sklenky. Servírujeme s olivou nabodnutou na jehle.", "section_level": 2}, {"title": "Vesper.", "content": "Ve filmech s Jamesem Bondem často hlavní hrdina pije martini a svou objednávku koktejlu provází slovy „Protřepat, nemíchat!“. Originální recept na Bondův koktejl je popsán Ianem Flemingem v knize \"Casino Royale\". Nápoj tvoří tři díly Gordona (druh ginu), jeden vodky a půl dílu Kina Lillet (francouzský druh vermutu). Vodka je preferována pálená z obilí místo z brambor. Po promíchání v šejkru a vychlazení je lehce napěněný servírován ve sklenici na šampaňské s dlouhým tenkým plátkem citronové kůry. James Bond tento koktejl vynalezl sám a hodlal si jej nechat patentovat poté, kdy pro něj nalezne jméno. Po seznámení s Vesper Lyndovou koktejl nazval Vesper, jelikož dokonale koresponduje s onou nafialovělou hodinou, kdy se po celém světě, podle mínění Flemingova hrdiny, bude jeho koktejl pít.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martini je koktejl složený z ginu a vermutu, avšak gin se může zaměnit s vodkou, pak se koktejl nazývá Vodkatini. Do nápoje se také přidává oliva na jehle, a to pro zvýraznění chuti.", "tgt_summary": "The martini is a cocktail made with gin and vermouth, and garnished with an olive or a lemon twist. Over the years, the martini has become one of the best-known mixed alcoholic beverages. ", "id": 1411486} {"src_title": "Paul Heyse", "tgt_title": "Paul Heyse", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Předpoklady pro svou rozsáhlou uměleckou činnost získal Heyse od svých rodičů (otec byl lingvista univerzitní profesor, matka pocházela z hudebního prostředí). Vystudoval klasickou filologii v Berlíně a pak v Bonně filologii románskou se zvláštním zaměřením na provensálštinu (roku 1852 napsal dizertační práci týkající se trubadúrské poezie). Již jeho první práce, tragédie \"Francesca da Rimini\" (1850, \"Franzeska von Rimini\") a výpravné básně \"Urica\" (1851) a \"Bratři\" (1852, \"Die Brüder\") byly přijaty s neobyčejnou přízní, která ještě vzrostla v souvislosti s vydáváním jeho novel. Roku 1854 ho bavorský král Maximilián II. povolal do Mnichova, poskytl mu velkorysou penzi (které se Heyse roku 1867 vzdal) a ustanovil ho svým dvorním básníkem. Heyse pak prokázal úžasnou tvůrčí činnost, která zahrnovala skoro všechny hlavní literární žánry: lyriku, epickou poezii, novely, romány i divadelní hry. Se svým přítelem, básníkem Emanuelem Geibelem, stál v čele skupiny spisovatelů, kteří oponovali rostoucím tendencím přiklánět se k realismu. Heysovo rozsáhlé dílo oslavuje harmonickou krásu a odmítá jakékoliv prvky ošklivosti. Proslavil se zejména svými novelami. Dále je autorem několika románů a mnoha dramatických děl (tragedie, komedie i jednoaktovky). Překládal především Williama Shakespeara a díla italské a španělské literatury. V roce 1910 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu \"„... jako vysoké uznání za dokonalé a idealismem prodchnuté umění, které uplatnil během dlouhé a významné činnosti jako lyrik, dramatik, autor románů a světově proslulých novel“\" (citace z odůvodnění Švédské akademie).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Novely.", "content": "Heyse napsal téměř sto novel, které vyšly ve vice než dvaceti sbírkách. Většina z nich jsou díla formálně neobyčejně dokonalá, jemně fabulovaná, harmonická a slunná s pečlivou psychologií postav. Nejdůležitější sbírky jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Romány a další prózy.", "content": "Heyse se snažil ve svých románech řešit některé moderní společenské a mravní problémy a zdůvodnit svůj idealistický světový názor. Proto v nich vystupuje často polemicky (například proti naturalismu).", "section_level": 2}, {"title": "Básně.", "content": "Z epické tvory lze například jmenovat: Z lyrických básnických sbírek jsou nejznámější", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Johann Ludwig von Heyse (15. března 1830, Berlín – 2. dubna 1914, Mnichov) byl německý básník, prozaik, dramatik a překladatel, pokračovatel klasicistních tradic v německé literatuře, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1910.", "tgt_summary": "Paul Johann Ludwig von Heyse (15 March 1830 – 2 April 1914) was a distinguished German writer and translator. A member of two important literary societies, the \"Tunnel über der Spree\" in Berlin and \"Die Krokodile\" in Munich, he wrote novels, poetry, 177 short stories, and about sixty dramas. The sum of Heyse's many and varied productions made him a dominant figure among German men of letters. He was awarded the Nobel Prize for Literature in 1910 \"as a tribute to the consummate artistry, permeated with idealism, which he has demonstrated during his long productive career as a lyric poet, dramatist, novelist and writer of world-renowned short stories.\" Wirsen, one of the Nobel judges, said that \"Germany has not had a greater literary genius since Goethe.\" Heyse is the fifth oldest laureate in literature, after Sully Prudhomme, Theodor Mommsen, Alice Munro and Jaroslav Seifert.", "id": 157924} {"src_title": "Carl David Anderson", "tgt_title": "Carl David Anderson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Carl D. Anderson se narodil v New Yorku švédským přistěhovalcům. Studoval fyziku a techniku na Caltechu v Kalifornii v USA (titul B.S. získal v roce 1927, titul Ph.D. v roce 1930). Pod dohledem Roberta A. Millikana začal studovat kosmické záření pomocí fotografií z mlžné komory. Během tohoto výzkumu nečekaně objevil novou částici s hmotností elektronu, avšak s opačným elektrickým nábojem, kterou nazval pozitron (Andersonův návrh přejmenovat elektron na „negatron“ se neujal). Objev pozitronu, publikovaný v roce 1932, potvrdil teoretickou předpověď Paula Diraca o existenci antičástice k elektronu. Carl D. Anderson též jako první získal přímý důkaz existence pozitronu tak, že vytvořil elektron-pozitronové páry dopadem záření gama na různé materiály. V roce 1936, kdy obdržel Nobelovu cenu za objev pozitronu, objevil se svým studentem Sethem Neddermeyerem další novou částici. Tato částice se při průchodu magnetickým polem stáčela pod větším úhlem než elektrony, ale menším než protony. Anderson a Neddermeyer předpokládali, že nová částice má stejnou velikost náboje jako elektron a hmotnost mezi elektronem a protonem (zhruba 207krát větší než elektron). Proto se domníval, že jde o mezon (tehdy nazývaný „mezotron“ či „mu mezon“), který měl být podle Jukawovy teorie z roku 1935 částicí zprostředkující silnou interakci mezi protonem a neutronem. Později se ukázalo, že tato částice neinteraguje silně a patří tedy mezi leptony. Dnes ji nazýváme mion. Carl D. Anderson pracoval většinu svého života na Caltechu. Během druhé světové války řídil výzkum raketové techniky. Zemřel v roce 1991 a je pochován ve Forest Lawn, Hollywood Hills Cemetery v Los Angeles.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl David Anderson (3. září 1905 – 11. ledna 1991) byl americký experimentální fyzik, který se proslavil objevem pozitronu při studiu kosmického záření. Za tento objev získal v roce 1936 Nobelovu cenu, kterou sdílel s Victorem Hessem, který ji obdržel za objev kosmického záření.", "tgt_summary": "Carl David Anderson (September 3, 1905 – January 11, 1991) was an American physicist. He is best known for his discovery of the positron in 1932, an achievement for which he received the 1936 Nobel Prize in Physics, and of the muon in 1936.", "id": 608241} {"src_title": "Albert Hofmann", "tgt_title": "Albert Hofmann", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Vystudoval chemii na Universitě v Curychu. Zajímal se hlavně o chemii rostlin a zvířat a později prováděl výzkum chemické struktury běžné živočišné látky chitinu, za což dostal doktorát. Hofmann se připojil k farmaceutickochemickému oddělení laboratoří Sandoz (nyní Novartis) a studoval léčivou bylinu ladoňku a houbu paličkovici nachovou (námel) s cílem rafinovat a syntetizovat jejich aktivní složky k farmaceutickým účelům. Jeho bádání v oblasti kyseliny lysergové, centrální součásti námelových alkaloidů, nakonec vedla v roce 1938 k syntéze LSD-25. O pět let později, při opakování syntézy téměř zapomenuté látky 16. dubna 1943, Dr. Hofmann objevil psychedelické účinky LSD, když si nedopatřením potřísnil kůži na zápěstí roztokem LSD-25. Tři dny na to Hofmann záměrně požil 250 mikrogramů LSD, dávku, od které očekával podstatně nižší účinek, než jaký se potom dostavil (pověstný „Cyklistický den“ – cesta na kole z laboratoře domů pod vlivem nechtěně několikanásobně předávkovaného LSD, za doprovodu své asistentky). Následovala série experimentů, ke kterým se připojili rovněž kolegové Dr. Hofmanna. Poprvé pak napsal o svých experimentech 22. dubna. Stal se ředitelem oddělení přírodních produktů v laboratořích firmy Sandoz a odjel studovat halucinogenní látky objevené v mexických houbách, jež se rovněž vyskytovaly i v jiných rostlinách užívaných domorodci. To vedlo k syntéze psilocybinu – aktivní látky mnoha tzv. „magických hub“. Hofmann se rovněž začal zajímat o semínka mexických rostlin druhu \"Rivea corymbosa\", která domorodci nazývali Ololiuhqui. Byl překvapen tím, že našel aktivní sloučeninu ergin (amid kyseliny lysergové), úzce související s LSD. V roce 1962 odjel společně se ženou Anitou a Robertem Gordonem Wassonem do jižního Mexika hledat rostlinu „Ska Maria Pastora“, později známou jako Salvia divinorum. Získal rovněž vzorky těchto rostlin, ale nikdy se mu nepodařilo identifikovat jejich aktivní chemikálie. Nazýval LSD „lékem pro duši“ a byl znechucený celosvětovou prohibicí, která jeho objev zašlapala do země. Tvrdil také, že LSD bylo 10 let velmi úspěšně používáno v psychoanalýze. Droga byla později spojena s hnutím Hippies, neférově démonizována vládami, kterým hnutí oponovalo. Hofmann uznal, že by LSD mohlo být nebezpečné v nesprávných rukách. Byl rovněž autorem stovek vědeckých článků a napsal několik knih (nebo se na nich podílel). Kniha „LSD: My Problem Child“ (LSD: Moje problémové dítě) je částečnou autobiografií a popisuje Hofmannovu slavnou cestu na kole z práce domů. U příležitosti jeho stých narozenin 11. ledna 2006 byl středem pozornosti na mezinárodním sympoziu, které bylo uspořádáno jako připomínka objevu LSD. „Myslím si, že v lidské evoluci nebylo tak důležité objevení této látky – LSD“, řekl Hofmann. „Je to pouze nástroj k přeměnění nás v to, co bychom měli být.“ Zemřel ve svých 102 letech na selhání srdce dne 29. dubna 2008. Až do své smrti zastával zásadu žití člověka v souladu s přírodou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albert Hofmann (11. ledna 1906, Baden, Švýcarsko – 29. dubna 2008, Burg im Leimental, Švýcarsko) byl vědec známý jako „otec LSD“.", "tgt_summary": "Albert Hofmann (11 January 1906 – 29 April 2008) was a Swiss scientist known best for being the first known person to synthesize, ingest, and learn of the psychedelic effects of lysergic acid diethylamide (LSD). Hofmann was also the first person to isolate, synthesize, and name the principal psychedelic mushroom compounds psilocybin and psilocin. He authored more than 100 scientific articles and numerous books, including \"LSD: Mein Sorgenkind\" (LSD: My Problem Child). In 2007, he shared first place with Tim Berners-Lee in a list of the 100 greatest living geniuses, published by \"The Daily Telegraph\" newspaper.", "id": 2013648} {"src_title": "Stromboli", "tgt_title": "Stromboli", "src_document": [{"title": "Ostrov.", "content": "Ostrov je od nejstarších dob znám jako přírodní maják označující severovýchodní okraj Liparských ostrovů. Název dostal od starých Řeků podle svého pravidelného kuželovitého tvaru (\"Στρογγυλη\", Strongylé tzn. „Okrouhlý“). Na severovýchodě ostrova se nacházejí spojená sídla San Vincenzo, San Bartolo a Piscità, na jihozápadě pak izolovaná vesnice Ginostra. V roce 1991 na ostrově žilo 361 stálých obyvatel. Celý ostrov včetně obou těchto vesnic náleží administrativně k městu Lipari. Tradičním zdrojem obživy místních obyvatel byl rybolov a pěstování vína (zejména odrůdy \"Malvasia\"), dnes je hlavním zdrojem příjmů turistický ruch.", "section_level": 1}, {"title": "Sopečná činnost.", "content": "Stromboli je stratovulkán; sopečně aktivní jsou krátery na severozápadním úbočí nad svahem \"Sciara del Fuoco\". Větší sopečné erupce byly zaznamenány v letech 1919 a 1930. V roce 2002 začalo zvýšení sopečné aktivity 29. prosince výtokem žhavé lávy. Následujícího dne hornina, uvolněná sopečnou aktivitou ze svahu \"Sciara del Fuoco\", způsobila vlnobití, které poškodilo vesnici \"Stromboli\". 5. května 2003 při silné explozi sopka vychrlila sopečné plyny spolu s kameny, které poškodily několik domů ve vesnici \"Ginostra\". Erupce postupně skončila v červenci 2003. Sopka je trvale činná i mezi obdobími zvýšené aktivity. Výtrysky lávy je v té době možné pozorovat dvakrát až třikrát za hodinu. Přístup na sopku je od té doby omezen a upraven nařízením správy obce Lipari (\"comune di Lipari\"). Sopka znovu zvýšila činnost 27. února 2007. 5. března 2007 došlo k masivní paroxysmální erupci z vrcholového kráteru. 30. března 2007 se vytvořila tři lávová ramena, která vytékala z místa na úpatí hory asi 420 metrů nad mořem. 3. července 2019 (16:46 UTC) došlo k velké erupci pliniovského typu. Vymrštěné horniny zabily jednoho turistu a na několika místech způsobily požáry. Podle expertů je to největší erupce za posledních 10 let.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jméno sopky nese asteroid hlavního pásu (26761) Stromboli. Sopka se objevila ve vědeckofanstastickém románu Julese Verna \"Cesta do středu Země\", kde se jeho hlavní hrdinové cestující v hlubinách Země dostanou jejím vedlejším kráterem na zemský povrch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stromboli (v sicilštině \"Strònguli\") je malý ostrov v Tyrhénském moři, tvořený stejnojmenným stratovulkánem, který patří mezi nejaktivnější sopky na světě. Ostrov o celkové rozloze 12,2 km2 je součástí Liparského souostroví, patřícího Itálii. Základna sopky leží 2 400 m pod mořskou hladinou, nejvyšší bod ostrova je ve výši 926 metrů, druhý nejvyšší je vrchol \"I Vancori\" (924 m n. m.). Podle ostrova Stromboli je pojmenován strombolský typ vulkanické erupce.", "tgt_summary": "Stromboli (, ; ; ) is a small island in the Tyrrhenian Sea, off the north coast of Sicily, containing Mount Stromboli, one of the three active volcanoes in Italy. It is one of the eight Aeolian Islands, a volcanic arc north of Sicily. Strabo writes that people believed that this is where Aeolus lived. ", "id": 1983152} {"src_title": "Man in the middle", "tgt_title": "Man-in-the-middle attack", "src_document": [{"title": "Příklad útoku.", "content": "V následujícím příkladu jsou použita standardní jména Alice a Bob (osoby „A“ a „B“), které slouží k popisu funkce a problémů kryptografických protokolů. Útočníkem je zde Mallory (nebezpečný útočník, ). Při běžné nezabezpečené komunikaci je úloha Malloryho velmi snadná. Stačí se dostat ke komunikačnímu kanálu. Pouhým sledováním, co se jím posílá, může komunikaci odposlouchávat. Přerušením kanálu, příjmem z jedné strany a vysíláním k druhé straně účastníků komunikace pak může snadno měnit obsah zpráv. Obvyklé řešení tohoto problému je využití veřejných klíčů, avšak i zde je možné narazit na problém. Alice chce poslat zprávu Bobovi. Oba si proto chtějí vyměnit své veřejné klíče, protože se domnívají, že pak mezi sebou budou komunikovat bezpečně. Mezi komunikaci Alice a Boba se ale dostala třetí strana, Mallory. Alice tedy posílá zprávu Bobovi. Mallory zachytí veřejný klíč Alice a nahradí ho svým veřejným klíčem (s obsaženou falešnou informací, že pochází od Alice). Bob pošle veřejný klíč Alici a opět ho zachytí Mallory a vymění ho za svůj klíč, který obsahuje falešnou informaci, že pochází od Boba. Nyní si obě strany (Alice a Bob) myslí, že mají veřejný klíč toho druhého. To ale není pravda. Mají Malloryho klíče. Cokoliv si Alice a Bob pošlou, Mallory zachytí, dešifruje, přečte, znovu zašifruje a odešle druhému. Zprávu může dokonce i změnit a poslat druhé straně, jako by byla pravá. Alice ani Bob nic nepoznají.", "section_level": 1}, {"title": "Problém importu certifikátu.", "content": "Při MITM útoku nemusí být v případě spoléhání na digitální certifikát nutné, aby útočník (Mallory) filtroval celou komunikaci. Stačí otrávit DNS nebo ARP cache uživatele, a tím ho nevědomky přesměrovat na jiné webové servery. Pokud z nich uživatel do svého prohlížeče bez ověření nainstaluje falešný kořenový certifikát certifikační autority, může pak důvěřovat falešnému elektronickému podpisu nebo phishingové webové stránce.", "section_level": 2}, {"title": "Kleptografie certifikátů.", "content": "V roce 2015 vznikla aféra Superfish s firmou Lenovo, která do nových počítačů instalovala vlastní kořenový certifikát, což umožnilo analyzovat veškerý HTTPS provoz ve webovém prohlížeči důvěřivého uživatele a dokonce docházelo k injektování JavaScriptového kódu do navštěvovaných webových stránek, který analyzoval stránky za účelem lepšího cílení reklamy. V roce 2016 a následujících je podvržení kořenového certifikátu s trvalý MITM útok součástí „webových štítů“ mnoha antivirových programů.", "section_level": 2}, {"title": "Řešení problému.", "content": "Útok \"Man in the middle\" lze řešit několika způsoby (včetně příkladu uvedeného výše): Kvantová kryptografie umožňuje připravit takový kanál, který je v ideálním případě teoreticky neodposlouchávatelný, neboť každou snahu o odposlouchávání dokáže pravý příjemce detekovat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Man-in-the-middle (zkratka MITM, z angličtiny „člověk uprostřed“ nebo „člověk mezi“) je v informatice název útoku na kryptografii. Jeho podstatou je snaha útočníka odposlouchávat komunikaci mezi účastníky tak, že se stane aktivním prostředníkem. Podle obrázku vpravo není v současných počítačových sítích nutné, aby útočník (Mallory) byl na fyzické cestě mezi účastníky (Alice a Bob), protože síťový provoz lze přesměrovat. ", "tgt_summary": "In cryptography and computer security, a man-in-the-middle attack (MITM), also known as a hijack attack is an attack where the attacker secretly relays and possibly alters the communications between two parties who believe that they are directly communicating with each other. One example of a MITM attack is active eavesdropping, in which the attacker makes independent connections with the victims and relays messages between them to make them believe they are talking directly to each other over a private connection, when in fact the entire conversation is controlled by the attacker. The attacker must be able to intercept all relevant messages passing between the two victims and inject new ones. This is straightforward in many circumstances; for example, an attacker within the reception range of an unencrypted Wi-Fi access point could insert themselves as a man-in-the-middle. ", "id": 2318833} {"src_title": "Ludvík Jagellonský", "tgt_title": "Louis II of Hungary", "src_document": [{"title": "Jagellonsko-habsburské námluvy.", "content": "Dne 23. července 1503 porodila královna Anna z Foix svému choti Vladislavovi Jagellonskému jeho prvního toužebně očekávaného potomka, dceru Annu. To pomohlo uvolnit v té době již velmi napjaté vztahy mezi budínským královským dvorem a římským králem Maximiliánem I., který Vladislavovi okamžitě nabídl sňatek Anny s některým ze svých vnuků (Ferdinanda Habsburského si Anna později skutečně vzala). Návrh na dynastické spojení našel u krále Vladislava příznivý ohlas. Po jeho vážném onemocnění se však zdálo, že tento krok sotva půjde prosadit mírovou cestou, neboť tzv. uherská „národní“ strana nechtěla připustit, aby se v budoucnu stal znovu panovníkem v Uhrách cizinec. Přesto Maxmilián požádal již v polovině roku 1504 o princezninu ruku. Vladislav začal navzdory odporu uherské šlechty vyjednávat s Habsburky, s podporou královny Anny. Dne 1. července 1506 se narodilo druhé dítě Vladislava Jagellonského a Anny z Foix, syn Ludvík. Král Vladislav měl konečně mužského dědice. Přestože byl chlapec velmi slabý, udržel se při životě. Už Maxmiliánem 20. března 1506 byl zaslíben Maxmiliánově vnučce Marii. Sňatky mezi dětmi Vladislava Jagellonského a vnuky Maxmiliána I. Habsburského byly dohodnuty roku 1515 ve Vídni za přítomnosti polského krále Zikmunda I. Starého, Vladislavova bratra.", "section_level": 1}, {"title": "Nástup na trůn.", "content": "V době Vladislavovy smrti bylo Ludvíkovi pouhých deset let. Podle toho se mu také přezdívalo „Ludvík Dítě“. Jeho otec, který byl dlouhá léta vážně nemocný, jej však dokázal navzdory svojí vnitropolitické bezmocnosti prosadit a nechat korunovat již roku 1508 za uherského krále a o rok později také za krále českého. Poručníkem nezletilého panovníka se až do jeho dospělosti stal polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Starý, Vladislavův nejmladší bratr, a římský císař Maxmilián I.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda v českém království.", "content": "Stejně jako Vladislav pobýval Ludvík především v uherském Budíně, do Čech zavítal jen výjimečně. Českou politickou scénu tehdy ovládaly spory mezi vlivnými skupinami panstva a rytířů. Největší vliv získaly skupiny, v jejichž čele stáli nejvyšší purkrabí českého království Zdeněk Lev z Rožmitálu, který byl de facto zástupcem krále v době jeho nepřítomnosti, a jeho soupeř, nejvyšší hofmistr Vilém II. z Pernštejna. Roku 1520 dokonce hrozila občanská válka. Král však přijel do země až o dva roky později (1522). Tehdy se pokusil restaurovat panovnickou moc reorganizací české komory. Snažil se přimět stavy, aby jí navrátily rozchvácený královský majetek (především hrady) a odňal jim správu královských financí. Propustil zemské úředníky včetně Zdeňka Lva z Rožmitálu, který byl obviněn ze zpronevěry zemských peněz, a dosadil do úřadů nové lidi. Na dobu, kdy bude král pobývat mimo zemi, byla ustanovena zemská vláda v čele s knížetem Karlem z Minstrberka, vnukem Jiřího z Poděbrad, jako hejtmanem. Jakmile však král opustil zemi, vrátilo se vše do starých kolejí a rozbroje vypukly znovu.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda v uherském království.", "content": "Stejně jako český stát zmítaly se také Uhry za jagellonské vlády v naprosté anarchii. Na stavovském sněmu získala převahu střední šlechta, která měla prvotní zájem na zvyšování povinností poddaných, což vedlo k formování a utužování tzv. druhého nevolnictví. V době Ludvíkovy nezletilosti měli zemi spravovat místodržící ostřihomský arcibiskup kardinál Tomáš Bakócs, Jan Bornemisza a Jiří Braniborsko-Ansbašský. Sebevědomá šlechta, nesnášející cizince, jim však vůbec nedovolila ujmout se regentské vlády a zvolila si vlastní regentskou radu, která se skládala z šestnácti zemanů, šesti církevních prelátů a šesti baronů. Úpadek uherského státu se projevil nejen ve vnitropolitické slabosti, ale také v ústupu z pozice středoevropské mocnosti, kterou zastával za vlády Matyáše Korvína. Velkým zahraničně politickým problémem, který v té době musel Ludvík řešit, byly útoky osmanských Turků, kteří z Balkánu vážně ohrožovali střední Evropu. Tlak zesílil zvláště poté, když roku 1521 dobyli uherskou pohraniční pevnost Bělehrad, a otevřeli si tak přístup do uherských nížin. Roku 1521 rozhodl uherský sněm o vybírání daní na nájem žoldnéřů, ale většina vybraných peněz skončila v rukách šlechty. Uherské stavy neviděly situaci příliš reálně a spoléhaly se na zahraniční pomoc. Dne 13. ledna 1522 se Ludvík Jagellonský v Budě oženil se svou dohodnutou nevěstou Marií.", "section_level": 1}, {"title": "Moháčská katastrofa.", "content": "Počátkem roku 1526 přišly do Uher zvěsti o přípravách Turků na válku. Ludvík se obrátil o pomoc na řadu evropských vládců, na papeže, benátského dóžete, anglického krále Jindřicha VIII. a také své příbuzné, polského krále Zikmunda I. a rakouského arcivévodu Ferdinanda. Navzdory hrozícímu nebezpečí se mu jí však dostalo pouze ve velmi omezené míře. Papežská kurie poslala finanční obnos, ale kladla si zároveň podmínku, že část těchto peněz musí být využita v boji proti v Uhrách se šířícímu luteránství. Uhry zůstaly v přípravách na válku s Turky osamocené. Ludvíkovi se nepodařilo postavit dostatečně velkou armádu, jeho výzvy neuposlechla ani uherská šlechta. Na pomoc přišly jenom pomocné oddíly z Čech a Moravy. Pomoc z rakouských zemí, kterou přislíbil arcivévoda Ferdinand, se nedostavila včas. Navíc jagellonské vedení nemělo pro nastávající boj jasně stanovenou taktiku. Srážka křesťanského vojska s více než dvojnásobně početnou a výborně vycvičenou armádou tureckého sultána Sulejmana I. dopadla katastrofálně. Dne 29. srpna 1526 bylo uherské vojsko rozdrceno v bitvě u Moháče. Ludvík se po prohrané bitvě na útěku utopil v bažinách kolem Moháče. Jeho tělo bylo pohřbeno ve Stoličném Bělehradě do královské hrobky, vedle svých rodičů. Jeho osobou vymřela česko-uherská větev jagellonské dynastie.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka nástupnictví.", "content": "Ludvíkovou manželkou byla Marie, sestra rakouského arcivévody Ferdinanda Habsburského, ženou Ferdinanda naopak Ludvíkova starší sestra Anna. Tak mohli Habsburkové uplatňovat nárok na uherský a český trůn, které také roku 1526 získali. Na rozdíl od uherského království však české stavy dědické nároky Ferdinanda Habsburského neuznaly a trvaly na svobodné volbě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludvík Jagellonský (1. července 1506 Budín – 29. srpna 1526 Moháč) byl král český a uherský (jako Ludvík II.) a moravský markrabě. Jeho otcem byl český a uherský král Vladislav II. Jagellonský, matkou francouzská hraběnka Anna z Foix a Candale, která porod toužebně očekávaného mužského dědice zaplatila životem.", "tgt_summary": "Louis II (,,, ; 1 July 1506 – 29 August 1526) was King of Hungary, Croatia and Bohemia from 1516 to 1526. He was killed during the Battle of Mohács fighting the Ottomans, whose victory led to the Ottoman annexation of Hungary. He had no legitimate issue.", "id": 2454503} {"src_title": "SALT", "tgt_title": "Strategic Arms Limitation Talks", "src_document": [{"title": "Kontext.", "content": "Tehdejší Sovětský svaz a Spojené státy byly v 70. letech dvě největší světové supervelmoci, nevojenskými prostředky bojující o geopolitický vliv v rámci Studené války. Předchozí období (zhruba od konce války do počátku 60. let) by se dal označit jako fáze vývoje a testování jejich jaderných zbraní – Spojené státy vyvinuly první jadernou zbraň na světě v Projektu Manhattan ještě za 2. světové války, Sovětský svaz pak v roce 1949. Testování jaderných zbraní těchto mocností, zejména po testu mohutné Car-bomby v roce 1961, rozvířilo mezinárodní nevoli k dalšímu směřování tímto směrem, spolu s obavami, že síla těchto zbraní by v případě rozpoutání jaderného konfliktu byla dostatečná na vyhlazení veškerého života na Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "SALT I.", "content": "Vyjednávání nad SALT I trvala od 17. listopadu 1969 do května 1972 v řadě setkání v Helsinkách a Vídni. Jednání uvízla na mrtvém bodě. Výsledek se dostavil až v květnu 1971, kdy bylo dosaženo shody v oblasti systémů ABM. Další rozhovory vedly k dohodě a závěru jednání, kdy 26. května 1972 v Moskvě prezident Richard Nixon a Leonid Brežněv podepsali \"Smlouvu o antibalistických raketách\" (Smlouva ABM), která byla uzavřena na dobu neurčenou (se šestiměsíční výpovědní lhůtou) a zavazovala Spojené státy americké a Sovětský svaz k omezení počtu antibalistických raketových systémů. Dále podepsali \"Prozatímní dohodu mezi Spojenými státy a Svazem Sovětských socialistických republik o některých opatřeních s ohledem na omezení strategických útočných zbraní\", zkráceně nazývanou Smlouva SALT I která byla uzavřena na dobu pěti let s platností od 1. červenec 1972 a zavazovala obě strany k omezení interkontinentálních střel (ICBM) střel SLBM a ponorek s těmito zbraněmi na palubě. Bylo dosaženo i dalších vzájemných dohod, což pomohlo k rozšíření vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.", "section_level": 1}, {"title": "SALT II.", "content": "Smlouva SALT II byla uzavřena ve Vídni dne 18. června 1979. Rozhovory, vedoucí k jejímu podepsání se však datují od roku 1972. Hlavní podstatou SALT II bylo omezení či zakázání vývoje některých druhů balistických raket s jadernými hlavicemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "SALT (akronym z anglického \"Strategic Arms Limitation Talks\" – \"Rozhovory o omezení strategických zbraní\") je série bilaterárních smluv mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými, kterým předcházely jejich rozhovory o omezení strategických zbraní.", "tgt_summary": "The Strategic Arms Limitation Talks (SALT) were two rounds of bilateral conferences and corresponding international treaties involving the United States and the Soviet Union, the Cold War superpowers, on the issue of arms control. The two rounds of talks and agreements were SALT I and SALT II. ", "id": 657445} {"src_title": "Joe Pass", "tgt_title": "Joe Pass", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se ve městě New Brunswick ve státě New Jersey. Narodil se do nehudební rodiny, jeho otec Mariano Passalacqua pracoval v ocelárně jako dělník. Jako dítě spatřil portrét herce Gene Autry coby kovboje hrajícího na kytaru a právě díky tomuto začal hrát na kytaru. První kytaru dostal v devíti letech (model Harmony v ceně 17 dolarů). Otec brzy rozpoznal jeho talent a neustále ho podporoval v další hře. Již ve 14. letech začal koncertovat a hrál s kapelou Fronted (Tony Pastor a Charlie Barnet), kde nadále rozšiřoval a zdokonaloval své hudební dovednosti. Později začal cestovat s menšími jazzovými skupinami až se nakonec přestěhoval z Pensylvánie do New Yorku. V roce 1950 se stal obětí drog a hodně utrácel. Z drogové závislosti ho vyléčil až pobyt na rehabilitačním programu v Synanon Center. Během této terapie neustále hrál na kytaru a dále prohluboval své dovednosti. Po patnácti měsících v Synanon (roku 1961) nahrál společně s Arnoldem Rossem album s názvem \"Sounds of Synanon\". Během celého léčebného pobytu v Synanon Center Pass neměl svou kytaru a využíval nástroj Fender, který byl vlastnictvím Synanon Center.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Během roku 1960 nahrál sérii alb pro vydavatelství Pacific Jazz Records, včetně rané \"Catch Me\", \"12-String Guitar\", \"For Django\" a \"Simplicity\". V roce 1963 Pass obdržel cenu \"New Star Award\" udělovanou časopisem Downbeat. Na začátku sedmdesátých let zahájil spolupráci s Herbem Ellisem se kterým pravidelně vystupovali v jazzovém klubu \"Donte\" v Los Angeles. Vyvrcholení této spolupráce bylo nahrávání společného alba \"Jazz/Concord (#CJS-1)\" v novém vydavatelství Concord Jazz. Společně s Passem a Ellisem na tomto albu spolupracovali basista Ray Brown a bubeník Jake Hanna. Věnoval se také vzdělávací činnosti a vydal několik učebnic kytarové improvizace pro studenty jazzu (psané Billem Thrasherem). V roce 1974 vydal své sólové album \"Virtuoso\" a to nově pod vydavatelstvím Pablo Records. Také v roce 1974 pokračoval v tomto vydavatelství s novým albem \"The Trio featuring Pass\" (Joe Pass, Oscar Peterson, Niels-Henning Ørsted Pedersen). Roku 1975 získává Trio cenu Grammy, jako nejlepší jazzová skupina. Stejně často jako nahrával pro společnost Pablo Records, spolupracoval s Benny Carterem, Milt Jacksonem, Herbem Ellisem, Zoot Simsem, Duke Ellingtonem, Dizzy Gillespiem, Ellou Fitzgerald, Countem Basiem a spoustou dalších. S Ellou Fitzgerald nahrál celkem čtyři alba a všechny pod hlavičkou Pablo Records: \"Take Love Easy\" (1973), \"Fitzgerald and Pass... Again\" (1976), \"Speak Love\" (1983), \"Easy Living\" (1986). Joe Pass zemřel na rakovinu jater v Los Angeles ve státě Kalifornie ve věku 65 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joe Pass, rodným jménem Joseph Anthony Jacobi Passalacqua (13. ledna 1929 New Brunswick, New Jersey – 23. května 1994 Los Angeles, Kalifornie) byl americký jazzový kytarista. Vynikal rozsáhlým využitím herní techniky zvané walking-bass spojené akordickým způsobem hry melodie. Měl vynikající znalost akordových průběhů.", "tgt_summary": "Joe Pass (born Joseph Anthony Jacobi Passalaqua; January 13, 1929 – May 23, 1994) was an American jazz guitarist of Sicilian descent. He is considered one of the greatest jazz guitarists of the 20th century. He created possibilities for jazz guitar through his style of chord-melody, his knowledge of chord inversions and progressions, and his use of walking basslines and counterpoint during improvisation. Pass worked often with pianist Oscar Peterson and vocalist Ella Fitzgerald.", "id": 653685} {"src_title": "Jean Buridan", "tgt_title": "Jean Buridan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O Buridanově životě mnoho nevíme. V mládí studoval v Paříži, nejprve na Lemoinově koleji, kde měl stipendium pro nemajetné studenty, potom na artistické fakultě pařížské Sorbonny, kde kolem roku 1325 získal titul magistra a stal se velmi úspěšným učitelem a dokonce dvakrát rektorem univerzity. Přednášel logiku, metafyziku, přírodní filosofii čili fyziku a etiku a napsal řadu pozoruhodně originálních komentářů, hlavně k Aristotelovým spisům. Zemřel patrně mezi léty 1358 a 1361. Ještě dlouho po jeho smrti se o něm vyprávěly neuvěřitelné (a vesměs nepravděpodobné) historky o konfliktech s králem, s papežem a dalšími, které jen dokládají, že byl ve své době velmi výrazná a zajímavá osobnost. Na Buridanově dlouhé a úspěšné univerzitní kariéře je zvláštní, že osoba jeho schopností nepokračovala ve studiu teologie, jak bylo v té době obvyklé. Za druhé, významní myslitelé té doby (například Tomáš Akvinský, Bonaventura, Duns Scotus, William Ockham) byli vesměs členy řeholních řádů, kdežto Buridan zůstal celý život „světským“ knězem.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "I když nemáme žádné náznaky, proč tomu tak bylo, z Buridanova díla je zřejmé, že pro něho byla filosofie samostatnou a světskou disciplinou, studiem toho, co člověk může poznat smysly a rozumem, nezávislým na teologii a Božím zjevení. Protože nebyl členem řádu, nebyl zapleten do velkých sporů 14. století, které téměř vyčerpaly život W. Ockhama, kdežto Buridan se mohl v klidu věnovat své filosofii a napsat neobyčejně rozsáhlé dílo. Buridan napsal komentáře téměř ke všem Aristotelovým spisům a díky pečlivým a přesným formulacím určovaly jeho knihy školskou filosofii na mnoha evropských univerzitách až dlouho do 16. století. Z dnešního pohledu je zajímavá jeho logika, daleko pozornější k faktickému jazyku a jeho možnostem než tomu bylo u jeho předchůdců i současníků. Buridan se věnuje možnostem nepřímé, metaforické i ironické řeči a dospívá k názoru, že o žádné větě nelze jednoznačně říci, zda je pravdivá nebo nepravdivá, pokud nebereme ohled na záměr (intenci) mluvčího a na kontext, v němž byla vyslovena. V metafyzice Buridan bez obav pojednává o nekonečných předmětech i o nedělitelných bodech a hájí názor, že s nimi lze zacházet, i když si je nedovedeme představit. V přírodní filosofii, středověké „fyzice“, je Buridan zastáncem teorie impetu, která později pomohla k vytvoření konceptu setrvačnosti: hozený kámen se nepohybuje proto, že by mu pohyb dodávaly například vzdušné víry, nýbrž proto, že si sám udržuje jisté množství „impetu“, které se umenšuje odporem prostředí. Naopak padající kámen kumuluje impetus, takže padá stále rychleji.", "section_level": 1}, {"title": "Buridanův osel.", "content": "\"Hlavní článek: Buridanův osel\" Jeanu Buridanovi se připisuje bajka o oslu, který váhá mezi dvěma otýpkami sena tak dlouho, až nakonec zdechne hlady. Podobné téma se vyskytuje ve filosofické tradici už od Aristotela, ale bajka o oslu v Buridanových spisech není. Přisoudili mu ji patrně mnohem pozdější kritikové, kteří tak parodovali Buridanovu nauku, že lidská vůle je sice podřízena rozumu, přesto však má svobodu odkládat rozhodnutí, dokud se jí rozumové důvody nezdají dostatečně přesvědčivé. (Pozn.: Údaje v závorkách udávají rok dokončení spisu, resp. některé edice spisů, ať už humanistické, nebo moderní.)", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean Buridan, latinsky Joannes Buridanus (před 1300 Béthune (Artois) – po 1358) byl francouzský pozdně středověký filosof nominalistické orientace (kritický pokračovatel Williama Ockhama), mistr pařížské artistické fakulty a v letech 1328 a 1340 rektor celé pařížské university - Sorbonny.", "tgt_summary": "Jean Buridan (; Latin: \"Johannes Buridanus\"; – ) was an influential 14th century French philosopher. Buridan was a teacher in the faculty of arts at the University of Paris for his entire career, focusing in particular on logic and the works of Aristotle. Buridan sowed the seeds of the Copernican revolution in Europe. He developed the concept of impetus, the first step toward the modern concept of inertia and an important development in the history of medieval science. His name is most familiar through the thought experiment known as Buridan's ass, however this thought experiment does not appear in his extant writings.", "id": 968899} {"src_title": "Limita posloupnosti", "tgt_title": "Limit of a sequence", "src_document": [{"title": "Formální definice.", "content": "Posloupnost formula_3 má limitu \"A\", pokud se jejími hodnotami můžeme k A libovolně přiblížit. Tedy pro každé kladné číslo formula_4 platí, že existuje nějaký člen posloupnosti, od kterého jsou už její hodnoty od \"A\" vzdáleny méně, než formula_4. Zapsáno symbolicky: formula_6 Platí, že každá posloupnost má nejvýše jednu limitu.", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz jednoznačnosti limity.", "content": "Budeme dokazovat sporem. Předpokládejme tedy, že nějaká posloupnost formula_7 má dvě limity: formula_8 a formula_9, přičemž formula_10. Platí: formula_11 a formula_12 Označme formula_13 větší z čísel formula_14, formula_15. Pak pro všechna epsilon, tedy i pro formula_16 a pro nějaké formula_17 platí: formula_18 a formula_19 Tedy vzdálenost formula_20 od bodu formula_8 i od bodu formula_9 je menší, než polovina vzdálenosti těchto dvou bodů, dostáváme tedy spor.", "section_level": 1}, {"title": "Konvergence posloupnosti.", "content": "Pokud k libovolnému číslu formula_23 existuje přirozené číslo formula_13 takové, že pro všechna formula_25 platí formula_26, pak říkáme, že posloupnost formula_27 má (\"vlastní\", \"konečnou\") \"limitu\" formula_8, popř. že \"posloupnost konverguje\" k číslu formula_8. Konvergenci posloupnosti k formula_8 zapisujeme Pokud má posloupnost vlastní limitu, pak ji označujeme jako konvergentní. V opačném případě hovoříme o divergentní posloupnosti. K ověření konvergence lze použít tzv. \"Bolzano-Cauchyovu podmínku\", která říká, že existuje-li ke každému formula_23 takové přirozené číslo formula_13, že pro libovolnou dvojici indexů formula_34 platí formula_35, pak je posloupnost formula_27 konvergentní. V úplných metrických prostorech se jedná o nutnou a postačující podmínku konvergence posloupnosti. Posloupnost splňující BC podmínku se také nazývá Cauchyovská posloupnost.", "section_level": 1}, {"title": "Divergentní a oscilující posloupnosti.", "content": "Říkáme, že posloupnost je", "section_level": 1}, {"title": "Bodová a stejnoměrná konvergence.", "content": "O funkční posloupnosti formula_39 říkáme, že (bodově) konverguje k limitní funkci formula_40, pokud pro každé formula_41 existuje vlastní limita formula_42. Pokud uvedená limita neexistuje, pak posloupnost formula_39 označíme jako divergentní. Pokud lze pro libovolné formula_23 najít takové formula_13, které je stejné pro všechny body formula_46, a pro všechna formula_25 a všechny body formula_46 platí pak posloupnost formula_39 označíme jako stejnoměrně konvergentní. Posloupnost je na daném intervalu stejnoměrně konvergentní, konverguje-li v každém bodě formula_51 přibližně stejně rychle. Podle Bolzano-Cauchyovy podmínky je posloupnost formula_39 na intervalu formula_53 stejnoměrně konvergentní tehdy a pouze tehdy, pokud lze ke každému formula_23 najít takové přirozené číslo formula_13, že pro každou dvojici formula_56 a každé formula_46 platí Pokud jsou funkce formula_59 na intervalu formula_53 spojité a posloupnost formula_39 je na formula_53 stejnoměrně konvergentní, pak je na intervalu formula_53 spojitá také limitní funkce formula_40.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti konvergentní posloupnosti.", "content": "Mějme dvě konvergentní posloupnosti formula_65, pro které platí formula_66. Pak následující posloupnosti jsou také konvergentní. Z posloupnosti formula_72 jsou vynechány všechny nulové členy, kterých je konečný počet, neboť formula_73. Máme-li dvě konvergentní posloupnosti formula_65, pro které platí formula_75, pak jestliže pro každé formula_76 je formula_77, pak je také formula_78. Máme-li dvě konvergentní posloupnosti formula_65, pro které platí formula_80, pak jestliže existuje posloupnost formula_81 taková, že pro každé formula_76 je formula_83, pak platí také formula_84. Je-li formula_85 podposloupnost posloupnosti formula_27 a platí formula_87, pak platí také formula_88. Platí \"Bolzano-Weierstrassova věta\": Je-li formula_89 omezená posloupnost v formula_90, pak z ní lze vybrat posloupnost formula_91, která je konvergentní. Tato věta je založena na axiomu výběru. Proto v některých logických systémech (např. intuicionistická logika) neplatí. Podle Bolzano-Weierstrassovy věty má každá ohraničená posloupnost alespoň jeden hromadný bod. Pokud je těchto hromadných bodů více (i nekonečně mnoho), vždy existuje jeden nejmenší a jeden největší (tzv. \"limes superior\" a \"limes inferior\" dané posloupnosti), což zapisujeme Posloupnost formula_27 je konvergentní tehdy a pouze tehdy, pokud formula_95 Konvergentní posloupnost má tedy právě jeden hromadný bod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Limita posloupnosti je matematická konstrukce, vyjadřující, že se hodnoty zadané posloupnosti blíží libovolně blízko k nějakému bodu. Právě tento bod je pak označován jako limita. Tato skutečnost se zapisuje formula_1 případně formula_2. ", "tgt_summary": "In mathematics, the limit of a sequence is the value that the terms of a sequence \"tend to\". If such a limit exists, the sequence is called convergent. A sequence that does not converge is said to be divergent. The limit of a sequence is said to be the fundamental notion on which the whole of analysis ultimately rests. ", "id": 1614272} {"src_title": "Černé uhlí", "tgt_title": "Bituminous coal", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Uhlí vzniká geochemickou fází zvanou prouhelňování z organického materiálu za nepřístupu vzduchu, kde dochází k syntéze monomerů v geopolymery. Postupnou přeměnou vrstev odumřelých stromů působením tlaku při nepřítomnosti vzduchu se přecházelo z fáze trouchnivění, rašelinění až k prouhelňování, což mělo za následek snižování obsahu kyslíku a vodíku a nárůst uhlíku. Tyto procesy mají za následek současně i rozpad struktury rostlin a jejich postupné tmavnutí, což propůjčuje černému uhlí jeho typickou barvu. Rašelina postupně přecházela změnami na hnědé uhlí a to později na černé až antracit. Uhelná ložiska se tvořila zejména v karbonu a permu (černé uhlí) a v období jury a křídy (hnědé uhlí), tedy přibližně před 360 milióny let. Tvorba černého uhlí skončila před 286 milióny let. Obecně platí, starší než křídové vrstvy obsahují pouze černé uhlí, v křídě černé i hnědé a v mladších dobách pouze hnědé uhlí. V té době byly příznivé podmínky pro vzrůst vyšších forem rostlin. Nahromaděním velkého množství odumřelé vegetace vznikla uhelná ložiska, která se nazývají uhelné sloje. Některé sloje jsou silné jen několik milimetrů, jiné dosahují mocnosti až několika metrů. Tento jev je dán cyklickou sedimentací, kdy docházelo k opakovanému obnažování a ukládání organického materiálu. Předpokládá se, že za vznik uhlí jsou odpovědné tropické slatiny, o čemž svědčí nalezené otisky dobových rostlin ve formě stromových přesliček, plavuní, či kapradin. Dalším místem potenciálního vzniku byly i sladkovodní oblasti. Pro vznik černého uhlí jsou potřebné zvýšené tlaky, které na okolí působí. Vznikají postupným překrytím rašelinišť s uloženým materiálem písky a jíly. Organický materiál se postupně dostává do hlubších partií zemské kůry a nadložní horniny začínají působit stále větší vahou. Odhaduje se, že z vrstvy rašeliny silné 10 až 15 metrů dojde ke vzniku uhelné sloje silné 1 metr. Obyčejné litostatické tlaky však nemohou stačit na vznik nejkvalitnějšího černého uhlí a antracitu a tak se předpokládá, že jejich vznik je spojen s oblastmi tektonických sil a vysokých teplot, podmínek, které obvykle panují při orogenezi.", "section_level": 1}, {"title": "Typy černého uhlí.", "content": "Typ černého uhlí je dán jeho kvalitou, která se odvozuje z obsahu uhlíku v celkovém složení horniny. Čím více uhlíku se v černém uhlí nachází, tím kvalitnější toto uhlí je. Obsah uhlíku je pak přímo závislý na době, kdy uhlí vznikalo. Starší uhlí procházelo prouhelňováním déle, takže obsah uhlíku je vyšší než u uhlí mladšího. Tato vlastnost má hlavní vliv na výhřevnost - uhlíkem bohatší černé uhlí ji má vyšší. Černé uhlí má vzhled, závisející na typu uhlí. V jeho struktuře se střídají lesklé a matné pruhy. Matné pruhy vznikly ze zbytků nižších rostlin, kdežto lesklé páskování je způsobeno rozkladem dřeva. Hornina obsahuje i měkké části, které při kontaktu špiní.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Těžba a využití černého uhlí přispěla k bouřlivému rozvoji průmyslu v 19. století a měla významný vliv na rozvoj průmyslové revoluce, jelikož se jednalo o snadno dostupný zdroj energie. V té době docházelo k masivní těžbě a vzniku nových průmyslových center v blízkosti uhelných oblastí. To se projevilo i v rozložení světové populace, když se lidé stěhovali za prací do průmyslových měst. Dodnes platí, že většina uhlí je využita v blízkosti místa, kde bylo vytěženo a jen nepatrná část je transportována na vzdálenost větší než 1000 km. V průmyslu se současně uhlí rozděluje na dvě hlavní skupiny: Černé uhlí je podstatnou surovinou v energetickém průmyslu, jelikož se používá jako kvalitní palivo pro tepelné elektrárny generující většinu elektrické energie na světě. Vyjma energetického průmyslu je černé uhlí také strategickou surovinou v chemickém průmyslu, kde se z něho vyrábí destilací svítiplyn, uhelný dehet, či na výrobu koksu. Dalším důležitým použitím je využívání při výrobě železa, oceli a litiny. Evropa je z pohledu černého uhlí značně závislá na jeho dovozu, jelikož vlastní ložiska byla z velké části již vytěžena, či jsou z jiných důvodů uzavřena (ochrana přírody, limity těžby atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Světové zásoby.", "content": "Nejrozšířenějším fosilním palivem na planetě je uhlí, které je po světě zastoupeno nerovnoměrně, ale oproti například ropě, jsou jeho velká ložiska ve více státech. Jeho zastoupení je 478 771 miliónů tun černého uhlí (53%) a 430 293 miliónů tun hnědého uhlí (47%), což dává celkově přes 900 000 miliónů tun uhlí. Zásoby černého uhlí jsou z největší části na území šesti států a to v pořadí USA (23%), Indie (19%), Čína (13%), Rusko (10%), Jižní Afrika (10%) a Austrálie (8%). Těchto šest států dohromady spravuje 84% světových těžitelných zásob černého uhlí. Na území USA jsou zásoby rozprostřeny hlavně mezi státy Západní Virginie, Kentucky, a Pensylvánie, kde dochází i k největší těžbě. Předpokládá se, že celková zásoba všeho uhlí vystačí minimálně na 134 let spotřeby. Ložiska v Jižní Americe jsou z větší části umístěna pod pralesem, což znesnadňuje a prodražuje jejich případnou těžbu.", "section_level": 1}, {"title": "Těžba černého uhlí.", "content": "Černé uhlí se těží téměř po celém světě na většině lokalit, kde se vyskytuje. V některých případech je možné černé uhlí objevit na povrchu a to převážně v místech, kde se koryta řek zahlubují do podloží. Archeologické nálezy naznačují, že na podobném místě v Číně před přibližně deseti tisíci lety došlo k první těžbě uhlí. Postupně se začaly hloubit tunely s postupujícími slojemi. Během hlubinné těžby je potřeba vyhloubit vertikální šachty, kterými se následně dostává stavební materiál, lidé, svěží vzduch do podzemí a těžená surovina na povrch. Při těžení sloje se následně vybudují horizontální šachty (či se sklonem kopírující směr sloje zvané \"štola\"). V současnosti se využívají dvě hlavní těžební metody, jak získávat černé uhlí z podzemí, jež jsou rozšířeny převážně v Evropě, Americe a Austrálii. Cena černého uhlí pro tepelné elektrárny se začátkem února roku 2008 pohybovala okolo ceny 115 dolarů za tunu, což je historické maximum. Na nárůstu ceny se podepsala nízká nabídka, ze strany Číny, Jihoafrické republiky a Austrálie. Zemí, které tradičně černé uhlí vyvážely do světa. Předpokládá se, že dojde ještě k dalšímu růstu ceny této strategické suroviny.", "section_level": 1}, {"title": "Ve světě.", "content": "Největší producentem černého uhlí na světě je Čína, která je ale současně i největším spotřebitelem, jelikož velká část jejího energetického průmyslu je založena na spalování uhlí. Převážná část vytěženého černého uhlí tak zůstane na domácím trhu a není určena pro export. Největším exportérem černého uhlí je pak Austrálie následovaná Indonésií a Spojenými státy americkými. V roce 1985 se celosvětová roční těžba černého uhlí pohybovala okolo 3 miliard tun a předpokládalo se, že v roce 2010 by měla roční produkce dosahovat 4 miliard tun.", "section_level": 2}, {"title": "Lokality v Česku.", "content": "Na území České republiky se černé uhlí vyskytuje, či vyskytovalo v několika oblastech, kde bylo později i těženo. Těmito oblastmi jsou plzeňsko-manětínská pánev, kladensko-slánská pánev, žacléřsko-svatoňovická pánev, ostravsko-karvinská pánev a rosicko-oslavanská pánev. Na území Česka se nacházejí ložiska jak energetického tak i koksovatelného uhlí, které se nachází převážně v oblasti hornoslezské pánve. V průběhu 18. až 20. století bylo černé uhlí dobýváno v řadě lokalit, mezi které patřil Kladenský revír, Rosicko-oslavanský revír, Ostravsko-karvinský revír. Většina lokalit s činnou těžbou byla utlumena v 90. létech 20. století. V současnosti se černé uhlí těží pouze v Ostravsko-karvinském revíru prostřednictvím firmy OKD. Ročně je vytěženo kolem 15 milionů tun černého uhlí. V roce 1999 se těžilo přibližně 20 miliónu tun, což odpovídalo přibližně 1 % těžitelných zásob. Tento objem je ale dostatečný pro zabezpečení domácí poptávky, i když je část černého uhlí dovážena z Polska. Na druhou stranu je část české produkce černého uhlí určena na export. Na Karvinsku se černé uhlí podle současného premiéra Andreje Babiše bude těžit do roku 2030.", "section_level": 2}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Černé uhlí se těží z velké části v podzemí. Jeho dobývání je proto mnohem nebezpečnější než povrchová těžba hnědého uhlí. Horníci pro jeho získávání sestupují do hloubek v rozmezí několika desítek metrů až několika set metrů. Nejhlubší doly sahají až kilometr pod povrch. V takových hloubkách značně roste teplota ke 40 °C s téměř 100% vlhkostí vzduchu. Kromě těžkých podmínek je nebezpečná i samotná ražba šachet, kdy může dojít k propadnutí, závalu či jinému důlnímu neštěstí, jež může snadno horníky pod zemí odříznout a následně usmrtit. Mnoho úmrtí je rovněž spojeno s explozí důlních plynů, které v dolech vznikají a akumulují se. Ve světě zemřou na následky důlních neštěstí v průměru tisíce horníků ročně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Černé uhlí (zvané někdy také kamenné uhlí) je jedním z druhů sedimentární horniny, která se řadí mezi uhlí. Vznikla ze dřeva, které bylo uloženo v anaerobních vodních prostředích, kde nízké hladiny kyslíku bránily jeho kompletnímu rozkladu a oxidaci organického materiálu zejména v prvohorách a druhohorách - v době kdy se formoval kontinent Pangea. Uhlí je vysoce hořlavá surovina, jež se hojně užívá především jako palivo k získávání tepla a energie. Světová spotřeba uhlí v roce 2007 byla 7 192 milionů tun, z toho 75% je využíváno pro výrobu elektřiny. Uhlí se řadí mezi neobnovitelné zdroje. Nachází se nerovnoměrně rozložené na celém zemském povrchu v nejsvrchnější zemské kůře. Tato ložiska dosahují různé mocnosti a kvality černého uhlí, která je závislá na stupni přeměny organického materiálu a době prouhelnění. ", "tgt_summary": "Bituminous coal or black coal is a relatively soft coal containing a tarlike substance called bitumen or asphalt. It is of higher quality than lignite coal but of poorer quality than anthracite. Formation is usually the result of high pressure being exerted on lignite. Its coloration can be black or sometimes dark brown; often there are well-defined bands of bright and dull material within the seams. These distinctive sequences, which are classified according to either \"dull, bright-banded\" or \"bright, dull-banded\", is how bituminous coals are stratigraphically identified. ", "id": 2417523} {"src_title": "Amonný kation", "tgt_title": "Ammonium", "src_document": [{"title": "Acidobazické vlastnosti.", "content": "Amonný kation vzniká reakcí amoniaku s Brønstedovou–Lowryho kyselinou (donorem protonů): Tento kation je mírně kyselý, reaguje s Brønstedovými zásadami, přičemž vznikají opět nenabité molekuly amoniaku: Reakcí koncentrovaných roztoků amonných solí se silnými zásadami tak lze připravit amoniak. Při rozpouštění amoniaku ve vodě se malá část jeho molekul přeměňuje na amonné kationty: Míra přeměny amoniaku na amonné kationty závisí na pH roztoku. Při nízkém pH se rovnováha posouvá doprava: na ionty se přemění více molekul amoniaku. Při vysokém pH (tedy nízké koncentraci oxoniových kationtů) je rovnováha posunuta více doleva: hydroxidové anionty absorbují protony z amonných kationtů a mění je na molekuly amoniaku. K tvorbě amooných sloučenin může docházet i v parách amoniaku, například při kontaktu par amoniaku a chlorovodíku vzniká bílý oblak chloridu amonného. Přeměnu amonného iontu na amoniak lze usnadnit přidáním silné zásady.", "section_level": 1}, {"title": "Amonné soli.", "content": "Amonný kation je součástí mnoha solí jako jsou uhličitan amonný, chlorid amonný a dusičnan amonný. Většina jednodušších amonných solí je velmi dobře rozpustná ve vodě; výjimku tvoří hexachloroplatnan amonný, jehož vznik byl dříve využíván k důkazu amonných kationtů. Dusičnan amonný a obzvláště chlorečnan amonný jsou silně výbušné, při jejich výbuchu působí amoniak jako redukční činidlo. Amonné ionty mohou vytvořit amalgám. Jeden z nich lze připravit elektrolýzou roztoků amonných solí za použití rtuťové katody. Tento amalgám se rozkládá za uvolnění amoniaku a vodíku.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Volný elektronový pár atomu dusíku vytváří vazbu s protonem (H). Všechny čtyři vazby N-H jsou tedy ekvivalentní, jedná se o polární kovalentní vazby. Iont má tvar čtyřstěnu s atomem dusíku uprostřed a vodíkovými atomy ve vrcholech a je isoelektronový s methanem a boranem. Jeho poloměr je 175 pm, tedy podobný jako u cesného kationtu, který má poloměr 183 pm.", "section_level": 1}, {"title": "Organické sloučeniny s amonným kationtem.", "content": "Vodíkový atom v amonném kationtu může být nahrazen alkylovou nebo jinou organickou skupinou za vzniku substituovaného amonného iontu (amoniový ion, systematický název je aminiový ion). Podle počtu navázaných skupin může být tento ion \"primární\", \"sekundární\", \"terciární\" nebo \"kvartérní\"; s výjimkou kvaternárních iontů jde o slabé kyseliny. Příkladem reakce, při níž se vytváří takový kation je reakce dimethylaminu s kyselinou za vzniku dimethylaminiového kationtu, (CH)NH: Kvartérní amoniové kationty mají na dusíkový atom navázány čtyři organické skupiny, na dusík není navázán žádný vodík. Tyto kationty, jako například tetrabutylamoniový kation, se někdy využívají k nahrazení sodných nebo draselných iontů za účelem navýšení rozpustnosti příslušného aniontu v organických rozpouštědlech. Primární, sekundární a terciární amoniové soli mají stejné využití, nejsou však tak lipofilní; používají se též jako katalyzátory fázového přenosu nebo jako tenzidy. Zvláštní skupinou organických amonných solí jsou deriváty aminových radikálových kationtů, RN jako například hexachloroantimonan tris(4-bromofenyl)amonný.", "section_level": 1}, {"title": "Kovové amonium.", "content": "Amonný kation má velmi podobné vlastnosti jako kationty těžších alkalických kovů. Předpokládá se, že se amonium bude za velmi vysokých tlaků, například uvnitř obřích planet, jako jsou Uran a Neptun chovat jako kov (ionty NH obklopené volnými elektrony). Za běžných podmínek se amonium nevyskytuje jako čistý kov, ovšem se rtutí vytváří amalgámy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Amonium je víceatomový kationt s chemickým vzorcem NH, vzniká protonací amoniaku (NH). Název tohoto iontu je taktéž součástí názvů protonovaných substituovaných aminů a kvartérních amoniových sloučenin (NR), u nichž se namísto jednoho či více vodíkových atomů nachází organické funkční skupiny (ve vzorci označené jako R).", "tgt_summary": "The ammonium cation is a positively charged polyatomic ion with the chemical formula. It is formed by the protonation of ammonia (NH). Ammonium is also a general name for positively charged or protonated substituted amines and quaternary ammonium cations (), where one or more hydrogen atoms are replaced by organic groups (indicated by R).", "id": 673144} {"src_title": "Fytocenologie", "tgt_title": "Phytosociology", "src_document": [{"title": "Oblasti zájmu.", "content": "Fytocenologie se zabývá primárními rostlinnými společenstvy, tedy takovými, která by tady byla i bez vlivu člověka, např. bučiny, přirozené smrčiny aj. Předmětem jejího zájmu jsou však i sekundární společenstva, tedy ta, na jejichž vzniku se částečně podílel člověk, ať už přímo, nebo nepřímo, a tato společenstva se nakonec přírodními procesy stabilizovala. Příkladem jsou kosené louky, pastviny, ruderální vegetace, akátiny, společenstva plevelů aj. Nezabývá se však společenstvy vzniklými za silného přispění člověka, jako třeba brzděním sukcese (např. u luk), ale také různým vysazováním či vyséváním. Proto se nezabývá např. vysázenými monokulturami geograficky nepůvodních dřevin, kulturou vojtěšky, kulturní vysetou loukou (např. téměř monocenózou kostřavy rákosovité) aj. Nezabývá se porostem pšenice, která zde roste jen díky neustálému vysévání, ale společenstvy plevelů, jejichž existenci podmiňuje člověk jen nepřímo, už ano.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla klasifikace.", "content": "Pravidla klasifikace se řídí podle Mezinárodního kódu fytocenologické nomenklatury. Klasifikační jednotka kterékoliv úrovně se ve fytocenologii nazývá syntaxon (v taxonomii biologických druhů se v obdobném významu používá slovo taxon). Taxonomická kategorie se ve fytocenologii nazývá rank. Jména syntaxonů se obvykle tvoří z názvu botanického druhu (nebo názvů dvou druhů oddělených spojovníkem), doplněného koncovkou příslušné úrovně kategorizace (příslušného ranku). Za název se přidává zkratka autorské citace, tedy údaj o tom, kdo syntaxon zavedl. Je zvykem zapisovat (i u běžných citacích v článku) nejen autora, ale i rok. Podobně jako v taxonomické hierarchii je třída obšírnějším taxonem než řád (skládá se tedy z jednoho až několika řádů). Svaz je na hierarchické úrovni obdobou čeledi, asociace pak druhu. Subasociace a podsvazy jsou používány běžně, podřády a podtřídy velmi zřídka. Kromě hlavních a vedlejších ranků se používají ještě neformální jednotky, například společenstvo, varianta, geografická rasa atd. Ty se zpravidla označují jménem biologického druhu. Často jsou tyto neformální jednotky používány tehdy, pokud společenstvo není jasně vylišitelné či existují spory ohledně jeho popisu (např. jednotlivé typy acidofilních borů). Některá pravidla:", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Základní metodou výzkumu je tzv. fytocenologický snímek, v angličtině se používá termín \"phytosociological relevé\". Jedná se o zápis vegetace určitými metodami. Vymezí se nejdříve plocha, která může být různě velká, v závislosti na vegetaci. Větší plocha je nutná u lesů, třeba 200–400 m2. Menší plochy se volí u luk, většinou 16–25 m2. Nejmenší u maloplošné vegetace, např prameniště, i 1 m2, někdy i méně. Fytocenologický snímek se sepisuje u subjektivně víceméně homogenní vegetace, nesmyslné je vymezovat třeba plochu, kdy na polovině bude les a na polovině louka. Ve všech patrech se sepíšou veškeré druhy rostlin v ploše v jednotlivých patrech (která jsou přítomna), E3: stromové patro, E2: keřové patro, E1: bylinné patro, E0: mechové patro. V rámci jednotlivých pater určíme pokryvnost všech druhů. K tomu se používají různé stupnice, např. Braun-Blanquetova stupnice new: r – 1 až 2 jedinci s nepatrnou pokryvností, + – pokryvnost pod 1 % plochy, 1 – pokryvnost 1 až 5 % plochy, 2m – pokryvnost kolem 5 % plochy, 2a – pokryvnost 5 až 15 % plochy, 2b – pokryvnost 15 až 25 % plochy, 3 – pokryvnost 25 až 50 % plochy, 4 – pokryvnost 50 až 75 % plochy, 5 – pokryvnost 75 až 100 % plochy. Někdy se používají jiné stupnice, např. lesníci hodně používají Zlatníkovu stupnici. Ke každému snímku je nutné napsat další doprovodné údaje, lokalizaci, souřadnice, sklon svahu, expozice svahu, datum aj. Jestliže se nashromáždí určitý statisticky významný počet fytocenologických snímků, přistoupí se na vyhodnocování. To se dnes dělá hlavně pomocí počítačových programů. Snímky se většinou zapisují do programu turboveg, který je za určitých podmínek volně stažitelný. Databáze se poté vyhodnocují v dalších programech, např. v programu Juice, stažitelném zdarma. Pro rozlišování jednotlivých společenstev jsou důležité tzv. \"diagnostické druhy\", tedy druhy, jejichž výskyt je koncentrován v dané vegetační jednotce. Dále jsou podstatné \"konstantní druhy\", tedy druhy, které se v dané vegetační jednotce vyskytují s vysokou frekvencí, ale mohou být hojně zastoupeny i v jiných vegetačních jednotkách. \"Dominantní druhy\" jsou druhy, které v dané vegetační jednotce mají často vysokou pokryvnost, ale mohou se vyskytovat i v jiných jednotkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fytocenologie (dříve nazývána v ČR též geobotanika) je nauka o rostlinných společenstvech zkoumající rostlinné formace světa. V angličtině se obor nazývá zpravidla phytosociology. Fytocenologie občas bývá zaměňována s fytogeografií, což je nauka o rozšíření rostlin na Zemi. Alternativními systémy, které se rovněž zabývají rostlinnými společenstvy, jsou lesnická typologie a geobiocenologie. Tyto systémy používají zpravidla lesníci na lesní biotopy, méně i na primární bezlesí, ovšem nikoli na sekundární bezlesí (vytvořené člověkem). Fytocenologii používají botanici na různá společenstva včetně některých nepřímo vytvořených člověkem.", "tgt_summary": "Phytosociology is the branch of science which deals with plant communities, their composition and development, and the relationships between the species within them. A phytosociological system is a system for classifying these communities.", "id": 2005783} {"src_title": "Aage Niels Bohr", "tgt_title": "Aage Bohr", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Aage N. Bohr se narodil v Kodani v roce 1922 jako čtvrtý syn Nielsu Bohrovi a Margarethe Bohr rozené Nørlund. Vyrůstal obklopen takovými fyziky jako Wolfgang Pauli a Werner Heisenberg, kteří pracovali společně s jeho otcem v Ústavu teoretické fyziky (nyní Niels Bohr Institute) při Kodaňské universitě. V roce 1940, v témže roce kdy se začal věnovat studiu fyziky na Kodaňské univerzitě, obsadila Dánsko okupační vojska nacistického Německa. V roce 1943 utekl jeho otec Niels Bohr i s rodinou před zatčením do Švédska. Krátce na to se odstěhoval do Anglie, kde začal pracovat na projektu Manhattan. Syn Aage N. Bohr jej následoval a jako jeho asistent s ním cestoval mezi Londýnem, Washingtonem a Los Alamos a podílel se na jeho práci. V roce 1945 se rodina Bohrova vrátila do Dánska a Aage pokračoval v přerušeném studiu fyziky, které dokončil v roce 1946. Začátkem roku 1948 začal pracovat v Institute for Advanced Study v Princetonu. Od ledna 1949 do srpna 1950 působil na Columbia University v New Yorku. Při svém pobytu ve Spojených státech si v New Yorku roku 1950 vzal za ženu Mariettu Soffer. Pár má spolu tři děti, které pojmenovali Vilhelm, Tomas a Margrethe. Bohr se stal profesorem na univerzitě v Kodani v roce 1956 a po smrti svého otce v roce 1962 ho nahradil na místě ředitele Niels Bohr Institute. Tuto pozici zastával až do roku 1970. Byl také členem představenstva Nordic Institute for Theoretical Physics (Nordita) od jejího vzniku v roce 1957, v roce 1975 se stal jejím ředitelem. Od roku 1978 byl členem Papežské akademie věd.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzika.", "content": "Do konce čtyřicátých let dvacátého století bylo známo, že částice atomového jádra nemohou být vysvětleny pomocí v té době známých modelů (mimo jiné ani kapkovým modelem jádra atomu od Nielse Bohra). Slupkový model, vytvořený v roce 1949, umožnil vysvětlit další funkce a to zejména tzv. magická čísla. Nicméně neobjasňoval všechny vlastnosti, včetně nesférického rozmístění náboje v některých jádrech. James Rainwater z Columbia University navrhl model jader, který mohl vysvětlit nesférické rozmístění náboje ve svém spisu z roku 1950. Bohr, v tu dobu pobývající na Columbia University, nosil v hlavě podobnou teorii, která zpracovávala stejnou otázku jen v obecnějších rysech a publikoval ji ve svém spisu přibližně měsíc po Rainwaterovi. Bohr později rozvinul tuto ideu šířeji a v roce 1951 publikoval spis, který souhrnně vysvětloval vztahy mezi oscilacemi na povrchu jádra a pohyby jednotlivých nukleonů. Po svém návratu do Kodaně v roce 1950 začal Bohr spolupracovat s Benem Mottelsonem. Porovnávali teoretické práce s experimentálními daty. Ve třech spisech, které společně publikovali v roce 1952–1953, demonstrovali úzkou souvislost mezi teorií a výsledky pokusů, svědčících například o tom, že energetické hladiny některých jader by mohly být popsány pomocí rotačního spektra. Tato práce stimulovala další teoretické a experimentální studie. Bohr a Mottelson pokračovali v práci společně a publikovali dvousvazkovou monografii Nuclear Structure, první díl Single-Particle Motion vychází v roce 1969 a druhý díl Nuclear Deformations v roce 1975. Bohrovi, Mottelsonovi a Rainwaterovi byla udělena Nobelova cena za fyziku v roce 1975 za objev vztahů mezi pohybem jádra atomu a pohybem částic uvnitř tohoto jádra a rozvoj teorie struktury atomových jader na základě těchto vztahů. Tato teorie je známa jako kolektivní model.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aage Niels Bohr (19. června 1922 Kodaň – 8. září 2009 Kodaň) byl dánský fyzik zabývající se jadernou fyzikou a kvantovou mechanikou, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1975. Jeho otcem byl fyzik Niels Bohr, laureát téže ceny z roku 1922.", "tgt_summary": "Aage Niels Bohr (; 19 June 1922 – 8 September 2009) was a Danish nuclear physicist who shared the Nobel Prize in Physics in 1975 with Ben Mottelson and James Rainwater \"for the discovery of the connection between collective motion and particle motion in atomic nuclei and the development of the theory of the structure of the atomic nucleus based on this connection\". Starting from Rainwater's concept of an irregular-shaped liquid drop model of the nucleus, Bohr and Mottelson developed a detailed theory that was in close agreement with experiments. Since his father, Niels Bohr, had won the prize in 1922, he and his father were one of the six pairs of fathers and sons who have both won the Nobel Prize and one of the four pairs who have both won the Nobel Prize in Physics.", "id": 742691} {"src_title": "Tatu (popové duo)", "tgt_title": "T.A.T.u.", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní koncept Tatu byl vytvořen bývalým dětským psychologem a pracovníkem marketingu Ivanem Šapovalovem, který se stal hudebním producentem. Katinová a Volkovová se navzájem znaly již před startem Tatu, protože obě zpívaly v populárním dětském sboru Něposedy (Непоседы). Šapovalov si vybral Jelenu na konkurzu v roce 1999, aby zpívala píseň o válce v Jugoslávii. Později se rozhodl vytvořit duo a přibral Juliu Volkovou (která také byla na konkurzu). Oběma bylo v té době 14 let. Několik videoklipů dua bylo zakázáno, například videoklip ke skladbě „\"Prostyje Dviženija (Prosté pohyby)\"“ ukazuje, jak jsou běžnou součástí našeho života jednoduché pohyby jako pití vody, čtení knihy (což předvádí Lena) nebo masturbace (což znázorňuje Julia). Problémy měl i videoklip k písni \"Ja Sošla S Uma\" (stejný i pro anglickou verzi \"All the Things She Said\"), který zobrazoval dívky za plotem, jak se trápí, prosí rodiče za odpuštění a vášnivě se líbají, zatím co na druhé straně plotu stojí lidé, kteří se na ně dívají s nelibostí. Po velkém úspěchu v Rusku bylo album \"200 po vstrečnoj\" ve stejné verzi vydáno začátkem roku 2002 znovu a nasazeno v dalších státech jako Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Slovensko a Česko. Koncem roku 2002 bylo album vydáno v anglické verzi jako \"200 km/h in the Wrong Lane\". Tohoto debutového anglického alba se po celém svět prodalo přes 5 milionů kopií. Texty a videoklipy jejich skladeb i další chování naznačovalo, že obě dívky mají spolu lesbický vztah. Teprve koncem roku 2003 toto vyvrátily s tím, že to byl marketingový trik producenta Šapovalova. Skupina v roce 2003 reprezentovala Rusko na prestižní hudební soutěži Velká cena Eurovize s písní „Ne Ver Ne Boysia Ne Prosi“. Ačkoliv patřily mezi favoritky, evropští diváci jim nakonec přisoudili třetí místo.", "section_level": 1}, {"title": "Diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Singly.", "content": "Z alba \"200 по встречной\" (\"200 Po Vstrečnoj\"): Z alba \"200km/h in the Wrong Lane\": Z alba \"Remixes: Z alba \"Dangerous And Moving\": Z alba \"Люди Инвалиды\" (\"Ludi Invalidi\"): Z alba \"Веселые улыбки\" (\"Veselye Ulybki\"): Z alba \"Waste Management\": nezařazené písně:2014 Love in every moment", "section_level": 2}], "src_summary": "Tatu (stylizovaná verze t.A.T.u., Тату) bylo ruské popové duo, které tvořily členky Lena Katinová a Julia Volkovová. Vystupovaly od roku 1999 až do roku 2009 a poté od roku 2012 až do roku 2014, kdy skupina ohlásila znovurozpadnutí.", "tgt_summary": "t.A.T.u. (, ) was a Russian music duo that consisted of Lena Katina and Julia Volkova. The singers were part of children's music group Neposedy before being managed by producer and director Ivan Shapovalov and signing with Russian record label Neformat. t.A.T.u.'s debut album \"200 Po Vstrechnoy\" (2001) was a commercial success in Eastern Europe that made the duo sign with Interscope Records to release its English-language counterpart, \"200 km/h in the Wrong Lane\" (2002). The album was certified platinum by the IFPI for one million copies sold in Europe and became the first album by a foreign group to reach number one in Japan. It was also certified gold in the United States and included the international hits \"All the Things She Said\" and \"Not Gonna Get Us\". The duo represented Russia in the Eurovision Song Contest 2003 with the song \"Ne Ver', Ne Boysia\", finishing third. ", "id": 2397033} {"src_title": "Martin Waldseemüller", "tgt_title": "Martin Waldseemüller", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Waldseemüller se narodil ve Freiburgu v Wolfenweiler (jeho matka byla z Radolfzellu) a studoval na univerzitě ve Freiburgu. Dne 25. dubna 1507, v době kdy pracoval v St. Deodatu () ve Vévodství lotrinském (dnes Saint-Dié-des-Vosges, Francie), vydal glóbus a velkou nástěnnou mapu světa (\"Universalis Cosmographia\") složenou ze 12 dřevořezů, která byla vůbec první mapou, která zaznamenávala Nový svět jako „Ameriku“. Glóbus a nástěnná mapa byly doprovozeny knihou \"Cosmographiae Introductio\", úvodem do kosmografie. Kniha obsahuje latinské překlady \"Quattuor Americi Vespuccij navigationes\" (Čtyři cesty Ameriga Vespucciho), což je zřejmě dopis psaný Amerigem Vespuccim. V knize je rovněž popsáno, proč byl použit název Amerika: \"ab Americo Inventore...quasi Americi terram sive Americam\" (od objevitele Ameriga...jako by to byla země Amerigova, proto Amerika). V roce 1513 Waldseemüller znovu přemýšlí o názvu kontinentu, pravděpodobně v důsledku tehdejších pochybností o Vespucciho roli při objevení a pojmenování Ameriky. Ve svém přepracování Ptolemaiova atlasu však již název „Amerika nepoužil“ a namísto toho je kontinent nazván jednoduše \"Terra incognita\" (neznámá země). I přes tuto revizi, již bylo od té doby vydáno 1000 kopií mapy světa a původní název „Amerika“ se ujal. Zatímco Severní Amerika se ještě po nějaký čas v dokumentech označovala jako Indie (\"Indies\"), nakonec došlo i v jejím případě k používání názvu „Amerika.“ Nástěnná mapa byla po dlouhou dobu ztracena, ale v roce 1901 nalezl její kopii Joseph Fischer na hradě Wolfegg v jižním Německu. Jedná se o jedinou známou dochovanou kopii, která byla v květnu 2003 zakoupena Kongresem Spojených států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Martin Waldseemüller (v latinizované podobě \"Martinus Ilacomilus\" či \"Hylacomylus\", 1470 – 16. března 1520) byl německý kartograf. Společně s Matthiasem Ringmannem je mu připisováno první známé použití názvu „Amerika“ pro označení Nového světa, a to ve Waldseemüllerově mapě (známá též jako \"Universalis Cosmographia\"), na počest objevitele Ameriga Vespucciho. Podle Richarda Čapka „jeho tvorba způsobila přesun vůdčího postavení kartografie do Německa“.", "tgt_summary": "Martin Waldseemüller (c. 1470 – 16 March 1520) was a German cartographer and humanist scholar. Sometimes known by the Latinized form of his name, Hylacomylus, his work was influential among contemporary cartographers. He and his collaborator, Matthias Ringmann, are credited with the first recorded usage of the word \"America\" to name a portion of the New World in honour of the Italian explorer Amerigo Vespucci. Waldseemüller was also the first to map South America as a continent separate from Asia; the first to produce a printed globe and the first to create a printed wall map of Europe. A set of his maps printed as an appendix to the 1513 edition of Ptolemy's \"Geography\" is considered to be the first example of a modern atlas.", "id": 653430} {"src_title": "Ložnice", "tgt_title": "Bedroom", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První ložnice.", "content": "První ložnicí můžeme datovat do doby pravěkého člověka. Jeho ložnicí byla jeskyně a postelí kus kamene či dřeva, jako matraci používal suchou trávu nebo kožešinu. Kožešiny a koberce se na různých místech světa používají i ve 21. století k vytvoření měkčího lůžka. Hlavním prvkem ložnice je postel a tu jako první popisu v eposu Odyssea Homér. Zde popisuje postel jako ozdobený čtyřnohý rám. Rošt nahrazují kožené pásky z býčí kůže. Matraci nahrazují kůže a koberce. A konečně peřina byla nahrazena kusem tkaniny.", "section_level": 2}, {"title": "Starověk.", "content": "Starověcí Egypťané považovali lůžko za hlavní kus nábytku a nepostradatelné pro místnost, kterou lze považovat za předchůdce ložnice. Postel tvořil dřevěný rám, kožený výplet s lehkým prohnutím a na jedné straně lehce vyvýšená. Ve starověkém Řecku používali v ložnici postele na zdobených nohách vybavené opěrkou hlavy s ovčí vlny nebo přírodních trav. Římané používali matrace naplněné rákosem, senem, vlnou či peřím hus a labutí. Celé ložnice včetně postelí byly honosně zařizovány. Ve starém Egyptě byly významným typem nábytku lůžka, která byla vzorem ostatním národům, které ještě uléhaly na zem. Lůžka měla rámovou konstrukci a byla vypletena nebo potažena kůží. V podélném směru nebyla rovná, ale mírně prohnutá, na druhé straně od ozdobného čela mírně vyvýšená – snad první poznatky zdravého ležení. Hlava byla podkládána samostatnými polštáři. Řekové měli dřevěné postele na zdobených nohách s opěrkou na hlavu a matrací z vlny nebo přírodních trav. Postele Římanů byly konstruovány podobně, často byly velmi luxusně vybavené. Na popruzích byla matrace naplněná rákosem, senem, vlnou, peřím hus nebo labutí. V roce 79 n. l. v Římě i obyčejný lid spal na matracích.", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V období křižáckých výprav ve 12. a 13. století Arabové běžně využívali matrace. Jednalo se o matrace v podobě pytle naplněného slámou, senem nebo rákosem. Většinou spali na zemi a matrace měli ochránit před chladem a vlhkostí. Pouze výše postavení měli matrace v podobě dnešních polštářů. V některých částech preferovaly lůžka v podobě zavěšených kusů látek. Jednoduchá matrace nacpaná slámou nebo senem se nazývala slamník. Ten provázel středoevropany dlouhé staletí, zejména díky praktičnosti a na tu dobu dobrým hygienickým vlastnostem. Ve slamníku se každý rok měnila sláma a matrace byla nesena dřevěnou konstrukcí v podobě prken. Jednalo se o primitivní předchůdce roštu. Postel je nejstarší kus zařizovacího nábytku. Pro malé děti byla určena kolébka, větší děti spaly na zemi na kožešině a slámě nebo na peci.", "section_level": 2}, {"title": "19. a 20 století.", "content": "Až 19. století přineslo ohýbání dřeva, tuto techniku objevil Michael Thonet. Nábytek, zařízení ložnice a zejména postele se začaly vyrábět v různých tvarech a používaly se různorodé ozdoby. Ložnice tak mohly kopírovat střídající se umělecké trendy. Lůžka chudých lidí si dlouhá léta uchovávala jednoduchý tvar. Takto vyrobený nábytek byl velice cenný a často se dědil po generace. Postel často představovala největší dar novomanželům. Už v této době se postele od dnešních tvarově téměř nelišily. Rozdíl byl pouze v délce. Dokonce disponovaly úložným prostorem. Ve 20. století je hlavním kritériem při výrobě nábytku na spaní optimální skladba lehací plochy a aplikace nových poznatků o fyziologii spánku. Pružná drátěná vložka používána počátkem 20. století kombinována žíněnými matracemi je střídána ocelovými stáčenými pery. Dále s objevováním nových materiálů jsou matrace vyráběny s polyuretanových materiálů. Významnou změnou jsou i pružné lamelové rošty s prodyšnými i dvoustrannými matracemi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ložnice je místnost, ve které obyvatelé domu nebo bytu spí, nebo přes den odpočívají. Je to intimní prostor, který není obvykle určen pro návštěvy. ", "tgt_summary": "A bedroom is a room of a house, mansion, castle, palace, hotel, dormitory, apartment, condominium, duplex or townhouse where people sleep. A typical western bedroom contains as bedroom furniture one or two beds (ranging from a crib for an infant, a single or twin bed for a toddler, child, teenager, or single adult to bigger sizes like a full, double, queen, king or California king (eastern or waterbed size for a couple)), a clothes closet, and bedside table and dressing table, both of which usually contain drawers. Except in bungalows, ranch style homes, or one-storey motels, bedrooms are usually on one of the floors of a dwelling that is above ground level.", "id": 734} {"src_title": "Singularita (matematika)", "tgt_title": "Singularity (mathematics)", "src_document": [{"title": "Komplexní analýza.", "content": "V komplexní analýze je singularita bod, ve kterém funkce není komplexně diferencovatelná. Singularity hrají v komplexní analýze obzvláště významnou roli díky tomu, že Taylorovy nebo obecněji Laurentovy řady kolem daného bodu konvergují na kruhu nebo mezikruží až po nejbližší singularitu. Krom toho v singulárním bodě může mít funkce reziduum, což se významně projeví na chování křivkových integrálů kolem tohoto bodu. Významnou roli mají především \"singularity izolované\", tedy ty, kolem kterých existuje takové okolí, že v něm nejsou další singularity. Izolované \"singularity\" se dělí na \"odstranitelné\", \"póly\" a \"singularity\" \"podstatné\". V prvních dvou případech lze kolem singularity rozvinout funkci do Laurentovy řady, což v případě singularit neizolovaných není možné. Body, v nichž funkce není singulární, se označují jako regulární body.", "section_level": 1}, {"title": "Izolovaná singularita.", "content": "Má-li \"f\"(\"z\") v bodě \"z\" singularitu a existuje-li prstencové okolí bodu \"z\", na němž je \"f\" holomorfní, pak se \"z\" nazývá \"izolovaná singularita\".", "section_level": 2}, {"title": "Odstranitelná singularita.", "content": "Má-li \"f\" v \"z\" singularitu a existuje-li limita potom je tato singularita \"odstranitelná\". Přitom platí, že", "section_level": 2}, {"title": "Pól \"n\"-tého řádu.", "content": "Má-li \"f\" v \"z\" singularitu a existuje-li limita platí, že existuje (přirozené) číslo \"n\" takové, že Potom \"f\" má v \"z\" pól \"n\"-tého řádu. Pól \"n\"-tého řádu jednoduše znamená, že funkce \"f\" se v \"z\" chová stejně jako funkce formula_8. Pokud je v \"z\" pól, dá se kolem \"z\" \"f\" rozvinout do Laurentovy řady, která bude mít právě \"n\" členů ve své hlavní části. Pól prvního řádu se často označuje jako \"jednoduchý pól\".", "section_level": 2}, {"title": "Podstatná singularita.", "content": "Má-li \"f\" v \"z\" singularitu a limita neexistuje, potom má \"f\" v \"z\" \"podstatnou singularitu\". V takovém případě má Laurentova řada kolem \"z\" nekonečně mnoho členů v hlavní části. Typickým příkladem takovéto singularity je singularita funkce v bodě \"z\" = 0.", "section_level": 2}], "src_summary": "Singularita je v matematice obecný název bodu, ve kterém daný matematický objekt není definován, nebo kde se objekt nechová v jistém smyslu rozumně — například není diferencovatelný. ", "tgt_summary": "In mathematics, a singularity is in general a point at which a given mathematical object is not defined, or a point where the mathematical object ceases to be well-behaved in some particular way, such as the lack of differentiability or analyticity. ", "id": 286622} {"src_title": "Enantiomer", "tgt_title": "Enantiomer", "src_document": [{"title": "Názvosloví.", "content": "V případě sacharidů a aminokyselin se enantiomery rozlišují prefixem a. Existuje též značení (+) a (−) odvíjející se od směru stáčení roviny polarizovaného světla látkou, není však doporučené v systematických názvech, protože přímo nesouvisí s konfigurací (strukturou). V systematickém názvosloví se enantiomery (obecně diastereomery) rozlišují sadou deskriptorů chirálních atomů, \"R\" a \"S\". Při pojmenovávání konkrétní látky nejprve označíme substituenty vycházející ze středu chirality čísly podle rostoucí důležitosti. Platí, že důležitost je dána relativní atomovou hmotností prvku, který se přímo váže na střed chirality. Pokud se na chirální uhlík váže více substituentů atomem stejného prvku a nemůžeme se tak rozhodnout o důležitosti hned v prvním kole, připočteme k relativní atomové hmotnosti prvního atomu substituentu všechny bezprostředně vázané atomy. Tak postupujeme dále, dokud se nedokážeme přesně rozhodnout, který ze substituentů je důležitější. Pokud z atomu vychází dvojná vazba (např. na kyslík), počítáme s tím, jako by tu byly atomy dva. Po očíslování substituentů vycházejících ze středu chirality začneme u atomu nebo skupiny s číslem 1. Pokud se důležitější ze sousedních substituentů nachází napravo od tohoto atomu, označíme látku jako \"R\", pokud je nalevo, jedná se o \"S\".", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Základní fyzikální vlastností, kterou se optické izomery liší a která jim také dala název, je optická aktivita, tedy rozdílné stáčení roviny polarizovaného světla při průchodu látkou. Chemickými vlastnostmi se optické izomery většinou příliš neliší. Výjimkou je pouze biologická aktivita. V živé hmotě se většinou nachází základní organické stavební látky (aminokyseliny, sacharidy) jen s jednou možnou konfigurací. Např. všechny aminokyseliny jsou v bílkovinách v formě. Rozdílné optické izomery proto mohou rozdílně interagovat s enzymy, jejich účinky na živý organismus jsou tedy obecně odlišné. Z tohoto důvodu je v některých metabolických procesech aktivní pouze jedna forma chemických látek s optickou izomerií. Známým příkladem je vitamín C, forma kyseliny askorbové. Někdy jsou biologicky aktivní obě formy, ale způsob zapojení do metabolických procesů a tedy i vliv na organismus se mohou velmi významně lišit; záměna forem může mít i fatální následky. Např. thalidomid, účinná látka z léku prodávaného mezi roky 1957 a 1961 v téměř 50 zemích jako antiemetikum proti těhotenským nevolnostem, jehož jeden enantiomer působí proti těhotenským nevolnostem, zatímco druhý enantiomer je teratogenní. Optické izomery se také mohou vyznačovat odlišnými senzorickými vlastnostmi. Např. -limonen má příjemnou pomerančovou vůni, -limonen je cítit po terpentýnu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Enantiomery (nebo také optické antipody) jsou dvě látky, které mají stejný sumární vzorec i strukturní vzorec, prostorové uspořádání jejich molekuly jsou však zrcadlové obrazy a současně je nelze ztotožnit, jinými slovy mají se k sobě jako pravá a levá ruka (nemají rovinu symetrie), označují se proto jako vzájemně \"enantiomorfní\". ", "tgt_summary": "In chemistry, an enantiomer ( ; ) (archaically termed optical isomer, antipode, or optical antipode) is one of two stereoisomers that are mirror images of each other that are non-superposable (not identical), much as one's left and right hands are mirror images of each other that cannot appear identical simply by reorientation. A single chiral atom or similar structural feature in a compound causes that compound to have two possible structures which are non-superposable, each a mirror image of the other. Each member of the pair is termed an enantiomorph (\"enantio\" = opposite; \"morph\" = form); the structural property is termed enantiomerism. The presence of multiple chiral features in a given compound increases the number of geometric forms possible, though there may still be some perfect-mirror-image pairs. ", "id": 1499144} {"src_title": "Špindlerův Mlýn", "tgt_title": "Špindlerův Mlýn", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "V němčině se město dříve nazývalo podle rodiny Spindlerových, která vlastnila v obci mlýn. Předtím se však obec vždy jmenovala Svatý Petr (dnes část města). Jenže v žádosti o povolení stavby kostela, zaslané císaři, bylo u podpisů rovněž uvedeno – sepsáno ve Špindlerově mlýně. Žádost totiž občané sepisovali právě v tomto mlýně Špindlerů. A jelikož jsou podobné názvy obcí v německy mluvících zemích časté, došlo k omylu a zpět se vrátilo povolení ke stavbě kostela v obci Špindlerův Mlýn. Občané raději obec přejmenovali, aby mohli stavět. Zaslání nové žádosti by mohla být brána jako urážka neomylného úřadu a kostel by tu už určitě nestál. Ve stabilním katastru z roku 1842 se objevuje Špindlerův mlýn jako Břetenský mlejn (později je běžně nazýván Vřetenový Mlýn), což vzniklo naivním překladem německého \"Spindelmühle\" (\"Spindel\" – \"vřeteno\", \"Mühle\" – \"mlýn\").", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší dochovaný záznam o Špindlerově mlýně pochází z počátku 16. století, kdy několik chalup sloužilo jako útočiště horníkům pracujícím v nedalekých hutích, které zpracovávaly železnou rudu. Mezi lety 1516–1521 český král Ludvík Jagellonský povolil horníkům lhůty k placení desátků a úlevy. Těžba rud stříbra, mědi a arsenu přilákala Kryštofa z Gendorfu, který posléze získal vrchlabské panství a výrazně se zasloužil o to, aby bylo Vrchlabí roku 1533 povýšeno na horní město. O sto let později, v roce 1621, dokonce putoval do Prahy ze Svatého Petra náklad mědi a stříbra cca za 10 000 zlatých. V 17. století těžbu přerušila třicetiletá válka. Poté doly změnily majitele, ale snahy těžbu obnovit se ukázaly marné. Poslední pokusy o znovuobnovení těžby proběhly na začátku 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Rozvoj cestovního ruchu.", "content": "Od počátku 19. století se ve Špindlerově Mlýně začal rozvíjet cestovní ruch. V druhé polovině 19. století došlo k proměně několika opuštěných chalup na horské letovisko. Ke zvýšení dostupnosti celé oblasti přispělo zbudování silnice z Vrchlabí v roce 1872. Roku 1888 zde začaly fungovat lázně. Na konci 19. století, v roce 1894, bylo na území Špindlerova Mlýna celkem 18 hotelů a restaurací. Cestovní ruch (pohostinství) tak pomalu začal nahrazovat pastevní (tedy budní) i těžební hospodářství. Do 20. století zde bylo populární trávit čas především v létě, postupně se zde začaly provozovat i zimní sporty. První sedačková lanovka zde byla zprovozněna v roce 1947, vedla ze Svatého Petra na Pláň. K roku 2016 zde bylo celkem 43 hotelů, 134 penzionů a 23 horských bud. Středisko navštěvují především čeští turisté, ve velkém sem jezdí také Němci, Poláci či Nizozemci. Po druhé světové válce se zde pastevní hospodářství a celkově zemědělství přestalo na úkor turistickému ruchu provozovat.", "section_level": 2}, {"title": "Sporty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zima.", "content": "Město se řadí k nejznámějším a nejnavštěvovanějším střediskům zimních sportů v České republice. Lůžková kapacita se pohybuje kolem 10 tisíc lůžek. Špindlerův Mlýn má pro zimní sporty ideální podmínky. Lyžařské a běžecké tratě jsou v provozu až 5 měsíců v roce. Profesionálně upravované sjezdové tratě různého stupně obtížnosti dosahují celkové délky 25 km. Celkem 14 lanovek a vleků zajišťuje přepravní kapacitu 17 500 lyžařů za hodinu. S jedním skipasem lze lyžovat na sjezdovkách ve 4 lyžařských areálech (Stoh, Medvědín, Hromovka a Labská). Většinu sjezdovek tu v případě nižší sněhové pokrývky uměle zasněžují.", "section_level": 2}, {"title": "Léto.", "content": "Špindlerův Mlýn nabízí mnoho atrakcí i v létě. V letních měsících jsou zde ideální podmínky pro pěší turistiku a horská kola. Ve Špindlerově Mlýně se mimo jiné nachází i aquapark, bobová dráha či lanové centrum. Špindlerův Mlýn se stal křižovatkou turistických tras. V samotném centru města začíná nejstarší turistická trasa v Krkonoších, Harrachovská cesta. Ta vede na Labskou boudu. V okolí je možné navštívit turistické chaty Špindlerovu boudu, ruinu Petrovy boudy a další. Okolí Špindlerova Mlýna lze projít po turistických trasách přes Horní Mísečky, pramen Labe, Sněžné jámy a Labskou boudu. Na jihovýchodě vede turistická trasa na Výrovku nebo na Friesovy boudy a chalupu Na Rozcestí. Ze Špindlerova Mlýna vede vcelku přímá turistická trasa na Sněžku; měří zhruba 10 kilometrů.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Špindlerův Mlýn leží v nadmořské výšce 575 –1555 m v Krkonoších. Nejvyšším bodem obce je Luční hora, druhá nejvyšší hora České republiky. Leží při soutoku řeky Labe a Svatopetrského potoka, nazývaného též Dolský potok.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Město se dělí na části, které odpovídají katastrům, a ty dále na základní sídelní jednotky:", "section_level": 1}], "src_summary": "Špindlerův Mlýn () je město v Krkonoších a zároveň nejnavštěvovanější horské středisko v Česku. Žije zde obyvatel. Město má rozlohu 7690,91 hektarů. V centru města končí silnice II/295, na kterou navazuje horská silnice na Špindlerovu boudu.", "tgt_summary": "Špindlerův Mlýn (;, formerly also \"Spindelmühle\") is a town in the Krkonoše mountains in the Hradec Králové Region of the Czech Republic. It is one of the most frequented ski resorts in the country.", "id": 2124546} {"src_title": "Jan Tserclaes Tilly", "tgt_title": "Johann Tserclaes, Count of Tilly", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v únoru roku 1559 na zámku Tilly ve vallonském Brabantsku (v té době součást Španělského Nizozemí, nyní na území Belgie). V patnácti letech, poté, co získal vzdělání v jezuitské škole v Kolíně nad Rýnem, vstoupil do španělské armády a ve vojsku parmského vévody Alessandra Farnese se účastnil tažení proti nizozemským protestantským povstalcům za osmdesátileté války. V roce 1585 se podílel na úspěšném obléhání Antverp. O patnáct let později bojoval jako žoldnéř a později polní maršál na straně Svaté říše římské proti Otomanským Turkům v Uhrách a Transylvánii.", "section_level": 1}, {"title": "České tažení.", "content": "V roce 1610 se stal vojevůdcem Katolické ligy ve službách bavorského kurfiřta Maxmiliána I. Své vojáky cvičil ve španělském tercio-systému (též nazývaném „španělský čtverec“ – jednalo se o tři smíšené kompanie pikenýrů a mušketýrů, seřazených do čtverhranného útvaru). O deset let později vedl v rámci třicetileté války tažení proti českým protestantským povstalcům. Spolu s Karlem Bonaventurou Buquoyem porazil 8. listopadu 1620 české stavovské vojsko (vedené Kristiánem I. Anhaltským) v bitvě na Bílé hoře.", "section_level": 1}, {"title": "Německé tažení.", "content": "27. dubna 1622 byl poražen v bitvě u Mingolsheimu, ale poté, co se spojil se španělským vévodou Gonzalem de Cordoba, zvítězil v bitvě u Wimpfenu (6. května 1622) nad Georgem Friedrichem, markrabětem baden-durlašským. K vítězství v této bitvě přispěl fakt, že nepřátelské zásoby munice byly zničeny dělostřeleckou palbou. Mezi 20. a 22. červnem téhož roku dosáhl úspěchu v bitvě u Höchstu, vedené proti brunšvickému vévodovi Kristiánovi mladšímu, a byl jmenován hrabětem. Po jedenáctitýdenním obléhání dobyl 19. září město Heidelberg. Kristian Brunšvický se mu 6. srpna 1623 znovu postavil v bitvě u Stadtlohnu, avšak byl drtivě poražen. V roce 1625 se do třicetileté války zapojil dánský král Kristián IV., ale po prohrané bitvě s hrabětem Tillym u Lutteru (26.-27. srpna 1626) a po několika dalších porážkách od Albrechta z Valdštejna byli Dánové nuceni podepsat Lübeckou mírovou smlouvu. O pět let později, v roce 1630, se v Mecklenburgu vylodila vojska švédského krále Gustava II. Adolfa. Tento severský panovník, který proslul jako zakladatel moderního válečnictví, založil svou taktiku na pohyblivé artilerii a kvalitní pěchotě. 20. března 1631 obklíčil hrabě Tilly Magdeburg a svěřil jeho obléhání pappenheimskému hraběti Gottfriedu Heinrichovi. Po dvou měsících (20. května 1631) bylo město dobyto, avšak velitelé ztratili kontrolu nad svými vojáky a došlo k rabování, během něhož byla většina obyvatel Magdeburgu povražděna. Tato událost bývá považována za nejkontroverznější akci Tillyho vojenské kariéry. 17. září téhož roku byl hrabě Tilly poražen Gustavem Adolfem v bitvě u Breitenfeldu poblíž Lipska. Při ústupu se snažil zabránit Švédům v proniknutí do Bavorska, a tak svedl bitvu u Rainu nad Lechem (15. dubna 1632), v níž byl poražen a smrtelně raněn. O patnáct dní později zemřel Jan Tserclaes Tilly v Ingolstadtu na tetanus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Tserclaes Tilly nebo Johann t'Serclaes von Tilly (únor 1559, Tilly – 30. duben 1632, Ingolstadt) byl původem vlámský generál a polní maršál. Jako vojevůdce Katolické ligy bojoval za třicetileté války proti českým, německým, dánským a švédským protestantům. V roce 1623 získal titul hraběte. Spolu s Albrechtem z Valdštejna patřil k vrchním velitelům armád Svaté říše římské národa německého.", "tgt_summary": "Johann Tserclaes, Count of Tilly (; ; ; February 1559 – 30 April 1632) was a field marshal who commanded the Catholic League's forces in the Thirty Years' War. From 1620–31, he had an unmatched and demoralizing string of important victories against the Protestants, including White Mountain, Wimpfen, Höchst, Stadtlohn and the Conquest of the Palatinate. He destroyed a Danish army at Lutter and sacked the Protestant city of Magdeburg, which caused the death of some 20,000 of the city's inhabitants, both defenders and non-combatants, out of a total population of 25,000. ", "id": 1939377} {"src_title": "Alfred Lotka", "tgt_title": "Alfred J. Lotka", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 2. března 1880 v Lembergu v Rakousku rodičům Jacques Lotkovi a Marii Doebely, kteří byli náboženští misionáři. Dětství strávil ve Francii a později v Anglii, kde studoval na Univerzitě v Birminghamu. Poté krátkou dobu studoval i na univerzitě v Lipsku. Roku 1902 přijel do Spojených států. Zde působil jako chemik ve společnosti Genereal Chemical Company, ze které odešel v roce 1908. Během tohoto období začal publikovat první dokumenty o matematické teorii evoluce a o obyvatelstvu. V letech 1908–1909 pracoval a studoval na Cornellově Univerzitě. V roce 1914 se vrátil do General Chemical Company, kde pracoval do roku 1919. Od roku 1924 až do svého důchodu v roce 1948 pracoval u společnosti Metropolitain Life Insurance Company, kde působil jako inspektor matematického výzkumu ve Statistickém úřadě a později jako statistik. Roku 1935 se oženil s Romolou Beattie. Zemřel 5. prosince 1949 ve svém domě v Red Bank v New Jersey. Byl aktivní v mnoha profesních organizacích. V letech 1938–1939 byl prezidentem Asociace Populace v Americe, viceprezident (1938–1949) a předseda (1942) Americké Statistické Organizace. V letech 1948–1949 byl viceprezident Mezinárodní Unie pro Vědecké Vyšetřování Populačních Problémů a předseda Unie Národního Výboru Spojených států. Byl také členem Americké Veřejné Zdravotnické Organizace, Americké Statistické Asociace, Americké Asociace pro Pokrok ve Vědě a členem Ústavu Matematické Statistiky.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ve svých dílech se zabýval rozložením populace z hlediska věku, porodnosti a úmrtnosti. Je autorem čtyř knih a mnoha vědeckých článků. V případě knih se jedná o díla z oblasti pojišťovnictví a matematiky: The Money Value of a Man (1930), Length of Life (1936) a Twenty-five Years of Health Progress (1937). Tato tři díla napsat spolu s Louisem I. Dublinem. Jeho další knihou je Analyse Démographique avec Application Particulière à L’Espèce Humaine. Toto dílo bylo publikováno ve Francii v roce 1939. Roku 1925 vyvolal prudkou politickou debatu publikováním článku On the True Rate of Natural Increase, který se zaměřoval na přírůstek a úbytek populace ve Spojených státech. V tomto článku Lotka varuje před klesající populací ve Spojených státech. V roce 1926 Lotka publikoval článek The Frequency Distribution of Scientific Productivity, zabývající se rozložením četností vědecké produktivity chemiků a fyziků. Popisuje zde Lotkův zákon, což je „\"zákon vyjadřující vztah mezi počtem autorů a jimi publikovaných článků. Zjišťuje, že na každých 100 autorů publikujících jeden článek připadá 25 autorů, kteří publikují dva články, 11 autorů, publikujících 3 články a 6 autorů, kteří publikují 4 články. Na základě Lotkova zákona lze předem určit, kolik autorů publikuje více článků, pokud známe počet autorů, kteří publikovali jeden článek. Uplatňování tohoto zákona je významným prostředkem k měření produktivity vědecké práce.\"“ Je také znám v oblasti biologie, neboť vynalezl jeden tzv. Lotkův-Volterův model, známý také jako model dravec-kořist, který popisuje vzájemnou interakci a závislost mezi kořistí a dravci z hlediska rovnováhy v přírodě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred James Lotka (2. března 1880 Lvov, Rakousko-Uhersko – 5. prosince 1949 New Jersey) byl americký chemik, fyzik, matematik, statistik, biolog a demograf původem z východního Rakouska-Uherska. Známý je především pro výpočet tzv. Lotkova-Volterrova modelu a pro formulaci Lotkova zákona.", "tgt_summary": "Alfred James Lotka (March 2, 1880 – December 5, 1949) was a US mathematician, physical chemist, and statistician, famous for his work in population dynamics and energetics. An American biophysicist, Lotka is best known for his proposal of the predator–prey model, developed simultaneously but independently of Vito Volterra. The Lotka–Volterra model is still the basis of many models used in the analysis of population dynamics in ecology.", "id": 1362070} {"src_title": "Věta (lingvistika)", "tgt_title": "Sentence (linguistics)", "src_document": [{"title": "Modalita věty.", "content": "Modalita věty vyjadřuje postoj mluvčího k výpovědi. Rozlišujeme věty: Modalitu věty rozpoznáme především podle způsobu užitého slovesa a částečně slovosledu, v mluvené řeči má navíc každý druh věty jinou intonaci, v grafické podobě se druhy vět odlišují různými interpunkčními známenky (tečka, otazník, vykřičník). Součástí postojové modality je také vyjádření, zda postoj mluvčího k obsahu věty je kladný nebo záporný (větný zápor). Kromě postojové modality mluvčí může vyjadřovat také modalitu voluntativní, která označuje, zda je realizace věty možná, nutná, nebo záměrná. Voluntativní modalita se vyjadřuje především pomocí modálních sloves (\"smět, moci, muset, mít, chtít,\" aj.).", "section_level": 1}, {"title": "Oznamovací věta.", "content": "Oznamovací věta je věta, kterou mluvčí sděluje adresátovi určitou informaci. Sloveso je v oznamovacím nebo podmiňovacím způsobu: \"Syn dostal k narozeninám míč\". \"Rád bych se zúčastnil\".", "section_level": 2}, {"title": "Tázací věta.", "content": "Tázací větou (otázkou) se mluvčí obrací na adresáta, aby získal určitou informaci. Pro grafické odlišení tázací věty od ostatních druhů vět píšeme v češtině na jejich konci otazník (?). Rozlišujeme tázací věty: Kromě těchto dvou základních typů rozlišujeme ještě otázky:", "section_level": 2}, {"title": "Rozkazovací věta.", "content": "Rozkazovací větou mluvčí požaduje, aby se adresát zachoval určitým způsobem. Pokud chceme graficky rozkazovací větu zdůraznit, píšeme na jejím konci vykřičník (!). Na rozdíl od otazníku, který je na konci tázací věty závazný a u jiných typů vět se nepoužívá, vykřičník nemusí nutně označovat rozkazovací větu. V rozkazovacích větách užíváme rozkazovací způsob, který však v češtině umožňuje užití pouze u druhé osoby (\"Běž!\", \"Běžte!\"), případně první osoby množného čísla (\"Poběžme!\"). Pro vyjádření rozkazu ve třetí osobě se užívá tzv. opisný rozkazovací způsob, vyjádřený oznamovacím způsobem a částicemi \"ať\", \"nechť\": \"Ať odejde!\"", "section_level": 2}, {"title": "Přací věta.", "content": "Přací věta vyjadřuje touhu mluvčího, která není závislá na adresátovi, někdy ani není adresátovi určena. Užívá se oznamovací způsob s částicí \"ať\", oznamovací nebo podmiňovací způsob s částicí \"kéž\", podmiňovací způsob s částicemi \"aby\", \"kdyby\", případně také rozkazovací způsob: \"Ať se daří!\" \"Kéž by přišel.\" \"Dobře dojeď!\"", "section_level": 2}, {"title": "Větná stavba.", "content": "\"Příklad: Rozvodněná bystřina, říčka Loupnice, včera zaplavila opuštěnou náves i přilehlé ulice.\" Jednotlivé větné členy vytvářejí větnou stavbu jako: V zásadě je tak věta v češtině tvořena přísudkem, který může být: Tyto základní větné stavby se dále rozšiřují a obměňují pomocí koordinace, přistavování, rozvíjením dalšími větnými členy, změnou původce děje na cíl děje záměnou slovesného rodu.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy mezi větami.", "content": "Vztahy mezi větami v rámci souvětí se vytvářejí obdobně jako vztahy mezi jednotlivými větnými členy. Věty mohou být spojeny: Pokud souvětí obsahuje alespoň dvě věty, které jsou na sobě mluvnicky nezávislé a mohly by stát jako samostatné věty (tzv. hlavní věty), jsou spojeny souřadně a souvětí označujeme jako souvětí souřadné - a to bez ohledu na to, zda obsahuje i vedlejší věty. Souvětí s jednou hlavní větou se nazývá souvětí podřadné. Souřadně mohou být ovšem spojeny i dvě vedlejší věty.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy mezi souřadně spojenými větami.", "content": "Mezi dvojicemi souřadně spojených vět může být různý vztah. Ten lze odhadovat podle použité spojky nebo způsobu spojení. Před spojkami \"a\", \"i\" a \"ani\" se ve slučovacím poměru nepíše čárka, v ostatních případech spojení vět se věty oddělují čárkou. Je-li použito více spojek za sebou, čárka se píše pouze před první z nich.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy vedlejších vět.", "content": "Vedlejší věty se mohou vázat: Vedlejší věty se rozlišují podle toho, jaký větný člen vyjadřují (zastupují). Některé věty mohou být víceznačné, tj. lze je vykládat různými způsoby (například zároveň jako časovou i podmínkovou větu), přičemž pokud jsou tyto různé významy slučitelné, nemusí být taková víceznačnost chybou. Obvykle se rozlišují tyto druhy vedlejších vět: Vedlejší věty se někdy dělí také podle způsobu spojení, a to na:", "section_level": 2}, {"title": "Větosled.", "content": "Stejně jako pořadí slov, řídí se i pořadí jednotlivých vět souvětí (klauzí) určitými gramatickými pravidly. Závislá věta může po řídící větě následovat, předcházet ji nebo být do ní vložená: Někdy je pořadí klauzí volné a je možné je zaměňovat v závislosti na aktuálním větném členění - obvykle tedy tak, že známá část výpovědi (téma) je zařazena jako první, nové skutečnosti (réma) následují po ní: Někdy je ovšem větosled závislý na dalších faktorech - především některé spojky vyžadují určité konkrétní pořadí vět. Spojky \"přesto, avšak\" nelze postavit na začátek souvětí; spojka \"však\" musí stát uvnitř klauze apod.:", "section_level": 2}, {"title": "Větný slovosled.", "content": "Slovosled je pořadí slov a větných členů ve větách, frázích, rozvitých větných členech atp. Toto pořadí není náhodné, ale řídí se podle typu jazyka určitými pravidly. Slovosled v různých jazycích různým způsobem ovlivňují následující faktory:", "section_level": 1}, {"title": "Zvuková stránka věty.", "content": "Intonace věty je vedle slovosledu hlavním hlediskem, umožňujícím rozlišit otázku, rozkaz nebo přání od prostého oznámení. Vyjadřuje též citové zabarvení výpovědi.", "section_level": 1}, {"title": "Grafická stránka věty.", "content": "Věta je od zbytku textu oddělena jak na začátku, tak na konci - začátek věty (první slovo ve větě) začíná velkým písmenem, věta je ukončena charakteristickým interpunkčním znaménkem - nejčastěji tečkou (.), vykřičníkem (!) nebo otazníkem (?), jindy též třemi tečkami (...). V některých jazycích se píší interpunkční znaménka i na začátku věty - např. španělština užívá obrácený otazník (¿) a vykřičník (¡).", "section_level": 1}], "src_summary": "Věta je typizovaný jazykový útvar, kterým mluvčí slovně vyjadřuje určitou myšlenku, vztah k situaci, nebo obecný názor. Věta má stránku: ", "tgt_summary": "In non-functional linguistics, a sentence is a textual unit consisting of one or more words that are grammatically linked. In functional linguistics, a sentence is a unit of written texts delimited by graphological features such as upper case letters and markers such as periods, question marks, and exclamation marks. This notion contrasts with a curve, which is delimited by phonologic features such as pitch and loudness and markers such as pauses; and with a clause, which is a sequence of words that represents some process going on throughout time. This entry is mainly about \"sentence\" in its non-functional sense, though much work in functional linguistics is indirectly cited or considered such as the categories of speech act theory. ", "id": 258453} {"src_title": "John Hasbrouck van Vleck", "tgt_title": "John Hasbrouck Van Vleck", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve vědecké rodině, otec byl matematik a děd astronom. Vyrůstal v Madisonu, kde také na tamní Wesleyan University roku 1920 získal titul bakaláře v klasickém liberálním studiu. Doktorát získal na Harvardově univerzitě roku 1922 a nastoupil jako asistent na University of Minnesota, odkud krátce přešel na svoji alma mater a odtud opět na Harvardovu univerzitu. Za druhé světové války pracoval na vývoji radaru na MIT, kde přispěl studiem absorpce centimetrových vln, což mělo význam pro další vývoj nejen radaru, ale také radioastronomie. Účastnil se jako oponent i projektu Manhattan, vývoje atomové bomby, kde se zasloužil o zjednodušení bomby a zmenšení jejích rozměrů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo a působení.", "content": "Van Vleck se zpočátku zabýval absorpcí a spektrálními čarami. Položil základy kvantově mechanické teorii magnetismu a bývá označován jako její otec. Podoně se zasloužil o teorii krystalového pole a ligandů. Mezi jeho žáky patřili nobelisté Edward Mills Purcell a Philip Warren Anderson, historik vědy Thomas Kuhn nebo jeden z vynálezců číslicového počítače, John Vincent Atanasoff.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Už roku 1936 mu jeho domovská univerzita udělila čestný doktorát a roku 1950 byl zvolen zahraničním členem Holandské královské akademie věd. V letech 1961-1962 byl hostujícím profesorem na Oxfordaké univerzitě a roku 1966 mu president USA udělil Národní vyznamenání za vědu. V roce 1967 byl zvolen zahraničním členem Královské společnosti, roku 1974 získal Lorentzovu medaili a v roce 1977 společně s Philipem W. Andersonem a sirem Nevillem Mottem Nobelovu cenu za fyziku. Van Vleckovy transformace a Van Vleckův paramagnetismus nesou jeho jméno.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Hasbrouck van Vleck (13. března 1899, Middletown, Connecticut – 27. října 1980, Cambridge (Massachusetts)) byl americký matematik a fyzik. V roce 1977 získal Nobelovu cenu za fyziku za svůj příspěvek k pochopení chování elektronů v magnetických pevných látkách, za „zásadní teoretické výzkumy elektronové struktury magnetických a neuspořádaných systémů“.", "tgt_summary": "John Hasbrouck Van Vleck (March 13, 1899 – October 27, 1980) was an American physicist and mathematician. He was co-awarded the Nobel Prize in Physics in 1977, for his contributions to the understanding of the behavior of electrons in magnetic solids.", "id": 1295476} {"src_title": "Pjotr Leonidovič Kapica", "tgt_title": "Pyotr Kapitsa", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Pjotr Leonidovič Kapica se narodil 8. července 1894 v Kronštadtu v besarabsko-volyňské rodině vojenského inženýra Leonida Petroviče Kapici (moldavsky \"Leonid Petrovici Capiţa\") a jeho ženy Olgy Jeronimovny Kapici z ukrajinské urozené rodiny Stěbnických (ukrajinsky \"Стебницькі\"). Vedle ruštiny Kapicova rodina ovládala i rumunštinu.. V roce 1918 absolvoval Petrohradskou vysokou školu polytechnickou. Již na studiích si jeho nadání všiml známý fyzik A. F. Ioffe, který jej podporoval v začátcích profesionální kariéry. Po studiích tady pracoval do roku 1921 na katedře elektromechaniky. Ve své první práci navrhl nový způsob přípravy tzv. Wollastonových drátů – velice tenkých zlatých nebo platinových drátků (o průměru menším než 1 μm). Tyto dráty se získávají tažením drátů ve stříbrném obalu. Kapica navrhl elektrolytické rozpouštění stříbra, aby zmenšil nebezpečí přetržení vlasového drátku. V další své práci popsal Kapica originální konstrukci rentgenového spektrometru. Byl jím upraven tak, že se intenzita rentgenových paprsků odražených od krystalu mnohonásobně zvýšila. Třetí práce se týkala metody určení magnetického momentu atomu. Spolu s N. N. Semjonovem navrhl metodu založenou na interakci magnetického momentu atomu s nehomogenním magnetickým polem. Stejnou metodu použili pro měření magnetického momentu Otto Stern a Walther Gerlach při měření magnetického momentu protonu.", "section_level": 2}, {"title": "Práce v Cambridge.", "content": "Na přímluvu Ioffeho mohl Kapica v roce 1921 vycestovat do Velké Británie, kde získal místo v Cavendishově laboratoří v Cambridge. Jejím ředitelem byl v té době Ernest Rutherford. V říjnu 1922 založil svůj cambridgeský seminář (tzv. Kapicův klub) o problematice magnetických polí.V roce 1923 ho napadlo umístit Wilsonovu komoru do silného magnetického pole a pozoroval zakřivení dráhy částic alfa. V červnu 1923 obhájil doktorskou dizertační práci na toto téma. Začátkem roku 1925 byl jmenován zástupcem ředitele Cavendishovy laboratoře pro výzkum v oblasti magnetizmu. Pro tyto výzkumy potřeboval extrémně silné magnetické pole. To ho v roce 1924 přivedlo ke konstrukci solenoidu, ve kterém se mu podařilo s pomocí přechodového jevu (prudkým zabrzděním rotoru dynama) na dobu asi 10 ms vytvořit magnetické pole o intenzitě 32 T. Díky velmi krátkému proudovému pulsu v solenoidu nedocházelo k jeho kritickému přehřátí a zničení. V roce 1925 se stal Kapica členem Trinity College a v roce 1929 byl zvolen za člena Královské společnosti a členem-korespondentem Akademie věd SSSR. Jedním z jeho objevů při výzkumu fyzikálních vlastností látek v silných magnetických polích je zákon lineární změny magnetického a elektrického odporu různých kovů. Tento tzv. Kapicův zákon, objevený v roce 1928, byl mikroskopicky hlouběji zdůvodněn až po třiceti letech, kdy byla stanovena topologická struktura Fermiho ploch v kovech. Při vložení monokrystalů vizmutu do silného magnetického pole poprvé pozoroval tzv. anomální magnetostrikci – vizmut se při použití magnetického pole ve směru tzv. trigonální osy prodlužuje, zatímco je-li pole k této ose kolmé, vizmut se zkracuje. V letech 1933–34 byl Kapica ředitelem pro něj zřízené Mondovy laboratoře (The Royal Society Mond Laboratory) kterou prosadil E. Rutherford. Zde pokračoval ve výzkumu vlivu silného magnetického pole na látky a též se zabýval fyzikou nízkých teplot. Navrhl originální metodu zkapalňování helia – helium se ochlazovalo konáním práce ve speciálním expanzním stroji – detanderu.", "section_level": 2}, {"title": "Práce v Sovětském svazu.", "content": "V roce 1934 byl na přednáškovém pobytu v Sovětském svazu. Jeho pas byl však zadržen a nebylo mu dovoleno opustit zemi. Díky jeho vlivným zahraničním kontaktům (a zejména pomoci Rutherforda) mu bylo posléze nabídnuto, aby vytvořil Institut fyzikálních problémů při Sovětské akademii věd – s vybavením zakoupeným sovětskou vládou z Mondovy laboratoře v Cambridge. Kapicovi pak již nebylo povoleno vrátit se do Anglie, ani cestovat do zahraničí. V Sovětském svazu se dále Kapica zabýval tématy, které ho zaměstnávaly v Cambridge. Z ústavu vytvořil špičkové fyzikální pracoviště na světové úrovni. Při experimentech s tekutým heliem objevil v roce 1937 jeho supratekutost. To vedlo ve svém důsledku ke vzniku nového fyzikálního oboru – kvantové fyziky kondenzovaného stavu. K rozpracování teorie supratekutosti brzy nato významně přispěl Lev Davidovič Landau, jehož propuštění z vězení krátce předtím zdůvodňoval Kapica právě jeho schopnostmi pro tento naléhavý úkol. V letech 1939–1945 byl Kapica profesorem na moskevské univerzitě. Od r. 1939 byl řádným členem Akademie věd SSSR. V roce 1941 při experimentálním studiu tepelné výměny v kapalném heliu zjistil, že při přestupu tepla z pevné látky do kapalného helia se objeví na rozhraní konečný rozdíl teploty. Tento jev byl nazván Kapicův skok. V roce 1946 se odmítl Kapica zúčastnit vývoje sovětské atomové bomby, a proto byl odvolán z funkce ředitele Ústavu fyzikálních problémů a zbaven možnosti zde pracovat. Na své chatě si proto zařídil malou laboratoř a pokračoval ve vědecké práci. Zpočátku se věnoval mechanice a hydrodynamice, ale koncem 40. let se začal zabývat konstrukcí výkonných vysokofrekvenčních generátorů. Podle svých výpočtů zkonstruoval vysokofrekvenční generátory planotron a nigitron. Během výzkumu vlivu vysokofrekvenčního elektromagnetického pole na látky přišel na myšlenku použít ho k ohřevu plazmatu. Při umístění baňky s plynným heliem do vysokofrekvenčního pole vznikl totiž v baňce jasně svítící výboj a baňka se roztavila. V lednu 1955 (dva roky po Stalinově smrti) se mohl Kapica vrátit na místo ředitele Institutu fyzikálních problémů, kterým pak byl až do své smrti. Pokračoval ve výzkumech v oblasti elektroniky velkých výkonů a fyziky plazmatu. K nigitronu připojil komoru, která představovala vysokofrekvenční rezonátor a plnil ji různými plyny (heliem, vodíkem, deuteriem). Uprostřed komory vznikl šňůrový plazmový výboj o teplotě asi 1 milion K. Pokoušel se tak způsobit řízenou termonukleární fúzi. Na téma termonukleární fúze pak publikoval řadu vědeckých článků. Pjotr Leonidovič Kapica zemřel 8. dubna 1984 v Moskvě ve věku 90 let.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Kapica se po smrti své první ženy a dvou synů během chřipkové epidemie krátce po 1. světové válce v roce 1927 znovu oženil s Annou Alexejevnou Krylovovou, dcerou významného matematika Alexeje Nikolajeviče Krylova, a měl dva syny. Byl známý svým odvážným občanským postojem. V roce 1938 pomohl riskantní intervencí zachránit několik svých kolegů před smrtí ve stalinských věznicích (L. D. Landau, V. A. Fock), nebál se korespondenčně polemizovat s nejvyššími vládnoucími místy včetně Stalina. V seznamu jeho korespondence bylo nalezeno přes 300 položek, z toho 50 samotnému Stalinovi. Odmítl spolupracovat na vývoji atomové bomby, na vlastní žádost byl uvolněn z členství ve výboru pro využití atomové energie. Byl členem mírových iniciativ (např. Pugwashského hnutí) a podporoval čisté životní prostředí. V r. 1973 odmítl (jako jediný) podepsat dopis členů Akademie věd SSSR odsuzující občanské postoje a aktivity A.Sacharova.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pjotr Leonidovič Kapica ( – 8. dubna 1984) byl sovětský experimentální fyzik, zabývající se fyzikou nízkých teplot (kryogeniky) a jevů probíhajících v plazmatu. Přispěl též k rozvoji fyziky silných magnetických polí, kvantové fyziky kondenzovaného stavu a elektroniky. Za zásadní vynálezy a objevy v oblasti fyziky nízkých teplot byl v roce 1978 odměněn Nobelovou cenou. Spolu s ním obdrželi Nobelovu cenu Arno Allan Penzias a Robert Woodrow Wilson (za objev reliktního mikrovlnného záření).", "tgt_summary": "Pyotr Leonidovich Kapitsa or Peter Kapitza (Russian: Пётр Леонидович Капица, Romanian: Petre Capiţa ( – 8 April 1984) was a leading Soviet physicist and Nobel laureate, best known for his work in low-temperature physics.", "id": 1302719} {"src_title": "Arthur Leonard Schawlow", "tgt_title": "Arthur Leonard Schawlow", "src_document": [{"title": "Dětství a vzdělání.", "content": "Arthur Leonard Schawlow se narodil ve městě Mount Vernon, Stát New York roku 1921. Jeho matka Helen pocházela z Kanady, otec z Lotyšské Rigy, odkud emigroval do USA. Když byly Arthurovi 3 roky rodina se přestěhovala do kanadského Toronta. Chodil do střední školy Vaughan Road Academy, kterou dokončil ve věku 16 let. Poté nastoupil na Torontskou univerzitu, kde získal bakalářský i doktorský titul, přičemž jeho studium bylo přerušeno Druhou světovou válkou.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Po skončení studia nejprve zůstal jako post doktorand v Torontu, v roce 1949 však odešel na Kolumbijskou univerzitu, jeho vedoucím byl Charles Hard Townes. O dva roky později odešel do Bellových laboratoří a v roce 1961 přijal pozici profesora na Stanfordově univerzitě. Zde zůstal až do svého odchodu do penze v roce 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Jeho výzkum se týkal optiky, zejména pak laserů a jejich využití ve spektroskopii. Dále se věnoval též supravodivosti a nukleární rezonance. Spolu s Townesem byl autorem práce o mikrovlnné spektroskopii.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1962 byl oceněn on a Charles Townes medailí Stuarta Ballnatina, udělovanou Franklinovým institutem za přínos v oblasti vědy nebo inženýrství. O rok později získal znovu s Townesem Youngovu medaili, kterou uděluje Fyzikální institut, za přínos v oblasti optiky. V roce 1976 získal Frederic Ives Medal od The Optical Society. Nejvýznamnější ocenění získal ovšem až roku 1981, kdy byl oceněn Nobelovovou cenou za fyziku za práci v oblasti laserové spektroskopie, spolu s ním ji obdrželi i Nicolaas Bloembergen a Kai Manne Boerje Siegbahn. Na začátku 90. let založily American Physical Society a NEC Corporation cenu Arthura L. Schawlowa. Tato je každoročně udělována lidem, kteří významně přispěli základnímu fyzikálnímu výzkumu v oblasti laserů.", "section_level": 1}, {"title": "Víra.", "content": "Byl ortodoxním křesťanem, členem metodistické církve. Dále byl znám jako velký fanoušek jazzu a sběratel jazzových nahrávek.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho ženou byla sestra Charlese Townese Aurelie, s níž měl 2 dcery a syna Arthura, který trpěl autismem. Další významný fyzik Robert Hofstadter měl rovněž dítě s autismem, začali tedy spolupracovat. Schawlow později založil institut pro osoby s autismem, který byl těsně před jeho smrtí přejmenovaný na Centrum Arthura Schawlowa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arthur Leonard Schawlow (5. května 1921 Mount Vernon – 28. dubna 1999 Palo Alto) byl americký fyzik nejznámější pro svou práci s lasery, za kterou v roce 1981 získal spolu s Nicolaasem Bloembergenem a Kaiem Siegbahnem Nobelovu cenu za fyziku. ", "tgt_summary": "Arthur Leonard Schawlow (May 5, 1921 – April 28, 1999) was an American physicist and co-inventor of the laser with Charles Townes. His central insight, which Townes overlooked, was the use of two mirrors as the resonant cavity to take maser action from microwaves to visible wavelengths. He shared the 1981 Nobel Prize in Physics with Nicolaas Bloembergen and Kai Siegbahn for his work using lasers to determine atomic energy levels with great precision.", "id": 1450292} {"src_title": "Likér", "tgt_title": "Liqueur", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Výroba likérů počala před staletími, kdy se oddělily od bylinkářské medicíny, často připravované mnichy, tak jako Chartreuse (čti šartrúz) či Benediktýnka. V Itálii byly likéry vyráběny již v 13. století.", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení.", "content": "Likéry jsou stupňovitostí alkoholu někde mezi dezertními víny a destiláty. Většinou mají mezi 20–40 % alkoholu, ale některé mají i přes 50 %. Cukru mají likéry od 100 g/l. Bylinné alkoholické nápoje s obsahem cukru do 100 g/l se nazývají hořké lihoviny. Lihoviny s obsahem cukru nad 250 g/l lze označit jako krém.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Likéry se připravují vyluhováním bylin, koření nebo dalších aromatických a chuťových přísad ve vodě nebo lihu a přidáním cukru atd. Některé likéry jsou připravovány destilací aromatických a ochucovacích surovin.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy likérů.", "content": "Existuje velké množství druhů likérů – bylinné, kávové, čokoládové, vaječné, ovocné, krémové a likéry z koření. Pijí se samotné, nebo se používají při přípravě drinků i pokrmů. Dále se dělí na sladké, polosladké a ovocné (neboli ratafie), na krémy a hořké likéry. Likéry, které mají obsah cukru 10 kg ve 100 litrech a obsahují přísadu aroma se nazývají dvojnásobné pálenky. Občas nejsou slazené vůbec, mohou být barvené i nebarvené. Likéry vyráběné s použitím ovoce nebo obsahují přísadu ovocné šťávy se nazývají ratafie.", "section_level": 1}, {"title": "Právní definice.", "content": "Ze zákona se likérem rozumí lihovina vyrobená z lihu nebo destilátu nebo jedné či více lihovin nebo jejich směsi oslazením a případně přídavkem produktů zemědělského původu, jako jsou vejce, smetana, mléko nebo jiné mléčné výrobky, ovoce, víno nebo aromatizované víno, obsahující nejméně 100 g cukru nebo ekvivalentní množství jiných sladidel na jeden litr výrobku s výjimkou likéru z hořce, s hořcem jako jedinou aromatickou látkou, u kterého je obsah cukru nejméně 80 g na 1 litr výrobku, a likéru z třešní, jehož veškerý etanol pochází z těchto třešní, u něhož je obsah cukru nejméně 70 g na litr výrobku; výrobek s obsahem cukru nad 250 g na 1 litr, vyjádřeno v invertním cukru, lze označit jako krém nebo „\"Creme de\"“, s výjimkou likérů z mléka a mléčných výrobků, u nichž se v označení použije výraz, ze kterého je zřejmé, že bylo při výrobě výrobku použito mléka nebo mléčného výrobku; při výrobě likérů je možno používat přírodně identické aromatické látky s výjimkou likérů vyrobených z plodů ananasu, černého rybízu, třešně, maliny, moruše, borůvky, citrusů, morušky, arktické ostružiny, brusinky (klikva), a s výjimkou likérů z rostlin máty peprné, hořce, anýzu, pelyňku černobýl, úročníku bolhoj.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady likérů.", "content": "bezinkový, broskvový, čokoládový, jahodový, kávový, kokosový, konopný, meruňkový, medový, ořechový, puškvorcový, vaječný, vanilkový, zázvorový Advokát, Alaš, Anýzovka, Apfelkorn, Benediktinka, Becherovka, Cointreau, Cordial, Curacao, čert, Eccau, Griotka, chartreuska, Izarra, Jägermeister, Kmínka, Karpatská hořká, Klášterní tajemství, Krkonošský likér, Kümmel, Maraskino, Pastis, Pepermint (zelená), Praděd, Světluška, Triple sect (z pomerančové šťávy), Vinariko (bylinný likér),...", "section_level": 1}], "src_summary": "Likér je sladký alkoholický nápoj, často ochucený ovocem, bylinkami, kořením či jinými plody a někdy smetanou. Slovo likér pochází z latinského \"liquifacere\", což znamená rozpustit. To odkazuje na rozpouštění chuťových složek v alkoholu při přípravě likéru. Likéry většinou nejsou stařené po dlouhou dobu, ale mohou při výrobě nějakou dobu „stát“, aby se jejich složky správně spojily.", "tgt_summary": "A liqueur (; ; ) is an alcoholic drink composed of distilled spirits and additional flavorings such as sugar, fruits, herbs, and spices. Often served with or after dessert, they are typically heavily sweetened and un-aged beyond a resting period during production, when necessary, for their flavors to mingle. ", "id": 567767} {"src_title": "Vlastní kapitál", "tgt_title": "Equity (finance)", "src_document": [{"title": "Členění vlastního kapitálu.", "content": "Podle vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, se vlastní kapitál člení na základní kapitál, kapitálové fondy, výsledek hospodaření minulých let, výsledek hospodaření běžného účetního období a fondy ze zisku.", "section_level": 1}, {"title": "Základní kapitál.", "content": "Dřívější úprava základního kapitálu vycházela ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který však byl platný do 31. prosince 2013. § 58 v prvním odstavci stanovil, že základní kapitál společnosti je peněžní vyjádření souhrnu peněžitých i nepeněžitých vkladů všech společníků do základního kapitálu společnosti. Musí být vyjádřen v jednotkách české měny. Společník se účastní na základním kapitálu vkladem. Základní kapitál je součástí vlastního kapitálu. Druhý odstavec stanovil, že základní kapitál se vytváří povinně v komanditní společnosti, ve společnosti s ručením omezeným a v akciové společnosti. Jeho výše se zapisuje do obchodního rejstříku, pokud tak stanoví zákon. Nynější právní úprava základního kapitálu je obsažena v ustanovení § 30 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, je základní kapitál je souhrn všech vkladů. Lze změnit výši základního kapitálu – zvýšit či snížit. Změny výše základního kapitálu jsou též součástí zákona o obchodních korporacích. Zvýšit lze: Usnesení valné hromady o snížení základního kapitálu obsahuje:", "section_level": 2}, {"title": "Kapitálové fondy.", "content": "Jedná se o kapitál, který má společnost z vnějšku. Kapitálové fondy lze účetně rozlišit: ážio, ostatní kapitálové fondy, oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků a oceňovací rozdíly z přecenění při přeměnách. Kapitálové fondy se zvyšují také dary a dotacemi na kapitálové dovybavení. Kapitálové fondy představují vklady společníků a to jak peněžní, tak i nepeněžní. Díky kapitálových fondů se zvyšuje vlastní kapitál společnosti, avšak nezvyšuje se základní kapitál.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledek hospodaření minulých let.", "content": "Jedná se o položku v rozvaze, která je součástí vlastního kapitálu. Tato položka rozvahy se dále rozděluje na – nerozdělený zisk minulých let, neuhrazená ztráta minulých let a jiný výsledek hospodaření minulých let.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledek hospodaření běžného účetního období.", "content": "Výsledek hospodaření běžného účetního období uvedené v rozvaze se musí rovnat položce výsledku hospodaření za účetní období, která je uvedena ve výkazu zisku a ztrát. Výkaz zisku a ztrát (neboli v praxi označováno jako „výsledovka“) je uspořádáním položek výnosů, nákladů a výsledku hospodaření účetní jednotky.", "section_level": 2}, {"title": "Fondy ze zisku.", "content": "Fondy ze zisku se člení podle toho, zda jsou tvořeny povinně, tzv. zákonné fondy, mezi které se řadí rezervní fond, nedělitelný fond dobrovolně a tzv. ostatní fondy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vlastní kapitál neboli také vlastní jmění představuje vlastní zdroje financování obchodního majetku podnikatele, pro tvorbu jeho kapitálu. Tvoří ho vklady zakladatelů (vlastníků, společníků) do základního kapitálu společnosti a složky, které vznikly během hospodaření podniku. Vlastní kapitál tak zahrnuje peněžité a nepeněžité vklady majetku do firmy, kapitálové fondy, hospodářské výsledky z minulých účetních období i z období současného a fondy tvořené ze zisku (rezervní fond). V rozvaze se vykazuje na straně pasiv. ", "tgt_summary": "In finance, equity is ownership of assets that may have debts or other liabilities attached to them. Equity is measured for accounting purposes by subtracting liabilities from the value of an asset. For example, if someone owns a car worth $9,000 and owes $3,000 on the loan used to buy the car, then the difference of $6,000 is equity. Equity can apply to a single asset, such as a car or house, or to an entire business. A business that needs to start up or expand its operations can sell its equity in order to raise cash that does not have to be repaid on a set schedule. ", "id": 1548720} {"src_title": "Hodnota noty", "tgt_title": "Note value", "src_document": [{"title": "Hodnota noty a trvání tónu.", "content": "Notace slouží k tomu, aby umožnila hrát hudbu – hudební skladbu tedy netvoří noty, nýbrž až tóny. Mezi notami a tóny určité skladby je tedy zásadní rozdíl. Tóny mají různou délku, ale noty jsou pouze grafické značky, jejichž \"délka\" se dá vyjádřit leda v milimetrech. Udávají však cenné pokyny relativní (poměr délek tónů, poměr jejich síly, relativní rychlost jejich sledu atd.). Z kombinace různých délek a akcentů, jejichž poměr naznačuje notové písmo svými symboly, vzniká rytmus. Tečka, kterou má za sebou napsánu určitá nota, značí prodloužení – a to prodloužení o polovinu délky oné noty: osmina s tečkou je tedy prodloužena o šestnáctinu. Může se stát, že následující hodnota bude onen „zbytek“ druhé osminy (šestnáctina). Jestliže se takový sled opakuje (osmina s tečkou, šestnáctina, osmina s tečkou šestnáctina atd.), bývá nazýván „tečkovaný rytmus“. Tečkovaný rytmus slyšíme z Dvořákovy Humoresky Ges-dur pro klavír. Zápis však nemusí být osmina s tečkou – šestnáctina atd., ale třeba šestnáctina s tečkou – dvaatřicetina apod. – to je volba skladatelova zápisu (noty), o kterém při poslechu (tóny) nejsme informováni. Prodlouženou dobu trvání tónu lze někdy zapsat také pomocí několika not téže výšky spojených obloučkem (tzv. ligaturou). Symbolem tzv. trioly lze zapsat, že k takto označeným notám patří členění na tři stejné části. Při zápisu alla breve se ocitáme v oboru metriky. Metrum, založené na sledu počítacích dob, je v notaci skryto (odehrává se v naší psychomotorice) a zápis alla breve napovídá, že počítací doba tu není obvyklá čtvrtka, ale hned hodnota půlová, takže „si počítáme“ při notovaném čtyřdobém taktu „na dvě“ (pohyb se jako by děje v půlových hodnotách, např. při pochodu). Doba trvání jednotlivých tónů ve skladbě závisí kromě tempa také na artikulaci (stylu hudebního přednesu). Hra vázaných tónů se nazývá legato – po sobě jdoucí tóny jsou hrány důsledně bez oddělování (představme si hru smyčcem). Při přednesu staccato znějí tóny krátce (např. pizzicato, tedy brnknutí o strunu, na klavíru ostře ohraničený úhoz).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hodnota noty udává, kolik dob nota představuje a určuje relativní délku tónu: Tečka za notou přidává polovinu k hodnotě noty – půlová nota s tečkou reprezentuje tři doby, čtvrtka s tečkou jeden a půl doby. Teček může být i více; každá další přidává polovinu hodnoty předchozí – půlová nota se dvěma tečkami reprezentuje tři a půl doby, se třemi tečkami tři a tři čtvrtě doby. ", "tgt_summary": "In music notation, a note value indicates the relative duration of a note, using the texture or shape of the \"notehead\", the presence or absence of a \"stem\", and the presence or absence of \"flags/beams/hooks/tails\". Unmodified note values are fractional powers of two, for example one, one-half, one fourth, etc. ", "id": 1615804} {"src_title": "Henri Moissan", "tgt_title": "Henri Moissan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Henri Moissan se narodil v pařížské židovské rodině. Studoval v Meaux. Po pádu Pařížské komuny se zapsal na farmaceutickou školu v Paříži, kde získal diplom lékárníka druhé třídy. Zabýval se současně chemií, jeho zájem jej přivedl do laboratoře aplikované anorganické chemie Národního přírodovědeckého muzea Edmonda Frémyho, zde se seznámil s prací a studoval u H. S-C. Devilleho a Henri Debraye. Pracoval také v laboratoři Pierre-Paula Dehéraina i na Sorbonně. Zabýval se kyanidy, oxidy železa, sloučeninami chromu a fluoru, karbidy, silicidy, hydridy a mnoha dalšími.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Existence fluoru byla v té době známa už mnoho let, ale všechny snahy o přípravu tohoto prvku ztroskotaly. Když se chemikům povedlo oddělit fluor od sloučeniny, ten okamžitě reagoval s prvkem ve své blízkosti. Pouze zlato nepropouštělo atomy fluoru. Moissanovi se podařilo oddělit fluor elektrolýzou roztoku hydrogenfluoridu draselného (KHF) a kyseliny fluorovodíkové. Tato směs byla nutná, protože kyselina fluorovodíková je nevodič. Přístroj na elektrolýzu byl vybaven platino-iridiovými elektrodami. Platinu zchladil a udržoval teplotu přístroje na -50 °C. Výsledkem byla izolace vodíku (na záporných elektrodách) od fluóru, který se tvořil na kladných elektrodách. Tento proces se stále využívá při výrobě fluoru. Chování fluoru studoval velmi podrobně. V roce 1904 objevil Moissan v meteoritickém kráteru Barringer v Arizoně dosud neznámý minerál (karbid křemíku), který se svými vlastnostmi podobal diamantu. Je také druhým nejtvrdším přírodním materiálem. Minerál byl pojmenován po svém nálezci – moissanit. Moissan zemřel v Paříži, krátce po návratu ze Stockholmu, kde obdržel Nobelovu cenu. Není jasné, zda jeho náhlou smrt nezpůsobily jeho experimenty.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand Frédéric Henri Moissan [\"ánri moasá\"] (28. září 1852 – 20. února 1907) byl francouzský chemik, který v roce 1906 získal Nobelovu cenu za chemii za izolování fluoru ze sloučeniny.", "tgt_summary": "Ferdinand Frédéric Henri Moissan (28 September 1852 – 20 February 1907) was a French chemist who won the 1906 Nobel Prize in Chemistry for his work in isolating fluorine from its compounds. Moissan was one of the original members of the International Atomic Weights Committee.", "id": 486321} {"src_title": "Kýč", "tgt_title": "Kitsch", "src_document": [{"title": "Původ názvu.", "content": "Na etymologii samotného výrazu existuje více názorů. Název může pocházet z druhé poloviny 19. století, kdy byl odvozen od slova \"sketch\" (anglicky skica). Tu si údajně žádali američtí turisté v Mnichově místo originálního obrazu, aby ušetřili peníze. V meklemburském nářečí existuje ovšem daleko starší výraz \"kitschen\", který znamená \"\"sbírat bláto na ulici\"\" nebo \"\"falšovat nábytek, aby vypadal jako starožitný\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle Umberta Eca.", "content": "Italský filozof a spisovatel Umberto Eco definuje kýč jako prostředek, který vyvolává psychologický efekt, předstírá uměleckost a estetičnost a působí v konzumentovi dojmem, že tyto emoce jsou správné a žádoucí, protože posilují jeho estetické cítění a výsledný umělecký prožitek. Problematice kýče se věnuje ve svém díle Skeptikové a těšitelé. Zejména v esejích \"Stylistika kýče,\" \"Kýč a masová kultura\" a \"Kýč jako „boldinismus“\" zkoumá fenomén pomocí lingvistické, estetické i literární reflexe. Vychází z předpokladu, že i věci nehodnotné (a kýčovité) je potřeba důkladně vědecky zkoumat, protože nejlépe odráží žitou realitu. Výsledné poznání má být podle něj měřeno kvalitou použité metody a ne kvalitou zkoumaného objektu. Masová kultura podle Eca funguje jako jeden z nositelů kýče. Zdůrazňuje, že pojem \"masová kultura\" spadá do kategorie \"pojmový fetiš\", tedy pojmu, který je natolik opředen významy a představami, které do něj jeho uživatelé vkládají, že znemožňuje jakoukoliv další diskuzi. Kýč neboli \"nevkus\" je podle něj odlehčenou, nejjednodušeji stravitelnou formou umění. Projevuje se tak, že konzumenta nutí podlehnout určitému \"efektu\", nejčastěji emočnímu. Také v podstatě předurčuje, jak by měl konzument výsledný efekt přijímat. Nástrojem kýče je \"zaměření na citovou stránku\" cílové skupiny – např. nadbytečnost slov mající poetický význam (něžný noční vánek). Spočívá tedy v umělém vytvoření známé \"poetické\" atmosféry pomocí vrstvení falešných poetických významů a symbolů, které jsou ve výsledku nadbytečné. Otázkou zůstává, zda lze kýč ještě považovat za umění. Usiluje-li nějaké dílo o efekt, pak to podle Eca nemusí nutně znamenat, že je automaticky vyloučeno z umění. V případě kýče ovšem změna uměleckých forem neslouží k důkladnějšímu proniknutí do děje a k jeho lepšímu uchopení, ale funguje jako prostředek, který konzumenta nevybíravě nutí, aby podlehl celkové citové atmosféře díla. Čtenář tedy nepodléhá dobrovolně, ale nemá na výběr, což kýč staví do pozice \"uměleckého klamu\". Kýč a jeho postupy ovlivňují i tzv. vysokou kulturu. Jelikož prodávají namísto uměleckých děl jejich efekty, reagují na to umělci tak, že se snaží spíše než o dílo samotné zajímat o postup jeho vytváření. Eco přitom souhlasí s tvrzením Clementa Greenberga, že \"\"zatímco avantgarda (...) napodobuje napodobování, kýč (...) napodobuje efekt napodobování.\" Tento efekt vzájemného podporování nazývá Eco dialektikou avantgardy a kýče – tedy výslednicí působení těchto dvou sil. Rozpoznání a následná definice určitého typu kýče je podle Eca stejně jako v případě umění nesnadná. Dle jeho názoru svůj úsudek o kýči stavíme v rámci obyčejů a mravů našeho prostředí na postojích znalců, kteří vkus mají, a proto jsou schopni jeho výchylky představované kýčem rozpoznat. Instinktivní rozpoznání vychází často z podrážděné reakce vůči příliš zjevné disproporci. Tou může být ztráta míry – např. ignorace sladění oblečení (kombinace modré a zelené barvy), nezdůvodněný nadnesený výraz (v hrnci bylo kvadrilion kaše), v případě mravů obecně známá netaktnost (vyprávění anekdot v krematoriu). Nebo míra v samotném objektu je a snižují ji okolnosti – jednak časové (vytesat Venuši Mélskou v 21. století) a jednak místní (umístit Venuši Mélskou na fotbalové hřiště). Eco také upozorňuje, že někteří kritici svým odsuzováním kýče sami ukazují svojí náchylnost k němu, protože \"\"touha po kýči je právě v jeho kriticích tak silná, že ji ukájejí jeho odsuzováním a chválou umění, formulovanou však podle zásad emotivity, na níž stojí kýč.“\" Jako příklad kýče uvádí Eco lidové tisky ze 16. století. Ty byly tištěny v malých tiskárnách, často nekvalitně, a prodejci a zpěváci je posléze prodávali na tržištích. Nesly \"\"primární konotaci každého výrobku určeného masám, a to v tom, že nabízejí city a vášně, lásku a smrt už předem namíchané tak, aby vyvolaly žádoucí efekt\"\". Zpravidla také měly jepičí život. Jako příklad kýče uvádí i Hemingwayovu povídku Stařec a moře, na základě kritiky od Dwighta MacDonalda, amerického spisovatele a filozofa. Ten ukazuje na Hemingwayovo užívání archetypálních názvů (Stařec, Chlapec), které ve čtenáři působí dojmem, že se jedná o zásadní postavy, které mají všeobecnou platnost a důležitost. Podle MacDonalda se jedná o užití falešně biblického stylu, který pracuje s poskytovanými informacemi tak, jakoby samy byly estetickým zážitkem, ačkoliv nejsou nebo nutně nemusí být. V eseji \"Kýč jako „boldinismus“\" (podle italského malíře Giovanniho Boldiniho) Umberto Eco uvádí, že za kýč lze považovat také vytržení informace z kontextu a její následné zasazení do kontextu zcela nového. Jako příklad lze uvést malíře Boldiniho. V jeho portrétech žen můžeme sledovat dvě disproporční roviny – konzumní a uměleckou. Hlava a tělo žen působí na první pohled lákavě, aby malíř uspokojil zadavatelku i diváka, zatímco při malbě šatů malíř prezentuje vlastní umělecký záměr.", "section_level": 2}, {"title": "Podle Tomáše Kulky.", "content": "Co se první podmínky týče, jejím literárním analogem je, že děj kýčovitého románu má silný emocionální náboj. Literární kýč využívá standardních emocionálních situací, které vyvolávají spontánní nereflektivní emocionální odezvu. Je podřízen morálním standardům a společenským ideálům dané doby. Obdobně jako vizuální kýč zpravidla zobrazuje to, co je všeobecně považováno za krásné, typický kýčovitý román popisuje to, co je všeobecně považováno za dobré, mravné či správné v daném společensko-historickém milieu. Literární paralelou druhé podmínky je okamžitá srozumitelnost. Jazyk literárního kýče musí být dostatečně jednoduchý a styl vyprávění se nesmí vymykat dobovým konvencím. Kýč nepotřebuje výklad. Stejně jako v umění vizuálním je literární kýč zpravidla explicitní: nic není ponecháno fantazii. Třetí podmínka stanovuje, že čtení literárního kýče příliš nerozšíří obzory a neobohatí naši zkušenost o nové aspekty reality. Na rozdíl od skutečné literatury kýč nezintenzivňuje senzibilitu, ani nepomáhá provádět jemnější rozlišení.", "section_level": 2}, {"title": "Podle Milana Kundery.", "content": "Milan Kundera v románu \"Nesnesitelná lehkost bytí\" předkládá definici kýče jako \"druhé slzy\": objekt sám o sobě se kýčovitým stává pouze tehdy, nestavíme-li se k němu s pomyšlením „To je krásné!“, ale s úvahou „To je tak krásné, že nás to dojímá!“", "section_level": 2}, {"title": "Podle Gabriele Thullerové.", "content": "Kýč primárně působí na city. Vyvolává sentimentální náladu, která je jedním z charakteristických znaků kýče. Kýč usiluje, aby představoval vyšší kvalitu, než jakou ve skutečnosti má. Často se jedná o náhražku: umělá hmota místo dřeva, napodobenina místo originálu. Kýč je spíše zdání než bytí, není autentický. Kýč je to, co je masově vyráběné a masami přijímané.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kýč (z německého \"Kitsch\") je druh umění, které se snaží sentimentálně zapůsobit pomocí jednoduchých, přehnaných emocí. Ty se snaží prezentovat jako velkolepější, než ve skutečnosti jsou. Často je označován za nízké umění. ", "tgt_summary": "Kitsch ( ; loanword from German) is art or other objects that, generally speaking, appeal to popular rather than \"high art\" tastes. Such objects are sometimes appreciated in a knowingly ironic or humorous way. The word was first applied to artwork that was a response to certain divisions of 19th-century art with aesthetics that favored what later art critics would consider to be exaggerated sentimentality and melodrama. Hence, 'kitsch art' is closely associated with'sentimental art'. Kitsch is also related to the concept of camp, because of its humorous and ironic nature. ", "id": 325867} {"src_title": "Frederick Soddy", "tgt_title": "Frederick Soddy", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Eastbourne v Anglii. Chodil na Eastbourne College a poté na Aberystwyth University a Merton College (Oxfordská univerzita). Mezi lety 1898 a 1900 pracoval jako výzkumník na Oxford University. V roce 1900 začal pracovat na McGill University v Montrealu (Québec, Kanada). S Ernestem Rutherfordem tam zkoumal radioaktivitu. Uvědomili si, že neobvyklé chování radioaktivních prvků je způsobeno rozpadem na jiné prvky. Tento rozpad také uvolňuje záření alfa, beta a gama. Když byla radioaktivita poprvé objevena, nevědělo se, co to způsobuje. Soddy a Rutherford prokázali, že při tomto procesu probíhá jaderná přeměna. V roce 1903 spolu se sirem Williamem Ramsayem na University College London ověřil, že při rozpadu radia vznikají alfa částice složené z kladně nabitých jader helia. V experimentu uzavřeli radium do tenké skleněné uzavřené nádoby, kterou umístili do další skleněné nádoby s tlustší stěnou. Alfa částice byly schopné projít tenkou stěnou, ale zarazily se na tlustší stěně. Po nějaké době spektrální analýza odhalila přítomnosti helia. Mezi lety 1904 a 1914 přednášel na University of Glasgow a v té době prokázal, že se uran rozpadá na radium. Také ukázal, že radioaktivní prvek může mít více než jednu relativní atomovou hmotnost i za stejných chemických vlastností. Pro tuto vlastnost hmoty vytvořil nový pojem izotop, což znamená „stejné místo“. Později J. J. Thomson rozšířil teorii izotopů i na neradioaktivní prvky. Soddy také ukázal, že atomové číslo se snižuje o dvě při alfa záření a při beta záření se o jedno zvyšuje. V květnu 1910 byl zvolen členem Královské společnosti. V roce 1921 získal Nobelovu cenu za chemii za výzkum radioaktivity a za výzkum izotopů. Jeho objevy z pole radioaktivity inspirovaly H. G. Wellse k napsání románu \"The World Set Free\" (1914), který je zasazen několik let do budoucnosti a ve kterém se objevují atomové bomby. Zemřel v Brightonu v Anglii 22. září 1956. Byl po něm pojmenován kráter Soddy na odvrácené straně Měsíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederick Soddy (2. září 1877 – 22. září 1956) byl anglický radiochemik, který spolu s Ernestem Rutherfordem dokázal, že radioaktivita je způsobena jadernou přeměnou prvků. Také prokázal existenci izotopů některých radioaktivních prvků. Získal Nobelovu cenu za chemii za rok 1921.", "tgt_summary": "Frederick Soddy FRS (2 September 1877 – 22 September 1956) was an English radiochemist who explained, with Ernest Rutherford, that radioactivity is due to the transmutation of elements, now known to involve nuclear reactions. He also proved the existence of isotopes of certain radioactive elements.", "id": 1069668} {"src_title": "George de Hevesy", "tgt_title": "George de Hevesy", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "George de Hevesy se narodil do bohaté rodiny s židovskými kořeny jako pátý z osmi dětí. Rok studoval chemii na Univerzitě Loránda Eötvöse, poté několik měsíců na Technické univerzitě Berlín a nakonec na Freiburské univerzitě. Zde získal roku 1908 Ph.D. a ještě v témže roce začal pracovat na Spolkové vysoké technické škole v Curychu. V roce 1923 spolu s Dirkem Costerem objevil hafnium (Hf). Mendělejevova periodická tabulka prvků z roku 1869 řadila chemické prvky do logického systému, ale chyběl v ní prvek se 72 protony. Hevesymu došlo, že takový prvek musí existovat. Muzeum v Kodani mu dodalo vzorky hornin k výzkumu. Hevesy pak pomocí rentgenových snímků nový prvek objevil. Začal pracovat na Freiburské univerzitě. Zde začal používat radioaktivní izotopy při studiu metabolických procesů v rostlinách a zvířatech. Když německá armáda vtrhla do Dánska, rozpustil medaile Nobelových cen Maxe von Laua a Jamese Francka v lučavce královské, aby je nacisté neukradli. Roztok pak položil na polici ve své laboratoři na Institutu Nielse Bohra. Po válce se vrátil, našel roztok neporušený a vysrážel z něj zlato zpět. Nobelova společnost pak znovu odlila medaile z původního zlata. V roce 1943 byl kvůli svému židovskému původu nucen odletět do Švédska, kde až do roku 1961 pracoval na Stockholmské univerzitě. Během tohoto pobytu získal Nobelovu cenu za chemii, stal se členem Královské společnosti a získal Copleyho medaili. V roce 1924 se oženil s Piou Riis. Měli spolu jednoho syna a tři dcery. George de Hevesy zemřel ve věku 80 let ve Freiburgu a byl pohřben na místním hřbitově \"Bergäcker\" v místní části Littenweiler. V dubnu 2000 byly jeho ostatky převezeny a pohřbeny na Kerepesi temető v jeho rodné Budapešti. Jeho jméno nese od roku 2001 asteroid hlavního pásu (10444) de Hevesy a v roce 2009 jeho jménem pojmenovala Mezinárodní astronomická unie měsíční kráter Hevesy.", "section_level": 1}], "src_summary": "George Charles de Hevesy, \"Georg Karl von Hevesy\", \"Hevesy György Károly\", rodným příjmením \"Bischitz\" (1. srpna 1885 Budapešť – 5. července 1966 Freiburg) byl původem maďarský radiochemik, který v roce 1943 získal Nobelovu cenu za chemii za „práce na využití izotopů jako značkovačů při chemických procesech“.", "tgt_summary": "George Charles de Hevesy (; 1 August 1885 – 5 July 1966) was a Hungarian radiochemist and Nobel Prize in Chemistry laureate, recognized in 1943 for his key role in the development of radioactive tracers to study chemical processes such as in the metabolism of animals. He also co-discovered the element hafnium.", "id": 481387} {"src_title": "Fadděj Faddějevič Bellingshausen", "tgt_title": "Fabian Gottlieb von Bellingshausen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině Baltských Němců na statku Lahetaguse na estonském ostrově Saaremaa (Ösel). Ten patřil v době jeho života k Ruskému impériu. Jeho otec byl Fabian Ernst von Bellingshausen a matka Anna Katharina von Folckern. V deseti letech se přihlásil jako kadet k carskému námořnictvu a v osmnácti absolvoval námořní akademii v Kronštadtu. Během studia poruštil své jméno a přestal používat šlechtické „von“. Stal se velkým obdivovatelem Jamese Cooka. V letech 1803 až 1806 sloužil na Kruzenšternově lodi \"Naděžda\", se kterou se účastnil první ruské námořní výpravy kolem světa. Zde prokázal mimo jiné i své vlohy pro kartografii. Po výpravě byl povýšen do hodnosti kapitán-poručíka a pokračoval v kariéře v ruském námořnictvu. Sloužil nejprve na Baltu, od roku 1810 pak prováděl rozsáhlý hydrografický výzkum v Černém moři. V letech 1819 – 1821 velel námořní výpravě k jižnímu polárnímu kruhu a velmi významně přispěl k objevům a výzkumu v antarktické oblasti. Pravděpodobně byl prvním, kdo Antarktidu spatřil. Po návratu byl povýšen na kontradmirála a sloužil dál v ruském námořnictvu. V roce 1826 se oženil s Annou Dmitrijevnou Bajkovou. Měl 7 dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti. V letech 1828 až 1829 sloužil v rusko-turecké válce a v září 1828 velel útoku na Varnu. V roce 1838 byl povýšen na admirála a roku 1839 se stal přístavním velitelem Kronštadtu, kterým byl až do své smrti. Zároveň mu byl udělen Řád sv. Vladimíra prvního stupně.", "section_level": 1}, {"title": "Výprava k Antarktidě.", "content": "Když v roce 1819 car Alexandr I. vydal zplnomocnění k uspořádání námořní výpravy do jižních polárních oblastí, byl Bellingshausen pověřen velením. Byl osloven v květnu 1819 a na přípravu expedice měl jen velmi málo času. Přesto byla výprava velmi dobře vybavená jak potřebami pro posádku, tak moderními přístroji. Cílem totiž nebylo pouhé probádání neznámých oblastí, ale také mnohá vědecká pozorování. Bellingshausen sledoval při své plavbě trasu Jamese Cooka, na jehož cestu měla výprava oficiálně navázat. Podle rozkazů měl nejprve prozkoumat Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy a potom pokračovat v cestě na jih, až kam to bude možné. Ruská expedice tak Antarktidu obeplula kolem dokola. Dne 4. července 1819 vyplul Bellingshausen z přístavu Kronštadt se dvěma loděmi; výpravě velel z 600tunové válečné korvety \"Vostok\" doprovázené 530tunovou nákladní lodí \"Mirnyj\", kterou řídil Michail Petrovič Lazarev. Posádka čítala 205 mužů. Obě plavidla měla jako jedinou ochranu proti ledu měděné oplechování. Příliš pomalé tempo lodě Mirnyj však ztěžovalo průběh celé výpravy. První zastávkou byl anglický přístav Portsmouth. V Anglii se Bellingshausen setkal se sirem Josephem Banksem. Ten se o 50 let před ním účastnil první výpravy Jamese Cooka a mohl ruské expedici poskytnout cenné informace, včetně map. Rusové opustili Anglii 5. září a před Rio de Janeiro, kde kotvili od 2. do 20. listopadu, se vydali k Jižní Georgii. Dorazili tam 27. prosince 1819 a pak pluli dál k Jižním Sandwichovým ostrovům. Dne 26. ledna 1820 překročil Bellingshausen se svými lidmi jako druhý v historii jižní polární kruh (první byl James Cook v roce 1773). O dva dny později, 28. ledna 1820 se přiblížili k antarktické pevnině v místech dnešního pobřeží princezny Marty (). Kvůli šelfovému ledu však nemohli přistát a museli zůstat kotvit asi 40 km od pobřeží. Spor o první zhlédnutí Antarktidy podle nejnovějších bádání A. G.E. Jonese vyhrává právě Bellingshausenova výprava. Jen o dva dny později Antarktidu spatřil Brit Edward Bransfield a po několika měsících (17. listopadu) i Američan Nathaniel Palmer. K pevnině se ruské lodě přiblížily během týdne ještě jednou, tentokrát v místech pobřeží princezny Ragnhildy. 22. února 1820 se však dostaly do těžké bouře, a Bellingshausen byl nucen odvelet výpravu k severu. Dne 11. dubna Vostok zakotvil v zálivu Port Jackson v dnešním Sydney. Pomalejší Mirnyj dorazil o 8 dní později. 20. května lodě opět vypluly, tentokrát však do Tichomoří, kde strávily zimní sezónu. Výprava navštívila během července a srpna roku 1820 Nový Zéland a část Polynésie, přičemž zde zaznamenala množství dosud neznámých atolů v souostroví Tuamotu. Do Sydney se vrátili 21. září a po krátké přestávce vypluli znovu k jihu. Ještě několikrát překročili jižní polární kruh, ale bouře je vždy donutily zamířit zpět na sever. Až 21. ledna 1821 objevili nový antarktický ostrov a pojmenovali jej podle Petra I. Zde dosáhli nejjižnějšího bodu celé výpravy – 69°59 ́ jižní šířky. Kvůli špatnému počasí nemohli přistát, a tak se plavili dál k Jižním Shetlandám. 28. ledna spatřili další pevninu a pojmenovali ji jako pobřeží Alexandra I. Jedná se o dnešní ostrov Alexandra I., který je s pevninou spojen mocnou vrstvou šelfového ledu. Zde také potkali osm anglických a amerických tuleňářských lodí a setkali se s Nathanielem Palmerem. Vostok a Mirnyj se poté vrátily přes Rio de Janeiro a Lisabon do Kronštadtu 4. srpna 1821. Plavba tedy trvala celkem 751 dní a zemřeli při ní pouze 3 muži. Výprava může být hodnocena jako velmi úspěšná. Kromě objevení Antarktidy bylo nalezeno mnoho nových ostrovů v antarktické oblasti i v Tichomoří. Byla provedena různá hydrografická, atmosférická, zoologická, botanická i etnografická pozorování a byly zpracovány nové mapy. Ty dosáhly takové kvality, že byly používány až do roku 1940. Přesto nebyly lodě uvítány s přílišným nadšením a Bellingshausen dokázal své objevy publikovat až deset let po návratu, v roce 1831. I dlouho poté byla jeho výprava mimo Rusko jen málo známá, neboť spisy byly z ruštiny poprvé přeloženy až v roce 1902 (do němčiny) a 1945 (do angličtiny).", "section_level": 1}], "src_summary": "Fadděj Faddějevič Bellingshausen (, poněmčeně Fabian Gottlieb Thaddeus von Bellingshausen) (20. září 1778 – 25. ledna 1852) byl důstojník Ruského carského námořnictva, mořeplavec a kartograf. Je považován za objevitele Antarktidy. ", "tgt_summary": "Fabian Gottlieb Thaddeus von Bellingshausen (; – ), a Russian naval officer, cartographer and explorer of Baltic German extraction, who ultimately rose to the rank of admiral. He participated in the First Russian circumnavigation of the globe and subsequently became a leader of another circumnavigation expedition that discovered the continent of Antarctica. ", "id": 747333} {"src_title": "Lišaj smrtihlav", "tgt_title": "Acherontia atropos", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se především v jižní Evropě, severní Africe a přední Asii, kde je domácím druhem. Jedná se nicméně o tažného motýla, a tak lze jednotlivé migrující kusy nalézt až v jižním Švédsku či v Indii. Podle některých zdrojů se vyskytuje také na Madagaskaru. V ČR se lze setkat s migrujícími jedinci, kteří se vzácně usazují v teplejších částech republiky. Intenzita výskytu je přitom vázaná na dostatečně teplé počasí na migrační trase, zejména pak v jižní Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Při délce předního křídla 45–65 mm patří lišaj smrtihlav k největším lišajům vůbec. Přední křídla jsou černošedá s jemnými hnědými skvrnami a vlnkami, zadní křídla jsou hlínově žlutá se dvěma příčnými tmavohnědými páskami, z nichž vnější je širší. Na tmavé hrudi vyniká světlá kresba, která může svým tvarem připomínat umrlčí lebku. Zadeček je po stranách žlutý, středem se táhne tmavohnědý pruh a na každém článku je příčný tmavý proužek. Tykadla jsou krátká a tmavá se světlými, háčkovitými konečky. Sosák je krátký a tuhý. Vajíčka jsou žlutozelená, hladká. Housenky jsou relativně pestré, mohou se vyskytovat ve třech barevných formách – převládající barvou je buď žlutá, modrozelená nebo hnědá. Po stranách hlavy mají šikmé tmavé pruhy, které pokračují také na bocích článků těla. Hřbet housenky je modročerně kropenatý. Na posledním článku se nachází esovitě prohnutý růžek, který je zrnitý až trnitý. Kukla je rudohnědá a lesklá, asi 6 centimetrů dlouhá.", "section_level": 1}, {"title": "Bionomie.", "content": "Oplodněné samičky první generace přilétají do ČR v květnu a červnu, a kladou vajíčka na živné rostliny. V září a říjnu se pak líhnou motýli generace druhé, kteří jsou neplodní a dále se nemnoží. Přes den motýli odpočívají na kmenech stromů, sloupech či budovách, v noci létají. Lišaj smrtihlav je vynikající letec, dosahující rychlosti i více než 50 km/h. Dospělci se živí olizováním mízy stromů a sáním nektaru z květů, dobře zdokumentována je ale také jejich záliba v medu, pro který jsou ochotni zalézat do včelích úlů, kde sosákem nabodávají zavíčkované buňky s medem a sají jejich obsah. Podle mnoha knižních zdrojů má při tom smrtihlav často přijít o život, existuje však také výzkum z roku 1991, který uvádí, že motýl je schopen včely ošálit napodobováním jejich pachu, a k napadání tedy nedochází. Při vyrušení či ohrožení vydávají dospělci krátké pisklavé zvuky. Z nakladených vajíček se po 10–12 dnech líhnou housenky. Živí se listy lilkovitých rostlin; ve středoevropských podmínkách je to nejčastěji nať brambor, dále pak rajče, kustovnice cizí, rulík zlomocný a také tabák. Na živných rostlinách se housenky vyskytují jednotlivě. Vývoj housenek trvá v našich podmínkách 40 až 60 dní v období od června do srpna. V konečné fázi vývoje mohou být 12–15 cm dlouhé, a tlusté jako lidský palec. Podobně jako dospělec, také housenka je schopna vydávat varovné zvuky při ohrožení či kontaktu – vrže kusadly. Před kuklením se housenky zahrabávají do země 15–40 cm hluboko a vytvářejí si prostornou dutinu, ve které se kuklí. Pokud se kukla nevylíhne ještě v létě, ve středoevropských podmínkách zpravidla nepřežije zimu – k přezimování dochází jen ve výjimečně mírných letech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lišaj smrtihlav (\"Acherontia atropos\") je velký a nápadný motýl z čeledi lišajovitých, jeden z největších motýlů České republiky a Evropy vůbec. Díky kresbě na hrudi, připomínající umrlčí lebku, je bezesporu nejznámějším lišajem – zejména v minulosti pověrčiví lidé věřili, že smrtihlav (který, podobně jako jiní lišajové, v noci přilétá k umělým zdrojům světla) je znamením neštěstí.", "tgt_summary": "Acherontia atropos, the (African) death's-head hawkmoth, is the most widely recognized of three species within the genus \"Acherontia\" (the other two being \"Acherontia lachesis\" and \"Acherontia styx\"). It is most commonly identified by the vaguely skull-shaped pattern adorning the thorax, the characteristic from which its common and scientific names are derived. The species was first given its scientific name by Carl Linnaeus in his 1758 10th edition of \"Systema Naturae\". ", "id": 1436624} {"src_title": "William Giauque", "tgt_title": "William Giauque", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Kanadě, ale jeho rodiče byli Američané, a tak se vrátili zpět do USA. Navštěvoval státní školy převážně v Michiganu. Po smrti jeho otce v roce 1908 se s rodinou přestěhoval zpět do Niagara Falls. Tam vystudoval Niagara Falls Collegiate Institute a začal pracovat v různých elektrárnách, ale nebyl moc úspěšný. Nakonec ho ale přijala Hooker Electro-Chemical Company v Niagara Falls v New Yorku, kde byl zaměstnán v laboratoři. Práce ho bavila a rozhodl se stát chemickým inženýrem. Po dvou letech ve firmě začal studovat na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde v roce 1920 získal titul B.S. (Bachelor of Science, bakalář věd). V roce 1922 získal Ph.D. v chemii. I když se původně chtěl stát inženýrem, začal se pod vlivem Gilberta N. Lewise zajímat o výzkum. Díky svým vynikajícím výsledkům se stal v roce 1922 v Berkeley instruktorem chemie a po několika letech různých stupňů profesury se v roce 1934 stal plnohodnotným profesorem chemie. Do důchodu odešel v roce 1962. Při práci na Ph.D. se začal zajímat o třetí termodynamický zákon. Hlavním cílem jeho výzkumů bylo pomocí testů dokázat, že tento zákon je základním přírodním zákonem. V roce 1926 vymyslel metodu, pomocí které by šlo pozorovat teploty menší než jeden kelvin. K tomuto účelu vynalezl vlastní magnetický chladič a k absolutní nule se přiblížil blíže, než mnoho vědců považovalo za možné. Jeho výzkum entropie kyslíku vedl k objevu izotopů kyslíku 17 a 18 v Zemské atmosféře. V roce 1932 si vzal Muriel Frances Ashleyovou, se kterou měl později dva syny.", "section_level": 1}], "src_summary": "William Francis Giauque (12. května 1895 Niagara Falls – 28. března 1982 Berkeley) byl americký chemik, který v roce 1949 získal Nobelovu cenu za chemii za „příspěvky na poli chemické termodynamiky“. Prakticky celé své vzdělávání a kariéru strávil na Kalifornské univerzitě v Berkeley.", "tgt_summary": "William Francis Giauque (; May 12, 1895 – March 28, 1982) was an American chemist and Nobel laureate recognized in 1949 for his studies in the properties of matter at temperatures close to absolute zero. He spent virtually all of his educational and professional career at the University of California, Berkeley.", "id": 795322} {"src_title": "John William Strutt, 3. baron Rayleigh", "tgt_title": "John William Strutt, 3rd Baron Rayleigh", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 1873 se stal Strutt členem Královské společnosti, kde působil v letech 1885–1896 jako tajemník a v letech 1905–1908 jako prezident. V roce 1904 se stal laureátem Nobelovy ceny za fyziku, kterou získal za izolování inertního atmosférického argonu. Na zdi kaple svatého Ondřeje ve Westminsterském opatství byla 30. listopadu 1921 na jeho počest odhalena mramorová deska s nápisem: V roce 1861 nastoupil mladý J. W. Strutt na univerzitu do Cambridge na Trinity College (roku 1865 zde získal cenu nejlepšího studenta v oboru matematiky, téhož roku získal i Smithovu cenu, další cambridgeské studentské ocenění). V té době se tu také začal zajímat o projevy mediumity, zvané dnes telekineze a jako matematik se nemohl později vyhnout ani otázkám spojeným se čtvrtou dimenzí. Jeho zájem o metapsychické jevy pak vzrostl poté, co se roku 1871 oženil s Evelyn Balfourovou, s jejímž bratrem Arthurem Jamesem Balfourem (1848–1930) se poznal na studiích. Zároveň ale Strutt díky svému sňatku přišel do kontaktu s další osobností, která na něj měla vliv: se švagrem své ženy Henrym Sidgwickem (1838–1900), který byl zakládajícím členem a prvním prezidentem Společnosti pro psychický výzkum. V dubnu roku 1919 byl pak coby dlouholetý člen této společnosti zvolen jejím prezidentem (ještě jako kancléř univerzity v Cambridge) i sám John William Strutt, 3. baron Rayleigh. Zájmem o neobjasněné jevy, jimiž se tehdy v Evropě zabývala tzv. věda metapsychická, byla ovlivněna celá jeho rodina. Bratr jeho manželky Arthur Balfour, který se stal v letech 1902–1905 ministerským předsedou Velké Británie, před nástupem do této státnické funkce vykonával funkci prezidenta Society for Psychical Research. Eleanora Sidgwicková (1845–1936), provdaná sestra Struttovy manželky, byla později do čela této společnosti také zvolena. Rovněž jeho syn, fyzik Robert John Strutt, 4. baron Rayleigh (1875–1947), šel ve stopách svého otce a v letech 1937–1938 se v Society for Psychical Research též stal jejím prezidentem.", "section_level": 1}, {"title": "Objev argonu.", "content": "Ve své nobelovské přednášce Rayleigh řekl:", "section_level": 2}], "src_summary": "John William Strutt, 3. baron Rayleigh (12. listopadu 1842 – 30. června 1919) byl anglický fyzik. Zjistil anomálii hustoty dusíku izolovaného z atmosféry, kterou publikoval na svých přednáškách. Tato anomálie zaujala Williama Ramsaye a spolu s Rayleighem objevil argon (Nobelova cena za fyziku 1904) a další vzácné plyny. Zabýval se také akustikou, optickým a elektromagnetickým rozptylem světla, je objevitelem jednoho z vyzařovacích zákonů. Většina historiků a přírodovědců oceňuje jeho vědeckou důkladnost a přesnost, která mu vynesla celou řadu ocenění.", "tgt_summary": "John William Strutt, 3rd Baron Rayleigh, (; 12 November 1842 – 30 June 1919), was a British scientist who made extensive contributions to both theoretical and experimental physics. He spent all of his academic career at the University of Cambridge. Among many honors, he received the 1904 Nobel Prize in Physics \"for his investigations of the densities of the most important gases and for his discovery of argon in connection with these studies.\" He served as President of the Royal Society from 1905 to 1908 and as Chancellor of the University of Cambridge from 1908 to 1919. ", "id": 1734384} {"src_title": "Halda (datová struktura)", "tgt_title": "Heap (data structure)", "src_document": [{"title": "Popis haldy.", "content": "Haldu bychom mohli tedy definovat jako datovou strukturu splňující dvě základní podmínky: Právě podle těchto podmínek se haldy rozdělují na d-regulární, Fibonacciho, Leftist a další (mohou se lišit jak lokální, tak strukturální podmínkou). Jak již bylo naznačeno, rozlišujeme haldy Min-Heap a Max-Heap. Příklady Min-Heap a Max-Heap: Matematicky se u obou variant jedná pouze o rozdíl v jejich opačném pořadí prvků. Protože je definice vzestupně i sestupně libovolná, je pouze otázkou interpretace, zda se v konkrétní implementaci jedná o Min-Heap nebo o Max-Heap.", "section_level": 1}, {"title": "Obousměrné haldy (Double heaps).", "content": "Často se stává, že halda má zobrazit podmínku v obou směrech. V tomto případě se jednoduše vytvoří haldy dvě a uspořádají se podle větší a menší relace. Taková struktura je pak označována jako \"Double heap\" nebo krátce \"Deap\". Při použití \"Double heaps\" je třeba dávat pozor na to, že ne každá implementace haldy si pro jednotlivé operace zachová svůj průběh. Například Fibonacciho haldy s konstantním amortizovaným průběhem podporují pouze decreaseKey pro snížení klíčů. Všeobecný changeKey pro změnu klíče, který je vyžadován v případě Double heap, potřebuje ale amortizovaně minimálně logaritmický čas. Variantou hald, které splňují podmínku haldy pouze částečně, nebo odchylně jsou tzv. Min-Max-Heap. Jedná se o Double heap, které díky odchylné formě podmínky haldy mohou udržovat data pouze v jednom stromu.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty haldy.", "content": "Existuje mnoho druhů hald s rozdílným průběhem pro různé operace. Příklady hald:", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání teoretických hranic složitostí pro jednotlivé varianty.", "content": "U Pairing, binární a binomiální haldy jde o složitosti v nejhorším případě. O amortizované složitosti u Fibonacciho a Leftist haldy. O(f) dává asymptotickou horní hranici a Θ(f) je asymptoticky přesná (až na multiplikativní konstantu) složitost. V tabulce předpokládáme použití Min Heap.", "section_level": 1}, {"title": "Využití haldy.", "content": "Halda má široké spektrum využití a patří mezi oblíbené datové struktury pro mnoho aplikací.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace haldy.", "content": "Standard Template Library jazyka C++ poskytuje algoritmy make_heap, push_heap a pop_heap pro binární haldy, které pracují na iterátorech s náhodným přístupem.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace binární haldy.", "content": "Zajímavé je, že binární haldy mohou být implementovány jednoduše pomocí pole. První nebo poslední prvek bude obsahovat kořen. Následující dva prvky pole obsahují jeho potomky. Následující čtyři obsahují další čtyři potomky předchozích dvou potomků, atd. A tak potomci uzlu na pozici n budou na pozici 2n a 2n+1 v polích indexovaných od jedničky nebo 2n+1 a 2n+2 v polích indexovaných od nuly. Vyvažování haldy je prováděno záměnou prvků, které nejsou umístěny ve správném pořadí. Tak, jako můžeme sestavit haldu z pole bez využití další paměti (například pro uzly), heapsort může být také použít pro třídění pole na místě. Další výhoda haldy v některých aplikacích je, že sestavení hald může být prováděno v lineárním čase použitím Tarjanova algoritmu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Halda je v informatice stromová datová struktura splňující tzv. \"vlastnost haldy\": pokud je \"B\" potomek \"A\", pak \"x(A)\" >= \"x(B)\". To znamená, že v kořenu stromu je vždy prvek s nejvyšším klíčem (klíč udává funkce \"x\"). Taková halda se pak někdy označuje jako \"max heap\" (\"heap\" je v angličtině halda), halda s reverzním pořadím prvků se analogicky nazývá \"min heap\". Díky této vlastnosti se haldy často používají na implementaci prioritní fronty. Efektivita operací s haldou je klíčová pro mnoho algoritmů.", "tgt_summary": "In computer science, a heap is a specialized tree-based data structure which is essentially an almost complete tree that satisfies the heap property: in a \"max heap\", for any given node C, if P is a parent node of C, then the \"key\" (the \"value\") of P is greater than or equal to the key of C. In a \"min heap\", the key of P is less than or equal to the key of C. The node at the \"top\" of the heap (with no parents) is called the \"root\" node. ", "id": 1115913} {"src_title": "Lidl", "tgt_title": "Lidl", "src_document": [{"title": "Charakteristika firmy.", "content": "Mluvčí české odnože firmy Jana Jabůrková charakterizovala firemní strategii v roce 2004 takto: \"„Společnost LIDL je známa svou agresivní politikou zamířenou na nejnižší možné ceny“\". Zprvu se zaměřoval především na levné zboží a nízkých cen dosahoval omezenou nabídkou zboží. Ačkoliv tuto strategii řetězec doposud zcela neopustil, bylo koncem roku 2015 oznámeno, že už nechce být „skromným obchodem pro chudé“ a „promění své prodejny“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Firma Lidl byla založena ve 30. letech 20. století v Německu jako velkoobchod s potravinami a jiným sortimentem. Dnes patří firma Lidl mezi Top 10 německého trhu maloobchodních prodejen potravin. Jako mezinárodní společnost je aktivní se svými vlastními prodejnami po celé Evropě a v USA. První prodejny byly otevřeny v okolí Ludwigshafenu v 70. letech, po expanzi v rámci Německa probíhající až do pozdních 80. let a po mezinárodním angažování se od počátku 90. let, jsou dnes prodejny téměř ve všech evropských zemích.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "V Česku bylo otevřeno prvních 14 prodejen Lidl v červnu 2003, v roce 2005 jich bylo 124, v letech 2006 a 2007 jich měl řetězec asi 160. Na konci roku 2010 bylo v ČR prodejen 216.. V současnosti mohou zákazníci nakoupit v 237 prodejnách, které zásobují 4 logistická centra Brandýs nad Labem, Cerhovice, Olomouc a Měřín kde je sklad \"MOPRO\" – chlazené a mražené zboží + sklady pro E-SHOP – non food v Plzni. Jedna z nových otevíraných prodejen bude otevřena 21. 1. 2019 v Praze – u. Želivského (u metra). Prodejna v Lanškrouně byla v dubnu 2016 uzavřena z hygienických důvodů, potravinářská inspekce nalezla v prodejně myší trus a okousané krabice s potravinami. V roce 2017 začal Lidl přestavovat své prodejny v České republice tak, aby měly například širší uličky. Rovněž začal měnit image firmy. Místo sloganu „Lidl je levný“ začal používat slogan „Lidl – správná volba“. V roce 2017 došlo ve firmě k plošnému navýšení platů, které dosahují obecného republikového průměru. Rovněž v roce 2017 začal testovat svůj e-shop na svých zaměstnancích, Česko má být první zemí v regionu, kde by měl být e-shop spuštěn. Sklady pro e-shop budou v Plzni.", "section_level": 2}, {"title": "Slovensko.", "content": "Na Slovensko vstoupila firma v roce 2004. V březnu 2004 byly na několika místech Slovenska zkoulaudované neoznačené objekty typu prodejen Lidl, firma pomocí inzerátů hledala pracovní síly, avšak vedoucí sekretariátu slovenské pobočky Albedinská prohlásila: \"„Žádné prohlášení neposkytneme, nepatří to k zvyklostem společnosti Lidl“\". V roce 2017 měl Lidl na Slovensku 126 obchodních jednotek.", "section_level": 2}, {"title": "Spojené státy americké.", "content": "V červnu 2017 otevřel řetězec Lidl ve Spojených státech svůj první supermarket. V počátku expanze Lidl plánoval otevřít deset supermarketů na východním pobřeží Spojených států. Do poloviny roku 2018 plánovala společnost otevřít v USA celkem 80 obchodů.", "section_level": 2}, {"title": "Marketing.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vlastní značky.", "content": "Obchodní strategie firmy je založena do značné míry na využívání vlastních privátních značek, pod kterými obchod prodává výrobky jiných výrobců. Prostřednictvím privátních značek Lidlu vyvezli čeští výrobci v roce 2012 zboží v hodnotě 3,1 mld. korun. Podle Potravinářské komory však bylo výrazně větší množství potravin ze zahraničí pod privátními značkami prodáno na českém trhu.", "section_level": 2}, {"title": "Reklama.", "content": "Společnost Lidl se v současnosti v Česku prezentoval sloganem: \"Lidl – správná volba\", ke kterému byly natočeny televizní spoty. V listopadu 2011 odstartovala nová reklamní kampaň se sloganem: \"To nejlepší z Česka. To nejlepší z Evropy\". Cílem kampaně bylo přiblížit zákazníkům nejlepší potraviny z České republiky, ale i z dalších zemí Evropy. Společnosti Lidl se prezentuje především svými tematickými týdny, kdy se pravidelně opakují dny francouzské, italské, španělské, asijské, mexické nebo americké kuchyně. Na podzim roku 2012 přišla společnost s prodejem kvalitních francouzských vín. Tváří reklamní kampaně se stal herec Marek Vašut. Televizní reklama se točila na francouzských vinicích.", "section_level": 2}, {"title": "Spolupráce s Českými drahami.", "content": "V roce 2009 byla zahájena spolupráce mezi obchodním řetězcem Lidl a společností České dráhy, a.s. Lidl prodával do roku 2010 několikrát do roka speciální zlevněné jízdenky s názvem ČD Net Lidl. Jízdenky byly časově omezené a bylo možno je využít v dobách státních svátků. Při předposlední akci (lístky bylo možné použít 17. listopadu 2010) se prodalo 6700 jízdenek.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obchodník roku.", "content": "Společnost Lidl Česká republika získala celkem 14 ocenění v soutěži bývalé GE Money Bank „Obchodník roku“.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění výrobků.", "content": "V testech časopisu dTest získaly první místo produkty: šampón Cien s provitaminem, prací prášek Formil, tuňák v konzervě a kysané bílé zelí Chira se stalo nejlepším výrobkem z testu a bylo oceněno jako výhodný nákup. Majonéza Mikado byla dTestem oceněna za dobrou chuť, vzhled i vůni a získala označení dobrý nákup. Redakční testování deníku MF Dnes pak vyhrál Tuzemák. Úspěch zaznamenala i pánská toaletní voda X-Bolt a dámská toaletní voda Suddenly Madame Glamour ve slepých testech provedených ve Velké Británii. Z testů vyplynulo, že se vyrovnají vůním světových značek.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s Občanským sdružením Život dětem.", "content": "V roce 2011 byla zahájena spolupráce mezi řetězcem Lidl a Občanským sdružením Život dětem. Do celorepublikové sbírky, která se koná pod názvem Srdíčkové dny, se mohou zákazníci zapojit zakoupením unikátní samolepky s logem vzájemné spolupráce občanského sdružení Život dětem a společnosti Lidl ve výši minimálně 30 Kč. V roce 2011 vynesla sbírka 3 miliony korun a o rok později 6 milionů korun.", "section_level": 2}, {"title": "Fandit a pomáhat.", "content": "Společnost Lidl darovala občanskému sdružení Život dětem 50 000 Kč za každý gól, který vstřelili čeští reprezentanti na Mistrovství Evropy ve fotbale 2012.", "section_level": 2}, {"title": "Rákosníčkova hřiště.", "content": "Společnost Lidl přišla v červnu 2012 s novým projektem s názvem „Rákosníčkova hřiště“. Hřiště jsou určena zejména předškolním, ale také starším dětem. Symbolem celého projektu a dominantou hřišť je kreslená postavička Rákosníčka z večerníčku. Při realizaci konceptu se společnost Lidl spojila s autorem postavičky Zdeňkem Smetanou a autorem pohádek o Rákosníčkovi Jaromírem Kinclem a vytvořila koncept hřišť s na motivy jeho příběhů. Během jeho pilotní fáze postavila společnost Lidl v České republice 11 dětských hřišť v hodnotě 16,5 milionů korun. Nová hřiště vyrostla v Brně, Berouně, Hradci Králové, Jihlavě, Karviné, Ostravě, Olomouci, Plzni, Písku, Sokolově a ve Znojmě. V roce 2013 o umístění hřišť rozhodovala veřejnost v hlasování. Do konce roku 2016 postavil Lidl v České republice celkem 69 Rákosníčkových hřišť.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kácení stromů.", "content": "Vstup firmy Lidl na český trh byl charakteristický zejména opakovanými aférami s kácením stromů. Od roku 2002 do října 2003 bylo zjištěno nejméně 102 stromů poblíž stavenišť prodejen firmy Lidl, které by bránily výhledu na prodejnu nebo na její poutače a byly v noci neznámými pachateli nezákonně pokáceny. V některých případech šlo o stromy, k jejichž legálnímu pokácení se předtím společnost Lidl neúspěšně pokoušela získat povolení. Firma Lidl se v počátcích aféry vyjádřila, že její „komunikační strategií je nekomunikovat s médii“ (tento výrok pochází od Dany Berkové, tehdejší asistentky jednatele firmy). V listopadu 2003 společnost Lidl s občanským sdružením Děti země uzavřela smlouvu, ve které uznala morální odpovědnost za to, že jako vlastník pozemků nedokázala zabránit kácení stromů a mimo jiné se zavázala k nápravě vzniklé situace a přislíbila vysadit 1020 stromů s následnou pětiletou péčí. Další případy podezřelého nebo zpochybňovaného kácení u prodejen Lidlu se objevovaly v menším měřítku i v následujících letech. Počátkem listopadu 2006 Lidl a Děti Země uzavřeli dodatek původní smlouvy, jímž se firma Lidl zavazuje informovat Děti Země o všech případech nelegálního kácení nebo poškozování dřevin v blízkosti prodejen Lidl.", "section_level": 2}, {"title": "Obsah pesticidů v ovoci a zelenině.", "content": "Při nezávislém testování v roce 2005 firma Lidl vykázala nejhorší výsledky mezi německými obchodními řetězci ohledně obsahu pesticidů v prodávaném ovoci a zelenině. V reakci na akce organizace Greenpeace v roce 2006 Lidl slíbil v Německu zpřísnit systém kontroly kvality a ustavit vnitřní limity pro pesticidy. Začal také nabízet biopotraviny a výrobky „Fair trade“. V říjnu 2006 ohlásila firma Lidl v Německu zastavení prodeje konvenčně pěstovaných grepů, protože dlouhodobě obsahovaly vysoké hladiny pesticidů. V roce 2007 dosáhl Lidl v Německu ve stejných testech již nejlepších výsledků ze všech sledovaných řetězců.", "section_level": 2}, {"title": "Nakládání s odpady.", "content": "V roce 2008 inspektoři uložili firmě Lidl v České republice pokutu 2 miliony korun za opakované špatné nakládání s odpady. Firma neplnila svou povinnost zpětného odběru, která se vztahuje například na akumulátory, baterie, výbojky a zářivky, podle zákona a snažila se tento odběr regulovat. Stalo se tak poté, co již v předchozím roce byla firmě vyměřena pokuta 600 000 Kč za neodebírání oleje a baterií. V roce 2018 dostal Lidl pokutu za netřídění odpadu. V roce 2019 Česká inspekce životního prostředí udělila Lidlu opět pokutu za netřídění odpadu v jednom logistickém centru. Jednalo se o pokutu ve výši 100 tisíc korun za to, že byly v logistickém centru v Cerhovicích do stejného kontejneru ukládány igelitové obaly, kartonové krabice, balené kuřecí maso, ovoce a zelenina v obalech, polystyrenová deska, dřevěné palety i květiny v květináčích. Kromě toho v bednách označených nápisem „pouze dřevo“ inspektoři České inspekce životního prostředí našli směs papíru, dřeva a plastů.", "section_level": 2}, {"title": "Špehování.", "content": "Firma byla opakovaně obviněna z nelegálního získávání a shromažďování informací o svých zaměstnancích. V roce 2008 čelila obvinění, podle kterých sledovala své zaměstnance na toaletách průmyslovou kamerou, za což v Německu dostala pokutu ve výši jednoho milionu eur. V roce 2009 se pak ukázalo, že Lidl nezákonně shromažďoval zdravotní dokumentaci o svých zaměstnancích.", "section_level": 2}, {"title": "Černošský model.", "content": "V lednu 2017 se stala společnost Lidl terčem kritiky ze strany odpůrců imigrantů, když se v reklamním letáku objevil model tmavé pleti. Lidl později na sociálních sítích reagoval na jeden z nenávistných komentářů slovy: \"„Jsme v Evropě v 21. století, kde spolu soužijí různé rasy. A protože Lidl najdete také po celé Evropě, nevidíme rozdíly. Čím více ze světa totiž poznáte, tím větší toleranci vůči jiným máte. Proto jsou naši modelové ze všech koutů světa.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Retuše křesťanských symbolů.", "content": "V srpnu roku 2017 vyretušovala společnost Lidl křesťanské kříže z řeckých kostelů u obalů produktů řeckého původu privátní značky Eridanous, proti čemuž se ze strany spotřebitelů zvedla vlna nevole. Společnost dané jednání následně odůvodnila hájením náboženské neutrality. Ministr zemědělství Marian Jurečka vyzval zákazníky Lidlu, aby zvážili bojkot řeckého týdne v prodejnách Lidl. Kardinál Dominik Duka v dopise řeckému velvyslanci v České republice označil postup obchodního řetězce Lidl za nekulturní akt. Český novinář Jiří X. Doležal k dané záležitosti ještě v Reflexu poznamenal, že ačkoliv nechal Lidl křesťanské kříže na výrobcích vymazat, tak půlměsíce na kupolích islámských mešit zjevně nikoliv. Na retušování křížů na výrobcích prodávaných po celé Evropě poprvé upozornili belgičtí spotřebitelé. Obrázky kostelů z řeckého ostrova Santorini používá Lidl dlouhodobě, ale teprve od roku 2014 v retušované podobě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lidl je obchodní značka řetězce prodejen německé společnosti Schwarz-Gruppe, které patří též síť hypermarketů Kaufland. Vlastníkem je obchodník a miliardář Dieter Schwarz. Ve 26 státech Evropy a ve Spojených státech amerických vlastní společnost Lidl přibližně 10 tisíc prodejen. ", "tgt_summary": "Lidl Stiftung & Co. KG (; ) is a German international discount supermarket chain that operates over 10,000 stores across Europe and the United States. Headquartered in Neckarsulm, Baden-Württemberg, the company belongs to Dieter Schwarz, who also owns the hypermarket chain Kaufland. ", "id": 591942} {"src_title": "Vydra říční", "tgt_title": "Eurasian otter", "src_document": [{"title": "Výskyt a početnost.", "content": "Všeobecně je rozšířená v Evropě (rovněž v Česku a Slovensku), v Asii (až v Japonsku a na Sundských ostrovech) a směrem na jih zasahuje až do severní Afriky. Můžeme ji spatřit poblíž stojatých i tekoucích vod (což zahrnuje řeky, průplavy, rybníky, jezera, potoky, močály nebo rýžová pole) do nadmořské výšky 2000 metrů, ale také v horských oblastech, například v Tibetu, v nadmořské výšce až 4120 metrů. K životu potřebuje rozlehlé a čisté vodní prostředí se zarostlými břehy, které je rovněž bohaté na potravní zdroje. Vydru říční lze nalézt i v mořích, kde obývá pobřežní oblasti, vždy má však pravidelný přístup k sladké vodě, tedy k ústím řek. Na západní polokouli je zastoupena vydrou severoamerickou (kanadskou), které se v mnoha ohledech podobá. Přestože jsou vydry stále velmi početné (z globálního hlediska), v Evropě, ale i v Asii došlo k jejich značnému úbytku (viz Ohrožení a ochrana). Již stabilní nebo obnovující se populace můžeme nalézt v Británii, Dánsku, Francii, Německu, na severozápadě Řecka, v Itálii, Portugalsku, Španělsku, Slovensku (zdá se, že již také v Česku) a Švédsku. Množí se též v některých kritických oblastech Nizozemska a Švýcarska, kam byla znovu vysazena. Populace naopak stále klesá v Izraeli nebo Gruzii, přičemž některé další oblasti nejsou prozkoumány.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v České republice.", "content": "Můžeme ji pravděpodobně zastihnout kdekoliv na vhodných tocích, ale nejhojněji se vyskytuje na Plzeňsku, Šumavě, jihočeské pánvi na Českomoravské vrchovině, vzácněji pak na Ohři, v severozápadních Čechách nebo na Dyji. V poslední době byl potvrzen rovněž výskyt v Českém Švýcarsku. Další výskyt byl údajně potvrzen na dolním toku Vltavy, v Dole u Libčic. Výskyt vydry byl též potvrzen na řece Dřevnici a jejích přítocích. V 70. letech 20. století přežívalo na území ČR pouze okolo 170 vyder. V roce 2000 odhadem už 700 až 800 vyder. K roku 2010 žilo v České republice pravděpodobně více než 2000 jedinců a počet stále stoupal. Od roku 2017 se na našem území vyskytuje již více než 4000 vyder, ale detailní pozorování z let 2011 až 2016 ukazuje na lokální pokles – ve východních Čechách, pravděpodobně způsobený obdobím sucha. Vzhledem k teplým zimám a nedostatku sněhu a ledu bylo sčítání ze strany pracovníků ochrany přírody nedostatečné (/ informace z konference Vlk Vydra. Počty ani v Polabí a ve východních Čechách neklesají, ale naopak trvale stoupají a není pravdou, že ke svému životu potřebuje \"čistou vodu\". Vydra jako každý jiný živočich se dokáže přizpůsobit změněným podmínkám a do méně čisté vody si chodí pouze a jen pro potravu.", "section_level": 2}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Poddruhů se dle různých pramenů rozeznává 7 až 28 (Larivière a Jennings, 2009), 12 (Romanowski, 2010) nebo 10 (Davis, 1978), a to na základě toho, kde které vydry žijí. Taxonomie je však stále neujasněná a existence některých z nich bývá zpochybněna. Vydra říční je velká lasicovitá šelma s protáhlým, štíhlým tělem a malou zploštělou hlavou. Kondylobazální část lebky (mezičelist až týlní výběžky) dospělého samce je průměrně dlouhá 117,4 mm, u dospělé samice 109,6 mm. Krk je nevýrazný. Krátké pětiprsté končetiny má opatřeny tuhou plovací blánou, jež je patrná i na stopách otisknutých v blátě. Přední stopa je dlouhá do 7 cm, zadní až 9 cm. Malé, ale poměrné silné nohy jsou vhodné k plavání a obratnému potápění, měří asi 11–13,5 cm. Ocas je svalnatý, relativně pružný a ke konci zúžený. Boltce jsou ukryté v srsti a nosní a ušní otvory vybaveny kožními záhyby, které vydře umožňují je při ponoru zcela uzavřít. Ze všech kunovitých (lasicovitých) šelem je vydra nejlépe přizpůsobená k životu ve vodě. Ačkoli v ní tráví většinu času, není jako jeden z mála živočichů vybavena tukovou vrstvou. Ve srovnání s jinými savci má vydra říční poměrně vysoký metabolický výdej; na souši má klidovou metabolickou rychlost 4,1 w/kg (o 38–48 % vyšší než podobně velcí suchozemští savci), ve vodě pak 6,1 w/kg.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzické vlastnosti.", "content": "Má krátkou, lesklou, na hřbetní straně kávově hnědou srst, na spodku světlejší, která nepropouští vodu. Pod vodou se zdá být její tělo stříbřité, díky vzduchovým bublinám uchycených v srsti. Na jednom centimetru čtverečním kůže jí roste až 50 000 chlupů (možná dokonce až 70 000). Celé tělo je tak pokryto asi 150–200 miliony chlupů, a právě kvůli svému „bohatému“ kožichu je vyhledávaným cílem v oboru kožešnictví. Díky této kožešině dokáže žít i v chladnější vodách, v zimě ji nevadí ani téměř nulové teploty. Navzdory sezónním změnám je složení srsti neustále stejné. Udržuje si průměrnou tělesnou teplotu 38,1 °C, v rozmezí od 35,9 °C do 40,4 °C. Vstoupí-li do studené vody, za celou hodinu se její tělo ochladí o pouhých 2,3 °C. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší a pohlavní dimorfismus je zpravidla nevýrazný, samci jsou pouze o něco málo robustnější (větší a těžší), avšak někteří mohou být až o 50 % větší nežli samice.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a životní prostředí.", "content": "Vydra říční žije po většinu roku samotářským způsobem života, obzvláště samec. Aktivně se shledávají pouze v období námluv. Rodinné skupinky tvoří jedině samice s mláďaty o které se stará sama. Sociální skupiny se zpravidla netvoří, výjimečně snad z nedostatku potravy, kdy se na jenom místě může shromáždit a společně kooperovat vícero jedinců. Samec je vysoce teritoriální, lovný revír zaujímá až 30 km vodního toku. Velikost teritoria je značně proměnlivá a odvíjí se od množství potravy, kvalitě a rozlohy řek. Své teritorium si střeží proti jedincům stejného pohlaví, což nám často umožňuje zaznamenat, že se dvě rozdílná teritoria jedinců různého pohlaví překrývají. Samice je mírnější a její území bývá znatelně menší. Vydra si hranici svého teritoria značí trusem; mastný, sladce páchnoucí, černohnědý a až 10 cm dlouhý exkrement protáhlého tvaru se zbytky rybích šupin nebo kůstek. Pomocí výkalů také s jinými vydrami komunikuje, trus slouží jako jakási vizitka – signalizuje přítomnost (nárokuje si území), pohlaví nebo třeba pohlavní zralost. Mimo toho se dorozumívají taktéž močí, výměšky análních žláz nebo zvuky (obvykle pískáním, vrčením či kňučením). Mladí samci většinou žádné revíry nemají a putují mezi cizími. Vyhýbají se ale těm, kde žijí samice s mláďaty. Během jedné noci urazí vydra i více než 10 km. Vyhrabává si poměrně dlouhou noru (jedno teritorium obsahuje asi 15–20 nor) s doupětem v hlinitých březích nebo pod kořeny stromů, přičemž do ni bývá často vchod pod vodní hladinou, čímž se stává nepřístupnějším pro mnoho potenciálních predátorů. Jindy zabere cizí noru, po jezevci, králíkovi nebo lišce. V nepříznivých podmínkách (např. je-li větší mráz) z nory vyleze jen zřídka. Občas se ale při svých potulkách dostává poměrně daleko od vody. Nejvyšší aktivitou srší asi na jaře, nebo na podzim, kdy se toulá po širokém okolí. Nejčilejší je za soumraku a v noci, kdy dokáže urazit velkou vzdálenost po souši. Často právě tehdy umírá na silnicích, kde dochází k střetům s motorovými vozidly. Vydra říční je skvělý plavec a potápěč. Pod vodou vydrží déle než 5 minut (pravděpodobně až 7 nebo 8 minut), ale obvykle se vynoří během jedné minuty. Uplavat zvládne až 400 metrů bez jediného nadechnutí a při výpadu se pohybuje rychlosti 7 až 15 km/h. Rychlost podtrhuje hadovitými pohyby těla. Ponořit se dokáže do hloubky 9–10 metrů (případně až 15 metrů), ale obvykle ji lze spatřit v hloubce 0–3 metry. Loví-li potravu, pohybuje se leckdy poměrně daleko od břehu, obvykle však do 50 metrů. Protože má vydra plochou hlavu, jsou nozdry, uši a oči umístěny v jedné linii a při plavání tak využívá všech smyslů současně. I díky tomu jí stačí vystrčit jen malý kousek hlavy, aby zjistila, co se děje nad hladinou. Vybavena je navíc citlivými hmatovými vousky (tzv. vibrisy), a to nejen okolo čenichu, ale též nad očima a na krku. Problém jí tak nedělá zorientovat se v kalné vodě, nebo při prolézání nor.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se především vodními živočichy, zvláště pak rybami (až z 80 %) např. z čeledi treskovití, vrankovití, mečítkovití, lososovití, úhořovití, kaprovití nebo slimulovití (mořské druhy), obvykle ve velikosti 10–15 cm, nebo 20–30 cm (Reichholf a kol., 1996). Dokáže se však zmocnit i větších kusů, např. v jižních Čechách lovila kapry o velikosti 30–68 cm (Pacovská, 2007). Dále se živí také korýši (kraby, raky), měkkýši (škeblemi), obojživelníky (žábami), drobnými savci (králíky, hraboši, ondatrami), mladými vodními ptáky a jejich vejci, červy, větším hmyzem a případně i vegetací. Tento širší výběr potravy se z velké části překrývá s tou, jakou se živí třeba norci, přesto mezi nimi větší konkurence nevzniká. Struktura jídelníčku se může lišit v závislosti na tom o jakou vydří subpopulaci se jedná, případně též v důsledku sezónních změn. Na lov se ve většině lokalit vydává až v pozdní části odpoledne, kdy není sluneční záření tak silné. Mívá velký lovný revír. Zdá se, že se při výběru potravy soustředí na hojnost té či oné kořisti. Přednost dává také té, která se pomaleji pohybuje. Často se vydra živí i nemocnými jedinci, čímž je užitečná. Za jeden den zkonzumuje vydra říční až jeden kilogram potravy (odpovídá přibližně 15 % hmotnosti těla), za týden tedy asi 4–7 kg ryb; pro dobrou tělesnou kondici by měla denně ulovit nejméně 0,4 kg potravy, ideálně 0,9 kg a v zimním období až 1,5 kg potravy. Menší kořist spořádá ihned ve vodě, zatímco s větším úlovkem se odebere na souš.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování, věk.", "content": "Období rozmnožování nastává asi nejčastěji od února do července, v různých ročních dobách. Mláďata se rodí nejčastěji v dubnu až květnu, příhodně v době nejvyšší hojnosti potravy, nebo mezi srpnem a listopadem. Samci se sdružují se samicemi a společně i loví. K páření obvykle dochází ve vodě a k aktu opakovaně po dobu 2–3 dnů. Délka březosti je značně proměnlivá, ale trvá přibližně 60 dní (+/- 3 dny), nebo 63–74 dní. Pokud se samice páří později, může dojít k utajené březosti. Její délka je proměnlivá, může se jednat až o 9–12 měsíců (Bouchner, 1982) a mláďata se rodí kdykoli během roku. V jednom vrhu bývá jedno až pět mláďat (většinou dvě až tři, nebo maximálně dvě), s věkem matky roste i počet potomků. Rodí se v noře a jsou slepá, bezzubá, osrstěná jen jemnou šedavou srstí a váží 99–122 gramů. Měří asi 15 cm a poznat je lze podle typického skučení. První dny jsou velmi zranitelná a matka je udržuje v teple. Oči se jim otevírají po 31–34 dnech života, kojena jsou asi 10 týdnů a poté se už odváží do vody, kde se postupně učí plavat a lovit. Přibližně jeden rok (9–12 měsíců) se drží u matky, zůstávají s ní celý podzim a zimu, a s příchodem jara se osamostatní. Pohlavní dospělosti dosahují ve druhém, třetím, nebo až čtvrtém roce života. Dožít se může i více než 20 let (vyššího věku hlavně v zajetí). V přírodě asi 12–16 let. Někteří autoři uvádí, že se v divočině dožívá jen velmi skrovného věku, průměrně asi kolem 5 let, avšak nalézt nebo odchytit se podaří hlavně mladé, ještě nezkušené jedince, čímž je průměrný věk zkreslený. Také je třeba počítat s tím, že se druh vykazuje poměrně vysokou úmrtností; asi 42 % mláďat přežije první rok života, 33 % druhý rok života a jen 25 % vyder žije déle než dva roky.", "section_level": 2}, {"title": "Přirození predátoři.", "content": "Dospělé vydry nemají, minimálně v Evropě, prakticky žádného přirozeného nepřítele. Většinou se nacházejí na vrcholku potravního řetězce. Jedinou hrozbou se zdá být člověk, který do jejich života zasahuje jednak úmyslně (lovem pro kožešinu či honem kvůli případné škodě na hospodářství), ale i neúmyslně (znečišťováním vod, fragmentací stanovišť, nebo náhodnými odchyty do rybářských sítí).", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Během 20. století byl v některých lokalitách jejího areálu rozšíření zaznamenán až drastický pokles volně žijících vyder kvůli jejich náchylnosti na vodu znečištěnou jedovatými látkami, ale svůj podíl na tom jistě má i ilegální lov pro vysoce ceněnou kožešinu a ztráta přirozeného biomu. Dle Červeného seznamu IUCN z roku 2015 se globálně zatím jedná o téměř ohrožený druh a populace je hodnocena jako ubývající. V mnohých částech Evropy se však díky přísným záchranářským opatřením podařilo stav vydry říční znovu stabilizovat. V mnoha státech také platí přísná ochranářská opatření až dodnes a za jeho porušení se vybírají přísné pokuty. Ani České republice se nevyhnul vysoký pokles populací. Proto je podle vyhlášky MŽP zvláště chráněna jako silně ohrožený druh a ochrana se vztahuje i na její biotop. Mimo jiné je zakázán i její chov v zajetí a prodej. Jako příčina smrti se v poslední době nejčastěji objevuje zabití dopravními prostředky a pytláctví, neboť druh je v konfliktu se zájmem rybářů. Stát ale rybářům poskytuje náhradu škod na rybách. Ochranou vydry v Česku se zabývá mimo jiné Český nadační fond pro vydru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vydra říční (\"Lutra lutra\"), nebo také vydra evropská, je jediným druhem vydry vyskytujícím se na území České republiky. Jedná se o lasicovitou šelmu náležící do rodu \"Lutra\" (vydra)\".\" Bylo popsáno několik poddruhů, ale o existenci některých z nich se vedou spory. Vydra říční je široce rozšířena v Evropě, na většině územích Asie a v některých oblastech severní Afriky. Obývá oblasti do nadmořské výšky 2000 metrů (vzácněji i vyšší). K životu potřebuje rozlehlé a čisté vodní toky, které jsou bohaté na potravu a hustě zarostlé okolní vegetací. ", "tgt_summary": "The Eurasian otter (\"Lutra lutra\"), also known as the European otter, Eurasian river otter, common otter, and Old World otter, is a semiaquatic mammal native to Eurasia. The most widely distributed member of the otter subfamily (Lutrinae) of the weasel family (Mustelidae), it is found in the waterways and coasts of Europe, many parts of Asia, and parts of northern Africa. The Eurasian otter has a diet mainly of fish, and is strongly territorial. It is endangered in some parts of its range, but is recovering in others.", "id": 1177066} {"src_title": "Vaud", "tgt_title": "Canton of Vaud", "src_document": [{"title": "Názvy kantonu v různých jazycích.", "content": "Francouzsky: \"Vaud\", německy: \"Waadt\", italsky: Vaud, rétorománsky: \"Vad\", anglicky: \"Vaud\".", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Území kantonu se táhne od Ženevského jezera na jihu, k Neuchâtelskému jezeru na severu. Na severozápadě v pohoří Jura hraničí s francouzskými departementy Ainem, Jurou a Doubsem, na jihozápadě s kantonem Ženevou, na jihu v Ženevském jezeře s francouzským Hornosavojským departementem, na jihovýchodě s kantonem Valais, na východě s kantony Fribourgem a Bernem a na severovýchodě s kantonem Neuchâtel. Celková rozloha kantonu činí 3 212 km2. Nejsevernější částí kantonu je exkláva tvořená územím bývalého okresu Avenches, obklopená kantonem Fribourg a Neuchâtelským jezerem. Na druhou stranu se však uvnitř Vaudského území nacházejí dvě exklávy kantonu Fribourg, a dvě exklávy kantonu Ženeva, tvořené územím obce Céligny. Hory na jihovýchodě jsou součástí Švýcarských Alp. Nachází se zde Diableretský ledovec a několik oblíbených lyžařských cílů, jako jsou Villars, Les Diablerets a Leysin. Střední část kantonu je naopak složená z morén a pahorkatin. V blízkosti jezer se rozkládají roviny.", "section_level": 1}, {"title": "Politický přehled.", "content": "Zdejší kantonální parlament, který má 150 poslanců, se nazývá „Velká rada“ (francouzsky \"Grand Conseil\"). Sedmičlenná vláda se nazývá „Státní rada“ (francouzsky \"Conseil d'Etat\").", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ve středověku bylo území moderního kantonu Vaud dlouho rozděleno mezi více států. Většina území moderního kantonu Vaud byla až do roku 1536 součástí Savojského hrabství, několik územně nesouvisejících částí (Grandson, Orbe-Échallens) bylo součástí Burgundského vévodství. Součástí Savojska byla však i západní část moderního kantonu Fribourg. Na těchto územích Savojsko vytvořilo Baronství Vaud. Roku 1403 se součástí Švýcarska stala malá část moderního kantonu Vaud, tvořená územím bývalého okresu Pays-d’Enhaut, jež se roku 1555 stala součástí kantonu Bern. Roku 1475 získal kanton Bern jihovýchodní část Baronství Vaud, tvořenou územím moderního okresu Aigle. Roku 1536 pak kantony Bern a Fribourg dobyly zbytek území baronství Vaud, které si následně rozdělily mezi sebe. Obyvatelé bernské části bývalého baronství považovali kanton Bern za okupanta a v období Velké Francouzské revoluce vyhnali v lednu 1798 bernského fojta a vyhlásili roku 1798 Lemanskou republiku. Po příchodu francouzské armády pak byla Lemanská republika přeměněna v Kanton Léman, přičemž součástí kantonu nebyly severovýchodní části moderního kantonu Vaud (například město Avenches), které byly nově začleněny do kantonu Fribourg. Od roku 1801 usilovaly tyto části o připojení ke kantonu Léman. Roku 1803 pak na základě Napoleonem vydaných mediačních akt vzniká moderní kanton Vaud, jehož součástí se staly i oblasti připojené roku 1798 ke kantonu Fribourg.", "section_level": 1}, {"title": "Správní členění.", "content": "Od roku 1803 se kanton členil na 19 okresů (francouzsky \"district\"). K 1. lednu 2008 vstoupila v platnost správní reforma, která počet okresů snížila na 10: Okresy se dále člení na 309 obcí (francouzsky \"Commune\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Vaud je kanton na západě Švýcarské konfederace v blízkosti Ženevského jezera. Úředním jazykem je zde francouzština. Jeho metropolí je Lausanne.", "tgt_summary": "The canton of Vaud ( ;, ;, ) is the third largest of the Swiss cantons by population and fourth by size. It is located in Romandy, the French-speaking western part of the country; and borders the canton of Neuchâtel to the north, the cantons of Fribourg and Bern to the east, Valais and Lake Geneva to the south, the canton of Geneva to the south-west and France (Auvergne-Rhône-Alpes and Bourgogne-Franche-Comté) to the west. ", "id": 489990} {"src_title": "Řehoř V.", "tgt_title": "Pope Gregory V", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako třetí syn korutanského vévody Oty z Wormsgau a dcery hraběte Jindřicha Judity v roce 972, čili byl pravnukem císaře Oty Velikého. Podle legendy se narodil ve Stainachu (dnešní Štýrsko v Rakousku). Studoval ve Wormsu u mohučského arcibiskupa Willigise, dalším z jeho učitelů byl Jan Philagatos. Poté, co byl krátce činný ve Wormsu jako kaplan, doprovázel jako králův dvorní kaplan Otu III. na cestě do Říma. Po smrti Jana XV. byl ve věku 24 let jmenován svým bratrancem Otou III., vnukem Oty Velikého, papežem, čímž se stal jedním z nejmladších papežů v historii. Ještě ve stejném měsíci (21. května 996) stihl korunovat Otu III. na císaře. Řehoř V. se od svých předchůdců odlišoval vzorným způsobem života. Protože se blížil konec tisíciletí, s čímž byla v té době rozšířena spousta pověr a strach před koncem světa a Božím trestem, byla v něj vkládána velká naděje. Římská šlechta byla však nespokojená s papežem věrným císaři. Když roku 997 opustil Řím, jmenovala ve spolupráci s Byzancí Řeka Jana Philagata vzdoropapežem Janem XVI. Řehoř uprchl do Pavie, vrátil se 998 zpět, protože císař Philagata zajal, zmrzačil, donutil jej potupně jet městem Římem na oslu a uvrhl do vězení do konce života. Když se francouzský král Robert II. bez papežského souhlasu oženil se svou vzdálenou příbuznou, uvalil Řehoř nad celou zemí první interdikt v dějinách. Řehoř V. zemřel na malárii, pravděpodobně 18. února 999 v Římě. Bývá též připouštěno, že mohl být otráven. Je pohřben v chrámu sv. Petra ve Vatikáně po boku Oty II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řehoř V., vlastním jménem \"Brun(o) von Kärnten\" (Bruno z Korutan) (972 Stainach – 18. února 999 Řím) byl od 3. května 996 do své smrti prvním německy hovořícím papežem na papežském stolci.", "tgt_summary": "Pope Gregory V (; c. 972 – 18 February 999), born Bruno of Carinthia, was the bishop of Rome and ruler of the Papal States from 3 May 996 to his death. A member of the Salian dynasty, he was made pope by his cousin Emperor Otto III.", "id": 1289142} {"src_title": "Pragmatická sankce", "tgt_title": "Pragmatic Sanction of 1713", "src_document": [{"title": "Přijetí sankce.", "content": "Do roku 1723 uznaly pragmatickou sankci sněmy všech zemí habsburské monarchie (český sněm 12. října 1720, moravský sněm 17. října 1720, slezský sněm 25. října 1720; Chebsko pak přijalo pragmatickou sankci 21. října 1721). Pragmatická sankce zůstala základním zákonem až do konce monarchie. Datum jejího vyhlášení 19. dubna 1713 bývá někdy v historiografii pokládáno za symbolický počátek jednotného „rakouského“ státu.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "U Pragmatické sankce z roku 1713 je nutné ale oddělit právní formu a obsah od věcného obsahu. Z hlediska práva je Pragmatická sankce novým prvkem zákonodárství v habsburské monarchii, ačkoliv forma „sankce“ či „deklarace“ není úplně ideální způsob podání v této tak závažné věci (klasický zákon by asi byl závažnější, ovšem vzhledem ke stále platným zemským zřízením zemí monarchie zase obtížněji prosaditelným). Obsahem příliš nepřekvapí až na klauzuli, jistě zajímavou, nicméně krátkou, že nástupnictví bude nově postaveno (tak jak se uvádí výše). Pragmatická sankce v podstatě vyjmenovává starší právní zakotvení habsburské moci a rodu ve středoevropských stavovských zemích spojených personální unií panovníka a centralizovanou správou, mluví o jednotnosti a nedělitelnosti dědičných zemí habsburských. Jedná se zejména o volební revers Ferdinanda I. (1545), dva testamenty Ferdinanda II. (1621, 1635), který se v nich poprvé vyjadřoval o nedělitelnosti dědičných zemí, tajnou dynastickou smlouvu Habsburků - Pactum mutuae successionis o nástupnictví po smrti Karla II. Španělského (smlouva datována 1703) a konečně první verzi zmíněné Pragmatické sankce, ovšem v době, kdy ještě Karel VI. neměl žádné potomky a tudíž nepočítal s absencí mužského potomka. Spíše se mělo jednat o upřednostnění Karlovy větve v případě nástupnictví v ženské linii oproti smlouvě z roku 1703, která upřednostňovala nástupnictví z větve jeho bratra císaře Josefa I. (+1711) a zabránila tak možnému nástupu cizích pretendentů prostřednictvím Josefových dcer a sester.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pragmatická sankce byl dokument vydaný 19. dubna 1713 ve Vídni císařem Karlem VI., celým jménem \"Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského\" v němž byla ustanovena \"nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské\". Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti, tedy i pro jeho dcery, v případě, že by nezanechal mužské potomky. V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I.", "tgt_summary": "The Pragmatic Sanction () was an edict issued by Charles VI, Holy Roman Emperor, on 19 April 1713 to ensure that the Habsburg hereditary possessions, which included the Archduchy of Austria, the Kingdom of Hungary, the Kingdom of Croatia, the Kingdom of Bohemia, the Duchy of Milan, the Kingdom of Naples, the Kingdom of Sardinia and the Austrian Netherlands, could be inherited by a daughter. ", "id": 406795} {"src_title": "Seřaďovací nádraží", "tgt_title": "Classification yard", "src_document": [{"title": "Typické stavební uspořádání.", "content": "Obvykle se seřaďovací nádraží skládá ze tří kolejových skupin: vjezdové, směrové a odjezdové, mezi vjezdovou a směrovou skupinou se nachází svážný pahrbek nebo spádoviště. Nejčastější uspořádání skupin je sériové, tj. že jednotlivé skupiny navazují na sebe v jednom směru, další způsob je paralelní (skupiny jsou vedle sebe a pro jízdu z jedné skupiny do druhé je nutná úvrať), případně jsou kombinovány oba způsoby.", "section_level": 1}, {"title": "Vjezdová skupina.", "content": "\"Vjezdová skupina\" nebo též \"vjezdové nádraží\" je kolejiště, kde končí svou jízdu vlaky vstupující do seřaďovacího nádraží. Vjezdové koleje ze všech směru jsou zpravidla uspořádány tak, aby všechny vlaky vjížděly do skupiny jedním zhlavím. Po odstoupení lokomotivy ze soupravy se provádějí technologické úkony předcházející rozposunování vlaku (např. koncová technická prohlídka, soupis vlaku, rozvěšení jednotlivých vozů podle údajů na tříděnce (písemný či elektronický dokument určující, které vozy mají jet na kterou kolej směrové skupiny). Poté na konec soupravy najede posunovací lokomotiva, která soupravu sune na svážný pahrbek.", "section_level": 2}, {"title": "Svážný pahrbek.", "content": "Při pomalém sunutí soupravy na svážný pahrbek se jednotlivé vozy nebo skupiny vozů (tzv. odvěsy) po překonání vrcholu pahrbku dávají do samovolného pohybu ve směru spádu (tj. směrem do směrové skupiny). Podle tříděnky jsou výpravčím na stavědle případně automatickým zařízením přestavovány jednotlivé výhybky tak, aby daný odvěs dojel na správnou kolej. Rychlost jízdy každého odvěsu je pak regulována na svážném pahrbku i pod ním kolejovými brzdami.", "section_level": 2}, {"title": "Směrová skupina.", "content": "Ve směrové skupině se nacházejí tzv. směrové (někdy nazývané též relační) koleje, z nichž každá je určená pro shromažďování vozů pro určitý směr nebo vlak. V případě nedostatečného počtu směrových kolejí můžou být na jedné koleji shromažďovány vozy i pro více směrů (vlaků) s tím, že budou dodatečně rozposunovány. Ve směrové skupině se nacházejí cílové brzdy, které sníží rychlost jedoucích odvěsů natolik, aby dojely až na konec koleje nebo na vozy, které již na koleji stojí, a rychlost nárazu do stojících vozů byla v bezpečné úrovni (tj. taková aby nedošlo k poškození vozů nebo nákladu nebo dokonce k vykolejení vozu). Po dojezdu posledního potřebného vozu najede na danou kolej posunovací lokomotiva, která vozy stlačí tak, aby je bylo možné svěsit (nemají-li automatická spřáhla). V případě, že je daná kolej vybavena zařízením, které zajistí, aby všechny vozy po dojetí byly najety na sebe (tj. bez mezer mezi nárazníky nebo spřáhly), není stlačování nutné. Posunovací lokomotiva se pak k soupravě přivěsí a celou soupravu přestaví do odjezdové skupiny.", "section_level": 2}, {"title": "Odjezdová skupina.", "content": "Svěšené soupravy jsou v odjezdové skupině připravovány k odjezdu vlaku. Je provedena výchozí technická prohlídka, úplná zkouška brzdy, připravena dokumentace k vlaku. Podobně jako v případě vjezdové skupiny bývají i do této skupiny odjezdové traťové koleje napojeny tak, aby všechny vlaky odjížděly stejným odjezdovým zhlavím.", "section_level": 2}, {"title": "Další typy seřaďovacích nádraží.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Gravitační seřaďovací nádraží.", "content": "Takovéto nádraží je celé postaveno v mírném spádu, takže vozy jedou samospádem ve směru rozřazování a není třeba používat lokomotivu.", "section_level": 2}, {"title": "Seřaďovací nádraží ve světě.", "content": "Největší seřaďovací nádraží na světě je Bailey Yard v Nebrasce, patřící společnosti Union Pacific Railroad. Největším seřaďovacím nádražím v Evropě je Maschen Rangierbahnhof (celkem 96 směrových kolejí) poblíž Hamburku. V Rusku je největší „ranžír“ v Jekatěrinburgu, ještě větší má Jasynuvata v ukrajinském Donbasu (73 kolejí).", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Seznam seřaďovacích stanic na síti SŽDC a jejich základních parametrů (seřazeno podle výkonnosti): Významné seřaďovací nádraží bylo do 90. let 20. století v Praze-Vršovicích. Jednalo se o gravitační seřaďovací nádraží, které bylo v provozu od 18. června 1919.", "section_level": 2}], "src_summary": "Seřaďovací nádraží, slangově nazývané také ranžír (z německého výrazu Rangierbahnhof), je na železnici takové nádraží, které slouží k přechodu jednotlivých vozů nebo skupin vozů mezi jednotlivými nákladními vlaky. Jedná se přitom o nádraží, které je stavebně a technologicky uzpůsobeno pro provedení velkého množství těchto operací.", "tgt_summary": "A classification yard (American and Canadian English (Canadian National Railway use)) or marshalling yard (British, Hong Kong, Indian, Australian, and Canadian English (Canadian Pacific Railway use)) is a railway yard found at some freight train stations, used to separate railway cars onto one of several tracks. First the cars are taken to a track, sometimes called a \"lead\" or a \"drill\". From there the cars are sent through a series of switches called a \"ladder\" onto the classification tracks. Larger yards tend to put the lead on an artificially built hill called a \"hump\" to use the force of gravity to propel the cars through the ladder. ", "id": 924495} {"src_title": "Access Control List", "tgt_title": "Access-control list", "src_document": [{"title": "Bezpečnostní modely založené na ACL.", "content": "Jednou ze základních otázek při tvorbě bezpečnostního modelu založeného na ACL je otázka, jak bude možno editovat samotné ACL. Systémy, které používají ACL, se dají klasifikovat do dvou kategorií: volitelné () a povinné (). Systémy s volitelným řízením přístupu umožňují tvůrci či vlastníkovi objektu plně řídit přístup k objektu, včetně například úpravy ACL tak, aby přístup získal kdokoli jiný. U povinného řízení přístupu (též „nevolitelné řízení přístupu“) jsou všechny operace podmíněny i omezeními stanovenými operačním systémem ještě nad rámec omezení definovaných v ACL. Tradiční systémy ACL stanovují oprávnění uživatelům jednotlivě, takže systém s velikým počtem uživatelů se poněkud obtížně spravuje. Modernějším přístupem pak jsou bezpečnostní modely založené na tzv. \"rolích\", kdy jsou oprávnění přidělována rolím (např. „správce“, „sekretářka“) a uživatelům jsou přidělovány jednotlivé role. Tato alternativa k ACL modelu se označuje jako role-based access control (RBAC).", "section_level": 1}, {"title": "Systém souborů založený na ACL.", "content": "Seznam je datová struktura, obvykle tabulka obsahující položky specifikující práva uživatele nebo skupiny k určitým objektům, jako jsou programy, procesy, nebo soubory. Tyto položky známé jako položky pro řízení přístupu (ACE) ve Windows, OpenVMS a Mac OS X operačních systémech. Každý dostupný objekt obsahuje identifikátor v ACL. Specifická přístupová práva rozhodují o povolení nebo oprávnění, jako který uživatel ma právo čtení, zápisu, nebo provedení objektu. V některých provedeních může ACL řídit, zdali může uživatel nebo skupina uživatelů měnit ACL na nějaký objekt. Přestože ACL je standardem POSIX, jeho implementace v různých operačních systémech se výrazně liší. Ochranné koncepty POSIX.1e a.2c byly staženy, když se stal jejich rozsah příliš široký, a práce by nebyla kompletní, ale dobře propracované části definující ACL se široce implementovaly a známe je jako „POSIX ACL“.", "section_level": 1}, {"title": "Počítačové sítě.", "content": "U počítačových sítí se jako ACL označuje seznam pravidel popisující porty nebo (síťové) démony, které jsou dostupné na počítači (či jiném zařízení na síťové vrstvě), a u každé seznam zařízení a sítí, které mohou tuto službu používat. ACL mohou být jak na konkrétních serverech, tak i na routerech. Zpravidla existují oddělená ACL pro příchozí a odchozí data. Viz též firewall.", "section_level": 1}], "src_summary": "ACL (anglicky access control list, česky doslova \"seznam pro řízení přístupu\") je v oblasti počítačové bezpečnosti seznam oprávnění připojený k nějakému objektu (např. souboru). Seznam určuje, kdo nebo co má povolení přistupovat k objektu a jaké operace s ním může provádět. V typickém ACL specifikuje každý záznam v seznamu uživatele a operaci. Například: Záznam v ACL [\"Pepa, smazat\"] pro soubor \"XYZ\" dává uživateli \"Pepa\" právo \"smazat\" soubor \"XYZ\". ", "tgt_summary": "An access-control list (ACL), with respect to a computer file system, is a list of permissions attached to an object. An ACL specifies which users or system processes are granted access to objects, as well as what operations are allowed on given objects. Each entry in a typical ACL specifies a subject and an operation. For instance, if a file object has an ACL that contains, this would give Alice permission to read and write the file and Bob to only read it.", "id": 2359989} {"src_title": "Odra", "tgt_title": "Oder", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení pod Fidlovým kopcem v Oderských vrších na Moravě (Olomoucký kraj), v Česku protéká českou částí Slezska (Moravskoslezský kraj); v Polsku Slezským vojvodstvím, Opolským vojvodstvím, Dolnoslezským vojvodstvím, Lubušským vojvodstvím a Západopomořanským vojvodstvím; a v Německu Braniborskem a Meklenburskem-Předním Pomořanskem. Poté, co opustí hory, protéká převážně v široké terasovité dolině, která se rozšiřuje z 2 až 3 km na 10 až 20 km. Tato dolina vznikla díky odtoku vody z ledovců po poslední době ledové. Pod ústím Lužické Nisy dosahuje šířky 200 m. Je mohutným tokem, jehož břehy jsou chráněny protipovodňovými valy. Ve vzdálenosti 84 km od ústí se dělí na dvě ramena. Největší větve ústí do Štětínské delty. Do 19. století platilo, že Štětínská delta je ohraničena na severu ostrovy Uznojem (západně) a Wolin (východně) a třemi rameny mezi ostrovy a pevninou (Dziwna, Svina a Peene) se vlévá do Baltského moře. S nástupem moderní vědy a univerzální klasifikace se Štětínský záliv už nepovažuje za součást řeky Odry nýbrž za součást Baltského moře a Dziwna, Svina a Peene jsou klasifikovány jako mořské průlivy. Současně za ústí řeky Odry se považuje místo kde se Odra vlévá do nejjižnější části Štětínského zálivu, tzv. Odřanské roztoky (Roztoka Odrzańska) u města Police.", "section_level": 1}, {"title": "Města.", "content": "Největším městem na \"Odře\" je Vratislav.", "section_level": 1}, {"title": "Větší přítoky.", "content": "Celkově největším přítokem Odry je řeka Warta, která přitéká zprava u Kostřína. V místě soutoku je delší než samotná Odra.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Nejvyšších průtoků dosahuje Odra na jaře především v březnu a v dubnu. V létě její hladina klesá, ale pokles je střídán občasnými vzestupy v důsledku dešťů. V zimě průtok řeky začíná souvisle stoupat. V silných zimách řeka zamrzá. Průměrný průtok Odry na dolním toku u vsi Gozdowice, která se nachází zhruba 30 km pod soutokem s Wartou, činí 547 m3/s. Vzestupy hladiny na horním toku činí 6 až 7 m a na středním 4 až 5 m. K velkým povodním na Odře dle kronik města Vratislavi došlo v letech 1348, 1464, 1564 a v roce 1903. Dosud největší povodeň nastala v červenci 1997, kdy protékalo Vratislaví 3600 m3/s. Průměrné měsíční průtoky Odry (m3/s) ve stanici Gozdowice: (období 1900–1994)", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim Odry na území České republiky.", "content": "Průměrný dlouhodobý průtok Odry v místě, kde opouští území České republiky činí 49 m3/s. Pod soutokem s řekou Olší činí průměrný průtok téměř 63 m3/s. Většina toků v této části povodí, kromě horské části povodí řeky Olše, patří do horské-sněhové oblasti. Maxim dosahují od března do května. Minimální průtoky mají v zimních měsících. Horská část povodí Olše patří do horské-sněhovodešťové oblasti s maximálními průtoky od května do července. Průměrné měsíční průtoky Odry (m3/s) v Bohumíně v roce 2010: Hlásné profily na území České republiky:", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Západní rameno delty je využívané pro vodní dopravu, která je možná až k ústí Opavy a pro velké lodě k městu Koźle. Je regulovaná jezy. Pomocí plavebních kanálů je spojena s řekami Havola, Spréva, Visla a Kłodnica.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V povodí Odry (u řeky Warty) má své historické jádro polský stát. U osady Cedynia nacházející se v Lubušské zemi na pravém břehu řeky Odry, došlo v roce 972 k odražení první německé invaze do Polska. Za 2. světové války představovala důležitou a silnou obranou linii německé armády. Sovětská armáda v průběhu Viselsko-oderské operace v roce 1945 obsadila 1. ukrajinským frontem horní tok řeky. Zároveň 1. běloruský front obsadil několik předmostí na západním břehu (např. Kostřínské předmostí). To umožnilo zahájení Berlínské operace.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po řece Odře se jmenuje i pár mezinárodních vlaků kategorie expres společností České dráhy a ZSSK jezdící (k r. 2016) v trase: (Praha – Olomouc –) Bohumín – Žilina a zpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Odra (; slezsky \"Uodra\"; ; dolnolužickosrbsky \"Wodra\"; latinsky ve starověku \"Viadua, Viadrus\", latinsky ve středověku \"Odera, Oddera\") je řeka ve Střední Evropě. Pramení v Česku a teče přes západní Polsko, dále vytváří severní 187 km dlouhou hranici mezi Polskem a Německem. ", "tgt_summary": "The Oder (, ; Czech, Lower Sorbian and ; ) is a river in Central Europe and Poland's third-longest river after the Vistula and Warta. It rises in the Czech Republic and flows through western Poland, later forming of the border between Poland and Germany as part of the Oder–Neisse line. The river ultimately flows into the Szczecin Lagoon north of Szczecin and then into three branches (the Dziwna, Świna and Peene) that empty into the Bay of Pomerania of the Baltic Sea.", "id": 1319414} {"src_title": "Tukan obrovský", "tgt_title": "Toco toucan", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se ve Střední a Jižní Americe. Zde obývá hlavně nížinné a horské lesy, a také savany států Mexiko, Brazílie a Argentina. Tukaji žijí většinou v párech nebo tvoří malé skupiny. V zajetí, především v zoologických zahradách, je chován často. Jen málo zoologickým zahradám se je však podařilo rozmnožit. V ČR byla tou první Zoologická zahrada Hodonín.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dorůstá délky kolem 60 cm, zobák může být dlouhý až 19 cm. Barva peří je černá, jen na prsou, krku a kořeni ocasu je čistě bílá (na krku a prsou je u některých jedinců světle žlutý nádech). Kolem očí je zbarven do žluta. Zobák hraje všemi možnými odstíny žluté a oranžové, špička zobáku je černá. Podle posledních výzkumů tukan svůj velký zobák používá k regulaci teploty. V době námluv přináší sameček ve svém zobáku samičce pěkně vybarvený a zralý plod (většinou nějaké bobule nebo jiné ovoce), který sám vybere, a tím si ji získá. Tukani jsou největšími šplhavci na světě. Nejsou moc dobří letci, na zemi i po větvích se pohybují poskakováním.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se hlavně různými plody, bobulemi a ovocem, občas si potravu zpestří bezobratlými živočichy či drobnými obratlovci. Potravu získávají jak na stromech, tak i na zemi a používají k tomu i svůj dlouhý zobák.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Spí v dutinách starých stromů, kde také klade samice vejce. Mláďata jsou většinou dvě, výjimečně čtyři. Líhnou se po 18 denní době inkubace. V hnízdě zůstávají mláďata dalších asi 7 týdnů. Nejdříve je rodiče krmí šťávou z plodů, postupně přecházejí na pevnou potravu. Tukani se můžou dožít i 15 let.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V přírodě je místním obyvatelstvem uctíván a spojován se zlými duchy. Díky velké spotřebě potravy vyprodukují hodně trusu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tukan obrovský (lat. \"Ramphastos toco\") je pták z čeledi tukanovití s typickým zavalitým tělem a s dlouhým, mohutným a barevným zobákem. Je to největší ze všech 37 druhů tukanů.", "tgt_summary": "The toco toucan (\"Ramphastos toco\"), also known as the common toucan or giant toucan, is the largest and probably the best known species in the toucan family. It is found in semi-open habitats throughout a large part of central and eastern South America. It is a common attraction in zoos.", "id": 130823} {"src_title": "Luganské jezero", "tgt_title": "Lake Lugano", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Ačkoli není jezero obzvlášť velké, vyznačuje se rozmanitostí. Na jeho březích se střídají hory a pruhy polí v jednotlivých výběžcích jezera. Vzniklo v poslední době ledové v místech, kde se srazily dva ledovce. Důsledkem toho je jeho extrémně členitý tvar. Břehy jsou prudké, členité a krásné. Známé vyhlídkové hory na břehu jsou Monte Bré (925 m n. m.) na východě a Monte San Salvatore (912 m n. m.) na západě od Lugana; dále Monte Generoso (1701 m n. m.) na jihovýchodním břehu. Mezi jižními výběžky jezera leží poloostrov tvořený horou Monte San Giorgio (1097 m n. m.); přírodní rezervace, jež se na hoře rozkládá, je od roku 2003 zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO – je to totiž unikátní a mimořádně bohaté naleziště zkamenělin pravěkých mořských živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Přítoky jezera jsou Vedeggio, Cassarate a Magliasina. Z jezera odtéká řeka Tresa, která ústí do Lago Maggiore. Jarní až letní vzestup hladiny dosahuje 1,5 m a je zapříčiněn táním sněhu v povodí jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Na jezeře je rozvinutá místní vodní doprava. Do Itálie zasahuje několik výběžků jezera a také se na jeho břehu nachází italská enkláva Campione d'Italia, která je známá svými kasiny. Jižně od Lugana prochází přes jezero po náspu Melide dálnice (E 35) a železnice. Tak jsou spojena města Bellinzona (Švýcarsko) a Como (Itálie). Jelikož jezero leží v samotném nejjižnějším výběžku Švýcarska, má středomořské klima, je zde mnoho lázní a pobřeží láká mnoho turistů. Do okolí Luganského jezera se uchylovali do ústraní mnozí němečtí hudební skladatelé (Michael Jary, Martin Böttcher nebo Peter Thomas).", "section_level": 1}], "src_summary": "Luganské jezero (, zastarale ; nebo ) je jezero v Lombardských Alpách. Leží na jihu kantonu Ticino ve Švýcarsku a v Lombardii v severní Itálii v nadmořské výšce 270 m. Je pojmenované podle města Lugano. Má rozlohu 48,7 km2. Dosahuje maximální hloubky 288 m a má objem 6,5 km3.", "tgt_summary": "Lake Lugano ( or, from ; ; ) is a glacial lake which is situated on the border between southern Switzerland and northern Italy. The lake, named after the city of Lugano, is situated between Lake Como and Lago Maggiore. It was cited for the first time by Gregory of Tours in 590 with the name \"Ceresio\", a name which is said to have derived from the Latin word \"cerasus\", meaning cherry, and refers to the abundance of cherry trees which at one time adorned the shores of the lake. The lake appears in documents in 804 under the name \"Laco Luanasco\". ", "id": 1098379} {"src_title": "Tetrovití", "tgt_title": "Characidae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Valná většina rodů této čeledi se velmi dobře chová a odchovává, přičemž většina druhů je mírné povahy, zůstává drobná a žije pospolitě v hejnech. Měli by být proto chovány v početnějších skupinách nejméně po šesti až osmi exemplářích. Většina se podobá parmičkám, některé tetrovité mají buďto dlouhý, protáhlý (torpédovitý) nebo i vysoký hřbet a přitom i silně zploštělý tvar trupu (jako např. terčové tetry). Ocasní ploutev je vždy rozvětvená, někdy je dolní část prodloužená, řitní ploutev je dlouhá a u všech druhů charakteristický znak – na kořeni ocasu jedna tuková ploutev. Čelisti mohou být jak ozubené, tak bez zubů. Horní má jednu nebo dvě řady zubů, u čeledí \"Brycon\" a \"Creagrutus\" jsou to tři až čtyři. Spodní čelist má jednu až dvě řady, často vícehrotých zubů. Forma a uspořádání zubů jsou jedním z důležitých poznávací znaků v taxonomii. Mnoho rodů z čeledi tetrovitých je velice pestrých s duhově barevnou kresbou. V kůži mnoha těchto ryb se nachází pod barevným chromatoforem vrstva guaninu, která minimum sluneční světlo proniknuvšího pod hladinu odráží a světélkuje. Můžeme se domnívat, že v tmavých vodách deštného pralesa to slouží ke způsobu rozpoznávání a k soudržnosti druhu či houfování. Převážná většina tetrovitých jsou malé ryby, dosahujících necelých deseti centimetrů délky. Nejmenší druh dosahuje nejvýše 13 milimetrů, největší, Kujaba brazilská \"Salminus brasiliensis\", pak až k 1 metru délky.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Tetrovití žijí v nejrůznějších biotopech a ekologických výklenkách. Obývají jak horní toky tak dolní části toků až po ústí řek. Existují druhy žijící skrytě v rostlinách, některé obývající i volné toky, nebo stojaté vody a tůně. Většina jsou ryby hejnové, ale jsou i druhy žijící samotářsky. Téměř všechny tetry vypuzují k vytření jikry i sperma volně do vody, kde dochází k oplodnění a jikry se dále vyvíjejí, aniž se rodiče o ně starají. Ryby se třou většinou v párech, často při paralelním plavání v proudícím toku, oplodněné lepkavé jikry se pak zachytí mezi rostlinami, na nichž pak do vykulení zůstávají viset. Mnoho druhů rádo požírá své vlastní jikry, které ulpěly na rostlinách nebo na písku a kamenech. Některé druhy se třou také v jeskyních, pobřežních dírách a vymletých kapsách nebo si v písku pro potěr vytloukají jamky. Počet jiker nakladených při jednom výtěru je velmi variabilní a může se pohybovat od cca jednoho sta až po několik stovek. U podčeledi \"Glandulocaudinae\" jsou druhy s vnitřní oplodnění. Potrava tetrovitých je velmi různorodá, jsou to převážně všežravci, ale vyskytují se i vyloženě býložravé či čistě dravé ryby. U podčeledi Pilovití \"Serrasalminae\" existují druhy živící se také plody a semeny, u dalších i druhy jako např. Tetra trojúhelníková \"Catoprion mento\", živících se obíráním šupin jiných ryb.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Tyto ryby žijí od Texasu a Mexika přes Střední Ameriku a sever Jižní Ameriky až po střední Argentinu. K této čeledi patří jak známé Piraňa červená (\"Pygocentrus nattereri\"), tak i mnoho malých druhů sladkovodních rybek, jako např. Tetra neonová (\"Paracheirodon\").", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Tato velice diversifikovaná čeleď se dělí do čtrnácti podčeledí. Některé z rodů nemohly být přiřazeny k žádné podčeledi či kladu, a proto jsou vedeny jako Incertae sedis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tetrovití (\"Characidae\") je čeleď sladkovodních paprskoploutvých ryb z řádu trnobřiší (Characiformes). S více než 1100 platnými druhy se jedná o druhově nejbohatší čeleď řádu. Pochází z Jižní a střední Ameriky, od Argentiny po Texas. Často nádherné zbarvení a stálá živost učinily z mnoha malých a mírných druhů této čeledi jedny z nejoblíbenějších akvarijních rybek.", "tgt_summary": "Characidae, the characids or characins is a family of freshwater subtropical and tropical fish, belonging to the order Characiformes. The name \"characins\" is the historical one, but scientists today tend to prefer \"characids\" to reflect their status as a by and large monophyletic group at family rank. To arrive there, this family has undergone much systematic and taxonomic change. Among those fishes that remain in the Characidae for the time being are the tetras, comprising the very similar genera \"Hemigrammus\" and \"Hyphessobrycon\", as well as a few related forms such as the cave and neon tetras. Fish of this family are important as food and also include popular aquarium fish species. ", "id": 1672135} {"src_title": "Rentgenová observatoř Chandra", "tgt_title": "Chandra X-ray Observatory", "src_document": [{"title": "Vybavení observatoře.", "content": "Chandra je tříose stabilizovaná družice válcovitého tvaru s celkovou délkou 14 metrů. Přístrojový úsek s celkovou délkou 11,8 m má tvar nízkého osmibokého hranolu. Je vybavená párem slunečních panelů s rozpětím 19,51 m. Panely dodávají 2,35 kW elektrické energie a dobíjí tři akumulátorové baterie s kapacitou 3×40 Ah. Observatoř je také vybavena systémem orientačních raket. Rentgenový dalekohled o průměru 1,2 m s ohniskovou vzdáleností 10,05 m je tvořený 4 soubory parabolických zrcadel a 4 soubory hyperbolických zrcadel s délkou 0,85 m, zorným polem o průměru 1,0° a s rozlišením 0,5\". Zrcadla jsou sestavená okolo společné optické osy. Jejich povrch je pokrytý iridiem s vysokým stupněm odrazu. Dopadající rentgenové záření se nejprve odrazí od vnitřních ploch parabol, poté od vnitřních ploch hyperbol a pak dopadá na kameru s vysokým rozlišením. K zrcadlům jsou připojené tyto přístroje: Mřížky slouží pro odklon chodu rentgenových paprsků v závislosti na jejich energiích. Jsou součástí mřížkového spektrografu. Na rozdíl od hranolového spektrografu je u mřížkového spektrografu disperze stejná ve všech částech spektra. Mřížky se zasouvají do dráhy paprsků mezi objektiv a ohniskovou rovinu. Když jsou mřížky zařazené za zrcadla, dalekohled pracuje jako rentgenový spektrograf.", "section_level": 1}, {"title": "Historie projektu.", "content": "Rentgenová observatoř Chandra byla původně vyvíjená pod názvem AXAF (Advanced X-ray Astrophysics Facility) a s vysláním na oběžnou dráhu NASA počítala již v roce 1976. Schválení projektu však neustále oddalovaly finanční problémy a poté havárie raketoplánu Challenger. Americký Kongres projekt schválil v roce 1988. Původně měla observatoř obsahovat dalekohled s vysokým rozlišením, ale přehodnocení projektu v letech 1992 a 1993 zredukovalo přístrojové vybavení. Zmenšena byla i sběrná plocha zrcadel a namísto zlatých zrcadel (což byl původní plán) se použilo iridium. Původní termín startu měl být v roce 1997, ale neustálé komplikace spojené se stavbou dalekohledu a testováním družice vedly stále k dalším odkladům. V roce 1998 byl ještě nedokončený dalekohled pojmenovaný na počest významného amerického astrofyzika indického původu Subrahmanyana Chandrasekhara. Bylo též rozhodnuto poslat observatoř na velmi vysokou excentrickou dráhu, aby se po 85 % doby svého letu pohybovala nad rušivými radiačními pásy.", "section_level": 1}, {"title": "Start.", "content": "Po dvou odkladech startu se Chandra vydala do vesmíru v nákladovém prostoru raketoplánu Columbia 23. července 1999. Start probíhal za dramatických okolností. Již pět sekund po startu došlo na palubě Columbie ke zkratu v jedné z elektrických baterií. Mnohem větším problémem však byly krátkodobé výpadky jednoho ze dvou řídicích systémů SSME motorů č. 1 a 2 Columbia se nakonec dostala na oběžnou dráhu, ovšem o 10 km níže, než byl původní plán. To však misi neohrozilo.", "section_level": 1}, {"title": "Vypuštění observatoře.", "content": "Po otevření dveří nákladového prostoru a obvyklých kontrolách dostala posádka souhlas k vypuštění observatoře. Chandra byla připojená k raketovému stupni IUS, který ji měl umožnit dostat se na potřebnou oběžnou dráhu. Astronautka Colemanová přepojila systémy \"IUS\" na vnitřní baterie a krátce poté v 11:37 UT, byly odpojeny kabely, spojující systém observatoře a jejího urychlujícího stupně s raketoplánem. O pět minut déle byl nosný prstenec nastaven do polohy pro vypuštění IUS (58°). V 11:47:25 UT se Chandra a její pohonná raketa oddělily od raketoplánu. Řízení observatoře v tu chvíli převzalo středisko \"Onizuka AFB\" v Kalifornii. Piloti Columbie uskutečnili ve 12:03 UT úhybný manévr, aby byl raketoplán v času zážehu motoru IUS v bezpečné vzdálenosti. K zážehu motoru došlo v 12:47 UT. Po 117sekundovém zážehu a odhození motoru byla Chandra navedena na oběžnou dráhu ve výšce mezi 330 až 72 031 km. Úspěšně proběhlo i rozevření solárních panelů a navedení na konečnou oběžnou dráhu (9 652 – 139 189 km). Columbie úspěšně přistála 28. července v Kennedyho vesmírném středisku.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "27. června 1999 v čase 00:39 UT byl otevřen první ventil, čímž započalo odplynění detektorů vědeckých přístrojů. 31. června, 4. srpna a 7. srpna proběhly další motorické manévry, čímž se družice dostala na operační oběžnou dráhu. Byla umístěna nad vnitřní Van Allenův radiační pás, který by mohl ovlivňovat měření. Na druhé straně ale taková oběžná dráha znemožňuje vyslání servisní mise v případě nenadálé poruchy. 19. srpna Chandra provedla první zkušební snímkování. Nejprve bylo uskutečněno kalibrační pozorování bodového rentgenového zdroje LMC X-1 Velkém Magellanově mračnu, který je vzdálen 180 000 světelných let od Země. K testu ostrosti posloužil zbytek po výbuchu supernovy ve stejné oblasti. První snímky byly zveřejněny 26. srpna a jednalo se o fotografie zbytků supernovy Cassiopeia A a kvasaru PKS 0637-752. V průběhu září NASA postupně zveřejňovala nové snímky z Chandry. 24. ledna 2002 došlo v důsledku chyby ve směrové orientace k dočasnému přerušení pozorování. Ještě tentýž den se však podařilo chybu ve stabilizačním systému odstranit a obnovit přerušená pozorování. Předpokládaná aktivní životnost Chandry se odhadovala na pět let. Po uplynutí této doby však NASA 31. srpna 2003 prodloužila kontrakt se \"Smithsonian Astrophysical Observatory\" (SAO), aby zajistila pokračování mise po dobu dalších pěti let tj. do konce července 2010. Kvůli silné sluneční aktivitě byla vědecká práce již dvakrát přerušena. Poprvé mezi 24. a 28. říjnem 2003, podruhé mezi 2. a 8. listopadem téhož roku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rentgenová observatoř Chandra je rentgenový dalekohled, který pracuje na oběžné dráze Země. Je pojmenován podle přezdívky indického astrofyzika Subrahmanyana Chandrasekhara. Observatoř vynesl na oběžnou dráhu raketoplán Columbia v roce 1999 během mise STS-93. ", "tgt_summary": "The Chandra X-ray Observatory (CXO), previously known as the Advanced X-ray Astrophysics Facility (AXAF), is a Flagship-class space telescope launched aboard the during STS-93 by NASA on July 23, 1999. Chandra is sensitive to X-ray sources 100 times fainter than any previous X-ray telescope, enabled by the high angular resolution of its mirrors. Since the Earth's atmosphere absorbs the vast majority of X-rays, they are not detectable from Earth-based telescopes; therefore space-based telescopes are required to make these observations. Chandra is an Earth satellite in a 64-hour orbit, and its mission is ongoing. ", "id": 908139} {"src_title": "Svatý Fabián", "tgt_title": "Pope Fabian", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Když se po smrti papeže Antera konala volba nového římského biskupa, Fabián k ní přišel jako prostý křesťan bez ambic a šancí na zvolení. Podle legendy, zapsané Eusebiem z Caesareje, v průběhu volby usedla na Fabiánovu hlavu holubice. To bylo všeobecně přijato jako Boží znamení a Fabián byl zvolen papežem. Ukázalo se, že to nebyla volba špatná, neboť svatý Fabián se zařadil mezi nejvýznamnější papeže v raných dějinách církve. Rostoucí počet věřících vyžadoval reorganizaci církve. Fabián tedy rozdělil Řím na sedm obvodů - jáhenství. V čele každého z nich stál jáhen, který se staral o tamější kaple a útulky a pečoval o chudé, vdovy i sirotky. Vyslal rovněž svatého Dionýsia, svatého Austremona a další věrozvěsty šířit křesťanství do Galie, kde založili tehdy ještě malé křesťanské komunity (Paříž, Tours, Arles, Narbonne, Toulouse, Clermont a Limoges). Kromě toho se ostře postavil proti herezi přicházející z africké církve, jejímž hlasatelem byl biskup Privatus z Lambaesy. Dále nechal převézt ostatky papeže Ponciána ze Sardinie do Říma a pohřbít je v Kalixtových katakombách. Podle Eusebia z Caesareje papež Fabián také pokřtil císaře Filipa Arabského, který se tak prý stal prvním křesťanským římským císařem. Tato zpráva z jiných zdrojů potvrzena není, ale je fakt, že v době panování císaře Filipa pronásledování křesťanů ustalo. Fabián řídil církev 14 let. Byl umučen při prvním systematickém pronásledování křesťanů 20. ledna 250. Císař Decius tehdy nařídil, aby každý občan před pětičlennou komisí obětoval bohům. Po obětování dostal potvrzení zvané \"„libellus“\". Ti, kdo se nařízení vzepřeli, riskovali mučení, konfiskaci majetku, vězení a někdy i smrt. Papež Fabián byl patrně sťat.", "section_level": 1}, {"title": "Hrob a relikvie.", "content": "Byl pohřben v Kalixtových katakombách v Římě. Jeho hrob z řeckým nápisem „FABIANOS EPI, UTR“ (Fabián, biskup a mučedník) nalezl archeolog Giovanni de Rossi v roce 1850. Nápis „UTR“ byl podle všeho připojen až později. Tyto ostatky byly přeneseny a jsou dosud uctívány v bazilice sv. Praxedy v Římě. Menší část ostatků je uložena v hlavním oltáři dómu ve Fuldě. Relikvie z hlavy sv. Fabiána a Šebestiána uchovával císař Karel IV. na Karlštejně, odkud byly roku 1645 převezeny do Martinické kaple v katedrále sv. Víta v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Památku svatého Fabiána si katolická církev připomíná v den jeho úmrtí, 20. ledna, stejně jako svatého Šebestiána, proto oběma bývají zasvěceny některé kostely. V řeckokatolické a pravoslavné církvi se památky slaví 5. srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Bývá vyobrazen v kasuli či pluviálu s palliem na prsou a s papežskou tiárou, v ruce drží berlu (která může mít místo voluty v nástavci kříž) a knihu, někdy drží v ruce tiáru na znamení křesťanské pokory. Dále může držet meč, palmu mučedníka a kříž, někdy také šíp. Šíp jako údajný mučednický nástroj byl připsán do Fabiánova životopisu dodatečně v 11. století, když měl Fabián vytvořit dvojici s mučedníkem sv. Šebestiánem, který byl mučen střelami ze šípů. Fabián může být také vyobrazen ve dvojici se svatým Venanciem (kostel sv. Fabiána a Venancia v Římě je z let 1936-1938) nebo ve skupině svatých papežů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Fabián, latinsky Fabianus († 20. ledna 250), byl 20. římským biskupem (papežem). Jeho pontifikát se datuje do let 236–250, slaví se jako světec a mučedník.", "tgt_summary": "Pope Fabian () was the bishop of Rome from 10 January 236 to his death on 20 January 250, succeeding Anterus. He is famous for the miraculous nature of his election, in which a dove is said to have descended on his head to mark him as the Holy Spirit's unexpected choice to become the next pope. He was succeeded by Cornelius. ", "id": 52295} {"src_title": "Štěpán I. (papež)", "tgt_title": "Pope Stephen I", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Štěpán I. byl patrně původem Řek, ale již narozený v Římě. Jeho otec se jmenoval Jovius. Štěpán byl jáhnem, spravujícím jeden ze sedmi římských církevních obvodů a jako budoucího papeže jej označil již jeho předchůdce Lucius I. Štěpán I. byl papežem v poměrně klidné době vlády císaře Valeriána a mohl se tak věnovat vnitřním záležitostem církve. Velmi energicky se snažil prosazovat nadřazenost Říma nad ostatními křesťanskými obcemi. Základní spor, který svatý Štěpán vedl zejména se svatým Cypriánem a některými biskupy z Asie a Afriky spočíval v tom, zda je platný křest udělený kněžími, kteří byli jako heretici vyobcováni z církve. Marcian, biskup v Arles, dokonce odmítal takovým osobám udělit svaté přijímání. Štěpán rozhodl ve prospěch těchto věřících a Marciana a některé další biskupy odvolal z funkce. V této souvislosti se uvádí jeho památná věta, která se zařadila mezi často citované výroky: \"„Nihil innoventur, nisi quod traditium est“\" (Žádné novoty, držte se tradice) a možná formovala i základní stanovisko církve na několik století dopředu. Podle legendy se 2. srpna 257 shromáždili věřící na mši v katakombách Lucinie. Když Štěpán usedl na papežský trůn, vtrhli do katakomb římští vojáci a Štěpána sťali. Až do 18. století bylo křeslo uchováváno stále se stopami krve. Jiné věrohodné prameny však tuto událost nepotvrzují. Patrně došlo k záměně osob se Štěpánovým nástupcem Sixtem II., který se prokazatelně stal jednou z prvních obětí pronásledování křesťanů v roce 258. Sv. Štěpán I. byl původně pohřben v Kalixtových katakombách. Papež Pavel I. (757-767) však nechal jeho tělo přenést do kláštera San Silvestro in Capite. Katolická církev uctívá památku sv. Štěpána 2. srpna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Štěpán I. († 2. srpna 257) byl 23. papežem katolické církve od 12. května 254 do 2. srpna 257.", "tgt_summary": "Pope Stephen I () was the bishop of Rome from 12 May 254 to his death on 2 August 257.", "id": 1277543} {"src_title": "Sulfid zinečnatý", "tgt_title": "Zinc sulfide", "src_document": [{"title": "Výroba a reakce.", "content": "Tuto látku je možno vyrábět reakcí zinečnatých solí, nejlépe rozpuštěných v rozpouštědle, a sulfidů alkalických kovů. Tato reakce se využívá v analytické chemii, vzniká bílá sraženina. Můžeme si uvést například reakci sulfidu sodného (NaS) se síranem zinečnatým (ZnSO), za vzniku sulfidu zinečnatého a síranu sodného (NaSO): NaS (aq) + ZnSO (aq) → ZnS (s) + NaSO (aq) Průmyslově je možno tuto látku vyrábět reakcí síry s kovovým zinkem, podle rovnice: S + 8 Zn → 8 ZnS Tato látka se především využívá na výrobu kovového zinku z přírodního sulfidu zinečnatého, který je obsažen ve sfaleritu. Reakce probíhá ve dvou stupních. Nejprve vznikne se vzdušným kyslíkem oxid zinečnatý a oxid siřičitý, který se musí zachycovat odsiřovacím zařízením, následně se z oxidu uhlíkem vyredukuje kovový zinek: 2 ZnS + 3 O → 2 ZnO + 2 SO 2 ZnO + C → 2 Zn + CO Při této reakci nevzniká příliš čistý kov, dostatečně na galvanické pokovování, ale ne na chemické využití, jelikož je skoro vždy kontaminován železem, olovem, cínem, kadmiem, sírou, uhlíkem, stopami stříbra, manganu a jinými látkami. Pro chemické a farmaceutické využití se používá zinek přečištěný různými chemickými procesy. Tato látka se silnějšími kyselinami reaguje za vzniku sirovodíku: ZnS + 2HCl → HS + ZnCl Jelikož vznikající sulfan je toxický, řadí se ZnS mezi mírně nebezpečné látky (viz NFPA). Při požití by tato látka v žaludku reagovala se zředěnou kyselinou chlorovodíkovou, tato reakce však probíhá pomalu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Tato látka se především využívá na výrobu zinku, rovnice je zmíněna výše. Tato látka funguje ve směsi s mědí jako luminofor. Je to levný luminofor, ale poměrně slabý. Obrázek níže porovnává sulfid zinečnatý a hlinitan strontnatý (se sloučeninami europia a dysprosia). Fotografie je pořízena po jedné minutě svícení. Je patrné, je hlinitan strontnatý je silnější luminofor. Aby luminiscence probíhala, je potřeba dodat aktivátory. Pokud je použito kovové stříbro, směs svítí modrým světlem o vlnové délce 450 nm. Kovový mangan svítí oranžovo-červeně, o vlnové délce asi 590 nm. Měď způsobuje poměrně dlouho svítící zelené světlo, a je použita na obrázku. Sulfid zinečnatý se používá jako pigment.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sulfid zinečnatý (zastarale sirník zinečnatý) je anorganická sůl sulfanu a hydroxidu zinečnatého se vzorcem ZnS. Jedná se o bílou, krystalickou látku (navzdory tomu, že sfalerit je tmavý, nepodobá se sfaleritu), která není rozpustná ve vodě, podobně jako většina sulfidů.", "tgt_summary": "Zinc sulfide (or zinc sulphide) is an inorganic compound with the chemical formula of ZnS. This is the main form of zinc found in nature, where it mainly occurs as the mineral sphalerite. Although this mineral is usually black because of various impurities, the pure material is white, and it is widely used as a pigment. In its dense synthetic form, zinc sulfide can be transparent, and it is used as a window for visible optics and infrared optics.", "id": 627364} {"src_title": "Ostružiník maliník", "tgt_title": "Rubus idaeus", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Maliník (Rubus idaeus) je původní domácí rostlinou v celé Evropě a Asii včetně Japonska, přesto nikdy nevzbudil zájem žádného starověkého národa na kontinentě. Neobjevil se v žádných řeckých, latinských nebo čínských písemnostech. Ve skutečnosti nezískal maliník žádný opravdový význam v Evropě ani Severní Americe až do 19. století. Nelze tvrdit, že nebyl do té doby ani pěstován. V katalogu Johna Tradescanta z poloviny 17. století byla zapsána řada kultivarů maliníku, už tehdy se objevovaly bílé i červené druhy, což samo o sobě předpokládá značné stáří procesu pěstování. Existuje několik dalších zmínek o tomto ovoci, ale čím dále do minulosti, tím častěji ho popisují jako kyselé. Podle toho se dá soudit, že při pěstování nedošlo k výběru kvalitnějších odrůd. Maliny mohly být ovocem, které bylo ponejprv pěstováno v evropských zemích a v Anglii domkáři, kteří přenesli pruty maliníku z divočiny do svých zahrádek, jak to udělali s drobnými planými lesními jahodami. Výběr a zkvalitnění druhů tu proběhlo dříve, než ovoce vzbudilo zájem profesionálních pěstitelů.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Vyskytuje se v celém mírném pásmu severní polokoule od nížin do hor.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Světlé lesy, mýtiny a slunné stráně.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Maliny jsou velmi ceněny spotřebiteli drobného ovoce, především z důvodu jejich chuti. Nejsou však populární u pěstitelů ovoce z několika důležitých důvodů: I přes nevýhody spojené s pěstováním malin, existuje několik výhod jejich pěstování: Život průměrného keře maliníku je 8-15 let, pokud některá z chorob životnost keře významně nesníží. Neexistují však žádné bezprostřední vyhlídky na nadprodukci malin. Poptávka na trhu pro ovoce je velmi dobrá, a dodávka bobulí dobré kvality byla vždy daleko za poptávkou. Maliny jsou nejpopulárnější keřové ovoce, začínají zrát 3-4 týdny po jahodách. Maliny jsou odolné rostliny. Maliník je možné pěstovat na velkém území Kanady a USA. Za příznivých podmínek lze polovinu běžné úrody ovoce očekávat u maliníku už druhý rok. Od třetího až do pátého roku plantáže produkují o něco větší úrodu každý rok, ale za normálních podmínek, nelze očekávat další zvýšení po pátém roce. Výnos asi 1500 litrů na hektar může být považován za běžnou plnou sklizeň.", "section_level": 1}, {"title": "Půdní podmínky.", "content": "Maliny se daří pěstovat na mnoha různých druzích půdy, ale nejlépe rostou v hluboké, vlhké, humózní a propustné půdě. Dobré odvodnění je zásadní, ale půda příliš suchá je stejně špatná jako půda příliš vlhká. Přestože celkový dojem z testů byl, že maliny se daří pěstovat nejlépe na štěrkovité a písčité půdě, bylo zjištěno, že v hlinité půdě byly plodiny o 54 procent větší než ty, které byly na lehčích půdách, a kromě toho plodiny na těžších půdách mají 64 procent větší výnos než na lehčích půdách. To je přesvědčivý argument ve prospěch pěstování malin na těžších půdách, což je skutečnost, která dosud nebyla oceněna. Pozemek, který má být použit pro maliny, by měl být bez zhoubných chorob a vytrvalých plevelů.", "section_level": 2}, {"title": "Expozice.", "content": "Maliníku dělá nejlépe severní nebo západní expozice, a proto takové jsou tyto svahy vhodnější pro komerční plantáže. Nejlepší a nejsladší ovoce roste na chladných, stinných místech, jaké je možné zajistit na severních a západních svazích. Pro výsadbu v domácí zahradě, kde volba expozice není tak často možná, je vhodné chladné místo, které lze nalézt ve stínu u zdi nebo pod stromy.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Maliny jsou obvykle množeny z výmladků a od kořenových řízků. Tyto dva způsoby množení jsou ve skutečnosti skoro stejné, výmladky jsou výhony, které přirozeně vyrůstají z kořenů blízko povrchu země. Výmladky často vyrůstají ve velkém množství, když jsou kořeny maliníku poškozeny při kultivaci. Výmladky jsou odděleny a vykopány lopatou a rýčem kořeny. Když jsou maliníky množeny kořenovými řízky, bývají kousky kořenů 10-13 centimetrů dlouhé a asi tak tlusté jako tužka, odřezány od silné rostliny, obvykle na podzim a jsou založeny přes zimu do písku. Na jaře se tvoří na koncích pupeny a řízky mohou být umístěny v mělké brázdě a přikryté pěti nebo sedmi cm zeminy. Jakmile vyrazí výhony, budou připraveny pro umístění na stanovišti. Rostliny z mladých keřů jsou pro odebírání řízků a výmladků vhodnější, protože je pravděpodobné, že mají větší sílu než rostliny odebrané ze starších keřů a budou se tak i méně pravděpodobně šířit onemocnění.", "section_level": 2}, {"title": "Výsadba.", "content": "Maliníky mohou být vysazovány buď na podzim, nebo na jaře, jarní výsadba je častější. Vzdálenosti, na které jsou maliny vysazovány se značně liší. Někteří pěstitelé dávají přednost výsadbě do řádků vzdálených 6 nebo 7 metrů od sebe, tvořených keři 4 - 6 stop od sebe v řadě. Jiní pěstitelé volí spon 4 stopy v každém směru a omezují rostliny na určené ploše. J.H. Hale tvrdí, že aby byly zajištěny nejlepší výnosy, je nevhodnější výsadba nakopčených rostlin 7 - 8 stop sebe. Průměrný pěstitel malin obvykle zjistí, že pěstování keřů v řádcích které jsou 6 stop od sebe a rostliny v řádku 3 stopy od sebe je uspokojivé a že úroda bude větší, než když vysadí rostliny na kteroukoli jinou vzdálenost. Pokud keře se začínají houstnout příliš mnoho, když jsou vysazeny tímto způsobem, mohou být proředěny v řádcích, dokonce do té míry, že je to nutné odstranit každý druhý keř. Při přípravě půdy pro pěstování maliníku keřů v řadách 6 stop od sebe a 3 stopy od sebe v řádcích, by měly být vytvořeny rovné brázdy v jednom směru přes pole ve vzdálenosti 6 stop od sebe a asi 3 cm hluboko. Při výsadbě by rostliny by měly být v blízkosti po ruce, a kořeny zakryty vlhkou pytlovinou. Všechny zlomené kořeny s roztřepenými konci by měly být zastřiženy na hladký povrch, takže se řez bude hojit dobře.", "section_level": 2}, {"title": "Agrotechnika v malinové plantáži.", "content": "Orba mezi řádky v malinové plantáži na jaře není dobrá praxe, protože poškozuje kořeny a vyvolá růst příliš mnoha výhonů. Tento nadměrný růst dřeva sníží úrodu plodů. Jarní orba, navíc, ani není nutná v případě, že země byla řádně obdělávána v průběhu minulé sezony. Mezi řádky lze pěstovat meziplodiny, například z čeledi vikvovitých.", "section_level": 2}, {"title": "Řez maliníku.", "content": "Aby bylo možné prořezávat maliny správně, je důležité si uvědomit, že výhony této rostliny jsou jedno nebo dvouleté, to znamená, že žijí jen dvě sezóny, ale že kořeny jsou trvalé, žijí po mnoho let. Výhonky vyrůstající z kořenů během jedné sezóny nesou ovoce v příští sezoně, a hynou na konci druhého období. Proto na každém maliníku, který je 1 rok starý, budou obvykle výhony, které přináší plody a další, které se vyvíjejí pro tvorbu ovoce v příštím roce. Předmětem prořezávání jsou tenké a mladé výhony tak, aby nesly velkou úrodu velkých bobulí, a odstranění starých výhonů poté, co odplodí, aby zůstal dostatečný prostor pro růst nových rostlin. V prvním roce po výsadbě maliníku, a během následujících let, je prořezávání důležité a mělo by být prováděno systematicky. Tendence rostliny je vegetativně růst více než je vhodné pro produkci ovoce dobré kvality. Pro tvorbu nejlepších plodů musí být počet výhonů omezen. Čas a způsob řezu maliníku se liší podle různých pěstitelů. Někteří pěstitelé nechávají růst volně maliník během prvního léta a seřezávají jej po zimě nebo brzy na jaře, jiní pěstitelé obhajují řez terminálních výhonů v létě, čímž nutí růst boční výhony před zimou. Ve většině případů je obvyklou praxí, jak bylo zjištěno, ponechat mladý maliník růst volně během prvního léta a pak na počátku následujícího jara, poté, co již pomine riziko silných mrazů, jsou seřezány všechny výhony, které by měly nést plody. Jednoleté výhony, kterým bylo povoleno pro růst podle libosti první léto jsou sníženy na výšku 3 až 4 stop. Plodné výhony, které jsou seřezané tímto způsobem, na jaře vyženou velké množství silných bočních větví, jakmile začne vegetace. Tyto boční výhony budou tvořit tolik plodů, kolik jednarosltina dokáže uživit. Tento řez by měla být odložen, pokud je nebezpečí, že budou výhony v zimě poškozeny. V některých výjimečných případech však může být vhodnější, aby byl proveden řez maliníku v létě, spíše než brzy na jaře před začátkem růstu. Například u velmi silně rostoucích odrůd maliníku a maliníku vysazeného na velmi živné půdě může být třeba provést řez v létě. V jiném případě však většina energie rostlin může být použita pro vegetativní růst a výnos plodů nemusí být bohatý. Jak maliníky stárnou, pokud nejsou pečlivě řezané, prostory mezi rostlinami postupně zaplní a řádky se stávají téměř pevným plotem. Pro usnadnění sklizně a pěstování a udržení vitality rostlin by nemělo být dovoleno, aby rostlina měla velký počet výhonů. Počet výhonů může být určen pouze podle zkušenosti, protože místní podmínky výrazně ovlivňují růst keřů. Řádky by měly být co nejužší, bez silného řezu, takže kultivace je možná na většině povrchu půdy, a okopávání v řádcích nebude příliš obtížné. Nářadí pro řezVýhony malin a všech ostružin, jsou tak dobře chráněny trny, že řez je v nejlepším případě nepříjemná práce. Mimo nůžek by měl být pracovník vybaven koženými rukavicemi, které usnadní práci jak je to jen možné.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojení.", "content": "Ekonomické hnojení malin je problém, který musí být hodnocen na každé plantáži, protože nehospodárná aplikace hnojiv je stejně pravděpodobná, jako nedostatečná aplikace. Na některých půdách, jako jsou ty, které byly prohnojené a obdělávané několik let, přihnojení dusíkem a jinými rostlinnými živinami nemá výrazný vliv na maliník. Z tohoto důvodu, by použití množství hnojiva na těchto půdách bylo plýtváním penězi. Stájový hnůj je dobré hnojivo pro maliny, ale při použití u maliníku, který roste na vlhké, úrodné půdě, může vyvolat přílišný růst. Meziplodiny jsou cenné u maliníku, zvláště na plantážích, protože přispívají humusem, a luštěniny mohou poskytnout dusík potřebný pro růst keřů. Dobré jsou jako meziplodina pro maliny luštěniny, jetel. Kostní moučka, struska a Thomasova moučka jsou dobré materiály pro dodání kyseliny fosforečné pro maliník, také popel z dřeva a draselná sůl jsou vhodné k doplnění draslíku.", "section_level": 2}, {"title": "Efektivita hnojení maliníku.", "content": "Výhodně je většinou použití dusíku v průmyslových hnojivech ve snadno rozpustné formě. Tato hnojiva by měla vyvolat silný, zdravý růst, při použití hnojiva brzy během vegetace, ovšem dřevo má mít dostatek času vyzrát před zimou a je třeba upravit hnojení v tomto ohledu. Ačkoli maliny nereagují na hnojiva stejně silně jako mnoho jiných rostlin, v roce 1910 zemědělské výzkumy přinesly výsledky, které ukazují, že používání průmyslových hnojiv, stejně jako hnoje, bylo ziskové. V tomto šetření bylo zjištěno, že nejčastější praxe pěstitelů bylo aplikovat hnojiva ve formě stájového hnoje nebo směsí průmyslových hnojiv předtím, než rostliny byly vysázeny. Poté, co rostliny maliníku přišly do plodnosti, někteří pěstitelé aplikovali stájový hnůj, jiní použili průmyslová hnojiva a mnoho nepoužívalo žádná hnojiva vůbec. Výzkum na třiaosmdesáti farmách ukázal, že asi 47 procent z farem nepoužilo ani hnůj, ani průmyslová hnojiva a průměrný příjem byl 116,69 dolarů z akru plantáží maliníku, což znamená, že jsou tím vyznačeny možnosti zisku maliníku i za nepříznivých okolností. Na asi 15 procentech farem byl použit jak hnůj tak i průmyslová hnojiva, a na těchto farmách byl zajištěn průměrný příjem 176,69 dolarů z akru maliníkových plantáží. Tedy více než o 51 procent vyšší zisk plynoucí z hnojení ve srovnání s plantážemi, na kterých nebyla použita žádná hnojiva. Od zisku zde ovšem musí být odečteny náklady na hnojení. Tyto dvě skupiny získané statistickým výzkumem však naznačují velmi jasně, že hnojiva jsou prospěšná pro pěstování a výnosy maliníku. Na asi 26 procentech farem byl použit pouze stájový hnůj před výsadbou a na těchto farmách byl zjištěn průměrný příjem 170,50 dolarů z akru. Tedy jde o zvýšení příjmu o 47 procent ve srovnání s farmami, na kterých není hnůj ani průmyslové hnojivo aplikováno. Tento nárůst je jen o málo menší, asi 4 procenta nižší, než byl zisk zjištěný při použití jak hnoje, tak průmyslových hnojiv. To ukazuje, že při použití umělých hnojiv a hnoje, nejsou průmyslová hnojiva nijak zvlášť efektivní a nejsou ekonomická, protože tak malé zvýšení příjmů nezaplatí náklady za hnojiva.", "section_level": 3}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Poškození mrazem.", "content": "Aby se zabránilo poškození chladem během zimy u maliníků v lokalitách, kde jsou zimy silné, musí jim být poskytnuta určitá forma ochrany. Nejuspokojivější způsob ochrany je naorání půdy od jedné strany keřů, ohnutí horní části keře, až se dotkne země, a zakrytí zeminou. Výhony jsou obvykle skloněny v jednom ve směru v řádku tak, aby na výhony jednoho keře navazovala koruna dalšího. Není důležitý směr, kterým jsou vrcholy keře ohnuty, je zde malý rozdíl, ale měly by být otočeny směrem k jihu. Výhony by měly být narovnány brzy na jaře, a půda navršena na kořenech na uvolněné straně. V místě, kde je dostatek sněhu, je tento způsob obzvláště účinný v prevenci namrzání.", "section_level": 3}, {"title": "Sklizeň a marketing.", "content": "Maliník by neměl být sklizen, dokud plod nelze oddělit snadno od rostliny. Měl by být sklizen krátce poté, co je dosaženo této fáze zralosti, protože brzy se stane tak zralým, že při silném dešti, které se často vyskytují v tomto ročním období, bude střeseno mnoho z bobulí z keře. Ovoce by nemělo být sklizeno mokré, protože to poškozuje jeho přepravní vlastnosti. Maliny vyžadují hodně péče ve sběru a následné manipulaci. Dívky a ženy jsou často nejlepší sběrači malin, ani ne tak proto, že jejich prsty jsou hbité a rychlé, ale proto, že budou přirozeně sbírat plody lehce, takže se zabrání otlakům. Malina je dutá a nevydrží velký tlak, aniž by došlo k jejímu poškození. To je jeden z důvodů, proč jsou tyto plody téměř vždy prodávány v mělkých půllitrových košících vyrobených z dýhy. Sběrači jsou obvykle vypláceny po nachystání malin. Sběr ovoce by měl být tak pečlivě proveden, aby mebylo třeba dalšího třídění nebo přečištění pro přípravu pro trh. To je důležité v případě malin ještě zdaleka více, než v případě všech ostatních druhů ovoce, z důvodu citlivé povahy plodů. Ze stejného důvodu má pěstitel ovoce podstatně větší výhodu, pokud může prodat své maliny na místním trhu, oproti těm, kteří musí dopravit zboží po železnici.", "section_level": 2}, {"title": "Užití.", "content": "Během času bylo vypěstováno mnoho kulturních odrůd maliníku pro pěstování na zahradách a plantážích. Maliny lze prodávat syrové, konzervované, zmražené, zpracovat na marmelády a džemy, ovocné šťávy, sirupy a mošty, podobně jako u hroznové šťávy. Sušené maliny – maliny jsou někdy sušeny stejným způsobem jako jsou sušené ostružiny, ale taková praxe není rentabilní. Maliny ztratí příliš velkou váhu při vysušení. Kromě nadměrné ztráty hmotnosti, maliník při sušení změní barvu na neatraktivní temně červenou a není proto na trhu populární. Plody, šťáva a další výrobky z nich jsou zejména pro obsah antioxidantů cenné při horečnatých a zánětlivých onemocněních (zánět průdušek, revma), zlepšují zdravotní stav kuřáků a alkoholiků.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "V léčitelství se používá též sušený list maliníku - výluhy se používají ke kloktání při zánětech v dutině ústní a k potírání kožních chorob. Jde o hodnotnou součást celoročních bylinných čajových směsí. Fermentací se senzorická hodnota drogy zvětšuje.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Ostružiník maliník (\"Rubus idaeus\"), někdy nazývaný též maliník obecný, je až 2 metry vysoký listnatý opadavý keř s prutovitými výhony, náležející do čeledi růžovité.", "tgt_summary": "Rubus idaeus (raspberry, also called red raspberry or occasionally as European raspberry to distinguish it from other raspberries) is a red-fruited species of \"Rubus\" native to Europe and northern Asia and commonly cultivated in other temperate regions.", "id": 1410868} {"src_title": "Marc-Vivien Foé", "tgt_title": "Marc-Vivien Foé", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Foé začal svou fotbalovou kariéru v kamerunském týmu Canon Yaoundé. Zúčastnil se i Mistrovství světa ve fotbale v roce 1994, což neuniklo pozornosti vedení týmu RC Lens, kterého si ho k sobě přetáhlo a Foé zde byl dlouhou dobu oporou týmu. Měl se stát poté jedním z největších přestupů roku 1998, kdy o něj měl zájem Manchester United FC, ale těsně před přestupem si zlomil nohu. Díky tomuto zranění zmeškal i fotbalové mistrovství v témže roce. Do Anglie se ale přece jen podíval, a to do týmu West Ham United FC. Zde setrval dvě sezony a poté se stěhoval zpět do Francie, do Olympique Lyon. Po dvou sezonách byl uvolněn na hostování do týmu Manchester City FC, kde zůstal až do své smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "26. červen 2003 se stal pro Marca osudným. Zkolaboval během utkání Konfederačního poháru FIFA při zápase s týmem Kolumbie v 71. minutě zápasu. Oživovací manévry byly marné, nepovedlo se ho zachránit. Foé zemřel na následky srdečního selhání. Lékařské testy poté potvrdily, že v těle nebyly nalezeny žádné drogy. O půl roku (25. ledna 2004) později zemřel na stejnou příčinu i Miklós Fehér.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání, uznání, památníky.", "content": "Jeho smrt vzbudila na veřejnosti velký zármutek, šok a zároveň snahu o zachování jeho památky. Během semifinále turnaje, při kterém Foé zemřel, reprezentanti Francie vztyčili ukazováčky směrem k nebi poté, co Thierry Henry vstřelil branku na znamení věnování střeleckého úspěchu Foému. Spousta předních funkcionářů navrhovala, aby byl Konfederační pohár FIFA přejmenován na Pohár Marca Viviena-Foé. Padl i návrh, že stadion, na kterém zemřel (Stade Gerland), má být pojmenován po něm. Bývalý manažer Manchester City FC Kevin Keegan uvedl ve známost, že číslo dresu, ve kterém Foé hrál (23) bude navždy vyřazeno z kádru. Foému je také věnována plaketa na zdi v pamětních zahradách týmu Manchester City. Po pohřbu v Kamerunu byl prezidentem tohoto státu vyznamenán za zásluhy při reprezentování své země. Jeho první evropský klub, RC Lens, po něm pojmenoval ulici v blízkosti svého stadionu.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace.", "content": "Foé za kamerunskou reprezentaci odehrál 64 zápasů, v nichž vstřelil 8 branek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marc-Vivien Foé (1. května 1975, Nkolo, Kamerun – 26. června 2003, Lyon, Francie) byl kamerunský fotbalista, který nastupoval především v záložních řadách fotbalového týmu.", "tgt_summary": "Marc-Vivien Foé (1 May 1975 – 26 June 2003) was a Cameroonian professional footballer, who played as a midfielder for both club and country. Foé had success in France's Division 1 and England's Premier League, before his sudden death during an international competitive match which shocked the football community worldwide. He was posthumously decorated with the Commander of the National Order of Valour.", "id": 1757560} {"src_title": "Amedeo Avogadro", "tgt_title": "Amedeo Avogadro", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Turíně, který byl tehdy součástí Království Sardínie a Piemontu. Byl synem zámožného významného právníka, senátora a hraběte ze starodávného piemontského rodu. Vystudoval práva (roku 1792 získal bakalářský titul, roku 1796 doktorát). Postupně ale opouštěl advokacii a okolo roku 1800 se začal věnovat hlavně svému koníčku - fyzice. V roce 1804 se stal korespondujícím členem akademie věd v Turíně, v roce 1806 demonstrátorem fyziky na turínské univerzitě, později profesorem přírodovědy na Královské koleji ve Vercelli. V roce 1820 se vrátil na Turínskou univerzitu jako profesor matematické fyziky a přednosta nově založené katedry vyšší fyziky. V roce 1822 byl post zrušen a celá univerzita načas zavřena, kvůli nepokojům v Piemontu. Post byl obnoven roku 1832, kdy ho však získal Augustin Louis Cauchy. Ten však za dva roky odešel do Prahy a na místo byl znovu dosazen Avogadro. Pracoval pak na univerzitě až do odchodu do důchodu roku 1850. Nejprve se zabýval elektromagnetickou indukcí a elektrochemií, ale později se věnoval fyzice plynů, v níž se proslavil nejvíce. Roku 1811 v článku v časopise \"Journal de Physique, de Chemie et d ́Histoire naturelle\" formuloval hypotézu, že ideální plyny obsahují v objemové jednotce plynu při stejném tlaku a teplotě stejný počet molekul (Avogadrův zákon). Nedokázal však svou teorii potvrdit experimentem. Dokázat se jeho teorii podařilo až o půl století později na základě kinetické teorie plynů. Zásadní podíl na znovuobjevení a uznání Avogadra měl Stanislao Cinnizzaro, který jeho zapomenuté jméno objevil zcela náhodou ve vzájemné korespondenci André-Marie Ampéra a Jönse Jacoba Berzelia. Z jiných je prací je důležité čtyřdílné dílo \"Fisica dei corpi ponderabili\" (1837-1841).", "section_level": 1}], "src_summary": "Amedeo Avogadro, celým jménem Lorenzo Romano Amedeo Carlo Avogadro di Quaregna e Cerreto (9. srpna 1776, Turín – 9. července 1856, Turín) byl italský fyzik, který se stal jedním ze zakladatelů fyziky plynů. Jeho objevy umožnily určení relativních atomových hmotností prvků. Je po něm pojmenována Avogadrova konstanta. Avogadrova práce byla jedním ze základních pilířů moderní chemie.", "tgt_summary": "Lorenzo Romano Amedeo Carlo Avogadro (,, ; 9 August 17769 July 1856), Count of Quaregna and Cerreto, was an Italian scientist, most noted for his contribution to molecular theory now known as Avogadro's law, which states that equal volumes of gases under the same conditions of temperature and pressure will contain equal numbers of molecules. In tribute to him, the number of elementary entities (atoms, molecules, ions or other particles) in 1 mole of a substance,, is known as the Avogadro constant, one of the seven SI base units and represented by \"N\".", "id": 1169181} {"src_title": "Program Luna", "tgt_title": "Luna programme", "src_document": [{"title": "Průběh programu.", "content": "Kosmický výzkum na konci padesátých let znamenal pro Sověty vše, na co mohli být hrdí. Do konce roku 1958 byly do kosmu vypuštěny čtyři stroje (Sputnik 1, Sputnik 2, Sputnik 3 a Explorer), z toho první tři sovětské. V dobývání vesmíru nad Američany jasně vedli a nechtěli polevit. Začali proto vypouštět k Měsíci řadu sond s poetickým názvem Luna (rusky Měsíc). První oficiálně přiznaný let (předcházely mu tři neúspěšné pokusy) byl označen Luna 1. Odstartoval 2. ledna 1959 a cílem sondy bylo dopadnout na povrch Měsíce. Díky špatnému výpočtu rychlosti nosné rakety se tak však nestalo. Na povrch Měsíce dopadla až sonda Luna 2 a to 13. září 1959. Cílem Luny 3 nebylo přistání na Měsíci, ale jako první přinesla fotografie odvrácené strany Měsíce. Z dalších letů byl zajímavý let Luna 16, který jako první v rámci programu Luna přivezl vzorky hornin a Luna 17, která na povrch Měsíce dopravila vozítko Lunochod. Sovětský svaz na Měsíc nikdy nevyslal kosmonauta (utajený projekt byl po řadě neúspěchů zrušen), ale přesto program Luna přinesl řadu důležitých informací a zkušeností. V rámci programu Luna bylo vypuštěno z Bajkonuru mnoho dalších sond. Ty neúspěšné nebyly tehdy vůbec oznámeny, nebo získaly označení programu Kosmos.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Sovětský svaz počítal s vynesením jaderné bomby a zasažení Měsíce. Z projektu sešlo z důvodu rizika při vynášení jaderné bomby na oběžnou dráhu. Podobný projekt byl diskutován (a zavržen) i v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Nové mise Luna.", "content": "Roskosmos plánuje nové mise Luna, jako součást ruského lunárního programu, na kterých se podílí i evropská kosmická agentura ESA. Jedná se o několik průzkumných robotických misí k Měsíci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Program Luna byla série nepilotovaných vesmírných misí Sovětského svazu, která byla v letech 1959 až 1976 zaměřena na dosažení a prozkoumání Měsíce. Přinesly řadu informací o Měsíci, o jeho složení, teplotě či gravitaci. Z celého programu 24 misí bylo 15 úspěšných, ačkoliv celkový počet misí byl vyšší. Mise, které nedosáhly orbitu, však nebyly do programu započítávány. Jedna mise skončila na suborbitě.", "tgt_summary": "The Luna programme (from the Russian word Луна \"Luna\" meaning \"Lunar\" or \"Moon\"), occasionally called \"Lunik\" by western media, was a series of robotic spacecraft missions sent to the Moon by the Soviet Union between 1959 and 1976. Fifteen were successful, each designed as either an orbiter or lander, and accomplished many firsts in space exploration. They also performed many experiments, studying the Moon's chemical composition, gravity, temperature, and radiation. ", "id": 1328225} {"src_title": "Biofyzika", "tgt_title": "Biophysics", "src_document": [{"title": "Z historie.", "content": "Výzkum elektřiny v živých organismech započal v 18. století Ital Luigi Galvani. Německý lékař a fyzik Hermann von Helmholtz změřil v 19. století rychlost šíření nervového vzruchu. Významné pro rozvoj biofyziky jsou i jeho studie fyziologie vidění a vnímání zvuků. Při výzkumu mechanismu fungování svalů přispěl k moderní formulaci zákona zachování energie. Na tyto a řadu dalších prací navázaly výzkumy ve 20. století: Švédský oftalmolog Allvar Gullstrand popsal na fyzikálních principech fungování oka. Položil tak základ modernímu očnímu lékařství. V roce 1911 obdržel za svoji práci Nobelovu cenu. Za objasnění fyziologie vnitřního ucha byly vědcům maďarského původu Robertu Báránymu a Georg von Békésymu rovněž uděleny Nobelovy ceny - v letech 1914 a 1961. Do období okolo roku 1920 spadá vývoj diagnostických metod elektrokardiografie a elektroencefalografie, vycházejících z empirického pozorování souvislostí měřitelných elektrických veličin a stavu fungování srdce a mozku jakožto životně významných orgánů. Britové Alan Lloyd Hodgkin a Andrew Huxley se zabývali měřením a vysvětlením mechanismu šíření elektrických potenciálů na neuronech, John Carew Eccles prozkoumal a vysvětlil fungování nervových spojů - synapsí. Tyto studie jsou dodnes platným základem pro chápání fungování nervového systému. Jejich autorům byla v roce 1963 udělena Nobelova cena.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální zkoumání biologických molekul.", "content": "Ve fyzice přinesl popis látek na molekulární úrovni - ať již v pevném, kapalném či plynném skupenství - podstatný posun v pochopení jejich vlastností a chování. Předpokládalo se, že stejnou měrou přispěje studium složitých biologických molekul, zejména nukleových kyselin a bílkovin, i k pochopení dosud neodkrytých zákonitostí určujících chování živých systémů. Rentgenografická difrakční analýza DNA, provedená na britských univerzitách souběžně na dvou pracovištích v Cambridge a v Londýně, vedla k objevení její šroubovicové struktury. James D. Watson, Francis Crick, Maurice Wilkins a Rosalind Franklinová popsali strukturu molekuly DNA v dubnu 1953 v časopise Nature. Tento objev je jedním z nejvýznamnějších objevů 20. století, jako naprosto klíčový vedl ke vzniku molekulární genetiky jako nového oboru, pro moderní biologii naprosto nepostradatelného. V roce 1962 byla prvním třem jmenovaným autorům udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu. V téže době, v 50. letech 20. století, byly zakládány vědecké ústavy a společnosti, nesoucí ve svém jménu označení \"biofyzikální\". Za všechny uveďme Biophysical Society v USA nebo brněnský Biofyzikální ústav ČSAV. Jeho zakladatel a první ředitel prof. MUDr. RNDr. Ferdinand Herčík je považován za zakladatele biofyziky v Československu. Vesměs svým zaměřením vycházely a dodnes vycházejí z vymezení pojmu biofyziky jako vědeckého oboru, který zkoumá fyzikálními metodami biologicky významné molekuly a tak vede k vysvětlení a pochopení hlubších zákonitostí biologických jevů. Druhým základním oborem biofyziky je zkoumání účinků fyzikálních faktorů na živé systémy.", "section_level": 1}, {"title": "Další přístupy.", "content": "Pojem biofyzika bývá často chápán v podstatně širším smyslu. Uvedeme zde alespoň několik příkladů, co do něj bývá zahrnováno nebo s ním spojováno: Výzkum reakce živých organismů na široké spektrum elektromagnetického záření. Kromě klasické radiologie sem spadá i léčba světlem - fototerapie. Studie spadající do biomechaniky představují další velmi rozsáhlou oblast, která zahrnuje např. výzkum letu ptáků nebo hmyzu, plování ryb a vodních savců, nebo popis fungování krevního oběhového systému - hemodynamika. Nejrůznější diagnostické a terapeutické postupy, využívající fyzikálních metod, např. ultrazvuková tomografie, počítačová tomografie, využití laseru v chirurgii nebo neinvazivní rozbíjení ledvinových a žlučových kamenů akustickými rázovými vlnami - litotripse.", "section_level": 1}, {"title": "Experimentální metody.", "content": "Z experimentálních metod lze jmenovat např:", "section_level": 1}, {"title": "Podobně pojmenované obory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lékařská biofyzika.", "content": "Lékařská biofyzika je náplní studia na lékařských a veterinárních fakultách v některých zemích, např. v ČR. Navazuje na tradici výuky fyziky pro studenty lékařské fakulty, přičemž tato výuka je uzpůsobena potřebám budoucích lékařů. Vedle rekapitulace a mírného rozšíření některých partií fyziky, zejm. kvantové fyziky, jaderné fyziky a termodynamiky jsou studenti seznamováni podrobněji s radiobiologií a především s principy lékařských přístrojů. Do výuky biofyziky bývají na některých fakultách zahrnuta i témata týkající se např. biostatistiky, biokybernetiky, nanotechnologií nebo informačních technologií. Řada lékařských fakult má akreditovaný i doktorský studijní program lékařská biofyzika. V zásadě lze říci, že pod hlavičkou tohoto studijního programu končí taková témata, která nelze přiřadit do jiných programů, takže se v rámci jednoho programu vyskytují studenti zabývající se např. návrhem vhodného značkovacího jazyka pro zpracování biosignálů, návrhem databázového systému pro udržování informací o kalibraci diagnostických přístrojů, studiem mechanismů fotodynamické nebo sonodynamické terapie, nanotechnologiemi, analýzou obrazů nebo třeba konstrukcí zcela nových diagnostických přístrojů.", "section_level": 2}, {"title": "Lékařská fyzika.", "content": "Pod pojem lékařská fyzika (medical physics) je obvykle míněn aplikovaný obor zabývající se aplikací poznatků především jaderné a kvantové fyziky v medicíně. Lékařský fyzik je hlavním odborníkem na práci se zdroji ionizujícího záření v medicíně, provádí plánování radioterapie a stará se o jadernou bezpečnost. Zákon č. 96/2004 Sb. tuto profesi pojmenovává \"radiologická fyzika\", podmínkou výkonu profese je absolvování magisterského oboru radiologická fyzika akreditovaného i jako zdravotnický obor (t.č. je takový obor akreditovaný pouze na FJFI ČVUT) nebo magisterského oboru matematicko-fyzikálního zaměření a akreditovaného kurzu radiologická fyzika. Do názvosloví vnáší v ČR zmatek bakalářský obor Lékařská fyzika vyučovaný na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, který neposkytuje vzdělání pro práci lékařského fyzika podle platné legislativy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Biofyzika je mezioborová disciplína (hraniční obor) zkoumající biologické objekty a problémy fyzikálními metodami. Termín biofyzika se začal objevovat počátkem 20. století, ale už dávno předtím byla provedena řada studií na pomezí biologie a fyziky, které z dnešního pohledu pod toto označení spadají.", "tgt_summary": "Biophysics is an interdisciplinary science that applies approaches and methods traditionally used in physics to study biological phenomena. Biophysics covers all scales of biological organization, from molecular to organismic and populations. Biophysical research shares significant overlap with biochemistry, molecular biology, physical chemistry, physiology, nanotechnology, bioengineering, computational biology, biomechanics, developmental biology and systems biology. ", "id": 2232864} {"src_title": "Mír v Lunéville", "tgt_title": "Treaty of Lunéville", "src_document": [{"title": "Mírová ujednání.", "content": "Na mírových jednáních zastupoval Francii Josef Bonaparte, budoucí španělský král, Rakousko a říši potom hrabě Johann Ludwig Cobenzel, který vedl císařskou delegaci již na mírových rozhovorech v Campo Formio. Francii se podařilo dosáhnout plného odstoupení levého břehu Rýna říší. Zároveň francouzští zástupci přiměli císaře k tomu, aby postiženým vládcům slíbil jako náhradu území duchovních říšských států a teritorií. Francii se konečně podařilo dosáhnout legalizace držby levého břehu Rýna, okupovaného od r. 1794. Tento požadavek vznesli její diplomaté již při podpisu mírové smlouvy v Campo Formio a znovu měsíc poté 4. listopadu 1797, ovšem brzké rozpoutání druhé koaliční války zabránilo uvedení mírových ujednání do praxe. Jeden měsíc po podpisu mírové smlouvy, 9. března 1801 převzal tyto državy oficiálně francouzský první konzul, Napoleon Bonaparte. Císař se dále zavázal, za své dědičné země i za suverény ve Svaté říši římské, uznat diplomaticky dceřiné republiky: Batávskou, Helvétskou a Ligurskou a dále slíbil nepodporovat Velkou Británii v její pokračující válce s Francií, otevřeně ani skrytě. Rakousko a s ním i Svatá říše římská přistoupily opětovně na podmínky územních ústupků daných mírem v Campo Formio a Francie naopak potvrdila své dřívější uznání rakouského připojení Benátska, benátské jižní Istrie a Dalmácie, jakož i definitivní přivtělení říšského svobodného města (přístavu) Terst, který stál již od 15. století pod volnou habsburskou svrchovaností. K míru přistoupila například také Republika spojených nizozemských provincií, která se musela smířit se svým zánikem, nebo nově ustavená Republika helvétská, která naopak mírem získala malá území. Rýnská hranice nebyla dodržena zcela striktně. Jednak obsazením Nizozemí se Francie rozšířila daleko na sever za Rýn, naopak např. město Basilej, rozložené na obou březích Rýna, zůstalo zachováno jednotné, protože Francie v tomto případě ustoupila Helvétské republice jako svému spojenci. Jiná města, jako Laufenburg byla rýnskou hranicí roztržena vedví mezi Helvétii a Přední Rakousy.", "section_level": 1}, {"title": "Články mírové smlouvy podrobně.", "content": "Článek I. - mír mezi císařem a říší na jedné a první Francouzskou republikou na druhé straně Článek II. - odstoupení Rakouského Nizozemí Francii podle článku III mírové smlouvy z Campo Formio Článek III. - Rakousko odstoupí Helvétské republice okrsek Frickthal a všechna další území na levém břehu Rýna mezi Zurzachem a Basilejí. Rakousko odstoupí Francii hrabství Falkenstein. Článek IV. - obnovuje se článek XVIII. míru v Campo Formio, dle kterého se císař zavazuje vlastním územím odškodnit vyvlastněného vévodu modenského. Článek V. - velkovévoda toskánský a vévoda parmský se zříkají svých zemí v Itálii, císař se zavazuje na území říše odškodnit toskánského velkovévodu. Toskánské pasivní dluhy přebírá Francie a eventuální nástupnické státy v Itálii Článek VI. - císař se jménem říše zavazuje předat plnou státní svrchovanost nad bývalými říšskými územími na levém břehu Rýna mezi hranicemi Helvétské a Batávské republiky Francii. Říční pevnosti na pravém břehu Rýna nesmí být více vyzbrojovány, nýbrž uchovány v aktuálním stavu. Článek VII. - císař se zavazuje veškeré dědičné vládce, postižené vyvlastněním na levém břehu Rýna, odškodnit z říšských majetků v souladu s ustanoveními předchozího kongresu v Rastattu. \"Toto ustanovení předznamenalo grandiózní sekularizaci a likvidaci knížecích biskupství\", \"rytířských řádů\" \"a klášterů\". Článek VIII. - Francouzská republika na obsazených územích přebírá pouze ty státní dluhy, které vznikly vlastním výkonem správy těchto zemí a také ty, k nimž daly výslovný souhlas místní zemské stavy. Článek IX. - na všech levobřežních rýnských územích, připadlých Francii se ruší jakékoli poddanské vztahy a závazky, jako robota či odvody poddanských dávek a také vrchnostenské soudnictví. Článek X. - poddanské vztahy se ruší rovněž na statcích, které byly součástí státního území Francie již před vypuknutím první koaliční války, ale měly vlastníky, pocházející z říše. Článek XI. - tato mírové dohoda císaře s Francií, konkrétně články VIII., IX., X. a XV. mají platit také ve vztahu habsburské monarchie vůči Batávské, Ligurské, Cisalpinské a Helvétské republice. Článek XII. - císař se v souladu s článkem VIII. mírové smlouvy z Campo Formio zříká všech nároků na státní svrchovanost, majetek, příjmy či závazky vůči Cisalpinské republice, na jejímž území držel před první koaliční válkou několik zemí. Článek XIII. - císař se v souladu s dohodou z Campo Formio zříká za říši všech zemí, majetků, příjmů, práv a nároků, jakož především říšských lén na území Ligurské republiky. Článek XIV. - v souladu s článkem XI. dohody z Campo Formio bude napříště říční plavba na Adiži mezi habsburskou monarchií a Cisalpinskou republikou svobodná a bezcelní. Plavba válečných lodí a člunů je oboustranně zakázaná. Článek XV. - vzájemná výměna válečných zajatců Článek XVI. - osobní statky arcivévodů Ferdinanda a Karla na území Cisalpinské republiky jim mají být vráceny, ovšem ve lhůtě 3 let mají být prodány Cisalpinské republice. Článek XVII. - jmenovitě články XII., XIII., XV., XVI., XVII. a XXIII mírové dohody z Campo Formio jsou potvrzeny a budou provedeny účinností této mírové smlouvy. Článek XVIII. - dnem podpisu mírové smlouvy končí oboustranně jakékoli vybírání válečné kontribuce či nucené práce pro nepřátelskou stranu. Článek XIX. - představitelé obou stran: císař František II. a první konzul Napoleon Bonaparte musí nejpozději do 30 dnů, pokud možno ještě dříve, tuto mírovou dohodu ratifikovat.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Bezprostředním důsledkem mírové smlouvy bylo vydání papežské buly \"Qui Christi Domini,\" faktické součásti konkordátu s Francií, kterou Svatý stolec souhlasil se zrušením řady francouzských biskupství včetně změn v církevní správě na západním břehu Rýna v bývalé říši. Císař František II. musel vzápětí svolat říšský sněm, a podepsat Finální usnesení mimořádné říšské deputace, se kterým byla spojená mamutí sekularizace duchovních knížat a klášterů. To byl počátek velkého oslabení prokatolických, prohabsburských a vlastně i proříšských sil, což vedlo k zániku říše. Napoleonovi naproti tomu oddych na východní hranici umožňoval soustředit se na plány invaze do Anglie, reformu armády a především posilování osobní moci, které vedlo v roce 1804 k jeho císařské korunovaci. Zajímavým a dodnes patrným důsledkem odtržení rýnských levobřežních států a teritorií je dosud přetrvávající vliv Napoleonova Code civil, který se promítl např. do organizace notariátu či systému pohřebnictví a ještě dnes odlišuje na úrovni podzákonných předpisů a vyhlášek oblasti západně od Rýna od zbytku Německa. Code civil platil všude na levém břehu Rýna jako hlavní občanský zákoník až do roku 1900, kdy byl zaveden v Německém císařství nový občanský zákoník, který sjednocoval Německo po stránce občanského práva. V Rakousku způsobil výsledek druhé koaliční války a nepříjemný mír v Lunéville změny na postu státního kancléře (ministra zahraničí monarchie). Dosavadní kancléř, svobodný pán Johann Amadeus von Thugut, jehož konfrontační politika vůči Francii i Prusku se neosvědčila, byl již roku 1800 odvolán. Po krátkém působení hraběte Ferdinanda Trauttmansdorfa (1800–1801) byly zahraniční záležitosti svěřeny hraběti Johannu Ludwigu Cobenzelovi, bývalém vyslanci v Rusku, který císaře Františka II. zastupoval jako vyjednavač právě během mírových dohod v Lunéville.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mír v Lunéville byl mírovou dohodou, podepsanou 9. února 1801 v Lunéville mezi vítěznou Francií a Svatou říší římskou, reprezentovanou jejím posledním císařem, Františkem II. Mírové dohodě, ukončující druhou koaliční válku, předcházelo příměří, podepsané 25. prosince 1800 ve Steyru.", "tgt_summary": "The Treaty of Lunéville was signed in the Treaty House of Lunéville on 9 February 1801. The signatory parties were the French Republic and Holy Roman Emperor Francis II. The latter was negotiating both on his own behalf as ruler of the hereditary domains of the Habsburg Monarchy and on behalf of other rulers who controlled territories in the Holy Roman Empire. The signatories were Joseph Bonaparte and Count Ludwig von Cobenzl, the Austrian foreign minister. ", "id": 1037250} {"src_title": "Ibišek", "tgt_title": "Hibiscus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ibišky jsou stálezelené nebo opadavé keře, polokeře, stromy i byliny se střídavými jednoduchými listy. Listy jsou celistvé nebo dlanitě laločnaté, s dlanitou žilnatinou sestávající ze tří nebo více hlavních žilek. Květy jsou pravidelné, oboupohlavné, pětičetné, nejčastěji jednotlivé úžlabní, řidčeji v několikakvětém vrcholovém hroznu. Kalich je zvonkovitý nebo miskovitý, vytrvalý, s pěti cípy nebo zuby. Na bázi kalicha je většinou vyvinut kalíšek s pěti až mnoha cípy, jen zřídka chybí. Koruna je obvykle velká a nápadná, různě zbarvená (zpravidla v odstínech od čistě bílé po temně růžovou, oranžovou a červenou), často s tmavším středem. Květy jsou krátkověké, většinou vydrží jediný den a posléze koruna opadává. Tyčinky jsou srostlé v trubičku a spojeny na bázi s korunními lístky. Semeník obsahuje 5 nebo 10 komůrek vlivem vzniku falešných přehrádek. V každém plodolistu jsou tři až mnoho vajíček. Plodem je mnohasemenná tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod ibišek zahrnuje více než 200 druhů a je rozšířen v tropech a subtropech, ale lze ho najít po celém světě. V květeně ČR je zastoupen druhem ibišek trojdílný (\"Hibiscus trionum\"), který vzácně a přechodně zasahuje zejména jako polní plevel na jižní Moravu. Mimo tento druh jsou v jižní Evropě původní ještě 2 druhy: ibišek bahenní (\"Hibiscus moscheutos\", syn. \"H. palustris\") a \"Hibiscus roseus\". Ibišek lípovitý (\"Hibiscus tiliaceus\") je rozměrný keř až strom z pobřeží Tichého a Indického oceánu, rostoucí dnes jako zdomácnělý na tropických pobřežích celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod proskurník (\"Abelmoschus\") se odlišuje zejména kalichem opadavým spolu s korunou a čnělkami v horní části k sobě přitisklými. Ibišek má kalich vytrvalý a čnělky v horní části rozestálé. Oproti rodu mračňák má ibišek v převážné většině případů vyvinut kališek.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okrasná rostlina.", "content": "Ibišek syrský je v našich podmínkách na příhodných teplých stanovištích mrazuvzdorný a je pěstován v množství barevných kultivarů. Jako letnička je občas pěstován jednoletý druh ibišek trojdílný (\"Hibiscus trionum\"). Jako pokojová rostlina je nejčastěji pěstován ibišek čínský (\"Hibiscus rosa-sinensis\"). Barevných odrůd bylo vyšlechtěno velké množství a existují i plnokvěté kultivary. Méně často se pěstuje i ibišek dřípený (\"H. schizopetalus\") s ozdobně rozdřípenými korunními lístky. Pro moderní suché byty je vhodnější ibišek dřípený, který na rozdíl od běžného ibišku čínského dobře snáší suchý vzduch a nevyžaduje pro kvetení chladné období vegetačního klidu. V tropických zemích je pěstována celá řada dalších druhů, např. bělokvětý \"Hibiscus arnottianus\", žlutokvěté druhy \"Hibiscus brackenridgei\", Ibišek lípovitý (\"Hibiscus tiliaceus\") a \"Hibiscus calyphyllus\", červenokvětý \"Hibiscus coccineus\", růžovokvětý \"Hibiscus indicus\" a různobarevné kultivary ibišku bahenního (\"Hibiscus moscheutos\").", "section_level": 2}, {"title": "Potravina a léčivka.", "content": "Dužnaté červené kalichy ibišku súdánského (\"Hibiscus sabdariffa\") mají kyselou chuť a jsou používány jako pochutina, potravina i léčivo. Druh pochází z Afriky a je pěstován v tropech po celém světě. Připravují se z něho studené nebo teplé nápoje (karkade, Agua de Jamaica) nebo sirupy, které obsahují velké množství minerálů a vitamínů, včetně vitamínu C. Čaj z ibišku má antioxidační, dezinfekční a protizánětlivé účinky, snižuje pocení, zamezuje ukládání tuku v tepnách, pomáhá redukovat nadváhu či stimuluje paměť. Do rodu ibišek byl dříve řazen i ibiškovec jedlý (\"Abelmoschus esculentus\"), známý jako okra a pěstovaný pro jedlé plody.", "section_level": 2}, {"title": "Vlákno a dřevo.", "content": "Ze stonků indického ibišku konopného (\"Hibiscus cannabinus\") jsou získávána vlákna podobná jutě. Obdobné vlákno poskytují i jiné druhy, zejména \"Hibiscus sabdariffa\" var. \"altissima\". Některé druhy, zejména karibský \"Hibiscus elatus\", poskytují kvalitní a žádané dřevo.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "Ibišek vyžaduje slunné stanoviště, mladé rostliny by se ale neměly vystavovat přímému slunci. Obvykle je pro něj také vhodná vyšší vlhkost vzduchu a pravidelná zálivka. U pokojových rostlin je lépe rostlinu v zimních měsících umístit na chladnější, ale přesto slunné místo, a omezit zálivku. Některé druhy ibišku jsou natolik odolné, že rostliny bez problémů přezimují venku, i když mladší keře vyžadují ochranu před mrazem. Ibišky se množí ze semen (odolnější, ale méně kvete) a nebo zakořeněním seříznuté (dřevnaté) větvičky ve vodě. Jako zemina je vhodná hlinitá půda, pro mladší rostliny s trochou rašeliny. Nejčastějšími škůdci jsou svilušky a mšice. Kultivary je nutno množit vegetativně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ibišek (\"Hibiscus\") je rod vyšších dvouděložných rostlin z čeledi slézovité (\"Malvaceae\"). Jsou to dřeviny i byliny s nápadnými květy, rozšířené v tropech a subtropech celého světa. Některé druhy jsou využívány jako okrasné rostliny, dále jako potravina – ibišek syrský, ibišek súdánský (karkade), ibiškovec jedlý (okra), v textilním průmyslu (ibišek konopný) či truhlářství.", "tgt_summary": "Hibiscus is a genus of flowering plants in the mallow family, Malvaceae. The genus is quite large, comprising several hundred species that are native to warm temperate, subtropical and tropical regions throughout the world. Member species are renowned for their large, showy flowers and those species are commonly known simply as \"hibiscus\", or less widely known as rose mallow. Other names include hardy hibiscus, rose of sharon, and tropical hibiscus. ", "id": 1690280} {"src_title": "Morris (kreslíř)", "tgt_title": "Morris (cartoonist)", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narozen ve městě Kortrijk, západní Vlámsko, Belgie. Chodil na dobře známou jezuitskou vysokou školu ve městě Aalst, jejíž školní uniformy ho inspirovaly k vytvoření majitelů pohřebního ústavu v jeho příbězích o Lucky Lukovi. Jeho učitel matematiky řekl rodičům, že jejich syn bohužel nikdy nebude v životě úspěšný, protože prošel všemi třídami jeho hodin čmárajíc si na okraj učebnice. Morris začal kreslit v animátorských studiích Compagnie Belge d'Actualités (CBA - Společnost belgických aktualit), kde se s ním ještě před válkou potkali Peyo a André Franquin. Po válce společnost padla a Morris pracoval jako ilustrátor pro vlámské noviny \"Het Laatste Nieuws\" a týdeník \"Le Moustique\" (Moskyt), který vydával Dupuis, pro něhož vytvořil 250 titulních stránek a mnoho dalších ilustrací, především karikatur filmových hvězd. Zemřel při nešťastném pádu v roce 2001.", "section_level": 1}, {"title": "\"Lucky Luke\".", "content": "Postavu \"Lucky Luka\" vytvořil v roce 1946 pro komiksový časopis\" Spirou\", který vydával Dupuis. Lucky Luke je osamělý kovboj cestující napříč divokým západem, pomáhaje všem potřebným, doprovázený svým věrným ořem jménem Jolly Jumper. První dobrodružství, \"Arizona 1880\", vyšlo v \"L'Almanach Spirou 1947\", vydaném 7. prosince 1946. Morris se stal jedním z hlavních výtvarníků časopisu a jedním z tak zvaného \"\"La bande des quatre\"\" (Gangu čtyř), další byli Jijé, André Franquin a Will. Na rozdíl od druhých dvou nepracoval v domě, který vlastnil Jijé, ale i tak se všichni stali dobrými přáteli a navzájem se umělecky inspirovali. Společně založili nadaci pro \"Marcinelle school\", komiksy v typickém stylu \"Spirou\" vycházející jak stylisticky, tak tematicky z \"Ligne claire\" (čisté linie) používané skupinou výtvarníků spojených s vydavatelstvím Hergé v \"časopise Tintin\". V roce 1948 cestovali Morris, Jijé a Franquin do Spojených států (Will byl moc mladý a musel zůstat v Belgii). Chtěli zemi poznat, zjistit, co zbylo z divokého západu a potkat se s americkými tvůrci komiksů. Morris zde zůstal nejdéle ze všech a vrátil se sám až za 6 let. Po tu dobu tvořil pro \"Mad\", kde pracoval také René Goscinny, francouzský tvůrce komiksů a spisovatel, který psal všechny příběhy \"Lucky Luka\" od roku 1955 až do své smrti v roce 1977. V té době byl ještě Goscinny poměrně neznámý, ale poté se stal jedním z nejoceňovanějších evropských textařů komiksů, nejdříve díky postavě \"Lucky Luka\" a o pár let později \"Asterixe\". Léta ztrávená v USA byla pro Morise zásadní nejen proto, že tam byl Goscinny, ale také nashromáždil velké množství dokumentace pro svou pozdější práci a seznámil se s hollywoodskými filmy té doby. Morris v následujících letech představil ve svých příbězích mnoho filmových technik jako freeze-frames (zamrznutí) a close-ups (záběry zblízka). Styl Walta Disneye ho značně ovlivnil, což je vidět na velmi kulatých linkách charakterizujících rané příběhy Lucky Luka. Mnoho postav v jeho komiksech zřetelně vychází ze známých amerických herců jako Jack Palance, Gary Cooper, W.C. Fields a William Hart, ačkoli také karikoval nečekané postavy jako Louis de Funès nebo Serge Gainsbourg. Prvních 31 dobrodružství publikoval Dupuis, ale na konci šedesátých let Morris vydavatelství Dupuis a \"Spirou\" opustil a přešel k Dargaud a \"Pilote\", časopisu, který vytvořil jeho kamarád Goscinny. V roce 1984 vytvořili Hanna-Barbera 52 dílů kresleného seriálu o \"Lucky Lukovi\", čímž jeho popularita ještě vzrostla. Dalších 52 dílů seriálu vzniklo na počátku devadesátých let a následovali tři hrané filmy. Také bylo vytvořeno několik videoher například pro PlayStation 1 a Game Boy Advance. \"Lucky Luke\" je aktuálně nejprodávanější evropskou komiksovou sérií s více než 300 miliony kopií ve více než třiceti jazycích. Na rozdíl od jeho současníků, Morris nikdy nepracoval na žádné ze sérií, ačkoli pro ně vytvořil mnoho ilustrací ve čtyřicátých a padesátých letech. V devadesátých letech vydal odnož \"Lucky Luka\" jménem \"Rantanplan\", nejhloupějšího psa západu. V roce 2005 skončil na 79. místě ve valonském žebříčku De Grootste Belg (Největší Belgičan)", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "
2) chápat jako uspořádanou dvojici prvního prvku a zbytku, kterým je uspořádaná (n−1)-tice: Tato definice má však nevýhodu, že uspořádanou 0-tici a 1-tici je nutno definovat nějak extra. Přitom 0-tice a 1-tice jsou často praktické, aby bylo možné o pojmech jako n-ární operace nebo lineární kombinace n vektorů mluvit jednotně pro jakékoli formula_6. Proto se někdy uspořádané \"n\"-tice definují tak, aby přechod od \"n\"-tice ke \"(n+1)\"-tici byl tentýž pro všechna formula_6: Podle této definice je např. uspořádaná trojice (1, 2, 2) definována jako:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Uspořádané \"n\"-tice se využívají k formální definici velkého množství matematických objektů, jejichž význam je sice jasný i bez nich, ale je nutné je definovat nějak formálně. Například:", "section_level": 1}, {"title": "Využití v matematických strukturách.", "content": "Matematické struktury se formálně definují jako uspořádané \"n\"-tice, kde prvním prvkem je nosná množina a následuje informace popisující strukturu této množiny. Např. graf je definován jako uspořádaná dvojice (\"V\", \"E\"), ve které \"V\" je množina vrcholů a \"E\" je množina hran. Podobné je tomu u algebraických struktur, jako je např. grupa. Tento formalismus je nezbytný, neboť otázka \"\"Je grupa celých čísel formula_9 izomorfní s grupou kladných racionálních čísel formula_10?\"\" je nesprávně položená, přestože jí každý rozumí, neboť na každé z těchto množin existuje (mezi mnoha možnými) jeden obvyklý způsob, jak zavést grupovou operaci. Tyto množiny s obvyklými operacemi izomorfní nejsou, ale jelikož mezi nimi existuje bijekce, lze na formula_11 definovat operaci formula_12 tak, aby izomorfní byly. Správné je tedy říci: Grupa formula_13 není izomorfní s grupou formula_14, ale je izomorfní s grupou formula_15.", "section_level": 2}, {"title": "Využití k odlišení objektů.", "content": "V matematice se provádí mnoho konstrukcí, při nichž potřebujeme do množiny \"C\" zahrnout prvky z množin \"A\" a \"B\" tak, aby u prvků formula_16 bylo možné v \"C\" odlišit \"prvek převzatý z \"A\"\" od \"prvku převzatého z \"B\"\". To lze formálně provést tak, že Tedy před každý prvek z \"A\" vložíme (formou uspořádané dvojice) nějaký matematický objekt, který značí \"tento prvek pochází z \"A\" \" (v našem případě jsme k tomu použili číslo 0) a obdobně s množinou \"B\". Vytčeného cíle jsme dosáhli, neboť formula_18 jsou dva různé matematické objekty. Příklad: Orientovaný graf a neorientovaný graf jsou někdy pokládány za speciální případy obecného grafu, který může obsahovat orientované i neorientované hrany. Zdánlivě evidentní způsob, jak tuto definici formalizovat, by byl říci, že graf je uspořádaná dvojice (\"V\",\"N\") taková, že každý prvek \"N\" je tvaru Tato definice je ovšem nepoužitelná, pokud pro nějaké formula_23 platí formula_24. Pak by o nějakém prvku \"N\" nebylo možno určit, zda jde o orientovanou hranu z \"a\" do \"b\" nebo o neorientovanou hranu mezi \"c\" a \"d\". To, zda uspořádaná dvojice může být totožná s nějakou množinu, samozřejmě závisí na definici pojmu \"uspořádaná dvojice\". V naivní teorii množin je zvykem se touto definicí nezabývat a předpokládat, že uspořádaná dvojice je jiný druh objektu než množina. Pak tento problém nemůže nastat. Pokud však potřebujeme chceme s těmito pojmy pracovat exaktně, pak je nutné uspořádané dvojice formálně definovat a výše uvedený stav nastat může. Ošetřit jej lze tak, že každý prvek \"N\" bude tvaru To popsaný problém spolehlivě řeší.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jako uspořádaná n-tice se v matematice označuje uspořádaný seznam konečného počtu \"n\" objektů (je proto možné se také setkat s pojmy jako \"uspořádaná k-tice\" apod., konkrétní varianty se pak nazývají uspořádané dvojice, uspořádané trojice atd.). Zapisuje se obvykle jako seznam těchto prvků, uzavřený do kulatých závorek.", "tgt_summary": "In mathematics, a tuple is a finite ordered list (sequence) of elements. An -tuple is a sequence (or ordered list) of elements, where is a non-negative integer. There is only one 0-tuple, an empty sequence, or empty tuple, as it is referred to. An -tuple is defined inductively using the construction of an ordered pair. Tuples: 1- single 2- couple 3- triple 4- quadruple 5- quintuple 6- sextuple 7- septuple 8- octuple 9- nonuple (n-tuple) 10- decuple 20- viguple ", "id": 484651} {"src_title": "Bauxit", "tgt_title": "Bauxite", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Vzniká chemickým zvětráváním a rozpadem hornin (tzv. laterizace), které obsahují silikáty hliníku v suchozemském prostředí. Obvykle bývá doprovázen dalšími příměsemi na bázi oxidů křemíku, titanu, železa a dalších. Nejčastěji je jeho vznik spojen s tropickým podnebím, kde prudké srážky mají na svědomí vyluhování rozpustných silikátů z hornin a zanechává na místě pouze minerály hliníku a železa, jelikož se jedná o nejméně mobilní prvky. Jejich hydroxidací a oxidací vytváří směs, která se nazývá bauxit. Bauxity vznikají převážně z vápencových hornin (tzv. terra rosa). Obsah oxidu hlinitého často dosahuje až 50 %. Vedle vzniku v tropech mohou bauxity vznikat i vyluhováním z hornin magmatického, metamorfovaného i sedimentárního původu.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Různé složení bauxitu má za následek, že i jeho fyzikální a chemické vlastnosti se mění v závislosti na procentuálním zastoupení prvků. Barva se pohybuje od bílé, žluté, červené až červeno-hnědé. Vytváří pizolitické, celistvé, zrnité, porézní či zemité agregáty.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Bauxit při přiložení k nosu zapáchá jako mokrý jíl, což se stává dobrým rozeznávacím pomocníkem v terénu. Je špatně tavitelný a vytavení hliníku z rudy si vyžaduje velké výrobní náklady na elektrickou energii.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Bauxit je částečně nerozpustný.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Bauxit je nejdůležitější průmyslová ruda pro získávání hliníku, který má široké uplatnění od výroby obalů po letecký průmysl. Bauxity jsou také důležitým zdrojem vzácných kovů jako například gallia, germania a scandia. Méně kvalitní bauxity (s menším obsahem hliníku) se využívají při výrobě brusiv, kamenců, žáruvzdorných materiálů, k výrobě syntetického korundu a další. Naleziště bauxitu se využívají také pro navržení modelů vývoje klimatu, jelikož jeho vznik je většinou spojen s tropickým podnebím. Jeho rozložení tak napovídá, že oblast byla dříve v jiném podnebném pásu.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba hliníku.", "content": "Při výrobě oxidu hlinitého z bauxitu je potřeba projít poměrně složitým výrobním postupem. Ruda se musí nejprve rozemlít a smísit s vápencem a hydroxidem sodným. Vzniklá směs se přečerpává do vysokotlakých nádob, kde se následně zahřívá. Hydroxid sodný se rozpouští s oxidem hlinitým, který se z roztoku vysráží, propere, zahřeje, čímž se odstraňuje ze směsi vzniklá voda. Koncovým členem je bílý prášek podobný cukru – oxid hlinitý.", "section_level": 2}, {"title": "Naleziště.", "content": "První těžba byla zahájena ve Francii a od té doby bylo po celém světě objeveno mnoho dalších nalezišť. Polohy bauxitu se vyvíjejí několik miliónů let a mohou dosahovat mocnosti až několika desítek metrů. Téměř třetina světové produkce bauxitu pochází z Austrálie, kde se nacházejí také největší doly na hliník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bauxit je směsicí několika minerálů zahrnující hydroxidy hliníku, gibbsit, böhmit, diaspor, oxid hlinitý dihydrát, AlO·2 HO. a oxidy železa. Většinou se dříve klasifikoval jako minerál, ale současná literatura uvádí bauxit jako horninu. Svůj název dostal podle vsi Les Baux-de-Provence v jižní Francii.", "tgt_summary": "Bauxite is a sedimentary rock with a relatively high aluminium content. It is the world's main source of aluminium and gallium. Bauxite consists mostly of the aluminium minerals gibbsite (Al(OH)), boehmite (γ-AlO(OH)) and diaspore (α-AlO(OH)), mixed with the two iron oxides goethite (FeO(OH)) and haematite (FeO), the aluminium clay mineral kaolinite (AlSiO(OH)) and small amounts of anatase (TiO) and ilmenite (FeTiO or FeO.TiO). ", "id": 1074362} {"src_title": "Karl Carstens", "tgt_title": "Karl Carstens", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se v brémské městské části Schwachhausen jako syn školního rady na obchodní škole. Po složení maturitní zkoušky v roce 1933 na Altes Gymnasium v Brémách, studoval právní vědu a politologii ve Frankfurtu nad Mohanem, Dijonu, Mnichově, Královci a Hamburku, které ukončil v letech 1936 a 1939 státnimi zkouškami. V roce 1938 získal titul doktora právní vědy (Dr. iur.) a stal se právním čekatelem při brémském krajském soudu. Mezi léty 1939 a 1945 sloužil u protiletadlového dělostřelectva, naposledy jako poručík. Po druhé světové válce působil jako advokát v Brémách v kanceláři Ahlers & Vogel. Mimo to od června 1945 do roku 1947 pracoval pro starostu a soudního senátora Theodora Spittu a spolupodílel se na vytváření brémské zemské ústavy. V roce 1948 se vydal na postgraduální studia na Yale University v USA, které ukončil o rok později s titulem Master of Laws. Mezi roky 1949 a 1954 byl právním poradcem brémského senátu a zplnomocněncem Brém u Spolkového sněmu. Od roku 1950 přednášel na kolínské univerzitě, kde se také roku 1952 habilitoval. V roce 1954 začal pracovat v diplomatických službách SRN. Do roku 1955 působil jako stálý zástupce SRN při Radě Evropy ve Štrasburku a poté na ministerstvu zahraničních věcí v Bonnu, kde pracoval jako expert pro evropské otázky ve funkci náměstka spolkového ministra. V roce 1958 převzal vedení oddělení \"West I Europa\". V roce 1960 byl jmenován profesorem státního a lidového práva na kolínské univerzitě. Od července 1960 byl státním sekretářem na ministerstvu zahraničí (do prosince 1966), poté na ministerstvu obrany (prosinec 1966–1968) a Spolkovém kancléřství (1968–1969). Mezi 1970 až 1972 vedl Výzkumný ústav německé společnosti pro zahraniční politiku (\") v Bonnu. V roce 1972 byl zvolen do Spolkového sněmu ze zemské kandidátky Šlesvicka-Holštýnska. Mezi květnem 1973 a říjnem 1976 byl předsedou parlamentní frakce CDU/CSU a vůdce opozice. Po parlamentních volbách v roce 1976 (zvolen ve volebním okrese Ostholstein) byl k 14. prosinci jmenován předsedou Spolkového sněmu. Poslancem byl až do roku 1979, kdy byl navržen jako kandidát a později zvolen pátým spolkovým prezidentem. Kvůli pokročilému stáří (bylo mu 70 let) se vzdal kandidatury na své druhé období v prezidentském křesle a 30. června 1984 opustil svůj úřad.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1944 se oženil s Veronikou Priorovou, pozdější odbornou lékařku pro interní medicínu. Manželství zůstalo bezdětné. Manželé v roce 1982 založili Nadaci Karla a Veroniky Carstensových (\"), jejímž cílem je podpora vědy a výzkumu v oblasti přírodní léčby a homeopatie.", "section_level": 1}, {"title": "Členství v NSDAP.", "content": "Mezi léty 1940 až 1945 byl Carstens členem NSDAP. Žádost o přijetí do strany z roku 1937 měl podat jako právní čekatel z podnětu prezidenta krajského soudu a pod pohrůžkou profesní újmy. Avšak od roku 1934 byl členem 5/75 Sturmu SA, polovojenské organizace NSDAP. Na základě jeho příslušnosti k NSDAP se komunistické a socialistické organizace, odbory a některé známé osobnosti – jako např. herečka Hanne Hiob – sešly 23. května 1979 na demonstraci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Carstens (14. prosince 1914, Brémy – 30. května 1992, Meckenheim) byl německý politik za CDU, mezi léty 1976 až 1979 předseda Spolkového sněmu a 1979 až 1984 prezident Spolkové republiky Německo.", "tgt_summary": "Karl Carstens (14 December 1914 – 30 May 1992) was a German politician. He served as President of the Federal Republic of Germany (West Germany) from 1979 to 1984.", "id": 434280} {"src_title": "Pyramidy v Güímaru", "tgt_title": "Pyramids of Güímar", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Hnojivo se snadno přístupnými živinami, N ve formě amoniakální 50 - 60%, mikroprvky, živiny P, K, Mg jsou v rostlinou přijatelných formách. Průměrný obsah živin v kejdě v % čerstvé hmoty (Škarda, 1992):", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Kvalita kejdy je mimo jiné hodnocena podle obsahu vody, přečemž řídká kejda s velkým množstvím vody je méně hodnotná než hustá. Dodržováním předepsaných technologí lze obsah vody a množství kejdy optimalizovat. Kvalita kejdy jako hnojiva, co se obsahu rostlinných živin nebo nežádoucích příměsí týče, je závislá například na druhu zvířat, jejich stáří, cílech chovu, použitých krmivech. Významné rozdíly lze pozorovat u různých způsobů odklízení výkalů. Produkované množství kejdy podle vztahu jednotlivých složek (Fecenko, Ložek, 2000): K = Pv + Pm + Zk + V + V K - množství kejdy v kg.kus-1.den-1 Pv - produkce tuhých výkalů Pm - produkce moče Zk - zbytek krmiva V - voda na čištění stáje V - voda potřebná na rozplavení sedimentů a odčerpání kejdy V živočišné výrobě je pro kejdu nutné použít nádrže k dočasnému skladování, často i velkého množství tohoto materiálu. Kejdu je třeba před použitím 6 měsíců skladovat, aby se zbavila cizopasníků. Při skladování kejdy jsou odstraněny rizika infekcí, jako jsou koliformní bakterie, salmonely, spirochety, zárodky parazitů, dochází v kejdě k rozkladu látek, jenž působí na rostliny inhibičně (kyselina hippurová, kyselina močová, kyselina benzoová, ap.) a také dojde k snížení klíčivosti obsažených semen plevele. Několikaměsíční skladovací kapacita je proto nezbytná pro ekonomické a právní důvody související s použitím kejdy jako hnojiva. Kejda je uložena v otevřených nebo uzavřených systémech různých typů (sila), kde dochází k pravidelnému míchání hmoty. Skladovací nádrže musí obsahovat rezervy pro případ havárie nebo infekce, tzv. havarijní objem. Zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech (novela č. 9/2009 Sb.) a vyhláška Ministerstva zemědělství č. 274/1998 Sb., ukládá, že tekutá statková hnojiva se skladují v nepropustných nadzemních, popřípadě částečně zapuštěných nádržích, v zemních jímkách nebo v podroštových prostorech ve stájích. Způsob skladování může výrazně ovlivnit kvalitu kejdy. Kejdu je vhodné míchat s dalšími materiály, jako je seno, sláma, piliny, hobliny, což pomáhá mimo jiné také redukovat nepříjemné pachy. Průměrná denní a roční produkce kejdy dle druhů zvířat [kg /t/DJ] (KCHPD, 2004):", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Tradičně je jako suspenze používána jako hnojivo na pole, louky a pastviny. Je aplikována na povrch nebo přímo do země. Kejda je považována za kvalitní hnojivo a lze ji použít na posklizňové zbytky před zaoráním. Je ovšem zakázáno použití kejdy k hnojení v období od 15. listopadu až do konce ledna nebo sněhem pokrytou nebo zamrzlou půdu. Kejda skotu se v praxi se používá od 3 % sušiny, ovšem je doporučováno používat ke hnojení kejdu skotu o průměrném obsahu sušiny 7,5 %. (Richter et al. 2002). Kejda je doporučována jako hnojivo k plodinám s delší vegetační dobou, jako jsou okopaniny, pícniny, zeleniny, nebo k hnojení luk a pastvin. V Německu je pro pěstování ovoce a zeleniny použití kejdy v zásadě zakázáno, protože v trusu zvířat se vyskytují nebezpečné patogeny. Použití kejdy s sebou nese možné účinky na životní prostředí. Pokud je kejda aplikována nadbytečně, v nevhodné období (ve střední Evropě zima), je zde riziko splavování živin do hlubších vrstev půdy a také do podzemních a povrchových vod. Dusíkaté sloučeniny, obvykle ve fomě (NH4 +) nebo (NO3) mohou způsobit eutrofizaci ve vodním prostředí, mimo jiné ovlivnit vývoj řas, sinic a způsobit úhyn ryb. Splavování na živiny bohaté půdy erozí výrazně ovlivňuje složení flóry v okolí polí. Správně vyrobená a ošetřená kejda je velmi významným zdrojem rostlinných živin, při správné aplikaci zvyšuje půdní úrodnost. Aplikace kejdy na povrch půdy, zejména při použití širokého rozstřiku nebo aplikačních děl, je spojena s významnou ztrátou živin, zejména ve formě amoniaku. Proto je vhodná aplikace, nebo alespoň následné zaorání kejdy do půdy. Vhodné technické prostředky pro přesnou aplikaci snižují úniky živin a zápachu. K použití kejdy pro obohacení jiného materiálu, nebo pro aplikaci hnojiva přímo půdy slouží kejdovač. Různé typy kejdovače mohou mít odlišné typy aplikátorů. Tyto prvkymají zajistit rovnoměrnou aplikaci které vede k lepšímu využití kejdy. Používány jsou především aplikátory : Aplikační děla umožňují hnojit i během nepříznivého počasí, kdy lze na požadovanou plochu aplikovat hnojivo přímo z polních cest.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba bioplynu.", "content": "Kromě použití kejdy jako hnojiva, může být také použita pro výrobu energii, jako substrát ve fermentoru bioplynové stanice. Zde je pomocí mikroorganismů vytvářen na methan bohatý bioplyn, který se spaluje pro výrobu bioenergie. Všechny z hlavních živin pro rostliny lze nalézt ve zbytcích po fermentaci. Dostupnost dusíku pro rostliny se v odpadním produktu zvyšuje. Během digesce byly také odstraněny veškeré organické sloučeniny. Přeměna sirovodíku na elementární síru a reakce během fermentace také se snižují zápach při aplikaci produktu fermentace jako hnojiva nebo jeho dalším kompostování.", "section_level": 2}, {"title": "Použití kejdy při pěstování žampionů.", "content": "Kejdu lze použít jako náhradu koňského hnoje při pěstování žampionů. Tuhý separát kejdy a kejda prasat se smísí se slámou, drůbežím trusem a sádrou.", "section_level": 1}, {"title": "Kejdový hnůj.", "content": "Kejdový hnůj je směs drcené podestýlky s tuhými výkaly, kompostem a močůvkou, zředěná vodou. Používá se na porosty pícnin nebo při bezstelivové technologii ustájení (rošty).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyramidy v Güímaru se nacházejí na severním okraji městečka Güímar na východním pobřeží ostrova Tenerife, jednoho ze španělských Kanárských ostrovů. Zahrnuje šest stupňovitých pyramid s obdélníkovými základy, které se nápadně podobají pyramidám zbudovaných Mayi a Aztéky v Mexiku, avšak podle archeologických výzkumů byly postaveny v 19. století.", "tgt_summary": "The Pyramids of Güímar are six rectangular pyramid-shaped, terraced structures built from lava stone without the use of mortar. They are located in the district of Chacona, part of the town of Güímar on the island of Tenerife in the Canary Islands, Spain. The structures have been dated to the 19th century AD and they may originally have been a byproduct of contemporary agricultural techniques. ", "id": 2157757} {"src_title": "Sierra Nevada", "tgt_title": "Sierra Nevada (Spain)", "src_document": [{"title": "Podnebí.", "content": "Horká léta a mírné zimy způsobené středomořským klimatem se objevují především v údolích na jižních svazích masivu Las Alpujarras. Severní stráně jsou vyprahlé, téměř polopouštní. Vlhký vzduch od Středozemního moře se přes Sierru Nevadu nedostane. Ve výškách 3000 m a výše se drží sněhová pokrývka od konce října do poloviny května, při obzvláště tuhých zimách až do července. Rozdíly teplot mezi nejvyššími vrcholy a nížinou dosahují i 25 °C. Což sebou přináší rozmanité možnosti pro turistiku. Např. lyžování na svazích hor, kombinované s koupáním v moři třeba o hodinu později. Pro návštěvu masivu a jeho podhůří Las Alpujarras, je nejvýhodnější období březen - červen, kdy ještě do oblasti nedorazila silná vedra (až 40 °C). Říjen i listopad jsou již mírnější, i když vegetace je po horkém létě již značně vyprahlá. Návštěva nejvyšších poloh je ideální během léta, kdy na horách neleží sníh. I v létě zde však mohou padat ojediněle sněhové přeháňky. Poměrně často se zde v letních měsících vyskytují husté mlhy a viditelnost se prudce zhoršuje zapříčiněním jemného prachu. Často udeří i bouřky.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Pohoří je složeno z krystalických břidlic, v nižších částech z pískovců. V některých oblastech vystupují na povrch vápence a dolomity. Nejvyšší vrchol Mulhacén nesl donedávna malý ledovec, památku nejjižnějšího čtvrtohorního zalednění v Evropě. Spekuluje se, zda sněhové pole nacházející se na severu vrcholového hřebenu, je jeho pozůstatkem.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Uprostřed horského pásma Sierra Nevada se táhne od jihozápadu k severovýchodu hřeben. Na jižní straně se nachází několik dlouhých a přímých říčních údolí vedoucích k jihozápadu, oddělených dílčími hřebeny, které padají až do vyhlášené oblasti Las Alpujarras. Ze severní strany Alcazaby a Mulhacénu odvádí vodu řeka Río Genil, svahy jsou zde podstatně strmější, údolí mají méně pravidelnou orientaci. Za Genilem směrem na sever leží už jen jeden hřeben Loma de los Papeles, se stejnojmennou horou.", "section_level": 1}, {"title": "Vrcholy.", "content": "Výstup na nejvyšší vrchol Mulhacén zabere jen několik hodin. Jedná se o překonání pouhých několik desítek metrů převýšení. Centrální hřeben však za jeden den přejít nelze. Celý leží ve výšce nad 3000 m a k severu spadá strmě do doliny Valle de la Estrella. Mnoho hlavních vrcholů je díky parkovišti na vrcholu Veleta snadno dostupných. Jelikož tu není povolené táboření, turisté využívají údolí Cañada de Siete Lagunas a Laguna de Vacares.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Ve vyšších polohách je vody jen málo. Jedinou výjimkou je údolí Cañada de Siete Lagunas pod nejvyšším vrcholem Mulhacénu. Zde se nalézá soustava několika ples ze kterých vytéká malý potůček počase ústící do Río Trevélez. Na opačné, západní straně Mulhacénu jsou další dvě jezírka - Laguna de la Caldera a Laguna de Río Seco u Mendézovy chaty. Na severu hory je menší pleso Laguna de la Mosca. Silné prameny jsou přivedeny do nížin dlouhými akvadukty.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Flora.", "content": "Celý masiv působí velmi suše a vyprahle. V nejnižších pásmech, především v masivu Las Alpujarras, byly v 19. století lesní porosty masivně káceny kvůli výrobě dřevěného uhlí. Dalším zásahem byla epidemie moru na konci 19. stol. Opuštění vinic a půda, která neobděláváním nebyla schopna zadržovat vláhu, degradovala oblast v jakousi polopoušť. Na uměle zavlažovaných půdách a v údolích řek vidíme pěstovat zejména olivy, bavlnu, citrusy a jiné subtropické rostliny. Hojně pěstované jsou tu také fíkovníky a mandloně. V údolích rostou na mnoha místech topoly. Severní svahy pohoří jsou porostlé vyprahlými borovými lesy. Zdejší montánní pásmo se rozkládá ve výškách od 1200 do 2000 m. Převládající dřevinou je zde kaštanovník setý nebo dub. Od 1500 m rostou nízké a skoro bezlisté pichlavé xerofyty (kozinec, kručinka chlupatá a jiné). Lesy ve výšce kolem 1600 m jsou zastoupeny dubem. Od 2000 m se nachází alpinské pásmo se zakrslými dřevinami a keři jako je jalovec, písečnice aj. Z několika druhů trav je nejčastější kostřava. Ve výšce 2800 m rostou na loukách např. fialky (\"Viola nevadensis\") či jitrocel. Rostliny - skalničky ve výškách přes 3000 m jsou bohatě reprezentovány druhy jako jsou pryskyřník, lomikámen, horská lnice atd. Hřeben Mulhacénu je porostlý již jen polopouštním travinami a pichlavými travami.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "V masivu Sierra Nevada se nacházejí různé druhy ptactva. Zastoupení zde mají jak středomořské tak severoafrické druhy, pro které je ovšem většinou moře nepřekonatelnou překážkou. Výjimkou jsou dobří letci. Do severoafrické fauny patří zejména hmyz (např. střevlíček). Z větších zvířat jsou tu kamzík, kozorožec ale i divoké prase, jezevec, liška, kočka divoká a další. Z dravců se zde můžeme setkat s orlem skalním, výrem velkým, jestřábem lesním nebo supem.", "section_level": 2}, {"title": "Národní park.", "content": "V roce 1989 byl vyhlášen \"Přírodní park\" (Parque natural de Sierra Nevada) o rozloze 169 239 ha. 11. ledna 1999 vznikl nový \"Národní park\" (Parque nacional de Sierra Nevada) na nejhodnotnějších částech přírodního parku. Nový národní park má rozlohu 86 208 hektarů a je obklopen přírodním parkem.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost a turismus.", "content": "Pohoří Sierra Nevada je oblíbené zejména u lyžařů. Naopak pro svou vyprahlost a je celkem neoblíbená mezi turisty a vyznavačí trekingu. Je zde několik zimních středisek rovnající se těm v Alpách. Ta bývají v provozu většinou 3/4 roku. Zimním sportům se je zde možné věnovat zhruba zpočátku dubna. Zdejší lyžařské středisko Pradollano je s železnou pravidelností dějištěm světového poháru v alpském lyžování. V roce 1996 se zde konalo dokonce mistrovství světa. Celá tato horská oblast kopírující Středozemní moře se vyznačuje vysokými teplotami a výborným počasím. Za příznivých podmínek je dokonce vidět pobřeží s plážemi. V Granadě začíná nejvýše položená silnice v Evropě, která má 46 km ostrých zatáček a její konec je pod vrcholem Veleta (3398 m). Autobusem z Granady se do místních lyžařských center dostanete, vzhledem k převýšení, za zhruba 2,30 hod. Vystoupit z autobusu nebo zaparkovat auto můžete v lyžařském areálu Pradollano, kde je zároveň začátek lanové dráhy. Dál na východ po úbočí hory ve výšce kolem 3000 m pokračuje již pouze prašná neupravovaná silnice (či cesta) a kopíruje masiv Mulhacénu a klesá k jihu poblíž vesnic Capileira, Pampaneira a Bubión. Po té se však již běžně nejezdí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sierra Nevada je pohoří v Andalusii na jihu Španělska, z části leží v provincii Granada a z části v provincii Almería. V roce 1986 bylo pohoří vyhlášeno jako biosférická rezervace UNESCO a v roce 1999 část území jako národní park. Sierra Nevada je po Alpách nejvyšší pohoří v západní Evropě, vrchol Mulhacén (3479 m), je pak nejvyšším v celém kontinentálním Španělsku. Pohoří nese pro rozpálenou Andalusii logický název, který ve španělštině znamená \"„sněžné hory“\". V podhůří se nachází město Granada a poněkud dále města Málaga a Almería. Na západním svahu hory Veleta je lyžařský areál, nejjižnější v Evropě a nejvýše položený na území Španělska. Na stejném místě ve výšce 2800 metrů n. m. najdeme i astronomickou Observatoř Sierra Nevada.", "tgt_summary": "Sierra Nevada (; meaning \"mountain range covered in snow\") is a mountain range in the region of Andalucia, in the province of Granada and, a little further, Málaga and Almería in Spain. It contains the highest point of continental Spain: Mulhacén, at above sea level. ", "id": 2313174} {"src_title": "Lýkožrout smrkový", "tgt_title": "European spruce bark beetle", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je malým nenápadným broučkem. Tělo je válcovité, černohnědé zbarvené, lesklé, se světle žlutými chloupky. Tykadla jsou paličkovitá s lomeným švem. Dorůstá velikosti 4–5,5 mm. Štít je v přední části hrbolkatý, v zadní části jemně tečkovaný. Mezery mezi řádkami teček má hladké. Prohlubeň sklonu na krovkách je vroubená na každé straně čtyřmi zuby, z nichž třetí odshora je největší. Dospělá larva je dlouhá 4–5 mm, bílá, se žlutohnědou hlavou. Kukla je bílá a měří asi 4 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se v Evropě, severní Asii, Malé Asii. V České republice se vyskytuje na celém území.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života a potrava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Požer lýkožrouta.", "content": "S pokračujícím jarem (od konce dubna do začátku května) se brouci začínají probouzet na svém zimovišti ve stromě, kde se vyvinuli, a rojit. Dospělí brouci vyletí ze svých zimovišť a napadají poškozené nebo poražené stromy smrku ztepilého (\"Picea abies)\". Zavrtaní pod kůrou stromů stráví většinu svého života. Živí se lýkem, které zajišťuje transport vody a živin ve stromu, a tím ho poškozuje. Strom začne usychat a nakonec uhyne. Smrk má několik možností obrany proti škůdci. Ve chvíli, kdy se lýkožrout zavrtá do kůry a naruší pryskyřičné kanálky, vyvalí se na něj míza, která ho přilepí a brouk tak zahyne. Zdravé stromy takto dokáží odolat náletu mnoha kůrovců. Pokud je však brouk přemnožen, strom se sám nedokáže ubránit.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sameček se zavrtá do kůry stromu a vyhlodá snubní komůrku. Začne vylučovat agregační feromon, který má za následek nalákání dalších samečků a zároveň i sexuální sekundární atraktant neboli feromony, což je výměšek trávicího ústrojí, který má přilákat samičku. Většinou přilétají dvě, a ty začnou vyhlodávat pod kůrou rovnou mateční chodbu, v které střídavě, vodorovně s lýkovými vlákny hloubí jamky, do nichž kladou po 1 vajíčku, které obkládají drtí. Jedna samička může naklást až 60 vajíček. Po skončení kladení vajíček samička prodlužuje matečnou chodbu. Za 2–3 týdny zakládají samičky sesterské pokolení, kde je již méně vajíček. Vylíhlé larvy vyhlodávají kolmo na mateční chodbu chodbu larvovou. Na konci této chodby se nachází kukelná kolébka, v které se zakuklí. Celý vývoj za normálních podmínek trvá asi 10 týdnů (stadium vajíčka 12 dní, larvy 24 dní, kukly 12 dní, dospívání 24 dní). Živí se především lýkem, pak jehličím, kůrou nebo listím hostitelských stromů.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana.", "content": "Poraněný nebo oslabený (suchem či stářím) strom vyměšuje vlivem teploty uhlovodíkové terpeny, které jsou primárním atraktantem (lákadlem) brouků. Toho se využívá při ochraně před kůrovcem, kdy se kácejí zdravé smrkové stromy a používají jako lapáky. Lákadlem jsou také organické sloučeniny produkované houbami, které žijí s broukem v symbióze. V hospodářských lesích se využívá celý soubor opatření včetně feromonových lapačů. V Národním parku Šumava i dalších rozsáhlých chráněných oblastech existuje spor o to, jestli k lýkožroutovi přistupovat jako k nebezpečnému škůdci (proti kterému je třeba zasahovat) nebo jako k přirozené součásti přírody. Lýkožrout má v lesním ekosystému významnou funkci. Patří ke druhům, které zajišťují omlazení lesa a jeho dobrý zdravotní stav, protože mimo období kalamit napadá jen staré, slabé a nemocné stromy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lýkožrout smrkový (\"Ips typographus\") je druh hmyzu z podčeledi kůrovci (\"Scolytinae\") z řádu brouci (\"Coleoptera\"). Lidově se označuje často prostě jako \"kůrovec\".", "tgt_summary": "The European spruce bark beetle (\"Ips typographus\"), is a species of beetle in the weevil subfamily Scolytinae, the bark beetles, and is found from Europe to Asia Minor and some parts of Africa.", "id": 2390937} {"src_title": "Kočka tmavá", "tgt_title": "Kodkod", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Velikostí je kočka tmavá asi poloviční oproti kočce domácí a podobá se malé kočce slaništní, se kterou je blízce příbuzná. Je dokonce možné, že kočka tmavá je pouze její poddruh. Kočka tmavá má ve srovnání s kočkou slaništní kratší obličejovou část hlavy a krátký silnější ocas. Také má poměrně velké tlapky. Srst je šedohnědá, žlutohnědá nebo hnědavá s tmavší kresbou, která je tvořená množstvím černých kulatých skvrn, které často splývají v pruhy, hlavně na obličeji, ramenou a na hřbetě. Ocas je kroužkovaný. Ušní boltce jsou, podobně jako u kočky slaništní, černé s bílou skvrnou k vizuální komunikaci s ostatními kočkami. Břicho je bělavé. Poddruh \"L. guigna guigna\" je poněkud menší a kresba je výrazná, tyto kočky tmavé mají tečky i na končetinách. Oproti tomu jedinci z poddruhu \"L. guigna tigrillo\" mají kresbu méně nápadnou, podkladová barva bývá světlejší a na končetinách žádná kresba není. U obou poddruhů nejsou vzácností melanističtí, černí jedinci. Zdá se, že výskyt melanistického zbarvení stoupá se zeměpisnou šířkou (Miller and Rottmann, 1976); černé kočky jsou nejhojnější v oblasti Guaitecas a Chiloé v Chile.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kočka tmavá je endemit And, její areál je omezen území státu Chile a Argentiny. Vyskytuje se v oblasti od centrální chilského regionu Coquimbo přes Guaitecasa a Chiloé až po argentinskou provincii Chubut a Santa Cruz.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Kočka tmavá je vázána na vlhké lesy mírného pásma, dává přednost stálezelený stálezeleným deštným lesům nebo opadavým vlhkým lesům na svazích And, až k hranici lesa (1900 až 2500 m n. m.). Jsou to vlhké lesy charakterizované přítomností bambusů v podrostu, liány a epifytní rostliny, hlavní druhy stromů jsou araukárie a pabuky. Byla pozorována také ve tvrdolistých lesích, jehličnatém nebo horském lese.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "O chování kočky tmavé je známo jen velmi málo. Pravděpodobně je aktivní v noci, kdy loví malé obratlovce, na zemi žijící hlodavce, ptáky nebo malé plazy. Větší samci někdy loví i domácí drůbež. Velmi dobře šplhá, na stromech odpočívá a ukrývá se tam před nebezpečím; možná loví i ve větvích. V zajetí má denní aktivitu (Green, 1991). Březost trvá 72-78 dní, poté se rodí průměrně dvě koťata, která pohlavně dospívají až ve dvou letech. V zajetí se kočka tmavá dožívá až 11 let.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Kočka tmavá je v přírodě poměrně vzácná. Na rozdíl od ostatních koček rodu \"Oncifelis\" unikla lovcům kožešin a nikdy nebyla lovena ve velkém, fakt, že loví i drůbež, ji ale dostává do konfliktu s člověkem. Je také ohrožena odlesňováním, nicméně se zdá, že dokáže přežít i v člověkem změněné krajině (v sekundárních lesích, na plantážích apod.) Odhadovaný počet dospělých koček tmavých je méně než 10 000 jedinců. Kočka tmavá je chráněná zákonem v Chile i v Argentině, je také zapsána v CITES II.", "section_level": 1}, {"title": "Kočka tmavá v českých zoo.", "content": "Kočku tmavou v současné době (2006) nechová žádná česká zoologická zahrada.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka tmavá (\"Leopardus guigna\"), nazývaná také tigrillo a ve své domovině guiña, je vzácný druh malé kočkovité šelmy obývající lesy ve středním a jižním Chile. Je to nejmenší druh kočkovité šelmy na západní polokouli.", "tgt_summary": "The kodkod (\"Leopardus guigna\") (), also called güiña, is the smallest cat in the Americas. It lives primarily in central and southern Chile and marginally in adjoining areas of Argentina. Its area of distribution is small compared to the other South American cats. Since 2002, it has been listed as Vulnerable on the IUCN Red List as the total effective population may comprise less than 10,000 mature individuals, and is threatened due to persecution and loss of habitat and prey base.", "id": 141327} {"src_title": "Caesaropapismus", "tgt_title": "Caesaropapism", "src_document": [{"title": "Caesaropapismus v byzantské říši.", "content": "Caesaropapismus v byzantské říši byl dědictvím poměrů z pozdně římského impéria, kdy císař vykonával funkci nejvyššího kněze (latinsky \"pontifex maximus\"). Byzantský panovník byl zároveň vládcem říše i nejvyšším představitelem křesťanské církve, protože věřící i duchovenstvo byli ze státního hlediska jeho poddanými. Císař sám - dle své křesťanské povinnosti - měl závazek používat svou od Boha danou světskou moc na ochranu církve a pro blaho a spásu věřících. V oblasti církevně-správní svolával koncily (a financoval jejich konání, aby se vůbec mohly konat) a předsedal jim, vydával světské zákony i nařízení pro církev a teologická rozhodnutí (která však podléhala kritice a schválení církve; v určitých případech církev jeho teologické názory dříve či později odmítla), mohl dosadit nebo odvolat patriarchy (což opět podléhalo kritice církve - v takových případech zvláště mnišstva a věřících). Za sobě podřízené považoval nejen východní patriarchy, ale například Justinián I. – ještě zcela v duchu antické tradice – také římského papeže (římský papež byl však na Východě považován za poddaného byzantskému imperátorovi prakticky až do velkého schismatu, 1054). Jako věřící zůstával císař sice laikem, ale měl některé liturgické výsady, příslušející pouze kněžím. V chrámu směl vstoupit k oltáři skrze tzv. královskou bránu (zlatá vrata), kterou jinak může procházet jen duchovenstvo, podílet se na přípravě svatého přijímání (přijímal v oltářní části chrámu spolu s duchovenstvem) nebo udělovat požehnání jako biskupové. Caesaropapismus kodifikoval zákoník \"Corpus iuris civilis\". Podle něj neměly být sféra světská a sféra církevní od sebe nijak přísně odděleny, naopak panovník a patriarchové měli harmonicky spolupracovat v zájmu blaha říše. Ideálem byla tzv. „symfonie“ světské a církevní vlády, která měla přinášet říši blaho a občanům spásu. Realita se ideálu této „symfonie“ přibližovala někdy více, jindy méně. Přesto i v Byzanci docházelo ke sporům mezi císaři a konstantinopolskými patriarchy, a to především v těch případech, kdy se státní zájmy neshodovaly s úsilím ortodoxní církve o zachování čistoty víry (například v otázce přístupů k heretikům, za bojů o uctívání obrazů nebo později, kdy už císařovo postavení v církvi nebylo tak neomezené, ve snaze uzavřít církevní unii - čili sjednocení s Římem). Na těchto případech je zřetelně vidět, že vliv císaře na církev nebyl neomezený a jeho moc na církví uznávali duchovní a věřící do té míry, do jaké sám císař byl nositelem křesťanské orthodoxie. Takže když se jednalo o věci víry a církevního učení i praxe, pak se církev dokázala postavit požadavkům císaře tvrdě na odpor; nejvíce v zachovávání víry a církevního učení i proti vůli císaře se vyznamenalo mnišstvo. Nelze doložit, že by se některému z císařů někdy podařilo natrvalo změnit víru církve, byť část církve mohla někdy na čas podlehnout tlaku císaře (viz např. ikonoborectví). Alexandr Schmemann (známý současný pravoslavný západoevropský teolog) napočítal v období od konce. 11. stol do pol. 15. stol. celkem 28 pokusů, kdy se byzantští imperátoři snažili dostat Církev do podřízenosti římským papežům. Uspěl jeden pokus - ten poslední, ale tuto unii s Římem se císař ani neodvážil v Byzanci publikovat. Pozoruhodné je, že právě dva z konstantinopolských patriarchů, kteří jsou v Římě nejméně oblíbeni: sv. Fótios Veliký (vyslal na Velkou Moravu sv. Cyrila a Metoděje) a Michal Kerularios (jeden z aktérů velkého schismatu), patří právě k těm nejsilnějším patriarším osobnostem, které nejrozhodněji přesekali všechny vazby caesaropapismu a nechovali podle politiky císařů; spíše naopak - nutili císaře, aby se sjednotil s názorem Církve.", "section_level": 1}, {"title": "Praxe caesaropapismu v západní Evropě.", "content": "Přestože latinský západ spojení světské a duchovní moci nikdy v teorii neuznal a naopak začal brzy zastávat názor, že svět je řízen dvojí mocí, prosadil se tu caesaropapismus dočasně v praxi, například v raně středověkých germánských říších. V římsko-katolické církvi se po velkém schizmatu (1054) začal uplatňovat jakýsi „caesaropapismus naruby“ (papocesarismus), neboť římský papež začal usilovat nejen o duchovní moc, ale i o nadvládu nad mocí světskou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Caesaropapismus je označení pro spojení nejvyšší světské moci (latinsky \"imperium, regnum\", řecky \"basileia\") a církevní (latinsky \"sacerdotium\", řecky \"hierosyné\") v osobě panovníka, typické především pro raně středověkou Byzanc.", "tgt_summary": "Caesaropapism is the idea of combining the social and political power of secular government with religious power, or of making secular authority superior to the spiritual authority of the Church; especially concerning the connection of the Church with government. Justus Henning Böhmer (1674–1749) may have originally coined the term \"\" (\"Cäseropapismus\"). Max Weber (1864-1920) wrote: \"a secular, caesaropapist ruler... exercises supreme authority in ecclesiastic matters by virtue of his autonomous legitimacy\". According to Weber, caesaropapism entails \"the complete subordination of priests to secular power.\" ", "id": 2309212} {"src_title": "Lotosový efekt", "tgt_title": "Lotus effect", "src_document": [{"title": "Lotos.", "content": "Lotos (rod \"Nelumbo\") je tropická vodní rostlina z čeledi leknínovitých, která zahrnuje ozdobné vytrvalé vodní rostliny. Ze dna vyrůstají dlouze řapíkaté listy plovoucí na hladině či nad hladinou, někdy rovněž i pod ní. Tato rostlina je napříč náboženstvími a východními kulturami (především v hinduismu, dále ale i buddhismu a kultuře starého Egypta) známá jako symbol čistoty a nevinnosti, což také souvisí s faktem, že lotosy rostou v bahnitých vodách, ale jejich listy a květy nikdy nejsou pokryté nečistotami.", "section_level": 1}, {"title": "Efekt.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Tento jev byl poprvé popsán Rulonem E. Johnsonem, Jr., a Robertem H. Dettrem v roce 1964. Jejich prací bylo vytvoření teoretického modelu, založeného na experimentech se skleněnými kuličkami potaženými parafínem nebo PTFE telomerem. V roce 1977 na průzkumu pracoval Wilhem Barthlott, který popsal přibližně 200 druhů rostlin mající tuto schopnost odpuzovat vodu. Později vytvořil a předvedl uměle vytvořený povrch pracující na podobném principu.", "section_level": 2}, {"title": "Princip jevu.", "content": "Kapky vody jsou při malém poloměru zřetelně vodoodpudivé v důsledku povrchového napětí a odrážejí se pak od vodní hladiny i od sebe navzájem. Vodoodpudivost lotosu nutí kapky k silnému zakřivení jejich povrchu tím, že povrch listu není rovný, ale je pokryt drobnými výčnělky, které se do vodního povrchu zapichují. Lotos je v tomto ohledu velmi důsledný a obsahuje fraktální strukturu hrbolků, jejíž rozměry sahají až do úrovně molekul. Ty jsou pokryté drobnými šupinkami vosku ve tvaru jehliček o průměru jednoho mikronu (tisíciny milimetru). Povrch jehliček tvoří molekuly vosku, které mají samy charakter dlouhých tuhých řetězců o délce několik miliontin milimetru. Toto opatření činí vodoodpudivou vrstvu odolnou proti kapkám vody všech možných velikostí. To znamená, že samočisticí efekt je způsoben tím, že při dešti do listu narážejí kapky vody, které s sebou odnášejí různé nečistoty. Ovšem povrch listu zůstává čistý i při nedostatku deště, což je v rozporu s předchozím tvrzením. Vysvětlení spočívá právě ve dvojím charakteru povrchu listu. Zatímco voskem pokryté hrbolky jsou silně nesmáčivé, povrch listu mezi hrbolky odpuzuje vodu jen slabě. Jelikož lotos vyrůstá na vodní hladině, v časných ranních hodinách je atmosféra nasycena vlhkostí, která na povrchu listů kondenzuje jako rosa. Jelikož kapky rosy jsou ze začátku velmi malé, usazují se na volném povrchu listu mezi hrbolky, kde vytvářejí víceméně souvislý povrch. Jakmile se ale začnou dotýkat voskovitých hrbolků, začnou být od listu odpuzovány a jakmile dosáhnou určité velikosti, síly povrchového napětí kapky od povrchu listu odtrhnou, takže od něj doslova odskočí. Do kapek se strhují i nečistoty a soli nahromaděné na povrchu listu, který se tak každý den vykoupe v ranní rose, takže jeho průduchy zůstávají stále čisté.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "V přírodě.", "content": "Podobný mechanismus vyvinula řada běžných hub, u kterých výtrusy vyrůstají po jednom na krátkých stopkách, tzv. stopkovýtrusné houby. Využívají přitom povrchové napětí vodních kapek, které smáčejí povrch houby, ale už ne mastný výtrus, prosycený oleji a silicemi. Chování nerovného povrchu využívá celá řada dalších rostlin (známé jsou např. kapky na listech kontryhelu) i vodních živočichů, kterým povrchové napětí umožňuje bezpečný pohyb po hladině vody (vodoměrky) i pod ní (např. pavouk vodouch).", "section_level": 3}, {"title": "V běžném životě.", "content": "Vědci použili nanotechnologii k výrobě řady voděodolných materiálů se samočisticími vlastnostmi; od karoserií aut a neviditelné nano stěrače, přes samočisticí fasády budov až po nano impregnaci textilu a kůže.", "section_level": 3}], "src_summary": "Lotosový efekt () je jev, který spočívá v hydrofobním povrchu lotosových listů. Hydrofobní povrch odpuzujíe vodu, která se seskupuje do kapek (aby se omezil kontakt s povrchem). Hydrofobní povrchy získávají tzv. samočisticí vlastnosti – po navlhčení se nečistoty rozpouští ve vodě a opouští povrch. To je velmi žádoucí efekt u povrchů, které často přicházejí do styku s vodou, jako jsou karoserie automobilů, skleněné nebo stavební fasády. ", "tgt_summary": "The lotus effect refers to self-cleaning properties that are a result of ultrahydrophobicity as exhibited by the leaves of \"Nelumbo\" or \"lotus flower\". Dirt particles are picked up by water droplets due to the micro- and nanoscopic architecture on the surface, which minimizes the droplet's adhesion to that surface. Ultrahydrophobicity and self-cleaning properties are also found in other plants, such as \"Tropaeolum\" (nasturtium), \"Opuntia\" (prickly pear), \"Alchemilla\", cane, and also on the wings of certain insects. ", "id": 2116034} {"src_title": "Jovianus", "tgt_title": "Jovian (emperor)", "src_document": [{"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "V křesťanské víře vychovaný Jovianus se narodil v roce 331 v Singidunu (dnešní Bělehrad). Již brzy se dostal do kontaktu s armádou, poněvadž jeho otec Varronianus zastával vysokou vojenskou hodnost \"comes domesticorum\" (byl tedy velitelem útvaru, z něhož se rekrutovali elitní římští důstojníci). Jovianus se proto celkem přirozeně rozhodl pro vojenskou kariéru a později sloužil v téže jednotce jako jeho otec. Za císařů Constantia II. a Juliana Apostaty postupoval rychle v hodnostech. Nejprve sloužil jako \"protector domesticus\", to znamená že, působil jako člen zvláštního oddílu, který měl podobně jako pretoriánská garda před rokem 312 za úkol zajišťovat císařovu bezpečnost. V roce 363 se v době Julianovy vlády stal dokonce velitelem této jednotky, což je poměrně pozoruhodné vzhledem k tomu, že Julianus dával v armádě i ve státní správě přednost pohanům. Během tažení na východ přišel Julianus 26. června 363 během boje proti Peršanům o život. Ještě v tentýž den se sbor nejvyšších důstojníků vojska rozhodl prohlásit Joviana císařem navzdory jeho nepříliš významnému postavení a to až poté, co úřadující \"praefectus praetorio\" Saturnius Salutius kvůli svému vysokému věku a chabému zdraví odmítl. Pro Joviana hovořila především výtečná pověst jeho otce. Theodoretos o Jovianovi referuje (zřejmě za značného přehánění) jako o znamenitém, váženém a v mnoha ohledech vynikajícím muži, vysoké a statné postavy a velkomyslných názorů. V boji měl prý svoji odvahou vynikat nad ostatními. Ammianus Marcellinus, který byl oproti Theodoretovi Jovianovým současníkem, se však o něm vyjadřuje zdrženlivěji.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Sebelepší osobní vlastnosti císaře ale nemohly římskému vojsku nijak pomoci v tak složité situaci, v jaké se v Persii nacházelo. Už tak tísnivé postavení Římanů se ještě zhoršilo, když perský král Šápúr II. vydal rozkaz zesílit intenzitu útoků na ustupující legie. Pokud chtěl Jovianus zabránit úplnému rozkladu vojska, musel s Peršany začít vyjednávat. Výsledkem byla mírová dohoda uzavřená v červenci 363. V ní se Římané zavazovali neprodleně se stáhnout, vydat značně veliké území v římské Mezopotámii, včetně mocných pohraničních pevností Singary, Nisibis a Bezabde. Nicméně jejich obyvatelé směli odejít na římské teritorium. Tím byl podlomen dosavadní římský vliv v Arménii, jež tak upadla do závislosti na Persii. Dosavadní rovnováha sil na východní hranici byla dramaticky zvrácena ve prospěch Sásánovců. Obzvláště ztráta silně opevněné Nisibidy, kterou pro Římany dobyl před více než 60 lety císař Galerius, vyvolala všeobecnou kritiku. Amminus Marcellinus ve svém díle popisuje, jak obyvatelé města prosili císaře, aby směli s Peršany bojovat na vlastní pěst. To ale Jovianus odmítl. Nisibis zůstala až do dob císaře Maurikia, který ji znovu získal pro Římany, pevně v rukou Peršanů. Město později opakovaně sloužilo jako nástupní prostor pro ničivé perské ofenzívy proti římským provinciím v Orientu. V Antiochii, jejíž obyvatelstvo císaři v žertu děkovalo, že je rovněž neodstoupil Peršanům, se Jovianus začal zabývat vnitropolitickými otázkami. První záležitostí, jež byl nucen řešit, byl narušený vztah státu vůči Julianem potlačovanému křesťanství. Dal zrušit většinu zavedených opatření proti křesťanům, avšak současně přiznal náboženskou svobodu pohanským kultům. Pouze čarodějnictví a věštění bylo zakázáno. Julianem navrácené majetky chrámů byly přesto státem zkonfiskovány. V zimě se Jovianus vydal dále na západ. Během jeho cesty jej dostihla zpráva, že v Durocortoru (dnešní Remeš) se proti němu vzbouřila skupina vysokých důstojníků. Leč galské vojsko povstání rozdrtilo a uznalo Joviana za svého nového císaře. V Ankyře pak převzal společně se svým malým synkem úřad konzula pro následující rok. Nicméně dříve než vůbec se svým doprovodem dorazil do Konstantinopole, Jovianus 17. února 364 ve vesnici jménem Dadastana zemřel. Byl nalezen mrtvý v posteli, ovšem nenašly se jakékoliv důkazy o tom, že by se jednalo o násilnou smrt. Z mnoha teorií, které se zaobíraly příčinami jeho smrti, se zdá být nejpravděpodobnější ta, která poukazuje na otravu oxidem uhelnatým způsobenou špatným odvodem kouře z místnosti, kde přespával. Jovianovy ostatky byly pohřbeny v císařském mauzoleu v Konstantinopoli. Jeho nástupcem se stal do té doby celkem bezvýznamný důstojník císařské gardy, Flavius Valentinianus. O dalších osudech Jovianova syna se bohužel nedochovaly žádné informace.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Jovianem sjednaný mír s Peršany byl jak současníky tak také moderními historiky často kritizován. V pozdějších pramenech je však tato dohoda hodnocena celkem vyváženě. Vojenská nezbytnost uzavření míru byla ovšem současníky zpochybňována. Nové výzkumy poukazují na fakt, že Jovianus ve skutečnosti neměl jiné volby, pokud nechtěl riskovat likvidaci celé římské armády na východě. Tento názor stále ještě naráží na ojedinělý odpor, především ze strany „obhájců“ Juliana, přičemž ale přehlíží, že smlouva umožnila vojsku vrátit se bezpečně na římské území a navíc přinejmenším dočasně uklidnila napjaté vztahy mezi oběma říšemi. Celkově je Jovianus v dochovaných pramenech přesto líčen víceméně negativně. Často je obdařován přízviskem „Zimní císař“ (srovnejte se „Zimním králem“ – Fridrich Falcký). Dobové svědectví Ammiana Marcellina líčí Joviana ve velmi negativních barvách. Naproti tomu jeho předchůdce Julianus je Ammianem znázorňován jako vzor ideálního císaře, což zajisté dokazuje Ammianovu předpojatost v této věci. O císařově malém synovi se dokonce prameny nezmiňují vůbec. Někteří jiní historikové naproti tomu zdůrazňují Jovianovu politiku mírové koexistence Římanů a Peršanů. Theodoretos nalezl ve svých Církevních dějinách pro Joviana pouze samá pochvalná slova, neboť ukončil pronásledování křesťanů nastolené jeho předchůdcem a znovu dosadil do svých úřadů všechny Julianem vypovězené biskupy. Tento pozitivní obraz Joviana se nápadně liší od Theodoretova veskrze negativního hodnocení Julianovy vlády, během níž byla církev vystavena značnému tlaku, z čehož pramení celkem oprávněné pochyby o Theodoretově objektivitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Iovianus (331 Singidunum – 17. února 364 Dadastana, Malá Asie), česky Jovián, byl římským císařem a nástupcem Juliana Apostaty. Vládl pouze osm měsíců v zimě 363 až 364. Jovianus vyznával křesťanství a upustil proto od protikřesťanské politiky svého předchůdce. V roce 363 uzavřením míru ukončil válku se sásánovskou Persií.", "tgt_summary": "Jovian (; ; 331 – 17 February 364) was Roman Emperor from June 363 to February 364. As part of the imperial bodyguard, he accompanied Emperor Julian on his campaign against the Sasanian Empire and following the latter's death, Jovian was hastily declared Emperor by his soldiers. With the army exhausted, provisions running low, and unable to cross the Tigris, he sought peace with the Sasanids on humiliating terms. After his arrival at Edessa, Jovian was petitioned by bishops over doctrinal issues concerning Christianity and by September 363, he had reestablished Christianity as the state religion. His return to Constantinople would be cut short by his death at Dadastana. Jovian reigned only eight months.", "id": 776396} {"src_title": "Gratianus", "tgt_title": "Gratian", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Díky otcově proklamaci za císaře (364) se stal Gratianus již ve věku sedmi let konzulem a obdržel i titul \"nobilissimus puer\". V srpnu roku 367 byl v Ambianu prohlášen \"augustem\", tj. plnoprávným spoluvladařem Valentiniana I. Ten mu zajistil slušné vzdělání a brával ho s sebou i na vojenské výpravy, např. roku 368 proti Alamanům. Za ženu mu vybral Constantii, dceru Constantia II., čímž se valentinianovská dynastie pokrevně spojila s konstantinovskou. S císařovnou Marinou Severou (Gratianovou matkou) se Valentinianus kolem roku 370 rozvedl a nová žena Iustina mu během pěti let porodila syna Valentianiana (II.) a tři dcery. Na Gratianovo postavení neměl rozvod žádný vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Otcovým dědicem.", "content": "Valentinianova smrt v listopadu 375 vynesla Gratiana do pozice samostatného vládce západní poloviny říše. Stal se \"de facto\" poručníkem mladšího bratra Valentiniana II., který byl nyní rovněž prohlášen císařem, a rovnocenným partnerem východního císaře Valenta, svého strýce. Značný vliv na něj měl touto dobou jeho učitel Ausonius, povýšený do hodnosti \"quaestora sacri palatii\". Ausoniovou zásluhou je, že nová vláda vystupovala umírněně (amnestie, edikt o prominutí daňových nedoplatků) a projevovala snahu zlepšit poněkud zkalené vztahy se senátem. Roku 376 navštívil Gratianus osobně Řím (asi u příležitosti svých decenalií) a i jinak dával všemožně najevo svůj zájem o hlavní město. Jeho rezidencí však byla většinou Augusta Treverorum. Na jaře 378 podnikl Gratianus úspěšnou výpravu proti Alamanům, zatímco východní císař Valens se chystal do boje s Góty – ty uvedl do pohybu nápor Hunů ze severního Přičernomoří. Podle kronikáře Ammiana Marcellina se mladý panovník (Gratianovi ještě nebylo dvacet) přesunul asi v červenci do Sirmia a naléhavě strýce nabádal, aby nezačínal válku s Góty před jeho příchodem. Valens na rady nedbal, 9. srpna 378 se dal vtáhnout do bitvy u Adrianopole a spolu s většinou svých vojáků padl. Vítězní Gótové se rozptýlili po celém jižním Balkánu. Gratianus reagoval na adrianopolskou katastrofu tím, že v lednu 379 prohlásil za císaře Theodosia, syna úspěšného vojevůdce téhož jména, který žil v Hispánii jako soukromá osoba. Dal mu k dispozici několik jednotek ze západu, jinak však musel Theodosius spoléhat při reorganizaci východního vojska především na sebe. Zdá se, že Gratianus poté zamířil do Galie, a roku 380 se znovu vypravil na východ – z jeho iniciativy byli Gótové a Alani usídleni v Panonii.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Již od časného mládí projevoval císař velkou zbožnost a zajímal se o teologické otázky. V roce 379 se snad pod vlivem Theodosiovým zřekl pohanského titulu \"pontifex maximus\", tedy nejvyšší velekněz. Postupem doby začal vystupovat ještě vyhraněněji. Vydal edikt, jímž ukončil dosavadní toleranci vůči nenikájským vyznáním víry, a energicky se postavil proti donatistům v severní Africe. Hlavní představitel křesťanské ortodoxie, milánský biskup Ambrosius, mu věnoval své spisy \"De fide\" (O víře) a \"De Spiritu sancto\" (O Duchu svatém). Pohanským kněžským kolegiím byly odňaty státní dotace a zkonfiskovány odkázané nemovitosti, což pro ně znamenalo tvrdou ránu. Zároveň vyšlo nařízení, aby byl z budovy senátu odstraněn oltář bohyně Vítězství. Poselstvo v čele s váženým řečníkem a politikem Aureliem Symmachem, které se snažilo prosadit změnu tohoto rozhodnutí, nedosáhlo úspěchu. Náboženské otázky přispěly i k odcizení mezi Gratianem a Theodosiem, jakkoli spolu v hlavních rysech souhlasili.", "section_level": 2}, {"title": "Vzpoura Magna Maxima a smrt.", "content": "V souvislosti s novou cestou do Panonie pobýval Gratianus na přelomu let 382/383 delší čas v Miláně (Mediolanu), kde se stýkal s biskupem Ambrosiem. Říši tehdy sužoval hladomor, neboť úroda předchozího roku byla špatná. Na jaře či na počátku léta byla slavena císařova svatba s Laetou, která nastoupila na místo předčasně zesnulé Constantie (jediný syn z prvního manželství zemřel v dětském věku). Gratianus se poté odebral do Raetie, aby odrazil vpád Alamanů. Vojsko v Británii zatím provolalo za císaře vojevůdce Magna Maxima, údajně proto, že panovala všeobecná nespokojenost nad Gratianovým protežováním alanských žoldnéřů. Vzpoura rychle přeskočila do Galie a císařské vojsko přešlo v bitvě u Lutetie na stranu uzurpátora. Gratianus musel uprchnout do Lugduna, kde byl Maximovým velitelem Andragathiem 25. srpna 383 zabit, aniž už stihl shromáždit novou armádu. Všechny jeho državy padly do rukou protivníka.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "V historických pramenech je Gratianus popisován jako vzdělaný zbožný muž, jemuž však v některých případech chyběla rozhodnost a který ve vnitropolitickém ohledu často kolísal. Jeho závislost na okolí (Ausonius a později Ambrosius) byla všeobecně známa a právě ona možná přispěla k jeho pádu. Celkově v mnohém navazoval na politiku svého otce (vojenství, přístup k obraně hranic), v některých směrech se od něj však odlišoval (dobré vztahy se senátem, a to navzdory svému protipohanskému zaměření). Jeho jméno je dodnes zachováno v názvu Grenoblu (z lat. \"Gratianopolis\"), který byl na jeho počest přejmenován v roce 377.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Gratianus, známý též jako \"Gracián\" (18. dubna 359, Sirmium – 25. srpna 383, Lugdunum), byl římský císař vládnoucí od 24. srpna 367 do 25. srpna 383, nejprve jako spoluvládce svého otce Valentiniana I., od 17. listopadu 375 jako samostatný panovník na západě impéria. Jeho matkou byla Valentinianova první manželka Marina Severa.", "tgt_summary": "Gratian (; ; ; 18 April/23 May 359 – 25 August 383) was Roman emperor from 367 to 383. The eldest son of Valentinian I, Gratian accompanied, during his youth, his father on several campaigns along the Rhine and Danube frontiers. Upon the death of Valentinian in 375, Gratian's brother Valentinian II was declared emperor by his father's soldiers. In 378, Gratian's generals won a decisive victory over the Lentienses, a branch of the Alamanni, at the Battle of Argentovaria. Gratian subsequently led a campaign across the Rhine, the last emperor to do so, and attacked the Lentienses, forcing the tribe to surrender. That same year, his uncle Valens was killed in the Battle of Adrianople against the Goths. He favoured Christianity over traditional Roman religion, refusing the office of Pontifex maximus and removing the Altar of Victory from the Roman Senate.", "id": 337526} {"src_title": "Butan", "tgt_title": "Butane", "src_document": [{"title": "Reakce.", "content": "Při dostatku kyslíku se butan spaluje na oxid uhličitý a vodní páru. Při nedostatku kyslíku může vznikat také uhlík (saze) a oxid uhelnatý. \"n\"-butan je surovinou v DuPontově katalytickém procesu přípravy maleinanhydridu: \"n\"-butan, podobně jako všechny uhlovodíky, podléhá chloraci volnými radikály, kdy vznikají 1-chlor- a 2-chlorbutan, a dále i deriváty s vyšším počtem atomů chloru. Různá relativní míra chlorace je částečně vysvětlena odlišnými vazebnými disociačními energiemi, 425 a 411 kJ/mol u dvou typů C-H vazeb. Dva centrální atomy uhlíku mají mírně slabší vazby C-H.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Butan se prodává v láhvích jako palivo pro vařiče a podobné účely. Směs butanu s propanem (a dalšími uhlovodíky) se komerčně nazývá propan-butan. Pro použití ve formě motorového paliva se však tato propan-butanová směs prodává pod zkratkou LPG. Butan je kromě toho v určité míře i složkou benzinu, surovinou pro výrobu základních petrochemikálií při parním krakování, používá se jako palivo v cigaretových zapalovačích a jako hnací plyn ve sprejích. Velmi čisté formy, zvláště isobutanu, lze používat jako chladivo a ve značné míře tedy nahrazují halomethany nebezpečné pro ozónovou vrstvu, například v domácích chladničkách a mrazničkách. Hořlavost butanu není příliš velkým problémem, protože množství obsažené v zařízení není tak velké, aby vytvořilo výbušnou směs se vzduchem v místnosti. Operační tlak butanu je nižší než u halomethanů, například R-12, proto systémy s tímto plynem (např. automobilové klimatizace) nebudou při použití butanu fungovat optimálně.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky na zdraví.", "content": "Butan je prostý asfyxant a jeho toxické účinky jsou dány vytlačováním kyslíku. Nemá žádné přímé systémové účinky. Inhalace butanu může způsobit euforii, ospalost, narkózu, asfyxii, srdeční arytmii a omrzliny. Může dojít i k smrti způsobené asfyxií a fibrilací komor. Butan je nejčastěji zneužívanou těkavou látkou ve Velké Británii a v roce 2000 způsobil 52 % úmrtí \"spjatých s rozpouštědly\". Při vstřikování butanu přímo do krku se kapalina expanzí rychle ochlazuje na –20 °C a může způsobit prodloužený laryngospasmus. Syndrom \"náhlé čichačovy smrti\" (SSD), poprvé popsaný Bassem v roce 1970, je nejčastější prostou příčinou smrtí spjatých s rozpouštědly, tvoří 55 % známých smrtelných případů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Název butan se používá jako: Tento článek je o obou izomerech butanu; infobox pak obsahuje informace pouze o nevětveném butanu; podrobnosti o isobutanu jsou uvedeny samostatně. ", "tgt_summary": "Butane () or \"n\"-butane is an alkane with the formula CH. Butane is a gas at room temperature and atmospheric pressure. Butane is highly flammable, colorless, easily liquefied gas that quickly vaporize at room temperature. The name butane comes from the roots but- (from butyric acid, named after the Greek word for butter) and -ane. It was discovered by the chemist Edward Frankland in 1849. It was found dissolved in crude petroleum in 1864 by Edmund Ronalds, who was the first to describe its properties.", "id": 2055348} {"src_title": "Theodor Lessing", "tgt_title": "Theodor Lessing", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Theodor Lessing se narodil 8. února 1872 v Hannoveru jako Theodor Lewy. Své jméno z Lewy na Lessing si změnil na počest spisovatele Gottholda Efraima Lessinga, který se v 18. století zasazoval o emancipaci židů. Jeho rodina patřila do střední třídy, otec Sigmund Lewy byl židovský lékař, matka Adele rozená Ahrweilová pocházela z rodiny bankéře. Neměl šťastné dětství a mládí, především kvůli konfliktům v rodině (např. spory o slíbené a nesplacené věno) a problémům na Radničním gymnáziu v Hannoveru (\"Ratsgymnasium Hannover\"). Lessing později školu popsal jako \"„ústav rozvíjející hloupost... nic už nemůže napravit, co ve mně těch 15 let tam zničilo.“\" Po maturitě na Městském gymnáziu v Hameln (\"Städtischen Gymnasium Hameln\") začal studovat medicínu ve Freiburgu im Breisgau, ale obor nedokončil. Během studií v roce 1895 konvertoval k protestantismu (aby se později znovu vrátil k judaismu) a změnil školu. V roce 1899 nakonec získal doktorát z filozofie, psychologie a literatury na univerzitě v Erlangenu. V roce 1900 si vzal Marii Stach von Goltzheim, což byla šlechtična z rodu Hohenzollernů a vnučka císaře Viléma I. Sňatek s židem pro ní měl závažné následky – byla vyděděna a rodina se jí zřekla. V letech 1901 a 1902 se jim narodily dcery Judith a Miriam a Lessing získal místo učitele v Zemském vychovatelském domě v Haubindě, odkud ale po dvou letech odešel kvůli antisemitským ustanovením. Později nějakou dobu pracoval v Laubegastu u Drážďan.", "section_level": 2}, {"title": "Politická angažovanost.", "content": "V té době se začal více politicky angažovat: sblížil se se sociálně demokratickou stranou a pracoval pro levicové odbory. Pořádal i veřejné přednášky, kde se věnoval především německým filozofům a kulturním osobnostem (Schopenhauer, Nietzsche, Wagner). Jeho habilitace plánovaná na univerzitě v Drážďanech mu kvůli jeho židovství, propagaci socialismu a feminismu nebyla umožněna. Vystřídal pak několik zaměstnání, působil mimo jiné jako divadelní kritik. Založil i poněkud kuriózní společnost za snížení hluku, neboť ten byl podle něj zdrojem mnoha neuróz a jiných problémů. Obzvláště mu vadilo vyklepávání koberců, zvonění kostelních zvonů a cvičení na piano. V roce 1910 způsobil první větší skandál, když kritizoval spisovatele a kritika Samuela Lublinského. Sklidil za to ostrou reakci od Thomase Manna, který ho nazval \"„hanebným skřetem, který může být rád, že i na něj svítí slunce.“\"", "section_level": 2}, {"title": "Učitel, filozof, lékař.", "content": "Lessingův soukromý život mezitím upadal. V roce 1907 se s manželkou rozvedl a o rok později začal pracovat na Technické vysoké škole v Hannoveru (\"Technische Hochschule).\" Jeho pozice jakožto humanitně zaměřeného učitele na technické vysoké škole nebyla nijak důležitá, což však Lessingovi umožňovalo dostatečně vědecky a literárně bádat a tvořit. Zpočátku psal hlavně poezii, drama a psychologicky laděné novely. Až v roce 1922 se stal mimořádným profesorem a za celých 18 let působení na škole mu nebyl zvýšen plat. Mezitím v roce 1912 se podruhé oženil. Jeho žena Adela byla podobným směrem angažovanou osobností jako on. Měli spolu dceru Ruth. V době 1. světové války působil nějakou dobu na frontě jako lékař v lazaretu a zároveň stále vyučoval. V těchto letech vznikly jeho filozofické spisy \"Schoppenauer–Wagner–Niettzche\" a \"Filozofie jako čin\", které v odborných kruzích byly přijaty s uznáním v celé Evropě. Získával si jméno jako humanista a aktivní bojovník za mír. Svůj postoj vyjádřil heslem „Válku válkám“. V roce 1924 se jako soudní znalec v oboru psychologie zapojil do procesu sériového vraha Fritze Haarmanna. Jelikož však dlouhodobě upozorňoval na spojení policie a obžalovaného, který byl policejní špicl a nečinnost policie mu umožnila páchat trestnou činnost, byl nakonec z procesu odvolán. Soud však dále sledoval a přispíval o něm do listů \"Prager Tagblatt\" a \"Dortmunder Generalanzeiger\". Po skončení procesu vydal knihu s názvem \"Haarmann–historie vlkodlaka\", která vzbudila velký zájem nejen v Německu, tím že upozorňovala na skutečné pozadí zločinů.", "section_level": 2}, {"title": "Kritik Hindenburga.", "content": "25. dubna 1925 vyšla v deníku \"Prager Tagblatt\" Lessingova stať nazvaná prostě „Hindenburg“. Lessing v ní ostře vystupoval proti volbě starého maršála Paula von Hindenburga německým prezidentem. Nikoliv však proto, že by šlo o špatného člověka, ale proto, že jde o zcela nevýrazného, bezzásadového a poslušného muže, intelektuální nulu (slovy Lessinga Zero), z něhož se působením především vnějších vlivů a tlaků nakonec stane tyran (Nero). Tento článek vzbudil ostrou reakci a vysloužil mu nenávist ze strany nacionalistických kruhů. Někteří studenti dokonce založili spolek nazvaný \"Kampfausschuß gegen Lessing\" (Bojový výbor proti Lessingovi)\",\" bojkotovali a narušovali jeho přednášky a požadovali jeho vyloučení ze školy. Následoval rok útoků, tahanic, nenávistných projevů, odsuzování a úředních či jiných posudků, které nakonec vyústily v to, že Lessing byl v červnu 1926 jako učitel z vysoké školy vyloučen. Lessing na to reagoval otevřeným dopisem Hindenburgovi, ale zastání se nedočkal. Několik let pak cestoval po Německu i zahraničí, bádal, přednášel a psal, pokračoval ve vědecké práci.", "section_level": 2}, {"title": "Exil.", "content": "V lednu 1933 se k moci v Německu dostali nacisté a velmi brzy se zaměřili i na nepohodlného židovského filozofa a kritika. Oddíly SA mu vyplenily byt, na což Lessing reagoval tím, že začátkem března 1933 utekl i se svou ženou do Československa a usadil se v Mariánských Lázních. Lessing byl lázeňským městem unesen. Bydlel postupně v hotelích Mariánskolázeňský mlýn (Cristal), New York (Polonia) a Miramonte a nakonec ve vile Edelweiss. Nadále přispíval do německy psaných novin, připravoval se na 18. sionistický kongres a chystal další aktivity, například zřízení školy a útulku pro židovské děti. 20. – 29. srpna probíhal v Praze sionistický kongres a Lessing zde vystoupil se svou přednáškou Německo a jeho Židé. Lessing byl kritikem, jak on to nazýval, úpadku německého židovství, napadal honbu za penězi, snahu zapadnout mezi společenskou smetánku, rezignaci na idealismus. Byl přesvědčeným odpůrcem totalitního režimu a jeho podstatu odhaloval ve svých spisech a přednáškách.", "section_level": 2}, {"title": "Vražda.", "content": "Nacisté mezitím vypsali na nepohodlného exulanta odměnu, která se nakonec vyšplhala na 80 000 marek. Primárním cílem nebylo profesora zabít, ale ještě lépe odvléct zpět do Německa. Lessing věděl, že je na seznamu nacisty nenáviděných a hledaných osob a byl s tím v zásadě smířen. V srpnu napsal anglickému listu \"Manchester Guardian\": 30. srpna 1933 večer pracoval Theodor Lessing u psacího stolu ve svém bytě ve vile Edelweiss. Okolo půl desáté se zpoza okna ozvaly dva výstřely a profesora těžce zranily na hlavě. Vrahové vylezli po žebříku do druhého patra a vystřelili oba prakticky zároveň. Lessing byl sice převezen do nemocnice, ale krátce po půlnoci svým zraněním podlehl. Následovala rozsáhlá pátrací akce, která policisty brzy přivedla na stopu předpokládaných pachatelů. Atentátníky pocházejícími z obce Valy a Úšovice byli nacionální socialisté Rudolf Max Eckert a Rudolf Zischka. Oba krátce po činu utekli do Německa. Československé úřady sice zažádaly ty německé o jejich vydání, ale k tomu nedošlo, neboť údajně nebylo známo, kde se podezřelí nacházejí. Někdy se uvádí, že existoval ještě třetí pachatel Karl Hönl, ale jeho účast se nepodařilo prokázat a on sám padl za druhé světové války. Vyšetřování načas přerušil útěk pachatelů a válečné události, ale v roce 1945 se v něm pokračovalo. Potrestán byl nakonec jen Eckert (Zischka mezitím zemřel), který v roce 1946 dostal za spoluúčast na vraždě trest odnětí svobody na 18 let a po dvou amnestiích a necelých třinácti na Borech odseděných letech byl v roce 1958 vyhoštěn do SRN.", "section_level": 2}, {"title": "Památka.", "content": "Pohřeb profesora Lessinga se konal 3. září 1933 na mariánskolázeňském židovském hřbitově. Zúčastnilo se ho množství lidí a šlo o jednu z prvních tichých protinacistických demonstrací v Československu. Lessing má ostatně jako svůj epitaf vytesáno: „První oběť fašismu v ČSR“. Vražda vzbudila velký ohlas jak v Československu, tak ve světě. Již 2. září se v Praze konaly různé akce proti metodám zastrašování, které nacisté používali. Proti demonstrantům musela dokonce zasáhnout policie. Dne 1. října 1933 uveřejnili F. X. Šalda a Max Brod prohlášení „In memoriam Theodora Lessinga“, pod něž se podepsala řada významných osobností včetně Alberta Einsteina a Romaina Rollanda. Po Theodoru Lessingovi je pojmenováno několik ulic, parků a domů. Od roku 2006 po něm a jeho druhé manželce nese jméno škola v Hannoveru (Ada-und-Theodor-Lessing-Volkshochschule). V roce 1958 byla odhalena na domě Lokarno (dříve vila Edelweiss, Třebízského 213, Mariánské Lázně) pamětní deska, která připomíná Lessingovu vraždu. O jeho vraždě byl natočen film \"Výstřely v Mariánských Lázních\", který se však ne zcela přesně drží ověřených faktů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor Lessing, rodným jménem Theodor Lewy (8. února 1872 Hannover – 31. srpna 1933 Mariánské Lázně) byl německý filozof, psycholog a novinář židovského původu. Nejvíce proslul svou knihou \"Židovská sebenenávist\" (\"Der jüdische Selbsthaß\") z roku 1930, kde se pokusil analyzovat, proč někteří Židé inklinují k antisemitským postojům, byť i jen částečně nebo pouze náznakově. ", "tgt_summary": "Theodor Lessing (8 February 1872, Hanover – 31 August 1933, Marienbad) was a German Jewish philosopher. He is known for opposing the rise of Hindenburg as president of the Weimar Republic and for his classic on Jewish self-hatred (Der jüdische Selbsthaß), a book which he wrote in 1930, three years before Hitler came to power, in which he tried to explain the phenomenon of Jewish intellectuals who incited anti-Semitism against the Jewish people and who regarded Judaism as the source of evil in the world. ", "id": 840810} {"src_title": "Obrana Benoni", "tgt_title": "Benoni Defense", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "O tomto zahájení je zmínka od autora A.Reinganum v knize Ben Oni oder Vertheidigungen der Gambitzüge im Schach (1825), přičemž autor údajně nazval tuto knihu z hebrejského syn smutku, když šachové analýzy pro něj měly být únikem z melancholie. O vzniku názvu zahájení ale existují i jiné teorie. Zahájení se hrálo v partii Hanstein – der Lasa, v roce 1841 a na to v zápase Staunton – Saint Amant, v roce 1843.. Z našich hráčů tak hrával v první polovině 20.století Karel Hromádka, po němž se někdy i udával název tohoto zahájení. Benoni bylo dlouho považováno za pasivní pokračování se stísněnou hrou a vyskytovalo se zřídka. Popularita Benoni vzrostla po nalezení vylepšení spočívajícím ve výměně černého pěšce e, spojeným s fianchettem černopolného střelce. Tento postup použil prvně Marshall proti Capablancovi na turnaji v New Yorku 1927. Na nejvyšší úrovni získal popularitu ale až po 2.světové válce v roce 1953, kdy se častěji objevil v turnaji kandidátů a dodnes platí za hlavní a nejčastější pokračování černého v tomto zahájení. Nazývá se také Moderní Benoni. Hrávali ho mistři světa Michail Tal a Bobby Fischer. Občas se vyskytne i v dnešní špičce, ze současné špičky tak hrává Vugar Gašimov a občas Judit Polgárová.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie.", "content": "Ve starém Benoni, dnes zřídka se vyskytujícím, černý může zablokovat pozici tahem e5. V zablokované pozici má ale bílý převahu díky ovládnutí většího prostoru. Druhou možností černého je vývin fianchetta a vyčkání s protiúderem ve středu na později. V moderním Benoni, které platí za ostrá pokračování a volí ho často hráči, kteří chtějí hrát černými na výhru, černý napadá bílý střed tahem e6 a po výměně pěšců vzniká pro dané zahájení typická dynamická pozice, v níž má černý převahu pěšců na dámském křídle a bílý na královském. Černý fianchetuje svého střelce na g7 a věží působí na uvolněném sloupci e a snaží se o protihru na dámském křídle ve snaze prosadit postup b5. Bílý zase často těží z většího prostoru a ze slabiny černého pěšce na d6. 2...f5 se vyskytuje vzácně, černý volí výstavbu jako v Leningradské variantě Holandské obrany. Pozice bílého si zaslouží přednost; 2...e6 se vyskytuje také zřídka, bílý může hrát 3. c4 nebo 3. e4 s prostorovou převahou; pozice po 3. e4 může vzniknout i po tazích 1. e4 e6 2. d4 c5 3.d5; bílý se tu může rozhodnout mezi 3. c4, kdy černý může zvolit 3...e5 s trochu vylepšenou blokovanou variantou, ve které si i tak bílý zaslouží malé plus; nejčastěji ale fianchettuje střelce a vzniká pak pozice, která často přechází do variant s Jf6, a mezi 3. e4 Jf6 4. Jc3 g6 a poté může zvolit buď ostré 5. f4 nebo mírné 5. Jf3 Sg7 s přechodem do systému proti volžskému gambitu", "section_level": 1}, {"title": "systémy proti Volžskému gambitu.", "content": "bílý volí občas 2. Jf3 ve snaze vyhnout se Volžskému gambitu. 4. Sg5 černý tu má na výběr více pokračování, bílý má ale iniciativu", "section_level": 1}, {"title": "Moderní Benoni.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 c5 3. d5 e6 4. Jc3 exd5 5. cxd5 d6 je hlavním pokračováním Velmi často vzniká také z pořadí tahů 1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 c5 4. d5 nebo 1. d4 Jf6 2.c4 e6 3. Jf3 c5 4. d5. dále bílý hraje Se3 nebo Sg5 a tato pozice vzniká častěji ze Samischovy varianty Královské indické obrany, černý má dobrou protihru I tato varianta může vzniknou z Královské indické. Hra je nejasná. po 7... h6 8. Sh4 je hra nejasná Je ostrou odpovědí bílého a bílý tu může zvolit přímočaré 8. e5 (Mikenasova varianta) 8...Jfd7 9. Jb5 dxe5 10. Jd6+ Ke7 s najasnou hrou nebo 8. Jf3 0-0 9. Se2 tato pozice může vzniknout i z útoku čtyř pěšců v královské indické obraně, černý má protihru nebo může bílý zahrát zde nejčastější 8. Sb5+ (Tajmanovova varianta) 8...Jfd7! 9. a4 (nebo 9.Sd3 s nejasnou hrou) 9... 0-0 10. Jf3 Ja6 11. 0-0 Jc7 a černý má protihru černý může reagovat 7... Sg7 8. Jc4 0-0 9. Sg5 h6 s nejasnou hrou nebo 7... Jbd7 a po 8.e4 hra může přejít do hlavních variant černý se může rozhodnout mezi 7... a6 s nejasnou hrou a mezi 7... Sg7 8. Da4+ Sd7 9. Db3 s komplikacemi Vzniká velmi často z Královské indické obrany nebo i z Katalánské. Černý zde má řadu možností může zvolit vývin 9... Ja6 nejčastěji se ale vyskytuje 9... a6 10. a4 Jbd7 11. Jd2 Ve8 12. h3 Vb8 13. Jc4 s nejasnou situací je moderní a druhou nejčastější odpovědí; černý má na výběr mezi 9... Sd7, často se vyskytujícím přípravným 9... a6 a hlavním pokračováním přímočarým 9... b5 na které bílý odpovídá buď 9. Jxb5 Ve8 10. 0-0 Jxe4 s protihrou nebo přijmutím oběti pěšce 9. Sxb5 Jxe4 10. Jxe4 Da5+ 11. Jfd2 Dxb5 12. Jxd6 Da6 13. Jc4 a černý má za pěšce kompenzaci je nejčastější odpovědí bílého proti Benoni", "section_level": 1}, {"title": "Gligoričova varianta.", "content": "9... Ve8 10. Jd2 zde má černý na výběr mezi 10... Ja6 11. f3 Jc7 12. a4 b6 a 10... Jbd7 11. a4 Je5 12. Dc2 g5 s nejasnou hrou", "section_level": 2}], "src_summary": "Obrana Benoni (též Ben-Oni nebo Ben Oni) (ECO A43-4, A56, A60-A79) je šachové zahájení zavřených her. Je charakterizováno postupem, kde po 1. d4 hraje černý c5 a bílý poté postoupí pěšcem na d5, čímž vznikne pro Benoni typická pěšcová formace s postoupivším bílým pěšcem na d5 a černým pěšcem na c5. ", "tgt_summary": "The Benoni Defense is a chess opening characterized by the moves: Black can then sacrifice a pawn with 3...b5 (the Benko Gambit), otherwise 3...e6 is the most common move (although 3...d6 or 3...g6 are also seen, typically transposing to main lines). ", "id": 1862279} {"src_title": "Ruská obrana", "tgt_title": "Petrov's Defence", "src_document": [{"title": "Historie ruské obrany.", "content": "Ruská obrana je uvedena již v \"gotinském rukopise\" z roku 1490. Ve stejném rukopise je uvedena i Philidorova obrana. Můžeme ji také nalézt v knize portugalského mistra Pedra Damiana z roku 1512, která se jmenuje \"Questo libro e da imparare giocare a scachi et de li partiti\". Ve své knize \"Libro de la invencion liberal y arte del juego del Axedrez\" ji zmiňuje také Španěl Ruy López, jehož kniha pochází z roku 1561. V roce 1824 bylo toto starodávné zahájení analyzováno ruským šachistou A. D. Petrovem. V roce 1842 jeho rozbory doplnil další ruský mistr Karl Friedrich Jänisch. Odtud vznikl název ruská obrana, resp. ruská hra.", "section_level": 1}, {"title": "Systémy ruské obrany.", "content": "V podstatě existují dva základní systémy, index zahájení prvního z nich je stejný jako ruské obrany, tedy C42. Index zahájení druhého systému, který se nazývá též \"Steinitzův systém\", je C43.", "section_level": 1}, {"title": "Klasická varianta (C42).", "content": "Vzniká po pokračování 3. Jf3xe5. Jediné správné pokračování černého je 3.... d7–d6 (3.... Jxe4?? 4. De2 +/–) K dvojsečné hře vede Cochraneho útok 4. Jxf7?! s útočným výhledem za obětovanou figuru. Pokud bílý nechce moc riskovat, zahraje tak 4. Jf3. Následuje toto: 4... Jxe4, 5. d4, 5... d5, 6.Sd3, 6... Jc6 Tento plán vývinu se zdá být nejlepší možností obrany černého.", "section_level": 2}, {"title": "Cochraneho gambit.", "content": "Jak bylo uvedeno výše, Cochraneho gambit vzniká po tahu 4. Jxf7. Tento smělý gambit objevil skotský šachista John Cochrane (1798–1878) při svém pobytu v Indii v letech 1824–1869, kde ji veleúspěšně používal proti nejsilnějším indickým šachistům. Vyhrál většinu partií, nebylo to však způsobeno silou tohoto gambitu, ale špatnou obrannou hrou černého.", "section_level": 3}, {"title": "Steinitzův systém (C43).", "content": "Vzniká po tahu (první dva tahy jsou opět stejné) 3. d2–d4.... Tento tah považoval první mistr světa Wilhelm Steinitz za vyvrácení ruské obrany. Později však bylo prokázáno, že černý udrží rovnou hru. Černý má především dvě možnosti odpovědi: 1. 3.... Jf6xe4 2. 3.... e5xd4", "section_level": 2}], "src_summary": "Ruská obrana (či ruská hra) je šachové zahájení, které začíná tahy 1. e4 e5 2. Jf3 Jf6. Toto zahájení se řadí do skupiny takzvaných otevřených her, jeho hlavní idea spočívá v okamžitém obsazení malého centra královskými pěšci, po čemž však následuje jejich bezprostřední napadení a obvykle oboustranná likvidace, čímž vznikají předpoklady pro vznik symetrických pozic, či pozic s prázdným centrem šachovnice. ", "tgt_summary": "Petrov's Defence or the Petrov Defence (also called Petroff's Defence, Petrov's Game, Russian Defence, or Russian Game — ) is a chess opening characterised by the following moves: ", "id": 304577} {"src_title": "Nimcovičova indická obrana", "tgt_title": "Nimzo-Indian Defence", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První známý doklad o Nimcovičově indické je z partie John Cochrane - Moheschunder Bonnerjee, hrané v Kalkatě roku 1851. Vážně se jí ale začal zabývat až představitel hypermodernismu Aaron Nimcovič, po kterém nese jméno. Hráli ji i mistři světa Alexandr Aljechin, Vasilij Smyslov, Boris Spasskij, Anatolij Karpov, Vladimir Kramnik a Višvanáthan Ánand.", "section_level": 1}, {"title": "Strategie.", "content": "Černý dává do vazby bílého jezdce a tím brání postupu bílého pěšce na e4. Ve středu si černý ponechává možnost přizpůsobit svůj nástup podle odpovědi bílého. Černý může podniknout protiakci aktivně pěšci d5 a c5. Někdy jen c5, kdy po přetažení bílého d4-d5 může vzniknout ve středu blokovaná situace. Občas také černý s nástupem pěšců ve středu i vyčkává a volí fianchetto b6, Sb7. Po výměně černého střelce za bílého jezdce na c3 vzniká také často pozice s dvojpěšcem bílého c3-c4, za kterého má bílý dvojicí střelců.", "section_level": 1}, {"title": "Nejhranější varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Varianta s Db3.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Db3 Se vyskytuje dnes vzácně, oproti variantě s Dc2 nemá bílý kontrolu nad polem e4, černý může zareagovat 4... c5 5. dxc5 Jc6 6. Jf3 Je4 7. Sd2 s vyrovnanou hrou", "section_level": 2}, {"title": "Leningradská varianta.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Sg5 Bílý reaguje vazbou černého jezdce. Po 4... h6 5. Sh4 c5 6. d5 je pozice ve středu částečně zablokovaná a černý se tu může rozhodnout mezi agresivním 5... b5 a hlavním 6... d6 7. e3 Sxc3+ 8. bxc3 e5 9. f3 kde je pro černého lepší nespěchat s rochádou, hra je nejasná.", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s fianchettem.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. g3 (nejčastěji se vyskytuje s přehozením tahů po 4. Jf3 c5 5. g3) Černý se může rozhodnout mezi 4... d5 po kterém získává hra podobnost s Katalánskými systémy a hlavní odpovědí 4... c5 5. Jf3 cxd4 6. Jxd4 0-0 7. Sg2 d5 8. cxd5 Jxd5 kde se bílý může rozhodnout mezi 9. Sd2 a 9. Db3 hra je v rovnováze", "section_level": 2}, {"title": "Sämischova varianta.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. a3 Sxc3 5. bxc3 Přímočará odpověď a3 je pojmenována po mistru Friedrichu Sämischovi. Bílý za cenu ztráty tempa nutí černého brát jezdce na c3 a rozhoduje se pro hru s dvojpěšcem kompenzovanou dvojicí střelců. Hra má obvykle ostrý charakter. Velmi často vzniká i z varianty 4. f3 d5 5. a3 Sxc3+ 6. bxc3 c5. Po 5. bxc3 se černý může rozhodnout mezi 5... b6 6. f3 Sa6 7. e4 Jc6 s útokem na pěšce c4 s nejasnou hrou nebo mezi klasickým 5... c5 6. f3 d5 7. cxd5 Jxd5 8. dxc5 (po 8. Dd3 b6 s dobrou hrou černého), kde se černý může rozhodnout mezi 8... f5 nebo 8... Da5 s kompenzací za pěšce.", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s f3.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. f3 Černý může reagovat 4... c5 kde po 5. d5 nastávají značné složitosti, které může černý umocnit ještě agresivním výpadem 5... Jh5. Černý může zvolit ale i klidnější 4... d5 kde po 5.a3 může pokračovat ústupem 5... Se7 s nejasnou hrou, nejčastěji ale reaguje 5... Sxc3 kde po 6. bxc3 hra přechází do Sämischovy varianty.", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s Jf3.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Jf3 Je třetí nejčastější odpovědí v Nimcovičově indické. Tato varianta vede ale velmi často s přehozením tahů k jiným variantám. Hraje-li černý 4... d5 přechází hra do Dámského gambitu; na 4... c5 se bílý může rozhodnout mezi 5. e3 s přechodem do Rubinsteinovy varianty nebo 5. g3 s přechodem do varianty s fianchettem. Černý často odpovídá 4... b6, po čemž se bílý může rozhodnout mezi 5. Db3 c5 6. a3 Sa5 se složitou hrou nebo mezi 5. e3 s přechodem do Rubinsteinovy varianty. Často bílý reaguje 5. Sg5 Sb7 kdy hra přechází do varianty Sg5 v Dámské indické obraně (ECO E12-E13).", "section_level": 2}, {"title": "Rubinsteinův systém.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. e3 Poklidné vývinové pokračování patří vedle 4. Dc2 k nejčastější odpovědi bílého. Bílý se vyvíjí a boj se často vede o pole e4, jehož ovládnutí by uvolnilo střelce c1, který je tahem e3 uzavřen, což je jediná nevýhoda tohoto systému. Bílý často umístí černopolného střelce na dámské křídlo, kde se může rozehrát na diagonálách a3-f8 nebo a1-h8 v případě otevření pozice.", "section_level": 2}, {"title": "varianta s b6.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. e3 b6 Hypermoderní postup, kde se místo pěšcového vyjádření ve středu černý snaží působit na dámském křídle fianchettovaným střelcem. Bílý tu může hrát 5. Sd3 Sb7 6. Jf3 (do této varianty vede často i varianta 4. Jf3 b6 5. e3 Sb7 6.Sd3) na což se černý může rozhodnout mezi ambiciozním výpadem 6... Je4 7. 0-0 (7. Dc2 f5) 7...f5 s komplikacemi nebo klidnějším 6... 0-0 7. 0-0 a nyní má černý na výběr mezi přechodem do varianty s 0-0 tahem 7... d5 a mezi flexibilním 7... c5 8. Ja4 cxd4 exd4 kde se černý většinou stáhne černopolným střelcem a postaví ježka tahem d6. Druhou ambicioznější možností bílého proti systému 4... b6 je tah 5. Je2 se snahou narušit černému plány. Po klidném 5... Sb7 6. a3 Se7 7. d5 0-0 8. Jg3 se bílému podaří zablokovat diagonálu bělopolnému střelci černého. Černý tu občas reaguje tahem 5... c5, který přechází do varianty 4... c5; nejčastěji ale černý odpovídá 5... Sa6, zde má bílý na výběr mezi 6. a3 Sxc3 (nebo 6... Se7 7. Jf4 d5) 7. Jxc3 a 6. Jg3 Sxc3 7. bxc3 d5 8. Sa3 s iniciativou", "section_level": 3}, {"title": "varianta s c5.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. e3 c5 I zde se může bílý rozhodnout pro 5. Je2 s krytím svého jezce, na což černý může reagovat 5... b6 6. a3 Sa5 7. Vb1 Ja6 se složitou hrou, častěji ale volí výměnu 5... cxd4 6. exd4 a nyní se černý může rozhodnout pro 6... d5 na což bílý reaguje 7. a3 Se7 8. c5 a ještě častěji ihned přetažením 7. c5 se snahou o získání převahy na dámském křídle, kde černý není bez šancí nebo mezi 6... 0-0 7. a3 Se7 8. d5 exd5 9. cxd5 Ve8 10. d6 Sf8 11. g3 kdy vzniká složitá hra, v níž soupeři vedou spor o bílého pěšce d6. Druhou možností je klasický postup 5. Sd3, na který černý nechce-li přejít do hlavních variant může reagovat tahem 5... Jc6 6. Jf3 Sxc3 7. bxc3 d6 se snahou o zablokování pozice. Bílý se může rozhodnout mezi 8. e4 e5 9. d5 Je7 se zablokovanou pozicí a mezi 8. 0-0 e5 9. Jd2 0-0 kde často také dojde k zablokování a hra je nejasná", "section_level": 3}, {"title": "hlavní varianta.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. e3 0-0 Černý se vyvíjí, což je nejpřirozenější reakce. Bílý se tu může rozhodnout pro 5. Je2 s pokrytím Jc3, na což černý může reagovat 5... d5 a po 6. a3 Se7 7. cxd5 exd5 8. g3 c6 je pozice v rovnováze. Nejčastěji bílý pokračuje vývinovým tahem 5. Sd3 d5 (5... c5 s dalším d5 vede k přehození tahů) a nyní může opět bílý zkusit tah 6. Je2 kde po 6... c5 se bílý může rozhodnout mezi 7. cxd5 exd4 8. exd4 Jxd5 9.0-0 Jc6 a mezi 7. 0-0 dxc4 8. Sxc4 Jc6 s pozicí v rovnováze. Další možností je 6. a3 Sxc3 (za pozornost stojí 6... dxc4 7. Sxc4 Sd6 s protihrou) 7. bxc3 dxc4 ( po 7... c5 8. exd5 exd5 může bílý mimo přechodu do hlavní varianty 9. Jf3 zvolit vývin 9. Je2 s nadějnou pozicí) 8. Sxc4 c5 a nyní má bílý na výběr mezi 9. Jf3 s přechodem do hlavní varianty a 9. Je2 s šancemi na obou stranách Hlavním pokračováním bílého je přirozený vývinový tah 6. Jf3. Méně často černý hraje na tomto místě 6... b6 po 7. 0-0 Sb7 se bílý může rozhodnout mezi 8. a3 Sd6 s protihrou nebo hlavním 8. exd5 cxd5 9. a3 Sd6 10. b4 se snahou bílého získat převahu na dámském křídle, pozice černého je ale pevná. Nejčastěji ale černý reaguje aktivnějším 6... c5 po 7. 0-0 vzniká hlavní pozice Rubinsteinovy varianty. Černý tu má na výběr dvě nejhranější pokračování", "section_level": 3}, {"title": "Systém s Dc2.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Dc2 Patří k nejlogičtějším odpovědím bílého. A díky používání Garrim Kasparovem se tato varianta stala ve světové špičce nejčastější odpovědí proti Nimcovičově indické. Bílý v případě braní jezdce na c3 ho dobírá dámou a získá tak dvojici střelců bez vytvoření pěšcových slabin. Mimoto si bílý ponechává možnost pozdějším tahem Sg5 svázat černého jezdce na f6. Menší nevýhoda této varianty je spojena s umístěním bílé dámy, kdy nepůsobí na sloupci d a na sloupci c může její postavení ohrožovat černá věž z c8.", "section_level": 2}, {"title": "varianta s d5.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Dc2 d5 Černý nečeká a podniká klasický protiúder v centru. Bílý může zvolit 5. a3 Sxc3+ 6. Dxc3 na což může černý reagovat energicky 6... Je4 7. Dc2 c5 8. dxc5 Jc6 9. cxd5 exd5 10. Jf3 Sf5 11. b4 a ačkoli tu má bílý pěšce více, černý má za něj dobrou protihru díky náskoku ve vývinu. Hlavní odpovědí bílého je 5. cxd5 a černý odpovídá moderním 5... Dxd5 (po 5... exd5 6. Sg5 je bílá pozice nadějnější). Na tomto místě má bílý dvě hlavní pokračování. Jsou jimi", "section_level": 3}, {"title": "varianta s c5.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Dc2 c5 Černý se snaží využít umístění bílé dámy výpadem proti bílému pěšci d4. Tím získává černý svobodnou hru, jeho slabším článkem je zde ale pole d6. 5.dxc5 0-0 Na tomto místě se vyskytuje i 5... Ja6 po 6. a3 Sxc3 7. Dxc3 Jxc5 8. b4 je pozice bílého aktivnější. Na rochádu bílý může zvolit tah 6. Jf3 po 6... Ja6 7. g3 Jxc5 je hra v rovnováze, dobrou protihru má černý i po 6. Sg5 Ja6. Bílý proto nejčastěji pokračuje 6. a3 Sxc5 7. Jf3 Na tomto místě se může černý rozhodnout pro 7... Jc6 8. Sg5 možné jsou i jiné tahy. A nyní může zvolit 8... Jd4 9. Jxd4 Sxd4 10. e3 Da5 11. exd4 Dxg5 12. Dd2 Dxd2 13. Kxd2 koncovka je ale trochu lepší pro bílého. Může však hrát i 8... b6 a hra pak přechází do varianty b6. Často volí černý tah 7... b6 a po 8. Sg5 (možné je i 8. Sf4) 8... Sb7 má bílý na výběr mezi aktivním 9. e4 a klidnějším 9. e3 černý tu není bez šancí.", "section_level": 3}, {"title": "varianta s 0-0.", "content": "1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 4. Dc2 0-0 Touto nejčastější odpovědí se černý v klidu vyvíjí. 5. a3 Na tomto místě hraje-li bílý jiný tah, černý získá protihru odpovědí c5 a po dxc5 Ja6. Na aktivní 5. e4 získává protihru tahem 5... d5 nebo i 5... d6. 5... Sxc3 6. Dxc3 b6 Zde se občas hrávají i jiné tahy 6... b5 překvapivý výpad 7. cxb5 c6 bílý nyní může místo riskantního přijetí oběti pěšce zahrát poklidné 8. Sg5 cxb5 9. e3 Sb7 10. f3 s dobrou pozicí; 6... Je4 7. Dc2 f5 8. Jh3! (po 8. Jf3 má černý dobrou protihru). Dále bílý zažene černého jezdce tahem f3 a po dalším e3 je jeho pozice díky dvojici střelců perspektivnější. 7. Sg5 Vzácně se vyskytuje i mírné 7. Jf3 Sb7 8. e3. 7...Sb7 Na tomto místě se občas vyskytují i tahy 7...c5 a 7...Sa6. Nyní má bílý 2 pokračování 8.f3 d5 9. e3 (alternativa je 9. cxd5 exd5) 9...Jbd7 10. cxd5 Jxd5! 11. Sxd8 Jxc3 12. Sh4 Jd5 13. Sf2 c5 a černý má za dvojici střelců v koncovce dobrou protihru. Druhou možností je 8. e3 po 8... d6 9. f3 Jbd7 10. Sd3 (možné je i 10. Jh3) 10... c5 11. Je2 Vc8 S řadou dalších pokračování. I když si tu bílý drží výhodu dvojice střelců, má černý dobrou hru.", "section_level": 3}], "src_summary": "Nimcovičova indická obrana (též zkráceně Nimcovičova indická) (ECO E20-E59) je hypermoderní šachové zahájení ze skupiny indických her charakterizované tahy 1. d4 Jf6 2. c4 e6 3. Jc3 Sb4 ", "tgt_summary": "The Nimzo-Indian Defence is a chess opening characterised by the moves: Other move orders, such as 1.c4 e6 2.Nc3 Nf6 3.d4 Bb4, are also feasible. In the \"Encyclopaedia of Chess Openings\", the Nimzo-Indian is classified as E20–E59. ", "id": 1959592} {"src_title": "Volžský gambit", "tgt_title": "Benko Gambit", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Volžský gambit vzniká často i s přehozením tahů. Tak se objevil i poprvé po tazích 1. d4 Jf6 2. Jf3 c5 3. d5 b5 4. c4 v partii \"Rubinstein-Spielmann, Vídeň 1922\", čímž vznikla odmítnutá varianta a nejednalo se tedy ze strany černého o oběť. Poprvé s cílem obětovat pěšce dámského křídla hrál náš šachista Karel Opočenský v partii \"Stahlberg-Opočenský, Poděbrady 1936\", jednalo se o pořadí tahů 1. d4 Jf6 2. c4 g6 3. g3 c5 4. d5 b5. Velmi často tento gambit vzniká i po tazích 1. d4 Jf6 2. Jf3 c5 3. d5 g6 4. c4 b5. Vzniknout může i z některých variant Královské-indické obrany. Název volžský gambit poprvé použil sovětský šachista Pjotr Romanovskij poté, co se v časopise Šachmaty v SSSR objevil od samarského šachisty Argunova podrobný rozbor tohoto zahájení. Později ho velmi často hrával americký velmistr maďarského původu Pál Benkő, po němž nese název v západních zemích. Ačkoli dle současné šachové teorie je toto zahájení považováno za plnohodnotné, tak v absolutní světové špičce se volžský gambit pro svoji riskantnost objevuje vzácně. Hrává ho Magnus Carlsen.", "section_level": 1}, {"title": "Přehled variant.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odmítnutá varianta.", "content": "4. Jf3 5.a4 Da5+ (\"5... bxc4\" se hrálo v prvním výskytu zahájení v partii \"Rubinstein-Spielmann, Vídeň 1922\" možné je \"5... a6\" nebo \"5... b4\" ) 6. Sd2 b4 s nejasnou hrou", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s 5. Jc3.", "content": "4. cxb5 a6 5. Jc3 axb5 6. e4 b4 7. Jb5 d6 7. Sf4 (nebo \"7. Jf3\") Bílý se tu snaží otevřít střed, aby v utoku uplatnil svého jezdce na b5, ten se ale může ukázat i jako zatoulaný. Hra je nejasná.", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s 5. f3.", "content": "4. cxb5 a6 5.f3", "section_level": 2}, {"title": "Varianta 5. e3.", "content": "4. cxb5 a6 5.e3", "section_level": 2}, {"title": "Varianta 5. b6.", "content": "4. cxb5 a6 5.b6 Poziční odpověď. Bílý zde vrací pěšce, černý zde má slabého pěščce a, za to ale získává protihru po sloupci b.", "section_level": 2}, {"title": "Varianta s fianchettem (A58).", "content": "platí za velmi solidní variantu 4. cxb5 a6 5. bxa6 Sxa6 (na tomto místě se často hrává i \"5... g6\" většinou po \"6. Jc3 Sxa6\" s dalším \"d6\" přejde pozice s přehozením tahů do varianty \"Sxa6\") 6. Jc3 d6 7. Jf3 (možné je i \"7. g3\" zde se nejedná o přehození tahů, má-li bílý v plánu vývin jezdce \"Jh3-f4\", černý má ale protihru dostatečnou) 7... g6 8. g3 Sg7 9. Sg2 (\"9. Sh3\" je vzácné) 9... Jbd7 (\"9... 0-0 10. 0-0 Jbd7\" je přehození tahů)", "section_level": 2}, {"title": "Otevřená varianta (A59).", "content": "4. cxb5 a6 5. bxa6 Sxa6 6. Jc3 d6 7. e4 Sxf1 8. Kxf1 g6", "section_level": 2}], "src_summary": "Volžský gambit 1.d4 Jf6 2.c4 c5 3.d5 b5 (kód podle \"Encyklopedie šachových zahájení\": A57-A59) je šachové zahájení, patřící mezi zavřené hry. ", "tgt_summary": "The Benko Gambit (or Volga Gambit) is a chess opening characterised by the move 3...b5 in the Benoni Defence arising after: ", "id": 768170} {"src_title": "Hra dvou jezdců v obraně", "tgt_title": "Two Knights Defense", "src_document": [{"title": "Hlavní varianty - grafický přehled.", "content": "Zahájení se skládá z několika základních variant. Po úvodních tazích 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6 vzniká následující základní variantový strom:", "section_level": 1}, {"title": "4.Jg5.", "content": "Slavný německý teoretik Siegbert Tarrasch kdysi postup 4.Jg5 označil za \"tah packalů\" (\"ein richtiger Stümperzug\"), neboť v něm viděl ztrátu tempa v honbě za ziskem otráveného pěšce. Podobně nelichotivě se o něm vyjádřil i Vasily Panov, jenž ho obdařil nálepkou \"primitivní.\" Ovšem existovaly i opačné názory a tak v průběhu dvacátého století bylo pokračování 4.Jg5 jedněmi vyzdvihováno, druhými zatracováno. V současnosti však teorie nelichotivým nálepkám nedává za pravdu a útok na bod f7 je považován za nejlepší možnost bílého, jak se pokoušet získat v tomto zahájení převahu i když je to za cenu značného rizika. Tento výpad se objevil v partiích několika mistrů světa, počínaje Steinitzem, dále byl použit Fischerem, Karpovem, Kasparovem i Anandem. Za černého existují tři obrany, kterými může tahu 4.Jg5 čelit. První z nich je pokračování 4..Jxe4, které je však současnou teorií považováno za nekorektní. Jinou možností je super ostrý výpad 4..Sc5, čímž vzniká základní postavení extrémně agresivního a nejasného Traxlerova protiútoku (občas nazývaného též Wilkes Barre), vynalezeného na přelomu 19. a 20. století československým mistrem Karlem Traxlerem. Poslední možností je rovněž ostré klasické pokračování 4..d5, s tím, že po 5.exd5 obvykle černý nepokračuje tahem 5..Jxd5, na což má bílý dvě nebezpečné odpovědi, starobylé 6.Jxf7 Kxf7 7.Df3 s ostrým a složitým útokem (varianta humorně nazývaná Smažená játra), nebo novější 6.d4 (Lolliho útok a pokud černý odpoví tahem 6..Sb4 Pincusova varianta) rovněž s útočnými šancemi, ale pokračuje sám gambitově a to nejčastěji třemi postupy, buďto nejstarším tahem 5..Ja5, nebo novějším Fritzovým útokem 5..Jd4, případně zvolí Ulvestadovu variantu 5..b5, kterou v roce 1941 uveřejnil americký mistr Olav Ulvestad v časopise Chess Review.", "section_level": 2}, {"title": "4.d4.", "content": "Kromě výpadu 4.Jg5 však má bílý k dispozici i řadu jiných pokračování. Dalším ostrým postupem je výpad 4.d4, na což po nejčastější odpovědi 4..exd4 pokračuje bílý obvykle buď tahem 5.e5 (používané například Svěšnikovem) s dalšími bohatými možnostmi pro obě strany, nebo zahraje 5.Jg5 (Perreuxova varianta), na což má však černý silnou odpověď 5..d5, a nebo postupuje gambitově 5.O-O, po čemž vznikají dvě hlavní varianty, buď černý nabízeného pěšce na e4 odmítne a zvolí 5..Sc5, což je základní pozice Útoku Maxe Langa a nebo oběť přijme, což je dnes preferovanější postup, a zahraje 5..Jxe4, na což bílý po 6.Ve1 d5 může reagovat jedovatou, ale ne zcela korektní Canalovou variantou 7.Jc3?!, nebo pokračuje hlavní variantou 7.Sxd5! Dxd5 8.Jc3, kde vznikají při oboustranně přesné hře pozice s rovnými šancemi pro obě strany.", "section_level": 2}, {"title": "4.0-0.", "content": "Jinou možností bílého je další gambitový postup, začínající tahem 4.O-O, na což se černému většinou doporučuje pokračovat buď 4..Sc5 (čímž přechází do Italské hry, při tom ale musí počítat s jedovatým gambitem 5.d4), nebo ještě lépe 4..Jxe4!, na což bílý, chce-li bojovat o převahu ze zahájení, většinou volí opět oběť pěšce, tentokráte tahem 5.Jc3, čímž vzniká takzvaný Boden-Kieseritzkyho gambit. I když černý i zde při správné hře obvykle nakonec vyrovná své šance, do praktických, zejména bleskových partií je to poměrně nepříjemný postup.", "section_level": 2}, {"title": "4.Jc3.", "content": "Podobný postup jako malá rošáda je i tah 4.Jc3. Na tento přirozený vývin figury má černý k dispozici elementární taktický trik 4..Jxe4! s ideou po 5.Jxe4 odpovědět 5..d5, pomocí vidličky získat figuru zpět a po dalším 6.Sd3 dxe4 7.Sxe4 Sd6 mít bezproblémovou hru, protože pokud by bílý, ve snaze znehodnotit černému pěšce, někdy sebral střelcem na poli c6, měl by za to černý královskou náhradu v podobě velice silné dvojice střelců. Pokud by bílý ve snaze zabránit tomuto obratu po 4..Jxe4 odpověděl 5.Sxf7+? získá již černý jasnou převahu po 5..Kxf7 6.Jxe4 d5, kdy jeho silný pěšcový střed má trvalý charakter, zatímco problémy černého krále jsou pouze dočasné. Bílý se tak může snažit způsobit černému nějaké problémy opět pouze přechodem do Boden-Kieseritzkyho gambitu tahem 5.0-0", "section_level": 2}, {"title": "4.d3.", "content": "Kromě těchto dosti ostrých postupů, může bílý také zvolit klidnější hru, nejčastěji tahem 4.d3 (Moderní střelcova hra), na což černý většinou reaguje buď tahem 4..Se7, případně 4..g6 s ideou fianchetování střelce na g7, a nebo přejde do Italské hry a zvolí 4..Sc5, v obou případech s jen poměrně malými šancemi bílého na zisk převahy ze zahájení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hra dvou jezdců v obraně, ojediněle též nazývána Pruská hra (ECO označení C55 - C59) je šachové zahájení spadající do skupiny otevřených her, charakterizované tahy 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6. Kromě označení Hra Dvou jezdců v obraně a Pruská hra se však v historii i v současnosti objevují snahy ještě o jiná pojmenování. Například David Bronštejn ve své knize 200 otevřených partií vyslovil výzvu systém pojmenovat jako Čigorinova obrana. Existují i šachoví teoretici, kteří postup 3..Jf6 za samostatné zahájení vůbec nepovažují, ale označují ho pouze jako variantu Italské hry, jež obvykle začíná tahem 3..Sc5. ", "tgt_summary": "The Two Knights Defense is a chess opening that begins with the moves: First recorded by Polerio (c. 1550 – c. 1610) in the late 16th century, this line of the Italian Game was extensively developed in the 19th century. Black's third move is a more aggressive defense than the Giuoco Piano (). Black invites White to attack his f7-pawn with 4.Ng5. If White accepts the offer, the game quickly takes on a tactical character: Black is practically to give up a pawn for the initiative. The complications are such that David Bronstein suggested that the term \"defense\" does not fit, and that the name \"Chigorin Counterattack\" would be more appropriate. The Two Knights has been adopted as Black by many aggressive players including Mikhail Chigorin and Paul Keres, and world champions Mikhail Tal and Boris Spassky. In modern grandmaster play, 3.Bc4 is far less common than 3.Bb5, and the more solid 3...Bc5 is the usual reply, so the Two Knights Defense is infrequently seen. It remains popular with amateur players. The theory of this opening has been explored extensively in correspondence chess by players such as Hans Berliner and Yakov Estrin.", "id": 1899709} {"src_title": "Kyselina propionová", "tgt_title": "Propionic acid", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kyselinu propionovou poprvé popsal Johann Gottlieb v roce 1844, kdy ji objevil v degradačních produktech cukru. V dalších letech získávají jiní chemici tuto kyselinu různými dalšími cestami, aniž by si některý z nich uvědomil, že produkuje tuto látku. V roce 1847 prokázal francouzský chemik Jean-Baptiste Dumas, že všechny tyto kyseliny byly toutéž sloučeninou, kterou nazval kyselinou propionovou podle řeckých slov \"protos\" = „první“ a \"pion\" = „tuk“, protože to byla kyselina s nejmenší molekulou H(CH)COOH, která vykazovala vlastnosti mastných kyselin, například tvorbu olejovité vrstvy při vysolování z vody, nebo že má mýdlovitou draselnou sůl.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Kyselina propionová má fyzikální vlastnosti na pomezí mezi nižšími karboxylovými kyselinami, kyselinou mravenčí a octovou, a vyššími (mastnými kyselinami). Je mísitelná s vodou, ale lze ji odstranit z vody přidáním soli. Stejně jako kyselina octová či mravenčí sestává z vodíkově vázaných párů molekul, jak ve fázi kapalné, tak plynné. Kyselina propionová vykazuje obecné vlastnosti karboxylových kyselin: může tvořit amidy, estery, anhydridy a chloridové deriváty. Může podléhat alfa-halogenaci bromem za přítomnosti bromidu fosforitého jako katalyzátoru (HVZ reakce), kdy vzniká CHCHBrCOOH.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Průmyslově se kyselina propionová vyrábí hydrokarboxylací ethylenu pomocí karbonylu niklu jakožto katalyzátoru: Jiným používaným způsobem je vzdušná oxidace propionaldehydu. Za přítomnosti kobaltu nebo manganu tato reakce probíhá rychle už při teplotách 40–50 °C: Velká množství kyseliny propionové se získávala jako vedlejší produkt při výrobě kyseliny octové. Aktuálně je největším světovým výrobcem kyseliny propionové firma BASF s 80 tisíci tun ročně. Biologicky vzniká kyselina propionová v podobě koenzymu A esteru, propionyl-CoA, metabolickým štěpením mastných kyselin obsahujících sudý počet uhlíkových atomů a také štěpením některých aminokyselin. Bakterie rodu \"Propionibacterium\" produkují kyselinu propionovou jako konečný produkt svého anaerobního metabolismu. Tato skupina bakterií se běžně vyskytuje v žaludku přežvýkavců a v potních žlázách člověka (bakterie \"Propionibacterium acnes\"), jejich aktivita je částečně odpovědná za pach potu a švýcarského sýra.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kyselina propionová v koncentraci 0,1 až 1 % (hmotnostně) inhibuje růst plísní a některých bakterií. Proto se většina této kyseliny spotřebuje jako konzervant potravin a krmiva. V krmivu se používá přímo nebo jako amonná sůl. Do krmiva pro skot se přidává antibiotikum Monensin, aby se v bachoru podpořily bakterie \"Propionibacterium\" oproti bakteriím octového kvašení. Tím vzniká méně oxidu uhličitého a krmivo se lépe využije. Takto vznikne zhruba polovina veškeré světové produkce kyseliny propionové. Jinou velkou oblastí použití je konzervace pečiva, kdy se používá sodná nebo vápenatá sůl. Kyselina propionová a její soli (E280 až E283) u pokusných myší vedly k přibývání na váze ke vzniku inzulinové rezistence. Kyselina propionová je užitečná také jako meziprodukt pro výrobu dalších chemikálií, zejména polymerů. Acetát-propionát celulózy je užitečný termoplast. Používá se také vinylpropionát. Ze specializovanějších aplikací lze zmínit výrobu pesticidů a léčiv. Estery kyseliny propionové mají ovocnou vůni a někdy se používají jako rozpouštědla nebo umělé příchutě.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "Metabolismus kyseliny propionové začíná konverzí na propionylkoenzym A (propionyl-CoA), obvyklý první krok metabolismu karboxylových kyselin. Protože v molekule kyseliny propionové jsou tři atomy uhlíku, propionyl-CoA nemůže přímo vstoupit do beta-oxidace ani do Krebsova cyklu. U většiny obratlovců se propionyl-CoA karboxyluje na D-methylmalonyl-CoA, který je izomerem L-methylmalonyl-CoA. Enzym závislý na vitaminu B12 katalyzuje přesmyk L-methylmalonyl-CoA na sukcinyl-CoA, který je meziproduktem v citrátovém (Krebsově) cyklu a může do něj tedy snadno vstoupit. Při propionové acidemii vystupuje kyselina propionová jako metabolický toxin v jaterních buňkách tím, že se akumuluje v mitochondriích jako propionyl-CoA nebo jeho derivát methylcitrát, dva inhibitory cyklu trikarboxylových kyselin. Propionát se metabolizuje oxidačně v gliích, což naznačuje astrocytovou zranitelnost při propionové acidemii, pokud se může akumulovat vnitromitochondriální propionyl-CoA. Propionová acidemie může měnit jak neuronální, tak gliální expresi genů ovlivněním acetylace histonů. U hlodavců kyselina proprionová způsobuje reverzibilní chování připomínající autismus, např. hyperaktivitu a dystonii.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt u člověka.", "content": "Lidská kůže je hostitelem druhu bakterií známého jako \"Propionibacterium acnes\", nesoucího název podle schopnosti produkovat kyselinu propionovou. Tato bakterie žije hlavně v kožních mazových žlázách a je jednou z hlavních příčin vzniku akné.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kyselina propionová (systematický název propanová kyselina) je přirozeně se vyskytující karboxylová kyselina s chemickým vzorcem CHCHCOOH. V čistém stavu jde o bezbarvou kapalinu s dráždivým zápachem. Aniont CHCHCOO a příslušné soli a estery kyseliny propionové jsou známy jako propionáty (nebo propanoáty).", "tgt_summary": "Propionic acid (, from the Greek words \"protos\", meaning \"first\", and \"pion\", meaning \"fat\"; also known as propanoic acid) is a naturally occurring carboxylic acid with chemical formula CHCHCOH. It is a liquid with a pungent and unpleasant smell somewhat resembling body odor. The anion CHCHCO as well as the salts and esters of propionic acid are known as propionates or propanoates.", "id": 1428806} {"src_title": "Kyselina malonová", "tgt_title": "Malonic acid", "src_document": [{"title": "Příprava a výroba.", "content": "Obvyklá příprava kyseliny malonové začíná u kyseliny chloroctové:
Reakcí kyseliny chloroctové s uhličitanem sodným vzniká sodná sůl, která reaguje s kyanidem sodným za vzniku sodné soli kyseliny kyanooctové nukleofilní substitucí. Nitrilová skupina je hydrolyzována roztokem hydroxidu sodného, čímž vzniká malonát sodný, z něhož je kyselina malonová vytěsněna silnější kyselinou. Průmyslově se kyselina malonová vyrábí hydrolýzou jejich esterů. Tuto kyselinu poprvé připravil roku 1858 francouzský chemik Victor Dessaignes oxidací kyseliny jablečné. V poslední době se také vyrábí kvašením glukózy. Tento účinnější způsob má výhody díky omezení množství kyanidu a kyseliny chloroctové.", "section_level": 1}, {"title": "Biochemie.", "content": "Dříve se myslelo, že je kyselina malonová obsažena ve velkých koncentracích v červené řepě, avšak studie složení příslušných destilátů neprokázala její přítomnost. Derivát kyseliny malonové a koenzymu A, malonyl-CoA, je společně s acetyl-CoA důležitým prekurzorem v syntéze mastných kyselin. Malonyl-CoA se tvoří z acetyl-CoA reakcí katalyzovanou enzymem acetyl-CoA karboxylázou a malonát je přepraven na transportní protein, aby byl připojen na řetězec mastné kyseliny. Kyselina malonová je kompetitivní inhibitor sukcinátdehydrogenázy v oxidativní fosforylaci.", "section_level": 1}, {"title": "Organické reakce.", "content": "Dobře známa je reakce, kdy kyselina malonová kondenzuje s močovinou za vzniku kyseliny barbiturové.", "section_level": 1}, {"title": "Termochemické údaje.", "content": "Tepelná kapacita pevné látky za stálého tlaku", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kyselina malonová je prekurzorem některých polyesterů. Také může být složkou alkydových pryskyřic, které se používají v nátěrech na ochranu proti ultrafialovému záření a korozi. V potravinách a léčivech může být kyselina malonová použita jako regulátor kyselosti. Potužívá se také jako surovina na výrobu mnoha látek, například gama-nonalaktonu, složky vůní a aromat, kyseliny skořicové a kyseliny valproové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kyselina malonová, systematicky: kyselina propandiová, latinsky: acidum malonicum je nasycená dikarboxylová kyselina (druhá nejjednodušší dikarboxylová kyselina po kyselině šťavelové). Její složení vystihuje vzorec CH(COOH). Za normálních podmínek to je bílá pevná krystalická látka. Její soli a estery se označují jako \"malonany\", respektive \"propandionany\", aniont se nazývá malonát.", "tgt_summary": "Malonic acid (IUPAC systematic name: propanedioic acid) is a dicarboxylic acid with structure CH(COOH). The ionized form of malonic acid, as well as its esters and salts, are known as malonates. For example, diethyl malonate is malonic acid's diethyl ester. The name originates from the Greek word μᾶλον (\"malon\") meaning 'apple'.", "id": 1136861} {"src_title": "Reiki", "tgt_title": "Reiki", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Metoda vychází z východních filozofií. Za zemi původu Reiki se uvádí Japonsko a jako zakladatel/objevitel/popularizátor je uváděn Mikao Usui. Podle \"The Skeptic's Dictionary\" Usui po několika dnech půstu začal halucinovat a během toho mu byl zjeven „klíč k léčení“. Skutečný počátek Reiki vysledovat patrně nelze, a to z toho důvodu, že jsou zde podobnosti s ještě staršími metodami. Příznivci této metody někdy zastávají postoj, že Mikao Usui pouze znovuobjevil již dávno existující techniku, proto hovoří o metodě staré tisíce let. Doložit však lze pouze to, že reiki se jako samostatná metoda alternativní medicíny objevila s Mikao Usuim na počátku 20. století a na starší léčebné metody pouze nepřímo volně navazuje. Roku 1992 na 2. světovém kongresu alternativní medicíny v Karlových Varech metodu poprvé v ČR představila reiki mistryně E. Müllerová a nabídla vyučení dalších Mistrů.", "section_level": 1}, {"title": "Princip účinku.", "content": "Reiki v překladu znamená „božská energie“. Veškeré nemoci jsou údajně důsledkem narušení nebo zablokování proudění této energie. Tyto poruchy je dle reiki potřeba odstranit dodáním nové energie. Mistr tuto energii dokáže přijímat z vesmíru a následně pak ji předat pacientovi. Larry Arnold and Sandra Nevins, autoři knihy \"The Reiki Handbook\" (1992) tvrdí, že reiki lze použít k léčení poškození mozku, diabetu, rakoviny i pohlavních chorob, a že slouží jako panacea. Pokud však léčba není úspěšná, je to proto, že ji pacient nějakým způsobem odmítá.", "section_level": 1}, {"title": "Stupně zasvěcení.", "content": "Působit Reiki může člověk, který prošel zasvěcením (= iniciací) svého energetického systému (aura, čakry, meridiány) k přijímání a dalšímu předávání duchovní energie. Zasvěcení posílí energetickou vibraci aury, energetických center (čaker) a vede ke zvětšení objemu energie daného studenta Reiki. Zasvěcování je čtyřstupňové. Dříve se vyučovala Reiki ve třech stupních, postupně se však třetí stupeň rozdělil na dva: III.A: mistr Reiki léčitel a III.B neboli IV.: mistr Reiki učitel.", "section_level": 1}, {"title": "1. stupeň.", "content": "Zasvěcený byl naladěn na zdroj léčivé energie reiki a dokáže tuto energii přijímat a předávat přikládáním rukou \"(není důležité kam se ruce přiloží, energie si najde sama místo, kde je potřeba léčit či posílit organismus příjemce)\". První stupeň Reiki je určen hlavně pro samoléčení, ale i pro léčení druhých doteky rukou. Zasvěcení do prvního stupně lze podstoupit během jednoho dne. Ale většina mistrů Reiki zasvěcení během jednoho dne nedoporučuje – bývá psychicky náročné, tudíž se zasvěcení většinou dělí na dva dny. Samotné zasvěcení se skládá ze čtyř postupů.", "section_level": 2}, {"title": "2. stupeň.", "content": "Zasvěcený zná část symbolů, jejichž používání modifikuje a umocňuje účinky Reiki. Zasvěcený 2. stupně dokáže nyní působit nejen bezprostředním dotykem dlaní, ale i na dálku.", "section_level": 2}, {"title": "3. stupeň – mistr reiki léčitel (III.A).", "content": "Adept Reiki má nyní daleko větší možnosti léčit.", "section_level": 2}, {"title": "4. stupeň – mistr reiki učitel (III.B).", "content": "Je schopen a oprávněn zasvěcovat a vyučovat reiki všech stupňů včetně samotného mistrovského. Takto dělí dnes reiki naprostá většina škol a to kvůli tomu, že mnoho studentů Reiki se chtělo posunout dále, ale ještě nebyli připraveni, nebo ani nechtěli, zasvěcovat a vyučovat další studenty Reiki. Přelom nastal, když Reiki přecházela z fáze, kdy zasvěcoval pouze jeden mistr (jako za dob Mikao Usuiho, Chujiro Hajašiho a Hawayo Takaty) do fáze, kdy začali zasvěcovat i jiní mistři. Toto výrazně napomohlo k rozšíření a proslavení Reiki (stav na přelomu milénia a v následujících letech).", "section_level": 2}, {"title": "Jiné druhy Reiki.", "content": "Mnoho učitelů dnes nabízí také další stupně a směry léčitelství. Reiki existuje v mnoha formách a směrech a prochází menším či větším vývojem. Na jednu stranu je to jistě pozitivní, ale na druhou stranu vzniká určitý chaos. Kromě velmistrovských stupňů Reiki (5. – 14. stupeň) vznikly například také tyto další směry a systémy léčení: rainbow reiki, seichim reiki, karuna reiki, kundalini reiki a další. Je potřeba připomenout, že původní Reiki bylo jednotné a hlavním smyslem bylo rozvíjení duchovních principů jako jsou: svobodná vůle jedince, rozvoj osobnosti, hlubší porozumění smyslu života a především pomáhání potřebným. Postupné uvědomování si vlastní zodpovědnosti za svůj život by mělo vést praktikanta k hluboké jednotě s přírodou i lidmi.", "section_level": 1}, {"title": "Školy a asociace Reiki.", "content": "Neexistuje jediná centrální asociace učitelů Reiki, ale je jich několik. S rozšířením Reiki do dnešní podoby souvisí také fakt, že dnes existuje spousta mistrů, kteří Reiki učí.", "section_level": 1}, {"title": "Reiki z hlediska poznatků vědy.", "content": "Teorie Reiki, čaker ani aury a jejich vibrací není kompatibilní s poznatky biologických a fyzikálních věd. Chybí obecně uznávané a spolehlivě dokumentované doklady pro existenci takovýchto jevů. Podle systematického přehledu M. S. Lee, M. H. Pittlera a E. Ernsta, publikovaného v roce 2008 v časopise \"The International Journal of Clinical Practice,\" jsou v dosud publikovaných klinických studiích zabývajících se Reiki významná metodologická pochybení. Ta vedou k nadhodnocování účinnosti takové léčby. Argumenty, že by byla účinnost Reiki, a to i jako pomocné terapie, ve srovnání s placebo efektem jakkoliv významná, pokládají tito autoři na základě analýzy dosud publikovaných výsledků za nedostatečné. I když je metoda Reiki pokládána za neškodnou a sama nedoporučuje zanedbávání klasické léčby, její nebezpečí spočívá podle autorů systematického přehledu v přeceňování Reiki samotnými pacienty s nenapravitelnými důsledky. Případný pozitivní účinek reiki je důsledkem sugesce, autosugesce, relaxace nebo placebo efektu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reiki () je forma alternativní medicíny, vyvinutá zřejmě v roce 1922 japonským buddhistou Mikao Usuim. Metoda předpokládá existenci vitální energie Reiki v těle zejména člověka, existenci příslušných energetických center čaker a drah \"(meridiánů)\", kterými může tato energie proudit. Pokud jsou čakry vyrovnané a v meridiánech proudí energie bez překážek, člověk je zdravý a vitální. Reiki předpokládá také existenci aury jako duchovního pole lidského těla, které s tímto energetickým prouděním souvisí. Obecně uznávané a spolehlivě dokumentované doklady pro existenci takovýchto jevů však chybí.", "tgt_summary": "Reiki is a pseudoscience, and is used as an illustrative example of pseudoscience in scholarly texts and academic journal articles. It is based on \"qi\" (\"chi\"), which practitioners say is a universal life force, although there is no empirical evidence that such a life force exists. ", "id": 1925393} {"src_title": "Lidice", "tgt_title": "Lidice", "src_document": [{"title": "Historie obce.", "content": "Nejstarší zmínka o vsi pochází z roku 1318. Po celá staletí byly Lidice obyčejnou nevelkou zemědělskou vsí v mělkém údolí Lidického potoka, příslušející k buštěhradskému panství. Nejvýznamnější památkou a dominantou obce byl barokní farní kostel sv. Martina. Významnější nárůst obce přišel až s rozvojem hornictví a hutnictví na Kladensku ve 2. polovině 19. století. Ve vsi Lidice \"(512 obyvatel, poštovna, katolický kostel)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 hostince, kolář, kovář, krejčí, mlýn, obuvník, povozník, 8 rolníků, 3 obchody se smíšeným zbožím, trafika, obchod s uhlím.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhlazení obce.", "content": "Po atentátu na zastupujícího německého říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 byly Lidice v rámci represí nazývaných heydrichiáda vybrány nacistickým vedením pro exemplární kolektivní trest. Výběr Lidic byl v podstatě náhodný, podezření na spojení obyvatel s atentátem bylo jen záminkou a vycházelo z nevýznamného a neprokázaného podezření. Došlo k vyhlazení Lidic – srovnání obce čítající 104 domů s 503 obyvateli se zemí, obyvatelstvo bylo popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů, menší část dětí byla určena k poněmčení v Říši. Lidickou tragédii nepřežilo celkem 192 mužů, 60 žen, 88 dětí. Po druhé světové válce se vrátilo 143 žen a po usilovném pátrání i 17 dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení obce po vyhlazení.", "content": "Obec byla zrušena a její katastr připojen rozhodnutím ministerstva vnitra ze 6. července 1942 nejprve k sousední Hřebči, avšak 6. srpna 1942 ministerstvo vnitra vydalo nové rozhodnutí, jímž území obce Lidice připojilo k Buštěhradu.", "section_level": 2}, {"title": "Nové Lidice.", "content": "Po druhé světové válce byla obec obnovena, z pietních důvodů ale byla nově postavena na jiném místě nedaleko od obce původní, na původním místě se dnes nachází Památník Lidice.", "section_level": 2}, {"title": "Územněsprávní začlenění.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}], "src_summary": "Lidice (německy \"Liditz\") jsou obec ve Středočeském kraji, 20 km severozápadně od Prahy, v těsné blízkosti Buštěhradu, poblíž Kladna. Za druhé světové války, dne 10. června 1942, byla obec vyhlazena německými nacisty v rámci heydrichiády. Po válce byl na místě starých Lidic zřízen památník obětem s muzeem připomínající tuto tragédii a obec obnovena o několik set metrů dále. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Lidice () is a village in the Kladno District of the Czech Republic, northwest of Prague. It is built near the site of the previous village of the same name, which was completely destroyed on June 10th, 1942 on orders from Adolf Hitler and Reichsführer-SS Heinrich Himmler in reprisal for the assassination of Reich Protector Reinhard Heydrich.", "id": 1753160} {"src_title": "Pinsk", "tgt_title": "Pinsk", "src_document": [{"title": "První zmínky (9.–11. století).", "content": "První osada na místě současného města Pinsk vznikla na přelomu 9.–10. st. na odbočce z hlavní obchodní cesty, která vedla ze Skandinávie do Řecka. Existuje předpoklad, že toto místo ještě v době př. n. l. navštívili Řekové, kteří o tom vyprávěli Hérodotovi, jež tuto oblast zaznamenal ve své čtvrté knize. Tržní cesty byly dvě – na sever přes Polock, a na západ k hranici Polska přes řeku Pripjať, na jednom z jejíchž přítoků byla založena osada. Žádná z mnohých řek tohoto kraje není plnohodnotnou cestou bez překážek – některá místa museli cestovatelé překračovat pěšky nebo zde museli přetahovat lodi od jedné řeky k druhé. První osada Pinsk byla založena na výšině uprostřed velké bažiny v oblasti dnešního Polesí, kde na prostoru 1000 km nebylo žádné sídlo nebo místo, kde by se cestující obchodníci mohli zastavit. První skutečné zmínky o městě Pinsk pocházejí z Nestorovy Pověsti dávných let z roku 1097 a toto datum je od roku 1921 považováno za městský svátek. Město Pinsk obdrželo jméno v souladu s ruskou tradicí pojmenovávat města podle jména řeky anebo jejího přítoku na kterém se město nachází. Většina známých měst Kyjevské Rusi v té době měla takové názvy. Název města Pinsk je odvozen od názvu řeky Pina. Po staletí se ovšem traduje legenda, že název města Pinsk pochází od latinského slova – sosna. Z těchto míst Římané dováželi dlouhé a rovné sosny pro stavbu lodí. Hradiště mělo trinomickou strukturu a skládalo se z hradu neboli „dětince“, předhradí a posadu. Později tři hlavní linie městského opevnění rozdělily Pinsk v 15. století na čtyři části: Podle archeologických nálezů z let 1955–1957 lze usuzovat, že v druhé polovině 11. století se obyvatelstvo města zabývalo řemeslem, zemědělstvím, lovem a rybolovem, a také mělo obchodní spojení s Haličí, Kyjevem, a Krymem.", "section_level": 1}, {"title": "Období vrcholného středověku (12.–15. století).", "content": "V polovině 12. století je Pinsk velkým tržním městem Turovského knížectví, které se po rozpadu Kyjevské Rusi stalo předmětem neustálých válek mezi knížaty o kyjevské dědictví. Později po ukončení válek je Pinsk hlavním městem samostatného knížectví. Od počátku 14. století je součástí Velkoknížectví litevského. První křesťanská budova se objevuje ve 13. století – byzantský klášter Lešče. Vedle kláštera byly velké kopce, ze kterých bylo možné sledovat případné útočníky. Základ vnitřního uspořádání města tvořily ulice. Ty byly pojmenovány po knížatech a známých měšťanech, podle národnostní příslušnosti měšťanů a podle názvů jiných měst. Zároveň existuje mnoho bezejmenných ulic, které ukazovaly jenom nějaký směr: „ulička k vodě“, „ulička k Pině“, „ulička k poli“ atd. Takových ulic bylo kolem 40. Ulici byly vyloženy dřevem, protože velká část města se nacházela na bažinatém terénu. Architekturu 16. století představují rozmanité stavby, které hrály důležité role v městském životě a podávají svědectví o životě města v pozdním středověku. Podle soupisu z poloviny 16. století mělo město Pinsk 16 pravoslavných kostelů, jeden katolický klášter Bratrů Františkánů a jednu synagogu. Hlavní křesťanská budova 16. století byla Dmitrijevská katedrála, která byla jediná kamenná církevní budova ve městě a nacházela se na území hradu. Ostatní budovy pravoslavných kostelů byly dřevěné a postaveny v byzantském stylu s pomoci místních architektů a řemeslníků, kteří získávali své znalosti většinou od pravoslavných mnichů. Katolický kostel založil v roce 1396 velkokníže litevský Zygmunt Kiejstutowicz, označovaný později jako tyran. První synagoga byla založena v roce 1506 za souhlasem Pinského starosty na základě získaných privilegií, která udělovala Židům stejná práva jako mají ostatní poddaní Velkoknížectví litevského, s jedinou výjimkou: Židé se nesměli usídlovat na venkově. Ulice spojovaly kolem 700 měšťanských domů, různých vrstev a různého postavení. Byly to zpravidla dřevěné budovy, postavené z kulatého dřeva a pokryté fošnami, slámou a rákosem. Většina budov měla kamenné základy. Šlechtické dvory se nacházely blíž k městskému hradu a byly označeny rodovým erbem. Do poloviny 16. století vládl v Pinsku kníže. Od 1521 velkokníže litevský a král polský Zikmund I. Starý daroval Pinsk své manželce, polské královně Bona Sforza z milánské vévodské rodiny Sforzů. Od 1539 je město správním centrem regionu, od roku 1566 je okresem v Berestejském vojvodství. Starostovi města náležela plná vláda s výjimkou práva udělovat privilegia obyvatelstvu. Volil svého zástupce, který měl administrativní funkci a vedl městský soud. Město mělo dva písaře – městského a okresního – a dva příslušníky agendy, kterými většinou byli pravoslavní kněží. V roce 1581 město Pinsk získalo magdeburské právo. Podle něj byla ekonomická činnost, majetkové právo, společenský a politický život města a jeho sociální systém řízeny městským zákonodárstvím, což podporovalo roli měst jako center průmyslu a peněžního hospodářství. Město získalo svůj znak. Obyvatelé města volili rychtáře, který byl předsedou v městském shromáždění a vykonával policejní funkce. Pinský rychtář získával svůj plat z části vybraných pokut, měl slušnou část půdy ve městě a měl právo mít řeznický krám na trhu. Městskou domobranu tvořili šlechtici.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní středověk a kulturní propojování s Evropou (16.–18. století).", "content": "Na konci 16. a v první polovině 17. století žilo v Pinsku podle městského soupisu 523 měšťanů; z toho 177 osob ovládalo nějaké řemeslo: Ve městě fungovalo několik tržišť, včetně říčního, které fungovalo až do roku 1939. Pinsk byl v pozdním středověku městem tranzitního trhu. Na počátku 17. století se Pinsk stává důležitým místem pro všechna náboženství, která se v něm vyskytují: pravoslaví, katolictví, židovství a později i pro části pravoslavné církve spojené s katolictvím. V období nepokojů spojených s kozáckým povstáním, které v polovině 17. století postihly celé území Velkoknížectví litevského, byl Pinsk zpočátku obsazen kozáckým vojskem a potom dobyt kancléřem Velkoknížectví litevského. V tomto období podle jednoho církevního záznamu bylo obyvatelstvo Pinska velmi bohaté a mělo hodně privilegií. Byly zde dva katolické kláštery (dominikánský a františkánský), 5 uniatských a 12 pravoslavných. V této době bylo ve městě kolem 6000 domů, každá rodina čítala přibližně 5 lidí. Na předměstí byl na konci 17. století postaven velký hrad. Postavil jej velice známý šlechtický rod Wiśniowieccy. Hrad byl postaven ve francouzském stylu obranných hradů; městské obyvatelstvo v něm v průběhu jakýchkoli útoků získávalo útočiště. V druhé polovině 17. století po porážce povstání kozáků a úplném zničení Pinska požárem začala velká přestavba města za podpory bohaté šlechty Velkoknížectví litevského. Uspořádání města získalo nový charakter také tím, jak se na území zvyšoval vliv římskokatolické církve – důsledkem bylo větší využívání kamenné architektury. To ovlivnilo dokonce i sociální život ve městě. Vzniklo nové centrum jak duchovního, tak světského života. Ve městě byla otevřena lékárna, několik nemocnic, velká tiskárna, bohatá knihovna. Filosoficko-teologická škola poskytovala čtyřleté vzdělaní. Významní profesoři a učitelé přicházeli do města z celé Evropy. Ve škole studovalo kolem 700 studentů, kteří přijížděli na studium z celé „Republiky obou národů“. Centrum se stalo posvátným místem každého člověka a periferie profánním. Ale tento stav trval pouze krátce. V novém centru vznikla nová tržiště a náměstí, stalo se místem vzájemného pronikání venkovské a městské kultury. Od konce 17. století do města přišla nová vlna stavění kostelů a klášterů, což bylo spojeno s obnovením síly žebravých řadů a podporou katolické církve. Proměnil se fyzický prostor a společenský život. Kancléř Velkoknížectví dovolil měšťanům postavit radnici, která měla hodiny. Kontrola času stvrzená vyzváněním zvonů velkého počtu kostelních zvonic a městskými hodinami byla jedním z nástrojů organizace městského života.", "section_level": 1}, {"title": "Tovaryšstvo Ježíšovo neboli jezuitský řád.", "content": "Tovaryšstvo Ježíšovo zbudovalo ve městě svůj klášter, který je tvořen obrovským kostelem Blahoslavené Panny Marie a Kolegia. Klášter jezuitského řádu zde vznikl ve snaze zastavit šíření reformace a získat na katolickou stranu pravoslavné věřící poté, co byla podepsána církevní unie v roce 1596. Idea jezuitského kolegia vznikla v Paříži v Tovaryšstvu Ježíšově v čele se sv. Ignácem z Loyoly. Kolegium řádu Jezuitů neboli filosoficko-teologická škola, která byla založena v Pinsku i jiných městech Evropy, měla splňovat 15 cílů pro společnost: Prospěšnost pro Tovaryšstvo Ježíšovo. 1. Jezuita nejlépe studuje, když učí druhého. 2. Disciplína, sebeovládání a horlivost. 3. Zdokonalování návyků v kázaní apod. 4. Jezuité nikoho nesmí nutit ke vstupu do řádu. Prospěšnost pro studenty. 5. Získají nejlepší vzdělání. 6. Chudí, kteří nemohou platit za studium, získávají šanci na bezplatné vzdělání. 7. Studenti získávají pomoc ve správách duchovní přírody studiem Katechismu a kázání. 8. Díky neustálému vzdělávání a získání návyků si studenti mohou uvědomit čistotu svého svědomí a jsou dobročinní. 9. Studenti mohou díky vzdělávání získat mnoho zásluh a užitku, když jej využijí ke službě Bohu. Prospěšnost pro krajinu. 10. Rodičům se uleví od finanční zátěže, spojené se vzděláním synů. 11. Budou mít vnitřní klid, protože budou vědět, že jejich děti dostanou dobrou výchovu. 12. Lidé žijící v okrese mohou získat pomoc od jezuitů, budou-li poslouchat jejich kázaní a přistoupí ke svátostem. 13. Dobrý příklad dětí ovlivní rodiče, aby žili jako dobří křesťané. 14. Tovaryšstvo Ježíšovo poskytne podporu a pomůže založit nemocnici, domy pro nové křesťany, kteří odmítli židovství, islám apod. 15. Z těch, kteří jsou nyní jen studenty, v budoucnosti mohou být opati chrámu, veřejní úředníci, spravedliví soudci, a budou tak pomáhat celé společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Kláštery a synagogy ve městě a okolí.", "content": "Žebravé řády, závislé na vlastní práci a darech dobrodinců. -Klášter Bratrů Františkánů. Podle Svatého Františka je evangelium jediným pravidlem nezbytným k řeholnímu životu; přednost dával výuce příkladem apoštolského života svých následovníků i sebe sama; -Klášter Bratrů Bernardinů. -Klášter sv. Dominika. -Klášter bratrů Benediktinů. Řehole sv. Benedikta obsahuje v 73 článcích jednak teoretický a duchovní základ mnišství a jednak návod, jak by měli řeholníci žít a chovat se ve společenství. Heslo: „Modli se a pracuj“. -Kostel sv. Karla Boromejského. -Klášter řádu bratrů blahoslavené Panny Marie na hoře Karmel, zkráceně též Řádu karmelitánů. -Klášter shromáždění Sester Mariawitki -Velká Synagoga.", "section_level": 1}, {"title": "Pinsk v průběhu Severní války v letech 1700–1721.", "content": "V průběhu Severní války Švédska s Ruskem v letech 1700–1721, Velkoknížectví uzavřelo unie se Švédskem a vojska švédského krále Karla XII. vstoupila na území knížectví. V roce 1706, 24. dubna, vojsko přitáhlo do Pinska a na jeho okraji rozbilo tábor. Královský životopisec zobrazil činnost svého krále ve městě, městský prostor a lidi počátku 18. století: \"„Švědský král Karel XII. v roce 1706 vstoupil do zvonice kostela bratrů Jezuitů, která byla nejvyšším místem ve městě, a dvě hodiny měl konverzace v latině z rektorem jezuitské filosofické-teologické školy. Karel XII. napsal na stěně zvonice – „Non plus ultra“ („Na druhým boku nic není“)“. Město Pinsk nachází se uprostřed velkých bažin a řek, které se v některých obdobích roku rozlévají jako moře. Tohle dává velkou možnost pro navigace. Obyvatelé s pomocí člunů dovážejí velké množství zboží po řekách do Kyjova, Varšavy a Vilna. Uprostřed bažin jsou kopce, které pomáhají obyčejným obyvatelům na malých člunech dělat daleké cestování. Městský lid jako lid v Nizozemí dopluje, kam potřebuje. Na břehu řeky je trh, který podle místních vypravení je od počátku města. Obyvatelstvo především „Řekové“ a Židé. Na rozdíl od většiny zaostalých měst je město Pinsk hodně vyspělé. Město má školy, lékárnu, dvě nemocnice, manufaktury kožedělného průmyslu, které jsou nejlepší v celém království Polském. Obyvatelé potkali nás překvapeně z toho důvodu, že dále jít vojsku už není možné. Pro všech město Pinsk bylo uklidňující a udržující pokoj uprostřed válek a státního nepokoje.\"", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny architektury města Pinsk od konce 18. století do poloviny 20. století.", "content": "V předvečer rozdělení Polsko-Litevského státu obojích národů, navštívil Pinsk poslední král Stanislav August Poniatowski, jako král Stanislav II., polský trůn který se dostal z vůle carevny Kateřiny II. Na počest krále byl záložen palác, který musel byt součást uliční zástavby na konci 18. století. Tento palác podle záznamů budoval městský šlechtic Butrimovič, jehož jméno dodnes nese. Na stavbě pracovalo hodně měšťanů a venkovanů. Palác byl postaven ve stylu pozdního baroka s přechodem ke klasicismu, a také podle improvizace architekta. Pro obyvatele města byl tento palác symbolem krásy a občas tam byly pořádány městské plesy. V roce 1794 poté, co byl Pinsk připojen k Rusku, byla provedena městská inventarizace. Podle záznamů ve městě sídlilo 3716 lidí, 548 domů, z nichž jen 2 byly kamenné. Podle mapy konci 18. století město Pinsk nemá zas tak novověké uspořádání – geometricko-vizuální organizace městského prostoru. Ve 20.–30. letech 19. století ve městě už bylo 12 kamenných domů. Častým typem staveb ve městě byly: židovské mini-obchody a zároveň hospody, obchody, restaurace, hotely. Objevuji se nová městská architektura – mnohobytové domy, které většinou dřevěné a dvou-, třech- patrové. Kamenná architektura se rozvíjí jen v centru města. Každá budova měla dekorativní zdobeni podle vkusu majitelů. V letech 1812, 1830 a 1863 se obyvatelé Pinska bouřili proti ruské nadvládě. V polovině 19. století ve městě fungovala dvě koželužství, měďárenský podnik, dva pivovarské podniky, jeden podnik na výrobu cigaret, mlynářství, školy. Na konci 19. století do města přišel průmysl. Občané z Rakouska-Uherska otevřeli první velký podnik na výrobu zápalek a zpracování dřeva. Průmyslové změny vedly k proměnám městského životního prostoru. Poté, co bylo zrušeno nevolnictví v Rusku v roce 1861, se do města stěhují venkované. Mění se sociální diferenciace společnosti, což se projevuje na bydlení různých sociálních tříd. Urbanismus konci 19. století přebudoval město podle moderního stylu. Ulici jsou vyrovnané. Založené nové náměstí, gymnasií, banky, obchody, hotely, restaurace, nádraží, podniky, například podnik stavby lodí. Pro obyvatelstvo města jejich městský prostor patří každému dokonce i když je výrazná sociální diferenciace. Plán města na konci 19. století odráží uklidnění a upevnění městského prostoru. Městská architektura 19. a počátku 20. století je autentická a nemá žádné podoby kdekoliv ve světě, protože většinou architekty byly sami obyvatele města. K roku 1904 ve městě bylo 6830 domů. Podle sčítání v roce 1897 ve městě sídlilo 28368 lidí, ale v roce 1904 – 32960 lidí. Demografický růst obyvatelstva vedl k vybudování 3 nemocnic, 2 středních škol a 9 mateřských. Od roku 1890 do roku 1915 ve městě proběhlo 10 stávek.", "section_level": 1}, {"title": "Polské město Pinsk v letech 1921–1939.", "content": "V letech 1915–1919 město obsadily armády Německa a Rakouska-Uherska. Válečná hranice proběhla v několika kilometrech od města. Podle záznamů obyvatelé města klidně vycházeli z cizinci. Cizinci otevírali podniky, restaurace, herny a divadla. Existoval přímý železniční spoj s Berlínem přes Varšavu. Revoluce v Rusku neměla na město žádný vliv. Poté skončení války, Pinsk připadl Polsku podle Říšské mírové smlouvy od roku 1921. V meziválečném období se město stává předmětem zajmu různých národních vrstev, především bohatých lidí a inteligence. Městský prostor prochází novým stadiem uspořádání – staré dřevěné domy většinou zmizely z centru města na okraj. Nové urbanistické myšlení i mnohotvárnost města v důsledku přítomnosti 4 národnostních skupin zdokonaluje městský prostor. Politické hnuti, vědecké společnosti, trhy, národní obchody, restaurace, divadla, plesy, doprava, školy – všechno jsou součást života polského města Pinsk s převládajícím židovským obyvatelstvem. První skutečná mapa města, která ukazuje jeho geograficky prostor v přírodě, se objevuje v roce 1923. Ukazuje, že město bylo pod tlakem přírody, žilo podle ní a městský prostor s ní bojoval o přežití. Dřevěný kryt ulic úplně zmizel. Ulice byly nově kryty kamením a zvláštní dlažbou. Nové budovy byly zaznamenány na fotografiích z 30. let. Slavné městské trhy, jarmarky jsou místem každodenního seskupení lidí, kde člověk trávil svůj čas nakupuje zboží a komunikuje z venkovskou kulturou, která po celá století byla spojena s městem. Městu přisouzena okresní soudní správa, buduje se vojenská jednotka říčního loďstva a první most přes řeku, které spojoval novou silnice přes bažinu z venkovem, které dojížděli na svých člunech. Pinsk ve 30. letech byl městem několika kultur – ruské, židovské a polské. Ve městě byly velice známé lidí s kterými lidí se potkávali pří osobních příležitostech jako v průběhu divadelního představení, vojskové prohlídky, církevní liturgie. Venkovské obyvatelstvo, neboli obyvatelé Polesí pojmenovali si jako „tutajšy“ co znamenalo „zdejší“. Městské obyvatelstvo komunikovalo s touto kulturou v průběhu tržních hodin, a venkované nakupovali ve městě potřebný věci a odjížděli zpět do vesnic.", "section_level": 1}, {"title": "Vpád sovětských okupantů 17. září 1939.", "content": "Proměna městské architektury, městského života, kultury, klid a pokoj, harmonie s přírodou apod. zmizely z Pinska s počátkem druhé světové války, přesně 17. září 1939 poté, co Sovětský svaz s Hitlerem zaútočili na Polsko. Po ukončení druhé světové války z města zmizeli Poláci, které sovětská vláda povraždila nebo odeslala do sibiřských koncentračních táborů, a Židé, které většinou zabila hitlerovská mašina smrti. Chybějící obyvatelstvo sovětská vláda přivezla z Východu a ve městě je nazývali „vostočniky“ neboli „lidé z východu“. Sovětský socialistický realismus zničil veškerou krásu města: centrum, hřbitov, uliční zástavbu konce 19. století. Uprostřed města byly stavěny podniky, rozšířeny ulice a zničeny památníky kultury a umění, které se obyvatelstvo v průběhu staletí snažilo chránit.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V Pinsku sídlí římskokatolická diecéze a je zde zachováno množství barokních, převážně církevních památek; židovské a chasidské památky a synagógy byly v průběhu 20. století většinou zničeny a holocaustem byla zdecimována místní židovská komunita, tvořící na počátku 20. století většinu obyvatel města.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pinsk (; ; ) je historické město v jižním Bělorusku, poprvé vzpomínané již roku 1097. V roce 2006 zde žilo 131 000 obyvatel. ", "tgt_summary": "Pinsk (; ;, \"Pins'k\"; ; Yiddish/, ) is a city in Brest Region of Belarus, in the Polesia region, at the confluence of the Pina River and the Pripyat River. The region was known as the Marsh of Pinsk and is southwest of Minsk. The city's population is about 138,202. ", "id": 1130361} {"src_title": "Cedilla", "tgt_title": "Cedilla", "src_document": [{"title": "Cedilla v evropských jazycích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Románské jazyky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Francouzština.", "content": "Ve francouzštině platí to, co bylo řečeno na úvod o čtení písmene c. Skupiny ce a ci se tedy čtou [se] a [si]. Mají-li být skupiny hlásek \"ca\", \"co\", \"cu\" čteny jako [sa], [so], [su] (tj. chceme-li v nich zachovat výslovnost [s]), musejí být zapsány ça, ço, çu. Viz příklady:", "section_level": 3}, {"title": "Španělština.", "content": "Španělština cedillu používala do 18. století, kdy od jejího používání upustila. Znak \"ç\" byl tehdy před písmeny \"e\" a \"i\" nahrazen jednoduchými písmeny z nebo c.", "section_level": 3}, {"title": "Portugalština.", "content": "I v případě portugalštiny platí to, co bylo řečeno o čtení \"c cédille\" ve francouzštině. Vkládáním cedilly se tedy \"měkčí\" původní výslovnost [k] na [s]:", "section_level": 3}, {"title": "Rumunština.", "content": "Cedillu ovšem najdeme také v dalším románském jazyce, v rumunštině, byť označovat toto znaménko za cedillu může být problematické, protože rumunská „cedilla“ (\"virgulă\", \"virguliță\", angl. \"comma below\") připomíná více čárku než háček. Rumunština cedillu nepoužívá pod písmenem c, nýbrž pod písmeny s a t. Znaky s cedillou mají následující podobu: ș (čte se „š“, např. \"șapte\" [šapte] = \"sedm\") a ț (čte se jako „c“, např. \"dicționar\" [dikcionar] = \"slovník\"). Cedilla by se za normálních okolností neměla písmene dotýkat. Rumunské jazykové sady byly až do roku 2007 neaktualizované a zcela běžná byla varianta s cedillou dotýkající se písmene (ş, ţ), případně mutace závisející na použitých písmech. V současných znakových sadách jsou již správné varianty dostupné, přestože jejich zobrazení není vždy validní.", "section_level": 3}, {"title": "Nerománské jazyky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Lotyština.", "content": "V lotyštině, která patří do skupiny baltských jazyků, se cedilla pojí se znaky: ģ, ķ, ļ a ņ. Použití cedilly v těchto písmenech značí jejich palatalizaci. Zajímavé je, že cedilla je v případě malého písmene ģ umístěna nad ním a je převrácená o 180 stupňů z důvodu jeho větší čitelnosti. Velké písmeno Ģ má cedillu umístěnou opět pod sebou stejně jako ostatní písmena. V minulosti se cedilla v lotyštině používala rovněž v písmeně ŗ. Tento znak byl zrušen v dobách sovětské nadvlády nad Lotyšskem a po obnovení lotyšské nezávislosti v roce 1991 už nebyl znovuzaveden.", "section_level": 3}, {"title": "Albánština.", "content": "Rovněž v albánštině se používá znak Ç/ç, čte se jako [č].", "section_level": 3}, {"title": "Cedilla v ostatních jazycích.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Turečtina.", "content": "Turečtina cedillu napojuje na písmeno C/c (které se čte jako [dž]), čímž vznikne již známý znak Ç/ç, který ovšem čteme jako [č]. Dalším znakem s cedillou je písmeno S/s, čímž vzniká znak Ş/ş, který se čte jako [š]. Příklady:", "section_level": 2}, {"title": "Perština.", "content": "Perština a jí příbuzné jazyky mohou použít kromě zápisu arabským písmem rovněž zápis latinkou. V takovém případě používají cedillu pod písmenem r: ŗ.", "section_level": 2}, {"title": "Ázerbájdžánština.", "content": "Ázerbájdžánština má bohatou historii používaných písem. Od 7. století až do dvacátých let 20. století se používala arabská abeceda (nejprve měla 28 znaků, později 32 a nakonec 33). Od roku 1929 se používala latinka, které se v té době říkalo \"yanalif\" (= \"nová abeceda\"; přepisováno rovněž jako yañalif). Yanalif měl 30 znaků. V roce 1939 Stalin prosadil cyrilici o 32 znacích, která byla používána až do roku 1991. V tomto roce byla znovu zavedena latinka, která se některými znaky liší od verze používané v letech 1929-1939 a má celkem 34 znaků a je ze všech předchozích systémů zápisu nejvhodnější pro zachycení všech zvuků ázerbájdžánštiny. Znaky používající cedillu jsou stejné jak v cyrilické abecedě z let 1929-1939, tak v té, která se používá dnes.", "section_level": 2}, {"title": "Tatarština a baškirština.", "content": "Moderní baškirština a tatarština jsou si podobné. Oba jazyky používaly do třicátých let 20. století arabské písmo. V roce 1923 začala baškirština používat upravenou arabskou abecedu, která byla o sedm let později nahrazena abecedou založenou na latince. Ta byla v roce 1938 nahrazena upravenou cyrilicí. V roce 2002 byla znovu zavedena abeceda založená na latince (\"yañi başqırt əlifbası\" = nová baškirská abeceda), která podobně jako v ázerbájdžánštině zavedla znak Ç/ç pro souhlásku [č] a Ş/ş pro souhlásku [š].", "section_level": 2}, {"title": "Turkmenština.", "content": "Rovněž turkmenština používá pro hlásku [č] znak Ç/ç a pro [š] znak Ş/ş. Do počátku 20. století se zapisovala arabským písmem, další historický vývoj je podobný jako u předchozích turkických jazyků, liší se od nich pouze datem zavedení latinky i cyrilice v první polovině 20. století:", "section_level": 2}], "src_summary": "Cedilla či sedila (francouzsky „la cédille“) je diakritické znaménko. Jde o spodní háček, označující změnu výslovnosti. Používá se hlavně v románských jazycích. Ačkoli výraz pochází ze španělštiny (zdrobnělina slova „ceda“, tedy označení pro písmeno „zet“), nejvýraznější použití najdeme zejména ve francouzštině a portugalštině. Samotná španělština používá tento znak spíše okrajově (v převzatých výrazech) nebo regionálně (katalánština, baskičtina). Ve středověku se používala rovněž se samohláskami, dnes se používá prakticky jen pro modifikaci souhlásek. ", "tgt_summary": "A'( ; from Spanish), also known as'(from Portuguese) or (from French), is a hook or tail ( ̧ ) added under certain letters as a diacritical mark to modify their pronunciation. In Catalan, French, and Portuguese, it is used only under the \"c\", and the entire letter is called, respectively, (i.e. \"broken C\"),, and (or, colloquially). It is used to mark vowel nasalization in many languages of sub-Saharan Africa, including Vute from Cameroon.", "id": 1588845} {"src_title": "Firmware", "tgt_title": "Firmware", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Termín \"firmware\" byl původně vytvořen za účelem kontrastu k vysokoúrovňovému softwaru, který může být vyměněn bez nahrazení hardwarové komponenty. Firmware je typicky spjat se základními nízkoúrovňovými operacemi, bez kterých by zařízení nebylo funkční. Firmware je také relativní pojem, protože většina vestavěných zařízení obsahuje firmware na více než jedné úrovni. Například operační systém pro mobilní telefon je označován jako firmware (např. Android, Windows Phone, iOS), ale samotný mobilní telefon obsahuje firmware pro komunikační čip mobilní telefonní sítě (tzv. radio), firmware pro řízení bezdrátového Wi-Fi čipu, GPS čipu a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Původ názvu.", "content": "Pojem \"firmware\" zavedl Ascher Opler v roce 1967 v článku Datamation. Původně to znamenalo mikrokód umístěný ve speciální rychlé paměti, který realizoval instrukční sadu použitého procesoru. V původním významu tedy firmware sloužil k odlišení hardware (mikroprocesor), software (běžné programy v počítači) a firmware (kód řídící samotný mikroprocesor). Firmware nevyužíval klasické strojové instrukce, ale speciální mikroinstrukce použitelné jen na provádění firmware. Pojem \"firmware\" měl naznačit, že se vyskytuje na pomezí mezi hardware a software. Později bylo označení „firmware“ rozšířeno na vše, co se ukládalo do paměti ROM, například kód BIOSu, bootstrap loadery nebo jiné specializované aplikace. Až do poloviny 90. let byla aktualizace firmwaru realizována nahrazením paměťového média obsahujícího firmware (např. výměna ROM paměti). Později začala být využívána flash paměť, takže aktualizace byla realizována spuštěním speciálního programu, který novější verzi firmware zapsal do nevolatilní paměti (paměti, která svůj obsah zachová i po odpojení napájení).", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Firmware je v současných elektronických zařízeních běžně používán. Nesprávně provedená aktualizace firmware může vést k tzv. „bricku“ (zařízení je nadále nepoužitelné).", "section_level": 1}, {"title": "Osobní počítače.", "content": "V osobních počítačích je firmware často používán. Základním firmwarem v počítači je BIOS, který dnes zajišťuje zejména start počítače. BIOS je možné aktualizovat speciálním programem. Aktualizace umožňuje (kromě oprav chyb) například použití novějšího modelu procesoru.", "section_level": 2}, {"title": "Počítačové periférie.", "content": "Firmware je používán v počítačových perifériích, jako je například optická mechanika nebo pevný disk. Například změnou firmware v optické mechanice se může uživatel počítače pokusit obejít regionální ochranu na CD/DVD.", "section_level": 2}, {"title": "Spotřební zboží.", "content": "V roce 2010 většina přenosných hudebních přehrávačů podporuje upgrade firmwaru. Některé firmy používají aktualizace firmwaru pro vložení nových přehrávatelných souborových formátů (enkódování); tento způsob použila například jihokorejská společnost iriver pro soubory spadající pod Vorbis. Další funkce které se mohou změnit spolu s aktualizacemi firmwaru jsou GUI či dokonce životnost baterie. Většina mobilních telefonů má Firmware Over The Air upgradovací schopnost pro stejné důvody. Některé mohou být dokonce upgradovány pro zvýšení recepce či kvality zvuku, což jen podtrhuje fakt, že firmware je používán v souboru produktů na více než jen jednom levelu (v tomto případě mikrokontroler podobný CPU vs. digitální procesor).", "section_level": 2}, {"title": "Automobily.", "content": "Od roku 1996 používá většina automobilů speciální počítač (tzv. \"řídící jednotka\") a různé senzory nejen pro řízení chodu motoru, ale i pro detekování závad (například pokles tlaku v pneumatice, chyba airbagu a podobně). V roce 2010 jsou používány řídící jednotky i pro doplňující systémy, jako je ABS, palubní deska, vyhřívání sedadel atd. Aktualizaci firmware provádějí certifikované servisy speciálními přístroji, které se připojují na servisní konektory.", "section_level": 2}, {"title": "Definice IEEE.", "content": "Ústav elektrotechniky a elektroniky (IEEE), Standardní slovník pojmů softwarového inženýrství, Std 610.12-1990, definuje firmware takto:", "section_level": 1}, {"title": "Flashování.", "content": "Flashování zahrnuje proces přehrání současného firmwaru či dat na EEPROM modulu umístěném v elektronickém zařízení daty novými. Tato operace může být provedena za účelem vylepšení (upgradu) zařízení nebo pro změnu poskytovatele služeb souvisejících se službami a funkcí zařízení, jako je změna od jednoho mobilního operátora k jinému nebo instalace nového operačního systému. Pokud je firmware upgradovatelný, je tento úkon často proveditelný přes flashovací program výrobce, kde je často povoleno ozálohovat starý firmware před samotnou instalací, a tak v případě, že se proces nahrávání nezdaří může být původní firmware obnoven zpět. Z bezpečnostních důvodů a z vůle výrobců však stále častěji není možné provést ponížení firmwaru (tzv. downgrade) za účelem využití bezpečnostních chyb pro ovládnutí softwaru (např. přepnutí do privilegovaného režimu).", "section_level": 1}, {"title": "Hackování firmwaru.", "content": "Někdy třetí strany vytvoří neoficiální novou nebo upravenou (\"postprodukční\") verzi firmwaru za účelem poskytnutí nových funkcí nebo pro zpřístupnění výrobcem skrytých funkcionalit produktu. Příklady zahrnují: Většina upravených firmwarů je šířena zdarma a je zároveň open source softwarem. Tyto úpravy většinou využívají pro spuštění a instalaci možností upgradu firmwaru na zařízeních samotných. Některé se však musí uchýlit k exploitům aby se spustily, protože výrobci se snaží uzamknout hardware před spuštěním nepodepsaného kódu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Firmware, mikroprogramové vybavení je v informatice označení pro software, který slouží pro řízení nějakého vestavěného systému (\"embedded system\"). Firmware řídí například semafory, kalkulačky, počítačové díly (pevný disk, Wi-Fi čip, vypalovačka...), mobilní telefon, digitální fotoaparát, syntezátor atd.", "tgt_summary": "In computing, firmware is a specific class of computer software that provides the low-level control for a device's specific hardware. Firmware can either provide a standardized operating environment for more complex device software (allowing more hardware-independence), or, for less complex devices, act as the device's complete operating system, performing all control, monitoring and data manipulation functions. Typical examples of devices containing firmware are embedded systems, consumer appliances, computers, computer peripherals, and others. Almost all electronic devices beyond the simplest contain some firmware. ", "id": 2283532} {"src_title": "Giovanni Antonio Canal", "tgt_title": "Canaletto", "src_document": [{"title": "Životopisná data.", "content": "Antonio Canal, který se od roku 1722 podepisoval jako Canaletto, se narodil v rodině Bernarda Canaleho, benátského starousedlíka a malíře divadelních kulis, a Artemisie Barbieri. Společně s bratrem Christoforem se stali otcovými spolupracovníky, což dokládají návrhy jevištních výprav instalovaných v Benátkách (1716–1718) a později i v Římě (1719), kam odešli připravit provedení dvou Scarlattiho oper. V Římě Canaletta ovlivnily veduty měst, které zde malovali Gaspar van Wittel (1653–1736) a Giovanni Paolo Pannini (1691–1765). V roce 1720 se vrátil do Benátek, vstoupil do malířského cechu a stal se nezávislým umělcem. V roce 1722 uzavřel smlouvu s Angličanem Owenem McSwineym, kterou poprvé podepsal přídomkem \"Canaletto\". Na podkladě této smlouvy vznikla série fiktivních pláten významných osobností novodobých anglických dějin. Asi ve stejné době započalo i malířovo přátelství s dalším Angličanem, Josephem Smithem, pozdějším anglickým konzulem v Benátkách (od 1744). Canalettova tvorba se potom přeorientovala především na anglické objednavatele. Mezi roky 1725 a 1730 namaloval 24 obrazů pro vévodu z Bedfordu, 20 obrazů pro vévodu z Buckinhamu a 17 obrazů pro hraběte z Carlisle. Pro tyto obrazy Canaletto, který byl zvyklý malovat v plenéru, zvolil typická místa Benátek jako Canal Grande nebo náměstí San Marco s paláci a přilehlými uličkami. Z následujícího desetiletí se o Canalettově životě zachovalo jen málo zpráv. Je to však doba malířovy vrcholné tvorby. Z popudu Josepha Smithe vznikl soubor leptů podle Canalettových obrazů nacházejících se v obchodníkově sbírce. Rytiny zhotovil Antonio Visentini (1688–1782). Čtrnáct leptů Visentiny uveřejnil již v roce 1735. Celý soubor 35 leptů Visentini vydal v roce 1742 pod názvem \"Prospectus Magni Canalis Venetiaru\" - prostě \"Vedute\". Předpokládá se, že v roce 1742 Canaletto pobýval v Římě. Dokládají to obrazy s pohledy na římská fóra a triumfální oblouky. Mezi roky 1741 a 1744 vznikl Canalettův cyklus leptů tvořený 35 grafickými listy. Války o rakouské dědictví (1740–1748) však významně snížily návštěvnost Benátek anglickými šlechtickými kavalíry. Canalettovi ubylo objednávek, což bylo hlavní příčinou jeho anglické cesty. Během Canalettova pobytu v Londýně (1746–1755) vznikla řada obrazů s pohledy na toto město. Mezi nimi vynikají dva obrazy v Lobkowiczkých sbírkách, které si u Canaletta objednal Ferdinand Filip, 6. kníže z Lobkowicz (1724–1784), kterého politická situace na vídeňském dvoře donutila k cestě do Londýna. Zde se kníže z Lobkowicz seznámil s 2. vévodou z Richmondu, který v té době byl nejdůležitějším Canalettovým patronem. To mu umožnilo si u Canaletta objednat dva obrazy Londýna, které nechal poslal do Čech. V roce 1755 se Canaletto vrátil do Benátek. V průběhu následujících let zhotovil řadu děl, na jejichž podkladě ho benátská Malířská a sochařská akademie přijala za člena v sekci malířů vedut. Pro tento účel namaloval plátno se smyšleným námětem (tzv. capriccio), nazvané \"Architektonická perspektiva\" (1765). Poslední datovaná Canalettova práce je známa z roku 1766. Malíř zemřel v Benátkách 19. nebo 20. dubna 1768. Byl pohřben v benátském kostele San Lio, ve kterém byl v roce 1697 pokřtěn.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecká tvorba.", "content": "Ve 20. letech 18. století byl v Canalettově tvorbě patrný otcův vliv jako malíře kulis. Dokládají to obrazy fiktivních náhrobků významných anglických osobností objednané McSwineyem nebo vyobrazení římských ruin, ve kterých využíval jevištní perspektivní zkratky. Kompozice těchto obrazů vycházela z děl Salvatora Rosyho (1615–1673) a Claude Lorraina (1600–1682). Od Giovanni Paola Panniniho (1691–1765) převzal barevnost, v níž převažovaly hnědé tóny a teplé odstíny žluti. Barvě dával Canaletto přednost před architektonickou přesností. Uvedené charakteristiky Canalettových vedut té doby dokládá jeden ze 12 obrazů nazvaný \"Most Rialto od severu\", který si u Canaletta objednal pozdější konzul Joseph Smith a o rok dříve Stefano Conti, obchodník z Luccy. Obrazy jsou téměř identické. Spolu s tímto obrazem si v letech 1725/26 Conti u Canaletta objednal tři další \"topografické\" obrazy Benátek, dnes vystavené v montreálské soukromé sbírce. Na počátku 30. let 18. století vznikla řada významných děl, mezi kterými vyniká obraz \"Kamenická dílna\". Toto monumentální dílo znázorňuje jedno z nejmalebnějších míst v tehdejších Benátkách. Místo zalité sluncem doplňuje řada postav a postaviček dodávajících obrazu prostorovou hloubku. Stejně velkolepě byl koncipován i obraz \"Malý moučný sklad\" (Giustinianiho sbírka, Benátky), ve kterém řada postav člení sluncem prozářený prostor do značné hloubky. V tomto duchu Canaletto namaloval další čtyři obrazy dokončené počátkem 30. let 18. století. Stály na počátku velkých objednávek pro vévodu z Bedfordu. Současně se začala měnit i barevnost Canalettových obrazů, ve kterých přibývalo svítivosti a průzračnosti prostoru. V nové barevnosti Canaletto vytvořil dvě veduty připomínající významné události - \"Příjetí císařského vyslance v Dóžecím paláci\" a \"Návrat Bucintora do přístavu na svátek Nanebevstoupení\". Téměř širokospektrý pohled na benátský přístav, zachycený v obraze \"Přístav u sv. Marka\", zakoupil 3. hrabě z Carlisle kolem roku 1734. V případě této veduty Canaletto pravděpodobné použil přenosnou optickou kameru (camera obscura), která mu umožnila tento pohledový trik. Obraz současně dokládá, kam se posunula zářivost Canalettovy malby oproti jeho obrazům z první poloviny 20. let 18. století. Ze 30. let 18 století pochází také řada Canalettových kreseb, které byly jednak dokumentačními studiemi, podle nichž malíř vytvářel své obrazy, jednak dokončenými kresbami určenými pro sběratele. Mnohé další kresby vznikly ještě na počátku 40. let 18. století a také 35 leptů, provedených podle vybraných obrazů ze sbírky konzula Josepha Smithe, bylo vydáno v roce 1744. Zůstává otázkou, zda v roce 1742 Canletto skutečně pobýval v Římě, přestože z té doby pocházejí velkolepě pojaté veduty římských památek. Někteří historici umění se domnívají, že je namaloval Bernardo Bellotto, Canalettův synovec a napodobitel, který v letech 1738 až 1743 v Římě působil. V roce 1743 proto Canaletto spolupráci se svým synovcem ukončil. V malbě vedut pokračoval v Anglii, kde je jeho pobyt doložen mezi roky 1746 až 1755. V těchto letech do jeho obrazů vstupuje více zelené barvy z anglické přírody a cihlových či nafialovělých odstínů červeně londýnských budov. Canaletto zde vytvořil na 50 maleb a 30 kreseb. Počáteční fázi Canalletovy tvorby v Anglii dokládají dva širokoúhle pojaté pohledy na Londýn, které si u malíře objednal Ferdinand Filip, 6. kníže Lobkowicz. Jedná se o \"Pohled na Londýn s Temží\" a \"Primátorská slavnost na Temži\", obrazy, které Londýňané obdivovali u příležitosti oslav šedesátého výročí nástupe Královny Alžběty II. na trůn. Naopak pozdější obraz nazvaný \"Hrad Warwick\" ukazuje barevnost každodenního života na anglickém venkově. Postupně se však objednávky od anglických šlechtických rodů vyčerpaly, a tak se v roce 1755 Canaletto vrátil do Benátek. Zde vytvořil ještě řadu kreseb pro 12 pláten s námětem vévodských slavností, které v roce 1766 převedl do grafických listů Giovanni Battista Brustoloni (1712–1796). Již koncem anglického pobytu Canaletto začal malovat i interiéry zajímavých budov a pokračoval v tom i v Benátkách. Dokládá to kresba \"Zpěváci ze sv. Marka\", kterou Canaletto sám datoval. Patří k jeho posledním pracími, neboť o dva roky později Canaletto v Benátkách zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecko-historický význam Canalettova díla.", "content": "Canaletto je v benátském malířství 18. století osobností ojedinělou pro realistické pojetí pohledu na města, které je v mnoha ohledech odlišné od pouhého popisu. Pro jeho tvorbu je typické architektonické \"capriccio\", žánr, jehož si oficiální osobnosti té doby obzvláště cenily. Romantizmus 19. století však na Canalettovy veduty pohlížel s despektem, aby teprve 20. století ocenilo poetické kvality jeho díla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giovanni Antonio Canal, zvaný Canaletto (říjen 1697 Benátky - 19. nebo 20. duben 1768 Benátky), byl italský malíř a rytec, typický představitel benátského ilusionismu 18. století. Vytvořil stovky benátských vedut podle skutečnosti. Později maloval i ideální krajiny kombinované se skutečnými výjevy. Topografickou malbu městských vedut přivedl k jejímu vrcholu.", "tgt_summary": "Giovanni Antonio Canal (18 October 1697 – 19 April 1768), commonly known as Canaletto (), was a italian painter from the Republic of Venice, considered important member of the 18th-century Venetian school. Painter of city views or \"vedute\", of Venice, Rome, and London, he also painted imaginary views (referred to as capricci), although the demarcation in his works between the real and the imaginary is never quite clearcut. He was further an important printmaker using the etching technique. In the period from 1746 to 1756 he worked in England where he painted many views of London and other sites including Warwick Castle and Alnwick Castle. He was highly successful in England, thanks to the British merchant and connoisseur Joseph \"Consul\" Smith, whose large collection of Canaletto's works was sold to King George III in 1762.", "id": 2325830} {"src_title": "Pískovec", "tgt_title": "Sandstone", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Pískovce se skládají ze zrn o průměru 0,5 (resp. 0,064) až 2 mm. Tyto úlomky jsou zbytky starších rozpadlých hornin. Vzhledem k jejich malým rozměrům mohou být tyto úlomky monominerální (tvořené jedním minerálním zrnem). Křemen je dominantní složka pískovců - v průměru až dvě třetiny klastických úlomků představují křemenná zrna. Důvod hojného výskytu křemene je ten, že křemen je i nejběžnější složkou většiny vyvřelých a přeměněných hornin, je odolný vůči mechanickým účinkům transportu a taktéž vůči chemickému zvětrávání. Chalcedon a opál plní v mladších pískovcích většinou úlohu cementu, ve starších jsou devitrifikované (zbavené vody z jejich struktury) a přeměněné na křemen. Živce bývají v pískovcích zastoupeny v menší míře, protože jsou v procesu zvětrávání a transportu nestabilní. V pískovcích jsou zastoupeny všechny hlavní živcové skupiny - jak alkalické, tak i sodno-vápenaté. Přítomnost vody v pískovci způsobuje chemické změny v živcích (illitizace, kaolinizace). Výskyt živců poukazuje na aridní (pouštní) klimatické podmínky vzniku pískovce. Slídy jsou přítomny prakticky ve všech pískovcích, větší výskyt je ale v jemnozrnnějších variantách. Výskyt určité minerální variety slíd indikuje původní horninu - muskovit je běžnější v metamorfitech, a biotit naopak v magmatitech. Glaukonit se vyskytuje výlučně v píscích a pískovcích mořského původu. Vzniká rozkladem Mg-Fe silikátů v mírně redukčním prostředí. Uhličitany (kalcit, siderit, dolomit) plní obvykle úlohu cementu, i když kalcit (a v ojedinělých případech i dolomit) se podílí i na složení zrn. Jako akcesorie (příměs) může být ve složení pískovců přítomná řada minerálů. Jen některé jsou však užitečné pro zjištění zdrojové oblasti. Nejvhodnější jsou k tomu těžké minerály. Jde o zrna, jejichž měrná hmotnost je vyšší než 2,8 g.cm. Jejich obsah v pískovcích obvykle nebývá větší než 1 % a závisí od četnosti jejich zastoupení v zdrojové hornině, odolnosti vůči zvětrávání, transportu a diagenetickým procesům. Význam jejich výskytu v pískovcích spočívá v tom, že na základě určité minerální asociace je možno charakterizovat zdrojovou oblast. Všeobecně platí, že čím je pískovec starší, tím je obsah těžkých minerálů nižší. Mezi těžké minerály patří turmalíny, zirkon, rutil, olivín, amfiboly, pyroxeny, ilmenit, magnetit, titanit, granáty a mnoho dalších minerálů. Úlomky hornin jsou poslední, ale ne nevýznamnou složkou pískovců. Jejich výskyt a percentuální zastoupení opět závisí na odolnosti vůči mechanické destrukci během zvětrávání a transportu, ale svou úlohu hraje i plošný rozsah a morfologie zdrojové oblasti. Čím je reliéf členitější, tím víc litických úlomků se dostane do pískové frakce. Obdobný efekt má i větší plošné rozšíření zdrojové horniny.", "section_level": 1}, {"title": "Pískovcové útvary v Česku.", "content": "Od nejsvrchnější křídy až do nejmladšího terciéru docházelo k pohybům, které měly za následek přesmyky hornin a zlomy. Oblast byla mořským dnem ve starších prvohorách a k poslednímu zaplavení slanou vodou došlo v období křídy ve druhohorách před 97 miliony lety. Mořský záliv pokrýval část území Českého ráje po dobu 13 milionů let. Záplava subtropického křídového moře zanechala vrstvy pískovců a dalších usazenin, jejichž mocnost činí až 1000 m.", "section_level": 1}, {"title": "Skalní pískovcová města.", "content": "Pískovec často tvoří celá skalní města, tabulové plošiny, lemované pásy bohatě členěných skal. Na tváři krajiny zapracovaly slunce, mráz, vítr a voda (dohromady tvořící erozivní činitele) a vytvořily známá pískovcová skalní města. Počasí způsobuje svojí proměnlivostí déšť, mráz, tání ledu a tím také zvětrávání hornin, vznik zvětralin, jejich transport a usazování na jiném místě. Tektonikou a procesy zvětrávání byly z pískovcových desek vymodelovány krajiny skalních pískovcových měst. V Česku na severu nad hlubokým údolím Jizery se tyčí skalní města Klokočské skály, Betlémské skály, Besedické skály a Drábovny na severovýchodu ohraničuje hřeben Suché skály. Ve střední části leží Příhrazské skály, Hruboskalsko a řada menších skalních měst. Na východě jsou známé Prachovské skály. Pískovcové skály také tvoří podstatnou část Českého Švýcarska", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Po opuce nejčastěji používané v době románské byl od doby gotické pískovec pro svou dobrou opracovatelnost a širokou dostupnost nejpoužívanější stavební kámen v českých zemích. Stejně oblíbený byl i v oblasti sochařské. Náročnost dopravy těžkého materiálu vedla v minulosti k hojné místní těžbě často málo kvalitního pískovce. Zejména venkovské sochařské památky nejednou trpí malou odolností vůči erozi povětrností. Lokality s většími ložisky kvalitních pískovců, které se naopak na významnější díla dovážely i na větší vzdálenosti, daly pískovcům jména:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pískovec je zpevněná, klastická usazená hornina. Zjednodušeně lze horninu označit za pískovec tehdy, pokud podstatnou část tvoří zrna o velikosti 0,06 až 2 mm. Velmi časté jsou křemenné pískovce, kde podstatnou část zrn tvoří křemen. Pískovec vzniká stmelením zrn (odborně řečeno tzv. klastů - obvykle křemene, živců a horninových úlomků jako jsou např. silicity) tmelem. Tento tmel je velmi často karbonátový nebo železitý. Mezerní hmotě (např. jílovité) se říká matrix. Složení pískovce se liší podle místa výskytu. Pískovec mívá velmi různé barvy: od šedé přes žlutou až k červené (indikuje přítomnost oxidů železa), někdy může být i vícebarevný. Snadno se drolí a zvětrává. Hojně se využívá ve stavebnictví, sochařství a ke kamenickým účelům. ", "tgt_summary": "Sandstone is a clastic sedimentary rock composed mainly of sand-sized (0.0625 to 2 mm) mineral particles or rock fragments (clasts) or organic material. ", "id": 774189} {"src_title": "Burčák", "tgt_title": "Federweisser", "src_document": [{"title": "Kvašení a složení.", "content": "Na trhu se objevuje většinou burčák vyrobený z bílých hroznů. Kvalitní burčák má světle žlutou barvu a je více nebo méně zkalen kvasným kalem, neobsahuje však žádné mechanické nečistoty ani velké shluky kvasinek. Na dně a na stěnách nádoby se může usazovat jemná usazenina. Existuje také červený burčák z modrých hroznů, ten se ale na trhu objevuje jen zřídka. V každém stádiu kvašení má burčák své nadšené obdivovatele. Na ten správný okamžik, kdy je v optimu obsah cukru, alkoholu a aktivní účast kvašení (kdy burčák tzv. \"\"vaří\"\"), vydrží však vinaři čekat i dlouho do noci. Právě pro aktivitu kvašení je velice často vyhledáván také lidmi se zažívacími potížemi. Obsahuje významné množství vitamínů a dalších složek, které ten pravý burčák utváří, tj. přírodní cukr, značná ovocnost jak v chuti tak vůni, přiměřená kyselinka a kvasinky rodu Saccharomyces. Dle stadia prokvašení rozlišujeme:", "section_level": 1}, {"title": "Právní definice.", "content": "Český vinařský zákon stanovuje, že se pod názvem \"burčák\" smí prodávat výhradně produkt vyrobený z letošních tuzemských hroznů révy vinné a že k jeho prodeji smí docházet pouze v období od 1. srpna do 30. listopadu příslušného kalendářního roku. Ustanovení omezující původ hroznů na Českou republiku bylo napadeno ze strany Evropské unie, podle které je v rozporu s pravidly volného obchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšířenost.", "content": "V České republice se pije hlavně na Moravě. V sousedním Rakousku, Německu a na Slovensku je tento nápoj také značně oblíbený. V jiných zemích jeho konzumace není příliš rozšířena a ve většině jazyků ani neexistuje příslušné slovo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Burčák je částečně zkvašený mošt z plodů révy vinné, který obsahuje vyvážený a chuťově harmonický poměr alkoholu, cukru a kyselin. Jde o meziprodukt při výrobě vína, který bývá k dispozici několik dní po začátku kvašení moštu. Obsah alkoholu bývá zhruba 1–7 %.", "tgt_summary": "Federweisser (also Federweißer, from German \"Feder\", \"feather\", and \"weiß\", \"white\"; from the appearance of the suspended yeast, also known as \"Sturm\", from German \"Sturm\", \"sturm\" in Austria), is an alcoholic beverage, typically 4% alcohol by volume, although versions of up to 11.5% alcohol by volume are not uncommon. (In contrast to all other alcoholic beverages, the alcohol content stated on a bottle of Federweisser is inconclusive, and presents an uppermost limit, not the actual content at any given time.) It is the product of fermented freshly pressed grape juice, known as \"must\". The term in principle includes all stages of fermentation from must to finished wine. ", "id": 882617} {"src_title": "Hnutí sta květů", "tgt_title": "Hundred Flowers Campaign", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "V Číně se v době před Hnutím sta květů (tedy období druhé poloviny roku 1955) zrychlovalo tempo socialistické transformace. Uspíšil se proces kolektivizace zemědělství a rovněž mnoho zemědělců bylo nuceno přecházet z oboru zemědělství k průmyslu. Tím, jak docházelo ke kolektivizaci, byli zemědělci nuceni vstupovat do družstev. Mao Ce-tung chtěl, aby do roku 1957 prošla kolektivizací až polovina rolníků. V červenci 1955 zemědělská družstva sdružovala 63 procent veškerého venkovského obyvatelstva a na konci roku 1956 už zbývala pouhá tři procenta samostatně hospodařících rolníků. Z ideologického hlediska se dá říci, že tato kampaň za zrychlení byla úspěšná, ovšem z hlediska ekonomiky se jednalo o debakl. Rolníci ve družstvech přestali být motivováni k práci, a tak začaly klesat odvody zemědělských plodin. To vše byla vyšší inteligence s to vidět, ovšem kvůli tomu, že Mao Ce-tung spatřoval v intelektuálech hrozbu, postaral se formou odstrašujících případů o to, aby inteligence nepromluvila a nebouřila se. Nicméně v Číně na počátku roku 1956 chyběla kvalifikovaná pracovní síla; Číně scházeli inženýři a vědci, a tak se Peking snažil vytvořit příznivější atmosféru, aby je nalákal zpět z Ameriky či Evropy. Po dlouhodobém pronásledování osob se samostatnou myšlenkou, během kterého Čínu zavalila vlna sebevražd, započala mírná liberalizace a mír. Na základě oživování kulturního a společenského života pak Mao Ce-tung pronesl větu \"„Ať rozkvete sto květů, ať soupeří sto škol”\" (pinyin: Bǎihuāqífàng, bǎijiāzhēngmíng, zjednodušená čínština: 百花齐放,百家争鸣). Do konce roku 1956 byly položeny základy kampaně, jež měla přimět stranu k citlivějšímu a vnímavějšímu přístupu k přáním lidu a uvolnění tvrdé kázně mělo posloužit jako pojistný ventil, kterým unikne přebytečná pára nespokojenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Hnutí sta květů.", "content": "V květnu roku 1956 přednesl Mao Ce-tung na zasedání Státní rady Čínské lidové republiky novou politiku pro vědu a kulturu. Název této kampaně pochází z dvojverší z období dynastie Čou 1222-225 př. n. l. (pinyin: Zhōu, zjednodušená čínština: 周). Přesné obsahy jeho původních projevů nejsou známy. Známy jsou pouze z interpretací jiných zplnomocněných osob, neboť tak mohl Mao obvinit dané autory, že jeho slova vyložili špatně. Komentář k hnutí sta květů interpretoval Lu Ting-ji (pinyin: Lù Dìngyī, zjednodušená čínština: 陆定一). \"„Vyzval ke kritice KS Číny, protože, jak tvrdil, může být užitečná především pro samotnou komunistickou stranu, stejně jako je dobře míněná kritika užitečná každému myslícímu člověku. Kritizujícím pak zaručil absolutní beztrestnost.“\" Tak započala vlna kritiky ze strany inteligence. 7. ledna 1957 dokonce vyšel v Žen-min ž‘-pao (pinyin: Rénmín Rìbào, zjednodušená čínština: 人民日报) dopis konzervativní skupiny straníků, kteří se vyjadřovali negativně ke kritikám namířeným proti straně. Tím, že Mao Ce-tung nechal jako reakci na dopis otisknout svůj nesouhlas s ním, rozpoutal ještě větší mylný pocit svobody volně se vyjadřovat. Začaly vznikat různé semináře, kde se probíraly nedostatky strany či se vylepovaly protistranické plakáty. Velmi často bylo KS vytýkáno nepatřičné zacházení s inteligencí, považovanou \"„v jednu chvíli za psí výkaly a 10 000 uncí zlata okamžik nato“\". V soukromí však Mao Ce-tung jednal jinak. Svým nejbližším stranickým kolegům sdělil, že kritizující jednají naprosto špatně a že svobody, kterou považují za nedostatečnou, není málo, ale naopak příliš mnoho.", "section_level": 1}, {"title": "Hnutí za nápravu stylu práce.", "content": "Dalšími fázemi Hnutí sta květů pak byla Hnutí za nápravu stylu práce (pinyin: zhěngfēngyùndòng, zjednodušená čínština: 整风运动) a následně Kampaň proti pravičákům (pinyin: Fǎnyòupài Dòuzhēng, zjednodušená čínština: 反右派们争). O prvním z nich, tedy Hnutí za nápravu stylu práce, vypukla po zveřejnění upraveného projevu Mao Ce-tunga „O správném řešení rozporů uvnitř lidu“ (pinyin: guānyú zhèngquè chǔlǐ rénmín nèibù máodùn, zjednodušené znaky: 关于正确处理人民内部矛盾), přednesený 27. února 1957 na zasedání Státní rady ČLR. Podstatou projevu je myšlenka, že rozpory uvnitř lidu je možno řešit metodou \"jednota – kritika – jednota\". V tomto projevu, zveřejněném 27. dubna 1957 v deníku Žen-min ž‘-pao, byly vypracovány instrukce ke kritice metod stranických funkcionářů. Rozšířily se tak diskuze z období Hnutí sta květů (ty byly převážně společenskovědní a literární) na témata nyní s politickým podtextem, např. opodstatnění vedoucí úlohy KSČ, postavení žen ve společnosti, nedokonalá lékařská péče, kritika byrokracie v okruhu Akademických věd a další. Tak započala lavina kritiky nyní nejen ze strany intelektuálů, ale rovněž straníků. K nejčastějším stížnostem patřil požadavek řízení se čistě zákony a ne přísnými nařízeními strany. Rovněž byly vzneseny požadavky na demokratičtější vedení, někteří příslušníci privilegovaných vrstev se pouštěli i do kritik zahraniční politiky.", "section_level": 1}, {"title": "Kampaň proti pravičákům.", "content": "V polovině července 1957 nastal obrat v kampaních, jež povolovaly kritiku strany. Byl zveřejněn původní obsah Maova projevu \"O správném řešení rozporů uvnitř lidu\", ve kterém bylo nyní přímo jmenováno šest kritérií, jež umožňovala kritiku. Rovněž tento původní projev obsahoval odstavec, kde Mao tvrdí, že v Číně stále existují kontrarevolucionáři, jejichž projev je třeba potlačit. Tvrdil, že mezi novými členy z řad intelektuálů je mnoho těch, kteří mají myšlení, jež v rozporu se stranickou ideologií popírají stranického ducha a třídní povahu tisku. Výsledkem tohoto boje bylo zadržení 520 tisíc občanů, kteří byli nuceni k převýchově prací či byli vyhnáni na venkov, kde se měli učit od rolníků správnému třídnímu uvědomění. Historikové se neshodnou, zda Mao byl překvapen masivní kritikou z kampaně Hnutí sta květů a ta ho přiměla k vyvolání Kampaně proti pravičákům anebo Hnutí sta květů zamýšlel rovnou k odhalení lidí kritických a tím v jeho očích i nepřátelských vůči režimu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hnutí sta květů bylo období let 1956–1957, během něhož Komunistická strana Číny povolila otevřené vyjadřování názorů na komunistický režim včetně kritiky strany, čímž chtěla získat reflexi od inteligence.", "tgt_summary": "The Hundred Flowers Campaign, also termed the Hundred Flowers Movement (), was a period in 1956 in the People's Republic of China during which the Communist Party of China (CPC) encouraged citizens to express openly their opinions of the communist regime. Differing views and solutions to national policy were encouraged based on the famous expression by Communist Party Chairman Mao Zedong: \"The policy of letting a hundred flowers bloom and a hundred schools of thought contend is designed to promote the flourishing of the arts and the progress of science\". The movement was in part a response to the demoralization of intellectuals, who felt estranged from the Communist Party. ", "id": 2473543} {"src_title": "Security through obscurity", "tgt_title": "Security through obscurity", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bezpečnost skrze utajení je důvěra v to, že jakýkoliv systém může být bezpečný po dobu, kdy nikomu kromě lidí, kteří ho implementovali, není dovoleno zjistit nic o jeho vnitřních mechanismech. Například schovávání hesla do binárního souboru, či skriptu s tím, že předpokládáme, že ho nikdy nikdo nenajde, je základní případ bezpečnosti skrze utajení. Tento přístup je upřednostňován většinou byrokratických organizaci (vlády, armádní složky a průmyslové podniky) a bývala využívána jako hlavní prostředek „pseudobezpečnosti“ v počítačových systémech. S rozšířením open source systémů, síťových připojení, většímu obecnému pochopení programovacích technik a rozšíření relativně výkonných výpočetních systémů, se značně snížila bezpečnost těchto systémů. Základem vždy bylo, že váš systém musíte znát jen do té míry, jak je nutné, tedy co nejzákladněji. Pokud uživatel neví, jak provést nějakou nebezpečnou operaci, pak neexistuje nebezpečí. Ovšem takto je to pouze teoreticky. Bezpečnost se opírá o důvěru v úzký okruh lidí, například zaměstnanců. Pokud tento zaměstnanec odejde pracovat jinam, například kvůli lepšímu platu, toto tajemství odchází s ním. A jakmile jsou jednou tyto tajné informace vyzrazeny, systém přestává být bezpečný. V dnešní době také čím dál víc běžných uživatelů potřebuje znát detaily, jak daný systém funguje, čímž se opět snižuje účinnost bezpečnosti skrze utajení. I uživatelé mají dnes více pokročilých znalostí, jak pracují operační systémy atd. a dokáží si domyslet tajné věci, čímž vlastně obcházejí to, že uživatel ví, jen to nejzákladnější, co je potřeba. Což je základní myšlenka bezpečnosti skrze utajení a systémy tedy přestávají být bezpečné. Ukládání hesel do stínových souborů (v Linuxu např. soubor s hesly codice_1, ke kterému má přístup pouze root) je někdy vykládáno jako použití bezpečnosti skrze utajení. Ale to není pravda, protože bezpečnost skrze utajení je striktně vázána na utajení algoritmů nebo technik. V tomto případě se ale jedná o bezpečnost skrze zakázání přístupu k těmto datům.", "section_level": 1}, {"title": "Pro a proti.", "content": "Bezpečnost skrze utajení způsobuje velké kontroverze, které budou dále rozebrány jako argumenty pro a proti jejímu používání.", "section_level": 1}, {"title": "Proti.", "content": "Známý bonmot říká, že každý dokáže navrhnout tak silnou šifru, kterou sám nedokáže rozluštit. Autor zabezpečení skrze utajení často bývá přesvědčen, že jeho řešení je nepřekonatelné, nebo je překonatelné jen s velkými obtížemi. Realita je ale často úplně jiná. Jediný způsob, jak zjistit, zda je řešení opravdu bezpečné, je otevřít způsob zabezpečení všem a nechat kohokoli, ať v něm hledá chyby. Teprve pokud v něm nikdo žádné chyby nenajde, můžeme takové řešení považovat (pro tuto chvíli) za bezpečné. Například kryptografické systémy by neměly vyžadovat utajení, protože pokud by například útočník zjistil jak je navržen, měl by prakticky přístup ke všemu. Měl by být závislý pouze na nějakém specifickém klíči (například heslo). Pokud například zamkneme dům a schováme klíč pod rohožku, spoléháme vlastně na bezpečnost skrze utajení. Útočník se do domu může dostat schovaným klíčem, pokud ho najde. My spoléháme že ho nenajde. Ovšem navíc zloději většinou znají pravděpodobná místa, kam se obvykle schovává klíč. Takže je pravděpodobné, že klíč najdou a do domu se dostanou s menším úsilím, než kdyby použili jinou metodu. Navíc v minulosti se několikrát stalo, že tajné detaily byly omylem nebo úmyslně odhaleny (například prolomení GSM šifrování, WEP a mnoha dalších pomocí reverzního inženýrství). Zjištění nějaké chyby v určitém systému může být taky předmětem obchodů na černém trhu. Chyba může být tedy už dlouho využívána ke kriminální činnosti a výrobce systému o tom nemusí vědět. Bezpečnost skrze utajení často také znamená, že se používají slabé algoritmy. Často ani nemusí dojít k úniku algoritmu jako takového, ale daný algoritmus je možné prolomit i bez jeho znalosti. Příkladem mohou být jednoduché substituční šifry, které je možné rozluštit jen na základě statistických charakteristik jazyka – a teprve na základě šifrovaného a rozluštěného otevřeného textu zpětně odvodit přesný algoritmus, který byl použit pro zašifrování. Linusovo pravidlo, pojmenované po Linusu Torvaldsovi, říká, že mnoho očí zmenšuje možnost výskytu chyby. Tedy pokud je kód volně k dispozici a je hodně lidí, co ho zkoumají, je velice pravděpodobné, že někdo, případně i více lidí, tuto chybu odhalí a nahlásí, tudíž bude dříve veřejně známa a opravena. Vývojáři programů využívajících bezpečnost skrze utajení mohou navíc zatajit jim známou chybu, kvůli spokojenosti zákazníků a také finanční stránce věci. Může být velice těžké a časově a finančně náročné nějaké chyby opravit. Takže je lepší chybu zatajit, doufat, že se na ní nepřijde a vydávat svůj produkt za bezpečný.", "section_level": 2}, {"title": "Pro.", "content": "Je velice těžké, až nemožné navrhnout naprosto dokonale bezpečný systém. I když spoléhat se pouze na bezpečnost skrze utajení je většinou velice slabá obrana, je možné použít tuto strategii v kombinaci s dalšími a tím značně snížit možnost zjištění bezpečnostních rizik. Jde vlastně o zamezení možnosti rychle zjistit možné chyby v systému a mít tedy více času na opravu vzniklých chyb. Dále pokud o chybě víme, je možné tuto chybu použít k detekci nebo zastrašení potenciálního útočníka. Například pokud útočník zjistí v síti počítač, který nemá opravenou známou chybu, útočník se musí rozhodnout, zda této chyby využije nebo ne. Pokud by totiž tento počítač byl nastaven na detekování využití této chyby, může na to reagovat zablokování systému, monitorováním útočníka a jeho vystopováním, jeho odpojením a podobně, což také zvyšuje potřebný čas a rizika útoku. Nicméně většina odborníků, i těch kteří jsou zastánci bezpečnosti skrze utajení, se shodne, že bezpečnost skrze utajení by nikdy neměla být použita jako hlavní bezpečnostní hledisko. V nejlepším případě jako druhé hledisko.", "section_level": 2}, {"title": "Dopad open source.", "content": "Open source software (tj. software s otevřeným zdrojovým kódem) poskytuje veřejně své zdrojové kódy, takže nejen bezpečnost skrze utajení nepoužívá, ale ani nemůže. Avšak také může obsahovat bezpečnostní chyby (například Morrisův červ). Argumentem proti je to, že vývojáři mohou být méně důkladní při kontrole vydávaného kódu. Tato práce je totiž považována za méně zábavnou a méně oceňovanou. Na druhou stranu přesto, že zde není finanční stimul k opravě chyb, neznamená to, že by nebyla žádná motivace opravovat. Dokonce protože jsou kódy volně k dispozici, může si každý tyto chyby opravit sám a případně tyto opravy dál distribuovat. Je těžké tento fakt dokázat, ovšem výzkumy ukazují, že open source software má více objevených chyb, ale i jejich rychlejší nalezení, rychlejší opravení a rychlejší distribuci těchto oprav. Jedna studie dokonce tvrdí, že ve zdrojovém kódu Linuxu je průměrně 0,17 chyb na 1 000 řádků kódu, naproti tomu v komerčních, non-open source programech je průměrně 20–30 chyb na 1 000 řádků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Security through obscurity (\"bezpečnost skrze neznalost\") je v informatice označení používané v počítačové bezpečnosti. Používá utajení (například návrhu, implementace, atd.) tím, že používá nestandardní konstrukce či postupy (např. vlastní algoritmy pro šifrování nebo hashování, vlastní úpravy všeobecně uznávaných algoritmů nebo ukládání přístupových údajů tak, že jsou veřejně přístupné, pouze jsou nějak zamaskované, apod.) k zajištění bezpečnosti. Systém využívající toho principu však může obsahovat programátorské chyby i bezpečnostní rizika, ale jeho tvůrce věří, že pokud tyto bezpečnostní chyby nejsou známy a např. přístupové údaje jsou jen těžko zjistitelné, tak je nepravděpodobné, že by na ně útočník přišel. Opačný přístup se nazývá Secure by design (\"bezpečné podle návrhu\"). Velká část reálných projektů obsahuje kombinaci obou dvou přístupů.", "tgt_summary": "Security through obscurity (or security by obscurity) is the reliance in security engineering on design or implementation secrecy as the main method of providing security to a system or component. Security experts have rejected this view as far back as 1851, and advise that obscurity should never be the only security mechanism.", "id": 1147201} {"src_title": "Northbridge", "tgt_title": "Northbridge (computing)", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Severní most zajišťuje komunikaci mezi CPU, pamětí RAM (řadič paměti), AGP portem nebo PCI Express sběrnicí a také zajišťuje spojení s jižním mostem. Některé severní můstky obsahují integrované grafické karty. Protože různé procesory a paměti vyžadují rozdílnou signalizaci, pracuje severní můstek pouze s jedním nebo se dvěma typy procesorů a zpravidla pouze s jedním typem paměti RAM. Existují čipsety, které podporují dva druhy paměti RAM, které jsou dostupné při přechodu na nový standard. Například severní můstek čipsetu NVIDIA nForce2 bude spolupracovat pouze s procesory Duron, Geode NX, Athlon a Athlon XP spojenými s DDR SDRAM. Čipset Intel i875 bude pracovat pouze se systémy užívající procesory Pentium 4, Pentium M, Celeron nebo Celeron M, které mají frekvenci vyšší než 1,3 GHz a DDR SDRAM pamětí. Čipset Intel i915g pracují pouze s procesory Pentium 4 a Celeron, ale mohou používat paměti DDR nebo DDR2.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Severní můstek je na základních deskách základním prvkem, který určuje rychlost, druh procesorů, jejich množství a druh paměti RAM, který bude použit. Ostatní faktory, jako jsou regulace napětí a počet konektorů, také hrají roli. Prakticky všechny čipsety podporují pouze jednu procesorovou sadu s maximálním množstvím paměti RAM, měnícím se podle druhu procesoru a typu základní desky. Éra prvních Pentií měla často omezení na 128 MB. Architektura procesoru Pentium Pro umožňovala adresovat více než 4 GB paměti (36 bitů, což umožňuje adresovat až 64 GB paměti), avšak základní desky takové množství fyzické paměti RAM obvykle nepodporovaly. Severní můstek je obvykle schopen propojení s jedním nebo se dvěma různými jižními můstky, což ovlivňuje výsledné možnosti a nabízené technologie základní desky.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední vývoj.", "content": "Řadič paměti RAM, který byl standardně umístěn v severním můstku, byl u architektury AMD64 přesunut přímo do procesoru. Ostatní výrobci, jako je Intel a IBM, také začlenili tuto změnu do svých nových procesorů. Výhledem do budoucnosti je SOC (System On Chip), což dále sníží počet komponent na základní desce. Větší čipy však omezují univerzálnost řešení, mají větší počet pinů a jsou složitější. Současné vysokorychlostní sběrnice jsou sériové (PCIe, SATA), což naopak složitost snižuje. V budoucnu můžeme očekávat návrat ke standardnímu připojení ostatních obvodů přes sběrnici (nejspíše PCI Express), které by navíc mohly být sloučeny do jediného Super I/O kontroléru. Ušetřené vývody mohou být také použity pro další integrovaná rozhraní, jako SATA, USB, IDE, SDIO čtečky karet a řadiče PCI.", "section_level": 1}, {"title": "Severní můstek a přetaktování.", "content": "Severní můstek hraje důležitou roli v tom, jak dalece mohou být počítače (pře)taktovány. Jejich frekvence je stanovena pro procesor jako základní, od níž se jeho vlastní frekvence odvíjí (pomocí násobičů). Vzhledem k vysoké integraci vyžaduje severní můstek obvykle samostatné aktivní chlazení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Northbridge (Severní můstek) je také znám jako systémový řadič. Je jedním ze dvou základních čipů na základní desce. Druhý se nazývá jižní můstek a společně je označujeme jako tzv. čipset. Dělení čipsetu na severní most a jižní most je běžné, ačkoli existují i čipy, které obsahují oba najednou za cenu vyšší složitosti při výrobě.", "tgt_summary": "A northbridge or host bridge is one of the two chips in the core logic chipset architecture on a PC motherboard, the other being the southbridge. Unlike the southbridge, northbridge is connected directly to the CPU via the front-side bus (FSB) and is thus responsible for tasks that require the highest performance. The northbridge, also known as Memory Controller Hub, is usually paired with a southbridge. In systems where they are included, these two chips manage communications between the CPU and other parts of the motherboard, and constitute the core logic chipset of the PC motherboard. ", "id": 2015618} {"src_title": "Užhorod", "tgt_title": "Uzhhorod", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Užhorod patřil před příchodem Uhrů mezi města slovanská; tehdy se zde nacházela východní část území osídleného Bílými Chorvaty. Ti zde vybudovali pevnost a sídlo raně městského typu. Na počátku 10. století se zde objevili Uhři, kteří se města, stejně jako celé Panonské nížiny, zmocnili. Ve středověku byl Užhorod uherským městem; bylo zde centrum Užské župy a ještě kolem roku 1910 tvořili Maďaři kolem 80 % obyvatel. Roku 1872 sem dorazila železnice z Čopu, později prodloužená přes Užocký průsmyk do Lvova. Mezi lety 1919 a 1938 bylo hlavním městem Podkarpatské Rusi, součásti Československa. Po roce 1925 byl dokonce jediným rusínským městem s většinou československé národnosti (38%). V těchto letech probíhal velký rozvoj: vzniklo mnoho budov v typickém československém stylu (např. legiodům), postavily se nové čtvrti (jako například Malé Galago). V září roku 1921 navštívil město prof. dr. Tomáš Garrigue Masaryk, poprvé jako prezident Republiky Československé. Roku 1938 se Užhorod (a celý jih Zakarpatí) stal na základě Vídeňské arbitráže opět součástí Maďarska. Dne 27. října 1944 osvobodil město 4. ukrajinský front. Po II. světové válce byla Podkarpatská Rus předána Sovětskému svazu, a Užhorod se tak stal součástí Ukrajinské SSR. Ještě téhož roku (1945) byla založena Užhorodská národní univerzita. Současné postavení hlavního města Zakarpatské oblasti má Užhorod od roku 1946, od roku 1991 je součástí nezávislé Ukrajiny. Roku 2002 zde byla zřízena busta Tomáše Garrigue Masaryka ve čtvrti Malé Galago v parku na vysokém čtyřhranném pylonu; jeho socha ve městě stála již v roce 1928 na tehdejším hlavním Masarykově náměstí a po okupaci Hortyovským Maďarskem byla v roce 1939 svržena (nalezena Američany v Pasově, po válce byla dvakrát odhalena 1945 a 1968 v Hranicích na Moravě, kam byla předána americkou armádou a roztavena byla teprve v době normalizace v Kroměřížských strojírnách). Po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny (1991) byl za starostu města několikrát zvolen kontroverzní podnikatel Serhij Ratušňak, jenž se v roce 2009 stal nechvalně známý svými antisemitskými výroky, zejména v souvislosti s tehdejším presidentským kandidátem Arsenijem Jaceňukem.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a památky.", "content": "V Užhorodu, stále oblíbenějším cíli turistů, jsou k vidění architektonické památky nejrůznějších období. Dominantou je Užhorodský hrad, stojící na 30 m vysoké sopečné vyvýšenině; dnes je zde muzeum s několika expozicemi. Nedaleko je také skanzen lidové architektury. Řeckokatolická katedrála se dvěma věžemi byla postavena roku 1646 a sloužila původně římským katolíkům. Užhorodská synagoga dosud stojí, byla však přeměněna na filharmonii a zbavena všech náboženských předmětů. Dále se zde nachází množství kostelů různých vyznání, kino a také divadlo.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Toto město má již 6 turistických známek – č. 1 pro Horjanskou rotundu, č. 6 pro skanzen, č. 18 pro bustu T. G. Masaryka, č. 70 pro synagogu, č. 96 pro Užgorodský hrad a č. 136 pro krčmu „Deci u notáře”.", "section_level": 1}, {"title": "Spolky.", "content": "Podkarpatská astronomická společnost byla založena v roce 1928 jako první pobočka České astronomické společnosti. Jejím hlavním úkolem bylo šíření poznatků z astronomie mezi nejširší veřejností. Zakladatelem byl František Pešta, který působil na finančním úřadě v Podkarpatské Rusi. Na základě dohody s Českou astronomickou společností byl každý člen Podkarpatské astronomické společnosti v Užhorodě zároveň členem České astronomické společnosti v Praze.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Mezi nejúspěšnější sporty ve městě patří fotbal a ženská házená.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Užhorod leží na jednokolejné elektrifikované trati Čop – Sambir – Lvov. Zdejší nádraží bylo počátkem 21. století rozšířeno a rekonstruováno. Odjíždějí odtud rychlíky do celé Ukrajiny a také do Moskvy; mezinárodní a další dálkové vlaky odjíždějí z nedalekého Čopu. Také zde začíná železniční trať Užhorod – Haniska pri Košiciach sloužící pouze pro nákladní dopravu. Město má i autobusové nádraží, ze kterého několikrát denně jezdí linkový autobus do slovenských Michalovců a Košic. Funguje zde také mezinárodní letiště. V Užhorodě končí plynovod Sojuz, který sem přivádí plyn z ruského Orenburgu. Užhorod je jediné oblastní město na Ukrajině, ve kterém není elektrická doprava, přepravu zajišťují pouze autobusy a maršutky (minibusy), v plánu sice bylo zavedení trolejbusové sítě, ke kterému z neznámých důvodu nedošlo. Dále je Užhorod velkým silničním dopravním uzlem. Vedou zde evropské silnice: E 50, E 58. Krom toho se zde ještě nachází Užhorodská dětská železnice. Vzdálenost k nejbližším evropským metropolím: Větší města v okruhu Užhorodu:", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Od středověku do začátku 20. století byli převažující národností Maďaři. Město mělo do holocaustu velmi silnou židovskou komunitu, cca 30 % všech obyvatel města v r. 1941. Časté politické a teritoriální změny však etnickým složením obyvatelstva řádně zamíchaly. Podle sčítání v roce 2001, kdy zde žilo 117 317 obyvatel, tvořili Ukrajinci a Rusíni 77,8 %, Rusové 9,6 %, Maďaři 6,9 %, Slováci 2,5 % a Romové 1,5 %. Mezi vyznáními převládá řecké katolictví a pravoslaví.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a Klima.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reliéf a hydrografie.", "content": "Město se nachází v nadmořské výšce asi 120 metrů v podhůří Karpat na řece Už (105 km na Ukrajině). Rozloha města je 41,56 km2. Délka města od severu k jihu je 12 km od východu na západ je 5 km. Nejvyšším bodem je Daybovetska – 224 m n. m. Plocha zeleně a výsadby činí 1,574 hektarů. Navíc je Užhorod obklopen lesy. Velká část území města je pravobřežní (Staré Město). Břehy Už spojuje 7 mostů.", "section_level": 2}, {"title": "Klima.", "content": "Podnebí je kontinentální s horkými léty a mírnými zimami. Významný vliv na klima ve městě mají Karpaty, které chrání město před studenými větry ze severu. Průměrná roční teplota je 10,1 °C, nejnižší je v lednu (−1,7 °C), naopak nejvyšší je v červenci (20,9 °C). Během roku ve městě spadne 748 mm srážek, nejméně jich je v únoru a dubnu, nejvíce pak v červnu a červenci. Minimální roční úhrn srážek je (443 mm) byl naměřen v roce 1961, maximální (1134 mm) byl změřen v 1980. Maximální denní úhrn srážek je (75 mm) naměřen v červnu. Každý rok napadne ve městě sněhová pokrývka, její výška je však zanedbatelná. Průměrná relativní vlhkost vzduchu je 72 %, nejnižší je v dubnu – 62 %, nejvyšší je naopak v prosinci – 83 %.", "section_level": 2}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Město má konzuláty v Maďarsku a na Slovensku. Užhorod uzavřel partnerství s následujícími městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Užhorod ( / \"Užhorod\"; / \"Ugohrad\"; / \"Užgorod\"; ; ; ) je město oblastního významu na západní Ukrajině na řece Uh (ukrajinsky Уж/\"Už\"; odtud také název města), přímo u hranice se Slovenskem. Je centrem Zakarpatské oblasti a okolního Užhorodského rajónu. V roce 2006 mělo město 116 000 obyvatel; je tedy nejen nejzápadnější, ale také nejmenší oblastní metropolí na Ukrajině. Město má dobře rozvinutý průmysl, zastoupený je zejména dřevozpracující, nábytkářský, strojírenský, chemický a potravinářský. Kultura a školství má ve městě bohatou tradici. Nachází se zde několik muzeí, divadlo a od roku 1945 i Užhorodská národní univerzita.", "tgt_summary": "Uzhhorod (, ;, or \"Užhorod\") previously and historically known as Ungvár (in Hungarian; ) is a city located in western Ukraine, at the border with Slovakia and near the border with Hungary. The city is located nearly within the same distance to the three nearest seas: the Baltic, the Adriatic and the Black Sea (650-690 km) making it the most inland city in this part of Europe. It is the administrative center of Zakarpattia Oblast (region), as well as the administrative center of the surrounding Uzhhorod Raion (district) within the oblast. The city itself is also designated as city of oblast significance, a status equivalent to that of a raion, and does not belong to Uzhhorod Raion. Population:.", "id": 1989551} {"src_title": "Rosný bod", "tgt_title": "Dew point", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Rosný bod je teplota, při níž se vzduch následkem izobarického ochlazování stane nasyceným, aniž by mu byla dodána vodní pára zvnějšku. Při poklesu teploty pod teplotu rosného bodu obvykle dochází ke kondenzaci vodní páry obsažené ve vzduchu, vzniká například rosa nebo mlha. Při relativní vlhkosti menší než 100 % je teplota rosného bodu vždy nižší než teplota vzduchu. Rozdíl mezi teplotou vzduchu a teplotou rosného bodu, který se nazývá deficit teploty rosného bodu, je tím větší, čím je menší relativní vlhkost. V pozorovatelské praxi se určuje zpravidla z psychrometrických tabulek pomocí tlaku vodní páry. Na termodynamických diagramech lze teplotu rosného bodu v dané tlakové hladině přibližně určit takto: nalezneme průsečík suché adiabaty, vycházející ze suché teploty, a nasycené adiabaty, jež vychází z teploty vlhkého teploměru. Z tohoto průsečíku sestoupíme po příslušné izogramě do výchozí tlakové hladiny, kde přečteme teplotu rosného bodu. Lze ji též měřit přímo kondenzačním vlhkoměrem nebo termohygroskopem. Teplota rosného bodu ve spojení s měřenou teplotou patří k základním charakteristikám vlhkosti vzduchu a zakresluje se do synoptických map a aerologických diagramů. Využívá se v řadě empirických vzorců, např. ve Ferrelově vztahu, při předpovědi přízemních mrazů, mlhy, apod. Patří ke konzervativním vlastnostem vzduchových hmot. Vztah mezi teplotou vzduchu, teplotou rosného bodu a relativní vlhkostí uvádí např. jako upravenou Clausius-Clapeyronovu rovnici: formula_1 kde E značí parciální tlak nasycené vodní páry při teplotě T (v Kelvinech), L je skupenské teplo vypařování, R je měrná plynová konstanta vodní páry, E je parciální tlak nasycené vodní páry při teplotě 273,16 K. Teplotu rosného bodu získáme tak, že zjištěnou hodnotu E vynásobíme relativní vlhkostí (hodnotou vyjádřenou jako frakční zlomek, např. při 43 % vynásobíme číslo E hodnotou 0,43), tzn. hodnota E nyní vystupuje jako parciální tlak nenasycené vodní páry. Tuto hodnotu zpětně dosadíme do této rovnice a vypočteme novou hodnotu T, kterou pak můžeme interpretovat jako teplotu rosného bodu.", "section_level": 1}, {"title": "Výpočet rosného bodu z teploty a vlhkosti.", "content": "Rosný bod lze vypočítat podle následujícího vzorce. Vstupem je teplota ve °C a relativní vlhkost v %. Vzorec obsahuje empiricky stanovené konstanty. Dle výzkumu NOAA je za běžných podmínek přesnost výsledku do 1 %. formula_2 Pro základní odhad je také možné použít následující vzorec, který je ale velmi nepřesný: formula_3", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Při sprchování v koupelně se sice mění teplota vzduchu (použitím studené vody může i klesat), hlavně ale odparem vody roste vzdušná vlhkost, čímž stoupá rosný bod. Jakmile rosný bod dosáhne teploty nějakého povrchu v místnosti, začne na takovém povrchu voda kondenzovat. Lze to sledovat například na zrcadle, jehož teplota je nižší než hodnota rosného bodu. Zrcadlo se zarosí. Jakmile se zrcadlo zahřeje na okolní teplotu (přesněji na teplotu vyšší než je hodnota rosného bodu), nebo častěji až se vlhkost sníží, třeba vyvětráním, sražená vodní pára se odpaří.", "section_level": 1}, {"title": "Vnímání výše rosného bodu pro člověka.", "content": "\"Zdroj: \"", "section_level": 1}, {"title": "Rosný bod z hlediska zdravotní nezávadnosti vnitřního prostředí stavby.", "content": "Rosící se okno bývá spolehlivý indikátor zvýšené vlhkosti v interiéru. Rám okna, ale i zasklení, jsou kvůli nízké tepelně-izolační schopnosti obvykle chladné a pokud jejich teplota poklesne pod rosný bod, vzdušná vlhkost začne na těchto místech kondenzovat. Důsledkem pak může být například růst škodlivých plísní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rosný bod (teplota rosného bodu) je teplota, při které je vzduch maximálně nasycen vodními parami (relativní vlhkost vzduchu dosáhne 100 %). Pokud teplota klesne pod tento bod, nastává kondenzace. Teplota rosného bodu je různá pro různé absolutní vlhkosti vzduchu: čím více je vodní páry ve vzduchu, tím vyšší je teplota rosného bodu, čili tím vyšší teplotu musí vzduch (a pára) mít, aby pára nezkondenzovala. Naopak pokud je ve vzduchu vodní páry jen velmi málo, může být vzduch chladnější, aniž pára zkondenzuje. ", "tgt_summary": "The dew point is the temperature to which air must be cooled to become saturated with water vapor. When cooled further, the airborne water vapor will condense to form liquid water (dew). When air cools to its dew point through contact with a surface that is colder than the air, water will condense on the surface. When the temperature is below the freezing point of water, the dew point is called the frost point, as frost is formed rather than dew. The measurement of the dew point is related to humidity. A higher dew point means there is more moisture in the air.", "id": 470078} {"src_title": "Národnostní menšiny v Číně", "tgt_title": "List of ethnic groups in China", "src_document": [{"title": "Historie menšin v ČLR.", "content": "V roce 1949, kdy se Komunistická strana Číny dostala k moci, tvořily menšiny v Číně méně než šest procent celkové populace A přestože čínská vláda vyvíjela silný nátlak na chanskou většinu, aby se držela politiky jednoho dítěte a naopak poskytuje menšinám v tomto směru výhody, podíl menšin na celkové populaci stoupá jen velmi pomalu. Nicméně za šest desetiletí trvání Čínské lidové republiky se postupně výrazně zvětšil. V roce 2010 menšiny tvořily už 8,49% obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Politika čínské vlády vůči etnickým menšinám.", "content": "Přesto, že se tedy mohou zdát menšiny pro čínskou vládu nevýznamné, opak je pravdou. Jedním z důvodů je fakt, že většina menšin žije v oblastech okolo hranic a existují obavy, že sousední státy by této situace mohly využít a infiltrovat své příslušníky menšin mezi ty čínské a následně vyvolávat nepokoje. Další příčinou jsou obavy, že některé z menšin (a to zejména mongolská a kazašská), by se mohly stát základnou pro hnutí za znovusjednocení s jejich domovskou zemí (iredentismus). Oblasti obývané čínskými menšiny tvoří asi 60 % celkové plochy Číny, a jsou ve srovnání s oblastmi obývanými Chany, velmi řídce obydleny, a proto mají skvělý potenciál přijímat budoucí migranty. Nachází se zde přibližně 80 % zásob masa, mléka a zvířat na vlnu a oblast je i významným nalezištěm materiálních zdrojů. V době, kdy byl u moci Mao, byly oblasti osídlované čínskými menšinami pod drobnohledem komunistické strany, protože měly dokázat, že principy socialismu jsou aplikovatelné i v jiných oblastech, než jen v těch, osídlených chanskými Číňany. V několika posledních letech jsou oblasti osídlené čínskými menšinami, především díky svým krásným scenériím a možnosti vidět tradiční kulturu a umění menšin, vyhledávaným cílem turistů, a z toho důvodu nejsou ani dnes čínskou vládou přehlíženy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Za národnostní menšiny v Číně jsou považovány nechanské národy a etnika žijící na území Číny, resp. Čínské lidové republiky (ČLR). Naprostou většinu, přes 91 %, obyvatelstva ČLR tvoří Chanové, oficiálně úřady ČLR uznávají 55 menšinových národů. Roku 2010 patřilo k národnostním menšinám 8,49 % obyvatelstva.", "tgt_summary": "Multiple ethnic groups populate China, the area claimed by both the People's Republic of China (China) and the Republic of China (Taiwan). ", "id": 608516} {"src_title": "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů", "tgt_title": "The Wealth of Nations", "src_document": [{"title": "Historický kontext.", "content": "Dílo bylo výsledkem autorových poznámek, jež tvořil po dobu sedmnácti let, z části taktéž využíval vlastní zkušenosti a poznatky z předešlých knih. Kniha \"Bohatství národů\" byla vydána v březnu roku 1776 během skotského osvícenství a zemědělské revoluce. Ústřední myšlenky Smithova díla přijímají několik principů upřednostňovaných právě za dob skotského osvícenství. První z nich je přesvědčení, že studium lidské povahy je základní a nezbytný aspekt. Fakt, že Newtonova experimentální metoda je nejvhodnější pro studium člověka, je druhým zmiňovaným principem. Podle Dugalda Stewarta, prvního životopisce Adama Smitha, hlavní významnost Bohatství národů nespočívá v originalitě autorových principů, ale v používání systematických a vědeckých úvah k jejich validaci a zřetelnosti, s jakou jsou vyjádřeny. V tomto smyslu je práce syntézou nejdůležitějších aspektů politické ekonomiky. Přestože je Smith v současné době vnímán jako významný ekonom, sám sebe považoval za profesora morální filosofie, kterou vyučoval na univerzitě v Glasgowě. Bohatství národů tedy není jen o ekonomice, ale také o politické ekonomii, historii, psychologii, politice, morálce a právu. Poskytl základ ekonomům, politikům, matematikům, biologům, myslitelům takřka všech oborů, na nichž se dá i v nynější době stavět. Bez ohledu na historický vliv představovalo \"Bohatství národů\" jasný posun paradigmatu v oblasti ekonomiky. Během Smithova života bylo publikováno pět vydání knihy Bohatství národů a to v letech 1776, 1778, 1784, 1786 a 1789. Na některá základní fakta, vycházejících z této knihy, úspěšně navazoval i Karl Marx. Dílo nastínilo otázky, týkající se hospodářství a fungování ekonomiky a značně ovlivnilo dění v 18. i 19. století. Jeden z otců zakladatelů a první ministr financí USA Alexander Hamilton, byl rovněž knihou ovlivněn, když ve svých spisech argumentoval proti mnoha Smithovým politickým teoriím.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí obsahu.", "content": "V konečné podobě tvoří \"Bohatství národů\" celkem pět knih, každá obsahuje více tematických kapitol.", "section_level": 1}, {"title": "Kniha I: O příčinách zvyšování produktivní síly práce a o řádu, podle něhož se její produkt přirozeně rozděluje mezi různé vrstvy lidí (Of the Causes of Improvement in the productive Powers of Labor).", "content": "Smith se zde věnuje především dělbě práce, které přisuzuje klíčovou roli při rozvoji státu. Její diverzifikace zajišťuje všeobecnou hojnost. Toto se vztahuje více na výrobu, než na zemědělství, ve kterém není rozdíl mezi vyspělým a zaostalým státem tak výrazný. Dělba práce podle Smithe nevyplývá z lidského rozumu, ale z přirozeného sklonu k směnnému obchodu. Autor také vysvětluje vznik peněz. Dále popisuje vztahy mezi zaměstnavateli a pracujícími a ohodnocení práce. Je velmi znepokojen tehdejší chudobou, jež dává za vinu cechům či konglomerátům, které zasahují do vlády a nejednají ve veřejném zájmu.", "section_level": 2}, {"title": "Kniha II: O podstatě, akumulaci a používání kapitálu (Of the Nature, Accumulation, and Employment of Stock).", "content": "Autor vysvětluje pojem kapitál jako prostředky, jež nejsou spotřebovány, ale užity k vstupu do další výroby a k dosažení vyššího zisku v budoucnu. Dále se zabývá vlivem a rolí kapitálu ve společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Kniha III: O nestejném růstu blahobytu v různých zemích (Of the different Progress of Opulence in different Nations).", "content": "Smith vysvětluje, že k dosažení dlouhodobého hospodářského růstu je nutná spolupráce mezi venkovem, který zajišťuje suroviny, a městy, jež zajišťují zpracování a obchod. Tvrdí, že rozmach měst a průmyslu je způsoben zajištěním ze strany venkova. Ten nakonec na prosperitě měst sám vydělává. Zemědělství je podle autora mezi lidmi žádoucí, neboť poskytuje svobodu, která dává lidem větší motivaci (jsem svým vlastním pánem, pracuji pro sebe a svou rodinu; Smith ovšem velmi kritizuje egoismus a chamtivost). Ve společnosti proto přirozeně putuje nejvíce kapitálu do zemědělství, až poté do výroby a obchodu. Tento jev vede k růstu a hojnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Kniha IV: O soustavách politické ekonomie (Of Systems of political Economy).", "content": "Smith kritizoval vměšování státu do ekonomiky, neboť dle jeho názoru tento postup narušoval rozmach průmyslu a pokrok. Ostře se vyhranil zejména proti merkantelismu (zavádění ochranářských cel a hromadění drahých kovů). Dále se zde věnuje důvodům zakládání a využívání kolonií. Ty jsou prospěšné jak pro mateřský stát, tak pro celou Evropu, neboť dovolují jejím obyvatelům využívat jinak nedostupné či nedostatkové zboží. I z tohoto důvodu Smith prosazuje volný obchod, protože ten je oproti merkantilismu prospěšný všem.", "section_level": 2}, {"title": "Kniha V: O důchodu panovníka nebo republiky (Of the Revenue of the Sovereign or Commonwealth).", "content": "Smith předpokládal čtyři tzv. maximy zdanění: poměrnost, transparentnost, vhodnost a efektivnost. Mimo jiné zastával něco, co bychom dnes nazvali progresivním zdaněním. Tvrdil, že bohatí by se měli větší měrou podílet na hrazení veřejných výdajů (daně se mají vztahovat na schopnosti a zvyky každého). Co se týče vlády a státu, jejich role má spočívat v ochraně společnosti před vnitřním rozkladem (např. zajištění únosných podmínek k životu chudým). Jiné zásahy negativně ovlivňují ekonomiku, neboť narušují princip \"„neviditelné ruky trhu“\". V poslední kapitole se věnuje problematice války a veřejného dluhu. V případě války se náklady státu zvyšují, avšak politici nejsou ochotni (z obavy o veřejné mínění) ve větší míře zvednout daně. Situace se proto řeší úvěrem. Pokud je ovšem vládě umožněno půjčovat si bez omezení, povede válku dál a stát se tak bude víc a víc zadlužovat. V důsledku budou tyto náklady zatěžovat budoucí generace.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce a přijetí knihy.", "content": "Kniha zaznamenala vesměs kladné přijetí, i přes počáteční kritiku plynoucí z názoru, že při jejím čtení je potřeba nad obsahem knihy přemýšlet více, než bylo třeba u děl Smithových současníků. Kritici argumentovali, že Smithovo dílo nemůže právě z důvodu své náročnosti dosáhnout vysoké popularity. Navzdory tomu se první vydání knihy vyprodalo za 6 měsíců. V roce 1777, tedy rok po vydání díla, dokonce inspirovalo tehdějšího premiéra Velké Británie lorda Northa k zavedení dvou nových daní, daní za sluhy a aukční daně. O rok později prosadil North daň na obydlení obydlí a daň na slad oboje na doporučení Smithe. Celkově se kniha velmi rychle rozšíříla v intelektualních kruzích a stala se často citovanou v anglickém parlamentu (v 19. století ji velmi často citoval člen britského parlamentu Robert Cobden, například při příležitosti boje proti otrocké práci). Smithův životopisec John Rae tvrdil, že \"Bohatství národů\" začalo velmi brzy po svém vydání formovat vládní politiku Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Názory ekonomů.", "content": "Na \"Bohatství národů\" navazovali a dále jej rozvíjeli další ekonomové 19. století jako např. John Stuart Mill, David Ricardo a Alfred Marshall. Vraceli se k němu i mnozí významní ekonomové moderní doby jako např. John Maynard Keynes, Friedrich August Hayek či Ronald Coase. \"Bohatství národů\" má dodnes přetrvávající vliv, důkazem toho je, že se jedná o druhou nejcitovanější knihu v sociálních vědách, která byl vydána před rokem 1950, s 36.331 citacemi (první je Marxův \"Das Kapital\"). Výše zmíněný Ronald Coase, britský ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, zastává názor, že pokud by byl vyslyšen Smithův návrh umožnit americkým koloniím svou reprezentaci v britském parlamentu (která by byla úměrná jejich podílu na veřejných příjmech), vyhlášení nezávislosti z roku 1776 by pravděpodobně neproběhlo. Amerika by dnes vládla Anglii a sám Smith by byl znám nejen jako autor \"Bohatství národů\", ale také jako otec zakladatel. Další z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, významný ekonom George Stigler připisuje Smithovi „nejdůležitější věcný výrok ve všech ekonomikách“ a založení teorie přidělování zdrojů. Také popisuje Smithovu větu, že „dělba práce je omezena rozsahem trhu“ jako „jádro teorie funkcí firmy a průmyslu“ a „základní princip ekonomické organizace“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, známé i pod zkráceným názvem Bohatství národů, je \"magnum opus\" skotského ekonoma a filozofa Adama Smitha. Kniha byla poprvé vydána v roce 1776 a je úvahou nad ekonomií na začátku průmyslové revoluce a pojednává o volném obchodu jako o více produktivním a užitečnějším než ostatní systémy. Kniha je základ pro klasickou ekonomii.", "tgt_summary": "An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, generally referred to by its shortened title The Wealth of Nations, is the \"magnum opus\" of the Scottish economist and moral philosopher Adam Smith. First published in 1776, the book offers one of the world's first collected descriptions of what builds nations' wealth, and is today a fundamental work in classical economics. By reflecting upon the economics at the beginning of the Industrial Revolution, the book touches upon such broad topics as the division of labour, productivity, and free markets.", "id": 856797} {"src_title": "IP spoofing", "tgt_title": "IP address spoofing", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Základním protokolem Internetu je IP protokol, který pracuje s IP datagramy. V hlavičce každého IP datagramu je uvedena zdrojová a cílová IP adresa. Zdrojová adresa identifikuje odesílatele paketu. Falšováním záhlaví může útočník odeslat IP datagram tak, aby to vypadalo, že byl odeslán z jiného počítače. Počítač přijímající IP datagramy s falešnou zdrojovou adresou pošle odpověď na podvrženou adresu. Tato technika se používá tam, kde útočník nepotřebuje na odeslaný IP datagram reagovat nebo když může odpověď odchytit na zpáteční cestě IP datagramu.", "section_level": 1}, {"title": "Aplikace.", "content": "IP spoofing se nejčastěji používá při útocích typu Denial of Service (DoS). V těchto útocích je cílem zaplavit cílový počítač IP datagramy, přičemž se útočník typicky nestará o obdržení odpovědi, takže je možné využít IP datagramy s falešnými zdrojovými adresami. Další výhodou těchto falšovaných IP datagramů je, že je těžší je filtrovat, protože každý falešný IP datagram přichází z jiné adresy a je tak skryt skutečný zdroj útoku. IP spoofing může být také způsob útoku používaný síťovými útočníky, kteří chtějí prorazit bezpečnostní opatření sítě jako je autentizace na základě IP adresy. Tento způsob útoku na vzdálený systém může být velmi obtížný, neboť vyžaduje vyzkoušení tisíců různých zdrojových IP adres. Tento typ útoku je nejvíce efektivní tam, kde si počítače navzájem příliš důvěřují. Je běžné, že systémy ve vnitřních sítích LAN si vzájemně důvěřují. Uživatelé se mohou přihlásit bez uživatelského jména a hesla pokud se připojují z jiného počítače na vnitřní síti (a tak již musí být přihlášeni). Spoofing spojení z důvěryhodného počítače pak umožní útočníkovi přístup na cílový počítač bez ověření.", "section_level": 1}, {"title": "Služby náchylné na IP spoofing.", "content": "Na IP spoofing je náchylná taková služba, která se pro ověření protistrany spoléhá na IP adresu. Mezi ně patří níže vyjmenované služby (některé však mohou obsahovat dodatečné mechanismy ověření protistrany, čímž riziko IP spoofingu eliminují):", "section_level": 1}, {"title": "Obrana proti spoofingu.", "content": "Proti IP spoofing útokům se lze bránit filtrováním IP datagramů. Brána do vnitřní sítě LAN (tj. firewall) obvykle blokuje IP datagramy, které z vnějšku přicházejí se zdrojovou adresou nacházející se ve vnitřní síti. V ideálním případě by brána měla provádět též filtrování odchozích datagramů, které by měly mít zpáteční adresu pouze z rozsahu, jaký je oficiálně používán. Také se doporučuje, aby se implementované síťové protokoly a služby při autentizaci nespoléhaly na zdrojovou IP adresu.", "section_level": 1}, {"title": "TCP.", "content": "Některé vyšší vrstvy síťových protokolů poskytují vlastní obranu proti IP spoofingu. Např. TCP používá posloupnost čísel domluvených se vzdáleným počítačem tak, aby příchozí IP datagramy byly součástí navázaného spojení. Útočník běžně nevidí žádné pakety s odpověďmi. V takovém případě tedy musí útočník pořadové číslo uhodnout, aby se vytvořilo spojení. Díky špatné implementaci v mnoha starších operačních systémech a síťových zařízeních lze TCP sekvenční čísla předvídat, což usnadňuje útok.", "section_level": 2}, {"title": "Další definice.", "content": "Termín spoofing se někdy používá k odkazování na falšované záhlaví. Vložení nepravdivých nebo zavádějících informací v e-mailu nebo netnews záhlaví. Falšovaná záhlaví jsou používány k zakrytí původu zprávy. Jde tedy o obyčejnou techniku spammerů, kteří chtějí zakrýt původ svých zpráv.", "section_level": 1}], "src_summary": "IP spoofing označuje v informatice vytvoření IP datagramu s falešnou zdrojovou IP adresou, který je následně odeslán počítačovou sítí k cílovému počítači, před kterým má být zatajena totožnost odesílatele. IP spoofing slouží k vedení útoků (např. DoS) a podobně. Na většině systémů je pro vytvoření datagramu s podvrženou IP adresou nutný raw přístup k internet soketu, což je umožněno pouze správci počítače, nikoliv běžnému uživateli.", "tgt_summary": "In computer networking, IP address spoofing or IP spoofing is the creation of Internet Protocol (IP) packets with a false source IP address, for the purpose of impersonating another computing system.", "id": 426171} {"src_title": "Poi", "tgt_title": "Poi (performance art)", "src_document": [{"title": "Moderní Poi.", "content": "Poi je populární i v dnešní době. V Evropě se tomuto umění věnuje mnoho mladých lidí ve volném čase, ale i profesionálně. Přitom se používají různé druhy poi.", "section_level": 1}, {"title": "Tréninkové Poi.", "content": "Tréninkové Poi jsou ideální pro začátečníky. Jde o jednoduché připevněné míčky na provázek. Výhodou je jednoduchost a nízká náročnost výroby. Ještě jednodušší jsou ponožkové poi.", "section_level": 2}, {"title": "Ponožkové Poi.", "content": "Pro větší efekt, zejména při UV světle se používají ponožkové Poi. K jejich výrobě stačí míč, nebo jiné měkké závaží vsunouté do dlouhých ponožek. Mimo tréninku a UV vystoupení se používají také pro hůře zvládnutelné triky. Kromě ponožek se používají nejrůznejší fluorescenční materiály pro hezčí efekt, zejména při UV světle.", "section_level": 2}, {"title": "Světelné Poi.", "content": "Zejména v noci nejvíce vyniknou světelné Poi, které vyzařují světlo z vlastní LED diody s baterií. Mohou svítit, nebo problikávat různými barvami a vytvářet ve své světelné stopě různé obrazce.", "section_level": 2}, {"title": "Ohnivé Poi.", "content": "Nejefektnějšími jsou ohnivé. Vyrábějí se z nehořlavého materiálu, zejména kevlaru, který se posléze namočí do hořlaviny(čirý lampový olej, nebo petrolej), v žádném případě ne hořlaviny první třídy. Připevněné na řetězech. Jsou vidět na každém vystoupení s ohněm. Tento druh vystoupení je dnes velmi rozšířený na nejrůznějších kontinentech a zemích. Vystoupení se kombinuje s točením s hořícími tyčemi.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba ohnivých Poi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "Materiál je nejdůležitější, nejen kvůli správnému efektu, ale hlavně kvůli bezpečnosti. Nesmí se trhat, rychle hořet, po shoření odlétávat. Nejlepším materiálem pro výrobu ohňových poi je kevlar. Jako levnější náhradu pro začátečníky je také možně použít těsnící tkaninu do spalovacích kotlů, kterou lze zakoupit v každém železářství. Budeme potřebovat:", "section_level": 2}, {"title": "Postup.", "content": "Trubičky provrtáme asi 5mm na obou koncích. Do vzniknutých otvorů na jedné straně trubičky provlečeme menší kroužky na klíče. Na trubičky dále namotáme pásy látky. Z drátu odcvakneme asi dva půlmetrové kusy a provlečeme je otvory na spodních částech trubiček. Střídavým omotáváním drátu připevníme látku k trubičkám. Na konci provlečeme drát otvory, ve kterých již máme kroužky a zatočíme (spojíme konce), přebytečný drát odstraníme. Na kroužky navlečeme konce řetězů a na opačnou stranu řetězů ve vhodné vzdálenosti navlečeme kožené úchytky (příp. větší kroužky na klíče). Měly by být v takové vzdálenosti, že když máte ruky v pravém úhlu s tělem, tak máte poi dostatečně vysoko nad zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Poi namočíme na několik minut do nádoby s nevýbušnou hořlavinou, např. lampový olej, petrolej. Po vytáhnutí několika otočeními odstraníme odstředivou silou přebytečné palivo. Poi jsou připravené na zapálení.", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Důležité je uvědomit si možné riziko, které práce s ohněm přináší. Pokud si nejste jisti, že přesně víte jak se Poi chovají, cvičte s nezapálenými, tréninkovými, dokud nezískáte jistotu (pro efekt je možné točit také při UV světle, případně se svítícími kuličkami). Oblečení musí být bavlněné, protože odolává dotyku ohně. Umělá vlákna mohou začít hořet. Hlavně v začátcích je potřeba mít co nejvíce míst na těle zakrytých. Samozřejmostí je šátek na hlavě. Neustále by měl být někdo u vás. Nikdy netočte se zapálenými Poi sami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poi je forma žonglování, při které se točením míčů připevněných na provázcích vytváří motivy kruhových obrazců jakými jsou například antispin triquetra nebo mandala. Poprvé tuto zábavu predváděli Maoři, obyvatelé Nového Zélandu. V překladu Poi znamená \"míč\". Tuto techniku používaly ženy na zvětšení ohebnosti zápěstí a rukou a muži na zpevnění ramen a zlepšení koordinace pohybů. Jeden z předních Poi spinerů v ČR je Tomáš Bartoš a Vojta Stolbenko", "tgt_summary": "Poi refers to both a style of performing art and the equipment used for engaging in poi performance. As a performance art, poi involves swinging tethered weights through a variety of rhythmical and geometric patterns. Poi artists may also sing or dance while swinging their poi. Poi can be made from various materials with different handles, weights, and effects (such as fire). ", "id": 1392467} {"src_title": "Moravskoslezský kraj", "tgt_title": "Moravian-Silesian Region", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky.", "content": "Horopisně leží území kraje na rozhraní Českého masívu a vnějších Západních Karpat, na severu do něj zasahuje Středoevropská nížina (Opavská pahorkatina). Nejvyšším pohořím je Hrubý Jeseník (Praděd, 1491 m), jenž patří k Českému masívu a Moravskoslezský kraj se o něj dělí se sousedním Olomouckým krajem. Na opačném, jihovýchodním konci kraje se zvedají Moravskoslezské Beskydy (Lysá hora, 1323 m), které přecházejí do Zlínského kraje, na Slovensko i do Polska. Nižší kopce lemují jihozápadní hranici kraje. Severovýchod se naopak svažuje do Ostravské pánve kolem řeky Odry a jejích přítoků. Nejnižším bodem je soutok řek Odry a Olše na hranici s Polskem(195 m). Většinu území kraje odvodňuje řeka Odra a její přítoky (např. Opava, Ostravice, Olše, Osoblaha) do Baltského moře. Z části Nízkého Jeseníku kolem Rýmařova a drobných území okresu Nový Jičín odtékají vody do povodí řeky Moravy, tedy do Černého moře. Nepatrné části východní části kraje patří do povodí řeky Váh (části obcí Hrčava, Bukovec, Mosty u Jablunkova). I když je kraj spojován především s průmyslovým Ostravskem, nachází se v něm i cenné přírodní oblasti, jež jsou chráněny v rámci tří chráněných krajinných oblastí: Beskydy (rozlohou 1160 km2; včetně zlínské části největší CHKO v Česku), Jeseníky a Poodří. Kromě toho je zde 5 přírodních parků a 131 maloplošných chráněných území.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2001, kdy proběhlo poslední sčítání lidu s povinnou deklarací národnosti a náboženského vyznání se 86,9% obyvatel kraje označovalo za Čechy, 3,3% za Slováky, 3,0% za Poláky, 2,3% za Moravany, 0,8% za Slezany, 0,3% za Němce a 0,2% za Romy, avšak údaje o podílu romského obyvatelstva jsou zkreslené z důvodu neochoty deklarace romské národnosti ze strany Romů. 40,2% obyvatel kraje se považovalo za věřící - hlavně římské katolíky, zatímco 52,3% obyvatel kraje se označilo za ateisty. Podíl věřících postupně klesá. Malá část - zejména evangelických - obyvatel Těšínska hovořících místním česko-polsko-německým nářečím se kromě deklarace české či polské národnosti označuje rovněž za Šlonzáky (Slezany) či Goraly. Nejvíce Poláků žije právě na Těšínsku, kde je mnoho obcí úředně dvojjazyčných. Původní obyvatelstvo Hlučínska na sebe pohlíží rovněž jako na Prajzáky - byť i zde se většina obyvatel hlásí k české národnosti, v některých obcích na Hlučínsku se okolo 10% obyvatel hlásí k národnosti slezské. Kraj má třetí nejvyšší počet obyvatel ze všech českých krajů a po Praze nejvyšší hustotu zalidnění, vysoce převyšující republikový průměr (Česko 133 obyvatel na km2, Moravskoslezský kraj 224 obyvatel na km2;). 62 % obyvatel žije ve městech nad 20 tisíc obyvatel, a i to je v zemi výjimečné. Nejvyšší hustota zalidnění je na Ostravsku (981), nejnižší na Bruntálsku (62).", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Území kraje je vymezeno územími okresů Bruntál, Opava, Nový Jičín, Frýdek-Místek, Karviná a Ostrava-město. K 31. prosinci 2002 zanikly okresní úřady a samosprávné kraje se pro účely státní správy od 1. ledna 2003 dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností, ty dále na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Kromě bývalých okresních měst vykonávají rozšířenou státní správu ještě tyto obce: Bílovec, Bohumín, Český Těšín, Frenštát pod Radhoštěm, Frýdlant nad Ostravicí, Havířov, Hlučín, Jablunkov, Kopřivnice, Kravaře, Krnov, Odry, Orlová, Rýmařov, Třinec, Vítkov. V kraji je 300 obcí, z toho 22 obce s rozšířenou působností. Sídelním městem kraje je statutární město Ostrava.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky a ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. K 31. květnu 2001, dnem vyhlášení novelizačního ústavního zákona č. 176/2001 Sb., byl Ostravský kraj přejmenován na Moravskoslezský kraj, současně byly přejmenovány i další tři kraje. Zákonem č. 387/2004 Sb. byly k 1. lednu 2005 přesunuty tři obce (Huzová, Moravský Beroun, Norberčany) z Moravskoslezského kraje do Olomouckého kraje. V letech 1949–1960 byla většina území dnešního Moravskoslezského kraje součástí kraje Ostravského; část pak patřila ke kraji Olomouckému. V roce 1960 oba kraje zanikají a území celého dnešního Moravskoslezského kraje pak patřilo až do 31. prosince 1999 k tehdejšímu Severomoravskému kraji. Za Rakousko-Uherska náležela většina území současného kraje k Slezskému vévodství, z malé části k Moravskému markrabství, Hlučínsko bylo součástí pruské provincie Slezska (viz též moravsko-slezská hranice). Po vzniku Československa náležela většina kraje k zemi Slezské se správním centrem Opavou, malá část k zemi Moravské se správním centrem v Brně, od 1. prosince 1928 do 31. prosince 1948 náleželo celé území kraje k zemi Moravskoslezské se správním centrem v Brně.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Volební období 2004-2008.", "content": "Vítězství v krajských volbách 2004 dosáhla ODS v čele s lídrem Evženem Tošenovským (37,87 % hlasů). Vznikla tak středo-pravicová koalice ODS + KDU-ČSL, která v zastupitelstvu kraje disponovala 37 hlasy. Hejtmanem byl opětovně zvolen Evžen Tošenovský. Prvním náměstkem hejtmana (pro oblast dopravy a životního prostředí) se stal Pavol Lukša (později TOP 09).", "section_level": 2}, {"title": "Volební období 2008-2012.", "content": "Po krajských volbách v roce 2008 vznikla díky vítězství sociálních demokratů (42,63 %) v kraji levicová koalice ČSSD + KSČM. Hejtmanem se stal lídr ČSSD Jaroslav Palas. Komunistický lídr Josef Babka se stal prvním náměstkem hejtmana. Koalici vytvořilo 42 levicových zastupitelů, která zvolila jedenáctičlennou radu kraje.", "section_level": 2}, {"title": "Složení koalice v Radě kraje 2008–2012.", "content": "Vytvoření levicové koalice s KSČM doprovázely protesty a silná kritika obyvatel. Na samotném ustavujícím zasedání zastupitelstva přišli lidé s transparenty a před Krajským úřadem probíhala demonstrace.", "section_level": 3}, {"title": "Volební období 2012–2016.", "content": "Po krajských volbách v roce 2012 vznikla v kraji opět levicová koalice ČSSD + KSČM, v čele s hejtmanem Miroslavem Novákem. Komunistický lídr Josef Babka se stal prvním náměstkem hejtmana a koalice tvořená 44 hlasy v zastupitelstvu utvořila jedenáctičlennou radu kraje.", "section_level": 2}, {"title": "Volební období 2016–2020.", "content": "Současná středopravicová koalice je tvořena hnutím ANO 2011 + KDU-ČSL + ODS, reprezentovaná krajskou koaliční radou, v čele s hejtmanem Ivo Vondrákem (ANO), Lukášem Curylem (KDU-ČSL) a Jakubem Unuckou (ODS). Dohromady koalice disponuje 36 hlasy v Zastupitelstvu kraje. Koalice byla utvořena vůbec nejrychleji a jako první po volbách v roce 2016. Koaliční smlouva mezi stranami byla podepsána již 17. října 2016, a to i přes prvotní zdrženlivost ODS k hnutí ANO.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzická geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologická stavba kraje je velice pestrá. Působilo zde hercynské i alpinské vrásnění. Je tvořen geologickou jednotkou Českého masívu moravo-silesikum (vznikla hercynskou orogenezí) a mladšími Západními Karpaty (vznikly alpinskou orogenezí). Západní Karpaty mají typickou příkrovovou stavbu, příkrovy jsou tvořeny různými druhy sedimentárních hornin, které obalují tzv. krystalická jádra, jež jsou tvořena granitoidy a metamorfovanými horninami. Západní Karpaty pak sestávají z karpatského flyše a karpatské předhlubně. V Moravskoslezském kraji jsou zásoby černého uhlí (Ostravská pánev), vápence (např. Štramberk) či černých jílovitých břidlic (oblast Nízkého Jeseníka).", "section_level": 2}, {"title": "Geomorfologie.", "content": "Geomorfologicky sestává ze dvou systémů: Hercynského a Alpsko-himálajského. Hercynský systém zde tvoří dvě provincie: Českou vysočinu a Středoevropskou nížinu. Česká vysočina se dělí na 6 subprovincií, v MS kraji se nachází pouze Krkonošsko-jesenická subprovincie, Středoevropskou nížinu zaujímají pouze Středopolské nížiny. K Alpsko-himálajskému systému patří provincie Západní Karpaty, která se dělí na dvě subprovincie: Vněkarpatské sníženiny a Vnější západní Karpaty. Níže uvedená tabulka zobrazuje geomorfologické členění na území Moravskoslezského kraje. Např. Hrubý Jeseník se dělí i Keprnickou hornatinu, ale ta se nachází pouze na území Olomouckého kraje, proto zde není uvedena. Podcelky se ještě dále dělí na okrsky, ale vzhledem k velkému počtu nejsou uvedeny.", "section_level": 2}, {"title": "Slavní rodáci.", "content": "Mezi slavné osobnosti narozené v kraji patří například psycholog Siegmund Freud, hudební skladatel Leoš Janáček nebo skokani na lyžích Jiří Raška a Jakub Janda.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Díky ložiskům černého uhlí v ostravsko-karvinské pánvi a na ně vázaným hutním a dalším průmyslem patřila tato část kraje už za Rakousko-Uherska k nejdůležitějším průmyslovým oblastem. V souvislosti se současným útlumem těžkého průmyslu zde ovšem značně roste nezaměstnanost. Dlouho bude také trvat obnova poškozeného životního prostředí. Přes polovinu území kraje zabírá zemědělská půda, dalších 35 % připadá na lesní plochy (zejména v horských oblastech Jeseníků a Beskyd).", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Přestože se území Moravskoslezského kraje po zániku Československa ocitlo v poloze severovýchodního pohraničí, na hranicích s Polskem a Slovenskem, nejvíce vzdáleného od přímých kontaktů s metropolí státu, leží na historické dopravní cestě mezi severem a jihem Evropy - mezi Baltským a Středozemním mořem. Zároveň zaujímá strategickou polohu na rozmezí tří států - České republiky, Polska a Slovenska a svou polohou nabízí i výhodnou výchozí pozici pro dopravní vazby směrem do východní Evropy. Strategický význam této polohy podtrhuje zařazení podstatné části komunikací nadřazené dopravní infrastruktury do hlavní sítě TEN-T a umístění dvou koridorů této hlavní sítě. Hospodářským centrem kraje je od severu k jihu veden Baltsko-jaderský koridor jako jedna z nejdůležitějších transevropských silničních a železničních os, západovýchodní spojení zajišťuje významná odbočka Rýnsko-dunajského koridoru, spojující Mnichov s Prahou, Žilinou, Košicemi a ukrajinskou hranicí. Motoristé a podnikatelé na území Moravskoslezského kraje mohou využívat poměrně hustou síť pozemních komunikací v celkové délce téměř 3500 km. V prosinci roku 2012 byla na území kraje zprovozněna dálnice D1, která region propojuje s nadřazenou dopravní infrastrukturou České republiky. Dálnice D1 jako součást VI.B multimodálního koridoru Baltsko-jaderského koridoru Transevropských sítí TEN (Trans European Network) dále pokračuje na území Polska jako A1 a u Gliwice umožňuje rychlé napojení na mezinárodní silnici E40 vedenou z francouzského Calais přes Belgii, Německo, Polsko, Ukrajinu a Rusko do Kazachstánu. Silniční komunikační systém se dále opírá o hlavní mezinárodní silnice I/11 (E75): Rýmařov - Bruntál -Opava - Ostrava - Český Těšín - Mosty u Jablunkova a I/48 (E462): Nový Jičín - Frýdek-Místek - Český Těšín, které procházejí východní částí kraje. V současnosti probíhá jejich modernizace, a to jak na silnici I/48, která je upravována na dálnici D48 tak na silnici I/11, která je modernizována převážně v kategorii pozemní komunikace S 24,5/100 (2+2 pruhy). V kraji se nyní nachází 100 km dálnic D1, D48 a D56 k nimž lze ještě připočíst 55 km moderních úseků silnic I. třídy. Mimo nadřazenou dopravní infrastrukturu je území kraje protkáno hustou sítí silnic II. a III. třídy. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je Moravskoslezský kraj, který má ambici vlastní silniční sítí vytvořit kvalitní funkční doplněk k nadřazené dopravní infrastruktuře tak, aby byla zajištěna standardní dopravní dostupnost do všech lokalit kraje. Moravskoslezský kraj protínají také dva železniční tahy evropského významu, II. tranzitní železniční koridor (E 40, E 65 Přerov – Bohumín) a III. tranzitní železniční koridor (E 40 Bohumín - Mosty u Jablunkova). Modernizace druhého železničního koridoru byla dokončena v roce 2005, modernizace třetího železničního koridoru začala v roce 2007 a dosud probíhá. Mimořádným úspěchem v historii drážní dopravy na území kraje je výstavba kolejového napojení Letiště Leoše Janáčka Ostrava. Realizací stavby elektrifikované regionální dráhy jsou mezinárodní letiště v Mošnově, průmyslová zóna a vznikající železniční a multimodální cargo Mošnov přímo napojeny na železniční koridorovou trať. Délka nové trati je 2,9 km, přestupní terminál je propojen s odbavovací halou letiště. Pravidelný provoz osobní dopravy byl zahájen 13. 4. 2015. Veřejná osobní doprava na území kraje je z větší části provozována v systému ODIS, který cestujícím zajišťuje užití zejména jednotného tarifu a jednotných přepravních podmínek ve všech dopravních prostředcích. Významnou bránou kraje je Letiště Leoše Janáčka Ostrava jako letiště městského uzlu hlavní sítě TEN-T. V letech 2000–2015 se postupně daří obnovovat letecké spojení Moravskoslezského kraje se světem. Značného nárůstu bylo dosaženo jak v osobní letecké dopravě, tak i v nákladní přepravě. Provozovány jsou pravidelné mezinárodní lety pouze do Londýna a sezónní linky do cca 25 destinací.", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Více než polovinu území kraje zaujímá zemědělská půda, na dalších více než 35 % se rozprostírají lesní pozemky. Vedle přírodního bohatství, chráněných krajinných oblastí – Beskydy (rozlohou 1 160 km vč. zlínské části největší chráněná krajinná oblast v České republice), Jeseníky a Poodří – a 165 maloplošných chráněných území, se v kraji vyskytují bohaté zásoby nerostných surovin – kromě zemního plynu, převážně vázaného na černouhelné sloje, jde především o rozhodující domácí zásoby černého uhlí, prapříčiny budování těžkého průmyslu v kraji, který se na jeho životním prostředí nesmazatelně podepsal. Na důlní činnost však nelze pohlížet jen negativně, protože dala vzniknout i řadě biologicky cenných lokalit – mokřadům a jezerům, v nichž našly nová útočiště druhy vytlačené z území osídlených člověkem. S neblaze proslulým dědictvím kraje coby oblasti s nejvíce poškozeným životním prostředím v České republice se v posledních letech region úctyhodně vypořádává. Vysoká koncentrace těžkého průmyslu a množství lokálních topenišť si vyžádaly velké investice jak do ekologizace průmyslu, tak do tzv. kotlíkových dotací, tj. výměny stávajících ručně plněných kotlů na tuhá paliva za nové, nízkoemisní. V Moravskoslezském kraji je navíc možné získat bezúročnou půjčku na výměnu kotle. Po výměně se část půjčky splatí z kotlíkové dotace. K nápravě zhoršené kvality ovzduší kraj hledá i další cesty, jako jsou např. nadlimitní čištění komunikací, výsadba izolační zeleně nebo propagace čisté mobility. Vysokým počtem průmyslových zařízení a poměrně vysokou hustotou zalidnění je ovlivněno i odpadové hospodářství kraje. Celková produkce odpadů v kraji se přesto snižuje, zejména snahou o co největší opětovné využití stavebních materiálů a vedlejších průmyslových produktů. Se vstupem České republiky do Evropské unie se stát zavázal k dozoru nad takovými druhy rostlin, živočichů a typy přírodních stanovišť, které jsou v rámci Unie nejcennější a spadají do celistvé evropské soustavy území se stanoveným stupněm ochrany, soustavy Natura 2000. Na území Moravskoslezského kraje je Natura 2000 tvořena 45 vyhlášenými evropsky významnými lokalitami a čtyřmi vymezenými ptačími oblastmi.", "section_level": 1}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "Širokou škálu 42 gymnázií, 101 středních odborných škol a 57 středních odborných učilišť doplňuje 11 vyšších odborných škol a pět vysokých škol (Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, Ostravská univerzita, Slezská univerzita v Opavě, Vysoká škola podnikání a práva a Vysoká škola sociálně správní), které zabezpečují výuku pro více než 38 tisíc studentů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moravskoslezský kraj (od ledna 2000 do května 2001 Ostravský kraj) je jedním ze 14 vyšších územních samosprávných celků v Česku. Tento kraj se nachází na severovýchodě České republiky. Z větší části leží v Českém Slezsku (7 desetin), zbývající část zabírá severovýchod a malý kousek severu Moravy. Hranici mezi těmito historickými zeměmi v kraji v převážné většině tvoří řeky Odra a Ostravice (to v případě severovýchodu Moravy),na západě kraje je severní Morava zastoupena jihozápadní částí bývalého okresu Bruntál,což je zhruba okolí Rýmařova. V Moravskoslezském kraji žije obyvatel. ", "tgt_summary": "The Moravian-Silesian Region (; ; ), is one of the 14 administrative regions of the Czech Republic. Before May 2001, it was called the Ostrava Region (). The region is located in the north-eastern part of its historical region of Moravia and in most of the Czech part of the historical region of Silesia. The region borders the Olomouc Region to the west and the Zlín Region to the south. It also borders two other countries – Poland (Opole and Silesian Voivodeships) to the north and Slovakia (Žilina Region) to the east. ", "id": 1676300} {"src_title": "Kraj Vysočina", "tgt_title": "Vysočina Region", "src_document": [{"title": "Přírodní podmínky a kultura.", "content": "Celé území Kraje Vysočina leží v oblasti Českomoravské vrchoviny. Na jihu zahrnuje západní část Jevišovické pahorkatiny a sever Javořické vrchoviny, na západě je Křemešnická vrchovina, na severozápadě leží Hornosázavská pahorkatina, na severu Žďárské vrchy s Hornosvrateckou pahorkatinou, na východě a v centru je Křižanovská vrchovina. V Jihlavských vrších (Javořické vrchovině) se nachází nejvyšší hora Javořice (836,5 m). Pouze o 0,1 m je nižší vrchol Devět skal ve Žďárských vrších. Za Rakouska-Uherska byl údajně poblíž vrchu Melechov na západě dnešního okresu Havlíčkův Brod v blízkosti Stvořidel vyznačen symbolický střed Evropy, bližší informace o důvodu vyznačení však nejsou známy. Rozvodí moří táhnoucí se od severovýchodu na jihozápad dělí kraj na dvě téměř stejné části. Úmoří Severního moře do kraje zasahuje povodím Labe, Labe samo však krajem neprotéká a vody do něj odtékají řadou menších řek, z nichž k těm důležitějším patří Sázava. Obdobně jihovýchodní polovina kraje patří k úmoří Černého moře a povodí Dunaje, ale do kraje povodí zasahuje menšími řekami, např. Svratkou či Jihlavou. Kraj Vysočina se rozprostírá ve středu České republiky. Kraj tvoří především Českomoravská vrchovina s velmi zachovalou přírodou. Návštěvníci zde naleznou také dvě chráněné krajinné oblasti, kterými jsou Žďárské vrchy a Železné hory. Kromě toho je v kraji mnoho kulturních památek, hradů, zámků a církevních staveb. Z kulturních památek v kraji byly tři zapsány na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Jsou jimi historické centrum města Telč, poutní kostel svatého Jana Nepomuckého (Žďár nad Sázavou) na Zelené Hoře a židovská čtvrť, židovský hřbitov a Bazilika svatého Prokopa v Třebíči. Mezi lákadla regionu patří také muzeum v Pelhřimově mapující jedinečné výkony českých a světových rekordmanů. V červenci roku 2018 byla průměrná teplota v Kraji Vysočina 19,4 °C, tj. přibližně o 2 stupně více, než je obvyklé. Nejvyšší průměrná teplota byla naměřena na stanici Dukovany (20,9 °C), nejnižší teplotu měly stanice Černovice a Počátky (18,5 °C). Průměrný měsíční úhrn srážek byl 37,9 mm, tj. pouze 44 % standardních srážek. Na území kraje Vysočina se natočilo mnoho filmů, na hradě Ledeč nad Sázavou se natáčel film Micimutr, v Telči se natáčely filmy Pyšná princezna, Jak se budí princezny a Z pekla štěstí (i Z pekla štěstí 2). Film Jak se budí princezny se natáčel také na hradě Orlík u Humpolce. Mezi další filmy, které se natáčely na území kraje Vysočina patří Postřižiny, Všichni dobří rodáci, Čertí brko, Anděl Páně 2, Zádušní oběť, Bajkeři a Špunti na vodě. Rok 2019 byl vyhlášen rokem Filmové Vysočiny. Součástí akce je i publikace nebo interaktivní hra.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Kraj Vysočina udílí od roku 2007 několik různých ocenění osobnostem Kraje Vysočina. Jsou jimi Kamenná medaile, Skleněná medaile, Dřevěná medaile a Bronzová pamětní medaile. Autorem výtvarných návrhů medailí je sochař Radomír Dvořák. Kamenná medaile je zhotovena z mrákotínské žuly a je vyráběna v kamenosochařském středisku Lipnice nad Sázavou při Střední odborné škole uměleckoprůmyslové ve Světlé nad Sázavou. Skleněná medaile je zhotovena z čirého, zeleného a modrého skla, vyráběna je na uměleckoprůmyslové škole ve Světlé nad Sázavou, dřevěná medaile je zhotovena z dřeva jeřábu ptačího a je vyráběna Radomírem Dvořákem. Bronzová pamětní medaile je určena významným návštěvníkům Kraje Vysočina a je zhotovena z bronzu, vyráběna je ve Slévárně a modelárně Nové Ransko.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V Kraji Vysočina žije obyvatel. V tomto pořadí je mezi kraji České republiky na 12. místě – méně mají jen Liberecký a Karlovarský kraj. Největším městem je Jihlava, kde žije zhruba 50 tisíc lidí. Přes 30 tisíc obyvatel má ještě Třebíč. Mezi lety 2017 a 2018 se do kraje přistěhovalo více lidí, než se vystěhovalo, stejně tak se narodilo více lidí, než zemřelo. Kromě okresu Třebíč v každém okrese došlo k nárůstu počtu obyvatel, v okrese Třebíč došlo k poklesu o 357 obyvatel. V roce 2017 v Kraji Vysočina bylo uzavřeno celkem 46 registrovaných partnerství, tj. nejméně z celé republiky. Podle demogratických odhadů bude mít kraj Vysočina v roce 2051 o několik desítek tisíc obyvatel méně a bude mít také výrazně starší průměrný věk obyvatel.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Území kraje je vymezeno územími okresů Havlíčkův Brod, Jihlava, Pelhřimov, Třebíč a Žďár nad Sázavou. Začátkem roku 2003 byly zrušeny okresní úřady a pro účely státní správy bylo zavedeno členění území na správní obvody tzv. obcí s rozšířenou působností, jimiž je v Kraji Vysočina kromě pěti okresních měst ještě těchto dalších deset obcí: Pacov, Humpolec, Světlá nad Sázavou, Chotěboř, Nové Město na Moravě, Bystřice nad Pernštejnem, Velké Meziříčí, Náměšť nad Oslavou, Moravské Budějovice, Telč. Tyto správní obvody se dále dělí na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem.", "section_level": 1}, {"title": "Justiční příslušnost.", "content": "Kraj Vysočina má z historických důvodů nejkomplikovanější soudní správu ze všech krajů v Česku. Na jeho území se nachází pět okresních soudů, v krajském městě Jihlavě je pobočka brněnského krajského soudu, která je příslušná pro občanskoprávní věci s působností pro obvody okresních soudů v Jihlavě, Třebíči a Žďáru nad Sázavou (původní Jihomoravský kraj). Zbylá část kraje je rozdělena mezi českobudějovický a královéhradecký krajský soud (původní Jihočeský a Východočeský kraj). V případě, že tyto krajské soudy nerozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů, jde odvolání proti jejich rozhodnutím buď k pražskému nebo olomouckému vrchnímu soudu. Konkrétně soudní struktura vypadá na území kraje takto:", "section_level": 1}, {"title": "Historie samosprávného celku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zřízení a název.", "content": "Jihlavský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky, ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. Vytvoření Jihlavského kraje bylo iniciováno Vlastou Parkanovou a podle ní měl představovat brzdu opakování moravských nároků na obnovení země Moravské jako politického celku a koncepce spolkových zemí jako varianty samosprávy, kterou v Poslanecké sněmovně požadovaly strany moravského hnutí na počátku 90. let. Proti Vlastě Parkanové stál v bodě vytvoření Jihlavského kraje především Jan Ruml, který argumentoval že jde o neorganické sloučení Čech a Moravy a zpracoval vládní návrh 13 krajů bez Jihlavského kraje a s Prahou jako součástí Středočeského kraje. Mezi těmito návrhy posléze vzniknul vládní kompromis a dnešní kraj Vysočina se tak stal posledním přidaným krajem do návrhu ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, a to sněmovním výborem v říjnu 1997. Zákonem 387/2004 Sb. bylo k 1. lednu 2005 přesunuto 25 obcí z kraje Vysočina do Jihomoravského kraje. 31. května 2001, dnem vyhlášení novelizujícího ústavního zákona č. 176/2001 Sb., získal kraj nový název \"Vysočina\" (současně byly přejmenovány i další tři kraje), což bylo iniciováno předchozí anketou mezi občany kraje a usnesením zastupitelstva kraje. Spolu s hlavním městem Prahou tak byly jedinými kraji v Česku, které neměly v názvu stanoveném ústavním zákonem slovo „kraj“. Kraj ale 2. srpna 2010 navrhl ústavní zákon, jímž se měl název změnit na Kraj Vysočina, a Poslanecká sněmovna 23. března 2011 tento návrh ve znění komplexního pozměňovacího návrhu reagujícího na stanovisko vlády schválila, žádný poslanec nehlasoval proti návrhu a žádný poslanec během projednávání nevznesl námitku k podstatě návrhu. Tato novela ústavního zákona nakonec úspěšně prošla celým legislativním procesem a nabyla účinnosti dne 1. srpna 2011. Od tohoto data jde tedy již o „Kraj Vysočina“. Druhou změnu názvu předkladatel zdůvodnil tím, že si ji vynutila sama praxe, protože subjekty používají název Vysočina ve spojení s určením kraj naprosto běžně, a to i v písemných a právních dokumentech, a prosté označení Vysočina bez dalšího vymezení komplikuje namnoze určení, zda se nejedná například o obchodní organizaci nebo výrobek, eventuálně geografický pojem. První sídlo kraje bylo v jihlavském sídle Komerční banky.", "section_level": 2}, {"title": "Hejtmani.", "content": "Prvním hejtmanem byl Ing. František Dohnal (2000–2004), následovali RNDr. Miloš Vystrčil (2004–2008) a MUDr. Jiří Běhounek (od 2008), Běhounek byl hejtmanem zvolen i ve volbách v roce 2016.", "section_level": 2}, {"title": "Územní změny.", "content": "Dne 1. ledna 2005 byla z okresů Kraje Vysočina převedena pod okres Brno-venkov v Jihomoravském kraji řada obcí západně od Tišnova (Nedvědice s katastrálním územím Pernštejn; Černvír; Doubravník s katastrálním územím Křížovice; Borač s katastrálním územím Podolí; Pernštejnské Jestřabí s katastrálním územím Maňová, Husle a Jilmový; Olší s katastrálním územím Litava, Klokočí a Rakové; Drahonín; Žďárec s katastrálním územím Vickov; Vratislávka; Tišnovská Nová Ves; Skryje; Kaly s katastrálním územím Zahrada; Dolní Loučky s katastrálním územím Střemchoví; Horní Loučky; Újezd u Tišnova; Řikonín; Kuřimské Jestřabí s katastrálním územím Blahoňov; Kuřimská Nová Ves; Lubné; Níhov; Rojetín; Borovník; Posatín; Katov; Křižínkov) a obec Senorady západně od Oslavan. V kraji je po přesunu 703 obcí, z toho 15 obcí s rozšířenou působností a 26 obcí s pověřeným obecním úřadem. Sídelním městem je statutární město Jihlava.", "section_level": 2}, {"title": "Památky.", "content": "Historie zanechala na Vysočině množství památek. Centrum Telče, klášterní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou a Židovská čtvrť a bazilika svatého Prokopa v Třebíči jsou zařazeny mezi světové kulturní dědictví UNESCO. Stopy dějin doplňují dílo člověka v krajině a dotvářejí její krásu.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V první čtvrtletí roku 2011 stoupla průměrná mzda v kraji o cca 500 Kč. Kraj se tak stal pátým nejhůře placeným regionem. V roce 2011 se zvýšily oproti loňskému roku daňové příjmy kraje. V roce 2015 se rovněž navýšil rozpočet kraje a to o téměř 400 milionů korun. Na rok 2017 byl na konci roku 2016 schválen vyrovnaný rozpočet ve výši 9,7 miliardy Kč, tj. o 1,6 miliardy více než v roce 2016. Nejvíce, tj. 4,6 miliardy Kč bude vydáno v rozpočtové kapitole školství, mládeže a sportu, velké navýšení proběhlo i v rozpočtové kapitole nemovitý majetek, kdy dojde k několika významným investičním akcím. V roce 2017 je v plánu rekonstrukce interního pavilonu Nemocnice Jihlava, stavba pavilonu chirurgických oborů Nemocnice Třebíč a stavba nové budovy sídla Krajské knihovny Vysočiny. Turismus v kraji Vysočina se rozvíjí, kdy bylo oznámeno, že za rok 2015 přijelo do kraje oproti roku 2014 o 11,3 % turistů více. V roce 2018 byla nejnavštěvovanější atrakcí v Kraji Vysočina ZOO v Jihlavě. V roce 2018 byla vydána brožura s názvem Sto let příběhů, lidských osudů, architektury i sportu a kultury na Vysočině. Marketingovým tématem propagace Vysočiny bude v roce 2020 \"Vysočina sklářská.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "V kraji se uplatňují dřevozpracující, sklářský, strojnický, kovodělný, textilní, nábytkářský a potravinářský průmysl a vyskytuje se zde celkem 25 průmyslových zón. V Nové Vsi na Třebíčsku sídlí dvě společnosti z německé skupiny MANN+HUMMEL Group, a to MANN+HUMMEL (CZ) a MANN+HUMMEL Service, které dohromady zaměstnávají dohromady přes 1200 zaměstnanců. První zmíněná vyrábí kapalinové a vzduchové filtry i další komponenty pro strojírenský, převážně automobilový průmysl, druhá poskytuje servisní služby pro ostatní pobočky MANN+HUMMEL Group.", "section_level": 2}, {"title": "Zemědělství.", "content": "V zemědělství jsou na Vysočině výjimečně příznivé podmínky pro produkci mléka, brambor a řepky. Leží zde rozsáhlé hospodářské lesy.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Krajem prochází dálnice D1 z Prahy do Brna a dvě mezinárodní silnice: E59 (Jihlava – Vídeň – Záhřeb) a E551 (České Budějovice – Třeboň – Humpolec). Silniční síť kraje má v roce 2017 celkovou délku 4562 km, z toho silnice 2. třídy tvoří 1631 km. Celkem je v kraji 875 mostů. Kraj chce v roce 2017 vyřadit celkem 362 km silnic ze silniční sítě. Navržená páteřní síť silnic pro další roky má celkovou délku 678 km, dříve měla 745 km, navržená páteřní síť silnic 2. třídy má 1321 km, dříve měla 1631 km. V roce 2018 čtyři z pěti rekonstruovaných úseků dálnice D1 jsou na Vysočině. Kraj Vysočina chystá systém společné veřejné dopravy, kdy ten má být nazván Veřejná doprava Vysočiny (VDV). Spuštěn by měl být v roce 2020, kdy v polovině roku 2018 bylo rozhodnuto o způsobu odbavování. To by mělo probíhat pomocí identifikátoru nahraném na kartě či čipu. Projekt by měl posílit veřejnou dopravu ve městech. Systém Veřejné dopravy Vysočiny byl spuštěn v prosinci roku 2019 úpravami jízdních řádů Českých drah.", "section_level": 1}, {"title": "Věda a vzdělání.", "content": "Školní rok 2017 byl krajem Vysočina vyhlášen jako rok věnovaný zemědělství a odbornému vzdělávání.", "section_level": 1}, {"title": "Vysoké školy.", "content": "V Kraji Vysočina se nacházejí celkem dvě vysoké školy:", "section_level": 2}], "src_summary": "Kraj Vysočina (do května 2001 Jihlavský kraj, poté až do července 2011 pouze Vysočina) je samosprávný kraj v České republice ležící na pomezí Čech a Moravy. Je složen ze tří okresů bývalého Jihomoravského kraje (okres Jihlava, okres Žďár nad Sázavou a okres Třebíč), okresu Havlíčkův Brod z bývalého Východočeského kraje a okresu Pelhřimov z bývalého Jihočeského kraje. Na severu sousedí s Pardubickým krajem, na jihovýchodě s Jihomoravským krajem, na jihozápadě s Jihočeským krajem a na severozápadě se Středočeským krajem. Nejjižnější část Kraje Vysočina je vzdálena přibližně 4 km od státní hranice s Rakouskem. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "The Vysočina Region (; \"Highlands Region\", ), is an administrative unit () of the Czech Republic, located partly in the south-eastern part of the historical region of Bohemia and partly in the south-west of the historical region of Moravia. Its capital is Jihlava. ", "id": 965207} {"src_title": "Chrupavka", "tgt_title": "Cartilage", "src_document": [{"title": "Evoluce.", "content": "Jednoduchá bezbuněčná chrupavka se do jisté míry vyskytuje již u polostrunatců a primitivních strunatců. Jisté monografie dokonce přisuzují chrupavku i některým bezobratlým prvoústým. Většina prací však nahlíží na chrupavku jako na evoluční novinku obratlovců.", "section_level": 1}, {"title": "Stavba.", "content": "Chrupavka obsahuje větší množství mezibuněčné hmoty (vlákna i amorfní složka), mimo to obsahuje buňky — chondrocyty. Je buď zcela avaskulární (bez cév), anebo skrze ni cévy vedou ale nevyživují ji.) Nemá též vlastní inervaci. Povrch chrupavek kryje perichondrium (vazivová vrstva) nebo tzv. synoviální membrána na povrchu kloubních chrupavek. Na stavbě mezibuněčné hmoty se podílí zejména kolagen, kyselina hyaluronová, proteoglykany, ale i glykoproteiny a v elastické chrupavce také elastin.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy chrupavky.", "content": "Mezi základní typy chrupavek patří: Dále se někdy uvádí:", "section_level": 1}, {"title": "Vývin.", "content": "Kostra dítěte je z velké části tvořena chrupavkou, ve které se věkem začínají tvořit tzv. osifikační jádra (proces, který se v některých kostech odehrává už prenatálně), která se rozrůstají chrupavkou. V těchto jádrech jsou specializované buňky zvané osteoblasty, které ukládají do hmoty budoucích kostí minerální látky, ze kterých je nejvíce zastoupen fosforečnan vápenatý. Proto se dětem doporučuje zvýšený přísun vápníku. Definitivní osifikace (zkostnatění) těchto „pre-osteálních“ chrupavek nastává v 18–23 letech biologického věku člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o chrupavku.", "content": "Hlavním požadavkem na chrupavku je její elasticita a kloubní kluznost. Elastická a kluzná chrupavka zůstává, pokud je tlak na ni rychlý a dočasný. Naopak, při dlouhém, statickém tlaku se chrupavka chová jako tvrdá guma, která se poddává tvrdým strukturám a v místech trvalého zatížení se ztenčuje. Tento jev revmatologie popisuje jako artrotické změny v kloubu a pokud je dlouhodobý, může u jedince dojít až k bolestem kloubů a omezené hybnosti. Předpokladem zdravé chrupavky je tak zdravý kloub, kloubní pouzdro produkující synoviální maz, jenž chrupavku za pohybu lubrikuje, vyvarování se přetížení chrupavek dlouhými, strnulými pozicemi, fyziologická váha těla, pohybový režim v plných rozsazích, chůze, plavání, cvičení, masáže, myoskeletální terapie apod.", "section_level": 1}, {"title": "Potravinové doplňky.", "content": "Součástí doplňků stravy určených na obnovu chrupavek bývají (v poměru 5 : 3 : 2): Dosud však nevyšla jediná studie, která by přesvědčivě dokazovala účinnost těchto doplňků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrupavka (\"chondros\"-řec. \"cartillago\"-lat.) je pojivová tkáň, která slouží k pružnému spojení kostních tkání. Je součástí pohybového ústrojí, pokrývá například hlavice kostí v kloubech. Je velmi tuhá, ale i poměrně pružná a schopná vyrovnávat otřesy.", "tgt_summary": "Cartilage is a resilient and smooth elastic tissue, a rubber-like padding that covers and protects the ends of long bones at the joints, and is a structural component of the rib cage, the ear, the nose, the bronchial tubes, the intervertebral discs, and many other body components. It is not as hard and rigid as bone, but it is much stiffer and much less flexible than muscle. The matrix of cartilage is made up of glycosaminoglycans, proteoglycans, collagen fibers and, sometimes, elastin. ", "id": 2093711} {"src_title": "La Tène", "tgt_title": "La Tène (archaeological site)", "src_document": [{"title": "Historie výzkumu.", "content": "První nálezy (železné meče, nářadí, spony aj.) odtud byly získány kolem poloviny 19. století při bagrování dna jezera. Při poklesu vody v kruté zimě 1853/1854, kdy bylo dno obnaženo, věnoval švýcarský badatel Ferdinand Keller zvýšenou pozornost této situaci a nálezům (vedle velkého množství různých předmětů i zbytky několika můstků), o nichž podal první zprávu v roce 1858 a později pak další; do konce století pak vyšly ještě dvě publikace věnované La Tène (Émile Vouga 1885, V. Gross 1886), systematický výzkum nicméně byl proveden teprve v letech 1907-1917 a publikován v roce 1923 (Paul Vouga). Naleziště vydalo na 2500 různých předmětů, z nichž zhruba třetinu tvoří zbraně (železné meče, kopí, štíty) především z mladší doby laténské, dále šperky, nářadí, nástroje, součásti vozů a koňských postrojů aj., vedle toho i zvířecí a lidské kosti.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace naleziště.", "content": "Lokalita byla různě interpretována – např. jako celnice, obětní místo, vojenské stanoviště atd. a její zánik byl spojován s odchodem Helvetiů, kteří sídlili na území dnešního Švýcarska (země je dodnes nazývána \"Helvetia\", název se objevuje např. na poštovních známkách), do Galie v roce 58 př. n. l. Nejnovější interpretace vychází z výsledků výzkumu analogických lokalit rovněž na březích Neuchâtelského jezera (Corneaux, Port, Thielle), kde byly zjištěny zbytky dřevěných mostů a nalezeno opět větší množství různých předmětů v obdobném složení jako v La Tène. Nálezová situace vede k názoru, že předměty byly zavěšovány na konstrukci mostu (mostů) jako oběti vodnímu božstvu; most původně překlenoval říčku spojující dříve Neuchâtelské jezero s nedalekým jezerem \"Lac de Morat (Murtensee)\". Velmi důležitá je skutečnost, že díky uložení ve vodním prostředí se dochovala řada předmětů či jejich částí z organických materiálů, tedy ve své původní celistvé podobě (dřevěné štíty, dřevěná ratiště kopí, dřevěné rukojeti mečů aj.), kterou je zase možno konfrontovat s ikonografickými prameny. Některé z dochovaných dřevěných předmětů bylo možno použít pro dendrochronologické datování (např. kůly z mostu pocházejí z let 254-251 př. n. l., štít s pásovou puklicí, datovanou v rámci Reineckovy periodizace do stupně LT C1, poskytl absolutní datum 229 př. n. l., dřevěné kolo vozu bylo vyrobeno ze dřeva stromu poraženého v roce 38 př. n. l.).", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Nálezy z lokality La Tène se svým jednotným charakterem výrazně odlišovaly od tehdy již dobře známých nálezů z Hallstattu a na základě rostoucího počtu obdobných nálezů z jiných míst vyvodil roku 1872 švédský archeolog Hans Hildebrandt důležitý závěr: předřímskou dobu železnou rozdělil na období starší (do roku 500 př. n. l.), pro které použil označení doba halštatská, a mladší (500 př.n.l. - 0), které nazval podle naleziště v La Tène dobou laténskou. Objev lokality, její výzkum a následné vyhodnocení znamenal obrovský posun ve vývoji prehistorické vědy, její pravý význam však vyniká po zasazení do kontextu bohaté a složité struktury keltského osídlení v této oblasti, tvořené vedle samotného La Tène např. i výše zmíněnými lokalitami v Corneaux, Portu a na říčce Thielle, nedalekým oppidem Mont Vully a řadou sídlišť a obchodních center v okolí jezera, vypovídajících o regionu jako o významném centru řemesel a obchodu v daném období.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je na místě vybudován kemp s pláží a restaurací; archeologické naleziště připomínají jen skromné tři panely u pláže. Nálezy z lokality jsou uloženy a vystaveny v Laténiu, nedaleko na břehu jezera situovaném muzeu věnovaném pravěké a středověké historii okolí Neuchâtelského jezera.", "section_level": 1}], "src_summary": "La Tène je eponymní lokalita na katastru obce Marin-Epagnier na břehu Neuchâtelského jezera (Švýcarsko), podle níž bylo období největšího rozmachu keltského osídlení Evropy se svéráznou hmotnou kulturou nazváno dobou laténskou (cca 500 př. n. l. - 0).", "tgt_summary": "La Tène is a protohistoric archaeological site on the northern shore of Lake Neuchâtel, Switzerland. Dating to the second part of the European Iron Age it is the type site of the La Tène culture, which dates to about 450 BCE to the 1st century BCE and extends from Ireland to Anatolia and from Portugal to Czechia. La Tène is listed as a property of national significance.", "id": 6331} {"src_title": "Joachim von Sandrart", "tgt_title": "Joachim von Sandrart", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Sandrart pocházel ze staré měšťanské rodiny z horské oblasti Monsu v belgické provincii Henegavsko, z přímé linie rodinné větve započaté \"Jeanem Sandratem\" (1449–1509), hejtmanem papežské gardy. V roce 1500 obdržel jeho prapředek od papeže Alexandra VI. (1431–1503) lénem „Lescaille a Fay u Monsu“ a byl povýšen do šlechtického stavu. Později Sandrartové přesídlili jako obchodníci do Frankfurtu nad Mohanem. Joachim von Sandrart z nich dosáhl nejvyšších poct; dne 20. července 1653 obdržel v Řezně \"(Regensburg)\" říšský titul a byl mu schválen erb se třemi hrozny. Norimberský rytec a obchodník s uměleckými předměty Jacob von Sandrart (1630–1708) byl jeho synovec.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Snad roku 1615 v devíti nebo deseti letech se Sandrart (1620/21) začal učit jako rytec a malíř v Norimberku u Petera Isselburga (asi 1580–1630) a poté v Praze v rytecké oficíně Egidia Sadelera staršího (asi 1570–1629). První uměleckou výukou však prošel již dříve v dílně Daniela Soreaua († 1619). O deset let později (1625) byl v Utrechtu žákem u Gerrita van Honthorsta (1592–1656), kde zůstal do roku 1629. V následujících šesti letech (do roku 1635) cestoval Sandrart se svým učitelem Honthorstem po Anglii a Itálii. Mimo jiné tam maloval \"Smrt Senecy\", noční krajinu a další obrazy ve stylu Honthorsta. Také dodával kresby do Justiniánovy galerie v Římě (\"Galeria Giustiniana\", Řím, 1631). Několik objednávek Sandrart dostal od papeže Urbana VIII. (1568–1644). Byly to většinou portréty a biblické scény pro vnitřní výzdobu římských kostelů. Sandrartovy mnohé kresby i celé cykly posloužily jako návrhy a předlohy pro další malíře, například \"Itinerarium Italiae nov-antiquae\" od Martina Zeillera (1589–1661) a \"Archontologia cosmica\" od Johanna Ludwiga Gottfrieda (1584–1633). V roce 1635 se Sandrart vrátil zpět do Frankfurtu nad Mohanem, kde bydlel dva roky. Roku 1637 odešel do Amsterdamu, kde zůstal do roku 1645. Tam se dostal do nejvyšší společnosti a stal se prominentním znalcem umění, mezinárodním obchodníkem s uměním a dvorním malířem. Pro Maxmiliána I. Bavorského (1573–1651) Sandrart vytvořil alegorické obrazy \"Dvanáct měsíců\" a \"Den a noc\", oba pro jeho zámeckou galerii ve Schleißheimu. Po smrti svého tchána v roce 1645 Sandrart zdědil zámek Stockau u Ingolstadtu. Přestěhoval se tam i s rodinou z Nizozemí a vytvořil z něj své dědičné sídlo. V roce 1649 odešel Sandrart opět do Norimberku, kde měl lepší pomínky pro získávání objednávek. Tam maloval hlavně přítomné velvyslance. Jeho nejvýznamnějším dílem z té doby je skupinový portrét diplomatů \"Velká mírová hostina\", která se konala dne 25. září 1648 za účasti falckraběte Karla Gustava s císařským a švédským komisařem a říšskými státníky v rámci \"Mírového kongresu\". Roku 1653 byl Sandrart povýšen do šlechtického stavu s titulem \"falcko-neuburský rada\". Když měl ve Vídni portrétovat manželku císaře Ferdinand III. Habsburského (1608–1657), jakož i římského krále Ferdinanda IV. (1633–1654) a arcivévodu Leopolda (1614–1662), odměnou byl povýšen do rakouského šlechtického stavu. Další poctu získal 1676 od vévody Augusta ze Sachsen-Weißenfelsu (1614–1680). Byl přijat do prospěšné tzv. \"Výsostné společnosti\" (\"Fruchtbringende Gesellschaft\"), v tomto spolku byli všichni členové dekorování řádem Kokosové palmy a dostali své tituly. Sandrartovi vévoda propůjčil titul \"veřejně prospěšný\" a heslo \"Daleko vyčnívající\". Jako emblém mu byla určena \"červená jedle\". V Köthenerově knize této společnosti je Sandrart uveden pod č. 836. Sandrartovy výtvarné práce se vyznačují méně originalitou a více sklonem k napodobování. V jihoněmeckých a rakouských galeriích i v kostelech se najdou jeho díla v rukopisu zaměnitelná s jinými malíři. Větší přínos než svou výtvarnou tvorbou získal Sandrart svými organizačními počiny a spisy. V roce 1662 založil první německou uměleckou akademii v Norimberku. Byl také činný jako nakladatel. Jeho synovec a dědic Johann Jacob von Sandrart (1655–1698) pokračoval v jeho akademických spisech. V letech 1670 až 1673 se usadil v Augsburgu. Tam založil soukromou uměleckou akademii. Roku 1675 vytvořil obraz \"Jakubův sen\" na jižní stěně kostela františkánů v Augsburgu. Jeho stěžejním teoretickým dílem je kompendium \"Teutsche Academie der edlen Bau-, Bild und Malereikünste\", které se objevilo v několika dílech mezi lety 1675 a 1679. Vzniklo ve spolupráci s norimberským básníkem Sigmundem von Birken (1626–1681), který Sandrartovy texty přepracovával a doplňoval četnými básněmi. Spis je pokládán za první teoretickou práci o výtvarném umění v němčině. Sandrart 1680 vydal v překladu od Vincenzo Cartaris \"Le imagini colla sposizione degli dei degli antichi\" (německý titul: \"Iconologia Deorum oder Abbildung der Götter welche von den Alten verehret wurden\") následovalo další epochální dílo k dějinám umění. Roku 1681 se Sandrart postaral o renovaci hrobu Albrechta Dürera (1471–1528) na hřbitově v Norimberku, kde také on sám v roce 1688 nalezl své poslední místo k odpočinku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joachim von Sandrart starší (12. května 1606 ve Frankfurtu nad Mohanem – 14. října 1688 v Norimberku) byl malíř, rytec, historik umění, pedagog a překladatel.", "tgt_summary": "Joachim von Sandrart (12 May 1606 – 14 October 1688) was a German Baroque art-historian and painter, active in Amsterdam during the Dutch Golden Age. He is most significant for his collection of biographies of Dutch and German artists the \"Teutsche Academie\", published between 1675 and 1680.", "id": 1829732} {"src_title": "Vulcano", "tgt_title": "Vulcano", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve starověku, kdy bylo Vulcano aktivní sopkou, se lidé domnívali, že páry stoupající z kráteru jsou dílem řeckého boha ohně a kovářů, Hefaista. Římským ekvivalentem boha ohně byl ovšem Vulkán, proto se sopečnému kuželu začalo říkat \"\"Vulkánova propast\"\", \"La Fossa di Vulcano\". Podle projevů sopečné činnosti měl mít Vulcanus v hoře svou kovárnu, odkud pochází také další známý název \"\"Stará kovárna\"\", \"La Forgia vecchia\". V současnosti je kráter označován jako \"\"Velký kráter\"\", \"Gran Cratere\".", "section_level": 1}, {"title": "Geologický vývoj.", "content": "Stejně jako ostatní Liparské ostrovy je i ostrov Vulcano součástí vulkanického oblouku nacházejícího se v blízkosti střetu eurasijské a africké litosférické desky. Vznik sopečných ostrovů v Tyrhénském moři je tedy doprovodným jevem vulkanické aktivity probíhající v souvislosti se subdukcí (podsouváním) africké desky pod eurasijskou. Ostrov Vulcano je dnes tvořen pěti různými sopečnými strukturami, které byly během svého vývoje částečně deformovány. První strukturu představuje tzv. \"Primordial Vulcano\", tj. prvotní sopka, která tvoří jižní část ostrova. Původní sopka byla částečně zničena při vzniku druhé struktury, \"Piano\". V pořadí třetí sopečnou strukturu, \"Lentia\", narušil přibližně před 14 miliony lety další výbuch a kolaps kaldery, při němž vznikl dnešní hlavní sopečný kužel, \"La Fossa\". Kráter tohoto kužele je výsledkem sopečné činnosti posledních 5 500 let. Nejsevernější část Vulcana představuje poloostrov Vulcanello. Původně se ovšem jednalo o samostatný ostrůvek, který se v úžině mezi Vulcanem a Lipari začal vyvíjet po podmořské erupci v roce 183 př. n. l. Během středověkých erupcí se Vulcanello díky výlevům lávy a výbuchům pyroklastik napojilo na Vulcano. Poslední erupce Vulcanella proběhla v 16. století. V průběhu posledních století se vulkanická aktivita koncentrovala především do prostoru kráteru \"La Fossa\". Hlavní eruptivní cyklus začal v roce 1727. O 12 let později došlo k rozsáhlému a doposud poslednímu výlevu ryolitické lávy, který byl nazván jako \"vařící kamení\", \"\"Pietre Cotte\"\". V následujících 150 letech docházelo k erupcím jen sporadicky. Vyvrcholením tohoto období byla zatím poslední série erupcí, k níž došlo mezi 2. srpnem 1888 a 22. březnem 1890. Charakter erupce připomínal poslední vývojové stádium v cyklu sopky, tj. poslední eruptivní činnost. Během ní docházelo na Vulcanu k vyvrhování množství pyroklastik, od sopečného prachu a popela až po metrové kusy sopečných bomb. Sopečné bomby, vyznačující se tzv. \"chlebovou kůrkou\", dopadaly převážně do oblasti dnešního přístavu (\"Vulcano Porto\"). V této původně neobydlené oblasti nedošlo k žádným újmám na lidských životech ani poškození majetku, zato projevy erupce Vulcana pocítili až na Lipari. Dnes se Vulcano nachází v klidné fázi. Spící sopka o sobě nicméně občas dává vědět zemětřesnou činností a výrony plynu z fumarol. Poslední zvýšená aktivita byla zaznamenána v roce 1985. Vzhledem k tomuto datu a pravidelnosti cyklů sopky se předpokládá, že by v současnosti mohlo dojít k znovuoživení vulkanické činnosti, zvláště v blízkosti přístavu, kde dnes dochází k výronům žhavých sopečných plynů v podobě fumarol a solfatarů.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Oblast úzké šíje, kterou lemují břehy \"Porto Ponente\" (\"Západní přístav\") a \"Porto Levante\" (\"Východní přístav\") je v současnosti jednou z vulkanicky nejaktivnějších oblastí ostrova. Na břehu a v moři se nacházejí fumaroly i solfatary, které spolu s bahenním jezírkem fungují jako lázně. Nejvyšším vrcholem Vulcana je Monte Aria (500 m n. m.) v jižní části ostrova. Okraj hlavního, tzv. Velkého kráteru (italsky \"Gran Cratere\" nebo \"la Fossa di Vulcano\"), leží o více jak 100 metrů níže (391 m n. m.). Na okraji kráteru se nacházejí fumaroly, kterými na povrch vystupují sirné páry, horké až 1000 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Bahenní lázně a fumaroly na Vulcanu jsou spolu se sopkou na ostrově Stromboli vulkanicky nejaktivnější a turisticky nejatraktivnější část Liparských ostrovů. Nachází se zde množství ubytovacích zařízení: hotely, bungalovy, kempy. Turistickým lákadlem je nejen bahenní jezírko, ale také vyhlášená \"Černá pláž\" nacházející se na západní straně šíje, tedy na \"Porto ponente\". Na hlavní sopečný vrchol trvá výstup 2,5 hodiny, jsou odtud panoramatické rozhledy. Na vrchol nižší (123 m. n..m.), severně položený Vulcanello, trvá výstup zhruba hodinu, i odtud jsou pěkné výhledy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vulcano // (22 km2) je nejjižnějším ostrovem Liparského souostroví v Tyrhénském moři. Celý ostrov patří administrativně k městu Lipari v sicilském Metropolitním městě Messina. Byl to právě ostrov Vulcano, který dal jméno celé vědě, vulkanologii. Označení \"\"vulkán\"\" (angl. \"volcano\", itl. \"vulcano\") se dnes používá pro všechny sopky na celém světě. Podle údajů Italského statistického úřadu zde na počátku 21. století v roce 2001 trvale žilo celkem 715 obyvatel, z toho nejvíce v místních částech Vulcano Porto u přístavu a Vulcano Piano na náhorní rovině v jižní části ostrova, kde se nachází též místní základní škola.", "tgt_summary": "Vulcano () or Vulcan is a small volcanic island in the Tyrrhenian Sea, about north of Sicily and located at the southernmost end of the seven Aeolian Islands. The island is in area, rises to above sea level, and it contains several volcanic calderas, including one of the four active volcanoes in Italy that are not submarine. ", "id": 1368096} {"src_title": "Zvonkohra", "tgt_title": "Carillon", "src_document": [{"title": "Malé zvonkohry.", "content": "Nejmenší \"zvonkohry\" - metalofony - mají místo zvonků kovové obdélníkové destičky, uspořádané v řadách, podobně jako kameny xylofonu. Rozeznívají se paličkami drženými v rukách nebo kladívky spojenými s klaviaturou. Rozsah zvonkohry používané v orchestru bývá 2 - 3 oktávy. Větší (stabilní) nástroje často používají zvony zjednodušeného tvaru - cymbály - zhruba tvaru duté kulové úseče - (asi jako dveřní elektrické zvonky). V symfonickém orchestru mají své trvalé místo zvony tubulární či tyčové, provedené z oceli, skladné, avšak jejich zvuk je oproti skutečným bronzovým zvonům značně ochuzen.", "section_level": 1}, {"title": "Velké zvonohry.", "content": "Velké nástroje mohou být konstruovány jako zvonkohry (nepřímé ovládání kladiv pneumaticky, nyní častěji elektromagneticky, což je jednodušší a umožňuje automatickou hru ze záznamu), či jako zvonohry (přímě mechanické ovládání pákami a táhly, což je podstatně složitější, avšak umožňuje dynamický přednes \"živého\" hráče). Zvonohry jsou velmi oblíbeny v západní Evropě, zejména ve Velké Británii, Belgii a Nizozemí, kde se zvonohry dodneška vylepšují. V Česku nemají zdaleka takovou tradici, avšak právě proto je pražská loretánská zvonkohra zcela unikátní, neboť je zachována v původním historickém stavu. Proč v Česku zvonkohry nedosáhly takové obliby lze jen spekulovat, zajímavě zní teorie, která tvrdí, že zvon je mollový hudební nástroj, zatímco většina českých lidových písní je durových, a proto českému uchu zní písně ze zvonkoher poněkud nezvykle. Důležitý je též fakt, že alikvotní tóny zvonu netvoří k nárazovému (základnímu) tónu harmonickou řadu, jako je tomu např. u strun nebo píšťal. Proto se tón zvonu jeví pro hudební účely jako poněkud nečistý. V Nizozemí, kde mají zvonkohry nejdelší tradici, byly sice učiněny pokusy vyrábět durové zvony (\"pregnant\" bells, CocaCola bells), ale ty nemají pěkný tvar a hlavně jejich zvuk nedosahuje potřebných kvalit a tato cesta byla opuštěna. Zvonohra je osazena souborem zvonů klasického tvaru, přičemž profil žebra, zvláště velkých zvonů s hlubokým tónem, bývá modifikován s ohledem na sjednocení doby dozvuku všech použitých zvonů. Nástroj má vždy mechanický systém manuálního ovládání - klaviaturu, též i pedálnici, které zohledňují dynamiku úhozu. Koncertní zvonohra musí mít nejméně 23 zvonů, jejichž ladění je v toleranci 1 setina půltónu! Odlít takto přesně znějící zvon není možné (profil zvonu je možné vypočítat a odlít s maximální tolerancí cca 1/16 tónu, zvony pro koncertní nástroj je proto nutno navrhnout cca o 1/4 tónu níže a po odlití je na vnitřní straně věnce nepatrným osoustružením \"doladit\". Tímto ani žádným jiným způsobem však nelze hlas (tón) zvonu snižovat. V České republice této kategorii odpovídá jen Pražská (Manouškova) mobilní zvonohra postavená Petrem Rudolfem Manouškem v roce 2001. Tento, i ve světovém srovnání, špičkový nástroj má 57 zvonů, umístěných na pojízdné konstrukci s vnějšími rozměry běžného 20stopého ISO kontejneru, takže je přepravitelný kamionem a může projíždět a hrát i v ulicích historických měst a k tomu je vybaven mechanickou klaviaturou i nezávislým elektronickým systémem, ovládaným vestavěným počítačem, který umožňuje automatickou hru až 1024 zaznamenaných nahrávek. Tato zvonohra je nyní největší mobilní zvonohrou světa (celková hmotnost nástroje 12 tun, z toho zvony 5 tun) s rozsahem F1 - d6, přičemž původně největší \"mobilní\" nástroj byl umístěn na dlouhém návěsu nadměrných rozměrů, takže byl velmi obtížně přepravitelný ze svého stanoviště v holandském Utrechtu (v roce 2015 byl tento nástroj zrušen, rozebrán a zvony instalovány na věž). Ostatní mobilní zvonohry jsou podstatně menší, s menším počtem i hmotností zvonů, jedna je provozována v USA, všechny ostatní v západní Evropě, kde byly všechny postaveny. V poslední době byla většina velkých mobilních zvonoher zrušena pro velkou ztrátovost (nástroj blokuje transportní automobil, přeprava podléhá mýtu, trasu nutno plánovat s ohledem na únosnost cest atd.) Většina zvonoher je tak natrvalo umístěna ve věžích (tak jako Loreta), což však velmi komplikuje společné hraní s orchestrem či dalšími nástroji, které kvůli rozdílné hlasitosti musí při živé produkci zůstat na náměstí.", "section_level": 1}, {"title": "Zvonkohry v České republice.", "content": "Nejznámější zvonkohry ve věži:", "section_level": 1}], "src_summary": "Zvonkohra a také zvonohra jsou bicí hudební nástroje respektive zvláštní hudební stroje, konkrétně idiofony, jejichž každý tón je vytvářen vlastním kovovým laděným elementem, které jsou ve větší sérii seskupeny tak, že umožňují hraní (jednohlasé) melodie. Tyto znějící elementy (u nejmenších plochá \"želízka\", u větších zvonky, zvonce, cimbály i zvony) jsou rozezvučovány buď přímo, pomocí kladívek, srdcí, nebo důmyslným systémem táhel, které jsou vedeny od klaviatury až ke kladivu u zvonu, případně jsou napojeny na pneumatický, či elektrický rozvod. Moderní zvonkohry mohou být také ovládány programově na dálku prostřednictvím počítačů a za pomoci elektrického, pneumatického či kombinovaného pohonu zvonů. Zvonkohra může být ovládána libovolným nepřímým způsobem, zvonohra však pouze přímým mechanickým systémem táhel, umožňujícím úderovou dynamiku (hru se změnou hlasitosti). ", "tgt_summary": "A carillon ( or ; ) is a musical instrument typically housed in the bell tower (belfry) of a church or municipal building. The instrument consists of at least 23 cast bronze, cup-shaped bells, which are played serially to produce a melody, or together to play a chord. A traditional manual carillon is played by striking a keyboard—the stick-like keys of which are called batons—with the fists, and by pressing the keys of a pedal keyboard with the feet. The keys mechanically activate levers and wires connected to metal clappers which strike the bells. ", "id": 2238605} {"src_title": "Amnestie", "tgt_title": "Amnesty", "src_document": [{"title": "Historie a právo.", "content": "Historicky je amnestie výsadní právo panovníka, který ji uděloval obvykle při nástupu na trůn. Až do středověku se často týkala odpuštění dluhů, to jest oddlužení zemědělců. Např. v Rakousku jí neomezeně disponoval císař. Na rozdíl od milosti, udělované individuálně, týká se amnestie všech anebo jen určitých skupin odsouzených a trestaných, například jen za určité zločiny, a může být také omezena například výší trestu. Bývá spojena i s dalšími podmínkami, například se může týkat jen trestaných, kteří neměli kázeňské přestupky, anebo naopak vyžadovat, že amnestovaný po jistou dobu nebude pravomocně odsouzen; pokud by byl, výkon amnestovaného trestu se tím obnoví. V České republice jde podle čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy o rozhodnutí ústavně neodpovědného prezidenta, které pouze vyžaduje ke své platnosti kontrasignaci ze strany předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Tímto spolupodpisem ale vláda, která je již ústavně odpovědná, a to Poslanecké sněmovně, za amnestii přebírá odpovědnost. Podle ústavy z roku 1960, která byla platná až do 31. prosince 1992, to ovšem byla zcela výhradní pravomoc prezidenta. Prezident přitom nemá pravomoc udělovat amnestii jen v případě trestů, ale současně i přestupků. V Rakousku a v některých spolkových zemích Německa je zvykem udělovat amnestie pravidelně před Vánoci vězňům, kteří by jinak byli propuštěni během Vánoc nebo krátce po nich. V Německu může amnestii udělit Spolkový sněm, v Itálii parlament, v USA prezident nebo Kongres, v Rusku Státní duma, v Gruzii parlament. V Rakousku ji uděluje prezident. Ve Francii je možnost omezené amnestie dána prezidentovi, přičemž od roku 2007 se prezidenti dobrovolně zavazují amnestii neudělovat. V Řecku vyhlašuje amnestii prezident na základě doporučení ministra spravedlnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Amnestie v Československu po pádu komunismu.", "content": "Udílet amnestie byl oprávněn prezident federace.", "section_level": 1}, {"title": "Amnestie Václava Havla z ledna 1990.", "content": "Šlo o jeden z prvních kroků Václava Havla ve funkci prezidenta, kterým byly prominuty tresty uložené za předchozího režimu. Amnestie se týkala zhruba 23 tisíc osob (na území Česka 15 tisíc) z celkem 31 tisíc uvězněných. Mezi amnestovanými byl i za vraždu odsouzený Jozef Slovák, který po propuštění spáchal nejméně čtyři další vraždy. Jak ale uvádí např. tento zdroj, jeho propuštění s vyhlášenou amnestií nesouviselo (amnestie se na osoby odsouzené mj. za trestný čin vraždy nevztahovala, až na odpuštění jednoho roku trestu odnětí svobody), ale byl podmíněně propuštěn po odpykání dvou třetin trestu v souladu s tehdejšími platnými zákony.", "section_level": 2}, {"title": "Amnestie Václava Havla z února 1990.", "content": "Vyhlášena byla „v zájmu posílení záruk demokracie, veřejného klidu a pořádku“ a týkala se pouze abolice ve věcech nedovoleného ozbrojování, za podmínky dobrovolného odevzdání zbraní a výbušnin nejpozději do 1. března 1990.", "section_level": 2}, {"title": "Amnestie v samostatné České republice.", "content": "Udílet amnestie je oprávněn prezident republiky, rozhodnutí ale vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Odpovědnost za amnestii pak nese vláda.", "section_level": 1}, {"title": "Amnestie Václava Havla z února 1993.", "content": "Václav Havel ji vyhlásil po svém prvním zvolení prezidentem České republiky. Z celkem 14 tisíc vězňů se týkala jen asi 130 osob.", "section_level": 2}, {"title": "Amnestie Václava Havla z února 1998.", "content": "Další prominutí trestů vyhlásil Václav Havel u příležitostí svého znovuzvolení. Z celkem 22 tisíc vězňů bylo propuštěno přes 930 osob, u dalších několika set bylo zastaveno trestní stíhání.", "section_level": 2}, {"title": "Amnestie Václava Klause z ledna 2013.", "content": "Prezident Václav Klaus vyhlásil svou první amnestii krátce před koncem svého druhého funkčního období, u příležitosti 20. výročí osamostatnění České republiky. Podle odhadu Ministerstva spravedlnosti ČR se amnestie týká více než 32 000 lidí. Vězeňské brány opustilo více než 6 145 lidí (původní odhad činil 7 416 pravomocně odsouzených). Rozhodnutí prezidenta se však dotkne i dalších zhruba 14 500 osob podmíněně odsouzených s probačním dohledem a dalších lidí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Amnestie (z řeckého \"amnéstia\", zapomenutí) je rozhodnutí o hromadném, a to úplném nebo částečném prominutí trestu, a současně o zahlazení odsouzení pro trestný čin. Neruší tedy rozsudek ani občanskoprávní odpovědnost odsouzeného (například povinnost nahradit škodu), ale pouze trest. V České republice bývá doprovázena abolicí, to jest rozhodnutím o zastavení nebo nezahájení trestního řízení pro činy, na něž se vztahuje.", "tgt_summary": "Amnesty (from the Greek ἀμνηστία \"amnestia\", \"forgetfulness, passing over\") is defined as \"A pardon extended by the government to a group or class of people, usually for a political offense; the act of a sovereign power officially forgiving certain classes of people who are subject to trial but have not yet been convicted.\" An amnesty constitutes more than a pardon, in so much as it obliterates all legal remembrance of the offense. Amnesty is increasingly used to express the idea of \"freedom\" and to refer to when prisoners can go free. ", "id": 358768} {"src_title": "Stratigrafie", "tgt_title": "Stratigraphy", "src_document": [{"title": "Typy stratigrafie.", "content": "Stratigrafie se dělí na dva typy: Relativní stratigrafii a absolutní stratigrafii.", "section_level": 1}, {"title": "Relativní stratigrafie.", "content": "Relativní stratigrafií neboli relativním stářím rozumíme to, že zjišťujeme, jestli je geologické těleso starší nebo mladší než ostatní tělesa. Pro určení stáří vrstev těles se používají čtyři metody.", "section_level": 2}, {"title": "Litostratigrafická metoda.", "content": "Jejím základem se stratigrafický zákon, pro nějž platí také název superpozice. To také znamená, že ve vrstevním sledu jsou horní vrstvy mladší než vrstvy pod nimi.", "section_level": 3}, {"title": "Biostratigrafická metoda.", "content": "Metoda využívá paleontologického obsahu hornin a všech znaků spojených. V Biostratigrafii existuje několik metod: Metoda vůdčí zkamenělin, Metoda komplexní druhové analýzy, Fylogenetická metoda a Mikropaleontologická metoda.", "section_level": 3}, {"title": "Chemostratigrafická metoda.", "content": "Geochemický obraz Země vykazuje změny, které jsou časově nevratné. Odkryjeme-li sukcesi těchto změn, získáme další nástroj pro stratifikaci a korelaci hornin.", "section_level": 3}, {"title": "Eventostratigrafická metoda.", "content": "Metoda se soustřeďuje na studium geologicky náhlých a krátkodobých událostí, které v geologickém záznamu zanechaly značné údaje a pokud možno rozsáhlé a ostře ohraničené změny, uložené v různých prostředích.", "section_level": 3}, {"title": "Absolutní stratigrafie.", "content": "Absolutní stratigrafie neboli metody časového datování využívá nejrůznějších postupů ke zjištění stáří hornin vyjádřeného v rocích. Počátek číselného datování je stanoven rokem 1950. Pro datování událostí před rokem 1950 se používají 3 kategorie jednotek: Ka (kilo-annum) = 10, Ma (mega-annum) = 10, Ga (giga-annum) = 10 roků. Zde uvedené zkratky se ovšem nevyužívají k vyjádření doby trvání geologických dějů ale hlavně k datování hranic. Jako příklad bych mohl uvést útvar paleocén, jeden z jeho stupňů dan má spodní hranici 65 Ma a jeho vrchní hranice je 61 Ma. A když vezmeme 65 a odečteme 61, dostaneme číslo 4, to je počet let, jak dlouho to dané období trvalo.", "section_level": 2}, {"title": "Radiometrická metoda.", "content": "Radiometrická metoda je nejznámější, protože obsahuje největší počet dat. Využívá se jako časomíra samovolného rozpadu radioaktivních prvků v minerálech. Atomová jádra prvků samovolně vystřelují částice alfa (nabitá heliová jádra) a beta (elektrony), dále uvolňují záření gama a produkují dceřiné prvky. Tento proces je známý jako přirozená radioaktivita. Doba za kterou se rozpadne polovina množství původních jader atomů se nazývá poločas rozpadu.", "section_level": 3}, {"title": "Magnetostratigrafie.", "content": "Metoda vychází z přirozených vlastností hornin. To znamená z přirozené remanentní magnetické polarizace a taky magnetické susceptibility.", "section_level": 3}, {"title": "Metoda sekvenční stratigrafie.", "content": "Metoda vychází z toho, že kolísání hladiny oceánu zanechá v zemské kůře záznam a ten můžeme využít i pro globální celosvětové korelace. Přestože kolerace menších cyklů na delší vzdálenost je občas složitá, tak ty velké struktury depozičních systémů jsou definovány pomocí sekvenční stratigrafie. Základní jednotkou jsou sekvence, ty jsou členěny na tzv. systémové soustavy, soustavy nízkého stavu hladiny, transgresivní soustava, soustava vysokého stavu hladiny a soustava sedimentů klesajícího stavu.", "section_level": 3}], "src_summary": "Stratigrafie nebo také stratigrafickou geologii, můžeme chápat jako nauku studující vztahy geologických těles. Zatímco prostorovou rozlehlost daných těles můžeme určit jednodušeji, pomocí metod měření trojrozměrného prostoru, tak měření časového rozměru a jeho srovnávání u různých těles a procesů je mnohem složitějším problémem. Čas ve stratigrafii je charakterizován šipkou běžící od počátku historie Země až do současnosti a je zachycen posloupností všech forem, jevů, znaků a jejich změn v horninách. U stratigrafie se určuje relativní stáří geologických těles a procesů, to je tzv. relativní stratigrafie a jejich skutečné stáří a to je tzv. absolutní stratigrafie. ", "tgt_summary": "Stratigraphy is a branch of geology concerned with the study of rock layers (strata) and layering (stratification). It is primarily used in the study of sedimentary and layered volcanic rocks. Stratigraphy has two related subfields: lithostratigraphy (lithologic stratigraphy) and biostratigraphy (biologic stratigraphy).", "id": 1348826} {"src_title": "Bobrovití", "tgt_title": "Castoridae", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Známé jsou tyto rody: rod Castor – bobr rod †Castoroides rod †Trogontherium", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Zástupci čeledi bobrovití jsou jedni z nejmohutnějších hlodavců. Jejich tělo měří 600–800 mm; ocas 250–450 mm. Váží obvykle 12–25 kg. Jejich kůže je leskle hnědá, na břiše může být světlejší. Na zadních nohách má mezi prsty silnou plovací blánu. Má mohutné čelisti a v nich celkem 20 zubů. Nejvýraznější z nich jsou dva oranžové dolní řezáky, které používá ke kácení stromů a keřů.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Svá díla – tzv. bobří hrady – která mohou mít až 10 m v průměru, si staví na říčkách a v tůních. Aby měli u těchto staveb dostatečně velkou a hlubokou vodní nádrž, staví hráze, kterými zahrazují vodní toky, a vytvářejí tak přehrady. Bobři jsou převážně noční zvířata. Jsou aktivní celý rok a neupadají tedy do zimního spánku. Žijí monogamně v kolonií zahrnujících obvykle rodičovský pár a nedospělá mláďata. Od dubna do června rodí obvykle od 2 do 4 mláďat. Ta jsou již ochlupená a mají otevřené oči. Samice je kojí průměrně 3 měsíce; pohlavně dospívají ve věku 1,5 – 2 roky, kdy odcházejí z hnízda. Maximální věk se udává různě od 24 do 50 let.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Bobři se živí kůrou a lýkem listnatých stromů a keřů, jejich větvemi a kořeny. Na jaře a v létě konzumují i některé byliny. Na zimu si vytvářejí zásoby – potravu si uschovávají pod vodou blízko svého hnízda. Stromy kácí svými dolními řezáky; horní při tom slouží jako páka. Jsou schopni porazit strom o průměru 1 m, i když běžně kácí stromy jen čtvrtinové.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bobrovití (Castoridae) je čeleď hlodavců z podřádu Castorimorpha, kam patří i pytlonošovití a pytloušovití. Zahrnuje jeden recentní rod s dvěma druhy žijícími v Severní Americe, Evropě a Asii.", "tgt_summary": "The family Castoridae contains the two living species of beavers and their fossil relatives. This was once a highly diverse group of rodents, but is now restricted to a single genus, \"Castor\".", "id": 1097787} {"src_title": "Rose Ausländerová", "tgt_title": "Rose Ausländer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Obvykle se nezařazuje státně, národnostně ani jazykově, neboť její osud byl velmi spletitý: Narodila se v Rakousko-Uhersku, na území dnešní Ukrajiny, v židovské německy mluvící rodině. V roce 1916 její rodina utekla před ruskou armádou do Vídně. Ještě před koncem války se vrátila na východ, do rodné Bukoviny, ovšem ta se v roce 1918 stala součástí Rumunska. Černovice se pak nazývaly Cernauti. Tam začala v roce 1919 studovat literaturu a filozofii na tamní univerzitě. Ovšem v roce 1920, po smrti otce, univerzitu opustila a o rok později odešla do Spojených států, kde roku 1926 získala občanství, které ovšem ztratila v roce 1934, poté co roku 1927 přesídlila znovu do Rumunska, aby nejprve pečovala o nemocnou matku a později žila se svým partnerem. V roce 1939 připravila v Rumunsku k vydání svou první sbírku básní nazvanou \"Der Regenbogen\" (\"Duha\"). Většinu nákladu zničili Němci, když v roce 1941 Cernati okupovali. V letech 1941-1943 byla tzv. totálně nasazena v cernautském ghettu a další rok, až do osvobození města Rudou armádou v roce 1944, se skrývala, aby unikla deportaci do koncentračního tábora. V Cernauti žila krátce i po válce, to už ovšem tato část Rumunska byla součástí Sovětského svazu. Pak se vrátila do USA, kde v roce 1948 znovu získala občanství. V letech 1948-1956 psala básně v jazyce nové země, v angličtině. Hodně z nich dedikovala své nejbližší americké přítelkyni, básnířce Marianne Moorové. Po setkání se svým dalším přítelem, spisovatelem Paulem Celanem v Paříži roku 1957, s nímž diskutovali o holocaustu a svém osudu, se náhle vrátila k rodné řeči, k němčině. Od té doby psala básně zase jen v ní. V roce 1963 vydala ve Vídni svou druhou knihu básní, \"Blinder Sommer\" (\"Slepé léto\"). V roce 1966 se rozhodla vrátit do Evropy. Po neúspěšném pokusu usadit se ve Vídni dožila v Západním Německu (1966-1988), kde jí přiznali jako oběti nacismu důchod. Uvažovala i o odchodu do Izraele, ale nelíbil se jí tamní přílišný vliv náboženství. Zůstala tak v Německu, kde nakonec napsala a vydala většinu svých básní. Ty poslední diktovala z lůžka. Když se jí ke konci života ptávali, kde se - vzhledem k zákrutám svého života - cítí doma, odpovídala, že \"jejím domovem je slovo\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Rose Ausländerová, rodným jménem Rosalie Beatrice Scherzerová (11. května 1901, Černovice – 3. ledna 1988, Düsseldorf) byla německy a anglicky píšící básnířka, řadící se k expresionismu, Nové věcnosti či k modernismu.", "tgt_summary": "Rose Ausländer (born Rosalie Beatrice Scherzer; May 11, 1901 – January 3, 1988) was a Jewish poet writing in German and English. Born in Czernowitz in the Bukovina, she lived through its tumultuous history of belonging to the Austro-Hungarian Empire, Kingdom of Romania, and eventually the Soviet Union.", "id": 1930609} {"src_title": "Berthold Auerbach", "tgt_title": "Berthold Auerbach", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z židovské rodiny a na základě vůle rodičů se měl stát rabínem. Proto v letech 1825–1830 navštěvoval nejprve talmudskou školu v Hechingenu a pak rabínskou školu v Karlsruhe. Roku 1830 však přestoupil na gymnázium ve Stuttgartu a v letech 1832–1833 studoval práva a pak filozofii na univerzitě v Tübingenu. Roku 1833 přestoupil na Mnichovskou univerzitu, odkud byl za účast v zakázaném buršáckém spoku Germania vyloučen (byl dokonce odsouzen na dva měsíce do vězení). Studium mohl v letech 1834–1837 dokončit na univerzitě v Heidelbergu. Roku 1838 vstoupil do zednářské lóže ve Frankfurtu nad Mohanem. Studiem díla Barucha Spinozy se rozešel s ortodoxním judaismem. Byl takovým obdivovatelem tohoto filosofa, že roku 1841 přeložil jeho práce do němčiny. Obrovskou popularitu mu pak přinesly až jeho \"Schwarzwälder Dorfgeschichten\" (\"Schwarzwaldské vesnické povídky\") z roku 1843, kterými se proslavil a které mu umožnily, aby se od roku 1845 stal úspěšným spisovatelem na volné noze. V letech 1849–1854 napsal další tři díly těchto příběhů a stal se zakladatelem tohoto žánru realistických povídek z venkovského prostředí, který se šířil po celé Evropě. Roku 1848 se zúčastnil revolučních bojů ve Vídni. Od roku 1849 do roku 1859 žil v Drážďanech. Následně se přestěhoval do Lipska a pak do Berlína. Vznik Německého císařství roku 1871 jej naplnil hrdostí. Roku 1872 se usídlil ve Freiburgu. Usiloval o duchovní a politickou svobodu a o zrovnoprávnění židovského obyvatelstva a byl zarmoucen růstem německého antisemitismu. Kromě vesnických povídek je autorem řady románů a nepříliš úspěšných dramat. Na podzim roku 1881 onemocněl těžkým zápalem plic. Na radu svého lékaře se odjel léčit do Cannes, kde zemřel. Byl pohřben na židovském hřbitově v rodném Nordstattenu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Berthold Auerbach, původním jménem Moses Baruch Auerbach, (28. února 1812, Nordstatten, dnes součást Horb am Neckar - 8. února 1882, Cannes, Francie) byl německý spisovatel a překladatel židovského původu.", "tgt_summary": "Berthold Auerbach (28 February 1812 – 8 February 1882) was a German-Jewish poet and author. He was the founder of the German \"tendency novel\", in which fiction is used as a means of influencing public opinion on social, political, moral, and religious questions.", "id": 1824738} {"src_title": "Kočka horská", "tgt_title": "Andean mountain cat", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Kočka horská byla popsána v roce 1865 italským přírodovědcem Emilio Cornaliem, který ji pojmenoval \"Felis jacobita\" na počest Jacobita Mantegazza. Jenže jakékoliv přímé důkazy její existence byly natolik vzácné, případně zaměnitelné s kočkou pampovou, že ji autoři přírodovědných knih až přibližně do roku 1900 nezahrnovali do přehledu žijících druhů koček. V roce 1940 byla přeřazena do rodu \"Oreailurus\", kde vydržela až do přelomu 20. a 21. století. Až v roce 1998 byly získány první kvalitní fotografie. Kočka horská obdržela již několik vědeckých jmen a nejnověji byla zařazena do rodu \"Leopardus\", zahrnujícího šest dalších amerických koček. Synonyma pro kočku horskou jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Existuje málo věrohodných kvantitativních údajů ke kočce horské. Dosahuje velikosti mohutnějších kusů kočky domácí. Většina autorů uvádí, že byl zvážen pouhý jeden samec (ne zcela dospělý), který měl hmotnost 4 kg. Nicméně existuje ještě záznam o samici vážící 4,5 kg. Délka těla se pohybuje v rozsahu 57,7 až 85 cm, délka ocasu 41 až 48 cm. Maximální délka lebky je 9 až 11,5 cm. Srst je hustá a dlouhá, na hřbetě až 4,5 cm, 3,5 cm dlouhé chlupy vyrůstají na ocase. Základní barva je stříbrošedá nebo popelavá, hnědošedá nebo načervenalá. Tmavší, na těle nepříliš zřetelná kresba je tvořená rezavými rozetami na bocích, které místy přecházejí v pruhy. Končetiny jsou mourované, s černošedou kresbou. Břicho je světlejší, s tmavými tečkami, ušní boltce jsou vždy šedé. Ocas je kroužkovaný, kroužků bývá šest až devět (nejčastěji 7), u mladých zvířat jich může být i více a jsou tenčí. Někteří jedinci mají špičku ocasu bílou. Ocas je velmi tlustý a dlouhý. Zvláštností kočky horské jsou některé znaky na lebce, přesněji velká, dvoukomorová sluchová výduť, což je dutý výběžek spánkové kosti pod kostěným zvukovodem. Vnější zvukovod má zploštělý tvar. Celkový počet zubů je 28 při zubním vzorci 3/3, 1/1, 2/2, 1/1. Kočka horská bývá zaměňována s horskou formou kočky pampové, jejíž areál se překrývá s místy výskytu kočky horské (sympatrický výskyt). Srst kočky pampové je spíše žlutohnědá s tmavší, výraznější kresbou. Její uši mají černou vnější část boltců. Také má kratší ocas.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a biotop.", "content": "Kočka horská obývá skalnaté vysokohorské pouště Andských vrcholů nejčastěji v nadmořské výšce mezi 3600 m a 4700 m. Největší výška, ve které byla kočka horská spatřena, je 5100 m n. m. Přestože jednoznačně preferuje horské oblasti, byla pozorována i v nadmořské výšce 650 m. Areál výskytu tvoří přerušovaný pás táhnoucí se od severního Chile a severozápadní Argentiny na jih Peru a do jihozápadních oblastí Bolívie. Žije nejčastěji na skalnatých, velmi suchých a chladných vrcholech vysoko nad hranicí lesa. Vegetace je tvořena zakrslými trávami a keři. Také se vyskytuje na vysokohorských vlhkých loukách a vzácně i při hranici sněhu. Dokáže žít i v patagonských stepních a křovinatých územích. Oblasti, v nichž žije, vykazují tyto typické podnebné charakteristiky: zima (průměrné roční teploty 0 °C až 4 °C), sucho (roční srážky méně než 100 mm až 800 mm) a velké rozdíly teplot mezi dnem a nocí.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie a ekologie.", "content": "O chování kočky horské je toho známo velice málo. Bylo zdokumentováno minimum pozorování kočky horské v jejím přirozeném prostředí. V zoologických sbírkách na celém světě je pouze pět lebek této vzácné kočkovité šelmy. Teprve v dubnu 2004 se podařilo odchytit jednu samici a vybavit jí telemetrickým obojkem, následně bylo odchyceno a označeno ještě dalších devět jedinců. Sledování ukázalo, že kočky horské jsou aktivní hlavně v noci nebo jsou diurnální (aktivní za soumraku a - o něco méně - za úsvitu). Jsou samotářské a sdružují se jen v době páření. Jedná se o rychlého a mrštného predátora s dobrými skokanskými a manévrovacími schopnostmi. Jeho hlavní kořistí jsou andské druhy hlodavců, na jejíchž lov se specializuje; je to hlavně viskača (\"Lagostomus maximus\"), činčila krátkoocasá (\"Chinchilla chinchilla\") a činčily rodu \"Lagidium\", jako je činčila ušatá (\"Lagidium viscacia\") nebo činčila horská (\"Lagidium peruanum\"). Pravděpodobně loví také další malé hlodavce, jako jsou tukotuko, myši a krysy. Hlodavci tvoří přinejmenším 2/3 potravy, ale někdy to může být až 100 %. Je schopna zabít i zajíce, malé a středně velké ptáky a plazy. Doplňkovou potravou může být i hmyz. Bylo zaznamenáno, že před ní prchal pes horský. Ale spíše než, že by šlo o kočičí kořist, se to zdá naznačovat dominanci kočky v případném kompetičním vztahu. Kočka horská vykazuje několik jedinečných rysů chování. Předně se nebojí lidí. Pozorovatelé se k ní mohou dostat doslova na pár metrů a jsou při tom zcela ignorováni. To však činí tuto šelmu velmi zranitelnou vůči odchytu a lovu, domorodci ji často loví tak, že k ní přijdou a hodí po ní kámen. Její teritorium je na malou kočku velmi rozsáhlé, jde mnohdy o desítky km2. Jedna samice s obojkem se během osmiměsíčního sledovaného období v roce 2004 pohybovala na území 65,5 km2. Kočky horské žijí zřejmě tak, že tráví několik dní v konkrétní kolonii viskač (nebo činčil), kde loví a odpočívají. Po určité době se přesunou do jiné kolonie.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Věrohodných informací o rozmnožování existuje naprosté minimum a to i z toho důvodu, že kočka není chována v zajetí. K páření dochází zřejmě na jaře, porod koťat pak následuje v létě, nicméně podle svědectví domorodců se kočky páří mezi červencem a srpnem a mláďata přicházejí ne svět v září či v říjnu. Ve vrhu bývá jedno až dvě mláďata, přičemž dvě jsou zřejmě častější.", "section_level": 2}, {"title": "Populace.", "content": "V letech 2007 až 2016 provedli vědci několik průzkumů teritorií, hustoty a lokálních populací kočky horské. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) tyto výzkumy vyhodnotil a odhadl, že k roku 2016 žilo ve volné přírodě 1378 dospělých jedinců v celkem 10 subpopulacích. Při tom se zjistilo, že druh má velmi nízkou genetickou variabilitu a tvoří dvě hlavní výrazně oddělené populace.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Až do začátku 21. století se mělo za to, že hlavní hrozbou pro kočku horskou je nelegální lov kvůli kožešině. V roce 2008 byl tento názor opraven a za nejdůležitější hrozbu byla označena ztráta a fragmentace životního prostředí. Konkrétně jde o tyto problémy: expanze zemědělství, především nevhodné pastevectví a vysávání horských vodních zdrojů pro potřeby těžby a průmyslu. Dále zvířata ohrožuje velký rozvoj těžby ropy v Patagonii. Lov místními lidmi je poměrně intenzivní, neboť zemědělci se domnívají, že jim kočka zabíjí mláďata dobytka a drůbež. Domácí nebo pastevečtí psi mohou být další hrozbou, neboť je známo mnoho případů, kdy kočku pronásledovali a zabili. Dalším důvodem, proč jsou kočky horské tak vzácné, může být jejich potravní specializace. Činčily a viskačy žijí v malých koloniích (maximálně 60 jedinců) a jejich výskyt je roztroušený. Proto má kočka horská velké teritorium a malou populační hustotu. Například populace činčily krátkoocasé byla zmasakrována kvůli kvalitní kožešině na počátku 20. století, což rozhodně mohlo negativně ovlivnit populaci kočky horské. I ostatní druhy viskač a činčil byly a jsou loveny. Je-li kočka horská potravním specialistou, hlavní příčinou vzácnosti kočky horské by pak byl nedostatek potravy v důsledku nadměrného lovu její hlavní kořisti člověkem. Oficiálně je kočka horská chráněná ve všech čtyřech státech, kde se vyskytuje. IUCN vede kočku horskou jako ohrožený druh. Úmluva CITES jí zařazuje do přílohy I., čili obchod s ní je zakázán či přísně omezen. Ochranou kočky horské se kromě jiného zabývá nezisková organizace Alianza Gato Andino (Andean Cat Alliance).", "section_level": 1}, {"title": "Mýty a pověry.", "content": "Indiáni kočky horské a pampové většinou mezi sebou nerozlišují. Nazývají je obvykle \"titi\" nebo \"osqhollo\" (i když mají i další názvy) a považují je za posvátná zvířata, což jim však nijak nebrání je z mnoha různých důvodů lovit. Vycpané kočky nebo jejich kůže jsou používány při ceremoniích, které mají zajistit dobrou úrodu anebo produktivitu domácích zvířat. Mezi obyvateli horských oblastí And existují další pověry, které se mnohdy podle komunity liší. Kdo prý spatří kočku horskou, musí ji co nejdříve zabít a bude mít rok štěstí a společenské uznání. Jiní domorodci mají zato, že pouhé spatření kočky přináší smůlu. Někteří lidé věří, že je v kočce spoutána zlá síla, kterou mohou využít ve svůj prospěch.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kočka horská (\"Leopardus jacobita\") je jedna z nejvzácnějších a nejméně známých kočkovitých šelem. Je to malá kočka, jenž zbarvením, hustou srstí a velkým ocasem připomíná zmenšeného sněžného levharta. Stejně jako on obývá vysoké hory, konkrétně jihoamerické Andy. Živí se různými malými savci (především viskačami a činčilami), ptáky a plazy. Mezi domorodci koluje o této kočce několik pověr a mýtů, kvůli kterým je jimi lovena. Jelikož má poměrně malý areál rozšíření a velmi nízkou populaci (necelých 1400 dospělých jedinců), hodnotí IUCN tuto šelmu jako ohrožený druh.", "tgt_summary": "The Andean mountain cat (\"Leopardus jacobita\") is a small wild cat native to the high Andes that has been listed as Endangered on the IUCN Red List because fewer than 2,500 individuals are thought to exist in the wild. It is traditionally considered a sacred animal by indigenous Aymara and Quechua people. ", "id": 1007437} {"src_title": "Šen-čou", "tgt_title": "Shenzhou (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Popis lodi.", "content": "Transportní loď, vyvinutá v rámci Projektu 921, o vzletové hmotnosti 7 790 kg, celkové délce 8,86 m a maximálním průměru 2,8 m, sestává ze tří částí: Elektrickou energii dodávají dva výklopné panely fotovoltaických baterií (slunečních), každý o čtyřech čtvercových sekcích, připojené k bokům přístrojového modulu a dva výklopné panely fotovoltaických baterií po dvou čtvercových sekcích, připojené ke stěnám orbitálního modulu. Celkový příkon elektrické energie se odhaduje na 1,5 kW. U posledních modelů jsou panely připojené k orbitálnímu modulu též výklopné. Objem vnitřního hermetizovaného prostoru činí celkem zhruba 10 m. Návratový modul je vybaven osmi stabilizačními motory pro udržování orientace během sestupu atmosférou. Jeho povrch o celkové ploše 22,4 m je pokryt tepelným ablativním štítem voštinové konstrukce o celkové hmotnosti 500 kg zabezpečujícím, že vnitřní teplota při návratu na Zemi nepřesáhne 40 °C. Pro závěrečnou fázi přistání slouží padákový systém tvořený stabilizačním padákem, hlavním padákem o ploše 1 200 m a motory měkkého přistání na tuhé pohonné látky. Pro záchranu během vzletu je loď vybavena záchranným systémem s hlavním oddělovacím motorem na tuhé pohonné látky a menším odhazovacím motorem. Na palubu návratového modulu je možno umístit jedno až tři tvarovaná křesla pro kosmonauty. V orbitálním modulu jsou umístěny spací pytle pro odpočinek členů posádky, kuchyňka s možností ohřevu jídla, hygienické zařízení (záchod), klimatizační systém a vědecké přístroje pro experimenty během letu. Orbitální modul dále má 16 menších raketových motorků pro korekce dráhy, orientaci a stabilizaci během samostatného letu. V přední části orbitálního modulu může být umístěno stykovací zařízení s průlezem; při dosavadních letech místo něj byla umístěna plošina pro instalaci měřicích přístrojů, vystavených působení kosmického prostoru. Orbitální modul se před zahájením sestupového brzdicího manévru odděluje a pokračuje v samostatném letu po oběžné dráze, během něhož se uskutečňují automaticky nebo ze země dálkově řízené experimenty a pozorování po dobu až půl roku. Celkově je loď zhotovena ze zhruba 100 tisíc součástek tvořících přibližně 600 jednotlivých přístrojů integrovaných do 13 subsystémů. Loď je vynášena na oběžnou dráhu nosnými raketami typu Čchang-čeng CZ-2F (Changzheng 2F, česky Dlouhý pochod z kosmodromu Ťiou-čchüan v provincii Kan-su. Let je řízen z řídicího střediska BACCC (Beijing Aerospace Command & Control Center), Peking (Čína).", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Jméno Šen-čou údajně navrhl čínský ministerský předseda, který vlastnoručně štětcem namaloval příslušné znaky na první exemplář této lodi, a to ve tvaru uvedeném v záhlaví hesla, který se překládá jako \"Božská loď\" (případně jako \"Mystická loď\" nebo \"Tajuplná loď\"). Je však zajímavé, že zcela stejně (včetně intonace) se čtou znaky, které však mají význam \"Božská země\", což je básnický opis pro Čínu. Ve zprávách o letech těchto lodí v čínském tisku a v oficiálních agenturních zprávách (tisková agentura Sin-chua) se alternativně používají oba dva způsoby zápisu jména této kosmické lodi a tedy i oba významy.", "section_level": 1}, {"title": "Lety programu Šen-čou.", "content": "Uskutečněné: Plánované:", "section_level": 1}], "src_summary": "Šen-čou (; česky \"Božská loď\") je čínská pilotovaná kosmická loď. Hlavním dodavatelem je Zhongguo Hangtian Keji Jituan Gongsi (Čung-kuo chang-tchien kche-ťi ťi-tchuan kung-s’, tj. China Research Institute of Space Technology (CRIST)), který je součástí uskupení Zhongguo Kongjian Jishu Yanjiu Yuan (Čung-kuo kchung-ťien ťi-šu jen-ťiu jüan, tj. China Academy of Space Technology (CAST)), Peking (Čína), ve spolupráci s dalšími čínskými institucemi a firmami. Inspirací při návrhu kosmických lodí Šen-čou byla konstrukce lodí Sojuz.", "tgt_summary": "Shenzhou (; ) is a spacecraft developed and operated by China using Soyuz technology to support its crewed spaceflight program. The name is variously translated as \"Divine vessel\", \"Divine craft\", or \"Divine ship\". Its design resembles the Russian Soyuz spacecraft, but it is larger in size. The first launch was on 19 November 1999 and the first crewed launch was on 15 October 2003. In March 2005, an asteroid was named 8256 Shenzhou in honour of the spacecraft.", "id": 1976050} {"src_title": "Baudolino", "tgt_title": "Baudolino", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Baudolino, syn piemontského sedláka Galiauda pojmenovaný podle tamního patrona svatého Baudolina (zhruba 700 – 740), kterého viděl ve zjevení, v roce 1155 zachrání muže na koni, který zabloudil v mlze. Ukáže se, že jde o císaře Fridricha I. Ten si chlapce oblíbí a poté, co se díky Baudolinově proroctví vzdají císařovi nepřátelé, se ho ujme. Baudolino je v péči biskupa Oty a jeho pomocníka kanovníka Rahewina, kteří ho mj. naučí psát. Baudolino má zvláštní schopnost, dokáže mluvit cizím jazykem chvíli poté, co někoho slyší se tímto jazykem domlouvat. Baudolino je nenapravitelný lhář a různými lstmi pomáhá císařovi, kterého má za svého druhého otce, v politických záležitostech. Stojí tak v pozadí za velkými událostmi, díky jeho nápadu císař kanonizuje Karla Velikého (aby omezil moc papeže), učiní z boloňské univerzity nezávislý stánek vědění, \"najde\" relikvie Tří králů (a vymyslí jména Kašpar, Melichar a Baltazar) apod. Baoudolino se také zamiluje do císařovny Beatrix. Mezitím však studuje v Paříži, kde se při hospodských pitkách postupně setkává s Básníkem (jehož básně píše Baudolino), bardem Abdulem, Boronem, rabi Solomonem a Kyotem. Vedou spolu různé učené disputace (např. o existenci prázdna či o tvaru Země) a společně sní o bájné východní říši kněze Jana, o které se dozvídají různé útržkovité informace (z nichž nejdůležitější jsou slova biskupa Oty na smrtelné posteli) a zbytek si domýšlejí. Kněz Jan je nestorián a již několik století spravedlivě vládne říši, ve které žijí podivné bytosti (při popisu bytostí se Umberto Eco drží dobových představ o dálných východních krajích). Přátelé plánují výpravu do této říše. Abdul si od ní slibuje setkání s vysněnou princeznou, o které zpívá ve svých písních, rabi Solomon zase pátrá po 10 ztracených izraelských kmenech (ztratily se dobytím Samaří a pádem Izraelského království v roce 722 př. n. l.), Boron s Kyotem zase pátrají po Poháru (Svatý grál), který by mohl mít právě kněz Jan. Baudolino se poté octne při stavbě Alessandrie, která však vzniká bez povolení císaře. Císař je neustále ve válce proti italským městům a nakonec dojde i na obléhání Alessandrie. Baudolino se snaží různými způsoby domluvit smír a pracuje pro obě strany. Nakonec je císařské vojsko obléháním tak vysíleno, že císař jako dobrou záminku pro jeho ukončení \"uvěří\" Baudolinovu triku, při kterém je poslední kráva ve městě (shodou okolností jde o krávu Baudolinova otce Galiauda) nacpána zrním, aby to vypadalo, že ve městě mají hodně jídla (tato pověst prý skutečně existuje). Baudolino, ač nepřítel válek a zabíjení, se také objeví v bitvě u Legnana (29. května 1176), kde je Fridrich poražen a Baudolino mu zachrání život. Baudolino s přáteli napíše dopis kněze Jana pro Fridricha, díky kterému by měl Fridrich získat větší váženost a který by opravňoval k vyslání výpravy do Janovy říše. S dopisem se však svěří darebáku Zosimovi, který tento nápad přejme a zařídí to tak, aby dopis kněze Jana (mírně upravený) získal jeho vládce – byzantský basileus. Z výpravy tak zase sejde. Baudolino se ožení se svou krajankou Colandrinou, ta ale brzy zemře. Zemře také královna Beatrix. Baudolino se spolu s přáteli vypraví do Byzance za Zosimem, neboť ten tvrdil, že zná Kosmovu mapu, podle které by bylo možné dojít do říše kněze Jana. Zosima najde, když v kryptě dělá podvodné věštecké obřady pro basilea, a zajme ho. Mapu se jim ale najít nepodaří, Zosimos se ale zachrání, když prohlásí, že mapu zná zpaměti. Každý den z ní pak část rekonstruuje. Přátelé se se Zosimem vrátí zpět k Fridrichovi a Baudolino stihne pobýt několik dní se svým umírajícím otcem. Vypráví mu o Poháru a otec mu vnukne myšlenku, že Pohár, ze kterého pil Ježíš Kristus nemohla být žádná zlatá nádoba a přirovná ho spíše ke své dřevěné misce. Po Galiaudově smrti si Baudolino onu misku vezme a začne ji za Pohár vydávat s tím, že je potřeba vrátit tomu, komu patří – tedy knězi Janovi. Poté se vše schyluje k třetí křížové výpravě. Baudolino s přáteli se jí zúčastní s tím, že po dobytí Jeruzaléma se nebudou vracet, ale budou pokračovat dále na východ. Přidají se k nim i Baudolinovi přátelé z Alessandrie. Po cestě se seznámí s urozeným arménským hodnostářem Mchitharem Arcrunim, dávným přítelem Zosima. V Gallipoli přátelé stráví několik dní a na zdejším trhu koupí různé léky a relikvie, se kterými se velmi vyplácí obchodovat. Armáda pokračuje dále na východ (roku 1190 dobije Ikonium) a Arcruni pozve Fridricha na svůj hrad, kolem kterého projíždějí. Fridrich s sebou vezme i Baudolina a jeho přátele. Hrad je plný všelijakých technických zvláštností, např. Archimédova zrcadla, Dionýsovo ucho, dveře otvírající se \"parním strojem\" jako ve starověké Alexandrii a také uzavřená místnost, ze které může Arcruni vytlačit všechen vzduch a vytvořit zde vzduchoprázdno (což připomnělo staré diskuse o prázdnu). A také zde Arcruni má několik relikvií hlav Jana Křtitele, které vyrábí. Po večeři se Fridrich odebere ke spánku do své komnaty, zamkne se tam a přátelé přespávají v přední místnosti a hlídají. Ráno se však ukáže, že je císař po smrti. Přátelé se začnou navzájem z jeho smrti obviňovat, ale nepřijdou na žádnou jasnou indicii, která by smrt v uzavřené místnosti vysvětlila. Pak ale vystoupí Básník a prohlásí, že budou všichni obviněni z císařovy smrti a že bude lepší to navléci tak, aby to vypadalo, že císař nezemřel na hradě uprostřed kruhu přátel. Obléknou tedy Fridricha, posadí ho na koně a odvezou k řece kousek dále od vojenského ležení, ale tak, aby byli vidět. Fridrich si totiž přál si ráno zaplavat, jak měl ve zvyku. Položí Fridricha do vody a když začne odplouvat, spustí povyk a po chvíli tři rytíři z vojska pochopí, co se děje, a vjedou do vody a Fridricha vytáhnou. Ten je však mrtvý. Mezitím ale zmizí Pohár, nejcennější relikvie a důvod k cestě do říše kněze Jana. Armáda se zdrží, aby ujednali, co dál, velení se ujímá císařův syn Fridrich Švábský. Baudolino a jeho přátelé změní plány a postupně se už chystají na cestu do říše kněze Jana. Je jich spolu s alessandrijskými dvanáct, tedy takový počet, aby je mohl někdo považovat za Tři krále vracející se z Betléma. Chce se k nim přidat i Arcruni, přátelé mu ale nevěří a navíc se již nevejde do počtu. Pak se ale ukáže, že zmizel Zosimos, kterého opomněli hlídat jako zajatce, a s ním i jedna hlava Jana Křtitele, do které patrně ukryl i Pohár. Předpokládají, že Zosimos se chce do říše kněze Jana dostat dříve než oni a slavně Pohár vrátit. Arcruni se připojí k zbývajícím jedenácti členům výpravy (vyzná se ve zdejší krajině a hodí se do počtu dvanácti Králů), rozeberou si zbylých šest hlav Jana Křtitele (po jedné získají Baudolino, Básník, Abdul, Kyot, Boron a jeden z alessandrijských Boidi) a zahájí pronásledování Zosima. Je červen roku 1190 a konečně se vydávají na cestu do říše kněze Jana. Na svém několikaletém putování procházejí osadou gymnosofistů, temným lesem zvaným Abcasie a konečně překračují bájnou řeku Sambation. Dorážejí do skalního města Pndapetzimu (inspirace jordánským městem Petra), které střeží vchod do říše kněze Jana a obývají ho podivná stvoření - jednonožci, bezhlavci, tvrdochodci, giganti apod. Baudolino s přáteli se zde usazují a vyčkávají na vhodnou dobu pro odchod do říše kněze Jana. Zatímco se Básník a ostatní druhové snaží připravit obyvatele Pndapetzimu na blížící se vpád Bílých Hunů, Baudolino potkává u jezera za městem Hypatii do které se zamiluje. Válka s Huny skončí porážkou, zahyne v ní i několik Baudolinových přátel. Zbylí členové výpravy se zachrání útěkem a vydávají se na cestu domů. V Konstantinopoli se znovu setkávají se Zosimem a dochází k závěrečnému odhalení viníka Fridrichovi smrti. Baudolino zjišťuje, že odcizený Pohár nosí celou dobu u sebe ve schránce na relikvii. Zde se prolínají obě roviny románu, dochází k setkání Baudolina s historikem Niketou. Po dokončení svého vyprávění se Baudolino už jako stařec vydává znovu do říše kněze Jana, aby dostál svým závazkům k otci a znovu se setkal s milovanou Hypatií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baudolino (2000) je čtvrtý román Umberta Eca. Hlavní hrdina Baudolino, rodák (stejně jako Eco) z italské Alessandrie, v roce 1204 v Konstantinopoli vypráví byzantskému historikovi Niketovi svůj příběh od okamžiku, kdy si ho k sobě v roce 1155 vzal císař Fridrich I. Barbarossa.", "tgt_summary": "Baudolino is a 2000 novel by Umberto Eco about the adventures of a man named Baudolino in the known and mythical Christian world of the 12th century. ", "id": 1982782} {"src_title": "Ferdinand I. Dobrotivý", "tgt_title": "Ferdinand I of Austria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Ferdinand \"Karel Leopold Josef František Marcelin\" byl syn rakouského císaře a uherského a českého krále Františka I. a Marie Terezy Neapolsko-Sicilské. Od dětství trpěl epileptickými záchvaty, které byly způsobeny porodním traumatem, a rachitidou. Do devíti let nezískal téměř žádné vzdělání, neboť tehdejší lékaři věřili, že fyzická a duševní námaha vede ke zhoršení stavu epileptických pacientů. Protože pozdější Ferdinandovy pokroky postupovaly pomalu, panovaly určité obavy o následnictví.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost.", "content": "Ferdinand měl hudební nadání, hrál na klavír a trubku, nadšeně se zabýval botanikou a zajímal se o vývoj techniky. Rozhodně není možné ho označit za slabomyslného, neboť hovořil pěti jazyky. Na druhou stranu byl poněkud flegmatický a z jeho zdravotních problémů vyplývala některá další omezení. Ferdinandovi rodiče byli bratranci prvního stupně, přičemž Ferdinandovi prarodiče byli vlastními sourozenci. Ferdinandův děd z otcovy strany Leopold II. byl totiž bratrem Ferdinandovy babičky z matčiny strany Marie Karolíny a jeho děd z matčiny strany Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský byl bratrem jeho babičky z otcovy strany Marie Ludoviky Španělské. To znamená, že Ferdinand měl pouze čtyři praprarodiče a nikoliv osm jak je běžné. Takto blízké příbuzenství mělo za následek, že většina z Františkových a Mariiných dětí se musela potýkat s genetickou degenerací a jen část z nich byla schopna samostatného života.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1830 byl Ferdinand v Prešpurku (dnešní Bratislavě) korunován jako Ferdinand V. uherským králem a nadále mu náležel titul „mladší král uherský a arcivévoda rakouský“. Při korunovačním obřadu pronesl řeč v maďarštině a stal se tak po Marii Terezii druhým a posledním králem, který při tomto obřadu hovořil v mateřštině svých poddaných. V roce 1835 se po smrti Františka I. stal rakouským císařem a 7. září 1836 se nechal korunovat na českého krále jako Ferdinand V. Ferdinand byl jedním z nejoblíbenějších panovníků, on sám však prakticky nevládl, protože jeho otec před smrtí fakticky složil vládu do rukou všemocného kancléře Metternicha a státní rady, které předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík a jejímž členem byl jak Metternich, tak český hrabě František Antonín Kolovrat. Oba naposledy jmenovaní zaujímali rozdílná politická stanoviska a navzájem si blokovali jakákoli politická rozhodnutí, což nakonec vedlo až k revoluci v roce 1848. Dne 2. prosince 1848 byl proti své vůli odstaven od trůnu a v Arcibiskupském paláci v Olomouci abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I.", "section_level": 1}, {"title": "Po abdikaci.", "content": "Zbytek života strávil Ferdinand se svou ženou Marií Annou v Praze. Ačkoliv mu kdysi lékaři předpovídali krátký život, vydržel zde ještě 27 let. Na Pražském hradě mu bylo vykázáno jedno křídlo na druhém nádvoří. Také mu bylo zakoupeno bývalé Toskánské panství se zámky Ploskovice a Zákupy, na nichž pobýval většinu času a které pro něj byly nákladně upraveny a přestavěny. Zákupský zámek mu patřil až do jeho smrti, tedy 27 let. Jezdíval na něj kočárem z Ploskovic, z Prahy buď kočárem, či později (poprvé 1867) vlakem. A samostatně občas i jeho manželka, sardinská princezna Marie Anna Karolína, ovšem ta trávila daleko více času v slunné Itálii. V Zákupech na svém novém sídle pobýval excísař poprvé v květnu 1851 a mnohokrát za ním přijeli i další členové rozsáhlého příbuzenstva. Naposledy na svém zámku pobýval v roce 1874. Pražané ho měli rádi, vídávali ho na dnešní Národní třídě, kde na každodenních procházkách dával dětem bonbony a chudým almužnu. Praze postupně věnoval na 450 000 zlatých. Zemřel ve věku 82 let na Pražském hradě 29. července 1875.", "section_level": 1}, {"title": "Ferdinandův život v datech.", "content": "1793, 19. duben – narození ve Vídni 1802, 26. duben – byl povolán princův první vychovatel František Maria von Steffaneo-Carnea 1805, listopad – evakuace císařské rodiny z Vídně před blížícími se vojsky francouzského císaře Napoleona 1807, 12. duben – zemřela Ferdinandova matka Marie Tereza Neapolsko-Sicilská 1807, 13. duben – po pěti letech služby byl propuštěn princův první vychovatel Steffaneo-Carnea 1808, 6. leden – František I. se oženil s Marii Ludovikou z Modeny a Ferdinand tak dostal nevlastní matku, která se velmi zasloužila o jeho další vývoj a vzdělání 1809 – princi byl přidělen nový vychovatel – svobodný pán Josef Erberg 1815 – se s otcem zúčastnil tažení proti Napoleonovi 1816, duben – zemřela Ferdinandova nevlastní matka Marie Ludovika 1824 – bylo vydáno lékařské dobrozdání, že Ferdinand není schopen vlády 1825 – vedl rakouskou delegaci pozvanou do Petrohradu ke korunovaci cara Mikuláše I. 1830 – vydáno lékařské dobrozdání, které potvrzovalo, že je korunní princ schopen vlády a může se oženit 1830, 28. září – korunovace uherským králem v Prešpurku 1832, únor – sňatek s Marií Annou Karolínou Piou Savojskou 1832, 9. srpen – neúspěšný atentát v Bádenu 1836, 7. září – korunovace českým králem v Praze 1838, 6. září – korunovace v Miláně na lombardského krále 1848, 2. prosinec – v Olomouci zveřejněn manifest oznamující Ferdinandovu abdikaci 1848, prosinec – Ferdinand a jeho manželka se odebrali do Prahy 1856, 28. únor – oslava stříbrné svatby v Praze 1852, 10. květen – setkání s carem Mikulášem I. v Praze 1858 – sepsal závěť 1875, 29. červen – smrt v Praze", "section_level": 1}, {"title": "Tituly.", "content": "Jeho Císařské a Královské Apoštolské Veličenstvo Ferdinand První, Z milosti Boží", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand I. Dobrotivý, (jako uherský a český král Ferdinand V., 19. dubna 1793 Vídeň – 29. června 1875 Praha) z habsbursko-lotrinské dynastie byl rakouský císař v letech 1835–1848, král uherský, (poslední korunovaný) český král, markrabě moravský atd.", "tgt_summary": "Ferdinand I ( 19 April 1793 – 29 June 1875) was the Emperor of Austria from 1835 until his abdication in 1848. As ruler of Austria, he was also President of the German Confederation, King of Hungary, Croatia and Bohemia (as Ferdinand V), King of Lombardy–Venetia and holder of many other lesser titles (see grand title of the Emperor of Austria). Due to his rocky, passive but good-intended character, he gained the sobriquet The Benign () or The Good (). ", "id": 2404489} {"src_title": "Rakouské přímoří", "tgt_title": "Austrian Littoral", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Habsburská monarchie získala svrchovanost nad pobřežím severního Jadranu s přístavy Terstem a Rijekou v roce 1382, resp. 1474. Převaha Benátské republiky na Jadranu a nebezpečí expanze Osmanské říše zpočátku neumožňovaly konsolidovat a rozvinout tyto pobřežní državy. Obě města si zachovala svoji autonomii až do 18. století. Císař Karel VI. rozšířil svoji námořní moc mírem s Turky a vyhlášením svobodné plavby na Jadranu. V roce 1719 prohlásil Terst a Rijeku svobodnými přístavy. V roce 1730 začal Přímoří centrálně spravovat z Terstu. Opačně postupoval císař Josef II., když v roce 1775 oddělil správu obou hlavních přístavů a Rijeku připojil k Uherskému království. Terst se stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s Goricí a Gradiškou. Počátkem napoleonských válek Habsburská monarchie získala v roce 1797 na základě míru v Campo Formio od Benátska Istrii a ostrovy Kvarnerského zálivu. Nově vzniklé Rakouské císařství však o tuto oblast včetně všech jadranských zemí záhy přišlo Bratislavským mírem ve prospěch napoleonského italského království. Následný Schönbrunský mír (1809) přeměnil tato území na Ilyrské provincie, které byly přímo spravovány Francií. Porážkou Napoleona Rakousko znovu získalo tuto oblast v roce 1813 a celé Přímoří včetně Terstu, Gorice a Gradišky i celé Istrie se stalo spolu s ostrovy Kvarnerského zálivu, dále Rijekou s jejím zázemím a vlastním Chorvatskem (bez Vojenské hranice, ale s Karlovacem) jedinou správní jednotkou – Ilyrským královstvím (1816–1849). V roce 1822 byla Rijeka a Chorvatsko odděleny a staly se součástí Uherského království. Ilýrie byla rozdělena na dvě provincie, lublaňskou a terstskou, která se dále dělila na čtyři okresy: Gorice (\"Görz\"; včetně Gorice a Julského Benátska), Istrii (\"Istrien\"; východní Istrie a ostrovy Kvarnerského zálivu), Terst (\"Triest\"; terstské vnitrozemí a západní Istrie), a město Terst (\"Triester Stadtgebiet\"). Kolem roku 1825 bylo dělení reorganizováno na Istrii se sídlem v Pazinu a Goricko, přičemž Terst se svým bezprostředním okolím byl odloučen od místní správy a podřízen přímo Koruně. Roku 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a Přímoří se stalo samostatnou korunní zemí s místodržícím v Terstu. Skládalo se z markrabství Istrie, okněžněného hrabství Gorice a Gradišky a od nich odděleného Terstu. V roce 1861 se Gorice s Gradiškou a Istrie staly samostatnými korunními zeměmi a roku 1867 v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním získal autonomii i Terst. Vrchní zemské hejtmanství zůstalo v Terstu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj území po rozpadu R-U.", "content": "V důsledku rozpadu Rakouska-Uherska připadlo Přímoří Itálii jako součást Julského Benátska na základě smlouvy v Saint Germain. Po druhé světové válce bylo rozděleno Morganovou linií na dvě zóny (A obsazenou angloamerickými vojsky a B jugoslávskou armádou). Po uzavření Pařížské mírové smlouvy s Itálií bylo Přímoří z větší části začleněno do Jugoslávie s výjimkou západní části, kde menší část Gorice a Gradišky připadla Itálii. Terst byl vyhlášen svobodným územím pod společnou vojenskou správou. V roce 1954 podepsaly v Londýně Spojené království, Spojené státy, Itálie a Jugoslávie memorandum o porozumění, podle kterého se terstské území dočasně rozdělilo mezi italskou a jugoslávskou civilní správu, přičemž město Terst připadlo Itálii. Dočasná správa byla prohlášena za definitivní na základě dohody z Osima, kterou uzavřely Itálie a Jugoslávie 11. října 1977. Rozdělením Jugoslávie v roce 1991 byla otázka hranic znovu otevřena. Téměř celá Istrie připadla Chorvatsku, Slovinsku cca 12km pás od pobřeží (kolem Koperu) do vnitrozemí. V r. 1992 Slovinsko vyhlásilo, že se cítí vázáno dohodou z Osima, což bylo podmínkou pro jednání o vstupu Slovinska do Evropské unie. V současnosti (2009) zůstává otevřena otázka námořní hranice mezi Slovinskem a Chorvatskem a je předmětem jednání. Na historickém území se rozkládají italské územní spolky obcí Carso Isonzo Adriatico, Collio – Alto Isonzo a Giuliana v regionu Furlánsko-Julské Benátsko, slovinský tradiční region Přímoří a chorvatské župy Istrijská a Přímořsko-gorskokotarská (částečně).", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Níže uváděná tabulka odpovídá sčítání lidu v roce 1910 (v Terstu v r. 1911). Rakouské přímoří obývaly uvedené jazykové komunity, které se zjišťovaly podle „obcovací řeči“, protože se při sčítání nepřihlíželo ani k příslušnosti k etnické skupině, ani k mateřskému jazyku. Kromě malé srbské komunity v Terstu a obce Peroj v Istrii obydlené etnickými Černohorci může být naprostá většina chorvatských mluvčích považována za Chorvaty. Italština a furlanština byly od roku 1880 počítány za jednu obcovací řeč a jsou uváděny jednotně jako italština. Extrapolací z italského sčítání lidu 1921, jediného ve 20. století, kdy byla furlanština počítána jako oddělená kategorie jazyka, může být počet furlanských mluvčích odhadován na 60 000–75 000. Rakouské přímoří obýval značný počet cizinců (kolem 71 000 neboli 7,9 % z celkové populace), kteří nebyli na obcovací řeč dotazováni. Více než polovina z nich žila v Terstu; většinou to byli občané Italského království, následováni občany Uherska a Německa. Předpokládá se, že jejich většinu (75 %) tvořili Italové, méně pak Němci, Chorvaté (z Rijeky, Chorvatska a Slavonie), Slovinci (z Benátského Slovinska) a Maďaři. V období kolem druhé světové války došlo k výrazným změnám v národnostním složení obyvatelstva. Před válkou a během ní italská vláda podporovala přesuny slovanského obyvatelstva do Apulie a Kalábrie v jižní Itálii a do východní Afriky a naopak osidlování Istrie obyvateli jižní Itálie. Italští učitelé vyučovali v mateřských a základních školách, aniž by znali místní jazyk. Po válce opustila jugoslávkou zónu B značná část obyvatelstva (prameny uvádějí odlišně od 10 000 do 40 000), převážně Italů, jak nuceně, tak dobrovolně. Zbytky německé menšiny byly z této zóny násilně vystěhovány. Na území Přímoří žijí v jednotlivých státech významné menšiny. Vzhledem k tomu, že statistické jednotky nerespektují rozlohu původního Přímoří, jsou dále uvedené údaje odhady. Italů žije ve Slovinském přímoří asi 2 000 (sčítání 2002), na chorvatském území jich je (sčítání 2001) přes 17 000 a Slovinců 3 000. Oproti začátku 20. století zde přibyly významnější menšiny Srbů (11 000) a Bosňáků (4 000). V italských oblastech žije podle úředního odhadu z roku 2005 přibližně 61 000 Slovinců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rakouské přímoří (německy Österreichisches Küstenland, italsky Litorale Austriaco, slovinsky Avstrijsko primorje, chorvatsky Austrijsko primorje) nebo Přímoří (\"Küstenland\", \"Litorale\", \"Primorska\") je historický správní útvar v Chorvatsku, Slovinsku a Itálii rozkládající se mezi Alpami a Jaderským mořem. Do roku 1918 se jednalo o součást Rakouského císařství, resp. Rakousko-Uherska.", "tgt_summary": "The Austrian Littoral (,,,, ) was a crown land (\"Kronland\") of the Austrian Empire, established in 1849. It consisted of three regions: the Istria peninsula, Gorizia and Gradisca, and the Imperial Free City of Trieste. Throughout history, the region has been frequently contested, with parts of it controlled at various times by the Republic of Venice, Austria-Hungary, Italy, and Yugoslavia among others. ", "id": 689628} {"src_title": "František I. Štěpán Lotrinský", "tgt_title": "Francis I, Holy Roman Emperor", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "František Štěpán byl druhý syn vévody Leopolda Josefa Lotrinského a jeho manželky Alžběty Charlotty Orleánské z rodu Bourbon-Orléans. Přes svou babičku Eleonoru byl pravnukem císaře Ferdinanda III. a přes svou matku pravnukem francouzského krále Ludvíka XIII. Měl tedy jak habsburské, tak bourbonské předky. Byl rovněž vnukem slavného Karla Lotrinského, jednoho z přemožitelů Osmanské říše (resp. tureckých vojsk) v bitvě u Vídně roku 1683. Roku 1736 se František Štěpán oženil s rakouskou arcivévodkyní Marií Terezií, pozdější českou a uherskou královnou. Poté, co roku 1740 převzala Marie Terezie vládu nad habsburskou monarchií, se stal jejím spoluvladařem a roku 1745 byl ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen za římskoněmeckého císaře. František Štěpán byl otcem císařů Josefa II. a Leopolda II. a spolu s Marií Terezií zakladatelem habsbursko-lotrinské dynastie. Rodná země Františka Štěpána, Lotrinsko, tvořila po celá staletí nárazníkové pásmo mezi Francií a říší Habsburků, neustále se ocitala ve válečném stavu a dynastie tak opakovaně přicházela o části svých území a zase je získávala zpět. Už za Leopolda Josefa Lotrinského došlo v zemi k částečné stabilizaci politické i hospodářské situace, potřebné reformy ale zavedl až František Štěpán, který převzal vládu nad vévodstvím, když mu bylo dvaadvacet let.", "section_level": 1}, {"title": "Nápadník nejžádanější evropské princezny.", "content": "Své dětství a mládí strávil František Štěpán částečně na vídeňském dvoře. Manželem rakouské arcivévodkyně Marie Terezie se měl původně stát jeho starší bratr Clemens, který však zemřel na neštovice. Náhradníkem se proto stal František Štěpán, který byl u habsburského dvora oblíbený pro svou příjemnou povahu, pro kterou si ho vážili jak císař Karel VI., tak i jeho dcera Marie Terezie. Za souhlas se sňatkem Marie Terezie a Františka Štěpána požadovala Francie odstoupení Lotrinska ve svůj prospěch. Jako náhrada bylo mladému vévodovi poskytnuto Toskánsko, kde však stále vládla rodina Medici, a Lotrinčan tak musel nejprve více než rok čekat na smrt Giana Gastona Medici, jejího posledního příslušníka. Po tuto dobu bylo jediným územím, kterému František Štěpán vládl, Těšínské knížectví. Už roku 1730 byl František Štěpán jmenován místodržitelem v Uhrách a sídlil v Prešpurku (dnes Bratislava). Poté se stal generálním guvernérem v Rakouském Nizozemí, ale tuto funkci nikdy nevykonával, a to i přesto, že pro něj byla zdrojem vydatných příjmů. Postupem času získával František Štěpán další funkce a úřady, avšak bez jakékoliv faktické moci, kterou držela pevně ve svých rukou jeho manželka, která zůstávala i titulárně jedinou paní Rakouska. Všechny snahy Františka Štěpána podílet se na státních záležitostech ztroskotaly. Mladý František Štěpán byl svým tchánem Karlem VI. postaven do čela císařských vojsk během rakousko-turecké války v letech 1737–1739, když se Rakousko postavilo na stranu Ruského impéria v jeho válce proti Osmanské říši (1735-1739). Pro údajnou nevolnost ovšem bojiště opustil, velení přenechal hraběti Königseggovi a s manželkou Marií Terezií se uchýlil do Toskánska. Jistého vrcholu své politické kariéry dosáhl František Štěpán roku 1745, když byl korunován císařem Svaté říše římské. Pro něj však vysoký úřad císaře zůstal téměř jen titulem bez politického významu. Skutečnou vládkyní římskoněmecké říše se stala Marie Terezie, která získala titul císařovny odvozený od jejího postavení císařovy manželky.", "section_level": 2}, {"title": "V soukromí.", "content": "V soukromém životě byl František Štěpán považován většinou současníků za příjemného a sympatického člověka. Byl skromný a dával přednost neokázalému měšťanskému stylu života. Vídeňská šlechta jej ale nikdy nepřijala za svého a až do konce jeho života mu dávala najevo, že je pro ni cizincem. František Štěpán pobuřoval své aristokratické okolí nechutí k dvorským ceremoniálům, chodil na tehdejší dobu nedbale oblečen a choval se zcela přirozeně, což bylo nepřijatelné. Byl svobodný zednář. Vnucená zahálka vedla u něj zpočátku k frustraci a postupem času k tomu, že se začal věnovat dokonce hazardním hrám a stále častěji také svým milenkám. I přes časté žárlivé scény a spory ale bylo manželství Marie Terezie a Františka Štěpána považováno za poměrně šťastné a vzešlo z něj 16 dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Podnikatel.", "content": "František Štěpán projevil v oblasti podnikání a obchodu mimořádné vlohy. Svého dědictví v Toskánsku se ujal roku 1739, stejně jako předtím v Lotrinsku se i zde pustil do radikálních reforem a zdejší zdevastované hospodářství přivedl k novému rozvoji. Toskánsko se stalo vydatným zdrojem příjmů do jeho osobní pokladny. V roce 1743 zemřela falcká kurfiřtka Anna Marie Luisa Medicejská, poslední potomek rodu Medici, a František Štěpán jako její bratranec po ní získal ohromné dědictví. Své peníze ihned investoval a začal skupovat četná panství. Jeho nejvýznamnějším majetkem se staly Holíč a Šaštín na jihozápadě dnešního Slovenska. Podnikání na těchto svých panstvích se osobně a se zaujetím věnoval. V Holíči založil manufakturu na keramiku, čímž zahájil průmyslovou výrobu světoznámé holíčské keramiky. Postupem času zaměstnával na svých statcích a v manufakturách víc než deset tisíc zaměstnanců. V roce 1736 založil manufakturu na výrobu bavlněných a polobavlněných tkanin v Šaštíně a královský hřebčín v Kopčanech. Byl zdatným obchodníkem a brzy převzal veškeré zásobování habsburské armády. V době prusko-rakouské, tzv. sedmileté války, zásoboval dokonce i armádu nepřítele, pruského krále Fridricha II., což považoval za obzvláště dobrý obchod. František Štěpán rovněž založil několik bank, centrálou jeho finančního impéria se stal tzv. Císařský dům ve Wallnerově ulici ve Vídni. Nakonec situace došla tak daleko, že František Štěpán půjčoval své soukromé peníze na vysoký úrok i habsburské státní pokladně, která byla ve finanční krizi. Díky tomu přenechala Marie Terezie svému manželovi v roce 1763 finanční správu země. Finanční situace habsburského soustátí se začala rychle stabilizovat, dalšímu pozitivnímu vývoji ale zabránila v roce 1765 Františkova smrt. Obrovský majetek, který František Štěpán po sobě zanechal, se stal základem soukromého majetku rodu Habsburků.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství s Marií Terezií vzešlo 16 dětí, 5 synů a 11 dcer. Šest dětí zemřelo ještě za života jejich matky (č. 1, 3, 7, 10, 11, 12). Tři dcery se jmenovaly Marie Karolína (č. 3, 10 a 13). Dva synové se stali císaři (č. 4 a 9). Syn Leopold II. měl také 16 dětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "František I. Štěpán Lotrinský (8. prosince 1708 Nancy – 18. srpna 1765 Innsbruck) byl lotrinský vévoda (1729–1736, jako František III.), těšínský kníže (1729–1765), toskánský velkovévoda (1737–1765, jako František II.) a císař Svaté říše římské (1745–1765). Se svou manželkou Marií Terezií byl zakladatelem habsbursko-lotrinské dynastie.", "tgt_summary": "Francis I (Francis Stephen; ; ; 8 December 1708 – 18 August 1765) was Holy Roman Emperor and Grand Duke of Tuscany, though his wife, Maria Theresa, effectively executed the real powers of those positions. They were the founders of the Habsburg-Lorraine dynasty. From 1728 until 1737 he was Duke of Lorraine. Francis traded the duchy to the ex-Polish king Stanisław Leszczyński in exchange for the Grand Duchy of Tuscany as one of the terms ending the War of the Polish Succession in November 1738. The duchy and the ducal title to Lorraine and Bar passed to King Louis XV of France upon Leszczynski's death in 1766, though Francis and his successors retained the right to style themselves as dukes of Lorraine and Bar.", "id": 2336590} {"src_title": "Josef I. Habsburský", "tgt_title": "Joseph I, Holy Roman Emperor", "src_document": [{"title": "Osobnost Josefa I..", "content": "Byl synem císaře Leopolda I. ze třetího manželství s Eleonorou Neuburskou. Měl sice mnoho vlastních i nevlastních sourozenců, ale v důsledku brzkého úmrtí většiny z nich se stal záhy nejstarším mužským potomkem a tedy i dědicem trůnu. Josef byl inteligentní a schopný mladík, který ovládal sedm jazyků a po otci Leopoldovi zdědil i jisté hudební nadání, neboť sám komponoval skladby. Jeho vzdělávání se ujali Franz Ferdinand von Rummel, pozdější biskup ve Vídni, a kníže Karel Theodor ze Salmu. Jeho manželkou se při svatebním obřadu ve Vídni 24. února 1699 stala o pět let starší Amálie Vilemína, Josef ovšem měl milostné aféry před sňatkem i po sňatku. Zřejmě svou ženu nakazil pohlavní chorobou, takže po několika letech zůstala neplodná a počet jejich potomků skončil na třech.", "section_level": 1}, {"title": "Válečné konflikty.", "content": "Otec ho již v dětství nechal korunovat uherským (1687) a římskoněmeckým králem (1690). Českým králem korunován nebyl, přitom tento jazykově všestranně vybavený muž uměl česky jistě lépe než jeho otec. V roce 1702 navštívil Prahu a Starou Boleslav, kde se poklonil Palladiu země české. V té době již byly v plném proudu války o španělské dědictví, během nichž Josef I. podporoval nároky svého mladšího bratra Karla, když se osobně zúčastnil obléhání města Landau v roce 1702. Na různých bojištích zde získával další úspěchy oblíbenec Josefa princ Evžen Savojský.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V roce 1705 zdědil po svém otci mocnářství v nelehké situaci. Kromě podpory bratrovi se musel věnovat také vnitrostátnímu problému na území Uher. Kvůli povstání tam totiž v té době již přes rok působil v jejich značné části jako sedmihradský kníže František II. Rákóczi. Hospodářská situace zemí monarchie nebyla příznivá. V důsledku dlouhodobých válek vzrůstalo daňové zatížení poddaných, což způsobovalo nespokojenost širokých vrstev obyvatelstva. Na panovnickém dvoře vládla byrokracie, úplatkářství a protekce. Sedmadvacetiletý Josef byl však už schopným vládcem odhodlaným k radikálním opatřením. Jako po všech stránkách dobře vzdělaný a zároveň rozhodný člověk zároveň hodlal uskutečnit mnoho reforem v oblasti finanční, soudní a dalších. Začal u vlastního dvora, když výrazně zúžil a omladil okruh svých spolupracovníků. Posiloval centrální řízení státní byrokracie a reformy začaly i v oblasti daňového systému. Na mnoho jím zamýšlených plánů však nedošlo. 18. ledna 1707 vydal reskript, jímž doporučil českým stavům, aby projednali návrh Christiana Josefa Willenberga, a rovněž jim nařídil, aby pro něho zřídili stálé profesorské místo pro \"\"výuku umění inženýrského\"\". Tento reskript dnes patří k nejcennějším historickým dokumentům dnešního Českého vysokého učení technického v Praze. V roce 1707 jej uherský onódský sněm sesadil z trůnu, Josef ovšem zahájil mírová jednání, jimiž si nakonec znovu získal oporu proti stavovskému hnutí. V roce 1711 se již situace zdála stabilizovaná. Válku o španělské dědictví doprovázela řada úspěchů a problém v Uhrách byl vyřešen uzavřením satmárského míru. Do vývoje však zasáhla nenadálá panovníkova smrt způsobená neštovicemi. Přerušil se tak reformní proces v monarchii, na který později navázal především Josefův jmenovec, toho jména Druhý. Josef I. zemřel ve Vídni a byl zde pochován v Císařské hrobce (sarkofág č. 35 v Karlově hrobce). Na rakvi je latinský nápis, jehož český překlad zní: \"Světu propůjčen 1678, království uherskému 1687, římské říši 1690, Amalii Wilhelmině 1699, římskému císařství, Čechám, provinciím atd. 1705, nebesům navrácen v roce 1711, 17. dubna. Vždy a všude vítězný\". Jeho srdce bylo uloženo v urně č. 12 v Hrobce srdcí (\"Herzgruft\") v augustiniánském kostele a vnitřnosti v urně č. 42 ve Vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Sirotková Soňa, JOSEF I., můj přítel : historický román 1 díl. MOBA nakladatelství Brno, 2018, ISBN978-80-243-8312-5", "section_level": 2}], "src_summary": "Josef I. (26. července 1678 Vídeň – 17. dubna 1711 Vídeň) byl římský císař, český a uherský král, moravský markrabě atd., předposlední člen dynastie Habsburků v mužské linii.", "tgt_summary": "Joseph I (Joseph Jacob Ignaz Johann Anton Eustachius; 26 July 1678 – 17 April 1711) was Holy Roman Emperor from 1705 until his death in 1711. He was the eldest son of Emperor Leopold I from his third wife, Eleonor Magdalene of Neuburg. Joseph was crowned King of Hungary at the age of nine in 1687 and King in Germany at the age of eleven in 1690. He succeeded to the thrones of Bohemia and the Holy Roman Empire when his father died. ", "id": 117852} {"src_title": "Farnost", "tgt_title": "Parish", "src_document": [{"title": "V římskokatolické církvi.", "content": "V římskokatolické církvi je farnost podle kanonického práva i českého práva samostatnou církevní právnickou osobou. Ve vymezení farnosti je vždy kombinován teritoriální i personální prvek. Většina farností má územní charakter (teritoriální farnosti) - jejími členy jsou všichni katolíci (personální prvek) mající kanonické trvalé nebo přechodné bydliště na území farnosti (teritoriální prvek). Podstatně méně farností má osobní charakter (personální farnosti) - jejími členy jsou katolíci žijící na větším území překrývajícím více teritoriálních farností (teritoriální prvek - toto území nemůže přesahovat území diecéze, jejíž biskup takovou farnost zřizuje) vyznačující se společným rozhodným personálním znakem (personální prvek): např. v případě farností pro národnostních menšinu daná národnost - k farnosti patří ovšem rovněž celé rodiny, tedy také manželští partneři a děti (i zletilé), pokud alespoň jeden z rodičů je dané národnosti a ostatní členové rodiny s ním žijí v jedné domácnosti; v případě vojenských farností vojáci a civilní zaměstnanci vojska i jejich manželští partneři a děti (i zletilé) sdílející s nimi společnou domácnost, dále studenti vojenských škol, pracovníci a obyvatelé vojenských nemocnicí, domovů důchodců a podobných institucí; v případě námořnické farnosti k ní patří námořníci, jejich manželští partneři a děti (i zletilé) žijící s nimi v jedné domácnosti; v případě akademické farnosti k ní patří studenti, akademičtí pracovníci a ostatní zaměstnanci vysokých škol i jejich manželští partneři a děti (i zletilé) žijící s nimi ve společné domácnosti. Statutárním orgánem teritoriální i personální farnosti je farář, případně moderátor společné duchovní správy, nebo administrátor farnosti, který je biskupem pověřen duchovní službou pro danou oblast či skupinu osob. Farář na rozdíl od administrátora farnosti smí být biskupem odvolán pouze z důvodů vymezených církevním právem, v praxi však tato omezení v podmínkách české církve nebývají biskupy příliš respektována. Farář je chápán jako stabilní a řádný duchovní správce farnosti a má povinnost sídlit ve farnosti. Administrátorem farnosti může být kněz ve farnosti sídlící jako její provizorní správce, ale v českých podmínkách je jím častěji kněz do této farnosti dojíždějící - administrátor excurrendo (\"přijíždějící administrátor\"), který je zároveň farářem jiné blízké farnosti, v níž sídlí. Farář i administrátor mají odpovědnost jak za samotnou náboženskou duchovní správu \"(in spiritualibus)\", tak za ekonomickou správu \"(in materialibus)\". V situaci nedostatku kněží může být tato pravomoc dělená, kdy \"administrator excurrendo\" je pověřen správou jako \"administrator in spiritualibus\" a jiná osoba (jáhen nebo laik) je pověřena správou jako \"administrator in materialibus\". Také je od nového kodexu kanonického práva z r. 1983 možné, aby dle kán. 517 § 1 byla správa jedné nebo více farností svěřena kněžskému týmu \"in solidum\" - společná duchovní správa; v čele tohoto týmu stojí \"moderator\", který je legálním zástupcem (statutárním orgánem) svěřené farnosti či všech svěřených farností; a dle ustanovení kán. 517 § 2 může z důvodu nedostatku kněží být účast na výkonu duchovní správy farnosti (koordinace) svěřena jáhnu, laiku nebo konkrétnímu právně institucionalizovanému společenství osob, přičemž je vždy zároveň jmenován kněz mající v této farnosti oprávnění faráře (je tedy jejím statutárním orgánem), který duchovní správu této farnosti (alespoň právně) řídí - pověřený jáhen, laik či společenství tedy nikdy nejsou správci ani statutárními orgány farnosti. Ve farnosti mohou kromě faráře působit také farní vikář (dříve označovaný jako kaplan), výpomocný duchovní (kněz v důchodu či kněz trvale pověřený jinými úkoly, např. vyučováním na univerzitě), trvalý nebo dočasný jáhen nebo pastorační asistent. Mezi další orgány farnosti patří pastorační rada a ekonomická rada farnosti, které se jako poradní a pomocné orgány faráře či administrátora farnosti podílejí na pastoračních aktivitách a správě hospodaření farnosti. V mnoha farnostech, zejména méně živých, však tyto orgány nejsou ustaveny. Farnost má vždy svůj farní kostel, kde se soustředí bohoslužby farního společenství, kromě farního kostela mohou být ve farnosti i další (tzv. filiální) kostely a kaple. Sídlem farnosti bývá fara, v níž obvykle farář bydlí a v níž zpravidla probíhají i některé administrativní, náboženské, společenské nebo další aktivity farnosti. Filiální obce (též filiálky či lokálie) jsou obce spadající do určité farnosti (jejíž sídlo není v oné obci).", "section_level": 1}, {"title": "Historie farní správy v Česku.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Středověký farní systém.", "content": "Původní podobou církevní správy v Česku byl tzv. velkofarní systém, víceméně odpovídající tzv. hradské soustavě. Na přibližně 20 českých a 8 moravských hradech byla až do konce 12. století soustředěna duchovní služba, tedy udílení křtu, manželství a církevní pohřby. Síť venkovských kostelů se postupně zahušťovala. Kostely tehdy patřily majiteli pozemku, který mohl jmenovat duchovního bez ohledu na mínění biskupa. Velké privilegium české církve, dohodnuté pražským biskupem Ondřejem a Přemyslem Otakarem I., změnilo od roku 1222 vlastnické právo ke kostelům na patronátní, takže duchovní jmenoval biskup na návrh patrona (někdejšího vlastníka). V následujícím století posilujícího správního centralismu římskokatolické církve se církevní správa změnila v administrativní systém. Za Karla IV. vrcholila souhra státního a církevního systému. Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a vznik české církevní provincie v roce 1344 a počátky diecézních synod od 30. let 14. století farní systém dotvořený koncem 13. století zastřešily.", "section_level": 3}, {"title": "Josefínská farní správa.", "content": "Současný systém farní správy v zemích bývalé Rakouské monarchie pochází z doby církevních reforem císaře Josefa II. v 80. letech 18. století. Reformy narušily činnost řádů, spolků a církevního školství, ale z farností naopak učinily základ veřejné správy a poskytly farním kněžím hmotné zabezpečení. Vznikly nové farnosti a byla reorganizována biskupství, dělení farností a vikariátů vycházelo ze správního (politického) dělení země. Dekretem platným od 1. května 1781 Josef II. prohlásil církevní matriky veřejnými knihami, katolická církev je poté vedla v jakési přenesené či svěřené pravomoci státu a podléhala státnímu dozoru, a to až do roku 1949, kdyby byly zákonem č. 268/1949 Sb. převedeny na stát a jeho národní výbory. Lidé jiných vyznání museli být po roce 1781 zapisováni do katolických matrik, evangelické sbory získaly oprávnění vést matriky dekretem dvorské kanceláře z listopadu 1829, avšak povinnosti zápisu do katolických matrik byli evangelíci zbavení teprve tzv. Provizorním nařízením v roce 1849. Židovské rabináty byly povinny vést matriky narozených chlapců od roku 1766 a dívek od roku 1783, od roku 1784 i matriky sňatků a úmrtí, ale za veřejné knihy byly uznány až zákonem z 10. července 1868. Od roku 1870 byly u okresních úřadů vedeny tzv. civilní matriky, do nichž byli zapisováni lidé, kteří nepatřili k žádnému státem uznanému vyznání.", "section_level": 3}, {"title": "Období sekularizace.", "content": "Církevní farní systém nereagoval dostatečně pružně na industrializaci a urbanizaci od konce 19. století, což spolu s teologickou a pastorační nepružností církve i převahou nových myšlenkových systémů vedlo k masovému odcizení národa od církve, která byla spojená s rovněž dožívající Habsburskou monarchií. Zejména po vzniku Československa pronikly do církve moderní trendy, které se projevily nejen odštěpením modernistické a národně orientované Církve československé husitské, ale i v samotné Římskokatolické církvi. S podporou papeže Pia XI. byla v rámci Katolické akce posilována aktivita laiků ve farnostech. Po druhé světové válce vedle tradičního fungování farností nabyla významu křesťanská hnutí fungující nezávisle na farním systému, například františkánské a dominikánské vzdělávací programy, křesťanský skauting, Sdružení katolické mládeže, kroužky vycházející z jocismu atd. Tyto trendy umožnily, že za komunistického režimu, který po roce 1948 dostal oficiální církevní struktury do značné míry pod kontrolu, přežívala církev mimo farní struktury, a to buď jako tzv. skrytá církev s tajně svěcenými a tajně působícími biskupy a kněžími, nebo v jiných skrytých, neoficiálních či z hlediska státu ilegálních aktivitách. Po pádu komunistického režimu se část činitelů tzv. skryté církve zapojila do oficiálních farních struktur, jiní nebyli přijati nebo si zachovali odstup. Vlivem půlstoletí útlaku i obecného odkřesťanštění společnosti však ve farnostech zůstal jen malý zlomek aktivních věřících i kněží oproti předválečnému stavu, takže zejména v Čechách zůstala výrazná většina farností neobsazena knězem a mnohé zůstaly úplně mrtvé, tedy i bez tzv. praktikujících věřících.", "section_level": 3}, {"title": "Reforma od roku 2004.", "content": "Asi od roku 2004 probíhá program obnovy farností v české církevní provincii, jehož nejzřetelnějším projevem je zatím rozsáhlé slučování farností. Například v rakovnickém vikariátu se k 1. 1. 2004 počet farností snížil z 26 na 4. Postupně jsou v některých diecézích (např. pražské, královéhradecké či českobudějovické) hromadně slučovány farnosti zejména tak, že dlouhodobě neobsazené jsou připojovány k funkčním, z nichž byly již dlouho spravovány, aby farnosti byly soběstačné a funkční komunity, jde tedy o přizpůsobení organizační struktury faktickému stavu, což přináší zjednodušení účetnictví a výkaznictví, vedení matrik atd. Například v pražské arcidiecézi tento proces začal být projednáván zhruba v roce 2002 a zaváděn je průběžně od roku 2004.", "section_level": 3}], "src_summary": "Farnost (z lat. \"parrochia\") je základní církevní správní jednotka v katolické, pravoslavné, starokatolické, anglikánské a několika dalších církvích. Sdružuje věřící dané církve nejčastěji na určitém území, spravuje ji farář a podléhá biskupovi dané diecéze. V katolické církvi je nejbližší nadřazená jednotka vikariát (děkanát). V protestantských církvích se obdoba farnosti obvykle nazývá \"sbor\" nebo \"obec\". ", "tgt_summary": "A parish is a territorial entity in many Christian denominations, constituting a division within a diocese. A parish is under the pastoral care and clerical jurisdiction of a priest, often termed a parish priest, who might be assisted by one or more curates, and who operates from a parish church. Historically, a parish often covered the same geographical area as a manor. Its association with the parish church remains paramount. ", "id": 1617228} {"src_title": "Feldenkraisova metoda", "tgt_title": "Feldenkrais Method", "src_document": [{"title": "Metodologie.", "content": "Feldenkraisova metoda je psychosomatický přístup, který na základě jednoduchých a opakovaných cvičebních pohybů stimuluje lidský nervový systém ke změně řízení pohybu. Jedná se o proces učení se z vlastního těla, jak se pohybovat a žít s vynaložením nezbytně nutné funkční energie. Metoda se nepokládá za léčebnou, masážní, posilovací ani terapeutickou techniku a není hrazena pojišťovnami. Fyzioterapeutickou komunitou je nicméně hodnocena kladně jako prevence zdravotních potíží a zvyšování vitální výkonnosti, zejména v moderní době, kdy technologie oddělují člověka od prožitku tělesného pohybu. Jako potomek chasidských Židů, spojoval Moshé Feldenkrais cvičení i s psychologickými aspekty jako jsou myšlenka a čin, vina a bolest, klid a spěch, aj. Promítal do cviků i poznatky z fyziky, inženýrství a bojového umění. Své poznatky diskutoval s předními neurofyziology, fyziky a kybernetiky (Karl. H. Pribram, Heinz von Foerster, Ida Rolf...). Věřil, že: “při působení na význačné body těla, jako jsou oči, krk, dech nebo pánev, lze v těchto způsobit i místní změny nálady.\" Když se mu cvičením podařilo odvrátit své dlouhotrvající problémy s kolenem, získal kolem sebe skupinu lidí (i společensky významných), které vedl ke cvičení podobně jako sebe. Feldenkraisova metoda jde proti obecnému úzu, že co nejde silou, jde větší silou, vědomě se tedy vyhýbá usilování a hodnocení. Čím méně se cvičenec snaží, čím jednodušeji pohyb provádí, tím lépe si osvojuje změny. Metoda neudává recepty na „správné“ pohyby, jak dýchat či chodit, jak sedět nebo stát, učí pouze, jak se stát svým vlastním měřítkem účinných pohybů. Vytváří příznivé prostředí, kdy cvičící zažívají spontaneitu, radost a pohyb bez námahy. Metoda má dva přístupy: Skupinová varianta zvaná “Pohybem k sebeuvědomění” je déledobá a procesuální. Jde při ní o hravé experimentování s pohybem, všímavý prožitek a sbírání nových zkušeností. Cvičenci provádějí obvyklé každodenní pohybové stereotypy, jež běžná populace vykonává nahodile a strnule (např. vstávání ze židle, chůze, ohýbání se pro předmět). Snaží se jít za pouhou “funkčnost” pohybu, která podle Moshé Feldenkraise setrvává v pohybových vzorcích většinové populace. Cvičenci metody cvičí vědomě, v oproštění od výkonu a zaměření na fyzickou práci, pomalu a hladce, aby si uvědomili, kolik neúčelné síly do činnosti vkládají. Cviky jsou repetitivní, což cvičícím umožňuje uvědomit si nové způsoby jejich provádění a prožít pohyb s přesahem do psychiky. Cílem je snadný, funkční a radostný pohyb. Individuální varianta zvaná “Funkční integrace” je cvičení, při němž klient je pasivní a nové podněty získává vedením lektora - jeho dotekem, aspekcí, vedením pohybu a nabízením různých variant pohybu. Lektor nabízí např. jak vést nádech a výdech, pohyby nohou, pánve a hlavou při chůzi. Cvičenec si tím postupně vybírá jednu nejekonomičtější variantu pohybu, jež je pro něj originální. Učitel pohyb klienta nehodnotí, neříká, co cvičenec dělá špatně, využívá pouze své tvůrčí vedení, aby klient sám našel snadný a uspokojivý pohyb.", "section_level": 1}, {"title": "Tvrzení protagonistů.", "content": "Feldenkraisova metoda věří, že tělo a mysl tvoří nedělitelný celek; na motorické funkce tak nahlíží jako na pokračování funkcí mentálních. Věří, že znovu vytváří zkušenosti jako v dětství, kdy se lidé učí uspořádat a řídit pohyby.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady cviků.", "content": "Procítění vlivu gravitace na tělo v prostoru", "section_level": 1}, {"title": "Komunita.", "content": "V roce 1977 byl založen v USA (San Francisco) institut Feldenkraisovy metody. Od té doby je po světě známo cca 18 nadací Feldenkraisovy metody a v USA je publikován ročníkový časopis\"The Feldenkrais Journal.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Feldenkraisova metoda je alternativní cvičební metoda vyvinutá Moshé Feldenkraisem (1904–1984), ukrajinsko-izraelským inženýrem a fyzikem. Metoda si dává za cíl zlepšit sebeuvědomění pohybem a tím zefektivnit propojení mezi mozkem a tělem.", "tgt_summary": "The Feldenkrais Method is a type of exercise therapy devised by Israeli Moshé Feldenkrais (1904–1984) during the mid-20th century. The method is claimed to reorganize connections between the brain and body and so improve body movement and psychological state. ", "id": 1719483} {"src_title": "Christa Wolfová", "tgt_title": "Christa Wolf", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Christa Wolfová se narodila roku 1929 jako dcera obchodníka Otto Ihlenfelda a jeho ženy Herty. Školu navštěvovala skoro do konce války v Landsberg an der Warthe. V roce 1945 našla rodina útočiště po útěku před postupujícími sovětskými vojsky v Mecklenbursku. Christa pracovala jako pomocná písařka u starosty obce Gammelin nedaleko Schwerinu. Roku 1949 odmaturovala na Vyšší střední škole v Bad Frankenhausen a ve stejném roce vstoupila do SED (komunistická strana v bývalém NDR), jejíž členkou zůstala až do června roku 1989. Mezi léty 1949 a 1953 studovala germanistiku v Jeně a Lipsku, mimo jiné také u Hanse Mayera.", "section_level": 2}, {"title": "Autorská tvorba.", "content": "Christa Wolfová pracovala jako vědecká spolupracovnice Svazu německých spisovatelů a lektorka v různých vydavatelstvích a redaktorka časopisu \"Nová německá literatura\". V letech 1955 až 1977 byla členkou představenstva Svazu spisovatelů NDR. Christa Wolfová debutovala v roce 1969 svou \"Moskevskou novelou\", pojednávající o milostném vztahu východoberlínské lékařky a ruského tlumočníka. Od roku 1962 byla spisovatelkou z povolání. V letech 1962 až 1976 žila v obci Kleinmachnow a později v Berlíně. Mezi léty 1963 a 1967 byla kandidátkou strany a od roku 1974 členkou Akademie umění v Berlíně NDR. V roce 1972 podnikla cestu do Paříže a roku 1984 se stala členkou Evropské akademie věd a umění v Paříži. O dva roky později vstoupila do Svobodné akademie umění v Hamburku. Protože se přidala k signatářům \"otevřeného dopisu proti vysídlení Wolfa Biermanna“, byla v roce 1976 vyloučena z předsednictva berlínské sekce Svazu spisovatelů a strana SED ji to na sjezdu přísně vytkla. Christa Wolfová podnikla mnoho cest za literaturou, mezi jinými do Švédska, Finska, Francie a do USA, kde obdržela čestný doktorát na Ohio State University. Patří mezi nejvýznamnější německé spisovatele a její díla byla přeložena do mnoha jazyků.", "section_level": 2}, {"title": "Politický život a literární spor.", "content": "Christa Wolfová byla jedna z řečnic na demonstraci proti politice v NDR 4. listopadu 1989 na Alexanderplatz. Ale v rozpuštění nebo zrušení NDR v listopadu/prosinci 1989 nevěřila, stejně jako mnoho jejích kolegů spisovatelů. Považovala za možné, že NDR bude pokračovat ještě po nějaký čas v socialistických reformách, ovšem pod jiným vedením. Christa Wolfová nepochybovala o tom, že změny v NDR jsou nutné jen kvůli stabilizaci státu, ale hlavně kvůli budoucímu vývoji socialismu. Proto rozhodně odmítla označení společensko-politických změn jako \"zlom\", se kterým přišel Egon Krenz; toto by mohlo vést k nedorozumění ve smyslu obratu, restaurace nebo nasměrování k západu. Christa Wolfová mluvila spíše o počátku \"nové epochy\". Počátkem devadesátých let vyšlo najevo, že Wolfová byla v letech 1959 až 1962 vedena jako \"neoficiální spolupracovník\" ministerstva vnitra NDR. Sama vyhotovila tři zprávy, které ovšem udané osoby vykreslovaly mimořádně pozitivně. Na základě toho si státní policie stěžovala v roce 1962 na zdrženlivost Wolfové při spolupráci a začala autorku také sledovat - tento stav trval až do roku 1989. Zveřejnění těchto údajů o Wolfové a kritika její práce \"Was bleibt\" vyvolaly literární spor. V mnoha médiích jí byl závazek vůči státní policii, který jí byl bez ohledu na kontext událostí vyčítán, tvrdě kritizován. Toto Wolfová pociťovala jako hon na čarodějnice a jako zúčtování za její volání po demokratickém socializmu. Ona sama srovnávala svoji situaci s útlakem v bývalé NDR. V letech 1992/93 odešla Christa Wolfová na delší čas do USA. Stáhla se z politického a veřejného života a její tělo reagovalo na výčitky nemocí – to popsala mimo jiné ve svém vyprávění \"Leibhaftig\". Aby vyvrátila výčitky médií, zveřejnila v roce 1993 kompletní verzi svého spisu pod názvem \"Akteneinsicht Christa Wolf\". Svůj pobyt v USA zpracovala v svém díle z roku 2010 \"Stadt der Engel oder The Overcoat of Dr. Freud.\" Odráží se zde její zážitky z doby po převratu, její principiální víra v utopii socialismu a její zděšení z důsledků kapitalismu stejně jako bída Afroameričanů a Válka v Iráku. Dlouho se zabývala zveřejněním podrobností své spolupráce s tajnou policií.", "section_level": 2}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Wolfová se vdala v roce 1951 za spisovatele Gerharda Wolfa, se kterým žila až do své smrti. Měli spolu dvě dcery. Christa Wolfová zemřela 1. prosince 2011 po dlouhé těžké nemoci. Její dcera Annette Simon je provdaná za německy píšícího spisovatele českého původu Jana Faktora.", "section_level": 2}, {"title": "Recepce.", "content": "Díla Christy Wolfové byly literární kritikou hojně diskutována, obzvláště po znovusjednocení Německa. Po tom, co byl zveřejněn text \"Was bleibt\", argumentovali západoněmečtí kritici jako Frank Schirrmacher, že Christa Wolfová opomněla kritizovat autoritarismus východoněmecké komunistické vlády. Další kritici označili díla Wolfové jako „moralistické“. Obhájci spisovatelky zase upozorňovali na význam Christy Wolfové jako důležité představitelky východoněmecké literární produkce. Studie Fausta Cercignaniho o raných románech Wolfové a na ni navazující texty o jejích pozdních dílech přispěly k rozkrytí smyslu děl východoněmecké spisovatelky, a to nezávisle na jejích politických a osobních proměnách. Cercignaniho důraz na osobní hrdinství Christy Wolfové vydláždil cestu dalším podobně laděným příspěvkům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christa Wolfová (* jako Christa Ihlenfeld; 18. března 1929, Landsberg an der Warthe – 1. prosince 2011, Berlín) byla německá spisovatelka. Byla držitelkou Ceny Heinricha Manna (1963), Ceny Georga Büchnera (1980) a Schillerovy pamětní ceny (1983). Mezi její nejznámější knihy patří \"Návraty ke Christě T.\" (1968) nebo \"Kassandra\" (1983).", "tgt_summary": "Christa Wolf (; née Ihlenfeld; 18 March 1929 – 1 December 2011) was a German literary critic, novelist, and essayist. She was one of the best-known writers to emerge from the former East Germany.", "id": 28870} {"src_title": "Klasifikace virů", "tgt_title": "Virus classification", "src_document": [{"title": "Systém ICTV.", "content": "Mezinárodní komise pro klasifikaci virů (International Committee on Taxonomy of Viruses - ICTV) klasifikuje jednotlivé druhy virů podobně jako buněčné organismy do říší, kmenů (případně i podkmenů), tříd, řádů (podřádů), čeledí (podčeledí) a rodů (podrodů). Nejvyšším taxonem, nadřazeným říším, je realm. Systém ICTV důsledně používá metagenomický přístup. Snahou je přitom respektovat fylogenetickou příbuznost, tedy na základě genetické informace sdružovat taxony dané úrovně do skupin, u kterých lze předpokládat společného předka. Standardními příponami v taxonomii jsou: Virologická nomenklatura nemá předepsáno binomiální názvosloví pro druhy, třebaže probíhají diskuse o jeho možném zavedení, které by mělo odstranit nejednotný přístup (názvy virových druhů jsou tvořeny mnoha různými způsoby vedoucími k výsledným jednoslovným až šestislovným názvům)). Podle názvoslovného kódu ICTV se názvy všech vyšších taxonů píší stejně jako jména druhů kurzívou. Aktuální klasifikace byla přijata v červenci 2019 a ratifikována v březnu 2020. Viry (druhy uznané ICTV) jsou systematicky kategorizovány do 4 realmů; vedle nich jeden řád, 24 čeledí a tři rody zůstávají nezařazeny. Klasifikace ICTV zahrnuje také viroidy (nezařazené čeledi \"Avsunviroidae\" a \"Pospiviroidae\"), vybrané virofágy (čeleď \"Lavidaviridae\") a jiné satelitní viry (např. v čeledích \"Parvoviridae\", \"Tombusviridae\" a \"Virgaviridae\" a nezařazených rodech \"Albetovirus\", \"Aumaivirus\", \"Papanivirus\", \"Virtovirus\"), retrotranspozony (čeledi \"Metaviridae\" a \"Pseudoviridae\" z řádu \"Ortervirales\") a satelitní nukleové kyseliny (nezařazené čeledi \"Alphasatellitidae\" a \"Tolecusatellitidae\"). V následujícím přehledu (do úrovně rodů) jsou navíc pro úplnost uvedeny i dosud neuznané navrhované taxony, vždy označené závorkou \"(neuznaný/á)\". Návrh plyne z uvedené reference (zpravidla vědeckého periodika nebo webové složky ICTV s návrhy, u kterých dosud neskončil proces k jejich uznání).", "section_level": 1}, {"title": "Duplodnaviria.", "content": "Realm: \"Duplodnaviria\" (1 říše)", "section_level": 2}, {"title": "Monodnaviria.", "content": "Realm: \"Monodnaviria\" (4 říše)", "section_level": 2}, {"title": "Riboviria.", "content": "Realm: \"Riboviria\" (2 říše)", "section_level": 2}, {"title": "Varidnaviria.", "content": "Realm: \"Varidnaviria\" (2 říše)", "section_level": 2}, {"title": "Baltimorova klasifikace.", "content": "Baltimorova klasifikace je systém klasifikace virů do sedmi skupin podle typu genetického materiálu, který je obsažen ve virových částicích, a způsobu jeho přepisu do virové mRNA. Klasifikaci poprvé navrhl v roce 1971 David Baltimore, pozdější nositel Nobelovy ceny za fyziologii nebo lékařství. V jeho původním návrhu bylo šest skupin virů (I.-VI.), sedmá skupina byla vytvořena pro později objevenou skupinu hepadnavirů s unikátně stavěným genomem. Systém umožňuje zjednodušit si nesmírně komplikované a rozmanité typy forem a životních cyklů, jimiž viry oplývají, ale protože není hierarchicky strukturovaný, na skutečnou systematiku tisíců známých virů již nestačí. Vzhledem k definici skupin nemůže začlenit viroidy, v tradičním pojetí nezahrhuje ani retrotranspozony a satelitní nukleové kyseliny (pojetí ICTV tyto tři skupiny mezi viry řadí a taxonomicky je klasifikuje). Jedná se tak o jednoduché, jednoúrovňové, dosud běžně používané třídění, které dříve (do r. 2019, kdy byl vytvořen první realm – \"Riboviria\", zahrnující skupiny III.-V.) bylo možno až na drobné výjimky nadřadit systému ICTV. To ale neznamená, že se u skupin Baltimorovy klasifikace jedná o fylogeneticky přirozené taxony; ani jejich vymezení podle genomu nemusí být úplně přesné vzhledem k podřazeným nižším taxonům ICTV. To je důvod, proč Baltimorova klasifikace postupně zastarává.", "section_level": 1}, {"title": "Systém LHT.", "content": "Systém navrhli v r. 1962 André Lwoff, R. W. Horne a P. Tournier. K zařazení druhů využili standardní taxony kmen, podkmen, třída, řád, podřád, čeleď, podčeleď a rod. Kritériem sdružování byly společně sdílené vlastnosti, nikoli napadané organismy. 5 hlavních charakteristik používaných ke klasifikaci bylo: V témž roce byla klasifikace schválena Prozatímním výborem pro nomenklaturu virů (Provisional Committee on Nomenclature of Virus – PNVC) Mezinárodní asociace mikrobiologických společností (International Association of Microbiological Societies – IAMS). V dnešní době se již systém LHT nepoužívá, ale názvy některých taxonů přetrvávají v systému ICTV. Do úrovně čeledí vypadal následovně:", "section_level": 1}], "src_summary": "Klasifikace virů je vzhledem k jejich rozmanitosti a proměnlivosti problematičtější než u buněčných organismů. Existuje proto více možných přístupů a z nich vzniklých klasifikačních systémů. ", "tgt_summary": "Virus classification is the process of naming viruses and placing them into a taxonomic system. Similar to the classification systems used for cellular organisms, virus classification is the subject of ongoing debate and proposals. This is mainly due to the pseudo-living nature of viruses, which is to say they are non-living particles with some chemical characteristics similar to those of life, or non-cellular life. As such, they do not fit neatly into the established biological classification system in place for cellular organisms. ", "id": 1928478} {"src_title": "Aritmetický průměr", "tgt_title": "Arithmetic mean", "src_document": [{"title": "Problémy průměru.", "content": "Aritmetický průměr je zřejmě nejčastěji používaný statistický pojem, který se objevuje i v běžném lidském vyjadřování. S tím ovšem souvisí i fakt, že je velice často využíván chybně, či dokonce záměrně zneužíván. Nejčastější chybou je aplikace aritmetického průměru tam, kde je na místě využít jinou statistiku. Např. průměrný počet ulic v české obci je 13, ale jen 31 z 6250 obcí (méně než 0,5 %) má průměrný počet ulic a většina obcí má méně než průměrný počet ulic. Jiný příklad: aritmetický průměr majetku občanů v americkém městě Redmond je velice vysoké číslo, což ovšem neznamená, že \"typický\" obyvatel tohoto města je bohatý. Tento fakt pouze odráží tu skutečnost, že v daném městě bydlí multimiliardář Bill Gates. Jinými slovy: jediná hodnota, která se velice výrazně odlišuje od ostatních, může ovlivnit hodnotu aritmetického průměru tak, že vyjadřuje jen zcela iluzorní údaje. Např. aritmetickým průměrem souboru { 1, 2, 2, 2, 3, 9 } je přibližně 3,2, přestože pět ze šesti hodnot tohoto souboru je menších. V obdobných případech je mnohem vhodnější použít pro vyjádření typické hodnoty medián (který je u této množiny roven dvěma, což je mnohem lepší popis typické hodnoty). Další možností je současně s průměrem uvést i směrodatnou odchylku, která je v tomto příkladu přibližně 2,9. V některých situacích je pak použití aritmetického průměru jasnou chybou. Pokud např. cena akcií rostla první rok o 10 %, druhý rok o 30 % a třetí rok o 10 % klesla, bylo by chybou vypočítat aritmetický průměr (rovný (10+30+(−10))/3 = 10 %) a prezentovat ho jako „průměrný růst“. V tomto případě je totiž nutno použít geometrický průměr (z hodnot 1,10; 1,30; 0,90), který je zde roven 1,088 a odpovídá tedy průměrnému růstu o 8,8 % ročně. Další běžná chyba spočívá v očekávání, že aritmetický průměr splňuje některé vlastnosti, i když tomu tak není. Například vůbec nemusí být pravdou, že přibližně polovina hodnot souboru je menších a polovina větších (pro ukázku viz první příklad). Tuto vlastnost má medián, aritmetický průměr obecně nikoliv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aritmetický průměr je statistická veličina, která v jistém smyslu vyjadřuje typickou hodnotu popisující soubor mnoha hodnot. Aritmetický průměr se obvykle značí vodorovným pruhem nad názvem proměnné („“), popř. řeckým písmenem μ. Definice aritmetického průměru je tzn. součet všech hodnot vydělený jejich počtem. V běžné řeči se obvykle obecným slovem \"průměr\" myslí právě aritmetický průměr.", "tgt_summary": "In mathematics and statistics, the arithmetic mean (, stress on first and third syllables of \"arithmetic\"), or simply the mean or average when the context is clear, is the sum of a collection of numbers divided by the count of numbers in the collection. The collection is often a set of results of an experiment or an observational study, or frequently a set of results from a survey. The term \"arithmetic mean\" is preferred in some contexts in mathematics and statistics because it helps distinguish it from other means, such as the geometric mean and the harmonic mean. ", "id": 1849421} {"src_title": "Notář", "tgt_title": "Notary", "src_document": [{"title": "Česká republika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předpoklady a postavení.", "content": "V České republice je notářem právník, kterého stát pověřil výkonem notářského úřadu, tedy oprávněním k výkonu notářství a dalších činností stanovených notářským řádem. Předpokladem pro to je: Notáře do notářského úřadu jmenuje ministr spravedlnosti, a to na návrh Notářské komory České republiky, přičemž počet notářských úřadů pro obvod každého okresního soudu je stanoven také ministrem spravedlnosti. Při svém jmenování notář skládá tento slib: \"„Slibuji na svou čest a svědomí, že v činnosti notáře budu zachovávat ústavní a jiné zákony a obecně závazné právní předpisy a budu zachovávat mlčenlivost. V notářské činnosti budu postupovat nestranně a nezávisle.“\" Notář může zaměstnávat notářského kandidáta, notářského koncipienta, notářského tajemníka a další zaměstnance, a pověřovat je jednotlivými úkony při výkonu svého úřadu. V září 2011 v České republice působilo celkem 447 notářů.", "section_level": 2}, {"title": "Činnost.", "content": "Notáři nepůsobí jen jako tzv. soudní komisaři v dědickém řízení, ale také sepisují notářské zápisy (o právních jednáních, o průběhu valných hromad a schůzí právnických osob, o tom, že je někdo na živu, o jiných skutkových dějích a stavu věcí, nebo o prohlášení), provádějí vidimaci a legalizaci, osvědčují, že byla předložena listina a kdy se tak stalo, provádějí protestaci směnek a jiných listin, které je třeba předložit k uplatnění práva, vydávají výpisy z katastru nemovitostí, z obchodního rejstříku a z rejstříku trestů, osvědčují provedení úkonů a splnění formalit ve vztahu k evropským společnostem a evropským družstevním společnostem, osvědčují splnění podmínek přeshraniční fúze pro účely zápisu přeshraniční fúze do obchodního rejstříku nebo zahraničního obchodního rejstříku a přijímají listiny a peníze do úschovy. Dále notáři mohou poskytovat právní porady, zastupovat v jednání s fyzickými a právnickými osobami a se správními úřady, ve správním řízení a s určitými výjimkami také v občanském soudním řízení nebo sepisovat listiny. Činnost notáře je neslučitelná s jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku, výkonem funkce poslance, senátora nebo zastupitele obecního nebo krajského zastupitelstva, nebo činnost vědeckou, publikační, pedagogickou, tlumočnickou, znaleckou, uměleckou a činnost v poradních orgánech vlády, ministerstev či jiných úřadů.", "section_level": 2}, {"title": "Další státy kontinentálního právního systému.", "content": "V Polsku nemají notáři postavení soudních komisařů, úkony v dědickém řízení tam provádějí soudy.", "section_level": 1}, {"title": "Notáři v angloamerickém právním systému.", "content": "V angloamerickém právním systému mají notáři (\"notary public\") odlišné postavení, přestože jejich agenda je do značné míry podobná – typicky se jedná například o legalizaci. Oprávnění vykonávat činnost notáře je někdy časově neomezené, zpravidla je však udělováno pouze na určitou dobu (konec období se uvádí i na úředním razítku notáře). Notáři ve Spojených státech amerických nemusí mít právní vzdělání a ve většině případů jde o právní laiky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Notář je fyzická osoba s právnickým vzděláním pověřená státem k sepisování veřejných listin, přijímání úschov a některým dalším činnostem, z nichž významná je zejména činnost notáře jako soudního komisaře (v České republice a některých dalších státech zejména střední Evropy). Patronem notářů je sv. Lukáš.", "tgt_summary": "A notary is a person authorised to perform acts in legal affairs, in particular witnessing signatures on documents. The form that the notarial profession takes varies with local legal systems. ", "id": 2465358} {"src_title": "Vin Diesel", "tgt_title": "Vin Diesel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vin Diesel se narodil jako Mark Sinclair v Alameda County v Kalifornii astroložce Deloře Sinclair Vincent, rozené Sherleen. Jeho jediným sourozencem je dvojče Paul. Svého biologického otce nikdy nepoznal. Svůj původ nikdy veřejně nerozebíral, prozradil ovšem, že z matčiny strany má anglicko-německo-skotské kořeny. Vyrůstal v New Yorku s matkou a nevlastním otcem, afroameričanem Irvingem H. Vincentem, který působil jako manažer divadla a učitel. Diesel v jednom z rozhovorů řekl, že „Irving H. Vincent ho vychoval a udělal z něj takového člověka, jakým je.“ Na divadelním pódiu se poprvé objevil již v sedmi letech v dětské hře Barbary Garson \"Dinosaur Door\" v divadle Theater for the New City (Greenwich Village na Manhattanu). K roli se dostal poměrně neobvyklým způsobem: společně s bratrem a několika přáteli se vloupal do budovy divadla, kde je chytil režisér Crystal Field. Ten jim nabídl, že místo toho, aby volal policii, zahrají si v nové hře. V účinkování v divadle pokračoval i později, ačkoliv přiznal, že kvůli etnickému původu měl občas problémy s hledáním rolí. Nakonec nastoupil na Hunter College v New Yorku, kde ho tvůrčí psaní přivedlo k psaní scénářů. V roce 2001 chodil s herečkou Michelle Rodriguez, která hrála v \"Rychle a zběsile\" Torretovu přítelkyni Letty. S přítelkyní Palomou Jiminez má tři děti: dceru Haniu Riley (* duben 2008), syna Vincenta Sinclaira (* 2010) a dceru Pauline (* březen 2015). Mladší dcera Pauline je pojmenovaná po jeho zemřelém příteli a hvězdě \"Rychle a zběsile\" Paulu Walkerovi, který zemřel při automobilové nehodě v roce 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Filmové začátky.", "content": "První filmovou roli dostal Diesel ve filmu \"Awakenings\" (1990), jednalo se ale jen o krátkou scénu. Později sám napsal, režíroval a produkoval i krátkometrážní snímek \"Multi-Facial\" (1994). Jedná se o krátký film o amatérském herci smíšené rasy, který za jeden den navštíví mnoho konkurzů do filmů a všude ho odmítají právě kvůli jeho rase. Jeho první celovečerní film je z roku 1997 a nese název \"Zbloudilci\". Tento film napsal, režíroval i produkoval on sám. V roce 1998 jej do svého filmu \"Zachraňte vojína Ryana\" obsadil Steven Spielberg. V roce 1999 daboval postavu v animovaném filmu \"The Iron Giant\".", "section_level": 2}, {"title": "2000 – 2009.", "content": "V roce 2000 získal Diesel roli ve filmu \"Černočerná tma\". Ten samý rok si také zahrál ve filmu \"Riziko\". Ale až následující rok (2001) přišla jeho životní role; role ve filmu \"Rychle a zběsile\". Tady měl hrát šéfa gangu Dominica Toretto. Rok nato přišla i další životní role; tentokrát v akčním thrilleru \"xXx\". V roce 2006 pak přišlo další pokračování Rychle a zběsile s názve \"Rychlí a zběsilí\", na kterém se taktéž podílel.", "section_level": 2}, {"title": "2010 – současnost.", "content": "Roli Dominica Toretta si zopakovala v pátém, šestém a sedmém pokračování, s názvem \"Rychle a zběsile 5\" (2011), \"Rychle a zběsile 6\" (2013) a \"Rychle a zběsile 7\" (2015). Znovu si také zopakoval roli Riddicka ve třetím filmu ze série s názvem \"Riddick\" (2013). V srpnu 2013 Diesel dostal hvězdu na hollywoodském chodníku slávy. Svůj hlas propůjčil postavě Grootovi do filmu \"Strážci Galaxie\" (2014) a zahrál si ve filmu \"Poslední lovec čarodějnic\" (2015). Ve válečném dramatu \"Billy Lynn's Long Halftime Walk\" si zahrál vedlejší roli. V roce 2017 si zopakoval roli Xandera Cage ve filmu \"\". Svůj hlas propůjčil do pokračování filmu \"Strážci Galaxie\" s názvem \"Strážci Galaxie Vol. 2\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Vin Diesel, rodným jménem Mark Sinclair (* 18. července 1967, Alameda County, Kalifornie, USA), je americký herec, režisér, scenárista a producent. Svoji hereckou kariéru započal již v sedmi letech v newyorském divadle, ale jeho nejznámější rolí je Dominic Toretto ve filmové sérii \"Rychle a zběsile\". Výrazný je ale i jeho hluboký a chraplavý hlas, který je téměř nezaměnitelný. Je zakladatelem společností One Race Films, Racetrack Records a Tigon Studios.", "tgt_summary": "Mark Sinclair (born July 18, 1967), known professionally as Vin Diesel, is an American actor, producer, director, and screenwriter. He is best known for playing Dominic Toretto in the \"Fast & Furious\" franchise, and is one of the highest-grossing actors of all time. ", "id": 912457} {"src_title": "Tighina", "tgt_title": "Bender, Moldova", "src_document": [{"title": "Název města.", "content": "Oficiální název města je podle úřadů Republiky Moldavsko \"Tighina\". Tento název pochází z rumunštiny a byl používán v obdobích do roku 1538 a 1919 až 1940. Úřady Podněsterské Moldavské republiky, které mají ve městě skutečnou moc, oficiálně užívají názvy \"Bendery\" v ruském a ukrajinském jazyce a \"Bender\" v moldavském jazyce. Tento název pochází z turečtiny a znamená \"přístavní město\", byl užíván v letech 1538 až 1919 a posléze od roku 1940.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První písemné zprávy o městě pochází z roku 1408, náleželo tehdy k Moldavskému knížectví, jehož východní hranici tvořil Dněstr. V roce 1538 dobyla město vojska Osmanské říše. Za turecké nadvlády zde byla vystavěna pevnost. Po Bukurešťském míru, uzavřeném roku 1812, město připadlo Ruskému impériu, jehož součástí bylo do ruku 1918, kdy ho v rámci obsazení celé Besarábie zabralo Rumunsko. Po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop se Besarábie dostala do sféry sovětských zájmů. Rudá armáda město obsadila 23. 6. 1940 a to se stalo součástí nově vyhlášené Moldavské sovětské socialistické republiky (MSSR). Po vypuknutí války mezi Sovětským svazem a Německem město obsadila dne 23. 6. 1941 rumunská a německá vojska. Město se stalo opět součástí Rumunska. Rudá armáda město dobyla 26. 8. 1944 v rámci Jaselsko-kišiněvské operace. Město znovu připadlo MSSR. Po jednostranném vyhlášení Podněsterské Moldavské sovětské socialistické republiky jako svazové republiky Sovětského svazu 2. 9. 1990 se město stalo její součástí. Bylo těžce poškozeno během podněsterského konfliktu v letech 1991 až 1992, především během bitvy o Bendery, která proběhla ve dnech 19. - 21. 7. 1992. Podněsterská vojska spolu s ruskou 14. armádou, jejíž posádka se nacházela v Benderské pevnosti město uhájila. Od té doby je součástí Podněstří. Židovská menšina, která tvořila počátkem 20. století okolo třetiny obyvatelstva (ještě v roce 1989 to bylo 5 %), téměř vymizela.", "section_level": 1}, {"title": "Benderská pevnost.", "content": "Pevnost se rozkládá zhruba na dvaceti hektarech nad pravým břehem Dněstru. Vystavěna byla v 16. století. Jedná se vůbec o jednu z nejvýznamnějších památek na území Podněsterské Moldavské republiky. Roku 2008 začala plánovaná rekonstrukce. Malá část pevnosti je přístupná veřejnosti, většinu využívá podněsterská a ruská 14. armáda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tighina čili Bendery (moldavsky také \"Бендер/Bender\", rusky \"Бендеры\", ukrajinsky \"Бендери\") je město v Moldavsku, ve skutečnosti však náležející k mezinárodně neuznané Podněsterské Moldavské republice. Žije v něm 103 000 obyvatel, převážně Rusů (45 %), Ukrajinců (20 %), Moldavanů (25 %) a Bulharů (5 %). Město, na rozdíl od zbytku Podněstří, leží na pravém břehu Dněstru a vytváří tak předmostí hlavního města neuznané republiky Tiraspolu. Se zbytkem podněsterského území je spojeno pouze jediným mostem. Město tvoří důležitý dopravní uzel - jedná se o nejvýznamnější přístav na Dněstru, městem prochází trať Kišiněv - Oděsa a odpojují se zde trati na Căușeni a Cahul. V Benderech je provozována trolejbusová doprava. Síť tvoří pět městských a jedna meziměstská linka, která spojuje Bendery s Tiraspolem, ležícím na protějším břehu Dněstru. Meziměstská linka byla dokončena roku 1993.", "tgt_summary": "Bender (; or Tighina (Romanian) \"de facto\" official name Bendery (, ); also known by other alternative names) is a city within the internationally recognized borders of Moldova under \"de facto\" control of the unrecognized Pridnestrovian Moldavian Republic (Transnistria) (PMR) since 1992. It is located on the western bank of the river Dniester in the Romanian historical region of Bessarabia. ", "id": 1592377} {"src_title": "Urbain Le Verrier", "tgt_title": "Urbain Le Verrier", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Le Verrier se narodil v severofrancouzském městě Saint-Lô. Po osmi letech na zdejším lyceu byl přijat na vyšší královské lyceum v Caen, kde v letech 1827–1830 studoval matematiku. V roce 1831 byl přijat na Pařížskou Polytechniku, kde po dva roky studoval chemii pod vedením samotného Josepha Gay-Lussaca. Verrier poté přestoupil na studium astronomie, kde se zabýval především nebeskou mechanikou. Po studiích přijal práci v pařížské hvězdárně, kde pracoval po většinu svého života a jejímž ředitelem se posléze stal. Největším Le Verrierovým úspěchem byla matematická předpověď existence a výpočet pozice v té době neznámé planety Neptun, jež provedl na základě astronomických pozorování a výpočtů Alexise Bouvarda. Do této práce se pustil z podnětu tehdejšího ředitele pařížské hvězdárny Françoise Araga. Jak již bylo řečeno, jako podklad mu posloužila pouze matematická a astronomická pozorování oběžné dráhy tehdy poslední známé planety naší sluneční soustavy Uranu. Na dlouhé měsíce se Le Verrier ponořil do složitých výpočtů, jež měly vysvětlit malé, avšak neustále se opakující nesrovnalosti mezi Newtonovým gravitačním zákonem a Bouvardovým pozorováním oběžné dráhy Uranu. Ve stejnou dobu prováděl v Anglii stejné výpočty, aniž o sobě navzájem věděli, britský astronom a matematik John Couch Adams. Le Verrier oznámil svůj výpočet pozice neznámé planety, jež působí odchylku Uranovy oběžné dráhy, Francouzské akademii 31. srpna 1846, dva dny předtím, než Adams odeslal své výpočty Královské observatoři v Greenwichi. 18. září pak Le Verrier odeslal své výsledky Johannu Gottfriedu Galleovi na berlínskou observatoř. Jeho dopis dorazil pět dní nato, 23. září. Ještě téhož večera Galle s pomocí svého studenta Heinricha Louise d'Arresta a při použití Fraunhoferova refraktoru objevil v rozmezí odchylky 1° na předpovězeném místě poblíž rozhraní mezi souhvězdími Kozoroha a Vodnáře neznámé nebeské těleso. Pozorování následujícího večera potvrdilo, že nejde o hvězdu, ale o planetu. Těleso totiž změnilo vůči jiným hvězdám svou polohu. Adamsův konečný výsledek označoval, jak se později ukázalo, místo vzdálené od skutečné pozice Neptunu 12°.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "V prosinci 1846 se stal členem-korespondentem Pruské akademie věd. V roce 1847 byl přijat do American Academy of Arts and Sciences. V roce 1853 se stal ředitelem hvězdárny v Paříži, následníkem Françoise Araga. V roce 1863 se stal členem akademie Leopoldina. V roce 1876 byl oceněn zlatou medailí Královské astronomické společnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Urbain Jean Joseph Le Verrier (11. března, 1811 – 23. září, 1877) byl francouzský matematik, který se zabýval nebeskou mechanikou. Celosvětové slávy se dočkal po propočítání přesných souřadnic místa, kde by se měla nacházet osmá planeta sluneční soustavy – Neptun. ", "tgt_summary": "Urbain Jean Joseph Le Verrier FRS (FOR) HFRSE (; 11 March 1811 – 23 September 1877) was a French astronomer and mathematician who specialized in celestial mechanics and is best known for predicting the existence and position of Neptune using only mathematics. The calculations were made to explain discrepancies with Uranus's orbit and the laws of Kepler and Newton. Le Verrier sent the coordinates to Johann Gottfried Galle in Berlin, asking him to verify. Galle found Neptune in the same night he received Le Verrier's letter, within 1° of the predicted position. The discovery of Neptune is widely regarded as a dramatic validation of celestial mechanics, and is one of the most remarkable moments of 19th-century science.", "id": 442373} {"src_title": "Estonci", "tgt_title": "Estonians", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Estonsko bylo poprvé osídleno před 10 000 lety poté, co ustoupil baltský ledovec. Ačkoliv není jisté, jakým jazykem hovořili tito první obyvatelé, dá se celkem jistě říci, že první obyvatelé mluvící ugrofinským jazykem příbuzní dnešním Estoncům dorazili na území dnešního Estonska před 5000 lety. To řadí Estonce mezi nejstarší stálé obyvatele jednoho území v Evropě. Dnešní výraz pro Estonsko je odvozen ze slova \"Aestii\", kterým staří Germáni označovali lidi žijící na severozápad od řeky Visly. Římský historik Tacitus v roce 98 př. n. l. byl prvním, kdo se zmínil o národu zvaném \"Aestii\", a raní obyvatelé Skandinávie nazývali území jižně od Finského zálivu \"Eistland\". Tento název dodnes užívá islandština a výraz pro Estonce je \"eistr\". Estonština patří do finské větve ugrofinských jazyků. Nejstarší známé případy psané estonštiny pochází ze 13. století, například latinsky psaná kronika Heinrici Chronicon Livoniae obsahuje slova a části vět v estonštině. První estonsky tištěná kniha spatřila světlo světa v roce 1525. Přestože estonské národní uvědomění je spíše spjato až s dobou estonského národního obrození, již tomuto obrození předcházel určitý stupeň uvědomění si národní identity. V 18. století se mezi Estonci šíří užívání označení \"eestlane\" spolu se starším \"maarahvas\". Bible byla do estonštiny přeložena v roce 1739, a počet knih a brožur vydaných v estonštině vzrostl z 18 v padesátých letech 18. století na 54 o čtyřicet let později. Na konci 18. století více než polovina dospělých rolníků byla gramotná. První vysokoškolsky vzdělaní intelektuálové označující sebe sama za Estonce, mezi něž patřili Friedrich Robert Faehlmann (1798-1850), Kristjan Jaak Peterson (1801-22) a Friedrich Reinhold Kreutzwald (1803-82), se objevili ve dvacátých letech 19. století. Vládnoucí elity v Estonsku byly převážně německé národnosti již od dobytí Estonska německým Řádem mečových bratří ve 13. století. Garlieb Merkel (1769-1850), pobaltský Němec, byl prvním autorem, který považoval Estonce za národ rovnoprávný s ostatními a stal se tak zdrojem inspirace pro estonské národní hnutí, které se opíralo o pobaltskou německou kulturu do poloviny 19. století. Nicméně v polovině století se Estonci stali ambicióznějšími a začali si brát příklad u Finů coby úspěšného národního hnutí a do jisté míry i u sousedního lotyšského národního hnutí. Na konci roku 1860 se již Estonci nemohli smířit s německou kulturní a politickou nadvládou. Zato jejich postoj k Ruskému impériu byl před rusifikací v 80. letech 19. století kladný. Estonci mají silné vazby na Severské státy, které vyplývají z významného kulturního a náboženského ovlivnění během staletí jejich nadvlády. Estonci se dokonce sami počítají spíše k severským státům než k pobaltským zemím, a to zejména kvůli etnické a jazykové spřízněnosti s Finy. Během let 1945-89 se podíl etnických Estonců v Estonsku snížil z 94% na 61%, což bylo zapříčiněno jak deportacemi organizovanými Sovětským svazem, tak sovětským programem masového přistěhovalectví z Ruska a dalších částí bývalého SSSR do průmyslových oblastí Estonska. Stejně tak na tom měla podíl válečná emigrace a Stalinovy masové deportace a popravy. Nynější podíl Estonců se blíží k 70%. Mimo Estonsko žijí Estonci nejvíce v Rusku, Finsku, Švédsku, Spojených státech nebo dalších západních zemích. V sousedním Lotyšsku žije okolo 2700 Estonců (dle sčítání lidu 1997), a v Litvě v roce 1989 žilo 600 Estonců.", "section_level": 1}, {"title": "Emigrace.", "content": "Během druhé světové války v roce 1944 provedla Rudá armáda invazi do Estonska. Mnoho Estonců utíkalo ze své domoviny na lodích či malých člunech přes Baltské moře do Švédska a Německa. Odtud později pokračovali dál a usadili se v Kanadě, Spojených státech a Austrálii. Někteří z nich se i s potomky vrátili do Estonska po získání opětovné nezávislosti země v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "K významným vědcům patří astrofyzik Ernst Öpik, fyzikové Thomas Johann Seebeck, jenž objevil termoelektrický jev, a Heinrich Lenz či optik Bernhard Schmidt. Estonský původ měli i zoologové Karl Ernst von Baer a Alexander von Middendorff. K nejvýznamnějším světovým sémiotikům patří Jurij Michajlovič Lotman. Lingvista Paul Ariste zasvětil život studiu umírající votštiny. Ve vývoji estonského jazyka sehrál zásadní roli filolog Johannes Aavik. Tvůrcem umělého jazyka Occidental byl baltský Němec Edgar de Wahl. Mezinárodní věhlas získal i filozof a kulturní teoretik Jaan Kaplinski. V Tallinnu se narodil zakladatel gestalt psychologie Wolfgang Köhler. Za zakladatele moderní estonské literatury je považován Friedrich Reinhold Kreutzwald, za zakladatele moderní estonské poezie jsou označováni Marie Underová a Kristjan Jaak Peterson. Významnou představitelkou estonského národního obrození byla básnířka Lydia Koidula či spisovatel Carl Robert Jakobson. Johann Voldemar Jannsen napsal báseň, která se stala později textem estonské národní hymny. Pentalogie \"Pravda a spravedlnost\", jejímž autorem je Anton Hansen Tammsaare, je pilířem estonské prózy. V meziválečném Estonsku vynikli básnířka Betti Alverová či básník Friedebert Tuglas, který do estonské literatury vnesl prvky impresionismu a symbolismu. Ve druhé polovině 20. století se prosadil Jaan Kross. K oceňovaným současným autorům patří Tõnu Õnnepalu. Nejproslulejšími hudebními skladateli jsou Arvo Pärt, Evald Aav a Eduard Tubin. Z interpretů lze jmenovat dirigenta Neeme Järviho. V Estonsku se narodil významný americký architekt Louis Kahn. V modelingu se prosadila Carmen Kassová. Klíčovou postavou meziválečné estonské politiky byl Konstantin Päts. Hrdinou estonské války o nezávislost v letech 1918-1920 byl Johan Laidoner. Estonskými Němci (tzv. baltskými Němci) byli polárník Ferdinand Petrovič Wrangel i cestovatel Otto von Kotzebue. Dvě zlaté olympijské medaile má zápasník Kristjan Palusalu, olympijským vítězem je i desetibojař Erki Nool. Uspěl i šachista Paul Keres.", "section_level": 1}], "src_summary": "Estonci (estonsky: eestlased, dříve \"maarahvas\") jsou ugrofinským národem žijícím zejména na území Estonska. Estonci převážně hovoří estonsky, což je jazyk finské větve ugrofinských jazyků. Estonština je příbuzná s finštinou a vzdáleně také s maďarštinou. Ačkoliv Estonsko je tradičně řazeno mezi pobaltské státy, jsou Estonci jazykově a etnicky nepříbuzní se svými sousedy Lotyši a Litevci.", "tgt_summary": "Estonians () are a Finnic ethnic group native to Estonia who speak the Estonian language and share a common culture and history.", "id": 345917} {"src_title": "Cerkáriová dermatitida", "tgt_title": "Swimmer's itch", "src_document": [{"title": "Původci onemocnění.", "content": "Zástupci ptačích schistosom (čeleď Schistosomatidae) způsobující cerkáriovou dermatitidu se vyskytují ve vodách celého světa kromě Antarktidy. Jejich výskyt je podmíněn přítomností ptačích definitivních hostitelů a mezihostitelských plžů, vůči kterým jsou parazité úzce specializováni. Podle obývaného stanoviště rozdělujeme ptačí schistosomy na druhy sladkovodní (např. rody \"Trichobilharzia\", \"Bilharziella\", \"Dendritobilharzia\") a mořské (např. rody \"Austrobilharzia\", \"Ornithobilharzia\"). Ve střední Evropě se na nejvíce počtech případů cerkáriové dermatitidy podílí ptačí motolice rodu \"Trichobilharzia\" (\"T. szidati\", \"T. regenti\", \"T. franki\"). Rody ptačích schistosom běžně se vyskytujících na území ČR představuje následující tabulka. Životní cyklus ptačích motolic z čeledi Schistosomatidae zahrnuje stejně jako u lidských schistosom dva hostitele, jsou jimi plicnatí plži (mezihostitelé) a ptáci (definitivní hostitelé). V definitivním hostiteli dochází k pohlavnímu rozmnožování dospělých jedinců, kteří produkují vajíčka. Z nich se líhnou první larvální stádia tzv. miracidia, penetrující mezihostitelské plže. Po asexuálním namnožení parazita uvnitř těchto plžů dochází k uvolnění dalších larválních stádií – cerkárií. Cerkárie ve vodě aktivně vyhledávají vhodné definitivní hostitele, do nichž posléze pronikají. Při penetraci pokožky hostitele cerkárie navíc odhazují své ocásky, čímž se mění na poslední subadultní stádia tzv. schistosomula. Ta migrují tělem definitivního hostitele na místo své definitivní lokalizace, kde dospívají a pohlavně se množí. Podle finální lokalizace můžeme rozlišit ptačí schistosomy viscerální, které dospívají v cévách vnitřních orgánů (např. \"Trichobilharzia szidati\" obsazuje cévy v blízkosti střev), a schistosomy nazální (např. \"Trichobilharzia regenti\" obsazující nosní sliznici). Savci, včetně člověka, představují v životním cyklu ptačích motolic tzv. náhodné hostitele, ve kterých parazité nedokáží dokončit svůj vývoj, jelikož jsou zlikvidováni imunitním systémem hostitele, a to z velké většiny již při penetraci pokožky nebo následně při případné migraci organismem. Záměna definitivního ptačího hostitele za náhodného savčího hostitele je způsobena podobným složením mastných kyselin a dalších chemických látek (cholesterol, ceramidy apod.) na pokožce teplokrevných obratlovců (ptáků a savců).", "section_level": 1}, {"title": "Epidemiologie a rozšíření.", "content": "První případy cerkáriové dermatitidy byly popsány již ve 20. letech 20. století. K současnému nárůstu diagnostikovaných případů přispívá největší měrou kromě rozšiřujícího se povědomí o ptačích schistosomách také celosvětové oteplování a eutrofizace vodních nádrží. Uvolňování cerkárií z mezihostitelských plžů je totiž vysoce citlivé na vnější teplotu (ideálně 17–25 °C). Na druhé straně obohacování půdy o dusík a fosfor zapříčiňuje zkvalitnění životaschopnosti plžů, a tedy i přítomných larválních stádií parazita. I přes to jsou celkové záznamy dokumentující výskyt cerkáriové dermatitidy výrazně podhodnoceny, neboť při primárních infekcích může být průběh onemocnění téměř bezpříznakový či při mírných projevech lehce zaměnitelný s hmyzím kousnutím. Ptačí motolice způsobující cerkáriovou dermatitidu se nachází ve sladkých i slaných vodách po celém světě. V Evropě pochází nejvíce záznamů o výskytu cerkáriové dermatitidy z území České republiky, Rakouska, Německa, Francie, Norska či Islandu, což však nevylučuje výskyt případů i v jiných zemích. V České republice jsou původci cerkáriové dermatitidy nacházeni především ve stojatých vodách, přičemž nejvíce případů je popisováno z přírodních koupališť. V posledních letech byla cerkáriová dermatitida zaznamenána a potvrzena na koupacích plochách v Příbrami, Sokolově, Plzni, Zákupech, Karlových Varech, Brušperku, Říčanech, Vrchlabí či Jetřichovicích. Státní zdravotní ústav doporučuje označit jakost vody s výskytem cerkárií působících dermatitidu jako zhoršenou (stupeň 3) nebo nevhodnou ke koupání (stupeň 4).", "section_level": 1}, {"title": "Klinické příznaky, diagnostika a terapie.", "content": "Cerkáriová dermatitida se projevuje jako vyrážka reprezentovaná nejprve růžovými, asi 2 mm v průměru velkými makulami, později papulami. Ty se vytvářejí v místě penetrace cerkárií (i pod oblečením) běžně do 2. dne po infekci a následně po 2–3 týdnech mizí. Klasickým projevem je nepříjemné svědění způsobující v některých případech i nespavost. U citlivějších jedinců se dále můžeme setkat s horečnatými stavy, zduřením lymfatických uzlin, edémy apod. Intenzita a rychlost nástupu obranné je reakce je kromě citlivosti jednotlivce podmíněna i množstvím penetrujících cerkárií a hlavně předešlým setkáním s cerkáriemi, kdy při primárních infekcích se žádné symptomy objevit nemusí. Diagnostika cerkáriové dermatitidy je problematická. Kožní projevy vyvolané cerkáriemi se podobají projevům bakteriální dermatitidy, kontaktní dermatitidy, hmyzího kousnutí nebo požahání medúzami nebo jinými žahavci. Cerkárie v kůži lze prokázat biopsií papul do 48 hodin od infekce. Cerkáriovou dermatitidu také může indikovat zvýšený počet eosinofilních granulocytů (především u opakovaně exponovaných osob), hladiny imunoglobulinů E (IgE) však zvýšené být nemusejí. Léčba cerkáriové dermatitidy je pouze symptomatická (nikoliv kauzální) a spočívá ve zmírnění intenzity svědění a vyrážky. V mírných případech lze využít například hořčičný olej, v těžších případech lze použít systémová antihistaminika (hydroxyzin), případně kortikosteroidy (hydrokortizon).", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "V současnosti nejsou dostupná žádná univerzální preventivní opatření, která by výskyt cerkáriové dermatitidy spolehlivě regulovala, vždy je třeba přihlížet k podmínkám dané vodní nádrže. Možností, jak na lokalitě eliminovat riziko cerkáriové dermatitidy, je několik:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "\"Trichobilharzia\" \"Trichobilharzia regenti\" \"Trichobilharzia szidati\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Cerkáriová dermatitida je alergické kožní onemocnění savců (vč. člověka) vyvolané průnikem cerkárií ptačích motolic (Schistosomatidae) do kůže náhodného hostitele. Vznik makulopapulózní vyrážky je způsoben zánětlivou imunitní reakcí hostitele v okolí uhynulých těl parazitů. Nejvíce pacientů se cerkáriovou dermatitidou nakazí během koupání v přírodních nádržích, v nichž se vyskytují plži vylučující infekční larvální stadia ptačích motolic (cerkárie). Kvůli zvyšujícímu se počtu diagnostikovaných případů je toto onemocnění označováno jako „emerging infectious disease”.", "tgt_summary": "Swimmer's itch or cercarial dermatitis, is a short-term allergic immune reaction occurring in the skin of humans that have been infected by water-borne schistosomes. Symptoms, which include itchy, raised papules, commonly occur within 1–2 days of infection and do not generally last more than 2–3 weeks. However, people repeatedly exposed to cercariae develop heavier symptoms with faster onset. Cercarial dermatitis is common in freshwater, brackish and marine habitats worldwide. Incidence may be on the rise, although this may also be attributed to better monitoring. Nevertheless, the condition has been regarded as emerging infectious disease. ", "id": 2479521} {"src_title": "Privátní značka", "tgt_title": "Private label", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zboží privátních značek se objevily na konci 19. století ve Spojených státech a prodávala je společnost The Great Atlantic and Pacific Tea Company. Na evropský trh vstoupily v 70. letech 20. století, kde se ve Spojeném království prodávaly pod firmou Sainsbury ́s. Na českém trhu se objevují od roku 1994. Největší nárůst po celém světě nastal v 90. letech 20. století, v České republice pak po roce 1999. V roce 2014 na českém trhu dosahoval podíl privátních značek 18 %, v západní Evropě pak 29 %. Nižní podíl na českém trhu může být podle agentury AC Nielsen ovlivněn permanentními slevovými kampaněmi na značkové výrobky. Od roku 2012, kdy byl podíl privátních značek na výdajích domácností 19,4 %, do roku 2016 tento podíl stoupl o 1,5 % na 20,9 %.", "section_level": 1}, {"title": "Fáze zavádění.", "content": "Zavádění privátních značek na trhy prošlo čtyřmi fázemi. Nejprve se obchodníci zaměřovali na základní rychloobrátkové zboží v nejnižší cenové kategorii s cílem zvýšit svou marži a vytvořit alternativu k výrobním značkám. Zaměřovali se na zákazníky citlivé na cenu. Ve druhé fázi zaváděli výrobky střední kvality za nízkou cenu, čímž chtěli posílit věrnost zákazníků a omezovat sílu výrobců. Ve třetí fázi došlo k zavedení i prémiových značek a rozvoji předchozích dvou kategorií. Ve čtvrté fázi jsou výrobky srovnatelné se standardními značkami a dodávají a vyrábějí je velké mezinárodní korporace.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dle kvality a ceny.", "content": "Dělí se dle ceny a kvality do čtyř skupin:", "section_level": 2}, {"title": "Výrobci.", "content": "Firmy se pro produkci výrobků privátních značek rozhodují, aby měly zaručený odběr zboží, efektivně využívaly výrobní kapacitu, snížily celkové výrobní náklady, mohly výrobu specializovat a snížit náklady na propagaci. Výrobci světově známých značek nebývají výrobci privátních značek. Většinou se tomuto segmentu věnují výrobci, kteří mohou vyrábět určitý objem zboží určité kvality v přesném dodávkovém cyklu. Na druhé straně může produkce privátní značky způsobit pokles prestiže jejich vlastní výrobní značky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Privátní značka je označení pro výrobky a služby, které vytváří výrobce pro jinou společnost, která ji nabízí pod svou značkou. Většinou jde o obchodníky a další členy distribučního řetězce. Vznik, plánování, rozvoj a řízení privátní značky probíhá dohledem vlastníka a výrobce se vzdává své identity ve prospěch obchodních subjektů. Pro obchodníka jsou privátní značky výhodné, neboť mu umožňují odlišit se od konkurence, zhodnotit image firmy, zlepšit loajalitu zákazníků, získat výhodnější pozici v odběratelských vztazích a samostatně rozhodovat o cenách, čímž může mít obchodník vyšší marži. Oproti běžným značkám mívají nižší náklady na výrobu a prodej a prodávají se za výhodnější ceny proti konkurenci. Ceny výrobků s privátní a výrobní značkou se průměrně liší v rozmezí 20–40 %. ", "tgt_summary": "Private label products are those manufactured by one company for sale under another company's brand. Private-label goods are available in a wide range of industries from food to cosmetics. Private label brands managed solely by a retailer for sale in a specific chain of stores are called store brands. ", "id": 1477517} {"src_title": "Johan Huizinga", "tgt_title": "Johan Huizinga", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Huizinga se narodil v rodině univerzitního profesora lékařství, po maturitě studoval jazyky, historii a antropologii v Groningenu a roku 1895 složil státní zkoušku pro učitele nizozemštiny a dějepisu. Po krátkém pobytu v Lipsku promoval roku 1896 v Groningenu prací o komické postavě Vidušaky ve starém indickém divadle. Od roku 1897 učil historii v Haarlemu a od roku 1903 přednášel starou indickou literaturu v Amsterdamu. Od roku 1905 přednášel historii v Groningen a od roku 1915 byl profesorem obecné historie v Leidenu, a to až do zavření univerzity nacisty v roce 1942. Od roku 1916 byl vedle toho členem Nizozemské akademie věd a redaktorem kulturního časopisu \"De gids\". Roku 1919 vyšla jeho kniha \"Podzim středověku\", která ho proslavila. Roku 1926 podnikl cestu po USA, v letech 1927–1931 byl děkanem fakulty a roku 1933 rektorem Leidenské univerzity. Přednášel v mnoha zemích a získal čestné doktoráty v Tübingen a v Oxfordu. Roku 1938 vyšla jeho druhá slavná kniha, \"Homo ludens\", základní kulturně-antropologické pojednání o kulturním významu hry. Jako rektor univerzity vyloučil 1933 ze studentské konference německého nacistického studenta pro jeho antisemitský článek, což vyvolalo diplomatický protest z německé strany a přivodilo Huizingovi zákaz publikací v Německu. Po obsazení Nizozemska Německem byl roku 1942 nejprve internován, ale na základě lékařského dobrozdání propuštěn do domácího vězení v obci De Steeg, kde roku 1945 zemřel. Huizinga napsal řadu historických prací o dějinách Nizozemska v 15. a 16. století a o různých tématech kulturních dějin, životopis Erasma Rotterdamského a mnoho jiných; jeho sebrané spisy mají 9 svazků", "section_level": 1}], "src_summary": "Johan Huizinga [\"höycinga\"] (7. prosince 1872 Groningen – 1. února 1945 De Steeg u Arnhemu) byl nizozemský kulturní historik, autor knihy \"Homo ludens\".", "tgt_summary": "Johan Huizinga (; 7 December 1872 – 1 February 1945) was a Dutch historian and one of the founders of modern cultural history.", "id": 1374385} {"src_title": "Sacharin", "tgt_title": "Saccharin", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Sacharin je bílá krystalická látka či bílý krystalový prášek bez zápachu nebo s nepatrnou aromatickou vůní. Ve vodě je prakticky nerozpustný, dobře rozpustný je v zásaditých roztocích a mírně rozpustný je v ethanolu. Jedná se o poměrně kyselou sloučeninu, která tvoří nejčastěji soli se sodíkem, které jsou ve vodě dobře rozpustné. Méně častější soli sacharinu jsou vápenaté a draselné.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sacharin byl objeven v roce 1879 a je spojován se jménem chemika Constantina Fahlberga působícího na Univerzitě Johnse Hopkinse v USA. Méně je známo jméno Ira Ramsena, který tuto látku náhodně objevil v laboratoři spolu s Fahlbergem. Nicméně Fahlberg byl rychlejší, nechal si sacharin patentovat a značně na něm zbohatl. Sacharin byl používán od roku 1887. Byl hojně užíván v době, kdy byl nedostatek cukru, např. při první světové válce. Ačkoli byly po roce 1945 některé nápoje doslazovány kombinací sacharózy a sacharinu, nápoje s nižším obsahem cukru začaly být více oblíbené až po představení aspartamu v 80. letech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Spolu s aspartamem patří mezi nejpoužívanější nízkoenergetická sladidla. Jsou jím doslazovány potraviny, nápoje a také zubní pasty. Využití nachází i ve farmacii, kde slouží k úpravě chuti.Původní výhodou při využití sacharinu v potravinářském průmyslu byla jeho nízká cena, s postupným nárůstem obezity však nabyl na významu pro snížení kalorií. Jeho nevýhodou je hořká pachuť.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní nezávadnost.", "content": "Zda je konzumace sacharinu bezpečná začalo být zpochybňováno začátkem 70. let, kdy studie provedené na samcích potkanů ukázaly zvýšenou incidenci rakoviny močového měchýře. Na základě studií provedených na zvířatech rostly obavy z použití sacharinu, které vyvrcholily v roce 1977. Důsledkem toho bylo v Kanadě používání sacharinu zakázáno. V USA se tento zákaz prosadit nepodařilo a tak potraviny, které obsahovaly sacharin, musely nést varovné označení, že sacharin může způsobovat rakovinu u laboratorních zvířat. Pozdější studie však tato tvrzení vyvrátily s vysvětlením, že mechanismus vzniku rakoviny byl specifický pro potkany a není uplatňován u lidské populace. Vylučovací soustava potkanů má totiž jiné fyziologické vlastnosti než vylučovací soustavy člověka. Vyšší osmolarita moči hlodavců vede k vyššímu vylučování krystalů vápenatých solí kyseliny fosforečné, které působí cytotoxicky na povrchových vrstvách epitelu močového měchýře. To může vést k hyperplazii a následnému vzniku nádoru. Vzhledem k novým poznatkům byl v roce 2000 v USA zrušen zákon o značení výrobků s obsahem sacharinu varovným tvrzením.Výzkumy nepotvrdily vztah mezi konzumací sacharinu a výskytem rakoviny močového měchýře ani u lidí s jeho vysokým přívodem. Dle EPA (United States Enviromental Protection Agency) a nejnovějších vědeckých poznatků, nepředstavují pro člověka sacharin a jeho soli v současné době nebezpečí a nemají toxické, karcinogenní, mutagenní ani teratogenní účinky. Akceptovatelný denní příjem sacharinu je dle WHO 0-5 mg na kg tělesné váhy.", "section_level": 1}, {"title": "Sladidla a mikrobiom.", "content": "Ačkoliv byla sladidla uznána zdravotně nezávadnými, v posledních letech se můžeme setkat s názory o možném rozvoji metabolických poruch u některých lidí. Tato problematika se stala předmětem mnoha studií, které se shodující v tom, že konzumace sladidel může způsobovat glukózovou intoleranci potkanů, a také změny mikrobiomu u některých lidí. První záznam o interakaci sladidel a mikrobiomu byl popsán v roce 1980, a to dokonce přes omezenou znalost DNA sekvenční techniky. V této studii se ukázalo, že sacharin u potkanů mění poměr aerobních a anaerobních mikroorganismů. Společným cílem studií zaměřujících se na interakci sacharinu a mikrobiomu je snaha dokázat, že konzumace sladidel není výhodná, protože existují jisté vzájemné interakce sladidel se zažívacím traktem. Přesto v populaci stále převládá názor, že tato sladidla nemohou mít žádné negativní dopady, neboť neobsahují žádné kalorie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sacharin (též cukerín, cukerin a zuckerin, E954, systematický název 2\"H\"-1λ,2-benzothiazol-1,1,3-trion) je neenergetické náhradní sladidlo, které vynalezl roku 1878 chemik Constantin Fahlberg. Chutí je asi pětsetkrát sladší než cukr, má však nepříjemný hořký chuťový dojezd. ", "tgt_summary": "Andravida (, ) is a town and a former municipality in Elis, in the northwest of the Peloponnese peninsula of Greece. Since the 2011 local government reform it is part of the municipality Andravida-Kyllini, of which it is a municipal unit. The municipal unit has an area of 40.728 km. Its population is about 4,300. The town was the capital of the Frankish Principality of Achaea in the late Middle Ages.", "id": 1562763} {"src_title": "Potravinářská přídatná látka", "tgt_title": "Food additive", "src_document": [{"title": "Druhy potravinových aditiv.", "content": "Potravinová aditiva se rozdělují následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Regulace použití a označování.", "content": "V Česku reguluje používání a označování povolených přídatných látek Ministerstva zdravotnictví prostřednictvím vyhlášky č. 4/2008 Sb., ze dne 3. ledna 2008, kterou se stanoví druhy a podmínky použití přídatných látek a extrakčních rozpouštědel při výrobě potravin. Výrobci mají povinnost uvádět přídatné látky na obalu výrobku. V Evropské unii mají povolené látky kód složený z písmene E a tří nebo čtyř číslic. Přídatnou látku lze podle vyhlášky použít pouze:", "section_level": 1}, {"title": "Vliv aditiv na zdraví.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnostní opatření.", "content": "Všechna aditiva s E kódy prošla přísnými testy možných negativních účinků na zdraví. Při testování se z dostupných toxikologických dat, pozorováních na zvířecích i lidských modelech a studií zaměřených na sledování příjmu potravy během života, se stanoví maximální přípustná hladina aditiva, která nemá zaznamenatelný toxický efekt - tzv. NOAEL (No-Observed-Adverse-Efect Level). Je to množství aditiva, které nezpůsobí žádnou zdravotní újmu při dlouhodobém podávání pokusným zvířatům v krmné dávce. Následně se hodnota NOAEL vydělí tzv. bezpečnostním faktorem, který má většinou hodnotu 100. Smyslem bezpečnostního faktoru je postihnout individuální rozdíly mezi lidmi, např. ve věku, zdravotním stavu, výživě; dále možností, že metabolismus člověka se může lišit od metabolismu pokusného zvířete. V úvahu bere i to, že člověk je zároveň vystaven celé řadě potravinářských aditiv a jiných nepříznivých faktorů z okolí. Získaná hodnota se nazývá Přijatelná denní dávka - ADI (Acceptable Daily Intake). Hodnota ADI udává množství potravinového aditiva, které může být denně zkonzumováno, aniž by představovalo riziko pro zdraví konzumenta. Jinými slovy je to denní množství aditiva, které při přijímání potravou v průběhu celého života nezpůsobí zdravotní újmu. Nové přídatné látky, u nichž se zvažuje použití na území EU, musí být nejprve zhodnoceny Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (European Food Safety Autority- EFSA). Ta na základě analýzy zdravotního rizika stanoví rozsahem a množstvím jejich možného použití v potravinách, a poté Evropská komise vydává směrnici platnou pro všechny členské země EU. Přes tyto regulaci však mohou určité skupiny lidí (např. předškolní a školní děti) hladinu ADI přesáhnout v případě, že ve zvýšeném množství konzumují potraviny s obsahy aditiv poblíž nejvyšších přípustných hodnot. E kódy jsou ale z hlediska zdraví hůře vnímány než samotné látky, které reprezentují.", "section_level": 2}, {"title": "Negativní účinky na zdraví.", "content": "Není známo, že by přídatné látky v povolených množstvích způsobovaly běžné populaci jakékoliv zdravotní problémy. U citlivých nebo nemocných osob se však negativní účinky mohou objevit, obvykle nejsou život ohrožující. Zvýšená konzumace některých zářivě zbarvených sladkostí a nápojů obsahujících směsi E 102, E 104, E 124, E 110, E 122, E 129 mohou u malých dětí vést k rozvoji hyperaktivity, nicméně za hyperaktivitu můžou aditiva jen u malé části dětí. Děti trpící hyperaktivitou nebo ADHD by dle doporučení měly tyto barviva z jídelníčku vyloučit. U několika dalších často užívaných aditiv jsou známy možné nepříznivé reakce zahrnující hlavně kožní (např. kopřivka) a dýchací (např. astma) problémy, ale u většiny aditiv nebyly žádné problémy nikdy registrovány. Přecitlivělost na tato aditiva je však v populaci nízká, odhady hovoří o 0,1–2,6 ‰ populace, jiné uvádí 2 %. Rozšíření přecitlivělosti na aditiva však nepřesahuje rozšíření nesnášenlivosti na některé z přírodních složek potravy (např. nesnášenlivostí mléčného cukru laktózy trpí asi 3 % evropské populace). Nejvyšší výskyt reakcí na přídatné látky v potravinách je mezi jedinci s chronickými kožními projevy, jako je atopický ekzém a chronická kopřivka. Požití potraviny s přídatnou látkou zde působí akutní vzplanutí již existujícího onemocnění.", "section_level": 2}, {"title": "Seznam možných alergenů.", "content": "Látky, které mohou být příčinou alergické reakce podle Ústavu zemědělské ekonomiky a informací:", "section_level": 2}, {"title": "Údajný leták Kliniky dětské onkologie University Düsseldorf.", "content": "Mezi veřejností je již několik let šířen leták, údajně vypracovaný Klinikou dětské onkologie Univerzity Düsseldorf, který rozděluje aditiva do několika skupin podle zdravotní závadnosti. Klinika se však od něj distancuje a podala trestní oznámení na neznámého pachatele za šíření poplašné zprávy. V letáku jsou uvedené zavádějící, nepřesné i chybné informace.", "section_level": 2}, {"title": "Pozitivní účinky na zdraví.", "content": "Mezi přídatnými látkami se vyskytují i látky přírodního charakteru (např. včelí vosk E901), které jsou zdraví normálně neškodné (i na ně však můžou být citliví jedinci alergičtí), mezi aditiva však také patří látky zdraví obecně prospěšné, např. E 101 (vitamin B2), E 160 (vitamin A), E 300 - 304 (vitamin C a jeho deriváty), E 306 - 309 (tokoferoly, vitamin E), E 322 (lecitin), E 375 (niacin, vitamin B3), E 440 (pektin).", "section_level": 2}, {"title": "Aditiva z GMO a aditiva živočišného původu.", "content": "Následující aditiva jsou živočišného původu anebo s vysokou pravděpodobností vyrobená z živočišných surovin: E 120, E 161g, E 252, E 270, E 322, E 325, E 326, E 327, E 422, E 430, E 431, E 432, E 433, E 434, E 435, E 436, E 441, E 442, E 470a, E 470b, E 471, E 472, E 473, E 474, E 475, E 476, E 477, E 478, E 479b, E 481, E 482, E 483, E 491, E 492, E 493, E 494, E 495, E 542, E 570, E 572, E 585, E 631, E 635, E 640, E 920, E 921, E 966. Lidé odmítající suroviny vyrobené z geneticky modifikovaných organismů by se měli vyhýbat těmto aditivům: E 101, E 150a, E 150b, E 150c, E 150d, E 153, E 160d, E 161c, E 306, E 307, E 308, E 309, E 322, E 415, E 471, E 472a, E 473, E 475, E 476, E 477, E 491, E 570, E 572, E 620, E 621, E 622, E 623, E 624, E 625.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam přídatných látek.", "content": "Seznam přídatných látek najdete v samostatném článku: Seznam přídatných látek", "section_level": 1}], "src_summary": "Potravinářské přídatné látky (aditiva) jsou chemické látky, které se přidávají do potravin kvůli vylepšení nebo zachování jejich trvanlivosti nebo vzhledu, konzistence, chutě, vůně, atd. V zákoně se přídatnými látkami rozumí látky bez ohledu na jejich výživovou hodnotu, které se zpravidla nepoužívají samostatně ani jako potravina, ani jako charakteristická potravní přísada a přidávají se do potravin při výrobě, balení, přepravě nebo skladování, čímž se samy nebo jejich vedlejší produkty stávají nebo mohou stát součástí potraviny.", "tgt_summary": "Food additives are substances added to food to preserve flavor or enhance its taste, appearance, or other qualities. Some additives have been used for centuries; for example, preserving food by pickling (with vinegar), salting, as with bacon, preserving sweets or using sulfur dioxide as with wines. With the advent of processed foods in the second half of the twentieth century, many more additives have been introduced, of both natural and artificial origin. Food additives also include substances that may be introduced to food indirectly (called \"indirect additives\") in the manufacturing process, through packaging, or during storage or transport.", "id": 523160} {"src_title": "Jadérko", "tgt_title": "Nucleolus", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Jadérko je tvořeno satelitní DNA akrocentrických chromozomů. Jadérek bývá v typickém případě v jedné buňce jen několik, ale například v oocytech dochází k jejich namnožení do obrovských počtů, aby bylo později vajíčko schopné vyrobit dostatečné množství ribozomů. Maximální počet jadérek v buňce je však určen počtem akrocentrických chromozomů. Jadérko není od zbylé karyoplazmy odděleno žádnou membránou. Je pozorovatelné jen v určité fázi buněčného cyklu, konkrétně v interfázi (mimo buněčné dělení). Během mitózy (již na začátku mitózy v profázi) se totiž jadérko rozpouští a přestává být patrné. Struktura jadérka je sice proměnlivá, ale dají se vystopovat jisté společné znaky. Jadérko obsahuje několik tzv. fibrilárních center. Uvnitř nich je přítomen řetězec DNA a z něj přepisovaná vlákna pre-rRNA. Fibrilární centrum je obklopeno hustou sítí vláken, mezi nimiž je také množství malých RNA molekul schopných upravovat vznikající rRNA molekuly (pracují téměř jako gRNA). Směrem ven od husté sítě vláken je ještě granulární složka, která již obsahuje hotové ribozomy. V mnoha druzích buněk se uvnitř jadérka nachází ještě menší, obtížně barvitelná, dynamická kulovitá struktura, tzv. \"nucleolinus\". Přestože byla objevena před více než 150 lety, není přesně známa její funkce. Z posledních studií na vaječných buňkách živočichů však vyplývá, že úzce souvisí s přípravou dělicího meiotického aparátu po aktivaci oocytu.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Jadérko se v jádře vytváří kolem genů pro ribozomální RNA. Tyto geny jsou tak v jadérku transkribovány a následně se v jadérku zabudovávají do nově vznikajících ribozomů. Poté jsou jadernými póry transportovány ven do cytoplazmy.", "section_level": 1}, {"title": "Lidské jadérko.", "content": "Lidské jadérko je tvořeno akrocentrickými chromozomy 13, 14, 15, 21, 22.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jadérko (\"nucleolus\") je malá vnitřní část buněčného jádra kulovitého tvaru, která obsahuje velké množství ribozomální RNA (rRNA). Vyskytuje se ve většině eukaryotických buněk.", "tgt_summary": "The nucleolus (, plural: nucleoli ) is the largest structure in the nucleus of eukaryotic cells. It is best known as the site of ribosome biogenesis. Nucleoli also participate in the formation of signal recognition particles and play a role in the cell's response to stress. Nucleoli are made of proteins, DNA and RNA and form around specific chromosomal regions called nucleolar organizing regions. Malfunction of nucleoli can be the cause of several human conditions called \"nucleolopathies\" and the nucleolus is being investigated as a target for cancer chemotherapy.", "id": 903280} {"src_title": "Feritový magnet", "tgt_title": "Ferrite (magnet)", "src_document": [{"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Kromě rozšířených barnatých feritů se stále více používají vysoce koercitivní strontnaté ferity. Feritové magnety se skládají z cca 86 % FeO a cca 14 % BaO nebo SrO (stechiometrický vzorec BaFeO nebo SrFeO). Suroviny jsou dobře dosažitelné a cenově výhodné. Feritové permanentní magnety jsou odolné vůči mnohým chemikáliím, jako jsou ředidla, hydroxidy a slabé kyseliny. U silných organických a anorganických kyselin (šťavelové, sírové, chlorovodíkové a fluorovodíkové) je odolnost v podstatě určována teplotou, koncentrací a časem styku. V zásadě by měla být odolnost stanovena dlouhodobými pokusy.", "section_level": 1}, {"title": "Mechanické vlastnosti.", "content": "Na základě svého keramického charakteru jsou ferity křehké a citlivé na náraz a ohyb. Z důvodu jejich značné tvrdosti musí být ferity obráběny diamantovým nářadím.", "section_level": 1}, {"title": "Teplotní závislosti magnetických vlastností magneticky tvrdých feritů.", "content": "Teplotní zatížení izotropních a anizotropních magneticky tvrdých feritů způsobuje změny jejich magnetických vlastností. Teplotní závislost koercitivní intenzity magnetického pole probíhá u magneticky tvrdých feritů a permanentních magnetů ze vzácných zemin opačně. Při vzrůstající teplotě klesá remanence u magneticky tvrdých feritů o 0,2 % na kelvin a koercitivní intenzity magnetického pole vzrůstá současně o 0,3 % na kelvin. Při klesající teplotě stoupá remanence a klesá koercitivní síla pole stejnou měrou. To má za následek, že magnety a magnetické systémy s nízko položeným pracovním bodem mohou utrpět trvalou ztrátu magnetování, pokud jsou vystaveny nižším teplotám.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba feritových permanentních magnetů.", "content": "Základními surovinami pro výrobu magneticky měkkých feritů jsou oxid železitý (FeO) a uhličitany barya (BaCO) nebo stroncia (SrCO). Uvedené suroviny se mísí v poměru asi 80 % FeO a asi 20 % BaCO nebo SrCO a z této směsi kalcinací za vysokých teplot vzniká hexaferit. Potom následuje lisování do požadovaných tvarů buď za sucha (ve formě prášku s pojivem) a nebo ve formě vodné suspenze. Anizotropní permanentní magnety se lisují v magnetickém poli. Konečný tvar a pevnost dostávají permanentní magnety výpalem (sintrováním) při teplotách přes 1200 °C. Potom jsou dle potřeby magnetovány a po konečné kontrole expedovány. Na obrázku je znázorněno pořadí nejdůležitějších operací při výrobě magnetů z magneticky tvrdých feritů.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Feritové magnety mají velmi široké možnosti použití. Uplatňují se jako přídržné magnety v průmyslovém, kancelářském i domácím provedení. Montují se do elektromotorů a generátorů, jsou součástí magnetických spojek a brzd. Používají se například při výrobě hraček, slouží jako senzory polohy a otáčení, jako spínače a nejčastěji jsou využity v reproduktorech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Feritový magnet je permanentní magnet vyrobený z keramických oxidů – feritů. Z tvrdých feritů se vyrábějí cenově nejpříznivější a celosvětově nejpoužívanější permanentní magnety. Jejich celosvětová spotřeba dosahuje ročně cca 300 000 tun a nadále stoupá. Kvalita i sortiment zaznamenávají rovněž neustálý pokrok. Výhodou feritů je nejlevnější cena za kilogram a velký rozměrový i tvarový rozsah.", "tgt_summary": "A ferrite is a ceramic material made by mixing and firing large proportions of iron(III) oxide (FeO, rust) blended with small proportions of one or more additional metallic elements, such as barium, manganese, nickel, and zinc. They are electrically nonconductive, meaning that they are insulators, and ferrimagnetic, meaning they can easily be magnetized or attracted to a magnet. Ferrites can be divided into two families based on their resistance to being demagnetized (magnetic coercivity). ", "id": 58015} {"src_title": "Pistole", "tgt_title": "Pistol", "src_document": [{"title": "Používané názvosloví.", "content": "Až do poloviny 19. století byl používán do palných zbraní jako výmetná náplň převážně jen černý střelný prach. Mnoho pramenů uvádí označení střelný prach bez bližší specifikace a ve skutečnosti hovoří o černém střelném prachu. Podle dostupných záznamů byly první palné zbraně v Evropě použity ve 14. století. Označení střelný prach bylo několik století synonymem černého střelného prachu a je tak používáno i v mnoha současných pramenech. Jednou z nevýhod černého střelného prachu je množství dýmu vznikajícího při výstřelu. Ve skutečnosti i bezdýmné střelné prachy produkují při svém hoření dým, ale jeho množství je ve srovnání s původním střelným prachem velmi malé. Označení bezdýmé (bezdýmné) prachy zdůrazňuje tento rozdíl a je společné pro vice jazyků. Příkladem může být angličtina – smokeless, italština – infume. V němčině je používán výraz rauchschwache, tedy v překladu slabě kouřící. Analogicky výraz prach neodpovídá úplně skutečnosti. Střelné prachy jsou vyráběny a používány v mnoha různých tvarech zrn, ale i dalších formách. Například kordit je ve formě tyčinek. Forma v jaké je střelivina vyrobena ovlivňuje způsob jejího hoření. Další nejasnosti do názvosloví vnáší český pravopis. V technickém slovníku je používán tvar bezdýmý prach, ve slovníku spisovné češtiny bezdýmný prach. Další prameny používají různě obě tyto varianty. Podle konzultace s ÚJČ provedené v květnu 2017 je možno použít správně obě tyto varianty.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Objev bezdýmných prachů se datuje do poloviny 19. století. Působením kyseliny dusičné na celulózu vzniká nitrocelulóza. Poskytuje vysoký výkon, ale samotná nitrocelulóza hoří příliš rychle. Rakouské dělostřelectvo provádělo pokusy s použitím nitrocelulózy v letech 1855 až 1862, ale práce s nitrocelulózou byla nebezpečná. Docházelo k destrukci hlavní děl. K pokroku došlo po objevu rozpouštění nitrocelulózy v organických rozpouštědlech. Tím začala cesta ke vzniku bezdýmných střelných prachů. Používal se nitroglycerin. Výbušniny na bázi nitroglycerinu zdokonalil významně Alfred Nobel. Později se používaly výbušniny také na základě nitroglycolu. Produkty založené na nitroglycolu bývají méně stabilní, protože glykol se dále odpařuje.", "section_level": 2}, {"title": "Chemická stabilita.", "content": "Chemická stabilita bezdýmných střelných prachů byl v počátcích závažný problém. Na počátku 20. století došlo k několika neštěstím v důsledku výbuchu střelného prachu. Jedním ze smutných příkladů neštěstí přičítanému na vrub samovolného výbuchu je případ francouzského křižníku Jena (francouzsky Iéna) v roce 1907. Stabilita prachů je ovlivňována následujícími faktory: Rozklad může vést až k samovznícení. Pro zvýšení chemické stability se přidávají stabilizátory. Stabilizátory regulují chemickou degradaci a samy se spotřebovávají. Např. difenylamin, centralit.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace hoření.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Regulace tvarem zrn.", "content": "Způsob hoření je závislý na způsobu odhořívání. Mění velikost a tvar zrn, což ovlivní plochu při odhořívání (kuličky, destičky, válečky, trubičky aj.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace povrchovou úpravou.", "content": "Například flegmatizace prachu roztokem centralitu a jiných. Flegmatizátor působí nejvíce na povrchu a směrem dovnitř zrn jeho koncentrace a tedy i vliv klesá. Tat úprava vede k progresivnímu hoření.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Tabulka uvádí přibližné základní vlastnosti prachů. Přesné hodnoty se liší dle konkrétního složení a hrubosti.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy bezdýmných prachů.", "content": "Základní používané druhy prachů jsou: Nitrocelulózové polokoloidní prachy mají zásadní použití ve střelných zbraních. Tyto prachy byly vytlačeny nitrocelulózovými prachy", "section_level": 1}], "src_summary": "Bezdýmný střelný prach je označení pro skupinu střelivin. Používá se jako výmetná náplň střely v palných zbraních. Jedná se o kategorii do které patří více používaných druhů střelných prachů.", "tgt_summary": "A pistol is a type of handgun, which is a short-barrelled projectile weapon inclusive of the revolver and the derringer. The English word was introduced in ca. 1570—when early handguns were produced in Europe—and derives from the Middle French \"pistolet\" (ca. 1550). The most common type of pistol in modern times is the semi-automatic pistol, while the older single-shot pistols are now far less common and used primarily for hunting, and the fully automatic machine pistols are rare due to strict laws and regulations governing their manufacture and sale.", "id": 715488} {"src_title": "Pablo Neruda", "tgt_title": "Pablo Neruda", "src_document": [{"title": "Začátky.", "content": "Narodil se v Parralu (město v Linareské provincii v regionu Maule, asi 400 km jižně od Santiaga). Jeho otec, José del Carmen Reyes Morales, pracoval u železnice. Jeho matka, Rosa Basoalto, byla učitelka, která zemřela dva měsíce po jeho narození. Společně s otcem se brzo odstěhovali do Temuca, kde si otec vzal Trinidad Candia Marverde, ženu s kterou měl již před devíti lety dítě, devítiletého chlapce, který se jmenoval Rodolfo. Vyrůstal také se svojí nevlastní sestrou Lautou, která byla jednou z několika otcových nemanželských dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Pseudonym.", "content": "Po druhém jméně své matky byl pokřtěn „Neftalí“. Otec byl proti jeho zájmu o psaní a literaturu, ale on sám měl podporu od ostatních, např. i od budoucí laureátky Nobelovy ceny Gabriely Mistralové, která vedla místní dívčí školu. Protože první literární pokusy jeho otec nelibě nesl, rozhodl se publikovat pod pseudonymem. Ve svých třinácti letech, 18. července 1917, vydal v místním deníku \"La Mañana\" esej \"Entusiasmo y perseverancia\", kterou podepsal jako \"Neftalí Reyes\". Toto jméno používal do poloviny roku 1920, kdy v jednom časopise náhodně našel jméno Jana Nerudy, s jehož dílem se seznámil až později. Nerudovo příjmení přijal jako svůj pseudonym. Naopak jméno Pablo zvolil podle svého oblíbeného francouzského básníka Paula Verlaina. 28. prosince 1946 přijal pseudonym Pablo Neruda úředně jako své občanské jméno. Původ tohoto pseudonymu se neúspěšně pokoušel vypátrat Egon Erwin Kisch, se kterým se Neruda stýkal ve Španělsku a Mexiku. V letech 1950–1951 Neruda navštívil Československo. Položil květinu ke starému pomníku Jana Nerudy od Karla Dvořáka, který tenkrát stál na Újezdu na Malé Straně a později byl odstraněn.", "section_level": 1}, {"title": "Dvacet básní.", "content": "Roku 1921 se přestěhoval do Santiaga, aby studoval francouzštinu na Universidad de Chile, ale brzy studium přerušil a začal se plně věnovat poezii. V roce 1923 byla publikována jeho debutová básnická sbírka \"Kniha soumraku\". Další rok následovala kniha \"Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň\", kolekce milostných básní, které byly kontroverzními pro svoji erotičnost. Zvláště uvážíme-li jeho mladý věk. Obě knihy byly kritikou velmi dobře přijaty a byly přeloženy do mnoha jazyků. V průběhu desetiletí bylo prodáno několik miliónů výtisků \"Dvaceti básní\" a tato básnická sbírka se stala jeho nejznámější prací. Ačkoliv jeho reputace rostla jak v Chile, tak i za jejími hranicemi, on sám byl sužován chudobou. V roce 1927 vzal ze zoufalství čestné konzulství v Rangúnu, v bývalém hlavním městě Myanmaru (dříve Barma). V místě, o kterém předtím nikdy ani neslyšel. Později pracoval ještě v Kolombu (Srí Lanka), Jakartě (Indonésie) a v Singapuru. V Jakartě potkal a vzal si svoji první ženu, vysokou Holanďanku, která pracovala v bance. Jmenovala se Maryka Antonieta Hagenaar Vogelzandová. Přečetl hodně poezie a experimentoval s mnoha různými básnickými styly. Napsal dvoudílné dílo \"Sídlo na zemi\", které obsahovaly mnoho surrealistických básní, které později byly úspěšné.", "section_level": 1}, {"title": "Španělská občanská válka.", "content": "Po návratu do Chile získal diplomatickou funkci v Buenos Aires a poté v Barceloně ve Španělsku. Později nahradil Gabrielu Mistralovou jako konzul v Madridu, kde se stal středem čilého literárního kroužku. Spřátelil se s takovými spisovateli jakými byli Rafael Alberti, Federico García Lorca nebo peruánský básník César Vallejo. Dcera, Malva Marina Trinidad, se narodila v Madridu v roce 1934. Po celý svůj krátký život trpěla častými zdravotními problémy (obzvláště vodnatostí mozku). Během tohoto období se on sám pomalu odcizil své manželce a seznámil se s Deliou del Carrilovou, argentinskou ženou, která byla o 20 let starší a která se nakonec stala jeho druhou manželkou. S první ženou se rozvedl v roce 1936. Ta se přestěhovala do Holandska s jejich jediným dítětem, které zemřelo v roce 1943. Když se Španělskem začala šířit občanská válka, začal se politicky angažovat. Díky zkušenostem ze Španělské občanské války a jejích následků přestal myslet na sebe (na individuální štěstí jednotlivce) a soustředil se na své okolí. Stal se zaníceným komunistou a zůstal jím až do konce života. Na jeho příklonu ke komunismu měla velký vliv radikální levicová politika jeho literárních přátel a del Carril, ovšem největší důvodem byla poprava García Lorcy vojenskými ozbrojenými silami Francisca Franca. Pomocí proslovů a spisů se snažil co nejvíce podpořit republikánskou stranu, což potvrdil také publikováním sbírky poezie nazvanou \"Španělsko v mém srdci\". Jeho první žena se přestěhovala s dítětem do Monte Carla a on už je nikdy znovu nespatřil. Po jejich rozchodu se začal plně věnovat del Carril ve Francii. V následujících volbách v roce 1938 byl zvolen prezident Pedro Aguirre Cerda, kterého podporoval. Prezident jej jmenoval odborným konzulem pro španělskou emigraci v Paříži. Zde měl zodpovědnost za „nejvznešenější úkol, jaký měl kdy na starost“, jak sám nazval přepravování 2 000 španělských uprchlíků držených ve Francii v internačních táborech do Chile na staré lodi nazvané Winnipeg. Někdy bývá obviňován, že umožnil vycestovat pouze komunistům a vynechal všechny ostatní, kteří ale také bojovali na straně republiky. Někteří lidé ovšem tato nařčení odmítají odkazujíce na skutečnost, že osobně vybral pouze několik stovek uprchlíků, zbylí uprchlíci byli vybíráni službou pro evakuaci španělských uprchlíků vedenou Juanem Negrínem, předsedou španělské republikánské vlády v exilu.", "section_level": 1}, {"title": "Mexiko.", "content": "Jeho další diplomatická štace byla jako generální konsul v Mexiko City, kde pobýval od roku 1940 až do roku 1943. Zatímco byl v Mexiku, rozvedl se s Hagenaar, oženil se s del Carril a dověděl se, že jeho dcera zemřela ve věku osmi let během nacistické okupace Holandska z různých zdravotních důvodů. Také se stal přítelem stalinistického vraha Vittoria Vidaliho. Po neúspěšném pokusu o atentát na Lva Davidoviče Trockého zařídil vízum do Chile pro mexického malíře Davida Alfara Siqueirose, který byl obviněn jako jeden z konspirátorů atentátu. Později o něm řekl, že to udělal na žádost mexického prezidenta Manuela Ávila Camacha. Siqueiros tedy mohl opustit Mexiko City a emigroval do Chile, kde pobýval v jeho soukromé rezidenci. Výměnou za tuto výpomoc Siqueiros strávil přes rok malováním zdí ve škole v Chillánu. Jeho přátelství se Siqueirosem přitahovalo hodně kritiky. Všechna obvinění tvrdící, že jeho záměrem bylo pomoci vrahovi, však odmítl jako nepodložená a ke kritice se vyjádřil jako k „senzacechtivému politicko-literárnímu obtěžování“. V Mexiku se setkal se známým mexickým spisovatelem Octaviem Pazem.", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Chile.", "content": "V roce 1943 po svém návratu do Chile procestoval Peru, kde navštívil Machu Picchu. Strohá krása incké pevnosti ho později inspirovala k napsání básně o tomto místu. Téma starověkých amerických civilizací více rozebral ve sbírce \"Veliký zpěv\". V tomto díle opěvuje dokončení Machu Picchu, ale zároveň odsuzuje otroctví, které toto dostavění umožnilo. Ve zpěvu XII volá mrtvé mnoha století, aby povstali a skrze něj promluvili. Martin Espada, básník a profesor tvůrčího psaní na Massachusettské univerzitě, prohlásil toto dílo za mistrovský kus řka, že: „Není větší politické básně“.", "section_level": 1}, {"title": "Stalinismus.", "content": "Zocelen osobními zkušenostmi ze španělské občanské války, tak jako i mnoho jiných levicově smýšlejících intelektuálů jeho generace, začal obdivovat Sovětský svaz a Josefa Stalina. Hlavně proto, jakou roli sehrál Stalin při porážce nacistické armády (báseň \"Zpěv o Stalingradu v roce 1942\"). V roce 1953 byl oceněn Stalinovou cenou míru. Týž rok na Stalinovu počest o něm napsal ódu. Psal také (během druhé světové války) chvalozpěvy na Fulgencia Batistu (Pozdrav Batistovi) a později i na Fidela Castra. Horlivý stalinismem dokonce rozbil dlouholeté přátelství s Octaviem Pazem, který to komentoval takto: „Neruda se stával víc a víc stalinistou, zatímco já jsem byl Stalinem nadšený čím dál tím míň“. Střet jejich rozdílných názorů se nejvíc projevil v roce 1939, když nacistické Německo uzavřelo se Sovětským svazem pakt Ribbentrop-Molotov, ve kterém se dohodli na vzájemném neútočení. V hádce o Stalinovi se dokonce málem poprali. Přesto Paz považoval Nerudu za „největšího básníka jeho generace“. Alexandr Solženicyn v jedné eseji napsal,když uvažuji o Nerudovi a ostatních slavných stalinistických spisovatelích, nabíhá mi husí kůže, jakou mám třeba při čtení některých pasáží Danteho \"Pekla\". Není pochyb, že začínali s komunismem v dobré víře, ale nevědomě se více a více zapletou do sítě lží, klamu, falše, podvodů a zrad až nakonec ztratí svoje duše. Vladimíra Iljiče Lenina nazval „největším géniem tohoto století“. V jiné řeči (5. června 1946) vzdal hold sovětskému vůdci Michailu Kalininovi, který pro Nerudu byl „mužem vznešeného života“, a „ohromným budovatelem budoucnosti“. Později začal litovat, že podporoval sovětské vůdce. Po proslulém \"Tajném projevu\" Nikity Chruščova na dvacátém komunistickém sjezdu v roce 1956, ve kterém kritizoval „kult osobnosti“, který obklopoval Stalina, a ve kterém ho obvinil ze spáchání zločinů během velkých čistek, napsal ve svých memoárech: „Přispěl jsem k vytvoření Stalinova kultu osobnosti“, vysvětluje, že „tehdy se nám Stalin zdál jako dobyvatel, který rozdrtil Hitlerovy armády.“ Přes všechna rozčarování způsobená Stalinem nikdy neztratil původní víru v komunismus jako takový a zůstal věrný straně. Pečlivě si hlídal, aby nenahrál svým ideologickým nepřátelům, proto např. veřejně odmítl odsoudit sovětské utiskování autorů „disidentů“, jakými byli např. Boris Pasternak a Josif Brodskij. S tímto postojem nesouhlasili dokonce ani někteří jeho nejvěrnější příznivci.", "section_level": 1}, {"title": "Senátor.", "content": "4. března 1945 byl zvolen za komunistickou stranu senátorem pro severní provincie Antofagasta a Tarapacá v suché a nehostinné krajině atakamské poušti. Oficiálně se připojil k chilské komunistické straně o čtyři měsíce později. V roce 1946 radikální prezidentský kandidát strany, Gabriel González Videla, Nerudu požádal, aby dělal manažera jeho kampani. González Videla byl podporován koalicí levicových stran a Neruda pro jeho podporu vedl urputnou předvolební kampaň. Ovšem jakmile byl ve své prezidentské funkci, obrátil se González Videla proti komunistické straně. Zlomovým bodem se stalo násilné potlačení stávky vedené komunistickými horníky v Lotě v říjnu 1947, kde byli stávkující dělníci nahnáni do ostrovních vojenských věznic a do koncentračního tábora ve městě Pisagua. Nerudova kritika Gonzáleze Videly dosáhla svého vrcholu v dramatickém proslovu v chilském senátu 6. ledna 1948. Měl název \"Yo acuso\" (\"Obviňuji\") a Neruda v něm přečetl jména horníků a jejich rodin, které byly uvězněny v koncentračním táboře.", "section_level": 1}, {"title": "Exil.", "content": "O několik týdnů později se začal skrývat a cestoval se ženou od domu k domu, skrýván svými příznivci a obdivovateli po dalších třináct měsíců. Zatímco se skrýval, byl oficiálně sesazen z funkce senátora a v září 1948 byla zákonem Ley de Defensa Permanente de la Democracia (zákon o trvalé obraně demokracie) zakázána komunistická strana. Zákon byl kritiky nazýván Ley Maldita („prokletý zákon“). Tento zákon odstranil přes 26 000 lidí z volebních registrů, tudíž potlačoval jejich právo volit. Nerudův život v ilegalitě skončil v březnu 1949, když uprchl na koni přes Andy do Argentiny. Následující tři roky strávil exilu. V Buenos Aires potkal přítele, budoucího laureáta Nobelovy ceny a romanopisce Miguela Ángela Asturiase, který pracoval na guatemalské ambasádě. Protože mezi těmito muži byla nepatrná podoba, mohl Neruda vycestovat do Evropy na Asturiasův cestovní pas. Pablo Picasso zařídil jeho příjezd do Paříže, a tak mohl Neruda překvapit svou přítomností světový kongres mírových sil. Chilská vláda mezitím popírala, že by mohl utéci ze země. Většinu času v exilu strávil častým cestováním napříč Evropou a návštěvami Indie, Číny a Sovětského svazu. Jeho cesta do Mexika ke konci roku 1949 se protáhla kvůli zánětu žil, který ho postihl. Byla najata chilská zpěvačka Matilda Urrutiová, aby se o něj starala. Zamiloval se do ní a o pár let později se stala jeho třetí manželkou. Matilda Urrutiová se stala múzou, která ho inspirovala k napsání sbírky \"Kapitánovy verše\", kterou anonymně publikoval v roce 1952. V době jeho pobytu v Mexiku byla publikována obsáhlá epická sbírka \"Veliký zpěv\", Whitmanovsky zpracovaný soupis historie, geografie, fauny a flóry Jižní Ameriky doplněný jeho vlastním pozorováním a zkušenostmi. Mnoho z básní pojednává o jeho ilegalitě v Chile, kde většinu básní také složil. Dokonce když prchal na koni, měl rukopis tohoto díla s sebou. O měsíc později bylo v Chile publikováno v různých vydáních pět tisíc kopií, o což se zasloužila zakázaná komunistická strana. Vycházela přitom z jeho rukopisu. V Mexiku mu bylo uděleno čestné občanství. Jeho pobyt v roce 1952 ve vile vlastněné italským historikem Edwinem Ceriem na ostrově Capri byl později zbeletrizován v populárním filmu \"Il Postino\" (\"Pošťák\", 1994).", "section_level": 1}, {"title": "Návrat do Chile.", "content": "V roce 1952 byla hlavně díky korupčním skandálům González-Videlova vláda odepsaná. Chilská socialistická strana se rozhodla navrhnout jako kandidáta pro prezidentské volby v září 1952 Salvadora Allendeho a chtěla, aby on sám stál na její straně tak, aby jako chilská nejvýznamnější levicově smýšlející osobnost podpořil její kampaň. V srpnu roku 1952 se Neruda vrátil do vlasti i k druhé ženě, Delii del Carrilové, která přijela o několik měsíců dříve, ale manželství se brzy rozpadlo. Del Carrilová se dozvěděla o jeho vášnivém milostném poměru s Matildou Urrutiovou, opustila ho v roce 1955 a odstěhovala se zpátky do Evropy. Přestože si přál strávit s Urrutiovou zbytek života v Chile, podnikl mnoho zahraničních cest a působil jako Allendeův velvyslanec ve Francii v letech 1970–1973. V této době už byl světoznámým básníkem a jeho knihy byly přeloženy do všech světových jazyků. Vyjadřoval se také k politicky ožehavým problémům, např. v Kubánské krizi prudce kritizoval USA (později podobně kritizuje USA kvůli válce ve Vietnamu). Ovšem činnost věhlasného levicového intelektuála, který si nebere servítky, značně přitahovala ideologické oponenty. Kongres kulturní svobody, antikomunistická organizace založená americkou CIA, učinil Nerudu svým primárním cílem a spustil kampaň, aby podkopal jeho reputaci oživením starého tvrzení, že byl spolupachatelem při útoku na Trockého v Mexiku City v roce 1940. Kampaň nabrala na obrátkách, když se zjistilo, že se stal jedním z kandidátů na Nobelu cenu v roce 1946, kterou ale nakonec obdržel Jean-Paul Sartre. V roce 1966 byl Neruda pozván, aby se zúčastnil mezinárodního zasedání PEN klubu v New York City. Oficiálně neměl dovoleno vstoupit do USA, protože byl komunista, ale pořadatel zasedání, dramatik Arthur Miller, nakonec zvítězil nad Johnsonovou státní administrativou a Neruda obdržel americké vízum. Pořádal autorská čtení v nacpaných halách a dokonce nahrál nějaké básně pro Knihovnu Kongresu. Miller později vyjádřil názor, že jeho (Nerudova?) přilnavost ke komunistickým ideálům v 30. letech, byla výsledkem jeho neustálého vyloučení z tzv. „buržoazních společností“. Vzhledem k přítomnosti mnoha spisovatelů východního bloku napsal později mexický spisovatel Carlos Fuentes, že zasedání PEN klubu znamenalo „začátek konce“ studené války. Ještě před návratem do Chile se Neruda zastavil v Peru, kde pořádal autorská čtení nadšeným davům v Limě a Areqipě a byl přijat prezidentem Fernandem Belaúndem Terrym. Avšak návštěva měla rychlý a nepříjemný důsledek. Peruánská vláda vystoupila proti kubánské vládě Fidela Castra a v roce 1966 byl Nerudovi doručen dopis podepsaný více než stovkou kubánských intelektuálů, kteří jej obvinili ze spolčování se s nepřítelem. Tato záležitost byla pro něj obzvláště bolestná, protože již dříve vyslovil podporu kubánské revoluci. Od té doby už nikdy znovu Kubu nenavštívil, dokonce ani po pozvání v roce 1968. Po smrti Che Guevary v Bolívii v roce 1967 napsal několik článků, ve kterých lituje ztráty „velkého hrdiny“. V téže době řekl svému příteli Aidovi Figuerovi, aby neplakal za Chea, ale za Luise Emilia Recabarrena, otce chilského komunistického hnutí, který na rozdíl od Cheova násilnému způsobu prosazoval neválečnou revoluci.", "section_level": 1}, {"title": "Poslední roky života.", "content": "V roce 1970 byl nominován jako kandidát na chilského prezidenta, ale nakonec kandidaturu odmítl a podpořil kandidáta Salvadora Allendeho, který později volby vyhrál a byl uveden do úřadu v roce 1970 jako první demokraticky zvolená socialistická hlava státu. Krátce poté Allende Nerudu jmenoval chilským velvyslancem ve Francii (v letech 1970–1972; jeho poslední diplomatická štace). Do Chile se vrátil o dva a půl roku později kvůli svému chatrnému zdraví. V roce 1971 získal cenu, o kterou léta usiloval. Byl konečně oceněn Nobelovou cenou. Prosadit rozhodnutí o jeho výhře nebylo vůbec jednoduché, protože někteří členové komise nezapomněli na glorifikaci Stalina. Ale jeho švédský překladatel Artur Lundkvist udělal, co mohl, aby mu zajistil tuto světoznámou cenu. Vzhledem k častějším nepokojům v roce 1973 Neruda, tehdy už smrtelně nemocný s rakovinou prostaty, byl zničen zvyšujícími se útoky na Allendeho vládu. Vojenský převrat vedený generálem Augustem Pinochetem 11. září znamenal konec pro jeho sen marxistického Chile. Krátce poté během prohledávání jeho domu a podzemí ve vesnici Isla Negra chilskými ozbrojenými silami poznamenal: Zemřel na srdeční infarkt večer 23. září 1973 v santiágské nemocnici Santa María. Po jeho smrti byly oba jeho domy ve Valparaísu a v Santiagu vypleněny a zdemolovány. Pohřeb se konal za masivní přítomnosti policie. Truchlící lidé využili situace k protestům proti novému režimu, který byl ustaven teprve necelé dva týdny. Matilda Urrutiová hned nato sestavila a vydala jeho memoáry \"Vyznávám se, že jsem žil\", které obsahovaly i jeho poslední báseň \"Right Comrade, Its the Hour of the Garden\", na kterých pracoval pouhých několik dní před svou smrtí. Tyto a jiné aktivity ji přivedly do konfliktu s Pinochetovou vládou, která nepřetržitě usilovala o omezení jeho vlivu na chilské kolektivní povědomí. A tak byla jeho poezie v Chile juntou zakázána až do obnovení demokracie v roce 1990. Vlastní paměti Urrutiové, \"Můj život s Pablem Nerudou\", byly uveřejněny posmrtně v roce 1986. V Chile vlastnil tři domy; dnes jsou všechny otevřeny jako veřejná muzea: La Chascona v Santiagu, La Sebastiana ve Valparaísu a Casa de Isla Negra ve vesnici Isla Negra, kde jsou oba, on i Matilda Urrutiová, pohřbeni. Jeho básně měly velký vliv na hudbu frontmana Johnyho Rzeznika a jeho rockovou kapelu --\"The Goo Goo Dolls\". Rzeznik se inspiroval Nerudovou básní \"The Beggars\" k napsání alba \"Gutterflower\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Pablo Neruda, vlastním jménem Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto (12. července 1904 Parral, Chile – 23. září 1973 Santiago de Chile, Chile), byl chilský komunistický básník, diplomat a politik, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1971), autor řady básnických sbírek. Není jisté, jak jeho literární pseudonym vznikl. Vedou se teorie, že mu byl předlohou český spisovatel Jan Neruda, avšak sám Pablo nikdy nepřiznal, jak jméno Pablo Neruda vzniklo. ", "tgt_summary": "Ricardo Eliécer Neftalí Reyes Basoalto (12 July 1904 – 23 September 1973), better known by his pen name and, later, legal name Pablo Neruda (; ), was a Chilean poet-diplomat and politician who won the Nobel Prize for Literature in 1971. Neruda became known as a poet when he was 13 years old, and wrote in a variety of styles, including surrealist poems, historical epics, overtly political manifestos, a prose autobiography, and passionate love poems such as the ones in his collection \"Twenty Love Poems and a Song of Despair\" (1924). ", "id": 1165475} {"src_title": "Sámo", "tgt_title": "Samo", "src_document": [{"title": "Sámova říše.", "content": "Část Slovanů žijících na území dnešního Česka, především na jižní Moravě, byla po řadu let vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů, jejichž říše se rozkládala v dnešním Maďarsku. Sámo přišel se svým silně ozbrojeným doprovodem ve čtyřicátém roce panování franského krále Chlothara II., tedy v letech 623 až 624, právě v době, kdy vypukla slovanská vzpoura proti Avarům. Důvodem jeho příchodu byla pravděpodobně snaha ochránit vlastní obchodní zájmy ohrožené válečným konfliktem. Sámo je ve Fredegarově kronice označován za pohana, ačkoliv Frankové přijali křesťanství už kolem roku 496. Je možné, že byl židovského původu. Sámo se přidal na stranu Slovanů a společně podnikli výpad proti Avarům. Ve vítězném boji údajně prokázal takovou statečnost a velitelskou dovednost, že byl zvolen za krále. Přesně se neví ani to, kam až Sámova moc sahala, ale pravděpodobně přesahovala hranice dnešních Čech a Moravy. Záznamy franského kronikáře Fredegara popisují další vývoj těmito slovy:", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Wogastisburgu.", "content": "Později se Sámovi Slované dostali do konfliktu s franskou říší. Její vládce Dagobert I. chtěl rozšířit svou vládu dále na východ a napadl slovanská území pod záminkou pomsty za násilí údajně spáchané na franských kupcích. Dagobert I. byl v roce 631 poražen v bitvě u slovanského hradiště Wogastisburgu. Bitva probíhala tři dny. Nebojovalo se nepřetržitě, spíše to byly dny opakovaných pokusů dobýt slovanskou pevnost. Po porážce u Wogastisburgu vyjednával Dagobert se slovanským panovníkem o míru, ačkoliv ještě krátce předtím Dagobertův vyslanec Sicharius považoval za nemožné, aby se Frankové přátelili s pohany. Přesné místo, kde se pevnost Wogatisburg nacházela, není známo a dodnes se po něm pátrá. Jedním z mnoha míst, kde pevnost Wogastisburg mohla stát, je vrch Rubín na Podbořansku. Pro tuto lokalizaci však dosud nebyly sneseny všeobecně přijímané důkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozpad říše.", "content": "Sámo zemřel pravděpodobně kolem roku 659. O dalším vývoji jeho říše, která nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací, není mnoho známo. Předpokládá se, že slovanské kmeny se od sebe opět oddělily a vyvíjely se samostatně. Hlavním cílem kmenového svazu bylo sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům. Jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, svaz se rozpadl. Pozdní prameny uvádějí jako Sámova pokračovatele jeho údajného syna Moravoda. Ten ovládal snad jen území dnešní Moravy a jeho rod měl navazovat na historické Mojmírovce. Historikové toto však jednoznačně zpochybňují, jelikož jde o barokní záznamy Tomáše Pěšiny z Čechorodu a Gelasia Dobnera, kteří se inspirovali dynastickým mýtem v Čechách.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Sekundární literatura.", "content": "Románové zpracování", "section_level": 3}], "src_summary": "Sámo († 658 nebo 659) byl vládce kmenového svazu Slovanů existujícího v 7. století a označovaného jako „Sámova říše“. O jeho životě a osobnosti je jen velmi málo dokladů. Zprávy o něm nacházíme především ve 48. kapitoly Fredegarovy kroniky, ale také ve spisu o pokřtění Bavorů a Karantánců. ", "tgt_summary": "Samo founded the first recorded political union of Slavic tribes, known as Samo's Empire (\"realm\", \"kingdom\", or \"tribal union\"), stretching from Silesia to present-day Slovenia, ruling from 623 until his death in 658. According to Fredegarius, the only contemporary source, Samo was a Frankish merchant who unified several Slavic tribes against robber raids and violence by nearby settled Avars, showing such bravery and command skills in battle that he was elected as the \"Slavic king\" (). In 631, Samo successfully defended his realm against the Frankish Kingdom in the three-day Battle of Wogastisburg.", "id": 498119} {"src_title": "Levandule lékařská", "tgt_title": "Lavandula angustifolia", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "Podle biolib.cz je pro rostlinu s označením \"Lavandula angustifolia\" používáno více rozdílných názvů, například \"Lavandula officinalis\", \"Lavandula vera\" nebo \"Lavandula spica\". Jednoznačný EPPO kód druh identifikuje označením LAVAN", "section_level": 1}, {"title": "České názvy.", "content": "Podle biolib.cz je pro rostlinu s označením levandule lékařská používáno více rozdílných českých odborných názvů, například levandule klasnatá nebo levandule úzkolistá.", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Levandule je silně vonný, 60–120 cm vysoký, bohatě větvený, vytrvalý polokeř.", "section_level": 1}, {"title": "Lodyha a list.", "content": "Lodyhy na dřevnaté bázi jsou hustě bělavě chlupaté. Chlupy hvězdicovitého tvaru jsou výše čtyřhranné. Listy má vstřícné s podvinutým okrajem, 2–6 cm dlouhé, čárkovitě kopinaté až podlouhle kopinaté, na rubu žláznatě tečkované. Jsou zelené, v mládí šedoplstnaté, později olysávají.", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "Lichopřesleny květů má uspořádány vrcholově na dlouze stopkatých přerušovaných klasech. Podkvětní listeny jsou 3–4 mm dlouhé, kosočtverečné až obvejčité, výrazně žilnaté, hnědofialově zabarvené. Květy jsou souměrné, krátce stopkaté s podlouhle trubkovitým, třináctižilným, 4,5–7 mm dlouhým kalichem. Ušty jsou nestejné, horní s obsrdčitým chlupatým hustě kadeřavě fialovým přívěskem. Dvoupyská koruna s dvou až trojzubým horním pyskem je 8–12 mm dlouhá, souměrná, modrá až fialová. Tyčinky jsou v květu 4, dvě mnohem kratší (dvoumocné), nitkami přirostlé ke koruně. Semeník je svrchní a 4dílný. Tvrdky leskle hnědé. Doba kvetení je především v červnu, červenci až srpnu.", "section_level": 2}, {"title": "Účinné látky.", "content": "Největší význam má jako tradiční léčivá a aromatická rostlina. Drogou je květ, který obsahuje třísloviny a silice s několika terpeny, působící fytoncidně. V České republice lze tento druh volně pěstovat, droga má však slabší účinky. Za relativně silný anxiolytický efekt, indukovatený inhalací aromatických sloučenin uvolňovaných hlavně z čisté silice je zodpovědný terpenový alkohol linalool, jehož mechanizmus účinku není zatím dobře zmapován, ale hovoří se o efektu na GABA receptory. Potence této substance po inhalaci je porovnatelná s konvenčními benzodiazepiny.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Tato rostlina se vyskytuje na vysluněných svazích, ojediněle vystupuje až k hranici lesa a často je pěstovaná v kultivarech. Původně se vyskytovala pouze v západním Středozemí, ale kulturou se rozšířila po celém Středozemí. Tradiční oblastí pěstování je jihovýchodní Francie v Provence, ale pěstuje se i v mnoha dalších zemích jižní Evropy, v Alžírsku aj.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Levanduli vyhovují hlinitopísčité půdy. Nemá ráda přemokření. Dobře snáší sucho. Při pěstování můžeme substrát nechat téměř vyschnout. Při pěstování v květináči, musí být květináč, pro správný vývoj rostliny, alespoň dvojnásobné šířky.", "section_level": 1}, {"title": "Generativní rozmnožování.", "content": "Semena se předpěstovávají v pařeništi, vyklíčí zhruba do 5 týdnů. Asi 10centimetrové rostlinky se přemístí na záhon o sponu 50 cm. Levanduli stačí zalévat zřídka.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetativní rozmnožování.", "content": "Vegetativně se druh množí řízkováním. Vegetativní rozmnožování umožňuje zachování znaků kultivaru, má velký význam v zahradnické velkovýrobě.", "section_level": 2}, {"title": "Kultivary.", "content": "Bylo vyšlechtěno mnoho kultivarů s různými vlastnostmi. Na plantážích se pěstuje mnoho různých kříženců a jejich rozšíření odpovídá na proměnlivé požadavky trhu během času. Kultivary se ve velkovýrobě množí vegetativně, řízkováním.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Nálev z květu levandule se přidává do koupele – již v antickém Římě ji přidávali do koupele (latinské \"lavare\" znamená mýt, umývat se). Levandule se také vkládá mezi oblečení v šatníku, které krásně provoní a zároveň odpuzuje šatní moly. Uplatní se v kosmetickém průmyslu (vonné oleje, parfémy). Používá se i v kuchyni, hlavně ve Francii, Španělsku, Itálii, je jednou ze součástí provensálského koření. Květ levandule je pro své zklidňující účinky přidáván do směsí bylinek užívaných při bolestech hlavy, nespavosti, nervozitě a závratích. Mírně snižuje krevní tlak. Masáže oleji z levandule pomáhají při revmatických bolestech a mají povzbuzující účinek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Levandule lékařská (\"Lavandula angustifolia\") je aromatická a léčivá rostlina z čeledi hluchavkovitých (\"Lamiaceae\"). Lidově se levandule nazývá také jako \"dulenka\", \"devandule\", \"špikanard\" nebo \"špikrnát\".", "tgt_summary": "Lavandula angustifolia (lavender most commonly true lavender or English lavender, though not native to England; also garden lavender, common lavender, narrow-leaved lavender), formerly \"L. officinalis\", is a flowering plant in the family Lamiaceae, native to the Mediterranean (Spain, France, Italy, Croatia etc.).", "id": 1102066} {"src_title": "Východní Slované", "tgt_title": "East Slavs", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do přibližně 9. století se toho ví o východních Slovanech poměrně málo. Hlavním důvody jsou tehdejší neexistence psaného jazyka (Cyrilice byla vytvořena v roce 863) a značná odlehlost východoslovanských zemí. Poznatky získáváme pouze z archeologických vykopávek, útržků zpráv cestovatelů a srovnávacích studií slovanských jazyků. Kromě kontroverzní tzv. Velesovy knihy existuje před 11. stoletím velmi málo původních ruských písemných památek. Nejstarší známý rukopis pojednávající o staroruské historii je tzv. \"Povesť vremennych let\" (také tzv. Kyjevský letopis, dříve podle jejího údajného autora mnicha Nestora též. \"Nestorova kronika\" či \"Nestorův letopis\") napsaná na přelomu 11. a 12. století. Je v ní vyjmenováno dvanáct slovanských tzv. \"plemen\" (kmenových svazů či národů), které se do 9. století usadily v oblasti mezi Baltickým a Černým mořem. Těmito kmeny jsou Polané, Drevljané (Děrevljané), Dregoviči, Radimiči, Vjatiči, Kriviči, Ilmeňští Slované, Dulěbové (Doudlebové), Bílí Chorvati (Charváti), Severjané, Uliči (Ugliči), Tiverci. Podle dostupných archeologických a jazykovědných důkazů historikové dovozují, že Slované (Praslované), tehdy nazývaní pravděpodobně jako Venetové (Venedové), začali tvořit samostatnou indoevropskou etnickou skupinu v polovině 2. tisíciletí př. n. l. pravděpodobně v oblastech dnešního Polska, Běloruska a severozápadní Ukrajiny, v 8. století př. n. l. vstoupili do doby železné a začala jejich postupná migrace východním a jižním směrem. V následujících stoletích se slovanští osadníci potkávali s jinými etnickými skupinami, které buď žily nebo se přestěhovaly do východoevropských rovin. Mezi 1. a 9. stoletím n. l. migrovali přes region Ruska Gótové kočovní Skythové, Sarmati, Alani, Hunové, Avaři a Maďaři. Někteří z nich si mohli místní Slovany částečně podmanit. V tomto období zde Slované expandují jako zemědělci, sběrači medu, lovci, rybáři a pastevci; od 6. století již tvoří Slované hlavní etnickou skupinu na východoevropských rovinách. Někteří z předchozích obyvatel území, tedy íránských národů, byli Slovany absorbováni a slavizováni", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelé východoevropských rovin.", "content": "Přibližně od roku 600 dochází k jazykovému rozdělení Slovanů na jižní, západní a východní větev. Východní Slované praktikovali zemědělskou metodu žďáření, která využila rozsáhlých lesních porostů, kde se usazovali. Tato metoda zemědělství spočívala ve vyčistění lesních ploch ohněm, jejich obdělání a následném přesunu po několika letech. Zemědělství pomocí žďáření vyžaduje častý pohyb, protože takto obdělaná půda poskytuje dobré sklizně jen po dobu několika let než se vyčerpá. Využívání žďáření východními Slovany vysvětluje jejich rychlé rozšíření na území východní Evropy. Východní Slované zaplavili východní Evropu ve dvou proudech. Jedna skupina kmenů se usadila podél řeky Dněpr na území dnešní Ukrajiny a Běloruska na severu; dále se rozšířili severním směrem do severního údolí řeky Volhy, východně od dnešní Moskvy a západně do povodí řek severního Dněstru a Jižního Bugu v dnešním Moldavsku a jižní Ukrajině. Tato poloha jim umožňovala kontrolovat obchod mezi regionem Skandinávie-Baltické moře a východními částmi Římské říše, zejména Byzantskou říší a řeckými koloniemi na severním pobřeží Černého moře (viz Obchodní cesta od Varjagů k Řekům). Další skupina východních Slovanů se přesunula na severovýchod, kde se setkala s Varjagy a založila důležité regionální centrum Novgorod. Stejná slovanská populace také osídlila dnešní Tverskou oblast a region v okolí Belozersku. Když dorazili do země ugrofinských Merjů poblíž Rostova, spojili se s dněperskou skupinou Slovanů. Obchodní styky udržovali s Vikingy i Byzantinci. Kyjev - budoucí hlavní město Rusi - bylo pravděpodobně založeno v 5. až 6. století jako pevnost, která kontrolovala řeku Dněpr a kde se vybíraly daně od lodí, které se vracely z Byzance. V následujících pětistech letech bylo postaveno mnoho dalších měst. V čele kmenových svazů stál kníže, velkou moc měli bojaři (obdoba šlechty), kteří vlastnili většinu pozemků a rolníci tak na nich byli plně závislí. V 8. a 9. století se musely některé východoslovanské kmeny podvolit turkickým Chazarům, kteří na konci 8. nebo v 9. století přijali Židovskou víru a usadili se v oblasti jižní Volhy, na Kavkaze, a jejich říše v té době sahala až k dolnímu Dněpru a Krymu.", "section_level": 2}, {"title": "Východní Slované a Varjagové.", "content": "V polovině 9. století pravděpodobně ovládli oblasti východních Slovanů (Kyjevskou oblast Polanů a Novgorodskou oblast Slovanu) skandinávští bojovníci a obchodníci, tzv. Varjagové (všeobecněji nazývaní Vikingové). Tito stáli pravděpodobně u vzniku prvního státního útvaru východních Slovanů, Kyjevské Rusi i její vládnoucí dynastie Rurikovců (zakladatel Rurik, více viz Rus (národ), Normanská teorie vzniku ruského státu a Kyjevská Rus).", "section_level": 2}, {"title": "Po Kyjevské Rusi.", "content": "Rozpad Kyjevské Rusi v 11. století vyústil ve značné přesuny obyvatel a politické, sociální a ekonomické přeskupení. Výsledek spojení těchto faktorů vyústil ve vznik nových národů. Tyto procesy však začaly dlouho před pádem Kyjeva, jeho pád tento postupný vývoj urychlil do významné jazykové a etnické diferenciace Rusů a východních Slovanů na Ukrajince, Bělorusy a Rusy. To všechno zdůraznila následná politika území, do kterých tyto skupiny migrovaly: jihozápadní a západní ruské skupiny, ze kterých vzešly rusínská a později ukrajinská a běloruská identita, podléhala litevskému a později polskému vlivu, zatímco ruská etnická identita se vyvíjela pod vlivem moskevského knížectví na severovýchodě a Novgorodu na severu. V 11. a 12. století způsobovaly neustálé vpády kočovných turkických kmenů jako jsou Kypčaci (Kumáni) a Pečeněhové masivní migraci východoslovanských obyvatel do bezpečnějších silně zalesněných oblastí na severu (viz divoká pole).", "section_level": 2}], "src_summary": "Východní Slované tvoří východní etnickou skupinu Slovanů, která používá Východoslovanské jazyky. Historicky se z ní vyvinuli dnešní Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Rusíni a další menší národy, z nichž každý má vlastní bohatou historii.", "tgt_summary": "The East Slavs are Slavic peoples speaking the East Slavic languages. Formerly the main population of the loose medieval Kievan Rus federation state, by the seventeenth century they evolved into the Belarusian, Russian, Rusyn and Ukrainian people.", "id": 2349515} {"src_title": "Merchandising", "tgt_title": "Merchandising", "src_document": [{"title": "Historie merchandisingu.", "content": "Merchandisingem se začali obchodníci zabývat na počátku 20. století v USA. Do České republiky tento pojem zavítal zhruba v polovině 90. let a poměrně rychle se rozšířil do prostředí českého maloobchodu. Samozřejmě s vývojem trhu, kdy se se stává čím dál komplikovanější a komplexnější, prošel merchandising určitým vývojem. Z počátku se merchandising bral pouze jako doplňování zboží do regálů. Pracovník dojel dle zadaného plánu na prodejnu i se zbožím ve svém automobilu, udělal inventuru, doplnil chybějící zboží, zarovnal produkty v regálech nebo na policích a odjel. Problém byl v tom, že práce Merchandisingra, obchodního zástupce, key account managera, obchodníků a dalších zainteresovaných osob nebyla prakticky vůbec koordinována. Postupem času se však merchandising začal více přizpůsobovat potřebám trhu, zákazníků, obchodů (potažmo řetězců) a začaly se na merchandisery klást větší požadavky a celkově záběr merchandisingu začal být mnohem širší než jen pouhé doplňování zboží do regálů, i když to samozřejmě patří mezi jeho základní aktivity.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle a aktivity.", "content": "Základním cílem merchandisingu je zajistit, aby zboží bylo k dispozici zákazníkům, a to v dostatečném množství, na správném místě, ve správný čas a se správnou cenou.", "section_level": 1}, {"title": "Další aktivity merchandisingu.", "content": "Mezi další aktivity merchandisingu lze zařadit například: Pro souhru všech těchto činností merchandisingu je třeba nastavit všem souvisejícím aktivitám řád, rozsah, pravidla a zodpovědnosti. To je úkol pro firemní projektové řízení.", "section_level": 2}, {"title": "Procentní podíl praktického výkonu merchandisingu.", "content": "Největší podíl na merchandisingu ve smyslu doplnění zboží a na jeho skladové manipulaci v zázemí prodejny má obsluha prodejny a skladu. Vzhledem k rozsahu otevírací doby (8–24 hodin, a to až 7 dní v týdnu) je tento podíl velmi vysoký a pohybuje se v intervalu 90–100 %. Přesto, že na ostatní účastníky implementace těchto aktivit zbývá malé procento podílu, paradoxně se o to více od nich očekává. Je to jednak proto, že jsou na prodeji (tedy i zisku) a stavu vystaveného zboží více motivování, jednak proto, že vytvářejí monitorující mechanismus nad procesy a smluvními závazky prodejců, tedy řetězců prodejen a jejich personálu.", "section_level": 2}, {"title": "Koncepční merchandising.", "content": "Pojem koncepční merchandising lze chápat jako určitou evoluci klasického pojetí merchandisingu, která přirozeně nastala jednak díky určité stabilizaci obchodního trhu a jednak díky tomu, že v nynější době je zboží ve většině případů distribuováno přes maloobchodní řetězce, čímž dochází k ustálení obchodní struktury firem. Tento stav poskytuje dobré podmínky pro to, aby merchandiseři byli vlastně i napůl obchodní zástupci včetně patřičné zodpovědnosti. Tento nový přístup vyplývá též z průzkumů a zkušeností řetězců, kteří by právě ocenili, kdyby objednávka, případně doporučení na objednávku, vyšlo přímo z práce merchandisera, protože ten by měl mít nejlepší přehled a informace o prodejně, pokud pracuje správně.", "section_level": 1}, {"title": "Merchandising orientovaný na dodavatele.", "content": "Orientování na dodavatele nastává ve chvíli, kdy obchodník svěří veškerý servis některých nebo všech regálů svému dodavateli. Při svěřování této odpovědnosti by obchodník měl vzít v potaz dosavadní zkušenosti a vztahy s dodavatelem, mělo by se vždy jednat o prověřeného a spolehlivého dodavatele, protože v případě, že se něco pokazí, tak negativní ohlasy a reference a i konečná zodpovědnost jde vždy za obchodníkem. Dodavatel si sám hlídá, jak a které zboží se prodává, co naopak vázne. Ve vlastním zájmu je nucen pečlivě sledovat obrátkovost zboží, jeho doplňován. Merchandising orientovaný na dodavatele přináší bezprostřední výhody prodejci. Uvolňuje mu ruce pro jiné činnosti a je pohodlný.", "section_level": 1}, {"title": "Merchandising orientovaný na zákazníka.", "content": "Základem merchandisingu orientovaného na zákazníka je velice jednoduchá orientace na prodejně a mezi regály nebo mezi výrobky. Tento princip se uplatňuje zejména u velkých prodejen, kde vychází ze zkušenosti, že bloudění mezi regály a zdlouhavé hledání výrobků zákazníky od nakupování spíše odrazuje. Hlavní doménou pak většinou bývá cena. Postupuje se zleva doprava od nejlevnějšího k nejdražšímu výrobku v dané kategorii. Nevýhoda zákaznického merchandisingu, který si řídí a hlídá prodejce, je určitá řevnivost velkých dodavatelů konkurenčních značek. Přítomnost více prémiových značek vedle sebe totiž s sebou přináší možnost detailního srovnávání zejména cenové úrovně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Merchandising [merčendajzing](z angl. slova merchandise, tedy zboží, obchodovat) je obor zabývající se péčí o zboží, a to především v maloobchodním prodeji, ale také v prodejnách typu cash & carry (jako jsou např. v Čechách na Moravě a Slezsku prodejny Makro). Merchandising v sobě zahrnuje celou řadu aktivit, které vykonávají jak výrobci, tak prodejci, anebo specializované reklamní agentury. Jde o jeden ze základních nástrojů marketingové oblasti nazývané podpora prodeje. ", "tgt_summary": "In the broadest sense, merchandising is any practice which contributes to the sale of products to a retail consumer. At a retail in-store level, merchandising refers to the variety of products available for sale and the display of those products in such a way that it stimulates interest and entices customers to make a purchase. ", "id": 1443406} {"src_title": "Ferdinand Tönnies", "tgt_title": "Ferdinand Tönnies", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ferdinand Tönnies strávil své dětství na statku v obci Eiderstedt v severoněmeckém Šlesvicko-Holštýnsku, a po odchodu svého otce do důchodu ve městě Hosum. V roce 1872 se Tonnies přihlásil k vlasteneckému entuziasmu na Štrasburské univerzitě, ale díky využití svobody pohybu pro německé studenty postupně přestoupil na univerzity v Jeně, Bonnu, Lipsku a Tübingenu, kde nakonec získal roku 1877 doktorát klasické filozofie. I poté jeho zájmy směřovaly k politické filozofii a sociálním problémům. Finanční prostředky otce mu později umožnily věnovat se postdoktorálnímu studiu. Tönnies šel na berlínskou univerzitu, a pak do Londýna, kde započal studia Hobbesianismu, směru vycházejícího z myšlenek politického filozofa Thomase Hobbes, a teorie Gemeinschaft a Gesellschaft. Od roku 1881 až do roku 1933 přednášel na univerzitě v Kielu, odkud byl vyhnán nacisty a tři roky nato zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Gemeinschaft a Gesellschaft.", "content": "Tönnies rozlišoval mezi dvěma typy sociálního seskupení Gemeinschaft a Gesellschaft, které jsou do češtiny nejčastěji překládány jako pospolitost a společnost. Tyto koncepty slouží k pojmenování dvou typů společenské vazby, společnosti. V této teorii Tonnies mluví o dvou formách lidské vůle. „Wesenwille“ neboli organická vůle, jež je základem Gemeinschaftu. A pro Gesellschaft „Kurwille“, což znamená v nejvhodnějším českém překladu vůle arbitrální nebo libovůle. Pospolitost (Gemeinschaft) je postavena na pokrevních svazcích typické pro rodinu, kde lidé žijí v pospolitém životě a hluboké solidaritě, avšak to platí i pro jiné sociální vazby jako sousedství či dokonce i život v malé vesnici. Jedná se o živoucí organismus, ve kterém vztahy hrají klíčovou roli. Častokrát převládá obecný zájem v sociálních vazbách, které jsou řízeny zvyky a obyčeji. To všechno vychází z vůle jednání vnitřních potřeb a přirozeného stavu. Společnost (Gesellschaft) lze přirovnat zejména k akciovým společnostem, velkoměstům. A právě v takovýchto příkladech jsou lidé spjati pouze vnější konvencí. Osoby jsou na sobě nezávislé, izolovány od ostatních, přestože je sjednocuje racionální účel. Jedinci jde o určité zájmy a cíle, založené na kalkulu a osamostatněném myšlení. Hlavním záměrem Tönniese bylo za pomocí G. a G., popsat dějinný vývoj. Oba tyto pojmy mají představovat dějinné epochy směřující určitým vývojem a to od pospolitosti ke společnosti. Díky průmyslové revoluci, která zapříčinila mnoho společenských změn, se člověk mění na masového a stádního. Vztahy se formalizují a člověk je více izolován od ostatních. Tönnies nikde neprohlašoval, že ve světě se vyskytují jen tyto čisté podoby sociálních seskupení, jelikož každá společnost se skládá z prvků G. a G. Touto svou nejvýznamnější prací ovlivnil celou řadu významných sociologů, jako byli Emil Durkheim, Max Weber či George Simmel.", "section_level": 1}, {"title": "Další studie Ferdinanda Tönniese.", "content": "K empirickým studiím Ferdinanda Tönniese patří vzorce sňatkového chování, kriminální chování, pozice dělníků v docích a sociální podmíněnost názorů a postojů. Ve Šlesvicku-Holštýnsku zkoumal příčiny sebevražednosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand Tönnies (26. července 1855 – 9. dubna 1936) byl německý sociolog, ekonom a filosof. Je znám především pro svou sociologickou typologii, kde tradiční pospolitost (Gemeinschaft) staví proti moderní společnosti (Gesellschaft), dále se zabýval rovněž studiem sociálních norem, sociologií povolání a výzkumem veřejného mínění, kde je pokládán za průkopníka. Spolu s M. Weberem a G. Simmelem založil v roce 1909 \"Německou společnost pro sociologii\" (\"Deutsche Gesellschaft für Soziologie\").", "tgt_summary": "Ferdinand Tönnies (; Oldwenswort, 26 July 1855 – Kiel, 9 April 1936) was a German sociologist, economist and philosopher. He was a major contributor to sociological theory and field studies, best known for his distinction between two types of social groups, Gemeinschaft and Gesellschaft (\"Community and Society\"). He co-founded the German Society for Sociology alongside Max Weber and Georg Simmel and many other founders. He was president of the society from 1909 to 1934, after which he was ousted for having criticized the Nazis. Tönnies was considered the first German sociologist proper, published over 900 works and contributed to many areas of sociology and philosophy.", "id": 78288} {"src_title": "Andorra (divadelní hra)", "tgt_title": "Andorra (play)", "src_document": [{"title": "Okolnosti vzniku.", "content": "Andorra měla premiéru 2. listopadu 1961 v Schauspielhaus v Curychu v režii Kurta Hirschfelda a stala se jednou z nejvýznamnějších her německy mluvících zemí od konce druhé světové války. Drama se po uvedení stalo předmětem diskuze, jelikož antisemistické téma bylo po konci války velice ožehavé téma. Frisch byl tak nařčen z toho, že snížil problém antisemismu, a že popřel jeho historickou závažnost a skutečnost, čímž ho značně zjednodušil. Drama bylo inscenováno i na Brodwayi, kde se ovšem nesetkala s úspěchem. O to víc bylo však blízké německy mluvícím zemím v Evropě, kde se hra stala konečně důstojnou a nadčasovou hrou. Hra zmapovala alespoň část německých dějin, i když jenom po literární stránce. Našla si však i odpůrce, kteří tvrdili, že hra věrně nezobrazuje hrůzy, které se v nacistickém Německu odehrávaly. Společně s hrou Biedermann a žháři je Andorra Frischovou nejslavnější hrou. Od osmdesátých let se hra na školách doporučuje jako povinná četba. Její oblibu jen u německých dramatiků dokládá fakt, že hra byla do roku 1996 na německých scénách inscenována 260 krát.", "section_level": 1}, {"title": "Hra na českých scénách.", "content": "V tehdejším Československu byla hra poprvé uvedena v roce 1964 na scéně Národního divadla. Po dlouhé době byla znovu inscenována v režii Martina Čičváka v Divadle na Vinohradech v Praze. Premiéra se uskutečnila 13. září 2013. Roli Andriho ztvárnil Ondřej Brousek, Barblin Ivana Uhlířová, Učitele Václav Vydra a Matku Eva Režnarová.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Andorrští obyvatelé se neustále bojí svého sousedního národa, tak zvaných Černých, kteří jsou známi tím, že pronásledují a vraždí Židy. Silně vlastenecká avšak mírumilovná Anodrra však začíná mít strach, že by Černí mohli vtrhnout na Andorrské území, a tak Andořané začínají mít antisemitské předsudky vůči Židům ve vlastních řadách. Díky těmto předsudkům začne trpět i hlavní postava dramatu, Andri, který je považován za židovské pěstounské dítě. Teprve později vychází najevo, že Andri není židem nýbrž skutečným synem svého pěstouna, který však vzešel z mimomanželského styku s cizinkou, tedy „Černou“. Jeho otec však tajemství skrývá do té doby, než si uvědomí, že i jeho vlastní syn by mohl být zavražděn. Hra začíná v předvečer svatého Jiří. Barblin, dcera učitele, obarvuje na bílo dům svého otce tak, jako to dělají všechna děvčata v tento den. Barblin je sledována místními vojáky, kteří jí se jí snaží dvořit a při tom nešetří oplzlými narážkami. Kněz upozorňuje andořany, že jsou stále poklidná a zbožná země. Avšak různé malé příznaky už upozorňují, že v okolí není něco v pořádku. Andri pracuje v kuchyni v hospodě. Miluje Barblin, aniž by věděl, že je to jeho nevlastní sestra. Chtěl by si jí vzít, ale nikdo o tom zatím neví. Chtěl by požádat jejího a i svého otce o Barbliinu ruku. Má ale strach z jeho reakce. Andri má totiž neustálý pocit, že by vypadal jako nevděčník, který svedl dceru svého zachránce. Nadále si uvědomuje, že jako Žid si nemůže vzít Andorrskou dívku. Snaží se ze všech sil přesvědčit sebe i ostatní, že i když je Žid, tak je jiný. Andri si tak chce našetřit spoustu peněz, aby mohl s Barblin odejít a zabezpečit ji. Odejde z hospody a chce se učit tesařskému řemeslu. Mistr si však říká o nesmyslně vysokou částku peněz, kterou se Andriho otec snaží zaplatit, aby jeho syn měl co nejlepší možné vzdělání. Mistr ho do učení nakonec přijme. Přehlíží jeho zjevný talent a pracovitost, jen proto, aby si ostatní Andořané nemysleli, že se zastává židovo práce. Andri se bohužel nevyučí tesařem, jelikož ani jeho kamarádi v učení při něm nestojí a vydávají jeho dokonalou práci za svou. Andri si tak poprvé uvědomuje, že není možné změnit mínění ostatních a ani on sám se nedokáže změnit, aby byl dokonalým občanem andorrským. Tím přijímá svůj osud a veřejně prokazuje nošením jarmulky, že je Židem. Anodrrští ho mají jako kluka, kterého znají od jeho dětství, rádi. Ovšem nemohou se zbavit pocitu, že se jedná o Žida, a tím pádem nemůže být důstojným občanem. Andri začíná nenávidět sám sebe. Zlom nastává ve chvíli, kdy přijde domů a Barblin je zamčená ve svém pokoji. Andri usíná na prahu dveří a vypráví jí o svých plánech, jak spolu utečou a budou šťastni. Avšak nevšimne si, že do jejího pokoje se vloupal Peider, Andriho protivník, voják, který se o Barblin vždy zajímal. Tehdy, kdy Andri vyrpáví o svých plánech je Barblin ve svém pokoji znásilněna Peidrem. Barblin o Andrim ví, avšak nemůže křičet o pomoc, jelikož ji Peider umlčuje. Na scénu poté přichází otec Andriho a Barblin, učitel, kterého tíží letité tajemství. Snaží se s Andrim promluvit, jenže Andri vidí, jak je jeho otec opilý, a neposlouchá ho. Další zlom nastává ve chvíli, kdy se na scéně objeví Andriho skutečná matka. Andořané si všimnou, že se na jejich území objevila cizinka a jejich úhlavní nepřítelkyně. Sledují jí, a spekulují, jestli zde není nasazena, jako udavačka. Cizinka se setkává s Andriho otcem a vyčítá mu lež, kterou si vymyslel a co tím způsobil. Andri se s ní setká, aniž by věděl, že se jedná o jeho matku. Ta mu věnuje svůj prsten na památku. Vyprovodí jí z města a pak se vrací zpět. Cizinka je však zavražděna úderem kamene do hlavy. Andorrští tak spekulují, kdo je viníkem. Každý se však ospravedlňuje a vymýšlí si své alibi. Vina padá na Andriho, i když jsou si všichni vědomi, že on to být vlastně nemohl. Avšak jako důkaz jim stačí přítomnost prstenu, který Andri dostal. Je tak obviněn z vraždy. Andri je už dokonale smířen s tím, že jeho původ je jiný než ostatních, přijímá tak svůj osud a staví se do pozice mučedníka. V Andoře se mezitím odehrává veřejné pronásledování židovského obyvatelstva. Barblin se marně snaží najít a zachránit Andriho, který se skrývá před Andorrskými. Ti ho nakonec najdou a popraví. Barblin přijde o rozum, protože přišla o svého milovaného a o svého nevlastního bratra. Andriho otec se oběsí. Barblin na konci hry opět bílí, ovšem už ne dům svého otce, ale zem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andorra je divadelní hra, kterou napsal švýcarský dramatik Max Frisch v roce 1961. Drama pojednává o Andrim, mladém muži, který od malička vyrůstal ve lži, že byl nalezen jako novorozeně a jeho otec se ho chopil a staral se o něj jako o vlastního. Pravdou je, že jeho synem doopravdy byl, ale muž se bál tento fakt přiznat, jelikož tvrdil, že se jedná o dítě, které je židovské národnosti. Andriho ve skutečnosti počal s cizinkou, protivníkem Andořanů, tak zvanou „Černou“. Touto lží zpečetil osud mladého Andriho. Příběh se odehrává ve městě zvaném Andorra. Po celý Andriho život si obyvatelé Andorry dobírají Andriho pro jeho židovský původ. Andri je s tímto faktem smířen, ale netuší, že lidé s kterými vyrůstal, se proti němu obrátí zády, a nechají ho popravit. Otec Andriho nakonec přiznává pravdu o Andriho skutečném původu. Andořané si i přes svůj rasistický čin odmítají přiznat svou chybu a snaží se samy sebe veřejně ospravedlňovat kvůli svému zbabělému chování.", "tgt_summary": "Andorra is a play written by the Swiss dramatist Max Frisch in 1961. The original text came from a prose sketch Frisch had written in his diary titled \"Der andorranische Jude\" (\"The Andorran Jew\"). The Andorra in Frisch's play is fictional and not intended to be a representation of the real Andorra located between France and Spain. Frisch has stated that the title \"Andorra\" had only been intended as a working title but later liked using the term \"Andorrans\" so much he kept it. ", "id": 89563} {"src_title": "Slina", "tgt_title": "Saliva", "src_document": [{"title": "Složení slin.", "content": "Sliny jsou z 99% voda, ale obsahují rovněž mnohé důležité sloučeniny, jako jsou elektrolyty, mukus, antiseptické látky a různé enzymy. pH slin je přibližně neutrální (pH = 7 - 8) Mimo vody sliny obsahují:", "section_level": 1}, {"title": "Funkce.", "content": "Sliny obsahují trávicí enzymy a přítomný enzym amyláza rozkládá škrob na maltózu a dextrin. Rovněž obsahují enzymy, které tráví tuky (což je užitečné pro kojence, mateřské mléko obsahuje mnoho tuků). Sliny mají také roli v ochraně zubů před zubním kazem. Extrémně kyselé zvratky by mohly poškodit zuby, a tak těsně před zvracením dojde ke zvýšené produkci slin, které kyselost sníží. Je také známo, že sliny mnoha živočichů (včetně člověka) mají i dezinfekční účinky. To je jeden z důvodů, proč si mnoho živočichů líže rány. Druhým důvodem je samozřejmě fakt, že se slinami např. kočka čistí. Někteří ptáci používají sliny ke konstrukcí svých hnízd. V případě některých ptáků rodu salangana (\"Aerodramus\") se hnízda dokonce sestávají pouze ze slin. Tato hnízda se sbírají na výrobu polévky z ptačích hnízd.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce slin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "podněty.", "content": "Podněty k produkci slin přicházejí zvenčí a zevnitř. Mezi zevní podněty patří čichové a zrakové vjemy, tak jako abstraktní podněty, např. samotný hovor o jídle. Mezi vnitřní patří mechanické a chemické podněty. Tím se rozumí podráždění tuhým soustem o specifické chuti.", "section_level": 2}, {"title": "řízení nervovým systémem.", "content": "Produkce slin je řízena vegetativním nervovým systémem na základě podmíněných a nepodmíněných reflexů, tj. sympatikem a parasympetikem. Salivační centrum pro řízení tvorby se nachází v prodloužené míše, do něho přicházejí informace především z koncového mozku a hypothalamu. Na všech žlázách jsou receptory, jejichž aktivací se vyvolá změna produkce slin podle charakteru podnětu. Sympatikus dává pokyny k produkci hustších, viskózních slin bohatých na mucin a enzymy, zatímco parasympatikus ovládá produkci slin řidších, vodnatých s nízkým obsahem α-amylázy. Receptory zde tedy musí být pro oba oddíly vegetativního nervového systému - α-adrenergní receptory pro sympatikus a cholinergní receptory muskarinového typu a receptory peptidergní pro parasympatikus. Mediátory, které nesou informace tímto systémem ze salivačního centra prodloužené míchy, jsou u sympatiku noradrenalin a u parasympatiku acetylcholin a substance P.", "section_level": 2}, {"title": "produkované množství.", "content": "Člověk denně vyprodukuje 1,5 - 2 litry slin v závislosti na druhu přijaté potravy a častosti jedení. Ve spánku produkce slin klesá k nule. Tvorba závisí také na stupni hydratace organismu. Snižuje se při nedostatku tekutin, tím se jednak organismus chrání před dehydratací, ale také to přispívá k pocitu žízně, což mění do jisté míry chování člověka a vede k vyhledání zdroje vody. Sekrece slin v klidu činí asi 0,5 ml/min. Vyvolaná sekrece dosahuje tvorby až 7 ml/min.", "section_level": 2}, {"title": "potřeba zvýšení produkce slin.", "content": "Adekvátní podnět ke zvýšené produkci slin, např. těsně před a při hodování, vede k vysoké produkci slin v množství až 4-7 ml/min. Existují dva mechanismy, které zajistí dostatečnou salivaci: Vzhledem k tomu, že slina je z 99 % voda, je potřeba, aby molekuly vody z mezibuněčné hmoty prostoupily skrze sekreční buňky žlázy do jejich lumen, kde se slina hromadí a odchází jednoduchými vývody. Sekreční buňky nemají schopnost si vodu vytvořit. Po cholinergní aktivaci sekrečních buněk se zvyšuje propustnost pro určité ionty, zejména pro draslík na straně přivrácené k mezibuněčné tekutině a chloru na straně přivrácené do lumen. Stoupá i aktivita sodíko-draslíkové pumpy, která pracuje za spotřeby energie ve formě ATP a která na straně přivrácené k tkáňovému moku pumpuje draslík směrem do buňky a sodík ven z buňky (v poměru 2:3) Chlor se z tkáňového moku do buňky dostává symportem s draslíkem a sodíkem v poměru (6:3:3), zde v buňce se chlor hromadí, neboť je pro něj membrána zpětně nepropustná. Proto chlor pokračuje do lumen po svém koncentračním gradientu díky zvýšené permeabilitě této strany buňky. V lumen se stává tekutina elektronegativnější, tyto rozdíly jsou vyrovnávány paracelulárním transportem sodných kationtů z tkáňového moku do lumen. Na podkladě vysokých koncentrací chloridových a sodných iontů v lumen stoupá osmotický tlak tekutiny. Důsledkem je nasávání vody do lumen, která pak spolu s vysokými koncentracemi iontů odchází vmezeřenými a žíhanými vývody směrem ven. V těchto vývodech je koncentrace iontů upravována na výslednou koncentraci. Sodné kationty prochází z tekutiny do buněk vývodů na základě koncentračního gradientu. Nízká koncentrace v těchto buňkách je udržována sodno-draselnou pumpou, koncentrace sodíku je tedy v buňce vývodu malá a zvyšuje se koncentrace draslíku. Draslík odchází převážně do lumen vývodů antiportem s vodíkovými kationty v poměru 1:1, proto je jeho koncentrace ve slině vysoká na rozdíl od sodných a vodíkových kationtů. Zvyšuje se také koncentrace jódu v tekutině. Chlor odchází z tekutiny skrze buňky vývodů kanály nebo antiportem s HCO3-, jehož koncentrace se ve slině zvyšuje. Z buněk odchází chlor specifickými kanály. HCO3- se v buňkách vývodů i tvoří, podílí se na tom enzym karbonátdehydrogenasa. Ve slině je tedy vysoké množství tekutiny, vysoká koncentrace draslíku a HCO3-, což přispívá k pufrovací kapacitě sliny. Výsledné pH je neutrální až slabě alkalické. Ve slině je naopak malé množství sodných, chloridových a vodíkových iontů. V porovnání s krevní plazmou je množství iontů menší, slina je hypotonická. Pro zvýšenou filtrační schopnost je nutné i zvýšení prokrvení. Proto žlázy vylučují do svých kapilár enzymy kallikreiny. Ty štěpí přímo v krvi kapilár plazmatickou bílkovinu kininogen, při jehož štěpení se uvolňuje kallidin. Ten je vzápětí rychle konvertován na účinnou látku bradykinin. Ten působí obecně v cévním řečišti vasodilatačně, tzn. rozšiřuje cévy a zvyšuje tak prokrvení orgánů, zejména žláz.", "section_level": 2}], "src_summary": "Slina (\"saliva\") je kapalný výměšek slinných žláz člověka a mnoha jiných živočichů. U člověka je tvořena párovými velkými slinnými žlázami (příušní, podčelistní, podjazyková), a sice v celkovém množství 30 - 70 %. Zbytek produkují neustále v malých množstvích malé žlázky roztroušené po celé dutině ústní. Poprvé byly slinné žlázy popsány Galénem už ve 2. století, avšak produkce slin jim byla připsána až ve století 17.", "tgt_summary": "Saliva (commonly referred to as spit) is an extracellular fluid produced and secreted by salivary glands in the mouth. In humans, saliva is 99.5% water plus electrolytes, mucus, white blood cells, epithelial cells (from which DNA can be extracted), enzymes (such as amylase and lipase), antimicrobial agents such as secretory IgA, and lysozymes. ", "id": 2351771} {"src_title": "Saltasaurus", "tgt_title": "Saltasaurus", "src_document": [{"title": "Rozměry.", "content": "Saltasauři byli na poměry současných živočichů velmi mohutní tvorové, na poměry titanosaurních sauropodů ale byli naopak relativně malí. \"S. loricatus\" byl asi 8,5 metru dlouhý a kolem 2,5 tuny vážící býložravý sauropodní dinosaurus (podle jiných odhadů však dosahoval délky asi 12 metrů a hmotnosti přes 5 tun).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "\"Saltasaurus\" byl charakteristický svojí vysokou lebkou, která se směrem k čenichu prudce snižovala. Podobně jako jiní zástupci čeledi Saltasauridae, i tento rod měl velkou prsní kost, poměrně krátký ocas a krk, zato však široký trup. Kromě kostěných pozůstatků z přibližně 20 exemplářů známe i jeho kostěné pancéřování, které mu chránilo hřbet a boky. To se skládalo z velkého množství malých kostěných desek a větších kostěných hrbolů. Nevýhodu malé velikosti mu vynahradila schopnost vztyčit se na delší dobu na zadní končetiny, přičemž se opíral o ocas. Podobné kostěné pancéřování, jaké měl \"Saltasaurus\", už bylo zjištěné u mnoha dalších rodů a je pravděpodobné, že obrnění byli mnozí další dinosauři čeledi Saltasauridae. Krk saltasaurů a jiných titanosaurů bývá někdy zobrazovaný podobně jako krk rodu \"Diplodocus\", tedy v jedné vodorovné linii s trupem. Takto ho sice titanosauři nejčastěji nosili po dobu chůze, je však pravděpodobné, že ho dokázali natáhnout i zdvihnout do korun stromů, i když ne tak prudce jako u čeledi Brachiosauridae. Svědčí o tom i velikost předních končetin, které nejsou o mnoho menší než zadní končetiny.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "\"Saltasaurus\" je hlavní \"postavou\" ve čtvrtém díle amerického televizního dokumentu \"Dinosaur Planet\" z roku 2003 (díl \"Alfiino vejce\", v českém vydání \"Nebezpečný život saltasaura\"). Patří k poměrně dobře známým rodům sauropodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saltasaurus („ještěr z provincie Salta“) byl rod menšího sauropodního dinosaura z kladu Titanosauria. Žil v období geologického věku maastricht před asi 72 až 68 miliony let, tedy v období pozdní svrchní křídy. Jeho fosilie byly objeveny v argentinských provinciích Salta a Rio Negro a dále ve státě Uruguay (pokud se skutečně jedná o rod \"Saltasaurus\").", "tgt_summary": "Saltasaurus (which means \"lizard from Salta\") is a genus of titanosaurid sauropod dinosaur of the Late Cretaceous Period of Argentina. Small among sauropods, though still heavy by the standards of modern creatures, \"Saltasaurus\" was characterized by a short neck and stubby limbs. It was the first genus of sauropod known to possess armour of bony plates embedded in its skin. Such small bony plates, called osteoderms, have since been found on other titanosaurids.", "id": 2466869} {"src_title": "Mojito", "tgt_title": "Mojito", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nápoje podobné mojitu byly známy už ke konci 16. století; podle legendy byl vynálezcem prvního předchůdce mojita anglický korzár Richard Drake, který smíchal aguardiente (nerafinovaný předchůdce rumu), cukr, limetky a mátu. Svůj drink nazval „El Draque“ (drak, podle přezdívky Francise Draka, jeho nadřízeného). Základna korzárů byla na Kubě a při jejich výpravách se recept rozšířil do dalších latinskoamerických zemí. V 19. století byl koktejl mezi chudšími Kubánci poměrně populární; v knize Ramóna de Palma z roku 1838 pije \"draquecito\" jedna z hlavních postav každý den jako způsob prevence před epidemií cholery. Skutečné mojito vzniklo z draque záměnou aguardiente za rum na počátku 20. století na Kubě; je možné, že na něj také měly vliv recepty na mátový julep či daiquiri. Jedny z nejstarších receptů na mojito se objevují ve vydáních příručky pro barmany ve floridském baru \"Sloppy Joe’s\" z let 1931 a 1936. Slovo \"mojito\" zřejmě pochází z označení pálivé omáčky \"mojo\" (ze španělského \"mojar\", „navlhčit“). Alternativní etymologií je původ ze slova \"mojo\", které v africké víře hoodoo označuje kouzlo, kouzelný amulet. Název nápoje se v češtině často vyslovuje \"mochito\" podle běžné španělské výslovnosti hlásky \"j\". Původní kubánské výslovnosti je však o něco blíže výslovnost \"mohito\".", "section_level": 1}, {"title": "Příprava.", "content": "Do vysoké sklenice se přidá několik lístků máty (pečlivě umyjeme), cukr, nakrájené dílky limetky (či limetková šťáva) a ingredience se ve sklenici rozdrtí. Sklenice se poté naplní drceným ledem a zalije se bílým rumem (cca 4 cl). Koktejl se dolije perlivou vodou a zamíchá se. Nápoj se pije brčkem, sklenici je možno ozdobit výhonkem máty či kouskem limetky. Dělá se i nealkoholické Mojito bez rumu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mojito (vyslovováno španělsky []/[mɔˈhito]/[mɔˈXito]/[mɔˈɣito] – „mochito“) je tradiční kubánský koktejl. Mojito zpravidla obsahuje čerstvé lístky máty, bílý rum, surový třtinový cukr, limetky a perlivou vodu. Podává se ve vysokých sklenicích se slámkou a míchátkem. Místo limetek se někdy používá limetková šťáva a místo cukru sirup (guarapo). V některých verzích se do nápoje také přidává některý hořký likér (Angostura bitter).", "tgt_summary": "Mojito (; ) is a traditional Cuban highball. Traditionally, a mojito is a cocktail that consists of five ingredients: white rum, sugar (traditionally sugar cane juice), lime juice, soda water, and mint. Its combination of sweetness, citrus, and herbaceous mint flavors is intended to complement the rum, and has made the mojito a popular summer drink. ", "id": 598633} {"src_title": "Jahodník", "tgt_title": "Fragaria", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jahodníky jsou vytrvalé byliny se střídavými trojčetnými nebo méně často se zpeřeně pětičetnými listy v přízemní růžici, s pochvovitými palisty srůstajícími s bází řapíku. Rostliny mají jednoduchý nebo větvený podzemní oddenek, na jehož koncích vyrůstají listové růžice. V paždí přízemních listů se často tvoří nadzemní šlahouny, jejichž prostřednictvím se rostlina vegetativně rozmnožuje. Květy jsou pravidelné, pětičetné, oboupohlavné (fyziologicky ovšem nezřídka jednopohlavné), ve vzpřímených okolíkovitých vrcholících. Kalich je pětičetný, lístky kalicha se střídají s drobnějšími lístky kalíšku. Korunní lístky jsou bílé nebo nažloutlé, delší než kalich, zpravidla se překrývají. Tyčinek je mnoho (nejčastěji 20). Semeníky jsou volné, drobné, v hojném počtu na vyklenutém květním lůžku. Plodem jsou drobné nažky spočívající na zdužnatělém kulovitém nebo kuželovitém květním lůžku. Rod zahrnuje asi 20 druhů, rozšířených v mírných a subtropických oblastech severní polokoule, přesahuje však i do Jižní Ameriky (jahodník \"Fragaria chiloensis\"). Opylování je zprostředkováno hmyzem.", "section_level": 1}, {"title": "Evropská květena.", "content": "V původní evropské květeně je rod jahodník zastoupen 3 druhy, které všechny rostou i na českém území. Jahodník obecný (\"Fragaria vesca\") je hojně rozšířen po celém území ČR od nížin po montánní, vzácně i subalpínský stupeň (Krkonoše). Roste na humózních, vlhkých i mírně suchých půdách. Podobné ekologické nároky má i jahodník truskavec (\"Fragaria moschata\"). Drobnější jahodník trávnice (\"Fragaria viridis\") je teplomilnější a preferuje sušší půdy na bazických podkladech.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Jahody jsou žádané ovoce, a proto se jahodníky pěstují v mnoha zahradních odrůdách získaných z některých planých druhů jahodníků. Jedlé jsou však i jahody samotných divokých jahodníků.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Jahodník (\"Fragaria\") je rod rostlin z čeledi růžovité (\"Rosaceae\"). Zahrnuje asi 20 druhů rozšířených především v mírném pásu severní polokoule. Plodem jahodníku je souplodí nažek na šťavnatém zdužnatělém květním lůžku, plod je nazýván jahoda. Jahody jsou oblíbeným ovocem. Kulturní jahodníky byly vyšlechtěny z několika druhů divokých jahodníků. Pěstovaná kulturní forma je nazývána jahodník velkoplodý (\"Fragaria annanassa\") a byla vyšlechtěna v roce 1766 zahradníkem francouzského krále Ludvíka XV. Antoniem Duchesneem. Ze všech 43 popsaných druhů jsou zřejmě předkem kulturních jahod jen dva.", "tgt_summary": "Fragaria is a genus of flowering plants in the rose family, Rosaceae, commonly known as strawberries for their edible fruits. There are more than 20 described species and many hybrids and cultivars. The most common strawberries grown commercially are cultivars of the garden strawberry, a hybrid known as \"Fragaria\" × \"ananassa\". Strawberries have a taste that varies by cultivar, and ranges from quite sweet to rather tart. Strawberries are an important commercial fruit crop, widely grown in all temperate regions of the world.", "id": 1214280} {"src_title": "Meruňka obecná", "tgt_title": "Prunus armeniaca", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pochází z Číny. Do Evropy se dostala přes Arménii počátkem letopočtu, do Česka se rozšířila z Itálie přes Slovinsko, Štýrsko a Rakousy. Arménský původ obsahuje její latinský název \"armenica\", z něhož pochází i české slovo \"meruňka\".", "section_level": 1}, {"title": "Plody.", "content": "Plody meruňky jsou peckovice s oranžovým oplodím. Kvete na loňských letorostech. Dozrávají většinou uprostřed léta. Konzumují se buď v čerstvém stavu, zavařené či v podobě džemu nebo marmelády, jež jsou velmi oblíbená pro kyselosladkou chuť a příjemnou vůni, oblíbené jsou i sušené meruňky. Dobře vyzrálé až přezrálé plody se sbírají na kvas, z nějž se destiluje alkoholický nápoj – meruňkovice. Jednotlivé plody různých odrůd mají hmotnost 50–90 gramů. Pěstuje se v oblastech s mírnou zimou, v Česku jen ve vinorodných krajích. Nejlepší meruňkové polohy jsou na jižní Moravě, jihozápadním a východním Slovensku, v nadmořské výšce do 250 m, s průměrnou roční teplotou nad 8,5 °C a úhrnem ročních srážek 550 mm; musí být chráněny před pronikáním chladných větrů. Meruňky lze úspěšně pěstovat na černozemích, popřípadě na hnědozemích, v hlinitých až písčitohlinitých půdách v kukuřičném, výjimečně v řepařském výrobním typu. Pro těžší půdy jsou vhodnější generativně množené podnože s bujnějším růstem; meruňkové semenáče, dokonce i některé podnože slivoní (renklóda, špendlík žlutý). Má krátkou dormanci, velmi jí škodí jarní mrazy během kvetení a náhlé silné mrazy v předjaří, během rašení, kdy může dojít k vážným škodám zejména na osluněné části kmene a větví. Během běžné zimy snáší dobře i podstatně nižší teploty než broskev. Na chladné jarní počasí kolem 0 °C jsou citlivé hlavně květy a mladé plůdky. Nejrozšířenější je v Česku odrůda Velkopavlovická, s poměrně velkými plody výborné kvality. Je však citlivá na jarní mrazy a houbové choroby. V poslední době se zkouší nově vyšlechtěné, odolnější odrůdy. Další odrůdy meruněk jsou například: Bergeron, Karola, Goldrich, Hargrand nebo Maďarská.", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečnost jadérek.", "content": "Vzhledem k obsahu kyanogenního glykosidu amygdalinu v meruňkových jádrech by dospělí mohli sníst asi 3 malá jadérka, aniž by překročili bezpečnou dávku stanovenou EFSA, v případě malých dětí může stačit i polovina jadérka.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Meruňka (\"Armeniaca\") je řazena jako podrod rodu slivoň (\"Prunus\"), byť na přelomu 80. a 90. let minulého století byla krátce považována za samostatný rod. Podobně čeleď růžovité byla rozdělována na několik samostatných skupin, z nichž meruňka byla řazena do skupiny mandloňovité (\"Amygdalaceae\"). Dnes se již tato systematika téměř neužívá, ovšem český název druhu zůstal meruňka obecná (byť správnější by bylo nazývat ho slivoň meruňka).", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Poptávka po meruňkách je tak velká, že ceny vždy bývají výhodné. Je třeba nicméně mít na paměti, že meruňky kvetou ještě dříve na jaře, než broskve, a proto nemohou být pěstovány bezpečně v lokalitách, které jsou známy pozdními jarními mrazy, které již broskve nepoškozují.", "section_level": 1}, {"title": "Řez.", "content": "Během prvních tří let po výsadbě na stanovišti je formována koruna a obrost kolem základních větví. Meruňky obvykle rostou velmi bujně a mívají mnohem více výhonků, než je nutné. Všechny přebytečné a slabé výhony by měly být odstraněny a jen pět výhonů by mělo být ponecháno,které mají dobré předpoklady stát se kosterními větvemi okolo terminálu, nebo v kotlovité koruně. Po, nebo koncem období vegetačního klidu, by zbývající větve měly být řezem zkráceny na jednu polovinu až třetinu jejich délky. Z postranních pupenů by měly výhony být omezeny na tři až pět na každé hlavní větvi. Prořezávání příští dva roky by mělo být takové, aby se, aby byl strom tak nízkou a širokou korunu, jak je to možné. K dosažení tohoto cíle prořezávání by druhý a třetí rok měla být koruna téměř stejně přísně řezána. Letorosty vertikálně vyrůstající z adventivních pupenů na kmeni a kosterních větvích by měly být odstraněny, aby světlo a vzduch pronikaly do koruny stromu. Důležitou zásadou je neponechávat kosterní větve dlouhé. Počínaje čtvrtým rokem by se dala očekávat dobrá úroda ovoce. Plody na větvích, které zrají na slabých větévkách dále od kmene se lámou nebo opadávají, proto by měl být prováděn spíše hlubší zpětný řez. Silný řez podporuje nový růst na hlavních větvích, čímž udržuje plodný obrost rovnoměrný. Rozsah prořezávání závisí na růstu stromů. Síla řezu může být snížena, ale větve by měly být řídce rozložené a dovolit, aby slunce procházelo do středu koruny kvůli zrání ovoce. Řez meruněk v ČR bývá zanedbán z následujících příčin:", "section_level": 2}, {"title": "Obnovování starých meruňkových sadů.", "content": "Prvním krokem při renovaci bývá zorání pozemku, obvykle na podzim. Sad pak bývá důkladně seřezán. Všechny z kmene podrážející výhony a všechny zlomené a nemocné větve bývají odstraněny a koruny silně sníženy. Nebyl-li sad stříhán po několik let, bývá vhodné alespoň polovinu délky všech silných větví odstranit.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojení.", "content": "Nejčastějšími hnojivy používanými v meruňkových sadech je kostní moučka, ledek, chlorid draselný a superfosfát. Některé zdroje tvrdí, že pokud jsou listy stromů světlé barvy a růst stromů je slabý, je vhodné aplikovat dusíkatá hnojiva, které bude mít příznivý účinek. Pokud plody nejsou až standardní v chuti a textuře, může být prospěšná aplikace superfosfátu a chloridu draselného.", "section_level": 2}, {"title": "Průměrný obsah látek a minerálů.", "content": "Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v syrových meruňkách. Meruňky jsou jedním z typů ovoce, kde hlavním cukrem je sacharóza (kolem 5,2 g na 100 g plodu s pouze 0,7 g fruktózy a 1,6 g glukózy).", "section_level": 1}], "src_summary": "Meruňka obecná (\"Prunus armeniaca\", synonymum \"Armeniaca vulgaris\") je strom z rozsáhlého rodu slivoň (\"Prunus\"), kam patří také broskvoň, třešeň nebo švestka.", "tgt_summary": "Prunus armeniaca (meaning \"Armenian plum\"), the most commonly cultivated apricot species, also called ansu apricot, Siberian apricot, Tibetan apricot, is a species of \"Prunus\", classified with the plum in the subgenus \"Prunus\". The native range is somewhat uncertain due to its extensive prehistoric cultivation, though almost certainly somewhere in Asia. It is extensively cultivated in many countries and has escaped into the wild in many places.", "id": 2421308} {"src_title": "Dovolená", "tgt_title": "Vacation", "src_document": [{"title": "Terminologie.", "content": "Český zákoník práce používá pojem dovolené pouze pro dovolenou na zotavenou, mateřskou dovolenou a rodičovskou dovolenou. Dovolenou na zotavenou však zákoník práce 262/2006 Sb., na rozdíl od předchozího, již označuje pouze slovem „dovolená“. Zatímco nárok na tuto dovolenou upravuje část devátá zákoníku práce, která je tímto slovem i nadepsána, mateřská a rodičovská dovolená jsou upraveny již v části osmé nadepsané „překážky v práci“, v paragrafech 195–198. Zákon č. 81/1959 Sb., o placené dovolené na zotavenou, a jeho prováděcí vyhláška uváděly v nadpisech zpravidla plný název, ovšem v dalším kontextu či podnadpisech už používaly většinou jen označení bez přívlastku. Zákoník práce 65/1965 Sb. oddíl třetí nadepisoval „dovolená na zotavenou“, ovšem ve formulacích jednotlivých ustanovení už přívlastek neopakoval. V jiných částech uváděl přívlastek tam, kde byl vhodný kvůli jednoznačnosti, například v ustanovení o splatnosti mzdy. Například novelizační zákon 111/1984 Sb. též zmiňoval ve svém názvu prodloužení dovolené na zotavenou, ale ve vlastních novelizovaných formulacích používal pouze výraz dovolená bez přívlastků.", "section_level": 1}, {"title": "Dovolená v jazykových slovnících.", "content": "Slovník spisovného jazyka českého zmiňuje u prvního významu slova řadu příkladů: zákonitá, řádná, mimořádná, placená, neplacená, započitatelná, zdravotní, mateřská dovolená, dovolená z rodinných důvodů, následně pak jako údajný právnický význam uvádí pouze dovolenou na zotavenou. Jako dovolenou tento slovník zmiňuje také neplacenou dovolenou, které se však obvykle říká neplacené volno. Jako druhý význam tento slovník uvádí rekreační pobyt po dobu dočasného uvolnění z práce. Terezie Nývltová Vojáčková na webu Peníze.cz v článku pro mladé matky v kontextu s mateřskou a rodičovskou dovolenou píše o dovolené na zotavenou jako o „řádné“ či „normální“ dovolené, popřípadě jako o dovolené bez přívlastků. I v dalších populárních článcích je mnohdy dovolená na zotavenou zmiňovaná často bez přívlastků, případně přívlastek není v rámci jednoho kontextu opakován pokaždé. Tak tomu je například i v článku Karoliny Švidrnochové z roku 2005 na iDnes.cz.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dovolená je zkrácený název pro dovolenou absenci (nepřítomnost) zaměstnance na pracovišti. Nárok na její poskytování v moderní době ve většině zemí zpravidla upravuje zákoník práce či obdobná legislativa. Nejběžnějšími typy dovolené jsou: ", "tgt_summary": "A vacation (American English), or holiday (British English), is a leave of absence from a regular occupation, or a specific trip or journey, usually for the purpose of recreation or tourism. People often take a vacation during specific holiday observances, or for specific festivals or celebrations. Vacations are often spent with friends or family. Traveling together creates chemistry. ", "id": 1887692} {"src_title": "Sibiřský chanát", "tgt_title": "Khanate of Sibir", "src_document": [{"title": "Kultura.", "content": "Státním náboženstvím chanátu byl islám, víra jeho vládce. V Tjumeni i v Sibiři byly vybudovány honosné mešity, paláce a hradby. Je známo, že vrchní imámové a muftíové Sibiřského chanátu měli jistý vliv i v Povolží a dokonce i v Samarkandu. Chanát byl nejsevernějším historicky doloženým muslimským státem; jeho území sahalo až Severnímu ledovému oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Sibiřský chanát a s ním moderní město Tjumeň vznikly pravděpodobně mezi lety 1405 a 1428, v době úpadku někdejšího Čingischánova impéria. Původ zakladatele jménem Taibuga není jasný. Sídlem prvních chánů bylo město Čimki-Tura poblíž místa, kde Rusové založili r. 1586 pevnost Tjumeň poté, co po porážce chanátu Jermakovými kozáky bylo město zničeno nebo opuštěno. Na vládu nad chanátem si činili nárok také přímí potomci Čingischánova syna Šajbana, z nichž Ibak Chán porazil a zabil Taibugova vnuka Mara. K restauraci Taibugovců došlo, když Marův vnuk Muhammad porazil a zabil Ibaka cca roku 1493. Muhammad se rozhodl opustit Čimki-Turu a založil na Irtyši nové hlavní město Iskar (Sibir). Nakrátko se stal i chánem v Kazani (1496). Dobytí Kazaně Rusy r. 1552 vedlo taibugovského chána Jadigara ke snaze navázat přátelské vztahy s Moskvou. V cestě mu však stál vnuk Šajbanovce Ibaka Küčüm. Boje v letech 1556-1563 skončily Jadigarovou smrtí a Küčüm se stal chánem.", "section_level": 1}, {"title": "Konec chanátu.", "content": "Küčüm usiloval obrátit Sibiřské Tatary, převážně šamanisty, na islám. Jeho rozhodnutí napadnout stroganovské obchodní stanice vyprovokovalo expedici, kterou proti chanátu vyslali Stroganovové, složenou z 540 donských kozáků a tří set jejich vlastních ozbrojenců, pod vedením kozáka Jermaka. Ten Küčümovo vojsko porazil roku 1582 v bitvě na Čuvašově mysu a ještě téhož roku vstoupili kozáci do Iskaru. Küčüm doplnil svoje vojsko, roku 1584 zabil v bitvě Jermaka a znovu ovládl Sibir. V následujících čtrnácti letech však Rusové chanát zvolna dobyli. V roce 1598 byl Küčüm poražen na březích Obu a donucen uprchnout na území Nogajců. Jeho vláda skončila.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sibiřský chanát (tatarsky Sıbır Chanlığı), historicky též zvaný Turanský chanát, byl stát s turkicko-mongolskou vládnoucí elitou na území jihozápadní Sibiře v 15: a 16. století. Vznikl jako jeden z mnoha tatarských chanátů po rozpadu Zlaté hordy a zanikl po anexi Ruskem. Hlavním sídlem bylo opevněné město Isker (též Sibir nebo Kašlik), na soutoku Irtyše a říčky Sibirky. ", "tgt_summary": "The Khanate of Sibir (), also historically called the Khanate of Turan, was a Turkic Khanate located in southwestern Siberia with a Turco-Mongol ruling class. Throughout its history, members of the Shaybanid and Taibugid dynasties often contested the rulership over the Khanate between each other; both of these competing tribes were direct patrilineal descendants of Genghis Khan through his eldest son Jochi and Jochi's fifth son Shayban (Shiban). The area of the Khanate was itself once an integral part of the Mongol Empire, and later came under the control of the White Horde and of the Golden Horde. ", "id": 96146} {"src_title": "Dmitrij Donský", "tgt_title": "Dmitry Donskoy", "src_document": [{"title": "Boj o veliké knížectví vladimirské.", "content": "Dmitrij Donský byl synem knížete Ivana II. Ivanoviče, po jehož smrti zdědil moskevský trůn. Bylo mu však teprve devět let, proto mu chán Zlaté hordy neudělil \"jarlyk\" na veliké knížectví vladimirské, které získal suzdalský kníže Dmitrij Konstantinovič. Kromě toho byla z jeho držav vyňata Halič a polovina Rostova, které získal jeho děd Ivan I. Kalita. Na počátku Dmitrijovy vlády se tak državy moskevských knížat ztenčily a navrátily téměř k hranici z roku 1327, než se první z nich, Ivan Kalita, stal velikým knížetem vladimirským. Moskevská regentská vláda za nezletilého Dmitrije, složená z předních představitelů služebných bojarů a především metropolita Alexej, který stál v jejím čele, energicky usilovala o návrat velkoknížecího titulu do Moskvy. To se jí také roku 1362 podařilo, když získala pro Dmitrije \"jarlyk\" na veliké knížectví od jednoho z dalších chánů. Dmitrij Konstantinovič se zpočátku nehodlal velkoknížecího stolce vzdát a doufal v novou změnu politických poměrů v Hordě, ale nakonec ustoupil před demonstrací vojenské síly. Moskevské vojsko, vedené nezletilým knížetem, se zmocnilo Vladimiru a nakonec oblehlo soupeře v Suzdalu. Dmitrij se zřekl velkoknížecí hodnosti a později dokonce požádal v Moskvě o vojenskou pomoc proti svému bratru Borisovi, který zabral nižněnovgorodské knížectví. V letech 1365 - 1366 se vztahy mezi Moskvou a Dmitrijem, nyní již suzdalsko-nižněnovgorodským knížetem konsolidovaly a mladý moskevský kníže se oženil s Dmitrijovou dcerou Jevdokijí.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva na Kulikově poli.", "content": "Po odstranění chána Berdi Bega roku 1359 se Zlatá horda ocitla v občanské válce a velmi oslábla. Poměr sil mezi Rusy a Tatary se v této době významně změnil a ruská knížectví začala pomýšlet na ozbrojený odpor. Dmitrij Donský dokázal dvakrát porazit chána Mamaje, roku 1378 na řece Voži a roku 1380 na Kulikově poli poblíž Donu (odtud přízvisko \"Donský\"). Vítězství se stalo významnou morální vzpruhou v boji Rusů proti Tatarům. Dmitrij je využil k zastavení odvádění poplatku, který Moskva Hordě odváděla. Uvolnění však nemělo dlouhého trvání: nový tatarský chán Tochtamyš již roku 1382 dobyl a vyplenil Moskvu a znovu nastolil daňovou povinnost ruských knížectví. V roce 1386 si Dmitrij podřídil město Novgorod a posiloval svůj vliv i v dalších ruských knížectvích. Ve sjednocování ruských zemí pokračoval jeho syn Vasilij I. Dmitrijevič.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dmitrij Ivanovič řečený Donský (; 12. října 1350 - 19. května 1389) byl kníže moskevský a velkokníže vladimirský. S jeho jménem je spojeno první velké vítězství Rusů nad Tatary v bitvě na Kulikovském poli. Byl kanonizován pravoslavnou církví.", "tgt_summary": "Saint Dmitry Ivanovich Donskoy (, also known as Dimitrii or Demetrius), or Dmitry of the Don, sometimes referred to simply as Dmitry (12 October 1350 – 19 May 1389), son of Ivan II the Fair of Moscow (1326–1359), reigned as the Prince of Moscow from 1359 and Grand Prince of Vladimir from 1363 to his death. He was the first prince of Moscow to openly challenge Mongol authority in Russia. His nickname, Donskoy (i.e., \"of the Don\"), alludes to his great victory against the Tatars in the Battle of Kulikovo (1380), which took place on the Don River. He is venerated as a Saint in the Orthodox Church with his feast day on 19 May(O.S.), or June 1.", "id": 1613837} {"src_title": "Safíovci", "tgt_title": "Safavid dynasty", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik safíovské říše.", "content": "Počátky rodu Safíovců jsou spjaty se šejchem Safí ad-dínem Ardabilským (1252–1334), který roku 1301 založil v Ardabílu súfijský řád, jenž se od poloviny 15. století postupně militarizoval. Z jeho představitelů vynikl zejména šejch Džunajd, sídlící v Šívánu a udržující dobré styky s turkitskou dynastií Akkojunlu z Diyarbakıru. Za Džunajdova vnuka Ismá‘íla I. (1487–1524) se s pomocí tureckých vojáků, zvaných pro své červené čepice \"kizilbaši\", podařilo roku 1501 dobýt Tabríz a svrhnout hašteřící se vládce z rodu Akkojunlu; krátce nato byla ovládnuta i velká část Persie spolu s Irákem (do roku 1508) a Ismá‘íl přijal titul šáha. Safíovskou vládu hned od počátku ohrožovali dva nebezpeční soupeři – osmanští Turci na západě a Uzbekové vedení Muhammadem Šajbáním na severovýchodě. Zatímco v případě druhých dosáhl Ismá‘íl rozhodného vítězství roku 1510 u Herátu, střetnutí s osmanským sultánem Selimem I. pro něj skončilo katastrofou – v bitvě na Čaldiránské rovině bylo jeho vojsko rozdrceno a Osmané dobyli dokonce i safíovské sídelní město Tabríz. Tato porážka zbrzdila na jistý čas expanzi nově vzniklého státu.", "section_level": 2}, {"title": "Tahmásp I. a jeho nástupci.", "content": "Ismá‘ílův syn Tahmásp I. (1524–1576), muž silně závislý na svém okolí, bojoval stejně jako otec proti Uzbekům a Osmanům, přičemž musel strpět řadu neúspěchů, především na západě. Podařilo se mu sice udržet ve své moci perský Chorásán, avšak Irák a Ázerbájdžán se ocitly v rukou istanbulského sultána. Oba následující šáhové, Ismá‘íl II. a Muhammad Chodábende, pak postrádali státnické schopnosti, takže teprve čtvrtý vladař dynastie, Abbás I., obnovil safíovskou moc v plném rozsahu.", "section_level": 2}, {"title": "Abbás I. Veliký.", "content": "Za šáha Abbáse (1587–1629) zažila safíovská říše vrcholné období svých dějin – politicky i kulturně. Abbás byl nejmladším synem šáha Muhammada Chodábenda a již v útlém mládí se stal správcem chorásánské provincie, kde vládl jako zcela nezávislý panovník. V roce 1587, kdy byla říše vážně ohrožena vpádem osmanských vojsk, vytrhl tehdy sedmadvacetiletý princ proti otcově rezidenci Kazvínu, zmocnil se města a prohlásil se šáhem. Jedním z jeho prvních kroků bylo odstranění obou starších bratrů, kteří by mohli vznášet nároky na trůn, a potlačení vzpoury palácové gardy; tím si zabezpečil vládu. S Osmany uzavřel Abbás v roce 1590 mír a musel jim za to odstoupit Tabríz, Šírván, Gruzii a Lúristán. Když takto zajistil klid na západních hranicích, obrátil se proti Uzbekům vedených chánem Abdulláhem II., které rozhodně porazil v roce 1598 u Herátu a odňal jim města Níšápúr, Sabzavár a Isfaráin, jichž se předtím zmocnili. Jeho vojevůdci mezitím obsadili Lúristán spolu s ostrovy v Perském zálivu a na severu dobyli Gílán a Mázanderán. Nyní teprve zahájil Abbás zamýšlenou válku s Turky, s nimiž bojoval šťastně skoro až do konce svého života: v roce 1601 jim odňal Ázerbájdžán, část Arménie a Gruzie a později přidal ke svým ziskům i města Bagdád, Nadžaf a Karbalá v Iráku. Tyto úspěchy umožnila důkladná reforma vojska, do té doby tvořeného hlavně jízdou, při níž šáh využil služeb dvou anglických dobrodruhů, Anthonyho a Roberta Sherleyů. Jeden příslušník jejich družiny začal pro Peršany odlévat děla a brzy byly zformovány nejen první perské dělostřelecké jednotky, ale i pěchotní oddíly vyzbrojené mušketami (tzv. \"tufangčíové\"). Abbás však myslel i na státní reprezentaci, takže jeho sídelní město Isfahán zažilo v té době pravý rozkvět – počet obyvatel stoupl prý až na 600 000. Po celé zemi vznikaly pevné cesty vroubené karavanseraji, budovaly se nové mosty, vzkvétalo hospodářství. Když Abbás v roce 1629 umíral, byla safíovská říše důstojnou protihráčkou obou významných velmocí v oblasti – osmanského impéria na západě a říše Velkých Mogulů na východě.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek safíovského státu.", "content": "Žádný z pozdějších Safíovců nedosáhl Abbásova formátu. Jeho vnuk a nástupce Safí I. bojoval sice úspěšně s uzbeckými Džánovci, ale ztratil dočasně ve prospěch Velkých Mogulů Kandahár a na západě ve prospěch Osmanů Tabríz a Bagdád. Za Abbáse II. (1642–1666) došlo poprvé k intenzivnějším kontaktům s carským Ruskem, avšak slibně se rozvíjející vztahy ukončil konflikt, provázený vpádem kozáků do Mázandaránu. Na východě se v té době podařilo opět ovládnout Kandahár. Nový šáh Safí II., známý též pod jménem Sulajmán, musel strpět okupaci přístavu Kišmu Holanďany, útoky a drancování kaspického pobřeží kozáky pod vedením atamana Stěpana Razina a vedl drobnou válku s Uzbeky na severovýchodě, jejichž vpády byly odraženy. Jinak to byl panovník nebojovný, podléhající vlivu harému a eunuchů. Za šáha Husajna (1694–1722) nastal ponenáhlý rozvrat říše, zčásti způsobený šáhovou bigotností a závislostí na bohoslovcích a právnících. Úpadek urychlovaly též společenské faktory, vysoké daně, korupce úřednictva atd. V roce 1722 oblehl safíovské hlavní město Isfahán náčelník afghánského kmene Ghilzáj Mír Mahmúd, který posléze donutil šáha Husajna k rezignaci a sám převzal vládu. Ačkoli byl brzy zavražděn svým bratrancem Ašrafem, způsobila tato událost úplnou ztrátu vážnosti safíovského rodu a slabošský syn Husajnův Tahmásp II. na tom nebyl schopen nic změnit. Ve zmatcích, jež následovaly, soustředil veškerou moc do svých rukou náčelník kmene Afšárů Nádirkulí Beg, jemuž se v letech 1729–1730 podařilo porazit Afghánce vedené Ašrafem. Nádirkulí Beg vystupující jako vojevůdce Tahmáspa II. (přijal na šáhovu počest jméno Tahmáspkulí Chán) obnovil rychle jednotu říše, v roce 1732 svrhl svého pána a po krátké periodě, kdy se kryl jménem loutkového šáha Abbáse III., přijal v roce 1736 panovnický titul jako Nádir Šáh. Safíovci pak do perských dějin zasáhli už jen jednou – když měl jejich rod poskytnout legitimitu jinému uzurpátorovi trůnu, Karímu Chánovi, jenž po zavraždění Nádira Šáha (1747) ovládl většinu Íránu. Avšak Safíovec Ismá‘íl III. byl spíše Karímovým vězněm než suverénem. V roce 1773 končí definitivně vláda safíovské dynastie v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Ačkoli Safíovci nebyli prvními šiítskými vládci Persie, jejich zásluhou je, že se ze šíitismu stalo dominantní vyznání v zemi. Před výboji Ismá‘íla I. existovaly velké šíitské komunity například v Kummu či Sabzeváru a ší‘u podporovali v 10. a 11. století i příslušníci rodu Bújovců, vládnoucí jádru někdejší abbásovské říše. Přesto však většina obyvatel Íránu zůstala až do safíovských dob sunnitská. Nástup nové dynastie přinesl do náboženské situace v oblasti pronikavé změny. Postupně se ší‘a prosadila ve všech sférách života společnosti a utvořila hierarchická struktura duchovních (\"‘ulamá\") na vrcholu se samotným šáhem, jehož hodnost se začala pokládat za posvátnou. Írán se stal feudální teokracií. Ruku v ruce s tím šlo protežování perštiny na úkor arabského jazyka, takže i literatura bohoslovná a právnická, kde dosud převládal jazyk Muhammadův, byla ve značné míře psána persky. Se sunnitskými dynastiemi v zahraničí se Safíovci nacházeli ve stálém konfliktu.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod a hospodářství.", "content": "Pro hospodářství safíovské doby měla značný význam poloha Íránu mezi Středomořím se stále náročnějšími evropskými trhy a Indií a střední Asií na východě. Hedvábná stezka, vedoucí jednou ze svých větví přes severní Írán do Indie, byla obnovena v 16. století, především díky stabilitě nastolené Safíovci. Abbás I. podporoval přímý obchod s Evropou, zejména s Anglií a Nizozemskem, kde vzrůstala poptávka po perských kobercích, hedvábí a textiliích. K dalším exportním artiklům patřili koně, kozí kůže a perly, dovážely se naopak kovové peníze, vlněné textilie z Evropy a bavlněné z Gudžarátu, koření, kovy, káva a cukr. Vnitřní prosperitu se snažili šáhové zajistit podporou řemesel a zemědělství a za tímto účelem někdy přesouvali z místa na místo celé skupiny obyvatelstva, např. arménské řemeslníky do Isfahánu atd.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V poezii a písemnictví nepřinesla doba vlády safíovské dynastie mnoho nových podnětů. Oslavné veršované historie se dochovaly jen o Ismá‘ílovi I., přičemž autorem první byl Hátífí a druhé Kásimí. Jednou z příčin, proč se šáhové příliš nezajímali o poezii, bylo tvrdé pronásledování mystiky, z níž perské básnictví dosud čerpalo hlavní inspiraci. V historické produkci je situace o něco lepší, zejména zásluhou Jahjy ibn Abdullatífa al-Kazvíního (práce \"Lubbu-t-tavárích\" – Jádro dějin), Hasana Bega Rúmlú (\"Ahsanu-t-tavárích\" – Nejkrásnější z dějepisů) a Iskandara Munšího (\"Ta‘rích-e ‘álamárá-je Abbásí\" – Svět krášlící historie Abbásova). V oblasti architektury a výtvarného umění je naproti tomu safíovská epocha jednou z nejvýznamnějších period v historii Íránu, a nejen jeho. Hlavní město Isfahán ozdobilo tehdy rozlehlé náměstí \"Majdán-e šáh\" (rozloha 510 x 165 m), kolem něhož se seskupily význačné stavby – komplex bazarů, karavanserajů, madras a mešit (největší je Šáhova mešita – \"Masdžid-e šáh\"). Také v ostatních městech vyrostlo mnoho skvostných budov, z nichž vyniká zvláště hrobka zakladatele dynastie Safíuddína v Ardabílu či palác v mázandaránském Ašrafu. Z malířů vynikl zejména Alí Rezá-je Abbásí (1565–1635), jehož kaligrafický styl ovlivnil řadu následovníků (isfahánská škola) a který zavedl do žánru takové prvky, jako např. polonahé ženy či zvýšený důraz na individuální rysy portrétovaných. Intenzivnější kontakt s Evropou přinesl obohacení stávajících výtvarných forem, přičemž v této oblasti lze pozorovat dokonce i vlivy čínské. Celkem vzato, zažila perská miniatura nebývalý rozkvět a byla napodobována v mnoha muslimských i nemuslimských zemích východu. Za vlády šáha Abbáse I. žil i jeden z nejproslulejších perských filozofů, známý pod jménem Sadrá či Sadruddín al-Šírází (1572–1641), který se pokusil sloučit Avicennovo učení, sufickou mystiku a šíitskou teologii v jeden celek.", "section_level": 1}, {"title": "Politické dědictví.", "content": "Hlavní zásluhou Safíovců je, že po letech cizí nadvlády vytvořili silný perský národní stát, který navzdory dočasnému rozpadu v 18. století přečkal v podstatě nedotčený až do moderní doby. Vezme-li se v úvahu, že tento stát vznikl v době největšího rozmachu osmanského impéria a jen o něco dříve než mocná říše Velkých Mogulů v Indii, je samotný fakt, že Safíovci dokázali těmto velmocím vzdorovat a ubránit svojí existenci, hodný respektu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Safíovci (persky ) je název dynastie perských šáhů, která vládla v letech 1501–1736/1773 a učinila z šíitismu státní náboženství své říše.", "tgt_summary": "The Safavid dynasty (;, ) was one of the most significant ruling dynasties of Iran from 1501 to 1736. The Safavid dynasty had its origin in the Safavid order of Sufism, which was established in the city of Ardabil in the Azerbaijan region. It was an Iranian dynasty of Kurdish origin but during their rule they intermarried with Turkoman, Georgian, Circassian, and Pontic Greek dignitaries. From their base in Ardabil, the Safavids established control over parts of Greater Iran and reasserted the Iranian identity of the region, thus becoming the first native dynasty since the Sasanian Empire to establish a national state officially known as Iran. ", "id": 1098438} {"src_title": "Titus Pomponius Atticus", "tgt_title": "Titus Pomponius Atticus", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "O jeho životě víme jednak z Ciceronových dopisů, jednak z Attikova životopisu, který napsal Cornelius Nepos. Protože oba byli přátelé, je jeho životopis asi přikrášlen. Pocházel ze staré římské rytířské rodiny (\"eques\") Pomponiů, vzdělával se společně s Ciceronem a dalšími aristokraty. Když se roku 88 př. n. l. jeho vzdálený příbuzný Publius Sulpicius Rufus postavil na stranu Populárů, přidal se Atticus k Sullovi, ale roku 86 raději odešel do Athén, kde zůstal až do roku 65. Věnoval se studiu a literatuře, koupil si velký statek a měl tam také lepší vyhlídky jako bankéř. Podporoval rekonstrukci města, nedávno pobořeného právě Sullou. Podporoval tam chudé, takže byl oslavován jako dobrodinec, získal přízvisko Atticus a nabídli mu i občanství, které ovšem nepřijal. Za občanských válek na konci republiky zůstal jako důsledný epikúrovec neutrální, jen roku 63 po odhalení Catilinova spiknutí podpořil Cicerona a roku 57 mu pomohl, aby se směl vrátit z vyhnanství. Roku 56 se oženil s Caecilií Pilií a měl s ní syna a dceru. Ta si vzala vojevůdce a politika M. Vipsania Agrippu, ale patrně brzy zemřela. Za Cesarovy vlády zůstal stát stranou, po smrti Marca Antonia pomáhal jeho vdově Fulvii, když chtěla očistit jeho památku. Těžce nemocen ukončil svůj život roku 32 př. n. l. tím, že přestal jíst.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jako bankéř a podnikatel měl i svoji písárnu, kde vyšla většina Ciceronových spisů. Sám napsal \"Liber annalis\", podrobný přehled římských dějin, a knihu římských genealogií \"Familiarum origines\", obojí se však nedochovalo. Také jeho dopisy Ciceronovi se ztratily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titus Pomponius Atticus nebo Quintus Caecilius Pomponianus (110 př. n. l. – 31. března 32 př. n. l.) byl zámožný římský podnikatel, spisovatel, bankéř a mecenáš, blízký přítel Marca Tullia Cicerona, s nímž si po celý život dopisoval. I když nezastával žádný politický úřad, jako velmi bohatý muž měl značný vliv i na veřejné věci.", "tgt_summary": "Titus Pomponius Atticus ( – 31 March 32 BC; also known as Quintus Caecilius Pomponianus) was a Roman editor, banker, and patron of letters, best known for his correspondence and close friendship with prominent Roman statesman Marcus Tullius Cicero. Atticus was from a wealthy Roman family of the equestrian class (lower aristocratic non-ruling class) and from the Pomponian gens. ", "id": 1341321} {"src_title": "Büdingen", "tgt_title": "Büdingen", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město Büdingen se nachází v jižní části okresu Wetterau na úpatí pohoří Vogelsberg. Průměrná nadmořská výška ve městě je 160 m. V historii Büdingen náležel k Hornímu Hesensku: jedné ze tří provincií velkovévodství hesenského. Samotné město leží v bažinatém a mokřinovém údolí. I proto stojí zámek a staré domy na bukových pilotách. Od roku 1972 pod město spadají i obce Aulendiebach, Büches, Calbach, Diebach am Haag, Düdelsheim, Dudenrod, Eckartshausen, Lorbach, Michelau, Orleshausen, Rinderbügen, Rohrbach, Vonhausen, Wolf a Wolferborn. Roku 1972 byl také zrušen zemský okres Büdingen, jehož byl Büdingen správním centrem. Namísto původního zemského okresu byl založen okres Wetterau, ve kterém se správním centrem stalo město Friedberg.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kolem roku 700 byl neznámým šlechticem na území dnešního Büdingenu postaven dřevěný kostel zasvěcený svatému Remigiovi. Nicméně, první skutečná písemná zmínka o městě pochází až z roku 847, kdy se ve spisech objevila obec \"Büdingen\". Mohlo se ale jednat i o jinou obec, protože v Německu ale i Lotrinsku existovalo více míst stejného jména. Roku 1050 byl kostel svatého Remigia rozšířen o další patro a od té doby se dochoval téměř nepozměněný. První zmínka o místních šlechticích pochází z roku 1131. Roku 1155 oblasti vládl purkrabí z Gelnhausenu a o půl století později se kroniky poprvé zmiňují o Büdingenu jako o městě. Páni z Büdingenu vymřeli před rokem 1247 s Gerlachem II. a jejich dědictví si rozebralo několik šlechtických rodů: šlechtici \"von Hohenlohe-Brauneck\", von \"Ysenburg-Kempenich\" (též \"Isenburg-Kempenich\"), \"von Trimbergové\", \"von Breubergové\" a \"von Ysenburgové\". 26. července 1330 pak císař Ludvík IV. Bavor udělil městu titul tržního města. Když roku 1353 vyšel edikt svobody, purkrabí Jindřich II. udělil obyvatelům Büdingenu nezávislost. Na oplátku si obyvatelé museli sami chránit město a byl založen střelecký klub \"Büdinger Schützengesellschaft 1353\". Tato organizace působí stále a jedná se o jeden z největších střeleckých klubů Německa. Kvůli místním neshodám a následným bojům nechal pán z Büdingenu Ludvík II. kolem staré pevnosti vybudovat obranný val s 22 věžemi. Stavba začala roku 1480 a skončila 1510. Tyto městské hradby jsou stále nepoškozené a řadí se mezi jedny z nevýznamnějších městských opevnění Německa. Několik let po dostavbě hradeb, roku 1521, město údajně navštívil Martin Luther a následně se město stalo protestantské. V roce 1576 a později roku 1632 postihl město mor, který zahubil velkou část obyvatelstva. V roce 1590 zase velké množství budov zničil velký požár. Mezi lety 1633 až 1634 bylo 114 lidí popraveno během inkvizičního procesu za čarodějnictví. Roku 1712 hrabě Arnošt Kazimír I. vydal nařízení, díky kterému se na jeho území mohli usazovat i náboženští disidenti. Výsledkem toho byla oblast u Dolní Brány obývaná výhradně hugenoty, valdenskými a dalšími. Po kongresu ve Vídni roku 1816 bylo Isenburské vévodství, kam spadal i Büdingen, rozděleno mezi Hesensko-darmstadtské velkovévodství a hesenské kurfiřtství. Samotný Büdingen připadl Hesensku-darmstadtsku.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V historickém centru města se nachází zachovalé hrázděné domy, z nichž některé jsou i stovky let staré. Úplně nejstarší budovou města je ale starý kamenný dům, který je, jak jeho označení napovídá, pouze z kamene. Populární turistickou atrakcí jsou i staré městské hradby. Většina bran i věží jsou dobře zachovalé a brány jsou průchozí. Zámek v Büdingenu získal svoji současnou podobu v 16. století. Vnější nádvoří zámku je otevřené pro turisty, vnitřek pak lze projít s průvodcem. V historické městské radnici v současnosti sídlí muzeum a nachází se zde i zasedací místnost rady města. V Büdingenu se, mimo jiné, nachází několik muzeí a také několik přírodních památek v podobě starobylých a mohutných stromů.", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Büdingen podepsal smlouvy o spolupráci s těmito městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Büdingen je město v německé spolkové zemi Hesensko v okrese Wetterau, vzdálené asi 50 km východně od Frankfurtu nad Mohanem. Ke konci roku 2015 zde trvale žilo 21 785 obyvatel. Město je známé především díky dobře zachovalým středověkým hradbám a hrázděným domům.", "tgt_summary": "Büdingen is a town in the Wetteraukreis, in Hesse, Germany. It is mainly known for its well-preserved, heavily fortified medieval town wall and half-timbered houses.", "id": 819126} {"src_title": "Yves Montand", "tgt_title": "Yves Montand", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Pocházel z prosté rodiny chudých katolických venkovanů. V roce 1921, krátce po jeho narození jeho rodiče odešli z Itálie do Francie. Když žádali o francouzské občanství, jeho otec uvedl, že opustili Itálii, aby unikli Mussoliniho režimu. Montand vyrůstal v Marseille, kde pracoval v holičství své sestry. Začal svou kariéru jako zpěvák v marseilleském music-hallu. Měl velmi atraktivní vzhled a podmanivou barvu hlasu. V roce 1944 ho objevila Édith Piaf, v roce 1945 přešel do théâtre de l'Étoile v Paříži, zde byla odstartována nejprve jeho kariéra obdivovaného šansoniéra a později i úspěšného filmového herce. Po boku Edith Piaf, která se stala jeho rádkyní, učitelkou i milenkou dosáhl svých prvních úspěchů, během roku 1946 se však jejich cesty rozdělily.", "section_level": 2}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jakožto šansoniér a protagonista mnoha filmů byl znám po celém světě. V roce 1951 se oženil s herečkou Simone Signoret a během své kariéry spolu vytvořili mnoho hlavních rolí. Manželství bylo podle známých svědectví velmi harmonické a trvalo do Simoniny smrti v roce 1985, i když měl Yves řadu jiných vztahů, především s Marilyn Monroe, se kterou natočil jeden ze svých posledních filmů, \"Let's Make Love\" Milujme se. Během své kariéry Montand hrál v mnoha amerických filmech, jako např. v Broadwayi. V roce 1980 byl nominován na cenu César jako nejlepší herec za film \"I comme I care\" a znovu v roce 1984 za film \"Garçon!\" V roce 1986, poté, co jeho mezinárodní věhlas znatelně upadl, Yves v 65 letech získal jednu ze svých nezapomenutelných rolí jako strýc ve dvoudílném filmu \"Jean de Florette\" (\"Jean od Floretty\"), natočeného podle románu francouzského spisovatele Marcela Pagnola \"Živá voda\". Dalšími protagonisty byli Gérard Depardieu a Daniel Auteuil. Ve druhém díle filmu ze stejného roku \"Manon des Sources\" (\"Manon od pramene\"), hrála po jeho boku herečka Emmanuelle Béart. Filmy dosáhly světového úspěchu a příznivé kritiky přinesly Montandovi roli v americké talkshow \"Late Night with David Letterman\".", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jediného syna Valentina (narozen 1988) měl Montand se svou asistentkou Carole Amiel. V žalobě o určení otcovství, která rozbouřila Francii, jiná žena označila Montanda jako otce své dcery a žádala poskytnutí jeho vzorku DNA. Montand se bránil, ale neustoupila a řízení neskončilo ani jeho smrtí – žena získala právo k exhumaci a odebrání vzorku DNA. Prokázalo se ovšem, že Montand otcem holčičky není. V posledních letech svého života našel svůj domov v Saint-Paul-de-Vence, Provence. Zemřel 9. listopadu 1991 na infarkt myokardu během natáčení filmu \"IP5 (L'Ile aux pachydermes)\" (režie Jean-Jacques Beineix). Pochován je na hřbitově \"Père Lachaise\" v Paříži ve Francii, vedle své první ženy Simone Signoret.", "section_level": 2}], "src_summary": "Yves Montand, rodným jménem Ivo Livi (13. října 1921, Monsummano Alto, Toskánsko, Itálie – 9. listopadu 1991, Senlis (Oise)) byl francouzsko-italský herec a šansoniér.", "tgt_summary": "Ivo Livi (), better known as Yves Montand (; 13 October 1921 – 9 November 1991), was an Italian-French actor and singer.", "id": 1745203} {"src_title": "Johannes Robert Becher", "tgt_title": "Johannes R. Becher", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Byl synem soudce, v roce 1910 se s přítelkyní pokusil spáchat sebevraždu, přičemž přítelkyně zemřela a Becher přežil, ale kvůli zranění byl později uznán neschopným vojenské služby. Od roku 1911 studoval medicínu a filosofii, na studiích ale začal psát (první díla publikoval v roce 1913) a krátce poté universitu opustil. Byl členem mnoha komunistických organisací, ve kterých se velmi angažoval. Jeho díla spadají do expresionistické poetiky, od které se ale později distancoval a přiklonil se k modernismu a později k socialistickému realismu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1925 publikoval protiválečný román \"(CHCI=CH)3As (Levisite) oder Der einzig gerechte Krieg\" (česky jako \"Spravedlivá válka\"), který sám označil za \"literární velezradu\" (\"literarischen Hochverrats\"). Po požáru Říšského sněmu se jako komunista stal nepohodlným, v roce 1933 proto uprchl do Československa, žil v Brně a Praze, později v Curychu a Paříži. Nakonec v roce 1935 odjel do Sovětského svazu, kde se stal šéfredaktorem časopisu německé komunistické emigrace \"Internationale Literatur-Deutsche Blätter\". Při stalinských čistkách ve třicátých letech byl pro spojení s Trockým zatčen, bylo mu zakázáno opustit Sovětský svaz. V roce 1941 byl vyhoštěn do Taškentu, několikrát se pokusil o sebevraždu. Studoval literaturu osmnáctého a devatenáctého století. Po válce byl vrácen do NDR. V roce 1949 napsal text k písni \"Auferstanden aus Ruinen\", která se stala státní hymnou NDR. Byl oceňovaným básníkem, v roce 1953 obdržel Stalinovu cenu, v roce 1955 byl v Lipsku na jeho počest vybudován \"Literární institut Johannesa R. Bechera\". V letech 1954 - 1958 byl ministrem kultury, v roce 1958 zemřel na rakovinu. Becher patřil k nejplodnějším německým básníkům a nejradikálnějším členům expresionistické generace a zároveň k zakladatelům německé komunistické poesie. V češtině vyšlo několik překladů z Becherovy tvorby: \"Bílý zázrak\" (1973, přeložil J. B. Michl, výbor orientovaný na pacifistické a politické verše), \"Loučení\" (1974, autobiografický román, překlad Věra Saudková), \"Má dobo, čase můj\" (1956, přeložil Ludvík Kundera, výbor z básní, především básně protinacistické a básně z emigrace, oslavující německou přírodu a lid), \"Spravedlivá válka\" (1927, přeložil Stanislav Kostka Neumann, protiválečný román) a jiné. Becherovy expresionistické básně jsou také podstatnou součástí Kunderovy antologie německého expresionismu \"Haló, je tady vichr - vichřice!\" (1969).", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Robert Becher (známý jako Johannes R. Becher, 22. května 1891, Mnichov – 11. října 1958, Berlín) byl německý básník a komunistický politik, zprvu příslušející k expresionismu, později k modernismu a ještě později k socialistickému realismu.", "tgt_summary": "Johannes Robert Becher (, 22 May 1891 – 11 October 1958) was a German politician, novelist, and poet. He was affiliated with the Communist Party of Germany (KPD) before World War II. At one time, he was part of the literary avant-garde, writing in an expressionist style. ", "id": 1305430} {"src_title": "Jakob Levy Moreno", "tgt_title": "Jacob L. Moreno", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jákob L. Moreno se narodil 18.5. 1889 v Bukurešti. Jeho otec, obchodník Nissim Levy Moreno, byl stejně jako matka z rodu sefardských židů, usazených v Cařihradu v Turecku. Nissim Levy Moreno se ve věku 32 let oženil se čtrnáctiletou Paulinou. Při narození Jákoba Morena jí bylo 15 1⁄2 roku. Do rodiny pak ještě přibyly tři sestry a dva bratři. Vztahy mezi rodiči byly komplikované od samého počátku. Otec byl většinou zaměstnán obchodováním, nebo na cestách. Děti z něj měly velký respekt. Matka byla naopak vřelá, vtipná, vzdělaná a společensky aktivní. Moreno vyrůstal ve směsi různých náboženských vlivů, které se odrážejí později v jeho životní filozofii. Vzhledem ke složité ekonomické situaci, se rodina (v Morenových šesti letech) přestěhovala do Vídně. Když bylo Morenovi čtrnáct, rodina se znovu stěhovala, tentokrát do Berlína, kde ale Jákob zůstal jen krátce. Rozhodl se opustit svou rodinu a vrátit se do Vídně do školy. Jeho rodiče se krátce na to rozešli a otec se odstěhoval zpět do Cařihradu, kde také roku 1925 osamělý zemřel. Moreno vyrůstal ve Vídni v době velké intelektuální tvořivosti a politických nepokojů. Už jako teenager byl fascinován divadelními improvizacemi (ve smyslu divadla bez pevného děje a textu), které tou dobou ve Vídni mimořádně rozkvétaly. Obdivoval rovněž spontánnost a tvořivost dětí hrajících si v parcích. Na univerzitě ve Vídni studoval lékařství, matematiku a filozofii. Na studia si přivydělával i jako domácí učitel. Doktorem medicíny se stal v roce 1917. Ještě jako student lékařské fakulty odmítl Freudovy teorie a zajímal se o možnosti využití skupiny v léčebné praxi. Ve své autobiografii Moreno vzpomíná na setkání se Sigmundem Freudem v roce 1912. Při konfrontaci mu řekl: \"\"Začínám tam, kde jste vy skončil. Vy potkáváte lidi v umělém prostředí své pracovny. Já je potkávám na ulicích a v jejich domovech, v jejich přirozeném prostředí. Vy analyzujete jejich sny. Já jim dodávám odvahu, aby znovu snili. Vy je analyzujete a rozebíráte je na kusy. Já je nechávám hrát jejich konfliktní role a pomáhám jim dát ty kusy zase dohromady.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "V letech 1918-1925 pracoval Moreno jako lékař textilní továrně v Bad Vöslau. Kromě své práce v továrně dělal rodinného lékaře a rychle získal reputaci zázračného terapeuta. Patřil rovněž k představitelům expresionistických uměleckých kruhů ve Vídni. Přesto, že jeho radikální koncept improvizovaného divadla (\"divadlo spontánnosti\"), neměl u veřejnosti velký úspěch, byl líhní hereckých talentů, kterým pomáhal sbírat první divadelní zkušeností. V roce 1925 odjel s podporou mladšího bratra do Spojených států. Jak později napsal ve své autobiografii: \"\"Ze všech míst na světě, jen v New Yorku, tavícím kotli národů, v obrovské metropoli osvobozené od předsudků, jsem se mohl svobodně pustit do sociometrických výzkumů skupin ve velkém stylu, jak jsem si to představoval.\"\" Prvních pět let ve Spojených státech bylo velmi těžkých. Podpory se mu dostalo od dětské psycholožky Beatrice Beecher, která se za něj v roce 1928 dokonce vdala, aby mu pomohla získat povolení k pobytu.", "section_level": 1}, {"title": "Psychodrama.", "content": "Metoda psychodramatu předpokládá, že části svých problémů se můžeme zbavit tak, že konfliktní situace které s námi rezonují zahrajeme jako roli v divadle. To nám umožňuje projít bariérou bloků a zábran, které nám bránily problém zpracovat a komunikovat o něm. Využívá se k tomu divadlo, tanec i pantomima. Psychodrama, tak jak ho zavedl Jakobem Levy Moreno tvoří spolu s rodinnými rekonstrukcemi a socháním Virginie Satirové a hypnoterapií Miltona Ericksona základ, který dál rozvíjí metoda rodinných konstelací Berta Hellingera.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jacob Levy Moreno (18. května 1889 Bukurešť – 14. května 1974 Beacon, New York) byl rakousko-americký lékař, psychiatr, sociolog a zakladatel psychodramatu, sociometrie a skupinové psychoterapie. Již během svého života byl uznáván jako jeden z předních sociologů.", "tgt_summary": "Jacob Levy Moreno (born Iacob Levy; May 18, 1889 – May 14, 1974) was a Romanian-American psychiatrist, psychosociologist, and educator, the founder of psychodrama, and the foremost pioneer of group psychotherapy. During his lifetime, he was recognized as one of the leading social scientists.", "id": 1942002} {"src_title": "Renault Kangoo", "tgt_title": "Renault Kangoo", "src_document": [{"title": "První generace.", "content": "Renault Kangoo lze klasifikovat jako reakci na trend, jenž určoval směr konstrukce vozů v 90. letech minulého století. V roce 1997 sjel z výrobní linky Renault první vůz, určený pro přímý prodej. Uspokojoval zákazníky, kteří mají větší rodiny a vyhledávají prostor, pohodlí a relativní bezpečnost. Vozu k jeho užitnému prostoru napomáhala konstrukce karoserie, kterou by dnes byla klasifikována jako karosetie minivanu či kombi. V té době se jednalo o vůz, který měl ze všech osobních automobilů Renault největší zavazadlový prostor. Cílovou skupinou klientů nebyly pouze větší rodiny, ale i firmy, které hojně využívaly tohoto vozu ke svým podnikatelským účelům. Ty si oblíbily zejména naftové motory, pro jejich ochotnost podřizovat se plně naloženému vozu a vykazovaly dynamiku v nízkých otáčkách. Dodával se s motorem o objemu 1149 cm3 s 60 k, dále pak 1390 cm3 s 75 k a v poslední řadě motorizace dieselová, 1870 cm3 a svým výkonem 65 k.", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "Jako skoro každý vůz, tak i Renault Kangoo podlehl modernizaci a od roku 2002 se do nabídky dostaly modely s novými motorizacemi a inovovaným vzhledem. Motor 1,2 se dočkal osmi ventilů navíc a nyní se produkují verze 1.2 16V s výkonem 75 k, dále pak 1.6 16 V s 95 k, 1.9 dTi s turbodmychadlem a přímým vstřikováním nafty do válce a později 1.5 dCi s přímým vysokotlakým vystřikem common rail doplněn turbodmychadlem, který vykazuje výkon 48 - 63 kW. Těsně před příchodem nové generace modelu v roce 2008 byly k dispozici motory 1.2 16V, 1.6 16V a 1.5 dCi - 50 a 63 kW. První generace Renaultu Kangoo byla na evropských trzích pod názvem Kangoo Storia s omezeným výběrem motorů a výbavy (pouze 1.2 16V a dCi 70) v nabídce do roku 2010, na jihoamerických trzích však její produkce pokračuje dále. Na jaře roku 2013 vůz podstoupil další facelift, který změnil tvarování masky chladiče, která nyní podobně jako všechny ostatní aktuální modely Renaultu disponuje velkým firemním logem.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá generace.", "content": "V roce 2008 se objevila nová generace tohoto automobilu. Je prostornější, výkonnější a komfort se blíží vozům třídy MPV. Podvozek je nyní stejný jako u druhé generace Renaultu Scénic. Současně se objevují nové prvky komfortní a bezpečnostní výbavy (hlavové airbagy, ESP, asistent rozjezdu do kopce, automatická klimatizace, dešťový a světelný senzor, navigační systém Carminat TomTom, vyhřívaná sedadla, elektrické ovládání zadních oken atd.). V roce 2011 proběhl malý facelift, který změnil design předního nárazníku (tzv. Generace 2011).", "section_level": 1}, {"title": "Modernizace.", "content": "V roce 2013 proběhl facelift, který přiblížil vzhled přední části zbytku aktuální modelové řady Renault a lehce pozměnil také grafiku zadních svítilen. Do interiéru se nově montuje volant původně z Renaultu Mégane 3. generace, inovována byla také nabídka autorádií a navigací (nyní tzv. systém Renault R-Link). Od roku 2014 je standardní výbavou na evropských trzích ESP s asistentem rozjezdu do kopce. Novinkou je verze Extrem, která disponuje vyšší světlou výškou a plastovou ochranou boků karoserie a obou nárazníků, stále se však jedná o vůz s pohonem výhradně přední nápravy. Motor 1,6 16V 105 byl v roce 2014 vystřídán novým motorem TCe 115 se šestistupňovou manuální převodovkou. Od roku 2015 splňují všechny motory emisní normu Euro 6 a jsou sériově vybaveny systémem Stop & Start (značeno jako S&S).", "section_level": 2}, {"title": "Motory.", "content": "Pozn.: Hodnoty točivého momentu v závorkách jsou platné pro verze plnící emisní normu Euro 6 (od 2015).", "section_level": 2}], "src_summary": "Renault Kangoo je automobil vyráběný francouzskou firmou Renault. Jde o dlouho očekávaného nástupce vozu Renault 4. Vůz vychází z koncepční studie Renault Pangea. První vozy opustily výrobní linky závodu v Maubeuge v roce 1997.", "tgt_summary": "The Renault Kangoo and the Renault Kangoo Express are a range of multi purpose vehicles manufactured and marketed by Renault across two generations since 1997 in commercial as well as passenger variants., the electric variant, the Renault Kangoo Z.E., is Europe's top selling all-electric light commercial vehicle, with global sales of 48,821 units since its inception in 2011. ", "id": 1377720} {"src_title": "Princip subsidiarity", "tgt_title": "Subsidiarity", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zásadu rozhodování na nejnižší možné úrovni zmiňuje Aristotelés i Tomáš Akvinský, poprvé se prosadila v reformaci, zejména v presbyteriálních církvích, a roku 1791 byla přijata jako Desátý dodatek Ústavy Spojených států. Nový význam dostala v období hospodářské krize, kdy se přes encykliku \"Quadragesimo anno\" (1891/1931) stala součástí tzv. sociální nauky katolické církve a tak i součástí politického programu křesťansko-demokratických stran. Podstatně tak přispěla k federalizaci Německa a po druhé světové válce se princip subsidiarity dostal do řady dalších ústav. Uplatnil se při zakládání Evropské unie a je jednou z hlavních zásad Maastrichtské smlouvy z roku 1992, výslovně se uvádí v Lisabonské smlouvě a v dalších dokumentech EU.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Zásadními odpůrci principu subsidiarity byli a jsou zastánci státního centralismu, případně i státního absolutismu (například Carl Schmitt).", "section_level": 1}, {"title": "Princip subsidiarity v Evropské unii.", "content": "Ve Smlouvě o Evropské unii se princip subsidiarity definuje jako zásada, že Evropská unie je oprávněna jednat jen tehdy, nelze-li daného cíle dosáhnout efektivněji na jiné úrovni. Konkrétně čl. 5 odst. 3 první pododstavec zní: „Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie.“ Bližší podmínky stanoví Protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality připojený ke Smlouvě o EU, který upravuje postup, jakým parlamenty členských států EU kontrolují, zda Unie tuto zásadu neporušuje.", "section_level": 1}, {"title": "Subsidiarita trestní represe.", "content": "Trestní právo má působit jako poslední možnost reakce na společensky nepřijatelné chování, jde o uplatnění principu \"ultima ratio\". Pokud tedy má být reagováno právními prostředky, mají přednost mírnější formy represe, např. posouzení věci jako přestupku. Teprve je-li to nezbytné, nastupuje trestněprávní řešení. V českém právu je tato zásada vyjádřena v § 12 odst. 2 trestního zákoníku: \"„Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“\" Jiným právním předpisem je pak míněn zejména zákon o přestupcích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Subsidiarita (z lat. \"subsidiaris\" – pomocný, podpůrný od \"subsidium\" – pomoc, podpora) znamená princip subsidiarity, politickou zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje. Například rozhodování o dětských jeslích nebo parku má patřit do kompetence obce, kdežto univerzita nebo dálnice má být v kompetenci kraje nebo státu. Princip subsidiarity je prohloubením myšlenky demokracie, je opakem centralismu a zdůrazňuje decentralizaci a úlohu samospráv.", "tgt_summary": "Subsidiarity is a principle of social organization that holds that social and political issues should be dealt with at the most immediate (or local) level that is consistent with their resolution. ", "id": 1967111} {"src_title": "Fojtsko", "tgt_title": "Vogtland", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historické Fojtsko (či \"Vogtlandsko\") zasahovalo do tří německých historických zemí (Bavorsko, Sasko a Durynsko) a do dnešních Čech v okolí Aše. Název území pochází od fojtů (rychtářů, německy \"Vogt\") měst Vidava (Weida), Gera, Plavno (Plauen) a Krajec (Greiz), jejichž správu zřejmě kolem roku 1180 svěřil císař Bedřich I. Rudovous pánům z Vidavy. Spolu s tím jim propůjčil také fojtský titul (\"advocatus\"). Postupně bylo území rozděleno na čtyři fojtství. Roku 1254 uzavřeli tito fojtové s míšeňským markrabětem smlouvu o spojenectví, ve které vystupovali společně. Ve svém dokumentu fojtové píší o zemi markraběte (\"terra marchionis\") v protikladu o „naší zemi“ (\"terra nostra\"). Markrabě pro jejich území použil označení „\"terra advocatorum\"“, tedy \"země fojtů\", \"Land der Vögte\". V roce 1317 a později se pak objevovalo označení „woyte lande“ či v různých obměnách, a poté se ustálilo na podobě Vogtland, která je poprvé doložena k roku 1343. České Fojtsko (\"das böhmische Vogtland\") má vztah k Ašsku, které bylo dlouho součástí Chebska (\"Egerland\"). Chebsko bylo původně součástí německé říše, ovšem ve 12. a 13. století se o něj vedly spory, bylo dáno nejprve jako věno a poté do zástavy české koruně, než se stalo trvale součástí Českého království. V souvislosti s nacionalistickými tendencemi v první polovině 20. století proběhly ještě pokusy o odtržení a v době druhé světové války spadalo pod správu německých úřadů.", "section_level": 1}, {"title": "Nedávná historie a současnost.", "content": "Německý Zemský okres Vogtland vznikl 1. ledna 1996, spojením zemských okresů Auerbach, Klingenthal, Oelsnitz \"(Olešnice)\", Reichenbach a Plavno. Původně, podle návrhu zákona z roku 1992 měly vzniknout sjednocením dva zemské okresy: z okresů Plauen \"(Plavno)\", Oelsnitz \"(Olešnice)\" a z části okresu Klingenthal měl vzniknout „Elsterkreis“ \"(zemský okres Halštrov)\", a z okresů Auerbach, Reichenbach a druhé části okresu Klingenthal poté tzv. zemský okres „Göltzschtal“. Tento návrh zákona byl v roce 1993 přijat, ale kvůli protestům byl zrušen. Přijat a realizován byl až druhý návrh zákona z roku 1995, který navrhoval spojit všechny uvedené okresy do jednoho celku tak, aby vznikl jeden zemský okres s názvem \"Vogtland\". V rámci saské krajské reformy z roku 2008 bylo až doposud samosprávné město Plavno včleněno 1. srpna 2008 do okresu Vogtland.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fojtsko ( \"Vogtland\") je historické území na rozhraní českého regionu Ašsko v okrese Cheb a tří německých svobodných států Bavorsko, Sasko a Durynsko. Historické označení \"Fojtsko/Vogtland\" pochází z dob, kdy bylo toto území spravováno fojty z Vidavy, Gery, Plavna a Krajce.", "tgt_summary": "Vogtland (, ) is a region spanning the German federal states of Bavaria, Saxony and Thuringia and north-western Bohemia in the Czech Republic. It overlaps with and is largely contained within Euregio Egrensis. The name alludes to the former leadership by the Vögte (\"advocates\" or \"lords protector\") of Weida, Gera and Plauen.", "id": 2025540} {"src_title": "Germinal (román)", "tgt_title": "Germinal (novel)", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Zola ho psal mezi dubnem 1884 až lednem 1885, nejdříve byl publikován jako tzv. románový fejeton v časopisech \"Gil Blas\" (listopad 1884 – únor 1885) a \"La Vie populaire\" (duben – červenec 1885), knižně vyšel roku 1885. Podle profesorky literatury Idy-Marie Frandonové se Zola při psaní díla inspiroval románem \"Sans Famille\" od Hectora Malota a znalosti z oblasti hospodářství čerpal z díla \"La Science Économique\" od ekonoma Yvese Guyota. Zcela určitě využíval také informace o hornictví z knihy francouzského inženýra Louise Simonina \"La vie souterraine\".", "section_level": 1}, {"title": "Analýza.", "content": "Jedná se o sociálně-kritické dílo, v němž Zola dal najevo, že plně chápe zoufalou situací svých hrdinů – horníků. To vnímali i samotní horníci, a když pak spisovatel zemřel, tak někteří navštívili jeho pohřeb a skandovali tam název tohoto jeho románu. Pomocí živočišných metafor v něm Zola mistrně vykresluje kontrast mezi drsným životem dělníků, který je plný beznaděje a bezstarostností vyšších společenských tříd. Na rozdíl od jeho ostatních románů je úvodní část Germinalu klidná, bez dějových zvratů, ke gradaci dochází až zhruba ve čtvrtině děje. Kniha se z pohledu hlavních hrdinů vyznačuje temnou atmosférou, jen její závěr je poměrně optimistický.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Francie, 60. léta 19. století. Mladý strojník Étienne (Štěpán) Lantier přišel o práci, a tak chodí po kraji a hledá jinou. Nalezne ji v uhelném dolu u města Montsou. Pracuje zde v partě horníka Maheua, u jehož početné rodiny začne časem bydlet. Práce v dole je velice těžká, riskantní a špatně placená. Maheuovým stačí výdělek sotva na jídlo a to mají ještě dluhy. Naproti tomu vlastníci a vedoucí pracovníci velké důlní společnosti si žijí v přepychu a na horníky se někdy dívají přezíravě. Štěpán se časem s Maheuem spřátelí a zalíbí se mu také jeho dcera Kateřina. Než s ní ale stačí navázat bližší vztah, podlehne Kateřina naléhání hrubiánského horníka Chavala. S bídnou situací horníků se Štěpán nedokáže smířit a zajímá se o socialistické a anarchistické myšlenky. Postupně se radikalizuje. O svých myšlenkách také debatuje s ostatními horníky, na které začne mít velký vliv a přesvědčí je, aby založili podpůrnou pokladnu pro případ stávky. Když během hospodářské krize sníží důlní společnost mzdy, je to už pro horníky neúnosné a vypukne stávka. Štěpán se stane hornickým vůdcem. Časem začnou horníci hladovět, ale a frustrovaní horníci se rozhodnou zabránit v práci dělníkům, kteří se stávky neúčastní a uchýlí se k násilí. Začnou ničit doly a mlátit horníky, kteří nestávkují. Kamením napadnou i zástupce důlní společnosti. Je povolána armáda. Maheuovým zemře hlady jedno jejich dítě, ale stávka stále pokračuje. Nakonec dojde ke srážce mezi horníky a vojáky, jež chrání důl a dělníky, co se stávky neúčastní. Několik horníků je při tom zastřeleno, jedním z nich je i Maheu. Stávka poté skončí, do práce se vrátí i Štěpán. Důl je ale ve špatném stavu a navíc ho tajně poničí Štěpánův přítel, anarchistický strojník Suvarin. Roubení dolu se zhroutí a jeho chodby jsou zaplaveny. V jedné z nich uvízne Štěpán s Kateřinou, která se předtím rozešla s násilnickým a majetnickým Chavalem. I ten ale s nimi v chodbě zůstane. Když začne Kateřinu obtěžovat, Štěpán ho zabije. Než se k nim po více než devíti dnech prokopají záchranné čety horníků, Kateřina zemře. Poté, co se Štěpán zotaví, vydá se do Paříže, aby mohl pracovat pro dělnické hnutí.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "Kniha se dočkala několika filmových a jedné televizní adaptace, naposledy byla zfilmována v režii Clauda Berriho roku 1993. Určitý počet snímků se také pravděpodobně od 30. let 20. století románem pouze inspiroval. Následující seznam obsahuje pouze klasické adaptace románu:", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Podle hrdiny románu si zvolil původní pseudonym \"Maheu\" český spisovatel Jiří Mahen. Pseudonym \"Mahen\" údajně vzniknul sazečovým omylem, Jiří Mahen si ho však ponechal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Germinal (1885) je třináctý román francouzského spisovatele Émila Zoly z jeho knižního cyklu \"Rougon-Macquartové\". Odehrává se v 60. letech 19. století a popisuje boj francouzských horníků za lepší životní podmínky. Název knihy odkazuje na vzestup socialistického a anarchistického hnutí: germinal byl ve francouzském revolučním kalendáři prvním jarním měsícem (z výrazu \"germination\", který znamená „klíčení“, „rašení“). ", "tgt_summary": "Germinal is the thirteenth novel in Émile Zola's twenty-volume series \"Les Rougon-Macquart\". Often considered Zola's masterpiece and one of the most significant novels in the French tradition, the novel – an uncompromisingly harsh and realistic story of a coalminers' strike in northern France in the 1860s – has been published and translated in over one hundred countries and has additionally inspired five film adaptations and two television productions. ", "id": 439045} {"src_title": "Vykoupení", "tgt_title": "Redemption (theology)", "src_document": [{"title": "Vykoupení a výkupné.", "content": "České slovo vykoupení – stejně jako řecké \"apolytrósis\" a latinské \"redemptio\" – přirovnává spásu k aktu, jímž se mohl otrok ve starověku stát svobodným: někdo za něho musel zaplatit výkupné (případně jen symbolické). V jistých dobách se kromě toho soudilo, že otrok je otrokem „od přírody“ a bytostně, a nemůže tedy patřit sám sobě; proto vykoupený otrok musel patřit nějakému božstvu nebo chrámu, fakticky ale mohl žít jako svobodný.", "section_level": 1}, {"title": "Vykoupení v Novém zákoně.", "content": "Metafora vykoupení (\"apolytrósis\" nebo \"lytrósis\") a výkupného (\"lytron\") se vyskytuje několikrát už v evangeliích (Mk 10,45; Mt 20,28; Lk 1,68; 2,38; 21,28; 24,21). Podstatně ji propracoval apoštol Pavel, hlavně v Listu Římanům: všichni lidé jsou „otroky hříchu“, počínaje prvním hříchem Adamovým (Gn 2); z tohoto otroctví se nemohou vysvobodit sami, a to ani plněním Mojžíšova zákona, nýbrž pouze svobodným darem čili milostí, kterou nabízí Ježíš Kristus. Jedinou podmínkou pro tuto milost je podle Pavla víra, která pak člověka ovšem vede i k jinému způsobu života – například ruší rozdíl mezi svobodným a otrokem.", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanská teologie.", "content": "Evangelium čili „dobrá zpráva“ o spáse v Ježíši Kristu je vlastním jádrem křesťanské víry a učení a byla tedy také předmětem různých výkladů. Chápala se jako příslib království Božího, které už brzy přijde, jako příslib vzkříšení a jako konečné smíření člověka s Bohem. Pavlův náznak o tom, že všichni lidé jsou zatíženi dluhem z hříchu prvního člověka, a tedy potřebují být vykoupeni, dále rozvinul ve 4. století svatý Augustin do klasické nauky o dědičném hříchu: člověk není „zadlužen“ jen tím, že sám hřeší, ale i tím, že svoji hříšnost „zdědil“ – stejně jako svou smrtelnost. Smrt Ježíše Krista na kříži byla obětí, která jednou provždy zrušila tento dluh a člověk, který uvěří – tj. přijme jeho nabídku – je už i před Bohem svobodný. Proti představě raně křesťanských gnostiků, že spása spočívá v poznání skrytých souvislostí světa, tím zdůraznil, že spasení není vlastním výkonem člověka, nýbrž darem a milostí. Proti praxi středověké církve, která kladla přílišný důraz na zbožná jednání (modlitba, půst, pouť, almužna atd.), význam vykoupení jako čistého daru milosti dále zdůraznili reformátoři v 16. století: člověk může být spasen (zachráněn) jen pokud uvěřil v Krista a tak se k jeho milosti přihlásil. Spor o přesný výklad vykoupení byl jedním z hlavních bodů sporu mezi Martinem Lutherem a římskou (katolickou) církví. V novověkém západním křesťanství se představa vykoupení prakticky zúžila na odpuštění hříchů a příslib vzkříšení nebo i jen posmrtného života na základě víry v Ježíše Krista. Východní křesťanství zachovalo širší představu vykoupení jako příslibu očekávaného Božího království, který však příliš podrobně nepromýšlelo.", "section_level": 1}, {"title": "Současné křesťanství.", "content": "Už od 16. století vznikaly o celé představě vykoupení různé pochybnosti a kritiky jeho výkladů. Od 19. století se zpochybnila představa vzkříšení a liberální teologie se snažila pojem vykoupení vykládat pouze jako symbol lidského osvobození, případně příslib lepší budoucnosti. Současné výklady vykoupení buďto obhajují tradiční výklad vykoupení obětí Ježíše Krista, anebo se snaží zachovat význam vykoupení jako vysvobození z různých pout, jež člověka svazují (například strachu z budoucnosti, zoufalství nad nenapravitelnou vinou), jako zahlazení „dluhu“ člověka za dar života a jako příslibu konečné záchrany, kterou si ovšem neumíme konkrétně představit a podle Hanse Künga představovat ani nemáme.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "\"Tento článek je založen zčásti na informacích z odpovídajícího článku německé Wikipedie (viz odkazy vlevo).\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Vykoupení je specificky křesťanské označení pro širší pojem spásy. V křesťanské teologii se oba pojmy významem kryjí, každý ale představuje jiné hledisko a užívá jinou metaforu: zatímco spása je odvozena od slova pro záchranu a vyskytuje se v řadě náboženství, vykoupení přirovnává spásu k vysvobození otroka nějakým výkupným.", "tgt_summary": "Redemption is an essential concept in many religions, including Judaism, Christianity and Islam. The English word \"redemption\" means'repurchase' or 'buy back'.", "id": 2365975} {"src_title": "Altan-chán", "tgt_title": "Altan Khan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Altan-chán byl druhým synem džinonga Bars Boluda a vnukem Dajan-chána, který sjednotil Mongoly v pokusu o obnovení slávy říše Jüan. Po smrti otce roku 1519 Altan-chán převzal vládu nad tümedskými Mongoly, zatímco jeho starší bratr Gün Bilig vládl v Ordosu. Po bratrově smrti roku 1542 převzal i jeho panství a stal pánem celého pravého křídla Mongolů s titulem Töšeetü-sečen-chán. Poté, co roku 1547 zemřel Bodi-Alagh-chán, nejvyšší mongolský vládce, Altan-chán zaútočil na jeho syna a nástupce Darajsunga a donutil ho k útěku na východ. Roku 1551 s ním uzavřel mír, podle něhož Darajsung uznal nadřazenost Altan-chána a přiznal mu titul Gegen-chána. Poté byl Altan-chán nejmocnějším vládcem Mongolska a měl možnost tlačit na Ojraty a mingskou Čínu. Roku 1554 založil město Chöch chot (Modré město), které se stal jeho hlavním sídlem a řemeslnickým i obchodním centrem jeho panství. V letech 1529, 1530 a 1542 Altan-chán provedl velké nájezdy na čínské území. Roku 1550 obešel Velkou čínskou zeď a dostal se s armádou až na předměstí Pekingu, které vypálil. Pod mongolským tlakem mingský císař Ťia-ťing připustil uzavření míru a dohody o obnovení obchodu s Mongoly. Nakrátko byly otevřeny trhy s koňmi v Ta-tchungu a Süan-fu. Po několika měsících je však mingské úřady uzavřely a Mongolové se vrátili k nájezdům. Trvalý mír s říší Ming uzavřel až roku 1571, již s dalším císařem Lung-čchingem, od kterého obdržel titul \"Šun-i-wang\" (Poslušný a spravedlivý kníže). Po století míru mezi Mongoly a Ojraty Altan-chán uskutečnil proti východomongolským Ojratům i několik tažení, ve snaze o sjednocení kočovných kmenů. Zaútočil na ně roku 1552, Ojrati však opustili vrchoviny Orchonu a ustoupili na západ. Roku 1562 na ně zaútočil znovu a donutil je ustoupit až k Irtyši. Podporoval šíření a upevnění vlivu buddhismu v Mongolsku, za tím účelem navázal vztahy s lámou Sönam Gjamccho, představeným klášterů Sera a Däpung, pozval ho do Mongolska, přijal buddhismus a Sönam Gjamcchovi udělil titul dalajláma (titul byl zpětně přiznán i dvěma Sönam Gjamcchovým předchůdcům).", "section_level": 1}], "src_summary": "Altan-chán (, doslova „Zlatý chán“; 1507–1582), rodným jménem Anda (), z rodu Bordžiginů byl od roku 1519 chánem tümedských Mongolů a od roku 1542 nejvlivnějším mongolským chánem. Podařilo se mu sjednotit Mongolsko, od chalchských Mongolů na severu po čacharské kmeny na jihu.", "tgt_summary": "Altan Khan of the Tümed (1507–1582; ; Chinese: 阿勒坦汗), whose given name was Anda ( in Mongolian; 俺答 in Chinese), was the leader of the Tümed Mongols and de facto ruler of the Right Wing, or western tribes, of the Mongols. He was the grandson of Dayan Khan (1464–1543), a descendant of Kublai Khan (1215–1294), who had managed to unite a tribal league between the Khalkha Mongols in the north and the Chahars (Tsakhars) to the south. His name means \"Golden Khan\" in the Mongolian language.", "id": 1804610} {"src_title": "Engelbert Humperdinck (skladatel)", "tgt_title": "Engelbert Humperdinck (composer)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Humperdinck se narodil jako syn učitele v Siegburgu. Krátce poté, co se začal učit hrát na klavír, zkomponoval ve věku sedmi let i své první skladby. Ve třinácti letech napsal i své dva první singspiely. Vystudoval gymnázium v Paderbornu. Jeho rodiče sice neschvalovali jeho plány na hudební kariéru, dávali přednost studiu architektury, nicméně v roce 1872 vstoupil na konzervatoř v Kolíně nad Rýnem, kde studoval u Ferdinanda Hillera a Isidora Seisse. Krátce byl dirigentem Kolínského městského divadla. V roce 1876 získal Mozartovu cenu města Frankfurt nad Mohanem, jejíž součástí bylo stipendium, které mu umožnilo odejít do Mnichova, kde pokračoval ve studiu u Franza Lachnera a později u Josefa Rheinbergera.V roce 1879 se stal prvním nositelem berlínské Mendelssohnovy ceny. Stipendium spojené s tímto oceněním využil k cestě do Itálie. V Neapoli se seznámil s Richardem Wagnerem. Wagner ho pozval na své Hudební slavnosti v Bayreuthu a tak v letech 1880 až 1881 asistoval na provedení opery Parsifal. Kromě toho působil i jako učitel hudby Wagnerova syna Siegfrieda. V roce 1881 mu byla v Berlíně udělena cena Giacomo Meyerbeera. V roce 1883 se stal druhým dirigentem opery v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku profesorem na kolínské konservatoři. V roce 1885 působil jako hudební partner rodiny průmyslníka Kruppa v Essenu a krátce vyučoval kompozici a hudební teorii na konzervatoři v Barceloně. V letech 1887/1888 byl koncertním kritikem v Bonnu a redaktorem prestižního hudebního nakladatelství B. Schott v Mohuči. V roce 1890 se přestěhoval do Frankfurtu a stal se odborným asistentem na zdejší konzervatoři a operním referentem Frankfurter Zeitung. V té době patřil mezi jeho blízké přátele skladatel Hugo Wolf. V roce 1897 se přestěhoval do Boppardu a v roce 1901 do Berlína. V letech 1900 až 1920 řídil \"Mistrovskou školu hudební kompozice\" při \"Královské akademii umění\" a komponoval scénickou hudbu pro \"Deutsches Theater\" v Berlíně. Pracoval rovněž na úpravách lidových písní. Za jeho činnost mu Universität der Künste v Berlíně udělila čestný doktorát a Accademia di Santa Cecilia v Římě ho zvolila čestným členem (1914). V roce 1914 si podal žádost na místo ředitele konzervatoře v Sydney v Austrálii. V době vypuknutí první světové války však bylo obsazení tohoto místa Němcem nemyslitelné, zvláště když Humperding podepsal tzv. \"Manifest devadesáti tří\" na podporu německých vojenských akcí. 5. ledna 1912 utrpěl Humperdinck záchvat mrtvice. I když se zotavil, jeho levá ruka zůstala trvale ochrnutá. S pomocí svého syna Wolframa však i dále komponoval. 26. září 1921 se Humperdinck zúčastnil představení opery Carl Maria von Webera Čarostřelec v Neustrelitzu, kterou jeho syn režíroval. Během představení utrpěl druhý infarkt, ze kterého se již nevzpamatoval. O několik týdnů později uvedla na jeho počest Berlínská státní opera jeho nejslavnější operu \"Hänsel und Gretel\" Je pohřben spolu se svou manželkou Hedwigou v rodinné hrobce na hřbitově Südwestkirchhof Stahnsdorf v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "Perníková chaloupka.", "content": "Jeho nejslavnějším dílem je pohádková opera \"Perníková chaloupka\" (německy \"Hänsel und Gretel\", tedy \"Jeníček a Mařenka\"), na které Humperdinck začal pracovat ve Frankfurtu v roce 1890. Nejprve složil čtyři písně pro svou neteř k domácímu loutkovému představení. Poté použil libreto své sestry Adelheidy Wette napsané volně na motivy pohádky bratří Grimmů a zkomponoval singspiel se šestnácti písněmi pro zpěv a klavír volně spojenými dialogy. V roce 1891 pak začal pracovat na orchestrálním znění. Opera měla premiéru ve Výmaru 23. prosince 1893 pod taktovkou Richarda Strausse, který ji označil za mistrovský kus nejvyšší kvality. Se svou originální syntézou wagnerovské techniky a tradičních německých lidových písní, měla opera okamžitý a mimořádný úspěch nejen v Německu, ale po celém světě. V roce 1923 ji vybrala Královská opera v Londýně (\"Royal Opera House\") pro své první rozhlasové vysílání kompletní opery a o osm let později se stala i první operou přenášenou živě z Metropolitní opery (\"Metropolitan Opera\") v New Yorku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Engelbert Humperdinck (1. září 1854, Siegburg – 27. září 1921, Neustrelitz) byl německý hudební skladatel, dnes známý především pro svoji pohádkovou operu \"Perníková chaloupka\" (\"Hänsel und Gretel\"), na motivy pohádky Jeníček a Mařenka.", "tgt_summary": "Engelbert Humperdinck (; 1 September 1854 – 27 September 1921) was a German composer, who wrote the opera \"Hansel and Gretel\".", "id": 186591} {"src_title": "Hmoždinka", "tgt_title": "Wall plug", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hmoždinka se vyvinula z původních dřevěných špalíčků, sádrovaných do otvorů ve zdech. Když se rozšířilo jednoduché vrtání malých děr do zdiva pomocí ručních elektrických vrtaček, začaly se používat dřevěné kuželové kolíky zatloukané do otvorů. První hromadně vyráběnou hmoždinku patentoval roku 1911 zakladatel firmy Rawl John Joseph Rawlings na patentovém úřadě v Londýně. O rok později získal registraci na název \"rawlplug\". 14. ledna 1913 získal patent pod číslem 22680/11. Sestávala z konopné šňůry napuštěné zvířecí krví, do které se šrouboval příslušný šroub. Od roku 1926 vyráběla německá společnost Upat v Hamburku první hmoždinky z konopné šňůry s vlisovanou plechovou vložkou. První skutečně univerzálně použitelnou nylonovou hmoždinku si nechal pod označením „Fischer S“ patentovat Artur Fischer, zakladatel společnosti fischerwerke, v roce 1957.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době se většinou vyrábí z plastů, kvalitnější z nylonu, ale existují i kovové varianty (ocelové, nerezové, mosazné), pro které je vžité označení kotvy. Protože existuje mnoho typů stavebních materiálů a možností montáže, vyrábí se i mnoho druhů speciálních hmoždinek. Pro běžné použití se vyrábí plastové hmoždinky pro průměr vrtané díry 4, 5, 6, 8, 10, 12, 14, 16 a 20 mm, kovové kotvy mají rozsah několikanásobně větší (až například do 70 milimetrů). Díky používání chemického kotvení je rozsah téměř neomezený. Pro většinu typů hmoždinek se musí nejprve vytvořit odpovídající otvor pro uchycení, například pomocí vrtačky. U některých druhů se zašroubováním vrutu hmoždinka roztáhne a připevní k okolnímu materiálu, pojistkou jsou zpětně mířící zuby nebo uzel, který vytvořila hmoždinka v dutině. Moderní druhy hmoždinek například do sádrokartonu, či porobetonu vrtání otvoru nepotřebují, do materiálu se jen zašroubují nebo zatlučou. Natloukací hmoždinky, navzdory svému názvu, však vyvrtaný otvor potřebují. Hmoždinka je vedena nejen v podkladu, ale i přes připevňovaný materiál. Hmoždinku zlehka zaklepneme kladivem, tak aby byla celá v materiálu, a šroub potom dotáhneme šroubováním. Využití je zejména při montážích roštů a lišt, kdy spoj není pohledový. Výhodou je, že otvor do nosného i do připevňovaného materiálu vyvrtáme naráz, v jedné operaci a není potřeba zdlouhavého vyměřování. Hmoždinka umožňuje rozložit síly do plochy v upevňovaném materiálu. Takto vytvořená síla musí být rovnocenná nebo vyšší, než síla vytvořená tíhou uchycovaného předmětu. Při uchycení velmi těžkých materiálů do stěn apod. je nutné sílu rozložit do více hmoždinek. Důležité je, aby vrut svojí délkou dosáhl až za hmoždinku. Jen tak lze zcela využít její potenciál.", "section_level": 1}, {"title": "Truhlářské hmoždinky.", "content": "Označení hmoždinka se přeneslo také na dřevěné kolíky, jež slouží pomocí lepidla ke spojování dřevěných a podobných dílů. Pro tyto kolíky se dříve používal název „týbl“ (nebo „dýbl“) z něm. \"Dübel\". Jelikož v němčině toto slovo znamená obecně kolík jak do zdi tak do dřeva, bylo v češtině označení hmoždinka použito i pro tyto kolíky, třebaže se při použití nijak nedeformují. Truhlářské hmoždinky se vyrábějí z tvrdého dřeva v různých průměrech a délkách (i jako tyčky), a to buď hladké nebo rýhované (do dřevotřísky).", "section_level": 1}], "src_summary": "Hmoždinka je vložka pro upevnění vrutů, šroubů, závitových tyčí v pevných, nepružných materiálech, nejčastěji zdivu staveb nebo stavebních deskových materiálech. ", "tgt_summary": "A wall plug (UK English), also known as an anchor (US) or \"Rawlplug\" (UK), is a fibre or plastic (originally wood) insert used to enable the attachment of a screw in material that is porous or brittle or that would otherwise not support the weight of the object attached with the screw. It is a type of anchor that, for example, allows screws to be fitted into masonry walls. ", "id": 1862608} {"src_title": "Jean Gabin", "tgt_title": "Jean Gabin", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se v Paříži a vyrůstal ve vesničce Mériel v okrese Seine-et-Oise asi 35 kilometrů od Paříže. Byl synem kabaretních bavičů, matka zemřela, když mu bylo čtrnáct let. Nejprve pracoval jako dělník a pomocná síla, ale v devatenácti letech vstoupil na přání svého otce do showbusinessu v proslulém pařížském kabaretu Folies Bergère. Před tím, než odešel sloužit základní vojenskou službu v námořnictvu, pokračoval ve vystupování v rozličných menších rolích. Po dokončení své vojenské služby v r. 1925 se oženil s herečkou Marie-Louise Bassetovou, jejich bezdětné manželství však trvalo jen čtyři roky. Vrátil do zábavního průmyslu a pracoval pod uměleckým jménem \"Jean Gabin\" v téměř v každém z pařížských kabaretů, kromě toho vystupoval i v operetách. Stal se členem souboru, který cestoval po Jižní Americe, a po svém návratu do Francie našel práci v Moulin Rouge. Byl partnerem slavné Mistinguett. Díky svým výkonům se dostával do povědomí lidí, díky čemu se dostavily i lepší divadelní role, které vedly k jeho účinkování nejprve v krátkometrážních němých filmech (od roku 1928). Film ho lákal více než divadelní práce, protože se nerad učil dlouhé texty a před publikem trpěl trémou.", "section_level": 2}, {"title": "Zvukový film a válka.", "content": "O dva roky později přešel snadno po příchodu zvukového filmu ke společnosti Pathé Frères, kde natočil film \"Chacun sa Chance\". Hrál zde vedlejší role a v následujících čtyřech letech natočil asi tucet filmů. V r. 1933 zemřel jeho otec a Gabin se oženil tanečnicí Jeanne Mauchainovou. Prvního uznání se mu dostalo až ve filmu \"Maria Chapdelaine\" režiséra Juliena Duviviera, se kterým pracoval od r. 1934. Romantický hrdina v jeho podání ve válečném dramatu \"La Bandera\" z roku 1936 z něj udělal hlavní hvězdu a následující Duvivierův film \"Pépé le Moko\" z roku 1937 mu získal mezinárodní věhlas. V témže roce natočil Jean Renoir svůj významný snímek \"Velká iluze\", protiválečný film, který měl velký komerční úspěch a s příznivými kritikami běžel v New Yorku po nevídaných šest měsíců. Byl zahrnut nabídkami z amerického Hollywoodu, nicméně, všechny je odmítal až do příchodu druhé světové války. S postupem německé okupace se přidal k Jeanu Renoirovi a Julienu Duvivierovi ve Spojených státech. Během svého působení v Hollywoodu, si začal žhavý milostný románek s americkou filmovou herečkou a zpěvačkou německého původu Marlene Dietrichovou. V roce 1943 bylo francouzským soudem zrušeno jeho druhé manželství. Nicméně, jeho filmy natočené v Americe nebyly příliš komerčně úspěšné. Jeho složitá osobnost a příliš velké ego mu v jeho hollywoodské kariéře dost uškodily, když pracoval pro RKO Pictures. Před začátkem jednoho z filmů například požadoval na poslední chvíli, aby Marlene Dietrichová získala jednu z hlavních rolí, což studio odmítlo. Když nechtěl ze svého požadavku slevit, byl vyhozen a filmování bylo stornováno. V dubnu 1943 se přidal ke Svobodným Francouzům, francouzským osvobozeneckým silám generála Charlese de Gaulla a po boku západních spojenců pak bojoval v severní Africe. Účastnil se invaze v Normandii a byl jedním z těch, kteří opět osvobodili Paříž.Jako příslušník 2. francouzské tankové divize generála Leclerca se dostal až k Hitlerovu Orlímu hnízdu v Berchtesgadenu. Na konci války byl vyznamenán Vojenským řádem a francouzským Válečným křížem.", "section_level": 2}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po válce musel v jednačtyřiceti letech začínat znovu. Hrál ve dvou filmech s Marlene Dietrichovou, ale jejich vztah již byl u konce. V roce 1949 se po krátké známosti oženil s Christiane Fournierovou, manekýnkou módního domu Lanvin. Měli spolu tři děti: Florence (1949), Valérie (1952) a Mathiase (1955). V roce 1949 získal hlavní roli ve filmu Reného Clémenta \"Au-Delà Des Grilles\", který byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Za roli ve filmu Noc je mým královstvím (1951) získal cenu pro nejlepšího herce na filmovém festivalu v Benátkách. V r. 1952 si splnil svůj velký sen, když zakoupil v Normandii statek a začal se zde věnovat chovu koní. Začátkem 60. let se jeho statek La Pichonniere stal terčem protestů místních zemědělců. V roce 1976 ho krátce před svou smrtí prodal. V r. 1954 dosáhl velký úspěch t ve filmu \"Nesahejte na prachy\" režiséra Jacquese Beckera, který sklidil uznání rovněž u filmové kritiky a přinesl mu další ocenění na Benátském festivalu. Následovaly další úspěšné filmy padesátých let, jako \"Bídníci\", \"Burziáni\" a především první kriminální filmy s titulní postavou komisaře Maigreta. Také v posledních desetiletích jeho kariéry mu jeho známost a věhlas vylepšily především divácky úspěšné kriminální filmy jako \"Paša\", \"Sicilský klan\", \"Slunce rošťáků\" nebo \"Dva muži ve městě\". Zaujal i ve snímcích \"Tulák Archimedes\" či v situační komedii \"Tetovaný\", jediném společném filmu s Louisem de Funèsem. Jeho úplně posledním filmem se stala známá kriminální komedie \"Svatý rok\". Po dobu své 40 let dlouhé herecké kariéry natočil přibližně stovku filmů. Jako jedna z největších hvězd francouzského filmu byl v roce 1960 jmenován důstojníkem Řádu čestné legie. a v r. 1976 mu byla udělena další státní vyznamenání. V 15. listopadu 1976 zemřel na infarkt ve své rezidenci na pařížském předměstí Neuilly nad řekou Seinou. Na své přání byl kremován se všemi vojenskými poctami a jeho popel byl rozprášen do moře. Ve městě Mériel bylo zřízeno Muzeum Jeana Gabina, s pamětními exponáty z dob jeho úspěšné filmové kariéry a vojenské slávy. V roce 1987 mu byl posmrtně udělen Čestný César.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean Gabin, rodný m jménem Jean-Alexis Moncorgé (17. května 1904, Paříž – 15. listopadu 1976, Neuilly-sur-Seine, Hauts-de-Seine) byl francouzský divadelní a filmový herec a zpěvák.", "tgt_summary": "Jean Gabin (; 17 May 190415 November 1976) was a French actor and sometime singer. Considered a key figure in French cinema, he starred in several classic films including \"Pépé le Moko\" (1937), \"La grande illusion\" (1937), \"Le Quai des brumes\" (1938), \"La bête humaine\" (1938), \"Le jour se lève\" (1939), and \"Le plaisir\" (1952). Gabin was made a member of the Légion d'honneur in recognition of the important role he played in French cinema.", "id": 1733854} {"src_title": "Karpathos", "tgt_title": "Karpathos", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V roce 2011 žilo v obci 6226 obyvatel, z čehož připadalo 5981 na hlavní ostrov Karpathos a 45 na ostrov Saria. Hlavním a největším městem ostrova je město Karpathos (do roku 1953 zvaný Pigadia). Celý ostrov tvoří jednu obec, která se skládá ze dvou obecních jednotek a ty dále z komunit a jednotlivých sídel, tj. měst a vesnic. V závorkách je uveden počet obyvatel jednotlivých komunit.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ostrov je převážně kamenitý a hornatý s menším množstvím zeleně. Nejvyšší horou Karpathosu je Kali Limni (1215 m n. m.), na kterou vede cesta z vesnice Lastos Ta se vine mezi kameny a trnitými keříky, označená mnoha kamennými mužíky až k sedlu pod vrcholem. Z vrcholu jsou za dobrého počasí výhledy. Ostrov je ošlehaný větrem, protože po většinu dní v roce na něm fouká. S tím souvisí i to, že se na moři často tvoří vlny.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Dostupnost ostrova je letecky nebo trajektem. Hlavním zdrojem příjmů místních obyvatel je turistika a na ostrově je zázemí pro turisty (hotely, restaurace, pláže. Pláže jsou v okolí hlavního města kamenité s horším vstupem do vody. Na východní straně ostrova je mnoho menších pláží, přičemž k některým se lze dostat vcelku pohodlně autem, nebo lodí, zatímco k jiným lze dojet pouze na čtyřkolce, nebo jeepem. Ty je možné pronajmout v půjčovnách, které se nacházejí především v hlavním městě. Na západní straně ostrova jsou písečné pláže, kde je díky větru možné surfování. V roce 2014 se na ostrově nacházelo pouze pět bankomatů v hlavním městě a tři čerpací stanice. Ostrov je sídlem Řeků, kteří se na stáří vracejí z USA, kam dříve emigrovali. Kupují pozemky a staví na nich pravé americké montované domy. Mnoho vesnic si ale dochovalo osobitý ráz Řecka, a celý ostrov je i díky tomu považován za místo pro klidnou dovolenou, spojenou s pěší turistikou nebo možností projet ho autem a poznat tak jeho romantickou, byť větrem ošlehanou tvář. Kromě hlavního města je druhou obecní jednotkou na ostrově starořecká vesnice Olympos. Další zajímavá místa, která lze na ostrově navštívit, jsou pozůstatky větrných mlýnů (anemomylos), která jsou nejen v Olympu, ale například blízko u křižovatky před vesnicí Spoa, směrem na Messochori. Jeden z nich je opravený a funkční, slouží jako malé muzeum, kde vstupné můžete zaplatit například objednávkou kávy. Čerstvé ryby jsou k zakoupení v malém rybářském přístavu Finiki, kde rybáři v noci vyjíždějí na moře, a ráno sítě vytahují a úlovek jejich ženy a dcery připravují i pro turisty v několika tavernách ve vesničce. Najdete ji kousek od letoviska Arkassa na západním pobřeží ostrova. Nedaleko na malém výběžku obklopeném z jedné strany kamenitou a z druhé písečnou pláží, je archeologické naleziště Arkassa Ancient Acropolis. Z jeho téměř stolového vrcholu jsou krásné výhledy na moře i kopce na pevnině. Na konci silnice na severu ostrova, kde dál pokračuje po 4 km již jen cesta pro terénní vozidla, je vesnice Avlona, rozesetá pod skalnatými kopci. Nachází se v rezervaci, jejích součástí jsou i zátoky, kde žijí lachtani. V rezervaci je mnoho rostlin a ptactva, kteří jsou chránění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karpathos (druhý pád \"Karpathu\") () je řecký ostrov, který leží v Egejském moři východně od Kréty. Je druhý největší v Dodekanech po Rhodu. Těsně k němu přiléhá malý ostrov Saria, který spolu s ním tvoří jednu obec. Jihozápadně od něj se nachází ostrov Kasos, který spolu s obcí Karpathos tvoří regionální jednotku Karpathos. Ostrov má rozlohu 324,7 km2.", "tgt_summary": "Karpathos (, ), also Carpathos, is the second largest of the Greek Dodecanese islands, in the southeastern Aegean Sea. Together with the neighboring smaller Saria Island it forms the municipality of Karpathos, which is part of the Karpathos regional unit. Because of its remote location, Karpathos has preserved many peculiarities of dress, customs and dialect, the last resembling those of Crete and Cyprus. The island has also been called Carpathus in Latin and Scarpanto in Italian.", "id": 1500482} {"src_title": "Whist", "tgt_title": "Whist", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "Whist hrají čtyři hráči ve dvou dvojicích. Na začátku se rozlosuje (snímáním karet), kdo bude hrát s kým, přičemž partneři sedí proti sobě. Hraje se s jedním balíčkem 52 francouzských hracích karet (hodnoty od nejnižší po nejvyšší 2–10, J, Q, K, A) bez žolíků.", "section_level": 1}, {"title": "Míchání a rozdávání.", "content": "V prvním kole rozdává vylosovaný hráč. Rozdávající rozdá všem hráčům všechny karty (po jedné), takže každý má na ruce 13 karet. Pravidla whistu přísně zakazují jakkoli komentovat obdržené karty nebo dávat jakýkoli signál partnerovi. Poslední karta, kterou obdrží rozdávající, se otočí lícem nahoru a její barva bude v tomto kole trumfová. Tato karta zůstane lícem nahoru až do chvíle, kdy rozdávající zahraje kartu v prvním zdvihu.", "section_level": 2}, {"title": "Sehrávka.", "content": "Jako první vynáší hráč po levici rozdávajícího. Jako první kartu zdvihu může vynést libovolnou kartu. Další hráči po směru hodinových ručiček zahrají vždy jednu kartu do zdvihu. Má-li hráč kartu stejné barvy jako první karta zdvihu, musí ji vynést („přiznat barvu“). Jinak může vynést libovolnou kartu (na rozdíl od některých jiných zdvihových her nemusí vynést trumf). Zdvih získá hráč, který vynesl nejvyšší trumf. Není-li ve zdvihu trumf, získá ho hráč, který vynesl nejvyšší kartu v barvě první karty. V dalším zdvihu jako první vynáší hráč, který získal předchozí zdvih. Získané zdvihy si hráč pokládá před sebe lícem dolů. Každý hráč si smí prohlížet všechny karty ve zdvihu až do zahrání první karty dalšího zdvihu, ale po jejím zahrání si už nikdo nesmí prohlížet předchozí získané zdvihy. Takto se pokračuje až do odehrání všech 13 zdvihů.", "section_level": 2}, {"title": "Bodování.", "content": "Po skončení kola strana, která získala více zdvihů, obdrží tolik bodů, o kolik získala více zdvihů než 6. Při hře zkušených hráčů se jen výjimečně stává, že vítězná strana získá v jednom kole více než 2 body. Pak hra pokračuje dalším kolem, v němž rozdává hráč po levici hráče, který rozdával v tomto kole. Hraje se do chvíle, kdy některá strana získá 5 bodů. Toto číslo se při rekreačním hraní často mění, například oblíbenou variantou je americká, kdy se hraje do 7 bodů, nebo „dlouhá“, hraná do 9 bodů. V delších variantách hry se často na konci kola počítají body za \"honéry\". Tyto body se neudělují za získané zdvihy, ale jen za karty obdržené při rozdání, takže závisejí pouze na štěstí. Strana, která při rozdání dostala čtyři nejvyšší karty (A, K, Q, J) v trumfové barvě, obdrží 4 body. Strana, která dostala tři z těchto karet, obdrží 2 body. Body za honéry se počítají až po bodech za zdvihy a nemohou být posledními body k vítězství. Například hraje-li se do 9 bodů, některá strana má 6 bodů, v dalším kole uhrála 7 zdvihů a má honéry, získá 1 bod za zdvihy a jen 1 bod za honéry, aby nezískala vítězný počet bodů za honéry. Seriózní hráči body za honéry nepočítají, protože tyto body ve hře značně zvyšují prvek náhody.", "section_level": 2}], "src_summary": "Whist je zdvihová karetní hra pro 4 hráče, která se hraje s jedním balíčkem francouzských hracích karet. Vznikla ze starší hry Ruff and Honours (dnes již mrtvé) a hrála se zejména v 18. a 19. století. V 19. století byla ustanovena přesná pravidla, vznikla herní etiketa a základní techniky a whist se stal nejpopulárnější karetní hrou, kterou zůstal až do začátku 20. století, kdy toto místo zaujal bridž, který se z whistu vyvinul. Dnes je whist na ústupu, nicméně stále se hraje například ve Velké Británii. V průběhu času také v různých místech světa vzniklo mnoho variant whistu, v některých z nich před sehrávkou probíhá licitace (podobně jako v bridži nebo mariáši), v níž se jednotlivé strany zavazují uhrát určitý počet zdvihů a podle toho, zda závazek splní nebo ne, získávají nebo ztrácejí body. ", "tgt_summary": "Whist is a classic English trick-taking card game which was widely played in the 18th and 19th centuries. Although the rules are simple, there is scope for scientific play.", "id": 1348789} {"src_title": "Normální podgrupa", "tgt_title": "Normal subgroup", "src_document": [{"title": "Jiné definice.", "content": "Podmínku formula_4 lze přepsat do tvaru formula_5. Z toho můžeme odvodit následující ekvivalentní definici normální podgrupy: formula_1 je normální podgrupa formula_2, pokud je to její podgrupa a navíc platí Z tohoto vztahu plyne, že formula_9, a protože platí i pro formula_10: formula_11, je ekvivalentní formula_12. Proto se také někdy normální podgrupě říká invariantní vůči vnitřním automorfismům formula_13. Podgrupa \"N\" grupy \"G\" se nazývá normální podgrupou, pokud je neměnná v konjugaci, tzn.: Pro každý prvek \"n\" v \"N\" a \"g\" v \"G\", prvek \"gng\" je stále součástí \"N\". Zápis: Jakákoliv podgrupa, která splňuje následující podmínky, je normální. Každá může tedy být brána jako definice: Poslední podmínka objasňuje důležitost normální podgrupy – ta je způsobem, jak vnitřně klasifikovat všechny homomorfismy definované uvnitř grupy. Např. neidentická konečná grupa je jednoduchá, pouze pokud je izomorfní vůči všem svým neidentickým homomorfním obrazům, konečná grupa je ideální pouze pokud nemá normální podgrupy primárního či prvočíselného exponentu, a grupa je neideální pouze pokud odvozená podgrupa není doplněna žádnou správnou normální podgrupou.", "section_level": 1}, {"title": "Centrum grupy.", "content": "Mějme grupu formula_20. Její podmnožina formula_21 všech prvků formula_22 takových, že pro všechna formula_23 platí formula_24, se nazývá centrum grupy formula_20. Centrum grupy formula_20 je normální podgrupou grupy formula_20.", "section_level": 1}, {"title": "Svaz normálních podgrup.", "content": "Normální podgrupy grupy \"G\" tvoří mřížku podmnožiny zahrnující nejmenší prvek {e} a největší prvek \"G\". Jsou dány dvě normální podgrupy \"N\" a \"M\" v \"G\", průnik je definován jako a logický součet jako Mřížka je kompletní a modulární.", "section_level": 1}, {"title": "Normální podgrupa a homomorfismus.", "content": "Jestliže \"N\" je normální podgrupa, můžeme definovat násobky třídy ekvivalentních prvků jako (\"a\"\"N\")(\"a\"\"N\") := (\"a\"\"a\")\"N\". Toto mění soubor třídy ekvivalentních prvků na grupu nazývanou kvocientní grupa \"G/N\". Existuje přirozený homomorfismus \"f: G → G/N\" daný \"f(a) = aN\". Obraz \"f(N)\" se skládá pouze z identických prvků \"G/N\", třídy ekvivalentních prvků \"eN = N\". Obecně, homomorfismus grupy \"f: G → H\" převádí podgrupu \"G\" na podgrupu \"H\". Rovněž, předobraz jakékoliv podgrupy H je podgrupou \"G\". Předobraz triviální podgrupy {e} v \"H\" nazýváme jádrem homomorfismu a označujeme ho \"ker(f)\". Ukazuje se, že jádro je vždy normální a obraz \"f(G)\" v \"G\" je vždy isomorfní vůči \"G/ker(f)\" (první isomorfní teorém). V podstatě je tento soulad rozdělením mezi skupinou všech kvocientních grup \"G/N\" v \"G\" a skupiny homomorfních obrazů v \"G\". Můžeme také vidět, že jádro jako kvocientní mapy, \"f: G → G/N\", je \"N\", čímž jsme ukázali, že normální podgrupy jsou přesně jádry homomorfismu s doménou \"G\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Normální podgrupa formula_1 grupy formula_2 je taková její podgrupa, pro kterou navíc platí V abstraktní algebře je normální podgrupa podgrupou, která je neměnná ve spojení se členy skupiny, které je součástí. Jinými slovy, podgrupa \"H\" grupy \"G\" je v \"G\" normální jen potud, pokud \"gH=Hg\" pro všechna \"g\" v \"G\". ", "tgt_summary": "In abstract algebra, a normal subgroup is a subgroup that is invariant under conjugation by members of the group of which it is a part. In other words, a subgroup of the group is normal in if and only if for all and. The usual notation for this relation is formula_1. ", "id": 1871111} {"src_title": "Východofranská říše", "tgt_title": "East Francia", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Utváření Východofranské říše zasahuje až do vleklých sporů o nástupnictví mezi potomky Karla Velikého. Ludvík I., \"Zbožný\", (778-840) bojoval proti jeho synům o nadvládu nad Franskou říší, kterou na počátku roku 830 definitivně ztratil. Jeho syn Ludvík II. (\"Němec\"), který již od roku 831 vládl v Vévodství bavorském, Durynsku, Franckém vévodství a Vévodství saském, převzal v roce 833 regentství ve východní části Franské říše. Poté vybudoval království a soudržnost kmenů resp. kmenových vévodství ve svém vladařském dosahu. Verdunskou smlouvou z roku 843 zapsal Ludvík Němec do dějin Evropy Východní Franky coby samostatné království. Jméno \"regnum Francorum orientalium\" se však objevuje až o něco později, přesněji v roce 920, kdy Karel Dobrý a Jindřich I. Ptáčník uzavřeli bonnskou smlouvu. Karel směl svou říši nazývat \"Regnum Francorum occidentalium\", („Království západních Franků“). Germánská Východofranská říše byla poněkud odlišná od romanizované Říše západofranské. Byla z větší části položená mimo antické Imperum Romanum a její podobu jí vtiskly zejména sebevědomé kmeny a kmenoví vévodové. Tato vlastnost se výrazně táhne celými německými dějinami.", "section_level": 1}, {"title": "Regnum Teutonicorum.", "content": "Od 10. století byla Východofranská říše označována též jako \"regnum Teutonicorum\". Toto označení se však prosadilo teprve v 11. století, tedy od dob Sálské dynastie. Výraz \"regnum\" označoval nejprve obecně „vládu, dosah moci, království“ a samotná jednotlivá vévodství se v oněch časech označovala jako \"regnum\". Jako „Teutonici“ (společný výraz pro německy mluvící kmeny) byla říše chápána hlavně pouze, když vojsko složené z germánských vojáků táhlo přes Alpy do Itálie. Okolo panovníka se seskupili Frísové, Starosasové, Lotrinkové, Durynkové, Frankové, Alemáni a Bavoři. Celkem vzato, byla \"Východofranská říše\" (\"Svatá říše římská\") rovnocenným nástupnickým státem podle tradice franské a podle tradic antického Římského impéria.", "section_level": 1}], "src_summary": "Království východních Franků (latinsky \"regnum Francorum orientalium\") je oficiální název státního útvaru, který je obecně znám pod názvem Východofranská (někdy též Východofrancká) říše, a to až do začátku 12. století, také jen jako Východní Franky (latinsky \"Francia orientalis\") a od Od 11. století také znám jako Království Němců (latinsky \"Regnum Teutonicorum\"), je původcem, resp. předchůdcem, středověkého Německého království a Svaté říše římské.", "tgt_summary": "East Francia (Latin: \"Francia orientalis\") or the Kingdom of the East Franks (\"regnum Francorum orientalium\") was a precursor of the Holy Roman Empire. A successor state of Charlemagne's empire, it was ruled by the Carolingian dynasty until 911. It was created through the Treaty of Verdun (843) which divided the former empire into three kingdoms. ", "id": 1311648} {"src_title": "Kult osobnosti", "tgt_title": "Cult of personality", "src_document": [{"title": "Obecné předpoklady.", "content": "Jak se ukázalo ve 20. století, nejčastějším předpokladem k vzniku kultu osobnosti je krizová situace. Většinou se jedná o vnitřní krizi určitého společenského systému či dokonce jeho rozpad, válku nebo revoluci, ve které se budoucí uctívaná vůdčí autorita nějakým způsobem angažuje. Na konci těchto krizových událostí dojde obvykle k novému uspořádání společenských poměrů, které jsou spojeny s řadou optimistických očekávání a jsou častokrát líčeny jako lepší, než společenské poměry předchozí. V oněch nových poměrech zaujímá budoucí uctívaná autorita obvykle dominantní mocenské postavení. Nepostradatelnou roli hrají při etablování kultu osobnosti vždy masová média, v první polovině 20. století to byl zejména tisk, později i rozhlas. Bez loajálních médií, čili také umělců, spisovatelů, osvětových pracovníků apod., by vznik kultu nepřipadal vůbec v úvahu, jelikož by nebylo možné o vůdčí autoritě systematicky a pravidelně šířit informace v řadovém obyvatelstvu, které je, co se veřejného mínění týče, na média odkázáno.", "section_level": 1}, {"title": "Základní fáze vývoje kultu osobnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vytvoření ideálního obrazu vůdčí osobnosti.", "content": "Pod vlivem nadšení z konce krizových událostí a optimistických očekávání, spojených s novou historickou epochou, dochází ke zpětné konstrukci určitého mýtu okolo vůdčí autority. Její role během krizových událostí je neustále opakována, zdůrazňována či dokonce přeceňována. Celý život budoucí uctívané autority bývá líčen jako legenda. Budoucí vůdce je svým původem, svými schopnostmi a pohnutým životním příběhem častokrát předurčen k velkým hrdinským činům. Je jedním z mála, který je schopen řešit závažné krizové situace, zatímco ostatní váhají či selhávají. Po zklidnění či ukončení krizové situace se logicky a zaslouženě dostává do vedoucího mocenského postavení v nových společenských poměrech, což bývá většinou líčeno jako počátek nejlepší epochy v dějinách daného státu, dané společnosti apod. Vytvořením tohoto konstruktu, který je médii neustále opakován, dochází k faktické legitimizaci získané moci. Veřejná kritika vůdčí osobnosti se stává za těchto podmínek velmi obtížnou, jelikož by tím došlo i k napadení celého společenského systému, jenž daná vůdčí osobnost reprezentuje, a tudíž i k následnému zpochybnění mocenských nároků dané vůdčí osobnosti a jejích loajálních spolupracovníků. V souvislosti s konstrukcí heroické legendy dochází i k vybavení vůdce ideálními vlastnostmi, díky kterým mohl vůbec dosáhnout takových úspěchů. Tyto charakterové vlastnosti bývají častokrát přehnaně zdůrazňované, někdy dokonce zcela smyšlené. Do popředí vystupují zejména píle, vytrvalost, odvaha, skromnost, cílevědomost, průbojnost, strategické schopnosti, příkladný patriotismus nebo ochota obětovat se za své ideály. Stranou nezůstávají ale ani zájmy a postoje vůdčí autority. Lze se tak například setkat s oslavou abstinence, vegetariánství, lásky ke zvířatům či určitého druhu sportu, který daný vůdce provozuje či k němu projevuje náklonnost. Vůdce je obvykle univerzálně talentovaný, je tím nejlepším, co daná společnost či hnutí kdy stvořily, a všichni lidé by se jím v zájmu lepši budoucnosti měli inspirovat. Jelikož je vůdce charakterově zcela jedinečný a jsou mu připisovány mimořádné zásluhy, bývá na veřejnosti hojně vyzdvihováno i jeho literární dílo. Většinou jde o nějaký stěžejní teoretický spis, který zastává pozici jakési nové Bible, se kterou by se měl každý příslušník nově vzniklé společnosti obsahově seznámit a identifikovat. Ona Bible by měla přispět k pochopení myšlenek vůdce a jeho plánů, na kterých by měl každý jedinec participovat. Tyto spisy vycházejí častokrát v ohromných nákladech, a to pravidelně, aby byly každému bez problému k dispozici. Masové rozšíření a aktivní četba těchto publikací má vypovídat o loajalitě obyvatelstva a jeho ochotě následovat svého vůdce.", "section_level": 2}, {"title": "Veřejné uctívání vůdčí osobnosti.", "content": "Je-li ústřední osoba kultu řádně zmýtizována a zmonumentalizována a je-li úspěšně většinou společnosti jako taková přijímána, přichází na řadu rituální masové oslavy a ceremonie (divadelní představení, koncerty, průvody spolků a občanstva s proslovy apod.), pravidelně organizované především u příležitosti výročí narození, nástupu do čela společenského systému či jiných jubileí, neodmyslitelně spjatých s dílem a životem uctívaného vůdce. Jde o zvláštní okamžiky ve veřejném životě, jimiž se společnost pateticky hlásí ke svému vůdci a jeho ideálům, dává najevo svoji bezmeznou oddanost k jeho osobě a jím ztělesňovanému systému a demonstruje, že nachází přes sociální rozdíly v uctívaném svého sjednotitele, díky němuž je udržována základní kolektivní soudržnost celé společnosti. Z pohledu vůdce se jedná o mocenský legitimizující prostředek, jenž lze chápat jako všelidové hlasování, sdělující, že za ním drtivá většina obyvatel stojí a souhlasí s tím, co dělá. U příležitosti oslav různých výročí se kromě toho spouští intenzivní mediální kampaň, před níž není úniku. Tisk „chrlí“ jeden oslavný článek za druhým, masově se vydávají nové či revidované spisy vůdce, případně i jeho biografie, a pořádají se různé sváteční besedy a přednášky, čímž jsou legenda, monumentálnost a následováníhodnost jeho osoby nadále udržovány v povědomí společnosti či jsou ještě více ukotvovány a postupně vštěpovány dalším generacím. Oslavy bývají dále častokrát cíleně využívány k postupnému budovaní všudypřítomnosti uctívané osoby. Iniciativou shora i zdola dochází k vytvoření rozsáhlé sítě po ní pojmenovaných předmětů, objektů a institucí, jež se posléze stávají součástí každodennosti společnosti. Všudypřítomnost má dokazovat, že se společnost se svým vůdcem identifikuje a chce ho následovat. Jeho všudypřítomnost ho neustále připomíná, ukazuje míru jeho autority a reprezentuje i jím ztělesňované vznešené myšlenky a hodnoty, které je tudíž nemožné nějak pozapomenout či dokonce ignorovat. Stejnou roli hrají též portréty, busty a sochy uctívaného, jejichž výskyt v té které lokalitě rovněž dokazuje hloubku loajality k uctívané osobě a „jejímu“ systému. Sochy a pomníky hrají kromě toho velmi důležitou úlohu v rámci rituálních oslav, především v době narozenin vůdce. Monumentální socha, vztyčená většinou v centru města nebo obce, slouží jako středobod oslav, u kterého se obyvatelstvo dané lokality shromáždí, pateticky vyjádří svému vůdci svou lásku a oddanost a prokáže svou sounáležitost v rámci společenského systému, který vůdce ztělesňuje.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt a prohlášení vůdce za „nesmrtelného“.", "content": "Smrt a následný pohřeb vůdce lze považovat za vyvrcholení kultu. Společnost bývá po dobu několika dní vystavena intenzivní mediální masáži, kdy se neinformuje skoro o ničem jiném než o vůdci. Dochází k neustálému opakování legendy o vůdci a oslavování jeho činů, vlastností a životních hodnot. Smrt vůdce je také vhodnou příležitostí k další vlně masového přejmenovávání objektů a institucí či výstavbě dalších pomníků. Pečlivě organizovaný pohřeb, za účasti ohromných mas, pak opět jen demonstruje, jak je společnost jednotná, jak svorně stojí za svým zemřelým vůdcem a je ochotna se i po jeho smrti inspirovat jeho životním dílem a myšlenkami. Společnost se posmrtným uctíváním dál hlásí k činnosti, hodnotám a myšlenkám své zemřelé autority a dává najevo, že se pro ni nic zásadního nemění, vše zůstává víceméně při starém a že chce dál pokračovat ve vytyčené cestě, tzn. v procesu společenského vývoje, který vůdčí autorita coby dějinný hybatel uvedla do pohybu a svým působením ovlivňovala jeho další směřování. Dílo zesnulého vůdce je častokrát prohlášeno za věčné a stále aktuální, aby z něj v budoucnu společnost mohla dle potřeby čerpat inspiraci a aby se na něj následnické elity mohly před veřejností odvolávat, tzn. obsluhovat se, či se dokonce krýt jeho autoritou. V tomto ohledu dochází k mnoha výkladovým posunům, kdy následníci a jejich spolupracovníci argumentují, že by na jejich místě konal zesnulý vůdce v té které situaci tak, jak oni sami konají, a otevřeně se zamýšlejí nad tím, co by jim s největší pravděpodobností zesnulý vůdce doporučoval, co by si o všem myslel, jaké by připustil výjimky apod. Není přitom vyloučeno, že i u následníků se kult osobnosti může rozvinout. I u nich jsou často vytvářeny předpoklady pro vznik kultovního postavení, kdy jsou situovány do role věrných druhů a žáků zemřelého, kteří ho dlouhodobě doprovázeli na jeho jedinečné životní pouti, vykonali s ním či samostatně nějaký pro společnost historicky vysoce záslužný čin nebo byli jen „naočkováni“ jeho geniálním duchem, což je opravňuje v rámci takto vytvořené „apoštolské posloupnosti“ k výkonu vůdcovské role.", "section_level": 2}, {"title": "Oslabení a zánik kultu osobnosti.", "content": "Posmrtný kult osobnosti se stává s odstupem času pro každou společnost obtížně udržitelným. Každá společnost se v průběhu desetiletí obvykle dál vyvíjí, mění se její sociální skladba, mění se problémy, se kterými se musí potýkat, proměňují se její hodnoty apod., což vše dohromady trvale neumožňuje dogmatické lpění na několik desetiletí starém, byť následnickými elitami výkladově „upravovaném“ odkazu zesnulého vůdce, jenž působil za jiných podmínek v jiné době a jenž už do aktuálního dění nemůže vůbec zasahovat. Jeho osobnost začíná hrát spíše roli střízlivého vzoru a prostého symbolu a již okolo ní není možné celospolečensky budovat dalekosáhlý kult jako za jejího života či několik let po její smrti. Takový kult by mnoho lidí, na rozdíl od dob, kdy žili současníci uctívaného objektu, neoslovoval a jevil by se spíše jako anachronismus. Každá doba kromě toho potřebuje a produkuje své symboly či autority, které jsou lidem srozumitelnější a stojí jim blíže, čímž ale hned nemusí svou velikostí překonat své dávné předchůdce. Pro dlouhodobé fungování kultu zesnulé autority v jeho takříkajíc původní podobě se proto musí politický systém vyznačovat extrémní strnulostí a velkou dávkou konzervatismu vládních struktur, což je většinou typické pro systémy nedemokratického charakteru. Kult osobnosti, v tomto případě je nepodstatné, zdali se jedná o žijícího či zesnulého vůdce, může být ale i zničen, a to krizovou situací. Může se jednat o nějaký razantní zásah do stávajících poměrů – např. válku, revoluci a následné nastolení nových společenských poměrů, které uctívání zesnulých či sesazených autorit již neumožňují či ho dokonce zakazují. Může se ale jednat i o vnitřní krizi společenského systému, která nemusí nutně vyústit v jeho zhroucení, nýbrž jen v jeho transformaci, spočívající v adaptaci na aktuální potřeby doby a společnosti. V tomto případě dochází ze strany vládnoucích struktur k distancování se od kultu předchozího vůdce, který je činěn za vzniklou krizi zodpovědným a jeho masové uctívání již nepřipadá v úvahu.", "section_level": 2}, {"title": "Kult osobnosti v Československu a Česku.", "content": "V Československu se kult rozvinul u T. G. Masaryka, jehož adorace započala již roku 1918, s jeho pompézním návratem do vlasti. Ještě za Masarykova života se začalo s velebením Edvarda Beneše, který stal roku 1935 prezidentem a byl považován za Masarykova věrného žáka a spolehlivého ochránce jeho osvoboditelského díla. Došlo tak k zajímavé situaci, kdy byly v letech 1935–1937 masově uctívány dvě žijící vůdčí autority současně, přičemž se Benešovi ale nikdy nepodařilo opustit Masarykův stín. Uctívání obou autorit bylo násilně přerušeno rozbitím Československa a následnou okupací. Po válce pak došlo k obnově veřejného uctívání Masaryka a také Beneše, ale jen na krátkou dobu. Prezidentský kult byl po roce 1948 pěstován i nadále, ovšem jen pro potřeby komunistického režimu. Masaryk a Beneš byli postupně zcela zavrženi a začalo se s masivním pěstováním kultu Klementa Gottwalda, s jehož uctíváním a glorifikací se započalo už ve 30. letech 20. století uvnitř stalinizované KSČ. Po několik let byl masově oslavován i Gottwaldův nástupce Antonín Zápotocký, který, co se intenzity kultu týče, Gottwalda ale nikdy nedostihl. Po Chruščovově kritice Stalina v roce 1956 se kult osobnosti u žijících funkcionářů KSČ již nevyskytoval. Docházelo především k posmrtnému uctívání Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého, které nemělo ovšem takové rozměry, jako za jejich života, a působilo na většinu veřejnosti spíše nevěrohodně, zejména po okupaci Československa v roce 1968. K ukončení uctívání Gottwalda a Zápotockého došlo po Sametové revoluci roku 1989. Za ukázku kultu osobnosti v České i Slovenské republice považují někteří případ Václava Havla. Na neobjektivní hodnocení Havlových zásluh poukazoval ještě za Havlova života v roce 2011 český novinář Adam Bartoš. Snahy o budování kultu osobnosti chápal jako mediální kampaň na podporu nadcházejícího prezidentského kandidáta z řad chartistů a disidentů, například Karla Schwarzenberga. Absenci objektivního hodnocení Havlových zásluh kritizoval také výtvarník Milan Knížák, který označil události následující úmrtí Václava Havla za „jasný a neoddiskutovatelný projev kultu osobnosti“. Kulturně-sociální antropolog, politolog a poslanec KSČM Jiří Valenta u příležitosti poškození Lavičky Václava Havla odsoudil vandalský zločin; zároveň ale lavičku považuje za prvek, který by měl poukazovat a varovat před kultem osobnosti, který je i po Havlově smrti „vydatně živený“. Podle názoru spisovatele a publicisty Břetislava Olšera se vlastní kult osobnosti snažil budovat již sám Havel; tuto osobní snahu ale Olšer považuje jen za nesplněný sen.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady kultu osobnosti ze světa.", "content": "Ve 20. století se kult osobnosti rozvinul například u Adolfa Hitlera v Německu, V. I. Lenina a J. V. Stalina v Sovětském svazu a státech východního bloku či Mao Ce-tunga v komunistické Číně. Šlo o extrémní případy kultu osobnosti, podobně jako v Severní Koreji, kde jsou dodnes velebeni zesnulí vůdcové Kim Ir-sen a jeho syn Kim Čong-il. Kim Ir-sen byl dokonce prohlášen „věčným prezidentem“ a oficiálně stojí dál v čele země. Obřích rozměrů nabyl také kult Envera Hodži v komunistické Albánii či Nicolae Ceausesca v komunistickém Rumunsku. Kult osobnosti se vyskytoval i v meziválečném Polsku, kde byl uctíván maršál Józef Piłsudski, dále ve fašistické Itálii v čele s Benitem Mussolinim či ve Španělsku za diktatury generála Francisca Franca. Také v Jugoslávii se kult osobnosti vyskytoval – po druhé světové válce zde byl až do své smrti veleben maršál Josip Broz Tito. Na přelomu 20. a 21. století proslul pěstováním megalomanského kultu osobnosti i prezident Turkmenistánu Saparmurat Nijazov, který se nechával oslovovat jako „Turkmenbaši“ (otec všech Turkmenů), napsal knihu Ruhnama, jejíž obsah se musel vyučovat na turkmenských školách, přejmenoval měsíce v roce podle sebe a členů své rodiny a nechal si postavit řadu soch (nejznámější z nich byla umístěna na vrcholku „věže neutrality“ v hlavním městě Turkmenistánu Ašchabadu). Na svůj kult si potrpěl také např. irácký diktátor Saddám Husajn či libyjský vůdce Muammar Kaddáfí.", "section_level": 1}, {"title": "Pojem „kult osobnosti“ a jeho rozdílné interpretace v minulosti.", "content": "Pojem „kult osobnosti“ byl poprvé použit v Sovětském svazu v roce 1924, v souvislosti s uctíváním a glorifikací V. I. Lenina. Učinil tak Michail Ol'minskij, vedoucí Časopisu Historické komise pro dějiny Říjnové revoluce a Všesvazové komunistické strany (bolševiků), známé pod zkratkou VKS(b). Ol'minskij pěstování kultu okolo Lenina odsoudil a zdůraznil, že kult osobnosti („kul't ličnosti“) celkově odporuje duchu marxismu a vědeckého socialismu. Také v meziválečném Československu se lze setkat se snahou uctívání a glorifikaci významných osobností nějakým způsobem pojmenovat a definovat. Nejdále, dle dosud známých pramenů, zašel v tomto ohledu prezident Edvard Beneš se svým projevem u příležitosti odhalení Masarykova pomníku v severočeském Mostě 28. října 1935. Již v úvodu svého projevu Beneš prohlásil, že\" „rozumný a vyrovnaný kult významných osob byl od vždycky jedním z nejkrásnějších projevů národního života v lidské společnosti.“\" Poté charakterizoval hrdinu, kterého přirovnal k obrazu, k výrazu nejlepších vlastností a ideálů národa, a dal všem posluchačům na vědomí, že \"„uctívá-li se památka a dává-li se manifestačně najevo uznání práci velkých vůdců, politiků, státníků, chce se tím zdůrazniti, že bylo mnoho heroického v jejich životě a že toto heroické má a musí míti u současníků právo, aby bylo připomínáno a uznáváno jako projev nejvyšších cílů národní a státní kolektivity.“\" Následně Beneš zmínil, že oním hrdinou není nikdo jiný než T. G. Masaryk. Pokusil se tak Masarykův kult zdůvodnit a vysvětlit jeho význam pro československou společnost. Zcela jinak interpretoval termín „kult osobnosti“ sovětský vůdce N. S. Chruščov ve svém tajném projevu „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“ na XX. sjezdu KSSS v únoru 1956, ve kterém se koncentroval výhradně na osobu J. V. Stalina a důsledky jeho vlády. Na počátku svého projevu se vyjádřil ještě obecně, i když už s negativním nádechem: \"„Ústřední výbor strany se po Stalinově smrti začal přísně a důsledně orientovat na objasňování nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu-leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může udělat; ve svém jednání je neomylný.“\" V následujících pasážích se pak Chruščov věnoval jen negativním důsledkům, k nimž vedla Stalinova glorifikace, především jemu připisovaná neomylnost a s ní spojená nekritizovatelnost jeho osoby. Díky „kultu osobnosti“ se tak dle Chruščova v rukou Stalina soustředila neomezená moc, Stalin se mohl dopouštět zločinů a chybných rozhodnutí s častokrát fatálními následky pro celý Sovětský svaz a nikdo nemohl tento stav věcí ovlivnit. „Kult osobnosti“ byl tudíž v této souvislosti nevhodně použit jako synonymum pro způsob Stalinovy vlády, pro období masového bezpráví a teroru, způsobené koncentrací neomezené moci v rukou nekritizovatelného jednotlivce. Chruščov se tak vymezil vůči „zlému a špatnému“ Stalinovi a ostatním aspektům „kultu osobnosti“ se vůbec nevěnoval, díky čemuž získal tento termín po XX. sjezdu KSSS ve východní Evropě silné negativní konotace. Velmi rozpačitě interpretovali kritiku „kultu osobnosti“ po roce 1956 českoslovenští komunisté, kteří se za Stalinovy vlády po celou dobu okázale prezentovali jako jeho věrní žáci a spojenci. Zdrcující kritika Stalina na XX. sjezdu KSSS byla pro československé komunisty celkově velmi nepříjemnou záležitostí. Aby svízelnou situaci vyřešili a nezpochybnili přitom legitimitu své moci, kritizovali všechno možné, jen ne zesnulého zakladatele režimu Klementa Gottwalda, který byl po svém uložení v mauzoleu na Vítkově roku 1953 nadále masově uctíván. Za případné chyby a bezpráví, které „kult osobnosti“ v letech minulých způsobil, byl činěn zodpovědným vždy někdo jiný, častokrát bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, popravený po politickém procesu v roce 1952. Pod pojmem „kult osobnosti“ rozuměli komunisté většinou vynášení osobnosti nad kolektiv, zveličování jejích zásluh či vlastností a následné zneužití moci, přičemž se nemuselo vždy jednat jen o vedoucí funkcionáře strany. Takto chápal daný problém i Gottwaldův nástupce Antonín Zápotocký, který si jednou pro sebe poznamenal: \"„Kult osobnosti. Zde je mnoho nejasností. Je pochopitelno, že musely zde vzniknout. Otázka byla postavena trochu jednostranně. Věc není jen ve vnějších znacích. Soustřeďování rozhodování a moci v rukou jednotlivce, kteří tuto moc zneužijí. To jde odshora až dolů. V každé místě je nějaký vládce.“\"\" \"Původně vnitrostranická diskuze o „kultu osobnosti“ Stalina se postupně rozšířila do celé společnosti a rozrostla se i o kritiku poměrů v Československu. Některé základní organizace požadovaly dokonce mimořádný sjezd KSČ. Aby diskuze o závěrech XX. sjezdu KSSS dál neeskalovala, byla v květnu 1956 Antonínem Novotným ukončena. K dalšímu otevření diskuze došlo po XXII. sjezdu KSSS roku 1961, který kritiku „kultu osobnosti“ prohloubil. XII. sjezd KSČ se roku 1962 problémem sice dál zabýval, opět ale ve starém pojetí. „Kult osobnosti“ byl znovu překrouceně charakterizován jako uplatňování protistranických metod, které izolovaly stranu od mas, narušily rozvoj socialistické demokracie apod. a projevovaly se v komandování a prosazování libovůle jednotlivců. Podobné stanovisko vyjádřil i severočeským krajským výborem KSČ pověřený kolektiv autorů ve své brožuře „K některým otázkám kultu osobnosti a jeho projevům v Komunistické straně Československa“ z roku 1963, v níž se zdůrazňuje, že kult osobnosti nebyl pouhou záležitostí uctívání vůdčí postavy, ale především nesprávným způsobem vykonávání moci nedotknutelným jednotlivcem či úzkou skupinou lidí, což celý vládní systém deformovalo. Poslední publikaci v komunistickém Československu, jež se danou problematikou zabývala, vydal pod názvem „O vzniku a podstatě kultu osobnosti“ Jaroslav Bláha roku 1969. I zde najdeme pokus o srozumitelnou definici – „kult osobnosti“ se má vyznačovat přičítáním nadneseného významu jednotlivým osobnostem, snižováním či upíráním zásluh jiných, zatajováním jejich chyb, jejich omezenou kritizovatelností či úplnou nedotknutelností, nestřídmou popularizací apod., což má být ale pouze předstupněm pro jevy daleko horší, jako \"„uzurpování moci a potlačování demokracie; porušování zákonů, předpisů a obecně přijatých norem, i jejich svévolný výklad; bezohledná likvidace ideologických odpůrců zahrnující i likvidaci fyzickou.“\" Ani Bláha tedy neopustil staré, silně negativní schéma, které zůstalo v platnosti až do zhroucení komunistického režimu v roce 1989.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kult osobnosti (latinsky \"cultus\" = uctívání, ve starších zdrojích též kult osoby) obecně spočívá v glorifikaci (tzn. v tomto případě v neúměrném zveličování zásluh a vlastností) a silně zritualizovaném uctívání vůdčí osobnosti uvnitř určitého hnutí nebo v rámci celé společnosti. Nejčastěji se vyskytoval tento jev ve 20. století, především v diktaturách, výjimkou ale není ani v dnešních demokratických společnostech.", "tgt_summary": "A cult of personality, or cult of the leader, arises when a country's regime – or, more rarely, an individual – uses the techniques of mass media, propaganda, the big lie, spectacle, the arts, patriotism, and government-organized demonstrations and rallies to create an idealized, heroic, and worshipful image of a leader, often through unquestioning flattery and praise. A cult of personality is similar to apotheosis, except that it is established by modern social engineering techniques, usually by the state or the party in one-party states and dominant-party states. It is often seen in totalitarian or authoritarian countries. ", "id": 904960} {"src_title": "Freising", "tgt_title": "Freising", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Na dómském vrchu se našly vykopávky z mladší doby kamenné i z doby bronzové, jméno má patrně keltský původ. Od roku 555 zde sídlil první bavorský hrabě a patrně už roku 715 sem přišel francouzský poustevník a biskup svatý Korbinián, k jehož legendě se váže i městský znak: medvěd, který mu prý nosil zavazadlo. Roku 739 biskupství oficiálně založil anglický misionář svatý Bonifác. Biskup Arbeo z Freisingu (723–784), zakladatel knihovny Freisenského dómu, se pokládá za nejstaršího německého spisovatele a jeho latinsko-starohornoněmecký glosář \"Codex Abrogans\" (nebo jen \"Abrogans\") za nejstarší dochovanou německou knihu. Biskup Ota z Freisingu (1112–1158) napsal roku 1143 rozsáhlou „světovou kroniku“ (\"Chronica sive Historia de duabus civitatibus\"), důležitou i pro nejstarší české dějiny. Roku 1158 vypukl spor mezi biskupem a bavorským hrabětem Jindřichem Lvem, což se stalo počátkem rivality Freisingu a Mnichova. Patrně v této souvislosti byl vypálen freisinský dóm a místo něj v letech 1159–1205 postavena mohutná románská bazilika, která dodnes stojí, ovšem s gotickou klenbou (1481) a barokní přestavbou interiéru (1619 a 1724). Od roku 1697 bylo ve Freisingu teologické učiliště. Od 15. století získával Mnichov pozvolna převahu, biskupství tam bylo přeneseno ale až roku 1821.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava a hospodářství.", "content": "Freising leží na železnici mezi Mnichovem a Řeznem, vede sem linka předměstské železnice S1 z Mnichova, dálnice A92 a od roku 1980 je v těsné blízkosti města mezinárodní letiště Mnichov. To je také zdaleka největší zaměstnavatel freisinských občanů, vedle škol a slavného pivovaru Weihenstephan.", "section_level": 1}, {"title": "Školy a kultura.", "content": "Ve Freisingu je několik středních škol (např. Dom-Gymnasium Freising), odborná vysoká škola, Fakulta potravinářské technologie Technické univerzity Mnichov, jejíž součástí je i pivovar, který se dovolává tradice klášterního pivovaru, doloženého od 12. století, a několik výzkumných ústavů. Do roku 1969 zde fungovala ještě Filozoficko-teologická vysoká škola. U dómu je veliké diecézní muzeum náboženského umění, na náměstí je barokní Asamovo divadlo, obnovené roku 1978, a působí zde řada pěveckých sborů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Freising (dříve také\" Frigisinga, Frisinga, Freisingen\" nebo \"Freysing,\" latinsky \"Frisinga\" (adjektivum \"Frisingensis\"), zastaralé české exonymum Frisinky, adj. \"frisinský/frizinský\") je bavorské velké okresní město, které leží asi 30 km SSV od Mnichova na pahorcích nad řekou Isar; 5 km JV od města leží mezinárodní letiště Mnichov. Město má bohatou historii a je to správní středisko zemského okresu Freising.", "tgt_summary": "Freising () is a town in Bavaria, Germany, and the capital of the Freising \"Landkreis\" (district), with a population of about 50,000.", "id": 2274558} {"src_title": "Bordeauxská klasifikace vín", "tgt_title": "Bordeaux Wine Official Classification of 1855", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Na rok 1855 byla do Paříže plánována Světová výstava, a tak se do francouzského hlavního města začalo svážet zboží nejen z celé Francie, ale z celého světa. Bordeaux mělo reprezentovat víno. Běžní návštěvníci výstavy však neměli možnost vína ochutnat. Pro větší zajímavost proto měla výstavu doprovodit vinařská mapa regionu doplněná přehledem nejlepších vín z oblasti. Bordeauxská obchodní komora proto požádala Unii nákupčích, aby zhotovila přehledný „seznam všech klasifikovaných červených vín v regionu, v němž bude tak přesně a kompletně, jak je to jen možné, specifikováno, do které z pěti tříd každé z nich patří a ve které obci je možno je nalézt“. Nákupčí totiž měli jako jediní celkový přehled o trhu s bordeauxskými víny. Měli také k dispozici všechny nezbytné podklady a zdroje, takže mohli během pouhého měsíce dodat seznam nejlepších vín. 18. dubna tedy vytvořili seznam, který později proslul jako \"Klasifikace z roku 1855\". Ještě dnes, více než 150 let po svém sestavení zůstává jedním z nejsměrodatnějších vodítek ve světě vín.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Všechna červená vína, jež se dostala na seznam, pocházela z oblasti Médoc. Jediné château mimo Médoc, jemuž byla při klasifikaci udělena zvláštní výjimka a bylo zařazeno do skupiny klasifikovaných usedlostí, bylo Château Haut-Brion, jež leží v oblasti Graves. Shodou okolností bylo navíc zařazeno na samotný vrchol této hierarchie. Bílá vína, jež se tehdy těšila mnohem menšímu významu než červená, byla omezena pouze na sladká vína z oblasti Sauternes a Barsac a zařazena pouze do dvou tříd.", "section_level": 2}, {"title": "Změny v klasifikaci.", "content": "V rámci každé kategorie jsou jednotlivá château zařazena podle kvality svých vín. Genialitu klasifikace z roku 1855 dokazuje skutečnost, že od dubna 1855 doznala pouhé dvě velké změny, a to zařazení Château Cantemerle do kategorie \"cinquième cru\" v roce 1856 a povýšení Château Mouton Rothschild do kategorie \"premier cru\" v červnu 1973. (Tomuto povýšení předcházelo 51 let usilovného snažení a jemného diplomatického manévrování majitele usedlosti barona Philippe de Rothschilda, jež značně ovlivnilo nejen samotné Château Mouton, ale i celý vinařský průmysl.) Několik dalších méně významných změn je také mnohem méně známých. Třetí změnou bylo vypuštění nejmenší z klasifikovaných usedlostí Château Dubignon z kategorie \"troisième cru\", neboť ji pohltilo Château Malescot St. Exupéry. V roce 1938 pak zmizelo Chateau Desmirail, bylo však roku 1981 opět obnoveno. Chateau Leoville, jež bylo v roce 1855 klasifikováno jako jediná usedlost, bylo rozděleno na tři: Leoville-Barton, Leoville-Las Cazes a Leoville-Poyferre..", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace z roku 1855.", "content": "Francouzsky \"Les Grands Crus classés en 1855\". U každého château je zapsána obec, v jejímž katastru se usedlost nachází. Pokud se jejich AOC liší od vesnice, je to uvedeno v závorce.", "section_level": 1}, {"title": "Sauternes a Barsac.", "content": "Barsacká château smějí svá vína nazývat Barsac či Sauternes.", "section_level": 1}, {"title": "Cru Bourgeois.", "content": "Mnohá z lepších vín, jež pocházejí z apelace Médoc AOC a která nebyla zahrnuta do klasifikace z roku 1855, jsou klasifikována jako \"Cru Bourgeois\", což je klasifikační systém, jenž byl od roku 1932 pravidelně upravován. V roce 2007 byl zrušen, avšak dalšího roku bylo rozhodnuto o jeho opětovném vzkříšení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bordeauxská klasifikace vín z roku 1855 je seznam nejlepších červených vín z oblasti Bordeaux sestavený na popud Napoleona III. u příležitosti Světové výstavy v Paříži v roce 1855. Klasifikace z roku 1855 byla sestavena na základě mnoha let pečlivého zvažování a porovnávání výsledků jednotlivých ročníků asi šedesátky médockých vinařských usedlostí. Jde o jasný a přehledný systém, harmonický řád s pevnou hierarchií, který i po sto padesáti letech dokonale slouží účelu, pro nějž byl navržen. Kritéria, jež tato klasifikace v oblasti Bordeaux nastavila, se stala vodítkem pro ostatní vinařské oblasti nejen ve Francii, ale na celém světě.", "tgt_summary": "The Bordeaux Wine Official Classification of 1855 resulted from the 1855 Exposition Universelle de Paris, when Emperor Napoleon III requested a classification system for France's best Bordeaux wines that were to be on display for visitors from around the world. Brokers from the wine industry ranked the wines according to a château's reputation and trading price, which at that time was directly related to quality. ", "id": 1736385} {"src_title": "Zlaté rouno", "tgt_title": "Golden Fleece", "src_document": [{"title": "Děj legendy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Frixos a zlatý beran.", "content": "V Orchomenu v Bojótii vládl král Athamás, který měl se svou manželkou Nefelé, bohyní oblaků, dvě děti: Frixa a Hellé. Když později Athamás zapudil Nefelé a oženil se s Ínó, dcerou thébského krále Kadma, nastaly dětem krušné časy. Macecha je nenáviděla a nastrojila úklady tak, že Athamás nakonec souhlasil s tím, aby obě děti byly obětovány a země tak uchráněna před hrozbami neúrody a hladu, který hrozil vypuknout. V poslední chvíli před obětním obřadem se objevil zlatý beran, poslaný matkou Nefelé, posadil si děti na hřbet a odletěl s nimi do daleké Kolchidy (země na východním černomořském pobřeží). Cestou však Hellé spadla do moře a utonula. Aiétés, kolchidský král, Frixa přijal vlídně a přátelsky. Frixos obětoval zlatého berana bohům za ochranu uprchlíků a zlatou kůži berana věnoval králi. Ten ji dal zlatými hřeby přibít na rozložitý vysoký dub v Areově háji. Dal ji hlídat strašnému draku, který nikdy neusnul, na stráži byli ještě dva býci s kovovými rohy a ohnivými nozdrami. Věštec Aiétovi řekl, že bude žít a kralovat tak dlouho, pokud bude vlastnit zlaté rouno. Frixos v dospělosti dostal za ženu královskou dceru Chalkiopé, měli čtyři syny. Po Frixově smrti se však k nim jejich děd Aiétés choval natolik zle, že se odhodlali k útěku, chtěli se navrátit do Orchomenu, rodiště svého otce.", "section_level": 2}, {"title": "V Iólku.", "content": "Po mnoha letech se téma zlatého rouna objevilo ve městě Iólku v Thessálii, které založil Krétheus, po něm měl převzít vládu Aisón, ale vlády se zmocnil jeho nevlastní bratr Peliás, úskočný i krutý. Aisón i proto ochránil svého syna Iásona hned po narození, dal ho na vychování kentauru Cheirónovi. Když Iásón dospěl, vrátil se do Iólku a žádal od krále Pelia vrácení moci. Peliás ho neodmítl, ale stanovil si jako podmínku hrdinský čin, nejraději získání zlatého rouna. Iásón tento téměř nesplnitelný úkol přijal. Nechal postavit velkou pevnou loď \"Argó\", získal skvělou posádku složenou z hrdinů, siláků a slavných mužů, bylo jich padesát, pro výpravu Argonautů do Kolchidy pro zlaté rouno.", "section_level": 2}, {"title": "Do Kolchidy.", "content": "Cesta byla dlouhá, nebezpečná, plná nástrah. Nikdo dosud do Kolchidy neplul, takže zkušenost posádky, ale také ochrana a podpora bohů, byly nutné. Všechny příběhy jsou vylíčeny v rozsáhlé báji o Argonautech. Posádka překonala všechna nebezpečenství a po dlouhé době skutečně doplula do Kolchidy. Cestou do její posádky dokonce přibyli čtyři synové Frixa, kteří byli právě na útěku z Kolchidy. Král Aiétés statečné mořeplavce přijal, vyslechl Iásónovo přání, ale protože neměl v úmyslu zlaté rouno vydat, stanovil si nesplnitelnou podmínku: Iásón musí s býky s kovovýma rohama a plamennými nozdrami zorat pole, zasít dračí zuby a až ze zubů vyrostou vojáci, musí je pobít, to vše v jednom dni. Když úkol splní, zlaté rouno dostane. Jestli ne, plánoval král záhubu všech Řeků. Iásón úkol přijal. Byl odhodlán usilovat o zlaté rouno nejprve po dobrém, nepůjde-li to, byl rozhodnut použít i násilí. Sám by ho ovšem nesplnil, od začátku měl pomoc bohů, zejména Héry a Athény a hned poté královské dcery Médeii, mocné kouzelnice. Tu zasáhl do srdce šíp boha Eróta a Médeia se z lásky stala Iásonovou největší pomocnicí. Dala mu kouzelnou mast, která způsobila jeho jednodenní nezranitelnost a poradila, jak zdolat válečníky z dračích zubů. Tak se Iásonovi podařilo splnit úkol. Aiétés však pojal ihned podezření, a to přímo k některé ze svých dcer. Médeia měla silné výčitky svědomí, že zrazuje svého otce, avšak její láska k Iásonovi byla větší a toužila stát se jeho ženou a odjet s ním do Řecka. Proto se připravili oba k útěku, v posvátném háji pomocí kouzel omámila draka, Iásón sebral rouno, doběhli k lodi a rychle odplouvali. Král Aiétés je marně pronásledoval i se svým synem Apsyrtem, který zradou Médei zahynul mečem Iásonovým.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Iólku.", "content": "Po návratu král Peliás proradně odmítl předat vládu Iásonovi, za to zaplatil životem. Médeia mu slíbila vrátit mládí, místo toho přiměla jeho dcery, aby mu otevřely žíly a pak nechala Pelia zemřít. Za tuto vraždu Iásón a Médeia byli z Iólku vyhnáni. O ústředním bodu tohoto příběhu, zlatém rounu, není dále žádné zmínky.", "section_level": 2}, {"title": "Původ legendy.", "content": "Původ legendy o zlatém rounu souvisí pravděpodobně s technikou rýžování zlata, využívající pro odplavení nežádoucích příměsí proud vody. V rýžovacích splavech se pro zachytávání zlatých zrnek upevňují na dno příčky a ovčí kožešiny, nebo jiné překážky na zpomalení pohybu těžkých částic a sedimentaci zrnek zlata. Kožešina se po rýžování vyjmula i se zachyceným zlatem. Odtud „zlaté rouno“. Podle jiných názorů se mohlo jednat o zlatavě zbarvenou kožešinu asijského kopytníka takina čínského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlaté rouno (, \"chrysómallon déras\") byla kůže s vlnou ze zlatého berana, která se stala symbolem královské moci a později důvodem velké výpravy Argonautů do země Kolchidy. Příběh o rounu a následné výpravě pro něj náleží k nejznámějším řeckým mýtům, jenž se rozšířil po celém antickém světě.", "tgt_summary": "In Greek mythology, the Golden Fleece (, \"Chrysómallo déras\") is the fleece of the golden-woolled, winged ram, Chrysomallos, which was held in Colchis. The fleece is a symbol of authority and kingship. ", "id": 52678} {"src_title": "Jaroslav Heyrovský", "tgt_title": "Jaroslav Heyrovský", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a studia.", "content": "Narodil se v Praze v rodině Kláry (rozená Hanlová z Kirchtreu) a Leopolda Heyrovských jako čtvrté z pěti dětí. Měl tři sestry, Kláru, provdanou za Arnošta Hofbauera, Marii a Helenu a mladšího bratra Leopolda. Otec byl profesorem římského práva na Univerzitě Karlově a také její rektor. V roce 1901 byl přijat na Akademické gymnázium, kam později do stejné třídy přistoupil Karel Čapek, s nímž i seděl v lavici. Odmaturoval v roce 1909. Téhož roku se zapsal na Karlovu univerzitu, kde navštěvoval přednášky chemie, fyziky a matematiky. Absolvoval zde dva semestry. V roce 1910 odešel studovat na University College do Londýna. Důvodem byl zájem o fyzikální chemii, která byla na vysokých školách v Rakousku-Uhersku na nízké úrovni. Na University College tehdy přednášel například Sir William Ramsay. Díky studiu v Anglii se naučil experimentovat co nejjednodušeji a laboratorní deník si vedl v angličtině. Roku 1913 získal titul bakaláře přírodních věd (Bachelor of Science). Poté se přihlásil k postgraduálnímu studiu u profesora Fredericka G. Donnana, jemuž při přednáškách dělal demonstrátora (v Anglii v té době označení pro začínajícího asistenta). Během spolupráce s profesorem Donnanem se začal zajímat o elektrochemii. O prázdninách roku 1914 se vrátil domů, kde kvůli první světové válce musel zůstat. Do konce roku 1914 pracoval v laboratoři profesora Štěrby-Böhma v Chemickém ústavu Karlovy univerzity. V lednu 1915 narukoval. Kvůli tělesné slabosti jej přidělili k zdravotnímu oddílu. Sloužil u 28. pěšího pluku (se sídlem v Szegedu), který měl plukovní nemocnici v Táboře. Zde působil v lékárně (jako lékárenský chemik a na rentgenovém oddělení). V roce 1916 se s plukem přesunul do nemocnice v městské části Innsbrucku, čtvrť Igls. Tady začal pracovat na dizertační práci o elektroafinitě hliníku. Onemocněl však zánětem středního ucha a odjel se léčit do Prahy.", "section_level": 2}, {"title": "Práce.", "content": "Rigorózní zkoušku složil 27. června 1918 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ještě před koncem války. 26. září byl promován doktorem filosofie. Mezi oponenty byl i profesor Bohumil Kučera, který Heyrovského upozornil na obecné otázky elektrokapilarity a na neshody hodnot povrchového napětí měřeného jeho metodou a klasickou metodou francouzského fyzika Gabriela Lippmana. Právě zkoumání Kučerových výsledků měření o čtyři roky později vedlo k objevu polarografie. Od podzimního semestru 1918 působil jako asistent profesora Bohuslava Braunera na Ústavu analytické chemie Univerzity Karlovy. Kromě toho se věnoval studiu ionů a sloučenin hliníku. Napsal o tomto tématu šest vědeckých publikací, tři z nich vyšly v renomovaném časopise Journal of the Chemical Society. V únoru 1920 mu byla o dva roky prodloužena smlouva na post Braunerova asistenta. V roce 1920 začal v Praze přednášet nový obor, fyzikální chemii. V dubnu 1920 byl jmenován docentem. Habilitační práci s názvem \"Kyselina hlinitá. Příspěvek k teorii amfoterních elektrolytů\", tvořily výsledky jeho bádání z let 1913 až 1920. O rok později získal za stejnou práci titul doktora věd (DSc.) na londýnské univerzitě. Na jaře 1922 se stal mimořádným a v květnu 1926 řádným profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově. Roku 1926 absolvoval šestiměsíční stáž na Sorbonně. V letech 1922–1939 řídil Ústav fyzikální chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Roku 1928 založil společně s Emilem Votočkem časopis, ve kterém vycházely československé vědecké články ve světových jazycích. Název časopisu byl dvojjazyčný, anglicky \"Collection of Czechoslovak Chemical Communications\" a francouzsky \"Collection des travaux chimiques Tchécoslovaques\". V roce 1933 absolvoval sérii přednášek v Spojených státech amerických a roku 1934 v Sovětském svazu.", "section_level": 2}, {"title": "Objev polarografie.", "content": "Koncem roku 1921 napadlo Heyrovského měřit proud, který prochází kapkovou elektrodou. První závislosti (polarografické křivky) zaznamenal 10. února 1922 při elektrolýze roztoku chloridu sodného. Začátkem roku 1922 mezi kapkovou elektrodu a potenciometr zařadil galvanometr. Metoda byla objevena při zkoumání elektrolýzy se rtuťovou kapkovou katodou, kterou byly při objevu z roztoku deponovány alkalické kovy. V říjnovém čísle roku 1922 časopisu Chemické listy se objevil článek o tomto objevu nazvaný \"Elektrolýza s rtuťovou kapkovou elektrodou\". O objevu polarografie přednesl přednášku na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně v roce 1923. To zaujalo japonského vědeckého pracovníka Masuzó Šikatu, který se přijel s metodou seznámit do Prahy. V roce 1924 spolu se svým japonským spolupracovníkem sestavil originální přístroj pro automatický záznam křivek závislosti proudu na napětí, přístroj nazvali polarograf. Název vybral spolu s Šikatou podle toho, že při vkládání elektrického napětí se kapková elektroda elektrochemicky polarizuje. Sestavili ho pro urychlení ručního záznamu polarizačních křivek. Podle návrhu jej vyrobili mechanici fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy Innemann a Peták. Od roku 1929 se u nás začal polarograf vyrábět komerčně, od 30. let se do výroby zapojily i zahraniční firmy. Heyrovský polarografii vybudoval a nasměroval i pro praktické využití v chemické analýze.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka, údajná kolaborace.", "content": "Díky své známosti s profesorem Johannem Böhmem, kterému v roce 1935 pomohl přestoupit z tehdejšího nacistického Německa na pražskou univerzitu, mohl v laboratořích chemického ústavu pracovat i během druhé světové války, když byly vysoké školy uzavřeny. Během války v polarografii zavedl použití osciloskopu a spolu s Jindřichem Forejtem tak vyvinul oscilografickou polarografii střídavým proudem. Tato možnost vědecké práce byla po válce vnímána částí české veřejnosti jako kolaborace. Dne 15. května 1945 mu kolegové, kteří byli členy revolučních gard, zakázali vstup do fyzikálně-chemického ústavu. O jeho osudu mělo rozhodnout vedení Přírodovědecké fakulty. To 21. června nařídilo, aby Heyrovský odevzdal klíče od budovy. Ve stejný den k tomuto případu vznikla vyšetřovací komise. Ta případ ukončila až koncem ledna 1946. Na jeho stranu se postavili mnozí kolegové i žáci. Naopak mu přitížilo členství ve Svazu pro spolupráci s Němci. Argumentoval tím, že byl v mnoha jiných organizacích (např. Americký ústav, English Grammar School, British Society) a musel tak prokazovat „objektivitu v kulturní spolupráci“. Kauzou se zabývala i Česká akademie věd a umění a skončila ji až 11. dubna 1946 s tím, že požadovala omluvu. Tu Heyrovský nejprve odmítal a v červnu 1946 se dokonce vzdal členství v ČAVU. Koncem roku po naléhání kolegů došlo ke kompromisu. Heyrovský rezignaci stáhl a 16. ledna 1947 akademie přijala jeho dopis s textem: V letech 1945–1950 se Heyrovský zabýval oscilografickým výzkumem reverzibility dějů na rtuťové kapilární elektrodě, diferenciální polarografií s tryskající elektrodou a studiem kapacitních jevů vyvolaných adsorpcí různých látek na rtuťových elektrodách. V letech 1951–1957 působil jako místopředseda Mezinárodní unie pro fyziku. Byl také prezidentem a prvním čestným členem Polarografické společnosti v Londýně. Pracoval rovněž ve vládní komisi pro zřízení Československé akademie věd.", "section_level": 2}, {"title": "Polarografický ústav.", "content": "Samostatný Polarografický ústav vznikl 1. dubna 1950. V jeho čele stál Heyrovský až do roku 1963, kdy odstoupil ze zdravotních důvodů. O rok později byl přejmenován na Polarografický ústav Jaroslava Heyrovského ČSAV. Od roku 1972 nese název Ústav fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského. Po odchodu z čela ústavu se dále věnoval oscilografickému výzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Zdravotní problémy, smrt.", "content": "Od druhé poloviny 40. let jej provázely drobné zdravotní problémy. Roku 1951 měl slabý záchvat mozkové mrtvice, který však nezanechal trvalé následky. Již před udělením Nobelovy ceny se léčil v nemocnici, provázely jej nepravidelnosti v krevním oběhu, těžký zánět žil a další komplikace. Tyto komplikace byly pravděpodobně způsobeny častou prací s rtutí. Zemřel na Velikonoční pondělí 27. března 1967 ve státním sanatoriu na Smíchově. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Publikace.", "content": "Heyrovský je autorem cca 130 knih a odborných článků. Mezi významné publikace patří například \"Použití polarografické metody v praktické chemii\" (1933), \"Polarographie\" (1941), \"Úvod do praktickej polarografie\" (1950, s P. Zumanem, česky 1953), \"Oscilografická polarografie\" (1953, s J. Forejtem) a \"Základy polarografie\" (1962, s J. Kůtou). Učebnice \"Základy polarografie\" byla přeložena do několika jazyků.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "V únoru 1926 se oženil s Marií Kořánovou (* 1903). Poprvé se potkali v Táboře během jeho vojenské služby. Otec matky Marie Kořánové Vladimír Kořán byl bratrancem Leopolda Heyrovského a ředitelem pivovaru Budvar. Marie šla v roce 1922 studovat do Prahy Filosofickou fakultu a rodinu Heyrovských navštěvovala. V roce 1929 se jim narodila dcera Jitka, která vystudovala chemii na PřF UK a poté pracovala v potravinářském výzkumu. Roku 1932 se narodil syn Michael, který dostal jméno po Heyrovského vzoru – Michaelu Faradayovi. Michael Heyrovský rovněž vystudoval chemii na PřF UK, poté dva roky působil v Cambridgi u laureáta Nobelovy ceny za chemii Ronalda Norrishe. Poté nastoupil jako vědecký pracovník na Polarografický ústav. Manželka Marie později pracovala jako Heyrovského sekretářka v Polarografickém ústavu.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Během svého života i po něm získal Heyrovský četná ocenění, čestná členství ve vědeckých institucích či čestné doktoráty několika univerzit. V roce 1951 obdržel státní cenu I. stupně. V letech 1955 a 1960 získal Řád republiky. V roce 1962 obdržel zlatou čestnou plaketu Za zásluhy o vědu a lidstvo od ČSAV. V roce 1972 mu byla odhalena pamětní deska v Kařezu, kde často pobýval. Roku 1952 o Heyrovském a polarografii natočil Československý státní film krátký, ještě neozvučený film. V roce 1982 po něm byla pojmenována planetka 3069 Heyrovský, v roce 1985 pak kráter Heyrovsky na odvrácené straně Měsíce. Několik vysokých škol mu udělilo čestný doktorát (např. Univerzita Karlova, Varšavská univerzita, Technická univerzita Drážďany, Pařížská univerzita, Vídeňská univerzita, Univerzita Johanna Wolfganga Goetheho Frankfurt a Université of Provence Aix-Marseille). Zahraniční akademie věd jej jmenovaly čestným členem (Americká akademie věd a umění, Německá přírodovědecká akademie Leopoldiny, Royal Society a německé, maďarské, polské, dánské, sovětské a indické akademie věd). Čestným členem se stal také v chemických společnostech v Československu, Polsku, Rakousku a Velké Británii. Byl též členem Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění, Československé národní rady badatelské a akademikem ČSAV. Po jeho úmrtí v roce 1967 se v Československu začaly pořádat debaty o elektrochemii s názvem \"Heyrovský Discussions on Electrochemistry\". Podle Heyrovského byla pojmenována čestná plaketa ČSAV Za zásluhy o rozvoj chemických věd.", "section_level": 1}, {"title": "Nobelova cena.", "content": "Na Nobelovu cenu byl nominován celkově osmnáctkrát. V oboru chemie čtrnáctkrát (1934, 1938, 1940, 1944, 1947, 1950, 1952–1959), ve fyzice jednou (1940) a na Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu třikrát (1948, 1949, 1953). Nobelovu cenu za chemii převzal 10. prosince 1959 za objev a rozpracování analytické polarografické metody. Na tu jej v roce 1958 navrhli předchozí laureáti Archer John Porter Martin, Chandrasekhara Venkata Raman a další významní vědci, nominovali jej také chemici ze slovenských vysokých škol. Při tradiční přednášce u příležitosti předání Nobelovy ceny hovořil o směrech polarografického výzkumu.", "section_level": 2}, {"title": "Výstava Příběh kapky.", "content": "Putovní výstava Příběh kapky vznikla v roce 2009 jako připomínka 50. výročí udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému. Navštívit ji mohli lidé v Pardubicích (2x), Brně (2x), Praze (5x), Olomouci, Ostravě, Jihlavě, Ústí nad Labem, Děčíně, Teplicích, Žďáru n.Sázavou, Železném Brodu, Vítkově, Prostějově, Uherském Hradišti, Zlíně a Českém Krumlově. Výstavu do července 2016 zhlédlo 22 500 návštěvníků.. Výstava si klade si za cíl přiblížit návštěvníkům osobnost Heyrovského a jeho objev, polarografii. Autory expozice jsou vědci z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR Dr. Květoslava Stejskalová, Dr. Michael Heyrovský, syn Jaroslava Heyrovského, a prof. Robert Kalvoda. Expozici tvoří 12 plakátů formátů A0 a A1, na kterých jsou umístěny fotografie života a vědecké práce Heyrovského. Součástí jsou i polarografické přístroje, skleněné polarografické nádobky, ukázky knih a publikací o polarografii a diapozitivy. Ve výstavní místnosti jsou promítány popularizační filmy o Heyrovském a výzkumu v oboru polarografie z přelomu 50. a 60. let.", "section_level": 1}, {"title": "Nadační fond Jaroslava Heyrovského.", "content": "Nadační fond Jaroslava Heyrovského (Jaroslav Heyrovský Endowment Fund) vznikl 10. září 1993. Mezi zakladatele patřily Heyrovského děti, Mgr. Jitka Černá, rozená Heyrovská a Dr. Michael Heyrovský, CSc. Hlavní náplní fondu je pomoc při vyhledávání nadaných středoškoláků a podpora při jejich odborném i osobním rozvoji. Mezi jeho další aktivity patří propagace odkazu Jaroslava Heyrovského. Uděluje Cenu Nadačního fondu Jaroslava Heyrovského.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaroslav Heyrovský (20. prosince 1890 Praha-Staré Město – 27. března 1967 Praha–Smíchov) byl český fyzikální chemik, objevitel a zakladatel polarografie a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1959. ", "tgt_summary": "Jaroslav Heyrovský () (December 20, 1890 – March 27, 1967) was a Czech chemist and inventor. Heyrovský was the inventor of the polarographic method, father of the electroanalytical method, and recipient of the Nobel Prize in 1959 for his discovery and development of the polarographic methods of analysis. His main field of work was polarography.", "id": 1764885} {"src_title": "Mezinárodní federace stolního tenisu", "tgt_title": "International Table Tennis Federation", "src_document": [{"title": "Význam organizace.", "content": "Činnost ITTF spočívá v několika oblastech: Jako součást péče o historii sportu i zajímavost provozuje ITTF v Lausanne také muzeum historie stolního tenisu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1926 u příležitosti mezinárodního turnaje ve stolním tenise v Berlíně byla založena federace stolního tenisu - budoucí ITTF. Kromě domácího Německa se zakládajícími členy stalo také Rakousko, Švédsko a Maďarsko. Ihned v roce 1926 se konalo první mistrovství světa, na kterém byly uděleny medaile v kategoriích mužská dvouhra, mužská čtyřhra, mužské týmy, ženská dvouhra a smíšená čtyřhra (poslední dvě kategorie byly zpočátku považovány spíše za raritu, teprve postupně získaly prestiž srovnatelnou s ostatními kategoriemi). Od roku 1928 přibyla i ženská čtyřhra, od roku 1934 také soutěž ženských týmů. Ve třicátých letech řešila ITTF první zásadní problém, kterým bylo stanovení maximální délky trvání setu a zápasu. Zavedením pravidla o časovém limitu byla úspěšně vyloučena sportovně i divácky \"nezáživná\" situace, kdy se setkali za stolem dva výhradní obranáři, kteří byli schopní si „pinkat“ v podstatě neomezeně dlouho. Druhý problém z počátků stolního tenisu přinesl tzv. \"fingerspin\" - neboli „cvrnkané podání“. To poskytovalo podávajícímu hráči neúměrnou výhodu a velice ztěžovalo jeho příjem. Následoval celkem logický zákaz. Podání bylo během 20. století omezováno pravidly ještě několikrát, protože situace, kdy hráč vyhrává díky tomu, že soupeři je příliš ztížena možnost „přečíst“ rotace u jeho podání, má záporný vliv na atraktivitu hry. V roce 1957 bylo rozhodnuto o konání mistrovství světa v intervalu dvou let na místo dřívějšího každoročního konání. Důvodem byl i fakt, že těžiště světového stolního tenisu se v té době přesouvalo z Evropy do východní Asie a financování každoročních výjezdů na mistrovství se pro některé chudší národní asociace stalo problémem. Vedená snahou o větší atraktivitu hry, provedla i v sedmdesátých a osmdesátých letech ITTF několik dalších úprav pravidel. Hlavní z těchto úprav souvisela s požadavkem různých barev potahů na obou stranách pálky. Šlo zejména o reakci na vývoj nových potahů typu \"antitopspin\" či \"tráva\", které mají oproti nejčastějším potahům typu \"soft\" podstatně odlišné a pro většinu hráčů nezvyklé herní vlastnosti. Tím se zamezilo situaci, kdy hráč používá pálku s rozdílnými typy potahů na obou stranách, které by ale byly stejné barvy a tudíž obtížně \"čitelné\" pro soupeře. Významné změny v pravidlech byly provedeny v roce 2000: Stolní tenis patří k nejrozšířenějším sportům, dlouhá léta chyběl na programu Olympijských her, což se ITTF snažila změnit. Tato snaha byla nakonec úspěšná a stolní tenis je zařazen mezi olympijské sporty od Letních olympijských her 1988.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní federace stolního tenisu (zkratka ITTF - International Table Tennis Federation) je zastřešující organizací jednotlivých národních svazů sdružujících hráče stolního tenisu. ITTF má v současné době 218 členských organizací a sídlí v Lausanne ve Švýcarsku. Je členem v organizacích IOC (MOV), ASOIF a SportAccord.", "tgt_summary": "The International Table Tennis Federation (ITTF) is the governing body for all national table tennis associations. The role of the ITTF includes overseeing rules and regulations and seeking technological improvement for the sport of table tennis. The ITTF is responsible for the organization of numerous international competitions, including the World Table Tennis Championships that has continued since 1926.", "id": 882677} {"src_title": "Otto von Kotzebue", "tgt_title": "Otto von Kotzebue", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Roku 1803, ve svých patnácti letech, se zúčastnil první ruské plavby kolem světa, na lodi \"Naděžda\". Výpravě velel kapitán Ivan Ivanovič (Adam Johann von) Kruzenštern, příští admirál. V roce 1815 byl jmenován velitelem brigy \"Rjurik\", která měla také obeplout svět a především hledat severní spojení Tichého oceánu a Atlantiku. Plula přes Baltské moře do Severního moře. V Lamanšském průlivu loď zastihla bouře a zle ji poničila. Další smrtelné nebezpečí přišlo v Drakeově průlivu. Obří vlna málem zabila i samotného Kotzebua. Loď se ale nepotopila, byla jen poškozená, a tak ji Kotzebue nechal opravit v Chile. V Tichém oceánu pak expedice objevila řadu nových ostrovů, kterým výprava dala samozřejmě ruské názvy: Rumjancevův (podle sponzora výpravy hraběte Nikolaje Petroviče Rumjanceva), Sviridovův, Kutuzovův či Suvorovův ostrov; dnes se neužívají, protože západní objevitelé ruské právo na pojmenování nerespektovali. Na cestě nicméně výprava objevila 399 dosud neznámých ostrovů. Poté se expedice zastavila v přístavu Petropavlovsk na Kamčatce a dále mířila na Aleuty, na Havajské ostrovy a objevila nové atoly u Marshallových ostrovů. Na Aljašce prozkoumala dosud zcela neznámou část pobřeží. U Aljašky však přišla rovněž další krize, kdy bouře znovu málem Rjurika potopila a Kotzebue podruhé málem přišel o život. Mezi Sumatrou a Jávou se Rusové dostali do konfliktu s piráty a došlo i na dělostřelecký souboj. Pak již výprava dorazila znovu do Evropy – přes Portsmouth a Kodaň do Tallinu. Další výpravy se zúčastnil v roce 1823 na šalupě \"Predprijatije\", která plula na Kamčatku, do Petropavlovsku. Roku 1826 se úspěšně vrátila do Kronštadtu. Poté se již Kotzebuovo zdraví zhoršilo natolik, že plavba po moři nepřicházela do úvahy – do důchodu odešel v dvaačtyřiceti letech, zemřel v osmapadesáti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Otto von Kotzebue (30. prosinec 1787, Tallinn – 15. únor 1846, Tallinn) byl estonsko-německo-ruský cestovatel, syn dramatika Augusta von Kotzebue. Narodil se v estonském Tallinnu (tehdy Ruské impérium), v rodině baltských Němců, svůj život spojil s ruským námořnictvem. Je po něm pojmenován Kotzebueův záliv na západním pobřeží Aljašky a rovněž městečko na Aljašce.", "tgt_summary": "Otto von Kotzebue (, tr. ; – ) was a Russian officer and navigator in the Imperial Russian Navy. He was born in Reval. He was known for his explorations of Oceania.", "id": 21659} {"src_title": "Gustav Kirchhoff", "tgt_title": "Gustav Kirchhoff", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kirchhoffovým profesorem byl Carl Friedrich Gauss. V roce 1847 vyjádřil matematickou formou poučky o rozdělení elektrického proudu ve vícevětvých elektrických obvodech prostřednictvím prvních dvou tzv. Kirchhoffových zákonů, které jsou základními vztahy, pomocí nichž se řeší elektrické obvody. Od roku 1854 byl profesorem fyziky na univerzitě v Heidelbergu. V roce 1859 dokázal zákon o vztahu mezi emisí a absorpcí světla. Spolu s Robertem Bunsenem rozvinuli metodu spektrální analýzy. Touto metodou je možné určit složení hvězd. V letech 1860–1861 pomocí spektrální analýzy objevili dva nové chemické prvky (cesium a rubidium). Kirchhoff dále definoval pojem černého tělesa a ukázal principiální význam úlohy určit jeho spektrum. Při studiu tepelného záření Kirchhoff zjistil, že v každé dutině obklopené stejně teplými tělesy vznikne univerzální záření (záření černého tělesa) závislé jen na teplotě stěn, ne však na jejich druhu, a že na toto dutinové záření lze vztáhnout intenzitu vyzařování jakéhokoliv tělesa, jsou-li známy jeho absorpce a index lomu. V roce 1874 vydal Gustav Kirchhoff \"Přednášky o mechanice\". Dílo začíná větou: „Mechanika je věda o pohybu, úkolem této vědy je popsat pohyby, k nimž dochází v přírodě, úplně a co nejjednodušším způsobem“. V mechanice učinil předpoklady pro vznik Kirchhoff–Loveho teorie, která popisuje chování desek za ohybu a je rozšířením Bernoulli-Navierovy hypotézy.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Jeho jméno nese měsíční kráter Kirchhoff a asteroid (10358) Kirchhoff, stejně jako „Kirchhoff-Institut für Physik“ (KIP) Heidelberské univerzity. 15. února 1974 vydala Deutsche Bundespost k příležitosti 150. výročí narození zvláštní poštovní známku. V roce 1875 se stal členem Královské společnosti. S Robertem Bunsenem se v roce 1877 stali prvními držiteli Davyho medaile.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gustav Robert Kirchhoff (12. března 1824 Königsberg, Prusko – 17. října 1887 Berlín) byl německý fyzik, který se zabýval především elektřinou a spektroskopií.", "tgt_summary": "Gustav Robert Kirchhoff (; 12 March 1824 – 17 October 1887) was a German physicist who contributed to the fundamental understanding of electrical circuits, spectroscopy, and the emission of black-body radiation by heated objects. ", "id": 1508849} {"src_title": "Šachová taktika", "tgt_title": "Chess tactic", "src_document": [{"title": "Taktické prostředky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vazba.", "content": "Vazba je situace, ve které se některá napadená figura nemůže pohnout ze svého místa. Je to proto, že po ústupu napadané figury by byla napadena jiná, ještě hodnotnější figura, nebo by byl vystaven král šachu. Výraz vázat označuje stav, kdy figura napadením figury soupeře vytvoří vazbu a tím jí znemožní pohyb. Figura, která má omezený pohyb je ve vazbě Vázat mohou pouze figury, které se mohou podle pravidel pohybovat o neomezené množství polí v horizontálním, vertikálním nebo diagonálním směru. Jsou to figury: střelec, věž a dáma. Král, jezdec ani pěšec vazbit nemohou. Vazbou lze znemožnit pohyb jakékoliv figuře s výjimkou krále.", "section_level": 2}, {"title": "Vidlička.", "content": "Vidlička, někdy též vidličky, je taktický šachový prvek, při němž je jeden šachový kámen použit k napadení dvou nebo více kamenů soupeře s cílem dosáhnout materiálního zisku (odebráním jednoho ze soupeřových kamenů), protože soupeř může odrazit pouze jednu z těchto hrozeb. Dát vidličku může kterýkoliv kámen, včetně krále, i když nejběžnější jsou vidličky jezdcem a dámou. Král však nemůže dávat vidličku kamenům, které by ho současně ohrozily, protože šachová pravidla nedovolují vystavit krále šachu. Ohrožen vidličkou může být rovněž jakýkoliv typ kamene. K vidličkám se velmi často používají jezdci, protože mohou skočit na pozici, z níž napadnou až sedm soupeřových kamenů, aniž by se mohly stát obětí jejich protiútoku (pokud ovšem mezi napadenými kameny není také jezdec). Jedním z objektů napadení často bývá král. Často se vyskytuje ve složitějších šachových kombinacích ve spojení s jinými idejemi.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojúder (dvojí úder).", "content": "Často je totožný s vidličkou, ale současná hrozba matu a ztráta nekryté figury vidličkou není.", "section_level": 2}, {"title": "Oběť.", "content": "V šachu je oběť takový tah, ve kterém se jedna strana vzdá některé své figury, druhá strana si na určitou dobu ponechá materiální výhodu a první strana doufá v kompenzaci za ni. Pokud je oběť provedena v zahájení, nazýváme ji gambit. Nejčastější je oběť pěšce, obětována však může být jakákoliv šachová figura kromě krále. Někteří autoři rozdělují oběti na \"pravé\" a \"falešné\" (nebo pseudo-oběti). U falešných obětí je relativně rychle jasná korektnost oběti, jelikož vede buďto Oproti tomu u \"pravých\" obětí je oběť jeden krok na cestě k dlouhodobějšímu cíli, příkladem může být", "section_level": 2}], "src_summary": "Šachová taktika je označení pro tu část šachové hry, která se vyznačuje promýšlením konkrétních variant, nikoliv tedy rozmýšlením plánu hry jako v případě šachové strategie. Obvykle se soustřeďuje na krátkodobé akce – tak krátkodobé, že mohou být předem propočítány lidským hráčem nebo počítačem. Hloubka kalkulace přitom ovšem závisí na hráčových schopnostech nebo rychlosti procesoru, ale také na charakteru pozice: v klidných pozicích s mnoha možnostmi na obou stranách není hlubší kalkulace možná, zatímco „taktické“ pozice s omezeným počtem vynucených variant umožňují propočítávat velmi dlouhé posloupnosti tahů. ", "tgt_summary": "In chess, a tactic refers to a sequence of moves that limits the opponent's options and may result in tangible gain. Tactics are usually contrasted with strategy, in which advantages take longer to be realized, and the opponent is less constrained in responding. ", "id": 1855954} {"src_title": "Vincenzo Coronelli", "tgt_title": "Vincenzo Coronelli", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Vincenzo Maria Coronelli se nejspíše narodil v Benátkách, dne 16. srpna 1650 jako páté dítě benátského krejčího jménem Maffio Coronelli a jeho manželky Catariny. Jako desetiletý byl Vincenzo poslán na učení do Ravenny, kde studoval xylografii, což je grafická technika tónového dřevorytu (gravírování dřeva). Ve 13 letech se vrátil do Benátek, aby byl přijat ke konventním františkánům a po dvou letech se stal novicem. Již v 16 letech, v roce 1666, publikoval první ze svých 140 samostatných děl. V roce 1671 vstoupil do kláštera svaté Maria Gloriosa dei Frari v Benátkách a řádem byl poslán na studium teologie v Římě, kde v roce 1674 získal doktorát. Před rokem 1678 začal Coronelli pracovat jako geograf a byl pověřen výrobou dvou pozemských a nebeských glóbů pro Ranunce II., vévodu z Parmy. Vévoda byl vytvořenými glóby nadšen a rozhodl se Vincenza jmenovat teologem. Kardinál d'Estrées, který byl na diplomatické misi, navštívil knihovnu vévody z Parmy a objevil glóby, načež se rozhodl pozvat Coronelliho do Paříže, aby vytvořil glóby pro Ludvíka XIV. V letech 1681–1683 Coronelli bydlel u kardinála v jeho paláci v \"Rue Barbette\". Věhlas Coronelliho se zvyšoval a v roce 1669 byl jmenován generálním ministrem františkánského řádu. Tato funkce mu vydržela pouze následující tři roky, protože po stížnostech duchovních bratří byl úřadem papeže odvolán.", "section_level": 1}, {"title": "První díla.", "content": "V roce 1678 se proslavil výrobou nebeského a pozemského glóbu, které měly shodně průměr 175 cm a byly zhotoveny mimořádně kvalitní technikou. Tvorba výše zmíněných glóbů Coronelliho proslavila a roku 1681 se přestěhoval do Paříže, kde během dvou let vytvořil dva glóby pro Ludvíka XIV. Opět se jednalo o jeden pozemský a jeden nebeský glóbus, které měly průměr 382 cm a váhu kolem dvou tun. Glóby byly zhotoveny z vřeten ohnutého dřeva, které bylo pokryté omítkou a vrstvou látky a poté bylo celé zabaleno do dvou velmi jemných tkanin na které byla nanesena samotná kresba. Nebeský glóbus – představuje stav oblohy při narození Ludvíka XIV. Zobrazuje souhvězdí v podobě hvězd, zvířat a planet v modrých barvách. Pozemský glóbus – představuje stav známých geografických poznatků francouzských průzkumů především v oblasti Severní Ameriky. Dnes jsou oba glóby vystaveny ve francouzské národní knihovně.", "section_level": 1}, {"title": "Život po pobytu v Paříži.", "content": "Po pobytu v Paříži Coronelli pracoval po celé Evropě, až se nakonec v roce 1705 usadil opět v rodných Benátkách, kde založil první geografickou společnost – Accademia Cosmografica degli Argonauti. Cílem bylo šíření publikací po celé Evropě. Byl také jmenován kosmografem Benátské republiky. Publikace Isolárium byla vydána v roce 1696. Další publikací mělo být rozsáhlé dílo – 45 svazková encyklopedie. První svazek byl vydán v roce 1701. V roce 1704 byl odvolán úřadem papeže z funkce generálního ministra františkánského řádu. Do své smrti se věnoval literárním aktivitám a publikacím svých děl. Coronelli zemřel v roce 1718. Do historie se zapsal především tvorbou glóbů, které od ostatních tvůrců barokního období odlišovala jejich umělecká dokonalost a přesnost zobrazovaných informací. Glóby jsou momentálně v muzeích mnoha států – např. Rakousko, Belgie, Německo atd. Na jeho počest je pojmenována Mezinárodní společnost pro studium glóbů (\"The International Coronelli Society for the Study of Globes\").", "section_level": 1}, {"title": "Encyklopedie.", "content": "30 let svého života věnoval Coronelli psaní encyklopedie (\"Biblioteca Universale Sacro-Profana\"), která měla mít 300 000 článků ve 45 svazcích a měla být uspořádána v abecedním pořadí. Vyrobeno bylo pouze prvních sedm, které pokrývají A–C. Kniha měla význam v hnutí encyklopedistů, protože poprvé zavedla opravy (svazky 41 a 42) a indexaci (svazky 43 až 45), což umožňovalo zpětné vyhledávání. Coronelli také zavedl kurzívu pro psaní knižních titulů.", "section_level": 1}, {"title": "Vybraná díla.", "content": "Za svůj život Coronelli vytvořil více než 100 glóbů různých velikostí, stovky map samostatně tištěných i jako součást atlasů a také rozpracovanou encyklopedii, konkrétně prvních 7 abecedně uspořádaných svazků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vincenco Maria Coronelli (16. srpna 1650 Benátky – 17. prosince 1718 tamtéž) byl italský kosmograf, kartograf, vydavatel a encyklopedista. Je znám pro svoji tvorbu atlasů, glóbů a také nejspíše první encyklopedie – \"Biblioteca Universale Sacro-Profana.\" ", "tgt_summary": "Vincenzo Maria Coronelli (August 16, 1650 – December 9, 1718) was an Italian Franciscan friar, cosmographer, cartographer, publisher, and encyclopedist known in particular for his atlases and globes. He spent most of his life in Venice.", "id": 1417882} {"src_title": "Břidlice", "tgt_title": "Slate", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Břidlice se dříve používaly jako krytina na pokrývání střech, v současnosti je toto využití omezeno na opravy historických staveb nebo specifické oblasti s tradičním použitím břidlice (např. Bretaň ve Francii a některé oblasti Belgie). Dříve se z nich vyráběly břidlicové psací tabulky pro použití ve školách, na něž se psalo pisátkem (rydlem, kaménkem). Z břidlice se též vyrábějí desky pro kulečníkové stoly, břidlicové brousky. Břidlice může být upravena do střešních tašek ve stylu šindelů nebo střešních tašek s určitým tvarem. Břidlice lze dělit na tenčí pláty, které jdou následně snadno stohovat. Tvar, barva i povrch zůstávají po rozdělení stejný. Největší rozmach zažily břidlicové střechy v Evropě od roku 1870 do první světové války, za což břidlice vděčí své extrémně nízké absorbitě vody. Index absorbity vody je pouhých 0,4% nebo míň, což dělá z břidlice voděodolný materiál. V dnešní době se břidlice řadí mezi luxusnější střešní krytiny. Vyniká především přirozenou přírodní krásou a trvanlivostí. Trvanlivost střechy z břidlicového šindele nebo tašek se odhaduje až na stovky let. Díky velmi nízké absorbitě vody je materiál velmi odolný i v průběhu mrazů. Díky své nízké vodivosti má navíc i izolační vlastnosti. Přichycení břidlicových tašek pak probíhá pomocí hřebíků nebo speciální háků, které jsou velmi podobné těm, které mají běžné střešní tašky. V Anglii probíhala fixace pomocí dvojitých hřebů do dřevěných latí, popř. přímo na dřevěné bednění, tedy podkladnou vrstvu z dřevěných prken. Hřebíky byly nejdříve z mědi, později pak z hliníku a dalších nereznoucích alternativ. Trvanlivost takové střechy byla při správné instalaci klidně i 80 až 100 let. Někteří dodavatelé břidlice navíc zmiňují další výhody, pokud má taška z břidlice vlastní hák", "section_level": 1}, {"title": "Další využití břidlice ve stavebnictví.", "content": "Kromě střech jsou pak kusy břidlice používány též jako obklad nebo dlažba. Velké využití mají v exteriérech jako vhodná dlažba pro chodníky, schody nebo skládaný obklad, tzv. wall cladding. Před nebo po instalaci dlaždic se navíc používají různé chemické nátěry, které výrazně zlepšují odolnost dlaždic vůči vlhkosti či mrazu. Navíc pomáhají i různě zahradit nedokonalý povrch obkladů. Kromě dlažby a obkladů se břidlice používala dokonce i jako zdící materiál v 19. století ve Velké Británii. Konkrétně v oblastech Blaenau Efestiniog a Bethesda ve Wales. Díky svým vlastnostem a nízké absorbitě vlhkosti se navíc břidlice používala i pro podřezávání a dodatečnou hydroizolaci zdí. V současnosti se břidlice používá především jako obklad nebo dlažba, často v kombinaci s dalšími materiály. Břidlicové střechy již patří spíše mezi luxusní střešní krytiny pro svou náročnost na dovoz a současně i instalaci na krov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Břidlice je označení pro usazené částečně metamorfované horniny s jemnou zrnitostí vzniklé z jílovců a prachovců. Obsahuje především minerály biotit, muskovit a andalusit. Pokud jsou břidlice dále vystaveny vyššímu tlaku a teplotě, vznikají z nich přeměnené horniny označované jako krystalické břidlice. Břidlice mívají černou až šedou barvu; vyznačují se dobrou rovinnou štěpností, takže z nich lze snadno vytvářet tenké desky. Relativní permitivita ε břidlice je 6,5 až 7,5. ", "tgt_summary": "Slate is a fine-grained, foliated, homogeneous metamorphic rock derived from an original shale-type sedimentary rock composed of clay or volcanic ash through low-grade regional metamorphism. It is the finest grained foliated metamorphic rock. Foliation may not correspond to the original sedimentary layering, but instead is in planes perpendicular to the direction of metamorphic compression. ", "id": 2034010} {"src_title": "Konrád I. Mladší", "tgt_title": "Conrad I of Germany", "src_document": [{"title": "Rodinné poměry.", "content": "Konrád I. byl nejstarším synem hraběte Konráda Staršího (odtud přízvisko Mladší), který vládl v Oberlahngau a jeho ženy Glismut, nemanželské dcery Karlovce a východofranského krále Arnulfa Korutanského. Jeho otec byl nejvlivnějším Konrádovcem, příslušníkem mocného rodu, jehož vliv zasahoval do Durynska, Lotrynska a Dolního porýní. V roce 913 se oženil se zhruba stejně starou Kunhutou Švábskou, která zemřela roku 915 nebo Konráda přežila. Svazek zůstal bezdětný. Sourozenci: Konrádovci už po dvě generace byli ve válce s franskými rivaly Babenberky o mocenskou převahu nad Franským vévodstvím. Roku 906 přepadl falckrabě Adalbert Babenberský ze zálohy konrádovce u Fritzlaru. V boji našel smrt jak Konrád Starší, tak oba Adalbertovi bratři. Adalbert byl za tento čin uvězněn, odsouzen a popraven, Babenberkové tím ztratili všechny úřady a državy ve Franském vévodství. Konrád Mladší se tak stal nezpochybnitelným Franským vévodou.", "section_level": 1}, {"title": "Východofranský král.", "content": "Jako Franský vévoda a rádce krále zastával Konrád Mladší důležitou roli v rámci Východofranské říše během vlády Ludvíka Dítěte. Tento poslední karolinský král Východofranské říše byl korunován ve věku šesti let a královskou moc za něj museli uplatňovat jeho rádci. Po náhlé smrti Ludíka Dítěte v roce 911 byl Konrád mladší mezi 7. a 10. listopadem 911 na královské falci ve Forchheimu zvolen Východofranským králem. Stal se tak prvním východofranským králem, který byl zvolen knížaty, doposud platilo dědické právo, Ludvík Dítě ale neměl dědice. Při volbě sehrálo roli jak Konrádovo postavení v říši, tak fakt, že byl s Ludvíkem příbuzný (Konrádova matka byla Ludvíkova nevlastní sestra) a tak mohl na královský rod Karlovců alespoň nepřímo navázat. K volbě ovšem nebyl pozván západofranský král Karel III. zvaný Bezelstný (nebo i Prosťáček), který rovněž pocházel z karolinského rodu. Tím Východofranská říše ztratila dynastické propojení se Západofranskou říší. Cenou za tuto rozluku byla ztráta Lotrinska, protože lotrinský vévoda Reginar podřídil lotrinské vévodství Západofranské říši. Konrádovi se ani po třech válečných taženích v letech 912 a 913 nepodařilo situaci zvrátit a Lotrinsko přivedl zpět do Východofranské říše až Konrádův nástupce Jindřich Ptáčník.", "section_level": 1}, {"title": "Spor Konráda s Arnulfem Bavorským.", "content": "Konrád se od počátku své vlády rozhodl přímo uplatňovat své královské pravomoci. Záhy proti němu povstala nejdůležitější říšská vévodství, jejichž vévodové si nechtěli nechat do vnitřních záležitostí zasahovat: Švábsko a Bavorsko (tato vévodství byla rodově propojena) a Sasko. Ovládaná oblast se tak vlastně smrskla jen na původní Franské vévodství. Konrád se snaží vévody přinutit k poslušnosti nejprve dynasticky, když si v roce 913 bere za manželku Kunhutu Švábskou, matku (podle jiných teorií macechu) Arnulfa Bavorského a sestru švábského vévody Erchangera a hraběte Bertholda. Uklidnění poměrů však nenastalo, protože švábský vévoda Erchanger měl dlouhodobé problémy s církví, o niž se Konrádova vláda opírala. Rozbroje vyvrcholily téhož roku, když se Erchanger dostal do ostrých sporů s biskupem Salomosem, které Erchanger vyhrotil biskupovým uvězněním. Konrád musel vojensky zasáhnout, biskupa osvobodil a Erchangera i jeho bratra Bertholda vypověděl ze země. Ti se uchýlili ke svému synovci Arnulfovi do Bavorska a křehká rovnováha založená na sňatku s Kunhutou byla zničena. Roku 914 vpadl Konrád do Bavorska, aby podrobil zdejší poměry své vůli. Arnulf utíká k Maďarům, což je ironické: před rokem je spolu s Erchangerem a Bertholdem porazil v bitvě na řece Innu a podepsal s nimi mírovou smlouvu. Erchanger s Bertholdem se roku 915 vracejí do Švábska, kde se jim daří porazit králova vojska a opět se ujmout faktické moci. Erchanger konfiskuje statky biskupa Salomose a král nijak nezasahuje. Prozatím. Konrád totiž téhož roku hodlal urovnat poměry v Sasku a vymoci na saském vévodovi Jindřichovi poslušnost. Vytáhl na Sasko, Jindřich se mu postavil nedaleko Grone (dnešní Göttingen) a mezi oběma stranami bylo ujednáno příměří. Jindřich se králi formálně podrobil, Konrád se však vzdal nároku na přímé vykonávání královské vlády v Sasku. Historikové z toho vyvozují, že součástí této dohody bylo i ujednání, že Jindřich, pokud by Konrád zemřel před ním, má být s franskou, tj. především konrádovskou podporou zvolen za krále. Roku 916 svolává král Konrád říšský sněm, jehož se účastní i Vévoda Erchanger a hrabě Berthold. Král je nechá uvěznit za konflikty s církví a vydává je církevnímu synodu. Ten je odsuzuje k doživotnímu žaláři. O rok později oba odsouzení nabízejí králi Konrádovi dohodu, ten ji ale nepřijímá a nechává oba bratry 21. ledna 917 popravit.", "section_level": 2}, {"title": "Konrádova smrt.", "content": "Arnulf se v reakci na popravu svých příbuzných vrací do Bavorska, aby obnovil svůj odboj proti králi. Král Konrád vede vojsko do bitvy, je v ní ale těžce raněn. Na následky zranění umírá bez dědice 23. prosince 918. Po jeho smrti je říšskými vévody za krále zvolen podle Konrádovy poslední vůle saský vévoda Jindřich zvaný Ptáčník. Arnulf Bavorský se volby krále neúčastní.", "section_level": 2}], "src_summary": "Konrád I. (asi 881 – 23. prosince 918 ve Weilburgu), někdy též zvaný Konrád Mladší, byl od roku 906 franským vévodou a od roku 911 východofranským králem.", "tgt_summary": "Conrad I (; c. 881 – 23 December 918), called the Younger, was the king of East Francia from 911 to 918. He was the first king not of the Carolingian dynasty, the first to be elected by the nobility and the first to be anointed. He was chosen as the king by the rulers of the East Frankish stem duchies after the death of young king Louis the Child. Ethnically Frankish, prior to this election he had ruled the Duchy of Franconia from 906.", "id": 383568} {"src_title": "Drahomíra ze Stodor", "tgt_title": "Drahomíra", "src_document": [{"title": "Svatá Ludmila a Drahomíra ze Stodor.", "content": "Po Vratislavově smrti v roce 921 se Drahomíra dostala do sporu s tchyní Ludmilou, která ještě za života Drahomířina manžela Vratislava vychovávala jeho syny Václava a Boleslava. Po smrti Vratislava pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat. Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska a se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat. Zdá se, že Drahomíra se spíše zasazovala pro spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila snad věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené. Politický konflikt byl podle legendy završen vraždou Ludmily dne 15. září 921 na hradišti Tetín. Ludmila byla uškrcena svojí \"šálou\" (závojem) Tunnou a Gommonem, patrně Varjagy, družiníky kněžny Drahomíry.", "section_level": 1}, {"title": "Regentka.", "content": "Za nedospělého syna pak Drahomíra vládla jako regentka. Již v roce 925 se ale moci ujal mladý Václav, ten pak matku na nějaký čas vykázal mimo knížecí dvůr. Byla buď uvězněna na Budči nebo vyhnána ze země, pravděpodobně pro podezření, že usiluje o život Václavovi. Václav nakonec ale Drahomíru přijal zpět k pražskému dvoru, ale Drahomíra již nenabyla žádného podílu na vládě. V této době možná nechala na Tetíně, kde byla zavražděna a pochována Ludmila, na znamení svého pokání vybudovat kostel zasvěcený sv. Michalovi. Je pravděpodobné, že Drahomíra žila v blízkosti syna Boleslava na jeho nově zbudovaném hradě v dnešní Staré Boleslavi. Svědčí o tom zápisy středověkých legendistů. Je známo, že Drahomíra byla přítomna Václavovu zavraždění na Staré Boleslavi zřejmě 28. září 935, kdy prý patřila mezi Václavovy věrné. Postarala se o přenesení zavražděného knížete do kostela. Prý jí bylo usilováno o život a zmizela kamsi do Charvát.", "section_level": 1}, {"title": "Drahomíra v kultuře.", "content": "Postava kněžny Drahomíry se vyskytuje v řadě uměleckých děl věnovaných především svatému Václavu nebo svaté Ludmile. Hlavní úlohu hraje například:", "section_level": 1}], "src_summary": "Drahomíra ze Stodor (kolem r. 890, podle jiných zdrojů r. 877 – po 935) byla manželkou Vratislava I., matkou Boleslava I. a snad i sv. Václava a českou kněžnou. ", "tgt_summary": "Drahomíra of Stodor (; – died after 934 or 936) was Duchess consort of Bohemia from 915 to 921, wife of the Přemyslid duke Vratislaus I. She also acted as regent of the Duchy of Bohemia from 921 to 924 during the minority of her son Wenceslaus. She is chiefly known for the murder of her mother-in-law Ludmila of Bohemia by hired assassins.", "id": 2156868} {"src_title": "Boleslav I.", "tgt_title": "Boleslaus I, Duke of Bohemia", "src_document": [{"title": "Mladší bratr svatého Václava.", "content": "Mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem jistě probíhaly názorové spory, ale existují různé pohledy na to, zda se skutečně týkaly náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě. Druhá interpretace přihlíží k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též k Václavovu poměru k Sasku.", "section_level": 1}, {"title": "Dva možné výklady.", "content": "Všechny legendy bez rozdílu (ovšem ne se zcela jasným motivem) uvádějí, že 28. září 935 (spíše než 929) došlo ve Staré Boleslavi k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého ponoukli „\"čeští mužové\"“. Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty. Existují názory, které vyvozují mimo jiné z toho, jak legendisté příběh vyprávějí, že mohlo jít spíš o nešťastnou náhodu a osudné nedorozumění s tragickým koncem a nikoliv o vyvrcholení mocenského boje mezi dvěma tábory Přemyslovců. Jeden z možných nových výkladů události může znít takto: \"Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra.\" Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, \"rozlítila mladšího Boleslava, který měl s bratrem neustálé spory, povýšenost, s níž ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který nestačil prchnout do kostela, ubili.\" Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky po smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval Václavovu smrt i historik František Dvorník. Do kostela se ale nechodilo s mečem, Boleslav s ukrytými bojovníky čekali na neozbrojeného Václava s jasným úmyslem zavraždit jej. V každém případě představovala Václavova smrt, ať už byla výsledkem náhody či zlého úmyslu, pro Boleslava I. možnost uskutečnit vlastní záměry. Ty však byly dříve mylně vykládány jako „slovanské“ či dokonce „národní“ v kontrastu s údajnou Václavovou podřízeností říši. V roce 938 nechal Boleslav I. převézt a pohřbít ostatky knížete Václava v jižní ze čtyř apsid rotundy sv. Víta (postavené samotným sv. Václavem do tvaru kříže, každá apsida směřovala na jednu světovou stranu). Na jejím místě dnes stojí kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta.", "section_level": 1}, {"title": "Saská válka.", "content": "Boleslav I. je českými historiky i přes bratrovraždu respektován jako energický vládce a jako jeden z nejúspěšnějších českých panovníků. Za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky a Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti. Záhy po převzetí moci po svém bratru knížeti Václavovi odmítl Boleslav I. odvádět tribut do říše. Důsledkem byla čtrnáctiletá válka (936–950) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka. Ota I. v té době také potlačoval povstání Polabských Slovanů. Hned na jejím počátku, v roce 936, Boleslav napadl \"vicina subregula\" („vedlejšího podkrálíčka“ – termín užívaný Widukindem z Corvey) ovládajícího území na SZ Čech, který byl zároveň spojencem Sasů. Tomu Ota I. vyslal na pomoc dvě armády, jednu z Durynska a druhou z Merseburku, sebrané prý z nejhorších hrdlořezů a lupičů. Boleslav se o dvou armádách postupujících z různých směrů dozvěděl a rozdělil tedy i svoje síly. Podařilo se mu porazit Durynky, kteří následně utekli; druhá Boleslavova armáda byla sice poražena Sasy, ale její zbytky se spojily s vítězivší částí. Následně spojené Boleslavovy síly velmi rychle napadly nic nečekající Sasy, kteří si mysleli, že Boleslav byl již poražen, Sasové bitvu prohráli a Boleslav potom okamžitě oblehl, dobyl a vypálil i hrad zmíněného sousedního vládce. Válka byla ukončena v roce 950. Ota oblehl takzvaný Nový hrad (pravděpodobně nově postavený hrad, jenž zatím nebyl pojmenován), jenž spravoval Boleslavův syn (není ovšem jasné, který), Boleslav vytáhl s vojskem na pomoc, ale rozhodl se nebojovat a jednat. Tato osobní jednání nakonec skončila smírem obou panovníků. Ačkoliv se někdy objevují hypotézy, že Boleslav Otovi složil lenní přísahu, většina českých historiků s touto myšlenkou nesouhlasí. Římskoněmečtí panovníci by v tom případě udělovali českým knížatům jejich území v léno, což se během 10. století nikdy nestalo. Není jasné, jakým jazykem se oba panovníci spolu dorozumívali, či zda užívali tlumočníků, protože o formě jejich osobní komunikace prameny (Widukindova \"Kronika Saská\") mlčí. Na Otově straně se pak armáda Boleslava I. roku 955 zúčastnila bitvy na Lechu, kde byly poraženy kočovné maďarské kmeny, které se usadily v podunajské nížině. Boleslav sám se jí ale neúčastnil, protože musel odrazit vedlejší invazi Maďarů na Moravu. Významné je, že sbor vyslaný z Čech čítal prý asi 1000 (Dušan Třeštík tento počet zásadně zpochybňuje) vyzbrojených a vycvičených družiníků a přesto Boleslavovi zůstala armáda na další boje, tudíž jeho celková armáda musela být ještě podstatně silnější, což je obrovský nárůst oproti družinám čítajícím desítky jedinců ještě v době Václavově a dříve. Porážka Maďarů v bitvě na Lechu znamenala konec dalších maďarských nájezdů na západní sousedy a Maďaři postupně přešli k usedlému způsobu života.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik hradské soustavy.", "content": "Postavení Přemyslovců ve středních Čechách se za Boleslavova třicetiletého panování natolik upevnilo, že si mohl dovolit vybírat od zdejších obyvatel pravidelné daně. Daň představovala poplatek za ochranu, kterou kníže svému lidu poskytoval. Ze získaných prostředků zřídil a vydržoval několikatisícovou dobře vyzbrojenou družinu. Tato vojenská moc mu umožnila se postupně zbavit rodů, které dosud vládly na hradištích české kotliny a jen volně se podřizovaly pražským Přemyslovcům. Tito „subreguli“ byli zničeni (pravděpodobně s celými rody) a nahrazeni kastelány plně pod kontrolou Prahy. Byla to úplně jiná koncepce vnitřního uspořádání státu než za Boleslavova předchůdce. Pokud kníže Václav vojensky porazil některého z dalších českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, který často nebyl po odchodu knížecí družiny realizován. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce. Za vybrané daně by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku. Hradiště podřízených knížat byla zničena a v jejich blízkosti vyrostla nová správní centra (Žatec, Starý Plzenec, Sedlec, Bílina, Litoměřice, Mladá Boleslav, Kouřim-sv. Jiří, Prácheň, Doudleby). Prostřednictvím této hradské správy Boleslav pevně ovládal a řídil celou zemi. Za tvrdý postup vůči zbývajícím nezávislým českým knížatům a snad i za bratrovraždu si Boleslav vysloužil přízvisko \"Ukrutný\". Hradská soustava zanikla postupně během první poloviny 13. století, přičemž k jejímu zániku přispěla především snaha kastelánů a šlechty navázané na tato správní centra dědičně získat soukromé pozemkové vlastnictví. Určitá skupina přemyslovských hradů a kolem nich vytvořených aglomerací si i ve vrcholném středověku uchovala centrální postavení a přerodila se ve vrcholně středověká města.", "section_level": 1}, {"title": "Pražské denáry a ekonomický růst státu.", "content": "Za Boleslavovy vlády se začínají razit první české drobné mince, pražské denáry. Na straně s kaplicí se objevuje Boleslavovo jméno, zatímco na druhé straně nápis BIAGOTACOIIIIA nebo BIAGOTACOVIIX (Biagota manželka). Má se proto za to, že manželkou knížete byla právě jistá Biagota. Uvažuje se i o možnosti, že tyto denáry byly raženy jako svatební, avšak pro tuto hypotézu neexistují v dané době doma ani v zahraničí žádné analogie. Svou kvalitou a hodnotou se Boleslavovy denáry rovnaly ostatním mincím tehdejší Evropy. O ekonomickém vzrůstu českého státu svědčí i zápisy židovského obchodníka a cestovatele Ibrahima ibn Jakuba z Iberského poloostrova, který v letech 965 - 966 navštívil knížectví (Boleslava nazývá \"Bújislav\" či \"Bújim\"). Ibrahim píše: \"Město Frága\" (Praha) \"je zbudováno z kamene a vápna a je obchodem město ze všech nejbohatší. Jejich země je nejlepší ze zemí severu\" (míněno Evropa severně od Alp) \"a potravinami nejbohatší.\" Pravděpodobně budováním z kamene a vápna míní Pražský hrad - několik málo církevních budov, při jejichž výstavbě se používala bílá opuka. V této době se jinak stavělo především ze dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Výboje.", "content": "Upevnění moci umožnilo Boleslavovi I. zahájit výboje, během nichž připojil ke svému státu Slezsko, Krakovsko, Moravu a Červené hrady. Není náhodou, že expanze směřovala na východ podél mezinárodní obchodní cesty do Kyjeva (byla sem přesunuta poté, co Maďaři ovládli Podunají, kudy vedla původně), kterou se Boleslavovi I. podařilo kontrolovat a z obchodu především s otroky (ale i vzácnými látkami, koňmi apod.) ekonomicky těžit. Kupec Ibráhím ibn Jákúb zaznamenal nejstarší popis Prahy a jmenuje Boleslava jakožto vládce Čech a Krakova, na rozdíl od \"krále severu\" Měška I. Území Moravy, Krakovska, Slezska, resp. Červených hradů tedy plně neovládal, pouze zde stála hradiště, která kontrolovala provoz na obchodní magistrále, a využíval těchto v podstatě kořistních území.", "section_level": 1}, {"title": "Církevní politika.", "content": "Již Boleslav I. začal směřovat k dalšímu významnému politickému cíli, kterého se podařilo dosáhnout až za vlády jeho syna Boleslava II., a tím bylo vlastní biskupství. Z toho důvodu podporoval vznik kultu svého bratra Václava. Čechy měly získat vlastního svatého a tím zvětšit možnost získání biskupství. Pražské biskupství pro českého panovníka znamenalo větší váhu na mezinárodním politickém poli a také větší politickou (ale hlavně církevní) nezávislost. Za Boleslavovy vlády došlo k založení prvního kláštera v Čechách. Šlo o ženský benediktinský klášter sv. Jiří na Pražském hradě. Abatyší se stala Boleslavova dcera Mlada. Další dceru Dobravu (v českých historických textech je většinou označována jako Doubravka, ale sám Kosmas píše, že byla „\"Dobrava, to znamená Bona\"“) provdal za prvního historicky doloženého polského knížete Měška I., čímž významně přispěl k christianizaci Polska. Měšek byl totiž pohan a Boleslav mu svoji dceru dal za ženu pod příslibem, že se nechá pokřtít. Navíc Dobravě umožnil, aby si s sebou do Polska vzala skupinu kněží a mnichů. Zřejmě vyjednával také o založení pražského biskupství, ke kterému došlo za vlády jeho syna Boleslava II.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a ostatky Boleslava I..", "content": "Kosmas k roku 967 píše: \"Dne 15. července kníže Boleslav, mající příjmení Ukrutný, pozbyl knížectví, bratrovou krví zle získaného, spolu s životem.\" Kronikář Widukind z Corvey naopak píše, že ještě v září 967 pomáhal český kníže Boleslav svému zeti, polskému knížeti Měškovi, v boji se saským hrabětem Wichmannem. Widukind sice používá termín „„\"gener\"““, což by mohlo znamenat i švagr (tedy Boleslav II.), ale zároveň se nezmiňuje o změně knížete v Praze a knížetem Boleslavem vždy myslel Boleslava I. Co se týče data Boleslavova skonu, kloní se dnešní historici spíše k roku 972. Naznačují to jiné historické prameny i politická situace. Kosmas se ostatně vesměs mýlil, co se týče důležitých dat 10. století v českých dějinách. Historik Petr Kubín dokonce naznačuje, že si Kosmas rok 967 vymyslel, „aby nemusel bratrovrahovi přiznat zásluhu na zřízení pražského biskupství“. Pražské biskupství bylo ovšem i přes úpornou snahu Boleslavovu o jeho dřívější založení (ještě za Boleslavova života) zřízeno až rok po jeho smrti, tedy roku 973. Vladimír Körner se v knize Smrt svatého Vojtěchanepřímo přiklání k roku Boleslavova odchodu CMLVII (15. července, mor po uštknutí hadem - \"V morové výhni se chvěla biblická otázka Kainova: Copak jsem strážcem bratra svého - a odpověď samotného Boha: Ano, jsi!!\") Neví se přesně, kde byl Boleslav I. pohřben. Snad mohlo jít o přemyslovské pohřebiště v bazilice sv. Jiří, kterou dal vystavět Boleslavův otec Vratislav I. Snad i o hrob označovaný K1, objevený při dostavbě katedrály sv. Víta, který jistě patřil význačné osobě. Ostatky muže objeveného v tomto hrobě Emanuel Vlček označil za pozůstatky knížete Bořivoje I. Tato teorie je ovšem v poslední době zpochybňována. Archeologové Jan Frolík a Zdeněk Smetánka své poznatky shrnuli tak, že hrobka K1 (a K2, kde by snad mohla být pohřbena Boleslavova manželka), náleží do doby po roce 938, dlouho po Bořivojově smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Se svou manželkou, kterou zřejmě byla Biagota, měl Boleslav čtyři děti, které se dožily dospělosti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Boleslav I. zvaný Ukrutný (asi 915 – 967 či 972) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 935–967/972, syn Vratislava I. a Drahomíry, mladší bratr sv. Václava. Není jisté, zda Drahomíra byla matkou obou Vratislavových synů, zcela jistě ale byla matkou Boleslavovou.", "tgt_summary": "Boleslaus I the Cruel, also called Boleslav I () ( – 15 July, 967 or 972), a member of the Přemyslid dynasty, was ruler (\"kníže\", \"duke\") of the Duchy of Bohemia from 935 to his death. He is notorious for the murder of his elder brother Wenceslaus, through which he became duke. Despite his complicity in this fratricide, Boleslaus is generally respected by Czech historians as an energetic ruler who significantly strengthened the Bohemian state and expanded its territory. His accomplishments include significant economic development due to an expansion in trade, the introduction of silver mining and the minting of the first local coinage, the Prague denarius.", "id": 1132797} {"src_title": "Svatá Ludmila", "tgt_title": "Ludmila of Bohemia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O původu Ludmily existují dvě verze, podle Kristiánovy legendy byla dcerou Slavibora, pšovského knížete, což bylo staré označení Mělníka. Podle staroslověnské legendy pocházela ze srbské země. V raném mládí byla vychována jako pohanka, jež přinášela oběti slovanským bohům.", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek s Bořivojem I..", "content": "Přemyslovci zřejmě v této době nebyli jediným důležitým rodem v Čechách. Snad díky podpoře velkomoravských knížat, ale především postupným budováním mocenského postavení si ovšem získali pozici nejvýznamnějšího rodu. Přemyslovci ovládali středočeský prostor a mocenskými výboji jejich vliv sílil. Jediná dvě jistěji doložená mocenská centra známe jen z prostoru jižních a severozápadních Čech. Je pravděpodobné, že postupná eliminace knížecích rodů v Čechách neprobíhala pouze s pomocí násilí. Roli sehrávala i sňatková politika, jejímž příkladem je sňatek Ludmily a Bořivoje. Do manželství Ludmila vstoupila asi jako čtrnáctiletá či patnáctiletá v roce 874 nebo 875. Roku 875 se narodil nejstarší syn knížecího páru Spytihněv. Ludmila porodila během přibližně čtrnácti let manželství nejméně šest dětí (tři syny a tři dcery – nejsou započítáni případní potomci, kteří zemřeli v kojeneckém věku a které prameny neuváděly). Známá jsou pouze jména dvou synů Spytihněva 875–915 a Vratislava cca 888–921), z nichž oba později dosedli na knížecí stolec.", "section_level": 2}, {"title": "Kněžna.", "content": "Během Ludmilina života se staly převratné události, které měly podstatný vliv na vznik české státnosti. Jednou z těch klíčových bylo přijetí křesťanství. Se svým manželem Bořivojem I. přijali roku 882 křest na Moravě přímo z rukou slovanského věrozvěsta, arcibiskupa Metoděje. Podle legend pokřtil Metoděj o něco později rovněž Ludmilu v Čechách. Přijetí křesťanství umožnilo Přemyslovcům získat politickou převahu a nadvládu nad ostatními kmenovými knížaty v Čechách. Předpokládá se, že po smrti svého manžela neodešla do ústraní, jaký byl zvykový úděl vdov, ale účastnila se veřejného dění, čímž se zasloužila o přechod vlády na své syny, kteří byli v době úmrtí svého otce ještě nedospělí. Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského knížete Svatopluka. Nástup Spytihněva I. na knížecí stolec se časově přibližně překrýval se skonem Svatopluka někdy v roce 894. Poté se rodící český stát odpoutal od Velké Moravy a začal se orientovat na východofranskou říši, především na Bavorsko. V roce 915 kníže Spytihněv zemřel a jeho nástupcem se stal mladší bratr Vratislav I. Ještě za života svého syna Vratislava vychovávala své vnuky Václava a Boleslava. Po smrti Vratislava v roce 921 pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat.", "section_level": 2}, {"title": "Spor s Drahomírou a úmrtí.", "content": "Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska, se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat. Je pravděpodobné, že Drahomíra ze Stodor se spíše zasazovala o spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila pravděpodobně věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené. Politický konflikt byl podle legendy Fuit in provincia Boemorum završen vraždou Ludmily dne 15. září 921 na hradišti Tetín. (Nebo 16. září – slaven její svátek, první zmínky v kalendáři olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1137.) Historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena (podle legendy vlastním závojem; snaha o to, aby nebyla svatořečena a nebyla prolita její krev mečem) Tunnou a Gommonem (jejichž jména uvádí Kristiánova legenda), patrně Varjagy. Použili ke svému činu šálu, která se později stala symbolem svaté Ludmily.", "section_level": 2}, {"title": "Úcta.", "content": "Drahomíra poté nad místem smrti Ludmily vybudovala chrám sv. Michala (podle legend proto, aby zázraky, které se po její smrti na místě skonu děly, nebyly přičítány Ludmile, ale světci kterému byl chrám zasvěcen). Roku 925 nechal mladý kníže Václav přenést její ostatky z Tetína do Prahy, do kostela sv. Jiří poblíž knížecího sídla. Roku 1142, při přestavbě svatojiřského kostela, pražský biskup Ota nedovolil hýbat s jejími ostatky bez souhlasu papeže. Tato zpráva demonstruje význam a rozšířenost jejího kultu ve 12. století", "section_level": 1}, {"title": "Ve výtvarném umění.", "content": "Ludmila bývá zobrazována v knížecím šatě s šálem či závojem, příp. provazem kolem krku, který přidržuje (symbolizuje způsob usmrcení). Někdy bývá zobrazena s boleslavským paládiem, sv. Václavem, kterého učí číst. Méně často jak ji křtí Metoděj.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatá Ludmila (cca 860 – 15. září 921, hradiště Tetín) byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje I., matkou knížete Vratislava I., babičkou sv. Václava a chronologicky první českou svatou. ", "tgt_summary": "Saint Ludmila (c. 860 – 15 September 921) is a Czech saint and martyr venerated by the Orthodox and the Roman Catholics. She was born in Mělník as the daughter of the Sorbian prince Slavibor. Saint Ludmila was the grandmother of Saint Wenceslaus, who is widely referred to as Good King Wenceslaus. Saint Ludmila was canonized shortly after her death. As part of the process of canonization, in 925, Wenceslaus moved her remains to the St. George's Basilica, Prague.", "id": 822499} {"src_title": "Rabanus Maurus", "tgt_title": "Rabanus Maurus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rabanus se narodil v roce 780 šlechtické rodině v Mohuči. Již jako dítě (od roku 788) se vzdělával v náboženství a vědě ve škole tehdy vyhlášeného Benediktinského kláštera ve Fuldě. Po úspěšném ukončení studia působil jako učenec na dvoře Karla Velikého, kde si jej všiml Alkuin, který vedl císařskou dvorní školu v Cáchách. Alkuin nazýval Rabana „Maurus“, podle vzoru zakladatele řádu Benedikta z Nursie, který takto tituloval své oblíbené žáky. Rabanus následoval Alkuina do benediktinského opatství sv. Martina v Tours, aby zde mohl studovat Bibli, liturgii a práva. V roce 801 se vrátil do Fuldy, kde byl vysvěcen a stal se řídícím tamní klášterní školy. Mezi jeho žáky patřili např. Walafrid Strabo nebo Otfried z Weißenburgu. Právě v době, kdy vedl klášterní školu (do roku 822) Rabanus vydal své nejvýznamnější spisy. Nejznámější je kaligram \"De laudibus sanctæ crucis\" („O chvále svatého kříže“, vydáno roku 814). Báseň je dodnes zachována v opisech, které pravděpodobně vznikly přímo pod Rabanovým dohledem. Jeden exemplář se v 17. století dostal do pražské umělecké sbírky císaře Rudolfa II., odkud byl při obléhání Prahy uloupen a odvezen do Švédska. Královna Kristýna Švédská jej později věnovala papežské knihovně ve Vatikánu. Jeho práce vedoucího školy se odráží ve třísvazkovém díle \"De institutione clericorum\" („O vzdělávání duchovních“, vydáno 819). Dne 15. června 822 se stal na 20 let opatem kláštera ve Fuldě, jehož osazenstvo tehdy čítalo na 600 mnichů. Zasloužil se o rozšíření klášterní knihovny. Klášterní škola se stala prestižním centrem vzdělání ve Francké říši. Kromě toho nechal zřídit na 30 kostelů a kaplí pro rolníky, mj. v roce 836 kostel sv. Petra, v němž jsou uloženy ostatky sv. Lioby (Fulda, Hesensko). Rabanus patřil k družině císaře Lothara I., nikoli však Ludvíka Němce, pod jehož vládu Fulda spadala. Poté, co byl zatažen do sporů mezi Ludvíkem Pobožným a jeho synem, vzdal se v roce 842 svého úřadu opata a uchýlil se na Petersberg, kde se soukromě věnoval vzdělávání. I přes názorové rozdíly byl Ludvíkem v roce 847, již jako 67letý, jmenován arcibiskupem v Mohuči. 16. června toho roku nastoupil do úřadu arcibiskupa největší církevní provincie východofranské říše. Krátce po převzetí úřadu svolal první Synod do mohučského opatství sv. Albana, kde se zúčastnění biskupové a opati radili ohledně posilování víry a kázně. Kazatelé byli nabádáni, aby pro prostý lid volili prostá, obyčejným lidem srozumitelná kázání. Rabanus Maurus zemřel 4. února 856 podle tradice ve Winkelu v Rheingau a byl pochován v kostele kláštera Sv. Albana v Mohuči. Brzy začal být považován za svatého. Jeho ostatky nechal roku 1515 mohučský arcibiskup Albrecht Braniborský převézt do Halle, odkud se později dostaly do Aschaffenburgu. V současné době není místo jeho posledního odpočinku známo.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Rabanus Maurus byl především vzdělancem, v jehož osobě se pojilo kompletní vědění oné doby z oblasti filozofické, teologické a z přírodních věd. Přispěl k budování základů nově vznikajícího Německa v období karolínské renesance, tedy v období, kdy se štěpila říše Karla Velikého. Intelektuální bohatství jeho spisů se širokým tematickým záběrem a množství jeho významných žáků mu na počátku 9. století vyneslo titul \"primus praeceptor Germaniae\" (první učitel Německa), jehož oprávněnost však nové historické výzkumy zpochybňují (viz článek od Raymunda Kottje v seznamu literatury). Svatodušní hymnus \"Veni Creator Spiritus (Přijď, Duchu Stvořiteli)\" možná nenapsal přímo on, díky němu se však dochoval a zůstává s jeho jménem spojen. Hymnus zhudebnil skladatel Gustav Mahler ve své 8. symfonii (zvané \"Symfonie tisíců\"). Rabanus Maurus byl významný encyklopedista, vydal encyklopedii De universo (\"O vesmíru“), též: De rerum naturis – „O věcech přírodních“). Jeho zásluha spočívá také ve zprostředkování diskursu křesťanské a antické tradice, kdy dokázal pro antické spisy nacházet nové souvislosti s nastupující dobou. Je typickým představitelem karolinské renesance.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rabanus Maurus (také Hrabanus nebo Rhabanus; asi 780 v Mohuči – 4. února 856 ve Winkelu) byl opatem kláštera ve Fuldě a později arcibiskupem v Mohuči. Patří k největším postavám 9. století. Přátelil se s císařem Lotharem I. a jeho ženou Irmingardou z Tours.", "tgt_summary": "Rabanus Maurus Magnentius ( 780 – 4 February 856), also known as Hrabanus or Rhabanus, was a Frankish Benedictine monk, theologian, poet, encyclopedist and military writer who became archbishop of Mainz in East Francia. He was the author of the encyclopaedia \"De rerum naturis\" (\"\"On the Natures of Things\"\"). He also wrote treatises on education and grammar and commentaries on the Bible. He was one of the most prominent teachers and writers of the Carolingian age, and was called \"Praeceptor Germaniae,\" or \"the teacher of Germany.\" In the most recent edition of the Roman Martyrology (\"Martyrologium Romanum\", 2004, pp. 133), his feast is given as 4 February and he is qualified as a Saint ('sanctus').", "id": 252384} {"src_title": "Balzovník jihoamerický", "tgt_title": "Ochroma", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Balzovník je opadavý až stálezelený beztrnný strom dorůstající výšky asi 12 až 30 metrů. Kmen dosahuje tloušťky až 180 cm a někdy má u paty opěrné pilíře. Listy jsou rozměrné, jednoduché, střídavé, s celistvou nebo mělce laločnatou, srdčitou čepelí a dlanitou žilnatinou. Čepel je až 40 cm dlouhá. Palisty jsou poměrně dlouho vytrvalé. Na vrcholu i na bázi řapíku je pulvinus. Květy jsou velké (asi 15 cm dlouhé), pravidelné, úžlabní, jednotlivé, nahloučené na koncích větví. Kalich je nálevkovitý, kožovitý, zakončený 5 laloky, na vnější straně hustě hvězdovitě chlupatý, opadavý. Koruna je složena z 5 bílých nebo smetanových, lopatkovitých, dužnatých korunních lístků, které jsou na bázi srostlé s trubičkou tyčinek. Tyčinek je mnoho a jsou po celé délce srostlé v trubičku. Trubička je na konci výrazně rozšířená, zakončená 5 laloky nesoucími přisedlé prašníky. Semeník je svrchní, obsahuje 5 komůrek s mnoha vajíčky a nese kyjovitou čnělku přecházející ve spirálně zkroucenou, širokou bliznu. Plodem je dřevnatá pouzdrosečná tobolka pukající 5 chlopněmi a odhalující vytrvalý střední sloupek. Plody jsou dlouhé asi 16 až 25 cm. Semena jsou obalena hojnými vlákny (kapok).", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Balzovník je rozšířen výhradně v tropické Americe od jižního Mexika po Bolívii a Brazílii a na Karibských ostrovech. Vyskytuje se na narušených místech na výživnějších půdách zejména v blízkosti vodních toků. Roste spíše v nižších nadmořských výškách.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Balzovník je velmi rychle rostoucí a poměrně krátkověká dřevina, specializovaná na obsazování světlin a narušených míst v pralese a přežívající pak po nějaký čas v sekundárním pralese. V nedotčeném primárním pralese je velmi vzácná. Drobná semena mají nepropustné osemení a dlouhou dormanci, která bývá přerušena působením požáru nebo zvýšeným střídáním teplot, které se objevuje na otevřených místech v pralese. Květy se otevírají na noc a jsou specializovány na opylování netopýry, kteří se živí hojným nektarem (jeden květ jej obsahuje asi 10 až 15 ml). Netopýři na květech při sbírání nektaru přistávají, což je v rámci tohoto způsobu opylování spíše ojedinělý jev. Navštěvují je také někteří nelétající savci, např. nosál bělohubý. Nektar v nich hledají i někteří ptáci, kteří zpravidla naklovávají květ ze strany a nepodílejí se tak na opylování. Na listech mladých rostlin jsou nektária, na kterých sbírají nektar mravenci. Ti se následně starají o ochranu rostliny před býložravci. Semena mají přirostlá dlouhá vlákna, šíří se větrem a pravděpodobně i vodou.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Rod \"Ochroma\" je v rámci čeledi slézovité řazen do podčeledi \"Bombacoideae\", která byla před nástupem systému APG vedena jako samostatná čeleď \"Bombacaceae\". V monografii rodu z roku 1919 bylo rozlišováno celkem 9 druhů, v současné taxonomii je uznáván jediný, morfologicky různorodý druh \"Ochroma pyramidale\". Nejblíže příbuzným rodem je podle výsledků molekulárních studií rod \"Patinoa\". Ten zahrnuje celkem 4 druhy rozšířené rovněž v tropické Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Balzovník je vyhledáván jako zdroj velmi lehkého a měkkého dřeva, které je všeobecně známo jako balsa. Používá se zejména v modelářství a k výrobě raftů, záchranných kruhů, uměleckých předmětů ap. a jako zvuková izolace. Balzovník je pěstován pro dřevo zejména v Ekvádoru. Domorodci od nepaměti používali balzové kmeny ke splavování a překonávání vodních toků. Kapok z plodů je používán zejména jako vycpávkový materiál na polštáře, matrace ap. Pevná láková vlákna slouží k výrobě šňůr. Balzovník je také občas v tropech pěstován jako okrasná nebo stínící dřevina a vysazuje se k zabránění erozi. Odvar z kůry je v tropické Americe používán při kolice, proti průjmu a horečkách. Šťáva z plodů slouží při bronchitidě, suchém kašli, infekcích dýchacích cest a chřipce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Balzovník jihoamerický (\"Ochroma pyramidale\") je druh rostliny z čeledi slézovité a jediný druh rodu balzovník. Je to rychle rostoucí, až 30 metrů vysoký strom s rozměrnými srdčitými listy a velkými bílými květy neobvyklé stavby, které jsou opylovány netopýry. Plodem je dřevnatá tobolka. Je rozšířen v tropické Americe, kde roste na narušených místech v tropických deštných lesích. Strom je zdrojem velmi lehkého a měkkého dřeva, známého pod názvem balsa. Je používáno zejména v modelářství a k výrobě raftů. Z plodů se získává kapok, sloužící zejména jako vycpávkový materiál. Rostlina má význam i v domorodé medicíně.", "tgt_summary": "Ochroma is a genus of flowering plants in the mallow family, Malvaceae, containing the sole species Ochroma pyramidale, commonly known as the balsa tree. It is a large, fast-growing tree that can grow up to 30 m tall. Balsa wood is a very lightweight material with many uses. Balsa trees are native to Mexico, Central America and South America.", "id": 2109321} {"src_title": "The Kelly Family", "tgt_title": "The Kelly Family", "src_document": [{"title": "Historie skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik a počátky.", "content": "V roce 1966 Barbara Ann a Daniel Jerome Kelly opustili USA se čtyřmi dětmi s Dannym, Caroline, Kathy a Paulem, které měl Daniel se svou první ženou. Poté se usadili v jižním Španělsku. Inspirováni tradicemi začali s dětmi zpívat a tančit na folkovou muziku. Hudbu měli rádi, ze začátku hráli po okolí, svým přátelům a známým. Později začali vystupovat na narozeninových oslavách, svatbách a místních fiestách. V roce 1967 se jim narodil první společný syn Johnny a po něm další děti Patricia (1969), Jimmy (1971) a Joey (1972). V roce 1973 se rodina přestěhovala do Pamplony, kde vystupovali v taverně. Barbara učila doma děti balet, chodily také na hodiny hudby. Pod jménem \"„Kelly Kids“\" je bylo možné vidět ve španělské televizi již v roce 1975. Ve stejném roce se jim narodila dcera Barby. Dále zpívali v Rakousku, Irsku, Německu a Nizozemsku. V roce 1977 se jim narodil syn Paddy, za dva roky dcera Maite. V roce 1979 získali první smlouvu k natočení desky u Polydoru. John nazpíval nejvíce písniček. První vydaný singl se jmenoval \"„Danny Boy“\" a brzy byl následován dalšími. V roce 1980 získali první místo na žebříčku v Nizozemí a Belgii s písní \"„Who'll Come With Me (David's Song)“\". V roce 1981 se narodil syn Angelo a Barbaře zjistili rakovinu prsu. Rodina se vrátila do Pamplony, kde Barbara rok na to zemřela. Danny, Caroline a Paul v následujících letech skupinu opustili a Kathy jako nejstarší žena ve skupině přejala úlohu své matky a starala se o své mladší sourozence. Po smrti Barbary se Kellyovi vydali do Francie, USA a v roce 1988 do Německa. Tam založili svou vlastní nahrávací společnost \"„KEL-Life“\".", "section_level": 2}, {"title": "Vrcholné období.", "content": "Rok 1994 byl pro rodinnou devítičlennou kapelu přelomovým – alba \"„Over the Hump“\" se prodalo přes 4,5 miliónu kusů. Před \"„Over the Hump“\" je ve většině států Evropy nikdo neznal. Ale s vydáním této desky prorazili v mnoha státech Evropy mimo jiné i v České republice. Brzy následovala alba \"„Almost heaven“, „Growin' up“, „From their hearts“\". Po vydání posledního jmenovaného alba se skupina Kelly Family rozešla.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 2000.", "content": "V roce 2000 opustila skupinu Kathy a John. Kathy chtěla zkusit vlastní sólovou dráhu a John odešel, protože již nesouhlasil s novým uměleckým stylem skupiny. Barby ještě spolupracovala s rodinou při tvorbě alba \"„La patata“\", ale pak se stáhla do ústraní. V šestici vydali album \"„Homerun“\" a poté skupinu opustil Paddy a bylo natočeno album \"Hope\", poté se většina sourozenců věnovala sólové kariéře, ale v roce 2017 ohlásili velký comeback a natočili další album s názvem \"„We got love“\". Na albu vystupují Kathy, Paul, John, Patricia, Jimmy, Joey, Barby a Angelo. Maite a Paddy, který momentálně vystupuje pod jménem Michael Patrick Kelly, pokračují ve svých sólo projektech. Angelo, Kathy a Jimmy zpívají sólově, Patricia a Maite se na sólovou kariéru připravují a John hraje a zpívá se svou ženou Maite Itoiz, která je operní zpěvačkou. Z původní devítky tvoří v současné době „The Kelly Family“ jenom pětice – Joey, Kathy, která se ke skupině vrátila, Patricia, Maite a také bratr Paul, který s nimi zpíval v dětství. Účast na společných koncertech v budoucnu nevyloučil ani Jimmy. Členové Kellyovy rodiny stále vystupují na koncertech, převážně v Německu, ale někteří i v okolních státech. Skupina v roce 2017 oznámila svůj návrat a 24. 3. 2017 vydala své nejnovější album \"„We Got Love“\", již bez Paddyho a Barby.", "section_level": 2}], "src_summary": "The Kelly Family je hudební skupina, původně složená z Barbary Ann Kellyové, jejího manžela Daniela Jerome Kellyho a jejich dětí.", "tgt_summary": "The Kelly Family is an Irish-American-European music group consisting of a multi-generational family, usually consisting of nine siblings joined occasionally on stage in their earlier years by their father and mother. They played a repertoire of rock, pop, and folk music. They had chart and concert success around the world, especially in Germany, the Benelux countries, Scandinavia, Poland, Spain and Portugal. They have sold over 20 million albums since the early 1980s. The Kelly Family was ranked as the 6th most popular music act in Germany in the 1990s. Despite its American origins, the group is virtually unknown in the United States. They sang in English, Spanish, German and Basque. ", "id": 1559147} {"src_title": "Polévka", "tgt_title": "Soup", "src_document": [{"title": "Suroviny.", "content": "Jako suroviny se obvykle používá zelenina, různé druhy masa, luštěniny ad. Polévky bývají buď čiré, mléčné, zahuštěné např. moukou, rozmixovanou zeleninou (krém) apod. nebo také s pevnými – zpravidla vařenými – potravinami, zavářkami, např. rýží, těstovinami apod. Dále se polévka většinou solí, dochucuje kořením a omašťuje různými druhy tuků, např. máslem, nebo zjemňuje smetanou.", "section_level": 1}, {"title": "Podávání.", "content": "Polévka zpravidla předchází hlavní chod (u oběda), v bohatším menu se podává po studeném předkrmu, následovaná případně ještě teplým předkrmem (snackem). Také se může podávat jako samostatné, hlavní jídlo (např. k večeři), pak zpravidla s pečivem resp. chlebem.", "section_level": 1}, {"title": "Typy polévek.", "content": "Polévka je připravována buď tradičním způsobem, kdy jsou ve vodě vyvařeny originální suroviny, nebo se připravuje z instantní směsi. Kvalitní polévka, v níž je vyvařeno maso, ryba či zelenina, se též nazývá vývar. Nevýhodou tradičního vaření polévky je delší příprava, výhodou je to, že suroviny bývají čerstvé a polévka většinou neobsahuje přídatné látky (pokud se nedochucuje masoxem či jinými dochucovacími a solícími přípravky s obsahem těchto látek). Instantní polévka se většinou připravuje 5 až 20 minut prostým vsypáním do studené či vroucí vody, připadně se přidá ještě nějaká doporučená ingredience. Je zhotovována nejen v domácnostech (tzv. pytlíková polévka), ale též v restauracích a stravovacích provozovnách, kam je dodávána v gastro balení. Yaka mein je druh hovězí nudlové polévky, původem z čínských restauracích v New Orleans, skládá se z dušeného hovězího masa, špagetových nudlí, vejce uvařené natvrdo, zelené cibule a cajunského koření, chilli nebo koření Old Bay.", "section_level": 1}, {"title": "Čiré polévky.", "content": "Čirá polévka je vývar z masa, zpravidla jako základ polévky. Podle druhu masa se pak označuje i sama polévka. Nejčastěji se používá maso hovězí nebo drůbeží. Nejznámějším zástupcem v této skupině je hovězí polévka (vývar) neboli bujón, slepičí nebo kuřecí polévka. K vývaru se pak do polévky přidávají přísady: nudlová polévka, polévka s játrovými knedlíčky, fritátová polévka, polévka s uzeným masem, cibulová polévka aj.", "section_level": 2}, {"title": "Zahuštěné polévky.", "content": "Zahuštěné polévky jsou takové polévky, které se při přípravě pomocí různých přísad zahušťují. Jsou to různé krémové polévky nebo polévky zahuštěné jíškou a také polévky zahuštěné jinými přísadami, které se vaří společně s masem. Příkladem může být rýže, brambory, hrách, čočka, fazole nebo jiné luštěniny, zelí, ale také mléko, smetana nebo syrové vejce nebo jen vaječný žloutek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Polévka (hovorově \"polívka\") je tekuté až mírně husté a nejčastěji teplé jídlo. Připravuje se vařením různých přísad ve vodě, které předávají chuť, barvu i vůni, nebo v předem připraveném vývaru.", "tgt_summary": "Soup is a primarily liquid food, generally served warm or hot (but may be cool or cold), that is made by combining ingredients of meat or vegetables with stock, or water. Hot soups are additionally characterized by boiling solid ingredients in liquids in a pot until the flavors are extracted, forming a broth. Soups are similar to stews, and in some cases there may not be a clear distinction between the two; however, soups generally have more liquid (broth) than stews. ", "id": 1106263} {"src_title": "Autorita", "tgt_title": "Authority", "src_document": [{"title": "Různé interpretace pojmu autorita.", "content": "Autorita jako jedna z forem uskutečňování moci byla předmětem zájmu mnoha myslitelů napříč historií, počínaje antickými filozofy s Platónem v čele. V novodobých dějinách se touto problematikou zabýval například John Locke. Ve svém díle „Dvě pojednání o vládě“ polemizuje nad autoritou monarchů. Jejich postavení bylo odvozováno od Adama, Locke však tuto domněnku vyvrací. Tvrdí, že Bůh Adamovi nepropůjčil autoritu nad jeho potomky, ani nad světem. Poukazuje také na to, že zde neexistuje žádná dědická posloupnost v této věci. Kulturní antropolog B. Malinowski vnímal autoritu jako prostředek k prosazení norem. Zároveň zdůrazňuje roli sankcí při jejich vynucování. Na Weberovo klasické rozdělení autority na autoritu založenou na charismatu, tradici a racionální legitimitě reagovali autoři jako Ann R. Willnerová, která se zabývala absencí charismatického typu autority u žen. Přesto zmiňuje některé výjimečné ženy, jako třeba Evu Perónovou. Na Weberovo pojetí autority reagoval také Edward A. Shils, který poukázal na to, že vědomí legitimní autority vyžadují vládnoucí i ovládaní. Vládnoucí vrstva potřebuje autoritu k ospravedlnění vlastních kroků, a zároveň od ní odvozuje své postavení. Naopak ovládaní vnímají autoritu jako prostředek, díky kterému nacházejí vyšší smysl v podřízení se příkazům shora.", "section_level": 1}, {"title": "Autorita přirozená a formální.", "content": "Pojem autorita chce vysvětlit, proč se lidé a lidské společnosti dávají ve svém jednání a rozhodování tak často vést názory a postoji určitých lidí, o nichž se pak také říká, že \"mají autoritu\" nebo \"jsou autoritou\". Člověk jako společenský tvor je velmi často odkázán na spolupráci s jinými a je pro ni také mimořádně vybaven, například schopností řeči. Pro něho i pro skupinu je velmi důležité, aby byl schopen jednat koordinovaně, v souladu s druhými, a často se potřebuje rozhodovat rychle. Přitom je daleko snazší přijmout nebo napodobit rozhodnutí či jednání někoho jiného než si sám získávat znalosti, potřebné pro vlastní dobré jednání a rozhodnutí. Člověk přebírá či přejímá stanovisko druhého zejména tehdy, pokud je to člověk zkušenější, jehož názory a rozhodnutí se už opakovaně osvědčily, pokud je dovede přesvědčivě a rázně navrhnout, případně i obhájit. Tím si takový člověk získává přirozenou čili neformální autoritu, jíž se ostatní nechávají vést, aniž by vyžadovali zdůvodnění nebo vysvětlení. Pro autoritu platí běžné mechanismy skupinové dynamiky a psychologie: ti, kdo se jí nechávají vést, budou tím její váhu ovšem posilovat, budou ji obhajovat a působit v tomto směru i na jiné, případně vyvíjet nátlak na ty, kteří se autoritě podřídit nechtějí. Ve více organizovaných společnostech se schopnost rázného, rychlého a koordinovaného jednání skupiny dále podporuje tím, že se autorita určitého člověka, vůdce nebo náčelníka, výslovně označí a institucionalizuje, takže platí více méně trvale a dostává oprávnění vymáhat poslušnost ostatních. Protože historicky asi nejstarším případem, kdy na koordinovaném a rychlém jednání skupiny velice záleží, je boj a válka, byli to především vojevůdci, kteří si takovou autoritu získali a potom také prosazovali. Lidé se pak rozhodnutími takové autority řídit musí, bez ohledu na to, zda jsou rozumná a dobrá. V takovém případě mluvíme o formální autoritě, která se často vyjadřuje nějakým titulem, ozdobným oblečením nebo odznaky. Důležitým příkladem formální autority je soudce, který své rozhodnutí sice zdůvodňuje, jeho výrok však platí, i když toto rozhodnutí ze zjištěných skutečností úplně jasně nevyplývá. Jakmile vznikla formální autorita, vzniká ovšem také nebezpečí jejího zneužití: zejména pod tlakem času, když je třeba jednat rychle, může náčelník začít vyžadovat poslušnost, hrozit a donucovat. Kromě toho mohou člověku s formální autoritou chybět právě ty schopnosti, která původně autoritu vytvářejí: statečnost, prozíravost, schopnost rychlého rozhodování a podobně. Skupina či společnost pak stojí před obtížným dilematem: buď poslechnout a koordinovaně jednat, i když hrozí neúspěch, anebo se vzepřít a tím ovšem ohrozit koordinované jednání skupiny, případně i tuto skupinu samu.", "section_level": 1}, {"title": "Autorita a moc.", "content": "Hranice mezi pojmy autorita a moc je tenká, ale jasně definovaná. Autorita musí obsahovat prvek legitimity, tj. vychází z práva nadřízených dávat rozkazy podřízeným, kteří toto právo přirozeně akceptují. Mocí na rozdíl od autority rozumíme uplatňování vlastních zájmů jedinců či skupin i přes odpor druhých. Často bývá spojena s přímým užitím síly, jako například když čínští držitelé moci potlačili demokratické hnutí na náměstí Tchi-en-an-men.", "section_level": 1}, {"title": "Typy legitimní moci.", "content": "Max Weber, německý sociolog, rozdělil autoritu na 3 základní typy – racionální, tradiční a charismatickou.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika autority.", "content": "S nástupem novověkého individualismu a jeho ideálu rovnosti se rozvíjí také kritika autority a zejména formálních autorit. Začíná tím, že Thomas Hobbes postavil proti sobě autoritu a pravdu: „Autorita, a ne pravda dělá zákon zákonem“. Protože státní i církevní autority jednaly často autoritářsky, to znamená vyžadovaly poslušnost i tam, kde jim chyběly argumenty, protože místo přesvědčování poroučely, původní význam pojmu autority se vytrácel a často zaměňoval s nařizováním, donucováním a dokonce s násilím. Významná politická filosofka Hannah Arendtová přesvědčivě ukázala, že bez skutečných autorit – přirozených i formálních – se lidské společnosti nemohou obejít, což v poslední době prokazuje i etologie, výzkum chování zvířat. Riziko zneužití formální autority v lidských společnostech je ovšem stále větší. Falešná autorita, například moderního diktátora, potřebuje ale i svého protihráče – příliš poddajnou, oddanou a disciplinovanou společnost; americký sociolog Amitai Etzioni hovoří o povolnosti (\"compliance\"). Americký psycholog Stanley Milgram ve slavném pokusu (1962) dokázal, jak silný je sklon moderního člověka poslechnout formální autoritu, i když nařizuje něco, co je proti vlastnímu svědomí. Soudobá politická teorie proto zdůrazňuje význam občanské soudnosti a statečnosti: bez odvážných a nezávislých lidí, kteří se dokážou falešné autoritě postavit, je každá společnost zneužitím autority trvale ohrožena.", "section_level": 1}, {"title": "Milgramův experiment.", "content": "Experiment byl prezentován jako výzkum vlivu fyzického trestu na schopnost učení, ovšem reálně se jednalo o zkoumání poslušnosti vůči autoritě. Subjekty, na kterých byl experiment prováděn, odpověděly na inzerát vyzývající k účasti na vědecké studii, za kterou jim bylo přislíbeno finanční ohodnocení. Do laboratoře byly poslány dva subjekty, z nichž jeden byl opravdový respondent, druhý herec. Bylo jim řečeno, že jeden subjekt bude pokládat otázky, druhý bude odpovídat, a pokud odpoví špatně, bude fyzicky potrestán elektrošoky. Nejprve bylo losem potřeba určit, kdo bude „učitel“ a kdo „učící se“, přičemž los byl záměrně připraven tak, aby učitelem byl opravdový respondent. Subjektům byla poté ukázána místnost s generátorem napětí o škále 15 až 450 voltů a elektrické křeslo, do něhož byl následně připoután druhý subjekt. Cílem experimentu bylo ukázat, kolik procent respondentů bude pokračovat v navyšování elektrického napětí jen proto, že jim bylo autoritou řečeno, aby pokračovali. Ve výsledku Stanley Milgram zjistil, že nejméně 65 % respondentů bylo ochotno dojít až k horní hranici 450 voltů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovo autorita (z lat. \"auctor =\" tvůrce, činitel; a \"auctoritas\" = moc, vliv) označuje buď osobu, jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi, nebo také jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají. V angličtině a dalších jazycích může znamenat také úřad, pověřený rozhodováním v nějaké věci. ", "tgt_summary": "Authority is the legitimate power which one person or group possesses and practices over another. A civil state usually makes this formal by way of a judicial branch and an executive branch of government. In the exercise of governance, the terms \"authority\" and \"power\" sometimes are inaccurately used as synonyms. The term \"authority\" identifies political legitimacy, which grants and justifies the right to exercise power of government; and the term \"power\" identifies the ability to accomplish an authorized goal, by way either of compliance or of obedience; hence, authority is the power to make decisions and the legitimacy to make such legal decisions and order their execution.", "id": 1558936} {"src_title": "Monokultura", "tgt_title": "Monoculture", "src_document": [{"title": "Přirozené monokultury.", "content": "Monokultury se vyskytují i v přírodě pokud některý druh získá výraznou (dočasnou nebo trvalou) konkurenční výhodu a ovládne daný ekosystém. Za poměrně stabilní přírodní monokultury lze považovat např. rákosiny, některé druhy ostřicových porostů, olšiny nebo některé druhy bučin (tzv. porosty \"Fagetum nudum\").", "section_level": 1}, {"title": "Umělé monokultury.", "content": "Člověk při svém hospodaření vytváří umělé monokultury, neboť jeho cílem je zpravidla pěstování jedné plodiny, jednoho druhu. Mezi negativní vlivy monokulturního hospodaření patří snižování biodiverzity, vyšší náchylnost k působení škůdců či chorob, nebezpečí eroze, vyčerpání živin z půdního horizontu a nižší schopnost zadržovat srážkovou vodu (vyšší riziko povodní). Negativní vlivy rostou s vyšším procentickým podílem takových monokultur v dané krajině. Naopak mozaika menších i když monokulturních polí s četnými okraji a přechodovými zonami snižuje nebo zcela eliminuje negativní ekologické vlivy umělých monokultur. Příkladem monokultur vytvořených člověkem jsou: Člověkem nepřímo vytvořené monokulturyː", "section_level": 1}, {"title": "Ekologická stabilita monokultur.", "content": "Některé umělé monokultury (smrkové a borové lesy, polní kultury), zejména jsou-li pěstované na rozsáhlých plochách, vykazují nízkou rezistenci proti rozvratu působenému rušivými vlivy (přemnožování škůdců a rozvoj chorob, klimatické extrémy...) a při ponechání přirozenému vývoji díky rychle probíhající sukcesi směřují relativně rychle k návratu původní vegetace a následně ke stádiu klimaxu. Jiné umělé monokultury (akátové lesy, porosty křídlatek) mohou být naopak poměrně rezistentní a při bezzásahovém režimu může být návrat k původní přirozené vegetaci (klimaxu) velmi pomalý nebo nemožný. U lesních monokultur stejně jako u smíšených lesů hrají rozhodující roli při hodnocení jejich stability (rezistence a resilience) zejména tyto faktory:", "section_level": 1}], "src_summary": "Monokultura je porost tvořený jedním druhem rostliny. Zpravidla se o monokultuře mluví, pokud tento druh výrazně dominuje (tj. nemusí tvořit úplně 100 % pokryvnosti), např. pšeničné pole je monokulturou, i když je v něm řídce zastoupen i plevel. Některé definice, včetně stávající klasifikace Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL), definují monokulturu jako porosty se zastoupením dalších rostlin (dřevin) do 10 %.", "tgt_summary": "Monoculture is the agricultural practice of producing or growing a single crop, plant, or livestock species, variety, or breed in a field or farming system at a time. Polyculture, where more than one crop is grown in the same space at the same time, is the alternative to monoculture. Monoculture, widely used both in industrial farming and in organic farming, has allowed increased efficiency in planting and harvesting while simultaneously increasing the risk of exposure to diseases or pests. This is a cheap way of duplicating produce. ", "id": 144686} {"src_title": "Pásková jednotka", "tgt_title": "Tape drive", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pásková jednotka je vstupně-výstupní zařízení a používá sekvenční přístup k datům, na rozdíl od pevného disku s přímým přístupem (, ). Čtecí hlava harddisku má možnost se během několika milisekund přesunout na jakékoliv místo na disku, avšak pásková jednotka musí postupně převíjet pásku, aby se dostala k požadovanému místu pro zápis nebo čtení dat. Ve výsledku mají páskové jednotky velké zpoždění (tzv. latenci) při vybavování dat. Naproti tomu mají tyto jednotky velkou přenosovou rychlost. Například v roce 2010 technologie Linear Tape Open podporovala rychlosti až 140 MB/s, tedy srovnatelné s rychlostí harddisku. Páskové jednotky mají rozsahy kapacit od několika megabajtů do stovek gigabajtů nekomprimovaných dat. Některá data mohou být komprimována na menší velikost. Díky tomu, že některé mechaniky používají kompresní poměr 2:1, může být na pásku uloženo až dvojnásobek původní kapacity. Opravdová úložná kapacita je často zmiňována jako nativní kapacita. Některé firmy jako IBM nebo Sony používají i vyšší kompresní poměry, které hodně záleží na druhu ukládaných dat. Páskové jednotky se k počítači připojují pomocí SCSI (nejpoužívanější), Fibre Channel, SATA, USB, FireWire, FICON nebo jinými rozhraními. Páskové jednotky jsou používány v kazetových silech, kde dochází k automatickému zakládání a vybavování dat uložených na páskách bez manuálních zásahů zvenčí.", "section_level": 1}, {"title": "Technické problémy.", "content": "Určitý problém představuje fakt, že design páskových jednotek je určen pro čtení dat ze stále běžící pásky. Pokud je přenos přerušen, páska se nezastaví hned ale musí být nejdříve zpomalena, poté zastavena, převinuta o kus zpět, jednotka restartována a navedena zpět k bodu přerušení čtení. Právě tato nevýhoda snižuje rychlost a plynulost přenosu a také zkracuje životnost jak jednotky, tak média. U dřívějších jednotek byl nekontinuální přenos dat normální a také nevyhnutelný – výpočetní síla počítače a paměti obvykle nedokázala dodávat konstantní proud dat. Proto byly první jednotky provedeny jako tzv. \"start-stop\" systém. Pásky byly na velkých cívkách a špatně se s nimi manipulovalo. Pro zlepšení výkonu spouštění, zastavování a čtení dat, byla část pásky pomocí podtlaku vytvořeném vývěvou zavedena do dvou mezer, kde byly umístěny navijáky a čtecí/mazací hlavy. Pomocí těchto tzv. \"vakuových sloupů\" a dvou navijáků cívek bylo možno rychle zastavovat, spouštět a převíjet pásku. Některá moderní pojetí jsou stále vyvíjena jako nelineární. Formát IBM 3xxx používá stálý pohyb pásky bez ohledu na datový buffer - data jsou na pásku zapisována v segmentech pokud jsou k dispozici, pokud ne, zapisují se mezery. Pokud jednotka rozpozná nečinnost, znovu načte fragmentované segmenty do bufferu a zapíše před fragmentované sekce. Tento způsob se nazývá \"virtual backhitch\". Později, po roce 1980, byl u většiny jednotek zaveden interní datový buffer pro snížení počtu start-stop situací. Tyto jednotky už byly nazývány jako \"páskové streamery\". Páska se zastavila pouze v případě, že buffer neobsahoval žádná data pro zápis nebo naopak pokud byl zcela zaplněn. Od nedávné doby jednotky nepracují pouze s jednou lineární rychlostí, ale s několika. Přímo v jednotce jsou implementovány algoritmy které dynamicky přizpůsobují rychlost pásky vůči rychlosti dodávky dat z počítače. Rychlosti mohou být například 50 %, 75 % a 100 % z plné rychlosti.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "Magnetická páska bývá v současnosti většinou umístěna v kazetě nebo cartridge. Kryt bývá nejčastěji z plastu někdy vyztužen kovovými částmi. Ty mají za úkol zajišťovat bezpečnost křehké pásky při manipulaci. Obyčejné audiokazety byly dříve hojně využívány pro ukládání a distribuci dat pro domácí počítače v dobách, kdy byly diskety příliš drahé.", "section_level": 1}, {"title": "Trendy na trhu.", "content": "V roce 2007 analytik Gartneru Dave Russell předpověděl obnovu záloh z pásek do online cloudů - diskových polí do roku 2011 jako hlavní zájem na zálohovacím trhu.", "section_level": 1}, {"title": "Budoucí kapacita.", "content": "V roce 2011 Fujifilm a IBM referovali, že dosáhli záznamu 29,5 miliardy bitů na palec na magnetické pásce, vyvinutou pomocí BaFe částic a nanotechnologií. Tato technologie umožňuje pojmout 35TB nekomprimovaných dat. Tato technologie však nebude k dispozici pro komerční využití minimálně po další desetiletí. V dubnu 2014 oznámila firma Sony vývoj nové technologie páskového záznamu, jejíž hustota by měla dosáhnout 148 miliardy bitů na čtvereční palec.Teoreticky by tak bylo možné uložit až 185TB dat na jednu cartridge. Zatím není známo, kdy bude tato technologie komerčně dostupná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pásková jednotka (též označován jako streamer) je zařízení pro záznam dat, které provádí čtení a zápis dat na magnetickou pásku. Záznam na magnetické pásky se používá zejména pro archivaci a zálohování důležitých dat, typicky pro vytváření záloh obsahu pevných disků Tento typ média je oblíbený pro jeho relativně nízkou cenu a dlouhou (ověřenou) životnost. Vyplatí se tedy pro ukládání velkého množství dat.", "tgt_summary": "A tape drive is a data storage device that reads and writes data on a magnetic tape. Magnetic tape data storage is typically used for offline, archival data storage. Tape media generally has a favorable unit cost and a long archival stability. ", "id": 278003} {"src_title": "Galacie", "tgt_title": "Galatia", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Galacie hraničila na severu s Bithýnií a Paflagonií, na východě s Pontem, na jihu s Kappadokií a Lykáonií a na západě s Frýgií. Země se nacházela na velké maloasijské centrální plošině, jejíž nadmořská výška kolísá mezi 600 až 1 000 metry, a skládala se ze dvou oblastí, oddělených řekou \"Halys\" (dnešní Kızılırmak). Menší východní region obtéká Halys, zatímco větší západní území je odvodňováno převážně řekou \"Sangarios\" (Sakarya) a jejími přítoky. Na severu Galacie se rozprostírají planiny s poměrně dobře obdělávatelnou půdou, jež sahají až k holým svahům Paflagonských hor na severu. Většinu zbývajícího teritoria Galacie však představují bezútěšné a neúrodné vysočiny, jež protínají drobné vodní toky, a směrem k jezeru Tuz Gölü na jihu pozvolna přecházejí v rozlehlou bezlesou rovinu. Tyto vysočiny nejsou příliš vhodné k provozování zemědělství a umožňují pouze pastevectví velkých stád ovcí a koz. Klimatické podmínky jsou velice extrémní, jelikož tuhé mrazivé zimy se střídají s velmi horkými léty. Roční úhrny srážek jsou zde nejnižší v celé Anatolii. Města se zde vyskytují jen řídce a ve značné vzdálenosti od sebe. Nejvýznamnějším střediskem antické Galacie byla \"Ankyra\" (Ankara), nynější hlavní město Turecka.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Keltská Galacie.", "content": "Ve druhé polovině 4. století př. n. l. pronikli Keltové do nitra Balkánského poloostrova, nicméně jejich vpád byl odražen, načež byli zatlačeni za Dunaj. O dvě generace později, zhruba kolem roku 280 př. n. l., se Keltové opět vypravili na jih. V roce 279 př. n. l. se ohromná masa těchto barbarů rozdělila na dvě části. První pod vedením náčelníka Brenna napadla Makedonii a po vítězství nad Ptolemaiem Keraunem tuto zemi zcela zpustošila. Galatové poté udeřili na Řecko, kde způsobili veliké zděšení. Teprve v roce 278 př. n. l. byla jejich invaze zastavena u Delf a konečně v následujícím roce je Antigonos II. Gonatás rozdrtil na Helléspontu. Druhá skupina Keltů vedená náčelníky Leonnoriem a Lutariem si mezitím podrobila Thrákii a vydrancovala četná řecká města na pobřeží včetně Byzantia a Lýsimacheie. Patrně v roce 278 nebo 277 př. n. l. se tito Keltové, čítající asi 10 000 bojovníků a stejný počet žen a dětí, přeplavili do Malé Asie, kam je pozval bithýnský král Níkomédés I. Ten využil Galatů jako žoldnéřů nejprve v dynastickém boji proti svému bratrovi, uzurpátorovi Zipoetovi, a po jeho porážce je Níkomédés přiměl k účasti na konfliktu se seleukovskou říší. Řada seleukovských spojenců (například město Mílétos) padla pak za oběť řádění těchto barbarů. Seleukovský král Antiochos I. se ale rozhodl obnovit svoji otřesenou hegemonii v Malé Asii a v roce 275 př. n. l. svedl s Galaty tzv. bitvu slonů. Početně silnější barbaři byli v tomto střetnutí přemoženi díky nasazení ohromného množství hrozivých válečných slonů. Po této pohromě hrozilo Galatům úplné vyhlazení, ovšem Níkomédés a Antiochos uzavřeli v témže roce smír, načež byla barbarům přidělena k usídlení severovýchodní část Frýgie. Nově příchozími soukmenovci z Evropy posílení Galatové poté podpořili pontského krále Mithridata I. v jeho boji s ptolemaiovským vojskem, za což od něho získali západní Kappadokii. Ve vnitrozemí Anatolie tak vzniklo rozsáhlé keltské teritorium, jež bylo od tohoto okamžiku zváno Galacií. V dalších desetiletích sužovali Galatové západní polovinu Malé Asie a plenili zemi jako spojenci nebo častěji jako žoldnéři ve službách různých soupeřících helénistických králů. K tomu jim napomáhala zvláště ústřední poloha jejich území, které představovalo ideální základnu k nájezdům do okolních krajin. Galatové se tak ukázali být trvalým zdrojem neklidu v regionu. Ve třicátých letech 3. století př. n. l. podpořili Antiocha Hieraxe, odpadlého seleukovského prince, ovládajícího Malou Asii. Hierax se pokusil zdolat pergamského krále Attala I., jenž však někdy kolem roku 232 př. n. l. uštědřil Galatům sérii vážných porážek, čímž je přinutil k poslušnosti. Na počest svého vítězství nad barbary nechal Attalos zhotovit v Pergamu řadu uměleckých děl a staveb oslavujících jeho triumf. Jedním z těchto děl byla socha \"Umírající Gal\". Vnitřní uspořádání galatské společnosti a státu popsal ve svém díle řecký zeměpisec Strabón. Galatové se i v Asii sdružovali podle své kmenové příslušnosti a jejich území bylo proto rozděleno na tři části: střední Galacie náležela kmeni Tektoságů (\"Tectosages\"), jejichž hlavním centrem byla Ankyra. Okolí západněji ležícího města Pessinús, jež bylo střediskem kultu bohyně Kybelé, osídlili Tolistobogiové (\"Tolistobogii\"). Trokmové (\"Trocmii\") kontrolovali okolí města Tavium na východě. Území každého z kmenů se členilo do čtyř tetrarchií, jež spravovali náčelníci (tetrarchové) spolu s jim podřízenými soudci a veliteli. Moc tetrarchů byla takřka neomezená s výjimkou hrdelních zločinů, které byly souzeny před radou 300 stařešinů vybíraných ze všech dvanácti tetrarchií. Jednání tohoto shromáždění se konala v posvátném dubovém háji zvaném \"Drynemeton\" („posvátná půda“), který se nacházel zhruba třicet kilometrů jihozápadně od Ankyry. Vlastní populace Galacie neměla ryze keltský původ. Před příchodem Keltů byla západní Galacie obývaná Frygy, zatímco na východě žili Kappadokové a jiné domorodé národy. Původní obyvatelstvo představovalo většinu venkovské populace a téměř veškeré obyvatele měst. Místním lidem byla ponechána držba dvou třetin půdy, z níž museli odvádět část produkce svým keltským pánům, kterým patřila zbývající jedna třetina. Rovněž veškerý obchod a řemeslná výroba spočívaly v rukou domorodců. Z hlediska okolního světa byli ztotožňováni se svými vládci a byli tudíž nazýváni „Galatové“. Galatští otroci, s nimiž se čile obchodovalo na antických tržištích, se rekrutovali výhradně z tohoto porobeného obyvatelstva. Keltští dobyvatelé, jejichž počet byl poměrně zanedbatelný, tvořili třídu vojenské aristokracie. Ta se nezdržovala ve městech, nýbrž sídlila v hrazených vesnicích, kde se ve svých pevnostech a v obklopení soukmenovců zdržovali náčelníci. Galatové byli výteční válečníci, respektovaní jak svými řeckými nepřáteli, tak později Římany. Často byli najímáni jako žoldnéři a leckdy se na obou stranách účastnili četných bitev období helénismu. V důsledku pozdějšího poklesu bojovnosti Keltů nastalo jejich postupné splynutí s původními obyvateli a přijetí místního náboženství.", "section_level": 2}, {"title": "Římská nadvláda.", "content": "K prvnímu kontaktu mezi Galaty a Římany došlo během syrské války na počátku 2. století př. n. l. Galatové, kteří po Attalově smrti v roce 197 př. n. l. obnovili své ničivé útoky do Anatolie, se tohoto konfliktu zúčastnili jako spojenci Antiocha III., posledního seleukovského krále, usilujícího o obnovení kontroly nad Malou Asií. Po římském vítězství v bitvě u Magnésie však Gnaeus Manlius Vulso podnikl válečné tažení, jež v roce 189 př. n. l. zlomilo odpor Galatů. Jejich vojenská moc od tohoto okamžiku nepřetržitě upadala. V první polovině 1. století př. n. l. se Galacie zmocnil pontský král Mithridatés VI. Během Lucullových a Pompeiových kampaní proti Mithridatovi osvědčili Galatové svoji loajalitu vůči Římanům, pročež byla Galacie v roce 64 př. n. l. uznána za klientský stát Říma. Někdejší státní zřízení bylo nahrazeno ustavením společné vlády tří náčelníků (chybně titulovaných tetrarchové). Nicméně ani toto uspořádání dlouho nevydrželo, neboť jeden z těchto náčelníků jménem Déiotaros, jenž byl současníkem Julia Caesara, se učinil pánem celé země a Římané ho formálně uznali za galatského krále. Po zavraždění třetího krále Amynta v roce 25 př. n. l. byla Galacie začleněna Augustem do římské říše jako jedna z jejích provincií. Poblíž Ankyry byl v této době vybudován chrám zasvěcený Augustovi (\"Monumentum Ancyranum\"), na jehož stěnách se nám dochovala značná část díla \"Res Gestae Divi Augusti\". Někdy po roce 70 byla Galacie sloučena s Kappadokií v jediný velký správní celek, který přetrval do roku 117, kdy byly tyto země opět rozděleny. Za Diocletiana byla kolem roku 295 z Galacie vyčleněna další, jižněji položená provincie. Během administrativní reorganizace mezi léty 386 až 395 byla Galacie rozčleněna, čímž vznikly dvě nové provincie – \"Galatia Prima\" a \"Galatia Salutaris\". Třebaže se jednalo o jednu z ekonomicky nejvíce stagnujících částí říše, jen málokterá provincie projevovala vůči Římu tak vysokou míru oddanosti jako Galacie. Pro zdejší obyvatelstvo bylo charakteristické praktikování římsko-keltského polyteismu, příznačného pro všechna keltská území. V 1. století se Galacie stala jedním z raných center křesťanství. Pravděpodobně kolem roku 55 navštívil tuto zemi apoštol Pavel, jenž místním křesťanským komunitám adresoval \"List Galatským\". Nejpozději od konce 2. století se v galatských městech a posléze i na venkově začalo šířit užívání řečtiny a řecká kultura. Ovšem až ve 4. nebo 5. století, po přesunu ústředí vlády na východ římské říše, prostoupila řecká civilizace ve své křesťanské formě celou Galacií. Přesto ještě svatý Jeroným napsal na konci 4. století, že Galatové z Ankyry mluví stejnou řečí jako Treverové z Trevíru. Pořečtění Galacie zavdalo Francisi Baconovi a jiným renesančním spisovatelům podnět k užití nepřesného označení \"Gallo-Graeci\" („Galo-Řekové“), případně \"Gallo-Graecia\" („Galo-Řecko“). V následujících staletích tvořila Galacie strategicky důležitou součást byzantské říše. Po porážce Byzantinců v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 se normanský žoldnéř Roussel de Bailleul pokusil vzkřísit nezávislost Galacie. Brzy nato ale toto území zaplavili seldžučtí Turci, což přivodilo zánik zdejší pozoruhodné syntézy řecké a keltské kultury.", "section_level": 2}], "src_summary": "Galacie (latinsky \"Galatia\") byla ve starověku vnitrozemské území, rozkládající se v hornaté centrální Anatolii, které je dnes součástí Turecka. Keltové, pro něž Helénové užívali jména Galatové (Γαλάται, \"Galatai\"), se na počátku 3. století př. n. l. zmocnili východní poloviny Frýgie, kterou osídlili a vytvořili místní vládnoucí vrstvu. Tato oblast byla proto od oněch dob nazývána Galacií, případně „Galií Východu“.", "tgt_summary": "Galatia (;, \"Galatía\", \"Gaul\") was an ancient area in the highlands of central Anatolia, roughly corresponding to the provinces of Ankara and Eskişehir, in modern Turkey. Galatia was named after the Gauls from Thrace (cf. Tylis), who settled here and became its ruling caste in the 3rd century BC, following the Gallic invasion of the Balkans in 279 BC. It has been called the \"Gallia\" of the East, Roman writers calling its inhabitants \"Galli\" (\"Gauls\" or \"Celts\").", "id": 1713558} {"src_title": "Georg Büchner", "tgt_title": "Georg Büchner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a dospívání.", "content": "Georg Büchner byl nejstarší ze šesti dětí obvodního lékaře Ernsta Karla Büchnera a jeho ženy Louise Caroline Büchnerové, rozené Reußové. Všem se během života dostalo uznání: V roce 1816 se rodina přestěhovala do Darmstadtu, kam otec nastoupil jako obvodní lékař. Od roku 1821 učila osmiletého Georga jeho matka, a to čtení, psaní a počítání. Přiblížila mu základy Bible a učila jej také mnoho lidových písní, které později hrály důležitou roli v jeho dílech. Díky své matce se seznámil s díly Friedricha Schillera, s jehož náhledem na svět se měl Büchner v průběhu života kriticky zaobírat. Poněkud obtížný vztah měl naproti tomu Georg Büchner k otci. Ernst Büchner byl přesvědčený stoupenec Napoleona, a to proto, že ukončil revoluční bouře. Místo ve zdravotní radě získal svou vlastní pílí, a proto byl i ke svým dětem přísný. Přestože se v gymnaziálním vysvědčení Georga Büchnera objevují dobré známky z latiny a řečtiny, nezajímal se příliš o tyto starověké jazyky. O to víc si vážil v té době ve školách zanedbávaných přírodních věd, až na matematiku, ve které vykazoval pouze podprůměrné snažení. Jednou si zapsal na okraj sešitu: „Živote! K čemu je třeba těch mrtvých hloupostí?“ Nejintenzivněji se věnoval historii, především historii Francouzské revoluce, která později našla uplatnění v jeho díle \"Dantonova smrt\". Nejspíše v zimních měsících přelomu roku 1829/30, sepsal Büchner v rámci rétorického cvičení v hodině němčiny kompozici „Smrt čtyř set hrdinů z Pforzheimu“. Koncem září roku 1830 přednesl u příležitosti školní oslavy „Řeč na obranu Cata z Utiky“, jenž byl vášnivým zastáncem Římské republiky. Cato spáchal z lásky ke svobodě sebevraždu, přesněji proto, že podle něj byli lidé pod Césarovou vládou pouze otroky.", "section_level": 2}, {"title": "Studium ve Štrasburku.", "content": "9. listopadu 1831, ve věku 18 let, se Georg Büchner zapsal na fakultu medicíny na Štrasburské univerzitě, aby zde do roku 1833 studoval anatomii. Bydlel v domě evangelického faráře Johanna Jakoba Jaeglého, známého rodiny z matčiny strany, a seznámil se zde s jeho dcerou Vilemínou (Wilhelmine). V prosinci zažil ve Štrasburku příjezd poražených generálů polského povstání, které bylo potlačeno carskými oddíly. Tyto a další události popsal v listech rodičům. Büchner zastával čím dál častěji názor politické svobody. Jedním z takových případů byla jeho přednáška z 24. května 1832 o politických poměrech v Německu, pronesená před studentským spolkem. Téhož roku se tajně zasnoubil s Vilemínou Jaeglé (1810-1880), které psal tzv. \"Fatální dopisy\". V nich formuluje Büchner svůj program člověka jako „Subjektu“ dějin: Člověk nemůže aktivně zasáhnout do všepohlcujícího procesu dějin, nýbrž stává se pouhou hračkou, „pěnou na vlně“. Roky strávené ve Štrasburku nazval později Büchner svými nejšťastnějšími, neboť ve Francii v době Červencové revoluce bylo politické klima mnohem otevřenější než v Darmstadtu. Není prokázané, zda byl členem francouzské \"Společnosti lidských práv\", jisté však je, že mu byla předlohou pro společnost, kterou později založil.", "section_level": 2}, {"title": "Univerzita Gießen.", "content": "V listopadu 1833 přestoupil Georg Büchner na univerzitu v Gießenu, protože byly povoleny pouze dva roky studia v zahraničí (mimo Hesensko-Darmstadtsko). Zde v Hesenském velkovévodství bezprostředně zažil šikanu a násilnosti ve státě. Od této chvíle již nemohl událostem pouze přihlížet. V tomto období začínají Büchnerovy zdravotní potíže. Nepoznamenal ho pouze odchod od jeho milé, ale především ho neuspokojovala celková situace. V porovnání se Štrasburkem mu učitelé v Gießenu neměli co nabídnout. Sice zde vyučoval Justus Liebig chemii, ale Büchner se zajímal pouze o filosofii a medicínu. Později mu byl jeden z jeho učitelů, doktor Johann Bernhard Wilbrand, předlohou k omezenému a nelidskému Doktorovi v dramatu \"Vojcek\". Ani se studenty nebyl spokojen. Sice se zde objevovaly opoziční snahy, ty však nebyly pro Büchnera dostatečně radikální. Krom toho kritizoval, že studenti nechtějí svůj spolek rozšiřovat. Büchner se přimlouval za to, aby byli přizváni i měšťané. Proto založil spolu s bývalými kamarády ze studií v Darmstadtu (kteří v té době stejně jako on studovali v Gießenu), dalšími studenty – mezi nimi August Becker a Friedrich Jacob Schütz – a několika řemeslníky tzv. „Společnost pro lidská práva“. Tato tajná organizace byla založena podle francouzského příkladu a za cíl si kladla převrat politických poměrů. Připojilo se však jen málo členů. Již na počátku roku 1834 byl Büchner představen Friedrichu Ludwigu Weidigovi, vůdci opozice Hesensko-Darmstadtska. Docházelo však čím dál častěji k neshodám. Weidig se přikláněl k tomu, aby ve spolku byli také majetní liberálové, průmyslníci a obchodníci, protože jen tak byla prý šance realizovat revoluční myšlenky. Naproti tomu Büchner zastával názor, že hlavním problémem byla materiální nerovnost a chudoba lidí na venkově. A právě proto byl oponentem koalice s majetnými. V červenci 1834 vyšel \"Posel hesenského venkova\" (\"Der Hessische Landbote\"), který sepsal Büchner v době pobytu v Badenburgu (Gießen) a který byl proti jeho vůli kompletně přepracován F.L.Weidigem. Jedná se o leták, který pod heslem \"„Mír chýším! Válku palácům!“\" vybízel hesenské venkovany k revoluci proti útlaku. Weidig vyškrtl pasáže, které byly v konfliktu s názory liberálních spojenců, čímž vzal spisu podle Büchnera jeho základní záměr. I přes zmírnění Weidigovými škrty byl spis mnohými liberálními a průmyslovými odpůrci ostře kritizován. U venkovanů měl však úspěch, pročež byl v září 1834 vydán druhý náklad, jehož obsah však byl ještě více zmírněn členem Společnosti Leopoldem Eichelbergem. Spis se vyznačuje tím, že používá statistiky a tím jasně a přehledně ukázal venkovanům, že svými daněmi financují přemrštěné výdaje dvora. V srpnu byl Karl Minnigerode, jeden z členů Společnosti, chycen se 150 výtisky a uvězněn. 4. srpna byl na příkaz univerzity Büchnerův pokoj v jeho nepřítomnosti prohledán. Den poté byl Büchner vyslýchán, avšak ne uvězněn.", "section_level": 2}, {"title": "Útěk do Štrasburku.", "content": "Roku 1835 sepsal Büchner během pěti týdnů \"Dantonovu smrt\" (\"Dantons Tod\") a poslal rukopis Karlu Gutzkowi s prosbou o rychlé publikování. Potřeboval totiž peníze na plánovaný útěk. \"Dantonova smrt\" popisuje ztroskotání Francouzské revoluce. V rozporu s historickým Dantonem, který neuspěl kvůli taktické chybě, rozpozná literární Danton už od začátku nesmyslnost svého počínání. Poté, co Georg Büchner nereagoval na obsílku friedberského vyšetřujícího soudce, byl na něj vystaven zatykač, a tak 9. března utekl přes Weißenburg do Štrasburku. Peníze na útěk však neměl z \"Dantonovy smrti\", protože vyšetřování se vyostřila již před uzavřením dohody. Na poslední chvíli se svěřil Büchner své matce, která mu peníze dala. Jeho otec s ním po útěku sice přerušil veškeré kontakty, dovolil však matce, aby ho i nadále finančně podporovala. \"Dantonova smrt\" byla publikována na konci července 1835. Ještě toho léta přeložil dvě dramata: \"Lucretia Borgia\" a \"Marie Tudorovna\" od Victora Huga. Na podzim se zabýval povídkou \"Lenz\", ve které popisuje duševní utrpení spisovatele Jakoba Michaela Reinholda Lenze. V zimě roku 1835 se věnoval znovu výzkumu. Zkoumal nervový systém ryb a následující rok dokončil svou disertaci „Pojednání o nervovém systému parmy obecné“. Na jaře představil svou práci během několika přednášek Společnosti pro přírodní vědu. Na základě toho byl přijat jako člen a práce byla společností publikována. V tomtéž období vznikla veselohra \"Leonce a Lena\", se kterou se chtěl zúčastnit soutěže vyhlášené vydavatelstvím Cotta’sche Verlagsbuchhandlung. Zmeškal ale uzávěrku a rukopis obdržel zpět nepřečtený.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední měsíce v Curychu.", "content": "Koncem července 1836 předložil Büchner filozofické fakultě Univerzity Curych svou práci pod francouzským názvem: \"„Mémoire sur le systéme nerveux du barbeau“\" (Cyprinus Barbus L.) a byl 3. září 1836 na základě posudku profesorů Lorenze Okena, Heinricha Rudolfa Schinze, Carla Löwiga a Oswalda Heera v nepřítomnosti jmenován doktorem filozofie. 18. října 1836 se přesunul do Curychu, 5. listopadu 1836 měl zkušební přednášku \"„O lebečních nervech“\" a byl jmenován soukromým docentem. Jeho přednášku \"„Zootomické demonstrace“\", během které vyučoval na základě vlastnoručně připravených preparátů anatomii ryb a obojživelníků, navštěvovalo jen málo studentů. Jeden z nich, August Lüning, na ně však ještě o 40 let později nadšeně vzpomínal. Ještě ve Štrasburku, před přestěhováním do Curychu, začal Georg Büchner pracovat na \"Vojckovi\". Náčrtky vzal s sebou do Švýcarska, dílo však zůstalo pouze ve fragmentech. Na následující semestr plánoval Büchner další přednášku, ke které však již nedošlo. 2. února 1837 těžce onemocněl na tyfus, možná se nakazil při práci na svých preparátech. Jeho sousedi, němečtí uprchlíci Caroline a Wilhelm Schulzovi, se kterými se přátelil od doby, kdy opustil Štrasburk, se o něj starali a zpravili o situaci Vilemínu Jaeglé. Georg Büchner zemřel 19. února za přítomnosti své nevěsty a manželů Schulzových. Pohřben byl na městském hřbitově „Krautgarten“ v Curychu, na místě současného Domu umění. Rozloučit se s ním přišlo několik stovek lidí, krom jiných také kolegové z univerzity a oba curyšští starostové. Ostatky z původního hřbitova byly roku 1875 přemístěny na tzv. „Germaniahügel“ (Germánský vrch).", "section_level": 2}, {"title": "Historie vydání.", "content": "Čtrnáct let po smrti Georga Büchnera vydal jeho bratr Ludwig \"Spisy z pozůstalosti\". \"Vojcek\" mezi nimi nebyl, krom jiného proto, že písmo bylo vybledlé a z větší části nečitelné. Rakouský spisovatel Karl Emil Franzos publikoval roku 1879 dílo \"Georg Büchner: Sebrané spisy a ručně psaná pozůstalost\", čímž byl fragment poprvé v silně přepracované úpravě zpřístupněn veřejnosti. Na základě sporů Vilemíny Jaeglé a Büchnerových sourozenců o pozůstalost zveřejnil domněnku, že Büchnerova snoubenka zničila dílo \"Pietro Aretino\" z odporu k ateistickým tendencím díla. K tomu však neexistují žádné podklady. Ona sama uvedla, že získala zpět výhradně osobní korespondenci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Georg Büchner (17. října 1813 v Goddelau, Hesenské velkovévodství – 19. února 1837 v Curychu) byl německý, respektive hesenský spisovatel, lékař, vědec a revolucionář. Navzdory tomu, že stačil za svůj krátký život napsat pouze několik děl, patří k nejvýznamnějším spisovatelům tzv. doby předbřeznové (tj. doby před březnem 1848) a německé literatury vůbec.", "tgt_summary": "Karl Georg Büchner (17 October 1813 – 19 February 1837) was a German dramatist and writer of poetry and prose, considered part of the Young Germany movement. He was also a revolutionary and the brother of physician and philosopher Ludwig Büchner. His literary achievements, though few in number, are generally held in great esteem in Germany and it is widely believed that, had it not been for his early death, he might have joined such central German literary figures as Johann Wolfgang von Goethe and Friedrich Schiller at the summit of their profession.", "id": 1247555} {"src_title": "Pochodeň", "tgt_title": "Torch", "src_document": [{"title": "Původ a význam.", "content": "Jak naznačuje české slovo „pochodeň“ (původně „pochodní“), užívaly se pochodně na cestách a ve válce, jednak jako svítilny, jednak k zapalování a zakládání požárů. Když šel zámožnější člověk v noci po městě, šel před ním sluha s pochodní. Než vstoupili do domu, museli pochodeň uhasit o kamenný patník s jamkou u vchodu (\"Fackelstein\"). Pochodně se užívaly i jako louče, nasazené do držáku na zdi, například v chodbách a průjezdech. Pochodně se užívaly už ve starověku při nočních bohoslužbách a průvodech, v křesťanské bohoslužbě je později nahradily svícny a svíčky. Zkřížené a uhašené obrácené pochodně se často vyskytují na starověkých náhrobcích jako symboly smrti. Pochodeň byla také symbolem války, proto ji hojně využívali nacisté při nočních pochodech a demonstracích. Od 18. století se ale pochodeň stala také symbolem světla a osvěty: Socha svobody v New Yorku drží v jedné ruce pochodeň a ve druhé knihu. Podobný význam má i olympijská pochodeň. V současnosti se pochodně, obvykle napuštěné naftou, užívají k zábavním účelům, k osvětlování pouličních restaurací, zahradních slavností a podobně. Speciální pochodně užívají žongléři a polykači ohně v cirkuse.", "section_level": 1}, {"title": "Pochodně v nacistických průvodech.", "content": "Jedná se o zneužití starogermánského mýtu respektive o účelový výklad. Nacistická ideologie se skládala z vědecké ideologie a z mýtů, t.zn. rozumem nepochopitelných vztahů k základům národa z nejdávnější minulosti. Národ tvoří nekonečný řetěz předků do minulosti a budoucnosti. Současník je jen článkem tohoto řetězu. Každá hořící pochodeň v průvodu symbolizuje jeden článek-jeden lidský život současníka. Ten se narodí a od právě zemřelého předka převezme jeho hořící pochodeň-život. Nese ji dál celý svůj život, pak umírá a předává ji dalšímu-nově narozenému, a tak dále ve věčném koloběhu národa. Tento starogermánský mýtus měl upevňovat vědomí sounáležitosti se svým národem. Mýtus byl i umělecky zpracován básníkem Heinrichem Anackerem. (volně přeloženo): \"Pochodeň jde z ruky do ruky, když jeden umře, nejbližší ji zase převezme, a plamenný štafetový běh jde dále. Čas běží rychle a nikdo by se neptal, jak dlouho pochodeň každý nesl, ale jak čistě a zářivě hořela, a že v ní také hoří jeho srdce je důležité. Tak potom přináším malý kousek také já a ty pochodeň ke vzdálenámu cíli, zářícím světlem se ona odmění, před námi ve tmě čekají už další\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Pochodeň někdy také fakule (z něm. \"die Fackel\", z lat. \"facula\") je přenosná svítilna ve tvaru tyče, na horním konci zapálené. Původně se pochodně dělaly z borového nebo podobného dřeva napuštěného smolou nebo olejem. Na horním konci tyče mohl být také namotán hadr napuštěný hořlavou látkou. Pozdější armády užívaly také trubky, naplněné hořlavinou. Moderní pochodně mají na horním konci tyče schránku s voskem nebo petrolejem.", "tgt_summary": "A torch is a stick with combustible material at one end, which is ignited and used as a light source. Torches have been used throughout history, and are still used in processions, symbolic and religious events, and in juggling entertainment. In some countries \"torch\" in modern usage is the term for a battery-operated portable light.", "id": 1209011} {"src_title": "BMX", "tgt_title": "BMX", "src_document": [{"title": "Vznik a historie.", "content": "Vznik BMX se datuje v průběhu 60. let 20. století, okolo motokrosové komunity v Kalifornii. BMX začínal jako dnešní bikros, tedy příprava a alternativa pro motokros. BMX jako sport nebyl v počátcích veden pod cyklistickými sportovními kluby a svazy, ale samostatně,nebo pod motokrosovými kluby. Okolo 70. let 20. století zažívá velký rozmach v USA a počátkem 80. let 20. století se mu dostává mezinárodní popularity. Teprve v dubnu 1981 vzniká International BMX Federation. V roce 1982 je pořádáno první mistrovství světa. K integraci pod Mezinárodní cyklistickou unii (UCI) dochází až roku 1993. Nejvýznamnější milník v historii BMX je, když si bikros odbije premiéru jako olympijskou disciplína na letních Olympijských hrách v roce 2008 v Pekingu. Freestyle BMX vzniká později a odděleně než bikros, okolo poloviny 70. let 20. století také v Kalifornii. Po první neorganizovaných pokusech v skateparcích a vypuštěných bazénech, již v roce 1978 některé skateparky v jižní Kalifornii vyhrazují celé dny výhradně pro freestyle BMX. Na konci desetiletí již freestyle BMX definitivně opouští underground. Ke konci roku 1979 Bob Haro a R. L. Osborn tvoří první oficiální freestyle BMX tým. V roce 1982 je založena Americká Freestyle asociace (AFA) a v roce 1984 vychází první specializovaný magazín Freestylin. Svět náhle si všiml obrovský potenciál tohoto sportu. Výrobci vyvíjí nové freestyle kola, komponenty a doplňky. Firmy začaly hledat talentované jezdce pro sponzorování. Na přelomu 80. let 20. století je freestyle BMX na svém komerčním vrcholu. Následuje klidné až utlumené období bez zásadních změn či novinek. Až v roce 2015 oznamuje UCI reálný plán zařazení freestyle BMX do série závodů pod UCI v roce 2016. Tímto se otvírá potenciální cesta freestyle BMX k Olympiádě. S historií BMX v USA se váže i konkrétní model kola společnosti Schwinn. Model Schwinn Sting-Ray zpopularizovaný například i filmem ET mimozemšťan se stal levným a masově dostupným základním vybavením pro mladé BMX jezdce. Model byl samozřejmě jezdci různě upravován, aby vyhovoval co nejvíce danému využití. Tímto firma Schwinn opět významně zasáhla do cyklistiky, protože tou dobou již hrála důležitou roli v počátcích MTB. Počátky BMX u nás Do naší země se dostal BMX jako bikros, poprvé v roce 1984 a ihned se těšil velké popularitě. Český výrobce Velamos Sobotín chrlil kola BMX 20, RMX 20 a Sport cross 24 jedno za druhým. Hned z počátku měl bikros tak několik tisíc příznivců. Všichni jezdili v podstatě na stejných kolech a tak záleželo jen na schopnostech jezdce. Aktivně se do pořádání závodů angažovaly SVAZARM a ČSTV. V počátcích byla střediska tohoto sportu Šumperk, Rudná, Ostředek. S pádem komunismu začalo objevovat lepší vybavení a naši jezdci se také začali zúčastňovat mezinárodních závodů. Nejprve v Německu a Rakousku, později i evropských a světových šampionátů. Co se týká mezinárodních závodů na našem území, tak prvním byl INTERNATIONAL CUP v Milovicích v roce 1995. A od té doby pravidelně pořádá naše republika některý ze závodů Mistrovství Evropy či Evropského poháru. Kromě Milovic okusili pořadatelství velkého závodu již také v Klatovech, Pardubicích, Třinci či Praze-Bohnicích. Počátky freestyle BMX nelze na našem území přesně datovat. Kola a vybavení pro freestyle BMX disciplíny nebyla na našem území do pádu komunizmu dostupná. Pár exhibicí v dirtjumpu bylo zmíněno pamětníky počátků bikrosu. Start je vázán na dovoz kol a vybavení na počátku 90. let 20. století. Freestyle BMX nebyl v ČR zastřešen od počátků pod žádnou sportovní asociací, sdružením či spolkem. Aktivity v oblasti freestyle BMX se tak objevovali spontánně okolo skateparků, obchodů a dovozců freestyle BMX vybavení. I přes vytvoření Freestyle BMX asociace v roce 1999 a její nástupce se snahou o integrace s Českým svazem cyklistiky, roztříštěnost scény tu zůstává doteď.", "section_level": 1}, {"title": "Kolo.", "content": "Jedinou společnou charakteristikou jízdního kola pro BMX disciplíny je odolnost, jeden převod, nízký rám. A kola rozměru od 16 palců do 24 palců. Rám a vidlice Výběr materiálu a konstrukce je podřízena požadovaným vlastnostem. U závodních bikrosových rámů můžeme potkat i lehkou kompozitovou konstrukci, přes duralové slitiny, konče ocelí a titanem. Naproti tomu rámy pro street\\park spoléhají na těžší ocelové slitiny. Mnoho výrobců dává obecně přednost ocelovým slitinám pro jednoduší a levnější výrobu. V průběhu vývoje se několikrát objevily pokusy nasazení odpruženého rámu, nebo vidlice, ale neprosadily se. Na různé disciplíny se hodí různě velké rámy: Kola Jak už bylo zmíněno, jezdí se převážně na 20 palcových kolech. Jiné rozměry kol jsou 16, 18, 22 a 24 palců. Rozměry 16, 18 se používají nejčastěji u dětských velikostí kol pro bikros. Nejrozšířenější rozměr 20 palců najdeme ve všech disciplínách BMX. Rozměr 24 palců se používá na dirtjump i bikros. BMX kola s průměrem kol 24 označujme cruiser. V freestyle BMX se objevují i 18 a 22 palcové rozměry, ale bez velkého rozšíření. Výplet s 36 až 48 dráty používají nejčastěji ocelové, nebo duralové ráfky. V minulosti byla na trhu i loukoťová kola z kompozitového materiálu nebo kompozitové ráfky s vysokým profilem.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení.", "content": "Vybavení jezdce se liší podle dané disciplíny. Od flatlandu, kde jezdci prakticky nepoužívají žádné vybavení, po opak v kategoriích vert, nebo bmx downhill. Kde jezdci mají kompletní sadu chráničů včetně páteřového chrániče. V rámci závodů určuje povinné vybavení pořadatel nebo pravidla na která se pořadatel odkazuje - viz pravidla UCI.", "section_level": 1}, {"title": "České podmínky.", "content": "V České republice se začátkem nového tisíciletí BMX stával se den ode dne populárnějším. Pokroky mezi českými jezdci i na mezinárodní úrovni. Mnohá města vychází sportu vstříc, staví nové skateparky, bikeparky, opravují staré bikrosové dráhy. BMX čím dál více \"běžným sportem\" v mediích.", "section_level": 1}], "src_summary": "BMX (zkratka z angl. \"Bicycle Motorcross\") je jeden z cyklistických sportů. Při tomto individuálním sportu se používají speciálně konstruovaná jízdní kola s výplety o průměru 16 palců (dětská) až 24 palců. ", "tgt_summary": "BMX, an abbreviation for bicycle motocross or bike motocross, is a cycle sport performed on BMX bikes, either in competitive BMX racing or freestyle BMX, or else in general on- or off-road recreation. BMX began when young cyclists appropriated motocross tracks for fun, racing and stunts, eventually evolving specialized BMX bikes and competitions.", "id": 2462171} {"src_title": "Ilýrie", "tgt_title": "Illyria", "src_document": [{"title": "Původ Ilyrů.", "content": "První historické zmínky o Ilyrech pocházejí z počátku 5. století př. n. l. od řeckého historika Hekataia z Mílétu, který popsal několik ilyrských kmenů, mezi nimi například Japygy (sídlící v jižní Itálii) či Taulanty. Hérodotos označil Ilyry ve svých Dějinách za sousedy Triballů, Dardánů a Makedonců. Původ Ilyrů se pokouší vysvětlit dvě teorie: podle první a převládající došlo patrně v době eneolitu k proniknutí indoevropských kmenů na Balkán, kde se smísily s místním obyvatelstvem a výsledkem toho byl vznik Ilyrů a Thráků. K etnogenezi těchto národů mělo tudíž dojít až na Balkáně. Dále ovšem existuje starší teorie tzv. „ilyrské invaze“, podle níž měla někdy po roce 1300 př. n. l. nastat velká migrace ilyrských kmenů z rovin střední Evropy (z dnešního Maďarska) směrem na jihozápad, do prostoru jejich pozdějšího osídlení. Hojný výskyt názvů thráckého původu v Ilýrii vedl mnoho badatelů k závěru, že původními obyvateli tohoto území byli Thrákové, kteří byli později buď podrobeni, nebo vytlačeni právě Ilyry. Tento vpád měl zapříčinit přesun thráckých kmenů na východ, tím však byli dominovým efektem uvedeni do pohybu jednak Frýgové, kteří se následně usadili v centrální Malé Asii, a jednak Dórové, čímž začala dórská invaze do Řecka.", "section_level": 1}, {"title": "Ilyrská společnost, náboženství a kultura.", "content": "V době železné se Ilyrové žijící v horských oblastech věnovali pastevectví dobytka, zatímco v nížinách se pozvolna prosazovalo zemědělství. Ilyrská společnost se členila do rodových svazů. Na základě archeologických nálezů lze doložit, že jednotlivým kmenům vládli lokální náčelníci, jejichž rodiny zaujímaly vůči ostatnímu obyvatelstvu privilegované sociální postavení. V náboženství Ilyrů sehrávalo významnou roli obětování lidí. Podle starověkého historika Arriána prý ilyrský náčelník Kleitus před tím, než svedl bitvu s Alexandrem Velikým, obětoval tři chlapce, tři dívky a tři berany. O vlastních božstvech toho není mnoho známo. Ilyrské město \"Rhizón\" (nynější Risan v Černé Hoře) mělo prý vlastního ochránce jménem Medauras, jenž byl vyobrazován jako jezdec na koni nesoucí dlouhé kopí. Podle řecké mytologie byl Illyrios, syn Kadma a Harmonie, vládcem Ilýrie a praotcem všech Ilyrů. V 6. století př. n. l. se na pobřeží Ilýrie začali usazovat první řečtí osadníci. Vzájemné vztahy mezi Ilyry a řeckými obcemi (\"poleis\") sice nenabývaly vždy jen mírových podob, přesto docházelo od jejich vzniku k šíření řeckého kulturního vlivu v Ilýrii. Domorodé elity nakupovaly od Řeků jejich keramiku a jiné luxusní výrobky. Ve velkých a bohatě vybavených mohylových hrobech v severní Albánii a v okolí Ochridského jezera bylo nalezeno mnoho artefaktů jako třeba zbraně, různé ornamenty, kusy oděvů či keramické nádoby, včetně zboží importovaného z Řecka. Ilyrové věřili, že všechny tyto předměty jsou nezbytné k cestě zemřelé osoby do posmrtného života. Sílící řecký vliv se projevoval také ve vzniku a výstavbě prvních opevněných sídel (například \"Byllis\" nebo \"Berat\"). Současně probíhaly zásadní změny v hospodářství a ve struktuře ilyrské společnosti. Řemesla a obchod získávala na významu a Ilyrové se postupem času stále více orientovali na námořní plavbu v Jaderském moři. V souvislosti s tím nastal rovněž rozmach pirátství.", "section_level": 1}, {"title": "Ilyrská království.", "content": "Od konce 5. století př. n. l. se v Ilýrii zformovalo mnoho drobných knížectví, která se příležitostně slučovala v mocnější, avšak obvykle jen krátkodobě trvající státní útvary. Zhruba od 4. století př. n. l. vzrůstá počet písemných zpráv řeckých historiků týkajících se Ilyrů. Z této doby je znám také ilyrský král Bardyllis, který válčil s Molossy v Épeiru. V roce 359 př. n. l. zahynul v boji s ním makedonský král Perdikkás III. Klíčovými městy jeho království byl \"Lissus\" (dnešní Lezha v Albániei) a \"Epidamnos\" (taktéž známý jako \"Dyrrhachium\", dnes Durrës / Drač). Nicméně Perdikkův nástupce Filip II. Makedonský dokázal Bardyllise rozhodně porazit, načež Makedoňané získali kontrolu nad územím sahajícím až k Ohridskému jezeru. V roce 335 př. n. l. odrazil Filipův syn Alexandr Makedonský vojsko ilyrského náčelníka Kleita. Ilyrští kmenoví vůdci a vojáci poté doprovázeli Alexandra na jeho výpravě proti perské říši. Po Alexandrově smrti bylo nezávislé ilyrské království obnoveno. V roce 312 př. n. l. obsadil král Glaukias Epidamnos. Ve druhé polovině 3. století př. n. l. se jádro ilyrského království nacházelo poblíž dnešního albánského města Skadar (starověká \"Scodra\"), přičemž zahrnovalo velkou část severní Albánie, Černou Horu a Hercegovinu. Za královny Teuty napadli Ilyrové římské obchodní lodě plavící se v Jaderském moři, čímž poskytli Římanům záminku k vojenskému zásahu na Balkáně. V následných ilyrských válkách, odehrávajících se v letech 229 až 219 př. n. l., si Římané podmanili ilyrské osady v údolí řeky Neretvy a účinně tak odstranili hrozbu pirátství. Ilýrie si nicméně nadále udržela nezávislost. Za vlády Gentia, jenž byl posledním ilyrským králem, však od Ilyrů odpadli v roce 180 př. n. l. Dalmatové. Po porážce Gentiova vojska v roce 168 př. n. l. se Římané zmocnili jeho hlavního města Scodry. Ilyrský král byl zajat a o tři roky později přiveden do Říma. Jižní Ilýrie se po roce 167 př. n. l. stala formálně nezávislým římským protektorátem. Rovněž Dalmatové byli někdy kolem roku 156 př. n. l. přinuceni poddat se Římu.", "section_level": 1}, {"title": "Pod nadvládou Římanů.", "content": "Pro Římany měla Ilýrie značný strategický a hospodářský význam. Na pobřeží leželo mnoho důležitých obchodních středisek. Hlouběji ve vnitrozemí se pak nacházela bohatá naleziště zlata, stříbra a železné rudy. V Ilýrii začínala klíčová římská silnice na Balkáně: via Egnatia, která vedla z města Dyrrhachium až do Byzantia na východě. V 1. století př. n. l. zde byla ustavena římská provincie \"Illyricum\", jež zaujímala pruh území od města Lissus až k poloostrovu \"Histria\" na severu. V roce 59 př. n. l. bylo Illyricum společně s Předalpskou Galií a Galií Narbonensis svěřeno do správy Juliu Caesarovi. Vnitrozemní oblasti si Římané podrobili teprve za Augusta, kdy byly hranice Illyrica posunuty během panonských válek (\"Bellum Pannonicum\") až k řece Dunaji. Poté, co Tiberius rozdrtil v roce 9 nebezpečné panonské povstání, do něhož se zapojili i Ilyrové, byla provincie Illyricum rozpuštěna a její teritorium rozděleno mezi nově utvořené provincie \"Pannonia\" na severu a \"Dalmatia\" na jihu. Od tohoto momentu zůstávaly místní kmeny loajální vůči Římu, což přispělo k pozvolnému rozšíření latinské kultury a romanizaci obyvatelstva. Zdejší muži, kteří byli z dřívějších dob proslulí pro svoji agresivní náturu a vojenskou zdatnost, sloužili velice ochotně jako vojáci v římských legiích. Za císařství se proto Ilýrie stala jedním z klíčových rezervoáru lidských zdrojů pro římskou armádu. Z tohoto regionu pocházelo mnoho význačných římských císařů, mezi něž náleželi Decius, Claudius II. Gothicus, Aurelianus, Diocletianus, Konstantin Veliký, stejně jako byzantští císaři Anastasius I. a Justinián I. Buď za Konstantina I., nebo za vlády jeho syna Konstantia II. byla z italské prefektury vydělena prefektura Illyricum, která zahrnovala Noricum, Panonii, Krétu a celý Balkánský poloostrov, kromě Thrákie. Od 5. století trpěla Ilýrie ničivými útoky Vizigótů, Hunů a Ostrogótů. Když pominula doba nájezdů těchto barbarských kmenů, objevili se na západním Balkáně Slované. Ti se mezi 6. a 8. stoletím trvale usadili na někdejším území Ilyrů a postupně asimilovali zbytky místního obyvatelstva, které přečkalo předchozí vpády. V současnosti se v této oblasti nacházejí státy Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Srbsko. Asimilaci se ubránily pravděpodobně pouze kmeny v jižní Ilýrii – na území dnešní Albánie – které si tak zřejmě zachovaly svůj původní jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Užívání slova \"Illyria\" bylo znovu vzkříšeno za Napoleona Bonaparta, který vytvořil tzv. ‚Ilyrské provincie‘, jež v letech 1809 až 1813 náležely k území Francie. Po skončení napoleonských válek až do roku 1849 nesla jedna z částí rakouského císařství označení Ilyrské království. Především v chorvatských politických a literárních kruzích vznikla v 19. století idea ilyrismu – panslovanská myšlenka nezávislosti a sjednocení všech jižních Slovanů.", "section_level": 1}, {"title": "Ilyrové a Albánci.", "content": "Teorie příbuzenství starověkých Ilyrů a současných Albánců zůstává dosud velice sporná. Hlavně albánští, ale i někteří zahraniční historikové jsou toho názoru, že albánština je moderní verze někdejšího ilyrského jazyka. Protože se ale dochovalo jen velmi málo nápisů v ilyrštině, je značně obtížné prokázat spojitost mezi těmito jazyky. Vedle teorie ilyrského původu Albánců se také zvažuje možnost jejich pozdějšího příchodu do kdysi Ilyry osídlených oblastí. Nejpravděpodobnější se jeví varianta, podle níž sice existuje určitá vazba mezi Ilyry a dnešními Albánci, nicméně přítomnost Ilyrů na území dnešní Albánie představovala jen jeden z řady prvků působících v rámci etnogeneze albánského národa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ilýrie (albánsky \"Iliria\"; řecky Iλλυρία, \"Illyría\"; latinsky \"Illyricum\") bylo ve starověku území rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova, jež obývaly divoké kmeny Ilyrů – starověkého národa indoevropského původu, dorozumívajícího se ilyrskými jazyky. ", "tgt_summary": "In classical antiquity, Illyria (;, \"Illyría\" or, \"Illyrís\";, see also: \"Illyricum\") was a region in the western part of the Balkan Peninsula inhabited by numerous tribes of people collectively known as the Illyrians. Besides them, this region was also settled, in various times, by some tribes of Celts, Goths and Thracians. Illyrians spoke Illyrian languages, a group of Indo-European languages, which in ancient times perhaps had speakers in some parts in Southern Italy. The geographical term Illyris (distinct from \"Illyria\") was used to define approximately the area of northern and central Albania down to the Aoös valley, including in most periods much of the lakeland area.", "id": 305074} {"src_title": "Ivan Fjodorovič Kruzenštern", "tgt_title": "Adam Johann von Krusenstern", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kruzenštern pocházel z rodu baltskoněmecké šlechty švédského původu (von Krusenstjerna), mající své statky v Estonsku. Rodina zůstala na svém panství i po zabrání Pobaltí Ruskem (1721) a vstoupila do carských služeb. Kariéra mladého Ivana/Adama postupovala obvyklou cestou: od kadeta přes gardového námořníka až po poručíka, kteroužto hodnost si vysloužil ve válce se Švédy. Roku 1793 byl vyslán „na praxi“ do Anglie a na britských lodích poznal postupně severoamerické pobřeží i Karibské moře a dostal se až do Indie a Číny.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta kolem světa.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vyplutí.", "content": "Výprava měla na lodích \"Něva\" a \"Naděžda\" měla dopravit na Aljašku zboží a potraviny a na zpáteční cestě prodat v Číně americké kožešiny. Kromě toho byla pověřena i dalšími politickými a vědeckými úkoly. S pomocí nejmodernějších navigačních a astronomických přístrojů měla zkoumat splavnost moří a provádět oceánografické pozorování, popsat břehy Sachalinu i ústí Amuru a pořídit sbírky minerálů a rostlinstva zemí, které navštíví. Přestože nešlo o vojenskou expedici, byly obě lodi v době, kdy se v Evropě nepřetržitě válčilo, pro každý případ poměrně silně vyzbrojeny. Kruzenšternův druh Jurij Lisjanskij (1773–1837), velitel 350tunové \"Něvy\", byl rovněž ostřílený námořní důstojník. Vyznal se výtečně v astronomii, kartografii i matematice a jeho dosavadní dráha se téměř do detailu podobala Kruzenšternově. První křest prodělaly obě lodi v silné bouři cestou do Anglie. Dalším cílem po týdenní zastávce na Kanárských ostrovech byla už Jižní Amerika. Díky čerstvé stravě, hlavně citronům a tykvím, které dal Kruzenštern opatřit, neonemocněl během plavby jediný námořník kurdějemi. Nutné opravy na \"Něvě\" zdržely výpravu šest neděl u ostrova Sv. Kateřiny poblíž brazilského Santa Cruzu. Tohoto času však bohatě využili přírodovědci. Při obeplouvání mysu Hoorn museli ruští námořníci bojovat s celou sérií těžkých bouří a Tichý oceán je poté přivítal pošmourným počasím a silným větrem. Dne 24. března oddělila obě lodi od sebe další bouře a mlha. Setkaly se až po sedmitýdenním odloučení u největšího z Markézských ostrovů, Nuku Hivy. Od Markéz zamířily ruské lodi k Havajským ostrovům, kde se jejich cesty rozdělily: \"Něva\" se vydala k aljašským břehům, \"Naděžda\" ke Kamčatce. Kruzenštern učinil cestou ještě jeden pokus nalézt jihovýchodně od Japonska legendární „ostrovy zlata a stříbra“. Dopadl však stejně jako jeho předchůdci.", "section_level": 3}, {"title": "Významné objevy.", "content": "V polovině července roku 1804 spustila \"Naděžda\" kotvy v petropavlovském přístavu. Po vyložení nákladu a doplnění zásob ji čekal nový důležitý úkol – počátkem září vyplula k japonským břehům. Cesta k jihu podél východního pobřeží japonských ostrovů byla málo známá, ztěžovaly ji lijáky a husté mlhy a jednou ohrožoval loď dokonce tajfun. Teprve po měsíci dorazila do nagasackého přístavu. Japonci se tvářili jako uctiví a vlídní hostitelé, ale s ruskou posádkou zacházeli jako ze zajatci. Po půlročním ponižujícím čekání odmítl císař pověřující listiny i dary ruského vyslance a přísně zakázal dalším ruským lodím plavbu v japonských vodách. Zpáteční cestu podnikl Kruzenštern neznámým mořem podél západních japonských břehů, zmapoval přitom pobřeží Honšú a Hokkaida, La Pérousovým průlivem pronikl k jižnímu okraji Sachalinu a poblíž Kurilských ostrovů málem ztroskotal na podmořských útesech. Zatímco čekal v Petropavlovsku na loď Konstantin s nákladem amerických kožešin, rozhodl se využít volného času k dořešení dvou otázek, jejichž zodpovězení přenechal La Pérouse svým následovníkům: je-li Sachalin spojen nějakou šíjí s pevninou a kudy vtéká Amur do moře a jak by bylo možno využít tohoto veletoku pro spojení sibiřských končin s Tichým oceánem. Kruzenštern začal průzkumem a mapováním východního pobřeží Sachalinu. V úzkém a mělkém Tatarském průlivu musel bojovat se silným proudem téměř sladké vody, z čehož usoudil, že ústí Amuru není daleko a za ním je zřejmě písečná šíje, spojující Sachalin s asijským břehem. Vinou nedostatečného průzkumu se dopustil hrubého omylu a jeho domněnka o poloostrovním charakteru Sachalinu přežívala ještě několik desetiletí. Teprve roku 1849 ji vyvrátil další ruský kapitán Gennadij Ivanovič Něvelskoj.", "section_level": 3}, {"title": "Návrat.", "content": "Po návratu z Ochotského moře se \"Naděžda\" s nákladem kožešin vydala k čínským břehům, přičemž se jejímu kapitánovi podařilo „smazat z mapy“ několik ostrovů, pouhých výplodů bujné fantazie španělských a portugalských mořeplavců. Dne 20. listopadu 1805 zakotvila v portugalském Macau, kam o dva týdny později dorazila i \"Něva\". Ruské lodi vyměnily v Macau a Kantonu své kožešiny za čaj, porcelán a jiné čínské zboží a vydaly se přes Jihočínské moře a Sundský průliv do Indického oceánu. Poblíž mysu Dobré naděje se ztratily jedna druhé v mlze a do Ruska se proto vrátily odděleně. Kruzenštern se objevil v Kronštadtu po třech letech a dvanácti dnech 19. srpna 1806, o celých čtrnáct dní později než Lisjanskij, jehož cesta je pozoruhodná především tím, že z Číny až do Anglie doplul jako první kapitán v dějinách námořní plavby bez jediného mezipřistání.", "section_level": 3}, {"title": "Smrt.", "content": "První ruská plavba kolem světa otevřela novou námořní cestu z baltského Kronštadtu přes Indii a Čínu do vzdálené „ruské Ameriky“ a stala se cennou životní školou pro budoucí velké ruské mořeplavce, například pro Bellingshausena či Kotzebueho. Na vrcholu své kariéry velel Kruzenštern sboru námořních kadetů, stál u zrodu Ruské geografické společnosti a na základě dostupných poznatků o Tichomoří sestavil detailní atlas Oceánie. Ivan Fjodorovič Kruzenštern zemřel 24. srpna 1846 na malárii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ivan Fjodorovič Kruzenštern (; 19. listopadu 1770, Hagudi, Estonská gubernie, Ruské impérium – 24. srpna 1846, Kiltsi, tamtéž), vlastně Adam Johann von Krusenstern, byl ruský mořeplavec, později admirál, čestný člen Ruské akademie věd a řádný člen Královské švédské akademie věd. Proslavil se provedením první úspěšné ruské plavby kolem světa, při níž vyvrátil některé domněnky o neexistujících ostrovech.", "tgt_summary": "Adam Johann von Krusenstern (also Krusenstjerna in Swedish;, tr. ; 10 October 177012 August 1846) was a Baltic German admiral and explorer, who led the first Russian circumnavigation of the globe.", "id": 2299851} {"src_title": "Lutein", "tgt_title": "Lutein", "src_document": [{"title": "Lutein jako barvivo.", "content": "Lutein i zeaxanthin byl dříve přednostně využíván jako žlutooranžové barvivo pro potravinářské účely. V nízké koncentraci je lutein žlutý, zatímco ve vyšší je oranžovo-červený. Barevná profilace luteinu vyjadřuje jeho schopnosti pohlcovat modré světlo (pro žlutou barvu je doplňkovou barvou modrá; škála žlutá-oranžovočervená má svůj protipól právě v modré oblasti resp. míře sytosti modré barvy s přechodem až k fialové).", "section_level": 1}, {"title": "barvivo v potravinářství.", "content": "Lutein jako potravinářské barvivo nese označení E161b a je extrahováno z okvětních lístků Tagetes erecta L., což je jeden z druhů afrikánu. V EU, Austrálii, na Novém Zélandu je používání tohoto barviva povoleno, zatímco ve Spojených státech amerických nikoliv. Přímé užití luteinu v potravinářství je využíváno u broilerů, aby jejich kůže a tuk měly výraznější (lákavější) žluté zabarvení. Žlutější kůže kuřat se totiž jeví spotřebitelům jako atraktivnější než kůže bílá či našedlá. Kromě toho lutein způsobuje sytější žlutý vzhled vaječných žloutků. Využívání luteinu jako potravinářského barviva je limitováno jeho obecně nestabilním chováním, zesíleného v přítomnosti jiných barviv.", "section_level": 2}, {"title": "Lutein a lidský zrak.", "content": "Vyšší koncentrace luteinu byly nalezeny v sítnici ve žluté skvrně (lat. \"macula lutea\"), která hraje důležitou roli v centrálním vidění (tj. vidění toho, co máme právě v centru zorného pole resp. na co je zrak zaostřen). Má se za to, že lutein spolu se zeaxantinem zde hraje ochrannou roli proti oxidačnímu poškození citlivého anatomického úseku oka volnými radikály a také proti vysokoenergetickým fotonům. Obojí vzájemně působí ve smyslu oxidačního stresu, za který je mj. zodpovědná modrá složka světla. Dále se ukazuje, že existuje přímý vztah mezi příjmem luteinu a mírou zabarvení (pigmentací) žluté skvrny.", "section_level": 1}, {"title": "makulární degenerace.", "content": "Několik studií poukazuje na pozitivní vztah mezi poklesem míry pigmentace žluté skvrny (makuly) a rizikem vzniku očních onemocnění, zejména věkem podmíněnou degeneraci makuly (makulární degenerace) neboli AMD (age-related macular degeneration). Zatím jedinou randomizovanou klinickou studii, která se zabývala prospěšným vztahem mezi přímým příjmem luteinu a tímto onemocněním (AMD), je nevelká studie, ve které autoři dospěli k závěru, že zraková funkce byla zlepšena jak při samotném užití luteinu, tak i při jeho podání v kombinaci s jinými výživovými doplňky. Studie zdůrazňuje nutnost potřeby dalších studií na komplexní posouzení vztahu mezi příjmem luteinu a léčbou či zpomalením průběhu AMD. Jiné studie zkoumají vztah mezi hladinou luteinu v krevní plazmě a možným zmenšením rizika (prevence) vzniku makulárních onemocnění. Takové studie mají epidemiologický ráz, a některé z nich skutečně podporují názor, že preventivní užívání luteinu a/nebo zeaxantinu může pomoci ve snížení rizika vzniku onemocnění jako je AMD. Jedna robustní studie amerického Národního institutu pro výzkum zraku (National Eye Institute - NEI; sídlí v Marylandu), vypracována pod vedením John Paul SanGiovanniho a zveřejněna v roce 2007, poukázala na vztah mezi užíváním potravin, které jsou bohaté na lutein resp. zeaxantin (listová zelenina, vejce aj.) a snížením rizika slepoty, přičtené makulární degenerací (AMD)", "section_level": 2}, {"title": "šedý zákal.", "content": "Také u šedého zákalu neboli katarakty existují záznamy o vztahu mezi příjmem luteinu/zeaxantinu a snížením rizika rozvoje šedého zákalu. Konzumace luteinu resp. zeaxantinu v jídle nebo pomocí potravinových doplňků, které přesáhne více než 2,4 mg/den prokazatelně snižuje četnost výskytu zakalení jaderné části čočky. Tento závěr je založený na dlouhodobém průzkumu v rámci výzkumného projektu zkoumajícího účinek výživy na lidský zrak (Nutrition and Vision Project - NVP).", "section_level": 2}, {"title": "fotofobie (patologická světloplachost).", "content": "Stringhamova a Hammondova studie, publikovaná v odborném časopise Journal of Food Scince, se zabývá otázkami vztahu mezi užíváním luteinu/zeaxantinu (10 mg luteinu a 2 mg zeaxantinu) a zlepšením vlastností zrakové adaptace (přiměřenost, rychlost) na oslnění resp. snížením neadaptivní přecitlivosti vuči změnám intenzity osvětlení. K metodice a výsledkům viz příslušné odkazy.", "section_level": 2}, {"title": "Lutein jako přirozená složka výživy.", "content": "Lutein je přirozenou součástí lidského jídelníčku, pokud jsou v něm zařazeny ovoce a zelenina. V případě zvýšené potřeby užívání tohoto karotenoidu, je možné užívat vybrané obohacené potraviny resp. sestavit si jídelníček tak, že jsou v něm více zastoupeny ty druhy potravin, které mají vyšší obsah luteinu (dietní opatření). U starších osob s poruchami zažívání existují na trhu speciální spreje, které se užívají pod jazyk (pozn. překl. sublinguální sprejová forma je běžně dostupná zejména v USA a Kanadě). Od druhé poloviny devadesátých let je lutein přidáván jako složka k potravinovým doplňkům (multivitamíny, potravinové doplňky). Lutein nemá v současnosti stanovenou doporučenou denní dávku (RDA recommended daily allowance), i přesto se předpokládá, že pozitivní efekty luteinu se projeví při denním příjmu v rozmezí 6–10 mg/den. Nejvýraznějším vedlejším účinkem při nadměrném užívání luteinu je tzv. karotenodermie, která se projevuje bronzovým zabarvením pleti. V následující tabulce jsou uvedené potraviny, které jsou vhodným zdrojem luteinu resp. zeaxantinu:", "section_level": 1}, {"title": "Komerční hodnota luteinu.", "content": "Lutein se běžně vyskytuje v těchto tržních segmentech: farmaceutický (uspokojení potřeby zdraví a léčby), veterinární (potřeby zdravotní a produktivní ve vztahu ke zvířatům), trh potravin (potřeba obživy), segment potravinových doplňku (specifické alimentární potřeby) atd. Novějším segmentem je kosmetické využití luteinů jako látky zajišťující bronzový nádech pokožky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lutein (z latinského \"luteus\" - žlutý) je žlutooranžové xanthofylové barvivo náležející mezi karotenoidy. Je izomerem zeaxantinu, tzn. že s ním má stejný sumární vzorec, ale liší se ve vnitřní struktuře (konkrétně odlišném umístění dvojné vazby), což odlišuje jejich chemické resp. biochemické vlastnosti. Lutein je produkován výhradně rostlinami a stejně jako u ostatních xanthofylů jej lze nalézt ve větším množství v listové zelenině - zejména v kapustě či špenátu. Značné množství luteinu lze nalézt ve žlutých květech rostlin rodu \"Tropaeolum\" (lichořeřišnice) a také v pampeliškách či vodnicích. V rostlinách tento xanthofyl hraje roli v usměrňování světlem vyvolané energie při fotosyntéze, a to zejména v časech silnějšího světelného záření (odstraňování následků světelného stresu rostlin). Světelný nadbytek energie je skrze lutein resp. zeaxantin přeměňován na teplo pomocí xanthofylového cyklu. ", "tgt_summary": "Lutein (; from Latin \"luteus\" meaning \"yellow\") is a xanthophyll and one of 600 known naturally occurring carotenoids. Lutein is synthesized only by plants, and like other xanthophylls is found in high quantities in green leafy vegetables such as spinach, kale and yellow carrots. In green plants, xanthophylls act to modulate light energy and serve as non-photochemical quenching agents to deal with triplet chlorophyll (an excited form of chlorophyll), which is overproduced at very high light levels, during photosynthesis. See xanthophyll cycle for this topic. ", "id": 177821} {"src_title": "Průvlečný ampérmetr", "tgt_title": "Current clamp", "src_document": [{"title": "Klešťový multimetr.", "content": "Klešťový multimetr je zařízení pro bezkontaktní měření proudu, které má rozevírací kleště, do kterých se umisťuje měřený vodič. Starší přístroje měly čelisti kleští vytvořeny z feromagnetických transformátorových plechů a vytvářely tak sekundární vinutí proudového transformátoru. Proud protékající vodičem vytváří elektrické pole, jehož magnetický tok prochází sekundárním vinutím proudového transformátoru. Změny magnetického toku (střídavý proud) způsobují indukování proudu v sekundárním vinutí. Přepínač rozsahů přivádí přes odbočky indukovaný proud do ručkového měřidla, jehož výchylka ukazuje proud procházející měřeným vodičem. Přesnějšího výsledku měření se dosáhne, pokud jsou čelisti kolmo k procházejícímu vodiči. Do kleští musí být umístěn jen jeden vodič, jinak měření nefunguje. Při umístění obou vodičů (fáze a nula) do kleští multimetru dojde ke vzájemnému vyrušení magnetických polí přívodního a zpětného vodiče, protože tato dvě pole mají opačný směr. Lze tak však měřit velikost unikajícího proudu (vlivem poškozené izolace, vlhkosti), což se využívá pro hledání závad v elektrických rozvodech a pro revize elektrických zařízení. Současné klešťové multimetry využívají v kleštích Hallovy sondy, takže jsou schopny měřit i stejnosměrné proudy. Místo ručkového měřidla se používá digitální (číselné) zobrazení hodnoty na displeji. Rozsah měření a přesnosti klešťových multimetrů je běžně desetinách ampéry. Přesnější zařízení měří v jednotkách miliampér. Horní hranice se pohybuje obvykle v desítkách až tisícovce ampér. Dvojím provlečením vodiče kolem kleští se převodový poměr měření sníží na polovinu. Lacinější přístroje měří střední hodnotu proudu, ale kalibrovány jsou na efektivní hodnotu, takže výsledek měření odpovídá jen při měření pravidelné sinusové vlny. Dražší přístroje (tzv. True RMS, Root Mean Square, česky \"odmocnina průměru čtverců\") měří skutečnou efektivní hodnotu proudu, takže lze měřit nesinusový průběh proudu způsobený předřadníky, zářivkami, elektromotory, transformátory, pulzními měniči a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Průvlečný ampérmetr (klešťová proudová sonda) je v elektrotechnice zařízení, které umožňuje bezkontaktní měření protékajícího proudu pomocí rozevíracích kleští, které obepnou vodič. Původně byl pro měření střídavého proudu využíván princip sběrnicového proudového transformátoru, v současnosti je pro měření střídavého i stejnosměrného proudu využívána Hallova sonda.", "tgt_summary": "In electrical and electronic engineering, a current clamp, also known as current probe, is an electrical device with jaws which open to allow clamping around an electrical conductor. This allows measurement of the current in a conductor without the need to make physical contact with it, or to disconnect it for insertion through the probe. ", "id": 1577762} {"src_title": "Stoková síť", "tgt_title": "Sewerage", "src_document": [{"title": "Stokové sítě.", "content": "Jsou rozděleny na čtyři druhy, které se uplatňují dle místního terénu. Všechny tyto soustavy lze kombinovat a tak vytvářet ideální soustavu pro celé odkanalizovávané území.", "section_level": 1}, {"title": "Úchytná soustava.", "content": "Používá se ve větších městech, kde se terén mírně svažuje k většímu toku. Charakteristickým znakem je nábřežní stoka vedoucí podél vodního toku do městské čistírny odpadních vod.", "section_level": 2}, {"title": "Pásmová soustava.", "content": "Tato soustava se používá pro území, které se prudce svažuje k vodnímu toku. Je charakteristická vedlejšími sběrnicemi vedenými v různé výškové úrovni podél řeky a hlavním sběračem s velkým spádem.", "section_level": 2}, {"title": "Vějířová (větevná) soustava.", "content": "Využívá se pro odvodňování území bez většího vodního toku. Charakteristických znakem je kmenová stoka procházející přibližně půdorysným středem odvodňovaného území do kterého ústí hlavní sběrače jednotlivých větví.", "section_level": 2}, {"title": "Dostředivá (radiální) soustava.", "content": "Používá se hlavně v uzavřených kotlinách, zpravidla v kombinací s nějakou další soustavou. Voda se nejprve shromáždí v přečerpávací stanici, odkud poté je přečerpána výtlačným potrubím do výše položených stok, odkud je odváděna do čistírny odpadních vod.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební provedení stok.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Používané materiály.", "content": "Všechny používané materiály musí být trvanlivé, odolné vůči otěru, korozi, chemickým látkám, mikrobiálnímu působení. Musí být pevné a nepropustné (nežádoucí je prosakování odpadních vod do podzemí i průsaky podzemní vody do stoky). U kanalizačních trub gravitačních stok se používají hrdlové spoje s těsnicím prvkem – pryžovým kroužkem.", "section_level": 2}, {"title": "Průřez stok.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kruhový profil.", "content": "Kruhový profil se používá pro domovní přípojky a menší profily stok.", "section_level": 2}, {"title": "Vejčitý profil.", "content": "Vejčitý profil (mnohdy také označován jako vídeňský vejčitý profil) se používá pro jednotnou kanalizaci. Dolní část je užší, má menší průtočnou plochu, a tak udržuje minimální rychlost proudění (aspoň 0,5 m/s). Při dešti se stoka zaplní celá, průtočná plocha se zvětší, což utlumí vzrůst průtočné rychlosti. Ta by nikdy neměla překročit maximální hodnotu (5–10 m/s dle materiálu). Dolní část stoky, tzv. žlábek, je nejvíc obrušovaná, proto se vykládá odolným materiálem, např. čedičem. VVP se nejčastěji vyrábí z betonu, železobetonu, sklolaminátu (HOBAS) a v neposlední řadě také z kanalizačních cihel. Betonové a železobetonové profily jsou v místech žlábku nejčastěji vykládány keramickými vložkami nebo čedičem kvůli menší drsnosti a také menší obrusovosti stoky. VVP z betonu, železobetonu nebo sklolaminátu se vyrábí jako tvarovky, které se většinou ukládají do písčitého lože. Naopak stoky z kanalizačních cihel se stále zdí tradičním způsobem. Zděné stoky bývají nejčastěji dvou a tří pásové, po dokončení jsou ještě obetonovány. Tímto způsobem byly stoky vystavěny ve Vídni, Baku, Londýně a také v Praze. Po stránce profilu a materiálu jsou původní stoky (kmenové stoky A a B) vejčitého profilu pražského normálu zděné z kanalizačních cihel v 10 třídách dle pražských normálií. Mimořádně se vyskytují i stoky větších profilů.", "section_level": 2}, {"title": "Tlamový profil.", "content": "Tlamový profil se používá pro velké stoky (např. sběrné). Jeho horní část funguje jako mostní profil, tíha materiálu nad stokou se rozkládá do stran, takže zabraňuje zborcení stoky.", "section_level": 2}, {"title": "Provozování stokové sítě.", "content": "Užívání kanalizace se řídí kanalizačním řádem. Provoz kanalizace se řídí provozním řádem. Oba tyto řády vznikají při výstavbě stokové sítě a schvaluje je vodoprávní úřad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stoková síť je soustava trubních rozvodů a dalších zařízení sloužících k odvádění odpadních vod z jednotlivých nemovitostí a z veřejného prostranství do městské čistírny odpadních vod, případně přímo do recipientu. Vystavěním prvních stokových sítí se předcházelo šíření infekčních nemocí jako byl mor a tyfus, které se ve městech vyskytovaly právě z důvodu hromadění odpadních vod a odpadků v ulicích. ", "tgt_summary": "Sewerage is the infrastructure that conveys sewage or surface runoff (stormwater, meltwater, rainwater) using sewers. It encompasses components such as receiving drains, manholes, pumping stations, storm overflows, and screening chambers of the combined sewer or sanitary sewer. Sewerage ends at the entry to a sewage treatment plant or at the point of discharge into the environment. It is the system of pipes, chambers, manholes, etc. that conveys the sewage or storm water. ", "id": 2119737} {"src_title": "Imperativní programování", "tgt_title": "Imperative programming", "src_document": [{"title": "Úvod.", "content": "Imperativní přístup je blízký i obyčejnému člověku. Například kuchařské recepty či návody k montáži zakoupených výrobků jsou také příkazy krok za krokem a každý příkaz je v závislosti na podmínkách svázán s určitým stavem jídla či kompletnosti výrobku. Tento pro lidi přirozený způsob přesně odpovídá paradigmatu imperativního programování, a nikoho tudíž asi nepřekvapí, že většina programovacích jazyků i hardwarová implementace většiny počítačů jsou imperativní. Hardware pak stejně jako vařící/montující člověk vykonává příkaz za příkazem, přesně jak to odpovídá imperativnímu přístupu. Pouze jednotlivé příkazy jsou instrukce strojového kódu, k jehož vykonávání je hardware navržen, a aktuální stav vyjadřuje obsah paměti. Vyšší imperativní jazyky pak používají proměnné a komplexnější příkazy (tedy výrazy a funkce), ovšem stále vyznávají to samé, imperativní paradigma.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První imperativní programovací jazyky byly strojové jazyky jednotlivých počítačů. V těchto jazycích byly pouze velmi jednoduché instrukce, což sice umožňovalo velmi snadnou hardwarovou implementaci, ale komplikovalo to možnost vytvářet komplexní programy. První jazyk, který odstranil překážky strojového kódu pro vytváření komplexních programů, byl FORTRAN, vytvořený Johnem Backusem ve společnosti IBM v roce 1954. FORTRAN přinesl možnosti (například pojmenovávání proměnných, složené výrazy, podprogramy a mnohé další), jež jsou součástí imperativních jazyků dodnes. Následující dvě dekády přinesly další významné vyšší programovací jazyky. Ke konci padesátých let a v letech šedesátých se objevil jazyk ALGOL, pomocí kterého šlo snáze programovat matematické algoritmy. Jazyky COBOL (1960) a BASIC (1964) pak byly pokusem přizpůsobit syntaxi programování syntaxi přirozeného jazyka – angličtině. V sedmdesátých letech byl Niklausem Wirthem navržen jazyk Pascal a Dennisem Ritchiem (pracujícím v Bellových laboratořích) jazyk C. Wirth se pak dále zabýval jazyky Modula-2 a Oberon. Koncem 60. let vznikl první objektový jazyk, Simula. Pro potřeby amerického ministerstva obrany začali v roce 1978, po čtyřech letech sumarizování požadavků, Jean Ichbiah a tým z Honeywellu vyvíjet jazyk Ada. Specifikace byla poprvé publikována v roce 1983, oprav se pak dočkala v letech 1995 a 2005/6. V osmdesátých letech vzrostl zájem o objektově orientované programování. Vznikající jazyky pak vyznávaly imperativní styl, ale přidávaly podporu objektů. Během posledních dvou dekád dvacátého století jich vzniklo značné množství. V roce 1980 vydalo Xerox Palo Alto Research Center jazyk Smalltalk-80, původně koncipovaný Alanem Kayem v roce 1969. Převzetím konceptů z jiného objektově orientovaného jazyka – Simuly. Bjarne Stroustrup vyvinul jazyk C++, objektově orientovanou verzi známého jazyka C. C++ byl poprvé implementován v roce 1985. Na konci osmdesátých let a v letech devadesátých pak vzniklo velké množství imperativních jazyků založených na konceptech objektově orientovaného programování. Z významných jmenujme Perl (Larry Wall, 1987), Python (Guido van Rossum, 1990), PHP (Rasmus Lerdorf, 1994), Java (Sun Microsystems, 1994) a C# (Microsoft, 2000).", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Jemněji lze imperativní programování rozdělit na tři skupiny. Naivní paradigma bývá někdy chápáno jako samostatné paradigma a ještě častěji se mezi paradigmaty programování ani neuvádí. Naivní jazyky se vyznačují jakousi všudypřítomnou chaotičností, mají obvykle nesystematickou syntaxi i sémantiku. V některých rysech mají podobné vlastnosti jako nestrukturované jazyky. Typickým zástupcem je například jazyk BASIC. Nestrukturované paradigma je velmi blízké assemblerům. Programy jsou lineárními sekvencemi příkazů a skoky jsou v nich realizovány příkazem typu „go to“ – tedy „jdi na (řádek)“. V raných jazycích tohoto stylu byly navíc všechny řádky programu číslované a skoky šlo realizovat pouze uvedením konkrétního čísla řádku, což bylo velmi nepraktické. Později se objevily jazyky využívající tzv. návěští, tedy textová označení míst, kam má program skočit. Typickými zástupci byly například rané verze jazyků FORTRAN a COBOL. Strukturované paradigma. Kvůli nepraktičnosti příkazu skoku „go to“ (ta vězí zejména v tom, že struktura programu nedává prakticky žádnou informaci o jeho vykonávání, což velmi komplikuje jeho ladění) vzniklo strukturované paradigma. Jeho hlavním přínosem je fakt, že nahrazuje příkazy skoku pomocí podmíněných cyklů („opakuj, dokud platí podmínka“) a jiných strukturovaných instrukcí, které se do sebe vnořují. Typickými zástupci jsou jazyky C, Pascal a Ada.", "section_level": 1}, {"title": "Základní typy příkazů.", "content": "Imperativní programování využívá tři základní skupiny příkazů. Přiřazení obecně provádí operaci s informací uloženou v paměti a ukládá výsledek do paměti pro pozdější použití. Vyšší programovací jazyky navíc dovolují provádění komplexnějších výrazů, jež mohou sestávat z kombinace aritmetických operací, programových funkcí a přiřazování výsledných hodnot do paměti. Cykly dovolují opakovat sekvenci příkazů několikrát za sebou. Počet opakování pak může být přesně určen nebo se sekvence může opakovat do té doby, dokud se nezmění určená podmínka. Příkazy pro větvení dovolují provést určitou část příkazů jen tehdy, byla-li splněna příslušná podmínka. V opačném případě je tato část přeskočena a pokračuje se v provádění příkazů bezprostředně následujících. Příkazy pro větvení také umožňují přejít do jiné části programu, zpravidla voláním podprogramu (funkce, procedury).", "section_level": 1}, {"title": "Odlišnosti opačného přístupu.", "content": "V přímém kontrastu s imperativním programováním je deklarativní programování, jež je založeno na popisu cíle – přesný algoritmus provedení specifikuje až interpret příslušného jazyka a programátor se jím nezabývá. Díky tomu lze ušetřit mnoho chyb vznikajících zejména tím, že do jedné globální proměnné zapisuje najednou mnoho funkcí a metod. V deklarativním programování se totiž většinou místo proměnných používají k předání hodnot návratové hodnoty funkcí. Na druhou stranu programátorovi při imperativním přístupu zůstává možnost program široce a přesně optimalizovat takovým způsobem, jaký právě potřebuje. Při přístupu deklarativním musí spoléhat na překladač, jež nemusí zvolit algoritmus, který by byl v dané chvíli výhodnější. Navíc při deklarativním přístupu je velmi často využíváno rekurze, což klade vyšší nároky na programátora. Ten si totiž musí představit, jak celý program bude fungovat, místo toho, aby viděl, jako u přístupu imperativního, přesně zapsaný algoritmus před sebou.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Porovnejme nyní známou matematickou funkci – faktoriál čísla n – zapsanou v jazyce imperativním a dvou jazycích deklarativních. Typickým jazykem imperativního programování je například jazyk C: unsigned int n; unsigned int i; unsigned int faktorial = 1; for (i = 2; i <= n; i++) faktorial *= i; Protikladem může být deklarativní jazyk pro funkcionální programování Scheme: (cond ) Dalším přístupem deklarativního programování může být například programování logické, jehož typickým zástupcem je jazyk Prolog: faktorial(0,1). faktorial(1,1). faktorial(N,F):- M is N-1, faktorial(M,F2), F is N*F2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Imperativní programování je jedno z programovacích paradigmat, neboli způsobů, jak jsou v programovacím jazyku formulována řešení problémů. Imperativní programování popisuje výpočet pomocí posloupnosti příkazů a určuje přesný postup (algoritmus), jak danou úlohu řešit. Program je sadou proměnných, jež v závislosti na vyhodnocení podmínek mění pomocí příkazů svůj stav. Základní metodou imperativního programování je procedurální programování, tyto termíny bývají proto často zaměňovány.", "tgt_summary": "In computer science, imperative programming is a programming paradigm that uses statements that change a program's state. In much the same way that the imperative mood in natural languages expresses commands, an imperative program consists of commands for the computer to perform. Imperative programming focuses on describing \"how\" a program operates. ", "id": 460944} {"src_title": "Odkaz (dědické právo)", "tgt_title": "Bequest", "src_document": [{"title": "Historické právní úpravy odkazu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Římské právo.", "content": "V římském právu bylo možné odkaz zřídit už podle zákona XII. desek, ale jen testamentem a navíc pouze předem určenými formulemi. Tím se původně lišil od fideikomisu, který měl podobný význam, ale jeho ustavení se dělo zcela neformálně, nejčastěji formou prostého dopisu (z tohoto způsobu pořízení pro případ smrti se pak vyvinul dovětek k testamentu, neboli kodicil). Podle předepsaných rozkazovacích formulí se odkazy dělily ve čtyři druhy: Nemuselo jít přitom jen o konkrétně určenou věc, odkaz mohl být i alternativní, legatář pak mohl volit mezi několika věcmi, případně určenými pouze druhově. Odkázat celé dědictví bylo možné jen ve formě tzv. univerzálního fideikomisu. Nebezpečí, že odkazy dědictví příliš zatíží, případně zcela vyčerpají, bylo postupně snižováno (\"lex Furia\" z 2. stol. př. Kr., \"lex Voconia\" z roku 169 př. Kr.), až roku 40 př. Kr. byl přijat Falcidiův zákon, který stanovil, že testamentárním dědicům musela zůstat alespoň čistá čtvrtina dědictví, tzv. falcidiánská kvarta. Odkazy, které by tuto čtvrtinu přesahovaly, byly v této míře neplatné. Pro nabytí předmětu odkazu byla nutná nejen smrt zůstavitele (\"dies cedens\", doba vzniku práva na budoucí odkaz), ale také skutečné nabytí dědictví testamentárními dědici (\"dies veniens\", doba vzniku práva na už existující odkaz). Odkaz bylo možné změnit (\"translatio legati\"), stejně tak odvolat (\"ademptio legati\"), a to pak stejnou formou, jakou byl zřízen, pouze vyslovenou v negativním znění. Kromě své formálnosti byly odkazy omezeny také tím, že onerátem mohl být jen dědic ustanovený testamentem (testamentární dědic) a honorátem mohl být pouze ten, kdo měl způsobilost tímto dědicem být. Tyto osoby také mohly splývat v jedné, jestliže bylo více spoludědiců, pak mohlo jít o tzv. prealegat, kdy byli obtíženi všichni dědicové (v poměru svých dědických podílů), tedy i odkazovník ve svůj prospěch. Přísná formálnost odkazů vedla k tomu, že jejich druhy byly navzájem kombinovány a následně \"SC Neronianum\" stanovilo, že pokud by odkaz přímo neodpovídal některému druhu, měl být považován za legát damnační. Další vývoj navíc směřoval k postupnému sbližování s fideikomisy, které se počátkem principátu staly právně vynutitelnými. Sjednocení obou odkazovacích možností pak bylo realizováno justinánskou kodifikací římského práva.", "section_level": 2}, {"title": "Všeobecný zákoník občanský (ABGB).", "content": "Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 odkazy nepojímal jako institut dědického práva, ale jako zvláštní druh obligace. Upraveny byly v ustanoveních § 647–694 a šlo v zásadě o klasický damnační legát. Nebylo již možno odkázat celé či poměrnou část dědictví jako u univerzálního fideikomisu, ale pouze konkrétní věc, případně opět umožnit volbu mezi několika věcmi. Naopak bylo možné odkazy zatížit celé dědictví a kromě toho bylo umožněno zřídit odkaz ve prospěch neurčité skupiny osob, např. chudých či služebných.", "section_level": 2}, {"title": "Občanské zákoníky 2. poloviny 20. století.", "content": "Občanský zákoník z roku 1950 upravoval odkaz v § 537. Pojetí dědického práva v tomto zákoníku do značné míry setřelo rozdíl mezi dědictvím a odkazem, neboť bylo umožněno, aby dědictvím byla i jednotlivá věc nebo právo (§ 511). Občanský zákoník z roku 1964 již institut odkazu vůbec neupravoval.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz dle občanského zákoníku.", "content": "Občanský zákoník upravuje odkaz v §§ 1477, 1478 a 1594 až 1632. Dle § 1477 odst. 1 je odkaz právním institutem, kterým se odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci (či věci určitého druhu) nebo na zřízení určitého práva. Odkazy připadají k tíži všem dědicům podle poměru jejich podílů. Každému dědici však musí zůstat alespoň čtvrtina dědictví nezatížená odkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Zřízení odkazu.", "content": "Zůstavitel může odkaz zřídit následujícími způsoby: Dle § 1595 může odkaz zřídit každý, kdo je způsobilý pořizovat závětí. Pokud zůstavitel není způsobilý pořizovat závětí, může ze svého majetku odkázat jinému jen předměty malé hodnoty.", "section_level": 2}, {"title": "Nabytí odkazu.", "content": "Odkazovník nabývá právo na odkaz pro sebe a pro své nástupce okamžikem smrti zůstavitele (pokud zůstavitel nestanovil jinak). Způsob nabytí odkázané věci je stejný jako u nabytí vlastnického práva. Pokud zůstavitel neurčí jinak, jsou okamžitě splatné odkazy jednotlivých věcí, práv k jednotlivým věcem, menších odměn pro zaměstnance a odkazy veřejně prospěšné, dobročinné či podobné. Jiné odkazy jsou splatné až rok po smrti zůstavitele.", "section_level": 2}, {"title": "Odmítnutí odkazu.", "content": "Odkazovník může nabytí odkazu odmítnout stejným způsobem, jakým se odmítá dědictví. V takovém případě se na něho hledí, jako by právo na odkaz vůbec nenabyl.", "section_level": 2}, {"title": "Význam odkazu.", "content": "Dle důvodové zprávy k občanskému zákoníku spočívá výhoda odkazu v tom, že odkazovník na rozdíl od dědice není zatížen povinností přispět na úhradu zůstavitelových dluhů. Odkaz je proto možné využít například při poskytnutí věcí zůstavitelem k dobročinným účelům, aniž by charitativní organizace podstupovala riziko předluženého dědictví nebo musela čekat na výsledek dědického řízení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Odkaz (lat. \"legatum\", něm. \"Vermächtnis\") je institut dědického práva, spočívající v jednostranném právním jednání pro případ smrti, kterým zůstavitel dává na úkor pozůstalosti určitou majetkovou výhodu někomu, kdo není jeho dědicem. Dědic odkazem obtížený se nazývá \"onerát\" a ten, v jehož prospěch je odkaz zřízen, je odkazovník, \"legatář\" nebo také poctěný, \"honorát\".", "tgt_summary": "A bequest is property given by will. Historically, the term \"bequest\" was used for personal property given by will and \"deviser\" for real property. Today, the two words are used interchangeably. ", "id": 1398982} {"src_title": "German Titov", "tgt_title": "Gherman Titov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Otec miloval Puškina a tak svému synovi dal jméno jednoho z hrdinů, Germana. Celá rodina žila na Sibiři, daleko od válečné fronty, všichni pracovali tvrdě v kolchozu, dokonce i matka, vesnická učitelka. Díky přímluvě strýčka se dostal z domova na letecké učiliště. Vyučil se s výtečnými výsledky v roce 1957 a stal se stíhačem u leningradského vojenského okruhu. Stále soukromě studoval vše o letectví, elektrotechnice. V posádce se seznámil s Tamarou a krátce poté se s ní oženil. Narodil se jim syn Igor, ale po sedmi měsících onemocněl a zemřel. Později měli dvě další děti. Koncem roku 1959 dostal nabídku se stát budoucím kosmonautem. Pak začala etapa lékařských prohlídek, nácviků, učení. Po roce 1961 dostal za své zlepšovací návrhy a iniciativu jako \"dvojka\" Gargarina Leninův řád a téhož roku v kosmické lodi Vostok 2 sedmnáctkrát obletěl Zemi jako druhý kosmonaut SSSR. Byl předtím záložním kosmonautem pro první let kosmonauta Jurije Gagarina do vesmíru v lodi Vostok 1. Později se stal členem redakční rady časopisu \"Aviacia i kosmonavtika\", předsedou Společnosti sovětsko-vietnamského přátelství. Pak pokračoval ve studiu na vojenské letecké akademii. Po skončení byl zkušebním pilotem nových typů letadel. Pak znovu škola, tentokrát vojenská akademie generálního štábu. V sovětském kosmickém programu působil na různých pozicích až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. V roce 1995 byl zvolen jako poslanec do státní dumy, tj dolní komory ruského parlamentu za komunistickou stranu Ruska. Získal desítky různých vyznamenání a byl po něm pojmenován kráter Titov na odvrácené straně Měsíce. Zemřel ve věku 65 let doma, ve své sauně po infarktu.", "section_level": 1}, {"title": "Let do vesmíru.", "content": "Vostok 2 odstartoval v létě roku 1961 z kosmodromu Bajkonur. Titov letěl sám a strávil v kosmu na oběžné dráze Země 25 hodin. Mohl si také vyzkoušet ruční řízení lodě. Pracoval s otevřeným hledím skafandru. Jako první kosmonaut také v kabině jedl (hlavně z tub) a spal, trochu i cvičil. Přistání zajistil automatický program, Titov byl pak katapultován a přistál na padáku poblíž města Saratov, kabina přistála samostatně na padáku také o něco dříve. Přistál málem na jedoucím vlaku.", "section_level": 1}], "src_summary": "German Stepanovič Titov () (11. září 1935, Verchněje Žilino, Altajská oblast SSSR – 20. září 2000, Moskva) byl sovětský vojenský letec a kosmonaut, který se během své mise Vostok 2 stal druhým člověkem na oběžné dráze Země.", "tgt_summary": "Gherman Stepanovich Titov (; 11 September 1935 – 20 September 2000) was a Soviet cosmonaut who, on 6 August 1961, became the second human to orbit the Earth, aboard Vostok 2, preceded by Yuri Gagarin on Vostok 1. He was the fourth person in space, counting suborbital voyages of US astronauts Alan Shepard and Gus Grissom. ", "id": 947252} {"src_title": "Neziderské jezero", "tgt_title": "Lake Neusiedl", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Před 20 miliony let nastal tektonický propad v Panonské nížině, později byl zalit vodou Tethyského moře. Po poklesnutí moře před 11 miliony let vypadala Panonie jako slané brakické jezero. Obsah soli klesal tak, že se sůl ukládala v sedimentech. Na konci poslední doby ledové před 13 tisíci lety se uvolnil Dunajský ledovec a při posledním posunu byly utvářeny dnešní sedimenty v pánvi Neziderského jezera.", "section_level": 1}, {"title": "Rozčlenění.", "content": "Jezero má přibližně tvar obuvnické lžíce. Severní část se nazývá \"Neziderská zátoka\" (\"Neusiedler Bucht\"), užší část se nazývá \"Illmitzer Seeenge\" a úplně na jihu leží rákosím zarostlé \"Silbersee\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozměry.", "content": "Rozloha jezera je podle vodní hladiny přibližně 315 km2, z toho leží 240 km2 v Rakousku a 75 km2 v Maďarsku. Rakouská část je největší vodní plochou v Rakousku. Povodí jezera má rozlohu 1 120 km2. Hlavní severojižní délka jezera je 36 km a šířka se pohybuje mezi 6 až 12 km. Výška zemského zakřivení mezi Neusiedl am See a Mörbisch je 9,6 m, takže není vidět z jednoho konce na druhý.", "section_level": 1}, {"title": "Rákosový pás.", "content": "Jezero je téměř celé obklopeno rákosovým pásem, který vytváří jedinečný region pro místní faunu. Díky převládajícím severozápadním větrům roste na východním břehu méně rákosí než na západním. U Donnerskirchen dosahuje pás rákosí šířky 8 km, Podersdorf leží na jediném bezrákosovém místě dlouhém 2 km. Rákosový pás, pokrývající až čtyři pětiny jezera, je místem hnízdění vodního ptactva. V Rakousku je stejnojmenná ptačí rezervace.", "section_level": 1}, {"title": "Okolí.", "content": "Břehy jsou nízké, silně bažinaté. V létě (vlhké období) se rozměry Neziderského jezera zvětšují. V zimě někdy promrzá až do dna. Jezero leží v Malé uherské nížině, západně od Velké uherské nížiny. Místa pro koupání a přístavy jsou Illmitz, Podersdorf, Weiden am See, Neusiedl am See, Jois, Breitenbrunn, Purbach, Oggau, Rust a Mörbisch v Rakousku, a Fertőrákos v Maďarsku. Další místa v okolí jsou Apetlon, Winden am See, Donnerskirchen, Oslip, Fertőboz, Fertőd, Balf, Wolfs, Mekszikópuszta, Fertőhomok, Hegykő, Sarród a Fertőújlak.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní hladina.", "content": "Hladina jezera leží v nadmořské výšce 115,45 m. Maximální hloubka jezera je 1,8 m. Průměrná hladina kolísá mezi 0,6 až 0,8 m. Nejnižší hladina byla naměřena v srpnu. Přítok do jezera zajišťují z 80 % podzemní prameny a z 20 % malá řeka Wulka. Voda v jezeře je mírně slaná. Odtok vody z jezera je kanálem Einserkanal, který byl postaven v letech 1895 až 1909. Tak je na území Maďarska jezero svázáno s povodím Dunaje. Jezero několikrát také vyschlo, zatím poslední případ nastal v roce 1867 po 5 letech sucha. Rakouská spolková země Burgenland zvažuje plány na dodatečné přivádění vody z Dunaje., Český rozhlas Plus, 22. květen 2020", "section_level": 1}], "src_summary": "Neziderské jezero (,, přičemž \"fertő\" znamená bažina) je vedle Balatonu jediné velké stepní jezero v Evropě. Jezero leží na pomezí rakouské spolkové země Burgenland a maďarské župy Győr-Moson-Sopron. Rakouská část je současně největším jezerem v Rakousku. Vyznačuje se pásmem rákosí, velmi malou hloubkou, mírným a větrným klimatem. Jedinečná fauna a flóra jsou chráněny rakouským národním parkem Neusiedler See - Seewinkel a maďarským Fertő-Hanság a také zapsáním na Seznam světového dědictví UNESCO (v roce 2001).", "tgt_summary": "Lake Neusiedl () or Fertő (; ; ; ; ) is the largest endorheic lake in Central Europe, straddling the Austrian–Hungarian border. The lake covers, of which is on the Austrian side and on the Hungarian side. The lake's drainage basin has an area of about. From north to south, the lake is about long, and it is between and wide from east to west. On average, the lake's surface is above the Adriatic Sea and the lake is no more than deep.", "id": 2241353} {"src_title": "Šošoni", "tgt_title": "Shoshone", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Šošoni si mezi sebou ve svém jazyce říkali \"Newe\", což znamená,Lidé z údolí\". Pro indiány z Planin byli známí jako \"Snake\" (\"Hadi\"). Slovo \"Šošon\", odkazující na druh vysoké trávy z které si tito indiáni často stavěli své příbytky, se pro označování lidu Newe patrně rozšířil po výpravě Lewise a Clarka. Později toto jméno přijali za své i samotní indiáni.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předci Šošonů přešli spolu s ostatními Indiány do Severní Ameriky v jediné migrační vlně okolo 12 – 13 tisíc let př. n. l., kdy za doby ledové klesla hladina světového oceánu a mezi Asií a Severní Amerikou se vytvořila tzv. Beringova šíje. Kmeny Šošonů se usadily na úbočích Skalistých hor a v oblasti Velké pánve, kde se živili lovem menší zvěře a sběrem divokých plodů. Východní větev Šošonů se po roce 1500 pokoušela usadit v severozápadní oblasti Velkých planin, avšak neustálé boje s Šajeny a Lakoty je nakonec donutily stáhnout se do hor směrem na jihozápad. Na přelomu 17. a 18. století se pak část Šošonů vydala se na jih od řeky Platta. Španělé tuto odtrhlou šošonskou větev později poznali jako Komanče. S Šošony se na své expedici, která proběhla v letech 1804 až 1806, setkali též cestovatelé Meriwether Lewis a William Clark. Na jejich výpravě k Tichému oceánu jim průvodkyni a tlumočnici dělala Šošonka Sacagawea (Ptačí žena). Od 50. let 19. století v souvislosti s nově vypuklou vlnou zlaté horečky se na území obývané Šošony začaly hrnout zástupy kolonistů, které indiány zatlačovaly dál na západ. V roce 1845 se populace Šošonů odhadovala na zhruba 4 500. Život indiánů se s přibývajícím proudem bílých kolonistů rychle měnil. Pod vedením náčelníka Wash-a-kie se sjednocené šošonské kmeny spojily s bělochy proti nepřátelským kmenům Černonožců, Šajenů a Siouxů. Po potyčkách s bělochy v Idahu však došlo 29. ledna 1863 k masakru u Bear River, kde bylo zabito více než 350 Šošonů. Po dalším vyhrocení situace došlo v letech 1864 až 1868 k tzv. Hadí válce, v níž se západní Šošoni spojili s Bannoky proti vládě Spojených států. V roce 1868 byli východní Šošoni usazeni v rezervaci na území kolem řeky Wind River ve Wyomingu. Na stranu svých příbuzných proti vládě USA se Šošoni přidali i v roce 1878 ve válce Bannoků. Na straně armády Spojených států znovu bojovali proti odvěkým nepřátelům Šajenům, Arapahům a Lakotům ve válce v roce 1876. Oblast Velké pánve byla od 70. let pod úplnou kontrolou USA a většina místních indiánů byla donucena se zapojit do námezdné práce či byla závisla na vládě. V roce 1937 napočítalo Bureau of Indian Affairs 3 650 severních a 1 201 západních Šošonů. V současnosti žije něco přes 12 000 lidí hlásících se k šošonskému etniku. Většina jich žije v rezervacích.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Většina příslušníků Šošonů (tedy Severní a Východní) obývala suchou a hornatou oblast Velké pánve a úbočí Skalistých hor. Kvůli neustálému hledání potravy tito indiáni nebudovali stálé vesnice, nýbrž žili kočovným životem v malých roztroušených skupinách. Přístřešky ve svých tábořištích budovali z borovicových větví krytých sušenou trávou nebo kůrou. Mezi složky jejich potravy patřila malá zvěř, oříšky, kořínky, traviny, semínka, v blízkosti řek ryby, ale také hmyz a hadi. Pro nedostatek kožešin z větších zvířat užívali Šošoni z Velké pánve pro zhotovování šatů kůží menší zvěře (králíků, svišťů, ptáků). Poté, co s příchodem Španělů došlo k znovurozšíření koně po americkém kontinentě, se Šošoni brzy stali jejich výbornými chovateli a do 18. století se velmi rozšířil právě obchod s koňmi. Východní Šošoni, obývající západní okraj Velkých planin, se v kultuře a způsobu života dík koním nejvíce ze všech Šošonů přiblížili prérijním indiánům. Mezi proslulé řemeslo indiánských kmenů Velké pánve patřilo košíkářství.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Jazyk šošonů se nazývá šošonština. Dnes touto řečí dokáže plynně hovořit jen několik stovek lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šošoni, anglicky Shoshone, jsou severoamerický, indiánský, původně kočovnický národ patřící do juto-aztécké jazykové rodiny. Dělí se na tři hlavní skupiny. Severní Šošony, kteří obývali východ dnešního státu Idaho, západ Wyomingu a severovýchod Utahu. Východní Šošony původně žijící ve Wyomingu, severním Coloradu a Montaně, které však války s Šajeny, Lakoty a dalšími indiánskými kmeny donutili přesídlit okolo roku 1750 dále na jihozápad. A západní Šošony obývající centrální Idaho, severozápadní Utah, Nevadu a Kalifornii. ", "tgt_summary": "The Shoshone or Shoshoni ( or ) are a Native American tribe with four large cultural/linguistic divisions: They traditionally speak the Shoshoni language, part of the Numic languages branch of the large Uto-Aztecan language family. The Shoshone were sometimes called the Snake Indians by neighboring tribes and early American explorers. ", "id": 2375947} {"src_title": "Trojčlenka", "tgt_title": "Cross-multiplication", "src_document": [{"title": "Rozbor.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řešená otázka.", "content": "Trojčlenka řeší příklady \"přímé\" a \"nepřímé úměrnosti\". Typickým příkladem přímé úměrnosti je výpočet ceny za zboží. Jestliže 150 g jablek stojí 19,50 Kč, kolik stojí 350 g jablek? Konkrétní cena kupovaných jablek se \"úměrně zvyšuje\" se \"zvýšením\" hmotnosti kupovaných jablek. Naopak o nepřímou úměrnost se jedná například při výpočtu času stahování souboru do počítače z internetu, která je \"nepřímo úměrně\" závislá na rychlosti připojení modemu. Se \"zvýšením\" rychlosti připojení modemu se \"úměrně snižuje\" čas, za nějž je soubor stažen. Klasický obvykle vyučovaný postup je následující (případ jablek): Výpočet ceny za 1 g (jakási měrná jednotka) a posléze vynásobení této jednotky (1 g) požadovaným množstvím (v našem případě 350). Tento logický postup může být někdy složitější než v případě našich jablek. Trojčlenka slouží právě k zjednodušení tohoto postupu a rychlejšímu výpočtu.", "section_level": 2}, {"title": "Přímá úměrnost teoreticky.", "content": "Matematicky lze problematiku trojčlenky a ceny za jablka popsat následovně: Známe dvojici čísel \"a\" (150 g jablek), \"b\" (19,50 Kč za 150 g jablek) a dále číslo \"c\" (350 g jablek), ke kterému chceme najít číslo \"x\" (cena za 350 g jablek) tak, aby dvojice \"c\", \"x\" byla přímo úměrná dvojici \"a\", \"b\". Odborně řečeno, zabýváme se řešením soustavy dvou lineárních rovnic o dvou neznámých: Trojčlenku používáme v takových situacích, kdy nás hodnota \"k\" (cena za 1 gram) nezajímá, zato chceme co nejrychleji najít \"x\" a tedy konstantu \"k\" z obou rovnic můžeme porovnat. Ve výše uvedené soustavě rovnic lze vyjádřit \"k\": Protože nás \"k\" nezajímá a je shodná v obou rovnicích, můžeme rovnice sloučit do vlastního zápisu trojčlenky: A vyjádřit \"x\":", "section_level": 3}, {"title": "Nepřímá úměrnost teoreticky.", "content": "Příklad s jablky byl příkladem přímé úměrnosti, čím více jablek, tím vyšší cena. V případě nepřímé úměrnosti je soustava rovnic následující: Například dělníci v příkopu, čím více dělníků, tím dříve vykopaný příkop. Řekněme, že 10 dělníků (\"a\") (kde dělník je vlastně jednotkou výkonu, resp. rychlosti kopání v kubících zeminy za hodinu, např. 1 dělník = 0,5 m3/h) vykope příkop za 3 hodiny (\"b\") (čas) a otázka zní, za jak dlouho (\"x\") vykope stejný příkop (objemová konstanta) 6 dělníků (\"c\"). Číslo \"k\" je v tomto příkladu objemovou konstantou, která musí být pro náš příklad vždy stejná, která nemusí být vyčíslena a která je dána součinem výkonu, resp. rychlosti (zde v jednotkách dělníků) a času. Protože nás \"k\" nezajímá a je shodná, můžeme rovnice sloučit: A vyjádřit \"x\":", "section_level": 3}], "src_summary": "Trojčlenka je mechanický matematický postup používaný při výpočtech založených na přímé a nepřímé úměrnosti. Přínos trojčlenky spočívá v možnosti vyřešení úlohy při absenci (vyššího) abstraktního uvažování — jedná se o typovou situaci, na kterou je možné převádět problémy z reálného, mimoškolního světa. ", "tgt_summary": "In mathematics, specifically in elementary arithmetic and elementary algebra, given an equation between two fractions or rational expressions, one can cross-multiply to simplify the equation or determine the value of a variable. ", "id": 136772} {"src_title": "Serendipita", "tgt_title": "Serendipity", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "První zaznamenané užití pojmu serendipita (ve významu příjemné překvapení) v angličtině učinil Horace Walpole (1717–1797). V dopise datovaném 28. ledna 1754 baronu Horaci Mannovi píše, že ho vytvořil z perské pohádky Tři princové ze Serendipu, jejíž hrdinové vždy náhodou a důvtipem objevovali věci, které nehledali. Název pochází ze jména Serendip, starého jména Srí Lanky. Jeden z ostrovů se jmenoval \"Cherandeep\" a arabští obchodníci jej nazývali \"Sarandib\".", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Serendipita není pouze záležitostí náhody či nemůže být použita jako synonymum pro „šťastnou nehodu“ (Ferguson, 1999; Khan, 1999), „nalezení věci bez toho, abychom ji hledali“ (Austin, 2003) nebo „příjemné překvapení“ (Tolson, 2004). Inovace uváděné jako příklady serendipity mají důležitou vlastnost. Učinili je jedinci, kteří jsou schopni vidět mosty tam, kde ostatní vidí díry a spojovat věci kreativně na základě postřehnutí významných vazeb. Náhodný objev je událost, ale serendipita je schopnost. Laureát Nobelovy ceny Paul Flory tvrdí, že významné vynálezy nejsou pouhé náhody.", "section_level": 1}, {"title": "Byznys a strategie.", "content": "Ikujiro Nanoka poukázal na to, že manažeři dokáží rozpoznávat kvalitu serendipitních inovací a spojuje úspěch japonských podniků s jejich schopností vytvářet znalosti ne pomocí zpracování informací, nýbrž nasloucháním nevysloveným a často vysoce subjektivním myšlenkám, intuici a tušení jednotlivých zaměstnanců a možnost tyto vhledy testovat. Jejich výsledky tak firma může využívat. Napier a Vuong (2003) serendipitu postulují jako strategickou výhodu, se kterou se firma může čerpat potenciální tvořivost.", "section_level": 1}, {"title": "Související pojmy.", "content": "William Boyd vytvořil pojem \"Zemblanity\", který je opakem serendipity a znamená „dělání nešťastných a očekávaných objevů“ či „nepříjemné nepřekvapení“. Odvozuje se od Nové země (Novaja Zemlja či Nova Zembla), studené a neúrodné země s mnoha rysy, které jsou v protikladu k bohaté Srí Lance. Na tomto ostrově Willem Barents ztroskotal se svou posádkou, zatímco hledal novou cestu na východ. \"Bahramdipity\" je odvozena od jména perského velkokrále Bahráma V., který je popsán v pohádce Tři princové ze Serendipu. Popisuje utajení objevů a výsledků výzkumu nalezené pomocí serendipity.", "section_level": 1}], "src_summary": "Serendipita (též serendipity) označuje „šťastnou náhodu“ či „příjemné překvapení“. Výraz vytvořil Horace Walpole roku 1754. V dopisu příteli vysvětloval neočekávaný objev, který učinil a odkazoval se na perskou pohádku \"Tři princové ze Serendipu\". Princové v ní dílem náhody i své prozíravosti objevovali věci, po kterých nepátrali. ", "tgt_summary": "Serendipity is the occurrence of an unplanned fortunate discovery. Serendipity is a common occurrence throughout the history of product invention and scientific discovery. Serendipity is also seen as a potential design principle for online activities that would present a wide array of information and viewpoints, rather than just re-enforcing a user's opinion.", "id": 2001422} {"src_title": "Něman (město)", "tgt_title": "Neman, Russia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení do 18. století.", "content": "První budovou na místě dnešního města byla pevnost \"Ragnita\" postavená roku 1288 pruským kmenem Skalovitů. Pozdější pojmenování města Ragnit pochází z pruského slova \"ragas\" znamenající v češtině roh, špici či pahorek. Pevnost byla dobyta Řádem německých rytířů v roce 1289 a následně zde byl postaven řádový hrad. Zpočátku by nazýván \"Landeshut\", ale nakonec převážilo původní pruské označení Ragnit. Hrad se stal sídlem řádového komtura. Ačkoliv byla pevnost významným bodem pro obranu severu Pruska a základnou pro pozdější invazi do Žmudě, celou svou historii byla ve stínu nedaleké větší a významnější Tylže. Roku 1525 došlo k sekularizaci Řádu a z Východního Pruska vzniklo tzv. Pruské vévodství. Ragnit byl vypleněn v roce 1656 Tatary a následně 1678 Švédy. Městská práva dostala osada dekretem pruského krále Fridricha I. v roce 1722. Následně bylo ale město opět vypáleno, tentokrát ruskou armádou v roce 1757 během Sedmileté války.", "section_level": 2}, {"title": "Od 19. století do roku 1945.", "content": "Po vzniku Německého císařství v roce 1871 se Ragnit stal součást provincie Východní Prusko. Železnice z Tylže byla dovedena v roce 1892 a úzkokolejka do Insterburgu (dnešní Čerňagovsk) byla dokončena v roce 1913. Napojení na železniční trať byl silný impulz pro místní ekonomiku. Vznikly slévárny, cihelny, papírny a město se stalo centrem ovocnářství. Během první světové války bylo město obsazeno ruskou armádou a to na necelé tři týdny (od 23. srpna do 12. září 1914). Ragnit začal ekonomicky strádat po konci první světové války. Poražené Německo muselo na základě Versailleské smlouvy z roku 1919 podstoupit území za řekou Němen včetně města Memel (dnešní Klaipėda) Spojeným národům. Celé území se pak stalo součástí nově vzniklé Litvy. Ragnit se tak stal hraničním městem, které ztratilo svoji hlavní spádovou oblast. V roce 1922 se z něj odstěhoval okresní úřad do Tylže.", "section_level": 2}, {"title": "Pod správou SSSR a Ruska.", "content": "Po četných porážkách Wehrmachtu na Východní frontě v roce 1944 začalo německé velitelství s operací Hanibal. Cílem celé operace bylo evakuovat co největší množství německého obyvatelstva z Východního Pruska do Německa před příchodem Rudé armády. S evakuací města se začalo v říjnu 1944. Sověti vstoupili do města bez boje 19. ledna 1945. Po válce připadlo město pod správu SSSR a bylo v roce 1946 přejmenováno na Něman podle řeky, která městem protéká. Zbývající německé obyvatelstvo bylo deportováno do Východního Německa a do města se nastěhovali především Rusové z centrálních oblastí Ruska a Povolží. Po válce byla obnoven papírenský průmysl. Po rozpadu SSSR v roce 1991 se město stalo součástí Kaliningradské oblasti jako ruská exkláva. Jako zajímavosti města slouží zřícenina řádového hradu, bývalý evangelický kostel z 18. století a zachovala se i část předválečné německé výstavby. Nedalekých 13 km od města stojí rozestavěný projekt Baltické jaderné elektrárny, jejíž výstavba byla především z politických důvodů pozastavena ke konci roku 2013. Problémem se ukázal nejen výkon projektovaných bloků VVER-1200, ale i původně plánovaný prodej elektřiny do sousedních zemí Pobaltí. Rusko se tak snažilo následně o domluvu se sousedními zeměmi o vyvedení výkonu přes Bělorusko do ostatních částí federace. I zde se ukázal problém, neboť Bělorusko finišuje se svojí vlastní elektrárnou založenou na stejném projektu a tak další výkon nepotřebuje. První blok má hotové základy a druhý pouze základovou jámu.", "section_level": 2}, {"title": "Litevská menšina.", "content": "S historií města je úzce spjata místní litevská menšina. V letech 1549–1563 zde působil Martynas Mažvydas, který napsal vůbec první knihu psanou litevštinou s názvem \"Catechismusa Prasty Szadei\" (česky: Jednoduchá slova katechismu). Po porážce Lednového povstání byla v carském Rusku zakázána litevština a místní litevská populace byla podrobena rusifikaci. Německý Ragnit ležící nedaleko ruské hranice se tak stal centrem litevské kultury. Byly zde psány a tištěny knihy v litevštině a následně je tajná organizace zvaná \"knygnešys\" pašovala do ruské části Litvy. V roce 1890 žilo v Ragnitském okrese na 17 500 Litevců, což bylo přes 32% celkové populace. Po první světové zde byly snahy místních Litevců připojit město s okolím k nově vzniklé Litvě, ale nakonec celá oblast zůstala součástí Německa. Dnes jsou Litevci po Rusech a Bělorusech třetí nejpočetnější národností skupinou ve městě.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Etnické složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Něman (rusky Неман; německy Ragnit; litevsky Ragainė; polsky Ragneta) je město v Kaliningradské oblasti (bývalé Východní Prusko) v Rusku ležící na hranici s Litvou, vzdálené 130 km severovýchodně od Kaliningradu (Königsbergu) a 10 km od Sovětsku (Tylže). V roce 2010 mělo městečko necelých 12 000 obyvatel převážně ruské národnosti.", "tgt_summary": "Neman (), prior to 1946 known by its German name Ragnit (; ), is a town and the administrative center of Nemansky District in Kaliningrad Oblast, Russia, located in the historic East Prussia, on the steep southern bank of the Neman River, where it forms the Russian border with the Klaipėda Region in Lithuania, and northeast of Kaliningrad, the administrative center of the oblast. Population figures:", "id": 2188495} {"src_title": "Nestěrov", "tgt_title": "Nesterov", "src_document": [{"title": "Dějiny města.", "content": "Ve středověku bylo okolí města osídleno kmenem Nadruvovů, kteří se řadí k etniku Prusů. Místní kmeny porazil Řád německých rytířů a v roce 1276 oblast připojil k Řádovému státu. V 15. století začali za podpory Řádu do oblasti proudit osadníci převážně v Litvy. Samotné sídlo bylo poprvé zmíněno v roce 1539 pod jménem \"Stallupönen\". Pojmenování pochází od litevského pojmenování řeky Stalupė, protékající městem. Historie města je silně spjata s německým živlem. Postupem doby se stalo součástí Pruského vévodství v roce 1525, povýšeného 1701 na Pruské království. Městská práva získalo 1722 dekretem Fridricha Viléma I. Během Sedmileté války bylo město okupováno ruskými vojsky stejně jako většina Východního Pruska. Město, které bylo polohou blízko hranic s Ruskem, silně utrpělo během bojů první světové války. V roce 1914 se v blízkosti města odehrála tzv. bitva u Stallupönenu, v níž německý generál Hermann von Francois zaútočil z Gumbinnenu na ruské pozice v 8 km vzdáleném Stallupönen a zajal zde 3000 ruských vojáků. Následně mu byl ale nařízen ústup. Město bylo od 18. srpna 1914 do 18. února 1915 okupováno ruskými vojsky. Po válce se nově vzniklá Litva neúspěšně pokoušela připojit město ke svému území z důvodů místní litevské menšiny. Po nástupu nacismu v Německu přestalo oficiální místům vyhovovat pojmenování města Stallupönen, jelikož neznělo dostatečně německy. Nakonec tak bylo město přejmenováno na \"Ebenrode\" v roce 1938. Na konci druhé světové války bylo před postupem Rudé armády evakuováno z města veškeré německé obyvatelstvo. Poslední německý civilista opustil město 16. října 1944. Město následně bylo silně bombardováno. Rusové vstoupili do města 13. ledna 1945. Po válce přešlo pod správu SSSR a oficiálně bylo včleněno do sovětské Kaliningradské oblasti 7. dubna 1946. Nové jméno \"Nestěrov\" dostalo podle plukovníka Stěpana Kuzmiče Nestěrova, který padl v boji u nedaleké Iljinskoje.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální složení obyvatelstva.", "content": "Při sčítání lidu v roce 2010 bylo etnické složení v městě následující:", "section_level": 2}], "src_summary": "Nestěrov, též Něstěrov ( \"Не́стеров\"; Stallupönen v letech 1938 až 1946 Ebenrode; \"Stalupėnai\"; \"Stołupiany\") je město v Kaliningradské oblasti v Rusku ležící 140 km východně od Kaliningradu v blízkosti hranice s Litvou. V roce 2010 žilo ve městě necelých 5 tisíc obyvatel převážně ruské národnosti.", "tgt_summary": "Nesterov (), until 1938 known by its German name (; ) and in 1938-1946 as Ebenrode, is a town and the administrative center of Nesterovsky District in Kaliningrad Oblast, Russia, located east of Kaliningrad, near the Russian-Lithuanian border on the railway connecting Kaliningrad Oblast with Moscow. Population figures:", "id": 2451876} {"src_title": "Eben", "tgt_title": "Ebony", "src_document": [{"title": "Druhy.", "content": "Uváděno bývá až 10 druhů komerčně užívaného ebenového dřeva, přičemž každý pochází z odlišného druhu rostliny a geografické oblasti: Existují i další tzv. tmavá dřeva, která pocházejí z rostlin jiných rodů. Mezi ně patří například palisandr (anglicky \"rosewood\") z rostlin rodu \"Dalbergia\". Ne všechny rostliny stejného druhu ale musí eben obsahovat - v některých stromech se nemusí černé barvivo vůbec vyvinout. Výzkumy vzniku černého barviva ve dřevě poukazují na možnou souvislost tvorby barviva s obranou proti mikroorganismům nebo houbám při poranění kořenů nebo větví stromu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ebenové řezbářské výrobky se našly už v hrobkách staroegyptských i perských panovníků, v 18. století začalo ebenové dřevo převažovat v nábytkářství a díky tomu že nerezonuje i ve výrobě hudebních nástrojů. Vzhledem ke své ceně bylo v ebenové dřevo v minulosti nahrazováno barvenými domácími dřevy (včetně třeba hruškového nebo jabloňového dřeva). Recepty jak napodobit ebenové dřevo se objevují již v 17. století (mořilo se cínovou solí a poté se natíralo železitoduběnkovým inkoustem, následně se ještě leštilo a napouštělo voskem nebo olejem). Během 18. a 19. století se objevily podrobnější příručky s technologickými postupy moření dřeva. Nábytek vyrobený ze skutečného ebenu byl pak povinně cejchován, aby aby se od obyčejného mořeného dřeva dal vůbec odlišit. Tento postup simulace ebenového dřeva mořením byl použit i na vitrínách určených pro minerály a horniny v Národním muzeu v Praze. Ebenové dřevo roste pomalu a stromy jsou spíše malé (typicky kolem 4-15 metrů, jen velmi zřídka jsou vyšší než 60 metrů), proto se stalo během několika století těžby kriticky ohrožené a mnohé druhy byly zahrnuty do úmluvy CITES. Jeho cena výrazně stoupla a je dnes předmětem černého trhu. (K identifikaci dřeva při potvrzování jeho původu v případě podezření na ilegální obchod se používá jak genetická analýza, anatomie tak hmotnostní spektrometrie.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Eben je velmi tvrdé a těžké dřevo černé barvy s jemnou strukturou. Pochází z tropických stromů rodu \"tomel (Diospyros)\" z čeledi \"ebenovitých\". Používá se k výrobě nábytku, hudebních nástrojů (resp. jejich částí jako hmatníků), ozdobných předmětů, intarzii či v řezbářství. ", "tgt_summary": "Ebony is a dense black/brown hardwood, most commonly yielded by several different species in the genus \"Diospyros\", which also contains the persimmons. Ebony is dense enough to sink in water. It is finely-textured and has a mirror finish when polished, making it valuable as an ornamental wood. The word \"ebony\" comes from the Ancient Egyptian ', through the Ancient Greek ('), into Latin and Middle English.", "id": 1576471} {"src_title": "Takeláž", "tgt_title": "Rigging", "src_document": [{"title": "Stěžně.", "content": "Stěžně jsou základním prvkem takeláže. Skládají se z několika částí. Spodní část zasazená v trupu se nazývá peň. Další části (obvykle 1 až 2) připevněné k peni se nazývají čnělky. Mezi stěžně patří i čelen, který je šikmo zasazen do přídě lodi. I čelen může mít čnělky. Stěžeň je na lodi stabilizován soustavou lan – stěhů, úpon a pardun.", "section_level": 1}, {"title": "Ráhna.", "content": "Ráhna jsou upevněna na stěžních a nesou plachty.", "section_level": 1}, {"title": "Plachty.", "content": "Mezi typy plachet patří např. ráhnová plachta, vratiplachta, či latinská plachta. Více informací najdete pod heslem Plachta a v.", "section_level": 1}, {"title": "Lanoví.", "content": "Lodní lanoví se dělí na pevné a pohyblivé. Do pevného spadají lana držící stěžeň. Do pohyblivého lanoví patří lana určená k ovládání ráhen a plachet.", "section_level": 1}, {"title": "Pevné lanoví.", "content": "Lana, která drží stěžeň, se nazývají stěhy, úpony a zadní stěhy (parduny). Stěhy drží stěžeň směrem k přídi a zároveň nesou plachty – stěhovky. Úpony drží stěžeň směrem k bokům lodi a částečně k zádi a zároveň slouží jako provazové žebříky. Parduny drží čnělky stěžně směrem k zádi. Boční stěhy u starších plachetnic přidržují košovou čnělku k boku lodi.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyblivé lanoví.", "content": "K ovládání ráhen slouží: K ovládání ráhnových plachet slouží: K ovládání podélných plachet, tj. kosatek a stěhovek slouží: Další podélné plachty jsou vratiplachty, které jsou dvojího typu: s pevným vratiráhnem, kde je horní lem plachty buďto připevněn nebo vytahován na pohyblivých jezdcích, nebo s pohyblivým vratiráhnem, kde je vzhůru na stěžeň vytaženo vratiráhno s připevněnou plachtou. Pevné vratiráhno mají větší plachetnice, obvykle ráhnové, pohyblivé menší typy plachetnic.", "section_level": 2}], "src_summary": "Takeláž je soustava vybavení plachetnice, která slouží k přenosu síly větru na trup plavidla a její přeměnu v pohyb vpřed. Zpravidla se skládá ze stěžňů, ráhen, plachet, lanoví a příslušenství pro manipulaci s oplachtěním.", "tgt_summary": "Rigging comprises the system of ropes, cables and chains, which support a sailing ship or sail boat's masts—\"standing rigging\", including shrouds and stays—and which adjust the position of the vessel's sails and spars to which they are attached—the \"running rigging\", including halyards, braces, sheets and vangs.", "id": 830468} {"src_title": "Flašinet", "tgt_title": "Barrel organ", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Flašinet pochází z východní Asie kde vznikl asi v 16. století. Do Evropy se rozšířil v prvé polovině 18. století a stal se oblíbenou zábavou vyšší společenské vrstvy. V 19. století se počaly vyrábět flašinety přenosné které se používaly při různých lidových slavnostech a nástroj takto zlidověl. Koncem 19. a počátkem 20. století mnohdy přenosný flašinet sloužil jako \"trafika\". Vojenští vysloužilci a hlavně invalidé dostávali povolení veřejně hrát a takto si vydělat na živobytí. Flašinetáři obcházeli nejen poutě a lidové zábavy, ale byli běžně k vidění v městech na ulicích kde hráli za několik drobných peněz od kolemjdoucích, jejich produkce nebyla považována za žebrotu. Hrály se většinou tzv. kramářské písně, nadanější flašinetáři doprovázeli svou hru zpěvem, jejich oblíbená témata byly písně náboženské a písničky podávající svědectví o požárech, povodních, nešťastných láskách, vraždách apod. Podnikavější používali cvičenou opičku k výběru peněz. Flašinet vytlačil z ulic oblíbenou niněru.", "section_level": 1}, {"title": "Princip nástroje.", "content": "Jsou to principiálně malé varhany s řadou vyladěných retných nebo jazýčkových píšťal a s měchem se stlačeným vzduchem, ten se tam vhání otáčením kliky. Klika dále otáčí válcem opatřeným kolíčky které otvírají u jednotlivých píšťal klapky a těmi proudí do píšťal stlačený vzduch. V jednodušším případě má flašinet jen jednu laděnou píšťalu a podélně několik klapek které se opět otvírají kolíčky na válci. Válec, někdy nemá výstupky ale dírky, je výměnný a pro každou skladbu jiný. Mezi flašinety se někdy řadí i mnoho podobných nástrojů které neměly píšťaly, ale pomoci obdobného mechanizmu rozeznívaly zvonky, struny nebo jen laděné plíšky. Také jejich pohon se různí, může to být péro či závaží. Válec je mnohdy nahrazen kotoučem nebo pásem z tuhé lepenky. Délka skladby je omezena velikosti válečku, při použití kotouče nebo pásu může být skladba mnohem delší. Flašinet byl předchůdcem aristonu i orchestrionu.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Flašinet se dodnes používá pro zpestření při různých akcích majících spojitost s minulostí, na výročních trzích, poutích a regionálních slavnostech kterým dodává starobylou atmosféru. Flašinetáři doplňují svá vystoupení také o jiné nástroje nebo produkci cvičených zvířat.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní flašinetářský festival v České republice.", "content": "V roce 2012 byla založena Sekce Flašinety a mechanické hrací stroje při Kruhu přátel Technického muzea v Brně. Od velice skromných začátků se nyní s jejími členy můžeme setkávat na mnoha nových festivalech a oslavách v České republice i v zahraničí. Pod její patronací se objevují zajímavé akce, jejichž cílem je flašinetářství v České republice udržet. Hlavním cílem je propagace flašinetářství jako kdysi běžného fenoménu, který se docela často objevoval v českých městech a vesnicích. Samozřejmě také v moravských a slezských. Flašinetáři se hlavně na konci 19. a počátku 20. století objevovali jako potulní umělci, kteří se snažili přinést lidem trochu zábavy a potěšení. Podobným způsobem se snaží i dnešní šlenové sekce přinášet lidem na různých festivalech, poutích či podobných příležitostech radost, ale i poučení. Tradice flašinetářských festivalů vznikla v České republice v Liberci. S nápadem přišel pracovník Severočeského muzea v Liberci Jiří Volný. První se konal v roce 2010, od roku 2014 se na festivalu začaly podílet i další organizace. Festival se rozvinul v několikadenní akci, jež začíná v Praze pod patronací Českého muzea hudby, dále pokračuje v Liberci pod Severočeským muzeem, díky z. spolku Obnova kulturního dědictví údolí Desné se přelévá do malebného prostředí Pekařova a Velkých Losin a uzavírá se v Brně, kde jej pořádá Technické muzeum Brno. Srpnový festival je osmidenní, čímž se stává opravdu ojedinělou akcí tohoto druhu. Součástí festivalu je také seminář konaný v Technickém muzeu v Brně, kde mají odborníci příležitost prezentovat výstupy své badatelské činnosti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Flašinet (někdy také kolovrátek) je přenosný hudební nástroj (automatofon), zpravidla poháněný klikou, který reprodukuje předem mechanicky \"nahranou\" hudbu. Patří mezi aerofonní automatofonické hudební nástroje.", "tgt_summary": "A barrel organ (also called roller organ or crank organ) is a mechanical musical instrument consisting of bellows and one or more ranks of pipes housed in a case, usually of wood, and often highly decorated. The basic principle is the same as a traditional pipe organ, but rather than being played by an organist, the barrel organ is activated either by a person turning a crank, or by clockwork driven by weights or springs. The pieces of music are encoded onto wooden barrels (or cylinders), which are analogous to the keyboard of the traditional pipe organ. A person (or in some cases, a trained animal) which plays a barrel organ is known as an organ grinder.", "id": 605841} {"src_title": "Hadí žena", "tgt_title": "Contortion", "src_document": [{"title": "Hadí pozice.", "content": "Nejnáročnější a rovněž nejestetičtější pozicí hadích lidí je extrémní záklon, anglicky backbend. Těmto lidem se říká \"backbenders\" a jejich opakem jsou \"frontbenders\", kteří se zaměřují více na extrémní předklon. Někteří se zaměřují na oboje. Dalšími známými pozicemi jsou tzv.: rozštěp, provaz, preclík, most apod.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější hadí lidé.", "content": "Ačkoli je mnohem více hadích žen než mužů, za nejohebnějšího člověka na planetě není obvykle považována žena, ale Rus Alexey Goloborodko (1994) narozený v Tule, který je aktivní od svých pěti let až po současnost (2012). Tento hadí kluk se umí snadno hýžděmi dotknout i temene své hlavy a téměř i krku. Unikátní je rovněž svou schopností tančit v bizarních pozicích.", "section_level": 1}, {"title": "Jak se lidé stávají hadími.", "content": "Obecně platí, že čím dříve se člověk začne protahovat, tím rychleji a více se může stát celkově hyperelastickým. Nejdůležitější je pravidelnost a dlouhodobost. Dále je důležité se před protahováním zahřát pohybem, správně dýchat (v extrémním záklonu jsou plíce stažené), soustředit se, být uvolněný, jíst dostatek bílkovin atd. Protahování bývá mírně bolestivé, pročež je důležité umět překonávat bolest, ale zároveň znát své dosavadní tělesné hranice, aby nedošlo k poškození tkáně.", "section_level": 1}, {"title": "Oblečení hadích lidí.", "content": "Běžné oblečení omezuje pohyblivost, a proto hadí lidé používají speciální elastické oblečení obvykle na způsob zentaie (celotělový oblek, pojem pochází z japonštiny: \"zen\" je tělo; \"tai\" je celek). Pro hlubší estetický dojem často bývají extravagantní, s barevnými vzory a jinak neobvykle zkrášlené.", "section_level": 1}, {"title": "Uplatnění.", "content": "Díky neobvyklosti své schopnosti zvýšené ohebnosti hadí lidé nacházejí často uplatnění v cirkuse, divadle, muzikálech apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hadí ženy (méně obvykle hadí muži) jsou lidé s enormní hypermobilitou (zvýšenou pohyblivostí kloubů) a hyperlaxicitou (zvýšenou volností vaziva), tedy se zvýšeným pohybovým rozsahem a tělesnou flexibilitou.", "tgt_summary": "Contortion (sometimes contortionism) is a performance art in which performers called contortionists showcase their skills of extreme physical flexibility. Contortion acts often accompany acrobatics, circus acts, street performers and other live performing arts. Contortion acts are typically performed in front of a live audience. An act will showcase one or more artists performing a choreographed set of moves or poses, often to music, which require extreme flexibility. The physical flexibility required to perform such acts greatly exceeds that of the general population. It is the dramatic feats of seemingly inhuman flexibility that captivate audiences.", "id": 2485024} {"src_title": "Thurn-Taxisové", "tgt_title": "Thurn und Taxis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o rodu se objevují již ve 12. století v okolí severoitalského Bergama. Později se rodina poněmčila. V 16. století získali právo provozovat poštovnictví. František zřídil v roce 1516 první poštovní spoj mezi Vídní a Bruselem. Jeho syn Bernard spravoval pošty v Německu a španělském Nizozemí. V té době povýšili do panského stavu.", "section_level": 1}, {"title": "Rod v Českých zemích.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rod Thurn-Valsassina.", "content": "Jako první do Čech dorazil František Bernard Thurn, který měl čtyři syny, z nichž nejznámějším se stal Jindřich Matyáš Thurn (1567-1640). Vychovali jej v katolické víře, v dospělosti však přestoupil k protestantskému náboženství. Jako mladý bojoval proti Turkům. V roce 1609 se stal velitelem stavovského vojska. Po pražské defenestraci byl jmenován direktorem a jedním ze dvou vrchních velitelů vojska při českém stavovském povstání. Bojoval v jižních Čechách, porazil císařskou armádu u Vídně. Ovšem nebyl vrchním velitelem vojsk, která bojovala na Bílé hoře. Po porážce povstání odešel do exilu a válčil v dánských a švédských službách. Albrecht z Valdštejna jej zajal v bitvě u Stínavy, ale propustil jej. V roce 1640 Jindřich Matyáš Thurn v emigraci v Livonsku na území dnešního Estonska zemřel.", "section_level": 2}, {"title": "Rod Thurn-Taxis.", "content": "V 17. století získali v Čechách nadále žijící Thurnové hraběcí titul a v roce 1681 byl Evžen Alexandr Thurn-Taxis povýšen do knížecího stavu. V 19. století držel Karel Anselm Litomyšl, jeho nevlastní mladší bratr Maxmilián Josef (1769–1831) z řezenské větve rodu v roce 1809 zdědil Loučeň a Dobrovici. Roku 1831 nechal princ Karel Anselm zámek Dobrovice přestavět na největší cukrovar v Čechách. K panstvím přikoupili roku 1869 Mcely a roku 1874 vlastnili také zámek Biskupice. Panství pak rod držel až do roku 1945, kdy mu byl majetek zkonfiskován. Rudolf (1833-1904) po studiích práv obhajoval práva českého národa. S K. J. Erbenem vydával právnický časopis, přispíval do Národních listů a Riegrova naučného slovníku. Založil a stal se prvním předsedou pražského Hlaholu. V 60. letech 19. století podporoval radikální demokratické křídlo v české politice, spolupracoval s J. V. Fričem. Po roce 1880 působil jako generální prokurátor v bulharském Plovdivu. Ke konci života se vzdal knížecího titulu a odstěhoval se do Troskova u Drážďan, kde žil jako svobodný pán z Troskova. Zemřel na Velehradě, kde byl na návštěvě své dcery Hedviky. 10. května 1945 byl princ Bedřich v Biskupicích zavražděn „revoluční gardou“ a ostatní příslušníci rodu po roce 1945 odešli z Československa a zbylý majetek rodu v Československu byl v roce 1946 konfiskován. Potomci rodu v současné době žijí v cizině.", "section_level": 2}, {"title": "Po roce 1989.", "content": "Po Sametové revoluci byly vznesené nároky na navrácení zabaveného majetku zamítnuty, neboť členové rodu v době mezi válkami neměli československé státní občanství. Nicméně manželka prince Jana (1908–1959) z loučeňsko-mcelské větve rodu, Marie Julie, získala zpět zámek Dolní Beřkovice, který patřil rodu Lobkoviců, ze kterého pocházela.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Nosí čtvrcený erb, v němž mají ve dvou stříbrných polích thurnovským mluvící znak (\"Turm\" – německy věž) s červenou věží a znak hrabství Valsassina s červeným lvem na zlatém podkladu.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Spojili se s Lobkovici, Šliky, Berky z Dubé či Fürstenberky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thurn-Taxisové ( \"von Thurn und Taxis\" či \"de la Tour et Taxis\") jsou německý knížecí rod, který pochází ze severní Itálie. Do Čech přišli v první polovině 16. století. V 17. století spojili tehdejší genealogové rod Taxis (it. \"Tasso\") s ve středověku vymřelým italským rodem Torriani, protože používali příjmení \"della Torre\" (věž). Proto jim bylo přiznáno právo spojit svůj erb s erbem a titulem Thurn-Valsassina.", "tgt_summary": "The Princely House of Thurn and Taxis ( ) is a family of German nobility that is part of the \"Briefadel\". It was a key player in the postal services in Europe during the 16th century, until the end of the Holy Roman Empire in 1806, and became well known as the owner of breweries and builder of many castles. The current head of the house is Albert II, 12th Prince of Thurn and Taxis. The family is one of the wealthiest in Germany and has resided at St. Emmeram Castle in Regensburg since 1748. As former sovereign family, it belongs to the \"Hochadel\".", "id": 567441} {"src_title": "Erysipel", "tgt_title": "Erysipelas", "src_document": [{"title": "Etiologie.", "content": "Méně často vyvolávají erysipel i beta-hemolytické streptokoky skupiny B, C a G, \"Haemophilus influenzae\" ev. \"Staphylococcus aureus\". U nemocných s poruchou imunity mohou erysipel vyvolat i jiné baktérie.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se zhruba 200 případů na 100 000 obyvatel, postihuje převážně mladé nebo starší jedince. Erysipel vzniká zejména u lidí oslabených, po traumatu, podchlazení a s oslabenou imunitou (diabetici). Vstupní branou infekce jsou čerstvá nebo stará poranění (po otevřených frakturách), vředy na dolních končetinách, ragády při dermatomykózách na končetinách, lymfostáza na končetinách (při městnání srdečním, po exenteraci axilárních uzlin), erose u vchodu nosního při rýmě. Kromě dolních a horních končetin postihuje obličej (víčka, uši) a může postihnout i vulvu nebo penis, kde je často komplikován nekrózou a gangrénou.", "section_level": 1}, {"title": "Klinický obraz.", "content": "Onemocnění začíná prudkým vzestupem teplot ke 40 °C spojeným s celkovou zchvácenností, zimnicí a třesavkou, bolestmi hlavy, nauzeou až zvracením. Teprve v průběhu následujících hodin až 1 dne, výjimečně 2 dnů, se objevují kožní projevy. Jde o zarudnutí, palpační citlivost a mírný edém v místě infekce. Ložisko je spíše růžové až světle červené barvy, přesně ohraničené a do okolí se šíří jazykovitými výběžky. Kůže v místě postižení je lesklá. Můžeme nalézt hmatné a bolestivé spádové uzliny. Nejčastěji se erysipel vyskytuje na dolních končetinách a na tvářích. Kromě tohoto typického obrazu může mít erysipel charakter vesikulózní (\"e. vesicullosum\") až bulózní (\"e. bullosum\") s hemoragiemi do puchýřků a okolí. Někdy mohou ložiska přecházet v nekrózu (\"e. gangrenosum\") nebo flegmónu. Tyto formy se vyskytují převážně na dolních končetinách. Typickým jevem u erysipelu jsou recidivy onemocnění, předpokládá se, že po zhojení zůstává streptokok opouzdřen v tkáni a za vhodných podmínek (oslabení organismu) se opět aktivuje. V klinickém obrazu mohou v těchto případech chybět některé celkové příznaky jako horečka, zvracení – bývá jen nauzea nebo bolest hlavy. Erytém rovněž nemusí být tak výrazný a typický. Při recidivách erysipelu dochází ke sklerotizaci podkožních lymfatických cév, tím dochází k edému končetiny a následně vývoji elefantiázy. V laboratorních vyšetřeních zjišťujeme zvýšení sedimentace erytrocytů, leukocytózu a vzestup ASLO. Výtěry provedené z míst bran vstupu nebývají příliš přínosná, protože pozitivita je kolem 25 %. Pokud brána vstupu není zřejmá, tak kožní stěry jsou negativní, proto na zahájení terapie tyto metody nemohou mít vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Diagnóza je postavena na klinickém obrazu, tj. vysokých teplotách následovaných vznikem ostře ohraničeného erytému a někdy může pomoci i anamnéza (časté recidivy). Diferenciální diagnóza: při diagnostice erysipelu musíme především vyloučit cellulitidu (dříve nazývanou flegmónou, dle MKN-10 dg.L03). postihuje hlubší vrstvy podkoží, není tak přesně ohraničená, šíří se i přes fascie a na svaly a způsobuje větší edém. Průběh může být akutní (častěji), subakutní, nebo chronický. Odlišení těchto 2 onemocnění je však v některých případech poměrně obtížné, protože mají mnoho společného. Dále je nutné vyloučit tromboflebitidu, která přichází v úvahu jak při dif. dg., tak při komplikacích. Varikózní, hypostatický či kontaktní ekzém nemají celkové příznaky a šíří se pomalu. Erytéma migrans (I. stadium lymské boréliózy) probíhá pomalu a bez celkových a lokálních subj. příznaků. Angioneurotický (Quinckeho) edém probíhá akutně, ale nemívá zarudnutí. Erysipeloid má charakteristickou lokalisaci na prstech rukou a bývá snadno prokazatelný kontakt postiženého se skotem nebo rybami. Incipientní stadium herpes simplex a herpes zoster nemívá celkové příznaky. Erytéma nodózum má tuhé a bolestivé podkožní infiltráty, nejčastěji na bércích. Průběh není akutní, většinou bez celkových projevů a jde o projev jiného závažného onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Terapie.", "content": "V terénu je možné léčit pacienty s jasnou diagnózou, nekomplikované formy (ne erysipel vesikulózní, bulózní či gangrenózní), pacienty bez celkových poruch imunity, s výskytem erysipelu mimo obličej a dále pacienty s častýni recidivami dobře reagujícími na antibiotika. Protože vyvolavatel erysipelu – beta-hemolytické streptokoky, jsou stále dobře citlivé na penicilin, je penicilin lékem první volby. Pokud klinický obraz umožňuje ponechat pacienta doma, volíme phenoxymethylpenicillinum (V-Penicilin, Pencid a další) v dávce 0,5 g p.o. po 6 hodinách u dospělého. Minimální doba podávání antibiotika je 9 dní. Čím dříve od začátku příznaků je penicilin nasazen, tím má onemocnění kratší průběh. Při alergii na penicilin je lékem druhé volby erythromycin (250 mg á 6 hod.) event. jiné makrolidové ATB. V terapii nesmíme opominout léčit možnou bránu vstupu – vředy, ragády a další. Děti s erysipelem v obličeji, kde je pravděpodobnost etiol. agens \"Haemophilus influenzae\", odesíláme ihned k hospitalisaci.", "section_level": 1}, {"title": "Lokální léčba.", "content": "Lokální léčba má podpůrný charakter, mírnící subjektivní obtíže pálení. Zde je vhodné aplikovat chladné obklady (chladná voda,lépe ledové obklady nebo moderní ochlazovací gely), nebo adstringentní octanové obklady = liq. aluminii aceticotartarici = sol. Burowi. Dále je vhodné použít protizánětlivé masti např. Ung. Ichtamoli nebo Ichtoxyl.", "section_level": 1}, {"title": "Komplikace.", "content": "Protože je erysipel vyvolaný beta-hemolytickým streptokokem, je nutno s odstupem 2-3 týdnů po onemocnění vyloučit revmatickou horečku nebo postreptokokovou glomerulonefritidu (vyšetřit moč a sedimentaci erytrocytů, poslech srdce). Pozor na případy, kdy se revmatická vada srdeční vyvine bez jakýchkoliv předchozích příznaků revmatické horečky! Pokud se objeví lymfangoitida a lymfadenopatie, je nutné kontrolovat uzliny v průběhu a po ukončení terapie abychom předešli komplikaci při event. kolikvaci. V některých případech může erysipel přejít v cellulitidu (flegmónu, viz dif.dg.), rozšířit se na fascie a svaly a způsobit fasciitidu, myositidu nebo subkutánní abscesy. Při podezření na rozvíjející se hlubokou tromboflebitidu podáme antikoagulancia a odešleme pac. k hospitalisaci. Pokud se rozvíjí elefantiáza, je nutné terapii konzultovat s cévním a kožním lékařem.", "section_level": 1}, {"title": "Profylaxe.", "content": "Klasickou profylaxí je podávání benzatinbenzylpenicilinu (Pendepon, Retarpen) 1,2 mil.-2,4 mil. I.U. i.m. každé 3-4 týdny. V současné době vysodávkovaných tablet penicilinu je možné přechodně (v době dovolených), výjimečně trvale podávat phenoxymethylpenicilin (Pencid, Penbene) 1,5 mil.I.U. 2× denně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Erysipel (latinsky \"erysipelas\"), lidově též růže nebo Oheň svatého Antonína, je akutní erytémové onemocnění kůže a vrchní vrstvy podkoží vyvolané většinou beta-hemolytickými streptokoky skupiny A. Onemocnění nezanechává imunitu.", "tgt_summary": "Erysipelas, also known as St. Anthony's fire, is a relatively common bacterial infection of the superficial layer of the skin (upper dermis), extending to the superficial lymphatic vessels within the skin, characterized by a raised, well-defined, tender, bright red rash typically on the face or legs, but can occur anywhere in skin. It is a form of cellulitis and is potentially serious. ", "id": 2257066} {"src_title": "Adalbert Stifter", "tgt_title": "Adalbert Stifter", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 jako nejstarší syn tkalce Johanna Stiftera a jeho ženy Magdaleny v Horní Plané nad Vltavou (Šumava), původně se jménem Albert. Poté, co otec zahynul při nehodě v roce 1817, vychovávala jej matka. Prací na hospodářství svého dědečka z otcovy strany Augustina Stiftera pomáhal zlepšovat rodinné poměry. Smrt otce Adalbertem natolik otřásla, že ji odmítal přijmout jako fakt a dva dny držel hladovku. V roce 1818 ho poslal dědeček Franz Friepes (z matčiny strany) proti jeho vůli na latinskou školu. V roce 1820 se jeho matka vdala za pekaře Ferdinanda Mayera. V roce 1825 Stifter prodělal neštovice. Až do roku 1826 navštěvoval Stifter latinskou školu benediktinů v Kremsmünsteru. V tomto období, které později popsal jako nejkrásnější období svého života, se v něm rodí cit pro přírodu, literaturu i umění. V latinské škole byl nazýván „Stifter Adalbertus, Bohemus Oberplanensis“ v překladu: \"Adalbert Stifter Čech Hornoplanský\". Školu ukončil s vynikajícími výsledky. Pokračoval na Vídeňské univerzitě studiem práv. Zajímal se o fyziku, jazyky a filosofii. Studium si financoval jako soukromý učitel (měl výrazné pedagogické nadání, avšak nikdy nenalezl stálé učitelské místo). Díky této práci také poznal svou první lásku, Fanny Greipelovou. Její rodiče však vztah ukončili na základě vrozené Stifterovy letargie a neschopnosti nalézt si pevné místo. Nešťastný vztah se projevil i na jeho studijních výsledcích, a tak v roce 1830 ukončil studia ve Vídni. V roce 1832 potkal Amalii Mohauptovou, dceru důstojníka z Kyjova na Moravě. V letech 1833 až 1848 se živil částečně jako malíř, částečně jako spisovatel. Vznikly tehdy jeho první povídky. Po svatbě s Amalií (která byla modistkou) v roce 1837 zůstal pár dlouho bezdětný, což Stifter těžce nesl. Oba se ujali péče o Amaliinu neteř Julianu. S rodinou Stifter cestoval do své rodné vsi, také do Mnichova či Lince. Vyšel mu román \"Pozdní léto\" (\"Der Nachsommer\"). Od roku 1841 opět působil jako domácí učitel. V letech 1843 až 1846 například na zámku Kynžvart učil Richarda, syna rakouského kancléře Klemense Václava Metternicha. Revoluční rok 1848 silně zasáhl Stiftera svými myšlenkami. Později však byl zklamán, stáhl se do ústraní a do konce života zůstal konzervativní. V jeho díle se objevují přírodní motivy. V roce 1850 se stal hornorakouským školním inspektorem s titulem c. a k. školní rada a s ročním příjmem 1500 zlatých. V té době působil též jako konzervátor Centrální komise pro výzkum a zachování kulturních památek pro Horní Rakousko. V roce 1858 zemřela Stifterova matka. Stifter pracoval na historickém románu \"Vítek\" (\"Witiko\"), jehož tři díly postupně vyšly během šedesátých let 19. století. Během práce se u něj objevily zdravotní problémy. 26. ledna 1868 se zřejmě kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu pokusil o sebevraždu. V kómatu ležel až do 28. ledna, kdy zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Literární díla.", "content": "Poznámka: výběr Stifterových děl dostupných v českém překladu (rok v závorce = první vydání originálu)", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Díky jeho příkladným postojům ve vztazích mezi českým a německým obyvatelstvem zemí Koruny české, po něm bylo pojmenováno sdružení Adalberta Stiftera, které se zabývá podporou česko-německého porozumění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adalbert Stifter, též Vojtěch Stifter (23. října 1805, Horní Planá – 28. ledna 1868, Linec) byl česko-rakouský spisovatel, malíř a pedagog. Patří k nejvýznamnějším představitelům biedermeieru. Je dodnes aktuální svou kritikou vyhrocených vztahů mezi národy a svým vztahem k šumavské přírodě. Používal také pseudonym Ostade.", "tgt_summary": "Adalbert Stifter (; 23 October 1805 – 28 January 1868) was an Austrian writer, poet, painter, and pedagogue. He was especially notable for the vivid natural landscapes depicted in his writing and has long been popular in the German-speaking world, while remaining almost entirely unknown to English readers.", "id": 1960661} {"src_title": "Jezdec (šachy)", "tgt_title": "Knight (chess)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Jezdci jsou v úvodu umístěni na polích b1 a g1 u hráče s bílými kameny, b8 a g8 u hráče s černými kameny. Jezdec je pro svůj zajímavý způsob pohybu velmi oblíbený u začátečníků.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnota a síla.", "content": "Jeho hodnota je přibližně 3 pěšci, přibližně stejná jako střelec, o něco menší než věž (tento rozdíl se nazývá kvalita) a třetina dámy. Třebaže je jezdec figura znatelně slabší než dáma, s ohledem na zvláštnost jeho pohybu mu někdy hráč může dát před dámou přednost při proměně pěšce. Důvodem může být zejména okamžitá hrozba šachem v některých situacích.", "section_level": 1}, {"title": "Proměnlivost síly.", "content": "U jezdce však více než u ostatních figur jeho síla závisí na okolnostech, zejména postavení. Díky tomu, že jako jediný kámen může přeskakovat ostatní kameny, je relativně silnější v uzavřených postaveních. Oproti jednotlivému střelci má tu výhodu, že se může pohybovat po všech polích (střelec jen na jedné barvě). Na druhé straně ovládá relativně málo polí, z tohoto důvodu je dvojice střelců obvykle silnější než dvojice jezdců.", "section_level": 2}, {"title": "Matování.", "content": "Matování dvěma jezdci v koncovce (bez podpory jiných figur kromě krále) není vynutitelné, pokud protivník neudělá chybu, i v tomto případě je to však relativně složité. Mat je někdy možné vynutit, pokud slabší straně zbývá pěšec. Mat pouze jedním jezdcem a králem není možný. Matu je však možné dosáhnout spoluprací střelce a jezdce, postup je však relativně složitý a zvládají ho jen relativně pokročilejší hráči. S jezdcem je nerozlučně spojen pojem dušený mat.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace v počítači.", "content": "Ve znakové sadě Unicode je znak U+2658 pro bílého jezdce (♘) a znak U+265E pro černého jezdce (♞). Viz též článek Šachové symboly v Unicode.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jezdec (také kůň) je jeden ze šachových kamenů, společně se střelcem patří mezi lehké figury. Má atypicky způsob pohybu: přesune o dvě pole svisle nebo vodorovně a poté ještě o jedno pole kolmo na původní směr – cesta připomíná písmeno L. Jezdec je jedinou šachovou figurou, která se může pohybovat i přes ostatní šachové kameny. Každý hráč má na začátku hry dva jezdce.", "tgt_summary": "The knight (♘,♞) is a piece in the game of chess and is represented by a horse's head and neck. Both players start with two knights, which are located between the rooks and bishops.", "id": 1628345} {"src_title": "Král (šachy)", "tgt_title": "King (chess)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Král je schopen stejného pohybu jako Dáma (svisle, vodorovně a šikmo), avšak pouze o jedno pole na šachovnici a pokud by se svým tahem nedostal do šachu. Ovládá 3 (je-li v rohu) až 8 polí. Je to jediná figura, v kterou se nemůže proměnit pěšec (s výjimkou žravých šachů, kde to možné je).", "section_level": 1}, {"title": "Šach, mat a pat.", "content": "Jedná se o klíčový kámen, který nelze odstranit standardním způsobem. Pokud protihráč udělá krok, kde by dalším tahem mohl odstranit krále, pak se tato situace nazývá šach a hráč je povinen se z této situace dostat. To může provést tak, že krále posune do bezpečnějšího místa nebo může postavit mezi krále a kámen, který dostal krále do šachu, jiný kámen, případně může soupeřův kámen odstranit. Situace, kdy se král dostává do šachu a není z něj cesty ven se, nazývá mat (nebo šachmat) a znamená to pád krále a konec hry, prohru toho, kdo mat dostal. Tah, kdy by se král hráče, jenž tah provádí, dostal do šachu, je podle pravidel zakázaný, nemožný. V šachu naslepo či v bleskovém šachu však znamená prohru. Sám král obvykle šach a mat dát nemůže, protože tím by se vlastně sám vystavil šachu, což je v rozporu s pravidly. Může se však stát, že po tahu králem vznikne odtažný šach či odtažný mat, král však i v tomto případě de facto pouze umožní šach či mat jiné figuře. Situace, kdy král šachem ohrožen není, ale hráč nemá možnost žádného tahu v souladu s pravidly, se nazývá pat.", "section_level": 2}, {"title": "Rošáda.", "content": "Zvláštním případem tahu králem je rošáda. Jedná se o jakýsi dvoutah – král postoupí o dvě pole směrem k jedné z věží a příslušná věž ho přeskočí a postaví se vedle něj. Král (na rozdíl od věže) přitom při rošádě nesmí přejít přes protivníkem ovládané pole nebo je-li napaden (tedy v šachu). Tehdy vlastně rošáda není možná.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace v počítači.", "content": "Ve znakové sadě Unicode je znak U+2654 pro bílého krále (♔) a znak U+265A pro černého krále (♚). Viz též článek Šachové symboly v Unicode.", "section_level": 1}], "src_summary": "Král je nejdůležitější kámen v šachách, neboť smyslem hry je dát mat nepřátelskému králi. Ztráta této figury představuje ztrátu celé partie.", "tgt_summary": "The king (♔,♚) is the most important piece in the game of chess. The object of the game is to threaten the opponent's king in such a way that escape is not possible (checkmate). If a player's king is threatened with capture, it is said to be \"in check\", and the player must remove the threat of on the next move. If this cannot be done, the king is said to be in checkmate, resulting in a loss for that player. Players cannot make any move that places their own king in check. Although the king is the most important piece, it is usually the weakest piece in the game until a later phase, the endgame.", "id": 766128} {"src_title": "Yamoussoukro", "tgt_title": "Yamoussoukro", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Yamassoukro se nachází ve vnitrozemí státu na břehu ústí řeky Bandama z přehradního jezera Kossou. Město se nachází v průměrné nadmořské výšce 208 m n. m., nejvyšší bod leží ve výšce 275 m n. m., nejnižší pak ve výšce 190 m n. m. a představuje jej hladina Bandamy. Ve dne se teplota vzduchu pohybuje průměrně okolo 28 °C v lednu a 25 °C v červenci. V lednu průměrně spadne 25 mm srážek, v červnu, nejdeštivějším měsíci roku, 608 mm srážek.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Yamassoukro se neřadí dle počtu obyvatel k příliš velkým městům. V roce 1984, kdy se stalo hlavním městem celé země, zde žilo pouze 120 000 obyvatel. Počet občanů zde žijících se zvyšuje velmi pomalu, v roce 2005 jich zde žilo, v porovnání s několikamilionovým Abidžanem, pouze 200 659.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Význam města vzrostl hlavně díky obrovskému vlivu Félixe Houphouët-Boignyho, prvního prezidenta země – ten se tu v r. 1939 stal starostou a v polovině 60. let začal s postupným budováním města. Po přestěhování centra státu zde došlo k vybudování na africké poměry výstavní infrastruktury, jež zahrnuje velice hustou síť ulic a silnic. V roce 1989 byla dokončena stavba baziliky Notre Dame de la Paix, která představuje kopii chrámu Sv. Petra v Římě a největší křesťanský chrám na světě. Navíc se řadí k nejoriginálnějším stavbám na africkém kontinentu. Kromě tohoto svatostánku se zde nachází také protestantská katedrála a velká mešita pro vyznavače islámu. Zajímavou architektonickou památku představuje palác prezidenta Houphoëta-Boignyho. V blízkosti Yamoussoukra se nachází národní park Abokouamékro.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Ve městě se nachází několik průmyslových závodů, především ale potravinářské podniky, které se zabývají zpracováváním ryb, dále pak dřevozpracují závody a podniky, jež vyrábí kosmetiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yamoussoukro je oficiálním hlavním městem Pobřeží slonoviny (Côte d'Ivoire). V podstatě se jedná o jeden celý departement. V této původně nevýznamné vesnici jménem N'Gokro (na poč. 20. století měla necelých 500 obyvatel) se r. 1905 narodil pozdější první prezident nezávislého Pobřeží slonoviny, Félix Houphouët-Boigny. Ten 21. března 1983 učinil toto město hlavním městem země. Faktickým hlavním městem je však stále Abidžan.", "tgt_summary": "Yamoussoukro (; ) is one of the two political capitals and administrative capital of Ivory Coast and an autonomous district of the country, while the other capital of the country is Abidjan. As of the 2014 preliminary census, the district had a population of 355,573 inhabitants. Located north-west of Abidjan, the administrative centre on the coast, upon rolling hills and plains, the municipality covers. ", "id": 1858690} {"src_title": "Hanomag", "tgt_title": "Hanomag", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Firmu na výrobu malých parních strojů a slévárnu s názvem \"Eisen-Giesserey und Maschinenfabrik Georg Egestorff\" založil 6. června 1835 Georg Egestorff v obci Linden, od roku 1920 městské části Hannoveru. Společnost vyráběla především zemědělské stroje. V 70. letech 20. století převzal zbylou výrobu manažer Horst-Dieter Esch a včlenil ji společně s dalšími výrobci stavebních strojů do svého holdingu IBH. Vznikl tak jeden z největších světových koncernů vyrábějících stavební stroje. IBH však skončil v konkursu. Esch byl v březnu 1984 zatčen a v říjnu toho roku odsouzen zemským soudem v Koblenzi k sedmi a půl rokům odnětí svobody, s pokutou ve výši 90 000 německých marek. V roce 1989 skomírající firmu Hanomag koupil japonský výrobce stavebních strojů Komatsu. V roce 1995 se společnost přejmenovala na Hanomag Komatsu AG a v současnosti vyrábí stroje pod značkou „Komatsu“.", "section_level": 1}, {"title": "Lokomotivy a parní stroje.", "content": "Firma Hanomag patřila několik desítek let (až do roku 1920) k největším německým výrobcům lokomotiv. Továrna Georga Egestorffa vyrobila svou první parní lokomotivu „Ernst August“ v roce 1846, k otevření železniční trati společnosti \"Königlich Hannöversche Staatseisenbahnen\" z Lehrte do Hildesheimu. V následujících letech produkovala továrna stroje pro státní železniční společnosti Braunschweigu a Hannoveru. Po Egestorffově smrti v roce 1868 koupil továrnu v Lindenu Bethel Strousberg, získal tak pro jím ovládané železniční společnosti dodavatele lokomotiv. Začal ihned s rozšiřováním výroby, normalizací náhradních dílů a zvyšováním produktivity práce. Od začátku výroby do roku 1870 bylo vyrobeno 500 lokomotiv. V roce 1871 však Bethel musel kvůli zrušeným dodávkám lokomotiv do zahraničí firmu prodat. Konsorcium bank převedlo společnost na akciovou s názvem \"Hannoversche Maschinenbau-Actien-Gesellschaft vormals Georg Egestorff\". V následujících letech bylo Hannoverské království anektováno Pruskem a tak firma vyráběla především pro pruské státní železnice. Od roku 1894 byl Hanomag také exkluzivním dodavatelem lokomotiv pro \"Großherzoglich Oldenburgische Staatseisenbahnen\". Z nejznámějších lokomotiv vyráběných v období před první světovou válkou lze zmínit pruské řady \"S 1\", \"S 5.1\", \"S 7\", \"S 9\", \"G 8\", a \"G 10\". Lokomotiv řady G 8.1 bylo v Linden vyrobeno nejvíce – 999 kusů a její podíl na výrobě činil přesně 20 %. Důležitými odběrateli Hanomagu byly zahraniční společnosti; v období před první světovou válkou Hanomag exportoval téměř 40 procent své produkce, zejména do Bulharska a Rumunska. Lokomotivy Hanomag odebíraly i důlní a soukromé železniční společnosti. V roce 1880 Hanomag vyrobil prototyp první dieselové lokomotivy na světě. Po problémech s patentováním se firma vrátila k výrobě parních lokomotiv. V roce 1922 znamenala změna vedení společnosti i útlum výroby lokomotiv. Hlavním důvodem byla snížená poptávka po těchto strojích, které byly ve velkých počtech vyráběny během války. Výroba skončila 29. června 1931. Za celou dobu výroby Hanomag postavil 10 578 lokomotiv. Nejvyšší výrobní číslo lokomotivy Hanomag však bylo 10 765; což vzniklo jako následek zrušené zakázky. Výroba lokomotiv Hanomag a s ní spojené provozy byly odprodány firmě Henschel v Kasselu.", "section_level": 1}, {"title": "Stavební a zemědělské stroje.", "content": "Nezávisle na produkci lokomotiv probíhala výroba široké škály strojů: Nejznámějšími produkty Hanomag jsou dodnes traktory. Od roku 1912 do roku 1971 opustilo brány hannoverské továrny více než 250 000 traktorů s motory s výkonem od 12 do 92 koní. Mimoto se traktory Hanomag vyráběly licenčně v argentinské firmě \"Barreiros\".", "section_level": 1}, {"title": "Automobily Hanomag.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hanomag 2/10 PS „Kommissbrot“ 1925 - 1928.", "content": "V roce 1924 představila firma malý vůz neobvyklé konstrukce – Hanomag 2/10 PS a následujícího roku začala sériová výroba. Svým tvarem, podobným bochníku chleba, si vysloužil posměšnou lidovou přezdívku „Komissbrot“ (komisárek). Vůz měl hmotnost pouhých 370 kilogramů a pro posádku nebyl příliš komfortní. Přestože nebyl ani nijak zvlášť technicky dokonalý, jeho největší výhodou byla nízká cena, stál podle provedení mezi 2000 a 2500 říšských marek a zásluhou nízké ceny se vyráběl až do roku 1928. Celkem bylo vyrobeno 15 775 těchto lidových vozů. Vůz měl kapalinou chlazený jednoválec s rozvodem OHV o objemu 499 cm3, který poskytoval maximální 7,4 kW a umožňoval maximální rychlost 60 kilometrů v hodině. Používal magnetodynamové zapalování Bosch. Zadní náprava byla poháněna v oleji uloženým řetězem a nebyl použit diferenciál. Rám vozu byl svařen z uzavřených ocelových profilů. Některé vozy byly dodány i jako neúplné stavebnice určené k domácí dostavbě. Tak se rozšířilo i rčení: \"Ein bißchen Blech, ein bißchen Lack, und fertig ist der Hanomag!\" (\"Trochu plech, trochu lak, hotový je Hanomag\").", "section_level": 2}, {"title": "Hanomag 3/16 PS 1929 - 1938.", "content": "Hanomag v roce 1928 začal vyrábět mnohem komfortnějšího nástupce vozu 2/10. Pod teď už tradiční kapotou měl čtyřválcový motor o objemu 745 cm3 s výkonem 16 koní. Pomocí třístupňové převodovky poháněl opět zadní nápravu (bez diferenciálu). Karoserie sestávala z kostry z tvrdého dřeva pokryté ocelovým plechem. Později vznikl i kabriolet s nouzovým sedadlem, a v zimě 1929/30 byla představena limuzína se silnějším motorem.", "section_level": 2}, {"title": "Hanomag Rekord 1934 - 1938.", "content": "V roce 1934 uvedla firma na trh vůz střední třídy „Rekord“ s motorem o objemu 1,5 litru. Měl prostornou celoocelovou karoserii a byl stěžejním produktem firmy až do roku 1938. Od roku 1937 byl Rekord osazen diskovými koly, měl zvýšený výkon a karoserie nabyla aerodynamičtějších tvarů. V roce 1936 byl představen „Rekord Diesel“ s motorem 1910 cm3. Společně se současníkem Mercedes-Benz 260 D patří Hanomag Rekord k prvním sériově vyráběným osobním automobilům s dieselovým motorem.", "section_level": 2}, {"title": "Partner (1951).", "content": "Na frankfurtském mezinárodním autosalónu v roce 1951 představila firma model Hanomag „Partner“, se kterým se chtěla vrátit mezi výrobce osobních vozů. Ačkoliv byl po technické stránce na svou dobu moderní, byl o něj tak malý zájem, že se nikdy do sériové výroby nedostal.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hanomag (Hannoversche Maschinenbau AG) byla německá společnost založená v roce 1835. Během své historie vyráběla lokomotivy, nákladní automobily, traktory, osobní automobily, vojenskou techniku a stavební stroje.", "tgt_summary": "Hanomag (Hannoversche Maschinenbau AG, ) was a German producer of steam locomotives, tractors, trucks and military vehicles in Hanover. Hanomag first achieved international fame by delivering numerous steam locomotives to Finland, Romania and Bulgaria before World War I and making of first tractor Hanomag R26 in 1924 in Germany. In 1925, they added automobiles to their line, additionally moving in 1931 into the production of construction machinery. Since 1989, the company has been part of the Komatsu company.", "id": 1060477} {"src_title": "Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků", "tgt_title": "Vienna New Year's Concert", "src_document": [{"title": "Program.", "content": "Součástí koncertu jsou vždy skladby, které složili členové hudební rodiny Straussů – Johanna Strausse staršího, Johanna Strausse mladšího, Josefa Strausse a Eduarda Strausse. Dosti často se hrají i skladby dalších rakouských nebo i maďarských skladatelů – např. Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Schuberta, Josefa Lannera, Franze von Suppé a Franze Lehára. Jedná se o valčíky, polky, mazurky a pochody. Tradiční trojice přídavků zahrnuje valčík \"Na krásném modrém Dunaji\" od Johanna Strausse mladšího, jemuž zpravidla předchází dirigentovo novoroční přání posluchačům. Posledním přídavkem bývá \"Radeckého pochod\", který složil Johann Strauss starší, přičemž je tato populární skladba doprovázena rytmicky tleskajícím obecenstvem. V rámci televizního přenosu koncertu bývají některá čísla doprovázena vystoupením sólistů baletního souboru Vídeňské státní opery, k jiným televize vysílá prostřihy záběrů rakouské krajiny apod.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První koncert v roce 1939 nebyl odehrán na Nový rok, ale 31. prosince a výtěžek z něj byl věnován nacistické dobročinné organizaci Winterhilfswerk. Na Nový rok byl termín koncertů přesunut v roce 1941. Jako první jej dirigoval Clemens Krauss, poté jej v letech 1946–47 vystřídal Josef Krips. Pak hudebníky až do své smrti v roce 1954 opět řídil Clemens Krauss. Po něm následoval až do roku 1979 Willi Boskovsky, kterého v roce 1980 vystřídal Lorin Maazel. Od té doby se dirigenti novoročního koncertu každoročně střídají. Staly se jimi takové osobnosti hudební scény, jako jsou Riccardo Muti nebo Georges Prêtre, který koncert v roce 2010 dirigoval ve svých pětaosmdesáti letech. Světoznámý indický dirigent Zubin Mehta řídil tyto koncerty již pětkrát, a to v letech 1990, 1995, 1998, 2007 a 2015. Novoroční koncert roku 2016 dirigoval lotyšský \"maestro\" Mariss Jansons, a to potřetí (předtím 2006 a 2012). Při slavnostním koncertu dne 1. ledna 2017 řídil Vídeňské filharmoniky Gustavo Dudamel, rodem z Venezuely, se svými 35 lety doposud nejmladší dirigent, kterému se této cti dostalo. Koncert byl přenášen televizními stanicemi do více než 90 zemí světa (v Česku ČT2), a vidělo ho přes 50 milionů lidí. O bohatou květinovou výzdobu sálu se zasloužili rakouští zahradníci a květináři, zvláště z vídeňského městského zahradnictví. Po Dudamelovi následovali Ital Riccardo Muti (2018) a Němec Christian Thielemann (2019), který je šéfdirigentem Saskou státní kapelu (\"Sächsische Staatskapelle\") v Drážďanech. Novoroční koncert dne 1. ledna 2020 řídil Lotyš Andris Nelsons, od roku 2014 šéfdirigent Bostonského symfonického orchestru, který od 1. ledna 2018 zároveň vede Gewandhausorchester v Lipsku. Pro koncert dne 1. ledna 2021 byl angažován Riccardo Muti, který zde vystoupí již pošesté.", "section_level": 1}, {"title": "Televizní přenosy.", "content": "Televizní přenosy novoročních koncertů produkuje rakouská veřejnoprávní společnost Österreichischer Rundfunk (ORF), která signál distribuuje prostřednictvím sítě Eurovize (Evropské vysílací unie). V letech 1989–1993, 1997–2009 a 2011 byl Brian Large režisérem televizní produkce koncertů. V letech 2014–2017 a opět 2020 byl režíroval Michael Bayer toto vysílání, v letech 2018 a 2019 byl Henning Kasten režisérem televizní produkce. Pro německojazykové stanice moderuje Barbara Rett tyto pořady. Moderátorkou pro americkou veřejnoprávní televizi Public Broadcasting System byla po dobu osmi let (2010–2017) britská herečka Julie Andrewsová. V roce 2013 koncert přenášely mimo jiné belgické stanice Één a La Une, německá ZDF, francouzská France 2, britská BBC Two, italská Rai 2, švýcarská RSI La 1, španělská La 1, česká ČT2, portugalská RTP1, polská TVP2 či ruská Kultura. Odhadovaná sledovanost koncertu činí přibližně 50 milionů diváků; v roce 2012 byl přenášen do 73 států, v roce 2017 do 93 zemí a roku 2018 do 95 států. Mimo evropský kontinent přenáší koncert americká síť PBS, od roku 1987 čínská CCTV, rovněž jako od roku 2013 čínský národní rozhlas CNR, od roku 1973 japonská NHK, dále pak indonéská stanice MetroTV, jihokorejská KBS a SBS v Austrálii. V roce 2006 byl koncert zprostředkován do afrických zemí (Botswana, Lesotho, Malawi, Mosambik, Namibie, Svazijsko, Zambie a Zimbabwe). V Latinské Americe drží vysílací práva chilská stanice La Red a přenos směřuje také do Guatemaly, Ekvádoru či Bolívie. V roce 2010 vystoupení poprvé přenášely Mongolsko, Mosambik, Srí Lanka a Trinidad. Součástí televizních přenosů novoročního koncertu jsou baletní vložky, při kterých účinkují sólisté baletního souboru Vídeňské státní opery.", "section_level": 1}, {"title": "Komerční nahrávky.", "content": "První živý audiozáznam pro komerční účely pořídilo studio Decca Records 1. ledna 1979, jakožto svou první nahrávku v podobě digitálního LP nosiče. Jednalo se o 25. výročí, kdy vídeňské filharmoniky vedl dirigent Willi Boskovsky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků (německy \"Neujahrskonzert der Wiener Philharmoniker\") je koncert klasické hudby, který každoročně na Nový rok odehrají Vídeňští filharmonikové v rakouském hlavním městě Vídni. Koncert se koná ve Zlatém sále Wiener Musikvereinu, budovy Spolku přátel hudby, známé svou kvalitní akustikou. ", "tgt_summary": "The Vienna New Year's Concert () is an annual concert of classical music performed by the Vienna Philharmonic on the morning of New Year's Day in Vienna, Austria. The concert occurs at the Musikverein at 11:15. The orchestra performs the same concert programme on 30 December, 31 December, and 1 January but only the last concert is regularly broadcast on radio and television.", "id": 1944500} {"src_title": "Klan", "tgt_title": "Clan", "src_document": [{"title": "Původ a význam.", "content": "Původ klanů (podobně jako rodů) se obvykle odvozuje z potřeb usedlého způsobu života a užívání společné půdy, která „patří předkům“. Klan i rod jsou exogamní, to znamená, že mladí muži i ženy si hledají partnery mimo klan. Pokud se ve společnosti vytvoří pevný zvyk, že novomanželé se usazují buď v místě rodičů ženicha nebo nevěsty (unilineární uspořádání), budou všichni muži (anebo ženy) v určitém místě příslušníky téhož klanu. Příslušníci klanu mají navzájem povinnost solidarity, zejména povinnost pomstít zabitého člena, postarat se o sirotky a podobně. Ve Skotsku, odkud pochází název „klan“, se příslušnost ke klanu vyjadřovala předponou Mac (McDonnell), v Irsku předponou O ́ (O ́Connor) a společným jménem, která pak často přešla i do rodových jmen.", "section_level": 1}, {"title": "Klan a rod.", "content": "Rozdíl mezi rodem a klanem se může zdát malý, vede však k velmi odlišnému uspořádání. Příslušnost k témuž rodu lze doložit výčtem předků, což může při setkání sloužit jako jakási legitimace, a rod je tedy uzavřený. Naproti tomu příslušnost ke klanu, kde tato možnost chybí, je do jisté míry otevřená. Protože příslušnost znamenala často také nárok na podíl na klanové nebo rodové půdě, oprávnění k užívání společných pastvin, nárok na pomoc nebo pomstu a podobně, je vztah mezi příslušníky rodu jiný než v klanu. Další rysy společenské organizace (např. patrilinearita X matrilinearita) mohou být v různých klanových kulturách různé, klany se někdy sdružují do frátrií a pod.", "section_level": 1}, {"title": "Klan a totem.", "content": "Protože společný předek klanu není vykazatelný, ztotožnily ho mnohé kultury se zvířetem nebo rostlinou – totemem. Starší antropologové totem vysvětlovali v souvislosti se zákazem lovu: příslušníci totemu „klokan“ neloví a nejedí klokany. Tuto hypotézu však vyvrátila skutečnost, že totemovými symboly mohou být i živočichové hospodářsky nepoužitelní (komár, mravenec) nebo dokonce mlha nebo oblak. Claude Lévi-Strauss proto říká, že „totem není k jídlu, ale k přemýšlení“. Totemové symboly rozdělují lidskou společnost podobně, jako je rozdělena příroda; tím zároveň vytvářejí pevnější a určitější vztahy mezi příslušníky klanu a jistou částí přírody, vybízejí ke spolupráci a k solidaritě.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní použití.", "content": "V současném jazyce se slovo klan používá metaforicky jako označení rozvětvené příbuzenské skupiny, jejíž členové si pomáhají a prokazují si různé služby. Tak se někdy mluví o „klanu Kennedyů“ a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klan (z gaelského \"clann\", děti, potomci) je exogamní příbuzenská skupina, jež odvozuje svůj původ od společného předka; na rozdíl od rodu však nemůže tento původ doložit výčtem úplné posloupnosti předků. Společný předek je tak spíše jen předmětem společného přesvědčení a může být i v mýtickém dávnověku.", "tgt_summary": "A clan is a group of people united by actual or perceived kinship and descent. Even if lineage details are unknown, clan members may be organized around a founding member or apical ancestor. Clans, in indigenous societies, tend to be exogamous, meaning that their members cannot marry one another. Clans preceded more centralized forms of community organization and government, and exist in every country. Members may identify with a coat of arms or other symbol to show that they are an independent clan. The kinship-based bonds may also have a symbolic ancestor, whereby the clan shares a \"stipulated\" common ancestor that is a symbol of the clan's unity. When this \"ancestor\" is non-human, it is referred to as a totem, which is frequently an animal.", "id": 353176} {"src_title": "Iser Har'el", "tgt_title": "Isser Harel", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve Vitebsku, v tehdejším Rusku (dnes Bělorusko), v početné a zámožné rodině, vlastnící ve Vitebsku továrnu na ocet. Přesné datum jeho narození není známo, neboť rodný list se zaznamenaným datem se ztratil za první světové války. Během revoluce a pozdější občanské války se Vitebsk stal několikrát dějištěm bojů mezi bílými a rudými. Iser dokonce slyšel projev Lva Trockého pronesený ve Vitebsku. Už v útlém věku projevoval zájem o bezpečnost židovské komunity a organizoval své spolužáky k obraně proti antisemitským útokům. Poté, co moc v Rusku převzal sovětský režim byl Iserově rodině zabaven veškerý majetek. V 1922 rodina emigrovala ze Sovětského svazu do Dvinsku v tehdy nezávislém Lotyšsku. V Dvinsku Iser dokončil základní školu a začal studovat na střední. Při dospívání si stále více uvědomoval svůj původ a vědomí a proto vstoupil do sionistické mládežnické organizace. V 16 letech se začal připravovat na vystěhování do Izraele. Rok pracoval v zemědělství, aby se mohl zapojit do práce v kibucu. Po tzv. Hebronském masakru v roce 1929 se s přáteli rozhodl neodkládat vystěhování, protože bylo životně nutné posílit židovské osídlení v Palestině. Proto si sedmnáctiletý Iser upravil své doklady tak, aby splňoval podmínky pro britské vízum nutné k vycestování do Palestiny (předpisy vyžadovaly nejnižší věk 18 let). Začátkem roku 1930 se vydal na cestu do Izraele. Projel Evropu ze severu až na jih, kde v Janově nastoupil na loď. Po příjezdu se stal členem nově založeného kibucu nedaleko Tel Avivu. Zde pracoval jako odborník na zavlažování. V roce 1935 kibuc opustil a se svou manželkou Rivkou se usadili v Herzliji (spolu měli jedno dítě, dceru, která v současnosti pracuje pro Šin bet). Zde Har'el vstoupil do Hagany. V té začal pracovat na úkolech především bezpečnostního charakteru. Jeho schopnosti ho brzy přivedly do Šaj, kde se začal zabývat zpravodajskou činností. Díky jeho talentu se mu podařilo přetvořit Šaj na profesionálně pracující zpravodajskou službu. Zavedl systém v analýze, registr získaných informací, ale získal i finance, vybavení a další personál. Původní zaměření Šaj na Araby a britské okupační jednotky rozšířil i na židovské extrémisty či později na sovětské aktivity. Při své činnosti v Šaj se seznámil s budoucím prvním izraelským premiérem Davidem Ben Gurionem. Ten ho v po založení Izraele v roce 1948 pověřil založením Šin bet.", "section_level": 1}, {"title": "Ředitel Mosadu.", "content": "22. září 1952 se Har'el stal druhým ředitelem Mosadu a zároveň prvním, který dostal hebrejský titul \"Memune\" (\"pověřený\"), což je odkaz na jeho pozici, v níž byl zároveň ředitelem Mosadu i Šin bet. Od počátku se všemožně snažil vést Mosad k co nejtěsnější spolupráci se západními zpravodajskými službami, ale zejména s CIA. Zároveň byl patnáct let šéfem vyšetřovatelů pracujících na nalezení A. Eichmanna. Celé vyšetřování skončilo v květnu 1960, kdy komando Mosadu Eichmanna tajně uneslo z Argentiny do Izraele před soud. Ze své funkce odešel po roztržce s Ben Gurionem ohledně kauzy německých vědců pracujících na zbraňových systémech pro Egypt. Zatímco Har'el požadoval, aby se tento případ řešil jako politická kauza, to znamená mezi politiky, Ben Gurion si uvědomoval, že tímto způsobem by se vše prozradilo na veřejnosti. Proto nařídil tajnou akci, při níž měli být němečtí vědci zastrašováni přes své rodiny. V rámci této akce byl ve Švýcarsku zatčen agent Mosadu, když se setkal s dcerou jednoho z vědců. Případu se dostalo velké veřejné publicity. Ben Gurion následně obvinil Har'ela, že celé toto zatčení nastrojil, aby dosáhl svého, tedy zveřejnění celého případu. Po tomto obvinění odeslal rozzlobený Har'el Ben Gurionovi svou rezignaci, kterou, na rozdíl od těch předešlých už nevzal zpět.", "section_level": 2}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Po opuštění Mosadu se Har'el zapojil do politické činnosti v nově založené straně Rešima mamlachtit Davida Ben Guriona (pozdějšího Likudu). V následujících volbách, v roce 1969 byl zvolen do Knesetu, kde Rešima mamlachtit získala čtyři křesla. Po Ben Gurionově odchodu přešel do Likudu. Ve volbách v roce 1973 však svůj mandát již neobhájil. Po svém odchodu z veřejného života se začal věnovat psaní knih o zpravodajských službách. Nejznámější z Harelových knih ale zůstává \"Dům v Garibaldiho ulici\", ve které zdokumentoval hon na Eichmanna. Tato kniha vznikla sice už v roce 1965, ale otištěna mohla být až v roce 1975.", "section_level": 2}], "src_summary": "Iser Har'el (:, rodným jménem Iser Halperin; 1912 – 18. února 2003), známý jako Malý Iser, byl v letech 1952 až 1963 ředitelem izraelské zpravodajské služby Mosad a v letech 1948 až 1963 ředitelem Šin bet.", "tgt_summary": "Isser Harel (, 1912 – 18 February 2003) was spymaster of the intelligence and the security services of Israel and the Director of the Mossad (1952–1963). In his capacity as Mossad director he oversaw the capture and covert transportation to Israel of Holocaust organizer Adolf Eichmann.", "id": 2463445} {"src_title": "Carl Larsson", "tgt_title": "Carl Larsson", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v chudých poměrech, navíc v době, kdy Švédsko procházelo hospodářskou krizí. Čtyřčlenná rodina bydlela v jednopokojovém bytě v činžovním domě. Jacobsen, Larssonův učitel na základní škole, rozpoznal žákův talent a zařídil, že byl roku 1866 přijat na Královskou švédskou akademii umění. Navštěvoval ji až do roku 1876, během studií byl několikrát oceněn. Od roku 1871 pracoval ve fotografickém ateliéru bratří Roeslerů a jako grafik pro humoristický časopis \"Kasper\". V roce 1875 vyšly první pohádky, romány a divadelní hry s jeho ilustracemi, o rok později si začal vydělávat také jako portrétista. Do roku 1889 vytvářel grafiky pro \"Ny Illustrerad Tidning\" (Nové ilustrované listy). V roce 1877 odjel poprvé do Paříže a následující dvě léta strávil v Barbizonu. Moderní malířské směry ho však příliš neoslovily. V letech 1882–1887 trávil spolu s dalšími švédskými malíři Ernstem Josephsonem, Bruno Liljeforsem a Andersem Zornem léta ve městě Grez-sur-Loing, 65 kilometrů jihovýchodně od Paříže. Zde se také seznámil se svou budoucí ženou Karin Bergöö, budoucí designérkou nábytku a textilií v jejich společném domě. Akvarely vzniklé v Grezu byly roku 1883 oceněny medailí na pařížském Salónu, některé zakoupilo Národní muzeum ve Stockholmu. V té době poznal svého dlouholetého mecenáše Pontuse Fürstenberga. Roku 1884 se narodila Suzanne, první z jeho osmi dětí. O dva roky později byl zvolen do výboru švédského sdružení umělců \"Oponenti\". Roku 1888 zakoupil rodině Larssonův tchán v Sundbornu poblíž Falunu domek \"Lilla Hyttnäs\", který si Larssonovi vybavili nábytkem a vybavením podle svých návrhů. Rodina zde trávila každý rok léto. V letech 1892–1894 cestoval do Itálie, kde studoval renesanční nástěnnou malbu. V roce 1897 zakoupil Larsson farmy Spadarfvet a Kartbacken. Od té doby sám sebe nazýval umělcem a farmářem. Výnosy z farem rodině umožnily rozšiřovat domek v Sundbornu, v němž je dnes umístěno Larssonovo muzeum a kde od roku 1901 bydleli Larssonovi celoročně. Malířovo dlouholeté přátelství s Augustem Strindbergem skončilo v roce 1908 roztržkou. V roce 1911 napadl Larsson v tisku malířský modernismus. Zároveň měl úspěšnou výstavu v Římě. Dva dny před smrtí dopsal autobiografickou knihu \"Jag\" (Já), která však vyšla teprve v roce 1931.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dominantním způsobem Larssonova malířského vyjádření byl od počátku 80. let akvarel. Maloval realistické obrázky, ve kterých zpodobňoval výjevy z každodenního života svých současníků. Podstatnou část jeho tvorby tvořila alba akvarelů, jejichž námětem byla jeho rodina, zasazená do prostředí, ve kterém žila. Příležitostně vytvářel také olejomalby, zejména když na zakázku maloval portréty, např. roku 1916 spisovatele Karla Otto Bonniera. Byl vyhledávaným knižním ilustrátorem. Začal roku 1881 se Strindbergovými kulturními dějinami Švédska \"Švédové o svátcích a pracovních dnech\", o tři roky později ilustroval dílo švédské básnířky Anny Marie Lenngrenové. V roce 1891 vyšly s Larssonovými obrázky Schillerovy \"Úklady a láska\". Dalším románem, který Larsson ilustroval, byla \"Singoalla\" Viktora Rydberga, odehrávající se ve středověku a líčící tragickou lásku rytíře a cikánské dívky. Celý tvůrčí život se také zabýval nástěnnou malbou. Za prestižní práci považoval fresky na schodišti Národního muzea ve Stockholmu. Zúčastnil se několika soutěží na jeho výzdobu a ne vždy uspěl. S přestávkami pracoval pro muzeum v letech 1888–1911. Podle jeho návrhu byly provedeny nástěnné malby v dívčí škole v Göteborgu (1890) a roku 1898 ve Stockholmu ve škole Norra Latin a v tamní opeře. Následovaly fresky v Novém dramatickém divadle rovněž ve Stockholmu (1905). Velké obliby došly Larssonovy knihy s akvarelovými ilustracemi: Roku 1907 vyšla jeho kniha \"Svenska kvinnan genom seklen\" (Švédka v průběhu věků) a posmrtně v roce 1931 autobiografie \"Jag\" (Já).", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Larsson (28. května 1853 Stockholm – 22. ledna 1919 Sundborn) byl švédský malíř, grafik a ilustrátor. Známý se stal zejména obrazovými publikacemi, v nichž zachytil život na švédském venkově a každodennost své rodiny. Nástěnnými malbami vyzdobil Národní muzeum ve Stockholmu.", "tgt_summary": "Carl Olof Larsson (; 28 May 1853 – 22 January 1919) was a Swedish painter representative of the Arts and Crafts movement. His many paintings include oils, watercolors, and frescoes. He is principally known for his watercolors of idyllic family life. He considered his finest work to be \"Midvinterblot\" (\"Midwinter Sacrifice\"), a large painting now displayed inside the Swedish National Museum of Fine Arts.", "id": 1372285} {"src_title": "Sepp Herberger", "tgt_title": "Sepp Herberger", "src_document": [{"title": "Hráčská kariéra.", "content": "Herberger hrál na postu útočníka za SV Waldhof Mannheim, VfR Mannheim a Tennis Borussia Berlín. 3× nastoupil za německou reprezentaci a dal 2 góly.", "section_level": 1}, {"title": "Trenérská kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kluby.", "content": "Herberger trénoval SV Nowawes 03, Tennis Borussia Berlín a po válce Eintracht Frankfurt.", "section_level": 2}, {"title": "Reprezentace.", "content": "V roce 1932 se stal trenérem regionálního výběru západního Německa a asistentem trenéra německé reprezentace, kterým byl Otto Nerz. Po vyřazení Německa ve čtvrtfinále s Norskem na domácí olympiádě v Berlíně v roce 1936 se Herberger stal hlavním trenérem Německa.", "section_level": 2}, {"title": "MS 1938.", "content": "Na jaře 1938 bylo k Německu připojeno Rakousko, které bylo tehdy ve fotbale silné, a Herberger dostal příkaz postavit na MS 1938 kombinovaný tým s tím, že má hrát 6 \"původních\" Němců a 5 Rakušanů. Jenže německá a rakouská reprezentace hrály předtím úplně odlišný fotbal. Němci hráli bojovný, atletický fotbal, zatímco Rakušané hráli technický fotbal. Tak sice patřilo Německo k papírovým favoritům, ale vypadlo hned v 1. kole, když po remíze 1:1 se Švýcarskem prohrálo v opakovaném zápase 2:4.", "section_level": 3}, {"title": "OH 1952.", "content": "Po válce už byl fotbal v Německu profesionalizován, takže amatérský olympijský tým byl odlišný od skutečné reprezentace. Na OH 1952 startovalo oficiálně Německo, ale fakticky to bylo Západní Německo, protože východoněmečtí sportovci na OH nebyli. (Západo)německý fotbalový tým skončil na 4. místě.", "section_level": 3}, {"title": "MS 1954.", "content": "Na MS 1954 ve Švýcarsku hrálo Západní Německo s Tureckem 4:1 a s Maďarskem 3:8, v dodatečném zápase o postup ze skupiny znovu s Tureckem 7:2. Ve čtvrtfinále Němci porazili 2:0 Jugoslávii a v semifinále 6:1 Rakousko. Ve finále s favorizovaným Maďarskem tým rychle prohrával 0:2, rychle vyrovnal a nakonec vyhrál překvapivě 3:2.", "section_level": 3}, {"title": "OH 1956.", "content": "Na OH 1956 už pod hlavičkou Týmu sjednoceného Německa startovali i východní Němci, nicméně fotbalový tým byl opět postaven jen ze západních Němců. Tento tým vypadl v 1. kole.", "section_level": 3}, {"title": "MS 1958.", "content": "Na MS 1958 vyhrálo Západní Německo základní skupinu po výsledcích 3:1 s Argentinou, 2:2 s Československem a 2:2 se Severním Irskem. Ve čtvrtfinále Němci porazili 1:0 Jugoslávii, ale v semifinále prohráli 1:3 s domácím Švédskem. V utkání o bronz pak prohráli s Francií 3:6.", "section_level": 3}, {"title": "MS 1962.", "content": "Na MS 1962 vyhrálo Západní Německo základní skupinu po výsledcích 0:0 s Itálií, 2:1 se Švýcarskem a 2:0 s domácím Chile. Ve čtvrtfinále Němci prohráli 0:1 s Jugoslávií.", "section_level": 3}], "src_summary": "Josef „Sepp“ Herberger (28. března 1897 Mannheim – 28. dubna 1977 Weinheim) byl německý fotbalista a trenér. Jako trenér vedl německou a západoněmeckou reprezentaci na 4 mistrovstvích světa, v roce 1954 jej vyhrál.", "tgt_summary": "Josef \"Sepp\" Herberger (28 March 1897 – 28 April 1977) was a German football player and manager. He is most famous for being the manager of the West German national team which won the 1954 FIFA World Cup final, a match later dubbed \"The Miracle of Bern\", defeating the overwhelming favourites from Hungary. Previously he had also coached the Breslau Eleven, one of the greatest teams in German football history. ", "id": 947807} {"src_title": "Mödling", "tgt_title": "Mödling", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Mödling leží v dolnorakouské Průmyslové čtvrti \"(Industrieviertel)\" na okraji Vídeňské pánve \"(Wiener Beckens)\". Přes Mödling protéká Mödlingbach, který pramení ve Vídeňském lese a u Achau ústí do řeky Schwechat. Větší část katastru města je zalesněna. Patří do přírodní chráněná oblasti Föhrenberge. Za mostem u Vídeňského lesa jsou vinice a ve městě četné Heurigen \"(posezení pod víchou)\". Pěstování vinné révy odpovídá termální oblasti. Na severu a východě jsou stavebně spojené obce Maria Enzersdorf a Wiener Neudorf. Na jižní hranici katastru je Gumpoldskirchen, kde na \"Eichkogelu\" je vzácná květena. Na západ vede silnice přes zaniklou osadu Vorderbrühl podél silnice do Hinterbrühl. Silnice vede úzkým údolím, které se lidově nazývá Klausen, kde na jedné straně stojí zřícenina hradu Mödling. Na druhé straně Klausen je Kalenderberg, kde se na zadní straně zdvihá hrad Liechtenstein. Dříve v Klausen byl silný pramen, ze kterého vedl první vídeňský vodovod přes zděný akvadukt. Na příkré skále je pro Mödling typická vzácná borovice \"(Pinus nigra var. Ausiaca)\".", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První osídlení se zde dokládá již v mladší době kamenné, o čemž svědčí nález hrobu z této doby. Mnoho nálezů je také na Kalenderbergu z doby halštatské. Poblíž nádraží se našla římská mince a hrob. Po vítězství Karla Velikého (742-814) nad Avary v roce 803 začalo osídlení tohoto prostoru bavorsko-franckými kolonisty. Svědčí o tom nálezy více jak 500 vykopaných avarských hrobů s náhrobními kameny. První písemná zmínka pochází z 8. září 903 o směně majetku mezi dvěma biskupy \"MEDILIHHA ULTRA MONTEM COMMIGENUM\" (název snad slovanského původu). Osídlení mohlo být v roce 907 opět zničeno. Teprve po bitvě na Lechu mohlo se začít s definitifní kolonizací Bavory. Potom byl Mödling též nějaký čas sídlem jedné větve Babenberků na hradě Mödling \"(dnešní zřícenina)\". V roce 1177 dostal Jindřich I. z Mödlingu (1158-1223), mladší syn rakouského vévody Jindřicha II. Babenberského zvaného \"Jasomirgott\" (1107/14-1177) panství, které zahrnovalo oblast od Liesingu k Piestingu a Brucku. To dosvědčují dokumenty nacházející se v klášteře Heiligenkreuz. Když byl na hradě Mödling zájem o umění a kulturu, byl zde několikrát na návštěvě středověký básník Walther von der Vogelweide (asi 1170-1230). Špitální kostel a dnešní kostel svatého Otmara byl postavený v 15. století na základech ze století 12. V současnosti je Mödling významným vinařským místem. Vedle Langenloisu je Mödling nejvýraznější v celém Dolním Rakousku. Pod vévodou Albrechtem II. Habsburským (1298-1358) byl \"Mgdlich\", jak se mu říkalo, povýšen na městys. Za prvního tureckého obléhání v roce 1529 byla větší část města zničená. Také roku 1679 zemřelo mnoho obyvatel na mor. Za druhého tureckého obléhání byla velká část obyvatel zmasakrována. Protože při druhé morové epidemie v roce 1713 zemřelo jen 22 obyvatel, z vděčnosti byl postaven sloup Svaté Trojice nebo \"Morový sloup\" jak se dnes nazývá. Dne 18. listopadu 1875 byl městys Mödling povýšen na město. Po \"anšlusu\" Rakouska byla obec přičleněna k 24. okresu Vídně. Teprve v roce 1954 se zase osamostatnila a vrátila zpět do Dolního Rakouska. Ke vzpomínce na zavražděné oběti doby \"národního socialismu\" byl pod patronátem Marie Restituty 14. srpna 2006 položen základní kámen Guntera Demniga. Viz také: Dějiny Dolního Rakouska a Dějiny Vídeňského lesa.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj názvu místa.", "content": "Název místa se během doby vyvíjel od \"medilihha\" přes Medelikch a Medling až k dnešnímu názvu Mödling. Kořeny názvu jsou ve staroslovanském výrazu pro \"pomalu tekoucí vody\".", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "V roce 1971 bylo v Mödlingu 18.835 obyvatel, v roce 1981 19.276, roku 1991 20.290 a v roce 2001 zde žilo 20.405 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městem probíhá Jižní dráha, která umožňuje rychlé spojení s Vídní. Kromě toho vedou z Mödlingu na všechny směry autobusové linky. Z Mödlingu je možnost využít jižní dálnici A2, která současně propojuje nákupní centrum Shopping City Süd s městem. Výhodná je také možnost krátkodobého parkování. Z historie je znám také dopravní styk dřívější elektrickou dráhou, např. lokálka do Hinterbrühlu, jakož i linka 360 vídeňské městské dráhy, provozované do roku 1967, přes Maria Enzersdorf (am Gebirge), Brunn am Gebirge a Perchtoldsdorf do Rodaun.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Pro dobré železniční spojení se zde usadilo několik obchodních velkozávodů, což však ovlivnilo ekonomiku drobných živnostníků. Velkozávody se dříve stěhovaly do Wiener Neudorfu, průmyslového centra Dolních Rakous.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "Staré město je pěkně opravené, stojí pod ochranou Haagské konvence jako kulturní statek v ozbrojeném konfliktu. V radnici je umístěna matrika. Mödling získal pověst města svateb, když se zde mnoho snoubenců i z jiných krajů uzavře sňatek. Ulice Kaiserin Elisabethstraße a Schrannenplatz byla prohlášena jako pěší zóna, i když dříve městem procházela zemská silnice. Stranou města je chráněná oblast Eichkogel, ve které jsou subtropické vzácné rostliny, jako je vzácná sápa hlíznatá \"(Phlomis tuberosa)\" a jiné se nacházející. Ale i ve skslních průsmycích rostou vzácné rostliny, jako Mödlingský jarní karafiát \"(Dianthu plumarius\" subsp. \"neilreichii)\", poprvé objevil v polovině 19. století botanik August Neilreich (1803-1871), nebo také německý omán \"(Inula gemanica)\". Mimo to jsou zde velké počty vzácných černých borovic \"(Pinus nigra\" supsp. \"nigra)\" a četné romantické zříceniny knížete Liechtensteina. Také tu stojí zřícenina hradu Mödling, někdejšího hradu rakouského vévody. Ten hrad opěvuje a slávou podporuje básník Walther von der Vogelweide (asi 1170-1230). Malebné okolí s pěšinkami bylo v době biedermeieru hojně navštěvováno umělci. Až do 30. listopadu 1967 byl Mödling z Vídně dosažitelný tramvajovou linkou (č.360).", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Partnerskými městy Mödlingu jsou (v závorce je uvedeno datum podepsání partnerské dohody):", "section_level": 1}], "src_summary": "Mödling je rakouské okresní město ve spolkové zemi Dolní Rakousko. Leží ve Vídeňské pánvi, v nadmořské výšce 246 m, 18 km jihozápadně od Vídně. Žije zde obyvatel. Je sedmým největším městem Dolních Rakous.", "tgt_summary": "Mödling is the capital of the Austrian district of the same name located approximately 14 km south of Vienna. Mödling lies in Lower Austria's industrial zone. The Mödlingbach, a brook which rises in the Vienna Woods, flows through the town. Near Achau it joins with the Schwechat. Woodland occupies a large part of the municipality, part of the Föhrenberge ('Pine Mountains'). ", "id": 2009808} {"src_title": "CMYK", "tgt_title": "CMYK color model", "src_document": [{"title": "Motivace pro model CMYK.", "content": "Například každý pixel digitální fotografie je vyjádřen třemi hodnotami barevného modelu RGB (červená, zelená, modrá), tj. množstvím jednotlivých barevných složek světla dopadajícího na senzory přístroje (ať už scanneru nebo fotoaparátu). Fotoaparát tedy vytváří obraz na základě metody aditivního míchání světel – smícháme-li světla dvou barev, nová barva vznikne na základě sloučení jejich spektra (smícháním všech barev pak vznikne bílá). Tisk však probíhá metodou subtraktivního míchání barviv, která pracuje opačně – smícháním dvou pigmentů omezíme barevné spektrum odráženého světla jen na tu část, která se nevyskytuje ve spektru žádného pigmentu (po smíchání všech pigmentů se tedy nebude odrážet nic a vznikne černá). Přitom protiklady červeného, zeleného a modrého světla je právě azurové, purpurové a žluté barvivo. Např. žluté světlo vznikne kombinací červené a zelené, tedy mu chybí modrá část spektra; žlutý pigment proto právě modrou pohlcuje a při dopadu bílého světla tak odrazí zpět pouze kombinaci červené a zelené složky – tedy žlutou.", "section_level": 1}, {"title": "Převod barev.", "content": "Před tiskem RGB obrázku je tedy nutné ho převést do barevného prostoru (režimu) CMYK. O tento proces se stará buď ovladač tiskárny, v profesionálním tisku pak tzv. RIP (Raster Image Processor). Ovšem jako není dokonalý model RGB, ani CMYK nepokrývá celou část barevného spektra, určitou část barevného spektra tedy zařízení pracující ve CMYKu není schopno zobrazit. To je patrné z následujícího srovnání barevného spektra RGB a CMYK: Tisk doplňkových barev (sytá červená, sytá zelená a sytá modrá) je většinou nemožný. Je to způsobeno zejména právě tím, že monitor přímo vyzařuje světlo, kdežto výtisk světlo odráží. Díky vnímání barev v kontextu však není toto omezení ve výsledku obvykle patrné.", "section_level": 1}, {"title": "Polotóny (Rastrování).", "content": "Kvůli polotónům v tisku CMYK musíme vzít v úvahu nižší sytosti základních barev; drobné tečky (každé základní barvy) jsou tištěny v natolik malém formátu, aby je lidské oko zachytilo jako jednu barvu. Například z purpurové tištěné s 20 % rastrem, vzniká růžová barva, protože naše oko vnímá drobounké tečky purpurové a bílý papír mezi nimi jako zesvětlení a tudíž méně nasycené barvou čistého inkoustu purpurové. Bez polotónového rastru by mohl být proces tří základních barev tištěn jen jako pevný blok barev a z toho důvodu by vznikalo pouze šest barev: tři základní samy o sobě plus tři komplementární barvy tvořeny vrstvením dvou základních – azurová a žlutá = zelená; azurová a purpurová = nafialovělá modrá; žlutá a purpurová = červená (tyto substraktivní komplementární barvy se zhruba shodují s aditivními základními barvami). Díky autotypii máme k dispozici plnou škálu barev.", "section_level": 1}, {"title": "Úhel tiskového (autotypického) rastru.", "content": "Pro zdokonalení kvality tisku a reprodukce obrazu jsou dány pro jednotlivé barvy specifické úhly. Ačkoli tyto úhly závisí na počtu použitých barev a volbě obsluhy tisku, jsou pro proces CMYK tisku typické následující úhly: Pozn. úhly nezávisí na počtu barev; zmíněné úhly jsou optimální, aby se zabránilo tzv. moaré, tedy interferencím mezi frekvencemi rastrů. Optimální odstup je 30 stupňů, který se však neuplatňuje typicky pro žlutou – kde je interference nejméně viditelná.", "section_level": 1}, {"title": "Proč černý inkoust.", "content": "Černá, generovaná smícháním azurové, purpurové a žluté je nedostačující, tudíž čtyřbarevný tisk využívá černého inkoustu k doplnění substraktivního základu. Běžné důvody používání černého inkoustu: Pokud vyžadujeme velmi tmavou plochu, je dobré nejprve nanášet barevné nebo šedé CMY „navrstvení“ a poté nahoru vrstvu černé. Tuhle metodu nazýváme bohatá černá. Černá tvořená z CMY inkoustů je někdy nazývaná jako kombinovaná černá. Množství černé, která se užívá k nahrazení množství ostatních barev je různé a výběr záleží na samotné technologii tisku, potiskovaném materiálu (papíru) a tiskové barvě. Procesy nazývané odstranění nižší barevnosti, přidávání barevnosti a nahrazení šedé komponenty se využívají v závislosti na různorodých návodech CMYK a výsledným požadavkem tisku.", "section_level": 1}, {"title": "Další barevné modely pro tisk.", "content": "CMYK neboli tzv. stabilizovaný čtyřbarvotisk se liší od tisku „přímých barev“ v použití specifické barvy, na které závisí vzhled na papíře. Některé tiskárny jsou schopny pracovat ve stejném časovém intervalu se čtyřbarevnou metodou inkoustu a doplňkovými body (tečky) barevného inkoustu zároveň. Vysoce kvalitní tiskoviny, jako například marketingové brožury a knihy, mohou obsahovat fotografie vyžadující proces barevného tisku, jiné grafické efekty jako tisk přímých barev (metalická barva) a lakování a laminování, které zvyšují vzhled tištěných děl. CMYK proces tisku má často relativně malý barevný gamut. Šestibarevný tisk (CMYKOG) hexachrom patentovaný firmou Pantone slibuje větší gamut. Navíc, světlo nasycené barvami nemůže být obvykle tvořeno CMYKem, protože světlé barvy mají celkově viditelnou půltónovou skladbu. Použitím CcMmYk procesu a přídavným jasem azurových a purpurových inkoustů do CMYKu je možné tyto problémy vyřešit. Tohoto postupu se využívá také u mnohých inkoustových tiskáren, které tento model zahrnují.", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání s RGB.", "content": "Porovnání zobrazení v RGB a tisku v modelu CMYK je komplikované, jelikož se jedná o technologie s naprosto odlišnými vlastnostmi. Zatímco laserové nebo inkoustové tiskárny tisknou s určitým rozlišením označovaným jako DPI (\"dots\" per inch, \"body\" na palec), grafika na obrazovce je zobrazována v rozlišení udávaném jako PPI (\"pixels\" per inch, \"pixely\" na palec). Zatímco na monitoru lze jeden pixel zobrazit jako kombinaci mnoha různých odstínů RGB (obvyklých 256 intenzit od každé složky tvoří celkem přibližně 16,7 milionů možných odstínů), tiskárna si musí vystačit pouze se čtyřmi odstíny CMYK (od každé složky právě jeden odstín) a efektu různých barev může dosáhnout pouze užitím různých „optických triků“, jako jsou kolísání (dithering) nebo polotón (clonění, halftone). Je zřejmé, že užitím těchto optických technik je výsledná kvalita tisku nižší, než by se mohlo podle hodnoty DPI zdát.", "section_level": 1}, {"title": "Konverze.", "content": "Jelikož jsou barevné prostory RGB a CMYK závislé na zařízení, není jednoduché určit obecnou konverzi, která by mezi nimi umožňovala převody. Konverze jsou vesměs dány správou barevných systémů, jež využívají barevné profily. Přesto však nemůže být konverze zcela přesná, poněvadž jsou zde patrny velmi odlišné gamuty. Problém v operačním a metrickém odhadu barev vyplývá z rozmanitosti kombinací tiskařského inkoustu, který zajímá mnohé vědce. Obecná metoda objevená v případě polotónového tisku spočívá v ošetření každého nepatrného překrytí barevných bodů jako jeden z 8 (kombinací CMY) nebo z (kombinací CMYK) barev, které jsou v tomto kontextu známy jako Neugebauerovy základy. Výsledné barvy by byly zatíženy metrickou kombinací těchto základních barev, vyjma \"Yule-Nielsenova\" efektu („nárůst tiskového bodu“) rozložení světla mezi a uvnitř oblastí komplikuje fyzika a analýza; empirické formule takovéto analýzy už byly vynalezeny, kvůli potřebě detailnosti kombinací barev absorpčního spektra a empirických parametrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "CMYK je barevný model založený na subtraktivním míchání barev (mícháním od sebe barvy odčítáme, tedy omezujeme barevné spektrum, které se odráží od povrchu). CMYK se používá především u reprodukčních zařízení, která barvy tvoří mícháním pigmentů (např. inkoustová tiskárna). Model obsahuje čtyři základní barvy: ", "tgt_summary": "The CMYK color model (; process color, four color) is a subtractive color model, based on the CMY color model, used in color printing, and is also used to describe the printing process itself. CMYK refers to the four ink plates used in some color printing: cyan, magenta, yellow, and key (black). ", "id": 24874} {"src_title": "Shetlandský pony", "tgt_title": "Shetland pony", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Je menší než všechna britská plemena. Dožívá se přibližně 30 let. Postavou je malý, ale velmi silný – asi se dá říct, že je jeden z nejsilnějších koní světa vzhledem ke své velikosti (unese v sedle klidně i dospělého muže). Ceněnou ochranou proti nepřízni počasí je jeho bohatá hříva, ohon a také srst, která v zimě narůstá dvojnásobně hustá.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Tento poník se vyváží do celého světa. Patrně nejvíce se jich chová v Nizozemsku, i když velmi veliké chovy s vlastními plemennými knihami můžeme nalézt v USA, Kanadě i ostatních evropských zemích. Využívá se i ke křížení. V Severní Americe ovlivnil společně s hackney ponym vznik amerického shetlanda, a s appaloosou zase vývoj amerického ponyho. V Argentině se shetland podílel na vzniku miniaturního plemene falabella.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Shetlandský pony je pojmenován po Shetlandských ostrovech vzdálených asi 160 km na severovýchod od Skotska, ležících na stejné severní délce jako Grónsko. Dostal se na ostrovy před 2000 roky s norskými osadníky a zde se v drsných podmínkách stal nejmenším a nejotužilejším poníkem na světě. Později se rozšířil do jiných států. Pochází ze Skotska a Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha a stavba těla.", "content": "Shetlandský pony je inteligentní, avšak tvrdohlavý. Reaguje na správné vedení, proto se nehodí pro nezkušeného jezdce (dítě). Dosahuje výšky v kohoutku od 102 cm do 107 cm, do chovu jsou zařazováni jen poníci do 100 cm. Shetlandští poníci jsou viděni ve všech barvách až na strakáče. Mají malou hlavu s širokým čelem, malýma ušima a poměrně širokou hubou. Silné a hluboké tělo má krátký hřbet a záď je široká. Na svou postavu je velmi silný – je to jedno z nejsilnějších a nejodolnějších plemen vůbec i přes jeho malý vzrůst. Má jisté rovné kroky s vysokou akcí, a to i v hrubém skalnatému terénu.Kopyta jsou malá a pevná. V zimě shetlandům naroste dvojnásobně hustá srst, která je chrání proti mrazivému podnebí Shetlandských ostrovů. Srst má ochranou vrstvu, která brání kůži před namočením – odolává jak dešti, tak i sněhu. Hříva s ocasem je velmi hustá. Tento pony sežere cokoliv, na co přijde; většinou potřebuje rázné zacházení, jinak by se mohlo stát, že bude neovladatelný.", "section_level": 1}, {"title": "Uplatnění.", "content": "Tento pony se dříve využíval v anglických dolech – díky jeho výšce se perfektně hodil k práci v podzemí. Shetlandští poníci se však využívají i dnes v Evropě jako jezdečtí poníci pro děti, nebo se také chovají v cirkusech. Také je uvidíme v spřeženích nebo v mezinárodních soutěžích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shetlandský pony je druh koně původem ze Shetlandských ostrovů, vzdálených asi 160 km na severovýchod od Skotska, ležících na stejné severní délce jako Grónsko. Nepříznivé podmínky na severu a nekvalitní pastva daly vzniknout velmi odolnému plemenu.", "tgt_summary": "The Shetland pony is a Scottish breed of pony originating in the Shetland Isles in the north of Scotland. The ponies range in height at the withers from approximately to a permitted maximum of. They have a heavy coat and short legs, and are considered quite intelligent. They are strong for their size, and are used for riding, driving, and pack purposes.", "id": 1590459} {"src_title": "Tilandsie", "tgt_title": "Tillandsia", "src_document": [{"title": "Pěstování.", "content": "Tilansdie jsou nenáročné rostliny vhodné pro pěstování v bytech, sklenících a teráriích. Potřebují světlé místo, idelání je světlo rozptýlené. Tilandsie bývají také umísťovány do proskleného terária s umělým osvětlením. Řada druhů tilandsií roste bez problému i na místech, kde je přímé sluneční světlo a vyšší teploty, ale jejich pětování je náročnější na správné dávkování vody. Kořeny tilandsií ztratily svou sací funkci a slouží pouze k ukotvení rostlin na kmenech stromů. Proto je až na výjimky zbytečné sázet tilandsie do květináčů se zeminou. Tento pro tilandsie nepřirozený způsob pěstování způsobuje úhynutí rostlin – rostliny mohou vlivem nadměrného a trvalého vlhka uhnít. Aby byly rostliny tilandsie zdravé a vitální, potřebují pravidelné smáčení (rosení) povrchu těl vodu, nejlépe dešťovou. Náhradním řešením může být i balená pitná voda nebo destilovaná s příměsí hnojiva. Vhodné je hnojivo s minimem mědi, která je pro tilansie jedovatá. Rostliny zaléváme rosením dvakrát až čtyřikrát týdně, v případě horkých dnů, teplého umístění nebo přímého slunečního záření i častěji. Povrch rostliny nesmí zůstat dlouhodobě mokrý, tilandsie musí během několika hodin oschnout. Tilandsie umisťujeme na dobře větrané místo. Snáší či vyžadují široký rozsah teplot v průběhu dne a noci. Nevystavujeme je teplotám pod 10 °C. Při výběru druhů tilandsií a volbě způsobu pěstování platí důležitá zásada: čím je daný druh tilandsie sukulentnější (t.j. dužnatější, tlustší) a na povrchu stříbřitější, tím více přímého slunce, čerstvého proudícího vzduchu a kolísání teplot taková rostlina potřebuje či snese. A naopak, čím má tilandsie zelenější povrch a méně dužnaté listy, tím více jí vyhovuje vyšší zastínění a nepohyblivý, vlhký a dusný vzduch. V praxi to znamená, že stříbřité druhy pěstujeme volně v bytech a v sušších, dobře větraných a sklenících s kolísající teplotou, zelené tilandsie naopak umísťujeme do polouzavřených či zcela uzavřených a stinnějších pokojových vitrín, do vlhkých tropických skleníků a do málo větratelných terárií. Po odkvětu, podobně jako ostatní broméliovité rostliny, již znovu nevykvetou a vytváří nové odnože. Tilandsie se množí pomocí odnoží nebo semen. Odnožují přímo ze základu mateřské rostliny nebo mezi jejími listy. Mladé výhonky oddělujeme od mateřské rostliny, když vyrostou přibližně do poloviny její velikosti. Reprodukce pomocí semen je velmi pomalá a nové rostliny dosáhnou dospělé velikosti až za několik let.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Tilandsie (\"Tillandsia\"), česky též kykatka, je rod jednoděložných vytrvalých rostlin z čeledi broméliovitých. Domovem jsou jim jak pouštní oblasti, lesy tak i deštné pralesy. Rostou od nížin po horská pásma Jižní a Střední Ameriky a jižní oblasti Severní Ameriky. Mimo tyto oblasti se pěstují. ", "tgt_summary": "Tillandsia is a genus of around 650 species of evergreen, perennial flowering plants in the family Bromeliaceae, native to the forests, mountains and deserts of northern Mexico and south-eastern United States, Mesoamerica and the Caribbean to mid Argentina. Their leaves, more or less silvery in color, are covered with specialized cells (trichomes) capable of rapidly absorbing water that gathers on them. ", "id": 1752404} {"src_title": "Politická ekonomie", "tgt_title": "Political economy", "src_document": [{"title": "Historie a etymologie.", "content": "Původně politická ekonomie znamenala studium podmínek, za kterých byla organizována produkce nebo spotřeba v rámci národních států. Tímto způsobem politická ekonomie rozšířila důraz na ekonomii. Slovo ekonomie je odvozeno z řeckého \"oikos\" („domácnost“) a \"nomos\" („zákon“ nebo „pořádek“); politická ekonomie tedy zamýšlela formulovat zákony produkce a bohatství na úrovni státu, právě tak jako ekonomie řešila hospodaření domácnosti. Termín politická ekonomie (francouzsky \"économie politique\") se poprvé objevil ve Francii v roce 1615 s vydáním knihy \"Traité de l’economie politique\" (Pojednání o politické ekonomii) Antoinea de Montchrétien. Francouzští fyziokraté, Adam Smith, David Ricardo a německý filozof a sociální teoretik Karl Marx byli nejvýznamnějšími představiteli politické ekonomie. Světově první profesura v politické ekonomii byla založena roku 1754 na University of Naples Federico II v Itálii (později hlavní město Neapolského království); neapolský filozof Antonio Genovesi byl prvním stálým profesorem; roku 1763 byl Joseph von Sonnenfels jmenován vedoucím Katedry politické ekonomie na Vídeňské univerzitě v Rakousku. Roku 1805, se Thomas Malthus stal prvním profesorem politické ekonomie v Anglii, na East India Company College v Haileybury, Hertfordshire. Ve Spojených státech byla politická ekonomie poprvé vyučována na College of William & Mary; kde se roku 1784 stalo Bohatství národů Adama Smithe povinnou četbou. University of Glasgow, kde byl Adam Smith profesorem logiky a morální filozofie, změnila v akademickém roce 1997–1998 jméno své Katedry politické ekonomie na Katedru ekonomie (údajně aby nemátlo budoucí studenty), čímž se absolventský ročník 1998 stal posledním, který promoval se skotským titulem Master of Arts z Politické Ekonomie.", "section_level": 1}, {"title": "Pohled na média.", "content": "\"\"Politická ekonomie vztahuje výsledky zpravodajského procesu ke struktuře státu a ekonomiky a věnuje se ekonomické podstatě organizace zpravodajství,\"\" Michael Schudson. Dle něj byla perspektiva politické ekonomie v některých směrech inspirovaná marxismem a neomarxismem, a proto měla sklon k jednoduchým odsudkům diktátu kapitalistické třídy. Teorií politické ekonomie s dopadem na mediální produkci se zabýval Michael Schudson, Petr Golding a Graham Murdock.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Klasická politická ekonomie: Moderní politická ekonomie:", "section_level": 2}], "src_summary": "Politická ekonomie je v obecném smyslu mnohoznačný pojem, jehož obsahem jsou především snahy postihnout významné sociální, politické a ekonomické jevy a jejich vzájemné vztahy metodami různých společenských věd. V užším smyslu se jedná o částečně zaniklou vědní disciplínu, jejímiž hlavními představiteli byli klasičtí ekonomové 18. a 19. století, kteří zkoumali rozhodování mezi alternativním využitím nedostatkových zdrojů prostřednictvím trhu a politické moci. Politická ekonomie v jejich pojetí byla věda, která zkoumá, co má stát dělat, aby bohatl. ", "tgt_summary": "Political economy is the study of production and trade and their relations with law, custom and government; and with the distribution of national income and wealth. As a discipline, political economy originated in moral philosophy, in the 18th century, to explore the administration of states' wealth, with \"political\" signifying the Greek word \"polity\" and \"economy\" signifying the Greek word \"okonomie\" (household management). The earliest works of political economy are usually attributed to the British scholars Adam Smith, Thomas Malthus, and David Ricardo, although they were preceded by the work of the French physiocrats, such as François Quesnay (1694–1774) and Anne-Robert-Jacques Turgot (1727–1781). ", "id": 626560} {"src_title": "Helmuth von Moltke mladší", "tgt_title": "Helmuth von Moltke the Younger", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narozen ve vévodství Mecklenbursko-Zvěřínsko, Helmuth von Moltke byl pojmenován po svém strýci Helmuthu von Moltke (starším), úspěšném vojevůdci, pozdějším válečném hrdinovi bojů za sjednocení Německa. Válečnou kariéru započal během prusko-francouzské války službou v 7. granátnickém regimentu, kde obdržel vyznamenání za statečnost. V letech 1875 až 1878 studoval válečnou akademii, v roce 1880 získal funkci v generálním štábu. V roce 1882 se stal personálním náčelníkem svého strýce, který byl v té době náčelníkem generálního štábu. Po strýcově smrti v roce 1891 se stal osobním vojenským pobočníkem císaře Viléma II., tedy jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Koncem 90. let byl pověřen vedením brigády a poté divize, v roce 1902 byl povýšen na generálporučíka. V roce 1904 se stal proviantním náčelníkem, faktickým zástupcem náčelníka generálního štábu Alfreda von Schlieffen. O dva roky později, po Schlieffenově odchodu na penzi, byl jmenován do čela Velkého generálního štábu. Jmenování Moltkeho do čela generálního štábu vyvolalo vlnu nevole, dle kritiků tohoto rozhodnutí nebyl Moltke jmenován kvůli svým schopnostem, nýbrž jako příslušník slavného rodu a císařův přítel. Ostatní uchazeči o post náčelníka generálního štábu Hans Hartwig von Beseler, Karl von Bülow, či Colmar von der Goltz tak prý byli předem postaveni mimo hru. Moltkeho přátelství s císařem však vzalo brzy zasvé, neboť během bojů na Marně (tzv. první bitvy na Marně), jež Němci odnesli drtivou porážkou, mezi ním a císařem došlo k roztržce a Moltke, v té době již s podlomeným zdravím, byl z funkce šéfa generálního štábu odvolán. Na jeho místo byl jmenován Erich von Falkenhayn. Zda největší díl viny za porážku na Marně nese skutečně Moltke, přitom dodnes zůstává předmětem dohadů historiků. Kritizovány bývají zejména Moltkeho modifikace původního Schlieffenova plánu. Moltke zaměřil svou pozornost hlavně na Rusko, vojenské síly, jež proto soustředil zejména východním směrem (uvádí se přesun cca 180 000 mužů na východní frontu), pak údajně v klíčových okamžicích bojů na Marně chyběly. Diskutována je Moltkeho vojenská taktika (dislokace vojenských jednotek, plánování konkrétních bojových akcí), nemalý díl viny za porážku německých vojsk patrně nese i nesvornost v německých řadách (vzpoura části důstojnictva). Moltke zemřel nedlouho po svém odvolání, 18. června 1916.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmuth Johann Ludwig von Moltke (25. května 1848, Biendorf – 18. června 1916), známý jako Helmuth von Moltke mladší, byl německý generál. Sloužil v různých funkcích, v letech 1906-1914 vykonával funkci náčelníka generálního štábu.", "tgt_summary": "Helmuth Johannes Ludwig Graf von Moltke (; 25 May 1848 – 18 June 1916), also known as Moltke the Younger, was a German general and Chief of the Great German General Staff. He was also the nephew of \"Generalfeldmarschall\" (Field Marshal) Helmuth Karl Bernhard von Moltke who is commonly called \"Moltke the Elder\" to differentiate the two. ", "id": 763984} {"src_title": "Pelargonie", "tgt_title": "Pelargonium", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kmínky nebo stonky ztlustlé, ochlupené nebo drobně pýřité, často lepkavé. Listy vstřícné nebo střídavé, vonné, obvykle dlanité. Květenství sestavené v nepravý okolík či okoličnatý vrcholík.", "section_level": 1}, {"title": "EPPO kód.", "content": "1PELG", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První pěstovaný druh pelargonie byla \"Pelargonium triste\", původem z Jižní Afriky. Byla zřejmě určena pro botanickou zahradu v Leidenu a přivezena v roce 1600 na lodi. V roce 1631, anglický zahradník, John Tradescant, koupil semena od René Morina v Paříži a přivezl rostlinu do Anglie. Název \"Pelargonium\" použil Johannes Burman v roce 1738, z řečtiny, \"pelargós\", čáp, protože část květiny vypadá jako čapí zobák.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V ČR jsou jako okrasné rostliny převážně pěstovány křížence a kultivary pelargonie páskaté (\"Pelargonium zonale\") tvořící nápadná barevná kulovitá květenství, vzácněji kultivary pelargonie velkokvěté (\"Pelargonium grandiflorum\") zvané též \"anglický muškát\" a kultivary pelargonie štítnaté (\"Pelargonium peltatum\") známé také jako \"převislé muškáty\". Právě tzv. převislé muškáty ještě na přelomu dvacátého a 21. století zcela převládaly v truhlících po vzoru domů a podhorských venkovských stavení v Německu. Kříženci pelargonie páskaté (\"P.zonale\") jsou v jiných zemích označovány \"Pelargonium × hortorum\" (-\"pelargonie zahradní\") nebo \"Pelargonium Zonal Group\". Pelargonie (\"P.zonale\") byly v ČR velmi často pěstovány za okny vesnických domků, byly téměř nezbytnou ozdobou. Méně často jsou pelargonie pěstovány na záhonech jako výrazný doplněk letničkových výsadeb. V druhé polovině dvacátého století byly pelargonie široce oblíbeny jako balkonová rostlina ve většině bytů panelových domů. Na začátku 21. století, v období někdy označovaném jako hospodářská krize, lze na balkonech nebo za okny vidět kvést jakoukoliv rostlinu spíše zřídka. Oba druhy nejpěstovanější pelargonie nesnáší zimní chladna a při přezimování v v podmínkách domácností obvykle dlouhodobě nevydrží. Lze je přezimovat pouze v chladných světlých mrazuprostých místnostech (sklenících, oranžeriích). Vzhledem k ceně a chorobám pelargonie často nahrazují levnější letničky nebo odolnější a bohatě kvetoucí surfinie. Někdy jsou rostliny rodu pelargonie v domácnostech pěstovány jako léčivo nebo odpuzovač hmyzu. Některé druhy pelargonií, jako například \" P. graveolens\" hrají důležitou roli při výrobě vůní. Existují pelargonie, které voní po citrusech, mátě, nebo různém ovoci, druhy s růžovou vůní obsahující geraniol jsou komerčně nejvíce důležité.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Muškát je víceletá rostlina. Množí se řízkováním, které bývá často prováděno v srpnu nebo běžně i červenci až říjnu, ale také úspěšně v předjaří (únor-březen). Vzácněji se pelargonie množí také semeny, výsevem v prosinci. Během pěstování je třeba rostliny přiměřeně zalévat a přihnojovat. Pěstovanéí druhy pelargonie kvetou obvykle od května do září, avšak některé druhy kvetou celý rok. Muškáty trpí mnoha chorobami, především virózami a houbovými chorobami ale zcela běžné je i napadení škůdci a fyziologické choroby z nedostatku živin. Na jaře na podzim mohou namrzat, v létě někdy trpí úpalem a suchem nebo přelitím.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Pěstované pelargonie obvykle preferují slunečné nebo světlé místo, nicméně například \"Pelargonium grandiflorum\" slunečné místo, nebo přímé slunce vyloženě nesnáší, avšak preferuje světlé stanoviště. K přezimování je vhodná světlá mrazuprostá místnost. Půdy mají být živné, humózní a spíše propustné, pelargonie nesnáší přemokření.", "section_level": 2}, {"title": "Teploty.", "content": "Pěstované pelargonie obvykle preferují během vegetace teploty okolo 20 °C ačkoliv snášejí bez i vyšší teploty. Výjimkou je například \"Pelargonium grandiflorum\", které potřebuje teploty kolem 10 °C. Vlivem náhlého přechodu do chladu pelargoniím mohou někdy zčervenat listy, nebo listy zvadnou a zcela opadají. Pelargonie nesmí namrznout, i lehký mrazík rostliny značně poškodí. Proto je třeba je v polovině května (tří zmrzlí muži - Servác, Pankrác a Bonifác) sledovat teploty a skrývat, nebo chránit výsadby před mrazem, nebo rostliny raději vysadit až po „zmrzlých“.", "section_level": 2}, {"title": "Hnojení.", "content": "V prodeji jsou specializované přípravky, lze ale použít běžné komplexní hnojiva. Je vhodné přihnojovat hnojivy s obsahem fosforu. Přihnojování hnojivy s obsahem draslíku (síran draselná, draselná sůl) v září a říjnu je vhodné jako příprava na přezimování.", "section_level": 2}, {"title": "Přezimování.", "content": "Jednoletá rostlina nekvete tak bohatě, jak víceletá pelargonie. K přezimování běžně pěstovaných druhů pelargonie je vhodné zvolit teploty 12 až 15 °C. Ideální teploty pro přezimování \"Pelargonium grandiflorum\" jsou 8-10 °C. Koncem srpna je vhodné ukončit používání hnojiv s obsahem dusíku a omezit zálivku.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Některé druhy:", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Pelargonie (\"Pelargonium\") je rod jednoletých nebo vytrvalých rostlin, bylin až polokeřů nebo keřů obsahující asi 240–300 druhů zahrnutých v čeledi kakostovité (\"Geraniaceae\"), které lze nalézt většinou v tropických a subtropických oblastech, především v jižní Africe. Pelargonie je používána jako okrasná květina, ale také ve voňavkářství, jako léčivá a barvířská rostlina, či k ochucení pokrmů.", "tgt_summary": "Pelargonium is a genus of flowering plants which includes about 200 species of perennials, succulents, and shrubs, commonly known as geraniums, pelargoniums, or storksbills. Confusingly, \"Geranium\" is the botanical name and common name of a separate genus of related plants (also known as cranesbills). Both genera belong to the family Geraniaceae. Linnaeus originally included all the species in one genus, \"Geranium\", and they were later separated into two genera by Charles L’Héritier in 1789. ", "id": 2100454} {"src_title": "Organizace nezastoupených států a národů", "tgt_title": "Unrepresented Nations and Peoples Organization", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "Jednotlivé členské entity organizace rozdílné snahy a cíle, jedno mají společné – nejsou zastoupeni na poli mezinárodních vztahů, nemají zástupce ve významných mezinárodních organizacích (např. OSN) nebo jejich nezávislost není mezinárodně uznána. Důsledkem toho je jejich možnost podílet se na řešení významných problému světa, hlavně ochrana lidských práv, velmi omezena. Organizace funguje na základě pěti základních principů: Nenásilí, lidská práva, sebeurčení a demokracie, ochrana životního prostředí, tolerance.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Organizace vznikla 11. února 1991 a jejím hlavním sídlem je nizozemský Haag. Pro západní polokouli je centrem Washington, opačnou část světa zastupuje estonské Tartu. Mezi 16 zakládajících členů patřily např.: Arménie, Krymští Tataři, Tatarstán, Estonsko, Gruzie, Kurdové, Tibet, Východní Turkestán, Východní Timor, Západní Papua ad. Do roku 1998 jsou členy např.: Abcházie, Aceh, Baškirsko, Pygmejové ve Rwandě, Cabinda, Čečensko-Ičkerie, Gagauzsko, Ingušsko, Havajské ostrovy, Karenniové/Kajah (Barma), Kosovští Albánci, Mapučové (Chile), Monové (Barma), Nágaland (Indie), Republika Jižní Moluky, Zanzibar a další. Podporujícími členy zůstávají i státy, které získaly nezávislost, tj. Arménie, Východní Timor, Estonsko, Palau, Gruzie a Lotyšsko. V organizace se sdružuje 47 současných a 6 dřívějších členů. Mimo tuto organizaci stojí ohrožené domorodé (kmenové) obyvatelstvo, které si doposud zachovává svůj tradiční způsob života děděný po staletí pouze v odlehlých a těžko přístupných částech světa. Dodnes jsou tyto zbytky ohroženy vyhynutím. Celkem jde asi o 180 milionů osob, převážně o národností menšiny v Číně (70 miliónů), tradiční kmeny v Indii (50 milionů), sibiřské národy (30 milionů) a Latinskoamerické Indiány (26 milionů), v Evropě lze jmenovat asi 60 000 skandinávských Laponců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Organizace nezastoupených států a národů ( \"Unrepresented Nations and Peoples Organization\"; \"UNPO\") je demokratická mezinárodní organizace, jejímž cílem je ochrana lidských a kulturních práv členů, ochrana jejich životního prostředí a hledání nenásilných řešení konfliktů, se kterými se členové setkávají. Členství v organizaci umožňuje působení členů na mezinárodní úrovni. Zabývá se ochranou domorodých lidí, okupovaných národů a závislých států či teritorií. Předsedou organizace je od roku 2002 Karel Habsbursko-Lotrinský.", "tgt_summary": "The Unrepresented Nations and Peoples Organization (UNPO) is an international membership organization established to facilitate the voices of unrepresented and marginalised nations and peoples worldwide. It was formed on 11 February 1991 in The Hague, Netherlands. Its members consist of indigenous peoples, minorities, and unrecognised or occupied territories. UNPO works to develop the understanding of and respect for the right to self-determination, provides advice and support related to questions of international recognition and political autonomy, trains groups on how to advocate for their causes effectively, and directly advocates for an international response to human rights violations perpetrated against UNPO member groups. Some former members, such as Armenia, East Timor, Estonia, Latvia, Georgia and Palau, have gained full independence and joined the United Nations (UN).", "id": 877922} {"src_title": "Web Map Service", "tgt_title": "Web Map Service", "src_document": [{"title": "Princip funkce WMS.", "content": "Základním principem WMS jsou vzájemné interakce a to stroj-stroj a stroj-člověk. V nejvyšším vrcholu této komunikace je mapový server. Pokud podporuje WMS službu můžeme hovořit o WMS serveru. V jeho úložišti jsou uskladněna georeferencovaná data (GeoTIFF, SHP, databázová data, aj.), v nastavení jsou popsány možnosti WMS serveru a v databázi jsou uloženy atributové informace o geografických objektech (objekty u nichž je známa poloha v souřadnicovém referenčním systému a dále k nim existují atributy). Nejčastěji se pro označení souřadnicového referenčního systému (CRS - Coordinate Reference System) využívá dataset EPSG. Klient je potom software, který komunikuje se serverem za účelem získání informací. K této komunikaci využívá Hyper Text Transfer Protocol (HTTPs), resp. jeho metody dotazů, jimiž jsou GET a POST. Klient si poté zpracuje informace, které mu server zpřístupnil. Jedná se o rastrová data. Tyto informace pomocí definovaného uživatelského rozhraní zpřístupní uživateli. Jedná se o interakci člověk-stroj (resp. uživatel-klient).", "section_level": 1}, {"title": "Základní typy dotazů (dle OGC).", "content": "U dotazu GetMap a GetFeatureInfo vyžaduje specifikace (záleží dle použité verze WMS) ještě další povinné parametry, které mapovému serveru řeknou podrobnější informace o daném dotazu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie WMS.", "content": "První oficiální dokument popisu WMS (verze 1.0.0) vydalo OGC dne 19 května 2000. V současné době je nejrozšířenější verze 1.1.1 z roku 2002. Protože OGC je jen tvůrcem, správcem a inovátorem tohoto standardu, tak není organizací, jež by ho prohlásila za normu. Jako mezinárodní norma byl standard WMS přijat úřadem International Organization for Standardization (ISO) pod označením ISO 19128 Geographic Information: Web Map Service v roce 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "\"základní informace\" České \"WMS servery\" \"WMS klienti\" Otevřený software \"software - WMS server\" \"WMS seznamy serverů\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Web Map Service (dále jen WMS) znamená v překladu webová mapová služba. Jedná se o standard vyvinutý a dále rozšiřovaný Open Geospatial Consortium (OGC). Služba pracující na principu klient-server umožňuje sdílení geografické informace ve formě rastrových map v prostředí Internetu. Výsledkem požadavku např. GIS softwaru na WMS server jsou primárně obrazová data v nejrůznějších formátech (JPEG, TIFF, PNG, aj.), které zobrazují tematické geografické informace (tematickou mapu - vrstvu), nebo mohou být výsledkem překrytu více vrstev (mapová kompozice). Skutečnost, že je obrázek georeferencován umožní jeho správnou prezentaci. Georeferencováním v tomto případě můžeme chápat jako jednoznačně daný referenční souřadnicový systém a souřadnicový obdélník (box), který obsahuje požadovaný obrázek, v tomto systému.", "tgt_summary": "A Web Map Service (WMS) is a standard protocol developed by the Open Geospatial Consortium in 1999 for serving georeferenced map images over the Internet. These images are typically produced by a map server from data provided by a GIS database.", "id": 907208} {"src_title": "Christopher Tolkien", "tgt_title": "Christopher Tolkien", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Christopher Tolkien se narodil v Leeds v Anglii jako třetí a nejmladší syn J. R. R. Tolkiena. Jeho matkou byla Edith Tolkienová. Během druhé světové války sloužil jako pilot u Royal Air Force a potom studoval angličtinu na Oxfordské univerzitě. V dětství mu otec vyprávěl příběhy o Bilbu Pytlíkovi, v mládí mu potom Christopher dával zpětnou vazbu na \"Pána prstenů\". Měl za úkol vytvořit mapy Středozemě do knih z otcových někdy i protikladných nákresů. Hlavní mapu nakreslil v 70. letech, aby opravil některé chyby a opomenutí. V letech 1964 až 1975 byl jako jeho otec docentem a tutorem na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2001 obdržel žádost o vyjádření svého postoje k filmové trilogii \"Pán prstenů\" režírované Peterem Jacksonem. Vyjádřil obavy, že ve filmovém zpracování nemusí zůstat podstata díla, ale zdůraznil, že je to jenom jeho názor. Christopher žil ve Francii se svou druhou ženou Baillie Tolkienovou, která se podílela jako editorka na vydání knihy \"Dopisy Dědy Mráze\" (\"The Father Christmas Letters\"), díla J. R. R. Tolkiena. Mají dvě děti, Adama a Rachel. Jeho syn z prvního manželství, Simon Tolkien, je advokát a romanopisec. Zemřel 16. 1. 2020 V noci ze středy na čtvrtek v nemocnici v Draguignanu na jihovýchodě Francie, kde od 70. let minulého století žil.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "J. R. R. Tolkien napsal velké množství prací spojených se Středozemí, které však nebyly za jeho života publikovány. Přestože původně zamýšlel vydat \"Silmarillion\" spolu s \"Pánem prstenů\" a některé části díla již byly dokončeny, zemřel v roce 1973 aniž by práci dokončil. Po smrti svého otce se Christopher pustil do organizace jeho poznámek, z nichž některé byly napsány na kousky použitého papíru před půl stoletím. Většina z nich byla psána ručně, občas dokonce přes napůl vymazané dřívější náčrty. Jméno postavy se běžně změnilo i během jediného textu. Christopher se přiznal, že někdy hádal, co tím jeho otec myslel. Spolu s Guyem Gavrielem Kayem, který mu pomáhal v letech 1974 až 1975, připravil \"Silmarillion\" na vydání v roce 1977. \"Silmarillion\" je často diskutovaná kniha, protože její finální podobu upravil Christopher, aby seděla do kánonu Středozemě. \"Silmarillion\" byl následován \"Nedokončenými příběhy Númenoru a Středozemě\" v roce 1980 a \"Historií Středozemě\" s 12 díly v letech 1983 a 1996. V září 2006 oznámil Christopher Tolkien vydání nové knihy \"Húrinovy děti\" založené na otcových poznámkách z let 1918 až 1959. Práce nad touto knihou mu trvala 30 let. V dalším desetiletí vydal poslední dvě díla zkompletovaná z otcových návrhů: \"Beren a Lúthien\" a \"Pád Gondolinu\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Christopher John Reuel Tolkien (21. listopadu 1924 Leeds, Spojené království – 16. ledna 2020 Draguignan, Francie) byl anglický spisovatel a editor, nejmladší syn spisovatele J. R. R. Tolkiena. Ve známost vešel především jako editor otcových posmrtně vydaných děl. Pro vydání připravil knihy \"Silmarillion\", \"Nedokončené příběhy\", \"The History of Middle-earth\", \"Húrinovy děti\", \"Beren a Lúthien\" a \"Pád Gondolinu\". Nakreslil rovněž mapy pro \"Pána prstenů\", které podepsal iniciály C. J. R. T.", "tgt_summary": "Christopher John Reuel Tolkien (21 November 1924 – 16 January 2020) was an English and French academic editor. He was the son of author J. R. R. Tolkien and the editor of much of his father's posthumously published work. Tolkien drew the original maps for his father's \"The Lord of the Rings\".", "id": 1558981} {"src_title": "Senet", "tgt_title": "Senet", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Senet je jedním z nejstarších známých deskových her. Senet byl nalezen v první dynastii pohřbívání v Egyptě, cca 3100 před naším letopočtem. Hieroglyf připomínající desku Senetu byla objevena v hrobce Merknera (3300-2700 před naším letopočtem). První jednoznačný obraz této staré hry je ze třetí dynastie hrobky Hesy (cca 2686 - 2613 př. n. l.). Lidé jsou znázorněny až na desce hry v hrobce Rashepes, stejně jako z ostatních hrobů z páté a šesté dynastie (cca 2500). Nejstarší intaktní desky hry se datují do období Střední říše, ale vyzobrazení lidí se datují již v období Staré říše. Alespoň do doby Nové říše Egypta (1550-1077 př. n. l.), Senet byl brán jako symbol cesty k posmrtnému životu. Ukazuje se, že tato hra má i náboženský podtext. Senet také byl hrán lidmi sousedních kultur a pravděpodobně i na místech obchodních vztahů mezi Egypťany a místními obyvateli. Vzhledem k místním zvyklostem tvorby her z kamene, existuje více her podobné Senetu, které byly nalezeny například i na Kypru.", "section_level": 1}, {"title": "Příslušenství.", "content": "Hraje se na plánu nejčastěji o rozměrech 3x10 polí. Postupuje se z levého horního rohu horní řadou doprava 1-10, pak se pokračuje zpět prostřední řadou 11-20 a nakonec se postupuje opět zleva doprava dolní řadou. Dále je potřeba po pěti figurkách pro každého hráče a házecí dřívka. (klasická kostka je pro tuto hru nevhodná, neboť jedním ze základních prvků hry je, že jednotlivé hodnoty padají s různou pravděpodobnosti).", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Existují různé verze pravidel a samotná původní hra měla trochu jiná pravidla. Kameny se rozmístí střídavě od pole jedna až po pole 10. Zaplní tedy celou horní řadu. Začíná hráč, jehož figurka je umístěna na poli 1. Kameny se posunují podle hodů čtyřmi dřívky, které mají lícovou a rubovou stranu: Na každém poli může být pouze jeden kámen. Jestliže se kámen ocitne na poli, kde je kámen soupeře, vymění si místa. Pokud stojí alespoň dva kameny v řadě za sebou, jsou blokované a nelze si s nimi vyměnit místa. Pokud nelze postoupit žádným kamenem dopředu, protože jsou všechna možná pole blokovaná, musí se pohnout libovolným kamenem dozadu. Pokud ani to není možné, tah propadá. Pokud hráči padne 1, 4, nebo 5 provede tah a hází znovu. Pokud hodí 2, nebo 3 provede tah a pokračuje soupeř. Hodnoty 2 a 3 padají nejpravděpodobněji. Význam zvláštních polí: Vyhrává hráč, který jako první vyvede ven z desky všechny své kameny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Senet je desková hra doložená v době Starověkého Egypta, známá již kolem roku 3100 př. n. l. Funguje na principu hry \"Člověče, nezlob se!\".", "tgt_summary": "Senet (or senat) is a board game from ancient Egypt, whose original rules are the subject of conjecture. The oldest hieroglyph resembling a \"senet\" game dates to around 3100 BC. The full name of the game in Egyptian is thought to have been \"zn.t n.t ḥˁb\", meaning the \"game of passing\".", "id": 1716734} {"src_title": "Výběrový soubor", "tgt_title": "Sample (statistics)", "src_document": [{"title": "Statistické usuzování.", "content": "Statistické usuzování neboli indukce, je proces zobecňování z výběrového souboru (n) na celý soubor, resp. populaci (N). Cílem induktivní statistiky je z vypozorovaných dat vyvodit zobecnitelná tvrzení s udáním intervalu spolehlivosti - jde tedy o snahu objektivizovat pozorování a zbavit se subjektivního vlivu pozorovatele. Při dodržení správného postupu lze pomocí náhodného výběru dělat závěry o celém souboru. Náhodný výběr má za cíl dosáhnout maximální reprezentativnosti výzkumu. To znamená, aby výběr obsahoval celou strukturu zkoumaného souboru. Náhodný výběr musí splňovat dvě základní podmínky: pravděpodobnost výběru je pro všechny jednotky souboru nenulová a zároveň jsou jednotky vybrány nezávisle jedna na druhé.", "section_level": 1}, {"title": "Chyby odhadů.", "content": "K chybám v odhadech výběrové statistiky aktuálního parametru dané populace nebo jen určité subpopulace může dojít buď v důsledku výběru, kde řadíme chyby výběrové náhodné a chyby výběrové systematické. Chyby výběrové náhodné jsou zapříčiněné působením náhody při výběru vzorku populace. Příklad na dvou pětičlenných skupinách osob: Osoby v první skupině jsou vegetariáni a pravidelně cvičí, opačně je tomu u osob ve skupině druhé. Pět let sledujeme zdravotní stav osob obou skupin. Závěry se pokaždé mohou lišit. Jednou může být na tom po zdravotní stránce lépe skupina první, podruhé naopak skupina druhá. Platí tedy, že čím větší velikost vzorku populace, tím se variabilita výsledků minimalizuje a předchází se tak náhodné chybě. Výběrová systematická chyba označuje zkreslení, které vzniklo důsledkem upřednostnění některých hodnot proměnných v plánu výzkumu. Například studujeme-li skupinu zaměstnaných a nezaměstnaných a ptáme se na jejich zkušenosti v období, kdy byly bez práce. Za věrohodnější a přesnější pak považujeme výpovědi aktuálně nezaměstnaných, což vede ke zkreslení výzkumu. Chybné odhady mohou být zapříčiněné i chybami nevýběrovými. K těm může dojít při nedostatečném usuzování výběrového souboru nebo jsou způsobené předem chybným statistickým rozborem dat celé populace, což mohly zavinit chybné měřící instrumenty nebo aritmetické chyby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Výběrový soubor se používá ve statistickém, sociologickém či marketingovém výzkumu v okamžiku, kdy chceme na základě sledování náhodně vybraného vzorku (právě výběrového souboru) usuzovat závěry o celé populaci (základním souboru). Výběrový soubor je ten soubor, pro který získáváme při výzkumu data. ", "tgt_summary": "In statistics and quantitative research methodology, a sample is a set of individuals or objects collected or selected from a statistical population by a defined procedure. The elements of a sample are known as sample points, sampling units or observations. ", "id": 2217415} {"src_title": "C++Builder", "tgt_title": "C++Builder", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "C++Builder byl původně zaměřen na platformu Microsoft Windows. Pozdější verze připojily Borland CLX – platformu založenou na knihovně Qt, která podporuje Windows i Linux. V roce 2003 byl Borlandem vydán C++BuilderX (CBX), který má stejnou strukturu jako JBuilder. Tento produkt byl zaměřen na vývoj rozsáhlých programů pro podniky – nicméně neměl komerční úspěch. Na konci roku 2004 bylo ohlášeno pokračování ve vývoji klasického C++Builderu společně s Delphi a ukončení dalšího vývoje C++BuilderX. Asi rok po tomto oznámení Borland vydal Borland Developer Studio 2006 zahrnující Borland C++Builder 2006, který poskytuje lepší správu konfigurace a opravu chyb. Borland Developer Studio 2006 je jediný balík obsahující Delphi, C++Builder a C# Builder. V roce 2007 Borland vydal C++Builder 2007, poskytující plnou API podporu pro Windows Vista, navýšenou o ANSI C++ shodu, která má pětkrát větší in-IDE vestavěný výkon, dále podporu pro MSBuild, DBX4 databázovou architekturu a „VCL pro Web“, který podporuje AJAX. API podpora pro Microsoft Vista obsahuje tematické aplikace a hladkou VCL podporu Aero a Vista Desktop. CodeGear RAD Studio 2007 obsahuje C++Builder 2007 a Delphi. Dále bylo Borlandem v roce 2007 oživeno tzv. „Turbo“ a došlo k vydání verze C++Builder: Turbo C++ Professional a Turbo C++ Explorer (zdarma), které jsou založeny na Borlandu Builder C++ 2006. C++Builder 2009 byl vydán v srpnu 2008, přičemž nejvýznamnějším vylepšením patří podpora Unicode v celém VCL a RTL, brzké schválení C++0x standardu, plná ITE (Integrovaný překladatelské prostředí) podpora, přirozené Ribbon komponenty a začlenění Boost C++ knihoven. Budoucí verze CodeGear C++Builderu má podporovat 64bitovou architekturu x86-64 a vytvářet kód x86-64 Native.", "section_level": 1}, {"title": "Použití vývojového prostředí C++Builderu.", "content": "Programování v C++Builderu je z velké části založeno na použití komponent. Komponenta je malý program (balíček funkcí), který vykonává určitou činnost (například zobrazuje text nebo obrázky, přehrává multimédia, komunikuje s databází, zprostředkovává FTP přenos, atd...). Velkou předností C++Builderu proti některým konkurenčním produktům jsou knihovny komponent, které jsou jejich součástí (např. VCL, CLX,...). Dodávané komponenty významně usnadňují tvorbu aplikací. Další komponenty lze stáhnout z internetu (některé jsou zadarmo, některé se musí koupit). V C++Builderu lze vytvářet vlastní komponenty. C++Builder je vydáván v různých verzích s rozdílnými znaky a odlišnou cenou: Personal, Professional, Enterprise a Architect.", "section_level": 1}, {"title": "Zdrojový kód – Práce s komponentami.", "content": "Základem psaní zdrojového kódu je znalost komponent, ze kterých se výsledná aplikace skládá (např. textová pole, tlačítka), a jejich vlastností a událostí. Pokud tedy budeme např. chtít po stisku tlačítka změnit barvu pozadí daného textového pole, může metoda ošetřující tuto událost vypadat následovně: void_fastcall TForm1::Button1(TObject *Sender) Kde: Z tohoto kódu programátor píše pouze exekutivní část (zde přiřazovací příkaz). Prázdnou funkci, ošetřující obsluhu události zmáčknutí tlačítka, vytvoří samo prostředí.", "section_level": 2}, {"title": "Charakteristické znaky.", "content": "Mezi charakteristické znaky vývojového prostředí C++Builder patří:", "section_level": 1}, {"title": "Vydané verze C++Builderu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Borland C++Builder 2006.", "content": "Borland C++Builder je dostupný v několika verzích. Ty se liší jak svou cenou, tak rozsahem komponent zahrnutých v balení: Verze \"Personal\" je určena jednotlivcům, kteří se chtějí s prostředím naučit pracovat – tomu je přizpůsobena i nízká cena produktu. Zároveň je určen pro nekomerční využití. Má velmi omezenou nabídku komponent pro práci s databázemi a internetem, lze v ní ale psát plně funkční lokální nedatabázové aplikace. Verze \"Professional\" slouží k vývoji profesionálních aplikací, ale nepodporuje všechny databáze a má omezenou paletu komponent pro práci s internetem. Verze \"Enterprise\" obsahuje plnou podporu databází a internetu. C++Builder je možno přepnout do módu, který umožňuje přenos zdrojových kódů do produktu Kylix, pracujícím v OS Linux. V tomto módu je nabídka komponent omezena jen na ty, které fungují v prostředí Linuxu.", "section_level": 2}, {"title": "C++BuilderX.", "content": "C++BuilderX by se dal považovat za nástupce projektu Kylix a snaží se zajistit přenosnost programu mezi platformami (MS Windows, GNU/Linux, Solaris).", "section_level": 2}], "src_summary": "C++Builder je v informatice grafické integrované vývojové prostředí (IDE) typu RAD ( – umožňující rychlý vývoj aplikací). C++Builder je vyvíjen firmou CodeGear, která je jako dceřiná společnost firmy Embarcadero Technologies zaměřena na vývoj programů v programovacím jazyce C++. C++Builder kombinuje VCL (anglicky \"Visual Component Library\") a IDE napsané v Delphi s kompilátorem pro C++. Při vývoji získává nová rozšíření nejprve Delphi a následně se dostane i do C++Builderu. Většina komponent vyvinutá v Delphi může být bez úprav použita v C++Builderu, avšak v opačném pořadí to možné není. ", "tgt_summary": "C++Builder is a rapid application development (RAD) environment, originally developed by Borland and owned by Embarcadero Technologies (a subsidiary of Idera), for writing programs in the C++ programming language targeting Windows NT (IA-32 and x64), macOS, iOS and Android. C++Builder combines the Visual Component Library and IDE written in Object Pascal with multiple C++ compilers. Most components developed in Delphi can be used in C++Builder with no or little modification, although the reverse is not true, but this constraint is valid only for source code. Binary code generated by Delphi can easily be linked to binary code generated by C++Builder and vice versa to generate an executable written in both Object Pascal and C++. With this approach, C++ can be called from Object Pascal and vice versa. Since both Delphi and C++ use the same back end linker, the debugger can single step from Delphi code into C++ transparently. ", "id": 1598355} {"src_title": "Imám", "tgt_title": "Imam", "src_document": [{"title": "Historie imámů.", "content": "Nauka o imámech hlásá, že prvním imámem a zároveň prorokem byl Adam, dále to byli například Noe, Abrahám, Mojžíš, Ježíš a Muhammad. Dvanáct imámů, kteří žili po Muhammadově smrti, jsou čistě jen imámy a nikoli proroky. Prvním imámem byl v šiitské tradici Alí. Druhým byl jeho syn Hasan, který se nechal uplatit a předal úřad imáma svému bratrovi Husajnovi, jenž je považován za třetího pravověrného imáma. Husajn byl však zajat po bitvě u Karbalá. V zajetí moc života neužil, jelikož byl popraven a jeho hlava vystavena na dvoře Umajovců v Damašku. Čtvrtým imámem byl jeho syn Ali, Zajn al-Ábidín, který přežil jako malý chlapec bitvu u Karbalá. Pátým imámem byl Muhammad al-Bákir, jenž byl stejně jako otec politicky neprůbojný. Nakonec byl otráven. Šestým imámem byl jeho syn Dža'far as-Sádik. Ten je vysoce ceněn, neboť šlo o váženého intelektuála. Šíři jeho znalostí dokládá i skutečnost, že vyučoval Abu Hanafiju či Málika ibn Anase. Období jeho života můžeme rozdělit na dvě etapy. V první etapě si za vlády umajovců upevňoval své postavení a ve druhé etapě za Abbásovců se musel skrývat, neboť byl pronásledován. Jeho syn Músá al-Kázim se stal sedmým imámem. Po jeho smrti se imamátu ujal jeho syn Alí ar-Ridá, který byl pozván na abbásovský dvůr a byl jmenován korunním princem. Devátým imám je Muhammad at-Takí, který byl synem Ar-Ridy. Byl údajně otráven svou manželkou, dcerou abbásovského chalífy. Desátý imám, Alí al-Hadí, žil v jakémsi domácím vězení, kam byl deportován abbásovským chalifou. Tam žil spolu se svým synem, jedenáctým imámem, jenž na základě této události dostal přízvisko Askarí (armáda). Jmenoval se Hasan al-Askarí. Údajně měl syna imama Muhammada al-Mahdího, který se ztratil a má se znovu objevit. Šíitští dvanáctníci věří, že nezemřel, ale byl ukryt bohem a že je to mahdí, spasitel lidstva a očekávají jeho příchod v soudný den.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam prvních 12 imámů.", "content": "Všech 12 prvních imámů pocházelo z kmene Banu Hášim tj. současní Hášimovci", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti imáma.", "content": "Šíité argumentují, že úřad imámů je důležitý a oprávněný z těchto důvodů: Podle šíitské teologie byl Bůh sám osamělý, a proto vyřkl slovo. Ze slova vzniklo světlo a to se rozdělilo na dvě poloviny. Jednou polovinou byl Muhammad a druhou Alí. Z nich vznikly duše, které obsadily těla a následně vzniklo vše pozemské, materiální. Úřad imáma má splňovat tři hlavní atributy: Od šestého imáma se traduje nauka, že imám nevolí svého nástupce, ale ten je volen Bohem. Imám se pouze od Boha dozví jméno svého nástupce. Zajímavostí je, že na světě může být v jeden čas pouze jeden imám, takže nástupce se stává imámem až po smrti předchozího. Problematická byla také otázka zjevení, neboť zjevení příslušelo pouze prorokům, avšak pokud se imám vyjádřil k něčemu, co nebylo v Knize, či hadithech, šlo o tzv. boží našeptávání, neboli nižší zjevení a to bylo nutno akceptovat, neboť imám je neomylný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Imám () byl původně titul představeného muslimské obce, později titul všeobecně uznávaného znalce a učitele koránu (asi jako dnešní profesor) – dnes muslimský duchovní, u sunnitů ještě čestný titul zakladatele náboženské nebo právnické školy a u šiítů nejvyšší duchovní představený. ", "tgt_summary": "Imam (; '; plural: ') is an Islamic leadership position. It is most commonly used as the title of a worship leader of a mosque and Muslim community among Sunni Muslims. In this context, imams may lead Islamic worship services, serve as community leaders, and provide religious guidance. In Yemen, the title was formerly given to the king of the country. ", "id": 318561} {"src_title": "Raetie", "tgt_title": "Raetia", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Raety jako nejmocnější alpský kmen poprvé připomínal Polybios, ovšem až do zániku republiky se zmínky o nich vyskytovaly v dílech římských historiků jen velmi sporadicky. O historii Raetů toho tudíž není mnoho známo. Livius byl přesvědčen o jejich etruském původu. Tuto domněnku s ním sdíleli také historikové Niebuhr a Mommsen. Podle tradičního výkladu zaznamenaného Justinem a Pliniem starším představovali Raetové část Etrusků, která sídlila nejprve v údolí řeky Pádu, odkud byla ale vypuzena Kelty na přelomu 5. a 4. století př. n. l. Označení Raetové prý přijali podle svého náčelníka, jménem \"Raetus\". Bližší realitě však zřejmě bude hypotéza, podle níž byl název tohoto kmene odvozen z keltského výrazu \"rait\" („horská země“). Bez ohledu na to, zda přijmeme teorii o etruském původu Raetů, skutečností zůstává, že v době, kdy Římané navázali první kontakty s obyvateli Raetie, byla tato země plně v moci keltských kmenů. Předchozí populace zcela splynula s Kelty, takže Raety lze v pozdějších dobách označit za ryze keltský národ, třebaže mezi nimi žily také některé cizí kmeny (například Lepontiové). Raetové si udržovali nezávislost až do roku 15 př. n. l., kdy byli poraženi římským vojskem, které proniklo na sever skrze Brennerský průsmyk. Velitelem Římanů byl Augustův nevlastní syn Drusus. V témže roce si Drusův bratr a pozdější římský císař Tiberius podrobil údolí horního Rýna a oblast Bodamského jezera, kolem nějž se rozkládala sídla Vindeliků. Tento kmen přemohli Římané v bitvě na jezeře, během níž se zmocnili dnešního ostrova Reichenau. Ten pak vítězům posloužil jako základna k dalším výbojům do okolních krajů. V následujících letech bylo celé území mezi řekami Dunajem a Innem začleněno do nově vzniklé římské provincie, která byla zpočátku spravovaná vojenským prefektem a později prokurátorem z řad jezdeckého stavu. Hlavní komunikační trasou byla silnice vedoucí přes Brennerský průsmyk, jež spojovala dnešní města Veronu a Augsburg. Obyvatelstvo raetských údolí bylo poměrně rychle romanizováno. Mezi důležitá města Raetie náležela \"Augusta Vindelicorum\" (Augsburg), \"Brigantium\" (Bregenz), \"Castra Batavorum\" (Pasov), \"Castra Regina\" (Řezno) a \"Tridentum\" (Trento). Na obranu před vpády germánských kmenů ze severu byl v průběhu 1. století zbudován Limes Germanicus. Jeho 166 kilometrů dlouhá raetská část byla tvořena silnou kamennou hradbou doplněnou strážními věžemi. Ve druhé polovině 1. století si Římané podmanili \"Agri Decumates\" (území mezi Rýnem, Mohanem a Dunajem), čímž byla Raetie částečně chráněna před útoky barbarů. Až do konce 2. století provincie nedisponovala stálou posádkou a spoléhala se výhradně na domorodé pomocné sbory (\"auxilia\"). Teprve za vlády Marca Aurelia byla do Raetie umístěna římská legie (\"Legio III Italica\"), jejíž velitel působil od tohoto okamžiku jako místodržitel provincie v hodnosti císařského legáta (\"legatus Augusti pro praetore\"). Za Diocletiana byla Raetie součástí diecéze Itálie, přičemž byla rozdělena na dvě provincie: \"Raetia prima\" (hornatější a jižněji položená) a \"Raetia secunda\" (totožná s někdejším územím Vindeliků). Jejich správci byli úředníci v hodnosti \"preasides\", jimž byl nadřízen \"dux\" zodpovědný za obě tyto země. V době konečného úpadku západořímské říše byla Raetie sužována vytrvalými nájezdy Germánů. Už od poloviny 3. století, kdy Římané vyklidili Agri Decumates, začal vzrůstat tlak germánských Alamanů na její severní a západní hranice. V roce 488 nařídil správce Itálie Odoaker opuštění Raetie secundy, což usnadnilo pronikání Alamanů. Zhruba v témže čase se většina Markomanů přesunula z Čech do oblastí východně od řeky Lechu, kde byli později známi jako Bajuvarové (Bavoři). Naproti tomu politická a kulturní pouta Raetie primy vůči Itálii přetrvala ještě po dlouhou dobu. Po ovládnutí Ostrogóty Theodoricha Velikého se do určité míry opět pozdvihla ke své bývalé prosperitě. Latinský jazyk ve své vulgarizovanější podobě (z něhož se vyvinula dnešní rétorománština) a křesťanská víra zde proto přečkaly bez vážnějších otřesů období stěhování národů. Ve středověku se Raetií nazývalo území dřívější Raetie primy. Dodnes je toto jméno užíváno ve švýcarském kantonu Graubünden dosud obývaném potomky romanizovaných keltských obyvatel Raetie, kteří se nazývají Rétorománi.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Raetie byla velice hornatá země. Hlavním způsobem obživy jejích obyvatel byl tudíž chov dobytka a těžba dřeva. Obdělávání půdy byla věnována jen malá pozornost, přesto některá úrodná údolí poskytovala hojnost obilí. Brzy po příchodu Římanů nastal rozmach obchodu a dařilo se též zemědělství. Místní svahy byly osázeny vinohrady, jež produkovaly víno považované ze stejně kvalitní jako italské. Dokonce i sám Augustus prý dával přednost raetskému vínu před kterýmkoli jiným. Nejvýznačnějšími obchodními komoditami, které zde byly získávány, byly vosk, med, smůla a sýry.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raetie, případně latinsky Raetia, bylo území a později provincie římské říše, jež sahalo zhruba od Bodamského jezera (\"Lacus Brigantinus\") směrem na východ k řece Inn (\"Aenus\"). Severní hranici provincie tvořila řeka Dunaj (\"Danuvius\"), za níž se rozkládalo neklidné území „svobodné Germánie“. Penninské Alpy na západě a na jihu oddělovaly Raetii od Horní Germánie a Itálie, zatímco na východě se nacházelo Noricum. V současnosti toto území zaujímá střední a východní Švýcarsko, jižní Bavorsko, jihovýchod Bádenska-Württemberska, Lichtenštejnsko, Vorarlbersko a většinu Tyrolska (včetně jeho italské části).", "tgt_summary": "Raetia (, ; also spelled Rhaetia) was a province of the Roman Empire, named after the Rhaetian (\"Raeti\" or \"Rhaeti\") people. It bordered on the west with the country of the Helvetii, on the east with Noricum, on the north with Vindelicia, on the south-west with Transalpine Gaul and on the south with Venetia et Histria. ", "id": 899376} {"src_title": "Lev III.", "tgt_title": "Pope Leo III", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Lev III. se narodil v Římě jako syn římského občana \"Asupia\" a byl vychováván v papežském paláci, kde se stal se vestiáriem (správcem papežských rouch a klenotnice). Později byl jmenován kardinálem a 26. prosince 795 byl zvolen papežem a vysvěcen na biskupa. Volba se odehrála v den pohřbu jeho předchůdce Hadriána I. a svěcení o den později. Takový spěch nebyl obvyklý, ale o důvodech se historici neshodují. Možná to byla obava z vnějšího zásahu a ovlivnění volby. Hned po svém uvedení do úřadu poslal Lev franckému králi Karlovi zdvořilý list, v němž mu oznamuje své zvolení. Karel odpověděl velmi uctivým listem, kde však přesto papeži připomíná jeho duchovní povinnosti, a doprovodil jej velkou částí kořisti, získané na výpravě proti Avarům. Toto bohatství Lvovi umožnilo velkorysou stavební činnost i podporu dobročinných institucí. Hlavně si však oba dali najevo, že se chtějí podporovat, možná také v důsledku krize byzantského císařství. Na konci 8. století se stal obětí spiknutí vedeného jistým Paschalisem, synovcem předchozího papeže Hadriána I., který se ho pokusil zmrzačit, aby se papežského úřadu musel vzdát. Lev se zachránil v kostele sv. Silvestra a u vévody spoletského, odkud odešel ke dvoru Karla Velikého do Paderbornu. Zde ho zastihla obžaloba, kterou zaslali spiklenci králi Karlovi. Ten po vyšetření a vyslechnutí svědků poslal na podzim roku 799 papeže s doprovodem vojska zpět do Říma. Karlovi legáti v Římě zahájili soud a konečný rozsudek o výši trestu ponechali Karlovi. Ten pak papeže zprostil všech obvinění, kdežto papež se veřejně očistil od všech žalob. Pro spiklence s Paschalisem odsouzené na smrt vyprosil Lev III. změnu trestu smrti ve vyhnanství do Frank. Za prokázané služby Lev III. korunoval na Vánoce roku 800 Karla Velikého jako Karla Augusta na císaře Římanů, čímž byla formálně obnovena Západořímská říše. Byzanc sice proti korunovaci protestovala, byla však v té době natolik oslabená, že jí nemohla zabránit. Karel bral navázání na slavnou tradici vážně a rozvinul hnutí tzv. karolínské renesance v umění, literatuře i v učenosti, charakteristicky spojené s péčí o soustavné vzdělávání, zpočátku hlavně kněžstva. Roku 798 povýšil Lev Salcburské biskupství na arcibiskupství, roku 809 zprostředkoval spor dvou anglických vladařů a roku 810 odmítl zařadit do vyznání víry slovo \"filioque\". Po smrti Karla Velikého (814) propuklo proti němu opět povstání. které přemohl a vůdce dal popravit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Lev III. (okolo 750 Řím – 12. června 816 tamt.) byl papežem od 26. prosince 795 až do své smrti v roce 816. ", "tgt_summary": "Pope Leo III (; 12 June 816) was the bishop of Rome and ruler of the Papal States from 26 December 795 to his death. Protected by Charlemagne from the supporters of his predecessor, Adrian I, Leo subsequently strengthened Charlemagne's position by crowning him emperor. The coronation was not approved in Constantinople, although the Byzantines, occupied with their own defenses, were in no position to offer much opposition.", "id": 1008103} {"src_title": "Refaktorování", "tgt_title": "Code refactoring", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Refaktorování se začalo používat mezi programátory ve Smalltalku, což je čistě objektový programovací jazyk, kde existoval první na tuto činnost vhodný nástroj. Později, když již bylo refaktorování v povědomí některých programátorů a metody refaktorování jimi byly dostatečně prověřeny, napsal Martin Fowler za velké pomoci těchto zkušených programátorů knihu \"Refactoring: Improving the Design of Existing Code\", která je dodnes využívána jako základní příručka k poznání a naučení se správného refaktorování. Refaktorování je dnes již neodmyslitelnou součástí moderního programování.", "section_level": 1}, {"title": "Jak správně refaktorovat.", "content": "Při nedostatečné znalosti může být refaktorování velice riskantní, jelikož se upravuje funkční kód a touto úpravou mohou být do kódu zavedeny velice záludné chyby a program již nemusí být funkční. Proto mezi hlavní zásadu patří mít před samotným refaktorováním připravenou dobrou sadu testů, které se spustí po každé změně. Další důležitá zásada je refaktorovat po malých krocích a to neustále a ihned testovat, zda někde nevznikla chyba. Většina programátorů provádí refaktorování, aniž by o něm věděla, jelikož jedna z nejdůležitějších zásad programátora je, aby ve svém kódu neměl duplicity. Když nějakou duplicitu objeví, snaží se jí zbavit, a to většinou nevědomky refaktorováním, a to konkrétně postupem vyjmout metodu.", "section_level": 1}, {"title": "Kdy by se mělo refaktorovat.", "content": "Martin Fowler ve své knize Refaktorování uvádí 22 „\"pachů v kódu“\", které jsou známkou toho, že by kód měl být refaktorován a zároveň uvádí, jaké techniky jsou pro ten který pach třeba. To ale neznamená, že to tak musí vždy být, vždy závisí na konkrétní situaci. Zde jsou nastíněny pouze některé pachy v kódu, ty nejzákladnější a většinou i nejčastější: Další důvody proč a kdy začít s refaktorováním: A v neposlední řadě je tu „kritérium tří“: refaktorovat místo třetího opakovaní – pravidlo Dona Robertse.", "section_level": 1}, {"title": "Zásady refaktorování.", "content": "Při refaktorování nelze zapomenout na metaforu dvou klobouků od Kenta Becka: v jednom klobouku se přidává funkcionalita a nemění struktura, v druhém klobouku se mění struktura a nepřidává funkcionalita. Lze je měnit klidně každých 5 minut, ale vždy je třeba vědět, co je prováděno, tedy jaký klobouk je na hlavě a nemíchat přidávání funkcionality s refaktorováním.", "section_level": 1}, {"title": "Refaktorování a vedoucí projektu.", "content": "Obecně refaktorování nemají rádi vedoucí projektů, protože může trvat velice dlouho, projekt zbrzdit a nepřinést na první pohled žádný viditelný výsledek. Pokud je vedoucí projektu proti refaktorování, je třeba vyzdvihnout především jeho pozitiva mimo jiné i to, že náklady na budoucí provoz se sníží, stejně tak jako doba potřebná k přidání nové funkčnosti a těmito argumenty se ho snažit přesvědčit.", "section_level": 1}, {"title": "Techniky refaktoringu.", "content": "Zde se uvádí výčet technik refaktorování, které jsou detailně popsané v knize Refaktorování.", "section_level": 1}, {"title": "Refaktorování a návrhové vzory.", "content": "Existuje vazba mezi refaktorováním a návrhovými vzory, a to taková, že vzory popisují definovaný cíl a naopak refaktorování popisuje způsob, jak se k tomuto cíli dostat.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora refaktoringu.", "content": "Některé postupy při refaktorování je možné přesně definovat a zcela automatizovat a dnes je již v moderních vývojových prostředích nabízena podpora při refaktorování. Technika vyjmout metodu z dlouhé metody již tedy není složitá a prakticky u něj není ani potřeba více přemýšlet, udělá jej program. Někteří si při psaní kódu ani neuvědomují, že například změna názvu proměnné je také refaktorování, které provede program, avšak dříve tato změna byla velmi náročná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Refaktorování je disciplinovaný proces provádění změn v softwarovém systému takovým způsobem, že nemají vliv na vnější chování kódu, ale vylepšují jeho vnitřní strukturu s minimálním rizikem vnášení chyb. Při refaktorování se provádí malé až primitivní změny, ale celkový efekt je velký, a to v podobě čistšího, průhlednějšího a čitelnějšího kódu, kód se také lépe udržuje a rozšiřuje. Zlepšuje se také celková kvalita kódu a architektura, snižuje se počet chyb a tím i zvyšuje rychlost vývoje programu. Refaktorování pomáhá pochopit a více si ujasnit kód, což je vhodné zejména upravování zdrojového kódu po někom jiném.", "tgt_summary": "In computer programming and software design, code refactoring is the process of restructuring existing computer code—changing the \"factoring\"—without changing its external behavior. Refactoring is intended to improve the design, structure, and/or implementation of the software (its \"non-functional\" attributes), while preserving its functionality. Potential advantages of refactoring may include improved code readability and reduced complexity; these can improve the source codes maintainability and create a simpler, cleaner, or more expressive internal architecture or object model to improve extensibility. Another potential goal for refactoring is improved performance; software engineers face an ongoing challenge to write programs that perform faster or use less memory. ", "id": 1062632} {"src_title": "Spinel", "tgt_title": "Spinel", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Akcesorický minerál v bazických a ultrabazických magmatických horninách (např. kimberlity), v pegmatitech, v kontaktně i regionálně metamorfovaných horninách (erlany, skarny, mramory, břidlice, ruly). Z důvodu odolnosti proti zvětrávání se v podobě valounků hromadí v náplavech. Pro klenotnicky využitelné spinely se vžila škála názvů, balasrubín pro růžový, rubínspinel pro červený, almandinspinel pro vínově červený, padparádžaspinel pro lososovou červeň, ametystspinel pro fialový a safírspinel pro modrý spinel. Spinely však nabízejí obdobně jako safíry celou škálu barev. Historicky nejstarším nalezištěm spinelů byly drahokamové náplavy Srílanky. Kolem roku 500 př.n.l. byly možná nalézány první badachšánské, dnes tádžické růžové až vínové spinely, obdivované perskými králi a šáhy. Kolem 1000 n.l. těžba těchto spinelů z rozhraní Pamiru a Hindukůše vzrostla a odtud vyvážené spinely zdobí také mnohé význačné evropské klenoty, včetně koruny Svatováclavské. Tyto spinely se jmenují bachšanský lál, jsou starorůžové, vínové až skoro malinové barvy a dle Birúního byly ceněny jako kameny milosti s ráje (přednáška R.A. Nového, Olomouc o drahokamech staré Inde a áditjavédu 1998). Ve svatováclavské koruně jsou obdivuhodné almandinspinely a malinový spinel, které dle gemologa J. Hyršla pocházejí z Cejlonu a Badachšánu. Spinely poskytuje Tanzanie (Mahenge, Tunduru) s barvami padparádža odstínu, malinové a červené barvy. Na Srílance byly nalezeny kobaltové spinely, dosti raritní kameny. Rubínově červené spinely pocházely z Barmy a padparádža spinely z Mahenge v Tanzanii, jakož i růžové a vínové spinely z Kuch-i-lalu v Tádžikistánu. Spinel je měkčí než korund, je však kamenem krásným, dle léčitelů velmi ochranným a v Indii se těšil velké oblibě.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Tvoří oktaedrické a dodekaedrické krystaly, častý je dvojčatný srůst podle {111}. Vyskytuje se též v zrnitých agregátech.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné minerály.", "content": "granát, zirkon, korund", "section_level": 1}, {"title": "Parageneze.", "content": "dolomit, magnetit, granát, zirkon, korund", "section_level": 1}, {"title": "Získávání.", "content": "Spinely se těží z říčních náplavů (Srí Lanka, Vietnam, Barma, Thajsko) nebo z matečné horniny (Barma, Tádžikistán, Tanzanie).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Drahý kámen. V dřívějších dobách, kdy nebylo známo chemické složení minerálů, byl považován za rubín. Dokladem může být např. pojmenování kamenů v britských korunovačních klenotech Timur Ruby (361 Kt) a Black Prince's Ruby (170 Kt), které jsou ve skutečnosti spinely. Jeden z největších spinelů váží 398.72 karátu a je zasazen v korunovačních klenotech ruských carů. Velké spinely o značném počtu zdobí čelenku a lilie svatováclavské koruny Karla IV. V této koruně svatováclavské je několik červených spinelů, které náleží mezi světové unikáty. Spinely byly velice ceněny a starověcí Evropané je dokázali od rubínů odlišit lépe než středověcí (Arthašástra, Brhatsamhitá, Mineralogie Al-Birúního) (Robert Nový, Áditjavéda 2007). V Tanzanii byl nalezen krystal spinelu o váze 52 kilogramů, což je světový unikát, jakož i jeho krystaly o hmotnosti šesti až čtyřiceti kilogramů s brousitelnými jádry. Z těchto krystalů v lokalitě pohoří Uluru - Morogoro, byly vybroušeny nádherné padparádža spinely, které předčily svoji barvou leckteré padparádža safíry a spinely z jiných nalezišť. Padparádža spinely z Tanzanie měly do šestnácti karátů. Největší historické spinely jsou z Pamíru, badakshan lal. Největší klenotnický spinel světa je v perském pokladu. Jmenuje se samaria spinel a váží 500 karátů. Spinely jsou oblíbenými klenotnickými kameny, které se svoji krásou vyrovnají safírům a rubínům. Starověcí učenci v nich viděli kameny ochrany před zlem, náladami a posilovatele sebevědomí, nebo osvícení. Je zapotřebí odlišit syntetické spinely od přírodních kamenů. Jejich ceny se pohybují v rozmezí tisíců a šplhají až v závratné částky u neobvyklých a velkých spinelů žádaných barev, nebo očekávaných účinků tam, kde je zkušeností nebo vírou očekávána moc talismanu. Al-Birúní věnuje tomuto tématu dostatečný prostor. Spinely vynikají jako safíry skvostnou brilancí, mají dostatečnou tvrdost a patřičnou barevnu škálu (růžové, vínové, ohnivě červené, rubínově červené, malinové, oranžové, žluté, lila, fialové, padparádžové, modré a světle modré barvy), aby vyhovovaly všem náročným požadavkům na klenotnický kámen. Z Tanzanie pocházejí spinely, které vlivem příměsí vzácných prvků mění barvu na denním a nočním světle. Indové si spinel cenili jako kámen středu světa, - mandala hory bohů, kámen zrozený z rubínu, královnu mezi drahokamy. Spinel je znakem Buddha dharmy, řádu, pevnosti, sebevědomí. Spinel, safír, rubín se vkládaly do nitra soch Buddhy pro velkou milost a požehnání. Islámští učenci si cenili hlavně pamírský spinel s jeho zázračnou mocí. Pro křesťany je spinel kámen kristovy spásy a kámen archanděla Michaela. Přírodní spinely jsou kameny opředené mnoha pověstmi, příběhy léčebné moci a síly. Spinely z Pamiru, Kuch-i-lálu se vyskytují již v buddhistických památkách (relikviář z Bimarámu, indoskytské období vlády krále Azese II), arabští autoři zmiňují ničené zlaté sochy Súrji, boha Slunce, s očima z červeného lálu (spinelu), které byly v rámci náboženského přesvědčení ničeny. Muslimský a křesťanský svět si spinely oblíbil jako nebeské a rajské kameny, proto jsou důležitou součástí českých korunovačních klenotů. Indové rozlišovali spinely modré, tmavé a červené, - Bahuvidham sugandhikam nílam, kršnam, lóhitam a zná je již Arthašástra ze 4 stol. př. n. l. (Áditjavéda, Robert Nový, 2007). Marko Polo chválil pamirské spinely - palasy, balasy, z hory ŠIGKINAN, hory Šaků, Skytů), a tvrdil, že všechny náleží pod trestem smrti králům. Růžový balasspinel, džapá sugandhika je kamenem soucitu, lásky a blaženosti, rubínspinel - aruna sugandhika, kamenem řízené vášně a velké energie života, prány a dharmy, cesty k úspěchu, naramga kamala je spinel oranžový - rubičell, kámen dharmy strategické logiky, pyrop spinel barvy českého granátu - rakta kamala je kamenem dharmy přesné a jasné komunikace, almandinspinel- lohita sugandhika zase drahokamem královského a manažerského postavení, rádžéja dharmy, modrý safírspinel, níla sugandhika kamenem jogínů, sebekázně buddhistického mnicha a siddhy, silami duševními obdařeného mudrce, dharmy ochrany pro změkčilejší povahy, kámen vůle, ametyst spinel, nílarakta kamala kamenem Šivy krále moudrosti a zasvěcení, levandulové barvy zase kamenem Mahávišnu Nárájana, milosti a meditačního vhledu. Na Srí Lance je modrofialový spinel kamenem Buddhy a jeho osvícení - bódhi (Robert Nový Áditjavéda, 2007) Vzácný je padparádža spinel barvy červánků, lososové červeně, žluto-růžového odstínu, kámen harmonie pravé a levé, mužské a ženské energie, kámen vadžrajány a spojení Tathágata Buddhů s jejich energiemi, kámen levé a pravé dráhy jemnoho?? těla jógu (Robert Nový, Áditjavéda, 2007). Indická nauka a věda o rytmech času a cyklech jemné a hrubé přírody (tattva vidjá), tvrdí, že drahokamy zesilují nebo zeslabují účinek tattvy, elementu přírody v čase. Spinel (narama) je drahokam, který dle kašmírských bráhmanů usměrňuje chaos přírody do řeky usměrněných výhod a ochran před neuspořádaností podvědomí (karmy), v souladu s elementem osobnosti člověka, jeho tattvou. Tattva v tomto významu je dech přírody, rytmus času jehož fáze se jmenují po elementech přírody (prthiví, džala, tédžah, váju, ákáša, země, voda, oheň, vzduch a pátý element). K tattvám, elementům přírody bráhmanští učenci přiřazovali drahokamy, protože byli přesvědčeni, že žádný předmět nelze oddělit od času a že všechny objekty jsou jen projevy dechu času. Spinely byly také svázány s vhodnými hodinami pro jejich nošení, jako to bylo u jiných drahokamů, se čtyřmi kastami starověké indické společnosti a ideami buddhistické a védské kosmologie. Za nejvzácnější je pokládán kobalt spinel ze Srí lanky. Spinely byly také drahokamy bohyně Anahíty na Pamíru, kameny ráje, drahokamy růžového Buddhy milosti Amitábhy, kameny lásky Kristovy a klenoty muslimského ráje. Ústní prameny, písemné tradice a archeologické nálezy dokládají jeho oblibu za poslední 3000 let. Al-Birúní ve své Mineralogii věnuje lálu, spinelu, značnou pozornost, vychvaluje jeho moc, cenu a šperky v pokladnicích muslimských vládců a byzantských císařů.", "section_level": 1}, {"title": "Naleziště.", "content": "Řídce se vyskytující minerál. Pamirské spinely jsou známy asi od pátého století př. n. l. z archeologických nálezů střední Asie. Od VII století se již těží pravidelně jako pověstné růžové až červené spinely v Tádžikistánu (kuch-i-lal) v Pamiru. Třetí lokalitou byl barmský Mogok, který proslavil rubín a safír. V nové době je to Tanzanie, lokalita Tunduru, Morogoro - Mahenge s pestrou škálou barev,obrovskými krystaly červeného spinelu a padprádža spinelem. Na Madagaskaru spinely doprovázejí safíry, další novou lokalitou je Luc Yen ve Vietnamu s dalšími menšími nalezišti. Lokalita Hunza v Hindukúši a provincii Junan v Číně není prvořadá pro brousitelnou kvalitu spinelů (Robert Nový Áditjavéda 2007).", "section_level": 1}, {"title": "Citace.", "content": "Drahé kameny starověku, vyd. Onyx,R. Nový, Časopis Vesmír výsledky výzkumu J. Hyršla o kamenech Svatováclavské koruny. Robert Nový, Badakhshan lál, legendy a historie těžby spinelu v Pamiru./> Mineralogija, Al-Biruni, Akademie nauk SSSR, 1963 Tajemství chrámových pokladů, Jaroslav Bauer, Papyrus, 1993 žurnál Der Aufschluss, no 1, 1990, Spinelle atraktive,aber wenig bekannte edelsteine J. Kouřimský, Drahé kameny SSSR, Národní muzeum Praha, 1985 Mineralogie, František Slavík, Praha, 1952 zpravodaj pala international. Áditjavéda,zasvěcení Véd o drahokamech starověké Indie, Robert Nový, 2007.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "české korunovační klenoty", "section_level": 1}], "src_summary": "Spinel (Agricola, 1546), chemický vzorec MgAlO, je krychlový minerál patřící do skupiny spinelidů.Název pochází pravděpodobně z latinského \"spina\" – trn, podle ostrých oktaedrických krystalů.", "tgt_summary": "Spinel () is the magnesium/aluminium member of the larger spinel group of minerals. It has the formula MgAlO in the cubic crystal system. Its name comes from the Latin word \"spinella\", which means \"spine\" in reference to its pointed crystals.", "id": 315830} {"src_title": "Vypařování", "tgt_title": "Evaporation", "src_document": [{"title": "Vypařování a var.", "content": "Kapaliny se vypařují při každé teplotě. Rychlost vypařování je závislá na tenzi nasycených par a to tak, že s vyšší tenzí nasycených par se rychlost vypařování zvyšuje. Rychlost vypařování tedy roste s teplotou. Pokud tenze nasycených par nad kapalinou dosáhne takové hodnoty, která je rovna tlaku okolního prostředí, začnou se páry nad povrchem kapaliny rozpínat, čímž umožňují rychlejší tvoření nových par, neboť jim uvolňují prostor nad povrchem kapaliny. Takovéto intenzivní vypařování, které probíhá nejen na povrchu, ale také uvnitř kapaliny, se nazývá var. Jedná se o skupenskou přeměnu, která za daného tlaku probíhá při konstantní teplotě, tzv. teplotě (bodu) varu. Teplota varu je závislá na tlaku okolního prostředí. Rychlost této skupenské přeměny je závislá na množství tepla přiváděného do vařící se kapaliny.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "K vypařování dochází za jakékoli teploty kapaliny. Rychlost vypařování závisí na:", "section_level": 1}, {"title": "Fázový diagram pro vypařování.", "content": "Na příkladu diagramu formula_1 je vidět, že fázová přeměna kapaliny v páru je provázena změnou objemu. Objem kapaliny formula_2 před fázovou změnou (bod \"1\" na ) je tedy odlišný od objemu plynu formula_3 po fázové změně (bod \"2\" na ). Při vypařování se objem vždy zvětšuje, tzn. formula_4. Při vypařování za stálého tlaku se teplota nemění. Izobarické vypařování je tedy současně také izotermické. Na se čára \"a\" nazývá \"dolní mezní čára\", čára \"b\" je označována jako \"horní mezní čára\". Bod \"K\" se nazývá kritický bod a formula_5 je kritický tlak. Čára \"c\" označuje izotermickou expanzi kapaliny, \"d\" vypařování kapaliny (děj izobaricko-izotermický), \"e\" je pak izotermická expanze nasycené páry ze stavu \"2\" na přehřátou páru. Čára \"f\" pro přehřátou kapalinu a čára \"g\" pro přechlazenou (podchlazenou) páru označují nestabilní (metastabilní) stavy. Oblast \"A\" je \"oblastí kapaliny\", \"B\" je \"oblastí přehřáté páry\" a \"C\" je \"oblastí sycení\". Horní mezní čára je čarou nasycené páry, což představuje konec vypařování nebo naopak počátek kondenzace. Dolní mezní čára je hranicí oblasti samostatné kapaliny, jde tedy o možný počátek vypařování nebo konec kondenzace. Mezi dolní a horní mezní čarou dochází k samotné fázové přeměně, během níž existuje současně kapalina i pára, tzn. jde o směs dvou fází. Při postupu od bodu \"1\" k bodu \"2\" bude tato směs obsahovat stále více páry a méně kapaliny. Poměr hmotnosti páry ve směsi k celkové hmotnosti směsi se nazývá suchost. Měrné výparné teplo je pro určitou kapalinu závislé na teplotě. Podle Clausius-Clapeyronova rovnice klesá toto teplo s rostoucí teplotou a pro kritickou teplotu formula_6 je nulové.", "section_level": 2}, {"title": "Troutonovo pravidlo.", "content": "Mezi molárním skupenským vypařovacím teplem a teplotou varu (v kelvinech) za normálního atmosférického tlaku platí tzv. Troutonovo pravidlo (též Pictetovo-Troutonovo pravidlo)", "section_level": 2}], "src_summary": "Vypařování je skupenská přeměna, při které se kapalina mění na plyn pouze z povrchu (ne z celého objemu, jako při varu). Kapalina při vypařování odebírá teplo z okolí. ", "tgt_summary": "Evaporation is a type of vaporization that occurs on the surface of a liquid as it changes into the gas phase. The surrounding gas must not be saturated with the evaporating substance. When the molecules of the liquid collide, they transfer energy to each other based on how they collide with each other. When a molecule near the surface absorbs enough energy to overcome the vapor pressure, it will escape and enter the surrounding air as a gas. When evaporation occurs, the energy removed from the vaporized liquid will reduce the temperature of the liquid, resulting in evaporative cooling. ", "id": 2244138} {"src_title": "Strupovitost jabloně", "tgt_title": "Apple scab", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Mycelium je hnědavé. Konidiofory vznikají na myceliu ve svazečcích a jsou většinou jednobuněčné, hladké. Konidie jsou vejčité až kyjovité jednobuněčné až dvoubuněčné o velikosti 17-20 x 7-8 μ. Plodnice jsou kulovité 12 -16 μ veliké, vyčnívající z odumřelého pletiva listu nebo plodu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojový cyklus.", "content": "Infekce začíná na jaře, kdy vhodné teploty a vlhkost podporuje šíření askospor. Infekce nastávají v rozmezí teplot od 0,5-30 °C, teplotní optimum je 17-24 °C. Maximum je 28 °C. Důležitá je dostatečná doba ovlhčení listů. Askospory jsou zdrojem a příčinou primárních infekcí. K infekci askosporami dochází pouze ve dne (askospory potřebují k vyklíčení světlo). Askospory bývají zralé v době rašení jabloně, nejpozději však ve fázi myšího ouška. Období uvolňování askospor začíná v teplejších oblastech v první (většinou až v druhé dekádě ) dubna, pokračuje během května až do poloviny (výjimečně do konce) června. Masová zralost a největší nebezpečí infekce nastává od fenofáze růžového poupěte a trvá max. 2 týdny po odkvětu. V tomto období se uvolní 90-95 % askospor. Spóry stoupají do vzduchu z půdy na povrch citlivé dřeviny kde klíčí a mohou přímo proniknout přes kutikulu pokožku rostliny. Poté se rozvíjí nepohlavně, nastává stádium množení konídiemi jenž klíčí na nových oblastech hostitelského stromu. Během vegetace vytváří patogen na listech nepohlavní fruktifikační orgány, které jsou zdrojem sekundárních infekcí. K infekci konidiemi může dojít ve dne i v noci. Cyklus sekundárních infekcí pokračuje po celé léto, až do doby, než listy a ovoce opadají ze stromu při nástupu zimy. U \"Venturia inaequalis\" přezimují většinou nezralé peritecia, které tvoří novou generaci askospór jenž jsou rozšiřovány následující jaro. Patogen je fakultativním parazitem. Pohlavní stadium (teleomorfa) i nepohlavní (anamorfa) stadium tvoří na sebe navazující úseky úplného vývojového cyklu houby, se zcela odlišnými ekologickými nároky i způsobem života. Během svého vývojového cyklu prochází fází s parazitickým způsobem výživy na živých pletivech hostitele a obdobím, kdy přetrvává jako saprofyt ve stromatech v pletivech opadaných listů nebo na napadených, ale přezimujících plodech (BEDNÁŘ, 2003).", "section_level": 1}, {"title": "Symptomy.", "content": "Choroba napadá zejména listy a plody, někdy letorosty a květy. Na listech vznikají po obou stranách žluté, hnědozelené černozelené povlaky, které později hnědnou až černají a vytváří korkovité nebo strupovité skvrny. Poškozená místa nekrotizují a silně napadené listy opadávají. Podobné symptomy se vyskytují i na plodech. Mladé plody a případně i květy předčasně opadávají. Silně napadené starší plody jsou deformované často praskají a následně bývají napadeny hnilobami. K nákaze plodů může dojít až těsně před sklizní, přičemž se symptomy projeví až během skladování. Hospodářsky může choroba negativně ovlivnit výnos, jeho snížením o 20-40 % a významně snížit kvalitu plodů.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana rostlin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ošetření při výskytu.", "content": "Při kurativní ochraně ošetřujeme až po splnění podmínek pro infekci. Tento systém vychází ze znalosti vzájemného vztahu mezi dobou ovlhčení, teplotou a intenzitou infekcí. Lze rovněž kombinovat kurativní a preventivní ošetření. Doporučené přípravky: Proti některým fungicidům jsou, nebo se očekává že brzy budou, některé kmeny houby rezistentní. Přípravky jsou různě efektivní ve svém účinku.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "Zapravení listů do půdy rotavátorováním, nebo shrabání a kompostování listů.", "section_level": 2}, {"title": "Běžné komerční sady.", "content": "Vysazování rezistentních odrůd. Snížení vlhkosti listů, je třeba zajistit dostatečné vzdušnou korunu stromu prořezáváním a vhodnou agrotechnikou. Důležitá je vyvážená výživa, je třeba se vyhnout hustému olistění. Vhodné je omezení infekce z primárních zdrojů - shrabání listí. Během trvajícího nebezpečí infekce od vyrašení do června a to v intervalu 7-14 dní. Interval mezi postřiky je vždy závislý na fungicidu, infekčním tlaku patogena a intenzitě růstu. Maximální ochrana musí být prováděna v období od fenofáze růžového poupěte do max. 2 týdne po odkvětu. K chemické kontrole může být použita řada sloučenin. Benzimidazolové fungicidy (např. Benlate, který je nyní zakázán v mnoha zemích kvůli jeho obsahu toxicky vázaného benzenu) fungovaly dobře, ale rezistence patogenní houby může vzniknout rychle, podobně jako u řady dalších chemických skupin. Kontaktní fungicidy nejsou náchylné k rezistenci. Měďnaté fungicidy nebo Bordeauxská jícha jsou směsi tradičně používané ale méně účinné než chemické fungicidy a mohou způsobit rzivost plodů. Sirné přípravky poskytují jistou kontrolu. Doba použití a koncentrace se liší podle přípravku.", "section_level": 3}, {"title": "Doporučené dostupné fungicidy.", "content": "Účinnost přípravků může být různá.", "section_level": 4}, {"title": "Alternativy.", "content": "V komerčních sadech se 60% údržby vztahuje k prevenci strupovitosti. V malých zahradách, kde mnoho běžných ošetření není možné je použití odrůd s vyšší snášenlivostí nebo geneticky rezistentních vůči strupovitosti jediným skutečným řešením. Použití 5% močoviny před opadem listí na podzim zamezuje rozvoji askospor a zvyšuje výnosy. Vhodná doba pro ošetření močovinou je po sklizní ovoce, ale před opadem listí. Zalévání 5% močovinou musí být provedena do jednoho týdne od opadu listí pro maximální účinnost. Je důležité, aby nebyla močovina použita příliš brzy, tak aby nebylo omezeno vyzrávání pletiv. Druhá aplikace na zemi, na jaře 2% močovinou zajišťuje ochranu před přežilými peritecii. V ekologickém zemědělství, místo toho, aby byla použita technická močoviny, může být použita moč. Kravská moč obsahuje přesně ideální proporce 4 až 5% močoviny. Gupta (1989) získal 100% snížení rozšíření askospor s kravskou močí neředěnou nebo ředěný na polovinu. Větší zředění bylo méně účinné. Pokud jde o močovinu, použití aplikace močoviny snižuje produkci askospor, vývoj perithecií a zlepšuje růst listové hmoty. Lidská moč (2,3% močoviny), je také použitelná. Hills (1983) doporučuje postřik spadaného listí močí a rozsekáním snížení velikosti listů, čímž by měl být usnadněn rozklad.", "section_level": 3}, {"title": "Odolné odrůdy.", "content": "Drtivá většina odrůd jabloní pěstovaných až do dvacátého století byla náchylná k nákaze. Priorita byla omezena na zdánlivou kvalitu růstu kultivaru a kvalitu plodu. Dnes jsou rychle šlechtěny odolné odrůdy odolné proti strupovitosti. V případě neošetřování rostlin proti strupovitosti by bylo napadeno 95 až 100% z plodů odrůdy Golden Delicious ale jen 33% odrůdy Tramp Reinette a pouze 3% u Colapuy. V roce 1907, Charles S. Crandall začal výzkumný program na Universitě v Illinois kde vypěstoval jablka odolné odrůdy. V roce 1943, Fred Hugh převzal práci Ch. Crandalla a zjistil po obzvlášť studené a vlhké zimě, že většina stromů vysazených Crandallem trpí strupovitosti, kromě druhu Malus floribunda, který nesl gen odolnosti. Gen byl pojmenován Vf Ventura floribunda. Během následujících let našel jiné geny Nejvíce spolehlivé a trvanlivé geny rezistence jsou odvozeny z \"Malus baccata\" a \"Malus jackii sargenti\". Nejodolnější odrůdy jsou často nositeli jednoho genu rezistence a dřeviny nejsou imunní proti jiným kmenům strupovitosti. V roce 1988, bylo zjištěno, poprvé v Německu, Anglii a ve Francii, že se rezistence jabloní Vf rozpadla kvůli mutaci na odrůdě Champignon. Výzkumníci doufají, že dokáží vložit všechny geny rezistence do komerčních kultivarů a vytvářet tak nové multi-rezistentní kultivary. To by mohlo být provedeno prostřednictvím konvenčního šlechtění, ale bude to vyžadovat dalších 50 let práce k dokončení úkolu. Mezi odrůdami geneticky rezistentními nebo spíše odolnými jsou staré odrůdy jako například jablko Alfred Jolibois, reinette franche (Goldreinette, Zlatá reneta), la reinette de Flandre, la reinette d'Armorique, reinette du Mans, la Patte de Loup. Z nových odrůd jsou to: Z domácích odrůd jsou uváděny. 'Ametyst', 'Angold', 'Biogolden', 'Blaník','Dantes', 'Dolores', 'Durit', 'Heliodor',' Karmína ', 'Kordona','Lotos ', 'Lipno', 'Luna','Melodie ', 'Nela', 'Opal', 'Orion', 'Otava ', 'Produkta ', 'Pyrop', Rajka ','Red Topaz ','Rondo ','Rosana ', 'Rozela','Rubinola ', 'Sirius', 'Sonet','Svatava ','Topaz ','Vanda ','Viktoria ', 'Vysočina' (NESRSTA et al., 2007)", "section_level": 3}, {"title": "Variabilita rezistence.", "content": "Již v roce 1899 Aderhold pozoroval, že rezistence jedné odrůdy je variabilní v různých lokalitách a je tedy závislá na interakci dané odrůdy a konkrétního prostředí (Aderhold, 1899). Následné výzkumy toto pozorování potvrdily a ukázaly, že konkrétní populace patogena silněji napadá odrůdu, ze které pochází (Sierotzki, 1994).", "section_level": 4}, {"title": "Ekologické preparáty.", "content": "Někteří ekologičtí zemědělci tvrdí, že působí postřik výluhem z přesličky, rozložených kopřiv nebo extrakty z mořských řas, které i zlepšují odolnost listoví, ale žádné vědecké údaje zatím toto tvrzení nepodporují. Použití biopreparátů (antagonistických druhů hub \"Athelia bombacina, Microsphaeropsis ochracea,Chaetomium sp\"., aj.) je stále ve fázi experimentálního ověřování. Účinnost testovaných biopreparátů byla nepřímo úměrná k termínu podzimní aplikace (pozdní aplikace byly méně účinné)", "section_level": 3}], "src_summary": "Strupovitost jabloně je houbová choroba některých druhů jádrovin způsobená houbou \"Venturia inaequalis\" (synonymum \"Spilocaea pomi\", \"Fusicladium dendriticum, Didymosphaeria inaequalis, Endostigme inaequalis, Sphaerella inaequalis, Spilosticta inaequalis\"). Houba parazituje na rostlinách rodu jabloň, jeřáb, hloh, hlohyně a lokvát \"Eriobotrya japonica\". Hospodářsky nejvýznamnější jsou poškození jabloní. Výrazné jsou odrůdové rozdíly u jabloní v citlivosti k strupovitosti. Genetické analýzy populací houby \"V. inaequalis\" ukazují, že vlivem sexuální reprodukce každou zimu a selekčním tlakem ze strany hostitele a prostředí dochází k rekombinacím patogena, k jeho vývoji a vytváření nových alelických sestav ovlivňující jeho virulenci (Boone, 1971, Leonard 1987). To má ale i přímý vliv na odolnost rezistentních odrůd a také použitelnost chemické ochrany. Pokud byla dříve odrůda 'Golden Delicious' hodnocena jako odolná vůči strupovitosti, nyní je hodnocena jako středně odolná.", "tgt_summary": "Apple scab is a common disease of plants in the rose family (Rosaceae) that is caused by the ascomycete fungus \"Venturia inaequalis\". While this disease affects several plant genera, including \"Sorbus, Cotoneaster,\" and \"Pyrus\", it is most commonly associated with the infection of \"Malus\" trees, including species of flowering crabapple, as well as cultivated apple. The first symptoms of this disease are found in the foliage, blossoms, and developing fruits of affected trees, which develop dark, irregularly-shaped lesions upon infection. Although apple scab rarely kills its host, infection typically leads to fruit deformation and premature leaf and fruit drop, which enhance the susceptibility of the host plant to abiotic stress and secondary infection. The reduction of fruit quality and yield may result in crop losses of up to 70%, posing a significant threat to the profitability of apple producers. To reduce scab-related yield losses, growers often combine preventive practices, including sanitation and resistance breeding, with reactive measures, such as targeted fungicide or biocontrol treatments, to prevent the incidence and spread of apple scab in their crops.", "id": 2353952} {"src_title": "Kuna lesní", "tgt_title": "European pine marten", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kuna lesní je štíhlá, v porovnání s většinou lasicovitých dlouhonohá šelma s dlouhým huňatým ocasem a světle hnědě, čokoládově až černě zbarvenou srstí. Přední i zadní končetiny má vyzbrojeny ostrými drápy, tlamu zase ostrými zoubky vhodnými k rychlému usmrcení kořisti. Od jiných lasicovitých ji můžeme rozeznat podle celkem velkých ušních boltců. Na rozdíl od jediné příbuzné vyskytující se na území ČR kuny skalní má na hrdle nažloutle bíle až žlutě zbarvenou skvrnu, nedosahující až na přední končetiny. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší, pouze velikostí – samec je zřetelně větší než samice.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Kunu lesní nalezneme ve vlhkých lesních komplexech, nejčastěji pak v jehličnatých nebo smíšených, občas se objeví i v parcích, na vesnicích nebo v menších městech. Je aktivní večer a v noci, kdy se vydává za potravou, kterou tvoří především malí savci, ptáci, hmyz, žáby, ale i ptačí vejce, různé plody nebo med, příležitostně i mršiny. Její nejoblíbenější kořistí jsou veverky. Poměrně často uloví i větší živočichy, jako jsou králíci a zajíci. Má skvěle vyvinutý sluch a zrak, kterým dokáže zaznamenat i malé druhy živočichů. Sama se přitom občas stává obětí vlků, zdivočelých psů, rysů, větších dravců nebo lišek. Přes den se ukrývá ve vlastnoručně vyhloubených doupatech v dutých stromech nebo opuštěných veverčích i ptačích hnízdech vystlaných trávou nebo jinými rostlinami. Na stromech umí dobře šplhat a skákat a pokud je to nutné, tak dokáže na zemi i poměrně rychle běhat. Je značně vytrvalá při pronásledování kořisti. Kuna lesní je územní a své teritorium si značí trusem. Pohlavní dospělosti dosahuje ve druhém až třetím roce života. Páří se v červenci a srpnu a díky utajené březosti (zárodek se v děloze po určitou dobu nevyvíjí) rodí 2–6 mláďat v březnu nebo dubnu, po 8–9 měsících březosti. Mláďata se rodí zcela nemohoucí, slepá a málo osrstěná. Oči se jim otevírají po 7 dnech života a mateřské mléko sají po dobu 3 měsíců. Svá rodná doupata opouštějí po dvou měsících a plně nezávislá jsou po šesti měsících života. V přírodě se dožívá průměrně 15 let.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a početnost v ČR.", "content": "Kuna lesní je na území České republiky hojně rozšířeným druhem vyskytujícím se až do nadmořské výšky kolem 1 600 m. Dlouhá léta podléhala tvrdému pronásledování a lovu kvůli její vysoce žádané kožešině, která je nejcennější v porovnání s jinými šelmami žijícími na území ČR. Díky přísným ochranářským opatřením je však její početnost dnes znovu pod kontrolou a dle Červeného seznamu IUCN se jedná o málo dotčený druh. V Česku je celoročně chráněná s výjimkou období od 1. listopadu do konce února.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuna lesní (\"Martes martes\") je středně velká lasicovitá šelma rozšířená na celém území Evropy až na její západní a zčásti i severní část, a Asii až po Írán a západní Sibiř.", "tgt_summary": "The European pine marten (\"Martes martes\") is a mustelid native to Northern Europe. It is known most commonly as the pine marten in anglophone Europe, and less commonly also known as baum marten, or sweet marten.", "id": 2035257} {"src_title": "Helmut Newton", "tgt_title": "Helmut Newton", "src_document": [{"title": "Život a kariéra fotografa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život v Berlíně, 1920–1932.", "content": "Helmut Newton, původním jménem Helmut Neustäedter, se narodil 13. října 1920 v berlínské městské části Schöneberg. Pocházel z dobře situované židovské rodiny. Jeho matka Claire se po smrti svého prvního muže provdala za Maxe Neustädtera, který pocházel z chudé slezské rodiny. Po prvním muži převzala továrnu na knoflíky a přezky na opasky. Helmutův bratr Hans byl synem z prvního manželství, Helmut z druhého. Jako malý byl Helmut velice rozmazlován, z čehož vyplývá jeho neschopnost se soustředit delší dobu na konkrétní věc (neustále střídal zájmy,jako malé dítě hračky,u ničeho nevydržel déle než 3 dny). Jeho maminka ho stylizovala jako dívku a malý Helmut nosil dlouhou dobu účes jako páže. Otec se nakonec rozhodl sám zakročit a z Helmuta udělat muže. Nechal ho ostříhat a přihlásil ho na gymnastiku a plavání, které se později stalo jeho vášní. V útlém věku měl také přístup k časopisům svého bratra – Das Magazin, který obsahoval nahé modelky, jejichž popisovanou vizáž (vysoké úzké podpatky) lze nalézt na mnoha Newtonových fotografiích (v jeho rekvizitách, které často při focení používal, najdeme také lesklé černé dámské boty na velmi vysokém podpatku). Jeho první emotivnější zážitek, jímž se nechal později inspirovat, byla slavná Červená Erna, známá berlínská prostitutka s rudými vlasy a vysokými červenými jezdeckými botami, kterou mu ukázal při jedné vycházce jeho bratr. Mezi další inspirace patřily knihy od Arthura Schnitzlera nebo Stefana Zweiga, plné erotických náznaků. Helmutův otec tyto knihy uzamykal v domácí knihovně, avšak Helmut si k nim cestu našel. Helmut Newton našel vztah k fotografii již ve svém mládí jako student reálného gymnázia. Svůj první fotoaparát Agfa Box Tengor si pořídil v roce 1932. První snímky z tohoto fotoaparátu vznikly v podzemní dráze, poslední fotografie však byla vyfocena na povrchu (snímek věže), a ta byla rozhodujícím okamžikem pro kariéru fotografa. Kolem roku 1933 pravidelně v novinách Berliner Illustrierten Zeitung obdivoval snímky Martina Munkácsiho nebo Heinze Perckhammera, konkrétně fotografie modelek v BMW. Sám vyhledával knihy a časopisy, aby se mohl vzdělávat v oboru fotografie. V té době byl velice známým fotograf Brassaï, jehož tvorbu také Newton zaznamenal a pokoušel se fotografovat noční Berlín. Newton nikdy neskrýval svou sexuální náruživost v mladších letech. Za zmínku stojí, že ponechával nebo nechával přimalovávat modelkám pod očima kruhy, protože se tehdy věřilo, že jsou projevem nadměrného masturbování. Krátce pracoval jako poslíček pro dva fotografy, kteří pracovali pro noviny. V roce 1934 vyšly Norimberské zákony a Helmut musel z reálného gymnázia odejít. Začal navštěvovat Americkou školu v Berlíně. Ta donutila Helmuta rychle se přizpůsobit studiu v angličtině; tehdy nemohl tušit, že tento jazyk mu bude v budoucnu tak užitečný. Ukázalo se však, že jeho vztah k fotografií (a též dívkám) byl mnohem silnější než škola. Ze školy nakonec odešel a rozhodl se stát kameramanem u jednoho příbuzného v Londýně, s čímž jeho otec nesouhlasil, a proto se nakonec rozhodl pro dráhu fotografa. Život Židů se přiostřil a jeho otec se dostal do potíží s továrnou. Kvůli emigraci podstoupilo mnoho Židů programy dalšího vzdělávání. Aby Helmut mohl vykonávat své řemeslo, nastoupil jako učedník u známé berlínské fotografky Yvy (Else Simonové). Yva fotografovala portréty nebo módní fotografie. Fotografie Palomy Picassové vznikla v souvislosti s dívkou, která pracovala v laboratoři u Yvy a nosívala monokl, jenž Helmuta velmi zaujal. Tento monokl patří jako jiné předměty do rekvizit, které často s sebou nosíval Helmut na focení (na obrázku je Paloma Picassová). Ateliér Yvy byl učedníkům večer po práci k dispozici. Tady Helmut fotil své přítelkyně, ustrojené podle módních časopisů, a přál se stát fotografem slavného časopisu Vogue. Zhruba po roce a půl nemusel Helmut díky své píli za učení už platit, ale sám dostával od studia malé kapesné. Osud Yvy jako Židovky však na rozdíl od Helmuta Newtona skončil tragicky – v koncentračním táboře.", "section_level": 2}, {"title": "Emigrace v roce 1938 – Singapur.", "content": "Newton měl veliké štěstí a získal pas, aby mohl vycestovat. V osmnácti letech se vydal na cestu do Číny. Kvóty na přijímání Židů v Anglii a Americe byly vyčerpány, jediná země, která přijímala, byla Čína. Loď však cestou zakotvila v Singapuru, kde komise vybírala novou pracovní sílu na základě dovedností a vzdělání. Newton byl vybrán a začal pracovat jako fotograf pro noviny Straits Times. Tam se mu však nedařilo a brzy ho propustili. Jeho partnerkou se stala o mnoho starší členka komise Josette Fabienová. Ta pomohla Helmutovi otevřít si ateliér v obchodním domě Robinson's, aby se mohl živit jako portrétní fotograf. Více než fotografii se však Helmut oddával své o mnoho let starší milence, která si na něj po čase začala dělat příliš velké nároky, což Helmuta odrazovalo.", "section_level": 2}, {"title": "Austrálie, 1940–1956.", "content": "Válka začala hrozit i v Singapuru, proto byli Židé internováni do tábora Tatura One v Austrálii. Život v táboře byl pro Helmuta relativně pohodlný. Po dvou letech byl spolu s dalšími internovanými propuštěn a pracoval jako sběrač broskví v Sheppartonu ve Viktorii. Po sklizni neměl příliš na vybranou a byl nucen se v Melbourne přihlásit do armády. Dosud byl Helmutův život více zábavou než povinnostmi, a ani služba v armádě nebyla výjimkou, jak popisuje ve svém životopise. V roce 1946 když opouštěl australskou armádu, se rozhodl, že si kvůli vysněné kariéře změní jméno z Neustaedter na Newton. Po nějakou dobu se snažil prorazit jako umělecký fotograf nabízením svých fotografií v obchodech s oblečením. Později, již ženatý s June, fotografoval portréty a svatby. Jeho žena mu vypomáhala v kanceláři s prodejem. Po nějaké době začal s módními fotografiemi a snímky pro katalogy, avšak obchodu se moc nedařilo, protože fotografie musely odrážet trendy z Ameriky a nebylo možné rozvíjet vlastní styl. Příležitost na sebe nedala dlouho čekat a Helmut dostal nabídku na vydání anglického \"Vogue\" v Austrálii a v roce 1956 mu byla nabídnuta dokonce jednoletá smlouva nezávislého spolupracovníka Vogue v Londýně.", "section_level": 2}, {"title": "Londýn a Paříž – Vogue, Jardin des Modes, 1957–1959.", "content": "Helmut s June se odstěhovali do Evropy, kde začala jeho kariéra ve Vogue. Začátky pro něj nebyly lehké, se svými fotografiemi nebyl spokojen ani on, ani redakce, a tak dostával k focení rubriky s modelkami, které mu osobně ani moc neimponovaly. Počáteční neúspěchy lze připisovat i jeho velké nechuti k Londýnu, která vyvrcholila odjezdem do Paříže. V Paříži dostal nabídku pracovat v Jardin des Modes (vydavatelství Condé Nast), v té době nejrevolučnějším módním časopise v Evropě. V roce 1957 pracoval v Berlíně pro časopis Constanze, aby mohli nadále vést se ženou nákladnější život v Paříži. Práce pro Constanze byla velmi náročná, ale Helmut věděl, že aby se mohl prosadit jako významný módní fotograf, musí nejprve pracovat jako redakční fotograf v časopise.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Austrálie, 1959–1961.", "content": "Velkou oporou pro Helmuta byla jeho žena June, která ho nikdy nezrazovala v jeho práci. Začátkem roku 1959 odjel Helmut zpět do Austrálie, kde pracoval pro australské vydání Vogue, jeho žena jako herečka dostala pracovní nabídku v Londýně, po půl roce následovala Helmuta do Austrálie. Dva roky uplynuly a Helmut se rozhodl vrátit do Paříže, protože si byl vědom toho že v Austrálii kariéru fotografa neuskuteční. Nebyl se svou prací stále spokojen i přesto, že se mu s partnerem Henrym Talbotem velmi dařilo. Navzdory jeho nepostradatelnosti v australském Vogue odjel Helmut do Evropy naplnit svůj sen.", "section_level": 2}, {"title": "Průlom v kariéře, Paříž – Vogue, 1961–1981.", "content": "V Paříži pracoval pro francouzské vydání Vogue. Jeho provokativní erotické snímky často se sadomasochistickými nebo fetišistickými podtexty byly i přes svou odvážnost úspěšné. Občas také pracoval pro londýnskou pobočku Vogue a kromě jiného fotografoval i pro módní časopis Queen. Časem získal v oboru jméno a byl uváděn jako autor fotografií, čehož by jako reklamní fotograf nikdy nedosáhl. Vzhledem k práci v různých konkurenčních časopisech a okolnostem z toho vyplývajícím byl po sporu se šéfredaktorkou francouzského Vogue v roce 1964 z časopisu propuštěn. Další pracovní nabídku získal v Elle, po dvou letech práce se však do Vogue vrátil, neboť tam došlo ke změně šéfredaktora. Jeho žena díky tomu, že dokázala nemocného Helmuta zastoupit při jedné důležité zakázce, ho v 70. letech následovala v profesi fotografky.", "section_level": 2}, {"title": "Práce pro Vogue v New Yorku 1965–1973.", "content": "V roce 1965 dostal Helmut nabídku pracovat pro pobočku Vogue v New Yorku. Nabídka z New Yorku byla velkou výzvou pro ještě ne tolik známého fotografa, který si tak mohl vydobýt slávu, o níž tolik snil. Přístup americké šéfredaktorky Mrs. Vreelandové však byl poněkud jiný, než na jaký byl Helmut zvyklý z Evropy. Často se musely snímky předělávat, a práce v ateliéru pro něho byla utrpením (velice rád pracoval venku). Dva roky se pokoušel vyhovět náročným přáním Mrs. Vreelandové, ale nakonec s prací pro americký \"Vogue\" skončil. O několik let později, v roce 1971, se rozhodl pracovat znovu pro americký Vogue, tentokrát pro šéfredaktora Alexandra Libermana. Musel se přizpůsobit americkému stylu fotografie a být mnohem střídmější; zatímco evropská společnost přijímala Helmutovy fotografie s nadšením, v americkém prostředí procházely jeho fotografie vlastně cenzurou. V té době měl již zdravotní potíže. Posedlost slávou a penězi ho nutila často tvrdě pracovat beze spánku a za konzumace velkého množství tvrdých cigaret a kávy. Následkem byla těžká mrtvice. Nezlomen fyzicky se ovšem s novým zápalem vrhl do práce – ještě poměrně slabý se dal do focení spodního prádla v hotelovém pokoji, kde bydlel. V roce 1972 byl Helmut znovu hospitalizován kvůli katetrizaci srdce. Při zákroku bylo zjištěno, že Helmut trpí srdeční arytmií, což ho v práci samozřejmě výrazně omezovalo. Rok nato podstoupil léčbu elektrošoky, které arytmii na čas vyléčily, ovšem zanedlouho se nemoc vrátila. Zdravotní problémy zásadně ovlivnily tvorbu Helmuta Newtona. V této době vzniklo mnoho snímků se sexuální tematikou. Modelky působily agresivně, rázně, odvážně, byly postaveny do realistického prostředí. Na jeho fotografiích se setkáváme až s jakýmsi skrytým odporem a zároveň chtíčem ve společnosti luxusu a prestiže. „Co se mi zdá zajímavé, funguje ve společnosti s určitým tabu – a módní fotografie je o tomto druhu společnosti,“ říká Newton. Tento nekonvenční přístup přinesl Helmutovi slávu mezi módními fotografy.", "section_level": 2}, {"title": "První publikace – White Woman, 1976.", "content": "V roce 1976 byla vydána publikace White Woman, která nesla Helmutovo jméno. Kniha svým obsahem byla v té době nezvyklá, vycházela z výběru snímků vytvořených v této době a v souvislosti s ní přišel nový pojem – pornografická elegance. Navzdory negativní recenzi amerického publicisty, která vyšla se prodalo v Americe za první týden 1500 výtisků. Následovala řada dalších knih a katalogů. Helmut Newton’s Illustrated – Newtonův vlastní časopis, jehož šéfredaktorkou byla jeho žena June, byla vydána ve čtyřech výtiscích a mají dnes sběratelskou hodnotu.", "section_level": 2}, {"title": "Monte Carlo, 1981–2004.", "content": "V roce 1981 zažádal Newton se svou ženou o monacké občanství, které se jim podařilo získat a odstěhovali se do Monte Carla. V té době musela jeho žena June podstoupit operaci, což bylo pro sobeckého, v mládí velice rozmazlovaného Helmuta obrovským utrpením. Helmut všechno neustále fotografoval, i June při hospitalizaci. Fotoaparát byl pro něj bariérou mezi ním a realitou před objektivem, jak říkával. Tehdy si uvědomil, co pro něj jeho žena znamená, kolik mu dodávala po celou dobu síly. Musel užívat antidepresiva. Ta mu však pomohla se znova postavit na nohy a pokračovat v práci. Přišla nabídka z italského Vogue. Ve věku 79 let stále pokračoval ve své profesi, a to nejen pro Vogue. Dne 24. ledna 2004 podlehl Helmut Newton ve věku 83 let následkům automobilové nehody, kdy se snažil se svým Cadillacem vyhnout na Sunset Boulevardu protijedoucímu autu a narazil do zdi. Newton odjížděl z hotelu Marmont, který mu několik let sloužil jako rezidence v Jižní Kalifornii. Jeho ostatky jsou pohřbeny na Státním hřbitově III, Berlin-Schöneberg, Stubenrauchstraße 43-45.", "section_level": 2}, {"title": "Ohlédnutí za prací Helmuta Newtona.", "content": "Většina fotografií byla pořízena dvěma fotoaparáty Canon z roku 1991, kromě nich užíval i polaroidový přístroj. Helmut Newton velice nerad pracoval ve studiu a studia pouze pronajímal. Na focení využíval ponejvíce pětisetwatovou žárovku a mnoho různých baterek na noční snímky. Veškeré své nápady si zapisoval. Při přípravě focení byl naprosto precizní a často se připravoval na jedno focení mnoho dní. Náklady však zůstávaly většinou nízké. Helmutova sláva se tu a tam neobešla bez prohřešků. Při fotografování pro francouzský \"Vogue\" krátce po stavbě berlínské zdi se mu podařilo na jedné fotografii zachytit pamětní desku mladíka, který se snažil přes zeď uprchnout, byl však postřelen a vykrvácel. Po vydání \"Vogue\" vypověděly časopisu všechny německé firmy smlouvy na reklamy a modelka, která pózovala, nesehnala v souvislosti s těmito fotografiemi práci; také pózující policisté byli propuštěni. Tehdejší šéfredaktorka \"Vogue\" však Helmutovi nic nevyčítala. Práce pro \"Vogue\" byla potěšením i utrpením – neustálé vymýšlení nových témat, kde se fantazii meze nekladou; fotografování přílohy, která obsahovala 250–300 modelů šatů; módní přehlídky ad. 23 let fotil Helmut Newton pro \"Vogue\". Kromě \"Vogue\" pracoval také například pro \"Elle, Marie Claire, Queen, Nova, Playboy\" nebo \"Stern\". Při realizaci zakázky využíval Helmut Newton také čas ke své soukromé práci. Zákazníkům předkládal pak všechny fotografie, ale samozřejmě že jeho soukromý archív tvořily nakonec v mnohem větší míře jeho soukromé práce než části realizovaných zakázek. Jeho práce poukazuje na to, jak byl Newton fascinován ženami. Na jeho fotografiích najdeme ženy jako prostitutky, ženy jako muže. Veškerá tato inspirace pramení z Newtonova zájmu o ženy, o sexualitu, noční život prostitutek nebo i o kabaretní výstupy transsexuálů. Jedná se o část společnosti, kterou za denního světla běžně nespatříme a kterou společnost skrývá; Helmut Newton dokázal tuto její část jakýmsi způsobem přiblížit a nabídnout ji veřejnosti, aby ji přijala. Zároveň však neměl úplně pozitivní vztah k pornografii, byla pro něho hranicí, kterou nechtěl překročit, a přesto se jednou odhodlal nafotit pornografické snímky. Vzhledem ke svému četnému cestování nacházel inspiraci také v různých zemích. Mezi fotografy, kteří jej ovlivnili, patřili Brassaï a doktor Erich Salomon. Helmutova fantazie neznala mezí. V roce 1966 nafotil pro Queen sérii fotografií modelek stojících v interiéru, zatímco venku se odehrávalo bitevní drama. Tento návrh nebyl však přijat s nadšením. Mezi další připadlo focení umělých pannen z výkladních skříní, sadistické či masochistické náměty inspirované díly Arthura Schnitzlera a Stefana Zweiga, snímky s námětem paparazziú nebo s korzety a sádrovými obvazy, téma „nahá a oblečená“, která v roce 1981 vyvrcholila v sérii fotografií pro francouzský a italský Vogue a řada dalších. Helmut Newton byl také portrétní fotograf. Nafotil mnoho slavných a významných osobností, také řadu hereckých hvězd, jako je Sigourney Weaver, Catherine Deneuve, Sofia Lorenová nebo Raquel Welchová. Helmut rád užíval nových technologií nebo se snažil fotografování oživit něčím novým a dosud neužívaným. Tak vznikly pomocí kruhového blesku fotografie modelek s červenýma očima. \"La Machine de Newton\" – vynález, pomocí nějž se mohla modelka fotografovat sama. Přístroj se příliš neosvědčil, snímky nepatřily mezi nejlepší.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Za svou práci získal mnoho ocenění – cenu Tokyo Art Directors' Club, ceny American Institute of Graphic Arts awards a vyznamenání Germany's Kodak Award za fotografické knihy. V roce 1989 byl jmenován „Chevalier des Arts et des Lettres“ francouzským ministrem kultury. V roce 1990 získal cenu Grand Prix national de la photographie, v roce 1992 byl oceněn „Grosses Bundesverdienstkreuz“ federální spolkovou republikou Německo a „Chevalier des Arts, Lettres et Science“ Monakem. V roce 1999 mu uděli magazín Life cenu „Life Legend Award for Lifetime Achievement in Magazine Photography“, k jeho 80. narozeninám nakladatelství Taschen společně s designérem Philippem Starckem vytvořili monografii nazvanou Sumo, která váží 30 kg a obsahuje 480 stran. Kniha je podepsána samotným Helmutem Newtonem. Jedná se o limitovanou edici 10 000 výtisků a její součástí je speciálně navržený stolek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmut Newton (31. října 1920, Berlín, Německo – 23. ledna 2004, Los Angeles, USA) byl německý fotograf, který se proslavil především erotickými módními fotografiemi pro časopis Vogue.", "tgt_summary": "Helmut Newton (born Helmut Neustädter; 31 October 192023 January 2004) was a German-Australian photographer. He was a \"prolific, widely imitated fashion photographer whose provocative, erotically charged black-and-white photos were a mainstay of \"Vogue\" and other publications.\"", "id": 1559389} {"src_title": "Zámek Gripsholm", "tgt_title": "Gripsholm Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V místech dnešního zámku postavil kolem roku 1380 královský rada a družinník, držitel rozsáhlých území \"Bo Jonsson Grip\" hrad. Název je složeninou jeho jména a výrazu \"holm\" - ostrov, na němž byla stavba vybudována. Hrad byl v rukou jeho rodu až konfiskace zámků a hradů švédským králem Gustavem I. v roce 1526. Král nechal pevnost strhnout a na jejím místě nechal k obranným účelům postavit opevněný zámek s kruhovými nárožními věžemi. Z původního středověkého hradu zůstalo jen průčelí zdi. Od dob krále Gustava I. Vasy patřil Gripsholm švédské královské rodině a byl využíván jako její sídlo až do roku 1713. V letech 1563 až 1567 tu král Erik XIV. Švédský věznil svého nevlastního bratra Jana a jeho choť Kateřinu Jagellonskou. Bylo to také jedno z míst, kde byl vězněn král Erik, když jej Jan svrhl. Na hradě se narodil 20. června 1566 Janův syn Zikmund, pozdější král Polska a Švédska. V letech 1713 až 1773 zámek opět sloužil jako vězení, poté jej král Gustav III. s pomocí své manželky Žofie Magdaleny obnovil jako královské sídlo. V té době bylo také v jedné z věží vybudováno zámecké divadlo. Roku 1809 tu byl po převratu internován svržený švédský král Gustav IV. Adolf. V letech 1889 až 1894 prošel hrad rozsáhlou a kontroverzní rekonstrukcí podle návrhu architekta \"Fredrika Lilljekvista\", během níž byly odstraněny mnohé stavební prvky pocházející ze 17. a 18. století. Největší změnou bylo přidání třetího patra, plánovaná demolice křídla se naštěstí neuskutečnila.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Nyní je v hradě muzeum otevřené pro veřejnost. K vidění jsou četná umělecká díla. V části zámku se nachází \"Národní sbírka portrétů (Statens porträttsamlingar)\", jedna z nejstarších sbírek portrétů na světě, která obsahuje více než 2000 obrazů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zámek Gripsholm (švédsky: \"Gripsholms Slott\") je zámek v Mariefredu (Södermanland) ve Švédsku, je považován za jednu z nejvýznamnějších a nejlepších švédských historických památek. Nachází u jezera Mälaren na jihu středního Švédska, v obci Strängnäs, asi 60 km západně od Stockholmu.", "tgt_summary": "Gripsholm Castle () is a castle in Mariefred, Södermanland, Sweden. It is located by lake Mälaren in south central Sweden, in the municipality of Strängnäs, about 60 km west of Stockholm. Since Gustav Vasa, Gripsholm has belonged to the Swedish Royal Family and was used as one of their residences until the 18th century. It is now a museum, but it is still considered to be a palace at the disposal of the King and as such it is part of the Crown palaces in Sweden.", "id": 2010253} {"src_title": "Vojcek (divadelní hra)", "tgt_title": "Woyzeck", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prameny, historické vzory.", "content": "Historickým předobrazem Büchnerova \"Vojcka\" je Johann Christian Woyzeck, narozený 3. ledna 1780 v Lipsku jako syn parukáře. Ze žárlivosti ubodal dne 21. června 1821 46letou vdovu Johannu Christianu Woostovou v průchodu v lipské Sandgasse. Při procesu vystavil profesor medicíny Johann Christian August Clarus dvě dobrozdání o příčetnosti obžalovaného. Woyzeck byl po dlouhém řízení, ve kterém se za něj pomocí znaleckého posudku zasazoval i saský následník trůnu, odsouzen a 27. srpna 1824 veřejně popraven na hlavním náměstí v Lipsku. Tento historický podklad byl v poslední době obšírně editorsky zpracován. Tak jsou dnes všechny rozsudky a posudky týkající se historického Woyzecka přístupné v plném textu a zhodnoceny z hlediska právních dějin i dějin psychiatrie. Clarusovo dobrozdání s názvem \"Příčetnost vraha J. C. Woyzecka, podle zásad soudního lékařství řádně doložená\" (\"Die Zurechnungsfähigkeit des Mörders J. C. Woyzeck, nach Grundsätzen der Staatsarzneikunde aktenmäßig erwiesen\") vyšlo v odborném časopise \"Henkes Zeitschrift für die Staatsarzneikunde\". Büchnerův otec byl předplatitelem tohoto časopisu a vydával v něm sám případy ze své lékařské praxe. Z téhož časopisu měl Georg Büchner pravděpodobně i informace o tovaryši z tabákové továrny Danielu Schmollingovi, který 25. září 1817 zabil svou milenku Henriettu Lehneovou na planině Hasenheide u Berlína, a o plátenickém tovaryši Johannu Dießovi, který 15. srpna 1830 ubodal svou milenku Elisabeth Reuterovou v blízkosti Darmstadtu. Novější zdroj ukazuje i na další podklad: Dne 15. dubna 1816 zavraždil ševcovský tovaryš Johann Philipp Schneider, protože nemohl splatit své dluhy, tiskařského tovaryše Bernharda Lebrechta před Rýnskou branou v Darmstadtu. Následně si očistil ruce a obličej u bessungské brány v Darmstadtu a vypral svůj oděv v jezeře Großer Woog na okraji darmstadtského vnitřního města. Po činu se Schneider zdržoval v hostinci. Jistý holič nalezl Lebrechtovo tělo a vyrozuměl policii. Schneider byl identifikován na základě vražedné zbraně, odsouzen a popraven. Paralely k Büchnerovu dramatu jsou zjevné. Tento případ vydal roku 1816 jako separátní tisk štábní auditor Friedrich Schenk a advokát darmstadtského dvorního soudu Philipp Bopp jej roku 1834 pojal do své sbírky vybraných případů. Nedá se prokázat, že Büchner tuto publikaci znal, avšak mohl se s Boppem setkat přes společné známé z okruhu radikálních demokratů v Darmstadtu. Do činohry byla zapracována další historicky podložená skutečnost, totiž experimenty s hrachovou kaší, které prováděl gießenský vědec Justus von Liebig. Předmětem těchto pokusů na lidech byli vojáci, kteří se po tři měsíce museli stravovat výlučně hrachovou kaší. Cílem přitom bylo zjistit, zda by bylo možné vyživovat vojsko a dělnictvo mnohem levněji, pokud by jim člověk podával namísto příležitostného masa luštěniny bohaté na bílkoviny. Tento nutriční výzkum zcela ztroskotal: probandi brzy začali trpět halucinacemi, ztráceli kontrolu nad svaly včetně svěrače a močení. Neurologické symptomy choroby, které se u Vojcka při jednostranné hrachové stravě projevily, jsou přitom skutečné následky otravy přebytkem tzv. „neproteinogenních aminokyselin“. V rozvojových zemích, jako jsou Bangladéš nebo Etiopie, se dodnes vyskytují takové příznaky otravy u chudého obyvatelstva, které si může dovolit pouze extrémně jednostrannou stravu.", "section_level": 2}, {"title": "Rukopisy.", "content": "Georg Büchner začal s prací na \"Vojckovi\" během roku 1836 ve Štrasburku. Pro svou předčasnou smrt následujícího roku drama nedokončil. Celkově jsou k dramatu k dispozici – nepočítaje škrtnuté a zavržené pasáže – 31 výstupy z Büchnerovy ruky, které lze přiřadit pravděpodobně čtyřem vývojovým etapám. Nelze zjistit, jak Büchner zamýšlel tyto výstupy seřadit. Listy rukopisu nenesou žádná pořadová čísla, výstupy činohry nerozdělené na dějství nejsou číslovány. Mnohé výstupy jsou velmi krátké, a přesto samostatné. Inkoust rukopisu je natolik vybledlý, že Büchnerův bratr měl potíže s rozšifrováním díla, a i proto je nezahrnul do prvního souborného vydání Büchnerových spisů z roku 1850. Fragment \"Vojcka\" existuje v rukopisných náčrtech několika znění, které jsou nyní uchovávány ve Výmaru v Archivu Goetheho a Schillera. Faksimile rukopisů vydal roku 1981 Gerhard Schmid. Rukopis se zachoval v této podobě:", "section_level": 2}, {"title": "Ediční historie.", "content": "Zlomkovitost hry měla pro její uveřejnění – jakož i na inscenování – zásadní důsledky. Rukopisy musely být učiněny opět čitelnými, transkribovány, muselo být stanoveno pořadí výstupů pro uvádění na scéně. Pro vykladače \"Vojcka\" i pro specialisty na Büchnerovo dílo se nabízela řada příležitostí k diskusi. Čtrnáct let po smrti Georga Büchnera vydal jeho bratr Ludwig Büchner roku 1850 \"Spisy z pozůstalosti\" (\"Nachgelassenen Schriften\"). \"Vojcek\" mezi ně nebyl zahrnut, protože rukopis byl silně vybledlý a z velké části nečitelný. Rakouskému spisovateli Karl Emil Franzos se podařilo rukopis chemickou procedurou učinit opět čitelným. Vydal tento zlomek roku 1879 ve značně přepracované v knize \"Georg Büchner: Sämmtliche Werke und handschriftlicher Nachlaß\" (\"Georg Büchner: Sebrané spisy a rukopisná pozůstalost\"). Jméno hlavního hrdiny zní podle Franzosova čtení \"Wozzeck\". Na začátek děje neumístil Franzos scénu na otevřeném poli za městem, ale \"scénu holení\" (nyní 5. výstup). Tato ediční rozhodnutí mají dopady ještě v současnosti: film \"Vojcek\" Wernera Herzoga například začíná scénou holení stejně jako znění vydané v rámci Projektu Gutenberg. Toto pořadi výstupů je použito mj. i v edici nakladatelství Oldenbourg-Verlag. O Franzosovu redakci \"Vojcka\" se opíral Paul Landau, který vydal roku 1909 další znění v \"Sebraných spisech Georga Büchnera\", které se od Franzosova vydání liší pouze v řazení některých scén. Tuto verzi využil Alban Berg jako podklad pro svou operu „Vojcek“. Teprve od edice Georga Witkowského (Lipsko 1920) se používá v originále správnější čtení \"Woyzeck\", které se postupně prosadilo i v divadelní praxi. Fritz Bergemann vydal Büchnerovy \"Sebrané spisy a dopisy\". Nedokončené \"Kriticko-historické vydání\" Wernera R. Lehmanna bylo i podkladem pro \"Mnichovské vydání\" v nakladatelství Carl Hanser Verlag roku 1980. \"Sebrané spisy, dopisy a dokumenty ve dvou svazcích\", vydané Henrim Poschmannem, je nejnovější edice souborného Büchnerova díla (od roku 2002 v brožované formě v nakladatelství Insel-Verlag). Burghard Dedner je spolu s Thomasem Michaelem Mayerem odpovědným redaktorem \"Studijního vydání\" v nakladatelství Reclam. Roku 2001 vydalo mnichovské nakladatelství K.G.Saur Verlag knihu a CD-Rom \"Georg Büchner: Woyzeck. Faksimile, Transkription, Emendation und Lesetext\", redigoval Enrico De Angelis (). V lednu 2006 vyšla aktuální edice \"Vojcka\" v 7. svazku \"Historicko-kritického vydání sebraných děl a spisů Georga Büchnera\", tzv. \"Marburského vydání\". Svazek s textem (svazek 7.1) editovali Burghard Dedner a Gerald Funk, svazek s komentářem (svazek 7.2) napsal Burghard Dedner. \"Marburské vydání\" bylo ukončeno v září 2013.", "section_level": 1}, {"title": "Drama.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přehled děje.", "content": "Prostý voják František Vojcek, který se snaží finančně podporovat svou družku Marii a jejich společné nemanželské dítě, pracuje jako vojenský sluha u svého hejtmana. Aby dosáhl přilepšení ke svému hubenému žoldu, který do krejcaru odevzdává Marii, nechává si bezskrupulózním doktorem pro pokusné účely naordinovat hrachovou dietu. Hejtman a doktor využívají Vojcka nejen fyzicky a psychicky, ale navíc ho i veřejně ponižují. Když Marie potají naváže milostný vztah s plukovním tamborem a Vojcek si potvrdí své klíčící podezření poté, co pozoruje Marii v hospodě se svým milencem při tanci, domnívá se, že slyší vnitřní hlasy, které mu přikazují, aby nevěrnou Marii zabil. Protože jeho peníze nedostačují ke koupi pistole, obstará si nůž, odvede Marii na večerní procházku do blízkého lesa a probodne ji tam na břehu jezera.", "section_level": 2}, {"title": "Pořadí výstupů.", "content": "V současnosti existuje několik knižních a jevištních verzí \"Vojcka\". Werner R. Lehmann rekonstruoval na základě Büchnerových rukopisů toto pořadí výstupů:", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštnosti Büchnerova stylu.", "content": "Oproti řeči soudobého klasického dramatu převládá ve \"Vojckovi\" hovorový jazyk ( \"„Aber mit der Natur ist’s was anders, sehn Sie; mit der Natur, das ist so was, wie soll ich doch sagen, zum Beispiel...“\") – Pomocí záměrného používání větných zlomků, elips a citoslovcí zpostředkovává Büchner autenticitu řeči. Současně slouží tato podoba hovorové řeči jako prostředek stupňování napětí. Mimoběžné hovory lidí zkonkrétňují Vojckovu osamělost a jeho hroutící se vztah k Marii. Navíc se Büchnerovi podařilo naznačit společenské postavení mluvčích pomocí různých jazykových úrovní. Doktor hovoří spisovně, zatímco řeč Vojcka a Marie, kteří náležejí k nejnižší společenské vrstvě, obsahuje nářeční prvky a gramatické chyby. Společensky výše situované postavy hovoří sice vesměs mluvnicky správněji, zabíhají však často do bezobsažných frází (např. doktor: \"... der Mensch ist frei, in dem Menschen verklärt sich die Individualität zur Freiheit\", 8. výstup) nebo se vyjadřují vágně a nepřesně ve formě tautologií (např. hejtman: \"Er hat keine Moral! Moral, das ist, wenn man moralisch ist, versteht Er!\", 5. výstup). Naproti tomu se Vojcek tam, kde sebere odvahu a hovoří z vlastního popudu, vyjadřuje velmi konkrétně a názorně. Kvůli používání četných metafor vzniká dojem, že nemyslí v logických pojmech, ale výlučně v obrazech (např. \"Über der Stadt is alles Glut! Ein Feuer fährt um den Himmel und ein Getös herunter wie Posaunen\", 1. výstup; \"... der liebe Gott wird den armen Wurm nicht drum ansehen, ob das Amen drüber gesagt ist, eh er gemacht wurde\", 5. výstup; \"... so ein schöner, fester, grauer Himmel; man könnte Lust bekommen, ein’ Kloben hineinzuschlagen und sich daran zu hängen\", 9. výstup; \"Wenn man kalt is, so friert man nicht mehr. Du wirst vom Morgentau nicht frieren\", 20. výstup; \"Nein, keine Schuh, man kann auch ohne Schuh in die Höll gehn\", 22. výstup). A nadmíru obraznou, básnivě jímavou „pohádku“ (19. výstup) vypráví babička, která rovněž náleží k nižší vrstvě. I označení rolí má vypovídací hodnotu. Mnohé z osob, které pocházejí ze spodní společenské vrstvy (\"Vojcek\", jeho spolubydlící \"Ondřej\", \"Marie\", dívka \"Katka\", Mariina sousedka \"Markéta\" a blázen \"Karel\"), obdržely od autora jméno a vystupují, i když jen v náčrtu, jako charaktery, zčásti dokonce jako identifikační postavy. Většina ostatních rolí je naopak označena jen jejich profesními resp. sociálními funkcemi: \"„plukovní major“\", \"„hejtman“\", \"„doktor“\", ale i \"„babička“\", \"„pouťový vyvolávač“\", \"„žid“\" aj. Jejich úlohy jsou často plošší a jednorozměrovější, zdají se proto být spíše typy než charaktery. Nápadné a často záhadné jsou literární odkazy v tomto dramatickém zlomku: četné narážky na Bibli, na Goethova \"Fausta\" (19. výstup, náčrt 1. stupně, Louis: \"Jakou to máš rudou stuhu kolem krku\"), na Shakespearova \"Hamleta\" (1. výstup: kutálející se hlava, ježek a dutá země pod nohama odkazují na scénu na hřbitově a na scénu s duchem) a v neposlední řadě na Büchnerova vlastní díla (\"Dantonova smrt\" a \"Lenz\"). V této souvislosti lze poukázat i na řetězce obrazů a metafor, popsané roku 1969 Volkerem Klotzem, které procházejí všemi výstupy (\"horký\"–\"studený\"–\"slunce\", \"nůž\"–\"bodat\", \"oko\"–\"okno\" a zvířecí metafory a motivy).", "section_level": 2}, {"title": "Výklad.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vojckovy motivy.", "content": "Je pozoruhodné, že drama nabízí různé Vojckovy motivy pro vraždu, které mají různý význam podle edice a zvoleného pořadí scén", "section_level": 2}, {"title": "Jádro dramatu.", "content": "K pochopení hlavní myšlenky dramatu \"Vojcek\" je důležité zkoumat motiv vraždy. Nestačí však omezit se na Vojckovu žárlivost vůči plukovnímu tamborovi. Velkou úlohu hraje rovněž společenské pozadí, především stavovské uspořádání společnosti. To lze pozorovat zejména při pohledu na konstelaci osob a jazyk Büchnerových postav. Vojcek je v této společnosti utlačován a ponižován, což se odráží v jeho vztazích k hejtmanovi, k doktorovi, ale i k plukovnímu tamborovi: hejtman označuje Vojcka kvůli jeho původu z chudých poměrů za „nemorálního“; doktor v něm vidí pokusný předmět a nutí ho ke stravování poškozujícímu zdraví, přičemž Vojcek se nemůže jeho experimentům vyhnout, protože je na této vedlejší příjem odkázán, aby uživil svou rodinu; plukovní tambor neprojevuje k Vojckovi žádný respekt a veřejně i soukromě ho zesměšňuje. Vojcek je navíc labilní nejen fyzicky, ale i psychicky. V důsledku toho se podřizuje svévoli jiných lidí, i když v něm toto utlačování vzbuzuje hněv a zoufalství. Jen vztah k Marii mu poskytuje oporu a zprostředkovává mu pocit lidské hodnoty. Mariinu nevěru je proto třeba považovat za podnět k vraždě, ne však za její příčinu: když Vojcek ztratí její věrnost, nedokáže již Vojcek dále odolávat společenskému tlaku, terý jej tíží. Vraždu Marie lze vykládat jako akt Vojckova sebezničení a jako osvobození od společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Recepce \"Vojcka\".", "content": "\"Vojcek\" měl významný vliv na umělce, režiséry, výtvarníky, hudebníky a filmaře celého světa.", "section_level": 1}, {"title": "\"Vojcek\" na divadle.", "content": "Režisérem premiéry \"Vojcka\" (ještě pod názvem \"Wozzeck\" zavedeným Karlem Emilem Franzosem), která se konala v mnichovském Residenztheater 8. listopadu 1913 na tvrdošíjné ponoukání Hugo von Hofmannsthala, byl dr. Eugen Kilian. Scénu a kostýmy vytvořil Alfred Roller. Vojcka hrál Albert Steinrück. tato inscenace dosáhla 20 doložených představení. Derniéra se konala 21. srpna 1919. Do června 1915 následovaly tři další inscenace, z nichž ve dvou hrál titulní úlohu opět Albert Steinrück, totiž v Berlíně v divadle Lessingtheater a ve Vídni v divadle Residenzbühne (premiéra 5. května 1914). Po první světové válce se stala tato činohra středem pozornosti německojazyčného divadla, ba téměř módní senzací, s níž se inscenátoři mnohokrát obraceli na obecenstvo se zvláštními literárními a divadelními zájmy a která kontroverzemi v tisku vzbuzovala opravdovou büchnerovskou euforii. Skutečným průlomem pro \"Vojcka\" jako jevištně životnou činohru přineslo jeho 14. nastudování, a to režisérem Maxem Reinhardtem v berlínském divadle Deutsches Theater (premiéra 5. dubna 1921) s Eugenem Klöpferem v titulní úloze. V hustém sledu následujících inscenací \"Vojcka\" během 20. let 20. století vykrystalizovaly čtyři koncepty režie a výkladu díla: Ačkoliv byl \"Vojcek\" divadelními publicisty vítán s nadšením, u obecenstva se meziválečné inscenace dočkaly úspěchu jen zřídka, a pokud anno, pak pouze jako úspěch herců při zpodobňování hlavních postav. Naproti tomu se v publiku často objevovaly masivní a zčásti prudké protesty. Dlouhá řada inscenací Vojcka ve 2. letech 20. století nebyla násilně ukončena nástupem nacistů k moci, jak se často předpokládá, nýbrž skončila již 63. nastudováním za období let 1918 až 1930, totiž inscenací v Erfurtu premiérovanou 21. března 1930. Po ní následovalo už jen jediné představení 15. října 1932 ve \"Studiu 33\" v Berlíně. Ve valné většině měst, jejichž divadla si to mohla s ohledem na svou strukturu a své obecenstvo dovolit, již lidé tuto činohru viděli. Tam platila již za „obehranou“. Navíc si divadla v krizových dobách hospodářské katastrofy již nemohla dovolit hrát hry, které podle veškerých zkušeností znamenaly riziko pro návštěvnost. Často uváděný zákaz hry během doby nacismu ve skutečnosti neexistoval. Před druhou světovou válkou se na území Německé říše hrál ještě dvakrát ve dvou župních hlavních městech, ve Frankfurtu nad Mohenam ke 100. výročí Büchnerovy smrti (1937) a v Hannoveru (1939). Po druhé světové válce se \"Vojcek\" velmi rychle objevil na jevištích německých divadel. Tak již 27. září 1945 byl hrán v nouzovém divadle umístěném v \"Bílém sále\" zoologické zahrady v Lipsku v režii Hanse Schüllera a Peterem Lührem jako Vojckem a 6. října 1945 v režii Freda Schroera na komorních hrách v Novém divadle ve Stuttgartu s Kunibertem Genischenem jako Vojckem. V následujících letech se stal \"Vojcek\" oblíbeným materiálem autnomního tzv. „Regietheater“ (divadla s dominantním postavením režie); charakteristickými příklady jsou inscenace vlastního \"Kroetzova znení\" od režiséra Franze Xavera Kroetze v Hamburku roku 1996 a inscenace Michaela Thalheimera v Salcburku roku 2003. Všechna divadla, která ho do té doby hrála, přišla s novými nastudováními, zčásti i několikrát. Činohra byla inscenována i v menších městských divadlech, v rámci hostování na venkvských scénách nebo v přírodních divadlech, zvláště pak i ve studentských divadlech a na scénách mohovrstevné alternativní scény (charakteristický příklad: bezdomovecké divadlo \"Ratten 07\" na scéně Volksbühne v Berlíně roku 1995). \"Vojcek\", který započal svou jevištní historii jako text pro elitní obecenstvo, nyní náleží ke standardnímu repertoáru. Do konce sezóny 1999/2000 je v Německu doloženo 420 nastudování.", "section_level": 2}, {"title": "\"Vojcek\" v hudbě.", "content": "Milníkem v recepci Büchnerova dramatického zlomku se stala opera \"Vojcek (Wozzeck)\" Albana Berga, dokončená roku 1921. Uvedení tří výňatků v roce 1924 přineslo Bergovi první veřejný úspěch. Ale teprve Erich Kleiber, šéfdirigent berlínské Státní opery, rozpoznal genialitu této partitury a dne 14. prosince 1925 uvedl její světovou premiéru. Jinou operu se stejným názvem \"Vojcek (Wozzeck)\" napsal Manfred Gurlitt. a měla premiéru roku 1926 inv Brémách. Skupina Subway to Sally tematizovala Vojckovu vraždu Marie v písni \"Element des Verbrechens\" na albu Bannkreis. V listopadu 2000 uvedl režisér Robert Wilson tuto činohru v Divadle Betty Nansenové v Kodani s hudbou Toma Waitse. Album s písněmi z této inscenace se nazývá \"Blood Money\". V roce 2003 vydala italská neofolková skupina Rose Rovine e Amanti album s názvem \"Woyzeck\", jehož titulní píseň je založena na Büchnerově dramatu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Vojcek\" ve filmu.", "content": "Georg Klaren byl prvním režisérem, který přivedl \"Vojcka\" do kin (1947). Klaren pojal záměr natočit tento film již 1930, mohl jej však realizovat až po válce. Rámcový děj se odehrává v anatomickém sále jedné z německých univerzit. Tam je vystavena mrtvola mušketýra Vojcka, který byl oběšen. Pro profesora je to vrah, student Büchner odpovídá: „... kterého jsme my zavraždili“. V dalším průběhu děje pak vypráví svým soudruhům příběh, který je podkladem dramatu. Kurt Meisel hrál Vojcka, Paul Henckels doktora a Helga Zülchová Marii. V dalších rolích se objevili Max Eckard, Karl Hellmer, Rotraut Richterová a Willi Rose. „Při této práci“, řekl Klaren v rozhovoru s \"Berliner Zeitung\" dne 18. května 1947, „vidím opět potvrzení svého názoru na zfilmovávání literárních témat: fragmenty jako Vojcek nebo novely se ke zfilmování hodí mnohem více než činohry nebo romány. Fragmenty proto, protože nechávají každému prostor pro vizuální fantazii, potože jejich zaostření na jedinou pointu zvlášť přesně odpovídá vlastní podstatě filmu jako umělecké formy.“ Po dohotovení byl tento film považován za velmi významný, protože je natočen ve stylu expresionismu. Přesto byl kvůli podezření z marxistického základního přístupu brzy po premiéře stažen a do kin Spolkové republiky Německo byl uveden až na konci roku 1958 pod názvem \"Der Fall Wozzeck\" (\"Případ Vojcek\"). Od Klarenova \"Vojcka\" zfilmovala tento fragment celá řada režisérů. Nejznámější adaptací je \"Vojcek\" (\"Woyzeck\") Wernera Herzoga z roku 1979, v němž hrál titulní úlohu Klaus Kinski. V expresivním krátkém filmu \"Woyzeck - The Film\", oceněném Spolkovým svazem německých filmových autorů, byly originální dialogy konfrontovány s experimentálně představeným průběhem děje v krátkých filmových epizodách. Režiséry byli Minona von Vietinghoff a Max Michael Rohland 2012. V roce 2013 byla uvedena moderní adaptace \"Vojcka\" v režii Nurana Davida Calise, který přenesl děj do současného Berlína.", "section_level": 2}, {"title": "\"Vojcek\" pro neslyšící.", "content": "Neslyšící herec Werner Mössler přeložil roku 2007 úpravu bosenského básníka Dževada Karahasana do rakouské znakové řeči.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "\"Vydání (výběr)\" \"Sekundární literatura\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Vojcek (v německém originále, uváděno též jako ) je dramatický zlomek německého dramatika a básníka Georga Büchnera, který jej začal zapisovat pravděpodobně mezi koncem července a začátkem září 1836. Po jeho předčasné smrti v roce 1837 zůstalo dílo zlomkem. Rukopis se dochoval v několika stadiích náčrtů. V tisku se \"Vojcek\" poprvé objevil roku 1879 ve značně přepracovaném a vydavatelem pozměněném znění Karla Emila Franzose. Teprve 8. listopadu 1913 byl \"Vojcek\" poprvé proveden na jevišti, a to v Rezidenčním divadle (Residenztheater) v Mnichově. Od té doby byl přeložen do četných jazyků a mnohokrát nově interpretován. Zejména díky svému volnému řazení epizod ztělesňuje typ „otevřeného dramatu“, náleží v současnosti mezi nejhranější a nejvlivnější dramata německé literatury a inspiroval řadu umělců k jejich vlastním dílům.", "tgt_summary": "Woyzeck () is a stage play written by Georg Büchner. He left the work incomplete at his death, but it has been posthumously \"finished\" by a variety of authors, editors and translators. \"Woyzeck\" deals with the dehumanising effects of doctors and the military on a young man's life. It is often seen as 'working class' tragedy, though it can also be viewed as having another dimension, portraying the 'perennial tragedy of human jealousy'. The play was admired both by the German naturalist Gerhart Hauptmann and, subsequently, by expressionist playwrights. \"Woyzeck\" has become one of the most performed and influential plays in the German theatre repertory.", "id": 1042829} {"src_title": "Antigona", "tgt_title": "Antigone", "src_document": [{"title": "Mýtus.", "content": "Její otec, thébský král Oidipus po léta spravedlivě vládl nad Thébami, když na ně bůh Apollón seslal mor. Věštba uvedla, že této pohromy bude království zbaveno až tehdy, kdy odhalí a k vyhnanství odsoudí toho, kdo zabil předchozího krále Láia. Věštec Teiresiás poté obvinil Oidipa a přidal mu k tíži i těžké obvinění, že je ženatý se svou vlastní matkou Iokastou. Když se toto obvinění prokázalo, Iokasté si vzala život a Oidipus se vlastní rukou oslepil. Do té doby byl Oidipus ctěn a milován celou zemí i svými dětmi – dcerami Antigonou a Isménou i syny Eteoklem a Polyneikem. To se však záhy změnilo v opovržení a nenávist a Oidipus odešel jako slepý vyhnanec. Obě dcery mu svou lásku zachovaly, avšak jediná Antigona podala také její důkaz: svého otce vyprovázela do vyhnanství, aby mu byla ku pomoci a ochraně. Mezi jeho syny ihned propukl spor o moc, Eteoklés se spřáhl se strýcem Kreontem a společně Polyneika vyhnali. Ten si našel spojence v Athénách, shromáždil vojsko a vytáhl proti Thébám. Přitom hledal podporu u Oidipa, protože dávná věštba stanovila, že boj o Théby vyhraje ta strana, na níž bude Oidipus. Tato snaha však byla marná, Oidipus naopak svého syna pro předešlé hanebné chování k němu odmítl a syna proklel: „\"Dříve než dobudeš Théb, sám padneš zalit krví. A věz, že s tebou zahyne i Eteoklés\"“. Tak se také stalo, bratři spolu bojovali o nástupnictví v Thébách, v zuřivém souboji zranili smrtelně jeden druhého. Trůnu se ujal již podruhé Kreón. Thébané vystrojili pohřeb Eteokleovi, ale Kreón nařídil, že mrtvola Polyneikova nesmí být pohřbena za to, že přitáhl proti Thébám s cizím vojskem. Antigona jediná rozkazu neuposlechla. Věděla, že nebude-li bratrovo tělo pohřbeno, jeho duše nemůže odejít do říše mrtvých a dojít tam věčného klidu. Odešla k jeho tělu, které hlídala královská stráž. Sami bohové Antigoně pomohli tím, že zahalili pole oblakem prachu, takže stráže Antigonu spatřily, až když již mrtvé tělo bylo posypáno zemí. Odvedli ji ke králi Kreontovi, nic nezapírala, nebojácně hájila sebe i svého mrtvého bratra. To Kreonta rozzuřilo, vyřkl nad ní ortel smrti a života chtěl zbavit i její sestru Isménu. Ta byla svolná tuto oběť přinést, ale Antigona ji nepřijala se slovy: „\"Nezasluhuješ si smrt, zvolila jsi život\"“. Thébský lid uznal, že Antigona jednala správně podle vyšších zákonů, ale ze strachu před mocí krále mlčel. Jediný, kdo se Antigony zastal, byl Kreontův syn, Antigonin snoubenec Haimón. Krále prosil, přesvědčoval, ale král stál na svém a chtěl Antigonu dokonce popravit přímo před Haimonovýma očima, ale poté nařídil, aby dívku zaživa zazdili do královské hrobky. Věštec Teiresiás varoval krále Kreonta, že bohové jsou rozhněvaní jeho nespravedlivým rozsudkem i zacházením s Polyneikovým tělem. Krále přepadl hrozný strach a spěchal vše napravit: Polyneika s řádným obřadem nechal pohřbít. Když však šel osvobodit Antigonu, nebyla už živá. Oběsila se na pohřební stuze. Vedle ní nalezl tělo svého syna Haimóna, který se při pohledu na mrtvou Antignou probodl mečem. Matka Haimona Eurydíké si pak z žalu vzala vlastní rukou život. Král Kreon pak již jen prosil bohy, aby ho smrtí vysvobodili z utrpení. Kompozice: expozice- v Thébách se navzájem zavraždí dva bratři kolize- Kreon tvrdí, že první z Antigoniných bratrů byl hrdina a zaslouží pohřeb se všemi poctami zatímco druhý nikoli – to se nelíbí Antigoně, která chce aby oba bratři byli pohřbeni krize- Antigona neuposlechne králův rozkaz a bratra pohřbí – Kreon ji nechá uvěznit v jeskyni, kde Antigona spáchá sebevraždu peripetie- Problém je, že Antigona byla snoubenkou Haimona. Haimon se ji pokouší zachránit. Ale když přijde do jeskyně a vidí její mrtvé tělo, tak se probodne. Tento čin vidí i sám král Kreon. Velice zarmoucen se vrací do svého paláce, kde vše oznámí své ženě. Ta se odejde pomodlit a také se probodne. katastrofa- Král si nenechal poradit ani od věštce ani od části sboru a doplácí na to smrtí všech svých blízkých, kteří umírají za jeho zločiny", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění a filosofii.", "content": "Téma velké antické hrdinky zpracovalo bezpočet umělců, mnohá díla jsou známa a platná do dnešní doby. G. W. F. Hegel považoval Antigonu za vrchol „absolutní tragédie“. V jedné ze svých statí se jí věnuje také český filosof Jan Patočka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antigoné či Antigona (řecky Αντιγόνη; latinsky \"Antigone\") je v řecké mytologii dcera thébského krále Oidipa a jeho matky a manželky Iokasté.", "tgt_summary": "In Greek mythology, Antigone ( ; Ancient Greek: Ἀντιγόνη) is the daughter of Oedipus and either his mother Jocasta or Euryganeia. She is a sister of Polynices, Eteocles, and Ismene. The meaning of the name is, as in the case of the masculine equivalent Antigonus, \"worthy of one's parents\" or \"in place of one's parents\". She is the protagonist of the Sophocles play named for her.", "id": 246576} {"src_title": "Exxon Valdez", "tgt_title": "Exxon Valdez", "src_document": [{"title": "Havárie.", "content": "Exxon Valdez ztroskotal 24. března 1989 okolo 00:04 na pobřeží Aljašky v zálivu prince Williama s plným nákladem ropy. Při katastrofě uniklo do moře přes 40 tisíc tun ropy. Tato událost byla jednou z největších ekologických katastrof zaviněných člověkem na světě. Podle odhadů měla nehoda za následek smrt 250 000 mořských ptáků, 2800 mořských vyder, 300 tuleňů, 250 orlů, asi 22 kosatek a miliardy jiker lososů a herinků. Ropa také znečistila celé pobřeží a zapříčinila zničení většiny planktonu v oblasti. Likvidace následků se účastnilo více než 11 tisíc lidí. Stála asi 2 miliardy dolarů. Havárie také způsobila ekonomický kolaps nedalekého na rybolovu závislého města Cordova.", "section_level": 1}, {"title": "Další osud.", "content": "Po nehodě byl poškozený tanker odtažen v červnu 1989 do San Diega (zde byl také postaven). Muselo být opraveno nebo vyměněno 1600 tun ocelových plátů a cena opravy se vyšplhala na 30 miliónů dolarů. Po opravě trvající deset měsíců byl kvůli nežádoucí publicitě přejmenován na Exxon Mediterranean a později na SeaRiver Mediterranean a plul v oblasti Evropy a středního a dálného východu, pod vlajkou Marshallových ostrovů. V roce 2008 byl prodán hongkongské společnosti Hong Kong Bloom Shipping, přejmenován na Dong Fang Ocean, převeden pod panamskou vlajku a přestavěn pro přepravu železné rudy. V dubnu roku 2011 byla loď přejmenována na \"Oriental Nicety\". V roce 2012 poté prodána k sešrotování.", "section_level": 1}, {"title": "Spory o odškodné.", "content": "Kapitán Joseph Hazelwood byl v roce 1991 shledán vinným ze zavinění nehody z nedbalosti; nepodařilo se prokázat podezření, že by během plavby pil alkohol. Odsouzen byl k pokutě 50 000 dolarů a k 1000 hodinám veřejně prospěšných prací. Žalobu na odškodnění proti společnosti Exxon podalo společně 38 tisíc obyvatel znečištěné oblasti a podnikatelů postižených havárií. Porota v roce 1994 rozhodla o odškodnění ve výši 287 milionů dolarů a sankčním odškodnění ve výši 5 miliard dolarů. Společnost Exxon nesouhlasila s výší sankčního odškodnění a podávala opakovaně různé opravné prostředky. V roce 1996 padlo pravomocné rozhodnutí obsahující částku 2,5 miliard dolarů. Nakonec v červnu 2009 odvolací soud v San Francisku potvrdil verdikt jiného soudu z června 2008 a odsoudil společnost Exxon k zaplacení 507,5 milionu dolarů (cca 9,8 miliardy Kč). Soud také stanovil, že postižení mají právo požadovat z odškodného o úrok 5,9 % ročně od pravomocného rozhodnutí z roku 1996.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Ve filmu Vodní svět byl ztroskotaný tanker Exxon Valdez základnou „čmoudů“, v kanceláři jejich velitele Deacona (Dennis Hopper) visí fotografie Josepha Hazelwooda, vzývaného jako „Svatý Joe“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Exxon Valdez bylo původní jméno tankeru americké ropné společnosti Exxon Mobil podle aljašského přístavu Valdez, pod kterým loď v roce 1989 ztroskotala a způsobila tak velkou ekologickou katastrofu, když z ní do oceánu uniklo 10,9 milionů galonů ropy (asi 41 milionů litrů), což vytvořilo ropnou skvrnu, která následně zasáhla pobřeží. Později byla loď opravena a nesla jména Exxon Mediterranean, SeaRiver Mediterranean, S/R Mediterranean a Mediterranean. Do roku 2012 se plavila pod jménem Dong Fang Ocean a převážela železnou rudu. V roce 2012 prodána k sešrotování.", "tgt_summary": "Oriental Nicety, formerly Exxon Valdez, Exxon Mediterranean, SeaRiver Mediterranean, S/R Mediterranean, Mediterranean, and Dong Fang Ocean, was an oil tanker that gained notoriety after running aground in Prince William Sound spilling hundreds of thousands of barrels of crude oil in Alaska. On March 24, 1989, while owned by the former Exxon Shipping Company, and captained by Joseph Hazelwood and First Mate James Kunkel bound for Long Beach, California, the vessel ran aground on the Bligh Reef resulting in the second largest oil spill in United States history. The size of the spill is estimated to have been, or 257,000 to 750,000 barrels. In 1989, the \"Exxon Valdez\" oil spill was listed as the 54th largest spill in history.", "id": 1493380} {"src_title": "GUM", "tgt_title": "GUM (department store)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zabírá celou čtvrtinu Kitaj-goroda, do náměstí je obrácena hlavní fasáda, dlouhá 242 m. Budovu tvoří tři tříposchoďové galerie („linie“), souběžné s hlavním průčelím a propojené rovněž třemi příčnými chodbami. Galerie mají prosklené ocelové klenby, které působí velmi lehce, ale váží asi 800 tun. S celkovou plochou asi 75 tisíc m2 (z toho asi 35 tisíc prodejní plochy) to byl největší obchodní dům v Evropě. Byl také velmi moderně zařízen, s ústředním topením a nákladními výtahy, a osvětlen 9000 žárovkami s vlastní elektrárnou v podzemí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Současný GUM stojí na místě daleko skromnější tržnice z roku 1814, která však musela být po roce 1860 z technických důvodů uzavřena a stržena. Investorem nové stavby byla akciová společnost moskevských obchodníků, která velice dbala o transparentní soutěž i hospodaření. Po otevření tu bylo několik set obchodů, v dolních poschodích vyloženě luxusních, takže se stal velkým magnetem a atrakcí pro turisty. Po revoluci byl podnik znárodněn a rychle upadal. Po zavedení NEPu v roce 1921 krátce ožil, ale roku 1928 byl zrušen a proměněn na kanceláře státních úřadů a byty. V letech 1952-1953 byla provedena důkladná rekonstrukce a GUM byl jako obchodní dům znovuotevřen počátkem roku 1953 (https://youtu.be/KgqL2lFGRjs). V 70. letech byla zahájena druhá rekonstrukce stavby a dokončena byla roku 1985. Po roce 1990 byl privatizován, přejmenován na \"Glavnyj univezalnyj magazin\" a důkladně modernizován. Drobné krámky byly spojeny do větších a byly instalovány pohyblivé schody. Nemovitost má do roku 2059 pronajatu ruská společnost \"Bosco di Ciliegi\", která patří Michailu Kusnirovičovi a specializuje se na prodej luxusního zboží.", "section_level": 1}], "src_summary": "GUM (zkratka, do roku 1921 ) je obchodní dům na Rudém náměstí v centru Moskvy. Budova postavená v letech 1890–1893 v pseudoruském stylu podle návrhu architekta Alexandra Pomeranceva a inženýra Vladimira Šuchova je architektonickou památkou federálního významu.", "tgt_summary": "GUM (, pronounced, an abbreviation of, literally \"Main Universal Store\") is the main department store in many cities of the former Soviet Union, known as State Department Store () during the Soviet era (until 1991). Similarly-named stores operated in some Soviet republics and in post-Soviet states. ", "id": 19803} {"src_title": "Servomotor", "tgt_title": "Servomotor", "src_document": [{"title": "Řízení a regulace.", "content": "O poloze zařízení lze usuzovat bez zpětné vazby, např.: Vlastnosti servomotoru vylepšuje použití snímačů pro odečet polohy. Signál těchto čidel lze využít k dalšímu řízení pohonu, například vypnout motor po dojezdu do krajní polohy. Zavedením lineární záporné zpětné vazby lze servomotorem řídit polohu zařízení v celém rozsahu jeho pracovní dráhy. Je k tomu zapotřebí řídicí systém zvaný regulátor. Poloha hřídele servomotoru bývá zjišťována elektricky pomocí fotoelektrického snímače (encoder) nebo pomocí rozkladače (selsynu). Pro levné aplikace lze použít optické snímání pomocí kódového kotoučku či proužku, gray code. Nedoporučuje se potenciometr. Signál snímače polohy je přiveden pomocí zpětné vazby na regulátor, který porovnává skutečnou polohu motoru s žádanou polohou. Na základě rozdílu žádané a skutečné polohy regulátor (často velmi složitý) řídí měnič a tak nastavuje motor na žádanou polohu.", "section_level": 1}, {"title": "Napájení.", "content": "Pro uspokojení zvýšených energetických nároků regulovaného pohonu na napájení (zrychlené dojezdy a dobrždování pro zrychlení práce) se používají servozesilovače. Ty mohou být mechanické, hydraulické nebo elektronické zařízení, podle druhu servomotoru. Elektrické servomotory jsou z důvodu tepelných ztrát řízeny prakticky výhradně tranzistorovými měniči s pulzně šířkovou modulací (PWM), aby se předcházelo přehřívání.", "section_level": 1}, {"title": "Střídavé servomotory.", "content": "Střídavé servomotory jsou dnes nejpoužívanější typy servomotorů. Střídavé servomotory jsou bezkartáčové motory s třífázovým vinutím statoru: buď synchronní s permanentními magnety na rotoru, nebo asynchronní s kotvou nakrátko.", "section_level": 1}, {"title": "Asynchronní servomotory.", "content": "Dnešní řídicí systémy už jsou schopny regulovat přesnou polohu i u asynchronních motorů, což činí celé řešení velice levné a robustní.", "section_level": 2}, {"title": "Synchronní servomotory.", "content": "Dnešní konstrukce používají permanentní magnety na bázi vzácných zemin (nejčastěji typ neodym - železo - bór). Motory lze několikanásobně momentově přetížit, a proto jsou vhodné pro dynamicky náročné úlohy.", "section_level": 2}], "src_summary": "Servomotor, zkráceně servo, je motor pro pohony (většinou elektrické, ale existují také hydraulická, pneumatická či dokonce parní serva), u kterých lze na rozdíl od běžného motoru nastavit přesnou polohu natočení osy. Ovládají se jím například posuvy u CNC strojů, nastavení čtecí hlavičky u pevného disku. Všechny RC (Radio control) modely používají malá modelářská serva. ", "tgt_summary": "A servomotor is a rotary actuator or linear actuator that allows for precise control of angular or linear position, velocity and acceleration. It consists of a suitable motor coupled to a sensor for position feedback. It also requires a relatively sophisticated controller, often a dedicated module designed specifically for use with servomotors. ", "id": 1697659} {"src_title": "Svatý Vilém Akvitánský", "tgt_title": "William of Gellone", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Vilém se narodil kolem roku 755. Byl synem hraběte Theodoricha z Autunu a Aldany, dcery Karla Martella, a byl tudíž bratrancem Karla Velikého. V mládí se stal vojákem vynikal zmužilostí, obratností, poctivostí a věrností. Roku 790 jej Karel Veliký jmenoval prvním markýzem Septimánie a namísto sesazeného hraběte Chorsona toulouským hrabětem a vévodou akvitánským. Když roku 793 umajjovský emír z Cordóby Hišám I. vyhlásil džihád proti nevěřícím, vtrhl s velikou vojenskou silou do Languedocu a postupoval směrem na město Narbonne, postavil se mu Vilém se svým vojskem poblíž řeky Orbieu nedaleko Villedaigne. Přestože byl v bitvě poražen, saracénský útok zastavil a ochránil území Franské říše před nepřáteli, protože muslimům nezbylo dost sil, aby pokračovali v postupu. Roku 801 velel Vilém společně s Ludvíkem Akvitánským spojeným vojskům Franků, Provensálců, Akvitánců a Basků při útoku na Barcelonu, kterou nedávno získali muslimové. Po jejím dobytí zde vznikla tzv. Marca Hispánica, jejímž vládcem se stal Vilémův nejstarší syn Berá. Vilém by dvakrát ženat. S první manželkou Cunégonde (před rokem 795) měl sedm dětí, a s druhou, Guibouir (před rokem 802), čtyři. Roku 804 založil v údolí řeky Gellone klášter, později po něm pojmenovaný Saint-Guilhem-le-Désert, a uvedl tam řád benediktýnů. Na prosbu svých dvou sester, jež si oblíbily řádový život, vystavěl v blízkosti i klášter pro benediktinské řeholnice. Roku 806 zcela opustil svůj dosavadní život, jako prostý mnich vstoupil do kláštera, který založil, a poseldní tři roky svého života v klášteře prožil jako poustevník. Po šesti letech (roku 812) zde zemřel a byl zde také pochován. Již brzy po své smrti byl lidem uctíván a roku 1066 byl papežem Alexandren II. svatořečen.", "section_level": 1}, {"title": "Vilém jako hrdina chansons de geste.", "content": "Vilém Akvitánský jako legendární ochránce Akvitánie před Saracény se stal předlohou pro hlavní postavu řady francouzských středověkých hrdinských eposů, tzv. \"chansons de geste\", v nichž vystupuje jako Vilém Oranžský (Guillaume d'Orange), hrabě toulouský, nazývaný též Vilém s krátkým nosem (Guillaume au Court Nez). Tyto eposy z 12. a 13. století jsou soustředěny do tzv. \"Cyklu Viléma Oranžského\". V epických písních je Vilémovým otcem rytíř Aymeri de Narbonne a samotný Vilém je představen jako vzor vazalské věrnosti vůči svému lennímu pánovi Karlovi Velikému. Jeho první hrdinské činy jsou popsány v eposu \"Enfances de Guillaume\" (před 1250, \"Vilémovo mládí\"). V písni \"Couronnement de Louis\" (\"Korunovace krále Ludvíka\") z roku 1160 se Vilém stane ochráncem syna Karla Velikého Ludvíka a uhájí pro něho královský titul. Při následné výpravě do Itálie se stane zachráncem Říma, ale při vítězném souboji se saracénským obrem Corsoltem přijde o špičku nosu (odtud jeho přezdívka „s krátkým nosem“). Dějově následuje epos \"Charroi de Nîmes\" (\"Jízda na vozech do Nîmes\") z poloviny 12. století, na jehož počátku je Ludvíkův nevděk při udílení lén, Vilém si své léno, město Nîmes, musí sám dobýt na Saracénech, přičemž své vojsko dostane do města na vozech v sudech. Z poloviny 12. století je rovněž píseň \"Prise d ́Orange\" (\"Dobytí Orange\"), ve které Vilém získává Orange a ruku saracénské princezny Orable, která se nechá pokřtít na Guibourg. V dalších dvou písních na stejné téma vystupuje Vilém jako ochránce Akvitánie a Francie. Jde zejména o epos \"Chanson de Guillaume\" (asi 1140, \"Píseň o Vilémovi\"), což je jeden z nejstarších francouzských středověkých hrdinských eposů. Látka písně byla později znovu zpracována v písni \"Aliscans\" (asi 1180 až 1190). Obě dvě písně vypráví o Vilémově boji se Saracény, kteří vpadli do Francie. V první bitvě na pláních Aliscans utrpí Vilémovo vojsko krutou porážku a padne v ní jeho synovec Vivien. Vilém ale vymůže od váhajícího krále Ludvíka nové vojsko a a v další bitvě zvítězí. Celé vyprávění o Vilémovi Oranžském končí písní \"Moniage de Guillaume\" (asi 1160 až 1170, \"Vilémovo mnišství\"), ve které po smrti Guibourg odchází Vilém do kláštera v Aniane u Montpellier. Na konci této písně založí Vilém Klášter Saint-Guilhem-le-Désert, čímž je fikce spojena s realitou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Vilém Akvitánský nebo také Vilém z Gellone (asi 755 – 28. května 812, klášter Saint-Guilhem-le-Désert) byl francouzský velmož, vojevůdce, mnich a poustevník. Roku 1066 byl svatořečen.", "tgt_summary": "William of Gellone ( 755 – 28 May 812 or 814 AD), the medieval William of Orange, was the second Duke of Toulouse from 790 until 811. In 804, he founded the abbey of Gellone. He was canonized a saint in 1066 by Pope Alexander II. ", "id": 226821} {"src_title": "Rastatt", "tgt_title": "Rastatt", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Místo bylo poprvé písemně zaznamenáno jako vesnice k roku 1084 v rukopisu kláštera benediktinů v Hirsau. Na tržní místo bylo vysazeno roku 1404. Tehdy Rastatt získal tržní práva od německého protikrále Ruprechta Falckého (1352–1410) a stal se střediskem obchodu s (rýnským) vínem, solí či dřevem. Na počátku 18. století, po zničení původního hlavního města v blízkém Baden-Badenu (zničeno Francouzi roku 1689 při válce o falcké dědictví), se město stalo novou rezidencí markrabat z Baden-Badenu ze starobylé dynastie Zähringenů. Za své hlavní sídlo si je zvolil markrabě Ludvík Vilém I. Bádenský (správně Bádensko-Bádenský,1655–1707), známý vítěz nad Turky. Ten zde, se svou chotí Františkou Sibylou Augustou princeznou Sasko-Lauenburskou (často nesprávně jen Sibylou Augustou, 1675–1733), budoval od roku 1700 (místo v roce 1698 rozestavěného loveckého zámku od architekta D. E. Rossiho) rezidenční celek opevněného města a rozlehlého barokního zámku (dnešní Schloss Rastatt neboli Residenzschloss Rastatt). Jeho předobrazem byl rezidenční komplex a město francouzsko-navarrských králů ve Versailles. Podobně jako ve Versailles, vychází od čestného dvora zdejšího zámku tři hlavní ulice (jedna příčná a dvě šikmé). Sám komplex zámku je půdorysně Versailles též přizpůsoben. Na plánování a stavbě zámku i na výstavbě města se podílel ze začátku významný, již výše zmíněný, italský architekt Domenico Egidio Rossi (1659–1715), působící před tím dlouhodobě v Čechách. Z Čech dorazila i početná řemeslnická a umělecká komunita, např. rodina Rohrerových. Stavba zámku pokračovala zprvu natolik rychle, že se v dokončených částech, mohla už roku 1705 usídlit markraběcí rodina Ludvíka Viléma. V té se narodilo devět potomků, ale dospělosti se dožili jen dva bratři (pozdější níže zmíněná markrabata) a jejich jediná sestra. Předtím rodina dlela převážně ve svém druhém hlavním zámeckém areálu v západočeském Ostrově u Karlových Varů (původně rezidence sasko-lauenburských vévodů), místě dětství a mládí markraběnky Františky Sibyly Augusty. Tam oba manželé Bádenští po roce 1690 přestavovali a vylepšovali zámecké budovy ostrovského zámku s rozlehlými a evropsky proslulými francouzskými zahradami. Řada tamních uměleckých sbírek byla do Rastattu následně převezena. Na počátku roku 1707 zemřel Ludvík Vilém I. a jeho nástupcem se stal jeho nejstarší syn, pouze několikaletý Ludvík Jiří. Poněvadž byl nedospělý, ujmula se na plných 20 let vlády, jako regentka, jeho matka Františka Sibyla Augusta Sasko-Lauenburská. Ta ale téhož roku musela před francouzskými armádami uprchnout z nedokončeného Rastattu, aby se sem na delší obdobi vrátila až v roce 1715. Markrabství Baden-Baden se totiž opět stalo místem, zapojeným do válek, tentokrát do válek o španělské dědictví. Po svém návratu pokračovala regentka v dokončení města i zámku (jehož větší stavební část, kromě např. výzdoby, byla hotova již roku 1707). Nedaleko Rastattu vystavěla regentka též pěkný dvoupatrový zámek Favorite jako své letní sídlo. Okolo něj zřídila zahradu a park s několika stavbičkami. Ve městě, při zámku, zbudovala i patrový zámeček (pavilon) Pagodenburg či různé církevní stavby, jako byla kopie Einsiedelnské kaple. Od roku 1727 vládl bádensko-bádenskému státečku Františčin lovumilovný syn Ludvík Jiří, jenž zámek (vybavení) dokončil. Zemřel ale roku 1761 jako bezdětný a vlády se ujmul jeho, stejně bezdětný, mladší bratr August Jiří, kdysi církevní hodnostář. Po vymření markrabat z Baden-Badenu, kteří vymřeli roku 1771 zmíněným Augustem Jiřím, přešlo dosud katolické markrabství na druhou větev zdejších Bádenských, na protestantská markrabata z Baden-Durlachu. Ti obě sousední země opět sjednotili v markrabství Bádensko. Roku 1776 zde byla založena univerzita, ale Rastatt přestal být rezidencí, neboť nová markrabata a posléze velkovévodové Bádenští sídlili jinde (v nedalekém Karlsruhe). Od této doby zdejší nádherný zámek postupně chátral a jeho vybavení a sbírky byly v několika vlnách odváženy. Přesto zde až do první poloviny 19. století občas bádenská dynastie Zähringenů přebývala, a tak roku 1818 mohl v zámku zemřít její tehdejší představitel – mladý bádenský velkovévoda Karel Ludvík Fridrich (1786–1818). Město bylo v 18. století též místem dvou mírových kongresů, v roce 1714 v něm byl podepsán známý Rastattský mír, který ukončil válku o dědictví španělské (mezi Francouzi a Rakušany). Další mírový kongres se v zámku konal za tzv. Napoleonských válek v letech 1797–1799 (mezi revolučními Francouzi a Římskoněmeckou říší). V 19. století, od roku 1842, bylo město přebudováváno na říšskou pevnost (její hradby se bouraly až v 90. letech 19. století) a sídlem vojenské posádky Rastatt zůstal až do 1. světové války. Kvůli tomu byla zrušena a částečně, v okrajových částech, rozparcelována i původní zámecká francouzská zahrada. Ta byla obnovena až po 1. světové válce v umenšené podobě (na místě vojenského cvičiště před zahradním průčelím zámku) jako nový městský park. Také zámek sloužil částečně eráru. Za 2. světové války bylo město v roce 1944 a počátkem roku 1945 bombardováno Spojenci, ale většina historických budov v barokním centru se zachovala a utržila jen mírné škody. Po roce 1964 byl zdejší rezidenční zámek, spolu s přilehlou francouzskou zahradou, postupně obnovován a od roku 1989 slouží opět plně veřejnosti jako zpřístupněná památka.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Od roku 1992 sídlí ve městě továrna na osobní vozy automobilky Mercedes-Benz. Zdejší motorest na dálnici je oblíbenou zastávkou dálkových linek autobusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rastatt je velké okresní město v Německé spolkové republice, ležící ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, nedaleko francouzských hranic, asi 22 km jihozápadně od Karlsruhe a asi 12 km od Baden-Badenu. Rozkládá se na řece Murg, 6 km nad jejím soutokem s Rýnem a má přes 48 000 obyvatel (2015).", "tgt_summary": "Rastatt () is a town with a baroque core, District of Rastatt, Baden-Württemberg, Germany. It is located in the Upper Rhine Plain on the Murg river, above its junction with the Rhine and has a population of around 50,000 (2011). Rastatt was an important place of the War of the Spanish Succession (Treaty of Rastatt) and the Revolutions of 1848 in the German states.", "id": 1691947} {"src_title": "Antonov An-124", "tgt_title": "Antonov An-124 Ruslan", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Roku 1966 Sověti rozhodli o vývoji letounu s parametry podobnými americkému Lockheed C-5 Galaxy (nosnost 122 tun). Vývojem byla pověřena konstrukční kancelář Antonov se sídlem v Kyjevě. Ta rozpracovala projekt čtyřmotorového letounu An-124 a šestimotorového An-126, přičemž roku 1972 byl upřednostněn ten první. Stavba prototypu však musela být odložena, než pokročí vývoj potřebných technologií. Práce na prototypu byly zahájeny roku 1979. První prototyp poprvé vzlétl 24. prosince 1982 v Kyjevě. Posádku tvořilo osm osob, přičemž pilotoval zkušební pilot V. Těrskij. Do zkoušek se postupně zapojily celkem tři prototypy. Na tovární zkoušky v letech 1986–1989 navázaly zkoušky státní. Do služby byl vojenský transportní letoun An-124 přijat v lednu 1986. Západní veřejnosti byl letoun poprvé představen roku 1985 na Pařížském aerosalonu. Tehdy byl na zemi vystaven druhý prototyp (CCCP-82002). Za letu byl veřejnosti předveden na stejném aerosalonu roku 1987. Na začátku roku 1986 byla zahájena sériová výroba, která byla rozdělena do dvou závodů: Aviastar-SP v Uljanovsku a výrobní závod společnosti Antonov v Gostomelu u Kyjeva. V roce 1992 proběhla certifikace civilní verze An-124-100. Sériová výroba byla zastavena roku 2004. Aviastar-SP do roku 2003 vyrobil 20 letadel a výrobní závod Antonov do roku 2004 vyrobil dalších 36 letounů. V září 2004 vlády Ruska a Ukrajiny oznámily plány na obnovenou výrobu modernizované veze An-124-100M. Do roku 2020 měly obě továrny společně dodat až 80 letounů. Dne 25. dubna 2007 byla Mezistátním leteckým výborem certifikována modernizovaná verze letounu, označená An-124-150. Verze vznikla s rusko-ukrajinské spolupráci na základě požadavků společností Antonov Airlines a Voga-Dnepr. Letouny jsou vybaveny tzv. skleněným kokpitem a moderní avionikou, umožňující zmenšení jejich posádky z šesti na čtyři osoby. Dále mají na vybraných místech zesílený drak a inovované pohonné jednotky D-18T 4. série. Modernizovaný letoun přepraví 150 tun nákladu na vzdálenost 5000 km, což je o 30 tun více, než jeho starší verze. Snadnější je také jeho údržba. Roku 2008 Antonov a jeho ruský partner United Aircraft Corporation (UAC) oznámily záměr obnovení výroby An-124. Důvodem byl silný a rostoucí zájem o jím nabízené přepravní schopnosti. Dohodu o obnově výroby letounu roku 2008 podepsaly také vlády Ruska a Ukrajiny. UAC později spolupráci zrušil, ale později přípravy znovu obnovil, údajně na rozkaz prezidenta Medveděva. Přípravy znovu přerušila anexe Krymu Ruskou federací v roce 2014, po které ruští dodavatelé s Antonovem (součást ukrajinského koncernu Ukroboronprom) přerušili spolupráci. Společnost Antonov plánuje samostatnou výrobu letounu, pro kterou musí nahradit původně ruské díly. Naopak Rusko údajně plánuje An-124 nahradit nově vyvinutým domácím letounem Il-106.", "section_level": 1}, {"title": "An-124 a NATO.", "content": "Od 23. března 2006 jsou letouny An-124 společností Antonov Airlines a Volga-Dnepr pronajímány v rámci programu Severoatlantické aliance (NATO) pro strategickou přepravu SALIS (\"Strategic Airlift Interim Solution\"). Šest těchto letadel, podle nových zdrojů deset letadel, má základnu na letišti Lipsko/Halle (\"Flughafen Leipzig/Halle\") v Německu. Doposud nebylo možno tyto letouny nahradit, např. stroji typu Airbus A400M. Letadla využívala hlavně Bundeswehr, např. pro dopravu vojáků do Afghánistánu a zpět nebo pro pomoc Kurdům. Využívají je také Kanada, Česko a další členské státy NATO.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "An-124 je hornokřídlý čtyřmotorový letoun s klasickými ocasními plochami. Křídlo má superkritický profil. Má mnohokolový podvozek příďového typu, který mu umožňuje operace i z méně kvalitních vzletových a přistávacích ploch. Trup je hermetizovaný. Ve své přední části je rozdělený na dvě paluby. Na horní palubě je umístěn zejména kokpit a prostory posádky. Spodní paluba slouží pro uložení nákladu. Manipulaci s nákladem usnadňuje příďová a záďová nakládací rampa. Vnitřní manipulační systém umožňuje nakládku bez potřeby dalšího pozemního vybavení. V konstrukci letounu jsou široce uplatněny kompozitní materiály, což proti hliníku snížilo hmotnost o více než šest tun. Nákladní prostor má délku 36,5 m, šířku 6,4 m a výšku 4,4 m, objem převyšuje 1000 m3, nosnost 120 tun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonov An-124 Ruslan (v kódu NATO: \"Condor\") je strategický transportní letoun vyvinutý v 70.–80. letech 20.století společností Antonov. Jeho primárním odběratelem bylo sovětské letectvo, přičemž po skončení studené války vznikla rovněž civilní varianta letounu. An-124 jsou velmi žádané pro strategickou přepravu velkých nákladů. S letounem bylo ustanoveno 21 světových rekordů (mimo jiné v nosnosti – 171 219 kg do výšky 10 750 m, vzdálenost 21 180,92 km na uzavřené trati). ", "tgt_summary": "The Antonov An-124 Ruslan (; NATO reporting name: Condor) is a strategic airlift quadjet. It was designed in the 1980s by the Antonov design bureau in the Ukrainian SSR, then part of the Soviet Union (USSR). Until the Boeing 747-8F, the An-124 was, for thirty years, the world's heaviest gross weight production cargo airplane and second heaviest operating cargo aircraft, behind the one-off Antonov An-225 Mriya (a greatly enlarged design based on the An-124). The An-124 remains the largest military transport aircraft in current service. The lead designer of the An-124 (and the An-225) was Viktor Tolmachev. ", "id": 1981786} {"src_title": "Junkers F 13", "tgt_title": "Junkers F 13", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj stroje F-13 započal již v den německé kapitulace 11. listopadu 1918, kdy profesor Hugo Junkers zadal ing. Otto Reuterovi vypracování návrhu na civilní dopravní letoun. Projekt J-12, vycházející z vojenského J-10 byl zamítnut, Junkersem byl přijat až zcela nově koncipovaný projekt J-13 pro dva piloty a čtyři cestující. Ve společnosti Junkers Flugzeug und Motorenwerke A.G. (oficiální název od 24. dubna 1919) v Dessau započali se stavbou hned tří prototypů současně, z nichž jeden byl určen pro pevnostní zkoušky. Před dohotovením prvních prototypů bylo označení změněno na Junkers F-13, kdy písmenem F továrna Junkers nadále označovala jednomotorové dopravní letouny. První let F-13, pokřtěného \"Annelise\", proběhl 25. června 1919 s pohonnou jednotkou Mercedes D-IIIa o výkonu 117 kW, krátce nato následovaný druhým strojem \"Herta\" (imatrikulace D-1, později D-183). Již 13. září 1919 dosáhl pilot Monz se strojem \"Annelise\" neoficiálního (Německo tehdy nebylo členem FAI) světového výškového rekordu vystoupáním do hladiny 6750 m s osmi osobami. K výkonu F-13a dopomohl rovněž nový motor BMW IIIa o výkonu 132 kW. Sériová produkce typu probíhala v letech 1919 až 1932 v celkovém počtu 322 exemplářů. V rozmezí těchto let vzniklo mnoho variant s poměrně složitým systémem označování změn draku a pohonných jednotek. Za typové číslo Junkers uváděl souhláskami variantu draku, samohláskami variantu motoru. Jako první takto označovaný letoun byl zkonstruován Junkers F-13ba s motorem Junkers L-2 o výkonu 147 kW. Označení e pak bylo přiděleno verzi s motorem Junkers L-5 o 228 kW, i pro variantu s pohonnou jednotkou BMW-IV o výkonu 236 kW, o s BMW-Va o 265 kW, u s motorem Pratt & Whitney Wasp o výkonu 330 kW, y s Armstrong Siddeley Puma o 169 kW a ä pro F-13 s pohonem Armstrong Siddeley Jaguar o výkonu 323 kW atd. Podle typu přistávacího zařízení, kolový podvozek, lyže, nebo plováky se uplatňovaly zkratky L, S a W.", "section_level": 1}, {"title": "Uživatelé.", "content": "V Německu F-13 sloužily u tradičního tuzemského dopravce Lufthansa v počtu 55 kusů, která poslední stroje vyřadila z pravidelné linky Vratislav-Jelenia Góra (tehdy Breslau a Hirschberg) až v roce 1938. F-13 používaly také Junkersovy společnosti Junkers Luftverkehr a dopravní pobočka v Íránu Junkers Luftverkehr Persien. Zde F-13a v roce 1924 používalo také íránské vojenské letectvo. Už v roce 1920 se typ podařilo prostřednictvím Johna Larsena exportovat do USA pod označením JL-6. Pro americkou poštovní správu létalo osm exemplářů na spoji New York-Chicago-Omaha a na některých úsecích dálkové linky New York-San Francisco. V roce 1921 získal pilot E. A. Stinson na JL-6 vytrvalostní rekord 26 h 19,5 min. Největší počet F-13 (49 letounů) se dostalo do SSSR, kam první kusy Junkers dodal v roce 1922. V tomto a následujícím roce byly nasazeny na lince Moskva-Nižnij Novgorod (Gorkij). Poté zakoupila společnost Dobrolet 10 strojů F-13, které létaly mezi Moskvou a Kazaní, Taškentem a Alma Atou, Bucharou, Chivou a Dušanbe. V SSSR byly tyto letouny používány rovněž dopravními společnostmi Ukrvozduchpuť a Zakavia. V roce 1924 zakoupilo Ministerstvo veřejných prací na III. mezinárodní letecké výstavě v Praze jeden exemplář Junkers F-13ci (výr. č. 741, L-BALH) se zvětšeným rozpětím křídla, který byl osazen motorem Walter W-IV. Uvažovalo se i o zakoupení licence, ale československé továrny v té době nebyly připraveny na komplikovanou stavbu celokovového letounu. Letoun původní imatrikulace D-431 pojmenovaný Steissvogel, vyrobený v roce 1925 a krátce vlastněný společností Junkers byl s imatrikulací L-BALH využíván ČSA do roku 1927. Byl zkušebně nasazen u ČSA avšak do pravidelného provozu na tratě nebyl nikdy nasazen. V roce 1928 byl vojenským letectvem využíván ke zkouškám radiostanic a v letech 1931 až 1933 létal s imatrikulací OK-ALH v Moravskoslezském Aeroklubu Brno. Letoun byl z leteckého rejstříku vyřazen 5. ledna 1934 po letecké havárii 7. září 1933. Polsko odebralo 16 strojů, kde sloužily u společností Aero-Targ Poznan a PLL Aerolot, používány byly rovněž u Danziger Luftpost Svobodného města Gdaňsk. K dalším civilním uživatelům patřila např. švýcarská letecká společnost Ad Astra Aero, britská firma Imperial Oil Ltd., nebo brazilské aeorlinky Varig, kde byl poslední letoun F-13 (PP-VAG) vyřazen až v roce 1948. Stroje Junkers F-13 využívala také řada vojenských letectev, mj. Bolívie, Číny, Švédska (1928-1943) a Finska (jednotka LeLv 44).", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Junkers F 13 (D-1608) byl osobním letounem průkopníka letectví v Československé republice, velkopodnikatele a zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati. Stal se mu osudným. Dne 12. července 1932 došlo na firemním letišti v Otrokovicích k vážné letecké katastrofě. Jejími oběťmi se stali dva zakladatelé zlínského letectví: továrník Tomáš Baťa a šéfpilot Jindřich Brouček. Jejich letadlo Junkers F 13 se krátce po startu brzy ráno, při plánovaném letu do města Möhlin, za snížené viditelnosti v údolí řeky Moravy, zřítilo do prostoru pomocných závodů továrny necelý kilometr od letiště. Replika letounu Junkers F 13 je k vidění v budově Památníku Tomáše Bati ve Zlíně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Junkers F.13 (také známý jako F 13) bylo německé jednomotorové dopravní letadlo, které poprvé vzlétlo 25. června 1919. Bylo to první civilní letadlo, které bylo celé pokryto vlnitým plechem a jako první mělo bezpečnostní pásy pro cestující. Mělo velmi pokročilý design. Výroba Junkersů F 13 byla zastavena v roce 1932. Bylo vyrobeno kolem 60 různých variant. Letoun byl používán mnoha aeroliniemi po celém světě.", "tgt_summary": "The Junkers F 13 was the world's first all-metal transport aircraft, developed in Germany at the end of World War I. It was an advanced cantilever-wing monoplane, with enclosed accommodation for four passengers. Only 322 were manufactured. It was in production for thirteen years and in commercial service for almost twenty.", "id": 799523} {"src_title": "Pšeničné pivo", "tgt_title": "Wheat beer", "src_document": [{"title": "Stručná historie.", "content": "Pšeničná piva mají v našich krajích dlouhou historii a dá se říci, že jistou dobu bylo pšeničné pivo stejně obvyklé jako pivo vařené čistě z ječného sladu. Určitou dobu se dokonce vařila piva čistě pšeničná a čistě ječná. Piva vzniklá ze směsi sladů se začala vařit až později a předpokládá se, že to byl důsledek \"smíšeného\" výsevu na polích. Piva pšeničná byla i v Čechách v 15.-17. století dokonce převažující. Pravděpodobně proto, že pro pšeničná piva se převážně používalo svrchní kvašení, jež probíhá při vyšších teplotách, které vládnou po větší část roku. Důvodem jejich ústupu byla pravděpodobně vyšší cena pšenice.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie výroby.", "content": "Technologie se velmi liší dle regionu výroby. Zde popíšeme základní odlišnosti. Nejčastěji se používá pro zcukřování infuzního nebo jednormutového způsobu. Vystírá se tedy na cca 62 °C a konečná teplota nepřesáhne teplotu 75 °C. Pšeničná piva jdou obvykle trochu hůře scezovat, protože pšeničné zrno na rozdíl od ječného nemá pluchy, které pomáhají udržovat vrstvu mláta ve scezovací kádi méně kompaktní a propustnější pro tekutinu. Kvašení probíhá nejčastěji s přispěním kvasnic Saccharomyces cerevisiae. Samotné kvašení probíhá při teplotách 15-25 °C. Při těchto teplotách vzniká vyšší množství esterů a vyšších alkoholů. Po prokvašení mladého piva na cca 70 % jsou z povrchu kvasné kádě kvasnice sbírány a pivo se zchladí a suduje do ležáckého sklepa, kde dokvašuje při teplotách 1-2 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Konzumace.", "content": "Pšeničné pivo se velmi často podává ve vysokých štíhlých sklenicích, někdy jsou na stopce a připomínají přerostlé \"šampusky\". Doporučená teplota podávání piva je 6 - 8 °C.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pšeničné pivo je podle platné české legislativy takové, při jehož výrobě byla nejméně jedna třetina z celkového extraktu dodána pomocí pšenice či pšeničného sladu. Například u bavorských pšeničných piv je však pšeničného sladu použito více než 50%. Pšeničné pivo tak, jak je známe dnes, bývá nejčastěji světlé až slámové barvy (přestože existují i tmavší typy) a vyznačuje se vysokou nasyceností a bohatou pěnou. Pšeničné pivo se také převážně prodává nefiltrované. Vůně pšeničného piva je také velmi odlišná od běžného ležáku českého typu. Jsou v ní cítit kvasnice, mírná kyselost a mnoho rozličných ovocných vůní, hlavně banán a hřebíček. Chuť pšeničných piv bývá dle regionu původu značně rozdílná a kolísá od nakyslé až po trpkou, nasládlou a ovocnou. Vždy se však konzumentovi dostává zajímavé harmonie chuti, jež je dána právě obsahem pšenice a druhem použitých kvasnic a typu kvašení. Hořkost i chmelové aroma pšeničných piv bývají na velmi nízké úrovni, aby nepřebíjely jejich typické atributy. ", "tgt_summary": "Wheat beer is a beer, usually top-fermented, which is brewed with a large proportion of wheat relative to the amount of malted barley. The two main varieties are Weißbier, based on the German tradition, and Witbier, based on the Belgian tradition; other types include Lambic (made with wild yeasts and bacteria), Berliner Weisse (a cloudy, sour beer), and Gose (a German-type sour, salty, herbal beer).", "id": 2124734} {"src_title": "Bithýnie", "tgt_title": "Bithynia", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Podle Strabóna ohraničovala Bithýnii na východě řeka \"Sangarios\" (dnešní Sakarya), avšak podle všeobecně přijímaného názoru se rozprostírala dále až k řece \"Parthenios\", která ji oddělovala od Paflagonie. Na západě a jihozápadě tvořila hranici mezi Bithýnií a Mýsií řeka \"Rhyndakos\", zatímco na jihu sousedila s Frýgií a Galatií. Východu a jihu Bithýnie dominují vysoká a hustě zalesněná pohoří, prudce klesající do hlubokých a úrodných údolí s několika rozlehlými jezery. Nejvyšším horským masívem je tzv. „mýský Olympus“ (dnešní Uludağ, dosahující nadmořské výšky kolem 2500 metrů), který se vypíná přímo nad městem Prusa (Bursa) a při jasné viditelnosti je vidět z více než 100 kilometrů vzdáleného Istanbulu. Jeho vrchol je po větší část roku pokryt sněhem. Na jihovýchodě se v délce téměř 200 kilometrů táhne mohutné horské pásmo, které společně s dalšími pohořími vymezuje centrální anatolskou plošinu ve středním Turecku. K nejdůležitějším městům náležela Níkomédie (nyní Izmit) na pobřeží a vnitrozemská Níkaia (Iznik), které spolu vzájemně soupeřily o postavení hlavního města Bithýnie. Obě byla založena až v době helénismu, ovšem již o pár století dříve vybudovali Řekové na rovinatém pobřeží Propontidy četné kolonie jako například Kios (Gemlik) či Chalkedon v ústí Bosporu naproti Byzantiu. Na břehu Černého moře to pak byla pontská Hérakleia vzdálená asi 150 kilometrů východně od Bosporu. Všechna tato města se rozvinula v kvetoucí obchodní centra.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle antických autorů (Hérodotos, Xenofón, Strabón) byli Bithýnové jedním z uprchlých thráckých kmenů. Kromě Bithýnů je rovněž doložena existence jiného thráckého kmene – Thýnů. Oba tyto kmeny se patrně ve stejně době usadily v oblasti Malé Asie, přináležející k Thrákii. Podle Hérodotova podání žili Thýnové a Bithýnové vedle sebe, avšak druzí jmenovaní se nakonec zřejmě stali dominantní a jejich jméno dalo této zemi název. V 6. století př. n. l. připojil král Kroisos Bithýnii k lýdské říši. Po jeho porážce Peršany vedenými Kýrem Velikým v roce 546 př. n. l. se Bithýnie stala součástí satrapie Frýgie, ale již někdy kolem roku 430 př. n. l. se vymkla kontrole perských satrapů. Nezávislost Bithýnie přetrvala i v době Alexandrova tažení proti Persii. Teprve Antigonos Jednooký zastavil expanzi místního domorodého vládce jménem Zipoetes, namířenou proti pobřežním řeckým \"poleis\". Zipoetes dokonce Antigonovi poskytl rukojmí a zdá se, že vystupoval jako spojenec tohoto diadocha. Po Antigonově smrti musel Zipoetes čelit útokům Lýsimacha. Poté, co dosáhl na podzim roku 297 př. n. l. nad Lýsimachem vítězství, přijal Zipoetes královský titul. Nedlouho po bitvě u Kúrúpedia v roce 281 př. n. l. Zipoetes zemřel. Jeho syn a nástupce Níkomédés I. pokračoval v politice svého otce a obratným využíváním rozporů mezi sousedními helénistickými říšemi dosáhl územního rozšíření svého království. Sváděl úspěšné boje se seleukovským králem Antiochem I. Sótérem. V roce 277 př. n. l. si na pomoc proti svému bratrovi povolal z Evropy barbarské Galaty, s nimiž později vydobyl na seleukovské říši severovýchodní část Frýgie. V roce 264 př. n. l. založil nové hlavní město Níkomédii. Rozmach prosperity země pokračoval i za vlády jeho nástupců Prúsia I. (za jeho panování se do Bithýnie uchýlil Hannibal, který zde ukončil svůj život požitím jedu), Prúsia II. a Níkoméda II. Bithýnie zaujímala význačné místo mezi malými královstvími Malé Asie, avšak poslední bithýnský král Níkomédés IV. nebyl schopen zabránit ambicióznímu pontskému králi Mithridatovi VI. v ovládnutí země. Pouze s pomocí Římanů mohl být opět nastolen na trůn. Před svou smrtí v roce 74 př. n. l. odkázal svou říši římské republice. Římský senát prohlásil ihned poté Bithýnii provincií, což přimělo Mithridata k obnovení války s Římany. Po definitivní porážce pontského krále byla Bithýnie spojena s Pontem v jednu provincii, jejímž hlavním městem zůstala Níkomédie. Od roku 27 př. n. l. až do vlády Marca Aurelia náležela Bithýnie k senátorským provinciím. Jako správce zde v letech 103–105 působil známý spisovatel Plinius mladší. Korespondence mezi Pliniem a císařem Traianem poskytuje velmi cenný zdroj informací o fungování římské provinciální správy a o Bithýnii samotné. Mimořádnou proslulost získal obzvláště dopis, v němž Plinius popisuje, jak se Bithýnií šíří křesťanství: „Nejen města, nýbrž také vesnice a celá zem jsou zasaženy morem této zhoubné pověry.“ V roce 295 za vlády Diocletiana byly z Bithýnie vyčleněny dvě nové provincie: \"Paflagonia\" a \"Diospontus\" (později přejmenovaná na \"Hellenospontus\"). Diocletianus si navíc zvolil Nikomédii za své rezidenční sídlo, neboť ležela na strategicky důležitém místě na půli cesty mezi severní hranicí říše na Dunaji a východní na Eufratu. Za Konstantina Velikého se v Níkaii konal ekumenický koncil, během něhož bylo zformulováno tzv. nicejské vyznání víry. Někdy v době panování Theodosia I. byla Bithýnie opět rozdělena, čímž vznikla další provincie nazývaná \"Honorias\". Pevnou součástí římské resp. byzantské říše zůstala Bithýnie až do 11. století. V letech 1074–1097 tuto zemi ovládali Seldžukové vypuzení Byzantinci s pomocí západních křesťanů v průběhu první křížové výpravy. Po dobu existence latinského císařství v Konstantinopoli (1204–1261) byla Níkaia sídlem byzantských císařů. V roce 1298 vpadl do Bithýnie Osman I. a v roce 1326 se Turky dobytá Prusa (od té doby nazývaná Bursa) stala hlavním městem osmanské říše. Zbytky byzantské vlády a tím i křesťanského osídlení se zhroutily během několika následujících desetiletí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bithýnie byla ve starověku královstvím a římskou provincií, rozkládající se na severovýchodě Malé Asie (v dnešním Turecku) při březích \"Propontidy\" (Marmarského moře), thráckého Bosporu a \"Pontu Euxinu\" (Černého moře).", "tgt_summary": "Bithynia (; Koine Greek:, \"Bithynía\") was an ancient region, kingdom and Roman province in the northwest of Asia Minor, adjoining the Sea of Marmara, the Bosporus and the Black Sea. It bordered Mysia to the southwest, Paphlagonia to the northeast along the Pontic coast, and Phrygia to the southeast towards the interior of Asia Minor. ", "id": 418570} {"src_title": "Aeskulapova hůl", "tgt_title": "Rod of Asclepius", "src_document": [{"title": "Symbolika.", "content": "Tento starořecký symbol má značit sílu, zdraví a především zdárné hojení. Má být též symbolem pro přítomnost boží pomoci při léčbě a dodávat všem lidem sílu a naději v úspěšné uzdravení. Kolem specifické hole se obtáčí had, nejspíše užovka stromová, která je díky tomu nazývána Asklépiovým hadem. Objevily se však teorie o tom, že had je ve skutečnosti vlasovec medinský ovinutý kolem kousku dřeva.", "section_level": 1}, {"title": "Historie symbolu.", "content": "Tento symbol, jeho původ a význam se vyskytují ve více kulturách.", "section_level": 1}, {"title": "Řecká teorie.", "content": "Základní je starořecká pověst o Asklépiovi, který byl žákem Cheiróna. Asklépios byl znám tím, že dokázal léčit každou chorobu a hlavně přiváděl mrtvé zpět k životu. Tím však rozhněval Apollóna a Dia, protože porušoval božský pořádek na Zemi a Zeus jej srazil bleskem do Tartaru. Byl však později propuštěn a v trojské válce ošetřoval zraněné a zachránil Filoktéta po uštknutí hadem. Atributem Asklépia byla hůl a nejedovatý had. Na počest tohoto boha a jeho symbolů byli nejedovatí hadi často umisťováni v chrámech zasvěcených Asklepiovi a v dormitoriích, kde spali nemocní a ranění, přičemž se zde volně plazili po podlaze.", "section_level": 2}, {"title": "Teorie červa.", "content": "Podle této teorie je námětem k symbolu vlasovec medinský (latinsky \"Dracunculus medinensis\"), který parazituje pod kůží člověka, nejčastěji na noze nebo ruce, kde vytvoří svědivý vřed. Při pokusu ochladit vřed vodou tento praská a vzniklým otvorem klade parazit své larvy do vody, čímž zajistí novou populaci. V této chvíli lze vyčnívající konec červa zachytit a opatrně jej namotávat na kus dřívka.", "section_level": 2}, {"title": "Biblická teorie.", "content": "Tato verze říká, že když Izraelity na poušti napadli jedovatí hadi, Bůh dal Mojžíšovi pokyn zhotovit bronzového hada a pověsit jej na kůl. Kdo byl uštknutý hadem a podíval se na hada bronzového, byl uzdraven.", "section_level": 2}, {"title": "Záměna.", "content": "Aeskulapova hůl (s jedním hadem – symbol lékařství) bývá často zaměňována za Hermovu resp. Merkurovu hůl, tzv. caduceus (se dvěma hady a s okřídleným vrškem – symbol obchodu), čehož se dopustila mj. i Americká armáda, v emblému „Medical corps“.", "section_level": 1}, {"title": "Reprezentace v počítači.", "content": "Aeskulapova hůl je obsažena ve znakové sadě Unicode jako symbol U+2695 (⚕).", "section_level": 1}], "src_summary": "Aeskulapova hůl je znak lékařů a farmaceutů. Symbol má svůj počátek již ve starověkém Řecku a byl součástí starořecké mytologie. Pojmenování pochází od Asklépia (latinsky \"Aesculapius\"; počeštěně \"Aeskulap\"), starověkého řeckého boha lékařství, syna boha Apollóna, jenž léčil všechny nemoci a dovedl oživovat mrtvé. Aeskulapova hůl obtočená hadem (nejspíše užovkou stromovou) je znamením životní síly a zdraví. Tento znak lze spatřit na všech lékařských objektech. Podle jiných teorií však není kolem hole obtočen had, ale vlasovec medinský, červ cizopasící v lidské kůži, jenž je při léčbě namotáván na kousek dřeva.", "tgt_summary": "In Greek mythology, the Rod of Asclepius (,, sometimes also spelled Asklepios or Asclepius), also known as the Staff of Aesculapius and as the asklepian, is a serpent-entwined rod wielded by the Greek god Asclepius, a deity associated with healing and medicine. The symbol has continued to be used in modern times, where it is associated with medicine and health care, yet frequently confused with the staff of the god Hermes, the caduceus. Theories have been proposed about the Greek origin of the symbol and its implications.", "id": 2367418} {"src_title": "Vostok (kosmická loď)", "tgt_title": "Vostok (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Vývoj kosmické lodi Vostok začal koncem padesátých let 20. století. V té době začal vývoj platformy pro optické snímkování země v rámci špionážního programu Zenit. Protože se Zenit po několikadenní misi navracel s naexponovanými snímky na zemi, podobně jako u potencionálně pilotované mise, došlo konstruktérům, že toto dvojí určení lodě je rozhodující pro zisk podpory vedení komunistické strany Sovětského svazu k vývoji lodi Vostok. Na vývoji lodi se podílelo přes 7000 inženýrů a techniků, 123 organizací a 36 závodů. Základní konstrukce lodě Vostok zůstala používána více než 40 let a postupně byla upravována pro mnoho družic, od výše zmíněných Zenitů řad 2, 4, 6, 8, přes pilotovaný Vostok a Voschod, vědecké Resurs a Foton až k biologickým experimentálním satelitům Bion. Do začátku 21. století mají pilotované i bezpilotní lodi na bázi této platformy absolvováno přes 800 kosmických letů. Jedná se tak bezkonkurenčně o nejčastěji používané vermírné návratové těleso.", "section_level": 1}, {"title": "Popis lodi.", "content": "Délka lodi byla 4,4 m, maximální průměr 2,43 m. Hmotnost činila 4730 kg, nicméně u jednolivých letů se mírně odlišovala. Loď se skládala z návratového modulu sférického tvaru o průměru 2,3 metru a hmotnosti 2,46 tuny a dále kuželovitého servisního modulu o hmotnosti 2,27 tuny, délce 2,25 metru a šířce 2,43 metru. Vzhledem k režimu utajování, původně nebyly zveřejněny podrobnější informace o lodi. Nebyl znám ani její vzhled, ten byl veřejnosti představen až v roce 1965 kdy byla na výstavě v Moskvě představena loď společně s posledním stupněm nosné rakety se kterým byla dlouhá 7,5 m.", "section_level": 1}, {"title": "Návratový modul.", "content": "V návratové části bylo místo pro kosmonauta oblečeného po celou dobu letu do ochranného skafandru SK-1 a usazeného v katapultovacím křesle. Dále se zde nacházely přístroje pro udržování životních podmínek, komunikaci atd. V bočních schránkách byl uložen padákový systém. Vstup do kabiny byl uzavřen poklopem o průměru 120 cm. Druhý přístup stejných rozměrů byl v kabině na schánce s padáky. Poslední vstup byl využíván pro servisní přístup k uvnitř umístěným zařízením. Součástí kabiny byla rovněž 2 kruhová okénka z žáruvzdorného skla, 1. na pravé straně a 2. v průlezu nad hlavou kosmonauta. Zvnějšku byly osazeny slunečními clonami, které mohl kosmonaut dle potřeby uzavírat. Nosná konstrukce kabiny byla vyrobena z hliníko-hořčíkové slitiny. Z vnitřního objemu modulu, který byl 5,2 m, bylo obyvatelných 2,8 m, po instalaci katapultovacího křesla a usazení kosmonauta se objem dále snížil až na 1,6 m Při návratu se kosmonaut z modulu ve výšce asi 7 km katapultoval a přistával na padáku. Samostatně přistával návratový modul, důvodem bylo, že dopadová rychlost modulu byla příliš vysoká (až 10 m/s) a kosmonautovi přítomném v návratovém modulu by hrozilo vážné zranění. Katapultovací sedadlo sloužilo rovněž jako únikový prostředek pro případ selhání nosné rakety. To bylo v této rané fázi kosmického programu poměrně běžným jevem. Při havárii do 40 sekund po startu by se kosmonaut jednoduše samostatně katapultoval a přistál na padáku v blízkosti kosmodromu. Při havárii do 150 sekund po startu by o katapultáži rozhodovaly pozemní jednotky. Při selhání rakety v pozdější fázi letu by došlo ke kompletnímu odpojení kosmické lodě. V kabině byla udržována atmosféra s tlakem a složením stejným jako na povrchu země. Teplota byla udržována v rozmezí 13 - 26°C, vlhkost v rozmezí 51-57 %. O regeneraci vzduchu se staral systém na bázi Superoxidu Draselného (KO), který pohlcoval dýcháním vyprodukovaný Oxid uhličitý (CO) a zároveň chemickou reakcí uvolňoval kyslík (O) pro dýchání. Ventilace skrze kosmonautův skafandr byla zajišťována ventilátory s průtočným množstvím 50 l/min. V případě narušení hermetičnosti kabiny byla na palubě zásoba stlačeného vzduchu pro zajištění 4 hodin podpory života. Povrch modulu musel při svém návratu do zemské atmosféry odolat extrémním podmínkám, jeho teplota mohla dosáhnout až 3500°C. Proto byl celý jeho povrch pokryt masivním tepelným štítem na bázi fenolo-formaldehydových pryskyřic podobných bakelitu. Tloušťka štítu se pohybovala od 3 cm až po 14 cm v nejexponovanějších místech. Povrch tepelného štítu byl zcelen tenkou vrstvou fenolové pryskyřice s přídavkem azbestu a nakonec pokryt 5-úhelníkovými segmenty z tenké hliníko-hořčíkové fólie pro zvýšení odrazivosti tepelného záření. Kulový tvar modulu byl zvolen zejména proto, že díky vhodnému vnitřnímu rozložení hmotnosti a tedy polohy težiště, nebylo nutné zajišťovat aktivní stabilizaci kabiny v závěrečné fázi letu. Ta se podobně jako badmintonový košík stabilizovala nejtěžší a zároveň tepelně nejodolnější částí napřed. Na vnější straně kabiny se rovněž nacházely antény pro komunikaci se zemí. Vzhledem k tomu, že loď byla vyvinuta jako plně automatická a nepředpokládala se potřeba aktivní pilotáže, bylo přístrojové vybavení poměrně jednoduché. Loď postrádala plnohodnotnou gyroskopickou platformu nebo jakékoliv běžné letecké orientační přístroje. Pro zjištění orientace v prostoru sloužily jen jednoduché detektory slunce systému Grif a snímače úhlové rychlosti (zařízení systému DUS-L2). Pro základní informace o letu a možnost základního ovládání byl kosmonaut vybaven dvěma jednoduchými přístrojovými panely. Pokročilejší a kritické funkce ovládání byly blokovány 3místným číselným kódem, který by byl v kritických situacích na pokyn řídícího letu odvysílán kosmonautovi ze Země rádiem. Na hlavním indikačním panelu o rozměrech 40 x 38 cm, umístěném uprostřed kabiny, byly indikátory chybových stavů a fází letu, měřidla pracovních náplní a parametrů atmosféry. Dominoval zde kombinovaný přístroj IMS s miniaturním globusem, který zobrazoval průmět lodi na zemský povrch, případně mohl zobrazit předpokládané místo přistání. Výbavu doplňovaly palubní hodiny. Na bočním panelu o rozměrech 47 x 33 cm po levé kosmonautově ruce bylo ovládání komunikace, hlavního motoru, teploty, ventilátoru a osvětlení. Pro změnu orientace lodi v prostoru měl kosmonaut k dispozici po pravé ruce jednoduchý joystick. Uprostřed, pod hlavním panelem byl umístěn průzor palubního optického navigačního systému VZOR o průměru 25 cm, který sloužil jako optická pomůcka pro zorientování lodi v prostoru před zahájením brzdného manévru. Součástí kabiny bylo rovněž komunikační vybavení pro spojení se zemí a krátkovlnný rozhlasový přijímač 3B-17 pro poslech pozemního rozhlasového vysílání. Kosmonaut byl za letu snímán televizní kamerou systému Topaz-10 umístěnou poblíž hlavního panelu, druhá kamera ho pak snímala z boku. Výbavu rovněž doplňoval palubní záznamový magnetofon. K zajištění hygieny byl na palubě jednoduchý záchod pracující na principu podtlakového odsávání, předchůdce systému dodnes používaného na kosmických lodích Sojuz. Strava byla zajišťována prakticky výhradně formou tub s do kaše zpracovanou stravou. Denní výživová dávka byla kalkulována v rozmezí 2500 až 2700 kcal.", "section_level": 2}, {"title": "Servisní modul.", "content": "V servisním modulu se nacházel hlavní motor TDU-1 včetně pohonných látek pro zajištění návratu na zemi, termoregulační systém a baterie. Obě dvě části lodi byly po dobu letu spojeny prostřednictvím 4 pásových spojů. K oddělení docházelo až těsně před přistáním, kdy již servisní modul ukončil svoji činnost. V části mezi návratovým a servisním modulem byly na vnějšku lodi upevněny tlakové lahve se stlačeným vzduchem pro systém zabezpečení života a dále 12 lahví s tlakovým dusíkem pro systém orientace lodi. Trysky orientačního systému se nacházely na povrchu modulu. Celkem loď Vostok obsahovala přes 6000 tranzistorů, 56 elektromotorů a cca 800 relé a spínačů.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty lodi.", "content": "V rámci vývoje lodě bylo navrženo několik modelů Vostoku vedoucím až ke kosmické lodi.", "section_level": 1}, {"title": "Vostok 1K.", "content": "Prototyp kosmické lodě. Zajímavostí bylo osazení malých solárních panelů od kterých bylo u dalších modelů upuštěno.", "section_level": 2}, {"title": "Vostok 2K.", "content": "Loď určená k bezpilotnímu fotografování a průzkumu. Později přejmenována na špionážní satelit Zenit.", "section_level": 2}, {"title": "Vostok 3KA.", "content": "Tato verze byla použita pro lety s lidskou posádkou. První start bez posádky proběhl v březnu 1961 z kosmodromu Bajkonur, let s prvním kosmonautem Jurijem Gagarinem potom v dubnu 1961. Poslední let Vostok 6 s první ženou ve vesmíru Valentinou Těreškovovou proběhl v červnu 1963. Oficiálně bylo ve vesmíru 11 lodí této verze, z toho 6 s posádkou a 5 v rámci bezpilotních ověřovacích testů.", "section_level": 2}, {"title": "Specifikace lodi Vostok 3KA.", "content": "Návratový modul (Vostok SA - \"Spuskayemay apparat,\" rovněž nazývaný \"Sharik\"): Přístrojový modul (Vostok PA - \"Priborniy otsek\"):", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start.", "content": "Loď Voskok byla vynášena stejnojmennou nosnou raketou, která vznikla doplněním 3. stupně k původně vojenské raketě R-7. Jeden problém, který nebyl nikdy vyřešen byla potenciální havárie do 20 sekundy po startu, kdy by v případě katapultáže kosmonauta nebyl dostatek času k rozvinutí padáku. Kolem startovní rampy z níž startovaly lodě Vostok byly umístěny sítě, které by teoreticky mohly zachytit pád kosmonauta. Nicméně ve skutečnosti by zřejmě došlo k pádu kosmonauta příliš blízko explodující rakety. Havárie v úvodní fázi letu také mohla vést k tomu, že by se kosmonaut dostal v lodi do pozice z níž by se nemohl bezpečně katapultovat. Bylo tedy poměrně pravděpodobné, že by havárie v prvních 20 sekundách letu skončila smrtí kosmonauta, což dělalo velké starosti konstruktérovi Sergeji Koroljovovi.", "section_level": 2}, {"title": "Orbitální let.", "content": "Po oddělení od nosné rakety a po dobu letu nebyla loď aktivně stabilizována, nicméně se pomalu volně otáčela v prostoru.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat a přistání.", "content": "Před přistávacím manévrem bylo potřeba provést zorientování lodi v prostoru tak, aby brzdící motor zajistil snížení orbitální rychlosti a umožnil tak následné přistání. K zajištění této orientace sloužil systém trysek na plynný dusík. Stabilizaci mohla loď provést v automatickém režimu s využitím infračervených senzorů slunce systému Grif, nebo manuálně kosmonaut s využitím optické navigační pomůcky VZOR. Brzdný manévr typicky trval 45 s a snižoval orbitální rychlost lodi o cca 155 m/s. Zhruba 10 s po dohoření brzdného motoru docházelo k pyrotechnickému oddělení obou hlavních sekcí lodi. Správnost funkce návratového systému byla zcela zásadní pro návrat lodi a přežití pilota. Byla proto volena poměrně nízká oběžná dráha lodi tak, aby v případě selhání návratového systému kosmická loď samovolně vstoupila do atmosféry nejpozději po 10 dnech let. Kosmonaut měl dostatek vody, kyslíku a dalších zásob na palubě aby do této doby přežil. Návratový modul Vostoku zajišťoval po oddělení od motorové sekce svoji orientaci čistě pasivně, jen díky vhodnému umístění svého těžiště. Úhel vstupu lodi do atmosféry se pohyboval okolo 2°. Vlastní brzdění o atmosféru začalo zhruba ve výši 100 km a přetížení průběžně narůstalo až k maximální hodnotě 9 G. Dálková přesnost přistání se měla pohybovat v rozsahu +175 km resp. -100 km oproti plánovanému bodu. Ve výšce 7 km při rychlosti pádu cca 210 m/s byl pomocí pyrotechniky odstřelen hlavní poklop kabiny a po dvousekundové prodlevě byla provedena katapultáž kosmonauta. Ten nejprve klesal v křesle na stabilizačním padáku o ploše 2 m a ve výši 4,5 km se od křesla oddělil a otevřel svůj hlavní padák o ploše 82,5 m. Bylo možno pouřít i záložního padáku o ploše 56 m2. Návratový modul přistál nepilotovaný na svém vlastním padáku o ploše 574 m, který se rozevíral ve výši okolo 2,8 km. Hlavní padák pro své rozvinutí rovněž využíval výtažného padáčku který byl vypouštěn ve výši 4,5 km. Pro případ přistání do neznámého či nebezpečného terénu byl kosmonaut vybaven 43 kg vážící soupravou NAZ pro nouzové situace obsahující mimo jiné nafukovací člun, pistoli ráže 9 mm a vysílačku.", "section_level": 2}, {"title": "Lety kosmických lodí Vostok.", "content": "Do vesmíru bylo úspěšně vypuštěno šest pilotovaných lodí Vostok. Těm předcházelo 5 úspěšných testovacích letů nepilotovaných lodí, ty formálně patřili do programu Sputnik. Na palubě některých nepilotovaných lodí se nacházeli pokusní psi a biologické vzorky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vostok byla sovětská kosmická loď na jejíž palubě letěl do vesmíru 12. dubna 1961 první kosmonaut Jurij Gagarin. Kosmická loď byla součástí programu Vostok, v jehož rámci proběhlo v letech 1961–1963 šest pilotovaných kosmických letů. Další dva lety poté proběhly v letech 1964 a 1965, tehdy letěla upravená verze Vostoku, kosmická loď Voschod. Ve druhé polovině 60. let byla loď Vostok nahrazena loděmi typu Sojuz, která se v různých modifikacích využívá i v roce 2020.", "tgt_summary": "The Vostok (, translated as \"East\") was a type of spacecraft built by the Soviet Union. The first human spaceflight was accomplished with Vostok 1 on April 12, 1961, by Soviet cosmonaut Yuri Gagarin. ", "id": 1697312} {"src_title": "Balaton", "tgt_title": "Lake Balaton", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Základ geologického podloží Balatonu tvoří mezozoické sedimenty, avšak samotné jezero není starší 15 000 let, kdy se začala větrnou erozí a tektonickými posuvy tvořit malá jezírka, která se postupně propojovala a přibližně před 10 000 lety mělo nově vzniklé jezero o třetinu větší rozlohu než dnes. Je velmi intenzivně zanášen materiálem neseným větrem a vodními přítoky. Již dnes tvoří sedimenty na dně 6 – 10 metrů mocnou vrstvu, a pokud by nebyl každoročně bagrován, za několik málo tisíc let by se zanesl úplně.", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpisné podmínky.", "content": "Rozkládá se v kotlině tektonického původu, která se táhne podél jihovýchodního úpatí pohoří Bakoňský les. Má rozlohu 596 km2, délku 78 km a maximální šířku 12 km. Leží v nadmořské výšce 105 m. Průměrná hloubka je 3 m a maxima dosahuje 11 m. Jezero vzniklo větrnou erozí a následnou deflací (větrným odnosem materiálu).", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Povodí Balatonu má rozlohu 5180 km, množství vody se pohybuje okolo 1,8 x 10 m a obmění se přibližně za 2,2 roky. Výška hladiny byla roku 1976 při stavbě siófokského přístavu upravena a ustálena na přibližně 104 m n. m. Balaton je známý svou klidnou hladinou, avšak při bouřkách či dlouhotrvajícím rychlém větru se vlny objeví velmi rychle a do ohromných velikostí. Nejvyšší jsou, pokud vítr fouká z jihozápadního směru. Nejvyšší dosud naměřené měly výšku 1,82 m u břehu a 1,95 m uprostřed jezera, přičemž délka jedné se pohybovala pouze mezi 2 – 12 m. Je třeba dvou hodin po uklidnění větru, aby se hladina navrátila do původního klidu. Slapové jevy jsou patrné pouze v západovýchodním směru. Nejvyšší naměřené se vyskytly 14. května roku 1962, kdy na západě klesla hladina o 45 cm a na východě stoupla o celých 52 cm. Proudění probíhá u hladiny jezera od severního pobřeží k jižnímu a u dna pak ve směru opačném. V místě zúženiny u Tihanyského poloostrova dosahuje rychlost těchto proudů běžně i 2 m/s. Do Balatonu ústí mnoho krátkých řek. Největším přítokem je Zala přitékající na jihozápadě z Kis-Balatonu. Odtok je zajištěn přes umělý kanál Sió do řeky téhož jména, která je spojená s Dunajem.", "section_level": 1}, {"title": "Mikroklima Balatonu.", "content": "Mikroklima balatonského pobřeží se díky severojižnímu natočení, převládajícím jihozápadním větrům, kontinentálnímu okolí a vodní hladině odrážející sluneční záření podobá mediterránnímu. Roční množství slunných hodin se pohybuje okolo dvou tisíc, přičemž nejteplejšími měsíci jsou červen, červenec a srpen, nejslunnějším měsícem je červen a nejméně srážek dopadá v srpnu a září. Výrazně je díky vodní mase stahována teplotní amplituda jak denní, tak i roční. Ke konci léta se však teplota vody pohybuje okolo 28 °C (měří se v hloubce 1 m poblíž města Siófok). Výhodu severního hornatého pobřeží na pěstování vinné révy objevili už Římané a tato tradice se zde zachovala dodnes. Pocházejí odsud ta nejsladší a nejkvalitnější maďarská vína a to především bílé odrůdy. Z těch nejlahodnějších je třeba jmenovat Badacsonyi Szürkebarát, který je „endemitním druhem“ a nesmí se pěstovat nikde jinde na světě, resp. pouze pro osobní spotřebu, než na svazích stolové vyhaslé sopky Badacsony. Většinu zim Balaton zamrzá, vrstva ledu se pak pohybuje mezi 20 – 30 cm. Větry nad Balatonem povětšinou vanou z jihu, západu, severozápadu, nebo severu. Z jihozápadu přicházejí pouze ne příliš časté bouřky. Nejsilnější vítr byl zaznamenán 13. července 1961 a to 129,6 km/h.", "section_level": 2}, {"title": "Pobřeží.", "content": "Pobřeží pod pohořím \"Bakony\" je prudké a vysoké, místy členité (poloostrov Tihany) a je porostlé lesy. Na severním břehu se nacházejí vinice (Badacsony). Zbývající pobřeží je naopak nízké a často bažinaté. Délka pobřeží je asi 200 km.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Pobřeží jezera je nejdůležitější lázeňskou oblastí a po Budapešti druhým nejoblíbenějším cílem turistů v \"Maďarsku\". Jsou zde minerální a termální prameny. Na jezeře je rozvinuto rybářství a místní vodní doprava. Podél břehů vedou silnice a železnice.", "section_level": 1}, {"title": "Koupání.", "content": "Jelikož má Balaton poměrně mělké dno a voda není hluboká, prohřívá se rovnoměrně až do dna. Letní teplota vody je 20 – 27 °C. Zvláště jižní strana jezera je výhodná pro koupání rodiny s dětmi, neboť až ve vzdálenosti 300 – 500 metrů od břehu dosahuje hloubka vody 2 m. Na severním pobřeží je tato hranice místy již na 10 – 20 metrech od břehu, navíc je téměř celé zarostlé rákosem.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní sporty.", "content": "Velká vodní plocha jezera je vhodná pro jachting. První klub jachtařů tu byl založen v roce 1867 v Balatonfüredu. Téměř ve všech částech jezera je povolen sportovní rybolov. Nejčastěji lovené ryby jsou candáti, sumci, štiky, boleni, a kapři.", "section_level": 2}, {"title": "Plavba po jezeře.", "content": "Je prokázáno, že již Římané využívali jezero k vodní dopravě. První parník byl na jezero spuštěn v roce 1846. V dnešní podobě byla lodní doprava obnovena po druhé světové válce. V rekreačních místech jako Siófok byla vybudována přístaviště.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Jezero a jeho okolí hostí mnoho vzácných i chráněných převážně teplomilných rostlinných a živočišných druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Na jižních slunci vystavených svazích severního břehu rostou mandloně, roubované fíkovníky a pěstují se zde také granátovníky. Na strmých svazích tabulové hory Badacsony se pěstuje vinná réva.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "V jezeře žije více než padesát druhů ryb, přičemž králem zdejších vod je nazýván candát. Kromě něj převažují úhoři, amuři, cejni, cejnci, štiky, karasi, kapři, líni a sumci. Z 250 druhů ptáků je 27 zvláště chráněných. Jsou to např. kalous ušatý, čáp černý, datel černý, kormorán velký a různé druhy volavek a kolpíků.", "section_level": 2}], "src_summary": "Balaton (česky též \"Blatenské jezero\") je jezero v župách Somogy, Veszprém a Zala v Maďarsku v Dunajské rovině. Je to největší jezero ve střední Evropě, právě pro jeho velikost se mu v maďarštině říká také Magyar tenger – \"Maďarské moře\". Patří podle typu mezi takzvaná stepní jezera, která se nacházejí v celé Eurasii. ", "tgt_summary": "Lake Balaton (Hungarian IPA,,,, ) is a freshwater lake in the Transdanubian region of Hungary. It is the largest lake in Central Europe, and one of the region's foremost tourist destinations. The Zala River provides the largest inflow of water to the lake, and the canalised Sió is the only outflow. ", "id": 2054777} {"src_title": "Vídeňský les", "tgt_title": "Vienna Woods", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vídeňský les byl pravděpodobně obydlen od 8. století. Pod vlivem Avarů se slovanské obyvatelstvo vyrovnalo s germánskou migrací, za kterou vděčí jména některých vesnic jako Döbling, Liesing nebo Gablitz. Vídeňský les byla knížecí honitba, ale začátkem 16. století získala oblast také význam v lesnictví. Od roku 1840 nastal v oblasti také průmyslový rozvoj. V roce 1870 byly předloženy plány pro vykácení většiny lesů, ale to způsobilo rozsáhlý odpor veřejnosti. Vedoucí postavou tohoto odporu byl Josef Schöffel (1832–1910). V roce 1987 primátor Vídně a hejtmani Dolního Rakouska a Burgenlandu podepsali Vídeňské prohlášení celé oblasti Vídeňského lesa za chráněný region.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Pohoří zaujímá plochu 1200 km2. Město Vídeň tvoří východní hranici masivu. Od sousedních Türnitzských Alp na západě je odděluje údolí říčky Traisen, jižní hranici tvoří tok řeky Gölsen.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologicky je pohoří tvořeno především vápencem, který je na severu doplněn červenohnědým pískovcem a břidlicí. V pohoří také nalezneme přírodní jeskyně jako např. Dreidärrischenhöhle (\"jeskyně tří bláznů\").", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Lesy na severu sestávají z velké míry z buků, dubů a habrů, zatímco v jižním pásmu pohoří jsou to jehličnany, ve většině případů borovice a jedle. Pohoří má i své přírodní parky. A to Föhrenberge (tzn. \"Sosnové hory\") a Sandstein Wienerwald, který leží blízko městečka Purkersdorf, asi 20 km západně od Vídně. Celé území Vídeňského lesa je chráněná oblast, především pak Lainzer Tiergarten (rozsáhlý park obydlený černou zvěří a dalšími lesními zvířaty) a Schwarzenbergpark, který byl vytvořený již během 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvyšší vrchol.", "content": "Nejvyšším vrcholem je Schöpfl (893 m) vypínající se v jihozápadní části pohoří nad obcí St. Corona am Schöpfl. Na zcela zalesněný vrchol vede silnice z Mitterschöpflu k observatoři Leopolda Figla (pro veřejnost uzavřená). Na vrcholu je vyhlídková věž.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vídeňský les () je první horský masiv na samotném východě alpského oblouku, ležící v bezprostřední blízkosti Vídně v Rakousku. Svým charakterem zaoblených zalesněných pahorků jako skutečné Alpy zdaleka nevypadá. Připomene spíše českou Šumavu nebo Beskydy. Celá oblast Vídeňského lesa slouží především Vídeňanům jako přirozené přírodní zákoutí a v rámci „skutečných“ Alp nemá výrazný význam.", "tgt_summary": "The Vienna Woods (; Central Bavarian: \"Weanawoid\") are forested highlands that form the northeastern foothills of the Northern Limestone Alps in the states of Lower Austria and Vienna. The long and wide range of hills is heavily wooded and a popular recreation area with the Viennese.", "id": 1956109} {"src_title": "Orinoko", "tgt_title": "Orinoco", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na západních svazích Serra Parima v jihozápadní části Guyanské vysočiny. Protéká Orinockou nížinou a ústí do Atlantského oceánu, přičemž vytváří deltu. Celý tok opisuje velký eliptický oblouk, nejprve směřuje od jihu k severu a na středním toku se stáčí téměř k východu. Tok řeky je možné rozdělit do čtyř částí:", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "Většina řek ve Venezuele patří do povodí Orinoka, největší z nich je Caroní, které se připojuje u Puerto Ordaz blízko vodopádů Llovizna. Zvláštností Orinoka je Casiquiare, který začíná jako rameno Orinoka a pokračuje do řeky Rio Negro, což je přítok Amazonky, a vytváří tak přírodní kanál mezi Orinokem a Amazonkou.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Hlavním zdrojem vody jsou deště. Úroveň hladiny a průtoky se v průběhu roku silně mění. Na části dolního toku u města Ciudad Bolívar začíná hladina stoupat ve druhé polovině dubna až v květnu. V září úroveň hladiny dosahuje nejvyšší hodnoty, načež rovnoměrně klesá až do března až dubna kdy je úroveň nejnižší. V ústí Mety činí rozdíl hladin 8 až 10 m, u Ciudad Bolívar 10 až 15 m. Mořský příliv zasahuje až k Ciudad Bolívar a úroveň hladiny se může zvednout až o 2 m při skočném přílivu. Průměrný roční průtok vody činí 33 000 m3/s a celkový roční odtok činí 915 km3. Při nejsilnějších povodních může průtok dosáhnout 50 000 až 55 000 m3/s i více, zatímco v období sucha klesá na 5000 až 7000 m3/s. Za rok odnese 45 Mt pevných částic.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je splavná téměř v celé délce toku a bagrování dna umožnilo oceánským lodím s ponorem do 8 m plout až k městu Ciudad Bolívar, 435 km proti proudu. Okolí řeky také obsahuje hodně živičných písků, které mohou být využity jako budoucí zdroj ropy. Celková délka vodních cest v povodí Orinoka je 12 000 km. V období dešťů mohou říční lodě plout až k ústí řeky Guaviare (s výjimkou peřejí). Pravé přítoky umožňují vodní dopravu jen na částech svých dolních toků, zatímco levé jsou splavné po celý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Na řece leží města Santa Barbara, Puerto-Ayakucho, Ciudad Bolívar, Puerto Ordas (Venezuela), Puerto Carreño (Kolumbie).", "section_level": 2}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Říční systém Orinoca je domovem např. pro říčního delfínovce amazonského (\"Inia geoffrensis\"), ohroženého krokodýla orinockého, jednoho z největších amerických predátorů, nebo pro dravé piraně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Ústí jednoho z ramen řeky do Atlantiku objevil již Kolumbus při své třetí plavbě v roce 1498. V roce 1499 údajně jedno z ramen viděli účastníci španělské expedice Alonso de Ojeda a Amerigo Vespucci. V roce 1531 španělský objevitel Diego de Ordás jako první vyplul proti proudu řeky prozkoumal jeho část a dosáhl ústí Mety. V roce 1800 německý vědec Alexander von Humboldt a francouzský botanik Aimé Jacques Alexandre Bonpland provedli cestu po řece a prokázali spojení jejího povodí s povodím Amazonky. Pramen Orinoka v Cerro Delgado-Chalbaud v horském pásmu Parima na venezuelsko-brazilské hranici, byl objeven v nadmořské výšce 1047 m, až v roce 1951 venezuelsko-francouzským týmem. Hledání pramenů je i jedním z námětů knihy Julese Verna \"Na vlnách Orinoka\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Orinoko (, v jazyce místních indiánů Tamanaků slovo \"orinuku\" znamená řeka) je jedna z nejdelších a nejvodnějších řek v Jižní Americe. Mohutný tok o délce 2140 km protéká Venezuelou (státy Amazonas, Anzoátegui, Apure, Bolívar, Delta Amacuro, Guárico) a částečně tvoří její hranici s Kolumbií. Své povodí má v oblasti nazývané Orinoquia, jejíž rozloha činí 880 000 km2, 23,7 % rozlohy této oblasti je v Kolumbii, zbytek ve Venezuele, pramen je na hranicích s Brazílií.", "tgt_summary": "The Orinoco River () is one of the longest rivers in South America at. Its drainage basin, sometimes known as the Orinoquia, covers, with 76.3 percent of it in Venezuela and the remainder in Colombia. It is the fourth largest river in the world by discharge volume of water. The Orinoco River and its tributaries are the major transportation system for eastern and interior Venezuela and the llanos of Colombia. The environment in the Orinoco's basin is extremely diverse; it hosts a wide variety of flora and fauna.", "id": 236505} {"src_title": "Šiacu", "tgt_title": "Shiatsu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Šiacu má kořeny v tradiční japonské masážní technice nazývané Anma, která byla založena na tradiční čínské medicíně, jež přicházela do Japonska od šestého století. Anma začala upadat v období Edo (1603–1867), kdy ji praktikovali převážně slepí maséři a její léčebný aspekt se začal vytrácet. Obrození této metody znamenalo až vydání knihy \"Shiatsu Hō\" v roce 1919. Autor publikace Tenpaku Tamai studoval Anmu a další tradiční terapeutické metody a také západní anatomii, fyziologii a masážní techniky. Ve své práci tyto metody spojil a rozšířil je znovu o duchovní rozměr léčby. Ve zmíněné knize se také poprvé užívá termín „šiacu“. Jedním z následovníků Tenpaku Tamaie byl Tokujiro Namikoshi (1905–2000), který v roce 1925 otevřel první kliniku šiacu a v roce 1940 první školu šiacu. V Japonsku se Tokujiro Namikoshi zasloužil o oficiální uznání stylu šiacu ministerstvem zdravotnictví (1957), ovšem za tímto účelem z něj odstranil většinu východních vlivů. Další význačná osobnost je Shizuto Masunaga (1925–1981), který se jako psycholog zajímal i o duševní a duchovní rozměry terapie. Do šiacu vrátil aspekty tradiční východní léčby a svoji práci shrnul v knize \"Shiatsu\" (1974). Jeho styl je známý jako zen šiacu. V druhé polovině dvacátého století vzniklo ještě několik směrů šiacu (viz kapitola o stylech), překotný rozvoj zažila tato metoda hlavně po roce 1980, když se dostala do USA a západní Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Základní princip.", "content": "Šiacu obnovuje energetickou rovnováhu těla – energie je blokovaná nebo neproudí. Když se jí někde hromadí moc nebo k některým částem těla nemůže, vznikají blokády a působí např. duševní nerovnováhu. Západní medicína užívá pojem „psychosomatické poruchy“ či „civilizační choroby“. Pomocí protahování, tlaku nebo dotyku uvádí šiacu do pohybu energii v akupunkturních drahách, a tím obnovuje energetickou rovnováhu těla. Šiacu užívá paletu technik – dynamické uvolňování napjatých partií i klidné užití tlaku k tonizaci prázdných míst v těle. Pracuje se prsty, dlaněmi, lokty, koleny nebo chodidly. Účinky šiacu jsou hluboce uvolňující a zároveň posilující. Základní princip šiacu je jednoduchý – při šiacu terapeut pouze pomáhá masírovanému spojit se s léčivou schopností vlastního těla, a tak obnovit jeho zdraví. Tato práce ovlivňuje nejen fyzický stav, ale i emocionální a mentální stav ošetřovaného.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh ošetření.", "content": "Ošetření obvykle probíhá na podložce na zemi, ošetřovaný je při masáži oblečený a nepoužívají se žádné oleje ani emulze. Samotné ošetření může trvat od 45 do 90 minut, často mu předchází krátký rozhovor; po ošetření následuje čas na odpočinek.", "section_level": 1}, {"title": "Použití šiacu.", "content": "Šiacu je vhodné pro každého – i pro malé děti, těhotné ženy nebo starší lidi - pokud se klientovi přizpůsobí a pokud se přihlédne ke kontraindikacím (viz níže).", "section_level": 1}, {"title": "Indikace.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Prevence.", "content": "Šiacu, podobně jako většina východních léčebných metod, klade důraz na prevenci. Základní myšlenkou je starat se o drobnější zdravotní nerovnováhy (například tělesné napětí ze stresu) dříve, než přerostou ve vážnou nemoc (například žaludeční vřed).", "section_level": 3}, {"title": "Chronické potíže neznámého původu.", "content": "Klienti často vyhledávají šiacu, cítí-li se nepříjemně a západní medicína nediagnostikuje žádné konkrétní onemocnění. Příkladem takových stavů jsou dlouhodobé bolesti hlavy, zad nebo kloubů, chronická únava, nespavost, menstruační potíže nebo problémy s trávením.", "section_level": 3}, {"title": "Psychika a rozvoj osobnosti.", "content": "Ve východní léčebné tradici tvoří fyzické tělo, mysl a duch jeden celek. Obnovováním energetické rovnováhy ovlivňuje šiacu nejen fyzický, ale i mentální a emocionální stav klienta. Šiacu tak pomáhá i při psychických potížích, případně se může stát nástrojem k všestrannému rozvoji osobnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Fyzická zranění.", "content": "Šiacu se jako kombinace fyzické manipulace a práce s energií hodí k rehabilitaci následků po úrazech pohybového aparátu nebo následků po cévních příhodách.", "section_level": 3}, {"title": "Vážné nemoci.", "content": "Šiacu není technika určená k léčení akutních stavů a vážných nemocí. Pokud má terapeut podezření na takový stav, měl by klienta poslat k lékaři. Proto také záleží na vzdělání terapeuta (viz níže školy šiacu). Na druhé straně šiacu může klientovi pomoci lépe zvládat následky intenzivní léčby (např. chemoterapie, ozařování, pooperační stav) nebo chronické nemoci (např. vysoký krevní tlak).", "section_level": 3}, {"title": "Těhotenství.", "content": "Šiacu se nedoporučuje v první třetině těhotenství (viz kontraindikace). V následujících měsících může například ulevit nastávající matce od těhotenské nevolnosti, bolesti bederní páteře nebo hlavy, případně pomoci s navázáním lepšího vztahu s plodem. V každém případě jsou během těhotenství kontraindikovány některé akupunkturní body.", "section_level": 3}, {"title": "Kontraindikace.", "content": "Šiacu je obecně kontraindikováno v následujících případech: Dále by ošetření neměl podstupovat klient s plným žaludkem (krátce po jídle) ani osoba pod vlivem alkoholu nebo jiných omamných látek.", "section_level": 2}, {"title": "Styly.", "content": "Během druhé poloviny dvacátého století z původního Namikoshiho stylu odvodili následovníci několik odlišných škol šiacu. uvolňuje a začíná vnímat sám sebe. Základním principem zen šiacu je vyrovnávání momentální prázdnoty a plnosti. Zakladatel stylu psycholog Šizuto Masunága se zajímal o psychologické, emocionální a duchovní aspekty energetické nerovnováhy, věnoval výraznou pozornost akupunkturním drahám (meridiánům) a objevil prodloužení klasických akupunkturních drah. V posledních letech vznikají i směry rozšiřující šiacu o další aspekty. Například Shintai klade důraz na přední a zadní dráhu, Watsu je šiacu ve vodě a Tantsu přidává prvky tantry.", "section_level": 1}, {"title": "Právní status šiacu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ve světě.", "content": "V Japonsku je šiacu státem uznáno jako oficiální a samostatná léčebná metoda. Praktik šiacu v Japonsku musí mít osvědčení ministerstva zdravotnictví a k tomu musí absolvovat tříleté vzdělávání v rozsahu 2200 hodin na univerzitě, která je akreditována ministerstvem. Každá země dává šiacu jiný právní status a má jiný způsob akreditování praktiků, který se často váže k masérskému osvědčení nebo se s ním překrývá, což není optimální stav, protože šiacu je mnohem obsáhlejší disciplína než klasická masáž. Snaha o právní uznání šiacu a standardizaci učebních osnov probíhá hlavně v USA, Kanadě a zemích EU. V Americe se na tomto procesu podílí profesní organizace \"American Organization for Bodywork Therapies of Asia\" (AOBTA), v Evropě \"Evropská Federace Shiatsu\" (European Shiatsu Federation – ESF).", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělání a školy šiacu.", "content": "Pro praktikování šiacu je třeba znalostí z tradiční čínské medicíny (základní teorie, akupunkturní dráhy a body a mechanizmy nemoci a jejího odstranění), západní medicíny (anatomie, fyziologie, psychologie a patologie) a také masážní zručnosti. Vzhledem k právnímu vakuu, ve kterém se šiacu v ČR nachází (šiacu je považováno zákonem za rozšíření klasické masáže, i když je ve skutečnosti samostatnou a mnohem obsáhlejší disciplínou), nejsou osnovy škol šiacu jednotné – některé školy se dají dokončit během dvou víkendů, jiné trvají tři roky a zahrnují stovky hodin výuky a praxe. Úroveň terapeuta je odpovídající. Pokud si budete vybírat školu nebo svého terapeuta, vezměte tuto informaci v úvahu. Seznam českých škol šiacu (abecedně):", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "\"Česká asociace shiatsu\" [online]. ©2005–2007 [cit. 9. 12. 2015]. Dostupné z: http://www.shiatsuasociace.cz", "section_level": 1}], "src_summary": "Šiacu (: 指圧, v anglickém přepise \"Shiatsu\", v překladu tlak prsty) je japonská masážní technika, založená na východní léčebné tradici a západní fyziologii a psychologii. Šiacu pracuje s akupunkturními dráhami a body (jap. \"cubo\") s cílem obnovit přirozený tok vitální energie (jap. \"ki\"), a tak nastolit energetickou rovnováhu v těle.", "tgt_summary": "Shiatsu ( ; ) is a form of Japanese bodywork based on concepts in traditional Chinese medicine. \"Shiatsu\" derives from a Japanese massage modality called \"anma\". ", "id": 56116} {"src_title": "MiG-27", "tgt_title": "Mikoyan MiG-27", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "MiG-23BN, útočná varianta sovětského stíhacího letounu MiGu-23, byl jen přechodným řešením, které nesplnilo očekávání jak konstruktérů, tak ani zákazníků. Sovětské letectvo mělo mnohem vyšší požadavky, hlavně co se týče nosnosti a rozmanitosti integrované výzbroje. Zvýšené nároky byly rovněž na vzletové a přistávací charakteristiky, ale také jednoduchost pilotáže. Šéfkonstruktérem projektu vývoje nového letadla se stal G. A. Sedov a stroj dostal označení MiG-23BM (M jako modernizovaný). První dva prototypy byly postaveny na bázi MiG-23B s motory AL-21F-3. Letadla prošly značnými úpravami, z nichž nejvýznamnější byly konstrukční změny podvozku a přívodů vzduchu do motoru. Na konstrukčních pracích se započalo roku 1969, roku 1970 vzlétl první prototyp a o rok později začala sériová výroba. I když se jednalo o podobný stroj, jakým byl sovětský letoun Suchoj Su-17, byl i tento stroj z politických důvodů souběžně též vyráběn. Od 1988 byl MiG-27 vyráběný v licenci v Indii, kde bylo vyprodukováno 165 kusů. Tyto stroje dostaly název MiG-27 Bahadur, jejich část byla vyexportována na Srí Lanku.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Měnitelná geometrie křídel umožnila letadlu, aby dosahovalo požadované vlastnosti při letech v nízkých výškách, což bylo pro přímou podporu pozemních jednotek klíčové. Pohon MiGu-27 zajišťuje motor R-29B-300 o tahu 78,5 kN, resp. 112,8 kN za použití přídavného spalování. Letadlo dosahuje na úrovni moře rychlost 1350 km/h (Mach 1,09), přičemž jeho maximální rychlost ve výšce 8000 m je 1 810 km/h (Mach 1,5). Stoupavost stroje je 200 m/s a jeho dostup 15 600m. Bojový rádius letounů MiG-27 je 780 km. MiG-27K je vyzbrojen neřízenými raketami S-5, S-8, S-13, S-24. Z řízených střel typu vzduch-země může nést následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mikojan-Gurevič MiG-27 (v kódu NATO: „Flogger-D/J“) je sovětský útočný a bitevní letoun s měnitelnou geometrií křídel, který dodnes slouží v některých státech světa. Je uzpůsoben k činnosti v malých výškách a k vedení útočného boje proti pozemním cílům.", "tgt_summary": "The Mikoyan MiG-27 (; NATO reporting name: Flogger-D/J) is a variable-geometry ground-attack aircraft, originally built by the Mikoyan-Gurevich design bureau in the Soviet Union and later licence-produced in India by Hindustan Aeronautics as the Bahadur (\"Valiant\"). It is based on the Mikoyan-Gurevich MiG-23 fighter aircraft, but optimised for air-to-ground attack. Unlike the MiG-23, the MiG-27 did not have widespread use outside Russia, as most countries opted for the Mikoyan-Gurevich MiG-23BN and Sukhoi Su-22 instead. It remains in service only with the Kazakh Air Forces in the ground attack role. All Russian, Indian and Ukrainian MiG-27s have been retired.", "id": 156399} {"src_title": "Hýl obecný", "tgt_title": "Eurasian bullfinch", "src_document": [{"title": "Hlas.", "content": "Jeho nejčastěji slyšitelným hlasovým projevem bývá kovově hvízdavé „kjí“ nebo „dý“. Při zpěvu se ozývá měkkými a protáhlými tóny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se téměř na celém území Evropy (od Skandinávie po Středomoří) a Asie. V České republice jde o běžného pěvce vystupujícího až po horní hranici lesa. V posledních letech byl však u naší populace zaznamenán mírný pokles, který je zapříčiněn ztrátou přirozeného biotopu. Na většině areálu svého rozšíření je stálý, na zimu migrují směrem na jih pouze populace ze severních oblastí.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Žije v jehličnatých i smíšených lesích, na jejich okrajích, v parcích a v zahradách.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Hýla obecného můžeme nejčastěji spatřit v zimě na jeřabinách nebo javorech, kdy je díky svému pestrému zbarvení nápadnější, častěji slétá na zem a žije většinou v hejnech, v kterých se občas zdržují i jiné druhy hýlů. V létě tento plachý pták žije skrytě v korunách stromů nebo v hustě zarostlých keřích a na zem slétá jen zřídkakdy (častěji, pokud dozrávají např. borůvky).", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Jde o typického semenožravce, s oblibou v menší míře konzumuje i zelené části rostlin a pupeny, na které na jaře často chodí do ovocných sadů, kde díky této vlastnosti nepatří mezi zrovna oblíbené hosty. Oblíbenou potravou jsou semena šeříku, javorů, jasanů, jeřábů i běžných jehličnanů. Mláďata krmí semeny smetánky, jilmů, nezralými borůvkami nebo jahodami a hmyzem (mšice). V zajetí s oblibou konzumuje zelený hrášek.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Dobře vystlané hnízdo si staví nejčastěji na jehličnatých stromech nebo středně vysokých keřích ve výšce 1,5–⁠6 m, často v blízkosti lesních potoků. Během dubna klade 4–⁠5 vajec o velikosti 16 × 17 mm, na kterých sedí 12–⁠14 dní. O mláďata pečují po dobu 2 týdnů oba rodiče.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní význam a chov.", "content": "Hýl obecný byl odedávna pro svůj atraktivní vzhled i schopnost naučit se flétnovým hlasem pískat různé melodie s oblibou chován v klecích. V zajetí si své majitele získával neobyčejnou přítulností a krotkostí. Pro svou důvěřivost snadno upadal do čižbářských léček. Proto se slovo „hejl“ stalo ve slangu označením pro důvěřivého naivku, kterého není těžké oklamat. Příjmení Hejl, Hylský nebo Hýlovský nebo místní jména Hejlov, Hýlov svědčí o pozornosti, kterou naši předci hýlům věnovali stejně jako rčení „věšet lidem hejly či bulíky na nos“. Velmi obtížné je získat křížence s jinými pěnkavovitými ptáky. Pokud se křížení (vždy samice hýla s jiným ptákem) podaří, výsledkem bývají krásně zbarvení kříženci neobvyklého vzhledu. I v současnosti jsou chováni a dále rozmnožováni jedinci v přímé péči člověka pocházející z registrovaných chovů (v souladu s platným zákonem na ochranu přírody a krajiny). Odchovy se lépe daří ve voliérách (cca 1,8 x 1,8 x 0,8m). Takový chov je cenným zdrojem poučení a i informací o bionomii druhu. V zajetí se objevují vedle přírodně zbarvených ptáků také barevné mutace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hýl obecný (\"Pyrrhula pyrrhula\") je středně velký zpěvný pták z čeledi pěnkavovití. Hýl obecný je nezaměnitelný zavalitý pták s šedým hřbetem, černobílými křídly, černým ocasem, temenem hlavy a nápadně silným zobákem, bílým kostřecem a hnědočernými končetinami. Samec má břišní stranu těla červenou, samice šedohnědou. Mladí jedinci mají šedohnědou hlavu a postrádají tmavé temeno.", "tgt_summary": "The Eurasian bullfinch, common bullfinch or bullfinch (\"Pyrrhula pyrrhula\") is a small passerine bird in the finch family, Fringillidae. In Anglophone Europe it is known simply as the bullfinch, as it is the original bird to bear the name bullfinch.", "id": 1706065} {"src_title": "Noricum", "tgt_title": "Noricum", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná historie.", "content": "Archeologický průzkum hrobů a solných dolů v Hallstattu prokázal, že se zde v dávných dobách vyvíjela pozoruhodně vyspělá civilizace. Hallstattské hroby obsahují zbraně a ornamenty z doby bronzové stejně jako z doby železné. Podle některých teorií mohlo být Noricum a některé další okolní oblasti pravlastí Homérových Achájů. Původní obyvatelstvo z období halštatské kultury tvořili zřejmě Panonové (lid spřízněný s Ilyry). Ti později splynuli s různými keltskými kmeny, které sem dorazily někdy po roce 450 př. n. l. z nynějšího jihozápadního Německa a mezi nimiž zaujímali vůdčí postavení Tauriskové (\"Taurisci\"). Noricum v těchto dobách sloužilo Keltům jako základna k invazím do Pádské nížiny a na Apeninský poloostrov. Římané užívali pro Taurisky pojmenování Norikové (\"Norici\"), přičemž tento pojem (odvozený z hlavního sídla Taurisků, jež se nazývalo \"Noreia\") vztahovali i na všechny ostatní norické kmeny. Přesná poloha Noreie zůstává dodnes neznámá. Podle některých názorů se však nacházela poblíž dnešní štýrské obce Neumarkt in Steiermark.", "section_level": 2}, {"title": "Království.", "content": "Zhruba kolem roku 200 př. n. l. se Tauriskové postavili do čela svazku třinácti keltských a ilyrských kmenů, čímž byl položen základ Norickému království (\"Regnum Noricum\"), které tak představuje první politický útvar vzniklý na rakouské půdě. Na počátku 2. století př. n. l. se díky dokonalejším osevním metodám a technologickému pokroku výrazně zvýšil počet obyvatel Norica. Avšak již kolem roku 186 př. n. l. se projevil vážný nedostatek půdy, což přimělo asi 12 000 Taurisků a Bojů k odchodu na jih. Tito barbaři překonali Alpy a usadili se v údolí Pádu na pobřeží současného Benátska. O pět let později zde Římané založili kolonii Aquileiu, která brzy nabyla velkého významu jako tranzitní místo pro obchod s oblastmi na severu. Přivábeni obchodními možnostmi a nerostným bohatstvím Noriků navázali s nimi Římané přátelské vztahy, čímž získali přístup k ohromným nalezištím železné rudy v Noricu. Podle Liviova popisu vyjednávalo prý kolem roku 170 př. n. l. římské poselstvo s norickým králem Cincibilem, který Římanům zaručil \"hospitium publicum\" („pohostinné přátelství“). Tím byly utuženy vzájemné obchodní svazky a posílen římský vliv v oblasti. V tomto období prosperity vznikala v Noricu první opevněná oppida a rovněž byly raženy mince podle řeckého vzoru. Někdy mezi léty 120 až 115 př. n. l. pronikly do Norica migrující germánské kmeny Kimbrů a Teutonů, které se již předtím střetly s Boji v české kotlině (\"Boiohaemum\") a se Skordisky na Balkáně. Tváří v tvář této hrozbě se Tauriskové obrátili na Římany se žádostí o pomoc. Ovšem římské vojsko, jemuž velel konzul Gnaeus Papirius Carbo, vyslané vstříc útočníkům bylo rozdrceno v bitvě u Noreie. Kimbrové se však navzdory svému vítězství stáhli z Norica směrem na západ. Několik desetiletí poté byli v důsledku tlaku germánského kmene Svébů uvedeni do pohybu keltští Bojové, kteří se zmocnili oblastí severně a severozápadně od Norica. Kolem roku 58 př. n. l. se Bojové pokusili Noricum dobýt, utrpěli však ničivou porážku. I přesto ale ohrožovali Noricum ještě několik dalších let, než byla jejich říše konečně vyvrácena Dáky. V roce 49 př. n. l. odeslal král Voccio Caesarovi 300 šlechticů, kteří v řadách jízdy přispěli k Caesarově vítězství v občanské válce. Po definitivní porážce Bojů expandovalo norické království do povodí středního Dunaje. Moc Norica v tomto momentu sahala až do oblasti Vídeňské pánve a po odražení útoku Dáků také do současného západního Maďarska. Norikům se tak podařilo vybudovat poslední mocný keltský politický celek.", "section_level": 2}, {"title": "Římská provincie.", "content": "Noricum se po dlouhou dobu těšilo nezávislosti pod vládou vlastních králů. Koncem 1. století př. n. l. ale Norikové napadli společně s Panony Histrii, přičemž byli odraženi prokonzulem Illyrica Publiem Siliem. Po smrti krále Voccia bylo Noricum v roce 15 př. n. l. ustaveno klientským královstvím Říma. Římané ho nazývali provincií, třebaže si i nadále uchovávalo určitou omezenou svébytnost. Skutečnou římskou provincií pod správou císařského prokurátora se Noricum stalo teprve někdy po roce 40 n. l. za vlády Claudia. V následujících staletích bylo Noricum jako pohraniční území říše protkáno hustou sítí silnic, o čemž svědčí četné nálezy milníků a jiné archeologické objevy. To spolu s budováním kolonií napomohlo postupné romanizaci zdejších Keltů. Zřejmě nejdůležitější komunikace spojující Řím s Carnuntem vedla přes města Aquileia, Emona (dnešní Lublaň), Celeia (Celje) a Poetovio (Ptuj). Carnuntum původně náleželo k Noricu, avšak v roce 6 n. l. bylo společně s Vídeňskou pánví připojeno k provincii Panonii. Strategicky velmi významná byla také silnice táhnoucí se z panonské Vindobony (Vídeň) podél toku Dunaje směrem na západ do Lauriaca a dále do Raetie. Nejvýznačnějšími městy a koloniemi Norica v římské etapě jeho dějin bylo \"Virunum\" (dnešní Maria Saal poblíž Klagenfurtu), \"Celeia\", \"Juvavum\" (Salzburg) a \"Lauriacum\" (Lorch). Podobně jako sousední Raetie zaujímalo také Noricum po celou dobu existence římské říše postavení předsunuté obranné linie Itálie vůči vpádům germánských kmenů zpoza Dunaje. Římané vybudovali řadu pevností (\"Limes Romanus\"), které střežily břehy Dunaje a alpské průsmyky. Na počátku markomanských válek (166-180) umístil Marcus Aurelius do této provincie jednu římskou legii (\"Legio II Italica Pia\") spolu s početnými pomocnými sbory. Tyto vojenské síly zde od této doby měly své stálé sídlo. Velitel legie působil zároveň jako místodržitel provincie. Za vlády Diocletiana bylo Noricum na konci 3. století rozděleno do dvou provincií: \"Noricum ripense\" („pobřežní Noricum“, severní část při řece Dunaji) a \"Noricum mediterraneum\" („vnitrozemní Noricum“, jižněji položený a hornatější region). Obě tyto provincie spadaly do ilyrské diecéze, která byla součástí italské prefektury. V důsledku pozvolného šíření křesťanství bylo v Noricu založeno několik biskupství, která však zanikla v období zmatků během stěhování národů. Po zhroucení západořímské říše se v Noricu ještě nějaký čas udržel římský správní systém, který do určité míry přetrval až do příchodu Avarů a Slovanů.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Noricum byla hornatá země s poměrně chudou půdou, oplývala však hojnými nalezišti železné rudy, kterýmžto materiálem zásobovalo kovárny a zbrojní manufaktury v Panonii, Moesii a severní Itálii. Proslulou norickou ocel užívali Římané k výrobě kvalitních a ceněných zbraní. Obyvatelé Norica byli stateční a bojovní lidé, kteří se spíše než zemědělství věnovali pastevectví skotu. Po obsazení Římany byly místní hluboké lesy vykáceny a bažiny odvodněny, čímž byla výrazně zvýšena úrodnost země. Rovněž zde bylo nalezeno veliké množství zlata a soli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Noricum bylo keltské království (latinsky \"Regnum Noricum\"), přesněji federace třinácti keltských a ilyrských kmenů, jež byla později začleněna do Římské říše jako její provincie. Zahrnovalo většinu území dnešního Rakouska, část Slovinska a jihovýchodní cíp Bavorska. Na západě sousedila tato země s Raetií, na východě s Panonií a na jihozápadě s Itálií. Na severu sahalo území království až za řeku Dunaj, která se stala severní hranicí Norica teprve po jeho trvalém začlenění do Římského impéria.", "tgt_summary": "Noricum () is the Latin name for the Celtic kingdom or federation of tribes that included most of modern Austria and part of Slovenia. In the first century AD, it became a province of the Roman Empire. Its borders were the Danube to the north, \"Raetia\" and \"Vindelicia\" to the west, Pannonia to the east and southeast, and \"Italia\" (\"Venetia et Histria\") to the south. The kingdom was founded around 400 BC, and had its capital at the royal residence at Virunum on the Magdalensberg.", "id": 205203} {"src_title": "Kabel", "tgt_title": "Electrical cable", "src_document": [{"title": "Materiál kabelů.", "content": "Základním materiálem pro jádra elektrických kabelů jsou elektrovodná měď nebo hliník. Hliník má sice nižší vodivost než měď, a proto pro stejné proudy musí mít větší průměr, ale přesto je výsledný kabel lehčí, než měděný. Hliníkový vodič je i lacinější, než měděný. Dnešní použití hliníku jako vodiče je především pro stabilní (např. uliční) rozvody, nebo závěsná vedení (kdy je hliníkový vodič doplněn vpleteným ocelovým nosným prvkem). Obecně má použití hliníku oproti mědi některé nevýhody: - Hliník je křehčí, vodič se např. opakovaným ohybem snadno zlomí. Proto není hliník vhodný pro vedení s mechanickým pohybem. - Průchodem proudu se hliník zahřívá a zvětšuje svůj objem. Pokud je hliníkový vodič spojen mechanicky s jiným vodičem kupříkladu pomocí šroubu, pak toto roztažení nemůže probíhat všemi směry stejně. Není-li spoj optimálně navržen, dojde k plastické deformaci měkkého hliníku. Při ochlazení, tedy když proud přestane vodičem protékat, se naopak smrští rovnoměrně ve všech směrech, což způsobí, že se šroubované kontakty poněkud uvolní, čímž se zvýší jejich přechodový odpor, který následně vede ke zvýšenému zahřívání. Navíc se hliníkový vodič vlivem působení vzdušného kyslíku potahuje vrstvičkou nevodivého AlO a vinou toho se přechodový odpor mezi vodičem a svorkovnicí dále zvyšuje. Hliníkové kontakty mají být proto pravidelně dotahovány, aby se zmenšilo nebezpečí vzniku požáru. Tyto vlastnosti vedly v posledních letech k omezení používání hliníku ve prospěch mědi zejména v domovních rozvodech. Nadále se hliník jako vodič běžně používá v dálkových rozvodech a průmyslových aplikacích, které jsou pod profesionálním dohledem. Běžným materiálem pro výrobu izolace a plášťů kabelů je měkčené PVC, pryž, dále silikonová pryž, polyetylen, EPR, HEPR, HFFR aj.", "section_level": 1}, {"title": "Užití kabelů.", "content": "Podle způsobu užití existují kabely pro pevné uložení a pro pohyblivé přívody. Mohou být spirálově zkroucené (jako telefonní šňůra), jednotlivé vodiče mohou být zkrouceny do tvaru šroubovice (tzv. kroucená dvojlinka) apod. Existují kabely odolné vysokým teplotám s izolací ze silikonové pryže i kabely nehořlavé, které si uchovávají funkčnost po určitou dobu i v ohni. Sdělovací kabely jsou často stíněné, aby vyhověly požadavkům na elektromagnetickou kompatibilitu. Izolované vodiče jsou nejdříve společně obaleny vodivou fólií nebo pletivem, potom teprve společným izolačním pláštěm. U datových kabelů (STP) může být stíněna každá dvojice vodičů a potom ještě celý kabel.", "section_level": 1}, {"title": "Typy kabelů.", "content": "Pro připojení k internetu se používají kabely s kroucenou dvoulinkou (stíněné (STP) nebo nestíněné (UTP)) nebo optické kabely (dříve i koaxiální kabely).", "section_level": 1}, {"title": "Barevné značení žil silových kabelů a jejich kombinace.", "content": "V běžných rozvodech silové energie (nízkofrekvenční do napětí 1 kV) jsou z bezpečnostních důvodů již od 30. let pevně stanoveny barvy izolací podle toho, jakému účelu vodič bude sloužit. Zprvu to bylo (v rozvodech 1×220 V) tak, že černý vodič byl fázový a bílý nulovací. Postupem času a technickým rozvojem se předepsané barvy měnily. Od října 1992 je v České republice normou ČSN 33 0165 pevně stanoveno toto barevné značení žil silových kabelů: Výše zmíněná ČSN 33 0165 zjednodušila elektrotechnikům život v tom, že do československé praxe převáděla evropský harmonizační dokument HD 308 z roku 1975 a zaváděla tzv. \"standardy barevného značení žil\" – jednoznačné, pevně stanovené barevné kombinace, které pokrývaly prakticky všechny potřeby elektrotechnických aplikací. Následující písmenné kódy byly společné pro pevné kabely i pohyblivé šňůry: V roce 2005 však vyšla ještě další norma ČSN 33 0166 ed.2, která k nám převádí nový harmonizační dokument HD 308 S2, jenž předepisuje opět odlišné barevné kombinace. Kladem je, že byla povolena k použití pro označení krajního vodiče i barva šedá (do té doby používaná pololegálně jako „zvláštní odstín černé“), výrazným záporem a krokem zpět je ale vnesená nejednoznačnost – a to nejen proto, že obě normy platí souběžně. Od 1. 4. 2006 lze tedy dál vyrábět a používat původní kombinace A, B, C, D, jsou však výslovně uvedeny jako nedoporučené. Doporučenými přednostními kombinacemi jsou pro pevné kabely J (s ochranným vodičem) a O (bez ochranného vodiče), pro šňůry potom analogické kombinace G a X. Například 4B tak byla převedena na 4O, resp. 4X. Přesto mnohé kabelovny stále vyrábějí např. kombinace 3B nebo 4C, protože za ně v nové normě není přímá náhrada. Navíc, přes veškerou snahu IEC, praxe není (a z komerčních důvodů patrně nikdy nebude) zcela jednotná – například Německo používá v distribuční stejnosměrné soustavě opačné rozlišení pólů, Japonsko a USA mají opačnou funkci šedého a světlemodrého vodiče atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kabel je soustava dvou nebo více elektrických nebo optických vodičů spojených společným pláštěm. Jednotlivé vodiče (žíly) elektrického kabelu mohou být nejen z plného drátu, ale také laněné, složené z tenkých drátků. Takový vodič se označuje jako \"licna\". Žíly silnoproudých kabelů už od průřezu 25 mm jsou složené z jednotlivých tenčích drátů. Žíly je tak možné zformovat a dosáhnout kruhového průřezu výsledného kabelu. Mluvíme potom o sektorovaném vodiči. Kabel nemusí obsahovat jen elektrické vodiče, ale i například optické vlákno nebo několik koaxiálních kabelů. ", "tgt_summary": "An electrical cable is an assembly of one or more wires running side by side or bundled, which is used to carry electric current. ", "id": 1633517} {"src_title": "Karl Leisner", "tgt_title": "Karl Leisner", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Leisner se narodil v Reesu a tam byl pokřtěný v kostele Nanebevzetí Panny Marie. V šesti letech se s rodinou přestěhoval do Kleve (v Severním Porýní-Vestfálsku). Tam chodil do školy a poznal učitele náboženství Waltera Vinnenberga, jehož prostřednictvím se seznámil s hnutím katolické mládeže. V roce 1934 složil maturitní zkoušku. Studoval teologii na „Vestfálské Vilémově univerzitě“ a tam založil zakázanou skupinu mladých, se kterou jezdil do Beneluxu, kde pořádali tábory. Ještě v roce 1934 byl jmenován biskupem Clemens August von Galenenmdiecézním vedoucím mládeže. Dne 25. března 1939 byl biskupem Galenem vysvěcen na jáhna. Během léčení v St. Blasien (v Baden-Würtemberku) byl Leisner pro kritiku Adolfa Hitlera dne 9. listopadu gestapem zatčen. Dostal se do koncentračního tábora Sachsenhausen. Zde musel, mimo jiné, přihlížet mučení svých spolubratří kněží. Dne 14. prosince 1941 byl odeslán od koncentračního tábora Dachau do bloku, kde byla většina vězněných duchovními. Setkal se zde s jezuitou Otto Piesem, který se stal jeho duchovním průvodcem. Dne 17. prosince 1944 přišel do Dachau zatčený francouzský biskup Gabriel Piguet z Clermont-Ferrand se svolením biskupa Clemens Augusta hraběte von Galen, mladého muže na kněze vysvětil, když jedna řádová sestra Josefa Mack, přezdívaná „Mädi“, propašovala do koncentráku liturgické předměty. Svěcení proběhlo v provizorních podmínkách a za přísného utajení. Leisner byl jediný, který byl vysvěcený na kněze v koncentračním táboře. Primici slavil 26. prosince 1944 - byla to jeho první a zároveň poslední Mše svatá v životě. Jeho zdravotní stav se krátce poté zhoršil natolik, že nebyl již další bohoslužby schopen. Oltář z kaple v Dachau se dnes nachází v duchovním vzdělávacím domě \"Berg Moriah\" v Schönstattu. Když byl tábor 29. dubna 1945 osvobozen, byl Leisnerův stav již natolik vážný, že byl dopravený do tuberkulózního sanatoria v Planeggu u Mnichova. Za několik měsíců zemřel na následky své nemoci, ač lékaři i jeho matka (která za ním do léčebny přijela a starala se o něj) zkoušeli vše možné, aby jej udrželi při životě. Pohřbený je v hrobce katedrály v Xantenu, kde jsou uloženy i ostatky jiných obětí nacismu. Karl Leisner byl dne 23. června 1996 papežem Janem Pavlem II. v Berlíně prohlášený za blahoslaveného. Spolu s ním byl beatifikován někdejší berlínský dómský probošt Bernard Lichtenberg. Pamětním dnem Karla Leisnera je den jeho úmrtí, 12. srpen.", "section_level": 1}, {"title": "Leisner a Schönstatt.", "content": "Karl Leisner se učil jako mladistvý v Schönstattu a až do konce života vzpomínal na skupinu mládeže, do které se také počítal pozdější biskup Heinrich Tenhumberg. Po dobu svého krátkého života se intenzivně setkával s bohorodičkou Boží. Kristus byl jeho vášní a ideálem, působil v diecézi s mládeží a bojoval za své rozhodnutí stát se knězem. V koncentračním táboře Dachau zakládal spolu s páterem Josefem Fischerem první Schönstattskou skupinu v lágru v hladovém roce 1942. Od roku 1943 patřil Karl Leisner ke skupině „Victor in vinculis Mariae\" a tím do okruhu Schönstätterského zakladatele P. Josefa Kentenicha. Z ideálů a života čerpala skupina Karla Leisnera sílu. Svůj osud, který byl v koncentráku těžký a s jeho souchotinami ještě více ztížený, přijal v duchu Krista jako vůli Boží,a svůj život dokončil jako mučedník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Leisner (28. února 1915, Rees, Severní Porýní-Vestfálsko - 12. srpna 1945, Planegg, Bavorsko) je německý mučedník římskokatolické církve, který zemřel následkem vazby v koncentračním táboře. Je blahoslavený Katolické církve.", "tgt_summary": "Karl Leisner (28 February 1915 in Rees – 12 August 1945 in Planegg, Germany) was a Roman Catholic priest interned in the Dachau concentration camp. He died of tuberculosis shortly after being liberated by the Allied forces. He has been declared a martyr and was beatified by Pope John Paul II on 23 June 1996.", "id": 1831430} {"src_title": "Thaletova věta", "tgt_title": "Thales's theorem", "src_document": [{"title": "Znění.", "content": "\"Všechny obvodové úhly sestrojené nad průměrem kružnice jsou pravé.\" Jiné znění: \"Všechny trojúhelníky, jejichž nejdelší stranu půlí střed kružnice opsané, jsou pravoúhlé.\" Nebo jinak: \"Sestrojme libovolnou kružnici s průměrem. Koncové body jejího průměru označíme A a B a zvolíme libovolný bod C na kružnici. Pak platí, že trojúhelník ABC je pravoúhlý a má pravý úhel u vrcholu C\". Původní znění: \"Středový úhel je dvojnásobek obvodového\" Z toho vyplývají předešlá znění. (Při středovém úhlu 180° - přímka je obvodový úhel pravý - 90°)", "section_level": 1}, {"title": "Důkaz.", "content": "Na horním obrázku je příklad úhlu sestrojeného nad průměrem kružnice. Protože trojúhelníky CSB a ASC jsou rovnoramenné (vždy dvě z jejich ramen jsou dlouhá \"r\"), má úhel ∠BCA velikost α+β. Součet úhlů v trojúhelníku ABC je pak: \"α\" + \"β\" + \"α\" + \"β\" = 2 \"α\" + 2 \"β\" = 180°. Pokud poslední rovnost vydělíme dvěma, dostaneme, že úhel
∠BCA = \"α\" + \"β\" = 90°.", "section_level": 1}, {"title": "Geometrický důkaz.", "content": "Bod A, vrchol trojúhelníku ABC, můžeme promítnout podle středové souměrnosti do bodu D, takže vznikne trojúhelník CBD. Strany čtyřúhelníka ABDC jsou po dvou rovnoběžné a obě jeho úhlopříčky (AD a CB) jsou průměry kružnice a tedy stejně dlouhé. Čtyřúhelník ABDC je tedy pravoúhlý a pravý je i úhel CAB.", "section_level": 2}, {"title": "Zobecnění.", "content": "Thaletova věta je zvláštní případ věty: Jestliže máme tři body A, B a C na kružnici se středem S, potom úhel ∠ASC je dvakrát tak velký než úhel ∠ABC.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Thalés z Milétu nebyl první, kdo tuto větu vyslovil. Byla známá již Egypťanům a Babyloňanům, ačkoli ti ji znali jen ze zkušenosti, nedokázali ji. To udělal až Thalés, který využil znalostí toho, že úhly při základně rovnoramenného trojúhelníku mají stejnou velikost a součet úhlů v trojúhelníku je roven dvěma pravým úhlům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thaletova věta je matematická věta o velikosti úhlů trojúhelníků vytvořených nad průměrem kružnice. Je pojmenována po Thalétovi z Milétu, který ji jako první dokázal. ", "tgt_summary": "In geometry, Thales's theorem states that if A, B, and C are distinct points on a circle where the line is a diameter, then the angle ∠ABC is a right angle. Thales' theorem is a special case of the inscribed angle theorem, and is mentioned and proved as part of the 31st proposition, in the third book of Euclid's \"Elements\". It is generally attributed to Thales of Miletus, who is said to have offered an ox (probably to the god Apollo) as a sacrifice of thanksgiving for the discovery, but sometimes it is attributed to Pythagoras.", "id": 1772707} {"src_title": "Visual Basic for Applications", "tgt_title": "Visual Basic for Applications", "src_document": [{"title": "Návrh.", "content": "Kód, který je napsán ve VBA je přeložen do proprietárního prováděcího kódu, který se jmenuje \"Microsoft P-code\" (z anglického \"packed code\", což znamená \"zabalený kód\"). Tento kód hostující aplikace (například Microsoft Access, Microsoft Excel, Microsoft Word, Microsoft Outlook nebo Microsoft PowerPoint) ukládá jako samostatný stream v samotném dokumentu (například codice_1 soubor nebo codice_2 soubor). Kód je poté spuštěn ve virtuálním stroji, který hostuje hostující aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Automatizace.", "content": "Aplikace ve VBA, které jsou psané tak, aby používaly rozhraní OLE Automation jedné aplikace nemohou být použity k automatizaci jiné aplikace i přes to, že také obsahuje prostředí pro běh aplikací VBA, protože rozhraní je v obou aplikacích odlišné. Například aplikace napsané pro automatizaci Microsoft Wordu nemohou automatizovat jiný textový procesor, i přes to, že také hostuje prostředí pro běh VBA. Může být automatizováno více aplikací z jednoho hosta prostřednictvím vytváření objektů aplikací v kódu VBA. VBA kód psaný v aplikaci Microsoft Access může vytvořit spojení s Excelem, formátovat text, spojit e-maily z Outlooku. VBA programy mohou reagovat na stisknutí tlačítka v menu, na makro, na klávesovou zkratku nebo na OLE/COM událost, například otevření dokumentu v aplikaci nebo jeho zavření.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Stejně, jako programy vytvořené v jiných programovacích jazycích mohou být vytvořena se zlým úmyslem, mohou existovat i viry napsané ve VBA. V okamžiku použití skriptu v jazyce VBA, je většina z bezpečnostních funkcí v rukou uživatele, nikoliv autora makra. Koncový uživatel makra se může chránit například tím, že deaktivuje všechna makra, kromě těch, kterým explicitně dovolil spuštění.", "section_level": 1}], "src_summary": "Visual Basic for Applications (neboli VBA) je programovací jazyk od firmy Microsoft, který je používán v jeho balíčku Microsoft Office. VBA umožňuje vytváření uživatelsky definovaných funkcí, automatizaci procesů, přístup k Windows API a ostatní nízkoúrovňové funkce prostřednictvím dynamicky linkovaných knihoven (DLL). VBA zároveň rozšiřuje možnosti dřívějších programovacích jazyků, které ovšem byly specifické pro různé aplikace, například pro textový procesor Microsoft Word existoval jazyk WordBasic. Program v jazyce VBA může být použit pro kontrolu mnoho aspektů hostující aplikace, včetně manipulace s funkcemi uživatelského rozhraní, například menu, nebo také dovoluje pracovat s vlastními uživatelskými formuláři nebo dialogy. ", "tgt_summary": "Visual Basic for Applications (VBA) is an implementation of Microsoft's event-driven programming language Visual Basic 6, which was declared legacy in 2008, and its associated integrated development environment (IDE). Although pre-.NET Visual Basic is no longer supported or updated by Microsoft, the VBA programming language was upgraded in 2010 with the introduction of Visual Basic for Applications 7 in Microsoft Office applications. As of 2020, VBA has held its position as \"most dreaded\" language for developers for 2 years. (The most dreaded language for 2018 was Visual Basic 6). ", "id": 145221} {"src_title": "Trutnov", "tgt_title": "Trutnov", "src_document": [{"title": "Přírodní poměry.", "content": "Trutnov leží v Trutnovské pahorkatině na východě Podkrkonošské pahorkatiny, která je součástí celku Krkonošské podhůří. Nadmořská výška centra Trutnova se pohybuje kolem 430 m. Trutnovem protéká řeka Úpa, která v Poříčí přibírá zleva Ličnou.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V místech dnešního Horního Starého Města byla založena osada Úpa, která byla patrně kvůli opakujícím se povodním přesunuta do míst dnešního Trutnova. Pro přesnost je dobré poznamenat, že jiná obec s původním názvem \"Grose Aupe\" (Velká Úpa) byla rozdělena na dnešní dvě části Pec pod Sněžkou 1 a Velká Úpa (Pec p. S. 2). První písemná zmínka o Trutnově je z roku 1260, Úpa získala práva tržní, práva vykonávat nižší soudnictví a právo vařit pivo. Název města pochází z německého \"\" – utěšená niva, podle pověsti bylo nazváno po rytíři Trutovi. Resp. podle jedné verze založil město pán z Trautenbergu, ale podle jiné rytíř Trut, když svedli vítězný souboj se zde sídlícím drakem. Na paměť mýtické události se ve městě každoročně v květnu konají slavnosti draka, které pořádá spolek \"Trutnov – město draka\". Dle práce znalce doby přemyslovských králů profesora Josefa Žemličky je Trutnov pravděpodobně spojen s fundacemi zakládanými Přemyslem Otakarem II. Josef Žemlička píše ve své práci \"Přemysl Otakar II. král na rozhraní věků\" (str. 222–223): „\"Ani počátky zdejšího manství nejsou bez otazníků. I krajinu na horní Úpě poznamenaly dynamické změny provázené usazováním německých osadníků. Jak se zdá, již v Přemyslovské době se rýsoval nevelký zeměpanský manský okruh kolem Dvora (Králové), avšak kolonizace Úpska/Trutnovska probíhala pod taktovkou Švábeniců. Jak se v ně uvázali, zůstává nejasné (dar, správa, propůjčení?). Až koncem 13. století Švábenicové uprostřed načatého díla zmizeli, aniž bychom znali důvody (prodej, směna, zabavení?). Brzy se Dvorsko spojilo s Trutnovskem a vznikl manský kraj, nazvaný po Trutnovsku, aniž by přestal náležet k hradecké provincii. Až druhotně si vymohl svébytné postavení.\"“ Josef Žemlička dále uvádí ve své výše jmenované práci na str. 223, že v roku 1340 vydal Jan Lucemburský listinu určenou pro obyvatele měst Trutnova a Dvora, v níž král osvobodil tyto obyvatele z provinciálních soudů s odvolávkou na předchůdce. Myšleni jsou jistě jeho předchůdci, tedy především Přemyslovci (Václav II. a Přemysl Otakar II.). Ve 14. století byly zbudovány kamenné hradby, na konci 15. století mělo město radnici i vlastní vodovod. Roku 1421 byl Trutnov dobyt husitským vojskem, zanikl křížovnický špitál a později byl obnoven před Dolní branou. K roku 1505 se připomíná zdejší papírna, jedna z nejstarších v Čechách. V roce 1582 vznikl měšťanský pivovar, který byl majetkem 149 právovárečných domů. Roku 1642 byl Trutnov dobyt švédským vojskem. Roku 1745 byl Trutnov postižen požárem a 27. května 1861 opět. Roku 1866 zde došlo k bitvě mezi rakouskými a pruskými vojsky. Až do poloviny 18. století byla velká část zástavby dřevěná a město velice trpělo velkými požáry (1453, 1484, 1508, 1583, 1642, 1647, 1683, 1684, 1745, 1799, 1861). V noci z 29. na 30. července 1897 byl Trutnov silně zasažen povodní. Budova gymnázia na Jiráskově náměstí byla postavena v roce 1920. Po druhé světové válce bylo místní dosud převažující německé obyvatelstvo odsunuto.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání lidu roku 1921 zde žilo v 1 019 domech 14 584 obyvatel, z nichž bylo 7 665 žen. 2 791 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 11 412 k německé a 53 k židovské. Žilo zde 13 065 římských katolíků, 448 evangelíků, 115 příslušníků Církve československé husitské a 397 židů. Podle sčítání z roku 1930 zde žilo v 1 321 domech 15 923 obyvatel. 3 879 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 11 619 k německé. Žilo zde 13 396 římských katolíků, 632 evangelíků, 621 příslušníků Církve československé husitské a 369 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Správa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Trutnov se skládá z 21 místních částí ležících na 17 katastrálních územích: Dále v Trutnově na pomístní úrovní uvádí např. osady a čtvrtě: Bezděkov, Debrné, Dolce, Dolníky (část), Kacíř, Kalná Voda (část), Kouty, Luční Domky, Nové Dvory, Nové Voletiny, Peklo, Rubínovice, Zelená Louka aj.", "section_level": 2}, {"title": "Zastupitelstvo města.", "content": "Po volbách na podzim 2018 se do trutnovského zastupitelstva dostalo celkem sedm z jedenácti kandidujících stran a hnutí. Koalici následně uzavřela ODS, Piráti, Volba pro město Trutnov, Sdružení pro Trutnov. Tyto subjekty mají v zastupitelstvu většinu 21 z 33 hlasů.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Trutnov je průmyslové město, je zde zastoupen:", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Trutnov je významným železničním uzlem, v Trutnově se kříží trati 032 Jaroměř – Trutnov; 047 Trutnov – Teplice nad Metují; 045 Trutnov – Svoboda nad Úpou; 040 Trutnov – Stará Paka – Chlumec nad Cidlinou; 043 Trutnov – Žacléř. Železnice dorazila do Trutnova v roce 1871, kdy byla zprovozněna trať z Poříčí. Trutnov je také významným silničním uzlem, kříží se zde silnice I/16, I/14 a I/37, dále II/300 a II/301. Přes Trutnov je naplánována dálnice D11 z Prahy na hranice s Polskem v Královci. Městská autobusová doprava v Trutnově je tvořena šesti městskými a několika integrovanými autobusovými linkami v rámci MHD a krajského systému IREDO.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti a turistika.", "content": "Trutnov je jedním z turistických center Královéhradeckého kraje a navštěvují ho nejen čeští, ale i zahraniční turisté, zejména pak Němci a Poláci. Pro jeho výhodnou polohu je často vyhledáván jako základna pro podnikání výletů do okolí a je též důležitým uzlem turistů pokračujícím za zimními sporty. Nedaleko od něj se totiž nachází nejvyšší pohoří Krkonoše. I díky velkému množství turistů je ve městě několik hotelů, zejména pak stojí za připomenutí Penzion Pohoda na pěší zóně pod náměstím, hotel Patria na Dolním předměstí, hotel Adam na náměstí, či hotel Krakonoš u Trutnovského pivovaru.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Trutnovskou kulturu zastupují tradiční instituce Galerie města Trutnova a Muzeum Podkrkonoší v Trutnově. Dále zde působí moderní polyfunkční kulturní centrum a divadlo Uffo, které bylo vybudováno v roce 2010. Kino je v provozu už pouze jediné – Vesmír. V oblasti hudby se vedle celé plejády jednotlivých koncertů v Trutnově každoročně koná celá řada pravidelných hudebních akcí. Na jaře i na podzim dvoudílný jazz a funky festival Jazzinec, pouze podzim má pak vyhrazen festival komorní hudby Trutnovský podzim a v zimě se zde konají varhanní koncerty. Nejvíce hudby však přináší léto – konával se zde rockový hudební festival Trutnov Open Air Festival, známý také jako „Východočeský Woodstock“ (již zaniklý, ale na jeho základech vznikají nové festivaly), který byl nejstarším festivalem tohoto typu v České republice. Vedle něj festival extrémní (metal/grindcore) hudby Obscene Extreme Festival a také volně přístupná série koncertů místních kapel všech typů a žánrů Trutnovské hudební léto. Mezi další každoroční kulturní a sportovní akce patří Pivofest, Trutnovský jarmark, Trutnovské vinařské slavnosti, Trutnovské dračí slavnosti, Den bitvy u Trutnova, Rallye Krkonoše a další. Mezinárodní přesah má festival nového cirkusu Cirk-UFF.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Sport v Trutnově má velkou tradici. V současnosti se zde hrají seniorské soutěže v basketbalu (BK Loko Trutnov – ženy a muži), fotbalu (MFK Trutnov hrající divizi C), hokeji (HC BAK Trutnov hrající 2. národní hokejovou ligu), tenise (Loko Trutnov – východočeský přebor), volejbale (Loko Trutnov – krajská soutěž žen, 1. třída), americkém fotbale (Trutnov Rangers) i softballu. Úspěšná je atletika (Loko Trutnov) a je zde také sportovní taneční cetrum, kde se provozuje zumba, akrobatický rokenrol (ReBels Team Trutnov), hip hop a dívčí formace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trutnov (německy \"\") je město v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách. Město Trutnov leží v Krkonošském podhůří na řece Úpě. Žije zde obyvatel a má rozlohu 10 336 ha. Podle počtu obyvatel je 35. největším městem České republiky a podle katastrální rozlohy dokonce 16. největším. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.", "tgt_summary": "Trutnov (; ) is a town in the Hradec Králové Region of the Czech Republic. It has a population of more than 30,000 and lies in the Krkonoše in the valley of the Úpa River.", "id": 123571} {"src_title": "Nindžucu", "tgt_title": "Ninjutsu", "src_document": [{"title": "Zenový buddhismus.", "content": "Významnou součástí ninjutsu je kromě fyzického přípravy (bu-džucu) i tzv. duchovní příprava, a to zejména skrze meditace. Zprofanované již jsou meditační pozice rukou, které mají připomínat jednotlivé síly, které je potřeba si uvědomovat, zopakovat si je, připravit se na ně, využít je jako inspirace pro předpokládané situace, ba dokonce je lze vnímat i jako duchy, ke kterým se lze modlit: Do duševní přípravy spadá i smíření se se situací, její přijetí, že když si možné i špatné důsledky bojovník uvědomí předem, je na ně pak připraven a během boje pak nejen nejsou překvapením, při kterém by zdržovalo vymýšlení správné reakce, nýbrž i smířením se s možností neúspěchu, ohrožení bojovníka ba i jeho smrti. Díky duševní této přípravě (a vypořádání si osobních vztahů) pak bojovník dosahuje až nadlidských schopností, zejména rychlých reakcí. Tato příprava je součástí mnohem obecnějšího japonského chápání role bojovníka (a vůbec přístupu k životu), cesty bojovníka (bu-dó), jež vychází z japonského zen-buddhismu. O ninžích se mluví i pohrdavě, jako o fanaticích schopných všeho, jako o sektě Amidovců (Amida Buddha). Zmiňuje je tak např. James Clavell ve své knize Šógun, kde zajatý ninja raději spáchá sebevraždu, než aby cokoli vyzradil, ba vůbec vyslovil jediné slovo: Udusil se prý vlastní krví, když si rozkousal jazyk.", "section_level": 1}, {"title": "18 umění Nindžucu (Nindža džúhakkei).", "content": "Podle Budžikanu bylo 18 schopností nindži poprvé sepsáno ve svitcích \"Togakure Rjú\" a dle Budžinkanu se tyto svitky staly směrnicí pro všechny školy nindžucu, které poskytovaly kompletní výcvik. Podle Budžinkanu však se schopnosti nindžů často studovaly zároveň s 18 samurajskými schopnostmi. I přes to, že některé schopnosti jsou shodné pro obě umění, byly používány k jiným účelům. 18 schopností nindžů:", "section_level": 1}, {"title": "Školy nindžucu.", "content": "Budžinkan Dódžó, kterému předsedá Masaaki Hacumi, je jednou ze 3 organizací, jež vyučují nindžucu. Přesto Hacumi prohlásil, že umění nindžucu upravil tak, aby lépe vyhovovalo modernímu světu. Jeho dódžó sestává z devíti oddělených škol tradičních japonských bojových umění, z nichž pouze 3 učí skutečná nindžucká umění. Jsou ještě 2 další známé organizace, které vyučují nindžucu. Jsou to Genbukan, vedený Šótó Tanemurou, jenž opustil Budžinkan v roce 1984, a Džinenkan, vedený Fumio Manakou, jenž opustil Budžinkan v roce 1996. Oba dosáhli tzv. Menkjo Kaidenu, tj. certifikátu potvrzujícího znalost všeho, co jejich škola vyučuje, a tudíž mohou sami učit. Dále existuje škola nindžucu Banke Shinobinoden, jejímž vůdcem je sōke Jinichi Kawakami. Ten o sobě tvrdí, že je posledním sōkem a jediným dědicem autentického ninjutsu z provincie Iga. Nindžovské umění špionáže se dnes již nevyučuje, protože je v dnešní době nepoužitelné a také proto, že láká jedince s nereálnými představami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ninjutsu (: 忍術), doslova přeloženo „umění nindžů“ také se dá přeložit jako „vytrvalé umění - nin jutsu“ (též „umění skrývat se“), byl ve feudálním Japonsku termín pro soubor schopností, které ovládala skupina lidí známých jako nindžové – jedinci speciálně vycvičení pro rychlé zneškodnění protivníka i holýma rukama (džú-džucu), špionáž, atentáty, sabotáže (typicky žhářství) a partyzánský boj (přepady ze zálohy). ", "tgt_summary": ", sometimes used interchangeably with the modern term, is the strategy and tactics of unconventional warfare, guerrilla warfare and espionage purportedly practiced by the ninja. \"Ninjutsu\" was a separate discipline in some traditional Japanese schools, which integrated study of more conventional martial arts (\"taijutsu\") along with \"shurikenjutsu\", \"kenjutsu\", \"sōjutsu\", \"bōjutsu\" and others. ", "id": 1490085} {"src_title": "Theodor Körner", "tgt_title": "Theodor Körner (president)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho rodina pocházela z Chrastavy, kde se narodili i jeho sourozenci Rosa a Richard, a kde také několik let navštěvoval základní školu. Jeho otec byl důstojník v rakousko-uherské armádě, v době jeho narození sloužil v maďarském Újszőny (dnešní Komárom). Theodor Körner také nastoupil vojenskou kariéru, studoval na vojenských školách v Hranici a Vídni. V roce 1894 byl povýšen na poručíka, v roce 1904 na majora a stal se členem generálního štábu. Během první světové války působil na italské frontě, v roce 1924 svou vojenskou kariéru skončil již s hodností generála. V roce 1924 se stal členem sociální demokracie a od toho roku byl poslancem horní komory rakouského parlamentu, kde zastupoval Vídeň. Po nástupu austrofašismu byl, stejně jako řada dalších sociálních demokratů, uvězněn. Propuštěn byl koncem roku 1934 s podmínkou, že nebude pokračovat v politické činnosti. Věnoval se tedy vojenské vědě, patřil k velkým odpůrcům války se Sovětským svazem. Krátce zadržen byl také po atentátu na Adolfa Hitlera v roce 1944, ale spojitost s atentátníky mu nebyla dokázána. Po válce byl v dubnu 1945 jmenován vídeňským starostou. Po smrti prvního poválečného rakouského prezidenta Karla Rennera se stal kandidátem sociální demokracie na prezidenta v první přímé volbě (Karla Rennera i meziválečné prezidenty volil parlament) a celkem překvapivě zvítězil, když obdržel 51 % hlasů. Vzhledem k malým pravomocem prezidenta měl méně povinností než jako starosta Vídně. V roce 1956 utrpěl mozkovou mrtvici, na jejíž následky v roce 1957 zemřel, stále v úřadu prezidenta. Až do své smrti zůstal svobodný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor Körner šlechtic von Siegringen (; 23. dubna 1873 Komárom – 4. ledna 1957 Vídeň) byl rakouský politik, rakouský prezident v letech 1951 až 1957.", "tgt_summary": "Theodor Körner, Edler von Siegringen (; April 23, 1873 – January 4, 1957) served as President of Austria, between 1951 and 1957.", "id": 1009275} {"src_title": "Kirchhoffovy zákony", "tgt_title": "Kirchhoff's circuit laws", "src_document": [{"title": "První Kirchhoffův zákon (o proudech, o uzlech).", "content": "První Kirchhoffův zákon popisuje zákon zachování elektrického náboje (jedná se o rovnici kontinuity elektrického proudu); říká, že v každém bodě (uzlu) elektrického obvodu platí, že: Jinými slovy též: Vyjádřeno matematicky: kde formula_2 jsou jednotlivé proudy vstupující do uzlu; podle konvence je proud tekoucí do uzlu záporný, zatímco proud tekoucí z uzlu kladný.", "section_level": 1}, {"title": "Druhý Kirchhoffův zákon (o napětích, o smyčkách).", "content": "Druhý Kirchhoffův zákon formuluje pro elektrické obvody zákon zachování energie; říká, že: Nebo jinak: Jinými slovy též: Předpokladem tohoto zákona je, že smyčka neobepíná žádný časově proměnný magnetický tok – jinak se ve smyčce indukuje napětí a zákon v základní podobě neplatí. V takovém případě lze při analýze obvodu indukované napětí reprezentovat zařazením dalšího prvku, který má stejný účinek.", "section_level": 1}, {"title": "Použití Kirchhoffových zákonů.", "content": "Kirchhoffovy zákony se používají zvláště pro rozvětvené elektrické obvody, protože spolu s Ohmovým zákonem umožňují určit velikost a směr elektrického proudu v jednotlivých větvích a velikost elektrického napětí na svorkách jednotlivých prvků. Při analýze obvodu pomocí Kirchhoffových zákonů je možné použít jednu ze dvou metod: analýzu uzlů (založenou na použití 1. Kirchoffova zákona) nebo analýzu smyček (založenou na použití 2. Kirchhoffova zákona).", "section_level": 1}, {"title": "Volba metody.", "content": "Obě metody poskytují stejné výsledky, pro daný obvod však může být jedna či druhá metoda jednodušší. Metody vyžadují vyřešení soustavy \"n\" rovnic o \"n\" neznámých. U metody uzlů je \"n\" počet uzlů mínus počet všech zdrojů napětí mínus jedna (za referenční uzel). U metody smyček je \"n\" rovno počtu elementárních smyček mínus počet zdrojů proudu. Obvykle se tedy používá ta metoda, která vyžaduje řešení menšího počtu rovnic. Je však třeba podotknout, že metodu smyček lze použít jen pro planární obvody, tedy obvody, na jejichž schématu se nekříží vodiče. Taková je ale většina obvodů, které se v praxi objevují.", "section_level": 2}, {"title": "Kirchhoffovy zákony ve střídavých obvodech.", "content": "Analýzu pomocí Kirchoffových zákonů lze provádět jak v obvodech stejnosměrného proudu, tak v obvodech střídavého proudu. V těch se napětí a proud vyjadřují komplexními čísly, které reprezentují fázory, a místo elektrického odporu se používá impedance.", "section_level": 2}, {"title": "Kirchhoffovy zákony v teorii grafů.", "content": "Kirchhoffovy zákony se mimo elektrotechniku používají také v teorii grafů pro analýzů toků (které jsou zobecněním elektrického proudu) v sítích (které jsou zobecněním schématu elektrického obvodu). Dokonce se dá říci, že teorie grafů jako taková má v Kirchhoffových zákonech svoje kořeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kirchhoffovy zákony jsou dvě pravidla formulující principy zachování náboje a energie v elektrických obvodech. Jsou jedním ze základních nástrojů při teoretické analýze obvodů. Zákony byly pojmenovány podle jejich objevitele Gustava Roberta Kirchhoffa, který je poprvé popsal roku 1845. ", "tgt_summary": "Kirchhoff's circuit laws are two equalities that deal with the current and potential difference (commonly known as voltage) in the lumped element model of electrical circuits. They were first described in 1845 by German physicist Gustav Kirchhoff. This generalized the work of Georg Ohm and preceded the work of James Clerk Maxwell. Widely used in electrical engineering, they are also called Kirchhoff's rules or simply Kirchhoff's laws. These laws can be applied in time and frequency domains and form the basis for network analysis. ", "id": 218622} {"src_title": "Franz Lehár", "tgt_title": "Franz Lehár", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Lehár se narodil v severní části města Komárom v Rakousko-Uhersku (dnes slovenské Komárno) jako nejstarší syn kapelníka rakousko-uherské armády Franze Lehára (staršího). Jeho pradědeček Jan (*1782) pocházel z Brníčka u Zábřeha na Moravě a v roce 1804 se přiženil do Šumvaldu u Uničova, moravské (českojazyčné) vesnice. Zde se narodil i jeho dědeček Josef (1810) a otec František (1838). Jeho matka Christine rozená Neubrandt byla Maďarka, jejíž otec pocházel z rodiny pomaďarštěných přistěhovalců z Meklenburska. Lehár sám vyrůstal v maďarském prostředí, což ho, spolu s výchovou jeho matky, vedlo k tomu, že se cítil být Maďarem. Studoval housle a skladbu na pražské konzervatoři, kde mu Antonín Dvořák poradil, aby se věnoval komponování hudby. Po absolutoriu v roce 1899 se připojil k orchestru svého otce ve Vídni, kde působil jako asistent kapelníka. V roce 1902 se stal dirigentem v historickém Vídeňském divadle, kde se ještě v listopadu téhož roku hrála jeho opereta \"Vídeňské ženy\". Jeho nejznámějším a nejúspěšnějším dílem je opereta \"Veselá vdova\" (Die lustige Witwe), ale napsal též sonáty, symfonické poemy, hudební pochody a mnoho valčíků – nejpopulárnějším se stal \"Gold und Silber\" (Zlato a stříbro), složený pro princeznu Metternichovou na ples „Zlato a stříbro“ v lednu 1902, některé z nich byly vybrány z jeho slavných operet. Lehár byl též spojován s operetním tenorem Richardem Tauberem, který zpíval v v mnoha jeho operetách, počínaje \"Frasquitou\" (1922), ve které Lehár znovu objevil poválečný styl. Mezi lety 1925 až 1934 napsal šest operet, určených speciálně pro Tauberův hlas. V roce 1935 se rozhodl založit svoje vlastní vydavatelství, Glocken-Verlag („Vydavatelství u zvonu“), aby si zajistil maximální kontrolu svých autorských práv. Zemřel v roce 1948 v Bad Ischlu blízko Salzburgu, kde je i pohřben.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudební pohádka.", "content": "Úplný seznam prací Franze Lehára je možno nalézt zde", "section_level": 2}], "src_summary": "Franz Lehár (30. dubna 1870 – 24. října 1948), v Maďarsku známý jako Lehár Ferenc, byl rakouský hudební skladatel po matce maďarského, po otci českého původu, známý hlavně svými operetami.", "tgt_summary": "Franz Lehár ( ; ; 30 April 1870 – 24 October 1948) was an Austro-Hungarian composer. He is mainly known for his operettas, of which the most successful and best known is \"The Merry Widow\" (\"Die lustige Witwe\").", "id": 2387179} {"src_title": "Sokoban", "tgt_title": "Sokoban", "src_document": [{"title": "Implementace Sokobana.", "content": "Sokoban byl naprogramován pro mnoho počítačových platforem, je možné jej hrát na téměř všech osobních počítačích, existují verze pro systémy ovládané konzolí, pro mobilní telefony, grafické kalkulačky a dokonce pro digitální fotoaparáty Canon PowerShot.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty Sokobana.", "content": "Několik logických her může být považováno za varianty Sokobana v tom smyslu, že všechny mají společné to, že používají ovládanou postavičku, která posunuje bedny v bludišti. Alternativní podloží: Tento typ varianty má stejná pravidla jako Sokoban, liší se pouze v použitém typu políček. Ve standardní hře je bludiště rozděleno na čtvercová políčka. Alternativami jsou například Hexoban, který využívá šestiúhelníková (hexagonální) políčka, a Trioban, který je založen na rovnostranných trojúhelnících. Alternativy s rozdílným pojetím hlavní postavičky: Ve variantách \"Multiban\" a \"Interlock\" hráč ovládá více postaviček. Ve variantě \"Enigma\" je do role Sokobana obsazen černý mramor. Alternativní cíle: Některé varianty upravují požadavky pro dokončení kola. Například v \"Block-o-Mania\" jsou bedny s různými barvami a cílem je posunout bedny na cílová políčka tak, aby si barvy odpovídaly. \"Sokomind Plus\" využívá podobnou myšlenku - s bednami a cílovými políčky, která jsou očíslována. Ve variantách \"Interlock\" a \"Sokolor\" jsou bedny opět různě obarveny, ale cílem je dosáhnout toho, aby bedny s podobnými barvami spolu sousedily. Další variantou je \"CyberBox\", kde každé kolo má vyznačené cílové políčko, na které je potřeba se dostat. Beanstalk vyžaduje umístění objektů (lopata, nádrž s vodou, semínko fazole, zalévací konev) v daném pořadí na jedno cílové políčko. Varianty s dalšími hracími objekty: \"Sokonex\", \"Xsok\", \"Cyberbox\" a \"Block-o-Mania\" přidávají další objekty k základní variantě hry. Například jámy, teleporty, pohyblivé bloky a jednocestné průchody. V \"PocoManovi\" jsou bedny nahrazeny poklady, které se při umístění na cílové políčko promění v poklady do dalšího kola. Rozšíření vlastností Sokobana: Ve variantě \"Pukoban\" může postavička jak posouvat, tak táhnout bednu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sokoban (倉庫番 Sōkoban, skladník) je logická hra, ve které hráč posouvá bedny v bludišti a snaží se je umístit na vyznačené pozice. Bludiště je 2D mapa znázorňující rozmístění Sokobana, beden, zdí a vyznačených pozic. Není možné posouvat více beden naráz, vždy pouze jednu v daném okamžiku. Dále není možné za sebou bednu táhnout. Hra je většinou implementována jako video hra. ", "tgt_summary": "\"Sokoban\" was created in 1981 by Hiroyuki Imabayashi. It was published in December 1982 by Thinking Rabbit, a software house based in Takarazuka, Japan.", "id": 1849857} {"src_title": "Pomerančovník hořký", "tgt_title": "Bitter orange", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tato dřevina se do Evropy dostala dvěma cestami. S Araby koncem prvého tisíciletí přes severní Afriku, na jimi obsazený Pyrenejský poloostrov a s křižáky o tři sta let později při návratu ze svaté země. Arabové přivezli odrůdu hořkou, nyní rozšířenou ve Španělsku a křižáci hořkosladkou, která byla rozšířena po severní straně Středozemního moře a později do Ameriky i ostatních světadílů s teplým klimatem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Pomerančovníku hořkému se nejlépe daří v subtropickém, téměř tropickém podnebí, přesto bez újmy přežije krátkodobý pokles teploty pod bod mrazu. V tropech se pěstuje v nadmořské výšce nad 500 m. Prosperuje hlavně ve výživné, hlinité až jílovité, dobře odvodněné půdě s vysokou hladinou podzemní vody. Snáší i slabě zasolený substrát, ne však dlouho trvající sucho a silný vítr.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Stálezelený strom, dorůstající do výše až 10 m s hustou, kompaktní korunou. Jeho větve se šedohnědou kůrou jsou porostlé silnými trny dlouhými 5 až 8 cm a střídavými, kožovitými, na svrchní straně tmavé zelenými listy o délce 7 až 10 cm s křídlatými, 3 cm dlouhými řapíky. Čepele listů jsou vejčité až eliptické, u báze klínovité, po obvodě jemně zubaté a na vrcholu špičaté, na povrchu jsou pokryté drobnými žlázkami vylučující aromatické silice. Z paždí listů nebo na konci větví vyrůstají samostatně nebo v malých vrcholících až 4 cm velké, voňavé květy. Mívají nejčastěji pět kališních a pět bílých korunních, poměrně pevných, úzkých, od sebe oddělených lístků oklopujících až 24 tyčinek se žlutými prašníky. Téměř z 90 % jsou květy oboupohlavné, ve zbytku samčí. Objevují se od května do června a jsou opylovány létajícím hmyzem, případně apomikticky. Plod je tzv. hesperidium, specifický druh bobule, mající tvar kulovitý, mírně zploštělý či podlouhle oválný. Mívá ve zralosti v průměru 8 cm a drsnou, hořkou slupku jasně červeně oranžové barvy s mnoha olejovými žlázkami. Uvnitř plodu je 10 až 12 segmentů s hořkými blanitými stěnami obsahují silně kyselou dužinu s několika semeny. Střed zralého plodu bývá dutý.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Dobře se množí ze semen, která jsou často polyembrionální a z jednoho semene vyklíčí dvě i více geneticky identických sazenic. Klíčí během dvou až třech týdnů při teplotě 15 °C a po jednom nebo nejpozději dvou létech by měly být semenáče vysázeny na trvalé stanoviště, starší rostliny nesnášejí přesazování. Nároky na další péči mají malé. Nově vyšlechtěné odrůdy začínají kvést ve třech létech a do plné plodnosti se dostávají asi v osmi. Ekonomická životnost stromu bývá 25 až 30 let; existují stromy staré i několik století.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Plody pomerančovníku hořkého jsou natolik kyselé, že se téměř nedají přímo konzumovat. V syrovém stavu se pojídají jen okrajově, např. v Mexiku se posolí a pomažou pastou z pálivých papriček. Hlavní jejich využití je pro výrobu marmelády. Místně je šťáva používána na ochucení ryb nebo se používá při pečení masa. Ze slupek nezralého ovoce se lisuje olej sloužící k ochucení cukrovinek, zmrzliny, želatiny, nealkoholických nápojů i likérů a k dodání vůně kosmetickým produktům. Mladé plody o velikosti třešně jsou zdrojem \"petitgrainového oleje\" používaného při nervovém stresu, vyčerpání, nespavosti a k uklidnění mysli, bývá též součásti pravé kolínské vody. Z okvětí se destiluje \"neroliová silice\" používána v kosmetice a aromaterapií (z 1 tuny lístků asi 1 litr oleje). Nezralé slupky obsahují až 14 %, kdežto zralé jen do 3 %, neohesperidinu, látky z níž se po chemické úpravě stane \"Neohesperidin DC\", jinak též E 959, sladidlo 20krát sladší než sacharin, které u potravin snižuje pocit hořkosti. Používá se v pekařských výrobcích, cereáliích, žvýkačkách, ovocných zmrzlinách, želé, nápojích, instantní kávě, džemech, sýrech, vaječných, mléčných i rybích výrobcích, atd. Dřevo stromu má bělavou až světle žlutou barvu, jemné zrno a je velmi tvrdé. Je ceněno pro truhlářské a soustružnické práce, vyrábějí se z něj např. baseballové pálky. Semenáče pomerančovníku hořkého se hojně používaly jako podnože pro pomerančovník čínský, stromy pak byly odolnější vůči nemocem a otužilejší proti chladu. Nyní se od toho upouští, neboť tyto podnože bývají infikovány a mohou dále šířit zhoubné virové onemocnění tristézu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pomerančovník hořký (\"Citrus\" × \"aurantium\") je stálezelený, trnitý, subtropický strom dorůstající téměř do výše 10 m. Je považován za přirozeného křížence mezi mandarinkou obecnou (\"Citrus reticulata\") a pomelem (\"Citrus maxima\"), od kterého si odnesl výrazně hořkou chuť plodů. Jeho místo vzniku nelze přesně vystopovat a proto bývá za původní oblast považována jihovýchodní Asie nebo sever indického subkontinentu.", "tgt_summary": "Bitter orange, Seville orange, sour orange, bigarade orange, or marmalade orange is the citrus tree Citrus\" × \"aurantium and its fruit. It is native to southeast Asia and has been spread by humans to many parts of the world. It is probably a cross between the Pomelo, \"Citrus maxima\", and the Mandarin orange, \"Citrus reticulata\".", "id": 1031461} {"src_title": "Déodat Gratet de Dolomieu", "tgt_title": "Déodat Gratet de Dolomieu", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se na zámku v Dolomieu nedaleko La Tour-du-Pin, jako jedno z 11 dětí Marquise de Dolomieu a jeho ženy Marie-Françoise de Berengere. Od mládí se zajímal o přírodu. Ve dvanácti letech vstoupil do armády, kde sloužil v Řádu maltézských rytířů. V osmnácti 18 letech během souboje usmrtil svého kolegu, za což byl odsouzen na doživotí, po 9 měsících ve vězení byl po zákroku papeže Klementa XIII. propuštěn. Ve vězení studoval fyziku a po propuštění podnikl několik vědeckých cest po Středomoří. Zajímal se o mineralogii, vulkanologii a vznik pohoří. Navzdory svému zájmu o sopky považoval za hlavní horotvornou sílu moře a dávné katastrofické události, čímž se zařadil mezi neptunisty a katastrofisty. Byl dobrým pozorovatelem přírodních jevů, mnoho času strávil sbíráním a kategorizací vzorků a údajů. V roce 1780 Dolomieu pro neshody s nadřízenými odešel z armády a věnoval se pouze vědecké práci. Během cest do Tyrolských Alp Dolomieu objevil vápenatou usazenou horninu, která na rozdíl od vápence reagovala se slabou kyselinou jen velmi mírně. Tento objev zveřejnil v roce 1791 v časopise \"Journal de Physique\". V roce 1782 Nicolas-Théodore de Saussure horninu a minerál, který ji tvořil, pojmenoval dolomit (franc. Dolomit). Podle převládající horniny byla pojmenována i část Alp v Itálii, která se dnes jmenuje Dolomity. Dolomieu byl jedním z prvních příznivců Francouzské revoluce, která začala v roce 1789. Po popravě svého přítele, vévody de la Rochefoucauld, s revolucí přestal sympatizovat. Byl sympatizantem Napoleona Bonaparte. V roce 1795 během revolučních událostí přišel o celý svůj majetek a tak přijal místo profesora přírodních věd na École Centrale v Paříži. Podílel se také na zpracování mineralogické části francouzské metodické Encyklopedie. O rok později byl jmenován do funkce báňského inspektora a profesora na pařížské vysoké škole báňské. V roce 1798 se jako člen Commission des sciences et des arts podílel na Napoleonově tažení do Egypta, během expedice však onemocněl a v březnu 1799 Severní Afriku opustil. Během návratu z Alexandrie však byla loď, na níž se plavil, nucena v důsledku špatného počasí vplout do italského přístavu Taranto. Následně byl na příkaz velmistra Řádu maltézských rytířů zatčen v italské Neapoli a převezen na Sicílii do Messiny, kde dva roky strávil ve vězení ve špatných podmínkách. Důvodem jeho zatčení byla účast na zprostředkování kapitulace Malty Napoleonovi. Proti jeho uvěznění protestovala i světová vědecká veřejnost, jeho propuštění však bylo dosaženo až po opětovném získání Itálie Napoleonem po bitvě u Marenga v roce 1801. Po propuštění se věnoval mineralogii v Pařížském muzeu přírodní historie. Zemřel půl roku po propuštění v důsledku špatného zdravotního stavu způsobeného špatnými podmínkami ve vězení. Jeho velká kolekce minerálů se dnes nachází v přírodovědném muzeu v Paříži. Na vulkanickém ostrově Réunion v Indickém oceánu byl po něm pojmenován kráter „Dolomieu“, jde o hlavní kráter aktivní sopky Piton de la Fournaise.", "section_level": 1}], "src_summary": "Déodat Gratet de Dolomieu, celým jménem Dieudonné Sylvain Guy Tancredi de Dolomieu (23. června 1750, Dolomieu – 28. listopadu 1801, Châteauneuf), byl francouzský mineralog a geolog. Studoval zejména geologické poměry Pyrenejí. Zabýval se vulkanologií a genezí magmatických hornin a minerálů. Je po něm nazvána sedimentární hornina a minerál se stejným názvem dolomit, stejně jako jeden z horských masivů Italských Alp – Dolomity.", "tgt_summary": "Dieudonné Sylvain Guy Tancrède de Gratet de Dolomieu usually known as Déodat de Dolomieu (23 June 175028 November 1801) was a French geologist. The mineral and the rock dolomite and the largest summital crater on the Piton de la Fournaise volcano were named after him.", "id": 1927822} {"src_title": "Baldur von Schirach", "tgt_title": "Baldur von Schirach", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Schirach byl synem poručíka a velitele eskadrony jezdeckého regimentu Garde-Kürassier-Regiment a později kapitána a velkovévody saské komory Karla Bailyho Norrise von Schirach (1873–1949), 1909–1918 ředitele Národního divadla ve Weimar, 1935–1943 ředitele Státního divadla ve Wiesbaden a jeho americké manželky Emmy Middleton Lynah Tillouové (1872–1944). Jeho matka pocházela z rodu dvou signatářů deklarace nezávislosti Spojených států. Schirach vyrůstal jak v prostředí liberálním a progresivně osvíceném, tak v prostředí konzervativním a loajálním k císaři. Jeho o sedm let starší bratr Karel (* 1900) se v roce 1919 v Roßleben zastřelil, zřejmě žalem po abdikaci císaře a uzavření mírové smlouvy ve Versailles. Měl také dvě sestry, Viktorii a Rosalindu. Victoria zemřela na záškrt. Rosalinda se stala operní pěvkyní. Baldur byl vzděláván po vzoru reformátora Hermann Lietz. Doma byl Schirach vyučován angličtině, teprve od pěti let se učil němčinu. 31. března 1932 se oženil s Henriettou Hoffmannovou, dcerou Heinricha Hoffmanna, oficiálního fotografa Adolfa Hitlera. Díky tomu se stal častým hostem v Hitlerově Berghofu. Manželé Schirachovi měli spolu čtyři děti: Angelika Benedikta (* 1933), Klause (* 1935), Roberta (* 1938) a Richarda (* 1942). V období 1936–1945 žil Schirach se svou rodinou na zámku Schloss Aspenstein v Kochel am See. Schirachovo manželství bylo 20. července 1950 v Mnichově rozvedeno. Právník a spisovatel Ferdinand von Schirach, esejistka a filozofka Ariadne von Schirach a spisovatel Benedict Wells jsou jeho vnuci.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "V 10 letech byl Schirach členem Wehrjugendgruppe. V 17 letech se setkal v roce 1925 s Adolfem Hitlerem a stal se jeho nadšeným stoupencem. Po dosažení dospělosti vstoupil do NSDAP. Během studií germanistiky a dějin umění byl zvolen v roce 1928 vůdcem NS Německého svazu studentstva (Nationalsozialistischen Deutschen Studentenbunds). 30. října 1931 byl jmenován říšským vůdcem mládeže NSDAP (Reichsjugendführer der NSDAP) a nesl hodnost vůdce skupiny v SA. Studium nedokončil. Po „převzetí moci“ národními socialisty a tzv. Gleichschaltung všech mládežnických organizací ho Hitler jmenoval 17. června 1933 vůdcem mládeže celé Německé říše. V roce 1936 byl jmenován do funkce státního tajemníka. Jeho zákonem o Hitlerjugend se stalo členství v HJ povinným, čímž vzrostl počet členů na 6 000 000. Snažil se získat kontrolu nad celou nacionalistickou výchovou a vzděláváním mládeže. Tyto snahy vedly k boji o moc s Arturem Axmannem. V době vypuknutí války v roce 1939 Schirach dobrovolně narukoval na frontu a zúčastnil se západního tažení (Westfeldzug), kde byl poté vyznamenán Železným křížem. Axmann byl nejprve jmenován jeho tajemníkem a později 7. srpna 1940 jeho nástupcem. Schirach si udržel postavení říšského vedoucího (Reichsleiter), byl pověřen kontrolou celé organizace Hitlerjugend a od září 1940 organizoval z měst ohrožených leteckou válkou projekt Kinderlandverschickung. Do úřadu ve Vídni na místo župního vedoucího a říšského místodržitele byl Baldur von Schirach jmenován 7. srpna 1940, kam se také s rodinou přestěhoval do prestižního vídeňského Hofburgu. V této funkci zůstal až do skončení války v roce 1945. Byl zodpovědný za deportace rakouských Židů, k nimž se vyjádřil ve svém projevu dne 14. září 1942: \"Pokud byste mi chtěli vyčítat, že jsem deportoval z města desítky tisíc Židů do východního gheta, musím podotknout, že tento krok vidím jako aktivní příspěvek k evropské kultuře \". Za jeho vedení bylo do polských táborů deportováno z Vídně 185 000 Židů. Schirach nebyl vyhlášeným antisemitou, dokonce měl několikrát nacistickou perzekuci Židů opatrně kritizovat. Například existují náznaky, že nepovolil vůdcům HJ účast na Lednových pogromech (Novemberpogromen). Nicméně tato tvrzení nejsou doložena. Jisté však je, že když 24. června 1943 vyzval k lepšímu zacházení s obyvateli východní Evropy, upadl u Hitlera v nemilost. Dne 24. února 1945 byl Schirach povolán do Berlína k Adolfu Hitlerovi, který ho jmenoval říšským komisařem obrany ve Vídni, a to do posledního muže. \"Gaugefechtsstand Vídeň\" na Gallitzinbergu v Ottakringu musel být 4. dubna 1945 vyklizen, jelikož Rudá armáda už stála v Hütteldorfu. Jakmile se Rudá armáda přiblížila ke Klosterneuburgu, Schirach se přesunul 6. dubna 1945 ze svého bunkru na Hohe Warte do Hofburgu a odpoledne 9. dubna uprchl do Floridsdorfu, kde měla 2. SS-Panzerkorp u Bisambergu hlavní stan. „Boj do posledního muže“ nařídil Schirach a vydal se k Dunaji.", "section_level": 1}, {"title": "Po roce 1945.", "content": "Po ukončení Třetí říše byl Schirach zpočátku považován za mrtvého. Roznesla se totiž zpráva, že byl ve Vídni oběšen. Místo toho však vystupoval v Tyrolsku pod jménem Richard Falk a pracoval jako tlumočník pro americkou armádu. 5. června 1945 se ale ohlásil a v roce 1946 byl na Norimberském procesu za zločiny proti lidskosti odsouzen na 20 let vězení – především za deportace 185 tisíc rakouských Židů do koncentračních táborů. Během výkonu trestu odnětí svobody byl 20. července 1949 rozveden s manželkou. Po propuštění 30. září 1966 byl již částečně slepý. Baldur Benedikt von Schirach dožil v penzionu Müllen v Kröv an der Mosel a v roce 1967 vydal paměti pod titulem \"Ich glaubte an Hitler\" (\"Věřil jsem v Hitlera\"). Osmého srpna 1974 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baldur Benedikt von Schirach (9. května 1907, Berlín – 8. srpna 1974, Kröv an der Mosel, Rheinland-Pfalz, Německo) byl členem NSDAP a politikem v době národního socialismu v Německu. Zastával funkci říšského vůdce mládeže (Reichsjugendführer). ", "tgt_summary": "Baldur Benedikt von Schirach (9 May 1907 – 8 August 1974) was a Nazi German politician who is best known for his role as the Nazi Party national youth leader and head of the Hitler Youth from 1931 to 1940. He later served as \"Gauleiter\" and \"Reichsstatthalter\" (\"Reich Governor\") of Vienna. After World War II, he was convicted of crimes against humanity in the Nuremberg trials and sentenced to 20 years in prison.", "id": 786638} {"src_title": "Andragogika", "tgt_title": "Andragogy", "src_document": [{"title": "Původ a vývoj termínu.", "content": "Termín je vytvořen podle vzoru „pedagogika“ obdobným pojmovým rozšířením pojmu anér, andr-os (muž) na dospělý člověk + agogé (vedení, výchova z agó; agein = vésti, říditi). Ještě předtím, než andragogika získala svůj název, se předpokládalo, že metody a techniky učení dětí by se mohly aplikovat při vzdělávání dospělých. Pojem andragogika se tedy vytvořil proto, že pedagogika ze svého řeckého významu znamená vzdělávání a výchova dětí, a tak bylo potřeba vzdělávání dospělých odlišit od vzdělávání dětí, a tím tedy vznikla aplikovaná vědní disciplína andragogika. Jako první termín andragogika použil německý učitel Alexandr Kapp v roce 1833, který ve svém díle \"Andragogika neboli vzdělávání v dospělém věku\", uvažoval o Platónových a Aristotelových vzdělávacích teoriích. Termín se však nepoužíval a až v roce 1921 jej obnovil Rosenstock-Huessy, který odlišuje andragogiku od pedagogiky a demagogiky a rozumí jí všechny školské formy vzdělávání dospělých, nechápe však andragogiku jako vědní disciplínu, ale spíše jako metodu. Další zaváděné, ale nepoužívané pojmy: andragogie – používané k označení metodiky a ideologie andragogiky jako praktické činnosti (Ten Have) andragologie – věda o andragogice, výchově dospělých (Ten Have, Gottschalk) antropogogika – nejvyšší zastřešující pojem zahrnující jak andragogiku tak pedagogiku (Medynský) hélikagogika – z řeckého hélikia či hélikié, což je označení pro nejplodnější období lidského života enélikagogika – z řeckého enélikos, což označuje dospělého ve významu mužského, ženského i středního rodu megalagogika nebo megagogika – z řeckého megalos, což odpovídá významu velký, dospělý či zralý", "section_level": 1}, {"title": "Charakter.", "content": "Andragogika osciluje mezi interdisciplinaritou a transdisciplinaritou, jelikož je aplikovanou vědou – její poznatky slouží praktickým opatřením v oblasti společenských vztahů, které jsou rozvíjeny na základě formulovaných společenských potřeb. Je také vědou induktivní, která svůj předmět vytváří na základě identifikovaných problémů, které se ve společnosti objevují. Do značné míry je i vědou normativní, což je dáno vlivy sociotechnických přístupů, které formulují cíle a metody a techniky jejich dosažení, čímž se z cílů stávají normy. Nakonec je andragogika problémově a systematicky orientována, což jí umožňuje vidět jeden problém z mnoha různých úhlů pohledu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předvědecké stádium konstituování andragogiky.", "content": "období: 5. století př. n. l. – 17. století / 18. století n.l. Zde ještě není možné hovořit o prvních znacích oboru, jelikož postrádá vlastní předmět, metodologii a pojmoslovný aparát. Objevují se zde první andragogické myšlenky pouze v podobě návrhů či myšlenek, lze je nalézt u filozofů antického Řecka a ve staré Číně (např. u Konfucia).", "section_level": 2}, {"title": "Deskriptivně deduktivní stádium konstituování andragogiky.", "content": "období: 17. století / 18. století – I. světová válka V tomto období jde o systematické popisování projevů znamenajících souvislost se vzděláváním dospělých a o první výklady takto fixovaných projevů vyplývajících z podoby vzdělávání dospělých. Bývají zde řazeni i autoři, kteří sem nespadají časově, pro úroveň rozvinutosti svých konceptů a andragogických myšlenek (např. Erasmus Rotterdamský či Jan Ámos Komenský).", "section_level": 2}, {"title": "Stadium relativně samostatné vědní disciplíny.", "content": "období: mezi světovými válkami V této době se postupně vyčleňuje andragogika a vzdělávání dospělých jako pole vědy a jako studijní obor z ostatních vědních disciplín. Na vysokých školách se začíná Adult Education učit jako samostatná vědní disciplína a objevují se snahy o znovuoživení termínu andragogika. Zařadit sem můžeme autory jako je např. Rosenstock-Huessy nebo Ten Have.", "section_level": 2}, {"title": "Stadium relativně rozvinuté vědní disciplíny.", "content": "období: II. světová válka – současnost V tomto období jde o postupné ujasňování obsahu, metod a kurikulárního jádra andragogiky v užším i širším pojetí. Těžištěm tohoto stádia jsou především legitimizační snahy. Sem patří autoři jako je např. Hanselmann, Pöggeler, Savičevič, Turose, Knowles, Jarvis, Jochmann, Šimek, Kotásek, Škoda, Livečka, Kubálek, Kulich, Beneš, Kalnický, Palán, Mužík a další.", "section_level": 2}, {"title": "Předmět.", "content": "Z hlediska sociálních věd nemá andragogika vlastní předmět/objekt, svůj předmět má společný s jinými společenskými vědami – jedná se o učícího se dospělého – uplatňuje však jiný pohled na tento předmět. Andragogika nemá jednotné vymezení předmětu, tato vymezení jsou různá:", "section_level": 1}, {"title": "Objekt.", "content": "Objektem andragogiky je dospělý člověk (biologicky, psychicky, sociálně a ekonomicky zralý jedinec) v průběhu své životní dráhy. Životní dráhu je možné popsat na základě čtyř dimenzí:", "section_level": 1}, {"title": "Přístupy k objektu.", "content": "Každá z operacionalizací andragogiky se opírá o jiný z přístupů, sociotechnické paradigma však zůstává zakotveno v základech andragogického působení a do značné míry určuje charakter andragogiky jako vědy.", "section_level": 1}, {"title": "Sociotechnický přístup.", "content": "Na jedné straně stojí jedinec, který je poučený a ví, jak věci mají a měly by vypadat. Dále ví, jak zorganizovat situaci k dosažení změny a má k tomu moc i nástroje. Na straně druhé stojí jedinec, který má být veden a poučován, měnit své postoje a rozvíjet se. Největším rozvojem toto paradigma pocházelo v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, kdy tzv. sociální inženýrství bylo prostředkem řešení všech problémů. Jeho vliv se udržuje dodnes především v animačních pojetích andragogiky a i v přístupech socialozačních a resocializačních.", "section_level": 2}, {"title": "Emancipační přístup.", "content": "Objevuje se v šedesátých letech minulého století. Důraz je zde kladen na autonomii jedince nebo skupiny – každý má právo na vlastní cestu rozvoje. Cíl je v tomto vzdělávání dán, ale cestu si učící se určují sami.", "section_level": 2}, {"title": "Komunikační přístup.", "content": "Toto paradigma se objevuje v osmdesátých letech dvacátého století a zdůrazňuje nezbytnost poznání komunikačního jednání pro optimalizaci mezilidských vztahů. Vychází z toho, že není možné předvídat společenský vývoj a nelze tak určit, zda vůbec, koho a kam vést. Je však možné poznávat základnu, formy, prostředky a významy lidské komunikace. Toto poznání následně slouží k pochopení podstaty sociálního jednání lidí a podstaty fungování společenských výtvorů.", "section_level": 2}, {"title": "Objekt a teoretikové andragogiky.", "content": "U teoretiků andrgogiky se objevují dvě základní tendence, jak na objekt nahlížejí. Buď objekt andragogiky striktně odlišují od objektu pedagogiky, nebo objekt pedagogiky kontinuálně přechází v objekt andragogiky. Mezi základní teoretiky patří např. Malcolm Sheperd Knowles, Petr Jarvis, Stephen Brookfield, Paulo Freire, Ivan Illich a do značné míry může andragogika vycházet i z myšlenek Martina Bubera a Michela Foucaulta.", "section_level": 2}, {"title": "Integrální andragogika.", "content": "Od roku 1990 se na území bývalého Československa vytváří nová koncepce andragogiky, která rozvíjí různé podněty uvedených pojetí a shrnuje je pod označení integrální andragogika. Na univerzitě Palackého v Olomouci byla zpracována Vladimírem Jochmannem tato širší koncepce andragogiky, která zahrnuje vzdělávání dospělých, personální management, sociální i kulturní práci. Jochmann vycházel z koncepce výchovy založené na sociologii, je také silně ovlivněna ideami antropologické pedagogiky a snaží se odrážet civilizační trendy přelomu tisíciletí a postavení člověka v nich. Integrální andragogika zahrnuje:", "section_level": 1}, {"title": "Problém legitimizace.", "content": "Otázka andragogiky jako vědní disciplíny se začala řešit až v sedmdesátých letech dvacátého století a to pouze v některých zemích. Od této doby se andragogice stále nepodařilo zdůvodnit vlastní existenci jakožto vědy, tak aby mohla být uznána vědami ostatními. Základní legitimizační problémy andragogiky:", "section_level": 1}, {"title": "Katedry andragogiky v ČR a SR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Česká republika.", "content": "Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra andragogiky a personálního řízení byla založena na základě zákona v roce 1945 jako Katedra lidovýchovy při pedagogické fakultě. Působit začala od začátku studijního roku 1947/1948 pod vedením T. Trnky, zhruba po pěti letech byla katedra zrušena. Ve studijním roce 1955/1956 byl otevřen obor osvěta na nové fakultě osvěty a novinářství, tato fakulta v roce 1972 zaniká a její obory předcházejí na Filozofickou fakultu. Po roce 1989 se změnil obsah i název katedry, katedra změnila své zaměření a přejmenovala se na Katedru vzdělávání dospělých a sociální práci, po vyčlenění sociální práce se z ní stala samostatná katedra s názvem Katedra andragogiky a personálního řízení. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra sociologie a andragogiky se otevřela ve studijním roce 1969/1970 a bylo možné na ní studovat pedagogiku dospělých v kombinaci se sociologií ve dvou větvích – podniková pedagogika a sociální pedagogika – nebo v kombinaci s uměnovědnými obory. Po několika letech se studium muselo přizpůsobit celostátnímu studijnímu plánu výchovy a vzdělávání dospělých. V roce 1979 byla zřízena samostatná katedra výchovy a vzdělávání dospělých. Nakonec v roce 1990 Akreditační komise MŠMT oficiálně potvrdila andragogiku jako studijní obor na vysokých školách a od studijního roku 1990/1991 se obor andragogika objevil ve studijním programu Filozofické fakulty univerzity Palackého, který navazuje na koncepci z roku 1969/1970. Studium v prezenční formě probíhá výhradně jako dvouoborové s možnými kombinacemi: Andragogika-Sociologie nebo Andragogika-Kulturní Antropologie. Autorem tohoto pojetí je doc. Vladimír Jochmann. V kombinované formě se studuje andragogika jednooborově. Katedra také nabízí doktorské studium v oboru Andragogika. Toto je jediné místo v České republice, kde je možná habilitace a jmenování profesorem pro obor andragogika. Univerzita Jana Amose Komenského v Praze Katedra andragogiky na této soukromé vysoké škole nabízí studium v bakalářském programu obor Vzdělávání dospělých, v magisterském programu obor Andragogika a doktorském studijním programu Andragogika. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd je pracovištěm orientovaným na pedagogické vědy a výzkum v celé šíři celoživotního učení, které navazuje na odkaz Pedagogického semináře zřízeného na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v roce 1922. Nabízí studium Andragogiky jako jedooborového navazujícího magisterského studijního programu v prezenční i kombinované formě studia. Pro aktivity spojené se studiem andragogiky zřídil Ústav pedagogických věd jako podpůrné pracoviště Centrum inovace andragogických studií. Absolvent studia andragogiky je připraven pro odbornou a koncepční práci v oblasti celoživotního učení a vzdělávání dospělých. Je schopen samostatně plánovat, řídit, realizovat a hodnotit mnohostranné vzdělávací aktivity zaměřené na dospělé. Ovládá adekvátní didaktické a metodické přístupy ke vzdělávání dospělých, včetně specifických přístupů, jako jsou moderace a facilitace, mentoring, zkušenostní a reflektivní učení, pedagogika osobnostního a sociálního rozvoje, e-learning. Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky a andragogiky poprvé přijala studenty do kombinovaného bakalářského studia Andragogiky v roce 2009. Univerzita Tomáše Bati, Fakulta humanitních studií, Ústav pedagogických věd otevřel kombinované bakalářské studium Andragogiky roku 2010.", "section_level": 2}, {"title": "Slovenská republika.", "content": "Univerzita Komenského v Bratislavě, Filozofická fakulta, Katedra andragogiky se specializuje na profesní, kulturní a sociální andragogiku. Metodologicky rozvíjí systémovou andragogiku i jednotlivé oblasti andragogiky, jejich teoretické základy a systémy s důrazem na teorii a praxi v podmínkách srov. Prešovská univerzita, Filozofická fakulta, Katedra sociálnej práce a andragogiky a Inštitút edukológie a sociálnej práce se zaměřují na rozvíjení poznatkové základny profilujících disciplín andragogiky a na prezentování výsledků výzkumu ve vyučovacím procesu a společenské praxi. Univerzita Mateja Bela v Bánské Bystrici, Pedagogická fakulta, Katedra andragogiky byla konstituována v roce 1996 s posláním zabezpečení výuky pedagogických a psychologických disciplín ve společném základě učitelských všeobecně vzdělávacích předmětů, časem se katedra vyprofilovala a získala akreditaci v oboru andragogika. Původně působila na Filozofické fakultě jako Katedra andragogiky a psychológie, než byla rozdělena na dvě samostatné katedry a převedena pod Pedagogickou fakultu.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení andragogiky.", "content": "Andragogika je aplikovaná věda, nicméně tak, jako každá jiná věda, má svůj teoretický základ.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie andragogiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nové směry v andragogice.", "content": "Ze široké škály nových směrů jmenujme alespoň ty nejznámější, a to:", "section_level": 2}, {"title": "Oblasti působení(aplikace, zkoumání) andragogiky.", "content": "Andragogika má v dnešním světě široké uplatnění. Toto široké pole působnosti však můžeme shrnout do třech kategorií, a to:", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumné projekty o vzdělávání dospělých.", "content": "Název projektu: Vzdělávání dospělých v různých fázích životního cyklu: priority, příležitosti a možnosti rozvoje Výzkumný projekt se věnuje vzdělávání dospělých jako součásti celoživotního učení. Měl by přispět k obecnému přehledu o situaci v této oblasti v ČR v následujících dimenzích: jaké jsou vzdělávací potřeby dospělé populace, jaké jsou stávající vzdělávací možnosti ve formálním a neformálním vzdělávacím sektoru, jak se vzdělávací \"nabídka\" kryje s \"poptávkou\", jaké existují konkrétní bariéry ve vztahu k jednotlivým cílovým skupinám dospělých, jakými přístupy a řešeními by bylo možné podporovat větší a smysluplnější zapojení dospělé populace do procesu celoživotního učení, jak celou situaci vnímat v rámci politiky státu a dalších relevantních subjektů angažujících se v rozvoji lidských zdrojů a jak ji hodnotit v souvislosti s poznáním situace v zemích EU. Dále se projekt zaměřuje na několik dílčích tematických studií do jednotlivých oblastí daných dominantními životními rolemi dospělé populace u nás. Konkrétně v oblasti vzdělávací podpory v předseniorském a seniorském věku (včetně podpory v rozvoji funkční gramotnosti), vzdělávací podpory v rodičovské roli, v občanské roli, v profesním a kariérním rozvoji (včetně možností využívání ICT), vzdělávací podpory zdravotně handicapovaných dospělých a vzdělávací podpory v oblasti rozvoje zájmů v rámci naplňování volného času dospělé populace. Při řešení projektu jsou využívány jak kvantitativní (survey na reprezentativním vzorku české populace ve věkové kategorii 20–65 let), tak kvalitativní (biografická metoda, hloubkové rozhovory v rámci zakotvené teorie, skupinové rozhovory, obsahová analýza dokumentů jednotlivých zainteresovaných institucí a poskytovatelů programů pro vzdělávání dospělých) metody, přičemž jejich dominantní uplatnění odpovídá dílčím výzkumným záměrům pro jednotlivé fáze projektu. Řešitelem projektu je Ústav pedagogických věd FF MU.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "PRŮCHA, Jan, VETEŠKA, Jaroslav. \"Andragogický slovník.\" 2., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Grada Publishing, 2014. 320 s..", "section_level": 2}], "src_summary": "Andragogika je aplikovaná věda o výchově a vzdělávání dospělých lidí, která respektuje zvláštnosti s tím spojené. Zabývá se zejména socializací, personalizací, akulturací a enkulturací.", "tgt_summary": "Andragogy refers to methods and principles used in adult education. The word comes from the Greek ἀνδρ- (\"andr-\"), meaning \"man\", and ἀγωγός (\"agogos\"), meaning \"leader of\". Therefore, andragogy literally means \"leading man\", whereas \"pedagogy\" literally means \"leading children\".", "id": 2397835} {"src_title": "Deadlock", "tgt_title": "Deadlock", "src_document": [{"title": "Příklad uváznutí.", "content": "Při práci s databázemi procesy A a B provádějí složitější operace nad tabulkami X a Y. Kvůli vyloučení souběhu jsou tabulky během transakce uzamčeny. Proces A bude aktualizovat tabulku X, a proto si ji zamkne. Proces B bude aktualizovat tabulku Y a proto si ji také zamkne. Proces A čeká se zamčenou tabulkou X na uvolnění zámku na tabulce Y, aby mohl operaci dokončit. Zároveň proces B čeká na uvolnění zámku na tabulce X, aby mohl dokončit svoji operaci. Oba procesy uvíznou v nekonečném čekání (první čeká na dokončení operace druhého, která nemůže proběhnout, protože se čeká na dokončení operace prvního).", "section_level": 1}, {"title": "Podmínky deadlocku.", "content": "K uváznutí dojde jen při splnění všech následujících podmínek, které se označují jako \"Coffmanovy podmínky\" (protože je v článku z roku 1971 poprvé popsal Edward G. Coffman, Jr.):", "section_level": 1}, {"title": "Řešení zablokování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odstranění deadlocku napadením Coffmanových podmínek.", "content": "Odstranění deadlocku napadením jedné z Coffmanových podmínek je naprosto spolehlivé, ale obvykle obtížné a někdy nemožné.", "section_level": 2}, {"title": "Bankéřův algoritmus.", "content": "Bankéřův algoritmus se používá hlavně u prostředků, kterých se přiděluje určité množství (jednotky s výměnnými médii, jako jsou magnetopáskové jednotky, diskové jednotky u sálových počítačů, paměť, odkládací prostor). Bankéř (operační systém) má klienty (procesy) a těm slíbil jistou výšku úvěru (maximální množství prostředků). Bankéř ví, že ne všichni klienti potřebují plnou výši úvěru najednou. Klienti občas navštíví banku a žádají postupně o prostředky až do maximální výše úvěru. Klient v konečném čase obchod dokončí a bance vypůjčené prostředky vrátí. Bankéř peníze půjčí pouze tehdy, zůstane-li banka v bezpečném stavu. To znamená, že existuje cesta, jak v každém okamžiku přidělit alespoň jednomu z klientů předem uvedené maximální množství prostředků, a poté, co všechny své prostředky vrátí, postupně uspokojovat další klienty.", "section_level": 2}, {"title": "Detekce deadlocku.", "content": "Obecně je předvídání deadlocku nemožné (je ekvivalentní s problémem zastavení) – nemůžeme zjistit, na jaký prostředek bude proces čekat, ani jestli ho proces, který ho zrovna drží, bude ochoten včas uvolnit. Pokud se ovšem omezíme na detekci uváznutí mezi procesy čekajícími na určité typy událostí – např. operační systém sleduje alokované prostředky – jedná se o algoritmus hledání cyklu v grafu.", "section_level": 2}, {"title": "Distribuovaný deadlock.", "content": "Deadlock může být distribuovaný, tedy obsahovat proces čekající na událost nebo prostředek na jiném počítači. Detekce distribuovaného deadlocku je ještě složitější než detekce deadlocku na jednom počítači.", "section_level": 1}], "src_summary": "Deadlock (česky také uváznutí, vzájemné čekání) je odborný výraz pro situaci, kdy úspěšné dokončení první akce je podmíněno předchozím dokončením druhé akce, přičemž druhá akce může být dokončena až po dokončení první akce. Vzniká paradox, často označovaný jako ‚Co bylo dříve? Slepice nebo vejce?‘. V reálném životě se uváznutí řeší např. couváním (v dopravě). ", "tgt_summary": "In concurrent computing, a deadlock is a state in which each member of a group is waiting for another member, including itself, to take action, such as sending a message or more commonly releasing a lock. Deadlock is a common problem in multiprocessing systems, parallel computing, and distributed systems, where software and hardware locks are used to arbitrate shared resources and implement process synchronization. ", "id": 226159} {"src_title": "Cognac", "tgt_title": "Cognac, France", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název města je galského původu: z výrazu \"condate\" (soutok; nedaleko Cognacu se do Charente vlévá říčka Antenne) nebo z osobního jména \"Connus\" (pravděpodobně místní náčelník). První písemná zmínka pochází z roku 1016, kdy zde byl založen benediktinský klášter. V té době vznikl i hrad, který později patřil rodu Valois; okolní osada získala roku 1215 městská práva a díky výhodné poloze i daňovým úlevám bohatla z obchodu se solí a vínem, z něhož se později začal vyrábět také aperitiv Pineau des Charentes a proslulá vinná pálenka. Od roku 1909 platí ochrana označení původu a název koňak smějí používat pouze místní produkty, vše ostatní se označuje jako brandy. Ve městě se nachází také muzeum koňaku. Významný je i sklářský průmysl, o jehož rozvoj se zasloužil Claude Boucher, vynálezce prvního stroje na foukání skla. Mezi roky 1917 a 1918 bylo město centrem československých legií na půdě Francie. Koncem roku 1917 a na začátku roku 1918 zde došlo k soustředění legionářů dopravených z Ruska, dobrovolníků z USA a bývalých válečných zajatců z Rumunska a Srbska. Z nich byly zformovány 21. a 22. čs. střelecký pluk, které byly v létě a na podzim 1918 nasazeny do bojů na západní frontě první světové války. Těsně před koncem války zde vznikl také 23. čs. střelecký pluk (s výrazným zastoupením Slováků z USA) a již po skončení války 24. čs. střelecký pluk. Všechny československé útvary byly mezi prosincem 1918 a lednem 1919 dopraveny do Československa.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Díky zachovanému historickému centru byl Cognac zařazen v roce 2012 na seznam Villes et Pays d'art et d'histoire. Významnými památkami jsou kromě hradu a Svatojakubské brány také radnice, hrázděný dům Maison de la Lieutenance (senešalské sídlo z 15. století), chrámy Église Saint-Léger a Église Saint-Martin, budova bývalého konventu slouží jako kulturní centrum. Město má anglický park o rozloze sedm hektarů, k rekreaci slouží rovněž ostrovy Île David a Île de la Reine. Každoročně se zde koná literární festival a přehlídka pouličního umění Coup de chauffe. K turistickým atrakcím patří naučná trasa Étapes du cognac a plavba po řece v tradičním člunu gabarre. V Cognacu se rovněž nachází obrazárna, knihovna, krytá tržnice, nemocnice a několik středních škol. Nedaleko byla roku 1938 zřízena základna francouzského letectva Base aérienne 709 Cognac-Châteaubernard.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cognac je město na jihozápadě Francie. Nachází se 120 km severně od Bordeaux na řece Charente. Žije zde obyvatel. Je sídlem stejnojmenného arrondisementu a po Angoulême druhým největším městem departementu Charente.", "tgt_summary": "Cognac (, Occitan:Conhac) is a commune in the Charente department in southwestern France. It is a sub-prefecture of the department.", "id": 1403889} {"src_title": "Řepa červená", "tgt_title": "Beetroot", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Její původ je ve Středomoří a v severoafrickém prostředí. Je známá a oblíbená jak v Evropě, tak v Severní Americe a mnoha asijských zemích. První záznamy o červené řepě jsou staré asi 3000 let a pocházejí z Babylonie. Byla známá i ve starém Římě, kde byla bohatě využívána, jednak jako jídlo, ale zejména jako lék. Díky rozsáhlosti Římské říše se rozšířila do celé Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Syrová řepa se dobře uplatní v salátech. Chutná s česnekem, křenem, zelím, jablky, pomeranči a ořechy. Z vařené řepy se připravují saláty se smetanou, majonézou, marinádou apod. Oba druhy salátů jsou dobrým doplňkem pečeného masa a minutek. Uvařenou mladou červenou řepu stačí jen osolit, pokapat citronem a máslem – je to dobrá příloha pro ty, kdo nemají rádi kyselé saláty. Jedná se o jeden z nejrozšířenějších druhů pěstovaných řep. Její konzumace je rozšířena převážně ve východní Evropě, kde se používá pro přípravu boršče. Ke konzumaci nejčastěji slouží podzemní kořenová část, která se před jídlem často vaří či se podává studená po uvaření jako salát s octem či olejem. Dají se konzumovat i zelené listy, které se nejčastěji podávají dušené či vařené.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Obsahuje v hojném množství betain, který brání rozvoji kornatění tepen a podporuje činnost jater. Barvivo červené řepy, betanin, rozšiřuje věnčité tepny a zpevňuje stěnu vlásečnic. Z jejích přímo léčivých účinků jmenujme též účinky močopudné, vylučuje sůl z těla, povzbuzuje činnost žaludku a tvorbu žluči. Při ateroskleróze se doporučuje léčivá kúra: syrová šťáva z červené řepy v dávce 50-100 ml denně po dobu alespoň deseti dní. Podporuje růst buněk a opravuje jejich jádra. Aktivuje tvorbu červených krvinek, a tím zásobování buněk kyslíkem. Vyvolává optimističtější náladu. Zbavuje střeva jedovatých látek, odstraňuje zácpu. Dodává pružnost a lesk pleti, vlasům a nehtům. Neutralizuje a zároveň odstraňuje jedovaté látky, zvláště v mozku.", "section_level": 1}, {"title": "Průměrný obsah látek a minerálů.", "content": "Ve 100 g bulvy je asi 70 mg sodíku, 380 mg draslíku a 20 mg vápníku, dále řepa obsahuje hořčík a z mikroprvků rubidium a cesium. Důležitý je obsah rostlinných barviv, betaninů, zabraňujících křehkosti cév. Z vitamínů obsahuje vitamín C, vitamíny skupiny B a další. Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v červené řepě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řepa červená (\"Beta vulgaris\" var. \"vulgaris\") je dvouletá rostlina, zástupce kořenové zeleniny z čeledi laskavcovité (\"Amaranthaceae\"), u které se konzumuje její podzemní část.", "tgt_summary": "The beetroot is the taproot portion of a beet plant, usually known in Canada and the USA as beets while the vegetable is referred to as beetroot in British English, and also known as the table beet, garden beet, red beet, dinner beet or golden beet. It is one of several cultivated varieties of \"Beta vulgaris\" grown for their edible taproots and leaves (called beet greens); they have been classified as \"B. vulgaris\" subsp. \"vulgaris\" 'Conditiva' Group. ", "id": 1460611} {"src_title": "Supratekutost", "tgt_title": "Superfluidity", "src_document": [{"title": "Objevení.", "content": "Supratekutost objevil v roce 1937 ruský vědec Pjotr Leonidovič Kapica a nezávisle i John F. Allen spolu s A. D. Misenerem v laboratoři v Cambridge, a to pozorováním toho, že He při teplotách nižších než 2,17 K (nazývané He II) protéká trubicemi o průměru 4–10 cm bez měřitelného odporu. Přitom již v prvním dni úspěšného zkapalnění hélia (10. července 1908) Heike Kamerlingh Onnes dokázal vytvořit teplotu nižší než 2 K, v dalších experimentech dokonce teploty nižší než 1 K. V těchto teplotách je již He supratekuté. Na podivné chování kapalného helia pod teplotou 2,17 K ovšem upozornil až Willem Hendrik Keesom, žák profesora Onnese, v březnu roku 1926 na základě studia měrné tepelné kapacity. Pro odlišení kapalné fáze nad a pod teplotou 2,17 K zavedl označení He I a He II. Teorii (semimikroskopickou) supratekutosti He vytvořil Lev Davidovič Landau v roce 1941. Mikroskopická teorie v roce 1998 nebyla uspokojivě vybudována.", "section_level": 1}, {"title": "Supratekutost hélia.", "content": "Atom He obsahuje 2 protony, 2 neutrony a 2 elektrony, má tedy sudý počet částic. Všechny zmíněné částice jsou fermiony, dohromady tvoří ale celek, který nemůže mít poloviční spin. Atom jako celek se tedy chová jako boson. Pro bosony ale neplatí Pauliho vylučovací princip, a proto k jevu supratekutosti dochází díky vzniku Bose-Einsteinova kondenzátu. Supratekutosti lze dosáhnout také u izotopu He, jehož atomy se chovají jako fermiony, k vzniku supratekutého stavu tedy dochází díky tvorbě Cooperových párů, tj. párování dvojic atomů s opačnými spiny. He se stává supratekutým při teplotách pod přibližně 0,0025 K.", "section_level": 1}], "src_summary": "Supratekutá látka nebo též supratekutina (z lat. \"supra\" = nad) je kapalina s nulovou viskozitou. Tato vlastnost se nazývá supratekutost. Donedávna byla pozorovaná jen u helia při teplotách blízkých absolutní nule.", "tgt_summary": "Superfluidity is the characteristic property of a fluid with zero viscosity which therefore flows without any loss of kinetic energy. When stirred, a superfluid forms vortices that continue to rotate indefinitely. Superfluidity occurs in two isotopes of helium (helium-3 and helium-4) when they are liquefied by cooling to cryogenic temperatures. It is also a property of various other exotic states of matter theorized to exist in astrophysics, high-energy physics, and theories of quantum gravity. Superfluidity is often coincidental with Bose–Einstein condensation, but neither phenomenon is directly related to the other; not all Bose-Einstein condensates can be regarded as superfluids, and not all superfluids are Bose–Einstein condensates. The semiphenomenological theory of superfluidity was developed by Lev Landau.", "id": 1769044} {"src_title": "Albrecht I. Habsburský", "tgt_title": "Albert I of Germany", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Získal zřejmě dobré vzdělání, uměl psát a patrně ovládal i základy latiny. Od roku 1274 jako vladař spravoval Horní země a byl zde i v období otcovy války s českým králem Přemyslem Otakarem II. Téhož roku se také oženil s Alžbětou, dcerou Menharda II. a sestrou Jindřicha Korutanského z rodu Menhardovců. Z tohoto spokojeného manželství vzešlo dvanáct dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Samostatná vláda.", "content": "Roku 1281 se Albrecht stal říšským správcem Rakouska a Štýrské marky a roku 1282 mu otec dal v léno Rakousko, Štýrskou marku, Korutany, Kraňsko a Slovinskou marku, kde měl vládnout společně se svým mladším nezletilým bratrem Rudolfem. Toto dvojvládí brzy narazilo na odpor a bylo 1. června 1283 v Rheinfeldenském rodovém řádu zrušeno a vystřídáno samostatnou vládou Albrechta. V roce 1286 se Habsburkové Korutan zřekli a v léno je dostal Albrechtův tchán Menhard II.", "section_level": 1}, {"title": "Boje o německou korunu.", "content": "Římský král Rudolf I. Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben. Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Nastalé situace využil český král Václav II. a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu. Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého. Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka. Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě. Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska. Zpočátku i celková politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude. Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka. Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti Albrechtově zvolení. Spory mezi kurfiřty měly být vyřešeny předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové, a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech. České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a privilegií. Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markraběcí trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky. Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko. Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech po Adolfově volbě začaly urovnávat. V listopadu 1295 Albrecht vážně onemocněl. Protože lékaři předpokládali, že původcem nemoci je jed, rozhodli se pro drastickou, ale v té době obvyklou léčbu. Aby se zabránilo šíření otravy v organismu a aby z něj vyšly jedovaté látky, byl Albrecht pověšen za nohy. Následkem této léčby přišel o jedno oko, které nevydrželo krevní nával. Adolf si v říši získával svou politikou v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravé metody při prosazování územních požadavků i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky. Na základě podpory českého krále, vyjádřené zejména zasláním finančních prostředků na získání vojska, i podpory dalších kurfiřtů se Albrecht Habsburský odhodlal k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. Dne 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného. Namísto něj zvolili následující den jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského. Rozhodující bitva proběhla 2. července 1298 u Göllheimu, ve které Adolf padl a jeho vojsko se poté rozuteklo. Albrecht se pak římské koruny dočasně vzdal, dokud neproběhla nová řádná volba. Po jejím úspěšném zakončení jednomyslným zvolením rakouského vévody byl Albrecht 24. srpna 1298 v Cáchách korunován římským králem. Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak skončila.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o uherskou a českou korunu.", "content": "Stejně jako otec, i Albrecht se pustil do mocenského boje s českými Přemyslovci. Na počátku 14. století totiž drželi tři královské koruny – českou, polskou a uherskou. Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále, který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Král Václav Albrechtovy podmínky rezolutně odmítl s poukazem na svrchovanost své vlády. V létě roku 1304 se situace v Uhrách stala tak vážnou, že byl Václav II. donucen pro svého syna, uherského krále, společně s vojskem dojet. Nedlouho nato v říjnu 1304 vtrhlo do Čech říšské vojsko v čele s Albrechtem a oblehlo českou pokladnici – Kutnou Horu. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale tentokrát byl zklamán a brzy odtáhl s nepořízenou nazpět, aniž by svedl bitvu. Odveta Václava II. nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc (tuberkulóza) a v roce 1305 zemřel. Brzy po Václavově smrti došlo k dohodě mezi Albrechtem a novým českým králem Václavem III. Jediným jeho ziskem se stalo Chebsko, které se vrátilo k Říši jako bývalá zástava, za podmínky zachování všech majetků, které zde čeští králové získali. Naopak Albrecht potvrdil českým králům vládu v Polsku. Když český král Václav III. byl po své nedlouhé vládě v roce 1306 zavražděn, Albrecht po jeho smrti české země prohlásil za odumřelé léno a udělil je svému synovi Rudolfovi III. (bez ohledu na právo české šlechty zvolit si sami krále). Po Rudolfově brzké smrti v roce 1307 se Habsburkové znovu snažili o získání českých zemí, kterým nyní vládl Jindřich Korutanský, ale tato snaha skončila v roce 1308 Albrechtovou smrtí. Byl zavražděn svým synovcem Janem (Parricidou). Po smrti bylo Albrechtovo tělo převezeno nejdříve do Bruggu a poté do cisterciáckého opatství Wettingen. Nakonec byl v roce 1309 na příkaz nového krále Jindřicha VII. pochován spolu se svým bývalým soupeřem Adolfem Nasavským v katedrále ve Špýru. Na místě vraždy založily Albrechtova vdova Alžbeta a dcera Anežka klášter Königsfelden. Habsburská moc byla značně otřesena a vůbec nebylo jisté, zda jim budou v léno svěřeny jejich vlastní (rakouské) země, natož země české. Dante Alighieri Albrechta ve své \"Božské komedii\" umístil do \"Očistce\" a v kapitole o Ráji hovoří o jeho ničení \"pražského státu\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Albrecht I. Habsburský (červenec 1255 – 1. květen 1308) byl římský král a rakouský a štýrský vévoda, nejstarší syn hraběte a později římského krále Rudolfa I. a Gertrudy z Hohenbergu.", "tgt_summary": "Albert I of Habsburg () (July 12551 May 1308), the eldest son of King Rudolf I of Germany and his first wife Gertrude of Hohenberg, was a Duke of Austria and Styria from 1282 and King of Germany from 1298 until his assassination.", "id": 486665} {"src_title": "Rudolf IV. Habsburský", "tgt_title": "Rudolf IV, Duke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rudolf byl prvním synem vévody Albrechta II. a Johany z Pfirtu, narodil se jako první dítě po patnáctiletém manželském soužití rodičů, což bylo patřičně oslaveno, neboť jeho příchod na svět znamenal rovněž vyvrácení fámy o otcově impotenci. Jako pětiletý byl 1344 zasnouben s Kateřinou, dcerou Karla IV. Zasnoubení obě strany potvrdily 1348, ale teprve po dosažení Rudolfovy fyzické zletilosti se o Velikonocích 1353 konala v Praze svatba. Po otcově smrti roku 1358 převzal vládu v habsburských zemích a od jejího počátku dával najevo, že hodlá vlastní rod mocensky povznést. Neváhal se přitom uchýlit k použití listinných fals, zhotovených v letech 1358/59. Jejich prostřednictvím hodlal rozšířit své pravomoci a výsady na úkor císaře Svaté říše římské. Soubor privilegií, vydaných samotným Caesarem a Neronem, však Karla IV. nepřesvědčil o oprávněnosti Rudolfových nároků. Aliance, kterou uzavřel s polským králem Kazimírem III. Velikým a uherským králem Ludvíkem I. Velikým, byla sice namířena proti Karlu IV., nicméně ten ji roku 1364 zmařil sjednáním smlouvy o vzájemném nástupnictví mezi Lucemburky a Habsburky v případě úplného vymření jedné z dynastií. Roku 1363 přiměl Rudolf tyrolskou hraběnku Markétu Maultasch, dceru někdejšího českého krále Jindřicha Korutanského, aby Habsburkům postoupila Tyroly. Následný spor s Wittelsbachy o toto území přerušilo roku 1364 uzavřené příměří. Celé Rudolfovo počínání charakterizuje snaha, ba přímo posedlost vyrovnat se Karlovi IV. Projevilo se to např. roku 1359 v zahájení přestavby monumentálně pojaté katedrály svatého Štěpána ve Vídni, roku 1365 v zřízení vídeňské univerzity i v záměru vybudovat ucelený komplex habsburských držav, které by sahaly od horního Rýna až k uherské hranici. Vévoda Rudolf zemřel v mladém věku, nestačil zplodit žádné potomky. Vdova Kateřina se sice znovu provdala, ale byla pohřbena vedle svého muže ve Vévodské hrobce v dómu sv. Štěpána ve Vídni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf IV. Habsburský (1. listopadu 1339 – 27. červenec 1365 Milán) byl rakouský a korutanský vévoda a hrabě tyrolský z dynastie habsburské.", "tgt_summary": "Rudolf IV (1 November 1339 – 27 July 1365), also called Rudolf the Founder (), was a scion of the House of Habsburg who ruled as duke of Austria (self-proclaimed archduke), Styria and Carinthia from 1358, as well as count of Tyrol from 1363 and as the first duke of Carniola from 1364 until his death. After the Habsburgs got nothing from the decree of the Golden Bull in 1356, he gave order to draw up the \"Privilegium Maius\", a fake document to empower the Austrian rulers.", "id": 809793} {"src_title": "C. L. Mooreová", "tgt_title": "C. L. Moore", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se roku 1911 v Indianapolis v Indianě. Jako dítě byla chronicky nemocná a strávila většinu času čtením fantastické literatury. Roku 1929 začala studovat na Indiana University, ale studium musela za Velké hospodářské krize roku 1933 pro finanční problémy opustit a začít pracovat jako sekretářka ve společnosti Fletcher Trust v Indianapolis. Své první povídky publikovala již během studia roku 1930 v univerzitním literárním časopise \"The Vagabond\". Pak následovaly dvě významné povídkové série vydané v pulpovém magazínu \"Weird Tales\". První se týká tuláka a dobrodruha \"Northwesta Smithe\" (1933–1940) a jeho cestování sluneční soustavou, druhá je fantasy cyklus o \"Jirel z Joiry\" (1934–1939), jedné z prvních ženských protagonistů žánru \"meč a magie\". Přispěla rovněž částí příběhu \"The Challenge from Beyond\" (1935, Výzva ze záhrobí) do Lovecraftova cyklu \"Mýtus Cthulhu\". Lovecraft seznámil Mooreovou s mladým nadějným spisovatelem Henrym Kuttnerem. Jejich první společné texty vznikly roku 1937 a v červnu roku 1940 se Mooreová za Kuttnera vdala. Ve čtyřicátých letech vydala se svým manželem pod několika pseudonymy (nejčastěji jako Lawrence O'Donnell, Lewis Padgett nebo C. H. Liddell) více než 40 prací. Celkový soupis science fiction příběhů této autorské dvojice čítá kolem 180 položek. Jejich harmonická spolupráce prakticky znemožňuje určit, kdo z nich je skutečným autorem toho kterého textu. Roku 1956 získala Mooreová titul bakaláře umění na Univerzitě Jižní Kalifornie a po smrti manžela roku 1958 přestala prakticky psát jak sci-fi tak i fantasy, podílela se na několika televizních scénářích a od roku 1963, kdy se provdala za Thomase Reggieho, přestala psát úplně. Za svá díla získala několik ocenění. Roku 1973 jí Los Angeles Science Fantasy Society udělila cenu \"Forry Award\" za celoživotní dílo, roku 1981 získala rovněž za celoživotní dílo cenu \"World Fantasy Award\", čímž se stala velmistrem fantasy. Roku 1998 byla uvedena do Síně slávy science fiction (\"Science Fiction Hall of Fame\") a roku 2004 byla jí i Henrymu Kuttnerovi posmrtně udělena cena \"Cordwainer Smith Rediscovery Award\" určená spisovatelům sci-fi, jejichž dílo se vyznačuje neobvyklou originalitou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Catherine Lucille Mooreová (24. ledna 1911, Indianapolis, Indiana – 4. dubna 1987, Hollywood, Los Angeles, Kalifornie) byla americká spisovatelka science fiction a fantasy píšící pod jménem C. L. Mooreová. Psala také společně se svým manželem Henrym Kuttnerem pod řadou pseudonymů. Patří mezi autory tzv. Zlatého věku science fiction. Jde o jednu z prvních žen, které psaly v těchto žánrech, čímž se stala vzorem pro mnoho dalších spisovatelek.", "tgt_summary": "Catherine Lucille Moore (January 24, 1911 – April 4, 1987) was an American science fiction and fantasy writer, who first came to prominence in the 1930s writing as C. L. Moore. She was among the first women to write in the science fiction and fantasy genres, though earlier woman writers in these genres include Clare Winger Harris, Greye La Spina, and Francis Stevens, amongst others. Nevertheless, Moore's work paved the way for many other female speculative fiction writers. ", "id": 1773250} {"src_title": "Elvin Jones", "tgt_title": "Elvin Jones", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První hudební krůčky.", "content": "Elvin Jones se narodil v Pontiacu ve státě Michigan. „První vzpomínky na dobu, kdy mi byly tak dva roky, jsou sny o tom, jak se naučím hrát na bicí”, říká Elvin v rozhovoru na allaboutjazz.com. Jako malého chlapce ho fascinoval pohled na bubeníky v cirkusových kapelách. Mnohdy urazil několik mil, jen aby je mohl vidět a slyšet. Na střední škole už hrál v černošské pochodové kapele, ve které si osvojil základy hry na pochodový buben. Po střední škole, v roce 1946, narukoval do armády. Domů se vrátil v roce 1949, úplně bez peněz. Od své sestry si půjčil 35 dolarů, aby si mohl koupit své první bicí. Svou profesionální kariéru začal v roce 1949 v Detroitu, kde měl tehdy jazz slušné zázemí, hráli tu muzikanti jako Barry Harris, Paul Chambers, Kenny Burrell, Milt Jackson, Tommy Flanagan a další. Jeho bratr Thad hrál v té době s orchestrem Bennyho Goodmana. Když se mu o Elvinovi zmínil, pozval ho Goodman na konkurz, který ale pro Elvina nedopadl nejlépe. Dostal se tak ale do New Yorku. Netrvalo dlouho a už hrál s Charlesem Mingusem, zahrál si tak i na desce \"J is for Jazz\".", "section_level": 2}, {"title": "Léta s Johnem Coltranem.", "content": "V roce 1960 se stal členem klasického kvartetu Johna Coltrana. V té době byli členy tohoto kvartetu i kontrabasista Jimmy Garrison a pianista McCoy Tyner. Elvin i Trane hráli velmi často dlouhá sóla. Elvin o této Traneově zálibě jednou prohlásil: „Nikdy mi nevadilo, že John hraje dlouhá sóla. Dělali to tak v té době skoro všichni a John na to rozhodně měl. Navíc, já jsem většinou hrál s ním.” Tento kvartet — někdy také označovaný jako klasický Coltranův kvartet — znamenal pro vývoj jazzu takový přerod, svým vlivem stejně intenzivní jako ve své době hudba Louise Armstronga či Charlieho Parkera. Elvin zůstal s Coltranem až do roku 1966, kdy se jejich vzájemné cesty rozešly. Ač Elvin byl sám zastánce polyrytmů, nesmířil se už ale s novými hudebními cestami, po kterých se tehdy Coltrane rozhodl jít. Coltrana to táhlo k jazzové avantgardě, kdežto Elvin zůstával stále věrný hard bopu. Elvin hrál dále i po odchodu z Coltranova kvartetu, na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let vedl své vlastní ansámbly. Za zmínku stojí například trio se saxofonistou a multiinstrumentalistou Joem Farrellem a kontrabasistou Jimmy Garrisonem (z Coltranova kvarteta). Spolu nahrály pro Blue Note desku \"Putinn’ it Together\". Elvin si jako sidemana mohl vybrat prakticky kohokoli, v sedmdesátých letech nahrával například s trumpetistou Lee Morganem či původem českým klávesistou Janem Hammerem a nebo se skupinou Oregon, která stála na pomezí jazzu a world music.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější kariéra.", "content": "Elvin byl velmi vlivným bubeníkem, sám svoji hru popisuje jednoduše: „Stejně jako malíř předem vidí barvy a tvary na plátně, tak i já, když hraju, dokážu vidět různé barv. Činely představují jednu barvu, bubínek druhou a přechody další. Míchám je, a tak získám dojem neustálého pohybu.” Elvinův smysl pro timing, polyrytmy a jazzovou dynamiku posunul bicí do popředí. Jeho nenucená hra ovlivnila i mnoho rockových bubeníků. Patřili mezi ně Mitch Mitchell (kterému Jimi Hendrix říkal „můj Elvin Jones”) nebo Ginger Baker. Elvin si také zahrál padoucha Job Caina v neobvyklém westernu \"Zachariah\". Po vítězné přestřelce si v jednom baru zabubnuje sólo na bicí. Elvin zemřel na zástavu srdce v roce 2004 ve svých 76 letech. Přežil tak své dvě ženy, svého syna a dceru. Tohoto úctyhodného věku se dožil i přesto, že v padesátých a šedesátých letech holdoval heroinu, za jehož držení se také dvakrát dostal do vězení.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elvin Ray Jones (9. září 1927 – 18. května 2004) byl americký jazzový bubeník. O bicí se začal zajímat už v raném dětství, už tehdy ho přitahovaly cirkusové kapely. Mezi lety 1946–1949 sloužil v americké armádě, poté už hrál v jazzových kapelách. V roce 1955 se přestěhoval do New Yorku, kde už si zahrál s takovými jazzovými ikonami jako byli Charles Mingus, Teddy Charles, Bud Powell a Miles Davis. ", "tgt_summary": "Elvin Ray Jones (September 9, 1927 – May 18, 2004) was an American jazz drummer of the post-bop era. He showed an interest in drums at a young age, watching the circus bands march by his family's home in Pontiac, Michigan. He served in the United States Army from 1946 to 1949 and subsequently played in a Detroit house band led by Billy Mitchell. He moved to New York City in 1955 and worked as a sideman for Charles Mingus, Teddy Charles, Bud Powell and Miles Davis. ", "id": 2064173} {"src_title": "Tyrolsko", "tgt_title": "Tyrol (state)", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Nejstaršími známými obyvateli dnešního Tyrolska byli Ilyrové a Keltové. Na konci 1. století př. n. l. dobyli území Římané a začlenili jej do provincií Raetia, Noricum a Venetia. V 6. – 7. století pronikli až do údolí Adige k dnešnímu Salornu Bavoři. Původní rétorománské obyvatelstvo (Ladinové) našlo tehdy útočiště v Dolomitech. V 11. století získali do správy od římskoněmeckých císařů rozsáhlá území kolem obchodní cesty přes Brennerský průsmyk tridentský a brixenský biskup. Ve 12. století začal zemi pod svou vládu sjednocovat šlechtický rod Vintschgauerů, který si od roku 1230 říkal hrabata z Tirol (podle rodového hradu Tirol u Merana). Ten si ve 13. století vymohl na tridentských a brixenských biskupech rozsáhlá léna s fojtskými a hraběcími právy. Roku 1363 zdědili Tyrolsko Habsburkové. Tyrolsko se těšilo větším výsadám než ostatní habsburské země (např. císař Maxmilián udělil obyvatelům Tyrolska právo nosit zbraň a použít ji na ochranu své země). Roku 1782 připojil k Tyrolsku císař Josef II. území Vorarlberska. Do roku 1801 bylo území Tyrolska tvořeno většinou územím dnešní spolkové země Tyrolsko, dále Vorarlberskem a téměř celým tzv. Jižním Tyrolskem a některými částmi moderní italské autonomní provincie Trento. 9. března 1801 bylo k Tyrolsku připojeno do té doby nezávislé biskupství Brixen a 4. února 1803 i území Tridentska. V napoleonských dobách (1805–1814) patřilo k Bavorskému království, v jehož rámci bylo rozděleno mezi nově vzniklé kraje Innský, Eisacký a Adižský; Tridentsko však bylo po místním povstání připojeno 28. února 1810 k Italskému království. V roce 1809 vypuklo proti bavorské nadvládě a drancování země lidové povstání v jehož čele stál Andreas Hofer (v roce 1810 byl v italské Mantově popraven). Od vídeňského kongresu 1815 bylo Tyrolsko opět spojeno s Tridentskem v jeden celek a znovu začleněno do Rakouska, přičemž k němu byly připojeny některé okrajové části bývalého Salcburského arcibiskupství (Brixenské údolí, obec Matrei, údolí Zillertal). 26. února 1861 bylo od Tyrolska odděleno Vorarlbersko, jež se stalo samostatnou rakouskou korunní zemí. Po první světové válce bylo Tridentsko 3. listopadu 1918 anektováno Itálií, která pak 10. září 1919 získala i převážně německojazyčné Jižní Tyrolsko. Zbytek Tyrolska se stal spolkovou zemí nově vzniklé Republiky Rakousko. 24. dubna 1921 pak obyvatelé Tyrolska v referendu hlasovali pro připojení k Německu, což však nebylo realizováno. 12. března 1938 provedlo nacistické Německo anšlus Rakouska a Tyrolsko se v rámci Země Rakouska stalo součástí Velkoněmecké říše jako Zemské hejtmanství Tyrolsko. Pak začali nacisté provádět územní změny. Od 27. července 1938 bylo Východní Tyrolsko spravováno Zemským hejtmanstvím Korutany s nímž pak bylo 15. října 1938 také spojeno a odděleno od Tyrolska. 15. října 1938 byla od Tyrolska oddělena také obec Jungholz, kterou nacisté připojili k Bavorsku. 1. května 1939 pak byl zbytek Tyrolska spojen s téměř celým Vorarlberskem v říšskou župu Tyrolsko-Vorarlbersko. 3. května 1945 vstoupily do Innsbrucku americké vojenské jednotky a Tyrolsko v hranicích z let 1919–1938 bylo opět celé součástí obnoveného Rakouska. V jeho rámci se Severní Tyrolsko stalo součástí francouzské okupační zóny, zatímco Východní Tyrolsko součástí britské okupační zóny. Roku 1947 pak bylo Východní Tyrolsko navráceno Tyrolsku.", "section_level": 1}, {"title": "Povrch.", "content": "Tyrolsko je s 12 647,71 km třetí nejrozlehlejší zemí Rakouska. Navíc je to také spolková země s nejdelšími hranicemi, které jsou dlouhé 719 km. Svoje hranice sdílí Tyrolsko s Německem, Itálií a z malé části také se Švýcarskem. Celý povrch Tyrolska zabírají Východní Alpy. Ty se zde člení do následujících horských skupin: (počet obyvatel k 01.01.2017)", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "V hospodářství Tyrolska je důležitý průmysl textilní, dřevozpracující, sklářský, chemický, strojírenství a potravinářský. Na příjmech se významně podílí také cestovní ruch (ročně v průměru 40 mil. přenocování návštěvníků). Zemědělství je omezeno vcelku jen na údolí Innu. Ve vedlejších údolích převládá chov dobytka. Reliéf umožnil výstavbu velkých hydroelektráren (např. Prutz-Imst, Silz-Sellrain, Zillertal). Ve středověku kvetoucí hornictví (rudy stříbra, olova, sůl, měď) zcela zaniklo.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turismus je velmi důležitou součástí ekonomiky Tyrolska. Představuje zhruba 18 % regionálního hrubého domácího produktu Tyrolska a zaměstnává přes 71 000 lidí. V sezoně 2012/13 navštívilo Tyrolsko 10 203 166 turistů, z nichž pouze 51 % byli Němci a 49 % zahraniční turisté přicházející především z Holandska (10,4 %), Rakouska (8,6 %), Velké Británie (3,7 %) a Belgie (3,4 %). Turistů z ČR bývá ročně mírně pod 2 %; ve zmíněné sezoně 2012/13 to bylo cca 440 000 lidí (1,7 % návštěvníků). Zimní turistická sezona je pro zemi důležitější než letní. Zhruba 58 % ubytování v hotelech a penzionech proběhně v zimní sezoně, 42 % v letní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tyrolsko či Tyroly () je spolková země na západě Rakouska. Metropolí a současně největším městem Tyrolska je Innsbruck, sídlo Tyrolského zemského sněmu a dalších zemských institucí. Jedná se o severní část původně většího Tyrolska, jehož zbytek (Jižní Tyrolsko) náleží od 10. září 1919 Itálii. ", "tgt_summary": "Tyrol (; ; ; ) is a federal state (\"Bundesland\") in western Austria. It comprises the Austrian part of the historical Princely County of Tyrol. It is a constituent part of the present-day Euroregion Tyrol–South Tyrol–Trentino (together with South Tyrol and Trentino in Italy). The capital of Tyrol is Innsbruck.", "id": 685889} {"src_title": "Ilegální prvočíslo", "tgt_title": "Illegal prime", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Jedno z nejranějších ilegálních prvočísel bylo vytvořeno v březnu 2001 Philem Carmodym. Jeho binární reprezentace odpovídá zkompilované verzi zdrojového kódu v programovacím jazyce C pro počítačový program provádějící dešifrování DeCSS algoritmem, který může být použit na počítači k prolomení ochrany DVD proti kopírování. Protesty proti obvinění autora DeCSS Jona Johansena a proti právním předpisům zakazujícím zveřejnění kódu DeCSS měly mnoho forem. Jedním z nich bylo zveřejnění nelegálního kódu v podobě, která je těžko postižitelná. Vzhledem k tomu, že bity, které tvoří počítačový program, také mohou představovat číslo, byl plán mít pro toto číslo nějakou speciální vlastnost, kterou by bylo možné archivovat a zveřejňovat (jedna metoda byla vytisknout na tričko). Prvočíselnost čísla je základní vlastnost teorie čísel a není tedy závislá na právních definicích jakékoliv konkrétní jurisdikce.", "section_level": 1}, {"title": "První ilegální prvočíslo.", "content": "Magazín The Register uvádí jako první ilegální prvočíslo následující 1401místné číslo: 4 85650 78965 73978 29309 84189 46942 86137 70744 20873 51357 92401 96520 73668 69851 34010 47237 44696 87974 39926 11751 09737 77701 02744 75280 49058 83138 40375 49709 98790 96539 55227 01171 21570 25974 66699 32402 26834 59661 96060 34851 74249 77358 46851 88556 74570 25712 54749 99648 21941 84655 71008 41190 86259 71694 79707 99152 00486 67099 75923 59606 13207 25973 79799 36188 60631 69144 73588 30024 53369 72781 81391 47979 55513 39994 93948 82899 84691 78361 00182 59789 01031 60196 18350 34344 89568 70538 45208 53804 58424 15654 82488 93338 04747 58711 28339 59896 85223 25446 08408 97111 97712 76941 20795 86244 05471 61321 00500 64598 20176 96177 18094 78113 62200 27234 48272 24932 32595 47234 68800 29277 76497 90614 81298 40428 34572 01463 48968 54716 90823 54737 83566 19721 86224 96943 16227 16663 93905 54302 41564 73292 48552 48991 22573 94665 48627 14048 21171 38124 38821 77176 02984 12552 44647 44505 58346 28144 88335 63190 27253 19590 43928 38737 64073 91689 12579 24055 01562 08897 87163 37599 91078 87084 90815 90975 48019 28576 84519 88596 30532 38234 90558 09203 29996 03234 47114 07760 19847 16353 11617 13078 57608 48622 36370 28357 01049 61259 56818 46785 96533 31007 70179 91614 67447 25492 72833 48691 60006 47585 91746 27812 12690 07351 83092 41530 10630 28932 95665 84366 20008 00476 77896 79843 82090 79761 98594 93646 30938 05863 36721 46969 59750 27968 77120 57249 96666 98056 14533 82074 12031 59337 70309 94915 27469 18356 59376 21022 20068 12679 82734 45760 93802 03044 79122 77498 09179 55938 38712 10005 88766 68925 84487 00470 77255 24970 60444 65212 71304 04321 18261 01035 91186 47666 29638 58495 08744 84973 73476 86142 08805 29443.", "section_level": 1}, {"title": "První spustitelné ilegální prvočíslo.", "content": "Následující 1811místné prvočíslo (objevil Phil Carmody), může představovat nekomprimovaný i386 ELF, který čte CSS-šifrovaná data a na jeho výstup proudí data dešifrována. 49310 83597 02850 19002 75777 67239 07649 57284 90777 21502 08632 08075 01840 97926 27885 09765 88645 57802 01366 00732 86795 44734 11283 17353 67831 20155 75359 81978 54505 48115 71939 34587 73300 38009 93261 95058 76452 50238 20408 11018 98850 42615 17657 99417 04250 88903 70291 19015 87003 04794 32826 07382 14695 41570 33022 79875 57681 89560 16240 30064 11151 69008 72879 83819 42582 71674 56477 48166 84347 92846 45809 29131 53186 00700 10043 35318 93631 93439 12948 60445 03709 91980 04770 94629 21558 18071 11691 53031 87628 84778 78354 15759 32891 09329 54473 50881 88246 54950 60005 01900 62747 05305 38116 42782 94267 47485 34965 25745 36815 11706 55028 19055 52656 22135 31463 10421 00866 28679 71144 46706 36692 19825 86158 11125 15556 50481 34207 68673 23407 65505 48591 08269 56266 69306 62367 99702 10481 23965 62518 00681 83236 53959 34839 56753 57557 53246 19023 48106 47009 87753 02795 61868 92925 38069 33052 04238 14996 99454 56945 77413 83356 89906 00587 08321 81270 48611 33682 02651 59051 66351 87402 90181 97693 93767 78529 28722 10955 04129 25792 57381 86605 84501 50552 50274 99477 18831 29310 45769 80909 15304 61335 94190 30258 81320 59322 77444 38525 50466 77902 45186 97062 62778 88919 79580 42306 57506 15669 83469 56177 97879 65920 16440 51939 96071 69811 12615 19561 02762 83233 98257 91423 32172 69614 43744 38105 64855 29348 87634 92103 09887 02878 74532 33132 53212 26786 33283 70279 25099 74996 94887 75936 91591 76445 88032 71838 47402 35933 02037 48885 06755 70658 79194 61134 19323 07814 85443 64543 75113 20709 86063 90746 41756 41216 35042 38800 29678 08558 67037 03875 09410 76982 11837 65499 20520 43682 55854 64228 85024 29963 32268 53691 24648 55000 75591 66402 47292 40716 45072 53196 74499 95294 48434 74190 21077 29606 82055 81309 23626 83798 79519 66199 79828 55258 87161 09613 65617 80745 66159 24886 60889 81645 68541 72136 29208 46656 27913 14784 66791 55096 51543 10113 53858 62081 96875 83688 35955 77893 91454 53935 68199 60988 08540 47659 07358 97289 89834 25047 12891 84162 65878 96821 85380 87956 27903 99786 29449 39760 54675 34821 25675 01215 17082 73710 76462 70712 46753 21024 83678 15940 00875 05452 54353 7.", "section_level": 1}, {"title": "Využití čísel.", "content": "Stačí kopírovat desítková čísla z elektronické publikace do textového souboru, což vyústí v proud bajtů, kde je každý znak (desítková číslice nebo mezera) zakódován v jednom bytu s využitím ASCII kódování. Zvláštností těchto čísel je, že když jsou zapsána ve dvojkové soustavě, výsledný proud bitů může být interpretován také jako data zakomprimovaná programem gzip nebo jako spustitelný soubor. Převod tak velkého množství znaků na dvojkový základ a následný výpis proudu bitů souboru je netriviální proces. Níže je zdrojový kód programu v jazyce Go, který z čísla na příkazovém řádku vypíše binární reprezentaci na standardní výstup. package main import ( func main() { Vložením vhodného čísla bude mít tento program na výstupu spustitelný soubor, tak jak je popsáno výše. Nebo jako podprogram VB.NET: Sub Write_Binary_File_From_Large_Number(ByVal number As String, ByVal filename As String) End Sub", "section_level": 1}], "src_summary": "Ilegální prvočíslo je prvočíslo, které představuje informaci zakázanou vlastnit nebo distribuovat. Jedno z prvních ilegálních prvočísel bylo objeveno v roce 2001. Při zvláštním použití popisuje počítačový program, který obchází schéma správy digitálních práv (DRM) používané na DVD. Distribuce těchto programů je ve Spojených státech nezákonná podle Digital Millennium Copyright Act. Ilegální prvočísla jsou podmnožinou ilegálních čísel.", "tgt_summary": "An illegal prime is a prime number that represents information whose possession or distribution is forbidden in some legal jurisdictions. One of the first illegal primes was found in 2001. When interpreted in a particular way, it describes a computer program that bypasses the digital rights management scheme used on DVDs. Distribution of such a program in the United States is illegal under the Digital Millennium Copyright Act. An illegal prime is a kind of illegal number.", "id": 916357} {"src_title": "Předovka", "tgt_title": "Muzzleloader", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Zepředu nabíjená palná zbraň je v principu hlaveň (viz obrázek - pozice A), která je z jedné stany uzavřená. Otevřeným koncem se do hlavně vkládá výmetná náplň (B) a střela (C). V hlavni je otvor nazývaný zátravka (D), kterým se zapaluje výmetná náplň. Někdy bývá vnější zakončení zátravky rozšířené pro naplnění zátravky výmetnou náplní. Vznikne tak prostor, ve kterém je nasypáno menší množství střelného prachu které střelec při výstřelu zapaluje. Toto zakončení zátravky se nazývá pánvička. Prach zapálený na pánvičce hoří a zátravkou se oheň dostane až k hlavní výmetné náplni a dojde k výstřelu. Okolo střely se vkládaly obvykle ucpávky. Úlohou ucpávek je omezit únik plynů vznikajících při hoření výmetné náplně. Energie těchto plynů vystřelí projektil z hlavně. Pokud střela netěsní dochází k velkým ztrátám. Ucpávky slouží také k tomu, aby se střela před výstřelem v hlavni nepohnula, nebo dokonce nevypadla.", "section_level": 1}, {"title": "Nevýhody předovek.", "content": "Obsluha předovek byla relativně nebezpečná. Při nabíjení je nutno otočit zbraň a vkládat do hlavně výmetnou náplň, ucpávky a střelu. V začátcích bylo mimo to nutné správnou dávku prachu odměřovat. Pokud je požadováno zbraň používat například v boji, tak to znamená požadavek střílet opakovaně v krátkých intervalech. Střelec tedy sype střelný prach do hlavně která je horká a může obsahovat žhavé povýstřelové zplodiny předchozího výstřelu. Z toho důvodu se u historických děl hlaveň po výstřelu protahovala vlhkým vytěrákem. Střelu je při nabíjení nutno protlačit celým vývrtem hlavně. To jde tím obtížněji, čím je střela v hlavni těsnější. To je ale v rozporu s požadavkem na maximální účinnost střelby. Následně je nutno střelu v hlavni upěchovat. Účelem pěchování je zabezpečit aby střela byla až na výmentné náplni a také se tím střela v hlavni utěsní. Celý proces nabíjení je relativně komplikovaný a z toho důvodu i pomalý.", "section_level": 1}, {"title": "Použití předovek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vzhledem ke konstrukční jednoduchosti byly nejstarší palné zbraně většinou předovky. Zbývající nevýznamná část zbraní byla založena na reaktivním principu, který byl ale později na dlouhá léta opuštěn. Při výstřelu palné zbraně vznikají v hlavni velké tlaky a proto byly nejstarší zbraně na tomto principu většinou těžká děla. S rozvojem technologie a metalurgie bylo možno vyrábět lehčí zbraně. Tyto zbraně měly různé názvy. Například píšťala, hákovnice, arkebuza, mušketa a další. Kromě dlouhých zbraní byly jako předovky vyráběny i pistole. Jako výmetná náplň náplň předovek se používal černý střelný prach. Od 15. století byly vyráběny i hlavně s drážkovaným vývrtem, který zlepšovaly přesnost střelby. Zajímavým paradoxem je, že znalost fyzikálního principu proč je střelba z drážkované hlavně přesnější nebyla úplně známá. Vzhledem k technologicky komplikované výrobě se vyráběly dlouhou dobu vedle drážkovaných vývrtů stále i vývrty hladké. S rozvojem technologie se drážkované vývrty uplatňovaly stále častěji. Aby střela získala v drážkovaném vývrtu rotaci je potřeba aby byla velmi těsná a při průchodu hlavní se svým povrchem vtlačila do drážek hlavně. Nutnost protlačit střelu při nabíjení zepředu celou délkou vývrtu hlavně se ukazovala jako značná nevýhoda předovek. Pro eliminaci uvedené nevýhody byly navrženy a používány následující principy: Od počátku 15. století byl znám a použit i princip zadovek, tedy zbraní nabíjených zezadu. Nabíjení zezadu bylo zpočátku používán jen u děl a navíc v omezeném měřítku. Technologická omezení doby a absence dalších souvisejících objevů udržely používání zbraní nabíjených zepředu až do 19. století.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Ještě v jednadvacátém století se používají i v moderních armádách zbraně které jsou v principu předovkami. Jedná se o minomet, tedy konstrukčně relativně jednoduchou zbraň s malou hmotností. U minometů se podařilo vyřešit základní problémy historických předovek, tedy bezpečnost, spolehlivost za každého počasí i rychlost střelby. Mimo uvedeného moderního použití je střílení z předovek používáno v rámci historických rekonstrukcí, divadelních představení a podobně. Je také provozováno jako druh hobby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Předovka je palná zbraň nabíjená zepředu, tedy skrze ústí hlavně. Do skupiny předovek mohou patřit jak ruční zbraně, tedy podle současného pojmenování pistole a pušky, tak zbraně které byly používány na hradbách, vozech, nebo byly lafetované.", "tgt_summary": "A muzzleloader is any firearm into which the projectile and usually the propellant charge is loaded from the muzzle of the gun (i.e., from the forward, open end of the gun's barrel). This is distinct from the more popular modern (higher tech and harder to make) designs of breech-loading firearms. The term \"muzzleloader\" applies to both rifled and smoothbore type muzzleloaders, and may also refer to the marksman who specializes in the shooting of such firearms. The firing methods, paraphernalia and mechanism further divide both categories as do caliber (from cannons to small-caliber palm guns). ", "id": 764109} {"src_title": "Vestfálské království", "tgt_title": "Kingdom of Westphalia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vestfálské království bylo vytvořeno v roce 1807 spojením území okupovaných Pruským královstvím (Hannoverské kurfiřtství, Magdeburské vévodství) a některých pruských spojenců (Brunšvicko-Wolfenbüttelsko, Hesensko-Kasselsko) po Tylžském míru. Hlavním městem byla zvolena dosavadní hesenská metropole Kassel a králův dvůr sídlil ve zdejším zámku Wilhelmshöhe, který byl přejmenován na Napoleonshöhe. Království se stalo součástí Rýnského spolku Z Vestfálska se měl stát Napoleonův \"modelový stát\". Král Jérôme již 7. prosince 1807, následující den po svém prvním příjezdu do Kasselu, podepsal ústavu, která udělala z království první monarchii v Německu s moderní ústavou. Ústava zaručovala rovnost práv pro všechny obyvatele, rušila robotu, propouštěla nevolníky a zrovnoprávňovala Židy. Byl také zaveden Napoleonův občanský zákoník, metrický systém, zrušeny cechy a uvedena možnost svobodného podnikání. Jediné, co zůstalo při starém, byla omezená možnost svobodného projevu a cenzura. V roce 1810 muselo Vestfálsko podstoupit své kraje Sever (centrum Stade) a Dolní Labe (centrum Lüneburg) Francii. Navíc muselo poskytovat císařství finanční podporu a vojenské jednotky pro probíhající války. Významné množství mužů ztratilo Vestfálsko během ruského tažení, velké ztráty zaznamenala například vestfálská garda v bitvě u Borodina. Po porážce a ústupu Napoleona z Ruska nastal vestfálský soumrak. V září 1813 ruští kozáci obklíčili Kassel, porazili zdejší francouzskou posádku a obsadili město. Do 1. října bylo celé království obsazeno ruskými vojsky, avšak již o tři dny později se Jérôme Bonaparte vrátil s francouzskými vojáky a znovu obsadil hlavní město. Kozáci opět oblehli město. Zánik Vestfálska přišel po Napoleonově prohře v bitvě u Lipska z 19. října 1813, kdy Rusové rozpustili království a obnovili status quo z roku 1806.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vestfálské království byl historický stát, který existoval v letech 1807 až 1813 na území dnešního Německa. Formálně nezávislý suverénní stát byl ve skutečnosti vazalem Francouzského císařství, ovládaný bratrem francouzského císaře Napoleona I. Jérômem. Království bylo pojmenováno po regionu Vestfálsko, ačkoliv jen malá část aktuálně ležela v této oblasti.", "tgt_summary": "The Kingdom of Westphalia was a kingdom in Germany, with a population of 2.6 million, that existed from 1807 to 1813. It included territory in Hesse and other parts of present-day Germany. While formally independent, it was a vassal state of the First French Empire and was ruled by Napoleon's brother Jérôme Bonaparte. It was named after Westphalia, but this was a misnomer since the kingdom had little territory in common with that area; rather the kingdom mostly covered territory formerly known as Eastphalia. ", "id": 1111439} {"src_title": "Theodor Plievier", "tgt_title": "Theodor Plievier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V mládí pracoval jako námořník a v letech 1910-1913 jako horník v Chile a byl ovlivněn anarchosyndikalistickým hnutím. Za První světové války sloužil nedobrovolně na vojenském pomocném křižníku SMS Wolf a roku 1918 byl účastníkem vzpoury. Po válce spoluzaložil reformní komunitu „Kommune am Grünen Weg“ v Bad Urachu a nakladatelství „Verlag der Zwölf“. Byl ovlivněn myšlenkami Bakunina i Nietzscheho a jako anarchista dával přednost individuální vzpouře. Roku 1920 se oženil s berlínskou herečkou Marií Stoz a měl s ní dva syny a dceru. 1923 během hladomoru v době inflace jeho dcera Torah a syn Peter zemřeli. Ve 20. letech patřil k okruhu přátel Käthe Kollwitz. V důsledku osobní krize se po vzoru básníka a přírodního proroka Gusto Gräsera stal jedním z vousatých inflačních světců v klerice a sandálech. Byl hostem akcí \"Neue Schar\" Friedricha Muck-Lambertyho, vyhlásil \"světovou revoluci\" a nabádal své následovníky aby hledali \"Království duše\". Od roku 1924 pracoval jako příležitostný dělník a znovu jako námořník, později jako novinář, překladatel a spisovatel. Během těchto let opět pracoval nějaký čas v Jižní Americe, mimo jiné jako honák a jako sekretář německého vicekonzula v Pisagua. Roku 1929 vyšel vyšel jeho první román „Des Kaisers Kulis“ (Císařovi kuliové), který ho proslavil i za hranicemi Německa. Roku 1931 se oženil s herečkou a spisovatelkou Hildegard Piscator. Po převzetí moci nacisty byly Plivierovy knihy spáleny. Plivier si změnil příjmení na Plievier a přes Prahu, Curych, Paříž a Oslo uprchl do Sovětského svazu (1934). Po vypuknutí Druhé světové války působil na frontě a v zajateckých táborech, zpovídal německé vojáky a publikoval časopisecky části, které později vydal knižně. V roce 1943 byl jedním ze zakladatelů Národní komise pro svobodné Německo (\"Nationalkomitee Freies Deutschland\"). Roku 1945 vyšla v Aufbau Verlag v Berlíně a zároveň v Mexiku jeho dokumentární kniha \"Stalingrad\", která jako první informovala Němce o podrobnostech porážky 6. armády. Kniha byla přeložena do 14 jazyků a stala se Plievierovou nejúspěšnější knihou. Později byla úspěšně zdramatizována jako televizní film (1963) a hra. Plievier se do Německa vrátil se Sovětskou armádou a působil jako úředník ve východní okupační zóně ve Výmaru, byl členem parlamentu a zaměstnancem nakladatelství Gustav Kiepenheuer. Po roce 1948 se nemohl smířit s dogmatickou podobou komunismu na Východě a během přednáškového turné po Západním Německu zůstal v britské zóně. Na sjezdu spisovatelů v Frankfurtu nad Mohanem v roce 1948 přednesl projev \"Několik poznámek k významu svobody\" („Einige Bemerkungen über die Bedeutung der Freiheit“). Usadil se Hamburgu a roku 1950 se potřetí oženil. Jeho další knihy, které doplňují válečnou trilogii vyšly v následujících letech - Moskva (1952) a Berlín (1954). V Západním Německu byl spisovatel v některých kruzích kritizován jako zrádce Wermachtu. Pliever zemřel na infarkt roku 1955 ve věku 63 let ve Švýcarsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor Otto Richard Plievier, do roku 1933 Plivier (* 12. nebo 17. února 1892, Berlín – 12. března 1955, Avegno) byl německý spisovatel a autor protiválečné knihy \"Stalingrad\", ve 20. letech jeden z \"Inflačních svatých\".", "tgt_summary": "Theodor Otto Richard Plievier (Plivier, until 1933) (February 12, 1892, Berlin – March 12, 1955, Avegno, Switzerland) was a German author best known for his anti-war novel.", "id": 1585051} {"src_title": "Italo Svevo", "tgt_title": "Italo Svevo", "src_document": [{"title": "Vědomí a svědomí Zena Cosiniho.", "content": "Jeho nejznámější prací je román \"La coscienza di Zeno\", který v českém překladu vyšel pod názvem \"Vědomí a svědomí Zena Cosiniho\". Hlavní hrdina Zeno Cosini v ní píše paměti, které mu mají pomoci v jeho psychoanalýze. Čtenáři je řečeno, že paměti zveřejňuje Zenův psychoanalytik, a že Zeno v nich mnohokráte lže. (Sám Svevo psychoanalýzu podstoupil, když chtěl pochopit svou závislost na nikotinu, ze které se mu nikdy nepodařilo osvobodit. O dílo Sigmunda Freuda se velmi zajímal, dokonce do italštiny přeložil jeho knihu \"O snu\"). \"Vědomí a svědomí Zena Cosiniho\" vyšlo roku 1923 a nevzbudilo naprosto žádný zájem u italské kritiky, ani u čtenářů, z velké části byla překážkou Svevova italština, která se italským čtenářům zdála zvláštně \"tuhá\" a \"úřední\", což byl dojem správný, pro Sveva byla italština až druhým jazykem, běžně hovořil tzv. terstským nářečím a italštinu nasával v úředním a obchodním prostředí (byl mj. úředníkem Unionbanky a zaměstnancem tchánovy továrny na podmořské lazury). Opomíjené knize však velmi pomohl irský spisovatel James Joyce, který ji považoval za výjimečnou a prosadil její vydání ve Francii. Zde kniha došla ohlasu a teprve poté byla objevena i v Itálii, zejména díky kritikovi Eugenio Montalemu. Joyce posléze uvedl, že Zeno Cosini byl jedním z modelů pro postavu Leopolda Blooma v jeho nejslavnějším románu Odysseus. Joyce a Svevo se prvně setkli roku 1905, když Joyce vyučoval na terstské škole Berlitz. Brzy se stali osobními přáteli a Joyce osobně Sveva učil anglicky.", "section_level": 1}, {"title": "Senilita.", "content": "Román \"Senilita\" byl v pořadí druhým Svevovým dílem. Projevil se v něm už jako zralý autor. Jeho hlavním tématem je analýza lidských vztahů, z níž mu vychází obraz neschopnosti lidí pochopit se navzájem. Emilio Brentano žije jako vážený člověk poklidným životem se svou sestrou Amálio. Jednoho dne se seznámí s dívkou lehkých mravů, inteligentní, ale koketní Angiolinou, a toto setkání rozvrátí jeho život. Jak ji poznal, zanedbává svou práci a přemýšlí pouze o ní. Angiolina se stane modelkou v ateliéru jeho nejlepšího přítele, sochaře Ballila. Emilio se chytá do vlastní pasti, lže a týrá sám sebe. O tom, že je zamilovaný, ví i jeho sestra Amálie, ale ona se mu se svými city nesvěřuje; o jejích snech a o jejích citech k Emiliovu příteli Ballimu se dozví pouze z toho, že sestra začne vyprávět ze sna. Postupně se z ní však stane narkomanka (éteromanka) a brzy na následky své slabosti umírá. Po její smrti si Emilio uvědomí, že jeho nedostatek energie, jeho skleslost, dělá z něj strůjce vlastního neštěstí i neštěstí jiných.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřel na následky dopravní nehody. Těsně před smrtí prý v nemocnici požádal o cigaretu s tím, že tato je \"opravdu poslední\" (což prý říkal před zapálením každé cigarety).", "section_level": 1}], "src_summary": "Italo Svevo, rodným jménem Aron Ettore Schmitz (19. prosince 1861, Terst – 13. září 1928, Motta di Livenza), byl italský spisovatel a dramatik židovského původu narozený na území Rakouského císařství. ", "tgt_summary": "Aron Ettore Schmitz (19 December 186113 September 1928), better known by the pseudonym Italo Svevo (), was an Italian writer, businessman, novelist, playwright, and short story writer. ", "id": 800777} {"src_title": "Giotto (sonda)", "tgt_title": "Giotto (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Vybavení sondy.", "content": "Vzorem pro stavbu sondy byla evropská družice řady GEOS. Konstrukčně však byla upravena. Přístroje byly umístěny na kruhovém nosném rámu. Výška sondy byla 2,85 metru a průměr 1,87 m. Sonda byla vybavena ochranným štítem (tzv. Whippleho štítem) proti kometárnímu prachu. Štít nebyl tvořen jednolitou vrstvou materiálu, ale několika tenkými štíty, poskládanými za sebou. Konkrétně se jednalo o 1 mm silný hliníkový a 12 mm silný kevlarový štít.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Halleyova kometa.", "content": "Sonda 14. března 1986 v 00:03:02 UTC prolétla ve vzdálenosti pouhých 596 kilometrů od jádra komety, avšak v nestabilizované poloze, která neumožnila získání vědeckých dat. Dvě sekundy před maximálním přiblížením byla většina přístrojů vyřazena nebo poškozena zásahem prachové částice s hmotností asi 0,1 g. Na čas bylo také přerušené radiové spojení. Systémy Giotto se naštěstí z nárazu vzpamatovaly a přibližně půl hodiny po srážce se podařilo obnovit orientaci a komunikaci. Přístroje pokračovaly ve vědeckém měření a 49 minut po těsném průletu byl zaznamenán poslední dopad prachové částice. Sonda pořídila mj. 2112 unikátních snímků jádra komety. Dne 2. dubna 1986 byla sonda Giotto uvedena do stavu hibernace a její výzkum na čas skončil.", "section_level": 2}, {"title": "Kometa Grigg-Skjellerup.", "content": "Giotto byla reaktivována 14. února 1990. Test systémů proběhl v pořádku a řídící středisko rozhodlo o prodloužení mise výzkumem další komety. Z několika objektů (26P/Grigg-Skjellerup, 103P/Hartley, 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák, 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková) byla jako cíl vybrána krátkoperiodická kometa Grigg-Skjellerup. Sonda vykonala gravitační průlet kolem Země a v červenci 1990 byla opět uvedena do hibernace. Probuzena byla 8. května 1992. První částice pocházejících z komety Grigg-Skjellerup byly detekovány ve vzdálenosti 440 000 kilometrů od jádra (téměř 20x blíže než u Halleyovy komety). K největšímu přiblížení došlo 10. července 1992 v 15:30:43 UT. To sonda prolétla ve vzdálenosti pouhých 200 kilometrů od komety (některé zdroje tvrdí 100 kilometrů).", "section_level": 2}, {"title": "Konec mise.", "content": "Dne 23. července 1992 byla mise oficiálně ukončena. Sonda je v současnosti na heliocentrické oběžné dráze.", "section_level": 2}], "src_summary": "Giotto je kosmická sonda organizace ESA, určená na výzkum Halleyovy komety, během své prodloužené mise však také zkoumala kometu Grigg-Skjellerup. Své jméno dostala po italském malíři a architektu Giottu di Bondonemu, který žil na přelomu 13. a 14. století.", "tgt_summary": "Giotto was a European robotic spacecraft mission from the European Space Agency. The spacecraft flew by and studied Halley's Comet and in doing so became the first spacecraft to make close up observations of a comet. On 13 March 1986, the spacecraft succeeded in approaching Halley's nucleus at a distance of 596 kilometers. It was named after the Early Italian Renaissance painter Giotto di Bondone. He had observed Halley's Comet in 1301 and was inspired to depict it as the star of Bethlehem in his painting \"Adoration of the Magi\".", "id": 1219105} {"src_title": "Ovulace", "tgt_title": "Ovulation", "src_document": [{"title": "Termín.", "content": "Termín ovulace se dá určit několika způsoby. Nejpřesnějším způsobem je sledování folikulu pomocí ultrazvuku a měření tzv. luteinizačního hormonu. V běžných podmínkách lze velmi přesně ovulaci zjistit pomocí ovulačního testu (ovulační test) nebo měřením bazální teploty v ústech, pochvě nebo konečníku ráno po probuzení (vždy v přibližně stejnou dobu). V období kolem ovulace dochází ke zvýšení teploty, které přetrvává až do doby těsně před následující menstruací. Pokud dojde k početí, teplota zůstává zvýšená po celou dobu těhotenství. Ovulaci lze také zjistit pomocí sledování hlenu děložního čípku. Sledování teploty a hlenu děložního čípku se používá k určení plodného období cyklu v tzv. přirozeném plánování rodičovství nebo při léčbě neplodnosti. Ve vzácných případech může proběhnout ovulace mimo pravidelnou dobu či během doby mezi dvěma menstruacemi. Tyto nepravidelnosti jsou často způsobeny např. stresem.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "Uvolňování zralého vajíčka je spojeno s ochranným obalem vajíčka tvořeným několika vrstvami folikulárních (granulózních) buněk, které se později podílí na tvorbě tzv. žlutého tělíska, jenž je schopné produkovat estrogen a progesteron. V době 40 až 90 dní před menstruací dochází k tomu, že se vyčlení 10 až 20 folikulů a ty začnou narůstat. Časem jeden folikul začne jasně dominovat a ostatní zaniknou. Vajíčko v dominantním folikulu postupně uzrává a přibližně 36 až 40 hodin před ovulací je zralé. Samotná ovulace se spouští přibližně 18 hodin před uvolněním vajíčka. Během ovulace dochází k prasknutí obalu v dominantním folikulu, což vede k vyplavení vajíčka. To je zachyceno ústím vejcovodu a pomocí pohybu řasinek v oblasti vejcovodu se začne posunovat k děloze. Prasklý folikul zůstává jako blanka s výstelkou buněk, která v případě oplodnění vajíčka zůstává a vzniká z něho žluté tělísko. Pokud k oplodnění nedojde, žluté tělísko je nepotřebné a vyplavuje se z těla během menstruace.", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy.", "content": "Poruchy ovulace jsou klasifikovány jako poruchy menstruace a zahrnují oligoovulaci a anovulaci:", "section_level": 1}, {"title": "Zvířata.", "content": "Savci měli původně samci-indukovanou ovulaci (například kočky), která se u některých savců vyvinula v cyklickou, se kterou se pojí menstruační cyklus (například primáti).", "section_level": 1}], "src_summary": "Ovulace je odborný lékařský termín označující okamžik, kdy dojde k uvolnění zralého vajíčka z vaječníku. Uvolněné vajíčko začne pomalu sestupovat vejcovodem k děloze pomocí pohybů řasinek výstelky vejcovodu. Pokud se během této cesty setká se spermií, dojde k jejich vzájemnému splynutí a oplodnění vajíčka. Vajíčko po ovulaci zaniká velmi rychle, může být oplodněno pouze v intervalu kratším než 24 hodin. Spermie si však v ženském těle mohou uchovat oplodňovací schopnost i po dobu 3-5 dnů. Součet životnosti spermií v těle ženy a životnosti vajíčka se nazývá tzv. plodné období.", "tgt_summary": "Ovulation is the release of eggs from the ovaries. In women, this event occurs when the ovarian follicles rupture and release the secondary oocyte ovarian cells. After ovulation, during the luteal phase, the egg will be available to be fertilized by sperm. In addition, the uterine lining (endometrium) is thickened to be able to receive a fertilized egg. If no conception occurs, the uterine lining as well as blood will be shed during menstruation.", "id": 589597} {"src_title": "Fenylalanin", "tgt_title": "Phenylalanine", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se ve všech organismech, zejména jako součást bílkovin. V rostlinách je biochemicky syntetizován z fosfoenolpyruvátu a erythróza-4-fosfátu přes šikimát, který reaguje s dalším fosfoenolpyruvátem na chorismát. Z něho vzniká prefenát, dále fenylpyruvát a konečně fenylalanin. Lidské tělo si jej však neumí syntetizovat, proto patří mezi esenciální aminokyseliny, které musí přijímat v potravě.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "Ve stravě je nejvíce fenylalaninu obsaženo v čokoládě. Také se vyskytuje v sýrech, žvýkačkách, semenech, ořeších, mase, rybách, mléce a vejcích. Nejhodnotnější jsou kvasnice, izolovaný sojový protein, tofu a parmezán. Tvoří také součást umělého sladidla Nutrasweet (Aspartam) hojně používaného např. jako sladidlo limonád.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava a výroba.", "content": "Průmyslově je fenylalanin (stejně jako většina aminokyselin) vyráběn biosyntézou užitím mikroorganismů nebo chemickou syntézou nebo kombinací chemické syntézy a různých biotechnologických postupů. Přímo se dá racemická směs D- a L-fenylalaninu připravit Streckerovou syntézou z kyseliny fenyloctové", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Podle chemického charakteru jejího postranního řetězce ji řadíme mezi nepolární aminokyseliny. Postranní řetězec se uplatňuje v hydrofobních interakcích bílkovin. Fenylalanin obsahuje asymetrický atom uhlíku, existuje proto ve dvou enantiomerních konfiguracích - D a L. V bílkovinách se vyskytují pouze L-formy, existují ovšem neribozomální peptidy obsahující D-formu. Aromatický kruh fenylalaninu funguje jako chromofor a absorbuje ultrafialové záření v oblasti vlnových délek 260-300 nm. Kodóny jsou UUU a UUC.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "V těle je fenylalanin přeměňován na fenylethylamin a hydroxylací působením enzymu fenylalanin hydroxylázy, obsaženého především v jaterních buňkách, na aminokyselinu tyrosin", "section_level": 1}, {"title": "Fyziologické působení.", "content": "Tyrosin slouží k tvorbě neurotransmiterů: v dřeni nadledvin a v mozku se vyrábějí katecholaminy (dopamin, adrenalin, noradrenalin), ve štítné žláze tyroxin a trijodtyronin a biosyntetizuje se z něj také melanin (pigment kůže, vlasů, vousů, očí). Zbylých 10 % fenylalaninu, který dospělý člověk zkonzumuje, se použije na syntézu proteinů. U dětí je tento poměr poněkud obrácený, 60 % příjmu fenylalaninu jde na výstavbu proteinů a 40 % se přemění na tyrosin.", "section_level": 1}, {"title": "Pozitivní účinky.", "content": "V souvislosti s vytvářením ketecholaminů fenylalanin zlepšuje paměť, odolnost vůči stresu, duševní a sexuální výkonnost. Kromě toho uvolňuje hormony, které tlumí chuť k jídlu. S úspěchem jej lze použít i jako přirozené analgetikum (proti bolesti). Používá se jako doplněk stravy při depresích a bipolárních psychických poruchách (v kombinaci s vitamínem B6 a vitamínem D), při zánětech, roztroušené skleróze, chronické bolesti, Parkinsonově chorobě (napomáhá proti rigiditě, zlepšuje chůzi) a revmatoidní artritidě. Denní dávka fenylalaninu by se však měla pohybovat mezi 500-1 500 mg. Nedostatek fenylalaninu se u člověka může projevit zmateností, emoční agitací, depresemi, špatnými paměťovými funkcemi, změnami v chování, sníženým zájmem o sex, či šedým zákalem.", "section_level": 2}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "V čisté formě ve vyšší koncentraci může způsobovat úzkost, bolesti hlavy, zvýšení krevního tlaku. Porucha přeměny fenylalaninu na tyrosin se nazývá fenylketonurie, přičemž je to jedna z nejčastějších recesivních dědičných chorob (téměř jeden postižený na 10 000 narozených). Její léčba musí být zahájena již před 3 měsícem věku dítěte, přičemž nerozpoznaná fenylketonurie se projeví mentální retardací, záchvaty, nadměrným svalovým napětím, třesem a hyperaktivitou. Těmto nemocným je nutno maximálně snižovat příjem fenylalaninu v potravě a naopak dodávat tyrosin. Fenylalanin nedovede také metabolizovat organismus postižený hyperfenylalaninémií, Hartnupovou chorobou a generalizovanou aminoacidurií. Fenylalanin by se tudíž neměl podávat osobám s vysokým krevním tlakem, lidem s fenylketonurií a nemocným rakovinou (konkrétně maligním melanomem).", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Fenylalanin se užívá k výrobě voňavek a k syntéze nízkokalorického umělého peptidového sladidla aspartamu (L-Asp-L-Phe-methylester). Je používán jako ochucovadlo potravin, konzervačních a antioxidačních přípravků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fenylalanin (zkratka \"Pha, Pa, Phe, F\") patří mezi kódované esenciální glukoplastické i ketoplastické aminokyseliny (tzn. lidské tělo si ji neumí samo vyrobit), v lidské stravě však může (u dětí postižených fenylketonurií musí) být zcela nahrazen tyrosinem, na nějž se přeměňuje. V čistém stavu je to bílá krystalická látka. Je velmi důležitý jako sloučenina, která slouží k tvorbě neurotransmiterů (přenašečů nervového vzruchu), tedy pro činnost nervové soustavy.", "tgt_summary": "Phenylalanine (symbol Phe or F) is an essential α-amino acid with the formula. It can be viewed as a benzyl group substituted for the methyl group of alanine, or a phenyl group in place of a terminal hydrogen of alanine. This essential amino acid is classified as neutral, and nonpolar because of the inert and hydrophobic nature of the benzyl side chain. The -isomer is used to biochemically form proteins, coded for by DNA. Phenylalanine is a precursor for tyrosine, the monoamine neurotransmitters dopamine, norepinephrine (noradrenaline), and epinephrine (adrenaline), and the skin pigment melanin. It is encoded by the codons UUU and UUC. ", "id": 1826656} {"src_title": "Katedrála svatého Ruperta a Virgila", "tgt_title": "Salzburg Cathedral", "src_document": [{"title": "Dějiny chrámu.", "content": "Historie jeho vzniku a vývoje je těsně spjata s narůstající mocí duchovních vládců Salzbuska. Na místě dnešní katedrály byl první kostel postaven biskupem Virgilem ve druhé polovině 8. st. Na konci 12. st. byl nahrazen obrovskou románskou stavbou, což byla pětilodní bazilika a měl to být největší románský kostel mimo území Itálie. Bohužel tato stavba byla 11. prosince 1598 z velké části zničena požárem. Arcibiskup Markus Sittikus pověřil svého italského stavitele a architekta Santina Solariho stavbou nového chrámu. Solari sloučil raně barokní styl s prvky staré římské architektury, a tak vznikl první raně barokní chrám na severní straně Alp. Dne 25. září 1628, uprostřed válečné vřavy třicetileté války, byl chrám slavnostně vysvěcen arcibiskupem Paridem Lodronem. Slavnost vysvěcení chrámu byla největší a nejmonumentálnější, jakou kdy Salzburk zažil. V 50. letech 17. st. bylo dokončeno i západní průčelí stavbou nárožních věží. V roce 1944 byla při jednom z náletů na Salzburk, který byl baštou nacismu, zničena kupole chrámu a část oltáře. Po několika letech stavebních prací byl chrám obnoven ve své bývalé kráse a v roce 1959 nově vysvěcen.", "section_level": 1}, {"title": "Exteriér.", "content": "Salcburská katedrála je první kostel severně od Alp, který přesně odpovídá italským barokním vzorům. Architekt Solari přijel do Salcburku z Říma, odkud čerpal inspiraci zejména z kostela Il Gesù (kupole) a baziliky sv. Petra (zaoblené závěry transeptu). Kupole vysoká 72 m spolu s věžemi, které jsou ještě o 7 m vyšší, dotváří charakteristickou siluetu Starého města. Střední fasádě západního průčelí dominují tři vstupní arkády, oddělené mohutnými pilastry, před kterými jsou monumentální sochy sv. Petra a Pavla (uprostřed s atributy klíčů a meče) a patronů katedrály i města sv. Ruperta a sv. Virgila (po stranách s atributy sudem soli a modelem chrámu). Brány v arkádách nesou symboly víry, lásky a naděje (zleva). Nad dolní římsou jsou pak menší sochy čtyř evangelistů. Nad horní římsou je štít, ve kterém jsou dva erby. Lev v levém erbu byl erbovním zvířetem hraběte Parise z Lodronu, který byl arcibiskupem v letech 1619-53, kozorožec v pravém erbu je pak symbol předchozího arcibiskupa Marka Sitticha, hraběte z Hohenemsu, který byl ve funkci hlavy arcidiecéze v letech 1612-19. Tři letopočty na mřížích vstupních bran připomínají, že byl chrám ve své historii třikrát vysvěcen, a to v letech 774, 1628 a 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Interiér.", "content": "Interiér katedrály pojme až 10.000 lidí. Hlavní loď sama nemá žádná okna a přijímá jen malé množství světla z kaplí a oratoří, které mají několik oken. Hlavním zdrojem světla se tak stává chór a prostor transeptu. Hlavní malířská výzdoba – fresky a oltářní obraz, jsou dílem Donata Mascagniho. V pravém transeptu na prvním oltáři od presbytáře je obraz Karla Škréty. Zde je také vstup do krypty, kde je panteon salcburských biskupů. Je zde i hrobka sv. Virgila z 8. století. Z vybavení katedrály je nejstarší velká románská bronzová křtitelnice ulitá v roce 1311 mistrem Jindřichem. Spočívá na čtyřech ležících lvech z 12. st. a ukazuje na své spodní straně pod oblouky galerii biskupů. V této křtitelnici byl pokřtěn Wolfgang Amadeus Mozart (jako \"Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus\") a najdete ji hned v první kapli nalevo od vchodu. Varhany jsou z roku 1703. Jednou z nejmladších součástí katedrály je kazatelna na pravé straně hlavní lodě z roku 1959.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba v salzburské katedrále.", "content": "Wolfgang Amadeus Mozart ve službách salzburských knížat-biskupů Ondřeje Jakuba z Ditrichštejna a později Zikmunda Kryštofa ze Schrattenbachu zkomponoval ve své funkci dvorního chrámového varhaníka několik mší a duchovní skladby určené právě pro tento chrám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Katedrála svatých Ruperta a Virgila čili Salzburský dóm ( \"Kathedrale der Heiligen Rupert und Virgil\" nebo \"Salzburger Dom\") je katedrála v rakouském Salzburgu, hlavní kostel katolické salzburské arcidiecéze a nejvýznamnější sakrální stavba města. Je zasvěcena sv. Rupertovi Salzburskému a Virgilovi. Architektem byl Ital Santino Solari a nádherná fasáda a mohutná kupole dómu vykazují typické znaky raného baroka.", "tgt_summary": "Salzburg Cathedral () is the seventeenth-century Baroque cathedral of the Roman Catholic Archdiocese of Salzburg in the city of Salzburg, Austria, dedicated to Saint Rupert and Saint Vergilius. Saint Rupert founded the church in 774 on the remnants of a Roman town, the cathedral was rebuilt in 1181 after a fire. In the seventeenth century, the cathedral was completely rebuilt in the Baroque style under Prince-Bishop Wolf Dietrich von Raitenau to its present appearance. Salzburg Cathedral still contains the baptismal font in which composer Wolfgang Amadeus Mozart was baptized.", "id": 1448329} {"src_title": "Griot", "tgt_title": "Griot", "src_document": [{"title": "Jazyková a geografická problematika.", "content": "Tradičně znám pod názvem \"jali\" (značící krev) v jazyce mandinka, \"jeli\" v severních dialektech mandinka, \"jali\" v jižních oblastech mandinka, v jazyce wolof se užívá termín \"guewel\", ve fulbštině \"gawlo\" a v hasanijské arabštině se užívá termínu \"igawen\". V Mauretánii, v jejím kastovním systému, měli \"igawen\" původně vyšší postavení, později pod tlakem arabských válečnických klanů se dostávají do vazalského statusu. V dřívějších dobách bylo jejich geografické rozšíření spojeno především s vlivem populací Mande, v současnosti se grioti vyskytují v oblastech etnik Fulbů, Hausů, Songhajců, Tukulerů, Wolof, Serer, a v různých částech Mauritánie. Zdá se, že vlastní slovo griot přešlo nejprve do francouzštiny pronikáním Evropanů do senegambijské oblasti v 18. století, zkomolením arabského \"oawwal\". Wolofský termín \"guewel\" nebo fulbský \"gawlo\" nemusely mít stejný význam, ač popisovaly grioty. V některých oblastech byli grioti spíše potulnými vypravěči či muzikanty, jinde zase působili jako vzdělávací médium v odlehlých vesnicích.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální a historická problematika.", "content": "Již od nejstarších dob byla kasta griotů přísně endogamní, zároveň tedy byla jejich funkce dědičná, a stejně jako kdysi, lze i nyní snadno podle rodinného jména poznat, jestli jedinec náleží k této kastě. Připomeňme, že v západní Africe také existuje nezávislá skupina bardů \"soraw\", která nikdy podobný kastovní systém jako grioti neměla, a ani se nikdy neřídila přísnými zákony endogamních komunit. Písemně je spolehlivě výskyt tradentů \"jali\" doložen svědectvím významného středověkého cestovatele Ibn Battúty který navštívil, po mnohaletém putování po světě, v polovině 14. století říši Mali v plném rozkvětu, a nazval je \"turžman\", tedy překladatel, a uvedl, že \"turžman\" byl výjimečným lingvistou. \"Jali\" byli většinovou společností přijímáni s jistou dávkou strachu a opovržení, a v rámci sociální hierarchie byli součástí kast různých řemeslnických činností, zvaných \"nyamakala\", stejně jako řemeslníci nebo kováři. Grioti však také, pokud bylo třeba, dokázali falšovat a upravovat historii tak, jak si to žádala tehdejší situace, a to i přesto, že byli profesionálními vykladači historie.", "section_level": 1}, {"title": "Grioti jako důležitá součást aristokracie středověkých afrických říší v západní Africe.", "content": "Elitní představitelé \"jali\" se vzdělávali u prominentních představitelů klanu Diabate, jehož profesionální tradenti historie působili především v městečku Keyla, nedaleko řeky Niger. Keyla proslula ve vrcholném období říše Mali, jako centrum učenosti pro začínající grioty, kteří se zde vzdělávali, a kam také směřoval výnosný obchod se zlatem ze zlatonosných dolů oblasti Bure, která byla nedaleko, a kde se zároveň střetávaly obchodní cesty, dále vedoucí do předních center rané islámské vzdělanosti Dia a Birú (dnešní Walata v jihovýchodní Mauritánii). U dvora malijských vládců, kromě obvyklých povinností, byli \"jale\" osobně zodpovědní za vzdělávání elitních představitelů aristokracie, osobně velebili skutky starých vládců, a přijímali významné delegace obchodníků, i prominentní představitele klanů z širokého okolí. Známý africký epos Sundiata, o stejnojmenném pololegendárním králi a zakladateli Říše Mali Sundiata Keitovi, jehož hlavní \"jale\" byl Balla Fasséké, se tak dochoval právě jen díky staletým nepřerušeným tradicím afrických griotů. Na dvoře panovníka Songhajské říše působil mezi grioty i jejich elitní představitel \"wandu\", který zastával m.j. i funkci posla zpráv, především byl pak vliv griotů silný v hlavním městě Gao, kde ještě dlouho po přijetí islámu přetrvávala zkostnatělost starých animistických rituálů.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Zerbo J.Ki, Niane D.T. (1997) Unesco General History of Africa, vol.4, Berkeley: University of California Press Finnegan R. (2012) Oral literature in Africa, Cambridge: Cambridge University Press Fage J.D., Roland O.(2008) Cambridge History of Africa, vol.3,Cambridge: Cambridge University Press Lydon Gh. (2009) On trans-saharan trails, Cambridge: Cambridge University Press Levtzion N.(1980) Ancient Ghana and Mali, New York: African Publishing Company", "section_level": 1}], "src_summary": "Griot - tradent (ten, který předává zprávu, např. historickou) historie. V průběhu historie se jeho role měnila, nadále zůstává aktivní v rurálních (venkovských) oblastech západní Afriky, v široké oblasti od senegalského pobřeží na východ až do Nigérie, a na jih k Pobřeží slonoviny. V dřívějších dobách byl jeho vliv mnohem větší, především pak na dvoře vládců západoafrické říše Mali byl griot jedním z nejbližších důvěrníků panovníka ve funkci překladatele, tradenta historie, vychovatele předních představitelů aristokracie, vedoucí dvorského protokolu, a také často působil jako mediátor meziklanových a kmenových konfliktů.", "tgt_summary": "A griot (; ; Mandinka: jali or jeli (\"djeli\" or \"djéli\" in French spelling); Serer: kevel or kewel ; Wolof: gewel) is a West African historian, storyteller, praise singer, poet, or musician. The griot is a repository of oral tradition and is often seen as a leader due to his or her position as an advisor to royal personages. As a result of the former of these two functions, they are sometimes called a bard.", "id": 1492795} {"src_title": "Hartmann von Aue", "tgt_title": "Hartmann von Aue", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O jeho životě víme jen málo. Narodil se ve Švábsku, byl vazalem pánů von Aue. Vychováván byl v klášterní škole a poté působil jako dvorský úředník. Byl vzdělaný a sečtělý, orientoval se ve francouzské i latinské literatuře, zajímal se jak o literaturu světskou, tak i duchovní. Inspiroval se zejména francouzským dvorským básníkem Chrétienem de Troyes, jehož některé díla přebásnil. Jako první se v německé literatuře věnoval artušovské látce.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Knížečka.", "content": "Jeho prvotinou se stala \"Knížečka\" (Büchlein). Námětem je hádání těla se srdcem o podstatě dvorské lásky.", "section_level": 2}, {"title": "Erek.", "content": "Problematika dvorské lásky a společnosti je obsahem i jeho druhého díla \"Erek\", které vzniklo asi roku 1190. Autor se nechal inspirovat Chrétienovým veršovaným románem \"Erec a Enide\" a volně ho přebásnil. Hartmannův Erek líčí osudy rytíře Artušova dvora. V první části knihy uzavírá Erek manželství s krásnou Enitou, ale poté se přestává věnovat svým rytířským povinnostem. Teprve odposlechnutý monolog jeho manželky Enity ho přiměje k jednání. Aby opět získal svoji identitu, podniká mnohá dobrodružství. Díky nim se nakonec projeví jak Erekova rytířská statečnost, tak oddaná láska jeho Enity. Dvorský román Erek se dochoval pouze v jednom rukopise, tzv. \"Ambraské knize hrdinské epiky\", jež byla sepsána na začátku 16. století. Kromě tohoto rukopisu se dochovalo několik rukopisných zlomků.", "section_level": 2}, {"title": "Hodný hříšník Řehoř.", "content": "Po Erekovi pravděpodobně následovala rytířská legenda, která v sobě mísí dobrodružné a výchovné prvky, \"Hodný hříšník Řehoř\" (\"Der gute Sünder Gregorius\"). Báseň popisuje příběh muže, který se nevědomě dopouští hříchu, když si za manželku bere svoji matku. Za tento hřích musí žít sedmnáct let jako poustevník uprostřed moře na skále. Po tomto pokání ovšem následuje boží odpuštění a Řehoř je nakonec dosazen na papežský dvůr a stává se papežem. Četné rukopisy a zlomky ze 13. až 15. století, prozaická německé verze i dvě latinská zpracování dokládají, že se nejspíše jednalo o velmi oblíbené dílo.", "section_level": 2}, {"title": "Ubohý Jindřich.", "content": "Veršovaná novela \"Ubohý Jindřich\" (\"Der arme Heinrich\") je vrcholem Hartmannova díla. Hlavním hrdinou je rytíř Heinrich von Aue (předek Hartmannova pána), který byl sice bohatý a slavný, ale odcizil se Bohu a proto ho postihlo malomocenství. Jedinou možností, jak by se mohl vyléčit, je krev ze srdce panny, která by se pro něj sama obětovala. Takovou pannou je dcera rolníka, která chce tuto oběť podstoupit, aby tím pomohla Jindřichovi, svým rodičům a aby se sama dostala do nebe. Jindřich se do ní ovšem zamiluje, její pomoc odmítá a poté jako zázrakem je z malomocenství vyléčen. Celý příběh končí šťastně, když se po smrti oba společně dostávají do nebe. Tato novela se dochovala ve třech rukopisech, jeden z nich shořel ve Štrasburské knihovně, a několika zlomcích.", "section_level": 2}, {"title": "Iwein.", "content": "Hartmannovo poslední dílo \"Iwein\" opět vychází z díla francouzského básníka Chrétiena. Tento veršovaný artušovský román je do jisté míry protikladem k Erekovi. Erek se provinil tím, že kvůli lásce zapomínal na své rytířské povinnosti. Iwein naopak zapomíná na lásku, protože je strhnutý rytířskými boji. Po překonání mnoha dobrodružství a po pokání opět nachází ztracené štěstí. Iwein se dochoval v mnoha rukopisech v rozmezí od 13. až po 16. století. Stejně jako Erek je zaznamenán i v tzv. \"Ambraské knize hrdinské epiky\".", "section_level": 2}, {"title": "Rysy jeho tvorby.", "content": "Ve svých dílech klade Hartmann von Aue důraz nejen na umělecké zpracování, ale především na výchovný prvek. Chce představit dokonalého rytíře, takového, jaký by měl podle něj být. Kromě toho jsou jeho dvorské romány ceněny pro jejich jazyk a stavbu veršů a rýmů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hartmann von Aue (asi 1160 Švábsko – 1215) byl německý básník, autor rytířských eposů a stěžejní postava německé literatury na přelomu 12. a 13. století.", "tgt_summary": "Hartmann von Aue, also known as Hartmann von Ouwe, (born \"c.\" 1160–70, died \"c.\" 1210–20) was a German knight and poet. With his works including \"Erec\", \"Iwein\", \"Gregorius\", and \"Der arme Heinrich\", he introduced the courtly romance into German literature and, with Wolfram von Eschenbach and Gottfried von Strassburg, was one of the three great epic poets of Middle High German literature.", "id": 317647} {"src_title": "Klement II.", "tgt_title": "Pope Clement II", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1046 doprovázel Suitger německého krále Jindřicha III., do Itálie, když na žádost římských frakcí laiků i duchovních měl ukončit dlouho trvající chaos týkající papežské legitimity. Jindřich po příchodu do Itálie svolal církevní synodu do Sutri. Synoda pod dohledem Jindřicha odvolala kandidaturu Benedikta IX., Silvestra III. a přiměla k rezignaci stávajícího papeže Řehoře VI., který byl obviněn ze svatokupectví. Jindřich navrhl vlastního kandidáta, jenž přijal jméno Klement II. a 25. prosince 1016 byl vysvěcen. První papežský akt Klementa II. byla korunovace Jindřicha III. císařem Svaté říše římské včetně korunovace jeho manželky, což bylo součástí Jindřichova plánu. I když Klement II. zastával svůj úřad pouze krátce, přijal přísnější pravidla týkající se svatokupectví (simony).", "section_level": 1}, {"title": "Synoda v Sutri.", "content": "Na podzim roku 1046 si nárok na papežský stolec dělali tři kandidáti. Jeden z kandidátů byl biskupem v Bazilice Sv. Petra (Basilica di San Pietro in Vaticano), další v Lateránu, (Basilica di San Giovanni in Laterano), a třetí v Bazilice Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore) v Římě. Dva z nich, Benedikt IX. A Silvestr III. reprezentovali soupeřící frakce šlechty. Třetím byl Řehoř VI., jenž si titul papeže koupil od odstupujícího Benedikta IX. v dobré víře, že tím ukončí chaos a boje v Římě, a byl také současným papežem. Katolická encyklopedie tvrdí, že toto opatření, které mohlo zničit důvěru v církev bylo simonické, tedy bylo to svatokupectví. Někteří o vině Řehoře VI. pochybovali, ale způsob získání jeho papežského úřadu nesl všechny aspekty svatokupectví. Bylo to rozhodně považováno za vadu Řehořova charakteru. Každá frakce měla v Římě řadu přívrženců a ovládala část města.", "section_level": 1}, {"title": "Klement II. papežem.", "content": "Když koncil v Sutri potvrdil Suitgera jako jediného legitimního papeže Klementa II., odcestoval Jindřich s novým papežem do Říma, kde jej i s manželkou korunoval císařem Svaté říše římské. Nový papež si ponechal i své biskupství v Bambergu. Částečně kvůli potřebné finanční podpoře, a také pro případ, že by se Římané rozhodli vyhnat ho, aby se měl kam vrátit. Jeho rozhodnutí byla později kritizována reformní stranou v rámci papežské kurie. Jednak spojení krále s Klementovou volbou papežem a také to, že si Klement II. ponechal úřad biskupa v bamberské diecézi. Řídil tak současně Řím i Bamberk. Na své cestě, kdy doprovázel císaře jižní Itálií vyhlásil Klement II. interdickt nad městem Benevento, protože odmítlo císaři otevřít své brány. Pokračoval s Jindřichem do Německa, cestou kanonizoval Sv. Wiboradu, (také Guiborat, Weibrath nebo Viborata, zemřela roku 926). Toxikologické zkoušky v roce 1959 prokázaly v Klementových ostatcích přítomnost značného množství prudce jedovatého olověného cukru (trihydrát octanu olovnatého). Je tedy možné, že byl otráven, ovšem vzhledem k tomu, že soudobí léčitelé látku často používali při léčbě (zejména u pohlavních chorob a průjmů), mohl se papež stát jednou z řady jejich nechtěných obětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klement II., rodným jménem Suitger, hrabě z Morslebenu a Hornburgu (1005 Hornburg – 9. října 1047 Pesaro) se narodil se v Hornburgu, v Dolním Sasku v Německu. Byl synem hraběte Konrada z Morslebenu a Hornburgu a jeho manželky Amulrad. V roce 1040 se stal v Bambergu biskupem. Papežem byl od 25. prosince 1046 až do své smrti.", "tgt_summary": "Pope Clement II (; born Suidger von Morsleben; died 9 October 1047), was bishop of Rome and ruler of the Papal States from 25 December 1046 until his death in 1047. He was the first in a series of reform-minded popes from Germany. Suidger was the bishop of Bamberg. In 1046, he accompanied King Henry III of Germany, when at the request of laity and clergy of Rome, Henry went to Italy and summoned the Council of Sutri, which deposed Benedict IX and Sylvester III, and accepted the resignation of Gregory VI. Henry suggested Suidger for pope, and he was then elected, taking the name of Clement II. Clement then proceeded to crown Henry as emperor. Clement's brief tenure as pope saw the enactment of more stringent prohibitions against simony.", "id": 364845} {"src_title": "Rakouské Slezsko", "tgt_title": "Austrian Silesia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První slezská válka znamenala pro habsburskou monarchii ztrátu většiny Slezska. Po uzavření Vratislavského míru roku 1742 zbylo pod vládou Habsburků pouze Těšínské knížectví (léno Františka Štěpána Lotrinského), část Krnovského a Nisského knížectví, část Opavského knížectví a drobnější stavovská panství Albrechtice, Bílsko, Bohumín, Bruntál, Frýdek, Fryštát, Německá Lutyně, Ráj, Petrovice, Rychvald a město Opava. Ke správě Rakouského Slezska byl vzápětí vytvořen Královský úřad (\"Königliches Amt\") v Opavě, který však při spojení slezské a moravské správy roku 1782 ukončil svou činnost a zemi nadále spravovalo Moravskoslezské gubernium. Samostatná politická správa byla obnovena až roku 1850. 1. července 1782 bylo císařským dekretem rakouské Slezsko spojeno s Moravou do jednoho správního celku, v jehož čele stálo Moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně.", "section_level": 1}, {"title": "Období 1850-1918.", "content": "Císařským rozhodnutím z 26. června 1849 bylo rakouské Slezsko (včetně moravských enkláv ve Slezsku) k 1. lednu 1850 od Moravy opět odděleno a stává se jednou z korunních zemí, vévodstvím \"Horní a Dolní Slezsko\" s hlavním městem Opavou. V té době mělo i s územím moravských enkláv 5 147 km2. Od 5. listopadu 1860 do 29. března 1861) opětovně spojeno s Moravou. V roce 1850 zároveň dochází ke zrušení obou slezských krajů (t.j. Opavského a Těšínského) a k jejich rozdělení mezi 22 nově vzniklých tzv \"smíšených\" okresů a 1 statutární město (Opava). Toto členění pak bylo roku 1868 nahrazeno členěním na 7 politických okresů (Bílsko, Bruntál, Fryštát, Frývaldov, Krnov, Opava, Těšín) a 3 statutární města, která k těmto okresům nenáležela (Bílsko, Frýdek a Opava). V roce 1896 vzniká z části území politického okresu Opava nový politický okres Bílovec, a 1. října 1901 také politický okres Frýdek, patřící původně do politického okresu Těšín). Tím se počet politických okresů do roku 1918 zvýšil na 9. Území politických okresů se dále členilo na soudní okresy, což byly územní jednotky, podle kterých bylo organizováno soudnictví. Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství v čele s hejtmanem. Na zemské úrovni byl od zavedení ústavního systému vlády a zemské samosprávy roku 1861 nejvyšším zákonodárným sborem Slezský zemský sněm se sídlem v Opavě, sestávající z 31 poslanců volených ve třech kuriích. V jeho čele stál zemský hejtman a zemský výbor. Státní správu ve Slezsku představoval zemský prezident (v jiných zemích Rakouska-Uherska většinou nazýván místodržící) a zemská vláda (v jiných zemích místodržitelství). Sčítání lidu 1910 v Rakousku-Uhersku vykázalo následující údaje o obcovací řeči: Se vznikem Československa se celé Rakouské Slezsko stalo jeho součástí jako Země Slezská, území Těšínska se však stalo předmětem sporu s Polskem (viz Československo-polský spor o Těšínsko).", "section_level": 2}], "src_summary": "Rakouské Slezsko ( \"Österreichisch-Schlesien\"), oficiálně Vévodství Horní a Dolní Slezsko ( \"Herzogtum Ober- und Niederschlesien\"), je označení části historického Slezska, které zůstalo součástí habsburské monarchie po Vratislavském míru uzavřeném roku 1742. Území Rakouského Slezska je z větší části shodné s územím dnešního Českého Slezska, k Rakouskému Slezsku však patřila i dnešní polská část Těšínska a naopak k němu nepatřilo Hlučínsko.", "tgt_summary": "Austrian Silesia ( (historically also \"Oesterreichisch-Schlesien, Oesterreichisch Schlesien, österreichisch Schlesien\"); ; ), officially the Duchy of Upper and Lower Silesia ( (historically \"Herzogthum Ober- und Niederschlesien\"); ), was an autonomous region of the Kingdom of Bohemia and the Habsburg Monarchy (from 1804 the Austrian Empire, and from 1867 Cisleithanian Austria-Hungary). It is largely coterminous with the present-day region of Czech Silesia and was, historically, part of the larger Silesia region.", "id": 1816348} {"src_title": "České Slezsko", "tgt_title": "Czech Silesia", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většinu obyvatelstva Českého Slezska tvoří Češi, kteří jsou buď potomky původních slezských obyvatel, již se přidali k té době utvářejícímu se českému národu v průběhu 19. a první pol. 20. století, nebo jsou potomky Čechů z Čech, Volyňských Čechů či Čechů z Banátu, kteří sem přišli za prací během rozvoje průmyslu či jako dosídlenci po druhé světové válce. Významnou národnostní menšinou jsou Poláci (na Těšínsku – velká část obcí je dvojjazyčná česko-polská), Řekové, Romové, Slováci a Vietnamci. Před rokem 1945 zde žila velmi početná německá komunita, která v opavské části Českého Slezska dokonce tvořila absolutní většinu. Z hlediska utváření českého národa v české části Slezska probíhal v různých částech vývoj národního uvědomění mezi do té doby národnostně nevyhraněným obyvatelstvem značně odlišně. Obecně však platí, že je v Českém Slezsku v důsledku minulých snah o germanizaci či polonizaci místního obyvatelstva české národní cítění daleko silnější než na Moravě, jelikož místní obyvatelstvo hledalo v české národnosti útočiště před touto hrozbou. Na některých místech dochází dokonce k vzestupu českého nacionalismu, který se projevuje zejména útoky na polskou menšinu (nejčastější je ničení polských nápisů) či protiromskými náladami.", "section_level": 1}, {"title": "Opavsko.", "content": "Na Opavsku byla v 19. století nejdůležitější organizací Matice Opavská, která šířila národnostní myšlenky, českou kulturu a literaturu mezi slovanským obyvatelstvem – to převládalo zejména v okolí Opavy a na východ od ní. Před první světovou válkou bylo největším úspěchem založení opavského gymnázia. Začal vycházet první český místní tisk, vznikaly první české spolky. Pořádaly se tábory českého lidu. Po první světové válce procentuální podíl Čechů ještě posílil s příchodem státních zaměstnanců české národnosti. Avšak do roku 1945 západně od města Opavy a v samotné Opavě tvořili většinu Němci, po druhé světové válce se západní část Slezska i samotná Opava s příchodem dosídlenců počeštila.", "section_level": 2}, {"title": "Těšínsko.", "content": "Na Těšínsku působila Slezská matice osvěty lidové, která zastávala podobnou úlohu, jako na Opavsku měla Matice Opavská. Češi zde však za Rakouska-Uherska byli procentuálně dle obcovací řeči v menšině za Poláky a Němci. Po vyhlášení první republiky jejich procentuální podíl zesílil a přehoupl se něco málo přes nadpoloviční většinu. Začínají sem přicházet za prací i Češi z jiných koutů republiky. Centrem Čechů zde jednoznačně byly Slezská Ostrava, Frýdek a Orlová. Dalšími centry byly Nový Bohumín a Český Těšín. Dochází k rozvoji českého základního a středního školství. Přesto zde menší část místního obyvatelstva zůstávala i nadále národnostně nevyhraněná a považovala se za tzv. Šlonzáky mluvící nářečím „po naszymu“, což je smíšené polsko-česko-německé nářečí. Šlonzáci se v mnohém orientovali spíše na německé kulturní prostředí. Jejich předci žili po staletí na území Těšínského knížectví (resp. Koruny české a habsburské říše), byli častokrát pod českým či německým kulturním a jazykovým vlivem, byli etnicky i geneticky promíchaní, a to u nich vytvořilo odlišnou identitu od té polské. V roce 1938 území zabralo Polsko a vyhnalo spoustu místních Čechů (zejména ty, kteří sem přišli za prací během první republiky); v roce 1939 území zabírají Němci, kteří pro změnu diskriminovali Poláky. Postavení Čechů bylo o mnoho lepší, než postavení Poláků. Zcela zde však zaniklo české školství a kulturní život – mělo dojít k naprostému poněmčení místního obyvatelstva. Po roce 1945 došlo k odsunu místních Němců, Polákům bylo garantováno postavení národnostní menšiny. Nejhůře dopadli Šlonzáci, kteří měli být potrestáni za kolaboraci s nacisty. Slezská národnost byla zrušena, obyvatelstvo bylo vystaveno represím a raději než se přihlásit k národnosti polské, začalo se hlásit k národnosti české. Ta nakonec v severní části Těšínska drtivě převládla.", "section_level": 2}, {"title": "Hlučínsko.", "content": "Vůbec nejsložitější problematiku Českého Slezska představuje Hlučínsko, jehož území bylo původně z většiny součástí Opavska, jen jeho malá část byla součástí Krnovska. Habsburské soustátí (potažmo česká koruna) však o toto území po prohrané válce o Slezsko na základě Vratislavského míru v roce 1742 přišlo. Území dnešního Hlučínska se tak stalo součástí Pruska (resp. Pruského Slezska) a v roce 1871 součástí Německého císařství. Území dnešního Hlučínska se stalo součástí správního obvodu Hlubčice, v roce 1818 bylo přeřazeno do okresu Ratiboř, jehož součástí zůstalo až do anexe tohoto území Československem. Postupně začalo splývat s historickým územím Ratibořského knížectví. Toto území však zůstalo součástí Olomoucké (arci)diecéze. Pruský stát a po většinu doby i Německé císařství byly vůči katolickému vyznání zdejšího obyvatelstva velmi tolerantní. Úřadovalo se v němčině, po vzniku Německého císařství se i zdejší školství stalo německojazyčným. Byla to však římskokatolická církev, která se zasloužila o uchování zdejšího jazyka, jenž byl díky příslušnosti jižní části Ratibořska k Olomoucké arcidiecézi nazýván „moravským“ (lidově byl označován jako „po našemu“). „Moravština“ se vyvinula ze zdejších lašských (slezských) dialektů češtiny, které byly před rokem 1742 silně ovlivněny polštinou. Po roce 1742 do nářečí zdejšího obyvatelstva pronikají četné germanismy, a tak vzniká nářečí tolik typické pro tehdejší jižní část Ratibořska. „Moravštinu“ po změně základního školství na německojazyčné bylo možné nadále studovat jako jeden z předmětů jen na gymnáziu v Ratiboři a v Hlubčicích. Udržela se však nadále v domácí mluvě a v kostele. Zdejší obyvatelstvo se na základě svého jazyka a příslušnosti k Olomoucké arcidiecézi v rámci Pruska a Pruského Slezska identifikovalo jako „pruští Moravci“. I přes počáteční zděšení, které připojení Hlučínska v roce 1742 k Prusku vyvolalo, se postupem času tato oblast v obchodních, kulturních, společenských a ekonomických vazbách přeorientovala na Prusko. Mladí muži odcházeli za prací do jiných částí Pruského Slezska, jiných částí Pruska i pozdějšího Německého císařství. Směrem do Ratiboře, Opolí, Vratislavi a Berlína byla budována i silniční a železniční infrastruktura. Obyvatelé si postupně na život v Prusku zvykli. Převzali pruskou státní identitu, pruskou morálku a smysl pro pořádek. Český nacionalismus zde pronikal velmi složitě. Místní obyvatelstvo se na Čechy dívalo spíše nedůvěřivě z důvodu náboženských rozdílů. Vůči Čechům se velmi ostře vyhrazovaly i Katolické noviny pro lid moravský v Pruském Slezsku, které byly založeny zdejším katolickým duchovenstvem v roce 1893. Naopak zde pronikal nacionalismus německý. Velká část lidí se v jižní části Ratibořska na přelomu 19. a 20. století začala považovat za Němce. Zdejší oblast se i přes odlišný jazyk stala územím, kde byl nejsilnější nacionalismus německý, zemská identita pruská a slezská, jazyková identita „moravská“ a náboženská identita katolická. Když v roce 1919 byla podepsána Versaillská mírová smlouva, byla na jejím základě v roce 1920 k Československu připojena většina území dnešního Hlučínska. Obce Píšť a Hať se součástí Československa staly až v roce 1923. Příchozí vojáky a české úřednictvo nikdo nevítal. Domněnka Československa, že zdejší lid bude představitele republiky vítat jako osvoboditele před germanizací, se ukázala být chybnou. Možnost zdejších obyvatel jít pracovat do jiných částí Pruska a Německa byla radikálně omezena. Kulturní a ekonomické vazby byly narušeny. Sčítací komisaři znemožňovali zdejšímu obyvatelstvu hlásit se k německé národnosti, vnutili jim národnost československou. Zdejší školství se stalo českojazyčným. Snahu integrovat hospodářsky Hlučínsko do Československé republiky podlomila hospodářská krize. Rostla nezaměstnanost a nespokojenost zdejšího obyvatelstva s československým státem. V roce 1935 došlo ve volbách ke kuriózní situaci, kdy v oblastech, které byly oficiálně československé, zvítězila s 3/4 podporou Sudetoněmecká strana. V roce 1938 zdejší obyvatelstvo vítalo německé vojáky. Území se opět stalo součástí provincie Slezsko, po roce 1941 provincie Horní Slezsko. Stalo se přímou součástí Německé říše (tzv. Altreichu) a zdejší obyvatelé se stali plnoprávnými říšskými občany. Hořkost zde začala stoupat až s tím, co rostl počet padlých ve válce. Počáteční nadšení se změnilo ve vystřízlivění. V roce 1945 se území opět navrátilo k Československu. K poválečnému odsunu a k výměně obyvatelstva došlo jen v obci Třebom, malé vesničce obývané výhradně německojazyčným obyvatelstvem. K větší výměně obyvatelstva (nikoliv však úplné) došlo rovněž v obci Sudice. Zbylým 36 obcím se výraznější odsuny vyhnuly. Československá republika zdejší obyvatele oficiálně vnímala jako oběti germanizace, proto k odsunu nakonec nedošlo. Zdejší obyvatelstvo nakonec přijalo českou identitu za svou. Co je však jinde ve Slezsku neobvyklé, okolo 10 % obyvatel se zde hlásí k národnosti slezské. Dnešní obyvatelé Hlučínska na sebe pohlížejí jako na Prajzáky, což byl původně hanlivý výraz, který byl používán Čechy v bývalé rakouské části Slezska pro označení obyvatel Hlučínska. Pro Hlučínsko používají dnes Prajzáci označení \"Prajzská\".", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "V západní části Českého Slezska ležící v horském systému Krkonošsko-jesenické soustavy, se zvedají pohoří Hrubý Jeseník (v němž se na hranici s Moravou nachází hora Praděd) a Rychlebské hory. Ve východní části Českého Slezska se v horském systému Karpat zvedají pohoří Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy. Mimo pohoří se na území Českého Slezska rozkládá také několik pahorkatin: na Osoblažsku se jedná o Zlatohorskou pahorkatinu, v okolí Opavy a na Hlučínsku o Opavskou pahorkatinu, podél Odry se rozkládá Moravská brána, a severovýchodně od Ostravy Ostravská pánev. Nejdůležitější řeky jsou Odra, Opava a Olše, jež z části utvářejí hranici s Polskem. Řeky Odra a Ostravice pak tvoří i část historické zemské hranice s Moravou. Mezi významná slezská města patří historická metropole českého Slezska Opava, dále pak Karviná, Bohumín, Bruntál, Jeseník, Krnov, Český Těšín, Havířov, Třinec. Na moravsko-slezské hranici leží např. města Ostrava či Frýdek-Místek.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Slezsko od středověku do 18. století.", "content": "Koncem 9. století se oblast stala součástí Velkomoravské říše, po jejím rozpadu se stala předmětem bojů mezi českými a polskými knížaty. Část území zůstala přemyslovská (Holasicko), další pak připadla Piastovcům (Těšínsko, Nisko). Holasicko, jež bylo později zváno Opavsko, bylo vyděleno nejpozději k roku 1318 z Moravy jako samostatné knížectví pod vládou vedlejší větve Přemyslovců. Již za vlády Václava II. došlo k pronikání moci českého státu do oblasti Horního Slezska. Za Jana Lucemburského hornoslezská knížata složila lenní hold českému králi. Česká svrchovanost nad Slezskem byla opakovaně uznána i polským králem Kazimírem III. Velikým nejprve Vyšehradskou smlouvou z roku 1333, a poté Trenčínskou smlouvou roku 1335, výměnou za to, že se český král vzdal nároků na polskou korunu, a poté roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV.. Ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení Slezska. Vymíráním vládnoucích knížecích rodů připadla území hornoslezských knížectví postupně pod bezprostřední vládu českého krále. Sbližování Opavska se Slezskem začalo za vlády Mikuláše II., který se stal zároveň knížetem ratibořským. Později se Opavsko rozdrobilo na menší oblasti, které však znovu získal Jiří z Poděbrad a patřily i jeho pozdějším nástupcům, dokud roku 1613 neudělil Matyáš Habsburský oblast kolem Opavy jako léno Karlovi z Lichtenštejna. O devět let později takto Karel získal i Krnovsko, vydělené z Opavska roku 1377. V majetku Lichtenštejnů zůstalo Opavské knížectví až do roku 1918.", "section_level": 2}, {"title": "Po slezských válkách (Rakouské Slezsko).", "content": "Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jeden z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války. V letech 1740-1742, 1744-1745 a 1756-1763 proběhly celkem tři slezské války mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i Hubertusburským mírem. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko. Pouze menší část Slezska, zahrnující Těšínské knížectví, jižní části Krnovského, Niského a Opavského knížectví, neoficiálně označovaná nejprve jako České Slezsko a později Rakouské Slezsko, zůstala s titulem vévodství jako jedna z korunních zemí součástí České koruny. Novým sídlem Rakouského Slezska se stala Opava – sem byly přeneseny stavovské instituce (knížecí sněm, veřejný konvent) a vznikl tu díky reformám hraběte Haugwitze i nový zemský správní orgán, královský úřad, který byl vlastně zmenšeným a zreformovaným nástupcem vrchního úřadu (\"Oberamt\") ve ztracené Vratislavi.", "section_level": 2}, {"title": "V rámci moravskoslezského gubernia.", "content": "1. července 1782 bylo císařským dekretem rakouské Slezsko spojeno s Moravou do jednoho správního celku, v jehož čele stálo moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně. Královský úřad v Opavě byl sice zrušen, ale samospráva obou zemí zůstala zachována, i nadále existoval slezský veřejný konvent a další zemské úřady.", "section_level": 3}, {"title": "Období 1850-1918.", "content": "Císařským rozhodnutím z 26. června 1849 bylo rakouské Slezsko k 1. lednu 1850 přeměněno opět v samostatnou z korunní zemi, vévodstvím \"Horní a Dolní Slezsko\" s hlavním městem Opavou. Z hlediska státní správy mu byly podřízeny Moravské enklávy ve Slezsku, s nimiž mělo 5 147 km2. Od 5. listopadu 1860 do 29. března 1861 pak bylo Slezsko opětovně spojeno s Moravou, ale po protestech slezských zástupců byly obě země opět odděleny. V roce 1850 zároveň dochází ke zrušení obou krajů a jejich rozdělení mezi 22 nově vzniklých tzv \"smíšených\" okresů a 1 statutární město (Opava). Toto členění pak bylo roku 1868 nahrazeno členěním na 7 politických okresů a 3 statutární města, která k těmto okresům nenáležela (Bílsko, Frýdek a Opava). V roce 1896 vzniká nový politický okres Bílovec, a 1. října 1901 také politický okres Frýdek. Tím se počet politických okresů do roku 1918 zvýšil na 9. Území politických okresů se dále členilo na soudní okresy, což byly územní jednotky, podle kterých bylo organizováno soudnictví. Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství v čele s hejtmanem. Na zemské úrovni byl vrcholným orgánem samosprávy Slezský zemský sněm (v jeho čele zemský výbor a zemský hejtman). Státní správu reprezentoval zemský prezident a zemská vláda (v jiných zemích Předlitavska nazýván častěji místodržitelem). Sčítání lidu roku 1910 vykázalo následující údaje o obcovací řeči:", "section_level": 2}, {"title": "Období 1918–1948.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Opavsko a Hlučínsko.", "content": "Se vznikem Československa se Vévodství slezské stalo zemí Slezskou. 29. října 1918 se v Polské Ostravě (přejmenované později na Slezskou Ostravu) vytvořil zatímní Národní výbor pro Slezsko a převzal nejdůležitější úřady. 30. října 1918 vyhlásili ve Vídni němečtí poslanci ze severní Moravy a Slezska odtržení Němci osídlených oblastí na severu a jejich připojení k Rakousku jako provincie Sudetenland. Český národní výbor poslal do Opavy vojenské oddíly, před nimiž (v prosinci) provinční vláda uprchla, moc převzal pražským národním výborem jmenovaný zemský prezident Josef Šrámek, který stanovil správní komisi. 5. listopadu 1918 se Zemský národní výbor pro Slezsko a polská Národní rada knížectví těšínského prozatímně dohodly na rozdělení správy Těšínska (pražský národní výbor tuto dohodu odmítl). 8. prosince (s účinností od 14. prosince) bylo vyhlášeno zrušení národních výborů (ve Slezsku k němu došlo až 27. prosince) 28. června 1919 se vítězné státy Dohody a poražené Německo uzavřely versailleskou smlouvu, podle níž Československu k 10. ledna 1920 připadlo Hlučínsko (někdejší součást pruského záboru). Hlučínsko bylo k Československu připojeno 4. února 1920 a bylo začleněno do země Slezské jako nový politický a soudní okres Hlučín.", "section_level": 3}, {"title": "Těšínsko.", "content": "V době rozpadu Rakouska-Uherska vznikl mezi nově konstituovanými státy Československem a Polskem spor o Těšínsko. Byl ustaven Polský národní výbor pro Těšínsko (\"Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego\"), který Těšínsko prohlásil za součást Polska a vojensky většinu Těšínska v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 obsadil. 29. října 1918 byl ustaven český Národní výbor pro Slezsko, který 1. listopadu 1918 obdobně prohlásil Těšínsko za součást Československa. Československo opíralo svůj nárok o historické právo (Těšínsko bylo od roku 1327 resp. 1339 součástí zemí Koruny české), národnostní a strategické důvody (klíčová Košicko-bohumínská dráha a zásoby uhlí). Polsko opíralo svůj nárok zejména o důvody národnostní (v posledním sčítání lidu v roce 1910 uvedla většina obyvatel Těšínska jako svůj obcovací jazyk polštinu). Napětí se stupňovalo a snaha uklidnit situaci vedla k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba národní výbory. Dohoda neměla prejudikovat definitivní rozhraničení území, o němž měly rozhodnout vlády v Praze a Varšavě. Podle této dohody velká většina Těšínska zatímně připadla Polsku, které tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným železničním spojením českých zemí s východním Slovenskem. Podle některých názorů tato dohoda dělila území Těšínska podle národnosti obyvatel; tento závěr je však zpochybňován. Československá vláda a česká veřejnost toto rozdělení vnímaly jako dlouhodobě nepřijatelné. Polská strana byla s tímto rozdělením spokojena. Na konec ledna 1919 Polsko naplánovalo konání voleb do polského Sejmu. V rozporu s uzavřenou dohodou se tyto volby měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska. V souvislosti s konáním těchto voleb Polsko v jím kontrolované části Těšínska rozmístilo vojenské jednotky. Československý protest proti konání voleb jako nepřijatelném projevu státní svrchovanosti ve sporném území byl Polskem odmítnut a Československo se rozhodlo pro vojenské řešení sporu. Vypukla Sedmidenní válka a početně silnější československá vojska (hlavní polské síly v té době bojovaly na východě s Ukrajinci o kontrolu nad východní Haličí) zabrala většinu sporného území. Československý útok se zastavil na nátlak Dohody. Dne 28. července 1920 bylo Těšínsko na základě arbitrážního rozhodnutí ve Spa rozděleno mezi Československo a Polsko, přičemž Polsko získalo území východně od řeky Olše. Země Slezská měla po získání Hlučínska a ztrátě východní poloviny Těšínska rozlohu 4 458,68 km2.", "section_level": 3}, {"title": "Vývoj správy Slezska v letech 1918-1928.", "content": "Po vzniku Československa se dosavadní Rakouské Slezsko označovalo oficiálně jako země Slezská. Jak již bylo výše uvedeno, postavil se do čela slezské zemské správy po vzniku Československa, Národní výbor pro Slezsko, k jehož zániku došlo koncem srpna 1919. Jeho funkce pak v podstatě vykonávala československou vládou jmenovaná zemská správní komise. I nadále mělo Slezsko vlastního zemského prezidenta, jímž byl po celou dobu existence země Slezské JUDr. Josef Šrámek. Ten stál včele slezské zemské vlády, jež byla k 7. únoru 1922 přejmenována na Zemskou správu politickou. Zemský sněm zde však již nepůsobil, stejně jako v Čechách nebo na Moravě. Administrativně se země Slezská po připojení Hlučínska a odstoupení části Těšínska ve prospěch Polska, členila na 9 politických okresů: Bílovec, Bruntál, Český Těšín, Frýdek, Fryštát, Frývaldov, Hlučín, Krnov a Opava-venkov; a dvě statutární města: Frýdek a Opava. Již 19. srpna 1924 však Opava, na základě vyhlášky prezidenta slezské zemské správy politické, o postavení statutárního města přišla a byla sloučena s dosavadním politickým okresem Opava-venkov do nového politického okresu Opava. Podle zákona č. 126/1920 Sb. „o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé“, jež na území Českých zemí nakonec vůbec nevstoupil v platnost, mělo být území dosavadní země Slezské rozděleno mezi župy XII., XIV. a XXI. Po neuskutečnění župní reformy byly země Moravská a Slezská, zákonem ze dne 14. června 1927, č. 125/1927 Sb. z. a n. spojeny s účinností od 1. prosince 1928 do jednoho správního celku, země Moravskoslezské. Důvodem pro vznik země Moravskoslezské byla nejen relativně malá rozloha Českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších sudetských Němců a těšínských Poláků. Téměř všechny slezské noviny (české i německé) otiskly proti spojení kritické články. Současně se vznikem země Moravskoslezské došlo k zániku dosavadních Moravských enkláv ve Slezsku jakožto zvláštního správního území, a Frýdek přišel podle vládního nařízení ze dne 27. října 1928, č. 174/1928 Sb. z. a n. o postavení statutárního města a byl začleněn do dosavadního politického okresu Frýdek.", "section_level": 3}, {"title": "Polský zábor Těšínska (2. 10. 1938 až 1. 9. 1939).", "content": "Dne 21. září 1938 polská vláda formulovala své územní nároky vůči Československu (Olivová (2000), str. 290). Stejného dne byla v rámci polské armády vytvořena Samostatná operační skupina „Slezsko“ o síle 35 966 mužů, která se soustředila v bezprostřední blízkosti československo-polských hranic a připravovala se na útok proti Československu (Žáček (2000), str. 9). Polské územní nároky byly součástí Hitlerova godesberského memoranda (Olivová (2000), str. 290). 30. září 1938 polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí (Olivová (2000), str. 290) a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou (Beneš (2007), str. 199) pod velením Władysława Bortnowského, které trvalo až do 11. října 1938 (Žáček (2004), str. 333). Polsko anektovalo východní část československé části Těšínska o rozsahu 869 km2; jednalo se o celé území okresu Fryštát, téměř celý okres Český Těšín a několik obcí či jejich částí z okresu Frýdek (Žáček (2004), str. 333). Nadpoloviční většina obyvatelstva Polskem anektovaného území (56 % podle výsledků sčítání lidu z roku 1930) (Stanisław Zahradnik ve Sborníku referátů z mezinárodní vědecké konference konané 4. října 2001 v Českém Těšíně: Mniejszości narodowe na Śląsku Cieszyńskim dawniej i dziś (2001), str. 44) se hlásila k české národnosti (Žáček (2004), str. 333), (Kárník (2000), str. 378). Místní Češi a Němci byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňováni, propouštěni ze zaměstnání a nuceni k vysídlení, veškeré jejich národnostní projevy včetně školství, kultury či veřejného užívání mateřské řeči byly zakázány (Gabal (1999), str. 123). Polština se stala jediným úředním jazykem (Žáček (2004), str. 333). Přibližně 30 000 Čechů a 5000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít do zbytku Československa (Gabal (1999), str. 123), (Žáček (2004), str. 333). Období polského záboru československého Těšínska netrvalo ani rok. Po porážce Polska Německem na počátku druhé světové války oblast obsadila německá armáda a Těšínsko bylo přičleněno k Německu (Žáček (2004), str. 340). S cílem posílit česko-polské antagonismy a vzbudit vděčnost českého obyvatelstva k Třetí říši žádal říšský protektor Konstantin von Neurath u říšské kanceláře neúspěšně o připojení území bývalého československého Těšínska k Protektorátu (Žáček (2004), str. 342). Podle soupisu obyvatel pořízeného Němci v roce 1939 se dominující národností bývalého polského záboru československého Těšínska stala národnost slezská (37 %) (tzv. volkslistáři), k české národnosti se hlásilo 21 % obyvatel, k polské 24 % a k německé 18 %.", "section_level": 3}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Po Mnichovu byla v říjnu roku 1938 většina Českého Slezska připojena k nacistickému Německu (Hlučínsko přímo k Říši, kde se stalo součástí Pruského Slezska; bývalý Opavský kraj se stal součástí Sudetské župy – \"Reichsgau Sudetenland\") vládního obvodu Opava; část (území celých politických okresů Fryštát a Český Těšín, s nepatrnou částí politického okresu Frýdek) pak obsadilo Polsko (po přepadení Polska v roce 1939 a jeho následné porážce se i toto území stalo součástí nacistického Německa a bylo začleněno do Pruského Slezska). Zbývající část (přibližně v rozsahu politického okresu Frýdek) zůstala i nadále součástí země Moravskoslezské a spolu s ní se po okupaci z 15. března 1939 stala součástí Protektorátu Čechy a Morava.", "section_level": 3}, {"title": "Po druhé světové válce.", "content": "Po skončení války se hranice vrátily k předmnichovskému stavu, téměř všichni Němci byli vysídleni a České Slezsko se stalo součástí Slezské expozitury země Moravskoslezské. Před odsunem Němci představovali v Českém Slezsku většinu obyvatel. V důsledku odsunu zaniklo nebo upadlo mnoho vesnic a měst v západní části Českého Slezska, naopak se rozvíjelo průmyslové Ostravsko. Dodnes je na západě Českého Slezska cítit negativní stránky odsunu – zaostalost pohraničních oblastí, především od Ostravy na západ: Jesenicko, Osoblažsko, Krnovsko, Bruntálsko, ale i Opavsko. Tedy oblasti, kde se netěžilo černé uhlí a které stály během studené války mimo oblast zájmu.", "section_level": 3}, {"title": "Období po roce 1949.", "content": "České Slezsko bylo k 24. prosinci 1948 rozděleno mezi Ostravský a Olomoucký kraj, roku 1960 se stalo součástí Severomoravského kraje. Od roku 2000 je Slezsko rozděleno mezi kraje Olomoucký a Moravskoslezský.", "section_level": 2}], "src_summary": "České Slezsko, v československém a českém kontextu obvykle označované jen jako Slezsko, je historické území na severovýchodě České republiky. Velkou většinou leží v Moravskoslezském kraji, jeho západní konec (Jesenicko) pak v kraji Olomouckém. V podstatě se jedná o část historického Slezska patřící od roku 1918 (resp. 1920 či 1923) Československu a od roku 1993 České republice. Hraničí na severu a východě s Polskem (kde navazuje Polské Slezsko), na jihozápadě s Moravou a na jihovýchodě krátce se Slovenskem (region Kysuce). Má rozlohu 4 459 km2 a zhruba 1 milion obyvatel. Ve východní části je velmi hustě zalidněno, v západní naopak málo. Historickým hlavním městem Českého Slezska je Opava. ", "tgt_summary": "Czech Silesia (,, ; ; ; ; ; ) is the name given to the part of the historical region of Silesia located in the present-day Czech Republic. While not today an administrative entity in itself, Czech Silesia is, together with Bohemia and Moravia, one of the three historical Czech lands. In this context, it is often mentioned simply as \"Silesia\", even though it is only around one tenth of the area of the historic land of Silesia. ", "id": 2388167} {"src_title": "Maria Anna Mozartová", "tgt_title": "Maria Anna Mozart", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se, stejně jako její bratr Wolfgang, v domě č. 9 salcburské ulice Getreidegasse, jako čtvrté dítě Anny Marie a Leopolda Mozartových. První tři jejich děti ale zemřely záhy po porodu a společně se slavnějším bratrem byly jediné, které se ze sedmi sourozenců dožily dospělosti. V mládí absolvovala se svým otcem a bratrem cesty po mnoha evropských městech, kde společně vystupovali. Ukázala se jako výborná hráčka na cembalo a klavír. Od svých 18 let však s cestováním přestala a začala si v Salcburku hledat ženicha. Napsala sama několik skladeb a samotný Wolfgang jí je v jejich korespondenci chválil. Její otec jí však tyto dopisy zatajil a ona se o chvále svého bratra nikdy nedozvěděla. Nedlouho poté se provdala za Jana Baptistu Františka Berchtolda ze Sonnenburgu a přestěhovali se na jeho panství nedaleko Salcburku. Jan měl již z předchozích dvou manželství pět dětí a s Marianou se mu podařilo zplodit další tři, z nichž dvě se dožily dospělosti - Leopolda Aloise Pantaleona (1785–1840) a Jeanette (1789–1805). Mariana nechala od svého narození vychovávat Leopolda u svého stejnojmenného otce, jenž ho začal vychovávat ve Wolfgangových šlépějích. I přes důkladnou péči (dědeček ho učil i mluvit či základním hygienickým návykům) malý Leopold matčinu péči potřeboval a po smrti dědečka byl od dvou let opět vychováván svými rodiči. Po smrti svého manžela roku 1801 Mariana odešla se čtyřmi adoptovanými a dvěma vlastními dětmi zpět do Salcburku, kde se živila jako učitelka hudby. Roku 1820 pomáhala novému manželovi své bývalé švagrové Constanze sestavit Mozartův další životopis, přinesla mu dokonce osobní korespondenci Wolfganga s jejich otcem. O rok později se setkala se svým synovcem Františkem Xaverem Mozartem, kterého neviděla od doby, kdy byl jeho otec ještě naživu. V roce 1824 přišla Mariana o zrak. Zemřela v 78 letech, je pohřbena na hřbitově sv. Petra v Salcburku. O životě Mariany bylo sepsáno mnoho knih s historicky podloženým i smyšleným obsahem.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s Wolfgangem.", "content": "Pro svého slavnějšího bratra byla sestra vzorem, jenž se ji snažil v dětství ve všem napodobovat. Později jí psal i skladby. Na jejich vztahy v dospělosti se pohledy historiků liší, jisté však je, že ochably a od roku 1783, kdy Mariana poznala v Salcburku Mozartovu družku Constanze, se již neviděli. Korespondence mezi nimi byla prý také ukončena roku 1788 (tři roky před Mozartovou smrtí). Po přečtení jeho biografie od Františka Xavera Niemetscheka mu napsala dopis, v kterém vyjádřila překvapení z jeho životních faktů a uvedla, že se její sesterský vztah k zesnulému bratrovi změnil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maria Anna Walburga Ignatia Mozart (30. července 1751, Salzburg – 29. října 1829, tamtéž) byla sestra Wolfganga Amadea Mozarta. Byla známa pod přízviskem \"Mariana\" nebo pod přezdívkou \"Nannerl\". Za svých mladých let cestovala se svým o 4,5 roku mladším bratrem a otcem po celé Evropě, aby předvedli svůj hudební talent jako zázračné děti.", "tgt_summary": "Maria Anna Walburga Ignatia Mozart (30 July 1751 – 29 October 1829), called \"Marianne\" and nicknamed Nannerl, was a musician, the older sister of Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) and daughter of Leopold (1719-1787) and Anna Maria Mozart (1720-1778).", "id": 1574006} {"src_title": "Karl Drais", "tgt_title": "Karl Drais", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Karl von Drais se narodil v Karlsruhe, hlavním městě tehdejšího Bádenska. Jeho otec, Karl Wilhelm Friedrich Ludwig von Drais, byl nejvyšším bádenským soudcem, také matka, Margarete Ernestine von Kaltenthal, pocházela ze šlechtického rodu. Jedním z jeho kmotrů byl i tehdejší bádenský markrabě Karel Fridrich Bádenský. Sám Drais, jenž byl demokratického smýšlení, však svůj titul nepoužíval. Po maturitě na gymnáziu v rodném městě studoval Karl Drais v letech 1803–1805 architekturu, zemědělství a fyziku na Univerzitě v Heidelbergu. Po studiích vstoupil do civilní služby jako lesnický úředník a v letech 1805–1807 vyučoval na soukromém lesnickém zařízení svého strýce v bádenském Schwetzingenu. V roce 1810 byl jmenován lesmistrem, avšak nebyl mu přidělen úřad. Následujícího roku byl uvolněn z aktivní služby, aby se mohl plně věnovat svým vynálezům, nicméně dále dostával svůj plat. 12. června 1817 předvedl v Mannheimu veřejně svůj dopravní prostředek, který nazval \"Laufmaschine\" ( běhací stroj), nicméně v Evropě zdomácněl název odvozený z jeho jména – draisina. Druhou, delší jízdu předvedl 28. července téhož roku. Vedla z města Gernsbachu přes kopec do Baden-Badenu. V roce 1818 jej velkovévoda Karel Bádenský jmenoval profesorem mechaniky a udělil mu výsadu využívat své objevy. Bádensko v té době totiž nemělo patentový zákon. Současně ho jako lesmistra penzionoval. Plat mu však byl ponechán jako jakýsi vynálezcovský důchod. Od udělení velkovévodského privilegia, jež se rovnalo dnešnímu patentu, musela být každá draisina v Bádensku opatřena Draisovou licenční známkou. Drais obdržel ještě patent v Prusku a ve Francii. Počátkem 20. let 19. století se Draisovi začala lepit smůla na paty. Vzhledem k tomu, že jezdci na celodřevěných a neodpružených draisinách dávali přednost jízdě po hladším dláždění chodníků než po hrubé dlažbě cest, docházelo k častým střetům s chodci. Postupně proto docházelo k zákazům jejich používání a sláva draisin začala pohasínat. Další pohroma Draise postihla, když byl po politické vraždě spisovatele a dramatika Augusta von Kotzebueho sťat v roce 1820 jeho vrah student Karl Ludwig Sand. Draisův otec mu jako nejvyšší bádenský soudce odmítl udělit milost, a buršáčtí studenti proto jeho syna všude v Německu pronásledovali. To jej donutilo emigrovat v roce 1822 do Brazílie, kde se zúčastnil expedice vedené německým přírodovědcem Georgem von Langsdorffem a odkud se vrátil až po pěti letech. Drais zemřel ve svém rodném městě Karlsruhe v roce 1851 zcela bez prostředků, neboť mu Prusové po potlačení revoluce v Bádensku v roce 1849 zastavili vyplácení penze s odůvodněním, že tyto peníze jsou třeba na splácení „nákladů revoluce“.", "section_level": 1}, {"title": "Draisina.", "content": "Podle Draisova životopisce Hans-Erharda Lessinga přispěl k vynálezu draisiny výbuch indonéské sopky Tambora roce 1815. Tehdy se do atmosféry dostalo tak ohromné množství sopečného popela, že došlo ke změně klimatu, jež následujícího roku natolik ovlivnila úrodu v Evropě a v Severní Americe, že zde roku 1816 vypukl nejhorší hladomor v 19. století. Proto se roku 1816 začalo přezdívat „Rok bez léta“. Situace byla natolik vážná, že lidé v Evropě, aby přežili, museli porazit své koně, kteří byli tehdy hlavním dopravním prostředkem. To mělo za následek celou řadu dopravních problémů, jež se pokusil vyřešit právě Karl von Drais sestrojením své \"Laufmaschine\". Sám Drais ale uvedl v roce 1813, když si nechal patentovat čtyřkolý vůz, že reaguje na nedostatek koní způsobených válkou (napoleonské války skončily roku 1815): „In Kriegszeiten, wo die Pferde und ihr Futter oft selten werden, könnte ein solcher Wagen wichtig sein“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Drais, plným jménem Karl Friedrich Christian Ludwig svobodný pán Drais von Sauerbronn, česky také Karel Bedřich Ludvík Kristian Drais (29. dubna 1785 Karlsruhe – 12. prosince 1851 Karlsruhe), byl německý lesník a vynálezce, který je všeobecně považován za vynálezce draisiny, předchůdce jízdního kola. ", "tgt_summary": "Karl Freiherr von Drais (full name: Karl Friedrich Christian Ludwig Freiherr Drais von Sauerbronn) (29 April 1785 in Karlsruhe – 10 December 1851 in Karlsruhe) was a noble German forest official and significant inventor in the Biedermeier period.", "id": 1662134} {"src_title": "Desetiboj", "tgt_title": "Decathlon", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie desetiboje je poznamenána několikanásobnou změnou bodovacích tabulek a pouze ručním měřením časů. V 60. letech 20. století např. ještě platily tabulky, podle nichž překonal v roce 1963 Yang Chuan-Kwang z Tchaj-wanu i 9 000 bodů, ve skutečnosti (podle dnešních tabulek) byl jeho výkon jen těsně za hranicí 8 000 bodů (podle různých údajů odpovídá výkonu 8009 nebo 8010 bodů). Dodnes také Chuan-kwang jako jediný dokázal vstoupit takto razantně do historického souboje Evropa-USA a po více než 50 letech stále drží desetibojařský rekord Tchaj-wanu. 70. léta byla ve znamení Rusa Mykoly Avilova, vítěze OH v Mnichově 1972 výkonem 8 466 a Američana Bruce Jennera, který zase vyhrál OH v Montrealu 1976 výkonem 8 634. Výkony jsou již přepočteny na současné tabulky a v obou případech znamenaly světové rekordy. Poprvé také bylo tehdy užito při měření běhů elektronické časomíry. V 80. letech dominovali světu zejména dva desetibojaři - Jürgen Hingsen z NSR a Daley Thompson z Velké Británie. Postupně se přetahovali o světový rekord, což vyvrcholilo na OH v Los Angeles v r. 1984, kterou vyhrál Thompson a původně se na 1 bod přiblížil Hingsenovu světovému rekordu 8 798 bodů, ale po dodatečné opravě rekord vyrovnal a po následné změně bodovacích tabulek byl jeho přepočet ještě lepší: 8 847 bodů proti 8 832 Hingsena. V 90. letech se objevil snad největší talent desetiboje Američan Dan O'Brien. Na Letní olympijské hry v roce 1992 do Barcelony se však nekvalifikoval, protože na americké kvalifikaci neskočil základ v tyči. Dovolil tak vyhrát Čechovi Robertu Změlíkovi, který tímto neočekávaným triumfem začal zlatou éru českého desetiboje. Robert Změlík vyhrál barcelonskou olympiádu výkonem 8 611 bodů, když ještě lepšího bodového součtu 8 627 dosáhl před OH na mítinku v Götzisu. Dodnes také drží nejlepší světový výkon v exhibičním desetiboji, když během 1 hodiny nasbíral 7 897 bodů (ještě lepší byl později Roman Šebrle, který však lehce nestihl 60minutový limit). Dan O'Brien na závěr olympijské sezony alespoň vylepšil Thompsonův světový rekord na mítinku v Talence výkonem 8 891. Od té doby se už celkově nezlepšil, ačkoli se samostatně zlepšoval v jednotlivých disciplínách a součet jeho osobních rekordů přesáhl hranici 9500 bodů (9572 b.). Podařilo se mu však vyhrát třikrát po sobě titul mistra světa v letech 1991, 1993 a 1995 a především následující OH na domácí půdě v Atlantě v roce 1996. V Atlantě již soutěžil i Tomáš Dvořák, který výkonem 8 664 bodů obsadil 3. místo a vylepšil Změlíkův český rekord. Dále už následovaly jeho tři tituly mistra světa v letech 1997, 1999 a 2001 korunované navíc světovým rekordem 8 994 bodů při Evropském poháru v Praze na Strahově roku 1999, kterým senzačně o 103 bodů překonal Dana O'Briena. V té době však také soutěžil i další český vícebojař Roman Šebrle, který obsadil 2. místo na OH v Sydney 2000, kde měl Tomáš Dvořák zdravotní potíže, a olympijským vítězem se Šebrle stal v roce 2004 v Aténách (překonal olympijský rekord Daley Thompsona z roku 1984 výkonem 8 893 bodů). V roce 2007 získal Roman Šebrle i titul mistra světa v japonské Ósace. Navíc se nesmazatelně zapsal do dějin desetiboje historicky prvním překonáním hranice 9000 bodů o 26 bodů při mítinku v Götzisu v roce 2001. Výjimečnost Šebrleho podtrhuje i nejlepší průměr z 10 desetibojů - 8800; nebo největší počet desetibojů za 8000 - celkem 49 (z toho 20 za 8500). Součty osobních rekordů českých desetibojařů Dvořáka i Šebrleho dosahují hranice 9300 bodů. Za jednoho z možných následovníků Romana Šebrleho byl považován Američan Bryan Clay, který skončil na OH v Aténách druhý, stal se mistrem světa v roce 2005 a vyhrál olympiádu v Pekingu 2008. Hranici extratřídy 8800 se mu podařilo překonat již ve 24 letech, ostatním nejdříve až v 25, nejlepší výkony pak všichni přední vícebojaři dosáhli ve 26-27 letech. Clay má podle součtu osobních rekordů (9332 bodů) potenciál na překonání světového rekordu, statisticky nejlepší roky má však již i on za sebou. V současnosti jsou mladými hvězdami také další Američané Trey Hardee (vítěz MS 2009) a zejména halový světový rekordman v sedmiboji Ashton Eaton. Tomu se skutečně na americké kvalifikaci pro OH v Londýně 2012 podařilo o 13 bodů překonat 11 let starý světový rekord Šebrleho výkonem 9039 bodů, což pak korunoval i vítězstvím na OH v Londýně. Následovaly tituly mistra světa 2013 i 2015, kde posunul světový rekord o dalších 6 bodů na 9045. Závodění zakončil vítězstvím na OH 2016 v Riu vyrovnaným rekordem OH, počátkem roku 2017 totiž nečekaně oznámil ukončení kariéry.Také osobní rekordy Eatona již překonaly hranici 9.500 bodů dostupnou jen O'Brienovi. Nástupcem se tak jeví Francouz Kevin Mayer, který skončil v Riu druhý skvělým výkonem 8.834 a v halové sezoně 2017 už překonal Šebrleho evropský rekord v sedmiboji,v r. 2018 pak i světový rekord v desetiboji.", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší desetibojaři historie.", "content": "Následující tabulka je sestavena dle seznamu na stránkách IAAF.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj světového rekordu.", "content": "podle současných tabulek a po zavedení el.časomíry", "section_level": 1}, {"title": "Nejlepší desetibojařské výkony v jednotlivých disciplínách a jejich porovnání se světovými rekordy.", "content": "Celkový součet bodů za aktuální světové rekordy v jednotlivých desetibojařských disciplínách by byl 12 553. Celkové skóre za nejlepší výkony dosažené v rámci desetiboje by bylo 10 529. Sloupec \"Rozdíl\" ukazuje rozdíl v bodech a procentech mezi aktuálním světovým rekordem a nejlepším destibojařským výkonem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Desetiboj je dvoudenní kombinovaná lehkoatletická soutěžní disciplína skládající se 1. den 2. den: 1. den 2. den: 1. den 2. den: ", "tgt_summary": "The decathlon is a combined event in athletics consisting of ten track and field events. The word \"decathlon\" was formed, in analogy to the word \"pentathlon\", from Greek δέκα (\"déka\", meaning \"ten\") and ἄθλος (\"áthlos\", or ἄθλον, \"áthlon\", meaning \"contest\" or “prize”). Events are held over two consecutive days and the winners are determined by the combined performance in all. Performance is judged on a points system in each event, not by the position achieved. The decathlon is contested mainly by male athletes, while female athletes typically compete in the heptathlon. ", "id": 2335596} {"src_title": "Masakr v Nemmersdorfu", "tgt_title": "Nemmersdorf massacre", "src_document": [{"title": "Předcházející události.", "content": "Od září do listopadu 1944 probíhala na Východní frontě tzv. Baltická operace, která měla za cíl obsazení pobaltských států a především zajištění přístupu Rudé armádě k Baltskému moři. Útoky byly vedeny směrem na Rigu, Memmel (dnešní Klaipeda) a Talin a do 24. října 1944 byly všechny zmíněné přístavy pod ruskou kontrolou. Sovětům se dokonce podařilo poprvé od začátku války vstoupit na převálené území Německa. Bylo to 18. října 1944. Rudá armáda se při podzimní ofenzívě probila do jihovýchodní části Východního Pruska a postoupila do hloubky 60 km. Zde se nacházela řeka Angerapp, přes kterou mohly tanky přejet jen na jediném místě v širém okolí, a to přes betonový most v Nemmersdorfu. Německé orgány nařídily dne 20. října 1944 evakuaci vesnic východně od řeky, a tak se přes most valily davy uprchlíků. Byl to důvod, proč most nebyl včas vyhozen do povětří. Samotný Nemmersdorf byl zemědělskou vesnicí spadající správně pod Gumbinnen (dnešní Gusev). Jako většina tehdejšího Východního Pruska byl obýván německým obyvatelstvem, které čítalo v roce 1939 637 lidí. Při incidentu byla již většina místních evakuována, takže ve vsi byli převážně starší nebo nemajetní lidé a uprchlíci, kteří přešli most na poslední chvíli.", "section_level": 1}, {"title": "Masakr.", "content": "Dne 21. října 1944 se probil druhý prapor 25. gardové tankové brigády sovětské 11. gardové armády přes most ve vsi a vytvořil si předmostí na jejím západním břehu řeky. Wehrmacht se pokusil několikrát o protiútok, ale byl odražen sovětskými tanky a dělostřelectvem. Němci se tak rozhodli zničit most pomocí náletu. Sovětští vojáci se v rychlosti snažili ukrýt v místním improvizovaném bunkru, kde již ale bylo na 14 německých civilistů. Podle svědectví vyhnali vojáci civilisty ven z bunkru a z blízka všechny zastřelili. Co se dělo následných 48 hodin nikdo přesně neví. Ráno 23. října 1944 získal Wehrmacht kontrolu nad vesnicí zpět. Sověti před odchodem vyhodili betonový most do povětří.", "section_level": 1}, {"title": "Vyšetřování a nacistická propaganda.", "content": "Všichni mrtví byli kvůli teplu pohřbeni do hromadného hrobu. Za několik dní ale byla všechna těla kvůli vyšetřování exhumována. Němci po objevení mrtvých civilistů zorganizovali mezinárodní komisi, které měla celou událost vyšetřit. Do jejího čela byl dosazen Estonec Hjalmar Mäe a přizváni byli pozorovatelé z dalších neutrálních států, a to ze Španělska, Švédska a Švýcarska. Komise si vyslechla zprávu zdravotníků, podle kterých byly všechny oběti před smrtí znásilněny. Mezinárodní odezvu ale komise zařídit nedokázala. Nezávisle na vyšetřování využilo německé ministerstvo propagandy celou událost ve svůj prospěch a spustilo obrovskou mediální kampaň. Ve nacistických stranických novinách Völkischer Beobachter a filmovém týdeníku Deutsche Wochenschau začaly vycházet zprávy o desítkách mrtvých německých civilistech a o 50 zabitých neozbrojených válečných zajatcích z Francie a Belgie. Z Německa byli vysláni do Nemmersdorfu novináři, kteří se vraceli s hrůzostrašnými svědectvími. Podle nich bylo zavražděno na 72 civilistů. Všechny ženy ve věku od 8 do 84 let byly před smrtí znásilněny. Civilisté byli mučeni, křižováni na stěnách stodol a následně zastřeleni. Někteří měli být dokonce ubiti polními lopatami. Plátna kin a novin zaplavily fotky mrtvých dětí a znásilněných žen. Cílem celé kampaně bylo zfanatizovat německé vojáky v boji proti Sovětům a zvýšit počet dobrovolníků hlásících se do Volkssturmu (německé domobrany). I přes vyšší počet dobrovolníků se tížený výsledek nedostavil. Naopak ve Východním Prusku propukla panika, která zvedla vlnu uprchlíků mířících, co nejdál od blížící se fronty. Paradoxně tak byly přetíženy všechny dopravní uzly, které by jinak mohla používat armáda a zpomalil se přísun jednotek a materiálu na frontu.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné vyšetřování.", "content": "Po válce se vyšetřování ujal americký tribunál sídlící v Neu-Ulm. Však zprávy ohledně masakru již žily vlastním životem a svědectví byla silně ovlivněna německou propagandou. Tribunál tak k žádnému výsledku nedošel. Celý incident se stal v Západním Německu symbolem utrpení německého obyvatelstva z bývalých východních území. Ve Východním Německu byla celá událost tabuizována a prezentována jako čistá nacistická propaganda. Dodnes ruská strana odmítá jakoukoliv zodpovědnost za střelbu do civilistů v Nemmersdorfu. Objektivního posouzení se celá událost dočkala až po pádu SSSR a sjednocení Německa v 90. letech s přispěním německého historika Bernharda Fischea. Bylo prokázáno, že masakr byl využit nacistickou propagandou za účelem vyvolání civilního odporu proti postupující Rudé armádě. Taktéž bylo prokázáno, že fotky mrtvých pocházely z různých míst a ne jenom z Nemmersdorfu. Nikdy nebude zcela jasné, co se v Nemmersdorfu v říjnu 1944 stalo. Podle posledních výzkumů vojáci Rudé armády pravděpodobně zabili 14 německých civilistů před bunkrem, ale dalších zmiňovaných zvěrstev se nedopustili. Celá událost je ale i tak pro Němce velmi emotivní záležitostí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masakr v Nemmersdorfu byl masakr německého civilního obyvatelstva vojáky Rudé armády na konci druhé světové války ve vesnici Nemmersdorf v tehdejším Východním Prusku (dnes Majakovskoje v Kaliningradské oblasti). Není přesně známo, co se přesně ve vesnici stalo, ani kolik lidí bylo zavražděno. Celá situace byla ale využita německou propagandou pro vykreslení krutosti sovětských vojáků a pro mobilizování rezerv z civilního obyvatelstva k odporu před postupující Rudou armádou.", "tgt_summary": "The Nemmersdorf massacre was a civilian massacre perpetrated by Red Army soldiers in the late stages of World War II. Nemmersdorf (present-day Mayakovskoye, Kaliningrad Oblast) was one of the first pre-war ethnic German villages to fall to the advancing Red Army in World War II. On 21 October 1944, Soviet soldiers reportedly killed many German civilians as well as French and Belgian POWs.", "id": 1271313} {"src_title": "Epitaxe z molekulárních svazků", "tgt_title": "Molecular-beam epitaxy", "src_document": [{"title": "Metoda.", "content": "Epitaxe z molekulárních svazků probíhá ve vysokém vakuu (10 Pa). Nejdůležitějším rysem MBE je nízká rychlost ukládání materiálu, která umožňuje epitaxní růst. Nízká rychlost růstu ale vyžaduje úměrně vyšší vakuum, aby se dosáhlo stejných úrovní nečistot jako u jiných technik růstu. U MBE jsou zdrojové materiály v pevném stavu. Velice čisté prvky jako galium nebo arzén se zahřívají v uzavřených Knudsenových celách, dokud nezačnou pomalu sublimovat. Materiál v plynném skupenství poté kondenzuje na substrátu, kde mohou různé látky vzájemně reagovat. Například z galia a arzénu vzniká monokrystal arzenid galia (GaAs). Termín \"svazek\" v názvu metody znamená, že vypařované částice mezi sebou navzájem ani s žádnými jinými plyny ve vakuové komoře nereagují, dokud nedosáhnou substrátu. To je způsobeno dlouhými středními volnými drahami atomů. Během činnosti MBE se často používá metoda RHEED (Reflection High Energy Electron Diffraction) ke sledování růstu krystalických vrstev. Počítač ovládá závěrky před každou celou (pecí), čímž velice jemně ovlivňuje tloušťku každé vrstvy až na úroveň jedné atomární roviny. Dají se takto vyrábět složité struktury vrstev různých materiálů. Toto řízení umožnilo vyvinutí takových struktur, kde jsou elektrony uzavřeny v prostoru - jedná se o kvantové jámy nebo dokonce kvantové tečky. Takové vrstvy jsou nyní kritickou součástí mnoha moderních polovodičových zařízení jako jsou polovodičové lasery a LED diody. V situacích, kde je potřeba substrát chladit, se v růstové komoře udržuje vysoké vakuum soustavou kryogenních pump a kryopanelů, které jsou chlazeny tekutým dusíkem nebo studeným plynným dusíkem na teplotu blízkoku 77 kelvinům (-196 °C). Kryogenní teploty se ale chovají jako lapač na nečistoty ve vakuu, proto musí být stupeň vakua mnohonásobně vyšší, aby probíhalo ukládání materiálu na substrát. V jiných soustavách se vzorky, na které se rostou vrstvy, upevňují na otáčející se podložku, která se může v průběhu procesu ohřívat na několik stovek stupňů Celsia. Epitaxe z molekulárních svazků se také používá pro růst některých typů organických polovodičů. V tomto případě se na substrát místo atomů ukládají molekuly.", "section_level": 1}], "src_summary": "Epitaxe z molekulárních svazků (MBE) je jedna z několika metod pro růst tenkých vrstev krystalu na podložkách (substrátech). Tento fenomén byl zaznamenán na konci šedesátých let 20. století (1968) v laboratořích Bell Telephone Laboratories dvojicí J. R. Arthurem a J. J. LePorem. O rok později ho Alfredem Y. Cho doplnil o pozorování nově vzniklého povrchu.", "tgt_summary": "Molecular-beam epitaxy (MBE) is an epitaxy method for thin-film deposition of single crystals. The MBE process was noticed in the late 1970s at Bell Telephone Laboratories by J. R. Arthur and J. J. LePore. This phenomenon was subsequently observed and described in detail by Alfred Y. Cho. MBE is widely used in the manufacture of semiconductor devices, including transistors, and it is considered one of the fundamental tools for the development of nanotechnologies. MBE is used to fabricate diodes and MOSFETs (MOS field-effect transistors) at microwave frequencies, and to manufacture the lasers used to read optical discs (such as CDs and DVDs).", "id": 2473882} {"src_title": "Konrád III.", "tgt_title": "Conrad III of Germany", "src_document": [{"title": "Král římský.", "content": "Po smrti císaře Lothara III. († 1137), byl 7. března 1138 Konrád zvolen v Koblenzi římským králem. Volby se účastnil papežský legát Theodwin. O šest dní později byl Konrád v Cáchách korunován na krále a poté jím byl uznán několika jihoněmeckými knížaty. Jindřich Pyšný z rodu Welfů, vévoda saský a bavorský a zeť zesnulého císaře Lothara a jeho dědic, se volby nového krále nezúčastnil a Konráda odmítl uznat. Konrád reagoval odejmutím veškerých Jindřichových území. Vévodství saské udělil Albrechtu Medvědovi a vévodství bavorské Leopoldu IV., markraběti rakouskému. Jindřich Pyšný si však udržel loajalitu v odňatých zemích. Občanská válka, která poté vypukla, je považována za první válečný akt bojů mezi Welfy (italsky \"Guelfové\") a Ghibelliny, které později vypukly v Itálii. Po smrti Jindřicha Pyšného († 1139) boje v říši pokračovaly za účasti Jindřichova syna Jindřicha Lva a Welfa VI. V prosinci 1140 dobyl Konrád III. po dlouhém obléhání hrad Weinsberg. Král vydal rozkaz popravit všechny muže na hradě, současně však dovolil, aby všechny ženy mohly bez újmy odejít i se vším, co unesou na zádech. Ženy pak vynesly své muže z hradu na zádech. Král tomu svolil s odůvodněním, že králův rozkaz nesmí být porušen. V květnu 1142 uzavřel Konrád III. ve Frankfurtu smír s Jindřichem Lvem, kde uznal jeho nárok na Sasko. Roku 1146 podnikl vojenskou výpravu proti polským knížatům Boleslavu IV. Kadeřavému a Měšku III. Starému, jejímž cílem bylo dosadit zpět na seniorský stolec knížete Vladislava II. Vyhnance, který byl z Polska svými bratry vyhnán na jaře téhož roku. Vojsko se však ve Slezsku dostalo do problémů a nakonec byl Konrád nucen vyjednávat s oběma výše zmíněnými knížaty. Ti se zavázali odvádět říši nějaké poplatky a dostavit se na příští říšský sněm, hlavního cíle výpravy však dosaženo nebylo.", "section_level": 1}, {"title": "Účast na křížové výpravě.", "content": "V roce 1146 se německý král vydal na křížovou výpravu do Svaté země. Jeho účast se však nesetkala s velkým nadšením papeže, protože spíše potřeboval krále jako svého mocného spojence v Itálii. Konrád však roku 1147 odešel a v jeho vojsku byly zastoupeny také oddíly velmožů z českých zemí v čele s knížetem Vladislavem II. Výprava postupovala přes území Uherska do Konstantinopole, kde setkala s francouzskou částí výpravy krále Ludvíka VII. Mezi Konrádem a Ludvíkem, jakož i mezi německými a francouzskými prostými vojáky a rytíři panovala značná nevraživost. Konrád s Ludvíkem postup výpravy nekoordinoval a vyrazil v polovině října 1147 ve stopách první křížové výpravy do Anatolie. Nic nedbal rad svého švagra, byzantského císaře Manuela I., aby táhl podél pobřeží, kde jej byzantské loďstvo mohlo zásobovat. Turecká vojska však u Dorylea německou armádu přepadla a téměř celou zničila. Konrád se jen s malým zlomkem armády vrátil zpět k Nikáii. Tam byl nucen se pokořit před Ludvíkem VII., který dorazil později, a prosit ho, aby se on i téměř vyhlazená výprava mohla připojit k Francouzům. Ludvík Konráda vyslyšel a nadále oba králové postupovali společně podél pobřeží. V Efesu Konrád onemocněl a vrátil se do Konstantinopole. K výpravě se připojil mnohem později. Zúčastnil se až koncilu výpravy v Akkonu s Ludvíkem VII. a nezletilým jeruzalémským králem Balduinem III. Výprava poté vytáhla na Damašek, ale skončila naprostou katastrofou. Konrád po návratu do Palestiny ještě měsíc v Jeruzalémě pobyl, pak však odplul do Konstantinopole, kde jej švagr Manuel pozval na Vánoce. Jejich spojenectví bylo potvrzeno svatbou Manuelovy neteře Theodory a Konrádova nevlastního bratra Jindřicha Jasomirgotta (tehdy bavorského, později rakouského vévody).", "section_level": 1}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "V roce 1149 byl již Konrád opět v Německu a o rok později společně se svým synem Jindřichem Berengarským porazili v bitvě u Flochbergu Welfa VI. a jeho syna Welfa VII. O rok později Jindřich Berengarský zemřel (3 roky byl spoluvládcem svého otce) a v něm i dědic německé královské koruny. V roce 1152 byl uzavřen mezi Štaufy a Welfy mír a v míru tak bylo zajištěno nástupnictví Štaufů v podobě Konrádova synovce Fridricha Barbarossy. Toho začátkem roku 1152 těžce nemocný Konrád III. v přítomnosti biskupa z Bamberku ustanovil svým nástupcem, když mu dal přednost před svým tehdy šestiletým synem Fridrichem. Po smrti Konráda byl Fridrich Barbarossa o několik týdnů později v Kolíně skutečně římským králem zvolen, zatímco mladý Konrádův syn byl jmenován vévodou švábským.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Konrád byl ženatý dvakrát: s první manželkou Gertrudou z Komburgu (†1130/31) (∞ okolo 1115) měl Konrád tři dcery: s druhou manželkou Gertrudou ze Sulzbachu (†1146) (∞ okolo 1135) měl Konrád dva syny:", "section_level": 1}], "src_summary": "Konrád III. Štaufský (1093 – 15. února 1152 Bamberg) byl první římský král (1138–1152) z rodu Štaufů, syn Fridricha I. Švábského a Anežky, dcery římského císaře Jindřicha IV. z dynastie sálské. Roku 1116 získal titul vévody franckého. Konrád III. nebyl nikdy korunován římským císařem a pokračoval tak ve stylu římských králů.", "tgt_summary": "Conrad III (; ; 1093 or 1094 – 15 February 1152) of the Hohenstaufen dynasty was from 1116 to 1120 Duke of Franconia, from 1127 to 1135 anti-king of his predecessor King Lothair III and from 1138 until his death in 1152 King in the Holy Roman Empire. He was the son of Duke Frederick I of Swabia and Agnes, a daughter of the Salian Emperor Henry IV.", "id": 2034357} {"src_title": "Johann Palisa", "tgt_title": "Johann Palisa", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn obchodníkovi s obilím Františkovi Palisovi a jeho manželce Kateřině. Maturitu úspěšně složil v roce 1866 na opavském gymnáziu, kde se již projevily jeho matematické schopnosti. Během studií matematiky a astronomie na vídeňské univerzitě vypomáhal na vídeňské hvězdárně Karlu von Littovi, Edmundu Weisovi, kteří jej spolu s ředitelem hvězdárny Theodorem von Oppolzerem uznávali a obdivovali. Všichni jmenovaní byli nápomocni jeho kariéře a jejich ženské protějšky a dcery připomenul v názvech jím objevených planetek: Augusty, Agathy, Klotildy, Adelindy, Irenaey, Anny, Coelestiny. Díky svým příznivcům se stal v roce 1870 asistentem vídeňské hvězdárny. O rok později nastoupil místo astronoma na hvězdárně ve švýcarské Ženevě, ale záhy na doporučení zmíněného E. Weise roku 1872 přijal místo vedoucího hvězdárny v chorvatské Pule. V rámci jeho pobytu bylo hlavní náplní starat se o lodní chronometr. Na hvězdárně se ještě nacházel skromný patnácticentimetrový refraktor, se kterým brzy dokázal objevit své první planetky. Stal se prvním astronomem, kterému se podařilo objevit více než 50 planetek. Mezi jeho zájmy, kromě astronomie patřila i cyklistika, ve které se stal dokonce předsedou Klubu vídeňských mužů-jezdců. S první manželkou, která zemřela v roce 1901, vychoval sedm dětí, z nichž čtyři přežily svého otce. Podruhé se oženil v roce 1902. Zemřel na infarkt a byl pochován na centrálním hřbitově ve Vídni.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Na rozdíl od jiných badatelů mu více záleželo na zajištění a spolehlivém určení dráhy nově nalezených nebeských těles, neboť mnoho z nich bylo ztraceno ještě předtím, než se podařilo zjistit parametry oběžné dráhy. Ve Vídni pořádal řadu přednášek i mimo univerzitu a to ve Spolku pro šíření vědeckých poznatků, ve vědeckém klubu, v lidových vysokoškolských kurzech. Přednášel např. o tom, jak se určuje čas, nebo o dalekohledu a jeho vývoji. V roce 1880 se J. Palisa vzdal vedoucího místa v Pule a přijal místo prvního adjunkta na Vídeňské univerzitní hvězdárně, kde se nacházel 68centimetrový refraktor, tehdy největší na světě. Zde lokalizoval hlavní pás planetek, ve kterém obíhá většina planetek, ve vzdálenosti 2,2 až 3,6 astronomických jednotek a našel několik drah sahajících až k Marsu. Společně s Maxem Wolfem v Heidelbergu vytvořil mimo jiné první hvězdný atlas pro hledání a identifikaci, ale také pro potřeby astrofyziky. Později vznikly fotografické Wolf-Palisovy hvězdné mapy na 210 listech. J. Palisa zkoumal i Měsíc a Slunce, např. na expedici v roce 1883 za zatměním Slunce na Tahiti, a zabýval se též hledáním hypotetické planety Vulcanus, která se měla nacházet v blízkosti Slunce. Editoval dva hvězdné katalogy se 4700 přesnými polohami hvězd, které se staly důležitým základem pro zajištění drah planetek, za což obdržel v roce 1906 cenu Pařížské akademie. Kromě planetek pozoroval i meteory. Zabýval se i časovými pásy a zasadil se o zavedení středoevropského času v občanském životě. První Palisou objevená planetka nese jméno (136) Austria (latinský název Rakouska) a je to také vůbec první planetka objevená z území tehdejšího Rakouska-Uherska. Názvy planetek (255) Oppavia (latinský název Opavy) a (257) Silesia (latinský název Slezska) odkazují na Palisovo rodiště. Dvě z Palisových planetek byly navštíveny kosmickými sondami: (253) Mathilde sondou NEAR roku 1997 a (243) Ida sondou Galileo v roce 1993.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Byl významným rodákem Opavy, proto bychom se s jeho jménem mohli setkat např. na naučné cyklostezce po Opavsku, na pamětní desce na Horním náměstí v Opavě. Jelikož působil hlavně ve Vídni, má i u zdejšího planetária pamětní desku. V tomto městě byl i pohřben na čestném místě centrálního hřbitova. Dále byly po něm pojmenovány: Významná ocenění:", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Palisa (7. prosince 1848, Opava – 2. května 1925, Vídeň) byl rakouský astronom slezského původu, jenž vešel ve známost díky objevení 122 planetek a také díky vydání hvězdných map.", "tgt_summary": "Johann Palisa (December 6, 1848 – May 2, 1925) was an Austrian astronomer, born in Troppau, Austrian Silesia, now Czech Republic. He was a prolific discoverer of asteroids, discovering 122 in all, from 136 Austria in 1874 to 1073 Gellivara in 1923. Some of his notable discoveries include 153 Hilda, 216 Kleopatra, 243 Ida, 253 Mathilde, 324 Bamberga, and the near-Earth asteroid 719 Albert. Palisa made his discoveries without the aid of photography, and he remains the most successful visual (non-photographic) asteroid discoverer of all time. He was awarded the Valz Prize from the French Academy of Sciences in 1906. The asteroid 914 Palisana, discovered by Max Wolf in 1919, and the lunar crater \"Palisa\" were named in his honour.", "id": 2066313} {"src_title": "Hadždž", "tgt_title": "Hajj", "src_document": [{"title": "Cíl a původ pouti.", "content": "Cílem pouti muslimů je město Mekka v Hidžázu v Saúdské Arábii, především pak tamější svatyně Ka'ba. Mekka je pro muslimy posvátným místem, právě zde se narodil a začal působit prorok Mohamed (asi 570–632). Poté, co byl vystaven odmítnutí a pronásledování mekkánských kmenů (včetně vlastního kmene Kurajšovců), rozhodl se roku 622 odejít do Medíny (hidžra). Pobyt Mohameda v Medíně je označován jako medínské období. Až v této době Mohamed nakázal svým stoupencům povinnou pouť ke Ka'bě, kterou považoval za svaté místo. Ka'ba byla tradičním sídlem arabských bohů jako byli Hubal, al-Lát, al-Uzzá nebo Manát a pouť k ní se konala již v předislámské Arábii. Podle tehdy vznikající islámské tradice Ka'bu vystavěl Adam poté, co jej Bůh vyhnal z ráje. Když nastala potopa, Ka'ba měla být vzata do nebe a znovu vystavěna Ibrahímem (biblický Abrahám) a Ismá'ílem (Izmael). Ke svatyni se vztahuje i další legenda: když Ibrahím zapudil Hádžar (biblická Hagar) a jejího syna Ismá'ílíja do pouště, Ismá'íl po nějakém čase bloudění dostal žízeň. Hádžar se vydala hledat vodu, avšak nemohla ji najít a až anděl Džibríl (Gabriel) ji dovedl k prameni Zamzam, nad kterým později Ibrahím s Ismá'ílem postavili svatostánek. Dnes se pramen nachází v blízkosti Ka'by a muslimy je považován za posvátný. Ka'ba, nacházející se na dvoře mešity Al-Masdžid al-Harám, zvané též „Velká mešita“, je přibližně 15 metrů vysoká, 12 metrů dlouhá a 10 metrů široká kamenná stavba. Celá bývá pokryta brokátovou látkou zvanou kiswa, zdobenou různými kaligrafickými nápisy, zejména verši z koránu. Před každoroční poutí se kiswa mění za novou, stará se rozstříhá a rozdá poutníkům. V Ka'bě je uložen Černý kámen, který byl předmětem uctívání již v předislámské Arábii a dnes se jedná o nejsvětější islámskou relikvii. Ve středověku byl rozbit na několik kusů a nyní je spojen pomocí stříbrného rámu. Jedná se patrně o bazalt či meteorit. Podle lidového vyprávění byl kámen nejdříve bílý, avšak zčernal následkem hříchů muslimů, kteří se mu přichází klanět. Mohamedova myšlenka pouti ke Ka'bě byla ovlivněna pohanskými kulty, dále pak křesťanstvím i židovstvím. V koránu je povinnost muslima vykonat hadždž zakotvena v druhé súře ve verši 97:", "section_level": 1}, {"title": "Poutníci.", "content": "Povinnost vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky má každý muslim bez rozdílu společenského postavení či pohlaví. Muslim, který se rozhodne hadždž vykonat, by měl mít dostatek financí na celou dobu pouti a zároveň by se měl postarat o zajištění osob, které jsou na něm závislé, a úhradu případných dluhů po dobu své nepřítomnosti. Pokud je muslim nemocný a má dostatek finančních prostředků, může za sebe do Mekky vyslat zástupce, případně to může stanovit v závěti a dědic je povinen tuto službu zemřelému prokázat. Za zesnulého muslima může pouť vykonat jeho dítě, které opět smí někomu zaplatit, aby vykonal hadždž za něj. Pouť nemusí vykonávat ten muslim, který cítí, že by poutí riskoval svůj život. Hadždže se účastní jen muslimové, nemuslimům není vstup do Mekky povolen. Podle šaríi se pouti nemusí účastnit tělesně postižení lidé. Nebývá však výjimkou, že se pouti účastní muslimové s trvalým postižením, nevidomí či těžce nemocní.", "section_level": 1}, {"title": "Poutní rituál.", "content": "Samotná pouť se koná v měsíci dhú'l-hidždža přibližně mezi 7.–12. dnem. Jelikož je islámský kalendář lunární, pouť začíná vzhledem ke gregoriánskému kalendáři vždy o 11–12 dní dříve než předešlý rok.", "section_level": 1}, {"title": "Cesta k Mekce.", "content": "Vstupní branou k Mekce je město Džidda, kde se nachází letiště. Odtud se muslimové přepravují většinou pomocí autobusů do Mekky. Každoroční obrovské nápory poutníků způsobily, že mezi Mekkou a Džiddou bylo třeba vystavět dálnici a vysokorychlostní železnici. Mekka a oblast ve vzdálenosti asi 5–30 kilometrů okolo ní tvoří tzv. posvátný okrsek (arabsky \"haram\"). Před vstupem do něj se poutníci zastaví na určeném místě, kde se omyjí, ostříhají si nehty a muži si holí hlavu. Poté si mužská část poutníků oblékne šat zvaný ihrám, který se skládá ze dvou kusů bílé bezešvé látky. První díl si ovinou kolem boků a druhý přehodí přes levé rameno a na pravé straně jej zavážou na uzel. Ženy si oblékají dlouhá, taktéž bílá roucha, jež zahalují i hlavu. Jakmile poutník vykoná tyto rituální úkony, dostává se do stavu označovaného \"ihrám\" – „zasvěcení“. Během něj se muslimové musí zdržet pohlavního styku, je jim zakázáno se česat, stříhat si vlasy, vousy, ochlupení a nehty, vonět se voňavkami, nosit drahé šperky, prolévat krev, lovit zvěř a trhat rostliny. Těsně před vstupem do haramu jsou poutníci kontrolováni, zda mají pas se zvláštním poutnickým vízem. Již na cestě k Mekkce poutníci recitují formuli zvanou talbija. Ta zní: \"Labbajka, Alláhumma, labbajka, lá šaríka laka, labbajka, inna'l-hamda wa'n-ni'mata laka, wa'l-madh, lá šaríka laka, Alláhumma, labbajka!\" (v překladu „Tobě k službám zde stojím, Bože, tobě k službám. Nemáš sobě rovného, Tobě budiž chvála, milost a sláva, nemáš sobě rovného.“) Talbija bývá často provolávána i ve zkrácené podobě \"Labbajka, Alláhumma, labbajka!\" („Tobě k službám, Bože, tobě k službám!“). Kvůli organizaci poutě a dodržení jednotlivých rituálů jsou poutníci shromažďování podle národností do jednotlivých skupin a řídí se pokyny průvodců nazývaných šejchové, dalílové či mutawwifové, kteří mají za úkol poutníky organizovat a napomoci jim při dodržování správného postupu jednotlivých rituálů.", "section_level": 2}, {"title": "Umra.", "content": "Osmým dnem měsíce dhú'l-hidždža začínají rituální úkony v Mekce. Nejdříve poutníci vykonávají tawáf, rituál sestávající ze sedmerého obcházení Ka'by proti směru hodinových ručiček. Tak to prý dělali vyznavači jedinosti Boží (hanífové) před příchodem Mohameda a tak to měl dělat i sám Prorok. Při obcházení Ka'by se muslimové snaží políbit Černý kámen nebo se jej aspoň dotknout, třeba jen hůlkou. Dotknout se kamene nepatří mezi povinnosti muslima, je to čin individuální zbožnosti. Po rituálu obcházení Ka'by se poutníci dvakrát pomodlí čelem k místu mezi vchodem Ka'by a Černým kamenem, které se nazývá multazam, a pijí vodu z pramene Zamzam. Poté následuje běh či chůze mezi pahorky Safá a Marwá, které jsou od sebe vzdáleny asi 700 metrů. Během putování mezi pahorky muslimové nahlas pronášejí verše koránu. Tento úkon, který se nazývá sa'j, symbolizuje Hádžařino zmatené běhání pouští, během kterého se snažila najít vodu pro svého syna Ismá'íla. Po skončení těchto rituálů se většina poutníků odebere do údolí Miná, kde přečká noc v bílých stanech. Obcházení Ka'by a běh mezi dvěma pahorky tvoří tzv. malou pouť zvanou umra. Tu lze vykonat i mimo určená data jakožto záslužný zbožný čin, na rozdíl od hadždže (tzn. „velké pouti“), který lze vykonat jen v předepsané dny v roce. Muslimové, kteří přijeli vykonat jen umru, odloží po jejím skončení poutní šat, čímž vystoupí ze stavu ihrámu a odeberou se domů nebo navštěvují další svatá místa, jako je Mohamedova hrobka v Medíně. Umru často vykonávají muslimští politici, kteří navštíví Saúdskou Arábii, aby tak dali veřejně najevo svou zbožnost.", "section_level": 2}, {"title": "Arafát.", "content": "Hlavní obřady samotného hadždže začínají 7. dne měsíce dhú'l-hidždža promluvou (chutba) v mešitě Masdžid al-Haram a slavnostní večeří. Při promluvě má hlavní slovo chatíb, který hovoří o Mohamedovi, o významu hadždže a zejména seznamuje poutníky s programem pouti. Další den se poutníci dostaví do oblasti Miná, kde stráví celý den rozjímáním a v modlitbách. Devátého dne ráno se muslimové odeberou na planinu Arafát k rituálnímu stání. Arafát je podle islámské tradice místem, kde došlo k opětovnému shledání Adama a Evy po jejich vyhnání z ráje, také je to místo loučení Mohameda s obcí věřících v roce 632. Rituál na Arafátu začíná polední modlitbou a pokračuje stáním až do západu slunce, během kterého se poutníci modlí a prosí Alláha o slitování, což bývá považováno za jakousi obdobu soudného dne. Jestliže poutník tento rituál zmešká, je celá jeho pouť neplatná. Obřad stání na Arafátu bývá považován za jeden z vrcholů celého hadždže. Po skončení modliteb se poutníci přemístí (běží) do Muzdalify, kde pokračují v modlitbách a v jejímž okolí stráví noc. Korán popisuje sestup z Arafátu takto:", "section_level": 2}, {"title": "Svátek obětování.", "content": "Vyvrcholení hadždže nastává desátého dne, kdy muslimové v údolí Miná symbolicky kamenují satana a obětují Alláhu zvíře. Tento den je označován „Svátek obětování“ (Íd al-adhá) nebo „Velký svátek“ (Al-íd al-kabír) a slaví jej muslimové po celém světě modlitbou salát a zvířecí obětí. Oběť se provádí v Miná na památku Ibrahímovy oběti berana. Zpravidla muslimové obětují kozy nebo ovce, bohatí v minulosti obětovávali i velbloudy. Obětované zvíře musí být usmrceno předepsaným způsobem tak, aby se jeho maso nepokládalo za rituálně nečisté. Obětované zvíře se natočí hlavou ke Ka'bě (qibla), muslim provádějící oběť pak pronese formuli \"Alláhu akbar\" („Bůh je převeliký“) a prořízne zvířeti krční tepnu. Nechá zvíře vykrvácet a poté jej rozporcuje. Korán zdůrazňuje, že Bůh si oběť přímo nevyžaduje ani ji nechce pro sebe; oběť má být důkazem zbožnosti muslima. Také proto je pak maso obětovaných zvířat prodáváno či rozdáváno chudým. V minulosti platilo, že zvíře by měl obětovat každý muslim. Avšak když postupem času začalo přibývat poutníků, počet obětovaných zvířat nabral obrovských rozměrů a veškeré maso z nich nebylo možno efektivně zpracovat. Proto v průběhu osmdesátých let islámské právní autority vydaly prohlášení, že oběti se mohou provádět kolektivně, tj. jedno zvíře pro větší skupinu lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Kamenování satana.", "content": "Ještě téhož den, 10. dhú'l-hidždža, poutníci nasbírají sedm kamínků (pokud možno ještě při pobytu v Muzdalifě), se kterými přijdou do údolí Miná, aby jimi symbolicky hodili po satanovi. Satana v minulosti představovaly tři kamenné pilíře (džamry), avšak po mnoha tragédiích, které během tohoto rituálu vedly k ušlapání mnoha set poutníků, byly na příkaz vlády Saúdské Arábie malé sloupy nahrazeny třemi zdmi dlouhými dvacet šest metrů, čímž se poutníkům zvětšil prostor pro vrhání kamenů. Kamenování se provádí z mostu Džamarat, který muslimům umožňuje házet kameny z více úrovní. Most byl postaven v roce 1963 a nejdříve umožňoval poutníkům házet kameny na kamenné pilíře jen z jedné úrovně. V roce 2006 se započalo s jeho rozsáhlou přestavbou, během hadždže v roce 2007 byly přístupné již tři úrovně z plánovaných čtyř. Most měl být dokončen v roce 2008, v současné době je však stále ve výstavbě. První den (tj. ještě v den Svátku obětování) poutníci kamenují jen tu nejvyšší ze zdí. Hodí po ní sedm kamínků, které se na zeď mají házet jeden po druhém, hodit najednou více kamenů je pořád chápáno jako jeden hod, což se považuje za chybu. Kamenování pokračuje i další dny, kdy se však kamenují všechny tři džamry, každá vždy po sedmi kamenech. Pokud poutník zůstane v Mekce až do úplného konce hadždže, vyčerpá tak všech sedmdesát kamenů. Muslimové mohou hodit kameny za libovolný počet ostatních muslimů, kteří kamenování nemohou vykonat sami. Symbolické kamenování má připomínat počínání Ibrahíma, jenž v těchto místech zahnal kameny satana, který ho pokoušel, aby neuposlechl božího příkazu a neobětoval svého syna Isma'íla.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr pouti.", "content": "Po skončení těchto rituálů bývá zvykem, že se muslimové v Mekce zdrží ještě tři dny. Během této doby se věnují různým činnostem – suší maso obětovaných zvířat, znovu kamenují satana apod. Po uplynutí tří dnů celý hadždž definitivně končí. Muslimové před odchodem ještě naposledy obejdou Ka'bu a někteří se vydají k Mohamedově hrobce do Medíny. I když návštěva Mohamedova hrobu není povinností muslima, je považována za významnou a záslužnou. Pouti do Mekky se účastní i muslimové z České republiky, v roce 2006 se jednalo přibližně o dvě desítky, stejně jako v roce předchozím. V roce 2008 bylo podle zpráv Islámské nadace vydáno 75 poutnických víz pro poutníky z Česka.", "section_level": 2}, {"title": "Tragické události a jejich důsledky.", "content": "Pouti se každoročně účastní okolo dvou milionů osob (v roce 2008 se jednalo o 1 729 841 ze 178 zemí). Kvůli takovému množství poutníků přijímají saúdskoarabské úřady mimořádná logistická, zdravotnická i bezpečnostní opatření, která by měla zabránit nehodám, případným teroristickým útokům či epidemiím. Z bezpečnostního hlediska bývá nejrizikovější kamenování satana v Miná, během kterého se na malém prostoru ocitá obrovské množství osob, což v minulosti již mnohokrát vedlo k ušlapání stovek poutníků. Proto byl rozšířen most, který vede k pilířům, a byly vybudovány dva nouzové východy z údolí Miná. Poutníkům též bylo povoleno zahájit rituál kamenování ihned po půlnoci, tedy ještě před sérií ranních modliteb. Kvůli zajištění bezpečnosti jsou v Mekce přítomny desetitisíce policistů i vojáků, v roce 2007 jich bylo přítomno přibližně 60 000. Snaha Saúdské Arábie zvládnout obrovské davy poutníků vedla k zavedení kvót, které určují, jaký počet muslimů z jednotlivých zemí se může na pouť vydat. Jedna z největších tragédií během hadždže nastala v roce 1987, kdy saúdskoarabští vojáci zasahovali proti íránským poutníkům, kteří během hadždže pořádali demonstraci proti Spojeným státům. Při zásahu zemřelo více než 400 lidí. Vůbec největší tragédie co do počtu obětí nastala o tři roky později, kdy bylo během kamenování satana ušlapáno až 1426 muslimů. V roce 2006 přišlo při stejné události o život 362 poutníků, přičemž incidentu předcházelo zřícení jednoho z hotelů v Mekce, pod jehož troskami zahynulo přes sedmdesát ubytovaných poutníků. Neštěstí v roce 2006 vedlo ke zpřísnění kontroly příchozích poutníků, zejména jejich vstupního povolení.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální rozměr.", "content": "Mekka je duchovním i historickým centrem islámu a tudíž i muslimů. Hadždž jakožto znak muslimské jednoty hrál v dějinách islámu trvale významnou úlohu. Mimo jiné dává muslimům poznat oblast působení proroka Mohameda a potvrzuje jejich přináležitost k Bohu. Obrovské množství muslimů přichází do Mekky za stejným cílem. Jsou oděni ve stejný šat, který stírá sociální rozdíly mezi nimi – v době hadždže jsou si všichni poutníci rovni. Organizátoři poutě kladou důraz na to, aby mezi muslimy v době pouti nevznikaly nepřátelské nálady způsobené příslušností k odlišným směrům islámu – pouti se účastní jak sunnité, tak ší'ité. Ministr vnitra Saúdské Arábie Nadžíf ibn Abdal Azíz k tomu řekl: „Pouť není místem na vytahování politických hesel nebo sloganů, které muslimy rozdělují.“ V roce 2007 saúdskoarabský sunnitský král Abdalláh vůbec poprvé pozval na pouť ší'itského prezidenta Íránu Mahmúda Ahmadínežáda, který pozvání přijal.i Tomu, kdo hadždž vykoná, náleží čestný titul hádždž či hádždží, který smí používat před svým jménem. Tento titul se však používá i k uctivému oslovení staršího člověka bez ohledu na to, zda někdy hadždž vykonal. Vůbec prvním hadžim se podle islámské tradice stal sám Ibráhím. Vykonavatel pouti se těší ve svém muslimském okolí úctě, v některých oblastech jako v Egyptě je zvykem, že si poutníci či jejich rodinní příslušníci nechávají namalovat na průčelí domů různá vyobrazení z pouti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hadždž (: حجِّ) je arabský výraz pro pouť do Mekky, jeden z pěti pilířů islámu. Mekka a tamní svatyně Ka'ba patří k nejposvátnějším islámským místům. Pouť do Mekky, která má svůj původ již v předislámské Arábii, by měl alespoň jednou za život vykonat každý muslim, který je toho fyzicky schopen a má k tomu dostatek finančních prostředků. Muslimovi, který celý rituál pouti absolvuje, náleží čestný titul \"hadži (hádždží)\". ", "tgt_summary": "Banknotes of the euro, the currency of the euro area and institutions, have been in circulation since the first series (also called \"ES1\") was issued in 2002. They are issued by the national central banks of the Eurosystem or the European Central Bank. In 1999 the euro was introduced virtually, and in 2002 notes and coins began to circulate. The euro rapidly took over from the former national currencies and slowly expanded around the European Union. ", "id": 2357920} {"src_title": "Chan Chan", "tgt_title": "Chan Chan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Toto první předkolumbovské město založil podle legendy bůh Naymlap, přicházející z oceánu. Kdysi bylo pokryto zlatem a překrásně zdobené. Chan Chan bylo vybudováno neznámým národem kolem roku 900 n. l. Poté přibližně kolem roku 1300 n. l. se stalo hlavním městem říše Čimú. Ta se rozpínala podél pobřeží Peru až na úroveň Ekvádoru s rozlohou více než 1000 km2. Největší rozkvět můžeme pozorovat v 15. století, těsně před vpádem Inků, kteří začali s dobýváním říše Čimú po roce 1470. Před sedmi sty lety bychom toto město zařadili mezi jedno z největších na světě.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Město se rozkládá na 20 km2, přičemž jeho střed pokrývá 6 km2. Je rozděleno na devět okrsků, obehnaných zdmi s devíti velkými citadelami. V každém komplexu byly obytné čtvrti, zahrady, nádrže a cesty. Zdi citadel dosahují výšky až 10 m a jsou postaveny z nepálených cihel. Tyto zdi byly bohatě zdobené, sloužily k obraně a jako větrolamy a izolace. V létě udržovaly chlad a v zimě teplo. Na střechách staveb jsou pravidelné otvory, jimiž prochází vítr a fungují tak jako klimatizace. Zdobení na zdech je tvořeno obrazy jejich bohů, mezi nimiž najdeme i ryby, pelikány a jiné mořské ptáky. Nechybí zde ani geometrické vzory.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura Čimú.", "content": "Zajímavé je, že každá z citadel patřila jinému vládci, přičemž všechny poukazují na zajímavé zvyky původní kultury. Ve zvyku panovníka totiž bylo, že po své smrti si s sebou do hrobu odnese všechen svůj majetek i služebnictvo. Pouze jejich právoplatné manželky mohly dožít. Proto zde neexistovalo žádné dědictví. Z dochovaný motivů na zdech je patrné, že lidé Čimú uctívali přírodu, především vodu. Život jejich kultury byl závislý na plodech moře a zemědělství, kde využívali důmyslné vodní kanály k samozavlažování.", "section_level": 1}, {"title": "Současný stav.", "content": "Díky nepáleným cihlám, ze kterých je město postaveno, je většina staveb značně poničena přívalovými dešti a tornády tzv. El Niño. Obyvatelé si tyto jevy spojovali a hněvem bohů, což je přimělo k opuštění řady sídel. Tyto katastrofy lze dodnes rozeznat v sedimentech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chan Chan je archeologická lokalita v Peru pokrývající plochu okolo 20 km2. Na této ploše se nacházejí pozůstatky jednoho z nejvýznamnějších center předkolumbovské Ameriky, bývalé metropole království Chimu. Lokalita se nachází u pobřeží Tichého oceánu mezi obcí Huanchaco a městem Trujillo v regionu La Libertad na severozápadě Peru. Od roku 1986 je Chan Chan zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO i na seznamu světového dědictví v ohrožení. Pokračující eroze totiž vážně ohrožuje celou lokalitu.", "tgt_summary": "Chan Chan was the largest city of the pre-Columbian era in South America. It is now an archaeological site in La Libertad Region west of Trujillo, Peru. ", "id": 1424243} {"src_title": "Umar ibn al-Chattáb", "tgt_title": "Umar", "src_document": [{"title": "Přítel Mohamedův, rádce Abú Bakra.", "content": "Umar ibn al-Chattáb patřil zpočátku k prorokovým odpůrcům, na jeho stranu se ale přidal už za Mohamedova působení v Mekce. Po prorokově smrti to byl právě Umar kdo se rozhodným vystoupením postaral o zvolení svého přítele Abú Bakra prvním chalífou. On a Abú Ubajda byli pak také nejbližšími chalífovými rádci. Před svou smrtí žádal Abú Bakr, aby za jeho nástupce byl zvolen Umar a tato volba také bez obtíží proběhla.", "section_level": 1}, {"title": "Chalífa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výboje.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Válka s byzantskou říší.", "content": "Umar pokračoval po svém nástupu v politice vojenských výbojů svého předchůdce. V bitvě u řeky Jarmúku porazila 20. srpna 636 jeho vojska vedená Chálidem ibn al-Valídem početně silnější byzantskou armádu a definitivně ovládla Palestinu a Sýrii. Opevněná města byla postupně dobývána v letech 636 a 637, Jeruzalém se vzdal v roce 638 a Caesarea Maritima v roce 640. Koncem roku 639 vytáhlo vojsko které vedl Amr ibn al-Ás proti Egyptu. V červenci 640 porazili Byzantince u Heliopole, poté oblehli a v dubnu 641 dobyli pevnost Bábiljún na východním břehu Nilu. Amr se svým vojskem pokračoval na Alexandrii. Ta se mu vzdala v druhé polovině roku 642. Během následující zimy pak Arabové obsadili celé egyptské pobřeží. Vyčištění průplavu mezi Nilem a Rudým mořem umožnilo dopravovat obilí z Egypta přímo do přístavů v Hidžázu.", "section_level": 3}, {"title": "Porážka sásánovské říše.", "content": "Vítězství v Sýrii a Palestině dovolila větší nasazení vojenských sil proti sásánovské říši. Chalífa jmenoval nového vojenského velitele Sa‘ d ibn Abí Vakáse. Ten s využitím zkušeností Muthanny, který vedl první arabský vpád v roce 633, vtrhl se svými vojsky roku 637 do Mezopotámie a obsadil ji včetně Ktésifóntu, sídelního města Sásánovců. Série vítězných bitev byla završena v roce 641 bitvou u Nehávandu. Muslimové obsadili Írán, kde jim ještě po nějakou dobu odolávala opevněná města a nepřístupné horské oblasti. Poslední Sásánovec Jazdkart III. byl definitivně poražen za Umarova nástupce Utmána ibn Affána.", "section_level": 3}, {"title": "Organizátor říše.", "content": "Na zvětšujících se územích která chalífát dobyl a okupoval se brzy začali usazovat přistěhovalci především z jihu tehdy přelidněného Arabského poloostrova. To si vyžádalo také rozsáhlé organizační změny ve správě státu. Při své cestě do Sýrie vyhlásil chalífa v Džábiji roku 638 svá rozhodnutí která měla upravit poměry v nových provinciích. V Sýrii, Iráku a Egyptě byli vojenští velitelé nahrazeni místodržícími, kteří zastupovali chalífu nejen ve věcech vojenských, ale i náboženských a soudních. V právních otázkách jim radili kádí. Umarovým záměrem nebylo obracet místní obyvatelstvo na islám. Starší náboženství byla tolerována, s výjimkou území Arabského poloostrova odkud byli židé a křesťané vypovězeni. Z muslimů měla vzniknout vládnoucí vrstva, která by ovládala dobytá území a pokračovala ve výbojích. Kočovní Arabové uvyklí životu ve stepi špatně snášeli život ve městech, usazovali se proto v táborech na rozhraní stepi a kulturních oblastí. Tak vznikla města Kúfa a Basra v Iráku, nebo Fustát, dnešní Káhira v Egyptě. Ve svých počátcích to byly vojenské tábory plnící zároveň funkci správního střediska provincie. Některá původní města si přesto svou správní funkci udržela (například Damašek v Sýrii). Muslimové ponechali místnímu obyvatelstvu jeho samosprávu. Převzali i byzantskou, případně sásánovskou státní správu, včetně daňové soustavy, úřadů a úředníků. Jejich zájem se soustředil především na rozdělení válečné kořisti a následné zavedení vlastní daňové soustavy. Muslimové měli vůči státu dvě povinnosti, vojenskou službu a placení náboženské daně, zakátu. Movitý majetek získaný výboji byl rozdělen mezi stát, který získal jeho jednu pětinu a muslimy kteří se jich účastnili. Půda byla prohlášena za společný majetek dobyvatelů a ponechána k užívání původním majitelům, kteří z ní platili nájem. Chalífa tak chtěl zabránit tomu aby se z Arabů stali usedlí zemědělci a zachovat jejich vojenský potenciál. Nemuslimské obyvatelstvo živící se jinak než zemědělstvím a to, které se vzdalo bez boje a jehož pozemky se tak nestaly válečnou kořistí, platilo daň z hlavy (\"charádž, džizja\"). Pro správu takto získaných prostředků byl v Medíně zřízen zvláštní úřad bojovníků (\"díván al-mukátila, díván al-džajš\"). Rozdělování probíhalo podle seznamu který zohledňoval zásluhy o islám, dobu jeho přijetí, příbuznost s prorokem a účast v bojích. Výlučnost islámu mělo zdůraznit zavedení nového kalendáře, hidžry.", "section_level": 2}, {"title": "Násilná smrt.", "content": "Chalífa Umar byl 3. listopadu 644 smrtelně raněn perským otrokem Abú Lu’lu’ou Fírúzem, když se připravoval řídit ranní modlitbu. Zemřel 7. listopadu 644. Před svou smrtí stanovil radu šesti prorokových druhů, kteří měli mezi sebou vybrat jeho nástupce. Ti se po zdlouhavých jednáních shodli na kompromisním Utmánu ibn Affánovi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Umar ibn al-Chattáb, \"Umar I.\" jako chalífa (?585 – 7. listopad 644) byl přítel proroka Mohameda, příslušník kmene Kurajšovců. Od roku 634 do své smrti druhý volený chalífa, duchovní hlava islámu a vládce islámské říše.", "tgt_summary": "Umar (), also spelled Omar (;, \"Umar, Son of Al-Khattab\"; c. 584 CE 3 November 644 CE), was one of the most powerful and influential Muslim caliphs in history. He was a senior companion of the Islamic prophet Muhammad. He succeeded Abu Bakr (632–634) as the second caliph of the Rashidun Caliphate on 23 August 634. He was an expert Muslim jurist known for his pious and just nature, which earned him the epithet Al-Farooq (\"the one who distinguishes (between right and wrong)\"). He is sometimes referred to as Umar I by historians of Islam, since a later Umayyad caliph, Umar II, also bore that name. ", "id": 2257262} {"src_title": "Konrád IV. Štaufský", "tgt_title": "Conrad IV of Germany", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Konrád se narodil v Andrii jako druhé dítě Fridricha a mladičké Jolandy, která zaplatila Konrádovo narození svým životem. Dětství strávil v Itálii a roku 1235 poprvé navštívil Německo. Když Fridrich II. Štaufský sesadil svého vzpurného staršího syna Jindřicha z římského trůnu, jmenoval roku 1237 na vídeňském shromáždění římským králem mladšího Konráda. Titul \"krále Římanů\" (latinsky ) byl předstupněm pro titul \"římského císaře\" (). Do roku 1242 funkci německého regenta plnil mohučský arcibiskup Siegfried III. Pak Fridrich II. vybral k převzetí regentské funkce Jindřicha Raspa, durynského lankraběte a českého krále Václava I. Konrád již kolem roku 1240 začal aktivně zasahovat do politiky. Když papež Inocenc IV. vzal roku 1245 císaře Fridricha do klatby a prohlásil ho za sesazeného, Jindřich Raspe podpořil papeže a 22. května 1246 byl obratem jmenován římským králem (vzdorokrálem vůči Konrádovi). Konrád s Jindřichem začal válčit, ale byl v srpnu 1246 poražen u Niddy ve středním Německu. Raspe však několik měsíců nato zemřel a novým vzdorokrálem se stal holandský hrabě Vilém II. Roku 1246 se Konrád IV. oženil s dcerou bavorského vévody Oty II. Alžbětou, s níž měl roku 1252 syna Konráda. Roku 1250 se Konrádovi podařilo situaci v Německu stabilizovat a také porazit protikrále Viléma a jeho rýnské spojence. Když téhož roku zemřel jeho otec Fridrich, dědictví v Německu, Sicilské království a Jeruzalémské království přešlo na Konráda stejně jako mocenské zápasy s papežem. Poté, co byl roku 1251 protikrálem Vilémem Konrád poražen, rozhodl se Konrád k invazi do Itálie v naději na znovuzískání otcova bohatství, které spravoval Konrádův polorodý bratr Manfréd. Konrád však nebyl schopný podrobit si papežovy stoupence a papež následně vládu na Sicílii nabídl synovi anglického krále Jindřicha III. Edmundovi. Roku 1254 byl Konrád IV. exkomunikován a téhož roku zemřel na malárii v Lavellu v Basilicatě. Zdá se, že je společně s Fridrichovou chotí Isabelou na fresce zobrazující tři laické postavy v kapli sv. Markéty v Melfi. Vdova Alžběta se znovu provdala za tyrolského hraběte Menharda II., který se roku 1286 stal korutanským vévodou a porodila mu šest dětí (včetně budoucího českého krále Jindřicha Korutanského). Konrádův syn Konradin poté pokračoval v boji s papeži, rovněž neúspěšně a roku 1268 byl Karlem z Anjou popraven.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konrád IV. Štaufský (25. dubna 1228 – 21. května 1254) byl synem římsko-německého císaře Fridricha II. a jeruzalémské královny Jolandy, králem německým (1237–1254), sicilským (1250–1254, jako \"Konrád I. Sicilský\") a titulárním králem jeruzalémským (1228–1254 jako \"Konrád II. Jeruzalémský\").", "tgt_summary": "Conrad (25 April 1228 – 21 May 1254), a member of the Hohenstaufen dynasty, was the only son of Emperor Frederick II from his second marriage with Queen Isabella II of Jerusalem. He inherited the title of King of Jerusalem (as Conrad II) upon the death of his mother in childbed. Appointed Duke of Swabia in 1235, his father had him elected King of Germany (King of the Romans) and crowned King of Italy (as Conrad IV) in 1237. After the emperor was deposed and died in 1250, he ruled as King of Sicily (Conrad I) until his death.", "id": 403580} {"src_title": "Lateránské smlouvy", "tgt_title": "Lateran Treaty", "src_document": [{"title": "Zánik papežského státu.", "content": "Papežský stát, který byl součástí politického uspořádání Evropy po celý středověk a jehož existence významným způsobem ovlivňovala jednání evropských mocností (zejména Francie), procházel od konce 18. a počátku 19. století bouřlivými změnami. Vídeňský kongres jej sice po revolučním a napoleonském období obnovil, nicméně v souvislosti s liberálním a nacionálním hnutím byla jeho existence postupně znovu nahlodávána. V rámci sjednocování Itálie pod vládou sicilského krále Viktora Emanuela II. přišla na pořad i tzv. římská otázka – tedy jak připojit Řím podléhající doposud papeži v situaci, kdy garantem jeho postavení byla francouzská vojenská přítomnost ve městě. Situaci po nezdařeném pokusu Garibaldiho z r. 1867 nakonec vyřešila porážka Francie u Sedanu Pruskem/Německem r. 1870 – krátce po ní italská vojska prolomila hradby Říma vedle Porta Pia a město jednostranně obsadila. Italský parlament usiloval o narovnání poměrů s církví a 13. května 1871 přijal tzv. garanční zákon, jímž upravoval postavení papeže a Svatého Stolce v Itálii a kromě jiného papeži přiznával osobní nedotknutelnost a pravidelnou roční rentu, neuznával však papežský stát v žádné podobě. Pius IX. proto jakoukoli dohodu odmítl a vyzval katolíky k neúčasti na politickém životě Itálie, kterou chápal jako uchvatitelský stát (tzv. non expedit). Tento bojkot sice záhy ztrácel na faktickém významu, nicméně konfliktní situace mezi vládou a církevními institucemi byla v silně katolické Itálii pociťována jako vážný problém, nazývaný běžně římská otázka.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova.", "content": "Po nástupu Mussoliniho nový režim usiloval o „národní jednotu“, která samozřejmě nemohla nezahrnout zájmy katolíků: vyřešením římské otázky by postavení fašistického hnutí ve veřejném mínění významně posílilo. I když některá opatření vlády směřovala k omezování vlivu jiných (a tedy i církevních) než fašistických institucí, byly vůči církvi ze strany vlády činěny vstřícné kroky: např. byla zavedena povinná výuka náboženství na školách. Vyvrcholením tohoto úsilí byly Lateránské dohody podepsané 11. února 1929 Mussolinim a kardinálem Gasparrim. Lateránské dohody tvoří systém smluv, který obsahuje především:", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní ustanovení.", "content": "Lateránské dohody byly smlouvou mezinárodní, konkordátní a finanční. Především vytvořily Itálií uznaný Vatikánský městský stát (přesněji Stát Vatikánského Města) jako suverénní subjekt mezinárodního práva. Vatikánské město mělo být za všech okolností považováno za neutrální a neporušitelné území. Papež osobně byl prohlášen nedotknutelným a v případě nutnosti se mu dostalo ochrany italským státem. Papežským legátům byla přiznána všechna práva vyslanců suverénních států. Římskokatolické vyznání bylo v Itálii prohlášeno za státní náboženství. Církevní sňatek získal občanskou platnost a ve školách byl povinně umístěn katolický kříž. Italská vláda se dále zavázala poskytnout papeži finanční odškodnění za ztráty způsobené záborem někdejšího papežského státu. Církev se naproti tomu v dohodách vzdala požadavku na vrácení papežských území a souhlasila s rozpuštěním oddílů Katolických skautů. Zavázala se také k faktickým konzultacím s italskou vládou ve věci jmenování církevních hodnostářů činných na italském území.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lateránské smlouvy jsou dohody mezi Italským státem a katolickou církví, na jejichž základě byl znovuobnoven suverénní papežský stát, zaniklý připojením Říma k nově zformovanému národnímu italskému státu. Byly uzavřeny 11. února 1929.", "tgt_summary": "The Lateran Treaty (; ) was one component agreement that made up the Lateran Pacts of 1929, the agreements made in 1929 between the Kingdom of Italy and the Holy See settling the \"Roman Question\". The treaty and associated pacts are named after the Lateran Palace, where they were signed on 11 February 1929. The Italian parliament ratified them on 7 June 1929. The Lateran Treaty recognized Vatican City as an independent state under the sovereignty of the Holy See. The Italian government, at the time led by Benito Mussolini as prime minister, also agreed to give the Roman Catholic Church financial compensation for the loss of the Papal States. In 1947, the Lateran Treaty was recognized in the Constitution of Italy as regulating the relations between the state and the Catholic Church.", "id": 529227} {"src_title": "Káča (hračka)", "tgt_title": "Top", "src_document": [{"title": "Způsob hry.", "content": "Cílem hry je káču stojící na špičce roztočit tak, aby se vydržela točit co nejdéle. Pro dosažení dlouhé doby točení je důležitá kvalita káči, zejména její hrot, vyvážení a povrch s nízkým aerodynamickým třením. V moderním akrobatickém káčování se pak rotující káča ovládá rukama prostřednictvím provázku (šňůry).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Archeologicky jsou, jako prehistorické hračky či nástroje na principu káči, doložené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Nejstarší káča je doložená ve městě UR (kde byl nalezen i nejstarší, na obdobném principu pracující, hrnčířský kruh), datovaná do roku 3500 př.n.l. V České republice je archeologicky doložený fragment káči ze středověkého Hradce Králové. Patrně nejstarší zaznamenaná zmínka se objevila v Homérově Iliadě (kniha XIV., verš 413.), průběžně se pak objevuje např. v řecké (Platónově Ústavě, Aristofanově Ptácích) i římské (Vergiliova Aeneida) literatuře, později je zmíněná například v Shakespearových hrách a zobrazil ji i Komenský v Orbis pictus (CXXXVI. - Ludi pueriles, Hry dětské). Jako hračka tedy provází děti doslova od nepaměti, ve dvacátém století však klasická káča ve střední Evropě postupně ustoupila méně náročnému mechanickému vlčku, v deskových hrách se udržela káča s dříkem a v některých hostincích v horských oblastech je od konce 19. století možné hrát Čamburinu. Ve světě se klasická káča udržela, místy u pouličních umělců - například vrhání na vzdálený malý cíl na Tchaj-wanu - jinde v podobě soutěží - malajské házení na čas (\"gasing uri\") - či soubojů - Hmnogské vyrážení soupeřovy tujlub káči, japonské (beigoma, beyblad) nebo malajské (\"gasing pangkah\") vyrážení soupeřských káč z arény.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní káča.", "content": "Podobně jako u joja, došlo i u káči ve dvacátém století k modernizaci. Princip setrvačníku, společný oběma těmto hračkám, a tedy i základní tvar zůstal zachovaný, zmodernizován byl hlavně hrot - místo jednoduché špičky je lehce rozšířen a teprve pak uzavřen do hrotu. Takovýto tvar hrotu umožňuje poměrně pevné obmotání provázkem, po kterém pak, díky rotační energii, káča sama jezdí. Hrot může být navíc pomocí kuličkového ložiska izolován od rotace samotné káči, ta pak může na provázku ve vzduchu stát či viset. Moderní sportovní káči bývají plastové, pro prodloužení doby rotace mívají v těle zátěžové kroužky.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní akrobatické káčování.", "content": "Základním trikem je \"bumerang\", vyhození namotané káči tak, aby rozmotáním provázku nabrala rotační energii a škubnutím za provázek si ji hráč nasměruje zpátky do vlastní ruky, případně na provázek nebo i na zem. Pro začátečníka je už tento trik velmi náročný na trpělivost a odhodlání, káču je zapotřebí před každým pokusem správně namotat, káču pak vypustit správným způsobem a po chycení do ruky ji udržet. Mechanika rotujícího předmětu totiž funguje jinak než předmětu statického, balancování roztočené káči probíhá obráceně než balancování tyče - pokud je káča nakloněná, musí hráč pohnout rukou opačným směrem, zdánlivě ji více podtrhnout. A naopak, je-li potřeba stojící káču naklonit, pohne hráč rukou požadovaným směrem náklonu. Další triky se pak odvíjí podle toho, zda jde o káču s kuličkovým ložiskem, či s pevným - fixním - hrotem. U kuličkových ložisek je hráč omezen dobou rotace, ale káča může na provázku stát, káču s fixním hrotem lze urychlovat, ale káča může sama jezdit (což rychleji ubírá rotační energii). Kombinaci obou částečně umožňuje volnoběžka, jednosměrné ložisko, díky němuž káča stojí, ale je možné ji zrychlovat.", "section_level": 1}, {"title": "Soutěže.", "content": "Jelikož většina moderních \"káčerů\" začíná napřed s jojem a teprve potom přechází na příbuzné káčovaní, jsou i soutěže v káčování přidruženy k jojo soutěžím. V rámci Yoyo Mistrovství ČR je tedy vyhlašován i Mistr ČR v káčování, obdobně je při Evropském Yoyo mistrovství vyhlašován Mistr Evropy. V rámci lokálních yoyo soutěží bývá káča zařazována nepravidelně, což je dáno malým počtem káčerů. Zpravidla soutěžící předvádí volnou sestavu - freestyle - v daném čase, anebo je hodnoceno nejlepší combo - nepřerušená série triků. Rozhodčí hodnotí náročnost i provedení triků, případně počet chyb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Káča, také vlček, vlk, čamrda, čamrhoun je hračka, založená na principu setrvačníku a gyroskopického efektu, což umožňuje rotujícímu tělesu stát na špici. Původně bývala káča vyráběna ze dřeva, v dnešní době se často uplatňují i další materiály, zejména kovy nebo plasty.", "tgt_summary": "A spinning top, or simply a top, is a toy with a squat body and a sharp point at the bottom, designed to be spun on its vertical axis, balancing on the tip due to the gyroscopic effect. ", "id": 1661499} {"src_title": "Bitva na Bílé hoře", "tgt_title": "Battle of White Mountain", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Ligistická a stavovská armáda se setkaly 7. listopadu poté, co se nejdříve střetly u Rakovníka. Ligisté dále nepostupovali a čekali na císařské až do setmění. Poté se doneslo katolické armádě, že jednotky povstalců ustoupily ze svých pozic. Proto se kolem 21. hodiny začaly zvedat i bavorské voje. Přibližně v této době, po půlnoci, se odehrála první bojůvka mezi císařským plukovníkem Nicolou de Gauchierem a předsunutým táborem lehké uherské jízdy u Ruzyně. Gauchier velel půlce pluku valonské jízdy, připojilo se k němu ještě 200 jezdců od ligistů a dva praporce polských kozáků, což v součtu činilo 800 až 1000 mužů. Existují dvě teorie, jak střet proběhl. Buď Gauchier napadl připravený tábor a způsobil velké ztráty na životech, nebo napadl lehkomyslné Uhry nepřipravené a nezpůsobil velké škody a Uhrové prchli patrně do Liboce, nicméně v obou případech odehnal nejméně 1 000 koní. Je třeba zmínit, že postup a následné postavení obou armád není jednoduché popsat, protože jediné dochované dobové záznamy pocházejí od nečeských autorů, kteří neznali místní názvy a ani příliš nekladli důraz na podrobný popis krajiny. O podrobnější popis se pokusil například Jindřich Fitzsimon, ale ten viděl krajinu pouze jednou. Stavovské vojsko se dostalo na svoje místo okolo půlnoci ze 7. na 8. listopadu. Ligistická armáda začala zaujímat svoje postavení kolem 5. hodiny ranní a císařská dorazila s určitým zpožděním, snad kolem 10. hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozestavění armád.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Stavovská armáda.", "content": "O vlastním rozestavění česko-moravské armády existují dva majoritní popisy, od vrchního velitele Kristiána I. Anhaltského, který vznikl na počátku roku 1621 a Fitzsimonův. Oba dva se poněkud liší. Později samozřejmě vzniklo i mnoho různých dalších studií, jedna z významných soudobých teorií o bitvě pochází od Dušana Uhlíře. Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posíleno dělostřelectvem. Koncepce bojové formace kterou vytvořil Anhalt na západní straně hory, se dá přirovnat k pružné šachovnici, kdy rozestavil svoji armádu do dvou řad s mezerami tak aby šiky z druhé řady mohly prostoupit dopředu. Do třetí potom umístil uherskou jízdu. Pět praporců jeho jízdy pak mělo předsunutou pozici kvůli pohybu do stran. Muži byli děleni po praporcích čili kornetech. Podle tabulkových počtů by měl mít jízdní praporec po 100 mužích a pěší praporec třikrát více. Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a byla poněkud odlišná.", "section_level": 3}, {"title": "Císařská armáda.", "content": "Císařská část armády tvořila pravou část uspořádání a skládala se ze tří šiků, první tvořily dvě pěší tercie (reálný počet mužů se pohyboval kolem 4000) a napravo od nich valonské pluky. Tento šik byl ještě na vnější straně doplněn třemi jízdními křídly po 500 mužích. V druhé řadě byla pouze jedna tercie „Neapolitánců“ pouze s 2 500 muži a jezdecká křídla: nalevo 550 mužů a napravo 400 mužů. Základ posledního šiku tvořily opět dvě tercie a jízda. Mezi prvním až třetím šikem se pohybovalo asi 800 kozáků. Císařské armádě byly k dispozici též čtyři děla. Šikování provedl generál dělostřelectva Maxmilián z Lichtenštejna a o velení se dělil s plukovníkem Tiefenbachem. Císařské síly jsou odhadovány na 18–20 000 mužů.", "section_level": 3}, {"title": "Ligistická armáda.", "content": "Ligistická armáda, která ležela nalevo od císařské, byla seřazena do čtyř šiků. Přáním vrchního velitele celé armády, Karla Buquoye, bylo, aby první byl tvořen dvěma terciemi, aby vytvořil mohutnou první linii. Druhý šik obsahoval patnáct kornet jízdy. Třetí se potom skládal ze tří tercií, které byly tvořeny pěti pluky pěchoty. Čtvrtý šik byl zbytek jízdy. Ligisté měli přibližně šest děl. Počet ligistických se pohyboval kolem 12–13 000 mužů. Tato formace byla podřízena Janu Tserclaesovi Tillymu. Je spíše zajímavostí, že se nejspíše této bitvy zúčastnil na katolické straně i francouzský filosof René Descartes, jeho úloha však nemohla být nijak významná.", "section_level": 3}, {"title": "Poslední přípravy.", "content": "Porady v katolickém generálním štábu vedl Maxmilián Bavorský, od něho také pochází počáteční obavy z dobré pozice nepřátel, ale také to byl on, kdo se snažil udělat z budoucího střetu rozhodující bitvu. La Motte, který se vrátil z terénního průzkumu, označil Anhaltovy pozice za slabé, což dodalo generálnímu štábu nemalé sebevědomí. Stavovské vojsko se nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci, avšak v povstalecké armádě panovaly neshody a kompetence ve velení byly vymezeny nejasně. V tehdejší době také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy navrhl Carlo Spinelli a zní „veliká srážka“. Do diskuze o mottu vstoupil mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy: \"„Spolehněte se na Boha a udeřte.“\" Následně se katolické vojsko připravovalo na bitvu jídlem a pitím; někteří se hlasitě modlili, nebo přijímali svátost smíření. Sám Dominik jezdil na koni a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí. Oproti tomu tábor českých stavů byl tichý, probíhalo zde dostavování náspů a teprve postupně přicházeli poslední velitelé, přičemž mnoho nedorazilo vůbec, z těch nejprominentnějších to byl sám Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne a zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Král se sice nakonec po obědě rozhodl bojiště navštívit, ale to se již setkal s ustupující armádou.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "Ještě v noci před rozhodující bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uherským vojákům, kteří bezstarostně spali, a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojovou morálku císařsko-ligistického vojska a naopak demoralizovalo vojsko stavů.", "section_level": 1}, {"title": "Pád levého stavovského křídla.", "content": "Bitva začala kolem poledne, nejspíš v půl dvanácté. Započalo ji pravé křídlo císařského šiku, kde veleli Gauchier, La Motte a de Lacroix, ale bylo odraženo Thurnovým jízdním plukem a částí Bubnova jízdního pluku pod velením Iselteina. Stavovská jízda pokračovala dále a těžce udeřila na tercii, zde však selhaly okolní stavovské jednotky, útok nepodpořily a ten ztroskotal. Toho opět využili císařští, posíleni jízdním plukem pana z Meggau a valonskou jízdou a znovu napadli levé křídlo. Na pomoc mu sice přispěchal Streif vedoucí Anhaltovu jízdu a baron Hofkirch vedoucí dolnorakouskou jízdu, ale poté co byl Hofkirch zabit, dali se Rakušané na ústup a strhli spolu i Anhaltovce. Do boje také nastoupily čtyři kornety slezské jízdy, ale vzhledem ke svojí poloze, vzdálené od boje, nenabyly významu. Poté začala ustupovat i Anhaltova pěchota a ve čtvrt hodině bylo levé křídlo první řady poraženo. V tuto chvíli již byla císařská pěchota na pochodu podporována Dampierrovou jízdou z druhé řady a volnou jednotkou kozáků. Naopak uherská jednotka, která dosud stála v pozadí a do boje nezasáhla, začala ustupovat, a to zapříčinilo pád celého stavovského levého křídla.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěšná akce Kristiána mladšího Anhaltského.", "content": "V této situaci – podle tehdejších tradičních doktrín znamenala prohranou bitvu – se ještě na nějaký čas podařilo obrátit kartu mladému princi Kristiánu Anhaltskému, který velel devíti kornetám pluku ve středu druhé řady a který velel k protiútoku. Při svém pokusu byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou z prvního pluku pod vedením plukovníka Styruma. Tento útok byl veden na pravou tzv. německou císařskou tercii, která byla po předchozích akcích odhalená. Útok byl zprvu úspěšný, ukořistili praporec z pravého jízdního křídla a tři z vlastní tercie, dokonce zajali jejího velitele plukovníka Breunera. Odtud pokračoval útok mladého prince na citlivé místo při styku císařské a ligistické armády, kam před sebou vytlačil Löblovu jízdu. Zde mu také pomohly uherské jednotky z pravého stavovského křídla a situace byla tak vážná, že i zraněný Buquoy si nechal sedlat koně. Ovšem to již začínal Anhalt potřebovat pomoc pěchoty a císařské jednotky se navracely z pronásledování zpět. Na Anhalta začala dotírat Dampierrova i Löblova jízda, Cratz s bavorským plukem a Verdugo, který se vrátil. Hohenlohe i starý Anhalt se snažili dostat svoji pěchotu k mladému Anhaltovi, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na svoji stranu stavům nevyšel – Anhalt mladší byl obklíčen a později i zajat dřív než pěchota dorazila.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Nejznámější, ale také nejvíce diskutovanou částí bitvy se stala díky Jindřichu Fitzsimonovi nadcházející závěrečná část útoku katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. Buquoyův irský zpovědník totiž tuto část popsal mírně tendenčně, aby vyzdvihl katolické vítězství. Tato část je také známa tím, že se ji zúčastnily především jednotky z německých zemí najaté za peníze moravských stavů pod vedením Jindřicha Šlika, spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu. Thurnovi se podařilo ustoupit, ale Šlikovi již ne. Fitzsimon popsal střet Maxmiliána z Lichtenštejna, který vedl Spinelliho tercii, Löblovu jízdu a Marradasův pluk proti pravému křídlu, jako hrdinné obětování statečných Moravanů u hradební zdi do posledního muže, tedy jako těžce vybojované vítězství. Pravdou zůstává, že moravské pluky měly poněkud větší ztráty než jiné oddíly. Na druhé straně není zcela jisté, kolik mužů vlastně padlo a kolik jich kapitulovalo. Sám hrabě Šlik byl zajat na jiném místě, než byl jeho pluk. Další zvláštnost z konce bitvy je osud stavovských záloh, které byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda. Zálohy obsahovaly Anhaltovu pěchotu, výmarský půlpluk a dva praporce královské gardy. Tato záloha vyčkávala po celou dobu bitvy – a to dokonce v době, když boje probíhaly před zdmi obory – a nakonec se vzdala úplně bez boje. Přesné zakončení bitvy není známo, ale předpokládá se, že k první hodině odpolední bylo dobojováno.", "section_level": 2}, {"title": "Ztráty.", "content": "Na české straně padlo v řádném boji poměrně málo lidu, mnoho vojska však bylo pobito na útěku. Nejvíce pěchoty a jízdy zahynulo u letohrádku Hvězda. Počet padlých mohl tedy být kolem 5 000 mužů. Pražský městský úřad, jenž dal 11. listopadu mrtvoly pochovat, napočítal jen 1 600 padlých, jiné prameny, například Fitzsimon, však udávají počet zabitých až na 9 000 mužů. Počet 1 600 je zajisté příliš nízký, uváží-li se, kolik vojáků bylo zabito na útěku a co jich zahynulo u Hvězdy, nepočítajíc utopené ve Vltavě. Češi ztratili všechna svá děla a několik tisíc kusů zbraní, jelikož prchající žoldnéři své zbraně zahazovali. Dále asi 100 praporců, množství střeliva, zbytek svých zavazadel a všechny zásobovací vozy. Vítězové ukořistili také asi 5 000 koní. Vzhledem k tomu, že přípravy královského dvora byly vykonány ve spěchu, dobyvatelé potom v Praze získali mnoho velmi cenné kořisti. Velmi prestižní kořist byly zdobené insignie Podvazkového řádu, který král Fridrich obdržel od svého tchána krále Jakuba I. Možná ještě významnější byl nález velké části královského archivu na Pražském hradě. Ve spěchu královská rodina málem zapomněla dokonce na malého syna Ruprechta. Pokud Fitzsimon nadsadil počet padlých na české straně, tak na katolické straně tento počet zase podhodnotil, jak nejlépe dokázal, když zaznamenal, že na straně císařské a ligistické padlo pouze 250–300 mužů. V jiné zprávě o bitvě je totiž zaznamenána podrobnost, že z Breunerova pluku padl praporečník Platte a 500 žoldnéřů. Další zpráva tvrdí, že na straně císařské a ligistické zahynulo 2 000 mužů. Tato zpráva je zřejmě věrohodnější než zpráva o ztrátě 250 mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Po bitvě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Události.", "content": "Jak již bylo napsáno výše, Fridrich se vydal se svojí družinou na bojiště, ale u domu U Zlaté koule se král setkal s knížetem Kristiánem z Anhaltu, Jindřichem Matyášem Thurnem a Jiřím Fridrichem z Hohenlohe na uřícených koních. Ti zadrželi královskou družinu a sdělili smutnou novinu o prohrané bitvě. Král dojel k bráně a vystoupil na hradby aby se přesvědčil sám. Viděl, jak jízda uháněla z bojiště k vrchu sv. Vavřince a níže přes vinohrady, vozová cesta vedoucí od Bílé hory ke Strahovské bráně na Pohořelci byla ujíždějícími a převrácenými zásobními vozy zatarasena; po druhé straně utíkalo pěší vojsko s pobíhajícími koňmi po širém poli jako o závod, za nimi se hnala pronásledující císařská jízda, ti co se dostali k hradbám se je snažili přelézt. Král pochopil, že bitva je ztracena. Na příkaz Ondřeje z Habernfeldu byla ve jménu krále otevřena brána, aby se prchající mohli zachránit. Kristián starší z Anhaltu se snažil přesvědčit prchající vojáky, aby nastoupili k obraně hradeb, ale uposlechlo ho jen šest mužů, proto král poslal ihned svého štalmistra Obentrauta ke královně Alžbětě, aby se odebrala do Prahy pro větší bezpečnost. Sám také jel zpátky na hrad. Královna Alžběta nemohla uvěřit, že by tak najednou mohla být v nebezpečí; když však viděla po chvilce přijíždět krále samého s předními veliteli a slyšela od nich zprávu o porážce, pocítila při vší své srdnatosti tíhu celého neštěstí. Ve spěchu sbalili korunu, klenoty a svatováclavský archiv, a král vsedl s dítětem, královnou i dvořanstvem do vozů a odjel přes most na Staré Město. Ubytoval se v nárožním Langenbrukově domě naproti jezuitskému kostelu u mostu, poněvadž se však obával, že by ani zde, hned za vodou, nebyl v bezpečí, odstěhoval se k primátoru Starého Města Valentinu Kirchmayerovi. Korunu s klenoty a archivem nechal složit na Staroměstské radnici. Zpráva o nešťastně svedené bitvě ohromila skoro veškeré třídy pražského obyvatelstva, odjezd Fridricha Falckého z královského sídla způsobil naprostý zmatek a zděšení. Večer se král radil s Anhaltem, Hohenlohem, Thurnem a jinými plukovníky a vojenskými rady, má-li být Praha bráněna, anebo má-li ji král se svým dvorem opustit. Nakonec byl král přesvědčen, aby z Prahy odjel. Druhého dne po deváté hodině ranní bylo zapřaháno do vozů. Královna s malým synem v náruči vstoupila do vozu, král vsedl na koně a za ním dlouhá řada vozů, na nichž bylo naloženo stříbro a jiné dražší věci královského dvora. K tomuto průvodu se připojilo několik nejvyšších zemských úředníků a jiných cizích šlechticů a průvod tří stovek jezdců, kteří se vydali k horské bráně. Brána byla zavřena, a proto muselo být posláno pro městského hejtmana, aby bránu otevřel. S hejtmanem přibyla i městská rada. Král se loučil krátkými slovy s městskými zástupci, smutně na něho pohlížejícími. Mezitím se u brány shromáždili prostí Pražané: někteří hořekovali, jiní láli, vyhrožovali, a kdyby se byl král s útěkem u brány o hodinu zpozdil, byli by ho snad Pražané ani nepustili. Nejvyšší zemští úředníci Bohuslav Berka z Dubé a Václav Vilém z Roupova se snažili uklidnit lid, ale nakonec ho s králem též opustili. Za chvíli vyjížděl smutný průvod z brány. Král zapomněl na svou královskou povinnost a jako psanec utíkal ze země. Téhož dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo císařské vojsko o 11. hodině dopolední do Prahy. 12. listopadu všechny tři stavy neoficiálně kapitulovaly, ale vzhledem k nepřítomnosti některých zástupců došlo k oficiální kapitulaci a odevzdání konfederačních smluv do rukou vítězů až o den později, 13. listopadu. Tak skončilo období konfederace zemí Koruny české, tedy konfederace Českého království s Uherskem, Rakousy, Lužicemi, Slezskem a Moravou.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní a společenský odkaz.", "content": "Roku 1622 vyzval pražský arcibiskup Jan Lohelius veřejným listem ke sbírání příspěvků na vystavění památné kaple na Bílé hoře při hlavní silnici, kudy vedla poutní cesta od pražské Lorety do kláštera v Hájku. Dne 8. listopadu 1624 je známo první procesí z Pražského hradu do kaple na Bílé hoře, kde bylo kázáno česky i německy a děkováno Bohu za vítězství. O rozšíření kultu Panny Marie Vítězné a potažmo potom o zviditelnění bitvy v rámci celého katolického světa se postaral již zmiňovaný karmelitán Dominik à Jesu Maria. Kaple byla v letech 1704 až 1730 nahrazena výstavným poutním kostelem Panny Marie Vítězné. Dnes je Bílá hora 380 m vysoká vyvýšenina při západním okraji Prahy na hranici souvislé pražské zástavby. Většinu někdejšího bitevního pole pokrývají vily z první poloviny 20. století. Jen vlastní temeno návrší představuje otevřené pole s malou mohylou a pomníčkem z roku 1920 na paměť třístého výročí bitvy. Ve vilové části sousední čtvrti Břevnov je na památku bitvy jedna z místních ulic pojmenována jako ulice \"Osmého listopadu\".", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva na Bílé hoře (německy \"Schlacht am Weißen Berg\"), svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla bitva třicetileté války. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armáda německé Katolické ligy. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou stavovskou armádu. Bitva zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let ovlivnila osud českého státu.", "tgt_summary": "The Battle of White Mountain (; ) was an important battle in the early stages of the Thirty Years' War. ", "id": 2453218} {"src_title": "Torgau", "tgt_title": "Torgau", "src_document": [{"title": "Památky.", "content": "Mezi pamětihodnosti patří historické centrum města zrekonstruovaném po znovusjednocení Německa, muzeum piva, památník setkání sovětských a amerických jednotek na Labi a Sovětský vojenský hřbitov. Zámek Hartenfels z rané renesance je dominantou města. Kaple byla postavena v roce 1544 (dle návrhu Nickela Gromanna) a je spojením pozdní gotiky s ranou renesancí. Byla vysvěcena Martinem Lutherem 5. října 1544. Medvědi hnědí na paměť Albrechta Medvěda z rodu Askánců jsou stále chováni v hradním příkopě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První obyvatelé byli Slované v osadě pojmenované Turguo. Pravděpodobně zde stál slovanský dřevěný hrad, který se nacházel pod dnešním zámkem Hartenstein. V 10. století padl pod tlakem Svaté říše římské a byl zde vybudován kamenný hrad, kolem kterého se začalo růst osídlení. Trhy zde byly známy od roku 1119. Město leželo na důležité obchodní stezce mezi Lipskem a Frankfurtem nad Odrou křižující řeku Labe u brodu na východ od Torgavy. Torgava patřila do vévodství Sasko-Wittenbersko. Protože poslední Askánský vévoda zemřel roku 1423 bez potomků, kurfiřti odsouhlasili předat Torgavu do rukou dynastie Wettinů, kteří si vybrali za rezidenci právě Torgavu. Během reformace v roce 1523 městská rada zavřela všechny vstupy. Občané Torgavy zničili malby a sochy svatých v kostelech a zaútočili na františkánský klášter. První německá opera Heinricha Schütze \"Dafne\" měla premiéru na nádvoří zámku v Torgavě v roce 1627.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Město je známo jako místo, kde se během druhé světové války setkala americká armáda, postupující ze západu, s jednotkami Rudé armády, postupujícími z východu, během útoku na Třetí říši dne 25. dubna 1945, který se nyní připomíná jako „Den Labe“. Tím bylo dosaženo Linie kontaktu mezi sovětskými a americkými jednotkami, ale nešlo o konečnou hranici okupačních zón. Torgava a její okolí sice byla obsazena jednotkami americké armády, v červenci 1945 však muselo být toto území předáno Rudé armádě na základě smlouvy o vymezení okupačních zón z jaltské konference. Po válce byl v roce 1949 natočen film \"Setkání na Labi\", v produkci Mosfilmu, o setkání obou armád.", "section_level": 2}], "src_summary": "Torgau (česky \"Torgava\" či \"Trhová\") je velké okresní město u řeky Labe v severozápadním Sasku v Německu. Jde o správní centrum oblasti Severní Sasko. ", "tgt_summary": "Torgau is a town on the banks of the Elbe in northwestern Saxony, Germany. It is the capital of the district Nordsachsen. ", "id": 1246478} {"src_title": "Carcassonne (desková hra)", "tgt_title": "Carcassonne (board game)", "src_document": [{"title": "Pravidla hry.", "content": "Většina verzí Carcassonne má základní pravidla shodná: začíná se s jednou počáteční kartičkou vyloženou na stole. Každý hráč si ve svém kole vytáhne jednu náhodnou kartičku a přiloží ji k již vyloženým kartičkám tak, aby na ty, kterých se dotýká stranou, navazovala stejným typem krajiny, cesty či hradbou. Na ni pak může položit jednu svou figurku. Ta mu později přinese body zpravidla podle velikosti krajiny, na níž je umístěna. \"Carcassonne – originál\" je nejznámější variací hry. Je dodáván v modré krabici, obsahuje 72 kartiček s motivy krajiny, figurky pro 5 hráčů a počítadlo. Hráči mohou figurky pokládat na hrací plochu v rolích: Hráč získává z rytíře body podle velikosti města, ze zloděje podle délky cesty, z mnicha podle toho, jestli se mu podaří obestavět klášter krajinou a ze sedláka podle dostavěných měst na sedlákově louce. Body se získávají jak v průběhu hry, tak i po jejím ukončení.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření základní hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Všechna rozšíření v kostce.", "content": "\"Detailní informace ke každému rozšíření na jednotlivých odkazech!\" Hra má několik rozšíření. V prvním rozšíření \"Hostince a katedrály\" jsou nové kartičky krajiny a figurky pro šestého hráče. Ve druhém rozšíření \"Kupci a stavitelé\" hráči získávají cechy z měst, obsahuje figurky selátka a stavitele, v rozšíření \"Princezna a drak\" si mohou soupeři vyhazovat figurky tahem draka, pouze víla ochraňuje figurku před drakem. Dalšími rozšíření jsou \"Hrabě z Carcassonnu\", který dává hře taktičtější ráz, a \"Král\". Hru je možno také hrát s \"Řekou\" či \"Řekou II\", která se postaví před vlastní hrou a krajina se vytváří kolem ní. Dalším přídavkem ke hře mohou být čtyři nové kartičky \"Katarů\", kde jsou nakreslené pobořené hradby města a se kterými mohou hráči města „obléhat“. Čtvrtým rozšířením je \"Věž\", které obsahuje dva zásobníky na kartičky, nové kartičky se základy pro stavbu věže a figurky věží. S tímto rozšířením vzniká i další role figurky: strážce věže. Páté rozšíření \"Opatství a starosta\" přináší kromě 12 nových kartiček krajiny i 6 kartiček opatství a další figurky: starosta, vůz a statek. Šesté rozšíření \"Král, hrabě a řeka\" obsahuje sadu dříve vydaných i nevydaných mini-rozšíření: \"Král a loupeživý rytíř\", \"Řeka II\", \"Hrabě z Carcassonne\" a zcela nové \"Kacíři a kultovní místa\", které přináší kartičky s kultovními místy, fungující obdobně jako kláštery v základní hře, a figurku kacíře. Rozšíření \"Katapult\" přináší do hry zcela nový prvek – malý dřevěný katapult, kterým hráči po vytažení kartičky s příslušným symbolem střílejí žetony na hrací plochu. Rozšíření \"Mosty a hrady\" obsahuje dřevěné mosty, kterými spojíte nedokončené cesty, dále obsahuje kartičky s bazary a hrady.", "section_level": 2}, {"title": "Hry z rodiny Carcassonne.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lovci a sběrači.", "content": "Lovci a sběrači je hra založená na stejných principech jako \"Carcassonne – originál\", odehrává se ale v pravěku. Prodává se v zelené krabici. Figurky mají tyto role: Hra obsahuje ještě 12 bonusových karet, které hráč získává uzavřením lesa. Několik kartiček navíc poskytuje rozšíření \"Zvěd\", které se v Česku prodává jako součást rozšíření \"Král a Zvěd\", které obsahuje i rozšíření \"Král\" k základní verzi hry.", "section_level": 2}, {"title": "Hrad.", "content": "Hra patří do rodiny her Carcassonne, ale systém již je trochu jiný. Nejprve se postaví neměnné hradby a pak se uvnitř staví paláce a nádvoří. Hráči také putují po hradbách (které jsou vytvořené jako počítadlo bodů) a tím získávají různé bonusy.", "section_level": 2}, {"title": "Město.", "content": "Další hra, figurky mají tentokrát role měšťanů, správců městských čtvrtí, trhovců a nebo strážců na hradbách. Hráči budují městské čtvrtě, ulice a trhy.", "section_level": 2}, {"title": "Objevitelé.", "content": "Objevitelé jsou rovněž založeni na principech podobných \"Carcassonne - originál\". Hra je prodávána v bledě modré krabici, obsahuje 84 karet s motivem krajiny a figurky mohou mít tentokrát tyto role:", "section_level": 2}, {"title": "Archa úmluvy.", "content": "Hra s křesťanským tématem pro věřící na principu Carcassonne originál.", "section_level": 2}, {"title": "Děti z Carcassonne.", "content": "Velmi jednoduchá hra na principu Carcassonne, určená pro děti již od čtyř let. Na slavnosti na hradě Carcassonne bylo z ohrad vypuštěno mnoho zvířat a úkolem dětí je zahnat je zpět. Na každé kartičce jsou nakresleny cesty rozbíhající se do všech čtyř stran, takže tentokrát lze každou kartičku přiložit k libovolné jiné. Jakmile je cesta uzavřena, hráči položí své figurky dětí na obrázky dětí stejné barvy na uzavřené cestě. Kdo umístí své figurky nejdříve, vyhrál.", "section_level": 2}, {"title": "Mayflower (New World).", "content": "Hra vydaná roku 2008. Rovněž založená na principu \"Carcassonne - originál\". Tentokrát se ocitáte na východním pobřeží Ameriky. Stavíte cesty a farmy, budujete města a sunete se stále dál a dál na západ.", "section_level": 2}, {"title": "Carcassonne na PC.", "content": "Ukrajinský tým Meridian’93 převedl od roku 2002 pro německou Koch Media tuto stolní hru na počítače řady PC v několika verzích. Na jaře 2006 byly práce na tomto projektu ukončeny. Na domovské stránce věnované tomuto produktu je možno ještě stáhnout některé aktualizace k různým verzím hry. Na stránkách je rovněž návod jak přepnout texty ve hře do angličtiny změnou souboru carcassonne.cfg. Hra má v podstatě ve všech těchto verzích široké možnosti nastavení, několik druhů vzhledu krajiny, např. noční či 3D pohled, počítačové protihráče na různých úrovních obtížnosti (možno detailně nastavit), časový limit, replay, singleplayer i multiplayer mód (hotseat, síťový i online), verze \"Carcassonne Add-On\" umožňuje hraní i v týmech. Stránky původního distributora již nejsou dostupné. Nové vydání Carcassonne (PC) (Hammerpreis) (2011) stejné hry, tentokrát od distributora Deep Silver je dostupné např. na amazonu či stránkách distributora. Pro online hru by již neměl být vyžadován kód. Dalším zpracováním od Asmodee Digital / Frima Studio je Carcassonne - Tiles & Tactics (2017) vydaná pro Steam (PC) a Android s nyní asi třemi rozšířeními (srpen 2018). Zobrazuje hrací plochu v 2D či izometrickém 3D modelovaném pohledu, nabízí sólo hru, hotseat in online (veřejné, soukromé, bodované hry), jazyk angličtina. Online webové verze existují v několika provedeních, na BrettspielWelt je možné zahrát si online Carcassonne v základní verzi i s jedním z rozšíření \"Princezna a drak\", \"Hostince a katedrály\" nebo \"Kupci a stavitelé\". Dále např. Concarneau.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní platformy.", "content": "Hra byla vydána v různých podobách postupně i na další platformy jako například iPhone, DS, Windows Mobile, Xbox360, Android.", "section_level": 2}], "src_summary": "Carcassonne je moderní společenská hra. Jejím autorem je Klaus-Jürgen Wrede. Jde o stolní hru pro 2 až 6 hráčů založenou na postupném přikládání jednotlivých kartiček. Tím vzniká krajina s cestami, městy, kláštery a loukami, kterou si hráči obsazují svými figurkami. ", "tgt_summary": "Carcassonne is a tile-based German-style board game for two to five players, designed by Klaus-Jürgen Wrede and published in 2000 by Hans im Glück in German and by Rio Grande Games (until 2012) and Z-Man Games (currently) in English. It received the Spiel des Jahres and the Deutscher Spiele Preis awards in 2001. ", "id": 1350513} {"src_title": "Pieta", "tgt_title": "Pietà", "src_document": [{"title": "Ikonografie.", "content": "Zobrazení Piety je součástí ikonografického cyklu výjevů ze života Krista a zároveň cyklu výjevů ze života Panny Marie. V rámci Kristova ikonografického cyklu je součástí Pašijového cyklu, tedy části věnované jeho Ukřižování. V něm se nachází mezi výjevy Snímání z kříže a Kladení do hrobu, a to původně v podobě tzv. Oplakávání (lamentace). V západní tradici se stalo standardním zobrazování tohoto výjevu bezprostředně po Snímání z kříže. Zdůrazněním motivu Panny Marie a postupným vyloučením ostatních postav se z motivu Oplakávání vyvinul motiv Piety. Pieta (nebo Oplakávání) představuje 13. zastavení křížové cesty a také jednu ze sedmi bolestí Panny Marie.", "section_level": 1}, {"title": "Pieta v sochařství.", "content": "Pieta bývá nejčastěji zobrazována ve formě sousoší, obrazy jsou méně časté. Sousoší Piety je charakteristickým motivem středoevropského gotického sochařství. První sousoší Piety se objevila v Německu na konci 13. století, k nejstarším dochovaným dílům patří piety z Radolfzellu a Meersburgu z přelomu 13. a 14. století. Gotické piety prošly výrazným výrazovým vývojem, podle něhož jej dělíme do tří typů. Hlavní rozlišení podle polohy Kristova těla není zcela přesné, proto jsou používány alternativní názvy.", "section_level": 1}, {"title": "Heroické (mystické, vertikální) piety.", "content": "Nejstarší typ, vyskytující se od přelomu 13. a 14. století. Typické je téměř vertikální umístění těla Krista a velká až nadživotní velikost postav.", "section_level": 2}, {"title": "Horizontální piety.", "content": "Objevují se ve druhé polovině 14. století. Od předchozího typu se liší přísnějším skladebným řádem, zdrženlivostí výrazu a větší plastičností. Tělo Krista je umístěno téměř horizontálně, hlava je otočená k divákovi a přestože je bez podpory, je rovněž v horizontální poloze. Kolena jsou zalomena v pravém úhlu, ruce složené podélně, levá leží na pravé. Marie sedí vzpřímeně, trup má jen nepatrně vykloněný. Expresivita výrazu je potlačená, důležitější je reprezentativní funkce.", "section_level": 2}, {"title": "Piety krásného slohu (diagonální).", "content": "Krásný sloh se v gotickém sochařství rozvinul kolem roku 1390 a uplatňoval se zhruba do začátku 15. století. Pro sochy tohoto slohu je charakteristický rytmický pohyb hmoty a idealizace vzhledu (rozvoj smyslové krásy jako projevu božské dokonalosti). Piety krásného slohu bývají na rozdíl od předchozích označovány jako diagonální - tělo Krista leží v Mariině klíně šikmo, s hlavou výrazně zakloněnou a jen zčásti pootočenou k divákovi. Spolu s mírněji ohnutými koleny tak vzniká celkový zvlněný dynamický dojem. Ruce jsou více překřížené, pravá leží na levé. Postava Marie je výrazněji odkloněná. Výrazy obličeje jsou mnohem dramatičtější, plné citů.", "section_level": 2}, {"title": "Renesanční a barokní piety.", "content": "Za nejkrásnější pietu je považována pieta, kterou vytvořil renesanční sochař Michelangelo Buonarroti. Nachází se v Bazilice sv. Petra ve Vatikánu.", "section_level": 2}, {"title": "Piety v malířství.", "content": "Piety nejsou častým námětem obrazů, zde převládá spíše šířeji zachycené Oplakávání či kombinace výjevu se Snímáním z kříže.", "section_level": 1}, {"title": "Přenesený význam slova.", "content": "V přeneseném významu slova se jedná o obecné synonymum pro zbožnou úctu, uctivý ohled, nepředstírané uctívání apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pieta je zobrazení Panny Marie na klíně s tělem Krista po jeho snětí z kříže (horizontální nebo vertikální) vyvinuté ze scény Oplakávání izolováním obou postav.", "tgt_summary": "A pietà (; meaning \"pity\", \"compassion\") is a subject in Christian art depicting the Virgin Mary cradling the dead body of Jesus, most often found in sculpture. As such, it is a particular form of the Lamentation of Christ, a scene from the Passion of Christ found in cycles of the Life of Christ. When Christ and the Virgin are surrounded by other figures from the New Testament, the subject is strictly called a \"lamentation\" in English, although \"pietà\" is often used for this as well, and is the normal term in Italian.", "id": 1070813} {"src_title": "Johann Bernhard Fischer", "tgt_title": "Johann Bernhard Fischer von Erlach", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině štýrského sochaře Johanna Baptisty Fischera ve Štýrském Hradci. U otce se také nejprve vyučil sochařem. Pak odešel do Říma, kde působil v letech 1670–1686. Nejprve studoval architekturu u Philippa Schora, pracoval mj. u Gianlorenza Berniniho. V letech 1686–1688 působil v Neapoli ve službách španělského krále. Pak nastoupil ve Vídni jako učitel budoucího císaře Karla VI., pro jehož korunovaci projektoval triumfální bránu. Byl dvakrát ženat, s první manželkou Žofií Konstancií Morgnerovou z Regensburgu měl čtyři děti. Jeho syn Josef Emanuel Fischer z Erlachu byl také významným rakouským architektem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Patřil k nejvýznamnějším architektům radikálního baroka nejen v německy mluvících zemích. Pracoval především ve službách rakouského císařského dvora ve Vídni). Kromě projektů v Hofburgu (sál dnešní Rakouské národní knihovny, fasády a brána s bojujícími giganty), Dvorních koníren (dnešní MuseumsQuartier) a zámku Schönbrunn navrhl například palác České dvorské kanceláře ve Vídni. Spolupracoval také například s architektem Johannem Lukasem Hildebrandtem, od něhož převzal stavbu Schwarzenberského paláce ve Vídni, a který naopak dokončil Fischerův projekt Zimního paláce prince Evžena Savojského ve Vídni. Jeho největším a nejvýznamnějším dílem je projekt kostela morového patrona sv. Karla Boromejského (Karlskirche) českého řádu křižovníků s červenou hvězdou ve Vídni. V Salzburgu projektoval 4 kostely. V Čechách projektoval a postavil Clam-Gallasův palác v Husově ulici na Starém Městě pražském. Nakreslil návrh na monstranci \"Zlaté slunce\" pro pokladnici Lorety v Praze na Hradčanech. Na jižní Moravě projektoval budovu jízdárny na zámku Lednice; pro hraběte Althanna navrhl Sál předků na zámku ve Vranově nad Dyjí. Dále navrhl kašnu Parnas na Zelném trhu v Brně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Bernhard Fischer, od roku 1696 psán z Erlachu (20. června 1656 Štýrský Hradec – 5. dubna 1723 Vídeň), byl rakouský barokní architekt, stavitel a designér, který působil také v Čechách a na Moravě.", "tgt_summary": "Johann Bernhard Fischer von Erlach (20 July 1656 – 5 April 1723) was an Austrian architect, sculptor, and architectural historian whose Baroque architecture profoundly influenced and shaped the tastes of the Habsburg Empire. His influential book \"A Plan of Civil and Historical Architecture\" (1721) was one of the first and most popular comparative studies of world architecture. His major works include Schönbrunn Palace, Karlskirche, and the Austrian National Library in Vienna, and Schloss Klessheim, Holy Trinity Church, and the Kollegienkirche in Salzburg.", "id": 649393} {"src_title": "Glam rock", "tgt_title": "Glam rock", "src_document": [{"title": "Zakladatelé.", "content": "V USA byl glam rock populární ve městech New York, Detroit a Los Angeles. Tento styl tam reprezentovali Alice Cooper, New York Dolls, Wayne County a později hlavně Kiss. Fanoušci glam rocku se odlišovali od členů hnutí hippies okouzlujícím (\"glamorous\") oblečením, které bylo inspirováno sci-fi, hollywoodskou kulturou a oblečením bisexuálů. Glam rock je charakterizován jako fádní, uspávající balada i rozpustilé vysokoenergetické rock and rollové stylizace ovlivněné hudbou Rolling Stones, přičemž ve zpěvu dominují pokřiky (většinou se pokřikuje krátká část refrénu, která je zároveň názvem skladby). Hlavním tématem textů byla sexualita, drogy, vědecká fantastika a revoluce teenagerů (např. \"Children of the Revolution\" od T. Rex a \"Teenage Rampage\" od Sweet). Během tehdejších reforem práv homosexuálů v Británii a bojů mezi nimi a newyorskou policií během nepokojů v USA nazvaných \"Stonewall Riots\", byla sexuální nejednoznačnost efektivní metodou jak šokovat publikum. Některé hudební skupiny začaly tento efekt využívat. Svým mimozemsky působícím blýskavým oblečením a make-upem se snažily vyvolat dojem, že pocházejí z jiné civilizace. Nejznámějším takovýmto mimozemšťanem byl David Bowie v období prezentace alba \"The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars\" a alba \"Aladdin Sane\" během let 1972–73. Na začátku roku 1972 tento umělec, zpěvák, skladatel radikálně změnil svůj hudební styl, vzhled a prohlásil před médii, že je bisexuál. I když by se znaky glam rocku daly najít u průkopníků populární hudby jako byli Elvis Presley, Rolling Stones, Little Richard, The Kinks, Pink Floyd barretovské éry a dalších, za oficiálního zakladatelé tohoto stylu je všeobecně považován Marc Bolan se skupinou T. Rex. Do britské vlny vzniku žánru jsou zahrnováni kromě Davida Bowieho i Queen, Elton John, Slade, Mud, Gary Glitter, Sweet, Mott the Hoople a první sestava Roxy Music s Brianem Enem. Americká vlna glam rocku je reprezentovaná hlavně proto-punkovou kapelou New York Dolls, jejichž rock, ovlivněný hudbou Rolling Stones, byl propojený s jejich vyparáděným, vždy ještě kousek mužsky působícím šviháckým, uličnickým výrazem. Premiéru v prezentaci glam rocku v ženském podání získala maličká Suzi Quatro z Detroitu, hrající na obrovskou baskytaru. Koncem 60. a začátkem 70. let začal svou hudební kariéru v Detroitu další americký představitel Iggy Pop. Hlavním tahounem v USA se stal Alice Cooper (také z Detroitské rockové scény), který poprvé dokonale zkombinoval nejdůležitější komponenty glam rocku a to tvrdou rockovou hudbu, vzhled transvestity a teatrální provokativní vystoupení. Alice Cooper byl velmi úspěšný, ale komiksové nahození členů skupiny KISS, která vznikla roku 1973 v New Yorku, dokázalo z glam rocku vytvořit nejpopulárnější fenomén americké rockové mládeže začátku 70. let. V Británii byl glam rock populární jak na popové, tak i na rockové scéně. Některé glamové skupiny vydaly k nablýskanému svátku – Vánocům – singly (Slade nahráli \"Mery Christmass Everybody\", Wizzard nahráli \"I Wish It Could Be Chistmass Everyday\", skupina Mud nahrála \"Lonely This Christmass\", Gary Glitter nahrál \"Another Rock N‘ Roll Christmass\"...), které se hrají během Vánoc dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Glam rock v divadle a ve filmu.", "content": "Pro rozvoj a popularizaci glam rocku hrály důležitou úlohu i divadlo a kinematografie. Tony Zanetta byl známý jako scénograf a příležitostný producent alternativního divadla \"Off Off Brodway\", kde hrávali kromě mnohých jiných kontroverzních umělců té doby i travesti-star Jackie Curtis a Wayne County. Hrál s nimi postavu B. Marlowa v díle Andyho Warhola nazvaném \"Pork\". V 70. letech byl producentem turné Davida Bowieho. Manažoval Bowieho \"Ziggy Stardust Tour\" číslo 1, 2 a 3 a produkoval jeho dvě další turné: \"Diamond Dogs\" a \"Young American\". Image a vystupování transvestity Wayne Countyho byly inspirací pro Bowieho projekty z těchto časů. Další významnou postavou newyorského undergroundu a spolupracovníkem Tonyho Zanetty byl Leee Black Childers. Začátkem 70. let byl fotografem a manažerem vystoupení Jackieho Curtise (který vystupoval spolu s Penny Arcade a Patti Smith) v divadle \"LaMaMa\". Oblékaní a vzhled Jackieho Curtise byly vzorem pro vzhled a oblékání hvězd glam rocku. Zanetta manažoval \"Pork\" v divadle \"LaMaMa\" a v \"Roundhouse Theatre\" v Londýně. Childers se stal oficiálním fotografem Bowieho projektu \"Ziggy Stardust\", strávil sezónu s Iggym Popem, byl fotografem pro magazín \"Rock Scene\", později se stal manažerem bývalého člena skupiny New York Dolls, Johnyho Thunderse a skupiny Heartbeakers. Spolupráce osobností alternativní divadelní scény, ikony Pop artu Andyho Warhola a jejich schopnost šokovou terapií přes média zpopularizovat za jiných okolností sporné projevy idolů, zviditelnění glam rocku velmi pomohla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glam rock (známý také jako Glitter Rock) je styl rockové hudby, který se objevil po éře hippies na začátku 70. let. Zpočátku, mezi roky 1970–1973 byli hlavní představitelé z Británie. Byli to hlavně David Bowie, T. Rex, Slade, Sweet, Alice Cooper, Gary Glitter, Roxy Music, Silver Head, New York Dolls a Mott the Hoople.", "tgt_summary": "Glam rock is a style of rock music that developed in the United Kingdom in the early 1970s performed by musicians who wore outrageous costumes, makeup, and hairstyles, particularly platform shoes and glitter. Glam artists drew on diverse sources across music and throwaway pop culture, ranging from bubblegum pop and 1950s rock and roll to cabaret, science fiction, and complex art rock. The flamboyant clothing and visual styles of performers were often camp or androgynous, and have been described as playing with nontraditional gender roles. Glitter rock was a more extreme version of glam. ", "id": 206144} {"src_title": "Lorenzova křivka", "tgt_title": "Lorenz curve", "src_document": [{"title": "Konstrukce Lorenzovy křivky.", "content": "Ukažme konstrukci Lorenzovy křivky na příkladě měření diverzifikační schopnosti skóringového modelu. Konstrukce Lorenzovy křivky je založena na definici tzv. \"distribučních funkcí dobrých a špatných klientů\". Označme formula_1 obor hodnot skóringové funkce formula_2. Potom pro každou hodnotu skóre formula_3 definujme distribuční funkci dobrých klientů formula_4 jako pravděpodobnost, že náhodně vybraný \"dobrý klient\" (viz skóringový model) bude mít skóre menší než formula_5, a distribuční funkci špatných klientů formula_6 jako pravděpodobnost, že náhodně vybraný \"špatný klient\" bude mít skóre menší než formula_5. Explicitní distribuční funkce formula_4 a formula_6 v praxi zpravidla neznáme, proto je nejčastěji nahrazujeme konzistentními odhady. Funkci formula_4 odhadujeme jako poměr počtu dobrých klientů se skóre menším než formula_5 ku počtu všech dobrých klientů a funkci formula_6 jako poměr počtu špatných klientů se skóre menším než formula_5 ku počtu všech špatných klientů. Nakonec definujeme Lorenzovu křivku jako množinu bodů formula_14, kde formula_3 nabývá všech hodnot použité skóringové funkce. Takto zkonstruovaná Lorenzova křivka potom leží uvnitř jednotkového čtverce a spojuje protilehlé vrcholy, viz obrázek. Čím větší má náš model diverzifikační schopnost, tím více se Lorenzova křivka přibližuje stranám čtverce.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a vysvětlení.", "content": "Lorenzovka křivka je funkce, která je vyobrazena na jednotkovém čtverci 1. kvadrantu. Celkový součet je vyobrazen na ose „Y“ a na ose „X“ se zobrazuje dané procento populace, příjmů nebo jakéhokoliv jiného objektu, který je zkoumán. Na ose „Y“ se tedy zobrazuje podíl, jaký daný počet prvků na ose „X“ je zastoupen z celkového množství podílu. Data se vždy seřadí vzestupně. To vytváří charakteristický tvar Lorenzovy křivky pod diagonálou, což odráží míru nerovnoměrného rozdělení. Díky vzestupnému řazení dat máme jistotu, že daná funkce je vždy konvexní. Když si tyto fakta ukážeme na příkladu, můžeme třeba prohlásit, že spodních 20% domácností čerpá 12% z celkových příjmů (viz: Paretův princip). Na Lorenzově křivce můžeme rozeznávat dva extrémy, prvním z nich je perfektní rovnoměrné rozdělení, kdy všichni lidé mají stejný příjem. V tomto případě se vždy podíl populace zobrazené na ose „X“ vždy musí rovnat i podílu z celkového množství na ose „Y“. Tato funkce lze jasně ilustovat přímkou y=x. Tento jev se nazývá jako dokonalá linie rovnosti. Druhým extrémem je perfektní nerovnoměrné rodělení, což v praxi znamená, že jedna osoba vlastní vše a všichni ostatní nemají žádný příjem. V tomto případě je Giniho koeficient roven 0 (Giniho koeficient je poměr plochy mezi oblastí pod Lorenzovo křivkou dané situace a perfektním rovnoměrném rozdělení. Vzhledem k tomu, že perfektní rovnoměrné rozdělení má vždy větší nebo rovnou hodnotu, tak výsledek je tedy číslo mezi 0 a 1, z toho plyne, že čím vyšší číslo to je, tím se zvyšuje nerovnoměrnější rozdělení). formula_16 Tento vzorec vyjadřuje Giniho koeficient, přesnější grafické vysvětlení je přímo na stránce Giniho koeficient.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad použití Lorenzovy křivky.", "content": "Představme si, že osa „X“ neboli formula_17zobrazuje procento populace a osa „Y“ neboli formula_18procento bohatství ve společnosti (alternativně také důchodu), pak Lorenzova křivka (plná čára nahoře) uvádí například, že 40 % populace oné společnosti vlastní 10 % z veškerého bohatství v této společnosti (alternativně, že na ni připadá 10 % důchodu). Tečkovaná čára grafu by zobrazovala rovnostářskou společnost, kdy všichni jedinci dosahují identické úrovně bohatství (alternativně: stejné úrovně důchodu). V příkladu jsme si tedy rozdělili společnost na pětiny a v každé je jejich procento bohatství ve společnosti odlišné, což také znamená, že společnost nedosahuje identické úrovně bohatství. Dále jsme si do příkladu zavedli četnost, která je uvedena v Kč. Z četnosti můžeme lehce získat procentuální podíl v konkrétní pětině. Tento procentuální podíl bychom získali vydělením, když bychom dělili četnost konkrétní pětiny sumou všech četností. Tedy například u 2.pětiny formula_19 V posledním sloupci tu máme kumulativní četnost, která nám ukazuje, jaký podíl bohatství ve společnosti má konkrétní pětina spolu se všemi ostatními pětiny, které jsou na ose „X“ neboli formula_17 zobrazovány menšími hodnoty.) Když mluvíme o kumulativní četnosti v tomto případě, tak vždycky na konci musí mít hodnotu 1. Důvodem je, že se bavíme o kumulativní četnosti podílu, kde celkový podíl musí být vždy jedna. Pod tímto textem můžeme vidět tabulku hodnot, kde jsou názorně ukázané hodnoty u konkrétních pětin obyvatelstva. Celé grafické znázornění je ale pod tabulkou, které je úplně typickým příkladem Lorenzovy křivky", "section_level": 1}], "src_summary": "Lorenzova křivka je jedním z nejpoužívanějších způsobů grafického znázornění diverzifikace. V ekonomii se s ní často setkáváme především při grafickém znázorňování nerovnoměrnosti rozdělení důchodů či bohatství v populaci nějakého celku. Základem těchto výpočtů je seznam jednotlivých příjmů nebo aktiv seřazených vzestupně zleva doprava. Další použití můžeme hledat při popisu nerovnosti mezi velikostí jednotlivců v ekologii a při studiu biologické diverzity, kde je úhrnný podíl druhů vykreslen úhrnným podílem jednotlivců. Mezi další použití patří například hodnocení skóringových modelů. ", "tgt_summary": "In economics, the Lorenz curve is a graphical representation of the distribution of income or of wealth. It was developed by Max O. Lorenz in 1905 for representing inequality of the wealth distribution. ", "id": 1946196} {"src_title": "Nicolas Leblanc", "tgt_title": "Nicolas Leblanc", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Narodil se jako syn malého úředníka v železárně. Otec již v roce 1751 zemřel a malý Nicolas byl poslán do Bourges k blízkému rodinnému příteli doktoru Bienovi, který se stal jeho poručníkem. Pod jeho vlivem rozhodl se Leblanc pro studium mediciny na École de chirurgie in Paris, kam byl přijat nedlouho předtím, než jeho poručník v roce 1759 zemřel. Školu dokončil a otevřel si lékařskou praxi. V roce 1775 se oženil a po čtyřech letech se manželům narodilo první dítě. Když příjmy z jeho lékařské praxe nebyly pro zajištění rodiny dostatečné, přijal v roce 1780 postavení soukromého lékaře v rodině Ludvíka Filipa II., vévody orleánského. V roce jeho sňatku (1775) vypsala Francouzská akademie věd cenu pro toho, kdo vynalezne postup výroby sody (nedostatkového uhličitanu sodného) z kuchyňské soli (z levného chloridu sodného). V roce 1791 získal Leblanc patentová práva (na 15 let) na postup výroby sody ze soli, kyseliny sírové, vápence (křídy) a dřevěného uhlí. S podporou (a s kapitálovou účastí) svého zaměstnavatele, který byl od doby francouzské revoluce nazýván \"Filip Egalité\", vybudoval továrnu (nazvanou \"La Franciade\"), která produkovala 320 tun sody ročně. O dva roky později (1793) však revoluční vláda Leblancovu továrnu zkonfiskovala a Leblancův podílník – Filip Egalité – byl 6. listopadu 1793 veřejně popraven gilotinou. Továrnu, která mezi tím zpustla, vrátil Leblancovi teprve Napoleon v roce 1801. Soud také uznal své finanční závazky francouzského státu vůči Leblancovi, avšak v tak malé výši, že to nestačilo na dluhy, natož na obnovení provozu továrny. Zlomený zakladatel chemického průmyslu skončil v chudobinci, kde se jako 63letý zastřelil. Zůstala po něm výroba sody, která proměnila dějiny: mýdlo přestalo být luxusním zbožím a vytvořilo podmínky pro vyšší úroveň hygieny. Výroba spotřebního skla, včetně optického skla pro brýle a dalekohledy, se výrazně zlevnila. Teprve od 70. let 19. století byla Leblancova technologie nahrazována Solvayovým postupem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nicolas Leblanc (6. prosince 1742, Ivoy-le-Pré – 16. ledna 1806, Saint-Denis) byl francouzský lékař a chemik, který objevil postup výroby sody z obyčejné soli.", "tgt_summary": "Nicolas Leblanc (6 December 1742 – 16 January 1806) was a French chemist and surgeon who discovered how to manufacture soda ash from common salt.", "id": 2338595} {"src_title": "Günter Guillaume", "tgt_title": "Günter Guillaume", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Konspirační činnosti se věnoval spolu se svou manželkou Christel. Oba absolvovali ve Východním Berlíně špionážní výcvik a během května 1956 odešli jako uprchlíci do Západního Německa. Po svém přechodu hranice se ubytovali u Christeliny matky Erny Boomové, která coby Nizozemka bydlela ve Frankfurtu nad Mohanem. Proto manželé Guillaumeovi nemuseli projít uprchlickým táborem, kde by tamní úředníci mohli jejich vyzvědačské úmysly prohlédnout. Manželé Guillaumeovi si otevřeli obchod s fotografickými potřebami a aktivně se angažovali v německé sociálnědemokratické straně (SPD). Například v roce 1968 se Guillaume stal předsedou městské organizace této strany a byl zvolen mezi městské zastupitele ve Frankfurtu. Postupně se mu povedlo dostat až do nejvyšších pater své strany a když byl Willy Brandt jmenován německým kancléřem, stal se Guillaume jeho pravou rukou. Na podzim roku 1972 se uskutečnila schůzka Wilhelma Gronaua, který stál v čele Německého odborového svazu, a jeho instruktora ze Stasi. Její konání ale odhalila západoněmecká kontrašpionáž Bundesamt für Verfassungsschutz (BfV) a oba její účastníky zatkla. Od obou zatčených vedly stopy ke Guillaumovi. Špion Gronau se s ním služebně stýkal a zatčený východoněmecký instruktor měl Guillaumovo jméno poznamenané na papírku, jenž měl při svém zatčení u sebe. Vlivem toho se kontrašpionáž na Guillaumeho zaměřila. Nezatkla ho, ale jeho činnost sledovala a se svými podezřeními pracovníci BfV seznámili jak příslušného západoněmeckého ministra, tak kancléře Brandta. Brandtovi však informaci prezentovali pouze jako podezření a ten jí tak nevěnoval nijak zvýšenou pozornost. Obě rodiny, jak Brandtovi, tak Guillaumeovi například i přesto absolvovaly společnou dovolenou v Norsku. Nakonec se roku 1974 rozhodla západoněmecká policie manžele Guillaumeovy zatknout. Během zatýkání Günter Guillaume sám dobrovolně prohlásil, že je agentem východoněmecké Stasi. Poté, co Guillaumeova špionážní činnost vyšla najevo, začali někteří politici kancléře kritizovat a vytýkat mu, že úzce spolupracoval s východoněmeckým agentem. Brandt odolával, ale nakonec těmto tlakům podlehl a 6. května 1974 na svůj post rezignoval. I nadále však zůstával předsedou SPD. Během prosince 1975 odsoudil Vrchní zemský soud v Düsseldorfu Guillaumeho na 13 let do vězení a jeho manželku na osm. V rámci výměn špionů mezi Západem a Východem se ale oba manželé v roce 1981 dostali do Východního Německa. Christel během března a její manžel v říjnu. V rámci Guillaumeho výměny se na Západ vrátilo osm britských, amerických a západoněmeckých špionů. Oba manželé Guillaumeovi následně získali vysoká východoněmecká státní vyznamenání. Posléze se ale manželství Guillaumeových rozpadlo. Günter byl navíc nemocen, když měl problémy s játry a s krevním oběhem. Starala se o něj ošetřovatelka Elke, se kterou se posléze sblížil, a spolu se odstěhovali na venkov u Berlína. Na následky cévní mozkové příhody Guillaume 10. dubna 1995 zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Günter Guillaume (1. února 1927 Berlín – 10. dubna 1995 Petershagen-Eggersdorf) byl německý špion, který coby občan Spolkové republiky Německo pracoval pro tajnou službu Německé demokratické republiky (Východního Německa) známou též jako Stasi.", "tgt_summary": "Günter Guillaume (1 February 1927 – 10 April 1995), was an intelligence agent for East Germany's secret service, the Stasi, in West Germany. Guillaume became West German chancellor Willy Brandt's secretary, and his discovery as a spy led to Brandt's downfall in the Guillaume affair.", "id": 173935} {"src_title": "Romulus Augustus", "tgt_title": "Romulus Augustulus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Romulův stejnojmenný děd z matčiny strany, \"comes\" Romulus, pocházel zřejmě z města Poetovio (dnešní Ptuj) v provincii Noricum. V roce 449 ho \"magister militum\" Aetius, tehdejší faktický vládce západořímské říše, vyslal na diplomatickou misi ke dvoru hunského krále Attily. Romulův otec Orestes, původem z Panonie, sloužil v téže době u Attily jako sekretář (\"notarius\") a emisar. Později prodělal úspěšnou kariéru na Západě a v roce 475 ho císař Julius Nepos učinil patriciem. Zároveň ho povýšil do hodnosti vrchního velitele (\"magister militum\") italského vojska, s nímž se měl vypravit do Galie. Orestes se ale místo toho vzbouřil a vyrazil k Ravenně proti Nepotovi. Císař, neschopný odporu, uprchl 28. srpna 475 na lodi do Dalmácie, zatímco Orestes vstoupil do města. Orestes dva měsíce váhal s dalším postupem, neboť pravděpodobně vyčkával na reakci východořímské říše. Konečně 31. října 475 ustanovil svého syna Romula císařem toho, co dosud zbývalo ze Západu. Jeho doménu tvořila vedle Itálie fakticky už jenom jižní Provence. Romulus, jemuž mohlo být tehdy čtrnáct let, přijal do svého jména titul Augustus, ovšem současníci ho kvůli jeho nízkému věku nazývali zdrobněle Augustulus („císaříček“). Třebaže mincovny v Římě, Mediolanu a Arelate (Arles) razily solidy s Romulovým jménem, veškerou moc třímal ve svých rukou jeho otec Orestes a společně s ním jeho bratr Paulus. Nový režim se musel neprodleně potýkat s akutním nedostatkem finančních prostředků nezbytných k udržení loajality italského vojska. To sestávalo především z germánských spojenců (\"foederati\"), zejména Skirů, Herulů a jiných barbarů, z nichž valná část dorazila na Apeninský poloostrov v šedesátých letech 5. století, po rozpadu hunské říše. Daňové výnosy zřejmě nepostačovaly k uhrazení žoldu, a barbaři se proto po vzoru Burgundů v jihozápadní Galii dožadovali přidělení jedné třetiny půdy. Když Orestes odmítl vyhovět jejich požadavku, v srpnu 476 proti němu povstali. Za svého vůdce si ustanovili germánského důstojníka Odoakera, jehož 23. srpna prohlásili králem. Po krátkém střetnutí Odoaker zajal a popravil Oresta nedaleko Placentie (Piacenza). Krátce nato obsadil Ravennu a usmrtil také Orestova bratra Paula. 4. srpna 476 přinutil Romula vzdát se trůnu, avšak vzhledem k chlapcově mládí ušetřil jeho život, přiznal mu roční rentu 6000 solidů a poslal ho i s příbuznými do Kampánie. Comes Marcellinus a Jordanes uvádějí poněkud odlišně, že Odoaker vykázal Romula do vyhnanství na \"castellum Lucullanum\" nedaleko Neapole. O jeho pozdějším životě není nic bližšího známo, ačkoli okolo roku 510 ostrogótský král Itálie Theodorich adresoval jistému muži jménem Romulus dopis, v němž mu potvrdil nárok na finanční příspěvek. Z toho se dovozuje, že se mohlo jednat o Romula Augusta.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik západořímské říše.", "content": "Po Romulově sesazení vyslal římský senát z Odoakerova podnětu poselstvo do Konstantinopole k Zenonovi, aby mu odevzdalo odznaky císařské hodnosti včetně diadému a sdělilo mu, že na Západě není třeba žádného dalšího císaře, protože k vládě nad celou říší postačuje jediný panovník. Zároveň žádal, aby Zenon přiznal Odoakerovi správu Itálie a udělil mu hodnost patricia. Zenon poukázal na to, že Západ má dosud císaře v Juliu Nepotovi a vyslovil se pro jeho opětovné přijetí na trůn. Ve skutečnosti se smířil s existujícím stavem věcí, když ve své odpovědi příznačně oslovil Odoakera jako patricia, a tím fakticky uznal jeho postavení vládce Itálie. Novodobí historikové se přou o významu Romulova sesazení a někteří namítají, že málokdo ze soudobých Římanů zcela chápal dosah Odoakerova činu. Nadto v Dalmácii nadále pobýval legitimní císař Julius Nepos, jehož Odoaker formálně respektoval a do roku 480 nechal razit mince s jeho jménem. Teprve s jistým odstupem času se měl projevit dopad této události, což je patrné v Marcellinově díle. Jiní autoři zlehčují Romulovu vynucenou abdikaci a označují ji za pouhé završení přechodné fáze postupného přenesení vlády nad Itálií do rukou Germánů. Odoaker na rozdíl od svých předchůdců Ricimera a Gundobada upustil od zavedené praxe ustavování „loutkových“ či „stínových“ císařů. Mnozí badatelé se přesto kloní k závěru, že rok 476 znamenal zásadní mezník v dějinách starověkého Říma. Podle jejich názoru si soudobí pozorovatelé, jako byl třeba Sidonius Apollinaris, plně uvědomovali novou politickou realitu. Romulus Augustus byl patrně nejméně významný ze všech „stínových“ císařů a nezískal uznání Konstantinopole, kde ho považovali za uzurpátora. Odoakerem zinscenovaný a germánskými foederaty provedený státní převrat nicméně ukončil panování západních císařů v Itálii. Během několika následujících let zanikla i zbývající rezidua západořímské moci. Rugiové si na horním Dunaji podmanili zbytky římského obyvatelstva v Noriku, vizigótský král Eurich v roce 477 trvale obsadil oblast dnešní Provence a nakonec poslední římský vládce severní Galie Syagrius podlehl roku 486 franskému králi Chlodvíkovi.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "Romulus Augustus je titulní postavou „nehistorické historické“ komedie \"Romulus Veliký\" z roku 1949 od Friedricha Dürrenmatta. Posledního císaře zobrazuje jako vědomého antihrdinu, který nedbá o ohroženou vlast, nýbrž se stará o chov slepic. Ve filmu Poslední legie z roku 2007 je postava Romula Augusta fikčně propojena s Utherem Pendragonem, jehož se jako uprchlík ze zanikající Západořímské říše do Británie, stane otcem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Romulus Augustus, známý rovněž jako Romulus Augustulus, byl poslední západořímský císař, vládnoucí od 31. října 475 do 4. září 476. Romulův předchůdce Julius Nepos jmenoval jeho otce Oresta do čela vojska. Magister militum Orestes ale vzápětí povstal a přinutil Nepota opustit Itálii. Svého nedospělého syna poté dal provolat císařem. ", "tgt_summary": "Flavius Romulus Augustus (c. AD 460 – after 476, possibly still alive as late as 507), known derisively and historiographically as Romulus Augustulus, was the Roman emperor who ruled the Western Roman Empire from 31 October 475 until 4 September 476. He is often described as the \"last Western Roman emperor\", though some historians consider this to be Julius Nepos. His deposition by Odoacer traditionally marks the end of the Roman Empire in the West, the end of Ancient Rome, and the beginning of the Middle Ages in Western Europe. ", "id": 32448} {"src_title": "Kniha z Kellsu", "tgt_title": "Book of Kells", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Evangeliář z Kellsu má dnes 340 pergamenových listů, které byly v 19. století oříznuty na rozměr 330×250 mm. Neznámý počet listů na začátku a na konci se v průběhu staletí ztratil. Na velmi kvalitních pergamenových listech a dvojlistech je napsána různobarevným inkoustem v majuskulním latinském písmu, které se nazývá ostrovní unciála. Výzdoba knihy nebyla úplně dokončena a některé miniatury jsou jen načrtnuty. Kniha je v pozoruhodně dobrém stavu a byla v minulosti několikrát převázána, naposledy roku 1953 do čtyř svazků.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah.", "content": "Na začátku knihy je neúplný seznam hebrejských jmen, která se v evangeliích vyskytují, stručný přehled obsahu evangelií, životopisy evangelistů a přehled Eusebiových kánonů, tradičních oddílů evangelií před jejich rozdělením na kapitoly ve 13. století. Následují texty čtyř evangelií až do Jan 17,13. Zbytek Janova evangelia chybí. Badatelé se domnívají, že původně obsahovala ještě dopis papeži Damasovi I., v němž mu Jeroným vysvětluje účel svého překladu; ten je obsažen ve všech zachovaných evangeliářích tzv. Lindisfarnské školy, do níž Kniha z Kellsu také patří.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Název pochází od opatství v Kells (asi 60 km SZ od Dublinu), kde byla kniha po staletí uložena. Její texty, písmo i výtvarný styl ji řadí do velké skupiny iroskotských latinských rukopisů, které vznikaly od konce 6. do počátku 9. století. Jsou dílem jedné školy, kterou založil svatý Kolumba v klášteře Iona na Vnějších Hebridách u západního pobřeží Skotska a rozšířila se až na evropský kontinent. Většina badatelů se dnes kloní k názoru, že rukopis byl započat na Ioně a dokončen snad v Kellsu. Nejstarší doklad o uložení knihy v Kellsu je kronikářská zpráva, že byla roku 1007 ukradena. Našla se o několik měsíců později, bez zlatem pobitých desek. Klášter v Kellsu byl ve 12. století zrušen, ale kniha zůstala ve farním kostele. Roku 1654 ji vojáci Olivera Cromwella uložili v Dublinu a roku 1661 byla věnována knihovně Trinity College. Knihu popularizuje animovaná pohádka, o životě na opatství v období vzniku knihy, s názvem \"Brendan a tajemství Kellsu\" z roku 2009.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kniha z Kellsu (, ), známá i jako \"Kniha sv. Kolumby\", je bohatě iluminovaný rukopisný evangeliář psaný v latině. Obsahuje čtyři novozákonní evangelia společně s dalšími texty. Byl napsán keltskými mnichy těsně před rokem 800 a je uložen v Dublinu, v knihovně Trinity College, MS A. I. (58). ", "tgt_summary": "The Book of Kells (; ; Dublin, Trinity College Library, MS A. I. [58], sometimes known as the Book of Columba) is an illuminated manuscript Gospel book in Latin, containing the four Gospels of the New Testament together with various prefatory texts and tables. It was created in a Columban monastery in either Britain or Ireland and may have had contributions from various Columban institutions from both Britain and Ireland. It is believed to have been created 800 AD. The text of the Gospels is largely drawn from the Vulgate, although it also includes several passages drawn from the earlier versions of the Bible known as the Vetus Latina. It is a masterwork of Western calligraphy and represents the pinnacle of Insular illumination. It is also widely regarded as one of Ireland's finest national treasures. The manuscript takes its name from the Abbey of Kells, which was its home for centuries. ", "id": 1530060} {"src_title": "Art brut", "tgt_title": "Outsider art", "src_document": [{"title": "Autoři.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sbírka ABCD.", "content": "Aouam Abdellarrazzak, Alfred Corinne Marié (ACM), Horst Ademeit, Albert, Aloïse Corbaz, Chelo (Amezcua), Franz Artenjak, Artur, Rose Aubert, Beverly Baker, Joseph Barbiero, Barbus Müller, Koumei Bekki, Franco Belucci, Harald Bender, Emery Blagdon, Julius Bockelt, Anselme Boix-Vives, Thérèse Bonnelalbay, David Braillon, Albino Braz, Anibal Brizulea, Emmanuel Calligraphe, Raimundo Camilo, Alberto Cammi, Carlo (Zinelli), Pedro Cornas, Fleury-Joseph Crépin, Attilio Crescenti, Kazimierz Cycon, Henry Darger, Heide De Bruyne, Eric Derkenne, Fernand Desmoulin, John Devlin, Petr Dobšák, Janko Domšič, Eva Droppová, El Garrell (Josep Pujiula), Hans Fahrni, Jaime Fernandes, Jean Fick, Auguste Forestier, Karel Forman, Frances (František Vaněček), Jevgenij Gabričevskij, Pepe Gaitán, Giancarlo “giga“ Galatol, Giovanni Galli, Anne-Marie Gbindoun, Hans-Jörg Georgi, Madge Gill, Johann Gittenberger, Paul Goesch, Ted Gordon, Richard Greaves, Martha Grünenwaldt, Guyodo (Frantz Jacques), Hassan, Johann Hauser, Karel Havlíček, Karl Hel, Margarethe Held, Ilse Helmkamp, Miguel Hernandez, Carl Fredrik Hill, Emile Josome Hodinos, Josef Hofer, Rudolf Horacek, Georgiana Houghton, Georgine Hu, Wolfgang Hueber, Vojislav Jakić, James Harold Jennings, Leonide Jilkin, Estrianna Johnson, Clyde Jones, Julius B., Karl Junker, Michail Kaljakin, Franz Kamlander, Peter Kapeller, Terao Katsuhiro, Yumiko Kawaï, Davood Koochaki, Johann Korec, Zdeněk Košek, K. L., Joseph Lambert, Augustin Lesage, Luigi Lineri, Alexandr Pavlovič Lobanov, Raphaël Lonné, Emil Theodor Lundkvist, Dwight Mackintosh, Michel Macreau, Pascal-Désir Maisonneuve, Bonaria Manca, Barbara Massart, Kunizo Matsumoto, Max (Rudolf Limberger), Alexandr Alexejevič Medveděv, Riccio Melina, Gene Merritt, Christian Michaud, Daniel Miller, Donald Mitchell, Eijiro Miyama, Edmund Monsiel, Marc Moret, Satoshi Morita, John J.B. Murray, Oreste Fernando Nannetti (sign. NOF4), Nikifor (Epifan Drowniak), Nino (João Cosmo Félix dos Santos), Koji Nishioka, Léon Petitjean, Luboš Plný, Jean Pous, Guillaume Pujolle, Josef Karl Rädler, Miloslava Ratzingerová, Maria Reinshasen, Renaud, Achilles G. Rizzoli, André Robillard, Miguel Rodriguez, Veïjo Ronkkönen, Yuichi Saito, Chiyuki Sakagami, Ikuyo Sakamoto, Henri Salingardes, Eugenio Santoro, Victorien Sardou, Philipp Schöpke, Friedrich Schröder-Sonnenstern, Judith Scott, F. Sedlák, Jose Johann Seinen, Zbyněk Semerák, Eiichi Shibata, Takashi Shuji, Elis Sinistö, Fjodor Smirnov, Hélène Smith, Mary T. Smith, Louis Soutter, L.C. Spooner, Harald Stoffers, Daniela Süssmlchová, Herai Takanori, Noriko Tanaka, Pascal Tassini, Théo, Martin Thompson, básník Ticho (František Frances), Bill Traylor, Jeanne Tripier, Oswald Tschirtner, Yasuyuki Ueno, Jindřich Vik, August Walla, Melvin Way, Helen Butler Wells, Leoš Wertheimer, George Widener, Scottie Wilson, Adolf Wölfli, Gu Ya, Joseph Elmer Yoakum, Hideack Yoshikawa, Malam Zabeirou, Stanisław Zagajewski, Anna Zemánková, Zephir.", "section_level": 2}, {"title": "Sbírka Art Brut, Lausanne.", "content": "Giovanni Abrignani, Aloïse (Corbaz), Paul Amar, Antonio Roseno de Lima, Benjamin Arneval, Josef Bachler, Fausto Badari, Morton Bartlett, Gregory L. Blackstock, Giovanni Bosco, David Braillon, John Byam, Carlo (Zinelli), Gaston Chaissac, Nek Chand, Kashinath Chawan, Fleury-Joseph Crépin, Henry Darger, James Edward Deeds, Serge Delaunay, Eric Derkenne, Curzio di Giovanni, Jules Doudin, Gaston Duf, Paul Duhem, Paul End, Auguste Forestier, Clément Fraisse, Sylvain Fusco, Willem van Genk, Madge Gill, Joaquim Vicens Gironella, Helga Goetze, Guo Fengyi, Johann Hauser, Helmut (Nimczewski), Motooka Hidenori, Emile Josome Hodinos, Josef Hofer, Vojislav Jakic, Franz Kernbeis, Hans Krüsi, Laure (Pigeon), Le Prisonnier de Bâle (Joseph Giavarini), Philippe Lemaire, Augustin Lesage, Aleksander Pavlovitch Lobanov, Raphaël Lonné, Dwight Mackintosh, Pascal-Désir Maisonneuve, Kunizo Matsumoto, Angelo Meani, Gene Merritt (Clyde Eugene Merritt), Ezekiel Messou, Reinhold Metz, Eijiro Miyama, Edmund Monsiel, Heinrich Anton Müller, Fernando Oreste Nannetti, Michel Nedjar, Ni Tanjung, Masao Obata, Ataa Oko, Francis Palanc, Han Ploos Van Amstel, Giovanni Battista Podestà, Guillaume Pujolle, Emile Ratier, André Robillard, Hans Saletmeier, Henri Salingardes, Eugenio Santoro, Gaston Savoy, Shinichi Sawada, Armand Schulthess, Judith Scott, Takashi Shuji, Marguerite Sir, Charles Steffen, Pascal Tassini, Jeanne Tripier, Oswald Tschirtner, Pascal Verbena, Pépé Vignes (Joseph Vignes), August Walla, Georges Widener, Scottie Wilson (Louis Freemann), Josef Wittlich, Adolf Wölfli, Erich Zablatnik, Stanislaw Zagajewski, Anna Zemánková.", "section_level": 2}, {"title": "Prinzhornova sbírka.", "content": "Else Blankenhorn, Josef Forster, Paul Goesch, Heinrich Hack, Oskar Herzberg, August Klett, Johan Knopf, Paul Kunze, Marie Lieb, Peter Meyer, Heinrich Anton Müller, August Natterer, Clemens von Oertzen, Adolf Schudel, Gustav Sievers, Oskar Voll.", "section_level": 2}, {"title": "Japonské Art brut.", "content": "Takanori Herai, Yumiko Kawai, Satoshi Morita, Masao Obata, Chiyuki Sakagami, Shinichi Sawada, Takashi Shuji, Yoshimitsu Tomizuka", "section_level": 2}], "src_summary": "Art brut neboli \"syrové umění\" (anglicky \"Outsider art\") je označení pro umělecká díla (především výtvarná), která vytvářejí lidé s duševní poruchou nebo jinak společensky marginalizovaní. Jako art brut bývá označována také tvorba mediumní, vytvářená ve spiritistickém transu. Termín poprvé použil v roce 1945 Jean Dubuffet, který viděl v této rozumem nekorigované, spontánní tvorbě zdroj inspirace a nové impulsy. Roger Cardinal razil pro tento styl výraz \"outsider art\", který se používá v anglicky mluvících zemích. ", "tgt_summary": "Outsider art is art by self-taught or naïve art makers. Typically, those labeled as outsider artists have little or no contact with the mainstream art world or art institutions. In many cases, their work is discovered only after their deaths. Often, outsider art illustrates extreme mental states, unconventional ideas, or elaborate fantasy worlds. ", "id": 2220355} {"src_title": "Chlévský hnůj", "tgt_title": "Manure", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální.", "content": "Vyzrálý hnůj je heterogenní, ale souvislá hmota, v níž stále lze oddělit zbytky steliva od ostatní hmoty. V povrchových vrstvách je nerozložená sláma nebo zbytky podestýlky, pod níž je hnůj hnědočerný, ve spodních vrstvách skládky je hnůj nazelenalý, černající ve styku se vzduchem. Hnůj, stejně jako mrva, zřetelně páchne amoniakem.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické.", "content": "Obsah dusíku i organických látek závisí na původu, technologii chovu, ročním období a krmivu, použité podestýlce a jejím množství, způsobu, jakým byla mrva uskladněna, kompostována na hnojišti, a na úpravě hnojiště, počasí a také na stupni rozkladu mrvy. V nejhorším případě ze slamnaté mrvy zůstane jen rozkládající se sláma, z níž jsou vyplaveny všechny živiny. Takové „hnojivo“ způsobuje při použití úbytek živin.
Obsah látek v chlévském hnoji je v následující tabulce pouze orientační.", "section_level": 2}, {"title": "Přeměna chlévské mrvy v hnůj.", "content": "Zrání mrvy v hnoji je činností různých skupin mikroorganismů, zejména bakterií, plísní a aktinomycet. Při tomto dynamickém procesu dochází k částečné mineralizaci amoniakálních složek a rozkladu polysacharidů. Z pohledu kvality vyrobeného hnojiva je nejefektivnějším způsobem kompostování chlévské mrvy, které se však v praxi nerozšířilo kvůli vyšším nákladům a větší pracnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Dynamika.", "content": "O intenzitě těchto procesů rozhoduje přístup vzduchu (kyslík), vlhkost prostředí a teplota. Za přístupu vzduchu postupuje odbourávání organických látek mnohem rychlejší než v anaerobních podmínkách. V aerobních podmínkách však vznikají velké ztráty organických látek a především cenného dusíku, který se rychle vytrácí v amoniakální formě. Při omezeném přístupu vzduchu (za mírné anaerobiózy) jsou organické látky z chlévské mrvy pouze částečně odbourávány a tvoří se více metanu, který brání rozkladu organických látek na oxid uhličitý, vodu, čpavek a popeloviny. Rozklad chlévské mrvy nemá na hnojišti proběhnout úplně.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Efekt použití hnoje či mrvy jako hnojiva závisí nejen na kvalitě samotného hnojiva, ale také na kvalitě zaorání (zaorání s předradličkou). Rozhodnutí, zda ke hnojení použít hnůj, nebo mrvu, závisí také na harmonogramu prací, na době a způsobu skládkování hnoje či mrvy.", "section_level": 1}, {"title": "Hnojivo.", "content": "Hnůj a chlévská mrva jsou stájovými hnojivy, která zlepšují fyzikální a chemické vlastnosti půdy a mikrobiální poměry v půdě. Kromě základních prvků obsahují mikroprvky důležité pro rostliny a významné organické zbytky důležité pro mikrofloru a mikrofaunu v půdě (edafon).", "section_level": 2}, {"title": "Zdroj tepla.", "content": "Chlévská mrva a chlévský hnůj se používají i v pařenišťích, ve kterých je při rozkladu hnoje či čerstvé mrvy zadržováno uvolňované teplo. Na stejném principu bylo teplo využíváno např. při přezimování citrusů a jiných subtropických rostlin v 17.–19. století: rostliny byly zazimovány ve snížených terénních úpravách, kam byl navezen hnůj. Nadzemní části musely být proti mrazům kryty nastýlkou větví a slámy. Současně bylo nutné odvětrat amoniak, který je v plynné formě (ve vyšší koncentraci) pro rostliny toxický.", "section_level": 2}, {"title": "Náhrady chlévského hnoje.", "content": "Jako náhrada chlévského hnoje při hnojení se často volí zaorání posklizňových zbytků pohnojených průmyslovými hnojivy s obsahem dusíku. Tento postup podpoří rozklad organických látek a rozvoj mikroflory. Výsledek není totožný s hnojením hnojem nebo chlévskou mrvou. Rovněž se jako náhrada hnoje či mrvy užívá sláma s přídavkem močůvky či kejdy. To bývalo řešení při roštovém způsobu chovu skotu, kdy zbývala sláma a nebyl dostatek hnoje.
Významný rozdíl v použití má kompostovaný rozložený hnůj, zemina hnojovatka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlévský hnůj nebo zkráceně hnůj je tuhé statkové hnojivo vzniklé fermentací chlévské mrvy – směsi tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat (zejména skotu) – a podestýlky, kterou může být sláma, piliny nebo pazdeří.
", "tgt_summary": "Manure is organic matter that is used as organic fertilizer in agriculture. Most manure consists of animal feces; other sources include compost and green manure. Manures contribute to the fertility of soil by adding organic matter and nutrients, such as nitrogen, that are utilised by bacteria, fungi and other organisms in the soil. Higher organisms then feed on the fungi and bacteria in a chain of life that comprises the soil food web.", "id": 2428391} {"src_title": "Ulrich Beck", "tgt_title": "Ulrich Beck", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ulrich Beck vyrostl v Hannoveru. Studoval právo ve Freiburgu a později sociologii, filosofii, psychologii a politické vědy v Mnichově. Roku 1979 se habilitoval v oboru sociologie. V letech 1979-1981 učil na Vestfálské univerzitě v Münsteru a od roku 1981 do roku 1992 v Bambergu. Poté se vrátil do Mnichova na svou alma mater, Univerzitu Ludvíka Maxmiliána. Od roku 1997 hostuje na London School of Economics and Political Science. Působil také ve vedení Německé sociologické společnosti (\"Deutsche Gesellschaft für Soziologie\"). Vedle toho byl členem kuratoria Židovského centra v Mnichově (\"Jüdisches Zentrum München\"), šéfredaktorem časopisu \"Soziale Welt\" a vedl ediční řadu \"Zweite Moderne\" v předním německém nakladatelství Suhrkamp. Manželkou Ulricha Becka byla také sociální vědkyně, Elisabeth Beck-Gernsheimová.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ulrich Beck je autorem desítek knih z oboru sociologie. Nejznámější z nich je Riziková společnost (\"Risikogesellschaft - Auf dem Weg in eine andere Moderne\", 1986), která byla přeložena do více než 15 světových jazyků (česky r. 2004). Mezi jeho další významné práce patří \"Gegengifte\" (1988), \"Das ganz normale Chaos der Liebe\" (spolu s manželkou Elisabeth Beck-Gernsheimovou, 1990), \"Die Erfindung des Politischen\" (1993, česky jako Vynalézání politiky r. 2007). Spolu s Anthony Giddensem a Scottem Lashem napsal \"Reflexive Modernization\" (1994). Dalším jeho vlastním dílem byla kniha s názvem \"Was ist Globalisierung\" (1997, česky jako Co je to globalizace? Omyly a odpovědi r. 2007), následovaná po dvou letech \"Schöne neue Arbeitswelt\" (1999). Další publikací zabývající se vlivy globalizace byla \"Macht und Gegenmacht im globale Zeitalter: Neue weltpolitische Ökonomie\" (2002, česky jako Moc a protiváha moci v globálním věku: Nová ekonomie světové politiky r. 2007).", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní teze.", "content": "Zabývá se mj. tématem globalizace a jejích důsledků: společenských změn jako jsou individualizace a sociální nerovnost. Ve svých, často esejistickou formou psaných, dílech razí celou řadu termínů jako „společnost rizika“ (\"Risikogesellschaft\"), kosmopolitismus, individualizace, deinstitucionalizace, detradicionalizace nebo pluralizace a v okruhu problémů souvisejících s globalizací např. „druhá moderna“, globalismus, globalita atd. Beck je z národohospodářského hlediska zastáncem stanovení nových priorit: Vzhledem k tomu, že vlivem automatizace již nelze dosáhnout úplné zaměstnanosti, národní řešení jsou nerealizovatelná a „neoliberální medicína“ neúčinkuje, budou státy nuceny garantovat základní příjem a umožnit tak ve větší míře občansko-společenskou práci. Takovéto řešení bude ovšem uskutečnitelné jen tehdy, podaří-li se na evropské nebo – v optimálním případě – na různých nadnárodních úrovních prosadit jednotné hospodářské a sociální standardy. Jen tehdy bude možné, aby jako protipól nadnárodních koncernů byly vytvořeny nadnárodní státy, jež by kontrolovaly jejich činnost a omezovaly jejich moc. Svět se stal společností rizika (\"Weltrisikogesellschaft\"). Jedním z aspektů, které tento proces pomáhají ozřejmit, je kosmopolitní vědomí společného ohrožení terorismem. Beck je přesvědčen, že bez vybudování mezinárodních právních a soudních instancí nelze v budoucnu dospět k mírovému řešení nadnárodních konfliktů. Nazývá to právním pacifismem (\"Rechtspazifismus\").", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Ulrich Beck čelí kritickým námitkám z různých směrů. Obecně mu je vytýkáno, že:", "section_level": 1}, {"title": "K individualizaci.", "content": "Beck zkoumá to, co zprvu nazývá individualizací pracovního trhu (\"Arbeitsmarktindividualisierung\") a později pod pojmem individualizace (\"Individualisierung\") zevšeobecňuje na celou společnost. To však zachycuje pouze povrchní jev: oslabování nebo odstranění stabilních souvislostí mezi chováním jedince a sociálními prvky, jako jsou třeba přináležitost ke společenské vrstvě či prostředí. Individualizace označuje, jak je to obvyklé v průzkumu trhu nebo ve výzkumech veřejného mínění, jen nápadné statistické shody ve výskytu určitých kombinací symptomů. Významnější fenomény individuace resp. zvláštností způsobu života naproti tomu tímto pojmem nejsou tematizovány. Na tuto kritiku Beck odpovídá (1979): \"„Spor o myšlenku individualizace je stejně starý jako tato myšlenka sama. Řekněme si hned na začátku: neočekávejme, že bude touto knihou uzavřen. K tomu je tato myšlenka, jak kritici správně poznamenávají, příliš proměnlivá. V diskusi nalezneme téměř stejný počet výkladů, kolik je souhlasných a nesouhlasných hlasů. Na druhé straně jsem opravdu přesvědčen, že tato teze – a zejména rozmanité pokusy produktivně z ní těžit – je pro německou sociologii velmi inspirativní a ponese i v budoucnu plody.“ – Ulrich Beck/Peter Sopp\" Kritikové tuto Beckovu repliku hodnotí jako nezávaznou povrchní odpověď podle zásady „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Podle nich je nedostatkem to, že jak nejednoznačnost teze individualizace, tak i množství jejích interpretací, nepoukazují k platnosti výchozí teze, ale spíše jen názorně předvádějí základní problematiku. Navíc mnoho let trvající široká diskuse o této nejasně definované myšlenky brání rozvoji realistické sociologie současnosti.", "section_level": 2}, {"title": "K modernizaci.", "content": "Teze reflexivní modernizace (\"reflexive Modernisierung\") jen okrajově bere zřetel na národní socialismus první poloviny 20. století. Beck to pojmenovává lapidárně jako „přelom moderny“ resp. jako „antimodernu v moderně“.", "section_level": 2}, {"title": "K politice zaměstnanosti a základnímu příjmu.", "content": "Beck před časem překvapivě začal otevřeně obhajovat návrh na zavedení základního příjmu (\"Grundeinkommensvorschlag\"), přestože předtím po léta zastával opačný názor. Na přelomu let 1996/1997 spolupracoval na zprávě Bavorsko-saské komise budoucnosti (Kurt Biedenkopf a Meinhard Miegel) a pokusil se formulovat koncept občanské práce a obecně prospěšného podnikání pro ty, kdo nemohou najít zaměstnání. Vycházel přitom z předpokladu, že v budoucnu práce pro všechny už nebude dostupná. Občanské práce (\"Bürgerarbeit\") mají k obecnému prospěchu vykonávat ti, kdo nemohou nalézt výdělečnou činnost. Beck se zde přidržuje principů pracovní etiky výdělečné práce (\"Erwerbsarbeit\") jakožto normálního stavu přesto, že současně plnou zaměstnanost považuje za nepravděpodobnou. Kritikové namítali, že tato koncepce, podle níž by stát občanskou práci uznával a finančně odměňoval, by vedla k obrovské byrokratizaci a ke komercionalizaci dobrovolných aktivit. Někteří mu dokonce předhazovali, že občanská práce představuje horrorový technokratický scénář moderní donucovací pracovny, protože nezaměstnaní by tak byli úředně postaveni pod kuratelu pracovní etiky a nuceni přijmout státem kontrolovanou občanskou práci jako dodatečný zdroj příjmů. V posledních letech uzavřel Ulrich Beck intelektuální spojenectví s Anthony Giddensem, jež se vyvíjelo souběžně s politikou rudo-zelené koalice Gerharda Schrödera (\"Agenda 2010\") a reformami trhu práce Tonyho Blaira. Oba se přitom ovšem upsali koncepcím, jež jsou duchu základního příjmu zcela protichůdné: modelu \"\"workfare\"\" resp. technokratickému „\"aktivizujícímu sociálnímu státu\"“. Ti z makroekonomů v anglosaské oblasti, kteří se odvolávají na neokeynesiánské principy, Becka kritizují za jeho tvrzení, že účinná státní politika zaměstnanosti už dnes není možná.", "section_level": 2}, {"title": "K rizikové společnosti.", "content": "Myšlenka, že svět se stal rizikovou společností implikuje, že globální síť má charakter společnosti. Tento názor není obecně sdílen. Sociologie katastrof (\"Katastrophensoziologie\") je v opozici k Beckově tezi, že rizika, o nichž mluví, působí vyvažujícím způsobem.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Úvod do problematiky: Česky dosud vyšlo mj.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ulrich Beck (15. května 1944, Słupsk, Polsko – 1. ledna 2015) byl jeden z nejvýznamnějších německých sociologů. Do července 2009 přednášel jako profesor sociologie na Univerzitě Ludvíka Maximiliána v Mnichově, kde také žil. Byl hostujícím profesorem na London School of Economics and Political Science.", "tgt_summary": "Ulrich Beck (15 May 1944 – 1 January 2015) was a well known German sociologist, and one of the most cited social scientists in the world during his lifetime. His work focused on questions of uncontrollability, ignorance and uncertainty in the modern age, and he coined the terms \"risk society\" and \"second modernity\" or \"reflexive modernization\". He also tried to overturn national perspectives that predominated in sociological investigations with a cosmopolitanism that acknowledges the interconnectedness of the modern world. He was a professor at the University of Munich and also held appointments at the \"Fondation Maison des Sciences de l’Homme\" (FMSH) in Paris, and at the London School of Economics.", "id": 1283857} {"src_title": "Paraná (řeka)", "tgt_title": "Paraná River", "src_document": [{"title": "Geografický popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka \"Paraná\" vzniká soutokem zdrojnic Paranaiba a Rio Grande v jižní Brazílii. Tok řeky míří dále jihozápadním směrem až k hranicím Paraguaye a dalších 190 km tvoří přírodní hranici mezi západní částí Paraguaye a jihovýchodní Brazílií. Hned pod soutokem zdrojnic protíná lávovou planinu Paraná a vytváří peřeje a vodopády (Urubupunga – výška 12 m). Nedaleko brazilského města Guaíra byl v minulosti tok přerušen sedmi kaskádami vodopádů Sete Quedas (výška do 33 m), které byly koncem 20. století zatopeny vzdutím gigantické přehradní nádrže Itaipú (druhé nejvýkonnější na světě). Po soutoku s levostranným přítokem Iguaçu vstupuje na území Argentiny, tvoří hranici mezi touto zemí a Paraguayí (468 km) a její tok se mohutným obloukem stáčí západním směrem. U města Posadas vtéká do Laplatské nížiny, kterou pak protéká až k ústí. V místech, kde řeka opouští území Paraguaye, se stáčí opět směrem k jihozápadu a z pravé strany přijímá největší přítok, kterým je řeka Paraguay. Pod soutokem protéká přehradní nádrží Yacyretá a stáčí se do vnitrozemí Argentiny. Na dolním toku dosahuje šířka řeky místy 2 km i více a hloubka 10 až 20 m. V následujících 820 km pokračuje k argentinskému městu Rosario, kde stáčí jihovýchodním směrem a po dalších 500 km vytváří širokou deltu, která se skládá z 11 ramen (největší je Paraná-Guasu). Přibírá zleva řeku Uruguay a vlévá se do zálivu-estuáru Río de la Plata.", "section_level": 2}, {"title": "Povodí.", "content": "Paraná odvádí vodu z velké oblasti střední části Jižní Ameriky. Patří mezi nejvodnější světové řeky a ročně dopraví do zálivu Rio de La Plata stejný objem vody jako např. severoamerická řeka Mississippi. V povodí řeky se nachází řada velkých měst, mimo jiné i Buenos Aires, Rosario, Asunción, Brasília a další. Oblast je bohatá i na celou řadu unikátní přírodních celků – např. mokřady a bažiny v Pantanalu na horním toku řeky Paraguay, vodopády Iguaçu na stejnojmenné řece nebo planina Gran Chaco na hranicích Paraguaye a Bolívie.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdroj vody je dešťový a režim povodňový. Průměrný roční průtok vody na dolním toku činí přibližně 15 000 m3/s, maximální 30 000 m3/s a minimální 7000 až 10 000 m3/s. Nejvyšší je od ledna do května, kdy nastávají letní deště v horní části povodí. Druhé nejvyšší období přichází od června do srpna, kdy pro změnu zimní deště přinášejí srážky v dolní části povodí. Celkový roční odtok do oceánu činí přibližně 480 km3 a spolu s řekou Uruguay dosahuje 650 km3. Řeka také unáší mnoho pevných částic (až 150 Mt za rok). Její kalná voda je patrná na otevřeném moři do vzdálenosti 100 až 150 km od břehu.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Estuár objevil jako první Evropan v roce 1515 Španěl Juan Dias de Solis. V roce 1520 zde pobýval Fernão de Magalhães. Detailněji se se systémem řeky seznámil S. Cabot, který byl v roce 1526 prvním Evropanem v jejím ústí.", "section_level": 2}, {"title": "Energetika.", "content": "Dostatek vody a nižší hustota osídlení v některých úsecích řeky vedly v posledních desetiletích ke stavbě mnoha hydroelektráren a přehradních nádrží. Nad soutokem s řekou Iguaçu byla koncem 90. let 20. století postavena největší hydroelektrárna na světě – Itaipú – s instalovaným výkonem 12 600 MW a přehradní nádrží o rozloze 1350 km2, hydroelektrárna Yacyretá na hranicích Argentiny a Paraguaye má instalovaný výkon 4050 MW a přehradní jezero o rozloze 1600 km2. Další přehradní nádrže jsou postaveny na horním toku řeky v oblasti zdrojnic Paranaiba a Rio Grande.", "section_level": 2}, {"title": "Rybářství.", "content": "Řeka je stále využívána jako významné loviště mnoha druhů sladkovodních ryb. Mezi ekonomicky nejdůležitější patří místní druhy Surubí a Sábalo.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Řeka je využívána jako dopravní tepna zejména na dolním toku, kde mohou díky větší hloubce plout i některé námořní lodě. Až do města Rosario 640 km od ústí mohou plout lodě s ponorem do 7 m a s ponorem 4 m až do města Posadas a při velké vodě až k ústí řeky Iguaçu. Střední a horní tok je na mnoha místech přehrazen vodními nádržemi, na nichž probíhá pouze omezený lodní provoz. Na březích estuáru Río de la Plata leží hlavní města Uruguaye (Montevideo) a Argentiny (Buenos Aires).", "section_level": 2}], "src_summary": "Paraná (, ) je druhá největší řeka Jižní Ameriky po Amazonce. Název \"Paraná\" pochází z jazyka domorodého kmene Tupi a význam tohoto slova lze přeložit jako „\"velká jako moře\"“. Řeka protéká Brazílií (státy São Paulo, Mato Grosso do Sul, Paraná) a Argentinou (provincie Misiones, Corrientes, Entre Ríos, Chaco, Santa Fe, Buenos Aires) a částečně také tvoří státní hranici obou zemí s Paraguayí. Je přibližně 4350 km dlouhá. Povodí má přibližně rozlohu 2 582 670 km2 (větší než Alžírsko).", "tgt_summary": "The Paraná River (,, ) is a river in south Central South America, running through Brazil, Paraguay, and Argentina for some. It is second in length only to the Amazon River among South American rivers. The name Paraná is an abbreviation of the phrase \"para rehe onáva\", which comes from the Tupi language and means \"like the sea\" (that is, \"as big as the sea\"). It merges first with the Paraguay River and then farther downstream with the Uruguay River to form the Río de la Plata and empties into the Atlantic Ocean. ", "id": 1479570} {"src_title": "Jiří z Poděbrad", "tgt_title": "George of Poděbrady", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Jiří pocházel z poděbradské linie šlechtického rodu pánů z Kunštátu. Tuto linii založil Jiřího praděd Boček I. z Kunštátu († 1373), který jako první užíval predikát \"z Kunštátu a na Poděbradech\". Jiřího otcem byl Viktorín z Poděbrad, husitský velitel, který zemřel roku 1427 ve věku asi 24 let. Jiřího matka je neznámá. O místě narození Jiříka se vedou spory, zdali se jednalo o Poděbrady či Bouzov, kde jeho rodiče sídlili, či Hořovice, kam se rodiče Jiřího uchýlili před bouřemi husitských válek. Jsou to však jenom spekulace nepodložené zdroji, stejně tak se jako možná místa narození tradují hrady Litice, Kunštát a další. Pozdější král stranil umírněným utrakvistům. Roku 1434 se pravděpodobně jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan na straně umírněných kališníků a katolíků. Jiří z Poděbrad byl původně hejtmanem Boleslavského kraje. Už v této době se sblížil s představitelem panského stavu Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna, po jehož smrti převzal vedení celého panského seskupení. Zaujal vůdčí postavení v kališnickém táboře. Mezitím se znovu aktivovala katolická opozice, Jiří vytušil nebezpečí a v roce 1448 přepadl Prahu a zmocnil se jí. V roce 1452 v duchu programu namířeného proti radikálním husitům dobyl Jiří Tábor, čímž významně oslabil tábority jako politickou a náboženskou skupinu. Zemským sněmem byl zvolen zemským správcem a pokoušel se o obnovu českého království, rozvráceného husitskou revolucí. Největší překážkou byla tzv. Strakonická jednota (sdružení katolického panstva).", "section_level": 1}, {"title": "Zemský správce.", "content": "Za této situace bylo pro Jiřího z Poděbrad nejlepším řešením uznání nezletilého Ladislava Pohrobka českým králem. Od císaře získal díky výborné diplomacii a ochotě ke kompromisu uznání svého titulu zemského správce. Ve Vídni se setkal s Ladislavem Pohrobkem a dohodl se s ním na podmínkách jeho přijetí za krále. Ladislav Pohrobek byl tedy 28. října 1453 korunován českým králem, byl však nezletilý, proto si Jiří udržel výkonnou moc a nadále se snažil udržovat rovnováhu mezi kališnickým a katolickým panstvem a částečně restaurovat královský majetek. Proti svým odpůrcům neváhal použít hrubé síly, ať už se jednalo o saská knížata v severozápadních Čechách, nebo o radikálního husitu Jana Koldu ze Žampachu, své mocnější odpůrce (Rožmberky a Šternberky) uspokojoval Jiří z Poděbrad udělováním významných úřadů, čímž je zároveň odsouval do politického pozadí. Roku 1457 zemřel Ladislav Pohrobek na leukémii a s jeho úmrtím vyvstal problém volby nového českého krále. Zpočátku se zdálo, že jím bude zvolen některý z příslušníků panovnických dynastií (kupř. císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV. Jagellonský nebo saský vévoda Vilém III. Saský), 2. března 1458 byl ale českým sněmem na Staroměstské radnici zvolen Jiří z Poděbrad.", "section_level": 1}, {"title": "Diplomat.", "content": "Důvodem Jiříkovy volby českým králem byla skutečnost, že si česká utrakvistická šlechta přála zachovat dosud platné výdobytky husitské revoluce, to znamená především přijímání pod obojí. Proto musela do svého čela postavit „husitského krále“ (toto označení je nutno chápat jako král umírněných husitů). Za pomoci úplatků a slibů (např. Janovi II. z Rožmberka), ale také výhrůžek a nátlaku však dosáhl toho, že mu své hlasy dalo také české katolické panstvo. Jiříkova zvolení se však nezúčastnili zástupci vedlejších (katolických) zemí Koruny české. Nezískal podporu ani od moravských katolíků. Nový král svědomitě dodržoval basilejská kompaktáta. Zároveň se snažil o poklidné soužití většinového utrakvistického obyvatelstva s katolickou menšinou. Nábožensky snášenlivý byl i v osobním životě. Obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka i Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů. V předvečer své korunovace se tajně zavázal papežským legátům zachovat poslušnost papeži a pronásledovat kacíře. Zatímco římská kurie si tuto přísahu vykládala jako Jiříkovo odvrácení se od kalicha, Jiřík sám závazek neinterpretoval jako slib pronásledování kališníků, které považoval za součást římské církve, ale členů vznikající Jednoty bratrské, proti které skutečně razantně zasáhl. Své přijetí za krále mimo Čechy si byl nucen zajistit uspořádáním vojenské výpravy. Vpádem do Rakous pak přinutil Albrechta VI. Habsburského vzdát se nároků na Moravu. Slezsko a obojí Lužice Jiřího z Poděbrad uznaly až v druhé polovině roku 1459, resp. začátkem roku 1460. Jiří si díky své skvělé diplomatické obratnosti získal přízeň císaře Fridricha III., který mu roku 1459 v Brně udělil v léno české země a pravděpodobně mu také potvrdil kurfiřtskou hodnost a výsady českého království. V následujících letech král císaři několikrát pomohl jak v Rakousích, tak v říši. To ovšem znamenalo konec jeho přátelství s Matyášem Korvínem, kterému pomohl na uherský trůn (jeho volbu však Fridrich III. neuznal, neboť si sám činil nároky na uherskou korunu po svém synovci Ladislavu Pohrobkovi) a provdal za něj svoji dceru Kateřinu", "section_level": 1}, {"title": "Husitský král.", "content": "Jiří se stal úspěšným panovníkem, který vzbuzoval respekt u mnohých doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z německých měst Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu (dokonce prý nemanželského), který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Situace se dále zhoršila poté, co papež Pius II. začal na Jiřího naléhat, aby zakročil proti kacířským husitům. Král ho prostřednictvím zvláštního poselstva, vedeného Zdeňkem Kostkou z Postupic, žádal v březnu roku 1462 o potvrzení basilejských kompaktát (tj. především o zlegalizování \"kalicha\" (přijímání podobojí) a jmenování Jana Rokycany pražským arcibiskupem. Pius II. obé odmítl s odůvodněním, že kalich byl povolen jen první generaci husitů a s kompaktáty nikdy římská kurie oficiálně nesouhlasila. I když to ještě nebylo přímo řečeno, bylo jasné, že utrakvisté v čele s českým králem se tímto stávají kacíři. V roce 1466 (dne 23. prosince) byl český král Jiří z Poděbrad římským papežem Pavlem II. z katolické církve exkomunikován. Stalo se tak v Římě při zasedání papežské konzistoře (v konzistorní síni, za přítomnosti asi čtyř tisíců lidí, kteří měli za úkol oznámit verdikt papeže \"celému světu\"). Český král byl v nepřítomnosti označen za \"kacíře, křivopřísežníka, svatokrádce, prašivou ovci...\" proto byl papežem odsouzen ke ztrátě důstojenství, statků, práv... a to se vztahovalo i na jeho potomky.", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o sjednocení Evropy.", "content": "Jiří už dlouho předvídal, že dojde ke střetu s papežem (o neúspěšných jednáních v Římě byl navíc průběžně informován), a rozhodl se zajistit si pro tento případ spojence mezi evropskými katolickými vládci. Jeho vynikající poradce, humanista Antonio Marini z Grenoblu, inspiroval krále již během května roku 1462 k vytvoření projektu \"Všeobecné mírové organizace\" („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“) křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států, zásady nevměšování se a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem (\"„obecným konsistoriem“\"); Evropa se měla sjednotit v boji proti Turkům, „nejzarputilejším nepřátelům jména křesťanů“ a vyhnat je z bývalých křesťanských zemí. Ve spolku měly mít státy, uspořádané do větších celků (Galie, Germánie, Itálie, Hispánie...), po jednom hlasu, přičemž se počítalo s vůdčí rolí Francie. Naopak o papežovi návrh takřka nehovořil a přiznával mu jen malé pravomoce. A v tom byl kámen úrazu. Marini byl neprodleně vyslán k tajné misi po evropských dvorech – během následujících dvou let opakovaně navštívil Serenissimu (Benátskou republiku), Francouzské království, Burgundské vévodství, Polské a Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství. Pouze u německých knížat, polského a francouzského krále našel plán příznivý ohlas. Benátčané odmítli dělat něco bez papeže; Korvín byl přímo uplacen papežskými subsidiemi; Burgundsko tíhlo k nepřátelství s Francií a zaujalo k věci chladný postoj. Ani tajné poselstvo (vedl jej Albrecht Kostka z Postupic spolu s Marinim), určené zvlášť pro Francii (květen 1464), nedokázalo překonat mistrovské intriky a tlak kuriální diplomacie. Ludvík XI. souhlasil pouze s dvoustrannou smlouvou o přátelství. Převratná a v mnohém svou dobu předbíhající myšlenka vytvoření středověkého „společenství národů“ (obdoby dnešní OSN či EU) nakonec nenašla pochopení. Jiříkovo úsilí mohlo jen stěží uspět v podobě, v níž byla ignorována právě papežská moc. Celé jeho jednání bylo tedy neúspěšné.", "section_level": 1}, {"title": "„Z Čech až na konec světa“.", "content": "I přes krach myšlenky Všeobecné mírové organizace se král nevzdal svých snah o odvrácení hrozící diplomatické a hospodářské izolace království („českého vředu na těle křesťanstva“ dle postoje papežské kurie). Aby čelil špatné pověsti Čechů v zahraničí, rozhodl se vyslat na cestu po Evropě další výpravu: tentokrát veřejně, s patřičnou slávou a nemalým finančním zabezpečením. Oficiálně však neměla žádný zvláštní úkol, ani charakter státního poselstva, nýbrž rytířské cesty králova švagra Jaroslava Lva z Rožmitálu; proto také průvodní glejt nevydal výpravě král, ale královna Johana: \"„...aby její pan bratr poznaje s mnoha stran lidské obyčeje a mravy, mohl lépe zaříditi svůj život a nabýti osvědčených zkušeností rytířských...“\" Vybraným rytířským chováním (cesty se účastnili i známí bojovníci Jan Žehrovský z Kolovrat a Burian ze Švamberka), smíšeným národnostním (Češi a Němci) i konfesním (utrakvisté i katolíci) původem a nákladnými dary pro panovníky měla výprava v zahraničí příznivě zapůsobit. (V pozadí byla samozřejmě stále myšlenka širší spolupráce evropských vladařů.) 26. listopadu 1465 vyrazilo čtyřicetičlenné poselstvo s 52 koňmi a jedním zásobovacím vozem z Prahy. Cestu popsal ve svém deníku Václav Šašek z Bířkova. Tato práce inspirovala českého romanopisce Aloise Jiráska k napsání díla \"Z Čech až na konec světa\".", "section_level": 1}, {"title": "Války s Uhrami a smrt.", "content": "Dále se prohlubující nepřátelství mezi králem a papežstvím povzbudilo k odporu nespokojené české katolické panstvo a města. Již roku 1463 vyhlásila válku proti králi Vratislav. Pius II. roku 1464 povolal Jiřího z Poděbrad před církevní soud a znovu tak učinil papež Pavel II. v následujícím roce, kdy se proti Jiřímu na domácí půdě zformovala Jednota zelenohorská, vedená Jiříkovým bývalým švagrem Zdeňkem ze Šternberka. Roku 1466 uvrhl papež krále jako kacíře do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Formálně byl zbaven majetku i trůnu. Této příležitosti využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť, a postavil se do jejího čela. Jeho zprvu úspěšný útok byl však odražen nedaleko Vilémova ve východních Čechách. Zajatý Matyáš ustoupil a slíbil, že od dalšího boje upustí. Po svém propuštění se však nechal katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci za českého krále. Matyášova volba byla uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstala vláda pouze nad kališnickou částí Čech. Jiří z Poděbrad za této situace pochopil, že se mu stěží podaří vytvořit vlastní dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů, a nabídl ji proto polským Jagelloncům, kteří o ni měli podmíněný zájem. Krátce nato, 22. března 1471, nečekaně zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta. Antropologické průzkumy pozůstatků Jiřího z Poděbrad prováděl Emanuel Vlček a dle očekávání zjistil, že král trpěl velkou vodnatelností a obezitou, způsobenou patrně poruchou látkové výměny. Jeho portréty proto pocházejí vesměs z doby před jeho třicetinami. Měl velký žlučový kámen a změny na játrech, měřil kolem 165 centimetrů a v mládí utrpěl zranění obličeje a zlomeniny obou lýtkových kostí, jež mu však dobře srostly. Vyšetřením královy lebky zjistil Jiří Ramba, že výrazné oploštění a zmenšení levé poloviny obličeje jde na vrub růstovému zpomalení v dětství, nejspíše po tupém plošném nárazu - úderu na čelo i na levou tvář. Kromě vpáčené části levé čelní kosti (20x25 mm) lze soudit, že se vytvořil mohutný otok s rozsáhlým výronem krve do měkkých tkání tváře. Při hojení došlo ke ztuhnutí - jizvě původně zhmožděné okostice s redukcí většího počtu drobných cév vyživujících kost. V dalším průběhu vývoje se pak zpomalilo průběžné přirůstání horní čelisti a lícní kosti co do objemu. Na bradě a přední ploše dolní čelisti vlevo je kostní zesílení tvaru cibulové slupky, oproti okolí ostře ohraničené s nepravidelnými okraji. Toto zjištění svědčí pro osifikaci poměrně rozsáhlého krevního výronu pod okosticí dolní čelisti. Z období, kdy Jiřík již byl českým králem, pochází portrét na zámku v Častolovicích. Na obličeji je dobře zřetelná oploštěná levá lícní krajina a zbytnělá víčka s výraznou podočnicovou rýhou. Jde o známý poúrazový stav, kde jizva okostice pod jemnou vrstvičkou kůže při dolním okraji očnice vede k otokům obou víček, neboť brání řádnému odtoku mízy. Věrně je zachycena i asymetrická brada.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženat: poprvé s Kunhutou ze Šternberka, která zemřela roku 1449 a s níž měl sedm dětí, a podruhé s Johanou z Rožmitálu. Třem svým synům udělil münsterberské knížectví. Jejich potomci tam založili vlastní dynastii. Syn Hynek z Poděbrad je známý jako básník, vnuk Bartoloměj z Minstrberka byl významným diplomatem. S Kunhutou ze Šternberka (1425–1449) se Jiří oženil v roce 1441. Jejich dětmi byli: Po smrti Kunhuty se Jiří v roce 1450 oženil s Johanou z Rožmitálu (1430?–1475). Spolu pak měli zřejmě pět dětí. Jiří z Poděbrad měl dvě sestry – Markétu ze Žeberka (manžel Bohuslav ze Žeberka a Plané) a Alžbětu z Dubé (manžel Jindřich z Dubé a Lipé).", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz v první světové válce.", "content": "V letech 1916 a 1917 byl nově vzniklý 2. střelecký pluk Československých legií na Rusi nazván jménem \"Krále Jiřího z Poděbrad\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří z Kunštátu a Poděbrad, vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 – 22. března 1471 Praha), byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do smrti roku 1471 český král. Měl přezdívku,husitský král”. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií.", "tgt_summary": "George of Kunštát and Poděbrady (23 April 1420 – 22 March 1471), also known as Poděbrad or Podiebrad (; ), was King of Bohemia (1458–1471). He was a leader of the Hussites. He is known for his idea and attempt to establish common European institutions. It is seen as the first historical vision of European unity.", "id": 1629134} {"src_title": "Krugerrand", "tgt_title": "Krugerrand", "src_document": [{"title": "Historie mince.", "content": "Krugerrand byl představen v roce 1967 jako investiční příležitost pro veřejnost. Na rozdíl od dalších mincí ražených z drahých kovů, získal Krugerrand status zákonného platidla nebo měny. Aby zvýšili odolnost mince, byla ražena jako slitina mědi a zlata. Navzdory tomu, že mince byla zákonným platidlem, se z Krugerrandu stalo v období 70. a 80. let 20. století zboží zakázané k importu do mnoha západních zemí. Důvodem byly ekonomické sankce proti Jihoafrické republice kvůli její politice apartheidu. V roce 1980 představoval Krugerrand 90 % celosvětového trhu zlatých mincí. V tomto roce také jihoafrická mincovna dala poprvé vyrazit tři zmenšeniny Krugerrandu, které se vyrábí dodnes. Jedná se o minci s 1/2 unce zlata, 1/4 unce zlata a 1/10 unce zlata. Celkově bylo v podobě mincí Krugerrand prodáno více než 46 milionů uncí zlata.", "section_level": 1}, {"title": "Investiční mince inspirované Krugerrandem.", "content": "Během stále rostoucí hodnoty zlata v 70. letech 20. století se Krugerrand rychle stala první volbou po světové investory, kteří chtěli nakupovat zlato. Jihoafrická republika v té době měla pod kontrolou přibližně 2/3 celosvětové produkce zlata. Odhaduje se, že mezi roky 1974 a 1985 bylo jen do Spojených států dovezeno 22 milionů mincí. Obrovský úspěch této mince zapříčinil, že i další země produkující zlato se rozhodly razit své vlastní zlaté investiční mince. Vznikl takto například \"Zlatý Kanadský javorový list\" v roce 1979, \"Australský nuget\" v roce 1981, legendární zlatá \"Čínská panda\" v roce 1982, \"Americký orel\" v roce 1986 nebo britská mince \"Britannia\" v roce 1987. Soukromé mincovny také vydávají vlastní zlaté či stříbrné emise (označení mince nese jen zákonné platidlo s nominální hodnotou) inspirované stylem Krugerrandu. Emise často vyobrazují Paula Krugera a antilopu skákavou, některé přímo kopírují vzhled Krugerrandu a jen změní nápisy. Takovéto numismaty nejsou emitovány Jihoafrickou mincovnou nebo vládou Jihoafrické republiky, tím pádem nejsou oficiální, nejsou zákonným platidlem a nemohou být považovány za mince. V České republice zlaté investiční mince vydává Česká národní banka. Na rozdíl od Krugerrandu mají nominální hodnotu, a to většinou 5 000 Kč. K významným událostem, jako bylo 600 let od upálení Mistra Jana Husa nebo 800 let od Zlaté buly sicilské, je nominální hodnota mince určena na 10 000 Kč. Tyto mince také obsahují 1 unci zlata. Mince typu Krugerrand, která by se razila pravidelně, v České republice není. Je však možné ji prostřednictvím distributorů zakoupit.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti mince.", "content": "Původní Krugerrand s 1 uncí zlata má v průměru 32,77 mm. Váha mince je ve skutečnosti 1,0909 troyské unce. Je vyražena z 22 karátového zlata, takže téměř 92 % kovu je ryzí zlato, mince tedy obsahuje přesně 1 celou unci zlata. Zbylých 8 % váhy tvoří měď, která minci dodává více oranžový vzhled. Mince s malým obsahem mědi jsou také odolnější, takže se tak nepoškrábají.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krugerrand je jihoafrická zlatá mince, vyražená poprvé v roce 1967 Jihoafrickou mincovnou. Mince nemá nominální hodnotu, její hodnota je určena objemem zlata a jeho aktuální cenou. Účelem této mince bylo rozhýbat jihoafrický trh. V 80. letech pokrývala 90 % světového trhu zlatých mincí. Jméno mince je složenina jména „Kruger“ (bývalý jihoafrický prezident Paul Kruger znázorněný na aversu mince, vytvořeném podle návrhu Otta Schulze) a označením měnové jednotky Jihoafrické republiky „rand“. Na reversu je vyobrazený jeden ze symbolů Jihoafrické republiky – antilopa skákavá. Na minci jsou také nápisy „Jihoafrická republika“ napsané afrikánštinou i angličtinou. ", "tgt_summary": "The Krugerrand (; ) is a South African coin, first minted on 3 July 1967 to help market South African gold and produced by Rand Refinery and the South African Mint. The name is a compound of \"Paul Kruger\", the former President of the South African Republic (depicted on the obverse), and \"rand\", the South African unit of currency. On the reverse side of the Krugerrand is a springbok, South Africa's national animal. ", "id": 595857} {"src_title": "Carl Laemmle", "tgt_title": "Carl Laemmle", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Carl Laemmle se narodil v židovské rodině na pokraji židovské čtvrti německého města Laupheim. V roce 1884 emigroval do Spojených států, kde po dvacet let pracoval v Chicagu jako účetní a prokurista. V rámci podnikatelských aktivit začal skupovat malá kina zvaná nickelodeons a se svou firmou Laemmle Film Service rozšiřovat distribuci filmových služeb. 8. června 1912 uzavřeli v New Yorku Carl Laemmle z Independent Motion Picture Company, Pat Powers z Powers Picture Company, Mark Dintenfass z Champion Films a Bill Swanson z American Éclair, kontrakt, díky němuž došlo ke sloučení jejich studií. Z těchto čtyř společností vznikla známá hollywoodská filmová společnost Universal Motion Picture Manufacturing Company. Na počátku a v polovině 30. let 20. století produkoval Laemmlův syn, Carl Laemmle junior, řadu drahých a komerčně neúspěšných filmů, přesto však došlo i k natočení úspěšných filmů, jako Back Street z roku 1932, či Show Boat z roku 1936. Carl Laemmle byl nakonec i se svým synem v roce 1936 ze společnosti vytlačen. Laemmle byl po celý svůj život v kontaktu se svým rodným městem, finančně jej podporoval a rovněž sponzoroval stovky Židů z Laupheimu a Württemberska, aby emigrovali z nacistického Německa do Spojených států, a zachránili se tak před holocaustem. Kvůli zajištění a usnadnění jejich imigrace Laemmle kontaktoval americké orgány, členy Sněmovny reprezentantů a ministra zahraničí Cordella Hulla. Pokoušel se také intervenovat ve prospěch uprchlíků z lodě SS St Louis, kteří byli nakonec v roce 1939 posláni z Havany zpět do Evropy. Poté co 24. září 1939, ve věku 72 let, zemřel v Beverly Hills na kardiovaskulární chorobu, byl pochován v Chapel Mausoleum na židovském hřbitově Home of Peace Cemetery.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carl Laemmle Sr. (17. ledna 1867, Laupheim, Württembersko, Německo – 24. září 1939, Los Angeles, Kalifornie, Spojené státy) byl průkopník americké filmové produkce a zakladatel jednoho z hlavních hollywoodských filmových studií – Universal Studios. Produkoval či byl jinak zapojen do více než čtyř stovek filmů. Jeho neteř Carla Laemmle se stala herečkou.", "tgt_summary": "Carl Laemmle (; born Karl Lämmle; January 17, 1867 – September 24, 1939) was a German-born filmmaker and the founder and, until 1934, owner of Universal Pictures. He produced or worked on over 400 films. ", "id": 1595646} {"src_title": "Svatý Willibrord", "tgt_title": "Willibrord", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Willibrord se narodil v Northumbrii v rodině zbožného křesťana sv. Wilgila (n. Hilgila). Ve věku 7 let byl chlapec dán na výchovu do benediktinského kláštera v Riponu, který v té době vedl jeho zakladatel sv. Wilfrid. Když dospěl, sloužil Willibrord řeholní slib a stal se mnichem. Ve věku 20 let se odebral do opatství Rathmelsigi v Irsku, které bylo v 7. století jedním z nejvýznačnějších center teologie a vzdělanosti v Evropě. V Irsku strávil Willibrord 12 let, dokončiv své vzdělání pod vedením sv. Egberta. Roku 690 Willibrord opustil Irsko ve skupině dvanácti misionářů, mezi nimiž byl i sv. Acca z Hexhamu, a vydal se hlásat křesťanství k pohanským Frísům. Přinesli do Fríska i kult sv. Osvalda, který se odtud dále šířil. Misie se konala na pozadí války mezi křesťanským franským majordomem Pipinem II. Prostředním (z Herstalu) a pohanským fríským králem Radbodem. Misionáři doputovali, učíce a kážíce víru, do Utrechtu. Zvláštní význam tété misie spočívá v tom, že s sebou přinášela iro-skotský ideál asketického bezdomovectví potulných mnichů. Tato idea přetrvávala ještě dlouho u anglických misionářů ve Švédsku: sv. Eskil († 1080) se domníval, že oč bude vzdálenější domovu, o to více se přiblíží nebi. Další zvláštností irské církevní organisace bylo to, že centrem lokální církve byl klášter a její hlavou představený tohoto kláštera, zatímco po římském způsobu hlavou místní církve byl biskup, popř. arcibiskup. Willibrord však místo tohoto starého misionářského ideálu spolupracoval s karolinským majordomem a s papežem na začlenění misionářů do říše. Odebral se do Říma, kde mu roku 695 papež sv. Sergius II. dal požehnání k jeho misii ve Frísku a vysvětil jej na arcibiskupa. Willibrord se tak stal prvním arcibiskupem Frísů. Po návratu do Fríska Willibrord založil řadu kostelů, mezi nimi kostel a klášter v Utrechtu, který se stal jeho prvním sídlem a místním centrem vzdělávání. Tak ve své osobě spojil sv. Willibrord obě tehdy existující misijní koncepce: jako představený kláštera, podřízený vladaři, byl hlavou mise po způsobu irském; jako arcibiskup, podřízený papeži římskému, byl hlavou mise římské. V Echternachu (nyní v Lucembursku) založil roku 698 významné opatství, které existuje dodnes. Sv. Willibrord neohroženě hlásal nové učení nejkrutějším pohanským vůdcům, mezi nimi i samému Radbodovi, který, třebaže nepřijal křesťanství, propustil Willibrorda v míru, jsa otřesen jeho smělostí a neochvějným přesvědčením. Willibrord uskutečnil misii rovněž v Dánsku, tam však nedosáhl zvláštních úspěchů a vrátil se zpět do Fríska. V roce 714 pokřtil syna Karla Martela, budoucího franského krále Pipina Krátkého. Roku 716 Radbod, využiv rozbroje mezi Franky, opět získal kontrolu nad Frískem, zničil řadu kostelů a pobil množství misionářů a místních křesťanů; když pak roku 719 zemřel, začínal Willibrord svou práci znovu, nyní ovšem již v klidnější atmosféře pod vládou Karla Martela. Pokračoval pak ve své misijní činnosti až do pokročilého věku. Posledních několik let svého života strávil v Echternachu, kde skonal v noci z 6. na 7. listopad roku 739 v požehnaném věku 82 let. V chóru zdejšího klášterního kostela byl misionář - podle svého testamentu z roku 729 – pochován; v Eternachu byl hned po své smrti uctíván jako svatý. Pojmenován po něm byl dóm v hanzovním městě Wesel, dříve patřící pod klášter v Echternachu. Willibrordova pamětní deska se nachází v pamětní síni Walhalla v Donaustaufu. Svatý Willibrord je uctíván jak katolickými, tak i pravoslavnými křesťany. Jeho svátek se slaví 7. listopadu. Zvláštní úcty požívá sv. Willibrord u starokatolíků, protože je považován za patrona Utrechtské unie a starokatolický utrechtský arcibiskup se považuje za jeho nástupce v nepřerušené linii úřadu.", "section_level": 1}, {"title": "Tradice.", "content": "V Echternachu se každoročně o Svatodušních svátcích koná pestrý a velmi originální průvod, zasvěcený sv. Willibrordovi. Účastníci jdou přes celé město zvláštním tanečním krokem: původně se dělaly tři kroky vpřed a dva vzad, od roku 1947 krok vpřed a vlevo a krok vpřed a vpravo. První zmínka o procesí pochází z roku 1497. V průběhu staletí byla procesí několikrát zakázána, přesto však přetrvala do dnešních dnů. Původ tohoto originálního obyčeje není přesně znám, pravděpodobně jde o pozůstatek středověkých kajícnických procesí, jejichž účastníci se chovali jako stižení těžkými chorobami, věříce, že to pomůže odehnat nemoc. Je také možné, že jde o napodobení křesťanských poutníků, kteří po každých třech krocích padali na kolena; není ani vyloučeno, že v tomto zvyku přežívají relikty starých pohanských rituálů. Procesí je zakončeno u světcova hrobu slavnostní mší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Willibrord (657? Northumbrie – 7. listopadu 739 Echternach, Lucembursko) byl anglosaský benediktinský mnich, misionář, s jehož jménem je spojeno šíření křesťanství ve Frísku a obrácení Frísů na víru. V této souvislosti bývá nazýván „apoštolem Frísů“. Byl prvním arcibiskupem Frísů se sídlem v Utrechtu (695-739). Je svatým římskokatolické, starokatolické i pravoslavné církve, jeho svátek se světí ve výroční den jeho úmrtí – 7. listopadu (jiné církve 20. října).", "tgt_summary": "Willibrord (; 658 – 7 November AD 739) was a Northumbrian missionary saint, known as the \"Apostle to the Frisians\" in the modern Netherlands. He became the first Bishop of Utrecht and died at Echternach, Luxembourg.", "id": 1544181} {"src_title": "Josef Kramer", "tgt_title": "Josef Kramer", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se 10. listopadu 1906 v Mnichově jako jediné dítě Theodora Kramera a Marie Kramerové. Od rodičů se mu dostalo přísné katolické výchovy. V roce 1915 se rodina přestěhovala z Mnichova do Augsburgu. Vyučil se jako elektrikář. Během ekonomické krize v letech 1925–1933 byl po většinu času nezaměstnaný.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra v NSDAP a SS.", "content": "1. prosince 1931 vstoupil do NSDAP (stranické číslo 733 597) a 20. června 1932 se stal členem SS (číslo 32 217). Od roku 1934 pracoval v koncentračních táborech. Začal jako obyčejný strážný v KL Dachau, ale ve své kariéře rychle postupoval k vyšším místům. Od listopadu 1934 do června 1936 působil na komandatuře KL Esterwegen, odkud se vrátil zpět do Dachau. V červnu 1937 byl převelen do KL Sachsenhausen, kde pracoval až do srpna 1938. Poté byl převelen do KL Mauthausen, kde nastoupil na místo \"adjutanta\" (zástupce tehdejšího velitele tábora Franze Ziereise). Od května 1940 byl přidělen jako \"adjutant\" Rudolfa Hösse do nově založeného tábora Auschwitz. Od listopadu 1940 do dubna 1941 prošel školením pro velitele táborů v KL Dachau. Následně působil jako vedoucí tábora (\"Schutzhaftlagerführer\") v KL Natzweiler-Struthof a od května 1942 se stal jeho velitelem (\"Lagerkommandant\"). Na jaře 1944 se vrátil zpět do Osvětimi, kde působil od 8. května do listopadu 1944 jako velitel tábora v Auschwitz-Birkenau. Během evakuace tohoto tábora byl jmenován velitelem tábora Bergen-Belsen, kde se ujal funkce 1. prosince 1944. Kvůli své krutosti byl vězni nazýván „bestií z Bergen-Belsen“. Byl zatčen britskými vojáky, kteří osvobodili Bergen-Belsen 15. dubna 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Odsouzení.", "content": "Josef Kramer byl spolu s dalšími 45 funkcionáři a členy strážních jednotek (včetně 17 žen) souzen britským válečným soudem v Lüneburgu. Proces trval dva měsíce (17. září – 17. listopadu 1945). Josef Kramer byl v poslední den procesu odsouzen spolu s dalšími 10 osobami k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán 13. prosince 1945 ve věznici Hameln.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef Kramer (10. listopadu 1906, Mnichov – 13. prosince 1945 Hameln) byl německý důstojník SS a válečný zločinec, mj. velitel koncentračních táborů Auschwitz-Birkenau a Bergen-Belsen. U SS dosáhl hodnosti SS-Hauptsturmführer (\"kapitán\").", "tgt_summary": "Josef Kramer (10 November 1906 – 13 December 1945) was the Commandant of Auschwitz-Birkenau (from 8 May 1944 to 25 November 1944) and of the Bergen-Belsen concentration camp (from December 1944 to its liberation, April 15, 1945). Dubbed The Beast of Belsen by camp inmates, he was a German Nazi war criminal, directly responsible for the deaths of thousands of people. He was detained by the British Army after the Second World War, convicted of war crimes and hanged on the gallows in the prison at Hamelin by British executioner Albert Pierrepoint.", "id": 213542} {"src_title": "Théodore Géricault", "tgt_title": "Théodore Géricault", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Théodore Géricault se narodil v Rouen ve Francii. Pocházel z bohaté rodiny a na malování byl materiálně zcela nezávislý. V dětství projevoval výtvarné nadání, které pak zdokonaloval v ateliéru slavného malíře Carla Verneta, byl přítelem jeho syna Horace Verneta, a později u Pierra Guerrina. Roku 1811 se zapsal na École des Beaux-Arts v Paříži. Již následující rok podnikl na vlastní náklady studijní cestu do Itálie, kde jej ohromilo umění italské renesance a zejména dílo Michelangela. Byl též přitahován plátny Petera Paula Rubense. Po návratu do Francie tvořil stále pod vlivem školy Davidovy obrazy s tematikou koní, jezdecké scény, portréty prostých lidí, krajiny. Postupně však si vytvořil osobitý styl malování, z kterého vyzařuje i celá jeho duše – barevná, energická, extravagantní osobnost. Z jeho děl sálá extatické napětí v kterém tvořil, kompozice vzbuzují vždy silné emoce. Pod vlivem politických událostí vytváří svá první nesmrtelná díla tvořící již přechod od neoklasicismu k romantismu (Raněný kyrysník roku 1814, Důstojník gardového jezdectva roku 1812). Nejslavnějším dílem jeho života je \"Vor Medúzy\" (1819) dramaticky znázorňující skutečný příběh katastrofy lodě Medúza, která se roku 1816 potopila a cestující, kterých se zachránilo 147, byli opuštěni posádkou lodě a vydání bez jídla i pití napospas moři a podnebí. Po dvou týdnech plavby, během kterých se vyskytly i případy kanibalismu, se zachránilo 15 pološílených lidí (dalších pět zahynulo na palubě lodi Argus, která je zachránila). Příhoda, která měla velkou odezvu veřejnosti i politickou dohru, je na plátně podána s takovou drásavostí a smyslem pro tragiku, že dílo vyvolalo na Pařížském salonu roku 1819 společenský skandál. V letech 1820–1821 pobýval Géricault v Anglii – odtud pochází série obrazů Dostihy v Epsomu (1821). Později maluje Géricault řadu portrétů duševně nemocných v psychiatrické léčebně (oleje i grafika). Dle svých oblíbených témat byl nazýván i malířem koní a bláznů. Některými experty je Géricault označován za nejnadanějšího malíře, jakého svět kdy měl. Trpěl tuberkulózou páteře – tzv. mallum Potti, přesto rád jezdil na koni. A tento koníček mu byl osudný – zemřel na následky pádu z koně. Je pohřben na pařížském hřbitově Père-Lachaise (vpravo od centrální kaple), na jeho náhrobku je na měděné desce vyryt v malém formátu obraz Vor Medúzy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Louis Andre Théodore Géricault [ʒɑ̃ lwi ɑ̃dʁe teodoʁ ʒeʁiko] (26. září 1791 Rouen – 26. ledna 1824 Paříž) byl francouzský malíř a grafik, hlavní představitel francouzského romantismu.", "tgt_summary": "Jean-Louis André Théodore Géricault (; 26 September 1791 – 26 January 1824) was an influential French painter and lithographer, whose best-known painting is \"The Raft of the Medusa\". Although he died young, he was one of the pioneers of the Romantic movement.", "id": 1601759} {"src_title": "Kvarcit", "tgt_title": "Quartzite", "src_document": [{"title": "Složení.", "content": "Kvarcity patří mezi zralé sedimenty, velikost jejich velmi dobře opracovaných zrn se pohybuje od 2 do 0,05 mm. Obsahují až 95 % křemenných zrn. Barva je světlá od bílé a šedivé po nažloutlou až načervenalou. Struktura bývá zubovitá až mozaikovitá. Tmel bývá křemitý. Díky svému složení je kvarcit odolná hornina. Může obsahovat i příměsi jako jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Kvarcit vzniká regionální metamorfózou jiných hornin jako např. pískovec či slepenec. U této přeměny dochází k rekrystalizaci zrn křemene, která následně rostou a zaklesávají se do sebe. Tímto procesem vzniká velmi tvrdá, avšak křehká hornina. Kvarcity vznikají v mělkém mořském - pobřežním nebo říčním prostředí s vysokou dynamikou nebo jde o eolické sedimenty. Podstatné je i intenzivní prokřemenění – vylouhování nestabilních zrn, vápnitých, jílovitých a křemitých sedimentů. Při prokřemenění dochází ke spojení křemitého pojiva se zrny křemene, takže je výsledný materiál opticky kontinuálně orientovaný. Při silné litifikaci křemenců dochází k intersticiálnímu rozpouštění zrn na místech jejich vzájemného styku. Petrologická zralost je důsledkem velmi dokonalé chemické nebo mechanické eroze, pravděpodobně i vícenásobného přepracování během transportu. K jejich vzniku mohlo dojít vícenásobným zvětráváním a opětovným usazením na jiném místě ve více cyklech.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Poměrně velké masy křemenných arenitů se nacházejí na mnoha místech USA a Kanady. Časté jsou i v mnoha oblastech severoevropských a východoamerických kaledonských pohořích. Odrážejí dlouhé etapy kratonizace, nebo krátká období tektonické stabilizace po orogenních událostech. Známé jsou jejich geomorfologické projevy v Jižní Americe, kde tvoří známé stolové hory (tzv. tepui). V některých se vyvinuly i jeskyně. Kvarcity v Českém masivu tvoří skalecké a drabovské souvrství pražské pánve, neogénní uloženiny u Loun, Mostu a Zlivi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kvarcit (také křemenec, křemenný arenit nebo ortokvarcit) je metamorfovaná hornina regionálního vzniku vyznačující se jemnou až středně hrubou zrnitostí. Na první pohled je možné si kvarcit splést s mramorem.", "tgt_summary": "Quartzite is a hard, non-foliated metamorphic rock which was originally pure quartz sandstone. Sandstone is converted into quartzite through heating and pressure usually related to tectonic compression within orogenic belts. Pure quartzite is usually white to grey, though quartzites often occur in various shades of pink and red due to varying amounts of iron oxide (FeO). Other colors, such as yellow, green, blue and orange, are due to other minerals. ", "id": 918684} {"src_title": "Trumanova doktrína", "tgt_title": "Truman Doctrine", "src_document": [{"title": "Zadržování komunismu.", "content": "V souvislosti s Trumanovou doktrínou se často mluví o „zadržování komunismu“. Šlo svým způsobem o politiku izolacionismu vůči Sovětskému svazu a státům, kterým byl násilně vnucen komunistický režim. Tento pojem použil jako první George Frost Kennan (16. únor 1904 – 17. březen 2005), americký diplomat, historik, politický poradce. Stál u vzniku Trumanovy doktríny i Marshallova plánu. Vystudoval ruskou historii, politiku a také jazyk, od roku 1944 pracoval na velvyslanectví v Moskvě. Na konci roku 1946 poslal ministrovi zahraničí Jamesi Byrnesovi telegram o 8000 slovech, ve kterém byla vytyčena nová strategie diplomatických vztahů vůči SSSR. V červenci 1947 se objevil v časopise Foreign Affairs Kennanův článek (pod pseudonymem X) s názvem The Sources of Soviet Conduct (Zdroje sovětského jednání). Článek začínal úvahou, že je Stalinova politika formována jednak marxismem-stalinismem a jednak Stalinovým odhodláním užívat ideu kapitalistického obklíčení k upevňování vlastní vnitropolitické pozice. Stalin nemohl tento kurz změnit a proto úlohou Západu bylo pevně a vytrvale odolávat expanzivní politice SSSR. USA budou muset toto poslání vzít na sebe samotné, ale nemusí to ohrozit jejich ekonomickou základnu ani politickou stabilitu. Naopak sovětská strana by po období dlouhodobého tlaku měla skončit buď rozpadem nebo postupným rozmělněním moci. Nikde nebylo upřesněno, zda se má nebo nemá jednat o vojenské řešení situace.", "section_level": 1}, {"title": "Churchillův projev ve Fultonu.", "content": "Dále měl na vznik Trumanovy doktríny nepopiratelný vliv Churchillův projev ve Fultonu 5. března 1946. Churchill zde varuje před stále většími roztahovačnými tendencemi totalitních režimů. Poprvé používá termín „železná opona“: \"„Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy.\" \"Komunistické strany, které v těchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie.\" \"Jediné Athény – tedy Řecko se vší svou nehynoucí slávou – mohou svobodně rozhodnout o vlastní budoucnosti ve volbách konaných pod dohledem britských, amerických a francouzských pozorovatelů. “\" Churchill také vyzývá k uzavření \"„bratrského svazku anglicky mluvícího lidu“\", který by měl převzít zodpovědnost za stávající situaci v Evropě. Trumanova doktrína byla bezesporu jedním z podnětů ke vzniku Studené války. Ukázala také, že Spojené státy jsou připraveny zabránit sovětské expanzi ekonomickou silou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trumanova doktrína byla vyhlášena 12. března 1947. Řešila především otázku Řecka a Turecka. Řecká vláda totiž požádala Spojené státy o finanční a hospodářskou pomoc. Na Turecko si zase činil nároky Sovětský svaz. Truman v závěru žádá Kongres o finanční podporu těmto dvěma státům ve výši 400 milionů dolarů k 30. červnu 1948. Uvědomoval si totiž, že nárůst totalitních režimů je vyživován nouzí, a tudíž že prvním krokem pomoci by měla být pomoc ekonomická. Také proto v návaznosti na Trumanovu doktrínu o rok později vzniká Marshallův plán. Vyzývá k převzetí odpovědnosti za politický vývoj východoevropských států. Ačkoli se tedy z praktické stránky zabývá především Řeckem a Tureckem, mluví i o ostatních státech, které ještě komunismu vzdorují.", "tgt_summary": "The Truman Doctrine was an American foreign policy whose stated purpose was to contain Soviet geopolitical expansion during the Cold War. It was announced to Congress by President Harry S. Truman on March 12, 1947, and further developed on July 4, 1948, when he pledged to contain the communist uprisings in Greece and Turkey. Direct American military force was usually not involved, but Congress appropriated financial aid to support the economies and militaries of Greece and Turkey. More generally, the Truman Doctrine implied American support for other nations thought to be threatened by Soviet communism. The Truman Doctrine became the foundation of American foreign policy, and led, in 1949, to the formation of NATO, a military alliance that still exists. Historians often use Truman's speech to date the start of the Cold War. ", "id": 1795160} {"src_title": "Neidhart z Ruentalu", "tgt_title": "Neidhart von Reuental", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Neidhart je zmiňován v básni \"Willehalm\" napsané před rokem 1217 Wolframem von Eschenbach, to značí že již tehdy byl značně proslaven. Jeho jméno je s největší pravděpodobností alegorický pseudonym, neboť jeho význam je přibližně \"zbědované srdce; krutý; ponurý\". Drhá část jeho jména byla \"rekonstruována\" filology 19. století, kteří vzali doslova \"řečníka\" objevujícího se v jeho básních, nazývajícího sebe sama \"z Ruentalu\", a to zkombinovali se jménem autora, které bylo jednoduše \"Nîthart\". Všechny literární zdroje do 15. století jej nazývají pouze \"Nîthart\". Jeho rané básně odkazují k místům v oblasti Bavorska a Salzburska, zatímco později nazýval rakouského vévodu Fridricha II. svým ochráncem. Zmiňuje se o svém bydlišti v Lengbachu nedaleko Tullnu, západně od Vídně. Jeho hrobka, pravděpodobně vystavěná na příkaz vévody Rudolfa IV. Habsburského (1339-1365), se nachází při jižní straně katedrály sv. Štěpána ve Vídni. Neidhartova poezie je zaznamenéna díky \"Carmina Burana\" a jiným středověkým sborníkům básní a písní jako například Codex Manesse. Jeho písně o bezútěšnosti vesnického života, stojí často v ostrém kontrastu písní osatatních minnesangerů, jejichž tématy byla většinou uhlazená a romantická láska. Jeho styl byl filologem Karlem Lachmannem (1793–1851) označován jako \"Höfische Dorfpoesie\" (dvorsko – vesnická poezie) a býval napodobován skladateli, nazývajícími se \"pseudo-Niedharti\". Jeho pravděpodobně najznámější písní je \"Meienzît\" (květnový čas), ve které Neidhart začíná popisem mírumilovné jarní scenérie, ale rychle přechází k urážení svých nepřátel (a několika přítel kteří jej zradili). Zvěčněný jako Nierhart Fuchs, zůstal populární postavou až do raného novověku. Několik frašek inspirovaných jeho životem a poezií, se řadí k nejstarším světským dramatům v Německu.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "Píseň Mayenzeit", "section_level": 1}], "src_summary": "Neidhart z Ruentalu (ve střední horní němčině: \"Nîthart von Riuwental\"; také \"Her Nîthart\"), se narodil patrně kolem roku 1190 a zemřel před rokem 1236 nebo 1237. Byl jedním z nejznámějších německých minnesangerů. Pravděpodobně byl nejvíce činný ve vévodství Bavorském a následně je známý jako zpěvák na dvoře Fridricha II. Babenberského ve Vídni. Jako minnesanger byl nejaktivnější mezi lety 1210 až 1236. ", "tgt_summary": "Neidhart von Reuental (Middle High German: \"Nîthart von Riuwental\"; also \"Her Nîthart\"; possibly born c. 1190 – died after 1236 or 1237) was one of the most famous German minnesingers. He was probably active in the Duchy of Bavaria and then is known to have been a singer at the court of Duke Frederick II of Austria in Vienna. As a minnesinger he was most active from 1210 to at least 1236. ", "id": 2352912} {"src_title": "Kardamovník obecný", "tgt_title": "Elettaria cardamomum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Bylina vyrůstající z mohutného oddenku dorůstá výšky 2–4 m, výjimečně až 5 m. U kořene lodyhy jsou dvě řady plochých listů, dorůstajících délky 0,5–0,7 m, na horní ploše hladkých a tmavozelených, ze spodu světlejších a sametových. Květenství se vytváří na samostatném horizontálním stonku, táhnoucím se při zemi. Okvětní lístky jsou bílé nebo slabě nažloutlé, s nafialovělými žilkami a žlutými nebo růžovými okraji. Plodem jsou podlouhlé zelenavé tobolky, dorůstající délky 2 cm a obsahující 15 až 20 aromatických hnědočervených semen. Rozmnožuje se však zejména dělením oddenků.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Původním areálem rozšíření jsou tropické deštné pralesy Kardamomských hor (Cardamom Hills) v pohoří Ghat při jihozápadním pobřeží Indie, ve výškách mezi 700 až 1500 m n. m. Pěstuje se i na jiných místech Indie, na Srí Lance, v Guatemale a v Tanzanii. Největšími exportéry jsou Guatemala, Tanzanie, Madagaskar, Papua Nová Guinea a Vietnam.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Rostlina vyžaduje zastíněné stanoviště v bylinném patře tropických deštných pralesů s ročními srážkami v rozmezí 3000 až 4000 mm a s trvale vlhkou půdou. Optimální teplota pro růst se pohybuje kolem 22 °C, nesnáší teploty pod 10 °C. Kvete a jeho plody dozrávají pouze v oblasti tropů.", "section_level": 1}, {"title": "Nomenklatura.", "content": "\"Elettaria cardamomum\" (L.) Maton, 1811", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky.", "content": "V následujícím seznamu jsou uvedeny pouze nejvýznamněji zastoupené látky. Kromě toho semena obsahují značné množství bílkovin, tuků a sacharidů včetně škrobu.", "section_level": 1}, {"title": "Terpeny.", "content": "Jsou složkou éterického oleje.", "section_level": 2}, {"title": "Karboxylové kyseliny.", "content": "Jsou složkou tuků, obsažených v semenech.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se oddenek, plody a semena, případně éterický olej z nich připravovaný. Tobolky jsou ceněným kořením, které se prodává zelené, bělené nebo sušené na slunci. Mleté koření se nazývá kardamom, které je také jednou složkou indického kari. Semena jsou též význačnou složkou indického \"garam masala\", arabského \"baharatu\", etiopského \"berbere\", \"piafu\" a řady sladkých jídel. Beduíni s ním ochucují kávu, Dánové bábovky, také se žvýká pro osvěžení dechu, zejména v jihovýchodní Asii, kde se přidává k betelovým listům. Semena podporují trávení, stimulují organismus, oddenek zahání únavu a horečku. Přidává se jak do sladkých jídel a likérů, tak i do uzenin. V subtropické oblasti a v mírném pásmu může být pěstována, zejména ve sklenících, jen jako okrasná rostlina vzhledem k zajímavě vyhlížejícím listům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kardamovník obecný (\"Elettaria cardamomum\"), zkráceně zvaný též kardamom (též nesprávně kardamon), je statná bylina z čeledi zázvorníkovitých. Její plody a oddenky se používají jako koření.", "tgt_summary": "Elettaria cardamomum, commonly known as green or true cardamom, is a herbaceous, perennial plant in the ginger family, native to southern India. It is the most common of the species whose seeds are used as a spice called cardamom. It is cultivated widely in tropical regions and reportedly naturalized in Réunion, Indochina, and Costa Rica.", "id": 2175021} {"src_title": "Laminární proudění", "tgt_title": "Laminar flow", "src_document": [{"title": "Ustálené proudění v úzké trubici.", "content": "Proudění vazké kapaliny v úzké trubici lze při nízkých rychlostech považovat za laminární.", "section_level": 1}, {"title": "Rychlostní profil.", "content": "Uvažujme v trubici o poloměru formula_1 malý válec kapaliny o poloměru formula_2 a délce formula_3. Na vstupní průřez tohoto válce působí tlak formula_4 a na výstupní průřez tlak formula_5. Tlakový rozdíl na délce formula_3 má hodnotu formula_7. Tlaková síla, která na válec působí ve směru toku, je Tato síla odpovídá odporu kapaliny proti proudění. Tento odpor je způsoben vnitřním tření mezi pláštěm válce a kapalinou, která jej obklopuje, přičemž jej lze vyjádřit jako kde formula_10 je tečné napětí. Při ustáleném proudění musí být formula_11 a formula_12 v rovnováze. Z předchozích vztahů tedy dostaneme Odtud po úpravě a integraci dostaneme pro rychlostní profil (tedy rozložení rychlostí v trubici) výraz kde formula_15 je integrační konstanta, kterou určíme z podmínky, že na vnitřní straně trubice je rychlost nulová, tzn. formula_16 pro formula_17. Po dosazení úpravě dostaneme Podle tohoto vztahu je tedy závislost rychlosti formula_19 na formula_2 (tedy na vzdálenosti od středu trubice) parabolická.", "section_level": 2}, {"title": "Hagen-Poiseuilleův zákon.", "content": "Ze znalosti rozložení rychlostí je možné spočítat objemový tok formula_21. Rychlost formula_19 je v určité vzdálenosti formula_2 od osy trubice konstantní. Plochou mezikruží ve vzdálenosti formula_2 a šířce formula_25 proteče za časovou jednotku kapalina o objemu Integrací přes celý průřez trubice dostaneme Tento vztah je matematickým vyjádřením tzv. Hagen-Poiseuilleova zákona, který zní:", "section_level": 2}, {"title": "Maximální a průměrná rychlost proudění.", "content": "Maximální rychlost, kterou se tekutina při laminárním proudění trubicí pohybuje má hodnotu a nachází se na ose trubice (formula_31). Průměrnou rychlost, kterou kapalina protéká trubicí při laminárním proudění můžeme určit jako podíl objemového toku a celkového průřezu trubice (formula_32), tzn.", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Laminární proudění je vírové, neboť část kapaliny, která se nachází mezi dvěma vrstvami s různými rychlostmi má tendenci se otáčet. Vírová vlákna mají tvar soustředných kružnic, jejichž středy leží na ose trubice. O vírové povaze laminárního proudění se lze přesvědčit výpočtem podmínky pro potenciálové proudění po libovolné uzavřené dráze. Zvolme dva body formula_34 na ose trubice ve vzdálenosti formula_35 a dva body formula_36 na okraji trubice ve stejné vzdálenosti, a to tak, že formula_37 se nachází na stejném řezu trubicí jako formula_38 a bod formula_39 se nachází na stejném řezu jako formula_40. Vzhledem k tomu, že rychlost na okraji trubice je nulová a mezi body formula_41 a formula_42 je vektor rychlosti kolmý na dráhu, dostaneme Podobně lze zjistit, že pro jakoukoli jinou uzavřenou dráhu (která není souměrná podle osy trubce) by uvedený integrál byl nenulový. To znamená, že proudění není potenciálové a také, že formula_44 je různé od nuly. Jednotlivé částice kapaliny mají tedy snahu se otáčet, a proto je proudění vířivé. Tlakový spád formula_28 je mírou odporu kapaliny proti proudění, tzn. Při malé rychlosti proudění kapaliny se víry nemohou výrazně rozvinout a proudění probíhá tak, jako by se skládalo z nekonečně tenkých vírových vláken ve tvaru koncentrických kružnic. Při zvýšení rychlosti proudění však víry začnou proudění ovlivňovat výrazně a laminární proudění přejde v proudění turbulentní. Jako kritérium pro odlišení laminárního proudění od proudění turbulentního lze použít Reynoldsovo číslo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laminární proudění je takové proudění vazké kapaliny, při kterém jsou proudnice rovnoběžné a nemísí se. Částice kapaliny se pohybují vedle sebe jakoby ve \"vrstvách\" – „destičkách“ (\"destička\" = lat. \"lamina\"), které se vzájemně nepromíchávají. Odtud také laminární neboli \"vrstevnaté proudění\". Mezi jednotlivými vrstvami se předpokládá existence vnitřního tření a platnost vztahu Newtonova zákona viskozity. Laminární proudění je tedy proudění kapaliny s vnitřním třením, které je potenciálové. ", "tgt_summary": "In fluid dynamics, laminar flow is characterized by fluid particles following smooth paths in layers, with each layer moving smoothly past the adjacent layers with little or no mixing. At low velocities, the fluid tends to flow without lateral mixing, and adjacent layers slide past one another like playing cards. There are no cross-currents perpendicular to the direction of flow, nor eddies or swirls of fluids. In laminar flow, the motion of the particles of the fluid is very orderly with particles close to a solid surface moving in straight lines parallel to that surface. Laminar flow is a flow regime characterized by high momentum diffusion and low momentum convection. ", "id": 2399598} {"src_title": "Mladistvý", "tgt_title": "Minor (law)", "src_document": [{"title": "Mezinárodní právo.", "content": "Organizace spojených národů (OSN) od roku 1981 definuje pro statistické účely mladistvého (\"youth\") jako osobu mezi 15. a 24. rokem života, přičemž klade toto věkové vymezení zejména do souvislosti se vzděláním a prací. Mladistvý je podle Definition of Youth často popisován jako osoba mezi věkem ukončení povinného vzdělávání a najitím si první práce. OSN zároveň uznává, že členské státy mohou používat jiné definice a že i jednotlivé entity OSN používají v některých případech jiné vymezení. Úmluva o právech dítěte z roku 1989 například rozumí dítětem každou lidskou bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Obecně lze říci, že kde se hovoří o právech dětí (\"children's rights\"), tam jde zejména o zdůraznění aspektu ochrany, kde o právech mladistvých (\"youth rights\"), tam je kladen důraz na rozšíření svobody a zodpovědnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Český právní řád.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Trestní právo.", "content": "Rozdílné použití termínu děti a termínu děti a mladiství (mládež) v souvislosti s trestním právem zpravidla zohledňuje, zda je daná osoba v pozici objektu činu (tedy toho, proti komu čin směřuje) nebo subjektem činu (tedy jeho pachatelem). Trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.) rozumí \"dítětem osobu mladší osmnácti let, pokud trestní zákon nestanovuje jinak\" (§ 126). Dále v jednotlivých paragrafech rozlišuje mezi \"dítětem mladším patnácti let\", například v případě trestní odpovědnosti za vykonání soulože s dítětem mladším patnácti let (§ 187, srov. též legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku), a \"dítětem\", například v případě trestní odpovědnosti za podání alkoholu dítěti (§ 204). Trestní zákoník dále stanoví, že \"kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný\" (§ 25) a že \"trestní odpovědnost mladistvých a sankce jim ukládané upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže\" (§ 109). Při spáchání trestného činu může být polehčující okolností skutečnost, že \"pachatel spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých\" (§ 41). Těmto pachatelům může soud v některých případech uložit také n\"ěkterá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé\", např. v souvislosti s podmíněným upuštěním od potrestání s dohledem, výměrou a výkonem obecně prospěšných prací (§ 41, § 63, § 65 a další). Naopak přitěžující okolností může být, svedl-li pachatel \"k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých\" (§ 42). Mládež je totiž \"nositelem svébytných skupinových znaků\" (osobnostních, sociálních a behaviorálních), \"které z ní činí poměrně „snadnou kořist“\". Zákon o soudnictví ve věcech mládeže (č. 218/2003 Sb.) definuje mládež jako děti a mladistvé, přičemž \"dítětem mladším patnácti let\" rozumí toho, \"kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku\", a \"mladistvým\" toho, \"kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku\" (§ 2). V souvislosti s mládeží tedy zákon nehovoří o spáchání trestného činu, ale o spáchání činu jinak trestného u dětí a o spáchání provinění u mladistvých (\"mladistvý delikvent\"). Posuzování těchto činů provádějí soudy pro mládež (§ 4). Požadavek zvláštního zacházení s mládeží ve srovnání s dospělými se opírá mj. o Úmluvu o právech dítěte, která obsahuje ustanovení o zranitelné pozici dětí, přičemž dítětem ve smyslu Úmluvy je každá lidská bytost mladší 18 let, tedy i mladistvý obviněný či podezřelý. Při jednání s mladistvými během úkonů trestního řízení je nutné postupovat s ohledem na jejich věk, zdravotní stav, rozumovou a mravní vyspělost, a to tak, aby byl co nejméně ohrožen jejich další vývoj (§ 3). Zvláštní pozornost je věnována také ochraně soukromí mladistvých v průběhu trestního řízení (§ 52 – § 54). Zákon klade důraz na snahu o znovuzačlenění mládeže do společnosti (resocializaci) a na úsilí o obnovení narušených sociálních a právních vztahů. Filosofie zacházení s mladistvými přitom vychází z předpokladu, že se jedná \"o osoby dospívající, morálně, sociálně a mentálně dosud nezralé\", a tedy snáze napravitelné a s vysokou možností převýchovy. Mladistvému lze uložit opatření výchovná, ochranná či trestní (§ 10). Mezi výchovná opatření patří mj. dohled probačního úředníka či probační program (§ 15). Jejich specifickým účelem je \"usměrnění způsobu života mladistvého podporováním a zajišťováním jeho výchovy, nikoli represí\". Směřují například k vytržení mladistvého ze závadového prostředí a jeho navrácení k původním sociálním vazbám. Mezi ochranná opatření patří mj. ochranné léčení či ochranná výchova (§ 21). Jejich specifickým účelem \"je kladně ovlivnit duševní, mravní a sociální vývoj mladistvého a chránit společnost před pácháním nových provinění\". Mezi trestní opatření pak patří například obecně prospěšné práce, peněžitá opatření, zákaz vstupu na určité akce či podmíněné a nepodmíněné odnětí svobody (§ 24). Nepodmíněné odnětí svobody přitom soud pro mládež může mladistvému uložit, jen pokud \"by uložení jiného trestního opatření zjevně nepostačovalo k dosažení účelu tohoto zákona.\" Mladistvému může být uloženo trestní opatření odnětí svobody na dobu maximálně 5 let, jen ve zvlášť zavrženíhodných případech na 5-10 let (§ 31). Stanoveny jsou také zkrácené maximální limity délky vzetí do vazby (§ 47). Mladistvý musí mít obhájce (§ 42) a to i v případě, kdy by zastoupení výslovně odmítal. Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat mj. příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, a to i proti jeho vůli, podobně jako jeho zákonný zástupce či opatrovník a obhájce (§ 72). Zákon počítá také se spoluprací s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, se zájmovými sdruženími občanů a s osobami realizujícími probační programy (§ 40). Významnou roli v celém systému opatření hraje Probační a mediační služba.", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní právo.", "content": "Zákoník práce (č. 262/2006 Sb.) definuje \"mladistvé zaměstnance\" jako zaměstnance mladší osmnácti let (§ 350). Spodní věková hranice mladistvého zaměstnance je přitom vymezena občanským zákoníkem (č. 89/2012 Sb.), podle kterého je \"zakázána závislá práce nezletilých mladších než patnáct let nebo nezletilých, kteří neukončili povinnou školní docházku\" (§ 34). Zákoník práce upravuje pracovní podmínky mladistvých zaměstnanců zejména § 243 až § 247. Zákon ukládá zaměstnavateli mj. povinnost vytvářet příznivé podmínky pro všestranný rozvoj mladistvých zaměstnanců, zaměstnávat je pouze pracemi přiměřenými jejich fyzickému a rozumovému rozvoji a zajistit jim na své náklady pravidelné lékařské prohlídky. Zákon dále zakazuje zaměstnávat mladistvé prací přesčas a prací v noci (s výjimkou mladistvých zaměstnanců starších než 16 let, kteří mohou v odůvodněných případech a za zvláštních podmínek konat noční práci nepřesahující 1 hodinu), pracemi pro ně nepřiměřenými, nebezpečnými či škodlivými jejich zdraví, a to se zvláštním zřetelem na specifika jejich věku, pracemi se zvýšeným rizikem úrazů jejich či jiných osob, pracemi pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol. Zákoník práce také určuje zvláštní pravidla pro stanovení pracovní doby (§ 79) a rozvržení pracovní doby a doby odpočinu (§ 90, § 92) pro osoby mladší 18 let. S osobou, která nedosáhla 18 let věku, navíc nemůže být uzavřena dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty (§ 252) ani dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí (§ 252).", "section_level": 2}, {"title": "Občanské právo.", "content": "Občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.) rozlišuje ve vztahu k věku pojmy zletilost a nezletilost. Ty pak úzce souvisejí s pojmem svéprávnost, což je způsobilost k právnímu jednání (§ 15). Zletilosti nabývá člověk dovršením osmnáctého roku věku a nabytím zletilosti se zároveň stává plně svéprávným (§ 30). Plně svéprávným se může stát před nabytím zletilosti také přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství (§ 30). Uzavření manželství nezletilému, který dovršil šestnácti let věku, může ve výjimečných případech povolit soud, jsou-li k tomu důležité důvody (§ 672). Přiznat svéprávnost může soud nezletilému, který dosáhl šestnácti let, zpravidla na základě žádosti nezletilého a se souhlasem jeho zákonného zástupce, a to zejména \"pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti\" (§ 37). Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právnímu jednání, jež je svojí povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti jeho věku (§ 37). Zákonný zástupce nezletilého mu může také udělit souhlas k určitému právnímu jednání, pokud to není zákonem zvlášť zakázáno (§ 32). Se souhlasem soudu může zákonný zástupce udělit nezletilému rovněž souhlas se samostatnou výdělečnou činností (§ 32). Zákon dovoluje nezletilým, kteří dosáhli patnácti let, zavázat se k výkonu závislé práce pod podmínkou, že jako den nástupu je sjednán nejdříve den, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku (§ 35). Závislá práce před tímto dnem a závislá práce nezletilých mladších patnácti let je zakázána (§ 34).", "section_level": 2}, {"title": "Správní právo.", "content": "V oblasti správního práva se termín mladistvý vyskytuje například v zákoně o veřejném zdravotním pojištění (č. 48/1997 Sb.), a to v souvislosti \"se zdravotní péčí v odborných dětských léčebnách a ozdravovnách poskytovanou dětem a mladistvým do 18 let\" (§ 34), dále zákon zmiňuje \"mladistvé umístěné ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy\" (§ 7) nebo \"vybrané mladistvé\" (§ 31). Termín mladiství nijak nedefinuje. Zároveň používá spojení jako \"děti mladší 18 let\" (§ 16b) či \"děti a dorost do 18 let\" (§ 33). Pracuje také s termínem \"nezaopatřené dítě\" (§ 7), přičemž nezaopatřenost dítěte se posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře (č. 117/1995 Sb.) a může se za určitých podmínek vztahovat k dítěti až do 26. roku věku (§ 11). Zákon o sociálně-právní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb.) definuje pro účely tohoto zákona dítě jako nezletilou osobu (§ 2). Termín mladistvý používá pouze v souvislosti se situacemi, které se se týkají přestupkového či trestního řízení vedeného proti mladistvému (§ 32, § 33) či v souvislosti s výkonem trestu mladistvého (§ 34, § 51)", "section_level": 2}], "src_summary": "Mladistvý znamená obecně \"(velmi) mladý, mladě svěží\", nebo také \"člověk na rozmezí dětství a dospělosti\". Za anglický ekvivalent lze považovat slovo \"juvenile\". Věková hranice pro vymezení mladistvého není vždy stejná, liší se mezinárodně i v rámci vnitrostátního práva, v některých případech se překrývá či splývá s věkovou hranicí používanou pro dítě či nezletilou osobou. V českém prostředí je mladistvý v nejobecnějším smyslu osoba, která dovršila 15 let, ale nepřekročila 18 let věku. Tento termín se používá zejména v trestním právu, přičemž trestní odpovědnost mladistvých se vyznačuje některými odlišnostmi oproti trestní odpovědnosti dospělých. V oblasti pracovního práva se užívá pojem mladistvý zaměstnanec pro zaměstnance mladšího osmnácti let.", "tgt_summary": "In law, a minor is a person under a certain age, usually the age of majority, which legally demarcates childhood from adulthood. The age of majority depends upon jurisdiction and application, but it is generally 18. \"Minor\" may also be used in contexts that are unconnected to the overall age of majority. For example, the drinking age in the United States is usually 21, and younger people are sometimes called \"minors\" in the context of alcohol law, even if they are at least 18. The term underage often refers to those under the age of majority, but it may also refer to persons under a certain age limit, such as the drinking age, smoking age, age of consent, marriageable age, driving age, voting age, etc. Such age limits are often different from the age of majority. ", "id": 1484444} {"src_title": "Pochybnost", "tgt_title": "Doubt", "src_document": [{"title": "Filosofie.", "content": "Nejistota lidského poznání i jednání je pro starověkou filosofii samozřejmá, ale pochybnost sama není jejím tématem. Většina antických myslitelů se snaží pochybnosti překonávat myšlením a zkoumáním, přičemž zvláštní úlohu hraje objev jistého poznání v geometrii a v matematice. Platón se snaží uplatnit něco podobného i v uvažování o lidských věcech, kdežto Aristotelés se více spoléhá na důkladnější a kritičtější zkoumání věcí samých. Stoicismus se snaží dosáhnout duševního klidu a vyrovnanosti tím, že zdůrazňuje význam statečnosti a ctností vůbec: svobodný člověk musí jednat, ale i kdyby ztroskotal, bude mu útěchou sama ctnost. Naproti tomu starověký skepticismus (Pyrrhón z Élidy, Karneadés) pokládá takové snažení za marné, a aby si uchoval klid duše, volí „odstup“ a „zdržení se úsudku“ (\"epoché\"). V méně teoretickém pozdním židovství a raném křesťanství poznávání ustupuje víře jako praktickému spolehnutí na Boží slovo. Člověk, který se svěřil Kristu, nebude zbaven životních nejistot, nemohou ho však příliš ohrozit. Pochybnost tak dostává jiný význam nedostatku této víry a chápe se jako slabost („nevěřící Tomáš“, J 20,24 nn), případně i vina. O svých pochybnostech píše Augustinus, u něhož se už objevuje myšlenka, že kdo pochybuje, myslí, a nemůže tudíž o sobě pochybovat. ale teprve ve vrcholném středověku vzrostl zájem o neřešitelné rozpory, jak je sepsal Pierre Abélard (\"Sic et non\") a ve scholastice se objevuje myšlenka, že „pochybnost vede člověka ke zkoumání a zkoumáním se přibližuje k pravdě“. Pochybnost sama se stává filosofickým tématem až počátkem novověku, a to v jistém napětí vůči náboženským autoritám a dogmatům. Michel de Montaigne znovu objevil starověký pyrrhonismus a René Descartes založil svoji filosofii na radikální metodické pochybnosti. Uprostřed zmatků a občanských válek po rozpadu středověkého světa objevil v „Rozpravě o metodě“ (1637) pevný základ pro myšlení: i když zpochybní úplně všechno, nemůže v té chvíli pochybovat o tom, že myslí – a tedy je. Pochybnost se mu tak stala základem nepochybné jistoty. V raném osvícenství (Pierre Bayle) se pochybnost stává hlavním motivem pokroku a důležitou zbraní proti pověrám. Na Bayla navázal také David Hume, který ovšem mluví o „umírněné skepsi“, kterou je třeba korigovat „zdravým rozumem“. Pro Kanta je pochybnost „protikladem a překážkou proti domněnkám“, pro jeho kritickou metodu velmi užitečná. Pochybnost se tak stává nástrojem kritiky a hlubšího poznávání a odděluje se od radikální skepse. Hluboká pochybnost, vedoucí až k celkovému zoufalství, je velké téma S. Kierkegaarda a po něm celé existenciální filosofie. Naproti tomu Edmund Husserl přímo navazuje na Descartovu jistotu, získanou metodickým pochybováním a Ludwig Wittgenstein považuje skepticismus nejen za vratký, ale „zřejmě nesmyslný“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pochybnost je výraz nejistoty nebo nedůvěry ohledně nějakého stavu věcí. Může být teoretická, týká-li se vědění a poznání, ale také praktická, pokud se týká nějakého jednání či hodnocení. Je umožněna lidskou schopností reflexe a odstupu vůči vlastnímu mínění, schopností váhat a rozvažovat mezi dvěma a více alternativami. Pouze člověk může pochybovat sám o sobě. Jako taková je pochybnost emocionálně nepříjemná a člověk přirozeně hledá, jak by se jí zbavil. K tomu se nabízí v zásadě trojí cesta:", "tgt_summary": "Doubt is a mental state in which the mind remains suspended between two or more contradictory propositions, unable to assent to any of them. Doubt on an emotional level is indecision between belief and disbelief. It may involve uncertainty, distrust or lack of conviction on certain facts, actions, motives, or decisions. Doubt can result in delaying or rejecting relevant action out of concern for mistakes or missed opportunities.", "id": 1649339} {"src_title": "Konjugace (biologie)", "tgt_title": "Bacterial conjugation", "src_document": [{"title": "Konjugace bakterií.", "content": "Někdy se bakteriální konjugace nesprávně považuje za způsob pohlavního rozmnožování bakterií, ale ve skutečnosti není pohlavní, protože nezahrnuje splynutí pohlavních buněk (oplození), ani vznik zygoty, a genetická informace se u pohlavního rozmnožování nevyměňuje recipročně, oboustranně. Podobnost konjugace s pohlavním rozmnožováním lze vidět jen díky tomu, že ani konjugace nemusí být reciproká, vzájemná: Jedna bakterie v takovém případě daruje DNA, ale sama nedostává žádnou. Pro připojení bakterií k sobě jedinci užívají takzvané pili, které lze přirovnat k dlouhým trubičkám zakončeným hákem. Jako \"donor\" (někdy také \"samčí buňka\") se označuje jedinec, který DNA předává, a to ve formě mobilních genetických elementů, zvaných plazmidy či transpozony. Jsou to malé kruhové kružnicové molekuly DNA, které se předávají \"recipientovi\" (příjemci, někdy tzv. \"samičí buňka\") přes pilus. Rozdíl mezi samičí a samčí buňkou je dán fertilním faktorem, ten je přítomen jenom u samců F+. Samice jsou označeny jako F-. Fertilní faktor je buď přítomen v chromozomu nebo je v F+ buňce volně jako malý chromozom, který se také při každém dělení replikuje (jednou), ale v takovém případě se samčí buňka nemůže rozmnožovat pohlavně (nemůže přenášet své geny do F- buněk) nazýváme ji proto potenciálně samčí. Genetická informace plazmidu je velmi často pro příjemce výhodná. Může zahrnovat odolnost proti antibiotikům nebo např. schopnost vytvářet určitou novou chemickou látku (metabolit). Někdy se pak tyto plazmidy mohou považovat za endosymbionty, často i za genetické parazity.", "section_level": 1}, {"title": "Konjugace trepky.", "content": "Někteří nálevníci, jako například trepka (\"Paramecium\"), jsou schopni jisté formy pohlavního rozmnožování spojeného s horizontálním přenosem genetické informace. Označuje se rovněž jako konjugace. Trepka obsahuje v normálním případě dvě jádra, mikronukleus a makronukleus, ale pouze první z nich se účastní konjugace. Nejprve se dva jedinci spojí svými buněčnými ústy. Mikronukleus je před konjugací diploidní, ale v první fázi projde meiotickým dělením a tím se de facto rozdělí na čtyři haploidní jádra. Tři zanikají a čtvrté zbývající se ještě jednou dělí - tentokrát mitoticky, čímž z něj vznikají dvě jádra. Jedno z nich je tzv. „migratorní“, tato migratorní jádra si vymění oba jedinci (konjuganti) mezi sebou. Následně jedno právě přenesené migratorní jádro splyne v každém jedinci s druhým (původním, též stacionárním) jádrem. Takto vzniklé jádro se v každé buňce třikrát mitoticky dělí za vzniku 8 jader. Zaniká starý makronukleus a z osmi jader čtyři použijí na vznik nových makrunukleí. Čtyři zbývající zůstávají mikronuklei. Následně se každý konjugant dvakrát po sobě mitoticky rozdělí (bez kopírování genetické informace), čímž se nakonec v každém jedinci vyskytuje jeden mikronukleus a jeden makronukleus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konjugace (spájení) je typ horizontální výměny genetické informace (tedy DNA) mezi dvěma buňkami, které jsou za tímto účelem dočasně spojené. Je typická zejména pro bakterie, ale v obměněné podobě se vyskytuje i u archeí a některých eukaryot, např. nálevníků (trepka) nebo řas (spájivky). Konjugaci bakterií v roce 1946 objevili Joshua Lederberg a Edward Tatum.", "tgt_summary": "Bacterial conjugation is the transfer of genetic material between bacterial cells by direct cell-to-cell contact or by a bridge-like connection between two cells. This takes place through a pilus. ", "id": 1163367} {"src_title": "Ekleziologie", "tgt_title": "Ecclesiology", "src_document": [{"title": "Vymezení ekleziologie.", "content": "Ekleziologie se zabývá těmito otázkami:", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly v chápání církve.", "content": "Základní rozdíl existuje mezi způsobem, jak církev chápe katolická církev a pravoslaví na straně jedné a protestantství na straně druhé.", "section_level": 1}, {"title": "Katolický a pravoslavný pohled.", "content": "Pro katolictví a pravoslaví má církev svátostnou podobu; v prvé řadě je v teologickém smyslu tajemstvím. Je znamením působení Ducha svatého ve světě. Proto má pro tyto církve veliký význam historická kontinuita a vzájemná jednota této církve; tato jednota pak stojí na společenství místních, resp. partikulárních církví v čele s biskupy, které tyto církve chápou coby nástupce apoštolů (apoštolská posloupnost). Mezi katolickou církví a církvemi pravoslavnými dosud stojí otázka primátu římského biskupa coby představitele církevní jednoty. Pro katolickou ekleziologii měl v moderní době výrazný význam Druhý vatikánský koncil a jeho konstituce o církvi \"Lumen gentium\" a \"Gaudium et spes\".", "section_level": 2}, {"title": "Evangelický pohled.", "content": "Podle evangelického vyznání je církev \"stvořením Slova Božího\" (lat. \"creatura verbi\"). Existuje a žije tam, kde je zvěstováno evangelium o Boží milosti a v čisté podobě přijímáno. Vnější jednota, organizace a liturgie jsou podružné. Tento rozdíl v chápání církve odpovídá současným potížím a neporozuměním při hledání jednoty církve (ekumenismus).", "section_level": 2}, {"title": "Souhrny jednotlivých představ o církvi.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Obrazy církve u starověkých Otců.", "content": "Pro ekleziologii má velký význam způsob, jakým se o církvi vyjadřují církevní otcové. Nenalezneme u nich definice církve, avšak pouze symbolické obrazy, které mají hledajícího přivést k vnitřnímu poznání, jaký je Boží plán spásy. Sv. Irenej z Lyonu popisuje církev takto jako \"„Boží synagogu, kterou si shromáždil on sám, tj. Syn“\" (\"Adversus haereses\" 3,6,1) a \"„sedmiramený svícen, který září světlem Kristovým“\" (\"AH\" 5,20,1). Ve 3. století používá kartaginský biskup sv. Cyprián o církvi obratu, který nachází poměrně obecného uznání mezi jednotlivými církvemi: \"„lid shromážděný v jednotě Otce i Syna i Ducha svatého“\". Alexandrijský patriarcha sv. Atanáš (Athanasios) pak tvrdí, že církev je \"ikonou Krista\" (srov. \"Contra Ar.\" II,80; \"De inc. et contra arian.\" 21).", "section_level": 2}, {"title": "Katechismus katolické církve.", "content": "V \"Katechismu katolické církve\" (1993) můžeme nalézt tyto popisy církve - ona je:", "section_level": 2}, {"title": "Karl Rahner.", "content": "Katolický teolog Karl Rahner († 1986) chápe církev takto (\"Teologický slovník\"):", "section_level": 2}, {"title": "Církev jako společenství svatých.", "content": "Katolická církev vnímá církev jako společenství všech křesťanů, ať živých, nebo mrtvých. V tomto smyslu se dnes můžeme setkat s touto klasifikací církve:", "section_level": 2}], "src_summary": "Ekleziologie nebo eklesiologie (přes lat. \"ecclesia\" z řec. ἐκκλησία povolání < ἔκκλητος povolaný < ἐκκαλεῖν povolávat + řec. λόγος slovo, nauka) je součást teologie, zabývající se naukou o církvi.", "tgt_summary": "In Christian theology, ecclesiology is the study of the Christian Church, the origins of Christianity, its relationship to Jesus, its role in salvation, its polity, its discipline, its destiny, and its leadership. ", "id": 431062} {"src_title": "Jindřich II. Babenberský", "tgt_title": "Henry II, Duke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a první léta vlády.", "content": "Narodil se jako druhý syn rakouského markraběte Leopolda III. a Anežky z Waiblingenu, dcery německého císaře Jindřicha IV. a sestry císaře Jindřicha V. Jeho otec byl později svatořečen a v 17. století prohlášen za rakouského národního patrona. Matka byla vdovou po Fridrichu Štaufském. Jindřich tak byl spřízněn s předními říšskými rody. Byl nevlastním bratrem německého krále Konráda III. a strýcem pozdějšího císaře Fridricha Barbarossy. Poté co byl Konrád III. v roce 1138 zvolen německým králem, udělil vévodství bavorské Leopoldu IV. Jindřich se již dříve stal držitelem statků své matky v Porýní a jeho postavení bylo posíleno, když se v roce 1140 stal falckrabím rýnským.", "section_level": 2}, {"title": "Boje o bavorské vévodství.", "content": "Když bavorský vévoda Leopold 18. října 1141 nečekaně zemřel, získal Bavorsko jeho starší bratr Jindřich Jasomirgott. Aby otupil hroty nepřátelství s Welfy, uzavřel v květnu 1142 \"„politický sňatek“\" s Gertrudou, vdovou po zemřelém bavorském vévodovi Jindřichu Pyšném a dcerou zemřelého císaře Lothara III. Naděje, že Jindřich Lev akceptuje svou matku jako bavorskou vévodkyni a že také Welf VI. nebude proti své (bývalé) švagrové nic podnikat, se zdály oprávněné. Avšak smrt Gertrudy po porodu dcery 18. dubna 1143 vedla k tomu, že už po necelém roce došlo ke ztroskotání tohoto plánu. A tak i když Jindřich Lev už po navrácení Saska nároky na Bavorsko dále nevznášel, pokračoval v zápase jeho strýc Welf VI. Spory o vévodství bavorské mezi Welfy na jedné a Babenberky a Štaufy na druhé straně dále pokračovaly. Při bojích Jindřich neušetřil ani statky svého bratra, biskupa ve Freisingu. V následujících letech mohl Welf VI. počítat s podporou uvnitř i vně Bavorska. Na jeho straně stáli štýrský vévoda Otakar III., jehož matka pocházela z rodu Welfů, uherský král Gejza II. a možná i Fridrich Barbarossa, který byl synovcem jak Welfa, tak i císaře Konráda III. Jindřich měl dosud podporu salcburského arcibiskupa Konráda a také mohl počítat s ostatními bavorskými biskupy. Avšak spor s řezenským biskupem Jindřichem přinesl vážné oslabení jeho pozice. Zatím co Jindřich, podpořený svým švagrem, českým knížetem Vladislavem, soustředil své vojenské akce na Řezno, vpadlo štýrské vojsko do Rakouska a způsobilo tam těžké škody. Mnoho hněvu vyvolalo české vojsko, které při svém vpádu na území řezenského biskupství neušetřilo ani kostely. Hladomor, který propukl, ještě znásobil všeobecnou nouzi. Poměry byly tak zlé, že dokonce sám salcburský arcibiskup Konrád spolu se svým sufragánem řezenským biskupem Jindřichem vyhlásil nad českým knížetem, bavorským vévodou, stejně jako i nad jejich hlavními straníky Otou z Wittelsbachu a Fridrichem z Bogenu církevní klatbu. Tuto klatbu potvrdil sám papež Evžen III. V této situaci zasáhl král Konrád, který svolal v červenci do Řezna dvorský sněm, na kterém se mu podařilo prosadit ukončení ničivých bojů. Brzy poté se Jindřich zapletl do sporů s Uherskem. Důvodem sporů byl Boris, údajný syn uherského krále Kolomana a jeho druhé manželky Eufemie, který v roce 1146 opětovně vystoupil se svými nároky na uherský trůn. Z jeho návodu přepadli rakouští šlechtici důležitou uherskou pohraniční pevnost Prešpurk. Uherský král je odtud vypudil, protože Jindřich, zaneprázdněný v Bavorsku, jim nemohl nijak pomoci. Gejza podněcovaný Welfem VI. se s tímto úspěchem nespokojil. Přichystal velký protiúder a v září 1146 připravil Jindřichovi na řece Fischa těžkou porážku. Po této porážce se situace Babenberků stávala kritickou. Teprve vyhlášení druhé křížové výpravy, ke které se připojil jak císař Konrád III., markrabě Jindřich II. Babenberský i představitelé welfské strany v čele s Welfem VI., situaci v Bavorsku uklidnilo.", "section_level": 2}, {"title": "Křížová výprava.", "content": "Spolu s králem Konrádem přijali výzvu ke křížové výpravě přední představitelé Říše. Zúčastnili se mimo jiné bavorský vévoda a rakouský markrabě Jindřich, český kníže Vladislav II., štýrský markrabě Otakar III., hrabě Bernard z Trixenu a mnozí další, jakož i Welf VI. a Fridrich Barbarossa. Z Konstantinopole vyrazilo německé vojsko napříč Malou Asií, která byla z větší části pod tureckou vládou. O to složitější zde bylo získávání zásob a vody. Dne 25. října 1147 se u Dorylea střetla unavená křižácká armáda s tureckým vojskem a byla rozprášena. Sotva desetině výpravy se podařilo probít zpátky k Nikai. Zde Konrád vyčkal příchodu francouzské výpravy, ke které se zbytek německé výpravy připojil. Po dosažení Svaté země se spojená německá a francouzská výprava spolu s vojskem jeruzalémského království rozhodla k útoku na Damašek. Přes křižáckou převahu útok nedosáhl svého cíle a po zprávě, že se blíží turecké vojsko vedené aleppským vládcem Núr ad-Dínem, křižáci raději ustoupili. Po neúspěchu útoku na Damašek přijal císař Konrád III. pozvání k byzantskému dvoru. V Konstantinopoli uzavřel alianci s byzantským císařem Manuelem. Výsledkem této aliance pro Babenberky byl sňatek Jindřicha s neteří byzantského císaře Theodorou. Přes uzavřené dohody se příliš nezměnil názor byzantského dvora na „kulturní méněcennost“ západních barbarů a dvorní dámy považovaly sňatek Theodory za neštěstí a byly zhrozeny, že tak jemné stvoření má být „obětováno“ nestvůře ze Západu. Příměří uzavřené mezi Štaufy a Welfy vypršelo po Konrádově návratu z křížové výpravy na jaře 1149 a brzy poté se rozhořely nové boje. V nich se králi podařilo vynutit si převahu nad Welfem VI. a ten nakonec roku 1150 kapituloval. Mezitím ale dospěl jeho synovec Jindřich Lev, který se podrobit odmítl. K dalšímu měření sil už ale nedošlo, protože 15. února 1152 Konrád zemřel. Nově zvolený král Fridrich Barbarossa byl po otci Štauf a po matce Welf a se svými welfskými příbuznými měl mnohem lepší vztahy než jeho předchůdce (a strýc) Konrád. Zlepšení vztahů k Welfům však zároveň věštilo blížící se konec babenberské vlády v Bavorsku. Když se Jindřich Jasomirgott bez ohledu na předvolání nedostavil na dvorský sjezd v Goslaru v červnu roku 1154, Barbarossa na základě rozhodnutí knížat přiznal nárok na vévodství Bavorské Jindřichu Lvovi. Faktickým vládcem Bavorska ale stále zůstával Jindřich II. Jasomirgott. Nedůvěra ke králi Fridrichovi také způsobila, že se Jindřich nezúčastnil jeho římské jízdy. Po návratu z Itálie se císař Fridrich Barbarossa několikrát znovu sešel s Jindřichem ve snaze konečně vyřešit bavorskou otázku.", "section_level": 2}, {"title": "Privilegium minus.", "content": "Aby zmírnil napětí mezi Štaufy a Welfy přislíbil Fridrich Barbarossa Jindřichu Lvovi vrácení bavorského vévodství a aby odškodnil Jindřicha Jasomirgotta, kterému Bavorsko propůjčil Konrád III., oddělil rakouskou marku definitivně od Bavorska, potvrdil mu její držbu a povýšil jí na vévodství. Dne 17. září 1156 obdržel Jindřich od císaře Fridricha Barbarossy důležité Privilegium minus, které mimo jiné zaručovalo Babenberkům dědičné právo k Rakousům v mužské i ženské linii. Privilegium na sněmu v Řezně slavnostně vyhlásil český kníže Vladislav. Přes velkorysé svobody mělo uvedené privilegium jen velmi omezený dosah, protože horní regál, mincování, ochranu Židů, lovecké a rybářské právo stále „vlastnil“ císař. Situaci Babenberků v Rakousku ztěžovalo i to, že zde nevlastnili stabilní majetkové zázemí. Sice vlastnili majetek v Bavorsku, ale v Rakousku se jim významnější majetky podařilo získat až v následujících letech a teprve poté se stali skutečnými pány rakouského vévodství.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouským vévodou.", "content": "V polovině 12. století Jindřich zahájil proměnu do té doby provinční Vídně v reprezentativní sídlo a nechal zde vystavět palác s kaplí. V roce 1155 přivedl také do Vídně iroskotské benediktiny, kteří zde založili Skotský klášter. Rakouský vévoda Jindřich se v roce 1158 zúčastnil tažení císaře Fridricha Barbarossy proti severoitalským městům a především proti Milánu. Velkou ztrátu pro vévodu Jindřicha znamenala úmrtí jeho dvou mladších bratří, kteří zastávali významné církevní funkce. Ota, biskup ve Freisingu, zemřel 22. září 1158 a salcburský arcibiskup Konrád 28. září 1168. Když byl v červnu 1174 na sněmu v Řezně zbaven svého úřadu salcburský arcibiskup Vojtěch, byl jeho strýc Jindřich jediným, kdo proti tomu protestoval a kdo se Vojtěcha zastal.", "section_level": 2}, {"title": "Konec vlády a smrt.", "content": "V sedmdesátých letech došlo k pohraničnímu sporu mezi Čechy a Rakušany. Postupující kolonizace z Rakouska posouvala jižní hranici Čech (Vitorazsko) hlouběji do českého vnitrozemí. Český kníže Soběslav II. vyzval Jindřicha, aby mu vydal neprávem osídlená území. Následující spor, kdy obě strany tvrdily, že území patří jim, se Soběslav rozhodl řešit vojensky. Spojil se s uherským králem, štýrským markrabětem Otakarem a moravským údělným knížetem Konrádem a společně několikrát vyplenili Rakousy až k Dunaji a vypálili klášter Zwettl. Jindřichovi synové Leopold a Jindřich ml. sice v odvetu vpadli krátce na Moravu, ale jejich akce nedosáhla výraznějšího úspěchu. Zvláště pak, když zanedlouho poté, 29. listopadu 1176 si vévoda Jindřich II. při pádu s koně zlomil nohu a 13. ledna 1177 tomuto zranění podlehl. Byl pohřben ve Skotském klášteře ve Vídni, který sám v roce 1155 založil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jindřich II. Babenberský zvaný též Jindřich Jasomirgott (německy \"Heinrich II. Jasomirgott\"; 1107/1114 — 13. ledna 1177) z rodu Babenberků byl jako \"Jindřich IV.\" falckrabě rýnský (1140–1141), rakouský markrabě v letech 1141–1156, bavorský vévoda v letech 1143–1156 a od roku 1156 vévoda rakouský.", "tgt_summary": "Henry II (; 1112 – 13 January 1177), called Jasomirgott, a member of the House of Babenberg, was Count Palatine of the Rhine from 1140 to 1141, Duke of Bavaria (as \"Henry XI\") and Margrave of Austria from 1141 to 1156, and the first Duke of Austria from 1156 until his death.", "id": 1973168} {"src_title": "Sociální konstruktivismus", "tgt_title": "Social constructivism", "src_document": [{"title": "Teorie konstruktivismu.", "content": "Sociální konstruktivismus navazuje na myšlenku I. Kanta, že lidské poznání nevzniká v přímém kontaktu smyslů s věcmi, nýbrž že je různě podmíněno našimi kategoriemi a priori. Při konstrukci sociálního světa hraje velkou roli jazyk, který svět nejen zobrazuje, ale i spoluvytváří. Významy nejsou v objektech předem a pevně dány, ale jsou na ně kladeny sociálními aktéry a mohou se tedy měnit. Konstruktivismus tak stojí v opozici k objektivistickým a naturalistickým směrům v sociologii. Mezi konstruktivistické směry patří např. symbolický interakcionismus, fenomenologická sociologie a etnometodologie. Teorie sociálního konstruktivismu je z velké části založena na knize autorů Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna \"Sociální konstrukce reality\" (\"The social construction of reality\"), která poprvé vyšla v roce 1966, česky 1999. Dílo Bergera a Luckmanna je často spojováno s jejich slavnou větou: „\"Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti.\"“, který vyjadřuje základní myšlenku sociálního konstruktivismu. Stěžejním bodem sociálního konstruktivismu je odhalit, jakým způsobem je vytvářena sociální realita a jednotlivé sociální fenomény. Teorie sociálního konstruktivismu vychází z předpokladu, že realita není neměnná, ale je vytvářena prostřednictvím sociálních procesů. Berger a Luckmann tvrdí, že myšlenky, praktiky a přesvědčení získávají v procesu sociálních výměn postupně status reality. Teorie se zabývá procesem vytváření významů, jejich institucionalizací a jejich přenášením z generace na generaci prostřednictvím tradic a procesu socializace. Sociální konstruktivismus chápe významy a realitu jako sociální konstrukty, které nejsou stálé. Jsou to neustále se měnící, dynamické procesy, utvářené a závislé na lidském jednání, které jsou skrze mezilidské interakce a chápání světa neustále přetvářeny a předávány dál.", "section_level": 1}, {"title": "Gender jako sociální konstrukce.", "content": "Zatímco pohlaví je termínem biologickým, gender je pojem psychologicko-kulturním. Řada genderových teoretiků pak nahlíží na gender právě optikou sociálního konstruktivismu, tedy jedním z možných diskurzů zkoumání genderové problematiky. Vliv konstruktivismu ve feministickém diskurzu se objevuje až v 90. letech. Průkopníky této myšlenky jsou ale již antropologové na počátku 20. století, kteří přinesli důkazy o tom, jak odlišně je v různých kulturách definována maskulinita a feminita. Tradiční psychologové vnímají vliv kultury jako částečné modelování přes biologicky determinovanou podstatu, tedy že jen kultura sama, ve které je člověk vychován, nemůže utvářet různé vnímání světa. Sociální konstruktivismus ve feministickém uvažování o femininitě a maskulinitě zdůrazňuje, že pozorování a hodnocení nemají univerzální význam. To, co považujeme za pravdivé, je ovlivněno celoživotní zkušeností člověka v určité kultuře. Teorie tvrdí, že významy pojmů „muž“ a „žena“ nejsou objektivní a neměnné, ale že se tyto pojmy vždy utvářejí či konstruují v určitém kulturním a společenském kontextu a jejich obsah se proměňuje, a sice vždy ve vzájemném vztahu. Gender a jeho definice, pojem „muž“ a „žena“ a to, co si pod nimi lidé představují, jsou tedy vždy závislé na společenském kontextu, ve kterém jsou prezentovány, na způsobu, jakým jsou prezentovány, a také na tom, kým jsou prezentovány. Protipólem ke vnímání genderu z pohledu sociálního konstruktivismu je esencialismus, který vnímá ženskost a mužskost jako něco, co je neměnné a existuje nezávisle na sociálních okolnostech života jedince.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální konstruktivismus a média.", "content": "Sociální konstrukce reality je často spojována s médii. Teoretik médií Denis McQuail například uvádí, že „média do značné míry konstruují společenskou realitu a hlavní rysy normality pro potřeby veřejného, sdíleného společenského života, slouží rovněž jako rozhodující zdroj standardů, modelů a norem.“ Řada teoretiků se domnívá, že média a jejich rozvoj a rozšíření za poslední desetiletí jsou výrazným hybatelem společenských změn. Média jako tvůrci sociální reality jsou často spojována s feministickou revolucí v 60. letech 20. století. Rapidní rozšíření televizního vysílání v této době mělo přispět k upevňování identity a k proměnám mužských a ženských stereotypů a k následnému šíření feministické revoluce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sociální konstruktivismus je skupina sociologických směrů, které tvrdí, že sociální realita není jedinci objektivně dána jako fakt, ale je neustále znovu konstruována v procesu sociální interakce a komunikace. Důsledný konstruktivismus se nazývá radikální konstruktivismus.", "tgt_summary": "Social constructivism is a sociological theory of knowledge according to which human development is socially situated and knowledge is constructed through interaction with others.", "id": 1864961} {"src_title": "Osmitisícovka", "tgt_title": "Eight-thousander", "src_document": [{"title": "Historie výstupů.", "content": "První zaznamenaný pokus o výstup na osmitisícový vrchol podnikla expedice, kterou vedli Britové Albert Mummery a John Norman Collie, která v roce 1895 směřovala na Nanga Parbat. Expedice dosáhla výšky 6 100 m, následně však část výpravy strhla lavinu, ve který zahynuli Mummery a dva Gurkhové. Zbytek výpravy již ve výstupu nepokračoval a vrátil se zpět. Poprvé úspěšně vystoupili na osmitisícový vrchol Maurice Herzog a Louis Lachenal, kteří stanuli na vrcholu Annapurny dne 3. června 1950. Prvním horolezcem, který vylezl na všech 14 osmitisícovek, byl Reinhold Messner. Své výstupy dokončil 16. října 1986 a to bez kyslíkového přístroje. O rok později, v roce 1987, to jako další dokázal polský horolezec Jerzy Kukuczka, když většina jeho výstupů byla novými cestami. První ženou, která nepochybně vylezla ne všechny osmitisícovky, byla španělská horolezkyně Edurne Pasabanová v roce 2011. Prvním Čechem pak byl horolezec Radek Jaroš, který dokončil své výstupy dne 26. července 2014 zdoláním hory K2.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam osmitisícovek.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Možné rozšíření.", "content": "V roce 2012 Nepál a Pákistán navrhly Mezinárodní horolezecké federaci, aby šest vedlejších vrcholů u osmitisícovek (3 u Kančendžengy, 2 u Lhoce, 1 u Broad Peak), jejichž nadmořská výška přesahuje 8 000 m a prominence přesahuje 60 m, bylo reklasifikováno jako samostatné osmitisícovky. Tento návrh však zatím podporu nezískal.", "section_level": 2}, {"title": "Horolezci, kteří stanuli na vrcholech všech osmitisícovek.", "content": "Horolezec, který prokazatelně zdolá všech 14 osmitisícových vrcholů, je symbolicky oceněn tzv. Korunou Himálaje. Zdroj k tabulce: Nejkratší čas na všech 14 vrcholů potřebovali Kim Čchang-ho a Jerzy Kukuczka - 7 let a 11 měsíců. Pozoruhodná je také hodnota Kukuczkových výstupů. Kromě úplně prvního výstupu (Lhoce 1979) podnikl všechny výstupy novými cestami nebo v zimě (v případě Čo Oju 1985 obojí). Novátorské výstupy podnikali také Reinhold Messner, Erhard Loretan nebo Krzysztof Wielicki. Protože většina výše uvedených horolezců zlezla jednu nebo více osmitisícovek více než jednou, celkový počet jejich výstupů je vyšší. Už Messner jako první z nich podnikl celkem 18 úspěšných výstupů. Rekord v tomto směru drží Juanito Oiarzabal s 26 úspěšnými výstupy. Šerpa Phurba Tashi na všechny osmitisícovky sice nevylezl, má ale na svém kontě 30 úspěšných výstupů na osmitisícovky v letech 1998 až 2013, z toho Mount Everest 21 krát.", "section_level": 1}, {"title": "Další pořadí.", "content": "Horolezci jsou uvádění chronologicky, aktuální k roku 2011.", "section_level": 1}, {"title": "Fotogalerie.", "content": "\"Poznámka: Na fotografii Annapurny je vrchol Annapurna I vlevo.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Osmitisícovka je označení Mezinárodní horolezecké federace pro horu, jejíž nadmořská výška přesahuje 8 000 m. Na Zemi se tyčí 14 osmitisícovek. Všechny se nacházejí v jižní Asii v pohořích Himálaj (10) a Karákóram (4). Vesměs byly poprvé zdolány v 50. letech 20. století, poslední Šiša Pangma roku 1964.", "tgt_summary": "The International Mountaineering and Climbing Federation or UIAA recognise eight-thousanders as the 14 mountains that are more than in height above sea level, and are considered to be sufficiently independent from neighbouring peaks. However, there is no precise definition of the criteria used to assess independence, and since 2012 the UIAA has been involved in a process to consider whether the list should be expanded to 20 mountains. All eight-thousanders are located in the Himalayan and Karakoram mountain ranges in Asia, and their summits are in the death zone. ", "id": 164895} {"src_title": "Ernest Augustus Hannoverský", "tgt_title": "Prince Ernest Augustus, 3rd Duke of Cumberland and Teviotdale", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se za panování svého dědečka Arnošta Augusta I. Hannoverského. Po nástupu svého otce na trůn stal se korunním princem. Vilém I. Pruský a jeho premiér Otto von Bismarck sesadili jeho otce Jiřího V. a připojili Hannover k Pruské říši. Po Prusko-rakouské válce odešla Hannoverská královská rodina do exilu a usadily se v Hietzingu poblíž Vídně ale hodně času strávil v Paříži. Jiří V. nikdy neopustil požadavek na hannoverský trůn a na vlastní náklady udržoval Guelfskou legii. Když 12. června 1878 zemřel jeho otec princ Ernest získal britský titul vévody z Cumberlandu a Teviotdale a irský titul hraběte z Armaghu. Dne 1. srpna 1878 ho královna Viktorie pasovala na rytíře Podvazkového řádu. Roku 1875 při návštěvě svého druhého bratrance Alberta Edwarda, prince z Walesu v Sandringhamu, potkal princeznu Thyru Dánskou, nejmladší dceru krále Kristiána IX. a sestru Alexandry, princezny z Walesu pozdější královnu choť. Dne 21. prosince 1878 se sní v paláci Christiansborg v Kodani oženil. Roku 1876 ho královna Viktorie jmenovala plukovníkem Britské armády. Roku 1886 byl povýšen na generálmajora, roku 1892 na generálporučíka a roku 1898 na generála. Když roku 1884 zemřel Vilém Brunšvický vévoda z Brunšviku a vzdálený bratranec Ernesta sám se prohlásil novým vévodou. Nicméně i jako legitimní nástupce trůnu v Hannoveru byl nucen vévodský trůn opustit a vladařem (regentem) se stal princ Albert Pruský. Když princ Albert zemřel jeho nástupcem se stal vévoda Jan Albert Meklenburský. Roku 1913 se částečně smířil s dynastií Hohenzollernů z důvodu sňatku jeho syna Arnošta Augusta Brunšvického s dcerou německého císaře Viléma II. Pruského. Vzdal se nástupnického trůnu v Brunšviku. Vypuknutím 1. světové války porušil vztah mezi Britskou královskou rodinou a jeho Hannoverskými bratranci. Dne 13. května 1915 ho král Jiří V. zbavil titulu rytíře Podvazkového řádu. Zemřel 14. listopadu 1923 v Gmunden na mrtvici.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Se svou manželkou měl 6 dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernest Augustus, korunní princ Hannoverský, dědic Brunšviku, vévoda z Cumberlandu a Teviotdale (Ernest Augustus William Adolphus George Frederick; 21. září 1845, Hannover – 14. listopadu 1923, Gmunden) byl nejstarším dítětem a jediným synem krále Jiřího V. Hannoverského a jeho manželky Marie Sasko-Altenburské. Roku 1866 byl zbaven trůnu z důvodu připojení k Prusku a později roku 1884 také Brunšvického vévodství.", "tgt_summary": "Ernest Augustus, Crown Prince of Hanover, 3rd Duke of Cumberland and Teviotdale (; 21 September 1845 – 14 November 1923), was the eldest child and only son of George V of Hanover and his wife, Marie of Saxe-Altenburg. Ernst August was deprived of the thrones of Hanover upon its annexation by Prussia in 1866 and later the Duchy of Brunswick in 1884. Although he was the senior male-line great-grandson of George III, the Duke of Cumberland was deprived of his British peerages and honours for having sided with Germany in World War I. Ernst August was the last Hanoverian prince to hold a British royal title and the Order of the Garter. His descendants are in the line of succession to the British throne.", "id": 1907313} {"src_title": "Polykarbonát", "tgt_title": "Polycarbonate", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Název polykarbonátu je dán tím, že jde o polymer obsahující uhličitanové (karbonátové) skupiny (−O− (C = O) −O−). Rovnováha užitečných vlastností, včetně teplotní odolnosti, rázové houževnatosti a optických vlastností, řadí polykarbonáty mezi široce obchodovatelné plasty a zároveň mezi tzv. technické plasty.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba.", "content": "Hlavní polykarbonátový materiál se vyrábí reakcí bisfenolu A (BPA) a fosgenu COCl. Celková reakce se dá napsat následovně: První krok syntézy zahrnuje zpracování bisfenolu A hydroxidem sodným, který odstraní proton z hydroxylové skupiny bisfenolu A. Difenol (Na(OCH)CMe) reaguje s fosgenem za vzniku chlorformátu, který následně reaguje s dalším fenolem. Čistá reakce z difenolu je: Tímto způsobem se ročně vyrábí přibližně jedna miliarda kilogramů (milion tun) polykarbonátu. Testovalo se mnoho dalších diolů místo bisfenolu A (např. 1,1-bis (4-hydroxyfenyl) cyklohexan a dihydroxybenzofenon ). Cyklohexan se používá jako komonomer pro potlačení tendence krystalizace produktu odvozeného od BPA. Tetrabromobisfenol A se používá ke zvýšení požární odolnosti. Jako náhrada za BPA byl vyvinut tetramethylcyklobutandiol. Alternativní cesta k polykarbonátům zahrnuje transesterifikaci z BPA a difenylkarbonátu : Difenylkarbonát byl částečně připraven z oxidu uhelnatého, přičemž tento způsob je zelenější než fosgenová metoda. Byla zkoumána polymerace za otevření kruhu cyklických karbonátů.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a zpracování.", "content": "Polykarbonát je trvanlivý materiál. I když má vysokou odolnost proti nárazu, má nízkou odolnost proti poškrábání. Proto se na polykarbonátové brýlové čočky a polykarbonátové automobilové komponenty aplikuje tvrdý povlak. Vlastnosti polykarbonátu jsou srovnatelné s polymethylmethakrylátem, ale polykarbonát je pevnější a déle vydrží až do extrémní teploty. Polykarbonát je vysoce transparentní pro viditelné světlo a má lepší propustnost světla než mnoho druhů skla. Polykarbonát má teplotu skelného přechodu asi 147 °C, postupně se změkčuje nad tímto bodem a teče nad asi 155 °C. Nástroje musí být udržovány při vysokých teplotách, obvykle nad 80 °C, aby se vyrobily beznapěťové a beztlakové produkty. Druhy s nízkou molekulovou hmotností se lépe formují než s vyšší, ale jejich pevnost je tím nižší. Nejtvrdší druhy mají nejvyšší molekulovou hmotnost, ale je mnohem obtížnější je zpracovat. Na rozdíl od většiny termoplastů může polykarbonát projít velkými plastickými deformacemi bez toho, aby popraskal nebo se zlomil. Výsledkem je, že může být zpracován a vyroben při pokojové teplotě za použití plechových technik, jako je ohýbání na ohýbačce. I při ostrých úhlech s úzkým poloměrem nemusí nutně dojít k zahřátí. Díky tomu je cenný v prototypových aplikacích, kde jsou zapotřebí průhledné nebo elektricky nevodivé části, které nemohou být vyrobeny z kovového plechu. Polymethylmethakrylát, který má podobný vzhled jako polykarbonát, je křehký a nelze ho ohýbat při pokojové teplotě. Hlavní metody přeměny pro polykarbonátové pryskyřice: Polykarbonát může zkřehnout, pokud je vystaven ionizujícímu záření nad 25 kGy (J/kg).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektronické součástky.", "content": "Polykarbonát se hlavně používá v elektronických zařízeních, které využívají jeho celkové bezpečnostní vlastnosti. Vzhledem k tomu, že je dobrým elektrickým izolátorem a má vlastnosti odolné vůči teplu a ohni, používá se v různých výrobcích elektrických a telekomunikačních zařízeních. Může také sloužit jako dielektrikum v kondenzátorech s vysokou stabilitou. Komerční výroba polykarbonátových kondenzátorů se nicméně většinou zastavila poté, co na konci roku 2000 přestal výrobce Bayer AG vyrábět kondenzátorové polykarbonátové fólie.", "section_level": 2}, {"title": "Stavební materiály.", "content": "Druhým největším spotřebitelem polykarbonátů je stavební průmysl, např. kopulovitá světla, ploché nebo zakřivené zasklení a zvukové stěny, které všechny používají extrudovaný ploché pevné nebo vícevrstvé tabule nebo vlnité tabule.", "section_level": 2}, {"title": "Ukládání dat.", "content": "Hlavním použitím polykarbonátu je výroba kompaktních disků, DVD disků a Blu-ray disků. Tyto disky jsou vyrobeny vstřikováním polykarbonátu do dutých forem, které mají na jedné straně kovové pěchovadlo obsahující negativní obraz dat disku, zatímco druhá strana formy je zrcadlovitý povrch.", "section_level": 2}, {"title": "Specializované použití.", "content": "Polykarbonát, který je univerzálním materiálem s atraktivními zpracovatelskými a fyzikálními vlastnostmi, je lákavý pro nesčetné menší aplikace. Běžně se z něj vyrábí lahve na pití, sklenice a nádoby na potraviny, ale použití BPA při výrobě polykarbonátu vyvolalo vážné spory, což vedlo k vývoji a použití plastů bez BPA v různých přípravcích. Polykarbonát je běžně používán v ochraně očí, stejně jako v jiných aplikacích pro sledování a pro osvětlení, kde by se normálně používaly skla, kde se ale vyžaduje mnohem vyšší odolnost proti nárazům. Polykarbonátové čočky také chrání oko před UV zářením. Mnoho druhů čoček je vyrobeno z polykarbonátu, včetně čoček v automobilových světlometech, osvětlovacích čočkách, lupách/ brýlových čočkách, plaveckých brýlích a maskách na potápění a ochranných brýlích /brýlích pro 3R/ clon včetně průzorů ve sportovních helmách/ maskách a policejních zásahové výstroje (průzory helem, štíty atd.). Z polykarbonátu jsou obvykle vyrobena čelní skla malých motorových vozidlech, jako jsou motocykly, čtyřkolky, golfové vozíky a malá letadla a vrtulníky. Typické produkty výroby fólií a filmů zahrnují aplikace v reklamě (značky, displeje, ochrana plakátů). Ale také použití jako automobilové bezpečnostní zasklení (ECE R 43). Na rozdíl od skla má polykarbonát nízkou hmotnost, což vedlo k vývoji elektronických obrazovek pro mobilní a přenosná zařízení, ve kterých je sklo nahrazeno polykarbonátem. Mezi tyto displeje patří i novější elektronický papír a některé LCD obrazovky, ačkoli CRT obrazovky, plazmové obrazovky a další LCD technologie obecně ještě vyžadují sklo pro jeho vyšší teplotu tání a jeho schopnost leptání v jemnějších detailech. Jak vlády více a více omezují používání skla v hospodách a klubech v důsledku zvýšeného výskytu útoků rozbitým sklem, polykarbonátové sklo je stále populárnější pro podávání alkoholu, protože je pevné, odolné a bez (pravého) skla. Mezi další předměty patří trvanlivá a lehká zavazadla, pouzdra na MP3 / digitální audio přehrávače, okaríny, počítačové skříně, plnicí pera, ochranné policejní štíty, přístrojové panely, nádoby na svíčky a mixéry. Z polykarbanátu je vyrobeno mnoho částí hraček a kutilských zařízení, jako jsou klapky, gyroskopy a \"flybar\" zámky v rádiem řízených helikoptérách nebo průhledné díly stavebnice LEGO (na neprůhledné díly se používá ABS). Standardní polykarbonátová pryskyřice není vhodná pro dlouhodobé vystavení UV záření. K překonání tohoto problému se do primární pryskyřice přidávají UV stabilizátory. Tyto druhy se prodávají jako polykarbonát stabilizovaný UV zářením vstřikováním a vytlačováním. Další aplikace, jako např. polykarbonátové desky, mohou mít anti-UV vrstvu přidanou jako speciální povlak nebo koextruzi pro zvýšení odolnosti proti povětrnostním vlivům. Polykarbonát se také používá jako podklad pod tisk na štítky a další průmyslové účely pod tištěné výrobky. Polykarbonát slouží jako bariéra proti opotřebení, přírodním živlům a vyblednutí. Polykarbonát se používá v uměleckých dílech. Americký popový umělec Roy Lichtenstein použil ve své práci polykarbonátový termoplastický film zvaný Rowlux v jeho portfoliu \"10\" Krajin a \"Moonscape.\"", "section_level": 2}, {"title": "Použití v lékařství.", "content": "Mnoho druhů polykarbonátu se používá v lékařských aplikacích a vyhovuje normám ISO 10993-1 a USP Class VI (příležitostně označovaným jako PC-ISO). Třída VI je nejpřísnější ze šesti USP hodnocení. Tyto druhy lze sterilizovat parou při teplotě 120 °C, gama zářením nebo ethylenoxidem (EtO). Vědecký výzkum však naznačuje možné problémy s biokompatibilitou. Společnost Dow Chemical přísně omezuje všechny plasty s ohledem na lékařské aplikace. V nedávné době vyvinuli vědci z Výzkumného střediska IBM Almaden alifatické polykarbonáty se zlepšenou biokompatibilitou a degradovatelností pro nanomedicínské aplikace.", "section_level": 3}, {"title": "Historie.", "content": "Polykarbonát byl poprvé připraven v roce 1898 Alfredem Einhornem, židovským vědcem pracujícím na univerzitě v Mnichově. Po 30 letech laboratorního výzkumu však byla tato třída materiálů opuštěna bez komercializace. Výzkum pokračoval v roce 1953, kdy Hermann Schnell ze společnosti Bayer v německém Uerdingenu patentoval první lineární polykarbonát. Značka \"Merlon\" byla zaregistrována v roce 1955 a později se změnila na Makrolon v 80. letech 20. století. Ve stejný rok 1953, a jeden týden po předložení patentu společností Bayer, předložil Daniel Fox ze společnosti General Electric ve Schenectady v New Yorku nezávislý patent na větvený polykarbonát. Obě společnosti podaly patenty v USA v roce 1955 a souhlasily s tím, že dřívější společnosti bude udělena licence na technologii. Jakmile byla priorita patentu vyřešena ve prospěch Bayeru, začal v roce 1958 komerční produkci pod obchodním názvem Merlon a v roce 1960 začala výroba pod názvem Lexan. Výroba Lexanu byla převzata společností SABIC v roce 2007. Pro polykarbonát LEXAN existuje mnoho použití. Jednou z nich je patentovaná výroba motocyklových přileb, které splňují celosvětové bezpečnostní normy a požadavky na tento typ bezpečnostního vybavení. Jejich systém je specifická úprava polykarbonátu, která ho činí odolným proti mlze a poškrábání. Po roce 1970 byl původní hnědavý polykarbonátový odstín vylepšen na \"čirý\".", "section_level": 2}, {"title": "Potenciální nebezpečí při styku s potravinami.", "content": "Sporné je použití polykarbonátových nádob pro skladování potravin. Podstatou tohoto sporu je, že při hydrolýze (degradace vodou, buď louhouváním nebo při vysoké teplotě) se uvolňuje bisfenol A (BPA): Více než 100 studií zkoumalo biologickou aktivitu bisfenolu A pocházejícího z polykarbonátu. Ukázalo se, že bisfenol A se při pokojové teplotě uvolňuje z polykarbonátových zvířecích klecí do vody a může být zodpovědný za zvětšení reprodukčních orgánů samic myší. Zvířecí klece používané ve výzkumu byly nicméně vyrobeny z průmyslového polykarbonátu, spíše než z polykarbonátu FDA vhodného pro potravinářské účely. Zdá se, že analýza literatury o účincích louhování nízkých dávek bisfenolu A od autorů vom Saala a Hughese publikovaná v srpnu 2005 ukázala podmanivou závislost mezi zdrojem financování a vyvozeným závěrem. Studie financované průmyslem mají sklon nenacházet žádné významné účinky, zatímco studie financované vládou mají tendenci najít významné účinky. Bělidlo chlornan sodný a další alkalické čističe vyvolávají uvolňování bisfenolu A z polykarbonátových nádob. Alkohol je jedním z doporučených organických rozpouštědel pro čištění tuků a olejů z polykarbonátu.", "section_level": 1}, {"title": "Dopady na životní prostředí.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Likvidace.", "content": "Studie ukázaly, že při vysokých teplotách mezi 70 a 80 °C a při vysoké vlhkosti polykarbonáty hydrolyzují na bisfenol A. Tato podmínka je podobná podmínce pozorované ve většině spaloven. Po asi 30 dnech se za těchto podmínek vytvořily povrchové krystaly. Měření ukázala, že přibližně 70 % hmotnosti povrchových krystalů tvořil bisfenol A (BPA). BPA je sloučenina, která je v současné době na soupisu potenciálních ekologicky nebezpečných chemikálií. Je na seznamu sledovaných látek zemí, jako jsou Spojené státy americké a Německo. Vyluhování BPA z polykarbonátu může také nastat při normální teplotě a normálním pH (na skládkách). Množství louhování se zvyšuje s tím, jak materiál stárne. Studie zjistila, že na skládkách (za anaerobních podmínek) následně nedochází k rozkladu tohoto BPA. Bisfenol proto bude na skládkách zůstávat či si případně najde cestu do vodních útvarů a přispěje ke znečištění vod.", "section_level": 2}, {"title": "Fotooxidace polykarbonátu.", "content": "Za přítomnosti ultrafialové záření oxidací tohoto polymeru vznikají sloučeniny jako ketony, fenoly, o-fenoxybenzoovou kyselina, benzylalkohol a další nenasycené sloučeniny. Ukázaly to kinetické a spektrální studie. Žlutá barva vytvořená po dlouhém vystavení slunci může také souviset s další oxidací fenolové koncové skupiny Tento produkt může být dále oxidován za vzniku menších nenasycených sloučenin. To může probíhat dvěma různými cestami, vytvořené produkty závisí na tom, který mechanismus probíhá. Fotooxidační reakce.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce stárnutím.", "content": "Stárnutí je další způsob degradace polykarbonátů. Polyuhličitanové molekuly (například aromatický kruh) absorbují UV záření. Tato absorbovaná energie způsobuje štěpení kovalentních vazeb, které iniciují proces stárnutí. Reakce může být rozšířena oxidací postranního řetězce, oxidací kruhu nebo přesmykem foto-hranolů. Vytvořené produkty zahrnují fenylsalicylát, dihydroxybenzofenonové skupiny a hydroxydifenyletherové skupiny. Polykarbonát fenylsalicylát 2,2-dihydroxybenzofenon", "section_level": 2}, {"title": "Tepelná degradace.", "content": "Odpadní polykarbonát se rozkládá při vysokých teplotách za vzniku pevných, kapalných a plynných znečišťujících látek. Studie ukázala, že produkty obsahují hmotnostně asi 40–50 % kapaliny, 14–16 % plynů a 34–43 % zůstalo jako pevný zbytek. Kapalné produkty obsahovaly hlavně deriváty fenolu (asi 75 %) a také bisfenolu (asi 10 %). To je důležité při spalování optických datových disků. Deriváty fenolu jsou látky znečišťující životní prostředí, klasifikované jako těkavé organické látky. Studie ukazují, že pravděpodobně usnadňují tvorbu přízemního ozonu a zvyšují fotochemický smog. Ve vodních útvarech se mohou potenciálně hromadit v organismech. Jsou trvalé na skládkách, nesnadno se vypařují a zůstávají v atmosféře.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv hub.", "content": "V roce 2001 bylo zjištěno, že druh houby, \"Geotrichum candidum\", spotřebovává polykarbonát obsažený v kompaktních discích (CD). Má tak vyhlídky na bioremediaci.", "section_level": 2}], "src_summary": "Polykarbonát je skupina termoplastických polymerů obsahujících ve svých strukturách uhličinatové skupiny. Polykarbonáty používané ve strojírenství jsou silné, houževnaté materiály. Některé třídy jsou opticky transparentní (průhledné). Snadno se zpracovávají vstřikováním a tvarováním za tepla. Díky těmto vlastnostem mají polykarbonáty mnoho použití. Polykarbonáty nemají jednoznačný recyklační identifikační kód a jsou označeny jako „ostatní“ nebo 7. ", "tgt_summary": "Polycarbonates (PC) are a group of thermoplastic polymers containing carbonate groups in their chemical structures. Polycarbonates used in engineering are strong, tough materials, and some grades are optically transparent. They are easily worked, molded, and thermoformed. Because of these properties, polycarbonates find many applications. Polycarbonates do not have a unique resin identification code (RIC) and are identified as \"Other\", 7 on the RIC list. Products made from polycarbonate can contain the precursor monomer bisphenol A (BPA).", "id": 767534} {"src_title": "Eutektikum", "tgt_title": "Eutectic system", "src_document": [{"title": "Vznik eutektika.", "content": "Vlastnosti takové směsi dvou látek silně závisí na tom, jaké fyzikální procesy se v ní odehrávají při tuhnutí. Tyto procesy lze poměrně snadno zevnějšku vysledovat na křivkách tuhnutí, což jsou závislosti poklesu teploty na čase při tuhnutí směsi, na kterých jsou u tuhnutí směsí vidět různé teplotní zlomy. Přímo lze pak výsledky těchto procesů pozorovat speciálními mikroskopy, kterými se typicky v metalurgii zkoumají krystaly v řezech slitin kovů. Příkladem jsou Widmanstättenovy obrazce u meteoritů. Čistá látka krystalizuje při zcela konkrétní hodnotě teploty tuhnutí a odevzdává přitom svoje latentní teplo tuhnutí, takže teplota po nějaký čas zůstává neměnná a teprve potom začne klesat. Oproti tomu u směsi látek dochází ke krystalizaci v určitém rozmezí teplot, a stejně tak i naopak - podle rozmezí teplot tání lze zjistit, že nejde s čistým kovem, ale směs. Pokud je koncentrace směsi podeutektická nebo nadeutektická, první začne krystalizovat látka ve vyšší než eutektické koncentraci. Struktura směsi tedy vypadá tak, že v tekuté fázi rostou pevné krystaly látky s vyšší koncentrací a její koncentrace v roztoku se tak postupně snižuje. Navenek má směs těstovitý charakter, který může mít i směs kapalné a tuhé fáze čisté látky (ne-směsi). Obvykle jej lze pozorovat například u nápoje ledová tříšť, což je směs ledu a cukru, nebo u chování tuhnoucí pájky (slitina cínu a olova, případně dalších kovů) při pájení, pokud se s pájeným spojem v těstovitém stavu pohne. Když v roztoku díky krystalizaci první složky koncentrace obou složek dosáhnou eutektické hodnoty, zastaví se pokles teploty neboť i druhá složka začne odevzdávat své latentní teplo a společně s první krystalizovat. Právě takto společně krystalizovaná struktura se nazývá eutektikum a například u ztuhlých slitin kovů se pozná pod mikroskopem podle velmi drobných vzájemně promíchaných krystalků obvykle plochého nebo zrnitého tvaru. Teprve po dokončené krystalizaci eutektika je směs v plně tuhém stavu a teplota začne opět s časem klesat. Protože eutektikum má nejnižší teplotu tuhnutí, vytváří se v nadeutektických nebo podeutektických směsích vždy až druhotně. Předchází mu prvotní vytváření krystalů složky směsi s&nbwsp;vyšší koncentrací. Je-li směs přesně v eutektickém poměru, začne z tekuté fáze přímo (prvotně) krystalizovat eutektikum a krystalizuje až do plného ztuhnutí směsi. Při provedení řady měření křivek tuhnutí od čisté první látky přes směsi se zvyšující se koncentrací látky druhé včetně koncentrace eutektické až k čisté látce druhé a zaznamenání body zlomu a teplotu tuhnutí druhé složky, lze zkonstruovat takzvaný fázový diagram směsi obou látek.", "section_level": 1}, {"title": "Fázový diagram eutektické směsi.", "content": "Fázový diagram vyjadřuje fázi (skupenství) látek v závislosti na teplotě. U eutektických směsí má v tomto diagramu křivka rozhraní mezi kapalným a pevným skupenstvím typický vzhled připomínající písmeno V (eutektikála), kde takzvaný eutektický bod (bod s nejnižší teplotou tání) leží na ose teploty nejníže, níže než leží teploty tání obou čistých složek. Pokud alespoň jedna ze složek směsi je kov, nazýváme takovou soustavu namísto obecnějšího pojmu směs pojmem slitina. Jednotlivé oblasti na uvedeném příkladu fázového diagramu vyjadřují tento stav slitiny:", "section_level": 1}, {"title": "Použití eutektik.", "content": "Eutektické směsi se nejčastěji používají právě kvůli své vlastnosti, že jejich teplota tání je výrazně nižší než teploty tání jednotlivých složek. V metalurgii dává díky jemným vzájemně promíchaným krystalkům eutektická fáze slitině navíc zvláštní mechanické vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Využití v metalurgii.", "content": "Velmi časté je využití v metalurgii, kde se směsi kovů nazývají slitiny, tedy v tomto případě eutektické slitiny. Typickým příkladem je třeba spojování kovů pájením. Pájka je právě eutektická slitina (například cínu a olova). Dosahuje se tak u ní teploty tání 183 °C, ačkoliv teplota tání samotného cínu je 232 °C a teplota tání olova 328 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Využití mimo metalurgii.", "content": "Nejznámější použití eutektické směsi mimo metalurgii je solení silnic v zimním období. Voda má teplotu tání 0 °C, sůl neboli chlorid sodný ji má 801 °C. Nicméně po smíchání ve vhodném hmotnostním poměru (23,3 % soli) klesne teplota tání směsi až na -21,2 °C, tedy osolená voda tuhne až při takto nízké teplotě. Při solení silnic se ovšem ani zdaleka nedosahuje tohoto eutektického poměru soli, proto prakticky solení funguje jen do teploty cca -6 °C. Využití ovšem nalézají eutektické směsi i v mnoha jiných oborech lidské činnosti. Například ve sklářství se do čistého křemenného skla, které má velmi vysokou teplotu tání přidávají látky na její snížení jako vápník, sodík, olovo atd.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eutektikum je tuhá směs dvou látek, jejichž krystaly se vytvářely při tuhnutí společně. Čisté eutektikum vzniká v takovém mísícím poměru obou složek, při kterém je teplota tuhnutí směsi nejnižší. Pokud je mísící poměr odlišný, vzniká směs podeutektická, u které je tuhá fáze tvořena směsí eutektika a krystalů jedné složky, nebo směs nadeutektická, u které je tuhá fáze tvořena směsí eutektika a krystalů druhé složky. Aby dvě látky vůbec mohly tvořit eutektikum, musí být splněny tyto podmínky: ", "tgt_summary": "A eutectic system ( ) from the Greek \"εύ\" (eu = well) and \"τήξις\" (tēxis = melting) is a homogeneous mixture of substances that melts or solidifies at a single temperature that is lower than the melting point of any of the constituents. ", "id": 538534} {"src_title": "Vikuňa", "tgt_title": "Vicuña", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vikuňa patří svým vzrůstem mezi nejmenší lamy, dosahuje výšky 96 cm a hmotnosti 45 - 55 kg. Je to půvabné, velmi čilé zvíře. Má malou hlavu s velkýma očima, dlouhý a tenký krk. Končetiny jsou dlouhé, hrudník je hluboký, břicho vtažené a záď menší. Srst je velmi krátká, 2 až 3 cm dlouhá, zlatohnědé barvy. \"L. v. mensalis\" má chomáč delších bílých chlupů na hrudi. Doba březosti činí 330 až 350 dnů. Vikuňa je velmi prudce reagující zvíře a může na krátkou vzdálenost běžet rychlostí až 60 km/h. Výtěžnost srsti je asi 150 g ročně. Rouno se považuje za nejkvalitnější na světě. Je dvojího druhu, podobně jako u lamy divoké. Jemná podsada je hnědožluté barvy a hrubší pesíky mají cihlově červený odstín. V období vlády Inků se každé čtyři roky pořádal obrovský hon na vikuně a divoké lamy. Zvířata se ostříhala a znovu se vypustila. Hrubší srst z lamy divoké se rozdělila mezi lid a jemná srst z vikuní patřila Inkovi. Maso ze zvířat, která byla zabita při honu, bylo rozdáno lidu. Ze srsti se vyrábějí jemné látky, v dřívějších dobách byly vyhrazeny pouze pro šlechtu. Maso vikuní má charakter zvěřiny, svalstvo obsahuje vysoké procento myoglobinu, a proto má tmavší barvu než u domestikovaných druhů. Kůže je velmi ceněna a užívá se k výrobě luxusního koženého zboží, jako jsou kabelky, peněženky aj. Zajímavostí je takřka konstantní pH mléka vikuní, tedy 7.", "section_level": 1}, {"title": "Strava.", "content": "Dávají přednost oblastem bohatým na pastvu a se zdroji vody. Živí se bylinami a některými sukulentními rostlinami.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Vikuňa je v Evropě chována ve více než 60 zoo. V Česku se jedná o sedm zoo:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vikuňa, nebo \"lama vikuňa\" (\"Vicugna vicugna\") je divoký druh lamy žijící ve vysokých Andách jižního Peru a Bolívie a v severních oblastech Argentiny a Chile. Většina zvířat je chráněna a chová se i v rozsáhlých přírodních rezervacích a v oplocených oborách, jako je např. Kala-Kala v Peru. Určitý počet zvířat se chová na výzkumných stanicích v polodomestikovaném stavu. Byly popsány dva geografické poddruhy, \"Lama vicugna vicugna\" Molina 1782, vyskytující se jižně od 180 j. č., je větší a světlejší barvy než \"L. v. mensalis\" Thomas 1917. Je považována za předka alpaky. Postrádá na rozdíl od \"L. v. vicugna\" chomáč chlupů na hrudi.", "tgt_summary": "The vicuña (\"Vicugna vicugna\") or vicuna (both, very rarely spelled \"vicugna\", which is actually the name of its genus) is one of the two wild South American camelids which live in the high alpine areas of the Andes, the other being the guanaco. Vicuñas are relatives of the llama, and are now believed to be the wild ancestor of domesticated alpacas, which are raised for their coats. Vicuñas produce small amounts of extremely fine wool, which is very expensive because the animal can only be shorn every three years and has to be caught from the wild. When knitted together, the product of the vicuña's wool is very soft and warm. The Inca valued vicuñas highly for their wool, and it was against the law for anyone but royalty to wear vicuña garments; today, the vicuña is the national animal of Peru and appears in the Peruvian coat of arms. ", "id": 715830} {"src_title": "Krajní nouze", "tgt_title": "Necessity (criminal law)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Kromě odvracení přímo hrozícího nebezpečí jsou dalšími zákonnými podmínkami krajní nouze nemožnost odvrátit nebezpečí jinak a přiměřenost použitých prostředků, tzn. následek, který byl odvrácením krajní nouze způsoben, nesmí být stejně závažný nebo ještě závažnější než nebezpečí, které původně hrozilo. Dané nebezpečí musí hrozit bezprostředně. Je tedy legitimní zastřelit agresivního a volně pobíhajícího psa, který jeví známky vztekliny a mohl by nakazit další zvířata nebo osoby, nikoli ale sousedova psa, který je uvázán u boudy a vyje na měsíc. V soukromém právu navíc je podmínkou, aby osoba jednající v krajní nouzi sama nevyvolala nebezpečí, které svým jednáním odvrací. Institut krajní nouze je nutné odlišit od nutné obrany. Zatímco jednání v nutné obraně směřuje proti „zdroji bezpráví“, tedy osobě, která se bezprostředně chystá zaútočit, nebo útočí, na zájem chráněný trestním zákoníkem (zjednodušeně řečeno páchá nějaký trestný čin, např. krádež, poškozování cizí věci, ublížení na zdraví, apod.), jednání v krajní nouzi pouze odvrací samotné hrozící nebezpečí bez ohledu na jeho zdroj (např. střelba na útočící zvíře, vydání hotovosti při přepadení banky, rozbití okna zamčeného vozu, ve kterém je dítě apod.) Rozdíl je také v tom, že u krajní nouze nesmí být následek jednání stejně závažný, nebo závažnější, než ten, co hrozil, zatímco u nutné obrany se nehledí na následek, ale především na přiměřenost způsobu vedení nutné obrany. Vychází se zde ze zásady, že účinná obrana musí být silnější, než útok sám.", "section_level": 1}, {"title": "Krajní nouze v právních dějinách.", "content": "Jedním ze známých případů krajní nouze v právních dějinách byl případ „R v Dudley a Stephens“. Týkal se ztroskotaných námořníků, kteří zabili a snědli plavčíka, aby sami nezemřeli hlady a žízní. Tehdejší anglické právo ovšem krajní nouzi neuznávalo a námořníci byli za svůj čin odsouzeni k smrti. Královna jim nicméně záhy udělila milost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krajní nouze je v právu takový stav, který představuje přímé ohrožení zákonem chráněného zájmu. Odvracení krajní nouze „\"činem jinak trestným\"“ pak trestným činem ani přestupkem není, přestože toto jednání jejich zákonné znaky jinak naplňuje. Jde tedy o okolnost vylučující protiprávnost takového činu. V civilním právu jednání v krajní nouzi vylučuje odpovědnost za způsobenou újmu.", "tgt_summary": "In the criminal law of many nations, necessity may be either a possible justification or an exculpation for breaking the law. Defendants seeking to rely on this defense argue that they should not be held liable for their actions as a crime because their conduct was \"necessary\" to prevent some greater harm and when that conduct is not excused under some other more specific provision of law such as self defense. Except for a few statutory exemptions and in some medical cases there is no corresponding defense in English law for murder. ", "id": 498684} {"src_title": "Michael Pacher", "tgt_title": "Michael Pacher", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O raném životě a školení Michaela Pachera neexistují žádné údaje. Je pravděpodobné, že osobně poznal díla Mantegny, Donatella a Fra Filippo Lippi v severní Itálii, lineární perspektivu florentské renesance a byl ovlivněn německou renesancí (Nicolaus Gerhaert van Leyden, Monogramista E.S.). První zaznamenané datum z jeho životopisu se týká oltářního obrazu, který namaloval kolem 1462-1463 pro kostel St. Lorenz poblíž Brunecku v údolí Pustertal. Roku 1467 je uváděn jako majitel největší umělecké dílny a měšťan v Brunecku. V posledních třech letech života žil a pracoval v Salcburku. Mnoho Pacherových děl bylo zničeno nebo silně poškozeno během nepokojů koncem 17. století a v roce 1709 (Válka o španělské dědictví).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Pacherova dílna, kde vznikaly velké oltáře spojující architekturu, malbu a sochařství s polychromií a zlacením, byla také jednou z prvních, která zavedla principy renesanční malby ve střední Evropě. Na podkladu maleb byla nalezena geometrická perspektivní síť. Pacher, který byl současníkem Andrea Mantegny a o několik desítek let předešel Albrechta Dürera, spojil formální objevy klasické italské renesance týkající se kompozice prostoru s expresivitou a živostí středoevropské malby v novou jednotu. Tato syntéza transcendentálního univerzalismu ze středověku s novým, imanentním dopadem skutečnosti je blízká filosoficko - teologickým spisům humanisty Mikuláše Kusánského, biskupa v Brixenu. Michael Pacher je spolu s Tilmanem Riemenschneiderem a Veitem Stossem řazen do proudu patetického slohu náboženské reformace. Pacherovým mistrovským dílem je skříňový oltář pro farní kostel sv. Wolfganga u Abersee, který je umístěn v původním autentickém gotickém prostoru chrámu a je považován za vůbec nejlepší svého druhu v Evropě. Centrální skříň s vyřezávanými a zlacenými figurami znázorňujícími scénu \"Korunování panny Marie\" má rozměry 390 x 316 cm. K ní jsou připojena čtyři křídla s malovanými výjevy a predella sestávající ze tří obrazů. Celá vyřezávaná část oltáře vytváří hluboký prostor, postranní obrazy mají lineární perspektivu s hmotnými figurami, u kterých malíř používá perspektivní zkreslení. Jeho druhým nejslavnějším dílem je \"Oltář církevních otců\", vytvořený v letech 1471 - 75 pro klášter v Neustiftu (nyní Alte Pinakothek, Mnichov). Malovaný oltář je rozdělen na čtyři sekce zobrazující sedící figury (zleva) sv. Jeronýma se lvem jako kardinála, sv. Augustina (s odkazem na legendu o sv. Augustinovi), papeže Řehoře I. (s císařem Traiánem, za jehož duši v očistci se modlil) a sv. Ambrože (s odkazem na legendu o dítěti v kolébce a kapce medu). Všichni jsou vyobrazeni s holubicí, symbolizující přítomnost Ducha svatého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Pacher (* kolem 1435, Bruneck, Jižní Tyrolsko - 1498, Salzburg) byl tyrolský malíř a sochař, jeden z nejvýznamnějších mistrů rakouské pozdní gotiky a rané renesance.", "tgt_summary": "Michael Pacher ( 1435 – August 1498) was a painter and sculptor from Tyrol active during the second half of the fifteenth century. He was one of the earliest artists to introduce the principles of Renaissance painting into Germany. Pacher was a comprehensive artist with a broad range of sculpting, painting, and architecture skills producing works of complex wood and stone. He painted structures for altarpieces on a scale unparalleled in North European art. ", "id": 1281508} {"src_title": "Leopold VI. Babenberský", "tgt_title": "Leopold VI, Duke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1194 se Leopold na rozdíl od svého otce a staršího bratra Fridricha zúčastnil výpravy císaře Jindřicha do jižní Itálie a Sicílie. V době Leopolda VI. pokračoval babenberský zájem o oblast Středomoří. Snad z toho důvodu Leopold zrušil zasnoubení s dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a v roce 1203 se po vzoru svého děda Jindřicha Jasomirgotta oženil s byzantskou princeznou Theodorou, vnučkou (či snad praneteří?) byzantského císaře Izáka II. Angela. Ve sporech mezi Štaufy a Welfy na přelomu 12. a 13. století stál na štaufské straně a teprve po smrti Filipa Švábského přešel na stranu Oty IV. V létě roku 1211 se přidal spolu s bavorským vévodou Ludvíkem ke vznikajícímu „společenství“ císařových nepřátel v jehož jádru stál český král Přemysl Otakar I. Začátkem září se spolu s ostatními sešel v Norimberku, kde zvolili (či spíše předběžně vyvolili) sicilského krále Fridricha za německého císaře. Poté, co se ale císař Ota urychleně vrátil do Německa, Leopold ale znovu vystoupil na jeho straně. V roce 1217 se zúčastnil křížové výpravy do Svaté země. Také se podílel na protikatarském tažení do jižní Francie. Pravděpodobně v roce 1219 přijela na Leopoldův dvůr Anežka, dcera českého krále Přemysla Otakara I. Měla si zde „zjemnit dvorské mravy“ před plánovaným sňatkem s Jindřichem, synem císaře Fridricha II. Rakouský vévoda se však těžko smiřoval s myšlenkou, že dcera českého krále se měla stát manželkou budoucího římského císaře. S pomocí Ludvíka Durynského se mu podařilo dosáhnout, že z plánovaného sňatku sešlo a za Jindřicha se v listopadu 1225 v Norimberku provdala Leopoldova dcera Markéta. Zároveň se jeho syn Jindřich oženil s Ludvíkovou sestrou Anežkou Durynskou. Zemřel 28. června 1230 při mírovém jednání v San Germanu. Zatímco měkké tkáně byly pohřbeny v Monte Cassinu, jeho kosti byly převezeny a pohřbeny v cisterciáckém klášteře Lilienfeld, který roku 1202 založil, a kde je pohřbena i jeho dcera Markéta. Počátkem 21. století se stal jednou z postav historického románu spisovatelky Ludmily Vaňkové \"Dítě z Apulie\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Leopold VI. Babenberský (1175/1176 – 28. červenec 1230 San Germano) byl vévodou štýrským od roku 1194 (po smrti otce), vévodou rakouským od roku 1198 (po smrti bratra). Byl druhorozeným synem Leopolda V. z rodu Babenberků.", "tgt_summary": "Leopold VI (, 15 October 1176 – 28 July 1230), known as Leopold the Glorious (), was the Duke of Styria from 1194 and the Duke of Austria from 1198 to his death in 1230. He was a member of the House of Babenberg. Like his predecessors, he attempted to develop the land by founding monasteries. His most important foundation is Lilienfeld in the Lower Austrian valley of the Traisen river, where he was buried after his death. Besides that, he supported the then highly modern Mendicant Orders of the Franciscans and Dominicans.", "id": 1059019} {"src_title": "Státní duma", "tgt_title": "State Duma", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Státní duma se skládá z 450 poslanců, kteří jsou voleni na pětileté období (do roku 2011 voleni na čtyřleté). Dosavadní volby do komory proběhly v letech 1993, 1995, 1999, 2003, 2007 a naposledy 4. prosince 2011. Volební práh pro vstup do komory je po volební reformě stanoven na 7 %, do roku 2005 to bylo 5 %. V současnosti jsou v Dumě zastoupeny strany Jednotné Rusko (49,29 %), Komunistická strana Ruské federace (19,20 %), Spravedlivé Rusko (13,25 %) a Liberální demokratická strana Ruska (LDPR) (11,68 %). Poslanec Státní dumy nemůže být zároveň členem Rady federace nebo jiných zastupitelských orgánů subjektů federace. Poslanci pracují na profesionálním základě a nemohou se zabývat výdělečnou činností kromě pedagogické, vědecké či jiné teoretické práci. Ústava poslancům dumy zaručuje imunitu pro zadržení, věznění a prohlídku. Zbaveni imunity mohou být jen na návrh generálního prokurátora rozhodnutím příslušné komory. Návrhy zákonů mohou dumě předkládat: prezident Ruské federace, členové Rady federace, poslanci Státní dumy, vláda Ruské federace, zákonodárné orgány subjektů Ruské federace a také Ústavní soud, Vyšší arbitrážní soud a Nejvyšší soud Ruské federace. Jmenované soudy mohou podávat návrhy zákonů jen v oblasti své působnosti. Jen se souhlasem vlády mohou být navrženy zákony o zavedení nebo zrušení daní, osvobození od jejich placení, o vydávání státních půjček, o změně finančních pravidel státu a jiné návrhy, které předpokládají stanovení výdajů z federálního rozpočtu. Status Dumy je stanoven v hlavě 5 Ústavy Ruské federace.", "section_level": 1}, {"title": "Pravomoci.", "content": "1) udělení souhlasu ke jmenování předsedy vlády 2) rozhodnutí otázky důvěry vládě 3) jmenování a odvolání předsedy Centrální banky Ruské federace 4) jmenování a odvolání předsedy Účetní komory a poloviny jejích auditorů 5) jmenování a odvolání Mluvčího pro lidská práva 6) vyhlášení amnestie (tuto pravomoc má i prezident) 7) podání obžaloby proti prezidentovi Ruské federace na jeho zproštění funkce", "section_level": 1}], "src_summary": "Státní duma Federálního shromáždění Ruské federace (rusky: Госуда́рственная ду́ма Федерального собрания Российской Федерации, zkráceně Ду́ма, česky Duma či Státní duma) je dolní komora Federálního shromáždění Ruské federace.", "tgt_summary": "The State Duma (), commonly abbreviated in Russian as Gosduma (), is the lower house of the Federal Assembly of Russia, while the upper house is the Council of the Federation. The Duma headquarters are located in central Moscow, a few steps from Manege Square. Its members are referred to as deputies. The State Duma replaced the Supreme Soviet as a result of the new constitution introduced by Boris Yeltsin in the aftermath of the Russian constitutional crisis of 1993, and approved by the Russian people in a referendum.", "id": 1860771} {"src_title": "Lineární nezávislost", "tgt_title": "Linear independence", "src_document": [{"title": "Motivace.", "content": "Uvažujme rovinu a v ní mějme šipky ve významu vektorů. Matematicky daná situace odpovídá reálnému vektorovému prostoru formula_1, pro vztah tohoto vektorového prostoru a prostoru šipek v rovině viz oddíl Geometrická interpretace v článku lineární kombinace. Vezměme si konkrétní příklad se šipkami formula_2 vyznačenými na prvním obrázku. Jejich vektorový zápis je Vidíme, že obě šipky leží na jedné přímce. Navíc vidíme, a je to vidět i z číselného zápisu vektorů výše, že když vektor formula_4 obrátíme, bude směřovat stejným směrem jako vektor formula_5, a když ho ještě prodloužíme na dvojnásobnou délku, tak se bude přesně rovnat tomuto druhému vektoru. Neboli platí Pokud si v rovnosti výše převedeme oba vektory na jednu stranu, dostáváme výraz který je speciálním případem tzv. lineární kombinace vektorů. Obecně lze lineární kombinaci dvou vektorů vyjádřit ve tvaru formula_8. V našem případě lze tedy výše uvedenou rovnost přepsat jako Koukněme se nyní na druhý obrázek, kde jsme první vektor pozměnili tak, že jsme mu přepsali jeho druhou složku, máme nyní tedy Z obrázku teď ale vidíme, že již nelze vektor formula_5 vyjádřit jako násobek vektoru formula_4. Ať tedy vezmeme jakékoli reálné číslo formula_13, tak se nám \"nepodaří\" splnit rovnost formula_14. Zkusme nyní prodlužovat či zkracovat, tj. škálovat, oba vektory, ne jen vektor formula_4, a ptejme se, zda by se tyto přeškálované vektory mohly rovnat. Uvažujme tedy výraz kde formula_17 jsou čísla, která bychom chtěli najít, aby platila rovnost. Když by bylo číslo formula_18 nenulové, mohli bychom jím vydělit tuto rovnost a dostat výraz formula_19, kde formula_20. O tomto výrazu jsme ale už viděli, že nemůže nastat. Vyjadřoval by totiž, že vektor formula_5 je násobkem vektoru formula_4. Co ale, když je číslo formula_18 rovno nule? V takovém případě obdržíme rovnost formula_24, kterou ale můžeme vždy splnit tak, že položíme formula_25. Pro nenulový vektor formula_4 je to navíc jediná volba, jak danou rovnost splnit. Když si nyní přeznačíme naše koeficienty jako formula_27 a formula_28, tak můžeme podobně jako pro první obrázek psát Vidíme tedy, že když máme dva nenulové vektory mířící různým směrem, tak jejich lineární kombinace, která má být rovná nulovému vektoru, už musí mít nutně oba koeficienty nulové. Lineární kombinaci, která má všechny koeficienty nulové, se říká triviální lineární kombinace. V opačném případě se lineární kombinace nazývá netriviální. Shrňme si naše dosavadní sledování. Když byl vektor formula_5 násobkem vektoru formula_4 (Obr. 1), tak lineární kombinace formula_8 měla nenulové koeficienty formula_33 a formula_34. Když ale jeden vektor nešel vyjádřit jako násobek toho druhého (Obr. 2), tak jsme obdrželi lineární kombinaci, jejíž koeficienty byly nutně nulové. První případ by šlo popsat tak, že oba vektory byly závislé v tom smyslu, že z jednoho jsme byli schopni vhodnou úpravou dostat vektor druhý. Ve druhém případě ale už takovou úpravu provézt nešlo a vektory byly v tomto smyslu nezávislé. Tato úvaha nás vede na obecnou definici lineární nezávislosti potažmo závislosti, nyní již pro libovolný (nenulový konečný) počet vektorů obecných vektorových prostorů. Místo lineárních kombinací pouze dvou vektorů už tak musíme uvažovat lineární kombinace obecného tvaru kde formula_36 jsou prvky tělesa, nad kterým je vektorový prostor definován.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Buď formula_37 vektorový prostor nad tělesem formula_38 a mějme dále soubor vektorů formula_39 pro jisté přirozené číslo formula_40. Uvažujme pak všechny možné lineární kombinace tohoto souboru vektorů, které jsou rovny nulovému vektoru. Pak říkáme, že soubor formula_39 je lineárně nezávislý, právě když \"ze všech lineárních kombinací těchto vektorů je rovna nulovému vektoru jen triviální lineární kombinace\". V opačném případě nazýváme soubor výše lineárně závislý. Pro lineární nezávislost se občas používá zkratka LN a pro lineární závislost zkratka LZ. Výše uvedenou definici lze přeformulovat i takto: Vektory formula_39 se nazývají \"lineárně závislé\", pokud existuje netriviální lineární kombinace těchto vektorů, jejíž hodnota je nulový vektor. Lze tedy nalézt takové koeficienty formula_43 pro něž platí, že Pokud taková netriviální lineární kombinace neexistuje, pak jsou vektory označovány jako \"lineárně nezávislé\" a jejich lineární kombinace je nulový vektor jedině v triviálním případě, kdy jsou všechna formula_46. Lineární (ne)závislost lze definovat pro libovolné podmnožiny vektorového prostoru, tedy i pro ty s nekonečným počtem prvků. Pak říkáme, že podmnožina vektorového prostoru je lineárně nezávislá množina, právě když každý \"konečný\" soubor vektorů z ní vybraný je lineárně nezávislý. Pokud existuje alespoň jeden konečný soubor vektorů, který je lineárně závislý, je daná množina lineárně závislá. Abychom si ozřejmili výše podanou formální definici lineární nezávislosti souboru vektorů, mějme vektory formula_39 a uvažujme jejich lineární kombinaci pro obecné koeficienty formula_49, formula_50. Položme nyní tuto lineární kombinaci rovnou nulovému vektoru a ptejme se, jaké hodnoty musí mít koeficienty, aby skutečně platila rovnost. To jest kde máme pevně určeny vektory formula_39 a hledáme k nim příslušné koeficienty formula_43. Pokud po výpočtu výrazu na levé straně zjistíme, že jediné koeficienty, které danou rovnost splňují, musí být všechny rovny nule, tak říkáme, že dané vektory formula_39 jsou lineárně nezávislé. Pokud alespoň jeden koeficient je nenulový a rovnost výše je splněna, pak tyto vektory nazveme lineárně závislými. Protože platí, že všechny koeficienty jsou nulové, právě když formula_55, a alespoň jeden koeficient je nenulový, právě když formula_56, můžeme definici lineární nezávislosti přeformulovat následovně: Vektory formula_39 jsou \"lineárně nezávislé\", právě když platí Vektory formula_39 jsou \"lineárně závislé\", právě když platí", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "V následujících tvrzeních vždy uvažujeme vektorový prostor formula_37 nad tělesem formula_38.", "section_level": 1}, {"title": "Alternativní definice.", "content": "Lineární (ne)závislost se definuje i tak, že soubor vektorů je lineárně závislý, právě když \"existuje v tomto souboru vektor, který lze vyjádřit jako lineární kombinaci vektorů zbylých\". Jinak řečeno, soubor vektorů je lineárně závislý, právě když existuje vektor ležící v lineárním obalu vektorů zbylých. Protože jsme výše zvolili jinou definici, tak si toto tvrzení nyní dokážeme. Nyní můžeme sumu výše převést na druhou stranu rovnosti. Protože je formula_71 nenulový, můžeme jím dělit a dostáváme tak vyjádření pro vektor formula_66 pomocí zbylých vektorů Pro důkaz opačné implikace předpokládejme, že lze jistý vektor formula_66 vyjádřit jako lineární kombinaci zbylých vektorů ve tvaru Když si vektor formula_66 ale převedu na pravou stranu rovnosti, tak rázem dostávám netriviální lineární kombinaci původního souboru vektorů, která dává nulový vektor (konkrétně formula_79). Soubor je tak lineárně závislý. Přímým důsledkem právě dokázané věty je následující tvrzení:", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Potom ale dostáváme i netriviální lineární kombinaci původního souboru když položíme formula_108 pro formula_109 a formula_110 jinak. Protože ale formula_117, musí být formula_124. Jenže to by znamenalo, že jsou úplně všechny koeficienty lineární kombinace nulové, což je spor s tím, že jsme původně volili netriviální lineární kombinaci. Máme tak dokázáno, že mezi koeficienty formula_120 je alespoň jeden nenulový. Vezměme tedy ten, který má ze všech koeficientů největší index. Označme si ho formula_71. Postupem stejným jako v důkaze prvního tvrzení sekce Alternativní definice si vyjádříme vektor formula_66 pomocí vektorů ostatních. Ty mají všechny menší index než formula_128. Dostáváme tak tvrzení věty.", "section_level": 2}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příklad 1 — Aritmetické vektory.", "content": "Nejčastějšími příklady vektorů jsou \"n\"-tice čísel, tzv. aritmetické vektory. Uvažujme pro konkrétnost prostor formula_129 s klasicky definovanými operacemi sčítání dvou vektorů a násobení vektoru číslem. V tomto prostoru mějme následující tři vektory Zkoumejme, zda jsou tyto vektory lineárně nezávislé. Uvažujme tedy jejich lineární kombinaci dávající nulový vektor Využijeme-li definice sčítání vektorů a jejich násobení číslem, tak nám výše uvedená rovnost přejde do tvaru Třetí řádek rovnosti nám určuje formula_133. Dosadíme-li tuto hodnotu to zbylých dvou řádků, zbude nám soustava dvou rovnic pro dvě neznámé Ta je zjevně splněna jen pro formula_124 a formula_136. Všechny tři koeficienty jsou tedy nulové a my jsme tím dokázali, že vektory formula_137 jsou lineárně nezávislé.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 2 — Polynomy.", "content": "Vektorové prostory mohou být ale rozmanitější, než jen ty s \"n\"-ticemi čísel. Vektorovým prostorem je například i množina všech polynomů. Vezměme čtyři jednoduché polynomy a zkoumejme u nich lineární nezávislost: Jako u aritmetických vektorů uvažujme tedy nejprve jejich obecnou lineární kombinaci, kterou položíme rovnou nulovému vektoru, což je v našem případě nulový polynom. To jest Shlukneme-li si čísla k jednotlivým mocninám nezávisle proměnné, dostáváme Máme nyní rovnost, kde na jedné straně vystupuje jistý polynom třetího stupně a na straně druhé je pak nulový polynom, nulová funkce. Tuto rovnost je třeba chápat tak, že musí být splněna pro všechny hodnoty, kterých může nezávisle proměnná nabývat, tj. pro všechna reálná formula_141. Dosaďme pár konkrétních hodnot proměnné formula_141 a snažme se z toho něco zjistit o koeficientech v rovnosti výše. Když položíme postupně formula_143, tak se rovnost redukuje do tvaru Z prvních tří rovnic není těžké odvodit vztahy formula_145 a formula_133. Když tyto dosadíme do rovnice čtvrté, tak obdržíme formula_147. Po zpětném dosazení tedy vidíme, že jsou všechny koeficienty nulové a dané polynomy formula_148 jsou lineárně nezávislé. K tomuto zjištění jsme nemuseli procházet celou reálnou osu, ale stačilo dosadit čtyři konkrétní hodnoty nezávisle proměnné. Mohli jsme ale vidět rovnou, že jsou dané koeficienty nulové. Na rovnici se totiž můžeme dívat ve tvaru Polynom na levé straně rovnosti je roven nulovému polynomu, ten má ale všechny koeficienty u svých mocnin nulové. Dostali bychom tak porovnáním odpovídajících koeficientů rovnou rovnice (levý sloupec v následující tabulce označuje mocninu, u které dané koeficienty v předchozí rovnici vystupují) Tato soustava rovnic má zřejmě řešení formula_152.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 3 — Komplexní funkce.", "content": "Vektorový prostor například tvoří i komplexní funkce reálné proměnné, kde definujeme sčítání funkcí a jejich násobení bodově. Máme tedy množinu Vezměme nyní tři funkce a ptejme se, zda jsou lineárně nezávislé, konkrétně funkce Symbol \"i\" zde značí imaginární jednotku. V matematické analýze se dokazuje tzv. Eulerův vzorec, jenž zní Když do výše uvedeného vzorce dosadíme místo proměnné formula_141 proměnnou formula_157, tak nám přejde na tvar kde jsme využili sudosti funkce formula_159 a lichosti funkce formula_160. Sečteme-li výše uvedené vzorce, dostaneme neboli Kromě toho, že jsme nalezli jiné vyjádření pro funkci formula_159 jsme tak ještě navíc ukázali, že jsou funkce formula_164 lineárně závislé. Funkce formula_165 jde totiž vyjádřit pomocí zbylých dvou.", "section_level": 2}, {"title": "Příklad 4 — Závislost na tělese.", "content": "Bereme-li vektorový prostor jen jako množinu bez vztahu ke svému tělesu, mohou být tytéž vektory lineárně závislé i lineárně nezávislé podle toho, nad jakým tělesem je daný vektorový prostor definován. Pro konkrétnost uvažujme prostor všech uspořádaných dvojic komplexních čísel, tj. formula_166. V něm vyberme vektory Zde symbol \"i\" značí imaginární jednotku. Tyto dva vektory jsou lineárně závislé, uvažujeme-li formula_166 jako vektorový prostor nad tělesem komplexních čísel, ale přitom lineárně nezávislé, uvažujeme-li formula_166 jako vektorový prostor nad tělesem reálných čísel. V prvním případě, když je těleso komplexní, totiž stačí vynásobit vektor formula_5 imaginární jednotkou a máme vektor formula_4. Když ale uvažujeme těleso reálných čísel, pak podobnou operaci provézt nemůžeme, neboť imaginární jednotka není reálné číslo. Zjevně neexistuje jiné reálné číslo, které by po vynásobení převedlo jeden vektor v druhý. Tyto dva vektory jsou tedy nad reálným tělesem lineárně nezávislé. Viz též Příklad 4 v článku Lineární obal.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ústředním konceptem lineární algebry je pojem lineární nezávislosti potažmo lineární závislosti vektorů z daného vektorového prostoru. Pomocí tohoto pojmu se definují další velmi důležité objekty lineární algebry, jako je například báze vektorového prostoru. Máme-li soubor několika vektorů, pak lineární závislost je matematicky zachycená intuitivní představa o tom, že lze jeden vektor vyjádřit pomocí ostatních, pokud jsou si tyto vektory dostatečně podobné. Pokud jsou tyto vektory příliš rozdílné, pak nedokážeme sčítáním či prodlužováním vyjádřit jeden vektor pomocí zbylých. Takové vektory jsou lineárně nezávislé.", "tgt_summary": "In the theory of vector spaces, a set of vectors is said to be'if at least one of the vectors in the set can be defined as a linear combination of the others; if no vector in the set can be written in this way, then the vectors are said to be '. These concepts are central to the definition of dimension. ", "id": 2232265} {"src_title": "Eurystheus", "tgt_title": "Eurystheus", "src_document": [{"title": "Vládce mužů z Diova rodu.", "content": "Eurystheův osud nalinkovala bohyně Héra ještě před jeho narozením. Stalo se to, co často předtím i potom - její manžel, nejvyšší bůh Zeus se zamiloval do krásné Alkmény, dcery mykénského krále Élektryóna a spojil se s ní, když na sebe vzal podobu jejího manžela, tírynthského krále Amfitryóna. Ta po příslušné době porodila hned dva syny - Hérakla a hned po něm Ífikla. Těsně před jejich narozením však nejvyšší bůh Zeus v radě bohů hrdě prohlásil, že „\"právě dnes spatří světlo světa největší hrdina\"“. To ovšem neušlo jeho manželce Héře, jíž sledování manželových záletů stálo mnoho úsilí, ale také jí dalo mnoho praktických zkušeností. Samozřejmě v tom správně vytušila podstatu věci a rozhodla se manželovi pomstít. Lstí vymámila z Dia přísahu, že kdo se toho dne narodí, bude vládnout všem mužům z Diova rodu. A Zeus odpřisáhl. Héra bez prodlení zařídila, aby se Sthenelově manželce Nikippě týž den narodil syn, i když měl ještě dva měsíce času. Naopak Alkménin porod pozdržela. A tak se stalo, že se narodil Sthenelův syn Eurystheus a teprve po něm Diův potomek Héraklés. A přesně podle Diovy přísahy stal se Héraklés služebníkem Eurystheovým, a ani sám nejvyšší bůh s tím nic nemohl udělat.", "section_level": 1}, {"title": "Úkoly za vraždění.", "content": "Než bylo mladíkům osmnáct let, plynul život v klidu, poté se ještě vydal Héraklés na zkušenou, našel si manželku Megaru, měli spolu tři syny a vedl spořádaný klidný život, dokud opět nezasáhla Héra. Seslala na něj šílenství, ve kterém své syny i dvě děti svého bratra Ífikla zabil. Hned poté mu rozum vrátila. Věštba stanovila, že má své zločiny odčinit ve službě mykénskému králi Eurystheovi. Eurystheus měl z Hérakla strach, proto mu své ani rozkazy neříkal osobně, ale přes svého hlasatele Koprea. Vymýšlel je ale nebojácně a s chutí. Jeden úkol za druhým stál za to, všechny byly pro normálního smrtelníka nesplnitelné. Zároveň s velkou chutí Hérakla urážel a ponižoval. Dvanáct úkolů pro Hérakla:", "section_level": 1}, {"title": "Konec.", "content": "Zbabělý Eurystheus posílal Hérakla plnit životu nebezpečné úkoly, ale sám se bál i jen pohlédnout na výsledky jejich splnění. Ani s Héraklem se nedokázal setkat tváří v tvář. Některé verze uvádějí, že si ve své přechodné moci liboval natolik, že žádal, aby mu sloužily i Héraklovy děti. Vyhnal je prý z Héraklova hradu Tírynthu, pronásledoval je až do Athén, které žádal o jejich vydání. Dokonce pro ně přitáhl s velikým vojskem. Athéňané ho porazili i s pomocí bohů, o jejichž poslední sympatie se Eurystheus sám připravil: Héraklův synovec Ioláos ho přivedl do města jako zajatce. Héraklova matka Alkména pod dojmem stále živých vzpomínek na urážky a ponižování jejího syna se neovládla, vyškrábala Eurystheovi oči a probodla ho dýkou. Tak se završil život neslavného pána, který vlastnil krátký čas nejslavnějšího sluhu.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Není toho mnoho, co se z antiky zachovalo, snad nejznámější je vázová malba Pokud zůstal Eurystheus v povědomí, pak jen jako symbol zpupného a zbabělého vládce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eurystheus (řecky \"Ευρυσθέας\", latinsky \"Eurystheus\") je v řecké mytologii synem krále Sthenela a jeho manželky Nikippy, byl vnukem Perseovým. Byl to mykénský král.", "tgt_summary": "In Greek mythology, Eurystheus (; meaning \"broad strength\" in folk etymology and pronounced ) was king of Tiryns, one of three Mycenaean strongholds in the Argolid, although other authors including Homer and Euripides cast him as ruler of Argos.", "id": 1772506} {"src_title": "Pausaniás", "tgt_title": "Pausanias (geographer)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Pausaniás pravděpodobně pocházel z Lýdie; je patrné, že velmi dobře znal západní pobřeží Malé Asie. Předtím, než navštívil Řecko, jeho cesty jej zavedly do Antiochie a Palestiny, na břehy řeky Jordán a do Egypta, kde poznal pyramidy. V Makedonii navštívil tradiční Orfeovu hrobku. Poté odcestoval do Itálie, kde navštívil několik kampánských měst a samozřejmě i Řím. Jako první se ve svém díle zmínil o tom, že viděl ruiny Tróje nebo Mykén.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Zachovala se Pausaniova \"Cesta po Řecku\" (Ἑλλάδος Περιήγησις Helládos Periēgēsis, německy \"Beschreibung Griechenlands\") v deseti knihách. Existují však důkazy i o dalších knihách. První kniha byla napsána kolem roku 160, desátá kniha asi roku 175. Jestli však vznikla i závěrečná úprava všech deseti knih a zda byla desátá nejmladší, je kontroverzní. Dílo začíná popisem poloostrova Peloponés a části severního Řecka. Autor často popisuje ceremoniální a jiné místní zvyky. Dále vypráví o historii, legendách a folklóru míst, která navštívil. Přitom se hodně zaměřuje na popisy náboženského umění a architektury. V topografické části knihy popisuje přírodní jevy jako je zemětřesení, příliv a odliv či zaledněná severní moře. Přestože nikdy nezpochybňuje existenci bohů a legendárních hrdinů, občas kritizuje mýty a legendy, které se k nim vztahují. Jeho popisy uměleckých děl a staveb jsou velmi přesné a díky nim mnohdy bývají prováděny i jejich rekonstrukce. Pausaniás měl před očima hlavně vzdělané římské čtenáře. Nicméně, ve starověku zpočátku nedosáhl velkého publika. Teprve na konci pozdního starověku, v rané justiniánské době, tedy kolem roku 530, ho citoval Stephanos z Byzanthu, který se zajímal o řecká města popsaná Pausaniem. Nejstarší dochovaný rukopis díla pochází z 15. století. Pausaniovo zobrazení vychází z jeho vlastních pozorování a zkušeností, ale také ze studií mnoha starších antických autorů. Často si všímá místních tradic nebo cituje místní historiky, kteří by jinak byli ztraceni. Svými spisy významně přispěl k našemu obrazu antického Řecka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pausaniás (řecky: Παυσανίας) byl řecký cestovatel a zeměpisec 2. století, který žil za vlády císařů Hadriana, Antonina Pia a Marka Aurelia. Jeho dílo \"Cesta po Řecku\" (řecky Ἑλλάδος περιήγησις), popisuje starověké Řecko a je důležitým pomocníkem dnešních badatelů při zkoumání jeho historie a kultury.", "tgt_summary": "Pausanias (; \"Pausanías\"; ) was a Greek traveler and geographer of the second century AD who lived in the time of Roman emperors Hadrian, Antoninus Pius, and Marcus Aurelius. He is famous for his \"Description of Greece\" (, \"Hellados Periegesis\"), a lengthy work that describes ancient Greece from his firsthand observations. This work provides crucial information for making links between classical literature and modern archaeology. Andrew Stewart assesses him as:", "id": 687389} {"src_title": "Efemeridy", "tgt_title": "Ephemeris", "src_document": [{"title": "Původ slova.", "content": "Slovo efemerida je z řec. \"ep-hémerios\", jednodenní, každodenní. Téhož původu je i adjektivum efemérní (přechodný, pomíjivý) a slovo efemera, které znamená věci k příležitostnému, krátkodobému použití, například plakáty, oznámení a podobně.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Efemeridy jsou poprvé doloženy ve staré Babylonii a v Indii ve 2. tisíciletí př. n. l. a užívaly se k předpovídání zatmění a k jiným astrologickým účelům. Velký význam měly Toledské tabulky, vytvořené Gerardem z Cremony ve 12. století pro navigaci, a o sto let mladší tabulky kastilského krále Alfonse X. Kolem roku 1320 je opravili dva pařížští mistři a v této podobě se užívaly 300 let. Z roku 1408 pocházejí obdobné čínské tabulky. Když Kryštof Kolumbus 1504 ztroskotal na ostrově Jamajce, předpověděl domorodcům zatmění podle vydání Regiomontanova. 1551 vyšly tabulky německého matematika a astronoma E. Reinholda, založené na Koperníkově teorii. Roku 1627 vyšly Rudolfinské tabulky, zpracované Johanem Keplerem, které se pak staly standardem. Nautické tabulky byla jednou z prvních úloh, na něž se používaly mechanické počítací stroje a daly podnět k vývoji Babbageova počítače.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní efemeridy.", "content": "Vědecké efemeridy dnes zahrnují počítačové programy, které vypočtou polohy nebeských těles (včetně asteroidů a umělých družic) v libovolném čase, nemohou však přesto zahrnout nepravidelné vlivy například asteroidů a komet a musejí se tedy čas od času opravovat. Efemeridy platí přesně jen pro určité místo, ale odchylky mají význam jen v případě Měsíce a blízkých asteroidů. Efemeridy jsou důležité pro kosmonautiku, pro družice systému GPS i pro astronomická pozorování. Ve stavebnictví se užívají při výpočtu oslunění a podobně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Efemeridy jsou údaje o poloze astronomických objektů (Slunce, Měsíc, planety, umělé družice) na obloze v určitém čase nebo časech. Vydávají se v podobě tištěných tabulek, dnes je nejčastěji počítají programy za pomoci matematických modelů pohybu těles. Udávají se obvykle ve sférických polárních souřadnicích (rektascenze a deklinace). ", "tgt_summary": "In astronomy and celestial navigation, an ephemeris (plural: ephemerides) gives the trajectory of naturally occurring astronomical objects as well as artificial satellites in the sky, i.e., the position (and possibly velocity) over time. The etymology is and. Historically, positions were given as printed tables of values, given at regular intervals of date and time. The calculation of these tables was one of the first applications of mechanical computers. Modern ephemerides are often computed electronically, from mathematical models of the motion of astronomical objects and the Earth. However, printed ephemerides are still produced, as they are useful when computational devices are not available. ", "id": 2227515} {"src_title": "Welwitschie podivná", "tgt_title": "Welwitschia", "src_document": [{"title": "Vznik názvu.", "content": "Welwitschia je pojmenovaná po svém objeviteli, jímž byl průzkumník, botanik, cestovatel a lékař jménem Friedrich Welwitsch (1806 - 1872), který ji nalezl v roce 1859 při svých výzkumných cestách pro portugalskou vládu po jižní Angole. Welwitsch, vlastním jménem Friderik Velbič, byl příslušníkem tv. korutanských Slovinců (slov. Koróški Slovénci, něm. Kärntner Slowenen) žijících po dlouhá léta v rakouských Korutanech.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Je to endemit Namibské pouště na západním Atlantickém pobřeží Namibie a Angoly v jižní Africe. Rostlina roste výhradně v extrémním pouštním ekosystému. K moři přiléhající část této oblasti se také nazývá pobřeží Koster (Skeleton Coast). Nejvíce jsou welwitschie rozšířené v oblasti Cabo Negro mezi 15 až 16 ° jižní šířky v Angole, rozptýlená populace roste mezi 20 až 24 ° jižní šířky v Namibii. Většina exemplářů není od pobřeží Atlantského oceánu vzdálená více než 80 km. Rostou ve vyschlých řečištích, otevřených pláních i ve svazích a na kopcích, kde je plný sluneční svit po 300 dnů v roce.", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Podnebí v těchto opuštěných končinách je vskutku nehostinné. V některých létech neprší vůbec, dlouhodobý roční průměr spadu dešťových srážek je zde od 20 mm na pobřeží až po 120 mm ve vnitrozemí (v Praze 550 mm), denní teplota vzduchu zde dosahuje až 50 °C a v noci klesá jen na 7 °C. Nedostatkovou vodu rostliny získávají svými listy z pravidelných mlh, které se cca 300 dnů v roce táhnou v ranních hodinách od pobřeží asi 130 km do vnitrozemí. Vznik těchto mlh a bezdeštného počasí je způsobován střetem studeného vzduchu přicházejícího od oceánu a teplého z pouště, teplá vrstva se drží nahoře a vlhká chladná zasahuje do vnitrozemí. Předpokládá se, že takto si welwitschie snižují deficit dešťových srážek o 50 mm za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Welwitschie jsou dvoudomé jednopohlavné vytrvalé rostliny s krátkým stonkem, dlouhým kořenem a se dvěma stále dorůstajícími listy. Při pohledu z dálky mají vzhled nevzhledné, neuspořádané hromádky odpadků.", "section_level": 1}, {"title": "Stonek, kořen.", "content": "Dřevnatý stonek bývá běžně vysoký maximálně do 50 cm, nahoře má vegetační vrchol, který dorůstá do tvaru konkávního disku s vlnitými okraji o průměru výjimečně i přes 1 metr. Vyrůstají z něho brachyblasty nesoucí rozmnožovací orgány uspořádané do šištic. Stonek přirůstá velice pomalu, cca 1 mm za rok, je to ovlivněno místními podmínkami. Někdy je jeho vrchol v úrovni terénu. Stonek vychází z hluboko sahajícího mohutného kůlovitého kořene, který za silných větrů ukotvuje rostlinu v nestabilní písčité zemině a pomáhá získávat podzemní vodu z hloubky až 18 metrů. Podle Chrise Bornmana však kořen dosahuje jen do hloubky, která se zhruba rovná rozpětí živých listů od špičky po špičku. Kořen může mít u starých exemplářů v průměru i přes 1 metr, vespod je zakončen tenkým, až 3 m dlouhým vlasem. Těsně pod povrchem má kořen široce rozvětvené kořenové vlásečnice, které absorbují vodu listy nashromážděnou z rosy a svedenou do půdy. Horní část kořene slouží jako rezervoár vody.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Listy welwitschie jsou nejdelší z celé rostlinné říše. Po vyklíčení zajišťují dva děložní lísky fotosyntézu po dobu asi 1,5 roku. Až dosáhnou délky 25 až 35 cm, začnou vyrůstat z bazálních meristémů dva pravé listy. Ty na bázi neustále dorůstají a na svých koncích se vlivem přírodního prostředí neustále třepí a odumírají, mnohdy se dělí do několika pruhů a vypadá to, že je listů více. Vypadají jako dvě tenké pokroucené stuhy, jsou ale silně sklerenchymatizované a spíše připomínají dřevo. Svým nahloučením okolo středu rostliny zavlažují kořen zkondenzovanou vodou z rosy, zastiňují půdu v nejbližším okolí, udržují ji vlhkou a chrání ji před větrnou erozí, která je na otevřených pláních obzvláště silná. Uvnitř listů jsou četné, podélně vedené cévy které se různě napojují nebo končí slepě v mezofylu. Povrch listů je opatřen mnoha dýchacími průduchy, až 22 000 na 1 cm2. Na rozdíl od většiny pouštních rostlin které mají průduchy pro snížení výparu vody jen na spodní straně odvrácené od slunce, mají je welwitschie na obou stranách. Průduchy zajišťují nejen dýchání (O a CO), ale také pro rostlinu získávají životodárnou vláhu z mlh. Průduchy se při vlhkém vzduchu otvírají a při suchém zavírají, rostliny dýchají jen v noci. Nejdelší nalezené listy jsou dlouhé 6,2 m (živá i odumřelá část) a široké 1,8 m. Nejvyšší rostlina je vysoká 1,8 m, jiná je zase široká 7,8 m. List roste při dobrých klimatických podmínkách rychlostí 8 až 15 cm za rok, z toho se odvozuje nejdelší věk od 500 do 1000 let. Datování radiouhlíkovou metodou C stanovilo max. stáří na 500 až 600 let. Mnohdy uváděná stáří 1500 nebo 2000 let nemají vědecká zdůvodnění.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Protože welwitschie patří k nahosemenným rostlinám, je jasné, že nemají květ, ten je výsadou krytosemenných. Vajíčka samičích rostlin nejsou zcela holá, bez ochrany, jsou kryta obalem připomínajícím listen (proto této skupině rostlin říkáme také obalosemenné). Pro zjednodušení budeme zde nepřesně nazývat její reprodukční orgány květem a proces vedoucí k oplodnění kvetením. Vlastní kvetení je závislé na teplotě, je aktivováno až při teplotě 38 °C. Nutno připomenout, že jsou to rostliny dvoudomé, jedna welwitschie má samčí a některá jiná samičí květy. Menší samčí i větší samičí květy jsou tvořeny šišticemi lotosové až zelenomodré barvy a obsahují dostatek sladkého nektaru který obsahuje z 50 % cukry. Samčí šištice má čtyři řady semenných šupin, v jejichž paždí je 6 tyčinek nitkami srostlými k sobě, každá nese na vrcholu tři prašníky. Samčí květy obsahují poměrně málo pylu. Samičí šištice má také čtyři řady šupin, v paždí každé je po jednom vajíčku se dvěma obaly, z nichž jeden je trubičkovitě protažen a připomíná čnělku v květu krytosemenných rostlin. V době uvolňování pylu se vytváří polinační kapka, která zrychluje vniknutí pylového zrna do vajíčka. Zárodečníky se v gametofytu nevytvářejí. Opylování, tj. přenesení pylu ze samčí rostlin na samičí, zajišťují převážně ploštice (\"Probergrothius (= Odontopus) sexpunctalis\") z čeledi ruměnicovitých a různé vosy, brouci, mouchy i motýli. Takto mohou být navzájem opyleny i rostliny hodně od sebe vzdálené. Květy ve velkém navštěvují mravenci, ti se ale na opylení nepodílejí. Hmyzosnubné opylování je zde zvláštnosti, protože nahosemenné rostliny bývají převážně opylovány větrem. Při dozrání semen se šištice mění v plodovou semennou šišku. Semena, jen s malým množstvím endospermu, dozrávají ve třech obdobích: v červenci/srpnu, prosinci a květnu/dubnu. Velké welwitschie vytvářejí 60 nebo 100 samičích šištic a mohou vyprodukovat i 10 000 semen, přitom úspěšnost opylení je asi 50 %. Semena jsou zralá asi za 9 měsíců po opylení. Plodová šiška se rozpadá a semena s blanitými křídly, dosahující velikosti 35 x 25 mm, jsou roznášena větrem. Zůstávají životaschopná po mnoho let, vyklíčí jen po déletrvajících deštích. Protože v tamních podmínkách intenzivní déšť přichází někdy i v intervalech desítek let, je v některých oblastech hodně rostlin stejně starých. Mnoho semen, odhaduje se více než 80 %, je během čekání na vyklíčení zničeno rozšířenou plísní kropidlák černý (\"Aspergillus niger\").", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování.", "content": "Semena welwitschie jsou tvořena vlastním semenem a blanitou slupkou skládající se z okřídlených segmentů. Tento tvar semene umožňuje intenzivním poryvům větru vanoucích touto oblastí rozšiřovat je do širokého okolí. Většina semen má malou šanci na vzklíčení, asi jen 50 % je schopno vyklíčit a asi 80 % bývá infikováno houbovými chorobami, semena také konzumuje hmyz a drobná pouštní zvířata. Předpokládá se, že v přírodě jen 1 % semen vyklíčí a vyvine se z něj zralá rostlina, která má už minimum nepřátel. Přestože žije a rozmnožuje se welwitschie tak zvláštním způsobem, není příliš náročné ji vypěstovat v domácích podmínkách, semena se nabízejí ke koupi na internetu. Semena zasazena po důkladném navlhčení v propustného substrátu, s velikosti zrn 2 až 5 mm, vypustí děložní lístky již po týdnu. Při dalším pěstování je nutno při zálivce dodržet dvě zásady: zemina nesmí přeschnout (rostlina nemá k dispozici mlhu) a zemina nesmí být přemokřena (rostlina přemokření v poušti nezažívá). Můžeme ji v bytě pěstovat na parapetu okna orientovaného k jihu, vyžaduje co nejvíce slunce. I v ideálním prostředí welwitschie roste velice pomalu, pěstitelské úspěchy jsou málo zřetelné.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Přímý užitek z této rostliny mají pouze cestovní kanceláře, hlavně jihoafrické, které k největším exemplářům pořádají nejrůznější druhy zájezdů. Domorodci dříve v době nedostatku potravy pekli v horkém popelu středy samičích rostlin, říkali jim pouštní cibule (herero onyanga). Antilopy a nosorožci při nedostatku vody žvýkají listy a tvrdá vlákna vyplivují. Přestože ekonomický přínos welwitschie je minimální, zaslouží si tento prastarý raritní endemit, jako každý jiný druh, zůstat zachován na Zemi i pro další lidská pokolení.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Roste sice velice pomalu a jen na ohraničeném území, není tam ale vzácná. Nic nenasvědčuje tomu, že welwitschie je ohrožená nebo je dokonce před vyhynutím. Přesto je v Angole i v Namibii chráněna zákonem.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Welwitschia je jedním ze zázraků evoluce. Původně šlo pravděpodobně o strom rostoucí v pralese. Před miliony lety prales ustoupil a kvůli klimatickým změnám se z této oblasti stala poušť. Welwitschie byla jedinou rostlinou onoho pralesa, která byla schopna se natolik změnit a přizpůsobit, aby novým drsným podmínkám odolala.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Někteří odborníci rozlišují dva poddruhy Welwitschie:", "section_level": 1}], "src_summary": "Welwitschie podivná (\"Welwitschia mirabilis\") (také velvičie) je vytrvalá stálezelená rostlina. Je jediným žijícím zástupcem rodu welwitschie i čeledi welwitschiovité. Čeleď přísluší do fylogeneticky velmi prastarého řádu liánovcotvaré, kterému jsou nejblíže příbuzné jehličnany z řádu borovicotvarých.", "tgt_summary": "Welwitschia is a monotypic gymnosperm genus, comprising solely the distinctive \"Welwitschia mirabilis\", endemic to the Namib desert within Namibia and Angola. The plant is commonly known simply as welwitschia in English, but the name tree tumbo is also used. It is called \"kharos\" or \"khurub\" in Nama, \"tweeblaarkanniedood\" in Afrikaans, \"nyanka\" in Damara, and \"onyanga\" in Herero. \"Welwitschia\" is the only living genus of the family Welwitschiaceae and order Welwitschiales, in the division Gnetophyta. Informal sources commonly refer to the plant as a \"living fossil\".", "id": 1167632} {"src_title": "Fridrich I. Pruský", "tgt_title": "Frederick I of Prussia", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Budoucí král Fridrich I. se narodil 11. července 1657 jako syn Fridricha Viléma, pruského vévody a braniborského kurfiřta a jeho ženy Luisy Henrietty Oranžské. Fridrich I. hovořil plynně francouzsky, německy a polsky.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po smrti svého otce se stal v roce 1688 braniborským kurfiřtem Fridrichem III. a pruským vévodou Fridrichem I. V roce 1701 se Fridrich I. stal pruským králem Fridrichem I. Stalo se tak povýšením pruského vévodství na království. Jaké byly důvody pro tento Fridrichův čin? Příčiny tohoto činu lze najít ve výbojné politice braniborských kurfiřtů, již byli zároveň pruskými vévody. Jejich mocenskému vzestupu stály v cestě nepřátelské rody, které většinou získaly v tu dobu královské tituly, čímž dosáhly významného úspěchu. Právě na přelomu 17. a 18. století získala severoněmecká Hannoverská dynastie následnictví Spojeného království, jehož králi se v roce 1714 skutečně stali. Další soupeř, tentokrát z vlivného rodu Wettinů, saský kurfiřt Fridrich August I. Silný získal roku 1697 titul polského krále, takže se královský titul stával pro Braniborsko-Prusko čím dál více otázkou prestiže. Problémem bylo jak jej získat. Získání cizího královského titulu bylo nepravděpodobné, stejně tak to, že by císař povýšil braniborské markrabství na království, a tak zbylo jen Prusko resp. pruské vévodství. Jak již bylo uvedeno, Hohenzollerny držená část Pruska byla vévodstvím, a byla také jedinou jejich významnou državou mimo Svatou říši římskou. Ovšem území, k němuž se symbolicky mohl královský titul v Prusku vázat, totiž tzv. \"\"královské Prusko\"\", ovládalo polské království, a proto se kurfiřt a vévoda Fridrich III. nemohl jen tak prohlásit pruským králem. V rámci obtížně akceptovaného kompromisu s římskoněmeckým císařem a polským králem se tedy prohlásil \"\"králem v Prusku\"\" (König in Preußen). Pruské království ve své počáteční podobě tak de facto představovalo území původního pruského vévodství. Jeho následný růst a připojení území \"\"královského Pruska\"\" však na sebe nenechalo dlouho čekat. Fridrich I. byl pruským králem korunován 18. ledna 1701 v Královci. Korunovaci předcházelo založení Řádu černé orlice. Při okázalé korunovační ceremonii v Královci si Fridrich sám vložil korunu na hlavu a na hlavu své ženy a až poté se nechali pomazat. Fridrich I. byl poslední pruský vládce a také král, který hovořil plynně polsky. Jeho následníci hovořili plynně francouzsky a německy (dále viz Pruské království) Během své vlády se opíral o šlechtu vlastnící velkostatky. Na nich pěstované obilí se výhodně vyváželo do západní Evropy. Panovník se snažil zvýšit prestiž svého království, a proto vedl nákladný dvůr, zahájil velkolepou přestavbu sídelního města Berlína a podporoval vědy a umění. Založil i univerzitu v Halle (1694), akademii umění a společnost věd. V roce 1707 se stal Fridrich I. v rámci personální unie také knížetem Neuchâtelským.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Fridrich I. byl třikrát ženat. Poprvé se oženil v roce 1679 v Postupimi s princeznou Alžbětou Henriettou Hesensko-Kasselskou (1661–1683). Alžběta předčasně zemřela po čtyřech letech manželství, z něhož se narodila jediná dcera: Druhé manželství uzavřel v roce 1684 v Herrenhausenu s hannoverskou princeznou Žofií Šarlotou (1668–1705). Z tohoto manželství se narodili dva synové, první z nich však zemřel v útlém věku: Třetí manželství, které uzavřel v roce 1708 v Berlíně s vévodkyní Žofií Luisou Meklenbursko-Zvěřínskou (1685–1735), zůstalo bezdětné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fridrich I., též Bedřich I. (německy \"Friedrich I.\", 11. červenec 1657, Königsberg – 25. únor 1713, Berlín) byl poslední pruský vévoda (1688–1701) a první pruský král (1701–1713), braniborský kurfiřt a markrabě jako Fridrich III. (1688–1713), kníže oranžský (1702–1713) a kníže neuchâtelský (1707–1713).", "tgt_summary": "Frederick I (; 11 July 1657 – 25 February 1713), of the Hohenzollern dynasty, was (as Frederick III) Elector of Brandenburg (1688–1713) and Duke of Prussia in personal union (Brandenburg-Prussia). The latter function he upgraded to royalty, becoming the first King in Prussia (1701–1713). From 1707 he was in personal union the sovereign prince of the Principality of Neuchâtel (). He was also the paternal grandfather of Frederick the Great.", "id": 2215933} {"src_title": "Petr Arnošt II. Mansfeld", "tgt_title": "Ernst von Mansfeld", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Petr Arnošt pocházel z rodu, který vlastnil území Mansfeld v Horním Sasku. Narodil se jako levoboček budoucímu nizozemskému místodržiteli Petru Arnoštovi I. Mansfeldovi. Většinu svého mládeneckého života prožil v paláci svého otce v Lucemburku. První vojenské zkušenosti získal při tažení v roce 1594 do Uher s císařskou armádou, kde sloužil pod svým nevlastním bratrem Karlem. Po tomto tažení se mezi lety 1601 až 1604 účastnil dobývání nizozemského Ostende pod vedením španělského generála Ambrosia Spinoli. Poté se dostal do vojska pasovského biskupa arcivévody Leopolda. V jeho službách se zúčastnil roku 1609 bojů o dědictví julišsko-clevské. Následujícího roku změnil tábor a přidal se na stranu Protestantské unie.", "section_level": 1}, {"title": "Během třicetileté války.", "content": "V roce 1618 byl Petr Arnošt vyslán savojským vévodou Karlem Emanuelem v čele asi 2000 mužů na podporu českých stavů v boji proti Habsburkům v Českém království. Během své kariéry byl označen za vůbec nejschopnějšího vojevůdce v českých službách, ale také se jeho vojsko stalo známé kvůli svým loupeživým výpadům a rabování. Podařilo se mu dobýt Plzeň, ale později byl poražen hrabětem Buquoyem v bitvě u Záblatí. Další skvrnou na jeho kariéře bylo pochybné jednání při tažení císařsko-ligistických vojsk přes Čechy a kolem Plzně 8. října 1620. V této době si Petr Arnošt nadiktoval nesplnitelné podmínky, za kterých mínil kapitulovat: požadoval povýšení do stavu říšských hrabat, místodržitelství v Lucembursku a 400 000 zlatých. Problém byl, že povýšení by musel posvětit císař ve Vídni a místodržitelství by musel udělit nizozemský místodržící Albrecht a to nejspíše s povolením španělského krále. Nakonec poněkud slevil, a za úplatek 100 000 rýnských se stal neutrálním a do bitvy na Bílé hoře se nezapojil, místo toho zůstal se svým vojskem v Plzni. Přestože by se toto jednání mohlo zdát zrádné, obvykle takto nebývá označováno ani dobovými historiky, například Pavel Skála ze Zhoře píše: Petr Arnošt zůstal v Plzni, dokud se Fridrich Falcký nestáhl pryč z Koruny české, a pak se odtud také stáhl. Ve Falci se úspěšně bránil nájezdům císařského generála Jana Tillyho. Ve Falci se spojil s Fridrichem a podařilo se mu porazit Tillyho v bitvě u Wieslochu. Poté ho Friedrich propustil ze svých služeb a Petr Arnošt se spojil s Kristiánem Brunšvickým a vstoupil do služeb Nizozemské republiky. Okolo roku 1624 navštívil třikrát Londýn, kde ho lidé vítali jako hrdinu, nejméně jednou navštívil také Paříž. Anglický král Jakub I. se nejprve zdráhal poskytnout pomoc na obnovu Falce, ale později, v roce 1625, Petr Arnošt odjel z Doveru do Nizozemí se svou armádou podpořenou Jakubem I. Ještě téhož roku byla třicetiletá válka obnovena založením Haagské koalice. Do čela vojsk Haagské koalice byl zvolen dánský král Kristián IV. a Petr Arnošt byl pověřen jako velitel armády Haagské koalice pro střední Evropu. Jeho vojska byla ale vzápětí poražena Albrechtem z Valdštejna v bitvě u Dessau. Petr Arnošt nelenil a velmi brzo sestavil novou armádu, se kterou vtrhl do habsburských dědičných držav. Odsud byl ale Albrechtem z Valdštejna vytlačen na Opavsko, kam se navrátila část uprchlých českých stavů a organizovala zde odboj. Později, kdy už byl nucen ze Slezska ustoupit do Uher, doufal Mansfeld v pomoc sedmihradského vévody Gabriela Betlena. Betlen ale záhy změnil názor a na podzim roku 1626 zahájil mírová jednání s císařem Ferdinandem II., jež vedla k uzavření bratislavského míru. To donutilo Mansfelda k opuštění jeho mužů. Mansfeld se bez svého vojska vydal do Benátek, kde chtěl vyjednat spojenectví, ale když dosáhl vsi Rakovica poblíž Sarajeva, náhle onemocněl a 29. listopadu 1626 vydechl naposled.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Ernst II. hrabě Mansfeld, nebo také Petr Arnošt Mansfeld (1580 – 29. listopadu 1626), byl nelegitimní syn Petra Arnošta I. Mansfelda, byl také vojenský důstojník, který se vyznamenal během bojů třicetileté války na straně protihabsburského odboje především v období česko-rakouské války.", "tgt_summary": "Peter Ernst, count of Mansfeld (; c. 158029 November 1626), or simply Ernst von Mansfeld, was a German military commander who, despite being a Catholic, fought for the Protestants during the early years of the Thirty Years' War.", "id": 2420710} {"src_title": "Locarnské dohody", "tgt_title": "Locarno Treaties", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Mezinárodní situace po rúrské krizi, vycházející z okupace Porúří, znamenala pro Německo jakožto poraženou velmoc první světové války vzhledem k přijetí Dawesova plánu posílení pozice. Velká Británie vzhledem k britsko-francouzskému antagonizmu ve velmocenské politice podporovala touhu Německa po znovunabytí velmocenských pozic. Naopak Francie se svými spojenci zaznamenala pokles vlivu v mezinárodním řádu. Negativním bezpečnostním momentem byla také neochota Velké Británie podepsat Ženevský protokol, což způsobilo konec snah mezinárodních garancí kolektivní bezpečnosti. Německo podalo skrze svého ministra zahraničí Gustava Stresemanna 9. února 1925 memorandum Francii, Itálii a Velké Británii, ve kterém sdělovalo ochotu přistoupit na záruky svých hranic vytyčených na Rýnu po první světové válce. Cílem bylo také zmírnění historického francouzsko-německého napětí; všichni čtyři účastníci se měli zříci války jako nástroje vedení politiky (viz pozdější Briandův–Kelloggův pakt). O východních hranicích a jejich garancích se však nemělo vůbec jednat. To se shodovalo s britským vedením politiky, nikterak se smluvně neangažovat ve střední Evropě. Spory měly být řešeny prostřednictvím arbitrážních smluv. Takové dohody chtělo Německo vytvořit i s dalšími zeměmi. Za orgán arbitráže, který měl vynášet nálezy, byla označena Rada Společnosti národů. Tento krok nutně předpokládal přijetí Německa do této mezinárodní organizace. Československo a Polsko, díky neochotě aplikovat stejné záruky i na východní německé hranice jako na ty západní, se postavily k ideji Rýnského garančního paktu vlažně až odmítavě. Francouzské příznivější přijetí tohoto plánu umožnila výměna na postu ministra zahraničí, kterým se stal Aristide Briand. Jeho snahy o změnu plánu, který by zaručoval garance také pro středoevropské země (východní hranice Německa), narazily na neochotu Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Konference.", "content": "Na konferenci v Locarnu 5. až 16. října 1925 byly přítomny Německo, Francie, Velká Británie, a také Belgie, protože se smlouva o vzájemných zárukách mezi signatáři měla týkat nejen francouzsko-německých, ale také belgicko-německých státních hranic. Byly zde přítomny i delegace Československa a Polska. Tato hlavní smlouva, nazývaná jako \"Rýnský garanční pakt\", obsahovala uznání statu quo této oblasti, tedy i nově zřízeného demilitarizovaného pásma, všemi přítomnými. Jejími garanty se staly Itálie a Velká Británie, což vedlo k poklesu prestiže Francie jako hlavní evropské velmoci. Za základ byl považován text versailleské smlouvy. Součástí locarnských smluv se staly arbitrážní smlouvy Německa s Francií a Belgií (ve formě doplňku paktu), dále i rozhodčí smlouvy Německa s Polskem a Československem. V den podpisu sjednala Francie doplnění existujících spojeneckých dohod se svými nejbližšími východními spojenci o Garanční smlouvu, která měla Polsku a Československu přinést zmírnění obav z neochoty zabezpečit německé východní hranice.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky konference.", "content": "Německo následně signovalo 24. dubna 1926 zajišťovací smlouvu o přátelství a neutralitě se Sovětským svazem (již 12. října 1925 byla uzavřena obchodní smlouva) a 8. září téhož roku se stalo členem Společnosti národů. Edvard Beneš přenechal místo v Radě této organizace nově příchozímu německému ministru zahraničí Stresemannovi. Ten obdržel se svým francouzským protějškem Briandem Nobelovu cenu míru za rok 1926. Oba dva se dohodli na schůzce v Thoiry, krátce po vstupu Německa do Společnosti národů, že by se francouzské vojsko stáhlo z levého břehu Rýna a Německo uhradilo většinu svých reparací. Tento postup však narazil jak na vnitropolitický odpor v obou státech, tak i nesouhlas Velké Británie, která nebyla nakloněna francouzsko-německému sbližování a jejich bilaterálním smlouvám. Dohody z Locarna byly pozitivním krokem v evropské politice, protože vedly k řešení rúrské krize. Znepřátelené strany se v nich dobrovolně zavazovaly udržovat vzájemný mír. Jejich účinek však měl pouze lokální význam, na rozdíl například od Ženevského protokolu. Německo chtělo prostřednictvím těchto dohod opět upevnit své velmocenské postavení, doufalo ve zrušení omezení síly armády, odvolání viny za první světovou válku, přehodnocení předání svých kolonií pod mandátní správu a požadovalo stát se stálým členem Rady Společnosti národů, kterým se v rámci rozšíření počtu stálých členů stalo. Na druhé straně je třeba upozornit, že právě tyto dohody byly počátkem politiky appeasementu, která vyústila v Mnichovskou dohodu a následně i druhou světovou válku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Locarnské dohody (anglicky \"Locarno Treaties of 1925\", \"Treaty of Locarno, Treaties of Locarno\") představovaly sedm smluv uzavřených na konferenci ve švýcarském Locarnu, která se uskutečnila mezi 5. až 16. říjnem 1925. K formálnímu podpisu zainteresovaných stran došlo 1. prosince téhož roku v Londýně. Smlouvu signovali zástupci československé, německé, britské, belgické, francouzské, italské a polské vlády. Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím \"Rýnského garančního paktu\", ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize. ", "tgt_summary": "The Locarno Treaties were seven agreements negotiated at Locarno, Switzerland, on 5–16 October 1925 and formally signed in London on 1 December, in which the First World War Western European Allied powers and the new states of Central and Eastern Europe sought to secure the post-war territorial settlement, and return normalizing relations with the defeated German Reich (the Weimar Republic). It also stated that Germany would never go to war with the other countries. Locarno divided borders in Europe into two categories: western, which were guaranteed by Locarno treaties, and eastern borders of Germany with Poland, which were open for revision.", "id": 2148984} {"src_title": "Feldkirch", "tgt_title": "Feldkirch, Vorarlberg", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starověk a středověk.", "content": "Několik kilometrů severně od dnešního správního území města je sídliště z dob římských \"ecclesia sancti Petri ad Campos\", kostel svatého Petra v poli (v dnešním Rankweilu). V 9. století vznikl další kostel v poli, zasvěcený svaté Petronile (dnes kaple svaté Petronily a Martina). Název „Feldkirichun“ v „Rätischen Reichsurbar“ – seznam držitelů území od roku 842 n. l. – odvozuje se název od tohoto kostela v poli a přenesl se na starou část města Feldkirchu. Název Feldkirchu („\"Veldkiricha\"“, „\"Veldkirchia\"“ a podobný pravopis) byl pak použitý pro blízké Vorarlbersko a pro vznikající velkou osadu na úpatí hory pod hrabětem Hugö von Montfort (šlechtický rod Montfortů), postavili strážní hrad Schattenburg a původní Feldkirch se postupně rozšiřoval a nazýval se Altenstadt. V roce 1218 je již Feldkirch v dokumentech nazývaný jako město. Poslední hrabě Feldkirchské větve rodu Montfortů, Rudolf IV. (+ 1390) byl mnoho let kanovník v proboštském dómu v Churu a teprve později byl povolán k vládě nad panstvím. V roce 1375 prodal město a panství vévodovi Leopoldu III. Habsburskému (1351-1386), který se v roce 1379 stal ve Feldkirchenu místodržícím. Obchod s Itálií a Německem přinášel městu blahobyt. Řemeslníci dosáhli takové moci, že se v roce 1405 odvážili k povstání proti bohatým měšťanům. Bohatství města bylo tehdy důležitým předpokladem pro kulturní rozvoj. Bylo dost peněz k založení latinské školy v roce 1399. Habsburkové spravovali střídavě dnešní Vorarlbersko, Tyrolsko a Přední Rakousy (Freiburg im Breisgau). V pozdním středověku, v době Appenzellerkriege (1405–1429), mezi Habsburky spojenými s opatstvím Sankt Gallen a poddanými Appenzellerny vytvořilo se novodobé státní území. Příznačné na tom jsou rozdílné spolky měst a stavů, panství Feldkirch s dvorem v Altstätten, Berneck a Marbach, s městem St. Gallen i s lidmi v „Eschnerbergu“ (dnešní Schellenberg). V roce 1405 si město Feldkirch založilo vlastní, podle vnuceného vzoru „Bund ob dem See\", nejdůležitější spolek v té době. Do tohoto spolku rychle vstupovali Bludenz, Rankweil, Sennwald, Gaster a Toggenburg a další. Odvážné vojenské podnikání proti vládě Habsburků (Tyrolsko, Allgäu, Thurgau) bylo krátkozraké a vedlo k pádu mnoha šlechtických hradů. Dne 13. ledna 1408 spolek Bregenz však podlehl habsburským rytířům.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "V roce 1925 se zvětšilo správní území města po připojení obcí Levis, Altenstadt, Gisingen, Nofels, Tosters a Tisis. Dne 1. října 1943 byl Feldkirch cílem spojeneckého náletu. Bombardovací svaz letectva Spojených států měl určený cíl bombardovat „Messerschmitt-Werk u Augsburgu, ale z důvodu špatného počasí cíl nenalezli a náhradním místem náletu se stal Feldkirch. Zasažena byla vojenská nemocnice v městské čtvrti Tisis a počet obětí přesáhl stovku. Nehledě na příchod francouzských vojsk ke konci války bylo bombardování Feldkirchu jediným větším bojem ve druhé světové válce.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "V roce 1869 zde žilo 6186 obyvatel, 1890 8039, 1910 11 830, 1934 12 909, 1951 15 115, 1971 21 751, 1991 26 730, 2001 28 607, 2008 30 373 a ke dni 1. dubna 2009 mělo město 30 659 obyvatel.", "section_level": 2}, {"title": "Politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Politické rozvržení.", "content": "Od založení \"\"Velkého Feldkirchu\"\" je město rozděleno na sedm obvodů \"(podílů, frakcí)\", kde je v každém zvolen zastupitel, který se stává členem městského zastupitelstva. Tito zástupci přiměřeně odpovídají politické skutečnosti, to má ale jen malý význam. Rozdělení obvodů:", "section_level": 2}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Feldkirch je sídlem okresního velitelství spolkové policie Rakouska, v místě sídlí policejní inspekce Feldkirchen a „zemská policejní škola“. Mimoto ve Feldkirchu je dislokovaná stanice zvláštní rakouské protiteroristické jednotky „Cobra“. Město zaměstnává vlastní městskou policii s dvaceti policisty, kteří mají služebnu v budově radnice. Mimo to jsou ještě dva kontroloři parkování ve městě.", "section_level": 2}, {"title": "Instituce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zaměstnanci a zaměstnavatelé.", "content": "Ve Felkirchu má své zastoupení dělnická komora a všeobecný odborový svaz a také hospodářská komora.", "section_level": 2}, {"title": "Diecéze.", "content": "Území města Feldkirch patří od raného středověku spolu s jihem dnešního Vorarlbersku k diecézi churské, sever Vorarlberska k diecézi kostnické a severovýchod k diecézi augsburské. Za císaře Josefa II. (1741–1790) měla Vídeň na diecéze jen malý vliv. V roce 1816 diecéze churská a 1819 diecéze kostnická musela odstoupit části území ve Vorarlbersku na diecézi Brixenské v jižních Tyrolích. V městě Feldkirch je federální vikariát a generální vikář je také světícím biskupem. Gotický farní kostel svatého Mikuláše byl povýšen na katedrálu a dnes se jmenuje „Katedrála svatého Mikuláše\".", "section_level": 2}, {"title": "Zemský soud.", "content": "Zemský soud ve Feldkirchu je pro celé území Vorarlberska. Je to jediná země v Rakousku, kde v hlavním městě není zemský soud. Je to však jen odvolací soud pro krajské soudy v Bregenz, Bezau, Dornbirn, Feldkirch, Bludenz a Montafon. Odvolací instancí pro rozhodnutí zemského soudu ve Feldkirchu je vrchní zemský soud v Innsbrucku. Budovu zemského soudu postavil secesní rakouský architekt Ernst Dittrich (1868-1948) v letech 1903-1905. Vedle velmi vysoké kvality této stavby je porotní soudní síň zvlášť kvalitnější.", "section_level": 2}, {"title": "Spolkový finanční úřad.", "content": "Daňový a celní koordinační spolkový finanční úřad sídlí ve Feldkirchu. Jeho působnost se vztahuje na celou spolkovou zemi. Budova stojí naproti zemského soudu a byla navržena stejným architektem. Vážnost stavebního stylu Ernsta Dittricha je ještě více ovlivněna vídeňskou secesí. Zvláštní vzájemný vztah k Josefa Maria Olbricha (1867–1908) je naprosto totožný, protože oba pocházejí z Vídně.", "section_level": 2}, {"title": "Zemská konservatoř.", "content": "Zemská konzervatoř se nachází v tzv. jubilejní stavbě na levé straně řeky Illeru. Nejdříve v budově sídlilo soukromé jezuitské gymnázium. Impozantní stavba byla postavena v letech 1900-1901 řádem, který do Feldkirchu přišel již v roce 1649. V roce 1938 bylo gymnázium nacisty uzavřeno a byla zde zřízena říšská finanční škola a později vojenská nemocnice. V roce 1946 se opět zahájily přednášky a škola přetrvala do roku 1979. Od roku 1977 budovu využívá Vorarlberská zemská konzervatoř, do dneška vychovala na 400 hudebníků.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Feldkirch je nejlépe zachovalé město ve Vorarlbersku. Město je zahrnuto mezi „\"Malá historická města\"“.", "section_level": 1}, {"title": "Městské opevnění.", "content": "Ulicemi se táhne zámecký příkop, jelení příkop. Náměstí svatého Leonharda charakterizují dřívější vývoj ve 13. století. Městské hradby ohrazují především „Neustadt“. Byly postaveny kolem roku 1500, několikrát zničeny a po roce 1826 chátrají. Pokud byl Feldkirch ohrazen městskými hradbami, mohlo se do města dostat jen čtyřmi branami. Městské brány se nazývali: „Bregenzertor“ nebo „Nikolaustor“, „Bludenzertor“ nebo „Schultor“, „Mühletor“ nebo „Sautor“ a „Churertor“ nebo „Salztor“. Poslední dvě brány jsou zachovány ještě dnes, další dvě byly v počátku 19. století odstraněny.", "section_level": 2}, {"title": "Hrady a paláce.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Schattenburg.", "content": "Hrad byl do roku 1390 rodným sídlem hrabat von Montfort. První stavební etapa začala kolem roku 1230 pod Hugem I. von Montfort, zakladatelem města Feldkirch. Za hraběte Friedricha von Toggenburg (1416–1436) a pod místodržitelem Hansem von Königsegg byl v 15. století přestavěn a dokončen. Po zrušení místodržitelství byl hrad několikrát vydražen a roku 1813 měl být dokonce zastaven. Od roku 1825 je Schattenburg v držení města Feldkirch, které hrad získalo za 833 zlatých. Hrad Schattenburg sloužil jako kasárna a později jako chudobinec. Ke spásnému oživení hradu došlo v roce 1912 založením muzea a domova pro „sdružení Feldkirch a okolí“. Přízemí je využito pro hospodářství hradu, v poschodí je provozováno vlastivědné muzeum, které ročně navštíví asi 25 000 návštěvníků.", "section_level": 3}, {"title": "Lichtenštejnský palác.", "content": "Dům v Schlossergasse č.8 po městském požáru 1697 v současné podobě nechal postavit v barokním slohu jako kancelářskou budovu kníže Jan Adam I. Andreas z Lichtenštejnu (1657-1712). Nějakou dobu dům vlastnil Christian Getzner (1782-1848). Od roku 1848 dům vlastnila rodina \"Tschavoll\" a od jejich dědiců v roce 1967 získalo město. Dnes je budova využívaná jako městský archiv a knihovna.", "section_level": 3}, {"title": "Kostely, kláštery a kaple.", "content": "„Altenstadt“ „Gisingen“ „Nofels“", "section_level": 2}, {"title": "Vily a jiné obytné budovy.", "content": "Měšťané Feldkirchu v 19. století vybudovali několik reprezentativních obytných budov, které jsou ještě dnes v soukromém vlastnictví. Vily stavěli v ulici „Reichsstraße“ a především v území mezi „Bärenkreuzungem“ a nádražím.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Feldkirchský festival.", "content": "Po přesídlení „Schubertiady“ do Schwarzenbergu byl vytvořen tzv. „Feldkirchský festival“. Každoročně pod jiným mottem se pořádají divadelní představení, koncerty a jiné kulturní akce.", "section_level": 2}, {"title": "James Joyce a Feldkirch.", "content": "Od \"Bloomsday\" 1994 se pořádá v nádražní hale zvláštní čtení z díla irského spisovatele se zdůrazněním na spojitost s rodem Montfortů a městem. Při pohraniční kontrole ve Feldkirchu byl Joyce považován za špiona a skoro zatčený. To dalo podnět ke čtení jeho románu „Ulysses“ v nádražní hale. V létě 1932 vydavatelský pár Marie a Eugene Jolasovi znovu navštívili Joyce v „Montfortstadtu, v Hotelu Löwen“, kde přechodně bydlel a pracoval. Široká veřejnost se seznamuje s životem a dílem Jamese Joyce (1882-1941). Literaturu tu oživuje Andreas Weigel, kulturní kroužek umístil v nádražní hale a v hotelu pamětní desku. Dne 16. června 2004 oslavilo město desetiletou historii rozprav.", "section_level": 2}, {"title": "Festivalový spolek.", "content": "Festivalový spolek nabízí každé léto v červenci a srpnu šestitýdenní koncerty.", "section_level": 2}, {"title": "Každoroční slavnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vánoční trh.", "content": "Každoročně počátkem adventu se koná v centru trh, který přes den je vánočním trhem a večer je pak pro starší posezení u svařeného vína.", "section_level": 2}, {"title": "Kejklířský festival.", "content": "Po více než 20 let trvá opakující se festival, na který se sejdou kejklíři z celé Evropy do Feldkirchu a předvádějí středověké různé pokrmy, výrobky a hry té doby. Obdobným podnikem je také „Montfortspektakel“.", "section_level": 2}, {"title": "Vinobile.", "content": "Vinné trhy „Vinobile“ měly v roce 2007 desáté výročí. Pořádají se v domě Montfortů a jsou významné pro západní část Rakouska.", "section_level": 2}, {"title": "Feldkirchský svátek vína.", "content": "V červnu je daleko za zemskou hranici oblíbený svátek vína ve trhové ulici. Byl zavedený v roce 1967 a říkalo se mu z počátku „Wachauer Weinfest“. Gastronomické podniky na konci týdně zde prezentují různé vinné speciality.", "section_level": 2}, {"title": "Noční dechová hudba.", "content": "Od roku 2001 dechové kapely z Feldkirchu a okolí koncertují ve vnitřním městě a koncertním sále.", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Silvestr se oslavuje ohňostrojem, proto město výjimečně nedodržuje uzavírací hodiny. V domě Montfotů se od října do března konají každý týden bály různých spolků a škol. Jejich pořádání je zveřejňováno na vývěsných tabulích. Celoročně se na tržišti prodávají zemědělské produkty od rolníků z okolních obcí. Na jaře 2008 se ve Feldkirchu promítalo 22 filmů s James Bondem.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a infrastruktura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Feldkirch má od roku 1993 městskou autobusovou dopravu s osmi linkami, do všech městských částí a do Frastanz. Na konci týdne a před svátky noční autobusové linky jezdí do horního Porýní a také do dalších měst Vorarlberska. Po všechny dny v týdnu jsou v provozu až do 3 hodin autotaxi na zavolání. Z železniční stanice Feldkirch jedou osobní vlaky „Vorarlbergbahn“ ve směru na Innsbruck a dále na Vídeň. Na této dráze je také na severu města zastávka Feldkirch Amberg. Feldkirch má železniční spojení ve směru na Buchs, přes Schaan (v Lichtenštejnsku) a také je důležitý spoj do Curychu. (Další zastávky ve městě: Altenstadt, Gisingen, Tisis.) Denně je spojení z Feldkirchu na Vídeň, Villach a Štýrský Hradec. Železniční stanice slouží i pro nákladní dopravu. Feldkirch je připojeno na dálnici „Rheintal/Walgau Autobahn“ (A14) a na jih od Bludenz „Arlberg Schnellstraße“ (S16) a do Tyrol. Jako většina měst trpí i Feldkirch vysokým objemem přepravy. V roce 2007 byly obyvatelům předloženy varianty průjezdu městem. Z původních dvanácti silničních variant se zjistilo. že nejlepší řešení projektu je se čtyřmi tunely. Jsou předloženy další možnosti k diskuzi. Náklady jsou rozpočtovány na 132 a 143 miliony €.", "section_level": 2}, {"title": "Zaměstnavatelé.", "content": "Ke dni 15. května 2001 bylo zde 1464 firem – z toho 8 větších s více než 200 zaměstnanci – ve Feldkirchu je 13 146 zaměstnanců.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Feldkirch je kolébkou rakouského fotbalu. V roce 1874 angličtí studenti jezuitského pedagogického ústavu přinesli do Rakouska fotbal. Významný je klub ledního hokeje. Od roku 1998 hraje Erste Bank evropskou ligu. Baseballový tým „Cardinals Feldkirch“ hraje spolkovou ligu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Feldkirch je rakouské okresní město ve spolkové zemi Vorarlbersko. Leží v nadmořské výšce 458 m, 14 km severovýchodně od hlavního města Lichtenštejnska Vaduzu. Žije zde obyvatel. Je druhým největším městem Vorarlberska. Feldkirch je nejzápadnější obcí Rakouska. Je sídlem mnoha institucí. Mezi jinými je zde zemský soud, finanční ředitelství, hospodářská komora Vorarlberska, dělnická komora Vorarlberska, velká zemská nemocnice, zemská konzervatoř a zemský geodetický úřad. Od roku 1968 je město ve Feldkirchské diecézi a je sídlem biskupství. Od roku 2007 je ve Feldkirchenu Vysoká škola pedagogická Vorarlberska.", "tgt_summary": "Feldkirch () is a medieval city in the western Austrian state of Vorarlberg on the border with Switzerland and Liechtenstein. It is the administrative centre of the Feldkirch district. After Dornbirn, it is the second most populous town in Vorarlberg, slightly larger than the state capital of Bregenz. The westernmost point in Austria lies in Feldkirch on the river Rhine, at the northern tripoint between Austria, Switzerland, and Liechtenstein.", "id": 1138429} {"src_title": "Elektroforéza", "tgt_title": "Electrophoresis", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1892 bylo publikováno, že anorganické částice v koloidním roztoku pod vlivem elektrického pole nenáhodně putují. Nedlouho poté byl tento jev popsán i u proteinů ve vodných roztocích. V roce 1948 byl Nobelovou cenou oceněn švédský chemik Arne Tiselius, který ve 30. letech minulého století postavil aparaturu separující proteiny krevního séra na základě jejich elektroforetických mobilit.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení.", "content": "Podle prostředí, ve kterém k separaci dochází, se elektroforetické metody dále dělí na:", "section_level": 1}, {"title": "Metody.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kapilární zónová elektroforéza.", "content": "Kapilární zónová elektroforéza (též CZE z angl. \"Capillary Zone Electrophoresis\") je druh elektroforézy, při níž jsou nabité molekuly unášeny elektroosmotickým tokem separačního pufru uvnitř kapiláry až k detektoru. Protože tyto ionty migrují v pufru rozdílnými elektroforetickými rychlostmi, dochází k separaci. Během jediného experimentu lze dělit a detekovat jak kladně, tak záporně nabité molekuly (ionty), ale také neutrální částice.", "section_level": 2}, {"title": "Kapilární gelová elektroforéza.", "content": "Kapilární gelová elektroforéza ( též CGE z angl. \"Capillary Gel Electrophoresis\") je druh elektroforézy, při níž se látky rozdělují na základě pohyblivosti v gelu. V kapiláře se nachází gel, jenž maximalizuje diference mezi elektroforetickými rychlostmi velkých iontů různých tvarů, které různě úspěšně migrují póry gelu. Gel zabraňuje vzniku elektroosmotického toku, a proto jen jeden druh kladných či záporných iontů putuje směrem k detektoru. Pohyblivost v gelu závisí na náboji separované molekuly a její molekulové hmotnosti, intenzitě elektrického pole a samozřejmě typu a porozitě gelu (k nejběžnějším gelům patří polyakrylamidový a agarosový gel). Na rozdíl od CZE při CGE může být separován a detekován během jednoho experimentu pouze jeden typ iontů. Kapilární gelová elektroforéza se využívá zejména pro velké ionty, jakými jsou sacharidy, peptidy, bílkoviny, sestřihy DNA a RNA. Existují i varianty této metody (elektroforéza v polyakrylamidovém gelu v přítomnosti dodecylsíranu sodného, angl. sodium-dodecyl-sulphate-polyacrylamide-gel-electrophoresis, SDS-PAGE), kde se molekuly bílkovin dělí téměř výhradně podle své molekulové hmotnosti. Gelová elektroforéza je v současnosti nejrozšířenější elektroforetickou metodou.", "section_level": 2}, {"title": "Rychlost.", "content": "Rychlost elektroforézy lze vyjádřit následujícím vztahem: kde", "section_level": 1}], "src_summary": "Elektroforéza je soubor separačních metod, které využívají k dělení látek jejich odlišnou pohyblivost ve stejnosměrném elektrickém poli. Na principu rozdílných elektroforetických mobilit se při ní dělí nabité molekuly (ionty). ", "tgt_summary": "Electrophoresis (from the Greek \"ηλεκτροφόρηση\" meaning \"to bear electrons\") is the motion of dispersed particles relative to a fluid under the influence of a spatially uniform electric field. Electrophoresis of positively charged particles (cations) is sometimes called cataphoresis, while electrophoresis of negatively charged particles (anions) is sometimes called anaphoresis. ", "id": 731882} {"src_title": "Schopnost", "tgt_title": "Skill", "src_document": [{"title": "Rozbor.", "content": "Schopnosti jako celek vystupují v jednotlivých kognitivních procesech a ovlivňují výsledek těchto procesů. Schopnosti lze vymezit jako dispozice k průběhu kognitivních (poznávacích) procesů, jako dispozice, které určují (determinují) kvantitu a kvalitu výsledku těchto procesů. Jinými slovy, jsou dispozicemi k plnění kognitivních úloh. Výsledný výkon člověka však není pouze funkcí těchto dispozic. Výkon je ovlivněn řadou dalších proměnných. Zjednodušeně řečeno, z jedné třetiny je kvantita a kvalita výkonu dána úrovní nutných schopností (včetně talentu), z další třetiny vlastnostmi nevýkonové povahy, především vlastnostmi charakterovými jako například vytrvalostí, rozhodností, cílevědomostí. Z další třetiny pak může výkon ovlivnit náhoda: například pokud budu z iracionálních důvodů svému vedoucímu nesympatický a ten mi nebude důvěřovat, nebude můj výkon hodnotit spravedlivě. A naopak. Mezi zmíněné náhody patří vše, co nemohu zcela ovlivnit – rodina, do níž se narodím, genetické dispozice, vliv vychovatelů a učitelů, vliv vrstevníků, vliv společnosti a režimu apod. Schopnosti v širším slova smyslu jsou vlastně dispozice k jistému typu prožívání a chování. Schopnosti (tedy talent) mohou být obecné a specifické. Obecné se projevují ve více situacích a v řadě intelektuálních dovedností. Specifické schopnosti se váží na konkrétní kognitivní činnosti, někdy se označují jako dovednosti. Specifické schopnosti se projevují ve specifických situacích.", "section_level": 1}, {"title": "Míra schopností.", "content": "Jednotlivé schopnosti mají vrozený a získaný podklad. Rozlišujeme vlohy, nadání, schopnosti a talent. Vloha a nadání jsou spíše vrozené. Schopnosti a talent jsou současně vrozené a získané (rozvíjené). Rozlišujeme také míru zastoupení určité schopnosti – její šířku i hloubku. Pokud vloha dostane šanci se rozvinout, hovoříme o schopnosti. Schopnosti se rozlišují od nadání; středně rozvinuté schopnosti se označují jako talent a mimořádně rozvinuté schopnosti jako genialita. Pozn.: Toto dělení je poplatné starší české psychologické literatuře. V současné světové psychologii rozhodně není takto jednoznačné. Častěji se v ní setkáváme s rozdělením specifického talentu (hudební, výtvarný) od poměrně obecného nadání (gifted children, gifted people), které je specifickým souborem kognitivních i prožitkových odlišností takovýchto lidí (vyšší inteligence, rychlé učení, zvýšená citlivost), která je předurčuje k rychlejšímu a lepšímu zvládnutí mnoha schopností, vědomostí a aktivit. Velmi zajímavé teorie o tomto tématu podává Dabrowski.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení schopností.", "content": "Schopnosti člověka je možné dělit podle úhlu pohledu různými způsoby. K základním schopnostem patří dílčí znalosti, svébytnou je znalost kódování (gramotnost), která umožňuje různé typy komunikace. Z dílčích znalostí se skládá komplexnější vzdělanost. Výkon v jednotlivých činnostech podmiňují kvality jednotlivých typů inteligence. Schopnost užití znalostí v praxi je nazývána dovedností. Jiné možné třídění schopností: Všeobecná a společností očekávána schopnost je inteligence – schopnost účelně jednat, rozumně myslet a řešit situace. Dále také Nebo také na", "section_level": 1}], "src_summary": "Schopnosti jsou vlastnosti osobnosti, které jsou rozvinuté výcvikem, vzděláním nebo zkušeností. Jsou důležité pro kvalitní rozvoj a využití při určitých činnostech. Člověk se s nimi nerodí, schopnosti je třeba těmito činnostmi utvrzovat a dále rozvíjet. Jádrem schopností jsou vrozené vlohy (dispozice). ", "tgt_summary": "A skill is the ability to perform an action with determined results often within a given amount of time, energy, or both. Skills can often be divided into domain-general and domain-specific skills. For example, in the domain of work, some general skills would include time management, teamwork and leadership, self-motivation and others, whereas domain-specific skills would be used only for a certain job. Skill usually requires certain environmental stimuli and situations to assess the level of skill being shown and used. ", "id": 1932726} {"src_title": "Histidin", "tgt_title": "Histidine", "src_document": [{"title": "Funkce a vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Histidin se řadí mezi bazické aminokyseliny, vzhledem k disociační konstantě (pK) své imidazolové postranní skupiny ležící v neutrálním pH je ale jeho náboj ve fyziologických podmínkách velmi citlivý na změny pH: teoreticky je pK histidinu 6, v nižším (kyselejším) pH je tedy histidin protonovaný a nese kladný náboj, při vyšším pH není nabitý. Jeho skutečná pK se v proteinech ovšem může pohybovat mezi pH 4–10 v závislosti na okolním prostředí. Díky této vlastnosti umožňuje proteinům citlivě reagovat na změny pH, například Bohrův efekt (schopnost hemoglobinu uvolnit kyslík v kyselejším – odkysličeném – prostředí) je závislý právě na této vlastnosti histidinu. Imidazolová postranní skupina má aromatický charakter, kladný náboj získávaný v kyselém pH ale možné patrové interakce komplikuje.", "section_level": 2}, {"title": "Význam v proteinech.", "content": "V proteinech se histidin často vyskytuje v aktivních centrech enzymů, místech kontaktů mezi proteiny a slouží k vazbě kovů (zinek, železo). Vzhledem k jednoduchosti, se kterou může být histidin protonovaný a deprotonovaný, slouží často jako prostředník v přenosu náboje, například v katalytických triádách tvořících centra hydroláz a transferáz, nejčastěji cysteinových a serinových proteáz. Dalším příkladem může být role v enzymu karbonické anhydráze, ve které jsou v aktivním místě čtyři histidiny – tři drží atom zinku, který z vody odtrhne skupinu -OH, a čtvrtý naváže zbylý vodík. Na -OH skupinu se následně naváže oxid uhličitý a vzniká rozpustný hydrogenuhličitan, v jehož podobě je oxid uhličitý přepravován krví.", "section_level": 2}, {"title": "Další využití.", "content": "V lidském těle funguje histidin jako prekurzor pro výrobu histaminu a karnosinu. Histamin je signální molekula spouštějící zánětlivou reakci a slouží jako neurotransmiter, z histidinu vzniká dekarboxylací. Při vazbě beta-alaninu na histidin se vytváří karnosin, jehož disociační konstanta je posunutá ještě blíže k fyziologickému pH (pK=6,83), čímž slouží jako výborný pufr, který je využíván především ve svalech. V molekulární biologii se využívá tzv. polyhistidinový tag, což je sekvence šesti histidinů připojených ke studovanému proteinu metodami genového inženýrství, která slouží pro detekci a afinitní purifikaci zkoumaného proteinu.", "section_level": 2}, {"title": "Posttranslační modifikace.", "content": "Histidin je jednou z aminokyselin, které mohou být posttranslačně modifikovány fosforylací. Toho využívá bakteriální dvoukomponentový regulační systém složený z histidinové kinázy, která je nejčastěji vázaná na membránu a po přijetí stimulu fosforyluje sebe sama na histidinech. Vzniká N-fosfo-L-histidin, který není příliš stabilní a fosfát je z něj přesunut na druhou komponentu systému, která je tímto aktivována. Dvoukomponentový regulační systém se vyskytuje u eukaryot jen vzácně a enzymy příbuzné histidinovým kinázám v lidských mitochondriích nemají aktivitu histidinových kináz. Navzdory tomu jsou některé proteiny u lidí na histidinech fosforylovány, i když mechanismus ani význam těchto modifikací není dobře prozkoumaný. V eukaryotickém elongačním faktoru 2 je histidin modifikován do podoby diphthamidu. Tato modifikace je složitá, vyžaduje čtyři enzymatické kroky a je známá pouze z tohoto proteinu. Její funkce je nejasná, ale je nezbytná pro proteosyntézu a modifikace dipthamidu (například diphtheria toxinem při záškrtu) vede ke smrti buněk.", "section_level": 1}, {"title": "Zdroje.", "content": "Histidin je esenciální aminokyselina, člověk ji tedy musí přijímat v potravě.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Degradace.", "content": "Histidin je u lidí degradován v pěti krocích, po kterých vznikne alfa-ketoglutarát, který vstupuje do cyklu kyseliny citrónové. V prvním kroku enzym histidinlyáza přeměňuje histidin na amoniak a kyselinu urokanovou. Nedostatek tohoto enzymu se projevuje ve vzácné metabolické poruše histidinemii. Histidin má oproti alfa-ketoglutarátu jeden uhlík navíc, k odpojení uhlíku ve čtvrtém kroku je využíván kofaktor tetrahydrofolát.", "section_level": 2}], "src_summary": "Histidin (zkratky His nebo H) je jedna z nejběžnějších přírodních aminokyselin přítomných v proteinech. Ve smyslu výživy je u člověka histidin považován za esenciální aminokyselinu. Původně se myslelo, že je esenciální jen u dětí (semiesenciální), ale dlouhodobé studie ukazují, že je nezbytný i pro dospělé. Jeho kodóny jsou CAU a CAC. ", "tgt_summary": "Histidine (symbol His or H) is an α-amino acid that is used in the biosynthesis of proteins. It contains an α-amino group (which is in the protonated –NH form under biological conditions), a carboxylic acid group (which is in the deprotonated –COO form under biological conditions), and an imidazole side chain (which is partially protonated), classifying it as a positively charged amino acid at physiological pH. Initially thought essential only for infants, it has now been shown in longer-term studies to be essential for adults also. It is encoded by the codons CAU and CAC. ", "id": 2134698} {"src_title": "Privilegium minus", "tgt_title": "Privilegium Minus", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Jako \"privilegium minus\" je tato listina označovaná od roku 1852 (poprvé W. Wattenbach), aby se odlišila od tzv. \"privilegia maius\", padělku vévody Rudolfa IV. ze 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Souvislosti vydání a obsah dokumentu.", "content": "Udělení tohoto významného privilegia bylo plodem kompromisu mezi Jindřichem Jasomirgottem a Jindřichem Lvem z welfské dynastie, kteří si oba nárokovali titul vévody bavorského. Jindřich Jasomirgott se zřekl Bavorského vévodství, Jindřich Lev naopak Východní marky (tedy Rakouského markrabství) a vazba rakouských zemí na Bavorsko byla nadále zrušena. Císař následně povýšil Východní marku na vévodství a to udělil v léno Jindřichu II. Jasomirgottovi a jeho manželce Theodoře. Tato část privilegia úzce souvisí s tehdejší dynastickou situací: vévodský pár měl roku 1156 pouze pětiletou dceru Anežku, synové Leopold a Jindřich se narodili teprve o rok, respektive o dva roky později. Společné udělení země v léno oběma manželům mělo posílit pozici vévodkyně, i když jí nedávalo reálná vladařská práva, a kdyby Jindřich II. Jasomirgott, jemuž bylo v této době již téměř padesát let a měl pouze dva bratry zasvěcené duchovnímu životu, zemřel, snad by jí i umožnilo ujmout se regentství. Další dva články privilegia zajišťovaly, aby mohla zemi v případě, že by vévodský pár neměl syny, zdědit dcera. Za prvé se jednalo o výsadu ženského nástupnictví: dcery vévodského páru měly stejná práva jako synové, pouze však v případě, že vévoda neměl mužského dědice. Rakouské vévodství se tak stalo tzv. ženským lénem. Druhý článek garantoval právo, na jehož základě mohl vévodský pár v případě bezdětnosti svobodně určit svého nástupce, tedy tzv. \"libertas affectandi\". Vybraný nástupce musel sice přijmout zemi v léno od císaře, ale to bylo v tomto případě chápáno pouze jako formální akt. Toto právo pak mohl vévoda samozřejmě využít k posílení nároků manžela své dcery. Na základě \"privilegia minus\" byl rakouský vévoda navíc osvobozen od povinné účasti na říšských sněmech s výjimkou těch, které se konaly v Bavorsku, byl vrchním soudcem ve svých zemích (vévodství mu bylo uděleno \"cum omni iure\", tedy se vším právem), bojovat pod říšskými praporci měl jen v případě, že by bylo ohroženo jeho vlastní panství nebo se válčilo v sousedních zemích. Zde se nejednalo jen o otázku politické prestiže, ale o věc finanční úlevy. Vyzbrojení a živení vojska i výprava na říšský sněm byly totiž relativně nákladnými záležitostmi a vévoda tak nadále nemusel, pokud sám nechtěl, vynakládat na tyto věci ne nepodstatné částky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Privilegium minus je jeden z nejdůležitějších středověkých rakouských státoprávních dokumentů, vydáno bylo 19. září 1156 císařem Fridrichem Barbarossou pro Jindřicha Jasomirgotta z rodu Babenberků a jeho druhou manželku Teodoru. Tento dokument povyšoval Rakousko z dosavadního markrabství na vévodství. Vláda v zemi byla zaručena Babenberkům a to dědičně bez ohledu na pohlaví. Bezdětný panovník mohl zemi odkázat dle svého vlastního uvážení a bez účasti šlechty.", "tgt_summary": "The is the denotation of a deed issued by Emperor Frederick Barbarossa on 17 September 1156. It included the elevation of the Bavarian frontier march of Austria (\"\") to a duchy, which was given as an inheritable fief to the House of Babenberg.", "id": 482427} {"src_title": "Pretoriánský prefekt", "tgt_title": "Praetorian prefect", "src_document": [{"title": "Od Augusta k Diocletianovi.", "content": "Od roku 2 př. n. l. byl pretoriánský prefekt velitelem císařské gardy, jež měla za úkol ochraňovat císaře. Původně náležely tomuto úřadu pouze úzké kompetence, což se ale už v průběhu vlády druhého císaře Tiberia podstatně změnilo. V době principátu veleli pretoriánské gardě jeden, dva, případně tři \"praefecti praetorio\", kteří byli vybíráni císařem z řad šlechty (\"equites\") a z jeho vůle zastávali tento úřad. Od časů vlády Alexandra Severa byl tento úřad zpřístupněn také senátorům a pokud byl prefektem jmenován římský občan pocházející ze stavu jezdců, stal se automaticky členem senátu. Postupem doby byli stále častěji pověřováni výkonem tohoto úřadu zkušení vojáci, kteří prokázali svoji zdatnost a loajalitu císaři. Pravomoci praefectů praetorio se časem rozšířily a později se prefekti stávali veliteli vojsk v celé Itálii s výjimkou oddílů, jež podléhaly městskému prefektovi (\"cohortes urbanae\"). Zvláštní postavení pretoriánů jim dodávalo zcela výjimečnou moc v římském státě a jejich velitel, praefectus praetorio, se tudíž stal jedním z nejvlivnějších a nejmocnějších mužů v celé římské říši. Císařové se sice pokoušeli předcházet si pretoriány vysokými finančními dary a odměnami a získat je tak pod svoji kontrolu, nicméně byli to právě pretoriáni (v čele se svým velitelem), kdo měl na svědomí mnoho převratů a vražd císařů a kdo přispěl k rapidnímu nárůstu změn v čele říše. Měli tak lví podíl na destabilizaci římského státu. Teprve Diocletianus částečně omezil moc prefektů v rámci svých rozsáhlých reforem správních a vojenských struktur říše. Nejpozději za vlády Septimia Severa byly jejich kompetence rozšířeny rovněž do oblasti státní správy. Pretoriánským prefektům náležela rovněž pravomoc rozhodovat v trestních záležitostech, kterou vykonávali jakožto představitelé a zástupci císaře. V jediném úřadě tak byla kombinována moc představitele civilní správy říše s přímým velením nad císařskou gardou. Zhruba od této doby představovalo právnické vzdělání kvalifikaci pro výkon této funkce. Již za Marca Aurelia a Commoda, ale především za už zmiňovaného Septimia Severa, se stávali pretoriánskými prefekty přední soudobí právníci (jako byli například Papinianus, Ulpianus, Iulius Paulus nebo Jan z Kappadokie za vlády Justiniána I.), kteří dále přispěli k rozvoji římského práva. Až do dob Diocletianových reforem (zhruba v roce 296) počet prefektů různě kolísal. Od tohoto okamžiku byl každému augustovi a caesarovi podřízen jeden pretoriánský prefekt, který měl na starosti vojenské a civilní záležitosti.", "section_level": 1}, {"title": "V čele civilní správy.", "content": "V pozdní antice došlo k zásadní změně funkce tohoto úřadu. Prefekti byli císařem Konstantinem Velikým v roce 314 připraveni o své pravomoci v oblasti vojenství, které poté přešly na nově vytvořený úřad \"magistra militum\". Konstantin následně rozpustil pretoriánskou gardu, která loajálně sloužila jeho soupeři Maxentiovi. Pretoriánští prefekti měli nadále vykonávat čistě civilní úkoly a stali se tak nejvyšším orgánem státní správy římské říše hned po císaři. V průběhu 4. století vznikly nejprve tři a posléze čtyři pretoriánské prefektury, přičemž každá z nich byla spravována jedním prefectem praetorio: Po definitivním rozdělení římské říše v roce 395 podléhali první dva prefekti vládcům východořímské říše sídlícím v Konstantinopoli, zatímco druzí dva se zodpovídali západořímským císařům v Ravenně. Přímými podřízenými pretoriánských prefektů byli civilní úředníci nesoucí titul \"vicarius\", kteří spravovali nižší územní jednotku nazývanou diecéze. Úkoly civilní správy říše plnili prefekti až do konce pozdně antické fáze východořímské říše. Když Byzantinci v roce 534 vyvrátili říši Vandalů v Africe, bylo dobyté území podřízeno nově zřízenému pretoriánskému prefektu. Teprve ztrátou syrských a egyptských provincií ve 30. a 40. letech 7. století a po reorganizaci zbývajícího území říše do nově utvořených themat, pozbyl úřad pretoriánského prefekta svůj význam a postavení v systému státní správy, což mělo za následek zrušení tohoto úřadu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pretoriánský prefekt (latinsky: praefectus praetorio) byl za principátu titul velitele císařské pretoriánské gardy, dokud roku 314 Konstantin Veliký nerozhodl o zrušení této elitní jednotky. Úřad pretoriánských prefektů však zůstal zachován až do doby vlády císaře Herakleia, ovšem jeho kompetence se nadále uplatňovaly pouze v civilní a soudní administrativě římské říše.", "tgt_summary": "The praetorian prefect (, ) was a high office in the Roman Empire. Originating as the commander of the Praetorian Guard, the office gradually acquired extensive legal and administrative functions, with its holders becoming the Emperor's chief aides. Under Constantine I, the office was much reduced in power and transformed into a purely civilian administrative post, while under his successors, territorially-defined praetorian prefectures emerged as the highest-level administrative division of the Empire. The prefects again functioned as the chief ministers of the state, with many laws addressed to them by name. In this role, praetorian prefects continued to be appointed by the Eastern Roman Empire (and the Ostrogothic Kingdom) until the reign of Heraclius in the 7th century AD, when wide-ranging reforms reduced their power and converted them to mere overseers of provincial administration. The last traces of the prefecture disappeared in the Byzantine Empire by the 840s. ", "id": 2465211} {"src_title": "Alésia (oppidum)", "tgt_title": "Alesia (city)", "src_document": [{"title": "Caesarova bitva.", "content": "V roce 52 př. n. l. se stala Alesia místem bitvy o Alesii (viz samostatný článek) mezi Římany vedenými Juliem Caesarem a Galy vedenými Vercingetorixem. Výsledek bitvy určil osud celé Galie. Římané zde zvítězili a završili tak své dobyvatelské tažení nazývané galské války vedoucí k podmanění Galie. Bitva je podrobně (i když patrně jednostranně) popsána v Caesarových Zápiscích o válce galské. Během pouhých šesti týdnů bylo vybudováno obléhací opevnění v délce 15 km kolem Alésie a další 21 km dlouhý vnější prstenec opevnění, který Casearova vojska chránil proti galským posilám přicházejícím zvnějšku. Archeologické analýzy leteckých fotografií Alise-Sainte-Reine existenci těchto opevnění potvrzují. V lokalitě bylo nalezeno mimořádně mnoho pozůstatků bitvy: Dvě z nalezených olověných střel do praku byly signovány T.Labi, což se interpretuje jako podpis Caesarova legáta Tita Labiena.", "section_level": 1}, {"title": "Galo-románská osada Alésia.", "content": "Kapitulací obránců samotná Alésia nezanikla. Během dalších desetiletí římské okupace dostává Alésia postupně městský charakter. Zatímco architektura soukromých domů se vyvíjí pomalu a jsou dále stavěny z materiálů snadno podléhajících zkáze, prochází centrum města zásadní rekonstrukcí. Chrám je stržen a nový postaven z kamene. Síť ulic je organizována kolem politického a náboženského centra. Monumentální centrum se postupně přesouvá na východ od původního centra a na západě vyrůstá divadlo. Bývalé oppidum tak bylo obýváno nepřetržitě, na rozdíl od mnoha jiných lokalit, které byly opuštěny. Důvody pro toto trvalé osídlení mohly být náboženské povahy. Rozvoj města trvá až do poloviny třetího století, kdy začíná pokles způsobený politickou a ekonomickou krizí Římské říše. Germánská invaze v roce 269 město vážně poškodila, ale bylo znovu obnoveno. Druhý germánský útok v roce 276 město devastoval zcela a k rekonstrukci již nedošlo. Hutnictví železa a bronzu v lokalitě mizí. Dlouho přežívající svatyně bohyně Kybelé je opuštěna kolem roku 370. Od počátku pátého století, v podstatě s nástupem křesťanství, je již Alésia definitivně v troskách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alésia bylo mohutně opevněné oppidum galského kmene Mandubiů na vyvýšenině chráněné dvěma řekami. Dnes je nejčastěji ztotožňováno s obcí Alise-Sainte-Reine poblíž Dijonu v Burgundsku, ve východní Francii, ale existují i další místa vyhovující popisu bitvy možná přesněji, jako například Chaux-des-Crotenay v předhůří pohoří Jura ve východní Francii. Obléháním a dobytím Alésie (v roce 52 př. n. l.) rozdrtil Caesar poslední pokus zabránit mu v podmanění celé Galie. ", "tgt_summary": "Alesia was the capital of the Mandubii, one of the Gallic tribes allied with the Aedui. The Celtic was conquered by Julius Caesar during the Gallic Wars and afterwards became a Gallo-Roman town. Modern understanding of its location was controversial for a long time; however, it is now thought to have been located on, near in Burgundy, France.", "id": 198403} {"src_title": "Pes ušatý", "tgt_title": "Bat-eared fox", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Pes ušatý má zpravidla žlutošedou srst na těle a tmavohnědou na koncích ušních boltců, tlap a ocasu. Nepřehlédnutelné jsou jeho velké uši, které jsou schopny zachytit i ten nejslabší zvuk. Díky nim si dobře udržuje stálou tělesnou teplotu, protože má oproti jiným živočichům stejné velikosti větší povrch těla. Má podobně jako ostatní psovité šelmy špičatý čenich, dlouhé nohy a huňatý ocas. Od ostatních se však liší jak ušima, tak i tím, že špatně vidí. Navíc má poměrně malé zuby, což je dáno jeho hlavní potravou. Zubů má 52, což je nejvíce ze šelem.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Pes ušatý nejraději obývá africká suchá údolí a savany. Má rád krajinu, kde není tráva příliš vysoká, ale lze ho zahlédnout i v zarostlejších křovinách. Vyhrabává si hlubokou noru nebo si obsadí doupě cizího zvířete. Jeho doupě má mnoho vchodů a bývá i několik metrů hluboké. Svůj příbytek však používá jen jako úkryt před deštěm nebo v nouzi před nepřáteli, neboť většinou spí v úkrytech v křovinách nebo prázdných termitištích. V noci pak vyráží kontrolovat své teritorium a na svých pochůzkách si zároveň hledá potravu. Při svých toulkách se i přibližuje k lidem. Tato psovitá šelma se od ostatních psů liší i jídelníčkem. Je jediným psem, jenž se živí hlavně hmyzem, který tvoří až 80 % jeho potravy. Nejraději má termity a pochutná si i na kobylkách a štírech, neboť je proti jejich jedu odolný. K lovu hmyzu má dobře uzpůsoben chrup: má až 8 stoliček na rozmělňování kořisti. Dále žere také med, některé ovocné plody, vejce ptáků a mláďata ptáků. Proto je považován za škodnou a zemědělci jej pronásledují.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pes ušatý žije v pevných partnerských vztazích. Asi po dvou měsících po páření se samice uchýlí do své nory a porodí 3 až 5 štěňat. Kojí je 4 až 15 týdnů podle toho, jak rychle rostou. Mláďata se však velmi rychle vyvíjejí a poprvé opouští noru už ve stáří 18 dnů. Při hrozbě nebezpečí jsou rodiči okamžitě odneseny zpět do nory. Mláďata se po narození podobají více šakalům, než svým rodičům, protože mají štíhlé tělo a dlouhé nohy. Mláďata se stanou soběstačnými zhruba ve věku 6 měsíců, ale ještě nějaký čas zůstávají s rodiči. Pohlavně dospívají po jednom roce nebo po dvou.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah psa ušatého s člověkem.", "content": "Člověk vidí v psovi ušatém spíše škodnou, než roztomilého domácího mazlíčka. Člověk je tak pro psa ušatého druhým největším přirozeným nepřítelem, protože je loví pro jejich krásnou kožešinu. Domorodí Afričané si dokonce kromě jeho kůže cení i jeho masa. I když některé populace díky člověku trpí, v některých oblastech se paradoxně psům ušatým díky člověku velmi daří, protože ten přeměnil křovinatý les v pastvinu pro dobytek, kde lze nalézt bezpečné útočiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pes ušatý (\"Otocyon megalotis\") je africká šelma z čeledi psovitých. Své jméno získal díky svým velkým uším. Zvláštní je také stavbou chrupu, neboť ho má jiný než ostatní psi. Pes ušatý v Africe obývá tři izolované oblasti: východní část Somálska, střední Afriku od Etiopie po Kongo a oblast jižní Afriky na území JAR, Namibie a Botswany. Člověk však s tímto rozdělením druhu nemá nic společného, neboť k tomu došlo již před mnoha tisíciletími. Jeho početní stavy však stejně ubývají, neboť špatně snáší zásah člověka do krajiny, ale přesto stále je poměrně hojný.", "tgt_summary": "The bat-eared fox (\"Otocyon megalotis\") is a species of fox found on the African savanna, named for its large ears, which are used for thermoregulation. Fossil records show this canid first appeared during the middle Pleistocene, about 800,000 years ago. It is considered a basal canid species, resembling ancestral forms of the family, It has also been called a Sub-Saharan African version of a fennec fox due to their huge ears. ", "id": 1517319} {"src_title": "Bora-Bora", "tgt_title": "Bora Bora", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Bora-Bora je poloatol, což znamená, že uvnitř korálového útesu nad bývalou kalderou leží mělká modrá laguna, nad jejíž hladinu se zvedají poslední trosky kráteru, v tomto případě v podobě velkého ostrova a dvou dalších ostrovů – Toopua a Toopuaiti. Hlavní ostrov je hornatý a jeho dominantu tvoří Pahia a Otemanu, dva ostré skalnaté vrcholy dosahující výšky 660 m n. m. a nejvýše položeným bodem Mt. Otemanu dosahující výšky 725 m n. m. V prstenci korálových ostrovů, ostrůvků a útesů, který ostrov Bora-Bora obklopuje, existuje jediná úžina, volná mořská cesta známá jako \"motus\", jíž mohou lodě proplouvat až do vnitřní laguny, která je přírodním, dobře chráněným přístavem.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra.", "content": "Návětrné deštivé svahy zarůstá džungle, ve vlhkých údolích rostou háje mohutných tahitských kaštanů (\"Inocarpus edulis\") s jedlými plody. V roklích bují stromové kapradiny a na horských stráních banánovníky (\"Musa fehi\"). Závětrné, sušší svahy kryjí travnaté savany s občasnými keři a stromy. Pobřeží jako na všech ostrovech Tichomoří obsadily kokosové palmy, v jejichž stínu rostou ibišky lípolisté a přesličníky. Tropické teploty od 24 °C zmírňují čerstvé brízy východních směrů.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Polynésané, kterých žije dnes na ostrově asi 6000, kolonizovali ostrov před 1100 lety a dodnes se na něm zachovalo několik starobylých chrámů. V jednom z nich byly nalezeny dlaždice s vytesanými posvátnými mořskými želvami. Jako první Evropan navštívil ostrov Bora-Bora v roce 1722 holandský cestovatel Jacob Roggeveen. Kapitán James Cook spatřil ostrov poprvé v roce 1769 a v prosinci 1777 u něho přistál. Zaznamenal si, že se jmenuje „Bola Bola“ (Prvorozený). V roce 1895 se Bora-Bora stal součástí Francouzské Polynésie. Ostrov sloužil během 2. světové války jako americká letecká a námořní základna. Dnes je Bora-Bora stále častěji cílem turistů z celého světa. Kromě příjmů z turistiky je hlavním zdrojem obživy vývoz kopry, vanilky a perleťoviny.", "section_level": 1}, {"title": "Ráj turistů.", "content": "Bora-Bora nabízí širokou paletu aktivit a zajímavých míst, kvůli kterým na ostrov každoročně jezdí řada turistů. Na samotné pevnině existují dvě centra. Administrativním centrem ostrova je Vaitape, které se nachází na západním pobřeží a je zároveň i nejživější a nejobydlenější částí celého ostrova. Druhým centrem je Matira, též nazývaná „Matira point“, jedná se o nejjižnější cíp ostrova s nádhernými plážemi a rozsáhlými lagunami. Na ostrově žije cca 6 000 stálých obyvatel, jejichž počet každý rok rozšiřují tisícovky turistů, kteří zde tráví své dovolené. Dovolená na Bora-Bora je synonymem luxusu, tento sopečný atol je všeobecně považován za jednu z nejdražších dovolenkových destinací světa, kde však solventní turista může očekávat maximální míru komfortu a luxusu. Svou cenovou úrovní se značně vymyká i obecně vyšším cenovým relacím v celé Francouzské Polynésii.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní vyžití.", "content": "K nejoblíbenějším aktivitám na ostrově patří: jízda na kajaku, paragliding, vodní lyžování, šlapadla, výlety na lodi s proskleným dnem, windsurfing, tenis, stolní tenis, plážový volejbal, plavání v bazénu nebo projížďka na vodním skútru. K těm nejoblíbenějším činnostem na ostrově však patří šnorchlování a potápění a to především pro pestrobarevnost zdejší mořské fauny. Pod vodou se lze setkat s houfy pestrobarevných ryb, barakudami, rejnoky, mantami, murénami, želvami či žraloky. Se zkušeným místním průvodcem se lze vydat i na pěší túru na nejvyšší dominanty ostrova – horu Pahia či Otemanu, ze kterých se návštěvníkům naskytne výhled na rozsáhlé laguny podél celého ostrova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bora-Bora (psáno též \"Bora Bora\") je atol v souostroví Francouzská Polynésie sestávající z 29 ostrovů. Jeho jméno je odvozeno od polynéského výrazu „Pora Pora“, což znamená „prvorozený“. Jeho původní polynéský název byl Vava’u. Leží v jižním Pacifiku ve skupině Společenských ostrovů, 280 km severozápadně od ostrova Tahiti, největšího ostrova této skupiny. Každý ze zdejších ostrovů je pozůstatkem jedné nebo více sopek a většinu z nich navíc obklopují prstence korálového útesu.", "tgt_summary": "Bora Bora (French: \"Bora-Bora\"; Tahitian: \"Pora Pora\") is a island group in the Leeward group in the western part of the Society Islands of French Polynesia, an overseas collectivity of the French Republic in the Pacific Ocean. The main island, located about northwest of Papeete, is surrounded by a lagoon and a barrier reef. In the center of the island are the remnants of an extinct volcano rising to two peaks, Mount Pahia and Mount Otemanu, the highest point at. It is part of the commune of Bora-Bora, which also includes the atoll of Tūpai. ", "id": 2125027} {"src_title": "Messinská úžina", "tgt_title": "Strait of Messina", "src_document": [{"title": "Doprava.", "content": "Od roku 1899 je v průlivu v provozu železniční trajekt pro osobní i nákladní dopravu mezi městy Villa San Giovanni a Messina. Mezi Messinou a Reggio di Calabria jsou pravidelně provozovány také křídlové čluny. Od roku 1955 do roku 1957 bylo nad úžinou vybudováno nadzemní vedení o napětí 220 kV (od roku 1971 vedlo 150 kV). Jeho stožáry patří k nejvyšším na světě. Toto vedení byla sice v roce 1985 nahrazeno podmořským kabelem, ale stožáry zůstaly a jsou chráněny jako technické památky.", "section_level": 1}, {"title": "Most.", "content": "Ačkoliv už ve starověku existovaly plány na vybudování mostu most mezi Sicílií a pevninou, nikdy nebyl žádný projekt realizován. Důvodem byly převážně finanční problémy a nevyřešené technické otázky v případě zemětřesení v této seismické vysoce rizikové oblasti či silný vítr v této oblasti. Projektem mostu se zabýval již Archimédés. V šedesátých letech 20. století navrhl most německý stavební inženýr Fritz Leonhardt. V architektonické soutěži v roce 1970 vzniklo pět návrhů na most a jeden projekt tunelu. Provedení vybraného plánu mělo trvat 7 let a zpočátku odpovídaly odhadované náklady ekvivalentu 3,5 miliardy západoněmeckých marek. V následujících letech se však odhadované náklady zvýšily na ekvivalent 7 miliard marek. Italská vláda se projektu vzdala v roce 1975 kvůli nedostatku financí. 13. října 2005, za vlády Silvia Berlusconiho schválil italský parlament smlouvu na vybudování visutého mostu o délce 3,3 km přes Messinskou úžinu s italskou stavební společností Impregilo. Most měl být 3,3 km dlouhý, 60 metrů široký, zavěšen měl být na dvou pilířích o výšce 382 metrů, tedy vyššími než Empire State Building. Měl mít šestiproudovou vozovku, železniční trať s kapacitou 200 souprav denně a dva chodníky pro pěší. Projekt za přibližně 4 miliardy eur měl být realizován v letech 2006 až 2012. Vláda Romana Prodiho projekt zastavila v říjnu 2006. Ačkoliv opět zvolený premiér Silvio Berlusconi v roce 2009 prohlásil, že most by měl být hotov v roce 2016, v únoru 2013 byla stavba opět zastavena.", "section_level": 2}], "src_summary": "Messinský průliv nebo Messinská úžina () je průliv mezi Apeninským poloostrovem a Sicílií. Spojuje Tyrhénské moře a Jónské moře. Průliv má v nejužším místě šířku 3,5 kilometrů a hloubku 115 metrů. Nejdůležitějším přístavem je Messina na severovýchodě Sicílie.", "tgt_summary": "The Strait of Messina () is a narrow strait between the eastern tip of Sicily (Punta del Faro) and the western tip of Calabria (Punta Pezzo) in the south of Italy. It connects the Tyrrhenian Sea to the north with the Ionian Sea to the south, within the central Mediterranean. At its narrowest point, between Torre Faro and Villa San Giovanni, it is wide. At the town of Messina it is wide. The strait's maximum depth is about. ", "id": 55973} {"src_title": "Ernst Rüdiger von Starhemberg", "tgt_title": "Ernst Rüdiger von Starhemberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1638 ve Štýrském Hradci. V mládí vstoupil do císařské armády bojoval, mimo jiné, proti Švédům a v roce 1664 se vyznamenal v bitvě u Mogersdorfu. V letech 1672–1676 se účastnil, pod velením Karla Lotrinského, války proti Francouzům a během obléhání Philippsburgu utrpěl těžké zranění. Roku 1680 byl jmenován vrchním velitelem obrany moravské zemské hranice, kteoru měl bránit před vpádem kuruců za Tökölyho povstání. Císař jej roku 1681 povýšil na polního zbrojmistra. Do historie však hraběte Starhemberga zapsal roku 1683. Císař Leopold I. ho jmenoval vrchním velitelem vídeňské posádky a jemu tím pádem připadl nezáviděníhodný úkol ubránit hlavní město monarchie proti obrovské a dobře zásobené armádě, kterou vedl sultánův vezír Kara Mustafa Paša. Navzdory všemu svůj úkol splnil, a to i přes úplavici, která se později začala v obleženém městě šířit. Padlo ji za oběť stejné množství lidí jako tureckým obléhatelům. Starhemberg prokázal rovněž velkou osobní statečnost. Osobně na hradbách bojoval, a poté, co byl při útoku na \"Lőbelbastei\" zraněn na hlavě, nechal se za nejtěžší palby nosit po hradbách na nosítkách. Císař jej za odměnu jmenoval polním maršálem. Díky jeho odvaze, schopnostem a vytrvalosti Vídeň přečkala dvaašedesátidenní turecké obléhání,úplavici i hlad. Ernst Rűdiger hrabě Starhemberg se účastnil i dalších tažení proti Turkům. Podílel se také na osvobození Budína v roce 1686. Utrpěl tam i druhé zranění, tentokrát na noze. 28. listopadu mu císař Leopold za prokázané služby polepšil erb. Poté se stal prezidentem dvorní vojenské rady ve Vídni, kde také roku 1701 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Heinrich Ernst Rüdiger von Starhemberg byl dvakrát ženat. Jeho první žena byla vzdálená příbuzná Helena Dorothea von Starhemberg (1634 Wildberg – 19. prosince 1688 ve Vídni). Svatbu měli 7. prosince 1658. Měli spolu následující děti: Jeho druhou ženou byla hraběnka Marie Josefa Jörger zu Tollet (* 1668; † 12. března 1746 ve Vídni). Svatbu měli 14. května 1689 ve Vídni. Měli spolu následující děti: Marie Josefa si po smrti svého muže vzala za manžela jeho mladšího bratra Gundakera Tomáše Starhemberga.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Rüdiger hrabě Starhemberg (12. ledna 1638, Štýrský Hradec – 4. ledna 1701, Vídeň) byl rakouský polní maršál, vojenský velitel vídeňské posádky za obležení tohoto města Turky a prezident dvorní vojenské rady.", "tgt_summary": "Count Ernst Rüdiger von Starhemberg (12 January 1638 – 4 January 1701) was military governor of Vienna from 1680, the city's defender during the Battle of Vienna in 1683, Imperial general during the Great Turkish War, and President of the Hofkriegsrat.", "id": 345644} {"src_title": "Antihrdina", "tgt_title": "Antihero", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Archetyp antihrdiny se poprvé objevuje již v některých Homérových dílech a v klasickém řeckém divadle, ze kterého proniká dále do římského drama. Termín \"antihrdina\" byl poprvé použit na začátku 18. století a obsahově do něj lze zařadit i tzv. Byronské hrdiny. Koncept antihrdiny se začal více rozvíjet v první polovině 19. století, zejména v romantismu. Ke konci 20. a v průběhu 21. století se prvky antihrdinství objevují v literatuře/filmech/seriálech častěji.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady antihrdinů.", "content": "Tony Soprano z amerického seriálu \"Rodina Sopránů\". Tony je mafián snažící se vybalancovat problémy své mafiánské a skutečné rodiny. Walter White z amerického seriálu \"Perníkový táta\". Walter je středoškolský učitel chemie snažící se uživit svoji rodinu. Je mu diagnostikována nevyléčitelná rakovina plic. Walter se rozhodne využít své excelentní znalosti chemie a spolu se svým bývalým studentem-feťákem začnou vařit pervitin - Walter tak hodlá finančně zabezpečit rodinu po své smrti. Seriál popisuje proměnu postavy z oddaného živitele rodiny na jednoho z nejhledanějších drogových bossů v USA. Dexter Morgan z knižní série Jeffa Linsdaye a ze seriálu \"Dexter\", který se inspiruje knihami. Dexter je sociopat a vrah, který \"ztratil emoce\" poté, co mu ve 3 letech před jeho očima rozřezali zaživa matku motorovou pilou. Dexterův adoptivní otec naučil Dextera směrovat jeho neutišitelnou potřebu zabíjet na ty, \"kteří si to zaslouží\" (násilnící, vrazi, zločinci). Od té doby vede Dexter dvojí život policisty/vraha. Gregory House z amerického seriálu \"Dr. House\". House je lékař závislý na léku Vicodin, který bere na zmírnění bolesti své nohy, kvůli bolesti i chodí o holi. Vede oddělení diagnostické medicíny zabývající se zdánlivě neřešitelnými lékařskými případy. Při své práci se nebrání použití neortodoxních či neetických metod (např. týrání pacienta za účelem potvrzení diagnózy). Rodion Romanovich Raskolnikov z Dostojevského vrcholného románu Zločin a trest. Student Raskolnikov zavraždí lichvářku a její sestru. Poté je oloupí. Přestože si sám sobě zdůvodňuje nutnost činu, zároveň pochybuje o jeho morálnosti a oprávněnosti. Punisher Frank Castle (postava z komiksu společnosti Marvel) byvalý profesionální zabiják a voják,který po návratu z války ztratí celou svou rodinu před očima, a je ochoten ji pomstít za každou cenu \"V\" z komiksové série \"V jako Vendeta\" a z ní vycházejícího filmu. \"V\" je tajemný maskovaný revolucionář usilující o svržení fašistické vlády vládnoucí Velké Británii. K dosažení tohoto cíle se však nebrání použít nasílí a zabíjení kohokoliv, kdo by mu stál v cestě. Děj a postavy v komiksu a ve filmu se od sebe velmi liší. Dalším komiksovým superhrdinou, jehož charakter neodpovídá klasické představě o superhrdinovi, je Batman. Mnoho populárních seriálů, filmů nebo knih ke konci 20. a v průběhu 21. století vyobrazuje temné stránky lidí/jedinců (typické pro koncept antihrdiny) nebo posouvá dříve typicky \"dobré\" hrdiny více do temné stránky. Např. \"Sherlock\", \"Hra o trůny\", \"Zaklínač\". Posuv k temnotě v průběhu času je patrný u populárních sérií, např. \"Harry Potter\", \"Doctor Who (Pán času)\", série filmů o Jamesi Bondovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antihrdina je archetyp, literární protagonista nebo klíčová postava, jejíž charakter postrádá tradiční atributy a kvality hrdiny a místo toho má vlastnosti, které jsou protikladem hrdinství (např. nešikovnost, nerozhodnost, zbabělost, egoismus, krutost, bezcitnost apod.) Pro představu, přiřadíme-li hrdinům bílou barvu a záporným postavám černou, pak antihrdina se pohybuje v odstínech šedi. ", "tgt_summary": "An antihero or antiheroine is a main character in a story who lacks conventional heroic qualities and attributes such as idealism, courage and morality. Although antiheroes may sometimes perform actions that are morally correct, it is not always for the right reasons, often acting primarily out of self-interest or in ways that defy conventional ethical codes.", "id": 2287099} {"src_title": "Carsten Niebuhr", "tgt_title": "Carsten Niebuhr", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Byl to syn malého rolníka a v dětství nedosáhl žádného velkého vzdělání. Mnoho let jako mladík prožil těžkou zemědělskou prací na jejich rodinném statku. Velice jej však přitahovala matematika, ve které se v rámci soukromých hodin sebezdokonaloval. V roce 1760 mu jeden z jeho učitelů matematiky nabídl, aby se připojil k výzkumné expedici čtyř vědců do Egypta, Arábie a Sýrie, organizované dánským králem Frederikem V.", "section_level": 1}, {"title": "Výprava do Egypta, Arábie a Sýrie.", "content": "V lednu roku 1761 vyplul z Kodaně na válečné plachetnici do Istanbulu a koncem roku 1767 se tam po cestě Egyptem, Jemenem, Mezopotámií a Tureckem vrátil (s odbočkou v Bombaji). Během cesty všichni jeho kolegové zemřeli, on však přežil a díky své píli, smyslu pro detail a pozorovacímu talentu přinesl zpět do Evropy zajímavé poznatky o zemích, které procestoval.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky Niebuhrových cest.", "content": "Carsten Niebuhr přesně určil, kde leží trosky Ninive a Babylónu a přinesl z Persepolis dlouhé a přesné opisy klínopisných textů. Po návratu sepsal také rozsáhlé třídílné dílo \"Popis Arábie z vlastních pozorování a v zemi samé sesbíraných zpráv\", vydané v Kodani (1772–1778) a líčící jeho cesty. Dílo vzbudilo v Evropě velký zájem o země Blízkého východu. Především jeho vyjádření v třídílném díle: „Ačkoliv smrt naši výpravu téměř úplně skolila, myslím, že jiní se tím nemají dát na cestě do Arábie odradit.“ bylo pro mnoho jeho následovníků velice inspirující. Jeho publikace se dostala ve francouzském překladu i do rukou mladého Napoleona Bonaparta a říká se, že právě ona jej podnítila k nakonec nepříliš úspěšnému tažení do Egypta v letech 1798–1799.", "section_level": 1}, {"title": "Inspirace.", "content": "Niebuhr započal epochu velkého přílivu lidí do Mezopotámie a Egypta. Přibývalo cestovatelů, za nimiž přicházeli obchodníci, misionáři, agenti rozvědek, zvláštní zplnomocněnci vlád a občas i učenci. O Mezopotámii tak začali projevovat zájem především Angličané, kteří ji měli v blízkosti svých kolonií, ale také Francouzi. Turecká vláda oběma zemí i kvůli tlaku na výzkum Mezopotámie umožnila vybudovat v Bagdádu, Mosulu a Basře konzuláty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Carsten Niebuhr (17. března 1733, Lüdingworth v Sasku – 26. dubna 1815, Meldorf) byl holštýnský Němec, povoláním zeměměřič, ve službách dánského krále Frederika V., který významně přispěl k obnovení zájmu o starověkou Mezopotámii, země Blízkého východu a Egypt.", "tgt_summary": "Carsten Niebuhr or Karsten Niebuhr (17 March 1733 Lüdingworth – 26 April 1815 Meldorf, Dithmarschen), a German mathematician, cartographer, and explorer in the service of Denmark, is renowned for his participation in the Royal Danish Arabia Expedition (1761-1767). He was the father of the Danish-German statesman and historian Barthold Georg Niebuhr, who published an account of his father's life in 1817.", "id": 2029459} {"src_title": "Sběratelství", "tgt_title": "Collecting", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie sběratelství sahá hluboko za moderní koníčky. Mezi první „sběratele“ lze řadit vysoko postavené členy pravěkých kmenů (praktikující kostrové pohřby), kteří si nechávali nasbírané objekty pro posmrtný život při sobě. Ve středověku světští představitelé často sbírali relikvie a na zámcích šlechta často vlastnila velké zásoby nalovených vycpaných zvířat, kůží a lebek s parohy. V době kolonizace bylo módou sbírat různé předměty od domorodých kmenů jako masky a brože. Ve dvacátém století lidé často sbírali známky, ex libris a za druhé světové války se do populární kultury dostaly také baseballové karty.", "section_level": 1}, {"title": "Psychologie.", "content": "Carl Gustav Jung byl přesvědčen, že sběratelství pochází z evolučně vyvinutého lidského pudu z doby lovců a sběračů. Sigmund Freund se domníval, že jde o trauma z mládí kontrolovat vylučování. Werner Muensterburger zase tvrdil, že základy lidské tendence shromažďovat materiální bohatství jsou položeny v raném dětství, když si osamocené dítě hledá náhradu matky v hračkách. V podobném duchu uvažoval psychoanalytik Donald Winnicott: Ve své teorii popisuje tranzitivní objekty (\"comfort objects\"), které pomáhají nahradit chybějící matku. Podle Winnicotta jsou pak tyto objekty, vůbec první, které člověk v životě získá, tím, co pomáhá vytvořit dítěti koncept teorie mysli – a tedy i vlastní identitu. V extrémním případě může vášeň sběratelství přerůst i v diagnostikovanou chorobu známou jako Diogenův syndrom.", "section_level": 1}, {"title": "Sběratelské obory.", "content": "Jen v pražském Klubu sběratelů kuriozit je evidováno přes 200 netradičních sběratelských oborů. Sběratelé tzv. tradičních oborů jsou organizováni v řadě jiných klubů po celém světě, někdy se sdružují do celých svazů (nejznámější je filatelistický). Naproti tomu mnohé další obory jsou natolik specifické, že svou organizační základnu nemají.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace a akce sběratelů.", "content": "Sběratelé mají tendenci své sbírky prezentovat na odborné i laické veřejnosti, což se děje na výstavách, v galériích i jinými způsoby. Většina z nich se zúčastňuje specializovaných společenských akcí, jako jsou burzy a výměnná setkání, vernisáže, aukce. Většina z pokročilých sběratelů se sdružuje do sběratelských kroužků, klubů. Tyto mnohdy registrují jako společenské organizace, spolky. Pokud jich je sběratelská základna dostatečně početná a sběratelských útvarů více, utváří zájmová sběratelská sdružení včetně celorepublikových i mezistátních. Vydávají své specializované časopisy, věstníky, mají webové stránky. V návaznosti na šíři základny pak pořádají krajské, celostátní i mezinárodní výstavy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sběratelství je koníček – hobby, který spočívá v získávání specifického druhu předmětů (popřípadě i zážitků s nimi spojených), založeném na specifickém zájmu sběratele a jejich uchovávání ve sbírce. Tyto sbírky bývají většinou kvalitně roztříděné, zkatalogizované a atraktivně vystavené. ", "tgt_summary": "The hobby of collecting includes seeking, locating, acquiring, organizing, cataloging, displaying, storing, and maintaining items that are of interest to an individual \"collector\". Collections differ in a wide variety of respects, most obviously in the nature and scope of the objects contained, but also in purpose, presentation, and so forth. The range of possible subjects for a collection is practically unlimited, and collectors have realised a vast number of these possibilities in practice, although some are much more popular than others. ", "id": 428047} {"src_title": "Nordkapp", "tgt_title": "North Cape (Norway)", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Nordkapp je obvykle v turistických průvodcích prezentován pouze jako mys, výběžek v severní části Norska a mylně považován za nejsevernější bod kontinentální Evropy. Nalézá se na Jedná se o 308 metrů vysoký skalní útes vyčnívající nad mořem.", "section_level": 1}, {"title": "Monument Northkalott.", "content": "Mezi turistickou budovou a špičkou útesu stojí méně nápadný monument nazývaný cestou půlnočního slunce (Midnattsolveien). Tento monument byl postaven za přispění 12 místních správních orgánů oblasti v roce 1984. Přispěvateli na tento monument je pět švédských, jeden finský a šest norských orgánů správy. Monument je postaven ze 12 druhů kamene z jednotlivých oblastí (Piteå, Älvsbyn, Jokkmokk, Gällivare, Kiruna, Enontekiö, Alta, Kvalsund, Karasjok, Porsanger a Nordkapp). Monument je chráněn spisem č. 161305 u Kungliga Patent- och registreringsverket ve Stockholmu.", "section_level": 1}, {"title": "Děti Země.", "content": "Východně od hlavní budovy na Nordkappu se nachází nejseverněji umístěné sousoší vytvořené dětskými výtvarníky. Monument byl dokončen v roce 1989, představuje sedm dětí z různých částí světa (7 světadílů – 7 dětí – 7 plastik) a symbolizuje spolupráci, přátelství, naději a štěstí napříč všemi stranami. Socha proti reliéfům s názvem „Matka a dítě“ je dílem umělkyně Eva Rybakken. Celá skupina děl je doplněna plastikou se zmenšenými vyobrazeními jednotlivých děl a jmény autorů. Nápis na společné plastice:", "section_level": 1}, {"title": "The Royal North Cape Club.", "content": "Členem klubu se může stát pouze ten, kdo osobně navštíví Nordkapp. Účelem klubu je propagace a podpora Nordkapu, jeho členové mimo doživotního volného vstupu na Nordkapp a možnosti využití klubového prostoru na Nordkappu nemají jiné výhody. Současný (2010) stav členů klubu přesahuje 42 000 osob.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Na konci útesu je umístěn model ocelového glóbusu na vyvýšeném betonovém podstavci. Vstup do areálu je placený, ale po zavírací hodině je možné jej volně navštívit, návštěvník ale nemá možnost zavítat do objektu, ve kterém se nachází muzeum, kaple, několik restaurací, vyhlídková terasa, kinosál, obchod se suvenýry, nejsevernější evropská pošta a prostory Královského klubu Nordkappu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Severní mys, norsky Nordkapp, sámsky \"Davvenjárga\", je oblast s rozlohou 924 km2 představující zajímavou a drsnou přírodu na pobřežní Barentsova moře v Norsku na severu Evropy. Nordkapp je místo, kde se setkávají vody Norského moře, části Atlantského oceánu, a Barentsova moře, části Severního ledového oceánu. Celá oblast je vzdálena přibližně 2000 km od severního pólu. ", "tgt_summary": "North Cape (; ) is a cape on the northern coast of the island of Magerøya in Northern Norway. The cape is in Nordkapp Municipality in Troms og Finnmark county, Norway. The European route E69 highway has its northern terminus at North Cape, which makes it the northernmost point in Europe that can be accessed by car and makes the E69 the northernmost public road in Europe. The plateau is a popular tourist attraction. The cape includes a with a large flat plateau on top, where visitors, weather permitting, can watch the midnight sun and views of the Barents Sea to the north. North Cape Hall, a visitor centre, was built in 1988 on the plateau. It includes a café, restaurant, post office, souvenir shop, a small museum, and video cinema.", "id": 2143522} {"src_title": "Leopold V. Babenberský", "tgt_title": "Leopold V, Duke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a první roky vlády.", "content": "Leopold byl starším synem Jindřicha II. Jasomirgotta a jeho druhé ženy Theodory, dcery Andronika Komnena a neteře byzantského císaře Manuela I. V roce 1174 se oženil s Helenou, dcerou uherského krále Gejzy II., zatímco bratr jeho manželky uherský král Štěpán byl ženatý s Leopoldovou starší sestrou Anežkou. Leopoldův otec Jindřich Jasomirgott si 29. listopadu 1176 při pádu z koně zlomil nohu. Po úrazu žil ještě šest týdnů než 13. ledna 1177 na následky zranění zemřel. Po jeho smrti se stal rakouským vévodou jako starší syn právě Leopold, který si v únoru nechal od císaře Fridricha nechal udělit své země v léno. Již v následujícím roce pomáhal vybojovat české knížectví svému bratranci Bedřichovi. Spolu s moravským údělníkem Konrádem vpadl v červnu 1178 na Olomoucko a pokusil se dokonce dobýt i Olomoucký hrad. Vzájemné spojenectví bylo potvrzeno i sňatkem Leopoldova mladšího bratra Jindřicha s Bedřichovou nevlastní sestrou Richenzou. Roku 1179 s Bedřichem jako s novým českým knížetem uzavřel na říšském sjezdu v Chebu dohodu, která znamenala rozdělení sporného pomezního hvozdu na Vitorazsku a Leopoldovi se tak podařilo stabilizovat severní hranici svých držav. Roku 1182 podnikl mladý vévoda pouť do Svaté země. Zvolil nesnadnou cestu přes Uhry do Byzance. Jestli zde, jako syn jedné z byzantských princezen, získal nějakou podporu, která by usnadnila jeho další cestu, není známo. Každopádně dorazil bez zvláštních obtíží až do Jeruzaléma. Na zpáteční cestu se vydal po moři do Apulie a odtud po jaderském pobřeží domů do Rakouska, kam dorazil na konci roku 1182. Z této cesty si domů přivezl relikvii svatého Kříže, kterou věnoval svému oblíbenému cisterciáckému klášteru v Heiligenkreuz.", "section_level": 2}, {"title": "Georgenberské úmluvy.", "content": "V srpnu roku 1186 uzavřel se svým vzdáleným příbuzným štýrským vévodou Otakarem IV. smlouvu, která mu zajišťovala po Otakarově smrti veškeré štýrské dědictví. Jednání trvala několik dnů či dokonce týdnů než dospěla 17. srpna k dohodě jež byla vyjádřena ve dvou dokumentech. Později tuto dohodu pojistil i úpravou postavení štýrských ministeriálů zakotvenou ve smlouvě. Tato ujednání na začátku roku 1187 schválil na říšském sněmu v Řezně i císař (a Leopoldův bratranec) Fridrich I. Barbarossa. V letech 1188–1189 probíhaly těžké boje mezi Leopoldem a uherským králem Bélou III. Důvodem pohraničních sporů byly hrady štýrských šlechticů ležící na uherském území a také plánované převzetí Štýrska Babenberky.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí křížová výprava.", "content": "Brzy po katastrofické porážce vojska jeruzalémského království u Hattínu a následujícím obsazení Jeruzaléma Turky, stala se v Evropě znovu aktuální otázka křížové výpravy. Když císař Fridrich Barbarossa vyhlásil třetí křížovou výpravu přislíbil se k ní připojit i vévoda Leopold. Ještě předtím se spolu s vévodou Fridrichem Švábským, synem císaře Fridricha Barbarossy, a würzburským biskupem Gottfriedem zaručil byzantskému poselstvu za mírové úmysly výpravy vůči Byzanci. V důsledku toho pak poselstvo přislíbilo podporu a zásobování výpravy na byzantském území. Leopold se nemohl z důvodu probíhajícího nepřátelství s Uhry připojit k výpravě hned od počátku a na cestu do Svaté země se vydal teprve v srpnu 1190. Když na jaře roku 1191 dospěl Leopold k obleženému Akkonu, stal se zde velitelem zbytku říšských vojsk. Už během předchozího obležení Akkonu se zde především z německy mluvících křižáků ustanovilo špitální bratrstvo, ze kterého se později vyvinul Řád německých rytířů. V dalších letech patřili babenberští vévodové k jeho velkým příznivcům. Poté co k Akkonu dorazila francouzská armáda pod vedením Filipa II. Augusta a anglická armáda vedená Richardem Lví Srdce, Leopoldův význam při obléhání Akkonu výrazně poklesl. Když byl Akkon konečně 12. července 1191 dobyt, došlo k rozepřím, při kterých vojáci Richarda Lví srdce (snad na jeho přímý rozkaz) strhli z hradeb zástavu vévody Leopolda, se zdůvodněním, že pouhý vévoda nemůže vyvěsit svůj praporec vedle korouhve jejich krále. Leopoldův příspěvek k dobytí Akkonu byl totiž pouze symbolický. Z počátku 14. století pochází legenda o údajném hrdinském boji Leopolda V., který jako první stanul na hradbách Akkonu. Byl přitom tolik potřísněn krví zabitých nepřátel, že jen bílý pruh v místech opasku prozrazoval původní barvu jeho oblečení. Památku jeho hrdinského boje měl budoucím generacím připomínat podle legendy babenberský erb – bílé břevno v červeném poli. Uražený vévoda se po dobytí Akkonu vydal na podzim roku 1191 na cestu zpět a ještě před koncem roku dorazil zpět do vlasti. Když brzy po Leopoldově návratu z křížové výpravy zemřel 8. května 1192 Otakar IV. Štýrský bez potomků, došlo k naplnění dříve sjednané dohody. O málo později Jindřich VI. udělil Leopoldovi a jeho synu Fridrichovi dědictví po Otakarovi v léno a on se mohl bez obtíží ujmout Štýrska.", "section_level": 2}, {"title": "Zajetí Richarda Lví srdce.", "content": "Po uzavření příměří se Saladinem se Richard Lví srdce rozhodl pro návrat do Anglie. Třetí křížová výprava sice skončila v zásadě neúspěšně, protože se nepodařilo osvobodit Jeruzalém, ale zprávy z domova nutily Richarda k co možná nejrychlejšímu návratu. Důvodem k tak rychlému návratu pak byly především intriky jeho mladšího bratra Jana, který se v době Richardovy nepřítomnosti pokoušel o získání anglické koruny. Také francouzský král Filip II., který se z křížové výpravy vrátil už roku 1191, se snažil systematicky podkopávat Richardovu moc v Normandii. Richard se vydal na cestu ze Svaté země 9. října 1192 v době, která z důvodu blížící se zimy už byla zcela nevhodná pro bezpečnou plavbu. Na začátku listopadu se zastavil na ostrově Korfu, kde pravděpodobně získal aktuální informace o dění v Evropě, a dále pokračoval jen v doprovodu několika věrných. Doprovázeli jej rytíři Balduin z Béthune a Vilém L’Étang, duchovní Filip z Poitou a několik templářů. Po ztroskotání lodi na jadranském pobřeží (někde mezi Aquileiou a Benátkami) pokračovali v další cestě převlečeni za poutníky. Situace byla o to složitější, že cesta vedla přes území Menharta Gorického a Leopolda Babenberského, kteří oba byli s Richardem znepřáteleni. Přes všechny komplikace se Richardovi málem podařilo dosáhnout českých zemí, jejichž tehdejší kníže Přemysl Otakar I. byl zapojen do připravované proticísařské koalice. Krátce před Vánoci 21. prosince byl ale Richard nedaleko Vídně ve vesnici Erdberg zajat vévodou Leopoldem a uvězněn na hradě Dürnstein patřícímu Hadmaru II. z Kuenringu. O Richardově zajetí informoval Leopold ihned císaře Jindřicha, který obratem zpravil i francouzského krále Filipa II. Ti oba měli na Richardově zajetí největší zájem a patřili pravděpodobně i k jeho hlavním iniciátorům. Jako důvod zajetí uváděl Leopold kromě již zmíněné rozepře u Akkonu i Richardovo zajetí kyperského knížete Izáka, který byl Leopoldovým bratrancem a také podezření, že se Richard nějakým způsobem podílel na zavraždění jeruzalémského krále Konráda z Montferratu. Dne 6. ledna 1193 se v Řezně Leopold spolu se svým vznešeným zajatcem setkal s císařem Jindřichem. Jindřich chtěl Richarda získat do svých rukou, ale Leopold se cenné kořisti nechtěl tak lehce vzdát. Teprve po dlouhém vyjednávání bylo 14. února 1193 dohodnuto, že Richard dá za své propuštění císaři 100 000 hřiven stříbra a polovinu z této částky dostane Leopold Babenberský jako věno Richardovy neteře Eleonory Bretaňské, která se provdá za jeho syna. Sňatek měl proběhnout na svátek sv. Michaela současně s předáním první poloviny výkupného. Pokud by se nevěsta ženichovi nezamlouvala, měl být Richard svého slibu zbaven. Zároveň anglický král slíbil propuštění Izáka Komnéna a jeho dcery. Zárukou splnění podmínek mělo být 200 rukojmí, kteří neměli být propuštění dříve, dokud Leopold nebude zbaven exkomunikace, kterou na něj uvalil papež za porušení nařízení o nedotknutelnosti křižáka. Do císařských rukou byl Richard Lví Srdce předán Leopoldem ve Špýru 22. března 1193 během velikonočního shromáždění dvora. Při pozdějších jednáních mezi císařem a Richardem Lví srdce bylo výkupné zvýšeno na 150 000 hřiven, ze kterých mělo být co nejdříve předáno 100 000 hřiven. Za zbývajících 50 000 hřiven (z toho 20 000 pro Leopolda) měl císař získat 60 rukojmí a Leopold 7 rukojmí. Po obdržení uvedené částky a předání rukojmí měl být Richard propuštěn. Větší část požadovaného výkupného (pravděpodobně se jednalo o 100 000 hřiven) se podařilo doručit do Říše ještě před Vánoci roku 1193 a Richard měl být propuštěn v polovině ledna 1194. Císař se však snažil Richardovo propuštění protahovat, a tak byl anglický král propuštěn na svobodu až 4. února 1194. Za příslib ročních peněžních důchodů získal Richard spojenectví s mnoha německými knížaty mezi kterými byl i Leopold V. Babenberský. Peníze, které Leopold z anglického výkupného získal, posloužily k otevření nových stříbrných dolů ve Štýrsku, k reformě mince a k opevnění, případně založení několika měst. Dne 4. února 1194 byl Richard Lví srdce konečně propuštěn ze zajetí.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Exkomunikovaný Leopold nehodlal vrátit výkupné obdržené od Richarda, tak jak požadoval papež. Dokonce v září 1194 vyhrožoval popravením rukojmí, pokud Richard okamžitě nepošle slíbenou nevěstu pro jeho syna. V prosinci se tak Eleonora Bretaňská spolu s dcerou Izáka Komnéna vydaly v doprovodu Balduina z Béthune do Rakouska. Vánoční svátky 1194 trávil Leopold ve Štýrském Hradci. Zde 26. prosince 1194 utrpěl při pádu z koně otevřenou zlomeninu holenní kosti. Přes veškeré lékařské pokusy se nepodařilo ránu zacelit. Noha se zanítila a lékaři doporučili její amputaci. Nikdo však nebyl ochoten amputaci provést. Zoufalý vévoda nakonec sám přiložil na svou nohu sekyru a nařídil svému sluhovi, aby do ní udeřil palicí. Sněť mezitím pokročila a amputace přišla pozdě. V předtuše blížící se smrti a také proto, že stále zůstával v církevní klatbě, která na něho byla uvalena, povolal k sobě salcburského arcibiskupa Vojtěcha, který po Leopoldově pokání a příslibu propuštění rukojmích a vrácení výkupného z něho klatbu sňal. Jen pár dní poté vévoda Leopold zemřel. Vévodova smrt zároveň znamenala konec plánů sňatku jeho syna Fridricha s Eleonorou Bretaňskou, protože když se Balduin z Béthume dověděl o Leopoldově smrti, rozhodl o jejich návratu zpět. Podle svého přání byl Leopold V. pohřben v rodovém klášteře v Heiligenkreuz, který založil jeho děd. Po jeho smrti přešly Rakousy na jeho staršího syna Fridricha a Štýrsko na mladšího Leopolda. Mezi svými příznivci jej uváděl i německý básník Walter von der Vogelweide.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leopold V. Babenberský (1157 – 31. prosince 1194 Štýrský Hradec) byl v letech 1177 až 1194 vévoda rakouský a v letech 1192 až 1194 vévoda štýrský, pocházející z rodu Babenberků. Rakouským vévodou se stal po smrti svého otce Jindřicha II. Jasomirgotta na počátku roku 1177. Na konci 70. let se aktivně zapojil do bojů o český knížecí trůn. V roce 1186 uzavřel se štýrským vévodou Otakarem Georgenberské úmluvy, na jejichž základě v roce 1192 přešlo Štýrsko pod vládu Babenberků. ", "tgt_summary": "Leopold V (1157 – 31 December 1194), known as the Virtuous (), a member of the House of Babenberg, was Duke of Austria from 1177 and Duke of Styria from 1192 until his death.", "id": 1360030} {"src_title": "Filip Belgický", "tgt_title": "Philippe of Belgium", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jako syn králova bratra, bývalého krále Alberta II., byl vychováván jako následník trůnu, aby jednoho dne nastoupil na trůn po svém strýci Baudouinovi, avšak když ten předčasně zemřel, nebyl Filip považován za zralého a na trůn nastoupil jeho otec jako Albert II. Vysokou školu začal studovat na jezuitské koleji Saint-Michel v Bruselu a pokračoval na benediktinské univerzitě v Lophem, kde se vyučuje vlámsky. Ze zahraničních univerzit Oxfordu a Stanfordu si odnesl titul magistr politických věd. V roce 1989 absolvoval řadu speciálních zkoušek na Královské vysoké škole národní obrany. Od této doby se objevoval po boku krále jako jeho následník. Král je spíše introvertní a hluboce věřící člověk, poznamenaný manželskou krizí, kterou prošli jeho rodiče, a proto měl problém navázat vztah s vhodnou dívkou a oženit se. Na trůně by někteří Belgičané raději viděli jeho mladší sestru, princeznu Astrid, provdanou za rakouského arcivévodu Lorenze d'Este.", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální povinnosti.", "content": "Král Filip po ukončení svých studií převzal od svého otce mnohé oficiální povinnosti. Vedl například zahraničí misi skupiny belgických podnikatelů. Je členem Club of Rome. V roce 2012 se účastnil bilderberské konference, neformálního soukromého setkání světově nejvlivnějších osob. Mezi jeho zájmy patří literatura, hospodářské záležitosti a sport. V roce 1995 byl Filipovi propůjčen velkokříž rytířského Řádu Božího Hrobu v Jeruzalémě. V roce 1998 jej přijal rovněž Maltézský řád jako čestného a oddaného rytíře. 3. července 2013 oznámil jeho otec Albert II. svou abdikaci k 21. červenci 2013, na den belgického dne nezávislosti. Poté co Albert II. podepsal abdikační listinu, složil přísahu na belgickou ústavu.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Výběr manželky byl choulostivý, belgický kontext si žádá, aby se princ nespojil s žádnou z dívek ze soupeřících stran. V září 1999 bylo oznámeno jeho zasnoubení s dívkou z belgické aristokracie, Mathilde d'Udekem d'Acoz, terapeutkou řečových vad a psycholožkou, jejíž rodina, původně vlámská, žije ve Valonsku. Její otec Patrick vykonává krajské funkce jak ve Valonsku, tak Vlámsku. Matkou Mathilde je polská komtesa Anna Komorowská.Sňatek uzavřený francouzsky, vlámsky a německy se uskutečnil 4. prosince 1999 v Katedrále sv. Michala a Guduly a uspokojil obě soupeřící komunity. Ze svazku Philippa a Mathildy se narodily čtyři děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Filip (* 15. dubna 1960 na zámku Belvedère u Lakenu) je belgický král vládnoucí od 21. července 2013. Filip je syn Alberta II. ze Sasko-Kobursko-Gothajské dynastie a jeho ženy Paoly Ruffo di Calabria.", "tgt_summary": "Philippe or Filip (,,,, ; born 15 April 1960) is King of the Belgians, having ascended the throne on 21 July 2013, following his father's abdication. He is the eldest child of King Albert II, whom he succeeded upon Albert's abdication for health reasons, and Queen Paola. He married Countess Mathilde d'Udekem d'Acoz (now Queen Mathilde), with whom he has four children. King Philippe's elder daughter, Princess Elisabeth, is first in the line of succession.", "id": 76370} {"src_title": "Abdéry", "tgt_title": "Abdera, Thrace", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Řecká mytologie připisuje založení města Héraklovi, který na tomto místě pohřbil svého přítele Abdéra. Historicky bylo město založeno kolonisty z Klazomen. Tradičně uváděné datum založení roku 654 př. n. l. není přes jisté důkazy na řecké keramice ze 7. století př. n. l. dostatečně důvěryhodné. Město začalo prosperovat po roce 554 př. n. l., když se sem přestěhovala velká část obyvatel maloasijského Teu (včetně básníka Anakreóna) s cílem uniknout perskému panství (Hérodotos I.168). Hlavní typ abdérských mincí je identický s mincemi Teu. Abdérské stříbrné mince jsou známy pro svoji krásu a bohatost rubových stran. Ve vnitřní politice města docházelo k častému kolísání mezi demokracií a oligarchií. Perská říše se Abdér zmocnila v letech 513 a 512 př. n. l., potom opět v roce 492 př. n. l. za vlády Dareia I. Později se město stalo členem Athénského námořního spolku a bojovalo na straně Athén v Peloponéské válce. Abdéry byly bohatým městem, třetím nejbohatším v Athénském námořním spolku, díky své produkci obilí a díky primátu svého přístavu v obchodě s vnitrozemím Thrákie a s Odryským královstvím. Díky své prosperitě bylo město opakovaně drancováno: roku 376 př. n. l. Tribalii, 350 př. n. l. Filipem II. Makedonským, později Lýsimachem, Seleuky, Ptolemaii a opět Makedonci. Roku 170 př. n. l. obléhaly a vydrancovaly město římské armády a armády Eumena II. krále Pergamu. Pokles významu města se datuje do druhé poloviny 4. století př. n. l..", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Ruiny města je možno stále spatřit na mysu Balastra rozložené na sedmi nízkých kopcích a mezi východním a západním přístavem. Na jihozápadních kopcích se nalézají zbytky středověkého sídliště Polystylonu. Abdéry jsou titulárním sídlem římskokatolické církve v prefektuře Rodopi na jižním pobřeží Thrákie.", "section_level": 1}, {"title": "V literatuře.", "content": "Obyvatelé Abdér byli v athénské lidové slovesnosti pokládáni za vesnické či provinční hlupáky, něco jako Kocourkovské. Jeden z dobových vtipů zněl: „Abdéřan viděl eunucha mluvit se ženou a otázal se ho, jestli je to jeho manželka. Když se mu dostalo odpovědi, že eunuši nemohou mít manželku, Abdéřan se zeptal: ‚Takže je to tvá dcera?‘“ Odtud slovo \"abdérita\" jako označení pro hlupáka, omezence, zaostalého člověka. Na tento stereotyp navázali i novověcí autoři jako například Christoph Martin Wieland, který do města položil děj svého románu \"Abdéřané\". Do Abdér zasadili děj své hry \"Osel a stín\" i Jan Werich a Jiří Voskovec.", "section_level": 1}, {"title": "Významní občané.", "content": "Z města pocházeli významní filosofové Démokritos, Prótagorás z Abdér a Hekateus z Abdér, jenž byl i historikem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abdéry, (také Abdéra,, \"Ávdira\"), bylo starověké řecké město na pobřeží Thrákie, ležící 17 km severovýchodovýchodně od ústí řeky Nestos a téměř přesně proti ostrovu Thasos. ", "tgt_summary": "Abdera is a municipality in the Xanthi Prefecture of Thrace, Greece. In classical antiquity, it was a major Greek \"polis\" on the Thracian coast. ", "id": 789889} {"src_title": "Antonio Pigafetta", "tgt_title": "Antonio Pigafetta", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Antonio Pigafetta přišel do Španělska v roce 1519 po boku papežského vyslance Francesca Chieregata a se svolením krále Karla V. se nechal dobrovolně – tedy bez nároku na finanční odměnu – zapsat do posádky chystané Magalhãesovy výpravy. Působil jako hlavní kronikář a badatel. Náhodou – a snad také proto, že jako šlechtic nemusel na lodi vykonávat nejtěžší práce – přečkal celou výpravu ve zdraví a byl jedním z osmnácti mužů, kteří celou cestu kolem světa dokončili. Po návratu se na nějaký čas stáhl do ústraní, později se stal velitelem v Norsii, kde byl v boji s Turky raněn.", "section_level": 1}, {"title": "Zpráva o první cestě kolem světa.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okolnosti vzniku.", "content": "Pigafetta si během plavby dělal poznámky a na žádost svého přítele, maltézského rytíře Philipa Villerse d’Isle-Adam, o ní v roce 1524 napsal podrobnou Zprávu. Tento text se nedochoval, zachována však byla jeho stručnější verze z téhož roku, kterou Pigafetta připravil pro Luisu Savojskou. I tato byla dlouho považována za ztracenou, ale na konci 18. století byla nalezena v milánské knihovně a vzápětí vydána italsky a francouzsky. Nebýt této zprávy, víme o průběhu výpravy jen velmi málo, zachován je pouze list Juana Sebastiána del Cano – kapitána Victorie po Magalhãesově smrti, a také rozsáhlý dopis Maxmiliána Transylvánského (Sedmihradského), sekretáře ve službách španělského krále. Avšak dochovaná verze Pigafettovy Zprávy je nejpodrobnější a nejpůsobivější pramen o této plavbě. Po dokončení výpravy byla Magalhãesova památka pošpiněna del Canem a ostatními přeživšími muži, byl označen za zrádce španělské koruny a dezertéra. Pigafetta byl Magalhãesovým velkým obdivovatelem, a proto smyslem jeho Zprávy bylo podat o událostech objektivní svědectví a očistit památku statečného muže.", "section_level": 2}, {"title": "Obsah Zprávy.", "content": "Kromě popisu cesty si Pigafetta podrobně všímá také navštívených zemí, zvyků a kultury domorodců i pozorované fauny a flóry. Naopak velmi malou pozornost věnuje Pigafetta náladě na lodi a vzrůstajícímu napětí mezi kapitánem a jeho posádkou. Přestože jsou jeho záznamy velmi stručné, zkreslené a neodborné, jsou cenným svědectvím a první zprávou o dosud zcela neznámých končinách. K domorodcům si na rozdíl od pozdějších conquistadorů udržuje celkem křesťanský postoj a snaží se je co nejvíce pochopit, popisuje jejich oblečení, vzhled, rodinné vztahy, víru. Několik řádek také vždy věnuje některým základním slovům v jejich jazycích. Jeho citát: \"\"Antarktický pól není tak hvězdnatý jako arktický. Je vidět hodně hvězd malých, dohromady spojených, jež vytvářejí jakési dvě mlhoviny, jednu od druhé maličko oddělené a ztemnělé, uprostřed nichž jsou dvě velikánské hvězdy, ne už tak jasné, a trochu se také pohybují,\"\" je pravděpodobně prvním pokusem o popis oblohy jižní polokoule. Už při této první cestě kolem světa si Pigafetta povšiml skutečnosti, že se obeplutím Země získá jeden den, a také si tuto skutečnost správně vysvětlil: \"Když se pluje na západ a vrací se na stejné místo, tak jako to slunce činí, čtyřiadvacet hodin se získá, jak je zřejmo.\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Antonio Pigafetta (1491, Vicenza – asi 1534, Benátky) byl italský dobrodruh a mořeplavec, který se jako kronikář zúčastnil první cesty kolem světa, kterou ve španělských službách vedl Portugalec Fernão de Magalhães.", "tgt_summary": "Antonio Pigafetta (; c. 1491 – c. 1531) was a Venetian scholar and explorer. He joined the expedition to the Spice Islands led by explorer Ferdinand Magellan under the flag of King Charles I of Spain and, after Magellan's death in the Philippines, the subsequent voyage around the world. During the expedition, he served as Magellan's assistant and kept an accurate journal which later assisted him in translating the Cebuano language. It is the first recorded document concerning the language. ", "id": 504771} {"src_title": "Willendorfská venuše", "tgt_title": "Venus of Willendorf", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Soška vyrobená z vápence je 11 cm vysoká. Představuje nahou, symetricky provedenou ženskou postavu s hlavou skloněnou k hrudi. Hlava je velká, opatřená účesem nebo pokrývkou znázorněnou šikmými krátkými žebry uspořádanými v horizontálních obvodových koncentrických řadách, obličej není znázorněn. Ruce jsou tenké a jsou položeny na velkých těžkých prsech, prsty pravé ruky jsou naznačeny zářezy, na levé chybějí. Boky jsou silné, břicho silně vystupuje, pod ním je dobře patrná vulva, hýždě jsou výrazné. Hruď, břicho a ramena jsou modelovány hlubokými rýhami, pupek je tvořen přirozeným otvorem v kameni, který pokračuje na jeho zadní stranu. Stehna jsou přirozeně formovaná, ale krátká, chodidla chybějí. Pohlaví je detailně znázorněno. Figurka představuje silně obézní ženu středního věku. Provedení je realistické, zbytky červeného barviva nasvědčují tomu, že jím byla původně pokryta celá plastika. Přesný výrobní postup není znám, viditelné pracovní stopy však nasvědčují tomu, že přinejmenším při konečné úpravě bylo použito rydlo; takové nástroje byly nalezeny ve vrstvách 8 a 9, na rozhraní kterých byla nalezena i plastika.", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "Vápenec, z něhož byla venuše vyrobena, je tzv. oolit a je podobný surovině z brněnské Stránské skály; z Moravy pochází i část pazourku, jenž byl ve Willendorfu nalezen. Venuše je jediný artefakt z tohoto materiálu nalezený na lokalitě; místo jeho původu není jisté.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologické pozadí.", "content": "Sošku objevil rakouský archeolog Josef Szombathy 7. srpna roku 1908 u Willendorfu (obec Aggsbach, ve Wachau) poblíž Dunaje při zemní pracích na stavbě železnice, které narušily paleolitické naleziště; nálezový kontext ji řadí ke kultuře gravettienu období mladšího paleolitu, cca 22-20 000 př. n. l. Na lokalitě byly nalezeny ještě další dvě ženské plastiky, nazvané \"Venuše II\" a \"Venuše III\". Podobné ženské idoly z vápence, mastku nebo mamutoviny byly nalezeny až ve vzdálenosti 3000 km na Sibiři, v hojném počtu kolem 200 exemplářů. Srovnatelné nálezy z bližšího okolí jsou moravská Věstonická venuše a venuše ze slovenských Moravan nad Váhom.", "section_level": 1}, {"title": "Výstava.", "content": "Originál jako takový se vystavuje jen zřídka, v muzeu byla dlouho k vidění pouze dokonalá kopie. Veřejnosti byl originál poprvé předveden u příležitosti výstavy v roce 1998 v zámku Schönbrunn. U příležitosti stého výročí nálezu v roce 2008 (třebaže dva měsíce předem) byla venuše vystavena v \"Landesmuseum Niederösterreich (Zemském muzeu Dolního Rakouska)\" v Sankt Pölten a v den nálezu i přímo na místě ve Willendorfu. Následně byla venuše opět uložena do trezorové vitriny, speciálně zřízené při poslední přestavbě Přírodovědeckého muzea.", "section_level": 1}], "src_summary": "Willendorfská venuše je ženská plastika, venuše z období mladšího paleolitu (kultura gravettien, 22/20 000 př. n. l.). Byla nalezena roku 1908 u Aggsbachu – jde o nejznámější archeologický nález na území Rakouska. Je součástí sbírek Prehistorického oddělení vídeňského Přírodovědného muzea (\"Naturhistorisches Museum Wien\"), kde patří k nejatraktivnějším exponátům.", "tgt_summary": "The Venus of Willendorf is an Venus figurine estimated to have been made 30,000 BCE. It was found on August 7, 1908, by a workman named Johann Veran or Josef Veram during excavations conducted by archaeologists Josef Szombathy, Hugo Obermaier, and Josef Bayer at a paleolithic site near Willendorf, a village in Lower Austria near the town of Krems. It is carved from an oolitic limestone that is not local to the area, and tinted with red ochre. The figurine is now in the Naturhistorisches Museum in Vienna, Austria.", "id": 590561} {"src_title": "Artaxerxés I.", "tgt_title": "Artaxerxes I of Persia", "src_document": [{"title": "Počátky.", "content": "Na trůn se Artaxerxés dostal po zavraždění Xerxa I. velitelem gardy Artabanem a následném odstranění prince Dareia, nejstaršího královského syna. Artabanos, který jevil snahu sám se stát králem, byl novým panovníkem usmrcen.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Již krátce po změně vlády propuklo roku 463 př. n. l. povstání v Baktrii a brzy na to i v Egyptě, kde ho vedl princ Inaros. Do posledně jmenovaného konfliktu se čile vměšoval Athénský námořní spolek v čele s Kimónem, který v této době dosáhl vrcholu své moci. Egyptští vzbouřenci byli zpočátku úspěšní (porazili perského místodržitele v oblasti a oblehli Memfidu), ale nakonec si Artaxerxův vojevůdce Megabyzos odbojnou provincii roku 454 př. n. l. opět podrobil. Přitom utrpěla značné ztráty athénská expediční flotila (snad až 50 lodí). V příštích letech následovaly další boje s Řeky, vedené se střídavým štěstím, až byl podle antických pramenů v letech 449/448 př. n. l. uzavřen tzv. Kalliův mír (jeho historicita je ovšem sporná). Artaxerxés údajně uznal nezávislost maloasijských řeckých obcí, zatímco Řekové akceptovali perské panství v Egyptě a na Kypru. Po vypuknutí peloponéské války mezi Spartou a Athénami usilovaly obě strany o podporu Peršanů, tomu však zabránila králova smrt. Za Artaxerxa pokračovala výstavba palácového komplexu v Persepoli, třebaže ne takovým tempem jako za předchozích vladařů. Hrobku si dal král patrně zřídit v Nakš-e Rustamu, nápisově to ale doložit nelze. Artaxerxés I. po sobě zanechal legitimního syna Xerxa a velké množství levobočků, z nichž dva – Sogdianos a Óchos – dosedli později na perský trůn. Pokud jde o osobní vlastnosti, byl král poměrně velkorysý, poskytl např. azyl Themistoklovi, vítězi od Salamíny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Artaxerxés I. Makrocheir (řecky, staropersky \"Artachšaçá\" –, novopersky \"Ardašír\" []) byl perský velkokrál z rodu Achaimenovců vládnoucí v letech 465–424 př. n. l. Jeho otcem byl král Xerxés I., jeden z hlavních aktérů řecko-perských válek, dědem Dareios I., syn knížete Hystaspa. Artaxerxův přídomek \"Μακρόχειρ\", užívaný v řeckých pramenech, znamená „Dlouhoruký“. Jsou o něm zmínky v biblických knihách Ezdráše a Nehemjáše, v hebrejském textu אַרְתַּחְשַׁסְתְּא, \"Artachšaste\".", "tgt_summary": "Artaxerxes I (,, \"whose rule (\"xšaça\" < \"*xšaθram\") is through \"arta\" (\"truth\"); ; ) was the sixth King of Kings of the Achaemenid Empire, from 465-424 BC. He was the third son of Xerxes I. ", "id": 1676128} {"src_title": "Napoleon II.", "tgt_title": "Napoleon II", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Napoleon František prožil první část života jako vytoužený korunní princ francouzského císaře, tu druhou pak jako obtížný vnuk císaře rakouského.", "section_level": 1}, {"title": "Rodiče.", "content": "Když se Napoleon I. stal francouzským císařem, byl na vrcholu své slávy. Dobře si však uvědomoval, že potřebuje dědice, kterého mu jeho manželka císařovna Josefína, ač z prvního manželství děti měla, porodit už nemůže. Z toho důvodu bylo nutné připravit císařův rozvod a francouzští agenti se začali poohlížet po vhodné nevěstě, která by císaři nejen porodila syna, ale také přinesla jeho domu vznešený původ. Poté, co ztroskotaly námluvy s ruskou velkokněžnou, byla navržena arcivévodkyně Marie Luisa z císařského rodu habsbursko-lotrinského, dcera rakouského císaře Františka I. Rakouská vojska už několikrát podlehla Napoleonově \"Grande Armée\", proto se rakouský císař, podporovaný kancléřem Metternichem, považovaným za původce připravovaného sňatku, rozhodl svou dceru za Korsičana provdat. Sňatek Marie Luisy a Napoleona I. se uskutečnil 1. dubna 1810 v Louvru.", "section_level": 2}, {"title": "Malý římský král.", "content": "Porodní bolesti zastihly Marii Luisu při procházce s manželem v zahradách Tuilerií, večer 19. března 1811. Ihned se dostavilo 22 slavnostně oblečených šlechticů atd. (např. strýc Marie Luisy arcivévoda Ludvík), kteří čekali na narození dítěte v předpokoji a posléze měli potvrdit, že dítě nebylo podvrženo. Porod byl komplikovaný, protože dítě leželo v děloze napříč a matka sužovaná bolestmi se obávala, že bude obětována za dítě. Nakonec přišel 20. března 1811 krátce po deváté hodině na svět porodnickými kleštěmi chlapec, který nejevil známky života. Naštěstí začalo dítě po pár minutách v náručí doktora Corvisarta křičet. Na počest narození syna a následníka trůnu byla vypáleno 101 dělových salv. Ještě téhož večera byl chlapec pokřtěn na Napoleona Františka Karla Josefa. Slavnostní křest se konal o šest týdnů později. Otec udělil při narození malému Napoleonovi titul \"král římský\" a císař František Řád svatého Štěpána.", "section_level": 2}, {"title": "Na císařském dvoře.", "content": "Po porážce Napoleona I. a po jeho internaci na ostrově Elba se Marie Luisa podrobila žádosti svého otce Františka I. a svého manžela na Elbu nenásledovala. V květnu 1814 přijela i se synem do Vídně. Rozhodnutím Vídeňského kongresu se Marie Luisa stala vévodkyní italských států Parmy, Piacenzy a Guastally, kam odcestovala a svého čtyřletého syna nechala ve Vídni, aby se o něj staral jeho děd František I. Pod dohledem knížete Metternicha se z něj měl stát správný Rakušan. Jeho matka se znovu vdala, měla další děti a se synem se stýkala zřídka. Napoleonovi II. nebylo dovoleno, aby za matkou jezdil, i když by mu pobyt na jihu dělal dobře – od dětství měl plicní problémy. Napoleon II. umřel 22. července 1832 ve věku 21 let na tuberkulózu. Na Vídeňském kongresu se evropské velmoci usnesly, že Napoleon II. nesmí užívat titul král římský a ani titul princ z Parmy. V roce 1816 bylo po intervenci jeho matky vytvořeno Zákupské vévodství, aby Napoleon II., mohl užívat titul vévoda zákupský. Zákupské vévodství bylo pro něj vytvořeno z panství Zákupy a zaniklo jeho smrtí roku 1832. V roce 1847 formálně převzal panství zpátky císař Ferdinand I. (jako český král Ferdinand V., zvaný Dobrotivý), který ho používal jako letní sídlo. Napoleon II se během svého krátkého života do Zákup nikdy nepodíval. Na jeho památku byl po něm pojmenován na tamním náměstí před rokem 1939 postavený velký hotel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Napoleon František Josef Karel Bonaparte ( \"Napoléon-François-Joseph-Charles Bonaparte\", 20. březen 1811 Paříž – 22. červenec 1832 Vídeň) byl jediný legitimní syn francouzského císaře Napoleona I., který se měl stát jeho nástupcem jako Napoleon II. Při narození dostal titul římský král (\"roi de Rome\"), po otcově abdikaci byl pak nazýván princem z Parmy (1814–17). Zemřel ve Vídni jako vévoda zákupský (od roku 1818) na tuberkulózu hrtanu. Roku 1940 nechal Adolf Hitler přemístit sarkofág s jeho tělem do pařížské Invalidovny a pohřbít vedle jeho otce Napoleona I. Hitler si chtěl tímto činem získat sympatie Francouzů. Napoleon II. měl v Čechách přezdívku Orlík (francouzsky: l’Aiglon = syn orla), kterou však získal posmrtně.", "tgt_summary": "Napoléon François Joseph Charles Bonaparte (20 March 181122 July 1832), Prince Imperial,, known in the Austrian court as Franz from 1814 onward, Duke of Reichstadt from 1818, was the son of Napoleon I, Emperor of the French, and his second wife, Archduchess Marie Louise of Austria. ", "id": 2315094} {"src_title": "James Clark Ross", "tgt_title": "James Clark Ross", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "James Clark Ross se narodil 15. dubna 1800 v Londýně jako třetí syn skotského obchodníka George Rosse a jeho ženy Christiny Clark. Od dětství měl velmi blízko k námořnictvu i severským oblastem, neboť jeho strýcem byl známý polárník John Ross (1777–1856). Právě pod jeho vlivem již v roce 1812, krátce před svými dvanáctými narozeninami vstoupil do Britského královského námořnictva. Kariéru začal pod vedením strýce na lodi HMS Briseis, se kterou se plavili celých šest let. Poté oba krátce sloužili na lodi HMS Actaeon v Baltském moři, Bílém moři i na kanálu La Manche a později na lodi HMS Driver na západním pobřeží Skotska. Jeho strýc John se zasloužil také o to, že James velmi rychle povyšoval.", "section_level": 1}, {"title": "Výpravy do Arktidy.", "content": "V letech 1818–1833 se James Clark Ross zúčastnil mnoha výprav do Arktidy, jejichž cílem bylo zejména nalezení Severozápadního průjezdu mezi Baffinovým zálivem a Beringovým průlivem. Ačkoliv výpravy nebyly v tomto ohledu úspěšné, podařilo se jim velmi podrobně prozkoumat rozsáhlé části pobřeží Severní Ameriky. James strávil v Arktidě téměř beze zbytku 15 let a získal více zkušeností než jakýkoli jeho současník. Při expedicích prokázal velký zájem o polární oblasti a věnoval se vědeckým výzkumům. Zejména se zajímal o geomagnetismus.", "section_level": 1}, {"title": "První výprava (1818).", "content": "John Ross byl 11. prosince 1817 i se svým synovcem přizván k účasti v expedici, jejímž cílem bylo proplutí Severozápadního průjezdu. Výprava, která byla na moři od dubna do poloviny listopadu roku 1818, měla k dispozici dvě lodě: HMS Isabella a HMS Alexander. John Ross velel na Isabelle, zatímco jeho zástupce William Edward Parry (1790–1855) vedl loď Alexander. Admiralita nebyla spokojena s výsledky expedice a vyslala Williama Parryho, aby předložené zprávy znovu ověřil. Parry si Johna Rosse vybral jako svého zástupce pro tuto i tři následné expedice a všech výprav se zúčastnil i James Ross.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá výprava (1819–1820).", "content": "Expedice vyplula s loděmi HMS Hecla a HMS Griper v květnu roku 1819. Cestu Severozápadním průjezdem se nepodařilo nalézt, ale přesto se jednalo o nejúspěšnější expedici své doby, která zdokumentovala přes 1000 km severoamerického pobřeží. Výprava musela přezimovat na Melvillově ostrově a do Británie se vrátila počátkem listopadu roku 1820.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí výprava (1821–1823).", "content": "V květnu roku 1821 vyplula na lodích HMS Hecla a HMS Fury k Arktidě další výprava, které velel William Parry. V zálivu Boothia lodě na dva roky zamrzly v ledu: první zimu na Winter Island a podruhé u ostrova Igloolik. Do Británie tak dopluli až na podzim roku 1823. James Ross studoval jako na předchozích výpravách místní flóru i faunu a naučil se od Eskymáků využívat saně. 26. prosince 1822 byl povýšen na poručíka a po návratu do vlasti byl za svou aktivitu v přírodovědném bádání oceněn přijetím do Londýnské Linného společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Čtvrtá výprava (1824–1825).", "content": "Třetí Parryho výprava vyplula v roce 1824 se stejnými loděmi HMS Hecla a HMS Fury. James Clark Ross se na palubě lodi Fury kromě přírodovědných výzkumů věnoval také magnetometrickým měřením a oceánografickým studiím. Tentokrát však byla expedice jen málo úspěšná a v obtížných podmínkách postupovala na západ velmi pomalu. Cesta skončila katastrofou, když 1. srpna 1825 loď Fury ztroskotala u ostrova Somerset. William Parry se pak rozhodl více neriskovat a raději se vrátit zpět. Místo ztroskotání pojmenoval \"pláž Fury\" a nepotřebné potraviny i jiné zásoby ponechal na místě pro příští expedice. Do Británie doplul 12. října 1825.", "section_level": 2}, {"title": "Pátá výprava (1827–1828).", "content": "Čtvrtá expedice Williama Parryho nevedla k Severní Americe, ale pokusila se dosáhnout severního pólu. James Ross přitom zastával post druhého velitele a Parryho zástupce. Výprava vyrazila 4. března 1827 na lodi HMS Hecla ze Špicberků za legendárním otevřeným polárním mořem. 21. června byly z lodě vyloženy čluny a ukotveny na saně. 26. července se však všichni museli zhruba po 160 kilometrech obrátit na zpáteční cestu, když dosáhli úrovně 82°45 ́ s. š. K návratu je přimělo nejen špatné počasí, ale také fakt, že téměř nebylo možné plně naložené čluny utáhnout. Led se pod nimi navíc poměrně rychle pohyboval směrem k jihu, takže zkracoval ušlou vzdálenost téměř na polovinu. James Ross byl 8. listopadu 1827 povýšen na velitele, ale po návratu z výpravy zůstal v záloze, mimo službu.", "section_level": 2}, {"title": "Šestá výprava (1829–1833).", "content": "V letech 1829–1833 zorganizoval John Ross další výpravu k Severozápadnímu průjezdu, financovanou tentokrát ze soukromých zdrojů bohatého podnikatele Felixe Boothe. William Parry se této výpravy již neúčastnil, zástupcem Johna Rosse byl jeho synovec James Ross. Expedice měla k dispozici opět dvě plavidla: kolesový parník \"Victory\" doprovázený menší zásobovací lodí \"Kruzenstern.\" Ze Skotska vypluli 13. června 1829. Po zastávce na západním pobřeží Grónska pokračovala expedice dál směrem na západ až k zálivu Prince Regent. Koncem září však zůstali uvězněni v ledu v místě nazvaném \"Felix Harbour\". Vyprostit se jim nepodařilo ani následující léto v roce 1830 a dokázali doplout jen o několik kilometrů severněji, na kotviště pojmenované \"Sheriff Harbour\". Také v létě 1831 se jim povedl pouze nepatrný posun a nový přístav nazvali \"Victory Harbour\". Během této doby podnikal James Ross saňové průzkumné cesty po blízkém i vzdálenějším okolí a podrobně je zmapoval. Popsal také zvyky místních Inuitů a naučil se od nich mimo jiné stravou předcházet kurdějím. 31. května – 1. června 1831 se Jamesovi podařilo na jedné z cest nalézt severní magnetický pól na pobřeží poloostrova Boothia. Během další zimy na přelomu let 1831–1832 se John Ross rozhodl opustit loď, naložit potřebné věci na čluny, upevněné na saních a odejít pěšky k pláži Fury. Ještě zimu 1833 však museli kvůli nepřízni počasí strávit v zálivu Prince Regent. V přežití jim stále pomáhaly zásoby ze ztroskotané lodi Fury. 14. srpna 1833 se konečně ledové sevření moře uvolnilo a expedice se vydala na zpáteční cestu. 26. srpna 1833 jim připlula do Baffinova zálivu na pomoc velrybářská loď HMS Isabella. Po návratu do Británie oba velitele přijal král Vilém IV. a po celé zemi se jim dostalo ocenění. Expedice byla první, které se povedlo úspěšně přežít v Arktidě tak dlouhé období, přičemž ztratili pouze tři muže. Největším úspěchem však byl objev magnetického pólu. James Clark Ross byl i z toho důvodu 28. října 1834 povýšen na kapitána. V letech 1835–1838 James Ross pracoval na prvním systematickém magnetickém průzkumu britských ostrovů. Práci přerušil jen v období od ledna do září roku 1836, kdy se vydal na lodi HMS Cove zachránit 11 zamrzlých velrybářských lodí v Davisově průlivu. Než se k nim však obtížnou cestou probil, všem kromě jedné se již podařilo odplout. Ani poslední loď již nenašel, protože pravděpodobně ztroskotala.", "section_level": 2}, {"title": "Výprava do Antarktidy.", "content": "Když koncem 30. let 19. století organizovala londýnská Královská společnost expedici, která měla studovat zemský magnetismus a lokalizovat jižní magnetický pól, nenalezla do jejího čela vhodnější a způsobilejší osobu, než byl právě kapitán James Clark Ross. Výprava byla pravým opakem Wilkesovy expedice. Měla velkou podporu vlády, a to jak ideovou, tak finanční. James Ross měl k dispozici výborné důstojníky, spolehlivá plavidla i přístroje. Lodě HMS Erebus (372 tun) a HMS Terror (340 tun) byly těžké, původně válečné lodě, speciálně vyztužené pro plavbu mezi ledem. Díky předchozím zkušenostem z Arktidy byla výprava dobře zásobena potravinami včetně stravy proti kurdějím a také posádka byla kvalitně ošacena i vybavena. Lodě vypluly z Anglie 19. září 1839. Na Erebu velel sám Ross, zatímco Terror vedl jeho dobrý přítel Francis Crozier. Výprava měla nejprve za úkol zřídit magnetometrické pozorovatelny na ostrově sv. Heleny a na Mysu Dobré naděje. Během května až července roku 1840 James Ross podrobně prozkoumal Kergueleny, přičemž zde prováděl magnetometrická, astronomická i oceánografická měření. Ve dnech 15.–16. srpna 1840 zakotvil v Hobartu na Tasmánii, aby zde přezimoval a dokončil poslední přípravy před cestou k Antarktidě. Také zde byla zřízena magnetometrická pozorovatelna. Od místního guvernéra a zkušeného polárníka Johna Franklina získal cenné informace. V novinách se však také dočetl o úspěšných antarktických výpravách, které vedli Jules Dumont d'Urville a Charles Wilkes. S Wilkesem se dokonce setkal osobně a obdržel od něj výsledky jeho mapování antarktického pobřeží. Protože James nechtěl plout ve stopách svých zahraničních kolegů, vydal se východněji, až ke 170° východní délky, a teprve pak zamířil k jihu. Z Hobartu vyplul 12. listopadu 1840. Dne 5. ledna 1841 lodě zastavil plující led. Zkušený Ross se rozhodl vplout mezi kry. Po téměř 200 km opatrného manévrování dosáhl 9. ledna 1841 opět volného moře. Dne 11. ledna však zcela neočekávaně objevil pevninu, která mu zabránila v další cestě za jižním magnetickým pólem. Ten se přitom nalézal již nedaleko. Dne 12. ledna přistáli členové expedice na blízkém Possession Island a novou pevninu zabrali jménem královny Viktorie pro Británii. Pojmenovali ji jednoduše Viktoriina země. Výprava pak pokračovala dál podél pobřeží a snažila se nalézt cestu k jihu. Dne 27. ledna objevili dva vysoké sopečné kužele. Činná sopka, nad níž se právě válely chuchvalce dýmu, byla nazvána Erebus. Vedle stojící vrchol vyhaslého vulkánu dostal jméno Terror. 28. ledna další cestě zamezila velká ledová bariéra, tyčící se do výše až 90 metrů nad mořskou hladinu. Později byla pojmenovaná jako Rossův ledový šelf. Expedice plula celkem asi 450 km podél jejího okraje ve snaze nalézt průjezd, avšak ledová stěna byla bez konce. James Ross dosáhl rekordní úrovně 78°4 ́ jižní šířky, ale poté se rozhodl k návratu do Hobartu, neboť počasí se s blížící se zimou horšilo. Dne 23. listopadu 1841 vyplul James Clark Ross znovu k jihu s nadějí, že ledovcovou bariéru lépe prozkoumá a nalezne průliv, kterým by mohl proniknout do blízkosti jižního magnetického pólu. Ani tentokrát však nebyl úspěšný a konec ledové stěny nenalezl. Dne 23. února dosáhl nového rekordu 78°10 ́ jižní šířky, ale kvůli špatnému počasí a blížící se zimě se obrátil na zpáteční cestu. Během ní jej stíhala zloba živlů. Vichřice si s loďmi pohrávala a 13. ledna je rozbouřené moře vrhlo na skupinu ledovců. Ve snaze vyhnout se srážce narazily obě lodi při manévrování do sebe, Terror přistál na Erebu a téměř jej rozdrtil. Jen zázrakem unikly lodě zkáze a posádka utopení. Po mnoha útrapách, kdy z obou plavidel zůstaly prakticky jen vraky, dorazili 6. dubna na Falklandské ostrovy, kde pět měsíců přezimovali. Potřetí se o průnik k jihu pokusili v roce 1842, tentokrát ve stopách Jamese Weddella. Z Falkland vypluli 17. prosince 1842, setkal se však se zamrzlým mořem, stejně jako všichni ostatní (kromě Weddella). Dosáhli pouhých 73°30 ́ jižní šířky a poté odpluli do Anglie. Dne 4. září 1843 zakotvili ve Folkestone. Magnetický jižní pól James Clark Ross nenalezl.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr života.", "content": "Po návratu do vlasti byl James Clark Ross pasován na rytíře a hned 18. října 1843 se také oženil s Ann Coulman (cca 1817–1854). V roce 1845 se přestěhovali do Aston Abbots u Aylesbury (hrabství Buckinghamshire), kde vychovávali čtyři děti. Annin otec si prý před svatbou kladl podmínku, že James ukončí své polární výpravy. Tuto podmínku Ross dodržel s jedinou výjimkou, když (se svolením své ženy) v době od 12. května 1848 do 26. listopadu 1849 na lodích HMS Enterprise a HMS Investigator neúspěšně pátral po zmizelé výpravě Johna Franklina. V roce 1842 byl James Ross za svou činnost odměněn zlatými medailemi Londýnské i Pařížské geografické společnosti. V roce 1847 vydal zajímavé vylíčení svých zážitků a zkušeností v knize \"Objevné a výzkumné cesty v jižních a antarktických mořích\" (A Voyage of Discovery and Research in the Southern and Antarctic Regions). O rok později byl přijat do Královské společnosti a v roce 1856 získal hodnost kontradmirála. James Clark Ross zemřel 3. dubna 1862 a byl pohřben i se svou ženou v Aston Abbots. Poblíž jeho sídla je dnes jezero se dvěma ostrůvky, pojmenovanými \"Erebus\" a \"Terror\". Až do své smrti James Ross pochyboval o tom, že jednotlivé objevené části antarktické pevniny jsou součástí celistvého kontinentu. Bellingshausenovy, d’Urvillovy i vlastní objevy považoval vždy jen za velké ostrovy. Byl natolik silnou vědeckou autoritou, že mnozí zeměpisci ještě dlouho zakreslovali kolem jižního pólu jen ostrovy a neodvažovali se jednotlivé objevené úseky spojit v jeden celek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sir James Clark Ross (15. dubna 1800 Londýn – 3. dubna 1862 Aylesbury, Spojené království) byl britský námořní důstojník a polárník, který prozkoumal velkou část Arktidy i Antarktidy.", "tgt_summary": "Sir James Clark Ross (15 April 1800 – 3 April 1862) was a British Royal Navy officer and polar explorer known for his explorations of the Arctic, participating in two expeditions led by his uncle Sir John Ross, and four led by Sir William Parry, and, in particular, for his own Antarctic expedition from 1839 to 1843.", "id": 46768} {"src_title": "Ferdinand de Lesseps", "tgt_title": "Ferdinand de Lesseps", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Předkové Ferdinanda de Lessepse od poloviny 18. století působili v diplomatických službách. Jeho otec Mathieu de Lesseps pracoval jako vyslanec v mnoha zemích, matka byla Španělka. Jeho teta, hraběnka de Montijo, byla matkou císařovny Evženie. Ferdinand se narodil ve Versailles, ale první léta prožil v Itálii, kde byl otec jako diplomat ve službách Napoleona I. Později studoval v Paříži obchodní právo, ale raději se věnoval jízdě na koni. Stal se vynikajícím jezdcem, což se mu hodilo při jeho aktivitách v severní Africe. Ferdinand de Lesseps byl v roce 1825 jmenován konzulem v Lisabonu, v roce 1827 v Tunisu a od roku 1832 byl konzulem v Alexandrii. Za svého pobytu se spřátelil se synem tamního místokrále, princem Saidem. Od roku 1840 vykonával diplomatickou službu ve Španělsku. Jeho kariéra skončila v roce 1849 během diplomatické mise v Itálii, když nesouhlasil se změnou francouzské zahraniční politiky a byl obviněn ze spolupráce s nepřítelem. Uchýlil se s rodinou na svůj zámeček ve Francii.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Ferdinand de Lesseps měl 17 dětí se dvěma manželkami, poslední dítě měl ve věku 78 let. S první ženou Agathe Dellamale (1819–1853), měl pět synů. V roce 1853 jej postihla tragédie v osobním životě, když manželka a jeden syn zemřeli krátce po sobě na záškrt. V šedesáti čtyřech letech se znovu oženil. Louise-Hélène Autard de Bragard (1848-1909) pocházela z ostrova Mauricius a v době sňatku jí bylo 21 let. Za šestnáct let trvání manželství se jim narodilo 12 dětí, šest chlapců a šest děvčat.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba průplavů.", "content": "V roce 1854 založil Všeobecnou společnost pro Suezský námořní průplav. Rakouskému odborníkovi Aloisi Negrellimu zadal vypracování projektu. V roce 1856 se stal konzulem v Káhiře a získal koncesi na stavbu průplavu od svého přítele Saída Paši, který se stal místokrálem Egypta. Lesseps přilákal řadu investorů z celého světa a shromáždil značné finanční prostředky. Stavbu podpořili také císař Napoleon III a císařovna Evženie. Kanál byl otevřen po 11 letech stavby, kterou provázely mnohé potíže, v roce 1869. Stal se z něj „slavný a bohatý“ muž. Byl jmenován členem francouzské Akademie, stal se předsedou pařížské Geografické společnosti. Mohl se uchýlit do ústraní, a užívat si stáří. Opak byl pravdou. Ve věku 75 letech zahájil projekt spojení Tichého a Atlantského oceánu v Panamě. V roce 1880 začala stavba Panamského průplavu podle Lessepsových plánů na úrovni mořské hladiny. Obrovské potíže znemožňovaly výstavbu podle původní koncepce. Šlo zejména o velké sesuvy půdy po tropických deštích a epidemii malárie (způsobené komáry), na kterou umíralo mnoho dělníků. O devět let později, v roce 1889 skončil francouzský projekt v Panamě nezdarem a finančním krachem. Lesseps byl postaven před soud a odsouzen za zpronevěriu na pět let do vězení. Vzhledem k vysokému věku nemusel trest nastoupit. Průplav dokončili až později Američané, kteří zvolili variantu se zdymadly. Lesseps zemřel v roce 1894 na svém zámečku La Chesnaye, v Guilly. Jeho tělo bylo převezeno vlakem do Paříže, kde byl pohřben v rodinné hrobce na hřbitově Père-Lachaise.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand Marie Vicomt de Lesseps (19. listopad 1805 – 7. prosinec 1894) byl francouzský diplomat a podnikatel. Proslavil se vybudováním suezského průplavu.", "tgt_summary": "Johannes Trithemius (; 1 February 1462 – 13 December 1516), born Johann Heidenberg, was a German Benedictine abbot and a polymath who was active in the German Renaissance as a lexicographer, chronicler, cryptographer, and occultist. He had considerable influence on the development of early modern and modern occultism. His students included Heinrich Cornelius Agrippa and Paracelsus.", "id": 1220579} {"src_title": "Letecká akrobacie", "tgt_title": "Aerobatics", "src_document": [{"title": "Letecká akrobacie v Československu.", "content": "Letecká akrobacie má v naší republice dlouhou a slavnou tradici. Její počátky spadají do období první republiky - v této době byla letecká akrobacie spojována především s uměním vojenských pilotů. V roce 1936 byla letecká akrobacie zařazena na program Olympijských her v Berlíně a náš reprezentant František Novák zde vybojoval stříbrnou medaili. Další rozmach zaznamenala letecká akrobacie v poválečném období, kdy dostala pevná pravidla a stala se z ní skutečná sportovní disciplína. Půl století poté, kdy Francouz Pégoud, podle některých pramenů ale zároveň i Rus Nestěrov, uvedli a jako první také vybrali přemet a vývrtku, se koná historicky první mistrovství světa - v roce 1960 v Bratislavě. Tehdy stanul na stupni nejvyšším československý pilot Ladislav Bezák, druhý byl Jiří Bláha a třetí František Skácelík. I v dalších letech dosahovali naši piloti výborných umístění. V roce 1978 se Mistrovství světa konalo na letišti Hosín u Českých Budějovic - absolutním mistrem světa se stal Ivan Tuček. V letech 1983 až 1986, v této zlaté éře naší letecké akrobacie, získal Petr Jirmus dvakrát titul absolutního mistra světa a dvakrát absolutního mistra Evropy. Od roku 1960 až do roku 1994 získali naši piloti 18 medailí a 4x dokonce titul absolutního mistra světa.", "section_level": 1}, {"title": "Změna pravidel.", "content": "V roce 1994 dochází k zásadní změně pravidel. Akrobatické speciály redukují svoji hmotnost a nabývají ladnějších tvarů. Stále častěji se stává, že v jedné soutěži vedle sebe stojí naprosto neporovnatelné stroje. A proto, abychom srovnávali výkony pilotů a nikoli jen leteckých konstruktérů, je akrobacie rozdělena. Vzniká prestižní a finančně nejnáročnější kategorie letadel bez omezení výkonu Unlimited a nižší - a tudíž i levnější kategorie Advanced, ve které mohou létat jen stroje splňující předem stanovené limity.", "section_level": 1}, {"title": "Kvalifikace pro provádění letecké akrobacie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Motorové letouny.", "content": "Aby mohl pilot samostatně provádět základní prvky akrobacie, je třeba absolvovat výcvik tzv. vyšší pilotáže a získat kvalifikaci ACR. Vstupní podmínkou do výcviku je minimální nálet po získání pilotního průkazu alespoň 40 hodin ve funkci velitele letadla. Výcvik trvá minimálně 5 hodin a jde skutečně o základní trénink, po kterém je možné soutěžit maximálně v kategorii Sportsman.", "section_level": 2}, {"title": "Větroně.", "content": "Pro získání kvalifikace ACR opravňující k samostatnému létání akrobacie je třeba absolvovat, stejně jako v případě motorového létání, výcvik vyšší pilotáže. Vstupním požadavkem v případě větroňů je minimálně 120 startů po vydání průkazu, a to v pozici vedoucího letu PIC. Požadavky jsou tedy de facto nelogicky tvrdší než v případě motorového létání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Letecká akrobacie je druh sportovní disciplíny, při níž akrobatický pilot s akrobatickým letadlem provádí předem stanovené obraty za účelem dosažení co nejvyššího počtu bodů za přesnost jejich provedení.", "tgt_summary": "Aerobatics (a portmanteau of \"aerial-acrobatics\") is the practice of flying maneuvers involving aircraft attitudes that are not used in normal flight. Aerobatics are performed in airplanes and gliders for training, recreation, entertainment, and sport. Additionally, some helicopters, such as the MBB Bo 105, are capable of limited aerobatic maneuvers. An example of a fully aerobatic helicopter, capable of performing loops and rolls, is the Westland Lynx. ", "id": 363388} {"src_title": "Clostridium", "tgt_title": "Clostridium", "src_document": [{"title": "Morfologie.", "content": "Bakterie mají tvar velkých tyčinek, širších než 0,5 μm. Robustnější formy jsou široké i 2 μm. Délka je u některých druhů až 30 μm (\"Clostridium septicum\"). Jsou pohyblivé, mají bičíky uložené kolem celé buňky (tzv. peritrichia). Charakteristická je tvorba endospor, které jsou oválné i kulaté a vyklenující se z buňky. Říká se, že spora \"bubří tyčinku\".", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Výskyt \"Clostridií\" je hojný v půdách, kde se podílí na hnilobných procesech. Dále je nacházíme ve vodách, při kontrole čistoty pitné vody je výskyt těchto bakterií mezní hodnotou. Také v prachu a někdy kontaminují potraviny. \"Clostridium\" se též minoritně vyskytuje jako epifytní mikroflóra na rostlinách, kde produkuje kyselinu máselnou. Clostridium se též vyskytuje jako amylolytická bakterie v bachoru a je součástí střevní mikroflóry i u jiných živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Růst a metabolismus.", "content": "Pro růst každé bakterie je důležitý redoxní potenciál prostředí, ten zodpovídá mj. za správnou funkci enzymatických dějů, resp. oxido-redukčních procesů v buňce. Pro \"Clostridie\" je typický růst v prostředí o nízkém redoxním potenciálu. Bakterie mají bohatou enzymatickou výbavu, která umožňuje kvasit sacharidy za tvorby široké škály produktů. Rod \"Clostridium\" také Fixuje vzdušný dusík, dovedou rozkládat bílkoviny a energii získávat máselným kvašením, toho se využívá při průmyslové produkci kyseliny máselné. Některé druhy jsou schopny využít jako zdroj energie puriny a pyrimidiny. Mezi další neméně důležité enzymy patří superoxiddismutasa, peroxidasa a katalasa, které neutralizují kyslíkové radikály a jiné škodliviny vzniklé oxidačními procesy za přítomnosti kyslíku. Proto jsou tyto bakterie schopny přežít i v prostředí kyslíkem obohaceným, nikoliv přílišně. Přežití je pouze dočasné, po delší době bakterie mohou zanikat, neboť účinnost těchto enzymů je oproti typicky aerobním bakteriím výrazně nižší. Růst \"Clostridií\" je proto výhodný pouze v anaerobním prostředí. I pro klíčení spor je nutné prostředí bez kyslíku.", "section_level": 1}, {"title": "Patogenita.", "content": "Bakterie také produkují toxiny. Jen několik málo druhů je schopno tvořit toxiny smrtelně nebezpečné pro člověka i jiná zvířata. Mezi ně patří botulotoxin, tetanický toxin. Mezi nejčastější postižení těmito toxiny patří neurotoxikózy, sepse, nekrotizující infekce měkkých tkání a enterotoxikózy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clostridium je rod bakterií volně žijících hlavně v mírně kyselých půdách. Zahrnuje anaerobní, sporulující, mezofilní, G+ tyčinkovité bakterie o průměrných rozměrech 1 x 8 μm.", "tgt_summary": "Clostridium is a genus of Gram-positive bacteria. This genus includes several significant human pathogens, including the causative agents of botulism and tetanus. The genus formerly included an important cause of diarrhea, \"Clostridioides difficile\", which was separated after 16S rRNA analysis. They are obligate anaerobes capable of producing endospores. The normal, reproducing cells of \"Clostridium\", called the vegetative form, are rod-shaped, which gives them their name, from the Greek κλωστήρ or spindle. \"Clostridium\" endospores have a distinct bowling pin or bottle shape, distinguishing them from other bacterial endospores, which are usually ovoid in shape. \"Clostridium\" species inhabit soils and the intestinal tract of animals, including humans. \"Clostridium\" is a normal inhabitant of the healthy lower reproductive tract of females. ", "id": 2382669} {"src_title": "Heimito von Doderer", "tgt_title": "Heimito von Doderer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Za první světové války bojoval na východní frontě, dostal se roku 1916 do ruského zajetí a v důsledku zmatků tamní občanské války se vrátil domů až roku 1920. Po návratu vystudoval historii a psychologii a začal psát, zprvu krátké fejetony. Roku 1930 mu vyšel první román \"Das Geheimnis des Reichs\" (\"Tajemství říše\"). Manželství s Židovkou Gusti Hasterlikovou, které uzavřel téhož roku, se záhy rozpadlo; o rozvod ovšem Doderer začal usilovat až po anšlusu hitlerovským Německem a dosáhl ho roku 1939. Do rakouské odnože NSDAP vstoupil již roku 1933 a roku 1936 přesídlil do Německa. Ve druhé polovině 30. let se začal nacismu vzdalovat a roku 1940 vstoupil do katolické církve. Jedním z motivů konverze byla četba díla Tomáše Akvinského, jehož myšlenky se pak projevují i v Dodererových románech. Roku 1937 poznal svou druhou ženu Emmu Marii Thomaovou a o rok později vyšel jeho první velký román \"Ein Mord, den jeder begeht\" (\"Vražda, kterou páchá každý\"). Roku 1940 byl jakožto záložní důstojník povolán do německé armády a jako voják vystřídal řadu působišť. Posledním bylo norské Oslo, kde skončil v zajetí a do Rakouska se vrátil až v lednu 1946. Po návratu se snažil vyhnout postihu za své nacistické angažmá a začal pracovat na svém nejznámějším díle, románu \"Die Strudlhofstiege oder Melzer und die Tiefe der Jahre\" (\"Strudlhofské schody čili Melzer a hlubina roků\"). Dokončil ho roku 1948 a vydán mohl být až 1951. Mezitím studoval kurs archivářství a knihovnictví v naději, že si tak bude moci vydělat na živobytí. Zabýval se středověkými literárními prameny, což využil při práci na groteskním románu \"Merovejci, aneb, Totální rodina\" (\"Die Merowinger, oder, Die totale Familie\", 1962). Roku 1952 se podruhé oženil, s manželkou Emmou Marií zvanou Mienzi však žili odděleně a roku 1955 Doderer zahájil milostný vztah se spisovatelkou Dorotheou Zeemannovou. Padesátá léta mu také přinesla uznání jako romanopisci. Roku 1960 se kuřák a alkoholik Doderer musel podrobit těžké operaci a o šest let později zemřel na rakovinu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Carl Heimito von Doderer (5. září 1896 Hadersdorf-Weidlingau, dnes součást Vídně – 23. prosince 1966 Vídeň) byl rakouský spisovatel.", "tgt_summary": "Franz Carl Heimito, Ritter von Doderer; known as Heimito von Doderer (5 September 1896, Weidlingau (now part of, Penzing, the 14th District of Vienna) 23 December 1966, Vienna) was an Austrian writer. He was nominated for the Nobel Prize in Literature five times.", "id": 2018851} {"src_title": "Francesco Cavalli", "tgt_title": "Francesco Cavalli", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Prvním učitelem byl jeho otec Giovanni Battista Caletti (1577–1642), ředitel kůru a varhaník v Cremě. Talentu chlapce si povšiml benátský guvernér Cremy Federigo Cavalli, vzal ho k sobě do Benátek a stal se jeho patronem. Z vděčnosti pak Pier Francesco přijal jeho příjmení. V roce 1616 angažoval Claudio Monteverdi chlapce jako zpěváka do sboru baziliky svatého Marka v Benátkách, kde zpíval nejprve soprán a později tenor. V roce 1620 se stal varhaníkem v kostele \"San Giovanni e Paolo\", kde působil až do roku 1630, kdy se oženil s bohatou vdovou Marií Schiavinou. Manželství zůstalo bezdětné, jeho manželka zemřela v roce 1652. V roce 1639 se na základě výběrového řízení stal druhým varhaníkem chrámu sv. Marka a téhož roku uvedl na scénu i svou první operu \"Le Nozze di Teti e di Peleo\" v divadle San Cassiano, které bylo první veřejnou operní scénou otevřenou před pouhými dvěma roky. V roce 1641 měla v témže divadle premiéru opera \"Didone\", jejíž libreto podle Vergilia napsal Giovanni Francesco Busenello, libretista slavné opery \"Korunovace Poppey\" Claudia Monteverdiho. V roce 1642 začala operou \"La virtù de' strali d'Amore\" spolupráce a libretistou Giovanni Faustinim (1615–1651), která trvala až do Faustiniho smrti. Mezitím Cavalli získal mezinárodní proslulost. jeho opera \"Egisto\" byla provedena v roce 1646 v Paříži a opera \"Giasone\" z roku 1649 se stala jednou z nejhranějších oper \"17. století\". Jeho největším rivalem v té době byl Pietro Antonio Cesti zejména svou operou \"L’Orontea\". V roce 1651 odcestoval do Neapole, kde uvedl další tři opery. Jeho opera \"Orione\" byla v roce 1653 hrána v Miláně na oslavu volby Ferdinanda IV. Habsburského římským králem (volba proběhla v Praze). V dubnu roku 1660 odjel na pozvání kardinála Mazarina do Paříže, kde měla být uvedena jeho opera \"Ercole Amante (Zamilovaný Hercules)\" při příležitosti svatby Ludvíka XIV. se španělskou infantkou Marií Terezií Habsburskou. Špatný zdravotní stav kardinála, průtahy spojené s baletními vložkami skladatele Jeana-Baptiste Lullyho a i fakt, že nové divadlo v Palais des Tuileries, kde měla být opera uvedena, nebylo dosud dokončeno, vedly k tomu, že místo \"Ercole Amante\" byla uvedena v Louvru Cavalliho starší opera \"Xerxes\" doplněná francouzskou předehrou a baletní hudbou Jeana-Baptiste Lullyho. Opera \"Ercole amante\" byla v Tuileries uvedena o jeden a půl roku později. Byla doplněna 21 baletními sekvencemi Lullyho a trvala více než šest hodin. Jako tanečník vystoupil v průběhu představení několikrát „král slunce“ Ludvík XIV. Cavalliho opera tak zůstala poněkud ve stínu baletní hudby Lullyho. Pařížské představení přineslo skladateli velké zklamání, takže zpočátku již nechtěl komponovat další opery, nicméně v letech 1664 až 1673 složil dalších šest oper. V roce 1665 se, poté co Massimiliano Neri odešel do Bonnu, stal prvním varhaníkem chrámu sv. Marka a po smrti Giovanni Rovetty ředitelem kůru (maestro di cappella San Marco). V tomto postavení zůstal až do své smrti v roce 1676. Ke konci svého života již komponoval pouze duchovní hudbu včetně Requiem, které bylo hráno na jeho pohřbu. Je pohřben v kostele San Lorenzo. Spolu s rostoucím zájmem o barokní hudbu jsou v současné době Cavalliho opery znovu uváděny na scénu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Opery.", "content": "Pokud není uvedeno jinak, byly místem premiéry Benátky. obsahuje mše, hymny, Magnificat a šest vícehlasých sonát", "section_level": 2}], "src_summary": "Francesco Cavalli, původním jménem \"Pier Francesco Caletti-Bruni\" (14. února 1602, Crema – 14. ledna 1676, Benátky) byl italský varhaník a skladatel. Dnes je znám především svými operami.", "tgt_summary": "Francesco Cavalli (born Pietro Francesco Caletti-Bruni 14 February 1602 – 14 January 1676) was an Italian composer of the early Baroque period. He took the name \"Cavalli\" from his patron, Venetian nobleman Federico Cavalli.", "id": 1482298} {"src_title": "Johann Heinrich Lambert", "tgt_title": "Johann Heinrich Lambert", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Johann Heinrich Lambert se narodil roku 1728 ve městě Mylhúzy. Pocházel ze skromné rodiny. Kvůli špatné finanční situaci rodiny, mu nezbývalo nic jiného než se vzdát svého snu o vzdělání. Ve 12 letech musel opustit školu a začal pomáhat svému otci, který byl krejčím. Ve svém volném čase se věnoval samostudiu, hlavně pak studiu francouzského a latinského jazyka. V 15 letech, vzhledem k jeho vynikajícímu rukopisu, pracoval jako úředník v železárnách v Seppois. O dva roky později byl jmenován jako sekretář Johanna Rudolfa Iselina, redaktora Balera Zeitunga a později profesora práva na univerzitě v Basileji. Poté začal Lambert studovat v oboru filozofie a humanitních a přírodních věd. Nicméně svůj zájem věnoval spíše matematice a astronomii. Ve věku 20 let se stal soukromým učitelem synů hraběte Salis z Chur, kterým byl bezmála 10 let. Během těchto let se také spřátelil se členy šlechtických rodin ze Švýcarska. Mezi předměty, které své žáky učil, patřila: matematika, zeměpis, dějepis, katechismus a v neposlední řadě také jazyky. Během této doby, svou touhu po poznání uspokojoval studiem v rodinné knihovně. Zde byly položeny základy pro Lambertovu vědeckou kariéru. Deník Monatsbuch, který začal psát roku 1752, zaznamenává jeho práci měsíc po měsíci. V psaní deníku pokračoval až do své smrti. Během těchto let se zapojil do astronomických pozorování a zkonstruoval několik přístrojů pro vědecké experimenty. Lambert získal členství v literárních a vědeckých spolcích v Basileji. Na žádost Švýcarské vědecké obce, začal s pravidelným meteorologickým pozorováním, jehož výsledky prezentoval roku 1755. Od rodu 1756 do roku 1758, spolu se svými studenty, podnikl několik expedičních cest do Evropy, což mu dalo jedinečnou možnost setkat se s matematiky v německých a italských státech, Nizozemsku a Francii. Jejich první zastávkou byl Göttingen, kde se Lambert zúčastnil přednášky Bernoulise a Eulera. Zde se také seznámil s astronomem Tobiasem Mayerem. Další dva roky strávil v Nizozemsku a to především v Utrechtu, kde se seznámil s vyhlášenými fyziky. Jednou z nejdůležitějších událostí Lambertova života bylo vydání jeho knihy „\"Les propriétés remarquables de la route de la lumière par les airs et en général par plusieurs milieux réfringens, sphériques et concentriques“.\" Roku 1758 se vrátil, společně se svými studenty, zpět do Chur, kde se se svými studenty a s jejich rodinou rozešel. Doufal, že si najde stálou pozici na univerzitě v Göttingenu. Avšak to se zdálo jako nedosažitelné, a tak se přesunul do Curychu. Zde se zapojil do astronomického pozorování a byl zvolen členem městské vědecké obce. Během pobytu v Curychu publikoval knihu „\"Die freie Perspektive oder Anweisung jeden perspektivischen Aufriß von freyen Stücken und ohne Grundriß zu verfertigen“.\" Poté se vrátil zpět do rodných Mylhúz, kde strávil několik měsíců se svou rodinou. Následující roky pro něho byly poněkud hektické. V roce 1759 se spřátelil se slavným výrobcem vědeckých přístrojů Georgem Friedrichem Branderem. Přijal nabídku z Bavorské akademie věd, avšak rozdílné názory zapříčinili, že zde dlouho nevydržel. Chvíli poté dostal nabídku z Pruské vědecké akademie v Berlíně, kterou přijal. Byl přivítán skupinou švýcarských vědců v čele s Johannem Georgem Sulzerem. Kvůli svému chování a odlišným názorům byl jmenován až v roce 1765. Král Fridrich II. Veliký dokonce řekl, že byl na akademii přijat zatím „největší hlupák“. Nicméně Fridrich II. Veliký brzo změnil svůj názor. Uchvácen jeho věděním a myšlením mu nejen zvýšil plat, ale také ho jmenoval členem nové hospodářské komise akademie. Navíc byl zvolen do výboru pro zlepšení zeměměřičství. Pro jeho přínos akademii byl v roce 1770 poctěn titulem.", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Matematika.", "content": "Lambert jako první člověk zavedl pojem hyperbolické funkce v trigonometrii. Cílem bylo snížit množství výpočtů při řešení goniometrických problémů. Navíc vyřešil goniometrické rovnice pomoci nekonečné řady. Také se zajímal o neeuklidovský prostor. Dalším jeho významným příspěvkem v oblasti matematiky byl jeho důkaz, že Eulerovo číslo a číslo pí jsou iracionální, ke kterému použil řetězový zlomek pro funkci tan x.", "section_level": 2}, {"title": "Mapové zobrazení.", "content": "Lambert byl první matematik, který se dokázal vypořádat s obecnými vlastnostmi kartografických zobrazení a významně přispěl k teorii konstrukce map. Poprvé uvedl matematické podmínky pro mapové zobrazení (zachování úhlů a ploch) a provedl i jejich praktické návrhy. Také popsal konstrukci křivky určující skutečnou vzdálenost mezi dvěma místy na mapě. To vše pro sedm jím zveřejněných mapových zobrazení. Jeho mapové zobrazení jsou stále základem pro moderní teorie v této oblasti. Ačkoliv Lambert svým zobrazením nedal jméno, dnes jsou známa jako Lambertovo konformní kuželové, Transverzální Mercatorovo, Lambertovo ekvivalentní azimutální, Lagrange-Lambertovo, Lambertovo ekvivalentní válcové, transverzální ekvivalentní válcové a Lambertovo ekvivalentní kónické zobrazení. První tři mají zásadní význam.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzika.", "content": "Lambert vynalezl první praktický vlhkoměr. V roce 1760 vydal knihu „\"Photometria sive de mensure et gradibus luminis colorum et umbra\"\", která se zabývala fotometrii a konceptem světla. V této knize zmínil základní předpoklady pro osvětlení. Jako první formuloval zákon o absorpci světla, známý také jako Beer-Lambertův zákon. Je to matematické vyjádření závislosti absorpce elektromagnetického záření od vlastností materiálu, přes který záření prochází. Beer-Lambertův zákon zní přesně takto „Prochází-li světelný paprsek prostředím, které je schopno absorbovat, je intenzita paprsku vstupujícího vyšší než intenzita paprsku prošlého tímto prostředím“. Také jako první přišel s termínem „albedo“.", "section_level": 2}, {"title": "Filozofie.", "content": "Lambert také zaujímá místo v historii filozofie. Zajímal se především o logiku. V návaznosti na nápady Leibnize, se pokusil vytvořit \"„ars characteristica combinatoria“\" neboli logický kalkul. Jeho nejvýznamnější vydanou knihou v oblasti filozofie byla kniha „\"Neues Organon oder Gedanken über die Erforschung und Bezeichnung des Wahren und dessen Unterscheidung vom Irrthum und Schein“\" vydaná v roce 1764. V této knize shrnuje úvahy o logické stavbě poznání, pravidlech myšlení a metodách vědeckých důkazů, rozvíjí myšlenky symbolického jazyka s cílem omezit nejednoznačnost pojmů. Ve své druhé velké filozofické práci „\"Anlage zur Architektonik oder Theorie des Einfachen und Ersten in der philosophischen und mathematischen Erkenntniß“\" navrhl reformu v metafyzice, pramenící z nespokojenosti s Wolfovým systémem. Od roku 1765 si dopisoval s Immanuelem Kantem, který poté zamýšlel, že by mu věnoval knihu \"„Kritika čistého rozumu“\". Nicméně práce na knize byla zpožděna a kniha byla vydána až po Lambertově smrti.", "section_level": 2}, {"title": "Astronomie.", "content": "Lambertův příspěvek v astronomii je pozoruhodný. Je známo, že se zajímal o geometrii kuželoseček. Přišel s jednoduchými výpočty drah komet. Lambert ve své knize \"„Cosmologische Briefe über die Einrichtung des Weltbaues“\" rozvinul teorii vesmíru a mlhovinovou hypotézu. V knize došel k závěru, že hvězdy kolem Slunce jsou součástí skupiny, která spolu putuje po Mléčné dráze. Dále přišel s teorií, že je v galaxii mnoho takových seskupení (hvězdných systémů). V roce 1770 navrhl jednoduchou metodu určení, zda je vzdálenost mezi Zemí a Sluncem větší než vzdálenost od Země k dané kometě. Založil astronomický časopis \"„Berliner astronomisches Jahrbuch order Ephermeriden“\" a navrhl zveřejnění specializovaných trigonometrických a astronomických tabulek, za účelem zjednodušení rutinní práce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Johann Heinrich Lambert (26. srpen 1728, Mylhúzy – 25. září 1777, Berlín) byl švýcarský matematik, fyzik, astronom a filozof narozený v Alsasku, na území dnešní Francie. Většinu svých děl psal německy. Proslul především svým matematickým důkazem, že číslo π je iracionální. Jako první též aplikoval hyperbolické funkce v trigonometrii. Jeho studie o kuželosečce umožnily přesnější a jednodušší výpočty drah komet. Spekuloval i o neeuklidovském prostoru. Známý je též jeho vzorec určující vztah mezi úhly a plochou hyperbolického trojúhelníku. Patřil k průkopníkům kartografické projekce. Vynalezl první vlhkoměr. V oblasti optiky významně přispěl k formulování Beer–Lambertova zákona a definoval Lambertův kosinus zákon. Jeho astronomické práce patřily k prvním, které rozvíjely mlhovinovou hypotézu. Významná je jeho teorie světla (fotometrie), proto po něm byla pojmenována jednotka světelného jasu. Ve filozofii je nejznámější jeho kniha \"Neues Organon\", kde zkoumal vztah subjektivního a objektivního a věnoval se sylogistice. Známá je jeho korespondence s Immanuelem Kantem. ", "tgt_summary": "Johann Heinrich Lambert (, \"Jean-Henri Lambert\" in French; 26 August 1728 – 25 September 1777) was a Swiss polymath who made important contributions to the subjects of mathematics, physics (particularly optics), philosophy, astronomy and map projections. Edward Tufte calls him and William Playfair \"The two great inventors of modern graphical designs\" (\"Visual Display of Quantitative Information\", p. 32).", "id": 1269859} {"src_title": "Wakeboarding", "tgt_title": "Wakeboarding", "src_document": [{"title": "Wakeboarding za lodí.", "content": "Wakeboardista je tažen na laně za lodí, většinou rychlostí kolem okolo 30-34 kilometrů za hodinu a loď bývá v profesionálních podmínkách upravena pro ideální tvar vlny (větších rozměrů a tvaru), tak aby ji jezdec mohl použít jako odrazový můstek, ze kterého se pak dělají různé triky - rotace, salta i jejich kombinace. Rychlost záleží na stavu vodní hladiny, hmotnosti wakeboardisty, velikosti wakeboardu a také na zkušenostech wakeboardisty. Na profesionální tahání se používají motorové čluny speciálně k tomu vyrobené, disponující balastními nádržemi a obvykle mají lodní šroub umístěný pod trupem. Dá se jezdit i za normální lodí od výkonu +/- 30kW, tyto lodě bývají obvykle svépomocí dovybaveny zátěžovými vaky s jejichž pomocí lze dosáhnout ideální vlny. Při tomto sportu nezáleží jednoznačně na velikosti vlny za lodí, ale na jejím tvaru. I mírně složitější triky je pak možné odjet za běžnou lodí. Čas trávený za lodí se pak počítá na tzv. motominuty dle ceníku jednotlivých klubů. Členové oddílů jezdí pak obvykle za cenu pohonných hmot a klubové poplatky. Výhodou této varianty wakeboardingu je, že jezdec má neustále k dispozici vlnu jako skok. Zatímco v parcích má k dispozici v lepším případě několik skoků na jedno kolo, zde má jezdec skok po celou dobu jízdy. V současnosti se do lodí začínají instalovat také LPG pohony a začínají se objevovat prototypy elektrických pohonů. Nevýhodou je pak několikanásobně vyšší cena. V roce 2018 se jezdilo přibližně za 45 Kč za minutu či 2200-2700 za hodinu, zatímco celodenní permice na vleku stála 700-1000 Kč. Jízda za lodí je náročnější a víc bolí pády a zároveň je to více stylové. Trend je v ustupování jízdy za lodí a více se lodě využívají k WakeSurfingu.", "section_level": 1}, {"title": "Wakeboarding na vleku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Velký vlek.", "content": "Wakeboardista je tažen na laně, které je zachyceno na velkém dlouhém okruhovém laně a to je vypnuto mezi 4 až 6 sloupy ve výšce cca 10 metrů nad vodou (výška se mění podle typu a data výroby vleku, dnes se preferuje výška větší, pro daný styl jízdy. Na tomto velkém ideálně vypnutém laně může jezdit až 14 jezdců současně (záleží na typu vleku). Na trase mezi jednotlivými sloupy mohou být umístěny překážky, plovoucí nebo kotvené do dna. Vyrobené jsou z různých materiálů, přičemž se nejvíce používají plastové, vyrobené ze speciální hmoty, která je trvanlivá vůči oděru a slunečnímu záření. Na starých vlecích jsou i překážky vyrobené po domácku, bez certifikace a mohou být nebezpečné svojí konstrukcí. \"Bezpečné\" překážky jsou podobné jako ve Snowparcích, avšak mají jiné tvary a hlavně jsou vyrobeny z jiného materiálu tak aby byly bezpečné při nárazu, protože jezdec wakeboardingu je méně chráněn. Více informací o wakeboardingu lze nalézt např. na internetovém magazínu Wakemag.cz.", "section_level": 2}, {"title": "Malý vlek.", "content": "Malý vlek je dvousloupý vlek, na kterém jezdí pouze jeden jezdec. (výjimečně i dva, ale není to standardní) tam a zpět, přičemž na koncích projíždí obloukem tak, že bez zastavení pokračuje zpět. Výhodou malého vleku je o mnoho menší prostor který zabírá, tedy menší zásah do krajiny. Malý vlek má také o mnoho nižší pořizovací a provozní náklady. Jediným českým výrobcem malých vleků je firma Wakemaster, s.r.o., ze zahraničním lze jmenovat německé společnosti Rixen nebo Sesitec.", "section_level": 2}, {"title": "Naviják (winch).", "content": "naviják je velmi rozšířený pro streetové akce. Respektive se využívá na místech jako řeky, jezy, fontány, ulice při záplavě, rybníky a vůbec všude jako jednorázová akce. (hledej redbullwinchsession cz/sk ). lano může být 300m dlouhé i více. Rychlost je stejná jako na vleku. Navijáky jsou benzínové i elektrické.", "section_level": 1}, {"title": "Vybavení jezdce.", "content": "Pro jízdu na wakeboardu je nezbytné mít wakeboard (deska podobná snowboardu s jiným tvarem pevností s vázáním pevně uchyceným k nohám, plovací vestu, helmu, plavky nebo neopren (individuální). Wakeboarding hovorově \"WEJK\" je stále se rozvíjecí sport, u kterého vznikají stále nové techniky jízdy. Prkna za loď jsou jiná než na vlek a jiná na překážky. je tedy třeba volit typ prkna. Prkno za loď je jiné naž do parku. Přes to že se výrobci snaží vyrobit prkno univerzální, není možné použít stejnou desku pro závodní učel. Pro hobby jídu možné je. požadovaná tuhost desky je totiž nežádoucí pro jízdu na překážce a naopak. Seznam sportoviš najdete třeba na wakepark.cz", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První Wakeboard vyrobil někdy kolem roku 1986 v San Diegu Tony Finn, který později společně s Jimmy Redmon z Austinu v Texasu (Jimmy Redmon ve stejné době procházel stejným procesem vynalézání ale na úplně jiném místě) založil nejslavnějších wakeboardovou společnost Liquid Force (www.liquidforce.com), která do dnes drží prvenství v nových trendech tohoto sportu, což každoročně dokazuje. Redline model Jimmy Redmon a Skurfer model Tony Finn pochází ze stejné doby.", "section_level": 1}, {"title": "Závody.", "content": "V ČR organizuje závody Český svaz vodního lyžování a wakeboardingu, ve světě Mezinárodní federace vodního lyžování a wakeboardingu (IWWF, \"dříve IWSF\") je členem Mezinárodní asociace Světových her (IWGA) nebo WWA - Světová wakeboardová asociace (jedním ze záklajících členů je Jimmy Redmon) Nejvíce pořádaných závodů v ČR má za sebou Water Sports Club z.s.. Tento oddíl pořádá jak exhibice, amaterské závody tak i Mistrovství ČR evropské zastávky světového poháru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wakeboarding je vodní neolympijský sport, který spočívá v jízdě na \"wakeboardu\" taženém lodí nebo kabelovým vlekem po vodní hladině. Byl vyvinut jako kombinace vodního lyžování a technik surfingu.", "tgt_summary": "Wakeboarding is a water sport in which the rider, standing on a wakeboard (a short board with foot bindings), is towed behind a motorboat across its wake and especially up off the crest in order to perform aerial maneuvers. A hallmark of wakeboarding is the attempted performance of midair tricks. The rider is usually towed by a rope behind a boat, but can also be towed by cable systems and winches, and be pulled by other motorized vehicles like personal watercraft, cars, trucks, and all-terrain vehicles. The gear and wakeboard boat used are often personalized to each rider's liking. ", "id": 932881} {"src_title": "Eduard von Böhm-Ermolli", "tgt_title": "Eduard von Böhm-Ermolli", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a počátky vojenské kariéry.", "content": "Eduard Böhm se narodil 12. února roku 1856 v italském městě Ancona jako nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka Georga Böhma (1813–1893) a jeho ženy Marie Josephy, dcery milánského stavitele Guiseppe Ermolliho. Jeho otec, jenž sloužil v rakouské armádě, se osobně vyznamenal v bitvě u Novary roku 1849 a při odchodu do výslužby byl povýšen jako major v záloze do šlechtického stavu (14. září 1885), čímž si jeho rodina přidala ke jménu titul \"\"von\"\". Současně s tím obdržela povolení připojit si ke jménu dívčí jméno své manželky \"\"Ermolli\"\". Od té doby se jeho rodina, která se mezitím přestěhovala do posádkového města Opava jmenovala \"\"Böhm-Ermolli\"\". Mladý Eduard mezitím dokončil obecnou školu v Opavě a roku 1870 nastoupil nejprve na kadetku v St. Pöltenu a poté na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Tu dokončil 1. září roku 1875 a byl zařazen jako poručík (\"Leutnant\") ke 4. pluku dragounů „polního maršála arcivévody Albrechta“ (\"Dragoner-Regiment 4 \"Feldmarschall Erzherzog Albrecht\"\"), kde byl jmenován velitelem jezdecké čety 2. eskadrony. Během následujících 3 roků odváděl příkladnou službu a na základě kladného hodnocení svých nadřízených byl na podzim roku 1878 přijat na válečnou školu ve Vídni. Tu dokončil na počátku května roku 1880 a zároveň byl povýšen do hodnosti nadporučíka (\"Oberleutnant\"). Povinnou důstojnickou praxi vykonával následně u 21. pěší brigády ve městě Lvov. Odtud však v dubnu roku 1882 přestoupil k 15. jízdní brigádě v uherském městě Debrecínu. V Uhrách zůstal pouze do ledna roku 1884, kdy byl převelen k vojenskému zeměpisnému úřadu ve Vídni, kdy byl po vykonání následné zkoušky v dubnu téhož roku povýšen na rytmistra (\"Rittmeister\") a na krátkou dobu odvelen do Brna k X. sboru. Jeho následujícím služebním místem se mu stal generální štáb (\"Generalstabskorps\"), čímž získal značné konexe v generálských kruzích a další povýšení tím bylo téměř na dosah. Díky svým znalostem z vídeňského zeměpisného úřadu byl v květnu roku 1888 převelen do korutanského města Klagenfurt, kde převzal funkci velitele zdejšího vojenského oddělení zabývajícího se mapováním zdejších oblastí. Na počátku května roku 1889 byl však převelen ke 13. hulánskému pluku (\"Ulanen-Regiment 13\") pod velením plukovníka Hermanna hraběte Nostitze-Rienecke, který se nacházel v Brzezanech na Ukrajině. Böhm zde zaujmul pozici velitele 1. eskadrony. I zde dosáhl skvělých výsledků a stal se jedním z nejlépe hodnocených nižších důstojníků pluku. A proto byl v dubnu roku 1891 převelen zpět do Vídně a zařazen ke štábu generálního inspektorátu jezdectva. Povýšení na sebe nenechalo dlouho čekat a Böhm-Ermolli byl již k počátku května téhož roku povýšen na majora. Za nedlouho na to byl k počátku května roku 1895 povýšen do hodnosti podplukovníka (\"Oberstleutnant\") a na podzim téhož roku se vrátil na západní část Ukrajiny do Haliče, aby převzal velení 13. hulánského pluku, který se mezitím přemístil do města Brody. Dne 1. května 1912 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva (\"General der Kavallerie\") a jmenován velitelem 1. sboru v Krakově. Od 25. prosince 1911 byl též císařsko-královským tajným radou.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Po výbuchu první světové války bylo mu svěřeno velení 2. armády, a tuto funkci zastával až téměř do konce války. Později velel i armádnímu seskupení, od 1. května 1916 v hodnosti generálplukovníka (\"Generaloberst\"). Roku 1917 mu byl přiznán dědičný titul svobodného pána a členství v panské sněmovně a konečně 31. ledna 1918 byl jmenován polním maršálem. Jeho posledním velitelskou funkcí se stalo velení na okupované Ukrajině s velitelstvím v Oděse. Po kapitulaci a rozpuštění armády se Böhm-Ermoli usadil v Opavě. Jelikož Československo převzalo právní, finanční a jiné závazky bývalé monarchie na svém území, byl pro účely pensijního zabezpečení posuzován na úrovni generála I. hodnostní třídy/armádního generála československé armády ve výslužbě.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "Po Mnichovské smlouvě se v roce 1938 stal občanem Německa. Byl jako jediný žijící rakousko-uherský polní maršál povýšen i do hodnosti polního maršála nacistického Německa (1940) a byl jmenován velitelem opavského 28. pěšího pluku. Když ve věku 85 let zemřel, byl mu uspořádán státní pohřeb ve Vídni, při němž maršál Wilhelm Keitel zastupoval německou armádu. Byl pohřben v Opavě a jeho hrob je dodnes zachován, sekce č.5 - Městský Hřbitov - Opava.. Během své skvělé kariéry byl mnohokrát vyznamenán. Byl komandérem Vojenského řádu Marie Terezie (179. promoce), nositelem velkokříže Královského uherského řádu sv. Štěpána, držitelem řádu Pour le Mérite s dubovými ratolestmi a mnohých jiných nejvyšších domácích i zahraničních řádů a vyznamenání.", "section_level": 2}], "src_summary": "Generalfeldmarschall Eduard svobodný pán von Böhm-Ermolli (12. února 1856 Ancona, tehdy Církevní stát, dnes Itálie – 9. prosince 1941 Opava) byl voják z povolání rakousko-uherské armády v hodnosti polní maršál (\"Feldmarschall\"). Zároveň se jednalo o jednoho z nejschopnějších velitelů rakousko-uherské armády v době první světové války. V období druhé světové války mu byla osobně německým kancléřem Adolfem Hitlerem propůjčena hodnost německé armády \"Generalfeldmarschall\" (polní maršál). Mezi jeho nejvýznamnější vyznamenání můžeme zařadit Pour le Mérite s dubovými ratolestmi nebo Vojenský řád Marie Terezie.", "tgt_summary": "Eduard Freiherr von Böhm-Ermolli (12 February 1856 – 9 December 1941) was an Austrian general during World War I who rose to the rank of field marshal in the Austro-Hungarian Army. He was the head of the Second Army and fought mainly on the front of Galicia during the entire conflict. On 30 October 1940, Böhm-Ermolli was made a German \"Generalfeldmarschall\".", "id": 2004232} {"src_title": "Filip I. Francouzský", "tgt_title": "Philip I of France", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn francouzského krále Jindřicha I. a jeho manželky Anny Kyjevské, dcery kyjevského knížete Jaroslava I. Moudrého. V kapetovském rodě nezvyklé jméno Filip, které při křtu dostal, bývá spojováno s byzantským vlivem na kyjevském dvoře, případně s úctou, které se apoštol Filip v Kyjevě těšil. Ještě za života svého otce byl v sedmi letech korunován spolukrálem v Remeši. Když jeho otec 4. srpna 1060 zemřel, stal se Filip bez komplikací jeho nástupcem. Vzhledem k věku mu byl za poručníka určen jeho strýc flanderský hrabě Balduin V. Významnou roli hrála také královna vdova, která o svůj vliv přišla brzkým sňatkem s hrabětem Rudolfem z Valois. Když Filip v roce 1067 dosáhl patnácti let, převzal ve Francii vládu. Po smrti flanderského hraběte (a svého bratrance) Balduina VI. zasáhl do otázky nástupnictví, ale po prohře v bitvě u Casselu, ve které padl Filipem podporovaný Arnulf III. Flanderský, byl nucen ustoupit a uznat vládcem Flander Roberta I. Nové spojenectví zpečetil králův sňatek s Robertovou nevlastní dcerou Bertou. V dalších letech se Filipovi podařilo získat Vexin. Hlavním cílem jeho politiky se však stala snaha o rozdělení Anglie a Normandie. Proto podporoval vzpouru Roberta II. Normanského proti jeho otci Vilému Dobyvateli. To se splnilo v roce 1087, když Robert po smrti Viléma Dobyvatele získal Normandii a druhý syn Vilém Rufus Anglii. Když se však Robert rozhodl vydat na první křížovou výpravu zastavil Normandii svému bratru Vilémovi, aby získal peníze na vyzbrojení vojska. Anglie a Normandie tak byly opět sjednoceny v jedněch rukou. Roku 1092 Filip zapudil svou manželku Bertu. Důvodem podle soudobého kronikáře Viléma z Malmesbury bylo prý také to, že zapuzená královna byla příliš tlustá. Její nástupkyní se měla stát Bertrada z Montfortu, která ale byla již provdaná za Fulka z Anjou. Filip ji tedy nejprve unesl a poté se s ní oženil. Z tohoto důvodu byl na synodě v Autunu Filip exkomunikován. O rok později na koncilu v Clermontu, který vyhlásil křížovou výpravu, potvrdil exkomunikaci i papež Urban II. O dva roky později se král zdánlivě \"cizoložství zřekl\" a získal papežské odpuštění. Exkomunikován byl znovu roku 1099 a roku 1104 či 1105 složil společně s Bertradou v Paříži další planou přísahu, že se od sebe odloučí. Král zemřel sužován tloušťkou v létě 1108 v Melunu a byl na své přání pohřben mimo tradiční kapetovské pohřebiště v klášteře Saint-Benoît-sur-Loire.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filip I. Francouzský (1052 — 29./30. července 1108 Melun) byl francouzský král z dynastie Kapetovců, nejstarší syn Jindřicha I. a Anny Kyjevské, vládl 1060-1108.", "tgt_summary": "Philip I (c.1052 – 29 July 1108), called the Amorous, was King of the Franks from 1060 to 1108. His reign, like that of most of the early Capetians, was extraordinarily long for the time. The monarchy began a modest recovery from the low it reached in the reign of his father and he added to the royal demesne the Vexin and Bourges.", "id": 1508325} {"src_title": "Joachim Meisner", "tgt_title": "Joachim Meisner", "src_document": [{"title": "Mládí a studium.", "content": "Vyrůstal se třemi bratry v silně katolickém prostředí v tehdy německé Vratislavi. Po odsunu Němců z Polska v roce 1945 a smrti otce v témže roce se jeho rodina usadila v durynské obci Körner. Meisner se vyučil bankovním úředníkem a v roce 1951 vstoupil do magdeburského kněžského semináře, v němž dodatečně složil maturitní zkoušku. V letech 1959 až 1962 studoval filosofii a teologii v Erfurtu, kde byl také 8. dubna 1962 vysvěcen na jáhna a 22. prosince 1962 na kněze. Následně působil jako farní vikář v lázeňském městě Heilbad Heiligenstadt a poté v Erfurtu. V roce 1969 získal doktorát teologie na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě. V roce 2015 se pak stal jedním z laureátů Ceny ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva.", "section_level": 1}, {"title": "Biskup v Erfurtu a Berlíně.", "content": "Dne 17. března 1975 byl Meisner jmenován pomocným biskupem erfurtsko-meiningenským a titulárním biskupem vinským. Biskupské svěcení přijal 17. května téhož roku z rukou Huga Aufderbecka, tehdejšího apoštolského administrátora erfurtsko-meiningenské diecéze. Dne 22. dubna 1980 jej papež Jan Pavel II., s nímž se osobně znal již řadu let, jmenoval biskupem berlínským. Do úřadu byl uveden 17. května téhož roku. Berlínské biskupství se svou východní a západní částí diecéze patřilo v době rozděleného Německa z hlediska církevní politiky k nejobtížnějším biskupským úřadům. V letech 1982–1989 předsedal Berlínské biskupské konferenci (pro území tehdejší Německé demokratické republiky). V konzistoři 2. února 1983 byl jmenován kardinálem.", "section_level": 1}, {"title": "Arcibiskup kolínský.", "content": "Po smrti kolínského arcibiskupa Josepha kardinála Höffnera v roce 1987 byl Meisner jmenován 20. prosince 1988 jeho nástupcem; do úřadu byl uveden 12. února 1989. Jeho biskupské heslo znělo \"Spes nostra firma\" (2Kor 1, 7; česky \"Máme pevnou naději\"). V listopadu 2011 se jako zvláštní papežský legát zúčastnil oslav 800. výročí narození sv. Anežky České v Praze. Dne 28. února 2014 byla přijata jeho rezignace. Kardinál Meisner zemřel 5. července 2017 během léčebného pobytu v bavorských lázních Bad Füssing.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joachim kardinál Meisner (25. prosince 1933, Vratislav-Leśnica – 5. července 2017, Bad Füssing) byl německý římskokatolický kněz a emeritní arcibiskup v Kolíně nad Rýnem.", "tgt_summary": "Joachim Meisner (25 December 1933 – 5 July 2017) was a German cardinal of the Catholic Church. He was the immediate past Archbishop of Cologne, serving from 1989 until his resignation was accepted by Pope Francis in 2014. He previously served as Bishop of Berlin from 1980 to 1989, and was created a cardinal in 1983. He was widely considered to be Germany's leading conservative Roman Catholic figure.", "id": 510960} {"src_title": "Ráchel", "tgt_title": "Rachel", "src_document": [{"title": "Původ a sňatek s Jákobem.", "content": "Ráchel byla mladší dcerou Lábana, bratra Jákobovy matky Rebeky, a tedy Jákobova sestřenice. Poprvé ji potkal u studny, kde jako pastýřka napájela stádo. Když přišel do Lábanova domu, do Ráchel se zamiloval a zavázal se Lábanovi sloužit sedm let, aby mu Ráchel dal za ženu. Lában jej však obelstil a dal mu místo ní její starší sestru Leu. Ráchel pak dostal jako druhou ženu za dalších sedm let služby.", "section_level": 1}, {"title": "Neplodnost.", "content": "Bůh způsobil plodnost nemilované Ley, ale Ráchel zůstávala bez dětí. Žárlivě to vyčítala Jákobovi a dala mu (podobně jako jeho babička Sára Abrahámovi) svou otrokyni Bilhu, aby jí porodila syny, které pojmenovala Dan a Neftali. Nakonec však Bůh Ráchel požehnal a porodila Jákobovi oba nejmladší syny.", "section_level": 1}, {"title": "Ráchelina smrt a její hrob.", "content": "Ráchel zemřela na cestě při porodu nejmladšího Benjamína. Byla pohřbena na cestě do Efraty (Betléma) a Jákob nad jejím hrobem zbudoval pomník v podobě sloupu. Místem pohřbení je podle staré tradice Ráchelin hrob v Betlémě, který je posvátným místem židů, křesťanů i muslimů. Je nad ním zbudována kamenná stavba s kupolí, v posledních letech je oddělena betonovou zdí palestinského check pointu. S ohledem na zmínku v knize Samuelově existují ale i tradice a teorie o umístění jejího hrobu na území kmene Benjamín severně od Jeruzaléma.", "section_level": 1}, {"title": "Ráchelin pláč.", "content": "Proroka Jeremjáš zmiňuje Ráchelin nářek nad jejími syny (tj. potomky) odcházejícími do babylonského zajetí po dobytí Jeruzaléma a zboření Chrámu. Židovská tradice uvádí, že zásluhou Ráchel a její obětavosti a trpělivosti byl zmírněn boží soud nad židovským národem.. Podle Matoušova evangelia je Ráchelin nářek předobrazem vraždění nevinných dětí, kterým se chtěl Herodes zbavit narozeného Ježíše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ráchel (, doslova \"„ovce“\") je druhá žena biblického patriarchy Jákoba a matka Josefa a Benjamína. Její příběh vypráví kniha Genesis.", "tgt_summary": "Rachel () was a Biblical figure, the favorite of Jacob's two wives, and the mother of Joseph and Benjamin, two of the twelve progenitors of the tribes of Israel. Rachel's father was Laban. Her older sister was Leah, Jacob's first wife; their mother was Adinah. Her aunt Rebekah was Jacob's mother.", "id": 208339} {"src_title": "Země císaře Viléma", "tgt_title": "Kaiser-Wilhelmsland", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pobřeží severní a východní části Nové Guineje bylo poprvé zmapováno na počátku 17. století. Němečtí kartografové se zaměřovali hlavně na pobřežní oblasti a povodí řek, kde byly zakládány plantáže. Hranice mezi Papuou a Zemí císaře Viléma byla ustanovena společnou britsko-německou expedicí, vnitrozemí nebylo zmapováno. V roce 1884 byla v Berlíně založena obchodní společnost \"„Německá Novoguinejská společnost“\" ( \"Neuguinea-Kompagnie\"). Jejím zakladatelem byl Adolph von Hansemann, významný německý bankéř z Cách. Hlavním cílem a předmětem činnosti společnosti bylo získání území v Pacifiku a následný ekonomický rozvoj území. S vědomím kancléře Otto von Bismarcka byla vypravena expedice pod vedením ornitologa a výzkumníka Dr. Otta Finsche. Jeho úkolem bylo vybrat místo pro plantáže na severovýchodním pobřeží Nové Guineje a založení obchodních stanic. Jeho vliv se brzy rozšířil na celý severovýchod Nové Guineje a některé ostrovy při pobřeží. Expedice Německé Novoguinejské společnosti vyplula ze Sydney na Novou Guineu na parolodi Samoa. Kapitánem lodi byl Eduard Dallmann. Kancléř Bismarck zavedl německý protektorát nad severovýchodní částí Nové Guineje a Bismarckovým souostrovím 19. srpna 1884. V letech 1885 a 1887 založil Johann Flier misie v Simbangu a ostrově Timba. Po epidemiích malárie v letech 1889 a 1891, která zabila téměř polovinu evropského obyvatelstva na u Finschhafenu se většina Evropanů přesunula do Friedrich Wilhemshafenu (nyní Madang). Flierl založil misii v Sattelbergu, na vysočině 700m nad mořem v letech 1890 a 1891 a vybudoval silnici dlouhou cca 24 kilometrů do přístavu Finschhafenu. Tato silnice zkrátila cestu ze tří dnů na pět hodin. Německá koloniální správa na Nové Guineji trvala 30 let. Prvních patnáct let byla kolonie spravována soukromou společností pod dohledem státu po vzoru Nizozemské Východoindické společnosti, ale s menší úspěšností. V letech 1899 až 1914 byla Nová Guinea řízena guvernérem. Po této změně byl guvernérovým prvořadým úkolem rychlý ekonomický rozvoj založený na plantážích.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik.", "content": "Po vypuknutí 1. světové války v roce 1914 obsadily australské jednotky Zemi císaře Viléma. Podepsáním Versailleské smlouvy ztratilo Německo své veškeré kolonie včetně Německé Nové Guineje, jejíž součástí byla Země císaře Viléma. 17. prosince 1920 bylo ustanoveno mandátní území Společnosti národů jménem Teritorium Nová Guinea. Toto území spadalo pod správu Austrálie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Země císaře Viléma byla částí Německé Nové Guineje ( \"Deutsch-Neuguinea\"). Území bylo pojmenováno na počest německého císaře a pruského krále Viléma II. a rozkládalo se na severovýchodní části dnešní Papui Nové Guineje. Mezi lety 1884 a 1918 bylo kolonií Německého císařství. ", "tgt_summary": "Kaiser-Wilhelmsland formed part of German New Guinea (German: \"Deutsch-Neuguinea\"), the South Pacific protectorate of the German Empire. Named in honour of Wilhelm I, who reigned as German Emperor (\"Kaiser\") from 1871 to 1888, it included the northern part of present-day Papua New Guinea. From 1884 until 1920 the territory was a protectorate () of the German Empire. Kaiser-Wilhelmsland, the Bismarck Archipelago (including New Mecklenburg and New Pomerania), the northern Solomon Islands, the Caroline Islands, Palau, Nauru, the Mariana Islands, and the Marshall Islands comprised German New Guinea. ", "id": 1644264} {"src_title": "Robert II. Francouzský", "tgt_title": "Robert II of France", "src_document": [{"title": "Počátky vlády.", "content": "Robert byl jediným synem královského páru a na matčino naléhání začal jako chlapec navštěvovat katedrální školu v Remeši, kde vyučoval Gerbert z Aurillaku. Robertův otec a zároveň zakladatel kapetovské dynastie Hugo Kapet hned po svém nástupu na trůn roku 987 začal usilovat o Robertovu korunovaci. Jako důvod uvedl plánovanou invazi proti maurské armádě, která útočila na jeho spojence, hraběte barcelonského. Tudíž Francie potřebuje dva panovníky, pro případ, že by se Hugo už z výpravy nevrátil. Podle francouzského mnicha a kronikáře Glaubera však pouze starý Hugo potřeboval schopnou oporu, která mu pomůže zvládnout zpupnou šlechtu. Nakonec dosáhl svého a Robert byl již koncem roku 987 v Orléansu korunován francouzským králem. Část svých vladařských povinností převzal už roku 990, ale samostatně vládl až od roku 996, kdy jeho otec zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Zapuzené manželky.", "content": "Hugo Kapet plánoval pro svého syna vznešenou nevěstu z Byzance, ale nakonec vzal \"zavděk\" Rozalou, bohatou vdovou po flanderském hraběti. Svatba se konala v Melunu roku 988 a nevěsta byla téměř dvakrát tak stará než ženich a také zřejmě již neplodná, což byl asi důvod jejího zapuzení o tři roky později. Na jaře roku 996 se mladík znovu oženil. Vyvolenou se stala Berta, čerstvá vdova po Odovi z Blois. Byla Robertova sestřenice a byli tedy příbuzní v nižším, než v sedmém stupni příbuzenství a mimo to byl Robert kmotrem jednoho z Bertiných synů. Manželům se narodil potomek, který údajně měl \"husí krk a husí hlavu\" a záhy, roku 999, zemřel. Papež Řehoř V. sňatek nemohl uznat, a proto Roberta exkomunikoval. Robert se nejdříve snažil vzdorovat, ale nakonec jej nový papež Silvestr II. přesvědčil a bezdětnémanželství roku 1000 anuloval. Robert se potřetí oženil roku 1004. Mladá královna Konstancie, dcera Viléma Provensálského králi dala vytoužené potomky, ale musela se vyrovnávat s tím, že manžel ve skutečnosti styky s Bertou nikdy nepřerušil. Rivalita mezi oběma ženami zasahovala na královský dvůr. Obětí se stal Hugo z Beauvais, kterého nechala Konstancie s pomocí Fulka Nerry přímo před očima krále zavraždit. Ještě roku 1008 či 1010 byla Berta Burgundská v Robertově doprovodu při cestě do Říma. Král chtěl žádat o papežský dispens, aby se mohl k Bertě vrátit. Mise byla neúspěšná a král se vrátil k vroucně se modlící Konstancii. Konstancie dala králi čtyři syny a Robert věren politice svého otce nechal nejstaršího Huga roku 1017 korunovat spolukrálem. Po Hugově nečekané smrti roku 1025 nastoupil na jeho místo mladší syn Jindřich, původně určený pro burgundské vévodství. Roku 1027 byl korunován spolukrálem a korunovace pošramotila již tak napjaté vztahy mezi jeho rodiči. Konstancie preferovala volbu mladšího Roberta, ale králův nápad byl podpořen Odem z Blois a Vilémem Akvitánským. Soudobý kronikář popisuje královnu jako \"svárlivou, slávychtivou a zlatem posedlou\" ženu. Roku 1030 popíchla své syny ke vzpouře proti otci, kdy Jindřich a Robert obsadili důležitá místa ve Francii a v Burgundsku. Dočasný smír skončil královou smrtí a vzplanula občanská válka o královský trůn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Robert II. Francouzský zv. \"Pobožný\" (francouzsky \" Robert II le Pieux\", 970–974, Orléans – 20. července 1031, Melun) byl francouzský král z dynastie Kapetovců, syn Huga Kapeta a Adély, dcery akvitánského vévody Viléma zv. \"Koudelová hlava\".", "tgt_summary": "Robert II (27 March 972 – 20 July 1031), called the Pious () or the Wise (), was King of the Franks from 996 to 1031, the second from the House of Capet. He was born in Orléans to Hugh Capet and Adelaide of Aquitaine. Robert distinguished himself with an extraordinarily long reign for the time. His 35-year-long reign was marked by his attempts to expand the royal domain by any means, especially by his long struggle to gain the Duchy of Burgundy. His policies earned him many enemies, including three of his sons. He was also known for his difficult marriages: he married three times, annulling two of these and attempting to annul the third, prevented only by the Pope's refusal to accept a third annulment.", "id": 35681} {"src_title": "Lino Ventura", "tgt_title": "Lino Ventura", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Pocházel z italské Parmy, již od osmi let žil se svou rodinou v Paříži, jeho otec krátce poté rodinu opustil, takže zůstal sám s matkou. V únoru 1942 dostal povolávací rozkaz, aby sloužil v italské armádě u horských myslivců, avšak krátce po nástupu na vojnu dezertoval zpět do Francie a už se do armády nevrátil. Už od 10 let se živil všelijak, kromě toho se věnoval i sportu. Krátce poté co se stal mistrem Evropy (v zápasení ve volném stylu) mu soupeř nešťastně zlomil nohu a tak musel vrcholového sportu předčasně zanechat, nicméně do konce svého života dále intenzivně sportoval rekreačně.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová kariéra.", "content": "V roce 1954 se uchytil u filmu, jeho drsný a zároveň i velice přirozený civilní herecký projev byl velice přesvědčivý. Hned ve svém prvním filmu \"Nesahejte na prachy\" si zahrál s Jeanem Gabinem, se kterým se později velmi spřátelil. Zpočátku hrál většinou jen samé drsné a tvrdé postavy, gangstery, zločince, policisty, lidi na okraji společnosti. Postupem doby se ale vypracoval i na vynikajícího charakterního herce. Kromě francouzských filmů také hrál (díky svému původu) i v celé řadě italských filmů. Přátelil se také s šansoniérem Jacquesem Brelem, se kterým natočil snímek \"Daleký západ\". Za ztvárnění postavy Jeana Valjeana ve snímku Ubožáci natočeném v roce 1982 byl nominován na Césara. Bránil se všem cenám a oceněním i poctám, odmítl převzít i vysoké francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie. Během své kariéry natočil zhruba 70 filmů. I přes lákavé nabídky ale nikdy nevstoupil na divadelní jeviště, snad proto, že byl herec samouk.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Společně se svojí manželkou se velmi intenzivně věnoval charitativní činnosti. Jejich dcera Linda byla zdravotně postižená a proto se věnovali především postiženým dětem. Jeho žena Odette Lecomte v roce 1987 obdržela za svoji charitativní činnost Řád čestné legie. Zemřel náhle v roce 1987 na infarkt. Je pohřben na hřbitově ve francouzské obci Le Val-Saint-Germain.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lino Ventura, rodným jménem Angiolino Giuseppe Pasquale Ventura (14. července 1919, Parma – 22. října 1987, Saint-Cloud), byl francouzsko-italský filmový herec a sportovec italského původu, mistr Evropy v zápase ve volném stylu pro rok 1950 ve střední váze, muž sveřepého vzezření a citlivé duše.", "tgt_summary": "Angiolino Giuseppe Pasquale Ventura (14 July 1919 – 22 October 1987) was an Italian actor who grew up in France and starred in many French films. Born in Italy, he was raised in Paris by his Italian mother. After a first career as a professional wrestler was ended by injury, he was offered a part as a gang boss in the Jacques Becker film \"Touchez pas au grisbi\" (1954) and rapidly became one of France's favourite film actors, playing opposite many other great stars such as Bourvil, Jean Gabin, Alain Delon, Claude Rich, Bernard Blier, Jacques Brel, Michel Serrault, Jean-Paul Belmondo, and working with other leading directors such as Louis Malle, Claude Sautet, Claude Miller, and the great script writer Michel Audiard. Usually portraying a tough man, either a criminal or a cop, he also featured as a leader of the Resistance in the Jean-Pierre Melville directed \"Army of Shadows\" (\"L'armée des ombres\", 1969). Having a daughter born handicapped, he and his wife founded a charity Perce-Neige (Snowdrop) which aids disabled children and their parents. Though he never renounced his Italian citizenship, he was voted 23rd in a poll for the 100 greatest Frenchmen.", "id": 695212} {"src_title": "OSGi Service Platform", "tgt_title": "OSGi", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Historie \"OSGi\" sahá až do roku 1998, kdy započaly práce na první verzi specifikace. Původně bylo \"OSGi\" cíleno na potřeby systémů pro chytré domácnosti. Díky tomuto původnímu zaměření je \"OSGi Framework\" velmi kompaktní. Plná implementace aktuální verze \"R4\" může být jediný jar s velikostí kolem 250KB (Knopflerfish ). K nárůstu pozornosti kolem OSGi došlo s úspěchem platformy Eclipse, jež ve verzi 3.0 vyměnila proprietární modulární systém za vlastní implementaci \"OSGi\" Equinox. Další oblastí, kde došlo k rozšíření \"OSGi\", na poli aplikačních serverů – je základem nových verzí serverů WebLogic, Websphere, JBoss, GlassFish, JOnAS a dalších. V poslední době se \"OSGi\" pomalu začíná využívat na poli enterprise aplikací, které jsou tradičně doménou Java EE. Zatím se jedná spíše o první pokusy, než masovou adopci \"OSGi Frameworku\" pro tvorbu enterprise aplikací. Mnoho vývojářů považuje vývojový model \"OSGi\" za příliš komplikovaný oproti \"Java EE\" a nevidí dostatek přínosů vyvažujících přidanou komplexitu zejména u malých a středních aplikací. Hlavní silou prosazující OSGi na poli enterprise aplikací se vedle dodavatelů jednotlivých implementací stala společnost SpringSource stojící za úspěšným Spring Framework. V případě SpringSource dm Server není \"OSGi\" využito pouze vnitřně v infrastruktuře serveru, ale je i základní jednotkou nasazení (deploymentu).", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Podívejme se podrobněji na architekturu \"OSGi Frameworku\" a její jednotlivé vrstvy.", "section_level": 1}, {"title": "Execution Environment.", "content": "\"OSGi Framework\" je použitelný na široké škále virtuálních strojů včetně široké škály implementací v mobilních zařízeních. \"Execution Environment\" je abstrakcí JRE definující dostupné balíčky v daném prostředí. Každý modul přitom může uvést požadovaný minimální \"Execution Environment\" (množinu Java balíčků) potřebný k jeho běhu. Modul uvádějící jako požadovaný \"Execution Environment\" J2SE-1.5 tak půjde nainstalovat například do \"OSGi\" kontejnerů běžících nad Javou 5 či Javou 6, ale ne do kontejneru běžícího nad Javou 1.4, či virtuálním strojem podporujícím pouze Javu ME.", "section_level": 2}, {"title": "Moduly.", "content": "Jednotkou modularity v \"OSGi\" je takzvaný bundle (dále pouze modul, i když korektnější pojmenování by bylo balík, což by se ovšem pletlo s Java balíčky). Jedná se o běžný jar archiv s několika speciálními hlavičkami v manifestu. Každý modul má za běhu speciálně vytvořený zavaděč tříd (classloader), který vidí pouze \"Java\" balíčky a zdroje (obrázky, konfigurační soubory a další) definované v modulu samotném, části standardní knihovny odpovídající specifikovanému \"Execution Environment\" a balíčky z ostatních modulů, které explicitně importuje. Níže je MANIFEST.MF soubor jednoduchého modulu. Bundle-ManifestVersion: 2 Bundle-SymbolicName: org.example.bundle Bundle-Version: 1.0.0 Bundle-Name: Ukázkový bundle Bundle-Activator: org.example.bundle.Activator Export-Package: org.example.bundle.package;version=\"1.0.0\";uses:=\" org.example.utility.package\" Import-Package: org.example.utility.package;version=\"[1.4.0, 2.0.0)\" Require-Bundle: org.example.otherbundle;version=\"[1.2.1, 2.0.0)\" Význam jednotlivých hlaviček je následující: codice_1 Indikuje verzi \"OSGi\" hlaviček v manifestu codice_2 Jedinečný identifikátor modulu. Měl by dodržovat konvenci pro pojmenovávání balíčků v \"Javě\" a v ideálním případě být shodný s identifikátorem balíčku nejvyšší úrovně v daném modulu. Jedná se o jedinou povinnou hlavičku. codice_3 Verze modulu skládající se ze tří číselných částí a volitelně jedné textové. Pokud není uvedena, uvažuje se verze codice_4. Každý modul by však měl specifikovat verzi. codice_5 Člověkem čitelné pojmenování modulu například pro potřeby řídících systémů, kde se může zobrazit namísto či spolu se symbolickým jménem. codice_6 Třída implementující rozhraní codice_7 definující metody volané v rámci životního cyklu modulu. Definuje 2 metody (\"start\" a \"stop\"), ve kterých je jako parametr předáván codice_8 – objekt umožňující interakci s okolím (vyhledávání a získávání služeb, registrace vlastních služeb, získávání informací o ostatních modulech a jejich stavech, možnost měnit stav ostatních modulů, programová instalace nových modulů a další). Aktivátor je volitelný. codice_9 Jednotkou závislosti mezi moduly je jeden \"Java\" balíček. Tato hlavička říká, že balíček codice_10 obsažený v našem ukázkovém modulu má být přístupný ostatním modulům. Dále uvádí verzi exportovaného balíčku (ta je v praxi často stejná, jako verze modulu, ale musí být u každého exportovaného balíčku explicitně uvedena). Nakonec je uvedena ještě \"uses\" direktiva, která říká, že třídy v balíčku codice_10 využívají tříd z importovaného balíčku codice_12. Tato direktiva zaručí, že kterýkoli jiný modul importující balíček codice_10 a zároveň codice_12 uvidí stejnou verzi codice_12 jako tento modul. Vhodný nástroj (například Eclipse PDE) dokáže tyto direktivy automaticky počítat. codice_16 Exportováním balíčku dává modul možnost ostatním modulům využívat třídy definované v daném balíčku. Aby je však ostatní jiný modul mohl využívat, musí je explicitně importovat. Tato hlavička říká, že tento ukázkový modul využívá balíček codice_12. Pokud v \"OSGi\" kontejneru není přítomný žádný modul exportující daný balíček s potřebnou verzí, nebude možné tento modul použít. Verze je v tomto případě uvedená rozsahem (od codice_18 včetně do codice_19 vyjma). Verze codice_18 je zřejmě verzí, proti které byl ukázkový modul vyvíjen a jeho autor zároveň vyjadřuje důvěru, že až do verze codice_19 daného balíčku bude použité API zpětně kompatibilní. V případě více dostupných verzí bude pro tento modul viditelná nejvyšší verze balíčku vyhovující rozsahu a zároveň nezpůsobující konflikty s ostatními importy a omezeními. codice_22 Zatímco importování balíčku nevytváří „tvrdou závislost“ na jakémkoliv jiném konkrétním modulu (je jedno, který modul potřebný balíček v dané verzi exportuje), tato hlavička udává přímou závislost na konkrétně uvedeném modulu. Dochází k importu všech exportovaných balíčků uvedeného modulu. Doporučuje se pokud možno používat pouze codice_23 hlavičky, kterými lze udržet minimální rozsah závislostí a předcházet tak konfliktům.", "section_level": 2}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Každý \"OSGi\" modul prochází dobře definovaným životním cyklem. Pokud není \"Frameworkem\" spravován, nachází se ve stavu \"uninstalled\", po instalaci do \"Frameworku\" se nachází ve stavu \"installed\" a je učiněn pokus o uspokojení jeho závislostí definovaných hlavičkami codice_23 a codice_25. Pokud jsou tyto závislosti uspokojeny, přechází modul do stavu \"resolved\", ve kterém jsou již jím exportované balíčky dostupné ostatním modulům. Pokud závislosti modulu nelze v dané chvíli uspokojit, zůstává ve stavu \"installed\" a po instalaci dodatečných modulů může být zopakován pokus o uspokojení jeho závislostí. Ze stavu resolved může být modul nastartován – je zavolána metoda \"start\" jeho aktivátoru, pokud nějaký definuje. Při zpracování této metody se nachází ve stavu \"starting\". Pakliže metoda nevyhodí žádnou výjimku, dostává se do stavu \"active\", ve kterém zůstává až do doby jeho zastavení voláním metody stop aktivátoru. O startování a zastavování modulů se může starat jednak \"Framework\" sám, jednak může být vyvoláno (stejně jako ostatní operace životního cyklu) z konzole a mohou je iniciovat ostatní moduly (pokud to umožňuje bezpečnostní nastavení). Operace \"update\" může být použita k aktualizování modulu na vyšší verzi či zopakování procesu uspokojení závislostí, stejně jako operace \"refresh\", která navíc způsobí update všech modulů závislých na daném refreshovaném modulu.", "section_level": 2}, {"title": "Služby.", "content": "Importy a exporty balíčků definují statické závislosti mezi moduly. \"OSGi\" navíc nabízí vrstvu služeb, které tvoří dynamické závislosti. Služba v \"OSGi\" je libovolný POJO objekt. Může být zaregistrován kdykoliv je modul ve stavu \"starting\" nebo \"active\". Registrace se provádí pod názvem jednoho či více rozhraní, které daný objekt implementuje, a libovolného počtu atributů klíč-hodnota pro odlišení služeb stejného typu. Po registraci může být služba nalezena ostatními moduly v registru na základě názvu rozhraní a LDAP filtru přes další atributy. Modul může zaregistrovat posluchače codice_26 na službu, která zatím není dostupná a čekat na její registraci. V průběhu času mohou přicházet nové služby s tím, jak se do kontejneru instalují nové moduly. Existující služby mohou být také odregistrovány – děje se tak buď programově, nebo automaticky při zastavení modulu, který je zaregistroval. Toto dynamické chování klade specifické nároky na klientský kód, který služeb využívá. Správné použití služeb přes nativní \"OSGi\" API je poměrně složité a obnáší množství opakujícího se kódu. K dispozici je několik nadstaveb usnadňující práci se službami – například knihovna \"Spring Dynamic Modules\", která umožňuje definovat pro každý modul springový aplikační kontext, deklarativně exportovat beany jako služby a importovat libovolnou službu jako Spring bean. Vytvořený bean je proxy objektem k požadované službě, umožňujícím například dynamickou záměnu za ekvivalentní službu, pokud je původní služba odregistrována.", "section_level": 2}], "src_summary": "OSGi Service Platform (dále \"OSGi Framework\", nebo jen \"Framework\") je specifikace dynamického modulárního systému pro programovací jazyk Java. Standard je definován a udržován mezinárodním konsorciem \"OSGi Alliance\" (původně \"Open Services Gateway initiative\", dnes se již nepoužívá). \"OSGi\" umožňuje instalaci a odebírání modulů za běhu, definuje životní cyklus modulu a nabízí infrastrukturu pro spolupráci modulů skrze služby. V současné době je \"OSGi Framework\" považován za nejvyspělejší modulární systém pro \"Javu\". Zakládají se na něm například nové verze téměř všech velkých aplikačních serverů.", "tgt_summary": "The OSGi Alliance, formerly known as the Open Services Gateway initiative, is an open standards organization founded in March 1999 that originally specified and continues to maintain the OSGi standard. ", "id": 2390195} {"src_title": "Arnošt I. Sasko-Kobursko-Gothajský", "tgt_title": "Ernest I, Duke of Saxe-Coburg and Gotha", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Arnošt se narodil jako nejstarší syn Františka Sasko-Kobursko-Saalfeldského a Augusty Reuss Ebersdorf. Jeho mladší bratr Leopold byl později zvolen prvním králem Belgičanů. 10. května 1803 byl Arnošt prohlášen za dospělého, protože jeho otec vážně onemocněl, a on byl potřebný k účasti na vládě vévodství. Když jeho otec v roce 1806 zemřel, stal se Sasko-kobursko-saalfeldským vévodou jako Arnošt III. Nicméně nemohl okamžitě převzít formální vládu své země, protože vévodství bylo obsazeno Napoleonovým vojskem a bylo pod francouzskou správou. Následující rok, po Tylžském míru (1807) bylo Sasko-kobursko-saalfeldské vévodství opět spojeno a navráceno Arnoštovi. To se stalo díky ruskému tlaku, protože Arnoštova sestra Juliana byla manželkou bratra ruského cara.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "3. července 1817 se Arnošt v Gothe oženil s Luisou Sasko-Gothajsko-Altenburskou. Měli spolu dvě dětiː Manželství bylo nešťastné, protože manželé byli podobně promiskuitní. Jak řekl životopisec Lytton Strachey: „Vévodský dvůr nebyl znám přísnou morálkou; vévoda byl galantní muž a vévodkyně následovala manželova příkladu. Byly tam skandályː mluvilo se o jednom z dvorních komorníků, okouzlujícím a kultivovaném muži židovského původu. Nakonec mezi manželi došlo k oddělení a nakonec k rozvodu.“ Arnošt a Luisa se rozešli v roce a oficiální rozvod se uskutečnil 31. března 1826. Jakožto dědici Koburgu musely děti zůstat s otcem. Sedm měsíců po rozvodu, v říjnu 1826, se Luisa tajně provdala za jednoho ze svých milenců. Zemřela v roce 1831. 23. prosince 1832 se Arnošt v Coburgu oženil se svou neteří Marií Württemberskou, dcerou své sestry Antonie. Marie se tímto sňatkem stala nevlastní matkou svých bratranců. Děti s Arnoštem neměla. Arnošt měl tři nemanželské dětiː", "section_level": 1}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Arnošt zemřel 29. ledna 1844 a byl nejdříve pohřben v Morizkirche, později byl však přesunut do nově vybudovaného mauzolea \"Friedhof am Glockenberg\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Arnošt I. Sasko-Kobursko-Gothajský (též Ernest I.; 2. ledna 1784 – 29. ledna 1844) byl posledním svrchovaným vévodou Sasko-Kobursko-Saalfeldska (jako Arnošt III.) a od roku 1826 prvním svrchovaným vévodou Sasko-Kobursko-Gothajska (jako Arnošt I.). Byl otcem prince Alberta, manžela britské královny Viktorie, a je tak praprapradědem královny Alžběty II. Bojoval proti Napoleonovi a prostřednictvím svých stavebních projektů a zřizováním dvorních divadel zanechal velkou stopu na svém sídelním městě, Coburgu.", "tgt_summary": "Ernest I (; 2 January 178429 January 1844) was the last sovereign duke of Saxe-Coburg-Saalfeld (as Ernest III) and, from 1826, the first sovereign duke of Saxe-Coburg and Gotha (as Ernest I). He was the father of Albert, Prince Consort, who was the husband of Queen Victoria. Ernest fought against Napoleon Bonaparte, and through construction projects and the establishment of a court theatre, he left a strong imprint on his residence town, Coburg.", "id": 824149} {"src_title": "Adéla Burgundská", "tgt_title": "Adelaide of Italy", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byla dcerou burgundského krále Rudolfa II. a jeho manželky Berty Švábské. Jejím bratrem byl burgundský král Konrád a prvním manželem italský král Lothar II., kterému byla zasnoubena již v dětství a za kterého byla provdána roku 947 – snad ve věku 16 let. Lothar II. byl však již po třech letech manželství otráven a Adéla jako dosud mladá žena ovdověla. Po ovdovění ji markrabí Berengar z Ivrey (možná zodpovědný za Lotharovu vraždu) držel v zajetí na hradě Garda, neboť ji chtěl provdat za svého syna Adalberta a dosáhnout tak skrze ni italské královské koruny (podle langobardské právní tradice mohla Adéla designovat následníka). Královna však spolu s dcerou Emmou uprchla na hrad Canossa a požádala o pomoc německého krále Otu I., který Berengara porazil a sám se roku[951 v Pavii s Adélou oženil. Tento sňatek také přinesl Otovi právní nárok na italskou korunu. 2. února 962 byla Adéla spolu s manželem v Římě korunována na císařovnu. V italské i říšské politice měla na manžela velký vliv a od její doby dochází také k nárůstu intervencí římských královen v královských a císařských listinách. Doprovázela manžela i na italských taženích v letech 961–965 a 966–972. Adéla se výrazně podílela na výchově svého syna Oty II. a i v jeho dospělém věku na něj měla velký vliv, a to do druhé poloviny 70. let, kdy bylo její postavení zastíněno postavením Otovy manželky Theofano a Adéla se vzdálila od císařského dvora. V letech 975–980 pak pobývala převážně v Itálii a v Burgundsku. Po synově smrti roku 983 jí spolu s její snachou Theofano a mohučským arcibiskupem Willigisem připadlo poručnictví nad nezletilým dědicem říše Otou III. Pro neshody s Theofano sice nakrátko opět opustila dvůr, po její smrti roku 991 však znovu převzala regentství. Poté, co Ota III. dosáhl roku 994 plnoletosti, se však znovu stáhla do ústraní a v posledních letech života pobývala v benediktinském klášteře Selz, který okolo roku 991 sama založila. Adéla byla vzdělaná a velmi sečtělá žena, ovládala čtyři jazyky. Již její současníci, například Gebert z Aurillacu (pozdější papež Silvestr II.), ji nazývali \"\"mater regnorum\"\" (\"\"matka království\"\"). Adéla se angažovala také v clunyjském hnutí, roku 1097 byla svatořečena papežem Urbanem II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adéla Burgundská (uváděná též jako \"Adelaida\", \"Adelheid\"; 931, Burgundsko – 16. prosince 999, klášter Selz) byla druhou manželkou císaře Oty I. Velikého a jednou z nejvýznamnějších středověkých římských císařoven.", "tgt_summary": "Adelaide of Italy (; 93116 December 999 AD), also called Adelaide of Burgundy, was Holy Roman Empress by marriage to Emperor Otto the Great; she was crowned with him by Pope John XII in Rome on 2 February 962. She was regent of the Holy Roman Empire as the guardian of her grandson in 991–995.", "id": 655650} {"src_title": "Svatá aliance", "tgt_title": "Holy Alliance", "src_document": [{"title": "Vytvoření Svaté aliance.", "content": "Svatá aliance byla ustanovena smlouvou podepsanou v Paříži 26. září 1815 zástupci Rakouska, Ruska a Pruska po porážce francouzského císaře Napoleona. Spojenci se ve smlouvě zavázali bránit v Evropě šíření liberálních a sekulárních myšlenek.", "section_level": 1}, {"title": "Kongresy aliance.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kongres v Cáchách 1818.", "content": "Kongresu, který se uskutečnil od září do listopadu 1818 v Cáchách se zúčastnili panovníci, ministři a diplomaté z Pruska, Rakouska, Ruska, Spojeného království a Francie. Během kongresu bylo rozhodnuto o předčasném stažení okupačních vojsk z Francie, která tak byla zařazena zpět mezi mocnosti a stala se rovněž členem Svaté aliance. Na kongresu se dále řešila také práva židovského obyvatelstva a obchod s otroky.", "section_level": 2}, {"title": "Kongres v Karlových Varech 1819.", "content": "Na kongresu konaném v roce 1819 v Karlových Varech byly účastníky řešeny studentské a národní manifestace v Německém spolku. Došlo k vydání tzv. Karlovarských dekretů, které zakázaly nacionalistické studentské spolky a utužily cenzuru.", "section_level": 2}, {"title": "Kongres v Opavě 1820.", "content": "Popudem pro svolání opavského kongresu, který se konal od října do prosince 1820, byl napjatý revoluční vývoj v Neapoli, Španělsku a Portugalsku. Na pozvání knížete Metternicha se jej účastnili monarchové a diplomaté z Rakouska, Ruska, Pruska, Velké Británie a Francie. Kvůli neshodám mezi mocnostmi byl kongres v prosinci 1820 přerušen s tím, že se diplomaté dohodli na pokračování jednání v Lublani.", "section_level": 2}, {"title": "Kongres v Lublani 1821.", "content": "Lublaňský kongres v roce 1821 představoval pokračování předcházejícího opavského kongresu, který byl z důvodu vzájemných neshod předčasně ukončen.", "section_level": 2}, {"title": "Kongres ve Veroně 1822.", "content": "V roce 1822 se konal kongres zástupců pěti velmocí v italské Veroně. Důvodem pro konání kongresu bylo především jednání o francouzské intervenci do Španělska, kde byl král po povstání armády přinucen přijmout ústavu a kde se rozhořela občanská válka. Dalším z tématů jednání byla situace v Řecku, kde vypuklo povstání proti osmanské nadvládě.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad aliance.", "content": "Narůstající neshody mezi mocnostmi vedly k postupnému rozvolňování spojenectví již od poloviny 20. let 19. století. Ránu pro Svatou alianci představovala smrt ruského cara Alexandra, kterého na trůnu nahradil jeho bratr Mikuláš I. Pavlovič. Spojené království a Francie se proti sobě stavěly především kvůli neshodám v otázce sjednocení Itálie a rovněž kvůli problémům s hroutící se Osmanskou říší. Poté, co ve Francii v roce 1830 došlo k revoluci a ustanovení tzv. Červencové monarchie, zůstaly na obranu hodnot aliance znovu pouze Rakousko, Prusko a Rusko. Těmto monarchiím se revoluce v roce 1848 nakonec podařilo vojensky potlačit, avšak protichůdné zájmy na Balkáně proti sobě záhy obrátily dřívější spojence Rakousko a Rusko. Definitivní konec Svaté aliance znamenala krymská válka v letech 1853 až 1856, kdy Rakousko nepodpořilo proti Osmanské říši svého ruského spojence a vyhlásilo neutralitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá aliance bylo spojenectví tří států Ruska, Rakouska a Pruska vytvořené v roce 1815, v reakci na napoleonské války a francouzskou revoluci. Mělo dohlížet na dodržování tradičního řádu na základě \"„\"křesťanské solidarity\"“\" (nehledě na to, že Romanovci byli pravoslavní, Habsburkové katolíci a Hohenzollernové luteráni). V roce 1818 se na základě rozhodnutí z kongresu v Cáchách připojila ke Svaté alianci i Francie. Jelikož tvůrcem politiky rovnováhy byl do značné míry kníže Klemens Wenzel von Metternich, mluví se někdy také o Metternichovském systému. Revoluční myšlenky však nezapadly a již v roce 1848 musely velmoci Svaté aliance čelit vzpourám s ideály francouzské revoluce na svém vlastním území. Navíc i protichůdné zájmy a neshody mezi velmocemi brzy poté vedly k rozpadu aliance, za jejíž definitivní konec bývá považována krymská válka (1853–1856), kdy se Francie postavila proti Rusku v jeho boji s Osmany. Celkový ráz mezinárodní politiky, která fungovala v Evropě od Vídeňského kongresu v podstatě až do první světové války, se označuje také jako Koncert velmocí.", "tgt_summary": "The Holy Alliance (;, \"Svyashchennyy soyuz\"; also called the Grand Alliance) was a coalition linking the monarchist great powers of Austria, Prussia, and Russia. It was created after the final defeat of Napoleon at the behest of Emperor Alexander I of Russia and signed in Paris on 26 September 1815. The alliance aimed to restrain liberalism and secularism in Europe in the wake of the devastating French Revolutionary Wars and the Napoleonic Wars, and it nominally succeeded in this until the Crimean War. Otto von Bismarck managed to reunite the Holy Alliance following the unification of Germany in 1871, but the alliance again faltered by the 1880s over Austrian and Russian conflicts of interest with regard to the dismemberment of the Ottoman Empire.", "id": 2124500} {"src_title": "Kristián V. Dánský", "tgt_title": "Christian V of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "V roce 1655, ve věku 9 let, byl prohlášen princem následníkem. V 18 letech obdržel místo v Královské radě (jež ovšem neměla velkého vlivu, neboť monarchie již byla absolutistická). 14. května roku 1667 se v Nykøbingu oženil s Šarlotou Amálií Hesensko-Kasselskou, dcerou lankraběte Viléma VI. Hesensko-Kasselského. V roce 1670 zemřel král Frederik III. a podle \"Královského zákona\" z roku 1665 se Kristián stal druhým absolutním monarchou Dánska a Norska. Protože nastoupil na trůn podle následnictví a ne volbou, nebyl korunován, byl pouze pomazán v kostele zámku Frederiksborg, a to 9. února 1670. Jedním z jeho prvních činů bylo, že ke dvoru v roce 1671 přivedl svou šestadvacetiletou oficiální milenku Žofii Amálii Moth, čímž těžce potupil královnu. Žofie Amálie Moth se 31. prosince roku 1677 stala hraběnkou ze Samsø a žila v prostorách paláce v Kodani. Pro své velké osobní kouzlo a mimořádnou přívětivost byl Kristián V. velmi populární, což snad částečně hrálo roli při jeho snahách omezit vliv šlechty zapojením nešlechticů, jimž uděloval tituly baron a hrabě, do veřejných záležitostí. Pod vedením Kristiánova kancléře Petra Griffenfeldta Dánsko zažilo krátké období příležitosti obsadit svou starou pozici velké mocnosti v regionu. Avšak tísněn obavami ze svých protivníků Kristián kancléře odvolal a obětoval tak jeho skvělé vedení, čímž vlastně přivodil velké škody prestiži monarchie. Státní prostředky byly promrhány v neúspěšné válce proti Švédsku (známé jako Norská válka, 1675–1679) ve Skåne, staré dánské provincii, již Dánsko ztratilo ve prospěch Švédska v důsledku smlouvy z Roskilde a již chtělo získat zpět. Chtělo rovněž zvovupřipojit pod dánskou svrchovanost vévodství Holstein-Gottorp, spojené se Švédskem, avšak po zásahu Francie bylo vévodství uznáno na Dánsku nezávislým. Dvacet příštích mírových let znamenalo mnoho pro vnitřní rozvoj země. Řada pozitivních aspektů již byla zmíněna, k dalším patří vytvoření \"Dánského zákona (Danske Lov)\" v roce 1683, který představuje první právní kodex platný pro celé Dánsko. Byl formulován i \"Norský zákon (Norske Lov)\", podobný dánskému. Jiným důležitým počinem bylo v roce 1688 zavedení registru pozemků, kdy šlo o stanovení jednotné ceny pozemků v monarchii, vedoucí k spravedlivým odhadům. Třebaže král se o vědu a kulturu příliš nezajímal, i zde lze hovořit o \"zlatém věku\", např. díky práci astronoma Ole Rømera. Za jeho panování vznikla \"Dánská západoindická společnost\" (1671), založená pro objevy, využívání a kolonizaci karibských ostrovů, dnešních Panenských ostrovů. Její činnost se v roce 1680 rozšířila do dnešní Ghany v Africe. Kristián V. zemřel 25. srpna 1699 na následky zranění utrpěného při nehodě na lovu. Je pochován v katedrále v Roskilde, místě posledního odpočinku dánských králů.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a děti.", "content": "Kristián měl osm dětí se svou manželkou a dalších šest se svou milenkou. Děti Šarloty Amálie: Děti Žofie Amálie Moth:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián V. (15. dubna 1646 Flensburg – 25. srpna 1699, Kodaň) byl v letech 1670–1699 král Dánska a Norska. Syn Frederika III. a jeho ženy Žofie Amálie Brunšvické. ", "tgt_summary": "Christian V (15 April 1646 25 August 1699) was king of Denmark and Norway from 1670 until his death in 1699. Well-regarded by the common people, he was the first king anointed at Frederiksborg Castle chapel as absolute monarch since the decree that institutionalized the supremacy of the king in Denmark-Norway, he fortified the absolutist system against the aristocracy by accelerating his father's practice of allowing Holstein nobles but also Danish and Norwegian commoners into state service. ", "id": 1602694} {"src_title": "ATI Technologies", "tgt_title": "ATI Technologies", "src_document": [{"title": "Grafické akcelerátory.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "FireGL.", "content": "Profesionální grafika pro náročné grafiky, kteří potřebují přesné zobrazení barev a podporu. Stojí deseti tisíce korun, protože má certifikace na grafické programy (3DMax, Photoshop,4D Cinema a další). Podporu 24 hodin na pomoc při potížích s programy. Staví na jádře Radeon, ale má upraven BIOS.", "section_level": 2}, {"title": "GPU pro servery.", "content": "Dále existovaly GPU RAGE XL, Radeon 7000 a Radeon 7000-M.", "section_level": 2}, {"title": "ATI ES1000.", "content": "ES1000 je další generace GPU do serverového segmentu.", "section_level": 3}, {"title": "Čipsety.", "content": "V roce 2008 vydala řadu 700, do které spadají čipsety Northbridge 740, 740G/740V, 760G, 770, 780E, 780G/780V, 790GX, 790X, 790FX a Southbridge SB700, SB710, SB750, SP5100 a SB750S, V roce 2009 vyvíjí ATI čipsety už pouze pro AMD platformu. Pro Intel platformu vydala čipsety Northbridge ATI CrossFireTM Xpress 3200, ATI RadeonTM Xpress 1250, ATI RadeonTM Xpress 1100, ATI RadeonTM Xpress 200 a Southbridge ATI SB600 Series.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Historie AMD V 80. letech 20. století nebyly grafické akcelerátory standardní součástí počítače. V dané době přišla ATI Technologies se svým prvním grafickým akcelerátorem Graphic Solution. Jak pokračovala doba dál, ATI Technologies uvedla postupně na trh nové grafické akcelerátory. Druhým grafickým akcelerátorem byla karta s grafickým jádrem EGA Wonder, které umožňovalo akcelerovat grafiku až v rozlišení 640×350 pixelů se 16 barvami. Po roce od uvedení EGA Wonder přišla ATI Technologies s novým grafickým akcelerátorem, který nesl grafické jádro VGA Wonder. Tento grafický akcelerátor byl už technologicky vyspělejší než jeho předchůdce. Jeho maximálním rozlišení bylo 1024×768 pixelů s 256 barvami.", "section_level": 1}, {"title": "2D akcelerátory.", "content": "Po dalším roce přišla ATI Technologies se svým prvním 2D akcelerátorem s jádrem MACH 8, který se od předešlého grafického akcelerátoru odlišoval jen tím, že podporoval 2D akceleraci. Dalším 2D akcelerátorem byla grafická karta s jádrem MACH 32, která byla vyspělejší než její předchůdce. Podporovala rozlišení až 1280×1024 pixelů v 16-bitové barevné hloubce. Dalším pokračovatelem 2D akcelerátorů od ATI Technologies byl 64-bitový grafický akcelerátor s jádrem MACH 64, který byl uvedený v roce 1994. Posledním 2D akcelerátorem byl MACH 64VT (VT2, VT4). Tyto deriváty MACH 64 byli postupně představené v letech 1996 – 1997. Výhodou těchto 2D akcelerátorů bylo, že mohly video v rozlišení 320×240 pixelů zobrazovat plynule na celé obrazovce v rozlišení 800×600 a nebo až 1024×768 pixelů.", "section_level": 2}, {"title": "3D akcelerátory.", "content": "Prvním 3D akcelerátorem od ATI Technologies bylo grafické jádro 3D Rage (1996). Po nevelkém úspěchu těchto karet bylo rychle vydané grafické jádro Rage II. Toto jádro nezlepšovalo ani tak rychlost grafických výpočtů, ale zato vylepšovalo kvalitu zobrazení. ATI Technologies uvedla ještě několik derivátů jádra Rage II, až nakonec v roce 1997 přišlo jádro Rage PRO. Tento grafický čip byl jedním z prvních, který plně podporoval AGP 1.0. Při tomto grafickém čipu začala mít ATI Technologies problémy s ovládači, které se vyřešily až v roce 2001. Dalším grafickým jádrem bylo Rage PRO GL, které plně podporovalo standardy OpenGL. Po tomto jádře přišla ATI Technologies s vylepšeným jádrem Rage 128PRO, které zlepšovalo práci 16-bitového renderingu a plně podporovalo AGP 4×. V roce 1999 přišla ATI Technologies se speciálním vydáním grafické karty s Rage 128PRO. Speciální byla tím, že na jedné kartě byla dvě speciálně upravená grafická jádra Rage 128PRO. Tato karta se nazývala ATI Rage Furry MAXX, ale díky neodladěným ovládačům se tato karta velmi neujala.", "section_level": 2}, {"title": "Detailnější popis.", "content": "Dalším novým grafickým jádrem s podporou 3D akcelerace byl R100 (toto bylo kódové označení grafických jader Radeon DDR), které obsahovalo například technologii HyperZ, která ulehčovala grafickému jádru výpočty. Další novou technologií byla podpora grafického rozhraní DirectX 7.0. I když bylo toto jádro papírově slabší než grafická jádra konkurence (GeForce 2), tak díky technologii HyperZ mohla těmto kartám konkurovat. Další generací grafických jader Radeon bylo jádro s kódovým označením R200, uvedené v roce 2001, obchodní název byl Radeon 8500. Oproti svému předchůdci přinášelo vylepšení technologie HyperZ (pojmenovaná HyperZ II, podporu API DirectX 8.1, současné zobrazení obrazu na dvou monitorech (SmoothVision). U těchto grafických jader ATI Technologies konečně doladila ovladače svých grafických karet. V roce 2002 ATI Technologies uvedla nové jádro R300, tedy Radeon 9700. Toto jádro si zachovávalo všechny dobré vlastnosti předcházejících grafických jader Radeon a k tomuto ještě přidalo technologie HyperZ III a podporu API DirectX 9.0. Tato grafická jádra byla nejlepší grafická jádra pro stolní počítače, a tak si získala velkou oblibu. Malým vývojem těchto jader byly Radeony 9800 (R350), které přinášely jen malé změny a to HyperZ III+. Jako další grafické jádro mělo na trh přijít R400, ale z důvodů neuzavření specifikací DirectX 10, ATI Technologies musela toto jádro předělat a tak vyšlo R420, tedy Radeon X800, které v sobě skrývalo technologie HyperZ HD, SmoothVision HD, a bezztrátovou kompresi textur. Toto jádro podporovalo DirectX 9.0b (která má podporu Shader Model 2). Na konkurenci to bylo málo, neboť GeForce 6800 podporovala už DirectX 9.0c (která má podporu Shader Model 3). Malé oživení těchto karet přineslo vylepšené jádro R480, tedy Radeon X850, ale ani toto jádro nepodporovalo API DirectX 9.0c. Na jaře roku 2005 ATI Technologies představila nové jádro R520 alias Radeon X1800. Toto jádro v sobě neslo velice mnoho nových technologií. Tou hlavní je podpora DirectX 9.0c, paměťový řadič RingBus, Dispatch Procesor, který zefektivnil práci pixel shaderů. Jádro R520 obsahuje 16 pixel shaderů a také 16 pixel pipeline, což se může zdát oproti konkurenci málo, ale díky novým technologiím jich využívá velmi efektivně. Zatím nejnovějším jádrem je R580 tedy Radeon X1900, které se představilo 24. ledna 2006. Oproti předchozímu jádru má až 48 jednotek pixel shaderů (a pixel pipeline má 16, stejně jako předchozí jádro), novější Dispatch Procesor. Koncem roku 2007 ATI započala novou řadu grafických karet Radeon 2000series, začátkem roku 2008 je možné zakoupit už i Radeony 3000series, které mohou nabídnout i například dvou-jádrovou grafickou kartu HD 3870 X2. Takty pamětí DDR4 některých Radeonů 3000series se pohybují kolem 2,5 GHz. 25. června 2008 uvedla ATI novou generaci HD 4000, která používá stále 55 nm, na čip RV770 se vejde až 800SP (160 unifikovaných shaderu v 10 SIMD blocích). Paměti se používají až GDDR5. V 1Q 2009 ATI uvedlo nový čip RV740 na 40 nm, bude použit na grafických kartách HD47x0. 22. 1. 2008 vydala AMD plnou specifikaci čipu R300 a R500, což umožní zlepšit práci těchto jader v alternativních operačních systémech. Jednalo se o ojedinělou věc v oblasti grafických čipů, jelikož konkurenční NVIDIA i předtím samostatná ATI (před převzetím AMD) toto udělat odmítaly. 12. června 2008 pak byla vydána i specifikace k čipům řady R600.", "section_level": 3}, {"title": "Technologie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "ATI Stream.", "content": "Prostředí pro využití GPU jako výpočetní jednotky. Někdy známý taky jako akcelerace pomocí GPU.", "section_level": 2}, {"title": "Zaměření.", "content": "Po spojení s AMD vývojové týmy ATI pokračují na této práci:", "section_level": 1}], "src_summary": "ATI Technologies, Inc. byla jedním ze dvou největších výrobců grafických karet. Dále se zabývala výrobou v oblasti videa a multimédií. Společnost byla založená 20. srpna 1985. První název této společnosti byl Array Technologies Inc., ale v roce 1985 se zkrátil na ATI Technologies Inc. 24. června 2006 společnosti ATI Technologies, Inc. koupila společnost AMD, ta dále rozvíjí výrobky pod vlastní značkou. ", "tgt_summary": "ATI Technologies Inc. (commonly called ATI, later known as Radeon Technologies Group) was a semiconductor technology corporation based in Markham, Ontario, Canada, that specialized in the development of graphics processing units and chipsets. Founded in 1985 as Array Technology Inc., the company listed publicly in 1993. Advanced Micro Devices (AMD) acquired ATI in 2006. As a major fabrication-less or fabless semiconductor company, ATI conducted research and development in-house and outsourced the manufacturing and assembly of its products. With the decline and eventual bankruptcy of 3dfx in 2000, ATI and its chief rival Nvidia emerged as the two dominant players in the graphics processors industry, eventually forcing other manufacturers into niche roles. ", "id": 138099} {"src_title": "Arcangelo Corelli", "tgt_title": "Arcangelo Corelli", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Arcangelo Corelli se narodil ve Fusignanu v dnešní provincii Ravenna. O jeho dětství není mnoho známo. Učil se na housle u Giovanni Battisty Bassaniho a kompozici u proslulého zpěváka papežské kapely Mattea Simonelliho. První velký úspěch zažil již v osmnácti letech v Paříži, a ten mu otevřel dveře do Evropy. Strávil nějaký čas u svého přítele skladatele a houslisty Cristiana Farinelliho, který byl strýcem proslulého kastráta Farinelliho. Nějaký čas v roce 1681 pobýval také na dvoře bavorského prince. V roce 1685 byl v Římě, kde řídil hudební produkce pro královnu Kristinu Švédskou. Jeho velkým příznivcem se stal kardinál Pietro Ottoboni (příbuzný jiného Pietra Ottoboniho, který se stal v roce 1689 papežem Alexandrem VIII.). V letech 1689 a 1690 pracoval v Modeně pro vévodu modenského. Vrátil se však do Říma a žil v paláci kardinála Ottoboniho. V jeho paláci pravidelně organizoval pondělní koncerty, na nichž uváděl nejen díla svá, ale i díla svých současníků. Corelli zemřel v Římě ve věku 59 let a je pochován v římském Pantheonu. Zanechal po sobě nejen značný majetek, ale i rozsáhlou a velmi kvalitní sbírku obrazů.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Corelli byl vynikající houslista, a proto nejen samotné kompozice, ale i způsob interpretace znamenal výrazný pokrok ve vývoji hry na housle. Tuto stránku jeho uměleckého talentu dále rozvíjeli i jeho žáci, např. Francesco Geminiani nebo Pietro Locatelli. Největší význam Corelliho pro dějiny hudby však spočívá v rozvoji formy concerto grosso, kterou sice převzal od Alessandra Stradelly, ale dal jí jméno a dovedl ji k formální dokonalosti, takže se stala vzorem pro díla takových skladatelů jako byl Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach nebo Georg Friedrich Händel", "section_level": 1}], "src_summary": "Arcangelo Corelli (17. února 1653 Fusignano – 8. ledna 1713 Řím) byl italský barokní hudební skladatel a houslista. Působil v několika evropských městech, nakonec zakotvil v Římě. Jeho přínos spočívá zejména v rozvoji barokního instrumentálního koncertu concerto grosso a ve zdokonalení techniky houslové hry.", "tgt_summary": "Arcangelo Corelli (,,, ; 17 February 1653 – 8 January 1713) was an Italian violinist and composer of the Baroque era. His music was key in the development of the modern genres of sonata and concerto, in establishing the preeminence of the violin, and as the first coalescing of modern tonality and functional harmony.", "id": 1303241} {"src_title": "Michael Haydn", "tgt_title": "Michael Haydn", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Michael Haydn se narodil v roce 1737 v dolnorakouském městečku Rohrau poblíž maďarských hranic. Jeho otcem byl kolář Mathias Haydn, který pracoval také jako \"Marktrichter“, což je úřad podobný starostovi. V roce 1745 Michael Haydn vstoupil do sboru katedrály Sv. Štěpána ve Vídni, kde jeho bratr Joseph působil jako sopránový sólista už od roku 1740. Podle nařízení sbormistra v kostele, Johanna Adama Karla Reuttera byl Joseph pověřen, aby hudebně vzdělával svého bratra. Společně byli ve sboru tři roky. Když Josephův hlas zmutoval, Michael za něho nastoupil jako sólista a zůstal ve svatoštěpánském sboru až do roku 1755. V roce 1757 byl povolán do Velkého Varadína (Grosswardein, dnes rumunské město Oradea) do služby arcibiskupa Sigismunda jako sbormistr, v roce 1762 přijal místo vedoucího orchestru u arcibiskupa Hieronyma v Salzburgu, později se stal ještě varhaníkem v kostele sv. Petra v Salzburgu, který patřil benediktinům. Během prvních let své služby nevykonával podle mínění zaměstnavatele svou práci dostatečně, a proto byli přijati i další hudebníci, mezi nimiž byli i Leopold Mozart a jeho syn Wolfgang. Díky své manželce Marii Magdaleně Lipp změnil Haydn později svůj laxní přístup a začal se práci plně věnovat.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo (výběr).", "content": "Haydn psal téměř ve všech hudebních formách, od komorní hudby přes orchestrální, ale jeho zálibou bylo skládat hudbu církevní na liturgické texty. Hudebnímu doprovodu těchto textů nepochybně věnoval největší úsilí. Michael Haydn měl averzi k tisku svých děl, a tak většina jeho skladeb zůstala v rukopise. Kompletní sbírka nepublikovaných prací Michaela Haydna je nyní uchovaná v knihovně benediktinského kláštera sv. Petra v Salzburgu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Michael Haydn (14. září 1737 Rohrau — 10. srpen 1806 Salzburg) byl rakouský hudební skladatel a mladší bratr Franze Josepha Haydna. Složil 24 mší, 2 rekviem, 114 graduále, 67 offertorií, 30 symfonií, mnoho oratorií a několik oper. Byl také učitelem Carla Maria von Webera a Antona Diabelliho.", "tgt_summary": "Johann Michael Haydn (; 14 September 173710 August 1806) was an Austrian composer of the Classical period, the younger brother of Franz Joseph Haydn.", "id": 115655} {"src_title": "Alessandro Scarlatti", "tgt_title": "Alessandro Scarlatti", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Scarlatti se narodil na Sicílii, podle některých pramenů v Trapani, podle jiných v Palermu. Již jako chlapec toužil se živit hudbou a proto odešel z rodné Sicílie do Říma. Tady přizpůsobil své původní příjmení Scarlata novým poměrům a přiženil se do muzikantské rodiny. Zpravidla se uvádí, že byl žákem Giacoma Carissimiho, ale zřejmě musel mít i nějaké vazby na severní Itálii, neboť v jeho raných dílech lze vysledovat zřetelný vliv Alessandra Stradelly a Giovanniho Legrenzi. Již v 19 letech pak slavil první úspěch se svou operou \"„Gli Equivoci nel sembiante“\" (1679). Ta získala pozornost královny Kristiny Švédské, která v té době žila v Římě a skladatele jmenovala svým dvorním kapelníkem. Věnoval jí mimo jiné operu \"„Il Pompeo“\" (1683). V únoru 1684 se stal kapelníkem místokrále v Neapoli. Zde zkomponoval řadu oper ve stylu opera seria, které dosáhly mimořádné obliby. Komponoval i četná oratoria a hudbu k rozmanitým státním příležitostem. V roce 1702 Scarlatti Neapol opustil a vrátil se až když byla španělská nadvláda vystřídána rakouskou. Mezitím se těšil přízni Ferdinanda III. Medicejského a komponoval opery pro jeho soukromé divadlo ve Florencii. Kromě toho se stal kapelníkem kardinála Ottoboniho v Římě a na jeho přímluvu i kapelníkem jednoho z nejdůležitějších římských chrámů chrámu sv. Marie Větší. Po krátkém pobytu v Benátkách a Urbině se vrátil v roce 1708 do Neapole, kde zůstal až do roku 1717. Tehdy se zdálo, že Neapol je již unavena Scarlattiho hudbou a na závěr svého života se Alessandro vrátil tam, kde jeho hudební dráha začínala, do Říma. Zde vytvořil své nejslavnější opery: \"Telemaco\", 1718; \"Marco Attilio Regolò\", 1719 a \"La Griselda\", 1721 a mnoho nádherné chrámové hudby. Poslední, byť nedokončenou prací byla serenáda ke svatbě prince Stigliana. Alessandro Scarlatti zemřel v Neapoli 24. října 1725.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Scarlattiho dílo tvoří důležitý přechod mezi raně barokním vokálním stylem 17. století, jehož centry byly zejména Florencie a Benátky a klasickou hudbou 18. století, která vyvrcholila Wolfgangem Amadeem Mozartem. Scarlatti kladl zejména důraz na hudební složku s využitím arie da capo a lyrickým charakterem melodií bez triviálních či jen tanečních názvuků. Následovníky a žáky měl nejen v Neapoli (Leonardo Leo, Leonardo Vinci, Nicola Porpora), ale po celé Itálii. Principem koncertantního pojetí sólového hlasu zejména v kantátách a mešních skladbách ovlivnil i mladého Georga Friedricha Händela a k jeho žákům se na sklonku jeho života počítali i další němečtí skladatelé Johann Adolf Hasse a Johann Joachim Quantz. Scarlatti je autorem více než 60 oper, z nichž většina náleží k typu opera seria; jeho první opera buffa Il Trionfo dell’onore pochází až z roku 1718. Napsal několika desítek větších a přes 700 drobných kantát pro jeden až dva hlasy, s doprovodem cembala případně i dvojice houslí. Údajně zkomponoval na 200 mší. Z nich však mimořádnou pozornost zasluhuje jediná: \"„Mše k poctě svaté Cecilie“\" (1721), která je důstojným předchůdcem velkých mší Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena. Instrumentální tvorbu reprezentuje cyklus dvanácti symfonií, cembalové tokáty a sedm sonát pro flétnu a smyčce z roku 1725, jež mohly být určeny jeho tehdejšímu žáku Quantzovi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alessandro (Pietro Gaspare) Scarlatti (2. května 1660 Sicílie – 24. října 1725 Neapol) byl italský barokní skladatel, zakladatel neapolské operní školy. Otec dvou neméně slavných skladatelů: Domenica a Pietra Filipa.", "tgt_summary": "Pietro Alessandro Gaspare Scarlatti (2 May 1660 – 22 October 1725) was an Italian Baroque composer, known especially for his operas and chamber cantatas. He is considered the founder of the Neapolitan school of opera. He was the father of two other composers, Domenico Scarlatti and Pietro Filippo Scarlatti.", "id": 2117009} {"src_title": "Ermanarich", "tgt_title": "Ermanaric", "src_document": [{"title": "Historické prameny.", "content": "Král Ermanarich je zmiňován ve dvou římských pramenech, v písemnostech Ammiana Macellina a v \"Getice\", díle gótského historika Jordana ze 6. století. S odkazem na Ammianovo dílo, byl Ermanarich \"nejbojovnější král\", který pravděpodobně spáchal sebevraždu poté, co nedokázal zastavit agresi Hunů, kteří jeho území napadli v 70. letech 4. století. Jeho království bylo zničeno a jeho lid upadl na 75 let do hunského poddanství. Podle Jordana zase Ermanarich vládl zemi zvané Oium. Dále zmiňuje zabití mladé ženy jménem Sunilda ušlapáním koňmi za to, že byla Ermanarichovi nevěrná. Na to její dva bratři, Sarus a Ammius, krále vážně zranili a nechali ho nezotaveného čelit hunských hordám. Různé verze a variace tohoto výkladu lze nalézt v pozdější středověké germánské literatuře, např. v anglické a skandinávské (Jonakrovi synové). Jordanes napsal, že Ermanarich úspěšně vládl Gótům až do své smrti, kdy mu bylo 110 let. V mnoha germánských příbězích je Ermanarich vystaven útokům Bickeho, Bikky nebo Sifky, který chtěl odplatu za znásilnění jeho ženy. Také v některých příbězích o Dietrichu Bernském vystupuje Ermanarich jako jeho strýc, který mu ukradl království.", "section_level": 1}, {"title": "Ermanarichova jména.", "content": "Ermanarichovo jméno v jeho přirozeném jazyce, gótštině znělo pravděpodobně \"Aírmanareiks\". Protože však byl velmi frekventovanou postavou germánské literatury již od 13. století, je možné se setkat s různými tvary jména v latinském a germánském jazyce. V Jordanově \"Getice\" je uváděna latinská podoba jména \"Ermanaricus\". Ve staroanglickém eposu \"Beowulf\" je uváděna germánská podoba jména, \"Eormenric\". Germánská podoba jména je i ve středověké němčině jako \"Ermenrich\". Mimo tato jména je známe také jako Hermanarich, Erminrich, Emmerich, Ermanrik apod. Protože také jméno \"Heiðrekr\" je synonymem k Ermanarichovi, může být král identickou postavou s Heiðrekrem Ulfhamrem ze ságy Hervarar, řečeným vládcem Gótů na dlouhé časy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ermanarich (gótsky Aírmanareiks, Ermanaricus, staroanglicky Eormenric, staronorsky Jǫrmunrekr) (3. století - 376) byl král germánského kmene Gótů, přezdívaný gótský \"Alexandr\". Vládl gótskému kmeni Greutungů na území Skýtie, která se nacházela na území dnešní Ukrajiny. Hranice jeho království nejsou zcela zřetelné. S největší pravděpodobností je tvořily řeky Dněstr s Donem. Moderní historici předpokládali, že vládl říši sahající od Baltského moře k Černému moři, na východ říše sahala až k pohoří Ural.", "tgt_summary": "Ermanaric (; or \"Hermanaricus\"; ; ; died 376) was a Greuthungian Gothic King who before the Hunnic invasion evidently ruled a sizable portion of Oium, the part of Scythia inhabited by the Goths at the time. He is mentioned in two Roman sources; the contemporary writings of Ammianus Marcellinus and in \"Getica\" by the 6th-century historian Jordanes. ", "id": 1706453} {"src_title": "Mayen", "tgt_title": "Mayen", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mayen byl již v časech Římanů významným ekonomickým centrem. Od konce 3. století až do středověku se zde obchodovalo především s keramikou, a to do celé střední Evropy. V prehistorických dobách se v okolí města těžila ložiska čediče. Samotné jméno \"Mayen\" pravděpodobně vzniklo z původního názvu \"Megina\". Toto jméno bylo pro město používáno již od roku 847 a pravděpodobně se jednalo o upravené keltské slovo \"Magos\", volně přeloženo jako \"pole\". V 8. století ve městě Mayen sídlil vévoda Siegfried Falcký. Mayen byl oficiálně uznán obcí v roce 1041, status města mu byl udělen až roku 1291 a to Rudolfem I. Habsburským. V tu dobu status města od Rudolfa získaly i obce Bernkastel, Welschbillig, Montabaur a Saarburg. Během druhé světové války, zejména během spojeneckých náletů 12. prosince 1944 a 2. ledna 1945, bylo zničeno téměř 90 % města. Po skončení války obyvatelé v referendu rozhodli, že za zbývající peníze město přestaví. Až do roku 1973 tvořil Mayen samostatný zemský okres (registrační značka MY), po tomto roce byla ale zemská správa přesunuta do blízkého města Koblenz a zemský okres byl přejmenován na Mayen-Koblenz a nová registrační značka byla MYK. Koblenz si ale držel a stále drží vlastní značku KO.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Po komunálních reformách v roce 1970 byly čtyři vesnice z okolí Mayenu sloučeny s tímto městem. Oficiálně se tedy nacházejí v katastru města a většina polí a zemědělských ploch patří právě k těmto čtyřem obcím.", "section_level": 1}, {"title": "Infrastruktura.", "content": "Město má výhodou pozici mezi silnicemi A 61 (Kolín nad Rýnem → Ludwigshafen) a 48 (Trier → Koblenz). Možné je i vlakové spojení a z Andernachu, Neuwiedu a Koblenzu navíc jezdí každou hodinu do Mayenu autobusy. V Mayenu lze také najít obchodní centra, několik supermarketů a obchody se známými obchodními řetězci. Je zde kino, několik čerpacích stanic... Většina větších obchodů a nákupních center se nachází v nákupní zóně na okraji města směrem na Koblenz. Samotné centrum města je vzhledem atraktivní a vede zde kvalitní pěší zóna. Město má také vlastní nemocnici se záchranou službou.", "section_level": 1}, {"title": "Škola.", "content": "V Mayenu se nachází několik škol, mimo jiné odborná škola pro veřejnou správu, dvě gymnázia, přičemž jedno z nich je zaměřeno na ekonomii, reálka, odborná škola, základní školy a také školy se zaměřením na postižené děti. V místních kasárnách se nachází také škola \"Bundeswehru\", kde se vojáci připravují především na psychologické a teoretické záležitosti vojenství. V Německu se jedná o jedinečnou školu.", "section_level": 1}, {"title": "Známé osobnosti.", "content": "Mezi nejznámější osobnosti, které jsou, nebo byly, s Mayenem spojeny patří:", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Mayen podepsal smlouvy o spolupráci s těmito městy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Mayen je město v německé spolkové zemi Porýní-Falc, v zemském okrese Mayen-Koblenz. K městu patří i okolní obce Alzheim, Kürrenberg, Hausen-Betzing, Hausen a Nitztal. Ke 31. prosinci 2014 mělo město 18 626 obyvatel. Městem protéká říčka Nette, která se vlévá do Rýna. V Mayenu se zpracovává čedič, břidlice a vyrábí se zde lepenka.", "tgt_summary": "Mayen is a town in the Mayen-Koblenz District of the Rhineland-Palatinate Federal State of Germany, in the eastern part of the Volcanic Eifel Region. As well as the main town, additional settlements include Alzheim, Kürrenberg, Hausen-Betzing, Hausen and Nitztal. Mayen is the administrative centre of the Vordereifel ‘Collective Municipality’, although it is not part of the municipality.", "id": 190649} {"src_title": "Frederik I. Dánský", "tgt_title": "Frederick I of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Frederik se narodil jako nejmladší, páté dítě (čtvrtý syn) dánského krále Kristiána I. a jeho manželky Dorotey Braniborské; dva nejstarší bratři však zemřeli ještě jako nemluvňata. K moci se dostal v důsledku povstání kléru a šlechty, jehož důsledkem bylo vyhnání jeho synovce Kristiána II. Musel překonat řadu bouří a povstání, které odmítaly uznat jeho vládu. Třebaže byl katolík, dovolil svobodu vyznání a příchod luteránství do svých zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Vévoda šlesvicko-holštýnský.", "content": "Frederik byl nejoblíbenějším a preferovaným synem své matky, která byla v posledních letech života Kristiána I. guvernérkou Šlesvicka-Holštýnska. Podle privilegií, jež Kristián I. zemi udělil, si mohli její obyvatelé zvolit sami po jeho smrti nového vévodu mezi královými syny. Královna matka rozhodla o tom, že vévodství budou rozdělena na dvě části mezi oba syny, poskytnuvši Frederikovi právo prvního výběru. Frederik si zvolil část se zámkem Gottorp, zatímco jeho starší bratr Jan I. Dánský, král Kalmarské unie, měl sídlo v městě Bad Segeberg. Podle dohody Kristiána I. se šlesvicko-holštýnskými stavy vévodství byla nedělitelná, takže oficiálně fungovali Frederik a Jan jako spoluvládci – k oficiální volbě došlo 12. prosince 1482. V roce 1500 přesvědčil Frederik svého bratra krále Jana, aby dobyli Dithmarschen, regionu de iure pod svrchovaností Holštýnska, de facto však fungujícího jako nezávislá rolnická republika. Podařilo se jim sebrat velké vojsko sestávající z jednotek nejen z obou vévodství, ale z celé Kalmarské unie a z německých žoldnéřů. Expedice však ztroskotala v bitvě u Hemmingstedtu, kde byla třetina jednotek ztracena. Po smrti Frederikova bratra Jana v roce 1513 část dánské šlechty odmítla jako krále Janova syna Kristiána a nabídla korunu Frederikovi, ale nakonec byl Kristián uznán jako král, ovšem až po kompromisních jednáních, jejichž výsledky poskytly šlechtě a duchovenstvu zvýšení jejich moci, zatímco moc krále byla oslabena. V tomtéž roce byl král Kristián jmenován vévodou šlesvicko-holštýnským, děliv se s Frederikem o moc. V roce 1521 císař Karel V., Kristiánův strýc, jmenoval Kristiána jediným vévodou holštýnským, vyvolav tak roztržku mezi králem a vévodou Frederikem. Avšak v srpnu roku 1522 se Kristián poté, co se vzdal svých práv, s Frederikem smířil. Reformy podporující protestantismus, které Kristián II. zaváděl proti dánskému kléru, vyvolaly nespokojenost v zemi. Jutští biskupové a někteří šlechtici se sešli v březnu roku 1523 ve Viborgu, kde se shodli na tom, že vyženou krále ze země a budou hledat podporu u jeho strýce, vévody Frederika. S touto podporou Frederik vyhlásil 8. března Kristiánovi II. válku. Kristián odmítl bojovat se svými poddanými a 13. dubna téhož roku opustil zemi. Tentýž den byl Frederik jmenován novým králem Dánska a 7. srpna byl korunován.", "section_level": 1}, {"title": "Král Dánska a Norska.", "content": "První roky Frederikovy vlády nebyly šťastné. Měšťanstvo a rolnictvo zůstalo věrné Kristiánovi II. V letech 1524 a 1525 vypukla povstání v Jutsku a ve Skåne. Města Malmö a Kodaň, odmítající uznat Frederika, byla podrobena v roce 1525. Søren Norby, místodržitel na ostrově Gotland, shromáždil vojsko o 8000 mužích, vylodil se ve Skåne a obsadil hrad Helsingborg. Frederik v odpověď poslal \"Johan Rantzaua\", který rebely v Lundu a v Bunketofte porazil. Kristián II., pobývající v Nizozemí, podnikl osobně v roce 1531 do Norska nezdařilou vojenskou výpravu, jejímž výsledkem bylo jeho zajetí v tomtéž roce. Třebaže Frederik přislíbil Kristiánovi podmíněnou svobodu, porušil svůj slib a rozhodl 30. července roku 1532 o jeho uvěznění na hradě Sønderborg. Třebaže Frederik ve své smlouvě s biskupy slíbil chránit katolickou víru proti protestantismu, ve skutečnosti povolil svobodu vyznání. Významným krokem v tomto směru bylo jmenování významného luteránského kazatele Hanse Tausena svým kaplanem a výchova Frederikova syna Kristiána v luteránství. Frederik se vzdal dědičných nároků na opětné nastolení Kalmarské unie, která zahrnovala vedle dánského a norského trůnu i trůn Švédska a která se definitivně rozpadla po svržení Kristiána II. Udržoval dobré vztahy se švédským králem Gustavem I., stejně jako s hanzovními městy (především Lübeckem), původně nepřáteli Kristiána II. Po dobu většiny svého vlády sídlil Frederik na zámku v Gottorpu, své vévodské rezidenci, a navštěvoval Dánsko pouze v nejnutnějších případech. Nikdy nebyl v Norsku a nebyl zde ani korunován, takže užíval titul \"volený král Norska\". Protože oba jeho rodiče byli Němci, předpokládá se, že se nikdy nenaučil dánsky. Zemřel na hradě v Gottorpu 10. dubna roku 1533 ve věku 61 let. Jeho ostatky byly převezeny a pohřbeny v katedrále ve Šlesviku.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V roce 1502 se oženil s patnáctiletou Annou Braniborskou, dcerou braniborského kurfiřta Jana Cicerona. Z manželství vzešli dva potomci: V roce 1518, po smrti své první manželky, se oženil znovu, tentokrát s Žofií Pomořanskou, dcerou vévody \"Bohuslava Pomořanského\". Z tohoto manželství se narodilo šest dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederik I. Dánský (7. října 1471 Haderslevhus – 10. dubna 1533 Gottorf) byl v letech 1523–1533 dánský a norský král.", "tgt_summary": "Frederick I (7 October 1471 – 10 April 1533) was the king of Denmark and Norway. His name is also spelled \"Frederik\" in Danish and Norwegian, \"Friedrich\" in German and \"Fredrik\" in Swedish. He was the last Roman Catholic monarch to reign over Denmark, when subsequent monarchs embraced Lutheranism after the Protestant Reformation. As king of Norway, Frederick is most remarkable in never having visited the country and was never crowned as such. Therefore, he was styled \"King of Denmark, the Vends and the Goths, elected King of Norway\".", "id": 2268586} {"src_title": "Dmitrij Dmitrijevič Maksutov", "tgt_title": "Dmitry Dmitrievich Maksutov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dmitrij Maksutov se narodil v roce 1896 v Nikolajevu nebo přístavním městě Oděse v ruském impériu. Jeho otec byl námořní důstojník sloužící u černomořské flotily a pocházel z rodiny s dlouhou a úspěšnou námořnickou tradicí. Jeho pradědeček, Petr Ivanovič Maksutov získal jako odměnu za statečnost v boji šlechtický titul. Jeho dědeček Dmitrij Petrovič Maksutov, byl poslední ruský guvernér rusko-americké Aljašky, před tím, než byla koupena Spojenými státy v roce 1867. Dmitrij se začal zajímat o astronomii již v raném dětství a když mu bylo 12 let postavil svůj první dalekohled (180 mm reflektor). Později četl publikace slavného ruského optika Alexander Andrejevič Čikina (1865-1924), který se stal jeho učitelem. Poté postavil větší (210 mm) reflektor a začal vážné astronomické pozorování. Ve věku 15 let byl již přijat členem ruské astronomické společnosti. O tři roky později absolvoval vojenský Nikolajev Engineering Institute a poté odešel do Petrohradu na Vojenskou inženýrsko-technickou univerzitu. Mezi roky 1921 a 1930 pracoval v Institutu fyziky na Oděské univerzitě v oblasti astronomické optiky. V roce 1930 Maksutov založil Laboratoř astronomické optiky na Státním optickém institutu v Leningradu, kterou vedl až do roku 1952. Tato laboratoř byla jedním z předních astronomických výzkumných pracovišť v SSSR. Zde v roce 1932 vydal knihu \"Анаберрационные отражающие поверхности и системы и новые способы их испытания\" [Aberace reflexních povrchů a systémů a nové metody jejich testování], v níž analyzoval aplanatické dvojité zrcadlové systémy a představil kompenzační metodu, kterou navrhl již v roce 1924. V roce 1944 se díky této slavné knize stal profesorem a od roku 1946 byl členem korespondentem Akademie věd Sovětského svazu. Od roku 1952 pracoval v Pulkovské observatoři. Maksutov zemřel v tehdejším Leningradu v roce 1964.", "section_level": 1}, {"title": "Vynálezy.", "content": "Maksutovův nejvýznamnější příspěvek v oblasti optiky byl jeho vynález nového typu dalekohledu. Ten se nyní nazývá Maksutovův dalekohled. Podobně jako u Schmidtova teleskopu i Maksutov opravoval sférické aberace tím, že umístil korekční čočky v přední části primárního zrcadla. Nicméně Schmidtova konstrukce využívá asférické korektory na vstupní zřítelnici Maksutovův dalekohled využívá negativně zakřivené čočky. Návrh byl zveřejněn v roce 1944 v knize nazvané \"Новые катадиоптрические менисковые системы\" [Nové katadioptrické čočkové systémy]. Tato metoda byla přijata nejen jeho vlastní laboratoří a mnoha významnými observatořemi v Sovětském svazu, ale také v mezinárodním měřítku. Několik komerčních společností vyrábějících dalekohledy produkuje teleskopy Maksutovy konstrukce, včetně firem Celestron, Meade, a Questar. Rovněž vytvořil mnoho objektivových čoček, zrcadel a hranolů různých velikostí a účelů. Dále vymyslel fotogastrograf (používá se pro fotografování žaludku), jehlový mikroskop, stínové nástroje pro aerodynamické trubky, teleskopické brýle, a další nástroje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dmitrij Dmitrijevič Maksutov (23. dubna 1896 – 12. srpna 1964) byl sovětský optický inženýr a amatérský astronom. Je znám jako vynálezce Maksutova teleskopu.", "tgt_summary": "Dmitry Dmitrievich Maksutov () ( – 12 August 1964) was a Russian / Soviet optical engineer and amateur astronomer. He is best known as the inventor of the Maksutov telescope.", "id": 647659} {"src_title": "Trojspolek", "tgt_title": "Triple Alliance (1882)", "src_document": [{"title": "Pozadí vzniku spojenectví.", "content": "Mocenské uspořádání v Evropě se po roce 1871 výrazně změnilo zejména porážkou Francie v prusko-francouzské válce a dokončením procesu sjednocení Německa a Itálie. Systém záruk tohoto uspořádání, vzniklý po Vídeňském kongresu z roku 1815 v rámci tzv. Svaté aliance, byl obměněn vznikem Spolku tří císařů (formálně v roce 1873), tedy německého a rakouského císaře (zároveň uherského krále) a ruského cara. Stranou tohoto spolku zůstaly v roce 1871 poražená Francie a také Spojené království Velké Británie a Irska, řídící se tehdy politikou skvělé izolace (\"splendid isolation\"). Rusko po porážce Francie vypovědělo Pařížskou mírovou smlouvu z roku 1856 (ukončující Krymskou válku) a obnovilo svoji protitureckou politiku v balkánské krizi. Ruský plán na vytvoření velkého Bulharska však byl překažen výsledky Berlínského kongresu, svolaného 1878 německým říšským kancléřem Ottou von Bismarckem. Zájmy Ruska a obou středoevropských monarchií se tak po Berlínském kongresu do značné míry rozešly, přestože Spolek tří císařů formálně pokračoval i v následujícím desetiletí. Bismarck proto inicioval vznik obranného spojenectví Německa a Habsburské monarchie zvaného Dvojspolek, které bylo stvrzeno smlouvou ze 7. října 1879. Mladé Italské království se snažilo budovat vlastní koloniální říši. Se svými zájmy narazila Itálie roku 1881 v Tunisku na koloniální zájmy Francie, která uzavřela smlouvu s místním bejem a vyhlásila zde svůj protektorát. Na obranu proti Francii se Itálie připojila k Dvojspolku; smlouvou z 20. května 1882 mezi třemi signatářskými státy tak vznikl Trojspolek.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj spojenectví.", "content": "Spojením tří monarchií v Trojspolku vznikl mocenský blok, na který reagovala Francie, Rusko a Spojené království v letech 1893–1907 postupným sbližováním vrcholícím vytvořením Trojdohody. Napětí mezi oběma bloky po sarajevském atentátu propuklo v první světovou válku. Trojspolek zanikl díky Itálii, která zůstala neutrální a později se připojila ke státům Dohody. Na místo Trojspolku pak vznikly ústřední mocnosti, které sdružovaly obě zbývající středoevropské mocnosti, Osmanskou říší a Bulharsko.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trojspolek je označení pro alianci mezi Německým císařstvím, Rakousko-Uherskem a Italským královstvím v letech 1882–1914. Eskalace napětí mezi Trojspolkem a Trojdohodou bylo jednou z hlavních příčin první světové války. Spolek definitivně zanikl vypovězením smlouvy neutrální Itálií a jejím přechodem na stranu Dohody roku 1915.", "tgt_summary": "The Triple Alliance was an agreement between Germany, Austria-Hungary, and Italy. It was formed on 20 May 1882 and renewed periodically until it expired in 1915 during World War I. Germany and Austria-Hungary had been closely allied since 1879. Italy was looking for support against France shortly after it lost North African ambitions to the French. Each member promised mutual support in the event of an attack by any other great power. The treaty provided that Germany and Austria-Hungary were to assist Italy if it was attacked by France without provocation. In turn, Italy would assist Germany if attacked by France. In the event of a war between Austria-Hungary and Russia, Italy promised to remain neutral. The existence and membership of the treaty were well known, but its exact provisions were kept secret until 1919. ", "id": 1981140} {"src_title": "Adolf Lucemburský", "tgt_title": "Adolphe, Grand Duke of Luxembourg", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Adolf byl synem předchozího nasavského vévody Viléma Nasavského a jeho ženy Luisy von Sachsen-Hildburghausen. Jeho nevlastní sestra Žofie Nassavská si v roce 1857 vzala za manžela švédského krále Oskara II. Adolf se v roce 1844 oženil s ruskou velkokněžnou Alžbětou Michailovnou, ta však o rok později zemřela při porodu dcery, která nepřežila rovněž. Vévoda Adolf se v roce 1851 podruhé oženil s Adelheidou Marií von Anhalt-Dessau, která mu porodila 5 dětí, z nichž pouze dvě, Vilém a Hilda, se dočkaly jeho nástupu na lucemburský trůn. Adolfova neteř Emma Waldeck-Pyrmont se v roce 1879 provdala za jeho příbuzného, nizozemského krále Viléma III.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "v Nasavsku.", "content": "Nasavské vévodství bylo vytvořeno v roce 1806. Při pádu ze schodů náhle zemřel 9. ledna 1816 vévoda Fridrich Vilém Nasavsko-Weilburský a Nasavské vévodství tak v roce 1816 zdědil jeho syn Vilém Nassavsko-Weilburský. Po Vilémově smrti v roce 1839 zdědil vévodství právě jeho nejstarší syn Adolf. Vévoda Adolf však v roce 1866 během prusko-rakouské války podporoval Rakouského císařství, které bylo poraženo a Nasavsko jako jeho spojenec byl oobsazeno a anektováno Pruskem. Vévoda Adolf byl zbaven trůnu a vévodství se stalo součástí Pruska resp. pruského království jako provincie Hesensko-Nasavsko. Vévoda Adolf tak přišel o faktickou vládu v Nasavsku (titul mu zůstal), kde vládl od počátků jeho rod Nasavských.", "section_level": 2}, {"title": "v Lucembursku.", "content": "Vévoda Adolf ale nezůstal s prázdnou. Když v roce 1890 zemřel jeho strýc, nizozemský král a lucemburský velkovévoda Vilém III., nastoupila v Nizozemsku na trůn jeho jediná dcera Vilemína. Lucemburská ústava a rodinný pakt Nassavské dynastie však nepřipouštěl převzetí vlády v Lucembursku ženám, pokud žili další mužští členové rodu schopní vlády (podle salického práva, přesněji polo-salického práva). Proto se v roce 1890, v rámci ústavy, dynastické dohody a také přičiněním vládnoucích kruhů (s vidinou obohacení), stal lucemburským vévodou Adolf. Velkovévoda Adolf vládl Lucembursku až do své smrti roku 1905. Jeho potomci vládnou Lucembursku dodnes. Po jeho smrti 17. listopadu 1905 se stal velkovévodou lucemburským a titulárním vévodou nasavským jeho syn Vilém IV.", "section_level": 2}], "src_summary": "Adolf I. Lucemburský (), 24. červenec 1817, zámek Berg – 17. listopad 1905), byl lucemburský velkovévoda v letech 1890–1905 a (poslední) nasavský vévoda v letech 1839–1866. Byl prvním lucemburským velkovévodou z dynastie Nassau-Weilburg.", "tgt_summary": "Adolphe (Adolf Wilhelm August Karl Friedrich; 24 July 1817 – 17 November 1905) was the last sovereign Duke of Nassau, reigning from 20 August 1839 until the duchy's annexation to Kingdom of Prussia in 1866. In 1890, he became Grand Duke of Luxembourg following the death of King William III of the Netherlands, ending the personal union between the Netherlands and Luxembourg, until his own death in 1905. He was the first monarch of Luxembourg from the House of Nassau-Weilburg. ", "id": 856941} {"src_title": "Užovka hladká", "tgt_title": "Smooth snake", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Tato užovka je rozšířená prakticky po celé Evropě s výjimkou části Pyrenejského poloostrova, většiny Velké Británie (žije jen na jihu Anglie) a celého Irska a severu Skandinávie. Ve Skandinávii vystupuje až na 64. stupeň severní šířky. Východní hranicí rozšíření je Kaspické moře a severozápad Íránu. Obývá rovněž Turecko.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Užovka hladká je obvykle 50 až 70 centimetrů dlouhý had, který však výjimečně může přesáhnout 80 centimetrů. Největší jedinci dosáhli 92 centimetrů. Hmotnost se pohybuje mezi 50 a 75 gramy. Gravidní samice mohou vážit až 150 gramů. Má plochou hlavu, která je těžko odlišitelná od krku. Její ošupení je na rozdíl od užovek rodu \"Natrix\" hladké a podle něj vlastně dostala i své jméno. Kolem těla má 19 řad šupin, na hřbetě má šupiny menší než na bocích. Samci mají 150 až 164 břišních šupin, samice 152 až 200. Rostrální štítek na hlavě má trojúhelníkovitý tvar, který hluboce zasahuje do štítku internasálního. Někdy ho dokonce rozděluje. Užovka má jeden (vzácně dva) předoční štítky a dva zaoční. Za očima má dva páry týlních štítků, někdy dva a tři, vzácně pak jeden a dva. Horních retních štítků má většinou 7, vzácně 8. Anální štítek pod ocasem je jeden, někdy je však rozdělený na dva. Samci mají 54 až 70 párů podocasních štítků, samice 46 až 76. Samci bývají hnědí, někdy až do červena. Samice jsou naproti tomu spíše šedohnědé. Za hlavou se vyskytuje tmavá skvrna a po stranách se táhne tmavý pás. Na hřbetě se skvrny někdy spojují, takže užovka připomíná zmiji. Z těchto důvodů je velmi často zabíjena. Na rozdíl od zmijí však její oči mají kulatou zornici. Od čenichu přes oči a dále po těle se táhne tmavý pruh.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života a rozmnožování.", "content": "Je široce rozšířena ve slunných a kamenitých křovinatých stráních a ve skalách. Je to denní živočich, nicméně žije obvykle skrytě. Vyhledává rovněž různé hromady sutě a další suchá a křovinatá místa. Loví především ještěrky, slepýše, drobné savce a hady (včetně jedovatých druhů). V mládí žere plže, kobylky a další hmyz. Malou kořist polyká rovnou po zakousnutí a zaživa, větší se snaží přidusit smyčkami svého těla, jak to dělají škrtiči. Nicméně oběť většinou takto nezabije, jen přemůže a nasměruje do tlamy. Páří se po zimování, většinou v dubnu. Je živorodá, březost trvá 3 až 4 měsíce, poté samice klade živá mláďata 12 až 20 cm dlouhá. Nejdelší hadí novorozenci bývají však až 27 centimetrů dlouzí. Většinou jich bývá 8 až 14. Obvykle žije asi 10 let, ale může se dožít až skoro 30 let. Při ohrožení vypouští zapáchající tekutinu z kloaky a zuřivě kouše. Charakteristické je také hlasité syčení, nafukování krku a zplošťování hlavy. Má mnoho predátorů, mezi nimiž dominují ptáci (dravci, krkavcovití, bažanti) a draví savci (kunovité šelmy, lišky).", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "V České republice je zvláště chráněna jako silně ohrožený druh. Je chráněna ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jí užívaná přirozená i umělá sídla a její biotop.", "section_level": 1}], "src_summary": "Užovka hladká (\"Coronella austriaca\") je evropský nejedovatý had. V současnosti jsou uznávány tři poddruhy: \"Coronella austriaca austriaca\", \"Coronella austriaca acutirostris\" a \"Coronella austriaca fitzingeri\". Poddruh \"Coronella austriaca acutirostris\" je znám ze severozápadu Pyrenejského poloostrova. Poddruh \"Coronella austriaca fitzingeri\" z jižní Itálie a Sicílie. Existence tohoto poddruhu je však některými autory zpochybňována. ", "tgt_summary": "The smooth snake (\"Coronella austriaca\") is a species of non-venomous snake in the family Colubridae. The species is found in northern and central Europe, but also as far east as northern Iran. The Reptile Database recognizes two subspecies as being valid, including the nominotypical subspecies described here.", "id": 676827} {"src_title": "Tim Allen", "tgt_title": "Tim Allen", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Tim Allen, narozen jako Timothy Allan Dick, je syn sociální pracovnice Marthy Katherineové a realitního agenta Geralda M. Dicka. Jeho otec zemřel v autě při srážce s opilým řidičem, když Allenovi bylo jedenáct let. O dva roky později se jeho matka vdala za svou školní lásku, úspěšného obchodního manažera, a se svými šesti dětmi se přestěhovala do Birminghamu ve státě Michigan, aby zde žila se svým novým manželem a jeho třemi dětmi. Allen studoval střední školu v Birminghamu (Ernest W. Seaholm High School), kde navštěvoval divadelní a hudební třídy (což vyústilo v jeho lásku ke klasickému piánu) a později vysokou školu v Kalamazoo (Western Michigan University). Později získal čestný titul, který byl hlavní zápletkou v epizodě páté série seriálu Home Improvement (Kutil Tim) s názvem „Is There A Doctor In The House?“", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Allen začal svou kariéru jako komik. Na výzvu jednoho ze svých přátel se zúčastnil komediální noci v komediálním klubu v Detroitu. V době, kdy žil v Detroitu se začínal stávat známější svým účinkováním v reklamách lokálních televizí a vystupováním v komediálních show, jako například „Some Semblance of Sanity“ Garyho Thisona. Později se přestěhoval do Los Angeles, kde se stal členem The Comedy Store. Také začal sólově vystupovat v nočních talk show. Allen získal slávu hraním v televizním seriálu \"Home Improvement\" (Kutil Tim) (1991 - 1999), kde hrál Tima „Kutila“ Taylora. Během jednoho týdne v listopadu 1994 současně hrál v nejvíce výdělečném filmu \"The Santa Clause\", vystupoval v nejlépe hodnoceném televizním seriálu Home Improvement a napsal nejlépe se prodávající knihu v Severní Americe \"Don't Stand Too Close to a Naked Man\" (Nestůj příliš blízko nahého muže). Následující rok propůjčil svůj hlas postavě Buzze Rakeťáka ve filmové senzaci Toy Story (Příběh hraček). Allen má hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "2. října 1978 byl Allen zatčen na mezinárodním letišti (Kalamazoo-Battle Creek International Airport) za držení 0,7 kilogramu kokainu. Následně podal zprávu o dalších dealerech drog výměnou za snížení možného doživotního vězení na tři až sedm let, z kterých si odpykal 28 měsíců ve federálním nápravném zařízení (Sandstone, stát Minnesota). Byl ženatý s Laurou Deibelovou od 7. dubna 1984 do jejich rozvodu v roce 2003; mají dceru Katherine (* 1989). 7. října 2006 se v Grand Lake oženil s herečkou Jane Hajdukovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tim Allen (* 13. června 1953, Denver, Colorado, USA) je americký komik, charakterní herec, dabér a bavič, pravděpodobně nejlépe známý pro svou roli v televizním sitcomu Home Improvement (Kutil Tim) a rovněž pro své role v Disneyho filmových sériích The Santa Clause a Toy Story.", "tgt_summary": "Timothy Alan Dick (born June 13, 1953), known professionally as Tim Allen, is an American actor and comedian. He is known for playing Tim \"The Toolman\" Taylor on the ABC sitcom \"Home Improvement\" (1991–1999) and Mike Baxter on the ABC/Fox sitcom \"Last Man Standing\" (2011–). He voices Buzz Lightyear for the \"Toy Story\" franchise and played Scott Calvin and Santa Claus in the \"Santa Clause\" film trilogy (1994–2006). Allen's other films include \"For Richer or Poorer\" (1997), \"Jungle 2 Jungle\" (1997), \"Galaxy Quest\" (1999), \"Big Trouble\" (2002), \"Christmas with the Kranks\" (2004), \"The Shaggy Dog\" (2006), \"Wild Hogs\" (2007), \"Redbelt\" (2008), and \"Crazy on the Outside\" (2010).", "id": 2390150} {"src_title": "Hominizace", "tgt_title": "Hominization", "src_document": [{"title": "Proces hominizace.", "content": "Proces hominizace můžeme rozdělit do tří komplexů, které jsou však vzájemně provázané a nelze je od sebe zcela oddělit:", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní změny.", "content": "Ačkoliv dříve byly za hlavní rysy moderního člověka považovány především velký mozek a složitá kultura, jedná se o znaky, které se v evoluci objevují poměrně pozdě. U nejstarších zástupců taxonu Hominina (\"Sahelanthropus\", \"Orrorin\", \"Ardipithecus\", \"Australopithecus\") lze mnohem dříve sledovat zmenšování špičáků, zánik ostřícího komplexu mezi špičáky a třenovými zuby a adaptace k bipední chůzi.", "section_level": 1}, {"title": "Prodloužená ontogeneze.", "content": "Ontogeneze je u všech hominidů obecně poměrně dlouhá, ale směrem k modernímu člověku se v průběhu vývoje dál postupně prodlužuje. Vznikají tak některá stádia, která u ostatních žijících hominidů zcela chybí (např. výrazné postreprodukční období). Člověk se navíc rodí méně vyvinutý než jiní primáti (potomci jsou altriciální) a matky se musí o děti déle a intenzivněji starat. Všeobecně se předpokládá, že důvodem brzkého porodu je příliš velký mozek a tedy i velká lebka novorozence, která by se při delší době gestace již nevešla do porodního kanálu. Objevují se však i jiné názory, např. že delší těhotenství, při kterém by mohlo dojít k dostatečnému vývoji plodu, by bylo pro ženy energeticky příliš náročné.", "section_level": 2}, {"title": "Změny reprodukce.", "content": "V souvislosti se vzpřímenou postavou a delší ontogenezí dochází i ke změnám v rozmnožování. V porovnání s šimpanzi či gorilami jsou u člověka mnohem méně nápadné rozdíly mezi pohlavími (pohlavní dimorfismus). Bipedie, ale pravděpodobně i odlišný společenský systém má na svědomí změny ve velikosti a viditelnosti pohlavních znaků. U samic také není tak dobře patrná ovulace – například nedochází k otokům v oblasti sedacích hrbolů jako u opic a lidoopů – rozmnožování tak probíhá nezávisle na menstruačním cyklu. Naopak prsa, tvořená z velké části tukovou tkání, jsou jasně viditelná stále, nikoliv jen v době laktace. Oproti šimpanzům či gorilám mají lidé tendenci vytvářet spíše monogamní páry (dočasné i celoživotní) než polygamní skupiny. Málo vyvinutá mláďata vyžadují po narození nejen intenzivní, ale i delší péči, což prodlužuje intervaly mezi jednotlivými porody. Samice homininů tak mohou mít během života méně mláďat. Uvažuje se, že právě z toho důvodu vzniklo postreprodukční období, které je výrazné zejména u samic (menopauza). Starší samice, které již nemají vlastní mláďata mohou pomáhat svým dcerám. Nejenže je tak o potomky lépe postaráno, ale samice mohou mít mláďata v kratších intervalech, protože o starší z nich pečují babičky. Velkou část zodpovědnosti za přežití potomků přebírají také muži – otcové.", "section_level": 2}, {"title": "Změny chrupu.", "content": "Člověk se od současných lidoopů liší silnější zubní sklovinou i tvarem zubního oblouku. Ten se v průběhu vývoje rozšiřuje, takže se z podoby písmene U mění v parabolickou křivku. Oproti šimpanzům má člověk i menší řezáky a naopak větší stoličky. Výrazně velkými zadními zuby se přitom vyznačovali především zástupci rodu \"Australopithecus\". Nejnápadnější jsou však oproti lidoopům změny špičáků a třenových zubů. Podle dostupného fosilního záznamu se zdá, že již první homininé (\"Sahelanthropus\", \"Orrorin\", \"Ardipithecus\") vykazovali tendence k postupnému zmenšování špičáků a tím i k zániku ostřícího komplexu mezi špičáky a třenovými zuby. U australopitéků pak byly špičáky redukovány již téměř úplně, takže prakticky nevyčnívaly z linie ostatních zubů. V počátcích paleoantropologie se předpokládalo, že ke zmenšení špičáků vedla výroba nástrojů, které v mnoha činnostech zuby nahradily. Zároveň se uvažovalo, že nižší namáhání zubů způsobilo redukci čelistí a svalů, které jimi hýbou, což dále umožnilo zvětšování mozkové části lebky a rozvoj mentálních schopností. Tyto první teorie jsou v současnosti odmítané, protože první nástroje se objevily až před 2 – 2,5 miliony let, tedy o několik milionů let později než první tvorové se zmenšenými špičáky. Spíše se předpokládá, že ke zmenšení špičáků mohla vést častější konzumace potravy, vyžadující větší podíl žvýkání a drcení, při kterém přečnívající zuby překážely. Konzumaci tužší potravy odpovídají také velké stoličky s nízkými hrbolky a silnou sklovinou i parabolický zubní oblouk. Někteří badatelé však uvažují o tom, že nápadná redukce špičáků může svědčit o menší míře soupeření mezi samci, zmírnění bojů o samice či teritorium a možná i o větší spolupráci samců a samic v péči o potomstvo. To je odvozováno z faktu, že samci dnešních lidoopů používají výrazné špičáky zejména k vyjádření agrese a dominance v bojích mezi jedinci i skupinami. Usnadnění konzumace tužší potravy tak mohlo být i nezáměrným, ale přínosným vedlejším efektem.", "section_level": 2}, {"title": "Adaptace k bipedii.", "content": "Unikátní dvounohá lidská chůze a běh navazuje na náběhy, které se objevují již mezi některými primáty. Všichni dnešní hominidé jsou schopni kratší nebo delší dobu stát a pohybovat se vzpřímeně po dvou končetinách. Pouze člověk však dokáže bipední chůzi používat dlouhodobě a přitom efektivně. Bipedie navíc mohla umožnit nebo alespoň značně ovlivnit vznik dalších, typicky lidských znaků (obratné ruce schopné jemné manipulace, řeč, aj.). Také proto patří k často zkoumaným a nejlépe poznaným aspektům vývoje člověka. Přesun k užívání dvounohé vzpřímené chůze neznamenal náhlou změnu, ale spíše dlouhodobý proces či sérii několika kroků. Nejstarší náznaky se objevují již u prvních homininů z přelomu miocénu a pliocénu před 5 – 7 miliony let (\"Sahelanthropus\", \"Orrorin\", \"Ardipithecus\"). Bezpečně byla bipedie alespoň v hlavních rysech vyvinuta u rodu \"Australopithecus\", ovšem směrem k modernímu člověku se dále vylepšovala. Australopitékové i jejich předchůdci stále ve velké míře využívali stromy – jako zdroj potravy, bezpečné místo ke spánku i jako útočiště před dravci. Proto si stále uchovávali některé adaptace ke šplhání ve větvích a po dvou chodili jinak než dnešní lidé. Teprve lidé natrvalo opustili koruny stromů a chůzi zdokonalili. Přesto se nedá říci, že by pomalejší, méně obratná a energeticky náročnější chůze australopitéků byla jen přechodným stadiem. Tito tvorové přežívali po dlouhou dobu a svému životnímu prostředí a způsobu života byli velmi dobře přizpůsobení. Specifická chůze, kombinovaná se šplháním, jim plně dostačovala k pohodlnému přežití. Člověk (poprvé zřejmě Homo erectus) se však přizpůsobil životu, při kterém potřeboval překonávat větší vzdálenosti, a to i s pomocí vytrvalostního běhu. I přes značnou pozornost, která je lidské bipedii dlouhodobě věnována, zůstává příčina jejího vzniku stále nejasná. Navrženo bylo velké množství hypotéz, jak a proč ke vzpřímení došlo. Jednoznačné řešení však dosud nebylo nalezeno. Pozemní bipedie nemusela zpočátku přinášet žádnou zásadní výhodu, navíc první homininé ještě nebyli zcela přizpůsobení pohybu na zemi a v případě nebezpečí se stále uchylovali do korun stromů. Je ovšem možné, že vzpřímená chůze poskytovala více drobných zlepšení v různých oblastech života (větší rozhled, uvolnění rukou, možnost lépe dosáhnout na potravu apod.) nebo pomáhala využívat více různých ekosystémů. Také proto nemusí mít vznik bipedie jedinou, jasně danou příčinu. Může se jednat spíše o složitější proces, v němž hrálo roli větší množství faktorů.", "section_level": 2}, {"title": "Změny obličeje.", "content": "S postupujícím vývojem rodu \"Homo\" ustupují dříve výrazné nadočnicové oblouky a zmenšují se čelisti, čímž dochází k celkovému zploštění obličeje. Teprve u prvních zástupců druhu \"Homo sapiens\" se na spodní čelisti objevuje brada.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavé praktické dopady.", "content": "Změny, které provázely vznik funkční bipedie, byly nejen pozitivní, ale i negativní. Některé z nich způsobují mnoho zdravotních potíží či chorob, které provázejí člověka po celou dobu jeho existence. Zajímavé je, že velkou část těchto problémů nenalézáme u žádného jiného nám známého organismu. Jedná se tedy o typicky lidská specifika.", "section_level": 1}, {"title": "Porod.", "content": "Již při narození jsou dítě i matka vystaveny obtížím, které jinde v živočišné říši nenacházíme. Mechanismus porodu je v porovnání s lidoopy mnohem složitější a náročnější, protože se spolu s výraznými změnami pánve mění i podoba porodních cest. Tento problém ještě vzrostl u rodu Homo v souvislosti s postupným zvětšováním objemu mozku. Hlava plodu je u současného člověka téměř tak velká jako otvor, kterým prochází, takže musí mít (na rozdíl od šimpanzů) neosifikované části, aby mohlo při porodu dojít ke kompresi. Hlavička dítěte se navíc musí v určitou chvíli otočit o 90°, porodní kanál se totiž stáčí stejně. Poté se obdobně otočí ještě jednou. Protože dítě vychází z matky obrácené od ní (tedy opačně než u ostatních primátů), má matka velmi omezené možnosti dítěti pomoci na svět. Pokud by se předklonila, dítě by si mohlo poškodit páteř o stydké kosti, popř. by mohlo dojít i ke zlomení vazu dítěte. Proto rodičky po celém světě vždy hledaly a hledají asistenci. Naproti tomu mládě šimpanze se narodí velice rychle, v cestě mu nebrání zúžené porodní cesty, přetočení jejich osy, ani příliš velká hlavička. Rodí se navíc „správným směrem“, samice jej tedy sama vytáhne ven. Tyto komplikace způsobovaly, že i ve vyspělých státech byl porod ještě v 19. – 20. století nejčastější příčinou úmrtí žen v produktivním věku. Evoluce není schopna vytvořit dokonalý stroj, vytváří pouze kompromis, který je pro dané prostředí nejvýhodnější.", "section_level": 2}, {"title": "Páteř.", "content": "Dalším důležitým znakem člověka je dvojesovitě předozadně prohnutá páteř. Ta dokáže efektivněji přenášet váhu celé horní poloviny těla na pánev a kyčelní klouby. Také spojení křížové a pánevní kosti je oproti lidoopům posunuté směrem vzad, takže celkové těžiště těla se nachází až za kyčelním kloubem. Tím se zvyšuje stabilita vzpřímeného postoje. Díky všem těmto úpravám je člověk schopen nejen delší dobu stát vzpřímeně bez většího úsilí, ale i ujít po dvou větší vzdálenosti. Také však kvůli tomu téměř každý člověk trpí v průběhu svého života bolestmi zad. Páteř jako taková je u savců původně konstruována jako oblouk. V těle člověka ovšem plní úlohu opěrného sloupu, který zejména v bederní části snáší veliký tlak. Při velké námaze pak může dojít k vyhřeznutí plotének. Navíc i malé odchylky od normální fyziologie mohou v delším časovém horizontu způsobovat velké bolesti, které v kombinaci s nadváhou či obezitou mohou člověka omezovat v pohybu. Dobrým příkladem je skolióza, která vzniká zejména při nedostatečném svalovém korzetu či v důsledku nošení těžkých břemen. Tato choroba se vyskytuje jen a pouze u člověka a jeho předků. Byla dokonce nalezena kostra chlapce druhu Homo erectus, který pravděpodobně touto chorobou trpěl.", "section_level": 2}, {"title": "Kolenní kloub.", "content": "S přechodem k chůzi po dvou končetinách jsou nezbytně spojeny změny v morfologii všech důležitých kloubů dolní končetiny − kyčelního, kolenního a kotníku. Koleno je snad nejdůmyslnějším „vynálezem“ přírodního výběru u člověka. Díky jeho stavbě jsou lidé jedinými primáty, kteří dokáží kolenní kloub dokonale propnout. Noha tak lépe nese váhu a poskytuje dobrou oporu zbytku těla. Proto se člověk při chůzi může posouvat vpřed kyvadlovým pohybem, kdy se tělo na napnutém koleni jakoby „přehoupne“ dopředu. Tím pádem se energie vynaložená na napnutí kolene do nejvyššího bodu alespoň částečně vrací při cestě vpřed. Tímto stylem člověk oproti jiným primátům při chůzi po dvou ušetří až 65% energie a zároveň chrání klouby před přehřátím. Lidská kolena jsou navíc vbočená dovnitř, směrem ke střední ose těla, takže stehenní kost nesměřuje od pánve kolmo dolů, ale šikmo dovnitř. Nohy jsou tak posunuté víc pod tělo, což pomáhá lépe udržet rovnováhu a stát vzpřímeně delší dobu bez velkého úsilí. Koleno je však i přes všechna vylepšení při chůzi značně zatěžováno, zejména laterálním tlakem z pánve. Šikmé postavení stehenních kostí znamená větší riziko vykloubení kolene a výskytu kloubních nemocí jako je osteoartróza. Velký počet lidí pak musí přistoupit k totální endoprotéze kolenního či kyčelního kloubu. U žen je riziko logicky větší – kvůli širší pánvi je úhel, pod kterým se stehenní kost váže na kolenní kloub větší než u mužů, úměrně tomu se zvětšuje laterální tlak působící na koleno a zvyšuje se i spotřeba energie nutná k pohybu po dvou. Vysvětluje se tím i to, proč ženy nedosahují v běhu takových výkonů jako muži.", "section_level": 2}, {"title": "Chodidlo.", "content": "Specifickou morfologii má také lidské chodidlo. Palec na noze se přimyká k ostatním prstům, aby chodidlo bylo při přenášení váhy stabilnější a odraz od podkladu účinnější. Mizí tak protistojný palec, typický pro současné lidoopy a s ním i uchopovací schopnost chodidla. Kotník i samotné chodidlo jsou poměrně tuhé, aby poskytovaly lepší páku pro odraz od podkladu. Ze stejného důvodu se u člověka prodloužilo zánártí a zvětšila patní kost. Nápadně zvětšená je také Achillova šlacha a silné jsou i vazy, které udržují podélnou i příčnou nožní klenbu. Ta zajišťuje pružnost chůze i běhu, protože tlumí nárazy na tvrdý podklad. Slouží tak k lepšímu využití vydávané energie. Právě klenba chodidla však způsobuje velké zdravotní potíže. Mezi nejznámější choroby patří \"pes cavus\" a \"pes planus\", které pak vedou k dalším onemocněním. Pokud dojde k byť nepatrné odchylce od fyziologicky správné stavby, změní se rozložení váhy těla, což může vést nejdříve k rychlé únavě při chůzi, mozolům a puchýřům na nohách a v horších případech k osteoartróze kotníku a následně kolene, ale i palce u nohy. Velice často se u lidí s plochými chodidly objevují kotníky vyvrácené do vnitřní strany nohou a tzv. kladívkové prsty (\"digitus hammatus\").", "section_level": 2}], "src_summary": "Hominizace neboli polidštění je v antropologii definováno jako proces postupných tělesných i sociálních změn vedoucích ve vývoji čeledi Hominidae ke vzniku moderního člověka (\"Homo sapiens\"). Nejedná se o rychlou a jednorázovou změnu, nýbrž o pomalý dlouhodobý proces, který je spojený s lidskou vývojovou linií po oddělení od posledního společného předka lidí a moderních šimpanzů zhruba před 6 – 8 miliony let. ", "tgt_summary": "Hominization, also called anthropogenesis, refers to the process of becoming human, and is used in somewhat different contexts in the fields of paleontology and paleoanthropology, archeology, philosophy, and theology.", "id": 1260739} {"src_title": "Junkers Ju 86", "tgt_title": "Junkers Ju 86", "src_document": [{"title": "Prototypy.", "content": "Prototyp Ju 86ab1 (Werk-Nr.4901) poprvé vzlétl 4. listopadu 1934 v Dessau s dvěma hvězdicovými, vzduchem chlazenými devítiválcovými motory Siemens SAM 22 o výkonu 500 k, které poháněly dvoulisté dřevěné pevné vrtule. Druhý prototyp Ju 86ba1 (Werk-Nr.4902, imatrikulace D-ABUK) s motory Jumo 205C byl zalétán 4. dubna 1935 a jednalo se o civilní dopravní variantu bez pumovnice a střelišť. Osádku tvořili tři členové, trup pojal deset cestujících. Třetí prototyp z ledna 1935 Ju 86cb (Werk-Nr.4903, D-AVEE) byl již vybaven prosklenou přídí a střelišti. Zprvu byl také vybaven motory SAM 22, ale s třílistými stavitelnými vrtulemi Hamilton. V březnu 1935 byl osazen motory Jumo 205C. Po zavedení nového systému značení prototypů dostal druhý civilní prototyp označení Ju 86 V4 (Werk-Nr.4904, D-AREV), který byl vzorem dopravní verze Ju 86 B. Vzlétl v květnu 1935 a již v létě byl předán společnosti Lufthansa, kde nesl jméno \"Dresden\" (později \"Brocken\"). V prosinci 1936 se vrátil do Dessau, kde byly jeho původní motory vyměněny za BMW 132Dc, se kterými u Lufthansy létal do 18. června 1937, kdy po chybě pilota v Hamburku havaroval. Poslední objednaný prototyp se vznětovými motory Junkers Jumo 205 Ju 86 V5 (Werk-Nr.4905, D-AHOE) odpovídal bombardovací verzi Ju 86 A. Tento letoun vzlétl v srpnu 1935 s novým přepracovaným křídlem, upraveným tvarem chladiče pod motorem a místo ostruhy měl ostruhové kolečko. Změn doznala také příď trupu a vysunovací, polozakrytá střelecká věž pod trupem. V roce 1936 předala továrně Junkers první objednávku na civilní dopravní Ju 86 jihoafrická společnost South African Airways. SAA se rozhodla pro variantu poháněnou řadovými kapalinou chlazenými dvanáctiválci Rolls-Royce Kestrel XIV o vzletovém výkonu 548 kW. Tyto pohonné jednotky byly pokusně zabudovány do draku Ju 86 C-1 a stroj byl označen Ju 86 V7. V roce 1937 zahájil letové zkoušky prototyp Ju 86 V8 (D-ADAA), což byl drak verze Ju 86 B-0 s instalovanými motory Pratt and Whitney Hornet S1E-G. Následný Ju 86 V9 (D-AXII) byl drak varianty Ju 86 A-0 opatřen pohonnými jednotkami BMW 132 F, který se stal předlohou pro typ Ju 86 E. Špatný výhled z pilotní kabiny, zvláště při startu a přistání, vedl k plnému prosklení přídě jednoho Ju 86 E, přeznačeného na Ju 86 V10, ze kterého vzešly sériové Ju 86 G.", "section_level": 1}, {"title": "Sériové verze.", "content": "Na přelomu let 1935/36 bylo postaveno 12 předsériových bombardovacích strojů Junkers Ju 86 A-0 (Werk-Nr.0001 až 0006, 0013, 0015 a 0017 až 0020) se dvěma dieselovými motory Jumo 205 C-4 o výkonu 435 kW s třílistými stavitelnými vrtulemi Hamilton. Čtyřmístné letouny byly vyzbrojeny třemi pohyblivými kulomety MG 15 ráže 7,92 mm a zařazeny do zkušebních jednotek Luftwaffe. Následující série třiceti Ju 86 A-0 (Werk-Nr.0021 až 0050) představovala většinou experimentální stroje. Ve stejném období bylo v Dessau vyrobeno osm dopravních exemplářů Ju 86 B-0. První z nich (Werk-Nr.0007, D-AXEO, \"Bückeberg\") převzala Lufthansa v srpnu 1936, který zpočátku nasadila na linku z Dessau do Bathurstu v západní Africe. Druhý Ju 86 B-0 (Werk-Nr.0008, HB-IXI) byl prodán společnosti Swissair, která letoun nasadila jako poštovní na nočních spojích mezi Curychem a Frankfurtem nad Mohanem. Ostatní dostala opět Lufthansa v červnu a červenci 1936 (Werk-Nr.0009, D-AHYP, \"Schneekoppe\", Werk-Nr.0010, D-ALOZ, \"Zugspite\", Werk-Nr.0011, D-AQER, \"Inselberg\", Werk-Nr.0012, D-AZAH, \"Feldberg\" a Werk-Nr.0014, D-AFAF, \"Watzmann\"). Poslední z osmi předsériových civilních \"šestaosmdesátek\" obdržela hvězdicové motory BMW 132 Dc a označena Ju 86 Z-2 (Werk-Nr.0016, D-ANUV). Začátkem léta 1936 byla jednotka KG 152 \"Hindenburg\" (později KG 1) vyzbrojena prvními sériovými bombardovacími letouny Junkers Ju 86 A-1. Raná verze Ju 86 D-1, poprvé předvedena v říjnu roku 1936 v Bückebegu, byla poháněna dvěma diesely Jumo 205C-4 o výkonu 600 k. Vznikla prodloužením ocasní části jednoho z předsériových Ju 86 A-0 o 0,42 m, aby se zlepšila stranová stabilita. V polovině února 1937 byly čtyři stroje odeslány do Španělska, kde byly zařazeny do zkušební bombardovací letky VB/88 Legii Condor (trupová označení 26•1 až 26•4). Již 23. února 1937 byl první z nich ztracen v oblasti Andújaru, pilot Leutnant Rudolf Kaufmann a dva členové posádky Uffz Gerhard Bowitz a Uffz Heinrich Siefken zahynuli, radista Günther Loehning padl do zajetí. Na jaře 1937 měla VB/88 základnu na letišti Burgos a velel jí Oberleutnant Rudolf Freiherr von Moreau. V roce 1938 byla rozpuštěna a nahradila ji jednotka K/88, která obdržela ještě jeden Ju 86 D-1 (26•5). Poslední dva letuschopné Junkersy byly od srpna 1938 zařazeny u Grupo Mixto 86-G-70 španělského nacionalistického letectva pod velením Fernanda Martíneze Mejias. Po ukončení bojů sloužily ještě několik let v letectvu této země. V únoru 1937 byly dokončeny dva letouny Ju 86 Z-1 s pohonnými jednotkami Jumo 205 C určené pro Swissair (HB-IXE) a Airlines of Australia (VH-UYA). Švýcarský stroj nahradil první dodaný HB-IXI a po dvou letech provozu byly jeho motory Jumo nahrazeny hvězdicovými BMW 132 Dc. Po přestavbě v desavské továrně se do Švýcarska navrátil jako Ju 86 Z-2 s novou imatrikulací HB-IXA, 20. července 1939 havaroval na letišti v Kostnici. Australský stroj pojmenovaný \"Lawrence Hargrave\" se po šestiměsíční službě vrátil zpět firmě Junkers a jeho poznávací značka byla změněna na D-AGEY Mezi květnem a červencem 1937 bylo Lufthanse dodáno po jednom Ju 86 C-0 (Werk-Nr.0972, D-AKOI, \"Kaiserstuhl\") a pěti Ju 86 C-1 (Werk-Nr.0973, D-AQEA, \"Schauinsland\", Werk-Nr.0974, D-ASOE, \"Hesselberg\", Werk-Nr.0975, D-AVOE, \"Obersalzberg\", Werk-Nr.0976, D-AMYO, \"Melibokus\" a Werk-Nr.0977, D-AJUU, \"Vogelsberg\"). Všech šest strojů s delší ocasní částí trupu a motory Jumo 205 C převzala v roce 1940 Luftwaffe. Dobré výkony prototypu V9 vedly Luftwaffe k objednání malé, asi třicetikusové série Ju 86 E-1, které byly dodávané od druhé poloviny roku 1937 s motory BMW 132 F o vzletovém výkonu 588 kW. Následující typ Junkers Ju 86 E-2 byl vybaven novějšími a výkonnějšími pohonnými jednotkami BMW 132 N o vzletovém výkonu 627 kW. Výroba běžných Ju 86 končila verzí Ju 86 G-1 s plně prosklenou přídí s instalovaným kulometem MG 15 a výbavou pro lety bez vidu. Výrobní linky začala opouštět na jaře 1938 a celková produkce dosáhla zhruba 40 kusů.", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční uživatelé.", "content": "Prvním zahraničním zájemcem o bombardovací Ju 86 se stalo Švédsko. Švédové však vznesli požadavek na záměnu vznětových motorů za zážehové. Firma Junkers zareagovala 30. června 1936 montáží motorů Pratt and Whitney S1E-G Hornet do draku Ju 86 A-1. V prosinci byl stroj pod označením Ju 86 A-K1 dodán do Švédska, odkud mezitím přišla objednávka na další dva stroje s motory Hornet. Letouny byly oficiálně označeny Ju 86 K-1, ve Švédsku pak B 3. Následná objednávka na 37 kusů byla rozdělena na dvacet strojů s hvězdicovými motory Bristol Pegasus III, které licenčně vyráběla domácí firma \"Nohab Flymotorfabriker\" pod označením My III, zbylých sedmnáct s pohonnými jednotkami Pegasus XII (My XII). Letouny s motory My III o maximálním výkonu 603 kW nesly označení Ju 86 K-4, švédské označení B 3 A, stroje s motory My XII o výkonu 676 kW pak Ju 86 K-5, B 3 B. Švédové poté zakoupili licenční práva a rozběhli sériovou výrobu v nově postaveném závodě SAAB. Původní plán na výrobu 40 exemplářů byl zredukován na 16 licenčních B 3 C, které nesly u firmy Junkers typové označení Ju 86 K-13. Jejich pohon zajišťovaly motory My XXIV (Pegasus XXIV) o maximálním výkonu 720 kW a licenční výroba B 3 C probíhala od srpna 1939 do ledna 1941. V roce 1941 Švédové zakoupili polské motory Pegasus XIX o maximálním výkonu 614 kW, které zaměnili za původní u všech letounů B 3 C. Nová varianta nesla označení B 3 D. SAAB rovněž přebudoval všechny B 3 A na model B 3 C-2 zástavbou nových motorů Pegasus XXIV. Flygvapnet používal Ju 86 od roku 1937 do roku 1944 jako bombardovací, poté do roku 1948 jako torpédové. Po roce 1948 byly přestavěny na dopravní pro 12 cestujících a v civilním sektoru sloužily do svého vyřazení v roce 1956. Jeden Ju 86 Z-7 (SE-BAE, \"Svalan\") byl dodán švédským aeroliniím AB Aerotransport a létal v letech 1938 až 1940 jako poštovní na lince Stockholm-Malmö-Hannover. Pak ho používalo švédské letectvo jako dopravní stroj do roku 1958. V roce 1937 byly tři Ju 86 Z-1 prodány do Chile. Bolivijská společnost Lloyd Aéro Boliviano zakoupila tři Ju 86 Z-7 s motory Hornet S1E-G, které v roce 1941 převzalo bolivijské letectvo. Dvanáct Ju 86 Z-2 s motory BMW 132 Dc zakoupila mandžuská vláda pro Mandžuskou leteckou společnost v Mukdenu. První tři letouny pro Jižní Afriku byly dodány v roce 1936 pod označením Ju 86 Z-3. Během služby se projevila poruchovost motorů Kestrel, proto bylo dalších 17 strojů dodáno aerolinkám SAA ve variantě Ju 86 Z-7 s motory Hornet. Jihoafrickou vládou byl také zakoupen jeden Ju 86 K-1 (ZS-ANI, \"Lady Ann Barnard\"), aby vyzkoušela jeho vhodnost pro své letectvo. V době vypuknutí druhé světové války převzalo 18 Ju 86 jihoafrické letectvo SAAF, kde byly upraveny montáží horního a spodního střeliště. Vytvořilo z nich čtyři perutě po třech letounech-13. peruť v Durbanu, 14. v Port Elisabeth, 15. v Kapském Městě, 16. ve Walvis Bay a prováděly především protiponorkové hlídkové lety. Později byly všechny čtyři perutě sloučeny do 32. peruti, kde byly její Ju 86 nahrazeny v květnu 1940 v hlídkové službě letouny Avro Anson a samy přešly k transportním úkolům ve východní Africe. V červnu se přemístily na základnu v keňské Mombase, odkud operovaly proti italským vojskům v Etiopii a Somálsku. Do září 1942 byly všechny jihoafrické Ju 86 nahrazeny letouny Martin Maryland a Lockheed Ventura. Portugalsko získalo v roce 1937 deset bombardovacích Ju 86 K-6 vybavených motory Hornet. Používala je Grupo Bombardeamento de Dia vojenského letectva Arma de Aeronáutica. Rakouské Luftstreitkräfte do anšlusu obdržely pouze tři z osmnácti v roce 1937 objednaných Ju 86 E-2. Začátkem roku 1938 převzalo Maďarské královské vojenské letectvo první z celkem 66 objednaných Ju 86 K-9, které byly zařazeny do 3. bombardovacího pluku. Tvořila ho 1. bombardovací skupina se dvěma letkami po devíti letounech v Tapolca a z 2. bombardovací skupiny se třemi letkami po devíti letounech na letišti Pápa. Později obdržela své Ju 86 K letka 2/3 z 2. cvičné bombardovací skupiny v Szombathely. Po rozdělení Československa v březnu 1939 vstoupila maďarská vojska na území Podkarpatské Rusi patřící tehdy formálně Slovenskému státu. Během krátkého ozbrojeného konfliktu bombardovalo 18 Ju 86 K z letek 3/4 a 3/5 letiště ve Spišské Nové Vsi a slovenské pozice v údolí u Perečína. Po reorganizaci v létě roku 1940 mělo maďarské letectvo tři skupiny (3/II, 4/I a 4/II) se šesti letkami Junkersů Ju 86 K. Od června 1941 do začátku roku 1942 operovaly maďarské Ju 86 K také proti Sovětskému svazu.", "section_level": 1}, {"title": "Výškové verze.", "content": "V okamžiku vypuknutí druhého světového konfliktu bylo jasné, že Junkers Ju 86 je jako bombardovací stroj beznadějně zastaralý. Firma Junkers se proto rozhodla udělat z něj výškový průzkumný letoun. Jako prototypy posloužily draky tří Ju 86 D s odstraněným horním i dolním střelištěm a vestavěnou dvoumístnou přetlakovou kabinou. Pohon zajišťovaly dva vznětové šestiválcové motory Junkers Jumo 207 A-1 o vzletovém výkonu 725 kW. První prototyp s označením Junkers Ju 86 P V1 (D-AUHB) byl zalétán 14. února 1940 o měsíc později následovaný Ju 86 P V2. Zlepšení výškových parametrů přineslo zvětšení rozpětí prodloužením konců křídla na 25,60 m z původních 22,50 m u prototypu Ju 86 P V3. Do poloviny roku 1940 bylo vyrobeno osm letounů Ju 86 P. Dva převzala Erprobungsstelle v Rechlinu, dva Junkers Motorenwerke a čtyři používala firma Junkers v Dessau jako zkušební. Luftwaffe, spokojená s novým typem, objednala 40 starších verzí bombardéru Ju 86 D, které byly přestavěny na výškový typ Ju 86 P. Ten byl vyráběn ve variantě Ju 86 P-1 jako výškový bombardér schopný nést čtyři pumy po 250 kg, nebo 16 pum po 50 kg a fotoprůzkumné variantě Ju 86 P-2 se třemi plně automatickými kamerami. Tyto letouny jednotky 4./Aufkl.Gr.Ob.d.L několik let úspěšně sloužily nad Británií a SSSR ze základen v Krakově a Bukurešti a nad Severní Afrikou. 24. srpna 1942 byl letoun Ju 86 P-2 jednotky 2.(F)/Aufkl.Gr 123 operující ze základny Kastelli na Krétě sestřelen výškovou verzí letounu Spitfire V ze základny Abú Kír nad Egyptem. Po této akci byla všem ostatním Ju 86 P-2 na blízkovýchodním bojišti instalována obranná výzbroj tvořená jedním dálkově ovládaným kulometem MG 17 ráže 7,92 mm. Navzdory tomuto opatření došlo činností Spitfirů ke ztrátě dalších dvou výškových Junkersů této jednotky, která se v srpnu 1943 přemístila do Řecka. Po incidentech nad Egyptem začali Junkersovi konstruktéři pracovat na nové výškové variantě Ju 86 R s křídlem o rozpětí 32,00 m. Za pohon byly vybrány motory Jumo 207 B-3 o vzletovém výkonu 735 kW, které roztáčely čtyřlisté vrtule. Malý počet strojů Ju 86 P-1 byl přestavěn na výškovou bombardovací verzi Ju 86 R-2 a z letounů Ju 86 P-2 se po přestavbě staly výškové průzkumné Ju 86 R-1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Junkers Ju 86 byl německý dvoumotorový bombardovací a dopravní letoun, který vznikl na počátku 30. let. Civilní verze Ju 86B mohla přepravovat 10 cestujících; dva letouny byly dodány švýcarskému Swissairu a deset Lufthanse.", "tgt_summary": "The Junkers Ju 86 was a German monoplane bomber and civilian airliner designed in the early 1930s, and employed by various air forces on both sides during World War II. The civilian model Ju 86B could carry ten passengers. Two were delivered to Swissair and five to Deutsche Luft Hansa. In addition a single civilian Ju 86Z was delivered to Sweden's AB Aerotransport.", "id": 1610152} {"src_title": "Ježíšek", "tgt_title": "Christkind", "src_document": [{"title": "Nejstarší historie.", "content": "Oslava Vánoc je historicky spjata s lidovými zvyky, které mají kořeny v pohanských rituálech a oslavách slunovratu, kdy se v den 25. prosince opětovně rodil bůh Slunce. Noc z 24. na 25. prosince (ale i noci následující) tak byla odpradávna považována za „svatou noc“, německy nazývanou „Weihnachten“ (už v roce 1170). Oslavu narození Ježíše Krista na 25. prosince začala církev praktikovat přibližně od poloviny 4. století, čímž dostala pohanská posvátná noc křesťanský rozměr. Vzhledem k tomu, že den svátku sv. Mikuláše (6. prosince) byl o bohoslužbách spojen nejen s legendou o třech obdarovaných dcerách či o třech obdarovaných dětech, ale také se čtením podobenství o svěřených hřivnách, převzala postava sv. Mikuláše při obdarovávání dětí také zvyk ptát se, zda byly hodné a pokorné. Protestanté odmítali formu římsko-katolického uctívání svatých, potažmo i sv. Mikuláše. Lutherem zavedené obdarování „svatým Kristem” o Štědrém večeru bylo natolik abstraktní, že se představa později zavedeného Krista-dítěte (Christkind, Christkindl, Ježíšek) neubránila zhmotnění, nejčastěji v podobě blonďatého kudrnatého dítěte s andělskými křídly.", "section_level": 1}, {"title": "Ježíšek v betlémech.", "content": "Nejstarším zvykem sahajícím až do středověku je tzv. kolébání Ježíška ( ') rozšířené především na území jižního Německa. Od 15. století byl tento zvyk praktikován dětmi v kostelech. Kolébání Ježíška je možné považovat za předchůdce jesliček a betlémů, které jsou na území alpských zemí, Německa a Rakouska protireformačním produktem jezuitů. I když jesličky (německy \"\") podle vzoru svatého Františka z Assisi našly v italské Umbrii oblibu i po jeho smrti a církevní hry s výjevem narození Krista se staly 24. prosince součástí půlnoční mše, přesto lze o italských vánočních betlémech v pravém slova smyslu hovořit až ve 14. století, kdy otec Giovanni di Bartolomeo z Fabriana objednal v roce 1348 u Vanni Mainardiho první betlém. Na území jižního Německa a v prostoru alpských zemí jsou betlémy ztvárňovány a ikonograficky rozšířeny až od 16. století. V lidové tvořivosti zdomácněly během 17. století. V této době vznikl také pro betlém název jesličky (podle úložného prostoru sena v chlévě), přenesený na celou vánoční scénku.Zejména v jezuitské pastorační činnosti hrály betlémy důležitou emocionální roli. První betlém v Čechách představili v roce 1560 jezuité v Praze a odtud se rozšířil i do ostatních českých kostelů. Centrálním tématem betlémů je anděl zvěstující pastýřům narození Spasitele, Svatá rodina – Ježíšek (Jezulátko) v jesličkách s Marií a Josefem – a dále darovníci.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíšek jako symbol nového roku.", "content": "Německý humanista Sebastian Brant ve svém díle \"Narrenschiff\" z roku 1494 popisuje obdarovávání dárky k Novému roku, kdy měl tento zvyk přinášet štěstí a bohatství v nastávajícím roce. Obdarovávání dárky na Nový rok bylo běžné po staletí už ve starověkém Římě a tento zvyk se udržel zejména u románských národů (Západořímská říše). Vzhledem k tomu, že 25. prosinec platil po staletí jako začátek roku, kryjí se některé lidové obyčeje na 1. ledna s těmi vánočními. Kdy přesně došlo k oddělení oslav, se neví. Známé je jen to, že od 15. století až do doby, kdy na jeho místo nastoupil sv. Mikuláš, platil v alpských zemích, jižním Německu a v Sudetech za nositele nového roku „Christkind” (Ježíšek) a jako symbol plodnosti nastávajícího roku byl také vyobrazován. Křesťanská církev slavila (oproti Římany zavedenému datu 1. ledna) začátek liturgického roku 6. ledna. Už v knize žalmů a kalendáři z 12. století bylo u Vánoc poznamenáno, že tímto dnem začíná nový rok: „\"\"“. V roce 1310 prohlásila římskokatolická církev za počátek nového liturgického roku 24. prosinec (Štědrý den), který byl takto slaven až do zavedení gregoriánského kalendáře. Papež Inocenc XII. přeložil pak v roce 1691 začátek roku znovu na 1. leden. Tento posun neodpovídal lidovým zvyklostem a pro období dvanácti dní mezi Štědrým dnem a svátkem Tří králů se postupně vžilo označení „mezi roky” (německy ), kdy Štědrý den byl nazýván „malým novým rokem“ () a den Tří králů „velkým novým rokem“ (). Z 15. a 16. století se dochovala řada novoročních přání (např. bavorská koleda, koleda z bavorsko-české hranice, ze západních Čech nebo z Dolního Rakouska v oblasti Wachau), na kterých vystupuje blonďaté kudrnaté děťátko (Ježíšek) „Christkind” jako posel přání šťastného a požehnaného nového roku, někdy s jablkem v ruce (např. na temperovém obrázku od Albrechta Dürera z roku 1493). Na konci 16. století se vedle novoročních přání objevují větší obrázky s vyobrazením Krista-děťátka, předurčené k dekoraci dveří a zdí. Jako symbol požehnání je „Christkind” až do konce 18. století zobrazován nejen na liturgických obrázcích, novoročenkách a přáních, ale také v soukromých dopisech a na tištěných novoročních říkankách a písních po celém území alpských zemí, jižního Německa a Sudet. Jako posel šťastného nového roku se Ježíšek (Christkind) nejdéle udržel na církevních novoročních přáních v alpských zemích.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíšek jako dárkonoš.", "content": "Ve středověku naděloval dárky dětem 6. prosince sv. Mikuláš nebo se nadílka odehrávala 28. prosince na svátek neviňátek. Tradice nadílky na Štědrý den (popřípadě 25. prosince na Slavnost Narození Páně) vznikla až později v 16. století. Němečtí protestanté odmítali uctívání svatých podle římskokatolické církve, a tedy i sv. Mikuláše. S největší pravděpodobností to byl Martin Luther, který v 16. století nahradil postavu sv. Mikuláše svatým Kristem (německy ) a přeložil nadílku na den narození Ježíše Krista, tedy 25. prosince. V reformovaném Švýcarsku se konala nadílka až do 19. století na Nový rok. Svatým Kristem byl míněn Ježíš Kristus, neměl však tehdy podobu personifikované postavy. Teprve postupem času vznikla představa Ježíška (Christkinda) jako andělského zjevení. Andělské připodobnění má pravděpodobně původ ve vánočních průvodech a v církevních hrách, které se hrály 24. prosince v kostelech () a kdy Ježíška, bíle oděné a v závoji zahalené děvče, doprovázela vždy řada andělů. Ježíšek (Christkind) s vánoční nadílkou se rozšířil nejprve po evangelickém Německu. Později se tento zvyk objevil v katolických regionech jižního Německa a společně s adventním věncem (v Hamburku poprvé roku 1839 Johann Heinrich Wichern) a vánočním stromečkem také v Rakousku-Uhersku. Od 40. let 19. století začali praktikovat štědrovečerní nadílku s Ježíškem nejprve čeští Němci a poté se vžila i u bohatých českých rodin. Ježíšek (Christkind) se dostal také do Švýcarska. Ve Francii (například v Auvergne, v Champagni, v Lyonsku) vystupoval společně s dárkonošem Petit Jésus (). V Alsasku je doložen „Christkindl” v roce 1625. Také v Dánsku bylo možno se setkat se „svatým Kristem“ o Štědrém večeru už na konci 16. století. V 17. a 18. století proběhlo v západní Evropě několik vln uctívání a zbožňování Ježíška, které připomínají například procesí z dob barokního Rakouska (), lidové jesličky, pastýřské písně, koledy či církevní hry a v nichž vystupuje malý Ježíšek (německy, nebo ) jako symbol nového a šťastného roku. Německá historička a etnoložka Ingeborg Weber-Kellermannová i český historik Vít Vlnas upozorňují na rozdílnost pojmů Ježíška neboli Jezulátka a Ježíška (Christkind) dárkonoše. Jezulátko bylo podle slov historika „předmětem zbožné úcty a něžné lásky” zejména v baroku, kdežto Ježíšek (Christkind) ve smyslu protestanty zavedeného nositele vánoční nadílky je symbolem božího obdarování lidstva Ježíšem Kristem. Od 17. století se oslavy Vánoc pozvolna přesouvaly z kostelů do rodinného prostředí. Na začátku 19. století se pod tlakem protestantských kněží objevila na severu Německa postava Weihnachtsmanna (1820 \"Deutsches Wörterbuch\" od Jacoba Grimma a Wilhelma Grimma, 1835 píseň „Morgen kommt der Weihnachtsmann” od Hoffmanna z Fallerslebenu). Mikulášské trhy vystřídaly trhy pojmenované podle Ježíška (). Známým už ze 16. století je například Christkindlesmarkt v Norimberku. Od poloviny 20. století jej zahajuje „Christkind” – dívka ve věku 16–18 let s kadeřavými blonďatými vlasy, s korunou na hlavě a v bílo-zlatém rouchu.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíšek na území Čech, Moravy a Slezska.", "content": "Ze začátku 17. století se dochovala (latinsky psaná) zpráva v kalendáři Šimona Partlice o obdarování dětí rodiči ve jménu Krista Pána. Z pozdějších dob jsou zprávy o štědrovečerních nadílkách od Ježíška (zpočátku německy). V 19. století tradice Ježíška v Čechách, na Moravě a ve Slezsku plně zdomácněla a ve 20. století už vystupuje Ježíšek pravidelně ve spojení s rozsvíceným vánočním stromečkem. Na Šumavě přijíždělo nadělovat děťátko ozářené svatozáří na zlatém voze, taženém dvěma bělouši. Na mnoha místech severní Moravy přicházely na štědrý večer slavnostní průvody s ježíškem, hlavními postavami byli dva andělé, sv. Josef, ježíšek (převlečená ženská postava v bílém hávu), držící malý vánoční stromek. Božena Němcová nám ve své Babičce zanechala obraz Jezulátka nadělujícího skrze anděly. Němci na Moravě udržovali tradici podobnou Christkindu, kdy se za Ježíška přestrojovala do bílého hávu některá žena z rodiny (Svitavsko a Slavonicko ještě ve 20. století). Tkalci v Podkrkonoší se převlékali do oděvu z bílého plátna a někdy nesla maska „kristydle” (z německého Christkind) i andělská křídla. Převlečená osoba musela být i hovorná, jelikož děti před ní klečící zkoušela „z náboženství a biblické dějepravy”.", "section_level": 1}, {"title": "Ježíšek za první republiky.", "content": "V době mezi světovými válkami došlo v Československé republice pod heslem „Pryč od Říma“ k velkému odklonu od katolické církve. Hnutí politického katolicismu (Československá strana lidová) nacházelo své odpůrce mezi zastánci politického protestantismu (v mladočeské, agrární, sociálně demokratické, národně sociální straně, u realistů v čele s profesorem T. G. Masarykem). Nastolená státní linie se tak přikláněla k velkým veřejným vánočním produkcím, kam můžeme zařadit i tradici Vánočního stromu republiky s kasičkou v národních barvách za přítomnosti sokolů a legionářů pod patronací Zemské péče o mládež a ČSČK. Katolíci trvali na oslavách v kruhu rodinném a v kostelech. I když rodiny sociálních demokratů, národních socialistů nebo národních demokratů trávily Štědrý večer u rybí nebo houbové polévky, smaženého kapra, pečené štiky či kapra v rosolu a rozdávaly si dárky u rozsvíceného stromku, přece jen ze svátků se stromkem a „Ježíškem” vypouštěly oslavu Krista Pána, zrovna jako půlnoční mši v kostele. Ježíšek se pro ně stal synonymem obdarování (Co jsi dostal k ježíšku?). Největšími odpůrci Ježíška se stali českoslovenští komunisté. Příklon k církvi se znovu objevil až za nacistické okupace, kdy ožila vánoční atmosféra s lidovou zbožností.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíšek s konzumní nadílkou.", "content": "Za první republiky zasáhla komercializace nejen štědrovečerní nadílku, ale celé Vánoce. Duchovní stránku Vánoc vytlačily davy lidí v obchodech i na tržištích, prodavači u kádí s kapry, nabídka různých druhů stromečků, skleněných vánočních ozdob, elektrických vánočních svíček (slogan: „Elektrické vánoční svíce rozjasní každému líce.“) a nákup nejmodernějších dárků z reklam časopisů a novin (1935 panenka „autolady“, sáňky rohačky, elektrické domácí spotřebiče – vysavače, radiopřijímače atp.), stále více Klubem československých turistů propagované trávení Vánoc na horách a s tím spojené lyžařské vybavení. Chudší si nadělovali: ženám látku na šaty, mužům doutníky a dětem rukavice, čepice, šály a knížky. Objevil se i splátkový prodej a půjčky na dárky či vánoční zájezdy.", "section_level": 2}, {"title": "Ježíšek v totalitních režimech.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Třetí říše a národní socialismus.", "content": "Pod vedením národních socialistů nastal obrat ke germánské mytologii. Ve 30. letech (20. století) se v případě Vánoc takové nacionální tendence začaly odehrávat nejprve podprahově. Postupně začaly vycházet etnografické publikace, jejichž autoři se snažili na podkladě zvyků a rituálů dokázat germánský původ Vánoc a ve své snaze vymanit vánoční oslavy z křesťanského hávu nevynechala NSDAP k oživení germánského bájesloví jedinou příležitost. Dětem Třetí říše měly adekvátní náhradu za sv. Mikuláše a Ježíška nabídnout oprášené postavy „Knechta Ruprechta“ a „Frau Holle“. Frau Holle patřila mezi lidové strašidelné postavy tzv. „Percht” a „Holl” rozšířených především na rakouském a bavorském území, které v předvánoční době děti obdarovávaly nebo trestaly metličkou (německy Rute). NS-etnologové z ní vytvořili bohyni plodnosti Frigg (Freya), manželku germánského boha Wotana, shovívavou, mateřskou sílu přírody, která byla podle nich hodna zaujmout místo po Ježíškovi. Cílem nacistů byla úplná sekularizace hlavních křesťanských svátků. Vzhledem k tomu, že už od 19. století patřily vánoční oslavy k těm nejpopulárnějším rodinným a dětským svátkům, nedošlo v NS-režimu nikdy k jejich úplnému zrušení (1934 Zákon o regulaci svátků/Gesetz über die Regelung der Feiertage). Teprve až v roce 1937 vyšly ve zvláštním výtisku časopisu „Die neue Gemeinschaft“ návrhy k pořádání a organizaci veřejných NS-vánočních oslav (NS-Weihnachtsfeier). V letech 1933–1938 zůstal Štědrý večer v rodinném kruhu nedotčen. Od roku 1942 už fungovaly NS-rituály v plném proudu a během Vánoc existovaly jen tři možné druhy oficiálních vánočních slavností: kolektivní veřejná vánoční oslava tzv. „NS-Volksweihnacht” s nadílkou pro chudé děti za pomoci organizací NS-Volkswohlfahrt (NSV, Národně socialistický spolek pro sociální péči) a Winterhilfswerk (WHW, Zimní pomocná činnost), „Wintersonnenwende” jako slavnost zimního slunovratu s pozvednutím pohanského germánského boha Baldura (organizované HJ, NSDAP a SS) a třetí „Weihnachtsfest” jako rodinná oslava.", "section_level": 2}, {"title": "Komunisté a internacionální socialismus.", "content": "Zrušit Vánoce v pravém slova smyslu si komunisté zrovna tak jako němečtí národní socialisté netroufli. Jejich snahy se upnuly na likvidaci vánočních zvyků a na vymazání duchovního rozměru vánočních svátků, jelikož v lidově demokratických státech dělníků a rolníků mělo být „díky štědrému sociálnímu systému o lid výborně postaráno” (opak byl pravdou). Církev se stala hned po nástupu komunistů jedním z hlavních cílů – komunistická strana rušila kláštery, řeholníky i řádové sestry zavírala do vězení a proti nepohodlným vedla politické procesy. Státní bezpečnost špiclovala bohoslužby, literatura ve veřejných knihovnách prošla bedlivým sítem – zmizely knihy s křesťanskou tematikou, církevní svátky a výuka náboženství na školách. Přirozeně měl zmizet i Ježíšek jako vůdčí symbol Vánoc. Marxisté-leninisté označili křesťanství za tmářství. Vánoce ve spojení s narozením Ježíše Krista neměly nadále existovat a snahy komunistických ideologů tak cílily hlavně na děti. Podle sovětského vzoru komunisté prosazovali ruského dárkonoše Dědu Mráze a skrze závodní odbory se dokonce pokoušeli o vánoční nadílku na Nový rok. V roce 1951 zorganizoval Svaz československo-sovětského přátelství společně s ministerstvem školství, Československým svazem mládeže, Pionýrem a pod záštitou Ústředního výboru KSČ poprvé celostátní akci s příjezdem Dědy Mráze do Československé socialistické republiky. Propaganda z předešlých dvou let pravděpodobně nepřinesla kýžený výsledek, jelikož v dalším roce prodělal příjezd Dědy Mráze pár organizačních změn. Také československý Děda Mráz dostal nátisk ve stylu venkovských ilustrací Josefa Lady a mluvil česky. Sovětský model vánoc se ale neuchytil. V ČSSR děti i nadále psaly o své dárky Ježíškovi. Celková dechristianizace (odkřesťanštění) společnosti však vedla k tomu, že v povědomí velké části lidí jméno či postava Ježíška ztratila souvislost se svatým Kristem a od 90. let 20 století je nezřídka dokonce pod jménem Ježíšek prezentována postava podobající se Santa Clausovi.", "section_level": 2}, {"title": "Země s tradicí obdarovávání Ježíškem.", "content": "Ježíšek přináší vánoční dárky dětem tajně po východu první hvězdy 24. prosince a nikdy nebývá při nadělování spatřen. Po štědrovečerní večeři a zazvonění zvonečkem se vchází do místnosti s rozsvíceným vánočním stromečkem a následuje společné rozbalování vánočních dárků (oproti zemím, kde se dárky rozbalují až ráno 25. prosince). Umělecká ztvárnění vánoční nadílky s Ježíškem, kdy je vyobrazen jako dítě v bílém rouchu se svatozáří kolem hlavy a v doprovodu andělů, jsou poměrně vzácná. Ačkoliv je Ježíšek původně výmyslem protestanského severu, paradoxně se jeho tradice udržela právě v katolické oblasti a jeho tradice je dál uchovávána: v České republice, Maďarsku, jižním Německu, Rakousku, na Slovensku, ve Švýcarsku, v Jižním Tyrolsku (Itálie), Lichtenštejnsku, části Chorvatska a Polska, ve Slovinsku, ale také v jižní Brazílii.", "section_level": 1}, {"title": "Světské vánoční postavy dárkonošů.", "content": "Na pozadí sv. Mikuláše vznikla celá řada světských vánočních postav, které i když si jsou podobné, přesto mají svou vlastní historii. Za jejich rozšíření vděčíme 19. století (vánoční pohlednice, ilustrace v časopisech či reklamní letáky). Postavu Weihnachtsmanna (tenkrát Pána Zimy) stvořil v roce 1847 malíř Moritz von Schwind (1804–1871); přináší dárky v severním, středním a východním Německu. Father Christmas (Sir Christmas, Lord Christmas) v Anglii je znám již ze 17. století. Dárky začal dětem nosit později a byl zobrazován v dlouhém modrém nebo zeleném plášti a společně s vánočním stromkem. Francouzský vousatý stařík Père Noël (otec Vánoc) v dlouhém kabátě, v čepici s bílým lemem, na zádech s košem dárků a s vánočním stromkem byl v 19. století zobrazován na oslu nebo vedle něj. Dárky nosí i v katolických rodinách, jen u malé části je ve Francii dárkonošem Ježíšek (Enfant Jésus). V ženevském kantonu naděluje komínem Challande. Přistěhovalci z Holandska importovali do Nového Amsterodamu (pozdějšího New Yorku) postavu sv. Mikuláše a podle jeho vzoru ztvárněný Santa Claus se od roku 1931 rozšířil do všech anglofonních zemí. Rumunské děti obdarovává Moș Crăciun. Ve skandinávských zemích se tradice dárkonoše Jultomte (ze slov Jul=Vánoce a Tomten=elf, skřítek) odvíjela z lidových skřítků, kterým staví misku ovesné kaše na okno. České děti znají severské vánoční skřítky a štědrovečerní hledání mandličky v rýžové kaši z dětského bestselleru Děti z Bullerbynu od švédské spisovatelky Astrid Lindgrenové. V Dánsku nosí dárky Julemand. Ve Finsku od konce 19. století poslušné děti obdarovával Joulupukki, zlobivé pak trestal proutkem. V Polsku se podle regionů a jejich historických kulturních vlivů střídá celá řada dárkonošů – kromě slezského a malopolského, tedy historicky rakouského, Dzieciątka / Aniołka, jsou to: Gwiazdor, pro Velkopolsko a Pomořansko (dříve patřící Německu) typická obdoba Weihnachtsmanna, Děda Mráz vyskytující se na východě země, Gwiazdka (Hvězdička) a stále populárnější Święty Mikołaj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ježíšek (též Jezulátko, \"\" – dítě Kristus, v jižním Německu a Rakousku \"Christkindl\" – děťátko Kristus) je zdrobnělinou jména Ježíše Krista, jehož narození slaví křesťané o Vánocích. Oslava Kristova narození podle Lukášova evangelia ve spojení s Ježíškem je rozšířená nejen v Česku, ale také v Rakousku, Jižním Tyrolsku, Švýcarsku, Maďarsku, polském Horním Slezsku, na Slovensku, ve Slovinsku, Chorvatsku, na jihu Německa, v severním Porýní a Vestfálsku či v jižní Brazílii. ", "tgt_summary": "The Christkind (; ), sometimes also called \"Christkindl\", is the traditional Christmas gift-bringer in Austria, Switzerland, southern and western Germany, the Czech Republic, Croatia, Liechtenstein, Luxembourg, Belgium, Portugal, Slovakia, Hungary, parts of northeastern France, Upper Silesia in Poland, parts of Hispanic America, in certain areas of southern Brazil, and in the Acadiana region of Louisiana. In some parts of Italy, the analogous figure of the Christkind is known as, however Santa Claus is the traditional bearer of Christmas gifts. Christkind is called in Portuguese (\"Jesus Boy\"), in Hungarian (\"Little Jesus\"), in Slovak (\"Little Jesus\"), in Czech (\"Little Jesus\"), in Latin America (\"God Child\") or (\"Jesus Child\") and in Croatian or (\"Little Jesus\").", "id": 1090477} {"src_title": "Vltava", "tgt_title": "Vltava", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Řeka Teplá Vltava, která je považována za jeden ze dvou hlavních zdrojů Vltavy, pramení na východním svahu Černé hory (1 315 m n. m.) na Šumavě ve výšce 1 172 m n. m. jako Černý potok. Jeho pramen je znám jako chráněné území Pramen Vltavy. Prvních 5 km teče severním směrem, od soutoku s Kvildským potokem v Kvildě obrací nadlouho svůj tok k jihovýchodu. Od ústí Vydřího potoka v obci Borová Lada (890 m n. m.) nese říčka název Teplá Vltava, záhy přibírá Vltavský potok, známý též jako Malá Vltava. Ten pramení v Pláňském polesí ve výšce 1 158 m n. m. Protéká Horní Vltavicí a poté v Lenoře (756 m n. m.) získává vody Řasnice, zvané také Travnatá Vltava. Za Lenorou má řeka jen nepatrný spád a vytváří v ploché krajině rozsáhlé mokřady s mnoha meandry, souhrnně zvané Vltavský luh. Zde uprostřed 1. zóny NP Šumava Mrtvý luh se v nadmořské výšce 731 m u osady Chlum stékají Teplá a Studená Vltava. Ta pramení na druhé straně hranic v Bavorsku západně od obce Haidmühle pod německým názvem \"Altwasser\" nebo \"Kalte Moldau\". Od soutoku obou hlavních pramenných toků Teplé a Studené Vltavy pak řeka po zbytek své cesty má jméno Vltava. U Nové Pece se Vltava rozlévá do širokého a dlouhého přehradního jezera, které vzniklo přehrazením jejího toku u obce Lipno nad Vltavou. Za Lipnem protéká řeka romantickým skalnatým údolím pod Čertovou stěnou (tento její úsek se nazývá Čertovy proudy) a směřuje k vyrovnávací nádrži Lipno II, těsně před Vyšším Brodem. V úseku mezi přehradní hrází Lipno a Vyšším Brodem je koryto řeky téměř bez vody (přehrada je povinna udržovat minimální průtok 2 krychlové metry vody za sekundu), protože většina vod z Lipenského jezera je odváděna kanálem od podzemní elektrárny do vyrovnávací nádrže Lipno II. Pouze výjimečně se průtok zvyšuje - buďto za přebytku vody v nádrži, nebo u příležitosti vodáckých závodů, neboť úsek Čertových proudů je považován za jednu z nejtěžších vodáckých a slalomových tras na světě. Takové akce ovšem vyžadují průtok 20 - 30 m vody za sekundu. Za Vyšším Brodem protéká Vltava otevřenější krajinou a stáčí svůj tok k severu. Četnými zákruty protéká turisticky atraktivní oblastí s řadou kulturně historických památek, které jsou obvykle v těsné blízkosti řeky. Její tok směřuje k hradu Rožmberk, protéká městečkem Větřní a skalnatým údolím vstupuje do Českého Krumlova. Tok Vltavy směřuje odtud dále na sever, protéká kolem kláštera Zlatá Koruna, míjí bývalé keltské oppidum Třísov a obtéká skalnatý ostroh se zříceninou hradu Dívčí kámen. Pak již pokračuje rovinatou Českobudějovickou pánví k Českým Budějovicím (řkm 239,6). Zde přibírá vody řeky Malše. Za městem pokračuje tok Vltavy kolem obce Hluboká nad Vltavou a směřuje k Hněvkovické přehradě. Ta zajišťuje vodu pro Jadernou elektrárnu Temelín. Odtud až za Prahu vytváří řeka hluboké a úzké údolí, které se rozšiřuje jen na několika místech. Protéká Týnem nad Vltavou a za ním přibírá vody řeky Lužnice. Až k Týnu nad Vltavou však již zasahuje hladina dalšího stupně Vltavské kaskády, Orlické přehrady, pojmenované podle známého zámku Orlík. Jezero pohltilo i soutok Vltavy s Otavou u hradu Zvíkova. Pod hrází Orlické přehrady pokračuje tok Vltavy dále k severu. V úseku před Prahou zadržují vody Vltavy ještě další čtyři přehrady Vltavské kaskády - Kamýcká, Slapská, Štěchovická a Vranská. U Davle leží v řece Ostrov sv. Kiliána, na němž do roku 1419 stával Ostrovský klášter. V těchto místech se zprava vlévá řeka Sázava, o něco dále na okraji Prahy za Zbraslaví se zleva připojuje řeka Berounka. Po průtoku hlavním městem se Vltava teprve v Kralupech nad Vltavou vymaňuje z úzkého údolí do roviny a u Mělníka ve výšce 156 m n. m. se vlévá do Labe. Ačkoliv je Vltava k místu soutoku delší a vodnější, nese tok dále oproti zvyklostem jméno Labe. To protéká Německem a ústí do Severního moře. Před několika milióny let odtékala horní část Vltavy do Dunaje.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Vybrané hlásné profily:", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodáctví.", "content": "Vodácky nejvyužívanější je Vltava v úseku z Vyššího Brodu do Boršova nad Vltavou.", "section_level": 2}, {"title": "Etymologie.", "content": "Název řeky pochází ze starogermánského slovního spojení „Wilth“-„ahwa“, „divoká, dravá voda“. Ve \"Fuldských análech\" z roku 872 je tento název doložen jako „Fuldaha“ (srov. s řekou Fulda), v roce 1113 jako „Wultha“. V Kosmově kronice se roku 1125 poprvé objevuje v počeštěné podobě jako „Wlitaua“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vltava () je s délkou 430,2 km nejdelší řekou na území České republiky. Pramení na Šumavě, u obce Černý Kříž, soutokem Teplé Vltavy a Studené Vltavy. Protéká mimo jiné Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi a Prahou a ústí zleva do Labe v Mělníku. Povodí Vltavy s přítoky Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou zaujímá jižní část Čech a spolu s Labem, jehož přítokem Vltava je, vytváří systém odvodňující téměř celé Čechy. Povodí řeky je 28 090 km2 (z toho 27 047,59 km2 v České republice). Své jméno „Vltava“ řeka dostala od starých Germánů, kteří ji nazývali \"Wilt-ahwa\" - \"divoká voda\", přičemž je prokázáno, že Germáni jméno pro Vltavu převzali nejspíše od Keltů.", "tgt_summary": "The Vltava (, ; ) is the longest river within the Czech Republic, running southeast along the Bohemian Forest and then north across Bohemia, through Český Krumlov, České Budějovice and Prague, and finally merging with the Elbe at Mělník. It is commonly referred to as the \"Czech national river\". ", "id": 164490} {"src_title": "Mezinárodní PEN klub", "tgt_title": "PEN International", "src_document": [{"title": "Historie vzniku Mezinárodního PEN klubu.", "content": "Název klubu v sobě skrýval hlavní podmínku členství, neboť jej tvoří počáteční písmena profesí spjatých se slovesným uměním: poets, playwrights, editors, essayists, novelists (tedy básníci, dramatici, vydavatelé, esejisté, romanopisci). Zkrácená podoba P. E. N. proto znamenala, že do klubu mohou vstoupit pouze ti, kdo vládnou perem. Dnes sdružení také zahrnuje žurnalisty a historiky. Zahajovací večeře PEN klubu se účastnili sami iniciátoři sdružení, dnes již téměř zapomenutá anglická spisovatelka venkovských románů Catherine Amy Dawson Scottová a John Galsworthy, který se stal prvním předsedou mezinárodního PEN klubu. Mezi první členy patřil Joseph Conrad, George Bernard Shaw a Herbert George Wells. Prvním českým členem se stal v roce 1923 Alois Jirásek. PEN klub je nejstarší světová organizace na ochranu lidských práv a také nejstarší organizace, která propaguje přátelství a intelektuální spolupráci mezi všemi spisovateli bez ohledu na to, kde žijí, zdůrazňující roli literatury jako katalyzátoru vzájemného pochopení a bojující za svobodu slova a jednající jako mohutný hlas na podporu spisovatelů pronásledovaných, vězněných, či zavražděných pro své názory. PEN klub je nepolitická a nevládní organizace,která udržuje formální konsultativní vztahy s organizací UNESCO. Mezi prezidenty Mezinárodního PEN klubu patřili Alberto Moravia, Heinrich Böll, Arthur Miller, Mario Vargas Llosa, Pierre Emmanuel, György Konrád a v letech 2003–2009 český spisovatel a diplomat Jiří Gruša.", "section_level": 1}, {"title": "Československý a český PEN klub.", "content": "Československý odbor PEN klubů byl založen v roce 1925 a jeho prvním předsedou byl Karel Čapek. Po jeho resignaci v roce 1935 převzala předsednictví Anna Marie Tilschová. Čestnými členy byli Alois Jirásek a Edvard Beneš. V roce 1942 byl československý PEN nacisty rozpuštěn. Po válce byl obnoven a činný do roku 1972. V letech 1965–1967 byl předsedou Adolf Hoffmeister. Znovu byla činnost PEN klubu obnovena v roce 1989, za předsednictví Jiřího Muchy. V letech 1992–2006 byl předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Stránský. Od roku 2006 je předsedou Jiří Dědeček.", "section_level": 2}, {"title": "Současný Mezinárodní PEN klub.", "content": "Mezinárodní PEN klub se skládá z 144 autonomních PEN center v 101 zemích z nichž každé je otevřeno spisovatelům, žurnalistům, překladatelům, historikům a dalším profesím které jsou aktivně zapojeny v libovolném odvětví literatury bez ohledu na národnost, rasu barvu pleti či náboženství. Každý člen je povinen podepsat chartu PEN. Současným předsedou je kanadský spisovatel John Ralston Saul.", "section_level": 1}, {"title": "Charta PEN.", "content": "LITERATURA, ač svým původem národní, nezná hranic a musí zůstat kolektivní měnou mezi jednotlivými národy navzdory politickým nebo mezinárodním zvratům. ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ, zejména v dobách války, umělecká díla a knihovny, celkové kulturní dědictví lidstva nesmí být vystavováno ohrožení z důvodů politického či národnostního rozvášnění... ČLENOVÉ PENu musí za všech okolností využívat veškerého svého vlivu k podpoře porozumění a vzájemného respektu mezi národy. Zavazuji se ze všech sil napomáhat odstraňování rasové, třídní a národnostní nenávisti, rovněž se zavazuji bránit ideál jediné lidské společnosti žijící v míru na jednom světě... PEN TRVÁ na principu neomezeného šíření názorů uvnitř každého národa i mezi národy, a jeho členové se zavazují bránit všem formám potlačování svobody slova jak v zemi a společnosti, do nichž náležejí, tak i jinde ve světě... PEN VYHLAŠUJE svobodu tisku, staví se proti svévolné cenzuře v době míru a zastává názor, že svobodná kritika vlád, úřadů a institucí je podmínkou zákonitého vývoje světa k dokonalejšímu politickému a ekonomickému řádu. Jelikož svoboda vyžaduje dobrovolnou sebekázeň, členové se zavazují vzdorovat takovému zlu jako jsou lživé publikace či překroucení faktů pro politické a osobní cíle...", "section_level": 1}, {"title": "Ceny PEN klubu.", "content": "PEN klub udílí každoročně několik cen. Mezi ně například patří:", "section_level": 1}, {"title": "Výbor pro uvězněné spisovatele.", "content": "Výbor pro uvězněné spisovatele – International PEN's Writers in Prison Committee pracuje na ochraně pronásledovaných spisovatelů. Byl založen v roce 1960 jako odpověď na vzrůstající tendence umlčet hlasy disentu vězněním spisovatelů. Výbor monitoruje případy vice jak 900 spisovatelů kteří jsou věznění, mučeni, je jim vyhrožováno, těch kteří jsou pohřešováni či zabiti z důvodu výkonu jejich profese. Publikuje 2× ročně Case List zprávu o násilí proti spisovatelům po celém světě. Výbor také koordinuje akce Mezinárodního PEN klubu na podporu ukončení těchto pronásledování a zastavení potlačování svobody slova. Jeho předsedkyní je od roku 2010 místopředsedkyně Českého centra PEN Klubu, PhDr. Markéta Hejkalová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní PEN klub () je celosvětové sdružení spisovatelů, založené 5. října 1921 ve Florence Restaurantu v Londýně na shromáždění jedenačtyřiceti anglických spisovatelů.", "tgt_summary": "PEN International (known as International PEN until 2010) is a worldwide association of writers, founded in London in 1921 to promote friendship and intellectual co-operation among writers everywhere. The association has autonomous International PEN centers in over 100 countries. ", "id": 1194692} {"src_title": "Alfréd Sasko-Koburský", "tgt_title": "Alfred, Hereditary Prince of Saxe-Coburg and Gotha", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Alfréd (plným jménem německy \"Alfred Alexander Wilhelm Ernst Albert\", anglicky \"Alfred Alexander William Ernest Albert Saxe-Coburg and Gotha, Prince of Edinburgh\") byl nejstarší potomek a jediný syn ze šesti dětí vévody z Edinburghu Alfréda Sasko-Kobursko-Gothajského, druhého syna britské královny Viktorie, a jeho manželky, ruské velkokněžny Marie Alexandrovny, dcery ruského cara Alexandra II. Roku 1893 zemřel bez následníka Ernst II., vévoda Sasko-Kobursko-Gothajský, bratr jeho děda z otcovy strany. Jeho nejbližší příbuzný, princ waleský Eduard, se nemohl stát jeho nástupcem, neboť byl již oficiálním následníkem britského trůnu, proto trůn přešel na otce prince Alfréda, jenž v té době nosil titul vévody z Edinburghu. Po nastoupení otce na trůn dostal Alfréd titul \"jeho královská výsost princ následník Sasko-Kobursko-Gothajský\". Rané dětství strávil Alfréd se svými rodiči a sestrami v rezidenci Clarence-House. Poté, co se jeho otec stal vévodou sasko-koburko-gothajským, přesídlila rodina na zámek Rosenau u Coburgu. Princ byl velmi nadané, ale také velmi citlivé dítě. Jeho čistě německá výchova však byla velmi přísná, ba tvrdá. Jeho vychovatelem byl tyranský domácí učitel dr. Rolfs, který chlapce s oblibou před svědky ponižoval. Alfréd také velmi trpěl odloučením od svých sester a svého otce, který jako aktivní důstojník námořnictva byl často mimo domov. Jeho matka, která platila za bezcitnou a tvrdou ženu, přísnou výchovu svého syna podporovala. Jeho dětství a mládí bylo nešťastné a neradostné, pouze mimo domov se cítil spokojen a pookřál.", "section_level": 2}, {"title": "Zasnoubení.", "content": "8. ledna roku 1895 byla zveřejněna zpráva o zasnoubení Alfréda a vévodkyně Elsy Württemberské, starší z dcer-dvojčat württemberského vévody Evžena Württemberského a jeho manželky, velkokněžny Věry Konstantinovny. Ze svatby však sešlo kvůli princově sebevraždě.", "section_level": 2}, {"title": "Nemoc.", "content": "Princ Alfréd sloužil jako poručík v pruské armádě, v 1. gardovém pluku v Postupimi, jako voják se však také necítil nikterak spokojen. Stále častěji se utíkal k milostným avantýrám s ženami, jejichž původu ani stav neodpovídaly jeho postavení. Roku 1897 se oženil s Irin Mabel Fitzgerald. Jeho matka, carova dcera, trvala na tom, aby toto nerovné spojení bylo anulováno. Roku 1898 se u prince projevily těžké příznaky onemocnění syfilidou, kterou se zřejmě nakazil ještě v době služby v britské gardě. Proto se v lednu roku 1899 neúčastnil oficiálních oslav stříbrné svatby svých rodičů (brali se 23. ledna roku 1874); jeho nepřítomnost byla oficiálně zdůvodněna \"nervovou depresí\", podle jiných pramenů pak měl onemocnět tuberkulózou. O týden později, 6. února roku 1899, Alfréd zemřel. Zanedbaná namoc, v té době neléčitelná a především zcela společensky nepřijatelná, v každém případě způsobila těžký psychický rozvrat. Přesné okolnosti jeho smrti nejsou zcela jasné. Podle oficiálního známení dvora zemřel na úbytě, podle The Times na \"nádor\", zatíco společenský zpravodaj dvora \"Complete Peerage\" hovořil o tom že \"se princ zastřelil\". Princ se postřelil, když se rodina sešla u příležitosti zmíněných rodinných oslav. Byl odvezen na zámek Friedenstein ve městě Gotha v Durynsku, kde strávil tři dny; poté ho jeho matka, jež se obávala skandálu, poslala – vzdor radám ošetřujícího lékaře – ke zotavení do sanatoria Martinsbrunn poblíž Meranu v jižních Tyrolích. Zde Alfréd 6. února roku 1899 v 16:15 hod. ve věku 24 let zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do Německa a zde uloženy ve vévodském mauzoleu v Coburgu. Vévoda Alfréd kladl smrt syna za vinu své ženě a odešel od ní. Své hoře utápěl v alkoholu.", "section_level": 2}, {"title": "Nástupnictví sasko-koburského trůnu.", "content": "Po smrti dědičného prince bylo nutno uspořádat znovu následnictví trůnu vévodství Sachsen-Coburg und Gotha. Protože mladší bratr vévody Alfréda, třetí syn královny Viktorie princ Artur Sasko-Koburský, se za sebe i za svého syna následnictví zřekl, byl nástupcem sasko-koburského trůnu ustaven čtyřiadvacetiletý syn již zemřelého dalšího mladšího bratra Leopolda, vévody z Albany, čtvrtého syna královny Viktorie, Karel Eduard, 2. vévoda z Albany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfréd Sasko-Koburský (* 15. října 1874, Buckinghamský palác, Londýn – 6. února 1899, Meran) byl dědičný princ a následník trůnu vévodství Sachsen-Coburg und Gotha, designovaný 2. vévoda z Edinburghu a princ Spojeného království Velké Británie a Irska. Pocházel z dynastie Sasko-Kobursko-Gothajské.", "tgt_summary": "Alfred, Hereditary Prince of Saxe-Coburg and Gotha (Alfred Alexander William Ernest Albert; 15 October 1874 – 6 February 1899), was the son and heir apparent of Alfred, Duke of Saxe-Coburg and Gotha. He died aged 24 under circumstances still not entirely clear. He was a first cousin of King George V of the United Kingdom, Kaiser Wilhelm II of Germany, Tsar Nicholas II of Russia and brother of Queen Marie of Romania.", "id": 1205624} {"src_title": "Didius Iulianus", "tgt_title": "Didius Julianus", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Otcem Didia Iuliana byl Quintus Petronius Didius Severus, pocházející z urozené severoitalské rodiny, matkou Aemilia Clara, narozená v severní Africe. Zdá se, že budoucí císař měl dva bratry, vlastního Didia Procula a nevlastního Nummia Albina. Manželka Manlia Scantilla mu porodila dceru Didii Claru, později prohlášenou za \"augustu\". Iulianus absolvoval obvyklou kariéru příslušníka vyšších vrstev. Okolo roku 162 byl ustanoven praetorem, roku 170 velitelem XXII. legie v Mogontiaku a o dva roky později legátem provincie Gallia Belgica, kde působil až do roku 175 – do svého jmenování dodatečně zvoleným konzulem (\"consul suffectus\"). Za Commodovy vlády ho vyslali nejprve jako legáta do Dolní Germánie, později v téže funkci do Pontu a Bithýnie.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Na trůn se Didius Iulianus dostal po zavraždění svého předchůdce Pertinaka a svérázné dražbě, zorganizované členy pretoriánské gardy. Smyslem této dražby bylo získat od kandidáta, který měl zájem o císařskou hodnost, co největší sumu peněz – na tu si pretoriáni jako elitní jednotka říše činili nárok. Jelikož Iulianus nabídl každému vojákovi 25 000 sesterciů, tedy více než městský prefekt Titus Flavius Sulpicianus, otec Pertinakovy manželky, prohlásili nakonec za panovníka právě jeho.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Poté, co si Didius Iulianus vládu fakticky koupil, donutili pretoriáni římský senát, aby volbu akceptoval. Sám Iulianus se snažil získat v širokých vrstvách obyvatelstva větší podporu, ale s nevalným úspěchem. Na odpor se mu postavily i vojenské jednotky sloužící v provinciích, neboť tam nehodlali připustit, aby pretoriáni rozhodovali o zásadních otázkách státu. Netrvalo dlouho a legie v pohraničí prohlásily místní správce za imperátory a v říši propukla občanská válka. Z rebelů, kteří Iulianovi vypověděli poslušnost, uzavřeli dva, místodržitel Horní Panonie Septimius Severus a místodržitel Británie Clodius Albinus, dohodu o společném postupu a vojska pod vedením Severovým zamířila v dubnu 193 do Itálie, aby Iuliana svrhla. Senát sice pod nátlakem vyhlásil Severa za veřejného nepřítele, ale k obraně Říma zůstali centru k dispozici jen nepříliš spolehliví pretoriáni, kteří navíc stále nedostali zaplacenou přislíbenou sumu peněz. Iulianus za této situace zjevně nevěděl, jak se zachovat. Vypravil k Severovi posly, jež ho měli odradit od pochodu na Řím, pokus však ztroskotal a selhala i snaha nabídnout Severovi spoluvládu. Severus naopak pretoriánům vzkázal, že vydají-li vrahy císaře Pertinaka, mohou počítat s beztrestností – návrh pretoriáni přijali. Iulianovo postavení bylo od této chvíle beznadějné a šlo jen o to, kdo mu zasadí ránu z milosti. Dne 1. června 193 tak učinil římský senát, který císaře formálně sesadil a uznal Septimia Severa jeho nástupcem. Následující den byl Iulianus zavražděn úkladným vrahem, jednajícím na rozkaz senátu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Didius Severus Iulianus (30. ledna 133 Mediolanum – 2. června 193 Řím) byl římský císař panující od 28. března do 1. června 193, dohromady 66 dní. Jeho vládou začalo v římské říši čtyřleté období zmatků a občanských válek, které ukončil až nástup severovské dynastie.", "tgt_summary": "Didius Julianus (; Marcus Didius Severus Julianus Augustus; born 30 January 133 or 2 February 137 – 1 June 193) was Roman emperor for nine weeks from March to June 193, during the Year of the Five Emperors. ", "id": 727013} {"src_title": "Hanif Kureishi", "tgt_title": "Hanif Kureishi", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Narodil se v Londýně a na místní univerzitě King's College studoval filozofii. Jeho nejslavnějším dílem je \"Má krásná pradlenka\", jedná se o filmový scénář vyprávějící o homosexuálním chlapci pákistánsko-britského původu, který vyrůstá v Londýně 80. letech 20. století, film režíroval Stephen Frears. Scénář získal cenu newyorských filmových kritiků a byl také nominován na Oskara. Jeho kniha \"Buddha z předměstí\" z roku 1990 (český překlad Jana Pařízka vyšel 1997) získala prestižní cenu Whitbread Award za nejlepší románovou prvotinu a v podobě televizního seriálu ji uvedla britská televizní stanice BBC, autorem hudby k seriálu byl David Bowie. Kniha \"Intimacy\" z roku 1998 vzbudila pohoršení, česky vyšla v překladu Viktora Janiše pod názvem Byli jsme si blízcí v roce 2000. V příběhu se mimo jiné objevuje muž, který opouští manželku a dva malé syny, neboť cítí, že ho jeho žena fyzicky i emocionálně odmítá. Dalo by se říct, že vlnu nevole nevyvolala kniha jako taková, ale spíš fakt, že odráží autorův život - sám Kureishi totiž předtím opustil manželku a dva malé syny. V letech 2000 - 2001 byl román volně adaptován do filmové podoby. Film Intimacy, česky Intimita, režírovaný Patricem Chéreauem, sklízel úspěchy například na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu: získal Zlatého medvěda za Nejlepší film, Stříbrný medvěd putoval do rukou Kerry Foxové, která zvítězila v kategorii Nejlepší herečka. Také tento film byl velice kontroverzní, zejména kvůli otevřeným sexuálním scénám. V roce 2005 přeložil Niki Karimi knihu do perštiny. Jeho drama \"Matka\" převedl do filmové podoby Roger Michell. Získalo společnou první cenu v sekci Director’s Fortnight (Čtrnáct dní režisérů) na Filmovém festivalu v Cannes. V dramatu jsou zobrazeny mezigenerační vztahy, ovšem hrdinové si v jistém slova smyslu vymění role: sedmdesátiletá anglická dáma (Anne Reid) svede (Daniela Craiga), přítele své třicetileté dcery, která pracuje jako řemeslnice. Sexuální scény byly ve filmu kvůli obavám z cenzury nahrazeny realistickými kresbami. Jeho scénář k filmu \"Venuše\" se dočkal následujících ocenění: Oskar, cena Britské akademie pro filmové a televizní umění (BAFTA), cena Cechu televizních herců (Screen Actors Guild), cena Asociace filmových kritiků (Broadcast Film Critics Association); nominaci na Zlatý Glóbus v kategorii Nejlepší herec získal za svou roli v tomto filmu Peter O'Toole. Je ženatý a má tři syny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hanif Kureishi (* 5. prosince 1954, Londýn) je dramatik, scenárista a spisovatel pákistánsko-britského původu. Ve svých dílech se zaměřuje na problematiku rasy, nacionalismu, imigrace a lidské sexuality.", "tgt_summary": "Hanif Kureishi, CBE (born 5 December 1954) is a British playwright, screenwriter, filmmaker and novelist of Pakistani and English descent. In 2008, \"The Times\" included Kureishi in their list of \"The 50 greatest British writers since 1945\".", "id": 955237} {"src_title": "Poptávková doprava", "tgt_title": "Demand responsive transport", "src_document": [{"title": "Veřejná poptávková doprava v ČR.", "content": "Ve formě veřejné dopravy je poptávková doprava používána po celém světě. V posledních letech se objevují projekty i v České republice i přesto, že poptávková doprava není dosud ve veřejné dopravě legislativně nijak podporována (stav v roce 2016).", "section_level": 1}, {"title": "MHD.", "content": "Všechny uvedené systémy poptávkové dopravy v MHD fungují na principu spoje na zavolání s předem určenými zastávkami a časy, na které je třeba se předem zarezervovat, aby vyjely", "section_level": 2}, {"title": "Regionální autobusová veřejná linková doprava.", "content": "Všechny uvedené systémy také fungují na principu spoje na zavolání", "section_level": 2}, {"title": "Poptávková doprava ve světě.", "content": "Odkaz na některé z tisíců systémů ve světě je např zde DRT by Country (anglicky).", "section_level": 1}, {"title": "Legislativní podmínky v ČR.", "content": "Nevýhodou většiny forem veřejné i neveřejné poptávkové dopravy v České republice je, že nespadají do definice linkové osobní dopravy ani taxislužby ve smyslu Zákona o silniční dopravě, a tudíž vesměs spadají pod pojem příležitostné osobní silniční dopravy (§ 2 odst. 10 zákona). Protože zákon byl několika novelizacemi upraven tak, aby bránil nekalé konkurenci taxislužby a obcházení podmínek pro provozování taxislužby, je příležitostná osobní doprava svázána mnoha omezeními. Mezi ně patří například to, že objednávka přepravy musí být provedena předem v sídle nebo provozovně (osobně, telefonicky, přes internet atd.) a nesmí být přijímána ve vozidle (což je například v případě rozvozu od vlaku formou vlakotaxi výraznou komplikací). Rovněž je při této formě dopravy zakázáno vybírat od cestujících jízdné ve vozidle, takže v souladu se zákonem je možné dopravu provozovat buď bezplatně, nebo na základě časového předplatného či jízdenek z předprodeje. Provozovatelé a propagátoři poptávkové dopravy dlouhodobě usilují o uvolnění podmínek pro poptávkovou dopravu a její zrovnoprávnění s hromadnou linkovou dopravou, současně však trvá tlak provozovatelů taxislužeb a měst, která za stav taxislužby odpovídají, aby formou příležitostné dopravy nebylo možno obcházet přísné podmínky a regulace platné pro taxislužbu. Problematické je, že zatímco místní a regionální hromadná doprava je tradičně vysokým podílem dotována, klasická taxislužba si uchovává ve srovnání s hromadnou dopravou vysoké tržní ceny a funguje zásadně bez dotací, jen v některých městech je regulována maximálním cenami. Poptávková doprava jakožto smíšený model se pohybuje mezi těmito dvěma krajnostmi a na sporech o ni se projevuje špatná ekonomická kompatibilita dosavadních dvou striktně oddělených systémů veřejné dopravy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Poptávková doprava je souhrnné označení pro formy osobní dopravy (zejména silniční), které kombinují principy hromadné linkové dopravy a klasické taxislužby, avšak přímo nespadají ani do jednoho z těchto systémů. Termín odpovídá anglickému (DRT). Také je nazývána jako: doprava na požádání, doprava na zavolání nebo doprava na vyžádání. Podstatou poptávkové dopravy je, že vozidlo jede podle požadavků cestujících, čímž se optimalizuje trasa, avšak jejich požadavky jsou usměrňovány na určité zastávky a časy, čímž se zajišťuje shromadnění. Typickým znakem poptávkové dopravy je odlišení nabízeného počtu nebo tras spojů od realizovaného počtu nebo tras spojů. Buď je uskutečnění nabízeného spoje podmíněno zájmem cestujících, nebo je momentální potřebě cestujících přizpůsobená trasa a zastavování vozidla. Zatímco nabízený počet a směrová nabídka spojů určují kvalitu dopravy, realizovaný počet a trasy spojů přímo souvisejí s náklady na dopravní výkon. Výhodnost je tedy dána tím, že cestující mají k dispozici velkou nabídku přepravních možností, ale nevyužitá část nabídky není uskutečněna. Společnost pro veřejnou dopravu ve své zprávě z roku 2009 datuje vznik konceptu poptávkové dopravy do doby „před několika desítkami let“. V USA a Kanadě je poptávková doprava již od 70.let a je zde přes 2000 systémů. Typickými formami poptávkové dopravy v západní části Evropy je vlakotaxi (svoz k vlakům nebo rozvoz od vlaků podle momentálních požadavků) nebo radiobus či spoj na zavolání (pevně stanovené spoje jedoucí pouze v případě potvrzení zájmu). Ve velké části světa mají nejrůznější formy sdíleného nebo linkového taxi pod místními názvy (maršrutka, dolmuš, sdílené taxi aj.) dlouhodobou tradici a mnohde tvoří základ místní veřejné dopravy. V době internetu nabývají na významu i komunitní systémy umožňující vytížení osobních automobilů formou spolujízdy. Příklady provozování poptávkové dopravy ve světě i v České republice jsou uvedeny například ve zprávě SPVD a v textu níže. ", "tgt_summary": "Demand-responsive transport, also known as demand-responsive transit (DRT), demand-responsive service, Dial-a-Ride transit (DART) or flexible transport services is a form of shared private transport (or quasi-public) for groups travelling where vehicles alter their routes based on particular transport demand rather than using a fixed route or timetable. These vehicles typically pick-up and drop-off passengers in locations according to passengers needs and can include taxis, buses or other vehicles. ", "id": 243337} {"src_title": "Messerschmitt Me 263", "tgt_title": "Messerschmitt Me 263", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Me 163 měl dva hlavní nedostatky: krátký dolet a nutnost přistávat na lyži, což bylo velice nebezpečné, protože motor letadla spaloval směs látek C-stoff a T-stoff. Pokud se při přistávání nacházel zbytek těchto látek v motoru, mohlo dojít k explozi. Jednoduchý podvozek se při vzletu odhazoval. Tyto dvě chyby způsobovaly, že Messerschmitt Me 163 Komet nebyl tak úspěšný, jak se předpokládalo. Problémy s doletem se snažili technici vyřešit verzí Me 163C s přidáním přídavných palivových nádržím, ale s nevelkým úspěchem. Navíc ještě stroj stále přistával na lyži. Projekt byl předán Heinrichovi z firmy Junkers a ta pro tento stroj používala typové označení Junkers Ju 248. Vývoj Me 263 začal po uvedení do výroby Me 163C, protože ten nebyl považován za následovníka Me 163B - byla to jen modifikace. 25. září roku 1944 byla vrchnímu velení Luftwaffe předvedena maketa. Trup byl výrazně upraven pro větší nádrže, kokpit byl přestavěn a okna kokpitu měla bublinovitý tvar, aby měl pilot lepší rozhled. A konečně, místo přistávací lyže byl do stroje namontován zatahovací podvozek. Raketový motor měl dvě spalovací komory: hlavní s větším výkonem pro vzlet a stoupání a vedlejší se slabším výkonem pro normální let. Takto se mělo ušetřit palivo. Mělo to fungovat tak, že při vzletu by běžely obě komory na plný výkon a po vystoupání do potřebné výšky by se hlavní komora vypnula a pokračovalo by se v letu pouze s vedlejší. Tento upravený motor byl testován na upravených strojích Me 163B. Pro sériovou výrobu se ale počítalo s použitím silnějšího raketového motoru \"BMW 708\" namísto původního raketového motoru Walter. Před zahájením výroby Me 263 byly upraveny a přestavěny dva stroje Me 163B V 13 a V 18, ale V 13 byl poškozen počasím a tak došlo k přestavění pouze V 18. Později byl tento stroj pojmenován Me 163D, ale k jeho další produkci nedošlo. V listopadu roku 1944 došlo k dalším úpravám stroje Me 263. Zároveň byl projekt pojmenován Ju 248 \"Flunder\" nebo Me 263 \"Scholle\" (\"platýs\"). Hertel chtěl původně do stroje nainstalovat náporový motor, ale tato technologie byla i přes technickou vyspělost Německa stále ne zcela probádaná, a tak od tohoto záměru upustil. Plánovalo se také umístit pod každou polovinu křídla přídavné nádrže, což by sice snížilo rychlost o přibližně 10%, ale prodloužilo dolet. Ale protože stroj měl křídlo vyrobené podle Me 163B, muselo projít dalšími úpravami. Začátkem roku 1945 představila firma Junkers stroj \"EF-127 Wally\" jako protihráče Me 263. Tento jev byl pro německý průmysl během války typický - firmy mezi sebou bojovaly až do úplného konce, místo toho, aby spolupracovaly na jednom projektu. První bezmotorový let Me 263 (DV+PA) se odehrál v únoru roku 1945. V tomto měsíci proběhly i další lety bez motoru. Při testech se ukázaly jisté problémy s těžištěm, které musely být vyřešeny přídavnou zátěží. Také by se problém vyřešil tím, že by se změnila poloha podvozku nebo motoru. Při tomto letu však ještě podvozek nebyl sklápěcí. Testovací lety byly později zastaveny pro nedostatek leteckého paliva. Jelikož Me 263 nebyl součástí \"Führernotprogrammu\", prostředky se hledaly těžko. Ačkoli stroj nebyl připraven k sériové výrobě, nakonec se vývoj nezastavil a pokračoval až do konce války. Stroje V2 a V3 ještě nebyly kompletní, když válka skončila. V2 už měla mít sklápěcí podvozek a V3 už měla nést výzbroj. Ve V1 a V2 již byly instalovány motory HWK 109- 509C. Žádný z nich však nevzlétl, ačkoli problémy s těžištěm se více neukázaly. V dubnu roku 1945 obsadili továrnu Američané a získali 3 prototypy a 1 maketu. V2 byl zničen, jeden prototyp skončil v USA. Zbytek zabrali Sověti, kteří pak na základě získaných poznatků vytvořili stíhačku Mikojan-Gurevič I-270.", "section_level": 1}], "src_summary": "Messerschmitt Me 263 nebo Junkers Ju 248 byl raketově poháněný vojenský letoun vyvinutý ze stroje Messerschmitt Me 163 ke konci druhé světové války. Jednalo se o zvětšeninu Me 163 s větším rozpětím, delším trupem a zatahovacím podvozkem příďového typu.", "tgt_summary": "The Messerschmitt Me 263 \"Scholle\" (plaice) was a rocket-powered fighter aircraft developed from the Me 163 \"Komet\" towards the end of World War II. Three prototypes were built but never flown under their own power as the rapidly deteriorating military situation in Germany prevented the completion of the test program.", "id": 2203059} {"src_title": "Arcivévoda", "tgt_title": "Archduke", "src_document": [{"title": "Titul.", "content": "Tento titul vznikl původně ve tvaru \"Pfalzerzherzog\" (arcivévoda falcký) ze základu titulu vévoda (něm. ) za Rudolfa IV. Habsburského v listině Privilegium maius z roku 1359. Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 stanovila, která říšská knížata měla právo volit císaře. Toto právo bylo spojeno s řadou dalších privilegií. Jelikož Rakousku nebyla ve Zlaté bule přiznána žádná práva, nechal si Rudolf jednoduše zhotovit falešné \"Privilegium maius\", které mu mimo jiné propůjčovalo titul, což jej de facto stavilo na úroveň kurfiřtů. Tento titul však císař Karel IV., jeho tchán, neuznal. Jako první zavedl titul \"arcivévoda\" () v roce 1414 Arnošt Železný. Teprve habsburský císař Friedrich III. potvrdil tento titul na den Tříkrálový roku 1453 a povýšil jej tím na platný zákon. Od té doby bylo Rakousko arcivévodstvím a titul se stal charakteristickým pro dynastii Habsburků. Titul rakouského arcivévody od dob Fridrichova syna Maxmiliána I. užívali všichni příslušníci rodu. Latinská podoba byla v mužském rodě používána i pro ženy z habsburského rodu. V němčině se používá ženská podoba (arcivévodkyně). Titul arcivévody nebo arcivévodkyně obdržely i ty, které se do habsburského rodu přivdaly. Rakousko bylo arcivévodstvím až do roku 1918 – titul se vztahoval na dnešní spolkové země Horní a Dolní Rakousko, jež byly již delší dobu spravovány odděleně. Pro celek habsburských zemí byl v roce 1804 vytvořen titul \"Rakouské císařství\", jemuž bylo Rakouské arcivévodství podřízeno. V titulatuře vládnoucích Habsburků nicméně zaujímal arcivévodský titul stále prominentní postavení. Po rozpadu monarchie v roce 1918 byli Habsburkové nuceni vzdát se nároků na vládu v Rakousku. V Rakouské republice je užívání šlechtických titulů (tedy i arcivévodského) zakázáno, nicméně členové dynastie, sídlící v zemích, kde je užívání šlechtických titulů povoleno, titul arcivévody nadále užívají. Syn Maxmiliána I. arcivévoda Filip I. se v roce 1496 oženil s dědičkou spojených španělských království Janou a roku 1505 byl potvrzen jako kastilský král. Tím se titul rakouského arcivévody stal nedílnou součástí titulatury španělských králů. Od Filipových synů Karla a Ferdinanda se habsburský rod rozdělil na španělskou a rakouskou větev. Zatímco v rakouské větvi měli titul arcivévody všichni členové rodu, ve španělské jej užíval pouze španělský král. Po smrti posledního španělského Habsburka Karla II. roku 1700 užívali dále všech titulů Bourboni, kteří ve Španělsku vládli od války o španělské dědictví. I oni sebe nazývali arcivévody rakouskými (), ačkoliv v Rakousku nevládli. Proti tomu marně několikrát protestovali diplomaté rakouských Habsburků, již se cítili ohroženi případnými územními nároky ze strany Španělska. Rakouskými arcivévody pak byli i příslušníci dalších rodů, kteří vládli ve Španělsku. Jelikož podle španělské ústavy jsou stále platné i historické a zaniklé tituly, mohl by se tedy i současný španělský král takto titulovat, nicméně tak nečiní. Posledním španělským králem, který titulu arcivévody užíval, byl Alfons XIII., který abdikoval v roce 1931.", "section_level": 1}, {"title": "Arcivévodská koruna.", "content": "Na jednom z portrétů je Rudolf IV. vyobrazen s „arcivévodskou korunou“, kterou však ve skutečnosti neměl. Arnošt Železný tedy nechal zhotovit korunu a také když zemřel arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský roku 1595, byla jedna vyrobena. Konečná podoba zemské koruny Arcivévodství rakouského, tzv., je ovšem z roku 1616, zhotovená na zakázku tyrolského místodržícího Maxmiliána III. a od té doby byla uchovávána v klášteře Klosterneuburg. Při každém vzdávání dědičného holdu novému zemskému správci byla převezena do Vídně, naposledy roku 1835. Kromě toho se zachovaly ještě dvě další arcivévodské koruny, jedna v Mariasteinu poblíž Wörgli v Tyrolsku a ve Štýrsku. Z další koruny, kterou nechal zhotovit císař Josef II. pro svou korunovaci římským králem, se zachoval jen skelet, který je k vidění v Schatzkammer ve Vídni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arcivévoda ( / zkr. \"Ehzg.\", v češtině občas i arcikníže) byl v letech 1453 až 1918 titul (hodnost) panovníků Rakouska jako \"Arcivévoda rakouský\" (něm., / zkr. \"A.A.\"), od roku 1463 jako vedlejší titul habsburských římsko-německých císařů, po roce 1806 titul rakouských císařů a také titul všech mužských i ženských příslušníků vladařského domu Habsburského a Habsbursko-Lotrinského. Od počátku 16. století do roku 1931 titul rakouského arcivévody užívali též španělští králové. ", "tgt_summary": "Archduke (feminine: Archduchess; German: \"Erzherzog\", feminine form: \"Erzherzogin\") was the title borne from 1358 by the Habsburg rulers of the Archduchy of Austria, and later by all senior members of that dynasty. It denotes a rank within the former Holy Roman Empire (962–1806), which was below that of Emperor, King, and (debatably) a Grand Duke and above that of Duke and Prince. ", "id": 2312609} {"src_title": "Naurština", "tgt_title": "Nauruan language", "src_document": [{"title": "Fonologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Souhlásky.", "content": "Naurština má 16 - 17 fonematických souhlásek. Naurština tvoří fonematický kontrast mezi tvrdými a měkkými retovými hláskami, které jsou párově zdvojovány. Zadopatrové souhlásky nejsou zjevné před dlouhými zadními samohláskami.", "section_level": 2}, {"title": "Samohlásky.", "content": "V naurštině existuje 12 fonematických samohlásek (6 krátkých a 6 dlouhých). V dodatku k alofonu se počet samohlásek redukuje, anebo zcela vymizí.", "section_level": 2}, {"title": "Systém písma.", "content": "V naurštině původně existovalo 17 původních písmen: 5 samohlásek - a, e, i, o, u a 12 souhlásek - b, d, g, j, k, m, n, p, q, r, t, w. Písmena c, f, h, l, s, v, x, y, z nejsou v původním jazyce obsažena. Po reformě v roce 1938, kterou provedla komise, kterou vedl Timothy Detudamo, bylo schváleno užívání základních 28 písmen latinky, které jsou vlastně anglickou abecedou.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázka textu v naurštině.", "content": "Následující ukázka textu je z Bible, kniha Genesis (1.1-1.8). 1Ñaga ã eitsiõk õrig imim, Gott õrig ianweron me eb. 2Me eitsiõk erig imin ñana bain eat eb, me eko õañan, mi itũr emek animwet ijited, ma Anin Gott õmakamakur animwet ebõk. 3Me Gott ũge, Enim eaõ, me eaõen. 4Me Gott ãt iaõ bwo omo, me Gott õekae iaõ mi itũr. 5Me Gott eij eget iaõ bwa Aran, me E ij eget itũr bwa Anũbũmin. Ma antsiemerin ma antsioran ar eken ũrõr adamonit ibũm. 6Me Gott ũge, Enim tsinime firmament inimaget ebõk, me enim ekae ebõk atsin eat ebõk. 7Me Gott eririñ firmament, mõ õ ekae ebõk ñea ijõñin firmament atsin eat ebõk ñea itũgain firmament, mõ ũgan. 8Me Gott eij egen firmament bwe Ianweron. Ma antsiemerin ma antsioran ar eke ũrõr karabũmit ibũm. Tato ukázka jasně poukazuje na vliv němčiny na obyvatele Nauru, protože ostrov byl od roku 1888 německou kolonií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naurština (\"dorerin Naoero\") je jazyk, původem z Nauru. Jazyk se řadí do austronéské skupiny jazyků. Počet mluvčích je odhadován na 7 000, což je přibližně polovina obyvatelstva Nauru. Kromě naurštiny umí většina obyvatel Nauru anglicky. ISO 639 kódy jazyka jsou \"na\" a \"nau\". Naurština je jazyk uznávaný OSN.", "tgt_summary": "The Nauruan or Nauru language (\"dorerin Naoero\") is an Austronesian language, spoken natively by around 6,000 people in the island country of Nauru. Its relationship to the other Micronesian languages is not well understood.", "id": 767029} {"src_title": "Teleobjektiv", "tgt_title": "Telephoto lens", "src_document": [{"title": "Použití.", "content": "Teleobjektiv s menší ohniskovou délkou (kolem 100 mm) je vhodný na fotografování portrétů, protože při ohniskových délkách běžných objektivů jsou bližší části obličeje (např. nos) neúměrně zvětšeny. Větší ohniskové délky se užívají při reportážní fotografii, fotografii divoké přírody a krajiny. Objektivy s velmi dlouhou ohniskovou vzdáleností se používají v situacích, kdy není možné se přiblížit k fotografovanému subjektu. Příkladem může být fotografování volně žijících zvířat, ke kterým není snadné se přiblížit, nebo je to v rozporu s ochranou zvířat. Dalším typickým použitím dlouhých objektivů jsou záběry sportovních situací.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Teleobjektiv se skládá ze dvou skupin čoček, spojné skupiny (blíže předmětu) a rozptylné skupiny, která dovoluje zmenšit konstrukční délku; teleobjektiv s ohniskovou délkou například 500 mm tak může být podstatně kratší. Podobného efektu může dosahovat transfokátor (objektiv s proměnnou ohniskovou délkou – zoom), kde se mezi těmito dvěma soustavami pohybuje ještě třetí. Teleobjektivy s ohniskovou vzdáleností asi 200 mm (pro malý formát) bývají velmi dobré obrazové kvality, relativně kompaktní a levné. Při vyšší úrovni světelnosti a vzrůstající ohniskové vzdálenosti objektivu se optické vady zvýrazňují. Takové teleobjektivy vyžadují speciální optické sklo s asférickými čočkami. Některé objektivy používají v konstrukci fluorid vápenatý a u řady super-teleobjektivů jsou apochromatické úpravy.", "section_level": 1}, {"title": "Sportovní fotografie.", "content": "V telefotografii platí stejná pravidla jako pro standardní objektivy: snímky by při „fotografování z ruky“ měly zůstat ostré při rychlosti závěrky, která je kratší než reciproční (inverzní) ohnisková vzdálenost. Tedy například při použití ohniskové vzdálenosti 200 mm použít čas závěrky 1/200 sekundy nebo kratší. Pro extrémní teleobjektivy s ohniskovou vzdáleností nad 300 mm se doporučuje v každém případě použití monopod nebo stativ. Zvláště těžké objektivy mají na objektivu svorku, na kterou se připevní stativ. Některé objektivy či fotoaparáty obsahují stabilizátor obrazu, který posunuje možnosti k delším expozičním časům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teleobjektiv je fotografický objektiv s velkou ohniskovou vzdáleností. Má-li například normální objektiv pro malý formát (kinofilm, 35 mm) ohniskovou délku kolem 50 mm, bude se jako teleobjektiv označovat objektiv s ohniskovou délkou asi 100 až 500 mm, případně ještě víc. Teleobjektiv opticky \"přibližuje\" předmět – podobně jako dalekohled – čili vyznačuje se malým úhlem záběru a malou hloubkou ostrosti.", "tgt_summary": "A telephoto lens, in photography and cinematography, is a specific type of a long-focus lens in which the physical length of the lens is shorter than the focal length. This is achieved by incorporating a special lens group known as a \"telephoto group\" that extends the light path to create a long-focus lens in a much shorter overall design. The angle of view and other effects of long-focus lenses are the same for telephoto lenses of the same specified focal length. Long-focal-length lenses are often informally referred to as \"telephoto lenses\" although this is technically incorrect: a telephoto lens specifically incorporates the telephoto group. ", "id": 2357211} {"src_title": "Pevnost Hohensalzburg", "tgt_title": "Hohensalzburg Fortress", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V počátku druhého tisíciletí dochází k mnoha rozporům mezi církví a světskou mocí i konfliktům vně křesťanského hnutí. Tzv. boje o investituru jsou také součástí historie pevnosti Hohensalzburg. Pře mezi papežem a králem vrcholila otázkou, kdo má právo na jmenování biskupů. Křesťanské hnutí bylo oslabeno vnitřními spory a došlo k rozkolu dosud jednotné církve. Na svoji obranu i obranu církve nechal roku 1077 salzburský arcibiskup Gebhard, který stál na straně papeže, postavit pevnosti Hohensalzburg, Hohenwerfen a Friesach. Stavby byly dokončeny mezi lety 1160 a 1147. Za tak zvané Maďarské války a selských povstání v 15. a 16. století, které se nevyhnuly ani Salzburgu, sloužila pevnost jako nedobytné a bezpečné místo pro salzburské arcibiskupy. Bylo to období, kdy byla pevnost rozbudována Leonhardem von Keutschach do dnešní podoby. Celá stavba byla zvýšena a byly přistavěny sýpky a zbrojnice. Vnitřní prostory dostaly honosnou podobu – ornamentální kresby a gotické reliéfy jsou výzdobou Zlatého sálu a Zlaté komnaty. V rámci rekonstrukcí hradu mezi lety 1495 a 1519 byla zakreslena i první, velmi jednoduchá zubatka vedoucí na horní nádvoří hradu. Jejím konstruktérem byl Matthäus Lang von Wellenburg pomocník arcibiskupa Loenharda von Keutschacha. Svým způsobem jde o první a nejstarší železnici na světě. Ta funguje, ve zmodernizované podobě, dodnes. Součástí výzdoby hradu se staly i rodové erby Leonharda z Keutschachu – lev držící erb Keutschachů mezi tlapami je symbol síly a pevnosti. Poslední stavební úprava je mohutná obranná věž Khuenburgbastei. Pevnost Hohensalzburg se nikdy nepovedlo dobýt. Pevnost, ve své dlouhé historii, sloužila jako nedobytný, obranný hradní komplex, jako rezidenční sídlo knížecích arcibiskupů, ale i jako věznice a kasárna. Arcibiskup Wolf Dietrich zde byl doživotně vězněn až do roku 1617, a to svým následovníkem, synovcem Markem Sittikem.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Hrad se stal jednou z hlavních navštěvovaných památek Salzburgu. Do dnešní podoby byl uveden v 19. století. Lanová dráha byla otevřena 1892. Z počátku 20. století byl hrad užíván jako vězení. Za první světové války zde bylo vězněno mnoho italských vojáků, později zde byli zadržováni rakouští nacisté před okupací Rakouska Německem. Dnes Hohensalzburská pevnost slouží jako každoroční místo setkání pro umělce z celého světa v rámci Salzburg Summer Academy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pevnost Hohensalzburg, jinak Horní zámek Salzburg (též tvrz) je situována na vrcholu zvaném Festungsberg, malém kopci v rakouském městě Salzburg. Tvrz byla vystavena na příkaz arcibiskupa salzburského v 11. století. Pevnost je délkou 250 m a šířkou 150 m jedním z nejrozlehlejších středověkých hradů v Evropě.", "tgt_summary": "Hohensalzburg Fortress () sits atop the Festungsberg, a small hill in the Austrian city of Salzburg. Erected at the behest of the Prince-Archbishops of Salzburg with a length of and a width of, it is one of the largest medieval castles in Europe. Hohensalzburg Fortress is situated at an altitude of 506 m.", "id": 124443} {"src_title": "Švagrovství", "tgt_title": "Affinity (law)", "src_document": [{"title": "Vznik a zánik švagrovství.", "content": "Švagrovství vzniká současně s uzavřením manželství. Vznik švagrovství však není spojen s registrovaným partnerstvím (podle zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství). Švagrovství zaniká v případě, že dojde k rozvodu manželů (§ 755 a násl. občanského zákoníku), prohlášením manželství za neplatné (§ 680 a násl. občanského zákoníku) nebo změnou pohlaví (§ 29 občanského zákoníku). Dojde-li k úmrtí manžela, švagrovství s jeho příbuznými tím nezaniká.", "section_level": 1}, {"title": "Historický vývoj.", "content": "Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 v § 40 uvádí, že švagrovství je „poměr (...), který vzniká mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela.“ § 41 poté dodává: „v jakém stupni je někdo příbuzný s manželem jedním, v téže řadě a v tom stupni je sešvagřen s manželem druhým.“ Právní úprava po roce 1948 charakterizuje švagrovství obdobně. Zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, uvádí v § 18: „Manželstvím vznikne švagrovství mezi manželem jedním a příbuznými manžela druhého; trvá i po zániku manželství.“ V tomto období také bylo stávající švagrovství překážkou uzavření manželství z mravních důvodů. § 9 zákona č. 265/1949 Sb. zakazoval uzavření manželství mezi osobami v přímém pokolení sešvagřenými. Švagrovství také upravoval občanský zákoník z roku 1950 v § 17. Občanský zákoník z roku 1964 švagrovství nijak neupravoval, neboť se švagrovstvím nespojoval žádné právní následky (výjimku tvořily sešvagřené osoby, které za splnění podmínek § 116 mohly být osobami blízkými).", "section_level": 1}, {"title": "§ 774 občanského zákoníku.", "content": "„\"Vznikem manželství vznikne švagrovství mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela; v jaké linii a v jakém stupni je někdo příbuzný s jedním manželem, v takové linii a v takovém stupni je sešvagřen s druhým manželem. Zanikne-li manželství smrtí jednoho z manželů, švagrovství tím nezaniká.\"“", "section_level": 1}], "src_summary": "Švagrovství (lat. \"Affinitas\") je právní poměr mezi jedním manželem a příbuznými manžela druhého. V českém právu ho upravuje § 774 občanského zákoníku, který stanoví, že v jaké linii a v jakém stupni je manžel příbuzný s členem jeho vlastní rodiny, v takové linii a stupni je s daným členem sešvagřen manžel druhý. ", "tgt_summary": "In law and in cultural anthropology, affinity is the kinship relationship created or that exists between two people as a result of someone's marriage. It is the relationship which each party to a marriage has to the relations of the other partner to the marriage, but it does not cover the marital relationship itself. Laws, traditions and customs relating to affinity vary considerably, sometimes ceasing with the death of one of the marriage partners through whom affinity is traced, and sometimes with the divorce of the marriage partners. In addition to kinship by marriage, \"affinity\" can sometimes also include kinship by adoption or a step relationship. ", "id": 32066} {"src_title": "Stanislav I. Leszczyński", "tgt_title": "Stanisław Leszczyński", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Narodil se jako syn poznaňského vévody Rafaela Leszczyńského a Anny Kateřiny Jablonovské, dcery Stanislava Jana Jablonovského a Marianny Kazanovské. Většinu vzdělání získal doma, od učitelů z Polska i povolaných ze zahraničí. Navštěvoval také protestantské gymnázium v Lešně. V letech 1695–1696 absolvoval cestu po Evropě. Až do smrti svého otce roku 1703 zůstával zřejmě v jeho stínu. Na sněmu roku 1697 při volbě krále nejdříve stál společně s otcem na straně syna zemřelého krále Jakuba Sobieského, ale nakonec podpořil saského kurfiřta. Nový král se mu odvděčil tím, že jej jmenoval královským číšníkem. Roku 1699 se Leszczyński stal vévodou poznaňským. Situace se změnila po vypuknutí severní války v roce 1700 a po vpádu švédského vojska do Polska.", "section_level": 2}, {"title": "První období vlády.", "content": "Po obsazení Varšavy švédským vojskem roku 1704 část polské šlechty vytvořila tzv. Litevskou konfederaci a 16. února svrhla Augusta II. Saského z trůnu. Leszczyński se jako zástupce konfederace sešel v dubnu se švédským králem Karlem XII. v Lidzbarku. Švédský panovník ocenil jeho styky ve Velkopolsku a doporučil jej jako kandidáta na trůn. Leszczyński přislíbil, že korunu přijme jen do úschovy a odevzdá ji Jakubovi Sobieskému; slib však nedodržel. 2. července téhož roku byl narychlo svolán volební sněm za účasti asi půl tuctu kastelánů a několika šlechticů do švédského vojenského tábora poblíž Varšavy; ten pouze formálně potvrdil volbu Leszczyńského novým králem. Po celých pět roků Leszczyńského panování trvala v Polsku válka proti švédské okupaci; teprve v roce 1706 se August II. Wettin zřekl polské koruny ve prospěch nového krále. Švédové opustili území Polska po porážce ruskou expediční armádou na Poltavě 8. července 1709. Hned poté se vrátil August II. zpět jako polský král a Leszczyński uprchl se svými stoupenci do Istanbulu. Tam se neúspěšně snažil přimět sultána k tomu, aby Turecko vyhlásilo válku Rusku a Polsku.", "section_level": 2}, {"title": "Exulant ve Francii.", "content": "Roku 1725 se jeho 23letá dcera Marie vdala za tehdy 15letého francouzského krále Ludvíka XV. Po dobu následujících 22 let Leszczyński pobýval ve Francii. V letech 1725 až 1733 sídlil na zámku Chambord. Po smrti Augusta II. roku 1733 se Ludvík XV. osobně neúspěšně zasazoval za návrat svého tchána na polský trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé období vlády.", "content": "Později se Leszczyński vrátil do Polska - odjel jako kandidát na volbu krále do Varšavy, finančně podporovaný svým zetěm. Jeho znovuzvolení pak vyvolalo nástupnickou válku o polský trůn. Následovala vojenská intervence Ruska, Rakouska a Saska, za jejichž podpory se stal králem August III. Wettin. Leszczyńského vojska se postavila na větší odpor pouze v Gdaňsku, kde čekala na pomoc z Francie. Dostavil se však jen nevelký intervenční oddíl čítající asi 2400 mužů, který Rusové a Sasové rychle rozprášili. Gdaňsk kapituloval po několikaměsíčním obléhání (trvalo od října 1734 do 30. června 1735). Leszczyńského stoupenci poté uznali za krále Augusta III. a Leszczyński sám v převlečení za sedláka utekl do Královce v Prusku (dnešní Kaliningrad). Tam vznikla nová vojenská aliance na obranu jeho volby. Po jejím rozbití a po uzavření dohody Francie s Rakouskem byl Leszczyński nucen královské koruny se definitivně vzdát. 26. ledna 1736 abdikoval na polský trůn a vrátil se do Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Lotrinským vévodou.", "content": "Jako kompenzaci za odstoupení přijal Leszczyński titul vévody a stal se doživotním vládcem bohatého Lotrinského vévodství. To pak moudře a spravedlivě spravoval, čímž si získal u domácího obyvatelstva přezdívku \"král dobrodinec\". Celý zbytek života věnoval podpoře vědy a dobročinnosti. Ve známost vstoupil mimo jiného jako zakladatel Akademie v Lunéville, mecenáš umění a věd.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Manželka dcery: Prostřednictvím dcery Marie, která se provdala za francouzského krále Ludvíka XV., se stal Stanisław Leszczyński předkem králů Francie, Španělska a jiných členů velkých evropských panovnických, knížecích a aristokratických rodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stanisław Bogusław Leszczyński, jako král Stanislav I. (20. října 1677 Lvov – 23. února 1766, Lunéville), byl polský král, litevský velkokníže a vévoda lotrinský. Byl nejdéle žijícím polským vládcem.", "tgt_summary": "Stanisław I Leszczyński (; ; ; 20 October 1677 – 23 February 1766), also Anglicized and Latinized as Stanislaus I, was King of Poland, Grand Duke of Lithuania, Duke of Lorraine and a count of the Holy Roman Empire. ", "id": 1674606} {"src_title": "Alcudia", "tgt_title": "Alcúdia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Oblast, kde se nachází současné město Alcudia, byla osídlena již v době bronzové. Významnějším obdobím ale byl příchod Římanů na sever Mallorcy. Ti poprvé přistáli na pobřeží ostrova, na území dnešního Port d' Alcudia, v roce přibližně 123 př. n. l. Na jihu ostrova následně založili současné hlavní město Palma de Mallorca a později i přístav Pollença, který sloužil jako tvrz strážící ostrov před vojáky jiných zemí. Pozdější město Pollença bylo velmi známé díky svým kvalitním látkám a tkaninám, které se dovážely až do Říma. Když Římané ztratili kontrolu na Středomořím, napadli Mallorcu piráti. Populace na ostrově se značně snížila a zbývající obyvatelé opustili přístav Pollença a přemístili se do bezpečnějších poloh, kde založili nové město Pollença. Nedaleko tohoto nově vystavěného města vznikla i vesnice zvaná Alcudia nebo též Alcúdia. Roku 1298 koupil celou vesnici Alcudia Jakub II. Aragonský a začal ji rozšiřovat. Vystavěl hřbitov, faru i kostel a později započal i stavbu městských hradeb. Samotné hradby byly dokončeny až roku 1362. Roku 1523 získala obec status města. Současné hradby stojí na stejných místech, avšak v průběhu času byly často rekonstruovány. Roku 1588 byl založen cech řemeslníků Alcudie. Během 16. století napadli několikrát město piráti. Populace se postupně pořád snižovala a snižovala. Většina lidí se stěhovala na jih nebo do horských oblastí na západě. Roku 1779 bylo rozhodnuto vystavět ve městě přístav a zlepšit tak jeho ekonomiku. To se podařilo a Alcudia zůstala zachována. Roku 1920 začaly město navštěvovat první zahraniční turisté. I přesto ale byla ekonomika města slabá. V raných 70. letech 20. století se vedení rozhodlo zaměřit město, spíše než na pěstování vinné révy, na cestovní ruch. O 15 let později se část Alcudie Port d' Alcudia stala hlavním střediskem evropského cestovního ruchu. V 90. letech byla pak zavedena opatření, která měla zlepšit kvalitu služeb ve městě pro turisty.", "section_level": 1}, {"title": "Symboly města.", "content": "Znak města je tvořen z několika částí: mořem, dveřmi, dvěma chrliči a především dvojhlavým korunovaným orlem. Orel je dominantou znaku a byl městu udělen Karlem V. společně se statusem města. Chrliči jsou umístěny na hradbách pod orlem. Hradby s bránou odkazují na městské hradby ve městě a moře opět symbolizuje důležitost moře pro Alcudii.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Největší městskou atrakcí a také památkou jsou starověké hradby, které byly stavěny od roku 1298 a byly dokončeny až roky 1362. Po hradbách je možné se procházet a je z nich vidět až na přilehlá města. Z městských hradeb je navíc dobře vidět i na kostel sv. Jakuba, který ale náleží do katastrální výměry Pollençy. Nedaleko centra města jsou pozůstatky působení Římanů v současné Alcudii v podobě zbytku římanského města. Ve městě je aréna z 19. století a malé římské divadlo. Ve staré části města se každou neděli a úterý po celý rok pořádají trhy. Je zde mnoho restaurací s tradičním i jiným jídlem. Pláž v Port d' Alcudia je oblíbeným místem turistů: dá se zde dobře opalovat, plavat i potápět se. V létě se v Alcudii každoročně slaví svátek svatého Jakuba. Před začátkem se vybere téma oslav a během samotného svátku probíhá více akcí. Jednou z nich je například „Noc Římanů“, kdy chodí lidé po ulicích oblečení jako Římané. Probíhají také divadla, býčí zápasy a konec svátku zakončí ohňostroj a koncert filharmonie na hradbách.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Město se nachází v severovýchodní části ostrova Mallorca uprostřed dvou zálivů: Pollença a Alcudia. Obě zátoky jsou pojmenovány po městech. Alcudia sousedí s městy Pollença, Sa Pobla a Muro. Město se nachází převážně v nížinách, nejvyšší bod má pouze 445 m n. m. a jedná se o vrch \"Sa Talaia\". V okolí se, krom vrchu Sa Talaia, nacházejí dvě další vyvýšená místa: \"Puig de Romani\" a \"Penya Rotja o d'es Migdia\". Nedaleko Alcudie se rozkládá i chráněná oblast Victòria, jejíž rozloha činí 1198 ha. Vyjme moře se v Alcudii a jejím okolí nenachází příliš vodních ploch a ty současné se pomalu ale jistě zmenšují.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna a flóra.", "content": "Fauna i flóra jsou typické pro celé Baleáry. V okolí Alcudie roste endemická rostlina \"Digitalis dubia\" nebo \"Arum muscivorum\". Mimo tyto dvě rostliny se zde vyskytují především borovice halepské a palmy druhu žumara nízká. 16 % katastrálního území Alcudie zaujímá les, zatímco 23 % tvoří místa porostlá tamaryšky, rákosím a podobnými rostlinami. Nedaleko Alcudie se rozkládá i chráněná oblast Victòria, jejíž rozloha činí 1198 ha. Pro místí faunu jsou důležité především dvě chráněné oblasti: L'Albufereta a Albufera de Mallorca. Obě oblasti poskytují ochranu především ptákům. V rozlehlých oblastech porostlým rákosím ročně hnízdí mnoho druhů ptáků. Významným druhem ptáka, který zde hnízdí, jsou například orlovec říční a čejka chocholatá. Dalšími místními živočichy jsou zástupci druhu \"Parablennius gattorugine\", což je mořský živočich, nebo hadi druhu užovka maurská, zvaná též \"užovka podezřelá\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Alcudia, katalánsky též Alcúdia, je španělské město ležící v severní částí ostrova Mallorca (též \"Majorka\"). V této oblasti se jedná o místo nejvíce navštěvované turisty. Město se dělí na více částí, avšak nejnavštěvovanější je přístav Port (též \"Puerto\") d' Alcudia, kde se nachází velké množství hotelů. V Alcudii se nachází zachovalé městské hradby i domy z doby okolo 13. století. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Alcúdia () is a municipality and township of the Spanish autonomous community of the Balearic Islands. It is the main tourist centre in the North of Majorca on the eastern coast. It is a large resort popular with families. Most of the hotels are located in Port d'Alcúdia and Platja d'Alcúdia along the 14 km long beach that stretches all the way to Can Picafort. In Alcúdia the old town is well preserved with houses dating back to the 13th century. The old town is surrounded by a medieval wall.", "id": 694044} {"src_title": "Kočka šedá", "tgt_title": "Chinese mountain cat", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Jsou to zavalité kočky, podstatně větší než běžná kočka domácí. V zimě mají žlutošedou srst, v létě jsou tmavohnědé. Srst je dlouhá, hustá a má silnou podsadu. Uším vyrůstají na černých koncích štětinky. Na hřbetě a končetinách mají tmavší vodorovné pruhy. Spodní část těla je zbarvena světleji. Tlustý ocas má černé proužky a špičku.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a početnost.", "content": "Kočky šedé žijí jen v západní Číně, při severním a severovýchodním okraji Tibetské náhorní plošiny. Vyhledávají travnaté oblasti, křoviny nebo okraje lesů. Přesné početní stavy kočky šedé nejsou známy, nicméně odhad hovoří o asi 10 000 jedincích.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Jsou to samotářská zvířata, aktivní hlavně v noci. V přírodě loví hlavně během soumraku a svítání. Během dne odpočívají v norách umístěných na jižních svazích. Nory samic bývají hlubší. Páří se od ledna do března, 2–4 koťata se rodí v květnu. Osamostatní se v 6–7 měsících. Hlavní potravou koček šedých jsou rypoš lysý, hraboši a pišťuchy (piky). Loví i ptáky, například bažanty.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Kočka šedá je endemický druh žijící jen na relativně malém území v Číně. V minulosti byla lovena pro kožešinu, v současnosti je v Číně chráněná. Také trpí ztrátou svého přirozeného prostředí vlivem přelidnění oblastí, ve kterých žije. V neposlední řadě její stavy poklesly kvůli trávení pik, které jsou v Číně považovány za škodlivý druh, konkurující pasoucímu se dobytku. Piky tvoří důležitou součást jídelníčku koček šedých. Jed použitý k otrávení pik často zabil i kočku, která piku pozřela. Kočka šedá je jedna z nejméně známých kočkovitých šelem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka šedá (\"Felis bieti\") obývá horské oblasti severovýchodní části Tibetské náhorní plošiny, v nadmořských výškách 2500–5000 m. Jedná se o jeden z nejméně známých druhů kočkovitých šelem.", "tgt_summary": "The Chinese mountain cat (\"Felis bieti\"), also known as Chinese desert cat and Chinese steppe cat, is a wild cat endemic to western China that has been listed as Vulnerable on the IUCN Red List since 2002, as the effective population size may be fewer than 10,000 mature breeding individuals. ", "id": 200024} {"src_title": "Kněžské bratrstvo svatého Petra", "tgt_title": "Priestly Fraternity of Saint Peter", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení.", "content": "FSSP bylo založeno 18. července 1988 v opatství Hauterive ve Švýcarsku skupinou 11 kněží a jednoho jáhna, vedenou Josefem Bisigem. Tito byli původně členy Kněžského bratrstva sv. Pia X., jehož generálním představeným byl Mons. Marcel Lefebvre, nicméně opustili je po nedovolených biskupských svěceních v Écône a následném oznámení exkomunikace nad arcibiskupem Lefebvrem, spolusvětitelem a svěcenci. Svatý stolec bratrstvo uznal a schválil. Jeho prvním generálním představeným se stal Josef Bisig.", "section_level": 2}, {"title": "Kanonický status.", "content": "Podle kanonického práva je FSSP „klerikální společnost apoštolského života papežského práva“. Není tedy institutem zasvěceného života a jeho členové tak neskládají žádné náboženské sliby. Papežské právo Bratrstva pak znamená, že bylo založeno papežem a jen jemu (skrze Papežskou komisi Ecclesia Dei), namísto místním biskupům, má povinnost se zodpovídat za své akce. Místní biskup však stále dohlíží na práci Bratrstva v jemu svěřené diecézi. V tomto smyslu je tedy organizační a administrativní status Bratrstva stejný jako církevních řádů s papežským právem (např. jezuitů či dominikánů).", "section_level": 1}, {"title": "Charisma.", "content": "Posláním FSSP je podporovat křesťanskou dokonalost na základě zvláštního charismatu, které spočívá v poskytování mší a dalších svátostí římského ritu tak, jak existovaly před druhým vatikánským koncilem. Z toho důvodu Bratrstvo užívá misál a breviář Jana XXIII. z roku 1962, kdy byl vydán naposledy před liturgickými změnami druhého vatikánského koncilu. Tento způsob Mše Svaté (tzv. Tridentská mše), ustanovený sv. Piem V. a Janem XXIII., nikdy nebyl zrušen či zakázán, což potvrdil Benedikt XVI. v motu proprio Summorum pontificum, je společně brán jako „mimořádná forma římského ritu“ (\"Forma Extraordinara\"). Není tak již k jeho slavení potřeba povolení místního biskupa, ale každý kněz se sám může rozhodnout, jakou formu slavení zvolí.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání.", "content": "Vzhledem k výše zmíněnému si Bratrstvo staví dvojí poslaní: posvěcovat každého kněze skrze jeho kněžskou službu a takové kněze uvádět do farností, dále pak poskytovat katecheze a slavení svátostí, vést skupiny mládeže, organizovat poutě a obecně podporovat plnost svátostného a kulturního života těm laickým katolíkům, kteří mají taktéž zalíbení ve starším způsobu slavení podle misálu z roku 1962. Pro snazší plnění tohoto poslání Bratrstvo založilo vlastní kněžské semináře, kde vychovává budoucí kněze, kteří by v Bratrstvu sloužili.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Stávajícím generálním představeným FSSP je Andrzej Komorowski. Bratrstvo je rozděleno do tří správních oblastí: a regionů: V současnosti má Bratrstvo dva semináře. Jeden pro německy a francouzsky mluvící se nachází ve Wigratzbadu augšpurské diecézi v Bavorsku, druhý pro anglicky mluvící v Dentonu, statě Nebraska ve Spojených státech amerických. K 1. listopadu 2018 mělo FSSP 460 členů (304 kněží, 14 jáhnů a 142 nevysvěcených seminaristů), z toho tři kněze, jednoho jáhna a jednoho seminaristu českého původu.", "section_level": 1}, {"title": "FSSP v České republice.", "content": "V České republice FSSP trvale působí v českobudějovické diecézi, kde jeho kněz (P. Jakub Václav Zentner FSSP) z pověření biskupa Kročila od října 2018 zajišťuje pravidelné vysluhování tridentské mše v kostele Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích a ve farnosti Římov. V březnu 2019 pak přibyl ještě kostel sv. Jakuba v Nepomuku. Do vícera dalších diecézí pak kněží FSSP českého původu pravidelně dojíždějí ze svých působišť v Jižních Čechách, Německu a Rakousku. Kněží FSSP v ČR pravidelně vysluhují mše svaté a svátosti v tradiční formě a organizují a vedou víceré poutě ročně. Dalšími každoročními velkými akcemi jsou setkání rodin, tábory a setkání pro děti a mládež a především \"Hovory o víře\", což je asi týden trvající pásmo přednášek, na němž vedle kněží FSSP přednášejí i další významní reprezentanti českého konzervativního a tradičního katolicismu, jako jsou např. prof. P. Efrem Jindráček OP, doc. Tomáš Machula, PhDr. Radomír Malý, prof. Petr Osolsobě, doc. P. Stanislav Přibyl, P. Štěpán Smolen, P. Radim Valík OSB. FSSP se rovněž podílelo na organizaci návštěv kardinála Burkea a biskupa Schneidera v České republice. Biskup Schneider při obou svých návštěvách udělil tradiční formou svátost biřmování věřícím připraveným kněžími FSSP. Při svých akcích FSSP často úzce spolupracují s vyšebrodským klášterem a několika tradičně orientovanými farnostmi.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podpora Novus Ordo.", "content": "Ačkoliv FSSP slouží tradiční mši svatou, přece uznává pokoncilní liturgii za legitimní. Sloužení tradiční mše svaté označuje za své charisma a tudíž nemůže vznášet nárok na všeobecné sloužení tradičního ritu u společenství, která mají charisma Novus Ordo. V návaznosti na Benedikta XVI. označují Novus Ordo za řádnou formu římské liturgie.", "section_level": 2}, {"title": "Financování místních diecézí.", "content": "FSSP bylo kritizováno za odvádění financí do pokladen místních diecézí.", "section_level": 2}, {"title": "Odchod z FSSPX - vznik FSSP.", "content": "FSSP bylo od počátku ostře kritizováno ze strany arcibiskupa Lefebvra a FSSPX. Odchod skupiny otce Bisiga byl jimi vnímán jako dvojnásobná zrada: jednak jako porušení závazků vůči FSSPX, jednak jako zrada věci tradičního katolicismu a kapitulace před modernistickým Římem. Arcibiskup Lefebvre sám ve své promluvě v roce 1990 označil tyto, kteří se oddělili od FSSPX, za zrádce, kteří činí ďáblovu práci tím, že si \"„třesou rukama s lidmi přidržujícími se modernistických a liberálních idejí zavržených Církví“\". Jakkoliv nemalá rivalita mezi FSSPX a FSSP přetrvala do dnešních dnů, kritika ze strany vedení FSSPX postupně ochabla, zejména pak za vedení biskupa Fellaye, který velmi usiloval o smíření se Svatým stolcem a kanonickou regularizaci FSSPX, a proto jednak hledal v FSSP přirozeného spojence, jednak se snažil vyhnout námitkám, že kritikou FSSP vlastně kritizuje své vlastní směřování. Naopak původní nekompromisní postoj k FSSP přetrval u odpůrců sbližování Říma a FSSPX, především pak u těch, kteří pro ně FSSPX opustili a založili tzv. Odpor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kněžské bratrstvo svatého Petra ( \"Fraternitas Sacerdotalis Sancti Petri\" – FSSP) je společnost apoštolského života tradicionalistických katolických kněží a seminaristů. Je největší z tradičních bratrstev s nezpochybňovaným kanonickým statusem a druhé největší tradiční bratrstvo po FSSPX, ze kterého jeho zakladatelé vzešli. ", "tgt_summary": "The Priestly Fraternity of Saint Peter (; FSSP) is a traditionalist Catholic society of apostolic life for priests and seminarians which is in communion with the Holy See. ", "id": 2406265} {"src_title": "Maximilian von Weichs", "tgt_title": "Maximilian von Weichs", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jako syn plukovníka, vstoupil k bavorskému jezdectvu v roce 1901. V první světové válce sloužil jako nižší důstojník u jezdectva. Po válce zůstal v Reichswehru jako štábní důstojník a jako profesor na pěchotní vojenské škole v Ohrdrufu. Od podzimu 1930 působil ve funkci náčelníka štábu 1. jezdecké divize. Na jaře 1933 byl již velitelem 3. jezdecké divize, kterou v říjnu 1935 reorganizoval na 1. tankovou divizi. V září 1937 se stal velitelem XIII. armádního sboru. Na konci polské kampaně se stal v říjnu 1939 velitelem 2. armády. Jako její velitel se účastnil bitvy o Francii i invaze do Jugoslávie. Během Operace Barbarossa byla jeho 2. armáda v záloze OKH, později nasazena v oblasti Kurska. Během Operace Blau, byla 2. armáda nasazena na severním křídle a následně uvázla v bojích u Voroněže. Díky dlouhým bezvýsledným bojům o Voroněž byl Fedor von Bock sesazen z velení Skupiny armád Jih a následně bylo toto velitelství rozděleno na Skupinu armád A (velel jí přímo Adolf Hitler) směřující na Kavkaz a Skupinu armád B směřující podél Donu ke Stalingradu. Velitelem Skupiny armád B byl vybrán von Weichs. Jeho Skupinu armád B tvořily jen dvě německé armády (jeho původní 2. armáda a 6. armáda) a čtyři armády spojenců Německa (dvě rumunské armády, jedna italská a jedna maďarská), příležitostně byla Skupina armád B posílena 4. tankovou armádou od Skupiny armád A. Zatímco všechny jeho armády „hlídaly“ severní a jižní křídlo 6. armády, která bojovala o Stalingrad, chystali sověti velkou zimní protiofenzívu. Sovětská Operace Uran nejprve rozbila obě rumunské armády na křídlech 6. armády, čímž zůstala 6. armáda u Stalingradu obklíčena. Později se operace rozšířila a stejně jako rumunské armády, byly i italská a následně maďarská armáda rychle zničeny a neschopny dalšího odporu. I von Weichsova původní 2. armáda byla za velkých ztrát nucena ustoupit od Voroněže a vyklidit Kursk. Po zahájení sovětské zimní ofenzívy byla vytvořena nová Skupina armád Don (mezi von Kleistovou Sk. arm. A a Sk. arm. B), pod vedením polního maršála Mansteina, která měla zprvu jen 4. tankovou armádu a roztříštěné síly rumunských armád. Této Skupině armád byl stanoven úkol osvobodit 6. armádu u Stalingradu. Ve výsledku byla ale nucena Skupina armád Don své síly tříštit na udržení úseků fronty hroutících se spojeneckých armád u Sk. arm. B. V lednu 1943 zbyla von Weichsovi z jeho Skupiny armád B jen vyčerpaná 2. armáda a trosky původních spojeneckých divizí. Dva dny po kapitulaci Pauluse (velitele 6. armády), jej Hitler 1. února 1943 jmenoval polním maršálem. Krátce na to bylo velitelství Skupiny armád B staženo do týlu, jeho zbylé jednotky rozděleny mezi Skupinu armád Střed a Skupinu armád Jih přejmenovanou ze Skupiny armád Don. V červenci 1943 bylo von Weichsovi svěřeno velení nad Skupinou armád F na balkánském bojišti a od srpna téhož roku byl zároveň velitelem Hlavního velitelství Jihovýchod. Zde se účastnil bojů v Řecku a Jugoslávii až do března 1945, kdy byl poslán do důchodu. V květnu 1945 jej zajali Američané a v tzv. Jihovýchodním procesu patřil mezi obžalované, pro špatný zdravotní stav však byl ještě před zahájením svého procesu propuštěn.", "section_level": 1}, {"title": "Povýšení a vyznamenání.", "content": "Data povýšení Vyznamenání", "section_level": 1}], "src_summary": "Maximilian Maria Joseph Karl Gabriel Lamoral říšský svobodný pán von und zu Weichs an der Glon (12. listopadu 1881 Dessau v Anhaltsku– 27. června 1954 blízko Bonnu) byl veterán první světové války a polní maršál německého Wehrmachtu za druhé světové války. Mimo jiné to byl držitel rytířského kříže s dubovými ratolestmi.", "tgt_summary": "Maximilian Maria Joseph Karl Gabriel Lamoral Reichsfreiherr von und zu Weichs an der Glon (12 November 1881 – 27 September 1954) was a field marshal in the Wehrmacht of Nazi Germany during World War II. ", "id": 332803} {"src_title": "Jakutsk", "tgt_title": "Yakutsk", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zeměpisná poloha.", "content": "Město se nachází v údolí Tujmaada (rusky Туймаада) na levém břehu řeky Leny v jejím středním toku. Leží na sever od 60. rovnoběžky severní šířky, což během léta způsobuje dlouhé období tzv. „bílých nocí“ a naopak v zimě trvá světlá část dne pouze 3–4 hodiny, konkrétně v prosinci. S rozlohou 122 km2 je Jakutsk největší město ležící na permafrostu (oblast věčně zmrzlé půdy); kvůli podloží stojí většina budov na ocelových a betonových pilotech.", "section_level": 2}, {"title": "Povrch.", "content": "Jakutsk leží v rovinaté krajině v údolí řeky Leny (údolí Tujmaada). Na území města se nachází mnoho lužních a říčních jezer, z nichž největší jsou jezero Sajsary, Taloje, Teplé jezero, Chatyng-Jurjach a Sergeljach. Jezera mají písčitý břeh a jejich mělčiny jsou porostlé rákosem. Při vstupu do údolí Tujmaada vybíhá z levého břehu řeky Leny útes do výšky přibližně 100 metrů, pokrytý stepní vegetací. Pokud se na útvar díváme ze strany města, podobá se útes horskému vrcholu, ale ve skutečnosti jde o vršek kopcovité roviny pokryté borovicemi a listnatými stromy tajgy, která se tyčí nad údolím Leny. Jedním z bočních výběžků útesu je hora Čočur Muran (rusky Чочур Муран). Centrální část Jakutsku je od koryta řeky Leny oddělena širokou travnatou rovinou zvanou Zelená louka, která bývá v období povodní často zaplavená. Pouze jedno rameno Leny dosahuje až k říčnímu přístavu Jakutsku, tzv. Městské rameno, které bylo po dostavění městské hráze v 60. letech přeměněno na přístavní zátoku neboli kanál. V důsledku nánosů říčního písku se však zátoka stává rok od roku mělčí, a aby mohly lodě zátokou proplouvat, musí se dno pravidelně prohlubovat s pomocí podvodních bagrů.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Podnebí města je silně kontinentální, subarktické. Podnebí je kontinentální s malým úhrnem srážek v průběhu roku. Zima je v Jakutsku tuhá, průměrná lednová teplota je kolem −40 °C, někdy mohou mrazy dosahovat až 60 °C pod nulou (naposledy byly tyto hodnoty naměřeny 2. ledna 1951); Jakutsk má nejstudenější zimu ze všech velkoměst na světě. Zima trvá od října do dubna včetně, jaro a podzim bývají velmi krátké. V období od prosince do března nedochází prakticky k žádným oblevám. Dokonce byl zaznamenán případ sněžení v měsíci červnu. Na rozdíl od zimy je pro léto i navzdory jeho proměnlivému rázu charakteristické malé množství srážek a často extrémně vysoké teploty. Vedra mohou dosahovat až +40 °C, což jsou velmi vysoké hodnoty pro město ležící v této severní části polokoule. Průměrná červencová teplota dosahuje 18,6 °C. Roční amplituda (rozdíl mezi minimální a maximální teplotou vzduchu) v Jakutsku je jednou z největších na planetě a převyšuje 100 °C. Její hodnota se blíží roční amplitudě sibiřských „pólů chladu“ – vesnici Ojmjakonu (rusky Оймякон) a městu Verchojansku (rusky Верхоя́нск), které se rovněž nachází v republice Sacha.", "section_level": 2}, {"title": "Časové pásmo.", "content": "Jakutsk leží v Jakutském časovém pásmu. Časový posun oproti UTC je +9.00. Co se týče moskevského času, má časové pásmo konstantní posun +6 hodin a v Rusku je označováno jako MSK +6.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "25. září 1632 založil ruský důstojník Petr Ivanovič Beketov se svým oddílem kozáků Jakutskou pevnost během výpravy po povodí řeky Leny na jejím pravém břehu, asi 70 km po proudu od místa současné polohy města v zemi borogonských Jakutů. Od samého počátku byla posádka pevnosti početná, čítala okolo 300 kozáků. V roce 1634 čelila pevnost obléhání Jakutských kmenů. V roce 1635 dostali místní kozáci právo nazývat se jakutskými kozáky. V roce 1638 se pevnost stala centrem nově vytvořeného Jakutského vojvodství. V letech 1642–1643 byla osada přestěhována na současné místo – do údolí Tuymaada. Osada byla přejmenována na Jakutsk v roce 1643. Od roku 1708 byl Jakutsk jako vojenské, administrativní a obchodní centrum oblasti podél řeky Leny podřízen sibiřské gubernii. V roce 1822 se z Jakutsku stává krajské město a od roku 1851 získává Jakutsko (dnešní republika Sacha) status právně nezávislé oblasti s centrem v Jakutsku. Nebývalý rozmach zaznamenal Jakutsk za vlády gubernátora Ivana. I. Krafta (1907–1913). Ve městě vybudoval elektrárnu, telefonní ústřednu, otevřel muzeum. Současně byla také založena kancelář Císařské geografické společnosti. Za druhé světové války byl Jakutsk sídlem správy vzdušné trasy ALSIB (Aljaška-Sibiř), tzv. „Severní cesty“ mezi USA a SSSR, po které byla z USA dovážena letadla v rámci dohody o pomoci Sovětskému svazu formou vojenských dodávek – Zákon o půjčce a pronájmu (anglicky Lend and Lease Act). V letech 1922–1991 byl Jakutsk hlavním městem Jakutské ASSR (Jakutská autonomní sovětská socialistická republika). V roce 1956 zde byla založena univerzita. Od roku 1991 je hlavním městem republiky Sacha (Jakutska).", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "K 1. lednu 2015 byl Jakutsk podle počtu obyvatel z 1114 měst Ruské federace na 67. místě. V Jakutsku k roku 2017 žilo 308 000. Městský úřad eviduje 295 600 obyvatel, což představuje přibližně 30 % populace celé republiky Sacha. Podle zveřejněných dat z posledního sčítání lidu vzrostla populace Jakutsku mezi dvěma sčítáními (v r. 2002 a 2010) o 20,1 %. Od devadesátých let 20. století probíhá migrace venkovského obyvatelstva ze všech krajů republiky do Jakutsku. Od devadesátých let až do současnosti je pozorován odliv rusky mluvící populace. Od přelomu nového tisíciletí probíhá také migrace přistěhovalců ze Střední Asie, Kavkazu a Číny. Počet obyvatel Jakutsku rychle vzrůstá v důsledku přirozeného přírůstku a migrace. Vyvstává však problém se zabezpečením dostupného bydlení, mateřských škol, základních škol a nemocnic pro nové obyvatele města.", "section_level": 1}, {"title": "Národnostní složení.", "content": "Jakutsk je mnohonárodnostní město. Většinu obyvatelstva tvoří Jakuti (Sacha) – 141 tisíc obyv. a Rusové – 113 tisíc obyv. Dále zde žijí Burjati, Ukrajinci, Baškirové, Tataři, Čečenci, Oseti, Kirgizové, Poláci, Litevci, Dagestánci, Evenkové, Uzbeci, Tádžikové, Arméni, Moldavané, Číňané, Korejci a další.", "section_level": 2}, {"title": "Průmysl.", "content": "Přestože je Jakutsk administrativním a kulturním centrem regionu, nemá příliš rozvinutý žádný průmysl. Hlavní průmyslová odvětví jsou zaměřena na podporu životaschopnosti města. Více než polovina (53,3 %) připadá na tepelně energetickou výrobu, 17,7 % tvoří potravinářský průmysl, 11,1 % pak dobývání a zpracování diamantů, 4,3 % stavební průmysl, 3,2 % kovovýroba.", "section_level": 1}, {"title": "Obchod.", "content": "Jakutsk je největším centrem obchodu a podnikání v republice, podnikání tvoří základ ekonomiky města. Přibližně 60 % pracujících občanů a také velké množství nelegálních přistěhovalců z ostatních regionů republiky a dalších zemí (Střední Asie, Kavkazu, Číny) je zaměstnáno ve sféře obchodu a služeb. Ve městě se nachází několik trhů (městský, stavební, automobilový trh), nákupních center, velkoobchodních a maloobchodních skladů, celá řada obchodů a stánků. Z oblasti komerčních služeb jsou ve městě rozšířené autoservisy, kavárny, malé hotýlky, kadeřnictví, soukromé kliniky, prádelny, opravny elektroniky, realitní kanceláře, stavebních a dopravní firmy.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "„Staré město“ je čtvrť v centru města, jde o historický a architektonický komplex, v němž se nachází budovy připomínající vzhled starého Jakutsku. Většinu budov, ať už síť nákupních center „Kružalo“ (rusky «Кружало»), budovu Rusko-asijské banky, Jakutský městský kostel či věž pevnosti, založil Peter Beketov a jeho nástupci. Převážná část dřevěných budov tohoto komplexu jsou kopie vyhořelých, zničených nebo zdemolovaných budov z dřívějších dob. Například věž pevnosti, která je památníkem ruské dřevěné obranné architektury a symbolem Jakutsku ve znaku města, se dlouhou dobu nacházela v Jakutském regionálním muzeu (Sdružené muzeum historie a kultury severních národů E. M. Jaroslavského), avšak v srpnu roku 2002 vyhořela v důsledku nevydařeného dětského pokusu o kanadský žert. Věž byla o dva roky později zrekonstruována s pomocí dochovaných nákresů. Zájem veřejnosti vyvolává také šachta Šergina, výzkumná šachta z 19. století s hloubkou více než 100 metrů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakutsk (, jakutsky Дьокуускай) je město v Rusku, které se nachází ve východní Sibiři, je hlavním městem republiky Sacha (neboli Jakutska) a přístavem na řece Leně. Žije zde obyvatel. ", "tgt_summary": "Yakutsk (;, \"Cokuuskay\", ) is the capital city of the Sakha Republic, Russia, located about south of the Arctic Circle. ", "id": 1673861} {"src_title": "Evropská silnice", "tgt_title": "International E-road network", "src_document": [{"title": "Číslovací systém.", "content": "Systém číslování mezinárodních silnic byl definován v roce 1975 komisí UNECE a původně měl v seznamu jen několik desítek čísel. V té době českým územím procházely např silnice E12 a E14 a neexistovaly tzv. spojovací trasy (2. třída). Koncem 80. let 20. století prošel systém zásadní změnou, seznam se rozrostl, byl celý přepracován a nyní má tuto podobu: Jelikož dvouciferná čísla pro severojižní silnice byla vyčerpána v oblasti západních hranic Ruska, nebylo zde možné zajistit stejná pravidla číslování. Proto systém pokračuje výjimečně i přes stovku:", "section_level": 1}, {"title": "Výjimky.", "content": "Dvě silnice první třídy, jmenovitě E47 a E55, zůstávají ve Švédsku a Norsku označeny starými čísly, E6, resp. E4. Tyto výjimky byly uděleny, aby se ušetřily enormní výdaje, které by si výměna značek na těchto mimořádně dlouhých úsecích vyžádala. Od Dánska na jih jsou však tyto silnice označeny novými čísly. Nové označení se vztahuje i na ostatní evropské silnice ve Skandinávii.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Kvůli železné oponě, tedy neprostupnosti státních hranic mezi Západem a Východem, musela být síť evropských silnic značně upravena. Nebylo žádoucí, aby dálková trasa překračovala Železnou oponu víckrát než jednou a pokud to šlo, celá zůstala buď v západní nebo východní části Evropy. Nejznámějším příkladem je silnice E65, která z Prahy do Chorvatska místo přes Vídeň vede oklikou výhradně tehdejšími státy východního bloku (přes Slovensko a Maďarsko). Mezi další nuceně kličkující silnice podél hranic mezi západním a východním Německem patřila např. E49. Přes Albánii se až do pádu režimu nedalo projíždět vůbec. Veřejná doprava zde neexistovala a proto důležité evropské trasy E65 a E80 zemi dodnes obcházejí složitou oklikou. Nová úprava by přinesla velké náklady a proto byly po roce 2000 přes Albánii zavedeny zkratky formou evropských silnic 2. třídy. Mnohé trasy sice běžně přecházejí i přes moře, kdy evropská silnice dorazí k přístavu, trajektem se vozidla přepraví na druhou stranu a tam zase silnice pod stejným číslem pokračuje dál. Ale existují i silnice, které jsou mořem přerušeny, protože se řidiči nemají jak dostat na druhou stranu. Např. E80 vede do italského přístavu Pescara, ale odtud žádný trajekt do Dubrovníku (odkud E80 zase pokračuje dál na východ) nepluje. Některé evropské trasy jsou z různých důvodů ukončeny na hraničním přechodu nebo ve městě a nepokračují dál, i když silnice pokračuje dál normálně. Např. E675 nebo E761.", "section_level": 2}, {"title": "Staré číslování silnic.", "content": "Do 80. let bylo číslování vedeno méně systematicky a méně rovnoměrně a koncentrovalo se na západní Evropu. Páteřní tahy se vyznačovaly jednociferným číslem a jednotlivé silnice byly trasovány přirozeně, bez snahy dodržovat poledníkový nebo rovnoběžkový směr. Na českém území byla síť číslovaných evropských silnic oproti dnešku podstatně řidší, v základu však existovala.", "section_level": 2}, {"title": "Silnice 1. třídy.", "content": "V následujícím přehledu se pomlčkou (–) značí silniční spojení mezi městy po souši. Třemi tečkami (...) se značí vedení trasy přes vodu.", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní silnice v Česku.", "content": "Českem procházejí tyto mezinárodní silnice (na konci uveden stav při starém číslování): Nejvýznamnějším evropským dopravním tahem v Česku je z tohoto hlediska dálnice D1 mezi Prahou a Brnem, po níž je společně vedena páteřní silnice ve směru západ–východ (E50) i sever–jih (E65), na úseku Praha – Mirošovice dokonce i další páteřní silnice sever-jih (E55; bude výhledově odvedena na plánovanou dálnici D3). Oproti starému číslování byl snížen význam moravské tranzitní trasy Vídeň – Brno – Olomouc – Český Těšín – Krakov, která byla z dřívější E7 přečíslována na evropské silnice II. třídy E461 a E462.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropská mezinárodní silnice (někdy označovaná též jako eurosilnice) je silnice či dálnice zařazená do evropské sítě mezinárodních silnic. Tyto trasy mají jednotné číslování, začínající písmenem E. Označují se zelenou tabulkou s tímto číslem. Naprostá většina eurosilnic vede přes území více států, což byl hlavní účel jejich založení, vedoucí ke sjednocení číslování hlavních tahů na kontinentě. Evropské silnice se dělí na silnice 1. třídy (páteřní a mezilehlé) a silnice 2. třídy (odbočné, propojovací a připojovací). Toto rozdělení nesouvisí s označením silnic v jednotlivých zemích. ", "tgt_summary": "The international E-road network is a numbering system for roads in Europe developed by the United Nations Economic Commission for Europe (UNECE). The network is numbered from E1 up and its roads cross national borders. It also reaches Central Asian countries like Kyrgyzstan, since they are members of the UNECE. ", "id": 369246} {"src_title": "Mariánské Lázně", "tgt_title": "Mariánské Lázně", "src_document": [{"title": "Historie města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie lázeňství.", "content": "Místo, na kterém dnes leží druhé největší lázeňské město v Čechách, Mariánské Lázně, bylo v dávných dobách plné bažin a zcela pusté. Šlechtic Hroznata založil v roce 1197 premonstrátský klášter v osadě Teplá, pod jehož správu patřilo i území dnešních lázní. Mniši byli také první, kteří zaznamenali slaný pramen ve svých lesích a dokonce se zde snažili odpařováním získávat sůl. Tato sůl byla později úspěšně prodávána jako projímadlo. O léčivých účincích minerálních vod mezitím začaly kolovat různé zvěsti a k pramenům zamířili první nemocní. Klášterní představitelé pak nechali vyčistit prameny a upravit cestu k nim. První pokusy založit lázně se však nepodařily. Místní obyvatelé lázním nedůvěřovali. Za vlády císařovny Marie Terezie byly minerální vody opět analyzovány a v tomto období se také poprvé objevuje název \"Marienbad\". O vznik lázní se významně zasloužil doktor Johann Josef Nehr – klášterní lékař, který v roce 1779 přesvědčil opata a několik mnichů, aby zkusili lázeňskou kúru. Zjistil poté, že voda v nepatrném množství několikrát denně podávaná upravila trávení, povzbudila chuť do jídla a přinesla opatovi a mnichům osvěžující spánek. Klášter však musel bojovat o získání potřebných povolení ke stavbě lázeňské budovy až do roku 1786. V roce 1812 byl Marienbad vyčleněn jako samostatná obec z dosavadní obce Úšovice a v roce 1818 získal status lázeňského místa. Název Marienbad získaly podle první lázeňské budovy postavené u Mariina pramene. Tento pramen byl dávno předtím kvůli pronikavému zápachu nazýván \"Smradlavý\", svůj dnešní název však dostal podle Mariánského obrazu, který blízko pramene údajně připevnil voják vracející se z války jako poděkování za to, že si zde vyléčil svá zranění. O další rozvoj lázní se zasloužil tepelský opat Karel Kašpar Reitenberger, který počátkem 19. století začal s výstavbou lázeňských domů a pavilonů. V roce 1820 navštívil Mariánské Lázně německý básník Johann Wolfgang Goethe, který sem zavítal ještě dvakrát a prožil zde v roce 1823 svůj pozdní milostný román s mladou šlechtičnou Ulrikou von Levetzow. Byl velmi nadšen zdejšími přírodními podmínkami a povzbuzoval opata Reitenbergera, aby nepolevoval ve výstavbě lázeňských domů. Také doporučil zdejším lékařům, aby kromě tradiční lázeňské péče prosazovali moderní léčebné metody. Přítomnost Goetheho v Mariánských Lázních měla velmi příznivý dopad na návštěvnost. Lázně začala navštěvovat majetnější klientela. Operní skladatel Richard Wagner našel v Mariánských Lázních klid a inspiraci. Pracoval zde na dvou významných operách, a to \"Lohengrin\" (v létě 1845) a \"Mistři pěvci norimberští\". V roce 1897 poprvé do Mariánských Lázní zavítal budoucí britský panovník Eduard VII. Co rozhodlo, že princ navštívil právě tyto lázně, není známo. Avšak hned při první návštěvě si Eduard, vystupující pod titulem vévoda z Lancasteru, Mariánské Lázně zamiloval a celkově sem zavítal devětkrát. Britský král obrátil světovou pozornost na Mariánské Lázně, které se každou sezónu proměňovaly, aby dokázaly pojmout stále větší počet hostů. Většina budov byla v tomto období přestavěna a rozšířena a neustále se otevíraly nové hotely. Mariánské Lázně se staly také dějištěm několika politických jednání. V září 1899 se zde rozhodovalo v záležitostech předcházejících vzniku búrské války v jižní Africe. Dne 16. srpna 1904 se v hotelu Nové Lázně sešli při oficiálním setkání císař František Josef I. a britský král Eduard VII. V dalších letech zde proběhla jednání mezi Británií a Ruskem či Bulharskem. Král Eduard VII. zemřel v roce 1910, poté následovalo období první světové války a další rozvoj lázní byl pozastaven. Po první světové válce a vzniku Československa se do lázní opět vrátili hosté. Prudký růst dopravy přilákal další návštěvníky a lázně musely řešit ubytovací problémy. Záhy však přišla ekonomická krize, která další rozvoj města opět zastavila. Druhá světová válka naštěstí město téměř ušetřila a tak lázeňský ráz města zůstal zachován. Během tzv. Křišťálové noci roku 1938 byla nacisty zničena židovská synagoga. Pozemek po zničené synagoze na Hlavní třídě zůstal prázdný až do dnešní doby. Po poválečném odsunu německých obyvatel a po výměně obyvatelstva se Mariánské Lázně staly zčásti chátrajícím městem. Výraznější obrat nastal až po roce 1989 a od té doby došlo k velkému pokroku v oblasti revitalizace budov. Významný bývalý např. hotel \"Lesní mlýn\" (později ozdravovna ROH \"Donbas\") s tradicí od roku 1833, který po letech chátrání a změnách majitelů získali 8. srpna 2018 noví majitelé, kteří ihned započali s rekonstrukcí a objekt již částečně zpřístupnili. Některé historické lázeňské budovy však zůstávají opuštěny dodnes, jako například lázeňský komplex \"Kavkaz\" na Goethově náměstí, ve kterém pobýval britský král Eduard VII. V případě architektonicky významného hotelu \"Halbmayr Haus\" (později \"Rozkvět)\" vybudovaného na Mírovém náměstí došlo po delším chátrání v roce 2014 k vyhoření objektu a v následujícím roce i k jeho demolici.", "section_level": 2}, {"title": "Významní návštěvníci.", "content": "Mariánské Lázně pravidelně navštěvovalo mnoho významných hostů, kteří se zasloužili o jejich věhlas ve světě.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost města.", "content": "Město dnes opět žije především lázeňstvím a cestovním ruchem. Mezi další ekonomická odvětví patří zemědělství, lesnictví a potravinářství (velmi známé jsou Lázeňské oplatky od firmy Opavia). Mariánské Lázně leží přímo na železniční i silniční trase Plzeň – Cheb, což umožňuje dobré spojení se světem. V Mariánských Lázních, v místní části Skláře je také bývalé letiště, které za doby největší slávy fungovalo jako spojení s Ruskem, ale po únosu letadla v 70. letech 20. století bylo letiště uzavřeno. Dnes slouží pro rekreační účely a pro podnikání vyhlídkových letů nad městem. Dominantou Mariánských Lázní jsou především lázeňské parky, díky kterým město patří mezi nejkrásnější zahradní města v Evropě. O tyto přírodní skvosty se postaral Václav Skalník, který zde byl zaměstnán tepelským klášterem jako zahradní architekt. Velmi významnou stavbou v městě je Kolonáda Maxima Gorkého z let 1888–1889 (dle projektu architektů Miksche a Niedzielského). Litinová konstrukce byla odlita v železárnách Blansko. Unikátní výzdoba – dřevěný kazetový strop a nástropní fresky – pocházejí z roku 1979, jejich autorem je akademický malíř Josef Vyleťal. Na lázeňské promenádě lze také najít Zpívající fontánu, která každou lichou hodinu hraje jednu z mnoha známých a slavných skladeb, ve večerních hodinách je hudba doplněna světelnými efekty. V bohatém kulturním životě současných Mariánských Lázní dominuje činnost nejstaršího symfonického orchestru v českých zemích založeného roku 1821 – Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Město se nachází v údolí jižně od CHKO Slavkovský les. Parky v centru města protéká ze severu na jih Úšovický potok, který je veden v regulovaném korytě. V jedné části města je sveden do tunelu pod zástavbu. Z východních svahů do města přitéká také Pstruží potok.", "section_level": 1}, {"title": "Klima.", "content": "Klima ve městě a v okolí ovlivňuje vyšší nadmořská výška a poloha výrazně na západě, tedy blíže k oceánskému podnebí. Léta zde bývají relativně chladnější a vlhčí, zimy jsou středně studené. Průměrná roční teplota je +6,4 °C, přičemž v nejteplejším měsíci červenci je to +16 °C a v nejchladnějším lednu -3,1 °C. Tyto údaje jsou dlouhodobými průměry za léta 1901–1950. Délka slunečního svitu je 1670 hodin ročně. Roční srážky činí 702 mm, což je na horní hranici celorepublikového průměru. Jednoznačně zde převažují západní větry, které tvoří 46 % proudění. Naopak nejméně, cca 5 %, proudí vzduch během roku ze severu. Vliv na mikroklima má velké množství parků a lesů jak ve městě, tak v blízkém okolí. Stromy čistí vzduch, regulují vlhkost, zmírňují extrémy a obohacují vzduch kyslíkem.", "section_level": 2}, {"title": "Flóra.", "content": "Zdejší květenu zkoumal při svých návštěvách i Johann Wolfgang von Goethe. Roku 1835 připravil saský princ Friedrich August II. herbář, jenž zachycoval 512 druhů rostlin. Na jeho vztah k přírodě odkazuje i pamětní deska osazená do balvanu v Malém Švýcarsku. Ke zdejším rostlinám patří lýkovec jedovatý, vřesovec pleťový, podběl léčivý či plicník lékařský. Nalézt lze i prvosenku vyšší, samorostlík klasnatý, rozchodník skalní, orlíček obecný či konvalinku vonnou. Ke chráněným druhům zdejší flóry patří vstavač plamatý, kosatec sibiřský, náprsník červený nebo upolín evropský. Okolí města zamořuje z kynžvartského zámku vycházející bolševník velkolepý, jehož jedinci dosahují výšky i čtyř metrů. Podrosty lesů tvoří vřesovec pleťový, zimostrázek alpinský, kociánek dvoudomý nebo endemický rožec kuřičkolistý. Vyskytuje se tu také prha arnika, která bývala ve znaku chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, dále silenka nadmutá, sleziník netíkový, hadcový i nepravý, vratička měsíční či brusinka a třtina rákosovitá. Pod vrchem Martinovem bývala před druhou světovou válkou malá botanická zahrada.", "section_level": 2}, {"title": "Fauna.", "content": "V okolí města se vyskytuje jelen lesní, srnec obecný nebo prase divoké. Objevuje se tady také jelen sika východní, daněk skvrnitý, jezevec lesní či veverka. Nad krajinou létá káně lesní, poštolka obecná, výr velký, kulíšek nejmenší či sýc rousný. Býval zde i tetřev hlušec. V okolí vod se vyskytuje skorec vodní nebo ledňáček říční. Na zimu sem ze severu přilétá přezimovat brkoslav severní. Vyskytuje se zde také čejka obecná, křivka obecná či strakapoud velký. Ve vodách žije kapr obecný, štika obecná a vzácně cejn, jelec tloušť, maréna velká, siven americký a z Ameriky dovezený pstruh duhový. Poslední medvěd byl zastřelen v kynžvartských lesích roku 1698, ale přesto je po těchto zvířatech pojmenováno několik míst, například Medvědí pramen či Medvědí doupata.", "section_level": 2}, {"title": "Minerální prameny.", "content": "V širším okolí Mariánských Lázních vyvěrá na 100 minerálních pramenů s obsahem oxidu uhličitého a minerálních solí, z nichž je zachyceno a využíváno 53 pramenů. Jedná se především o studené železnaté kyselky, odlišného chemického složení. K pitným kúrám se používá těchto šest hlavních pramenů: Křížový, Rudolfův, Karolinin, Lesní, Ambrožův a Ferdinandův. Mariin pramen, který dal městu název, je pouze vývěr plynu – oxidu uhličitého. Prameny a jejich léčivé účinky byly známy dávno před založením lázní obyvatelům okolních vesniček. K dalším pramenům Mariánských Lázní patří: Alexandřin, Antonínův, Balbínův, Hamelika, Medvědí, Pirátův, Prelátův, Myší, Srnčí a Vlčí prameny.", "section_level": 2}, {"title": "Stáčení pramenů.", "content": "Počátkem 17. století se zdejší prameny začaly stáčet do sudů a vozit ke koupelím do okolních klášterů v Teplé, Chotěšově, Kladrubech či Plasích. Tyto vody se podle kláštera v Teplé označovaly „tepelské kyselky“. O dvě stě let později, na začátku 19, století, se začaly mariánskolázeňské prameny stáčet a exportovat. Prvními byly prameny Křížovka a Ferdinandka, jež pak následoval také Lesní pramen. Roku 1818 se stáčelo za rok 75 tisíc džbánků a místní vody se exportovaly do vzdálených měst. V Praze a Vídni navíc ještě vznikly jejich sklady. Postupně začal vývoz i do Německa, například do Výmaru, kde ji roku 1820 pil i J. W. Goethe. Minerální voda se stáčela do kameninových džbánků o objemech od 20 do 35 uncí, které byly doplněny oušky. Ty se nejprve vyráběly v Chebu, dále v Kynšperku a Lorettu u Chebu. Roku 1823 si tepelský klášter otevřel vlastní výrobnu ve Sklářích u Mariánských Lázní, kam potřebnou surovinu dovážel z Loretty. Jednotlivé džbánky nejdříve hrnčíři vytočili na kruhu, následně se nechaly uzrát, opatřily se razítkem s nápisem „Marienbad“ a znakem tří paroží, což byl emblém kláštera v Teplé, a nakonec se vypálily v peci, do níž se jich najednou vešlo 4 až 12 tisíc. Pak ještě pozvolna několik dní chladly. Před naplněním minerálkou se džbánky vymyly, vyzkoušela se jejich vodotěsnost a ty, které nevyhověly, se ihned rozbily. Při plnění se džbánky uchopily kovovými kleštěmi a u pramene se ponořily do nádoby s minerální vodou. Po naplnění se hrdlo džbánku uzavřelo vyvařenou korkovou zátkou, jež se do džbánku ručně natloukla palicí. Pak se korek ořízl. Následně se hrdlo překrylo kusem ovčí kůže nebo měchuřiny, převázalo se nití, ponořilo do horké smoly a pečetidlem orazilo značkou s ročníkem. Při balení se skládaly do beden, do nichž se jich vešlo až 72, případně se nakládaly přímo na vůz a prokládaly se slámou nebo mechem. Do roku 1840 se vyvezlo asi šest milionů džbánků s vodou. Kolem roku 1845 činil jejich roční počet téměř 600 tisíc. Od roku 1850 se hrdlo džbánků začalo překrývat také cínovou kapslí. Postupně se začaly využívat také skleněné lahve, jež se vyráběly z tmavého hyalitového skla. Jejich uplatnění ale bylo s ohledem na jejich cenu pozvolné. Až po roce 1872 vytlačily lahve kameninové džbánky úplně. Lahve se sice označovaly papírovými etiketami, nicméně ale se ale objevovaly obavy z jejich falšování a možných záměn. Kyselky Křížovka a Ferdinandka dosahovaly v polovině 19. století takového věhlasu, že se dočkaly i oficiálního napodobení, a to v drážďanských lékařských ústavech Friedricha Adolpha Augusta Struveho (1781–1840).", "section_level": 3}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Městem neprotéká žádná řeka, protéká jím ale několik potoků: Drmoulský potok, Panský potok a Úšovický potok. Tyto potoky se ve městě vlévají do většího, Kosového potoku, který se později vlévá do Mže. Dále Mariánskými Lázněmi protéká Mnichovský potok, který se později vlévá do Pramenského potoka a ten do řeky Teplá. Přibližně tři kilometry od Mariánských Lázní v nadmořské výšce 790 metrů pramení na rašeliništních loukách řeka Teplá. Prameniště Teplé je přírodní rezervací.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Podle sčítání z roku 1921 zde žilo v 442 domech 6 909 obyvatel, z nichž bylo 3 900 žen. 320 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 6 131 k německé a 67 k židovské. Žilo zde 6 183 římských katolíků, 197 evangelíků, 1 příslušník Církve československé husitské a 495 židů. Podle sčítání z roku 1930 zde žilo v 512 domech 7 202 obyvatel. 518 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 6 310 k německé. Žilo zde 6 479 římských katolíků, 179 evangelíků, 39 příslušníků Církve československé husitské a 405 židů.", "section_level": 2}, {"title": "Obecní správa a politika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místní části.", "content": "Město je tvořeno šesti místními částmi, a sice Hamrníky, Chotěnov-Skláře (tvořenou Chotěnovem a Skláři), Kladská, Stanoviště, Úšovice a Mariánské Lázně. Každá z částí tvoří samostatnou základní sídelní jednotku a celé město vytváří čtyři katastrální území pojmenovaná Chotěnov u Mariánských Lázní, Mariánské Lázně, Stanoviště u Mariánských Lázní a Úšovice.", "section_level": 2}, {"title": "Správní vývoj.", "content": "Nynější území Mariánských Lázní dříve patřilo k obci Úšovice, která byla jednou z nejvýznamnějších obcí tepelského okresu. Mariánské Lázně o rozloze 772 hektarů byly z Úšovic vyčleněny po roce 1818. Po vybudování železniční trati a nádraží v roce 1872 dostalo nádraží v tehdejších Úšovicích název Mariánské Lázně. Kolem hostince Schönau (Šenov, později Šumava), postaveného v roce 1838, a v okolí vyrostly čtvrti Šenov, Bellevue, Nádražní čtvrť a Luft. 19. června 1886 byla podána okresnímu hejtmanství Teplá žádost o založení nového městečka Šenov, složeného ze čtvrtí Šenov, Nádražní, Luft a Hamrníky. Obecní zastupitelstvo v Úšovicích se k žádosti vyjádřilo zamítavě. Klášter Teplá se vyjádřil, že ke vzniku nové obce nemá námitek. Okresní výbor Teplá v roce 1887 zjišťoval na místě názory občanů a došel k závěru, že většina majitelů domů a pozemků v dotčené oblasti s navrhovaným odtržením od Úšovic nesouhlasila. Další návrh, zahrnující tentokrát již jen čtvrti Šenov a Nádražní čtvrť, byl podán 5. května 1887. Účetnictví Úšovic začal zkoumat Okresní úřad v Teplé i Zemský výbor v Praze, obec Úšovice však opět nesouhlasila. Když ani po třech letech nebyla žádost vyřízena, Šenovští změnili návrh a začali požadovat připojení Šenova k Mariánským Lázním, s čímž Mariánské Lázně souhlasily, obec Úšovice i tento návrh odmítla. Výnosem Zemského výboru v Praze ze 17. října 1893 byly čtvrti Šenov a Nádražní odtrženy od Úšovic a připojeny k Mariánským Lázním. Součástí Úšovic zůstaly čtvrtě Luft a Bellevue a osady Hamrníky a Stanoviště. Dnem 1. dubna 1895 Mariánské Lázně převzaly správu nového území a následně přečíslovaly domy, 8 let poté byla k nádraží zavedena elektrická dráha. Jméno čtvrti a zamýšleného městečka Šenov postupně upadlo v zapomenutí. 15. října 1941 byly k Mariánským Lázním připojeny Henleinovým příkazem i Úšovice s osadami Stanoviště a Hamrníky, bylo však zachováno úšovické i hamrnické samostatné číslování domů. Po válce byl sice tento příkaz anulován, ale město Mariánské Lázně okamžitě požádalo o nové právní připojení Úšovic, které tak z hlediska dnešního práva nastalo v roce 1945. V šedesátých letech vznikl problém na novém sídlišti Panská Pole, jímž se proplétá klikatá katastrální hranice a systémy číslování domů se zde prolínají. Skláře nikdy nebyly katastrálně ani správně samostatné, vždy patřily pod Chotěnov. Některé ze zdejších četných samot byly v minulosti počítány pod Hamrníky (část Vysoká Pec s hamrnickým číslováním) a Stanoviště (7 domů z chotěnovským číslováním). Po druhé světové válce až do roku 1969 sídlil chotěnovský místní národní výbor ve Sklářích č. p. 21. Usnesením 15. řádné schůze městského národního výboru v Mariánských Lázních z 12. srpna 1969 byla dvojobec Chotěnov-Skláře připojena k Mariánským Lázním, k předání úřadu došlo 6. února 1971. 1. ledna 1976 byla k Mariánským Lázním připojena obec Valy. 1. dubna 1976 byly k Mariánským Lázním připojeny Malá a Velká Hleďsebe, Klimentov, Zádub, Závišín, Ovesné Kladruby, Milhostov, Vysočany, Vlkovice a Martinov. Zároveň byla připojena osada Kladská, která patřila dříve pod Kynžvart. Po roce 1989 se obce připojené v roce 1976 opět odtrhly, součástí Mariánských Lázní však zůstala osada Kladská, ležící ve Slavkovském lese.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Silniční.", "content": "Západně od Mariánských Lázní je vedena silnice I/21. Samotným městem prochází silnice II/230, která ho spojuje s Bečovem nad Teplou na severovýchodě a Chodovou Planou na jihu, po níž na území města jezdilo dle sčítání provedeného v roce 2010 celkem 2527 vozidel za den. V jižních částech Mariánských Lázní z této komunikace odbočuje severním směrem silnice II/215, jež město spojuje s obcí Velká Hleďsebe. Na území města podle sčítání z roku 2010 projelo během dne po této silnici 9618 vozidel.", "section_level": 2}, {"title": "Železniční.", "content": "Mariánské Lázně leží na III. tranzitním koridoru železniční tratě Plzeň – Cheb. Vlastní stanice Mariánské Lázně prošla mezi lety 2008 a 2011 rekonstrukcí, včetně historické budovy. Na trati jezdí v dvouhodinovém taktu expresy Cheb – Plzeň – Praha a zpět, které jsou proloženy spěšnými a osobními vlaky. Dále zde odbočuje železniční trať Karlovy Vary – Mariánské Lázně, která umožňuje spojení s krajským městem. Zde zajišťuje dopravu společnost GW Train Regio se svými modernizovanými jednotkami řady 813. Na této trati, označené v jízdním řádu číslem 149, leží ještě zastávka Mariánské Lázně – město. Do Mariánských Lázní jezdí každý den také Pendolino Českých drah. Spojuje tak Mariánské Lázně nejen s Plzní a Prahou, ale také s Pardubicemi, Olomoucí a Ostravskem.", "section_level": 2}, {"title": "Městská.", "content": "Od roku 1902 jezdily v Mariánských lázních tramvaje, které byly v 50. letech minulého století nahrazeny trolejbusy. Po roce 2000 se debatovalo i o jejich zrušení. V současnosti není rušení v plánu, avšak názory na trolejbusový provoz se v městském zastupitelstvu různí, a proto se návrhy k nahrazení trolejbusů autobusy neustále vracejí. V roce 2004 bylo zakoupeno 5 trolejbusů Škoda 24Tr (3 byly vybaveny vlastním agregátem, umožňujícím jízdu i bez trakčního vedení). V roce 2020 bylo zakoupeno 8 nových trolejbusů Škoda 30Tr s pomocným bateriovým pohonem, který umožňuje jízdu mimo trolejové vedení. Díky nim je nově zavedena páteřní linka 7, která nahradila linky 3 a 5. Dále jezdí ještě linka 6 do Velké Hleďsebe a Klimentova. Mezi hotely Koliba a Krakonoš také jezdí kabinková lanovka, jejímž provozovatelem již ale není Městská doprava Mariánské Lázně, ale společnost Skiarea (nyní ve vlastnictví soukromé firmy \"Snowhill\").", "section_level": 2}, {"title": "Letecká.", "content": "V blízkosti Mariánských Lázní postupně fungovala tři letiště. První, ve Velké Hleďsebi, i druhé, na panských polích, fungovaly jen krátce během 20. let 20. století. V roce 1927 bylo uvedeno do provozu letiště ve Sklářích, které fungovalo až do konce 20. století. První letadlo proletělo nad městem 4. srpna 1912, kdy z louky u Polomu vzlétl aeroplán Blériot XI pilotovaný ruským aviatikem Slavorosovem.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po městu Mariánské Lázně byl pojmenován zaoceánský parník \"Marienbad\". Loď, kterou provozovala společnost Lloyd Austriaco, byla spuštěna na vodu v roce 1913 a interiéry měla vyzdobeny výjevy z města.", "section_level": 2}, {"title": "Společnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "Ve městě se nachází dvě devítileté základní školy, jedna základní škola praktická a speciální a jedna základní umělecká škola. V roce 2013 započala vzdělávací činnost též \"Soukromá Základní škola a Rodinné centrum Čtyřlístek\", která se specializuje na děti, vyžadující individuální přístup. Veřejné střední školy jsou zde dvě: Gymnázium a obchodní akademie a Hotelová škola. Dále ve městě působí soukromá \"Jezdecká akademie\" a mezi lety 1994 a 2011 fungovala též \"Soukromá střední škola drogistická\". Do roku 2014 se zde provádělo i vysokoškolské bakalářské studium při 1. lékařské fakultě UK Praha oboru ergoterapie se zaměřením na fyzioterapii a balneologii. K 1. září 2006 došlo ke sloučení Gymnázia se Střední odbornou školou ekonomickou, a Hotelové školy se Středním odborným učilištěm a později také ke sloučení 2. ZŠ Sever s 3. ZŠ Úšovice.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura.", "content": "Bohatý kulturní život v Mariánských Lázních má dlouholetou tradici. Nejdůležitějšími kulturními institucemi ve městě jsou \"Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně\", společnost KIS s.r.o., která provozuje i \"Městské divadlo\" a také \"Základní umělecká škola Fryderyka Chopina\". Dále je zde kino \"Slavia\", \"Městská knihovna\" a \"Městské muzeum Mariánské Lázně\". Svou roli plní několik hudebních klubů, jako \"Club Na Rampě\", \"D-Club Dyleň\", \"RC Morrison\", \"Pueblo Mexicano\", \"La Bazaar\", a další. Lázeňským hostům zpříjemňuje jejich pobyt bohatá nabídka kulturních a společenských programů. K životu lázní patří každoročně Chopinův hudební festival a na lázeňské kolonádě se v průběhu sezóny pořádají pravidelné koncerty. Každý druhý rok je to pak Mezinárodní klavírní soutěž F. Chopina a Festival hudby tance a pantomimy. Tradiční součástí kulturního života v Mariánských Lázních se také stalo každoroční slavnostní zahájení sezóny, spojené se svěcením pramenů, které probíhá druhý květnový víkend v roce. Město si při oslavách zahájení lázeňské sezóny 10. května roku 2008 připomnělo výročí 200. let od pojmenování nově vznikající osady jménem Mariánské Lázně.", "section_level": 2}, {"title": "Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně.", "content": "ZSO ML je nejstarší symfonický orchestr v ČR. Jeho historie sahá do roku 1821, kdy vydal svolení tehdejší opat tepelského kláštera a zakladatel Mariánských Lázní K. K. Reitenberger ke zřízení lázeňského orchestru. Slavnou tradici nepřerušily žádné válečné ani politické události. Dnešní těleso tvoří 45 profesionálních hudebníků v klasickém symfonickém obsazení, v jejichž čele působil v letech 2004–2011 jako šéfdirigent Michael Roháč. Od abonentní sezóny 2011/2012 působí jako novým šéfdirigent Martin Peschík. Západočeský symfonický orchestr má statut obecně prospěšné společnosti a jeho zřizovatelem je město Mariánské Lázně. Úzce spolupracuje se společností KIS Mariánské Lázně s.r.o. a je dlouhodobě podporován ze strany společnosti Léčebné lázně Mariánské Lázně a.s. Hlavní náplň činnosti mariánskolázeňských symfoniků jsou symfonické koncerty v rámci abonentních cyklů (abonentní sezóna je od září do června), celoroční večerní koncerty mimo abonentní řady, koncerty pro školy, rodiče s dětmi, operetní galakoncerty, zahraniční koncertní zájezdy, atd. Samozřejmostí je udržování tradice promenádních koncertů na kolonádě v Mariánských Lázních v letních měsících. Přes nepříliš příznivé finanční podmínky je ZSO ML v posledních letech stále více oceňován odbornou veřejností jako vysoce kvalitní symfonické těleso a o jeho stálé oblibě svědčí stabilní vysoká návštěvnost na koncertech.", "section_level": 3}, {"title": "Kulturní zařízení.", "content": "Konferenční centrum Casino je místo, kde se pravidelně konají četné kulturní akce, plesy, kongresy a slavnostní gala večery. Posledním nejvýznamnějším gala večerem byla slavnostní večeře pro člena britské královské rodiny prince Eduarda, hraběte z Wessexu. Tradice sahá až do minulosti, kdy Casino vítalo vzácné hosty. V roce 1904 zde vystoupila česká operní diva Ema Destinnová a její vystoupení vyvolalo obrovský ohlas. V roce 1946 se právě zde konal 1. mezinárodní filmový festival v tehdejším Československu, který vzbudil velký zájem veřejnosti. Mariánské Lázně ale nedokázaly pojmout velké množství návštěvníků, a proto se další ročníky konaly v Karlových Varech, dnes pod názvem Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Koncerty zde hraje i Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně. Městské divadlo. Počátky divadla sahají až do roku 1820. Klasické kamenné divadlo však bylo postaveno až v roce 1868, tedy krátce po vyhlášení Mariánských Lázní městem. Slavnostně bylo divadlo otevřeno 17. srpna 1868, v předvečer narozenin císaře Františka Josefa I. Na svou dobu bylo divadlo velmi moderní a mělo vynikající akustiku. V roce 1952 bylo divadlo přejmenováno na Divadlo Nikolaje Vasiljeviče Gogola u příležitosti oslav ruské literatury, dnes nese opět název Městské.", "section_level": 3}, {"title": "Park Boheminium.", "content": "Park Boheminium je park modelů českých památek v měřítku 1:25. Leží v nadmořské výšce 750 metrů, asi 1 kilometr od centra města, poblíž hotelu Krakonoš. Vede k němu lanová dráha Koliba – Krakonoš.", "section_level": 3}, {"title": "Sport.", "content": "Sportovní tradice je nedílnou součástí Mariánských Lázních. Ve městě je možno využít bezpočet druhů sportu. Zejména atletiku, cyklistiku, golf, jachting, lov, plavání,šachy, tenis až po zápasnická odvětví. Velmi významnou tradici má ve městě golf a zimní sporty, které zastupuje např. hokejový klub HC Mariánské Lázně. Jsou zde pořádány významné sportovní akce, jako je běžecký závod „Golden Czech Trophy Mariánské Lázně“. Po řadu let bylo město místem kvalifikační skupiny mezinárodní juniorské soutěže v tenise Galeova poháru.", "section_level": 2}, {"title": "Sportovní areály.", "content": "Royal Golf Club Mariánské Lázně. V Mariánských Lázních cca 3 km od centra se také nachází jedno z nejstarších golfových hřišť v Evropě. Hřiště bylo připravené již v červnu roku 1905, kdy přivítalo první hráče. Slavnostně bylo otevřeno společně s dokončenou klubovnou 21. srpna 1905 za přítomnosti britského krále Eduarda VII.. Golfový klub dnes pořádá četné turnaje, a to jak světové amatérské soutěže, tak i profesionální turnaj Volvo Tour, což je první profesionální turnaj. V roce 2003 udělila britská královna Alžběta II. golfovému klubu v Mariánských Lázních prestižní titul „Royal Golf Club“, kterým se může pochlubit jako jediný ve střední Evropě. V roce 2005 Royal Golf Club oslavil 100. výročí založení. Ski Area Mariánské Lázně leží v nadmořské výšce 650–750 m na severovýchodním okraji města. Celý areál má délku sjezdových tratí 1450 metrů. K přepravě lyžařů slouží lanová dráha a dva vleky s celkovou kapacitou 2500 osob/hod. Od roku 2008 se v areálu jezdí mezinárodní závody v akrobatickém lyžování, nebo Evropský pohár ve snowboardingu, a také místní závody Auto Musil.", "section_level": 3}], "src_summary": "Mariánské Lázně () jsou město v okrese Cheb v Karlovarském kraji, 27 km jihovýchodně od Chebu. Město má rozlohu 51,78 km2. Žije zde obyvatel. Mariánské Lázně jsou nejmladší z proslulého trojúhelníku západočeských lázeňských měst.", "tgt_summary": "Mariánské Lázně (; ) is a spa town in the Karlovy Vary Region of the Czech Republic. The town, surrounded by green mountains, is a mosaic of parks and noble houses. Most of its buildings come from the town's Golden Era in the second half of the 19th century, when many celebrities and top European rulers came to enjoy the curative carbon dioxide springs.", "id": 2463247} {"src_title": "Žatec", "tgt_title": "Žatec", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od založení.", "content": "Ostrožna nad Ohří však byla poprvé opevněna už na konci pozdní doby halštatské. V osmém a devátém století se na ní podle archeologických nálezů nacházela neopevněná osada, kterou v první polovině desátého století nahradilo žatecké hradiště. První písemnou zmínku z roku 1004 o něm obsahuje kronika Dětmara z Merseburku. V roce 1265 král Přemysl Otakar II. udělil Žatci městská privilegia. Velmi známé je dílo \"Oráč a smrt\" (Ackermann aus Böhmen) žateckého městského notáře Jana ze Žatce z roku 1400, považované za vrchol pozdně středověké německy psané literatury v českých zemích. Roku 1404 je poprvé zmiňován žatecký hrad.", "section_level": 2}, {"title": "Husitství.", "content": "Významnou úlohu Žatec sehrál v době husitské revoluce. Byl zpočátku, v době silného vlivu chiliasmu, dokonce považován za jedno z pěti měst (spolu s \"„městem Slunce“\" Plzní, Louny, Klatovy a Slaným), která v nastávajícím konci světa uniknou zkáze. Ve městě působili významní husitští kněží Petr Němec a Petr Špička. V roce 1421 město ustálo útok druhé křížové výpravy do Čech. Spolu s městy Louny a Slaným byl vytvořen žatecko-lounský svaz, v jehož čele stál Jakoubek z Vřesovic.", "section_level": 2}, {"title": "Doba pohusitská.", "content": "V 16. století patřil Žatec mezi největší česká města a byl centrem Žateckého kraje. Krajským městem zůstal až do roku 1850.", "section_level": 2}, {"title": "Bílá hora.", "content": "Žatec se rovněž připojil ke stavovskému povstání. Jeho někdejší purkmistr – Maxmilián Hošťálek z Javořice – byl jedním z 27 českých povstalců popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Třicetiletá válka znamenala výrazný úpadek a postupnou germanizaci dosud etnicky převážně českého města.", "section_level": 2}, {"title": "Od 18. století do okupace.", "content": "18. i 19. století znamenala další rozvoj pivovarnictví a pěstování chmele ve městě a okolí. V těch dobách byl založen např. nový pivovar na místě bývalého hradu na Žižkově náměstí (kde je dodnes), chmelařský spolek a chmelný trh. Co se týče správního vývoje, zůstal Žatec i po reformě krajského zřízení v roce 1788 sídlem kraje, od roku 1850 klesl na postavení okresního města. V roce 1930 žilo ve městě 18 tisíc obyvatel převážně německé národnosti, v říjnu 1938 bylo po Mnichovském diktátu připojeno k Třetí říši jako součást župy Sudetenland.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Žatec se stal hraničním městem třetí říše. Koncem druhé světové války sloužilo město jako jeden velký lazaret a skrýš pro prchající vojáky Wehrmachtu. Poblíž města bylo vystavěno vojenské letiště, které sloužilo k testování nových, snad i „zázračných“ (dle říšského vůdce Hitlera) zbraní a jiné letecké techniky. Dle vyprávění pamětníků z nedalekých obcí (Vyškov, Blažim, Počerady...), zde zřejmě bylo testováno také letadlo s kolmým startem a přistáním, ne nepodobné kruhovému létajícímu talíři, ovšem zcela určitě se nejednalo o helikoptéru. Právě takovýto stroj na podzim 1944 vylekal skupinu žen pracujících na poli nedaleko od Vyškova, když v dohledové vzdálenosti přistál na poli a vystoupili z něj dva piloti. Vojenské letiště s betonovou dráhou pak ještě dlouho po válce sloužilo armádě ČSR a ČSSR a letka zde dislokovaná měla primárně za úkol ostrahu západní hranice se SRN. Na počátku 60. let pak odtud odstartovaly dva stroje typu MiG-15 proti narušiteli, kterého představovaly dva stroje americké armády typu Typhoon ze základny v SRN. Jeden stroj byl lehkou střelbou pilota ze žatecké základny částečně poškozen. I tak se však stihl vrátit nad území SRN, kde pár km za hranicemi nouzově přistál. Tento incident je jediný doložený bojový kontakt mezi československými piloty a piloty ze strany NATO. Mezi piloty žateckého letiště také sloužil Oldřich Pelčák, pozdější člen připravované první neruské a neamerické kosmické posádky, kde druhým kandidátem z ČSSR byl Vladimír Remek, který byl nakonec pro tento úkol vybrán. V 80. letech a na začátku 90. let zde sloužil a výborně reprezentoval umění českých vojenských pilotů Václav Vašek, který vedle ruských a ukrajinských pilotů jako jediný předváděl se špičkovým nadzvukovým letounem prvek vysoké letecké akrobacie, tzv. „Zvon“. Krátce před koncem války byl na dnešní západní nádraží proveden letecký nálet. Žatec byl osvobozen Rudou armádou.", "section_level": 2}, {"title": "Od konce druhé světové války do roku 1989.", "content": "Po druhé světové válce nastalo vysídlení německého obyvatelstva a dosídlování Čechy. Na přelomu května a června 1945 došlo v Žatci divokého odsunu prováděném členy Revolučních gard a armádou. Tyto akce vyvrcholily postoloprtským masakrem. V létě 1948 bylo ze žateckého letiště odesláno 24 letadel Avia S-199 (rozebraných na jednotlivé části a v útrobách velkých letadel uložených) v rámci vojenské pomoci Československa nově vzniklému státu Izrael (tzv. akce Žatec – Haifa). V souladu se stejnou akcí na podporu nového státu Izrael ze žateckého letiště (kódové označení Etzion) také startovaly plně vojensky vyzbrojené 3 ks tzv. létajících pevností s mezipřistáním na základně v Itálii a s cílem nad Egyptem, kde bombardovaly egyptské pozice a pomáhaly tak udržet část vojenských sil, které tak nemohly zasáhnout při napadení Izraele. Piloty byli Američané nebo Angličané. Při správní reformě, 1. června 1960, Žatec politicky „neobhájil“ titul okresního města, kterým se staly 20 km vzdálené Louny. V roce 1961 byl Žatec vyhlášen městskou památkovou rezervací. V období 70. a 80. let dochází k bouřlivé výstavbě sídlišť, zejména v západní a jižní části města, jsou likvidovány cenné podměstské statky a rozsáhlé čtvrtě z 19. a počátku 20. století. Historické jádro města chátrá, většina finančních prostředků, přerozdělená do okresu, připadá do nového okresního města Louny. Ze Žatce jsou postupně odstraňovány okresní úřady, soud, některé strategické podniky (mlékárna aj.), z chladicího zařízení nové mlékárenské linky je v Lounech vybudováno kluziště. Tento stav přetrvával až do roku 1989, kdy Žatec nastoupil cestu vlastní obnovy.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Dnes dochází k postupné obnově historických památek. Některé objekty ve městě chátrají, ale na jejich obnově se již pracuje. Východní část městského jádra je na tom velmi špatně (tj. oblast Chelčického náměstí), neboť byla v dřívějších letech obývána nepřizpůsobivými obyvateli. V roce 2006 byla provedena rekonstrukce náměstí Svobody (prostranství před radnicí). Ve městě je nemocnice, gymnázium, 2 obchodní akademie, dvě odborná učiliště, 4 základní školy, mateřské školy a speciální základní škola a 2 nádraží. Dále pak divadlo s digitálním kinem a 3D kinem, letní kino. Vydávají se \"Žatecké noviny\" a \"Žatecký týdeník\". Bezpečnost zajišťuje Hasičský záchranný sbor, městská policie i Policie ČR, ve městě sídlí vojenská posádka (4. brigáda rychlého nasazení). Pracuje se na zásadní obnově a přestavbě kasáren v moderní vojenské městečko ve městě. V okrese Louny se na přelomu tisíciletí zvýšila nezaměstnanost až na cca 15 % na počátku roku 2006. V roce se 2008 naopak výrazně poklesla na cca 7 %, což bylo způsobeno masivní výstavbou továren v okolí Žatce, Loun a Podbořan.", "section_level": 2}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "Žatec leží v jihozápadní části Ústeckého kraje na jižním okraji Mostecké pánve v podhůří Doupovských hor. Jižně od města se rozkládá přírodní park Džbán. Proti proudu řeky Ohře se nachází Vodní nádrž Nechranice s nejdelší sypanou hrází ve střední Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 237 domech 16 211 obyvatel, z nichž bylo 8 631 žen. 1 820 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 13 979 k německé a 53 k židovské. Žilo zde 14 321 římských katolíků, 648 evangelíků, 109 příslušníků Církve československé husitské a 907 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 671 domech 18 100 obyvatel. 3 156 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 14 422 k německé. Žilo zde 15 856 římských katolíků, 707 evangelíků, 231 příslušníků Církve československé husitské a 760 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Části města.", "content": "Město se skládá ze sedmi částí:", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Průmyslová zóna.", "content": "Bývalé vojenské letiště bylo přeměněno na průmyslovou zónu Triangle. První velkou investicí byla již ukončená výroba displejů a televizorů japonských společností IPS Alpha a Hitachi. K roku 2018 funguje v jejich halách výroba vnitřního vybavení pro auta firmy Grammer. Od roku 2019 se rozbíhá výroba pneumatik korejské společnosti Nexen tyres. Největším zaměstnavatelem v zóně zůstává společnost Yanfeng s výrobou dílů pro automobilní průmysl. V blízkosti průmyslové zóny se vybudoval úsek budoucí dálnice D7, spojující Prahu s Chomutovem.", "section_level": 2}, {"title": "Chmelařství a pivovarnictví.", "content": "Oblast, jíž je Žatec střediskem, proslula pěstováním chmele. Pěstování chmele je rovněž inspirací pro každoroční chmelové slavnosti – tzv. Dočesná. Ve městě se nachází muzeum chmele, významný Chmelařský institut a sídla mnoha společností zabývajících se obchodem s touto komoditou. Žatecký chmel je ve světě velmi ceněný díky velkému obsahu hořkých aromatických látek (lupulin). Právě díky chmelu a Dočesné je Žatec známý v celém Česku. Na chmelové brigády jezdili studenti ze všech koutů České i Slovenské republiky. Ve městě sídlí Pivovar Žatec, jenž své pivo úspěšně vyváží do světa a pravidelně získává ocenění na degustacích v ČR, ale i ve světě. V červnu 2006 vyhrálo Žatecké pivo na Mezinárodním pivním festivalu v australském Sydney. Ve městě působí recesistické občanské sdružení Chrám chmele a piva, které pořádá slavnosti Chmelfest a snaží se o propagaci nejen Žatce jako města chmele, ale i celé chmelařské oblasti v okolí.", "section_level": 2}, {"title": "Občanská vybavenost.", "content": "Nyní je ve městě koupaliště s wellnes centrem a sportovištěm, město disponuje 2 fotbalovými hřišti, z toho jedno je přístupné pro veřejnost. Dále je zde digitální, 3D a letní kino, divadlo, nahrávací studio a mnoho obchodů jako například Obchodní Centrum Kaufland, které zahrnuje obchody Takko, Sportisimo, Kik, Elektro, Dračík, Jysk a další. Dále zde funguje Tesco, Lidl, Penny Market, Norma, Exe, ArmyShop, kavárny, cukrárny, čajovna a skateshop.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "V Regionálním muzeu K. A. Polánka byla v květnu roku 2002 otevřena stálá expozice \"Kabinet chmelových známek\" dokumentující historický vývoj a teritoriální rozšíření chmelových známek v Čechách. V současnosti expozice obsahuje bezmála 1300 vystavených sbírkových předmětů a je tak největším vystavovaným souborem svého druhu v České republice. Část těchto známek je k vidění ve Chmelařském muzeu. K expozici se váží webové stránky, které detailně pojednávají o jednotlivých druzích těchto pracovních známek.", "section_level": 1}, {"title": "Zaniklé stavby.", "content": "Roku 1715 byla na žateckém náměstí vysvěcena nově postavená Loretánská kaple. Založena byla z odkazu lékárníka a žateckého radního Johanna Clemense Calderara. Roku 1738 ji poškodil požár, ale v krátké době byla opravena a její fasádu ozdobily sochy od J. K. Vettera. Roku 1790 byla Santa Casa odsvěcena a přestavěna na obytný dům, který byl po roce 1945 zbořen.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dočesná.", "content": "Tato akce vznikla původně jako oslava dočesání posledního chmelového štoku a v průběhu let doznávala mnoha proměn. V dnešní podobě se těžištěm oslav a zábavy stalo centrální náměstí Svobody, kde je před radnicí umístěno hlavní pódium, na kterém se po oba dny střídají zábavné pořady především hudebních žánrů. Nedílnou součástí jsou chmelové a pivní soutěže, mezi nejoblíbenější patří ruční česání chmele a tanec s korbelem piva na hlavě. Výjimečnost programu umocňuje historická divadelní scénka jejímž vyvrcholením je pasování vybraného pěstitele do rytířského stavu a jeho dekorování chmelovým věncem, slavnostní narážení pivního sudu a strhnutí posledního štoku v nejmenší chmelnici na světě, která se nachází přímo na žateckém náměstí. Speciální programy jsou na dalších dvou scénách. Na dětské scéně do podvečera probíhají pásma soutěží, písniček a her. Ve večerních hodinách na tomto pódiu probíhá rockový program, nechybí vystoupení známých rockových hvězd. Druhou scénu tvoří pódium s programem zaměřeným na folkovou a country muziku. Na žatecké Dočesné se představují pivovary z celé České republiky, ale i ze zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Ve filmu a televizi.", "content": "Ve městě se díky jeho starobylé podobě natáčí ročně několik filmů, seriálů a reklam. Množství českých a zahraničních děl zde nelze uvést, protože neustále přibývají neuvěřitelným tempem, ale asi nejznámější českým divákům bude seriálová tvorba České televize \"Náměstíčko\", Náves, Příkopy, Nemocnice na kraji města, či Já Mattoni. Do Žatce sjíždí filmové štáby snad z celého světa a natáčí zde zejména historické filmy, zejména s židovskou tematikou. Ve městě funguje muzeum filmů natáčených v Žatci. Filmy (částečně) natáčené v Žatci:", "section_level": 2}], "src_summary": "Žatec () je město na severozápadě Česka, v Ústeckém kraji, v okrese Louny. Leží na řece Ohři. Žije zde obyvatel, což ze Žatce činí největší město okresu.", "tgt_summary": "Žatec (; ) is a historic town in Louny District, Ústí nad Labem Region, in the Czech Republic. It is famous for an over-700-year-long tradition of growing Saaz noble hops used by several breweries. Žatec produces its own beer and hosts 'Dočesná', its hops-related harvest festival every year on the town square.", "id": 706924} {"src_title": "Raimund Montecuccoli", "tgt_title": "Raimondo Montecuccoli", "src_document": [{"title": "Počátky vojenské služba.", "content": "Montecuccoli se narodil 21. února 1609 v Castello di Montecuccolo v Pavullo nel Frignano, nedaleko Modeny. V 16 letech mu jeho strýc hrabě Ernesto Montecuccoli (1582 – 17. června 1633), který byl generálem ve službách Svaté říše římské během třicetileté války, nabídl vstup do císařské armády na pozici mušketýra. O čtyři roky později se po aktivní službě v Německu a Nizozemsku stal Raimondo kapitánem pěchoty. Byl vážně zraněn při útoku na Neubrandenburg a znovu ve stejném roce (1631) při první bitvě u Breitenfeldu, kde padl do rukou Švédů. V roce 1632 byl znovu zraněn v Lützenu a po svém zotavení se stal velitelem u strýcova pluku. Krátce nato byl jmenován podplukovníkem kavalérie. Vyznamenal se v první bitvě u Nördlingenu (1634) a při útoku na Kaiserslautern. V následujícím roce získal hodnost plukovníka. Bojoval v Pomořansku, Čechách a Sasku (překvapení Wolmirstadtu, bitvy u Wittstocku a Chemnitzu) a v roce 1639 byl uvězněn na Mělníku a dva a půl roku zadržován ve Štětíně a Výmaru. V zajetí studoval vojenskou vědu, Eukleidovu geometrii, historii Tacita a architekturu podle Vitruvia a přitom plánoval svou budoucí kariéru válečníka.", "section_level": 1}, {"title": "Montecuccoli v hodnosti důstojníka.", "content": "V roce 1642 se vrátil do Itálie a přikázal svým žoldákům být loajálním k vévodovi jeho rodné Modeny během první války o Castro (viz Pamphiliové, část Válka o Castro). V okamžiku, kdy konflikt dospěl do patové situace, Montecuccoli svou účast na boji ukončil. Jeho zapojení, byť pochopitelné vzhledem k jeho věrnosti Modeně, bylo nicméně neobvyklé v tom, že ho jeho služba postavila proti papežským silám papeže Urbana VIII. V roce 1643 byl povýšen do hodnosti polního maršála a získal místo ve válečné radě. V letech 1645–46 sloužil v Maďarsku proti sedmihradskému knížeti Jiřímu II. Rákóczimu (1648–1660) na Dunaji, a u Neckaru proti Francii, ve Slezsku a v Čechách proti Švédům. Roku 1647 byl jedním z velitelů císařského vojska v bitvě u Třebele. Vítězství u Triebelu ve Slezsku mu získalo hodnost generál kavalerie a v bitvě u Zusmarshausenu v roce 1648 jeho tvrdohlavý boj zachránil císařství před zničením. Několik let poté co byl uzavřen Vestfálský mír se Montecuccoli zabýval hlavně prací ve válečně radě. Odcestoval do Vlámska a Anglie jako zástupce císaře a do Švédska odcestoval jako papežský vyslanec ke královně Kristýně. V Modeně zvítězil ve velkém turnaji. V roce 1657, brzy po uzavření manželství s hraběnkou Markétou z Ditrichšteina, byl pozván císařem účastnit se habsburského válečného tažení (na základě dohody mezi polským králem a císařem) proti Švédům, vedeným králem Karlem X. Gustavem. Švédské vojsko ohrožující Polsko spojilo své síly s princem Rákoczym a kozáckým atamanem Bohdanem Chmelnickým, zvaným také hejtman Cossack, který již v roce 1655 zaútočil na Polské království ve válce známé v Polsku jako druhá severní válka (1655–1660). Během konfliktu byl Raimondo povýšen na velícího důstojníka divize. Stal se polním maršálem v císařské armádě a jeho divize se spolu s divizí Stefana Czarnieckiho, armádou Fridricha Viléma I. Braniborského a dánskými silami účastnila boje v Dánsku proti rozpínajícím se Švédům. Nakonec válka skončila mírem uzavřeným v městě Oliwa v roce 1660 a Montecuccoli se vrátil ke svému panovníkovi. V letech 1661–1664 Montecuccoli v čele armády křesťanské aliance bránil Rakousko proti Turkům. V bitvě u opatství Sv. Gottharda u řeky Ráby pomohl porazit Osmany přestože bojoval proti turecké přesile. Jeho vítězství bylo tak výrazné, že Osmané podepsali dvacetileté příměří. Po tomto vítězství Montecuccoli obdržel Řád zlatého rouna, stal se prezidentem válečné rady a byl povýšen do hodnosti generálporučíka, což v té době byla nejvyšší možná vojenská hodnost. Také věnoval mnoho času sestavování prací o vojenské historii a vojenské vědě. V roce 1672 vypukla francouzsko-nizozemská válka. Mentecuccoli varoval před vznikajícím konfliktem. Po vypuknutí války dostal příkaz velet císařským silám a pomoci Nizozemsku, které ohrožoval postup francouzských zbraní pod velením Ludvíka XIV. V roce 1673 svou úspěšnou vojenskou taktikou zvitězil nad svým dlouholetým rivalem francouzským maršálem Henrim de La Tour d'Auvergne de Turennem v bitvě u Neckaru a Rýna, oblehl Bonn a připojil se se svou armádou k armádě Viléma III. prince Oranžského na dolním toku Rýna. V roce 1674 odešel z armády. Ale ne nadlouho. Brilantní úspěchy francouzského maršála Turennea v zimě 1674 a 1675 jej přivedly do armády zpět. Po celé měsíce dva slavní velitelé manévrovali proti sobě v údolí Rýna, ale v předvečer rozhodné bitvy byl Turenne zabit a Montecuccoli okamžitě napadl Alsasko, kde se zapojil do další manévrovací války s Ludvíkem II. Bourbonským, zvaným Grand Condé. Vítězství u města Philipsburgu v Bádensko-Württembersku bylo Montecuccoliho posledním válečným úspěchem. Zbytek života Montecuccoli strávil ve vojenské správě a věnoval se ve Vídní literární a vědecké práci. V roce 1679 mu císař udělil titul Říšský princ a brzy poté přijal vévodství Melfi a titul vévody od španělského krále. Po smrti jediného syna Leopolda Philipa Montecuccoli v roce 1698 knížectví sice zaniklo, ale hraběcí titul přešel na jeho dvě dcery, čímž se rodina rozdělila na dvě větve, rakouskou a italskou v Modeně. Montecuccoli zemřel při nehodě v Linci v říjnu 1680. Byl mu byl vystrojen slavný pohřeb. V chrámu bylo vztyčeno castrum doloris a zazněla veršovaná oslavná óda, která vyšla také jako samostatný tisk. Roku 1684 byla ve vídeňském Arsenalu vztyčena socha hraběte Raimunda Mintecuccoli z bílého mramoru.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Publikace \"Memorie della guerra\" byla vydána v Benátkách v roce 1703, v Kolíně nad Rýnem v roce 1704, v roce 1712 ve Francii v Paříži ve francouzštině a v roce 1718 ve Vídni v latině. V roce 1736 vyšla v Lipsku v kniha německém jazyce \"Kriegsnachrichten des Fürsten Raymundi Montecuccoli\" (\"Válečné zprávy od prince Raimonda Montecuccoli\"). Z této práce existují rukopisy v různých knihovnách a mnoho memoárů o vojenské historii, taktice, opevnění, psaných v italštině, latině a němčině, které nejsou vydány a jsou uloženy ve vídeňských archívech. Sebrané spisy \"Opere di Raimondo Montecuccoli\" byly publikovány v Miláně (1807), Turíně (1821) a Benátkách (1840) a zahrnují politické eseje a poezii.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Svým významem se Montecuccoli dělil s Turennem a Princem Condé o přední místo mezi evropskými vojevůdci své doby. Pro svůj úspěch v zastavení tureckého postupu byl zván spasitelem Evropy. Byl také úspěšný vojenský teoretik, možná jeho nejslavnější citát byl: \"“Pro válku potřebujete tři věci: 1. Peníze. 2. Peníze. 3. Peníze.”\" Jeho práce \"Memorie della guerra\" hluboce ovlivnila jeho následníky.", "section_level": 1}, {"title": "Reformy.", "content": "Raimondo Montecuccoli tvrdě prosazoval stálou armádu, kterou jedinou považoval za záruku bezpečnosti oproti jednotkám žoldnéřů najímaných často \"ad hoc\". Usiloval o pravidelný plat pro vojáky a možnost jejich ubytování. Díky němu se pravidelné vojsko stalo základem habsburské armády. Raimondo se věnoval změnám nejenom organizačním, ale i taktickým. Pro jízdní vojsko zavedl jako základní jednotku eskadru, mušketýrům vyměnil doutnákové muškety za křesadlové. Dělostřelectvo se pod jeho velením stalo stálou složkou armády, kanony sjednotil podle standartů, čímž ukončil neustálé zmatky s jejich různými rážemi. Usiloval o redukování počtu pikenýrů, nakonec, po jeho smrti, byli z armády zcela vyloučeni. Tak dosáhl zcela nové kvality mobility, nezbytné pro rychlé přesuny v bitvách proti Francii či Turkům. Měl v úmyslu standartizovat také pěchotu, ale k tomu došlo až později. Své vojenské reformy prováděl v nelehké situaci. Jeho armáda byla zejména oproti francouzské zaostalá nejen organizačně a technologicky, ale i početně. Navíc musel řešit i rivalitu ve vojenských a politických kruzích, zčásti způsobenou různými kamarádskými kšefty či finančními podvody, a také zásahy nekompetentních politiků do jmenování či povyšování důstojníků. Reorganizace a modernizace armády byla tedy pro něho vysoce náročná. O to více uznání si Montecuccoli zaslouží za to, do jakého skvělého stavu dokázal armádu přivést.", "section_level": 2}, {"title": "Válka pohledem akademika.", "content": "Raimondo Montecuccoli byl velmi vzdělaný a jazykově vybavený. Zajímal se především o matematiku, hlavně o geometrii. Citoval z prací filosofů, fyziků, chemiků, či mediků. V jeho dílech se objevují citáty autorů zvučných jmen: Niccolò Machiavelli, Francis Bacon, Justus Lipsius, Cicero, Hugo Grotius či Jan Ámos Komenský. Zajímal se i o alchymii, přírodní magii, okultismus. V tom mu napomáhala jeho znalost jazyků. Všechny tyto vědomosti zužitkoval v pozdějších letech při zkoumání války z vědeckého hlediska. Napsal tři obsáhlé publikace, ve kterých se věnoval teoretickým a praktickým záležitostem vedení boje. O jeho mimořádných znalostech svědčí i fakt, že žádná z jeho prací nevyšla za jeho života a díla byla utajována – pravděpodobně úmyslně – jako státní tajemství. Byla vydána až počátkem 18. století a u vojenských teoretiků došla velkého uznání. Montecuccoli o válce přemýšlel jako o systému. Nejprve válku rozložil na jednotlivé komponenty a zkoumal jejich vzájemné působení. Analyzoval politické příčiny a spojenecké vztahy. Poté se zabýval strategií, logistikou a taktikou. A právě v těchto fázích využil svých znalostí matematiky, neboť obléhání a přesuny armády se daly zkoumat i z pohledu geometrie. Nakonec uvažoval o tom, jak z války vytěžit pozitivní mír, což podle něho je vždy účelem války. Jeho knihy byly postupně přeloženy do mnoha evropských jazyků a setkaly se z pozitivním přijetím a širokým zájmem.", "section_level": 2}, {"title": "Křižník Raimondo Montecuccoli.", "content": "V roce 1931 zahájilo italské námořnictvo stavbu křižníku Raimondo Montecuccoli, 2. srpna 1934 byla loď spuštěna na vodu a 30. června 1935 byla uvedena do služby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raimondo, hrabě z Montecuccoli (italská výslovnost: [raiˈmondo monteˈkukkoli]; (21. února 1609 – 16. října 1680) byl italský profesionální voják, kondotiér, který sloužil habsburské monarchii. Měl titul Princ Svaté říše římské a vévody z Melfi v Neapolském království. Montecuccoli byl považován za jediného velitele, jehož schopnosti se vyrovnaly francouzskému generálovi Henrimu Turennovi (1611–1675), a stejně jako on byl úzce spojen s vývojem lineární taktiky pěchoty po roce 1648. V 17. a 18. století bránil habsburskou říši před Turky a Francouzi, potlačoval povstání v Maďarsku a Itálii.", "tgt_summary": "Raimondo, Count of Montecuccoli (; ; 21 February 1609 – 16 October 1680) was an Italian-born professional soldier who served the Habsburg Monarchy. He was also a Prince of the Holy Roman Empire and Duke of Melfi, in the Kingdom of Naples. ", "id": 1996180} {"src_title": "Ottavio Piccolomini", "tgt_title": "Ottavio Piccolomini", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se ve Florencii na sklonku 16. století. V roce 1616 byl členem španělské armády, odkud v roce 1619 přešel do služeb toskánského velkovévody. Po vypuknutí třicetileté války byl jmenován kapitánem jezdeckého pluku, poslaného velkovévodou Cosimem II. jako pomoc císařově armádě a pod vedením Karla Bonaventury Buquoye se zúčastnil v hodnosti rytmistra bitvy na Bíle hoře a maďarského tažení. V roce 1624 byl na krátkou dobu ve Španělsku a působil mezi kyrysníky Gottfrieda Pappenheima v hodnosti podplukovníka až do Pappenheimovy smrti. Roku 1627 znovu vstoupil do císařských služeb jako plukovník ve Valdštejnově pluku. V této funkci se však dopustil chyby, protože se přišlo na to, že v pomořanském městě Stargard vymáhal peníze za ochranu. V téže době se také zúčastnil v roli vyjednávače a plundrujícího války o dědictví mantovské. Jeho důležitou bitvou byla bitva u Lützenu, ve které mu byly připsané daleko větší zásluhy než takovému Heinrichu Holkovi. Piccolominiho ihned po oficiální zprávě z bitvy totiž císař povýšil do funkce \"feldwachtmeistera\" (odpovídá hodnosti generálmajora). Později se také podílel na spiknutí proti Valdštejnovi, které vyústilo v jeho vraždu. Tato jeho role byla důkladně zpracovaná Schillerem v jeho tragédii \"Valdštejn\". Následně pak byl odměněn hodností maršála, 100 000 zlatými a náchodským panstvím. Své zkušenosti později zužitkoval i v bitvě u Nördlingenu. V roce 1635 se spojil se Španěly a pod jeho vedením dosáhla jejich armáda 7. června 1639 velkého vítězství u Thionville. Za to dostal od španělského a neapolského krále Filipa IV. titul vévody z Amalfi. V císařském vojsku se ale nestal se nástupcem Matyáše z Gallasu, jak doufal. Roku 1636 se spolu s Johannem von Werth dostal až do Francie. V jeho další bitvě – u Breitenfeldu v roce 1642 – byl spolu s arcivévodou Leopoldem I. Vilémem poražen Švédy. Pár následujících let byl ve španělské armádě a za odměnu získal titul granda a Řád zlatého rouna. Poté znovu vstoupil do řad císařské armády a po smrti Petera Melandera v bitvě u Zusmarshausenu se stal generálporučíkem. Po vyhlášení míru mu císař napsal děkovný dopis a daroval mu 114 566 zlatých. Usadil se tedy ve svém zámku v Náchodě a začal ho přestavovat. Po konci kariéry se oženil s Marií Benignou Františkou Sasko-Lauenburskou, dcerou vévody Julia Jindřicha. S ní měl jedno dítě (nikoliv dvě – viz kapitola Fikce) – Silvia Josefa (Giuseppe) Piccolominiho, který ho nepřežil, protože byl zavražděn Švédy po bitvě u Jankova. Po jeho smrti 11. srpna 1656 ve Vídni jeho tituly připadly jeho synovci. Byl pohřben v kostele Zvěstování Panny Marie, patřícímu řádu servitů. Byl významným mecenášem řádu servitů, kupříkladu v městě Rossau investoval stavbu kostela, dokončení se však nedočkal. V servitském kostele byl také pohřben.", "section_level": 1}, {"title": "Fikce.", "content": "V díle Friedricha Schillera \"Valdštejn\" je zmiňován ještě jeden syn, který se měl jmenovat \"Max\". Je to ovšem fikce – syna měl jenom jednoho.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ottavio Piccolomini d’Arragona či také Octavio Piccolomini (11. listopadu 1599 Florencie – 11. srpna 1656 Vídeň) byl italský generál, sloužící Svaté říši římské v hodnosti polního maršála, a velitel tělesné stráže Albrechta z Valdštejna.", "tgt_summary": "Ottavio Piccolomini (11 November 1599 – 11 August 1656) was an Italian nobleman whose military career included service as a Spanish general and then as a field marshal of the Holy Roman Empire.", "id": 635053} {"src_title": "Andrej Nikolajevič Kolmogorov", "tgt_title": "Andrey Kolmogorov", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Už z raného dětství byl Kolmogorov bez rodičů (oba tragicky zahynuli) a byl vychován u tety Věry Jakovlevny. V roce 1920 Kolmogorov nastoupil na Moskevskou státní univerzitu, kde nestudoval matematiku (ta se stala jeho „pozdějším osudem“), ale takové obory jako metalurgii, ruskou historii apod. Napsal například i vědeckou práci na téma vlastnictví nemovitostí v Novgorodu v období 15. a 16. století. V oblasti matematiky byl Kolmogorov ovlivněn řadou matematiků (Alexandrov, Luzin, Jegorov, Šušlin...) ze svého okolí. Dle Kolmogorovova však z matematické stránky na něj měl největší vliv jistý Stěpanov, který Kolmogorovova učil trigonometrické řady. Už jako student dosáhl Kolmogorov pozoruhodných výsledků (publikoval celkem 8 prací ještě než dokončil studia). Kolmogorov ukončil svá studia na Moskevské státní univerzitě v roce 1925 a začal pracovat ve výzkumné Luzinově skupině. Za významný milník v jeho kariéře je považován přínos v oblasti teorie pravděpodobnosti (1925), kde spolu s Chinčinem publikoval výsledky, jenž vedly k vytvoření tzv. stochastického kalkulu. A později k stochastickým diferenciálním rovnicím. V roce 1930 se stal profesorem univerzity a v roce 1939 členem Akademie věd SSSR. V letech 1953–1954 publikoval dva příspěvky z oblasti dynamických systémů, které se staly neoficiálně zakládajícími příspěvky tzv. KAM (Kolmogorov-Arnold-Moser) teorie z oblasti tzv. Hamiltonianských systémů a samozřejmě i jejich chaotického chování. Kolmogorovovův přínos samozřejmě nezůstal neoceněn. Byl členem Akademie věd SSSR, oceněn cenou Lenina a Lobačevského. V letech 1964–1966 a v letech 1973–1985 byl předsedou Moskevské matematické společnosti. V zahraničí byl členem mnoha vědeckých společností jako byla rumunská Akademie věd, Americké akademie věd a umění, Matematická společnost v Londýně, Nizozemská akademie věd, Indický Institut statistiky apod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrej Nikolajevič Kolmogorov (Андрей Николаевич Колмогоров) (25. dubna 1903 Tambov – 20. října 1987 Moskva) byl sovětský matematik, zakladatel moderní teorie pravděpodobnosti a teorie složitosti algoritmů. Pracoval rovněž v oblastech topologie, logiky, Fourierových řad, turbulence a klasické mechaniky.", "tgt_summary": "Andrey Nikolaevich Kolmogorov (, 25 April 1903 – 20 October 1987) was a Soviet mathematician who made significant contributions to the mathematics of probability theory, topology, intuitionistic logic, turbulence, classical mechanics, algorithmic information theory and computational complexity.", "id": 775538} {"src_title": "Pertinax (císař)", "tgt_title": "Pertinax", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Pertinax, původem z Ligurie, byl synem propuštěnce Helvia Successa a v dětství se mu dostalo širokého vzdělání, takže sám pak nějaký čas vyučoval gramatiku. Později ho ustanovil svým pobočníkem jeden z velitelů císaře Marka Aurelia, Claudius Pompeianus, s jehož pomocí postupoval Pertinax v kariérním žebříčku pomalu vzhůru, až se stal v roce 175 dodatečně zvoleným konzulem (\"consul suffectus\") a roku 192 konzulem řádným. Spolu s Pompeianem se zúčastnil markomanských válek a v bojích se natolik vyznamenal, že jej Marcus Aurelius jmenoval správcem hned několika provincií. Postupně prošel všemi významnými bojišti. V letech 185–187 se mu podařilo zkrotit vzpouzející se britské legie a následně působil v Římě v úřadu městského prefekta (189/190–192).", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "V závěru roku 192 byl zavražděn syn a nástupce Marka Aurelia Commodus a organizátoři spiknutí Laetus a Eclectus vyzvali Pertinaka, aby přijal císařský titul. Poté, co se Pertinax přesvědčil, že je Commodus opravdu mrtev, spěchal do tábora pretoriánů, kde si s Laetovou pomocí získal slibem peněžních darů (každému vojákovi slíbil vyplatit dvanáct tisíc sesterciů) gardisty na svou stranu. Z tábora se ihned vydal do senátu, kde mu senátoři titul jednohlasně potvrdili. Rázně odmítl veškeré pocty, jež mu chtěli senátoři udělit, včetně titulu \"augusta\" pro svou manželku a \"caesara\" pro svého syna.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Největším Pertinakovým problémem byla malá podpora ze strany armádních kruhů. Pretoriáni uznali nový režim spíše s nechutí a jejich velitelé v čele s prefektem Laetem sledovali často vlastní záměry. Po Commodově rozmařilé vládě byla státní pokladna prázdná, což Pertinaka nutilo k úsporným opatřením. Musel dokonce přikročit k prodeji majetku z císařských paláců, soch, zbraní a nábytku, ale ani tak přislíbená suma peněz nepřipadala vojákům vysoká, neboť donativy předchozích císařů byly vyšší. To u nich samozřejmě vyvolávalo nevoli. Prvnímu spiknutí, jehož cílem bylo dosadit na trůn konzula Falcona, ještě Pertinax dokázal odolat. Projevil přitom nezvyklou velkomyslnost, když zabránil senátu odsoudit Falcona k smrti. Druhému spiknutí však již podlehl. Pretoriáni podnícení Laetem vtrhli 28. března 193 do paláce na Palatinu s úmyslem jej zabít. Pertinax se jim postavil, doufaje, že se mu je podaří upokojit, nicméně neuspěl a vojáci jej zavraždili i s jeho rádcem Eclectem, který mu přispěchal na pomoc.", "section_level": 1}], "src_summary": "Publius Helvius Pertinax (1. srpna 126 Alba Pompeia v Ligurii – 28. března 193 Řím) byl římský císař panující od 31. prosince 192 do 28. března 193, celkově 87 dní. Jeho manželkou byla Flavia Titiana, dcera Tita Flavia Claudia Sulpiciana, synem Publius Helvius Pertinax mladší, pozdější konzul v roce 212.", "tgt_summary": "Pertinax (; Publius Helvius Pertinax; 1 August 126 – 28 March 193) was a Roman soldier and politician who ruled as Roman emperor for the first three months of 193. He succeeded Commodus to become the first emperor during the tumultuous Year of the Five Emperors. ", "id": 789901} {"src_title": "Plechový bubínek", "tgt_title": "The Tin Drum", "src_document": [{"title": "Námět.", "content": "Celá kniha je rozdělena na tři části. V úvodní části popisuje Oskar život svůj a své rodiny ve městě Gdaňsku do začátku druhé světové války. Druhá část se zabývá Oskarovými eskapádami během druhé světové války, včetně jeho působení v Bebrově frontovém divadle (Bebra je lilipután, Oskarův učitel a vzor). Třetí část líčí útěk Oskara s jeho nevlastní matkou Marií a bratrem Kurtem na západ do Düsseldorfu a poválečný život.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "Oskar zpětně, z postele Léčebného a zaopatřovacího ústavu, vypráví celý svůj život. Začíná u své babičky Anny Koljaiczekové, vypráví příběh své maminky Anežky, věčně rozpolcené mezi dvěma muži - svým bratrancem Janem Bronskim a zákonným manželem Matzerathem - a dostává se ke svému narození. Malý Oskar se narodil jako dítě s mozkem dospělého. I když to nedával najevo, jeho myšlenkové pochody byly už od narození na poměrně vysoké úrovni. Oskar už tedy docela brzy poznal a prokoukl svět dospělých a rozhodl se, že do něj nechce nikdy vstoupit; do svých třetích narozenin žil toliko jen díky příslibu plechového bubínku. O svých třetích narozeninách si umínil, že přestane růst a tak se také stalo. Ještě jedna zlomová událost se odehrála o Oskarových třetích narozeninách - dostal svůj první plechový bubínek. Oskárek zůstává liliputem, předstírá zaostalost a jako se zpomaleným je s ním také jednáno. S okolím komunikuje přes svůj plechový bubínek, na kterém neustále vyluzuje nejroztodivnější zvuky. Když se někdo pokusí Oskarovi bubínek sebrat, tak použije chlapec svou tajnou zbraň - neobyčejně vysoký hlas, který rozbíjí sklo. Díky své předstírané retardaci si Oskar udržuje odstup od dospělých a může svobodně myslet. Žije ve svém vlastním světě, kde neplatí obyčejné lidské zákony, ale hlavním pravidlem jsou Oskarovy osobní přání a touhy. Podivné dítě Oskar s mozkem dospělého člověka a bubínkem v náručí prochází pozoruhodným, bizarním, tragickým životem. Ukazuje nám rub i líc svobodného města Gdaňsku a později pak poválečného Düsseldorfu. Oskar sám sebe považuje za následníka Ježíše, ve svém prazvláštním životě touží po nových zkušenostech, životních i sexuálních, vše sebeironicky a s nadsázkou komentuje. Oskar má částečnou vinu na smrti několika blízkých lidí. Po smrti svého otce Matzeratha, kterou sice zavinil, ale rozhodně si ji neklade za vinu, se rozhodne vyrůst. Povyroste sice, ale stane se hrbáčem, což ho nadále odděluje od běžné společnosti. V těchto podmínkách se přestěhuje s nevlastní matkou (dříve milenkou) Marií a malým bratrem do Düsseldorfu. Svého nevlastního bratra považuje za své dítě a je zklamán, když zjišťuje, že toto dítě je \"jen obyčejné dítě\". Proslaví se jako vynikající bubeník, který svými písněmi vrací publikum do dětství. Pak je na vlastní žádost obviněn z vraždy, kterou nespáchal, shledán nezpůsobilým a umístěn do Léčebného a zaopatřovacího ústavu. Děj končí v den Oskarových třicátých narozenin, kdy za ním přijdou na návštěvu přátelé a advokát s oznámením o obnově procesu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plechový bubínek () je román z roku 1959 německého spisovatele Güntera Grasse. Hlavní postavou rozsáhlého díla odehrávajícího se v 1. polovině 20. století je Oskar Matzerath. Román ukazuje obraz pokřiveného světa, díky Oskarovu pohledu vystupuje jasně nesmyslnost mnohého lidského jednání. Sám hlavní hrdina Oskar často reaguje na nenávist nenávistí a na zlo zlem. ", "tgt_summary": "The Tin Drum () is a 1959 novel by Günter Grass. The novel is the first book of Grass's \"\" (Danzig Trilogy). It was adapted into a 1979 film, which won both the Palme d'Or, in the same year, and the Academy Award for Best Foreign Language Film the following year.", "id": 281633} {"src_title": "Sluneční clona", "tgt_title": "Lens hood", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "Sluneční clona má za úkol zabraňovat bočnímu, do objektivu dopadajícímu světlu, aby proniklo objektivem až na fotografický film nebo elektronický čip (například CCD) nebo se dostalo do hledáčku. Účinek parazitního světla může vést k významným zhoršením obrazu, jako jsou optické vady v podobě světlých objektů, obvykle ve tvaru kružnic nebo kroužků - tzv. lens flares. Dále může být snímek ovlivněný parazitním světlem chabý nebo málo kontrastní. V praxi sluneční clona poskytuje také určitou ochranu objektivu před vlivy jako jsou déšť, vlny nebo dotek a lehký náraz. Je vyrobena buď z kovu nebo častěji z umělé hmoty, ale existují i pružné gumové clony. Výhoda gumových clon spočívá v tom, že jsou skládací, levné, jsou navlečené na objektivu a do pracovní polohy se „rozbalí“ jen při fotografování. Časem se však deformují a nebývají zhotoveny na míru konkrétnímu objektivu (při kratších ohniskových vzdálenostech vinětují a při delších zase nedostačují). Kvalitnější clony jsou vyrobeny z nereflexních materiálů jako plyš nebo harmonika. Vhodná geometrie a velikost sluneční clony závisejí na úhlu záběru objektivu a jeho ohniskové vzdálenosti. Širokoúhlé objektivy musí mít clonu širokou v bocích a vykrojený tvar (motýl). Objektivy s dlouhou ohniskovou vzdáleností mají clony užší a delší, např. 10 cm. Nesprávná volba sluneční clony vede buď ke snížení ochranného účinku, pokud je příliš krátká, nebo k vinětaci, pokud je příliš dlouhá nebo má příliš malý průměr. Paprsky dopadající pod větším úhlem mohou být zastíněny neprůhlednými částmi konstrukce. K dalšímu zhoršení vinětace může, především u širokoúhlých objektivů, dojít při současném použití dalších optických filtrů. Zvláštní typ sluneční clony nese označení \"Compendium\" - obvykle ve formě nastavitelného měchu, který býval běžný u velkoformátových sklopných kamer. Výtah lze optimálně nastavit pro objektivy s různými úhly záběru. Míra parazitních odlesků záleží na použitém clonovém čísle při expozici. Je vhodné využít kontrolu hloubky ostrosti na těle fotoaparátu. Při fotografování s přímým protisvětlem v záběru, jako je například východ nebo západ slunce, sluneční clona nemá žádný účinek. Není-li možné použít sluneční clonu, lze odclonit parazitní světlo například rukou.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Působení světla ze světelného zdroje přímo do objektivu se na snímku projeví zobrazením jednoho nebo více barevných fleků, pravděpodobně clonového otvoru, obvykle kulatého nebo šestiúhelníkového tvaru. Jsou vytvořeny nežádoucími odlesky ve fotoaparátu, tzv.„prasátky“ (lens flares), a závisejí na kvalitě objektivu a odrazech uvnitř těla fotoaparátu. Tento účinek lze obvykle účinně snížit sluneční clonou a kvalitní antireflexní vrstvou na čočce. Je možné s těmito fleky experimentovat, ale někdy dokáží obraz zničit. V některých případech jsou tyto efekty využívány jako záměrný vyjadřovací výtvarný prostředek a existují filtry, které je způsobují uměle. Nežádoucí účinek protisvětla při fotografování se zakládá také na světelných zdrojích mimo záznamový obrazový úhel. Světelný paprsek nemá sice vliv na zaznamenaný obraz - není na fotografii zobrazen, v praxi však uvnitř objektivu a v těle fotoaparátu tyto světelné paprsky způsobují reflexe nebo difrakce. Obě transformace vedou ke snížení optické kvality obrazu, podexponování. Proto je obecně doporučováno použití sluneční clony.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sluneční clona (clona proti parazitnímu světlu/protisvětlu) je důležitý doplněk ve fotografii a také u refraktorů a zrcadlových reflektorů v astronomii.", "tgt_summary": "In photography, a lens hood or lens shade is a device used on the front end of a lens to block the Sun or other light source(s) to prevent glare and lens flare. Lens hoods may also be used to protect the lens from scratches and the elements without having to put on a lens cover. The geometry of a lens hood is dependent on three parameters: the focal length of the lens, the size of the front lens element and the dimensions of the image sensor or film in the camera.", "id": 645630} {"src_title": "Korunovační klenoty Svaté říše římské", "tgt_title": "Imperial Regalia", "src_document": [{"title": "Popis koruny.", "content": "Koruna váží brutto 3,5 kg, tj. hmotnost zlata, drahokamů a emailů. Koruna se skládá z osmi zlatých obdélných polokruhem zakončených destiček – lamel, spojených panty se závlačkami, každá destička měří 14,9 × 11,29 cm. Koruna je spojena klenutým pásem nazývaným kamara, zdobeným obloučky. Na čelní straně má vztyčený rovnoramenný křížek. Na destičkách se střídají čtyři pole výhradně s klenotnickou výzdobou (drahokamy a perly) a čtyři pole s figurami starozákonních proroků a králů, provedenými v přihrádkovém emailu. Emailované figury představují čtyři hlavní křesťanské ctnosti, kterými se má císař vyznačovat. Každou figuru doprovází latinský popisek a nápis. Král David představuje spravedlnost, jeho syn a nástupce Šalomoun představuje moudrost a pokoru před Bohem, král Ezechiáš, kterému asistuje prorok Izajáš, symbolizují důvěru v Boha, neboť smrtelně nemocný věří prorokovi, předpovídá-li mu, že bude žít. Na čtvrté destičce je zpodoben trůnící Ježíš mezi dvěma anděly – král králů, jehož význam je charakterizován nápisem \"Per me reges regnant\" (skrze mě vládnou králové). Koruna byla odznakem světské a duchovní moci panovníka. Teprve po korunovaci touto korunou byl panovník právoplatným a nezpochybnitelným císařem. Koruna je zlatnickou prací vytvořenou na západě Německa v 9. až 10. století. Kříž a kamara pocházejí z pozdější doby. Císař Jindřich II. dal počátkem 11. století zhotovit kříž, kamaru a osmou destičku se svou dedikací (nápisem) dal doplnit císař Konrád II. Sálský ve 2. čtvrtině 11. století. Sametová čepice (dýnko) purpurové barvy pochází z 18. století.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik koruny.", "content": "Objednávka koruny Svaté říše římské bývá historiky kladena ke korunovaci císaře Oty I. Velikého z rodu Liudolfovců, který byl dne 2. února 962 v Bazilice svatého Petra papežem Janem XII. pomazán a korunován římským císařem. Ke korunovaci roku 962 bývá dnes historiky tato koruna datována nejčastěji, i když ji někteří historikové vztahují až k 26. březnu roku 1027 ke korunovaci Konráda II. Za pravděpodobné místo výroby se považuje západ Německa, pravděpodobně Dolní Porýní, z tamních lokalit přichází v úvahu Kolín nad Rýnem, Essen či benediktinský Klášter Reichenau na Bodamském jezeře, či přilehlá oblast Horního Porýní.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Žádnému panovnickému rodu ve středověku se nepodařilo zajistit si dědičnost císařské koruny. Korunovace císařem byla až do raného novověku papežskou milostí, kterou papež někdy využil, aby si císaře ve svém smyslu naklonil. Teprve Karel IV. ve své Zlaté bule z roku 1356 stanovil přesné podmínky, za kterých měla probíhat volba římskoněmeckého krále. Sedm kurfiřtů: arcibiskupové z Kolína nad Rýnem, Mohuče a Trevíru, falckrabě rýnský z Falce, vévoda saský, český král a markrabě braniborský volili ve frankfurtském dómu krále. Karel V. byl posledním panovníkem, který byl ještě v roce 1530 korunován papežem, přičemž ceremoniál probíhal v Boloni. Teprve v době raného novověku, když císař pomalu ztrácel na významu, se Habsburkům podařilo zajistit si dědičnost úřadu. Počínaje Albrechtem II. Habsburským (1438–1439) byl císařem Sv. říše římské národa německého nepřetržitě Habsburk, s výjimkou let 1742–1745, kdy Bavoři v prvních letech vlády využili slabost Marie Terezie k uskutečnění wittelsbašského snu o jmenování panovníkem. Bavorský císař Karel VII. Bavorský zemřel tři roky po své korunovaci na dnu, takže se trůn uvolnil pro manžela Marie Terezie. Když se dne 18. května 1804 Napoleon prohlásil za dědičného císaře Francie, František I. považoval za nutné složit císařskou korunu římské říše a sám se dne 11. srpna 1804 prohlásil za císaře Rakouska.", "section_level": 1}, {"title": "Korunovační klenoty Svaté říše římské v Čechách.", "content": "Karel IV. získal císařské korunovační klenoty do svého držení v roce 1350 a přivezl je z Mnichova, kam je dal uložit císař Ludvík Bavor. Klenoty byly uchovávány nejprve v kostele sv. Víta na Pražském hradě, po císařské korunovaci v Římě (1355) dal vystavět Karel IV. pro jejich trvalé uložení hrad Karlštejn. O budování kultu říšských klenotů jako svátostin usilovali císaři zejména od 12. století. V Českém království jej šířil jako první císař Karel IV., který získal ke koruně jako další insignie relikvie, a to Svaté kopí setníka Longina, řetězy z okovů sv. Petra, třísku z Kristových jesliček, ostatek z paže sv. Anny, jeden zub a tkaninu z pláště sv. Jana Křtitele; další relikvie byly uloženy v korunovačním kříži. Z Karlovy iniciativy se začala pravidelně konat pouť s „ukazováním svatých ostatků“ věřícím z lešení při kapli Božího těla, která byla zbudována na Dobytčím trhu (Karlově náměstí) na Novém Městě pražském. Pro tuto příležitost nechával Karel IV. svátostiny přivážet každoročně ze svých pokladnic v chrámu sv. Víta na Pražském hradě a z hradu Karlštejna do Prahy. Pouť se konala vždy první neděli po velikonocích. Praha tak byla dočasným hlavním městem říše. Karlštejn opustily klenoty na příkaz Karlova syna Zikmunda na počátku husitských válek roku 1421, kdy je z Čech odvezl nejprve do Uher a od roku 1424 dlouhodobě uložil v Norimberku. Místo uložení klenotů bylo pomyslným středem říše.", "section_level": 1}, {"title": "Putování říšských insignií.", "content": "V tisícileté historii Svaté říše římské byly koruna a ostatní říšské klenoty uchovávány nejméně na osmi místech. Přirozeně často musely být převáženy, bylo důležité, aby byl císař v Římě korunován správnou korunou. O transportu koruny svědčí také zachovalé středověké cestovní pouzdro na císařskou korunu. V prvních stoletích se koruna a říšské korunovační klenoty obvykle stěhovaly do v místa pobytu krále či císaře, jímž bývala opevněná falc či císařský hrad. Tak jsou v 11. století klenoty doloženy v císařské falci při benediktinském opatství v Limburgu u Dürkheimu, dále v Harzburgu, v Goslaru v (11. a 13. století, na hradě Hammersteinu na Rýně roku 1125, na hradě Trifelsu u Annweileru ve 12. a 13. století (s přestávkami), na hradě Waldburgu u Ravensburgu (asi v letech 1220–1240), na hradě Krautheimu na Jagstu (pravděpodobně 1240–1242), v Kyburgu u Winterthur v letech 1273–1322 s přestávkami, a konečně ve Starém dvoře v Mnichově. Odtud je dal Karel IV. převézt do Prahy. Během husitských válek je ve snaze ochránit Zikmund Lucemburský odvezl na hrad Visegrád v Uhrách. V roce 1424 je nechal převézt do Norimberku. Zikmund ani jeho nástupci už korunu nenosili, říšské korunovační klenoty se staly určitou relikvií říšské identity. Před francouzskými napoleonskými jednotkami byly klenoty v říjnu 1800 převezeny z Norimberka přes Pasov do Vídně. Po rozpadu říše v roce 1806 zůstaly říšské korunovační klenoty ve Vídni. Poslední dobrodružství v noci z 29. srpna na 30. srpna 1938, kdy nechal Adolf Hitler říšskou korunu spolu s říšskými korunovačními klenoty tajně převézt z Vídně zpět do Norimberka. Nakonec byly klenoty umístěny do bunkru v norimberském Burgbergu, aby je nepoškodily nálety. Když se k městu blížily americké jednotky, klenoty byly tajně zazděny do stěny jiného bunkru. Američané je ale objevili, a v lednu 1946 byla koruna i ostatní říšské korunovační klenoty odvezeny zpět do Vídně.", "section_level": 1}, {"title": "Korunovační klenoty dnes.", "content": "Originál koruny je dnes vystaven v Císařské klenotnici v Hofburgu ve Vídni, kam se klenoty dostaly z Norimberka roku 1796 a po zrušení Svaté říše římské Napoleonem r. 1806 zde již zůstaly v držení Habsburského rodu. Kopií bylo v Evropě vytvořeno zatím pravděpodobně šest. Dvě z nich se nacházejí na státním hradě Karlštejn. První z nich, poněkud nevydařená napodobenina, je umístěna v Kapli svatého Kříže a druhá je vystavena v 1. patře poslední místnosti prvního prohlídkového okruhu. Tuto druhou kopii vytvořil zlatník Jiří Urban z Turnova se spolupracovníky. Třetí kopie je vystavena v dómu v Cáchách, čtvrtá ve Frankfurtu nad Mohanem, pátá na hradě Trifels v Rýnská Falci a šestá v soukromé sbírce nizozemského zlatníka v Rotterdamu.", "section_level": 1}, {"title": "Česká kopie koruny.", "content": "Kopie koruny římských císařů byla vypracována v letech 2008 – 2009 různými speciálními postupy, které napodobují práci starých mistrů. Zhotovili ji šperkař Jiří Urban z Turnova s manželi Cepkovými z Bratislavy – Sv. Juru a dalšími spolupracovníky. Šperkaři měli příležitost pracovat s originálem koruny. Zjistili, že originál není v nejlepším stavu, pohromadě drží jen drátky, není bezpečné s ní příliš manipulovat, Jiří Urban prohlásil, že se na ní často jen díval a přitom vytvořil repliku korpusu koruny ze zlaceného stříbra. Místo velkých drahých kamenů jsou na replice skleněné kompozice, menší kameny jsou přírodní, jejich broušení obstaral brusič Petr Šťastný z Turnova-Trávnice. Jako velmi obtížné se ukázalo zhotovit přesné barevné kopie destiček s přihrádkovým emailem (namíchat barevnou škálu z dnes již neužívaných pigmentů) a sehnat náhradu perlového drátu. Celý proces výroby zaznamenala Česká televize v dokumentu o vzniku kopie říšské koruny. Práce si vyžádala investici 800 tisíc korun. Objednal a zaplatil ji ze svého rozpočtu Středočeský kraj z podnětu hejtmana Petra Bendla.", "section_level": 1}, {"title": "Koruna na mincích.", "content": "V roce 2008 vydala Rakouská mincovna první zlatou minci s Korunou Svaté říše římské. Jedná se o první minci z pětidílné série, která vycházela do roku 2012. V roce 2009 čepice rakouského arcivévody \" Arcivévodská koruna\", 2010 Uherská koruna, 2011 Svatováclavská koruna a v roce 2012 rakouská císařská koruna. Mince budou umístěny v etui s certifikátem pravosti. Ke každé minci je možno obdržet ozdobnou jehlu s motivem koruny Svaté říše římské. K příležitosti uvedení rakouské mince Svatováclavská koruna vyrazila v roce 2011 Česká mincovna stříbrnou medaili se stejnou tematikou a vydala tuto medaili společně s rakouskou mincí ve společné etui v limitované edici pěti set kusů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korunovační klenoty Svaté říše římské jsou panovnické insignie, určené ke korunovaci císařů Svaté říše římské (906 – 1806). Jsou to koruna, korunovační kříž, svaté kopí, ceremoniální meč, říšské jablko, žezlo, korunovační evangeliář, dále korunovační oděv (tj. plášť, dalmatika, alba, cingulum, štóla, punčochy, střevíce a rukavice) a Svatoštěpánská burza. Dnes jsou tyto insignie rozděleny do dvou skupin a uchovávány ve dvou pokladnicích: v dómské pokladnici v Cáchách je korunovační evangeliář, meč zvaný sv. Karla Velikého a Svatoštěpánská burza. Ve Vídni jsou ostatní klenoty, včetně druhého tzv. ceremoniálního meče a soubor říšských svátostin, tj. relikvií v gotických relikviářích. Ze svátostin jen relikvie z ubrusu Poslední večeře Páně v křišťálové konvici je chována v Praze ve Svatovítském pokladu (a vystavena v kapli Sv. Kříže na Pražském hradě).", "tgt_summary": "The Imperial Regalia, also Imperial Insignia (in German \"Reichskleinodien\", \"Reichsinsignien\" or \"Reichsschatz\"), are regalia of the Holy Roman Emperor. The most important parts are the Imperial Crown, the Holy Lance and the Imperial Sword. Today they are kept at the Imperial Treasury in the Hofburg palace in Vienna, Austria. ", "id": 1188749} {"src_title": "Arnold z Brescie", "tgt_title": "Arnold of Brescia", "src_document": [{"title": "Život a učení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studium a první kazatelská činnost.", "content": "Narodil se asi v roce 1100 v Brescii. Pocházel z měšťanské rodiny a byl ve svém rodišti svědkem střetnutí biskupských nároků s městskou vládou, která se právě vzpřimovala k obhajobě občanských svobod. Protiklerikální hnutí mělo v Brescii již dlouhé kořeny a v prvních desetiletích 12. století soustřeďovalo své síly k útoku. Vzdělával se nejprve ve svém rodišti, pak studoval v Miláně teologii a stal se knězem. Později strávil asi tři roky ve Francii, kde byl posluchačem Abélardovým. Po návratu z Francie oblékl roucho mnišské, stal se augustiniánským kanovníkem. Byl plný vzpomínek na odvážné myšlenky Abélardovy a spojil teoretickou kritiku s odbojnou praxí svých rodáků. Začal kázat lidu a žádal vyvlastnění biskupského i klášterního majetku. Vystoupil s požadavkem, aby se církev zřekla světské moci a držení pozemských statků. Mluvil proti kněžskému majetku, proti světské vládě papežů a proti světským zájmům církevní hierarchie vůbec. Volal klérus k jeho duchovním úkolům a na cestu za chudým Kristem, kázal proti nehodným kněžím. Byl rozený tribun lidu a svým přísným asketickým životem i svou výmluvností získal mnoho přívrženců. Asi deset let putoval v severní Itálii z města do města, jitřil svým kázání lid a podněcoval touhu po návratu církve k jejím prvotním řádům. Brescijský biskup ho zažaloval u II. lateránského koncilu (1139), protože prý tvrdil, že žádný duchovní nebo mnich, který drží statky, nemůže být spasen. Koncil uložil Arnoldovi mlčení a papež Innocenc II. ho jako buřiče vypověděl z Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Ve vyhnanství.", "content": "Arnold tedy opustil Itálii a uchýlil se do Francie ke svému učiteli Abélardovi. Spolu s ním se zúčastnil i jeho boje se svatým Bernardem z Clairvaux. Svatý Bernard prohlašoval o Arnoldovi, že je Abélardův zbrojnoš a tedy buřič. Po odsouzení Abélardova učení na církevní synodě v Sensu (1141) vymohl na králi Ludvíku VII. list, kterým byl Arnold vyhoštěn z Francie. Přesto si Arnold troufal ještě nějakou dobu kázat Pařížanům a snad i hájit svou věc psanými traktáty (nedochovaly se), až ho stihl papežský rozsudek, poroučející, aby byl jako kacíř uvržen do žaláře a spisy jeho spáleny. Poté uprchl Arnold jako psanec do Curychu. Když jej i tam svatý Bernard vyslídil, odešel roku 1142 do Pasova a příštího roku v doprovodu papežského legáta kardinála Guidona, který byl též žákem Abélardovým, pobýval nejspíše v českých zemích, kam byl legát Guido poslán, aby urovnal rodinný spor v přemyslovském panovnickém rodu. Sotvaže se doneslo k sluchu svatého Bernarda, k jak vlivnému ochránci se Arnold utekl, ihned kardinála Guidona varoval: „\"Říká se, že Arnoldo, ten netvor s holubičí tváří, ale s dračím ocasem, jehož vyvrhla Brescia, jehož se štítí Řím, jehož zapudila Francie, jehož proklelo Německo a jehož Itálie nechce přijmout, pobývá ve tvé blízkosti. Varuj se, zapřísahám tě, abys svou autoritou kryl jeho škůdnictví.\"\"", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Itálie.", "content": "Kardinál Guido de Castello byl však v září 1143 zvolen papežem a přijal jméno Celestýn II. To umožnilo Arnoldovi, aby se v roce 1144 vrátil do Itálie. Celestýn II. sice již v březnu 1144 zemřel, ale Arnold byl přijat na milost papežem Evženem III. a vykonal uložené pokání (1146). Svých názorů na světskou vládu papežů se však Arnold nevzdal a stal se duší římského republikánského hnutí. Jeho stoupenci prohlásili Konstantinovu donaci za padělek a Arnold vybízel Římany, aby papežovu vládu nad Římem nahradili podle antického vzoru vládou senátu a lidu. Republikáni opanovali město a Arnold se v roce 1147 postavil do čela protipapežského povstání. Papež a jeho dvůr byli na několik let vypuzeni z Říma V prosinci 1154 se papežem stal energický Hadrián IV. Neprodleně se obrátil o pomoc ke králi Fridrichu Barbarossovi a ten slíbil, že dosadí papeže znovu za vládce Říma. Papež pak zlomil odpor římského lidu interdiktem a donutil Římany k tomu, že Arnolda z města vypudili. Arnold musel z Říma odejít a nakonec upadl do rukou krále Fridricha. Ten usiloval o císařskou korunovaci v Římě a za slib, že papež korunovaci provede, vydal Arnolda v poutech papežskému legátu. Hadrián IV. pak Fridricha skutečně korunoval (18. 6. 1155). Arnold byl odsouzen k smrti. Popraven byl v Římě roku 1155 (snad v červnu, přesné datum není jisté); nejdříve byl oběšen, pak byla jeho mrtvola spálena a popel byl vhozen do Tibery.", "section_level": 2}, {"title": "Význam, následovníci (\"arnoldisté\").", "content": "V hodnocení Arnolda z Brescie nepanuje mezi badateli úplná shoda. Někteří katoličtí autoři ho považují za bludaře, politického agitátora a demagoga. Ze strany protestantské je zdůrazňováno, že Arnold ztělesnil lidový odboj proti zbohatlé a mocensky zbytnělé církvi. Další autoři soudí, že byl italským vlastencem a ideologem měšťanstva. Stoupenci Arnolda z Brescie působili ještě několik desítek let po jeho smrti. Byli zváni „arnoldisté\" a vyslovovali se pro úplné oddělení církve od státu. Papež Lucius III. je považoval za kacíře, církevní synoda ve Veroně (1184) je odsoudila a byli pronásledováni světskou mocí. Drželi se jako ilegální skupina v severoitalských městech, kde pak splynuli s valdenskými.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arnold z Brescie (italsky \"Arnaldo da Brescia\"; asi 1100 Brescia – 1155 Řím) byl italský kazatel, žák Abélardův, náboženský a politický reformátor, vůdce protipapežského povstání v Římě.", "tgt_summary": "Arnold of Brescia ( 1090 – June 1155), also known as Arnaldus (), was an Italian canon regular from Lombardy. He called on the Church to renounce property ownership and participated in the failed Commune of Rome. ", "id": 928091} {"src_title": "Pascendi Dominici gregis", "tgt_title": "Pascendi Dominici gregis", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Encyklika je zaměřena do vlastních řad církve (klér i laici), protože na rozdíl od otevřených nepřátel církve jsou nebezpečnější tím, že církev dobře znají, tj. jsou skrytí „zakuklenci\" racionalismu, „zchytralí\" a v tomto směru pracovití. Encyklika uvádí např. tyto jejich omyly: 1. Věda se dle modernistů zabývá jevy, při kterých víra nemá místa; víra naopak zabývá se věcmi božskými, jež jsou vědě naprosto neznámy. Postoj odpoutání vědy od čehokoliv nadpřirozeného se pak uplatňuje především ve zkoumání historie. Bůh je dle nich předmětem pouze víry. Proti tomu se staví některé závěry 1. vatikánského koncilu: „\"Jestliže někdo říká, že jeden a pravý Bůh, náš Stvořitel a Pán, nemůže být s jistotou poznán přirozeným světlem lidského rozumu, skrze to, co bylo učiněno: anathema sit.“\" \"„Jestliže někdo řekne, že božské zjevení nemůže být učiněno věrohodným vnějšími znameními, a proto musí být lidé k víře pohnuti pouze vnitřní zkušeností jednoho každého nebo soukromým vnuknutím: anathema sit.“\" 2. Modernisté se mylně domnívají, že věda a historie jsou omezeny dvěma hranicemi: navenek smyslovým světem a uvnitř vědomím. 3. Modernisté mylně zaměňují pojem zjevení a vědomí, které vede k úvahám o transfiguraci a defiguraci. Důsledkem transfigurace je vyloučení ze života Ježíše Krista vše božské a důsledkem defigurace je naopak proměna historického života Ježíše Krista vírou: „\"Jestliže někdo říká, že člověk nemůže být řízením Božím pozdvižen k poznání a dokonalosti, které převyšují přirozené, ale že ze sebe samého přece může a musí stálým pokrokem dosahovat všeho, co je dobré a správné: anathema sit.“\" 4. Modernisté mylně tvrdí, že náboženský člověk musí svou víru „promyslit“. Tato víra se totiž zprvu na rozumu nezakládá, ale zakládá se na vnitřním náboženském citu. 5. Podle modernistů, kteří zastávají princip životní imanence, se dogma vyvíjí a mění. Náboženské tvrzení jako takové je totiž něčím životním a ne pouze rozumovým výkladem, a proto musejí žít životem náboženského citu. Důsledkem tohoto vývoje dogmat má být snadnější přijetí srdcem věřícího: \"„Jestliže někdo řekne, že se může stát, že dogmatům přeloženým Církví bude jednou podle pokroku vědy přisuzován jiný smysl, než ten, který rozuměla a rozumí Církev: anathema sit.“\" 6. Modernista věřící si je jistý, že Bůh existuje sám o sobě. Toto tvrzení však zakládá na soukromé zkušenosti jednotlivce, čímž se liší od racionalistů a zařazuje ho to mezi protestanty a pseudomystiky. 7. Modernisté mylně tvrdí, že církev a svátosti nebyly ustanoveny od Krista. Brání tomu agnosticismus, který spatřuje v Kristu pouhého člověka, jehož náboženské vědomí se pozvolna vyvinulo, jako u každého jiného. 8. Podle modernistů je kult motivován nutností dát náboženství smyslovou podobu. Svátosti jsou pro modernisty pouhá znamení, nebo symboly. Byť nepostrádají jisté účinnosti. \"Kdo by řekl, že svátosti byly ustanoveny jen proto, aby živily víru, anathema sit.\" (Denz. 730).\" 9. Modernisté v hodnocení Písma připouštějí inspiraci jako takovou, ale popírají inspiraci ve smyslu katolické nauky. 10. Církev je podle modernistů výtvorem kolektivního vědomí, která se v důsledku životní permanence odvozují od prvního věřícího, u katolíků tedy od Krista. Církev by měla být podřízena státu. Encyklika nařizovala biskupům čelit modernistům jejich zařazováním na menší pozice v církvi, aby se minimalizovali jimi napáchané škody, dále lepší formací budoucích kněží v noviciátech. Doporučovala proti modernistům podporovat scholastiku, Tradici církve a závěry učitelského úřadu Církve. V roce 1910 navíc Pius X. zavedl ještě tzv. protimodernistickou přísahu, kterou museli skládat všichni kněží a i další osoby činné v církvi či katolické teologii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pascendi Dominici gregis (česky Pásti stádo Boží) je encyklika papeže Pia X. vydaná dne 8. září 1907. Encyklika se zabývá modernismem. Papež v této encyklice odsoudil omezení moderní filosofie nihilismem a relativismem. ", "tgt_summary": "Pascendi Dominici gregis () is a papal encyclical letter, subtitled \"On the Doctrines of the Modernists\", promulgated by Pope Pius X on 8 September 1907.", "id": 963755} {"src_title": "Osip Mandelštam", "tgt_title": "Osip Mandelstam", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Raná léta.", "content": "Osip Mandelštam se narodil 15. ledna / 3. ledna 1891 ve Varšavě. Jeho otec, Emilij Veniaminovič Mandelštam (1856–1938) byl rukavičkář a patřil mezi kupce první gildy (gilda – sdružení, cech; v tehdejším Rusku existovaly tři kupecké gildy s různými právy). To mu dávalo právo žít navzdory židovskému původu mimo hranice tzv. „pásma osídlení“, tedy území, na kterém měli Židé v Ruském impériu povoleno trvale pobývat a které v zásadě odpovídalo hranicím bývalé Polsko-litevské unie. Osipova matka Flora Osipovna Verblovskaja (1866–1916) byla hudebnice. V roce 1897 se Mandelštamovi přestěhovali do Petrohradu. Osip se v letech 1900–1907 vzdělával v prestižní škole Těniševskoje učilišče, jedné z nejpokrokovějších škol své doby. Mezi její studenty patřil například Vladimir Nabokov a další významné postavy ruské a sovětské kultury. Jeho první básně byly otištěny v roce 1907 ve školním almanachu. Na Osipa měla také od dětství velký vliv architektura a historie Petrohradu, kterou vnímal v kontrastu se stylem života a náboženskými rituály židovské diaspory. V dubnu roku 1908 se Osip Mandelštam rozhodl nastoupit na pařížskou Sorbonnu, kde studoval literaturu a filozofii, ale v následujícím roce přestoupil na univerzitu v Heidelbergu. V roce 1911 se nechal u metodistického pastora pokřtít, aby mohl nastoupit na univerzitu v Petrohradu, která Židy nepřijímala. 10. září téhož roku byl přijat na románsko-germánské oddělení historicko-filologické fakulty této univerzity, kde s přestávkami studoval až do roku 1917. Titul nicméně nikdy nezískal.", "section_level": 2}, {"title": "Básnická kariéra.", "content": "Mandelštamova raná poezie je pod vlivem atmosféry první ruské revoluce v roce 1905 výrazně populistická. Svou básnickou dráhu začal Mandelštam jako symbolista, následovník Paula Verlaina, Fjodora Sologuba a také předchůdce symbolistů Fjodora Ivanoviče Ťutčeva. Jeho básně vyšly například v časopisech \"Apollon\" (1910, č. 9) a \"Giperborej\". V roce 1912 vytvořil Mandelštam s několika dalšími mladými básníky skupinu „Cech básníků“ (v ruštině Cech poetov, Цех поэтов) pod vedením Nikolaje Gumiljova a Sergeje Goroděckého. Jádro této skupiny vytvořilo základ směru později nazývaného akméismus: přátelství s akméisty (především Annou Achmatovou a Nikolajem Gumiljovem) považoval Mandelštam za jedno z velkých štěstí svého života. Pro nové hnutí napsal Mandelštam v roce 1913 manifest „Úsvit akméismu“ (Utro akmeizma). V témže roce vydal svou první sbírku básní s názvem \"Kameň\" (Kámen) – znovu vyšla v letech 1916 a 1922 pod stejným názvem, ale s několika přidanými básněmi. Druhá Mandelštamova sbírka s názvem \"Tristia\" („kniha smutku“, „žalozpěvy“, odkaz na Ovidia) vyšla v roce 1922 a tvoří ji verše z období první světové války a ruské Říjnové revoluce. Další verze této sbírky vyšla v roce 1923 pod názvem \"Vtoraja kniga\" (Druhá kniha) s věnováním „N.Ch.“ – Naděždě Jakovlevně Chazině, básníkově manželce. V knize se zřetelně odvíjí evoluce od „akméistického“ – racionálního – k iracionálnímu, k poetice spletitých asociací. Další vývoj Mandelštamovy poetiky se odráží v básních 20. let, typických svou zastřeností a množstvím kulturních aluzí. V letech 1925 až 1930 nastává v jeho básnické tvorbě pomlka, kdy se autor věnuje próze: k autobiografii \"Šum vremeni\" (Hluk času) přidává například povídku \"Egipetskaja marka\" (Egyptská známka). Také překládá knihy do ruštiny (19 knih za 6 let) a pracuje jako novinový dopisovatel. V roce 1928 vychází poslední básnická sbírka, vydaná za Mandelštamova života – \"Stichotvorenija\" (Básně) – a také kniha vybraných pojednání \"O poezii\". V roce 1930 se Mandelštam po cestě na Kavkaz vrací k psaní poezie, jejímž prostřednictvím bojuje nejen se sovětskou realitou, ale také s kulturními tradicemi, a dává si za úkol vytvořit novou kulturu, která se nebude opírat o to, čeho dosáhli jeho předchůdci. Jeho „rozloučením“ s kulturou se stala jeho programová esej „Razgovor o Dante“ (Rozhovor o Dantem, 1933).", "section_level": 2}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Svou ženu Naděždu Jakovlevnu potkal Osip Mandelštam v Kyjevě v roce 1919, vzali se v roce 1921 nebo 1922. Nejdřív žili na Ukrajině, ale brzy se přestěhovali do Petrohradu. Později žili také v Moskvě a v Gruzii. Naděžda Mandelštamová uchovávala více než třicet let manželovu pozůstalost a v šedesátých letech vydala na západě své dvojdílné Paměti, které do detailu a bez eufemismů popisují průběh postupné básníkovy likvidace. Existuje domněnka, že měl Mandelštam milostný poměr s Annou Achmatovou, ta však celý život trvala na tom, že je pojilo pouze hluboké přátelství. Mandelštamovo manželství bylo nicméně několikrát ohroženo jeho vztahy s jinými ženami.", "section_level": 2}, {"title": "Zatčení, vyhnanství a smrt.", "content": "V roce 1933 píše Osip Mandelštam antistalinský epigram „My živjom, pod soboju ne čuja strany...“ (Žijeme a necítíme pod sebou svou zemi...), který byl také popsán jako „šestnáctiřádkový rozsudek smrti“. Epigram byl pravděpodobně inspirován Mandelštamovým pobytem na Krymu, kde autor viděl na vlastní oči důsledky „velkého hladomoru“ způsobeného Stalinovou politikou kolektivizace. Za tento epigram byl v květnu následujícího roku zatčen. Nebyl nicméně odsouzen k smrti nebo nuceným pracím v gulagu, ale k vyhnanství ve městě Čerdyň. To bylo považováno téměř za zázrak, který je historiky obvykle vysvětlován tím, že měl Stalin na básníkově osudu osobní zájem. Po Mandelštamově pokusu o sebevraždu mu byl trest zmírněn na vyhnanství z velkých ruských měst, jinak si mohl své místo pobytu zvolit sám. Spolu s manželkou Naděždou se tedy přestěhovali do Voroněže, na jihozápad evropské části Ruska. Většina básní z tohoto období odráží snahu básníka sužovaného vězením a nemocemi naplno se vyjádřit a říct své poslední slovo. Napsal také několik básní oslavujících Stalina (př. „Óda na Stalina“). V roce 1937, na počátku tzv. „velké čistky“, začaly Mandelštama v tisku napadat literární kruhy, nejprve místní a potom i moskevské, které Mandelštama obviňovaly z protisovětských názorů. Ve zprávě tajemníka Svazu spisovatelů SSSR V. Stavského z roku 1938 adresované národnímu komisaři NKVD N. I. Ježovovi se navrhuje „vyřešit záležitost s Mandelštamem“ a básníkovy verše jsou nazvány „nemravnými a pomlouvačnými“. V dopise se mluví také o spisovatelích Iosifu Prutovi a Valentinu Katajevovi, kteří prý „ostře vystoupili“ na Mandelštamovu obranu. Mandelštam a jeho žena obdrželi v květnu 1938 povolení vyjet z Voroněže na dovolenou nedaleko od Moskvy. Při příjezdu byl Mandelštam zatčen a obviněn z „kontrarevoluční činnosti“. O čtyři měsíce později, 2. srpna 1938, byl Mandelštam odsouzen k pěti letům v nápravném táboře. Dostal se do tranzitního tábora Vtoraja rečka (Druhá říčka) u Vladivostoku na ruském dálném východě, odkud se mu podařilo poslat zprávu manželce, v níž prosí o teplé oblečení, které ale nikdy nedostal. 27. prosince 1938 v táboře zemřel, zřejmě na tyfus. Dodnes se neví, kde byl pohřben. Rehabilitace se Mandelštam posmrtně dočkal až v roce 1956 v období chruščovského tání, kdy byl zproštěn obvinění vznesených proti němu v roce 1938. Za vlády Michaila Gorbačova v roce 1987 byl potom zproštěn obvinění z roku 1934 a plně rehabilitován. Od šedesátých let se Mandelštamovo jméno objevuje v memoárech a kritických pojednáních a výjimečně jsou jeho verše i otiskovány v časopisech (především těch méně významných). V ediční řadě „Bibliotěka poeta“ (Básníkova knihovna) měla v roce 1959 vyjít sbírka jeho děl. Svazek však vyšel až v roce 1973 velmi malým nákladem a s ochrannou předmluvou A. Dymšina. Mandelštam byl také vynechán z čtyřsvazkové publikace \"Russkie poety\" (Ruští básníci, 1966–1970).", "section_level": 2}], "src_summary": "Osip Emiljevič Mandelštam (rodné jméno Iosif, ; 15. ledna/ 3. ledna 1891, Varšava, Polské království, Ruské impérium – 27. prosince 1938, vězeňský tábor Vtoraja rečka u Vladivostoku) byl ruský básník, prozaik, esejista, překladatel a literární kritik židovského původu, jeden z největších ruských básníků 20. století a významný člen básnického hnutí akméistů, jehož manifest „Úsvit akméismu“ roku 1913 napsal. V období stalinských represí ve 30. letech byl zatčen a spolu se svou ženou Naděždou poslán do vyhnanství do města Čerdyň (Permský kraj). Později mu bylo dovoleno přesídlit do Voroněže v jihozápadním Rusku. V roce 1938 byl ale Mandelštam znovu zatčen a odsouzen k deportaci na Sibiř; téhož roku zemřel v tranzitním táboře.", "tgt_summary": "Osip Emilyevich Mandelstam (; – 27 December 1938) was a Russian and Soviet poet and essayist of Jewish origin. He was the husband of Nadezhda Mandelstam and one of the foremost members of the Acmeist school of poets. He was arrested by Joseph Stalin's government during the repression of the 1930s and sent into internal exile with his wife. ", "id": 930173} {"src_title": "Vysoké Taury", "tgt_title": "High Tauern", "src_document": [{"title": "Poloha a geologie.", "content": "Celou severní hranici pohoří tvoří tok řeky Salzach. Východní ohraničení probíhá po ose údolí Grossarltal, Murwinkel a Katschtal. Na jihu jsou to údolí Möltall, Iseltal a Tauerntal. Na západě uzlovým sedlem Birnlücke přecházejí Vysoké Taury do Zillertálských Alp. Základním stavebním prvkem celého pohoří jsou krystalické břidlice a žula.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení pohoří.", "content": "Vysoké Taury bývají obvykle děleny do devíti skupin: Ankogelgruppe se rozkládá na území spolkových zemí Salcbursko a Korutany na ploše 1 350 km2 a přímo navazuje na Nízké Taury. Nejvyšší vrcholem je mohutně zaledněný Hochalmspitze (3 360 m), který tvoří se sousedním Ankogelem (3 256 m) srdce masivu. Celá část Ankogel gruppe je dobře dostupná jak silnicemi (vysokohorská silnice Maltatalstrasse) tak železnicí (tunel mezi Böcksteinem a Mallnitz). Goldberggruppe navazuje na předchozí celek dále na západ. Leží na území Salcburska a Korutan. Svou celkovou rozlohou 750 km2 patří mezi nejmenší masivy Vysokých Taur. Nejvyšším vrcholem je Hocharn (3 254 m), ležící ve středu hřebene. Dalším významným vrcholem je Hoher Sonnblick (3 106 m), který je vyhledávanou lyžařskou destinací s lyžováním na ledovci. Na jižní straně masivu bylo vybudováno několik velkých přehradních nádrží (Weisseee, Wurtenspeicher, Zirmsee, Grosssee), které mají značný význam pro zásobování elektrickou energií. Glocknergruppe od předchozího horského celku odděluje vysokohorská silnice Grossglockner Hochalpenstrasse. Tato oblast leží na území spolkových zemí - Korutan, Salcburska a Východních Tyrol a to na ploše 1 200 km2. Nejvyšším vrcholem této skupiny, Vysokých Taur, ale i celého Rakouska je dominantní skalně - ledový zub Grossglockner (3 798 m). Zde se také nacházejí největší a nejmohutnější ledovce a hory celého pohoří. Do nitra pohoří vede Glocknerská Alpská silnice, která končí přímo u ledovce Pasterze. Granatspitzegruppe je malá skupina ležící mezi Glockner Gruppe a Venediger Gruppe, od nichž je oddělena od prehistorie využívanými sedly Kalser Tauern (2 515 m, od Glockner Gruppe) a Felber Tauern (2 481 m, od Venediger Gruppe). Nejvyšší horou skupiny je Großer Muntanitz (3 232 m), název nese podle Granatspitze (3 086 m) ležící na hlavním hřebeni Vysokých Taur. I zde najdeme obří ledovcové plochy (Fuschnitz Kees, Fuscherkar Kees a Karling Kees). Kreuzeckgruppe je nejnižší skupinou celých Vysokých Taur. Leží na jihovýchodě pohoří mezi řekami Moell a Dráva. Nejvyšším vrcholem je Mölltaler Polinik (2 784 m). Rieserfernergruppe leží na jihozápadě pohoří již na území Itálie. Nejvyšším vrcholem je Collalto (Hochgall) (3 436 m). Schobergruppe se nachází na jih od nejvyššího masivu Glockneru. Je plošně nejmenší (400 km2), ale velmi rozmanitá a divoká skupina Vysokých Taur. Na tak malé ploše ční k nebi mnoho krásně formovaných štítů. Ledovce v této části Taur také najdeme, ale rozhodně nejsou tak významné jako v jiných skupinách. Nejvyšším vrcholem je Petzeck (3 283 m) ve východním hřebeni. Turisticky nejvyhledávanější je Hochschober (3 242 m). Venedigergruppe je druhou nejvyšší skupinou Vysokých Taur. Mohutně zaledněný masiv se vypíná do výšky 3 666 m n. m. díky své nejvyšší hoře Grossvenedigeru. Z celkové plochy 1 250 km2 tvoří 90 km2 ledovce. Tento horský celek se dotýká (ba je i přesahuje) hranice s Itálií. Na území Venediger Gruppe najdeme jeden z nejzajímavějších přírodních fenoménů Rakouska - vodopády Krimmler Fälle, které svou výškou takřka 400 metrů patří mezi největší v Evropě. Turistickými východisky skupiny jsou vesnice Matrei, Mittersill a Krimml. Villgratengruppe leží v jižní části východního Tyrolska a zčásti zasahuje do Itálie. Patří k nejníže položeným částem Vysokých Taur, nejvyšším vrcholem je Weiße Spitze (2 963 m).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vysoké Taury () jsou nejdelší a nejmohutnější horský systém rakouské části Východních Alp. Tvoří tak jakousi páteř Rakouských Alp. Hřeben s celkovou délkou 200 km nemá v celých Východních Alpách konkurenci. Celá oblast je bohatě zaledněna. Největším ledovcem je Pasterze. S plochou 18,5 km2 je jedním z nejmohutnějších ledovců ve Východních Alpách. V roce 1981 bylo území o celkové rozloze 1834 km2 vyhlášeno za Národní park Hohe Tauern (největší Alpský vůbec). Území parku zasahuje do několika masivů. Chráněno je tak celkem 120 vysokých vrcholů a 169 ledovců. V podskupině Hafner Gruppe, která je součástí skupiny Ankogel Gruppe, se nachází nejvýchodnější třítisícovka celých Alp. Je jí Mittlerer Sonnblick s výškou rovných 3000 m. Celková rozloha pohoří Vysoké Taury je 4950 km2.", "tgt_summary": "The High Tauern (pl.;, ) are a mountain range on the main chain of the Central Eastern Alps, comprising the highest peaks east of the Brenner Pass. The crest forms the southern border of the Austrian states of Salzburg, Carinthia and East Tyrol, with a small part in the southwest belongs to the Italian province of South Tyrol. The range includes Austria's highest mountain, the Grossglockner at above the Adriatic. ", "id": 661628} {"src_title": "Elektrická požární signalizace", "tgt_title": "Fire alarm system", "src_document": [{"title": "Druhy EPS.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jednostupňová.", "content": "Jednostupňová EPS má jednu, nebo více hlavních ústředen, na které jsou připojeny samočinné a tlačítkové hlásiče požáru. Na ústřednu jsou zapojeny doplňující zařízení, nebo ovládací zařízení. Jednostupňová EPS nemá vedlejší ústřednu.", "section_level": 2}, {"title": "Vícestupňová EPS.", "content": "Vícestupňová EPS má hlavní a vedlejší ústředny, na které jsou připojeny samočinné a tlačítkové hlásiče požáru a vedlejší ústředny nižšího stupně.", "section_level": 2}, {"title": "Systémy EPS.", "content": "V současné době jsou používány dva systémy EPS. U systému EPS s kolektivní adresací je ústředna schopna rozlišit, z které hlásící linky přišel signál \"POŽÁR\", ale nezjistí, od kterého hlásiče. Tento systém může být nevyhovující, protože není přesně určené místo požáru, čímž může dojít k prodloužení doby pro včasný zásah.", "section_level": 2}, {"title": "EPS s kolektivní adresací (konvenční systém).", "content": "Konvenční systémy EPS jsou vhodné pro objekty menšího rozsahu a stojí na vyhodnocování změn na smyčce. Smyčka obsahuje požární hlásič a při vzniku požáru změní odpor a tím upozorní ústřednu, která signál vyhodnotí. Tento systém je méně nákladný než adresovatelný.", "section_level": 3}, {"title": "EPS s individuální adresací (adresovatelný systém).", "content": "Tento systém umožňuje identifikaci stavu jednotlivých hlásičů na hlásící lince s tím, že prvky komunikují vzájemně mezi sebou. Výhodou je, že lze identifikovat prvek (a tím i přesné umístění), který vysílá signál. Tyto prvky (hlásiče) komunikují s ústřednou individuálně. Pomocí software lze tyto prvky řadit do různých oddělených skupin. Tento systém může mít rozlohu několika stovek metrů až kilometrů.", "section_level": 3}, {"title": "Hlavní části EPS.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Hlásiče požáru.", "content": "Hlásiče požáru sledují čidly a elektronicky vyhodnocují určité fyzikální parametry a jejich změny provázející vznik požáru a vysílají příslušný signál.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení hlásičů požáru podle spouštění.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Tlačítkové hlásiče.", "content": "Tyto hlásiče nevyhodnocují žádné vnější fyzikální parametry, ale jen stisk tlačítka, a pomocí lidského činitele, který musí tuto změnu vyhodnotit a stisknout tlačítko hlásiče, předají údaj do ústředny EPS.", "section_level": 3}, {"title": "Samočinné hlásiče.", "content": "Samočinné hlásiče reagují na výskyt nebo změnu fyzikálních parametrů požáru bez nutnosti zásahu lidského činitele. Samočinné hlásiče se dále dělí na hlásiče bodové a lineární.", "section_level": 3}, {"title": "Ústředny EPS.", "content": "Ústředny mají tyto základní funkce: Ústředna musí obsluze signalizovat minimálně tři základní stavy: \"PROVOZ\", \"PORUCHA\", \"POŽÁR\". Ústředna EPS může požár signalizovat jednak obsluze, jednak pro signalizaci v objektu, nebo jeho části. Pomocí zařízení dálkového přenosu (\"ZDP\") může poplachový signál přenést např. na ohlašovnu požáru HZS. Signalizace požáru může být jednostupňová, nebo dvoustupňová Při jednostupňové signalizaci ústředna signalizuje všeobecný poplach. Všeobecný poplach upozorňuje na vznik požáru v objektu. Slouží jako signál k vydání pokynů pro evakuaci, provedení opatření na technologiích dle havarijního plánu a podobně. Při dvoustupňové signalizaci může ústředna signalizovat úsekový, nebo všeobecný poplach. Tento systém používá dva provozní režimy: \"DEN\" a \"NOC\". Režim DEN je zapnut v přítomnosti personálu, který případný poplach ověří. Režim NOC je zapnut v nepřítomnosti personálu. tento systém rozlišuje signál od tlačítkových a samočinných hlásičů. Signál z tlačítkového hlásiče je považován za věrohodný a proto vede k okamžitému spuštění všeobecného poplachu. Signalizaci od samočinných hlásičů je vhodné nejprve ověřit. proto je v režimu DEN signalizován nejprve úsekový poplach. V režimu NOC je ihned signalizován všeobecný, případně i externí poplach. Protože zapojením lidského faktoru do procesu vyhodnocování poplachů je do systému vnesen eventuální zdroj nespolehlivosti (omyl, úraz, selhání), je systém navržen tak, aby činnost člověka kontroloval.", "section_level": 2}, {"title": "Přídavná zařízení EPS.", "content": "ZDP: Zařízení dálkového přenosu umožňuje přenos alespoň základních provozních stavů \"POŽÁR\" a \"PORUCHA\" na určené místo (nejčastěji ohlašovna požárů). Přenos je zajištěn i v nepřítomnosti, či selhání obsluhy. OPPO: Pro usnadnění obsluhy ústředny EPS jednotkou PO v případě požáru signalizovaného EPS se připojují tzv. Obslužná pole požární ochrany (OPPO), jejichž prostřednictvím je možné provádět základní obsluhu EPS. KTPO: Pro usnadnění vstupu jednotky do objektu je možné použít Klíčový trezor požární ochrany (KTPO), ve kterém je uložen klíč od objektu. ZOKT : Zařízení pro odvod kouře a tepla je zařízení umožňující automaticky nebo ručně (pomocí tlačítka) otevřít střešní okno, které plní funkci kouřové klapky a odvést tak mimo prostory kouř, plyny a teplo vznikající při požáru. Systémy požárního větrání jsou napojeny na ústřednu EPS. Jejich činnost nesmí ovlivnit funkci sprinklerových hlavic a detektorů kouře. Protipožární únikové dveře jsou vyráběny ze speciálních dveřních profilů s utěsněním proti prachu, hluku a úniku tepla. Dveře jsou napojeny na EPS, při požáru se samy otevřou nebo případně po evakuaci objektu naopak zavřou.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroly.", "content": "Elektrická požární signalizace (dále jen EPS) se řadí mezi vyhrazené požárně bezpečnostní zařízení, a dle vyhlášky č. 246/2001 Sb., o požární prevenci, je nutné provádět na tomto zařízení pravidelné kontroly provozuschopnosti a zkoušky činnosti za účelem zajištění požární bezpečnosti objektu nebo zařízení.", "section_level": 1}, {"title": "Požadavky na kontroly.", "content": "Kromě pravidelných ročních kontrol provozuschopnosti požárně bezpečnostního zařízení se na zařízení při provozu provádějí: Zkoušky činnosti provádí osoby pověřené údržbou tohoto zařízení. O provádění jakékoliv kontroly na tomto zařízení musí být předem uvědoměna osoba zodpovědná za provoz a obsluhu EPS. Kontrola provozuschopnosti nahrazuje zkoušku činnosti při shodném termínu provedení. O výsledku půlroční zkoušky činnosti je nutné vyhotovit doklad, a provést zápis do \"provozní knihy EPS\", která je součásti každého systému EPS. K měsíčním zkouškám činnosti postačí zápis do provozní knihy EPS.", "section_level": 2}], "src_summary": "Elektrická požární signalizace (\"EPS\") je vyhrazené požárně bezpečnostní zařízení (\"Elektronická požární signalizace\"), které zajišťuje pomocí hlásičů včasnou signalizaci požáru. Signály z hlásičů požáru jsou přijímány ústřednou EPS. U ústředny (např. v recepci budovy) bývá v režimu den zajištěna stálá obsluha, která v případě signálu požáru má určitou dobu na prověření skutečného požáru a odvolání planého poplachu, jinak EPS přivolá pomocí zařízení zařízení dálkového přenosu (\"ZDP\") jednotku požární ochrany (\"PO\"). Pokud není zajištěna stálá obsluha (režim noc), je jednotka PO přivolána neprodleně. ", "tgt_summary": "A fire alarm system has a number of devices working together to detect and warn people through visual and audio appliances when smoke, fire, carbon monoxide or other emergencies are present. These alarms may be activated automatically from smoke detectors, and heat detectors or may also be activated via manual fire alarm activation devices such as manual call points or pull stations. Alarms can be either motorized bells or wall mountable sounders or horns. They can also be speaker strobes which sound an alarm, followed by a voice evacuation message which warns people inside the building not to use the elevators. Fire alarm sounders can be set to certain frequencies and different tones including low, medium and high, depending on the country and manufacturer of the device. Most fire alarm systems in Europe sound like a siren with alternating frequencies. Fire alarm electronic devices are known as horns in the United States and Canada, and can be either continuous or set to different codes. Fire alarm warning devices can also be set to different volume levels.", "id": 2377094} {"src_title": "Asuán", "tgt_title": "Aswan", "src_document": [{"title": "Památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Památky v Asuánu.", "content": "Mezi nejznámější asuánské památky patří vykopávky města Abu na ostrově Elefantina. Abu existovalo nepřetržitě od 3. tisíciletí př.n.l až do 14. století n.l. a nálezy, umístěné v blízkém Asuánském muzeu, ukazují na bohatost a význam tohoto místa. Na Elefantině se nachází i núbijské vesnice Koti a Siou se svébytnou kulturou. Kitchenerův ostrov je znám pro svoji botanickou zahradu. Na západním břehu Nilu lze navštívit hrobky faraonských hodnostářů, zhlédnout mauzoleum Agy Chána či se vydat k o něco vzdálenějším rozsáhlým zříceninám kláštera sv. Simeona ze 7. století. Na východním břehu zaujme návštěvníky především moderní Núbijské muzeum a starověké lomy. Žula z asuánských lomů byla využívána po celý starověk a najdeme ji téměř na každé egyptské stavbě. Turisticky populární je nedokončený obelisk královny Hatšepsut, jehož výška měla být 42 metrů a hmotnosti 1 168 tun. Obelisk během výroby prasknul a práce byly zastaveny. Poblíž lomu s obeliskem se také nachází asuánský hřbitov s fátimovskými hrobkami z 11. a 12. století. Na skále poblíž prvního nilského kataraktu se tyčí hotel Old Cataract, ve kterém bydlívala spisovatelka Agatha Christie, která sem umístila část děje svého románu \"Smrt na Nilu\".", "section_level": 2}, {"title": "Památky v okolí.", "content": "Z památek ležících mimo vlastní Asuán je nejblíže (asi 4 km) je chrám bohyně Eset na ostrově Philae založený r. 350. př. n. l. Chrám byl přestěhován v 70. letech 20. století na ostrov Agilika z důvodu zvýšení hladiny vody ve staré asuánské přehradu, které způsobovalo zaplavení původní lokality. O něco dále stojí mohutná hráz Vysoké přehrady u Asuánu s památníkem sovětsko-egyptského přátelství. Asi kilometr od hráze se nachází ostrov, kam byly přestěhovány některé núbijské památky (chrámy Kalábša a Kertassi), aby byly ochráněny před zatopením. Téměř nedostupné vzhledem k bezpečnostním opatřením v oblasti jsou chrámy a hrobky v Amadě a zámeček Kasr Ibrím, ke kterým je možné se dostat pouze v rámci organizované plavby po Násirově jezeře. Nedostupnost naštěstí neplatí pro Abú Simbel, chrámový komplex asi 250 km na jih od Asuánu, blízko hranic se Súdánem. Byl vybudován faraónem Ramessem II. (1290 př. n. l. – 1224 př. n. l.) a je součástí seznamu světového dědictví UNESCO. Asuán je také výchozí bod pro plavby po Nilu na sever do Luxoru či Káhiry nebo pro cesty na jih po Násirově jezeře a do Súdánu.", "section_level": 2}, {"title": "Podnebí.", "content": "Asuán je jedno z nejsušších stále obývaných míst na zemi, v průměru zde prší jen několikrát za 10 let. Nejen že je Asuán velmi suchý, ale je také s průměrnou roční teplotou 26 °C jedním z nejteplejších míst v Egyptě. Zimy jsou velmi krátké a slunné, s denními teplotami v průměru kolem 20 °C, noční teploty mohou v tomto období klesnout k 5 °C. Jaro má ostrý nástup, v únoru již denní teploty dosahují 30 °C a v březnu začíná období písečných bouří, kdy vanou horké větry z pouště a přinášejí extrémní teploty, které mohou dosáhnout 47 °C. Od dubna do října denní teploty dosahují a v letních měsících přesahují 40 °C, noční v červenci a srpnu prakticky neklesají pod 30 °C. Asuán je jedním z nejslunnějších míst na zemi, počet slunečních hodin je zde na teoretickém maximu. Pravděpodobnost, že bude jasný den, je vyšší, než 90%. V letních měsících (od května do října) je UV index po 4-5 hodin denně nad hodnotou 11 (extrémní riziko popálení).", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Kromě říční dopravy po Nilu je Asuán dostupný i silniční a železniční sítí. Má i mezinárodní letiště.", "section_level": 1}], "src_summary": "Asuán (أسوان, oficiální transkripce \"Aswān\") je město na jihu Egypta, často nazývané branou černé Afriky. Leží v oblasti prvního nilského kataraktu, který od starověku tvořil přirozené hranice egyptského státu. Počet obyvatel je 275 000 (údaj z roku 2008). Asuán je hlavním městem Asuánského guvernorátu, nachází se tu jeden z kampusů South Valley Univerzity ( جامعة جنوب الوادى).", "tgt_summary": "Aswan (, ; ; ) is a city in the south of Egypt, and is the capital of the Aswan Governorate. ", "id": 1079111} {"src_title": "Peter Simon Pallas", "tgt_title": "Peter Simon Pallas", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Pallas se narodil v Berlíně jako syn profesora medicíny. Nejprve studoval u soukromých učitelů a postupně projevil svůj zájem o přírodní vědy, později navštěvoval Halleanskou a Göttingenskou univerzitu. V roce 1760 přešel na Leidenskou univerzitu, kterou dokončil ve věku 19 let. Podnikl několik cest do Nizozemska a Londýna, kde si snažil zlepšit své lékařské znalosti. Později navštívil Haag a jeho nový systém v klasifikaci živočichů byl schválen i Georgesem Cuvierem. Ve svém díle \"Miscellanea Zoologica\" (1766) popsal několik nových druhů obratlovců, které zpozoroval v holandských muzejních sbírkách. Svou plavbu do jižní Afriky a východní Indie nakonec zrušil, jelikož se jeho otci přitížilo a tak se vrátil znovu do svého rodného Berlína. Zde také začal psát své druhé dílo \"Spicilegia Zoologica\" (1767-80). V roce 1767 navštívil Kateřinu II. Ruskou a stal se profesorem na petrohradské akademii věd a mezi lety 1768 až 1774 vedl výzkumnou výpravu do ruských provincií, Povolží, Uralu a na západní Sibiř, která získala nové poznatky o tamní fauně a floře. Pallas prozkoumal území u Kaspického moře, Uralu, Altaje a Amuru. Pravidelné zprávy, které poskytoval Pallas ze svých výprav, byly shromážděny a publikovány pod názvem \"Reise durch verschiedene Provinzen des Russischen Reichs\" [cesta přes různé provincie ruské Říše] (1771-1776). Tento soubor nejrůznějších poznatků obsahoval témata z oblasti geologie a mineralogie, zprávy o místních domorodcích, o jejich náboženství a popisy nových druhů rostlin a zvířat. Pallas se v Petrohradě na delší dobu usadil, stal se vášnivým favoritem Kateřiny II. a učil přírodním vědám velkovévody Alexandra a Konstantii. Zde měl také možnost nahlídnout do sbírek jiných přírodovědců, což vyústilo k napsání dalšího díla \"Flora Rossica\" (1784–1815) a začal psát práci \"Zoographia Rosso-Asiantica\" (1811-31). Císařovna od něj také koupila jeho rozsáhlou přírodovědeckou sbírku za 2000 rublů, o 500 rublů víc, než Pallas požadoval. Mezi lety 1793 až 1794 začal vést další výpravu, tentokrát do jižního Ruska, přičemž navštívil Krym a oblasti poblíž Černého moře. Této výpravy se zúčastnila i jeho dcera (kterou měl se svou první manželkou, která zemřela v roce 1782) a druhá manželka, umělci, vědci, poddaní a armáda. V únoru 1793 dorazili do Saratova a navštívili území poblíž Volgogradu. Na jaře téhož roku dorazili až k východu Ruska a v srpnu cestoval podél břehů Kaspického moře do kavkazských hor. V září dorazili na Krym a zimu převážně přečkali v Simferopolu. Na jaře roku 1794 začal Pallas směřovat na jihovýchod a v červenci se přes údolí Dněpru dostali za dva měsíce znovu do Petrohradu. Své zážitky a poznatky z cesty vydal v díle \"P. S. Pallas Bemerkungen auf einer Reise in die Südlichen Statthalterschaften des Russischen Reichs\" (1799-1801). Kateřina II. mu věnovala velký dům a pozemky v Simferopolu, kde žil až do smrti své druhé manželky v roce 1810. Poté se na základě svolení ruského císaře Alexandra opustit Rusko rozhodl vrátit do svého rodného Berlína, kde následující rok zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Peter Simon Pallas (22. září 1741 Berlín — 8. září 1811 Berlín) byl německý zoolog a botanik, který trávil poměrně velkou část svého života v Rusku.", "tgt_summary": "Peter Simon Pallas FRS FRSE (22 September 1741 – 8 September 1811) was a Prussian zoologist and botanist who worked in Russia (1767–1810).", "id": 1176842} {"src_title": "Matti Nykänen", "tgt_title": "Matti Nykänen", "src_document": [{"title": "Sportovní úspěchy.", "content": "Nykänenovým prvním úspěchem byla výhra na Mistrovství světa juniorů v roce 1981. Po něm začal vyhrávat i mezi dospělými. První mistrovství světa, které vyhrál, byly slavné závody v mlze v Holmenkollenu (Norsko) roku 1982. Pro Nykänena to byla skvělá léta. V roce 1983 vyhrál Turné čtyř můstků i Světový pohár. Dominoval až do Olympiády v Sarajevu, kde utrpěl první porážku. Ačkoli na můstku K90 po prvním kole vedl, nezvládl druhý skok a skončil druhý. Porazil ho Jens Weissflog. Na můstku K120 ale nenašel přemožitele. Mezi další největší úspěchy Mattiho Nykänena patří mimo jiné i čtyři celková vítězství ve Světovém poháru (1983, 1985, 1986, 1988), 46 jednotlivých vítězství v závodech Světového poháru, dvě vítězství na Turné čtyř můstků (1983, 1988), šest mistrů světa (1982, 1984, dvakrát 1985, 1987 a 1989) a jeho fenomenální tři zlaté medaile z Olympiády v Calgary (dvě ze soutěže jednotlivců a jedna družstev). Během své skokanské kariéry byl podezírán z alkoholismu. V roce 1991 musel se skákáním přestat. Pokusil se vrátit v roce 1994, ale brzo skoky opustil definitivně.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra veterána.", "content": "Na podzim roku 2007 Matti Nykänen ohlásil záměr startovat na Mistrovství světa veteránů v Taivalkoski a začal na ně i trénovat. Zúčastnil se dvou závodů, 27. února 2008 na můstku K50 skončil mezi 23 závodníky své kategorie 40-44letých pátý a 28. února na můstku K38 mezi 11 závodníky vyhrál. Oba jeho skoky (37,5 m a 37 m) byly nejdelšími v závodě.", "section_level": 2}, {"title": "Další kariéra.", "content": "Již během skákání měl problémy se životosprávou a disciplínou. Byl (oprávněně) podezírán z alkoholismu. Před slavnými vítězstvími na Olympiádě v roce 1988 se například Nykänen ztratil a finská výprava musela do Calgary odjet bez něho. Našli ho po několika dnech opilého a do Kanady nakonec také odcestoval. Tato historka ale vešla ve známost až v 90. letech. Oficiálně byl Matti nemocný. Po ukončení sportovní kariéry se z hrdiny a miláčka národa stala národní ostuda. Nykänen nejenže nepřestal pít, ale začal být podezírán i z braní drog. Začal kariéru velmi špatného rockového zpěváka. Na jeho koncerty lidé chodí prakticky jen kvůli tomu, aby viděli někoho, kdo dokázal klesnout tak hluboko. Texty Nykänenových písní jsou povrchní a vyskytují se v nich spojení jako „\"Hai hai hai, mä oon sun samurai\"“ („Haj, haj, haj, já sem tvůj samuraj“) nebo „\"Vain mäkimies voi tietää sen\"“ („Jen skokan to může znát“). Později se stal i striptérem s uměleckým jménem „\"Eagle\"“ (anglicky „Orel“). Vděčným terčem vtipů se stalo i jeho několik manželství, která byla okořeněna domácím násilím z obou stran. Matti také proslul svými ne příliš logickými výroky, do kterých neméně nelogicky vkládal cizí slovíčka, a za něž je posměšně označován za filozofa. Matti Nykänen strávil i více než rok ve vězení za pokus o zabití přítele jeho rodiny, s nímž se nepohodl. Byl soudem shledán vinným a odsouzen k 26 měsícům odnětí svobody. Po odpykání poloviny trestu byl 21. září 2005 podmínečně propuštěn. Na svobodě ovšem vydržel pouhé sto tři hodiny, poté byl opět zatčen kvůli domácímu násilí a 16. března 2006 odsouzen k dalším čtyřem měsícům vězení. V roce 2006 měl premiéru film o životě Mattiho Nykänena s názvem \"Matti\". Hlavní postavu ztvárnil finský herec Jasper Pääkkönen. Na Štědrý den roku 2009 napadl opilý Nykänen svou manželku, pořezal ji nožem a škrtil ji. Byl zatčen a hrozilo mu obvinění z pokusu o vraždu, nakonec byl jeho čin policí přehodnocen jako týrání a vyhrožování.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matti Ensio Nykänen (17. července 1963, Jyväskylä – 4. února 2019), v letech 1996–1998 měl příjmení Paanala, byl finský skokan na lyžích. Patří mezi nejlepší skokany všech dob, vyhrál pět olympijských medailí (z toho čtyři zlaté) a patnáct medailí na mistrovství světa (z toho šest zlatých). Získal zlato a stříbro na Olympiádě v Sarajevu a na Olympiádě v Calgary se stal prvním skokanem, který vyhrál na obou můstcích. Čtyřikrát vyhrál Světový pohár. V roce 1986 v Planici dolétl až na značku 191 metrů, což byl do roku 1987 světový rekord, kdy ho skokem dlouhým 194 metrů překonal Piotr Fijas. Nykänen zemřel 4. února 2019, v časných ranních hodinách, ve věku 55 let.", "tgt_summary": "Matti Ensio Nykänen () (17 July 1963 – 4 February 2019) was a Finnish ski jumper who competed from 1981 to 1991. Widely considered to be the greatest male ski jumper of all time, he won five Winter Olympic medals (four gold), nine World Championship medals (five gold), and 22 Finnish Championship medals (14 gold). Most notably, he won three gold medals at the 1988 Winter Olympics, becoming, along with Yvonne van Gennip of the Netherlands, the most medaled athlete at that Olympiad. ", "id": 534798} {"src_title": "Andy Goldsworthy", "tgt_title": "Andy Goldsworthy", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Andy Goldsworthy se narodil 26. července 1956, od třinácti let pracoval na farmě, v letech 1974–1975 studoval výtvarné umění na Bradford College of Art, další vzdělání získal na Preston Polytechnic (1975–1978). Poté co odešel ze školy žil v různých částech Skotska (Yorkshire, Lancashire a Cumbria), od roku 1985 pobýval v obci Langholm, o rok později ve vesničce Penpont (region Dumfries and Galloway ve Skotsku). Jeho dílu se postupně dostává uznání a s tím spojená ocenění (Scottish Arts Council Award, čestný titul udělený Bradfordskou univerzitou, Řád britského impéria), množí se pozvání do zahraničí (USA, Kanada, Francie). V roce 2001 natočil režisér Thomas Riedelsheimer dokumentární film \"Rivers and Tides\", ve kterém je zachyceno jak dílo tohoto umělce, tak i způsob vzniku proložený stručnými komentáři jejich tvůrce.", "section_level": 1}, {"title": "Umělecký styl.", "content": "Materiály, které Andy Goldsworthy používá, jsou vždy přírodní, ať už jsou to květiny, rampouchy, listy, bahno, šišky, sníh, kámen, větvičky, stébla trávy nebo trní. Podobně jako další evropští umělci, jako například David Nash nebo Mihael Singer, měl od začátku subtilnější přístup k přírodě. Se svými díly se pokoušeli krajinu akcentovat a pracovat s přírodními materiály jako jsou půda, kámen, dřevo, voda nebo led. Využívá jejich barevnosti a struktury, ovšem zasazuje je do nečekaných kompozic a souvislostí, pokaždé ovšem respektuje jejich přirozenou podstatu. V závislosti na použitém materiálu je také různá doba trvání těchto děl – od několika minut (v případě děl slepených z rampouchů) až po několik desítek let (kamenné zdi či hliněná výzdoba interiérů). Zpočátku pracoval pouze sám, ovšem později si ke své tvorbě přibíral i asistenty (ať už z důvodu rozsáhlosti či komplikovanosti). Díla vytváří nejčastěji holýma rukama, bez jakýchkoliv technických pomůcek. Goldsworthy je považován za zakladatele moderního umění vyvažování kamenů. Nedílnou součástí jeho tvorby je také fotografie, kterou využívá jako způsob zachycení svých pomíjivých děl.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Články: Knihy:", "section_level": 2}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "General: Art:", "section_level": 2}], "src_summary": "Andy Goldsworthy, nositel Řádu britského imperia (* 26. července 1956) je britský sochař, fotograf žijící ve Skotsku, kde také vytváří většinu svých do přírody umístěných uměleckých děl. Při tvorbě používá v přírodě nalezené materiály a z nich se rodí objekty úzce spojené s místem vzniku (site-specific). Jeden z čelných představitelů land artu.", "tgt_summary": "Andy Goldsworthy (born 26 July 1956) is a British sculptor, photographer and environmentalist who produces site-specific sculptures and land art situated in natural and urban settings. He lives and works in Scotland.", "id": 1793101} {"src_title": "Annaberg-Buchholz", "tgt_title": "Annaberg-Buchholz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ve 12. století bylo okolní území (v německé literatuře \"mittlere Erzgebirge\" = střední Krušnohoří) osídleno rolníky z Durynska. Ti zakládali v lesích vesnice, tzv. Waldhufendörfer, jejichž části se v některých případech zachovaly dodnes. Na konci 15. století byly objeveny v kopcích nad údolím Sehmy zásoby stříbra. Roku 1496 bylo založeno nedaleko ložisek nové město, které později získalo jméno St. Annaberg. V důsledku výnosné těžby stříbra se město bouřlivě rozvíjelo a po 40 letech existence se stalo po Freibergu druhým největším sídlem v Sasku s 12 000 obyvateli. S ústupem těžby v 17. století začal Annaberg postupně ztrácet prestiž, což dlouhodobě nezvrátila ani výroba krajek, pásků a dalších pozamentů, jež se vyrábějí dodnes. Město kromě třicetileté války dále postihlo několik morových ran a mohutný požár v roce 1604. Další velkou ranou pro město byl velký požár v roce 1731. Oživení přineslo zavedení svobody podnikání pro řemeslníky roku 1861 a vybudování železniční trati z Chemnitzu v roce 1866. To přineslo rozvoj obchodu a průmyslu, zejména textilnictví s důrazem na produkci pozamentů, které byly exportovány mimo jiné do USA, Velké Británie nebo Francie. Na konci 19. století byl dokonce v Annabergu otevřen konzulát Spojených států, který byl ale po zřízení poboček annaberských firem přímo v USA na počátku 20. století uzavřen. V té době byla těžba stříbra již ve výrazném útlumu. Za druhé světové války zůstal Annaberg ušetřen, zatímco sousední Buchholz utrpěl skrze nálet v únoru 1945, kdy se několik amerických letadel kvůli husté oblačnosti oddělilo od formace, jež směřovala na Chemnitz. Doba vlády národních socialistů byla pohromou pro židovské obyvatelstvo – po 9. listopadu 1938 bylo zbylých 16 Židů vyhnáno, případně transportováno do vyhlazovacích táborů. Židovský hřbitov byl zničen roku 1940. V roce 1945 byly Annaberg a Buchholz na příkaz sovětské okupační moci sjednoceny v jeden městský celek. Pokusy o sjednocení existovaly už dříve – roku 1913 odmítla městská rada Annabergu návrh Buchholzu na sloučení a v roce 1919 vše ztroskotalo pro změnu na podmínce Annabergu, který požadoval pouze začlenění Buchholzu a odmítal rovnocenné sjednocení obou celků. I přes odpor města Buchholz došlo k oficiálnímu sjednocení obou měst, s požehnáním saské zemské vlády, 1.1.1949. Díky masivní podpoře těžby uranu v NDR pro Sovětský svaz následovalo na přelomu 40. a 50. let obnovení důlní těžby, které podnítilo přísun nového obyvatelstva. Roku 1950 dosáhlo město svého populačního maxima – 36 000 obyvatel. V současné době usiluje město ještě s několika bývalými hornickými lokalitami v Krušnohoří o zápis Krušnohorské těžební oblasti () do Světového dědictví UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Vánoční trhy.", "content": "Pořádání vánočních trhů patří k největším společenským událostem ve městě. Jejich vyvrcholením je tradiční přehlídka hornických spolků z celého Německa o čtvrté adventní neděli. Hornického průvodu se pravidelně účastní i několik menších hornických spolků ze severních Čech. Vyvrcholením přehlídky je hornický koncert před Kostelem Sv. Anny.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Tradičními odvětvími jsou výroba textilu, železa a papíru, stejně jako zpracovávání dřeva a produkce hraček. Po zániku NDR mnoho podniků zkrachovalo. I tak je region Annaberg-Buchholz průmyslově jedním z nejvyspělejších v celém Sasku. Růst vykazují v posledních letech dodavatelský průmysl, napojený především na automobilky, a služby, zejména turismus. Annaberg-Buchholz patří k nejnavštěvovanějším turistickým cílům Saska, hlavně před Vánoci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Annaberg-Buchholz je historické hornické velké okresní město na úpatí Krušných hor 10 km severně od českých Vejprt. Město se rozkládá na březích říčky Sehmy na úpatí kopce Pöhlberg (832 m). Má rozlohu 27,7 km2 a v roce 2010 zde žilo téměř 22 000 obyvatel. Od roku 2008 je město správním centrem zemského okresu Krušné hory (Erzgebirgskreis).", "tgt_summary": "Annaberg-Buchholz () is a town in the Free State of Saxony, Germany. Lying in the Ore Mountains, it is the capital of the district of Erzgebirgskreis.", "id": 1789970} {"src_title": "Alfred Jodl", "tgt_title": "Alfred Jodl", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se jako nemanželský syn Therese Baumgärtlerové a Johannese Jodla a teprve v 9 letech po jejich sňatku přijal příjmení po otci. Sehrál klíčovou roli v německých válečných akcích od roku 1939. Byl poradcem Adolfa Hitlera ve všech důležitých vojenských a technických záležitostech. Podepsal bezpodmínečnou kapitulaci Německa 7. května 1945 v Remeši jako vyslanec Karla Dönitze. Poté byl zatčen a uvězněn v zajateckém táboře ve Flensburgu. Poté byl souzen Mezinárodním vojenským tribunálem pro válečné zločiny během Norimberského procesu. Byl odsouzen za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Klíčovým bodem obžaloby bylo zejména, že distribuoval některé zločinné rozkazy, například rozkaz o komisařích. Byl uznán vinným a odsouzen k trestu smrti oběšením. Trest smrti byl vykonán, jeho žádost o změnu způsobu popravy na zastřelení před popravčí četou byla zamítnuta. Jeho odsouzení vyvolalo rozporuplné reakce, protestoval proti němu např. i hlavní francouzský soudce u tribunálu, Henri Donnedieu de Vabres, který označil popravu vojáka, který nebyl nacistou, za naprosté selhání spravedlnosti. Britský válečný hrdina a politik Airey Neave, který sloužil u Norimberského tribunálu, napsal ve své knize, že si zasloužil vězení, ale ne smrt. V roce 1953 soud v Mnichově, který přezkoumával rozhodnutí Norimberského tribunálu, dospěl k závěru, že se neprovinil válečnými zločiny trestanými podle mezinárodního práva smrtí a zprostil jej 2. března 1953 kompletně viny. Na vysoký nátlak vysokého komisaře USA byl však tento rozsudek napřed zrušen, a až po mimosoudní dohodě advokátů Jodlovy vdovy s americkými okupačními úřady došlo 3. září 1953 k odvolání zrušení rozsudku. Jeho případ zůstává jedním z hlavních argumentů skupin prosazujících názor, že Norimberský tribunál byl nespravedlivý a představuje typický příklad spravedlnosti vítězů. Přes všechny nedostatky však Norimberský proces zůstává přelomovou událostí v mezinárodním právu především proto, že vítězná strana iniciovala a uspořádala nezávislé soudní přelíčení proti válečným zločincům a neuplatnila spravedlnost vítězů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Josef Ferdinand Jodl, rodným jménem \"Alfred Baumgärtler\" (10. května 1890, Würzburg – 16. října 1946, Norimberk) byl německý důstojník zastávající funkci náčelníka operačního štábu německých ozbrojených sil (OKW) za druhé světové války a byl zástupcem Wilhelma Keitela.", "tgt_summary": "Alfred Josef Ferdinand Jodl () (10 May 1890 – 16 October 1946) was a German \"Generaloberst\" who served as the Chief of the Operations Staff of the Armed Forces High Command (Oberkommando der Wehrmacht) throughout World War II. ", "id": 1333480} {"src_title": "Ferdinand VI.", "tgt_title": "Ferdinand VI of Spain", "src_document": [{"title": "Panování.", "content": "Když Ferdinand v roce 1746 nastoupil na trůn, bylo Španělsko účastníkem válek o rakouské dědictví, které záhy poté, v roce 1748, skončily mírem z Aachen (Cách); zde všechny zúčastněné evropské mocnosti potvrdily pragmatickou sankci. Španělsku nepřinesly žádný benefit. Svou vládu začal Ferdinand eliminací vlivu královny vdovy \"Alžběty (Isabely) Farnese\" a skupiny italských dvořanů, jejímž byla středem. Poté, co se stabilizovala mírová situace v zemi, snažil se král realizovat politiku neutrality a míru se zahraničím, aby získal prostor k realizaci vnitřních reforem. Jejich novými protagonisty byli frankofil \"markýz de la Ensenada\" a José de Carvajal y Lancaster, stranící naopak dohodě s Velkou Británií. Zápas mezi nimi skončil v roce 1754 smrtí Carvajalovou a pádem Ensenady; novou silnou osobností monarchie se stal Ricardo Wall. 30. srpna 1749 schválil Ferdinand tvrdé stíhání cikánů, známé jako \"Velká razie\", s cílem zajistit je a následně vymýtit ve svém království. Nařízením z 2. července 1751 zakázal svobodné zednářství.", "section_level": 1}, {"title": "Projekty markýze de Ensenada.", "content": "Nejdůležitějším činem po dobu vlády Ferdinanda VI. bylo povýšení markýze de Ensenada, sekretáře (ministra) financí, námořnictví a Indie. Navrhl účast státu na modernizaci země. Pro to bylo nutné udržet si silné postavení v zahraničních vztazích, neboť Francie i Velká Británie chtěly alianci se Španělskem, Velká Británie ovšem bez odstoupení Gibraltaru. Uvažoval se také tajný plán \"Velké razie\" se záměrem uvěznit všechny cikány v království. Mezi Ensenadovy projekty náleží:", "section_level": 2}, {"title": "Zahraniční politika Carvajalova.", "content": "Během válek o rakouské dědictví a sedmileté války Španělsko posílilo svou vojenskou moc. Hlavním konfliktem bylo střetnutí s Portugalskem kvůli kolonii Sacramento (část Uruguaye, odkud proudil britský kontraband přes Río de la Plata). José Carvajal dosáhl v roce 1750 podepsáním Madridské smlouvy toho, že Portugalsko se této kolonie vzdalo za volnou plavbu po Río de la Plata. Na oplátku Španělsko postoupilo Portugalsku dvě oblasti na brazilské hranici, jednu v Amazonii a druhou na jihu, kde se nacházelo šest ze třiceti jezuitských misií věnujících se indiánům Guaraní. Španělé museli jezuitské misionáře vyhnat, což vyprovokovalo střetnutí s indiány Guaraní, které trvalo jedenáct let. Tento konflikt vyvolal krizi na španělském dvoře. Markýz Ensenada, příznivce jezuitů, a padre Francisco Rábago y Noriega, králův zpovědník a člen Tovaryšstva Ježíšova, byli sesazeni a obviněni z maření dohod s Portugalskem.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "V roce 1729, ve svých 16 letech, se Ferdinand v Badajozu oženil s Marií Barbarou z Braganzy, dcerou portugalského krále Jana V. Portugalského, o dva roky starší vzdělanou a kultivovanou ženou příjemného vzhledu a milé povahy, velkou milovnicí hudby. Ferdinand sdílel její vášeň pro hudbu, vzniklo mezi nimi hluboké pouto a lze říci, že se Ferdinand a Barbara hluboce milovali. Po dobu vlády Ferdinandova otce Filipa V. žili podle vůle Filipovy druhé manželky Alžběty Farnese izolovaně od dvora. Barbařin bratr Josef, následník portugalského trůnu, se oženil s Ferdinandovou nevlastní sestrou infantkou Marianou Viktorií. Když v roce 1746 Ferdinand nastoupil po smrti svého otce na španělský trůn, Barbara hrála u dvora důležitou roli, především jako prostředník mezi portugalským králem a svým manželem.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "27. srpna 1758 zemřela po dlouhé agonii v Aranjuezu Ferdinandova manželka, královna Marie Barbara, což způsobilo i silné zhoršení zdravotního stavu krále samotného (král i královna byli oba těžce nemocní) a vyvolalo u něho šílenství. Poslední dobu svého života strávil v odloučení od světa v zámku Villaviciosa de Odón, kde zemřel 10. srpna roku 1759, téměř na rok přesně od smrti své milované ženy. Místo posledního odpočinku nalezli oba v kostele sv. Barbory v Madridu. Jejich náhrobek navrhl Francesco Sabatini a z mramoru a porfyru realizoval Francisco Gutiérrez Arribas. Protože královský pár neměl vlastních potomků, stal se následníkem Ferdinanda VI. jeho nevlastní (poloviční) bratr Karel III., syn Filipa V. a jeho druhé ženy Alžběty Farnese.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand VI. (španělsky \"Fernando VI de Borbón\"), 23. září 1713, Madrid, Španělsko – 10. srpna 1759, Villaviciosa de Odón), zvaný Moudrý nebo Spravedlivý, španělský král od roku 1746 do roku 1759, čtvrtý syn Filipa V. a jeho první ženy Marie Luisy Savojské. V roce 1729 se oženil v katedrále sv. Jana Křtitele v Badajozu s Marií Barbarou z Braganzy, jež pak byla španělskou královnou do své smrti v roce 1758.", "tgt_summary": "Ferdinand VI of Spain (; 23 September 1713 – 10 August 1759), called the Learned (\"el Prudente\") and the Just (\"el Justo\"), King of Spain from 9 July 1746 until his death in 1759, was the third ruler of the Spanish Bourbon dynasty. He was the third son of the previous monarch Philip V and his first wife Maria Luisa of Savoy.", "id": 229307} {"src_title": "Youngův plán", "tgt_title": "Young Plan", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze starobylého šlechtického rodu Herveyů, byl třetím synem politika a dvořana lorda Johna Herveye. Studoval ve Westminsteru a na univerzitě v Cambridge, poté absolvoval kavalírskou cestu. Původně byl úředníkem Tajné rady, jako duchovní byl od roku 1763 královským kaplanem. Poté, co jeho starší bratři převzali správu Irska (jeden jako místokrál a druhý jako státní sekretář), byl jmenován biskupem v Cloyne (1767–1768), následně byl dlouholetým biskupem v Derry (1768–1803). Od roku 1768 byl zároveň členem irské Tajné rady. V roce 1779 po starším bratrovi zdědil titul hraběte z Bristolu a panství v Suffolku. V Irsku patřil v 70. a 80. letech k významným osobnostem politiky, mimo jiné proslul jako příznivec umění a přírodních věd, byl členem Královské společnosti (1782). Pro umístění svých bohatých sbírek nechal radikálně přestavět hlavní rodové sídlo \"Ickworth House\". Kromě toho podnikal časté cesty po Evropě, jako přední anglický šlechtic a irský biskup vyžadoval na cestách maximální komfort, na který byl zvyklý z domova. To od počátku 19. století vedlo k pojmenování desítek hotelů po celé Evropě názvem Bristol. Hotely pojmenované jako Bristol patřily vždy k nejluxusnějším v dané lokalitě. Zemřel náhle na cestě po Itálii poblíž Říma. Jeho manželkou byla Elizabeth Davers (1730–1800), dědička majetku vymřelého rodu Jermynů (jméno Jermyn se pak objevilo jako hraběcí titul v další generaci Herveyů). Z jejich manželství pocházelo pět dětí. Starší syn lord John Augustus Hervey (1757–1796) byl námořním důstojníkem a v letech 1787–1794 velvyslancem v Toskánsku. Zemřel předčasně, dědicem titulů se stal mladší syn Frederick William (1769–1859), který byl později povýšen na markýze. Z dcer byla nejmladší Theodosia (1767–1821), provdaná za dlouholetého premiéra 2. hraběte z Liverpoolu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Youngův plán, který byl předložen 7. června 1929 v Paříži, byl zamýšlen jako tzv. prodloužení Dawesova plánu z roku 1924, který měl Německu zajistit restrukturalizaci a zároveň zaplacení zbytku ročních válečných reparací a dluhů spojených s veřejným zadlužením, která vznikla v následku četných půjček. ", "tgt_summary": "The Young Plan was a program for settling Germany's World War I reparations written in August 1929 and formally adopted in 1930. It was presented by the committee headed (1929–30) by American industrialist Owen D. Young, creator and ex-first chairman of the Radio Corporation of America (RCA), who, at the time, concurrently served on the board of trustees of the Rockefeller Foundation, and also had been one of the representatives involved in a previous war-reparations restructuring arrangement—the Dawes Plan of 1924. The Inter-Allied Reparations Commission established the German reparation sum at a theoretical total of 132 billion, but a practical total of 50 billion gold marks. After the Dawes Plan was put into operation in 1924, it became apparent that Germany would not willingly meet the annual payments over an indefinite period of time. The Young Plan reduced further payments by about 20 percent. Although the theoretical total was 112 billion Gold Marks, equivalent to US ca. $27 billion in 1929 (US$ billion in ) over a period of 58 years, which would end in 1988, few expected the plan to last for much more than a decade. In addition, the Young Plan divided the annual payment, set at two billion Gold Marks, US $473 million, into two components: one unconditional part, equal to one third of the sum, and a postponable part, equal to the remaining two-thirds, which would incur interest and be financed by a consortium of American investment banks coordinated by J.P. Morgan & Co.", "id": 1030680} {"src_title": "Alpaka (slitina)", "tgt_title": "Nickel silver", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "\"Alpaka\" má řadu dalších názvů: pakfong, bílá mosaz, niklová mosaz, nové stříbro. V angličtině se používají označení \"Nickel silver\", \"German Silver\", \"Paktong\", \"New Silver\", \"Alpacca\" (či \"Alpaca\"). V němčině se kromě výrazu \"Neusilber\" setkáme rovněž s výrazy \"Alpacca\", \"Argentan\", \"Minargent\" či \"Pakfong\". Označení podle norem jsou třeba ČSN 42 3256, nebo CuNi15Zn21.", "section_level": 1}, {"title": "Složení.", "content": "Existuje mnoho různých definic složení slitiny; všechny však zahrnují měď (45–70 %) a nikl (5–30 %). Přidáním dalších kovů, nejčastěji zinku (8–45 %), antimonu, cínu, olova nebo kadmia, lze dosáhnout lepších vlastností slitiny, např. větší tvrdosti či odolnosti vůči korozi. Průmyslově používaný poměr kovů je 65 % mědi, 18 % niklu a 17 % zinku.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Alpaka je pevná látka stříbrného vzhledu. Vyznačuje se snadnou opracovatelností, tvrdostí, odolností vůči korozi a dobrou tepelnou vodivostí. Slitina sama klade relativně velký odpor elektrickému proudu, nicméně její oxidy jsou vodivé.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Zpočátku byla alpaka oblíbena jako výchozí kov pro výrobu \"postříbřeného nádobí\"; povrch výrobku byl elektrolyticky pokovován. S alpakou se setkáme v bižuterii, hračkářském průmyslu (pro dobrou elektrickou vodivost oxidů sloučeniny vhodná pro výrobu kolejnic modelových železnic), i u kvalitnějších klíčů. Dobré opracovatelnosti slitiny se využívá při výrobě hudebních nástrojů (např. činely, flétna, saxofon), odolnost vůči korozi z alpaky zase dělá vhodnou slitinu pro výrobu kapesních nožů. Z alpaky jsou zhotoveny také některé mince (německá marka, portugalské escudo). Příkladem technického využití je konstrukce vodovodních potrubí a topných spirál.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První zmínka o alpace pochází z Číny, odkud byla dovážena do Evropy. Slitina nesla čínský název \"Paktong\" nebo \"Pakfong\" (, doslova „bílý bronz“); sloužila jako náhrada pravého stříbra. Její tři složky (měď, nikl a zinek) však byly určeny až v 18. století. Roku 1770 byly německé železárny v Suhlu schopny tuto slitinu zhotovit, a v roce 1823 byla vyhlášena soutěž, komu se podaří produkci natolik zdokonalit, aby se výsledná slitina co nejvíce podobala stříbru. Nezávisle na sobě byli nejúspěšnější bratři Hennigerovi v Berlíně a Ernst August Geitner v městě Schneeberg. Jiná forma slitiny byla vynalezena roku 1832 v Birminghamu (Anglie). Alpacca byla původně ochrannou známkou obchodníka Berndorfa, v Severní Evropě se však rychle ujala jako obecný název slitiny. S rozšířením elektrolytického pokovování po roce 1840 poskytovala alpaka vhodný základ pro nanesení stříbrného povlaku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alpaka je slitina mědi a niklu, dále zinku a případně dalších kovů, známá také pro svůj vzhled v Německu jako \"nové stříbro\". Tato slitina je často označována jako pakfong, avšak může jít o slitinu mědi a niklu s přídavkem železa nebo manganu.", "tgt_summary": "Nickel silver, Maillechort, German silver, Argentan, new silver, nickel brass, albata, alpacca, is a copper alloy with nickel and often zinc. The usual formulation is 60% copper, 20% nickel and 20% zinc. Nickel silver is named due to its silvery appearance, but it contains no elemental silver unless plated. The name \"German silver\" refers to its development by 19th-century German metalworkers from the Chinese alloy known as (白銅) (\"white copper\" or cupronickel). All modern, commercially important nickel silvers (such as those standardized under ASTM B122) contain significant amounts of zinc, and are sometimes considered a subset of brass.", "id": 847302} {"src_title": "Josef I. Portugalský", "tgt_title": "Joseph I of Portugal", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Dom José se narodil v Lisabonu v roce 1714 jako třetí syn portugalského krále Jana V. a jeho manželky arcivévodkyně Marie Anny Habsburské (1683–1754), dcery římského císaře Leopolda I. Měl staršího bratra Petra (nezaměňovat s dalším synem Jana V., který dostal rovněž jméno Petr), který však zemřel ve dvou letech věku, což učinilo z Josefa následníka trůnu. Z otcovy strany byl vnukem krále Petra II. a královny Marie Žofie Falcko-Neuburské, z matčiny strany pak vnukem římského císaře Leopolda I. a jeho ženy Eleonory Magdaleny Falcko-Neuburské. Jeho babičky byly sestry, dcery kurfiřta Filipa Viléma Falcko-Neuburského, zatímco jeho dědové byli bratranci. V roce 1729 se oženil se španělskou princeznou Marianou Viktorií, dcerou krále Filipa V. a jeho druhé ženy Alžběty Farnese. Pouto se Španělskem bylo velmi těsné, tím spíš, že Josef byl bratrem ženy budoucího španělského krále Ferdinanda VI., Marie Barbary. Jeho žena Mariana Viktorie byla milovnicí hudby a lovu. Z manželství vzešly čtyři dcery:", "section_level": 1}, {"title": "Panování.", "content": "Josef I. byl oddaný katolík a milovník opery. Na portugalský trůn nastoupil ve svých 35 letech po smrti svého otce a téměř bezprostředně poté předal moc do rukou Sebastião José de Carvalho e Melo, známějšího spíše pod jménem \"markýz de Pombal\". Mocný markýz Pombal měl pod dohledem všechny aspekty politiky ekonomické, sociální i koloniální, s cílem učinit z Portugalska opět vážného soupeře ostatních evropských mocností, stejně jako zabezpečit jeho vlastní moc. Nezdařené spiknutí šlechty, jež mělo za cíl zavraždit krále a markýze, dovolilo markýzovi vyhnat v roce 1759 z Portugalska jezuity, čímž vedle konfiskace církevního majetku získal i kontrolu nad veřejným školstvím. Následně Josef zavedl řadu ekonomických opatření, které lze označit jako dirigismus. Za vlády Josefa I., na svátek Všech svatých 1. listopadu 1755, došlo ke katastrofálnímu zemětřesení, následovanému tsunami, které zničilo hlavní město Lisabon a při němž zahynulo více než 100 000 lidí. U Josefa se v důsledku zemětřesení rozvinula silná klaustrofobie a již nikdy se necítil dobře pobývaje mezi čtyřmi stěnami. Proto přesídlil dvůr do nákladného komplexu stanů v pahorcích u obce Ajuda u Lisabonu, v místě současného paláce Ajuda. Hlavní město bylo za vysokých nákladů kompletně rekonstruováno podle směrnic markýze de Pombal.", "section_level": 1}, {"title": "Následnictví a smrt.", "content": "Josef I. měl čtyři dcery, ale žádného mužského potomka, měl však také mladšího bratra Petra; stál tak před volbou, zda má trůn zdědit jeho nejstarší dcera Marie, nebo jeho mladší bratr Petr. Z dynastických důvodů se tedy 6. června 1760 Petr oženil se svou neteří Marií I. Portugalskou. Jejich sňatek, pro který z důvodu blízké příbuznosti bylo nutno získat papežský dispens, vyloučil všechny pochybnosti o následnictví. V roce 1774 se stal král Josef I. v důsledku duševní choroby nezpůsobilým vládnout a regentkou se stala jeho žena Mariana Viktorie; politicky byla tato změna bezvýznamná, neboť skutečnou vládu nadále držel v rukou markýz de Pombal. Josef I. zemřel 14. února 1777. Po jeho smrti na trůn nastoupila jeho dcera Marie a její manžel, Josefův bratr Petr, se stal spoluvladařem jako Petr III. Železná vláda markýze de Pombal skončila a řada antiklerikálních reforem, které za vlády Josefa I. realizoval s cílem modernizovat zemi, byla vzata zpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Josef I. Portugalský (portugalsky \"José Francisco António Inácio Norberto Agostinho de Bragança\"), zvaný \"Reformátor\", (6. června 1714 – 24. února 1777) byl portugalským králem od roku 1750 do své smrti.", "tgt_summary": "Joseph I (,, 6 June 1714 – 24 February 1777), \"The Reformer\" (), reigned as King of Portugal from 31 July 1750 until his death. Among other activities, Joseph was devoted to hunting and the opera. Indeed, he assembled one of the greatest collections of operatic scores in Europe.", "id": 353161} {"src_title": "Obličej", "tgt_title": "Face", "src_document": [{"title": "Antropologie.", "content": "Z evolučního hlediska je obličej součástí zásadních anatomických změn, jež vedly ke vzniku člověka. Souvisí se vzpřímenou postavou, se změnou nasazení hlavy na páteř a s uvolněním rukou, jimiž člověk uchopuje potravu, takže nepotřebuje vyčnělé čelisti. Ztráta srsti, zvýraznění očí bělmem, očnicovými oblouky a obočím, bohatá muskulatura i výrazně zbarvené a jemně ovladatelné rty dávají tváři charakteristický individuální vzhled (podobu), poskytují prostředky pro bohatou mimiku a neverbální komunikaci. Podle jiné hypotézy se tvar lebky změnil ve stejném období jako tvar ruky chápající pěstní klín a zformovaly jej převážně pěstní souboje předků. Výrazové možnosti tváře se ve všech kulturách různě podporují líčením, tetováním nebo plastickými operacemi. Zatímco antické divadlo využívalo masek, nehybných „tváří“ divadelních postav, moderní divadlo a zejména pak film a televize využívají mimiku živého herce. V moderní době se charakteristické rysy individuálních tváří často přehnaně zobrazují v karikaturách. V počátcích antropologie v 19. století se různí badatelé snažili zachytit a klasifikovat různé výrazy tváře a spojit je s určitými náladami nebo povahami, ale také s dalšími charakteristikami jednotlivého člověka, například s genialitou nebo naopak se zločineckými sklony. Při pohledu ze strany svírá tvář (obličej) s vodorovnou rovinou charakteristický lícní úhel, který se používal k charakterizování lidských ras a hrál jistou úlohu i v rasistických teoriích 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Filosofie.", "content": "Slovo tvář ukazuje na důležité souvislosti a významy. V češtině předně souvisí se slovem tvar, a základní schéma obličeje je skutečně jedno z prvních, jež novorozené dítě začne rozlišovat. Tvář dále souvisí se slovesem \"tvářit se\", vyjadřovat své nálady, pocity a postoje mimikou obličeje. Synonymum \"ob-lič-ej\" souvisí s obecně slovanským \"lico\", \"líce\" a s tím zase české \"líčit\" a \"líčit se\". Ruské slovo \"lico\" znamená osobu. Setkání „tváří v tvář“ znamená setkání s určitou osobou a zahrnuje jisté uznání její nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Tvář jako specifický výraz lidské osoby je jedním z hlavních pojmů filosofie E. Lévinase. Důležitým zlomovým bodem při vývoji lidské osoby je setkání s tváří, kdy si moje naivní svoboda uvědomí, že není ničím zdůvodněna a ospravedlněna. Bezbranná a nahá tvář druhého se mé libovůli sice nijak nebrání, přesto mi kategoricky přikazuje „nezabiješ“.", "section_level": 1}, {"title": "Metafory.", "content": "Slovo tvář se vyskytuje v mnoha různých metaforách: Tvář nebo tvářnost může pak znamenat i celkový vzhled nebo dojem, takže lze hovořit např. o „tváři krajiny“ nebo „tváři doby“. Biblická modlitba říká \"...a obnovíš tvář země\" (Ž 104,30). Pro jistou liberalizaci komunistického režimu v roce 1968 se ujal název „socialismus s lidskou tváří“. Předchozí i následující období tuhého režimu se pak lidově označovalo jako „socialismus s husí kůží“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obličej (latinsky \"facies\"), rovněž tvář, je plochá přední část lidské hlavy a jedna z výrazných anatomických charakteristik člověka. Bez srsti, s plochým čelem, výraznýma očima vedle sebe, se zdůrazněnými rty a velmi bohatým svalstvem, které umožňuje mimiku, je obličej nositelem rozmanitých výrazů a také nejvíce individualizovanou částí lidského těla, charakteristikou jednotlivé osoby. Proto se jí člověk nejčastěji identifikuje (např. na průkazech).", "tgt_summary": "The face is the front of an animal's head that features three of the head's sense organs, the eyes, nose, and mouth, and through which animals express many of their emotions. The face is crucial for human identity, and damage such as scarring or developmental deformities affects the psyche adversely.", "id": 1582669} {"src_title": "David II. Skotský", "tgt_title": "David II of Scotland", "src_document": [{"title": "Skotský král.", "content": "Podle závěrů mírové dohody z Northamptonu se 17. července 1328 oženil s Janou Anglickou, dcerou anglického panovníka Eduarda II. Králem se stal po smrti svého otce 7. června 1329 ve věku pěti let. Jeho poručníkem se stal Thomas Randolph. Po jeho smrti se na této pozici v krátkém čase vystřídalo několik jiných šlechticů. Po porážce Skotů u Dupplinu 24. září 1332 začal Eduard II. prosazovat jako nástupce na skotském trůnu Eduarda Balliola. V prosinci byl Balliol nucen opustit Skotsko, ale vrátil se následující rok jako součást anglického vojska vedeného Eduardem II. Po jejich vítězství v červenci v bitvě u Halidon Hill byli David a jeho manželka posláni do bezpečí do Francie. Roku 1341 se David vrátil do země a ujal se vlády. Roku 1346 s ohledem na smlouvu s Francií vpadl do Anglie, ale v říjnu byl poražen v bitvě u Neviles Cross, byl zajat a odveden do Londýna. V říjnu 1357 byla podepsána mírová dohoda, v níž skotská šlechta souhlasila s úhradou výkupného ve výši 100 000 marek za uvolnění svého krále. David se vrátil do Skotska, ale protože království bylo chudé, zjistil, že platba výkupného v původní výši není možná. Bylo zaplaceno několik splátek, ale David nakonec nabídl Eduardovi III. místo výkupného to, že on nebo jeho potomci se stanou nástupci na skotském trůnu. Roku 1346 Skotský parlament odmítl přijmout Lionela, Eduardova syna za následníka skotského krále, ale David pokračoval v tajných jednáních s Eduardem III. V únoru 1364 se oženil s Markétou Drummondovou, v březnu 1370 se s ní však rozvedl.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zemřel nenadále na vrcholu svých sil 22. února 1371 na hradě v Edinburghu. Byl pohřben v Holyroodském opatství. Neměl žádné potomky, a tak se jeho nástupcem stal Robert II.", "section_level": 1}], "src_summary": "David II. (5. března 1324 – 22. února 1371) byl král Skotska (Alby) v od 7. června 1329 až do své smrti. Byl nejstarším a jediným žijícím synem skotského krále Roberta I. a jeho manželky Alžběty de Burgh.", "tgt_summary": "David II (5 March 132422 February 1371) was King of Scotland for nearly 42 years, from 1329 until his death in 1371. He was the last male of the House of Bruce. Although David spent long periods in exile or captivity, he managed to ensure the survival of his kingdom and left the Scottish monarchy in a strong position.", "id": 693967} {"src_title": "Lamoraal Egmont", "tgt_title": "Lamoral, Count of Egmont", "src_document": [{"title": "Nástup ke slávě.", "content": "Lamoral se narodil se na hradě svých předků, nedaleko Alkmaru v tehdy španělském Nizozemí 18. listopadu 1522. Jeho otec byl nositel Řádu zlatého rouna a generál všech švališerů Neapolska a Toskánska. Zemřel, když bylo Lamoralovi šest let. Jeho matka byla sestrou správce Flander. Po smrti manžela se nevdala a veškerou péči věnovala svým třem dětem, Lamoralovi, jeho staršímu bratru Charlesovi a jeho sestře Markétě. Ve věku šestnácti let Larmoral odešel ke dvoru v Madridu získat výchovu a vzdělání potřebné pro velmože. Roku 1541 se Lamoral se svým bratrem Charlesem zúčastnil výpravy vedené španělským králem a německým císařem Karlem V. do severní Afriky, do Alžíru, proti berberským pirátům. Ale bejlerbej (vládce a správce) území Hasan Aga útok odrazil a následující bouře neúspěch výpravy dovršila. Trhy v Alžíru a v Istanbulu se naplnily křesťanskými otroky. Lamoral, velící kompanii lehké kavalerie, vyvázl jen s lehkou ranou. Jeho bratr Charles utrpěl těžké zranění a na jeho následky v prosinci 1541 zemřel. Lamoral zdědil hraběcí titul, všechny čestné úřady a také rodové statky ve Flandrech a Hollandu, což představovalo knížectví Gavere a dále sedm či osm baronství a několik dalších panství.", "section_level": 1}, {"title": "Egmont vojevůdce.", "content": "V roce 1542 spolu s Karlem V. Lamoral, hrabě Egmont dobyl město Duren na Julišsku. Roku 1544 se hrabě Lamoral d'Egmont oženil. Svatby se zúčastnil císař Karel V. a také jeho bratr český král Ferdinand I.. Už dva měsíce po svatbě se Egmont přidal k válečné výpravě císaře Karla V. proti Francii. Účastnil se s ním dobývání francouzského Saint-Dizier. Když vojsko pochodovalo krajem Champagne, bylo mu svěřeno velení kompanie \"gens ďarmes\", padesáti rytířských \"lances,\" tedy kopí. Šlo o jednotky plně vyzbrojených těžkých jezdců, většinou urozeného původu. Tato proslulá kavalerie \"compagnies ďordonnance\" (ordonanční kompanie) byla poslední dědičkou tradice rytířských jezdců. Jako její velitel dostal hrabě Egmont od císaře Karla V. prestižní řetěz Řádu zlatého rouna. Při obléhání lotrinských Met mu císař svěřil velení dvou tisíc jezdců, tzv. \"noirs harnois\" - v černé zbroji odění. Jezdec v němčině se řekne der Reiter, odtud označení rejtar. Roku 1553 velel Lamoral jednotkám žoldnéřů vyzbrojených nejen kopími, ale i prvními jezdeckými střelnými zbraněmi arkebuzami či pistolemi. S těmito žoldnéři podnikl tzv. \"chevauchée\" - drancovací výpravy - do kraje Artois, cílem těchto výprav bylo plenění. Poté Lamoral podnikl tzv. průzkum bojem proti Francouzům v Picardii. Následně výpravu zopakoval, ale padl do léčky a byl nucen se z pasti doslova prosekat. Přes francouzské eskadrony prý projel celkem třikrát. To znamená, že třikrát zaútočil a opět se vracel. Pár měsíců poté se Lamoral z vojevůdce stal diplomatem.", "section_level": 1}, {"title": "Egmont diplomat.", "content": "Lamoral si získal značnou důvěru a přízeň Karla V. Proto se v lednu 1554 stal hlavou poselstva, které dojednávalo v Anglii sňatek infanta Filipa s Marií Tudorovnou. V anglické historii proslula Marie Tudorovna jako \"Krvavá Marie - Bloody Mary.\" Hrabě se vrátil s úspěšným sjednáním sňatku a doprovázel pak infanta na jeho plavbě ze španělské La Coruni do Londýna a zúčastnil se i svatby. V lednu 1556 se Karel V. vzdal vlády a odešel do kláštera. Vládu předal Filipovi, ze kterého se stal španělský král Filip II. Pro tehdy španělské Nizozemí se nadcházely bouřlivé časy. Příměří mezi Španělskem a Francií trvající pět let roku 1557skončilo. Vypukla válka.", "section_level": 1}, {"title": "Den sv. Vavřince.", "content": "Roku 1557 vypukly boje v Itálii a Flandrech. Vévoda Savojský vytáhl v červenci roku 1557 boje se svou armádou, složenou z Vlámů, Španělů a Němců. Jeho třicet pět tisíc pěšáků a dvanáct tisíc jezdců pochodovalo Pikardií směrem na Saint-Quentin. K městu armáda dorazila 2. července 1557. Začalo obléhání. Admirál de Coligny město bránil ze všech sil, neboť Saint-Quentin představoval poslední překážku pro nepřítele v jeho tažení na Paříž. Městu táhl na pomoc i francouzský konetábl - po králi nejvyšší velitel všech vojsk - Anne de Montmorency. K bitvě došlo 10. srpna, na den svatého Vavřince. Odtud tedy název bitvy. Jádro španělské armády se rozložilo na levém břehu řeky Sommy, tedy u obleženého města. Montmorency směřoval k pravému břehu řeky, kde stálo jen opevněné předmostí. Přestože Montmorency vedl jen čtyři tisíce francouzských a německých pěšáků, dva tisíce jezdců a čtyři děla, porazil slabé odřady a došel až k předměstí. Což se ukázalo jako chyba. Lépe bylo obsadit jediný most stojící proti proudu řeky u Rouvroy, a zabránit tak nepříteli přijet na pomoc svým napadeným jednotkám. Když si Montmorency svou chybu uvědomil, bylo pozdě. Jako první ze savojských jednotek přes most k Montmorencyho jednotkám dorazil Egmont se sedmi tisíci švališéry. Ti zaútočili na dva tisíce těžkých jezdců vévody de Nevers. Vévoda poslal kurýra k Montmorencymu se žádostí o pomoc.Ten se proto rychle vracel zpět na pomoc ohroženému vévodovi de Nevers. Princ de Condé byl ponechán u mlýna Gratte-Panse, aby Montmorencyho kryl zadním vojem. Sám Montmorency pochodoval k lesíku u Jussy, který ho mohl ochránit před Egmontovou přesilou. Egmont však byl rychlejší, zastoupil Francouzům cestu a podkovovitě je obklíčil. Francouzský vévoda ďEnghien, Jean de Bourbon se pokusil čelit obklíčení protiútokem, ale nastalý zmatek bránil jeho jezdcům v seskupení. Pěchota se pokusila čelit obklíčení a seskupit se do obranných čtverců, ale v napadeném týlu byly převážně nebojující složky. Ty se daly na útěk a přispěly tak k ještě většímu zmatku. Pětset rytířských \"lances\" projelo kolem francouzské kavalerie hraběte de la Rochefoulcalda takřka bez povšimnutí a zaútočilo na bezbranné pěšáky. Rochefoulcald a ďEnghien ve snaze situaci zachránit veleli k v protiútoku, ale to už Egmontovi dorazily posily od savojského vévody a jeho jízdní \"pistoliers\", jezdci s arkebuzami a pistolemi, získali převahu. Pierre ľEstoile o ďEnghieno konci později napsalː Vévoda ďEnghien \"odpovídal seky meče těm, co ho vyzývali, aby se vzdal, a zemřel se slovy ́Bůh uchovej, aby o mně řekli, že jsem se té kanálii vzdal ́\". Princ de Condé Luis, ďEnghienův bratr také vzdoroval, ale Egmontův útok jej prakticky smetl. Bussy de Rabutin napsal o Egmontově útoku vedeném ze dvou stranː \"Nejprve uspořádal 12 000 koní, jimiž v osmi eskadronách vládl, rozvinul je do půlkruhu kolem francouzské kavalerie, a pak dal signál ke generálnímu útoku.\" Jen hrstka unikla do lesa Jussy, zbytek padl do zajetí či zůstal na bojišti. Nevers a Condé unikli, zraněný Montmorency byl nucen odevzdat svůj meč Egmontovi. Cesta na Paříž byla volná. Filip II. ale postup armády zastavil.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Gravelines 13. července 1558.", "content": "Během zimy se Francouzům podařilo některá města získat zpět, mezi jinými také Calais a Dunkerque. Egmont dostal 15 000 pěšáků a 3 000 kavaleristů, aby v západních Flandrech podnikl protiakci. U Gravelines, města v písečných dunách mezi Calais a Dunkerque dostihl maršála de Termes s podobně početným vojskem. De Termes zaujal obranné postavení, ale jezdci mu nedali šanci a z moře pálila děla Angličanů, kteří v té době byli spojenci Španělska. Termesovo obranné postavení se změnilo v past. Mnohý voják, kterému se podařilo z pasti uniknout, skončil v rukou venkovanů. Zejména ženy nikoho nešetřily a nejeden uprchlík byl jejich rukou ukamenován. Porážka Francie byla zdrcující, vítězství Španělska oslnivé. Zatímco Egmont měl tři stovky mrtvých či raněných, de Termés 12 500 mrtvých, raněných či zajatých. Jindřichu II. nezbývalo než podepsat v Cateau-Cambrésis 3. dubna 1559 mír. Ztratil strategický Dunkerque, 198 měst a hradů, musel opustit Itálii a rezignovat na vše, co Francie ve válce, trvající 65 let, získala.", "section_level": 1}, {"title": "Nepokoje v Nizozemí.", "content": "Výsledky války měly vliv i na osud Nizozemí. Filipovi II. vadilo stavovské uspořádání v Nizozemí, také mu vadilo pronikání francouzského kalvinismu, které pokládal za kacířské učení. Navíc Španělsku i přes zlato a stříbro dovážené z Ameriky hrozil bankrot. Filip II. se proto rozhodl pro zvýšení zdanění obchodu a podnikání. Marně proti tomu protestovali hrabě Egmont, admirál Hoorne a princ Oranžský, včetně členů nizozemské státní rady. Začala se formovat protišpanělská opozice, a to nejen mezi šlechtou., ale i u prostých lidí. Tyto nálady vedly až k lokálním vzpourám. Na jaře 1566 při předávání nizozemské petice místodržitelce Markétě Parmské poznamenal jeden z mužů po jejím bokuː \"Nebojte se těch žebrákůǃ\". Žebrák - vlámsky \"géz\", franc. geus. Odtud pojmenování odpůrců španělské nadvládyː \"gézové\". Po propuknutí nepokojů poslal Filip II. v létě 1567 do Flander vévodu z Alby s desetitisícovou armádou. Vilém Oranžský se rozhodl k útěku do vyhnanství a totéž radil i Egmontovi. Hrabě Lamoral odmítl útěk a loučil se s Vilémem slovyː \"Sbohem, princi bez země\". Princ Vilém Oranžský si o Filipovi II žádné iluze nedělal a odpovědělː \"Sbohem, hrabě bez hlavy\".", "section_level": 1}, {"title": "Egmontova poprava.", "content": "Spoléhat na Filipovu vděčnost se ukázalo být chybou. Egmont důvěřivě vyjel Albovi naproti, ale ten už měl jasný rozkazː \"Zatknout a exemplárně potrestat hlavní představitele země, kteří se provinili během nepokojů.\" V noci 9. září byli Egmont Lamoral a admirál Hoorne zatčeni a převezeni do Gentu. Za propuštění tak slavného válečníka se přimlouvali císař Maxmilián II., francouzský král, bavorský vévoda a další knížata. Část španělského Nizozemí se proti Filipovi II. vzbouřila a Vilém Oranžský s žoldnéři, naverbovanými v Německu, začal válku proti Albovi. V bitvě u fríského Heiligerlee porazil Vilémův bratr španělského generála. Alba se rozhodl do boje proti Vilémovi zasáhnout osobně. Pokládal za riskantní nechat dva vznešené vězně ve Flandrech. Obával se, že by jim rebelové mohli pomoci uniknout a oni se pak mohli postavit do čela vzbouřenců. Rozhodl se pro rychlý konec. Soud trval jen jeden den. Hrabě Lamoral a admirál Hoorne byli obviněni z hrdelního zločinu urážky Veličenstva, urážky katolické víry, z pokusu odtrhnout nizozemské provincie od španělské koruny a byli odsouzeni k trestu smrti stětím. Poprava se konala 5. června v jedenáct odpoledne. Hrabě, oděný do noční košile z karmínového damašku, s krajkovým kapesníkem v jedné ruce a kloboukem v ruce druhé a šeptajíc žalm \"Miserere moi\" prošel špalírem vojska a vystoupal na popravčí lešení, potažené černým suknem. Popravčí lešení bylo postavené na Velkém náměstí před radnicí a Královským domem. Prostor byl střežen 22 kompanií arkebuzírů s loučemi. Před špalkem hrabě poklekl na podušku, pomodlil se, políbil kříž, sepjal ruce a pravil nahlasː \"Do tvých rukou Pane, poroučím svou duši\". V tom okamžiku vystoupil na lešení kat, a aniž ho odsouzenec spatřil, jedním sekem ukončil jeho život. Po té přišla řada na hraběte Hoorna. Do tří hodin byly uťaté hlavy vystaveny. Dav přihlížející exekuci náměstí zcela zaplnil. Alba počítal s tím, že exekuce obyvatele Bruselu zastraší. Ale výsledkem byl opak. Odpůrci španělské nadvlády měli náhle své mučeníky a z exekuce se zrodila ozbrojená vzpoura. Posledního srpna vyzval Vilém Oranžský všechny nizozemské poddané španělského krále k boji proti Filipovi II. Vilém svůj boj na podzim prohrál. Španělsko však získalo protivníka nejen v pravidelné armádě, ale muselo vést neustálý partyzánský boj s lesními a námořními gézy. Po krvavých bojích v červenci 1581 sedm severních provincií spojených v Utrechtské unii, vyhlásilo odtržení od Španělska a nezávislost. Egmont byl pohřben v Zottegem, městě, kde stojí jeho muzeum, hrad a dvě sochy. Lamoral Egmont - stručný přehled v datech", "section_level": 1}], "src_summary": "Lamoral, hrabě van Egmont, kníže van Gavere (18. listopadu 1522, La Hamaide poblíž Ellezelles – 5. června 1568, Brusel) byl generál a flanderský státník, jehož poprava pro údajnou zradu krále Filipa II. přispěla k dalšímu podnícení bojů o nizozemskou samostatnost na španělské koruně. V dnešní době je znám hlavně jako postava ze hry Johanna Wolfganga Goetha \"Egmont\" či z předehry Ludwiga van Beethovena \"Ouvertüre Egmont und Musik-Szene op.84\" k této hře. Během renesančních válek v druhé polovině 16. století byl ovšem proslulým evropským vojevůdcem a jeho jméno znělo předními evropskými dvory.", "tgt_summary": "Lamoral, Count of Egmont, Prince of Gavere (18 November 1522 – 5 June 1568) was a general and statesman in the Spanish Netherlands just before the start of the Eighty Years' War, whose execution helped spark the national uprising that eventually led to the independence of the Netherlands.", "id": 1018036} {"src_title": "Karolina (písmo)", "tgt_title": "Carolingian minuscule", "src_document": [{"title": "Historické bádání.", "content": "Výzkum karolinské minuskuly není od dob Jeana Mabillona v podstatě dořešen. Do dnešní doby existuje několik teorií, které podávají značně heterogenní pohledy na dobu a místo vzniku minuskuly. Všeobecně lze ovšem říci, že byla vytvořena na území dnešní Francie respektive Franské říše na konci 8. století. Jako první se pokusil vyřešit tyto otázky Jean Mabillon, zakladatel vědecké diplomatiky, sfragistiky, paleografie a autor známého díla \"De re diplomatica, Libri sex\". Mabillon spojoval vznik minuskuly s prostředím Karla Velikého a jeho dvorské školy \"schola palatina\" a s učeným anglosasem Alcuinem z Yorku. Podle něj měla být vytvořena na základě polounciály a z popudu samotného Karla Velikého. Tato teorie měla značné trhliny, neboť již z doby vlády Karlova otce Pipina Krátkého jsou dochovány písemné památky, ve kterých je zřejmý nástup nové moderní abecedy. Přímo s osobou vzdělaného anglosasa spojil vznik Karoliny i Léopold Delisl, který se domníval, že byla vytvořena ve známém benediktinském opatství sv. Martina v Tours, kde Alcuin působil jako opat v letech 796-804. Podle Theodora Sickela je nutné hledal původ karoliny v papežské kanceláři. Své tvrzení opírá o výzkum formulářové sbírky \"Liber Diurnus Pontifikum Romanorum\", o které se domníval, že byla vytvořena v rámci papežské kanceláře jako oficiální kancelářská příručka. Proti tomuto tvrzení vystoupil po druhé světové válce italský paleograf Leo Santiffaller, který po důkladném rozboru papežských písemností došel k závěru, že \"Liber diurnus\" nikdy nesloužila jako oficiální příručka kanceláře, ale byla pouze příručkou papežských úředníků, zároveň zpochybnil i její provenienci. Původem se zabýval Marco Palma, který jej umístil do prostředí opatství Nonantola do 1. poloviny 9. století. Podle Philippa Lauera lze považovat za karolinu tzv. Maudramnův typ merovejského písma, který se užíval v klášteře Corbie. S tvrzením, které je dnes považováno za správné, poprvé přišel Charles Higounet, který soudil, že vznik karoliny se neodehrál v jednom konkrétním prostředí, nýbrž že se nové písmo vyvinulo současně na více místech. S tímto názorem se ztotožnily i další významné osobnosti latinské paleografie, mezi které lze zařadit Luigiho Schiaparelliho či Giorgia Cencettiho. Podle výsledků posledních studií se tedy soudí, že karolina nebyla vytvořena na základě nějakého reformního zásahu Karla Velikého, či jeho učeného okolí (Alcuin z Yorku, Paulus Diaconus, Petr z Pisy, Theodulf, Einhard, Angilbert, Dunghal a jiní), ale že je výsledkem přirozeného vývoje minuskulních písem (především merovejských a starých italských knižních písem), kterými se psalo již před Karlem Velikým.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a vývoj.", "content": "Karolinská minuskula vznikla v období tzv. karolínské renesance, na základě různých minuskul národních písem, někteří vědci, jako např. Manuel Prou, však kladou její vývoj do souvislosti s polounciálou. Svou teorii opíral především o majuskulní tvar litery „N“, který se vyskytuje v obou abecedách. Tento prvek je ovšem zastoupen i v knižních formách národních písem, proto není pro potvrzení Prouova názoru zcela signifikantní. Jeho mínění je již v dnešní době vyvráceno, nelze však Prouovi upřít, že si jsou tato písma velmi blízká, což je dáno zejména tím, že obě písma vycházela z mladší římské kurzívy. Polounciála přímo, karolinská minuskula pak prostřednictvím národních písem. Při vytváření nové abecedy sehrála důležitou úlohu potřeba lepší čitelnosti textů, proto se začaly jednotlivé litery od sebe oddělovat, čehož bylo dosaženo i minoritním zastoupením ligatur, tak typickými pro národní písma. Stabilizovaly se tvary jednotlivých písmen, zároveň s tím získaly pevné místo ve čtyřlinkové psacím systému. Podoba byla dána potřebou vyšší kvantity psaní a zároveň větším důrazem na čitelnost (oproti těžko čitelným národním písmům), což vedlo ke vzniku elegantního okrouhlého písma. Karolinská minuskula prodělala za dobu své existence značný vývoj, proto se od sebe liší písmo počátku 9. století a vrcholná forma z 12. století. První století vývoje karoliny je charakterizováno především hledáním základních forem. Oproti předchozímu období, totiž národním písmům, se velmi omezilo používání zkracovacích znamének a ligatur, přesto zcela nevymizely. Dlouho se udržely ligatury „ct“, „et“, „rt“, „st“ (st) a \"ae\" (æ), která je nahrazována tzv. e caudata ę. K nejcharakterističtějším zkratkám patří \"et\" (&), jež bylo později vytlačeno tironským „et“ (⁊). Již od zrodu karolinské minuskuly se lze v rukopisech setkat s interpunkčními znaménky, které se skládají z tečky, čárky či jejich kombinace. Otazník (?) se objevuje kolem roku 800. Texty 9. století jsou doprovázeny archaickými prvky, kam patří „a“, které se zde objevuje v podobě „cc“ nebo otevřeného kurzívního „a“, fakultativně připomínající „u“. Ovšem už i v tomto období pomalu ustupuje klasickému minuskulnímu „a“, které je součástí karolinské minuskuly až do jejího zániku. Během několika prvních desetiletí stále písaři používají majuskulní „N“, které ale v témže století bylo nahrazeno „n“ minuskulním. Značná variabilita panovala rovněž u litery „d“, které je zastoupeno v unciální i minuskulní podobě. Nejstarší formu minuskuly charakterizuje kyjovité rozšíření horních dotažnicových délek. V 10. století vývoj karoliny začal mírně stagnovat. V podstatě se od sebe minuskula 9. a 10. století neliší, určité změny však lze přesto sledovat. Pomalu mizí archaické prvky a kyjovité rozšíření horních dotažnicových délek. V 10. století lze pozorovat úpadek v grafickém provedení jednotlivých liter, s tuto dekadencí se karolina brzy vypořádala a v následujícím století opět vzkvétala. V 11. století pod vlivem značných změn dosáhla karolinská minuskula vrcholné fáze, kyjovité rozšíření bylo nahrazeno trojúhelníkovitým zakončením nebo násadnicovým tahem. Unciální „d“ se v této fázi již nevyskytuje a definitivně bylo nahrazeno minuskulovou formou. Dlouhé „s“ na konci slov nahradilo „s“ kulaté, které se od 12. století objevuje i uprostřed slova. U některých individualit lze pozorovat snahu po lámání kulatých tahů, což je předzvěstí nové periody ve vývoji latinského písma, která se nazývá Gotika. Jelikož se karolinskou minuskulou psalo téměř v celé Evropě, nebylo ani dost dobře možné, aby se všude vyvíjela stejnou rychlostí bez lokálních variací. Důležitými středisky karoliny se ve Francii staly kláštery Corbie, Remeš, Lyon, Saint-Denis, Fleury, Auxerre aj. V Itálii stála v popředí např. Verona a Nonantola, v germánské oblasti pak Fulda, Mohuč či Würzburg. Každé z těchto skriptorií je samozřejmě charakteristické svým jedinečným pojetím základní karolinské abecedy. Z ní se poměrně záhy, již v 9. století, v listinách vyvinulo specifické písmo, tzv. diplomatická minuskula, které se vyznačovalo dlouhými dříky. Ve 12. století se lámáním karoliny vytvořilo gotické písmo (přechodná varianta mezi těmito písmy je nazývána romanogotika). V 15. století byla karolina použita jako vzor pro minuskule humanistického písma.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Karolinská minuskula je jedním z prvních písem, které se může pyšnit velkým počtem dochovaného materiálu. Jen pro období 9. století zachytil ve svém rozsáhlém katalogu Bernard Bischoff asi 7200 položek. Z takového pramenného bohatství nelze nezmínit evangeliář, který na rozkaz Karla Velikého a jeho manželky Hildegardy vyhotovil v letech 781-783 písař Gotšalk. Celý rukopis je psán unciálou a pouze dvě strany vyhotovil Gotšalk novou minuskulou. Opět z popudu Karla Velikého byl vyhotoven zlatý žaltář, jež v roce 795 sepsal Daghulf. Neméně známá je Alcuinova bible, vzniknuvší kolem roku 800, či trevírský evangeliář Ada z konce 8. století. Za příklad krásné karolinské minuskuly 11. století může posloužit traktát sv. Augustina \"Adversus quinque haereses\", jehož provenience se klade do kláštera Saint-Maur des Fossés v letech 1029-1030.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karolina (také karolínská, dříve okrouhlá minuskula) je knižní i listinné písmo užívané téměř v celé Evropě od 8. do 12. století.", "tgt_summary": "Carolingian minuscule or Caroline minuscule is a script which developed as a calligraphic standard in Europe so that the Latin alphabet of Jerome's Vulgate Bible could be easily recognized by the literate class from one region to another. It was developed for the first time, circa AD 780, by a Benedictine monk of Corbie Abbey (about north of Paris), Alcuin of York. However, not all sources agree with the latter. Alcuin might not have been involved in the creation of the script. He was most likely responsible for copying and preserving the manuscripts and upkeeping of the script. It was used in the Holy Roman Empire between approximately 800 and 1200. Codices, pagan and Christian texts, and educational material were written in Carolingian minuscule throughout the Carolingian Renaissance. ", "id": 2469399} {"src_title": "Petr V. Portugalský", "tgt_title": "Pedro V of Portugal", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Petr se narodil 16. září 1837 jako prvorozený syn z jedenácti dětí portugalské královny Marie II. a jejího manžela Ferdinanda II. Jeho otec Ferdinand se mohl stát králem právě až po narození budoucího následníka trůnu. Petrovi, mladíkovi neobyčejného intelektu, se dostalo dobrého vzdělání. Byl hluboce nábožensky založen až se sklony k mystice. Nebyl pevného zdraví.", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Petr se stal králem po smrti své matky Marie v roce 1853 jako Petr V. Jelikož byl v té době teprve šestnáctiletý, vládl za něj následující dva roky jako regent jeho otec král-manžel Ferdinand II.; Petr v té době cestoval po různých zemích Evropy. Vlády se ujal s dosažením plnoletosti 16. září roku 1855. Portugalsko bylo sužováno epidemiemi nakažlivých nemocí - v roce 1853 a 1856 to byla epidemie cholery, na přelomu let 1856/1857 byl Lisabon zasažen katastrofální epidemií žluté zimnice. Na rozdíl od mnoha šlechticů a majetných lidí, kteří si mohli dovolit odjet z nebezpečného města, Petr v Lisabonu zůstal, finančně podporoval a navštěvoval nemocnice a dával nemocným útěchu, aniž by si připouštěl nebezpečí nákazy. Díky tomuto nesobeckému, obětavému přístupu a odvaze vzrostla nesmírně mezi lidmi popularita mladého panovníka, který byl zván \"„o rei santo (svatý král“\". Dom Pedro byl veden svým otcem k práci pro svou zemi a pod jeho vedením realizoval radikální modernizaci portugalského státu a jeho infrastruktur. Významnou roli za jeho vlády hrál ministr financí Avila. Za jeho panování byly budovány silnice, železnice (v roce 1856 první trať Lisabon-Carregado) a telegrafy; za jeho vlády vzniklo pravidelné spojení mezi Portugalskem a Angolou; zavedl v zemi metrický systém; dělal vše pro ozdravění ekonomiky, zvláště po neúrodě a zkáze vinic v 60. letech. Snažil se rovněž dělat vše pro zdraví obyvatel včetně stavby nemocnic a charitativních institucí. Přes řadu opatření a zlepšení však to byla královská rodina a král sám, koho v tomto směru nepříznivá situace v zemi krutě zasáhla.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "V prosinci roku 1857 se Petr v Düsseldorfu zasnoubil a 18. května následujícího roku 1858 se oženil s princeznou Stefanií von Hohenzollern-Sigmaringen, dcerou Karla Antona von Hohenzollern-Sigmaringen a jeho manželky Josefíny Bádenské. Jejich šťastné manželství však trvalo pouhý rok. 17. července roku 1859 Stefanie zemřela na záškrt, což mladého krále uvrhlo do hluboké deprese, jež ho do jeho předčasné smrti neopustila. Po její smrti založil - na základě jejího přání - v Lisabonu \"nemocnici doni Stefanie\". Jejich manželství vzhledem ke krátkému trvání zůstalo bezdětné a následníkem trůnu se stal jeho mladší bratr Ludvík.", "section_level": 2}, {"title": "Předčasná smrt.", "content": "V roce 1861 podnikl král cestu po Portugalsku, opět zasaženém epidemií horečnaté nemoci. Tentokrát však nákaze neunikl a on a dva jeho mladší bratři, infant Jan a infant Ferdinand, se během cesty onemocněli. Nejdříve - 6. listopadu - zemřel Ferdinand, o pět dní později, 11. listopadu, ho následoval sám Petr ve věku 24 let. Šest týdnů po něm, 27. prosince, podlehl nemoci i třetí bratr Jan. Protože se Pedro V. po smrti své předčasně zesnulé manželky Stefanie znovu neoženil a neměl potomků, na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Ludvík (1838-1889).", "section_level": 2}], "src_summary": "Petr V. (16. září 1837, Lisabon – 11. listopad 1861, Lisabon; celým jménem \" Pedro de Alcântara Maria Fernando Miguel Rafael Gonzaga Xavier João António Leopoldo Vítor Francisco de Assis Júlio Amélio de Saxe-Coburgo-Gotha e Bragança\"), zvaný \"Nadějný\" byl prvorozený syn portugalského královského páru Marie II. a Ferdinanda II. a v letech 1853 až 1861 32. portugalským králem a prvním z dynastie Braganza-Sasko-Koburg-Gotha.", "tgt_summary": "Peter V ( ; 16 September 1837 – 11 November 1861), nicknamed \"the Hopeful\" (), was King of Portugal from 1853 to 1861.", "id": 270998} {"src_title": "Cizinec", "tgt_title": "Alien (law)", "src_document": [{"title": "Cizinec v českém právním řádu.", "content": "Platný vnitrostátní právní řád rozlišuje následující kategorie cizinců:", "section_level": 1}, {"title": "Zákon o pobytu cizinců na území ČR.", "content": "Zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky upravuje podmínky vstupu cizince na území České republiky a vycestování cizince z území, stanovuje podmínky pobytu cizince na území a vymezuje působnost Policie České republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí v této oblasti státní správy. Cizincem se rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky včetně občana Evropské unie. Zákon se nevztahuje na cizince, který: a) je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, azylantem anebo osobou požívající doplňkové ochrany, nebo podal proti rozhodnutí kasační stížnost, b) pokud se jedná o přechodný pobyt cizích ozbrojených sil, c) pobývá na území na základě uděleného oprávnění pobytu za účelem dočasné ochrany, nebo o ni požádal.", "section_level": 2}, {"title": "Zákon o azylu.", "content": "Zákon č. 325/1999 Sb. o azylu upravuje postavení žadatelů o azyl / mezinárodní ochranu osob, kterým byl azyl nebo doplňková ochrana udělena.", "section_level": 2}, {"title": "Oblast trestního práva.", "content": "V trestním zákoníku č.40/2009 Sb. se cizinců týká například trest vyhoštění a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, pokud jde o správní či soudní vyhoštění. V trestním řádu č.141/1961 Sb. se jedná o výkon trestu vyhoštění a upouštění od jeho výkonu, vydávání a předávání cizince k trestnímu stíhání do zahraničí.", "section_level": 2}, {"title": "Výdělečná činnost.", "content": "Výdělečná činnost cizinců je upravena zákonem o zaměstnanosti (povolení k zaměstnání, sankce za nelegální činnost). Cizinec je podle českého zákona o zaměstnanosti 435/2004 Sb. definován jako občan, který není státním příslušníkem EU, EHS nebo ESVO. Pro cizince platí přísnější podmínky pro získání zaměstnání v ČR, musí žádat úřady práce o vydání pracovního povolení. Dále výdělečnou činnost cizinců ovlivňuje živnostenský zákon č. 455/1991 Sb., který upravuje specifika živnostenského oprávnění pro cizince. Dále řada zákonu omezuje přístup cizinců k určitým povoláním, nebo funkcím, spojeným s výkonem veřejné moci (například zákon o soudech a soudcích, o služebním poměru příslušníků bezpečnostních souborů). Dále pro výkon určitého povolání či činnosti jsou pro cizince stanoveny zvláštní podmínky.", "section_level": 2}, {"title": "Listina základních práv a svobod.", "content": "Z listiny základních práv a svobod vyplývá zásada rovnosti a nediskriminace, cizinci mají stejná práva jako občané ČR, pokud zákon výslovně nestanoví jinak. Cizinci jsou si rovni v občanském právu, ve veřejném právu se používá jako hlavní kritérium trvalý pobyt, případně jiný druh pobytu. Držitelé povolení k trvalému pobytu a občané EU a jejich rodinní příslušníci mají ve většině právních předpisů rovné postavení jako občané ČR. Jde například o oblasti sociálního zákonodárství a oblasti výdělečné činnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Nerovnosti cizinců.", "content": "Na druhou stranu cizinci z EU či s trvalým pobytem pocítí znevýhodnění v oblasti volebního práva, či pobytového práva. Právo trvalého pobytu tak i právo občana EU pobývat na území ČR může být zrušeno, zejména v případě spáchání trestního deliktu. Dále jsou cizinci povinni mít cestovní doklad, v případě ztráty je cizinec často nucen jet do země původu pro nový cestovní doklad. S cestovním dokladem a s platným průkazem o trvalém pobytu mohou cestovat v Schengenském prostoru. Všichni cizinci mají speciální ohlašovací povinnosti. Pobytové doklady vyřizují na ministerstvu vnitra, ne u běžných obecných úřadů.", "section_level": 3}, {"title": "Cizinec na mezinárodní úrovni.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Právní postavení cizinců v soukromoprávních poměrech.", "content": "Dle zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém je cizinec osoba bez státního občanství ČR. Cizinci mají v oblasti osobních a majetkových práv stejná práva a stejné povinnosti jako občané ČR, pokud není tímto nebo jiným zákonem stanoveno něco jiného. Tato situace může nastat, pokud cizí stát nakládá se státními občany ČR jinak než se svými občany, tehdy může Ministerstvo zahraničních věcí v dohodě s příslušnými orgány sdělením v úředním publikačním prostředku stanovit, že pro cizince stejná práva a povinnosti jako pro občany ČR nepoužije. To však neplatí, pokud se jedná o cizince, kterým z práva EU vyplývají stejná práva a povinnosti jako státním občanům ČR, nebo by tím byla porušena základní práva cizince.", "section_level": 2}, {"title": "Vícenásobná nebo neurčitá státní příslušnost.", "content": "Pokud se jedná o osobu, která je v rozhodné době státním občanem České republiky a zároveň občanem jiného státu, je rozhodné státní občanství České republiky. Pokud však je občanem několika států, rozhoduje státní příslušnost nabytá naposledy, pokud výrazně převažuje její poměr k cizímu státu vzhledem k životním poměrům osoby, tehdy rozhoduje státní příslušnost tohoto státu. Na cizince, který není občanem žádného státu, se hledí jako na občana toho státu, kde má v rozhodné době obvyklý pobyt či se zdržuje, pokud toto nelze zjistit, je postupováno, jako by šlo o státního občana ČR.", "section_level": 3}, {"title": "Evropská úmluva o ochraně lidských práv.", "content": "Evropská úmluva o ochraně lidských práv zajišťuje: povinnost respektovat lidská práva, právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucených prací, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na spravedlivé řízení, uložení trestu jen na základě zákona, právo na respektování soukromého a rodinného života, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svobodu projevu, svobodu shromažďovací a sdružovací, právo uzavřít manželství, právo na účinný právní prostředek nápravy, zákaz diskriminace.", "section_level": 2}, {"title": "Článek o omezení politické činnosti cizinců.", "content": "Článek o svobodě projevu, o svobodě shromažďování a sdružování a zákaz diskriminace nebrání smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců.", "section_level": 3}, {"title": "Dodatkové protokoly týkající se cizinců.", "content": "\"Protokol č.4.\" (druhý dodatkový) k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod článkem 4, zakazuje hromadné vyhoštění cizinců. \"Protokol č.7.\" v článku 1 ustanovuje procesní záruky v případě vyhoštění cizinců. 1. Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu,může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost: a. uplatnit námitky proti svému vyhoštění; b. dát přezkoumat svůj případ a c. dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo osobou nebo osobami tímto úřadem určenými. 2. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a, b a c tohoto článku, je-li takové vyhoštění nezbytné v zájmu veřejného pořádku nebo je-li odůvodněno zájmy národní bezpečnosti. \"Protokol č.12.\" ustanovuje všeobecný zákaz diskriminace. 1. Užívání každého práva přiznaného zákonem musí být zajištěno bez jakékoli diskriminace z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního či sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu či jiného postavení. 2. Nikdo nesmí být diskriminován žádným orgánem veřejné moci z jakéhokoli důvodu, zejména z důvodů uvedených v odstavci 1.", "section_level": 3}, {"title": "Vstup na území České republiky.", "content": "Na území ČR je cizinec oprávněn vstoupit v místech stanovených jako hraniční přechod, tzn. na vymezených místech na vnějších hranicích státu, v prostoru mezinárodního letiště, popř. v prostoru mezistátního vlaku. Při překročení hranice je nutné se podrobit kontrole dokladů po výzvě policie. V zásadě platí, že občané EU s nimiž má ČR sjednanou mezinárodní smlouvu o bezvízovém styku, předkládají při hraniční kontrole cestovní doklad. Cizinci, kteří mají ve vztahu k ČR vízovou povinnost jsou povinni dále předkládat platné vízum, doklad o zajištění prostředků k pobytu, doklad o zdravotním pojištění, doklad o zajištění ubytování, popř. vízum státu, do kterého hodlá cizinec přes území ČR cestovat.", "section_level": 2}, {"title": "Pobyt v ČR.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přechodný pobyt.", "content": "Může být umožněn na základě:", "section_level": 2}, {"title": "Trvalý pobyt.", "content": "Může být umožněn na základě:", "section_level": 2}], "src_summary": "Cizinec je člověk příslušející k jinému státu či zemi či národu. Jde tedy o pojem relativní, který má smysl pouze ve vztahu k nějakému určitému státu nebo zemi nebo národu. ", "tgt_summary": "In law, an alien is a person who is not a citizen or national of a given country, though definitions and terminology differ to some degree depending on the continent or region of the world. The term \"alien\" is synonymous to \"foreign national\".", "id": 1583979} {"src_title": "Lípa velkolistá", "tgt_title": "Tilia platyphyllos", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Lípa velkolistá roste přirozeně v západní, střední a jihovýchodní Evropě, izolovaně v jižním Švédsku, na Kavkaze a v Malé Asii. V České republice ji můžeme vidět zejména v listnatých lesích od nížin až do nižších horských poloh. Je to typický druh suťových lesů (sv. \"Tilio\"-\"Acerion\"), vzácně jako příměs bučin.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Pokud jde o její užití, platí v podstatě totéž, co u lípy malolisté. Lípy patří k typickým středoevropským dřevinám, které jsou i jako dřevina užitková stále ještě žádány. Lipové dřevo je velmi světlé a měkké. Hodí se proto zejména pro práce řezbářské nebo modelářské. Lipové lýko je vysloveně houževnaté a pevné a před zavedením umělých hmot bylo s oblibou používáno jako pletivo. Kvetoucí lípy jsou jako pastva včel velmi cenné - med z lipových květů je velice žádaný. Lipový květ patří také k nejznámějším domácím léčebným prostředkům. Čaj z lipového květu se užívá jako prostředek proti nachlazení, často v kombinaci s medem. Sbírají se kompletní květenství. Musí se sušit ve stínu bez dalšího přísunu tepla.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Lípa velkolistá je velmi proměnlivý druh, proto je rozlišováno několik poddruhů.", "section_level": 1}, {"title": "Památné a významné lípy velkolisté.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stromy.", "content": "Lípy velkolisté patří k dlouhověkým stromům. Nejstarším žijící na českém území jsou: Klokočovská lípa (1000 let), Bzenecká lípa (700–900 let), Kamenická lípa (700–1000 let), Tisíciletá lípa v Kotli (350–1100 let), Běleňská lípa (800–900 let), Sudslavická lípa (600–1100 let), Husova lípa (600–1050 let), Cisterciácká lípa (přes 700 let), Vejdova lípa (550–950 let), Tisíciletá lípa ve Staré Lysé (500-1000 let), Mladějovická lípa (350–1000 let), Tatobitská lípa (500–800 let, \"Tilia platyphyllos x euchlora\") a Praskoleská lípa (500–800 let). Odhady věku se zpravidla velmi různí, u některých stromů mohou být vyšší odhady věku nadsazené. Obvodem kmene nejmohutnější žijící lípy velkolisté v České republice jsou: Vejdova lípa (1305 cm, 2009), Sudslavická lípa (1190 cm, 2010), Lukasova lípa (1160 cm, 2009), Opatovická lípa (995 cm, 2010, kmen není celistvý), Hadí královna (975 cm, 2009), Tatobitská lípa (956 cm, 2009), Dolní Popovská lípa (956 cm, 2004, kmen rozdělen vedví), Janovská lípa (955 cm, 2006), Husova lípa (952 cm, 2010). Rozměry se v průběhu času mění, některé lípy přirůstají, u jiných se kmeny rozpadají. Nejvyššího doloženého obvodu dosahovala lípa velkolistá v Bzenci – 1400 cm před rozpadem kmene na počátku 20. století. Obvodu 1250 cm dosahovala Běleňská lípa do poškození bleskem roku 1951. 1010 cm měla i Lhotecká lípa (dnes 600 cm).", "section_level": 2}], "src_summary": "Lípa velkolistá (\"Tilia platyphyllos\"), česky též lípa širolistá, je statný strom dosahující výšky přes 25 m, za určitých podmínek však může růst též jako keř. Hodně se podobá lípě malolisté, se kterou se často kříží. Čisté jedince lze rozeznat podle barvy chmýří v úhlech žilek – u lípy malolisté je rezavé, u lípy velkolisté bělavé. Kříženec se nazývá lípa obecná (\"Tilia\" × \"vulgaris\", syn. \"Tilia europaea\") a může vypadat různě. Obecně lze říci, že lípa velkolistá má větší květy i plody než malolistá. Zralý oříšek na rozdíl od plodu lípy malolisté nelze v prstech zmáčknout, je mnohem více dřevnatý a žebernatý.", "tgt_summary": "Tilia platyphyllos (large-leaved lime or large-leaved linden) is a species of flowering plant in the family Malvaceae (Tiliaceae). It is a deciduous tree, native to much of Europe, including locally in southwestern Great Britain, growing on lime-rich soils. The common names largeleaf linden and large-leaved linden are in standard use throughout the English-speaking world except in the British Isles, where it is known as large-leaved lime. The name \"lime\", possibly a corruption of \"line\" originally from \"lind\", has been in use for centuries and also attaches to other species of \"Tilia\". It is not, however, closely related to the lime fruit tree, a species of citrus. ", "id": 67919} {"src_title": "Jindřich I. Portugalský", "tgt_title": "Henry, King of Portugal", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jindřich se narodil jako pátý syn (osmé dítě) portugalského krále Manuela I. a jeho druhé manželky Marie Aragonské a jako takový si nečinil naděje na následnictví trůnu. Podobně jako řada mladších synů z panovnických rodů nastoupil duchovní kariéru a vzal si za své v tomto směru hájit portugalské zájmy v době, kdy vůdčí roli v katolické církvi na Iberském poloostrově hrálo Španělsko. Rychle vystoupal po žebříčku církevní hierarchie. Byl arcibiskupem v Braze, prvním arcibiskupem v Évoře a konečně arcibiskupem v Lisabonu. V letech 1539–1578 byl v pořadí druhým generálním (hlavním) inkvizitorem v Portugalsku a v této funkci byl oproti svému předchůdci důsledný, s čímž souvisely inkviziční procesy. Jeho role hlavního inkvizitora i krále byla hlavními portugalskými historiky zejména v 19. století, např. Alexandrem Herculanem, hodnocena značně negativně. Byl vybrán za jednoho ze dvou favoritů na následnictví na papežský stolec na obou konkláve konaných v roce 1555, třebaže se neúčastnil ani jednoho z nich (Jindřichův bratr, portugalský král Jan III. poprosil svého bratrance, císaře Karla V., aby podpořil jeho kandidaturu při nákupu hlasů kardinálů). Byl stoupencem nezávislosti Portugalska, avšak přivedl do země jezuity a využíval je rovněž v zámořských portugalských državách. V roce 1559 založil druhou, jezuitskou portugalskou universitu v Évoře, tedy ve městě, kde sídlil hlavní tribunál inkvizice a kde do konce 15. století koexistovaly největší komunity Židů i Maurů v zemi. V letech 1562–1568 byl regentem, když pečoval o nezletilého infanta Sebastiána I., vnuka svého nejstaršího bratra, krále Jana III. Když v roce 1578 mladý a bezdětný Sebastián zahynul v tragické bitvě u Alcácer-Quibir, vstoupil po obdržení zprávy o synovcově smrti v klášteře v Alcobaçe 28. srpna Jindřich na trůn Portugalska. Když se takto neočekávaně ve svých šedesáti šesti letech stal portugalským králem, hledal způsob, jak zajistit následnictví dynastie Avis. V rámci těchto snah žádal papeže o zproštění kněžského slibu se záměrem uzavřít manželství a zplodit následníka, avšak papež Řehoř XIII. jeho žádosti nevyhověl, jsa zavázán Habsburkům, v jejichž zájmu bylo, aby portugalský trůn zůstal prázdný. Přes tyto závažné problémy s následnictvím, ani přes svůj pokročilý věk, Jindřich I. nikdy nástupcem neustavil svého synovce Antonína (1531–1595), neboť neuznal jeho legitimitu: Antonín byl synem staršího Jindřichova bratra Luise, vévody z Beji (1506–1555), matematika a architekta i vyhlášeného válečníka, a \"Violanty Gómez\", konvertované židovky z Évory, mezi nimiž nebyl patrně nikdy uzavřen sňatek. Po otci se Antonín stal velmistrem Maltézského řádu v Portugalsku. Král-kardinál zemřel 31. ledna roku 1580, po necelém roce a půl vlády dříve, než byl vybrán jeho nástupce. Jindřichovou smrtí nastala nástupnická krize, v níž se o práva k portugalskému trůnu se hlásili různí uchazeči. Kromě Antonína byl jedním z hlavních pretendentů španělský král Filip II., jehož ostatně vybrala i Regentská rada, ustanovená po Jindřichově smrti, avšak Antonín se nechal 24. července v Santarému prohlásit králem. Již o měsíc později však Filip uplatnil vedle práva, daného mu výběrem Regentské rady, i právo síly a vyslal vévodu z Alby, aby Portugalsko dobyl. Antonín byl v bitvě u Alcántary u Lisabonu poražen, následně padl velmi rychle i Lisabon a Filip se stal jako Filip I. portugalským králem, ovšem pod podmínkou, že se Portugalsko včetně jeho dalších zámořských teritorií nestanou španělskými provinciemi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich I. Portugalský (portugalsky \"Dom Henrique, O Grande Inquisidor\", 31. ledna 1512, Lisabon – 31. ledna 1580, Almeirim) byl portugalský král v letech 1578–1580.", "tgt_summary": "Henry ( ; 31 January 1512 – 31 January 1580) was king of Portugal and a cardinal of the Catholic Church. He ruled Portugal between 1578 and 1580 and was known as Henry the Chaste (Portuguese: \"Henrique o Casto\") and the Cardinal-King. As a clergyman, he was bound to chastity, and as such, had no children to succeed him, and thus put an end to the House of Aviz. His death led to the Portuguese succession crisis of 1580 and ultimately to the 60-year Iberian Union that saw Portugal share a monarch with that of Spain. The next independent monarch of Portugal would be John IV, who took the throne after 60 years of Spanish rule.", "id": 879979} {"src_title": "Jan II. Portugalský", "tgt_title": "John II of Portugal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V mládí doprovázel svého otce při africkém tažení, během něhož byl pasován na rytíře. Po jeho nástupu na trůn se šlechta právem obávala, že Jan bude chtít okleštit její pravomoci. Král ovšem ty, kdo se mu protivili, nechal potrestat, ba i popravit. Například roku 1483 nechal setnout v Évoře vévodu z Braganzy Fernanda II. za konspiraci, poté umučil vévodu z Viseu a nechal otrávit ve vězení évorského biskupa. Království na pokraji bankrotu zachránil daňovou reformou a velmi mu v tom pomohly i příjmy ze zámoří, především zlato z Guiney. Dobývaní afrického pobřeží se stává politickou a ekonomickou prioritou. Roku 1484 je objevena řeka Kongo a o čtyři roky později Bartolomeo Diaz obeplouvá Mys dobré naděje. Portugalci dosahují Etiopie a v roce 1498 Indie.Jejich cesty byly zapisovány do tzv.roteiros, přesných lodních záznamů dokumentujících plavbu. Po vleklých jednáních přistupuje Jan II. na rozdělení sfér vlivu mezi Portugalsko a Katolická Veličenstva (Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský) smlouvou z Tordesillas. Dobré vztahy s Katolickými Veličenstvy byly stvrzeny roku 1490 svatbou jediného Janova syna Alfonsa s nejstarší dcerou Katolických Veličenstev Isabelou; Alfonso se tak stal v pořadí druhým dědicem Kastilie a Aragonie po princi Juanovi, synovi Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského). Nedlouho po svatbě, roku 1491, však zemřel při nehodě (po pádu z koně), ze které jsou podle konspirativních teorií někdy obviňována Katolická Veličenstva. Po nešťastné smrti jediného milovaného syna se král stáhl do ústraní, celé týdny se uzavíral v izolaci ve vzdálených sídlech a do hlavního města téměř nejezdil. Jeho zdraví začalo slábnout. Na podzim roku 1495 se vypravil léčit k minerálním pramenům, cestou však zemřel. Vzhledem k tomu, že po sobě nezůstavil následníka, nastoupil na portugalský trůn jeho bratranec (a švagr) Manuel.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Jan II. uzavřel jediné manželství. Roku 1471 se oženil se svou sestřenicí (dcerou mladšího bratra Janova otce Alfonse V. Fernanda, vévody z Viseu), portugalskou princeznou a vnučkou krále Eduarda I., Eleonorou (1458–1525). Eleonora mu porodila dva syny, mladší z nich však po narození zemřel: \"Nemanželští potomci\"", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "CASTRO, João de: \"Roteiro de Lisboa a Goa\". Lisboa: Academia Real das Sciencias, 1882.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan II. Portugalský, portugalsky João II de Portugal (3. května 1455 – 25. října 1495) byl třináctý portugalský král. Někdy je uváděný s přídomkem Dokonalý (portugalsky \"O Príncipe Perfeito\") nebo Přísný. Narodil se v Lisabonu jako syn Alfonsa V. a jeho manželky Isabely z Coimbry. Jan II. nastoupil na portugalský trůn již roku 1477, poté co jeho otec odstoupil a stáhl se do kláštera, korunován však byl až po otcově smrti v roce 1481.", "tgt_summary": "John II (; ; 3 March 1455 – 25 October 1495), called the Perfect Prince (), was King of Portugal from 1481 until his death in 1495, and also for a brief time in 1477. He is known for re-establishing the power of the Portuguese monarchy, reinvigorating the Portuguese economy, and renewing his country's exploration of Africa and the Orient.", "id": 154953} {"src_title": "Alfons V. Portugalský", "tgt_title": "Afonso V of Portugal", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodil se jako syn portugalského krále Duarta I. a jeho manželky Eleonory Aragonské, dcery Ferdinanda I. Aragonského a Eleonory z Alburquerque. Malémi infantovi se dostalo vynikající výchovy a vzdělání, z čehož zřejmě pramenila jeho pozdější náklonnost k vědám. Na portugalský trůn nastoupil ve věku pouhých šesti let po smrti svého otce, jenž zemřel 13. září roku 1438 na mor. Pro nízký věk nemohl vládnout sám a regentem měla být jeho matka, královna-vdova Eleonora Aragonská, po vzpouře měšťanů však se jím stal Alfonsův strýc, infant Petr z Coimbry, mladší bratr Eduarda I. Ten měl podporu měšťanů, především lisabonských cechů, jež ho chtěly prohlásit králem. Regent záhy ovládl mladého panovníka a stal se nejmocnějším mužem v království. Stavěl se proti další námořní expanzi Portugalců. Po dosažení plnoletosti Alfons Petra odstavil od vlády a rozhodl se využít pomoc dalších dvou bratří svého otce, Jindřicha Mořeplavce, knížete z Viseu, a Alfonse, knížete z Braganzy. Obě knížata reprezentovala názory odlišné od Petrových. Jindřich byl stoupencem výprav do Maroka a námořních výprav do Afriky, Alfons zase chtěl, aby se koruna opět opřela o šlechtu a nestavěla proti ní měšťanstvo. Z toho důvodu se rozhodli odstavit Petra, který byl posléze zabit v bitvě u Alfarrobeira v květnu roku 1449. Od té doby započala samostatná Alfonsova vláda. Realizoval ideje svých strýců a nejenže se angažoval ve válce v Africe, ale také smířil dvůr s řadou šlechtických rodů, které ztratily přízeň za vlády jeho děda Jana I. Dobrého.", "section_level": 2}, {"title": "Války v Africe.", "content": "Když v roce 1453 Turci dobyli Konstantinopol, vyzval papež Mikuláš V. evropské monarchy ke křížové výpravě proti nevěřícím. Časy křížových výprav však již skončily a ochotných bylo málo. Jedním z nemnoha byl i portugalský král, který se zavázal vypravit 12 000 žoldnéřů a bojovat se Saracény. Když se v důsledku papežovy smrti ukázalo, že kruciáta na východ nevyrazí, Alfons se rozhodl shromážděné vojsko a prostředky využít v Africe. Králova výprava byla úspěšná, jeho vojska dobyla roku 1458 Al-Kasr-as-Saghir. Další výprava měla méně štěstí, neboť v roce 1463 nezdolala hradby Tangeru. V roce 1471 byla uspořádána nová výprava, jejímž cílem bylo dobytí Arzily a Tangeru; ten tentokrát skutečně padl. Díky těmto výpravám získal Alfons svůj přídomek \"Africký\" a on toho roku 1471 rozšířil svou titulaturu, jež od té doby zněla \"král Portugalska a Algarve po té i oné straně Afriky\". Alfonsovy zásluhy byly již dříve oceněny papežem Mikulášem V., který v roce 1455 vydal bulu \"Romanus pontifex\", v níž přiznával portugalskému králi a infantovi Jindřichovi a jejich potomkům právo dobývání nových území v Africe, války s nevěřícími a monopol na obchod, a těm, kdož by Portugalsku hatili jeho konání, hrozil exkomunikací. Po smrti strýce Jindřicha se Alfons V. nějaký čas osobně zajímal o výpravy portugalských mořeplavců do Afriky. Za jeho vlády dopluli na Kapverdy (1456) a do Guinejského zálivu a zabrali ostrov Bioko (Fernando Pó).", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt s Kastilií.", "content": "V závěrečném období vlády Alfonse V. vznikl konflikt s Kastilií, kvůli kterému zanedbával jiné záležitosti včetně geografických objevů. Po smrti Alfonsova zetě, kastilského krále Jindřicha IV. v roce 1474 se Alfons aktivně vložil do boje o trůn sousedícího království. Již dříve se ucházel se o ruku mladší sestry zemřelého krále, princezny Isabely, když však tyto plány padly, oženil se s Jindřichovou dcerou Janou la Beltraneja a opět se ucházel o kastilský trůn. Napadl Kastilii, využiv podpory řady mocných kastilských šlechtických rodů. Prohrál však v roce 1476 bitvu u řeky Toro s hlavní konkurentkou Isabelou Kastilskou, která měla podporu drobné šlechty a nižších vrstev společnosti. Po této bitvě Alfonsovi přívrženci přešli na stranu Isabely a jejího manžela Ferdinanda Aragonského. K normalizaci poměrů v Kastilii došlo v roce 1479, kdy byla podepsána mírová dohoda v Alcáçovas, v níž výměnou za rezignaci na kastilskou korunu získal portugalský král důležité koncese a obchodní privilegia v Africe.", "section_level": 2}, {"title": "Konec vlády.", "content": "Třebaže již roku 1477 Alfons V. předal vládu svému synovi, fakticky vládli oba. Formálně se jeho syn Jan zabýval portugalskou zámořskou expanzí. Poslední léta života Alfons V. zasvětil vědě a kultuře, zabývajíc se literaturou; jako první panovník založil v Portugalsku knihovnu se sídlem v Coimbře. Zemřel podobně jako jeho otec na mor za epidemie v roce 1481 ve svém rodišti - v Sintře.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Byl dvakráte ženat. 6. května roku 1447, ve věku patnácti let se oženil se svou sestřenicí Isabelou z Coimbry (1432-2. prosince 1455), dcerou svého regenta Petra z Coimbry, mladšího bratra svého otce. Z manželství se narodily tři děti, dva synové a dcera, první syn však zemřel krátce po narození: 30. května 1475 se oženil s kastilskou infantkou Janou la Beltraneją (1462–1530), svou neteří (dcerou své mladší sestry Jany Portugalské a jejího manžela, kastilského krále Jindřicha IV.). Manželství, z nějž nevzešli žádní potomci, bylo papežem Sixtem IV. z důvodu blízkého příbuzenství anulováno. Ze vztahu s Marií Álvares de Carvalho měl ještě nemanželského syna Álvaro Soarese de Carvalho (ok. 1467–1557).", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfons V. Portugalský zvaný \"Africký (el Africano)\" (15. ledna 1432, Sintra, Portugalsko - 29. srpen 1481, tamtéž) byl dvanáctý portugalský král, panující od roku 1438 do své smrti. Pocházel z dynastie Avizů.", "tgt_summary": "Afonso V () (15 January 1432 – 28 August 1481), known by the sobriquet the African (), was King of Portugal. His sobriquet refers to his conquests in Northern Africa. ", "id": 457371} {"src_title": "Rybenka domácí", "tgt_title": "Silverfish", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tělo rybenky je ploché, protáhlého tvaru, 0,8 až 2,0 cm dlouhé, pokryté stříbrošedými šupinkami. Z oblasti hlavy vybíhají dva tykadlovité útvary. Konec těla opatřen trojicí přívěsků (dva štěty a jeden paštět) připomíná svým vzhledem jakýsi ocásek. Rybenka je aktivní v noci, kdy se vydává za potravou. Přemisťuje se rychlým během přerušovaným náhlými krátkými zastávkami. Vyhýbá se přímému slunečnímu světlu. Je-li účinkům světla náhle vystavena, snaží se rychle ukrýt ve stínu.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Rybenka obývá všechny světadíly včetně ostrovů v Tichomoří. Jako vlhkomilný druh je vázána na prostředí o 75 až 95% relativní vlhkosti. V přírodě vyhledává vrstvy spadaného listí nebo štěrbiny pod kameny. V zástavbě lidských sídlišť lze na rybenku narazit ve sklepech, koupelnách, garážích, toaletách a podkrovních prostorách. Vyskytuje se i pod nábytkem či v knihách. Z evolučního hlediska se soudí, že rybenky se na světě objevily dříve než švábi.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sameček rybenky vytvoří spermatofor v podobě hedvábného vlákna a uloží ho do země, odkud ho sebere samice. Oplodněná vajíčka klade samička do nejrůznějších štěrbin v místech, kde se teplota pohybuje mezi 22 až 27 °C. Vajíčka jsou kladena jednotlivě nebo v malých skupinkách po dvou až třech. Za svůj život samička takto naklade až 100 vajíček. Vývoj vajíčka trvá 3 až 6 týdnů v závislosti na teplotě. Teplota prostředí ovlivňuje též další vývoj vylíhnutých nymf. Nymfy se podobají dospělým jedincům, jsou však menší. Rozmnožování rybenky probíhá ve vhodném prostředí nezávisle na ročním období.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "Rybenky se živí převážně organickými látkami rostlinného původu s obsahem sacharidů a proteinů. Součástí jejich jídelníčku tak mohou být listy papíru, lepidlo, tapety, fotografie, oblečení, ale i cukr, mouka apod.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři.", "content": "Rybenky jsou loveny škvory, stonožkami, někdy i pavouky.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k člověku.", "content": "Rybenky jsou vnímány jako domácí škůdci, poněvadž mohou poškodit vybavení domácností. Mohou kontaminovat potraviny, do kterých se dostanou. Nepatří však k přenašečům žádné pro člověka nebezpečné choroby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rybenka domácí (\"Lepisma saccharina\") je bezkřídlý druh hmyzu, který nese jméno podle tvaru a povrchu těla pokrytého stříbřitými šupinkami. Patří k běžným obyvatelům lidských příbytků. Jedná se o kosmopolitní druh.", "tgt_summary": "A silverfish (\"Lepisma saccharina\") is a small, primitive, wingless insect in the order Zygentoma (formerly Thysanura). Its common name derives from the animal's silvery light grey colour, combined with the fish-like appearance of its movements. The scientific name (\"L. saccharina\") indicates that the silverfish's diet consists of carbohydrates such as sugar or starches.", "id": 118254} {"src_title": "Špandava", "tgt_title": "Spandau (locality)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přibližně od 7. století byla oblast Havolska osídlována slovanskými kmeny Sprévanů a Havolanů. Původní Špandava byla založena na soutoku řek Havoly a Sprévy. Na tomto neopevněném základě vznikl na konci 10. století opevněný hrad, jehož slovanské jméno se nedochovalo a je proto označován jako Alt-Spandau (Stará Špandava). U vykopávek vedle zbytků dřevěného sálového kostela, datovaného k roku 980, byla nalezena také licí forma tzv. špandavského kříže. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1197 (\"Everardus advocatus in Spandowe\") z listiny braniborského markraběte Oty II. Zřejmě se již jedná o nový askánský hrad, založený Albrechtem Medvědem a ležící severně od Staré Špandavy. Kolem hradu postupně vznikalo osídlení. Když hrad přestal vyhovovat nárokům na něj kladeným, byl přestavěn. V rámci této přestavby byli asi obyvatelé přesídleni do dnešní části starého města Špandavy. Kdy byla Špandavě propůjčena městská práva, není dosud jasné. Oproti celkově rozšířenému názoru nebyla v listině markrabat Jana I. a Oty III. ze 7. března 1232 Špandavě udělena městská práva. Text listiny, pokud je vůbec zachovaný německý překlad autentický, dává jasno, že Špandava již městská práva držela a touto listinou jen obdržela další privilegia, mimo jiné právo na stavbu povodňového kanálu. Tato listina je ale vůbec první zmínkou o městských právech Špandavy. Růst města byl v roce 1560 omezen, neboť z rozhodnutí kurfiřta Jáchyma II. došlo k opevnění města. Stavitelem Rochem zu Lynar byla postavena citadela a ve městě pak zámek (\"Lynar-Schloss\"). V tomto zámku pak byla v roce 1632 na jednu noc uložena mrtvola švédského krále Gustava II. Adolfa při jeho poslední cestě z Lützenu do Stockholmu. Pevnost byla dobudována v roce 1594. Za třicetileté války, od roku 1626, byla městu přidělena posádka a byly vybudovány městské hradby. Do konce 18. století se nic nezměnilo na statutu Špandavy jako vojenského města, naopak stavbou zbrojovky z roku 1722, na příkaz pruského krále Fridricha Viléma I., byl spíše posílen. Ve dnech 24. a 25. října 1806 byly pevnost a město obleženy Francouzi a posádka donucena vzdát se nepříteli. V březnu 1813 byla pevnost obležena znovu, tentokráte však ruskou a pruskou armádou. Pruské jednotky se oddělily od ruských a začaly s ostřelováním města a pevnosti. Dne 23. dubna se francouzští obránci Špandavy vzdali a město tak bylo osvobozeno. Zákonem z 30. května 1873 se ze Špandavy stalo pevnostní město, kterým zůstalo až do 27. ledna 1903. Ztrátou statutu pevnostního města se mohla Špandava dále rozvíjet. Byly postaveny nové ulice, kostel Sv. Marie, městské lázně, královský zemský tělocvičný ústav a učitelský seminář. Není divu, že se počet obyvatel rozrostl ze 70.000 v roce 1905 na 110.000 v roce 1917. Dne 1. října 1920 ztratilo město svoji samostatnost a stalo se jedním z osmi obvodů Berlína. Po druhé světové válce připadla do britského okupačního sektoru a později do Západního Berlína, ne však celá. Její část Staaken podléhala sovětské správě (ke Špandavě byla připojena až v roce 1990).", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl a doprava.", "content": "Průmysl města se od 19. století soustředil okolo výroby zbraní. Zde vyráběné kulomety MG 08/15 dokonce vstoupily do německé mluvy jako \"nullachtfünfzehn\" (označení pro standard, průměr, něco zcela běžného). Za první světové války byla zdejší zbrojovka ještě rozšířena, čímž se Špandava stala jedním z nejvýznamnějších zbrojních center císařství. V roce 1897 si Špandavu zvolila jako své sídlo firma Siemens & Halske, jejíž průmyslový komplex se později osamostatnil jako Siemensstadt (dnešní část Berlína). První železniční dráha Berlín-Hamburk prošla městem roku 1846.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Na poznání nejstarších dějin Špandavy se významně podílel i český archeolog Vladimír Nekuda (Moravské zemské muzeum, Brno), a to řadou sezón archeologického výzkumu slovanského osídlení v okolí špandavského hradu (Vladimír Nekuda, Die Keramik vom Burgwall in Berlin-Spandau, 1993).", "section_level": 1}], "src_summary": "Špandava (německy Spandau, do roku 1878 Spandow) je bývalé německé město na soutoku řek Sprévy a Havoly, od roku 1920 začleněné do Berlína jako jádro stejnojmenného městského obvodu (\"Bezirk Spandau\" na západě Berlína).", "tgt_summary": "Spandau is a locality (\"Ortsteil\") of Berlin in the homonymous borough (\"Bezirk\") of Spandau. The historic city is situated, for the most part, on the western banks of the Havel river. As of 2008 the estimated population of Spandau was 33,433.", "id": 479296} {"src_title": "Hermann Buhl", "tgt_title": "Hermann Buhl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hermannovi Buhlovi ve čtyřech letech zemřela matka. Jako malý se věnoval skautingu až do jeho zákazu v Rakousku. Jeho otec, vášnivý turista, ho o jeho desátých narozeninách vzal na blízký kopec Glungezer (2677 m n. m.). Od té doby trávil v kopcích nad Innsbruckem většinu svého volného času. Cílem jeho prvního opravdového horolezeckého výstupu byl Brandjoch (2372 m n. m.), na který vylezli s kamarádem vybaveni prádelní šňůrou a ponožkami místo lana a lezeček. V roce 1939 se stal členem Innsbruckého oddílu Alpenvereinu a postupně začal lézt cesty nejvyšší obtížnosti. Vyučil se obchodním příručím. V roce 1943 musel narukovat k horským myslivcům. Po válce se po propuštění z amerického zajetí vrátil do Innsbrucku. Vzhledem k situaci se musel živit různými pomocnými pracemi, až na konci čtyřicátých let složil zkoušky na horského vůdce. Pokračoval v lezení, už nejen v Rakouských Alpách, ale i v Dolomitech a Západních Alpách. Po svých velkých úspěších byl v roce 1953 pozván na himálajskou expedici Dr. Herligkoffera na Nanga Parbat, na který vystoupil 3. července 1953 jako první člověk, sólo a bez využití kyslíku. V roce 1957 zorganizoval malou expedici na Broad Peak. Všichni čtyři její členové stanuli 9. června 1957 na vrcholu (opět prvovýstup). Po úspěšném návratu do základního tábora se vydal s Kurtem Diembergerem na nedalekou Čogolisu, kde 27. června zahynul. Hermann Buhl proslul až nadlidskou silou, vytrvalostí a morálem. To mu umožnilo uspět tam, kde ostatní selhávali. Jeho výkony, zejména jeho neuvěřitelný sólo výstup na Nanga Parbat, předběhly svoji dobu. Spolu s Kurtem Diembergerem jsou jediní dva lidé na světě s dvěma prvovýstupy na osmitisícovky na kontě.", "section_level": 1}, {"title": "Některé výstupy v Alpách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Maukspitze (2231 m n. m.).", "content": "Prvovýstup západní stěnou ( považováno za nejtěžší cestu ve Wilder Kaiseru). Vzhledem k tomu, že v té době byl už na vojně a lézt šel na černo, byl za něj oceněn vojenským soudem a převelením na frontu.", "section_level": 2}, {"title": "Cima Grande (2999 m n. m.).", "content": "Severní stěna. První výprava do Dolomit. Psal se rok 1946, Hermann Buhl a jeho přátelé šli pěšky, bez pasů a v batozích pašovali přes hranice kontraband, aby měli peníze na nocleh a jídlo v chatě.", "section_level": 2}, {"title": "Marmolada (3344 m n. m.).", "content": "Jižní pilíř – direttisima. Později se mu podařil zimní prvovýstup jihozápadní stěnou.", "section_level": 2}, {"title": "Civetta (3220 m n. m.).", "content": "Severozápadní stěna, jedna z nejtěžších cest v Dolomitech.", "section_level": 2}, {"title": "Mont Blanc (4810 m n. m.).", "content": "Severní stěna Aiguille Blanche (4112) – Hřeben Peuterey – Mont Blanc – kvůli bouřce sestup na Chatu Vallot, ráno Mont Blanc a přes Mont Maudit a Mont Blanc du Tacul dolů.", "section_level": 2}, {"title": "Piz Badile (3308 m n. m.).", "content": "Severovýchodní stěna – Hermann Buhl přijel do Švýcarska den před výstupem na kole. Během dne udělal první sólo výstup (předchozí lanová družstva vždy bivakovala, dva prvovýstupci zemřeli vyčerpáním) a ještě večer vyrazil na kole zpátky do Landecku (přes průsmyk Maloja – 140 km, 1000 metrů převýšení). 15 kilometrů od cíle bohužel při jízdě usnul, sjel do Innu a ohnul rám.", "section_level": 2}, {"title": "Grandes Jorasses (4205 m n. m.).", "content": "Severní stěna – Walkerův pilíř.", "section_level": 2}, {"title": "Piz Bernina (4052 m n. m.).", "content": "Hermann Buhl pobýval pracovně s jinými horolezci na Chatě Boval. Vsadil se s nimi o 200 švýcarských franků, že přejde hřeben Bianco na Piz Bernina za šest hodin (včetně návratu). Sázku vyhrál a zajistil si tím finance na lezení v Chamonix.", "section_level": 2}, {"title": "Chamonixské jehly (okolo 3500 m n. m.).", "content": "První úplný přechod Chamonixských jehel.", "section_level": 2}, {"title": "Eiger (3970 m n. m.).", "content": "Osmý výstup severní stěnou. Ve stěně byla mimo Hermanna Buhla a Seppa Jochlera ještě další dvě lanová družstva – němečtí bratři Otto a Sepp Maagovi a slavní Francouzi Gaston Rébuffat, Jean Bruneau, Paul Habran, Pierre Leroux a Guido Magnone. Po zhoršení počasí se výstup změnil v boj o život a tak se spojili, až k Výstupovým spárám vedl Hermann Buhl, kterého pak vystřídal Jochler. Výstup trval tři dny, jako ochranu před padajícím kamením a ledem použili Rakušané klobouky pod které si složili čepice.", "section_level": 2}, {"title": "Watzmann (2712 m n. m.).", "content": "Příprava na expedici na Nanga Parbat – Sólo výstup východní stěnou v zimě a v noci.", "section_level": 2}, {"title": "Himálaj a Karákóram.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nanga Parbat (8125 m n. m.).", "content": "Členové rakousko-německé expedice Dr. Herligkoffera vybudovali pět výškových táborů. Z tábora V ve výšce 6900 m n. m. se měli pokusit o vrchol Hermann Buhl a Otto Kempter. Ten však ráno nejevil ochotu vyrazit a tak se Hermann Buhl vydal nahoru sám, vybaven cepínem, lyžařskými hůlkami, mačkami, dvěma svetry, větrovkou a kloboukem. V batohu si nesl slaninu, ovosport, několik neapolitánek, lahev s čajem a fotoaparát. Otto Kempter vyrazil s hodinovým zpožděním po jeho stopách ale ve výšce zhruba 7500 m n. m. vzdal. Na Stříbrném plató se Buhl musel brodit hlubokým sněhem a proto nechal ve sněhové díře batoh, aby se mu lépe šlo. Vzal si z něj pouze čaj, naopak odložil jeden svetr a pokračoval kolem Předvrcholu (7910 m n. m.), přes Bacínskou štěrbinu (7812 m n. m.) a Rameno (8072 m n. m.) dál. Před západem slunce stanul na vrcholu Nanga Parbatu – 8125 m n. m. Zde nechal cepín s přivázanou Tyrolskou vlaječkou. Při sestupu do Bacínské štěrbiny ho zastihla tma a tak byl nucen bivakovat. Noc strávil ve stoje, ve svetru a větrovce, v levé ruce držel hůlky a pravou se držel chytu, aby nespadl. Druhý den sestoupil do tábora V, kde na něj čekali Hans Ertl a Walter Frauenberg, kteří ho ošetřili a potom doprovodili dolů. Hermann Buhl překonal z tábora V na vrchol vzdálenost 6 kilometrů a 1200 metrů převýšení (!). Kvůli omrzlinám přišel o dva prsty na noze. Připomeňme, že šlo o třetí zdolanou osmitisícovku vůbec (předtím 1950 Annapurna, 1953 Mount Everest). O výstup na Nanga Parbat se od roku 1895 neúspěšně pokoušelo 7 výprav, hora si vyžádala 31 obětí. Za tento výstup byl Hermann Buhl vyhlášen Rakouským sportovcem roku 1953.", "section_level": 2}, {"title": "Broad Peak (8047 m n. m.).", "content": "Expedice se mimo Hermanna Buhla zúčastnili Kurt Diemberger, Markus Schmuck a Fritz Wintersteller. Cesta vedla západním pilířem, horolezci vybudovali tři výškové tábory, poslední ve výšce 6950 m n. m. 9. června 1957 vyrazili z tábora III k vrcholu dvě dvojice – Schmuck s Winterstellerem a Buhl s Diembergerem. První dvojice dosáhla vrcholu, druhá postupovala příliš pomalu a tak se Diemberger dohodl ve výšce 7900 m n. m. s Buhlem, že se pokusí o výstup sám a, Buhl tam na něho počká. Diemberger vystoupil na vrchol, při návratu dolů potkal Buhla, kterému to přece jenom nedalo. Spolu vystoupili těsně před západem slunce ještě jednou nahoru, sestoupit museli již za tmy.", "section_level": 2}, {"title": "Čogolisa (7665 m n. m.).", "content": "Po výstupu na Broad Peak se Hermann Buhl s Kurtem Diembergerem pokusili o výstup na blízkou Čogolisu alpským stylem. První den vystoupili do výšky 6350 m n. m., kde postavili stan, ve kterém museli kvůli vichřici strávit celý druhý den. Třetí den (27. června 1957) vyrazili nahoru. K vrcholu jim zbývalo pouze 300 m, když se opět zhoršilo počasí a donutilo je k návratu. Při sestupu se s Hermannem Buhlem utrhla převěj a zřítil se do severní stěny. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hermann Buhl (21. září 1924, Innsbruck – 27. června 1957, Čogolisa) je považován za nejlepšího rakouského horolezce poválečného období a jednoho z nejlepších světových horolezců všech dob.", "tgt_summary": "Hermann Buhl (21 September 1924 – 27 June 1957) was an Austrian mountaineer and is considered one of the best climbers of all time. He was particularly innovative in applying Alpine style to Himalayan climbing. His accomplishments include:", "id": 1797005} {"src_title": "Estonská vlajka", "tgt_title": "Flag of Estonia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území dnešního Estonska bylo osídleno již v 1. století. V roce 1212 dobyli pevnost Toompea v dnešním Tallinnu Dánové a země se tak dostala pod jejich vliv. V roce 1219 bylo severní Estonsko připojeno k Dánsku a zbytek země ovládl řád livonských rytířů, který v roce 1237 spojil své území s územím řádu německých rytířů. Během livonských válek (1558–1583) bylo území rozděleno mezi Švédsko a Kuronsko. Po Severní válce (1721) připadlo Estonsko Rusku, které ho rozčlenilo na Estonskou (ve zdroji chybně uvedena Kuronská) na severu dnešního Estonska a Livonskou (dnešní jižní Estonsko) gubernii a začalo užívat ruskou vlajku. 29. září 1881 bylo založeno v Tartu studentské sdružení \"Vironia\" (viz historický kraj Virumaa). Při této příležitosti byla poprvé vyvěšena modro-černo-bílá vlajka, shodná se současnou estonskou vlajkou. Podle jiného zdroje byla vlajka touto společností poprvé představena 4. června 1886 obyvatelům města Otepää. Barvy symbolizovaly nebe, zemi a sníh. Tato vlajka díky pokrokovým myšlenkám sdružení znárodněla a stala se symbolem boje za nezávislost. V roce 1896 byla zakázána ale po bolševické revoluci (7. listopadu 1917), oddělení Estonska od Ruska (28. listopadu 1917) a vyhlášení nezávislosti (24. února 1918) byla (až) 27. června 1922 uzákoněna státní vlajkou. Poměr stran byl stanoven na 7:11. Barvy ale byly vykládány odlišně: modrá symbolizovala vzájemnou důvěru a věrnost, černá předchůdce Estonců a bílá touhu po svobodě. 21. června 1940 obsadila sovětská vojska na základě smlouvy s hitlerovským Německem Pobaltí. O den později byla připojena nově vzniklá Estonská sovětská socialistická republika k Sovětskému svazu a zavedena nová vlajka svazové republiky podle vzoru sovětské vlajky a použití dosavadní vlajky bylo zakázáno. Nová vlajka byla tvořena červeným listem o poměru 1:2 se žlutým srpem a kladivem v horním rohu, nad kterým byly žluté iniciály ENSV (). Na mezinárodním poli se užívala pouze sovětská vlajka. V letech 1941–1944 bylo území okupováno Německem (patřilo pod Říšský komisariát Ostland) a užívalo jeho vlajku. Poté byly vráceny předválečné vlajky. 6. února 1953 byla zavedena nová vlajka Estonské SSR. Vlajku o poměru 1:2 tvořil nadále červený list se srpem a kladivem v horním rohu. Nad ně přibyla červená, žlutě lemovaná, pěticípá hvězda stejně jako na sovětské vlajce. V dolní části byla vlajka doplněna modrým, zvlněným pruhem a přes něj ještě dvěma úzkými, bílými (stejně zvlněnými) proužky. Při velkých společenských změnách v Sovětském svazu v druhé polovině 80. let bylo usnesením Estonského nejvyššího sovětu povoleno 23. června 1988 užívat tradiční estonské vlajky. Charakter státní vlajky však měla i nadále vlajka Estonské SSR. 12. března 1990 vyhlásilo Estonsko svrchovanost v rámci Sovětského svazu. 8. května 1990 byl název země změněn na \"Estonská republika\" a byl přijat zákon o státní symbolice. 16. října 1990 byla vlajka s konečnou platností uzákoněna v podobě z let 1922–1940. 20. srpna 1991 pak byla vyhlášena úplná nezávislost.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajky estonských krajů.", "content": "Estonsko je členěno na 15 krajů (), které mají své vlajky. Vlajky krajů jsou tvořeny bílo-zelenou bikolórou, kde jsou v bílém pruhu umístěny znaky příslušných krajů. Názvy oblastí jsou na různých mapách uvedeny s koncovkou -maa, označující estonský kraj. Všechny vlajky krajů mají poměr stran 7:11.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Estonska je horizontální trikolóra tří barev: modré, černé a bílé. Poměr stran vlajky je 7:11. Barvy estonské vlajky symbolizovaly v původní verzi nebe (modrá barva), zemi (černá) a sníh (bílá), později však byly vykládány i odlišně. ", "tgt_summary": "The national flag of Estonia () is a tricolour featuring three equal horizontal bands of blue (top), black, and white. The normal size is. In Estonian it is colloquially called the \"\"sinimustvalge\"\" (), after the colours of the bands. ", "id": 2345450} {"src_title": "Libyjská vlajka", "tgt_title": "Flag of Libya", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pobřeží dnešní Libye bylo osídlováno již ve starověku (Féničany, Řeky, Římany či Araby). První (doložené) vlajky tohoto území jsou historické vlajky dnešních měst Tripolisu a Benghází, které na mapu Středozemního moře nakreslil roku 1462 Ibrahim Tripolský. Vlajku Tripolisu tvořil zelený list s bílým půlměsícem. Vlajka Benghází byla červená, s bílým půlměsícem a čtyřmi, pod sebou umístěnými hvězdami ve vlající části (nejsou obrázky). Od 16. století bylo území postupně připojováno k Osmanské říši. Roku 1510 dobyli Španělé Tripolis, roku 1521 byla k Osmanské říši připojena Kyrenaika a roku 1551 Tripolsko. Vlajka osmanského sultána (zavedená roku 1518) byla užívána pro turecký vazalský stát Tripolis i poté co tuto vlajku sultán opustil. Vlajka měla na zeleném listu tři půlměsíce, položené proti sobě. Oproti zobrazené vlajce, jsou ve zdroji půlměsíce blíže žerďové části. Roku 1710 vytvořil Ahmed Karamanli dědičný emirát Tripolské místodržitelství spojením Tripolska, Kyrenaiky a Fezzánu. Užíval vlajku se střídavě červenými a žlutými, horizontálními pruhy - 6 červených, 5 žlutých (není obrázek). Roku 1835 byl emirát poražen, navrácen k Osmanské říši a vráceny vlajky Tripolska. V pozdější době jsou známy i jiné vlajky, šlo však pravděpodobně o vlajky lokální či obchodní. Země od roku 1835 užívala na mezinárodní úrovni vlajku Osmanské říše. Ta byla tvořena červeným listem s bílým půlměsícem a bílou osmicípou hvězdou. V roce 1844 byla hvězda změněna na pěticípou a emblém se posunul k žerdi. Po Italsko-turecké válce anektovala Itálie 18. října 1912 území Libye a vytvořila dvě kolonie: Tripolsko a Kyrenaiku. Po zřízení kolonií se začala užívat tehdejší vlajka Italského království. Po odporu obyvatelstva byla 16. listopadu 1918 vyhlášena Tripolská republika a v roce 1919 přiznala Itálie autonomii Tripolské republice i emirátu Kyranaika. Obě území užívala své vlajky, jejich existence je však sporná. Roku 1922 uzavřely tyto státy pakt proti Itálii ale 12. listopadu 1922 po fašistickém převratu v Itálii byla koloniální správa obnovena. Plnou kontrolu se nad územím podařilo obnovit až v roce 1933 a všechna tři historická území byla od 1. ledna 1934 sjednocena pod názvem Libye. Nová vlajka nebyla přijata, užívala se vlajka Italského království. Během 2. světové války se válčící strany střídaly v kontrole na částmi území Libye, v letech 1942–43 byly Tripolisko a Kyrenaika obsazena Brity a v roce 1943 byl Fezzán obsazen Francouzi. Britské a francouzské vlajky se tak staly vlajkami příslušných území. Po válce se na základě Pařížské smlouvy (Mírová smlouva s Itálií (1947)) z 10. února 1947 stala Libye svěřeneckým územím OSN pod společnou správou Francie a Spojeného království. V roce 1949 vznikl, po jednostranném vyhlášení nezávislosti, Emirát Kyrenaika, který byl 1. června téhož roku uznán i Spojeným královstvím. Vlajkou emirátu se stal černý list s bílým půlměsícem a bílou, pěticípou hvězdou. Vlajka se užívala v Kyranaice již od roku 1947 s poměrem 1:2, dle některých zdrojů byl poměr 2:3. Vlajka byla odvozena z praporu dynastie Senussi. 24. prosince 1951 bylo vyhlášeno Spojené libyjské království jako federace Kyrenaiky, Tripoliska a Fezzánu. Vlajkou (přijatou již 21. prosince 1951) se stal list se třemi horizontálními pruhy o poměru 1:2:1, s barvami červená (dle ústavy signální červená), černá a zelená (permanentní zeleň). Uprostřed listu o poměru 1:2 byl bílý půlměsíc s bílou, pěticípou hvězdou. Dle ústavy ze dne 7. října 1951 je v článku 7, hlavy první, popsána vlajka tak, že půlměsíc musí být na straně hvězdy přivrácené k žerdi a střed kružnice (jež tvoří z části půlměsíc) je přesně ve středu vlajky. Hvězda má ležet v otevřené části půlměsíce a jeden cíp směřuje do středu vlajky. Článek určuje i další rozměry a umístění půlměsíce i hvězdy. Barvy vlajky symbolizovaly tři základní provincie: červená symbolizovala Fezzán, zelená Tripolsko a místo narození libyjského krále Idrise I. a černá barva pruhu s bílým půlměsícem a hvězdou symbolizovala Kyrenaiku, půlměsíc přesídlení proroka Mohameda z Mekky do Medíny v roce 622 (tzv. Hidžru) a hvězda symbolizovala naději. Vlajka je shodná se současnou vlajkou, užívanou od roku 2011. 25. dubna 1963 se federace Spojeného libyjského království změnila na unitární Libyjské království. Státní symboly se v této souvislosti nezměnily. 1. září 1969 vznikla po vojenském puči Libyjská arabská republika v čele s Muammarem Kaddáfím. Vlajkou se stala 7. listopadu 1969, po vzoru dalších arabských zemí, vlajka s červeno-bílo-černými horizontálními pruhy. 2. září 1971 byla ustanovena Federace arabských republik. Členskými státy byly kromě Libye ještě Egypt a Sýrie. Nová vlajka o poměru 2:3 byla zavedena s účinností od 1. ledna 1972. Byla tvořena červeno-bílo-černými horizontálními pruhy se žlutým znakem federace uprostřed bílého pruhu. Znak byl tvořen sokolem, hledícím heraldicky vlevo. Sokol měl na hrudi umístěný prázdný štít (také žlutý) a držel v pařátech stuhu s arabským nápisem \"Federace arabských republik\". Na rozdíl od egyptské a syrské vlajky (ty byly totožné) bylo pod stuhou ještě ohraničené pole s arabským nápisem \"Arabská libyjská republika\". Červená barva na vlajce symbolizovala boje za svobodu, bílá mír a černá koloniální minulost. Sokol byl symbolem kmene Kurajšovců. 2. března 1977 byl změněn název Libye na Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje. Ke změně státních symbolů v této souvislosti nedošlo. 17. listopadu téhož roku ale egyptský prezident Anvar as-Sádát zahájil mírové jednání s Izraelem. Libyjská vláda následně přerušila s Egyptem veškeré styky a přijala usnesení o změně státní vlajky. Důvodem bylo vyvěšení egyptských vlajek při návštěvě Sádáta v Jeruzalémě, které klasifikovala jako znesvěcení své vlajky. Mimořádné zasedání parlamentu schválilo usnesení o zničení všech libyjských, dosavadních vlajek na celém světě, které se uskutečnilo 19. listopadu. V tento den byly libyjskými diplomaty tyto vlajky na celém světě veřejně páleny a na zastupitelských úřadech zavlály unikátní, monochromatické, zelené vlajky. Zelená barva vlajky symbolizovala islám, Zelenou revoluci a Zelenou knihu Muammara Kaddáfího. Poměr stran vlajky byl stanoven na 1:2. Od 13. ledna 2011 v návaznosti na protesty v jiných arabských zemích začaly v Libyi demonstrace proti Kaddáfímu které přerostly v libyjskou občanskou válku. Symbolem protestů se stala vlajka Libyjského království z let 1951–1969. 3. března se stala tato vlajka oficiální vlajkou tzv. \"Národní libyjské rady\". Země byla přejmenována na \"Libyjský stát\". Kromě vlajky z roku 1951 se užívaly i její varianty se stejně širokými pruhy, ale i pruhy svislými.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vlajka Libye je používána od začátku občanské války v roce 2011 a byla hlavním symbolem revoluce. Převzata byla od Libyjského království (1951–1969). Vlajka má podobu obdélníku se třemi vodorovnými pruhy: červeným, černým a zeleným v poměru 1:2:1. Uprostřed vlajky je umístěn bílý půlměsíc a bílá pěticípá hvězda. Barvy vlajky symbolizují tři historické libyjské kraje: Fezzán (červená), Kyrenaiku (černá) a Tripolsko (zelená). ", "tgt_summary": "The flag of Libya was originally introduced in 1951, following the creation of the Kingdom of Libya. It was designed by Omar Faiek Shennib and approved by King Idris Al Senussi who comprised the UN delegation representing the three regions of Cyrenaica, Fezzan, and Tripolitania at UN unification discussions. ", "id": 219787} {"src_title": "Samovar", "tgt_title": "Samovar", "src_document": [{"title": "Rozdělení samovarů.", "content": "Současná klasifikace samovarů uznává následující typy:", "section_level": 1}, {"title": "Historie výroby.", "content": "Přístroje tohoto typu byly dlouho známy v Číně, ale nepoužívaly se k přípravě čaje. První samovary na ruském území se začaly vyrábět v polovině 18. století v hutích na Urale. Záhy se však stalo hlavním místem produkce a vývoje samovarů západoruské město Tula, odkud také pochází nejstarší věrohodné písemné zprávy o jejich výrobě. Roku 1778 na ulici Štykovaja, v tulské čtvrti Zářečí, vyrobili samovar bratři Ivan a Nazar Lisicynovi v malé dílně. Jejich podnik byl prvním samovarovým závodem ve městě. Zakladatelem podniku byl jejich otec, původně puškař a mědikovec Fedor Lisicyn. Už v roce 1803 v závodě pracovali čtyři tulští měšťané, sedm puškařů, dva vozkové a 13 Rolníků – dohromady 26 zaměstnanců. To už byla továrna s kapitálem 3000 rublů a výnosem 1500 rublů. Továrna v roce 1823 přešla na Nazarova syna Nikitu Lisicyna. Samovary Lisicynových se vyznačovaly nápaditými tvary a výzdobou. Běžné byly tepané a gravírované ozdoby na podstavci samovaru, vejcovitý tvar nádrže, kohouty ve tvaru delfína, ozdobná držadla. Výroba samovarů se ukázala jako velmi výnosná. Řemeslníci se rychle změnili na továrníky a dílny na továrny, takže k roku 1808 fungovalo v Tule již osm výrobců samovarů. V roce 1812 vznikla továrna Vasilije Lomova, v roce 1813 Andreje Kuraševa. Vasilij Lomov společně s bratrem Ivanem produkovali samovary vysoké kvality, asi 1000–1200 kusů ročně a stali se široce známými. Samovary se tehdy prodávaly na váhu a stály: z mosazi 64 rublů za pud (16,3 kg), z mědi 90 rublů za pud. V roce 1850 jenom v samotné Tule bylo 28 továren na samovary, které produkovaly okolo 120 tisíc samovarů ročně a k tomu velké množství dalších výrobků z mědi. Například továrna J. V. Ljalina zhotovila za rok více než 10 tisíc kusů samovarů. Na přelomu 19. a 20. století se objevují nové typy samovarů, jako např. petrolejový, samovar Paričko, měděné samovary z továrny Černikovových s bočním ohřevem. Petrolejové samovary se prosadily především tam, kde byl snadno dostupný a levný petrolej, zvláště na Kavkaze. Petrolejové samovary se také ve velkých počtech exportovaly. V roce 1908 závod Bratři Šachdatové a spol. poprvé vyrobil samovar s odnímatelnou nádobou na vodu – tzv. samovar Paričko (nazváno dle vynálezce, ing. A. J. Parička). Tyto samovary byly bezpečné z požárního hlediska, nemohly se zničit jako obyčejné samovary, když v nich nebyla voda. Díky vybavení dmychadlem a možnosti regulace tahu plamene v nich voda zůstávala dlouho horká. Také čištění bylo pohodlné. Jako palivo bylo možné použít dřevěné uhlí, líh i jiná paliva. Revoluce roku 1917 přinesla řadu změn. V roce 1918 byly podniky na výrobu samovarů znárodněny. Roku 1919 vzniká v Tule státní sdružení továren na výrobu samovarů. Roku 1922 se výroba samovarů soustředila v Prvním státním mědizpracujícím závodě ve městě Kolčugino. V současnosti funguje pod názvem Kolčug-Micar a.s.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce samovaru.", "content": "Bez ohledu na pestrost tvarů jsou samovary koncipovány shodně. Každý samovar je složen z dále popsaných dílů (viz též obrázek – schema): Obvyklými materiály pro výrobu samovarů jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Příprava čaje s pomocí samovaru.", "content": "Samovar neslouží přímo k přípravě čaje, ale k vaření vody pro přípravu čaje. Do mísy se nalije voda, která se přivede do varu. V malé konvičce se vroucí vodou spaří listový čaj. Ten se nechá vyluhovat až do vzniku silného extraktu – zavářky. Během vyluhování a i následně během přípravy čaje do šálků je konvička uložena v nosiči úplně nahoře na samovaru. Tak je zaručeno uchování zavářky v teple. Pokud se rozhodneme čaj konzumovat, odlijeme si do svého šálku z konvičky potřebné množství extraktu a dolijeme horkou vodou z kohoutu na nádrži samovaru. Čajové lístky zůstanou v konvičce. Množstvím čajového koncentrátu řídíme sílu čaje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Samovar je ruské tradiční zařízení pro vaření vody s vnitřním topidlem, určené k přípravě čaje. Zpočátku se voda ohřívala trubkou naplněnou dřevěným uhlím. Později se objevily další druhy samovarů, vytápěné petrolejem nebo elektricky.", "tgt_summary": "A samovar (, ; literally \"self-brewer\") is a metal container traditionally used to heat and boil water in Russia. Additionally, the samovar is well known outside of Russia and spread through the Russian culture to Eastern Europe, South-Eastern Europe, Iran, Afghanistan, the Kashmir region of India, the Middle East, Vietnam, and is also known in some parts of Central Europe. Since the heated water is typically used to make tea, many samovars have a ring-shaped attachment (, ) around the chimney to hold and heat a teapot filled with tea concentrate. Though traditionally heated with coal or kindling, many newer samovars use electricity to heat water in a manner similar to an electric water boiler. Antique samovars are often prized for their beautiful workmanship.", "id": 746565} {"src_title": "Geršom Scholem", "tgt_title": "Gershom Scholem", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Berlíně do asimilované židovské rodiny Arthura Scholema a Betty Hirschové Scholemové jako nejmladší ze čtyř synů. Proti jeho zájmu o judaismus se rázně postavil jeho otec, který byl tiskařem, avšak díky matčině zásahu mu bylo dovoleno studovat hebrejštinu a Talmud s ortodoxním rabínem. V roce 1915 se v Mnichově setkal s Walterem Benjaminem (Scholemovi bylo sedmnáct a Benjaminovi dvacet tři), kde tehdy začalo jejich dlouholeté přátelství, které skončilo až Benjaminovou sebevraždou v roce 1940. Později Scholem nastoupil ke studiu na Humboldtově univerzitě v Berlíně, kde studoval matematiku, filosofii a hebrejštinu, a kde se seznámil s Martinem Buberem, Šmu'elem Josefem Agnonem, Chajimem Nachmanem Bialikem, Achadem ha-Amem a Zalmanem Rubašovem (později byl znám jako Zalman Šazar). Posléze studoval matematickou logiku na univerzitě v Jeně pod vedením Gottloba Fregeho. V roce 1918 se v Bernu seznámil se svou budoucí první manželkou Elsou Burckhardtovou. Následujícího roku se vrátil do Německa, kde získal doktorát ze semitských jazyků na univerzitě Ludwiga-Maximiliana v Mnichově. Společně s Benjaminem založili fiktivní univerzitu Muri. Svoji dizertační práci sepsal na téma nejstaršího známého kabalistického textu \"Sefer ha-Bahir\". Vtažen sionismem a ovlivněn Buberem, emigroval v roce 1923 do britské mandátní Palestiny, kde se věnoval studiu židovského mysticismu a pracoval z kraje jako knihovník. Po svém příchodu si hebraizoval jméno na Geršom Scholem. Postupně se stal vedoucím oddělení hebrejské a židovské literatury v Národní knihovně a v roce 1925 začal přednášet na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Kabalu a židovský mysticismus vyučoval z vědeckého úhlu pohledu a v roce 1933 se stal prvním profesorem židovského mysticismu na univerzitě a tento post zastával až do svého odchodu do penze v roce 1965, kdy byl emeritován. V roce 1936 se oženil se svou druhou ženou Faniou Freudovou. Jeho bratr Werner byl členem ultralevicové Fischer-Maslowovy skupiny a nejmladším členem Reichstagu, kde zastupoval Komunistickou stranu. Ze strany byl nakonec vyloučen a později zavražděn nacisty v koncentračním táboře Buchenwald. Na rozdíl od svého bratra byl Scholem rezolutním odpůrcem komunismu a marxismu. Zemřel v Jeruzalémě, kde je pohřben vedle své ženy ve čtvrti Sanhedrija. Smuteční projev na jeho pohřbu pronesl Jürgen Habermas.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Níže je uvedený seznam vybraných děl v angličtině:", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Geršom Scholem ( גרשם שלום, \"Geršom Šalom\", rodným jménem Gerhard Scholem; 5. prosince 1897 – 21. února 1982) byl izraelský filosof a historik původem z Německa. Je považován za zakladatele moderního akademického studia kabaly a stal se prvním profesorem židovského mysticismu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V letech 1968 až 1974 byl prezidentem Izraelské akademie věd a klasického vzdělávání. ", "tgt_summary": "Gershom Scholem () (December 5, 1897 – February 21, 1982), was a German-born Israeli philosopher and historian. He is widely regarded as the founder of the modern, academic study of Kabbalah. He was the first professor of Jewish Mysticism at Hebrew University of Jerusalem. His close friends included Walter Benjamin and Leo Strauss, and selected letters from his correspondence with those philosophers have been published. ", "id": 415282} {"src_title": "Adiže", "tgt_title": "Adige", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Pramení na západě Ötztalských Alp nedaleko obce Reschen (Resia) ve výšce asi 1550 m n. m. Krátce po vzniku vtéká do rozlehlého přehradního jezera Reschensee (Lago di Resia, 1482), které je charakteristické z vody vyčnívající kostelní věží původní obce Alt Graun, evakuované a zaplavené v roce 1953 při napouštění jezera po výstavbě přehrady. Nedaleko pod přehradou vytváří řeka přírodní jezero Haidersee (Lago della Muta, 1450). Až k městu Verona teče alpskými údolími, z nichž nejvýznamnějším je dlouhé údolí Vinschgau (Val Venosta). Pod Veronou pak protéká Pádskou nížinou. Několika průtoky je spojená s řekou Pád a při ústí do Benátského zálivu Jaderského moře vytvářejí tyto dvě řeky společnou deltu.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Adiže je se svým průměrným ročním průtokem 235 m3/s čtvrtou nejvodnatější řekou v Itálii, po Pádu, Ticinu a Tibeře. Vyšší vodní stavy nastávají na jaře a na podzim, kdy dochází na dolním toku nezřídka k povodním. Průtok v takových případech může dosahovat 3500 až 4000 m3/s. Nejvýznamnějšími přítoky Adiže jsou zleva Passer, Eisack a Avisio a zprava Plima, Falschauer a Noce. Pro regulaci povodňové vlny byl vybudován a v roce 1959 tunel, spojující řeku s jezerem Lago di Garda. Tunel začíná severně od městečka Mori a do jezera ústí jižně od obce Torbole. Od svého vzniku do roku 2017 byl tunel použit 11 krát. Při povodni v roce 1965 proteklo tunelem asi 80 milionů m vody, což způsobilo vzestup hladiny jezera o 21 cm.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je částečně regulovaná zdymadly. Na řece je možná lodní doprava do vzdálenosti 350 km od ústí. Využívá se také k zisku vodní energie. Leží na ní města Merano, Trento, Rovereto a Verona.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Řeka je zmíněna v první sloce písně Deutschlandlied (Das Lied der Deutschen – Píseň Němců), jejíž třetí sloka dnes tvoří německou hymnu. V šestém verši první sloky jsou použita slova \"von der Etsch bis an den Belt\", v českém jazyce \"od řeky Adiže až po Belt\". Tento verš symbolizoval v době, kdy byla báseň jejím autorem Augustem Heinrichem Hoffmannem von Fallerslebenem napsána, oblast rozšíření německého národa. V Jižním Tyrolsku, v autonomní provincii Bolzano, tvoří němčina dosud převažující mateřský jazyk.", "section_level": 2}], "src_summary": "Adiže (, ladinsky \"Adiç\", benátsky \"Àdexe\", lombardsky \"Adiss\",, ) je řeka v severní Itálii (regiony Trentino-Alto Adige, Benátsko). Je 415 km dlouhá, a je tak druhou nejdelší řekou v zemi po Pádu. Povodí má rozlohu 12 200 km2, z čehož se tři čtvrtiny nacházejí v Alpách.", "tgt_summary": "The Adige (; ; ; ; ; ;, or, \"Átagis\") is the second-longest river in Italy, after the Po, rises in the Alps in the province of South Tyrol, near the Italian border with Austria and Switzerland, and flows through most of northeastern Italy to the Adriatic Sea. ", "id": 2441780} {"src_title": "Hnutí Fokoláre", "tgt_title": "Focolare Movement", "src_document": [{"title": "Členstvo a činnost.", "content": "Od roku 1949 hnutí pořádá setkání v odpočinku, modlitbě a rozjímání, která později začala být nazývána Město Mariino – Mariapoli. Začaly se jej účastnit i biskupové a významné církevní osobnosti, v roce 1959 se na něm podílelo již 27 národů. V roce 1965 vybudovali fokolaríni ve venkovském areálu poblíž městečka Loppiano nedaleko Florencie v Itálii první „citadelu“, v roce 2004 jich bylo celkem dvacet, na většině kontinentů. Citadela je fokolarínské městečko s domy, školami a podniky, komunita s alternativním hospodářským a ekonomickým systémem, založená na zemědělské, řemeslné, či jiné výrobě „s aplikací logiky, lásky, ekonomie“. V citadele u Loppiana bydlí na 800 obyvateli ze 70 národů. Jednotlivé citadely mají svá specifická poslání. V Německu žijí fokolaríni společně s luterány, na Filipínách v dialogu s náboženstvími Východu, v latinské Americe vyrostly kolem citadel průmyslové zóny, v Africe se pokoušejí o inkulturaci křesťanství. V Čechách je budována citadela v Praze-Vinoři. V Česku začala činnost Fokoláre na výzvu arcibiskupa Tomáška během uvolnění kolem roku 1968. Fokoláre bylo zpočátku vnímáno jako univerzální implementace závěrů II. vatikánského koncilu, ale kolem roku 1972 se začalo profilovat jako svébytná duchovní skupina řízená přes zahraniční kontakty podle italského vzoru. V polovině 70. let již v ilegalitě fungovala v Praze první fokolarinská skupina kolem kněze Karla Pilíka v Praze-Karlíně a její odnož v pražských Holešovicích vedená Františkem Kohlíčkem. K této skupině patřili i Miloslav Vlk či František Radkovský. Zpočátku do skupiny docházeli i dva saleziánští kněží, kteří však brzy odešli, protože je fokolarínská spiritualita neoslovila, stejně jako mnohé jiné křesťany. V 70. a 80. letech představovalo hnutí Fokoláre jednu z nejlépe organizovaných a nejpočetnějších skupin v tzv. podzemní církvi, ale nikdy se neangažovalo ve smyslu politického disentu. Většina jeho činnosti probíhala v malých, obvykle bytových, skupinách; větší akce se často pořádaly v NDR, kam se mohlo z ČSSR volně cestovat, ale náboženská perzekuce tam byla jen slabá. Hnutí má asi 141 400 členů, počet příznivců a přívrženců s hnutím spolupracujících a účastnících se pravidelněji jeho akcí se odhaduje v rozmezí 2–5 milionů. Prezidentkou hnutí je Maria Voce. K hnutí a jeho spiritualitě se hlásí i řada biskupů (v roce 2008 to bylo asi 1200 katolických a 200 nekatolických biskupů, například anglikánských). Tito biskupové pořádají pravidelná společná setkání. Centrálou biskupů patřících k hnutí je citadela v Castel Gandolfo, letním sídle papežů, jejíž budovu hnutí Fokoláre věnoval Jan Pavel II.. Od roku 1994 do roku 2012 byl moderátorem biskupských setkání hnutí kardinál Vlk, předtím až do své smrti tuto funkci zastával cášský biskup Klaus Hemmerle a od roku 2012 je jím arcibiskup z Bangkoku Francis Xavier Kriengsak Kovithavanij. Z českých biskupů je s hnutím spojen ještě František Radkovský, Jan Graubner, Josef Kajnek či Pavel Posád i řeckokatolický biskup Ladislav Hučko. Podle Pilíka byli sympatizanty hnutí i biskupové Koukl, Otčenášek, Liška či Tomášek. Účast stovek biskupů stírá hnutí jeho původní laický ráz.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlasy a kontroverze.", "content": "Obsazení velkého počtu českých a moravských biskupských stolců fokolaríny po roce 1989 přičítá Pavel Hradílek vlivu, který uplatnil Karel Pilík ve Vatikánu prostřednictvím Chiary Lubichové rychleji, než se stačily zmobilizovat ostatní vlivové skupiny v církvi. Rovněž Karel Pilík si všiml, že mnoha lidem začalo vadit přílišné zastoupení fokolarínů v biskupských funkcích, ale řekl k tomu, že to nebylo záměrné, ale organicky to vyrostlo z fokolarínské spirituality. Podle Pavla Hradílka je hnutí vzhledem ke své velikosti diferencováno na několik názorových proudů a i z něj vzešlí biskupové jsou různí, společné však údajně mají to, že přinášejí velmi málo nových myšlenek. Jiří Reinsberg ve své knize „Hospodin rozjasnil svou tvář“ jmenoval hnutí Fokoláre spolu s hnutím Opus Dei a charismatickým hnutím jako příklady skupin, s nimiž může být spojeno nebezpečí duchovního nepotismu, tedy obsazování funkcí v církevní hierarchii na základě spřízněnosti církevním hnutím. Tomáš Stritzko z kontroverzního tradicionalistického kněžského sdružení FSSPX označil hnutí Fokoláre přímo za sektářskou organizaci v církvi, v níž se všichni zabývají tím, jak organizovat život druhých, a vyvolení také zajišťováním mocenských pozic k ovládání Církve. „Hovoří se o svobodě a lásce, ale běda, kdyby je chápal někdo jinak, než podle nařízené ideologie.“ Miroslav Kalousek po svém odstoupení z funkce předsedy KDU-ČSL vyslovil v roce 2009 názor, že zejména příslušníci Hnutí fokoláre, byť jsou fakticky ve straně menšinou, jsou velmi dobře propojeni a organizováni a v rozhodujících okamžicích ovlivňují její základní postoje, přinejmenším na personální politiku a na vnitrostranický obraz jednotlivých funkcionářů, a vytvořili ve straně paralelní rozhodovací strukturu. Dokud se budou lidovci rozlišovat na to, kdo je a kdo není ve fokoláre, tak je podle Kalouska strana netransformovatelná. Mezi významné členy hnutí Fokoláre v KDU-ČSL patřil Josef Lux, rozštěp strany nastal až po jeho úmrtí. Salezián Václav Komárek, významná postava podzemního působení církve v 70. a 80. letech, označil fokolarínskou spiritualitu za mělkou. Podle Pavla Hradílka devalvování určitých slov jako „láska“ častým používáním patří k foco-folklóru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hnutí Fokoláre (\"Movimento dei Focolari\"), druhým názvem Dílo Mariino (\"Opera di Maria\"), je celosvětové ekumenicky otevřené převážně katolické hnutí, které v roce 1943 založila v Tridentu na pozadí zmaru působeného světovou válkou skupina děvčat ve věku 15–25 let v čele s katoličkou Chiarou Lubichovou. V roce 1964 schválil papež Pavel VI. stanovy hnutí. Klade si za cíl přispívat ke všeobecnému bratrství a budovat jednotu velké lidské rodiny na základě Ježíšovy modlitby „aby všichni byli jedno“ (Jan 17,21). Klade důraz na dialog uvnitř církve i mezi církvemi a náboženstvími a s osobami jiného přesvědčení.", "tgt_summary": "The Focolare Movement is an international organization that promotes the ideals of unity and universal brotherhood. Founded in Trent, northern Italy, in 1943 by Chiara Lubich as a Catholic movement, it remains largely Roman Catholic but has strong links to the major Christian denominations and other religions, or in some cases with the non-religious. ", "id": 1376985} {"src_title": "Zpráva z Areciba", "tgt_title": "Arecibo message", "src_document": [{"title": "Obsah zprávy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čísla.", "content": "1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Čísla od 1 do 10 v binární podobě (spodní řádek značí začátek každého čísla). I za předpokladu, že by příjemce rozeznal binární soustavu, kódování čísel nemusí být hned jasné díky způsobu zápisu. K přečtení prvních sedmi čísel, nebereme v úvahu spodní řádek, je třeba číst 3 binární znaky od shora dolů. Čtení čísel 8, 9 a 10 je trochu rozdílné, protože jim byl přidán další sloupec vedle prvního (na obrázku vpravo). To mělo pravděpodobně ukázat, že číslo, které je příliš velké na to, aby se vešlo do jednoho sloupce, je možné zapsat v několika sousedících sloupcích, kde sousedící sloupec nemá základní značku (X). (Jinak řečeno, binární čísla mají u „vyčnívající” značky (X) nejméně významný bit a mohou být zalomena do více sloupců případně řádků.)", "section_level": 2}, {"title": "Prvky DNA.", "content": "H C N O P Zde se objevují čísla 1, 6, 7, 8 a 15. Jsou to atomová čísla vodíku (H), uhlíku (C), dusíku (N), kyslíku (O), a fosforu (P), ze kterých se skládá DNA. Čísla 8 a 15 jsou raději zapsána v klasickém rozložení v binární soustavě než v metodě sousedících sloupců jako ve zprávě s čísly na začátku.", "section_level": 2}, {"title": "Nukleotid.", "content": "Deoxyribóza Adenin Thymin Deoxyribóza Nukleotidy jsou série pěti atomů, z předchozí části zprávy. Každá série představuje chemický vzorec nukleotidu začleněného v DNA (oproti volné formě nukleotidu). Například: deoxyribóza (CHO v DNA, CHO ve volné formě), nukleotid na obrázku vlevo nahoře je čten jako: tj. 7 atomů vodíku, 5 atomů uhlíku, 0 atomů dusíku, 1 atom kyslíku a 0 atomů fosforu.", "section_level": 2}, {"title": "Dvojitá šroubovice.", "content": "11 Dvoušroubovice DNA (svislý pruh znázorňuje počet nukleotidů, avšak tehdy odhadovaných 4,3 miliard se liší oproti skutečnému počtu 3,2 miliard párů bazí v lidském genomu).", "section_level": 2}, {"title": "Lidstvo.", "content": "X011011 Element uprostřed představuje člověka. Vlevo (na obrázku) je zobrazena průměrná výška dospělého muže: 1764 mm. To odpovídá horizontálně psané binární soustavě 14x znásobena vlnovou délkou zprávy (126 mm). Vpravo je zobrazena velikost populace na Zemi v r. 1974 (4,3 miliardy). V tomto případě je číslo orientováno horizontálně se základním znakem vlevo nahoře obrázku.", "section_level": 2}, {"title": "Planety.", "content": "Země Sluneční soustava, zobrazuje Slunce a planety v jejich pořadí od Slunce. Pluto je od 11. 6. 2008 zařazeno do kategorie plutoidů (trpasličí planeta). Země jako třetí planeta od Slunce je graficky výše než ostatní planety, aby se identifikovala jako planeta, ze které byl signál vyslán. Navíc je lidská postava zobrazena \"stojící\" na obrázku Země.", "section_level": 2}, {"title": "Teleskop.", "content": "Poslední část představuje radioteleskop v Arecibu s průměrem antény (2430 znásobená vlnová délka dává hodnotu 306,18 m).", "section_level": 2}], "src_summary": "Zpráva z Areciba (: \"Arecibo message\") byla vyslána do vesmíru přes frekvenčně modulované rádiové vlny k výročí přestavby radioteleskopu 16. listopadu 1974. Byla směrována na kulovou hvězdokupu M13, vzdálenou 25 000 světelných let, protože M13 bylo velké a blízké seskupení hvězd, které byly viditelné na obloze v čase a místu ceremonie. Zpráva obsahovala 1679 binárních číslic, přibližně 210 bajtů, byla přenášena na frekvenci 2380 MHz a modulována posunem frekvence o 10 Hz s výkonem 1000 kW. Jedničky a nuly byly přenášeny s frekvenčním posunem rychlostí 10 bitů za sekundu. Celkové vysílání bylo kratší než tři minuty (přesně 167,9 vteřiny). ", "tgt_summary": "The Arecibo message is a 1974 interstellar radio message carrying basic information about humanity and Earth sent to globular star cluster M13. It was meant as a demonstration of human technological achievement, rather than a real attempt to enter into a conversation with extraterrestrials. The message was broadcast into space a single time via frequency modulated radio waves at a ceremony to mark the remodeling of the Arecibo radio telescope in Puerto Rico on 16 November 1974. The message was aimed at the current location of M13 some 25,000 light years away because M13 was a large and close collection of stars that was available in the sky at the time and place of the ceremony. The message forms the image shown here when translated into graphics, characters, and spaces.", "id": 873284} {"src_title": "Alfred Reginald Radcliffe-Brown", "tgt_title": "Alfred Radcliffe-Brown", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se jako Alfred Reginald Brown v roce 1881 ve Sparbrooku v Birminghamu. Jeho otec zemřel v roce 1886 a rodinu tak živila jeho matka. O mladého Alfreda Reginalda a jeho sourozence se starala babička z matčiny strany. Příjmení si nechal změnit v roce 1926 z Brown na Radcliffe-Brown. Po studiu na \"Trinity College\" v Cambridge (zde ho ovlivnil britský antropolog W. H. R. Rivers) odcestoval na Andamanské ostrovy, kde v letech 1906–1908 prováděl terénní výzkum. Na základě dat z tohoto výzkumu vznikla jeho zásadní práce \"Andamanští ostrované\", vydaná až v roce 1922. Ve stejném roce vyšla i kniha \"Argonauti Západního Pacifiku\" od Bronisława Malinowského, Radcliffe-Brownova názorového souputníka. Další výzkum provedl v letech 1910–1912 v Západní Austrálii. V letech 1916–1919 řídil školství v království Tonga. V letech 1920–1926 působil v Jižní Africe na universitě v Kapském městě. Od roku 1926 přesídlil do Austrálie a působil na Sydney University, kde ve spolupráci se svými studenty vydal monografii \"Sociální organizace australských kmenů\" a od roku 1930 žil v Chicagu. Od roku 1937 vyučoval sociální antropologii v Oxfordu, kde se stal jednou z hlavních postav britské sociální antropologie a význačným představitelem strukturního funkcionalismu. V roce 1946 opustil Oxford a až do roku 1954 vyučoval v Alexandrii a Kapském městě. V roce 1954 se vrátil do Anglie a v následujícím roce zde zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální antropologie jako věda.", "content": "Radcliffe-Brownův vědecký přístup byl ovlivněn francouzskou sociologickou školou, zejména sociologem Émilem Durkheimem a jeho synovcem Marcelem Maussem, s nimiž si nějaký čas i psal. Radcliffe-Brown se v duchu Durkheimovy sociologie vymezoval proti svým předchůdcům snažících se vysvětlit domorodé zvyklosti poukazem na historický vývoj. Mezi takové autory patřili evolucionisté jako Edward Burnett Tylor nebo James George Frazer a další. V případě domorodých společností nemáme podle Radcliffe-Browna žádné, nebo jen málo dokladů o historickém vývoji těchto společností. Jakékoliv domněnky o původu jednotlivých zvyklostí jsou tak podle Radcliffe-Browna jen planou spekulací. Naopak se podle něj musíme podívat na celý aktuální kontext, ve kterém se dané zvyklosti vyskytují. Vysvětlovat, proč se lidé nějakým způsobem chovají, znamená podle Radcliffe-Browna pochopit, jak daná společnost funguje jako celek v určitém okamžiku či období.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura a funkce.", "content": "Aby byla naplněna vědecká podstata antropologie, je podle Radcliffe-Browna důležité zaměřit pozornost na studium sociální struktury společnosti a funkcí lidských zvyklostí. Sociální strukturu lze podle Radcliffe-Browna chápat jako síť aktuálních a pozorovatelných vztahů uvnitř společnosti. Jedná se zejména o vztahy mezi jedinci, společenskými vrstvami a skupinami. Kromě sociální struktury můžeme v každé společnosti navíc pozorovat i lidské aktivity. Řada aktivit, zejména těch pravidelných jako jsou náboženské rituály nebo právní procedury, má nějakou funkci. Funkci Radcliffe-Brown definuje jako přínos aktivity k zachování strukturální kontinuity společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Inspirace přírodními vědami.", "content": "Sociální antropologie je jednak vědou komparativní, kdy můžeme společnosti vzájemně porovnávat a srovnávat mezi sebou. Rovněž je však vědou, která by zobecňováním svých poznatků měla dospět k zákonitostem týkajících se podstaty lidských společností minulých, současných i budoucích. Radcliffe-Brown nijak neskrýval, že antropologie je vědou přírodní. Kritizoval tak své současníky, antropology Paula Radina a Marcela Griaula, kteří zobecňování v duchu přírodních věd odmítali a trvali na přepokladu specifičnosti každé společnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Vliv.", "content": "Radcliffe-Brown pomohl vychovat a ovlivnil mladší generaci sociálních antropologů. Z těch nejvýznamnějších se jedná zejména o jeho mladší kolegy na Oxfordské univerzitě, Meyera Fortese a Edwarda Evana Evanse-Pritcharda, kteří jsou společně s Radcliffe-Brownem označováni jako škola strukturního funkcionalismu. Mezi další autory inspirované či jinak rozvíjející Radcliffe-Brownův odkaz patřili například Gregory Bateson nebo Max Gluckman.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alfred Reginald Radcliffe-Brown (17. ledna 1881 Birmingham – 24. října 1955 Londýn) byl anglický sociální antropolog a představitel strukturního funkcionalismu. Spolu s Bronisławem Malinowským je považován za jednoho ze dvou zakladatelů britské sociální antropologie. Mezi jeho zájmy patřilo především studium domorodých příbuzenských systémů, náboženství a práva.", "tgt_summary": "Alfred Reginald Radcliffe-Brown, FBA (born Alfred Reginald Brown; 17 January 1881 – 24 October 1955) was an English social anthropologist who developed the theory of structural functionalism and coadaptation.", "id": 922959} {"src_title": "FVWM", "tgt_title": "FVWM", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Projekt FVWM vytvořil Rob Nation v roce 1993 (oficiální vydání bylo 1. června 1993 ve verzi 0.5.x) poté, co objevil mnoho omezení tehdy standardního window manageru twm. Původně jej začal hackovat proto, aby zjistil, proč twm spotřebovává tolik paměti, postupně však začal přidávat i nové vlastnosti. Rob Nation byl už v té době slavným autorem emulátoru terminálu rxvt, a na zkoušku do balíčku rxvt přidal i FVWM. Ukázalo se, že to byl výborný nápad, a FVWM začalo mnoho lidí používat. Rob Nation se přestal podílet na vývoji FVWM už v roce 1994, a novým správcem se stal Charles Hines (od FVWM verze 2.0). Od roku 1998 vyvíjí FVWM skupina dobrovolníků bez hlavního správce. Poslední stabilní verze je 2.6.7. Písmeno F znamenalo původně, později se vývojáři rozhodli význam počátečního písmena vypustit.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "FVWM obsahuje velké množství vlastností, přičemž většinu lze vypnout při kompilaci. Největší výhodou FVWM oproti jiným window managerům jsou jeho extrémní možnosti konfigurace. Samotný konfigurační soubor připomíná zdrojový soubor programovacího jazyka (i když trochu zvláštního). Nevýhodou je, že konfigurace FVWM je velmi náročná na znalosti, proto většina lidí používá pouze modifikovaný konfigurační soubor od několika málo odborníků. Existují dokonce i projekty, které se zabývají čistě vytvářením konfigurace pro FVWM. (FVWM-Crystal).V současné době (8/2009) je tento projekt zastaven.", "section_level": 1}, {"title": "Odvozené programy.", "content": "FVWM se pro své stabilní a dobře napsané jádro stal základem pro mnoho dalších window managerů. Z těch známějších jsou to například Xfce, Enlightenment, Afterstep, WindowMaker, dále pak Bowman, Lesstif's NWM, MLVWM, HaZe, SCWM, AmiWM a další.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Česky: Anglicky:", "section_level": 2}], "src_summary": "FVWM, F Virtual Window Manager (F nemá žádné oficiální vysvětlení) je správce oken pro X Window System. Uživatelé FVWM na něm oceňují jeho rychlost, nenáročnost a extrémní konfigurovatelnost.", "tgt_summary": "The F Virtual Window Manager is a virtual window manager for the X Window System. Originally a twm derivative, FVWM has evolved into a powerful and highly configurable environment for Unix-like systems.", "id": 853118} {"src_title": "Morava (řeka)", "tgt_title": "Morava (river)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Základ jména \"Morava\" patří mezi nejstarší staroevropské názvy vodstev s původním významem \"voda, močál\". Řeku pojmenovalo již předkeltské obyvatelstvo, a to na jejím dolním toku. Podle názvu řeky byla pojmenována historická země Morava, jejíž hydrologickou osu řeka tvoří, a rakouské území Moravské pole.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh toku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Horní tok.", "content": "Morava pramení pod vrcholem Králického Sněžníku na území obce Dolní Morava v katastrálním území Velká Morava, v nadmořské výšce 1380 m v upravené studánce. Hluboké údolí odděluje východní a západní hřbet pohoří \"Králického Sněžníku\". V jižním úbočí \"Králického Sněžníku\" vytváří strmý žleb, kde přijímá několik potoků. Má zde charakter rychle mohutnícího horského potoka, níže pak říčky s rychlou čistou vodou. V Hanušovické vrchovině přibírá tři větší toky: Krupá, Branná a Desná. Pak protéká Mohelnickou brázdou, kde se do ní u Zábřehu vlévá Moravská Sázava.", "section_level": 2}, {"title": "Hornomoravský úval.", "content": "Poté Morava vstupuje do širokého Hornomoravského úvalu, kde přichází první meandrující úsek Litovelské Pomoraví. V tomto úseku se do \"Moravy\" vlévá Třebůvka, Oskava a Trusovický potok. \"Morava\" dále protéká největším a metropolitním městem na Hané Olomoucí. Dále se od Tážal po Tovačov se po levé straně hlavního toku odděluje drobné odlehčovací rameno, zvané Morávka. Mezi Troubkami a Tovačovem se do Moravy vlévá největší levý přítok Bečva, která odvádí vody z jižní části Moravskoslezských Beskyd, a zprava Blata a u Kojetína Valová, níže Haná a zleva Moštěnka.", "section_level": 2}, {"title": "Dolnomoravský úval.", "content": "Mezi Kroměříží a Otrokovicemi protéká Morava průlomem skrz Vnější Západní Karpaty (mezi Chřiby a Vizovickou vrchovinou), zleva přijímá Dřevnici a vstupuje do Dolnomoravského úvalu, kde je osou Moravského Slovácka. Od Otrokovic po Rohatec je podél Moravy vybudován Baťův kanál. Mezi Bzencem Přívozem a Rohatcem se nachází další meandrující úsek Osypané břehy, na území zvaném Moravská Sahara. U obce Rohatec začíná tvořit společnou česko-slovenskou státní hranici, kterou tvoří až k nejjižnějšímu bodu katastrálního území města Lanžhot a celé Moravy (země), kde přijímá zprava svůj vůbec nejdelší přítok Dyji. Současný průběh tohoto hraničního úseku má Morava od roku 1977, kdy zde bylo dokončeno jeho narovnání a značné prohloubení, provedené v letech 1969-1977. Samotná hranice pak ještě několik desítek let zachovávala starou podobu a přecházela z jednoho břehu Moravy na druhý, než byla narovnána podle osy toku. V letech 1975-1989 došlo ještě k úpravě soutoku Moravy a Dyje. Morava pak dále teče zhruba jižním směrem, kde až po soutok s Dunajem u Bratislavy-Devína tvoří rakousko-slovenskou státní hranici. Na \"Slovensku\" se do ní zleva vlévají Myjava, Rudava a Malina, v Rakousku zprava Zaya.", "section_level": 2}, {"title": "Sídla.", "content": "Na území Moravy protéká řeka řadou měst, zejména na středním toku: Litovel, Olomouc, Kojetín, Kroměříž, Otrokovice, Napajedla, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Veselí nad Moravou, Hodonín a posledním významnějším sídlem na toku je rakouský Marchegg.", "section_level": 2}, {"title": "Větší přítoky.", "content": "Směrem od Uherského Ostrohu do Vnorov bylo vybudováno odlehčovací rameno Nová Morava. Do Moravy se u Bzence-Přívoz vlévá Syrovinka. U Strážnice Velička.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Nejvyšší průtok má řeka na jaře. V létě její hladina klesá a opět stoupá na podzim díky dešťovým srážkám. Hlásné profily:", "section_level": 1}, {"title": "Povodně 1997.", "content": "Povodně v červenci 1997 byly do povodní 2002 největšími povodněmi v historii samostatné České republiky. Vyžádaly si 49 lidských životů a škody v hodnotě 63 miliard Kč. Katastrofální povodeň nastala vlivem abnormálních srážek v Jeseníkách a Beskydech, kdy se setkaly povodňové vlny na Moravě, Bečvě i dalších přítocích. Muselo být evakuováno přes 250 obcí.", "section_level": 2}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se k zavlažování a zisku vodní energie. Je to jedna z nejvíce upravených řek v \"České republice\", přestože na ní není žádná přehrada. Všechny meandrující úseky kromě dvou byly upraveny a zkráceny. Jako prevence povodní slouží četné hráze a odlehčovací ramena.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Po řece Moravě bylo taktéž pojmenováno údolí na povrchu Marsu, tzv. Morava Valles, které se nachází v kvadrantu Margaritifer Sinus.", "section_level": 1}], "src_summary": "Morava (,, ) je řeka ve střední Evropě, významný levý přítok Dunaje. Protéká stejnojmenným územím v České republice až po hranici mezi Rakouskem a Slovenskem. Nedaleko pramene tvoří krátký úsek historické zemské hranice Moravy a Čech a na dolním toku část hranice mezi Českou republikou a Slovenskem. Je to jedna z hlavních českých řek a je dlouhá 354 km (z toho 284 km na českém území). Povodí má rozlohu 26 658 km2 (z toho 20 692,4 km2 v České republice, tj. 26 % státního území). Nejdelším tokem na moravském povodí není ovšem Morava jako taková, ale systém Morava-Dyje-Rakouská Dyje, dosahující délky 380 km.", "tgt_summary": "The Morava (,, ) is a river in Central Europe, a left tributary of the Danube. It is the main river of Moravia, which derives its name from it. The river originates on the Králický Sněžník mountain in the north-eastern corner of Pardubice Region, near the border between the Czech Republic and Poland and has a vaguely southward trajectory. The lower part of the river's course forms the border between the Czech Republic and Slovakia and then between Austria and Slovakia.", "id": 2306676} {"src_title": "Pohár vítězů pohárů", "tgt_title": "UEFA Cup Winners' Cup", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prvního ročníku 1960/61 se účastnilo jen 10 týmů. Důvodem bylo, že některé země v té době neměly domácí pohár a někteří vítězové domácího poháru účast odmítli. Mezi těmito 10 účastníky byla Rudá hvězda Brno jako vítěz Spartakiádního poháru. Soutěž se však těšila diváckému a mediálnímu zájmu, a tak byly zakládány národní poháry v zemích, které jej předtím neměly (včetně Československého poháru), a jejich vítězové už účast neodmítali. Finále ročníku 1960/61 se hrálo na 2 zápasy (doma a venku). Od druhého ročníku 1961/62 se finále vždy hrálo na předem stanoveném místě, čili většinou na neutrální půdě na 1 zápas. V letech 1962 a 1964 se hrály ve finále opakované zápasy po remízách v prvním utkání. Ročníku 1961/62 už se zúčastnilo 23 týmů, v roce 1962/63 25 týmů, v roce 1963/64 už 29 týmů. V roce 1965/66 už hrálo 31 týmů, poprvé i zástupce Sovětského svazu. 1. kolo ročníku 1968/69 bylo znovu rozlosováno poté, co 5 zemí okupovalo Československo. Nový los byl udělán tak, aby týmy ze Západu hrály spoly a týmy z Východu spolu. Na protest odstoupilo z poháru 5 klubů právě z těchto 5 okupantských východoevropských zemí. Nakonec tento ročník vyhrál Slovan Bratislava, takže paradoxně PVP vyhrál poprvé východoevropský klub. Zároveň to také bylo jediné prvenství československého klubu v celoevropských fotbalových pohárech v historii. UEFA považovala PVP za druhý nejdůležitější pohár. Proto když se tým kvalifikoval do PMEZ/LM i PVP, hrál PMEZ/LM, kdežto když se kvalifikoval do PVP i Poháru UEFA, hrál PVP. A po založení Superpoháru o něj hrál vítěz PMEZ/LM s vítězem PVP. Nicméně vzhledem k tomu, že Pohár UEFA měl dvakrát víc účastníků než PVP, především víc z nejlepších lig, a navíc 2. či 3. tým ligy bývá lepší než vítěz poháru ze středu ligové tabulky, byl PVP považován fotbalovou veřejností za slabší pohár než Pohár UEFA. Celkem 8× se vítěz PVP dostal v následujícím ročníku znovu do finále, ale ani jednou jej neobhájil. V posledním ročníku 1998/99 byl v PVP za Nizozemsko semifinalista národního poháru Heerenveen, protože oba finalisté nizozemského poháru hráli Ligu mistrů. Autorem posledního gólu PVP byl Pavel Nedvěd, který rozhodl o vítězství Lazia 2:1 nad Mallorkou.", "section_level": 1}, {"title": "Nejúspěšnější týmy, města, země, hráči a trenéři.", "content": "Nejúspěšnějším týmem PVP je se 4 trofejemi FC Barcelona, 2 vítězství mají RSC Anderlecht, AC Milán, FC Chelsea a Dynamo Kyjev. Nejúspěšnějšími městy jsou Londýn s 5 triumfy (2 Chelsea, 1 Tottenham, 1 West Ham, 1 Arsenal) a Barcelona se 4 (vše FC). Anglické kluby vyhrály PVP 8×, španělské a italské 7×. Jen 1 hráč vyhrál PVP 3×: Lobo Carrasco v letech 1979, 1982 a 1989 (vždy s Barcelonou). Nejlepšími střelci v historii PVP jsou Rob Rensenbrink (25 gólů), Gerd Müller (20) a Gianluca Vialli (19). 4 trenéři vyhráli PVP 2×: Nereo Rocco, Valerij Lobanovskij, Johan Cruyff a Alex Ferguson.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pohár vítězů pohárů (PVP) byla mezinárodní soutěž fotbalových týmů založená v roce 1960, která byla přístupná všem vítězům národních pohárových soutěží členských zemí UEFA a obhájci trofeje z předchozí sezóny. V případě, že vítězem domácího poháru byl i mistr země, měl právo účasti poražený finalista národního poháru. Hrálo se vyřazovacím systémem doma a venku. Finálové utkání se hrálo vždy na předem určeném místě. Vítěz měl právo účasti v Superpoháru. Především pro nižší úroveň a menší zájem diváků i médií byl Pohár vítězů pohárů v roce 1999 zrušen. Jako jediný hráč z České republiky pohár získal Pavel Nedvěd v roce 1999 v barvách Lazia Řím.", "tgt_summary": "The UEFA Cup Winners' Cup (abbreviated as CWC) was a football club competition contested annually by the most recent winners of all European domestic cup competitions. The cup was one of the many inter-European club competitions that have been organised by the Union of European Football Associations (UEFA). The first competition was held in the 1960–61 season – but not recognised by the governing body of European football until October 1963. The tournament ran for 39 seasons with its final edition held in 1998–99, after which it was absorbed into the UEFA Cup. ", "id": 1538752} {"src_title": "Unie svobody – Demokratická unie", "tgt_title": "Freedom Union – Democratic Union", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Od roku 1998 do roku 2002.", "content": "O jejím vzniku bylo rozhodnuto v lednu 1998 po skandálu s financováním a následném rozkolu uvnitř ODS na podzim 1997. Část strany v čele s Janem Rumlem a Ivanem Pilipem se pokusila svrhnout tehdejší vedení strany, především jejího předsedu Václava Klause, který měl v ODS velmi silnou pozici. Po neúspěšném pokusu o změnu ve vedení ze strany vystoupili a založili Unii svobody. Ta byla zaregistrována 22. ledna 1998. Strana měla zpočátku velkou podporu médií, prezidenta i části společnosti, řada komentátorů ji připisovala světlou budoucnost a ODS postupný úpadek. Navíc do ní přestoupila většina známějších politiků ODS, ale již v předčasných volbách 1998 získala oproti ODS citelně málo hlasů. V letech 1998 až 2002 byla Unie svobody jednou z hlavních částí tzv. Čtyřkoalice, ta byla spolu s ODS a ČSSD jednou ze tří hlavních politických sil. Během období tzv. opoziční smlouvy se navíc mohla profilovat jako jediná skutečná demokratická opozice vůči levicové vládě Miloše Zemana tolerované pravicovou ODS. V prosinci 2001 se Unie svobody spojila s Demokratickou unií, čímž vznikla US-DEU. Vnitřní problémy ODA a nesoudržnost Čtyřkoalice způsobil její rozpad krátce před parlamentními volbami 2002, což se negativně projevilo i na volebních výsledcích US-DEU (většina unionistů byla vykroužkována lidoveckými kandidáty, sama Koalice US-DEU a KDU-ČSL skončila ve Sněmovně jako poslední).", "section_level": 2}, {"title": "Po volbách v roce 2002.", "content": "Po volbách v roce 2002 a vstupu do vlády premiéra Vladimíra Špidly strana ztratila důvěru voličů, postupně ji opoustěla většina zbývajících významných osobností a její volební preference klesaly. Po změně ve vedení ČSSD a nástupu Jiřího Paroubka navíc ČSSD stále více a otevřeněji začala spolupracovat s KSČM, s níž mohla své oficiální koaliční partnery US-DEU a KDU-ČSL v Poslanecké sněmovně kdykoli pohodlně přehlasovat. US-DEU sice stále měla své ministry ve vládě, ale jejich faktický vliv byl již malý. US-DEU vyměnila vedení, do čela zvolila mladého a poměrně neokoukaného politika Pavla Němce, ale ten nedokázal klesající podporu veřejnosti zvrátit. Po jeho skandálu s propuštěním katarského prince se krize strany jen prohloubila. Pro volby v roce 2006 vládní strana radikálně změnila image a s pentagramem ve znaku se pokusila získat hlasy mladých voličů ultraliberálního až anarchistického smýšlení. Ve volbách však propadla s ziskem pouhých 0,3 % hlasů (absolutně 16 457). V reakci na tento neúspěch rezignovalo vedení strany včetně předsedy Pavla Němce a na republikovém výboru v červenci 2006 byl předsedou zvolen senátor Jan Hadrava. Nové vedení se za parlamentní kampaň v roce 2006 omluvilo. Ve volbách v roce 2010 strana nekandidovala a vyjádřila podporu ODS. Strana formálně zanikla k 1. lednu 2011. Přesto však i strana nadále odevzdává finanční výroční zprávy včetně té za rok 2015.", "section_level": 2}], "src_summary": "Unie svobody – Demokratická unie (\"US-DEU\") byla česká liberální pravicová politická strana. Na politické scéně působila od roku 1998 do 2010. Do sloučení s Demokratickou unií v roce 2001 nesla strana pouze název Unie svobody.", "tgt_summary": "The Freedom Union–Democratic Union (, US–DEU) was a small pro-European liberal party in the Czech Republic from 1998 to 2011. ", "id": 2130430} {"src_title": "Manul", "tgt_title": "Pallas's cat", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Manul je veliký asi jako domácí kočka, ale už na první pohled zaujme hustou, dlouhou srstí. Dlouho byl považován za předka dlouhosrstých plemen domácích koček, zvláště perské kočky. S touto později vyvrácenou teorií přišel už v 18. století německý zoolog Peter Simon Pallas. Usuzoval tak nejen na základě délky srsti, ale i podle zploštělé hlavy a podsadité tělesné konstituce. Manul je silná a zavalitá kočka. Má relativně krátké nohy a krátké uši, umístěné více po stranách hlavy, než je běžné u jiných koček, a zčásti skryté v srsti. Na rozdíl od jiných malých koček má kulaté zornice, což může ukazovat na denní aktivitu a život v otevřených biotopech. Samci váží od 3,3 do 5,3 kg, samice od 2,5 do 5 kg. Délka těla se pohybuje nejčastěji mezi 49 cm (samice) a 55 cm (samci), ocas měří přibližně 25 cm. Pohlavní dimorfismus je malý, samci jsou v průměru těžší o 100 až 300 g. Srst je velmi dlouhá a hustá, nejhustší ze všech kočkovitých šelem obývajících mírný podnebný pás. Díky ní vypadá manul větší, než ve skutečnosti je. Na břiše může být srst až dvakrát delší než na hřbetě. Je stříbrošedá nebo stříbrooranžová, s mourovatou kresbou vytvářející nevýrazné svislé pruhy. Zbarvení na jaře a v létě je celkově tmavší. Bílé špičky pesíků způsobují, že manul vypadá jako pokrytý jinovatkou.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Manul byl dříve řazen do rodu \"Felis\", ale nyní má svůj vlastní monotypický rod \"Otocolobus\". Fylogenetické postavení manula není ani na základě genetického zkoumání úplně jasné. Podle jaderného genomu patří do linie rodu \"Prionailurus\", podle mitochondriálního do linie \"Felis\". K oběma liniím by tvořil bazální rod, tedy ten, který se oddělil nejdříve. Dle první varianty by divergoval od společného předka s rodem \"Prionailurus\" někdy v pozdním miocénu asi před 5,9 miliony lety. Morfologie a zbarvení vedly k rozlišení tří poddruhů manula: Taxonomická revize kočkovitých z roku 2017 uznává jen dva poddruhy, a to \"O. m. manul\" a \"O. m. nigripectus\", ovšem s tím, že jde o dělení provizorní a druh se může ukázat monotypickým.\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Manulové obývají území v členitém pásu od Kaspického moře po střední Čínu a východní Mongolsko. Nevyskytují se ale na celé této ploše, jen velmi vzácně byli pozorováni v nížinách a v některých oblastech byli vyhubeni. Celková velikost území, na němž žijí, je asi 2 269 000 km a zahrnuje celkem 16 států (Afghánistán, Arménie - výskyt nejistý, Ázerbájdžán, Bhútán, Čína, Indie, Írán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Mongolsko, Nepál, Pákistán, Rusko, Tádžikistán - výskyt nejistý, Turkmenistán - výskyt nejistý, Uzbekistán - výskyt nejistý). Početnost populace je odhadována na 15 000 dospělých jedinců.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Manul žije na kamenitých, křovinatých, suchých stepích a na horských loukách do nadmořské výšky nejméně 5539 m, nížinám a výrazně otevřeným prostorám (bez množství úkrytů) se vyhýbá, stejně jako místům, která dlouhodobě zapadají sněhem hlubším než 10 až 20 cm. Nežije až v takových výškách jako irbis. Habitat manula se vyznačuje suchým klimatem a vysokými ročními teplotními výkyvy, jež mohou přesahovat až 100 °C (-53 °C až +48 °C).", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Manulové jsou samotáři lovící obvykle za úsvitu a za soumraku, nicméně zvláště během nejtužšího období zimy dokáží svůj režim přeorientovat na spíše denní. I vzhledem k dennímu režimu jejich nejčastější kořisti se předpokládá, že jde spíše o denní než noční živočichy. Pro svůj život využívají doupata pod kameny, v malých jeskyních a v opuštěných norách jiných zvířat (především svišťů, ale také jezevců a lišek). Na kvalitních úkrytech a doupatech je jejich život doslova závislý - slouží jako ochrana před predátory, místo konzumace potravy, páření, rození a vychovávání mláďat a udržování přijatelné teploty během velmi studených zim. Jejich teritoria jsou na malou kočku nezvykle velká a pohybují se od 7 po více než 200 km. Ve svém přirozeném prostředí se dokážou velmi dobře skrývat, k čemuž využívají jakékoliv terénní nerovnosti - kameny, trsy trávy, úžlabiny aj. Během slunečných dní se někdy povalují na slunci a zachytávají teplo. Nemňoukají, ale vydávají zvuky, které znějí jako směs štěkotu malého psa a houkání sovy či jako kejhání husy. Dalším hlasovým projevem je jakési syčení („ts, ts, ts“). Výhrůžným gestem bývá zvedání horního rtu na jedné straně čelisti a ukazování špičáku. Samci rozstřikují moč, obě pohlaví si pak zahrabávají trus.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Manulové jsou aktivní lovci, jejich hlavní kořistí jsou pišťuchy neboli piky (přes 50 %), různí hlodavci (pískomilové, hraboši, křečci a zemní veverky), zajíci, mláďata svišťů a výjimečně i jehňata divokých ovcí. Loví také hmyzožravce (ježky), ptáky, plazy a bezobratlé. Jídelníček si doplňují bobulemi a mršinami. Nedokáží vyvinout příliš vysokou rychlost běhu a spoléhají se na taktiku náhlého přepadu, kdy se nepozorovaně přiblíží ke kořisti, resp. počkají až se kořist přiblíží k nim. Využívají k tomu svou dokonale vyvinutou schopnost splynout s terénem. Někdy vyčkávají přímo u nor zajícovců a hlodavců a čekají až vylezou. Dokáží při tom využít i metodu rybaření, kdy packou hrabou v dírách a drápy zachytávají mírně pod povrchem se pohybující oběti. Na jaře a v létě používají i metodu plašení, kdy se rychle pohybují travou a skáčou na jimi vyplašenou kořist - hlodavce, ptáky a hmyz.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování, dožití.", "content": "Manulové žijící severněji se páří později než jižnější populace. V Mongolsku období rozmnožování probíhá mezi prosincem a březnem. V době páření samci následují samice tak důsledně, že tím mnohdy zanedbávají lov a výrazně tak ztrácejí na váze. Mezi samci mnohdy probíhají zuřivé souboje o samice. K samotné kopulaci dochází nejspíše v doupatech. Koťata se rodí po 9–10 týdnech, nejčastěji v dubnu a květnu. Bývá jich 2 až 6 (obvykle 3 až 4), ale byly popsány i případy, kdy se v jednom vrhu narodilo až 8 koťat. Ve dvou měsících věku jsou už odstavená, ve 4 až 5 měsících nezávislá a v 9 až 10 měsících se mohou začít sama rozmnožovat. Úmrtnost mláďat, předtím než dosáhnou nezávislosti, je značná a dosahuje asi 68 %. Mladí jedinci po opuštění matky migrují mnohdy na značné vzdálenosti (desítky a někdy i stovky kilometrů). Délka života ve volné přírodě málokdy přesáhne 6 let, v zajetí to ale může být až 12 let.", "section_level": 2}, {"title": "Predace.", "content": "Manulové mohou být uloveni velkými dravými ptáky (38 % úmrtnosti v Mongolsku), potulnými, případně ovčáckými psy, vlky a v menší míře i jezevci a liškami. Jejich antipredační strategií je přitisknout se k zemi a splynout s terénem, případně zmizet v doupěti. V případě, že obě tyto možnosti selžou, dokáží se zuřivě bránit.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "IUCN hodnotí manula jako druh téměř ohrožený. Hlavní hrozbou je ničení a degradace životního prostoru vinou růstu lidské populace, šíření pastevectví, rozvoje infrastruktury a těžby. V minulosti byli manulové ve velkém loveni pro svou kožešinu. Například v Mongolsku bylo začátkem 20. století ročně zpracováno až 50 000 kůží a v Afghánistánu v 70. letech 20. století to bylo 7 000. To je nyní ve většině států, kde se šelma vyskytuje, zakázáno. V současné době (desátá léta 21. století) je velkým problémem trávení pišťuch, které jsou hlavně v Číně považovány za škodlivý druh konkurující pasoucímu se dobytku. Piky jsou pro manula (podobně jako pro kočku šedou), hlavním zdrojem potravy a zvíře se často otráví jejich pozřením. Také samotný úbytek pik má neblahé důsledky na místní populaci manulů. Na úmrtnosti se výrazně podílí i přímý lov manulů lidmi a jejich psy.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoci, paraziti.", "content": "Manulové, zvláště koťata, jsou velmi citliví na toxoplazmózu. V přírodě se s tímto parazitem nedostávají do kontaktu, nemají proto potřebné protilátky. Toxoplasmóza ale způsobuje úhyny koťat, která se narodila v zajetí, a až donedávna bránila nárůstu populace manulů v zoologických zahradách. Rovněž ze zajetí je známá nebezpečná nákaza virem kočičí panleukopénie (FPV), která může zavinit až 43% úmrtnost (Moskevská zoo). Dalšími potenciálními chorobami jsou různé druhy virových onemocnění (FIV - felinní imunodeficientní virus, FeLV - virová leukémie koček, chřipkový virus A). Patogenní je rovněž bakteriální \"Mycoplasma\". Je známo celkem 9 parazitických červů, které žijí uvnitř manulů - jde o 2 druhy tasemnic a 7 druhů hlístic, nicméně na základě poměrně nízkého procenta nálezů v trusu se má za to, že zamoření této kočky parazity dosahuje výrazně menší úrovně, než je tomu u tygrů či levhartů.", "section_level": 2}, {"title": "Manul v českých zoo.", "content": "V ČR chovají manuly Zoo Brno, Zoo Jihlava, Podkrušnohorský zoopark Chomutov a Zoo Ostrava.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manul (\"Otocolobus manul\") je dlouhosrstá kočkovitá šelma z podčeledi malých koček. Obývá kamenité, křovinaté stepi a horské louky střední Asie. V minulosti byla zařazována do rodu \"Felis\", v současnosti je jediným zástupcem rodu \"Otocolobus\". V češtině je někdy označována jako kočka stepní, toto jméno se ale častěji používá pro poddruh kočky divoké obývající centrální Asii, jméno manul je tedy jednoznačnější. Tento název vychází z mongolského \"manuul\", což znamená „divoká kočka“. Třetí, v češtině zřídka používaný název je Pallasova kočka, po jejím objeviteli Peteru Simonu Pallasovi. ", "tgt_summary": "Pallas's cat (\"Otocolobus manul\"), also called the manul, is a small wild cat with a broad, but fragmented distribution in the grasslands and montane steppes of Central Asia. It is negatively affected by habitat degradation, prey base decline and hunting, and has therefore been classified as Near Threatened on the IUCN Red List since 2002. ", "id": 35123} {"src_title": "Pupienus", "tgt_title": "Pupienus", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "V otázce Pupienova původu nejsou dnes odborníci zajedno. Někteří v něm vidí příslušníka plebejské rodiny, jenž za svůj vzestup vděčil výlučně vlastním schopnostem, existují však i názory, že jeho předkové patřili do řad urozenců či přinejmenším k zámožnějším kruhům. Hlavní potíž je v tom, že náš nejpodrobnější pramen, Historia Augusta, obsahuje množství nedůvěryhodných údajů a zbylé prameny hovoří o Pupienovi jen stručně. Přesto se na základě současného stavu poznání zdá, že jeho rodina nebyla nevýznamná, a on sám byl přijat mezi patricie asi již za vlády Septimia Severa. Pupienus absolvoval během svého života obvyklou civilní úřední kariéru, oženil se s Pescennií Marcellinou a nabyl díky tomuto svazku značného jmění. Po prétuře a konzulátu (\"consul suffectus\") spravoval jako místodržitel obě Germánie a provincii Asia a roku 234 dosáhl řádného konzulátu; současně ho jmenovali do funkce prefekta Říma, důležité vzhledem k metropolitnímu charakteru města. Povahou byl prý spíše strohý a přísný, což způsobilo, že jako městský prefekt nebyl u lidu příliš v oblibě.", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za císaře.", "content": "Během konfliktu mezi senátem a císařem Maximinem Thrákem patřil Pupienus k dvacetičlennému senátnímu kolegiu, určenému k obraně Itálie před vpádem císařských jednotek. Tehdy byl zcela jistě rozhodným Maximinovým protivníkem a stoupencem vzdorocísaře Gordiana v Kartágu, o jeho dřívějších politických postojích však není známo nic. Po Gordianově smrti ho senátoři asi v březnu 238 zvolili novým vzdorocísařem proti Maximinovi – jeho kolegou v úřadě se stal senátor Caelius Balbinus. Římský lid však nebyl s volbou spokojen a zvláště ho pobouřilo Pupienovo jmenování, protože se obával jeho přísnosti. Bránil oběma císařům vyjít z radnice a požadoval, aby byla moc svěřena někomu z Gordianova rodu. Císaři proto nechali na Kapitol přivést třináctiletého Gordianova vnuka téhož jména a prohlásili jej \"caesarem\". Toto gesto lid uspokojilo.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Přibližně v dubnu 238 vpadl do Itálie Maximinus Thrax, který dosud pobýval v Panonii, aby bránil tamní hranice před různými zadunajskými etniky; jeho záměrem bylo senátní revoltu co nejrychleji potlačit. Oba císaři si rozdělili povinnosti tak, že u lidu méně oblíbený Pupienus vytáhl do boje proti Maximinovi, zatímco Balbinovi připadla starost o Řím. Když Pupienus dospěl do Ravenny a shromažďoval tam další oddíly, dorazila k němu zpráva, že Maximinus byl zabit při obléhání Aquileje vlastními vojáky. Jeho hlavu a hlavu jeho syna poslal císař spolu se zprávou o vítězství do Říma a sám vyrazil k Aquileji. Tam se mu dostalo slavnostního přivítání a i Maximinovi vojáci mu odpřisáhli věrnost, zlákáni slibem peněžních darů. Nato část vojáků propustil domů a se zbylými se vrátil do hlavního města, kde byl přivítán jako triumfátor. Třebaže dějepisci píší, že společná vláda obou císařů se vyznačovala umírněností a u lidu si získali velkou úctu, vojáci těžce nesli, že musejí poslouchat císaře jmenované senátem a rovněž jim byla trnem v oku Pupienova germánská osobní stráž. Zosnovali tedy proti panovníkům spiknutí. Jeho úspěchu napomohl i fakt, že vztahy mezi oběma císaři byly dosti napjaté a každý se snažil strhnout svrchovanou moc na sebe. Asi v červnu 238, zhruba dva měsíce po Maximinově pádu, vtrhli nespokojení pretoriáni do paláce na Palatinu s úmyslem císaře zabít. Pupienus chtěl povolat na pomoc svou germánskou stráž, ale Balbinus se proti tomu postavil, protože se domníval, že ji nechce použít k obraně, nýbrž proti němu. Zatímco se takto dohadovali, vpadli vojáci do jejich pokojů a vyvlekli je nahé na ulici, kde je všemožně uráželi a týrali. Jakmile se o tom dozvěděli Pupienovi Germáni, vyrazili oběma na pomoc. Přišli však pozdě, protože pretoriáni oba císaře zabili a novým vládcem provolali mladého Gordiana III.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marcus Clodius Pupienus Maximus (asi 164 – červen 238 Řím) byl římský císař vládnoucí spolu se svým kolegou Balbinem asi od března do června roku 238, podle některých údajů 99 dní.", "tgt_summary": "Pupienus (Marcus Clodius Pupienus Maximus; born c. 165/170 – 29 July 238) was Roman emperor with Balbinus for three months in 238, during the Year of the Six Emperors. The sources for this period are scant, and thus knowledge of the emperor is limited. In most contemporary texts Pupienus is referred to by his cognomen \"Maximus\" rather than by his second nomen (family name) Pupienus.", "id": 900753} {"src_title": "Merano", "tgt_title": "Merano", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nejstarší archeologické nálezy dokazují existenci pravěkého sídla z doby laténské. Později na tomto místě býval římský vojenský tábor ležící na důležité křižovatce obchodních a vojenských cest do Reschenského průsmyku a Brennerského průsmyku, který byl v 5. století rozšířen na opevněné \"Castrum Maiense\". Dnešní město bylo založeno v 9. století. Ve 12. století byl na skále založen hrad. Roku 1317 Merano získalo městská práva, během 14. století vystavělo městské opevnění a roku získalo 1475 mincovní právo. Ve 14. – 15. století bylo Merano centrem řemesel (zejména soukenictví), zemědělství (zejména vinařství) a dálkového obchodu, hlavním městem celého Tyrolska. Počátkem 19. století zde byly založeny klimatické lázně. Po 1. světové válce město připadlo Itálii. Ve městě od středověku žila početná židovská komunita, která si roku 1901 vystavěla novou synagogu. Za druhé světové války bylo na 15 tisíc zdejších Židů deportováno do koncentračních táborů.", "section_level": 1}, {"title": "Lázně.", "content": "Založení lázní v 1. třetině 19. století souviselo s celoevropskou módou rekreačně společenských míst. V lázních opakovaně pobývala kněžna Matylda Schwarzenbergová (1804–1886), postižená dětskou obrnou, se svým domácím lékařem Johannem Nepomukem Huberem který se zde věnoval léčbě nemocných cholerou a prováděl výzkum účinků klimatu, vody a bahna, který publikoval knižně roku 1837. Tehdy lázně sloužily často pro nemocné tuberkulózou nebo dětskou obrnou, a dále jako významné společensko-rekreační centrum. V závěru 19. století se Merano zařadilo mezi šest nejvýznamnějších lázeňských měst Rakouské monarchie (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Baden u Vídně, Bad Ischl, Bad Gastein).", "section_level": 1}, {"title": "Osobnosti.", "content": "Lázně v letech 1818–1823 navštěvovala francouzská ex-císařovna Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská. Oblíbila si je rakouská císařovna Sisi, která zde v letech 1870 - 1872 pobývala na hradě Trauttmannsdorf a na zdejším závodišti se věnovala jízdě na koni. Lázně navštěvovali spisovatelé Franz Kafka (s jehož jménem je spojena zdejší každoroční literární soutěž), Ezra Pound nebo sociolog Paul Felix Lazarsfeld. Bydlel zde také hudební skladatel Paul Hindemith. Lázně v Meranu se nacházejí v krásném přírodním parku. K dispozici mají studené minerální, radioaktivní nebo fluóridové prameny prýštící z hory San Vigilio. Léčí se zde respirační, srdeční a gynekologické choroby, záněty a bolesti. Léčebné kúry zahrnují různé koupele, bahno, inhalace, masáže, saunu či solárium.", "section_level": 2}, {"title": "Město a památky.", "content": "Středem města protéká řeka Passirio (Passer). Historická část města se nachází na pravém břehu řeky. V historickém centru jsou dochované měšťanské domy ze 14. století.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Starostové od roku 1952:", "section_level": 1}], "src_summary": "Merano (něm. \"Meran\") je italské historické a lázeňské město v provincii Bolzano. Nachází se v údolí Adiže na rozhraní Ötztalských Alp, Ortles a Sarntalských Alp. V Meranu žije 40 tisíc obyvatel a je tak druhým největším městem provincie Bolzano.", "tgt_summary": "Merano (,, ) or Meran () is a city and \"comune\" in South Tyrol, northern Italy. Generally best known for its spa resorts, it is located within a basin, surrounded by mountains standing up to above sea level, at the entrance to the Passeier Valley and the Vinschgau. ", "id": 36933} {"src_title": "Cholon", "tgt_title": "Holon", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 20 metrů jižně od Tel Avivu v metropolitní oblasti Guš Dan, nedaleko od pobřeží Středozemního moře, od kterého je odděleno sousedním městem Bat Jam. Leží v hustě osídlené oblasti, která je etnicky zcela židovská. Město je na dopravní síť napojeno pomocí četných komunikací v rámci aglomerace Tel Avivu, zejména dálnice číslo 20,dálnice číslo 4, dálnice číslo 44 a dálnice číslo 1. Dálnici číslo 20 od roku 2011 sleduje i nová železniční trať Tel Aviv – Bnej Darom, na níž se nacházejí železniční stanice Comet Cholon, železniční stanice Cholon Wolfson, železniční stanice Bat Jam Joseftal a železniční stanice Bat Jam Komemijut.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Cholon vznikl roku 1933. Jméno odkazuje na biblické město \"Cholón\" citované v Knize Jozue 15,51 Zároveň je odvozeno od hebrejského slova \"„chol“\", což znamená písek - odkaz na písečné duny, které do 1. poloviny 20. století lemovaly pobřeží Středozemního moře v této oblasti. Podle jiného zdroje vznikla obec až roku 1936 sloučením pěti čtvrtí: \"Šchunat Am\", \"Greene\" (založena roku 1933), \"Agrobank\", \"Kirjat Avoda\" a \"Moledet\". 8. července 1940 byla obec povýšena na místní radu (malé město) a 14. listopadu 1950 na město. Prvním starostou Cholonu po roce 1950 byl Chajim Kugel, bývalý československý politik a poslanec Národního shromáždění republiky Československé za Židovskou stranu z let 1935-1938. Uvádí se, že v Cholonu je druhá největší průmyslová zóna v Izraeli po Haifě (o druhé místo soupeří s městem Petach Tikva). Na severozápadním okraji města stojí Wolfsonova nemocnice otevřená roku 1980.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Cholon každoročně hostí karnevaly při oslavách svátku Purim. Název cholonského karnevalu je \"Adlojada\" (עדלאידע), ve významu „když nevíš“, což odkazuje na nadměrnou konzumaci alkoholu v tento svátek. Město v tento svátek uzavře silnice, do kterých se vypraví tisíce dětí v barevných kostýmech. Ve městě se nachází četné parky a rekreační oblasti a je známé pro velké množství zeleně. Park na rohu Rehovot HaHistadrut a Eilat je známý pro turnaje ve vrchcábech \"„šeš beš“\", které se zde konají každý den.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Cholon je město s kulturně rozmanitou skladbou populace. Žijí zde sefardští, evropští, gruzínští a afričtí židovští imigranti stejně jako velká populace Rusů (hlavně Židů, ale také etnických Rusů), kteří v uplynulých letech emigrovali do Izraele. V jihovýchodní části města žije malá komunita Samaritánů (sekta s židovskými kořeny), pro které funguje Cholon jako jejich světové centrum. Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé – přibližně osob (včetně statistické kategorie „ostatní“, která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu, ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, přibližně osob). Jde o velkou obec velkoměstského typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo lidí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cholon (, arabsky حولون, v oficiálním přepisu do angličtiny Holon) je město v Izraeli v Telavivském distriktu. Starostou je Motti Sasson.", "tgt_summary": "Holon ( ) is a city on the central coastal strip of Israel, south of Tel Aviv. Holon is part of the metropolitan Gush Dan area. In it had a population of. Holon has the second-largest industrial zone in Israel, after Haifa.", "id": 468611} {"src_title": "Jantarová stezka", "tgt_title": "Amber Road", "src_document": [{"title": "Pojmenování.", "content": "Pojmenování Jantarové stezky v dalších jazycích: (litevsky \"Gintaro kelias\", polsky \"Szlak Bursztynowy\", německy \"Bernsteinstraße\", maďarsky \"Borostyánút\", rusky \"Янтарный путь\", slovensky \"Jantárová cesta\", italsky \"Via dell'Ambra\". Označení \"Jantarová stezka\" se objevuje poprvé v písemných zprávách římských autorů Tacita a Plinia Staršího. Plinius přináší zprávu o urozeném Římanovi, který se za Neronovy vlády vypravil po Jantarové cestě k pobřeží Baltského moře s cílem získat zde jantar a dopravit ho do Říma. V době římské, tj. v době prvních čtyř století našeho letopočtu, byla stezka patrně využívána nejintenzivněji.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jantar byl pravěkými i starověkými civilizacemi používán především k výrobě šperků a ozdobných předmětů, a to nejen pro jeho efektní vzhled, ale i pro magickou moc, jež mu byla připisována; někdy se užíval i jako kadidlo, neboť po zahřátí vydává příjemnou vůni a má i dezinfekční účinky. Nalezen byl až v Egyptě, v pohřební výbavě Egyptského faraona Tutanchamona, a mohl být dopravován až do svatyně boha Apollóna v starořeckých Delfách. Od Černého moře cesta pokračovala do Asie. Tato část cesty byla zároveň součástí Hedvábné stezky, další významné starověké obchodní cesty. Ve středoevropském prostoru nejstarší ojedinělé doklady jantaru jsou z období mladšího paleolitu (jeskyně Pekárna na okraji Moravského krasu), ve větší míře se vyskytují v pozdním eneolitu (lid kultury zvoncovitých pohárů – především tzv. knoflíky s V-vrtáním), nacházejí se v době bronzové (např. náhrdelníky z Blučiny). Velké obliby doznává jantar v době halštatské, kdy kromě hotových výrobků (náhrdelníky z jantarových perel různých velikostí, závěsky, hlavice bronzových jehlic aj.) jsou známy ze sídlišť i dílny za zpracování jantaru (např. Brno-Královo Pole, Kuřim, Prostějov) s nálezy suroviny, polotovarů, odpadu i nepodařených výrobků. V místech výskytu na baltském pobřeží byl ovšem jantar těžen již od neolitu, místa těžby byla i východisky velmi intenzivního obchodu s touto surovinou, a to zhruba od 2. poloviny 2. tisíciletí př. n. l.; cílovou stanicí tohoto obchodu byly Řecko a Itálie, kde byl jantar vysoce ceněn jako surovina s magickou mocí. V době laténské byl nepochybně intenzivní obchod s jantarem jedním z důvodů vzniku a rozkvětu především moravských oppid, která tvořila nejdůležitější střediska obchodu na trase Jantarové stezky v této oblasti. Např. na keltském oppidu Staré Hradisko byl výskyt jantaru tak masivní, že zde byl ve středověku dokonce těžen a prodáván jako kadidlo; to se promítlo v označení lokality jako \"”hora Kadidlná”\" v zemských deskách olomouckého kraje z roku 1519, či jako \"”Hradisco, ubi myrrha effoditur”\" (latinsky – Hradisko, kde je nacházena myrha) na slavné mapě Moravy J. A. Komenského z roku 1627. V polovině posledního století před začátkem letopočtu se však v jižním sousedství Moravy, kterou můžeme do té doby považovat za nejvýhodnější tranzitní území, mění politická situace. Dochází ke konfliktu Keltů s norickým královstvím, dácké Burebistovo království expandovalo snad až po řeku Moravu, do té doby byl intenzívní obchod s římským územím podvázán a posléze se dostal pod kontrolu Římanů; naddunajská keltská oppida tak pozbývala jednu ze svých nejdůležitějších funkcí. Je možné, že vedle dalších vlivů (tlak Germánů a Dáků na sousední území) to byl jeden z důvodů, proč Keltové Moravu opustili.", "section_level": 1}, {"title": "Trasa.", "content": "Jantar byl z místa těžby na polském baltském pobřeží přepravován po obchodní trase, která po překonání polského území prošla nynější Moravou, sledovala východní obvod alpského masivu a končila na severním pobřeží Adriatického moře. V západnějších oblastech pozdější keltské oikumeny je hojnost výskyt jantaru zpočátku spíše malá, zvětšuje se teprve později, počínaje 6. stoletím př. n. l., kdy patrně zásah východních stepních nomádů do Karpatské kotliny způsobil alespoň částečný přesun obchodní trasy směrem k západu. V době Římské říše vycházela hlavní větev Jantarové stezky ze severoitalské Aquileie, která byla střediskem obchodu s jantarem, podél východní strany Alp vedla k Dunaji, pokračovala patrně po levém břehu Moravy a dále Moravskou bránou (z Pustějova v tomto prostoru pochází zajímavý nález velkého kusu surového jantaru společně s řeckou mincí) do Slezska a na sever přes Kalisz a Toruň k Baltskému moři. Jiná větev zřejmě od Dunaje směřovala přes Devín u Bratislavy Povážím, přes Vlárský průsmyk se napojila na výše uvedenou trasu a pokračovala po ní dál přes Polsko až k dolní Visle a na baltské pobřeží. O intenzitě tohoto dálkového obchodu vypovídá nález u Vratislavi, kde byla objevena tři velká skladiště z pozdně laténské fáze przeworské kultury, obsahující přes 2900 kg jantarové suroviny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jantarová stezka nebo též jantarová cesta je označení prastaré obchodní trasy spojující sever Evropy (pobřeží Baltu) s civilizačním centrem kolem Středozemního moře. Jantar, jakožto důležitá komodita a vysoce ceněná surovina s magickou mocí, která dala komunikaci jméno, byl po této trase dopravován od Baltu na jih, do Itálie, Řecka a dále Egypta dlouho před naším letopočtem a po něm. Třebaže ze severu byl dovážen především jantar, předmětem obchodu byly i jiné suroviny jako med, kožešiny, snad i otroci; z jihu pak to byly luxusní výrobky středomořských dílen.", "tgt_summary": "The Amber Road was an ancient trade route for the transfer of amber from coastal areas of the North Sea and the Baltic Sea to the Mediterranean Sea. Prehistoric trade routes between Northern and Southern Europe were defined by the amber trade. As an important commodity, sometimes dubbed \"the gold of the north\", amber was transported from the North Sea and Baltic Sea coasts overland by way of the Vistula and Dnieper rivers to Italy, Greece, the Black Sea, Syria and Egypt over a period of thousands of years.", "id": 569705} {"src_title": "Frederik II. Dánský", "tgt_title": "Frederick II of Denmark", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Frederik se narodil jako nejstarší syn, druhý z pěti dětí krále Kristiána III. Dánského a jeho manželky Dorotey Sasko-Lauenburské. Narodil se do neklidné doby, kdy jeho otec byl pro své luteránské vyznání značnou částí obyvatelstva odmítán. Po Kristiánově vítězství v občanské válce, známé jako \"Hraběcí válka\", byl Frederik v roce 1536 jmenován princem následníkem Dánska. V roce 1559 Kristián III. zemřel a Frederik nastoupil na trůn. Měl vojenské sklony a zájem uspořádat ekonomický rozvoj a zvýšit vojenskou moc svého království, především námořní moc v Baltském moři. V roce 1559 dosáhl svého prvního vítězství dobytím Dithmarschenu, regionu vzdorujícího uznat dánskou nadvládu, a to při společné operaci se svým strýcem Adolfem Holštýnsko-Gottorpským. To ho přivedlo k angažmá v Severské sedmileté válce (1563–1570), zbytečném konfliktu s jeho bratrancem Erikem XIV. Švédským, který poškodil jak Dánsko, tak Švédsko. Pro první léta jeho vlády byl charakteristický vzrůst nepřátelství se Švédskem, který vyústil ve výše zmíněný ozbrojený konflikt - Severskou sedmiletou válku. Frederik počítal s podporou početných žoldnéřských německých jednotek, již i získal, ale válka nebyla úspěšná. Z důvodů špatné organizace nemohl uskutečnit útok na Stockholm v roce 1563 a jeho jednotky se musely v zimě stáhnout na jih do Skåne. V roce 1564 převzali iniciativu Švédové, proniknuvše do Norska – jež tak bylo dobyto – a devastovavše také dánské provincie Blekinge a Halland. V létě Frederik získal půjčku na financování obléhání Stockholmu, ale záměr skončil naprostým fiaskem a vojsko muselo odtáhnout. Nový pokus v říjnu opět ztroskotal a Královská rada ztratila trpělivost. Za této situace se Frederik musel obrátit na starého nepřítele svého otce, Pedera Oxe. Peder Oxe dostal od krále důležitá privilegia, včetně participace v Královské radě, a společně s ní převzal vládu. Přiměl šlechtu vzít na sebe část financování dluhů a Rada schválila dvojnásobné zvýšení platby mýtného v Öresundu. Administrativní schopnosti Oxeovy a vypuknutí vnitřních konfliktů ve Švédsku byly rozhodujícími faktory, jež zabránily větší katastrofě pro Dánsko a Norsko. Mír se Švédskem byl uzavřen v roce 1570 ve Štětíně za podmínek, jež nebyly příznivé ani pro jednu stranu. Dánsko zůstalo nejsilnější severskou zemí a byla potvrzena příslušnost sporné provincie Jämtlandu k Norsku. Avšak škody materiální i lidské, jež Dánsko utrpělo ve válce, byly pro Frederikovo království katastrofální, zjevné bylo i omezení námořní moci Dánska. Zahraniční politika, ke které se Frederik II. po konfliktu uchýlil, byla naprostá neutralita, a jeho dobré vztahy s protestantskými mocnostmi se omezily na morální podporu. Od anglické královny Alžběty dostal Podvazkový řád. Obklopil se zkušenými rádci, kteří byli schopni vést království správnou cestou. Dosáhnuv míru, rozhodl se Frederik k budování paláců a zámků. v roce 1567 založil Fredrikstad, první město v Norsku pojmenované na počest krále. Pro kontrolu plavby přes Öresund a pro zajištění příjmů z povolení průjezdu obchodních lodí rozhodl o vybudování největší severské pevnosti Kronborgu; byla vystavěna v letech 1574–1584 díky nárůstu poplatků z Öresundu. Šlechta mu postoupila různé pozemky v Dánsku, takže král mohl sjednotit řadu osobních majetků. V roce 1560 získal Hillerødsholm v Hillerødu na severu ostrova Sjælland; zde pak inicioval stavbu zámku Frederiksborg. Byl milovníkem slavností, vína a lovu., stejně jako věd a umění. Byl rovněž patronem slavného astronoma Tychona Brahe. Frederik II. zemřel v klášteře Antvorskov 4. dubna roku 1588 ve věku 53 let. Anders Sørensen Vedel, kněz odpovědný za pohřeb, řekl při obřadu, že smrt byla způsobena alkoholismem, který krále sužoval. Pochován byl v katedrále v Roskilde, místě posledního odpočinku dánských králů; zde odpočívá dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V roce 1571 přibyla na návštěvu do Kodaně teta Frederika II., Alžběta Dánská se svým manželem, meklenburským princem Ulrichem III. a čtrnáctiletou dcerou Žofií, o kterou se Frederik zajímal. K uzavření manželství bylo zapotřebí vyjádření teologické fakulty Kodaňské university, neboť příští snoubenci byli blízce příbuzní (Žofiina matka a Frederikův otec byli po otci sourozenci, třebaže měli každý jinou matku). Povolení bylo uděleno a po krátkých zásnubách bylo manželství uzavřeno. Svatba Frederika a Žofie se konala 20. července roku 1572 v Kodani a následujícího dne byla nová dánská královna v katedrále Panny Marie v Kodani korunována. Sňatek byl – tak jako většina svazků v té době – sjednán z dynasticko-politických důvodů. Přes to i přes velký věkový rozdíl mezi manželi (23 let) bylo jejich manželství šťastné. Královna často doprovázela manžela na cestách po zemi a věnovala se především rodinnému životu. Král, který se podepisoval \"\"FS\"\", tvrdil, že to neznamená \"Fredericus Secundus\", ale \"Fredericus & Sophia\". Z manželství a Frederika II. a Žofie vzešli následující potomci:", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederik II. Dánský (1. července 1534, Haderslev, Dánsko – 4. dubna 1588, Slagelse) byl dánský a norský král (1559–1588). Jeho panování je charakterizováno růstem královských financí, jenž mu dovolil budovat zámky a paláce.", "tgt_summary": "Frederick II (1 July 1534 – 4 April 1588) was King of Denmark and Norway and Duke of Schleswig from 1559 until his death.", "id": 2117606} {"src_title": "Magdalénien", "tgt_title": "Magdalenian", "src_document": [{"title": "Dějiny bádání.", "content": "Eponymní lokalita byla kopána v 60. letech 19. století francouzským paleontologem Édouardem Lartetem. Lartet na základě paleontologických nálezů rozdělil paleolit na 4 období (kdy první je nejmladší a čtvrté nejstarší), přičemž magdalénien v jeho rozdělení znamená druhou nejmladší fázi zvanou „doba sobů“ (popř. „období lovců sobů“). Na Lartetovu práci navázal geolog a paleontolog Louis Laurent Gabriel de Mortillet, který přejal soudobou geologickou praxi nazývat období dle typických lokalit. Mortillet rozdělil Lartetovo období sobů na dvě samostatná období — starší solutréen (dle lokality La Roche de Solutrée) a mladší magdalénien. Na počátku 20. století vydělil francouzský římskokatolický kněz a významný paleolitik Henri Breuil šest fází magdaleniénu, a to na základě typologie kamenné štípané industrie.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Magdalénien je dokumentován ve Španělsku v Kantábrii, v oblasti Pyrenejí, ve Francii, s výjimkou Provence a Normandie, v zemích Beneluxu, v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Polsku, a v severovýchodním Slovensku. Do Čech se dostával pravděpodobně ze západu či severozápadu, na Moravu, která tvoří východní hranici jeho rozšíření, pak od jihu z oblasti Podunají. Obecně se pak zvažuje původ našeho magdalénienu v západoevropském (francouzském) prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Klima a přírodní prostředí.", "content": "Tato kultura se vyskytovala na konci posledního (würmského) glaciálu, kdy se po odeznění posledního ledovcového maxima klima (LGM) mírně oteplovalo a zvlhčovalo. Změny klimatu měly za následek náhlé teplotní výkyvy, známé jako Dansgaard-Oeschgerův jev. Klima pozdního glaciálu bylo dále poznamenáno střídáním chladnějších období stadiálů (Dryas I a Dryas II) a teplejších interstadiálů (Bölling, Alleröd). Po posledním ledovcovém maximu došlo k ústupu ledovce na sever, což způsobilo nejen rozšiřování životních prostor, ale také posun nástupu ročních období a prodloužení vegetačních období. Významným faktorem bylo tzv. mesoklima (něm.), tedy regionální či lokální klima. V teplejších obdobích převládala světlá tajga (borovice lesní, bříza), v chladnějších obdobích pak spíše stepi. Obecně měla krajina mozaikovitý charakter, ve kterém se střídaly různé ekosystémy. Mamut srstnatý se v tomto období stále ještě vyskytoval, byl však již na ústupu. Častý byl výskyt soba polárního, který byl také nejhojněji loveným druhem. Loven byl i kůň (jeho pozůstatky jsou časté zejména na otevřených sídlištích) či jelen lesní. Z menších savců pak mezi lovené druhy patřil například zajíc bělák či liška polární. K dalším (neloveným) druhům patřil nosorožec srstnatý, medvěd jeskynní a již méně častý šavlozubý tygr. Na konci magdaleniénu docházelo k rozšiřování lesních ploch na úkor stepi či tundry. Podle starších teorií přeměna krajiny pravděpodobně způsobila vyhynutí velkých savců, kteří takto přišli o svůj zdroj obživy. Nověji se však zvažuje, že vyhynutí některých druhů nemůžeme přičítat (pouze) klimatickým změnám, ale zejména činnosti člověka, přičemž klimatické změny celý proces jen urychlily. V každém případě však změny v životním prostředí magdalénských lovců vyvolaly i změny kulturní — magdalenién byl vystřídán kulturami pozdního paleolitu.", "section_level": 1}, {"title": "Sídliště.", "content": "V magdaleniénu byly osídleny zejména jeskyně a skalní převisy, avšak známe i otevřená sídliště (v blízkosti řek či jeskyní). Intenzivně byly tedy osidlovány zejména krasové oblasti. U nás můžeme uvést například poměrně husté osídlení Moravského krasu. Četná malá sídliště jsou považována za krátkodobá letní tábořiště. Některá sídliště byla snad i funkčně specializovaná, objevují se dílenské zóny.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "Ke zkoumaným magdalénským sídlištím na našem území patří česká lokalita Hostim u Berouna. Na tomto sídlišti byly odkryty zbytky obydlí, dále byl nalezen rozsáhlý soubor štípené industrie (přes 16 000 kusů), nalezeny byly i pozůstatky červeného hematitového barviva a velký počet břidlicových destiček s rytinami koní a sobů. Asi nejvýznamnější magdalénské sídliště bylo odkryto v jeskyni Pekárna v jižní části Moravského krasu, kde bylo magdalénské osídlení zjištěno na třech místech. Bylo zde odkryto několik ohnišť, množství kamenné štípané i kostěné a parohové industrie (harpuny, jehly, tzv. náčelnické hole). Asi nejvýznamnější jsou nálezy mobilního umění — silně stylizované kostěné ženské figurky a zejména rytiny na koňských žebrech se scénickými vyobrazeními souboje bizonů a pasoucích se koní. Dalším místem je jeskyně Kůlna.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Magdalénská obydlí byla menší, lehčí, kruhové konstrukce, ačkoliv se vyskytují i pozůstatky příbytků větších rozměrů. Známá je německá lokalita Gönnersdorf, kde byly odkryty pozůstatky po třech větších (zhruba 6–8 metrů) a čtyřech menších stavbách (o průměru zhruba 2,5 metru). Jedna z větších staveb byla vymezena dlažbou z břidlicových desek a valounů. Uprostřed stavby byla jáma po větším — středovém — kůlu, obklopená menšími kůlovými jamkami v odstupu 1,2 metru. Vedle jámy po středovém kůlu bylo odkryto ohniště vyplněné a obložené valouny, které sloužily pro kumulaci tepla. Někteří archeologové spatřují podobnost této konstrukce s mongolskými jurtami. Pozůstatky menší, kruhové konstrukce s venkovním ohništěm byly odkryty na francouzské lokalitě Pincevent.", "section_level": 1}, {"title": "Česko.", "content": "V Čechách byly pravděpodobně zachyceny pozůstatky magdalénského obydlí na již zmíněné lokalitě Hostim u Berouna. Na otevřeném sídlišti o rozsahu asi 250 m byla zjištěna okrouhlá koncentrace desek z diabasového tufu, která měla vnější průměr 7 m a vnitřní průměr něco přes 4 metry. Předpokládá se, že desky vymezující obydlí sloužily k zatížení konstrukčních prvků přístřešku. V prostoru obydlí byly nalezeny také stopy ohniště.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřební ritus.", "content": "Množství magdalénských hrobů je známo z území Francie (jedná se o samostatné hroby, pohřebiště se nevyskytují). Patří sem například významný hrob z L'Abri du Cap Blanc (Převis Cap Blanc), kopaný roku 1911 Louisem Capitanem a Denisem Peyronym. Pohřeb mladé dívky obložený kameny byl uložen v blízkosti magdalénského skalního umění (konkrétně před velkým basreliéfem koně), se kterým má přímou, pravděpodobně rituální, souvislost. Další pohřeb pod skalním převisem je znám z Laugerie-Basse (Dordogne). Zde byl lidský skelet pohřben ve skrčené poloze na boku a obklopen množstvím provrtaných lastur (středozemního původu). Pohřeb kopaný koncem 19. století byl uložen mezi velkými kamennými bloky. Z německé lokality Bonn-Oberkassel je znám hrob asi 50letého muže a mladé, přibližně 20 až 25leté ženy a psa. Jedná se o jeden z nejstarších dokladů domestikace psa (resp. domestikace vlka). V polské jeskyni Maszycka, zkoumané roku 1883 Godfrydem Ossowskim, byly nalezeny pozůstatky nejméně 16 jedinců. Kosti na sobě nesly znaky řezání a tříštění, které jsou spojovány s antropofágií, tedy kanibalismem. Z českého a moravského prostředí magdalénské hroby jako takové známy nejsou. V Koněpruských jeskyních byla odkryta lidská lebka a několik dalších (sporných) zlomků lebek je známo z moravských lokalit.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magdalenién je archeologická kultura zaujímající svrchní (pozdní) část mladého paleolitu (přibližně 17 až 11 tisíc let BP). Jedná se o poslední velkou civilizaci období paleolitu. Je pojmenován dle eponymní lokality la Madeleine v Dordogne ve Francii.", "tgt_summary": "The Magdalenian cultures (also Madelenian; French: \"Magdalénien\") are later cultures of the Upper Paleolithic and Mesolithic in western Europe. They date from around 17,000 to 12,000 years ago. It is named after the type site of La Madeleine, a rock shelter located in the Vézère valley, commune of Tursac, in France's Dordogne department. ", "id": 1189180} {"src_title": "Hans Leo Hassler", "tgt_title": "Hans Leo Hassler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hans Leo Hassler, pokřtěn v Norimberku 26. října 1564, byl synem varhaníka Isaaka Hasslera, narozeného v Jáchymově asi v roce 1530. Otec byl i jeho prvním učitelem. V roce 1584 byl Hans Leo Hassler prvním z mnoha dalších německých skladatelů, který odešel do Itálie, aby zde pokračoval ve studiu hudby. Přišel do Benátek v době rozkvětu Benátské hudební školy, jejíž skladatelé pěstovali vícesborová díla. Vliv této školy se šířil už i do Německa. Hassler byl s tímto slohem částečně obeznámen prostřednictvím svého německého učitele Leonharda Lechnera. V Benátkách se Hassler spřátelil s Giovanni Gabrielim a spolu studovali u Andrea Gabrieliho, Giovanniho strýce skladbu a hru na varhany. Po smrti Andrea Gabrieliho se v roce 1585 vrátil Hassler zpět do Německa. Jako varhaník Octaviana II. Fuggera působil pak v Augsburgu. Zde se stal slavným jako skladatel a varhaník navzdory tomu, že jako protestant působil převážně v katolickém okolí. Hassler nebyl jen varhaník, rozuměl i stavbě varhan. Tak byl např. pozván v roce 1596 spolu s 53 dalšími varhaníky, aby posoudil nový nástroj s 59 rejstříky v Schlosskirche v Groningen. I později byl často zván k posuzování nových varhan. Jeho technické nadání ho přimělo i k další činnosti – výrobě mechanických hracích strojků – varhan. Jedny jeho mechanické varhany byly prodány i císaři Rudolfu II., který také bratry Hasslerovy, Hanse, Jacoba a Casspara, povýšil roku 1595 do šlechtického stavu. V roce 1602 se Hans Leo Hassler vrátil do svého rodného města, Norimberku, tentokrát jako kapelník, ředitel městské hudby a císařský dvorní služebník. V roce 1604 si vzal roční dovolenou,aby se oženil s Cordulou Clausovou, dcerou obchodníka z Ulmu, kde také nějaký čas působil. O čtyři roky později se přestěhoval do Drážďan, kde působil jako varhaník a kapelník na saském dvoře. V té době se u něho již začala rozvíjet vážná choroba, tuberkulóza, na kterou i zemřel v červnu 1612 na cestě do Frankfurtu nad Mohanem, kde se měl se saským dvorem zúčastnit korunovace císaře Matyáše. V jeho skladatelském i varhaním díle dále pokračovali Michael Praetorius a Heinrich Schütz.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba a styl.", "content": "Hassler byl jeden z prvních skladatelů, kteří přinesli inovace benátského stylu na sever od Alp. Svými písněmi přinesl do Německa villanelly, canzonetty a taneční písně Gastoldiho a Vecchiho. Byl prvním z velkých skladatelů, který podnikl italskou cestu a přinesl do německé hudby prvky italské a také zavedl trend dokončování hudebních studií v Itálii. Hudebníci nizozemské školy jako Orlando di Lasso působili v Německu už léta a představovali tedy starší školu (prima prattica), plně rozvinutý jemný sloh renesanční polyfonie. V Itálii se vynořily nové prvky ve skladbě, které později vytvořily barokní sloh. Skladatelé jako Hassler a později Schütz provozovali concertato styl - střídání více sborů, vnesli citovou vřelost italských Benátek do přísné německé hudby a vytvořili tak první kroky k baroknímu slohu mimo Itálii. Ačkoli Hassler byl protestant, napsal mnoho mší, dohlížel a zodpovídal jako ředitel za hudbu v katolických chrámech. Když byl ve službách Octaviana Fuggera, dedikoval mu dvě sbírky, \"Cantiones sacrae\" a knihu mší pro 4-8 hlasů. Díky tomu, že dostával objednávky od svých katolických zaměstnavatelů, ačkoli on sám byl protestant, jeho skladby jsou dovednou směsicí těchto dvou náboženských stylů, takže jeho skladby mohly být provozovány jak v katolických tak i luterských kostelích. Během pobytu v Augsburku Hassler složil pouze dvě díla určená pro luterskou církev. Později v Norimberku složil na zakázku města roku 1608 \"Psalmen simpliciter\", a pro saský dvůr komponoval \"Psalmen und christliche Gesänge mit vier Stimmen auf die Melodeien fugweis komponiert\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Leo Hassler (pokřtěn 26. října 1564 Norimberk – 8. června 1612 Frankfurt nad Mohanem) byl německý protestanský skladatel a varhaník na rozhraní pozdní renesance a raného baroka, starší bratr skladatele Jakoba Hasslera. Narodil se v Norimberku a zemřel ve Frankfurtu nad Mohanem.", "tgt_summary": "Hans Leo Hassler (in German, Hans Leo Haßler) (baptized 26 October 1564 – 8 June 1612) was a German composer and organist of the late Renaissance and early Baroque eras, elder brother of composer Jakob Hassler. He was born in Nuremberg and died in Frankfurt am Main.", "id": 1484748} {"src_title": "Gaston Orleánský", "tgt_title": "Gaston, Duke of Orléans", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodil se jako třetí, nejmladší syn (páté dítě) ze šesti potomků francouzského krále Jindřicha IV. a jeho manželky Marie Medicejské. Po smrti svého bratra Nicolase Henriho, druhého syna královského páru, se stal Gaston \"věčně druhým\". Nosil titul vévody z Anjou a byl nejbližším následníkem svého nejstaršího bratra Ludvíka XIII. Jako bratr králův byl nazýván \"Monsieur\", později (v roce 1643) pak \"Grand Monsieur\" (když názvem \"Monsieur\" začal být nazýván jeho synovec Filip I. Orleánský, mladší syn Ludvíka XIII.). Vzdělaný a kultivovaný, avšak vrtkavý a nestálý, strávil Gaston Orleánský svůj život v neustálých intrikách proti kardinálu Richelieu a později proti jeho nástupci kardinálu Mazarinovi. Tyto konspirace vždy ztroskotaly pro absenci dobrého politického projektu z Gastonovy strany; často vyzradil své komplice a nechal je popravit (Ornano, Chalais a Cinq-Mars).", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, dcera.", "content": "V roce 1626, po jednom nezdařeném spiknutí akceptoval s nechutí Richelieův návrh, aby se oženil s mimořádně bohatou dědičkou Marií Bourbonskou, vévodkyní z Montpensier (1625–1627); dostal tehdy vévodství Orléans Chartres a nádavkem hrabství Blois. Následujícího roku mu Marie porodila dceru: Vévodkyně de Montpensier několik dní po porodu své dcery zemřela. Ovdovělý Gaston v roce 1629 usiloval, ovšem marně, o sňatek s Marií de Gonzaga, dcerou vévody z Mantovy. V roce 1630 participoval na povstání vévody Jindřicha II. de Montmorency v čele žoldnéřské armády a podněcoval k povstání království, dokud neprchl po Montmorencyho porážce do Castelnaudary. V roce 1632 se spojil s dvorem vévody Karla IV. Lotrinského, knížete stejně bláhového jako byl on sám, který byl ve válce s Francií, a oženil se s jeho sestrou Markétou, do níž se zamiloval. V roce 1634 uzavřel tajnou smlouvu se Španělskem. V roce 1638 narození Dauphina Ludvíka, které v té době již nikdo neočekával (král byl ženat již 23 let), připravilo Gastona o postavení prvního následníka koruny; tím ztratil i svůj finanční kredit a nemohl tak pokračovat v započaté celkové rekonstrukci zámku v Blois. V roce 1642 byl svržen pan Cincq-Mars, oblíbenec králův, po odhalení jeho a Gastonova spiknutí, jež mělo za cíl zabití kardinála Richelieua, a Gaston byl parlamentem zbaven práv k eventuálnímu regentství. Po smrti Ludvíka XIII. v roce 1643 byl Gaston v jeho závěti přece regentem označen; Anna Rakouská však vystoupila v parlamentu, zpochybnila v tomto bodě závěť a posléze byla parlamentem jako regentka pověřena převzetím otěží vlády do doby, než nový král Ludvík XIV. (v té době sotva pětiletý) dosáhne plnoletosti.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední roky života.", "content": "Po smrti Ludvíka XIII. se stal Gaston velitelem francouzských vojsk a válčil s Španělskem na severních hranicích země. V roce 1646 obdržel titul \"vévody z Alençonu\", avšak již napřesrok se zapojil do Frondy (šlechtické povstání a následné občanské války v letech (1648–1653); v průběhu tohoto období ovšem neváhal přecházet z jedné strany na druhou. Po odhalení ho Mazarin poslal v roce 1652 do exilu na jeho zámek v Blois. Zde 2. února 1660 zemřel. Byl pochován v bazilice Saint-Denis; to bylo poslední privilegium jeho královské krve. Ludvík XIV., jeho synovec, udělil titul vévody orléanského svému mladšímu bratrovi Filipovi.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "Vystupuje v románech Alexandra Dumase Rudá sfinga a Tři mušketýři ještě po 10 letech aneb vikomt de Bragelonne, kde na jeho dvoře vyrůstala hlavní hrdinka příběhu – a milenka Ludvíka XIV. – Louise de La Vallière.", "section_level": 3}], "src_summary": "Gaston Jean-Baptiste Orleánský (25. dubna 1608, zámek ve Fontainebleau – 2. února 1660, Blois) byl třetí syn francouzského krále Jindřicha IV. z rodu Bourbonů a jeho manželky Marie Medicejské z rodu Medici. Je zakladatelem současného rodu Orleánských, třebaže tito vévodové neodvozují svůj původ přímo od něj, ale od jeho synovce a dědice Filipa I. Orleánského.", "tgt_summary": "Gaston, Duke of Orléans (24 April 1608 – 2 February 1660), was the third son of King Henry IV of France and his wife Marie de' Medici. As a son of the king, he was born a \"Fils de France\". He later acquired the title Duke of Orléans, by which he was generally known during his adulthood. As the eldest surviving brother of King Louis XIII, he was known at court by the traditional honorific Monsieur.", "id": 2217914} {"src_title": "Hans Jonas", "tgt_title": "Hans Jonas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jonas se narodil v zámožné rodině, po maturitě v roce 1921 začal studovat filosofii ve Freiburgu u Edumda Husserla a hlavně Martina Heideggera, který jej osobně nadchl a trvale ovlivnil. Krátce studoval také v Berlíně filosofii u E. Troeltsche a při studiu judaistiky se seznámil s Leo Straussem. Roku 1923 začal studovat zemědělství, protože chtěl odejít do Izraele, brzy se však vrátil do Freiburgu a s Heideggerem odešel do Marburgu, kde poslouchal také teologii u Rudolfa Bultmanna a spřátelil se s Hannah Arendtovou. Po krátkém pobytu v Heidelbergu, v Bonnu a ve Frankfurtu se vrátil do Marburgu a začal pracovat na disertaci o filosofickém významu pozdně antické gnóze. Roku 1930 napsal knihu o problému svobody u Augustina a Pavla z Tarsu. Brzy po nacistickém převzetí moci roku 1933 emigroval do Londýna a roku 1935 do Izraele, kde se stal členem polovojenské organizace Hagana. Po vypuknutí druhé světové války vstoupil do britské armády a jako protiletecký dělostřelec bojoval v Izraeli a od roku 1944 v Itálii. Po válce zjistil, že jeho matka zahynula v Osvětimi. V letech 1948-1949 bojoval v izraelské armádě, potom však přesídlil do Kanady, kde přednášel na univerzitách v Montrealu a Ottawě, od roku 1954 v New Yorku an New School for Social Research a jako hostující profesor také v Princetonu, v Chicagu a později také v Mnichově. Dostal řadu významných ocenění a čestných doktorátů, například Mírovou cenu německých knihkupců (1987).", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Prvním velkým Jonasovým tématem byl fenomenologický výklad gnóze a pozdně antického dualismu, od něhož přešel k raně křesťanské filosofii svobody. Heideggerovo politické selhání ho velmi poznamenalo a v poválečné době se obrátil k etickým problémům současného lidstva. Proti naivnímu optimismu šedesátých let, jak jej vyjádřil například Ernst Bloch v knize \"Princip naděje\", postavil koncept obecné a ničím nepodmíněné lidské odpovědnosti a v knize \"Princip odpovědnosti\" formuloval slavný etický imperativ, inspirovaný Kantem: Tento princip lidské odpovědnosti pak aplikoval na otázky medicíny, biologie a dalších věd. Kladl přitom zvláštní důraz na to, že se nemůže jednat jen o udržení biologických podmínek pro holé přežití, nýbrž o udržení a rozvoj podmínek pro důstojný lidský život ve svobodě a odpovědnosti. V pozdějších letech se vrátil k tématu svobody a ukazoval, jak je lidská svoboda už předznačena v celé oblasti živého – například v podobě látkové výměny, pohybu a smyslového vnímání. Naopak i duchovní činnost člověka vyrůstá z jeho organické, živé povahy a je s ní vždy spojena. V posledních letech se Jonas věnoval i náboženským otázkám a v knize \"Pojem Boha po Osvětimi\" (1987) formuloval originální teodiceu, ovlivněnou „procesním myšlením“ A. N. Whiteheada: Bůh, který stvořil svět, mu sice zůstává v lásce nakloněn, svěřil jej však plně do lidských rukou. Všechno zlo má tedy čistě lidský původ a je odpovědností člověka.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hans Jonas (10. května 1903 Mönchengladbach – 5. února 1993 New York) byl židovský filosof německého původu. Zabýval se gnózí, etickými a náboženskými problémy a filosofickým výkladem života. Proslavil se hlavně jako myslitel lidské odpovědnosti za společnost a svět.", "tgt_summary": "Hans Jonas (; ; 10 May 1903 – 5 February 1993) was a German-born American Jewish philosopher, from 1955 to 1976 the Alvin Johnson Professor of Philosophy at the New School for Social Research in New York City.", "id": 1991871} {"src_title": "Svatý Havel", "tgt_title": "Saint Gall", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Podle tradice byl Havel mnich, jeden z dvanácti žáků a společníků svatého Kolumbána mladšího na jeho misii směřující na evropský kontinent. Roku 610 doprovázel sv. Kolumbána na jeho cestě proti proudu Rýna do Bregenzu. Na další cestě do Itálie však Havel kvůli nemoci musel zůstat v Arbonu. Zde žil jako poustevník v blízkosti řeky Steinach. Zemřel zde zřejmě mezi roky 640 a 650, jeho svátek připadá na 16. října. Podle novějších výzkumů pocházel z okolí Vogéz v dnešní severní Francii a ke Kolumbánově misii se přidal až tam.", "section_level": 1}, {"title": "St. Gallen.", "content": "Po Havlově smrti byl v tomto místě roku 719 zbudován kostel, který obklopil velkolepý stavební komplex opatství sv. Havla, nejstarší a největší klášter benediktinů severně od Alp a největší komplex kamenných budov benediktinů v Evropě. Prvním opatem byl zvolen svatý Otmar. Dochovaný půdorysný plán se stal vzorem pro mnohé další stavby. Klášter, jeho hospodářské a zemědělské zázemí se staly jádrem osídlení kantonu Sankt Gallen ve východním Švýcarsku. Klášter byl nezávislý na kostnickém biskupovi. Opatství se za Ludvíka Pobožného stalo císařskou institucí a působilo velmi vlivně na okolní prostředí až do sekularizace kláštera roku 1798.", "section_level": 1}, {"title": "Legendy.", "content": "Od konce 7. století se šířila legenda o životě a zázracích sv. Havla, tzv. \"Vita sancti Galli vetustissima\", z níž se dochovaly jen fragmenty. Podle ní Havel údajně zbavil kněžnu Fridiburgu posedlosti démonem. Fridiburga či Fridigunda byla přitom zasnoubená se Sigebertem II., franským králem, který poustevníkovi z vděčnosti věnoval pozemky v okolí Arbonu, kde byl později zřízen jmenovaný klášter. Dále se traduje, že si Havel postavil dřevěnou poustevnu vlastníma rukama, a že mu při stavbě pomáhal medvěd. Proto je světec někdy vyobrazován s medvědem, také na znacích. Z první poloviny 9. století pocházejí dva celé životopisy, první od Wettina, mnicha benediktinského v kláštera Reichenau, a kolem roku 833 vznikla rozšířená legenda, jejímž autorem je švábský benediktin Walafrid Strabo.", "section_level": 1}, {"title": "Patrocinium.", "content": "Svatý Havel je patronem města Sankt Gallen, dnes metropole stejnojmenného švýcarského kantonu, patronem Švýcarska a Alsaska. Svatý Havel ve středověku patřil k oblíbeným světcům období německé kolonizace pustin. V Čechách mu je zasvěceno několik desítek kostelů, k nejstarším patří románské stavby v Poříčí nad Sázavou a v Myšenci, k nejvýznamnějším kostel sv. Havla na Starém Městě pražském. Další významné kostely najdeme v Sázavě - Černé Budy, Kuřivodech, Volečicích, Tuhani, ale především také v malé obci Skvrňov na Kolínsku, kde stojí kostel sv. Havlu zasvěcený již od první čtvrtiny 13. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Havel (lat. \"Gallus\"; 550 Irsko–16. října 640, podle jiných pramenů 620 nebo 646-650, Arbon ve Švýcarsku) byl irský mnich, misionář, který působil v oblasti Bodamského jezera.", "tgt_summary": "Saint Gall, or Gallus ( 550 646, ) according to hagiographic tradition was a disciple and one of the traditional twelve companions of Saint Columbanus on his mission from Ireland to the continent. Saint Deicolus was the elder brother of Gall.", "id": 1977033} {"src_title": "Michael Praetorius", "tgt_title": "Michael Praetorius", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl nejmladším synem luteránského pastora v Creuzburgu (dnes v Durynsku). Jméno \"Praetorius\" je latinská obdoba jeho rodného příjmení. Po absolvování škol v Torgavě a Srbišti studoval teologii a filosofii na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou. Od roku 1587 byl varhaníkem v chrámu \"Marienkirche\". Od roku 1592 sloužil na dvoře biskupa Jindřicha Julia, vévody z Braunschweigu. Nejprve jako varhaník a od roku 1604 jako kapelník orchestru \"Staatsorchester Braunschweig\". Uznání si získal nejprve jako praktický hudebník. Proslul zejména na setkání varhaníků v Gröningen u Halberstadtu v roce 1596, kam se sjelo více než padesát německých varhaníků, aby společně posoudili nové varhany halberstadtského varhanáře Davida Beckera. Toto setkání, znamenalo také historický zlom v chápání úlohy varhan a instrumentální hudby v období pozdní renesance. Praetorius se prosadil jako vynikající interpret tohoto nového směru hudby. První sbírka jeho skladeb vznikla okolo roku 1602. Začal komponovat v době, kdy Řezno bylo sídelním městem císaře Svaté říše římské. Moteta z této sbírky jsou v Německu mezi prvními, které reflektují novou italskou interpretační praxi. Díky nim se stal uznávaným i jako skladatel. Devět částí jeho \"Musae Sioniae\" (1605–1610) a sbírka liturgické hudby publikovaná v roce 1611 vycházely z německého protestanského chorálu. Vznikly na přání vycházející z kruhů ortodoxních luteránů, aby vyhověly vkusu vévodkyně Alžběty, která vládla ve vévodově nepřítomnosti a měla snahu nahradit populární světskou hudbu náboženskou hudbou Praetoriovou. Praetoriovy skladby se šířily v Evropě i mimo protestantské prostředí. Sbírka jeho tisků je kupříkladu dochována i v Českém Krumlově. Kromě toho Jindřich Julius Brunšvický byl důvěrným přítelem císaře Rudolfa II. Habsburského a Praetorius s ním často pobýval v Praze a seznámil se zde s hudebníky Rudolfova dvora. Jindřich Julius si nechal v blízkosti Hradu postavit vlastní palác a byl také jedním z posledních, kdo u nemocného a téměř opuštěného císaře vytrval až do jeho skonu. Vévoda zemřel jen o rok později rovněž v Praze. Nicméně Praetorius zůstal formálně ve službách jeho následníka Fridricha Oldřicha. Od roku 1613 však působil na dvoře Jana Jiřího I. Saského v Drážďanech, kde byl zodpovědný za slavnostní hudbu. V té době ho ovlivnily nejnovější směry italské hudby, včetně děl skladatelů Benátské školy a jeho mladšího kolegy Heinricha Schütze. To jej vedlo k rozvoji formy chorálních koncertů (tj. chorálů s instrumentálním doprovodem). Na saském dvoře v Drážďanech byl jmenován dvorním kapelníkem a zůstal zde až do své smrti. Zemřel v den svých narozenin ve Wolfenbüttelu, kde je také pochován v chrámu sv. Marie, v klenbě pod varhanami.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Byl velmi plodným skladatelem a jeho díla vykazují vliv soudobých italských skladatelů a jeho mladšího současníka Heinricha Schütze. Kromě řady roztroušených skladeb jsou z jeho díla nejdůležitější:", "section_level": 1}, {"title": "Syntagma musicum.", "content": "Syntagma musicum je největší hudebně teoretické dílo nejen skladatele, ale patrně i celé tehdejší doby. Bylo rozvrženo do čtyř dílů. První díl, psaný latinsky (\"Musicae artis analecta\"), vyšel ve Witemberku v letech 1614–1615. Je rozděleno do čtyř částí a zabývá se historickým vývojem duchovní i světské hudby. Druhý díl, který vyšel již v němčině je věnován hudebním nástrojům. V pěti částech pojednává o vývoji, vzhledu, ladění a možnostech dobových nástrojů. Dodnes je zdrojem přesných informací o historických hudebních nástrojích. Zvláštní pozornost je věnována varhanám, včetně toho, že je uveden i popis nejvýznamnějších německých nástrojů. Poslední vydání je doplněno o přílohu, \"Theatrum instrumentorum seu Sciagraphia\", která obsahuje 42 dřevorytů znázorňujících detaily hudebních nástrojů. Třetí díl (\"Termini musicali\"), je v podstatě hudební slovník o hudebních druzích, notaci, terminologii, provozovací praxi a nástrojovém obsazení hudebních souborů. Tento díl byl zamýšlen jako příručka pro skladatele. Čtvrtý díl již skladatel nestačil dokončit.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michael Praetorius, vlastním jménem Michael Schultheiß (15. února 1571, Creuzburg – 15. února 1621, Wolfenbüttel), byl německý skladatel, varhaník a hudební teoretik.", "tgt_summary": "Michael Praetorius (probably 28 September 1571 – 15 February 1621) was a German composer, organist, and music theorist. He was one of the most versatile composers of his age, being particularly significant in the development of musical forms based on Protestant hymns.", "id": 1412533} {"src_title": "Maxmilián I. Bavorský", "tgt_title": "Maximilian I, Elector of Bavaria", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Maxmilián byl syn vévody Viléma V. a Renaty Lotrinské. Po odstoupení svého otce v roce 1597 z funkce se ujal vlády a během ní zlepšil správu, soudnictví, vojsko a uvedl rozervané finance do pořádku. Jako odchovanec jezuitů nebyl nakloněn protestantskému vyznání. Roku 1608 obsadil říšské město Donauwörth, dané do klatby, což vedlo k utvoření Protestantské unie. Naproti tomu se Maxmilián přičinil v roce 1609 o založení spolku katolických knížat, Katolické ligy, a stal se jejím náčelníkem. Maxmilián nebyl přítelem Habsburků a nerad svolil roku 1610 k přijetí tehdy ještě arcivévody Ferdinanda Štýrského do ligy, ale se zřením ke katolické věci mu přece jen postavil na počátku české války roku 1619 pomocné vojsko ligistické (30 000 mužů vedených Tillym), obsadil Horní Rakousy, které mu dal císař náhradou za pomoc v zástavu, a porazil ve spolku s císařskými české stavovské vojsko 8. listopadu 1620 na Bílé Hoře. Potom obsadil Horní Falc, již mu pak císař roku 1623 přiřkl odměnou místo Horních Rakous zároveň s hodností kurfiřtskou. Když si však později císař zřídil veliké vlastní vojsko pod vedením Albrechta z Valdštejna a mínil ho použít k rozmnožení své moci ve Svaté říši, postavil se tomu Maxmilián rozhodně na odpor a na kurfiřtském sněmu v Řezně roku 1630 vymohl propuštění Valdštejnovo. Za války švédské musil po porážce Tillyho nad Lechem (1632) z Mnichova prchnout. Valdštejn ho ze msty nepodporoval. Po vítězství u Nördlingenu (1634) se účastnil Maximilián s celou mocí boje proti Francouzům i Švédům. Ale později jeho země příliš trpěla od nepřátel, pročež Maxmilián učinil roku 1647 u Ulmu s nepřítelem separátní příměří. Ve vestfálském míru si podržel Horní Falc i kurfiřtství. Maxmilián byl dobrý státník, muž přísných mravů, pevné vůle a houževnaté vytrvalosti; jeho soukromý život měl pod vlivem jeho přepjaté a blouznivé zbožnosti pochmurný ráz asketické prostoty. Byl ženatý dvakrát: s Alžbětou Lotrinskou a s Marií Annou, dcerou Ferdinanda II. Z druhého manželství měl syny Ferdinanda Marii a Maximiliána Filipa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maxmilián I. Bavorský (17. dubna 1573 – 27. září 1651) zvaný „Veliký“ byl vévoda bavorský. Během třicetileté války byl významným spojencem Ferdinanda II. Štýrského, císaře Svaté říše římské, a za věrné služby v roce 1623 dostal tituly kurfiřt bavorský a také kurfiřt falcký, který byl zabaven kurfiřtovi Fridrichovi Falckému. Vyznamenal se také reformami v Bavorsku.", "tgt_summary": "Maximilian I (17 April 157327 September 1651), occasionally called \"the Great\", a member of the House of Wittelsbach, ruled as Duke of Bavaria from 1597. His reign was marked by the Thirty Years' War during which he obtained the title of a Prince-elector of the Holy Roman Empire at the 1623 Diet of Regensburg. ", "id": 190558} {"src_title": "Šalvěj muškátová", "tgt_title": "Salvia sclarea", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh je považován za původní v oblasti Středozemního moře a jihozápadní Asie. Jeho areál zabírá evropské země přiléhající ke Středozemnímu moři, oblast Kavkazu, Blízký východ, Střední Asii a Pákistán na indickém subkontinentu. V České republice bývá šalvěj muškátová, kvůli vysokému obsahu aromatických látek, pěstována pro průmyslové účely také na polích v teplých oblastech státu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Šalvěj muškátová je hemikryptofyt, který v prvém roce vytváří listovou růžici a ve druhém a dalších vyhání květonosnou lodyhu. Na sušším a teplejším stanovišti se stává z rostliny původně dvouleté rostlina krátce vytrvalá, na záhonech se vysemeňuje a přirozeně se tak obnovuje, samovolně vytváří trvalý porost. Pochází ze suchých oblastí s kamenitou půdou, a proto dává přednost slunečnému a suchému stanovišti, polostín toleruje. Půda pro pěstování by měla mít dostatek živin i vápníku, může obsahovat i větší množství štěrku a drobné sutě. Na nadměrnou vlhkost je bylina citlivá hlavně za chladného počasí a v zimě, kdy může zahnívat. Kvete od června do srpna, její ploidie je 2n = 22.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Dvouletá nebo vytrvala bylina s přímou, statnou, v horní části větvenou, hustě chlupatou lodyhou vysokou 30 až 100 cm, která vyrůstá z přízemní listové růžice. Rostlina má hluboko sahající a do široka rozvětvený hlavní kořen. Lodyžní listy mají řapík dlouhý 4 až 10 cm a jejich nápadně svraskaná, podlouhle vejčitá čepel bývá dlouhá 5 až 25 cm a široká od 3 do 18 cm, na bázi je srdčitá, na vrcholu tupě špičatá, po obvodě chobotnatě vykrajovaná, má vnořenou žilnatinu a oboustranně je porostlá jednoduchými chlupy se vtroušených žlázkami. Květy s krátkými stopkami jsou dlouhé 2 až 4 cm, pětičetné, oboupohlavné a jsou podepřené velkými, přisedlými, široce vejčitými listeny, které bývají růžové, modré, fialové či bělavé se zeleným olemováním. Vyrůstají ve čtyř až šestikvětých lichopřeslenech, jenž vytvářejí oddálená, latovitá květenství. Květ má široce zvonkovitý kalich asi 1 cm dlouhý, jeho horní pysk je třícípý, z nich je střední výrazně kratší než oba postranní a dolní pysk je složen ze dvou ostrých cípů. Koruna květu je dvoupyská, asi 3 cm dlouhá, růžová, světle fialová či špinavě bílá, horní pysk je přilbovitě vyklenutý a na vrcholu vykrojený, dolní, třílaločný pysk je nažloutlý a má střední, největší lalok široce obvejčitý, lžícovitě prohnutý a se zvlněným přívěskem po okraji. V květu jsou dvě tyčinky a dvě patyčinky. Čnělka je dlouhá a dvojklaná blizna vystupuje z květu, svrchní semeník je vytvořen ze dvou plodolistů. Květy opyluje obvykle větší hmyz, včely a čmeláci. Plody jsou tmavě hnědé, vejčité tvrdky asi 3 mm velké, rozpadající se na čtyři plůdky.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Šalvěj muškátová obsahuje velké množství vonné silice, složené z monoterpenů, diterpenů a seskviterpenů. Z jednotlivých látek je hojně zastoupen alfa-terpineol, geraniol, linalool, myrcen a dále pak aethiopinon, candidissiol, ferruginol, manool, microstegiol, salvipison, sclareol, 1-oxoaethiopinon a 7-oxoroyleanon. Jako řada dalších druhů má i tato šalvěj léčivé účinky, v domácnostech se používá k léčbě kašle, nachlazení, zažívacích potíží a při nemocech ledvin. Muškátový olej, \"Muscatel oil\", vylisovaný z kvetoucích rostlin, se používá v kosmetice při výrobě pánských parfémů, na výrobu mýdel a dalších kosmetických přípravků, v potravinářství pro ochucování vín a vyrábějí se z něj oleje do barev a laků. V současnosti jsou pro zahradní pěstování vhodné vyšlechtěné odrůdy 'Alba' s bílými květy a žlutozelenými listeny a 'Vatikan White' s bílými květy i bílými listeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šalvěj muškátová (\"Salvia sclarea\") je dvouletá nebo krátce vytrvalá, silně aromatická bylina. Je jedním z asi třinácti druhů rodu šalvěj vyskytující se v české přírodě a je považována za neofyt, jenž zřídka zplaňuje do volné přírody. Je teplomilnou rostlinou a bývá občas v okrasných zahradách vysazována pro své květy, charakteristickou vůni i nenáročnost na pěstování. V minulých stoletích byla na území dnešní České republiky hojně pěstována, uniklá do volné přírodě byla zjištěná již v roce 1809.", "tgt_summary": "Salvia sclarea, the clary or clary sage, is a biennial or short-lived herbaceous perennial in the genus \"Salvia\". It is native to the northern Mediterranean Basin, along with some areas in north Africa and Central Asia. The plant has a lengthy history as an herb, and is currently grown for its essential oil.", "id": 1405425} {"src_title": "Řád mečových bratří", "tgt_title": "Livonian Brothers of the Sword", "src_document": [{"title": "První léta řádu.", "content": "Řád mečových bratří založil roku 1202 v Rize po vzoru templářů třetí livonský (později rižský) biskup Albert von Buxhoewden. Úkolem řádu bylo christianizovat dosud převážně pohanské obyvatelstvo východního Pobaltí v oblasti, kterou Němci nazývali podle jednoho ze zdejších kmenů Livonsko. Papež Inocenc III. řád roku 1204 potvrdil a přikázal mu poslušnost vůči rižskému biskupovi (od 1253 arcibiskup, metropolita pro Livonsko a Prusy). Řád však uznával tuto závislost pouze formálně, fakticky byl zcela samostatný. Albertovi se také podařilo přimět papeže Inocence III., aby livonské území zasvětil Panně Marii (\"Terra Mariana\"), a postavil ji tak pro účastníky křížových výprav naroveň Svaté zemi. V čele řádu stál na doživotí volený velmistr. Mimo rytířů, kteří měli pocházet z urozeného rodu, zahrnoval řád také vojáky, mnichy a řemeslníky. Jeho hlavním sídlem se stal Wenden (latinsky Cesis). Po založení řádu nastal v procesu dosud nepříliš úspěšné christianizace Livonska obrat. Mečoví rytíři vtrhli nejprve na území obývané Livy, kterým přišli na pomoc Rusové pod vedením polockého knížete, neboť zdejší oblasti na něm byly poplatně závislé a někteří místní vládcové přijali již dříve pravoslaví. Místní obyvatelstvo se expanzi úporně bránilo a donutilo křižáky vybudovat si pevnosti a stáhnout se do nich. Po podmanění Livonska bylo napadeno Estonsko, kde si dobyvatelé počínali zvláště krutě. Biskup Albert pozval řádu na pomoc dánského krále Valdemara II., který ovládl severní Estonsko a roku 1219 tu založil hrad Tallinn. Mezi dobyvateli došlo vzápětí ke konfliktu, neboť Dánové si činili nároky na svrchovanost nad Rigou. O expanzi do Estonska se neúspěšně pokusilo také Švédsko. Roku 1222 vypuklo v Estonsku proti Dánům a mečovým rytířům velké povstání, kterému přišly na pomoc ruské oddíly z Novgorodu a Pskova. Přes počáteční úspěchy povstalců nabyli postupně převahy mečoví rytíři. Povstání skončilo v roce 1224 dobytím města Jurjeva (Tartu), založeného velikým knížetem Jaroslavem Moudrým, které bránili Estonci i Rusové. Tak získali křižáci možnost pronikat dále do ruského vnitrozemí. Roku 1227 byl dobyt ještě ostrov Saaremaa, odkud bylo povstání zahájeno. Poté obrátili řádoví rytíři svoji pozornost jihozápadním směrem na území Zemgalů a litevských Žemaitů (Žmuď). Katastrofální porážka v roce 1236 u Saule (dnes litevské Šiauliai), kde našla smrt většina rytířů včetně velmistra, měla závažné důsledky pro panství řádu ve východním Pobaltí. Podmaněné obyvatelstvo se začalo vymaňovat z nadvlády a vracet se k pohanským kultům. Konflikty měl řád také se Svatou stolicí, která mu vyčítala brutální postup proti pohanům i již pokřtěným, dále pak snahy starat se více o vlastní jmění než o christianizaci nevěřících. Z těchto důvodů se zbylí mečoví rytíři rozhodli sloučit s Řádem německých rytířů, působícím v sousedních Prusích. Stalo se tak v roce 1237 viterbskou smlouvou, která zaručila rytířům v Livonsku autonomní postavení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád mečových bratří (latinsky \"Fratres militiæ Christi Livoniae\", německy \"Schwertbrüderorden\", francouzsky \"Ordre des Chevaliers Porte-Glaive\"), známi též zkráceně jako rytíři meče, byl vojenský rytířský řád, který se podílel na šíření křesťanství ve východních oblastech Pobaltí. Mečoví bratři nastolili na dobytém území dnešního Lotyšska a Estonska svůj řádový livonský stát. Řád existoval v letech 1202–1561, ale mezi lety 1237–1525 byl sloučen s Řádem německých rytířů jako jeho autonomní součást; v tomto mezidobí tak hovoříme o „livonské větvi Řádu německých rytířů“, protože řád byl v tomto dlouhém období přezdíván jako „livonský“ a mečoví bratři byli známi spíše jako „livonští rytíři“. ", "tgt_summary": "The Livonian Brothers of the Sword (,, ) was a Catholic military order established by Albert, the third bishop of Riga (or possibly by Theoderich von Treyden), in 1202. Pope Innocent III sanctioned the establishment in 1204 for the second time. The membership of the order comprised German \"warrior monks\" who fought Baltic and Finnic pagans in the area of modern-day Estonia, Latvia and Lithuania. Alternative names of the Order include Christ Knights, Swordbrothers, Sword Brethren, and The Militia of Christ of Livonia. The seal reads: \"+MAGISTRI ETFRM (et fratrum) MILICIE CRI (Christi) DE LIVONIA\". ", "id": 2121095} {"src_title": "Pevnost Eben-Emael", "tgt_title": "Fort Eben-Emael", "src_document": [{"title": "Strategie.", "content": "Pevnost Eben-Emael byla vybudována v letech 1932 - 1938 k zastavení invazního postupu německé armády za 2. světové války a současně mohla dělostřeleckým postřelováním ze 7 silných dělostřeleckých baterilí krýt mosty, které byly vybudovány přes řeku Mázu. Pro útočící Německo tak vznikl strategický problém, jak zajistit přechod tanků a vojenské techniky přes mosty na Máze, které byly kryty dělostřeleckou palbou právě z této pevnosti a taktéž byly samostatně jištěny destrukčními náložemi, které měly v případě ohrožení odpálit mostní hlídky.", "section_level": 1}, {"title": "Válečná situace.", "content": "Zabrání mostů a obsazení pevnosti měli mít na starosti nejprve tzv. brandenburští (založeni Canarisem), pro které to však byl úkol velmi obtížný, až nemožný, vzhledem k silným obranným postavením belgické strany. Hitler požádal Kurta Studenta, velitele 7. letecké divize, aby obsadil pevnost Eben-Emael a několik blízkých mostů přes Albertův kanál a řeku Mázu. Úkol byl velmi obtížný, protože do okolí pevnosti nebylo možno dopravit útočné jednotky k provedení operace a ani nebylo možné přistát letadly kvůli malému prostoru. Hitler navrhl použití nových, přísně utajovaných, nákladních kluzáků DFS 230 (z něm. Deutsche Forschungsanstalt für Segelflug) tažených za třímotorovými letouny Junkers Ju 52. Kluzák DFS 230 dokázal pojmout kromě pilota 8 mužů s proviantem. Student došel k závěru, že horní část pevnosti je právě dost velká na to, aby na ni mohlo přistát 10 upravených kluzáků, ovšem pouze ve dne. Samotný německý průzkum velmi usnadnila okolnost, že pevnost byla obehnána systémem z výšky velmi dobře viditelných příkopů, navíc si posádka udělala na vrcholu pevnosti fotbalové hřiště. S největší pravděpodobností byla pro obeznání pevnosti použita dopravní letadla, když právě přes pevnost vedl od roku 1926 dopravní koridor Kolín nad Rýnem - Paříž. Z existence fotbalového hřiště bylo jasné, že areál pevnosti není zaminován, takže je pro přistání kluzáků použitelný. Velitelem operace byl jmenován kapitán Walter Koch. Jeho 500 výsadkářů bylo rozděleno do 4 úderných skupin. Odborník na výbušniny Rudolf Witzig vedl skupinu 85 mužů pod názvem „ŽULA“ z nichž většina byli ženisté. Jejich hlavním úkolem bylo proniknout do pevnosti. Witzigovi muži měli 9 primárních cílů: uprostřed pevnosti pancéřová kopule se 120 mm kanony, na S a J další dvě se 75 mm kanony, všechny s pancířem o síle 30 cm) + další 4 střelecká stanoviště, kde na každém byly umístěny 3 kanony o 75 mm, z kterých se dalo pálit na mosty na severu a na zbylé přes Mázu. K proniknutí skrz tak tvrdý pancíř byla použita nová zbraň - kumulativní nálož. Jednalo se o nálož tvarovanou tak, aby tlak spalin vyvinul maximální sílu pouze v jednom směru. Vývoj této nálože se Německu podařilo utajit mimo jiné i tím, že výsadkáři při výcviku v rámci utajení nosili stejně těžké kameny). 3 další skupiny s krycími názvy: „OCEL“, „BETON“ a „ŽELEZO“ měly přistát nedaleko mostů a obsadit je. Skupině „ŽULA“ bylo zdůrazňováno v závěrečném výcviku, že musí zničit cíle co nejdříve. V opačném případě hrozí, že děla mosty zničí dříve, než přes ně přejedou německé tanky. 10. května 1940 o půl 4 ráno odstartovalo 40 transportních letounů Junkers Ju 52 ze 2 letišť poblíž Kolína nad Rýnem, které za sebou táhly kluzáky. Když ale letouny doletěly k řece Rýn a k hranici s Francií, prasklo tažné lano jednoho z kluzáků, na jehož palubě byl velitel skupiny žula Witzig. Kluzák musel přistát, takže skupina pokračovala v letu bez svého velitele. Kluzáky byly vypuštěny nad německým územím 10 km od pevnosti. Za úsvitu je zpozorovali belgičtí vojáci, nerozpoznali však, zdali jsou letouny přátelské či ne, a tak je nechali letět dál. Kluzáky se snášely ke svému cíli. Ve 4:25 se zastavil první kluzák na vršku Eben Emael, ostatní u mostů. 1. oddíl měl za úkol útok na kopule a zničení prvních kanonů. 2. oddíl útočí na další střelecká stanoviště, útočí granáty. Witzigův tým útočí na ústřední kopule, němečtí výsadkáři nevěděli, že v kopuli nefunguje nábojový pás. Další skupina útočí na ocelová vrata a po proražení zabijí osádku. Jeden z kluzáků přistál přímo do ostnatých drátů, praporčík Mensl se svými muži umlčel severní stanoviště a zjistil, že jižní je prázdné. Teprve teď si němečtí výsadkáři uvědomili, že chybí velitel, ale díky výcviku se dá říci, že nebyl potřeba. Výsadkářům trvalo necelých 20 minut k obsazení pevnosti. Skupiny, které obsazovaly mosty, zabraly dva naprosto neporušené, jeden ostražitý belgický voják nálože odpálil u města Canna, a tím zničil most. Celá operace slavila velký úspěch, ztraceno bylo 24 mužů, převážně u města Canna. Nebyl to však konec. Belgičané se stále ještě bránili, nyní se vrátil Witzig v náhradním kluzáku a nařídil útok na 2 neporušené kopule (120 mm), které zbyly. Nálože s trhavinou neprorazily kopuli, ale ta se již neotáčela. Němci útočí na jižní kopuli, půlmetráková nálož nezmohla zhola nic. Belgičané zahájili o půl 11 palbu na postupující Němce, toto byla Němců největší obava. Belgičanům se podařilo zničit most přes Mázu. Tento čin způsobil, že se Němci na 24 hodin zastavili (pro dostání se na druhý břeh bylo potřeba postavit pontonový most). Kapitán Koch zavolal na pomoc střemhlavé bombardéry Stuka; mezitím ostatní Belgické pevnosti v okolí zahájily palbu na pevnost Eben-Emael, aby německé výsadkáře vypudily. Do prostoru padlo na 1 200 granátů, mnoho mužů skrývajících se v troskách bylo zraněno. Příchodem noci morálka Belgičanů opadala. Zničením ocelových vrat protitankovými zbraněmi a použitím bojových člunů na přepravu posil německým \"151. pěším plukem\" přes Albertův kanál pod pevností o den později, dosáhli útočníci převahy, což vedlo k tomu, že belgický velitel pevnost vzdal v 13:30 hodin 11. května. Do zajetí padlo 1200 belgických vojáků a to znamenalo konec bitvy. Během 18 dní kapitulovala celá Belgie. Byl to velký úspěch pro Němce a Hitler vyznamenal německé výsadkáře železnými kříži.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pevnost Eben-Emael byla belgická pevnost mezi městy Lutych a Maastricht na hraně zářezu Albertova kanálu. Pevnost byla vybudována v letech 1931–1935 a byla považována za nedobytnou. Umístění pevnosti bylo zvoleno na belgicko-holandské hranici, ale účelem pevnosti byla obrana proti německé invazi. Sloužilo zde 2000 vojáků.", "tgt_summary": "Fort Eben-Emael () is an inactive Belgian fortress located between Liège and Maastricht, on the Belgian-Dutch border, near the Albert Canal. It was designed to defend Belgium from a German attack across the narrow belt of Dutch territory in the region. Constructed in 1931–1935, it was reputed to be impregnable and at the time, the largest in the world. The fort was neutralized by glider-borne German troops (85 men) on 10 May 1940 during the Second World War. The action cleared the way for German ground forces to enter Belgium, unhindered by fire from Eben-Emael. Still the property of the Belgian Army, the fort has been preserved and may be visited.", "id": 1008052} {"src_title": "Ischgl", "tgt_title": "Ischgl", "src_document": [{"title": "Inkubátor nemoci COVID-19.", "content": "Začátkem března 2020 se Ischgl stal významným ohniskem nemoci COVID-19. Případ infekce koronavirem objevil ve velmi navštěvovaném baru Kitzloch na konci února, místní provozovatel však incident kontaktním osobám ani zdravotnickým úřadům nenahlásil a restaurace zůstala otevřena další dva týdny. Bar je spojen se stovkami případů nákazy koronavirem, zejména v Německu, Rakousku, Dánsku a Norsku, ale také z Kanady, Velké Británie, Islandu a Švédska. Následně byly publikovány informace, které nasvědčovaly tomu, že tamní úřady, provozovatelé vleků, hoteliéří, majitele restaurací ve spolupráci s místním lékařem tajili nebezpečí koronaviru, aby mohli nadále vydělávat. Zaměstnanec lanovky potvrdil listu Kronen Zeitung, že ještě po rozhodnutí o karanténě pro první oblasti v Tyrolsku pět tisíc rekreantů z Ischglu stále lyžovalo, protože provozovatelé otáleli s tím, aby pokyn vešel ve známost. Přímo v Ischglu se podle německého deníku Die Welt nakazilo nejméně tisíc osob. K 17. březnu Norsko evidovalo 1400 nakažených lidí, z toho zhruba 40 procent se vrátilo z Ischglu. Na Islandu bylo 1. března zjištěno prvních 15 nakažených, z toho 14 bylo v Ischglu a patnáctý cestoval spolu s nimi, Rakousko však na varování nereagovalo. Osmdesát nakažených lidí v Hamburku se také nedávno vrátilo z Ischglu. 7. března byl zjištěn pozitivní nález u barmana baru Kitzloch, rakouské úřady začaly jednat až poté, co se prokázala nákaza u 15 dalších lidí, se kterými byl v kontaktu. K 10. březnu úřady nařídily zavřít všechny bary v Ischglu, hotely a sjezdovky však zůstaly otevřené. Až 13. března úřady uzavřely do karantény celé údolí Paznauntal s Ischglem a blízkým Sankt Antonem, kde je rovněž lyžařské středisko. Vleky a lanovky s gondolami však zůstaly v provozu až do neděle 15. března. Bylo podáno přes 400 žalob, z toho asi 350 po výzvě Rakouského svazu na ochranu spotřebitelů (VSV). Peter Kolba, zakladatel VSV, odhadoval, že v nejbližších dnech se mu ozve až 2500 lyžařů a VSV shromažďovala výpovědi svědků, aby prokázala, že „uzavření lyžařského střediska bylo zpožděno z komerčních důvodů\". Rakouští obhájci spotřebitelů podali žalobu na tyrolského hejtmana Günthela Plattera, starosty, společnosti provozující lanovky a další vládní úředníky kvůli nedostatečnému zvládání katastrofy v Tyrolsku. Deník Der Standard obvinil spolkovou vládu ve Vídni, že o událostech v Tyrolsku věděla v rané fázi, ale že to z politických důvodů tajila.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Oficiální stránka", "section_level": 1}], "src_summary": "Ischgl je obec v Rakousku ve spolkové zemi Tyrolsko v okrese Landeck. Vesnička Ischgl se nachází přímo na úpatí lyžařského rakousko-švýcarského střediska Ischgl-Samnaun v Paznaunském údolí. Před 100 lety zde stál pouze kostelík se dvěma skromnými usedlostmi, dnes je tato obec kosmopolitní moderní středisko, které si ponechává i původní punc zemědělské obce. Žije zde 1 599 obyvatel (1. 1. 2011). V březnu 2020 se stala významným ohniskem šíření pandemie COVID-19.", "tgt_summary": "Ischgl () is a town in the Paznaun valley in the Austrian state of Tyrol. Its ski resort \"Silvretta Arena Ischgl-Samnaun\" is connected with the ski resort of Samnaun across the border in Switzerland to form one of the largest skiing resorts in the Alps. Ischgl was a major hotspot of the COVID-19 pandemic in Europe.", "id": 1949930} {"src_title": "Svědek", "tgt_title": "Witness", "src_document": [{"title": "Povinnost svědčit.", "content": "Při vyšetřování, v občanských sporech i v trestním řízení je svědek osoba, která není ani stranou sporu ani zaměstnancem příslušné instituce. V historických i moderních právních systémech platí, že občan, který něco důležitého o sporné věci ví, je povinen svědectví poskytnout. Za to mu náleží i náhrada výdajů a času. Svědecká povinnost se nevztahuje na osoby, jež jsou v dané věci vázány státním nebo stavovským tajemstvím (například lékařským, zpovědním a podobně) a na případy, kdy by svědek mohl svým svědectvím uškodit sobě nebo osobě blízké.", "section_level": 1}, {"title": "Svědek v trestním řízení.", "content": "Trestní řád nestanoví podmínky svědecké způsobilosti. Svědky tedy mohou být i osoby trestně neodpovědné, zejména děti nebo osoby s psychickými vadami. Česká právní úprava vychází ze stanoviska, že taková osoba může být slyšena jako svědek, je však třeba přezkoumat schopnost této osoby správně vnímat či vypovídat. Vznikne-li pochybnost, zda svědek je schopen zřetelně vnímat jev, o kterém má podat svědectví, a řádně vypovídat o tom, co vnímal (např. zda dítě je již způsobilé dostatečně vnímat okolní jevy, náležitě je registrovat a reprodukovat), vyřeší si tuto otázku orgán činný v trestním řízení případ od případu sám, zpravidla za pomoci znalce (psychiatra, popř. psychiatra). Základní povinnosti svědka: Základní oprávnění svědka Svědka je před výslechem třeba poučit o jeho právu odepřít výpověď, o tom že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet, o významu svědecké výpovědi a o trestních následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy; případně i o zákazu výslechu o okolnostech týkajících se utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem a jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, a o možnosti požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem, pod kterým je pak veden (je-li to důvodné podle § 55 odst. 2 trestního řádu). Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh. Svědek je také oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti (kapciózní otázky) nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi (sugestivní otázky). Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů – svědečné, zahrnující cestovní náhrady a ušlý výdělek.", "section_level": 1}, {"title": "Výslech svědka v historii.", "content": "Proti křivému svědectví se staré společnosti bránily zdůrazňováním závažnosti svědectví, poukazem na to, že svědek není sám, nýbrž že danou událost viděly i různé mocnosti nebo že ji zná Bůh. Indický Zákoník Manuův pachateli i svědkovi připomíná, že svědky jsou zároveň také „bohové, nebe, země, voda, srdce, Měsíc, Slunce, oheň, vítr a soumrak“. Stanoví také, že pokud svědka krátce po svědectví postihne nějaké neštěstí, jeho svědectví bylo falešné. Latinský název pro svědka, \"testis\", patrně souvisí s varlaty, která mu snad kdysi soudce při výpovědi držel v ruce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svědek je osoba, která podává věrohodnou výpověď o nějaké závažné věci. Důležitý je zejména očitý svědek, který vypovídá o něčem, co sám viděl, slyšel a podobně. Aby se důležité právní akty daly v budoucnosti potvrdit, vyžadují se i dnes svědkové například při svatbě, při závěti a podobně.", "tgt_summary": "A witness is someone who has knowledge about a matter. In law a witness is someone who, either voluntarily or under compulsion, provides testimonial evidence, either oral or written, of what he or she knows or claims to know. ", "id": 2048701} {"src_title": "Červená pyramida", "tgt_title": "Red Pyramid", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno dala pyramidě načervenalá barva kamene, ze kterého je postavena. Místní obyvatelé ji nazývají \"Haram el-vatvat\", což v překladu znamená „Netopýří pyramida”. Původní egyptské jméno Červené pyramidy zřejmě znělo „V záři se zjevuje Snofru − přední (pyramida)”, zatímco její protějšek, Lomená pyramida, se původně nazývala „V záři se zjevuje Snofru − jižní (pyramida)”. Proto se Červené pyramidě také někdy říká severní nebo přední pyramida.", "section_level": 1}, {"title": "Průzkumy.", "content": "Červenou pyramidu navštěvovali evropští cestovatelé už od středověku. Komorový systém pyramidy poprvé popsal italský cestovatel Pietro della Valle v zimě 1615/1616. Roku 1660 ji navštívil anglo-holandský cestovatel Edward Melton a v 18. století český františkánský misionář Remedius Prutký. V roce 1750 britský cestovatel a politik Robert Wood, britský starožitník James Dawkins a italský architekt Giovanni Battista Borra provedli první výzkumy pyramidy, ale nebyli schopni dostat se do její pohřební komory, protože jim chyběly vhodné žebříky. Podrobné novodobé výzkumy pyramidy se uskutečnily roku 1839 pod vedením britského egyptologa Johna Shae Perringa a v roce 1843 pod vedením Karla Richarda Lepsia, který ji ve svém seznamu pyramid katalogizoval pod číslem XLIX (49) a vytvořil její podrobné nákresy. Krátce se Červenou pyramidou zabývali také William Flinders Petrie a George Andrew Reisner. Od roku 1944 zde prováděl rozsáhlejší výzkum Abd es-Salám Husajn a od roku 1951 Ahmed Fachrí, výsledky jejich práce však nebyly nijak publikovány. Následoval průzkum Vita Maragioglia a Celesta Ambrosia Rinaldiho v roce 1964. Komplexní a důkladný průzkum pyramidy prováděla roku 1982 expedice německých egyptologů pod vedením Rainera Stadelmanna. Červená pyramida se až do 90. let 20. století nacházela ve vojenském pásmu, a vláda ji proto uzavřela veřejnosti. Turistům je přístupná až od roku 1997.", "section_level": 1}, {"title": "Stavebník.", "content": "Červenou pyramidu nechal vystavět faraon Snofru jako svou třetí a poslední pyramidu. Potvrzují to jak nápisy v mastabách Snofruových úředníků, tak vyhláška faraona 6. dynastie Pepiho I. nalezená v údolním chrámu Červené pyramidy. Dále to potvrzují nálezy ze zádušního chrámu u pyramidy a jiné dobové i pozdější prameny.", "section_level": 1}, {"title": "Datování.", "content": "Stavba pyramidy byla zahájena kolem 29. nebo 30. roku Snofruova panování (cca 2640 př. n. l.). Dokládá to hieratický nápis na jednom ze základních bloků pyramidy, který odkazuje na rok 15. sčítání skotu, které staří Egypťané pravděpodobně prováděli jednou za dva roky. Poslední nalezený nápis pojednávající o výstavbě pyramidy je z 24. ročníku sčítání skotu. Na základě těchto nápisů se Rainer Stadelmann domníval, že výstavba pyramidy trvala přibližně 17 let. Podle britského egyptologa Johna Romera však trvala pouze 10 let a 7 měsíců. V době zahájení stavby Červené pyramidy byla pyramida v Médúmu v druhé etapě výstavby, tedy jako osmistupňová, a do značné míry byla dokončena také Lomená pyramida. Problémy, které vznikly při stavbě Lomené pyramidy, stavitelé v novém stavebním projektu zohlednili. Vybrali například staveniště více na sever s více stabilním podložím, naplánovali plošší sklon stavby a techniku zdění přizpůsobili tak, aby nedošlo k tvoření trhlin ve zdivu. Vynechali také stavbu podzemních místností.", "section_level": 1}, {"title": "Pyramida.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nadzemní část.", "content": "Červená pyramida spočívá na několika vrstvách kvalitního vápence, pocházejícího z dolů v Tuře. Ze stejného vápence bylo vyrobeno i obložení pyramidy, které dnes z velké části neexistuje. Částečně kvůli tomu, že bylo během středověku rozebráno a použito na stavbu budov v Káhiře. Jádro pyramidy je tvořeno načervenalými vápencovými bloky, které pocházejí z dolů v bezprostřední blízkosti pyramidy. Kvůli barvě těchto bloků získala pyramida svůj název. Na blocích jádra badatelé objevili grafita, díky kterým existuje přibližná představa o letech, kdy byla pyramida vystavěna. Pyramida byla postavena pomocí zdokonalených technik. Kamenné vrstvy stavitelé již od počátku stavby pokládali vodorovně, aby rozložili tlak uvnitř pyramidy, který vedl k trhlinám a k nebezpečí zhroucení komor v Lomené pyramidě. Se stoupáním stěn 43° 36' 11\" má Červená pyramida nejostřejší úhel ze všech egyptských pyramid. Po svém dokončení se stala nejvyšší egyptskou pyramidou i nejvyšší stavbou vůbec; nyní je celkově třetí nejvyšší po Chufuově a Rachefově pyramidě. Její výška činí 99,4 metru, dříve ale dosahovala až 104,4 metru. Strana čtvercové základny byla dlouhá 219,3 metru, nyní pouze 213 metrů. Stěny pyramidy jsou od středu základny nahoru lehce konkávní, což zřejmě mělo zvýšit stabilitu vnějšího obložení. Červená pyramida byla na rozdíl od předchozích Snofruových staveb dokončena bez jakýchkoliv změn plánu. Dochovaly se zbytky dvou přísunových ramp, které při stavbě pyramidy spojovaly lomy s jihozápadním nárožím pyramidy. Rainer Stadelmann se na základě tohoto nálezu domníval, že stavba začala od západu a poté pokračovala na všech dalších stranách s pomocí většího počtu krátkých pracovních ramp. Po dosažení výšky 25 metrů stavitelé všechny rampy odstranili s výjimkou jedné na každé straně, které sundali až při dosažení výšky 75 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Komorový systém.", "content": "Vstup do pyramidy se nachází na její severní stěně ve výšce 28 metrů a 4 metry od středové osy směrem na východ. Na vstup navazuje chodba, která vede pod úhlem 27° dolů k základně pyramidy a poté pokračuje ve vodorovné pozici. Je pouze 0,91 metru vysoká a 1,23 metru široká. V této chodbě nalezl Abd es-Salám Husajn kosterní pozůstatky mladšího muže menšího vzrůstu, který zde byl sekundárně pohřben. Na konci sestupné chodby se nachází krátká šachta, která měla během výstavby zabránit vnikání dešťové vody do komor. Chodba ústí do první předsíně, kterou s druhou předsíní spojuje krátká pasáž o délce 3 metrů. Krátká pasáž vede z jihozápadního rohu první předsíně do severovýchodního rohu druhé předsíně. Obě předsíně mají stejné rozměry a jsou vybudovány z bloků jemného vápence. Jejich výška je 8,36 metru a šířka 3,65 metru. Strop mají jedenáctistupňový, který stoupá do výšky 12,31 metru. Druhá předsíň je umístěna přesně na vertikální a zároveň severo-jižní ose pyramidy. V jižní straně druhé předsíně je ve výšce 8 metrů nad podlahou umístěn vchod do pohřební komory s východo-západní orientací. Chodba do pohřební komory je dlouhá 7 metrů. Komora měří 8,55 metru na 4,18 metru a její výška je 14,67 metru. Sarkofág zde však nebyl nalezen. Komoru poškodili vykradači hrobů, kteří z podlahy vyrvali několik vrstev bloků a stěny i strop zřejmě ošlehali plameny z pochodní. Tým britského egyptologa Johna Shae Perringa v komoře při svém výzkumu nalezl vápencové bloky, které zřejmě byly součástí obnovy komory z období 20. dynastie. Kvůli poničení komory vykradači hrobů se však ani Raineru Stadelmannovi nepodařilo získat podrobnější informace o jejím původním obsahu. Na stěnách druhé předsíně a chodbičky vedoucí do komory se nacházejí grafita návštěvníků pyramidy, mimo jiné jméno francouzského generálního konzula a sběratele starožitností Bernardina Drovettyho, egyptologa Johna Shae Perringa a dalších.", "section_level": 3}, {"title": "Podzemní část.", "content": "Všechny chodby a komory Červené pyramidy jsou umístěny v jádru nad pyramidovou základnou. Jde o první a jedinou pyramidu, která nemá žádné podzemní chodby. Důvodem této zvláštnosti mohla být rostoucí identifikace egyptského krále s bohem slunce Re, kvůli které bylo preferováno pochovávat takto vnímaného panovníka do nadzemní části pyramidy, případně se mohlo jednat o čistě praktické opatření, jež mělo vést ke zrychlení práce na stavbě.", "section_level": 2}, {"title": "Pyramidion.", "content": "V sutinách na východním úpatí Červené pyramidy nalezla roku 1982 expedice německých egyptologů pod vedením Rainera Stadelmanna nejstarší dochované fragmenty vápencového pyramidionu. Rekonstruovaný pyramidion byl následně vystaven na místě bývalého zádušního chrámu před Červenou pyramidou. Vyroben je z monolitu, jeho strana měří 1,57 metru a jeho stoupání stěn dosahuje kolem 43°. Egyptoložka Corinna Rossi vyslovila domněnku, že pyramidion byl určen pro Lomenou pyramidu, což odvozuje z téměř shodné velikosti úhlů pyramidionu a Lomené pyramidy. Pyramidion se také původně mohl nacházet v zádušním chrámu Červené pyramidy.", "section_level": 2}, {"title": "Pyramidový komplex.", "content": "Je zřejmé, že samotná Červená pyramida byla dostavěna ještě za Snofruova života, což však neplatí o jejím pyramidovém komplexu, na jehož stavbě se pokračovalo i po králově smrti. Červená pyramida pravděpodobně neměla žádnou kultovní pyramidu, na kultovním místě se místo ní nacházely skladištní komory postavené ze sušených cihel. Rovněž nebyla v pyramidovém komplexu nalezena vzestupná cesta. Je možné, že zůstala nedokončena, nebo že nebyla vůbec započata. Egyptologové zde objevili pouze zbytky cest na dopravu stavebního materiálu a cest spojujících pyramidové město na okraji nilského údolí se zádušním chrámem. Jihovýchodně od komplexu nalezli větší cihlovou budovu, kde během stavby pyramidy pravděpodobně sídlila dílna, což dokazují zde nalezené zbytky pecí. Při Stadelmannových vykopávkách byly severovýchodně od pyramidy nalezeny zbytky cihlové zdi. Jejich účel zatím nebyl zjištěn, zřejmě se ale jednalo o pozdější stavbu. Na základě vykopávek archeologové prokázali, že se kolem pyramidy nacházela ohradní zeď. Jádro zdi bylo vystavěno z hliněných cihel a obestavěno 52 centimetrů silným vápencovým zdivem. Z toho důvodu Stadelmann soudil, že zeď byla dostavěna ve spěchu, možná až po Snofruově smrti. Vzdálenost zdi od pyramidy je na všech čtyřech stranách různá - 15 až 16 metrů na severní a jižní straně, 19 metrů na západní straně a 26 metrů na straně východní. Ohradní zeď tvořila východo-západně orientovaný obdélník o rozměrech 506 × 480 metrů. Zádušní chrám se z velké části nedochoval a na místě, kde stál, se nyní nachází jen trosky. Přiléhal k východní straně pyramidy. Jeho jádro tvořila obětní místnost s nepravými dveřmi z červené žuly. Na obou stranách otevřeného nádvoří se nalézaly kamenné kaple. Na nádvoří byly nalezeny kruhové prohlubně, které sloužily buď pro květiny, nebo jako obětní místa. V troskách chrámu tým Rainera Stadelmanna objevil fragmenty vápencových reliéfů zobrazujících Snofrua v oděvu, který se používal při svátku Sed. Zádušní chrám byl zřejmě dostavěn až po Snofruově smrti, což dokazuje skutečnost, že část chrámu je místo vápence zhotovena z hliněných cihel. Při zemědělských pracích na jaře roku 1904 byly jihovýchodně od pyramidy ve vesnici Dahšúr nalezeny pozůstatky budovy o rozměrech 100 metrů na 65 metrů a také vápencová stéla, na které se nacházel dekret Pepiho I. pojednávající o pyramidovém městě Červené pyramidy. Podle Stadelmanna se jednalo o pozůstatky údolního chrámu pyramidy. Detailnější průzkum nálezu se však dosud neuskutečnil, protože se objekt nalézá v zemědělské lokalitě.", "section_level": 1}, {"title": "Otevřené otázky a význam.", "content": "Červená pyramida je nejčastěji považována za Snofruův hrob, ačkoli pro to neexistuje žádný důkaz. Ani v jedné z jeho tří pyramid totiž egyptologové nenalezli sarkofág. Nelze tedy vyloučit, že faraon byl pohřben v některé ze svých předchozích pyramid, v Lomené nebo v pyramidě v Médúmu. Pro Lomenou pyramidu navíc hovoří skutečnost, že zde na rozdíl od Červené pyramidy existovaly zamykací mechanismy pohřební komory. Mezi egyptology nepanuje jistota ani v přesné dataci výstavby pyramidy. Mladý muž, jehož ostatky v Červené pyramidě nalezl Abd es-Salám Husajn, zde byl zřejmě pohřben až sekundárně a nejedná se o krále Snofrua. Při stavbě Červené pyramidy Egypťané poprvé použili techniky potřebné pro budování pravých (nestupňovitých) pyramid, protože ji jako první pyramidu od začátku výstavby plánovali jako pravou. Zdokonalení stavebních technik na Červené pyramidě otevřelo dveře k budování dalších a někdy i větších pravých pyramid se strmějším stoupáním stran − Rachefově a Chufuově. Červená pyramida je v roce 2020 otevřená veřejnosti denně od 9 do 17 hodin. Prohlídka trvá zhruba jednu hodinu a je promována pro dlouhé a tiché chodby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Červená pyramida, nebo také Severní pyramida či Netopýří pyramida, () je pyramida, která se nachází v nekropoli Dáhšúr v Egyptě. ", "tgt_summary": "The Red Pyramid, also called the North Pyramid, is the largest of the three major pyramids located at the Dahshur necropolis in Cairo, Egypt. Named for the rusty reddish hue of its red limestone stones, it is also the third largest Egyptian pyramid, after those of Khufu and Khafra at Giza. It is also believed to be Egypt's first successful attempt at constructing a \"true\" smooth-sided pyramid. Local residents refer to the Red Pyramid as \"el-heram el-watwaat\", meaning the Bat Pyramid. ", "id": 653037} {"src_title": "Frederik VI.", "tgt_title": "Frederick VI of Denmark", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Frederik VI. se narodil jako první dítě a jediný syn dánského krále Kristiána VII. a jeho ženy, britské princezny Karoliny Matyldy, nejmladší sestry britského krále Jiřího III. Ze strany matky byl tedy spřízněn s britskou a hannoverskou královskou rodinou.", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Měl neveselé dětství, neboť jeho matka byla v roce 1772 sesazena a následně vypovězena ze země pro svůj blízký (údajně milostný) vztah s lékařem svého manžela, Johannem Friedrichem Struensee. Frederik svou matku již nikdy neviděl (zemřela tři roky poté) a zůstal u svého otce, který ovšem jako duševně nemocný se nemohl dítěti věnovat.", "section_level": 2}, {"title": "Princ regent.", "content": "Roku 1784, ve svých 16 letech, se jako korunní princ chopil vlády ve jménu svého duševně nemocného otce, odsunul tak od moci státního ministra Ove Høegh-Guldberg, exponenta své ambiciózní nevlastní babičky Juliany Marie Brunšvicko-Wolfenbüttelské. Jako regent krále pak působil do jeho smrti 13. března 1808; poté nastoupil na dánský trůn jako král Frederik VI.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Frederik byl příznivcem osvícenství; ve spolupráci s hrabětem Andreasem Peterem Bernstorffem uskutečnil řadu liberálních reforem, mezi jiným např. zrušil nevolnictví, zavedl svobodu tisku, zakázal obchod s otroky či uzákonil občanská práva pro Židy. Za napoleonských válek stálo dosud neutrální Dánsko po dvojím bombardování Kodaně britskou flotilou (1801,1807) od 31.10.1807 na straně Francie a Frederik musel dělat ústupky ve prospěch Švédska a Francie; ty vyústily podepsáním Kielského míru, v důsledku kterého v roce 1814 Norsko připadlo Švédsku, ale Grónsko, Island a Faerské ostrovy zůstaly územím Dánska. Král se kvůli udržení suverenity Dánska též osobně vypravil na Vídeňský kongres. V poslední fázi jeho vlády se projevilo jisté oživení státních financí, zruinovaných válkami, a došlo k některým demokratizačním opatřením.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "31. července roku 1790 se Frederik v Gottorpském paláci v Šlesviku oženil s Marií Hesensko-Kasselskou (1767–1852), německou šlechtičnou, spřízněnou s britskou i dánskou královskou rodinou. Z jejich manželství vzešlo osm potomků, šest z nich však zemřelo téměř bezprostředně či záhy po narození, dospělého věku se dožily pouze dvě dcery. Ani jedna z nich neměla děti; tak tato linie oldenburské dynastie tak vymřela nejen po meči, ale i po přeslici: Frederik byl rovněž otcem řady nemanželských dětí: Luisa a Karolina, hraběnky von Brockdorff, Frederik a Valdemar.", "section_level": 1}, {"title": "Nástupce na trůn.", "content": "Z osmi dětí Frederika VI. se dospělého věku dožily pouze dvě dcery, jež podle tehdejší právní úpravy vycházející ze Salického práva nemohly uplatnit následnické právo k dánskému a norskému trůnu (ani ony ostatně neměly potomky). Na trůn tedy nastoupil jeho bratranec (syn Frederika Dánského, mladšího nevlastního bratra Kristiána VII.) jako Kristián VIII.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederik VI. (28. ledna 1768, Kodaň – 3. prosince 1839, tamtéž) byl mezi lety 1808 a 1839 dánský král a mezi lety 1808 až 1814 král norský. Jako následník trůnu byl v letech 1784–1808 regentem svého fyzicky i mentálně nezpůsobilého otce krále Kristiána VII.", "tgt_summary": "Frederick VI (Danish and Norwegian: \"Frederik\"; 28 January 17683 December 1839) was King of Denmark from 13 March 1808 to 3 December 1839 and King of Norway from 13 March 1808 to 7 February 1814, making him the last king of Denmark–Norway. From 1784 until his accession, he served as regent during his father's mental illness and was referred to as the \"Crown Prince Regent\" (\"kronprinsregent\"). For his motto he chose \"God and the just cause\" () and since the time of his reign, succeeding Danish monarchs have also chosen mottos in the Danish language rather than the formerly customary Latin.", "id": 1844271} {"src_title": "Kristián VIII.", "tgt_title": "Christian VIII of Denmark", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Budoucí král Kristián VIII. se narodil 18. září 1786 v paláci Christiansborg v Kodani dánskému a norskému princi Frederikovi Dánskému a jeho ženě princezně Žofii Frederice Meklenbursko-Zvěřínské. Jeho otec byl synem z druhého manželství krále Frederika V., tedy mladším nevlastním bratrem krále Kristiána VII.; Kristián VIII. pak synovcem Kristiána VII.", "section_level": 1}, {"title": "Norský místodržící a později král.", "content": "V období napoleonských válek byli Norové Dánskem donuceni stát na straně Francie. Výsledkem bylo, že Angličané vytvořili blokádu celého pobřeží včetně norských přístavů. Tehdy se otevřeně projevila rozdílnost většiny zájmů Dánů a Norů, takže ani dánské pokusy o usmíření – patřilo mezi ně například založení univerzity v Oslo – nedokázaly zastavit lidové hnutí, jehož heslo znělo \"Pryč od Dánska\". V této době byl guvernérem Norska právě princ Kristián. Když Napoleon utrpěl rozhodující porážku u Waterloo, Norové nabyli dojmu, že jsou konečně u cíle svých snů o znovu nabytí nezávislosti. Avšak záhy a drsně se z nich probudili, když dánský král mírovou smlouvou z Kielu 1814 musel Norsko odstoupit Švédům, kteří byli od počátku proti Napoleonovi. Toto rozhodnutí vyvolalo v Norsku zuřivý odpor, k němuž se připojil i tehdy úřadující dánský královský místodržící, jímž byl pozdější dánský král Kristián VIII. Kielská smlouva však nikdy nevstoupila v platnost. Zarputilí Norové z přání prince Kristána Frederika svolali shromáždění – vlastní sněm, který formuloval a schválil základní norskou ústavu, která byla odvozena z myšlenek Montesquieua. Norsko vyhlásilo svou nezávislost, 17. května 1814 přijalo vlastní ústavu (platí v modifikované verzi do současnosti) a zvolilo prince Kristiána za svého krále; v Norsku panoval pod jménem Kristián Frederik. Po následné krátké roztržce se Švédy Norové souhlasili na konventu v Mossu se vznikem personální unie, kdy si obě země zachovaly vlastní parlament. Kristián Frederik abdikoval z norského trůnu v říjnu 1814 a norský parlament Storting dne 4. listopadu 1814 zvolil za norského panovníka švédského krále Karla XIII., jenž usedl na norský trůn pod jménem Karel II.", "section_level": 1}, {"title": "Dánským králem.", "content": "Když zemřel v roce 1839 král Frederik VI., syn Kristiána VII., nezůstali po něm žádní mužští potomci (dvě dcery, které z jeho osmi dětí se dožily dospělosti, zůstaly bezdětné). Dědicem dánského trůnu se tak stal jeho bratranec Kristián VIII., syn prince Frederika Dánského – mladšího bratra Kristiána VII. V roce 1840 byl Kristián VIII. korunován. Stal se tak posledním dánským králem, který vůbec korunován byl.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "21. července roku 1806 se v Ludwigslustu oženil se svou sestřenicí z matčiny strany, meklenburskou princeznou Šarlotou Frederikou. Z manželství vzešli dva potomci, pouze jediný syn se však dožil dospělosti. Již v roce následujícím po narození prince Frederika se však pár rozešel kvůli skandálnímu milostnému poměru, který Šarlota Frederika měla s francouzským zpěvákem a skladatelem \"Édouardem Du Puy\". 31. března roku 1810 bylo manželství rozvedeno a Šarlota Frederika byla vypovězena od dvora. V prosinci roku 1814 se Kristián VIII. zasnoubil a v květnu roku 1815 se oženil podruhé, a to s Karolinou Amálií Augustenburskou. Toto manželství bylo bezdětné.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a nástupci.", "content": "Král Kristián VIII. zemřel 20. ledna 1848 v Amalienborgu u Kodaně; příčinou jeho smrti byla sepse. Je pochován v katedrále v Roskilde, v místě posledního odpočinku dánských králů. Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Frederik VII., poslední dánský král z původní linie oldenburského rodu (obě jeho manželství byla bezdětná, takže dalším nástupcem na dánském trůnu se stal jeho bratranec, Kristián IX.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián VIII. (\"Christian Frederik\", 18. září 1786 – 20. ledna 1848), byl mezi lety 1839 a 1848 dánský král. Byl předposledním dánským a posledním norským králem z původní linie dynastie Oldenburků a posledním dánským korunovaným králem.", "tgt_summary": "Christian VIII (18 September 1786 – 20 January 1848) was the king of Denmark from 1839 to 1848 and, as Christian Frederick, King of Norway in 1814.", "id": 507434} {"src_title": "Přilba", "tgt_title": "Helmet", "src_document": [{"title": "Přilba jako součást vojenské výstroje.", "content": "Patrně nejstarší použití přilby je ve spojení s ochranou hlavy proti zranění ve válečné vřavě. Začaly se používat už v starověku, měly různé formy a byly vyráběny z různých materiálů: kůže, kosti, kly zvířat, bronz, ocel, případně další kovy. V současnosti se k výrobě přileb užívají hlavně odolné plasty. Speciální přilba je také součástí výstroje pilotů bojových letounů.", "section_level": 1}, {"title": "Přilba ve výrobním a pracovním provozu.", "content": "Setkáváme se s ní u profesí, při kterých hrozí pád předmětu na člověka či člověka z výšky (ve stavebnictví, u dřevorubce) a u profesí, kde hrozí další možná nebezpečí, např. vysoký žár (hasiči, obsluha tavicí pece). Tyto přilby mohou být kombinované s ochranou očí, respektive celého obličeje a stejně jako u sportovních s chrániči uší. I když v tomto případě nejde ani tak o ochranu před nárazem, ale o ochranu proti vysokému hluku (např. u již zmiňovaného dřevorubce).", "section_level": 1}, {"title": "Přilba v dopravě.", "content": "V dopravě se s přilbou setkáváme u motocyklistů a cyklistů. Její používání je upraveno dopravními předpisy.", "section_level": 1}, {"title": "Přilba ve sportu.", "content": "Při některých sportovních činnostech je vyšší riziko zranění, a proto jsou využívány různé ochranné pomůcky. Za nejchoulostivější část těla bývá v tomto ohledu považována hlava a proto se u řady sportů setkáváme s přilbou. Přilba naprosto neodmyslitelně patří k motocyklistickým a některým automobilovým sportům a k cyklistice. Dále se s ní setkáváme u kolektivních sportů při kterých se hráči často dostávají do kontaktu (lední hokej, americký fotbal atp.), u některých fullkontaktních bojových sportů (často spolu s připojenými chrániči uší), horolezectví, jezdectví, kanoistika a také ve florbale na bruslích a při lyžování a mnoha dalších. Helmy jsou vyráběny i do různých podmínek jako jsou hory nebo voda. Helma na lyže či snowboard má zateplení a její prvky jsou uzpůsobeny zimnímu oblečení (lyžařské brýle) a zapínání umožňující operovat v zimních rukavicích. Zatímco helma na vodní sporty je vyrobena z nesavých materiálů s odvětráváním při vysokých letních teplotách. Při vodních motorových sportech ( jetski, jetsurf) vypadá helma stejně jako na motocykl, ale opět je vyrobena z materiálů, které nezadržují vodu, aby helma i po pádu do vody nenabírala na váze. Helma na wakeboarding nebo wakeskating vychází z konstrukce boardových sportů ( skateboarding, snowboarding) a je opět vyrobena z lehkých nesavých materiálů s odvětráváním.", "section_level": 1}, {"title": "Přilba skafandru.", "content": "Přilba může být také součástí hermetického oděvu – skafandru. Zde zajišťuje hermetické oddělení prostoru hlavy od vnějšího prostředí. Příkladem je přilba kosmického nebo potápěčského skafandru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přilba, přílba neboli helma slouží k ochraně hlavy. Chrání hlavu před nárazy, účinkem zbraní nebo účinkem nepříznivého prostředí. Dělí se podle účelu použití.", "tgt_summary": "A helmet is a form of protective gear worn to protect the head. More specifically, a helmet complements the skull in protecting the human brain. Ceremonial or symbolic helmets (e.g. UK policeman's helmet) without protective function are sometimes worn. Soldiers wear helmets, often made from lightweight plastic materials. ", "id": 485435} {"src_title": "Kristián VII.", "tgt_title": "Christian VII of Denmark", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Ve věku 17 let nastoupil na trůn po smrti svého otce (14. ledna 1766). 8. listopadu téhož roku se oženil se svou sestřenicí, britskou princeznou Karolinou Matyldou, sestrou britského krále Jiřího III. Záhy po svatbě, 28. ledna 1768, se narodil jejich jediný syn, korunní princ Frederik. Kristián měl otce alkoholika a byl systematicky terorizován svým špatným a krutým vychovatelem (Christian Ditlev Reventlow); to se odrazilo jak na špatném vychování i vzdělání, tak na povaze. Třebaže měl světlé okamžiky a vykazoval inteligenci, trpěl těžkými mentálními problémy (šlo patrně o schizofrenii). Kristiánův špatný zdravotní stav mu bránil držet ve svých rukou otěže vlády. Jeho manželství nebylo šťastné a on dával veřejně najevo, že svou ženu nemiluje. Brzy po sňatku se vrhl do bouřlivého života plného excesů a orgií. Jednou z jeho nejbližších přítelkyň byla prostitutka Anna Cathrine Benthagen, jež ho doprovázela při návštěvě bordelů i s dalšími společníky a byla hlavní postavou rvaček s policií; nakonec rada státu rozhodla o její deportaci do Wandsbecku v Holštýnsku, kde obdržela roční penzi 400 \"riksdalerů\". Kristián nechával hlavní rozhodnutí na ministrech své vlády, jak to ostatně činil i jeho otec Frederik V. Třebaže oficiálně šlo o absolutní monarchii, ve skutečnosti to byla vláda aristokracie. Zásadní význam pro další vývoj znamenala zahraniční cesta, kterou uskutečnil Kristián v roce 1768 a při níž navázal pevný intelektuální i přátelský vztah se svým lékařem Johannem Friedrichem Struensee. Do Kodaně se vrátil v lednu roku 1769 a následně jmenoval Struenseeho státním radou. Struensee se stal politikem a silným královým člověkem, vládnoucím \"de facto\". Získal důvěru královny Karoliny Matyldy, když očkoval jejího syna prince Frederika proti hrozící nákaze neštovicemi při epidemii, jež zasáhla Kodaň na podzim roku 1769. V krátkém čase se stal Struensee královniným milencem. 7. července roku 1771 porodila Karolina Matylda dcera Luisu Augustu, a třebaže král její otcovství uznal, panovalo všeobecné mínění, že jejím skutečným otcem je Struensee. Struensee zavedl v království řadu liberálních reforem, což mu přineslo množství politických nepřátel, kteří proti němu konspirovali; patřila mezi ně řada významných veřejných osobností, především královna vdova Juliana Marie Brunšvická a její syn, princ Frederik (králův nevlastní bratr). V roce 1772 byl Struensee obviněn z urážky majestátu pro svůj poměr s královnou a byl odsouzen k smrti. Kristián VII. podepsal rozsudek – údajně proto, že ho přesvědčili o tom, že Struensee plánoval ho zavraždit. Poprava se uskutečnila 28. dubna 1772. Karolina Matylda přiznala svůj poměr se Struenseem a její manželství s Kristiánem bylo anulováno. Po jednáních s jejím bratrem, britským králem Jiřím III., byla deportována do hannoverského Celle. Nikdy se již nevrátila, aby viděla své děti. Zemřela v roce 1775, v nedožitých 24 letech. Královna vdova Juliana Marie a její syn princ Frederik obsadili místo ve státní radě, Frederik se stal roku 1772 regentem Kristiána VII., svého staršího nevlastního bratra, který vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vládu řídit nemohl. Reálně však vládli jeho matka a Ove Høegh-Guldberg, teolog a profesor rétoriky a jeden ze strůjců intriky proti Struenseemu. Ten se stal jedním z nejvlivnějších lidí království a záhy skutečným vládcem; rozhodl o zrušení všech liberálních reforem zavedených jeho předchůdcem. Toto regentství trvalo do roku 1784, kdy korunní princ Frederik dosáhl věku 16 let; uskutečnil palácový převrat a následně byl místo svého strýce regentem krále jmenován on. Formálně byl Kristián VII. stále hlavou státu, ale ve skutečnosti se jeho role omezila na podepisování dokumentů, jež mu předkládala rada. S jeho synem Frederikem u moci byly zavedeny nové liberální reformy, začal rovněž konflikt s Velkou Británií v souvislosti s Francouzskými revolučními válkami. Kristián VII. zemřel v roce 1808 v Rendsburgu v Šlesvicku, ve věku 59 let; příčinou jeho smrti byla patrně srdeční mrtvice. Byl pochován v katedrále v Roskilde, v místě posledního odpočinku dánských králů.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "1. října 1765 se Kristián oženil s britskou princeznou Karolinou Matyldou Hannoverskou. Z manželství vzešly dvě děti:", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "V roce 2012 se Kristián VII. stal jednou z hlavních postav koprodukčního filmu \"Královská aféra\", jenž mapoval příběh jeho manželství s Karolinou Matyldou a vztah s lékařem Johanem Struenseem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián VII. (29. ledna 1749, Kodaň – 13. března 1808, Rendsburg) byl v letech 1766–1808 králem Dánska a Norska. Syn krále Frederika V. a jeho první ženy Luisy Hannoverské. ", "tgt_summary": "Christian VII (29 January 1749 – 13 March 1808) was a monarch of the House of Oldenburg who was King of Denmark–Norway and Duke of Schleswig and Holstein from 1766 until his death. For his motto he chose: \"\"Gloria ex amore patriae\"\" (\"glory through love of the fatherland\"). ", "id": 1781155} {"src_title": "Pius IV.", "tgt_title": "Pope Pius IV", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Gian Angelo se narodil v milánské rodině de Medici (kteří se slavným florentským rodem nemají kromě jména nic společného), vystudoval práva a jako jediný z rodiny se snažil uchytit v papežských službách, což se mu záhy podařilo. (V letech 1546 – 1547 dokonce válčil v papežském pomocném sboru na straně císaře v Uhrách proti Turkům a v roce 1547 byl apoštolským komisařem v papežském pomocném sboru ve válce šmalkaldské). V roce 1546 získal kněžské svěcení a stal se arcibiskupem dubrovnickým. O tři roky později (1549) ho Pavel III. jmenoval kardinálem. Jako kardinál se hlásil spíše ke skupině hledající spíše dialog než konfrontaci, měl blízko ke kardinálu Moronemu. Možná i proto byl po smrti Pavla IV. na bouřlivé konkláve, která trvala tři a půl měsíce, zvolen papežem. Vybral si jméno Pius IV.", "section_level": 1}, {"title": "Papež.", "content": "I když Pius IV. nebyl fakticky spřízněn s rodem Medicejských, přesto s jejich tichým souhlasem používal jejich rodový erb. Před novým papežem stál nesnadný úkol stabilizovat papežskou politiku, ted jinými slovy navrátit papežkou politiku do kolejí, po kterých jela před pontifikátem Carafy. Jako jeden z prvních úkolů, které si nový papež vytyčil, bylo obnovení diplomatických styků s císařem. To se podařilo poměrně rychle, a tak již na velikonoce 1560 přijel do Vídně papežský nuncius Stanislav Hosius. V dalším roce dokonce obnovil i arcibiskupství pražské, čímž ukončil sedisvakanci dlouhou celých 140 let (1421–1561). Ovšem největší úkol na něj teprve čekal. Tridentský koncil byl 28. dubna 1552 v důsledku Spiknutí říšských knížat pozastaven a dosud nebyl obnoven. Proto už rok po svém zvolení vydal papež bulu Ad Ecclesiae regimen, jíž opět zahájil přerušené jednání v Tridentu. To se nakonec s mírným zpožděním podařilo a 18. ledna 1562 se koncil sešel. Po téměř dvou letech byla Moroneho reforma katolické církve přijata a v prosinci 1563 koncil slavnostně skončil. Papež potom 26. ledna 1564 bulou Benedictus Deus všechny tridentské kánony a dekrety potvrdil. Ještě před smrtí stihl roku 1564 povolit na žádost Ferdinanda I. přijímání podobojí pro Země Koruny české a v prosinci příštího roku papež Pius IV., tento velký obdivovatel Benátské republiky, zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pius IV. (31. března 1499 Milán – 9. prosince 1565 Řím), rozený Giovanni Angelo de Medici di Marignano, byl papežem od 25. prosince 1559 do 9. prosince 1565. Z titulu papeže obnovil zasedání několikrát přerušeného Tridenského koncilu, které se mu podařilo úspěšně dokončit a zahájit tak období protireformace (občas se používá i termín katolická reformace).", "tgt_summary": "Pope Pius IV (31 March 1499 – 9 December 1565), born Giovanni Angelo Medici, was head of the Catholic Church and ruler of the Papal States from 25 December 1559 to his death in 1565. Born in Milan, his family considered itself a branch of the House of Medici and used the same coat of arms. Although modern historians have found no proof of this connection, the Medici of Florence recognized the claims of the Medici of Milan in the early 16th century. ", "id": 1352402} {"src_title": "Charles Fourier", "tgt_title": "Charles Fourier", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl synem úspěšného besançonského obchodníka s textilem, o zděděnou rodinnou firmu však velký zájem neměl: od té doby, co zjistil, že jedno jablko v pařížské restauraci stojí tolik, jako na venkovském trhu sto stejných jablek, pohrdal obchodem jako klamáním lidí. Zajímal se o přírodu i umění, nedokázal však získat vyšší formální vzdělání, ztroskotal i jeho pokus o vojenskou kariéru. Živil se jako obchodní cestující; práci vykonával s krajní nechutí, umožnila mu však procestovat velký kus Evropy. Teprve od počátku třicátých let 19. století mohl díky finanční podpoře svých příznivců žít v Paříži jako spisovatel na volné noze. Měl pověst podivínského a samotářského starého mládence, šokoval jak svými nekonvenčními názory, tak neustálými výpady proti uznávaným myslitelům své doby.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V roce 1808 vydal v Lyonu své nejvýznamnější dílo \"Teorie čtyř pohybů\". Prohlásil v něm za základní princip světa pohyb, který se dělí na materiální, organický, animální a sociální, přičemž všechny vzájemně souvisejí a musejí být v souladu. Smyslem lidského života je podle Fouriera štěstí, které spočívá v naplnění osobních vášní, což dosavadní stupeň společenského rozvoje znemožňuje. Na rozdíl od jiných některých utopistů Fourier nechtěl individualismus potlačovat, ale využít jej ke všeobecného prospěchu. V jeho představě o ideálním ekonomickém uspořádání proto hrálo velkou roli vzájemné soutěžení. Navrhoval vytvoření velkých statků nazývaných falanstéra nebo Palác harmonie, které by se zabývaly zemědělskou a řemeslnou výrobou; měly by být soběstačné, aby odpadla role překupníků. V budově falanstéry by bydlelo nejméně pět set a nejvíce dva tisíce lidí. Fourier předpokládal zachování soukromého vlastnictví i majetkových rozdílů. Každý ve falanstéře by vykonával to, k čemu má největší vlohy, přičemž by podle harmonogramu vystřídal za den několik různých činností, aby se mu práce neomrzela. Večer po zaměstnání by se osazenstvo falanstéry scházelo k takzvané burze, na které by se podle počtu zájemců sestavily pracovní skupiny na příští den. K životu ve falanstéře by patřily různé hry a kulturní programy ve volném čase. Fourier neusiloval o zrušení rodiny jako instituce (v tom se rozcházel s Robertem Owenem), předpokládal však její rozvolnění, protože většina lidí stejně nestojí o celoživotní monogamii. Proto by měly být při falanstérách zřízeny Dvory lásky, kde by si zájemci mohli volně hledat partnery, při jejichž výběru jim budou radit zkušení „zpovědníci“. Za základní podmínku společenského pokroku prohlásil Fourier emancipaci žen.", "section_level": 1}, {"title": "Pedagogický odkaz.", "content": "Fourier odmítá koncepce filozofie výchovy od Seneky, Condillaca, dokonce i Rousseaua, připomíná, že současná civilizační výchova potlačuje a deformuje schopnosti dítěte a vytváří odpor k práci. Za hlavní roli vzdělávání na základě industriální přitažlivosti považuje vychovat plebejské třídu. Mezi cíle harmonické výchovy řadí: přednost praxi před teorií, využití pobídek vášní (opak donucování a povinnosti), zduraznení na radosti. Člověk bez výchovy je podle Fouriera horší než divoká zvěř, proto je výchova po obživě tou nejdůležitější potřebou člověka. Společnost může být podle Fouriera nedružstevní, drobená nebo družstevní, případně kombinovaná. Rodina je ve fázi civilizace pouze drobeným předstupněm tzv. asociace. Vzhledem k tomu, že je člověk předurčen k společenskému životu, ve fázi společnosti asociací, se rozšíří komunitární principy na vyšší fázi společenství.", "section_level": 2}, {"title": "Sociální psychologie.", "content": "Podle Fouriera je klíčem k dobře spravované společnosti produktivní transformace vrozených vášní (podstatu vášní nelze změnit (jsou dané Bohem), můžeme pouze pozměnit jejich směrování). Vášnivá přitažlivost usiluje tři cíle: Podmínkou je uvést v soulad 5 smyslových oblastí se čtyřmi afektivními prostřednictvím tří haněných vášní: 1, Kabalista, intrigy, sbližuje vyšší a nižší třídy, plodí prostředky zvyšující schopnosti 2, Papillona, atlernanta, mánie pro rozmanitost, potřeba změny variací a 3, Komposita, rozkoš smyslů i ducha", "section_level": 2}, {"title": "Filosofie dějin.", "content": "Podle Fourier je společnost v neustálém pohybu-vývoji, usiluje o pokrok. K dosažení univerzální Harmonie lidstvo musí projít 32 etapami a 630 periodami, z nichž každá má svou materiální a ideologickou rys. Civilizaci, nahradí guarantizmus, vázaný na nový systém organizované výroby a distribuce, která přinese princip univerzálního pojištění a právo na práci a zánik spekulativních znalců a obchodníků. Ve finální epoše nastane věčný mír, všeobecná jednota a svoboda žen.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika obchodu.", "content": "Obchod je podle Fouriera organizovaný zvráceně a nesmyslně; je zdrojem zločinů a chyb: bankrotu, pašování, spekulací, hromadění spojeného s hladomory a dvojnásobnými cenami, parasitismu a podvádění. Odsuzuje obchod jako morálně nepřijatelný a věří, že jednou bude vydán potupě a zmizí z lidské společnosti, kam vnáší jen zvrhlost a pustošení. Svoboda obchodu a trhu má důsledky: potraviny s nimiž obchodují mohou kdykoli stáhnout z oběhu, ukrýt je, spálit (uvádí příklad amsterodamskou Východní společnost, která spálila sklady skořice aby dosáhla vzestupu cen). Obchod, volný trh a zneužívání jsou typickými znaky úpadkového stadia Civilizace.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Již za Fourierova života došlo k pokusům o založení falanstéry, zemědělská kolonie, kterou zřídil roku 1832 v Condé-sur-Vesgre jeho žák Victor Considérant, však brzy zkrachovala. Větší ohlas mělo jeho učení v USA, kde Albert Brisbane vydával časopis \"The Phalanx\". Propagátorem fourierismu byl také Horace Greeley, známými komunitami, jejichž vznik inicioval, byly La Réunion v Texasu nebo North American Phalanx v New Jersey. Řada Fourierových nápadů byla natolik výstředních, že se stala předmětem posměchu; plánoval např. zúrodnit Saharu, zbavit světový oceán soli nebo vyšlechtit zvíře zvané „antilev“, které by si zachovalo lví sílu, bylo by však natolik krotké, že by sloužilo jako velmi rychlý a spolehlivý dopravní prostředek. V mnoha ohledech však skutečně předběhl svou dobu: byl průkopníkem feminismu, jako jeden z prvních formuloval všeobecné právo na základní sociální zabezpečení. Fourier byl velmi kritický vůči Velké francouzské revoluci: jednak odmítal revoluční násilí (sám byl v době teroru zatčen a těsně unikl popravě), jednak považoval liberální demokracii za pouhou kosmetickou úpravu zásadně nespravedlivého ekonomického uspořádání.", "section_level": 1}], "src_summary": "François Marie Charles Fourier (7. dubna 1772 Besançon – 10. října 1837 Paříž) byl francouzský filosof, jeden z hlavních představitelů utopického socialismu, kritik raného kapitalismu. Doporučoval zakládat jakási družstva - falangy (základní jednotka utopické společnosti, obec skládající se asi z 1600 lidí), v nichž se společně pracovalo a výsledky práce se dělily v kolektivu. ", "tgt_summary": "François Marie Charles Fourier (;; 7 April 1772 – 10 October 1837) was a French philosopher, an influential early socialist thinker and one of the founders of utopian socialism. Some of Fourier's social and moral views, held to be radical in his lifetime, have become mainstream thinking in modern society. For instance, Fourier is credited with having originated the word \"feminism\" in 1837. ", "id": 315147} {"src_title": "Alexandr III. (papež)", "tgt_title": "Pope Alexander III", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Alexandr III. se narodil v Sieně kolem roku 1105. Byl slavným doktorem práv v Boloni (1139–1142) a poté kanovníkem v Pise. V roce 1150 byl kardinálem-jáhnem, rok poté kardinálem-knězem a v roce 1153 se stal kancléřem. Byl nejbližším poradcem papeže Hadriána IV. a ztotožňoval se s jeho proticísařskou politikou, což jej dostalo do sporu s Fridrichem I. Barbarossou. Po smrti Hadriána IV., zvolili někteří kardinálové urychleně za papeže kardinála Ottaviana. Velká většina však, v ten samý den, 7. září 1159, zvolila Orlanda. Protože bylo dohodnuto, že volba musí být jednohlasná, došlo po jeho zvolení k násilnostem a Orlando se uchýlil do vatikánské pevnosti při chrámě sv. Petra. Až 20. září 1159 jej biskup z Ostie vysvětil jako papeže Alexandra III. v Ninfe. Ottaviano byl vysvěcen 4. října 1159 v císařském opatství Farfa jako Viktor IV. Tento rozkol císaři vyhovoval. Svolal v únoru 1160 sněm do Pavie. Byl to sněm hlavně německých a italských biskupů, na kterém schválili Viktora IV. a exkomunikovali Alexandra III. Papež Alexandr III. však ještě předtím exkomunikoval Viktora IV. a 24. března 1160 dal císaře Fridricha I. do klatby. Spor se zdánlivě vyřešil, když se v říjnu 1160 v Toulouse sešli biskupové a klášterní rady všech západních zemí, včetně Španělska. Zúčastnili se i anglický král Jindřich II. Plantagenet a francouzský král Ludvík VII. Toto společenství vyhlásilo jako jediného papeže Alexandra III. Spor však nebyl vyřešený definitivně, protože po smrti vzdoropapeže Viktora IV. byl zvolený další vzdoropapež Paschal III. a po něm Kalixtus III. Spor mezi papežem a císařem pokračoval, proto papež Alexandr III. v dubnu 1162 přemístil své sídlo do Francie. Navzdory tomu, že se v listopadu 1165 vrátil do Říma, nedokázal zabránit, aby v létě roku 1167 obsadil město Fridrich I. a vzdoropapež Paschal III. ho korunoval. Papežovo trpělivé vyjednávání přineslo svůj výsledek, když Fridrich I. Benátským mírem 24. července 1177 uznal Alexandra III. za právoplatného papeže, ale za cenu, že z něho odvolá klatbu. Alexandr III. podporoval kanterburského arcibiskupa Tomáše Becketa ve sporu s anglickým králem Jindřichem II. Po Becketově zavraždění uvalil papež na krále všechny možné sankce. Od 5. března do 19. března 1179 vedl papež Třetí lateránský koncil (11. ekumenický), který ukončil papežský rozkol, ačkoliv v září tohoto roku nastoupil čtvrtý vzdoropapež Inocenc III., kterého se však Alexandr velmi lehko zbavil. Mezi nejvýznamnější dekrety, které papež Alexandr III. vydal, patří ty, které podporují univerzity, vyzývají katedrály, aby financovaly školy a dekret stanovující potřebu dvoutřetinové většiny kardinálů při volbě papeže. Alexandr III. byl prvním velkým papežem-právníkem a mnohá jeho rozhodnutí se dostala i do pozdějších sbírek církevního práva. Roku 1171 potvrdil založení portugalského rytířského řádu Křídla sv. Michala. Za jeho pontifikátu přešlo právo kanonizace (svatořečení) výhradně do rukou papeže, předtím bylo možné i svatořečení bez papežského souhlasu. Krátce po lateránském koncilu přinutila Alexandra III. lidová vzpoura opustit Řím a poslední dva roky svého života strávil v rozličných městech v tehdejším papežském státě. Když 30. srpna 1181 zemřel, nacházel se v Civita Castellana, 55 km severně od Říma. Jeho tělo bylo přeneseno do Říma a pochováno v Lateránské bazilice. Podle církevního historika J. N. D. Kellyho je občané zhanobili.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr III., vlastním jménem Orlando (Roland) Bandinelli (asi 1105, Siena – 30. srpen 1181, Civita Castellana) byl papežem v letech 1159–1181.", "tgt_summary": "Pope Alexander III (c. 1100/1105 – 30 August 1181), born Roland (), was the head of the Catholic Church and ruler of the Papal States from 7 September 1159 until his death. A native of Bologna, Alexander became pope after a contested election, but had to spend much of his pontificate outside Rome while several rivals, supported by Holy Roman Emperor Frederick I Barbarossa, claimed the papacy. Alexander rejected Byzantine Emperor Manuel I Komnenos' offer to end the East–West Schism, sanctioned the Northern Crusades, and held the Third Council of the Lateran.", "id": 812644} {"src_title": "Gabriel Tarde", "tgt_title": "Gabriel Tarde", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tarde se narodil ve městě Sarlat v departementu Dordogne v jiho-západní Francii. Studoval práva v Toulouse a později v Paříži. Mezi lety 1869 a 1894 byl soudcem právě v Dordogne. Zatím co pracoval jako soudce, zajímal se o kriminologii a psychologický základ kriminálního chování. Kriminologické studie mu sloužily jako základ pro jeho sociologické práce. V osmdesátých letech 20. století si korespondoval s mnoha zástupci kriminální antropologie, a i díky tomu se později stal hlavním představitelem francouzské školy kriminologie. Od roku 1894 pak působil na ministerstvu spravedlnosti v Paříži jako ředitel úřadu pro trestní statistiku. Roku 1900 se pak stal profesorem moderní filozofie na Collège de France. Jako takový byl jedním z nejvýznamnějších kritiků Durkheimovi práce.Kromě Durkheima ale kritizoval i např. Cesara Lombrosu, který tvrdil, že zločinné sklony jsou vrozené a fyziologicky rozpoznatelné. Tarde na rozdíl od něj zastával ve své práci Criminalité comparée názoru, že na kriminální jednání má velký vliv prostředí, kde subjekt žije.Zemřel roku 1904 v Paříži ve věku 61 let.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo a teorie.", "content": "Fenomén nápodoby umožňuje Tardovi vysvětlit nadindividuální povahu společnosti, přičemž však - na rozdíl od Émila Durkheima - společnost nechápe jako bytost svého druhu, ale považuje ji pouze za souhrn jednotlivců. Právě procesy nápodoby, opozice a přizpůsobení, které jednotlivce vzájemně propojují, vytvářejí specifičnost společnosti jako celku. Mechanismus nápodoby probíhá dle Tarda následovně: inovativní prvky, které se v individuálním jednání čas od času objeví, se někdy ujmou a jsou napodobovány druhými; tato nápodoba se pak šíří z centra inovace v soustředných kruzích; tyto kruhy z různých center se vzájemně protínají a vzniká mezi nimi opozice; výsledkem jejich soupeření je vždy určitá forma vzájemného přizpůsobení, čímž vzniká odlišná kvalita a tak další inovace, jež se opět začíná šířit. Tarde se podobně jako např. Charles Horton Cooley domníval, že proces modernizace povede ke stále dokonalejší rovnováze mezi společností a individui a připisoval velkou úlohu rozvoji veřejného mínění podporovaného masmédii, přičemž mínění veřejnosti jako publika, jehož členové jsou oddělení v prostoru a čase, výslovně odlišoval od psychiky davu, jenž je shromážděn v určitém čase na určitém místě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gabriel Tarde (12. března 1843, Sarlat-la-Canéda – 12. května 1904, Paříž) byl francouzský sociolog a sociální psycholog. Proslul především svou formulací teorie nápodoby, která měla v jeho pojetí ambici vysvětlit veškeré společenské procesy.", "tgt_summary": "Gabriel Tarde (; in full Jean-Gabriel De Tarde; 12 March 1843 – 13 May 1904) was a French sociologist, criminologist and social psychologist who conceived sociology as based on small psychological interactions among individuals (much as if it were chemistry), the fundamental forces being imitation and innovation.", "id": 2144295} {"src_title": "Raymonde de Laroche", "tgt_title": "Raymonde de Laroche", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Élisa Léontine Deroche se narodila v Paříži v rodině instalatéra. V dětství se zajímala o sport, v pozdějším věku o motocykly a automobily. Jako mladá žena se stala herečkou a začala používat pseudonym \"Raymonde de Laroche\". Zájem o letectví v ní vzbudil předváděcí let Wilbura Wrighta roku 1908 v Paříži. Osobně se seznámila s několika piloty. Jedním z nich byl Léon Delagrange, umělec, který se později stal pilotem. Je pokládán za otce jejího syna Andrého. De Laroche se rozhodla také aktivně zapojit do letectví.", "section_level": 1}, {"title": "Působení v letectví.", "content": "V říjnu 1909 de Laroche požádala svého přítele, pilota a výrobce letadel Charlese Voisina, aby ji naučil létat. 22. října 1909 odjela na základnu bratří Voisinů v Châlons, 140 km na východ od Paříže. Voisinův letoun byl jednomístný, takže de Laroche ho ovládala sama a Voisin jí ze země dával instrukce. Poté, co zvládla pojíždění po letišti, vzlétla a uletěla vzdálenost 270 m. Její let je často označován jako první let ženy v letadle těžším než vzduch; existují důkazy, že dvě další ženy, P. Van Pottelsberghe a Thérèse Peltier, letěly v předchozím roce s Henri Farmanem a Delagrangem jako cestující, ale nikoliv jako pilotky. V roce 1953 letecký novinář Harry Harper napsal, že před svým slavným letem vzlétla jednou jako cestující při krátkém skoku do vzduchu. Harper dále uvedl, že když poprvé usedla za řízení letounu, Charles Voisin jí výslovně zakázal pokus o vzlet a povolil pouze pojíždění po letišti. Poté, co dvakrát přejela přes letištní plochu, odstartovala a letěla „deset až patnáct stop vysoko“, letoun ovládala s „chladnou, rychlou přesností“. I když Gabriel Voisin napsal: „... můj bratr (byl) zcela pod jejím vlivem“, historka o de Laroche jako o svéhlavé ženě, která vzlétla po nepatrné přípravě a proti Voisinově vůli téměř jistě romantizuje to, co skutečně proběhlo. Britský letecký časopis \"Flight\" týden po vzletu uvedl: „Po určitou dobu baronka brala lekce od M. Chateaua, Voisinova instruktora v Chalons, a minulý týden v pátek byla poprvé schopna vzlétnout. Tato počáteční cesta do vzduchu byla velmi krátká a \"terra firma\" byla znovu dosažena po 300 yardech.“ \"Flight\" byl také zodpovědný za uvedení titulu baronka v jejím jméně, i když nebyla šlechtického původu. \"Flight\" dále napsal, že další den dvakrát obletěla letištní plochu, „zatáčky prováděla se suverénní lehkostí. Během tohoto letu, dlouhého asi čtyři míle, vanul silný nárazový vítr, ale po prvních dvou zatáčkách, řekla baronka, jí to nevadilo, neboť měla stroj zcela pod kontrolou.“ Dne 8. března 1910 de Laroche jako první žena na světě získala pilotní licenci, když francouzský aeroklub vydal její pilotní průkaz FAI číslo 36. De Laroche se zúčastnila leteckých přehlídek v Heliopoli v Egyptě, stejně jako v Petrohradě, Budapešti a Rouenu. Během přehlídky v Petrohradě jí osobně blahopřál car Mikuláš II. Zde byla opět představena jako „baronka“ de Laroche. Od té doby byl titul běžně používán. V červenci 1910 se účastnila týden trvající letecké přehlídky v Remeši. 8. července se svým letounem havarovala a utrpěla tak vážná zranění, že o jejím zotavení byly pochybnosti. Po dvou letech ale byla schopna se opět vrátit k létání. 26. září 1912 havarovala v automobilu společně s Charlesem Voisinem. Voisin nehodu nepřežil a de Laroche byla těžce zraněna. Dne 25. listopadu 1913 de Laroche získala cenu francouzského aeroklubu Coupe Femina za dálkový let bez mezipřistání v trvání více než čtyři hodiny. Během první světové války, kdy bylo létání považováno za příliš nebezpečné pro ženy, sloužila jako vojenská řidička a přepravovala důstojníky ze zázemí na frontu. V červnu 1919 získala dva ženské výškové rekordy, jeden z nich činil 4800 metrů, a také ženský dálkový rekord 323 km.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Dne 18. července se de Laroche, která plánovala stát se první zkušební pilotkou, na letišti v Le Crotoy zúčastnila letu experimentálního letounu (není známo, jestli ho pilotovala, nebo letěla jen jako cestující). Při přiblížení na přistání letoun prudce poklesl a havaroval. De Laroche i druhý člen osádky při nehodě zahynuli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raymonde de Laroche (22. srpna 1882 – 18. července 1919), původním jménem Élisa Léontine Deroche, byla francouzská pilotka a první žena na světě, která získala pilotní licenci.", "tgt_summary": "Raymonde de Laroche (22 August 1882 – 18 July 1919), is thought to be the first woman to pilot a plane. She did become the world's first licensed female pilot on 8 March 1910. ", "id": 2145772} {"src_title": "Bjørn Dæhlie", "tgt_title": "Bjørn Dæhlie", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Bjørn Dæhlie se narodil ve vsi Elverum v rodině učitelů. Matka Bjorg a otec Erling Dæhlieovi ho vychovávali spolu s jeho sestrou Hilde. Oženil se s Vilde, se kterou má dva syny Siverta a Sandera. Ve čtrnácti letech se začal věnovat severské kombinaci, ale již o rok později se jeho sportovní zájem obrací k běhům na lyžích. První medaile si přivezl z mistrovství světa 1991 ve Val di Fiemme. První olympijskou medaili získal na Zimních olympijských hrách v Albertville roku 1992. Jeho fenomén se uplatnil především na Mistrovství světa 1997, když získal medaili ve všech pěti disciplínách. Roku 1999 se v přípravné sezóně zranil na kolečkových lyžích (kolcích). Po setrvávajících problémech v březnu 2001 ohlásil konec své úspěšné kariéry a v následující sezóně se stal na čas osobním poradcem Bente Skari. Od sezóny 2005 poradce Jakuba Jandy. Bjørn Dæhlie je považován za krále běžecké stopy devadesátých let 20. století a dnes je všeobecně považován za největší postavu severského lyžování všech dob. Jeho osm zlatých olympijských medailí je rekordem Zimních olympijských her. Stejně tak byl do roku 2014 rekordní celkový počet získaných medailí (osm zlatých a čtyři stříbrné, které nasbíral během tří olympiád v Albertville, Lillehammeru a Naganu), ovšem v Soči 2014 jej překonal biatlonista Ole Einar Bjørndalen. Obdobně úspěšný byl Dæhlie také na Mistrovstvích světa v severském lyžování, kde získal 17 medailí, z toho 9 zlatých. Je také rekordmanem v počtu vítězství v celkovém pořadí Světového poháru v běhu na lyžích — v letech 1992 − 1999 zvítězil šestkrát. Kdyby neukončil kariéru kvůli zranění meziobratlových plotének, mohl Dæhlie přidat další úspěchy. Ve sbírce úspěchů mu schází jen vítězství z 50 km maratonu na Holmenkollenu. Honosí se také titulem Nejlepší norský sportovec 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Jeho sportovním vzorem byl Vegard Ulvang. Bjørn Dæhlie měl údajně mezi sportovci největší vitální kapacitu plic a jednu z nejnižších tepových frekvencí. Bydlí v Nannestadu a jeho sousedem je jeho bývalý reprezentační a tréninkový kolega Thomas Alsgaard, někdy označován za Dæhlieho stín.", "section_level": 1}, {"title": "Úspěchy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zimní olympijské hry.", "content": "Albertville 1992 Lillehammer 1994 Nagano 1998", "section_level": 2}, {"title": "Světový pohár.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mistrovství světa.", "content": "Val di Fiemme 1991 Falun 1993 Thunder Bay 1995 Trondheim 1997 Ramsau 1999", "section_level": 2}], "src_summary": "Bjørn Erlend Dæhlie (* 19. června 1967, Elverum, Norsko) je bývalý norský běžec na lyžích, osminásobný olympijský vítěz a devítinásobný mistr světa.", "tgt_summary": "Bjørn Erlend Dæhlie (born 19 June 1967) is a Norwegian businessman and retired cross-country skier. In the years from 1992 to 1999, Dæhlie won the Nordic World Cup six times, finishing second in 1994 and 1998. Dæhlie won a total of 29 medals in the Olympics and World Championships in the period between 1991 and 1999, making Dæhlie the most successful male cross-country skier in history. ", "id": 856865} {"src_title": "Adrian Ludwig Richter", "tgt_title": "Ludwig Richter", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ludwig se narodil ve vesnici Friedrichstadt na levém břehu Labe. Roku 1835 byla obec připojena k Drážďanům. Jeho otec Carl August byl malíř a mědirytec a syna v oboru vzdělával. V roce 1816 byl Ludwig přijatý na drážďanskou akademii. V letech 1820–1821 pobýval ve službách ruského komořího Alexandra Naryškina v jižní Francii a v Paříži. Pro Naryškina pracoval jako kreslíř. Pro jeho umělecký vývoj byla důležitá cesta do Itálie, kterou podnikl v letech 1823 až 1826. Umožnila ji finanční podpora otcova přítele, nakladatele Johanna Christopha Arnolda. V Římě poznal Julia Schnorra z Carolsfeldu a Josepha Antona Kocha, jejichž tvorba ho velmi ovlivnila. Výsledkem Richterova putování po Itálii bylo několik krajinomaleb, které namaloval až po svém návratu domů. Patří k nim \"Civitella (Ráno)\", \"Ariccia (Večer)\" či \"Ráno u Palestriny\". Na \"Civitelle\" vyobrazil také svou manželku Augustu rozenou Freudenbergovou (1804–1854), se kterou uzavřel sňatek v listopadu 1827. Richter tudíž musel pro svou rodinu získat stálý příjem, a tak v roce 1828 přijal místo učitele kreslení v míšeňské porcelánce. Odloučenost od výtvarných center ho však neuspokojovala. Když se v roce 1826 na drážďanské Akademii po otci uvolnilo místo učitele malířství se specializací na krajinomalbu a znázornění zvířat, vrátil se domů. Dalším zdrojem jeho příjmů bylo vytváření předloh pro dřevořezy knížek, které v Lipsku vydával Georg Wigand. Richterova kariéra na Akademii měla vzestupnou tendenci: roku 1840 se stal vedoucím ateliéru krajinomalby, rok nato byl jmenován profesorem a v roce 1853 byl zvolen do akademické rady. Své alma mater zůstal věrný po zbytek života – do důchodu odešel až v roce 1876. Na Světové výstavě roku 1855 v Paříži získal Richter cenu za obraz \"Svatební průvod na jaře\" z roku 1847, inspirovaný operou Richarda Wagnera \"Tannhäuser\". Koncem 50. let se u malíře začalo projevovat oční onemocnění, které ho postupně stále víc omezovalo v tvorbě. V roce 1859 obdržel čestný doktorát od Lipské univerzity. Z podnětu svého přítele a sběratele Eduarda Cichoria (1819–1907) začal v roce 1869 Richter sepisovat své paměti, které však vyšly až posmrtně pod názvem \"Lebenserinnerungen eines deutschen Malers\". Kniha naposledy vyšla v roce 1922. Na konci života se Richterovi dostalo několika veřejných poct. Dne 9. března 1876 pro něj uspořádala drážďanská umělecká veřejnost velkou slavnost spojenou s průvodem městem. O dva roky později, při příležitosti 75. narozenin, obdržel čestné občanství Drážďan a byly mu uspořádány výstavy v Lipsku a Berlíně. V té době už byl umělec takřka slepý. Zemřel v Drážďanech 19. června 1884. Pohřbený byl na Vnějším katolickém hřbitově ve svém rodném městě.", "section_level": 1}, {"title": "Richter a Čechy.", "content": "Richter se na českou stranu Krušnohoří dostal už jako patnáctiletý. Doprovázel svého otce, který v krajině okolo Ústí nad Labem kreslil předlohy pro album \"70 mahlerische An- und Aussichten der Umgegend von Dresden\", které v roce 1820 vydal již zmíněný Johann Christoph Arnold. V létě 1834 plánoval Richter další cestu do Itálie. Poněvadž jeho manželka prodělávala rekonvalescenci po těžké nemoci, rozhodl se podniknout cestu do blízkých severních Čech, kterou popsal i ve svých pamětech. Z této cesty se dochovaly kresby s náměty zejména z Ústecka. Obzvláště zřícenina Střekova ho nepřestávala fascinovat. Tato labská dominanta se stala námětem několika skic a olejomaleb. Z roku 1835 např. pochází plátno \"Začínající bouře nad Střekovem\". České středohoří Richtera přitahovalo. Je doloženo kolem dvaceti jeho pobytů v Čechách. Někdy jezdil sám, jindy se svými žáky z Akademie. Ve svých pamětech píše o návštěvách Krupky, Bohosudova, Sebuzína či hradu Kamýka. Naposledy Ústí nad Labem navštívil v roce 1875. K jeho nejznámějším obrazům patří \"Přívoz pod Střekovem\" (\"Überfahrt am Schreckenstein\") z roku 1837. Obraz má monumentální rozměry 116,5x156,5 cm a je uchováván v Drážďanech v Galerie Neue Meister. Vlevo na skále se nachází střekovská zřícenina, uprostřed na Labi pluje loďka s převozníkem a cestujícími, v horní části obrazu je obloha zlatavě zbarvená zapadajícím sluncem. Obraz má mnoho významových poloh. Richter ho koncipoval v přeneseném slova smyslu jako \"hudební obraz\". Akustický rozměr přináší šum vodního proudu, údery převozníkových vesel o hladinu ale především harfenistova hra. Jedním z aspektů obrazu je protiklad mládí a stáří, symbolizovaný letitým harfenistou a mileneckým párem na loďce. Richter na loďku umístil i sám sebe v podobě malíře hledícího na hrad. Jedním z inspiračních zdrojů obrazu byla báseň Theodora Körnera \"Střekov a Labe\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Richterovo malířské dílo patří bytostně do romantismu. Proslavil se paradoxně právě tím, ačkoliv v souhrnu jeho tvorby tvoří výraznou menšinu. Po delší odmlce namaloval v roce 1847 obraz \"Svatební průvod na jaře\" a pak, opět z popudu Eduarda Cichoria, roku 1859 plátno \"V červnu\". To byla jeho poslední olejomalba. Nejvíce olejů, celkem jedenáct, vlastní a vystavuje drážďanská Galerie Neue Meister. Richter si velmi cenil svého předchůdce, o generaci staršího Caspara Davida Friedricha. O jeho obrazech prohlásil: \"Otřesou námi, pak náhle přetnou nit a přenechají nás našim zjitřeným citům.\" Těžiště Richterovy práce ale spočívalo v grafice, která sloužila jako ilustrace k různým knížkám lidového čtení, sbírkám básní a písní či pohádkám. Odhaduje se, že Richter vytvořil kolem tří tisíc dřevorytů. Znázornil v nich biedermeierovskou atmosféru tehdejších německých zemí. Mezi jeho žáky patřil například fotograf Hermann Krone. Národní galerie v Praze vlastní jeden Richterův obraz, a to \"Chrám Minervy v Římě\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Adrian Ludwig Richter (28. září 1803 Friedrichstadt (Drážďany) – 19. června 1884 Loschwitz) byl německý malíř a ilustrátor období romantismu.", "tgt_summary": "Adrian Ludwig Richter (September 28, 1803June 19, 1884), a 19th-century German painter and etcher, who was strongly influenced by Erhard and Chodowiecki. ", "id": 1370544} {"src_title": "Kosmická smlouva", "tgt_title": "Outer Space Treaty", "src_document": [{"title": "Historie a charakteristika.", "content": "Byla otevřena k podpisu 27. ledna 1967 u tří depozitárních vlád – Spojených států amerických, Velké Británie a Sovětského svazu. V platnost vstoupila 10. října 1967. Jejím hlavním východiskem byla \"Deklarace právních zásad činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru\", přijatá Valným shromážděním OSN v roce 1963. Smlouva zakazuje smluvním státům umísťovat jaderné zbraně a jiné zbraně hromadného ničení na oběžnou dráhu Země, na Měsíc nebo na jiná nebeská tělesa. Využití Měsíce a dalších nebeských těles vyhrazuje pouze pro mírové účely a výslovně na nich zakazuje budování vojenských základen, provádění vojenských manévrů nebo testování jakýchkoli zbraní (tzv. \"neutralizace a zásada nemilitarizace Měsíce a nebeských těles\"). Článek 2 deklaruje kosmický prostor jako \"rei communis\". Kosmický prostor patří celému lidstvu (čl. 1) a jednotlivé státy si ho nemohou žádným způsobem přivlastnit (např. okupací, prohlášením suverenity). Podobný režim platí i pro mezinárodní vody. Tento koncept byl pak roku 1979 potvrzen i ve článku 11 Dohody o činnosti států na Měsíci a jiných nebeských tělesech, který prohlašuje Měsíc a jeho přírodní zdroje za „společné dědictví lidstva“ – tato smlouva vstoupila v platnost roku 1984, podepsalo ji však jen 9 poměrně bezvýznamných států, z nichž žádný se kosmického programu významněji neúčastní. Výzkum a využívání kosmického prostoru je přístupný všem státům (bez ohledu na jejich hospodářskou vyspělost) a tyto státy se řídí zásadou spolupráce. Kosmonauti jsou považováni za „vyslance lidstva“. Smlouva dále stanovuje odpovědnost smluvních států za škody způsobené jejich kosmickými objekty. Tato odpovědnost byla upřesněna a rozvedena roku 1972 v Úmluvě o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými předměty. Smlouvu ratifikovalo 101 států a 26 dalších ji zatím podepsalo. Úřední překlad do češtiny je pod č. 40/1968 Sb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles, zkráceně označovaná jako Kosmická smlouva, je mezinárodní smlouva upravující základní právní rámec pro činnost států ve vesmíru.", "tgt_summary": "The Outer Space Treaty, formally the Treaty on Principles Governing the Activities of States in the Exploration and Use of Outer Space, including the Moon and Other Celestial Bodies, is a treaty that forms the basis of international space law. The treaty was opened for signature in the United States, the United Kingdom, and the Soviet Union on 27 January 1967, and entered into force on 10 October 1967. As of June 2019, 109 countries are parties to the treaty, while another 23 have signed the treaty but have not completed ratification. In addition, Taiwan, which is currently recognized by, ratified the treaty prior to the United Nations General Assembly's vote to transfer China's seat to the People's Republic of China (PRC) in 1971. ", "id": 2438106} {"src_title": "Pošvatky", "tgt_title": "Plecoptera", "src_document": [{"title": "Typické znaky.", "content": "Představitelé řádu \"Plecoptera\" mají ploché, měkké tělo, jsou nenápadně zabarvení. Typická je pro tento rod kombinace hnědé či šedé barvy, přičemž šedohnědá barva je patrně nejčastější. Zadeček je normálně vyvinut, bez anomálií, je zakončen dvěma dlouhými přívěsky. U pohlavních orgánů se vyskytují štety, které mají pomocné kopulační funkce. Hruď je rozdělena zřetelně na přibližné třetiny. Zadohruď a středohruď jsou prakticky identické, předohruď se od nich odlišuje tím, že je lehce zploštělá a vytváří tak plochý šíjový štít. Na hrudi jsou umístěny tři páry nohou, které mohou být dlouhé a štíhlé nebo krátké a silné. Chodidla jsou vždy tříčlánková, přičemž tyto články bývají zpravidla stejné, u některých rodů je prostřední článek zkrácen. Pošvatky mají dva páry křídel, která jsou stejně dlouhá, zadní pár je však širší. Samečci mohou mít oproti samičkám křídla různě zkrácena. Na křídlech je patrné zřetelné prvotní rozvětvení, některé druhy ho mají doplněno a příčné, méně patrné žilky. Křídla pošvatky skládají na plocho přes zadeček. Ústní ústrojí je kousací, přičemž kusadla mají prvotní tvar a i na třetím páru jsou zřetelně vyvinuty obě sanice. Ústa jsou doplněna pětičlennými čelistními makadly a tříčlennými pyskovými makadly. Tykadla jsou dlouhá, nitkovitá. Zajímavým jevem je velmi malý rozvoj nervové soustavy, která je potlačena velmi rozvinutou pohlavní soustavou. Anatomickou zvláštností je fakt, že žaludek není sací, ale svalnatý a je spojen s malpigickými žlázami.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování a vývoj.", "content": "Pošvatky mají zajímavý způsob namlouvání, samci tlučou zadečkem do země a samičky jim na to odpovídají, tyto námluvy mohou trvat poměrně dlouhou dobu. Tento tlukot pošvatky vnímají pomocí smyslových orgánů, které jsou umístěny v nohách. Samičky po oplodnění shromáždí vajíčka na zadečku a takto spojená do chuchvalců je nakladou do vody. Počet vajíček je individuální, zpravidla se jedná o několik set oplodněných vajíček. Z těch se po druhově rozdílné době vylíhnou nymfy. Obvyklá doba líhnutí se pohybuje mezi čtyřmi až šesti týdny, ale některé druhy mají tuto dobu až tři měsíce. Vylíhlé larvy jsou pak prakticky stejné jako dospělí jedinci, rozdíly jsou v pozdějších stadiích tak nepatrné, že je pro laika prakticky nemožné určit zda jde o larvu, či dospělého jedince. Tyto rozdíly spočívají nejčastěji v jiném způsobu dýchání a obživy. Z toho pramení rozdíly ve vyvinutí kusadel. Jediným opravdu podstatným rozdílem jsou nevyvinutá křídla. Larvální stadium trvá až čtyři roky a během něho se larva třicet pětkrát svléká. Proměna je nedokonalá. Larvy žijí celý svůj život ve vodě, většina larev dýchá pouze povrchem těla, pouze větší druhy mají na spodní straně hrudi, zadečku nebo nohách žaberní chvosty. Larvy jsou zpravidla masožravé, ale vyskytují se i larvy býložravé a zcela výjimečně se vyskytuje i všežravost. V posledním larválním stadiu larvy opustí vodu a vylezou na břeh, kde proběhne poslední svlečení a tím i přeměna v dospělce.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Vzhledem k tomu, že dospělci žijí velmi krátce, samci týden až dva, samice o málo déle, je způsob života redukován na rozmnožovací úlohu. Ačkoli mají křídla, nejsou dobrými letci a létají pouze výjimečně na krátké vzdálenosti. Žijí poblíž vody jak na rostlinách, tak pod kůrou, kameny atp.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Larvy jsou zpravidla masožravci, méně často býložravci a výjimečně všežravci. Dospělci nejčastěji pouze pijí, jinak nepřijímají potravu vůbec, v takovém případě žijí ze zásob. Druhy, které přijímají potravu, se živí řasami a lišejníky.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Pošvatky jsou celosvětově rozšířeny, většina druhů však žije v mírném nebo chladném podnebném pásu. Drtivá většina druhů žije v horských či podhorských oblastech u chladnějších vodních toků či ploch, kde probíhá jejich larvální vývoj.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Larvy i dospělci jsou důležitou složkou potravního řetězce především pstruhovitých ryb. Z tohoto hlediska je lze považovat za nezastupitelné. Zároveň jejich larvy brání přemnožení jiným druhům (např. komárům). Larvy pošvatek velice citlivě reagují na znečištění vody a bývají považovány za jeden z ukazatelů čistoty vody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pošvatky (Plecoptera) je řád celosvětově rozšířeného hmyzu. Velikost jeho příslušníků se pohybuje mezi pěti a 65 milimetry. Pošvatky v larválním stadiu žijí čtyři roky, jako dospělci zhruba týden. Odhadovaný počet známých druhů je kolem dvou tisíc, u počtu druhů v České republice se lze v literatuře setkat s číslem 105 a 115, přičemž není vysvětlováno, co tento rozdíl způsobuje; za převažující lze považovat údaj o 115 druzích. Tento řád je systematicky rozdělen na patnáct čeledí. Pošvatky jsou jedním z primitivnějších řádů létajícího hmyzu, řazených do sběrné kategorie Polyneoptera.", "tgt_summary": "The Plecoptera are an order of insects, commonly known as stoneflies. Some 3,500 species are described worldwide, with new species still being discovered. Stoneflies are found worldwide, except Antarctica. Stoneflies are believed to be one of the most primitive groups of Neoptera, with close relatives identified from the Carboniferous and Lower Permian geological periods, while true stoneflies are known from fossils only a bit younger. Their modern diversity, however, apparently is of Mesozoic origin. ", "id": 1750632} {"src_title": "Fujitova stupnice", "tgt_title": "Fujita scale", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Fujita původně vytvořil stupnici jako třináctistupňovou (F0–F12) tak, aby plynule propojovala Beaufortovu stupnici a Machova čísla. F1 odpovídá stupni 12 Beaufortovy stupnice a F12 odpovídá Machu 1. F0 bylo definováno tak, že způsobené škody jsou minimální či nulové (zhruba stupeň 8 Beaufortovy stupnice), podobně jako stupeň 0 Beaufortovy stupnice znamená žádný nebo minimální vítr. Ke každému takto definovanému stupni (F0–F5) byl přiřazen odpovídající kvantitativní výčet poškození působených takto silným tornádem. Výsledná stupnice byla následně použita pro klasifikaci tornád v praxi. Vztahy mezi Beaufortovou stupnicí, Fujitovou stupnicí a Machovo čísly jsou znázorněny na diagramu vpravo. Vzorec pro vztah mezi rychlostí větru v metrech za sekundu (V) a kategorií Fujitovy škály (F) je: Například pro F4 tak vychází V = 92,6 m/s, tedy zhruba 333 km/h. V době, kdy Fujita tvořil svou stupnici, bylo známo pouze málo informací o škodách působených větrem, takže původní stupnice pracovala pouze s kvalifikovanými odhady, co se týče vztahů mezi specifickými škodami a silou větrů potřebnou ke způsobení těchto škod. Fujita počítal s praktickým využitím pouze pro stupně F0–F5, jelikož tyto pokrývaly veškerá poškození zděným budovám i předpokládanou horní hranici pro rychlost větrů v tornádu. Přidal však popis pro F6, které nazval \"nepředstavitelné tornádo\" (\"inconceivable tornado\"), pro případ rychlostí vyšších než u F5 a případné následky, které by ukázala související analýza škod. Postupem času se ukázalo, že původní Fujitovy odhady síly větru potřebné pro způsobení škod tak, jak je definovaly jednotlivé kategorie, byly nadsazené, což bylo zvláště patrné u vyšších kategorií (F3–F5). Proto byla počátkem 21. století vytvořena upravená škála, tzv. rozšířená Fujitova stupnice, která na základě nových poznatků zpřesnila vztahy mezi silou větru a způsobenými škodami. Upravená stupnice rovněž využívá řadu indikátorů, které pomáhají přesně kvantifikovat způsobené škody a díky tomu exaktně určit kategorii tornáda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fujitova stupnice (\"Fujita scale\", \"F-Scale\"), někdy též Fujitova–Pearsonova stupnice (\"Fujita-Pearson scale\", \"FPP scale\"), je škála sloužící ke klasifikaci tornád. Stupnice byla představena v roce 1971 japonsko-americkým meteorologem Tedem Fujitou z Chicagské univerzity. Fujita na jejím vytvoření spolupracoval s Allenem Pearsonem, šéfem \"National Severe Storms Forecast Center/NSSFC\" (americké národní středisko pro předpovídání silných bouří). Škála byla upravena v roce 1973 tak, aby brala v úvahu i délku a šířku trasy tornáda. ", "tgt_summary": "The Fujita scale (F-Scale; ), or Fujita–Pearson scale (FPP scale), is a scale for rating tornado intensity, based primarily on the damage tornadoes inflict on human-built structures and vegetation. The official Fujita scale category is determined by meteorologists and engineers after a ground or aerial damage survey, or both; and depending on the circumstances, ground-swirl patterns (cycloidal marks), weather radar data, witness testimonies, media reports and damage imagery, as well as photogrammetry or videogrammetry if motion picture recording is available. The Fujita scale was replaced with the Enhanced Fujita scale (EF-Scale) in the United States in February 2007. In April 2013, Canada adopted the EF-Scale over the Fujita scale along with 31 \"Specific Damage Indicators\" used by Environment Canada (EC) in their ratings.", "id": 1413839} {"src_title": "Samarra", "tgt_title": "Samarra", "src_document": [{"title": "Samarra v pravěku a starověku.", "content": "Nejstarší osídlení Samarry sahá do období samarrské kultury v chalkolitu (asi 5500 - 4800 př. n. l.). Archeologická lokalita s hliněnými domy je rozsáhlá (asi 10 km2) a dala kultuře jméno, ale nejvýznamnější nálezy této kultury patří lokalitě Tell es Sauván. V samarrské kultuře se objevují stopy po umělém zavlažování a pěstování lnu, byla již usedlá a měla jistou sociální strukturu. Významná je především svou jemnou keramikou s ornamentací na tmavém pozadí, ve výzdobě se kombinují geometrické motivy s postavami žen, zvířat a ptáků. Tato keramika byla prvním typem rozšířeným ve značné části Blízkého východu. Asyrské město Sur-marrati, které nechal zbudovat král Sinacherib kolem roku 690 př. n. l., se dnes většinou ztotožňuje s nalezištěm al-Huwaysh na druhém břehu Tigridu naproti dnešní Samaře. Později je oblast Samarry osídlena zřídka, místo se objevuje v historických pramenech pod řeckým pojmenováním \"Souma\" (Klaudios Ptolemaios), latinským \"Sumere\" (Ammianus Marcellinus), syrským \"Sumra\" (Michal Syrský). Možnost růstu obyvatel zaznamenala oblast v době, kdy byl rozšířen kanál Nahrawan vytvořením severní větve Qatul al-Kisrawija. Stavba je připisována sásánovskému králi Husravovi I. (531-578). Na památku dokončení této stavby byla u kanálu jižně od Samarry postavena věž a u severní větve zase palác s parkem pro pořádání honů. Mladší kanál Qatul Abi al-Jund postavil abbásovský chalífa Hárún ar-Rašíd, dokončen byl r. 796.", "section_level": 1}, {"title": "Abbásovská epocha.", "content": "Roku 836 upadli do nemilosti abbásovského chalífy al-Mu'tasima mamlúci, turečtí a arménští žoldnéři v abbásovském vojsku, kteří v Bagdádu začali vyvolávat nepokoje. Al-Mu'tasim přemístil své sídlo do nově vybudovaného města Samarra (založeno 833) severozápadně od Bagdádu. Samarra pak byla hlavním městem abbásovské islámské říše do r. 896. Al-Mu'tasimův nástupce al-Wathiq vytvořil ze Samarry čilé obchodní středisko, město bylo rozšířeno i za chalífy al-Mutawakkila. V této době byla vybudována slavná Velká mešita se spirálovitým minaretem (852). Al-Mutawakkil postavil i palác a rozlehlý park pro svého syna al-Mu'tazze. Za vlády al-Mu'tadida se abbásovská vláda znovu vrátila do Baghdádu. Samarra poté prožívá dlouhé období úpadku, které se prohloubilo po 13. století, kdy se koryto Tigridu od města oddálilo.", "section_level": 1}, {"title": "Islámské památky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mešita al-Askaríja.", "content": "V Samaře se nalézá jedna z nejvýznamnějších šíitských mešit světa, mešita al-Askaríja, postavená r. 944. Mešita je současně mauzoleem desátého a jedenáctého šíitského imáma Ali al-Hadiho a Hasana al-Askariho. Jsou zde uloženy i ostatky „tajného“ imáma Muhammada al-Mahdiho, který byl dvanáctým a posledním šíitským imámem. To učinilo ze Samarry významné poutní místo šíitů. Navíc tu jsou pohřbeny dvě příbuzné proroka Muhammada a šiítských imámů Hakíma Chatún a Narjis Chatún, které jsou vysoce zbožňovány šíitskými i sunnitskými muslimy. Přestože obyvatelé Samarry jsou převážně sunnité s jinými náboženskými praktikami nežli šíité, mají v úctě své předky pochované v al-Askaríji a před invazí USA do Iráku v roce 2003 šíité nikdy neměli problémy s přístupem ke svým svatým místům. Ústřední místo zaujímala do svého zničení r. 2006 zlatá kopule s oslňujícím leskem. Měla obvod 68 m a bylo na ní 72 000 plátků zlata, jednalo se o jednu z největších kopulí islámského světa. Mešita měla dva zlaté minarety vysoké 36 m. Má světlou fasádu s jednoduchou bílou, modrou a tyrkysovou výzdobou. Minarety byly celé pozlacené a byly na nich i věžní hodiny ze zlata. Zřítily se po výbuších 14. června 2007. Nádvoří je široké a zdi pokryty modrými dlaždicemi.", "section_level": 2}, {"title": "Velká mešita s minaretem.", "content": "Velká mešita byla jednou z největších mešit islámského světa a její spirálovitý minaret al-Malwejía zůstává dosud dominantou města. Mešita byla postavena r. 852 z cihel a hlíny. Její obdélníkový areál má rozměry 240 x 160 m, obvodové zdi 10 m vysoké a 2,65 m silné měly 44 věží. Nádvoří obklopovaly ze všech stran arkády. Většina z nich byla obrácena směrem k posvátné Mekce. Mešita je dnes do značné míry v ruinách. Minaret se vypíná ve vzdálenosti 27 m severně od mešity do výše 52 metrů.", "section_level": 2}, {"title": "Chalífova rezidence.", "content": "Svoji rezidenci nechal postavit chalífa al Mu'tasim r. 835 na dohled Tigridu a měla 700 m dlouhou čelní stěnu. Dnes zde můžeme spatřit pouhá tři klenutá průčelí, střední o půdorysu 17,5 x 8 m a výšce 12 m. Tato část je nezývána \"Bab al-'Amma\" (Lidové brány), neboť zde chalífa přijímal hold a žádosti svého lidu.", "section_level": 2}, {"title": "Mešita Abú Dulúfa.", "content": "Na konci ústřední městské ulice Al-Adham, 22 km severně od centra města, se dosud zachovaly zbytky Abú Dulúfovy mešity s pěkným nádvořím a malým 19 m vysokým spirálovitým minaretem. Byla postavena r. 860 al-Mutawkkilem jako malá napodobenina Velké mešity a jejího minaretu.", "section_level": 2}, {"title": "Palác al-Ma'shouq.", "content": "Palác je umístěn na východním břehu Tigridu asi 10 km severozápadně od Samarry. Cihlový palác leží na vyvýšenině nad řekou a má arkády nesoucí střechu. Spirálovitá cesta vede ke komnatám paláce, celá je lemována ornamenty s hliněnými arabeskami. Zevnitř jsou oblouky i pilíře přilepeny ke zdem. Tento palác, někdy nazývaný jako Palác lásky (Al-Ashiq), postavil chalífa al-Mu'tamid r. 889 těsně předtím, než opustil Samarru a vrátil se do Bagdádu.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Ve 20. století bylo pro Samarru důležité vybudování umělého jezera Tharthar na Tigridu, jehož přehrazení zamezilo častým záplavám v oblasti Bagdádu. Mnoho obyvatel oblasti muselo tehdy ze svých vesniček odejít a zvýšilo počet obyvatel Samarry.", "section_level": 1}, {"title": "Zničení kopule mešity al-Askaríja 2006.", "content": "Samarra je jedním z důležitých míst provincie Salah ad-Dín. Po invazi USA v roce 2003 se dříve klidné a snášenlivé město stalo jedním ze středisek tzv. Sunnitského trojúhelníku a sunnitského odporu. Napětí mezi sunnity a šíity vyvrcholilo 26. února 2006, kdy byla zlatá kopule mešity al-Askaríja zničena při bombovém útoku, který stál životy stovky lidí. Žádná politická či teroristická skupina se k útoku nepřihlásila, ale předpokládá se pozadí jedné ze sunnitských organizací mudžáhedinů.", "section_level": 2}, {"title": "Zničení minaretů mešity al-Askaríja 2007.", "content": "14. června 2007 kolem osmé hodiny ranní místního času došlo v mešitě al-Askaríja ke dvěma novým detonacím. Ty měly za následek destrukci obou zlatých minaretů, které se krátce nato zřítily. Útok se odehrál za přítomnosti hlídek policistů, kteří objekt předchozího útoku střežili.", "section_level": 2}], "src_summary": "Samarra (arabsky سامراء ) je město v Iráku. Leží na východním břehu Tigridu v guvernorátu Saladdín 125 km severozápadě od Bagdádu, v roce 2002 mělo 201 700 obyvatel. ", "tgt_summary": "Samarra (, \"\") is a city in Iraq. It stands on the east bank of the Tigris in the Saladin Governorate, north of Baghdad. In 2003 the city had an estimated population of 348,700. During the sectarian violence in Iraq (2006–07), Samarra was in the \"Sunni Triangle\" of violence. ", "id": 1948358} {"src_title": "Kinští", "tgt_title": "Kinsky", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno Kinský se vyvinulo ze středověkého německého přepisu původního jména \"Wchynsky\", tj. Vchynský ze Vchynic a z Tetova, přídomku odvozeného od jména vesnice a tvrze nedaleko Lovosic na Litoměřicku. Toto jméno se později začalo psát Chynský a v období třicetileté války se začalo užívat transkripce ve tvaru Kinský nebo Kinski.", "section_level": 1}, {"title": "Erb.", "content": "Erb této rodiny obsahuje tři stříbrné vlčí zuby na červeném štítě, jdoucí zprava doleva (heraldicky ovšem zleva doprava). Původně byl tento štít rozdělen těmito zuby na poloviny. Existují i vyobrazení, kde se jedná o tři žluté vlčí zuby na černém pozadí. V historii se lze setkat i s tím, že tyto vlčí zuby jdou zezdola nahoru, přičemž u Radslava Kinského (na konci 16. století) se pravý vrchol dotýká horního okraje štítu. Právě podobnost jejich erbu s erbem Tetauerů z Tetova vedla k jejich povýšení do panského stavu. Erb na budově pražského Paláce Kinských je v neděleném poli a jeho součástí je heslo „Bůh, čest, vlast“, nemá žádného štítonoše a je doplněn knížecím pláštěm a mimo jiné kolanou Řádu zlatého rouna. Blason: V červeném poli tři stříbrné kančí zuby, rostoucí z levé strany štítu. Přikryvadla červeno-stříbrná, v klenotu červené a stříbrné křídlo. Znak bývá doplňován hraběcí korunou, eventuálně knížecí korunou či knížecím pláštěm (pouze pro hlavu rodu).", "section_level": 1}, {"title": "Historie rodu.", "content": "Historie rodu Kinských je dlouhá a jelikož se zpočátku jednalo o nevýznamný vladycký rod, jsou jeho počátky plné nejasností. V tomto období se jednalo spíše o významnější sedláky, než o významný šlechtický rod. Výraznějšího mocenského i finančního vzestupu se tento rod dočkal až po třicetileté válce, odkdy je historie dobře známa.", "section_level": 1}, {"title": "Z Medvědíče.", "content": "Počátky historie roku Kinských jsou nejasné, bývají do ní zahrnováni i lidé s přídomkem „z Medvědíče“, jejich spojitost s Kinskými je však neprokázaná. Že jde o předky tohoto rodu se usuzuje pouze z nepřímých indicií, jako je držba Medvědic. Nejčastěji bývá za prvního předka Kinských označován Martin z Medvědíče († asi 1209). Po něm je známo několik osob, které byly s Martinem z Medvědíče nějak příbuzné, nicméně nelze najít přímou linii. V tomto období se jednalo o bezvýznamný rod, který neměl žádné ambice.", "section_level": 2}, {"title": "Vchynští do Jana Dlaska.", "content": "Prvním nezpochybnitelným předkem tohoto rodu je Bohuslav z Žernosek († 1282). Měl čtyři syny (Bohuslav, Protivec, Víremil, Zdeslav), kteří jako první používali přídomek „ze Vchynic“, ten převzali od vesnice a tvrze nedaleko Lovosic. Do zhruba roku 1350 lze rod považovat za jednotný, ačkoli z oddělení spravování majetku mezi jednotlivé příbuzné vyplývalo, že dojde k rozštěpení tohoto rodu. Kolem roku 1350 tak vzniklo větší množství větví, z nichž některé nelze sledovat dále než jednu nebo dvě generace a ztratil s rodemy kontakt. Rod se nerozpadl podle významnosti, neboť v tomto období byli pouze vladykové, bez většího významu; za hlavní se považuje větev, která držela Vchynice, a to z toho prostého důvodu, že nevymřeli a dali základ pozdějšímu významu. Tvrz Vchynice a hrad Oparen – Opárno podržel v tomto období Smil. Smil († před rokem 1417) měl šest synů, jejichž jména jsou sice známa, ale jelikož např. jméno Jan se v rodě vyskytovalo často, není zcela jasné, zda některé z těchto dětí není ztotožňováno s někým jiným. Tito bratři však nepochybně drželi Měrunice, Siřejovice a Rochov. Smil mladší držel Opárno a Vchynice. Dále následuje období řady nejasností, ze kterých vyplývá, že hrad Opárno byl rozdělen na dvě části, které patrně drželi potomci Smila mladšího. Potomci pravděpodobně Martina (syn Smila staršího) vytvořili Měrunickou větev. Počátkem 16. století držel Vchynice i Opárno Jan Dlask spolu se svým bratrem, jehož jméno není známo. Zdá se být zřejmé, že dnešní Kinští jsou potomky Jana Dlaska. Synové jeho bratra prodali roku 1543 Vchynice, poté vlastnili statek v Tuchořicích, kde poměrně brzy vymřeli. Jan Dlask měl tři syny – Jiříka, Václava a Kryštofa, kteří založili tři nové větve. Lze tvrdit, že od tohoto okamžiku je historie rodu Kinských relativně přehledná a čitelná. Každý z jeho synů založil vlastní větev, přičemž větev založená Jiříkem vymřela koncem 17. století a větev založená Kryštofem odešla do zahraničí, kde ztratila s Kinskými kontakt. Jedinou pokračující větev tak založil Václav.", "section_level": 2}, {"title": "Vzestup rodu.", "content": "Dlaskův prostřední syn Václav se oženil s Annou z Vřesovic a držel Černoc, Keblany a Petrovice, což nebyl nikterak významný majetek. Václav byl zavražděn roku 1542 a teprve roku 1554 se mohl správy rodového majetku ujmout Radslav. Radslav byl velmi úspěšný a velmi brzy se mu povedlo rozšířit rodový majetek o Benešov nad Ploučnicí, Bystřici, Kamenici, Malhostice, Teplici, Tolštein a Zahořany. V letech 1611–1618 byl dvorním hofmistrem. Byl poručníkem Tetourovských sirotků, kde si všiml jisté podoby mezi jejich erby, na základě čehož začal požadovat, aby i jemu byl přidělen panský titul, pro což i zfalšoval některé listiny. Tyto listiny byly českou kanceláří potvrzeny v roce 1596 a roku 1611 byl povýšen do panského stavu. Zemřel bezdětný, proto majetek odkázal synovcům. Jeho bratr Jan byl méně úspěšný, přesto držel Chřenice, Jeneč, Kunratice, Vlachovo Březí a Zásmuky. Roku 1576 se stal purkrabím na Karlštejně a v této funkci roku 1586 urazil císaře Rudolfa II., za což byl obžalován za faleš a od potrestání ho zachránila jen jeho smrt roku 1590. Jan měl šest dcer a šest synů: Rudolf byl zabit roku 1597, Jan padl roku 1599, Radslav byl zvolen direktorem (1618), po bitvě na Bílé hoře byl odsouzen k trestu smrti, ale podařilo se mu uprchnout do Nizozemí. Také Oldřich se aktivně zapojil do stavovského povstání, při defenestraci vyhazoval Martinice z okna Pražského hradu, zemřel bezdětný a jeho majetek byl zabrán, nicméně později byl přidělen Vilémovi. Vilém v průběhu povstání vystupoval nejasně, připadl mu Oldřichův majetek a roku 1628 získal hraběcí titul. Byl zavražděn v Chebu roku 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna, když se zapletl do jeho spiknutí. Měl sice dva syny, ale tato větev vymřela v další generaci. Jediná pokračující větev tak byla od Janova syna Václava, který působil jako komorník pozdějšího krále a císaře Matyáše a roku 1611 byl přijat do panského stavu. Od krále získal majestátem Chlumec a Kolín. Roku 1615, kdy vyšla najevo celá řada jeho podvodů, byl odsouzen k trestu smrti, který mu o rok později císař změnil na doživotí. Václav pak uprchl do Krakova, odkud se však již v roce 1618 vrátil a podařilo se mu získat zpět Chlumec. Roku 1620 proti němu vypuklo povstání poddaných a byl opět vězněn, ale po bitvě na Bílé hoře dostal milost a byl mu navrácen Chlumec a za Kolín obdržel nějaké statky v okolí Chlumce. Jeho syn Jan Oktavián zdědil veškerý majetek po otci, dále pak po Radslavovi Zásmuky, které prodal, a po Vilémovi zdědil Českou Kamenici. Roku 1676 získal hraběcí titul. Jan Oktavián měl čtyři dcery a dva syny. František Oldřich vystřídal řadu dvorských funkcí, mj. působil i v císařské radě, ale zemřel bezdětný. Václav Norbert Oktavián také vystřídal řadu funkcí u dvora a roku 1705 se stal nejvyšším kancléřem. Ze dvou manželství měl 18 dětí, přičemž dospělosti se dožilo osm dcer a sedm synů. Z nich vzešly tři rodové linie, mezi něž rozdělil svůj veliký majetek.", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení rodu.", "content": "Pět ze synů Václava Norberta Oktaviána se aktivně věnovalo politické či vojenské kariéře, přičemž dosáhli značných úspěchů. Na další rozvoj rodu však měli vliv jen Štěpán Vilém (1679–1749), který získal knížecí titul, Filip Josef (1700–1749), který založil knížecí větev Kinských a František Ferdinand Kinský (1678–1741), který založil chlumeckou větev. Norbert Oktavián Kinský je tak poslední společný předek všech nynějších Kinských, v jeho majetku byl Chlumec, Choceň, Chroustovice, Kamenice, Koloděje, Nový hrad, Prčice, Rataje, Rosice, Rychmburk a Sloup. Štěpán Vilém zdědil Choceň, Rataje, Rychmburk a Rosice, pracoval v diplomatických službách, byl mj. nejvyšším komorníkem a později nejvyšším hofmistrem. Za své zásluhy byl roku 1746 resp. 1747 povýšen na českého a říšského knížete, kteroužto hodnost získal dědičně pro představitele nejstarší mužské větve. Jeho syn František Josef zemřel roku 1752 bez mužských potomků a jeho dědictví včetně knížecích titulů přešlo na dědice Štěpánova mladšího bratra Filipa Josefa.", "section_level": 2}, {"title": "Knížecí větev.", "content": "Zakladatel větve Filip Josef (1700–1749) působil v letech 1728–1735 v diplomatických službách jako rakouský vyslanec v Anglii, dále v České dvorské kanceláři ve Vídni, v letech 1738–1745 ve funkci nejvyššího kancléře, v níž se projevoval jako český vlastenec. Kromě toho patřil k průkopníkům manufakturní výroby, na sloupském panství úspěšně podnikal ve sklářství, méně úspěšně v plátenictví a experimentoval s hedvábnictvím. Držel velkostatek Česká Kamenice, koupil a zrekonstruoval zámek Zlonice (1720), Mšené (1742) a Budenice (1748). Mladší bratr Filipa Josefa, Josef Jan Maxmilián Kinský (1705–1780) studoval na arcibiskupském semináři v Praze, podnikl kavalírskou cestu na Maltu, Rhodos a do Palestiny, jako rytíř maltézského řádu přijal závazek celibátu. Držel Zlonice, Budenice a spolu s bratrem dědil Sloup; na svých panstvích provedl pozemkovou reformu. Patřil k nejvýznamnějším českým podnikatelům ve sklářském a textilním průmyslu (Sloup v Čechách, Nový Bor, Bělá pod Bezdězem). Kníže Filip Josef se oženil se s Marií Karolínou z Martinic, se kterou měl čtyři dcery a čtyři syny. Prvorozený syn František Oldřich, 3. kníže Kinský (1726–1792) zdědil choceňský fideikomis, druhorozený Jan Josef Maxmilián (1736–1804) Zlonice a Sloup. Jan Josef Maxmilián Kinský měl pouze syna Bedřicha, který zemřel bezdětný (Sloup se tak dostal do držení chlumecké větve). František Josef vyjma Zlonic a Budenic ještě zdědil Kamenici, přikoupil Hospozín. Roku 1752 zdědil knížecí titul a vstoupil do armády, kde získal hodnost polního maršálka. Z mužských potomků ho přežil pouze syn Josef (1754–1798), který byl říšským dvorním radou. Jan Josef dále rozšířil majetek rodu a koupil Kostelec nad Ohří, Peruc, Přestavlky, Vejvanovice. Měl syny Ferdinanda a Františka Josefa, kteří založili dvě další větve; a jelikož i Ferdinand (1781–1812) měl dva syny Rudolfa (1802–1836) a Josefa (1806–1862), rozdělila se knížecí větev celkem na tři části: choceňskou (hlavní knížecí větev), kosteleckou a peruckou.", "section_level": 3}, {"title": "Choceňská větev.", "content": "Starší syn knížete Ferdinanda (1781–1812) Rudolf (1802–1836) podporoval české národní obrození, byl spoluzakladatelem a prvním kurátorem Matice české, podporovatelem Národního muzea. Pověřil Františka Palackého studiem genealogie svého rodu. Přikoupil Heřmanův Městec, Choceň a Horažďovice. Se svou ženou Vilemínou Eliškou, rozenou z Colloredo-Mannsfeldu, měl čtyři dcery a syna Ferdinanda Bonaventuru (1834–1904), který vlastnil Heřmanův Městec, Horažďovice, Choceň, Kamenici, Rosice a Zlonice. Ferdinand byl dědičným členem rakouské panské sněmovny, ale více než veřejným životem se zabýval hospodářstvím a správou rodinného majetku. Díky němu se rod Kinských začal orientovat na průmysl a na jejich velkostatcích vznikla celá řada cukrovarů, pivovarů, atp. Oženil se s Marií Annou z Lichtenštejna, se kterou měl tři dcery a tři syny. Prvorozená Vilemína se vdala roku 1878 za Františka Josefa, knížete z Auerspergu z nedalekých Slatiňan, syn Karel (1858–1919) se věnoval diplomacii, restauroval park v Budenicích; zemřel bezdětný. Druhý syn Rudolf (1859–1930) měl šest dcer. Jedině jejich bratr Ferdinand Vincenc (1866–1916) měl kromě čtyř dcer i tři syny a roku 1908 zdědil po matčině bratrovi do té doby lichtenštejnské panství Moravský Krumlov. Dalšími pokračovateli a představiteli hlavní knížecí větve rodu Kinských jsou: Po roce 1989 tato větev uplatňovala restituční nároky (mj. zámek Budenice a nedaleká hrobka rodu Kinských u kostela sv. Isidora v Jarpicích), které ale nebyly českými soudy uznány.", "section_level": 4}, {"title": "Kostelecká větev.", "content": "Tuto větev založil hrabě Josef (1806–1862), druhý syn knížete Ferdinanda (1781–1812). Josef zdědil Kostelec nad Orlicí a Borovnici, jeho synové se stejně jako on věnovali vojenství. Josef měl syny Bedřicha Karla (1834–1899), Volfganga (* 1836) a Františka (* 1841). Bedřich Karel (1834–1899) měl ve vlastnictví Kostelec nad Orlicí, věnoval se politice, po jeho smrti převzal správu kosteleckého panství jeho syn František Josef (1879–1976). František Josef v roce 1938 a 1939 podepsal všechny tři Deklarace českých šlechtických rodů, kterými se tyto rody postavily za Československo a přihlásily se ke svému češství. Třetí deklaraci, Národnostní prohlášení prohlášení české šlechty v září 1939, podepsali i jeho synové Bedřich Karel (1911–1999), Alfons (1912–1998), Josef (1913–2011) a František Antonín (1915–1993). Po roce 1948 se František Josef rozhodl neemigrovat, což vedlo k jeho perzekuci. Spolu s ním v Československu zůstal i jeho syn Josef Kinský z Vchynic a Tetova (1913–2011), který po roce 1989 zrestituoval zámek v Kostelci nad Orlicí. O rekonstrukci empírového zámku se po roce 1989 významně zasloužili právě Josef a jeho syn František (* 1947). Zámek je spolu s okolním pečlivě upraveným anglickým parkem zpřístupněn veřejnosti – konají se v něm kulturní akce (koncerty, výstavy, v suterénu zámku je od roku 2010 umístěno Muzeum města Kostelec nad Orlicí). Zámecký park je proslulý vzácnými dřevinami, rododendrony a na jaře rozsáhlými pláněmi kvetoucích sněženek, bledulí a sasanek. Josef Kinský byl Čestným občanem města Kostelec nad Orlicí. V roce 1992 se stal společníkem a jednatelem společnosti Cihelna Kinský, spol. s r. o. v Kostelci nad Orlicí a působil i v dalších společnostech (Písník Kinský či Bytová výstavba Kinský). Jeho manželkou byla Bernadetta Kinská (rozená Merveldt, 1922–2016), synové jsou František Kinský (* 1947) a Antonín Kinský, rytíř Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského (1955–2012). František Kinský je od roku 2010 zastupitelem města Kostelec nad Orlicí (za Iniciativu občanů), v roce 2014 a znovu v r. 2018 byl zvolen starostou města. Preferenční hlasy voličů jej vynesly v roce 2012 do zastupitelstva Královéhradeckého kraje, kde byl do r. 2016 předsedou výboru pro kulturu a památkovou péči. Jeho manželkou je Martina Kinská rozená Forejtová, děti – dcera Barbora Jarošová-Kinská a syn Kristian Kinský.", "section_level": 4}, {"title": "Perucká větev.", "content": "Zakladatelem této hraběcí větve je František Josef (1784–1823), syn knížete Josefa (1751–1798). František Josef měl tři syny, Eugen Kinsky (1818–1885) vlastnil Valašské Meziříčí. Větev vymřela po meči jeho synem Rudolfem roku 1921 a po přeslici 1942.", "section_level": 4}, {"title": "Chlumecká větev.", "content": "Zakladatelem této větve je hrabě František Ferdinand Kinský (1678–1741), nejstarší bratr zakladatelů knížecí větve. Byl politicky aktivní, působil jako nejvyšší kancléř a poslanec zemí Koruny České při říšském sněmu. V Rakousku vyženil Matzen a Angern. Dospělosti se dožilo pět z jeho dětí, dvě dcery a tři synové (Josef, František Josef a Leopold Ferdinand). Josef (1736–1804) se stal polním maršálkem, zemřel bezdětný. Jeho bratr František Josef (1739–1805) patřil k nejvýznamnějším osvícenským učencům a pedagogům své doby. Absolvoval vojenskou akademii Theresianum, poté vystudoval právnickou fakultu univerzity v Praze, působil u apelačního soudu, roku 1759 vstoupil do armády, stal se brzy generálmajorem, vojenským pedagogem a reformátorem. Založil pražskou kadetní školu a zreformoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. V letech 1773–1774 spoluzaložil Soukromou učenou společnost v Praze (pozdější Královská česká společnost nauk). Svou bohatou knihovnu odkázal Univerzitní knihově v Praze, zasloužil se o Pražskou techniku a mimo jiné se hlásil ke Komenskému a nazýval jej „prvním naším buditelem“. Po matce zdědil a vlastnil do roku 1783 zámek Radim, zemřel bezdětný. Nejstarší syn Leopold Ferdinand (1713–1760) zdědil Chlumec a Matzen, byl nejvyšším lovčím v království Českém. Leopold měl dvě dcery a dva syny – Františka Ferdinanda a Filipa. Mladší syn Filip (1742–1827) se oženil s příbuznou z knížecí větve, čímž získal Rychmburk a Chroustovice, mimoto zdědil Sloup a Zvíkovec. Postupně prodal prakticky všechno dědictví a stal se zbrojmistrem, zemřel bez dědiců. Jeho bratr František Ferdinand (1738–1806) měl (kromě dalších dětí) tři syny, kteří rozdělili tuto větev na tři větve. Byli jimi Josef Leopold (1764–1831), Karel (1766–1831) a Kristián (1776–1835). František Ferdinand byl dědem Berthy von Suttner – první ženské nositelky Nobelovy ceny za mír. Jedním z přímých potomků (praprapravnukem) Leopolda Ferdinanda byl Zdenko Radslav Kinský (1896–1975), signatář všech tří Deklarací české šlechty v letech 1938 a 1939. Jeho syn Radslav Kinský (1928–2008) byl významný český imunolog, zakladatel reprodukční imunologie a třetí český velkopřevor lazariánů. Marie a Constantin Kinští v roce 2015 v areálu někdejšího kláštera ve Žďáru nad Sázavou, který v roce 1991 zdědili, založili Muzeum nové generace, Marie mimo to od roku 2013 je organizátorkou a zakladatelkou festivalu současného tance a pohybového divadla KoresponDance. Za tyto činnosti obdrželi společně v roce 2016 skleněnou medaili Kraje Vysočina. Rodokmen chlumecké větve Kinských (držitelé jsou uvedeni tučně): František Ferdinand Kinský (1678–1741)", "section_level": 3}, {"title": "Vedlejší a vymřelé větve.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Rozdělení po roce 1350.", "content": "Po roce 1350 se rod Vchynských rozpadl na několik částí, z nichž některé zcela ztratily význam a staly se tak nevysledovatelnými, některé si však podržely delší dobu určitý význam.", "section_level": 2}, {"title": "Medvědičtí z Medvědíče.", "content": "Někdy též Nedvědíč. Začátek této větve je dost nejistý, všeobecně sem bývá řazen Chotibor († 1346), někdy však bývá počátek posunut až do roku 1393. Jelikož v této větvi došlo k tomu, že poslední mužský potomek Hynek zemřel roku 1437 bezdětný, přešly Medvědice přes dceru jeho bratra Zikmunda († 1432) do vlastnictví jejího manžela, který se stal zakladatelem Nedvědických z Račiněvsi.", "section_level": 3}, {"title": "Razičtí ze Vchynic.", "content": "Pojmenování je podle Razic u Bíliny, které vlastnilo několik bratrů, dalším vývojem došlo k tomu, že Razice a podle ekonomické situace i několik okolních vesnic drželi jejich potomci. Žádný z nich nepřesáhl regionální význam. Koncem 16. století došlo k prodeji Razic, poslední potomek této větve zemřel roku 1612.", "section_level": 3}, {"title": "Žluničtí.", "content": "Jednalo se o větev, která byla částečně provázána s Razickými, ze kterých možná i vzešla. O této větvi se toho ví poměrně málo, jisté je, že roku 1412 vlastnil Žlunice a že zemřel roku 1415, z jeho mužských potomků již nikdo neměl syna a tak po smrti Jindřicha (1455) tato větev zanikla.", "section_level": 3}, {"title": "Ohničtí a Kremyžští.", "content": "Se oddělili koncem 14. století. Tuto větev založil Litolt, jeho synové byli Dobš a Jan. Jan se stal roku 1428 purkrabím v Bílině, jelikož byl finančně úspěšný koupil 1440 Bříšťany. Větev se sice nerozdělila, protože Janův syn Bohuslav dědil po obou bratrech (1441), ale nebyl finančně úspěšný a roku 1455 prodal Ohníč a následně na to roku 1460 i Bříšťany. Tím tato větev končí.", "section_level": 3}, {"title": "Rozdělení po roce 1410.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Měruničtí.", "content": "Někdy po roce 1410 spravoval Měrunice Smilův syn Martin, nejpravděpodobněji jeho potomci založili na držbě větší části vesnice samostatnou větev. Tato větev nebyla nijak významná a není ani valně zdokumentována, jisté je, že do počátku 16. století získali několik dalších statků, které však v letech 1530–1560 prodali. Poslední známí potomci této větve žili v roce 1594 v Nehvízdkách, kde patrně ještě koncem 16. století vymřeli.", "section_level": 3}, {"title": "Synové Jana Dlaska.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Drastská větev.", "content": "Nejstarší syn J. Dlaska Jiřík († 1566) založil tzv. drastskou větev. Jiřík se oženil s Dorotou Sekerkovou ze Sedčic a zhruba roku 1560 koupil Drasty a část Klecan. Jeho syn Adam († 1571) se nechal vyplatit starším synem Jaroslavem († 1614), jeho syn zemřel bezdětný. Jaroslav dlouhodobě (1589–1611) působil jako místokomorník. Navíc byl finančně relativně úspěšný a roku 1589 koupil Krakovec. Nejstarší syn Jaroslava Jiří získal Blšany a Krakovec, po bitvě na Bílé hoře mu byly sice zabaveny, ale již roku 1623 je jako zadlužené získal zpět. Jeho druhý syn Adam vlastnil Košťálov a Zhoř, poté co mu byly zabrány, odešel do dánské armády (1628), jeho syn Jaroslav Petr († 1669) byl generálem švédské jízdy, ale ani on ani jeho syn († 1685) se nedomohli navrácení zabaveného majetku. Třetí syn Jan Bedřich byl politicky aktivní a v roce 1620 byl odsouzen ke ztrátě majetku, poté sice podědil majetek po ženě, ale odkázal ho své druhé ženě, čímž se majetek dostal mimo rod Kinských. Poslední bratr Radslav Jaroslav († 1644) měl dvě dcery a dva syny Bedřicha Jaroslava († 1653) a Petra Jiřího, jehož synem Františkem Antonínem tato větev vymřela.", "section_level": 3}, {"title": "Nizozemská větev.", "content": "Tuto větev založil Kryštof Dlask ze Vchynic († 1555) – nejmladší syn Jana Dlaska († 1521) se zcela odtrhl od rodu, jeho dva synové Burian starší a Ferdinand Kryštof (†1617) emigrovali do Nizozemí. Burkart (†1595), syn Ferdinanda Kryštofa, se stal předkem všech Vchynských dále žijících v Belgii a Nizozemí. Jeho potomci se pokoušeli udržovat s českou větví styky ještě v roce 1739, ale jako protestanti byli katolickými Kinskými odmítnuti.", "section_level": 3}, {"title": "Kinští v současnosti.", "content": "Po komunistickém převratu v Československu roku 1948 byly linie rodu vyvlastněny. Po Sametové revoluci byly Giovannimu a Piovi z hraběcí linie Kinských dal Borgo v letech 1998–2002 v restitucích navráceny mj. zámek Karlova Koruna a Žehuňská obora v Kněžičkách s loveckým zámečkem Neugebau (dnes Hotel Obora Kinský). Dále získali hrad Kost, dříve patřící hrabatům dal Borgo-Netolický. Jejich otec, hrabě Norbert Kinský, se roku 1924 oženil s Annou Marií dal Borgo-Netolickou, čímž rod získal další majetek jako např. \"Palazzo dal Borgo\" v Pise, kde vyrůstala. K obhospodařování pozemků, lesů a vodních ploch v okresech Hradec Králové, Nymburk, Mladá Boleslav, Pardubice, Kolín a Jičín založila tato rodová linie roku 2004 společnost \"Kinský dal Borgo a.s.\" se sídlem v Chlumci nad Cidlinou. Jejich strýc, hrabě Radslav Kinský roku 1991 zrestituoval také někdejší klášter a zámek ve Žďáru nad Sázavou. Zámek Kostelec nad Orlicí byl roku 1997 navrácen Josefu Kinskému, potomku jedné z mladších knížecích linií. Potomci další rodových větví včetně představitelů hlavní knížecí linie (Karel Maxmilián, XII. kníže Kinský) žijí v zahraničí. Dolnorakouský hrad Heidenreichstein připadl Kinským roku 1961 sňatkem hraběte Kristiána Leopolda (1924–2011) z morkovického rodu s Josephinou Marií, hraběnkou van der Straten-Ponthoz. Johannes „Hans“ Kinský (1937–2004) z horažďovické linie roku 1966 získal zámek Stadl an der Raab.", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzenstvo.", "content": "Spojili se s Švihovskými, Šliky, Schönborny, Ditrichštejny, Nesselrody, Poniatowskými, Martinici, Colloredo-Mannsfeldy, Kerpeny, Pálffyovci, Lichtenštejny či Thurny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rod Kinských (něm. \"Kinsky von Wchinitz und Tettau\" – \"Kinští z Vchynic a Tetova\") je staročeský rytířský a později panský, hraběcí a knížecí šlechtický rod pocházející z počátku 13. století. V 18. století patřili k přední středoevropské aristokracii. V současné době žijí členové rodu v Česku, Rakousku a dalších zemích. Zatímco restituční nároky kostelecké a chlumecké větve byly po roce 1989 uznány, nároky hlavní knížecí větve Kinských českými soudy uznány nebyly.", "tgt_summary": "The House of Kinsky (formerly Vchynští, sg. \"Vchynský\" in Czech; later (in modern Czech) Kinští, sg. \"Kinský\"; ) is a prominent Czech noble family originating from the Kingdom of Bohemia. During the Thirty Years' War, the Kinsky family rose from minor nobles to comital (1628) and later princely status (1747) under the rule of the Habsburgs. The family, recorded in the \"Almanach de Gotha\", is considered to have been one of the most illustrious of Austria-Hungary.", "id": 2340063} {"src_title": "Kočka zlatá", "tgt_title": "African golden cat", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Nizozemský zoolog Coenraad Jacob Temminck popsal kočku zlatou v roce 1827 jako dva druhy: \"Felis aurata\" a \"Felis celidogaster\". Byl totiž přesvědčen, že dvě základní barevné formy představují dva rozdílné druhy. V roce 1907 upravil toto dělení britský specialista na taxonomii Reginald Innes Pocock, když obě barevné varianty zařadil do jednoho druhu. Tentýž vědec v roce 1917 vyjmul kočku zlatou z rodu \"Felis\" a doporučil nadále používat zařazení do rodu \"Profelis\". První taxonomové považovali kočku zlatou a kočku Temminckovu (\"Catopuma temmincki\") za blízce příbuzné druhy a řadili je do stejného rodu (\"Felis\" či \"Profelis\"). Až v roce 1974 německý zoolog Helmut Hemmer obě šelmy oddělil do rozdílných rodů. Genetické studie odhalily, že tyto druhy nejsou blízce příbuzné a že jejich vzhledová podobnost vznikla na základě konvergenční evoluce. Zjistilo se nicméně, že kočka zlatá je blízce příbuzná s karakalem, s nímž je od roku 2006 řazena do rodu \"Caracal\". Rod \"Caracal\" se od ostatních kočkovitých oddělil zhruba před 8,5 miliony let, asi před 5,6 z tohoto rodu divergoval serval a zřejmě před 1,9 miliony let se vývojově odštěpili kočka zlatá a karakal. Ačkoliv přední vědecké a ochranářské instituce doporučují používat vědecké jméno \"Caracal aurata\", někteří vědci stále používají pojmenování \"Profelis aurata\". Kočka zlatá vytváří dva poddruhy. Předělem mezi oběma poddruhy je řeka Cross v Nigérii a Kamerunu a řeka Kongo. V prostoru mezi těmito dvěma řekami žijí přechodné formy těchto subspecií.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Kočka zlatá je asi dvakrát větší než velcí jedinci kočky domácí. Je silně stavěná, má relativně dlouhé nohy (ale kratší než serval a karakal) a kulatou hlavu, která je vzhledem k velikosti těla poměrně malá. Tlapy má mohutné. Dosahuje hmotnosti 5–16 kg. Samice váží nejčastěji 6 až 8 kg, samci 8 až 14 kg. Délka těla se pohybuje od 61 do 101 cm. Ocas je v relativně krátký, což je jedním z typických znaků kočky zlaté. Měří 16 až 37 cm, přičemž nejčastěji okolo 30 cm. Výška v kohoutku osciluje mezi 38 až 51 cm. Vyskytuje se ve dvou základních barevných formách: šedé a zlaté. Srst na bocích a hřbetě může být jednobarevná nebo skvrnitá. Břicho, krk, brada a tváře jsou vždy světlejší než zbytek těla, mohou být až bílé. Ocas je naopak tmavší a je zakončený černou špičkou. Melanismus se vyskytuje u některých populací v četnosti do 6 %. V západní Africe bývají kočky zlaté skvrnitější, kresba se může objevit na celém těle nebo jen na zádech, nohou a krku. Tyto hodně skvrnité kočky tvoří poddruh \"P. a. celidogaster\". Kočky, které žijí na východní části areálu mívají kresbu jen na nohou a na břiše. Takto zbarvené kočky jsou tedy považovány za poddruh \"P. a. aurata\". Barevné formy, šedá a zlatá, byly v minulosti rozlišeny jako samostatné druhy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kočka zlatá žije v lesích rovníkové Afriky. Státy, v níž je prokázán k roku 2015 její výskyt jsou Angola, Kamerun, Středoafrická republika, Kongo, Demokratická republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Gabon, Ghana, Guinea, Libérie, Sierra Leone, Uganda a Keňa. Velmi pravděpodobný je též výskyt v jižním Senegalu, Rwandě, Burundi, a národním parku Omo v Etiopii. Z Gambie, Guiney-Bissau, Toga a Beninu chybějí důkazy o přítomnosti této šelmy, avšak přinejmenším v Guineji-Bissau ještě donedávna žila.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Základním habitatem kočky zlaté je primární deštný prales, nezasažený člověkem. Žije též v bambusových lesích, lesních mokřadech, horských vřesovištích, galeriových lesích. Do určité míry je schopna se přizpůsobit kácení lesů, obývá pak hustý podrost a křoviny. Vyskytuje se také v suchých tropických lesích a na lesnatých savanách, ale jen zřídka. Byla spatřena též v banánových plantážích a poblíž lidských vesnic. Obývá území do nadmořské výšky 3600 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Jsou to samotáři, aktivní kdykoliv během dne. Dříve uváděná a donedávna předpokládaná noční či soumračná aktivita se nepotvrdila. Průzkum za pomoci fotopastí neodhalil žádnou pravidelnost ani žádnou jednoznačně danou část dne, kterou by kočka upřednostňovala pro svůj pohyb v teritoriu. Mapování aktivity koček zlatých a levhartů skvrnitých v kamerunské rezervaci Dja Faunal Reserve za pomocí fotopastí nicméně odhalilo, že kočka zlatá se nejspíše snaží levhartům vyhýbat a je činorodá v těch hodinách (obvykle mezi 7. a 10. hodinou ranní), kdy levhart ne (nejčastěji mezi 5. a 6. hodinou a pak okolo 11. hodiny).", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Kočky zlaté jsou aktivní lovci. Přestože umějí dobře šplhat, potravu hledají většinou na zemi, někdy mohou k útoku využít i nízkého větvoví. Loví většinou menší živočichy, jako jsou hlodavci, hmyzožravci a ptáci, dokážou však zdolat také malé antilopy, především chocholatky, které na některých místech tvoří významnou část jejich kořisti. Někdy zabíjejí i opice několika různých druhů (zvláště kočkodany, guerézy a komby). Bylo několikrát pozorováno, že opice spustí poplach, když zahlédnou kočku zlatou. Napadají i stromové damany pralesní. Výjimečně si přilepší obojživelníky, netopýry či rybami. Zřejmě nepohrdnou ani mršinou. Podle některých zpráv kořistí i dobytek (ovce, kozy) a drůbež, nicméně v mnoha případech mohlo jít o záměnu se servalem. Zabíjejí prokousnutím šíje či hlavy, antilopky nejspíše zardousí.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "O rozmnožování ve volné přírodě neexistují prakticky žádné informace. Teprve nedávno byly alespoň získány fotografie samic s mláďaty. Ze zajetí nicméně máme několik zpráv o rozmnožování. Březost trvá 75–78 dní, pak se narodí pouze jedno nebo dvě koťata. Při narození váží 180 až 235 gramů a velmi rychle rostou (rychleji než jiné druhy koček srovnatelné velikosti) a jsou odstavena už v 6 týdnech věku. Samice pohlavně dospívají v 11 měsících, samci až v 18 měsících. V zajetí se dožívají 15 až 21 let.", "section_level": 2}, {"title": "Predace, nemoci, paraziti.", "content": "Jediným dosud zjištěným predátorem kočky zlaté je levhart skvrnitý. Zbytky této kočky byly nalezeny v pěti ze 196 levhartích exkrementů, jež byly posbírány v NP Lopé v Gabonu a podrobeny zkoumání. Rovněž tak komparativní analýza ze Zairu (dnes Demokratická republika Kongo) potvrdila predaci kočky ze strany levharta. Zjištěnými parazity jsou \"Dirofilaria granulossa\", \"Taenia taeniaeformis\" (tasemnice kočičí) a \"Ligula\" (řemenatka).", "section_level": 2}, {"title": "Kočka zlatá a člověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Pygmejové věří, že ocas kočky zlaté je talisman, který jim pomůže ulovit slona. Kožešina je také součást ceremoniálních tradičních oděvů. Některá etnika věří, že její vlastnictví může obecně přinést štěstí. Dále se do ní balí některé cenné předměty.", "section_level": 2}, {"title": "Hrozby.", "content": "Kočka zlatá nepatří mezi hlavní obchodní artikly tzv. lovců lesního masa (\"bushmeat hunters\"). Nicméně je-li chycena, obvykle do pasti v podobě oka, její maso bývá obvykle zkonzumováno a kožešina prodána na trhu, například v Yaoundé či Kampale. Odlesňování krajiny představuje důležitou hrozbu pro populace koček zlatých. Za posledních 15 let přišla šelma asi o 6,5 % svého habitatu vinou kácení původních tropických lesů. Další velkou hrozbou je intenzivní lov zvířat všech velikostí, který v lesích rovníkové Afriky vytváří tzv. efekt prázdného lesa. Ve vzdálenosti 10 až 15 km od lidských sídel bývá lesní fauna prakticky zdecimována. To přímo i nepřímo přispívá k úbytku kočičí populace. Tyto hrozby se ještě zintenzivňují s masivním nárůstem lidské populace v rovníkové Africe (2,6 až 2,8 % ročně). Výzkum v Ugandě v letech 2014 až 2017 ukázal, že pytláctví představuje hlavní hrozbu. Místní lidé považují kočku zlatou za škodnou a to přesto, že k zabíjení domácích zvířat z její strany dochází jen v minimální míře.", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana.", "content": "Kočka zlatá je zařazena do úmluvy CITES Appendix II, která obchod s ní výrazně omezuje. Lov je ve většině zemí výskytu nezákonný, případně regulovaný. Hlavními národními parky a chráněnými oblastmi, kde se tato šelma vyskytuje, jsou NP Gola Rainforest (Sierra Leone), PR Mount Nimba Strict (Libérie, Pobřeží slonoviny, Guinea), NP Sapo (Libérie), NP Taï a Comoé (Pobřeží slonoviny), NP Gashaka (Nigérie), rezervace Dja Faunal (Kamerun), NP Lopé a NP Ivindo (Gabon), NP Odzala a NP Nouabale-Ndoki (Kongo), NP Dzangha-Ndoki (Středoafrická republika), NP Virunga (Demokratická republika Kongo), NP Queen Elizabeth a Bwindi Impenetrable NP (Uganda).", "section_level": 2}], "src_summary": "Kočka zlatá (\"Caracal aurata\") je středně velká kočkovitá šelma z podčeledi malé kočky obývající deštné lesy rovníkové Afriky. Druh popsal v roce 1827 Coenraad Jacob Temminck. V minulosti byla zařazována do rodu \"Felis\" a \"Profelis,\" nyní je zástupcem rodu \"Caracal\". Vypadá jako kočka Temminckova, s kterou ale není blízce příbuzná. Jejím nejbližším příbuzným je karakal, s nímž někdy sdílí i habitat. Vyskytuje se ve dvou základních barevných variantách: zlato-červeno-hnědé a stříbro-šedé. Tyto varianty se mohou barevně prolínat. Některé populace jsou hustě skvrnité po celém těle, jiné mají jen nezřetelné skvrny na břiše. Výskyt melanismu byl také zaznamenán. Tělo dosahuje délky do 1 metru, zcela výjimečně i poněkud více a ocas měří maximálně 37 centimetrů. Hmotnost se nejčastěji pohybuje od 5 do 16 kg, samci bývají zřetelně větší než samice. Kočka zlatá je šelma s nepravidelnou aktivitou, může být aktivní i odpočívat kdykoliv během dne. Živí se především hlodavci, hmyzožravci, ptáky, damany, malými lesními antilopami a opicemi. Při lovu používá metodu překvapivého přepadu a krátkého pronásledování. Loví především na zemi. Zástupci druhu se v přírodě dožívají zřejmě okolo 10 let, v zajetí to může být až 20. ", "tgt_summary": "The African golden cat (\"Caracal aurata\") is a wild cat endemic to the rainforests of West and Central Africa. It is threatened due to deforestation and bushmeat hunting and listed as Vulnerable on the IUCN Red List. It is a close relative of both the caracal and the serval. Previously, it was placed in the genus \"Profelis\". Its body size ranges from with a long tail.", "id": 1502753} {"src_title": "Al Di Meola", "tgt_title": "Al Di Meola", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1971 byl přijat na Berklee College of Music v Bostonu. V roce 1974 se připojil ke kapele Return to Forever, kterou vedl Chick Corea a hrál s ní až do razantní změny jejího složení roku 1976. Prozkoumal řadu žánrů, ale je nejvíce zmiňován pro svou latin hudbou ovlivněnou jazz fusion tvorbu. Jde o čtyřnásobného vítěze v čtenářské ankety \"Guitar Player Magazine\" v kategorii nejlepší jazzový kytarista. Kytarový historik Robert Lynch prohlašuje: \"V historii elektrické kytary neudělal žádný člověk takový pokrok v technickém zvládnutí nástroje jako Al Di Meola. Jeho ovládnutí rozličných stylů a stupnic je jednoduše šokující. Cítím se poctěn, že jsem mohl po celé roky studovat jeho hudbu.\" Mimo svou velmi plodnou kariéru, má na svém kontě také mnoho společných projektů s basistou Stanley Clarkem, klávesistou Janem Hammerem, houslistou Jean-Luc Pontym a kytaristy Johnem McLaughlinem a Paco de Luciou. Účinkoval také jako host ve skladbě \"Allergies\" z alba Paula Simona \"Hearts and Bones\" (1983). Na začátku své kariéry, jak je možné poznat z jeho prvního alba \"Land of the Midnight Sun\" (1976), proslul svou mistrovskou technikou a extrémně rychlými, kytarovými sóly a kompozicemi. Ale už na svých raných albech začal objevovat středomořskou kulturu a akustické žánry jako flamenco. Dobrými příklady mohou být třeba skladby \"Mediterranean Sundance\" a \"Lady of Rome, Sister of Brazil\" z alba \"Elegant Gypsy\" (1977). Jeho raná alba byla velmi ovlivňující mezi podobnými jazzovými a rockovými kytaristy. Pokračoval dál v objevování latinské hudby v jazz-fusion žánru na albech jako \"Casino\" a \"Splendido Hotel\". O něco delikátnější hru ukázal v akustických skladbách jako \"Fantasia Suite for Two Guitars\" z alba \"Casino\"a na nejlépe prodávaném naživo nahraném albu s Johnem McLaughlinem a Paco de Luciou, \"Friday Night in San Francisco\". V roce 1980 také vyjel na společné turné s latinrockovým kolegou Carlosem Santanou. S albem \"Scenario\" prozkoumal elektronickou tvář jazzu ve spolupráci s Janem Hammerem. Počínaje touto změnou dál rozšiřoval své obzory na akustickém albu \"Cielo e Terra\". Začal používat kytarový syntetizér na albech jako \"Soaring Through a Dream\". Na začátku devadesátých let 20. století nahrával alba blízké world music a moderním latin stylům spíše než jazz. Jako Producent", "section_level": 1}], "src_summary": "Al Di Meola, vlastním jménem Al Laurence Dimeola, (* 22. června 1954, Jersey City, New Jersey, USA) je italsko-americký jazz fusion a latin-jazzový kytarista a skladatel.", "tgt_summary": "Albert Laurence Di Meola (born July 22, 1954) is an American guitarist. Known for his works in jazz fusion and world music, he began his career as a guitarist of the group Return to Forever in 1974. Between the 1970s and 1980s, albums such as \"Elegant Gypsy\" and \"Friday Night in San Francisco\" earned him both critical and commercial success.", "id": 1906773} {"src_title": "Eukalyptol", "tgt_title": "Eucalyptol", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Eukalyptol tvoří až 90 % esenciálního oleje některých druhů eukalyptového oleje, což mu dalo jeho název. Je však obsažen také v kafrovníku lékařském, bobkovém listu, kajeputu střídavolistém, pelyňku černobýlu, bazalce pravé, rozmarýně lékařské, šalvěji lékařské a v listech dalších aromatických rostlin. Frakční destilací eukalyptového oleje lze získat eukalyptol o čistotě 99,6 až 99,8 %.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Eukalyptol má svěží kafrovou vůni a kořennou, chladivou chuť. Je nerozpustný ve vodě, lze ho však mísit s etherem, ethanolem a chloroformem. Teplota varu je 176 °C, teplota vzplanutí 49 °C. Eukalyptol tvoří krystalické addukty s halogenkyselinami, \"o\"-kresolem, resorcinolem a kyselinou fosforečnou. Tvorba těchto adduktů je užitečná pro čištění.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Díky příjemné vůni a chuti má mnohá použití jako ochucovadlo v léčivech (sirupy proti kašli), obecně jako aroma (žvýkačky), přidává se i do parfémů, mýdel nebo šampónů, prostředků ústní hygieny (zubní pasty, kloktadla) apod. Eukalyptol se používá jako insekticid a repelent. Nicméně je velice přitažlivý pro samečky některých druhů včel, které jsou za pomocí eukalyptolu lákány do pastí pro vědecké studie.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Přestože se eukalyptol v malých dávkách používá k ochucování a jako součást léčiv, ve větších dávkách je toxický. Už jeden mililitr eukalyptolu může způsobit přechodné kóma. Ve vyšších dávkách je eukalyptol nebezpečný při požití, styku s kůží i při vdechování par. Působí na dýchací a nervový systém. Častými příznaky předávkování je zvracení, chřipkové symptomy, svalová slabost, apatie. Akutní orální smrtelná dávka LD pro potkany je 2 480 mg/kg. Eukalyptol je klasifikován jako toxický pro reprodukci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eukalyptol (známý také jako \"cineol\") je organická sloučenina patřící mezi cyklické ethery a monoterpenoidy. Za běžných podmínek se jedná o bezbarvou kapalinu vyskytující se v přírodě. Eukalyptol je znám pod širokou škálou synonym, například jako 1,8-cineol, cineol, limonenoxid, kajeputol, 1,8-epoxy-\"p\"-menthan nebo 1,8-oxido-\"p\"-menthan. ", "tgt_summary": "Eucalyptol is a natural organic compound that is a colorless liquid. It is a cyclic ether and a monoterpenoid. Eucalyptol is also known by a variety of synonyms: 1,8-cineol, 1,8-cineole, cajeputol, 1,8-epoxy-\"p\"-menthane, 1,8-oxido-\"p\"-menthane, eucalyptol, eucalyptole, 1,3,3-trimethyl-2-oxabicyclo[2.2.2]octane, cineol, and cineole. ", "id": 353070} {"src_title": "Georges Pompidou", "tgt_title": "Georges Pompidou", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v obci \"Montboudif\" (department Cantal) ve střední Francii. Po absolvování \"Lycée Louis-le-Grand\", kde se seznámil se senegalským básníkem a státníkem Léopoldem Sédarem Senghorem, graduoval na \"École Normale Supérieur\" se státní zkouškou z literatury. Nejdříve učil literaturu na gymnáziu, od roku 1953 pracoval pro bankovní dům \"Rothschild\". V roce 1956 byl zvolen generálním manažerem. Tuto funkci si udržel do roku 1962. Později byl najat Charlesem de Gaullem, aby řídil \"Nadaci Anny de Gaulle pro Downův syndrom\" (de Gaullova dcera Anna touto nemocí trpěla). Pod de Gaullem se stal také premiérem (po rezignaci Michela Debré 16. dubna 1962). Post premiéra zastával až do 21. července 1968 a je tak dodnes nejdéle úřadujícím předsedou vlády \"Páté francouzské republiky\". Jeho nominace byla značně kontroverzní, protože nebyl členem Assemblée nationale (francouzského \"Národního shromáždění\", nižší komory francouzského parlamentu). V říjnu 1962 byla jeho vládě vyslovena nedůvěra, Charles de Gaulle dal však rozpustit \"Národní shromáždění\". Gaullisté vyhráli legislativní volby v roce 1962 a Pompidou byl opět jmenován předsedou vlády. V roce 1964 musel čelit důlní stávce a roce 1967 dovedl gaullistickou stranu (\"Unii demokratů pro pátou republiku\") k těsnému vítězství. Je mu kladena zásluha za mírové vyřešení studentských protestů v květnu 1968. Jeho strategií bylo zlomit koalici studentů a zaměstnanců vyjednáváním s odbory a zaměstnavateli (při tzv. \"Grenellské konferenci\"). Až do této poněkud bouřlivé doby ztělesňoval předsedu vlády tiché a prosperující Francie. Přesto během \"Května 1968\" se mezi ním a de Gaullem zvedla vlna neshod. Nechápal, že jej prezident neinformoval o svém odjezdu do Baden-Badenu 29. května 1968. Jejich přátelství, až do té doby velice srdečné, bylo u konce. Legislativní volby vyhrál v roce 1968 a následně rezignoval. Nicméně, z části kvůli krizi z \"května 1968\", se objevil jako přirozený nástupce Charlese de Gaulla. Svou kandidaturu oznámil v lednu 1969. O několik týdnů později bylo jméno jeho ženy zmíněno v tzv. \"Markovicově skandálu\". On sám si byl jist, že za tímto pokusem o pohanění stáli představitelé vnitřních gaullistických kruhů. Po nezdaru referenda z roku 1968 de Gaulle rezignoval a on sám byl zvolen na jeho místo, prezidentem Francouzské republiky, kdy v druhém kole porazil předsedu senátu a zastupujícího (interim) prezidenta Alaina Pohera. Přes svůj gaullismus byl pragmatičtější než de Gaulle, což se projevilo např. přijetím Velké Británii k Evropskému společenství v roce 1973. Během své vlády započal průmyslový plán a spustil také vesmírný projekt Arianespace. Byl skeptický k programu tzv. \"Nové společnosti\" jeho prvního premiéra Jacquese Chaban-Delmase, kterého nahradil Pierrem Messmerem, konzervativním gaullistou. Když se levé křídlo opozice sjednotilo při tvorbě tzv. \"Společného programu\" před legislativními volbami v roce 1973, rozšířil svou prezidentskou většinu zavázáním se se středovými proevropskými stranami. V roce 1974, ještě jako úřadující prezident, nečekaně zemřel na leukémii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Georges Jean Raymond Pompidou (5. července 1911 – 2. dubna 1974, výslovnost ) byl francouzský politik, který se stal nejdéle úřadujícím francouzským premiérem \"Páté republiky\" a devatenáctým francouzským prezidentem od roku 1969 do své smrti v roce 1974.", "tgt_summary": "Georges Jean Raymond Pompidou (, ; 5 July 19112 April 1974) was a French politician who served as President of France from 1969 until his death in 1974. He previously was Prime Minister of France from 1962 to 1968—the longest tenure in the position's history. He had long been a top aide to President Charles de Gaulle; as head of state, he was a moderate conservative who repaired France's relationship with the United States and maintained positive relations with the newly independent former colonies in Africa. ", "id": 1687119} {"src_title": "Saranče", "tgt_title": "Caelifera", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Saranče jsou středně velkým až velkým hmyzem. Tělo sarančí je rozděleno na hlavu, hruď a zadeček, které na sebe hladce navazují. Hlava je hypognátní, ústní ústrojí směřuje dolů a poněkud dozadu. Ústní ústrojí je kousací, složené z páru kusadel a páru čelistí, které sarančím umožňují konzumovat rostlinnou hmotu. Hlava obvykle nese velké složené oči a tykadla, která jsou poměrně krátká a skládají se obvykle z méně než 30 článků. Hřbetní destička předohrudi tvoří velký štít, pronotum, který pokračuje i na boky, kde překrývá pleuru, boční stranu tělního článku. Hřbetní destička středohrudi a zadohrudi téměř srůstá. První dva páry nohou jsou kráčivé, poslední pár je výrazně větší s dobře vyvinutým stehnem, které nese svaly potřebné ke skákání. Saranče mají obvykle dva páry dobře vyvinutých křídel, přední pár tvoří kožovité krytky, zadní pár bývá blanitý a široký. Křídla mohou být redukovaná nebo zakrnělá. Zadeček je tvořen jedenácti články, u nadčeledi Acridoidea je první článek zadečku opatřen párovým sluchovým orgánem. Zadní články zadečku jsou modifikovány pro potřeby rozmnožování: samičky mají krátké a tlusté kladélko, samečci krátké a pevné párové a nečlánkované přívěsky, štěty neboli cerky, uložené v kapse tvořené zvětšeným břišním štítkem devátého zadečkového článku. Vnitřní anatomie sarančí je jednoduchá. Vole a žláznatý žaludek bývají velké, střední střevo se obvykle rozvětvuje na šest střevních laloků. Centrální nervový systém je tvořen třemi hrudními a třemi až sedmi abdominálními zauzlinami. Saranče dýchají vzdušnicemi, které mohou být u létavých a stěhovavých druhů modifikovány ve vzdušné vaky.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Saranče jsou aktivní především během dne. Mnohá saranče nejsou dobrými letci, ale v nadčeledi Acridoidea je několik výborných letců, kteří dokáží letět celé hodiny. Žijí obvykle jednotlivě. Jsou to gonochoristé a rozmnožují se pohlavně. Mnoho druhů sarančí cvrká, zvláště samečci. Zvuk vzniká třením stehen zadního páru nohou o křídelní krytky. Samečkové předávají samičce spermie v malých spermatoforech, kterých může být i několik. Samička klade vajíčka ve skupinách do půdy. Saranče žijící v mírném podzemním pásu často přezimují právě ve stadiu vajíček. Proměna je nedokonalá, z vajíček se líhne pronymfa, dalších larválních instarů je tři až šest. Nymfy se podobají dospělcům, ale nemají křídla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Saranče, též sarančata jsou velkou skupinou hmyzu tradičně řazenou mezi rovnokřídlé jako podřád. Základní tělesnou stavbou se saranče příliš neliší od sesterské skupiny, kam patří kobylky a cvrčci. Mají protáhlé tělo, přední pár křídel je přeměněný v kožovité krytky a třetí pár nohou je uzpůsobený ke skákání. Všechna sarančata jsou býložravá. Některá z nich se za jistých okolností sdružují do velkých hejn, která dokážou způsobit značné škody na zemědělských plodinách i jiné vegetaci. Určité druhy sarančí jsou chovány jako krmný hmyz. ", "tgt_summary": "The Caelifera are a suborder of orthopteran insects. They include the grasshoppers and grasshopper-like insects, as well as other superfamilies classified with them: the ground-hoppers (Tetrigoidea) and pygmy mole crickets (Tridactyloidea). The latter should not be confused with the mole crickets (Gryllotalpidae), which belong to the other Orthopteran sub-order Ensifera.", "id": 167570} {"src_title": "Jaderný výbuch", "tgt_title": "Nuclear explosion", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "K prvnímu člověkem způsobenému jadernému výbuchu došlo dne 16. července 1945 na poušti v Novém Mexiku, USA. Šlo o výbuch testovacího zařízení implozního plutoniového typu zvaného \"The Gadget\" v rámci testu Trinity, jenž směřoval k vývoji jaderné bomby. Uvolněná energie se odhaduje na 20 kilotun TNT (84 TJ). Ještě tentýž rok 6. srpna a 9. srpna byla jaderná bomba použita ve válečném konfliktu. Od roku 1945 došlo k více než 2 000 testovacím jaderným výbuchům. V roce 1964 podepsaly všechny jaderné a mnoho nejaderných států smlouvu omezující testování jaderných zbraní. Zavázaly se, že upustí od zkoušek jaderných zbraní v zemské atmosféře, pod vodou a ve vesmírném prostoru. Povoleny zůstaly jaderné zkoušky pod zemí. Podzemní testy nadále probíhaly v SSSR (do roku 1990), ve Velké Británii (do roku 1991), v USA (do roku 1992) a ve Francii a Číně (do roku 1996). Indie a Pákistán provedly své dosud poslední jaderné výbuchy v roce 1998. Zatím poslední jaderný výbuch nastal v září 2017 v Severní Koreji a šlo opět o test.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky jaderného výbuchu.", "content": "Energie uvolněná detonací jaderné zbraně v troposféře lze rozdělit do čtyř kategorií Bezprostředně po výbuchu se rychlostí světla šíří silné elektromagnetické záření všech délek, včetně nebezpečného rentgenového a gama záření a spalujícího infračerveného záření. Záření dopadnuvší na okolní předměty zvyšuje jejich teplotu až ke vznícení nebo roztavení. Následuje rázová vlna, tedy tlaková vlna šířící se v atmosféře, obecně v prostředí. Boří okolní domy, trhá stromy, odnáší i velké předměty. Následně se do okolí rozptýlí produkty jaderného štěpení, tedy rozmanité látky, které radioaktivně zamoří okolí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jaderný výbuch je důsledek prudkého uvolnění energie ze záměrně rychlé jaderné reakce. Jadernou reakcí může být štěpná reakce, jaderná fúze nebo několikafázová kombinace obou. Dosud bylo vždy k zahájení jaderné fúze použito štěpné reakce a čistě fúzní výbuch je zatím fikce. ", "tgt_summary": "A nuclear explosion is an explosion that occurs as a result of the rapid release of energy from a high-speed nuclear reaction. The driving reaction may be nuclear fission or nuclear fusion or a multi-stage cascading combination of the two, though to date all fusion-based weapons have used a fission device to initiate fusion, and a pure fusion weapon remains a hypothetical device. ", "id": 2057719} {"src_title": "Hermann Broch", "tgt_title": "Hermann Broch", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Broch pocházel ze zámožné židovské rodiny vídeňského textilního továrníka Josefa Brocha a jeho ženy Johanny. Studoval textilní školu a v letech 1908 až 1927 pracoval v otcově textilním závodu, kdy jej ke zděšení celé zbylé rodiny prodal a jal se studovat matematiku, psychologii a filosofii. Nadále se věnoval pouze činnosti literární a filosofické. Při krachu rakouských bank ve 20. letech přišel o téměř všechen rodinný majetek. Tuto ztrátu chápal však pouze jako ulehčení od břemene majetku a uvolnění rukou pro jeho nadcházející kariéru básníka, spisovatele a filosofa. Broch byl v meziválečném období častým frekventantem vídeňských kaváren, kde se setkával s takovými osobnostmi jako např. Robert Musil či Franz Blei. Udržoval blízké kontakty s proslulými ženami německého kulturního světa, mj. Milenou Jesenskou, která Brocha učila česky, nebo s rakouskou žurnalistkou Eou von Allesch, již zpodobnil v druhém díle románu \"Náměsíčníci\". Později byl velkým obdivovatelem díla Jamese Joyce a jeho román \"Odysseus\" považoval za ojedinělé literární dílo schopné pojmout stávající svět ve své komplexnosti. Dále vyzdvihoval dílo básníka Charlese Baudelaira, malířské umění Paula Cézanna a Wagnerovu operní tvorbu.", "section_level": 1}, {"title": "Náměsíčníci.", "content": "V letech 1928 až 1932 vznikla Brochova literární prvotina, románová trilogie \"Die Schlafwandler\" (\"Náměsíčníci\"), pojednávající o úpadku hodnot v Německu na přelomu 19. a 20. století. Román ve své třetí části obsahuje rozsáhlý \"Esej o rozpadu hodnot\", což bylo nejen téma \"Náměsíčníků\", ale i řady dalších Brochových prací. Brochova filosofie je silně ovlivněna Kantovým dílem. Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 se Broch zařadil k literátům, kteří se snažili upozornit na hrozící nebezpečí nacismu. V esejích \"Das Böse im Wertsystem der Kunst\" a \"Das Weltbild des Romans\" rozvinul vlastní teorii o estetické a společenské funkci kýče (v tomto bodě na něj ve svých dílech navázal mj. Milan Kundera, který se problematikou kýče rovněž zevrubně zabýval). Kýč označil za více než estetickou kategorii, ale za sociální a politický fenomén. Adolf Hitler byl pro něj typickým představitelem tzv. \"Kitsch-Mensch\" (člověka - kýče). Dalším velkým Brochovým tématem byl úpadek západního světa, představený v beletristické rovině již v románu \"Náměsíčníci\". Tak jako např. Robert Musil předvedl úpadek Rakouska-Uherska kritikou fiktivní „Kakánie“ a Karl Kraus nazval Podunajskou monarchii „výzkumnou laboratoří celosvětové destrukce“, přinesl Broch pojem „die fröhliche Apokalypse“ (rozmařilá apokalypsa), obraz císařské Vídně před první světovou válkou, která podle něj představovala „hodnotové vakuum doby“ a „hlavní město kýče“.", "section_level": 2}, {"title": "Očarování.", "content": "V letech 1933 až 1936 vytvořil román \"Die Verzauberung\", protihitlerovskou vizi autority a podřízenosti. Román má dvě verze, obě vyšly až po Brochově smrti, nejprve jako Der Versucher (Pokušitel) 1953 a pak jako Die Verzauberung (Očarování) 1976. Dílo se ve výrazně epickém příběhu na pozadí horské krajiny zabývá otázkou moci mýtu v myšlení lidí, jejich schopnosti z něj čerpat ukotvení pro svou existenci, ale i jeho klamavostí, která vede k slepé poslušnosti vůči diktatuře a rasismu. V díle jsou přítomny rozsáhlé lyrizující pasáže úchvatným způsobem popisující horskou krajinu. V češtině vyšla jak první verze \"Pokušitel\", tak definitivní, pozdější verze pod názvem \"Očarování\". Broch proslul svou korespondencí s předními evropskými intelektuály, např. s Albertem Einsteinem, Hannah Arendtovou, Pavlem Eisnerem či Thomasem Mannem. Věřil, že korespondence je svébytný literární a filosofický žánr a jeho dopisy dosáhly vysoké stylistické i duchovní úrovně. Po jeho smrti byla řada jeho dopisů vydána knižně (i česky). Po anexi Rakouska ke Třetí říši byl Broch pro svou literární činnost i pro svůj židovský původ ve smrtelném ohrožení. Díky osobním intervencím Jamese Joyce, Thomase Manna a Alberta Einsteina získal povolení opustit Rakousko. Jeho matka však zahynula v koncentračním táboře. Emotivní prožitky z výslechů na gestapu a ve vězení v Altaussee použil v románu \"Smrt Vergilova\". Jeho díla byla v Třetí říši zakázána. Broch nejprve odcestoval do Skotska, později do Spojených států amerických, kde strávil zbytek života v New Haven v Connecticutu. V emigraci napsal román \"Smrt Vergilova\" a několik esejů. Krátce přednášel německou literaturu na univerzitě v Yale.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt Vergilova.", "content": "\"Der Tod des Vergil\" (\"Smrt Vergilova\") je považován za Brochův největší, tzv. lyrický román. S nesmírně komplikovanou syntaxí líčí Broch ve čtyřech dílech románu (nazvaných podle živlů Voda, Oheň, Země a Vzduch) poslední hodiny života básníka Vergilia. Text je plně nesen metodou proudu vědomí, přesto do něj vstupují dějové části – vylodění císařského loďstva se smrtelně nemocným básníkem, jeho vnímání davu, opilců, jeho dialogy s lékaři, císařem a přáteli, jeho platonická láska k chlapci, který jej celou dobu doprovází. Broch v hutném filosofickém textu traktuje zoufalství z nedosažitelnosti reality na tomto světě (řetězení symbolů), vyjadřuje se ke vztahu mezi krásou a pravdou, mezi světskou mocí a uměním... Vergilius po prohlédnutí klamavosti a falše v principu krásy ve svém díle požaduje, aby jeho nedokončený vrchol Aeneis byl zničen. Tváří v tvář zániku pozbývá poezie smyslu. Císař Augustus pokládá tento požadavek za blouznění nemocného a trvá na zachování básníkova eposu – především kvůli prestiži, které dílo Římské říši vynese. V závěrečném dílu románu \"Vzduch\" je popsána samotná Vergilova smrt: vysoce abstraktním způsobem, pomocí metafor a astronomické symboliky, zde Broch popisuje svou představu o přechodu jedince od vědomí k jeho zániku. Toto Brochovo vrcholné dílo je velmi komplikované pro čtenáře (neustálé odkazy k dobovým reáliím, ornamentální ukotvování děje pomocí starého kalendáře a astrologie, věty přes několik stránek, přechody do blankversu atd.), což například oproti Náměsíčníkům výrazně snižuje jak čtenářský ohlas, tak množství kritické reflexe. Román prvně vyšel ve Spojených státech amerických v anglickém překladu v roce 1945, do češtiny je přeložen díky bilingvnímu básníku Rio Preisnerovi. Ve Spojených státech amerických Broch začal, podobně jako již dříve Elias Canetti, pracovat na teoretickém díle o masovém chování. Přípravu \"Teorie masové psychózy\" (\"Massenwahrtheorie\"), kterou umělecky zapracoval ve své románové tvorbě, však přerušila jeho smrt. Zemřel v roce 1951. Posmrtně byl vydán jeho poslední román Die Schuldlosen (Nevinní). Kromě Milana Kundery se stalo Brochovo dílo významnou inspirací i pro např. Hannah Arendtovou, Susan Sontagovou, Carlose Fuentese či Aldouse Huxleyho. Krom výše zmíněných napsal Broch fragment románu \"Bergroman\", několik kratších povídek, úvah a stovky dopisů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hermann Broch (1. listopadu 1886 Vídeň – 30. května 1951 New Haven v Connecticutu) byl rakouský spisovatel a esejista, představitel literární moderny a bojovník proti fašismu.", "tgt_summary": "Hermann Broch (; November 1, 1886 – May 30, 1951) was a 20th-century Austrian writer, considered one of the major Modernists.", "id": 975155} {"src_title": "Máta peprná", "tgt_title": "Peppermint", "src_document": [{"title": "Popis rostliny.", "content": "Oddenek máty peprné má podzemní výběžky, lodyha je přímá, čtyřhranná, slabě ochlupená nebo lysá a nahoře se větví. Nese řapíkaté listy s kopinatou až vejčitou čepelí. Květy mohou být růžové až nafialovělé a jsou uspořádány v hustých lichopřeslenech. Rostliny dorůstají padesáti až osmdesáti centimetrů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Máta peprná málokdy roste volně v přírodě. Především se jí daří na vlhkých nevápnitých půdách v polostínu, ale může se vyskytovat i na sušších a slunných místech. Ze semen obvykle nevyrostou životaschopné rostliny, nejlépe se rozmnožuje dělením trsů, řízky nebo oddenky, většinou na jaře nebo na podzim. Pro svůj růst potřebuje hodně prostoru, a proto se nejčastěji pěstuje v květináčích, aby nezastínila ostatní rostliny. Jakmile se rozroste, už nepotřebuje téměř žádnou péči.", "section_level": 1}, {"title": "Sklizeň.", "content": "Čerstvé listy můžeme trhat celé léto. Nať se stříhá těsně před květem, nejlépe v poledních hodinách, protože tehdy obsahuje nejvíc silic. Za vhodného letního počasí tato rostlina dorůstá a může se sklízet podruhé. Při umělém sušení nesmí teplota přesáhnout 35 stupňů Celsia, protože poté se silice ztrácí. Sušenou mátu je potřeba skladovat ve vzduchotěsné nádobě, aby nezvlhla a neztratila své aroma.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Význam v léčitelství.", "content": "Listy máty obsahují silici \"(1 až 2 %)\" s hlavními složkami mentolem \"(asi 50 %)\" a menthonem \"(asi 10 %)\". Dále silice obsahuje menthofuramen, piperot, třísloviny, hořčiny, flavonoidy, kyselinu octovou a dalších asi 40 látek. Tyto látky mají blahodárné účinky na činnost trávicího ústrojí. Máta pomáhá odstraňovat křeče, povzbuzuje vylučování trávících šťáv, působí protizánětlivě a proti nadýmání. Též podporuje funkci přídatných orgánů - jater, slinivky břišní a žlučníku. Inhalace máty pomáhá při zánětech dýchacích cest. Podstata působení mentolu spočívá ve snižování napětí hladkého svalstva. Snižování tlaku ve vnitřních orgánech zabraňuje a předchází bolestem. Mentol vyvolává také pocit chladu a znecitlivuje, proto se ztrácí nepříjemné pocity jako je například svědění. Při nechutenství se podává mátový čaj, máta působí i proti nespavosti, stresu a bolestem hlavy.", "section_level": 2}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Čerstvé listy se používají do omáček, moučníků, nápojů a salátů. Máta je jednou z ingrediencí do oblíbeného míchaného nápoje \"Mojito\". Používá se i k výrobě alkoholického nápoje, známého jako „peprmintka“ nebo „zelená“. Ze sušených listů a vrcholků stonků před rozkvětem se louhuje čaj, také se využívají při přípravě jehněčího masa či zeleniny. Mentol se přidává také do ústních vod a zubních past, žvýkaček, mentolových bonbonů a masážních gelů. Poslední dobou je ale nahrazován mentolem uměle vyrobeným. Díky snadnému křížení existuje mnoho druhů rodu máta. Kromě máty vodní a klasnaté patří mezi nejznámější například máta vonná, máta okrouhlolistá nebo máta rolní. Samotná máta peprná se může vyskytovat v mnoha kultivarech, například máta peprná pomerančová, bergamotová, čokoládová, švýcarská či dokonce s vůní kolínské vody.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Máta peprná (\"Mentha piperita\" nebo \"Mentha × piperita\") je vytrvalá bylina z čeledi hluchavkovité (\"Lamiaceae\"), rodu máta (\"Mentha\"). Kvete od července do září. Je to přirozený hybrid máty vodní a máty klasnaté (\"Mentha aquatica\" × \"Mentha spicata\"). Pravděpodobně pochází ze západní Evropy, konkrétně z Anglie, ale dnes už se pěstuje v mírných pásech celého světa. Můžeme ji znát pod lidovými názvy pepřová máta, balšám, větrová bylina, větrové koření, fefrminc, peprmint a podobně.", "tgt_summary": "Peppermint (Mentha\" × \"piperita, also known as \"Mentha balsamea\" Wild.) is a hybrid mint, a cross between watermint and spearmint. Indigenous to Europe and the Middle East, the plant is now widely spread and cultivated in many regions of the world. It is occasionally found in the wild with its parent species. ", "id": 2207081} {"src_title": "Armin Meiwes", "tgt_title": "Armin Meiwes", "src_document": [{"title": "Meiwesův případ.", "content": "Meiwes uveřejnil na internetu v homosexuální seznamce inzerát „Hledám dobře stavěného osmnáctiletého až třicetiletého muže na porážku.“ Na inzerát mu odpověděl homosexuál Bernd Brandes, který pocházel z Berlína a pracoval jako vývojář počítačových čipů u firmy Siemens.", "section_level": 1}, {"title": "Bernd Jürgen Armando Brandes.", "content": "Bernd Brandes se narodil do rodiny uznávaného lékaře a anestezioložky v Berlíně. Když bylo Berndovi 5 let, jeho matka udělala profesní chybu, jejímž následkem zemřel pacient. Neustále si to vyčítala a tak rodina odjela na ostrov Sylt na krátkou dovolenou, aby se dala opět do pořádku. Paní Brandesová ovšem během dovolené při cestě autem najela do stromu a náraz nepřežila. Otec nechtěl věřit tomu, že se jednalo o autonehodu a byl si jistý, že to byla sebevražda. Dále už o smrti manželky se svým synem nemluvil. Ten si postupně vytvořil svoji vlastní verzi události a začal se ze smrti své matky obviňovat. Berndův otec se postupem času opět oženil a i malý Bernd Brandes vycházel se svojí nevlastní matkou dobře. Ve škole neměl Brandes také žádné problémy, po maturitě začal studovat Technickou univerzitu v Berlíně, po jejímž úspěšném absolvování začal pracovat u firmy Siemens jako vývojář počítačových čipů. Po několika vztazích se ženami se se svojí poslední přítelkyní rozešel, protože si uvědomil, že je homosexuál. Od 5. února 2001 byl Brandes v kontaktu s Meiwesem, kterého poznal přes internetovou stránku Canibal Cafe, určenou pro ty, jenž chtějí ochutnat lidské maso, nebo naopak - být snědeni. Bernd Brandes chtěl z tohoto světa úplně zmizet a nezanechat po sobě jedinou vzpomínku ani stopu. Vyčítal si svou neustále rostoucí potřebu sexu a trpěl pravděpodobně vorerafilií, což je sexuální vzrušení z kanibalismu. Napsal závěť, ve které odkázal svůj majetek svému příteli, Renemu Jasnikovi, vzal si v práci den volna a zmizel. Setkali se v březnu 2001 v Meiwesově domě v Rothenburgu nad Fuldou. Meiwes napřed uřízl Brandesovi penis, který pak společně zkonzumovali usmažený se solí, pepřem a česnekem. Poté Meiwes Brandesovi dal velkou dávku alkoholu a analgetik. Po několika hodinách řekl Brandes Meiwesovi, že až upadne do bezvědomí, tak ať ho Meiwes zabije. Tak to Meiwes i udělal.Jeho tělo pak uchovával v mrazáku a postupně ho pojídal. Celou vraždu si natočil videokamerou, video ale nebylo nikdy zveřejněno. Meiwes byl zatčen v prosinci 2002 poté, co se na Internetu pokusil vyhledat další oběti. Později byl odsouzen za zabití (nikoli za vraždu, vzhledem k souhlasu jeho oběti s usmrcením) a odsouzen na osm a půl roku vězení. Případ vzbudil značnou pozornost médií (na jeho základě byla například napsána píseň \"Mein Teil\" od skupiny Rammstein, nebo píseň \"Eaten\" od skupiny Bloodbath). V srpnu 2005 však byl proces na žádosti státního zástupce obnoven a Meiwes byl 9. května 2006 ve Frankfurtu za vraždu odsouzen k doživotnímu vězení. Meiwes ve vězení napsal svoji autobiografii. Mimo jiné z případu vyplynulo, že existuje řada webových stránek, zabývajících se seznamováním osob, které si přejí zabíjet a být zabiti, Meiwes sám prohlásil, že věří, že v Německu existuje asi osm set kanibalů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Armin Meiwes (* 1. prosince 1961) je německý kanibal a vrah. Proslul tím, že při setkání na základě inzerátu, podaného na Internetu, zabil a snědl muže.", "tgt_summary": "Armin Meiwes (; born 1 December 1961) is a German former computer repair technician who achieved international notoriety for killing and eating a voluntary victim in 2001, whom he had found via the Internet. After Meiwes and the victim jointly attempted to eat the victim's severed penis, Meiwes killed his victim and proceeded to eat a large amount of his flesh. He was arrested in December 2002. In January 2004, Meiwes was convicted of manslaughter and sentenced to eight years and six months in prison. In a retrial May 2006, he was convicted of murder and sentenced to life imprisonment. Because of his acts, Meiwes is also known as the Rotenburg Cannibal or (The Master Butcher).", "id": 333701} {"src_title": "DVD-RAM", "tgt_title": "DVD-RAM", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "DVD-RAM je jedna ze tří konkurenčních technologií pro přepisovatelná DVD. Jeho konkurenty jsou DVD-RW a DVD+RW. Technologie DVD-RAM poskytuje vynikající integritu a trvanlivost uchování údajů a ochranu proti jejich poškození díky řadě mechanismů a vlastností. Proto technologie DVD-RAM je některými vnímána jako lepší než ostatní DVD pro tradiční využití jako je ukládání dat a zvláště zálohování a archivace. Standardy Mount Rainier (paketový zápis) a SecurDisc pro DVD±RW (které lze také použít na DVD-RAM, CD-R, a CD-RW) poněkud snižují vnímanou výhodu DVD-RAM v kategorii integrity dat, ale ne v kategorii uchování dat a ochraně proti poškození. Mechanika DVD-RAM je častěji instalována ve videokamerách a v set-top boxech než v počítačích, každopádně popularitu v těchto přístrojích lze vysvětlit jednoduchým zápisem a mazáním dat, což umožňuje rozsáhlé úpravy přímo v kameře. Fyzická datová struktura DVD-RAM je podobná jako u disket a pevných disků, jelikož ukládá data v soustředných kruzích. K diskům DVD-RAM může být přistupováno jako k běžnému pevnému disku a většinou není potřeba k přístupu speciálního softwaru. Oproti tomu u disků DVD-RW a DVD+RW jsou data ukládána v jedné spirále a tyto disky vyžadují speciální software pro čtení a zápis dat na disk.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Od Internationale Funkausstellung Berlin 2003 je specifikace propagována skupinou RAMPRG (DVD-RAM Promotion Group, tj. Propagační skupinou pro DVD-RAM) a zařízení vyráběna společnostmi Hitachi, Toshiba, Maxell, LG Electronics, Matsushita/Panasonic, Samsung, Lite-On a Teac. Tato specifikace rozlišuje mezi: Také existují fyzicky menší, v průměru 80 milimetrové DVD-RAM disky s kapacitou 1,46 GB pro jednostranný disk a 2,8 GB pro oboustranný disk, ale jsou poměrně neobvyklé. Disky DVD-RAM byly původně prodávány v tvrdých krabičkách, novější DVD rekordéry mohou pracovat jak s cartridge tak bez ní a mnoho zařízení cartridge nepodporuje vůbec. Disky lze vyjmout z cartridge pro použití s těmito zařízeními.", "section_level": 1}, {"title": "Kompatibilita.", "content": "Mnoho operačních systémů od Mac OS (Mac OS 8.6 přes Mac OS X), Linux a Microsoft Windows XP podporují přímé operace s DVD-RAM, zatímco dřívější verze Windows potřebují speciální ovladače zařízení. Windows XP Home a Professional mohou zapisovat přímo pouze do disků DVD-RAM naformátovaných tabulkou FAT32. Pro disky naformátované ve standardu UDF, který je považován za rychlejší, je potřeba software třetí strany, který umí s tímto systémem souborů pracovat. Windows Vista a novější mohou nativně přistupovat a zapisovat DVD-RAM disky naformátované ve FAT32 i UDF. I když je možné použít libovolný systém souborů, jen málo z nich s DVD-RAM pracuje efektivně. Je to tím, že některé systémy souborů (FAT, NTFS) často přepisují s vlastními daty i tabulku obsahu, která je umístěna na začátku disku zatímco vlastní data leží jinde, takže hlava musí neustále přebíhat tam a zpět, což velmi zdržuje zápis. Také by mělo být bráno v potaz, že Windows Vista (a novější) implementují ochranu dat pomocí CPRM, a tudíž disky formátované pod Windows XP (a dřívějšími) mají potíže s kompatibilitou u novějších systémů od Windows Vista výše a naopak. Mnoho samostatných DVD přehrávačů nepodporuje DVD-RAM. Nicméně v RAMPRG je několik známých výrobců DVD přehrávačů a videokamer, které podporují DVD-RAM. Například Panasonic má výběr přehrávačů, které plně využívají výhod DVD-RAM.", "section_level": 1}], "src_summary": "DVD-RAM (DVD–Random Access Memory) je digitální optický datový nosič. Je to jeden z typů DVD disku. DVD-RAM je libovolně přepisovatelné médium (lze přepsat 100 000krát u třírychlostních a 10 000krát u pětirychlostních) a dá se s ním pracovat stejným způsobem jako s pevným diskem. ", "tgt_summary": "DVD-RAM (DVD Random Access Memory) is a disc specification presented in 1996 by the DVD Forum, which specifies rewritable DVD-RAM media and the appropriate DVD writers. DVD-RAM media have been used in computers as well as camcorders and personal video recorders since 1998. ", "id": 985917} {"src_title": "Náhodný jev", "tgt_title": "Event (probability theory)", "src_document": [{"title": "Vlastnosti.", "content": "Pokud při náhodném pokusu nastane nějaký náhodný jev formula_2 pouze tehdy, pokud nastane jev formula_3, pak říkáme, že jev formula_2 je částí jevu formula_3 a značíme formula_6. Lze také použít slovního vyjádření, že jev formula_2 má za následek jev formula_3. Také říkáme, že jev formula_2 implikuje jev formula_3. Je-li při daném náhodném pokusu jev formula_2 částí jevu formula_3 a současně je jev formula_3 částí jevu formula_2, tzn. za daných podmínek oba jevy formula_2 a formula_3 buď současně nastanou, nebo současně nenastanou, pak jevy formula_17 označujeme jako \"ekvivalentní\". Pokud lze nějaký jev formula_18 vyjádřit prostřednictvím dvou jiných jevů formula_2 a formula_3 tak, že jev formula_18 nastane tehdy, když nastane jev formula_2 nebo formula_3, pak jev formula_18 označujeme jako \"sjednocení jevů\" formula_2 a formula_3 a zapisujeme formula_27. Jestliže nějaký jev formula_18 můžeme vyjádřit prostřednictvím dvou jiných jevů formula_2 a formula_3 tak, že jev formula_18 nastane tehdy, když nastanou současně oba jevy formula_2 i formula_3, pak jev formula_18 označujeme jako \"průnik jevů\" formula_2 a formula_3 a zapisujeme formula_37. Pokud lze nějaký jev formula_18 vyjádřit prostřednictvím dvou jiných jevů formula_2 a formula_3 tak, že jev formula_18 nastane tehdy, když nastane jev formula_2 a současně nenastane jev formula_3, pak jev formula_18 označujeme jako \"rozdíl jevů\" formula_2 a formula_3 a zapisujeme formula_47. Používá se také značení formula_48. Pokud existuje nějaký jev formula_49, který při určitém náhodném pokusu nastane vždy, pak o jevu formula_49 hovoříme jako o jevu jistém. Opakem jistého jevu je jev nemožný (neuskutečnitelný), obvykle značený formula_51, který při daném náhodném pokusu nikdy nenastane. Náhodný jev formula_52 nazveme \"jevem opačným (protikladným)\" k jevu formula_2, pokud jev formula_52 nastane vždy, když nenastane jev formula_2. Jev formula_52 bývá také nazýván \"doplňkem jevu\" formula_2. Platí, že opačný jev opačného jevu je roven původnímu jevu, tzn. formula_58. Mezi jevem formula_2 a k němu opačným jevem formula_52 platí vztah formula_61, kde formula_49 je jistý jev, a současně formula_63, kde formula_51 je jev nemožný. Náhodný jev, který nelze vyjádřit jako sjednocení dvou možných jevů, označíme jako jev elementární. Elementární jevy tedy představují jednotlivé výsledky náhodného pokusu, které již dále nelze rozložit. Jevy, které nejsou elementární, bývají označovány jako \"složené\". Určitý složený jev nastane právě tehdy, nastane-li některý z elementárních jevů v něm obsažený. \"Jistý jev\" obsahuje všechny elementární jevy. \"Nemožný jev\" neobsahuje žádný elementární jev a tedy nenastane nikdy. Pokud je současný výskyt dvou jevů formula_2 a formula_3 nemožný, tzn. formula_67, pak o jevech formula_17 říkáme, že jsou neslučitelné (nekompatibilní). Jestliže při každé realizaci daných podmínek jevy formula_17 buď oba nastanou, nebo oba nenastanou, pak hovoříme o \"jevech rovnoprávných (rovnocenných)\" a značíme formula_70.", "section_level": 1}, {"title": "Systém jevů.", "content": "Jestliže máme jevy formula_71 pro formula_72, které jsou po dvou neslučitelné, tzn. formula_73 pro formula_74, a jev formula_2, který lze vyjádřit jako formula_76, pak říkáme, že jev formula_2 se rozpadá na částečné jevy formula_78. Pokud navíc platí, že formula_79, kde formula_49 je jev jistý, pak jevy formula_78 tvoří úplný systém jevů. Při daném náhodném pokusu nastane alespoň jeden jev formula_71 z úplného systému jevů. Systém jevů, které při daném náhodném pokusu nastávají nebo nenastávají, bývá označován jako \"jevové pole (jevový prostor)\". Jevový prostor obsahuje jak jev jistý, tak i jev nemožný. Platí také, že pokud náhodné jevy formula_17 patří do daného jevového prostoru, pak jevový prostor obsahuje také jevy formula_84, formula_85, formula_86. Jevový prostor tedy představuje množinu všech jevů, které se při uskutečnění daného pokusu mohou vyskytnout.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad.", "content": "Jako příklad náhodného jevu se nejčastěji uvádí hod hrací kostkou. Pokus spočívá v tom, že sledujeme čísla, resp. počty bodů, která na ní padnou. Idealizací pokusu je to, že nepřipouštíme, aby kostka padla na hranu a nebyl znám výsledek. Jevový prostor má šest elementárních jevů, kterými jsou čísla 1,2,3,4,5,6 na stranách kostky. Jev, že padne sudé číslo, je jevem složeným, který nastane tehdy a jen tehdy, nastane-li jeden ze tří elementárních jevů (padne 2, 4 nebo 6). Jev, že padne 0, je nemožný jev. Jev, že padne sudé nebo liché číslo, je jistý jev.", "section_level": 1}], "src_summary": "Náhodný jev je takový výsledek náhodného pokusu, o kterém lze po provedení pokusu rozhodnout, zda nastal nebo nenastal. K určitému náhodnému pokusu lze přiřadit různé náhodné jevy, které se mohou různě překrývat – příkladem mohou být různé druhy sázek nebo výsledků v ruletě, kdy když padne např. dvojka, odpovídá to nejen náhodnému jevu „dvojka“, ale i „sudá“, „černá“, „malá“, „prostřední sloupec“, „první tucet“ a různým sázkám na dvojici nebo čtveřici čísel, které obsahují dvojku. ", "tgt_summary": "In probability theory, an event is a set of outcomes of an experiment (a subset of the sample space) to which a probability is assigned. A single outcome may be an element of many different events, and different events in an experiment are usually not equally likely, since they may include very different groups of outcomes. An event defines a complementary event, namely the complementary set (the event \"not\" occurring), and together these define a Bernoulli trial: did the event occur or not? ", "id": 762627} {"src_title": "Složené oko", "tgt_title": "Compound eye", "src_document": [{"title": "Stavba složených očí.", "content": "Složené oči jsou složeny z ommatidií, což jsou jednotlivá, navzájem si podobná očka, která samostatně vnímají obraz. Každé z ommatidií je trvale zaměřeno nepatrně jiným směrem (jedinec nemůže ovlivnit zaměření jednotlivého ommatidia). Z těchto jednotlivých obrazů pak živočich poskládá celkový obraz. Počet ommatidií je druhově závislý, u společenského hmyzu se může lišit i v závislosti na specializaci jednotlivce. Obvyklý počet ommatidií ve složeném oku přesahuje 5 000. V literatuře se běžně udává rozmezí od šesti (někteří mravenčí dělníci) do téměř 28 000 (některé druhy vážek) ommatidií v jednom složeném oku, tyto hodnoty je nutno chápat jako extrémní a přiblíží se k nim jen velmi málo druhů využívající tento typ očí. Počet ommatidií je limitován jednak velikostí oka a jednak nejmenším možným průměrem ommatidia. Při zmenšení tohoto průměru pod určitou mez je obraz pozměněn difrakčními (ohybovými) jevy, který vycházejí z fyzikálních vlastností světla.", "section_level": 1}, {"title": "Vidění složeným okem.", "content": "Důsledkem vidění pomocí mnoha očí je mozaikovitý obraz, dalším důsledkem je nemožnost zaostřit a obraz živočicha se složeným okem je neostrý. Důsledkem této neostrosti je i neschopnost vidět malé předměty, tato schopnost je oproti lidskému zraku snížena několikanásobně (např. u vos bývá udáváno zhruba 25krát). Důležitou výhodou tohoto zraku je zvětšení zorného pole, které je v některých případech tak velké, že hmyz vidí i dozadu, čímž snižuje pravděpodobnost, že bude překvapen predátorem. Pohyb je vnímán jako přechod z jednoho očka do druhého, to co je mezi nimi pak živočich nevidí. To umožňuje vnímat více impulzů a lépe a včas na pohyb reagovat. Počet impulzů za sekundu je druhově závislý a pohybuje se mezi 8 a 200 fps (např. u včel), nejběžnější hodnota je mezi 60 a 120 fps (pro srovnání, člověk vnímá pohyb jako plynulý při 24 fps). Hmyzu tak pohyb většinově připadá pomalejší než lidem. Tato hodnota udává při kolika impulzech za sekundu je pohyb vnímán jako plynulý.", "section_level": 1}, {"title": "Vidění barev.", "content": "Vnímání barev pomocí složených očí je radikálně odlišné od vnímání barev běžného u člověka. Tento rozdíl je způsoben jinými zrakovými pigmenty. Hmyz tak vnímá barvy, které člověk nedokáže vnímat (ultrafialové světlo) a zároveň nevnímá barvy které člověk vnímá (červenou barvu). Se složeným okem jsou většinově spojeny dva typy pigmentů, pomocí nichž je možno vnímat barvy. První z nich reaguje na ultrafialové (vlnová délka cca 360 nm) a modré světlo (cca 480 nm) a druhý typ reaguje na zelené a žluté světlo (cca 550 nm). Některé druhy hmyzu (např. motýli) mají i třetí druh pigmentů a vnímají tak rozmezí od ultrafialového po zelené světlo (tj. 360 až 580 nm). Člověk vnímá vlnové délky v rozmezí mezi 400 a 750 nm. To znamená, že živočichové se složeným okem nevidí červenou barvu. Schopnost vnímat ultrafialové světlo je pro hmyz velmi důležitá, neboť mnoho květů obsahuje ultrafialové barvy, kterými se snaží přilákat hmyz. Motýli tuto barvu často využívají na svých křídlech k přilákání partnera.", "section_level": 2}, {"title": "Navigace.", "content": "Složené oko je schopno vnímat i polarizované světlo, tato schopnost je zajímavá především pro létající hmyz, který díky této schopnosti používá zrak k navigaci. Je totiž schopen určit polohu Slunce či Měsíce i v případě, že jsou tato tělesa skryta za mraky. Tato schopnost je rovněž využívána k určení času. Zároveň noční létající hmyz tuto schopnost využívá k udržení přímého směru letu a ke směrové orientaci. Tento jev využívají např. včely při návratu do úlu, proto stačí velmi malý posun úlu a včely, které byly mimo úl nenajdou cestu zpět. Při letu je intenzita světla víceméně stejná v obou očích, pokud tomu tak není, vyrovná svoji dráhu rychlejším pohybem křídel na jedné straně. Toto chování vede k tomu, že hmyz naráží na umělé osvětlení, protože takové osvětlení je příliš blízko a každé oko tak vnímá jinou intenzitu světla, neustálá korekce tohoto jevu skončí srážkou s tímto světelným zdrojem. Není tedy pravdou, že hmyz je světlem přitahován, jedná se pouze o chybu v jeho navigačním chování.", "section_level": 2}, {"title": "Vyhodnocování vjemů.", "content": "U složeného oka dochází k základnímu zpracování informace již v oku a teprve poté je informace předána mozku. Takové předvyhodnocování je zaměřeno na rozlišení a zesílení kontrastů a umožňuje rychlejší reakci.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení složených očí.", "content": "Jednotlivá ommatidia jsou od sebe oddělena pláštěm, který obsahuje pigmentové buňky. Podle způsobu jak se tyto pigmentové buňky chovají lze rozdělit tyto oči na dva základní typy.", "section_level": 1}, {"title": "Apoziční složené oko.", "content": "Je takové oko, které má v plášti jednotlivých ommatidiích pigmentové buňky pohlcující světlo. To znamená, že při osvětlení jednoho ommatidia nedochází k přechodu světla do sousedních ommatidií. Tento typ očí nalezneme zpravidla u denních živočichů, kteří jsou aktivní při dostatku světla.", "section_level": 2}, {"title": "Superpoziční složené oko.", "content": "Superpoziční oko má pigmentu pohlcující světlo méně a při osvětlení jednoho ommatidia proniká světlo i do sousedních ommatidií, čímž dochází k zesílení světla. Pokud intenzita světla dosáhne určité (druhově rozdílné) meze, chová se superpoziční oko jako apoziční oko. Rozdíl v chování superpozičního a apozičního oka způsobuje, že u apozičního oka dopadá na jednotlivé ommatidium světlo z výrazně menšího zorného úhlu a jejich obraz je tedy výrazněji neostřejší a více mozaikovitý. Superpoziční oko poskytuje méně mozaikovitý a ostřejší obraz, což je vykoupeno větším zkreslením a zpravidla i menším počtem ommatidií. Superpoziční oko se zpravidla vyskytuje u nočních živočichů, kteří spoléhají spíše na jiné smysly než je zrak.", "section_level": 2}, {"title": "Zvláštnosti.", "content": "Někteří dobří letci, zpravidla se jedná o živočichy, kteří mají extrémně vysoký počet ommatidií (zhruba nad 20 000), mají v rámci složeného oka ommatidia zorganizována do určitých specializovaných oblastí. Zploštění těchto oblastí vyrovnává zkreslení a mozaikovitost vidění, takový hmyz pak na určitou vzdálenost vidí ostře. Toto je důležité jen u dobrých letců, aby nenarazili do překážky nebo se nestali obětí predátora. U některých druhů hmyzu lze najít přechod od primitivních forem očí ke složenému oku. U Scutigeromorpha se vyskytuje tzv. pseudosložené oko, které se podobá složenému oku, ale je to pouze shluk oček zvaných ocelli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Složené oči (fasetové) jsou typy očí, které jsou hlavním zrakovým orgánem u korýšů a naprosté většiny hmyzích dospělců, u velké většiny vývojových stádií hmyzu s nedokonalou proměnou (u vývojových stádií hmyzu s dokonalou proměnou se tato forma zraku nevyskytuje). ", "tgt_summary": "A compound eye is a visual organ found in arthropods such as insects and crustaceans. It may consist of thousands of ommatidia, which are tiny independent photoreception units that consist of a cornea, lens, and photoreceptor cells which distinguish brightness and color. The image perceived by this arthropod eye is a combination of inputs from the numerous ommatidia, which are oriented to point in slightly different directions. Compared with single-aperture eyes, compound eyes have poor image resolution; however, they possess a very large view angle and the ability to detect fast movement and, in some cases, the polarization of light.", "id": 1077751} {"src_title": "Kočka cejlonská", "tgt_title": "Rusty-spotted cat", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Kočku cejlonskou popsal pod názvem \"Felis\" \"rubiginosus\" Isidore Geoffroy Saint-Hilaire v roce 1831. Některé autority uznávaly dva poddruhy, jiné (mj. i taxonomická revize kočkovitých provedená IUCN v roce 2017) uvádí jako platné tři poddruhy:\"\"", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Srst je šedá, šedohnědá nebo načervenalá, s rezavými tečkami. Z temene hlavy se táhnou čtyři tmavé pruhy, břicho je bílé s černými tečkami. Cejlonská kočka se podobá příbuzné kočce bengálské, ale kresba je méně zřetelná, skvrny obvykle menší a dále od sebe. Poddruh \"P. r. phillipsi\" bývá tmavěji a bohatěji zbarven. Lebka dosahuje délky okolo 75 mm a postrádá sagitální hřeben. Zubní vzorec je I 3/3, C 1/1, P 2/2, M 1/1, celkem tedy 28 zubů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Poddruh \"P. rubiginosus rubiginosus\" žije na indickém subkontinentu, ostatní dva poddruhy se vyskytují pouze na Srí Lance. V Indii jsou rozšířené hlavně na jihu, menší populace žijí také severněji, ve státech Gudžarát, Džammú a Kašmír. Žije i v menší části Nepálu, konkrétně v Shuklaphanta National Park a Bardia National Park. Habitatem jsou různé druhy lesů, především vlhké i suché opadavé. Dále obývá travnaté a křovinaté oblasti, kamenité krajiny, úbočí kopců, týkový a bambusový porost a oblasti s aridní vegetací. Stálezelené vlhké lesy nejsou oblíbeným stanovištěm v Indii, avšak na Srí Lance ano. Některé populace se přizpůsobily i životu v zemědělské krajině. V posledních letech se objevují i v lidmi opuštěných domech. Maximální nadmořská výška výskytu dosahuje 2500 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "O chování kočky cejlonské v jejím přirozeném prostředí je toho známo jen velmi málo. Jsou spíše noční, samotářské a velmi teritoriální. Přes den se skrývají ve větvích stromů nebo v dutinách. Dobře šplhají, nicméně většinu času zřejmě tráví na zemi. Podle některých autorů jsou tyto šelmy navzdory své malé velikosti velmi zuřivé a útočné. V roce 1874 popsal přírodovědec T. C. Jerdon případ, kdy svou ochočenou osmiměsíční kočku přinesl do místnosti, kde bylo mládě gazely. Kočka na něj okamžitě zaútočila a zakousla se jí do šíje. Živí se především malými obratlovci, jako jsou hlodavci, ptáci, v menší míře i hmyzem, ještěrkami a žábami. Nejspíše napadá také drůbež, když k tomu má příležitost.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování, životní cyklus.", "content": "Březost trvá 66 až 71 dní, v jednom vrhu bývá jen jedno nebo dvě, výjimečně i tři koťata. V zajetí dochází k porodům kdykoliv během roku, v přírodě byl pozorován jeden vrh v únoru. Samice rodí obvykle v doupatech, což mohou být vykotlané stromy, malé jeskyně a různé prohlubně. Mláďata váží při narození 60 až 77 gramů. Pohlavní zralosti dosahují do jednoho roku života. V zajetí se dožívá 12 až 18 let, k dožití v přírodě chybějí informace.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah s lidmi, hrozby.", "content": "Koťata kočky cejlonské se snadno ochočí a stanou se z nich hraví a přítulní společníci. Hlavní hrozbou pro tuto šelmu je ničení a fragmentace přirozeného prostředí. Především v Indii, ale zřejmě i v Nepálu bývá často obětí srážek s automobily. Někdy jsou kočky cejlonské loveny pro maso či kvůli kožešině. Možnou, ale ne jednoznačně potvrzenou hrozbou je i hybridizace s kočkou domácí. V Indii je druh zapsán v příloze I, CITES a obchod s ním je zakázán, cejlonská a nepálská populace jsou v příloze II.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Jedná se o obtížně chovatelný a vzácně chovaný druh. Na počátku listopadu 2019 byl chován v 17 evropských zoo, a to v pěti zemích. Nejvíce ve Spojeném království. V Česku kočku cejlonskou v tu dobu chovaly tři zoo: Na Slovensku byla kočka cejlonská v roce 2020 chována v Zoo Bojnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka cejlonská (\"Prionailurus rubiginosus\") je spolu s africkou kočkou černonohou nejmenší kočkovitá šelma. Žije v Indii, Nepálu a na Srí Lance. Obývá především různé typy lesů, křovinaté savany a další přírodní stanoviště, nicméně dokáže přežít i v zemědělské krajině a v opuštěných lidských obydlích. O chování ve volné přírodě chybí dostatek informací. Jde nejspíše o nočního tvora, jehož hlavní potravou jsou hlodavci a ptáci. Mezinárodní svaz ochrany přírody vede tento druh jako téměř ohrožený.", "tgt_summary": "The rusty-spotted cat (\"Prionailurus rubiginosus\") is one of the cat family's smallest members, of which historical records are known only from India and Sri Lanka. In 2012, it was also recorded in the western Terai of Nepal. Since 2016, the global wild population is listed as Near Threatened on the IUCN Red List as it is fragmented and affected by loss and destruction of prime habitat, deciduous forests.", "id": 2086284} {"src_title": "Opusové číslo", "tgt_title": "Opus number", "src_document": [{"title": "Různé způsoby přidělování.", "content": "V praxi je někdy využití opusových čísel pro orientaci v dílech jednotlivých skladatelů komplikovanější kvůli jejich nesystematickému přidělování. Zpočátku je přidělovali vydavatelé pouze publikovaným dílům, a to podle pořadí vydání, které se nemuselo shodovat s pořadím vzniku. Kromě toho bylo do jednoho vydaného svazku (s jedním opusovým číslem) sdružováno více skladeb. Například prvních pět opusů Arcangela Corelliho obsahuje vždy po dvanácti houslových sonátách. Jednotlivé skladby se pak označují jako op. 1, č. 1 nebo op. 1/1 apod. V 19. století začali skladatelé častěji sami přidělovat svým skladbám opusová čísla, která tak lépe odrážela pořadí jejich vzniku. Přidělovali je obvykle jednotlivým skladbám, nicméně písně a drobné skladbičky byly stále sdružovány do sbírek s jedním číslem, případně jim nebylo opusové číslo přiděleno vůbec. V některých případech (Richard Strauss, Antonín Dvořák) nebyla opusová čísla přidělována postupně (například Dvořákova Symfonie č. 5 z roku 1875 má opusové číslo 76, o pět let mladší Symfonie č. 6 je op. 60), nebo bylo již přidělené opusové číslo později použito pro zcela jinou skladbu. Koncem 19. století se mezi skladateli rozšířil zvyk dávat svým dílům popisné názvy, které postačují pro identifikaci skladby, a od používání opusových čísel se částečně ustoupilo, i když je dodnes někteří autoři svým dílům přiřazují.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné systémy číslování.", "content": "Pro jednoznačnou identifikaci skladeb autorů, kteří opusová čísla svým dílům vůbec nepřidělovali (většina barokních skladatelů), nebo jejichž tvorba je opusovými čísly pokryta velmi neúplně nebo nekonzistentně, se dnes místo opusových čísel používají spíše katalogy sestavené muzikology. U každé skladby je uveden kód katalogu, který je odvozen buď od jména skladatele, nebo katalogizátora, a pořadové číslo. Tímto způsobem je zpracováno například dílo těchto skladatelů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Opusové číslo (z latinského \"opus\" = dílo, práce) je pořadové číslo určitého díla v rámci seznamu prací umělce. Používá se zejména v hudbě, často ve formě zkratky Op. následované samotným číslem. Díla jsou obvykle řazena chronologicky podle doby vzniku nebo vydání, a podle opusového čísla tak lze například zařadit skladbu do určitého tvůrčího období umělce. Kromě toho jsou opusová čísla užitečná při rozlišování skladeb, které mají podobný název (například různé klavírní sonáty ve stejné tónině).", "tgt_summary": "In musical composition, the opus number is the \"work number\" that is assigned to a musical composition, or to a set of compositions, to indicate the chronological order of the composer's production. Opus numbers are used to distinguish among compositions with similar titles; the word is abbreviated as \"Op.\" for a single work, or \"Opp.\" when referring to more than one work. ", "id": 1101850} {"src_title": "Brännball", "tgt_title": "Brännboll", "src_document": [{"title": "Historie brännballu v ČR.", "content": "Brännball je kolektivní pálkovací hra, která pochází ze Švédska. V překladu to znamená: „spálený míč“. Do České republiky tato hra přišla v roce 1990 spolu se švédskou firmou IKEA, která za spolupráce s Českou Asociací Sportu Pro Všechny vydala první česky psaná pravidla brännballu. Původní švédská pravidla byla totiž pouze obrázková, což bylo nedostačující pro pořádání soutěží. První oficiální mistrovství republiky v brännballu se uskutečnilo 23.9. 2000 v Brně – Pisárkách.", "section_level": 1}, {"title": "Základní charakteristika brännballu.", "content": "Brännball je pálkovací hra podobná softballu nebo baseballu, se kterými má jak společné rysy, tak i určité odlišnosti. Například zde zcela chybí tzv. outovaní. Dále v této hře mohou bodovat i hráči v poli. Je tak mnohem dynamičtější, a to i pro méně sportovně zdatné jedince. Brännball se hraje většinou na rozlehlé travnaté ploše, ideální je fotbalové hřiště. Proti sobě hrají dvě jedenáctičlenná družstva ve dvou směnách (na pálce, v poli) po 12 minutách.", "section_level": 1}, {"title": "Oficiální pravidla 2007 vydaná ČASPV.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kapitola 1 - Definice.", "content": "§ 1. Box pálkařů: Je území pro pálkaře v zámezí mezi místem pro odpal a metou č.1 ve vzdálenosti 4 m od hlavní čáry. § 2. Dvoumetový odpal: Pálkař a ostatní běžci na metách postoupí o dvě mety vpřed, oproti metám které drželi v okamžiku odpalu. § 3. Hra: Je povel rozhodčího k zahájení hry, nebo k opětnému zahájení hry po přerušení na pokyn rozhodčího. Aby hra mohla být zahájena, musí být hráči-polaři v poli, jeden z hráčů - pálkařů v místě pro odpal, bränner za hlavní čarou, ostatní pálkaři v boxu pro pálkaře. § 4. Meta: Plocha ve vnějším poli, která je vymezena prodlouženými čarami vnitřního pole. § 5. Meta brännera: Je vyznačený čtverec vně vnitřního pole, před hlavní čarou o rozměrech 1 x 1 m, vzdálen 1 m od hlavní čáry a 5,5 m od cílové mety. § 6. Místo pro odpal: Území ve vnějším poli uprostřed mezi první a cílovou metou v délka 4 m a šířka 1 m. § 7. Odpal: Je udeření pálkou do míče s vlastním nadhozem, nebo zasažení (teč) pálkou nadhozeného míče. § 8. Pálkoviště: Je část hřiště ve tvaru obdélníka ve vnitřním poli, na hlavní čáře, uprostřed mezi první a cílovou metou o rozměrech 16 x 6 m. § 9. Vnější pole: Je část hřiště vně obdélníku 20 x 28 m (vnitřní pole) z vnějších stran ohraničené místem pro diváky dle místních podmínek. § 10. Vnitřní pole: Část hřiště o rozměrech 20 x 28 m. § 11. Výseč pro odpal: Navazuje na \"místo pro odpal\" je tvořena dvěma čarami směrem do hřiště, které svírají úhel 90°, na hlavní čáře je ohraničena dvěma kužely ve vzdálenosti 4 m. Délka obou čar svírající 90° směrem do hřiště je dána velikostí vnějšího pole, musí přesahovat vnitřní pole, pro orientaci rozhodčích jsou obě čáry ve vnějším poli zvýrazněny kužely barevně odlišnými od kuželů vyznačujících mety.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola II. – Hřiště.", "content": "§ 1.: Hřiště na brännball by měla být volná plocha s doporučenými rozměry 60 x 60 m s travnatým, pískovým nebo mlatovým povrchem nenáročným na rovnost. Podél hlavní čáry a bočních čar (20 m) by mělo být vyznačeno zázemí v pruhu širokém 9 m. § 2.: Nelze-li dodržet uvedené rozměry hřiště, nebo jsou na hřišti překážky. Smí se soutěž – utkání sehrát na hřišti menším s vyznačením překážek a úpravou pravidel (dvoumetový odpal). S úpravou pravidel musí pořadatel seznámit všechny vedoucí družstev, hráče a rozhodčí. § 3.: Vnitřní pole má rozměry 28 x 20 m. Spojnice met a hlavní čára (rovnoběžná se spojnicí met č. 2 a 3) se značí vždy s přesahem v rozích o 3 m. § 4.: Všechny čáry (lajny), jsou součásti hřiště a met. Vyznačují se v šířce 5 - 10 cm, včetně mety brännera. Metu brännera je možné vyznačit vhodným kobercem. § 5.: Meta č. 1, 2 a 3 je plocha ve vnějším poli,která je vymezena prodlouženými čarami vnitřního pole v délce 3 m Konce přesahujících čar v délce 3 m a jejich průsečík jsou označeny kužely. § 6.: Meta brännera o rozměrech 1 x 1 m je mezi cílovou metou a krajním bodem místa pro odpal - bližším k cílové metě - ve vzdálenosti jeden metr od hlavní čáry a 5,5 m od cílové mety a 5,5 m od krajního bodu pro odpal.(viz plánek) Pro turnaje je doporučeno vyznačit metu brännera pevně připevněným kobercem. § 7.: Na hlavní čáře uprostřed mezi cílovou metou a metou č. 1 v délce 4 m je vyznačeno dvěma kužely (barevně odlišnými od kuželů označujících mety) místo pro odpal a kolmicemi z krajních bodů směrem do vnějšího pole v délce 1 m. § 8.: Z krajních bodů místa pro odpal směrem do vnitřního pole s vrcholovým úhlem 90° je vyznačena výseč pro odpal. Délka čar označující výseč je dána velikostí vnějšího pole. Na konci vyznačení výseče jsou kužely shodné barvy s kužely vyznačující místo pro odpal. Vyznačení výseče musí přesahovat rozměry vnitřního pole. § 9.: Pálkoviště je vyznačeno ve tvaru obdélníku 16 x 6 m (viz obrázek). Do tohoto prostoru smí vstoupit hráči-polaři až po provedení odpalu. § 10.: Území pro trenéra - vedoucího družstva pálkařů je vyhrazeno v zámezí (5 m od hlavní čáry) za boxem pálkařů. Z jiného prostoru je rozhodčí povinen tyto činovníky vykázat. § 11.: Území pro trenéra - vedoucího družstva hráčů v poli je vyhrazeno mezi metou č. 1 a č. 2. Minimálně 5 m od spojnice met č. 1 a č. 2. § 12.: Území pro diváky, je řádně vyznačeno páskou – vápnem. Území pro diváky vymezí pořadatel, dle možností - doporučeno 9 m od spojnice met č. 3 a cílovou metou.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola III. – Výzbroj a výstroj.", "content": "§ 1.: Míč - pro hru je určen je tenisový míček, žluté nebo bílé barvy. § 2.: Pálka, je vyrobena z jednoho kusu dřeva, rukojeť je povolené opatřit páskou. Rozměry pálky jsou uvedeny na obrázku, jiné rozměry, tvary a úpravy nejsou oproti nákresu povoleny. § 3.: Mety jsou označeny kužely stejné barvy dle nákresu hřiště. Meta č. 1, 2 a 3 jsou vyznačeny třemi kužely, cílová meta je označena dvěma kužely. § 4.: Výseč pro odpal je vyznačena čtyřmi kužely barevně odlišenými od kuželů na metách. § 5.: Sportovní úbor. Všichni hráči družstva musí mít stejný úbor, stejné barvy, střihu a úpravy. § 6.: Sportovní obuv. Všichni hráči musí být při hře obuti. Obuv má být plátěná, kožená nebo imitace těchto materiálů. Podrážky musí být hladké. S výstupky na podrážkách jsou povoleny jen gumotextilní kopačky. Hráči s jinou obuví nemohou k utkání nastoupit.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola IV. – Hráči a náhradníci.", "content": "§ 1.: Družstvo se skládá z jedenácti hráčů a dvou náhradníků, družstva mohou být koedukovaná. § 2.: Hráči jednotlivých družstev jsou označeni viditelnými čísly (1 až 13) dle pořadí na pálce. § 3.: Pořadí hráčů na pálce určuje trenér (vedoucí družstva - kapitán) a zapíše jej před utkáním do Protokolu o utkání. § 4.: V utkání je povoleno vystřídat nejvýše dva hráče, kteří musí být uvedeni v protokolu před utkáním. Střídání povoluje rozhodčí. § 5.: Hráč, který byl vystřídán, se nesmí hry v témž utkání znovu zúčastnit. Byl-li střídán hráč na pálce, náhradník musí nastoupit na stejné místo v pořadí na pálce střídajícího hráče. § 6.: Minimální počet hráčů na hřišti je devět. Klesne-li v družstvu počet hráčů méně jak devět, utkání je kontumováno.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola V. – Hrací doba.", "content": "§ 1.: Utkání se hraje na dva poločasy, jeden poločas v délce 12 minut hrubého času. § 2.: Rozhodčí může prodloužit každý poločas, v němž podle jeho mínění byl čas promeškán střídáním, přepravou zraněných hráčů z hrací plochy nebo z jiných příčin. § 3.: O prodloužení doby hry informuje rozhodčí zapisovatele a může, ale nemusí o prodloužení vyrozumět kapitány - trenéry. § 4.: Pořadatel je povinen zajistit při utkání časomíru na viditelném místě.", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola VI. – Hra.", "content": "§ 1.: Zahájení hry. O tom,které družstvo nastoupí v utkání první na pálku a které do pole se rozhoduje losováním a to buď pomocí mince nebo jiným způsobem. Pro urychlení hry mohou být dány posty družstev (pálka – pole) již rozlosováním. § 2.: O způsobilosti hřiště pro zahájení hry rozhoduje výhradně hlavní rozhodčí. § 3.: V utkání vítězí družstvo, které dosáhlo v platné hře většího počtu bodů. § 4.: Dosažení bodu družstvem hráčů na pálce: § 5.: Dosažení bodů družstvem hráčů v poli:", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola VII. – Odpalování.", "content": "§ 1.: Pálkaři odpalují na pokyn hlavního rozhodčího v předem určeném pořadí podle protokolu. Porušení tohoto pravidla znamená zisk pěti bodů pro polaře. (ostatní hráči-pálkaři musí být v boxu pálkařů nebo na metách). § 2.: Pálkař si nadhazuje sám vlastním nadhozem.Počet nadhozů je omezen prvním dobrým odpalem. § 3.: Při dobrém odpalu musí pálkař stát v prostoru místa pro odpal (4 m území). § 4.: Dobrý odpal je odpálení, po němž míč: § 5.: Splněním podmínek dobrého odpalu je odložení pálky v místě pro odpal, odložení pálky mimo určené místo: pálkař je spálený a jde na metu č. 1. § 6.: Dobrý dopal ohlašuje hlavní rozhodčí dobrý odpal a signalizuje upažením s praporkem. § 7.: Přejde-li míč při dobrém odpalu mezi diváky do bočních stran hřiště, nebo nastane pro hráče v poli při získání míče jiná překážka a míč není dosažitelný, přizná rozhodčí pálkaři dvoumetový odpal. Poznámka: Před utkáním musí pořadatel seznámit rozhodčí, hráče a vedoucí se situací kdy rozhodčí přizná hráči dvoumetový odpal. § 8.: Dvoumetový odpal, pálkař a ostatní běžci na metách postoupí o dvě mety vpřed oproti metám, které drželi v okamžiku odpalu - nejkratší cestou. § 9.: Chybný odpal – je odpálení míče, po němž míč: § 10.: Při chybném odpalu pálkaři zůstávají na původních metách – vyběhnuvší pálkaři se musí vrátit na mety a nejsou spáleni. § 11.: Při dobrém odpalu pálkař vybíhá a snaží se co nejdříve došlápnout za prodlouženou hlavní čáru vymezující cílovou metu s došlapem na mety č. 1, 2, a 3 Čáry lajny vymezující vnitřní pole hřiště musí pálkař obíhat z vnější strany. § 12.: Při dosažení cílové mety nohou - proběhnutí získává pálkař bod (další viz Body). § 13.: Pálkaři se smí pohybovat pouze ve vnějším poli. Běží-li pálkař uvnitř hřiště a tím si zkrátí dráhu, musí se vrátit na metu č.1. § 14.: Při obíhání met se mohou pálkaři předbíhat. § 15.: Pálkař „musí“ došlápnout na metu, (prostor ve výseči přesahujících čar vně vnitřního pole) dříve, než bränner stojí na svoji metě alespoň jednou nohou, drží ve vzpažené ruce míček a zvolá hlasitě, Bränn (Spálený) – Porušení tohoto pravidla znamená, že se hráči, kteří nestojí na metách musí vrátit zpět na první metu. Polaři získávají za každého vracejícího se hráče (spálený) jeden bod. § 16.: Na metě může stát jeden i více hráčů. § 17.: Nastane-li situace, Nikdo není na pálce (všichni pálkaři jsou na metách), jde odpalovat hráč dle Protokolu o utkání. Hráč s nejmenším počtem odpalů a s nejnižším pořadovým číslem. § 18.: Jestliže běžci – pálkaři, úmyslně překáží v cestě na metu hráč v poli-soupeř, rozhodčí přizná podle svého mínění poškozeným hráčům–pálkařům počet met, které by dosáhli, kdyby polař nepřekážel. § 19.: Předčasný výběh – opustí-li pálkař-běžec metu před odpalem, odpal se opakuje, všichni hráči se vrátí na původní mety. § 20.: Předčasný odpal:", "section_level": 2}, {"title": "Kapitola VIII. – Hráči v poli.", "content": "§ 1.: Hráči v poli jsou libovolně rozmístěni ve vnitřním i vnějším poli, mohou stát i za základní čarou. Při odpalu nesmí stát žádný hráč území pálkoviště. § 2.: Do pálkoviště mohou polaři vstoupit po odpalu. § 3.: Hráči v poli mohou zastavit pálkaře v dalším postupu jediným možným způsobem – Zastavením hry. § 4.: Zastavená hra je, je-li bränner na svoji metě alespoň jednou nohou,drží ve vzpažené ruce míček a hlasitě zvolá Bränn. Bränner se nesmí dotýkat jinou části těla země. § 5.: Bränner, spoluhráč hráčů v poli, se pohybuje ve vnějším poli jen za hlavní čarou. Nesmí vstoupit ani sebrat míček z vnitřního pole (trest 4 body). § 6.: Výměna brännera je povolena spoluhráčem ve vnitřním poli i novým střídajícím hráčem. Střídání i výměna je povolena jen se souhlasem rozhodčího. § 7.: Brání-li pálkař – běžec úmyslně hráči v poli při chytání odpáleného míče nebo přihrávce (kopnutí a podobně) - pálkař je spálený a vrací se na metu č. 1.", "section_level": 2}, {"title": "Rozhodčí.", "content": "Utkání řídí nestranně sbor rozhodčích podle pravidel brännballu a rozpisu příslušné soutěže – turnaje. Složení sboru rozhodčích: Během utkání, včetně přestávky v polovině utkání, nikdo ze sboru rozhodčích nesmí hovořit s diváky, trenéry, vedoucími a hráči. Hráči, trenéři, vedoucí a ostatní členové družstev jsou povinni se řídit na hřišti a v jeho okolí - hracím prostoru, pokyny členů sboru rozhodčích, tito mohou přikázat činovníkům družstev cokoliv, co je nezbytné pro uplatnění těchto pravidel. Všichni rozhodčí mají při rozhodování praporek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brännball je kolektivní pálkovací hra, která pochází ze Švédska. Má určité rysy společné se softballem nebo baseballem, ovšem i některé odlišnosti, které hru dělají mnohem dynamičtější. Hrají proti sobě dvě 11 členná družstva na 2 směny po 12 minutách.", "tgt_summary": "Brännboll (); Brennball in Germany, rundbold in Denmark, brennball or slåball in Norway) is a bat-and-ball game played on amateur level throughout Sweden, Finland, Norway, Denmark and Germany, mostly on fields and in public parks, but it is also part of the PE curriculum in some areas. The name is derived from the act of catching a player between two bases at the end of a batting round, referred to as \"burning\" them (\"bränna\"), roughly equivalent to being run out in cricket or out in baseball. The world championship, called Brännbollscupen, is an annual event in the Swedish city of Umeå.", "id": 2356123} {"src_title": "Junkers Ju 287", "tgt_title": "Junkers Ju 287", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Ju 287 byl projekt bombardéru, který by byl rychlejší než kterákoli spojenecká stíhačka. Dopředu ubíhající křídla byla nápad hlavního designéra projektu, Dr. Hanse Wockeho a měla zajistit dosažení velké výšky při nižších rychlostech, protože spolehlivost tehdejších proudových motorů byla nízká a letadla byla při vzletu a přistávání zranitelná. Ministerstvo letectví pověřilo firmu Junkers vývojem takového stroje již v roce 1943. První prototyp byl postaven z trupu stroje Heinkel He 177A, ocasní plochy byly převzaty z letounu Junkers Ju 388, hlavní pevný podvozek z Junkersu Ju 352 a přední kola byla odebrána z havarovaného B-24 Liberator. Dva motory se nacházely pod křídlem a další dva na boku trupu v jeho přední části.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj.", "content": "Testy zahájil 16. srpna 1944 Flugkapitän Siegfried Holzbauer na letišti Brandis u Lipska kde se ukázalo, že Ju 287 V1 (RS+RA) se skvěle ovládá, ale objevily se také problémy s křídlem. Pro usnadnění vzletu se používaly dva pomocné raketové motory Walter HWK-501 s tahem po 11,8 kN, odhazované po dohoření na padáku. Byly zavěšovány pod křídlovými motorovými gondolami. Pro zkrácení dojezdu se používal stuhový brzdicí padák na zádi trupu. Testy také ukázaly, že by se mohlo těžit z umístění několika motorů pod křídlo a proto se u dalších prototypů plánovalo sloučení několika pohonných jednotek Heinkel HeS 011. Protože při vývoji těchto motorů nastaly problémy, bylo rozhodnuto o instalaci motorů BMW 003A-1. Prototypy Ju 287 V2 a Ju 287 V3 měly mít šest takových motorů (tři pod každou polovinou křídla), pozdější prototypy měli mít pod každým křídlem dva a dva při trupu, podobně jako u prvního prototypu. Stavěný letoun V2 měl již trup převzat ze stroje Junkers Ju 388 a zatahovací podvozek. Třetí prototyp měl být výzbrojen dálkově ovládaným dvojkulometem MG 131 ráže 13 mm a sloužit jako podklad pro sériovou výrobu. V roce 1945 byl Ju 287 V1 přemístěn do Erprobungsstelle Rechlin, kde však byl brzy nato při náletu spojeneckých bombardérů těžce poškozen. V závěru války byl ukořistěn Američany. Ještě před dokončením prototypů V2 a V3 byla továrna Junkers u Lipska, kde se pokračovalo ve stavbě, obsazená Sověty a spolu se všemi letadly bylo odvezeno do SSSR. Tam byl druhý prototyp dokončen v závodech v Podberezje a poprvé vzlétl s Flugkapitänem Dülgenem 23. května 1947, ale v té době již vývoj Ju 287 předstihl. Podstatně zvětšená verze tohoto stroje, OKB-1 EF 140, byla testována v roce 1949, ale od projektu bylo upuštěno.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Údaje platí pro Ju 287 V1", "section_level": 1}], "src_summary": "Junkers Ju 287 bylo německé dvoumístné experimentální letadlo vyvíjené během druhé světové války. Pohon zajišťovaly čtyři proudové motory Junkers Jumo 004. Vyznačovalo se revolučními rysy – křídlem s negativní šípovitostí a dvěma motory umístěnými pod každou polovinou křídla a dvěma na bocích přídě trupu. Nedokončený prototyp Ju 287 V2 byl po skončení války zajištěn Rudou armádou a jeho design měl po skončení druhé světové války vliv na vývoj letadel v SSSR.", "tgt_summary": "The Junkers Ju 287 was an aerodynamic testbed built in Nazi Germany to develop the technology required for a multi-engine jet bomber. It was powered by four Junkers Jumo 004 engines, featured an unusual and novel forward-swept wing, and apart from the wing was assembled largely from components scavenged from other aircraft. It was one of the very few jet propelled aircraft ever built with fixed landing gear.", "id": 2215238} {"src_title": "Zločin a trest", "tgt_title": "Crime and Punishment", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "Zločin a trest je román rozdělený na šest částí + epilog. Děj se odehrává v Petrohradu a v závěru románu na Sibiři. Hlavním hrdinou je chudý student Rodion Romanovič Raskolnikov, který naplánuje a provede vraždu staré lichvářky Aljony Ivanovny, kterou chtěl oloupit. Při činu je však vyrušen její sestrou Lizavetou, kterou také zabije sekyrou. Zločin se mu podaří, nezanechá za sebou žádné stopy. I když si svůj čin „filosoficky“ odůvodňuje, uvědomuje si zároveň jeho nesmyslnost a zrůdnost a dostává se do těžkých depresí. Seznamuje se s alkoholikem Semjonem Zacharyčem Marmeladovem a jeho dcerou Soňou. Protože Marmeladov utrácí všechny peníze za alkohol, Soňa musí pro rodinu vydělávat peníze prostitucí. Raskolnikov, který nemůže unést strašné tajemství vraždy, se svěřuje Soně. Ta mu radí, aby se přiznal. Mezitím policejní inspektor Porfirij Petrovič, který vraždu vyšetřuje a je přesvědčen o Raskolnikově vině, zatýká nevinného člověka (Mikolka), který se k vraždě přiznává. To je však zkouška Raskolnikovova svědomí. Ten přesvědčuje sám sebe o morální oprávněnosti svého činu, ale nepočítal s tím, že bude postaven před takovouto volbu. Po vnitřním boji se Raskolnikov přiznává. Je odsouzen na nucené práce na Sibiři. Tam jej doprovází Soňa, která jej miluje. Svou čistou a upřímnou láskou a vírou v Boha způsobuje Raskolnikovo obrácení.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "Román je vystavěn na kriminální zápletce, ale ta nemá hlavní význam. Dramatičnost románu netkví v dějové linii, která je poměrně chudá, ale ve vnitřním morálním a psychickém dramatu hlavního hrdiny, který je zachycen ve vnitřních monolozích, snech a nedokončených dialozích. Hlavní ideou díla je polemika s extrémním individualismem, který má své kořeny v německé novověké filosofii a v západním myšlení vůbec. Raskolnikov si svůj zločin vysvětluje teorií o silných a slabých jedincích. Silní jedinci mají právo překračovat meze etických norem, které jsou závazné pro jiné. Zároveň je ve svém pocitu odloučenosti a nadřazenosti nad ostatními ukázán Raskolnikov jako romantický hrdina, avšak již zcela v realistickém duchu Dostojevského tvorby. I když román obsahuje četné pasáže popisující reálie tehdejšího života, má román spád. Hlavní těžiště románu tkví v obrazu vnitřního duševního souboje dobra a zla, idejí a lidskosti, morálky a zvrácenosti. Hlavní hrdina prožívá trýznivé stavy mezi krutou realitou skutečnosti a hrůznou realitou svého snu, které jsou skvěle vykresleny.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik románu.", "content": "Dostojevskij napsal Zločin a trest v německém Wiesbadenu mezi červencem 1865 a únorem 1866. V té době měl velké problémy s dluhy, které si nadělal hazardními hrami, ale také svou snahou pomoci rodině svého zemřelého bratra Michaila (†1864). Myšlenku na napsání románu měl však již od poloviny 50. let, kdy se vrátil z vězení a vyhnanství v Omsku. Do vyhnanství se dostal za svou účast v kroužku utopických socialistů tzv. Petraševců. Po odpykání trestu však Dostojevskij mění radikálně své názory a je přesvědčen, že násilná revoluce nemůže být řešením, protože násilí plodí zlo a zlo páchané ve jménu dobra se nakonec obrátí proti svému původci. Takto bývá často interpretován Zločin a trest. Sám autor o tom píše v dopise nakladateli: Originalita Dostojevského díla překročila hranice Ruska již za jeho života. Jeho dílo mělo vliv nejen na soudobou realistickou tvorbu, ale také na vznik psychologického románu.", "section_level": 1}, {"title": "Nomen omen.", "content": "Dostojevskij při pojmenovávání postav v románu použil jména, která jsou v ruštině víceznačná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zločin a trest ( Преступление и наказание – \"Prestupljenije i nakazanije\") (1866) je vrcholný román ruského autora Fjodora Michajloviče Dostojevského. Jde o základní dílo ruské realistické literatury 19. století.", "tgt_summary": "Crime and Punishment (pre-reform Russian: ; post-reform ) is a novel by the Russian author Fyodor Dostoevsky. It was first published in the literary journal \"The Russian Messenger\" in twelve monthly installments during 1866. It was later published in a single volume. It is the second of Dostoevsky's full-length novels following his return from ten years of exile in Siberia. \"Crime and Punishment\" is considered the first great novel of his \"mature\" period of writing. Since its publication, it has been acclaimed as one of the supreme achievements in world literature. ", "id": 1781171} {"src_title": "Utrpení mladého Werthera", "tgt_title": "The Sorrows of Young Werther", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Werther přijíždí na vesnici, aby se zde věnoval zejména malování. Po nějaké době, kdy si užívá samoty, jede Werther na ples v kočáře s několika přítelkyněmi. S nimi jede také Lotta. Mladé, hezké děvče, které má od matčiny smrti na povel celou domácnost. Lotta se má provdat za Alberta, dobrého a poctivého úředníka, který je nyní na cestách. Na plese tančí s Wertherem, který se do Lotty zamiluje. Od tohoto dne ji navštěvuje skoro denně a podnikají dlouhé procházky. Po čase přijíždí Albert. Werther, který už nesnese déle pobývat v přítomnosti ženy, do které je bezhlavě zamilován, avšak která zároveň patří jinému, vstupuje do služeb na velvyslanectví. Seznamuje se zde s dívkou, která mu připomíná Lottu a tráví s ní nějaký čas. Dopisuje si s Lottou, která je již provdána za Alberta. Mezi ním a úředníky dochází k neshodám, rozhodne se tedy déle nezůstat a místo opouští. Werther se vrací na venkov, kde se opět začne stýkat s Lottou. Albert začíná trochu žárlit, avšak jeho galantnost a povaha mu nedovoluje nahlas vyslovit své myšlenky. Před Vánocemi odjíždí Albert navštívit známé, Werther se opět schází s Lottou. Vyznává jí svou lásku. Ta poznává, že Werthera nejspíše také miluje, avšak její čest jí nedovolí klamat manžela. Werther odchází domů, napíše dlouhý dopis Lottě a pošle k Albertovi sluhu s prosbou o vypůjčení dvou zbraní, které dle svého tvrzení má na cestu, kterou hodlá vykonat. I když Lotta tuší nějaké neštěstí, postrkována Albertem je sluhovi předá. Werther se o půlnoci téhož dne těžce zraní střelou z pistole. Ráno je nalezen sluhou, který jde neštěstí oznámit otci Lotty. Před polednem Werther umírá i se svými nenaplněnými city. Je pohřben u dvou lip; v místě, které si sám určil.", "section_level": 1}], "src_summary": "Utrpení mladého Werthera (německy \"Die Leiden des jungen Werthers\") je milostný román Johanna Wolfganga von Goethe z roku 1774. Inspirací prý byla Goethova nenaplněná láska k dívce jménem Charlotte Buff z roku 1774. Je psán formou dopisů v ich-formě. Příběh začíná tím, že se mladý umělec Werther přestěhuje do malého města Waldheim (jak autor v knize uvádí, má to být smyšlené místo, ve skutečnosti se jednalo o hesenské město Wetzlar), kde se seznamuje s venkovským životem. Seznámí se s Lottou, která je zasnoubena s postarším mužem Albertem. Werther se do Lotty hluboce zamiluje. Proto prožívá a ve svých dopisech popisuje neskutečné utrpení, které ho dovede až k sebevraždě. Děj knihy se odehrává během dvou let (dopisy začínají v květnu a končí následujícího roku v prosinci). Počasí a roční období se odrážejí na Wertherově myšlení, chování a pocitech. ", "tgt_summary": "The Sorrows of Young Werther () is a loosely autobiographical epistolary novel by Johann Wolfgang von Goethe. First published in 1774, it reappeared as a revised edition in 1787. It was one of the most important novels in the \"Sturm und Drang\" period in German literature, and influenced the later Romantic movement. Goethe, aged 24 at the time, finished \"Werther\" in five-and-a-half weeks of intensive writing in January–March 1774. The book's publication instantly placed the author among the foremost international literary celebrities, and was among the best known of his works.", "id": 1251992} {"src_title": "Správa dokumentů", "tgt_title": "Document management system", "src_document": [{"title": "Obvyklé úkoly.", "content": "Typický systém pro správu dokumentů řeší následující problémy", "section_level": 1}, {"title": "Porovnání modelů.", "content": "Systémy EDM mají z principu databázové jádro. Podle toho, jestli jsou založeny na relačním, dokumentovém nebo objektovém modelu, vyplývají také jejich výhody a omezení.", "section_level": 1}, {"title": "Relační model.", "content": "EDM systémy založené na relačním modelu využívají následujících prostředí (v abecedním pořadí): Aplikace", "section_level": 2}, {"title": "Dokumentový model.", "content": "EDM systémy založené na dokumentovém modelu využívají následujících prostředí Aplikace Výhodou tohoto modelu je distribuovaný systém, tzn. že aplikace může být umístěna na více než jednom serveru, co umožňuje snadné vyjmutí dílčích částí archivu, snadná zálohovatelnost, přenositelnost, a využívání této části bez nebo s omezeným síťovým připojením.", "section_level": 2}, {"title": "Objektový model.", "content": "EDM systémy založené na objektovém modelu využívají následujících prostředí Aplikace", "section_level": 2}, {"title": "Systém pro správu dokumentů ve stavebnictví.", "content": "Specifikum dokumentů ve stavebnictví jsou grafické podklady - především výkresy. K jednotlivým výkresům mají rovněž přístup oddělené skupiny lidí od investorů až po specialisty. Avšak sledování změn ve výkresech neprobíhá jako u textových dokumentů, naopak vyvstává požadavek zobrazit původní i novou verzi překryvnou formou, což je nejvýhodnější. Problematiku v současnosti posouvá i nový model práce s výkresy. BIM (Building information model) říká, že projekt stavby se nemá skládat z výkresů a ostatních dokumentů, ale jediného stavebního modelu, který v sobě implementuje všechny informace o stavbě, a to 4 rozměrnou formou - tj. 3 rozměrný informační model stavby vyvíjející se v čase. Časem se však nemyslí pouze verzování informačního modelu stavby, ale taktéž postup výstavby v čase (harmonogram stavby).", "section_level": 1}], "src_summary": "Správa dokumentů nebo také Systém pro správu dokumentů (' nebo '), je počítačový systém určený ke správě elektronických dokumentů a/nebo zdigitalizovaných papírových dokumentů, tj. např. dokumentů převedených do digitální podoby skenováním. ", "tgt_summary": "A document management system (DMS) is a system used to receive, track, manage and store documents and reduce paper. Most are capable of keeping a record of the various versions created and modified by different users (history tracking). In the case of the management of digital documents such systems are based on computer programs. The term has some overlap with the concepts of content management systems. It is often viewed as a component of enterprise content management (ECM) systems and related to digital asset management, document imaging, workflow systems and records management systems.", "id": 807052} {"src_title": "Kočka plochočelá", "tgt_title": "Flat-headed cat", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kočka plochočelá je velká asi jako domácí kočka, ale výrazně se od ní odlišuje tělesnými proporcemi. Má širokou hlavu s poněkud plochým čelem, což jí dalo jméno. Uši jsou malé a nízko nasazené, podobně jako u manula, oči naopak velmi velké a hlavu opticky ještě více rozšiřují. Také chrup je odlišuje od ostatních koček, všechny zuby jsou ostré a špičaté a první horní třenový zub je větší a vyvinutější než u ostatních koček. Je to přizpůsobení k lovu hlavní kořisti koček plochočelých - ryb. Mají dlouhé tělo a poměrně krátké končetiny, ocas je krátký a tlustý. Podobně jako příbuzná kočka rybářská má i kočka plochočelá mezi prsty plovací blánu a nedokáže plně zatáhnout drápy. Hustá a měkká srst je červenohnědá, konečky chlupů jsou bílé. To dodává srsti stříbrný nádech. Břicho a brada jsou bílé, s hnědými skvrnami, u některých jedinců jsou popisovány tmavší skvrny a pruhy i na těle.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a stanoviště.", "content": "Kočka plochočelá žije jen v Jihovýchodní Asii, na Borneu, Sumatře a na Malajském poloostrově. Zřejmě žijí v blízkosti vod, byly pozorovány v bažinách a záplavových oblastech tropických pralesů i na březích řek a v okolí zavlažovacích kanálů. Byly spatřeny i na palmových plantážích. Nikdy nebyly zjištěny ve větší nadmořské výšce, než je 700 m n. m.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "O chování koček plochočelých v přírodě je toho známo jen velmi málo. Zřejmě jsou, jako ostatní malé kočky, samotářské a aktivní převážně v noci nebo jsou krepuskulární (aktivní za úsvitu a za soumraku). Březost trvá asi 56 dní, v jednom vrhu je jedno až čtyři koťata. Mláďata jsou šedá. Předpokládá se, že mají určité období rozmnožování, jako ostatní kočky rodu \"Prionailurus\", tedy kočka bengálská a kočka rybářská, a že se jim podobají i co se týče věku pohlavní dospělosti (8 měsíců u bengálské kočky). Kočka plochočelá chovaná v zajetí se dožila 14 let (ISEC Canada, 2000). Ve své domovině kočka plochočelá vyplňuje ekologickou niku, která jinde náleží lasicovitým šelmám, jako je vydra. Svými tělesnými proporcemi také lasicovité připomíná. Je přizpůsobená životu u vody a vodní živočichové, zvláště ryby a žáby, tvoří většinu jejího jídelníčku, dokonce větší podíl než u kočky rybářské. Živí se také korýši, na plantážích olejové palmy loví hlodavce. Mají rády také ovoce, vyhrabávají sladké brambory a někdy napadají také drůbež.", "section_level": 1}, {"title": "Početní stavy a ochrana.", "content": "Počet divoce žijících koček plochočelých je neznámý, není ani jisté, kde všude se vyskytují. Pravděpodobně jsou ohrožovány ztrátou svého přirozeného prostředí (deštné pralesy) ale na druhou stranu byly pozorovány i na palmových plantážích, takže se zřejmě dokážou přizpůsobit i změněným podmínkám. Kočka plochočelá je stále velmi vzácná, v roce 1985 byla dokonce prohlášena za vyhynulou a znovuobjevena byla až v roce 1995. Je zařazena v příloze I CITES, nezdá se ale, že by existoval nějaký obchod s její kožešinou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka plochočelá (\"Prionailurus planiceps\") je málo známá a vzácná malá kočkovitá šelma, žicící na ostrovech Borneo, Sumatra a na Malajském poloostrově.", "tgt_summary": "The flat-headed cat (\"Prionailurus planiceps\") is a small wild cat native to the Thai-Malay Peninsula, Borneo, and Sumatra. It is an Endangered species, because the wild population probably comprises fewer than 2,500 mature individuals, with small subpopulations of no more than 250 adults. The population inhabits foremost wetlands, which are being destroyed and converted. For these reasons, it is listed on the IUCN Red List since 2008. ", "id": 720732} {"src_title": "Senoni", "tgt_title": "Senones", "src_document": [{"title": "Senoni v Itálii.", "content": "Podle legendy se tento kmen připojil k Bellovesově migraci do Itálie, společně s Aedui, Ambarry, Arverny, Aulerky a Carnuty. V roce 400 př. n. l. překročili Alpy a postupovali na jih k území kmene Umbrů, aby se usadili na východním pobřeží Itálie mezi městy Forlì, Ancona a Terni, kde založili město Sena Gallica, které se stalo jejich hlavním městem. V roce 391 př. n. l. pod vedením Brennuse napadli území Etrusků a obléhali Clusium. Obyvatelé města apelovali na Řím, jehož zásah posléze vedl ke konfliktu, který vyvrcholil 18. července 390 př. n. l. porážkou Římanů v bitvě na řece Allia. Po více než 100 let mezi Senony s Římany vznikaly konflikty, až v roce 283 př. n. l. byli z Apeninského poloostrova vyhnáni konzulem Corneliem Dolabellou. V Itálii již o nich nebyla zmínka. Je možné, že se stali součástí galských gangů, které pobývali v Podunají, Makedonií a Malé Asii.", "section_level": 1}, {"title": "Senoni v Galii.", "content": "Část kmene Senonů (nebo jiný kmen stejného jména) byl usazený v okolí dnešních francouzských departementů Seine-et-Marne, Loiret a Yonne. V letech 54-51 př. n. l., byli zapojeni do galských válek Julia Caesara, v nichž spolu s treverským vůdcem Indutiomarem obléhali zimní tábory Tita Labiena a následující rok se angažovali v bitvě u Lutetie. Po galských válkách Senoni zmizeli z dějin. V pozdější době se pravděpodobně smísili s obyvateli římské provincie Gallia Lugdunensis. Jejich hlavním městem bylo Agedincum (později Senones a dnes Sens), dalšími založenými městy byly Metiosedum, (dnešní Melun, podle A. Holdera spíše Meudon) a Vellaunodunum jehož lokace je nejistá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Senoni (starořecky: Σήνωνες) byl starověký keltský kmen, který v druhé polovině tisíciletí př. n. l. obýval Apeninský poloostrov a je známý také z období galských válek.", "tgt_summary": "The Senones or Senonii (Gaulish: \"the ancient ones\"; ) were an ancient Gallic tribe that dwelled in the Seine basin, around present-day Sens, in Caesar's time. ", "id": 2012435} {"src_title": "Jabloň", "tgt_title": "Malus", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Přirozeně se vyskytuje v mírném pásu severní polokoule a velmi často se pěstují některé odrůdy.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Květy jabloně jsou narůžovělé, pětičetné, s kalichem a korunou, oboupohlavné, sdružené v chocholíky. Květní lístky srůstají v pohárek, ze kterého se vyvíjí dužina plodu. Plodem je jablko – malvice s asi 5–12 semeny v jádřinci, jde o plod dužnatý, dozrávající v přírodních podmínkách v období srpna–září.", "section_level": 1}, {"title": "Významné druhy.", "content": "Rod \"Malus \"zahrnuje přibližně 35 druhů a z nich jsou nejvýznamnější:", "section_level": 1}, {"title": "Jabloň lesní.", "content": "Jabloň lesní (\"Malus sylvestris\") se nachází v Evropě až po Ural. V 21. století je kriticky ohrožena. Nebývá vyšší než 10 metrů. Hustě rozvětvená koruna začíná již nízko nad zemí. Mladé větvičky bývají kůlovitě zakončené. Borka šedohnědá šupinatá.", "section_level": 2}, {"title": "Jabloň domácí.", "content": "Jabloň domácí (\"Malus × domestica\") je více druhový kříženec, který dal vzniknout naším kulturním odrůdám. Je to kříženec \"Malus pumila\". Šlechtitelskou činností byla po celém světě vypěstována pestrá škála odrůd, známé jsou např. Jonathan, Ontario, Golden Delicious, Spartan. Jabloň je v České republice nejpěstovanější ovocnou dřevinou.", "section_level": 2}, {"title": "Jabloň nízká.", "content": "Jabloň nízká (\"Malus pumila\") má původ v Zakavkazsku. Je to velmi významný druh pro šlechtění podnoží a vznikly 2 typy podnoží: janče-> \"Malus pumila var. paradisica.\", jančata mají křehký kořen. duzén-> \"Malus pumila var. milis\"", "section_level": 2}, {"title": "Jabloň Sieversova.", "content": "Jabloň sieversova (\"Malus sieversii\") pochází z Asie a slouží k šlechtění. Je to opadavý strom dorůstající do výšky 5–12 m, vzhledem velmi podobný kulturním jabloním. Jeho plod je největším ze všech druhů rodu \"Malus\", až 7 cm v průměru, takže se velikostí vyrovná mnoha soudobým odrůdám jablek.Tento druh nedávno pěstovala americká služba pro zemědělský výzkum (United States Agricultural Research Service), v naději, že naleznou genetické informace, které by měly cenu pro šlechtění moderních jabloní. Některé, ale ne všechny, z výsledných stromů vykazují mimořádnou odolnost proti chorobám. Rozptyl jejich individuální odezvy na onemocnění je sám o sobě znamením toho jak jsou geneticky rozmanitější než dnešní kulturní jabloně.", "section_level": 2}, {"title": "Jabloň drobnoplodá.", "content": "Jabloň drobnoplodá (\"Malus baccata\") se používá ke šlechtění.", "section_level": 2}, {"title": "Pěstování jabloní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odrůdy jabloní.", "content": "Ovocné odrůdy jabloní lze dělit podle více kritérií, například podle použití, způsobu růstu nebo podle pomologických znaků či podle doby zrání. Sklizeň probíhá do 15. srpna. Tyto odrůdy mají krátkou dobu skladovatelnosti. Sklizeň probíhá do 15. srpna až do 20. září. Skladovatelnost je přibližně 2–8 týdnů. Sklizeň probíhá do 20. září až do 30. září. Skladovatelnost je přibližně 8–12 týdnů. Sklizeň probíhá od konce září. Skladovatelnost je přibližně 12–24 týdnů.", "section_level": 2}, {"title": "Tvarování.", "content": "Při pěstování jabloní jsou využívány různé tvary ovocných dřevin, které se liší vedením výhonů, výškou štěpování nebo založení korunky a podobně. Různé odrůdy jabloní jsou různě tvarovány a udržovány i s ohledem na způsob růstu a tvoření plodů. Spur-typy se vyznačují méně bujným vzrůstem a krátkými internodii. Spur-typy se často využívají, protože jsou vhodné pro pěstování nižších tvarech. Na počátku 21. století jsou vyšlechtěny sloupovité jabloně (jedná se o svislý kordon), sloupovité jabloně nazýváme též – baleríny, kolumnární, sloupovité nebo sloupcovité jabloně. Tyto tvary jsou vhodné pro silně zahuštěné krátkověké výsadby, kdy je cílem vysoký výnos z malé intenzivně ošetřované plochy, podobně jako je tomu u palmet (kordón).", "section_level": 2}, {"title": "Řez.", "content": "Prořezávání spočívá v odstranění nadbytečných nebo nežádoucích větví ze stromů a rostlin. Bez ohledu na význam prořezávání, je výrazný rozdíl v názorech mezi ovocnáři na řez jabloní jako takový a je třeba připustit, že je předmětem, který obecně není zcela prozkoumán. Prořezávání snižuje asimilační plochu. V některých případech, například při výsadbě je nutné snížit asimilační plochu, protože kořeny byly omezeny a tím se snižuje schopnost stromu přijímat vodu z půdy. Pokud je ponechána plná asimilační plocha, je zde nebezpečí, že odpařování může být tak velké, jak oslabí podstatně strom, nebo dokonce způsobí jeho úhyn během suchého léta. Prořezávání snižující asimilační plochu může být také nutné případě starých stromů, jejichž koruny se staly velmi velkými, v případě slabých stromů, v případě stromů rostoucích v půdě, kde kořeny jabloní nejsou schopny proniknout hluboko, a v případě stromů, jejichž dřevo bylo silně poškozeno během zimy.", "section_level": 2}, {"title": "Poškození vlivem nízkých teplot.", "content": "Vegetační klid jabloní nastává když je pod 6 °C. Při teplotách nad 6 °C jabloně přerušují vegetační klid. Kritická teplota pro květ je přibližně -2 °C. Pro poupě přibližně -1,5 °C až -4 °C. Dřevo zmrzne když je přibližně -35 °C, za určitých okolností může být kritická teplota -10 °C až -20 °C, základní podmínkou pro zamrznutí při nižších teplotách je rychlá změna teplot. Při výrazně nízkých teplotách po období teplot kolem 0 °C může dojít k poškození mrazem. Při jasném počasí se osluněná část stromu zahřeje při následném ochlazení během noci, okolo -15 °C, dojde poškození. Tvoří se mrazové trhliny, mrazové desky na kmeni. Významné jsou poškození květů vlivem chladného počasí během kvetení a mladých plůdků.", "section_level": 2}, {"title": "Historie jabloní.", "content": "Pěstování jabloní začalo 300 př.n.l. a na počátku našeho letopočtu byla jablka u Římanů velmi oblíbená. Římané jabloně uměli i roubovat. Na území ČR se s určitostí začaly jabloně pěstovat v 9.století. Další rozkvět pěstování byl během vlády Karla IV. V ČR byl dalším mezníkem rozvoje pěstování začátek 19. století, kdy také vznikla pomologická společnost, která registrovala odrůdy.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "Jabloně a jablka doprovází člověka od počátku historie. Jako jabloň bývá zobrazován, například na obrazech Lucase Cranacha staršího, biblický Strom poznání v rajské zahradě, ze kterého Adam a Eva ochutnali zakázané ovoce. V bibli se ovšem o onom stromě a jeho plodu nepíše nic bližšího. V řecké mytologii hlídaly jabloň se zlatými jablky Hesperidky, ale neuhlídaly před bohyní sváru Eris, která z plodu učinila jablko sváru, který posléze vedl k trojské válce.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Jabloň (\"Malus\") je rod opadavých listnatých stromů z čeledi růžovitých, patří mezi jádroviny. Jabloně široce pěstované pro plody zvané jablka jsou označovány jako taxonomický druh jabloň domácí, na křížení současných odrůd se ovšem podílelo více druhů rodu jabloň. Jabloň je cizosprašný strom. Je převážně diploidní, triploidní. Jabloně patří mezi dlouhověké stromy. Běžně se dožívají 60–80 let i nad 100 let a dorůstají výšky až 15 metrů v závislosti na druhu, odrůdě a podmínkách. V ovocnářské praxi se uplatnily pupenové mutace (trvalá změna genotypu) na určité části stromu, které nazýváme spur-typy.", "tgt_summary": "Malus ( or ) is a genus of about 30–55 species of small deciduous trees or shrubs in the family Rosaceae, including the domesticated orchard apple (\"M. domestica\" syn. \"M. pumila\") – also known as the eating apple, cooking apple, or culinary apple. The other species are commonly known as crabapples, crab apples, crabtrees, or wild apples. ", "id": 1931256} {"src_title": "Mont Pelée", "tgt_title": "Mount Pelée", "src_document": [{"title": "Erupce v roce 1902.", "content": "V roce 1902 se odehrála silná erupce sopky Mont Pelée, během které sestupující žhavá mračna usmrtila 28 000 obyvatel a zničila hlavní město Saint-Pierre, přezdívané \"„Perla Malých Antil“\" ležící 6 kilometrů od sopečného kráteru. Sopka začala chrlit oblaka 23. dubna 1902, ale již začátkem dubna byl pozorován únik sirnatých plynů z fumarol poblíž vrcholu. Nebylo to pokládáno za významné. V tentýž den hora seslala lehký déšť strusky na jižní a západní stranu ostrova, spolu s prudkým podzemním otřesem. O dva dny později, 25. dubna, se z vrcholku sopky sesunul velký oblak hornin a popela do kráteru \"Étang Sec\". Vypuzený materiál nezpůsobil významnější škody. 26. dubna oblast byla poprášena sopečným popelem další erupce; veřejní představitelé stále nespatřují důvod k obavám. Další den 27. dubna několik výletníků slézá vrchol hory, aby spatřilo \"Étang Sec\" zaplněné vodou, jezero mělo délku 180 metrů, a spolu s ním se objevil 15metrový kužel sopečné suti vyrůstající na jeho straně a živící jezero neustálým proudem horké vody. Z hlubin doléhaly zvuky připomínající kotel vroucí vody. Silný zápach síry byl cítit nad městem, vzdáleném 4 míle od sopky, znepokojoval obyvatele a koně. O tři dny později, 30. dubna, řeky \"Roxelane\" a \"Riviere des Peres\" se vzedmuly a unášely trosky stromů a balvany z vrcholu hory. Vesnice \"Precheir\" a \"Ste. Philomene\" byly zasaženy vytrvalým přívalem popela. Půl hodiny před půlnocí na 2. května zaduněla hora hlasitou detonací, načež následovalo zemětřesení a nad horu vystoupil masivní sloup hustého černého kouře. Popel a jemnozrnné pemzy pokryly celou severní polovinu ostrova. Detonace přicházejí v 5- až 6hodinových intervalech. To vede místní deník \"Les Colonies\" k odložení plánovaného pikniku na neurčito, původně byl plánován na 4. května. Hospodářská zvířata začínají hynout hladem a žízní, neboť jejich zdroje vody a potravy byly zasaženy popelem. V sobotu, 3. května, vítr odvál oblak popela k severu, a ulevil Saint-Pierre. Následující den příval popela zesílil, a komunikace mezi Saint-Pierre a územím Precheur byla odříznuta. Oblak popela byl tak hustý, že se lodě obávaly plout skrz něj. Mnoho obyvatel se rozhodlo odejít, a zaplnili kapacity parníků. Oblast byla pokryta vrstvou jemného moučně bílého popela. V pondělí 5. května, hora se zjevně trochu utišila; ačkoli kolem 1 hodiny odpoledne moře náhle ustoupilo o 100 metrů a opět se rychle vrátilo zpět a zaplavilo část města, a velký oblak kouře se objevil západně od hory. Jedna stěna kráteru \"Étang Sec\" se zřítila a přihnala se masa horké vody a bahna do \"Riviere Blanche\", zaplavila cukrovar \"Guérin\" a pohřbila 150 obětí pod nánosem 60 až 90 metrů bahna. Uprchlíci z ostatních oblastí utekli do Saint-Pierre. Tuto noc, atmosférické poruchy znemožnily dodávky elektřiny a město se ponořilo do tmy, což přineslo zmatek. Následující den, kolem 2 hodin ranních, dolehl z hlubin hory hlasitý zvuk. Ve středu 7. května kolem 4 hodin hora zvyšuje svou aktivitu; oblaka popela způsobují četné blesky kolem vrcholku hory, a oba krátery jsou v noci červenavě až oranžově ozářeny. Přes den, lidé opouštějí město, ale více lidí z venkova prchá právě do města, počet obyvatel ve městě dosahuje několika tisíc. Noviny stále tvrdí, že je město v bezpečí. Zprávy o výbuchu sopky Soufriere na blízkém ostrovu Saint Vincent byl mnohými vykládán jako konec nebezpečí, neboť se mylně domnívali, že hora již nemůže vybuchnout. Ne všichni si tím byli jisti; kapitán Marina Leboffe, z bárky \"Orsolina\", opustil přístav s polovičním nákladem cukru, navzdory lodním přepravcům, odplul bez potřebného odbavení a neslyšel ani na pohrůžky žalářem. Nicméně, místodržící Moutett a jeho paní zůstali ve městě. S večerem se zdálo, že otřesy země opět utichají.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní erupce.", "content": "Hlavní sopečná erupce nastala 8. května 1902 o svátku Nanebevstoupení Páně. Bylo zničeno město Saint-Pierre ležící 4 míle od vrcholu. Ráno lidé pozorovali ohňostroj vytvořený horou. Noční směna telegrafistů posílala zprávy o stavu sopečné aktivity telegrafistům ve Fort-de-France, a ohlašovala, že nenastaly žádné významné změny; poslední zpráva zněla „Allez“. Bylo 7:52; v následující sekundě telegraf utichl. Loď pro opravování podmořských kabelů měla město na dohled; horské úbočí se rozestoupilo a objevil se hustý černý oblak, který zůstal rozložen nad horou. Druhý černý oblak se valil vzhůru a vytvořil obrovský hřib, který zastínil oblohu do vzdálenosti 50 mil. Počáteční rychlost, jak bylo později spočítáno, se pohybovala kolem 670 km/h. Ležící pyroklastický oblak (tvořený přehřátou párou a sopečnými plyny a prachem s teplotou přes 1000 °C) se rychle blížil k Saint-Pierre, zdál se být temný, těžký a uvnitř žhnoucí. Oblak v necelé minutě dosáhl města, vše hořlavé, co zasáhl, okamžitě vzplanulo. Po chvíli byl oblak větrem odvanut nad moře, načež následoval půlhodinový liják bahna s příměsí popela. Několik následujících hodin bylo všechno spojení s městem přerušeno, nikdo nevěděl, co se stalo s městem a jeho obyvateli. Z moře bylo vyloveno několik osob, které přežily, ponejvíce popálení námořníci sražení do moře poryvem žhavého pyroklastického oblaku. Válečná loď přirazila ke břehům kolem 12:30, ale žár nedovolil vylodění dříve než ve 3 hodiny odpoledne. Město hořelo ještě několik dní poté. Zničená oblast žhavým pyroklastickým oblakem zaujímala něco kolem 8 čtverečních mil, přičemž území města bylo zasaženo nejhůře. Město Saint-Pierre mělo přibližně 28 000 obyvatel, tento počet se v době katastrofy zvýšil o uprchlíky z venkova, když začaly menší erupce a toky bahna. Přežili pouze dva (někdy se uvádějí i tři) lidé: Ludger Sylbaris, vězeň držený v podzemním žaláři (později omilostněn) a Léon Compere-Léandre, švec žijící na kraji města. Jako třetí přežíjící se uvádí malá dívka Havivra Da Ifrileová; kromě ní ještě přežila jistá služebná (jediné, co si z oné události upamatovala, byl prý velký žár), ovšem zemřela krátce po nalezení. Mezi oběťmi bylo i několik pasažérů lodí v přístavišti Saint-Pierre, které tam kotvily. Jedním takovým byl parník \"Roraima\", který byl pohřešován od 26. dubna, a myslelo se, že byl zachvácen popelem předcházející exploze. Avšak nakonec dorazil do přístavu Saint-Pierre v 6:30 ráno, krátce před erupcí, a byl zachvácen erupcí sopky. Později se tato loď potopila, její vrak je stále u břehů Saint-Pierre; 28 členů posádky a všichni pasažéři zahynuli.", "section_level": 2}, {"title": "Další aktivita.", "content": "20. května se udála druhá erupce podobná té předchozí sílou i typem, zlikvidovala vše co zůstalo ze Saint-Pierre. Následně 30. srpna 1902, bylo zřejmě zabito kolem 2000 lidí lávovými proudy ve vesnici Morne Rouge. Mont Pelée pokračovala v erupcích do roku 1903. Studium případu této katastrofy předznamenalo začátek moderní vulkanologie. Ukázalo, jaké smrtelné nebezpečí představují pyroklastické proudy a „nuées ardentes“, a sopečné jevy vůbec. Povědomí o katastrofě z roku 1902 se rychle rozšířilo, k čemuž přispěly moderní způsoby komunikace. Katastrofa přitáhla pozornost veřejnosti a vlád k přírodním nebezpečím pod aktivními sopkami, což lze příčíst faktu, že tuto katastrofickou erupci přežili jen 3 lidé z asi 28 000. Mont Pelée je v současnosti pod nepřetržitým dohledem geofyziků a vulkanologů (IPGP). Poslední erupce proběhla roku 1932.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mont Pelée, též Montagne Pelée, je činná sopka, konkrétně stratovulkán, na severu ostrova Martinik v Návětrných ostrovech. Výška hory dosahuje 1397 metrů nad mořem. ", "tgt_summary": "Mount Pelée ( ;, meaning \"bald mountain\" or \"peeled mountain\") is an active volcano at the northern end of Martinique, an island and French overseas department in the Lesser Antilles Volcanic Arc of the Caribbean. Its volcanic cone is composed of stratified layers of hardened ash and solidified lava. Its most recent eruption was in 1932. ", "id": 1038090} {"src_title": "Epirus (kraj)", "tgt_title": "Epirus (region)", "src_document": [{"title": "Etymologie a geografie.", "content": "\"Apeiros\", původní jméno Epiru, je dórský termín označující „pevninu“ nebo „kontinent“, čímž byla tato země odlišena od Jónských ostrovů, nacházejících se při pobřeží Epiru. Původně bylo tohoto pojmu užíváno k pojmenování celého pobřeží severně od Patraského zálivu. Územní rozsah historického Épeiru je obecně vymezován městem Vlorë v Albánii na severu a Artským resp. Ambrakijským zálivem v Řecku na jihu. Východní hranice oblasti tvoří pohoří Pindos ve vnitrozemí Řecka, jež odděluje Epirus od Makedonie a Thesálie a v němž pramení řeka Aóos. Směrem na západ je Epirus omýván vodami Jaderského a Jónského moře. Při pobřeží Epiru leží ostrov Korfu (Kerkýra), který ale není součástí Epiru (ze správního hlediska náleží k Jónským ostrovům). Epirus je charakteristický svojí drsnou a hornatou krajinou. Ta se vyznačuje převážně vysokými vápencovými pohořími, jež jsou součástí Dinárských hor a která dosahují výšky přes 2000 metrů. Většina Epiru se rozkládá na návětrné straně Pindu. Větry vanoucí z Jónského moře přináší oblasti vydatné deště, které činí z Epiru území s nejvyšším úhrnem srážek v Řecku. Klimatické podmínky jsou tudíž poměrně mírné. Místní vegetaci představují hlavně husté jehličnaté lesy plné divoké zvěře.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání z roku 2001 je Epirus se svými 350 000 obyvateli nejméně obydleným řeckým krajem, což je částečně důsledkem častých a ničivých válečných konfliktů ve 20. století, stejně jako místních nepříznivých ekonomických podmínek. Třetina veškeré populace žije v Ioánnině, hlavním a největším městě regionu. Většinu obyvatelstva tvoří etničtí Řekové, jsou tu ale přítomny i relativně početné menšiny Arumunů a Albánců, které však inklinují ke splynutí s většinovými Řeky. S výjimkou turecké menšiny v západní Thrákii Řecko oficiálně neuznává žádnou jinou etnickou menšinu, tudíž je poměrně obtížné určit velikost arumunské populace. Podle etnografického výzkumu z roku 1994 dochází k dobrovolné grecizaci (pořečtění) místních Albánců. Přesto v Epiru (hlavně při hranicích s Albánií) dosud setrvávají lidé, kteří sami sebe označují za Albánce (\"Shqiptar\"). Vytyčení hranic mezi Řeckem a Albánií v roce 1913 ponechalo velký počet Albánci resp. Řeky osídlených vesnic na špatné straně hranice. V Albánii je řecké území obývané albánskou menšinou považováno za součást oblasti nazývané \"Çameria\". Problém vyhnání místního albánského obyvatelstva během řecké občanské války zůstává dosud předmětem opakujících se sporů mezi vládami v Tiraně a v Athénách.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Epirus náleží k nejchudším krajům Řecka a Evropské unie, neboť disponuje jen velmi málo nerostnými zdroji a jeho nerovný povrch představuje značnou komplikaci pro rozvíjení zemědělství. Průmysl a intenzivní zemědělství jsou koncentrovány výhradně v okolí města Ioánnina. Důležitou činností byl odpradávna chov koz a ovcí a s tím související produkce sýrů, avšak pastevectví je v posledních letech na ústupu. Rybolov poskytuje obživu pouze malému množství lidí. Taktéž turistika je zde oproti ostatním řeckým regionům jen slabě rozvinutá. Hlavními exportními artikly jsou olivový olej a tabák.", "section_level": 1}], "src_summary": "Epirus (řecky: Ήπειρος, \"Ípiros\" či \"Ēpeiros\"; latinsky: \"Epirus\"; albánsky: \"Epiri\"), případně také Épeiros, je jeden z krajů Řecka. Nachází se na severozápadě země, ze severozápadu sousedí s Albánií (kraje Gjirokaster, Korçe a Vlore, jinak též historický region Severní Epirus), z východu sousedí s krajem Západní Makedonie a s Thesálií, z jihu s krajem Západní Řecko a ze západu je několika průlivy Jónského moře oddělen od různých Jónských ostrovů. Hlavním městem je Ioánnina. V roce 2011 v něm žilo 337 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Epirus (;, ), is a traditional geographic and modern administrative region in northwestern Greece. It borders the regions of Western Macedonia and Thessaly to the east, West Greece to the south, the Ionian Sea and Ionian Islands to the west and Albania to the north. The region has an area of about. It is part of the wider historical region of Epirus, which overlaps modern Albania and Greece but lies mostly within Greek territory.", "id": 2002353} {"src_title": "Panenská blána", "tgt_title": "Hymen", "src_document": [{"title": "Vývoj a sexuální aktivita.", "content": "Protože sexuální aktivita obvykle panenskou blánu naruší, její přítomnost byla ve společnostech, kde se panenství cení, pokládána za jeho důkaz. Nicméně panenská blána není vždy dokonalým důkazem panenství, protože může být protržena při masturbaci, manipulaci s tampónem nebo nesexuální aktivitou (třeba při cvičení), aniž by žena měla pohlavní styk. Na druhou stranu je teoreticky možné i to, že žena s neporušenou panenskou blánou už pohlavní styk měla. Panenská blána je hustě zásobena nervovými zakončeními. Proto její natržení při prvním pohlavním styku obvykle způsobuje prudkou bolest. Během časných stádií vývoje plodu žádný otvor do pochvy ani neexistuje. Tenká vrstva tkáně, která pochvu ukrývá, se obvykle před narozením částečně rozdělí a vytvoří panenskou blánu s jedním nebo několika otvory, které umožňují menstruaci. V pubertě se vlivem hormonu estrogenu panenská blána stává velmi pružnou. Díky tomu je obvykle možné používat tampony, aniž by se žena o svou panenskou blánu musela bát. Biologickým účelem panenské blány je pravděpodobně alespoň částečné zamezení vniknutí infekce do těla skrze pohlavní orgány.", "section_level": 1}, {"title": "Typy panenských blan.", "content": "Velikost a tvar otvorů pak je u každé ženy jiný. Některé běžné druhy pak jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Hymenotomie.", "content": "Některé ženy se narodí zcela bez panenské blány, jiným panenská blána zcela uzavírá poševní otvor, takže je nutno ji jednoduchým řezem chirurgicky narušit. Panenská blána pak může být i docela silná, takže ženy mohou požádat gynekologa, aby ji protrhl, a zabránil tak bolesti během pohlavního styku. Tomuto zákroku se říká „hymenotomie“. Ženy však také mohou požadovat chirurgickou opravu panenské blány, aby mohly předstírat panenství. I z tohoto důvodu nemůže být přítomnost nebo nepřítomnost důkazem zachovaného nebo ztraceného panenství.", "section_level": 1}, {"title": "Hymenoplastika.", "content": "Hymenoplastika je operace, která obnovuje hymen.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panenská blána nebo též hymen je slizniční řasa, která zcela nebo částečně překrývá poševní otvor žen. Slovo \"hymen\" pochází z řeckého slova, znamenajícího membránu nebo blánu. Panenská blána je bohatě zásobena nervovými zakončeními. Její protržení se nazývá deflorace; ta je zpravidla velmi bolestivá.", "tgt_summary": "The hymen is a thin piece of mucosal tissue that surrounds or partially covers the external vaginal opening. It forms part of the vulva, or external genitalia, and is similar in structure to the vagina. ", "id": 1520414} {"src_title": "Coober Pedy", "tgt_title": "Coober Pedy", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Aboriginci byli spojeni s touto oblastí po dlouhou dobu. První evropský cestovatel, který prošel blízko budoucího města byl Skot John McDouall Stuart roku 1858, ale město bylo založeno až v roce 1915, kdy zde byly objeveny opály. Horníci se sem začali stěhovat o rok později. Roku 1999 zde už bylo více jak 250 000 vstupů do šachet a zároveň byl vydán zákon, který zabraňoval těžbě ve velkém měřítku. Drsné letní teploty přinutily mnoho obyvatel bydlet v jeskyních vyhloubených do úbočí kopců. Vyhloubení standardní jeskyně s třemi ložnicemi, kuchyní, koupelnou a salonkem stojí stejně jako klasický nový dům. Skála udržuje v jeskyni stálou teplotu, zatímco lidé žijící na povrchu potřebují klimatizaci, zvláště během letních měsíců, kdy teploty často přesahují 40 C. Během takových dnů se vlhkost vzduch jen vzácně vyšplhá nad 20 % a nebe je obvykle bez mraků. Průměrná maximální teplota je 30–32 C, i když zimy mohou být docela chladné. Coober Pedy je velmi malé město zhruba na půl cesty mezi Adelaide a Alice Springs, které se stalo populární zastávkou pro turisty, hlavně od dokončení Stuart Highway roku 1987. Zajímavosti v Coober Pedy zahrnují místní doly, hřbitov a podzemní kostely. První strom ve městě byl vysvářen ze železného šrotu a dodnes stojí na vrcholu kopce nad městem. Město i jeho okolí byli pro svou fotogeničnost vyhledávány filmaři. Ve městě samotném se odehrával děj filmu Opal Dream, jeho okolí zase posloužilo pro filmy \"Šílený Max a Dóm hromu\", \"Rudá planeta\", \"Dobrodružství Priscilly, královny pouště\", \"Černočerná tma\" a \"Pozdrav od juggerů\". Ve všech výše zmíněných snímcích si místní obyvatelé zahráli jako kompars. Město je také ukázáno v seriálu \"The Amazing Race\" a je námětem několika knih. Město se též objevilo v open world závodní hře Forza Horizon, konkrétně jejím třetím pokračování.", "section_level": 1}, {"title": "Sport a rekreace.", "content": "Místní golfové hřiště je zcela bez trávy a většinou se hraje v noci se světélkujícími míčky z důvodu nesnesitelných veder, které zde panují za denního světla. Ve městě také sídlí klub australského fotbalu, Coober Pedy Saints. Kvůli izolaci od zbytku světa musí tým cestovat přes 900 km do Roxby Downs, kde hraje zbytek ligových klubů.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Coober Pedy má podle Köppenovy klasifikace pouštní podnebí. Nemá zdroj vody, ten je vzdálen přes 20 km.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "V Coober Pedy lze naladit jak místní, tak celonárodní rádio a televizi. Digitální televizní signál by se měl zavádět v letech 2010–2013. Je plánováno, že na konci roku 2013 by měl být analogový vysílání zrušeno. Místní noviny \"Coober Pedy News\" vychází jednou týdně.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město je obsluhováno každodenním autobusovým spojením do Adelaidu. Coober Pedy je výchozí místo k cestě do outbackových komunit Oodnatta a William Creek. Dvakrát týdně tam z Coober Pedy vyráží poštovní služba doručující poštu, pasažéry a různý náklad. V Coober Pedy je také letiště, odkud létají přímé spoje do Adelaide.", "section_level": 1}, {"title": "Ropné rezervy.", "content": "Město leží na hranici zvané Arckaringa Basin. V říjnu 2013 společnost Linc oznámila, že v Arckaringa Basin se nachází naleziště nekonvenční ropy (v ropných živicích). Zásoby této suroviny jsou odhadovány na 233 mld. barelů, což je hodnota srovnatelná s rezervami Saúdské Arábie a cca 12 % celosvětových ropných rezerv.", "section_level": 1}], "src_summary": "Coober Pedy je město na severu Jižní Austrálie, ležící 846 km severním směrem od Adelaide na Stuart Highway. V roce 2013 v něm žilo 1695 obyvatel (včetně 268 Aboriginců). Je označováno za „hlavní město opálů“, kvůli množství vzácných opálů, které jsou zde těženy. Avšak ještě známější je díky podzemním domům, vybudované většinou v bývalých dolech z důvodu ukrytí se před celodenním žárem. Jméno města pochází z aboriginského názvu \"kupa–piti\", což znamená „díra bílého muže“", "tgt_summary": "Coober Pedy () is a town in northern South Australia, north of Adelaide on the Stuart Highway. In the 2016 Census, there were 1,762 people in Coober Pedy (State Suburbs). Of these, 962 were male and 801 were female. There were 302 Aboriginal or Torres Strait Islander people that made up 17.1% of the population. The town is sometimes referred to as the \"opal capital of the world\" because of the quantity of precious opals that are mined there. Coober Pedy is renowned for its below-ground residences, called \"dugouts\", which are built in this fashion due to the scorching daytime heat. The name \"Coober Pedy\" comes from the local Aboriginal term \"kupa-piti\", which means \"boys' waterhole\". ", "id": 1833191} {"src_title": "Kočka mramorovaná", "tgt_title": "Marbled cat", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Kočka mramorovaná se podobá malému levhartu obláčkovému. Základní barva je žlutohnědá, kresba je tvořena velkými, nepravidelnými tmavými skvrnami, které jsou ve středu světlejší. Kresba přechází i na ocas, končetiny a hlavu, kde se rozpadá na tmavé puntíky a pruhy. Mramorování je výrazné, ostřeji ohraničené než mramorovaná kresba domácích koček. Břicho je světlejší, brada a horní pysk mohou být až bílé. Špička ocasu je černá. Stejně jako tygr nebo levhart obláčkový, i kočka mramorovaná má na boltci bílou skvrnu, která slouží ke komunikaci s ostatními kočkami. Jedním z projevů agrese je totiž přiložení uší k hlavě – při tom je skvrna dobře viditelná. Srst je velmi hustá a měkká, s bohatou podsadou. Je to svalnatá, pevná kočka s širokou, kulatou hlavou. Očnice je celá ohraničená kostí - to je u kočkovitých šelem neobvyklé, část bývá tvořena jen vazivem. Horní třenový zub často chybí, zato špičáky jsou velmi dlouhé a silné. Ocas je silný a velmi dlouhý, tvoří přibližně polovinu délky těla.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kočka mramorovaná žije v jižní a jihovýchodní Asii, areál jejího rozšíření sahá ze severní Indie přes Nepál, Bhútán, Barmu, Thajsko a Malajsii až na indonéské ostrovy Sumatru a Borneo. Žije v nadmořských výškách do 2500 m.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Je závislá na vlhkých deštných pralesích. Žije v korunách stromů, kde také nalézá potravu. Zdá se, že v pralesích jihovýchodní Asie zastává podobnou úlohu, jako jihoamerický margay.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "O životě kočky mramorované toho není moc známo. Žije samotářským způsobem života a málokdy se ji podaří pozorovat nebo vyfotografovat ve volné přírodě. Předpokládá se, že je aktivní hlavně v noci, za rozbřesku a za soumraku. Výborně šplhá a loví veverky, ptáky, ještěrky, žáby a jiné stromové živočichy. V zajetí přichází samice do říje každý měsíc, jak je tomu v přírodě, není známo. Březost trvá 66 až 82 dní, pak se rodí 1 - 4 mláďat. Obvykle ale bývají dvě. Koťata mají hnědě skvrnitou srst a rychle rostou. Ve čtyřech měsících se objeví mramorovaná kresba, pohlavně dospívají ve 21 měsících. V zoologických zahradách se chovají zřídka, v zajetí se také velmi špatně rozmnožují a koťata musí být často odchovávána člověkem.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "IUCN vede kočku mramorovanou jako téměř ohrožený druh. Je to vlivem fragmentace areálu a snižující se populace. Šelma je ohrožena hlavně kácením deštných pralesů, které jsou přirozeným životním prostředí koček. Další hrozbou je pytláctví, které decimuje zvířenu v mnoha částech jižní a jihovýchodní Asie. Protože žijí skrytým způsobem života, jejich kožky se jen zřídka objevují na černém trhu, ačkoliv jejich kožešina, maso a kosti patří mezi ceněné zboží. V Indii, Nepálu, Bangladéši, Číně (jen v provincii Junnan), Myanmaru, Kambodži, Indonésii, Malajsii a Thajsku platí zákaz lovu. V Červené knize je kočka vedená jako zranitelný druh, je také zapsána v CITES, v příloze I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kočka mramorovaná (\"Pardofelis marmorata\") je málo známý druh kočkovitých šelem žijící v jižní a jihovýchodní Asii. Velkou část života tráví na stromech, kde loví ptáky, veverky, žáby a jiné malé živočichy. Dosahuje jen o málo větší velikosti než kočka domácí. Podle norem IUCN je vedená jako téměř ohrožená.", "tgt_summary": "The marbled cat (\"Pardofelis marmorata\") is a small wild cat native from the eastern Himalayas to Southeast Asia, where it inhabits forests up to altitude. As it is present in a large range, it has been listed as Near Threatened on the IUCN Red List since 2015. ", "id": 1591807} {"src_title": "Autoškola", "tgt_title": "Driver's education", "src_document": [{"title": "Cíle mise.", "content": "STS-122 byla montážní mise k Mezinárodní vesmírné stanici označovaná 1E. Jejím hlavním cílem bylo dopravit ke stanici evropský laboratorní modul Columbus. Ten byl ve své základní konfiguraci vybaven skříňovými experimentálními moduly: STS-122 také dopravil ke stanici zařízení pro výzkum Slunce (' - SOLAR) a multifunkční platformu (' - EuTEF). Tato zařízení byla namontována na vnější povrch laboratoře Columbus. Posádka raketoplánu přivezla zpět na Zemi porouchaný silový setrvačník CMG-3, který byl vyměněn při misi STS-118.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava na start.", "content": "Externí palivová nádrž (ET-125) byla přivezena do Kennedyho vesmírného střediska 14. září 2007. Byla dopravena lodí z továrny Michoud Assembly Facility v Louisianě. Externí nádrž byla v montážní hale (VAB) podrobena zkouškám a 18. října byla připojena k pomocným raketovým motorům (SRB). S raketoplánem Atlantis byla sestava spojena 4. listopadu. 10. listopadu byl celý komplet na mobilním transportéru dopraven na startovací rampu 39A, kde byla do nákladového prostoru umístěna 12. listopadu laboratoř Columbus. Zkušební odpočítávání bylo úspěšně dokončeno 20. listopadu. 30. listopadu rozhodlo vedení NASA, že raketoplán Atlantis je připraven uskutečnit misi STS-122 s plánovaným termínem startu 6. prosince. 6. prosince 2007 byla, při čerpání kapalného vodíku do vnější palivové nádrže, zjištěna porucha čidel ECO (sledují stav hladiny kapalného vodíku v nádrži ET a v případě poruchy počítače raketoplánu určují správný okamžik vypnutí hlavních motorů) a start byl odložen na 7. prosince. Poruchu se nepodařilo odstranit a tak, po posunu startu nejdříve na 8. a poté na 9. prosince 2007, NASA rozhodla o odložení startu do nejméně 10. ledna 2008. Nové datum bylo stanoveno na 7. února 2008, kdy raketoplán skutečně odstartoval.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh letu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Start a operace na oběžné dráze.", "content": "Raketoplán úspěšně odstartoval 7. února v 19:45:30 UTC. O 2 minuty a 5 sekund později se ve výšce zhruba 50 km oddělily pomocné motory SRB. Přibližně 4 minuty po startu se raketoplán pohyboval ve výšce 100 km. V čase T +08:29 proběhlo vypnutí hlavních motorů raketoplánu SSME (manévr MECO) a v čase T+8:50 odhodil raketoplán nádrž ET. Na oběžnou dráhu byl Atlantis naveden v čase T+37:00. Po dosažení oběžné dráhy posádka otevřela dveře nákladového prostoru, vysunula anténu pro komunikaci v K pásmu a zkontrolovala a zaktivovala robotický manipulátor RMS. Druhý den letu proběhla kontrola tepelného štítu raketoplánu manipulátorem RMS s nástavcem OBSS ('). Ráno 8. února byl proveden zážeh motorů OMS ('). Ten upravil oběžnou dráhu raketoplánu tak, aby se Atlantis přiblížil k Mezinárodní vesmírné stanici. 9. února se raketoplán dostal do vzdálenosti 20 km od stanice a zahájil závěrečný přibližovací manévr. Ještě před spojením obou kosmických těles proběhla kontrola tepelného štítu RPM ('), kdy posádka stanice snímá kamerami s vysokým rozlišením tepelný štít raketoplánu otáčejícího se kolem své osy. Při této kontrole bylo zjištěno, že došlo k odchlípnutí tepelné izolace pravobočního manévrovacího motoru OMS (') podobně jako u mise STS-117. Technici v řídícím středisku zjišťovali, zda bude nutné odchlípnutou izolaci při některém z výstupů do vesmíru opravit. Raketoplán se s Mezinárodní vesmírnou stanicí spojil v 17:17 UTC přes propojovací tunel PMA-2. Po přivítání obou posádek oznámilo řídící středisko, že se výstup do vesmíru EVA-1 odkládá o jeden den a že při výstupu nahradí Hanse Schlegela (který onemocněl) astronaut Stanley Love. Další den - 10. února - se posádky věnovaly přípravě na následující kosmický výstup. Stanley Love si musel osvojit postupy, které měl při kosmické vycházce vykonávat. Pozornost byla také věnována poškozenému tepelnému štítu, kdy se získávaly informace pro vyhodnocení stupně poškození, zda se bude muset tepelná izolace opravit.", "section_level": 2}, {"title": "EVA-1.", "content": "První výstup do vesmíru byl zahájen 11. února ve 14:13 UTC. Hlavním úkolem tohoto výstupu bylo vyzvednout laboratoř Columbus z nákladového prostoru raketoplánu a připojit jej ke stanici. Astronauti nejdříve odpojili modul od elektrického vedení napájející vytápění laboratoře, namontovali na něj zařízení PDGF (\") sloužící k připojení staničního manipulátoru SSRMS a sejmuli ochranné kryty. Columbus pak byl vyzvednut staničním manipulátorem a přenesen k bočnímu připojovacímu místu modulu Harmony. Tím se stala evropská laboratoř součástí Mezinárodní vesmírné stanice. Dalším úkolem tohoto kosmického výstupu byla výměna nádrže s dusíkem NTA (\") za novou, kterou raketoplán Atlantis ke stanici přivezl. Astronautům se podařilo uvolnit šrouby poutající nádrž ke konstrukci P1, ale odpojení hadic a kabelů bylo z časových důvodů přesunuto na následující výstup do vesmíru EVA-2. Výstup EVA-1 trval 7 hodin a 58 minut. 12. února obě posádky zahájily práce na zjištění stavu a oživení laboratoře Columbus. Astronauti Schlegel a Eyharts, reprezentující Evropskou kosmickou agenturu (ESA), vstoupili do modulu jako první ve 14:08 UTC. Po odvětrání prostoru (kde by se mohly vyskytovat poletující drobné částice) byl modul napojen na rozvody vody, řízení teploty a na datové a monitorovací obvody. Odpoledne oznámil pozemní tým posádce raketoplánu, že oprava odchlípnuté tepelné izolace motoru OMS neproběhne, závada neohrozí raketoplán při přistání.", "section_level": 2}, {"title": "EVA-2.", "content": "Druhého výstupu se podle původního plánu s Rexem Walheimem zúčastnil i Hans Schlegel. Hlavním cílem výstupu bylo dokončení výměny dusíkové nádrže (NTA). Druhý kosmický výstup byl oficiálně zahájen 13. února ve 14:27 UTC a ukončen byl ve 21:12 UTC. Walheim a Schlegel odmontovali vyprázdněnou nádrž a z nákladového prostoru raketoplánu dopravili do příhradové konstrukce P1 novou plnou nádrž NTA. Schlegel namontoval na modul Columbus tepelné kryty a spolu s Walheimem ještě provedli kontrolu ochranných mikrometeoritických panelů. Některé byly uvolněné, tak je astronauti lépe upevnili. V závěru dne vedení NASA oznámilo, že se mise STS-122 prodlužuje o jeden den. Výstup trval 7 hodin a 25 minut. Následující den byl určen jako odpočinkový. Posádky se po náročném uplynulém týdnu věnovaly jen drobným údržbářským činnostem, přenášely náklad z raketoplánu do stanice a pokračovaly v oživování laboratoře Columbus. Proběhly také přípravy na následující kosmický výstup.", "section_level": 2}, {"title": "EVA-3.", "content": "15. února začal třetí výstup do kosmu. Astronauté měli namontovat na vnější povrch laboratoře Columbus zařízení pro výzkum Slunce Solar Monitoring Observatory (SMO/SOLAR), multifunkční platformu European Technology Exposure Facility (EuTEF) a měli naložit gyroskop GMC-3 do raketoplánu. Výstup byl zahájen ve 13:07 UTC a zúčastnili se ho astronauti Rex Walheim a Stanley Love. Walheim nejdříve namontoval na modul Columbus potřebné spoje, potom oba astronauti společnými silami demontovali zařízení SOLAR z nákladového prostoru raketoplánu a Love ho na staničním manipulátoru přenesl k modulu Columbus. Potom úspěšně připevnili SOLAR na venkovní platformu modulu Columbus. Vadný silový gyroskop CMG (\") byl odmontován z plošiny ESP-2 v blízkosti přechodové komory a Love ho přenesl k raketoplánu. V jeho nákladovém prostoru ho astronauti upevnili, čímž ho připravili na návrat na Zem. Dalším úkolem byl přenos a instalace zařízení EuTEF na modul Columbus. Také tato část výstupu proběhla bez problémů, proto se řídící středisko rozhodlo, že mimo plán mají astronauti zkontrolovat poškozené madlo u přechodové komory. Poškození objevil Love při prvním výstupu. Cílem inspekce bylo zjistit, jestli toto poškozené místo může poškodit vnější vrstvu rukavic. Podle prvních výsledků k narušování testovaných tkanin nedocházelo. Výstup skončil v čase 20:32 UTC a trval 7 hodin 25 minut, plán byl 6 hodin 30 minut. 16. února pokračovaly činnosti při aktivaci modulu Columbus, proběhla tisková konference a fotografování posádek. Pomocí manévrovacích motorů raketoplánu byla o 2,2 km zvýšena dráha Mezinárodní vesmírné stanice. 17. února 2008 posádky dokončily překládání nákladu mezi raketoplánem a stanicí, ukončilo se přečerpávání kyslíku a výsledky experimentů byly přeneseny na palubu raketoplánu. Kolem 17:15 UTC se posádky slavnostně rozloučily a v 18:03 UTC byly uzavřeny průlezy mezi raketoplánem a stanicí v rámci přípravy na odpojení. Následovala kontrola hermetičnosti vestibulu mezi raketoplánem a komplexem. Potom posádka raketoplánu Atlantis zahájila odpočinek. K odpojení obou těles došlo 18. února v 9:24 UTC. Raketoplán absolvoval kontrolní oblet stanice a znovu kontrolu tepelného štítu manipulátorem RMS s nástavcem OBSS (\"). Další den následovaly závěrečné testy raketoplánu před přistáním a úklid kabiny.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání.", "content": "20. února v 10:28 UTC uzavřela posádka dveře nákladového prostoru. Ve čase 12:32 dalo řídící středisko souhlas s provedením přistávacího manévru. V čase 13:00 byl zahájen brzdící manévr motory OMS ('). Raketoplán byl otočen do polohy pro vstup do atmosféry, z předních motorů FRCS (') byly vypuštěny pohonné hmoty. V čase 13:36 Atlantis vstoupil do hustějších vrstev atmosféry, později zahájil sérii otáček na snížení své rychlosti. V čase 14:07:10 UTC se přistávací dráhy dotkl zadní podvozek a po krátkém dojezdu se raketoplán zastavil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Autoškola je fyzická nebo právnická osoba, která smí vzdělávat uchazeče o získání nebo rozšíření řidičského oprávnění nebo o jiné zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Ve většině států potřebuje k této činnosti zvláštní oprávnění od státních úřadů.", "tgt_summary": "Driver's education, driver education, driving education, driver's ed, or driving tuition or driving lessons is a formal class or program that prepares a new driver to obtain a learner's permit or driver's license. The formal class program may also prepare existing license holders for an overseas license conversion or medical assessment driving test or refresher course. It may take place in a classroom, in a vehicle, online, or a combination of the above. Topics of instruction include traffic code or laws and vehicle operation. Typically, instruction will warn of dangerous conditions in driving such as road conditions, driver impairments, and hazardous weather. Instructional videos may also be shown, demonstrating proper driving strategies and the consequences for not observing the rules. ", "id": 1316252} {"src_title": "Romantismus (hudba)", "tgt_title": "Romantic music", "src_document": [{"title": "Vývoj hudby.", "content": "V 19. století se hudební instituce dostaly z kontroly bohatých patronů, protože skladatelé a hudebníci mohli rozvíjet své kariéry nezávisle na šlechtě. Rostoucí zájem o hudbu ze strany střední třídy po celé západní Evropě vedl k vytvoření organizací pro výuku, provádění a uchování hudby. Klavírní nástroj, který dosáhl svou moderní konstrukci v této éře (částečně kvůli průmyslovému pokroku v metalurgii), se stal velmi populární u střední třídy, jejíž poptávka podnítila iniciativu mnoha výrobců klavírů. Početné symfonické orchestry datují své založení do této éry. Někteří hudebníci a skladatelé byli hvězdami těch dnů; například Franz Liszt a Niccolò Paganini naplnili obě role. Romantická hudba je charakteristická zdůrazněnou emocionalitou, rozšířením a postupně i překročením tradiční harmonie, silnějším přijímáním impulsů z evropské lidové hudby a častým spojováním hudby s mimohudebními, obvykle literárními myšlenkami (programní hudba). Orchestr byl během 19. století neustále rozšiřován, aby umožnil vyjádřit stále jemnější citové odstíny, tak i vyvolat mohutný dojem při plném nasazení všech nástrojů. Hudba se stala více chromatickou, disonantní a tónově barevnější, s napětím (s ohledem na přijaté normy starších forem) při nárůstu počtu předznamení. Umělecká píseň (neboli \"Lied\") dozrála v této éře, stejně jako epické rozsahy Grand opera. Ty byly předčeny až operním cyklem Richarda Wagnera \"Prsten Nibelungův\". Evropské kulturní ideje a instituce začaly doprovázet koloniální expanzi do dalších částí světa. Došlo také ke vzestupu nacionalismu v hudbě, která odrážela v některých případech také politické cítění té doby. Skladatelé jako Edvard Grieg, Nikolaj Rimsky-Korsakov a Antonín Dvořák ve svých skladbách vytvářeli ohlas tradiční lidové hudby svých domovin. V romantické době převzal moderní klavír se silnějším, trvalejším tónem a širší škálou převzal roli zvukově jemnějšího předchůdce, fortepiana. V orchestru zůstaly zachovány stávající klasické nástroje a sekce (smyčcové sekce, dřevěné nástroje, žesťové a bicí nástroje), ale tyto sekce byly obvykle rozšířeny, aby vytvořily plnější a větší zvuk. Například zatímco barokní orchestr mohl mít jen dva kontrabasisty, romantický orchestr mohl mít až deset. \"Jak se hudba stávala výrazněji, standardní paleta orchestru nebyla pro mnoho romantických skladatelů dostatečně bohatá.\" Rodiny nástrojů používaných zejména v orchestrech rostly; proces, který vyvrcholil na počátku 20. století, s velmi velkými orchestry používanými pozdně romantickými a modernistickými skladateli. Začalo se objevovat širší spektrum bicích nástrojů. Žestě převzaly větší role, protože zavedení otočných klapek jim umožnilo zahrát širší rozsah not. Velikost orchestru (typicky kolem 40 v klasickém období) narostla na více než 100. Například Mahlerova Symfonie č. 8 z roku 1906 byla uvedena s více než 150 instrumentalisty a více než 400 členným sborem. Byly přidány nové dechové nástroje, jako je kontrafagot, basklarinet a pikoly a též i nové bicí nástroje, včetně xylofonu, vířivého bubnu, celesty (zvonu podobný klávesový nástroj), zvonu, a trianglů, velké orchestrální harfy, a dokonce i dechové strojů na zvukové efekty. Od konce 19. století se v některých partiturách objevují saxofony, obvykle vystupují spíše jako sólový nástroj než jako nedílná součást orchestru. Wagnerova tuba, modifikovaný člen rodiny rohů, se objevuje v cyklu Richarda Wagnera \"Prsten Nibelungův\". Také hraje významnou roli v Symfonii č. 7 E dur Antona Brucknera a je také používána v několika pozdně romantických a modernistických pracích Richarda Strausse, Bély Bartóka a jiných. Kornet se objevoval pravidelně v partiturách 19. století, vedle partu trubky, které byly považovány za méně hbité, alespoň do konce století.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební skladatelé.", "content": "Mezi přední skladatele této éry patří Gioacchino Rossini, Petr Iljič Čajkovskij, Jacques Offenbach, Frédéric Chopin, Hector Berlioz, Franz Schubert, Robert Schumann, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Ferenc Liszt, Giuseppe Verdi, Bedřich Smetana, Richard Wagner, Johannes Brahms, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Edvard Grieg, Johann Strauss mladší, Petra Iljiče Čajkovského a Nikolaj Rimskij-Korsakov. Gustav Mahler a Richard Strauss jsou běžně považováni za tzv. přechodové skladatele, jejichž hudba kombinuje pozdně romantické a rané modernistické prvky. Některá díla Ludwiga van Beethovena se již také řadí mezi díla romantická, zejména od jeho 3. symfonie Eroica. Mezi skladatele z Českých zemí hudebního romantismu patří především Bedřich Smetana, autor mj. cyklu symfonických básní \"Má vlast\", a dále Antonín Dvořák, který složil symfonické básně \"Polednice\", \"Vodník\", \"Zlatý kolovrat\" a \"Holoubek\" na motivy Erbenových balad. Dále např. Zdeněk Fibich.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hudební romantismus je označení hudebního slohu vokální a instrumentální klasické hudby od zhruba první dekády 19. století do počátku 20. století, byl charakterizován zvýšenou pozorností k rozšířené melodické linii, jakož i výrazovým a emotivním prvkům, které spojují romantismus s jinými uměleckými formami. Vznikl na přelomu 18. a 19. století z hudebního klasicismu v duchu impulsů uměleckého romantismu a v evropské hudbě dominoval až do prvních desetiletí století dvacátého. Romantická hudba je charakteristická zdůrazněnou emocionalitou, rozšířením a postupně i překročením tradiční harmonie, silnějším přijímáním impulsů z evropské lidové hudby a častým spojováním hudby s mimohudebními, obvykle literárními myšlenkami (programní hudba). Orchestr byl během 19. století neustále rozšiřován, aby umožnil vyjádřit stále jemnější citové odstíny, tak i vyvolat mohutný dojem při plném nasazení všech nástrojů. Hudba se stala více chromatickou, disonantní a tónově barevnější, s napětím (s ohledem na přijaté normy starších forem) při nárůstu počtu předznamení. Umělecká píseň (neboli \"Lied\") dozrála v této éře, stejně jako epické rozsahy Grand opera. Ty byly předčeny až operním cyklem Richarda Wagnera \"Prsten Nibelungův\". ", "tgt_summary": "Romantic music is a stylistic movement in Western classical music associated with the period of the nineteenth century commonly referred to as the Romantic era (or Romantic period). It is closely related to the broader concept of Romanticism—the intellectual, artistic and literary movement that became prominent in Europe from approximately 1800 until 1910. ", "id": 2236463} {"src_title": "Gilbertův syndrom", "tgt_title": "Gilbert's syndrome", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Gilbertův syndrom byl popsán roku 1901 Francouzem Augustin Nicolas Gilbertem a jeho spolupracovníky v Paříži. V německé literatuře je objev GS spojován se jménem Jens Einar Meulengrachta.", "section_level": 1}, {"title": "Patogeneze.", "content": "GS je způsoben sníženou aktivitou (20–30% aktivita oproti normálu) enzymu UDP-glucuronosyltransferasa, který je kódovaný genem UGT 1A1. V důsledku toho je v krevní plazmě přebytek nekonjugovaného bilirubinu (nerozpustný ve vodě), který je pomaleji konjugován s kyselinou glukuronovou než u zdravých jedinců. Konjugovaný bilirubin je rozpustný ve vodě, a tudíž může být vyloučen močí z těla. (Více na Bilirubin)", "section_level": 1}, {"title": "Projevy.", "content": "Mírná žloutenka, jejíž projevy mohou zesílit po prodělané infekci, půstu, požitím většího množství alkoholu a větší fyzické nebo psychické zátěži. Projevy GS se mohou zesílit při detoxikaci určitých drog, které jsou metabolizovány také UDP-glucuronosyltransferasou. Nemocní mohou také pociťovat únavu, slabost a tlak pod pravým žeberním obloukem. Podle nových výzkumů může zvýšená hladina bilirubinu v krvi napomáhat v prevenci proti ateroskleróze. Interpretace výsledků studie je založená na tom, že bilirubin působí jako antioxidant. Zmiňuje se i o možném využití bilirubinu v terapeutické praxi. Protože si někteří pacienti s Gilbertovým syndromem stěžovali na vážnější příznaky, jako dlouhotrvající únava, problém s udržením soustředění, ztráta chuti k jídlu, bolesti v břišní oblasti, hubnutí, svědění pokožky (bez viditelných změn na kůži) a jiné, bylo provedeno několik studií, které nepotvrdily jednoznačnou souvislost těchto symptomů se zvýšenou hladinou nekonjugovaného bilirubinu u dospělých. Opakovaně se diskutuje o tom, jestli by měl být Gilbertův syndrom klasifikován jako nemoc. Onemocnění je spojováno s vyšší pravděpodobností vzniku žlučníkových kamenů.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "V krevní plazmě pacientů s GS je větší koncentrace nekonjugovaného bilirubinu, přičemž hladina konjugovaného může být zvýšena jen mírně a do 20% z celkového bilirubinu. Referenční hodnota celkového bilirubinu je 2–21 μmol/l. Pacienti s GS dosahují hodnot cca 21–100 μmol/l.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Gilbertův syndrom nelze vyléčit, mnohdy to ani není nutné vzhledem k asymptomatickému průběhu. V terapii případných projevů se používá celá řada látek s různou účinností:", "section_level": 1}, {"title": "Dědičnost.", "content": "Gilbertův syndrom je zřejmě autozomálně recesivní odchylkou, která se objevuje u 3–15 % indoevropské populace (v ČR 5 % populace). Genotypová frekvence onemocnění je u obou pohlaví stejná, avšak u mužů a žen se GS projevuje v poměru 4:1. To je způsobeno zřejmě vlivem mužských pohlavních hormonů (testosteronu) na snížení aktivity enzymu UDP-glucuronosyltransferasy. Kvůli genetické podstatě onemocnění se objevuje familiární výskyt GS. Z genetického hlediska je onemocnění způsobeno inzercí skupiny nukleotidů TA do promotorové oblasti UGT 1A1 genu, který je umístěn na druhém chromozomu v oblasti 2q37 (má 5 exonů, dlouhý 218 kb). Normální alela obsahuje 6 TA sekvencí, avšak u mutované alely se po inzerci zvýší počet TA sekvencí na 7. Gilbertův syndrom tudíž lze také diagnostikovat metodou PCR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gilbertův syndrom, zkráceně GS, někdy též Meulengrachtův nebo Gilbert-Meulengrachtův syndrom, je dědičná vzácná porucha metabolismu žlučového barviva bilirubinu v krvi. Toto onemocnění se neléčí, nezkracuje délku ani nesnižuje kvalitu života. Onemocnění bývá nejčastěji diagnostikováno mezi 15.–30. rokem života. Syndrom se projevuje především zežloutnutím kůže a očního bělma v důsledku ukládání přebytečného bilirubinu do tkání.", "tgt_summary": "Gilbert's syndrome (GS) is a mild liver disorder in which the liver does not properly process bilirubin. Many people never have symptoms. Occasionally a slight yellowish color of the skin or whites of the eyes may occur. Other possible symptoms include feeling tired, weakness, and abdominal pain. Gilbert's syndrome is due to a mutation in the UGT1A1 gene which results in decreased activity of the bilirubin uridine diphosphate glucuronosyltransferase enzyme. It is typically inherited in an autosomal recessive pattern and occasionally in an autosomal dominant pattern depending on the type of mutation. Episodes of jaundice may be triggered by stress such as exercise, menstruation, or not eating. Diagnosis is based on higher levels of unconjugated bilirubin in the blood without either signs of other liver problems or red blood cell breakdown. Typically no treatment is needed. If jaundice is significant phenobarbital may be used. Gilbert's syndrome affects about 5% of people in the United States. Males are more often diagnosed than females. It is often not noticed until late childhood to early adulthood. The condition was first described in 1901 by Augustin Nicolas Gilbert.", "id": 572589} {"src_title": "Statika", "tgt_title": "Statics", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nauka o rovnováze, neboli statika, sahá daleko do starověku. Potřeba této nauky vyvstala používáním pomůcek pro zvládání těžké fyzické práce, např. páky, šroubu, kladkostroje a nakloněné roviny. Teoretický princip páky popsal v Řecku ve 3.st. př. n. l. Archimedes a položil tím i základ pro pozdější hojné využívání např. klínu, nakloněné roviny a otočné lanové kladky. Praktické příklady využívání principů ulehčujících člověku každodenní život byly přesto prokazatelně doloženy již z doby daleko dřívější, např. kolem roku 1550 př.n.l. - tzv. \"šadúf\" (pozdější arabské pojmenování), což je pákové zařízení na přečerpávání vody do zavlažovacích stružek na polích. Použití kladkostroje je doloženo v Řecku již z doby kolem roku 700 př.n.l. Archimedovi přísluší také velký přínos v oblasti hydrostatiky, o který se zasloužil formulováním hydrostatického zákona. Tento známý princip, jehož objev byl údajně doprovozen zvoláním \"Heuréka!\" (Nalezl jsem!), říká, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou odpovídající tíze vody tělesem vytlačené. Pojmy \"těžiště\" nebo \"specifická váha\" se poprvé doložitelně objevují také ve starém Řecku. O rozsáhlé praktické využití těchto teoretických prací se ale zasloužili až Římané, nikoli Řekové, podařilo se jim je totiž technicky provést. Tato prvotní statika vrcholí větou o virtuálních posunech: Vytvoříme-li součin každé síly s dráhou, kterou její působiště urazilo ve směru síly, pokud takový pohyb nastal, a provedeme-li součet všech těchto součinů (při zachování znamének odpovídajících orientaci sil), pak rovnováha nastává, pokud tento součet dává nulu. K formulaci tohoto poznatku v roce 1600 bylo zapotřebí několik tisíciletí značného úsilí. Posledním v řadě těch, kteří se zasloužili o jeho řešení, byl holandský matematik Simon Stevin, známý jako Simon z Brugg (1548-1620). Ten s geniální intuicí prozkoumal rovnováhu na nakloněné rovině a přitom odhalil možnost rozkladu síly na její složky a zavedl pojem \"silový rovnoběžník\".", "section_level": 1}, {"title": "Teoretická statika.", "content": "Teoretická statika zkoumá všeobecně platné zákony relativního klidu bez ohledu na možnosti praktického využití. Statiku lze obecně dělit podle skupenství zkoumaných objektů na statiku pevných těles, statiku kapalin (hydrostatiku) a statiku plynů (aerostatiku). Statika pracuje se základními pojmy jako jsou prostor, síla, moment, vektor, rovnováha, stabilita, moment setrvačnosti, soustava sil a další.", "section_level": 1}, {"title": "Základní pojmy.", "content": "Prostor. Statika je jako součást klasické fyziky uvažována v eukleidovském prostoru. Takový prostor je definován pomocí Eukleidových definicí a axiomů, které Eukleides publikoval v díle \"Základy\" (řecky Stoicheia) již v době kolem 300 př.n.l.. Eukleidovský prostor je popisem prostoru jak ho vnímá člověk v běžném životě. Prostor je, mimo jiné, definován počtem dimenzí. Prostor dimenze 1 je představován pomocí jednorozměrné křivky, např. přímky, prostor dimenze 2 má o jeden (kolmý) rozměr víc a je reprezentován rovinou. Pokud přidáme další rozměr, dostáváme se do prostoru o 3 dimenzích. Analogicky lze přidávat další dimenze, které obecně nemusejí být pouze délkové. Za 4-dimenzionální prostor je označován prostoročas, kde další dimenzi představuje čas. Za prostor dimenze 0 (nula) je označován bod. Problémy statiky lze popisovat v prostorech různých dimenzí. Síla je vektorová fyzikální veličina, vyjadřující míru vzájemného působení těles a polí. Síly se projevují statickými nebo dynamickými účinky na objekty. Statickým účinkem je deformace tělesa, která může být pružná, pokud platí Hookeův zákon, nebo plastická. Moment síly je vektorová fyzikální veličina, která vyjadřuje míru otáčivého účinku síly. Tento účinek se vztahuje k danému \"momentovému bodu\" nebo přímce. Kolmá vzdálenost od osy síly k bodu se nazývá \"rameno síly\". Pohybem síly ve směru svého působení se velikost momentu síly nemění. Vektor momentu síly je kolmý na rovinu síly a polohového vektoru působiště. Moment síly lze nahradit \"dvojicí sil\", neboli soustavou dvou rovnoběžných sil stejně velkých, opačného smyslu a neležících v jednom paprsku. \"Varignonova věta\" říká, že \"statický moment výslednice jakékoliv prostorové soustavy sil k libovolnému bodu v prostoru je roven vektorovému součtu statických momentů jednotlivých sil soustavy k témuž bodu.\" Vektor představuje ve fyzice veličinu, mající kromě skalární, tedy číselné, velikosti i směr. Příkladem vektoru je síla, vždy má velikost a směr působení. Síly lze skládat podle zákona o skládání sil s využitím \"silového rovnoběžníku\". Vektory se obvykle popisují pomocí souřadnic, přičemž záleží na počtu dimenzí prostoru a volbě souřadnicových os. Jsou definovány různé operace, které lze s vektory provádět, např. součet, součin, násobení vektoru číslem. Rovnováha je jednou ze základních podmínek, které statika zkoumá. Podle počtu dimenzí prostoru, ve kterém je soustava sil vyšetřována, a vlastností působících sil (např. rovnoběžnost, společné působiště), jsou stanoveny odpovídající podmínky rovnováhy. Podmínka rovnováhy pro obecnou prostorovou soustavu sil zní: \"Obecná prostorová soustava sil působící na tuhé těleso je v rovnováze jen tehdy, když algebraické součty průmětů všech sil soustavy do každé ze tří navzájem kolmých (ještě obecněji i kosoúhlých) os \"x, y, z\" jsou rovny nule a když součty statických momentů všech sil soustavy k těmže osám jsou rovněž rovny nule.", "section_level": 2}, {"title": "Statika pevných těles.", "content": "Statika pevných těles studuje pevná tělesa nacházející se v relativním klidu a síly, které na ně působí. Dělíme ji na statiku těles dokonale tuhých, pružných a plastických, s ohledem na povahu odezvy tělesa na působení sil, tzn. deformaci neboli přetvoření. U dokonale tuhého tělesa jde o idealizaci jeho deformačních vlastností, která ve skutečnosti nemůže nastat, ale její zavedení je výhodné pro zkoumání čistě pohybových účinků sil. Tato idealizace spočívá v uvažování nulových deformací tělesa při účinku libovolných sil zavedením jeho nekonečné tuhosti. Nekonečná tuhost má za následek šíření odezvy na působení síly maximální možnou rychlostí, tedy rychlostí světla. Idealizace dokonale tuhého tělesa je využívána při vyšetřování staticky určitých konstrukcí, kdy k určení vnitřních sil postačují pouze statické podmínky rovnováhy, bez uvažování podmínek deformačních. U skutečných těles je rychlost šíření odezvy v tělese vždy nižší než rychlost světla. Je to způsobeno postupnými změnami vzdáleností jednotlivých atomů látky, které těleso tvoří. Při působení osové tahové síly na volný konec prutu (např. zavěšením závaží na ukotvené ocelové lano) dojde k postupnému vzájemnému oddálení atomů v celé délce prutu až k bodu ukotvení, kde účinek síly vyrovná reakce. Délka prutu se vlivem nárůstu vzdáleností mezi atomy zvětší a prut zaujme nový tvar, odpovídající velikosti působící síly. Pokud se po odstranění zatěžující síly vrátí těleso zcela do původního tvaru, nazýváme tuto deformaci pružnou neboli elastickou. Pokud po odstranění síly zůstane těleso alespoň zčásti deformováno, jedná se o deformaci plastickou nebo pružnoplastickou. Výpočtem deformací a napětí konstrukcí za pružného i plastického stavu se zabývá \"teorie pružnosti a plasticity\". S deformačními podmínkami rovnováhy je třeba uvažovat při vyšetřování staticky neurčitých konstrukcí, kde velikosti vnitřních sil závisejí i na přetvárných vlastnostech materiálů. Základním vztahem v teorii pružnosti pevných těles je hookeův zákon, vyjadřující závislost mezi působící silou a velikostí pružné deformace tělesa. Jednou z nejvýznamnějších aplikací statiky pevných těles je také Euler-Bernoulliova prutová teorie, která popisuje vztah mezi příčným zatížením a pootočením průřezu prutu.", "section_level": 2}, {"title": "Statika kapalin (hydrostatika).", "content": "Hydrostatika se zabývá studiem kapalin v relativním klidu. Pro zjednodušení se zavádí ideální kapalina, která má na rozdíl od reálné kapaliny ideální vlastnosti, a to nulovou stlačitelnost a nulové vnitřní tření. Aby byla kapalina v klidu, musejí být v rovnováze síly působící na každý její element. Pokud například uvažujeme jako element nekonečně malou krychličku, musejí být všechny síly působící na její strany v rovnováze, jinak dojde k pohybu krychličky ve směru převládající síly. Kapalina není schopná přenášet žádné smykové napětí (na rozdíl od pevné látky), ale lze působit normálovou tlakovou silou na plochu jejího povrchu. V kapalinách tedy neuvažujeme klasické síly v bodovém působišti, ale síly na ploše, neboli tlakové síly. Pokud vztáhneme tlakovou sílu na jednotkovou plochu, dostáváme tyzikální veličinu tlak. Tlak v kapalinách může být způsoben tím, že se kapalina nachází v silovém poli a každá její částice je tímto polem ovlivňována; pak hovoříme o \"vnitřním (hydrostatickém) tlaku\" v kapalinách. Pokud působí na plochu povrchu kapaliny vnější tlaková síla, například píst, hovoříme o \"tlaku vnějším\".V hydrostatice platí dva základní zákony, Archimédův zákon, který říká, že \"na těleso ponořené do kapaliny působí vztlaková síla odpovídající tíze kapaliny o stejném objemu jako je objem tělesa\" a Pascalův zákon říkající, že \"jestliže na kapalinu působí vnější tlaková síla, pak tlak v každém místě kapaliny vzroste o stejnou hodnotu.\".", "section_level": 2}, {"title": "Statika plynů (aerostatika).", "content": "Aerostatika se zabývá mechanickými vlastnostmi plynů a těles do nich ponořených. Plyny podobně jako kapaliny nejsou schopny díky své vnitřní struktuře přenášet smykové napětí a působí v nich obdoba hydrostatického tlaku - \"aerostatický tlak\". Na rozdíl od kapalin je však jednou ze základních vlastností plynů objemová stlačitelnost. Pro zjednodušení se zavádí ideální plyn, který má na rozdíl od reálného plynu ideální vlastnosti, a to dokonalou stlačitelnost a nulové vnitřní tření. Vzhledem k podobnosti některých vlastností kapalin a plynů pro ně platí i obdobné zákonitosti. Do plynu lze například podobně jako do kapaliny ponořit těleso. Balón v atmosféře je nadnášen vztlakovou silou, kterou lze určit obdobou Archimédova zákona, známého především z hydrostatiky. Působením silového pole zemské gravitace na částice plynů atmosféry vzniká atmosférický tlak.", "section_level": 2}, {"title": "Aplikovaná statika.", "content": "Aplikovaná statika řeší praktické technické problémy mnoha oborů lidské činnosti. Využívá k tomu poznatků a závěrů teoretické statiky, podpořených výsledky experimentálních výzkumů. Největší uplatnění nalezla statika ve stavebním inženýrství a architektuře, vzhledem k tomu, že stavební konstrukce se nacházejí převážně v klidu a veškerá zatížení, která na ně působí, musejí být v rovnováze.", "section_level": 1}, {"title": "Statika stavebních konstrukcí.", "content": "Obecně se označením statika stavebních konstrukcí rozumí celý soubor technických disciplín, využívaných při navrhování a posuzování stavebních konstrukcí. Jejím úkolem je optimální navržení konstrukce na účinky statických i dynamických zatížení. Statika se v praxi zabývá vyšetřováním stavebních konstrukcí a jejich částí v různých prostorových úrovních a systémech. Účelem je stanovit takové dimenze jednotlivých prvků konstrukce, aby tato soustava přenesla požadovaná zatížení s předem definovanou bezpečností během předepsané životnosti konstrukce. Cílem je bezpečně přenést požadovaná působící zatížení pomocí nosných prvků konstrukce do základů. Ve statice se vychází z elementárních diferenciálních vztahů, ze kterých jsou odvozeny obecné algebraické vztahy mezi vnitřními silami a přetvořeními konstrukce. Tyto obecné prostorové vztahy jsou dále zjednodušovány na soustavy základních prvků, které jsou počítány a dimenzovány samostatně.", "section_level": 1}, {"title": "Statický výpočet.", "content": "Statika stavebních konstrukcí se využívá při návrhu všech namáhaných, zejm. stavebních a strojních konstrukcí a jejich částí. Nejběžnějším výstupem je statický výpočet, resp. statický posudek, který je nezbytnou součástí stavebních projektových dokumentací v různých stupních, nejčastěji ve stupni pro stavební povolení či ohlášení stavby podle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 499/2006 Sb. o dokumentaci staveb. Statický posudek zpravidla zhotovuje a pro úřední účely vždy razítkem zaštiťuje statik. Statika a dynamika jsou jedněmi z oborů, pro které uděluje Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků autorizaci. Pro tyto obory lze získat autorizaci ve stupni \"autorizovaný inženýr pro statiku a dynamiku staveb\". Pro navrhování staveb se zvýšenými nároky na statiku a dynamiku, jako jsou mosty, inženýrské konstrukce, nádrže, vysoké komíny a podobně, je třeba autorizování v oboru \"autorizovaný inženýr pro mosty a inženýrské konstrukce\". Součástí tohoto oboru u autorizovaného inženýra je i statika a dynamika staveb.", "section_level": 1}], "src_summary": "Statika je částí mechaniky, která se zabývá hmotnými tělesy nacházejícími se v relativním klidu k určité vztažné soustavě, dále silami, které mezi takovýmito tělesy působí a rovnováhou celého systému. Dynamika, na rozdíl od statiky, bere do úvahy navíc také pohyb hmotného tělesa, tedy působení setrvačných a tlumících sil. Kinematika je součástí dynamiky, ale studuje pohyb těles pouze z geometrického a časového hlediska, bez zkoumání jeho příčin. Statiku lze rozlišit na teoretickou a aplikovanou.", "tgt_summary": "Statics is the branch of mechanics that is concerned with the analysis of loads (force and torque, or \"moment\") acting on physical systems that do not experience an acceleration (\"a\"=0), but rather, are in static equilibrium with their environment. The application of Newton's second law to a system gives: ", "id": 1257294} {"src_title": "Fjodor I.", "tgt_title": "Feodor I of Russia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Nedlouho (cca rok a půl) před svou smrtí car Ivan, pověstný svou nevyrovnanou, krutou a násilnickou povahou, zabil v návalu vzteku svého syna Ivana, následníka trůnu. Tím dnem – 19. listopadu 1582 – se stal následníkem trůnu carevič Fjodor. Na trůn usedl po smrti svého otce (8. března 1584) jako dvacetiletý mladík, který – podle slov samotného Ivana Hrozného byl „\"asketa a nemluva, narozený spíš pro klášter než pro panování\"“. Vyznačoval se prý nevzhledným obličejem s nadměrným nosem, nepřítomným pohledem a zvláštními, trhanými pohyby. Fjodor se oženil s Irinou Fjodorovnou Godunovovou, s níž měl jedinou dceru, \"Feodosiji Fjodorovnu\" (nar. 1594), která však zemřela jako nemluvně v devíti měsících věku. Tím skončila moskevská linie dynastie Rurikovců (potomci Ivana I. Kality). Většina historiků se domnívá, že Fjodor nebyl způsobilý k panovnické funkci, byl chatrného zdraví a podle některých údajů i slabého ducha. Fjodor byl mírný, bázlivý a nekonfliktní člověk, který se přizpůsoboval svému okolí. Nejraději se účastnil bohoslužeb nebo sledoval šašky, kejklíře a cvičená zvířata. Miloval zvonění kostelních zvonů a dokonce na ně s oblibou sám zvonil. V každém případě se jen nepatrně účastnil na vládě země, která zcela přešla do rukou jeho nejprve rádce, posléze švagra Borise Godunova, od roku 1587 fakticky jediného vládce státu a po Fjodorově smrti jeho nástupce. Postavení Borise Godunova bylo na carském dvoře natolik významné, že zámořští diplomaté žádali o audienci jmenovitě u něj; jeho vůle byla zákonem. Fjodor byl carem, Boris faktickým vládcem – to věděli všichni na Rusi i za hranicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k dynastii Romanovců.", "content": "Zakladatel dynastie Romanovců, Michail Fjodorovič, byl prasynovcem Fjodora I. (matka Fjodora I., Anastasija Romanovna, byla sestrou Michailova děda, Nikity Romanoviče Zacharjina); na tomto příbuzenství založili Romanovci své nároky na trůn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fjodor I. Ivanovič, zvaný „Blažený“ (11. května 1557 v Moskvě – 7. ledna 1598 tamtéž), byl ruský car a velkokníže moskevský v letech 1584–1598, třetí syn Ivana IV., poslední z dynastie Rurikovců. Skutečnou moc ve státě však držel Boris Godunov, bývalý rádce jeho otce Ivana IV. a Fjodorův švagr v jedné osobě. ", "tgt_summary": "Fyodor I Ivanovich () or Feodor I Ioannovich (; 31 May 1557 – 16 January (NS) 1598), also known as Feodor the Bellringer (), was the last Rurikid Tsar of Russia (1584–1598). ", "id": 2444255} {"src_title": "Michail I. Fjodorovič", "tgt_title": "Michael of Russia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Za vlády Borise Godunova byli Romanovci v nemilosti. Roku 1600 započalo pátrání na základě udání šlechtice Berteněva, který sloužil jako pokladník Alexandra Romanova – strýce budoucího cara. Berteněv obvinil Romanovce z toho, že v pokladnici přechovávají čarodějné byliny a že chtějí „překazit“ (pomocí kouzel) carskou moc. V deníku tehdejšího polského velvyslance se dočteme, že dne 26. října 1600 oddíl carských střelců podnikl ozbrojený útok na romanovský palác. Bratři Romanovovi byli zatčeni, synové Nikity Romanoviče, Fjodor, Alexandr, Michail, Ivan a Vasilij, byli ostříháni na mnišský způsob a roku 1601 posláni na Sibiř, kde většina z nich zemřela. V roce 1605 Lžidimitrij I., jenž se snažil dokázat sounáležitost s dynastií Romanovců, nařídil aby byli přivedeni zpět živí členové rodiny. Takto se vrátili Fjodor Nikitič (jako mnich Filaret) s manželkou Xenií Ivanovnou (jako mniška Marfa) a dětmi, a Ivan Nikitič. Marfa Ivanovna se synem Michailem se usadili nejprve na kostromské votčině Romanovců, v obci Domnino a poté se ukrývali před pronásledováním polsko-litevských ozbrojených oddílů v klášteře svatého Ipatie poblíž Kostromy.", "section_level": 1}, {"title": "Car.", "content": "21. února 1613 byl šestnáctiletý Michail Fjodorovič zvolen Zemským soborem za cara. Když následujícího dne přibylo k Michailovi poselství bojarů se zprávou o zvolením carem, odmítl nejprve převzít trůn a teprve po šesti hodinách přesvědčování přijal carskou berlu. 2. května 1613 přibyl do Moskvy a 11. července 1613 byl korunován carem v Uspenském chrámu moskevského kremlu. Na počátku vlády se musel především vypořádat s lupiči a bandami, řádícími po celé Rusi. Z důvodu nízkého věku nového cara v letech 1613–1619 de facto vládla jeho matka Marfa a její příbuzní z bojarského rodu Saltykovců, v letech 1619 až 1633 pak z polského zajetí se navrátivší otec – patriarcha Filaret, nositel titulu „Veliký Gosudar“. Roku 1625 Michail Fjodorovič přijal titul „Samovládce celé Rusi“. Za paralelního panování obou carů státní úředníci psali o \"Vládci Caru\" a \"Nejsvětějším Patriarchovi moskevském a celé Rusi\".", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Za první Michailovu ženu byla roku vybrána 1616 Marie Chlopová, jež přijala jméno Anastázie. Z vůle Michailovy matky, ovlivněné intrikami zosnovanými rodinou Saltykových, byla s celou rodinou vzdálena od dvora a poslána na Ural. Michail pak dlouho vzdoroval ženitbě; odmítl otcem Filaretem vybranou litevsko princeznu, stejně jako neteř dánského krále Kristiána IV. Doroteu Augustu. Počátkem roku 1623 bylo vypraveno poselstvo ke švédskému králi s žádostí o ruku jeho příbuzné princezny Kateřiny, tento svatební plán však ztroskotal na podmínce, aby nevěsta přestoupila na pravoslaví. Nakonec se oženil na nátlak své matky až v září roku 1624; jeho ženou se stala Marie Vladimirovna Dolgorukovová (1608-1625), dcera Vladimira Dolgorukova (1569-1633), jejíž rod měl vazby na starou vládnoucí dynastii Rurikovců. Marie však ještě v průběhu svatebních oslav onemocněla a v lednu následujícího roku, několik měsíců po svatbě, zemřela. Jedna z teorií tvrdí, že byla otrávena, jiná, že carevna zemřela při (předčasném?) porodu; letopisy označily její smrt za boží trest za odvržení a urážku ničím se neprovinivší Marie Chlopové. V každém případě z tohoto krátkého manželství nevzešel žádný přeživší potomek. Roku 1626 táhlo Michailovi na třicátý rok a byl bezdětný vdovec. Byla tedy uspořádána nová volba nevěsty, na kterou bylo přivezeno na šedesát krasavic ze šlechtických rodin. Michailovi se však zalíbila jedna ze služebných dívek, Jevdokija Lukjanovna Strešněvová, dcera meščovského dvořana a vzdálená příbuzná jedné z bojarských dcerek. Skromná svatba se uskutečnila 5. února roku 1626 v Moskvě, snoubence oddal sám patriarcha Filaret, otec ženicha. Michail uvedl nevěstu do kremelských komnat pouhé tři dny před svatbou v obavách, aby nepřátelé dívce neublížili, navíc ji doma střežili otec a bratři. Jevdokija odmítla změnit si jméno na Anastázii, protože ani Anastázii Romanovně (první žena cara Ivana Hrozného), ani Marii Chlopové (první Michailova nevěsta) podle jejích slov «\"toto jméno štěstí nepřineslo\"». Byla vzdálená dvorským politickým bojům a intrikám. Rodinný život Michaila Fjodoroviče nakonec byl šťastný. Jevdokija mu porodila deset dětí – sedm dcer a tři syny, z nich se však dospělého věku dožily jen tři dcery a jediný syn, nejstarší Alexej, který nastoupil po svém otci na trůn. Žádná z dcer, které dosáhly dospělosti, se neprovdala.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michail I. Fjodorovič Romanov rusky: \"Михаи́л Фёдорович Рома́нов\" (22. července 1596 – 23. července 1645) byl první ruský car z dynastie Romanovců (vládl od 24. března 1613). Zvolen carem byl Zemským soborem 7. února 1613, čímž se uzavřela kapitola ruských dějin zvaná smuta. ", "tgt_summary": "Michael I (Russian: Михаи́л Фёдорович Рома́нов, \"Mikhail Fyodorovich Romanov\") () became the first Russian Tsar of the House of Romanov after the zemskiy sobor of 1613 elected him to rule the Tsardom of Russia. He was the son of Feodor Nikitich Romanov (later known as Patriarch Filaret) and of Xenia (later known as \"the \"great nun\"\" Martha). He was also a first cousin once removed of the last Rurikid Tsar Feodor I through his great-aunt Anastasia Romanovna, who was the mother of Feodor I, and through marriage, a great-nephew in-law with Tsar Ivan IV of Russia. His accession marked the end of the Time of Troubles. During his reign, Russia conquered most of Siberia, largely with the help of the Cossacks and the Stroganov family. Russia had extended to the Pacific Ocean by the end of Michael's reign.", "id": 1169416} {"src_title": "Jindřich III. Míšeňský", "tgt_title": "Henry III, Margrave of Meissen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jindřich byl mladším synem Dětřicha Míšeňského a Guty, dcery Heřmana Durynského. Za souhlasu císaře Fridricha II. z titulu dědictví po matce ovládl Jindřich Jasný větší část osiřelého Durynska a jako lantkrabě byl předem určen jeho syn Albrecht, snoubenec císařovy dcery Markéty. Roku 1251 se Jindřich zřejmě dohodl se svým tchánem českým králem Václavem I. a nevystoupil s nároky svých synů z prvního manželství na uprázdněný vévodský trůn v Rakousku. O tři roky později, za vlády Přemysla Otakara uzavřel spojenectví s říšskými fojty z Gery, Plavna a Weidy, kteří se cítili ohroženi ztrátou držení lén, která měli od českého krále. Markrabě jim slíbil pro případ útoku z české strany okamžitou pomoc a ubezpečil je, že svá dosud česká léna by poté obdrželi jako léna míšeňská. Jako švagr bezdětného českého krále se v případě Přemyslovy smrti chystal ujmout jeho země. Na Jindřichově dvoře v období braniborské správy českého království krátce pobýval malý Václav II., když jej Ota Braniborský znovu odvedl z Čech. Později se míšeňský markrabě společně s vratislavským vévodou Jindřichem Probusem stal prostředníkem při mírovém ujednání mezi Václavovým otčímem Závišem z Falkenštejna a nevlastním bratrem Mikulášem. Zemřel roku 1288 a byl pohřben v cisterciáckém klášteře Altzella po boku svých předků.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jindřichovou první manželkou byla Konstancie, dcera rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského, se kterou měl syny Albrechta, durynského lantkraběte, a Dětřicha, lantkraběte landsberského. Po smrti Konstancie se Jindřich po získání dispenzu znovu oženil s Anežkou, dcerou českého krále Václava I. Manželství zůstalo bezdětné, Anežka zemřela roku 1268. Třetí manželkou se stala Alžběta z Maltic. Od římského krále Rudolfa získal markrabě souhlas, aby se syn Fridrich mohl stát říšským knížetem a chtěl mu přenechat za mohutného nesouhlasu starších synů Drážďany.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich III. Míšeňský (, 1215/1216 – 15. února 1288, Drážďany) byl markrabě míšeňský a lužický, lantkrabě durynský a falckrabě saský.", "tgt_summary": "Henry III, called Henry the Illustrious (\"Heinrich der Erlauchte\") (c. 1215 – 15 February 1288) from the House of Wettin was Margrave of Meissen and last Margrave of Lusatia (as Henry IV) from 1221 until his death; from 1242 also Landgrave of Thuringia.", "id": 296434} {"src_title": "Karel XV.", "tgt_title": "Charles XV of Sweden", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn z manželství krále Oskara I. s Josefínou Beauharnaisovou. Měl tři bratry a jednu sestru. Josephine chtěla pro své děti nejlepší vzdělání, proto zajistila, aby se Karlovým učitelem stal filozof a profesor univerzity v Uppsale Christopher Jacob či z Norska pocházející Otto Aubert. Především Aubert seznámil Karla s mnoha vědními disciplínami, především s filozofií Schlegela.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Roku 1856 se stal vicekrálem v Norsku. Vlády v obou zemích se ujal po otcově smrti v roce 1859, i když ještě jako korunní princ fakticky vládl jako regent již od 25. září 1857, kdy Oskar I. těžce onemocněl. V mládí byl stoupencem idey spojené Skandinávie - na způsob dřívější Kalmarské unie - a po převzetí vlády se k této myšlence vrátil. V konfliktu Dánska s Německem o šlesvické hranice přislíbil Dánsku podporu, když však došlo v roce 1864 k válce o Šlesvicko-Holštýnsko, byl parlamentem přehlasován. Za jeho vlády byl v letech 1865/1866 přebudován starý říšský sněm. Karel byl veselé a extravagantní povahy, měl umělecké nadání. Jeho schopnost prosadit se nebyla valná, v neposlední řadě proto, že se jeho zájmy rychle měnily a střídaly. Určující postavou švédské politiky té doby byl premiér Louis De Geer. Byl populárním a liberálním monarchou. Jeho hlavním cílem byla reforma ústavy.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "19. června roku 1851 se oženil s nizozemskou princeznou Luisou Oranžsko-Nassavskou (1828–1871), vnučkou nizozemského krále Viléma I. a jeho první manželky Vilemíny Pruské. Důvodem sňatku bylo zřejmě především velké věno nevěsty; to ovšem nakonec tak velké nebylo. Navíc korunní princ prý považoval Luisu za nepřitažlivou a začínal si postranní románky. Z manželství se narodily dvě děti, dcera a syn, který však jako dvouletý zemřel:", "section_level": 2}, {"title": "Smrt, nástupce, odkaz.", "content": "Počátkem roku 1871 se králův zdravotní stav zhoršil, zřejmě v souvislosti se smrtí jeho manželky Luisy (30. března). Po odpočinkové cestě do Cách žil král nějakou dobu v paláci Ulriksdal poblíž Stockholmu, odkud přesídlil do Malmö. Zde 18. září roku 1872 zemřel. Pochován byl v kostele v Riddarholmen ve Stockholmu. Protože neměl mužského potomka, usedl na švédský trůn jeho mladší bratr \"Oscar Fredrik\" jako Oskar II. Jeho vnuk Karel se stal v roce 1905 pod jménem Haakon VII. prvním norským králem po znovuobnovení nezávislosti Norska. Hudební skladatel August Söderman napsal u příležitosti jeho úmrtí smuteční pochod.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel XV. Ludvík Evžen (3. května 1826, Stockholm - 18. září 1872, Malmö) byl třetí švédský a norský král (jako Karel IV.) z francouzského rodu Bernadotte.", "tgt_summary": "Charles XV also Carl (\"Carl Ludvig Eugen\"); Swedish: \"Karl XV\" and Norwegian: \"Karl IV\" (3 May 1826 – 18 September 1872) was King of Sweden (\"Charles XV\") and Norway, there often referred to accurately as Charles IV, from 1859 until his death. Though known as King Charles XV in Sweden (and also on contemporary Norwegian coins), he was actually the ninth Swedish king by that name, as his predecessor Charles IX (reigned 1604–1611) had adopted a numeral according to a fictitious history of Sweden.", "id": 2170228} {"src_title": "Oskar I.", "tgt_title": "Oscar I of Sweden", "src_document": [{"title": "Vzdělání a zájmy.", "content": "Od Karla XIII. dostal Oskar titul vévody ze Södermanlandu. Tento titul měl původně podle tradice náležet Karlovu staršímu bratru, ten však v té době pobýval ve francouzském Pau a ke švédské následnické rodině se nepřipojil. Oskar se rychle naučil švédsky. Jeho značný vrozený talent byl dále rozvíjen kvalitním vzděláním. Brzy se stal autoritou v politicko-společenských otázkách. V roce 1839 napsal sérii článků na téma lidového vzdělání a roku 1841 se v anonymní práci \"„Om Straff och straffanstalter“\" zasadil za reformu věznic. Během vlády svého otce byl dvakrát vicekrálem v Norsku. Působil také jako hudební skladatel. V letech 1832–1834 dokončil romantickou operu \"Ryno, bludný rytíř\", kterou započal předčasně zesnulý skladatel Eduard Brendler.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "19. července 1823 se oženil s princeznou Josefinou von Leuchtenberg, dcerou vévody Eugèna de Beauharnais (a tedy vnučkou francouzské císařovny Joséphine de Beauharnais) a jeho manželky, bavorské princezny Augusty. Z jejich manželství vzešlo pět potomků. Prvním dítětem narozeným z manželství následnického páru byl 3. května 1826 syn. Korunní princ Karel Ludvík Evžen (1826 – 1872) usedl po otci na švédský trůn jako Karel XV. a na trůn norský jako Karel IV. Josephine chtěla pro své děti nejlepší vzdělání, proto zajistila, aby se Karlovým učitelem stal filozof a profesor univerzity v Uppsale Christopher Jacob či z Norska pocházející Otto Aubert. Především Aubert seznámil Karla s mnoha vědními disciplínami, např. s filozofií Schlegela. Dále se narodil \"zpívající princ\" Gustav (1827 – 1852), pozdější vévoda upplandský. Gustav zdědil hudební talent svého otce a stal se z něj výborný zpěvák a pianista. Pod pseudonymem G°°°° psal hudební skladby. Třetí syn a budoucí král švédský a norský Oskar II. (1829 – 1907) vystudoval universitu v Uppsale, stal se z něj velmi oblíbený a osvícený panovník. Jediná dcera Evženie (1830 – 1889) byla rovněž velmi muzikální, skládala hudební díla a zpívala. Zajímala se také o umění, především sochařství a malbu. Posledním potomkem byl Karel August Mikuláš (1831 – 1873), který se stal vévodou z Dalarny a armádním generálem.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "V roce 1824 a 1833 byl korunní princ dvakrát vicekrálem v Norsku. Formálně postavil obě království do rovné pozice, když zavedl nové vlajky se společným znakem unie a nový unijní erb. Většina zákonů za jeho vlády byla směřována k zlepšení švédské ekonomické situace. Stavovský Riksdag ho roku 1857 ocenil jako panovníka, který se zasloužil o růst blahobytu země jako žádný z jeho předchůdců. V zahraniční politice prosazoval nacionální principy. Roku 1848 podporoval Dánsko v první šlesvické válce proti Prusku, poskytl švédsko-norské jednotky do Fynu a severního Šlesvicka (1849–1850), a zprostředkovával příměří z Malmö z 26. srpna 1848. Byl také jedním z ručitelů poctivosti Dánska (Londýnský protokol z 8. května 1852).", "section_level": 1}, {"title": "Konec života.", "content": "V roce 1857 se Oskar I. stáhl z veřejného života z důvodu špatného zdravotního stavu (trpěl rakovinou mozku). Neabdikoval však, ale ustanovil regentem svého nejstaršího syna Karla, vévodu ze Skåne. Oskar I. ve Stockholmu zemřel o dva roky později, 8. července roku 1859. Na švédský trůn po něm nastoupil jeho nejstarší syn jako Karel XV.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oskar I., narozen jako \"Joseph François Oscar Bernadotte\", (4. červenec 1799 v Paříži – 8. červenec 1859 ve Stockholmu) byl švédský a norský král od roku 1844 až do své smrti v roce 1859. Byl jediným synem Karla XIV. Jana a jeho ženy Desiderie. Když byl v říjnu 1810 Bernadotte zvolen švédským korunním princem, Oskar a jeho matka se přestěhovali z Paříže do Stockholmu (v červenci 1811).", "tgt_summary": "Oscar I (4 July 1799 – 8 July 1859) was King of Sweden and Norway from 8 March 1844 until his death. He was the second monarch of the House of Bernadotte. ", "id": 1748617} {"src_title": "Gustav VI. Adolf", "tgt_title": "Gustaf VI Adolf", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Gustavovy osobní kvality mu zajistily popularitu mezi Švédy, která napomohla tomu, aby se veřejné mínění obrátilo k zachování konstituční monarchie. Gustav měl mnoho odborných zájmů a svým záběrem, stejně jako neformálním a skromným vystupováním, si získal respekt. Záměrně se vyvarovával okázalosti. Ústavní reforma, dokončená v roce 1975, ovšem znovu oslabila moc panovníka ve prospěch volené vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a potomstvo.", "content": "Gustavovou první manželkou se stala princezna Margareta z Connaughtu, vnučka britské královny Viktorie. Setkali se v Káhiře, kde byl princ na studijní cestě k hrobkám faraónů. Její rodiče (Artur, vévoda z Connaughtu a Strathearnu, třetí syn královny Viktorie, a jeho manželka, pruská princezna Luisa Markéta), byli velmi spokojeni, neboť vévoda byl vnukem švédského krále a perspektivním následníkem švédského trůnu. Po několika měsících zasnoubení se 15. června roku 1905 na hradě Windsor konala svatba a Margareta se stala vévodkyní ze Skåne. Když otec jejího manžela v roce 1907 nastoupil po smrti svého otce Oskara II. na švédský trůn, stal se Gustav jeho následníkem – korunním princem. Jejich manželství je popisováno jako šťastné a rodina se rozrostla o pět rychle po sobě narozených dětí: Přes svého nejstaršího syna Gustava Adolfa je Gustav dědem současného švédského krále, přes svou jedinou dceru princeznu Ingrid pak i dědem současné dánské královny Markéty II. a titulární řecké královny Anne-Marie. Manželství Gustava Adolfa a Margarety trvalo patnáct let – princezna zemřela 1. května 1920. Její smrt byla pro všechny velkou ztrátou, a to tím spíš, že byla právě v osmém měsíci těhotenství a čekala šesté dítě. Se svou druhou manželkou Louisou Mountbatten, pravnučkou britské královny královny Viktorie se oženil 3. listopadu 1923. Z manželství se 30. května 1925 narodila mrtvá dcera, další děti již pár neměl. Gustav Adolf přežil i tuto svou druhou manželku, zemřela v roce 1965.", "section_level": 2}, {"title": "Nástupce.", "content": "Gustav VI. Adolf zemřel ve věku devadesáti let na zápal plic. Oproti zažité tradici nebyl pohřben v kostele Riddarholmen, ale na královském hřbitově vedle svých dvou manželek. Následník Gustava VI. Adolfa, jeho nejstarší syn Gustav Adolf, vévoda z Västerbottenu zemřel tragicky při leteckém neštěstí roku 1947. Nástupcem Gustava VI. Adolfa na švédském trůnu se tak po jeho smrti v roce 1973 stal jeho sedmadvacetiletý vnuk, stávající švédský král Karel XVI. Gustav.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gustav VI. Adolf, celým jménem \"Oscar Fredrik Wilhelm Olaf Gustav VI. Adolf\" (11. listopadu 1882, Stockholm – 15. září 1973, Helsingborg) byl doposud věkově nejstarší švédský král (na trůn nastoupil v 67 letech) a archeolog. Založil Švédský archeologický institut v Římě či v řeckých Athénách.", "tgt_summary": "Gustaf VI Adolf (Oscar Fredrik Wilhelm Olaf Gustaf Adolf; 11 November 1882 – 15 September 1973) was King of Sweden from 29 October 1950 until his death. He was the eldest son of King Gustaf V and his wife, Victoria of Baden, and had been Crown Prince of Sweden for the preceding 43 years in the reign of his father. Not long before his death at age 90, he approved the constitutional changes which removed the Swedish monarchy's last nominal political powers. He was a lifelong amateur archeologist particularly interested in Ancient Italian cultures.", "id": 1738339} {"src_title": "Kufstein", "tgt_title": "Kufstein", "src_document": [{"title": "Památky.", "content": "Malebné město Kufstein si díky bohatství památek vysloužilo přezdívku „Perla Tyrolska“. Nad městem se vypíná mohutná pevnost \"Festung Kufstein\". Ta sloužila ve středověku jako vězení, vede do ní výtah a nyní je v ní umístěno národopisné muzeum a v její věži i \"Varhany hrdinů\" – údajně největší venkovní varhany na světě. Klaviatura je umístěna o 80 metrů níže a jejich 4307 píšťal a 46 rejstříků se denně v poledne (v létě i o šesté hodině večerní) rozeznívá do širokého okolí. Historickým centrem města je \"Dolní náměstí\", které se svažuje od historické budovy radnice až k mostu přes řeku Inn. V létě ho skoro celé zaplní stolky kaváren a restaurací a je i místem konání různých koncertů a dalších kulturních akcí. Nahoře na náměstí stojí historická budova radnice, v dolní části je pak \"Mariánská kašna\" stará 140 let. V nejbližším okolí náměstí jsou kromě zmíněné pevnosti další historické památky – \"městský farní kostel\" z 15. století, \"zbytky městských hradeb\" a úzké uličky, z nichž je nejznámější \"Römerhofgasse\" s krásnými vinárničkami. Ve městě je i muzeum šicích strojů a provozovaná sklářská huť, ale návštěvníky vítají nejen historické budovy, ale i množství obchodů, nákupní centra i park v moderní zástavbě v okolí Horního náměstí.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Pro návštěvníky Kufsteinu je však zajímavé i blízké okolí města. V létě je hojně využíváno 120 km značených stezek pro cyklisty, včetně cyklostezky podél řeky Innu, která vede z Landecku až do německého Pasova. Okolní hory dávají možnost jak pěší turistice v létě, tak i lyžování v zimních měsících. Lyžařské terény oblasti Wilder Kaiser- Brixental patří se svými 250 km tratí a 91 lanovkami a vleky mezi největší v Rakousku.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Vlakové spojení z kufsteinského železničního uzlu umožňuje se dostat do hodiny do dalších tyrolských i bavorských měst a rekreačních středisek, jako jsou např. Innsbruck, Rosenheim, Prien am Chiemsee, Kitzbühel nebo Sankt Johann in Tirol, jen o něco déle trvá cesta vlakem do Mnichova nebo Salzburgu. Obdobně časově výhodné je i spojení po silnici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kufstein je okresní město okresu Kufstein v Rakousku, na severovýchodě spolkové země Tyrolsko, v bezprostřední blízkosti německé hranice. Protéká jím řeka Inn. První zmínka o něm se objevuje v historických pramenech již v roce 1205, do roku 1504 patřilo město s pevností Bavorsku. Žije zde obyvatel. Je po Innsbrucku druhým největším městem severního Tyrolska. K jeho příjmům patří cestovní ruch, je významným sportovním střediskem, z průmyslu je zde zastoupen strojírenský, sklářský a výroba lyží.", "tgt_summary": "Kufstein is a town in the Austrian state of Tyrol, the administrative seat of Kufstein District. With a population of about 18,400, it is the second largest Tyrolean town after the state capital Innsbruck. The greatest landmark is Kufstein Fortress, first mentioned in the 13th century.", "id": 72239} {"src_title": "Znečišťující látky", "tgt_title": "Pollutant", "src_document": [{"title": "Znečištění ovzduší.", "content": "Znečištění ovzduší je nejvýznamnějším znečištěním prostředí zasahujícím jak vyspělé, tak rozvojové země. Mezi hlavní znečišťující látky patří z anorganických látek oxid siřičitý, oxidy dusíku, oxid uhelnatý a troposférický ozon; z organických benzen nebo benzo[a]pyren. Významné mohou být i některé kovy jako kadmium, arsen a nikl nebo nověji sledovaná rtuť. Nebezpečné jsou také pevné částice (polétavý prach), které mohou na svém povrch adsorbovat většinu uvedených znečišťujících látek. Mezi největší zdroje těchto nečistot patří stacionární zdroje (teplárny, tepelné elektrárny i lokální topeniště v domech) a mobilní zdroje (především silniční doprava, ale i železniční nebo lodní).", "section_level": 1}, {"title": "Legislativa.", "content": "Ochranu ovzduší upravuje v České republice po právní stránce od roku 2012 zákon o ochraně ovzduší č. 201/2012 Sb. Ten v § 2 definuje znečišťující látku jako \"každou látku, která svou přítomností v ovzduší má nebo může mít škodlivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí anebo obtěžuje zápachem\". V příloze 1 tohoto zákona jsou uvedeny imisní limity hlavních znečišťujících látek: oxidu siřičitého, oxidu dusičitého, oxidu uhelnatého, částic PM, PM, olova, arsenu, kadmia, niklu, benzenu, benzo[a]pyrenu a troposférického ozonu. Některé imisní limity mají dvě různé hodnoty pro různá časová období, např. pro oxid dusičitý je stanoven jednohodinový průměr 200 μg.m a celoroční průměr 40 μg.m. Zákon také stanoví, kdy není povoleno překročení imisních limitů vůbec nebo kdy je to možné po určitý počet dní v roce. Např. pro částice PM je stanoven roční nepřekročitelný průměr 40 μg.m a 24hodinový průměr 50 μg.m, který smí být překročen 35 dní v roce. V příloze jsou kromě imisních limitů vyhlášených pro ochranu zdraví lidí uvedeny i jinak počítané limity vyhlášené pro ochranu ekosystémů a vegetace. Např. u oxidu siřičitého platí pro ochranu zdraví 24hodinový limit 125 μg.m, zatímco pro přírodu platí roční limit 20 μg.m. V příloze 6 jsou pak stanoveny koncentrace oxidu siřičitého, oxidu dusičitého, pevných částic PM a troposférického ozonu, při kterých se informuje o možnosti vzniku smogové situace, a koncentrace, při nichž se vyhlašuje regulace vybraných stacionárních zdrojů znečištění, případně i dopravy.", "section_level": 2}, {"title": "Znečišťující látky.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Oxid siřičitý.", "content": "Oxid siřičitý (SO) vyskytující se v atmosféře pochází jak z přírodních zdrojů, tak z antropogenní činnosti. Z lidských zdrojů vzniká především při spalování fosilních paliv – uhlí a těžkých olejů – a při tavení rud s obsahem síry. Celosvětově jsou nezanedbatelné i jeho přírodní zdroje – oceány a sopky. V České republice se však tento vliv odhaduje jen na asi 2 %. V atmosféře se oxid siřičitý postupně oxiduje na sírany a vytváří tak kyselinu sírovou. Všechny tyto látky jsou zde přítomny v kapalném aerosolu nebo se váží na povrch pevných částic. Oxid siřičitý a jeho produkty mají dráždivé účinky a ve vyšších koncentracích mohou zhoršovat dýchání nebo způsobovat poškození plic. V Česku došlo po roce 1989 k výraznému poklesu koncentrací SO. Od roku 2000 dochází v Česku k překročení povolených limitů pouze výjimečně v prakticky jen v Ostravě nebo v Ústeckém kraji (Chomutov, Teplice, Most). Na většině měřených míst koncentrace stále mírně klesají. V jednotlivých letech však průměrné roční koncentrace kolísají, především v závislosti na tom, jak studená byla zima a jak dlouho trvala topná sezona.", "section_level": 3}, {"title": "Oxidy dusíku.", "content": "Při sledování znečištění ovzduší se pod označením oxidy dusíku NO rozumí oxid dusnatý NO a oxid dusičitý NO. Z hlediska ochrany zdraví jsou důležité koncentrace oxidu dusičitého, z hlediska vegetace souhrnné koncentrace obou plynů. V odpadních plynech a jiných emisích je přítomen především oxid dusnatý NO. Oxid dusičitý z něj vzniká reakcí s přízemním ozonem nebo s radikály (např. hydroperoxylový radikál HO). Část oxidů dusíku se další oxidací přemění na kyselinu dusičnou HNO nebo dusičnany NO. Ty jsou z ovzduší splachovány deštěm nebo se s aerosolem usazují na povrchu. V Evropě vznikají oxidy dusíku především při spalovacích procesech reakcí mezi kyslíkem a dusíkem během spalování a při reakci paliva s kyslíkem. Hlavním znečišťujícím prvkem je silniční doprava, avšak ani železniční nebo vodní doprava nemá zanedbatelný podíl. Dalšími znečišťovateli pak jsou obecně stacionární zdroje. Přírodní emise oxidů dusíku vznikají při erupcích sopek, při bouřkách účinkem blesků a pocházejí také z půdy. V Evropě tvoří méně než 10 % emisí, ale v celosvětovém pohledu jsou významnější. Oxid dusičitý zhoršuje především funkci plic a výrazně zhoršuje obecnou imunitu organismu. K překročení ročního imisního limitu oxidu dusičitého dochází jen na menším množství měřicích stanic na dopravně exponovaných lokalitách velkých měst mebo aglomerací.", "section_level": 3}, {"title": "Oxid uhelnatý.", "content": "Výrazně dominantním antropogenním zdrojem oxidu uhelnatého (CO) jsou procesy, kde dochází k nedokonalému spalování fosilních paliv: jde o dopravu a stacionární zdroje tepla, především domácí topeniště. Oxid uhelnatý se váže na hemoglobin mnohem lépe než kyslík. Snižuje proto kapacitu krve pro přenos kyslíku v těle. Může způsobovat závratě, zhoršenou pozornost a při vyšších koncentracích (ovšem ne takových, které se vyskytují ve venkovní atmosféře) i smrt. Koncentrace CO na sledovaných místech v České republice jen výjimečně přesahují stanovené imisní limity. V roce 2011 se oxid uhelnatý měřil celkem na 33 lokalitách; z nich byly nejvyšší koncentrace naměřeny v Ostravě.", "section_level": 3}, {"title": "Přízemní ozon.", "content": "Přízemní neboli troposférický ozon je znečišťující látka, která nemá žádný významný emisní zdroj. Vzniká v přízemní vrstvě atmosféry působením slunečního záření složitými procesy především z oxidů dusíku a těkavých organických sloučenin (VOC). Jeho koncentrace závisí především na délce slunečního svitu, teplotě a množství srážek. Proto bývá nejvyšší v období od dubna do září. Ozon poškozuje především dýchací soustavu – působí zde závažné morfologické i funkční změny a snižuje obranyschopnost organismu. Měření přízemního ozonu v ČR bylo v roce 2011 prováděno na 76 lokalitách, na 14 % z nich byly překročeny imisní limity. Situace se oproti předchozímu období výrazně nezměnila: na 55 % měřicích stanic naměřené koncentrace klesají, na 36 % stoupají. Koncentrace prekurzorů ozonu (látek, jejichž působením přízemní ozon vzniká) se za poslední období příliš nezměnily. Jeho hodnoty proto závisí především na meteorologických podmínkách: zvyšují se s délkou slunečního svitu a s teplotou a snižují s množstvím srážek v daném roce.", "section_level": 3}, {"title": "Benzen.", "content": "Benzen je typickým představitelem organických sloučenin s benzenovým jádrem. Není jediným zástupcem těchto sloučenin v ovzduší, ale vzhledem k podobnému chování se koncentrace ostatních sloučenin – např. toluenu – odvozují od něj. Naprosto dominantním zdrojem benzenu jsou spalovací procesy, z nichž 85 % představují spalovací motory automobilů i jiných dopravních prostředků. Dalším významným zdrojem jsou ztráty vypařováním při manipulaci s benzínem (proto je důležité odsávat zpětně páry vznikající při čerpání benzínu do nádrže automobilů). Ve výfukových plynech je přítomný jak nespálený benzen z paliva, tak benzen vzniklý z jiných aromatických uhlovodíků. Neantropogenní (přírodní) zdroje benzenu tvoří nejvýše 10 % emisí. Mezi jeho nejvýznamnější účinky se řadí poruchy krvetvorby. Je také podezřelý z karcinogenity. Benzen měří Český hydrometeorologický ústav na 38 lokalitách. V jedné z nich – Ostravě-Přívoze – překročila v roce 2011 průměrná roční koncentrace imisní limit. V 3⁄4 ostatních stanic průměrné koncentrace oproti roku 2010 klesly, ve zbylých stouply.", "section_level": 3}, {"title": "Benzo[a]pyren.", "content": "Tato méně známá sloučenina je představitelem polyaromatických uhlovodíků – tedy uhlovodíků obsahujících více benzenových jader. Vzniká při nedokonalém spalování fosilních paliv jak ve stacionárních zdrojích, tak v mobilních zdrojích, především v naftových motorech. Domácí topeniště tvoří celkově asi 60 % emisí této látky; 20 % připadá na výfukové plyny. V přírodě se benzo[a]pyren tvoří jen výjimečně při lesních požárech. Naprostá většina benzo[a]pyrenu a složitějších aromatických sloučenin je sorbována (tj. navázána na povrchu) na pevné částice menší než 2,5 μm – tzv. frakci PM. Tyto částice přetrvávají ve vznosu v ovzduší několik dnů nebo i týdnů, čímž se benzo[a]pyren a další znečišťující látky mohou dostávat až do vzdáleností tisíců km od jejich zdroje. Benzo[a]pyren a další polyaromatické uhlovodíky (PAH) jsou prokazatelně karcinogenní. Tato látka je jednou z nejproblematičtějších znečišťujících látek. Její koncentrace se v roce 2011 měřily na 33 místech; z nich bylo překročen roční imisní limit 1 ng.m na 24 místech. Z modelování průběhu koncentrací na celém území České republiky vyplývá, že tento limit byl překročen na 17 % území, na němž žije 60 % obyvatel. Největší koncentrace byly v roce 2011 naměřeny v Ostravě-Radvanicích, kde byl limit překročen 10×. Vysoké koncentrace se však vyskytují nejen v dopravně exponovaných lokalitách, ale v ostatních městských, příměstských a venkovských místech.", "section_level": 3}, {"title": "Znečištění vod.", "content": "Znečištění slané i sladké vody je dalším velkým celosvětovým problémem. V rozvojových zemích navíc omezuje přístup části populace k nezávadné pitné vodě. Mezi znečišťující látky patří aromatické uhlovodíky (obsažené v ropě) nebo polychlorované bifenyly (PCB). Z anorganických látek jde o dusík, fosfor nebo amoniak, které se sem mohou dostávat ze zemědělské výroby. Ze starých zátěží se může do vod dostávat DDT, z průmyslu dioxiny a kyanidy. Některé znečišťující látky mohou vyvolávat sekundární znečištění spočívající ve zvýšeném výskytu nebezpečných organismů, především sinic nebo některých patogenních bakterií.", "section_level": 2}, {"title": "Znečištění půdy.", "content": "Kontaminace půd je někde lokálním, ale jinde globálním problémem (např. v Číně). Mezi nejčastější znečišťující látky patří uhlovodíky, rozpouštědla, polyaromatické uhlovodíky a pesticidy; z kovů pak olovo, kadmium a rtuť. Při zpracování, dopravě a skladování pohonných hmot se mohou do půdy dostat ropné uhlovodíky (benzen, ethylbenzen, toluen, xylen a některé alkany nebo alkeny). Výskyt těchto zátěží souvisí se stupněm industrializace (průmyslové havárie) a intenzity používání chemikálií především v zemědělství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako znečišťující látky () se označují chemické a jiné látky, které svou přítomností v daném prostředí mají škodlivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí. Může jít o látky, které jsou do tohoto prostředí vnesené (primární znečištění), nebo v něm druhotně vznikají, obvykle chemickými reakcemi (sekundární znečištění). ", "tgt_summary": "A pollutant is a substance or energy introduced into the environment that has undesired effects, or adversely affects the usefulness of a resource. A pollutant may cause long- or short-term damage by changing the growth rate of plant or animal species, or by interfering with human amenities, comfort, health, or property values. Some pollutants are biodegradable and therefore will not persist in the environment in the long term. However, the degradation products of some pollutants are themselves polluting such as the products DDE and DDD produced from the degradation of DDT.", "id": 140096} {"src_title": "Řád menších bratří", "tgt_title": "Order of Friars Minor", "src_document": [{"title": "Řehole a způsob života.", "content": "Základ františkánské řehole vychází ze společného života a chudoby. Františkáni se snažili žít jako apoštolové s možností přebývání v klášterech. Františkova řehole byla zaměřena na život podle evangelia a chudobu jak mnichů, tak i klášterů. Pojetí chudoby vytvořilo rozkol mezi mnichy, řád se rozdělil na observanty a konventuály. V letech 1317-1318 rozhodl papež Jan XXII. ve prospěch umírněnější verze řehole a povolil korporativní (společné) vlastnictví. Rozhodnutí papeže pobouřilo množství observantů, kteří se jím odmítli řídit a raději opustili kláštery. Než byla přijata umírněná řehole, staraly se o finance řádu a kláštera světské osoby přímo spojené se Svatým stolcem. Tyto světské osoby se nazývaly apoštolští syndikové. Byli u každého řádu a jako odměnu mohli obdržet všechna duchovní dobrodiní. Jedním ze základních prvků františkánské spirituality je fraternita (bratrství), která je podle sv. Františka z Assisi všude tam, kde jsou bratři shromážděni kolem Ježíše. Řád má svoji sekulární (světskou) větev, označovanou jako terciáři.", "section_level": 1}, {"title": "Modlitba růžence.", "content": "Františkánská modlitba růžence údajně vznikla již v roce 1422. Růženec původně tvořilo sedmkrát deset Zdrávasů, k nimž byly přidány ještě další dva, a výsledné číslo se tak opíralo o zbožnou tradici ohledně Mariiných 72 let života. Tento zvyk, který pochází od františkánů, později převzaly i další řády a zbožní laikové. Počet Zdrávasů se ustálil na sto padesáti.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace a struktura řádu.", "content": "Řád nemá specifické zaměření na určitou činnost. Studium teologie původně zabíralo jen malou část františkánského života, většinou se zaměřovali na pomoc a osvětu. Kromě misií a kázaní pomáhají mniši ve špitálech, věznicích, při duchovní správě a při pohřbívání. Jako privilegium má řád právo na svěcení křížových cest. Sám sv. František se zasloužil o uznání svého způsobu života u papeže Inocence III. v roce 1209. O vytvoření řádu se však ještě nejednalo. Až v roce 1223 byla vytvořena a schválena oficiální řehole papežem Honoriem III. V tom samém roce byl představen Františkův třetí pokus o vypracování pravidel pro řád, ve kterém bylo zakázáno vlastnictví řádového domu a kontakt s penězi. Tato pravidla musela být na žádost řádu z praktických důvodů zmírněna papežem Řehořem IX. v roce 1230. Postupem času došlo k rozdělení řádu, následně se však částečně sjednotil. Hlavním faktorem rozdělení řádu byla právě řehole sv. Františka či spíše doslovný způsob jejího dodržování. Řád byl v základu rozdělen na konventuály a observanty. Zatímco observanté se snažili dodržovat Františkovu řeholi nezměněnou i s pevným základem v důsledné chudobě a odmítání veškerých majetků, konventuálové přijali smířlivější postoj. Papež Lev X. nakonec rozdělil řád na františkány (observanty), minority (konventuály) a kapucíny. Provinciálem českých františkánů je P. Jakub František Sadílek.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řád menších bratří (latinsky Ordo Fratrum Minorum, OFM), jehož členové jsou nazýváni františkáni v užším smyslu, bosí františkáni, spirituálové nebo observanté (a v některých regionech Evropy také bernardini nebo reformáti) je jednou z větví františkánů, žebravého řeholního řádu založeného sv. Františkem z Assisi v roce 1209 a později rozděleného na tři větve (kromě observantů jde ještě o kapucíny a minority). K rozdělení řádu došlo kvůli odkazu sv. Františka – chudobě, nepřijímání privilegií, zdůrazňování poustevnictví či spíše působení ve městech a vzdělávání bratrů. Členové řádu se soustředí především na kazatelskou a misijní činnost. ", "tgt_summary": "The Order of Friars Minor (also called the Franciscans, the Franciscan Order, or the Seraphic Order; postnominal abbreviation OFM) is a mendicant Catholic religious order, founded in 1209 by Francis of Assisi. The order adheres to the teachings and spiritual disciplines of the founder and of his main associates and followers, such as Clare of Assisi, Anthony of Padua, and Elizabeth of Hungary, among many others. The Order of Friars Minor is the largest of the contemporary First Orders within the Franciscan movement. ", "id": 2346670} {"src_title": "Eristická dialektika", "tgt_title": "The Art of Being Right", "src_document": [{"title": "Sókratés a Platón.", "content": "Mnoho o pojmu eristika lze nalézt v Platónových dialozích. V Platónově díle se rozlišují eristika a dialektika jako dva protikladné přístupy. Dialektika související s uměním se správně tázat a odpovídat pro nalezení pravého poznání, kteréžto s eristikou nemá tolik společného. Eristice jako takové se přímo věnuje Platónův dialog Euthydémos. Následující ukázka (Platónova – dialog Theaitétos) uvádí dva různé způsoby přístupu k rozpravě (jeden blízký eristice a druhý umění dialektickému). Hlavním tématem rozpravy (patrný na konci úryvku) je, zda je či není rozdílu mezi věděním a vnímáním. \"Nespravedlností jest pak v tomto případě to, když někdo ve svých rozmluvách nedělá rozdíl mezi slovním zápasem a věcnou rozpravou, tak aby v onom žertoval a porážel, pokud jen může, ale ve věcné rozpravě si vedl vážně a podporoval společníka rozmluvy, vytýkaje mu jedině ony chyby, do kterých vpadl sám od sebe a působením svých dřívějších styků. Neboť jestliže si budeš takto počínati(vést věcnou rozpravu né slovní zápas), budou tví společníci sebe samy obviňovati pro svou zmatenost a bezradnost, a ne tebe, a za tebou budou běhat a tebe budou mít rádi, kdežto sebe samy budou nenávidět a budou utíkat od sebe k filosofii(k lásce k vědění), aby se stali jinými, a tak se zbavili těch, kterými byli dříve. Pakli však budeš dělat opak toho, jako se většinou dělá, stane se ti naopak a své společníky uděláš místo filosofů nenávistníky filosofie, až dospějí staršího věku. \"Jestliže mne tedy poslechneš, tu, jak už bylo dříve řečeno, nebudeš si počínat nepřátelsky ani bojovně, nýbrž s vlídnou myslí společně postupuje budeš doopravdy zkoumati, co asi myslíme, když prohlašujeme, že se všechno hýbe a že co se každému zdá, to také jest i pro jednotlivce i pro obec. A z toho vycházeje potom budeš pátrati zdali vědění a vnímání je totéž či něco jiného, a nebudeš dělat jako právě teď, kdy vycházíš z běžného užívání slov a jejich spojenin (např. užívání dvojsmyslnosti/dvojlogičnosti slov), jimž lidé násilně dávají význam, jak se nahodí, a tak si způsobují vespolek všelijaké nesnáze.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Eristická dialektika nebo také eristika je agresivní způsob vedení sporu, zaměřený na vítězství za každou cenu (tedy bez ohledu na pravdivost prosazovaného tvrzení či správnost argumentace). Jméno jí dal Aristoteles a byla velmi oblíbená mezi sofisty. ", "tgt_summary": "The Art of Being Right: 38 Ways to Win an Argument (also The Art of Controversy, or Eristic Dialectic: The Art of Winning an Argument; German: \"Eristische Dialektik: Die Kunst, Recht zu behalten\"; 1831) is an acidulous, sarcastic treatise written by the German philosopher Arthur Schopenhauer. In it, Schopenhauer examines a total of thirty-eight methods of showing up one's opponent in a debate. He introduces his essay with the idea that philosophers have concentrated in ample measure on the rules of logic, but have not (especially since the time of Immanuel Kant) engaged with the darker art of the dialectic, of controversy. Whereas the purpose of logic is classically said to be a method of arriving at the truth, dialectic, says Schopenhauer, \"...on the other hand, would treat of the intercourse between two rational beings who, because they are rational, ought to think in common, but who, as soon as they cease to agree like two clocks keeping exactly the same time, create a disputation, or intellectual contest.\"", "id": 2306537} {"src_title": "Annibale Bugnini", "tgt_title": "Annibale Bugnini", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z Umbrie, na kněze byl vysvěcen v roce 1936. Deset let strávil jako farář na předměstí Říma. V roce 1947 se stal redaktorem liturgického časopisu \"Ephemerides Liturgica\", od roku 1949 přednášel liturgiku na Papežské městské univerzitě, později na Papežské lateránské univerzitě. V roce 1948 ho papež Pius XII. jmenoval sekretářem Komise pro liturgickou reformu. V roce 1951 vydala tato komise nový obřad slavení Velikonoční vigilie, v roce 1955 obřady pro zbytek Svatého týdne, v roce 1961 vyšel nový breviář a v roce 1962 nový misál. V roce 1960, po vyhlášení druhého vatikánského koncilu, byl Bugnini jmenován sekretářem Papežské přípravné komise pro liturgii, která připravila konstituci Sacrosanctum concilium, hlavní dokument nové liturgické reformy. V roce 1964 byl jmenován sekretářem Koncilia pro zavedení liturgické konstituce, v níž působil až do jejího zrušení v roce 1975. V roce 1972 byl jmenován titulárním arcibiskupem dioklecianejským, což je spojené s titulem monsignore. V roce 1976 byl vyslán jako pronuncius do Íránu, kde získal hlubokou znalost místní kultury. Napsal také dvě knihy, \"La chiesa in Iran\" (Církev v Íránu, 1982) a \"La riforma liturgica 1948–1975\" (Liturgická reforma 1948–1975, 1983).", "section_level": 1}, {"title": "Vnímání.", "content": "Bugnini jako hlavní autor značně diskutované nové podoby liturgie (mše Pavla VI.) zůstává v katolickém prostředí vysoce kontroverzní osobností, jeho podíl na reformách vyvolal značnou kritiku zejména ze strany katolických tradicionalistů. Byl obviňován z toho, že sám byl svobodným zednářem. Spekulace o jeho příslušnosti ke svobodnému zednářství (svobodní zednáři jsou katolickou církví exkomunikováni latae sententiae, tj. činem samotným bez formálního vyhlášení exkomunikace) nejsou potvrzeny, sám je ve své knize \"La riforma liturgica 1948–1975\" odmítl. Andrea Rose, významný italský liturgik tradicionalističtějšího směru, Bugniniho hodnotí jako \"povrchního člověka bez jakékoli hloubky myšlení, loutku Pavla VI.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Annibale Bugnini (14. června 1912, Baschi, Umbrie – 3. července 1982, Řím) byl italský římskokatolický kněz, člen řádu lazaristů, vůdčí osobnost liturgické reformy proběhlé po druhém vatikánském koncilu.", "tgt_summary": "Annibale Bugnini (14 June 1912 – 3 July 1982) was a Roman Catholic prelate. Ordained in 1936 and named archbishop in 1972, he was secretary of the commission that worked on the reform of the Catholic liturgy that followed the Second Vatican Council. Critics of the changes made to the Catholic Mass and other liturgical practices before and after Vatican II consider him a controversial figure. He held several other posts in the Roman Curia and ended his career as papal nuncio to Iran, where he acted as an intermediary during the Iran hostage crisis of 1979–1981.", "id": 681029} {"src_title": "Bobkovišeň lékařská", "tgt_title": "Prunus laurocerasus", "src_document": [{"title": "Jiné názvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "České odborné názvy.", "content": "Podle údajů ČZU je správným českým názvem vavřínovec lékařský. Tento nejnovější český název ještě není rozšířen. Podle biolib.cz lze pro druh bobkovišeň lékařská použít i mnoho jiných synonym, jako například bobkotřešeň lékařská, střemcha bobková, střemcha vavřínová, višeň bobková.", "section_level": 2}, {"title": "Vědecká synonyma.", "content": "Podle eol.org jsou pro druh označený \"Prunus laurocerasus\" používána synonyma:", "section_level": 2}, {"title": "Popis.", "content": "Tento stálezelený keř či středně vysoký strom běžně dorůstá výšky 5–15 metrů, výjimečně až 18 m. Kmen má průměr až 60 cm. Listy jsou tmavě zelené, kožovité, lesklé, dlouhé 10–25 cm a 4–10 centimetrů široké, s jemně zoubkovaným okrajem. Rozemnuté listy mohou vonět po drcených mandlích. Kvete na jaře, poupata se otevírají počátkem léta. Sladce vonící květy jsou uspořádané do vztyčených hroznů obsahujících 30–40 květů o průměru 1 cm s pěti krémově bílými okvětními lístky a četnými nažloutlými tyčinkami. Plodem je třešnička o velikosti 1–2 cm, na začátku podzimu černající.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Bobkovišeň lékařská je rozšířená okrasná rostlina pěstovaná v zahradách a parcích mírného podnebního pásu. Je známo na čtyřicet kultivarů pěstovaných jako keře. Velmi dobře snáší řez a zmlazení. Je vhodná jako podrost, je možné ji použít do stálezelených kompozic pro zimní olistění. Je vhodná do skupin pro tmavé lesklé olistění. Jako solitéra není nijak výrazná. Zcela výjimečně je tvarována do živých plotů. Je vhodná do volně rostoucích širokých živých plotů, avšak na pravidelně stříhané živé ploty se s ohledem na růst a olistění příliš nehodí. Prospívá především na zastíněných a chráněných stanovištích a v suchých polohách. Na přímém slunci trpí jarním úpalem. Snáší exhalace. Preferuje propustné živné půdy, ale snese i jílovité půdy. Snáší kyselé i zásadité půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Všechny části rostliny jsou jedovaté. Zejména semena a listy obsahují kyanogenní glykosid amygdalin, který se v zažívacím traktu rozkládá na jedovatý kyanovodík. Rozdrcené listy voní po hořkých mandlích.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky otravy.", "content": "Neklid, těžký dech, vrávorání, křeče, zklidnění a smrt. Otrava probíhá zvolna vzhledem k pomalému uvolňování kyanovodíku. Při rozpoznání příznaků existují vhodné protijedy jako manganistan draselný.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bobkovišeň lékařská \"(Prunus laurocerasus)\" je stálezelený druh slivoně rozšířený v oblastech okolo Černého moře, v jihozápadní Asii a jihovýchodní Evropě od Albánie a Bulharska přes Turecko až ke Kavkazu a severu Íránu.", "tgt_summary": "Prunus laurocerasus, also known as cherry laurel, common laurel and sometimes English laurel in North America, is an evergreen species of cherry (\"Prunus\"), native to regions bordering the Black Sea in southwestern Asia and southeastern Europe, from Albania and Bulgaria east through Turkey to the Caucasus Mountains and northern Iran. ", "id": 1723985} {"src_title": "Caesar Baronius", "tgt_title": "Caesar Baronius", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Pocházel z bohaté rodiny původem z Neapole, byl jediným synem Camilla Baroneho Barone a Porzie Febonie. Studoval ve Veroli, Neapoli a Římě, kde získal doktorát z práva. Tam se také seznámil se svatým Filipem Nerim a proti vůli rodičů se rozhodl vstoupit do Kongregace oratoriánů při kostele sv. Jeronýma od Křesťanské lásky.", "section_level": 2}, {"title": "Oratorián a historik.", "content": "Roku 1564 přijal kněžské svěcení. Aby mohl zůstat nablízku sv. Filipovi Neri a spolupracovat s ním, zřekl se výnosných beneficií. Poté, co Oratorium dostalo roku 1575 definitivní církevní schválení, přesídlil do kláštera u římského kostela Santa Maria in Vallicella, kde se věnoval historické práci. Papež Řehoř XIII. a kardinál Guglielmo Sirleto jej nejprve pověřili kritickou revizí \"Římského martyrologia\", oficiálního seznamu světců, již dokončil roku 1589.", "section_level": 2}, {"title": "Annales ecclesiastici (Církevní letopisy).", "content": "Jeho stěžejním dílem jsou však \"Annales ecclesiastici\", 12 foliantů pojednávajících o dějinách církve od počátků až do roku 1198, na nichž pracoval až do své smrti. Jedná se o první velké dílo katolické historiografie, založené takřka výhradně na archivních pramenech a jejich kritickém zhodnocení. Dílo, koncipované nejprve jako přednáškový cyklus v rámci schůzek římského filipínského oratoria, má také apologetický aspekt – je katolickou odpovědí na tzv. magdeburské centurie, 13svazkové dílo magdeburského protestantského historika Matthiase Flacia.", "section_level": 2}, {"title": "Pokračovatelé Baroniových Letopisů.", "content": "První pokračování \"Annales\" napsal oratorián Odericus Raynaldus (1595-1671) a dovedl je až do roku 1565 (8 sv., 1646-1663; 9. svazek, vydaný z pozůstalosti, byl cenzurou povolen až v letech 1683-1686). Mezitím se dostalo Baroniovu dílu ostré kritiky v díle františkána Antoina Pagiho (1624–1699). Dalším pokračovatelem \"Annales\" se stal oratorián Giacomo Laderchi († 1738), který je dopsal pro roky 1566-1571 (3 sv., Řím 1728-37). Další část přidal katolický historik slezského původu Augustin Theiner (1804-1874), který se také postaral o nové vydání celého díla.", "section_level": 3}, {"title": "Další Baroniova kariéra.", "content": "Když Filip Neri roku 1593 odstoupil z vedení kongregace, stal se Baronius jeho nástupcem. Tehdejší papež Kliment VIII. si jej také vybral za svého osobního zpovědníka a jmenoval jej apoštolským protonotářem (1595). Tentýž papež jej v konzistoři dne 5. června 1596 jmenoval kardinálem-knězem s titulem římské baziliky sv. Nerea a Achilea. Od roku 1597 byl také kardinálem-bibliotekářem svaté římské církve, roku 1602 se stal komendatárním opatem kláštera San Gregorio na římském Celiu. Jako kardinál se aktivně zasazoval o přijetí abjurace francouzského krále Jindřicha Navarrského, pracoval na připojení Ferrary k papežskému státu roku 1598.", "section_level": 2}, {"title": "Monarchia Sicula a dvojí konkláve roku 1605.", "content": "V jedenáctém díle \"Letopisů\", vydaném s papežským svolením v roce 1605, podrobil Baronius historické kritice domnělé privilegium legátů Urbana II., na nichž byla založena tzv. Monarchia Sicula, soubor privilegií španělských panovníků v církevní oblasti, a zpochybnil také přítomnost apoštola Jakuba na španělské půdě. To mu vyneslo zákaz prodeje jeho díla ve všech zemích španělské koruny, ale i odpor španělského krále při papežské volbě, k níž došlo po smrti papeže Klimenta VIII. roku 1605. Navzdory tomu, že Baronius v průběhu celého konkláve byl jasným favoritem a do zvolení mu 30. března chybělo pouhých 8 hlasů, papežem se nestal. Později naznačoval, že svůj útok proti španělským privilegiím formuloval právě proto, aby zabránil svému zvolení papežem: každému, kdo se jen trochu seznámil s jeho charakterem, je jasné, že jeho tvrzení lze brát vážně. V konkláve byl zvolen papež Lev XI., který ovšem krátce po volbě zemřel, a tak se muselo přikročit k volbě nové. Také zde Baronius i přes své všemi uznávané kvality zvolen nebyl, papežem se stal Camillo Borghese (Pavel V.).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt, pohřeb a snahy o beatifikaci.", "content": "Caesar Baronius zemřel ve svém pokojíku v římském oratoriánském konventu u kostela Santa Maria in Valicella. V tomto kostele je také pohřben. Papež Benedikt XIV. jej prohlásil za ctihodného 12. ledna 1745. U příležitosti 400. výročí jeho úmrtí r. 2007 obnovila kongregace oratoriánů jeho beatifikační proces.", "section_level": 2}, {"title": "Vztah k českým zemím.", "content": "Baronius byl osobním přítelem Františka Dietrichsteina (1575-1636), kardinála a olomouckého biskupa. Zajišťoval péči o Dietrichsteinův římský titulární kostel San Silvestro in Capite jako spolutitulář. Zatím neověřená jsou tvrzení o spolupráci na přípravě těch částí \"Letopisů\", které se týkají českých církevních dějin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ctihodný Caesar kardinál Baronius CO, (31. října 1538, Sora, provincie Frosinone, Latium, Itálie – 30. června 1607, Řím) byl člen a představený Kongregace oratoriánů sv. Filipa Neri, kardinál, zakladatel moderní katolické církevní historiografie. Je autorem rozsáhlého díla \"Annales ecclesiastici\" (\"Církevní letopisy\"), pracoval na revizi \"Římského martyrologia\".", "tgt_summary": "Cesare Baronio (also known as Caesar Baronius; 30 August 1538 – 30 June 1607) was an Italian cardinal and ecclesiastical historian of the Roman Catholic Church. His best-known works are his \"Annales Ecclesiastici\" (\"Ecclesiastical Annals\"), which appeared in 12 folio volumes (1588–1607). Pope Benedict XIV conferred upon him the title of Venerable.", "id": 1801107} {"src_title": "Arnold van Gennep", "tgt_title": "Arnold van Gennep", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Arnold Van Gennep se narodil roku 1873 v německém Ludwigsburku. Od roku 1879 ale pobýval ve Paříži, kde studoval lingvistiku, egyptologii, arabistiku, sociologii a dějiny náboženství přírodních národů. Roku 1897 odchází Van Gennep na čtyři roky do Polska, kde působí jako lektor francouzštiny. Později se vrací zpět do Francie, ve které pracuje jako tlumočník ve státní správě. V roce 1904 získává Van Gennep doktorát na Sorbonně na základě výzkumu tabu a totemismu na Madagaskaru a rozsáhlých prací o australských mýtech a legendách. Roku 1912 se stěhuje do Švýcarska, kde je jmenován profesorem etnologie (volkskunde) na univerzitě v Neuchâtelu. Po třech letech profesury však z univerzity odchází kvůli své kritice neutrality Švýcarska za první světové války. Po svém odchodu z postu profesora sloužil Arnold Van Gennep ve francouzské armádě a následně byl krátce zaměstnán na francouzském ministerstvu zahraničí. Nakonec se však rozhodl usadit ve francouzském Bourg-la-Reine a živit se jako badatel na volné noze. Nikdy nepůsobil ve Francii v akademické funkci.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkum.", "content": "Van Gennep sám sebe považoval hlavně za etnologa, respektive folkloristu. Z části byl ovlivněn sociologickou školou Émile Durkheima, kterou později v některých postojích kritizoval. Původně se zabýval studiem mimoevropských kultur, zejména australských a afrických, později však zkoumá hlavně folklorní tradice ve frankofonních zemích. Zřejmě i proto je jeho výzkum religionistiky založen hlavně na folkloristickém materiálu. Kromě řady deskriptivních prací publikoval také příspěvky ohledně metodologie. Zastával názor, že folkloristika nemá pracovat pouze s texty, ale také zkoumat sociální skupiny. Jeho nejznámějším dílem se stala publikace Přechodové rituály (Les rites de passage), vydaná v roce 1909. V té se Arnold Van Gennep zabývá studiem, popisem a klasifikací obřadů, které symbolizují přechod jedince či skupiny z jedné sociální pozice do druhé. Studiem tohoto tématu, které mu přineslo věhlas, se však později paradoxně přestal zabývat.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Asi nejznámější dílo Van Gennepa je \"Les rites de passage\" (\"Přechodové rituály\"). Zabývá se v něm klasifikací rituálů, čímž zasahuje jak do etnologie, tak do religionistiky", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "česky", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles-Arnold Kurr Van Gennep (24. dubna 1873 – 7. května 1957) byl francouzský antropolog, religionista a etnolog. Často se o něm mluví jako o zakladateli moderní francouzské etnologie.", "tgt_summary": "Arnold van Gennep, in full Charles-Arnold Kurr van Gennep (23 April 1873 – 7 May 1957) was a Dutch-German-French ethnographer and folklorist.", "id": 603122} {"src_title": "Pascual Jordan", "tgt_title": "Pascual Jordan", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Předek Pacuala Jordana byl španělský šlechtic jménam Pascual Jorda, důsojník kavalerie, který sloužil s Brity v průběhu napoleonských válek a po nich. Nakonec se usadil v Hannoveru, který byl v té době majetkem britské královské rodiny. Jméno rodiny bylo posléze změněno na Jordan a rodinná tradice určuje, že v každé generaci se prvorozený syn jmenuje Pascual.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělání.", "content": "Jordan se v roce 1921 zapsal na Hannoverskou technickou univerzitu, kde studoval matematiku, fyziku a zoologii. Ještě před ziskem diplomu se ale v roce 1923 přesunul na univerzitu v Göttingenu, která byla na počátku 20. století proslulá svou úrovní výuky přírodních věd a matematiky. Zde se stal Jorduan asistentem matematika Richarda Couranta a posléze fyzika Maxe Borna.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Jordan byl společně s Maxem Bornem a Wernerem Heisenbergem spoluautorem série významných článků o kvantové mechanice. Byl průkopníkem rané verze kvantové teorie pole a před druhou světovou válkou se jeho zájem zaměřil na kosmologii. Jordan vymyslel typ neasociativní algebry nyní pojmenované Jordanova algebra ve snaze vytvořit algebru pro kvantovou mechaniku a kvantovou teorii pole. Dnes se pro tento účel používá i von Neumannova algebra. Jordanova algebra od té doby našla uplatnění v projektivní geometrii, teorii čísel, komplexní analýze, optimalizaci a některých dalších oblastech matematiky. Rovněž je i nadále používána pro studium matematických a koncepčních základů kvantové teorie. V roce 1966 publikoval Jordan práci \"Die Expansion der Erde. Folgerungen aus der Diracschen Gravitationshypothese\", ve které rozvinul hypotézu, že podle Diracovy teorie o slábnutí gravitace v historii vesmíru, mohla Země nabýt své současné velikosti z koule, která měla na počátku jen asi 7000 kilometrů v průměru. Tato teorie mohla vysvětlit proč je tvárná spodní část zemské kůry poměrně rovnoměrná, zatímco horní křehká vrstva se rozlámala na kontinentální desky. Nicméně tato teorie expandující Země nebyla většinou geologů a geofyziků brána příliš vážně.", "section_level": 1}, {"title": "Politické aktivity.", "content": "V roce 1933 Jordan vstoupil do NSDAP, podobně jako Johannes Stark nebo Philipp Lenard a rovněž do SA, současně však bránil Einsteina a další židovské vědce. V roce 1939 narukoval do Luftwaffe a krátce pracoval jako analytik počasí pro raketové centrum v Peenemünde. Během války se pokoušel zaujmout nacistické politiky projekty různých pokročilých a vyspělých zbraní. Jeho návrhy byly ale ignorovány, jelikož byl pravděpodobně kvůli spojení s židovskými fyziky (Born, Pauli) a židovskou fyzikou, považován za politicky nespolehlivého. Někdy se uvádí, že nebýt jeho členství v NSDAP získal by s Maxem Bornem Nobelovu cenu v roce 1954. Po válce byl zásluhou Wolfganga Pauliho rehabilitován, díky čemuž znovu získal akademické postavení a roku 1953 se stal profesorem. Nicméně jeho zájem o politiku neskončil. Kandidoval ve volbách za konzervativní Křesťanskodemokratickou unii a v roce 1957 podporoval vyzbrojení německé armády taktickými jadernými zbraněmi, zatímco jeho kolegové proti tomuto plánu protestovali. Tyto a další otázky nadále zvyšovaly napětí mezi ním a jeho kolegy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Pascual Jordan (18. října 1902 - 31. července 1980) byl německý fyzik. Zabýval se především matematickou a teoretickou fyzikou, významně přispěl ke kvantové mechanice a kvantové teorie pole. Podílel se na matematické formulaci maticové mechaniky a vyvinul kakonické antikomutační vztahy pro fermiony. Jordanova algebra je stále používána při studiu matematických a koncepčních základů kvantové teorie, ale byly nalezeny i její další matematické aplikace.", "tgt_summary": "Ernst Pascual Jordan (; 18 October 1902 – 31 July 1980) was a German theoretical and mathematical physicist who made significant contributions to quantum mechanics and quantum field theory. He contributed much to the mathematical form of matrix mechanics, and developed canonical anticommutation relations for fermions. Jordan algebra is employed for and is still used in studying the mathematical and conceptual foundations of quantum theory, and has found other mathematical applications.", "id": 1054158} {"src_title": "Divadelní dramaturgie", "tgt_title": "Dramaturgy", "src_document": [{"title": "Dramaturgický plán.", "content": "Dramaturgický plán tvoří dramaturg podle uměleckého plánu celého divadla v němž je angažován. Program je tvořen s určitým cílem, zaměřením, tématem. Vše je však vymezeno vnějšími a vnitřními faktory. Vnější okolnosti, jimiž jsou doba, místo a společenská situace, v nichž divadlo existuje, předurčují finanční situaci, návštěvnost divadla a očekávání společnosti. Vnitřními okolnostmi jsou možnosti divadla – finanční, umělecké, provozní, personální, atd. Tyto dva druhy faktorů také určují specializaci divadla – na druh divadelní činnosti, na typ diváků, dramaturgický plán a způsoby inscenací. Dopad uměleckého programu na dramaturgický plán definuje Hořínek v Úvodu do praktické dramaturgie takto: “Umělecký program je vnitřní osou dramaturgie a dramaturgie je aplikací uměleckého programu ve sféře dramatických textů.” Tvorba dramaturgického plánu se tedy odvíjí od směru uměleckého programu divadla. Ten může být dynamický, jelikož každé divadlo se určitým způsobem a směrem vyvíjí. Sestavování dramaturgického plánu musí souhlasit s profilem divadla a jeho uměleckým plánem. Je třeba se na něj dívat jako na celek, jehož části do sebe zapadají (výpadek jednoho dramatu z plánu často bývá těžce nahraditelný) a tvoří určitý jednotný komplex, jdoucí za určitým cílem. Dramaturg nesmí zohledňovat osobní zájmy, je třeba k tvorbě plánu přistupovat objektivně. Stejné podmínky však platí nejen pro jeho tvorbu, ale také posuzování.", "section_level": 1}, {"title": "Rozbor dramatu.", "content": "Další prací dramaturga je, poté co vybere konkrétní titul, připravit pro režiséra a ostatní inscenátory podklady a materiály vybraného dramatu. To znamená, že text, jenž se bude inscenovat, se musí řádně rozebrat, a to nejen ze stylistického, literárního a poetického hlediska, ale také z hlediska dobových společenských kontextů. Musí se rozebrat fabule, psychologie postav a nalézt hlubší význam textu. Text je posuzován z hlediska literární a divadelní kvality textu a historického a aktuálního kontextu a významu. Při rozboru musí dramaturg určit také konkrétní žánr, ve kterém bude text prezentován – některá dramata mohou být jak komická, tak tragikomická. Hlavním cílem tohoto rozboru je dopátrat se základních myšlenek a významů dramatu. Je to příprava podkladů pro další práci inscenátorů, kteří drama zpracují a interpretují po svém. Pokud tedy má být dramatikova práce inscenátory ocenitelná, měla by být vypracována objektivně. Po takovém dramatickém objektivním rozboru následuje určení dramaturgicko-režijní koncepce, která je již subjektivnější. Dochází tu k určení interpretace textu, hierarchizaci významů, motivace činů postav, rozhoduje se způsob, koncepce, téma a stylizace ztvárnění. Dokazuje to vzájemnou souvislost s potřebou spolupráce režie a dramaturgie. Je tedy jasné, že zde již dochází k přerodu mezi režijní a dramaturgickou prací. V této fázi zrodu inscenace už nemusí jít o práci jediného člověka. Režisér může s dramaturgem spolupracovat, nebo tuto funkci splňuje sám.", "section_level": 1}, {"title": "Další dovednosti dramaturga.", "content": "Jedna z posledních věcí, které má dramaturg při přípravě inscenace na starost je revize dramatického textu. Herci musí dostat před začátkem zkoušek již upravený text, není to však pravidlem, při tvorbě některých inscenaci dochází k úpravám teprve během zkoušek. Při takové revizi je třeba tolerovat umělecké a stylové hodnoty textu. Jazyk dramatického textu má dvě roviny. Je to stylová rovina dramatického textu, dramatikův styl, a styl promluv jednotlivých postav, které ji charakterizují. Všechny úpravy sledují dosáhnutí optimální jazykové úrovně. Jejich nejběžnější formou jsou škrty. Vězí za tím nadměrná délka textu, mnohomluvnost, nadbytečnost a změna významu. Nesmí se však zapomenout na výstavbu a řád uměleckého díla, škrty musí mít dostatečně pádný důvod a musí odpovídat dramaticko-režijní koncepci. Dramaturg pracuje s již napsanými texty, ale často mívá na dramaturgickou tvorbu jistý vliv. Například zadává nové překlady, žádá spisovatele o nové původní hry, čímž se podílí svou iniciativou na vznik nových dramat. Také svou kritikou upozorňuje autory na případné nedostatky a chyby a podává návrhy, jak dílo upravit. Dramaturg se může také aktivně podílet na tvorbě nové inscenace, adaptaci, či si dokonce sám napsat nové drama. Dramaturg také zajišťuje základní zpětnou vazbu. Inscenaci posuzuje jak s hlediska zvolené metody, prostředků a postupů, součinnosti složek, tak v souvislosti s uměleckým programem divadla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Divadelní dramaturgie je umělecká činnost, která tvoří teoretický podklad pro práci režiséra, herců a dalších tvůrců inscenace. Ve výsledku inscenace netvoří žádné hmotné, hmatatelné umělecké výsledky na jevišti, je jen prostředníkem a zprostředkovatelem mezi autorem a inscenátory. Tvoří návrh dramaturgického plánu a podle něj také vyhledává a navrhuje dramata k zinscenování.", "tgt_summary": "Dramaturgy is the study of dramatic composition and the representation of the main elements of drama on the stage. The term first appears in the eponymous work \"Hamburg Dramaturgy\" (1767–69) by Gotthold Ephraim Lessing. Lessing composed this collection of essays on the principles of drama while working as the world's first dramaturge at the Hamburg National Theatre. Dramaturgy is distinct from play writing and directing, although the three may be practiced by one individual. Some dramatists combine writing and dramaturgy when creating a drama. Others work with a specialist, called a dramaturge, to adapt a work for the stage. ", "id": 1000552} {"src_title": "Brusnice borůvka", "tgt_title": "Vaccinium myrtillus", "src_document": [{"title": "Lidové názvy.", "content": "Také se jí říká borůvnice, černá jahoda, černice čičiretka, čičoretka, hafery, borůvčí, mystovka.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Borůvka je hustě rozvětvený, ale spíše nízký keřík (50 cm) s opadavými listy. Vejčitě okrouhlé listy jsou na lodyze uspořádány střídavě, jsou lysé (bez trichomů) s krátkými řapíky. Naopak květy jsou výrazně stopkaté, objevují se již od dubna do června. Mají světle zelenou korunu (v rostlinné říši poměrně neobvyklá barva) a zakrnělý kalich. Plodem brusnice borůvky jsou borůvky, černomodré bobule, v nichž nalezneme při podrobnějším zkoumání mnoho drobných semen. Dozrávají až od června do září, ale ve vyšších polohách vždy později.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Brusnice borůvka tvoří často velmi kompaktní porosty v některých typech lesů. Ve střední Evropě jsou to především horské smrčiny, acidofilní bory, acidofilní bučiny a některé typy acidofilních doubrav. Najdeme ji i v některých typech společenstev subalpínského stupně, jako dominantu v subalpínské brusnicové vegetaci as. \"Festuco supinae-Vaccinietum myrtilli\" a také např. v porostech kleče. Vyskytuje se i na pasekách a na světlinách, na vřesovištích a na rašeliništích. Preferuje půdy kyselé, málo výživné, humózní a nepříliš suché. Roste ve velké části Evropy, v jižní Evropě však jen málo, např. chybí v jižním Španělsku, jižní Itálii a jižním Řecku. Dále roste na Kavkaze, na Islandu, výjimečně i v Grónsku a v Asii na Sibiři s přesahem do severního Mongolska a do provincie Xinjiang v Číně. a do Japonska. V Severní Americe je rozlišován poddruh Vaccinium myrtillus subsp. oreophilum (některými autory považovaný i za samostatný druh V. oreophillum) a jeho areál tam zaujímá západní část USA a jihozápadní Kanadu. Roste po celém území Česka, ovšem s nestejnou četností výskytu. Velmi hojná je např. ve vyšších polohách hor českého masívu, zato velmi vzácná (nebo někde může i chybět) je v teplých pahorkatinách zvláště tam, kde se ve větší míře vyskytují bazické substráty.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "Borůvky, modré plody brusnice borůvky malé asi jako hrášek je možno jíst samotné či je naložit nebo z nich udělat dort, knedlíky, buchty, koláč atd. Jsou sladké a silně barví na tmavě modro až fialovo, tedy jsou i kvalitním přírodním barvivem. Rovněž znatelně zpevňují stolici: po jejich požití je dobře tvarovaná, tvrdá a tmavá - zelenohnědá. Senzorickou hodnotou a obsahem cenných živin včetně zdraví prospěšných látek se řadí k našemu nejcennějšímu ovoci.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a účinek.", "content": "Listy obsahují glukokininy (myrtilin) a proto se nálev z nich používá při slabé cukrovce. V listech jsou obsaženy ve významném množství třísloviny, takže se hodí na přípravu čaje užívaného vnitřně při průjmových onemocněních, žaludečních obtížích, ale (na rozdíl od plodů) i při zánětech močových cest (jako mírné dezinficiens, močopudný a protizánětlivý prostředek); zevně působí zápar či spíše odvar z borůvkového listí při kožních onemocněních, například i při lupénce. Plody obsahují třísloviny, antioxidanty, bioflavonoidy, karotenoidy, provitamín A, resveratrol, vitamín C, vitamíny skupiny B, ovocné cukry, malé množství tuků, mikro- a makroprvky (hořčík, draslík, mangan, železo, měď, zinek, chrom). Borůvky zlepšují noční vidění a léčí šeroslepost; zlepšují imunitu a působí preventivně a léčebně (jako doplňující prostředek) proti infekcím; prodlužují život, chrání před stařeckou demencí, pomáhají při průjmech a jiných střevních onemocněních; zvyšují množství moči, čímž napomáhají odvodňování a léčbě některých otoků a zánětů močových cest; snižují hladinu cholesterolu a tuků v krvi, chrání tělesné buňky proti volným radikálům; prospívají regeneraci sliznic; podporují úsilí obézních o snižování tělesné hmotnost; mají i uklidňující a protistresový účinek. Borůvky včetně čaje z listí zvyšují odolnost vůči radiaci. Borůvka též napomáhá při tlumení nikotinové abstinence, tím, že podporuje tvorbu dopaminu, je velmi vhodným doplňkem při odvykacích kúrách kuřáků.Plod borůvky má unikátní obsah komplexu flavonoidů a antioxidantů, je třeba ale podotknout, že to se týká až plné zralosti plodu. Vědci z King's College v Londýně zjistili, že denní konzumace borůvek pomáhá snížit riziko kardiovaskulárních onemocnění o dvacet procent.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brusnice borůvka (\"Vaccinium myrtillus\") je léčivá rostlina z čeledi vřesovcovitých, rodu brusnice, která je známá pod lidovým názvem borůvka, její souvislý porost také jako borůvčí. Její modrý plod (bobule) stejného názvu má výraznou chuť a schopnost barvit do modra. Je zdrojem antioxidantů, které mohou mj. působit příznivě v prevenci rakoviny.", "tgt_summary": "Vaccinium myrtillus is a species of shrub with edible fruit of blue color, commonly called \"bilberry\", \"wimberry\", \"whortleberry\", or European blueberry. It has much in common with the American blueberry (\"Vaccinium cyanococcus\"). It is more precisely called common bilberry or blue whortleberry, to distinguish it from other \"Vaccinium\" relatives. Regional names include blaeberry, urts or hurts (Cornwall & Devon ), hurtleberry, huckleberry, wimberry, whinberry, winberry, blueberry, and fraughan. Chromosome count is 2n =24.", "id": 637291} {"src_title": "Lyžování", "tgt_title": "Skiing", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Stručný přehled.", "content": "Lyžování se vyvinulo z různých forem pohybu po sněhu, zejména ze sněžnic. Náznaky existence něčeho, co by bylo možno označit za počátky lyžování, existují už na kresbách starých zhruba 4 000–4 500 let, které se objevily například v Rödöy v Norsku. Podobně staré pozůstatky lyží se našly rovněž ve švédském Hoting. Původně sloužily ohoblované dřevěné fošny pouze k přesouvání se po sněhu z místa na místo, sport a rekreace přišla na řadu až mnohem později. Dnešní pojetí má počátky v 19. století, kdy je Norovi Sondre Norheimovi (někdy nazývanému otcem moderního lyžování) přisuzován vynález vázání, které lyžaři umožňovalo při sjezdu zatáčet. Tento styl a příslušný typ vázání, ve kterém je k lyži připevněna pouze špička nohy, se označuje jako \"telemarkové\", podle norského kraje Telemark, kde Norheim žil. Sjezdové lyžování je mladší a na rozdíl od běhu (chůze) na lyžích vzniklo jako druh zimní zábavy. Jedním ze zakladatelů sjezdového lyžování byl Čechorakušan Matyáš Žďárský; ten vynalezl upravený typ vázání, u kterého je lyže vázána k botě pevněji, což umožňuje snadnější zatáčení. Starší jsou i skoky na lyžích, naopak nejmladší jsou různé disciplíny akrobatického lyžování. Roku 1924 vznikla Mezinárodní lyžařská federace (FIS), v roce 1936 se sjezdové lyžování poprvé objevilo v programu olympijských her. V roce 1967 vznikl každoroční Světový pohár v alpském lyžování.", "section_level": 2}, {"title": "Detailní.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Předsportovní využití lyží.", "content": "Předchůdci dnešních lyží byly sněžnice. Sněžnice měly za úkol chránit nohu a zvětšit její plochu pro usnadnění chůze ve sněhu, ale i v mokřadech a v bahnitém terénu. Používání sněžnic severskými a vysokohorskými národy je zachyceno v etnografickém materiálu. Dochovaly se i literární zmínky z pozdějšího období od 4. stol. př. K. O sněžnicích se zmiňuje řecký autor Xenofón, který píše o Arménech, kteří vybavovali sněžnicemi i koně. Také Strabó udává, že kavkazské národy používají sandály s kruhovitou podešví a pomalované dřevěné desky pro ulehčení pohybu ve sněhu. Alanové, příslušníci jiného kavkazského národa, prošlapávali sněžnicemi cestu byzantskému vojsku, které roku 710 táhlo přes Kavkaz. Významnou proměnu prodělaly sněžnice v severních oblastech Evropy a Asie. Protáhly se a zúžily, což umožnilo nejen chůzi, ale i rychlejší klouzavý běh na sněhu. Byly zhotovovány nejčastěji ze dřeva a jejich podoba se nám zachovala v prehistorických rytinách a skalních malbách. Jedny z nejstarších jsou malby z ostrova Rödöy (Norsko) datované kolem roku 4000 př. K., dále z východního pobřeží Ladožského jezera (severozápadní Rusko) a ze západního pobřeží Bílého moře (severní Rusko, poblíž Finska). Obě ruské skalní malby se datují rokem 500 př. K. Jsou známy i archeologické nálezy lyží zdobeny rytinami vyobrazujícími zvířata, z čehož lze usuzovat, že lyže byly používány pro lov. Využití lyží pro lov dokládají i Čínské (7 – 10 stol.) a Mongolské (14. stol) spisy, které zaznamenávají zprávy o Kirgizech a Jakutech. Jakuté používali lyže i pro dopravu ulovených zvířat. Od 16. stol. je známo mnoho písemných dokladů o lyžování, a to jak ze Skandinávie, tak z Ruska, Polska, Číny, Koreje i Japonska. Avšak nejdůležitějším spisem o severských národech a lyžování je spis Švéda, arcibiskupa z Upsaly (Švédsko, asi 80 km severně od Stockholmu) Olafa Magna. O. Magnus sepsal Dějiny severských národů (1555) ve vyhnanství z církevních důvodů, a to paradoxně v Římě. Tento spis byl prvním kvalitním seznámením Evropanů s dějinami a životem severských národů. Text knihy je doplněn i množstvím dřevorytů. Ač se toto období pokládá z hlediska lyžování za předsportovní O. Magnus již dokládá závody a soutěže v lyžování mezi lidem i králi – např. Olaf Tryggveson a Henning Aslaksen. Krom lovu a prosté dopravy lidí i nákladu sloužily lyže také k vojenským účelům. Nejstarší zprávy o válce na lyžích, a to mezi Švédskem a Dánskem, jsou z doby kolem roku 1200. Vojenské lyžování, podobně jako u mnoha dalších sportů, bylo mostem k sportovnímu lyžování takovému, jak jej známe dnes. Velká pozornost byla věnována vojenským lyžařským oddílům v Norsku, a to již od 16. stol. Povinný lyžařský výcvik v norské armádě se datuje od 18. stol Součástí výcviku byly i závody ve sjezdu, běhu na lyžích, skocích z můstku a střelbě za jízdy. Od začátku 19. stol. však vojenské závody upadají. Nahrazují je lyžařské soutěže, které se objevují od poloviny 19. stol. v údolí Telemark. Telemarské soutěže v lyžování se konaly jako lidové slavnosti, ke kterým se postupně sjíždělo více a více lidí, až vyrostly do významných událostí jižního Norska. Proto můžeme lyžování v Telemarku pokládat za počátek moderního lyžování. Jak bohaté jsou zprávy o lyžování ze Skandinávie, tak chudé jsou z ostatních částí Evropy. O lyžování jsou sporé zmínky z Anglie, kde se lyže používaly od 16. stol. v hrabství Devonshire a také z dnešního Slovinska, kde jsou lyže doloženy od 17. stol. Ve Slovinsku používali lyže sedláci, kteří prý v ovládání lyží vynikali. Lyže používali k běžné dopravě, a to až do roku 1942, kdy místní obyvatelé byli nuceni odevzdat lyže okupantským úřadům. Toto Slovinské lyžování bylo unikátní svou izolovaností. Z Alp jsou z této doby zprávy pouze o používání sněžnic. V této dlouhé historii lyžování se lyže mnoho neměnily. Odlišné typy lyží se používaly v různých oblastech. Zcela zřetelně je možné rozlišit tři typy: V typologii starověkých lyží se uvádějí i bahenní lyže z jižního Švédska. Spolu s lyžemi se až do devatenáctého století používala jen jedna dlouhá hůl. Sloužila jako opora při jízdě a zatáčení, k brždění i jako zbraň. Dvě hole začali používat až Telemarčané, což bylo spojené se sportovním využitím lyží. Ve dvacátém století používal ve své škole jednu dlouhou hůl již jen M. Zdarský.", "section_level": 3}, {"title": "Sportovní využití lyží.", "content": "Období sportovního využití lyží začíná v polovině 19. stol. Podle Příbramského přesně roku 1843, kdy byly uspořádány první velké závody v Norském Trömso, Q. Oddo považuje za zrození sportovního lyžování až přechod Grónska uskutečněný Norem Fridtjofem Nansenem roku 1888. Norsko je považováno za kolébku sportovního lyžování nejen pro tyto závody, ale hlavně díky obyvatelům Telemarku (údolí v jižním Norsku, asi 100km jihozápadně od Osla), kteří své lyžařské umění předváděli na pravidelných závodech. Telemarčané byli jako první schopni sjíždět ve vzpřímeném postoji. Lyže ovládali pomocí dvou holí a pohybu dolních končetin. Vyvinuli dva způsoby zatáčení – kristianii a telemark. (dnešní carvingové lyže). V Telemarku byly lyže přizpůsobeny bočním vykrojením (otázka je, zda úmyslně). Norské zkušenosti 19. století shrnuje příručka vydaná Werhelandem a dále je rozvíjí tzv. „norská škola“ založená slavným závodníkem Norheimem. Norské lyžování se šířilo nejen do Evropy, ale i do Ameriky a Austrálie, a to i zásluhou norského polárníka Fridtjofa Nansena, který roku 1888 přešel na lyžích Grónsko a o své cestě vypovídal ve své knize, kde uvádí: „Nic nezpevňuje svaly a nečiní celé tělo silným a pohyblivým, nic nezpevňuje vůli a neosvěžuje ducha tak dokonale jako lyžování. Rozvíjí nejen tělo, ale i duši“. Nejvýznamnějším střediskem Evropského lyžování se staly Alpy, které byly již dříve vyhledávané horolezci. V Alpách se také vyvíjely další lyžařské školy. Z hlediska lyžování na carvingových lyžích je významná lilienfieldská škola Mathiase Zdarskeho, který, podle Příbramského a Štrobla, poznal vliv telemarského vykrojení na zatáčení. M. Zdarsky zatáčel v přívratném postavení a vystihl důležitost předsouvání odlehčené lyže, což můžeme považovat za základ kročného oblouku i dynamického pluhu. Pozdější školy přinášely další techniky. Do 60. let to byly školy rotační techniky, které překonala rakouská škola protirotací. Hlavní výtkou rotační technice byla její nevhodnost pro krátké napojované oblouky. Technika se dále vyvíjí od protirotační k technice rozdílné práce dolních končetin a od oblouků s využitím zahranění a odrazu z hran k obloukům s plynulou změnou hranění. Vývoj techniky určovalo samozřejmě závodní lyžování. Rakušan Josef Stiegler se na světovou lyžařskou špičku (1. ve slalomu a 3. v obřím slalomu na OH 1964) dostal díky vylepšené technice slalomových oblouků založených na rozdílné práci dolních končetin se zrychlením přechodu mezi jednotlivými oblouky na základě kroku. Tuto techniku dále propracovával Jean-Claude Killy. O zmenšení podílu smyku ve fázi vedení oblouku se snažil Ital Gustav Thöni. Dosáhl toho zvětšením vertikálního i horizontálního pohybu. Objevuje se u něj i zakončení oblouku na vnitřní lyži. Další hvězdou lyžování byl Ingemar Stenmark, který ve své době experimentoval se širší špičkou lyže. V roce 1984 zvítězil v paralelním slalomu na bočně krojených lyžích Elan. Techniku dovedl snad k nejlepší možné vzhledem k technickým možnostem doby. Důležitým mezníkem pro vývoj techniky s minimálním podílem smyku bylo zavedení kloubových tyčí do závodů alpského lyžování (r. 1984). Doposud slalomáři odsouvali tyč nataženou vnitřní paží. Tyč sklouzla po paži od ruky na rameno a za slalomáře. V kloubových tyčích začali závodníci odtlačovat tyč vnitřním bokem, stehnem i bércem. V současnosti odtlačují tyč úderem vnější ruky a vnitřním bércem. Tato technika umožnila zkrácení dráhy těžiště a přispěla i ke zmenšení vertikálního pohybu. Zhruba ve stejné době byl zaveden závod v superobřím slalomu (MS 1985 v Crans Montaně), což také přispělo k vývoji řezaného oblouku. Do tohoto vývoje důrazně promluvil i snowboard, zvláště po vykrojení bočních hran, na kterém méně trénovaní jezdci předváděli náklony superhvězd alpského lyžování, a to téměř bez smýkání. Touto dobou jsou již na trhu vykrojené lyže (Elan Parabolic a od roku 1991 i Kneissl Ergo) a v devadesátých letech se prosazují v závodech veteránů a dorostu. Ve světovém poháru se carvingové lyže nejprve používaly v obřím slalomu žen. Mužská špička přijímala carvingové lyže velmi opatrně. Ještě na začátku sezóny 1999/2000, kdy celé startovní pole žen startovalo na carvingových lyžích, se muži ve slalomu i obřím slalomu přikláněli k méně krojeným modelům. V průběhu sezóny však i muži přešli na carvingové lyže: v Madoně vyhrál F. Ch. Jagge na 176cm dlouhých slalomkách, přitom nedlouho předtím v Bavaer Creeku byl dvacátý. V lednu v Chamonix (Angelo Weiss – 170cm Dynastar) bodovaly race-carvery, stejně jako v Kitzbühlu (Mario Matt – 176cm Salomony, které byly o 12cm kratší, než jeho postava). Toto je definitivní konec klasických dlouhých lyží a v závodním lyžování se prosazují pouze carvingové lyže. Tyto lyže používá i nezávodní veřejnost pro jejich větší možnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Historie lyžování v českých zemích.", "content": "Počátky lyžování v českých zemích nám jsou, na rozdíl od Skandinávie, dobře známy z písemných pramenů. Roku 1887 zakládá Josef Rössler-Ořovský první lyžařský kroužek při bruslařském spolku v Praze (pozdější Český Ski klub). J. R. Ořovský je velkou postavou českých a československých sportovních počátků. Nejenže má „na svědomí“ první dva páry ski, jak čeština nazývala lyže ještě za první republiky, ale i první kajak, klubový sport importovaný z Anglie (fotbal, tenis) a jachting. J. R. Ořovský byl také dlouholetým funkcionářem Českého olympijského výboru. Další lyže nechal nezávisle na Ořovském přivést pro své dělníky v Krkonoších hrabě Jan Harrach. Podle těchto lyží začali místní řemeslníci vyrábět další páry. O těchto pokusech Krkonošských se dověděl J. R. Ořovský roku 1893 a od těch dob se datuje i jeho přátelství s další významnou osobou českého lyžování, s řídícím učitelem v Dolních Štěpanicích Janem Bucharem. Tyto dvě osobnosti českého lyžování spolu s Josefem Alešem, zvaným „Lyžec“, neúnavně propagovali lyžařskou turistiku. Tito průkopníci odstartovali zakládání lyžařských spolků a pořádání závodů v Krkonoších, ale i na Šumavě, v Jeseníkách a do Krušných hor se vydávali němečtí lyžaři z Lipska a Drážďan – 1893 Český krkonošský spolek Ski Jilemnice, 1903 Český Ski klub Vysoké nad Jizerou a Svaz lyžařů v Království Českém, což byl první lyžařský svaz na světě. První závody se pořádaly roku 1893 v Jilemnici a od roku 1896 i mistrovství království Českého. Československo stálo i při zrodu FIS (Féddération de Ski International) roku 1924. Prvními lyžařskými instruktory v Českých Zemích byli cizinci – Chorvat Franjo Bučar, který studoval v Oslo, Fin Estlander a Nor Hagbarth Stefens. Od instruktorů se odvíjela i používaná škola – norská. Na Slovensku bylo lyžování podstatně méně rozšířené, ale díky doktoru Michalu Guhrovi se dostala nová lilienfieldská škola Matiase Zdarského do Tater dříve než do Čech. Ten, poté, co přišel na nevýhodnost norských lyží (vlastnil pár lyží dlouhý 235cm) pro strmé svahy, nechal přivézt lyže z Alp od M. Zdarského spolu s vylepšeným vázáním a Knihu o lyžování. Po světové válce se vyvíjelo české a slovenské lyžování společně. Technika lyžování byla přejímána z alpských škol, se kterými české držely krok. Dokonce si dovolím tvrdit, že v šedesátých letech Vladimír Čepelák, svou kročnou technikou a propagací využití běžeckých lyží v základním lyžařském výcviku, alpské školy předběhl. Od sedmdesátých let se vyvíjí Česká škola lyžování, která je jedna z nejlepších a podle práce E. Rejfířové je k roku 2001 nejvhodnější pro výuku na carvingových lyžích.", "section_level": 3}, {"title": "Vybavení.", "content": "Pro lyžování jsou potřeba zejména lyže (či snowboard): ty jsou vybaveny lyžařským vázáním, kterým jsou připojeny ke speciálním botám. Lyžaři jsou také obvykle (u běžeckého lyžování vždy) vybaveni hůlkami, které drží v rukou a odpichuje se jimi od země. Z bezpečnostních důvodů je lyžařům doporučováno používání přilby; např. v Itálii je její nošení pro děti do čtrnácti let povinné.", "section_level": 2}, {"title": "Členění.", "content": "Základními dvěma odvětvími lyžování jsou \"alpské lyžování\" (zastarale \"sjezdové\"), při kterém lyžaři sjíždějí (zpravidla poměrně prudký) kopec mezi brankami, a na \"severské lyžování\" (dříve \"klasické\"), zahrnující kromě běhu na lyžích také skoky na lyžích a severskou kombinaci, která zahrnuje běh a skoky. Obě odvětví jsou pěstována nejen jako sportovní disciplíny, ale také v rámci turistiky. Moderním a nejmladším lyžařským odvětvím je \"akrobatické lyžování\", při kterém lyžaři na lyžích předvádějí akrobatické prvky jako salta nebo jízdu přes umělé překážky, atd. Samostatně organizovaným odvětvím, které kombinuje běh na lyžích se sportovní střelbou, je biatlon.", "section_level": 1}, {"title": "Alpské lyžování.", "content": "Alpské (sjezdové) lyžování v rekreační formě spočívá typicky v návštěvě některého horského střediska, kde se lyžař, vybavený sjezdovými lyžemi, vázáním, hůlkami a botami (a odpovídajícím teplým oblečením), pomocí (placeného) lyžařského vleku či lanovky dopraví na vrchol kopce, ze kterého se pak spustí a díky gravitaci klouže po sjezdovce dolů, kde může opět nastoupit na vlek. Ve sportovním pojetí se alpské lyžování člení na následující disciplíny: Technika alpského lyžování se vyvíjí, nejnovějším trendem je jízda s použitím tzv. carvingových oblouků, která se rychle prosadila nejen ve sportovním, ale i rekreačním lyžování.", "section_level": 2}, {"title": "Severské lyžování.", "content": "Při běhu na lyžích se lyžař vybavený běžkami, vázáním, hůlkami a botami, pohybuje vlastní silou v zasněženém terénu, přičemž může překonávat i větší či menší svahy. K pohybu se používají dvě základní techniky: tzv. \"klasický běh\", při kterém lyžař provádí pohyb podobný normálnímu běhu, ovšem při každém kroku se na příslušné lyži sklouzne, a tzv. \"bruslení\", při kterém se lyžař sklouzává střídavě šikmo do stran a na konci skluzu se vždy odrazí k dalšímu skluzu na druhé lyži, která je téměř kolmo k první. Alternativou běhu na lyžích při pohybu ve vysokohorském terénu je tzv. skialpinismus, ve kterém se lyžování kombinuje např. s horolezectvím. Ve sportovním pojetí se běžecké lyžování dělí na závody v klasickém stylu (kde je bruslení zakázáno) a běh volnou technikou. K severskému lyžování se řadí ještě skoky na lyžích (a severská kombinace, ve které se skoky na lyžích kombinují s během).", "section_level": 2}, {"title": "Lyžování ve světě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lyžování v Severní Americe.", "content": "K absolutní špičce patří lyžařské destinace Severní Ameriky. Úroveň služeb a stav sjezdovek jsou nejlepší v USA. Mezi špičku patří Aspen Ski Resort, Mammoth Mountain Ski Area nebo Sun Valley Resort. V Kanadě je úroveň služeb velmi podobná, ale sjezdovky jsou poněkud méně obsazené a je zde volnější prostor. Známé lyžařské oblasti najdete především v pohoří Rocky Mountains, v Ontariu a Quebecu. Mezi špičkové resorty patří Banff Ski Resort, Apex Mountain Ski Resort nebo Whistler Blackcomb Ski Resort.", "section_level": 2}, {"title": "Lyžování v Evropě.", "content": "Velmi kvalitní jsou ski areály v Evropě. Díky značnému zájmu o zimní sporty jsou investice do rozvoje lyžařské infrastruktury poměrně vysoké. Nejkvalitnější lyžařské střediska se nacházejí v Alpách. Ve francouzské části Alp například lyžařské oblasti Alpe d'Huez, Les Trois Vallées, Portes du Soleil, ve Švýcarsku Davos, Interlaken nebo Zermatt, známá je německá oblast Oberammergau ski area nebo pohoří Allgäu ski area, v Itálii především oblast Dolomiti Superski. Alpskou lyžařskou velmocí je Rakousko a jeho Zillertal Arena, Kaprun a mnoho dalších resortů v jednotlivých údolích. Poněkud opomíjené je Slovinsko, kde jsou lyžařská střediska Kranjska Gora, Maribor a Krvavec.", "section_level": 2}, {"title": "Ski resorty v Asii.", "content": "Nejlepší asijské lyžařské oblasti reprezentují například japonské Ski Nagano, indický himálajský ski resort Gulmarg, ski resort Yabuli v Číně, Yongpyong Resort v Jižní Koreji nebo íránské lyžařské středisko Dizin. Teplé klima v některých regionech si vyžádalo zajímavá řešení. Například Ski Dubaj je největší krytá lyžařské hala na světě se 400 metrů dlouhou sjezdovkou.", "section_level": 2}, {"title": "Lyžování v Jižní Americe.", "content": "Výborné podmínky pro lyžování v jihoamerickém pohoří Kordilery využily především Chile a Argentina. Titulem nejlepší ski resort v Chile se pyšní Valle Nevado Ski Resort a Argentina se může pochlubit střediskem Las Lenas.", "section_level": 2}, {"title": "Zimní střediska v Austrálii a Oceánii.", "content": "Lyžařské aktivity v regionu se soustřeďují do resortů v Austrálii a na Novém Zélandu. Nejznámější australská střediska jsou Thredbo Ski Resort, Charlotte Pass a Perisher Blue, na Novém Zélandu pak resorty v okolí města Methven, hora Mount Ruapehu a okolí města Queenstown.", "section_level": 2}, {"title": "Lyžování v Africe.", "content": "Poněkud exoticky působí ve výčtu ski resortů africký kontinent, ale i v zde se nacházejí zajímavé ski areály. Ve vysokých polohách se drží sníh a mezi nejvýznamnější střediska patří například Tiffindell Ski Resort v Jihoafrické republice, resort Tikjda v Alžírsku nebo Oukaïmeden v Maroku v pohoří Atlas.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lyžování je zimní sport spočívající v pohybu člověka vlastní silou po sněhu pomocí lyží, páru dlouhých úzkých desek (původně dřevěných, dnes častěji z kompozitních materiálů) připojených k botám pomocí lyžařského vázání. Jako alternativa k lyžím se dnes používá také snowboard, jediná širší deska, ke které jsou připevněny obě nohy. ", "tgt_summary": "Skiing is a means of transport using skis to glide on snow. Variations of purpose include basic transport, a recreational activity, or a competitive winter sport. Many types of competitive skiing events are recognized by the International Olympic Committee (IOC), and the International Ski Federation (FIS).", "id": 633858} {"src_title": "Hugo ze Svatého Viktora", "tgt_title": "Hugh of Saint Victor", "src_document": [{"title": "Didascalicon.", "content": "Hugo dělí čtení a chápání Písma do tří sfér: historie, alegorie a tropologie. Nejdříve se zabývá historií a zdůrazňuje, že dříve, než se čtenář pustí do interpretace textu, musí znát dobře jeho vlastní, dnes bychom řekli doslovný smysl, nebo jak říká Hugo, \"littera\". Tak jako student musí znát nejdříve písmena, aby mohl číst, musí čtenář Písma znát nejdříve historii, o níž text vypovídá. Druhým, široce rozvedeným příměrem je stavba domu. Než začne někdo stavět dům, musí vyhloubit základy, kterými je opět littera, vlastní smysl textu. Na druhém místě hovoří Hugo o alegorii. Navazuje přitom na předešlý příměr a říká, že alegorie je samotný dům, který na základech stavíme. Opět však zdůrazňuje, že jako musí stát dům pevně na hlubokých základech, musí stát alegorie na správném pochopení „litery“. Na třetím místě zmiňuje Hugo tropologii, čili morální/praktický význam, který ve zkratce definuje slovy, že když vidíme, co činí Bůh, poznáváme z toho, jak máme jednat my. Občas se hovoří o tom, že Hugo a jeho žáci se zasadili významným způsobem o větší docenění historického smyslu biblického textu v exegezi. Když však odmyslíme případ kanovníka Ondřeje, je toto tvrzení mylné. Hugo sice ve svém \"Didascalicu\" klade silný důraz na historii, ale chápe ji jen jako výchozí bod pro alegorii. Význam má pro něj právě alegorie, historie je jen branou, která k němu přivádí. Historie sama o sobě nemá žádnou hodnotu. Snad nejzřetelněji to vyjadřuje Pavlovou větou \"littera occidit, spiritus autem vivificat\". Příměrů však najdeme více: jako se z včelích plástev mačká med, tak se z historie získává alegorie; historie je jen abeceda, která nám umožňuje číst text, alegorii; historie je stínem, kterým přicházíme k tělu, je předobrazem vedoucím k pravdě, je základem k domu. Cílem exegetického úsilí je alegorie, duchovní výklad. Podobné služebné postavení má \"littera\" i v rozdělení interpretace na \"littera\", \"sensus\" a \"sententia\". \"Littera\" slouží jen jako nosný materiál pro zřejmý sensus nebo pro skrytou sententia, nebo pro obojí současně. Hugo doporučuje čtenáři Písma, aby se dříve, než začne z textu vyvozovat alegorii, dobře informoval o \"sacramenta\" neboli \"ordines\", totiž o osmi základních pravdách, které jsou v Bibli ukryty: tajemství Trojice, stvoření z ničeho, hřích, přirozený zákon, první (Starý) zákon, vtělení Slova, svátosti Nového zákona, Kristovo vzkříšení. Když je bude znát, bude vědět, co má v textu hledat, a má se přitom držet učení Otců, aby na cestách alegorie nezbloudil. V případě, že mu text přesto nebude jasný, že se mu bude zdát, že v něm nenachází to, co by měl, má text raději opustit, aby nesešel na scestí. Hugo tedy předpokládá značné předpochopení textu a učení Otců a víra církve jsou mu právě tak důležitými vůdci ke správné alegorii jako historický význam textu, ne-li ještě důležitější, protože jasnější. Tento princip odpovídá tomu, co jsme již řekli ohledně středověké exegeze: Bible je jediným zdrojem poznání víry, ale je třeba ji číst s církví, ne samostatně. Jinde v \"Didascalicu\" a v jiných spisech brojí Hugo proti dvěma typům teologů: jednak proti „literátům“, jednak proti těm, kdo se o příliš brzy vrhají do alegorie, aniž by předtím řádně vzali v úvahu vlastní text, historii. Přehnaným alegoristům v souladu s církevní tradicí vytýká, že „příliš tisknou prsy“ a že z nich „dojí krev“. Na druhé straně se staví proti těm, kdo příliš setrvávají na „liteře“ a nejsou schopni se povznést k pravému pokladu Písma, k alegorii. V tomto ohledu jsou Hugo a jeho žáci strážcem církevní tradice, která má své kořeny až u Řehoře Velikého, Jeronýma či dokonce Origena. To, o čem jsme dosud hovořili, byla Hugonova teorie. Hugo sám však se jí v praxi řídil jen někdy. De Lubac nazval Huga „milovníkem alegorie“. Na příkladu Hugonovy interpretace Noemovy archy poznáme, co pro něj znamenala alegorie, a pochopíme také právě citované De Lubacovo tvrzení.", "section_level": 1}, {"title": "Další spisy.", "content": "Přímo Noemově arše věnuje Hugo dva spisy, \"De archa Noe mystica\" a \"De archa Noe morali\". Nejedná se o souvislý výklad textu o potopě. Hugo používá pouze obraz archy s mírami a popisem, jak je nacházíme v Genezi. K údajům, které našel v Písmu, přidává sám barvitý popis a spekulace o formě a podobě archy. Zajímá ho přednostně archa jako taková, ne dějinný kontext ani události s ní spojené. Pouští se dokonce do polemiky s Origenem ohledně podoby archy; jeho zájem je zde ryze technický, neboť považuje archu, jak ji popsal Origenes, za nefunkční. Nezůstává však u výpovědí Písma. Přidává sám popis barev a celé vnitřní rozčlenění lodi. V tomto postupu se neliší od svých předchůdců, neboť, jak jsme zmínili, už Origenes se tím zabýval. Můžeme to považovat za Hugonem prosazované zdůraznění „litery“? Není to tak samozřejmé. Hugo věnuje tomuto popisu jen mizivou část traktátu, aby se ve zbylé, daleko obsáhlejší části věnoval alegorickému výkladu, který je jeho hlavním cílem. Všechny osobní „zásahy“ do vzhledu a struktury archy činí tak, aby odpovídaly jeho alegorickému výkladu. Například hovoří o pěti patrech v arše, protože to odpovídá pěti stádiím duchovního postupu člověka. Hugo udává také výšku každého patra: 4, 5, 6, 7 a 8 loktů, což odpovídá čtyřem elementům, pěti smyslům, dokonalosti smyslů (6), odpočinku sedmého dne a osmému dni, totiž dni vzkříšení. Jen stěží můžeme tento traktát považovat za snahu o výklad biblického textu. Hugo využívá biblický obraz archy za účelem vlastního teologického systému, a tomuto předem promyšlenému systému obraz archy přizpůsobuje. Celé toto dílo tak stojí na zjevném předpochopení obrazu archy. Po exegetické stránce mu postačuje, že nic z toho, co o arše vypovídá, neodporuje údajům v Genezi. Že Hugo obraz archy využívá za zcela „osobními“ účely, je zřejmé i z toho, že alegorie archy nemá pro něj jen jeden význam, ale více. Archa znázorňuje jak výpověď o stvoření, tak jindy popis dějin spásy, církev či lidskou duši. Práce s biblickým textem má tedy u Hugona zcela jiný charakter, než na jaký jsme zvyklí dnes, a má daleko i k většímu důrazu a ocenění biblického textu v jeho doslovném znění. Biblický text slouží prvořadě jako pomůcka k objasnění pravd víry, ne k tomu, aby se z něj tyto pravdy vyvozovaly. Tento přístup jsme mohli vidět vyjádřený i na teoretické rovině v Hugonově \"Didascalicu\". To, co doboví teologové představují jako výklad textu, je ve skutečnosti výklad pravd víry za pomoci biblických obrazů či textů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hugo (okolo 1097 – 11. února 1141) byl středověký křesťanský teolog, snad nejznámější kanovník opatství svatého Viktora u Paříže. Do kláštera vstoupil v roce 1115. Z mnoha jeho děl je významné především \"Didascalicon de studio legendi\", protože se v tomto svou podstatou polemickém díle zabývá exegetickou teorií, zvláště v VI. knize.", "tgt_summary": "Hugh of Saint Victor (c. 1096 – 11 February 1141), was a Saxon canon regular and a leading theologian and writer on mystical theology.", "id": 202137} {"src_title": "Edita Anglická", "tgt_title": "Eadgyth", "src_document": [{"title": "Z Anglie na kontinent.", "content": "V rámci utužení vztahů mezi saským a anglickým dvorem Jindřich I. Ptáčník někdy v průběhu roku 929 rozhodl o vhodné ženitbě svého syna Oty. Král Ethelstan vyslal do Kolína pod biskupským dohledem hned dvě své sestry, Editu (Eadgifa) a Ecgvinu (Aelgifa), aby měl Ota na výběr. Na podzim 929 byla v Quedlinburgu uzavřena svatba Oty s Editou. Mladší sestra Aelgifa (zv. též Adivea) byla provdána podle autora \"Světové kroniky\" Ethelwerda za „jakéhosi krále při Jupiterských horách“ (míněny jsou Alpy). Gandersheimská jeptiška Hrotsvita, autorka básně \"Gesta Odonis\" jmenuje mladší sestru Edity jako Adivu. V roce 1953 přišel numismatik Pavel Radoměrský s hypotézou, že při svatbě byl přítomen také český kníže Václav, který měl odvést mladší sestru Edith Elfgifu (Aldgithu) do Čech jako nevěstu pro svého synovce Boleslava II. Tato hypotéza má mezeru hlavně v tom, že v době svatby Oty I. zřejmě nebyl Boleslav II. ani na světě. Pravděpodobnější je, že byla provdána za saského šlechtice. Edita po svatbě získala jako \"jitřní dar\" město Magdeburg, kde se mladí manželé také usadili. Manželství bylo pravděpodobně šťastné. Královna věnovala Otovi \"\"nepřetržitou péči\"\" a někdy mu také \"\"troubila do uší\"\" svá přání. Porodila Otovi dvě děti - syna Liudolfa (* 930) a dceru Liutgard (*931). Po smrti Jindřicha Ptáčníka byl Ota korunován a 7. srpna 936 byla v Cáchách mohučským arcibiskupem korunována i Edita. Dle dobových svědectví mladá královna neměla úplně nejlepší vztahy se svou ambiciózní tchyní Matyldou. Ve sporu, který Matylda měla kvůli financím s oběma syny, se však Edita překvapivě postavila za svou, zřejmě o pouhých deset let starší tchyni. Podle jeptišky Roswithy z Gandersheimu byla Edita \"\"nejlepší ze všech žen\"\". Zemřela v jednatřiceti letech a byla pochována v kostele kláštera svatého Mořice, který roku 937 sama založila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edita Anglická (cca 910 /mezi 905-912/ - 29. ledna 946 Magdeburg) byla jednou z mnoha dcer anglického krále Eduarda I. a díky sňatku také saská vévodkyně, východofranská královna a také královna Svaté říše římské.", "tgt_summary": "Edith of England, also spelt Eadgyth or Ædgyth (, ; 910 – 26 January 946), a member of the House of Wessex, was German queen from 936, by her marriage with King Otto I.", "id": 1555800} {"src_title": "Ansgar", "tgt_title": "Ansgar", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v chudé rodině, když mu bylo pět let, zemřela mu matka a následně byl dán na vzdělání do kláštera benediktinů v Corbie. Od roku 816 v téže benediktinské škole sám vyučoval. Jako ředitel této školy byl Ansgar vyslán, aby založil klášter Corvay ve Vestfálsku. K této cestě získal sílu ze zjevení, jímž se cítil být povolán. Roku 823 byl synodou v Ingelheimu vybrán pro misionářskou činnost v Dánsku, kde již před tím působil misionář Ebbo z Remeše. Byl vyslán na dánský dvůr křesťanského krále Haralda Klaka. Když za králem Ludvíkem Pobožným přišla v roce 829 do Wormsu delegace dvou poslů ze Švédska, od švédského krále Björna at Haugi, Ludvík vybral Ansgara jako vůdčího misionáře. Poslové tvrdili, že velké množství Švédů se chce nechat pokřtít a obrátit se na křesťanskou víru. Ansgar přijel do Birky v roce 829 se svým spolubratrem Witmarem. V roce 831 vytvořili malou komunitu, jejímž třetím členem byl králův osobní sluha Hergeir. Arcibiskup Drogo z Metz jej pro tuto misii povýšil na Biskupa. Ansgar se zde proslavil jako „Apoštol severu“. Papež Řehoř IV. mu za tyto zásluhy udělil pallium, arcibiskupské svěcení a jmenoval jej papežským legátem pro území Dánska, Švédska a Slovanů (!). Zároveň se v jeho životopise popisují další zjevení, jimiž proslul jako vizionář. Ze Skandinávie Ansgar s druhy přeplul do Šlesvicka-Holštýnska, kde bylo centrem sídlo s přístavem Hamburk. Původně jen biskupské sídlo zde dal založit císař Karel Veliký jako misijní stanici křesťanství pro severní území dnešního Německa a jižní Skandinávii. Ansgar odtud jezdil zakládat kostely po celém kraji. Znovu se také vypravil do Švédska a do Norska. Ansgar zemřel jako svatý vyznavač přirozenou smrtí v roce 865 v Brémách. Jeho život zaznamenal Rimbert, jeho nástupce na arcibiskupském stolci, v latinském spise s názvem \"Rimberti Vita Ansgari\" („Rimbertův Život Ansgara“).", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ansgar byl také literárně činný. Nejznámější je jeho spis o zázracích uzdravení několika věřících na hrobě brémského biskupa Willehada v dómu v Brémách.", "section_level": 1}, {"title": "Úcta.", "content": "Ansgar je svatým patronem měst Hamburk a Brémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Ansgar z Hamburku (česky Oskar, lat. Anscarius, něm. též Anskar apod.; asi 8. září 801 v Corbie – 3. února 865 v Brémách) byl benediktinský mnich, učitel, misionář a vizionář. Působil v Dánsku, Švédsku a severním Německu, byl prvním arcibiskupem v Hamburku a v Brémách, kde je uctíván jako svatý patron města.", "tgt_summary": "Ansgar (8 September 801 – 3 February 865), also known as Anskar, Saint Ansgar, Saint Anschar or Oscar, was Archbishop of Hamburg-Bremen in the northern part of the Kingdom of the East Franks. Ansgar became known as the \"Apostle of the North\" because of his travels and the See of Hamburg received the missionary mandate to bring Christianity to Northern Europe.", "id": 2338036} {"src_title": "Karl Lamprecht", "tgt_title": "Karl Lamprecht", "src_document": [{"title": "Studium.", "content": "Po absolvování gymnázia ve Wittenbergu studoval od r. 1874 historii na univerzitách v Göttingenu, Lipsku a Mnichově. V Göttingenu se stal členem studentského pěveckého spolku Blauen Sänger (Modrý pěvec), v Lipsku pak byl ve spojení s univerzitním pěveckým sborem sv. Pavla a v Mnichově členem Akademického pěveckého spolku. Pod vlivem národohospodářského ekonoma Wilhelma Roschera se Lamprecht zabýval hospodářskými dějinami a promoval v r. 1878 na filozofické fakultě v Lipsku právě u Wilhelma Roschera a historika Carla von Noodena s prací o hospodářskému životě ve Francii v 11. století. Začal sice pracovat na univerzitě jako odborný asistent, ale bez nároku na fixní plat, z toho důvodu se rozhodl pracovat jako soukromý pedagog a v roce 1879 složil státní zkoušku pro učitele středních škol. Ještě téhož roku se již stal soukromým učitelem u kolínského bankéře Deichmanna a v Kolíně nad Rýnem také poznal průmyslníka Gustava von Mevissena, díky jehož stipendiu mohl zkoumat hospodářské dějiny Porýní (rheinische Wirtschafsgeschichte). Roku 1881 založil spolu s Mevissenem Společnost pro rýnské dějiny (Gesellschaft für Rheinische Geschichtskunde) a po boku Felixe Hettnera, ředitele zemského muzea v Trevíru, vydával v letech 1881–1891 \"Západoněmecký časopis pro dějiny a umění\" (Westdeutsche Zeitschrift für Geschichte und Kunst).", "section_level": 1}, {"title": "Profesionální kariéra.", "content": "Už v roce 1880 se stihl habilitovat v Bonnu a stal se zde odborným asistentem (Privatdozent). Jeho práce zůstala nepublikována, jelikož byla dokončena pouze zčásti. V osmdesátých letech Lamprecht vedl ediční projekt ke kronikám německých měst (Die Chroniken der Deutschen Städte) při Historické komisi Bavorské akademie věd pod vedením Karla von Hegela. Roku 1888 byl jmenován „mimořádným profesorem“. V r. 1890 obdržel výzvu stát se řádným profesorem na univerzitě v Marburgu. Tu ale nejspíš pak odmítl, jelikož již v roce 1891 převzal v Lipsku vedení katedry pro středověké a novější dějiny. V r. 1898 založil společně s geografem Friedrichem Ratzelem historicko-geografický seminář a v akademickém roce 1910–1911 byl rektorem lipské univerzity. V roce 1906 přišel další zlom, když navrhl vytvoření semináře pro regionální dějiny a studium osídlení (Seminar für Landesgeschichte und Siedlungskunde) pod vedením Rudolfa Kötzschkeho a roku 1909 založil saský Institut pro kulturní a obecné dějiny (Institut für Kultur–und Universalgeschichte), první instituci svobodných umění v Německu, která již nebyla podřízena univerzitě, ale přímo ministerstvu. Aktivit měl ale mnohem více. Roku 1896 založil Královskou saskou komisi pro historii. Kromě toho byl také členem Všeněmeckého svazu (Alldeutscher Verband) a Společnosti pro vysokoškolskou pedagogiku (Gesselschaft für Hochschulpädagogik), jejímž byl předsedou v roce 1911. Úzké kontakty udržoval mimo jiné s psychologem Wilhelmem Wundtem a chemikem Wilhemem Ostwaldem.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecké dílo.", "content": "Na rozdíl od do té doby dominující historické metody Leopolda von Rankeho zdůrazňoval Lamprecht v historické vědě význam kulturních dějin, hmotných faktorů a skupin. Převládající individualismus, myšlenka, že „velcí muži“ dějin jsou těmi významnými tvůrci dění, upevnila Lamprechta v přesvědčení, že jde naopak o jiné faktory, jako je význam věcí bezprostředně kolem nás, prostředí, v němž se pohybujeme, a především pak hospodářský vývoj. Předpokládal také, že v zákonitosti lidských dějin nelze spatřovat žádný důvod, který by popíral svobodu jednotlivce.", "section_level": 1}, {"title": "Spor o historickou metodu.", "content": "Spor o metodu se v 80. letech rozhořel v souvislosti s Lamprechtovými \"Dějinami Německa\" (Deutsche Geschichte, postupně 1891-1909), a to především pro to, že se zabývaly nebo chtěly zabývat kulturními a hospodářskými dějinami. Podstatně důležitější byla však otázka, s jakým způsobem psaní dějin v rámci dodržování nových nároků, mohla jak společnost, tak také přírodní vědy, počítat. Lamprecht se domníval, že kulturní a hospodářské dějiny jsou primární otázkou, a osobnosti a politika sehrávají ve společnosti až druhotnou úlohu. V Německu se tak proti jeho pojetí vytvořila opozice z řad historiků, která stále pevně bránila dosud platnou historickou metodu Leopolda von Rankeho (v německé historiografii jsou označováni jako \"Neorankeaner\" (Novorankeovci). Patřili mezi ně Georg von Below, Max Lenz nebo Felix Rachfahl nebo sociolog Max Weber – ti vyčítali Lamprechtovi nepřesně uváděné citace. V Lamprechtově koncepci univerzálního pojetí dějin a jeho základní teorii je rozpoznatelný vliv psychologa Wilhelma Wundta. Takto Lamprecht došel k tomu, že historický vývoj národního povědomí bude periodizován podle stáří kultur (Kulturzeitaltern). Tyto fáze pak odpovídají stupňům hospodářského vývoje kultury a charakterizují se následujícím způsobem: V souladu s tím pak periodizoval německé dějiny podle „kulturních věků“. Lamprechtův metodologický přístup tehdejší historici naprosto odmítali, a dokonce ho za to nenáviděli a osočovali. Jeho \"Dějiny Německa\" vyšly navíc dříve, než byly plně propracovány. Georg von Below byl jedním z nejsilnějších odpůrců a napsal, že musí k Lamprechtově vědecké práci „použít sekery“. Z toho důvodu byl Lamprecht v německém „cechu“ historiků v naprosté izolaci, ovšem ve Francii byla jeho koncepce kulturních dějin hodnocena velmi kladně a o něco později velmi ovlivnila pojetí dějin v okruhu školy Annales. V souvislosti se 100. výročím úmrtí Karla Lamprechta vydala univerzita v Lipsku obsáhlý sborník, jenž se věnuje jak jeho osobě, tak také dílu, metodě a přístupu, který hájil.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karl Lamprecht (25. února 1856, Jessen – 10. května 1915, Lipsko) byl německý historik. Byl profesorem na univerzitě v Lipsku a byl znám především svou rolí v metodologických sporech v dějepisectví.", "tgt_summary": "Karl Gotthard Lamprecht (25 February 1856 – 10 May 1915) was a German historian who specialized in German art and economic history.", "id": 2364418} {"src_title": "Karl Maria Kertbeny", "tgt_title": "Karl-Maria Kertbeny", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se jako \"Karl Maria Benkert\" roku 1824 ve Vídni. Jeho otcem byl spisovatel a malíř Anton Benkert (*1795 Budín, † 1846 Pešť), matkou rovněž umělecky založená Charlotte Benkert, rozená Graf, žačka malíře Leybolda. Měl o rok mladšího bratra, který se jmenoval Imre (Emrich) Karl Benkert (* 27. března 1825, † 21. ledna 1855). Rodina Benkertů pocházela z Bavorska, příbuzenské větve měla i v italské Padově a ve Spojených státech. Zakladatelem maďarské větve rodiny byl Karl-Mariův dědeček Sebastian Benkert, syn starosty Bamberku, který se vydal do světa jako řeznický tovaryš a roku 1770 se usadil v Pešti, kde si se svou ženou Annou von Szalay otevřel hostinec U Uherského krále. Jejich syn Anton, Karl-Mariův otec, obchodoval ve Vídni s korály, ale roku 1827 se vrátil se ženou a dvěma dětmi (Karl-Mariovi byly 3 roky, Imrichovi 2 roky) do rodičovského domu v Pešti. Karl-Maria absolvoval základní a latinskou školu a poté nastoupil na cisterciáckou školu v Egeru. Roku 1838 nastoupil v Győru do učení ke knihkupci Andreasi Schwaigerovi. V tomto období se seznámil s knížecím rodem Pückler-Muskau. V tomto období měl také blízkého přítele, který byl homosexuál a vyděračem byl dohnán k sebevraždě – jak Karl-Maria po letech napsal, tato událost jej přivedla k zájmu o téma homosexuality a instinktivnímu úsilí zabývat se každou nespravedlností.", "section_level": 2}, {"title": "Cestování a známosti.", "content": "Poté, co se nepohodl se svým otcem, se dal na bezcílný potulný život. Cestoval bez peněz přes Vídeň a Prahu do Drážďan. Tam se opět setkal s Pücklerem, a ten mu poradil, aby vstoupil do vojenské služby. Karl-Maria se tedy stal kadetem v uherském 5. dělostřeleckém regimentu. Roku 1843 vojenskou dráhu opustil a rozhodl se stát spisovatelem. Kontakty jeho matky mu umožnily obracet se na umělecké kruhy od Vídně až po Pešť. Jako žurnalista a cestopisec napsal přes 25 knih na různá témata. Především se věnoval německo-uherskému literárnímu zprostředkování, počínaje vydáváním „Ročenky německého elementu v Uhersku“ (1846), kam přispívali mimo jiné János László Pyrker a Ferenc Pulszky. Poté, co jeho otec ztratil většinu jmění ve spekulačních obchodech a 12. října 1846 zemřel, opustil Karl-Maria opět Uhersko a vydal se bez prostředků a bez pasu opět na potulný život. V lednu 1847 jej v Aarau přijal Heinrich Zschokke, v únoru se zdržel v Paříži a navštívil Heinricha Heineho. Jacob Venedey ho seznámil s básníkem Bérangerem, okruh jeho známých rozšířili i George Sandová, Alfred de Musset a další francouzsky píšící autoři. Přes Hamburk vycestoval do Londýna a tam setkal s Ferdinandem Freiligrathem, který však na něj reagoval velice skepticky, a s Thomasem Carlylem, který mu napsal doporučující dopis pro Karla Augusta Varnhagena von Ense do Berlína. Tomu pak Karl Maria Benekrt poreferoval o svých cestách a setkáních a o překladu textů jeho ženy Rahel Varnhagen von Ense do maďarštiny básnířkou Ninou Pongruez. Podle Varnhagenovy rady Benkert ještě téhož roku 1847 změnil své jméno úředně z Benkert na Kertbeny, aristokraticky znějící uherské jméno. Maďarské osvobozovací hnutí roku 1848, související s revolucí v Německu a dalších zemích, pro které se nadchlo mnoho liberálně smýšlejících intelektuálů, probudilo o uherskou literaturu a kulturu velký zájem, který souzněl z Kertbenyho překladatelskými snahami. Na Nový rok 1848 navštívil Kertbenyho Varnhagen a zastihl ho, jak se chystá jít spát po silvestrovských oslavách s Maxem Stirnerem a Friedrichem Saßem.", "section_level": 2}, {"title": "Překladatel a literární zprostředkovatel.", "content": "Březnová revoluce roku 1848 ukončila Kertbenyho pobyt v Berlíně. Cestoval dále do Halle a Výmaru, kde se setkal s Ferencem Listem. Ve Frankfurtu nad Mohanem se setkal s poslanci Frankfurtského národního shromáždění, prvního německého parlamentu, mezi nimiž byli například Jacob Grimm, Ludwig Uhland, Johann Hermann Detmold či Alfred Meißner, kterého již znal z Paříže. Mezitím Kertbeny přispíval do německých časopisů (\"Nürnberger Courier\", \"Frankfurter Conversationsblatt\", \"Weser-Zeitung\", \"Bremer Beobachter\", \"Magazin für die Literatur des Auslandes\") skicami z oborů historie, politiky i dějin umění. Během svého pobytu v Lipsku v létě 1851 připravoval německé vydání knihy \"Ungarische Volkslieder\". a publikoval Petöfiho pohádku \"Held János\" Po potlačení maďarského povstání se Kertbeny přihlásil rakouským úřadům a roku 1852 se znovu usadil v Pešti. Roku 1854 ho Hoffmann von Fallersleben přizval ke spolupráci na Výmarských ročenkách (\"Weimarischen Jahrbüchern\").", "section_level": 2}, {"title": "Spisky o homosexualitě.", "content": "Roku 1860 se v Ženevě setkal s Hansem Christianem Andersenem. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování. Koncem 60. let začal Kertbeny psát o homosexualitě, což zdůvodňoval antropologickými zájmy, smyslem pro spravedlnost a starostí o lidská práva. Roku 1869 anonymně zveřejnil leták na téma „Paragraf 143 pruského trestního zákoníku ze 14. dubna 1851 a jeho znovupotvrzení jako paragrafu 152 v navrhovaném trestním zákoníku pro Severoněmecký spolek. Otevřená a pracovní korespondence s Jeho Excelencí Dr. Leonhardtem, královským pruským ministrem spravedlnosti.“ Druhý leták k témuž tématu následoval brzy. V něm tvrdil, že pruský § 143 o trestnosti sodomie narušuje lidská práva, protože soukromé dobrovolné sexuální chování by nemělo být předmětem trestního práva. S poukazem na svého přítele z dob, kdy byl v knihkupeckém učení, tvrdil, že homosexuálové jsou kvůli pruskému zákonu vydíráni a doháněni k sebevraždě. Kertbeny napsal, že homosexualita je vrozená a nezměnitelná. Oponoval tak převládajícímu názoru té doby, že mužská sodomie pochází z čiré zlomyslnosti. Píše, že homosexuální muži nejsou od přírody změkčilí, a poukázal na to, že mnozí velcí hrdinové dějin byli homosexuální. Ve svých dopisech vytvořil Kertbeny slovo „homosexual“ jako součást svého systému klasifikace sexuálních typů. Muže, kteří jstou přitahování ženami, nazýval „heterosexual“, masturbátory „monosexual“ a stoupence análního styku nazýval „Pygisten“, tedy pygisté (řecky \"pygê\" = zadnice). Řecko-latinské adjektivní označení homosexuality a heterosexuality se u vědců časem uchytilo. Muži jako Karl Heinrich Ulrichs, kteří se veřejně deklarovali jako homosexuálové, bojovali dále za práva homosexuálů. Kertbeny se však držel zpátky. Roku 1880 přispěl zoologovi Gustavu Jägerovi kapitolou o homosexualitě do jeho knihy \"Entdeckung der Seele\" (Objev/odhalení duše), avšak Jägerův vydavatel se rozhodl tuto část odstranit, protože ji považoval za příliš kontroverzní. Proto Jäger použil Kertbenyho terminologii na jiném místě knihy. Rakouský psychiatr Richard von Krafft-Ebing pak převzal Kertbenyho výrazy \"homosexuell\" a \"heterosexuell\" z Jägerovy knihy a použil je ve své monografii Psychopathia sexualis (1886), která se dočkala mnoha vydání a stala se tak významnou, že v ní použité termíny se staly standardními označeními pro sexuální orientace a vytlačily Ulrichsovy termíny Urning a Dioning i mnohá další označení, která se původně objevovala v diskusích. Kertbeny se tohoto rozšíření svých termínů již nedožil.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Koncem 50. let se Kertbeny zdržoval ve Vídni a v Mnichově a psal své dvousvazkové paměti, sestavené převážně jako sbírka dopisů. Osobní vzpomínky vyšly v letech 1861 a 1863 v Praze pod názvem \"Silhouetten und Reliquien. Persönliche Erinnerungen\", vydal je J. F. Kober. Další memoáry se věnovaly známým osobnostem, které Kertbeny poznal. Roku 1860 v Ženevě vydal \"Erinnerungen an Graf Stefan Szechenyi\", roku 1861 v Praze \"Erinnerungen an Graf Ladislaus Teleki\" a roku 1864 v Bruselu a Lipsku \"Erinnerungen an Charles Sealsfield\". Koncem roku 1860 odešel do Ženevy psát obsáhlé dějiny tohoto města, ze zamýšleného díla však vyšel jen sešit s rozvrhem. K jeho dílu patří také obsáhlá německo-maďarská Bibliographie (Budapest, 1860) a početné politické spisky. Nikdy se neoženil, ale ve svých pamětech se přiznal, že má \"normálně\" orientovanou sexualitu, a badatelé nenašli nic, čím by toto tvrzení bylo zpochybněno. Zemřel v Budapešti roku 1882 ve věku 58 let. Je pohřben na hřbitově Kerepesi v Budapešti, kde jsou pohřbeny mnohé významné maďarské osobnosti 19. a 20. století. Jeho hrob znovuobjevila v roce 2001 socioložka Judit Takács, která se intenzivně zabývala Kertbenyho dílem. Homosexuální hnutí zřídilo na jeho hrobě nový náhrobní kámen a od roku 2002 sem při homosexuálních festivalech pravidelně pokládá věnce.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Maďarský spisovatel a literární historik Lajos Hatvany napsal, že tento náladový, vrtkavý, nedokonalý spisovatel je jedním z nejlepších a neprávem zapomenutých maďarských pisatelů pamětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Maria Kertbeny či Károly Mária Kertbeny, před maďarským povstáním Karl Maria Benkert (28. února 1824 Vídeň – 23. ledna 1882 Budapešť) byl spisovatel cestopisů, pamětí a literatury faktu, publicista, překladatel, tulák a aktivista, Maďar s německými kořeny, který žil zejména v Maďarsku, Rakousku, Německu a Švýcarsku. Světově je známý především tím, že je považován za původce dnešních výrazů pro heterosexuály a homosexuály a je v moderní době jedním z prvních, kdo prosazoval pojetí sexuální orientace jako vrozené a neměnné vlastnosti (později nazývané jako tzv. medicínské pojetí).", "tgt_summary": "Karl-Maria Kertbeny or Károly Mária Kertbeny (born Karl-Maria Benkert) (Vienna, February 28, 1824 – Budapest, January 23, 1882) was an Austrian-born Hungarian journalist, memoirist, and human rights campaigner. He is best known for coining the words \"heterosexual\" and \"homosexual\". ", "id": 2459194} {"src_title": "Václav II.", "tgt_title": "Wenceslaus II of Bohemia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Václav II. se narodil jako mnoho let očekávaný syn a dědic českého krále Přemysla Otakara II. Václavova matka byla Kunhuta Uherská, dcera Rostislava Haličského z dynastie Rurikovců a vnučka uherského krále Bély. V době jeho narození byl Přemysl na vrcholu své moci. Kromě zděděných českých zemí získal postupně Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Furlánsko. Situace se změnila, když byl 1. října 1273 zvolen římskoněmeckým králem Rudolf Habsburský a zahájil velký revindikační program ve", "section_level": 2}, {"title": "Regentství Oty Braniborského.", "content": "V prvních dobách po manželově skonu viděla královna Kunhuta hlavní nebezpečí v osobě Rudolfa Habsburského a hledala oporu u Oty Braniborského. Kromě příbuzenských vztahů zde sehrály roli i dřívější osobní dohody mezi Přemyslem Otakarem II. a Otou V. Navíc bylo i v zájmu braniborských markrabat zamezit další expanzi římského krále. Rudolf mezitím rozpustil většinu svého vojska a začal přebírat moc na Moravě. Habsburskou vládu uznala mnohá moravská města (Znojmo, Olomouc, Brno, Hlubčice, Jihlava) a podařilo se pro spolupráci získat i olomouckého biskupa Bruna. Dočasný zábor Moravy byl zdůvodněn náhradou dluhů ve výši 40 000 marek stříbra, které musel Rudolf obětovat na zajištění obrany před vpádem českých vojsk. Jeho politika vůči českým zemím se držela osvědčeného schématu konsensuální politiky vůči biskupům, šlechtě a městům. Ota po", "section_level": 2}, {"title": "Boj šlechtických stran.", "content": "Po návratu krále Václava II. převzala vládu šlechtická skupina, která se podílela na jeho vykoupení z internace. Patřili mezi ně pražský biskup Tobiáš a jeho příbuzní Čeněk z Kamenice a Dobeš z Bechyně. Dále pak Purkart z Janovic, Zbyslav z Třebouně, Zdeslav z Lemberka, Beneš z Vartemberka a jiní. V této době také Rudolf Habsburský rozhodl, že Václav II. není vázán vynuceným slibem a není povinen zaplatit Otovi Braniborskému žádné odstupné za správu Čech. Poté, co se k svému synovi vrátila královna Kunhuta, vymohla si královu přízeň i pro svého milence Záviše a jejich syna Ješka. V souvislosti s královniným návratem došlo na dvoře i k pokojnému převratu, kdy významné úřady obsadili Závišovi příbuzní a přátelé Vítek z Krumlova, Ojíř z Lomnice, Hroznata z Úžic, ale i Hynek z Dubé, Lichtenburkové, Šternberkové a", "section_level": 2}, {"title": "Konec Záviše z Falkenštejna a odboj Vítkovců.", "content": "Změna situace nastala v roce 1287, kdy na přelomu června a července konečně dorazila do Čech Václavova manželka Guta a zároveň si dle štýrského kronikáře pro svou choť Anežku přijel mladý vévoda Rudolf. S příchodem královny začal Záviš z Falkenštejna pomalu ztrácet svůj vliv u dvora. Aby situaci změnil, rozhodl se posílit se souhlasem krále svou pozici novým sňatkem se sestrou uherského krále Alžbětou. Na klesající Závišův vliv ukazuje přepadení jeho svatební výpravy do Uher Jindřichem z Lichtenburka koncem roku 1287. Záviš se musel zachránit útěkem do Opatovic. S královou pomocí připravil novou výpravu a strávil v Uhrách čtyři měsíce, během kterých se nejen oženil s Alžbětou, ale navázal i blízký vztah s uherským králem Ladislavem. Šlechtická opozice soustředěná kolem královny Guty využila Závišovy několikaměsíční nepřítomnosti ke své aktivizaci. Královna se již od svého příchodu do Prahy úspěšně snažila vzbudit nedůvěru mezi králem a Závišem. Zdá se, že někdy na přelomu let 1288 a 1289 byl Záviš zatčen. O Velikonocích", "section_level": 2}, {"title": "První léta samostatné vlády a Václavův dvůr.", "content": "Václav se ujal samostatné vlády již po zajetí Záviše z Falkenštejna. Prvním zásahem do správy státu byla výměna Závišových straníků, dosud působících v nejvyšších úřadech země, za loajálnější velmože. Na počátku ledna 1289 opustili posty ve státní správě Vítek z Krumlova a Závišův švagr Hroznata. Jejich místa a místa dalších Závišových lidí nyní zaujali šlechtici prohabsburské orientace jako Albrecht ze Žeberka nebo přeběhlíci z řad Závišových příznivců, například Hynek z Dubé, který prostřídal funkce nejvyššího komorníka a purkrabího Pražského hradu. Další část dvora nyní tvořili nemanželští potomci Přemysla Otakara II. a jejich příbuzní, mezi něž patřili Mikuláš Opavský nebo Jan, zastávající úřady probošta vyšehradského a kancléře království. V následujících letech se ke dvoru připojili i významní lidé pocházející zejména z duchovenstva. Jistě ne náhodou se na králově dvoře objevil po náhlém skonu Jindřicha Proba míšeňský probošt Bernard z Kamence, který pomohl Václavovi při expanzi do Polska a při ovlivnění volby římského krále roku 1292. Jeho předchůdcem byl Arnold Bamberský, který se spolupodílel na uklidňování českých pánů po zatčení Falkenštejna. A zřejmě od roku 1296 oba", "section_level": 2}, {"title": "Expanze do Polska.", "content": "Ukazatelem změny v dosavadní české zahraniční politice byla lenní přísaha Kazimíra Bytomského, jednoho z knížat v Horním Slezsku, v lednu 1289. Česká expanze od nynějška neměla směřovat na jih do rakouských zemí, ale spíše do Polska, rozděleného na řadu menších knížectví. Drobnější kroky k propojení polských a českých zemí byly podniknuty již za Přemysla Otakara II. a sám Václav na ně navazoval, ovšem v daleko větším měřítku. Do čela přemyslovské východní politiky se postavil Bernard z Kamence, zkušený diplomat, jenž za svého předchozího působení ve Vratislavi a dalších zemích dobře znal polské poměry, a byl tedy Václavovi II. v zahraniční politice velkou oporou. Právě za jeho příchodu na pražský dvůr se českému králi otevřela možnost důrazněji se v Polsku prosadit. O dědictví Jindřicha Proba, jež zahrnovalo zejména Vratislavsko a Krakovsko, vypukl boj, jehož se hodlal zúčastnit i Václav. Zatímco Vratislavsko připadlo lehnickému vévodovi Jindřichovi Tlustému, Krakovsko původně získal vévoda Přemysl II. Velkopolský, ovšem jeho vláda v těchto zemích trvala jen krátce. Český král, jenž na základě závěti dostal nazpět Kladsko, uzavřel dohodu s purkrabím hradu Skála na Krakovsku Jindřichem ze Wstowa a získal jako spojence i vévody Boleslava Opolského a Měška Těšínského, čímž pod svůj vliv dostal", "section_level": 2}, {"title": "Volba římského krále.", "content": "Římský král Rudolf Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben. Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Václav nastalé situace využil a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu. Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého. Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka. Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě. Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska. Václav po dlouhou dobu taktizoval a pravděpodobně i určitou dobu předpokládal případnou volbu švagra", "section_level": 2}, {"title": "Nové územní zisky.", "content": "Václav se v nové politické situaci pokusil vytěžit z výsledku volby co nejvíce. K původním požadavkům byly nyní připojeny i případné Václavovy nároky na Rakousy, Štýrsko a Korutany. V tomto směru se měl nový římský král zasadit o narovnání poměrů mezi Václavem, Albrechtem a Menhardem II. Tyrolsko-Gorickým nejpozději do svátku Tří králů, skutečnost však nakonec byla zcela jiná. Hrozící konflikt mezi Adolfem Nasavským a původním pretendentem trůnu Albrechtem Habsburským byl vyřešen dohodou, na základě níž se rakouský vévoda novému králi poddal a na oplátku získal v léno všechny své země. Tím se posílilo jak Adolfovo postavení v říši, tak pozice Habsburků v jejich vlastních zemích. Jak tento vývoj Václav přijal, není známo. V té době byl plně zaměstnán tažením do Malopolska, kde stále v oblasti Sandoměře konkuroval přemyslovské moci Vladislav Lokýtek. Přemyslovské vojsko se sešlo v srpnu 1292 ve vojenském táboře poblíž Opolí, kde Václav od braniborského vládce Oty Dlouhého společně s dalšími šlechtici obdržel rytířský pás a přijal lenní hold opolských knížat. Samotné tažení netrvalo dlouho. Sandoměř záhy padla", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Adolfem Nasavským a nastolení Albrechta Habsburského.", "content": "Místem, jež mělo v budoucnu změnit politickou orientaci českého krále v rámci Svaté říše římské, se stalo Míšeňsko. Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko. Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se", "section_level": 2}, {"title": "Mincovní reforma a zavedení pražského groše.", "content": "V první polovině 13. století došlo v Čechách k rozkvětu hornické činnosti a byla objevena rozsáhlá ložiska stříbrné rudy. České stříbro, ať již užívané pro dary a úplatky, na platbu námezdným vojskům, vedení úřednického aparátu či na udržování nákladného dvora, hrálo za posledních Přemyslovců důležitou úlohu v domácí i zahraniční politice. Za Václava II. vzniklo v Kutné Hoře hornické centrum patřící mezi největší v Evropě. Oblast zachvátila stříbrná horečka a začali se sem sjíždět horníci z míst v Německu, kde již byly zásoby stříbrných rud vyčerpané. Český král využil skutečnosti, že většina zdejší půdy patřila sedleckému klášteru, jehož patronem byl on sám, a rozhodl se přímými zásahy vést vývoj nově vznikajícího hornického centra a prosadit mincovní reformu. V počátcích Václavovy vlády se nadále používala, tak jako za", "section_level": 2}, {"title": "Horní zákoník.", "content": "Na samotné hornické činnosti se Václav II. nepodílel, ta byla přenechána odborníkům a podnikavým jedincům, kteří z vlastní iniciativy prováděli horní podnikání a činnosti s nimi spojené. Podíl na zisku z dolování vzácných kovů vycházel z takzvaných horních regálů, tedy práva vymáhat část výtěžku z těžby pro potřeby panovníka, který se snažil zachovat podnikatelskou svobodu. Královská moc byla chápána jako autorita zaštiťující právní předpoklady pro další rozvoj. Podnikání bylo zakotveno v rozsáhlém díle \"Ius regale montanorum\", doslova \"Královské právo horníků\", jež svou definicí vztahů mezi podnikatelem a státem nemělo v tehdejší Evropě obdobu. Bylo v něm mimo jiné patrné zaměření na zajištění norem v oblasti organizace práce, jejího odměňování a etice úřednictva. Autor, původem Ital, při tvorbě práva vycházel v některých případech i z práva římského. Sbírka byla dělená", "section_level": 2}, {"title": "Završení polské expanze.", "content": "Přes neustále se vyvíjející situaci v říši byla pozornost krále Václava nadále upřena i do Polska. Zde se kromě něj snažili prosadit vratislavský kníže Jindřich Hlohovský, dále Přemysl Velkopolský a Vladislav Lokýtek, který držel Kujavsko. Z těchto tří byl dosud nejúspěšnější Přemysl, protože v jeho rukou se nacházelo významné město polských králů Hnězdno. Od roku 1291 Přemysl vyjednával s římskou kurií o možnosti své korunovace polským králem. Tu mu potvrdil až papež Bonifác VIII. roku 1295 – Přemysl byl téhož roku v Hnězdně slavnostně korunován. O postoji Václava k této korunovaci není známa žádná hodnověrná informace. Situace se ovšem záhy změnila, protože Přemysl byl následujícího roku zavražděn. Václav byl v tu dobu vázán politikou v říši a šance se mezitím chopili Jindřich Hlohovský a Vladislav Lokýtek. Z této dvojice získal podstatnou část Velkopolska a Pomoří Lokýtek, s nároky svého rivala Jindřicha, podporovaného českým králem, se nicméně musel vypořádat. Přes smlouvu rozdělující získané území mezi obě knížata došlo již roku 1297 k dalším bojům. Lokýtek, který se předtím neúspěšně pokoušel podkopat českou vládu v jižním Polsku získáním přízně Jana Muskaty, se kvůli nedostatku financí obrátil na Václava II. a", "section_level": 2}, {"title": "Zisk uherské koruny.", "content": "Nečekaného úspěchu se přemyslovská dynastie dočkala následujícího roku. V lednu 1301 totiž bez mužského dědice zemřel uherský král Ondřej III. Během své vlády byl nucen řešit vztahy s odbojnou šlechtou a nároky dalších evropských vládců na uherský trůn. Zatímco s prvním ze soupeřů, Albrechtem Habsburským, se podařilo vyjednat dohodu, druhý pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou nadále pokračoval v boji. Roku 1300 se dokonce vylodil v Dalmácii a nechal se korunovat chorvatským králem. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta a hledali jinou možnost. Jako další uchazeč o uherskou", "section_level": 2}, {"title": "Soupeření s protičeskou koalicí.", "content": "Náhlý růst přemyslovské moci a území pod jejich kontrolou vedl k vytvoření široké koalice, jež měla zvrátit dosavadní Václavovy úspěchy. Mezi přední osobnosti této koalice se vedle Karla Roberta, jenž pokračoval ve svém boji za uherskou korunu, objevil Albrecht Habsburský. Ten navázal na politiku svého předchůdce Adolfa Nasavského a snažil se opět na úkor Wettinů získat oblasti v Durynsku a Míšeňsku, kde se střetával i se zájmy českého krále. S římským králem se spojil papež Bonifác VIII., který stál v bojích o vládu v Uhrách na straně Anjouovců a zároveň využíval Albrechta v zápase s francouzským králem Filipem", "section_level": 2}, {"title": "Poslední měsíce vlády a smrt.", "content": "Albrecht Habsburský se po neúspěchu své výpravy ocitl v nezáviděníhodné situaci. V domnění, že kořist z výpravy do Čech mu vynese dostatečné bohatství, se značně zadlužil a dal do zástavy i četný říšský majetek. Navíc od něj začali odpadávat dosavadní spojenci jako bavorští vévodové či Wettinové. Česká diplomacie se však v dané chvíli musela soustředit na zastavení poklesu moci a kombinací pružných protiopatření se snažila ze zahraničních území udržet zejména Velkopolsko a Malopolsko. Václava opouštěly síly. Ještě před svou smrtí svolil k mírovému jednání a", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení Václavovy osobnosti a vlády.", "content": "Především starší historiografie Václava často posuzovala negativně, zejména ve srovnání s jeho otcem. V porovnání s ním se jevil jako člověk nepříliš energický, málokdy objíždějící svou zemi a neúčastnící se bitev, se slabou tělesnou konstitucí a sklony k psychické labilitě, projevované mimo jiné strachem z bouřky či silným až panickým odporem vůči kočkám. Rádci, kterými se Václav obklopoval, měli být těmi, kteří ve skutečnosti v pozadí drželi hlavní rozhodovací pravomoc. Novější pohled na Václavovu osobnost, jenž pak zůstal platným takřka dodnes, se prosadil v první polovině 20. století, kdy větší pozornost věnoval Václavově osobnosti zejména Josef Šusta. V jeho případě nepůsobí již role Václava II. tak negativně, stále je zde nicméně popisován jako člověk s rozporuplnou osobností – přehnaná zbožnost, bohatý milostný život, záliba v bohatství a nádheře, zároveň značná štědrost a obliba umění. Část současných historiků zaujímá vůči Václavovi odlišný přístup, vycházející z nové interpretace pramenů, zejména Zbraslavské kroniky, jejíž autoři se pokouší králi přiřadit atributy dokonalého panovníka a ve značné míře používají literární prostředky příznačné pro hagiografie světce, jež měly pravděpodobně přispět k jeho svatořečení. Obraz vysoce citlivého, často nemocného krále trpícího psychickou poruchou tak nemusí stát na příliš pevných základech. Přes problematiku spojenou s Václavovou osobností lze říci, že po usednutí", "section_level": 1}, {"title": "Podpora umění a vlastní tvorba.", "content": "Václav byl mecenášem, nadšeným posluchačem a také autorem básní. Dá se předpokládat, že kladný vztah k rytířské dvorské kultuře získal během internace u svých braniborských příbuzných, kteří měli stejnou zálibu. Neuměl sice číst, ale odposlechem se naučil latinsky a pravděpodobně znal i češtinu, která se používala na pražském dvoře společně s němčinou. Německy panovník skládal dodnes dochované milostné básně, z nichž tři jsou zaznamenány v", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v literatuře a umění.", "content": "Osobnost krále je vykreslena v dobové \"Zbraslavské kronice\", jež krále idealizuje, a naopak \"Štýrská veršovaná kronika\" z pera Otakara Štýrského jej ukazuje jako poživačného uzurpátora. Kronikář Dalimil sice vyčítal králi přílišnou lásku k církevním hodnostářům, ale dobu jeho vlády hodnotil kladně. Dante Alighieri Václava II. nazval \"floutkem Václavem\" a \"darmošlapem\" a umístil jej ve své Božské", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "1. manželství ∞ 1278 Guta Habsburská (1271–1297) 2. manželství ∞ 1300 Eliška Rejčka (1286–1335): Václav II. měl několik levobočků. Jediným z nich, který je legitimně doložen, byl Jan Volek († 27. září 1351).", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav II. (27. září 1271 Praha – 21. června 1305 Staré Město pražské) byl šestý český a první polský král z rodu Přemyslovců. Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty. ", "tgt_summary": "Wenceslaus II Přemyslid (; ; 27 September 1271 – 21 June 1305) was King of Bohemia (1278–1305), Duke of Cracow (1291–1305), and King of Poland (1300–1305). ", "id": 1353265} {"src_title": "Godwinův zákon", "tgt_title": "Godwin's law", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Zákon je pojmenován po Miku Godwinovi, který byl v době vzniku zákona právním poradcem Electronic Frontier Foundation. Zákon vznikl při Godwinově studiu memetiky – vědy o přenosu informací v kultuře (memů). Častý zvyk démonizovat v Usenetových diskusích oponenty přirovnáním jejich názorů k nacistickým se Godwinovi zdál být „zjednodušením jak nelogickým, tak urážlivým“. V roce 1990 pak Godwin formuloval svůj protiargument, který používal ve všech diskusích, kde se podobná srovnání objevila. Podle Richarda Sextona mohl zákon vzniknout formalizací příspěvku z 16. října 1989", "section_level": 1}, {"title": "Námitky a protiargumenty.", "content": "Typickou námitkou proti Godwinovu zákonu je, že i přirovnání k Hitlerovi může být zcela platným diskusním argumentem. Například při debatě o kvalitách nějakého politika je možno tvrzení „Je to skvělý politik, vždyť zásadním způsobem pozdvihnul ekonomiku.“ zpochybnit odpovědí „Samotný fakt, že pozdvihnul ekonomiku, neznamená, že je skvělý politik – i Hitler pozdvihnul ekonomiku.“ Takové porovnání mohou mnozí považovat za přijatelné odvolání na Hitlera jako všeobecně známý extrémní případ, kterým lze vyvrátit univerzální platnost nějakého zobecnění. Podle obhájců Godwinova zákona však každé takové přirovnání obsahuje neoddělitelné množství emocí a z argumentu se stává útok ad hominem. Jelikož se k Hitlerovi váže příliš mnoho negativních významů, je jakékoli přirovnání k němu přehnané, možná s výjimkou jiných despotických diktátorů. Proto Godwinův zákon zakazuje i taková porovnání, která by se na první pohled mohla zdát snesitelná. Typická Godwinova odpověď na podobné námitky zněla, že Godwinův zákon neřeší, zda nějaké konkrétní přirovnání v konkrétní debatě je rozumné. Právě proto, že takové přirovnání v některých situacích může být platné, říká Godwin, je potřeba takové nadužívání podobných porovnání omezit. Jedině tak je možno zajistit, aby platná přirovnání tohoto druhu měla patřičný dopad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Godwinův zákon je aforismus o internetových diskusích, který zní: Třebaže se to v zákoně neobjevuje výslovně, tradiční výklad říká, že jakmile se takové srovnání v diskusi objeví, příslušné diskusní vlákno skončilo a autor tohoto porovnání dotyčnou debatu prohrál. Obecně se však považuje za nevhodné takové porovnání bezdůvodně do diskuse vložit s cílem ji ukončit; takový pokus je také obvykle neúspěšný.", "tgt_summary": "Godwin's law (or Godwin's rule of Hitler analogies) is an Internet adage asserting that \"as an online discussion grows longer, the probability of a comparison involving Nazis or Hitler approaches 1\". That is, if an online discussion (regardless of topic or scope) goes on long enough, sooner or later someone will compare someone or something to Adolf Hitler or his deeds, the point at which effectively the discussion or thread often ends. ", "id": 1030513} {"src_title": "Ludwig Senfl", "tgt_title": "Ludwig Senfl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ludwig Senfl se narodil patrně v Basileji okolo roku 1486. V letech 1488–1496 žil v Curychu. Poté byl členem pěveckého sboru dvorní kapely císaře Maximiliana I. v Augsburgu. Kromě krátké návštěvy v roce 1504 se již nikdy do Švýcarska nevrátil. V roce 1497 následoval dvorní kapelu do Vídně. Léta 1500–1504 věnoval studiu teologie a stal se knězem, což byla tehdy běžná praxe u chlapců, kterým se v dospívání měnil hlas. Byl žákem Heinricha Isaaca a sloužil mu i jako kopista. Je prokázáno, že opsal většinu mší ve sbírce \"Choralis Constantinus\". V letech 1508–1510 pobýval v Itálii a po návratu se vrátil k dvorní kapele. Když v roce 1517 Heinrich Isaac zemřel, byl Senfl jmenován jeho nástupcem v čele orchestru. V roce 1518 přišel o prst při nehodě na lovu. Po smrti císaře Maximiliana I. v roce 1519 přišel Senfl o zaměstnání. Císařův nástupce Karel V. propustil většinu hudebníků a Senflovi dokonce odmítl vyplatit roční plat, který měl podle smlouvy v případě smrti císaře obdržet. V následujících letech Senfl hodně cestoval, hledal zaměstnání a komponoval. Je známo, že se zúčastnil sněmu ve Wormsu, kde byl 26. května 1521 přijat edikt, jímž Karel V. uvalil na Luthera říšskou klatbu a šíření jeho učení zakázal. Senfl se nikdy oficiálně protestantem nestal, ale k Lutherovu učení měl sympatie. Dopisoval si s protestantským knížetem Albrechtem Pruským a dokonce i se samotným Martinem Lutherem. Byl proto i vyšetřován inkvizicí a dobrovolně se vzdal kněžského svěcení. Konečně získal zaměstnání v Mnichově, ve městě nábožensky tolerantním a s vysokým kulturním standardem. Zde setrval až do konce svého života. Soudě podle korespondence s Albrechtem Pruským, zemřel na počátku roku 1543.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dílo Ludwiga Senfla zahrnuje všechny hudební žánry té doby: mše, moteta, jednotlivé liturgické skladby, písně, ódy a hymny. Zatím nejúplnější souborné vydání vyšlo v jedenácti svazcích v letech 1937–1974 péčí \"Schweizerische Musikforschende Gesellschaft\" ve spolupráci s \"Staatliches Institut für deutsche Musikforschung\" a \"Schweizerischer Tonkünstlerverein\": Nové vydání děl Ludwiga Senfla je připravováno Ústavem hudební vědy Univerzity ve Vídni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludwig Senfl (též Senfli nebo Sennfel) (kolem 1486 Basilej – mezi 2. prosincem 1542 a 10. srpnem 1543 Mnichov) byl švýcarsko-německý hudební skladatel.", "tgt_summary": "Ludwig Senfl (born around 1486, died between December 2, 1542 and August 10, 1543) was a Swiss composer of the Renaissance, active in Germany. He was the most famous pupil of Heinrich Isaac, was music director to the court of Maximilian I, Holy Roman Emperor, and was an influential figure in the development of the Franco-Flemish polyphonic style in Germany.", "id": 1580902} {"src_title": "Dolomity", "tgt_title": "Dolomites", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pohoří za své jméno vděčí francouzskému učenci, mineralogovi a dobrodruhovi Déodatu de Dolomieu (1750–1801), který si jako první všiml odlišného složení horniny, z níž jsou Dolomity složeny. Chemické složení dolomitu (který je zde spolu s kalcitem horninotvorným minerálem) je CaMg(CO). Kuriozitou ovšem je, že název dolomit byl později přenesen na všechna pohoří, vytvořená z horniny se stejným chemickým složením. Turistický název Dolomity se ale ujal teprve po 1. světové válce. Z bojů této války zbyla v horách řada pevnostních staveb a dodnes viditelných pozůstatků bojů. V 5 Torri a Mount Lagazuoi je dokonce otevřené muzeum války.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Plocha Dolomit – 4 750 km2 je vymezena tokem řeky Rienz (na severu), východní hranici tvoří Piava. Od jižně ležících Fleimstálských Alp je dělí řeky Cismon a Brenta. Severní ohraničení Dolomit tvoří údolí Val Pusteria. Nejvýznamnější řeky území Adige a Isarco tvoří západní hranici pohoří. Pohoří leží na území třech provincií - Belluno, Trento a Bolzano.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie a geomorfologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Specifický morfologický tvar Dolomit je dobře známý. Nad určitou nadmořskou výškou převládají vertikální zlomy nad horizontálními takovým způsobem, že zde hory vystupují do výšky v až gotických tvarech. Vznik této krajiny je dost komplexní a ne zcela izolovaný od hlavních geologických událostí, které zahrnovaly celou jižní alpskou oblast. Vývoj alpinského vrásnění v sobě nesl řadu zlomů a zhroucení skalní masy, vyvýšeních, hydrologických, oceánografických, podnebných, sopečných a biologických změn. Všechny tyto události lze nalézt v jednotlivých geologických vrstvách, které představují nesporný záznam o sledu těchto změn v chronologických pořadích, kde nejstarší jsou dole a nedávné nahoře.", "section_level": 2}, {"title": "Geologie.", "content": "Hory mají dosti hluboký a poměrně jednotný geologický základ, na kterém sestávají další vrstvy a sedimenty. Základ sestává z metamorfovaných hornin, nebo krystalické břidlice patřící do nejstarších formací odvozených z prehistorických kamenných mas. Tyto základní horniny byly díky velkému tlaku, vysoké teplotě postupně zatlačovány do velmi hlubokých vrstev. Nad tímto základem se rozkládá obrovský talíř porfyrické skály zvaný „Bolzanoa“ (ignimbrit, tuf a láva) vsazený v důsledku obrovského a dlouhého období sopečné činnosti během permu (zhruba před 250 miliony lety). Tento porfyrický talíř je největší oblasti porfyru v Alpách a Evropě, který se rozkládá nalevo od údolí Valle dell'Adige z Merana do Pergine a pokračuje na východ k Agordu. Oblast poryfyrického talíře zaujímá plochu kolem 1500 km2. Nad tímto porfyrickým talířem jsou písčité depozity se stmelenými říčními naplaveninami. Ty jsou vloženy spolu s vápenitými depozity vzniklými z rozšiřujícího se druhohorního moře zvaného Tethys, které existovalo před více jak 180 miliony lety. Na dně tohoto moře, v různých hloubkách, při různé slanosti a teploty vody s pomocí nové vulkanické činnosti, se vytvářely skály a masivy, které se postupně formovaly až do dnešní podoby. V Dolomitech jsou přítomny čtyři hlavní geomorfologické procesy:", "section_level": 2}, {"title": "Dolomit.", "content": "Dolomit chemicky sestává z uhličitanu vápenatého a hořečnatého. Skály jsou zde složeny z dolomitu obsahujícího 50 - 90% karbonátů. Ten nahradil samotný uhličitan vápenatý procesem výměny nazvané diageneze. To také způsobuje rozličné tvary dolomitských vrcholů, věží, říms či nakloněných rovin. Skalní stěny jsou méně odolné proti erozi a tak získávají na své strmosti a hřebeny na rozeklanosti.", "section_level": 2}, {"title": "Glaciál.", "content": "Na změně a vzhledu Dolomit měla svůj vliv také doba ledová, která zde během čtvrtohor působila celkem čtyřikrát. Ledovce formovaly hluboká údolí a zároveň narušily již tak dost křehké skalní masivy.", "section_level": 2}, {"title": "Členění.", "content": "Pro svou odlišnou stavbu, vegetaci a charakter dělíme Dolomity na dvě základní skupiny. Východní a Západní Dolomity, které jsou od sebe odděleny spojnicí Val Badia – Campolongo – údolí Cordevole (Agordino). V masivu se nachází více jak 40 malých ledovců. Jediným opravdovým ledovcem je Ghiacciao del Marmolada na nejvyšší hoře Dolomit.", "section_level": 1}, {"title": "Východní Dolomity.", "content": "Východní Dolomity tvoří několik velmi vysokých pohoří a představují koncentraci štítů, rozeklaných hřebenů a hlubokých údolí. Na severu je to skupina Dolomiti di Sesto (Sextenské Dolomity) s nejslavnějším útvarem Dolomit – Tre Cime di Lavaredo. Na tuto část navazuje na jihu menší samostatná skupina Cadini. Jižně od těchto hor leží zajímavý, jen zřídka navštěvovaný horský hřeben Marmole, který bezprostředně sousedí se samostatnými celky skládajícími se prakticky ze dvou samostatných vrcholů Antelao a hradby Sorapis. Údolí řeky Boite odděluje svým charakterem poněkud odlišnou jižní část Dolomit. Zde leží vedle sebe hory Monte Pelmo a Civetta s navazujícím masivem Moiazza. Jižně od údolí Cordevole se nalézají spletité hřebeny masivů Tamer, Pramper, Talvena a Bosconero zakončené poslední vysokou částí Monte Schiara (Dolomiti Bellunesi). Město Cortina d ́Ammpezzo leží takřka uprostřed Dolomit a je obklopeno dalšími významnými skupinami Východních Dolomit. Monte Cristallo se nachází na severu, na západě vyrůstá mohutná hradba skupiny Tofana tvořící s menším masivem Fanis jeden celek. Naproti na jihu je skupina Nuvolau – Averau. Dále na severu patří pod Východní Dolomity ještě horské masivy Sannes, Fanes a Dolomiti di Braies. Celá východní část je dobře zpřístupněna hustou sítí horských silnic přes vysoko položená sedla (Falzarego, Tre Croci, Cibiana apod.).", "section_level": 2}, {"title": "Západní Dolomity.", "content": "Doliny Badia a Cordevole oddělují východní část Dolomit od západní. Zde leží zcela ve středu nejvyšší vrchol celých Dolomit: Marmolada. Severně od tohoto masivu je barikáda masivu Sella s navazujícími horskými celky Puez – Odle, Resciesa, Plose a Luson, z nichž mnohé již postrádají typický dolomitický charakter. Západ území tvoří rozlehlé plošiny Sciliar a Alpe di Siusi. K jihu leží protáhlý masiv Cattinacio a osamělé Sasso Lungo, malý Latemar, ale především divoce rozeklaný masiv Dolomiti di Pala. Dále k jihu se Dolomity celkově snižují. Jsou zde masivy Sole, Le Vette Feltrine, Cismon a Monte Grappa. Komunikační spojení je odpovídající pouze na severu (sedla Pordoi, Sella, Gardena, Campagnolo a Rolle). Jih území je značně nepřehledný a relativně i špatně dostupný.", "section_level": 2}, {"title": "Údolí.", "content": "Dolomity jsou protkány četnými a někdy i hlubokými dolinami. Geologicky nejzajímavější je údolí Fassatal, které je uloženo na žulovém základě a vyskytují se zde nejrozmanitější plutonické a sedimentérní horniny. Na sever od údolí Pustertal směřují spojená údolí Gadertal a Ennebertal, na západ od řeky Eisack se nachází údolí Grödnertal. Jihozápadně od řeky Adiže je to údolí Avisia, které se spojuje s údolím Fassatal na horním konci, dále údolím Fleimstal a nejníže s dolinou Val Fembra. Jih Dolomit je lemovám dolinou Val Sugano, kde protéká řeka Brenta. Na jihozápadě potom směřuje podle řeky Brenta dolina Cordevole Val d'Agordo a podél řeky Boite údolí Ampezztal, které je jedním z nejmalebnějších v celých Dolomitech a je také podle toho navštěvováno.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řeky.", "content": "Největší řekou, odvodňující severní a západní část Dolomit je Adige. Pramení pod sedlem Reschenpass, v oblasti centrálních Dolomit jižně od Bolzana do ní ústí největší přítok Eisack. Druhou největší řekou, která odvodňuje horstvo na východě, je Piava. Vody z jižní oblasti odvádí říčka Brenta, pramenící v jezeru Lago di Caldonazzo. Všechny tyto řeky ústí do Jaderského moře poblíž Benátek.", "section_level": 2}, {"title": "Jezera.", "content": "I když jsou Dolomity vyprahlé, na jezera jsou poměrně bohaté. Uvést lze například Lago di Misurina, Lago di Braies nebo Toblacher See.", "section_level": 2}, {"title": "Správní uspořádání.", "content": "Správní uspořádání Dolomit je zajímavé z hlediska skladby obyvatelstva. Provincie Bolzano je osídlena Němci, jižně od průsmyku Salurn v provincii Trento žijí téměř výhradně Italové. V centru Dolomit, v oblasti Cortiny d ́Ampezzo, to jsou převážně Ladinové, příbuzní švýcarských Rétorománů. Od konce první světové války jsou v Dolomitech zavedeny dva úřední jazyky – němčina a italština. Pojmenování většiny míst, řek a hor je proto většinou dvojjazyčné. Zajímavostí je že v údolích Val Badia a Val Gardena je studium ladinštiny povinné ve školách ještě dnes.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Dolomity mají tisíciletou historii a kulturu, která s menšími obměnami přetrvává na mnohých místech dodnes. Tato historie spolu s důležitými faktory jako je např. krása krajiny či drsné klima se přímo odráží na celé oblasti a jejích obyvatelích. Oddanost a pohostinství, určitý smysl sounáležitosti a láska k horám se dědila po generace již od prvních obyvatel Monti Pallidi a ještě dnes je pozorovatelná na lidech žijících v dolomitských údolích, kde stále dodržují tradice jako jsou dobové slavnosti, legendy, dřevařská práce a jiná typická řemesla. Stále více se zde hledí na ochranu životního prostředí, což se dotýká např. architektury staveb, použitých materiálů, které se v jistém moderním pojetí vracejí ke svým kořenům.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Dolomity jsou turisticky velmi vyhledávané. Mají zde své místo milovníci zimních sportů, horolezci, turisté, ale i obdivovatelé historických památek i moderních středisek. Hlavními centry jsou: Rocca Pietore ležící hned vedle nejvyšší hory Marmolada regionu Veneto, Alleghe, Falcade, Auronzo, Cortina d'Ampezzo, Arabba, Ortisei a San Martino di Castrozza. Pohoří je propojeno řadou dálkových cest, z nichž jedna z nejslavnějších je Alta Via 1 (na její absolvování je třeba až 8 dní a spojuje také několik horských chat).", "section_level": 1}, {"title": "Via ferraty.", "content": "Mnoho lidí dnes navštěvuje Dolomity kvůli množství zajištěných cest „via ferrata“. Ferraty mají v pohoří velkou tradici. Zde se pravděpodobně za první světové války zrodila myšlenka zajištěných cest, které měly zprvu pouze napomáhat pohybu vojáků v nepřístupném terénu, jakým Dolomity jistě jsou.", "section_level": 2}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Dolomity jsou také rájem horolezců. Zde se psala historie světového horolezectví. V létě zde lze absolvovat mnoho výstupů od lehoučkých, skoro chodeckých až po nejextrémnější výstupy. V zimě jsou pak Dolomity velmi tvrdým terénem. Horolezecky významné jsou severní stěny skupiny Tre Cime/Drei Zinnen, jižní stěna Marmolady, velmi populární je skupina Sella, Tofana a řada dalších. Mnoho významných prvovýstupů zde vykonali i čeští a předtím českoslovenští horolezci. Nejznámějším prvovýstupem československých horolezců je Cesta přes Rybu v Jižní stěně Marmolady, československé dvojice Jindřich Šustr a Igor Koller.", "section_level": 2}, {"title": "Příroda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Z fauny lze v lesích Dolomit spatřit jelena evropského, na travnatých svazích píská svišť horský a skalami a stráněmi se prohánějí stáda kamzíků. Opravdovými vládci horských pustin jsou kozorožci. V dřívějších dobách bylo vcelku běžné setkat se zde i s medvědem hnědým, který odsud již prakticky vymizel. V poslední době jsou však hlášeny případy, kdy byla tato šelma na území Dolomit spatřena. Mezi další, drobnější živočichy obývající oblasti Dolomit jsou např. lasice, kuna, zajíc a veverka. Z ptáků můžeme vidět koroptve, orli skalní, havrany a vrány. V lesích poletují datli, tetřevi a sovy. Množství pestrobarevných motýlů a pstruzi v řekách jen dokládají barevnost zdejšího života.", "section_level": 2}, {"title": "Flora.", "content": "Skalnaté vrcholy Dolomitů kontrastují se zelenými loukami a lesy rostoucích na jejich úpatích. V Dolomitech roste více jak 1500 různých druhů rostlin, převládají zde rozsáhlé druhově rozmanité lesy, na alpinských loukách roste nespočet horských květin. V nejvyšších nadmořských výškách se objevují pinie a mechy, o něco níže můžeme pozorovat borovici kleč. V pásmu lesů se daří červeným a skotským jedlím, modřínům, borovicím. Listnaté lesy jsou tvořeny porosty buků, bříz, vrb, cedru a olše šedé. Méně se zde vyskytují také dub, habr, javor a jasan. Na jaře je zde vidět exploze barev z padesáti různých druhů orchidejí a tisíců květin na vysokých alpských pastvinách. V Dolomitech roste mnoho endemických druhů, léčivých rostlin i hub. Tuto rozmanitost zapříčinilo také skalní vápencové podloží. Rozkládá se na území Provincie Belluno, tento přírodní park byl založen v roce 1990, rozloha 11 000 ha. Oblast: do území parku patří hory v dolinách Val D'Ampezzo, od sedla Passo Falzarego k sedlu Passo Tre Croci, zahrnujíc také masiv Tofana, dolinu Val Travennanzes, masiv Croda Rossa, dolinu Val Padeon a oblasti Foses, Lerosa, Cianco de Crosc, Ra Stua a Antruiles. Rozkládá se na území Provincie Pordenone a bývalé provincie Udine, založen v roce 1996, rozloha 36 950 ha. Oblast: Údolí Val Cellina, Valle del Tagliamento, Val Tramontina, Val Colvera včetně věží Toro, hřebene Monfalconi, vrcholu Monte Duranno, vrcholu Cima dei Preti (2703 m) a Monte Pramaggiore (2479 m).", "section_level": 2}, {"title": "Ochrana přírody.", "content": "Rozkládá se na území provincie Trento, založen v roce 1967, rozloha 19 711 ha. Oblast: území na jihu od hřebene Lagorai a Pale di San Martino. Rozkládá se na území Provincie Bolzano, založen v roce 1980, rozloha 25 680 ha. Oblast: území vedle dolin Pustertal, Val di San Cassiano, Val di Landro a sousedí s parkem Parco Naturale Dolomiti d'Ampezzo. Součástí parku jsou skupiny Fanes-Sennes, Dolomiti di Braies, Sasso della Croce a vrchol Dürrenstein. Rozkládá se na území Provincie Belluno, založen byl v roce 1990, plocha parku je 32 000 ha. Oblast: zahrnuje území poblíž dolin Val Cismon a Valle del Piave a území táhnoucí se směrem k jezeru Lago del Mis. Mezi masivy chráněné parkem patří Vette Feltrine, Monti del Sole, Schiara a Talvena. Rozkládá se na území Provincie Bolzano, založen v roce 1978, plocha parku činí 9400 ha. Oblast: zahrnuje horskou skupinu Odle-Puetz, dolinu Villnösstal, masivy Sasso di Putia, Gardenaccia (2500 m), Sassongher (2665 m), Sas Rigais (3025 m). Rozkládá se na území Provincie Bolzano, založen v roce 1982, plocha parku je 11650 ha. Oblast: údolí Pustertal, části dolin Valle di Landro a Valle di Sesto, chráněné území také zahrnuje celou řadu skalních masivů jako např. Cima Undici, Croda dei Baranci, Dreischusterspitze, Croda dei Toni a severní stěny Tre Cime di Lavaredo. Rozkládá se na území Provincie Bolzano, založen v roce 1974, je nejmenším přírodním parkem Dolomit s rozlohou 6386 ha. Oblast: zahrnuje zejména skupinu Sciliar (2662 m), Alpe di Ciapit, Rosengarten, Siusi a údolí Val Ciamin. Rozkládá se na území Provincie Bolzano, rozloha 6500 ha, Oblast: území vedle dolin Val d'Adige, Val di Cembra a masivy Sella di San Lugano a Chiusa di Salorno", "section_level": 2}], "src_summary": "Dolomity (, ) jsou jedním z horských masivů Italských Alp. Rozkládá se v severní části Itálie, na východ od Bolzanské kotliny. Pohoří nemá jednolitý hřeben, skládá se z mnoha menších, často velmi rozličných horských skupin. Oblast charakterizují typické dolomitické prvky jako stolový povrch některých masivů, srázné stěny, věžovité vrcholy, rozeklané skalní hřebeny a takřka bizarní tvary některých štítů. Na území Dolomit jsou snad všechny typy horské krajiny – od horských luk po skalní masivy s ledovci. Dolomity byly zapsány v roce 2009 na seznam světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "The Dolomites ( ; Ladin: \"Dolomites\"; ; : ) are a mountain range located in northeastern Italy. They form part of the Southern Limestone Alps and extend from the River Adige in the west to the Piave Valley (Pieve di Cadore) in the east. The northern and southern borders are defined by the Puster Valley and the Sugana Valley (Italian: \"Valsugana\"). The Dolomites are nearly equally shared between the provinces of Belluno, South Tyrol and Trentino. ", "id": 209118} {"src_title": "Kalmarská unie", "tgt_title": "Kalmar Union", "src_document": [{"title": "Vznik a předpoklady Kalmarské unie.", "content": "Kalmarská unie vznikla 17. června 1397 rozhodnutím šlechtického sněmu v jihošvédském městě Kalmar, které podnítila královna Markéta I. Dánská. Královna, která spojila ve svých rukou vládu ve všech skandinávských zemích (součástí norského království byl Island, švédského království Finsko), neměla legitimního nástupce, a proto adoptovala svého synovce, pomořanského vévodu Erika. Kalmarský sněm ho uznal za svého panovníka a nechal korunovat králem. Předpoklady pro sjednocení skandinávských zemí se vytvořily během 14. století. Patřila mezi ně etnická a jazyková blízkost obyvatel, příbuzenské a majetkové vztahy, kterými se propojily šlechtické rody, ekonomické vazby, a v neposlední řadě snaha čelit rostoucímu vlivu hanzy. Kromě toho stavové doufali, že personální unie přispěje k zachování jejich privilegií, neboť panovník se zaváže zachovávat stávající zákony jednotlivých zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik Kalmarské unie.", "content": "Kalmarská unie existovala formálně do roku 1523, fakticky se však již roku 1448 odtrhlo Švédsko. Švédové si zvolili vlastního panovníka Karla VIII. Knutssona, zatímco Norové přijali dánského krále Kristiána I. Oldenburského. Později se vytvořila ve Švédsku zvláštní situace: část unionistické šlechty sice uznala za svého panovníka dánského a norského krále Jana I., ale království fakticky spravovali regenti z dynastie Sture, kteří Janovi permanentně bránili ve vstupu do země. Král se marně snažil obnovit Kalmarskou unii. Za jeho nástupce Kristiána II. se Švédsko pod vedením Gustava Vasy osamostatnilo definitivně a Kalmarská unie se rozpadla. Norsko však zůstalo pod dánskou nadvládou až do roku 1814.", "section_level": 1}, {"title": "Vlajka Kalmarské unie.", "content": "Vlajka Kalmarské unie, nazývana též \"Vlajka severu\" zavedl v roce 1430 král Erik VII. Pomořanský pro slavnostní příležitosti. Měla reprezentovat jednotu království Dánska, Norska a Švédska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kalmarská unie (dánsky, norsky a švédsky \"Kalmarunionen\", latinsky \"Unio Calmariensis\") je označení pro personální unii dánského, norského a švédského království v letech 1397 až 1523.", "tgt_summary": "The Kalmar Union (Danish, Norwegian, and ; ) was a personal union in Scandinavia that from 1397 to 1523 joined under a single monarch the three kingdoms of Denmark, Sweden (then including most of Finland), and Norway, together with Norway's overseas dependencies (then including Iceland, Greenland, the Faroe Islands, and the Northern Isles). The union was not quite continuous; there were several short interruptions. Legally, the countries remained separate sovereign states, but with their domestic and foreign policies being directed by a common monarch. Gustav Vasa's election as king on 6 June 1523 and his triumphant entry into Stockholm eleven days later marked Sweden's final secession from the Kalmar Union.", "id": 524839} {"src_title": "Maser", "tgt_title": "Maser", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "Princip je v zásadě totožný s principem funkce laseru. Příchozí záření (v případě maseru v oblasti frekvencí 10 - 10Hz) stimuluje excitovanou kvantovou soustavu k přechodu do nižšího energetického (případně základního) stavu za současné emise záření stejných vlastností jako má záření příchozí. Výše zmíněným frekvencím odpovídají přechody mezi energetickými hladinami jemné struktury atomů. Po umístění takovéto soustavy do vhodného rezonátoru, jehož rezonanční frekvence odpovídá frekvenci emitovaného záření při kvantových přechodech, dochází k zesílení záření. Je-li v rezonátoru dostatečné množství atomů v excitovaném stavu, může soustava pracovat nejen jako zesilovač daného záření, nýbrž také jako mikrovlnný oscilátor (za kterýmžto účelem byl první maser sestrojen).", "section_level": 1}, {"title": "Druhy maserů.", "content": "Druhy maserů se dělí podle skupenství a látky samotné, jejíž atomy či molekuly tvoří aktivní prostředí, v němž dochází ke stimulované emisi. Běžnými typy maserů jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Vodíkový maser.", "content": "Dnes asi nejvýznamnějším maserem je maser vodíkový, který se používá coby atomové hodiny dosahující odchylky 1ns za den. Své uplatnění nalézají krom mnoha jiných systémů například v družicích GIOVE-B evropského navigačního systému Galileo či družici Gravity Probe B, která má experimentálně ověřit Einsteinovu obecnou teorii relativity. Vodíkové masery produkují záření o frekvenci 1,42 GHz, což je frekvence, na které \"vysílá\" také atomární vodík přítomný v celém vesmíru. Tato frekvence odpovídá rozdílu energetických hladin asi 10eV, jedná se tedy o velmi malý rozdíl energií mezi hladinami jemné struktury atomu vodíku. Je to de facto rozdíl energií elektronu s daným spinem a se spinem opačným. V radioastronomii je přechod mezi těmito stavy u vodíku znám jako 21cm čára, neboť generované záření má vlnovou délku 21 cm. Funkce vodíkového maseru je následující (viz Obr.1): nejprve jsou v první komoře, kde je udržován stálý tlak, rozštěpeny molekuly plynného vodíku na jednotlivé atomy. Tyto atomy poté unikají z komory štěrbinou ven a tvoří svazek vodíkových atomů, které následně prolétávají nehomogenním magnetickým polem, což má za důsledek selekci atomů podle jejich energetického stavu (potřebujeme atomy s vyšší energií, aby vytvořily aktivní prostředí nezbytné pro stimulovanou emisi). Podobně jako ve Stern-Gerlachově experimentu se atomy s nižší energií rozptýlí v nehomogenním magnetickém poli jiným směrem, než atomy s vyšší energií. Atomy s vyšší energií směřují do komory uvnitř rezonátoru. Komora je obvykle vyrobena z křemene a vnitřek je pokryt teflonem, který zpomaluje slučování jednotlivých atomů vodíku v molekuly. Vnější rezonátor je zpravidla měděný válec s výše zmíněnou rezonanční frekvencí 1,42GHz. Uvnitř komory dochází ke stimulované emisi a k zesílení záření. Část z tohoto záření je odvedena koaxiálním kabelem do koherentního přijímače za účelem signál zesílit (neboť signál je velmi slabý, řádově pW) a změnit jeho frekvenci (frekvence původního signálu je velmi stabilní, ale pevně daná přechody elektronu ve vodíku). Vodíkové masery se dělí na aktivní a pasivní. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že aktivní vodíkový maser kmitá sám o sobě, zatímco pasivní je třeba budit vnějším zářením o frekvenci 1,42 GHz. Aktivní masery vyžadují větší hustotu atomů vodíku v rezonanční dutině, jsou frekvenčně přesnější, ale náročnější na výrobu a tedy i dražší než masery pasivní. Velkému vývoji se v současnosti těší tzv. Rydberg-masery, které namísto vodíkových atomů využívají vodíkupodobné atomy, tedy atomy obsahující jeden elektron. Kromě neutrálního vodíku jsou to kladné ionty, např. He, Li, Be. Zkoumá se, zda by nemohly být tyto masery použity k sestavení kvantových počítačů.", "section_level": 1}, {"title": "Astrofyzikální masery.", "content": "Astrofyzikální masery jsou přírodní (přirozené) masery vyskytující se ve vesmíru. Mikrovlnné záření příslušných vlastností vzniká v molekulárních oblacích, v okolí komet, v atmosférách planet a hvězd a obecně v mezihvězdném prostoru. Přestože chybí rezonátor, dochází v daném místě k zesilování stimulované emise, tzv. superzářivé emisi. Frekvence záření závisí na místě a mediu, kde ke stimulované emisi dochází. Například ve zbytcích supernovy reagujících s molekulárním oblakem září molekuly OH na frekvenci 1720 MHz, zatímco v jiných místech byla pozorována záření molekul OH na různých frekvencích od 1612 MHz do 13441 MHz. Molekuly vody mohou zářit např. na frekvencích 22 GHz nebo 96 GHz. Mezi další známé látky tvořící astrofyzikální masery patří metanol (CHOH), formaldehyd (CHO), oxid křemíku (SiO) či sulfid křemíku (SiS). Studiem astrofyzikálních maserů můžeme získat informace o podmínkách (jako je teplota, hustota, rychlost, magnetické pole) na různých zajímavých místech vesmíru zahrnujících i místa vzniku a zániku hvězd, jádra galaxií či černé díry.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Původně byl maser akronymem vzniklým ze slov Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation. Později - po vynálezu laseru - navrhl sám C. H. Townes změnit tuto sadu slov na Molecular Amplification by Stimulated Emission of Radiation vyjadřující použití maseru nejen pro generaci a zesilování mikrovlnného záření, nýbrž i elektromagnetického záření jiných vlnových délek. Townes a jeho spolupracovníci nazývali zařízení využívající stimulované emise k zesílení záření z oblasti viditelného světla \"optickým maserem\", ovšem obecně se ujal název \"laser\", jenž zavedl jejich konkurent Gordon Gould. Ten navrhoval pro každou část spektra zavést zvláštní názvy zařízení emitujících dané záření: \"graser\" emitující gama záření, \"xaser\" pro rentgenové záření, \"uvaser\" pro ultrafialové záření, \"laser\" pro viditelné záření, \"iraser\" pro infračervené záření, \"maser\" pro mikrovlnné záření a \"raser\" pro radiofrekvenční záření. Dnes se běžně používají pouze dva z těchto názvů, a to maser pro záření mikrovlnných a delších vlnových délek a laser pro oblast od infračerveného po rentgenové záření. Obdobné zařízení generující záření terahertzové frekvence se nazývá \"taser\" (vzniklo nahrazením slova „light“ (světlo) ve zkratce LASER a slova „microwave“ (mikrovlna) ve zkratce MASER, slovem „terahertz“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1952 Nikolaj Basov a Alexander Prochorov popisují princip maseru, zařízení fungujícího na základě stimulované emise. Nezávisle na nich sestavují následujícího roku Charles H. Townes a jeho studenti James P. Gordon a Herbert J. Zeiger první funkční maser (čpavkový). Basov s Prokhorovem následně vyřešili problém kontinuálního režimu maseru (předtím bylo možné používat maser pouze v pulsním režimu) použitím více než dvou energetických hladin, čímž dosáhli udržení inverzní populace po celou dobu chodu maseru. Roku 1956 sestavil Nicolaas Bloembergen vysoce účinný třístupňový krystalový maser schopný pracovat v kontinuálním režimu. Roku 1958 publikovali Ch. Townes a Arthur L. Schawlow v časopise Physical Review článek, v němž navrhli konstrukci infračerveného a optického maseru (čili laseru). Ve stejném roce zkoumal Gordon Gould v rámci své doktorské práce excitované atomy thalia a navrhl vlastní koncept laseru a oficiálně je považován za jeho vynálezce, když po třiceti letech soudních sporů získal několik patentů týkajících se základní techniky laserů. Funkční laser poprvé předvedl Theodore Maiman roku 1960. V roce 1960 sestavil Norman F. Ramsey vodíkový maser, jehož konstrukce je totožná s konstrukcemi dnes používaných vodíkových maserů. V roce 1964 získali Ch. Townes, N. Basov a A. Prochorov Nobelovu cenu za výzkum v oblasti kvantové elektroniky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maser (akronym z anglického \"Microwave Amplification by Stimulated Emission of Radiation\", tj. zesilování mikrovln pomocí stimulované emise záření) je zařízení zesilující a generující (mikrovlnné) koherentní elektromagnetické záření na základě stimulované emise, tedy na stejném principu jako laser. Maser je často označován za předchůdce laseru. Uplatnění nachází mimo jiné jako bezšumový zesilovač signálu v radioteleskopech či druh atomových hodin.", "tgt_summary": "A maser (, an acronym for microwave amplification by stimulated emission of radiation), is a device that produces coherent electromagnetic waves through amplification by stimulated emission. The first maser was built by Charles H. Townes, James P. Gordon, and Herbert J. Zeiger at Columbia University in 1953. Townes, Nikolay Basov and Alexander Prokhorov were awarded the 1964 Nobel Prize in Physics for theoretical work leading to the maser. Masers are used as the timekeeping device in atomic clocks, and as extremely low-noise microwave amplifiers in radio telescopes and deep space spacecraft communication ground stations. ", "id": 2086793} {"src_title": "Papežský legát", "tgt_title": "Papal legate", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Římští biskupové se od 4. století nechávali zastupovat apoštolským legátem nebo vyslancem se zvláštním pověřením při místních a všeobecných koncilech, jako např. v roce 314 na koncilu v Arles. Mezi 4. až 8. stoletím papežové delegovali stálé legáty, jednoho tzv. apokrisiáře, při císařském dvoře v Konstantinopoli. Občas byl ustanoven legát také při ravennském exarchátu, jenž měl zastupovat církevní a státní zájmy. V částech raně novověkého církevního státu byli dosazováni legáti také jako místodržící papežské moci, pokud dané území části státu nebyly uděleny jako léno. Nejznámějšími příklady někdejších papežských legací jsou Bologna, Ferrara a Ravenna, které byly již v dobách Pipinova darování v legitimním držení Říma. Kromě diplomatických legátů byli jmenováni také apoštolští vikáři, kteří vykonávali správu ve zvláštních církevních provinciích s výjimečným papežským zplnomocněním. Z těch se později vyvinula funkce primase, jenž stál v hierarchii hned za patriarchou. Další důležitou roli hráli misijní legáti, kteří byli určeni pro konkrétní zemi se zcela konkrétním pověřením. V tomto ohledu byli významní Augustin z Canterbury pro Anglosasko a Bonifatius pro Germánii.", "section_level": 1}, {"title": "Historické legátské úřady.", "content": "V různých dobách existovali různé druhy legátů:", "section_level": 1}, {"title": "Čestný titul.", "content": "Někteří arcibiskupové získávali čestný titul tzv „přirozeného legáta“ ( \"legatus natus\"). Patřili mezi ně: Výše jmenovaní legáti byli ze svého titulu oprávněni nosit „legátský purpur“ (ovšem pouze v rámci své domácí arcidiecéze/diecéze), i v případě, že nebyli kardinály. Pouze arcibiskup salcburský smí díky své hodnosti \"Primas Germaniae\" legátský purpur nosit i mimo svou diecézi. Podobnou výsadu má opět nově také arcibiskup hnězdenský, jenž je zároveň \"Legatus natus\" a \"Primas Poloniae\". Tzv. „legátský purpur“ je v pozdější době shodný s barvami užívanými kardinály šarlatová červeň úřední oděv přirozeného legáta. Původně byl purpur tmavě fialová, lehce do červena služební oděv.", "section_level": 1}, {"title": "Současné užití.", "content": "Současné kanonické i mezinárodní právo zná následující druhy legátů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Papežský legát či též apoštolský legát je vyslanec a reprezentant Svatého stolce s církevním či diplomatickým posláním zmocněný k zastupování papeže a k jednání jeho jménem jako osobní reprezentant. ", "tgt_summary": "A papal legate or apostolic legate (from the ancient Roman title \"legatus\") is a personal representative of the pope to foreign nations, or to some part of the Catholic Church. He is empowered on matters of Catholic faith and for the settlement of ecclesiastical matters. ", "id": 2060196} {"src_title": "Divadlo na Vídeňce", "tgt_title": "Theater an der Wien", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Emanuel Schikaneder, známý jako Mozartův libretista (napsal libreto opery \"Kouzelná flétna\"), obdržel v roce 1786 licenci od rakouské vlády na stavbu divadla. Stavět se začalo v roce 1789 a budova byla dokončena v roce 1801 v empírovém stavebním slohu. (Mezitím v letech 1787–1801 divadlo hrálo v prozatímním působišti v budově Freihausu pod názvem Theater auf der Wieden.) Oficiální otevření se konalo 13. června představením opery \"Alexander\" od Alexandra Teybera. V divadle se konaly mnohé světové premiéry. Z oper to byl např. \"Fidelio\" od Beethovena. Koncem 19. a začátkem 20. století se divadlo stalo nejvýznamnějším centrem vídeňské operety, světovou premiéru zde měla většina děl známých skladatelů. Během tohoto slavného období se v divadle vystřídali dva ředitelé, kteří svou činností výrazně přispěli ke slávě vídeňských operet. U zrodu vídeňské operety stáli Franz a Alois Pokorný, kteří angažovali Suppého a uvedli některé z jeho prvních děl. Jejich nástupce Friedrich Stramper, přitáhl do Vídně Girardiho, na druhé straně však vyhodil z divadla Carla Millöckera. U prvních úspěchů Millöckerových a Straussových operet stáli Maximilián Steiner a jeho syn Franz. Během jejich vrcholného období, koncem 19. století, byl ředitelem Divadla na Vídeňce velký divadelní talent, ale i dobrodruh Franz von Jauner. Během tzv. stříbrného období vídeňské operety stál v čele divadla William Karczag, který uvedl mnohé Lehárovy operety. Jeho maďarský původ mu velmi pomohl i ve vyhledávání nových talentovaných skladatelů (v čele s Emmerichem Kálmánem), kteří se v té době vynořili v Budapešti. Po druhé světové válce se budova divadla stala náhradní scénou vybombardované Vídeňské státní opery. V roce 1955 byla uzavřena a počátkem 60. let jí hrozilo přebudování na garáže. K tomu však nedošlo a v roce 1962 bylo divadlo znovu otevřeno jako hudební divadlo. Donedávna tvořily těžiště repertoáru velké muzikálové produkce (premiéru zde měl nejúspěšnější muzikál z německy mluvících zemí \"Elisabeth\"), v rámci festivalů Wiener Festwochen a Klangbogen byly uváděny i opery a operety. Od roku 2006 se divadlo prezentuje opět jako operní - stagionového typu. Jubilejní mozartovský rok 2006 byl programově věnován odkazu tohoto skladatele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Divadlo na Vídeňce, německy Theater an der Wien, je divadlo, které se nachází ve Vídni na ulici Linke Wienzeile v městském obvodu (Stadtbezirk) Mariahilf. Přívlastek „an der Wien“ v názvu divadla znamená „u [říčky] Vídeňky“. Tato říčka v současnosti teče u budovy divadla v podzemí a je překryta dlažbou.", "tgt_summary": "The is a historic theatre in Vienna located on the Left Wienzeile in the Mariahilf district. Completed in 1801, the theatre has hosted the premieres of many celebrated works of theatre, opera, and symphonic music. Since 2006, it has served primarily as an opera house, hosting its own company. ", "id": 122950} {"src_title": "Adolf I. Fridrich", "tgt_title": "Adolf Frederick, King of Sweden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Adolf I. Fridrich pocházel z německého rodu Holstein-Gottorp. Narodil se jako druhý syn \"Kristiána Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpského\" a jeho manželky \"Albertiny von Baden-Durlach\";; jeho matka byla pravnučkou Kateřiny Švédské, dcery švédského krále Karla IX.. Se švédským královským domem byl spojen i přes svého strýce Fridricha IV. Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpského, jenž byl švagrem švédského krále Karla XII. jako manžel jeho sestry Hedviky Žofie. V letech 1727-1750 byl knížetem-biskupem lübeckým a poručníkem neplnoletého vévody holštýnského Karla Petra Ulricha (pozdějšího ruského cara Petra III.). V roce 1743 ho strana klobouků vybrala a švédský Riksdag zvolil za nástupce švédského trůnu. Poté, co 25. března roku 1751 zemřel král Frederik I., nezůstaviv žádného legitimního potomka a následníka, se ujal vlády a korunován králem byl 26. listopadu 1752.", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Za jeho panování prakticky úplně vláda spočívala v rukou Riksdagu. V roce 1755 se pokusil s pomocí své manželky Luisy Ulriky Pruské, sestry pruského krále Fridricha Velikého posílit svou pozici, ale taktak nepřišel o trůn úplně. V roce 1766 vládu převzala strana čapek, jež usilovala moc krále minimalizovat. V roce 1769 na štěstí pro krále vládu získala zpět umírněnější strana klobouků.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "17. července roku 1744 se v Berlíně zasnoubil s pruskou princeznou Luisou Ulrikou Pruskou (1720-1782), dcerou pruského krále Fridricha Viléma I. a jeho manželky Žofie Dorotey Hannoverské. Svatba se uskutečnila v paláci Drottningholm ve Švédsku 29. srpna roku 1744. Z jejich manželství vzešli (kromě prvního dítěte mrtvě narozeného v roce 1745) čtyři potomci – tři synové a dcera: Adolf Fridrich byl měkké a dobrosrdečné povahy, nerozhodný a netečný, jeho oblíbenou činností bylo zhotovování tabatěrek. Oproti tomu jeho manželka Luisa Ulrika byla povahy výbušné a samolibé; díky tomu ho zcela podřídila své vůli.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Král zemřel 12. ledna roku 1771 na srdeční mrtvici, která ho ranila po opulentní večeři: zkonzumoval tehdy humra, kaviár, uzené sledě, kysané zelí, zelnou polévku, šampaňské a čtrnáct porcí svého oblíbeného desertu – \"semla\" (tradiční švédský moučník – kulatá bulka z bílého těsta, plněná sladkou nádivkou), máčených v horkém mléce. (Švédským školním dětem je připomínán jako \"král, který se ujedl k smrti\".) V posledních okamžicích života ho na rukou držel jeho ministr Axel von Fersen. Pochován byl v kostele Riddarholmen, v místě posledního odpočinku švédských králů.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Adolf I. Fridrich započal se stavbou \"kostela Adolfa Fridricha (Adolf Fredriks kyrka)\" ve Stockholmu. Dnes je vzpomínán především proto, že jeho dílem bylo zrušení cenzury ve Švédsku v roce 1766. Třebaže byl považován za slabého vládce, závislého na jiných, byl dobrým manželem a otcem; vedl aktivní život rodinný i společenský a byl milovníkem umění. Jako dobrosrdečný člověk a vzorný manžel se těšil lásce svých poddaných a jeho smrt vyvolala všeobecný smutek a žal.", "section_level": 2}], "src_summary": "Adolf I. Fridrich (švédsky: \"Adolf Fredrik\", německy: \"Adolph Friedrich\"; 14. května 1710 – 12. února 1771) byl králem Švédska od roku 1751 až do své smrti.", "tgt_summary": "Adolf Frederick or Adolph Frederick (, ; 14 May 171012 February 1771) was King of Sweden from 1751 until his death. He was the son of Christian August of Holstein-Gottorp, Prince of Eutin, and Albertina Frederica of Baden-Durlach. ", "id": 705572} {"src_title": "Frederik I. Švédský", "tgt_title": "Frederick I of Sweden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se 28. dubna roku 1676 v Kasselu jako třetí syn hesensko-kasselského landkarběte Karla (1654–1730) a jeho manželky \"Marie Amálie Kuronské\" (1653–1711). Dostalo se mu na jeho dobu vynikajícího vzdělání, po jehož dokončení uskutečnil cestu do Holandska, Švýcarska, Itálie, Dánska a Německa. 31. května roku 1700 se oženil se svou sestřenicí Luisou Doroteou Pruskou (1680–1705), jedinou dcerou pruského krále Fridricha I. a jeho manželky Alžběty Henrietty Hesensko-Kasselské. Luisa Dorotea zemřela v roce 1705, nezůstavivši žádných potomků. Záhy po započetí války o španělské dědictví (1701) byl Fridrich svým otcem vyslán v čele pomocného sboru do Nizozemí, kde se až do uzavření Utrechtského míru v roce 1713 účastnil bojů na straně koalice. V roce 1710 započal Fridrich jednání o novém sňatku, a sice se sestrou švédského krále Karla XII. Ulrikou Eleonorou. Jednání byla úspěšná a koncem roku 1714 přibyl Fridrich do Stockholmu, kde se 24. března následujícího roku uskutečnila svatba. V roce 1716 se Fridrich účastnil tažení do Norska, kde utrpěl vážné zranění. V tomtéž roce byl ustanoven hlavním velitelem švédských vojsk a v roce 1718 se účastnil tažení, v němž Karel XII. padl. Po této neočekávané králově smrti, aby zajistil své manželce trůn, přikázal uvěznit \"Georga Heinricha von Görtze\", který byl vůdčí osobností strany podporující nároky vévody Karla Fridrich Holštýnsko-Gottorpského, jejího synovce, syna starší Ulričiny sestry Hedviky Žofie. Když \"Riksdag\" v roce 1719 potvrdil volbu Ulriky Eleonory královnou, přála si učinit svého manžela spoluvládcem, ten však se nehodlal spokojit s tímto postavením. Bezmezná oddanost královny svému manželovi mu dovolila mít silný vliv na vládu. Titul hlavního velitele, dříve pouze čestný, mu dál možnost reálně ovlivňovat vojenské otázky. Stál za rozhodnutím odstoupit Brémy a Verden Hannoveru a část Pomořanska ve prospěch Pruska, aby je přitáhl spolu s Anglií na svou stranu proti Rusku.", "section_level": 1}, {"title": "Švédský král.", "content": "Jeho vliv a nerozhodnost královny vedly k tomu, že Riksdag přistoupil na plán Ulriky Eleonory vzdát se trůnu ve prospěch Fridrichův. 24. března roku 1720 byl zvolen králem pod jménem Frederik I. a 3. května téhož roku byl ve Stockholmu korunován. Jeho instalace na trůn však znamenala další omezení královské moci. Již za rok Frederik ztratil mnoho svých příznivců, což bylo z velké části způsobeno s uzavřením pro Švédsko značně nevýhodného Nystadstkého míru v roce 1721. Kromě toho nevůli vyvolávaly i jeho pokusy rozšířit své pravomoci na úkor současné formy vlády. To vedlo k posílení tzv. \"holštýnské strany\". Od roku 1723 přestal Frederik hrát v politice Švédska významnou roli. V roce 1730 se stal i hesenským lankrabětem, vládu v Hesensku však prakticky delegoval na svého bratra Viléma. Frederik zůstal pro Švédy cizincem, nenaučil se ani jejich jazyku. Jeho záliba v požitcích postupně přerostla v bohapustou zhýralost. Jeho čas vyplňovaly lov, pitky a milostné avantýry. Od roku 1730 udržoval víceméně stálý vztah s dvorní dámou \"Hedvikou Ulrikou Taube\", dcerou člena Riksdagu Edvarda Taube. Časem dostala titul \"říšské hraběnky von Hessenstein\"; porodila králi dva syny a dvě dcery. Po smrti Ulriky Eleonory v roce 1741 s ní uzavřel morganatický sňatek; manželství však netrvalo dlouho, neboť Hedvika zemřela již v roce 1744. V roce 1748 ranila Frederika několikrát mrtvice a 25. března roku 1751 ve Stockholmu zemřel, nezůstaviv žádného legitimního potomka a následníka. Jeho nástupcem zvolil Riksdag Adolfa Fridricha z rodu Holstein-Gottorp.", "section_level": 2}], "src_summary": "Frederik I. Švédský, také Fridrich I. Hesensko-Kasselský (švédsky \"Fredrik I\", německy \"Friedrich I\"; 28. dubna 1676, Kassel – 25. března 1751, Stockholm) byl švédský král v letech 1720–1751 a lankrabě hesensko-kasselský.", "tgt_summary": "Frederick I (; 28 April 1676 – 5 April 1751) was prince consort of Sweden from 1718 to 1720, and King of Sweden from 1720 until his death and (as \"Frederick I\") also Landgrave of Hesse-Kassel from 1730. He ascended the throne following the death of his brother-in-law absolutist Charles XII in the Great Northern War, and the abdication of his wife, Charles's sister and successor Ulrika Eleonora, after she had to relinquish most powers to the Riksdag of the Estates and thus chose to abdicate. His powerless reign and lack of legitimate heirs of his own saw his family's elimination from the line of succession after the parliamentary government dominated by pro-revanchist Hat Party politicians ventured into a war with Russia, which ended in defeat and the Russian tsarina Elizabeth getting Adolph Frederick of Holstein-Gottorp instated following the death of the king.", "id": 190710} {"src_title": "Albumin", "tgt_title": "Albumin", "src_document": [{"title": "Struktura.", "content": "Albumin je globulární protein elipsoidního tvaru, tvořený jediným polypeptidovým řetězcem o 585 aminokyselinách. Obsahuje 17 disulfidových můstků a působením proteáz se štěpí na tři domény s rozdílnými funkcemi. Molekulová hmotnost albuminu je 67 kDa. Albumin na rozdíl od ostatních plazmatických proteinů není glykoproteinem.", "section_level": 1}, {"title": "Syntéza a výskyt v organismu.", "content": "Albumin je, podobně jako většina proteinů krevní plazmy, syntetizován v játrech. Ty produkují za den asi 12 g albuminu, což je 50% proteinů vylučovaných játry a čtvrtina celkových proteinů v játrech tvořených. Proto se jakákoliv porucha schopnosti jater syntetizovat proteiny projeví sníženým množstvím albuminu. Zhruba 42% celkového tělního albuminu se nachází v plazmě, zbytek je ve tkáních, hlavně v podkoží a ve svalech. Nepatrné množství (120 – 300 mg/l) proniká přes hematoencefalickou bariéru do mozkomíšního moku. Směnitelný pool albuminu (= tzn. množství ihned dostupného albuminu v organismu) je asi 3,5 – 5,0 g/kg. Biologický poločas albuminu je asi 20 dní, poté je odbouráván, hlavně endoteliemi (buňkami tvořící výstelku) krevních kapilár. Malé množství albuminu proniká do moči, ztrácí se také difúzí do trávicí trubice.", "section_level": 1}, {"title": "Hypoalbuminemie.", "content": "Hypoalbuminemie, tedy snížená koncentrace albuminu, může být způsobena poklesem syntézy v játrech, třeba při proteinové podvýživě nebo při onemocněních jater, jako je jaterní cirhóza. Množství albuminu klesá také při zvýšené ztrátě proteinů (močí při nefritidách, přes trávicí trakt při exsudativních enteropatiích, jako jsou záněty střev nebo celiakie). Pokles koncentrace albuminu může být příznakem zánětů, akutních stavů nebo nádorů – je totiž negativním reaktantem akutní fáze, ale vzhledem k dlouhému biologickému poločasu se snížení syntézy projeví až později. Zánět nebo nádor mohou vést také ke zvýšenému katabolismu albuminu. Vzácně se vyskytuje analbuminemie, defekt syntézy albuminu. Pacienti mají v plazmě jen velmi malé množství (až 2 g/l, max. 10 % normálních hodnot). Kupodivu jsou pacienti většinou klinicky zdraví.", "section_level": 2}, {"title": "Hyperalbuminemie.", "content": "Opačný stav – hyperalbuminemie, kdy je koncentrace albuminu naopak vyšší, je většinou způsoben dehydratací, kdy dojde ke snížení objemu vody v plazmě a albuminu je pak relativně více.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koloidní osmotický tlak = onkotický tlak.", "content": "Protože albumin je relativně malý protein a je v krevní plazmě ve velké koncentraci (35 – 53 g/l) představuje 75 – 80% onkotického tlaku lidské plazmy. To je důležité v arteriální části krevního oběhu, kdy je hydrostatický tlak uvnitř cév větší než hydrostatický tlak ve tkáních. Koloidní osmotický tlak generovaný albuminem a dalšími plazmatickými proteiny zabraňuje nadměrnému průniku tekutiny do tkání. Při nedostatečné syntéze proteinů se objevují otoky.", "section_level": 2}, {"title": "Transport volných mastných kyselin.", "content": "Volné mastné kyseliny jsou, navzdory svému jménu, v plazmě přenášené navázané na albumin. Albumin má pro mastné kyseliny několik vazebných míst o různé afinitě, pevnost závisí na délce acylového řetězce.", "section_level": 2}, {"title": "Transport bilirubinu.", "content": "Protože bilirubin je špatně rozpustný v krevní plazmě, přenáší se navázaný na albumin. Albumin má dvě vazebná místa pro bilirubin, jedno s vysokou a druhé s nízkou afinitou. Ve 100 ml plazmy může být asi 25 mg bilirubinu vázáno v místech s vysokou afinitou, ostatní bilirubin je vázán snadno, může se uvolňovat a difundovat do tkání.", "section_level": 2}, {"title": "Transport mědi.", "content": "Přestože albumin přenáší asi jenom 10 % celkového množství mědi obsažené v krevní plazmě, zdá se, že je při transportu mědi důležitější než ceruloplazmin, protein specializovaný k přenosu mědi. Ten totiž váže měď velmi pevně, na rozdíl od albuminu, který tak snáze předává měď tkáním.", "section_level": 2}, {"title": "Transport léků a xenobiotik.", "content": "Na albumin se váže mnoho léků, antibiotika, sulfonamidy, aspirin nebo dikumarol. Některé soutěží s bilirubinem o vazebné místo s vyšší afinitou.", "section_level": 2}, {"title": "Transport hormonů.", "content": "Hormony štítné žlázy, trijodthyronin a thyroxin, a steroidní hormony jsou transportovány pomocí albuminu.", "section_level": 2}, {"title": "Využití v medicíně.", "content": "Albumin se používá jako koloidní roztok při léčbě hypovolémie při ztrátách krevního objemu nebo při popáleninách a šokových stavech. V biochemii je používá jako rozpouštědlo při ELISA testech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Albumin je jeden z proteinů krevní plazmy, tvoří 60 % všech plazmatických bílkovin. Kromě krve se vyskytuje také v dalších tělních tekutinách, jako je tkáňový a mozkomíšní mok. Je důležitý hlavně při transportu různých látek krví (mastné kyseliny, minerály, léky) a pomáhá udržet stálé vnitřní prostředí organismu.", "tgt_summary": "Albumin is a family of globular proteins, the most common of which are the serum albumins. All the proteins of the albumin family are water-soluble, moderately soluble in concentrated salt solutions, and experience heat denaturation. Albumins are commonly found in blood plasma and differ from other blood proteins in that they are not glycosylated. Substances containing albumins are called \"albuminoids\". ", "id": 1898452} {"src_title": "Narvik", "tgt_title": "Narvik (town)", "src_document": [{"title": "Podnebí.", "content": "Díky teplému Golfskému proudu a závětrné poloze města ve fjordu se průměrná teplota v zimě pohybuje okolo –5 °C a v létě kolem +20 °C. Leží 220 kilometrů nad Severním polárním kruhem. Léto tu začíná v červnu a končí na začátku září. Rekordní teplota byla zde naměřena v červenci a to +32.5 °C, naopak nejnižší v lednu: –20 °C. Díky výrazné poloze na sever od polárního kruhu, je zde od května do července pozorovatelné Půlnoční Slunce, naopak v části zimního období slunce nevychází téměř vůbec.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V roce 1898 byla dokončena železnice mezi Narvikem a Kirunou. Město bylo během druhé světové války téměř celé zničeno. 9. dubna 1940 bylo na začátku operace Operace Weserübung okupováno Němci, ale v následujících bojích bylo dobyto spojeneckými vojsky zpět. Na dně Ofotenfjordu dodnes leží válečné lodě potopené při dvou námořních bitvách o Narvik. Nicméně celková situace v Norsku byla pro Spojence neudržitelná, a tak byl Narvik vzápětí evakuován. Při ústupu spojeneckých vojsk byl před postupujícími Němci kompletně zdemolován překládací terminál a veškerá infrastruktura přístavu, jehož obnova Němcům zabrala sedm měsíců. Ke konci války bylo město téměř celé vypáleno (podobně jako oblast severně od města Narvik až k ruským hranicím) a opět zničena jeho nakládací zařízení spolu s přístavištěm, jelikož Němci se obávali toho, že by mohlo padnout do ruky postupující Rudé armádě. Ta ale útok do nitra Norska nepodnikla a zastavila se krátce za jeho hranicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "Ve městě je dnes možno vidět muzeum zabývající se druhou světovou válkou a boji v okolí města a celkovou situací v oblasti Nordland. Před muzeem se nachází dobový francouzský tank, u obchodního centra námořní mina. Hlavní ulicí města je \"Kongensgate\", která se táhne rovnoběžně se železnicí. Na Tržním náměstí stojí radnice z roku 1961, před ní je 23 údajů o vzdálenostech, na severní pól a na další významná místa světa.", "section_level": 1}, {"title": "Železniční doprava.", "content": "Ačkoliv má Norsko vlastní železniční dráhy, je Narvik propojen železnicí do Švédska, která se nazývá Malmbanan (česky rudná dráha). Železniční doprava je zaměřena na převoz železné rudy, která byla za 2. světové války strategickou surovinou a byla příčinou bitev o město. V Narviku je velké překladiště železné rudy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Narvik je město v Norsku, které leží 220 km severně od polárního kruhu v kraji Nordland. Byl postaven v 19. století na poloostrově oddělujícím Beisfjord a Rombakfjord. Je obchodním střediskem oblasti, ve kterém je rozsáhlý přístav pro nakládání železné rudy, druhý největší přístav Norska. Ve městě žije přibližně 18 512 obyvatel (2005). ", "tgt_summary": "Narvik is a town and the administrative centre of Narvik Municipality in Nordland county, Norway. The town is located along the Ofotfjorden in the Ofoten region. The town lies on a peninsula located between the Rombaken fjord and the Beisfjorden. The European route E06 highway runs through the Beisfjord Bridge and Hålogaland Bridge crossing the two small fjords surrounding the town. ", "id": 1561992} {"src_title": "Zelené řasy", "tgt_title": "Green algae", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Vysoké skalnaté břehy na severu a severozápadě jsou složené z krystalických hornin (žula, rula). Pobřeží je velmi členité. Úzké zálivy (Petrozavodskaja guba, Kondopožskaja guba, Povenecký záliv aj.) jsou hluboce zařezané do souše. Břehy na severovýchodě a jihovýchodě jsou převážně nízké a nečlenité. Tvoří je písky a hlíny, často jsou bažinaté a zatopené při vysokém stavu vody.", "section_level": 1}, {"title": "Dno.", "content": "Reliéf dna severozápadní části je značně složitý. Střídají se hluboké propadliny (do 100 až 115 m) a rozlohou nevelké vyvýšeniny. Na jihu je dno rovné s hloubkou do 50 m.", "section_level": 1}, {"title": "Ostrovy.", "content": "Na jezeře je 1369 ostrovů o celkové rozloze 250 km2. Největší ostrovy jsou Velký Klimecký, a Velký Lelikovský. V severní části jezera leží ostrov Kiži, na němž se nachází muzeum ruské dřevěné architektury. Jeho součástí jsou dva dřevěné kostely z 18. století a mnoho dalších dřevěných staveb (část z nich byla na ostrov dovezena). Ostrov je pod ochranou UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Do jezera ústí 58 řek. Největší z nich jsou Šuja, Suna, Vodla, Vytegra, Andoma a Megra. Z jižní části jezera odtéká řeka Svir, tvořící jižní hranici \"Karelské republiky\", která spojuje \"Oněžské jezero\" s Ladožským jezerem. Odtok je regulován Hornosvirskou hydroelektrárnou, která přeměnila jezero na přehradu (viz také Hornosvirská přehrada). Řeky tvoří 75 % přírůstku vodní bilance jezera (15,6 km3/rok). 25 % tvoří atmosférické srážky. 84% úbytku vodní bilance připadá na řeku \"Svir\" (průměrně 17,6 km3 vody za rok) a 16% na vypařování z vodní hladiny. Nejvyšší úrovně hladiny dosahuje v červnu až srpnu a nejnižší v březnu a dubnu. Absolutní rozsah kolísání hladiny je přibližně 190 cm (v průběhu roku průměrně asi 50 cm). V důsledku vlivu větru činí rozdíl úrovně severní a jižní části 60 až 65 cm. Na jezeře se vyskytují stojaté vlny s dlouhou periodou (\"сейши\").", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Pro \"Oněžské jezero\" jsou charakteristické rozdíly v teplotním režimu v hluboké prostřední části a v mělkých pobřežních vodách. Nejvyšší teplota povrchové vody v odkryté části je v srpnu 20 až 24 °С, v zálivech pak 24 až 27 °С. Vrstvy vody u dna mají teplotu 2 až 2,5 °С v zimě a 4 až 6 °С v létě. Jezero zamrzá v prostřední části v lednu, u pobřeží a v zálivech na konci listopadu a v prosinci. Na konci dubna rozmrzají ústí přítoků, odkrytá část pak v květnu. Průzračnost vody je 8 až 9 m, u břehů 1 až 4 m. Voda je sladká s mineralizací 35 mg/l.", "section_level": 1}, {"title": "Fauna.", "content": "Jezero obývá 47 druhů ryb, ze kterých 17 má průmyslový význam. Nejvýznamnější jsou lososi, mníci, marény, sízi, candáti, cejni, okouni, štiky a korušky.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Jezero je spojené Bělomořsko-baltským kanálem s povodím Baltského a Bílého moře. Volžsko-baltská vodní cesta ho spojuje s povodím Volhy. Jezero má velký význam pro vnitroruskou i mezinárodní lodní dopravu.", "section_level": 2}, {"title": "Osídlení pobřeží.", "content": "Na pobřeží \"Oněžského jezera\" leží města Petrozavodsk (hlavní město \"Karelské republiky\"), Kondopoga, Medvežjegorsk.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "V letech 1918-1920 byla oblast na západ od jezera místem zuřivých bojů mezi Bílými Finy a Rudými gardami. Za druhé světové války (v letech 1941-1944) se stala oblast kolem \"Oněžského jezera\" a řeky \"Svir\" bojištěm, na němž se odehrávaly ostré střety mezi jednotkami Rudé a Finské armády. Finská armáda si totiž řeku a jezero zvolila jako mez svého postupu a přirozené přírodní opevnění a na závěr své ofenzívy v roce 1941 dobyla \"Petrozavodsk\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Zelené řasy (\"Chlorophyta\" v širším smyslu) je významné oddělení jednobuněčných i mnohobuněčných stélkatých zelených rostlin. Představují blízké příbuzné vyšších rostlin, které se z jedné linie zelených řas vyvinuly. Pokud vyšší rostliny do zelených řas neřadíme, pak jsou zelené řasy nepřirozenou, tzv. parafyletickou skupinou. Proto se v novějších systémech do taxonu zařazují i vyšší rostliny a nový smysl (= zelené rostliny) se odráží i v pozměněných názvech – \"Chlorobionta\" nebo \"Viridiplantae\". Tento článek však pracuje s tradiční parafyletickou variantou. V tomto smyslu je známo 500 rodů a 16 000 druhů zelených řas.", "tgt_summary": "The green algae (singular: green alga) are a large, informal grouping of algae consisting of the Chlorophyta and Charophyta/Streptophyta, which are now placed in separate divisions, together with the more basal Mesostigmatophyceae, Chlorokybophyceae and Spirotaenia. ", "id": 141511} {"src_title": "Tournai", "tgt_title": "Tournai", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Spolu s Arlonem a Tongerenem je Tournai jedním z nejstarších měst Belgie. Pod názvem \"Turnacus\" existovalo již v dobách Římanů. Procházely jím obchodní cesty, z nichž nejdůležitější vedly z Arrasu do Frasne a z Boulogne-sur-Mer do Bavay a dále směrem na Kolín nad Rýnem nebo na Remeš a Lyon. Roku 432 se Tournai stalo součástí říše sálských Franků. Za vlády králů Childericha I. a Chlodvíka I. z dynastie Merovejců bylo Tournai hlavním městem franské říše a bylo zde založeno biskupství. V 9. století došlo k rozpadu Franské říše a Tournai se stalo součástí flanderského hrabství, které bylo závislé na francouzském království. Od roku 1187 bylo Tournai přímo podřízené Francii. Po ekonomické stránce se městu dařilo, největšího rozvoje se dočkalo v 15. století díky obchodu s textilem a výrobě nástěnných koberců. Pod francouzskou nadvládou zůstalo Tournai do roku 1513, kdy jej dobyl anglický král Jindřich VIII. Tudor (Tournai je jediné belgické město, které se kdy ocitlo pod vládou Anglie). Roku 1521 se Tournai stalo součástí Španělského Nizozemí, které patřilo Karlu V. 16. století bylo obdobím ekonomického úpadku a náboženských konfliktů mezi katolíky a protestanty. Protestanti plenili církevní budovy a způsobili mnoho škod na katedrále, kostelech a klášterech. Nakonec roku 1581 Tournai po dlouhém obléhání dobyl španělský místodržitel v Nizozemí Alexandr Farnese, a obyvatelé protestantského vyznání byli nuceni město opustit. Roku 1667 se Tournai zmocnil Ludvík XIV. a město patřilo Francouzům až do války o španělské dědictví. Tato válka skončila Utrechtskou smlouvou, která přiřkla Španělské Nizozemí rakouským Habsburkům. V letech 1815-1830 bylo Tournai (stejně jako celá dnešní Belgie) součástí Spojeného království nizozemského a roku 1830 došlo k osamostatnění Belgie. Během obou světových válek bylo město silně poškozeno německými okupanty. Za první světové války na území obce Tournai probíhaly boje mezi francouzskými a německými vojsky a byly zničeny všechny mosty kromě mostu \"Pont des Trous\". Druhá světová válka měla na Tournai ještě tvrdší dopad než první. Od 16. do 20. května 1940 bylo centrum města bombardováno. V důsledku bombardování zemřelo nebo bylo zraněno 250 lidí a došlo k výrazným škodám na budovách – 1732 z nich bylo zničeno a 3500 silně poškozeno.", "section_level": 1}, {"title": "Významné budovy.", "content": "V Tournai se nacházejí dvě stavby, které figurují na seznamu světového dědictví UNESCO, a sice strážní věž \"beffroi\" (od roku 1999) a katedrála Notre-Dame (od roku 2000). Některé další významné budovy a stavby v Tournai:", "section_level": 1}], "src_summary": "Tournai (nizozemsky, latinsky \"\") je obec a město v belgické provincii Henegavsko na západě Valonska. Leží na řece Šeldě 85 km od Bruselu a 25 km od francouzského města Lille. S rozlohou 213,75 km2 je Tournai největší obcí v Belgii. Počet obyvatel činí 69 756 (údaj k 1. lednu 2015).", "tgt_summary": "Tournai (, ; (and ) ; ), known in Dutch as Doornik and historically as Dornick in English, is a Walloon municipality of Belgium, southwest of Brussels on the river Scheldt. In the province of Hainaut, Tournai is part of Eurometropolis Lille–Kortrijk–Tournai, which had 2,155,161 residents in 2008. ", "id": 144928} {"src_title": "Sankt Gallen (kanton)", "tgt_title": "Canton of St. Gallen", "src_document": [{"title": "Historický přehled.", "content": "Kanton vznikl roku 1803, jakožto umělý útvar, složený z celé řady nevelkých historických území, jenž byl vymezen Napoleonem Bonapertem v Mediačních aktech, přičemž přibližně polovina území moderního kantonu byla původně součásti opatství Sankt Gallen. Město Sankt Gallen získalo nezávislost na opatství roku 1405 a ve stejnou dobu ztratilo opatství kontrolu nad Appenzellem. Naopak toku 1468 byl k opatství připojen Toggenburg. Před francouzskou invazí, uskutečněnou roku 1798, se území moderního kantonu skládalo z následujících celků: V období Helvétské republiky se severní části moderního kantonu, spolu s Appenzellem staly movým kantonem Säntis, zatímco jižní části se, spolu s Glarusem a severovýchodní částí Schwyzu staly novým kantonem Linth. Oba nové kantony se však dostaly do okamžitých finančích problémů a byly nuceny zavést množství nepopulárních daní a nařízení. Opatství bylo sekularizováno 17. září 1798 a jeho vládce, kníže opat Pankraz Vorster uprchl do Vídně. Nepopulární zákony a zrušení opatství následně vyvolaly neklid v oblasti. Když vypukla válka druhé koalice vpochodovala na východ Švýcarska rakouská armáda a navrátila k moci knížete opata. Nicméně toto jeho vítězžszví bylo krátkodobé. Rakouská a ruská armáda byla poražena u Curychu, francouzská armáda se vrátila do Sankt Gallenu a knížete opata opětovně vyhnala. Roku 1803 byly kantony Linth a Säntis zrušeny, vznikl nový kanton Sankt Gallen a zbytek území obou zrušených kantonů byl podle původních hranic přerozdělen mezi staré kantony Schwyz, Glarus, Appenzell Ausserrhoden a Appenzell Innerrhoden, přičemž Glarus a Schwyz přišly o obě zdejší někdejší exklávy.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Je ohraničen Bodamským jezerem na severu a na východě tokem Rýna, který tvoří hranici s Rakouskem a Lichtenštejnskem. Na jihu hraničí s kantony Graubünden, Glarus a Schwyz. Západně leží kantony Curych a Thurgau. Kanton Sankt Gallen svým územím zcela obklopuje kantony Appenzell Innerrhoden a Appenzell Ausserrhoden, historicky vzniklé jako polokantony rozdělením původního kanonu Appenzell.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Hlavní řeky protékající tímto kantonem jsou Rýn, Thur, Linth a Seez. Povrch se liší, jak nížiny podél \"Rýna\" a \"Bodamského jezera\" přechází v hornaté oblasti na jihu. Jedna čtvrtina země je pokryta lesy a více než polovina alpinskými pastvinami.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Zemědělská aktivita se skládá převážně z hospodářství mlékárenské výroby a chovu dobytka v hornatých oblastech. V nížinách převažuje produkce vinné révy a ovoce, ale také smíšené zemědělství. Průmyslová odvětví tohoto kantonu zahrnují výrobu optického zboží, pyrotechniky, chemikálie a farmaceutika. Důležitou roli v mnoha resortech hraje turismus. Příkladem jsou lázně v Bad Ragaz a velké možnosti sportovního vyžití v zimním období.", "section_level": 1}, {"title": "Města a obce.", "content": "Níže jsou uvedena nejlidnatější města a obce ze 77 politických obcí nad 10 000 obyvatel. Další obce a části:", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Již dlouhé roky udržuje kanton St. Gallen styky s vybranými partnerskými regiony ve střední a východní Evropě a severní Itálii:", "section_level": 1}], "src_summary": "Kanton Sankt Gallen (švýc. němčinou \"Sanggale\", francouzsky \"Saint-Gall\", italsky \"San Gallo\", rétorománsky \"Sogn Gagl\", doslovný český a zastaralý název je Svatý Havel), zpravidla a převážně uváděno oficiální zkráceninou St. Gallen, je kanton na severovýchodě Švýcarska, pojmenovaný po své metropoli městě Sankt Gallenu.", "tgt_summary": "The canton of St. Gallen, also canton of St Gall ( ; dialectally,,, ), is a canton of Switzerland. The capital is St. Gallen. ", "id": 2269858} {"src_title": "Přemysl Otakar I.", "tgt_title": "Ottokar I of Bohemia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a mládí.", "content": "Narodil se jako nejstarší syn krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské. Historici se v předpokládaném roce jeho narození rozcházejí a bývá kladeno k roku 1155, před rok 1160, či dokonce až do let 1165–1167. Bezstarostný život královského dítěte byl přerušen v roce 1172, kdy jeho otec Vladislav II. rezignoval ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha. Vladislav spoléhal na své dřívější zásluhy a věřil, že císař nebude klást překážky a česká šlechta se s tím postupně smíří. V tom se však hluboce zmýlil a Fridrich Barbarossa využil nastalé situace k posílení své prestiže a možností ovlivňování českých záležitostí. V září 1173 Fridrich Barbarossa rozhodl o tom, že Bedřicha na místě českého knížete nahradí Oldřich, který se ale se souhlasem císaře obratem titulu vzdal ve prospěch svého staršího bratra Soběslava II. Zásah císaře takřka ze dne na den udělal z Vladislava i jeho potomků běžence, kteří museli zakoušet hořkost vyhnanství. O osudu mladších synů Vladislava II. Přemyslovi a Vladislavovi se z té doby dochovalo minimum informací. Přemysl v letech 1173–1179 pobýval pravděpodobně spolu se svou matkou ve vyhnanství nejdříve v Durynsku, a pak na dvoře míšeňských Wettinů, kde se zřejmě v roce 1178 oženil s Adlétou Míšeňskou. Téhož roku se také jeho bratr Bedřich stal podruhé knížetem.", "section_level": 2}, {"title": "Ve službách staršího bratra.", "content": "Situace v českých zemích byla v té době opět značně problematická, jak mezi jednotlivými Přemyslovci, tak i mezi knížetem Bedřichem a šlechtou. V roce 1179 se vydal staronový kníže Bedřich vyřešit pohraniční spory ohledně Vitorazska do Chebu. Při té příležitosti byla sepsána písemná dohoda, kde je jeden ze svědků – asi dvacetiletý Přemysl Otakar I. (tehdy ještě pouze Přemysl) coby markrabě moravský (\"marggravius de Moravia\"). Ve funkci markraběte Přemysl na Moravě zastupoval zájmy svého bratra Bedřicha, eliminoval ambice znojemského údělníka Konráda Oty a dočasně zde spravoval olomoucký úděl. Pravděpodobně s osobou Přemysla (a s léty 1179–1182) můžeme spojit i českou expanzi v Horním Slezsku spojenou se ziskem Holasicka. V roce 1182 dlouhodobá nespokojenost s panujícím knížetem vedla k propuknutí vzpoury šlechty v českých zemích, Bedřich byl vyhnán ze země a šlechta si zvolila za nového knížete Konráda Otu. Bedřich hledal pomoc u císaře Fridricha Barbarossy, který se rozhodl spor vyřešit na sněmu v Řezně v září 1182. Zde císař tvrdě zasáhl a zastrašil přítomné Čechy. Toto rozdělení Čech a Moravy mezi Bedřicha a Konráda Otu rozhodně nelze chápat jako osamostatnění Moravy a ani jako její přímé podřízení Říši. Přesto Bedřichovy těžkosti při vládě vedly k tomu, že si Konrád Ota v dalších letech počínal mnohem samostatněji, než bývalo v minulosti u moravských údělníků zvykem. I v dalších letech však Bedřichovi odpůrci využívali každé příležitosti k povstání. Roku 1184 využili Bedřichovy nepřítomnosti a v čele s Václavem (synem Soběslava I.) oblehli pražský hrad, který však Bedřichova manželka uhájila a po Bedřichově návratu spolu s vojskem salcburského arcibiskupa Vojtěcha všichni od Václava odpadli a ten uprchl ze země. Změněné situace využil Bedřich k tomu, že jeho vojsko vedené Přemyslem v roce 1185 několikrát vyplenilo Znojemsko a Bítovsko. Koncem roku došlo k největší bitvě mezi Čechy a Moravany: Bitvu sice Přemysl vyhrál, ale s tak velkými ztrátami, že se rozhodl stáhnout se zpět do Čech. Následkem krvavé bitvy byla mírová jednání ve středočeském Kníně v roce 1186, kde Konrád Ota uznal podřízenost Bedřichovi, ponechal si však titul markraběte a zároveň byl snad i určen za nástupce knížete Bedřicha. Českým zemím tak svitla naděje na klidnější roky. Po smíru s Konrádem Otou ovšem vyplul na povrch další Bedřichův spor s jeho bratrancem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Spor ukončil císař Barbarossa, který zvláštním privilegiem prohlásil příslušnost pražského biskupa k říšským knížatům a jeho nezávislost na českém knížeti, což vedlo k dalšímu oslabení knížete. Po Bedřichově smrti (25. března 1189) se vlády (patrně na základu dohod z Knína) a se souhlasem českých předáků ujal Konrád II. Ota. Během krátké doby Konrádovy vlády (1189–1191) se nedochovaly žádné informace o Přemyslovi, který se také nevyskytuje ani jako svědek jakékoliv listiny. Konrád II. Ota zemřel 9. září 1191 bez potomstva a knížecí titul získal (snad nejstarší) Přemyslovec Václav, bratr někdejšího knížete Soběslava II. Po sporech mezi Václavem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem a během povstání Přemysla proti Václavovi, odebral se biskup počátkem roku 1192 do Německa za císařem Jindřichem VI.", "section_level": 2}, {"title": "Knížetem (1192–1193) a ve vyhnanství (1193–1197).", "content": "Čerstvě nastolený Přemysl se necítil být pražskému biskupu ani císaři nijak zavázán, a také se nijak nemínil podílet na zaplacení částky, kterou císaři Jindřich Břetislav slíbil. Když se pak rozladěný biskup vydal na pouť do Santiaga de Compostela, byl v Německu zadržen Jindřichem VI. a následně držen několik měsíců jako rukojmí. Zhoršovaly se ovšem také vztahy mezi císařem a Přemyslem. Přemysl se mnohem aktivněji než jeho předchůdci zapojoval do říšských záležitostí (např. pomoc příbuznému Albrechtovi z Bogenu), ale hlavně se na přelomu let 1192 a 1193 dostal do styku s chystanou proticísařskou koalicí v čele s brabantským vévodou Jindřichem I., hlavou welfské opozice Jindřichem Lvem, anglickým králem Richardem Lví srdce a Přemyslovým příbuzným Albrechtem Míšeňským. Spiknutí bylo prozrazeno a Richard Lví srdce byl při návratu z třetí křížové výpravy zajat. Na svou účast v něm nejvíce doplatil Přemysl, kterého císař v červnu 1193 zbavil knížecí hodnosti a na jeho místo překvapivě dosadil Jindřicha Břetislava. To bylo ale vše, co byl Jindřich VI. pro biskupa Jindřicha Břetislava ochoten udělat, a tak biskupovi nezbývalo než se svých práv domoci vlastní mocí. V srpnu 1193 vtrhl Jindřich Břetislav se svým příbuzným Spytihněvem a vojskem do Čech. Ani Přemysl se však nechtěl tak lehce vzdát. Shromáždil silné vojsko a vytáhl nepřátelům vstříc. Obě vojska se setkala u Zdic. Tady však většina předních velmožů, kteří ještě nedávno slibovali Přemyslovi svou věrnost a nabízeli jako rukojmí své syny, Přemysla opustila a přešla do biskupova tábora. Opuštěný Přemysl ustoupil do Pražského hradu, kde se následující čtyři měsíce hájil, než před Vánocemi roku 1193 hrad kapituloval. Ještě předtím se ale Přemyslovi s hrstkou svých věrných podařilo uprchnout za hranice. Následujícího roku si Jindřich Břetislav podrobil i Moravu a zajal Vladislava Jindřicha. Azyl nalezl Přemysl pravděpodobně na dvoře svého švagra Albrechta Míšenského a později u svého dalšího příbuzného Albrechta z Bogenu. Na začátku roku 1197 se začalo zhoršovat zdraví Jindřicha Břetislava. Přemysl toho využil a pravděpodobně v květnu vpadl do Čech. Dostal se až k Praze, ale většina velmožů se postavila za nemocného biskupa, a tak byl jeho překvapivý výpad českými velmoži a Spytihněvem Brněnským odražen. Přesto biskup přestával důvěřovat svému okolí. Správou země pověřil Spytihněva a sám se nechal přenést na říšské území do Chebu. Zde v nejistotě 15. června 1197 zemřel. Na jeho místě byl na knížecí stolec z vězení povolán Vladislav Jindřich. Po prvotním překvapení ze zvolení svého bratra Přemysl po úmrtí císaře Jindřicha VI. využil nově nastalé situace. Přestože měl Vladislav Jindřich mnohem silnější armádu, v noci před bitvou se po poradě s biskupem Danielem a velmoži tajně sešel s bratrem. Po čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn, kdy takřka neminul rok bez bratrovražedných bojů, nastaly konečně českým zemím klidnější časy. Součástí dohody mezi Přemyslem a Vladislavem pravděpodobně byl i slib, že se Přemysl nebude mstít těm, kteří ho opakovaně v předchozích letech zradili, což sice asi zklamalo jeho věrné, kteří s ním vytrvali ve vyhnanství, ale získalo mu důvěru rozhodující části předáků.", "section_level": 2}, {"title": "Na cestě za královskou korunou.", "content": "Zklidnění domácích poměrů umožnilo Přemyslovi na rozdíl od jeho předchůdců rozvinout čilou zahraniční aktivitu, která vedla k upevnění mezinárodních pozic českého státu. V počínajícím boji o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy stál na straně Filipa Švábského. Jako jeho spojenec vytáhl k Rýnu proti Otovi IV. Brunšvickému a v očekávání Přemyslovy vojenské pomoci jej Filip v září či v říjnu 1198 nechal korunovat českým králem. Při té příležitosti vystavil Přemyslovi privilegium, které se sice nedochovalo, ale jeho ozvuky můžeme nacházet v pozdější Zlaté bule sicilské. Království měli Přemysl i jeho nástupci užívat dědičně a v říši měl být uznán za krále ten, koho v Čechách zvolí. Český král měl také svým biskupům udělovat investituru. Přemysl v téže době rozřešil situaci na Moravě, kde se první obětí nové situace stal Spytihněv, kterého nechal zřejmě roku 1198 oslepit a zmrzačený příbuzný ještě téhož roku zemřel. Snad také v roce 1198 (5. června) skonal i Spytihněvův bratr Svatopluk. V rychlém sledu v letech 1200–1201 za neznámých okolností brzy po sobě zemřeli i oba olomoučtí údělníci Vladimír a Břetislav. Břetislavův syn Sifrid se pak (snad pod Přemyslovým nátlakem) vzdal světské kariéry a zvolil si církevní dráhu. Bývalý znojemský a brněnský úděl pak převzal markrabí Vladislav Jindřich, Olomoucko si však prozatím Přemysl ponechal ve své přímé správě.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvod s Adlétou.", "content": "Po přibližně dvacetiletém manželství Přemysl snad roku 1198 zapudil svou ženu Adlétu. Jako formální důvod k rozvodu posloužil Přemyslovi čtvrtý stupeň příbuzenství. Podle některých historiků (Novotný, Žemlička) to byla Přemyslova \"„nespoutaná smyslnost“\", podle jiných (Vaníček) pak prestiž, potvrzení královských ambicí a snaha o založení nové královské rodiny. Novou Přemyslovou manželkou se roku 1199 stala Konstancie, sestra uherského krále Emericha. I po nové svatbě spor neutichl, protože Adléta požádala papeže Inocence III. o ochranu svého manželství a zajištění nástupnických práv pro syna Vratislava. Spolu se svými dětmi odešla zapuzená žena ke svému bratru Dětřichovi a strýci Dedovi a ve Wettinech tak získal Přemysl nesmiřitelné nepřátele. Téhož roku se papež ve svém listu francouzskému kléru zmínil o \"„českém vévodovi“\", který stejně jako francouzský král Filip II. August, zapudil svou ženu a přijal cizoložnici. Adléta byla ještě nakrátko v letech 1204–1205 přijata manželem, ale jednalo se jen o Filipem Švábským vynucené politické rozhodnutí. Změněné situace využil Přemysl, když v roce 1205 provdal svou a Adlétinu dceru Markétu za dánského krále Valdemara II. Ještě v průběhu roku 1205 obdařila Konstancie Přemysla synem Václavem a král opětovně zapudil Adlétu, aniž bral ohled na potíže, které si tím mohl způsobit. Papež roku 1206 zahájil nový proces proti \"„nevhodnému“\" manželství a Přemysl byl pro svou neposlušnost uvržen do církevní klatby. Spor nakonec vyřešila až Adlétina smrt v roce 1211. Inocenc III. nakonec legitimoval všechny královy děti z obou manželství a tím uznal svazek s Konstancií. Prvorozený Vratislav se nástupnictví na českém trůnu nikdy nedočkal.", "section_level": 2}, {"title": "Boje o říšský trůn.", "content": "Do bojů o říšský trůn hodlal významným způsobem zasáhnout Inocenc III. V březnu 1201 prohlásil Otu Brunšvického za jediného římského krále, vyzval Přemysla, aby přešel na jeho stranu a sliboval legitimní udělení královské koruny, protože Filip Švábský byl zvolen bez papežova souhlasu. V letech 1201–1202 se do té doby jednotná fronta štaufských spojenců začala pomalu rozpadat. Také Přemysl tehdy zahájil proslulou sérii změn svého stranictví. Obdobně se však tehdy chovala naprostá většina říšských knížat. Na Přemyslovo odpadnutí reagoval Filip Švábský tím, že asi v dubnu 1203 udělil Čechy v léno Děpoltovi, který byl tehdy s Přemyslem v blíže neznámém sporu. Přemysl měl rozhodující vliv na Filipově porážce v Durynsku v květnu 1203. Během následných vojenských akcí byl Přemysl 24. srpna 1203 podruhé korunován papežským legátem Guidem z Praeneste. Zároveň mu Ota Brunšvický potvrdil všechny dříve udělené královské výsady. V dubnu roku 1204 pak Přemyslův královský titul uznal i papež. Příznivou situaci se Přemysl pokusil využít k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Jeho žádost papeži nebyla vyslyšena. Jen slabou útěchou mohla být Přemyslovi kanonizace zakladatele sázavského kláštera Prokopa, o kterou se Přemysl rovněž zasazoval. V druhé polovině roku 1204 se však po nové vojenské ofenzívě Filipa Švábského pracně budovaná welfská koalice rozpadla a již na podzim byl Přemysl v řadách Filipových spojenců. Dne 6. ledna 1205 byl Filip Švábský znovu zvolen, pomazán a korunován říšským králem. Stalo se tak na správném místě (v Cáchách) a korunovaci provedl správný arcibiskup (kolínský Adolf). Tím padly poslední formální a procedurální námitky proti Filipově volbě. Filip Švábský získával převahu a v létě 1208 svolal výpravu, která měla definitivně zlikvidovat welfský odpor. Ještě předtím, v prosinci 1207, Filip Švábský slavnostně vyhlásil zásnuby své dcery Kunhuty s tehdy dvouletým Přemyslovým synem Václavem. Vše se změnilo 21. června 1208, kdy se stalo něco \"„u Němců dosud neslýchaného“\" a bavorský falckrabí Ota z Wittelsbachu nic netušícího Filipa v době polední siesty pravděpodobně z osobní motivace zavraždil. Královraždu pomstil Jindřich z Kalden, který exkomunikovaného vraha po roce našel a v březnu 1209 zabil nedaleko Řezna. Smrtí Filipa Švábského však byly zničeny Přemyslovy plány, které budoucnost pojily s Filipem a s návratem k Welfům již nepočítaly. V říjnu 1209 byl Ota Brunšvický korunován římským císařem a jeho postoj k Přemyslovi zůstával nadále chladný. Obnovováním říšské správy v Itálii však zaskočil Inocence III., který jej 18. listopadu 1210 exkomunikoval a vyzval říšská knížata k nové volbě.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá bula sicilská.", "content": "Na jaře 1211 začalo vznikat „společenství“ císařových nepřátel. V samém jádru tohoto společenství stál Přemysl Otakar I., dále pak mohučský arcibiskup Sigfried a durynský lantkrabě Heřman. V létě téhož roku se přidal rakouský vévoda Leopold a bavorský vévoda Ludvík. Všichni zde uvedení se začátkem září sjeli do Norimberku, kde zvolili (či spíše předběžně vyvolili) sicilského krále Fridricha za německého císaře. Následkem toho vytáhl začátkem roku 1212 Fridrich do Říše, kde se k němu postupně přidávali další spojenci. Již během své cesty začal odměňovat své věrné. Mezi nejvíce oceněné patřili Přemysl Otakar i Vladislav Jindřich. Ota Brunšvický naopak v první polovině roku na sjezdu v Norimberku dodržel slovo dané míšeňskému markraběti Dětřichovi a české království Přemyslovi odňal. Dne 26. září 1212 vystavil Fridrich II. Štaufský v Basileji Přemyslu Otakarovi I. a Vladislavu Jindřichovi tři listiny, které byly zpečetěny zlatou pečetí (bulou) sicilského krále. Podle této majestátní pečeti pochází i vžitý název Zlatá bula sicilská. Pečeť použitá u listin nebyla říšská, protože Fridrich II. v té době říšskou pečeť ještě neměl a ani jí (jako pouze designovaný vládce) mít nemohl. Všechny tři listiny se navzájem doplňují a navenek tvoří nerozdílný celek. Pravděpodobně vznikly na základě v Čechách vzniklé předlohy, kterou měl písař k dispozici. Na titulní straně je latinsky napsáno: \"„Fredericus divina favente clementia Romanorum imperator electus et semper augustus, rex Sicilie, ducatus Apulie et principatus Capue.“\" Samotná Zlatá bula sicilská upravovala především postavení českého krále a českého státu v rámci římské říše. Přemysl získal mimo jiné potvrzení královské hodnosti pro sebe i své nástupce, potvrzení svobodné volby českého krále, právo investitury pražského i olomouckého biskupa, záruku neporušitelnosti zemských hranic a posílení svého vlivu v blízkém okolí českých zemí. Jeho bratr Vladislav pak potvrzení vlády nad celým \"markrabstvím moravským\" aníž by však přitom byl narušen Přemyslův mocenský primát.", "section_level": 2}, {"title": "Spor s pražským biskupem.", "content": "Po smrti biskupa Daniela v roce 1214 se novým pražským biskupem stal Ondřej. Před tím Ondřej zastával četné církevní funkce a od roku 1207 působil jako probošt kapituly u sv. Víta na Pražském hradě. S touto funkcí byl v této době spjat i úřad králova kancléře. Do té doby bezproblémový vztah mezi Přemyslem a Ondřejem ovlivnila Ondřejova účast na Čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215. Především myšlenky o církvi jako svébytném tělese vzal za své a rozhodl se je prosadit v Čechách v praxi. Protože Ondřejovy představy narazily na odpor krále, koncem roku 1216 biskup narychlo opustil Čechy, odebral se do Říma a vyhlásil nad pražskou diecézí interdikt. Následně obvinil Přemysla a českou šlechtu z omezování práv a svobod církve. Spor poukázal na složité spolužití panovníka a církve, kdy na rozdíl od říšských biskupství bylo pražské i olomoucké biskupství mnohem více závislé na Přemyslovcích a pražský biskup plnil spíše funkci osobního panovníkova kaplana. Pražský biskup Ondřej si stěžoval především na nedostatečné odvádění desátků, že kněze ke kostelům jmenují laikové bez souhlasu biskupa, na souzení duchovních osob světskými soudy apod. Přemysl přes počáteční jednoznačné odmítnutí biskupových obvinění posléze některé přehmaty uznal a sliboval jejich nápravu. Přestože navenek se papežská kurie stavěla do role zprostředkovatele, vcelku pochopitelně ve sporu stranila Ondřejovi. Zatímco ve sporu s pražským biskupem měl Přemysl na své straně především představitele české šlechty a na jeho straně stáli i někteří církevní představitelé (pražský děkan Arnold, litoměřický probošt Benedikt, olomoucký biskup Robert), Ondřej pomalu ztrácel i podporu kléru své diecéze. Spor byl nakonec vyřešen kompromisem, který byl vyhlášen na Šacké hoře někde na moravsko-rakouském pomezí za účasti krále, biskupa, papežského legáta Řehoře de Crescencio a mnoha prelátů z Čech i Moravy. Zde vyhlášený kompromis uspokojil jak Přemysla, tak papeže Honoria. Jediným nespokojeným tak zůstával biskup Ondřej, který se nevrátil do své diecéze a s vysvětlením, že je v Čechách ohrožen jeho život, odešel zpět do Itálie. Definitivní tečku za sporem znamenalo tzv. Velké privilegium české církve vydané Přemyslem v Praze 10. března 1222, které znamenalo omezení pravomocí panovníka a šlechty vůči jimi zakládaným církevním institucím.", "section_level": 2}, {"title": "Řešení nástupnictví.", "content": "Prakticky současně se sporem s biskupem Ondřejem věnoval Přemysl zvláštní pozornost i otázce svého nástupce. Přestože Zlatá bula sicilská zmiňovala dědičné království, stárnoucí král si uvědomoval nesamozřejmost nástupnictví svého syna Václava, a proto se ještě za svého života snažil o potvrzení jeho práv. Asi největší komplikaci představoval Vratislav, Přemyslův syn z prvního manželství s Adlétou Míšeňskou, který se těšil podpoře svých míšeňských příbuzných. Pravděpodobně v souvislosti se snahou o potvrzení Václava vystupňovali své požadavky i Děpoltici, což pravděpodobně vedlo v letech 1215–1217 ke konfliktu mezi Přemyslem a Děpoltici a k jejich následnému vyhnání. Poté již nic nebránilo tomu, aby na obecném shromáždění Čechů byl Václav 8. června 1216 zvolen za krále. Zvláště pak, když Přemysl pro tuto volbu získal podporu jak římskoněmeckého císaře, mohučského arcibiskupa, svého bratra moravského markraběte Vladislava Jindřicha a také hlavních představitelů české šlechty. Císař s Václavovou volbou souhlasil a na českou žádost mu 26. července 1216 udělil Čechy v léno.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta života.", "content": "Když 12. srpna 1222 zemřel moravský markrabě Vladislav Jindřich, stal se jeho nástupcem Přemyslův syn Vladislav Jindřich II. Přemysl ztratil nejen bratra, ale i nejpevnějšího spojence a spolupracovníka. Brzy poté dostaly zásah Přemyslovy snahy o další povznesení království. Ve snaze o upevnění pout k císařskému rodu dosáhl Přemysl příslibu císaře Fridricha II., že se jeho syn a nástupce Jindřich VII. ožení s Přemyslovou dcerou Anežkou. Na roli římskoněmecké královny se Anežka připravovala na dvoře rakouského vévody Leopolda VI. ve Vídni a v Klosterneuburgu. I přes astronomické Anežčino věno Jindřich své zasnoubení zrušil a oženil se s dcerou vévody Leopolda Markétou. Přemyslova odplata na sebe nedala dlouho čekat a obrátila se proti Leopoldovi, který byl oprávněně považován za strůjce intriky, jež byla osudová pro další Anežčin životaběh. Vpád českých vojsk v létě 1226 se však Rakušanům podařilo odrazit. Mnohem úspěšnější útok následoval po Leopoldově smrti v roce 1230. V roce 1227 zemřel teprve dvacetiletý Přemyslův syn a moravský markrabě Vladislav a jeho nástupcem se stal nejmladší syn Přemysl. Dne 6. února 1228 nechal Přemysl Otakar I. svého druhorozeného syna, z manželství s Konstancií Uherskou, Václava korunovat českým králem, když už dříve (v roce 1224) byl obdařen titulem knížete plzeňského a budyšínského. Přesto si starý král až do posledních chvil uchoval rozhodující vliv na řízení státu. Zemřel 15. prosince 1230 a byl původně pohřben v bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Dnes je jeho tělo uloženo v opukové tumbě z dílny Petra Parléře v kapli sv. Ostatků ve svatovítské katedrále. Dožil se pravděpodobně nejvyššího věku ze všech přemyslovských panovníků. Dle výsledků antropologického průzkumu Emanuela Vlčka byl vysoký 166–170 cm a stejně jako jeho potomci měl až žensky gracilní obličej.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení vlády.", "content": "Už ve středověku byl Přemysl Otakar I. respektován jako jeden ze tvůrců silného českého království. Byla oceňována jeho vojenská zdatnost, stejně tak i jeho rozvaha, diplomatické schopnosti a smysl pro dohodu. Pro stabilitu českého království byla důležitá i loajalita předáků české šlechty a také osobnost jeho bratra, moravského markraběte Vladislava Jindřicha, ve kterém měl Přemysl po celou dobu své vlády nejen spolehlivého spojence, ale i rovnocenného partnera. Do dnešních dnů v hlavních rysech platí hodnocení Přemyslovy vlády zakladatelem moderního českého dějepisectví:", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v literatuře a umění.", "content": "V architektuře v době Přemysla Otakara I. vyvrcholil románský sloh a postupně se dostával do své pozdní fáze. Za podpory panovníka vznikly mnohé nákladné stavby v centrech politického dění. Například byl stavebně upraven kostel sv. Jiří na Pražském hradě, kde je v tympanonu na reliéfu zobrazen i Přemysl se svou sestrou abatyší Anežkou. Také šlechtická heraldika v českých zemích má počátek v této době, když nejstarší dochovaná šlechtická pečeť pochází z roku 1197 a náleží Hroznatovi, zakladateli kláštera v Teplé. Před rokem 1213 vznikl v sousedním Německu na zakázku durynského lantkraběte Heřmana bohatě zdobený žaltář. Mezi iluminacemi sousedních panovníků se objevil i Přemysl Otakar se svou ženou Konstancií. Českých zemí se tehdy ještě nedotkla vlna rytířské kultury, která se v průběhu 12. století rychle šířila západní Evropou, a tak se ani Přemysl neobjevil mezi hrdiny v trubadúrských písních potulných minesengrů. Přesto do závěru Přemyslovy vlády patří rytířské klání svedené (a popsané) štýrským Oldřichem z Lichtenštejna. Život Přemysla Otakara I. se odrazil především v kronikářských dílech jeho současníků. Nejvýznamnějším z nich byl opat milevského kláštera Jarloch, který sepisoval svou kroniku v době Přemyslovy vlády. Jeho vyprávění končí už rokem 1198. Možná i z toho důvodu Přemysl v minulosti často zůstával ve stínu svých potomků a příbuzných, především svých dcer Anežky a Markéty a hlavně vnuka Přemysla Otakara II. Teprve na počátku 21. století se Přemysl Otakar I. stal hrdinou historických románů spisovatelky Ludmily Vaňkové \"Příběh mladšího bratra\", \"Kdo na kamenný trůn\", \"Cestou krále\" a \"Dítě z Apulie\" a také Vlastimila Vondrušky \"Velký král\". Po rozdělení Československa byl Přemysl Otakar I. zpodobněn Oldřichem Kulhánkem na lícové straně nové papírové dvacetikoruny. Uvedená bankovka byla stažena z oběhu roku 2008. I přesto se lze s Přemyslem stále setkat, protože roku 2006 se jeho podobizna objevila na dvanáctikorunové poštovní známce v sérii \"Dědiční králové z rodu Přemyslovců\", která byla vypracována stejně jako bankovka po konzultaci s doktorem Emanuelem Vlčkem.", "section_level": 1}, {"title": "Přemysl nebo Otakar?", "content": "V historii českých zemí je třetí český král znám pod svým zdvojeným jménem jako Přemysl Otakar I. Nebyl první (a ani poslední), kdo z Přemyslovců používal zdvojené jméno. Zatímco v českých zemích byl obvykle nazýván Přemyslem, cizí prostředí ho od roku 1192 znalo takřka výlučně jako Otakara. Také na pečetích se s výjimkou první pečeti používané v letech 1192–1193 používal jméno Otakar. Jméno Otakar je německého původu, kde základem je germánský Odowakar, což znamená \"„majetek střežící“\". Jméno Otakar bylo dříve chápáno jako souznačně se jménem Přemysl. Zdvojeného jména Přemysl Otakar bylo poprvé použito českou královskou kanceláří na listině z roku 1212 (\"„Otakarus, dei gratia, qui et Premisel“\"). Přestože Josef Kalousek zastával názor, že správnější je používání jen jména Přemysl, současná historiografie (např. Josef Žemlička, Vratislav Vaníček aj.) preferuje obvykle používání podoby Přemysl Otakar I. Občas se lze také setkat s podobou Přemysl I. Otakar. Dalimilova kronika jméno dává do souvislosti s Otou IV. Brunšvickým: \"Na biřmovániu ciesař kněziu rúšku vzváza, a Ottakar, točiúš Ottě mił, j'mu řiekati káza.\".", "section_level": 1}, {"title": "Vznik měst za vlády Přemysla Otakara I..", "content": "Vznik prvních měst navazoval na ekonomické a sídelní předpoklady. Již před vznikem institucionalizovaných měst zde existovala důležitá centrální místa městům podobná, jejichž povaha se blížila rozvinutým městům. I když k tomuto vývoji docházelo již za Přemyslových předchůdců, nelze ještě hovořit o středověkých městech (nebo o jejich založení) v plném slova smyslu. Proces vzniku středověkým měst tak začíná až za Přemyslovy vlády. Z doby jeho vlády pocházejí také nejstarší dochovaná městská privilegia pro Uničov (1223) a Opavu (1224), z nichž ale ani jedno nemá zakládací charakter, ale potvrzuje, případně rozšiřuje již udělená městská práva. Prvenství (nebudeme-li počítat Cheb, který k českým zemím v té době ještě nepatřil) ve vzniku měst patří severu tehdejší Moravy. Zde vzniká asi před rokem 1213 Bruntál, brzy po něm Uničov, který převzal magdeburská práva od Bruntálu, následuje asi v letech 1213–1220 Opava a pravděpodobně v této době dochází i k založení (dnes slezských, ale tehdy ještě na Moravě ležících) Hlubčic. Teprve po tomto prvotním zakladatelském rozmachu následuje na Moravě Znojmo (1226) a Jemnice (1227), v Čechách pak Hradec Králové (1225). Sporné jsou počátky Hodonína, které bývají kladeny jak do závěru vlády Přemysla Otakara I., tak až do doby vlády jeho syna Václava I. Ke konci Přemyslovy vlády je teoreticky možný i vznik Litoměřic a Žatce. Přestože v nově vznikajících městech žil jen zlomek obyvatelstva, jejich vliv vysoce převyšoval jejich demografickou váhu a města se stávala středisky rozvoje středověké společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "1. manželství ∞ 1178 Adléta Míšeňská (1160?–1211) 2. manželství ∞ (1199) Konstancie Uherská (1181–1240)", "section_level": 1}], "src_summary": "Přemysl Otakar I. (německy Ottokar I. Přemysl; 1155/1167 – 15. prosince 1230) byl český kníže (1192–1193 a 1197–1198) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky. ", "tgt_summary": "Ottokar I (; c. 1155 – 1230) was Duke of Bohemia periodically beginning in 1192, then acquired the title King of Bohemia, first in 1198 from Philip of Swabia, later in 1203 from Otto IV of Brunswick and in 1212 from Frederick II. He was a member of the Přemyslid dynasty.", "id": 512041} {"src_title": "Václav III.", "tgt_title": "Wenceslaus III of Bohemia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Václav III. se narodil 6. října 1289 jako druhé dítě českého krále Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské. Současně s ním se narodila Anežka, která zemřela v dětském věku roku 1292. Dvojčata pokřtil zřejmě sedlecký opat Jindřich, což je patrné ze Zbraslavské kroniky, kde se píše:", "section_level": 2}, {"title": "Zisk uherské koruny.", "content": "Ve svých devíti letech, 12. února 1298, byl Václav III. ve Vídni za přítomnosti rakouského vévody Albrechta Habsburského a uherského krále Ondřeje III. zasnouben s Ondřejovou desetiletou dcerou Alžbětou. V lednu roku 1301 Ondřej III. bez mužského dědice zemřel, Arpádovci tak vymřeli po meči. Uherští magnáti odmítli kandidaturu neapolského prince Karla Roberta z Anjou (vnuka Marie, dcery uherského krále Štěpána V.), který se nedlouho po Ondřejově smrti nechal v Ostřihomi korunovat ostřihomským arcibiskupem Řehořem na uherského krále. Protože tato korunovace porušila téměř všechny staré uherské zvyklosti, většina uherských šlechticů ji neuznala. Pro uherský sněm připadal v úvahu na post krále buď právě Václav III., který byl vnukem Kunhuty Haličské a snoubencem Ondřejovy dcery Alžběty, nebo dolnobavorský vévoda Ota III. z rodu Wittelsbachů, jenž byl vnukem Bély IV. Svatoštěpánská koruna byla po jednání Václava II. s Uhry zajištěna pro Václava III., což potvrdil uherský sněm v druhé polovině května roku 1301 prohlášením Václava III. za čekatele trůnu. Uherští páni byli při volbě uplaceni kutnohorským stříbrem. Tyto úplatky zachycuje ve své rýmované kronice Otakar Štýrský, mluví o velké finanční chtivosti uherských magnátů i o nevoli českých dvořanů k tomuto štědrému kroku Václava II. V čele delegace vyslané uherským sněmem, která v červnu roku 1301 dorazila do Brna, stanul sedmihradský vévoda Ladislav Kán a šlechtici Matouš Čák Trenčínský a mistr Demetrius (syn Mikuláše z Aby). Přítomný byl mimo jiné i budínský rychtář Werner se synem Ladislavem. Po dalším uplácení a potvrzení dosavadních práv a úřadů uherských magnátů byla domluvena schůzka v Hodoníně. Ta proběhla v srpnu téhož roku a tentokrát zde byli přítomni i uherští preláti, především kaločský arcibiskup Jan a poté například biskupové jagerský, vácovský, csanádský, velkovaradinský, djakovarský či probošt spišský. Mezi šlechtici zde byl Matouš Čák, Štěpán Borzsa, Jindřich z Kyseku a jiní. Z Hodonína se Václav II. v doprovodu Matouše Čáka, českých i uherských ozbrojenců a rádců vedených obratným diplomatem a krakovským biskupem Janem Muskatou vypravil do Stoličného Bělehradu. Na odpor se Václavově družině několikrát postavily jednotky Karla Roberta z Anjou, který také usiloval o svatoštěpánskou korunu a ovládal jižní část Uherska. Ve Stoličném Bělehradu byl 27. srpna 1301 Václav III. kaločským arcibiskupem Janem korunován na uherského krále Ladislava V. Jméno Ladislav V. však nepoužíval důsledně, například v listině jagerské kapituly je uveden pod jménem Václav. Korunovaci Václava III. však zpochybnil papež Bonifác VIII., a to kvůli skutečnosti, že koronátorem nebyl arcibiskup ostřihomský, jenž podporoval Karla Roberta z Anjou, nýbrž arcibiskup kaločský, což porušovalo staré uherské tradice. Papež proto v říjnu 1301 pod hrozbou ztráty funkce vyzval kaločského arcibiskupa Jana, aby se do čtyř měsíců dostavil do Říma ke slyšení před papežský stolec. Arcibiskup Jan se ke slyšení však nedostavil, protože zemřel. Obdobnou výzvu Bonifác VIII. zaslal i Václavovi II. do Prahy, přičemž požadoval nápravu všeho, co Václav II. uskutečnil ve věci korunovace Václava III. na uherského krále. Tato žádost však nebyla vyslyšena.", "section_level": 2}, {"title": "Uherský král.", "content": "Václav III. však kvůli nízkému věku a nezkušenosti nemohl vládnout sám, vládu tak za něj vykonávali rádci a velký vliv na Uhersko měl i jeho otec. Pod Václavovu moc nespadala celá země, fakticky ovládal pouze území dnešního Slovenska a oblast kolem Budína a Šoproně. Jeho vicekancléřem se původně měl stát již zmíněný Jan Muskata, zřejmě se tak ale nikdy nestalo, protože po Václavově korunovaci v této funkci působil probošt ze Stoličného Bělehradu Štěpán. Mezi hlavní uherské podporovatele Václava III. patřil Matouš Čák, bratři Kysečtí či rod Abovců. Podle některých mladších kronikářů a historiků s Václavem III. do Uher odešli mladí čeští šlechtici. Na uherském dvoře panovaly uvolněnější mravy a Václav III. si zde osvojil bujnější způsob života. Prokazatelné to však není a je možné, že kronikáři zaměnili informace ze Zbraslavské kroniky o mladých šlechticích, kteří Václava III. kazili po smrti jeho otce, v době, kdy byl českým a polským králem. Aby Václav neztratil podporu některých uherských magnátů, musel je s podporou otce stále odměňovat. Nejvíce na tom profitoval trenčínský velmož Matouš Čák. Václav III. mu 28. února 1302 listinou potvrdil, že všechny královské hrady, města a statky, kterých Matouš nabyl, se stávají jeho dědičným vlastnictvím, především pak komitát nitranský. Dne 1. března 1302 byl Matoušovi potvrzen i komitát trenčínský a poté i majetek, který uzurpoval z nitranského biskupství. Václav musel odměňovat nejen uherské magnáty, ale také české rádce, které s ním do Uher přišli. Mezi ně patřil například Jan Muskata, jemuž 26. září 1301 potvrdil hrad Plaveč v Šariši. Poměry v Uhrách však Muskatovi nedovolily hrad skutečně získat. Jak již bylo zmíněno, papež Bonifác VIII. Václava III. uherským králem neuznal a v Uhrách měl už od 8. května 1301, ještě před korunovací Václava III., papežského legáta a ostijského kardinála Mikuláše Boccasiniho. Tento prelát započal proti Přemyslovcům a jejich přívržencům v Uhrách v říjnu téhož roku ofenzívu. Dne 25. října 1301 svolal veškeré uherské preláty a vyzval je, aby podpořili Karla Roberta z Anjou. Většina z nich to však odmítla a proti Boccasinymu se postavila. Rozbouřené obyvatelstvo Budína začalo Boccasinymu vyhrožovat smrtí, na což zareagoval vyhlášením interdiktu nad Budínem a útěkem do Bratislavy. Na místo zesnulého kaločského biskupa Jana nastolil k Přemyslovcům nepřátelsky naladěného Štěpána a pod nátlakem papeže musel Uhry opustit i Jan Muskata. V září 1302 se Karel Robert z Anjou dokonce pokusil o dobytí Budína, což mu však zmařily posily Václavova velkého stoupence Ivana Kyseckého, který vojsko Anjouovců donutil k ústupu. V roce 1302 vyzval papež všechny strany zapojené do konfliktu v Uhrách, aby se zúčastnily schůzky v Římě. Václav II. však s reflektováním této nabídky nespěchal a s papežem nejprve jednal ústy svého rádce Oldřicha z Paběnic. Ke schůzce v Římě nakonec došlo v květnu roku 1303. Václav II. na jednání vyslal pouze posly, kteří nebyli o situaci dostatečně informováni a konstatovali, že český král nikdy neměl v úmyslu vést o Uhersko spor. Zřejmě totiž tlumočili mínění Přemyslovců ještě před tím, než uherští magnáti nabídli Václavovi III. korunu. Papež reagoval 31. května 1303 vydáním listiny, v níž se obracel na Přemyslovce s výzvou, aby do čtyř měsíců dokázali svá práva na uherskou korunu, do té doby trůn přiřkl Karlovi Robertovi. Václav II. však opět nehodlal ustoupit. Bonifác VIII. proto rozhodl, že uherské království patří neapolské královně Marii a jejímu vnukovi Karlovi Robertovi z Anjou. Všem podporovatelům přemyslovské strany v Uhrách pohrozil těžkými církevními tresty a vyzval Karla Roberta, aby se ujal vlády v Uhrách. Do neapolského tábora rázem přešla většina uherských šlechticů i prelátů a okruh reálné vlády Václava III. se zúžil pouze na Budín a jeho okolí. Mezi poslední stoupence patnáctiletého krále patřil novohradský župan Dominik, bratři Kysečtí, královský maršálek Kokoš z rodu Ratoldovců, župan Petr z rodu Aba, Tomáš z rodu Forgáčů a většina obyvatel Budína. Situaci Přemyslovcům neulehčil ani skon papeže Bonifáce VIII. v září 1303, protože na jeho místě pod jménem Benedikt XI. stanul Mikuláš Boccasini. Před svou smrtí stihl Bonifác vyzvat římského krále a rakouského vévodu Albrechta Habsburského, aby podpořil Karla Roberta z Anjou. Proti Přemyslovcům se tak vytvořila silná koalice Anjouovců, papeže a Habsburků. Albrecht vyhlásil nad českým králem říšskou klatbu a připravoval se k útoku na české země. Krize v Uhrách se stále vyostřovala, a proto se v létě 1304 Václav II. rozhodl podniknout do Uher vojenskou výpravu, aby upevnil synovu vládu a potřel přívržence Karla Roberta z Anjou. Vládu v Čechách svěřil svému největšímu spojenci braniborskému markraběti Heřmanovi. Vojsko táhlo přes západní Slovensko a zamířilo k Ostřihomi, která se dočkala nelítostného drancování; pykala za proradnost ostřihomského biskupa Řehoře vůči Přemyslovcům. Václav III. se s otcem setkal na poli Rákuš před Budínem. Potřít přívržence Anjouovců se však nedařilo a Karel Robert se stále vyhýbal přímému střetnutí. Mezitím pronikly jednotky rakouského vévody Rudolfa Habsburského a bývalého spojence Přemyslovců Matouše Čáka na jižní Moravu. Václav II. se proto s armádou musel okamžitě dostavit do Čech a opustil Uhry. Vzal sebou i Václava III., protože ho zde nemohl nechat bez vojenské podpory. Správu země svěřil oddanému přívrženci Přemyslovců v Uhrách Ivanu Kyseckému. Do Čech přivezl i svatoštěpánské uherské korunovační klenoty, což v Uhrách vyvolalo značné pobouření, a zajaté syny budínských měšťanů, aby se v jeho nepřítomnosti nepřidali na stranu Anjouovců. Václav III. se navíc nevzdal titulu uherského krále.", "section_level": 2}, {"title": "Nástup Václava III. na český a polský trůn a počátky vlády.", "content": "Po návratu Václava II. a Václava III. z Uher čelily české země invazi římského císaře Albrechta Habsburského, jeho syna rakouského vévody Rudolfa Habsburského a uherského krále Karla Roberta z Anjou, který byl podporován neapolskou královnou Marií Uherskou. Díky vyčkávací a zdržovací taktice Čechů byla rakouská a uherská vojska poražena a vyhnána. Václav II. přistoupil na smírčí jednání s finančně zdecimovaným Albrechtem. Ve stejnou dobu se zdravotní stav Václava II. v důsledku tuberkulózy plic začal horšit. Od dubna 1305 byl trvale upoután na lože a 21. června 1305 v Praze ve věku 34 let zemřel. Okamžiky Václavova skonu popisuje Zbraslavská kronika. Václav II. nechal svého syna zapřísahat, aby splatil jeho značné dluhy a nechal ho pohřbít ve Zbraslavském klášteře, který měl držet pod svou ochranou. Na smrtelném loži Václav II. také vybral čtyři vykonavatele své závěti a nechal předáky české šlechty odpřisáhnout zemský mír, tzv. landfrýd, jež měl zajistit klid a loajalitu šlechticů vůči králi alespoň na počátcích Václavovy vlády. Po nástupu na český a polský trůn se Václav III. skutečně snažil otcovu poslední vůli vyplnit. I přes odpor kanovníků katedrály sv. Víta na Pražském hradě nechal Václava II. pohřbít ve Zbraslavském klášteře a začal splácet jeho dluhy. Na Václavově hlavě spočinuly tři koruny − česká, polská a uherská, přestože se do jeho zavraždění v Olomouci nestihl formální obřad korunovace uskutečnit. Dědictví po otci však nebylo v dobrém stavu, královská pokladna byla velmi zadlužená, situace v Polsku byla vrtkavá a královskou moc v Uhersku fakticky nemohl uplatnit. Václav III. pokračoval v mírovém jednání s římským králem Albrechtem Habsburským, které započal už jeho otec po ústupu rakouských vojsk z Čech. Václav III. a jeho rádci slavili v jednání významné úspěchy, 18. srpna 1305 Albrecht zrušil říšskou klatbu vůči českému králi a o dva dny později potvrdil práva a výsady, které vlastnili Václavovi předchůdci na českém trůně. Albrecht tak uznal nejen práva Přemyslovců na polský trůn, ale výslovně nepopřel ani práva na Uhersko. Václav musel Albrechtovi na oplátku postoupit Chebsko a ve prospěch Wettinů rezignovat na svá práva v Míšeňsku. Braniborští Askánci jako náhradu za Míšeňsko, které měli v zástavě, obdrželi gdaňskou část Pomořanska.", "section_level": 2}, {"title": "Rezignace na uherskou korunu a sňatek.", "content": "Po ukončení mírových jednání s Habsburky přišlo na řadu Uhersko. Situace v něm totiž nebyla pro Přemyslovce definitivně ztracena. Václav III. si stále ponechával titul uherského krále, v Praze uchovával svatoštěpánskou korunu a v Uhrách mohl počítat s podporou nejen bratří Kyseckých a obyvatel Budína, ale také českých posádek, které stále udržovaly pod svou kontrolou některé zdejší oblasti. I přesto by kampaň do Uher byla příliš nákladná a její výsledek nejistý, a proto se král uchýlil k diplomatickému řešení. Dne 9. října 1305 v Brně rezignoval na uherskou korunu a práva k uherskému trůnu i s uherskými korunovačními klenoty předal dolnobavorskému vévodovi Otovi III., čímž získal cenného spojence a své úsilí mohl směřovat na zachování vlády v Polsku. S rezignací na uherský trůn souviselo Václavovo zrušení zasnoubení s dcerou zesnulého uherského krále Ondřeje III. Alžbětou a rychlý sňatek s Violou Těšínskou, dcerou drobného a nepříliš významného těšínsko-osvětimského vévody Měška. Svatba, ke které došlo 5. října 1305, byla velmi překvapivá s zaskočila i některé Václavovy současníky. Tímto sňatkem navíc Přemyslovci ani neposílili svou moc v Polsku jako celku, jak tomu bylo u sňatku Václava II. s Eliškou Rejčkou Podle Tomasze Pietrase měl sňatek zajistit ochranu a přístup ke Krakovu. Pokud by byla tato teorie správná, v dojednání sňatku mohl hrát zásadní roli krakovský biskup a oddaný spojenec Přemyslovců Jan Muskata. Zbraslavský kronikář Petr Žitavský za sňatkem vidí české pány, kteří ze strachu, že se Václav III. sňatkem spojí s některým z významných panovnických rodů, ho raději oženili s dcerou „chudého vévody”. Vyloučit však nelze ani možnost, že Václav pouze podlehl Violině ženskému kouzlu. Podle většiny historiků se sňatek s Violou uskutečnil v Brně, prokazatelné to však není. Brzy po svatbě 10. října 1305 se Václav III. účastnil jednání s německými rytíři v Bruntálu, kdy byl naposledy titulován jako uherský král. Další královská svatba proběhla 13. února 1306, kdy se Václavova sestra Anna provdala za Jindřicha Korutanského, jenž byl o 25 let starší než ona. Tento sňatek zřejmě dohodl již Václav II. a Václav III. tak opět dokázal, že ctí závazky svého otce.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy se šlechtou.", "content": "Podle Zbraslavské kroniky byly počátky vlády Václava III. dobré. Ke změně mělo dojít po svatbě s Violou Těšínskou. Petr Žitavský si stěžuje, že mladičký Václav neposlouchal rady starších a zkušenějších a začala jej ovládat šlechta, která do jeho blízkého okolí přidružila své mladé syny. Ty pak podle Petra Žitavského kazili a sváděli poddajnou Václavovu mysl k mnoha nepřístojnostem, k nezřízenému pohlavnímu životu, ponocování a nadměrnému pití, kterého využívali ke svému obohacení. Z opilého krále prý vymámili mnoho majetku − statky, vesnice i města. Jak se lze dočíst z výše citované Zbraslavské kroniky, králův kancléř Petr Angeli, jenž v úřadu nahradil nepřítomného Petra z Aspeltu, v těchto pochybných obchodech nezapomínal především na sebe. Podle kronik z marnotratného Václavova života těžil zejména Rajmund z Lichtenburka, dále například Jindřich z Lipé či Hynek z Dubé. Obrat v králově chování podle Petra Žitavského údajně nastal při prvním výročí smrti Václava II., kdy navštívil jeho hrob ve zbraslavském klášteře, kde mu promluvil do svědomí zbraslavský opat Konrád z Erfurtu. Nevázaný Václavův život mohl být příčinou narození jeho nemanželské dcery Alžběty. Není však jisté, zda se skutečně jedná o jeho dceru, anebo o dceru Václava II. Alžběta je zmíněna v papežské dispenzi z ledna 1332 jako nemanželská dcera svobodného krále Václava, není však uvedeno jakého. Z časových souvislostí lze odvodit, že se zřejmě jednalo o dceru Václava III. Z vlády Václava III. se dochovalo 26 královských listin pro tuzemské příjemce, které však vyprávění Petra Žitavského o velkém rozdávání majetku šlechtě nepotvrzují. Václav III. v listinách dává přiměřeně majetku šlechtě, církvi i městům. Václav III. ponechal téměř všechny pány v královských úřadech, které zastávali už za vlády Václava II. Pouze na post strážce královských lesů po smrti Čeňka z Ojivína jmenoval Rajmunda z Lichtenburka a na sklonku svého života zřejmě vyměnil Zdeslava ze Šternberka ve funkci olomouckého komorníka za Vítka ze Šváběnic. Po vzoru svého otce vydal Václav III. v květnu 1306 zakládací listinu cisterciáckého kláštera nedaleko Vsetína, který se měl jmenovat Trůn králův. Kvůli Václavově předčasné smrti se však klášter nikdy nedočkal výstavby. Založením kláštera Václav pravděpodobně sledoval posílení své autority na severovýchodní Moravě vůči šlechtě, zřejmě především proti Šternberkům.", "section_level": 2}, {"title": "Příprava tažení do Polska.", "content": "Situace v Polsku se koncem roku 1305 začala pro Přemyslovce rapidně zhoršovat. Krakovský kníže Vladislav I. Lokýtek řídil odboj v Malopolsku, ohrožoval Krakov a dobyl hrad Pelczyska na Sandoměřsku. Na Velkopolsko útočil hlohovský kníže Jindřich III., který se zmocnil Poznaně. Zemi ohrožovaly i vpády Litevců. Přívrženci Václava III. postupně odpadávali a český hejtman Oldřich z Boskovic i krakovský biskup Jan Muskata se dostávali do problémů. Dobrou službu králi vykonávali mimo jiné němečtí rytíři, kteří v lednu 1306 jménem Václava III. uzavřeli v Toruni s Lokýtkem devítiměsíční příměří. Poté, co do Polska dorazily uherské posily Amadea z Aby, však Lokýtek příměří porušil. Václavovi nezbylo nic jiného než do Polska podniknout vojenské tažení. Protože neměl dostatek finančních prostředků na najmutí žoldnéřského vojska, na jaře roku 1306 vyhlásil v Čechách i na Moravě zemskou hotovost. Setkal se však s odporem šlechty, a proto Václav šlechtě pohrozil revindikací majetku a zřejmě k ní učinil první kroky. V červenci se při shromažďování vojska odebral do Olomouce a vládu v Čechách dočasně předal svému švagrovi Jindřichu Korutanskému. V Olomouci byl však ve čtvrtek 4. srpna 1306 zavražděn. Zemřel ve věku 16 let.", "section_level": 2}, {"title": "Olomoucká vražda.", "content": "Václav III. byl zavražděn ve čtvrtek 4. srpna 1306. K vraždě došlo pravděpodobně v budově olomouckého kapitulního děkanství, které se podle Aloise Vojtěcha Šembery nacházelo západně od dómu svatého Václava. Tento názor byl většinově přijat, odmítl ho pouze Johann Kux, který se domníval, že se vražda odehrála v biskupském paláci. V literatuře se často objevuje tvrzení, že budovu olomouckého kapitulního děkanství měl od olomouckého děkana Budislava pronajatu Albrecht ze Šternberka. Toto tvrzení je však podle Karla Maráze mylné, Albrecht byl totiž v této době zřejmě po smrti. O olomoucké vraždě existuje pouze jediný soudobý záznam, a to v nekrologiu olomoucké metropolitní kapituly, kde se píše: Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice uvádí: I když tento zápis ve Zbraslavské kronice vznikl několik let po vraždě, je poměrně důvěryhodný, protože jeho autorem byl Václavův současník Petr Žitavský. Podobně Dalimilova kronika připisuje královraždu nejmenovanému Durynkovi, kterého před palácem chytily stráže, byla mu uťata ruka a poté byl roztrhán a sežrán psy. Dalimil vinu z části připisuje Albrechtovi Habsburskému, ale rovněž naznačuje, že se mohlo jednat o spiknutí proti králi. Beneš Krabice z Veitmile ve své Kronice pražského kostela uvádí: Kronika Beneše Krabice z Veitmile čerpá ze Zbraslavské a Dalimilovy kroniky; stejně tak kronika Františka Pražského, který za vraha považuje jakéhosi Durynka, a Přibíka Pulkavy z Radenína, jenž ve své Kronice české viní Durynka Konráda z Potenštejna a za objednavatele vraždy označuje Albrechta Habsburského, z části vinu připisuje i českým šlechticům. Otakar Štýrský vinu připisuje české šlechtě. Ve své kronice mluví o dvanácti mladých šlechticích losujících kostkami, kdo vraždu uskuteční. Los údajně padl na Holena z Vildštejna a ještě na jednoho nejmenovaného šlechtice. České panstvo viní rovněž německý kronikář Sifrid z Balhausenu a za vraha označuje Konráda z Botenštejna, jehož jméno uvádí ve zkomolené podobě Johann de Botelstein. Českou šlechtu v neposlední řadě obviňují také salcburské anály. Naopak bavorský letopisec či fürstendeflský mnich označují za objednavatele vraždy Albrechta Habsburského a Rocznik Malopolski zase Vladislava Lokýtka. Zbraslavská kronika, Dalimilova kronika a nekrologium olomoucké metropolitní kapituly, tedy tři na sobě nezávislé a dobře informované zdroje, se shodují, že vraždu spáchal jakýsi Durynk. Dva ze tří těchto záznamů, nekrologium a Zbraslavská kronika, uvádějí jeho jméno Konrád. Většina historiků Konráda z Mulhowu a Konráda z Botenštejna ztotožňuje. Poprvé tak učinil Miroslav Ivanov, který však Konrádův podíl na vraždě odmítl ze dvou důvodů – jednak zcela vyloučil možnost, že by vrah vzápětí po spáchání vraždy vyběhl se zkrvavělým nožem ven z domu, a za druhé zjistil, že podle jiných pramenů měl Konrád zemřít až v roce 1320. Vysvětlil to tedy tak, že Konrád byl pouze králem najatý a nevinný žoldnéř, na kterého později svalili vinu kronikáři. Muž, který vyběhl se zkrvaveným nožem z domu, byl podle Ivanova jen zmatený sloužící, jenž chtěl o vraždě informovat stráže. Posléze Ivanov sestavil seznam možných objednavatelů vraždy. V tomto seznamu figuruje Václavova snoubenka Alžběta, Viola Těšínská, Karel Robert z Anjou, Albrecht Habsburský, Jindřich Korutanský, české panstvo a Vladislav Lokýtek. Alžbětu, Violu a Karla Roberta nakonec Ivanov ze svého seznamu vyškrtl. Možnost, že by vraždu objednal Albrecht Habsburský, vyloučil z důvodu, že v době vraždy byl zaměstnán zcela jinými záležitostmi a vražda Václava III. ho zastihla nepřipraveného; trvalo mu více než měsíc nachystat intervenci do Čech ve prospěch svého syna Rudolfa. Tak by jistě nejednal člověk, který vraždě věděl předem. Jindřicha Korutanského jako objednavatele Ivanov zamítl, protože byl podle něj „zbabělý, hloupý, líný, krotký a jednáním chlapecký”. Lokýtka nakonec také vyškrtl; musel by totiž mít mezi českými šlechtici spojence, který by se s vrahem dokázal dostat do královy bezprostřední blízkosti a to Ivanov pokládá za nemožné. Další indicii spatřuje v tom, že by v případě Lokýtka nic nebránilo Dalimilovi a Petrovi Žitavskému osvětlit, kdo byl objednavatelem. Kdyby naopak uvedli, že za královraždou stálo české panstvo, mohli se oba kronikáři obávat odplaty, neboť psali příliš brzy po vraždě. Spiknutí českého panstva jako celku Ivanov odmítá z důvodu, že nebyl dostatek času je zorganizovat. Celou záležitost uzavírá názorem, že objednavateli vraždy byli bývalí přívrženci Záviše z Falkenštejna nebo jejich příbuzní, kteří chovali zášť k Václavovi II. a jeho synovi. Tito muži byli jmenovitě Albrecht z Lomnice (příbuzný Závišova přívržence Ojíře z Lomnice), Jindřich z Rožmberka (bývalý Závišův stoupenec), Albrecht mladší ze Šternberka (nájemce děkanského domu v době vraždy a příbuzný Jaroslava ze Šternberka, opět přívržence Záviše) a Holen z Vildštejna, o kterém mluví Otakar Štýrský jako o vrahovi a jenž také vystupoval jako Závišův stoupenec. Tento svůj závěr dává Ivanov do souvislosti s vyprávěním Beneše Krabice z Veitmile. Josef Šusta se ještě před Ivanovem domníval, že se jednalo o osobní mstu některého šlechtice, kterého mladý král urazil. Josef Žemlička deset let po Ivanovovi připomenul, že informátoři byli především duchovní, a proto vinu připisovali českému panstvu. Žemlička podobně jako Šusta také nevylučoval, že vražda neměla žádné politické pozadí a jednalo se o obyčejný zločin, například z osobní msty. Vratislav Vaníček zamítl možnost široce rozvětveného spiknutí, protože podle něj bylo nemožné, aby se natolik široké spiknutí utajilo. Karel Maráz přinesl nový poznatek, že Konrád z Botenštejna, uváděný v souvislosti s olomouckou vraždou, nemusí být totožný s Konrádem, který zemřel v roce 1320. Zřejmě se jednalo o otce a syna. Maráz se tedy domnívá, že Konrád z Botenštejna alias z Mulhowu opravdu spáchal vraždu Václava III. a vzápětí byl chycen a zabit. Podle něj je nejpravděpodobnějším objednavatelem vraždy buď česká šlechta jako celek, nebo někdo z ní. Podobně jako Vratislav Vaníček ovšem odmítl názor Václava Štěpána, že se jednalo o dalekosáhlé a rozvětvené spiknutí, stejně jako Ivanovův závěr o Závišových přívržencích. Argumenty proti tomu, že byl objednavatelem Lokýtek či Albrecht Habsburský, Maráz víceméně přejímá od Ivanova. Byl-li objednavatelem někdo z řad české šlechty, zvažuje Maráz Hynka Krušinu z Lichtenburka, který se s Václavem dostával do sporů a měl zjevné sklony k násilí. Dále Maráz uvedl, že Albrecht ze Šternberka, o kterém se mluví jako o nájemci děkanského paláce v době vraždy, je nevinen, protože v době vraždy byl zřejmě mrtev.", "section_level": 1}, {"title": "Osudy Václavových ostatků.", "content": "Václava III. stihly pohnuté osudy i po smrti. Nebyl mu vystrojen odpovídající pohřeb a byl uložen do olomouckého kostela sv. Václava před hlavní oltář. Až v roce 1326 nechala Václavova sestra Eliška Přemyslovna přenést jeho ostatky do zbraslavského kláštera. Podle Petra Žitavského si zde sám přál spočinout. Dne 10. srpna 1420 klášter vyplenili husité, zneuctili ostatky králů, kteří zde byli pohřbeni, a klášter vypálili. Ostatky Václava III. byly v tomto plenění ztraceny.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení Václavovy osobnosti a vlády.", "content": "Starší historikové při hodnocení Václavovy vlády vycházeli především z vyprávění Petra Žitavského a jiných kronikářů, o Václavově nemravném životě. Jeho osobnost a vládu proto většinou hodnotili negativně. Nový pohled na celou záležitost přinesl až Karel Maráz. Václavovu vládu v Uhersku neposuzuje, protože ve skutečnosti byla vládou Václavových rádců. Václav byl příliš mladý a nezkušený, aby mohl vládnout sám. Ačkoli Petr Žitavský mluví o tom, že Václav III. žil velmi nemravným životem a podléhal vlivu šlechty, které rozdával mnoho majetku, Marázovy výzkumy dobových královských listin to nepotvrzují. Lze z toho tedy podle Maráze vyvodit, že Václav žil poněkud bouřlivěji, jeho panování však bylo uměřené a jeví se jako dosti rozumné a téměř ve všem navazující na vládu Václava II. Kontinuitu lze vidět v pokračování jednání s Albrechtem Habsburským, v ponechání vysokých hodnostářů a úředníků v jejich funkcích, v podporování cisterciáků, ve splácení dluhů nebo ve spojenectví s německými rytíři. Ve Václavově vládě můžeme podle Maráze rovněž najít mnoho diplomaticky obratných kroků, například rezignaci na uherskou korunu nebo již zmíněné jednání s Albrechtem a podporování německých rytířů. Z Václavovy krátké vlády Maráz vyvozuje, že měl pravděpodobně prudší povahu a sebevědomí hodné Přemyslovce.", "section_level": 1}, {"title": "Možný vzhled.", "content": "Protože Václavovy ostatky nebyly nalezeny, jeho vzhled lze rekonstruovat jen na základě dobových písemných pramenů a z analogických výsledků antropologie dalších Přemyslovců. Tvrzení Petra Žitavského, že Václav III. byl sličného zjevu, se může doplnit konstatováním paleoantropologa Emanuela Vlčka, podle kterého mohl být poněkud jemnější a zženštilejší typ, štíhlé postavy, střední výšky a zřejmě hnědých vlasů a očí.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v literatuře a umění.", "content": "Zbraslavský kronikář, a po něm řada dalších, zdůrazňovali Václavovy negativní povahové vlastnosti a chování. Dante Alighieri, jenž se ve své Božské komedii zmiňuje o Přemyslovcích, umisťuje Přemysla Otakara II. a jeho syna Václava do očistce. Není přitom vyloučené, že autor zaměnil Václava II. a Václava III., když českého vladaře nazývá floutkem a darmošlapem a osočuje ho ze změkčilosti a chtíče. Z novodobé literatury tematizují životní osudy Václav III. historická dramata Ferdinanda Břetislava Mikovce \"Záhuba rodu Přemyslovců\" a Otokara Fischera \"Přemyslovci\". Oldřich Daněk se Václavovi III. věnuje v románu \"Vražda v Olomouci\"; významnou postavou je i v dílech Ludmily Vaňkové \"Královský nach tě neochrání\", Vlastimila Vondrušky \"Král básník Václav II.\" nebo Oldřišky Ciprové \"Láska a majestát\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav III. (6. října 1289 Praha – 4. srpna 1306 Olomouc) byl český, polský a uherský král; poslední panovník z dynastie Přemyslovců. Byl synem českého a polského krále Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské. ", "tgt_summary": "Wenceslaus III (,,,, ; 6 October 12894 August 1306) was King of Hungary and Croatia between 1301 and 1305, and King of Bohemia and Poland from 1305. He was the son of Wenceslaus II, King of Bohemia, who was later also crowned king of Poland, and Judith of Habsburg. Still a child, Wenceslaus was betrothed to Elizabeth, the sole daughter of Andrew III of Hungary. After Andrew III's death in early 1301, the majority of the Hungarian lords and prelates elected Wenceslaus king, although Pope Boniface VIII supported another claimant, Charles Robert, a member of the royal house of the Kingdom of Naples. ", "id": 990797} {"src_title": "Candát obecný", "tgt_title": "Zander", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tělo je protáhlé, z boků zploštělé. Hlava zakončena koncovými ústy. V tlamě se nachází řada drobných zoubků a také velké tzv. \"psí zuby\". Na hřbetě se nachází dvě hřbetní ploutve, první vyztužena tvrdými paprsky, druhá měkkými. Břišní ploutve jsou umístěny hned za úrovní prsních. Tělo je zbarveno šedě s odstíny zelené. V mládí jsou na bocích zřetelné svislé tmavé pruhy.Jikernačka dorůstá až 130 cm a 21 kg, mlíčák jen 70 cm a 5 kg. Nejstarší známý exemplář měl 25 let.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Původní domovinou candáta obecného je východní a jihovýchodní Evropa, zejména povodí Dunaje, Dněpru, Volhy a snad i Visly. Odtud se postupně rozšířil do střední a dále do západní Evropy. V České republice je candát zřejmě autochtonní v povodí Dyje a Moravy, ale nikoli v povodí Labe. Zdá se, že v 16. stol. candát v povodí Labe a Vltavy ještě nežil. Např. v jižních Čechách je candát poprvé doložen až v 18. století, kdy tam byl zaveden z Moravy (z povodí Dyje). Obývá především velké, pomalu tekoucí úseky řek, údolní nádrže a rybníky. Jedná se o druh, který je velmi choulostivý na obsah kyslíku a kvalitu vody.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "V mládí se živí především planktonem, měkkýši a dalšími bezobratlými. V dospělosti přijímá - jako dravec - výhradně drobnější druhy ryb (tj. ryby plevelné).", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Candát obecný pohlavně dospívá ve věku 3–5 let. Tře se v období od dubna do června. V tomto období samec vyčistí v mělčinách určitý úsek dna. Na něj pak samice naklade jikry. Samec snůšku hlídá a chrání před případnými predátory až do vylíhnutí potěru.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jedná se spolu se štikou o hospodářsky nejvýznamnější dravou rybu Česka. Řada rybářů se specializuje právě na lov tohoto druhu. Mezi labužníky je oblíben pro konzumní kvalitu svého masa, z českých ryb je podle většiny názorů nejchutnější. Jeho maso má bílou až narůžovělou barvu, velmi slabý pach, tuhou konzistenci a je šťavnatější než maso štiky. Nemá žádné svalové kůstky.", "section_level": 1}, {"title": "Lov.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Doba lovu.", "content": "Sezóna v České republice trvá od 16. června do 31. prosince. Candát bere od června do silnějšího podzimního ochlazení, mimo teplé letní měsíce. V zimě zabere ojediněle. Pravá candátí sezóna na tekoucích vodách trvá v září a začátkem října, na údolních nádržích celý říjen a také listopad. Časně ráno před rozedněním a večer do západu slunce je při hladině a ve středních hloubkách, během dne v hloubce. Příznivé je ustálené, bezvětrné počasí.", "section_level": 2}, {"title": "Lovební náčiní.", "content": "Prut pro lov na rybičku třeba delší, měkčí, pro zatížení 10–60 g, s přiměřeným vlascem 0,18-0,22mm, háčky s dlouhým ramínkem velikost 1-3. Splávek menší zátěž dobře průchodná. Háček vážeme přímo na vlasec, kde je možné očekávat záběr štiky, kombinujeme slabý ocelový návazec. Při lovu přívlačí ze břehu většinou použijeme vláčecí pruty o délce kolem 2,70m a gramáži 10-28g. Při použití těžších nástrah i do 60g. Při lovu z lodě používáme kratší pruty okolo 2,10m. Pro vertikální přívlač s gramáží do 50g, pro lov propadem použijeme prut s měkkou špicí, která signalizuje záběry, pak je gramáž od 5-10 do 20 až 30g ̈. Místo vlasce používáme pletenou šňůru, která je neprůtažná a zvyšuje citlivost na záběry. Doporučované umělé nástrahy jsou na řece štíhlé woblery od 8 do 12cm připomínající ouklej s ponorem 1-2m, pro prochytávání prohlubní pak s ponorem 3-5 metrů. Gumové nástrahy volíme twistery a ripery od 8 do 12cm, při vertikální přívlači z lodě se nebojme ani 25cm dlouhých smáčků.", "section_level": 2}, {"title": "Lovební způsoby.", "content": "Candát se většinou loví přívlačí s umělými nástrahami nebo na živou nebo mrtvou rybku nebo na kousky ryb se splávkem i beze splávku nebo na tyčový splávek. Na položenou na živou či mrtvou rybku. K účinným způsobem patří lov na cár rybí kůže. Ve stojatých vodách candátům jako první nástrahu nabízíme třpytku na dno nebo cár rybí kůže, kovový návazec se nedoporučuje. Je poměrně citlivý na počasí a často mění stanoviště, proto se velmi těžko vyhledává. Přívlačí lovíme candáty v místech, kde se vyskytují drobné nástražní rybičky. V létě ho můžeme na přehradách lovit navečer v mělké vodě nebo při hladině, kam se vydává za potravou. V pozdním podzimu můžeme candáta lovit i přes den. Zejména lov z lodě na hluboké vodě je velmi účinný. Ulovený candát ale kvůli dekompresi často uhyne. Proto je třeba používat větší nástrahy, které snižují riziko úlovku malých ryb. Na řekách je lov candáta úspěšný celoročně. Osvědčuje se večerní přívlač s woblery nebo jigování s rippery přes den. Na podzim můžeme být s gumovými nástrahami úspěšní po celý den.", "section_level": 2}, {"title": "Nástrahy.", "content": "Používají se živé rybky, především druhy, které se nacházejí v lovištích candáta, také ježdík, okoun a hrouzek. Rybí hřbítek z kterékoli bílé ryby. Živé rybky nastražujeme buď za hřbítek nebo za horní pysk, či oba pysky. Mrtvé rybky na obvyklých systémech. Velikost rybek do 10 cm, protože candát má poměrně malou tlamku, velký candát vezme však i 20 cm mrtvou plotici. Mrtvou rybku se doporučuje nastražovat tak, že se trojháček vetkne jedním ramínkem do obou pysků a normální háček velikosti 1-3 navázaný na témže návazci se vetkne do kořene ocasu.", "section_level": 2}, {"title": "Lovné míry.", "content": "Stanovená lovná míra: 45 cm. Na některých lovených revírech i 50 cm. Candát je ušlechtilou rybou, denní limit jsou dva kusy candáta na rybáře.", "section_level": 1}], "src_summary": "Candát obecný (\"Sander lucioperca;\" \"Stizostedion lucioperca\") je jedním ze dvou druhů candáta vyskytujících se na území Česka. Patří mezi tzv. ušlechtilé druhy ryb, v České republice je tato ryba hájená od 1. ledna do 15. června, minimální lovná délka ryby činí 45 cm. Tento dravec bývá pravidelně vysazován do revírů jako doplňková ryba.", "tgt_summary": "The zander (\"Sander lucioperca\") is a species of fish from freshwater and brackish habitats in western Eurasia. It is a popular game fish and has been introduced to a variety of localities outside its native range.", "id": 1750422} {"src_title": "Tučňák oslí", "tgt_title": "Gentoo penguin", "src_document": [{"title": "Nomenklatura.", "content": "Tučňák oslí je jeden ze tří druhů rodu \"Pygoscelis\", do kterého se taktéž řadí žijící tučňák kroužkový (\"Pygoscelis adeliae\") a tučňák uzdičkový (\"Pygoscelis antarctica\"). Všichni se vyznačující mimo jiné dlouhým kartáčovým ocasem. Na základě moderní mitochondriální a jaderné DNA víme, že se předci tohoto rodu oddělili od ostatních tučňáků asi před 38 miliony let, dva miliony let po předcích rodu \"Aptenodytes\", jež je bazální větví celého řádu. K odtržení a existenci tučňáka oslího došlo pravděpodobně před 14 miliony let, asi pět milionů let po příbuzném tučňákovi kroužkovém.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Zástupci tohoto rodu jsou poznamenáni chováním, při kterém kradou oblázky z okolních sousedních hnízd. Jejich rodový název tak může být pravděpodobně odvozen z latinského slova „\"scelis\"“ (nebo „\"scelus\"“), které v překladu znamená „zločin“ či „krádež“. Avšak podle internetové encyklopedie \"ARKive\", dostali vědecké jméno \"Pygoscelis\" – v jejich překladu „opatřený smetákem“ – na základě komického jevu, připomínající zametání; tito tučňáci se po souši pohybují kolébavou chůzí, a svým dlouhým roztřepeným ocasem zavadí často o zem. Druhové jméno \"papua\" pak nosí poměrně neprávem, na základě chybné domněnky badatele a ornitologa Johanna Reinholda Forstera, že je tučňák oslí obyvatelem přímořského státu Papua Nová Guinea. V češtině je pojmenován na základě svého specifického hlasu nápadně podobnému hýkání osla, kterým se projevuje v období rozmnožování.", "section_level": 2}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Uznávají se dva poddruhy, které se odlišující podle fyzických vlastností; severněji hnízdící ptáci dosahují vyšších rozměrů než ptáci žijící blíže k jihu:", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Domovinou těchto ptáků jsou chladná, slaná moře na Jižní polokouli. Zde obývají zejména Antarktický poloostrov, kde se nachází asi 25 % z celkového počtu populace, a blízké subantarktické ostrovy; z nich nejvíce Falklandské ostrovy (až 40 % světové populace), Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy, Jižní Shetlandy, souostroví Kergueleny, Crozetovy ostrovy, Heardův ostrov a McDonaldovy ostrovy, a v neposlední řadě Jižní Orkneje. Menší, jen několika tisícové kolonie, pak nalezneme například na ostrově Macquarie po boku tučňáků královských, nebo na ostrově Marion a sousedících ostrovech prince Edvarda. Poměrně nedávno byl zpozorován i třeba na argentinském ostrově s celým názvem Martillo a Islas de los Estado, kde však hnízdí pouze pár stovek ptáků. Odborníci celkově evidují více než 300 000 hnízdících párů z prakticky neměnného trendu trvajícího již desítky let. Severněji hnízdící ptáci (\"Pygoscelis papua papua\") pobývají ve vodách o průměrné teplotě 4 až 8 °C, zatímco jižněji hnízdící ptáci (\"Pygoscelis papua ellsworthi\") odolávají velmi studeným mořím o průměrné teplotě -1 až 2 °C. V mimo hnízdním období není přesně známo, kam tito ptáci migrují. Ačkoli nebyli provedeny žádné podstatné výzkumy, ornitologové se domnívají, že se zdržují po celý rok na hnízdišti, anebo v jeho blízkosti. Přesto byla řada tuláků spatřena až na břehu Argentiny (kde již nevelký počet ptáků dokonce hnízdí) nebo na březích Austrálie a Nového Zélandu.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Tučňák oslí je nelétavý pták, dobře přizpůsobený k životu v moři, kde loví potravu. Namísto lehkých křídel má tuhé ploutve připomínající vesla, které mu umožňují obratně se v hluboké vodě pohybovat. Jako ostatní tučňáci, tak i tučňák oslí má tělo s kontrastním černobílým zbarvením. Tak je dobře maskován při pobytu na moři; tmavý a světlý odstín se dobře mísí s temným oceánem a světlou oblohou. Specifické jsou jeho bílé skvrny klínovitého tvaru nad očima a po stranách hlavy. Duhovku má tmavě hnědou. Dále jistě zaujme jasně oranžovým až červeným pruhem po stranách zobáku, nebo výrazně růžovýma až oranžovýma nohama. Jako ostatní ptáci z rodu \"Pygoscelis\" má dlouhý kartáčový ocas, který se skládá z 14 až 18 per, dorůstajících až do délky 15 centimetrů. Tělo má pokryté velmi jemným peřím; na jednom centimetru čtverečním vyrůstá až 28 peříček. Aby si jej udržel vodotěsné, zobákem si ho pravidelně mastí vlastní olejovitou hmotou z nadocasní žlázy. Mláďata jsou před dovršením 14 měsíců prakticky stejně zbarvená (šedě až černě na zádech, bíle na břiše), avšak od dospělých odlišná (bez bíle kresby na hlavě). Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku (po tučňákovi císařském a patagonském) v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců čeledi Sphenisciformes. Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá; v období rozmnožování či pelichání – v obou případech vyznačeném nižším příjem potravy, může jeho váha klesnout na méně než pět kilogramů. Severněji hnízdící ptáci dosahují vyšších rozměrů, než ptáci žijící blíže k jihu. Pohlavní dimorfismus je nevýrazný a obě pohlaví se od sebe liší pouze v tělesných parametrech: samice má nepatrně nižší hmotnost, výšku, délku končetin či zobáku, nežli samec. Průměrně se tučňák oslí dožívá 13 let. Kritickým obdobím je pro tento druh první rok života, během kterého umírá 30–50 % mláďat, tedy téměř každé druhé. Avšak dožije-li se jedinec druhého roku, šance na přežití výrazně roste (až 80 % pravděpodobnost). V zajetí se dožívá nezvykle nízkého věku, průměrně 10 let.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Tučňák oslí je společenský druh zvyklí hnízdit v početných koloniích o desítkách až tisících párech, a navíc po boku jiných druhů tučňáků nebo jiných ptáků. Dle dostupných pramenů je zpravidla monogamní, kdy spolu uzavřený pár hnízdí často celý život a k přetržení vazeb dochází jen zřídka v případě, že se páru jednoduše nedaří (opomineme-li možné úmrtí jednoho z partnerů). Takové páry se pak nezabývají námluvami, čímž vzniká cenná úspora času. Celkovou procentuální bilanci mohou zkreslit mladí, ještě nezkušení jedinci. Kolonie se nacházejí obvykle podél břehů, kde mají ptáci snadný přístup k moři. Zatímco jedna skupina ptáků může hnízdit na zasněžené půdě, další chová snůšku na travnatém terénu, tedy v poněkud odlišných podmínkách. Některé páry se mohou nacházet 2–8 kilometrů ve vnitrozemí. Hnízda vytvářejí ve vyšších nadmořských výškách (okolo 115 metrů), díky čemuž nedojde k jejich zaplavení. Typické pro ně jsou oblázkové pláže, z kterých si v zobáku přenášejí jednotlivé kamínky o velikosti asi pěti centimetrů, a ty pokládají na své hnízdo. Dlouhodobě se řadí mezi nejrychlejší zástupce řádu tučňáci; na základě získaných údajů dokáže pod vodou vyvinout rychlost blížící se k hranici 40 km/hod (dle různých pramenů 27–36 km/hod). Podniká menší ponory; obvykle okolo 10–20 metrů, v nichž setrvává průměrně dvě minuty, nebo často jen necelou minutu. Disponuje však natolik dobrou anatomickou stavbou těla, že se dokáže potopit až do hloubky 170 metrů, nebo údajně více než 200 metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Tučňák oslí je masožravec. Živí se především menšími rybami, krilem (například krunýřovkou krillovou) a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy kolonií; například v měsících únor-březen tvoří korýši pouze 10 % z celé stravy, zatímco počátkem června se tímto členovcem živí již ze 75 %. Od konce června se pak živí výhradně (z 90 %) rybí stravou, především z čeledi ledovkovitých (Nototheniidae) – například druhem \"Lepidonotothen squamifrons\", a to až do konce října. Variabilita z hlediska lokalit je však poměrně výrazná; na ostrově Marion se již v měsíci březen živí korýši z více než 80 %, a kolonie na Antarktickém poloostrově se praktický celé období chovu živí zejména krilem. Obecně platí, že se v severnějších vodách živí tučňáci převážně rybí stravou, zatímco v jižní částí jejich výskytu je jejich potrava složena především z korýšů. Sezónní změnu potravy způsobuje hned několik faktorů, jako například přítomnost jiných druhů tučňáků, mimo hnízdní migrace ptáků a v neposlední řadě taktéž hloubka, v které se kořist nachází. Jeho kořist nebývá větší než 15 centimetrů a loví v mořích poblíž svého hnízdiště, od kterého se jen zřídka vzdaluje na více než 30 kilometrů. V období rozmnožování se na moři zdržuje asi 6–7 hodin denně, a po uplynutí této doby se vrací zpátky na souš, nakrmit mláďata.", "section_level": 2}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Rozmnožování tohoto druhu je sezónní; v závislosti na lokalitě nastává počátkem května až září, a vrcholí koncem října až listopadu. Jednotlivé kolonie mají totiž odlišné podmínky, přičemž dříve začíná hnízdit severněji hnízdící subspecie (\"Pygoscelis papua papua\") a o něco později jižněji hnízdící subspecie (\"Pygoscelis papua ellsworthi\"). Tučňák oslí se začíná pářit ve věku dvou let, ale v reprodukci úspěšný bývá obvykle o jeden až dva roky později. Prvotní úlohou samce je naleznout vyhovující místo k vybudování hnízda. Následně dochází k jeho samotné realizaci, nebo jen k úpravě hnízda využitého již předešlou sezónu. Fixace páru na první spolu tvořené hnízdo je poměrně běžná. Hlavním stavebním kamenem jsou oblázky z pobřeží, které si tučňák kolikrát pečlivě vybírá. Za stálého zvelebování může jedno takové hnízdo obsahovat více jak tisíc podobně velkých kamínků. Navršené množství pak tvoří ohraničenou část hnízda, v jehož prohlubni samice dobře uschová vejce. Jednotlivé páry se musí mít často na pozoru před drzými zloději, kteří s oblibou navštěvují cizí hnízda a odnášejí si jejich obsah, a tak si patřičně ulehčují práci. Pokud si nezadaný samec hledá družku, vábit ji bude v blízkosti svého hnízda; natáhne krk, vztyčí zobák a třese roztaženými křídly, zatímco vydává hlasité hrdelní tóny. Zaujme-li samec potenciální partnerku, následuje ho až k hnízdu. Posléze přichází fáze vzájemného poznávání a mezi charakteristické znaky uzavřeného svazku patří společné uklánění či hlasité troubení. Zhruba pět dní po páření snese samice první vejce, a druhé zpravidla o tři dny později. Ve výjimečném případě položí samice pouze jedno, nebo případně až tři vejce. Jsou nazelenalá a kulovitého tvaru o průměrné váze 125 gramů. Inkubační doba trvá okolo 35 dnů. Mláďata se líhnou většinou současně, navzdory odstupu při snesení, a každé z nich váží zhruba 95 gramů. Prvních asi 27 dnů jsou střežena vždy jedním z rodičů. V nastávající asi 30–40 denní fázi se již volně pohybují po okolí a zdržují se s jinými mláďaty v skupinkách, zatímco je oba rodiče chodí nadále krmit. Následně se pozvolna úplně osamostatní a vstoupí do moře, kde si již potravu shánějí sama (přibližně ve stáří 80 až 100 dní). Pokud pár o snůšku přijde, může zahnízdit ještě tentýž rok znovu. Tím se ale naruší – posune – jejich rozmnožovací cyklus a následkem toho tomu mohou být v nadcházející sezóně zcela bez potomků. Po tomto nelehkém období chovu čeká dospělé ještě obměna starého peří, a tak aby nabrali sílu, zotaví se na krátkou chvíli v moři. Jedná se totiž o poměrně náročný a nebezpečný proces, v kterém nemohou vstoupit do moře a nakrmit se, nebo v něm nalézt obvyklé útočiště. Přepeření trvá tři až čtyři týdny (průměrně asi 25 dní) a pták při něm denně ztrácí téměř čtvrt kilogramu váhy, což znamená, že za celý jeho průběh může zchudnout až o pět kilogramů.", "section_level": 2}, {"title": "Predátoři a parazité.", "content": "Predátoři představují největší riziko pro mláďata. Jejich typickým nepřítelem je chaluha subantraktická (\"Stercorarius antarcticus\"), která si v kolonii vyhledává okrajové, zpravidla nezkušené páry, kde je přístup ke kořisti poměrně snadný. První měsíc mají mláďata na starosti rodiče, ale jsou-li v nadcházející fázi chovu nepřítomni (viz rozmnožování), brání se mláďata alespoň takovým způsobem, že s ostatními vrstevníky tvoří těsné skupinky, takzvané školky. Pro chaluhu je pak obtížnější jedno z mláďat odtáhnout a uštvat, drží-li se v blízkosti pevně semknutého houfu (v takovém období mládě není již tak malé). Dalšími známými predátory na souši jsou; chaluha antarktická (\"Stercorarius maccormicki\"), chaluha chilská (\"Stercorarius chilensis\"), racek jižní (\"Larus dominicanus\"), a nebo některé druhy sokolovitých (Falconiformes). Během pobytu na moři představuje hrozbu několik druhů ploutvonožců, případně kytovců. Častou obětí jsou mladí nezkušení ptáci. Mezi typické predátory patří například tuleň leopardí (\"Hydrurga leptonyx\"), tuleň Weddellův (\"Leptonychotes weddellii\"), několik druhů lachtanů z rodu \"Otaria\", nebo třeba kosatka dravá (\"Orcinus orca\"). Větší vliv mají tito predátoři v období rozmnožování, jelikož se tučňáci zdržují v blízkosti souše, a míří-li do moře, nemají dostatek času ani možností na únik. V opačném případě vrací-li se z moře na souš (například nakrmit mládě), nuceně riskují a vydávají se vstříc číhajícím savcům. Na obranu se ptáci pohybují v semknutých skupinách, v kterých má jednotlivec větší šanci na přežití. Mezi obvyklé parazity (ektoparazity) tučňáků se řadí blechy z rodu \"Parapsyllus\", klíšťata (především druh \"Ixodes uriae\"), ale taktéž střevní parazité (endoparaziti), jako například \"Tetrabothrius pauliani\", \"Tetrabothrius wrighti\", \"Parorchites zederi\" a v neposlední řadě rod \"Corynosoma\".", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Populace tučňáka oslího je považována za stabilní a čítá více než 620 000 jedinců (dle IUCN až 774 000 jedinců). Počet ptáků v některých oblastech kolísá (především populace ze subantarktických ostrovů), v jiných naopak roste (obzvláště kolonie hnízdící na Antarktickém poloostrově). Ačkoli jsou některé změny konstantní až drastické, například populace tučňáků z Ptačího ostrova (angl. Bird Island) se od roku 1980 zmenšila o více než 60 %, v červeném seznamu ohrožených druhů živočichů je tento druh vedený jako málo dotčený. Falklandské ostrovy jsou prozatím jediným místem, kde tučňáci žijí v blízkosti lidských sídel. Přestože zemědělství výrazně změnilo krajinu těchto ostrovů, ptáci se dokázali přizpůsobit novým podmínkám; nevadí jim otevřené planiny a dokonce ani přítomnost pasoucího se dobytka. Zavedená doprava spolu s nárůstem počtu obyvatel a cestovního ruchu sice narušila jinak obvyklí běh zdejší divoké přírody, avšak provedená studie zaměřená na možný negativní dopad neprokázala, že by stávající úroveň osídlení působila na ptáky významně negativně. Podle ní ptáci dobře snáší i přítomnost člověka, pakliže se zdržuje v uctivé vzdálenosti od jejich hnízd (nejblíže asi do 15 metrů). V 19. století sbírali zdejší obyvatelé jejich vejce ke své obživě ale od doby, co se na Falklandské ostrovy začali dovážet vejce slepičí, těchto případů rapidně ubylo. Za možnou hrozbu nebezpečnou pro populaci těchto ptáků se dnes považuje znečišťování moří lidským odpadem nebo komerční rybolov, který může výrazně ovlivnit dostupné množství potravy.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "V současné době neprobíhají žádná přísnější opatření. Existuje však několik doporučení a za jedno z nejpodstatnějších se má stálé monitorování chovných kolonií. Například je potřeba nadále sledovat možnou hrozbu ze strany turismu, případně omezovat jeho výší v období rozmnožování. Návštěvníkům Antarktického poloostrova je přímo nařízeno, že lze k tučňákům přistoupit nejblíže na vzdálenost pět metrů. Dále je třeba počítat s případnou predací ze strany invazivních druhů, jež by mohla nastat především na lidmi osídlených Falklandských ostrovech. Některé ostrovy smí obývat pouze výzkumníci, protože se jedná o mezinárodně chráněné oblasti nebo jsou označeny za přírodní rezervaci (například ostrov Maquaire nebo ostrov Marion). Ačkoli jsou některé ostrovy obydleny pouze přechodně, pokles kolonií kupříkladu na Kerguelenech je právě přisuzován rušivým zásahům člověka.", "section_level": 2}, {"title": "V kultuře.", "content": "V angličtině nosí název \"Gentoo Penguin\", jakož je pojmenovaná i jedna GNU/Linuxová distribuce. Tučňák oslí hraje ústřední roli v americké rodinné komedii Pan Popper a jeho tučňáci (angl. \"Mr. Popper's Penguins\"). Zde ztvárňuje skupinku šesti tučňáků – Hlučouna, Hryzouna, Kapitána, Pitomu, Miláčka a Smraďocha, kteří se namísto do Zoologické zahrady omylem dostanou do rukou úspěšného newyorského podnikatele.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tučňák oslí (\"Pygoscelis papua\") je nelétavý pták z rodu \"Pygoscelis\", do kterého se řadí taktéž tučňák kroužkový (\"Pygoscelis adeliae\") a tučňák uzdičkový (\"Pygoscelis antarctica\"). Společně pak patří do jedné čeledi tučňákovitých (Sphenisciformes). Vyskytuje se kolem jižního polárního kruhu, hnízdí především na Antarktickém poloostrově a ostrovech v oblasti Antarktické konvergence. V období migrace se může vyskytovat až u Nového Zélandu, Tasmánie nebo na březích Argentiny. Jako první se o něm zmínil německý přírodovědec skotského původu Johann Reinhold Forster, kolem roku 1781, když se s ním střetl při výzkumných plavbách na Falklandských ostrovech, které hojně obývá do dnes. Dorůstá až do výšky 90 cm, průměrně 75 cm, a drží tak třetí příčku v pomyslném žebříčku největších žijících zástupců. Dosahuje téměř devítikilogramové hmotnosti, která je ale vysoce proměnlivá (průměrně váží pět kilogramů). Živí se potravou v moři, především menšími rybami, krilem a případně hlavonožci, na základě ročního období a zeměpisné polohy jednotlivých kolonií. ", "tgt_summary": "The gentoo penguin ( ) (\"Pygoscelis papua\") is a penguin species in the genus \"Pygoscelis\", most closely related to the Adélie penguin (\"P. adeliae\") and the chinstrap penguin (\"P. antarcticus\"). The earliest scientific description was made in 1781 by Johann Reinhold Forster with a type locality in the Falkland Islands. They call in a variety of ways, but the most frequently heard is a loud trumpeting which the bird emits with its head thrown back.", "id": 1986292} {"src_title": "Basic English", "tgt_title": "Basic English", "src_document": [{"title": "Gramatická pravidla.", "content": "Ogdenova gramatická pravidla Basic English pomáhají přirozeně mluvit o věcech a událostech za použití 850 slov.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Jedna z kritik Basic English tvrdí, že snížením počtu slov se zvyšuje používání idiomů, které nejsou nerodilým mluvčím angličtiny ihned zřejmé. Například výraz \"make good\" (idiomaticky „uspět, naplnit, napravit“, doslova „učinit dobrým, udělat dobro“) nahrazuje sloveso \"succeed\" (uspět), zatímco výraz \"make bad\" (bad - špatný) není náhradou slovesa \"fail\" (selhat). Angličtina je velmi idiomatický jazyk: většina slovníků idiomů jich nyní obsahuje okolo 4000. Pro jejich porozumění je potřeba znát téměř 2000 slov, což je víc než dvojnásobek slovní zásoby Basic English. Protiargumentem je názor, že studenti angličtiny se dříve či později budou muset naučit tuto větší slovní zásobu a s ní i idiomy, a proto není na škodu uvést asymetrické idiomy hned zpočátku. Velikost slovní zásoby také nutí zcela vyřadit značný počet běžných anglických slov, jako například \"world\" (svět). Navíc jsou zachovány nepravidelnosti angličtiny v zájmu zpětné zaměnitelnosti. Podle dalšího kritického názoru jde o formu jazykového imperialismu, protože jde o pokus vytvořit z angličtiny, a potažmo anglofonních kultur, standardní mezinárodní kulturu.", "section_level": 1}, {"title": "Historické zmínky.", "content": "Winston Churchill zpočátku podporoval myšlenku využití Basic English jako mezinárodního jazyka, mj. jako prostředku zefektivnění válečného úsilí v britských koloniích, zmínil se ve svém projevu na Harvardu v roce 1943. Podle známé anekdoty mu však bylo vytýkáno, že jeho slavný výrok „Blood, toil, tears and sweat“ (překládaný do češtiny ve verzi bez druhého členu „dřina“ a přeházeně pro lepší rytmus a jako „krev, pot a slzy“) je v Basic English „Blood, hard work, eyewash and body water“, tj. zhruba „krev, tvrdá práce, tekutina umývající oči a voda z těla“, což může být nelichotivě dvojznačné; podle jiné verze „eye water and face water“ (oko-voda a tvář-voda). Podle webu Talking to George Orwell připraveného britským vzdělávacím týdeníkem Times Educational Supplement George Orwell pravděpodobně ve své knize 1984 parodoval Basic English. Zmínky o newspeaku lze vyložit jako skrytou kritiku „univerzálních jazyků“, které byly v době psaní knihy navrhovány. V románu \"Válka s mloky\" se o Basic English zmiňuje i Karel Čapek, rovněž spíše ironicky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Basic English (\"základní\" nebo \"elementární angličtina\") je zjednodušená angličtina s malým počtem slov (850). Tento jazyk vytvořil Charles Kay Ogden a popsal ve své knize \"Basic English: A General Introduction with Rules and Grammar\" (Elementární angličtina: Všeobecný úvod s pravidly a gramatikou) vydané roku 1930. ", "tgt_summary": "Basic English is an English-based controlled language created by linguist and philosopher Charles Kay Ogden as an international auxiliary language, and as an aid for teaching English as a second language. Basic English is, in essence, a simplified subset of regular English. It was presented in Ogden's book \"Basic English: A General Introduction with Rules and Grammar\" (1930). The first work on Basic English was written by two Englishmen, Ivor Richards, University of Harvard, and C.K. Ogden, of Cambridge University, England, working in association. ", "id": 1379631} {"src_title": "Bartolomeu Dias", "tgt_title": "Bartolomeu Dias", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Bartolomeu Dias pocházel ze slavné rodiny námořních plavců. Jeho předkové a příbuzní mezi prvními obepluli obávaný mys Bojador a objevili Zelený mys na pobřeží západní Afriky. Dvě Diazovy karavely o výtlaku 50 tun opustily Lisabon v srpnu 1487 a pluly podél afrického atlantického pobřeží k jihu. Byla to nevelká plavidla pevné konstrukce s malým ponorem. Nově kombinované plachtoví jim zajišťovalo dobré plavební vlastnosti, včetně možností využití protivětru. Na 29° s. š. Portugalci přistáli, zřídili si tu základnu a dále už pokračovala jen jedna z lodí. Asi 2° na jih od obratníku Kozoroha minula poslední z kamenných pilířů ve tvaru kříže, nazývaných padrão [padraun], vztyčovaných na pobřeží jako orientační body i na znamení vlastnického práva. Nyní se před Diasovými plavci rozprostíraly jen neznámé země a „moře Temnot“. Další pilíř postavil Dias v Angra dos Ilheos (dnešní Diaz Point) a pak zamířil k Angra das Voltas na jižním břehu ústí Oranje. Třináct dní se jeho koráb plavil přímo k jihu, dostal se do hrozné bouře, a aniž si toho námořníci povšimli, obeplul nejjižnější výspu černého kontinentu. Expedice, nyní už ve vlnách Indického oceánu, nabrala severní kurs, poprvé se na východoafrické pobřeží v dnešní Mossel Bay a za další zastávku zvolila záliv Algoa. Největší překážka na cestě do Indie byla tehdy zdolána, ale osud nebyl Bartolomeu Diasovi nakloněn – posádka byla na konci sil, zásoby potravin docházely a k dovršení všech běd je soustavně pronásledovala mimořádná nepřízeň počasí. O pokračování plavby až do kýžené Indie nemohla být ani řeči. Diasovi se podařilo doplout jen do ústí dnešní Velké rybí řeky, ale pak ho vzpoura mužstva přinutila k návratu. Nejjižnější výběžek Afriky, jehož obeplutím se zařadil mezi velikány objevných plaveb, objevil vlastně až na zpáteční cestě. Pojmenoval ho Cabo Tormentoso (Bouřlivý mys), ale název se neujal, neboť král z obav, že by mohl odrazovat další mořeplavce, později nařídil, aby toto místo neslo „optimistické“ jméno Cabo de Boa Esperanca (mys Dobré naděje). Po více než půlročním pobývání na moři a po prozkoumání „na 350 mil neznámého pobřeží“ přistály Diasovy karavely v prosinci 1488 v Lisabonu. Dias byl nadšeně oslavován a zahrnován přízní, a zůstává tedy záhadou, proč dostal o devět let později při výběru velitele velké indické expedice přednost Vasco da Gama. Africký veterán vyplul na moře ještě dvakrát. Roku 1498 ke Kapverdám a roku 1500 jako účastník Cabralovy výpravy do Indie. Mys Dobré naděje se mu při ní stal osudným, neboť poblíž zahynul při potopení čtyř lodí ve strašlivé bouři. Diasovy velké činy zvěčnil portugalský renesanční básník Luís de Camões v eposu \"Lusovci\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Bartolomeu Dias, také Bartolomeo Diaz (asi 1450 – 29. května 1500 u mysu Dobré naděje), byl portugalský mořeplavec, který jako první obeplul mys Dobré naděje.", "tgt_summary": "Bartolomeu Dias (; ; Anglicized: Bartholomew Diaz; c. 1450 – 29 May 1500), a nobleman of the Portuguese royal household, was a Portuguese explorer. He sailed around the southernmost tip of Africa in 1488, the first European to do so, setting up the route from Europe to Asia later on. Dias is the first European during the Age of Discovery to anchor at what is present-day South Africa.", "id": 2325754} {"src_title": "Thomas Bach", "tgt_title": "Thomas Bach", "src_document": [{"title": "Sportovní kariéra.", "content": "Věnoval se též tenisu a fotbalu, ale vynikl v šermu. V roce 1971 vyhrál bronz na juniorském mistrovství světa a záhy se začal prosazovat do německé reprezentace i v seniorské kategorii. V soutěžích družstev získal v letech 1973 až 1979 celkem čtyři medaile na mistrovství světa, z toho dvě zlaté včetně největšího úspěchu, olympijského vítězství na Letních olympijských hrách 1976 v Montrealu. V individuální soutěži nestartoval. Mezitím se také stal dvakrát mistrem Německa ve fleretu jednotlivců v letech 1977 a 1978.", "section_level": 1}, {"title": "Funkcionářská a profesionální kariéra.", "content": "Už od roku 1975 byl zástupcem sportovců ve vedení Německého šermířského svazu a hned po skončení sportovní kariéry se zapojil do vedení sportovních organizací. Věnoval se též oblasti sportovního práva a byl členem odvolacího tribunálu Mezinárodní sportovní arbitráže v Lausanne. Zapojil se též do pořádání Mistrovství světa ve fotbale 2006 a Mistrovství světa ve fotbale žen 2011 v Německu. Mimo sportovní oblast se stal mj. předsedou Arabsko-německé obchodní a průmyslové komory (GHORFA) a byl řadovým členem nebo předsedou správních či poradních rad několika obchodních společností. V letech 1988 až 1990 působil také jako člen poradního orgánu německého spolkového ministerstva hospodářství.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijské hnutí.", "content": "V roce 1991 se stal členem Mezinárodního olympijského výboru (MOV), kde byl členem různých komisí, např. hodnotící, která slouží k posuzování měst kandidujících na pořádání olympijských her, marketingové, mediální, právnické a též komise sportovců. V roce 1996 byl zvolen do exekutivy MOV a v roce 2000 se stal jeho místopředsedou. V roce 2006 se stal zakládajícím předsedou Německého svazu olympijských sportů (DOSB), který vznikl sloučením dosavadního Německého olympijského výboru a Německého sportovního svazu (DSB). V květnu roku 2013 oznámil jako první ze všech zájemců, že hodlá kandidovat na místo předsedy MOV za Jacquesa Rogga, kterému končil třetí a podle pravidel poslední mandát. Ve své kampani, kterou označil mottem \"„Jednota v rozmanitosti“\" mj. požadoval větší transparentnost MOV, větší diskusi o způsobu výběru olympijských sportů, revizi Olympijských her mládeže nebo zavedení věkového omezení pro členy MOV na maximálně 70 let. Bach byl před volbou z celkem šesti kandidátů označován za favorita. Zvolen byl na zasedání MOV v Buenos Aires nadpoloviční většinou hlasů již ve druhém kole, ve kterém členové MOV přitom stále ještě vybírali z pěti možností. Následně se vzdal postu předsedy DOSB, přestože jeho mandát měl vypršet až v roce 2014. Byl důležitým činovníkem neúspěšné kandidatury Mnichova na uspořádání Zimních olympijských her 2018.", "section_level": 2}, {"title": "Ocenění.", "content": "V roce 1993 byl jmenován čestným členem Mezinárodní šermířské federace.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Vystudoval práva a politickou vědu na univerzitě ve Würzburgu. V roce 1977 se oženil s Claudií Karglovou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thomas Bach (* 29. prosince 1953, Würzburg) je bývalý německý šermíř a nyní sportovní funkcionář, devátý předseda Mezinárodního olympijského výboru. Je olympijským vítězem v šermu fleretem družstev z LOH 1976 v Montrealu.", "tgt_summary": "Thomas Bach, (born 29 December 1953) is a German lawyer and former Olympic fencer. Bach is the ninth and current President of the International Olympic Committee, and a former member of the German Olympic Sports Confederation Executive Board.", "id": 1967500} {"src_title": "Ornát", "tgt_title": "Chasuble", "src_document": [{"title": "Historický vývoj.", "content": "Původ ornátu není zcela znám. Patrně se vyvinul z tzv. paenuly, což byl pozdně římský vlněný plášť. Protože je paenula kónického (zvonového) tvaru, byly i první ornáty kónické. Tento střih však příliš nevyhovoval časté gestikulaci při bohoslužbě, a tak se na západě začal po bocích těla ornát zkracovat, aby byla manipulace usnadněna. Tak se ve středověku (v době gotiky) vyvinul typ ornátu, který je po bocích zkrácen asi na polovinu původní délky a končí někde pod lokty. Nazýváme jej gotický ornát nebo \"ornát gotického střihu\". Z římského vzoru byl převzat také svislý pruh na přední straně, tzv. \"kolumna\" či \"colonna\" k zakrytí švu. Na zadní straně se aplikuje tzv. \"dorsální kříž\", často vidlicového tvaru. K dalšímu zkracování ornátu (kasule) došlo po Tridentském koncilu v souvislosti se zaváděním stále tvrdších tkanin, protkávaných kovovým vláknem či plošně vyšívaných, stejně tak k projmutí tvaru. Upravuje se postupně v době baroka na tzv. „barokní ornát“ nebo \"ornát barokního střihu\" (na bocích zkrácen tak, že končí někde mezi lokty a rameny), jehož vrcholnou fází je tzv. „římský ornát“, lidově nazývaný „basička“ nebo „housličky“. Přední část měla vystřiženou látku, aby byl prostor na sepnutí rukou, aniž by došlo k ohnutí látky. Dorzální (zadní) stranu zdobil kříž, který býval vyšitý na celou výšku i šířku ornátu.", "section_level": 1}, {"title": "Praxe v římskokatolické církvi.", "content": "Před II. vatikánským koncilem (1962-1965) se více používaly ornáty tzv. barokního střihu, ale mohl se nosit i gotický střih (mimo období mezi lety 1925-1957, kdy byl gotický střih ornátu zakázán). Záleželo na knězi, jaký střih ornátu si vezme. Po II. vatikánském koncilu došlo ke zjednodušení liturgie a s tím souviselo i zjednodušení liturgického oděvu, takže se tato situace spíše otočila a více se začaly používat tzv. gotické střihy. Ovšem je opět na knězi, jaký střih si zvolí. Navíc přinesla liturgická reforma i zrušení povinnosti nosit k ornátu manipul. Ornáty jsou v liturgických barvách. Bílý ornát se používá při příležitosti různých svátků a slavností, zelený ornát se používá v liturgickém mezidobí, červený ornát při svátku mučedníků a svatodušních svátcích, fialový ornát v době postní a adventní, černý ornát při pohřbech a na svátek všech věrných zemřelých (lze užívat i fialový ornát). Slavnostní ornát muže být též zlatý. Na III. neděli adventní a IV. neděli postní se může užívat růžového ornátu. Na některých místech se též užívá modrého ornátu (nebo alespoň bílého s modrými prvky) na marianské svátky, tato barva však není v předpisech uvedena.", "section_level": 1}, {"title": "Ornát v protestantském prostředí.", "content": "Ornát, jakožto bohoslužebné roucho, je užíván i v anglikánské církvi a některých církvích luteránských. Vždy jej užívaly a dodnes užívají například luteránské národní církve ve Skandinávii. Němečtí luteráni používali ornát asi do 18. století, kdy jej nahradili talárem. Rovněž jej využívaly některé protestantské církve v Severní Americe, kde ovšem v polovině 20. století zvítězila na ornátem alba se štólou. V rámci anglikánské církve se ornát zcela běžně užívá až od oxfordského hnutí v 1. polovině 19. století, spíše se s ním však setkáme v \"high church\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Ornát, častěji také kasule (nebo kázule), je svrchní liturgické mešní roucho užívané kněžími v římskokatolické církvi (ale také v anglikánské a v některých luteránských církvích). Celebrant si jej obléká jako svrchní roucho na albu a může být doplněno štólou. Ekvivalentem u řeckokatolické a pravoslavné církve je tzv. felón (felonion), což je liturgický oděv střihem připomínající pláštěnku, a má stejný původ jako západní ornát.", "tgt_summary": "The chasuble () is the outermost liturgical vestment worn by clergy for the celebration of the Eucharist in Western-tradition Christian churches that use full vestments, primarily in Roman Catholic, Anglican, and Lutheran churches. In the Eastern Orthodox Churches and in the Eastern Catholic Churches, the equivalent vestment is the phelonion. ", "id": 2460805} {"src_title": "Reichsarbeitsdienst", "tgt_title": "Reich Labour Service", "src_document": [{"title": "Freiwilligearbeitsdienst.", "content": "Freiwilligearbeitsdienst (FAD) – (česky dobrovolná pracovní služba) byla předchůdcem RAD. Po první světové válce vznikaly postupně po celém Německu barákové tábory FAD. Mladí muži, vykořenění prohranou válkou, zde za stravu a malé kapesné s krumpáčem, rýčem a lopatou budovali nové Německo. Buď byli bez práce, nebo z čistého idealizmu. V táborech byla sice kázeň a disciplina, ale vládl tu kamarádský duch. Byl zakázán vojenský dril a „nadřízený musel být podřízenému kamarádem“. Ať syn boháče nebo rolníka – všichni si byli rovni. Tato civilní pracovní organizace neměla s armádou nic společného a ani nechtěla mít (protiválečné nálady po válce). FAD a později RAD stavěly silnice, cesty, vysazovaly stromořadí, odvodňovaly nebo zavlažovaly pole, upravovaly a zkrášlovaly krajinu stromy a květinami kolem statků, průhledy. Dnešní upravenost německé krajiny je i jejich zásluha. Pomáhaly také při žních. V době nástupu nacismu měla FAD přes 200 000 členů. Tuto organizaci nacisté uchvátili, přejmenovali ji na RAD a zneužili ji ke svým cílům.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace RAD.", "content": "RAD měl heslo \"Treue, Gehorsam, Kameradschaft\" (věrnost, poslušnost, kamarádství) a také (Vůdče) \"Sloužím Ti rýčem\". Muži měli ve znaku rýč špičkou nahoru (RAD Ostmarky (bývalé Rakousko) mělo rýč nahoře rovný) a zespodu do čtvrtkruhu dva klasy. Uniforma měla barvu země. Plstěná čepice se štítkem měla svrchu tvar jako klobouček. Vůdce RAD Konstantin Hierl zavedl v táborech vzorovou vojenskou kázeň a disciplinu, která se však lišila od Wehrmachtu. Nadále byl kladen důraz na kamarádství, zjistil-li šikanu, vůdce propustil. Snažil se udržet co nejdéle původní myšlenky z FAD. V RAD bylo zavedeno politické školení a pořadová cvičení s naleštěnými rýči. Výuka ve střelbě byla v RAD zavedena teprve v roce 1938. Wehrmacht chtěl RAD rovnou převzít do armády jako svou IV. část – stavební a výstrojní oddíly pod heslem \"z vojáků práce se snadno stanou vojáci zbraní\". Proti tomu bojoval K. Hierl pod heslem \"Armáda je potřebná jen ve válce - RAD je potřebný vždycky\". \"Práce a boj jsou v jedné rovině\". Podařilo se mu udržet jen polovojenský ráz organizace téměř do konce války. Po válce spojenecké soudy konstatovaly, že RAD se válečných zločinů nedopustil a tak byla tato organizace jen rozpuštěna. K. Hierl byl odsouzen na 5 let jako nacistický funkcionář.", "section_level": 1}, {"title": "Stranické dny v Norimberku.", "content": "V roce 1934 pochodovalo Norimberkem 50 000 mužů RAD s naleštěnými rýči na slavnostní shromaždiště, jen v kalhotách, nahoře do bronzova opálených. Pak stanuli před Vůdcovou tribunou a 50 000 rýčů se lesklo na slunci. Po Hitlerově projevu všichni sborově odpověděli \"Vaší školou projde jednou celý národ\". Mnozí zahraniční návštěvníci byli uchváceni. Anglický vyslanec v Německu, Sir Nevile Henderson prohlásil, že udělá vše proto, aby takováto pracovní služba byla zavedena i v Anglii. V satelitních státech Německa byly zřízeny pro mládež pracovní tábory podle vzoru RAD. Tyto tábory ho pouze kopírovaly, s německým RAD jinak neměly nic společného. Například štvavá slovenská vysílačka z Vídně \"Tu ríšský vysielač Viedeň\" Slováci ji dostali od Němců ve vysílání ze dne 11. 12. 1938 vítala zavádění táborů povinné jednoroční pracovní služby na Slovensku. Heslovitě: Vzorem je Německo. Jejich hlavním cílem není řešení nezaměstnanosti, ale výchova. Vyplňují mezeru mezi školou a vojenskou službou. Tato životní škola je výlučně pro mládež.", "section_level": 1}, {"title": "Říšská pracovní služba ženské mládeže.", "content": "Říšská pracovní služba ženské mládeže (Reichsarbeitsdienst der weiblichen Jugend, RADwJ) byla do života dívek povinně uvedena 4. 9. 1939 (RGB-i. I, S. 1693). Ženy měly ve znaku hákový kříž a pod ním dva klasy. Byl to bílý kruhový odznak, shora nápis REICHARBEITSDIENST a zdola WEIBLICHE JUGEND. Nosil se na šatech jako spínací spona pod krkem. Heslo bylo \"Kde jste Vy, tam má slunce svítit\". Oproti mužským táborům byly ženské tábory volnější, s otevřeným režimem. Říšskou pracovní službu (Reichsarbeitsdienst, RAD) dívky a svobodné ženy (od 16 do 18 let) vykonávaly v zemědělství (na selských závodech), v zahradnictví, vysazovaly lesy, pomáhaly v rodinách s mnoha dětmi, v cestovním ruchu, kde zpočátku pracovaly jako pokojské v menších provozech. Se zavedením KLV-táborů (Kinderlandverschickung), sklizňových mateřských škol (NSV Erntekindergarten) a domovů pro matky (NSV Mutterheim) nacházely uplatnění také jako dětské pomocnice nebo pomáhaly ve sběrných táborech etnických Němců. Od října 1941 jim přibyl ještě další půlrok ve válečné pomocné službě (Kriegshilfsdienst), kdy byly nasazovány ve vojenských lazaretech, na nádražích (nástup a výstup z vlaku u raněných vojáků, podávání občerstvení atd.) V květnu 1942 proběhlo mustrování dívek a žen ročníku 1924 a v roce 1943 ročníku 1926.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reichsarbeitsdienst (RAD) (česky Říšská pracovní služba) byla zpočátku civilní, později polovojenská pracovní organizace, postupně zřizovaná v Německu po nástupu nacistů k moci. Jejím úkolem bylo snížení nezaměstnanosti. Byla jen a výhradně pro říšské Němce, hlavně pro mládež. Dne 26. 6. 1935 vydali nacisté zákon o všeobecné povinnosti k pracovní službě pro mužskou a ženskou mládež (ženská složka RAD) od 20 let na půl roku. Pro muže měla být přechodem mezi školou a armádou – po půl roce práce v RAD přešli muži do kasáren. Povolání k RAD znamenalo vlastně narukování do Wehrmachtu.", "tgt_summary": "The Reich Labour Service (\"Reichsarbeitsdienst\"; RAD) was a major organisation established in Nazi Germany as an agency to help mitigate the effects of unemployment on the German economy, militarise the workforce and indoctrinate it with Nazi ideology. It was the official state labour service, divided into separate sections for men and women. ", "id": 1635945} {"src_title": "Tučňák uzdičkový", "tgt_title": "Chinstrap penguin", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tučňák uzdičkový je až 68 cm vysoký a váží kolem 4,5 kg. Má tmavý ocas, hřbet, vrchní stranu ploutví, temeno a zobák. Břicho, hrdlo, spodní část ploutví a z části i hlavy má bílé, končetiny růžové. Snadno jej rozeznáme podle úzkého černého pruhu táhnoucího se od temena pod zobák a zpět a připomínajícího uzdičku (odtud český název). Samec ani samice se od sebe zároveň zbarvením ani velikostí nijak viditelně neliší.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Tučňáci uzdičkoví se zpravidla drží pouze u břehu, ačkoli bylo již několik jedinců spatřeno na širém moři. Živí se malými bezobratlými živočichy a rybami. Své kořisti se snadno zmocňují díky velice rychlému plavání. Je velice dobrým potápěčem, který se dokáže ponořit i do několika metrové hloubky a vydržet pod vodou i déle jak jednu minutu. Nejčastěji se přitom potápí v poledne a večer. Podobně jako ostatní druhy tučňáků se na souši, kde se jinak pohybuje velice neohrabaně, často na ledě doslova klouže po břiše a odráží se ploutvemi a končetinami, čímž mohou vyvinout viditelně větší rychlost. Staví si kruhová hnízda z kamení, do kterých klade 2 vejce, které zahřívají střídavě oba rodiče po 5 až 10 dnech. Mláďata s šedým hřbetem a o něco světlejším břichem se líhnou po 35 dnech a v hnízdě zůstávají po dobu 20 - 30 dní, poté se seskupují do tzv. školek. Do vody poprvé vstupují až poté, co se zbaví prachového peří, tedy po 50 až 60 dnech života.", "section_level": 1}, {"title": "Početnost.", "content": "Tučňák uzdičkový je poměrně hojný druh, v Červeném seznamu ohrožených druhů (IUCN) je zařazen do kategorie málo dotčených druhů (angl. Least Concern). Na celém světě žije přitom až 8 000 000 jedinců. Hnízdící oblast je značně rozsáhlá a zaujímá 50 - 100 000 km.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tučňák uzdičkový (\"Pygoscelis antarcticus\", též uváděný pod názvem \"Pygoscelis antartica\") je středně velký druh tučňáka z rodu \"Pygoscelis\" rozšířený v Jižní Georgii a na Jižních Sandwichových ostrovech, Antarktidě, Jižních Orknejských a Shetlandských ostrovech, Bouvetově ostrově, Ballenyských ostrovech a na Ostrově Petra I.", "tgt_summary": "The chinstrap penguin (\"Pygoscelis antarcticus\") is a species of penguin that inhabits a variety of islands and shores in the Southern Pacific and the Antarctic Oceans. Its name stems from the narrow black band under its head, which makes it appear as if it were wearing a black helmet, making it easy to identify. Other common names include ringed penguin, bearded penguin, and stonecracker penguin, due to its loud, harsh call.", "id": 1910650} {"src_title": "Jetel", "tgt_title": "Clover", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jetele jsou jednoleté nebo vytrvalé, přímé, plazivé nebo vystoupavé byliny. Listy jsou trojčetné nebo výjimečně dlanitě složené z 5 až 9 lístků, střídavé nebo u některých druhů horní vstřícné. Jednotlivé lístky jsou zubaté nebo celokrajné, přisedlé nebo krátce řapíčkaté, někdy má prostřední lístek řapíček delší. Palisty jsou velké, zubaté nebo celokrajné, částečně přirostlé k řapíku. Květy jsou bílé, žluté, růžové, červené nebo purpurové, přisedlé nebo krátce stopkaté, uspořádané v úžlabních nebo vrcholových hlávkách, krátkých hroznech, okolících nebo výjimečně jednotlivé. Listeny jsou často srostlé v zubatý zákrov. Kalich je pravidelný nebo dvojpyský, pěticípý, s 5 až 20 žilkami, po odkvětu někdy nafouklý. Pavéza je vejčitá až podlouhlá, delší než člunek. Tyčinek je 10 a jsou dvoubratré (9+1). Semeník obsahuje 1 až 12 vajíček. Plody jsou nepukavé, vejcovité až kuželovité, dlouho vytrvávající na rostlině a opadávající i s kalichem. Semena jsou vejcovitá, kulovitá nebo ledvinovitá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jetely jsou rozšířeny v počtu asi 250 až 300 druhů převážně v mírném pásu v Evropě, Asii, severní Africe a Severní Americe. Rod je zastoupen i v západní části Jižní Ameriky a v jižní a východní Africe. V České republice roste v současné době stabilně 19 druhů jetelů. Mezi nejběžnější až obecně rozšířené druhy náleží zejména jetel plazivý (\"Trifolium repens\") a jetel luční (\"Trifolium pratense\"). Některé pěstované druhy zplaňují, zejména jetel zvrhlý (\"Trifolium hybridum\"), řidčeji i jetel inkarnát (\"Trifolium incarnatum\"). Další druhy jsou do ČR zřídka zavlékány, jako např. jetel podzemní (\"Trifolium subterraneum\"), jiné jsou vedeny jako nezvěstné nebo vyhynulé: jetel hnědý (\"Trifolium badium\"), jetel hranatý (\"Trifolium angulatum\") a jetel rozložený (\"Trifolium diffusum\"). V rámci celé Evropy roste asi 110 druhů jetelů, převážná většina z nich ve Středomoří. Je mezi nimi množství endemitů. Rozsáhlejší rozšíření mají ve Středomoří zejména druhy \"Trifolium angustifolium\", \"T. stellatum\", \"T. glomeratum\", \"T. tomentosum\", \"T. cherleri\", \"T. subterraneum\" aj. V Alpách vystupují do alpínského stupně druhy jetel alpský (\"Trifolium alpinum\"), jetel hnědý (\"T. badium\"), \"Trifolium pallescens\", \"T. saxatile\", \"T. noricum\" a \"T. pratense\" subsp. \"nivale\", další druhy se vyskytují ve stupni montánním a subalpínském.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Naše jetele byly některými taxonomy děleny do tří samostatných rodů: \"Trifolium\" s.str., \"Chrysaspis\" a \"Amoria\". Toto dělení, částečně použité i v díle Květena ČR, se však příliš neujalo.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Jetele jsou pěstovány jako hodnotné pícniny a také jako zelené hnojení, přičemž obohacují půdu dusíkem, neboť mají na kořenech podobně jako mnoho jiných bobovitých rostlin hlízkové bakterie vázající vzdušný dusík. V České republice je nejčastěji pěstován jetel prostřední (\"Trifolium medium\"), jetel luční (\"Trifolium pratense\"), jetel inkarnát (\"Trifolium incarnatum\"), jetel plazivý (\"Trifolium repens\") a jetel zvrhlý (\"Trifolium hybridum\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Jetel (\"Trifolium\") je rozsáhlý rod rostlin z čeledi bobovité, zahrnující asi 250 druhů. Jetely jsou byliny s povětšině trojčetnými listy a květy v hlávkovitých květenstvích. Jsou rozšířeny v Eurasii, Africe i Americe. Jetele jsou pěstovány jako hodnotné pícniny. V České republice se vyskytuje celkem 19 druhů jetelů, některé z nich náležejí mezi obecně rozšířené rostliny.", "tgt_summary": "Clover or trefoil are common names for plants of the genus Trifolium (Latin, \"tres\" \"three\" + \"folium\" \"leaf\"), consisting of about 300 species of flowering plants in the legume or pea family Fabaceae. The genus has a cosmopolitan distribution with highest diversity in the temperate Northern Hemisphere, but many species also occur in South America and Africa, including at high altitudes on mountains in the tropics. They are small annual, biennial, or short-lived perennial herbaceous plants. Clover can be evergreen. The leaves are trifoliate (rarely quatrefoiled; see four-leaf clover), cinquefoil, or septfoil, with stipules adnate to the leaf-stalk, and heads or dense spikes of small red, purple, white, or yellow flowers; the small, few-seeded pods are enclosed in the calyx. Other closely related genera often called clovers include \"Melilotus\" (sweet clover) and \"Medicago\" (alfalfa or Calvary clover).", "id": 2413246} {"src_title": "Soissons", "tgt_title": "Soissons", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Antika a středověk.", "content": "Ve starověku sídlil v této oblasti keltských Belgů kmen Suessionů. Když sem v roce 57 př. n. l. přitáhl Julius Caesar, jejich město \"Noviodunum\" nemohl dobýt a založil nedaleko nové město, které pojmenoval \"Augusta Suessionum\". Město velmi prosperovalo a ve 3. století si postavilo amfiteátr pro 20 tisíc diváků. Kolem 300 vzniklo také zdejší biskupství. Jako poslední římské město odolávalo barbarům a až po vítězství Chlodvíka I. nad Syagriem v roce 486 v bitvě u Soissons se město stalo merovejským královským sídlem a centrem Neustrie. Po legalizaci založení Franské říše Chlodvíka I. císařem Anastasiem I., přeložil Chlodvík hlavní město do Paříže. Už ve 4. století bylo v Soissons biskupství a katedrála, druhá byla postavena v 9. století a současná třetí se začala budovat po roce 1176 (jižní příční loď). Do poloviny 13. století byla hotova, včetně západního průčelí, a jen severní příční loď byla dostavěna až v 15. století. Během stoleté války roku 1414 za povstání proti Karlu VI. bylo město silně poničeno, koncem 15. století se začal přestavovat klášter Saint-Jean-des- Vignes. Během náboženských válek byl Soissons v druhé polovině 16. století několikrát obléhán. Za revoluce byly zrušeny kláštery a kostely vyrabovány, v napoleonských válkách hrál Soissons významnou úlohu. V prusko-francouzské válce v letech 1870/1871 byla zdejší pevnost v říjnu 1870 dobyta německým vojskem a opevnění byla zbořena. V první světové válce (1914–1918) bylo město dvakrát obsazeno německým vojskem a dělostřelectvem obou stran ze tří čtvrtin zničeno. Věž a katedrála zůstaly nepoškozeny.", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Soissons leží na železniční trati Paříž - Laon sítě TER-Picardie, na státní silnici RN 2 Paříž – Laon a RN 31 Remeš – Compiègne. Má pravidelné autobusové spojení na pařížské letiště Charlese de Gaulla, vzdálené asi 80 km. Ve městě je sportovní letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Belleu, Billy-sur-Aisne, Bucy-le-Long, Courmelles, Crouy, Cuffies, Mercin-et-Vaux, Pasly, Pommiers, Vauxbuin, Villeneuve-Saint-Germain", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Soissons [\"suaso\"] je historické město ve Francii v departementu Aisne a v regionu Hauts-de-France. Leží v meandrech řeky Aisne asi 100 km severovýchodně od Paříže. Žije zde obyvatel. V raném středověku bylo jedním z nejvýznamnějších francouzských měst.", "tgt_summary": "Soissons () is a commune in the northern French department of Aisne, in the region of Hauts-de-France. Located on the Aisne River, about northeast of Paris, it is one of the most ancient towns of France, and is probably the ancient capital of the Suessiones. Soissons is also the see of an ancient Roman Catholic diocese, whose establishment dates from about 300, and it was the location of a number of church synods called \"Council of Soissons\".", "id": 280387} {"src_title": "Salechard", "tgt_title": "Salekhard", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Salechard je považován za jediné město na světě, kterým přímo prochází severní polární kruh, tuto skutečnost připomíná monument. Město se nachází 2436 km od Moskvy na pravém břehu řeky Poluj, nedaleko od jeho ústí do Obu. 16 km od Salechardu je město a zároveň nejbližší železniční stanice Labytnangi.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Salechard má drsné subpolární klima. Průměrná teplota v lednu je -23 °C, v červenci 14 °C. Za rok spadne přibližně 450 - 500 mm srážek. Až 200 dní v roce je město pod sněhem.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Původní obyvatelé oblasti jsou Něnci. Město bylo ale založeno kozáky v roce 1595 jako pevnost na řece Ob. Obdorská pevnost se neustále rozrůstala, až se z ní v 17. století stalo regulérní město. Původní název Obdorsk (\"Обдорск\"), odvozený od slova Ob, se používal do roku 1933. Dnešní pojmenování pochází z něneckého \"Сале-Харн\", což lze přeložit jako \"osada na mysu\". V carském i sovětském období byl tehdejší Obdorsk oblíbeným deportačním cílem. V letech 1947 - 1953 se mezi Salechardem a Igarkou stavěla železnice - tzv. Mrtvá trať. Na stavbě se podle odhadů podílelo až 100 000 lidí, většinou vězňů z přilehlých gulagů. Po Stalinově smrti se projekt prohlásil za zbytečný a veškeré práce se zastavily. V oblasti se tedy stále nachází zrezivělé lokomotivy, vagóny, koleje či nástroje. V současné době se na místě bývalé stavby staví silnice.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "V místním muzeu I. S. Šemanovského se nachází expozice věnované původním obyvatelům a také zmrzlé mládě mamuta. Mládě se jmenuje Ljuba a zemřela před 40 000 lety. Byla nalezena pastevci sobů v permafrostu. Ve městě se nachází také mešita či zrestaurovaná lokomotiva, která slouží jako památník vězňům, kteří zde v polovině 20. století stavěli železnici.", "section_level": 1}], "src_summary": "Město Salechard ( \"Салеха́рд\") je centrem Jamalo-něneckého autonomního okruhu. Leží v jeho západní části. Počtem obyvatel i průmyslovým významem ho ale překonávají jiná města regionu - Novyj Urengoj, Nojabrsk a Nadym. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Salekhard (; Khanty:, \"Pułñawat\";, \"Salja’ harad\") is a city in Yamalo-Nenets Autonomous Okrug, Russia, serving as the okrug's administrative centre. It crosses the Arctic Circle, the main parts being about south and suburbs stretching to the north of the circle. Population:", "id": 1871459} {"src_title": "Plot", "tgt_title": "Fence", "src_document": [{"title": "Právní úprava v českých zemích.", "content": "Podle občanského zákoníku z roku 1811 platilo pro povinnost tzv. „pravidlo pravé ruky s orientací na vchod“, podle něhož každý vlastník budovy nebo městské zahrady byl povinen se postarat na pravé straně od svého hlavního vchodu o nutné uzavření (oplocení) svého prostoru a o oddělení od cizího prostoru. Účinností nového občanského zákoníku č. 141/1950 Sb dne 1. ledna 1951 tato povinnost přestala platit, dosud je však v mnoha místech dodržována jako zvykové právo. Do občanského zákoníku 40/1964 Sb., který se v původním znění oplocením nezabýval, se s účinností od 1. dubna 1983 dostala úprava v § 130, která povinnost plotit vázala pouze na stavebně-právní nebo soudní rozhodnutí. Porevoluční velká novela 509/1991 Sb., která překodifikovala celé vlastnické právo, v § 127 v odst. 1 stanoví obecnou povinnost, že vlastník pozemku nesmí obtěžovat ostatní (např. pronikáním chovaných zvířat na jejich pozemky) a v odst. 2 uvádí, že je-li to účelné a nebrání-li to účelnému využívání sousedních pozemků a staveb, může soud po zjištění stanoviska stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit. O oplocení pozemků pojednával § 12 vyhlášky 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, nová vyhláška 268/2009 Sb. obsahuje takovou úpravu v § 7: (1) Oplocení pozemku nesmí svým rozsahem, tvarem a použitým materiálem narušit charakter stavby na oploceném pozemku a jejího okolí a nesmí omezovat rozhledové pole sjezdu připojujícího stavbu na pozemní komunikaci. (2) Provedení oplocení pozemku nesmí ohrožovat bezpečnost osob, účastníků silničního provozu a zvířat. (3) V záplavových územích nesmí typ oplocení pozemku a použitý materiál zhoršovat průběh povodně, oplocení pozemku musí být zejména snadno demontovatelné, bez pevné podezdívky a musí umožnit snadný průchod povodňových průtoků. § 127 odst. 2 je v českém občanském zákoníku jediné místo, kde se, bez bližší definice, vyskytuje slovo plot, a to jen ve slovesné formě „oplotit“. Při výkladu nelze automaticky předpokládat, že plot musí být stavbou ve smyslu § 119, odst. 2, t. j. nemovitou stavbou, spojenou se zemí pevným základem, anebo movitou stavbou. Výklad termínu plot je spojen s účelem, kvůli němuž v konkrétním případě má dojít k oplocení. Podle § 3, odst. 1 c) vyhlášky č. 85/1976 Sb. je oplocení drobnou stavbou, t. j. vztahuje se na ni jen ohlašovací povinnost, pokud si stavební úřad nevyhradí nutnost stavebního povolení. Rozhodnutím soudu o povinnosti oplotit pozemek není nahrazen příslušný postup podle stavebního zákona, byť stavební úřady jsou jím při svém rozhodování vázány. Věcí okolností a výkladu je, kdy se plot považuje za součást budovy, kdy za součást pozemku a kdy za právně samostatnou stavbu. Povinností údržby oplocení se občanský zákoník nijak výslovně nezabývá, lze ji odvozovat z obecných ustanovení například o povinnosti odvrácení škody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Plot či oplocení je volně stojící stavba, která má za úkol zabránit nebo omezit pohyb přes nějakou hranici. Na rozdíl od zdi je jednodušší na konstrukci. Stejně jako zeď některé druhy plotů zabraňují nejenom pohybu ale i průhledu, jiné umožňují částečný nebo úplný pohled skrz oplocení. Plot je také prvek zahradní architektury používaný v sadovnické tvorbě. ", "tgt_summary": "A fence is a structure that encloses an area, typically outdoors, and is usually constructed from posts that are connected by boards, wire, rails or netting. A fence differs from a wall in not having a solid foundation along its whole length. ", "id": 2362209} {"src_title": "Thutmose IV.", "tgt_title": "Thutmose IV", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Když nastoupil na trůn vzápětí se potýkal se vzpourami jak na jihu v Nubii, tak i na severu v Sýrii. Navíc se vzmáhala moc Chetitů, kteří ohrožovali zpřátelené panovníky v zemi Mitanni. Přijal politické řešení, vzal si za ženu Mitannskou princeznu Mutemwiyu dceru krále Atartama I. Ta se stala matkou následníka, Amenhotepa III. Když Asyřané ohrožovali Mitanni, poslal jim zlato, aby zabezpečili svoji bezpečnost.
Asi nejznamenanější památkou, vztahující se k Thutmosovi IV., je stéla z červené žuly, umístěná mezi tlapami Velké Sfingy v Gíze. Thutmose IV. na ní vylíčil svůj sen, ve kterém ho Sfinga žádala, aby ji očistil od písku, zato mu slibovala korunu Horního a Dolního Egypta.", "section_level": 1}, {"title": "Monumenty.", "content": "Dokončil výrobu Lateránského obelisku, kterou započal Thutmose III. a vztyčil jej v Karnaku. Obelisk vysoký ~32 m se nyní nachází v Římě na Piazza San Giovanni. Další obelisk, dokončený za vlády Thutmose IV., Theodosius je nyní v Istanbulu. Několik dalších menších projektů Thutmose realizoval v Alexandrii, chrám v Karnakua v Crocodiloposu v oáze Fajum.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Hrobka Thutmose IV. v Údolí Králů KV43 byla Loretem 1866 objevena v docela zachovalém stavu. Četné artefakty, které se tam nacházely potvrzují vysokou uměleckou kulturu a řemeslnou dovednost.
Mumie Thutmose IV. byla zkoumána v Imperial College London s cílem dopátrat se předčasných úmrtí faraonů a členů 18. dynastie (včetně Tutanchámona a Achnatona). Dospěli k závěru, že se jedná o rodinnou (dědičnou) epilepsii, neurologickou poruchu a gynekomastii (zvětšení prsou mužů), kterými také vysvětlovali tendenci k spirituálním náboženským vizím (Amenhotep IV. - Achnatona). Navíc se u mumie Thutmose vyskytly příznaky rozsáhlé dentální - (Parodontitida) infekce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Thutmose IV. osmý faraon egyptské 18. dynastie převzal vládu v říši po svém otci Amenhotepovi II., která byla rozlehlá od Nubie na jihu až po východní část Středozemního moře. Za vlády otce, jako princ, získal zkušenosti s námořní službou a válečnými výpravami do Syrie a Palestiny. Jeho vláda jako faraona započala po smrti otce (~1400 př.Kr.). Vládl krátce, asi jen 10 roků.", "tgt_summary": "Thutmose IV (sometimes read as Thutmosis or Tuthmosis IV, Thothmes in older history works in Latinized Greek; Ancient Egyptian: /\"ḏḥwty.ms\"/ Djehutymes, meaning \"Thoth is born\") was the 8th Pharaoh of the 18th dynasty of Egypt, who ruled in approximately the 14th century BC. His prenomen or royal name, Menkheperure, means \"Established in forms is Re.\"", "id": 1887522} {"src_title": "Hospodářská politika", "tgt_title": "Economic policy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Hospodářská politika je poměrnou mladou disciplínou. Její formování začalo až ve 30. letech minulého století. Od 70. let se její vývoj výrazně zrychlil. Po dobu jejího formování se utvořily dva hlavní proudy: Anglo-americký proud a Kontinentální proud.", "section_level": 1}, {"title": "Členění (Druhy).", "content": "Makroekonomickou hospodářskou politiku, která se zaměřuje na zabezpečování základních ekonomických cílů, na celkový rozvoj ekonomiky a zachování její stability. Cíle makroekonomické hospodářské politiky jsou zachyceny v tzv. magickém čtyřúhelníky (často také Swanův diagram). Mikroekonomickou hospodářskou politiku, se zabývá zvyšováním efektivnosti při alokaci zdrojů. Někdy bývá označována jako doplňující makroekonomická hospodářská politika.", "section_level": 1}, {"title": "Cíle hospodářské politiky.", "content": "Mezi cíle hospodářské politiky se řadí: maximalizace společenského blahobytu, základní společenské cíle a hlavní tradiční cíl hospodářské politiky.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomické cíle hospodářské politiky.", "content": "Jedním z hlavních cílů hospodářské politiky je stimulace celkové produkce v ekonomice. Důležitými veličinami jsou především velikost produktu a jeho tempo růstu. Dalším z důležitých cílů hospodářské politiky je udržování nízké nezaměstnanosti. Nezaměstnanost z ekonomického pohledu představuje stav, kdy část pracovního potenciálu společnosti práci nenalézá anebo dobrovolně o práci neusiluje. Následujícím ekonomickým cílem hospodářské politiky je inflace značí celkovou nerovnováhu ekonomiky, jejímž projevem je trvalý vzestup cenové hladiny. Mezi nejdůležitější vnější cíle hospodářské politiky patří: dosažení vyrovnané platební bilance, zajištění stabilního a optimálního devizového kurzu, optimální úrovně zadlužení, přímých investic a tak dále.", "section_level": 2}, {"title": "Nositelé hospodářské politiky.", "content": "\"Subjektem hospodářské politiky\" může být jednotlivec či skupina, která hraje aktivní roli ve tvorbě, provádění a kontrole hospodářské politiky. Z hlediska souboru institucí se jedná především o: \"Objektem hospodářské politiky\" je ekonomika daného státu. Patří zde subjekty, které se podílejí na hospodářských procesech a nebo je svou činností ovlivňují. Charakterizovány jsou všechny vazby, které mezi subjekty v rámci probíhajícího hospodářského procesu vznikají.", "section_level": 1}, {"title": "Nástroje hospodářské politiky.", "content": "Nástrojem (či prostředkem) hospodářské politiky rozumíme ekonomickou veličinu, pomocí níž mohou hospodářští politici dosahovat požadovaných cílů na zvolené proměnné. Takovou veličinou může být například cena, sazba daně, či konkrétní bankovní nebo kartelový zákon. Hlavním kritériem třídění prostředků hospodářské politiky avšak je, jak daný nástroj působí na vývoje vztahů mezi účastníky trhu. V tom případě se nástroje dělí na: · nástroje systémové (kvalitativní) a · nástroje běžné hospodářské politiky (kvantitativní).", "section_level": 1}, {"title": "Systémové nástroje hospodářské politiky (kvalitativní).", "content": "Těmito druhy nástrojů rozumíme určitá pravidla chování pro ekonomické subjekty (nositele rozhodování). Do této skupiny nástrojů se řadí například: regulace cen a zahraničního obchodu či jejich liberalizace. Systémové nástroje mohou mít formu doporučení anebo donucovacích právních norem. Zpravidla mají tyto nástroje časově neomezenou platnost.", "section_level": 2}, {"title": "Nástroje běžné hospodářské politiky (kvantitativní).", "content": "V případe použití nástrojů běžné hospodářské politiky nedochází ke změně organizace ekonomického systému, nýbrž pouze ke změně kvantitativních dat, která jsou základem pro rozhodování ekonomických subjektů. Mohou jimi být úrokové sazby či změna daňového zatížení.", "section_level": 2}, {"title": "Magický čtyřúhelník.", "content": "Magický čtyřúhelník je velmi jednoduchým a přehledným způsobem, jak je možné graficky zachytit základní cíle hospodářské politiky. Těchto cílů (ekonomického růstu, nízké nezaměstnanosti, nízké a stabilní inflace, vnější rovnováhy) je někdy velmi obtížné dosáhnout současně – většinou se stává, že dosažení jednoho cíle znamená ztrátu jiného. Pro každou zemi platí následující věta: Čím více se bude magický čtyřúhelník sledované země blížit magickému čtyřúhelníku optimálnímu, tím lze hospodářskou politiku považovat za úspěšnější a účinnější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hospodářskou politiku můžeme obecně chápat jako přístup státu (vlády) k ekonomice své země. Jedná se o činnost, při které se nositelé hospodářské politiky (zákonodárné instituce – parlament, vládní instituce – vláda, emisní banka, instituce vytvářející tržní prostředí, soudní instituce, apod.), za využití celé řady nástrojů a svěřených pravomocí, snaží dosáhnout předem určených ekonomických (ale i společenských) cílů.", "tgt_summary": "The economic policy of governments covers the systems for setting levels of taxation, government budgets, the money supply and interest rates as well as the labour market, national ownership, and many other areas of government interventions into the economy. ", "id": 2225638} {"src_title": "Hřib kovář", "tgt_title": "Neoboletus luridiformis", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "V České republice je dále znám pod lidovými názvy: cikán, červený hřib, dubovka, jedlový modrák, luháč, máčkový hřib, máčňák, modrák, mračínko, oheňák, počeček, podjalovčák, podlejščák, poteč, sinal, sladký modrák, sural a zaječí hříbek. Na Šumavě-Zadovsku je nazýván hřibem červeným (pozn. název hřib červený v obecném kontextu náleží jiné houbě z okruhu hřibu žlutomasého). Mnohým houbařům se svým vzhledem zdál a zdá strašidelný, proto v němčině obdržel jméno čarodějnice.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V druhé polovině 20. století byl hřib kovář ve většině publikací uváděn pod odborným (latinským) názvem \"Boletus erythropus\", který pochází od mykologa Christiaana Hendrika Persoona z roku 1801. Teprve později bylo zjištěno, že původní Persoonův popis druhu \"Boletus erythropus\" neodpovídá hřibu kováři, takže jej autor musel vztahovat k jiné houbě. Rozdíl spočívá především ve faktu, že \"Boletus erythropus\" podle Persoonova popisu má červenou dužninu ve spodní části třeně, což pro kovář není zcela typické (tento znak se vyskytuje např. u hřibu Quéletova, hřibu koloděje nebo hřibu Melzerova). Z tohoto důvodu byl pro hřib kovář později preferovaný odborný název \"Boletus luridiformis\" zavedený mykologem F. W. G. Rostkoviusem. Tento název je sice novější (1844), ale plně odpovídá znakům hřibu kováře. S ohledem na původní Persoonův popis druhu \"Boletus erythropus\" je tento název dnes používán jako synonymum pro hřib Quéletův (\"Boletus queletii\"). Roku 2014 byla potvrzena příslušnost k roku \"Neoboletus\" a zkombinován nový název \"Neoboletus luridiformis\".", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makroskopický.", "content": "Klobouk má v průměru 5 – 20 cm, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti rozložený až polštářkovitý, nejčastěji tmavohnědý, černohnědý, plavě hnědý nebo olivově hnědý, za sucha sametový, za mokra mírně lepkavý, stářím a pomačkáním šedě černající. Okraj klobouku bývá okrově žlutavý. Rourky jsou žlutozelené, až 30 mm vysoké a na řezu se rychle barví do modrozelena. Ústí rourek jsou drobná. Póry jsou v mládí zpočátku žluté, záhy však tmavě krvavě červené a nakonec blednou do olivova, dotykem rychle modrají. Vzácně se vyskytují i odbarvené variety, které mají oranžově či žlutě zbarvené póry. Podrobnější přehled barevných variet je zahrnut v kapitole níže. Třeň je zprvu vejčitý, pak soudkovitý až kyjovitý, 60 – 150 mm vysoký a 20 – 40 mm tlustý, skoro celý červený, pouze v horní části žlutý, uprostřed pak na žlutém podkladu červeně plstnatě tečkovaný, dole do olivova, s plstnatým světle žlutým podhoubím. Otlačením ihned modrá. Třeň nemá síťku. Dužnina je pevná, v klobouku bledožlutá, ve třeni živě žlutá, na vzduchu modrá, později se odbarvuje do šeda. Modré zbarvení při vaření mizí. Má příjemnou vůni a mírnou chuť.", "section_level": 2}, {"title": "Mikroskopický.", "content": "Výtrusy jsou 10 – 18 × 5 – 7 μm, vřetenovité, barvy olivově žluté.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Hřib kovář patří k nejrozšířenějším z barevných hřibů. Starší literatura jej obvykle spojuje s konkrétní nadmořskou výškou, pH půdy nebo druhem stromu, ale jde o velmi tolerantní druh. Vyskytuje se od nížin do hor, roste v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích a snáší půdy kyselé až mírně zásadité. Tvoří mykorhizu s řadou stromů, jako jsou: smrk, řidčeji jedle, borovice, dub, buk a ještě další listnáče. Plodnice se objevují od května do října.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se v celé Evropě, na Kavkaze a na Malé Asii (tam i ve výši 1600 – 2000 m n. m.). V rámci chráněných území České republiky byl hřib kovář popsán mimo jiné na následujících lokalitách:", "section_level": 1}, {"title": "Formy a variety.", "content": "Hřib kovář vytváří několik vzácnějších variet, které se liší vybarvením – i v důsledku ztráty některých pigmentů v povrchových vrstvách plodnice.", "section_level": 1}, {"title": "Hřib kovář žlutý.", "content": "\"Boletus luridiformis\" var. \"junquilleus\". Oproti klasickému kováři zcela ztratil červené barvivo, takže jsou všechny povrchové části houby zbarveny v různě intenzivních odstínech žluté. Později se na klobouku mohou objevovat narezavělé skvrny. Dužnina na řezu modrá stejně jako u běžné formy. Původně byl za samostatný druh považován - hřib žlutý (\"Boletus junquilleus\" ). Na základě pozdějších poznatků byl v novějších publikacích klasifikován jako xanthoidní varieta hřibu kováře s tím, že otázka této problematiky ještě není definitivně uzavřena. V roce 2014 byl italskými mykology opět povýšen na samostatný druh \"Neoboletus junquilleus\".", "section_level": 2}, {"title": "Hřib kovář odbarvený.", "content": "\"Boletus luridiformis\" var. \"discolor\". Plodnici chybějí některé pigmenty. Povrch klobouku je oproti klasickému kováři světlejší – žlutookrový, žlutý, později s oranžovým nebo rezavým nádechem na temeni. Póry jsou zbarvené světleji než u klasického kováře a po otevření klobouku vybledávají. Nejprve je barva červená až cihlová a poté rychle bledne do oranžové, červenožluté až žluté s červenavým nádechem. Dužnina na řezu modrá stejně jako u běžné formy. Synonyma:", "section_level": 2}, {"title": "Hřib kovář neměnný.", "content": "\"Boletus luridiformis var. immutatus\". Vizuálně totožný s klasickou formou hřibu kováře, oproti kterému se liší absencí modrání dužniny na řezu.", "section_level": 2}, {"title": "Hřib kovář červenohlavý.", "content": "\"Boletus luridiformis\" var. \"rubropileus\" syn. \"Boletus erythropus\" var. \"rubropileus\". Póry zůstávají červené nebo cihlové, ale povrch klobouku má růžové, červené nebo růžovofialové zbarvení.", "section_level": 2}, {"title": "Hřib Melzerův.", "content": "\"Boletus melzeri\". Mykolog Josef Velenovský popsal na základě sběrů Václava Melzera z roku 1920 druh z okruhu hřibu kováře, který se liší zbarvením dužniny na řezu. Ta namísto modrání červená a následně se odbarvuje.", "section_level": 2}, {"title": "Záměna.", "content": "Hřibu kováři je z běžných druhů velmi podobný hřib koloděj, který má obvykle světlejší klobouk, a hlavně nápadnou síťku na třeni. Vzdáleně podobný je hřib Quéletův, který má olivově hnědý, oranžově až cihlově červený klobouk, póry jsou také oranžové, na třeni má černohnědé zrnité šupinky a na bázi je karmínově červený. Roste v teplejších listnatých lesích a je jedlý. Záměna za hřib koloděj souvisí i s nejednotným pojetím názvů hřib kovář a hřib koloděj autory mykologických publikací v průběhu 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Běžná forma hřibu kováře není chráněna. Xanthoidní varieta hřib žlutý je vedena v Červeném seznamu hub České republiky jakožto kriticky ohrožený druh (CR). Neměl by se proto sbírat pro kuchyňskou spotřebu.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "V některé literatuře je proto tento hřib uváděn jako za syrova mírně jedovatý. Obecně bývá doporučeno kvalitní tepelné zpracování (20 minut). Zprávy o údajné jedovatosti pocházely od švýcarských, rakouských a německých houbařů. Podle aktuálních poznatků se zdá, že případné trávící potíže po požití nedostatečně uvařených kovářů jsou způsobeny těžko stravitelnou strukturou této houby, nikoli přítomností jedu – ten totiž houba neobsahuje.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hřib kovář (\"Neoboletus luridiformis\" ) je jedlá houba z čeledi hřibovitých. Byla řazena do sekce \"Erythropodes\" (případně \"Luridi\") rodu \"Boletus\" a v roce 2014 na základě biomolekulárních analýz přeřazena do nového rodu \"Neoboletus\". Řadí se mezi barevné a modrající hřiby. ", "tgt_summary": "Neoboletus luridiformis, also previously known as Boletus luridiformis and (invalidly) as Boletus erythropus, is a fungus of the bolete family, all of which produce mushrooms with tubes and pores beneath their caps. It is found in Northern Europe and North America, and is commonly known as the scarletina bolete, for its red pores (yellow when young). ", "id": 1118937} {"src_title": "Korsakovova psychóza", "tgt_title": "Korsakoff syndrome", "src_document": [{"title": "Dějiny a výzkum.", "content": "První lékař, jež se zmínil o pravděpodobné existenci tohoto onemocnění byl James Jackson (1777–1867), neurolog působící v Massachusetts General Hospital a přednášející na fakultě Boston Medical School, který roku 1822 zveřejnil článek o periferní alkoholické polyneuritidě. Roku 1868, poté Sir Samuel Wilks, lékař z Guy's Hospital v Londýně, zaznamenal jisté duševní změny v případech alkoholické paraplegie. Její název však nese jméno ruského neurologa a psychiatra Sergeje Sergejeviče Korsakova, z roku 1887, jenž se snažil prokázat, že poruchy paměti nejsou nutně podkladem pro diagnózu demence. Osobně tento stav nazýval, jako tzv. \"cerebropathia psychica toxaemica\". Název Korsakovova syndromu následně v praxi zavedl Friedrich Jolly (1844–1904). V dnešní době je lékaři všeobecně považována za organický amnestický syndrom, ale také, jako velmi obtížně léčitelné onemocnění, a občas i prevalentně vzácný následek tzv. Wernickeovy encefalopatie, která je prvotně zapříčiněná nedostatkem vitamínu B, nebo celkové vitamínové řady B; která se navíc vyznačuje zmateností, letargií, poruchami vědomí, deliriem, demencí, obrnou okohybných svalů, diplopií (Dvojité vidění), poruchami chůze, či ataxií. V případě Wernickeovy encefalopatie se vždy přistupuje k vitamínové terapii B, ovšem v případě Korsakovovy psychózy, která má často zcela odlišnou etiologii tyto léčebné postupy selhaly, což rovněž naznačilo hluboké reziduální důsledky tohoto onemocnění.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky a prognóza.", "content": "Základními projevy jsou.: Mezi ostatní možné příznaky se řadí i úzkost, deprese, delirium, zmatenost, či nespavost. Mnozí jedici vykazovali i bolesti v končetinách, oboustrannou ochablost zápěstí, nebo častější oboustrannou ochablost chodidel za pocitu ostré bolesti, či tlaku v okolí dlouhých periferních nervových vláken. Prvotní příznaky tohoto onemocnění se začínají projevovat obvykle kolem 50. roku věku. Terapií sice ustupují obvyklé nepříjemné a bolestivé polyneuritické projevy (Nervové záněty), ale choroba má, bohužel většinou za následek jisté kvazi-defekty osobnosti, připodobnitelné k demenci, které jsou přítomny až u poloviny těchto pacientů; Inteligence, vědomí a úsudek jsou ovšem nedotčeny, pokud nedojde k deterioraci. Jedinci postižení touto chorobu jsou si často schopni uvědomovat pouze daný okamžik přítomnosti, jelikož značná část jejich zpětné paměti byla silně poškozena a nejsou schopni si na delší údobí vštípit nové informace, které obvykle zapomínají v řadě sekund, případně minut.", "section_level": 1}, {"title": "Příčinost.", "content": "Základní fyziologickou příčiností je oboustranné poškození mamilárních tělísek, Papezova okruhu i oblastí, které k němu přiléhají, jako jsou temporální, frontobazální krajiny a především \"gyrus cinguli\", či \"středové a hřbetní raphe nuclei\". Celkový obraz zahrnuje rovněž zřetelný neuronální úbytek, gliózu (rozpad neuroglií) a samostatné poškození mozkových buněk (Především jejich pochev) v oblasti thalamu. Z biochemického hlediska je zde význačná především činná látka ve výměně thiaminu, difosforečnan B, jenž je nejvýznamnějším spolučinitelem a koenzymem v metabolismu glukózy. Enzymy, jejichž funkce závisí na této látce jsou spojeny s tzv. TCA cyklem, který katalyzuje oxidaci pyruvátu, alfaketoglutaranu a také rozděluje řetězce aminokyselin. Narušení tohoto koloběhu pak zjitřuje již latentní příznaky případné thiaminové hypovitaminózy. Výzkumy rovněž potvrzují, že k etiologii syndromu se může přidružit i dědičná zátěž vedoucí k nedostatku transketolázy, enzymu, který je nutnou součástí metabolismu glukózy.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Je nutné rozlišit tuto chorobu od neurologických poruch, jako jsou především časná Alzheimerova choroba, Presbyofrenie (Stařecká zapomnětlivost) a ostatní organické, či disociativní poruchy, jejichž příznaky by mohly býti zdánlivě shodné s příznaky Korsakovova syndromu. Toto rozlišení se provádí za pomocí MRI, která by měla zobrazit zřetelnou atrofii mamilárních tělísek. Krevní testy by poté měly vykazovat sníženou činnost transketolázy. Pacient obvykle podstupuje i psychologické testy, které v případě zmíněné atrofie, odhaluje rozsáhlost anterográdní a retrográdní amnézie, hodnotí kognitivní funkce, případně rozeznávají konfabulativní vzpomínky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Korsakovova psychóza, také amnestický syndrom, či Meynertova amence je neurologické duševní onemocnění zapříčiněné organickým poškozením mamilárních tělísek a thalamu, především tzv. Papezova okruhu, z čehož vyplývá hluboké narušení krátkodobé paměti (Anterográdní amnézie), která je následovně kompenzována konfabulacemi. ", "tgt_summary": "Korsakoff syndrome is an amnestic disorder caused by thiamine (vitamin B) deficiency associated with prolonged ingestion of alcohol. There is a similar condition seen in non-alcoholic Korsakoff syndrome. The syndrome and psychosis are named after Sergei Korsakoff, the Russian neuropsychiatrist who discovered it during the late 19th century. ", "id": 1189} {"src_title": "Bohumín", "tgt_title": "Bohumín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Již od svého založení měl Bohumín významnou strategickou polohu. Tento význam si město udrželo do dnešních časů. Ve 12. století ležel Bohumín na křižovatce obchodních cest. Jedna (solná) vedla z Moravy do Krakova a druhá (jantarová) z Uher přes Těšín a dále k Baltu. Rovněž tudy procházela cesta z Prahy do Krakova. Osada tedy vznikla na frekventovaném místě, které bylo vhodné pro přechod přes řeku. O tom svědčí i stavba mostu v 15. století – ten byl však nespočetněkrát strhnut při rozvodnění Odry. Stoupajícím cestovním ruchem přibývalo osadníků, takže osada nesoucí jméno Bogun byla v době krále Přemysla Otakara II. již velkou vesnicí. Držení vesnice bylo finančně (vybírání mýtného od pocestných) a strategicky (poloha na hranicích) výhodné. První písemná zmínka pochází z formulářové sbírky královny Kunhuty. Originál pravděpodobně nikdy nebyl, protože se nejspíš jednalo o stylistické cvičení. Zeměpisné poměry v textu jsou popsány velmi reálně, a proto můžeme ztotožnit Bohumín s tehdejším Bogunem. Datace chybí. Většinou se uvádí rok 1256 a 1262. Jisté však je, že trvale osídlená osada zde byla již mnohem dříve. Na základě jména můžeme soudit, že šlo o slovanské sídlo. Roku 1292 se připomíná farní kostel Panny Marie, který byl pod patronátem kláštera orlovského. Tehdy Bohumín náležel k Ratibořskému knížectví. Tato listina je zároveň nejstarším dokladem německého názvu pro Bohumín - Oderberg, z toho lze usuzovat, že Bohumín byl obydlován německými osadníky. V roce 1620 byl na místě dřevěného kostela vystavěn zděný kostel v gotickém slohu. Po požáru v roce 1850 byl přestavěn do dnešní podoby. První známý šlechtický rod, který vlastnil Bohumínsko, byl prastarý rod Baruthů. Za nepříliš dlouhou dobu přechází Bohumínsko do držby rodu Rašiců. Podle listiny z roku 1373 byl Bohumín již poddanským městečkem pod pravomocí panské vrchnosti. Zmínka je zde i o hradě. Bohumínské panství se stalo roku 1407 předmětem sporu mezi ratibořským knížetem Janem a těšínskými knížaty. Obě dvě strany si nárokovaly vlastnictví Bohumínska. Smlouva z roku 1407 rozhodla ve prospěch Jana Ratibořského. Počátkem 15. století přešlo panství z rukou zemských vévodů do vlastnictví různých šlechtických rodů. V letech 1409 až 1423 drželi panství páni z Tvorkova. Poté byl majetek prodán Janu Bělíkovi z Kornic a jeho potomkům. Kornicové vlastnili panství delší dobu a jejich majetek se nacházel i ve knížectví opolském. Během této doby se majetek rodu Korniců rozšířil o Zabelkow, Odru, Lhotu a Pudlov. Roku 1451 se stává majitelem Bohumínska (Bohunyna) Jan Tovačovský z Cimburka, který je prodává roku 1473 Janovi z Vrbna. V roce 1482 přechází panství do rukou Jana Buřeje z Klvova, který však záhy umírá roku 1485. Další spory o panství na konci 15. a začátkem 16. století se řešily opět ve prospěch ratibořských knížat. Poslední, z nich byl Valentin Hrbatý, po jeho smrti roku 1521 Bohumínsko připadlo Janu Opolskému. Ten je o dva roky později prodal Jiřímu Braniborsko-Ansbašskému, braniborskému markraběti z rodu Hohenzollernů. Roku 1528 přijal markrabí lutherskou víru a stal se nadšencem pro reformační hnutí (později dostal přídomek Pobožný). Svou nesmlouvavou politikou vůči starousedlé šlechtě se stal jednou z neoblíbených postav ve Slezsku. Bohumín se de facto stal klíčem k nástupu braniborské vlády v Horním Slezsku. Situace se změnila po nástupu Habsburků, kteří roku 1533 zrušili dědičnou smlouvu na Bohumínsko. Jiří se tak stal pouze zástavním pánem. Po jeho smrti se vlády nad državami Hohenzollernů ujal poručník jeho nezletilého syna Jiřího Fridricha Albrecht. Za jeho regentství se výrazně zvětšil majetek rodu a silně vzrostla germanizace. Roku 1557 se ujal svých statků Jiří Fridrich, který je znám především jako mecenáš renesančního umění, horlivý protestant a stoupenec germanizačního procesu. Roku 1603 Jiří Fridrich zemřel jako bezdětný a majetek se ocitl v rukou Jáchyma Fridricha, braniborského kurfiřta. Ten v roce 1606 předal majetek svému druhorozenému synovi Janu Jiřímu, který byl od roku 1592 štrasburským biskupem. Smlouvu o změně v držení Krnovska, Bytomska a Bohumínska odmítl však císař Rudolf II. potvrdit. Majetko-právní spor trval až do třicetileté války. Jan Jiří, jakožto vůdce povstalců ve Slezsku, byl roku 1622 zbaven majetku a Bohumínsko připadlo bankéři a důlnímu podnikateli z Vídně Lazarovi Henckelovi von Donnersmarck. Po jeho smrti majetek přebral již dědičně jeho syn, který se roku 1636 stal svobodným říšským pánem. V roce 1661 byl povýšen mezi český hraběcí stav a svůj majetek rozdělil mezi své syny. Bohumínsko připadlo Eliášovi a jeho syn Eliáš Ondřej se roku 1691 přestěhoval do Oderbergu. Umírá roku 1700 v Bohumíně. Jeho syn Jan Arnošt zemřel roku 1743 bezdětný a dědictví se ujal Erdman Jindřich Vilém, jehož syn prodal rakouskou část bohumínského panství Karlu knížeti Lichnovskému. Brzy nato umřel a s ním i oderberská mužská linie rodu Henckel-Donnersmarck, za jejichž držitelství bylo roku 1697 Bohumínské panství povýšeno císařem Leopoldem na \"status minor\", tedy na nižší stavovské panství. Od roku 1742 bylo Bohumínsko na základě berlínského míru rozděleno na rakouské a pruské. Rakouská část byla na počátku 19. století v držení rodu Gusnarů. Ti panství posléze prodali hraběti Rudnickému a jeho manželka dále odprodala část panství pro stavbu severní dráhy. Roku 1886 koupil panství hrabě Larisch-Mönnich a tento rod zůstal jeho držitelem až do roku 1945. Okolní obce, především Šunychl a Pudlov, zaznamenaly díky stavbě železnice a železáren obrovský boom a význam dnes již Starého Bohumína začal upadat. Pudlov a Šunychl byly až do roku 1848 jako poddanské vsi při Bohumínském panství. V roce 1850 byl Pudlov spojen s Vrbicí, která měla postavení osady. Vrbice se již roku 1892 stala samostatnou obcí. V roce 1906 došlo ke sloučení Pudlova s Bohumínem a v r. 1924 byl zrušen název obce Šunychl a nahrazen názvem Nový Bohumín. Zároveň byla tato obec povýšena na město. Obec Bohumín byla rozdělena na dvě obce: Bohumín a Pudlov. Roku 1949 byl spojen Bohumín s Novým Bohumínem, Pudlovem, Skřečoní, Vrbicí a Záblatím v jednu obec pod názvem Bohumín. Roku 1952 se oddělila Vrbice a v roce 1954 byl Bohumín rozdělen na pět městských částí: Bohumín I – město (později Starý Bohumín), Bohumín II – Nový Bohumín, Bohumín III – Pudlov, Bohumín IV – Skřečoň a Bohumín V – Záblatí. V roce 1956 přijalo město Bohumín název Starý Bohumín. Roku 1960 se tyto části opět osamostatnily jako správní obce. Od roku 1973 po spojení s Novým Bohumínem byl zaveden znovu název Bohumín. V letech 1850 až 1948 byl Bohumín sídlem okresního soudu a v letech 1855 až 1868 i okresního úřadu. V letech 1910–1948 přináležel do politického okresu Fryštát a od roku 1949 do roku 1957 do správního okresu Ostrava, pak Ostrava-venkov a od roku 1960 je Bohumín součástí okresu Karviná. Za nacistické okupace byl součástí okresu Teschen (Těšín) v letech 1939–1941 v rámci Řísské provincie Slezsko a mezi roky 1941–1945 v rámci Říšské župy Horní Slezsko. Bohumín byl tedy v časech druhé světové války přímou součástí Německé říše.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Většina obyvatel se dnes jako jinde v Českém Slezsku v drtivé většině hlásí k české národnosti. Město je však vzhledem ke složité historii etnicky velmi promíchané. Bohumín je rovněž znám pro svou řeckou menšinu, která zde přišla během řecké občanské války. Žijí zde rovněž velmi početní Romové, dále pak Poláci a Vietnamci. Obyvatelstvo zde bylo až do 19. století národnostně nevyhraněné. V 19. století se obyvatelé začali hlásit k německé, polské či české národnosti. V roce 1910 zahrnovala oblast současného Bohumína pět současných obcí: Oderberg Stadt (Starý Bohumín a Pudłów), Schönichel (Nowy Bohumin a Szonychel s Kopytów), Skretschon (Skrzeczoń), Wirbitz (Wierzbica) a Zablacz (Zabłocie). Celkem, tam bylo 19572 lidí (což dávalo hustotu obyvatelstva asi 639 lidí / km2), z toho bylo trvale zaregistrováno 18312, 8646 (47,2%) bylo německých, 7638 (41,7%) polských, 2019 ( 11%) česky a 9 (0,1%) v jiných jazycích, 17606 (90%) bylo katolických, 845 (4,3%) protestantů, 27 (0,1%) kalvinistů, 844 (4,3%) stoupenců judaismu a 250 (1,3%) jiného náboženství nebo označení. Češi zde získali početní převahu až po vyhlášení ČSR. Před rokem 1945 se rovněž u nemalé části slovanského obyvatelstva vyskytoval fenomén tzv. šlonzáctví, což byli lidé, kteří se považovali za tzv. Šlonzáky, nehlásili se k žádné většinové národnosti, cítili se obecně jako Slezané, nepoužívali žádnou formu spisovného jazyka, nýbrž mluvili česko-polsko-německým nářečím „po naszymu“. Šlonzáctví, jakožto i toto specifické nářečí, však na území Bohumínska po roce 1945 ustupuje do pozadí. V Bohumíně se nyní mluví ostravským dialektem. Do holocaustu žilo v Bohumíně také asi šest set osob židovského vyznání, stála zde i synagoga.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Železnice.", "content": "Bohumín je jedním z historicky nejvýznamnějších nádraží v Česku, již roku 1848 zde vznikl jeden z prvních železničních uzlů na dnešním českém území, odbočkou do Pruska z rakouské Severní dráhy Vídeň – Krakov. V letech 1869–1872 pak byla zprovozněna Košicko-bohumínská dráha v trase Bohumín – (Český) Těšín – Žilina – Poprad – Košice, první a na dlouhou dobu hlavní železniční spojení Českých zemí a Slovenska. Dnes (2016) je v Bohumíně provozní jednotka olomouckého depa a např. zde probíhá přepřah přímých vozů na dálkových tratích Praha – Košice a Břeclav – Polsko. Provozně zde na sebe navazují trať Správy železnic č. 270 a č. 320, rozvětvuje se zde druhý a třetí železniční koridor.", "section_level": 2}, {"title": "Silnice.", "content": "Územím města prochází dálnice D1, která zde má dva exity: 365 – Vrbice a 370 – Bohumín. Městem prochází silnice I/67 z Karviné, která přes Skřečoň, Nový Bohumín, exit 370 a Starý Bohumín pokračuje do Polska. Ve městě se nacházejí i bývalé úseky této silnice, dočasně označené jako I/67H a I/67I. Městem prochází i silnice II/647 v úseku Hrušov – Vrbice – Pudlov – I/67 a silnice II/471 v úseku Rychvald – Záblatí – I/67, druhý úsek této silnice prochází Starým Bohumínem do Polska. Silnice III. třídy na území města jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Tramvajová doprava.", "content": "Ve městě byla mezi lety 1902 až 1973 provozována tramvajová doprava. Nejprve byla provozována jako koněspřežná, od roku 1916 byla trať elektrifikována. Tramvaj byla provozována na úzkém rozchodu 760 mm.", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město se člení na 7 katastrálních území, jimiž jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Představitelé města.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Starostové města Bohumína (dnešního St. Bohumína).", "content": "\"(neúplný seznam)\"", "section_level": 2}, {"title": "Starostové města Šunychlu - Bohumína - nádraží (dnešního N. Bohumína).", "content": "\"(neúplný seznam)\"", "section_level": 2}, {"title": "Starostové města Bohumína.", "content": "\"(neúplný seznam)\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Bohumín (, ) je české město v okrese Karviná v Moravskoslezském kraji, na hranicích s Polskem, 9 km severovýchodně od Ostravy. Nachází se v české části historického Těšínska, v Českém Slezsku. Město také leží na soutoku Odry a Olše. Žije zde obyvatel na rozloze 31 km2.", "tgt_summary": "Bohumín (; ;, ) is a town in Karviná District, Moravian-Silesian Region, Czech Republic on the border with Poland. The confluence of the Oder (Odra) and Olza rivers is situated just north of the town. The town lies in the historical region of Cieszyn Silesia. ", "id": 1251567} {"src_title": "Hřib žlutomasý", "tgt_title": "Xerocomellus chrysenteron", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "Dále existují lidové a krajové názvy jako: hříbek máslový, mračinko, ovčí hříbek, podhříbek, podhoubek (Lomnicko), podlipník (Frenštátsko), podzemník (Unhošťsko), pupek, ševčík a židák (Olomoucko).", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makroskopický.", "content": "Klobouk dosahuje 30 - 80 (110) milimetrů, v mládí je polokulovitý, poté klenutý, ve stáří poduškovitý až ploše rozprostřený. Povrch má šedohnědou, šedookrovou, světle- až tmavohnědou barvu, někdy s olivovým nádechem. Pokožka je matná, nelesklá, suchá. V mládí hladká až sametová, později i jemně plstnatá. Obvykle rozpraskává na malá políčka. Praskliny bývají načervenalé, protože se (obzvlášť v mládí) pod pokožkou klobouku nachází červenavá vrstva. Rourky jsou 4 - 10 (13) milimetrů dlouhé, společně s póry mají nejprve žluté zbarvení, později jsou žlutoolivové až olivově zelené. Při poškození mají tendenci měnit barvu do modra či zelena. Třeň skoro válcovitý, někdy u báze silnější, bez síťky. V horních partiích je zbarven žlutě, níže (nebo celý) bývá načervenalý až vínově červený. Povrch kryjí červenavá až hnědá zrníčka. Dužnina má v oblasti klobouku a vrchní části třeně nažloutlé až žluté zbarvení, v nižších partiích může být načervenalá, v bazální části až nahnědlá. Při poškození více nebo méně modrá. Chuť je mírná až nakyslá, vůně nenápadná.", "section_level": 2}, {"title": "Mikroskopický.", "content": "Povrch klobouku je tvořen palisádodermem 8 - 18 μm širokých hyf. Výtrusy dosahují (10) 11 - 15 (17) × (4) 5 - 6 (6,5) μm, jsou hladké, elipsovitě vřetenovité, patrná je mělká suprahilární deprese. Výtrusný prach je olivově hnědý.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Hojný druh rozšířený od nížin až po horské oblasti. Roste pod listnatými i jehličnatými stromy v lesích i mimo les na antropogenních a synantropních stanovištích, jako jsou parky nebo hráze rybníků. Pilát jej uváděl jako druh smíšených lesů na půdách nevápenatých, v rámci bučin v nížině a pahorkatině, dále do smrkových monokultur na kyselejších půdách v nížině a pahorkatině a nakonec mezi houby pásma kosodřevin mykorhizně vázané na kosodřevinu. Fruktifikuje od června do poloviny října.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Hřib žlutomasý roste v Severní Americe (Kanada, USA), Asii (Japonsko, Tchaj-wan), Austrálii (včetně Tasmánie a Nového Zélandu) a v Evropě, konkrétně v následujících zemích: Andorra, Belgie, Bělorusko, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Gibraltar, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Spojené království (včetně ostrova Man).", "section_level": 1}, {"title": "Praktický význam.", "content": "Jedlá houba kvalitativně horší než ostatní hřiby. Dužnina je měkká, obsahuje vysoký podíl vody, a proto snadno podléhá zkáze. Bývá napadána plísněmi a dalšími houbami. Velmi často na ní parazituje nedohub zlatovýtrusný (\"Hypomyces chrysospermus\"), který se v posledních fázích vývoje projevuje zlatožlutým povlakem. Nedohub vytváří jedovaté mykotoxiny, a proto by jím stižené plodnice neměly být konzumovány. Produkované toxiny by mohly způsobit nepravou otravu, hypoteticky možná i rakovinu. Doporučuje se proto sbírat jen mladé plodnice bez známek napadení, a to výhradně pro okamžité zpracování. Nevhodné je tedy např. sušení. Nedohub se vyskytuje (v malém rozsahu) i na povrchu mladých plodnic a může se tedy v průběhu sušení rozšířit na ostatní houby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hřib žlutomasý (\"Xerocomellus chrysenteron\" ) neboli babka je jedlá houba z čeledi hřibovitých. Z houbařského hlediska jde o jedlý, ale nepříliš ceněný druh horší jakosti. Také bývá často napadán červy a plísněmi.", "tgt_summary": "Xerocomellus chrysenteron, formerly known as Boletus chrysenteron or Xerocomus chrysenteron, is a small, edible, wild mushroom in the family Boletaceae. These mushrooms have tubes and pores instead of gills beneath their caps. It is commonly known as the red cracking bolete.", "id": 869286} {"src_title": "Vodní právo", "tgt_title": "Water resources law", "src_document": [{"title": "Dějiny vodního práva.", "content": "Pro historický vývoj vodního práva je v posledních desetiletích charakteristickým jevem publicizace – tj. vstupování veřejnoprávních prvků do soukromoprávní úpravy, která vyúsťuje ve změnu vodního práva jakožto soukromoprávního odvětví na odvětví veřejnoprávní.", "section_level": 1}, {"title": "Dějinný nástin vodního práva na území Česka.", "content": "Za první souhrnnou úpravu vodního práva se všeobecně považují zemské zákony z roku 1870, které byly podle jednotné osnovy říšského zákona č. 93/1869, s menšími odchylkami přijaty v zemích České, Moravské a Slezské (č. 71/1870 čes. z. z., č. 65/1870 mor. z. z., č. 51/1870 slez. z. z.). Platnost českého zemského vodního zákona byla rozšířena na celé území Čech, Moravy a Slezska v roce 1942 vládním nařízením č. 305/1942 Sb. Další platnou souhrnnou úpravu českého vodního práva proto představuje až zákon č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství. Tento zákon byl pak nahrazen federálním zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách (vodním zákonem).", "section_level": 2}, {"title": "Práva k vodám a právní povaha vodních útvarů v ČR.", "content": "Voda v přírodním prostředí není podle vodního zákona v ČR předmětem vlastnického práva. Vody v přírodním prostředí se tedy považují za věc bez vlastníka. „Jakožto věci neovladatelné nemohou být povrchové ani podzemní vody ani předmětem státního vlastnictví. Stát však rozhoduje o nakládání s vodami prostřednictvím vodoprávních úřadů.\" (Krecht, 2002., s.12). „Práva k povrchovým a podzemním vodám mohou vyplývat jen z vodního zákona nebo z platných povolení příslušných vodoprávních úřadů podle vodního zákona nebo předchozích právních předpisů (§ 3 odst. 1 vodního zákona). Nelze je tedy získat např. koupí nebo jinak soukromoprávně (např. na základě smlouvy).“ (Strnad a kol., 2013, str. 39). Voda odebraná z přírodního prostředí je předmětem vlastnictví. Vlastnický charakter vod se může změnit jejich odběrem z přírodního prostředí (vody se stanou předmětem vlastnictví) nebo navrácením do přírodního prostředí (vody přestanou být předmětem vlastnictví). Jiné způsoby nakládání s vodami, jako je např. akumulace v nádržích a vzdouvání, vlastnický charakter vod nemění. Povrchová a podzemní voda nejsou součástí nebo příslušenstvím pozemku, tudíž vlastnické právo k pozemku nezakládá vlastnické právo k vodám na pozemku, nad pozemkem nebo v podzemí. Vodní tok je za přírodní jev v podobě vodního útvaru tvořeného tekoucí povrchovou vodou a ohraničeného korytem na pozemku. Pozemky koryta jako nemovitosti jsou předmětem vlastnictví a zapisují se do katastru nemovitostí. Vlastnící pozemků tvořících koryto mají ze zákona povinnost vodní tok strpět. Koryto vodního toku není chápáno jako součást vodního toku. Vodní tok není považován za nemovitost, kterou někdo vlastní. Vodní toky se proto nezapisují do katastru nemovitostí. Vodní tok není vodním dílem ve smyslu vodního zákona. Derivační vodní dílo není vodním tokem. Vodní nádrž je antropogenní vodní útvar tvořený akumulovanou stojatou povrchovou vodou a ohraničený hrází a dnem na pozemku. Pozemky dna a hráze jako nemovitosti jsou předmětem vlastnictví a zapisují se do katastru nemovitostí. Angropogenní vodní nádrž je předmětem vlastnictví a zapisuje se do katastru nemovitostí. Voda akumulovaná v nádrži není příslušenstvím nádrže, není předmětem vlastnictví, vlastník nádrže není vlastníkem vody v nádrži. Vodní nádrž je vodním dílem ve smyslu vodního zákona. Přírodní jezero není vodním dílem ve smyslu vodního zákona.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vodní právo je soubor právních norem, které regulují ochranu vod a vodních ekosystémů, stanovují podmínky jejich hospodářského využití, předepisují zajištění bezpečnosti vodních děl a vytváření podmínek pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha. Vodní právo je součástí správního práva a práva životního prostředí. ", "tgt_summary": "Water resources law (in some jurisdictions, shortened to \"water law\") is the field of law dealing with the ownership, control, and use of water as a resource. It is most closely related to property law, and is distinct from laws governing water quality.", "id": 103777} {"src_title": "Chattušaš", "tgt_title": "Hattusa", "src_document": [{"title": "Chetité.", "content": "Do Malé Asie se Chetité dostali na konci třetího tisíciletí př. n. l. a ovládli území patřící do té doby původním obyvatelům Chattijcům. V průběhu poloviny tisíciletí vybudovali mocnou a rozlehlou říši, které se podařilo dobýt Babylón, a která se stala konkurentem Egypta či Asýrie v dobách největšího rozkvětu. Dodnes není jasné, odkud do nového působiště přitáhli. Ví se však, že byli příslušníky indoevropských národů, a jejich řeč vykazovala vzdálenou podobnost s jazyky, kterými dnes hovoří obyvatelé Evropy. Základem Chetitské říše bylo území dnešního tureckého vnitrozemí, na jihu zasahovala až do nynějšího Libanonu a Sýrie. Ve 13. stol. př. n. l. se Chetité střetli s Egypťany o nadvládu nad Sýrií. Poté, co boj skončil nerozhodně, uzavřeli faraon Ramesse II. s Chetity mír a na dotvrzení smlouvy přijal za manželku chetitskou princeznu. Chetitská říše byla velmocí, která hrála významnou úlohu v historii Předního východu po dobu půl tisíciletí. Přesto byla kolem roku 1190 př. n. l. zničena divokými kmeny, jejichž bojovníci vyzbrojeni železnými zbraněmi napadli Řecko a Itálii a posléze Malou Asii. Teprve roku 717 př. n. l. však byla dobyta poslední chetitská pevnost Karchemiš.", "section_level": 1}, {"title": "Objev města.", "content": "Roku 1880 pronesl oxfordský profesor Archibald Henry Sayce na své přednášce zmínku o Chetitech, sklidil však zprvu jen posměch a získal nelichotivé označení \"vynálezce Chetitů\". Podle Sayce žil v oblasti dnešního Turecka a severní Sýrie před třiceti a čtyřiceti stoletími velký a mocný národ, historiky neprávem opomíjený. V té době ještě vědci nebyli schopni rozpoznat skutečný rozsah a význam chetitské říše, jejíž hlavní město Chattušaš právě začali odkrývat. Když v roce 1834 francouzský archeolog a cestovatel Charles Felix Marie Texier vystoupal na návrší nad vsí Bogazkale, spatřil rozvaliny města impozantní rozlohy s rovnými ulicemi a rozlehlými budovami. Město bylo obehnáno několika pásy hradeb a kamenní lvi v nadživotní velikosti strážili brány. Uprostřed ruin pak uviděl velký obdélník se zbytky sloupů, který připomínal antický chrám či římské fórum. Texier se zpočátku mylně domníval, že rozvaliny, které objevil, jsou pozůstatky římského města Tavium. Svůj nález popsal v trojsvazkovém díle Popis Malé Asie. Knize se však v roce 1849 nedostalo v Evropě žádné pozornosti. Texier se až do své smrti nedozvěděl, že objevil Chattušaš – centrum zaniklé říše Chetitů. V roce 1906 se expedici Německé orientální společnosti pod vedením profesora asyrologie berlínské univerzity Hugo Wincklera a pracovníka Osmanského muzea v Istanbulu Theodora Makridiho podařilo odkrýt ruiny celého starověkého města a rovněž nalézt archivy s hliněnými tabulkami popsanými klínovým písmem.", "section_level": 1}, {"title": "Hliněné tabulky.", "content": "V troskách starověkého města byly objeveny archivy obsahující na pětatřicet tisíc hliněných tabulek popsaných klínovým písmem. Jejich obsahem byly státní resp. kultovní dokumenty, královské anály, korespondence, naučná i krásná literatura a další texty, které vedly alespoň k částečnému poznání života tehdejší chetitské společnosti. Veškeré záznamy byly vedeny chetitským jazykem. Vědcem, který se nejvýrazněji zasloužil o poznání historie dlouho utajeného národa, se stal bezesporu český rodák Bedřich Hrozný, jemuž se roku 1913 podařilo tuto řeč rozluštit. Kromě klínového písma, které přejali od obyvatel sousední Mezopotámie, používali Chetité také hieroglyfické písmo.", "section_level": 1}, {"title": "Město.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie města.", "content": "Nejvýznamnější centrum kmene Chattijců, rozsáhlé hradní město Chattušaš, bylo vybudováno v polovině 3. tisíciletí př. n. l. a pojmenováno po svých zakladatelích. Kolem roku 1800 př. n. l. dobyl město chetitský král Anittaš a srovnal jej se zemí. Jeho nástupce chetitský panovník Chattušili I. poté Chattušaš obnovil a prohlásil jej hlavním městem Chetitské říše, jež sloužilo jako základna k dalšímu rozšiřování chetitského území. Na přelomu 13. a 12. století bylo město zničeno takzvanými mořskými národy, početnými a bojovnými evropskými kmeny, jejichž bojovníci byli vyzbrojeni železnými zbraněmi. Město pak bylo zhruba po půl století ještě jednou obnoveno, když se stalo součástí Frýgie. V tomto období zde vznikla svatyně velké frýžské bohyně Kubely.", "section_level": 2}, {"title": "Město.", "content": "Město stálo na vyvýšenině, ze tří stran bylo chráněno strmými skalními stěnami a ze čtvrté hlubokou roklí. Rozkládalo se na ploše asi 170 hektarů, bylo 2 kilometry dlouhé a 1,4 kilometru široké. V období největšího rozkvětu chetitské říše, tedy ve 14. a 13. století př. n.l., mělo město asi deset tisíc obyvatel. Nejvýznamnější stavba ve městě Chattušaš, palác, v němž sídlili chetitští králové, stojí na nejvyšším bodě za hradbami. Tím místem je velký ostroh vystupující ze severního svahu skalnatého horského hřebenu, který na severní a jižní straně spadá téměř kolmo až ke korytu řeky tekoucí dole. \"Dolní město\" s hlavním chrámem pak bylo postaveno poněkud níže na západním a severozápadním úpatí svahu. Městské hradby vinoucí se od jihu směrem k vrcholu hřebenu obklopovaly několik \"hrádků\" na menších výchozech, umělé jezero o rozměrech asi 90×60 metrů a 31 chrámů. Ve své době bylo Chattušaš jedním z největších měst starověku a i dnes na člověka hluboce zapůsobí jeho rozloha.", "section_level": 2}, {"title": "Hradby.", "content": "Hradby, kterými je město obehnáno, měří šest kilometrů, jsou vysoké šest a silné osm metrů a doplňuje je množství věží. K vybudování městských hradeb byly stejně jako u mykénských pevností použity mohutné dvacetitunové balvany. Zdá se velmi pravděpodobné, že chetitští pevnostní inženýři byli tvůrci hradeb nejen v Chattuši, ale také v Mykénách a Tírynsu. V hradbách nalezneme tři hlavní brány. Brána chráněná sochami lvů vedla na východ. Na západ směřovala Královská brána s vytesanými reliéfy bojovníků, z nichž do dnešních dob zbyl pouze jeden. Na jihu pak nalezneme Bránu sfing, pojmenovanou podle dvojice kamenných sfing. Ve vstupních branách jsou vytesány obrazy bohů a směrem k hlavní bráně chrámové a palácové akropole stojí řady mohutných kvádrů a desek opatřených nápisy a reliéfy. Do dnešních dob se dochoval uměle navršený obranný val, jehož délka dosahovala 250 metrů a šířka v základech 80 metrů. Ten tvořil jižní část opevnění a pochází ze 13. stol. př. n. l. Uvnitř jím prochází 70 metrů dlouhý tunel, který zřejmě sloužil jako tajný vchod nebo chodba k možnému útěku z obleženého města, či k nenadálému výpadu na nepřítele a byl ukončen malou výpadovou brankou.", "section_level": 2}, {"title": "Velký chrám.", "content": "V rozlehlém areálu města se nalezlo velké množství chrámů, z nichž nejvýznamnějším je Velký chrám. Chrámový komplex zbudovaný na umělé terase pochází ze třináctého století př. n. l. a je zasvěcen bohu bouří. S rozlohou 20 000 metrů čtverečních se jedná o největší chetitskou stavbu. Obklopují ji tři terasovitě uspořádaná nádvoří.", "section_level": 2}, {"title": "Kanalizace.", "content": "Pitnou vodu z pramenů, které se nacházely v okolí města, přivádělo do Chattuše několik spádových potrubí, nalézaly se zde i objemné nádrže. Dalším důležitým zařízením byla kanalizace. V místech, kde to půdní podmínky dovolovaly, byly zřízeny trativody. Jinde byly splašky a dešťová voda vedeny hliněnými trubkami opatřenými okrouhlým čisticím otvorem do kamenných kanálů pod ulicemi a tudy pak mimo území města.", "section_level": 2}, {"title": "Svatyně Yazilikaya.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Svatyně Yazilikaya.", "content": "Yazilikaya znamená v překladu z turečtiny popsaná skála a je jednou z nejzachovalejších chetitských svatyň. Skalní svatyně vznikla poblíž přírodního pramene na skalnatém svahu a je vzdálena asi 1,5 kilometru severovýchodně od města Chattušaš. Tři přirozené komory byly zřejmě již odedávna využívány ke kultovním účelům a v 15. stol. př. n. l. byly od okolního terénu odděleny pomocí zdi. Později byl namísto zdi vybudován komplex budov mnohokrát přestavovaný, jehož rozvržení souhlasilo s půdorysem chetitských chrámů. Zároveň s tím byly ve skalních stěnách vytvořeny reliéfy. V prostorné sluncem ozářené komoře se zřejmě zjara pořádaly pravidelné novoroční slavnosti. Vedlejší úzká a šerá chodby pak sloužila k provádění královského posmrtného kultu.", "section_level": 2}, {"title": "Reliéfy.", "content": "Zdi dvou prostor zdobí několik desítek postav vytesaných v basreliéfu. Ve větší místnosti jsou postavy zobrazeny ve dvou procesích. První procesí zastupuje ženská a druhé mužská božstva. Na vnitřním okraji se poté nejvýznamnější božstva setkávají tváří v tvář. Postava za ženským procesím, která zpodobňuje chetitského krále, celý výjev sleduje. V menší místnosti je pak tentýž král vytesán v ochranném objetí svého boha – strážce. Naproti můžeme vidět impozantní 3 metry vysoký meč, jehož hruška čí knoflík znázorňuje boží hlavu, jílec má tvar lvích těl a čepel je zaražena do skály. Vlys na protější stěně představuje 12 válečných božstev se zahnutými meči přes rameno, která se v hrozivém seskupení pohybují směrem vpřed. Tato božstva můžeme naleznout také ve větší místnosti na konci mužského procesí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Chattušaš () bylo hlavní město Chetitské říše. Nachází se v blízkosti dnešní turecké obce Boğazkale dříve nazývaného Boğazköy, v Çorumské provincii na severovýchodě Střední Anatolie. Leží v zátočině řeky Kızılırmak (v chetitských pramenech \"Marashantiya\") 200 km východně od dnešní Ankary. Už od počátku minulého století zde probíhá archeologický výzkum. Velké množství objevených předmětů a kamenných soch je vystaveno v Muzeu anatolských civilizací v Ankaře. Od roku 1986 je zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO.", "tgt_summary": "Hattusa (also Ḫattuša or Hattusas ; Hittite: \"Ḫa-at-tu-ša\") was the capital of the Hittite Empire in the late Bronze Age. Its ruins lie near modern Boğazkale, Turkey, within the great loop of the Kızılırmak River (Hittite: \"Marashantiya\"; Greek: \"Halys\"). ", "id": 1934099} {"src_title": "Ryzec pravý", "tgt_title": "Lactarius deliciosus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Klobouk má v průměru 4–12 cm, zprvu je nízce klenutý, později plochý až nálevkovitý. Zbarven je červeně oranžově až vínově s tmavšími soustřednými kruhy, stářím místy ve skvrnách zelená. Povrch je lepkavý s ostrým a dlouho podvinutým okrajem. Lupeny jsou křehké, červeně oranžové, poraněním zelenají. Výrazně sbíhají na třeň. Třeň je poměrně krátký (3–7 cm) a tlustý (1–4 cm), válcovitý, křehký, brzo dutý, červenooranžový, avšak zároveň někdy poněkud bělvě plstnatý, ve stáří rovněž zelená. Zpravidla jsou na něm jasně patrné oválné, tmavěji oranžové vmáčklé skvrny. Dužnina je bělavá, v místech prosycených mlékem oranžová, poraněním zelená. Dužnina roní mléko zbarvené živě oranžovočerveně, která na vzduchu netmavne, avšak po delší době se zbarvuje šedozeleně. Chuť má mírnou, někdy ostřejší, stahující, kořenitou, vůni příjemnou. Výtrusný prach je bělavý.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Roste jen místy hojněji, jinak spíše vzácně, od srpna do listopadu v borech – s borovicemi tvoří mykorrhizu. Vyskytuje se po celém mírném pásmu severní polokoule. Nachází se mimo jiné i v oblasti Blue Mountains v regionu New South Wales v Austrálii.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Je to jedlá a velmi dobrá houba. Pro křehkost dužniny se používá například k naložení do octového nálevu, k přípravě omáček a také se opéká. Podle přílohy vyhlášky č. 157/2003 Sb. je v České republice zařazena mezi houby určené pro přímý prodej a v některých státech se často objevuje na trzích.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné druhy a taxonomie.", "content": "Dříve byl pod souhrnné označení ryzec pravý zahrnován větší počet i relativně odlišných druhů ryzců s oranžovočerveným mlékem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ryzec pravý (\"Lactarius deliciosus\" (L.: Fr.) S. F. Gray) je jedlá houba z čeledi holubinkovitých. Náleží do skupiny jedlých ryzců ronících oranžově červené mléko.", "tgt_summary": "Lactarius deliciosus, commonly known as the saffron milk cap and red pine mushroom, is one of the best known members of the large milk-cap genus \"Lactarius\" in the order Russulales. It is found in Europe and has been accidentally introduced to other countries under conifers and can be found growing in pine plantations. A fresco in the Roman town of Herculaneum appears to depict \"Lactarius deliciosus\" and is one of the earliest pieces of art to illustrate a fungus.", "id": 1508726} {"src_title": "Kochova křivka", "tgt_title": "Koch snowflake", "src_document": [{"title": "Konstrukce Kochovy křivky.", "content": "Kochova křivka vznikne nekonečným opakováním jednoduchého postupu. Na začátku je prostá úsečka (v případě Kochovy vločky rovnostranný trojúhelník tvořený třemi takovými úsečkami). V každém kroku se pak provede následující: Tím se z původní úsečky stane křivka složená ze čtyř úseček (resp. z trojúhelníka se stane šesticípá hvězda) a postup se rekurzivně opakuje s každou takto vzniklou úsečkou. Kochova křivka vznikne jako limita při opakování tohoto postupu do nekonečna. Její délka je nekonečná, neboť se v každém kroku prodlouží vždy o třetinu – ze tří částí úsečky vzniknou čtyři stejně dlouhé. Z toho vyplývá, že po \"n\" -tém kroku bude délka křivky (4/3) délky původní úsečky. Hausdorffova dimenze Kochovy křivky je tudíž log 4/log 3 ≅ 1,26 (tj. křivka zaplňuje rovinu více než pouhá přímka s dimenzí 1, ale nezaplňuje ji úplně jako například Peanova křivka s dimenzí 2). Kochova křivka je spojitá, ale v žádném bodě nemá tečnu ani derivaci. Kochovu křivku lze také definovat jako systém iterovaných funkcí (IFS).", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce pomocí L-systému.", "content": "Kochovu křivku lze jednoduše popsat pomocí následujícího L-systému. Kochova vločka by se vytvořila změněním \"axiomu\" na F--F--F, Kochova anti-vločka změněním na F++F++F.", "section_level": 2}, {"title": "Kochova vločka.", "content": "Jak už bylo řečeno, Kochova vločka (někdy též Kochův ostrov) vzniká tím, že se na počátku pracuje s rovnostranným trojúhelníkem místo jediné úsečky, výsledkem je tedy plošný fraktální útvar. Obsah takového útvaru je (na rozdíl od jeho obvodu) konečný. V každém kroku se sice plocha zvětšuje, ale přidávané trojúhelníky jsou čím dál menší a výsledkem je konvergentní geometrická řada. Obsah Kochovy vločky je roven 8/5 obsahu původního trojúhelníka. U Kochovy vločky tedy nekonečně dlouhá křivka ohraničuje konečnou plochu.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikované verze.", "content": "Mírnou modifikací pravidel je možno vytvořit mnoho podobných křivek. Eric Haines také vytvořil trojrozměrnou verzi Kochovy vločky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kochova křivka (někdy mylně nazývaná \"křivka Kochové\") je matematická křivka, jedna z prvních popsaných fraktálních křivek. Známější je jako součást Kochovy vločky, vytvořené ze tří spojených Kochových křivek. Křivka je pojmenována po švédském matematikovi Helge von Kochovi, který ji popsal ve své práci \"Sur une courbe continue sans tangente, obtenue par une construction géométrique élémentaire\" z roku 1904.", "tgt_summary": "The Koch snowflake (also known as the Koch curve, Koch star, or Koch island) is a fractal curve and one of the earliest fractals to have been described. It is based on the Koch curve, which appeared in a 1904 paper titled \"On a Continuous Curve Without Tangents, Constructible from Elementary Geometry\" by the Swedish mathematician Helge von Koch. ", "id": 1614949} {"src_title": "Mödlareuth", "tgt_title": "Mödlareuth", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Rozdělení vesnice vzniklo za napoleonských válek v roce 1810, kdy se potok Tannbach protékající vsí stal hranicí mezi Bavorským královstvím a Knížectvím Reuß. Po skončení první světové války se pak dvě části vsi staly součástmi německých spolkových zemí Bavorska a Durynska. Skutečné rozdělení vesnice nastalo po druhé světové válce, kdy se severní část vsi ocitla v sovětské okupační zóně a jižní v americké - hranice okupačních zón totiž respektovaly zemské hranice z roku 1937. V roce 1949 se pak obě části ocitly ve dvou nově vzniklých státech - bavorská část připadla Spolkové republice Německo a durynská Německé demokratické republice. Rada ministrů NDR rozhodla v roce 1952 o zesílení ostrahy své západní hranice. Několik obyvatel Mödlareuthu, bydlících těsně u hranice se SRN, bylo nuceně vysídleno. V roce 1966 pak vesnici rozdělila zeď dlouhá 700 m a vysoká 3,30 m. Zeď se nacházela v těsné blízkosti státní hranice na území NDR. Doprovázel ji 10 m široký bezpečnostní pás, systém plotů a strážních věží, podobně jako po celé délce vnitroněmecké hranice. Ve vsi nebyl žádný hraniční přechod, byl tak přerušen kontakt obyvatel z obou jejích částí. Zatímco východoněmecká část vesnice byla dnem i nocí hlídána, západoněmecká se stala jakýmsi druhem turistické atrakce. V roce 1983 navštívil Mödlareuth americký viceprezident George H. W. Bush a po vzoru J. F. Kennedyho prohlásil \"\"Ich bin ein Mödlareuther!\"\" Po pádu Berlínské zdi byl ve vesnici zřízen pěší hraniční přechod, obyvatelé obou částí se tak opět mohli setkat. 17. června 1990 byla zeď stržena. Malá část pak byla ponechána jako památník.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Mödlareuth má dnes asi 50 obyvatel. Ze zbylé části zdi a bývalých strážních věží bylo v roce 1994 zřízeno muzeum pod širým nebem. Ve vsi také je \"Německo-německé muzeum\" věnované historii rozdělení země. Ve vesnici stále existuje několik pozůstatků nuceného rozdělení - obě části mají odlišná poštovní směrovací čísla, obyvatelé obou částí volí odděleně a jejich děti dodnes chodí do různých škol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mödlareuth je německá vesnice ležící částečně v Bavorsku a částečně v Durynsku. Jižní bavorská část vsi náleží k městu Töpen, severní durynská část k obci Gefell. Mödlareuth byl po druhé světové válce Američany nazýván \"Little Berlin (Malý Berlín)\", neboť ho rozdělovala zeď, podobně jako Berlín rozdělovala Berlínská zeď.", "tgt_summary": "Mödlareuth () is a German village situated partly in Bavaria and partly in Thuringia. Between 1949 and 1990, the northern part was in East Germany and the southern part in West Germany. The Thuringian part of the village belongs to Gefell while the Bavarian part belongs to Töpen. It was called \"Little Berlin\" by the Americans because a wall divided it until 1989, like the Berlin Wall divided Berlin. \"Little Berlin\" became a symbol of separation between the West and East by the wall, but also a symbol of reunification. Today the Museum Mödlareuth shows the history of the village and gives information about the political system at that time.", "id": 1133438} {"src_title": "Camargský kůň", "tgt_title": "Camargue horse", "src_document": [{"title": "Historie plemene.", "content": "Camargští koně pochází z delty řeky Rhôny, z oblasti Camargue. Pravděpodobně zde žijí již od pravěku, jejich kresby (17 000 let staré) byly nalezeny v jeskyních Lascaux a Niaux. V době stěhování národů se křížili s mongolskými, asijskými a berberskými koňmi. Plemeno bylo uznáno až roku 1968.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika plemene.", "content": "Toto plemeno je poměrně primitivní, má těžkou hlavu, krátký krk a strmé plece, ale také dobře stavěné nohy se širokými kopyty, která se vůbec nemusí kovat. Měří většinou kolem 142 cm, dospívají velmi pozdě (5-7let), ale jsou dlouhověcí. Co se chodů týká, je toto plemeno velmi pohodlné ve cvalu, krok má dlouhý s vysokou akcí kolen, ale krátký a nepohodlný klus.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Camargský kůň je stále nezbytný pro francouzské pastevce černých býků, kteří se nazývají gardiani. K jejich vybavení patří 11 m dlouhé laso z koňských žíní (používá se v ohradě) a trojzubec (používá se v terénu), používají zvláštní sedla a postroje (například klecové třmeny). Velké využití má i pro koridu.", "section_level": 1}, {"title": "Životní prostředí.", "content": "Domovinou těchto divoce žijících koní jsou vlhké oblasti a slané naplaveniny v deltě řeky Rhôny v jižní Francii. Plemeno se dnes vyskytuje výlučně v kraji Camargue. Předpokládá se, že tito koně jsou přímými potomky prehistorických koní, kteří v těchto končinách žili.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob obživy.", "content": "Kůň je výlučně býložravec a jeho potrava se skládá z rozličných travin a bylin. Chrup koní je proto zcela přizpůsoben přijímání rostlinné potravy. V přední části horní i dolní čelisti má po šesti řezácích, kterými uškubává traviny nebo části rostlin. Kouše pomocí premolárů neboli třenových zubů a molárů čili stoliček, které vyrůstají v zadní části čelisti. Camargští koně se až 22 hodin denně toulají po kraji a při chůzi se neustále pasou.", "section_level": 1}, {"title": "Camargský kůň a člověk.", "content": "Místní obyvatelé používali camargské plemeno jako pasteveckého a jezdeckého koně. Pravidelně každý rok se koná třídění camargských koní. Smysl této akce spočívá ve vyhledávání narozených hříbat, která jsou chycena a označena vypálením znamení (výžehu) se znakem a iniciálami majitelů jejich rodného stáda.", "section_level": 1}, {"title": "Důležité znaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pohlavní dospělost u klisny je v 18. měsíci, u hřebce v 1.–2. roce. Období rozmnožování je na jaře, samice je březí 11–13 měsíců. Většinou se rodí jediné hříbě, které zpravidla zůstává u matky po dobu několika měsíců, kdy se o něj matka neúnavně stará.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života.", "content": "Camargský kůň žije ve stádech neboli manadách, které se volně pohybují po krajině. V těchto skupinách je vůdčí hřebec, který vyhání mladé hřebečky coby nastávající konkurenci. Tito hřebci se spojují do malých skupin, jakýchsi „mládežnických klubů“, v nichž žijí až do doby, kdy dospějí a jsou schopni si vydobýt vlastní stádo klisen. Při těchto náruživých divokých soubojích jsou hlavními zbraněmi hřebců kopyta a zuby. Živí se především travou, ale také bylinami a listím. Jejich hlasové projevy přecházejí od tichého řehtání až po pronikavé hýkání. Délka života je 20–25 let.", "section_level": 2}, {"title": "Příbuzná plemena.", "content": "Na území Francie žijí ještě dvě další původní polodivoká plemena koní. Kůň mérenský pochází z kraje na východních svazích pyrenejí podél řeky Ariége a svérázný pony Potiok z Baskicka.", "section_level": 2}], "src_summary": "Camargští koně jsou velmi odolní bělouši nevelkého vzrůstu. Žijí ve slaných bažinách na jihu Francie, kde se živí tvrdými travinami a rákosem. Koně žijí polodivoce, jejich stáda se nazývají manady. Kůň camargský představuje jednoho z asi 200 různých plemen koní a poníků. Ačkoliv se camargský kůň řadí mezi pravé koně, dosahuje jeho výška zřídka 1,42 m, a měl by tedy spíše patřit k poníkům.", "tgt_summary": "The Camargue horse is an ancient breed of horse indigenous to the Camargue area in southern France. Its origins remain relatively unknown, although it is generally considered one of the oldest breeds of horses in the world. For centuries, possibly thousands of years, these small horses have lived wild in the harsh environment of the Camargue marshes and wetlands of the Rhône delta, which covers part of the départements of Gard and Bouches-du-Rhône. There they developed the stamina, hardiness and agility for which they are known today. Traditionally, they live in semi-feral conditions in the marshy land of the region. The Camargue horse is the traditional mount of the \"gardians\", the Camargue \"cowboys\" who herd the black Camargue bulls used for \"courses camarguaises\" in southern France. Camargue horses galloping through water is a popular and romantic image of the region.", "id": 1812593} {"src_title": "Messina", "tgt_title": "Messina", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Přístav řeckého původu (734 př. n. l.) téměř zničila zemětřesení a nálety v průběhu druhé světové války. Řekové při jeho založení mu původně dali jméno \"Zanklé\". Druhá vlna Řeků v 5. století př. n. l. jek přejmenovala na Messáná. V roce 264 př. n. l. se města zmocnili Římané. Tragický osud Messina zažila 29. prosince 1908, kdy město poničilo ničivé zemětřesení, nejsilnější v dějinách Evropy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Messina je vstupní branou na Sicílii, sídlí zde univerzita a arcibiskupství. Poblíž náměstí Piazza Dante se nachází Cimitero Monumentale s panteonem zdobeným jónskými sloupy a s pěkným výhledem na město a Messinskou úžinu. V zajímavém Regionálním muzeu (Museo Regionale) je k vidění řada vzácných obrazů, například \"Madona s děťátkem\" (A. da Messina, 1479), \"Lazorovo zmrtvýchvstání\" (Caravaggio) nebo sochy Montorsoliho sochy \"Neptun a Scylla\". Dominantu Messiny tvoří katedrála z poloviny 12. století na Piazza Duomo, obnovená po zemětřesení v roce 1908 za použití původních částí Apsidu zdobí původní mozaika 14. století, u kostela stojí 60 m vysoká zvonice s orlojem. Naproti zaujme půvabná fontána Di Orione z poloviny 16. století a poblíž přístavu uvidíte kostel Santissima Annunziata dei Catalani se třemi portály. Před kostelem stojí socha španělského Dona Juana ď Austria, jenž v bitvě u Lepanta v roce 1571 porazil Turky. Ulici Via Garibaldi zdobí majestátní Montorsoliho Neptunova fontána z 16. století, severněji za jezery Pantani se tyčí maják \"Il Faro\" a k návštěvě láká vyhledávaná pláž Lido Mortelle. Jeden z nejkrásnějších výhledů na město se nachází u barokního kostela Cristo Re. O svátku \"Korzo gigantů\" uctívají lidé obří figury válečníka Griffona a patronky města Maty (12.-15. srpna).", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Messina je třetí největší sicilské město a hlavní město provincie Messina. Trajekty ze Sicílie na pevninu a opačným směrem mají centrum v Messině, město je také průmyslovým a lázeňským centrem a sídlem univerzity. V roce 1955 se zde konala Messinská konference.", "tgt_summary": "Messina (,, ; ; ; ) is the capital of the Italian Metropolitan City of Messina. It is the third largest city on the island of Sicily, and the 13th largest city in Italy, with a population of more than 231,000 inhabitants in the city proper and about 650,000 in the Metropolitan City. It is located near the northeast corner of Sicily, at the Strait of Messina, opposite Villa San Giovanni on the mainland, and has close ties with Reggio Calabria. According to Eurostat the FUA of the metropolitan area of Messina has, in 2014, 277,584 inhabitants. ", "id": 713528} {"src_title": "Manufacture des Gobelins", "tgt_title": "Gobelins Manufactory", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1443 si Jehan Gobelin, pravděpodobně původem z Remeše, pronajal dům v ulici \"Rue Mouffetard\" a o čtyři roky později založil na břehu řeky Bièvre barvírnu vlny. Rodinný podnik se rozšířil a kvalita barevných textilií byla vyhlášená tak, že rodinné jméno přešlo v 16. století na označení celé čtvrti. V dubnu 1601 založil ve čtvrti Jindřich VI. manufakturu na výrobu vlámských tapiserií. Ministr financí Colbert přesvědčil Ludvíka XIV., aby dal vystavět novou budovu a v letech 1662–1668 byla původní manufaktura rozšířena o novou barvírnu vlny a hedvábí (která je v provozu dodnes), a další řemesla luxusu, sloužící k vybavení královských interiérů (nábytkářství, řezbářství, marketérie, tapetářství, keramika, aj.). Uměleckořemeslné dílny tehdy byly přejmenovány na národní královské. Roku 1694 se dílny dostaly do finančních problémů a některé provozy byly přesunuty jinam, například zlatnická dílna do budovy Mincovny. Roku 1721 stál v čele dílen Jean de Julienne, který jako mecenáš podporoval malířskou akademii. Roku 1740 byly dílny propojeny s Královskou akademií sochařství a malby. Od bankrotu je ve třetí čtvrtině 18. století zachraňovali architekti jako Jules Hardouin-Mansart nebo Jacques-Germain Soufflot. Období Francouzské revoluce manufaktura přečkala v úpadku, ale bez živelného ničení. Po korunovaci císaře Napoleona musela být od roku 1804 veškerá produkce dodávána výhradně na královský dvůr.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současné době manufaktura zčásti slouží jako muzeum a z větší části stále vyrábí tapiserie k výzdobě veřejných budov, na jejich vzniku se od konce 19. století podílelo mnoho umělců, jako návrháři se připomínají např. Paul Cézanne, Hans Arp, Serge Poliakoff, Joan Miró, Victor Vasarely, Alexander Calder, mezi přímými tvůrci tapisérií prosluli Jean Lurçat, nebo Louisa Bourgeoisová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manufacture des Gobelins [\"manyfaktýr dé goblé\"] je původně měšťanská a později královská národní manufaktura na výrobu tapiserií v Paříži. Nachází se na jihozápadním okraji města ve 13. obvodu na \"Avenue des Gobelins\", blízko stanice linky 7 \"Gobelins\". Byla založena v roce 1601 z iniciativy francouzského krále Jindřicha IV.", "tgt_summary": "The Gobelins Manufactory () is a historic tapestry factory in Paris, France. It is located at 42 avenue des Gobelins, near Les Gobelins métro station in the 13th arrondissement of Paris.", "id": 2362} {"src_title": "Klokanovití", "tgt_title": "Macropodidae", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Klokani jsou endemity, kteří žijí v Austrálii a Tasmánii, Nové Guineji a na přilehlých ostrovech. Obývají nejrůznější biomy, od pouště po deštný prales. Klokan rudokrký je uměle vysazený i v severní a střední Evropě. Na přelomu 19. a 20. století byl chován i v Česku v oboře u Poděbrad.)", "section_level": 1}, {"title": "Stavba těla.", "content": "Klokani mají dlouhou a úzkou lebku, většinou protáhlý čenich a hlavu, která vypadá drobná vzhledem k velikosti zbývajícího těla. Jejich vzrůst je střední až velký. Některé druhy dorůstají až do výšky dvou metrů. Váhy dosahují od 0,5 kg do 90 kg. Klokanovití jsou ploskochodci, mají dlouhou úzkou zadní tlapu a velmi silné zadní končetiny. Čtvrtý prst na zadní tlapě je nejdelší a nejsilnější, klokanovití ho ve značné míře používají k odrážení při skákání. Pátý (vnější) prst je také velký. Stejně jako všichni dvojitozubci jsou syndaktilní (druhý a třetí prst na předních končetinách je srostlý). Palec je někdy zakrnělý, ale obvykle úplně chybí. Většina druhů má mohutný a dlouhý ocas, který však není chapavý. Místo toho je spíš používán jako balancující či stabilizační orgán.", "section_level": 1}, {"title": "Pohyb.", "content": "Klokani jsou endemity, kteří žijí v Austrálii a Tasmánii, Nové Guineji a na přilehlých ostrovech. Obývají nejrůznější biomy, od pouště po deštný prales. Většina klokanovitých nedovede pohybovat nezávisle svýma nohama, tudíž nemohou normálně chodit, musí poskakovat. Také nemohou chodit pozpátku, což jim přináší velké problémy, je-li před nimi uzavřena úniková cesta. Pro pomalý pohyb používá klokan chůzi „po pěti“: ze sedu se nadzvedne na předních nohách a ocasu, a přesune zadní nohy. Velcí klokani pohybující se v křovinaté stepi skoky dlouhými až 11 m a rychlostí téměř 60 km/h se vyskytují na velkých územích. Jejich neustále se stěhující stáda jsou s to za jediný den urazit za pastvou dráhu až 100 km. Klokan rudý může vyvinout rychlost vyšší než 70 km/h, avšak jen na krátké vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Klokani jsou býložravci, většina z nich spásá trávu a byliny. Dále se mohou živit kapradinami, výhonky, listy a lesními plody. Nevyhýbají se ani jedovatým rostlinám. Tráva, kterou se živí, je velmi tuhá a její žvýkání silně opotřebovává zuby. Ačkoli mají klokani na každé straně čtyři páry stoliček, jen přední jsou využívány. Pokud se opotřebují a vypadnou, jsou nahrazeny dalšími. Občas se klokan dožije toho, že je opotřebován i poslední pár. Tehdy uhynou hladem. Jen klokanovi rezavému dorůstají stoličky po celý život. Na rozdíl od ovcí, skotu a dalších placentálních býložravců, spásají klokanovití trávu a byliny velmi šetrně. Nikdy ji nevypasou až ke kořenům, čímž jí neznemožňují obnovení. Všichni klokani dovedou přežvykovat. Velký svalnatý žaludek je rozdělený na několik částí a pojme mnoho potravy, která je trávena pomocí mikroorganismů.", "section_level": 1}, {"title": "Vývin a život.", "content": "Klokanovití jsou podobně jako většina savců živorodí. Oproti samicím placentálních savců, které mají jednu dělohu a pochvu, mají samice klokanů zdvojený systém se dvěma dělohami, každá s vlastní boční pochvou - vagínou. Mládě při porodu prochází odděleným středním porodným kanálem (centrální vagínou). Tato trubice se u klokanů vytváří před prvním porodem a přetrvává celý život. Samci klokanů mají penis na konci rozeklaný, zřejmě k zavedení semene do obou pochev. Březost u klokana obrovského trvá 36 dnů. Novorozené klokáně je však po narození velmi nevyvinuté – je holé, slepé a schází mu zadní končetiny. Přichytí drápky k matčině srsti a šplhá jen za pomoci svého čichu a hmatu k jejímu vaku, kde se přisaje na mléčnou bradavku. Matka mláděti neulizuje cestičku mezi chlupy, jak se dříve předpokládalo, ale jen čistí srst od porodní tekutiny. Ve vaku mu ztvrdnou koutky, tudíž dokonale drží. To bylo patrně příčinou, proč si dříve australští usedlíci myslili, že vyrůstají přímo z bradavky. Ve vaku saje mléko do chvíle, než se dovyvine. Samice má ve vaku čtyři ústí mléčných žláz, bradavky, v nichž se může vytvářet mléko s rozdílným složením. Mláděti se vytvoří zadní končetiny, začne vidět, uši se mu vzpřímí a naroste mu srst. Kolem 7. měsíce mládě vystrčí hlavu z vaku, ochutná trávu, ale když je v nebezpečí, hned zaleze zpět do vaku. Do něj leze hlavou napřed, takže ve vaku musí udělat kotoul. Vak je však brzy obsazen dalšími přírůstky, tudíž klokáně strká hlavu do vaku jen tehdy, když se chce napít. V 1. roce se již pase s ostatními, neleze již zpět do vaku, ale zůstává v blízkosti matky do 2. roku. Délka života je kolem 9 až 18 let, někdy až 28 let.", "section_level": 1}, {"title": "Klokaní slepota.", "content": "Choroba očí u klokanovitých je vzácná, ne však nová. Prvá úřední zpráva o klokaní slepotě byla podána ve středním Novém Jižním Walesu v roce 1994. Následující rok zprávy o jejich slepotě přišly i z jižních států Viktorie a jižní Austrálie. V roce 1996 se choroba rozšířila pouštěmi až do západní Austrálie. Australané se znepokojovali kvůli jejímu možnému přenosu na dobytek a lidi samé. Zkoumání v Australských živočišných zdravotních laboratořích (AAHL) v Geelongu objevilo virus zvaný Wallal ve dvou druzích komárů (mušek) nebo písečných much, které tento virus pravděpodobně přenášely. Zvěrolékaři sledováním klokaní populace objevili, že u méně jak 3 % klokanů vystavených viru se slepota projevila.", "section_level": 1}, {"title": "Lidé a klokani.", "content": "Pro australské domorodce byl klokan významnou lovnou zvěří, pro některé kmeny dokonce představovalo klokaní maso hlavní zdroj potravy. Domorodci lovili klokany pomocí oštěpů a bumerangů nebo je chytali do pastí. Ze zabitého klokana uměli využít vše. Maso a vnitřnosti jedli, z kůže zhotovovali oděvy, vaky a masky, z kostí nástroje a ozdoby, šlachy sloužily jako provazy a Kurnaiové z jihovýchodní Austrálie používali sušený šourek klokaního samce místo míče při tradiční hře \"marngrook\". Klokan však má významnou úlohu také v jejich mytologii a rituálech. Příběhy, odehrávající se v mýtickém čase snění, často hovoří o klokanech, kteří tehdy vypadali jinak a byli podobnější lidem. Jiné kmeny spojují klokana se sluncem, ale také s mýty o původu ohně či některých útvarů v krajině. První Evropan, mající možnost vidět klokany v přírodě byl holandský mořeplavec François Pelsaert, který roku 1629 ztroskotal u západního pobřeží Austrálie. Později se s klokany setkal také pirát William Dampier a roku 1770 James Cook a jeho společník, přírodovědec Joseph Banks, Cook klokana popsal jako „zvíře podobné chrtu, které poskakuje po dlouhých zadních nohách jako luční kobylka“. Nedlouho poté byli první klokani jako atrakce dovezeni do Anglie. První angličtí přistěhovalci, zejména trestanci, se zpočátku živili klokaním masem podobně jako domorodci. Později si jej oblíbili hlavně němečtí a polští emigranti, avšak australští farmáři jej obvykle nejedí. V 60.-80. letech 20. stol. probíhal v Austrálii odstřel klokanů ve velkém pro kůži a maso. Z kůže, která se kvalitou podobá teletině, se vyráběly hlavně boty, klokaní maso bylo z Austrálie vyváženo do Evropy, USA i Číny, kde se z něj většinou vyráběly konzervy pro psy. Postupně však s ohledem na ochranu přírody mnoho států dovoz klokaního masa omezuje. Dnes se již pro výrobu psího krmení neužívá, ale našlo uplatnění ve výživě lidí. Prodává i v evropských obchodech a restauracích. Maso má tmavou barvu a nízký obsah tuku, je dosti vláknité a má chuť podobnou srnčí nebo daňčí zvěřině. Nejchutnější je dušené nebo vařené. Australští farmáři vidí v klokanech škůdce. Aby je zničili, otrávili farmáři vodu, takže v jedné oblasti v Západní Austrálii zahynulo během dvou měsíců 13 000 klokanů. Na jiné farmě otrávili během pěti let 90 000 klokanů a pobouřené noviny psaly: „Symbol naší země krmíme strychninem.“ Dále farmáři věří, že mohou zahnat klokany ohněm. Také si myslí, že vypalováním se pastviny pohnojí. Vypalování však dobře snášejí nejodolnější, málo výživné trávy, které již ovcím nevyhovují, ale klokanům stále postačují. Kvalita pastvin se tak neustále zhoršuje. Vypalování pastvin se nepodařilo vymýtit dodnes a má na svědomí také zničující lesní požáry. Přirozené prostředí klokanovitých se vlivem člověka mění a způsobuje stále větší ohrožení těchto zajímavých živočichů. Zavlečení králíci a ovce spásají klokanům trávu. Nebezpečí přináší i zavlečené lišky, které raději než králíky loví méně pohyblivá klokaní mláďata nebo malé druhy klokanů, jako jsou např. klokan quokka a klokánek králíkovitý. Mnoho klokanů také zahyne na silnicích, v mnoha částech Austrálie jsou srážky aut s klokany na denním pořádku. Na Nové Guineji netrpí ztrátou přirozeného prostředí až tak jako v Austrálii, stromovým druhům však ubývají lesy v důsledku nadměrného kácení.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "V evropských zoo bylo na počátku roku 2019 chováno 14 druhů klokanovitých. V Česku je chováno deset druhů. Jedná se o tyto taxony: klokan Hagenův, klokan velký, klokan obrovský, klokan parma, klokan horský, klokan rudokrký, klokan rudý, klokan žlutonohý, klokan uru a klokan bažinný. Největší kolekce v Česku se nachází v Zoo Plzeň – sedm druhů, následovaná Zoo Praha, v níž žije šest druhů. V případě klokana Hagenova se Zoo Praha stala přitom vůbec první zoo mimo Asii, kde se podařil odchov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klokanovití (Macropodidae) jsou druhá největší čeleď vačnatců (po vačicovitých) s 54 druhy v 11 rodech. Klokani se vyvinuli poměrně rychle v období pozdního miocénu až pliocénu, přibližně již v průběhu 3 až 4 milionů let (nikoliv 5 až 12 milionů let, jak se předpokládalo dříve). Nezahrnuje však klokánkovité, kteří mají samostatnou čeleď, přestože se velmi klokanovitým podobají. Jedná se o středně velké až velké vačnatce (patří sem i největší druhy žijících vačnatců) s prodlouženými zadními končetinami, které u pozemních druhů slouží ke skákavému pohybu. U stromových druhů není prodloužení zadních končetin tak výrazné. Většina druhů je výhradně býložravých. České slovo \"klokan\" nenajdeme v žádném jiném jazyce s výjimkou chorvatštiny. Jedná se o obrozenecký výtvor J. S. Presla, který je utvořil s použitím ruského kmene a podle vlastnosti zvířete (klok/клок = chomáč chlupů, klokan má vlnatou srst). Názvy používané v ostatních jazycích (např. \"kangaroo\", \"känguru\", ale i slovenské \"kengura\" aj.) mají domorodý původ, zřejmě z jazyka guugu jimidhirr z Yorského poloostrova.", "tgt_summary": "Macropodidae is a family of marsupials, commonly known as kangaroos, wallabies, tree-kangaroos, wallaroos, pademelons, quokkas, and several other terms. These genera are allied to the suborder Macropodiformes, containing other macropods, and are native to the Australian continent, the mainland and Tasmania, and in New Guinea or nearby islands.", "id": 921947} {"src_title": "Galleria degli Uffizi", "tgt_title": "Uffizi", "src_document": [{"title": "Sbírky.", "content": "Galleria degli Uffizi zachycuje průřezově výtvarnou tvorbu od antického Říma po baroko. Mezi slavnými autory, jejichž díla lze v této galerii spatřit, jsou: Giotto, Beato Angelico, Masaccio, Piero della Francesca, Sandro Botticelli, Leonardo da Vinci, Lucas Cranach starší, Albrecht Dürer, Michelangelo Buonarroti, Raffael Santi, Tizian, Paolo Veronese, Peter Paul Rubens, Caravaggio, Rembrandt aj. Hlavní pozornost turistů a návštěvníků poutají Medicejská Venuše, Boticelliho Zrození Venuše nebo Tizianova Venuše Urbinská. Galerie začíná v nejvyšším patře antickými sochami a renesančními portréty tehdejších současníků. Pro návštěvníka může být uspořádání dosti nepřehledné, protože v horním patře se s antikou míchá gotické umění quattrocenta, renesanční umění italských mistrů, tzv. „německá škola“ a pokračuje do nižších pater barokním uměním.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Stavbu paláce započal pro toskánského velkovévodu Cosima I. Medicejského v roce 1560 slavný italský architekt, dvorní malíř Medicejských a životopisec florentských umělců Giorgio Vasari. Měly v něm být umístěny kanceláře florentských úřadů, odtud název \"Uffizi\", t.j. kanceláře. Arkády (italsky \"galleria\") v horních patrech byly později zaskleny a sloužily jako výstavní místnosti vévodových sbírek, takže slovo galeria dostalo význam výstavní místnosti, muzea výtvarných umění. Po Vasarim pokračoval ve stavbě Alfonso Parigi starší a po něm Bernardo Buontalenti. Palác byl dokončen v roce 1581. Je to stavba ve tvaru písmene U sestávající z kanceláří, z nichž každá byla pro 13 administrativních pracovníků. Vnitřní nádvoří je úzké a dlouhé a na konci se otvírá k řece Arno stěnou v dórském stylu, která člení prostor, aniž jej omezuje. Vasari zvýraznil perspektivu dlouhého prostoru použitím průběžných říms mezi patry a pod střechou. Výklenky mezi sloupy a pilíři byly v 19. století vyplněny sochami slavných umělců.", "section_level": 1}], "src_summary": "Galleria degli Uffizi je světoznámá galerie výtvarného umění v italské Florencii, prototyp renesanční galerie. Je umístěna v Paláci Uffizi, dlouhé budově, rozdělené úzkým dvorem, která spojuje hlavní náměstí (Piazza della Signoria) a Starou radnici (Palazzo Vecchio) s nábřežím řeky Arno. Je to nejnavštěvovanější galerie ve Florencii a fronta u vstupu může zabrat i několik hodin.", "tgt_summary": "The Uffizi Gallery (;, ) is a prominent art museum located adjacent to the Piazza della Signoria in the Historic Centre of Florence in the region of Tuscany, Italy. One of the most important Italian museums and the most visited, it is also one of the largest and best known in the world and holds a collection of priceless works, particularly from the period of the Italian Renaissance. ", "id": 427062} {"src_title": "Murad IV.", "tgt_title": "Murad IV", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí (1623-1632).", "content": "Murad IV. byl dlouhou dobu pod kontrolou svých příbuzných a během prvních let vlády místo něj vládla jeho matka Kösem Sultan. V říši však vypukla anarchie, byrokracie, vojenské konflikty a vládu nad městy převzali despotičtí tyrani; Safíovská dynastie neustále útočila na Irák, v severní Anatolii vypukly vzpoury a v roce 1631 janičáři vtrhli do paláce, kde zabili velkovezíra a mnoho dalších. Murad IV. se pojistil, aby neskončil jako jeho starší bratr Osman II. (který byl zavražděn), a začal uplatňovat svou moc. V roce 1628, kdy mu bylo šestnáct let, nechal pro výstrahu popravit svého švagra Karu Mustafu Pašu (manžela své sestry Fatmy Sultan a guvernéra Egypta).", "section_level": 2}, {"title": "Absolutní vláda a politika.", "content": "Jeho pravá autoritativní vláda začala asi roku 1632, kdy sesadil všechny tyrany, vymýtil korupci nahromaděnou za vlády posledních několika sultánů a nastolil pořádek, který už léta vůbec neexistoval. Taky obnovil autoritativní majestát panovníka. Murad IV. za své vlády zakázal v Istanbulu požívání alkoholu, tabáku, opia a kávy. Za porušení zákazu nechával viníky ihned popravit. Údajně se v noci procházel v ulicích v civilním oblečení a kontroloval, jak poddaní plní jeho rozkazy. V případě porušování zahodil svůj oblek a vyřešil situaci okamžitě svýma vlastníma rukama. Stejně jako jeho předek Selim II. posedával v kiosku u vody nedaleko paláce Seraglio a střílel šípy na kolemjdoucí nebo na projíždějící čluny, které se k němu přiblížily příliš blízko. Obnovil také velmi kruté soudní tresty; díky tomu byl popraven velkovezír za to, že zbil svou tchyni.", "section_level": 2}, {"title": "Válka proti Safíovcům.", "content": "Vláda Murada IV. byla významná především Osmansko-Safíovskou válkou (1623-39) proti Persii (dnešní Írán), kde si Osmané násilím podmanili Ázerbájdžán, okupovali Tabríz a Hamadán a nakonec v roce 1638 opět obsadili Bagdád. Po válce byla sepsána Zuhabská dohoda, která uznala změnu hraničního území; část Amasye, východní Arménie, východní Gruzie, Ázerbájdžán a Dagestán patřily k Persii, zatímco západní Arménie a západní Gruzie zůstala pod osmanskou nadvládou. Mezopotámie tedy díky Peršanům zanikla. Hranice se po válce ustálily a v téměř stejné podobě zůstaly dodnes; v dnešní době ale rozdělují Turecko, Irák a Írán. Během obléhání Bagdádu v roce 1638 město vydrželo odolávat čtyřicet dní, než nakonec kapitulovalo. Murad IV. sám osobně vedl osmanskou armádu v posledních letech války.", "section_level": 2}, {"title": "Vztahy s Mughalskou říší.", "content": "Zatímco Murad tábořil u Bagdádu, setkal se s vyslanci mughalského císaře Šáhdžahána, kteří mu ukázali kusy jemně vyšívané látky, a dokonce i brnění. Murad jim na oplátku daroval nejlepší zbraně, sedla a kaftany, které odeslali jako dar vládci až do Mughalské říše.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura.", "content": "Murad IV. kladl důraz na architekturu a během jeho vlády bylo vystavěno mnoho monumentů. V roce 1635 byl vystavěn kiosek v Bagdádu a Revanu, v roce 1638 v Jerevanu. Všechny byly postaveny v různých stylech. Mezi jeho ostatní stavby patří pavilon v paláci Kavak, mešita Meydanı, myslivna Bayrama Paši, hrobka, fontána a základní škola. V Konyi nechal postavit mešitu Şerafettin.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Konkubíny.", "content": "O konkubínách Murada IV. se mnoho neví, jelikož po jeho smrti žádný z jeho synů nežil, a tak neměl přímého pokračovatele rodu. Mnoho historiků považuje za jeho jedinou konkubínu Ayşe Sultan; až ke konci vlády se měla objevit druhá konkubína, nejspíše se jménem Sanevber. Je tedy možné, že měl dlouho jen jednu souložnici, dokud mu nebyla poslána jiná, a nebo měl nespočet konkubín, ale jen dvě byly povýšeny na Haseki sultan.", "section_level": 2}, {"title": "Synové.", "content": "Murad IV. měl 10 synů, žádný z nich však nedosáhl dospělosti, všichni zemřeli v dětském věku ještě před Muradovou smrtí:", "section_level": 2}, {"title": "Dcery.", "content": "Sultán Murad měl 3 dcery:", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Murad IV. zemřel v roce 1640 ve věku 27 let na cirhózu jater. Ke své smrtelné posteli si pozval popravčí, kterým dal za úkol popravit svého mentálně zaostalého bratra Ibrahima, který mohl znamenat konec Osmanské linie panovníků. Příkaz však nebyl vykonán a Ibrahim se stal jeho nástupcem, což fatálně ovlivnilo dění v následujících letech.", "section_level": 1}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "Postava Murada IV. se vyskytuje v tureckém televizním seriálu Velkolepé století (Muhteşem Yüzyıl: Kösem), kde je jako dítě ztvárnil Cağan Efe Ak a jako dospělého sultána Metin Akdülger.", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Murad IV. (26./27. července 1612 – 8. ledna 1640) byl v letech 1623–1640 sultánem Osmanské říše, známým především díky obnovení autority státu, majestátu panovníka a tvrdými metodami. Byl synem sultána Ahmeda I. a valide Kösem Sultan, které byla původem Řekyně (známá taky jako Mahpeyker). Moc získal v roce 1623, kdy nahradil svého strýce Mustafu I. Bylo mu pouhých jedenáct let, když započal svou vládu. Jeho vláda je proslavená především Osmansko-safíovskými válkami (1623-29), jejichž výsledkem bylo rozdělení Kavkazu mezi tyto říše, které byly spolu v nepřátelství již přes dvě století. Na stejném místě dnes existuje hranice mezi Tureckem a Íránem.", "tgt_summary": "Murad IV (, \"Murād-ı Rābiʿ\"; 27 July 1612 – 8 February 1640) was the Sultan of the Ottoman Empire from 1623 to 1640, known both for restoring the authority of the state and for the brutality of his methods. Murad IV was born in Constantinople, the son of Sultan Ahmed I (r. 1603–17) and Kösem Sultan. He was brought to power by a palace conspiracy in 1623, and he succeeded his uncle Mustafa I (r. 1617–18, 1622–23). He was only 11 when he ascended the throne. His reign is most notable for the Ottoman–Safavid War (1623–39), of which the outcome would permanently part the Caucasus between the two Imperial powers for around two centuries, while it also roughly laid the foundation for the current Turkey–Iran–Iraq borders.", "id": 1023290} {"src_title": "Naratologie", "tgt_title": "Narratology", "src_document": [{"title": "Pojmové vymezení.", "content": "Synonymním pojmem je teorie vyprávění, byť z hlediska sémantického jde o zcela jiné pojmy. Narace je akt, proces vyprávění a vyprávění se týká toho, o čem se povídá. Navíc naratologie se nezabývá samotnou narací, ale formami toho, co je vyprávěno. Hledá univerzální fabulační kódy platné pro znakové systémy uměleckých děl – zejm. literatury (ale i filmu, obrazu,...) a zkoumá jejich sepětí se způsobem vyprávění.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější postavy.", "content": "Naratologie vyrůstá z kořenů Aristotelovy poetiky, k nejdůležitějším předchůdcům však patří výzkumy Clauda Lévi-Strausse a Vladimira Proppa. Definitivní zrod se datuje od druhé poloviny 20. století. Moderní naratologie získala na významu ve strukturalistických teoriích a za jejího otce se považuje Franz Stanzel se svojí Teorií vyprávění. Za nejvýznamnější představitele se počítá Litevec Julian Algirdas Greimas, Bulhar Tzvetan Todorov, Francouz Gérard Genette a Roland Barthes.", "section_level": 1}, {"title": "Předchůdci.", "content": "S počátky teorie vyprávění je spjaté jméno Clauda Lévi-Strausse, francouzského strukturalistického antropologa, který se zabýval strukturou mýtu a na první pohled odlišné mytologické příběhy popsal jako variace na několik málo témat – univerzálních struktur, na něž lze mýty redukovat. Rozbor prováděl na gramatickém modelu, kdy se stává mýtus „jazykem“ a jeho jednotkou jsou mythémy, nejelementárnější části („mythém“ je odvozenina z „foném“), které dávají význam teprve ve vhodných kombinacích. Pravidla seskupování jsou potom jakousi „gramatikou“. Její zkoumání je nedílně spjaté s lidskými myšlenkovými pochody a právě ony jsou předmětem vyprávění (např. princip binárních opozic) spíše než konkrétní příběhy. Vyprávění mýtu však přesahuje subjektivní rámec a dá se tak říci, že mýtus „myslí skrze čtenáře“. To je ve shodě se strukturalistickou tendencí decentralizace jedince, coby cíle významu. Druhým významným katalyzátorem vzniku teorie vyprávění je Vladimir Propp se svou prací Morfologie pohádky. Ruský formalista redukuje veškeré pohádky na sedm \"okruhů jednání\" (hrdina, pomocník, škůdce,...) a \"funkce jednajících osob\". Opět pouze vhodná kombinace těchto struktur tvoří pohádku jako žánr. Mezi dalšími předchůdci strukturalistické naratologie najdeme např. Kate Hamburgerovou, Eberharda Lämmerta, Wayna Bootha a pojímání aristotelské poetiky Chicagské školy a ruského formalismu.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj naratologie.", "content": "Na Proppovy úvahy navazuje později studie Strukturální sémantika A. J. Greimase, která celou teorii dovádí do abstraktnější roviny pomocí koncepce aktantů. O gramatickou analýzu se pokouší i Todorov při zkoumání Boccacciova Dekameronu. Mezi nejelementárnější pojmy naratologie patří formalistické označení fabule a syžet (popř. obdobné pojmy francouzského strukturalismu histoire a discours). Teprve Gérard Genette však přináší ucelenější podrobnou terminologii pro rozbor teorie vyprávění ve své práci o vyprávěcím diskurzu (Diskurz vyprávění, 1972). Zkoumá v ní vztahy mezi vyprávěnými příběhy a podobou, v níž jsou předávány k recepci. Narativní analýza v jeho pojetí čítá pět kategorií: Právě Genette mj. popsal rozdíl mezi vyprávěním (kdo mluví?) a fokalizací (kdo vidí?). Genettovi nástupci poté zpracovali například typologii technik, jimiž se zprostředkovávají myšlenky a pocity: Polopřímá řeč, záznam myšlenek a vnitřní monolog. Výrazný zlom pro vývoj naratologie znamená i Stanzelova \"Teorie vyprávění\" (1979), v níž předkládá klasifikaci tří typických vyprávěcích situací. Jedná se o jeden z prvních a dodnes nejcennějších pokusů o popis základních možností zprostředkování vyprávění.", "section_level": 1}, {"title": "Pozdní vývoj.", "content": "Další vývoj přinesl i nové přístupy k teorii vyprávění: Feministická naratologie, která se orientuje na genderovou problematiku v literatuře, kognitivní naratologie a interdisciplinární naratologie, která stojí na pomezí lingvistiky a literární vědy, poststrukturalistickou kritiku teorie vyprávění a non-esenciální přírodní naratologii. Tyto nové přístupy jsou charakteristické vědeckou interdisciplinaritou a bořením omezení na literární vyprávění. Současná naratologie se stále častěji zabývá i non-fiktivními příběhy, zkoumá naraci žurnalistickou, zpravodajskou a všeobecně mediální. Zaobírá se recepční relevancí, mimetickou rovinou a ověřitelností údajů.", "section_level": 1}, {"title": "Česká naratologie.", "content": "Česká literární věda se analýzou vyprávění a poetiky zabývá již od 20. let 20. stol. Je zde patrný vliv ruské formalistické školy, německé estetiky a strukturální lingvistiky. Jedním z nejvýznamnějších předchůdců teorie vyprávění u nás je Jan Mukařovský, který zpracovával zejm. téma subjektivizace epiky. Diachronní přístup k teorii prozaické lit. přinesl Felix Vodička v návaznosti na formalismus (Počátky krásné prózy novočeské, 1948). Systematizací v oblasti vztahu fabule-syžet se zabýval Lubomír Doležel, který vytvořil typologii vyprávěcích promluv a zpracoval diachronní vývoj pojímání objektivizace a subjektivizace vyprávění. Zásadní dílo Významová výstavba literárního díla Miroslava Červenky, který zde podrobuje zkoumání osobu vypravěče, nemohlo být v 60. letech zveřejněno a vydání se dočkalo až v 90. letech. N. Krausová ve studii Význam tvaru – tvar významu (1984) podrobuje kritice elementární pojmy teorie vyprávění a sémantiku vyprávění v podání Greimase a Barthese. Zásadním příspěvkem k problematice narativní sémantiky je také Doleželova Heterocosmica (1998), která navazuje na Ecovo zkoumání teorie fikčních světů.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "EAGLETON, Terry: Úvod do literární teorie. Praha: Triáda 2005, 1. vyd. CULLER, Jonathan: Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host 2002 PAVERA, Libor, VŠETIČKA, František: Lexikon literárních pojmů, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2002, 1. vyd. NÜNNING, Ansgar (ed.): Lexikon literární teorie a kultury. Brno: Host 2006, 1. vyd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naratologie je označení pro větev literární teorie, která se zabývá zkoumáním způsobu vytváření fabulí, schématy jejího uspořádání a jejich typologií. Synonymním pojmem je teorie vyprávění. Teorie vyprávění v klasickém pojetí zkoumá narativní dimenzi epických textů a popisuje jejich vyprávěcí struktury.", "tgt_summary": "Narratology is the study of narrative and narrative structure and the ways that these affect human perception. It is an anglicisation of French \"narratologie\", coined by Tzvetan Todorov (\"Grammaire du Décaméron\", 1969). Its theoretical lineage is traceable to Aristotle (\"Poetics\") but modern narratology is agreed to have begun with the Russian Formalists, particularly Vladimir Propp (\"Morphology of the Folktale\", 1928), and Mikhail Bakhtin's theories of heteroglossia, dialogism, and the chronotope first presented in \"The Dialogic Imagination\" (1975).", "id": 2451306} {"src_title": "Samothraké", "tgt_title": "Samothrace", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V antickém Řecku byl ostrov důležitým náboženským centrem. Byly zde kyklopské chrámy kultu božských dvojčat Kabeirů, které uctívali už Pelasgové. Účastníkem zdejších tajemných obřadů byl například Filip II. Makedonský. Dosud se zachovala \"Svatyně velkých bohů\" nedaleko obce Paleopolis, kde byla roku 1863 nalezena Niké Samothrácká, dva a půl metru vysoká socha okřídlené bohyně vítězství s chybějící hlavou. Sámothraké byla členem Délského spolku, po jeho rozpadu patřila Makedoncům. Po bitvě u Pydny ostrov nakrátko obnovil svou nezávislost, pak ho postupně ovládali Římané, Byzantinci, Benátčané a Turci. Za řecké války za nezávislost proběhlo na Sámothraké protiosmanské povstání, po jehož potlačení bylo zavražděno na tisíc ostrovanů. Součástí Řecka se stal ostrov po Balkánských válkách roku 1913. Za druhé světové války bylo Sámothraké krátce okupováno Bulharskem.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ostrov je hornatý, nejvyšším bodem je hora Fengari (doslova \"Měsíční hora\", podle toho, že v noci to vypadá, jako by se její vrchol dotýkal Měsíce), která měří 1611 m n. m. a je nejvyšší horou řeckých ostrovů vyjma Kréty. Podle legendy sledoval Poseidón z této hory průběh Trojské války. Ve vnitrozemí jsou četné vodopády. Nejdůležitějším sídlem je přístav Kamariotissa, poblíž něhož byla vybudována větrná elektrárna. U obce Therma v severní části ostrova se nacházejí léčivé sirovodíkové prameny. Na jižním pobřeží láká návštěvníky písčitá pláž Pachia Ammos. Na ostrově rostou duby, platany a olivovníky, v okolním moři se loví ryby a mořské houby.", "section_level": 1}, {"title": "Turistika.", "content": "Ostrov je přístupný lodí ze 32 km vzdáleného přístavu Alexandrupolis. Chybí na něm turistická infrastruktura, takže jej navštěvují spíše dobrodružně zaměřené povahy, podnikající pěší výpravy do obtížně přístupného vnitrozemí. Atrakcí jsou zříceniny byzantské pevnosti Gattilusi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sámothraké nebo Samothraki (řecky: ) je ostrov v severní části Egejského moře, který je součástí řeckého kraje Východní Makedonie a Thrákie a nazývá se Thrácké moře. Ostrov má 178 km2 a žije na něm (podle sčítání z roku 2011) 2859 obyvatel.", "tgt_summary": "Samothrace (also known as Samothraki,, ) is a Greek island in the northern Aegean Sea. It is a municipality within the Evros regional unit of Thrace. The island is long and is in size and has a population of 2,859 (2011 census). Its main industries are fishing and tourism. Resources on the island include granite and basalt. Samothrace is one of the most rugged Greek islands, with Mt. Saos and its tip Fengari rising to.", "id": 2176711} {"src_title": "Délos", "tgt_title": "Delos", "src_document": [{"title": "Zeměpisné informace.", "content": "Délos je v centru souostroví Kyklady v Egejském moři. Společně se sousední Rhénií, od níž je oddělen jen úzkým průlivem, se nalézá ve vzdálenosti 2 km od ostrova Mykonos. Má rozlohu 3,5 km2. Svahy Délu jsou mírné a nejvyšší vrchol Kynthos se zvedá do výše 106 m. Jediným jeho vodním tokem je potok ve starověku zvaný Inopos. Jeho přístav nikdy nepřesáhl průměrnou velikost a za intenzivnějšího větru se ostrov stává nepřístupným. Je územím Řecké republiky a správně spadá do kraje Jižní Egeis, regionální jednotky a obce Mykonos a stejnojmenné komunity Mykonos. Na ostrově není žádný hotel a není zde dovoleno přenocovat. Výjimku tvoří archeologové, kterých tu roku 2011 žilo a pracovalo 24.", "section_level": 1}, {"title": "Délos v mytologii.", "content": "V antické řecké mytologii se Délos stal místem narození božské dvojice Artemis a Apollóna. Ti byli dětmi Dia (ačkoli původně byly jejich kulty odděleny) a titánky Létó. Příběh o jejich narození má několik verzí. Jedna je zaznamenána v části raného Hymnu na Apollóna. Tato „délská“ část je připisována slepému básníku z ostrova Chios, někdy mylně ztotožňovanému s Homérem: Diova žena Héra se dozvěděla o záletu svého muže a ze strachu z jejího hněvu nechtělo žádné místo na zemi ani na moři poskytnout Létó útočiště. Zeus tedy Délos, do té doby volně plující Egejským mořem, ukotvil, aby Létó mohla porodit své dvě děti – dvojčata Apollóna a Artemis. Délos jí i tak poskytl útočiště jen výměnou za slib, že si Apollon zřídí na ostrově chrám. Po devíti dnech v bolestech porodila Létó opřená o horu Kynthos a držící se posvátné palmy. Událost se odehrála u břehu malého jezera, dnes vysušeného, které se stalo významnou součástí svatyně a umožnilo tak moderním archeologům snazší orientaci. Ostrov se narozením Artemis a Apollóna stal svatou půdou – ženy zde nesměly rodit a také zde nebylo dovoleno umírat. Jiné legendy o vzniku ostrova vyprávějí, že byl stvořen skokem titánky Astérie (sestry Letó), která se vrhla do moře, aby unikla Diovu pronásledování, nebo Poseidónem, který na Diovu žádost udeřil svým trojzubcem a dal vystoupit dvěma skalnatým plošinám – Délu a Rhénii.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Prehistorie.", "content": "Díky výjimečné poloze v centru Kyklad byl Délos osídlen odpradávna. S jeho polohou souvisí i kořeny náboženského kultu - snad kultu bohyně matky, jejíž místo později zaujala Artemis. O osídlení ostrova od prehistorických dob svědčí nálezy zbytků sídlišť. Prvními obyvateli ostrovů byli podle Thúkydida Kárové, kteří kolem roku 3000 př. n. l. přišli z Malé Asie následováni Mykéňany (podle tradice vypudil Káry krétský král Mínós) a Ióny. Raná sídla ležela na vrcholu kopce Kynthos. Našlo se zde nadprůměrné množství mykénské keramiky.", "section_level": 2}, {"title": "Archaické období.", "content": "V pozdní době bronzové byla na Délu uctívána bohyně Artemis. V době sepsání Odyssey byl již ostrov znám jako rodiště Artemidy a Apollóna. Kromě těchto dvou bohů byla na ostrově uctívána i jejich matka titánka Létó. Některé nálezy naznačují ztotožnění Létó s mykénskou bohyní Brizo, ale kontinuita kultu jimi není uspokojivě doložena. Od 8. století př. n. l. se zde konaly nádherné slavnosti s chvalozpěvy a sportovními soutěžemi na počest boha Apollona. Délos se stal centrem amfiktyonie (politicko-náboženského spolku řeckých obcí) sdružující iónské obce. S dohledem na konání slavností byl spojen i jistý díl politické moci. Během 7. a 6. století př. n. l. byl ostrov pod vlivem Naxu. V souvislosti s kultem Apollóna a Artemidy bylo tehdy vztyčeno mnoho staveb, jako např. Chrám Naxijských, Terasa lvů, Apollónova kolosální socha, kolonáda Naxijských, a Nikandrova socha zasvěcená Artemidě. V posvátném přístavu byla vybudována mola a jiná zařízení – jedná se o jedna z nejstarších známých v řeckém světě. V pozdější době vzrostl vliv Athén na Kykladské ostrovy. V zájmu upevnění pozic rozkázal kolem roku 540 př. n. l. Athénský tyran Peisistratos očistit tento svatý ostrov: ostatky zemřelých a osoby nemocné nebo staré byly převezeny na sousední Rhénii. Athény vystřídal kolem roku 525 př. n. l. Samos, když se za vlády Polykrata zmocnil Rhénie. Polykratés založil tradici nových slavností a Rhénii zasvětil Apollónovi připojiv ji tím k Délu.", "section_level": 2}, {"title": "Klasické období.", "content": "Roku 478 př. n. l. se oficiálně zformoval Délský spolek. Tak moderní historikové pojmenovali alianci řeckých městských států jejímž cílem byl boj proti Peršanům a jejíž zásluhou byli Peršané definitivně vypuzeni z Řecka. Pokladnice spolku kontrolovaného Athénami byla svěřená Délu, a odehrávala se zde i jednání zástupců spolku. Ostrov se posléze dostal pod úplnou dominanci Athén. Mnohé kulturní poklady byly roku 454 př. n. l. odvezeny do Athén, když tam byla přeložena i spolková pokladnice. Během peloponéské války vypukl v Athénách mor. Mor byl považován za Apollonův hněv, a proto Athéňané dali ostrov roku 426 př. n. l. opět očistit. Na Rhénii byly přemístěny všechny hroby, kromě hrobů prvních kolonistů, které byly považovány za posvátné. V duchu tohoto očištění bylo zakázáno na ostrově narodit se i umřít a staří a umírající lidé a těhotné ženy museli z ostrova odjíždět. Roku 422 př. n. l. Athény rozkázaly vyhostit všechny stálé obyvatele ostrova a ujaly se organizace délských slavností - Délií, které se konaly každých 5 let. Procesí poutníků byla doprovázena hudbou a tancem a konaly se umělecké a sportovní soutěže a závody koňských spřežení. Koncentrace osob také umožňovala čilou obchodní činnost.", "section_level": 2}, {"title": "Helénismus a doba římská.", "content": "Pod vlivem Makedonské říše si ostrov nadále udržel svůj náboženský význam, ale i obchod nabyl značného významu. V té době žilo na ostrově okolo 25 000 obyvatel. Obchodovalo se zde s obilím, olejem, vínem a s otroky. Pro potřeby obchodníků přicházejících z celého Středomoří byly nad městem vztyčeny nové svatyně zasvěcené egyptským, syrským, fénickým a dalším božstvům. Když se oblasti zmocnili Římané, roku 166 př. n. l. vrátili svatyni i ostrov pod správu Athén a prohlásili jej svobodným přístavem, ve snaze vytvořit konkurenci jim vzdorujícímu Rhodu. Athéňané vypudili dosavadní obyvatelstvo. Vzniklý prostor byl zaplněn nejen přistěhovalci z Attiky ale i kupci z celého Středomoří. V této době se Délos, který ležel na přirozené spojnici cest z Malé Asie a Černomoří do Řecka a na Apeninský poloostrov, stal jedním z nejvýznamnějších středomořských přístavů. Definitivní úpadek ostrova začal za války mezí Římem a Pontem. Vojsko krále Mithridata Pontského roku 88 př. n. l. vtrhlo na ostrov, pobilo 20 000 mužů, ženy a děti odvleklo do vězení a otroctví a město poničilo. Ostrov byl ještě jednou vypleněn námořními lupiči roku 69 př. n. l. Procesí k Apollónově svatyni se ztenčila a obchod se kvůli činnosti pirátů již neobnovil. Podle Pausania zůstali na ostrově jen strážci svatyně. V době císaře Hadriána se Athény bezúspěšně pokusily ostrov prodat.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější historie.", "content": "Obyvatelé ostrova přijali křesťanství během 4. století, ale již v 7. století byl ostrov opuštěn. Roku 1329 přebývala na ostrově skupina Řeků z Epiru nebo rytířů z Malty. Během turecké vlády se ostrov stal útočištěm pirátů drancujících oblast. Prvním „archeologem“, který stanul na Délu, byl v 15. století Christoforo Buondelmonti. Od roku 1872 zde Francouzská škola v Athénách se souhlasem řecké vlády vede soustavné archeologické vykopávky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Délos (druhý pád \"Délu\", řecky \"Δήλος\", \"Dýlos\") je malý ostrov v Egejském moři v souostroví Kyklady. Je významným archeologickým nalezištěm zapsaným roku 1990 do seznamu světového dědictví UNESCO. V období antiky byl velkým náboženským a obchodním centrem. V současnosti nemá hospodářský význam a správně spadá pod blízký ostrov Mykonos. ", "tgt_summary": "The island of Delos (; ; Attic:, Doric: ), near Mykonos, near the centre of the Cyclades archipelago, is one of the most important mythological, historical, and archaeological sites in Greece. The excavations in the island are among the most extensive in the Mediterranean; ongoing work takes place under the direction of the French School at Athens, and many of the artifacts found are on display at the Archaeological Museum of Delos and the National Archaeological Museum of Athens. ", "id": 1013362} {"src_title": "Mykonos", "tgt_title": "Mykonos", "src_document": [{"title": "Obyvatelstvo.", "content": "V obci a tedy i v regionální jednotce v roce 2011 žilo 10134 obyvatel, z nichž 10110 žilo na hlavním ostrově a 24 na ostrově Délos. Největším městem a sídlem obce a regionální jednotky je Mykonos a přes tisíc obyvatel mají ještě Ano Mera a Ornos. Obec Mykonos tvoří jedna obecní jednotka, která se dále skládá ze dvou komunit a ty z jednotlivých sídel, tj. měst a vesnic. V závorkách je uveden počet obyvatel obecních jednotek a komunit.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "V řecké mytologii byl ostrov dějištěm bojů mezi Diem a Giganty. Pojmenován byl po Apollónově vnukovi Mykonovi. Podle archeologických nálezů se dá soudit, že ostrovy byly osídleny Ióny počátkem 11. století. Byly však také nalezeny stopy různých neolitických kmenů, které je možno datovat až zpět do 3. tisíciletí př. n. l. Vzhledem ke své blízkosti k tenkrát posvátnému ostrovu Délos (vzdálený jen 2 km) hrál zřejmě ostrov v antice důležitou roli pro zásobování obyvatel Délu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Ostrov patří k nejoblíbenějším řeckým ostrovům. Proslul množstvím zachovalých větrných mlýnů, které se nacházejí po celém ostrově. Za zmínku stojí i kostel Panagias Paraportiani. Na ostrově, hlavně na jeho jižním pobřeží, se nachází i řada dobrých pláží. Zásluhu na oblíbenosti ostrova má jeho noční život, který je řazen mezi nejznámější ve Středomoří vůbec. Přes den malebné a pitoreskní uličky města Mykonos se během turistické sezóny každý večer mění v konglomerát tavern, hospůdek, barů a klubů, které přitahují množství turistů. Ke známosti přispěla značně i skutečnost, že ostrov se stal cílem mezinárodního jet setu a láká k návštěvě i homosexuální páry a jedince.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mykonos (druhý pád \"Mykonu\", ) je ostrov v řeckém souostroví Kyklad ve Středozemním moři, ležící jihovýchodně od ostrova Tinos, severně od ostrovů Paros a Naxos a na východ od ostrova Syros. Rozloha ostrova činí 86,13 km2 (přibližně 20 x 14 km), nejvyšší bod Profitis Ilias Varniotis dosahuje 364 m. Spolu s okolními ostrovy Rineia, Délos, Dragonisi a malými neobydlenými ostrůvky tvoří stejnojmennou obec jež je zároveň regionální jednotkou spadající pod kraj Jižní Egeis. Ostrov, skládající se převážně z žuly, trpí jako i mnoho dalších řeckých ostrovů nedostatkem vody.", "tgt_summary": "Mykonos (, ; ) is a Greek island, part of the Cyclades, lying between Tinos, Syros, Paros and Naxos. The island has an area of and rises to an elevation of at its highest point. There are 10,134 inhabitants according to the 2011 census, most of whom live in the largest town, Mykonos, which lies on the west coast. The town is also known as \"Chora\" (i.e. \"the Town\" in Greek, following the common practice in Greece when the name of the island itself is the same as the name of the principal town). ", "id": 1746966} {"src_title": "Hymna Sovětského svazu", "tgt_title": "State Anthem of the Soviet Union", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Před touto hymnou byla oficiální hymnou Sovětského svazu Internacionála. Tato píseň byla svázána s dělnickou revolucí a protože si Stalin myslel, že konečného cíle dělníků bylo již úspěšně dosaženo, rozhodl se hymnu změnit. Realizaci změny pozdržela druhá světová válka. Text a hudba tak vznikaly za Stalinova důkladného dozoru v druhé polovině roku 1943, soutěže o sestavení prvního návrhu se zúčastnilo více než 20 nejlepších spisovatelů a skladatelů. Autoři slov vítězného návrhu jsou váleční reportéři kapitán Sergej Vladimirovič Michalkov (také populární autor dětské literatury) a major Gabriel Ureklian (Armén, který používal pseudonym El-Registán). Autorem melodie je Alexandr Vasiljevič Alexandrov. Prvního představení se nová hymna dočkala 1. ledna 1944, oficiálně byla za hymnu prohlášena 15. března téhož roku. Melodie hymny byla do té doby (tedy 1938–1944) používána jako hymna Komunistické strany Sovětského svazu. Jednotlivé svazové republiky během následujících let začaly používat svoje národní hymny. Výjimkou byla Ruská federace, která nikdy národní hymnu neměla (byť její návrh v soutěži složil Dmitrij Šostakovič). Po roce 1953, kdy Stalin zemřel, měla být hymna změněna (Stalinovo jméno bylo výslovně v textu zmíněno). K tomu však nikdy nedošlo, místo toho byla hymna hrána beze slov, a to až do roku 1977. V tomto roce byl text Michalkovem slabě pozměněn, aby zmínka o Stalinovi byla odstraněna.", "section_level": 1}, {"title": "Text a překlad hymny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Umělecký překlad.", "content": "Umělecký překlad(Jiří Taufer) Kol Rusi veliké teď republik volných zní jednoty na věky svobodný hlas, to z národů vůle je svaz nerozborný. Ať žije náš mohutný Sovětský Svaz! Sláva ti otčino, ty naše svobodná, v ní družby národů opora tkví! Ať prapor sovětů, ať prapor lidový nás od vítězství vede k vítězství. Kdys volnost jak slunce nám zářila v dáli k ní veliký Lenin nás bouřemi veď; a věrnosti lidu vždy nás učil Stalin, nás učil jít v práci i hrdinství vpřed. Sláva ti otčino, ty naše svobodná, v ní štěstí národů opora tkví! Ať prapor sovětů, ať prapor lidový nás od vítězství vede k vítězství. V první verzi hymny z roku 1944 se v refrénu objevuje: Slavsja, Otěčestvo naše svobodnoje, Družby narodov naďožnyj oplot! Znamja sovjetskaje, znamja narodnaje. Pusť od pobědy k pobědě veďot. Tomu odpovídá umělecký překlad Jiřího Taufera.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Rusko používá od roku 2001 jako svou hymnu píseň, jejíž melodie je shodná s původní hymnou SSSR. Slova jsou však z větší části odlišná (více vlastenecky orientovaná a oproštěná od komunistických hodnot). Jejich autorem je opět Sergej Vladimirovič Michalkov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hymna Sovětského svazu byla hymna dnes již neexistujícího státu, která byla používána od roku 1944 do zániku tohoto státu v roce 1991.", "tgt_summary": "The \"State Anthem of the Soviet Union\" () was the national anthem of the Union of Soviet Socialist Republics and the regional anthem of the Russian Soviet Federative Socialist Republic from 1944 to 1991, replacing \"The Internationale\". Its original lyrics were written by Sergei Mikhalkov (1913–2009) in collaboration with Gabriel El-Registan (1899–1945), and its music composed by Alexander Alexandrov (1883–1946). Following a two decade interval in which the anthem was performed without lyrics a second set of lyrics, also written by Mikhalkov, were adopted in 1977. ", "id": 2461272} {"src_title": "Jedlé houby", "tgt_title": "Edible mushroom", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Konzumace hub začala už ve starověku. Archeologové během průzkumu 13 000 let starého naleziště v Chile našli důkazy o tom, že lidé jedli houby již v té době. Ötzi, mumifikovaný muž, který žil v Evropě mezi okolo roku 3200 př. n. l., měl v žaludku dva druhy hub. V Číně se houby používaly od starověku nejen v kuchyni, ale také v léčitelství. Starověcí Řekové, především jedinci z vyšších společenských tříd, houby běžně jedli a římští císaři měli speciální ochutnávače, kteří zjišťovali, zda je konzumace daných hub bezpečná.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komerčně pěstované houby.", "content": "Pěstování a kultivace hub má dlouhou historii a komerčně se pěstuje více než dvacet druhů. Pěstováním hub se zabývá mnoho států, největšími producenty a vývozci jsou Čína, Spojené státy, Polsko, Nizozemsko a Indie. Mezi tyto houby se řadí lanýže, žampiony, některé druhy hřibů, smržů a pýchavek.", "section_level": 2}, {"title": "Komerčně sklízené divoké houby.", "content": "Některé druhy se pěstují obtížně nebo nebyla dosud objevena metoda jak je úspěšně pěstovat. Některé z těchto druhů jsou proto sklízeny ve volné přírodě a lze je nalézt nejčastěji na místních trzích, ale mohou být i vyváženy. Nejznámější takovou houbou je hřib.", "section_level": 2}, {"title": "Další jedlé divoké houby.", "content": "Mnoho divoce rostoucích hub není běžně sklízeno pro účely vývozu a prodeje ve velkém, ale jsou sklízeny lidmi pro osobní účely. Jedná se o druhy, které lze identifikovat „v terénu“ bez použití speciálních chemických rozborů nebo mikroskopu. Neoficiální seznamy hub vhodných pro takovýto sběr se liší nejen v jednotlivých státech, ale i mezi jednotlivými regiony. Z těchto hub je známá například pečárka ovčí.", "section_level": 2}, {"title": "Nutriční hodnoty.", "content": "Běžně jedlou houbou je pečárka dvouvýtrusá, neboli žampion. Na 100 gramů této houby připadá 22 kalorií, je tvořena převážně vodou (92 %) sacharidy (3 %), bílkovinami (3 %) a tuky (0,3 %). Ve 100 gramech obsahuje pětinu doporučené denní dávky riboflavinu, také niacin, kyselinu pantotenovou a fosfor. Žampiony v syrovém stavu jsou nutričně chudší, protože lidské tělo z nich nedokáže veškeré živiny, hlavně minerály, vytáhnout, k tomu je potřeba tepelná úprava.", "section_level": 1}, {"title": "Vitamín D.", "content": "Obsah vitamínu D je nízký, pokud nejsou houby během růstu, nebo alespoň během sušení, vystaveny slunečnímu záření nebo nejsou záměrně ošetřovány ultrafialovým světlem. Výzkum ukázal, že po vystavení žampionu přímému slunečnímu záření po dobu jedné hodiny žampion obsahoval dvojnásobek denní doporučené dávky vitamínu D a žampion vystavený na 5 minut umělému ultrafialovému světlu obsahoval čtyřnásobek denní doporučené dávky vitamínu D.", "section_level": 2}, {"title": "Medicína.", "content": "Moderní výzkumy neprokázaly funkčnost léčivých hub nebo výtažků z nich při léčbě nemocí, a proto není použití léčivých hub při moderních léčebných postupech schváleno. Pokud je tedy houba použita, jedná se o tradiční lidovou medicínu, jakési bylinkářství, bez garance účinnosti. Nejčastěji jsou výtažky z hub používány v Japonsku, Koreji a Číně jako podpůrné látky při chemoterapii.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Některé divoké druhy hub jsou toxické nebo nestravitelné, pokud jsou syrové. Bezpečnost konzumace houby lesklokorky lesklé, známější jako houba reishi nebyla nikdy dostatečně prokázána. Její konzumace často způsobuje nežádoucí účinky, například sucho v ústech, vyrážku, žaludeční nevolnost, průjem, bolesti hlavy nebo alergické reakce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako jedlé houby jsou označována jedlá těla několika druhů makroskopických hub. Mohou růst buď pod zemí (hypogeous) nebo nad zemí (epigeous) a sbírají se ručně. Jedlé houby jsou buď sklízeny ve volné přírodě, nebo pěstovány. Na trzích jsou k dispozici nejen snadno pěstovatelné a běžně se vyskytující divoké houby, ale i ty, které je obtížnější získat (například lanýže). Jedlost je určena pomocí kritérií, která zahrnují nepřítomnost jedovatých látek a žádoucí chuť a aroma. Existují postupy vaření, které mohou učinit některé jedovaté houby vhodnými ke konzumaci. ", "tgt_summary": "Edible mushrooms are the fleshy and edible fruit bodies of several species of macrofungi (fungi which bear fruiting structures that are large enough to be seen with the naked eye). They can appear either below ground (hypogeous) or above ground (epigeous) where they may be picked by hand. Edibility may be defined by criteria that include absence of poisonous effects on humans and desirable taste and aroma. ", "id": 1667706} {"src_title": "Presbyopie", "tgt_title": "Presbyopia", "src_document": [{"title": "Vznik onemocnění.", "content": "Oko při pohledu na blízko akomoduje, čočka svojí pružností zvyšuje svoji optickou mohutnost a umožňuje zaostření na blízko. V průběhu života se ale v čočce, krom jiných změn, usazují látky bílkovinné povahy, které mají za následek snížení její pružnosti, a tedy zhoršení schopnosti zaostřit na blízko. Vzniká stařecká vetchozrakost. Doba nástupu obtíží závisí hlavně na tom, jaký je zrak před jejím vznikem.", "section_level": 1}, {"title": "Typy léčby.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bezzásahová léčba.", "content": "Při dalekozrakosti (hypermetropie) a nošení plusových brýlí (spojky) se projevují obtíže jako první a lidé si nejdříve chodí pro brýle „na čtení“. To jsou opět spojky, ale silnější než předtím. Často jsou potřeba i brýle „na střední vzdálenosti“. Ve vyšším věku potřebují brýle na čtení lidé s emetropií, tedy s „normálním zrakem“, kteří doposud brýle nenosili. U krátkozrakých se projevuje vada nejpozději. Ve stáří se jim zdánlivě zlepší zrak a na blízko si svoje dosavadní minusové brýle (rozptylky) sundavají. Jako ostatní ale časem potřebují i oni brýle nejen na dálku, ale i na blízko a často i na střední vzdálenosti. Brýle, které se používají, jsou buď určeny na jednu vzdálenost, ale pak jsou potřeba často dvoje, nebo i troje (i vícery). Dále existují brýle, které kombinují dvě a více čoček s rozdílnou mohutností v jedné. Známé jako \"bifokály\" nebo \"trifokály.\" Někdy jsou konstruovány jako čočka s postupnou změnou ohniska, kdy se mění ohnisko plynule při pohledu dolů nebo opět nahoru.", "section_level": 2}, {"title": "Chirurgický zákrok.", "content": "Další možností je operačně, za pomocí laseru, změnit optikou mohutnost rohovky a tím i celého oka, a dosáhnout tak snížení potřebného množství brýlí jen na jedny či dvoje. Existuje i možnost chirurgicky změnit ostrost každého oka jinak, takže jedním je vidět ostře na dálku a druhým na blízko. Zde je nutno velmi pečlivě pomocí kontaktních čoček vyzkoušet, jak by toto řešení pacientovi vyhovovalo. Ne každý se s tímto řešením dobře vyrovná. Také je nutno zvážit riziko případných pooperačních komplikací. Poslední možností je implantace zvláštní nitrooční čočky. Výměna původní čočky z důvodu presbyopie se nazývá PRELEX (presbyopia lens exchange). Speciální nitrooční čočka ale může být implantována i během běžné operace katarakty. Multifokální nitrooční čočky, pracují buďto na základě difrakce - difrakční multifokání čočky, nebo na základě refrakce - refrakční multifokální čočky. V obou případech je pacient po implantaci schopen vidět ostře na všechny vzdálenosti zároveň. Z počátku se proto může objevit pocit nevolnosti. Difrakční čočky mají na povrchu soustředné vrypy které fungují jako ohybová mřížka. Na sítnici vytvoří dva obrazy - jeden z blízkých z druhý ze vzdálených předmětů. Difrakční čočky pracují pouze s nultým a prvním difrakčním maximem a proto jsou schopny zužitkovat pouze 80% přicházejícího světla. Častým problémem jsou dysfotoptické jevy halo a glare. Refrakční multifokální čočky mají obvykle tvar pěti soustředných kroužků. Tyto kroužky mají různé dioptrie umožňují vidět ostře na všechny vzdálenosti, tedy i na střední. Díky střídání kroužků na blízko a na dálku jsou navíc nezávislé na velikosti zornice. Dysfotoptické jevy jsou méně časté než u difrakčních čoček. Multifokální čočky jsou kontraindikovány pacientům s astigmatismem. Nejnovější multifokální čočky se proto vyrábí zároveň i jako torické. Akomodační čočky představují nejmodernější metodu korekce presbyopie. Jejich funkce je inspirovaná samotným procesem akomodace v oku. Dosahuje se s nimi menší addice, zato však zachovávají přirozené vidění jako s původní čočkou. Výskyt dysfotoptických jevů i jiných komplikací je minimální a pacienty jsou subjektivně vnímány velmi pozitivně.", "section_level": 2}, {"title": "Etymologie.", "content": "Slovo pochází z řeckého πρέσβυς \"presbys\" \"starý člověk\" (srovnej presbyter) a ὤψ \"ōps\" \"vidění\" ( ὠπός \"ōpos\"))", "section_level": 1}], "src_summary": "Presbyopie, neboli starším českým názvem \"stařecká vetchozrakost\" (český název se prakticky nepoužívá, i vzhledem k tomu, že příliš zdůrazňuje stáří pacienta, ačkoliv se vyskytuje již ve věku, kdy se jen málokdo cítí být staříkem) je oční vada, která se objeví u každého člověka ve vyšším věku jako projev přirozené degenerace materiálu oční čočky. První příznaky presbyopie se objevují přibližně kolem 45. roku věku a uvádí se, že kolem 60 let se situace často stabilizuje a dále se již podstatněji nemění. Není to tedy oční vada v pravém smyslu slova, ale spíše přirozený důsledek stárnutí organizmu.", "tgt_summary": "Presbyopia is a condition associated with the aging of the eye that results in progressively worsening ability to focus clearly on close objects. Symptoms include difficulty reading small print, having to hold reading material farther away, headaches, and eyestrain. Different people will have different degrees of problems. Other types of refractive errors may exist at the same time as presbyopia. Presbyopia is a normal part of the aging process. It occurs due to hardening of the lens of the eye, causing the eye to focus light behind rather than on the retina when looking at close objects. It is a type of refractive error along with nearsightedness, farsightedness, and astigmatism. Diagnosis is by an eye examination. Treatment is typically with eyeglasses. The eyeglasses used have higher focusing power in the lower portion of the lens. Off the shelf reading glasses may be sufficient for some. Contact lenses may also occasionally be used. People over 40 are at risk for developing presbyopia and all people become affected to some degree. Around 25% of people (1.8 billion globally) are currently affected. The condition was mentioned as early as the writings of Aristotle in the 4th century BC. Glass lenses first came into use for the problem in the late 13th century.", "id": 2453435} {"src_title": "Celulitida", "tgt_title": "Cellulite", "src_document": [{"title": "Příčiny vzniku.", "content": "Celulitidu ovlivňuje mnoho faktorů. Částečně za jejím vznikem stojí dědičné předpoklady, může mít původ také v sedavém zaměstnání, hromadění toxinů v těle. Vliv mají i hormonální změny, ať už přirozené nebo například způsobené hormonální antikoncepcí. Mezi další faktory patří kouření, nedostatečný pitný režim nebo dlouhé stání.", "section_level": 1}, {"title": "Koho celulitida postihuje.", "content": "Ženy trpí celulitidou častěji než muži. To je způsobeno jednak tím, že ženy mají v postihovaných oblastech tenčí kůži a více se jim v těchto partiích ukládají tuky. Druhý důvod spočívá právě v již zmiňovaných hormonech. Ženský hormon estrogen je antagonní vůči vitamínu E, který podporuje oběh krve a dále vůči vitamínu B6 – pyridoxinu, který má močopudný účinek a odstraňuje zadržování tekutin v tkáních. Vzhledem k tomu, že hormonální antikoncepce obsahuje estrogen v relativně vysokém množství, není vhodná pro ženy, které se celulitidě chtějí vyhnout. Na vznik celulitidy má určitý vliv i věk a nadváha, přesto však postihuje i mladé a štíhlé ženy.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence celulitidy.", "content": "Do určité míry lze snížit riziko vzniku celulitidy zdravým jídelníčkem, dostatečnou pohybovou aktivitou a zodpovědným dodržováním pitného režimu. Mnoho žen používá také rozličné krémy a peelingy, které mají podpořit krevní oběh a látkovou výměnu. Stejný efekt má na pokožku i saunování a otužování.", "section_level": 1}, {"title": "Odstranění celulitidy.", "content": "Eliminace projevů celulitidy je jedním z velkých témat kosmetiky. Existuje mnoho více či méně účinných metod a přístrojů, které mají s celulitidou bojovat. Většina z nich funguje na podobném principu – podpoří krevní oběh v místě celulitidy, a tím urychlí látkovou výměnu. Mezi nejčastěji užívané metody odstranění celulitidy patří v kosmetických salónech:", "section_level": 1}, {"title": "Historie boje proti celulitidě.", "content": "Celulitida je jako estetický problém vnímána ve 20. letech 20. století. Zájem o tuto problematiku pochází pravděpodobně z Francie. Na několik dalších desetiletí je pak celulitida odsunuta do pozadí, kvůli závažnějším problémům způsobených druhou světovou válkou. Nárůst zájmu o tuto problematiku pak nastává v 70. a 80. letech 20. století a je spojen s definicí ideálu krásy tak, jak ho známe dnes. Požadavky na štíhlost a věčně mladistvou pokožku vynesly celulitidu na přední příčky kosmetických problémů, které ženy trápí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Celulitida je estetický neduh projevující se hrbolatou pokožkou především v oblasti hýždí a stehen. Pro svůj vzhled bývá někdy také označována jako „pomerančová kůže“. V odborné literatuře se ještě můžeme setkat s názvy celulita nebo lipohypertrofie. Při celulitidě dochází k zvětšení objemu podkožních tukových buněk, které jsou vytlačovány proti povrchu kůže, a vytváří tak na ní nevzhledné ďolíčky, připomínající právě strukturu pomerančové kůry. V místě je značně omezen průtok krve a lymfy.", "tgt_summary": "Cellulite is the herniation of subcutaneous fat within fibrous connective tissue that manifests as skin dimpling and nodularity, often on the pelvic region (specifically the buttocks), lower limbs, and abdomen. Cellulite occurs in most postpubescent females. A review gives a prevalence of 85-98% of women, indicating that it is physiologic (caused by the body) rather than pathologic (caused by disease). It can result from a complex combination of factors ranging from hormones to heredity.", "id": 1741086} {"src_title": "Kozáci (Tolstoj)", "tgt_title": "The Cossacks (novel)", "src_document": [{"title": "Děj.", "content": "Příběh vypovídá hlavně o třech lidech. Prvním z nich je jistý kníže Olenin, který žil v Rusku kdesi ve městě a nyní se vypravil spolu s četou vojáků jako kadet, tedy poddůstojník, na Kavkaz, kde se válčilo vždy a kde ho nadchly úžasné hory. Druhou osobou příběhu je Lukaška, mladý kozák, pravý džigit, tj. hrdý bojovník. Je taktéž ve vojenské službě na stanici (vojenská základna a vesnice zároveň), kde očekávají útoky nepřátelských abreků. Třetí osobou příběhu je dívka Marjanka, velice krásná, která bydlí ve vesnici a o kterou se Lukaška uchází, přestože je z lepší rodiny - je dcerou chronužího (důstojník) a on je z prostých rodičů. Kníže Olenin přijede do vesnice, kde Marjanka sídlí. Mezitím na stanici Lukaška zastřelil abreka, když byl na stráži. Nedlouho poté, co mrtvolu jeho bratr vykoupil, celý Lukaškův oddíl, kde spolu se svým nepříliš udatným přítelem Nazarkou slouží, přesune se do Marjančiny vesnice. Mezi ním a jí vzplane veliká láska, přestože Marjanka je povahy dost odmítavé. Pokud je Ljukaška na lovu, po boku má přítele Jerošku, kterému je však již přes sedmdesát let a také často chodívá na lov sám, jen se psem. V mládí byl opravdový džigit - kradl koně, dělal nájezdy a pořádal výpravy s Turky. Je nejlepším lovcem. Spřátelí se i s přijíždějícím knížetem Oleninem. Tomu se díky jeho romantickým a chudý lid preferujícím názorům (mírně se podobá postavě Nelchjůdova z románu Vzkříšení) na Kavkazu nesmírně líbí a také chodí lovit s Jeroškou. Poté se stane jistá věc a Lukaška, Marjanka a Olenin se dostanou do milostného trojúhelníku - částečně Oleninově lásce k hrdé kozačce přispěje kníže Belecký, který taktéž přijíždí na Kavkaz a který je mnohem více aristokratického smýšlení než Olenin. Celá kniha pak vypovídá hlavně o Oleninovi a o jeho pocitech, přičemž ten vlastně chápe, že o Marjanku nemá usilovat a nechce to, částečně kvůli Lukaškovi, ale stále po ní touží. Vše se změní při závěrečném boji s abreky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kozáci je novela ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého píšícím v žánru kritického realismu. Příběh se odehrává v prostředí Kavkazu devatenáctého století.", "tgt_summary": "The Cossacks ( [\"Kazaki\"]) is a short novel by Leo Tolstoy, published in 1863 in the popular literary magazine \"The Russian Messenger\". It was originally called Young Manhood. Both Ivan Turgenev and the Nobel prize-winning Russian writer Ivan Bunin gave the work great praise, with Turgenev calling it his favourite work by Tolstoy. Tolstoy began work on the story in August 1853. In August 1857, after having reread the \"Iliad\", he vowed to completely rewrite \"The Cossacks\". In February 1862, after having lost badly at cards he finished the novel to help pay his debts. The novel was published in 1863, the same year his first child was born.", "id": 1253373} {"src_title": "Árónovité", "tgt_title": "Araceae", "src_document": [{"title": "Pojetí čeledi.", "content": "Pojetí čeledi a její zařazení do řádu se v průběhu vývoje taxonomie rostlin značně měnilo. Nejmodernější systémy, jako je třeba APG II, do ní zařazují dříve samostatnou čeleď okřehkovité (\"Lemnaceae\"), což jsou extrémně redukované vodní rostliny. Např. Tachtadžjanův systém uznává také samostatnou čeleď \"Pistiaceae\" s druhem \"Pistia stratiotes\", která je v nejmodernějších systémech rovněž řazena pod árónovité. Naopak některé starší systémy do čeledi árónovité řadí i puškvorec (\"Acorus\"). Ten je v systému APG II řazen nejen pod samostatnou čeleď \"Acoraceae\", ale dokonce i pod samostatný řád \"Acorales\". Čeleď árónovité je v systému APG II řazena pod řád žabníkotvaré (\"Alismatales\"), ve starších systémech je často odlišován menší samostatný řád árónotvaré (\"Arales\").", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jedná se o byliny nebo keře, někdy až stromkovitého vzrůstu, jsou vytrvalé, vzácněji jednoleté, často s hlízami nebo oddenky. Jsou to pozemní rostliny, ale někdy i epifyty, liány, nebo vodní rostliny, kořenující ve dně i plovoucí (např. \"Pistia\", česky babelka). Patří sem i extrémně redukované plovoucí rostliny podčeledi \"Lemnoidae\". Listy jsou někdy nahloučeny na bázi, jindy nikoliv, jsou řapíkaté (výjimečně přisedlé), střídavé, s listovými pochvami. Žilnatina je zpeřeně či dlanitě větvená, nebo souběžná. Listy jsou často srdčité, hrálovité nebo střelovité. V případě podčeledi \"Lemnoidae\" má celá lodyha „stélkovitý tvar“, „stélka“ je drobná a kulovitá či čárkovitá, někdy je tento útvar z morfologického hlediska považován za list. Jedná se o rostliny jednodomé nebo dvoudomé, či mnohomanželné, květy oboupohlavné nebo jednopohlavné. Květy jsou v květenstvích, v ztlustlých klasech, někdy se tento typ květenství nazývá palice. Květenství podepřeno toulcovitým listenem (někdy barevným), vzácně bez toulce. Květenství se skládá z mnoha květů, které jsou uspořádány do spirály, vzácně do přeslenu. V případě podčeledi \"Lemnoidae\" může být květenství redukováno až na 2 - 3 květy. Okvětí chybí nebo přítomno 4 - 8, výjimečně až 12 okvětních lístků, ve 2 přeslenech, převažuje však uspořádání 2 + 2 nebo 3 + 3. Okvětní lístky jsou drobné a často ztlustlé. Tyčinek je 4 - 8, výjimečně až 12, ve 2 přeslenech, převažuje však uspořádání 2 + 2 nebo 3 + 3. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, vzácněji z 1 - 8, monomerické (či pseudomonomerické) nebo synkarpní, čnělka 1, semeník je svrchní. Plod je dužnatý, vzácně suchý, zpravidla peckovice nebo bobule, vzácněji oříšek, měchýřek nebo tobolka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 115 rodů a asi 2000 druhů, které jsou rozšířeny hlavně v tropech a subtropech, méně v mírném pásu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR rostou zástupci 5 rodů a celkově 10 druhů. Z pozemních druhů zde roste árón plamatý (\"Arum maculatum\"), árón východní (\"Arum cylindraceum\") a ďáblík bahenní (\"Calla palustis\"). Občas přechodně zplaňuje tropická vodní rostlina babelka řezanovitá (\"Pistia stratiotes\"). Rod okřehek (\"Lemna\") je zastoupen 4 - 5 druhy: okřehek menší (\"Lemna minor\"), okřehek trojbrázdý (\"Lemna trisulca\"), okřehek hrbatý (\"Lemna gibba\"), nedávno byl potvrzen okřehek červený (\"Lemna turionifera\"). Výskyt druhu okřehek nejmenší (\"Lemna minuta\") je zatím jen předpokládán. Z rodu závitka (\"Spirodela\") je to závitka mnohokořenná (\"Spirodela polyrhiza\") a z rodu drobnička (\"Wolffia\") je to drobnička bezkořenná (\"Wolffia arrhiza\"), kterou máme největší šanci najít na Břeclavsku. Další (většinou původem tropické) rostliny se pěstují jako pokojové či akvarijní, např. toulitka (\"Anthurium\"), monstera (\"Monstera\"), difenbachie (\"Dieffenbachia\"), anubis (\"Anubias\") nebo kryptokoryna (\"Cryptocoryne\").", "section_level": 1}, {"title": "Seznam rodů.", "content": "\"Adelonema\", \"Aglaodorum\", \"Aglaonema\", \"Alloschemone\", \"Alocasia\", \"Ambrosina\", \"Amorphophallus\", \"Amydrium\", \"Anadendrum\", \"Anaphyllopsis\", \"Anaphyllum\", \"Anchomanes\", \"Anthurium\", \"Anubias\", \"Apoballis\", \"Aridarum\", \"Ariopsis\", \"Arisaema\", \"Arisarum\", \"Arophyton\", \"Arum\", \"Asterostigma\", \"Bakoa\", \"Biarum\", \"Bognera\", \"Bucephalandra\", \"Caladium\", \"Calla\", \"Callopsis\", \"Carlephyton\", \"Cercestis\", \"Chlorospatha\", \"Colletogyne\", \"Colobogynium\", \"Colocasia\", \"Croatiella\", \"Cryptocoryne\", \"Culcasia\", \"Cyrtosperma\", \"Dieffenbachia\", \"Dracontioides\", \"Dracontium\", \"Dracunculus\", \"Eminium\", \"Englerarum\", \"Epipremnum\", \"Fenestratarum\", \"Filarum\", \"Furtadoa\", \"Galantharum\", \"Gamogyne\", \"Gearum\", \"Gonatopus\", \"Gorgonidium\", \"Gymnostachys\", \"Hapaline\", \"Helicodiceros\", \"Hestia\", \"Heteroaridarum\", \"Heteropsis\", \"Holochlamys\", \"Homalomena\", \"Hottarum\", \"Incarum\", \"Jasarum\", \"Lagenandra\", \"Lasia\", \"Lasimorpha\", \"Lemna\", \"Leucocasia\", \"Lorenzia\", \"Lysichiton\", \"Mangonia\", \"Monstera\", \"Montrichardia\", \"Nephthytis\", \"Ooia\", \"Orontium\", \"Pedicellarum\", \"Peltandra\", \"Philodendron\", \"Philonotion\", \"Phymatarum\", \"Pichinia\", \"Pinellia\", \"Piptospatha\", \"Pistia\", \"Podolasia\", \"Pothoidium\", \"Pothos\", \"Protarum\", \"Pseudohydrosme\", \"Pycnospatha\", \"Remusatia\", \"Rhaphidophora\", \"Rhodospatha\", \"Rhynchopyle\", \"Sauromatum\", \"Scaphispatha\", \"Schismatoglottis\", \"Schottariella\", \"Schottarum\", \"Scindapsus\", \"Spathantheum\", \"Spathicarpa\", \"Spathiphyllum\", \"Spirodela\", \"Stenospermation\", \"Steudnera\", \"Stylochaeton\", \"Symplocarpus\", \"Synandrospadix\", \"Syngonium\", \"Taccarum\", \"Thaumatophyllum\", \"Theriophonum\", \"Typhonium\", \"Typhonodorum\", \"Ulearum\", \"Urospatha\", \"Vietnamocasia\", \"Wolffia\", \"Wolffiella\", \"Xanthosoma\", \"Zamioculcas\", \"Zantedeschia\", \"Zomicarpa\", \"Zomicarpella\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Árónovité (\"Araceae\") je čeleď jednoděložných rostlin z řádu žabníkotvaré (\"Alismatales\"). Jsou to byliny i dřeviny, pozemní nebo vodní rostliny, liány i epifyty, často s hlízami či oddenky. Květy jsou drobné, v palicovitém květenství většinou podepřeném toulcem. Čeleď zahrnuje asi 2000 druhů ve 115 rodech a je rozšířena po celém světě, zejména však v tropech. V České republice se vyskytují 2 druhy árónu, ďáblík bahenní, ze vzplývajících druhů okřehky, závitka mnohokořenná a drobnička bezkořenná. Některé druhy náležejí mezi oblíbené pokojové nebo akvarijní rostliny.", "tgt_summary": "The Araceae are a family of monocotyledonous flowering plants in which flowers are borne on a type of inflorescence called a spadix. The spadix is usually accompanied by, and sometimes partially enclosed in, a spathe or leaf-like bract. Also known as the arum family, members are often colloquially known as aroids. This family of 114 genera and about 3750 known species is most diverse in the New World tropics, although also distributed in the Old World tropics and northern temperate regions. ", "id": 2205362} {"src_title": "SFOR", "tgt_title": "Stabilisation Force in Bosnia and Herzegovina", "src_document": [{"title": "Historické pozadí.", "content": "V březnu 1992 se poměrně překvapivě pro západní svět rozhořel ozbrojený konflikt v Bosně a Hercegovině v důsledku rozpadu bývalé Jugoslávii. Do bojů se zapojilo několik stran jako Srbsko, Chorvatsko a Bosna, čímž vznikl krvavý konflikt v oblasti Balkánu trvající od 1. března 1992 až do 14. prosince 1995. Během konfliktu docházelo masově k etnickým čistkám na všech stranách konfliktu. Válka byla ukončena podepsáním Daytonské dohody 14. prosince 1995 v Paříži, ale uzavřené dříve na letecké základně v americkém Ohiu. Dva dny po podepsání dohody začala vojenská operace NATO a 20. prosince 1995 vstoupily jednotky NATO dle mandátu Rady bezpečnosti OSN číslo 1031 v rámci operace IFOR na území Bosny a Hercegoviny zajistit dodržování dohody. Jednotky IFOR měly jednoroční mandát a jejich prvořadým cílem bylo zajistit mír mezi znepřátelenými stranami. Jednotkám IFOR se podařilo poměrně rychle stabilizovat oblast a zajistit pro její obyvatele bezpečnost. Po volbách v září 1996 jednotky IFOR úspěšně završily svoji činnost v podobě udržení míru a stabilizace oblasti. I přes tyto úspěchy bylo jasné, že bude v oblasti potřeba zanechat mezinárodní síly, které by zajistily dosažené úspěchy a pomohly v budoucím rozvoji. Na setkání ministrů obrany NATO 25. až 26. září 1995 v norském Bergenu bylo rozhodnuto, že aliance potřebuje přetvořit strukturu jednotek tak, aby mohly úspěšně pokračovat v misi po skončení mandátů jednotek IFOR. Během listopadu a prosince byl vypracován detailní dvouroční plán pro přítomnost jednotek na území Bosny a Hercegoviny, jehož výsledkem bylo zřízení jednotek SFOR, které by po 20. prosinci 1996 převzaly povinnosti IFOR. Jednotky IFOR měly zavézt na nesvářená území mír, SFOR měl tento stav do budoucna udržet. 12. prosince 1996 vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 1088, která dala mandát jednotkám SFOR působit na území Bosny a Hercegoviny ve snaze udržovat mír na tomto území. Podobně jako jednotky IFOR i SFOR působil v rámci VII části Charty OSN, což jednotkám umožňovalo použít sílu pouze v případě napadení a pro svoji vlastní ochranu.", "section_level": 1}, {"title": "SFOR II.", "content": "Mise SFOR byla 20. června 1998 prodloužena v rámci operace Operation Joint Guard, která bývá někdy označována jako SFOR II. Podobně jako předchozí mise SFOR byla tato mise založena na Všeobecné rámcové mírové dohody všech stran konfliktu na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1031. Podobně jako předchozí mise SFOR, měla i SFORII pokračovat ve stabilizaci oblasti a pokračování návratu uprchlíků do svých domovů, které museli v předchozím konfliktu opustit. Současně se mise podílela na vzdělávacím programu v celé oblasti. Na žádost NATO byl v prosinci 1998 vypracován plán restrukturalizace jednotek v Bosně a Hercegovině, která znamenala výrazné zmenšení nasazených jednotek v oblasti při zachování jejich předchozí efektivity. Aliance potřebovala snížit počet jednotek i s ohledem na průběh druhé mise KFOR v Kosovu. Došlo k situaci, že armády, které se výrazněji stáhly z Bosny a Hercegoviny (např. Britové), byly poslány do Kosova. Naopak země, které měly předtím v oblasti jen menší posádky, převzaly větší úlohu ve stabilizaci Bosny a Hercegoviny.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura mise.", "content": "Pro splnění úkolů bylo do oblasti na začátku operace nasazeno 32 000 osob (z polovičky tvořeny jednotkami IFOR), které byly později redukovány na počet 12 000 osob na konci mise. V prosinci 1998 byl přijat plán na přeskupení jednotek a jejich částečné stažení, což mělo za následek, že v roce 2001 bylo v oblasti již pouze 18 000 osob. Toto zeštíhlení stavů bylo doprovázeno změnou koncepce, kdy byly jednotky více mobilní a flexibilní. Celkově se do akce zapojilo na 60 000 vojáků. Velitelství mise se nacházelo a stále nachází v Sarajevu, kde působilo přibližně 300 lidí. Většina zemí, které se na misi podílely, měla zastoupení na velitelském stanovišti. Jednotky byly rozděleny do třech skupin. První nesla označení \"Multinational Task Force North\" (MNTF-N) s velitelstvím ve městě Tuzla. K roku 2004 měla skupina přibližně 1800 osob a byla tvořena hlavně armádami Polska, Portugalska, Slovenska, Švédska, Turecka a Spojených států amerických. Druhá skupina \"Multinational Task Force Southeast\" (MNTF-SE) s velitelstvím v Mostaru měla podobné početní složení a tvořily jí armády Albánie, Francie, Německa, Itálie, Maroka a Španělska. Třetí skupina \"Multinational Task Force Northwest\" (MNTF-NW) s velitelstvím v Banja Luka čítala 2000 osob a byla tvořena armádami Bulharska, Česka, Kanady, Holandska, Rumunska, Slovenska a Velké Británie.", "section_level": 1}, {"title": "Zúčastněné země.", "content": "Nečlenové NATO účastnící se operace:", "section_level": 1}, {"title": "Česká armáda.", "content": "Armáda České republiky působila v rámci SFOR v oblasti Banja Luka, kde měla dohlížet na realizaci Daytonské dohody: bezpečný návrat uprchlíků do domovů a obnova poničené země. Kontingent působil pod britským velením v rámci mezinárodní Jihozápadní divize, která působila v severozápadní oblasti Bosny. Česká přítomnost byla tvořena velitelstvím kontingentu o síle 22 osob, 6. mechanizovaným praporem o plánovaném počtu 600 osob se základnami v Donji Ljubiji na území bosenské Republiky Srbské a Bosanské Krupě a vrtulníkovým odřadem Mi-17 o síle 22 osob. V květnu 1998 se usnesla česká vláda na pokračování přítomnosti vojsk armády ČR a to o síle 650 osob po dobu 18 měsíců s možností dalšího prodloužení. V rámci přeskupení všech jednotek sil SFOR došlo k redukci základen českého praporu na dvě a poslání transportního letounu L-410 s kompletní posádkou působící ze základny Divulje do oblasti.", "section_level": 2}], "src_summary": "SFOR (zkratka z anglického názvu \"Stabilisation Force\") byla mezinárodní mírová mise pod patronací vojenské organizace NATO mezi lety 1996 a 2004 na území Bosny a Hercegoviny, která měla stabilizovat bezpečnost v oblasti a přispět k ustálení poměrů a rozvoji regionu. Skládala se ze dvou částí (Operation Joint Guard a Operation Joint Forge), které na sebe navazovaly a které pokračovaly v práci mise IFOR. ", "tgt_summary": "The Stabilisation Force in Bosnia and Herzegovina (SFOR) was a NATO-led multinational peacekeeping force deployed to Bosnia and Herzegovina after the Bosnian war. Although SFOR was led by NATO, several non-NATO countries contributed troops. It was replaced by EUFOR Althea in December 2004.", "id": 2052781} {"src_title": "Heřman Lucemburský", "tgt_title": "Hermann of Salm", "src_document": [{"title": "Volba.", "content": "Heřman byl mladším synem hraběte Giselberta Lucemburského. Zatímco Jindřich IV., císař Svaté říše římské a německý král, byl během velkého saského povstání na vojenské výpravě v severní Itálii, byl Heřman zvolen saskou a švábskou šlechtou v Ochsenfurtu dne 6. srpna 1081 již druhým německým (vzdoro)králem. Arcibiskup mohučský Siegfried I. korunoval Heřmana za krále v Goslaru 26. prosince 1081. Heřmanův předchůdce jako vzdorokrál Rudolf Švábský totiž zemřel na následky zranění, které utrpěl v bitvě v říjnu 1080. Jindřich IV. se domníval, že by jej papež Řehoř VII. měl uznat za císaře, avšak ten jej exkomunikoval a prohlásil, že není hoden stát se císařem Svaté říše římské. Po konci vzniklé války byl Heřman Lucemburský dokonce korunován za císaře papežem Řehořem VII. v roce 1084. Mocensky však byla Heřmanova situace velmi prekérní.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora papeže.", "content": "Hlavním předmětem sporu mezi papežem a Jindřichem bylo jmenování biskupů. Bylo zvykem, že pokud nějaký biskup zemřel, císař jmenoval nového biskupa na základě jeho církevní kvalifikace. Jindřich však jmenoval biskupy z politických důvodů, což papeže Řehoře VII. rozzlobilo, a proto zakázal jmenování biskupů od jakéhokoliv laika, včetně císaře. Do dějin tento problém vstoupil jako boj o investituru. Kvůli tomu se dostala církev do sporu s Jindřichem IV. a uznala za německého krále Rudolfa Švábského a později Heřmana ze Salmu. Naneštěstí pro Řehoře však nebyl Heřman tak silný vůdce jako byl Rudolf Švábský a to způsobilo, že Jindřichova politická a vojenská moc naopak vzrostla.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenské výpravy.", "content": "Heřmanův plán shromáždit na břehu Dunaje armádu a pochodovat s ní do Itálie byl zmařen smrtí jeho největšího přívržence Oty z Nordheimu. Když v roce 1085 přišel do Saska Jindřich s armádou, Heřman uprchl do Dánska. Avšak vrátil se ve spojení s Welfem I., vévodou bavorským a porazil císaře v bitvě o Bleichfeld na řece Mohanu a přebral Würzburg. Brzy po jeho vítězství se však stal pouhým pěšákem v rukách šlechty a odešel do důchodu na své rodinné statky. Zemřel blízko Kochemu v roce 1088 a tím skončilo velké saské povstání. Jeho manželka, Sofie z Formbachu, mu zanechala syna, Otu, který se stal jeho nástupcem v Salmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heřman ze Salmu, také známý jako Heřman Lucemburský (1035 – 28. září 1088) pocházel z rodu Wigerichovců, byl hrabětem ze Salmu a německým vzdorokrálem od roku 1081 až do své smrti. Od 10. století se mohli císaři Svaté říše římské stát pouze němečtí králové, kteří byli za císaře korunováni papežem.", "tgt_summary": "Herman(n) of Salm ( – 28 September 1088), also known as Herman(n) of Luxembourg, the progenitor of the House of Salm, was Count of Salm and elected German anti-king from 1081 until his death.", "id": 78726} {"src_title": "Ackermannova funkce", "tgt_title": "Ackermann function", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Ackermannova funkce dvou proměnných formula_2 je definovaná rekurentním vzorcem Ackermannovu funkci jedné proměnné pak můžeme definovat jako formula_4. Zde uvedená Ackermannova funkce je tvar, na který funkci upravili Rózsa Péterová a Raphael Robinson. Původní funkce definovaná v roce 1928 Wilhelmem Ackermannem měla argumenty tři: Myšlenka Ackermannovy funkce spočívá v tom, že pro x = 0 jde o sčítání dvou zbylých parametrů, pro x = 1 o násobení, pro x = 2 o mocnění atd. Vždy se iteruje předchozí operace.", "section_level": 1}, {"title": "Tabulka hodnot.", "content": "Ackermannovu funkci dvou proměnných lze vyjádřit také ve formě nekonečné dvourozměrné tabulky. Její konstrukce je velice jednoduchá: Do prvního řádku se umístí přirozená čísla. Ostatní buňky se pak vyplní tím, že se opíše hodnota z předchozího řádku, ze sloupečku udaného hodnotou buňky, která je nalevo od vyplňované (první sloupeček se vyplní hodnotou sloupečku 1 z předchozího řádku). Levá horní část tabulky vypadá takto:", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmus.", "content": "Lze dokázat, že nejen hodnotu, ale ani výpočetní složitost této funkce nelze omezit strukturovaným algoritmem, který by obsahoval pouze konečné množství cyklů typu \"for\" (a žádné cykly typu \"repeat\" nebo \"while\").", "section_level": 1}, {"title": "Inverzní funkce.", "content": "Jelikož Ackermannova funkce formula_1 roste extrémně rychle, její inverze formula_6 roste extrémně pomalu. Tato inverzní funkce se někdy označuje jako formula_7. Jelikož formula_1 je pro formula_9 naprosto nepředstavitelná, je formula_10 menší než 5 pro všechny představitelné hodnoty \"n\", pro všechny praktické účely lze tedy funkci formula_7 považovat za konstantní. Tato inverzní funkce se objevuje při analýze složitosti některých algoritmů, například u Kruskalova algoritmu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ackermannova funkce je příkladem funkce, která je rekurzivní a přitom není primitivně rekurzivní. Hodnota Ackermannovy funkce formula_1 roste velmi rychle a už pro velmi malá čísla (4, 5,...) je nemyslitelné tuto hodnotu spočítat. Např. \"A\"(4) je tak obrovské číslo, že už počet jeho číslic je vyšší než počet všech atomů v pozorovaném vesmíru. Jinak řečeno, Ackermannova funkce roste nade všechny rozumně představitelné meze a není omezitelná žádnou běžně používanou funkcí.", "tgt_summary": "In computability theory, the Ackermann function, named after Wilhelm Ackermann, is one of the simplest and earliest-discovered examples of a total computable function that is not primitive recursive. All primitive recursive functions are total and computable, but the Ackermann function illustrates that not all total computable functions are primitive recursive. ", "id": 2304649} {"src_title": "Rudolf Švábský", "tgt_title": "Rudolf of Rheinfelden", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rudolf byl synem Kuna, hraběte z Rheinfeldenu. V roce 1057 údajně Rudolf využil nezletilosti potomního císaře Jindřicha IV. a prý unesl jeho sestru Matyldu, kterou o dva roky později pojal za manželku. Spolu s Matyldou získal vévodství švábské a správu Burgundského království. V roce 1060 však Matylda zemřela a Rudolf se roku 1066 oženil s Adlétou, dcerou savojského hraběte Oty. Rudolf zpočátku svého švagra podporoval politicky i vojensky proti rozličným odpůrcům jeho vlády, avšak po vypuknutí sporu o investituru a Jindřichově exkomunikaci se vzbouřil a v březnu 1077 byl ve Forchheimu zvolen protikrálem. V Mohuči byl 25. května téhož roku korunován tamním arcibiskupem Siegfriedem I., ale svými protivníky byl donucen uprchnout do Saska. Odříznut od své mocenské základny ve Švábsku, udělil tamní vévodský titul svému synovi Bertholdovi a jal se organizovat své přívržence ve středu a na severu Německa. V bitvě u franského města Mellrichstadt dne 7. srpna 1078 sice Rudolf porazil císařská vojska, stále však neměl dostatečně silnou podporu, a to ani od papeže Řehoře VII. Situace se ovšem měnila v jeho prospěch. Po další vítězné bitvě u Flarchheimu (27. ledna 1080) byl 7. března téhož roku císař Jindřich papežem opět exkomunikován a Rudolf uznán právoplatným králem. Takto posílen, svedl Rudolf další bitvu 14. října 1080 u Bílého Halštrova, která skončila spektakulárním vítězstvím jeho vojsk. On sám však přišel o ruku a byl raněn do břicha. Stáhl se do nedalekého Merseburku, kde na následky těchto zranění následujícího dne zemřel. Byl pohřben v místní katedrále.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rudolf z Rheinfelden (, 1025 – 15. října 1080) byl v letech 1057–1079 vévodou švábským a v letech 1077–1080 římským protikrálem.", "tgt_summary": "Rudolf of Rheinfelden ( – 15 October 1080) was Duke of Swabia from 1057 to 1079. Initially a follower of his brother-in-law, the Salian emperor Henry IV, his election as German anti-king in 1077 marked the outbreak of the Great Saxon Revolt and the first phase of open conflict in the Investiture Controversy between Emperor and Papacy. After a series of armed conflicts, Rudolf succumbed to his injuries after his forces defeated Henry's in the Battle on the Elster.", "id": 2386974} {"src_title": "Tuleňovití", "tgt_title": "Earless seal", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Tuleni mohou dorůstat velikosti 1,2 – 6,5 metrů (hmotnost 65 – 4000 kg). Pouze u čepcola a rypoušů se samice výrazně velikostně liší od samců. Zadní ploutve trvale směřují dozadu a při plavání slouží i ke kormidlování. Přední nepříliš vyvinuté pomáhají udržovat rovnováhu a na souši se o ně opírají při plazení. Ploutve lemují dobře vyvinuté drápy. Místo boltců jim ušní otvory kryjí jen záhyby kůže. Mohou mít 26–34 zubů, dominantní jsou dlouhé špičáky, stoličky sekodontního typu jsou téměř stejné. Srst dospělce je krátká tuhá se špatně vyvinutou podsadou, tepelnou izolaci zajišťuje silná vrstva podkožního tuku. Mláďata mají jemnou chundelatou srst", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Tuleňovití jsou velmi dobře přizpůsobeni pohybu ve vodě a dokážou s vynaložením minimální námahy uplavat obrovské vzdálenosti. Tuleni dokonce i spí pod vodou a jen pro nádech v pravidelných intervalech vyplouvají na hladinu. Pod vodou dokážou zůstat až 45 minut, obvykle se však potápějí spíše na 5 – 10 minut. Aktivní jsou ve dne i v noci a pod vodou se orientují nejen zrakem, ale i sluchem. Většinou se živí rybami, hlavonožci a kraby, některé druhy však dokážou ulovit i tučňáky nebo dokonce ostatní ploutvonožce. Jejich přirozenými nepřáteli jsou člověk, kosatka dravá a žraloci. Tuleni dokážou dlouho hladovět, což využívají zvláště při rozmnožování, kdy samice před porodem vylezou na souš a zde pak zůstanou a kojí svá mláďata. Veškerou energii a látky potřebné pro tvorbu mléka berou jen ze svých tukových zásob. Tulení mléko má velmi vysoký obsah tuku a mláďata velmi rychle přibírají (až 2,5 kg denně). Jedna samice neuživí více než jedno mládě; délka kojení je u různých druhů rozdílná. Do moře se vrací ještě před tím, než je mládě schopno jít do vody. Mláďata v tomto období (i několik týdnů) žijí ze zásob, které si vytvořila z tučného mateřského mléka.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Navzdory desetiletím studia čeledě tuleňovitých nejsou ještě všechny aspekty fylogeneze vyřešeny. Rozpory mezi molekulárními a morfologickými poznatky jsou u některých druhů stále diskutabilní. V současnosti uznávaná varianta rozděluje čeleď tuleňovitých do 13 rodů seskupených do 4 podčeledí:", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Žijí především v mořích chladného a mírného pásu, výjimečně i v tropech a ve sladkovodních jezerech.", "section_level": 1}, {"title": "Evoluce.", "content": "Nejstarší doklady o tuleňovitých jsou známy ze středního miocénu severního Atlantiku, z doby před zhruba 15 miliony lety. K nejstarším patří rody \"Leptophoca\" a \"Monotherium\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuleňovití (Phocidae) jsou nejpočetnější a životu ve vodě nejlépe přizpůsobenou čeledí ploutvonožců (Pinipedia). O co dokonaleji se pohybují ve vodě, o to větší mají problémy s pohybem na souši. Nemohou již vůbec podsouvat zadní končetiny pod tělo a tak se pohybují jen plazením po břiše. Kromě toho již úplně ztratili ušní boltce (v angličtině se jim říká earless seals – bezuší \"tuleni\"). ", "tgt_summary": "The earless seals, phocids or true seals are one of the three main groups of mammals within the seal lineage, Pinnipedia. All true seals are members of the family Phocidae. They are sometimes called crawling seals to distinguish them from the fur seals and sea lions of the family Otariidae. Seals live in the oceans of both hemispheres and, with the exception of the more tropical monk seals, are mostly confined to polar, subpolar, and temperate climates. The Baikal seal is the only species of exclusively freshwater seal.", "id": 942164} {"src_title": "Skiathos", "tgt_title": "Skiathos", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Ostrov je asi 12 kilometrů dlouhý a 6 kilometrů široký. Pobřeží je členité se zálivy, mysy a poloostrovy. Jihovýchodní a jihozápadní části mají mírnější svahy, a tam se také nachází většina osad a zařízení. Terén je více hornatý na severním pobřeží, s nejvyšším vrcholem 433 m na hoře Karafiltzanaka. Hlavní město Skiathos je ve východní části ostrova. Další hlavní osady jsou Kalyvia, Troullos, Xanemos, Koukounaries, a Achladias. Samospráva Skiathosu zahrnuje ostrůvky Tsougria, Tsougriaki, Maragos, Arkos, Troulonisi a Aspronisi. Má rozlohu 49 898km2. Ostrovy jsou rozptýleny několik kilometrů od jihovýchodního pobřeží Skiathosu a jsou jasně viditelné z města a z pláže. Hlavní zpevněné silnice vedou podél jihovýchodního úseku ostrova s několika úzkými prašnými cestami odbočujícími směrem do vnitrozemí a na severní pobřeží. Zemědělské půdy jsou kolem všech hlavních osad na ostrově. Navzdory své malé velikosti je Skiathos s mnoha plážemi a lesnatou krajinou populární turistickou destinací. Má více než 60 převážně písečných pláží, roztroušených kolem 44 km dlouhého pobřeží. Některé z nich jsou Troulos, Vromolimnos, Koukounaries, Asselinos, Megali Ammos a Mandraki. Velká část ostrova je zalesněná borovicemi halepskými a malým borovým lesem v Koukounaries, kde je laguna a populární pláž. Ostrovní lesy jsou soustředěny na jihozápadní a severní části, ale borovice převládají po celém ostrově.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "K dispozici je pravidelná lodní doprava na ostrov a na ostatní sporadské ostrovy s odjezdy z Volos a Agios Konstantinos. Mezinárodní letiště Skiathos je na severovýchodě ostrova, vedle laguny a nížiny oddělující ostrov od poloostrova Lazareta. Na ostrově jsou k dispozici tři autobusové trasy. Základní trasa je z hlavního města k pláži Koukounaries, která vede podél jižního pobřeží ostrova. Druhá trasa vede z hlavního města k Evangelickému klášteru a třetí autobusová linka do Xanemos na severní pobřeží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Skiathos (řecky:Σκιάθος, \"Skiáthos\") je malý řecký ostrov na severozápadě Egejského Moře. Skiathos je nejzápadnější ostrov ve skupině ostrovů Severní Sporady, východně od poloostrova Pelion v Magnesii na pevnině a západně od ostrova Skopelos.", "tgt_summary": "Skiathos (,, ;, ; and ) is a small Greek island in the northwest Aegean Sea. Skiathos is the westernmost island in the Northern Sporades group, east of the Pelion peninsula in Magnesia on the mainland, and west of the island of Skopelos.", "id": 1462542} {"src_title": "Holubinka", "tgt_title": "Russula", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Pletivo třeně je velmi křehké (kruché), zrnité až pórovité, bez vláknité struktury. Třeň bývá středový. Plodnice je rozlišena v klobouk, na jehož spodní straně jsou lupeny, a třeň. Svrchní pokožka klobouku bývá pestře zbarvena nejrůznějšími barvami, díky čemuž jsou holubinky obvykle velmi nápadné. Závoj není vyvinut, nebo je naprosto redukován. V hymeniu se nacházejí sterilní cystidy a mohutné basidie se silnými (čtyřmi či dvěma) sterigmaty, na jejichž vrcholech se vytváří bezbarvé či žlutavě zbarvené spory. Pletivo je tvořeno shluky kulovitých či měchýřkovitých sférocyst, ostrůvkovitě rozloženými mezi válcovité hyfy, které jsou přehrádkované bez přezek. V pletivu jsou pak roztroušeny zvláštní hyfy – mléčnice, v případě ryzců vyplněné tekutinou (latexem), která při poranění vytéká a na vzduchu se často různě zbarvuje. Holubinky rovněž obsahují mléčnice, avšak bez latexu. Dalším patrným rozdílem mezi ryzci a holubinkami je rozložení sférocyst v tramě lupenů. U většiny ryzců tyto buňky chybí buď úplně, nebo alespoň v části lupenů blíže ostří. U holubinek jsou roztroušeny v podstatě rovnoměrně. V případě ryzců se navíc lupeny střídají s lupénky různé délky, zatímco u holubinek jsou většinou stejně dlouhé.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Makrochemické reakce.", "content": "Zajímavé je použití makrochemických reakcí pro determinaci jednotlivých druhů, které poprvé vyzkoušeli Arnould, Bertrand a Goris. Ti sledovali barevné účinky různých chemických látek na houbová pletiva. Čeští mykologové Melzer a Zvára poté ve dvacátých letech použili takové chemické reakce k systematickým účelům. Z použitých reagencií můžeme uvést např. zelená skalice, hydroxid sodný, vodný roztok amoniaku, fenol, anilinová voda, fenoloxidázy, sulfoaldehydová činidla či benzidin.", "section_level": 2}, {"title": "Důležité mikroznaky.", "content": "Mezi důležité determinační mikroznaky rodu holubinka (\"Russula\") dále patří kupříkladu široce elipsoidní zaoblené, krátce stopkaté výtrusy, někdy téměř kulovité, veliké od 5 do 14 μm. Velmi nápadná je ornamentika zevní stěny výtrusu, kterou mohou tvořit různé izolované útvary (tečky, bradavky, zrna, ostny), spojované útvary (tvoří různé více či méně dokonalé síťky) a hřebínkaté útvary vznikající splynutím více bradavek či ostnů. V hymeniu se nacházejí velké, kyjovité basidie o velikostech 25 – 70 × 6 – 15 μm, obvykle bývají čtyřvýtrusé. V pokožce klobouku se u některých skupin objevují tzv. dermatocystidy – kyjovité hyfy se zaobleným vrcholem i zašpičatělé, někdy protažené v násadec ukončený špičkou či paličkou. Od ostatních hyf se odlišují především přítomností černajících tělísek (tělíska, která v přítomnosti látek jako jsou sulfobenzaldehyd, sulfopiperonal či sulfovanilín do 15 minut zešednou) Pigmenty způsobující různé zbarvení pokožky klobouku mohou být uloženy ve vakuolách (skupina \"Nigricantinae\") či v cytoplazmě (skupina \"Heterophyllae\"). Vzácné jsou pigmenty membránové (např. skupina \"Ingratae\").", "section_level": 2}, {"title": "Luminiscence.", "content": "Velmi zajímavá a obecně málo známá vlastnost je velmi silná luminiscence většiny druhů holubinek v ultrafialovém světle.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "Po stránce ekologické jsou holubinky vázané na mykorrhitický vztah se dřevinami, tedy převážně na lesní biotopy. Živí se saprofyticky. Jejich plodnice nalézáme v průběhu celé sezóny – nejčasnější druhy již od poloviny května, vrchol pak spadá do období pozdního léta a počátku podzimu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Geograficky je rod holubinka (\"Rusulla\") rozšířen takřka po celém světě.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Praktický význam (pro člověka) spočívá především ve vynikající chuti většiny druhů a tedy možnosti kuchyňského zpracování všemi možnými způsoby. Pro charakteristické znaky čeledi zkušení houbaři holubinky člení na jedlé a nejedlé dle chuti. Obchodování je v České republice povoleno pouze s některými druhy, které mohou být použity pouze k sušení pro další průmyslové zpracování k potravinářským účelům. Jedná se o tyto druhy: holubinka bukovka (\"Russula heterophylla\"), holubinka černající (\"Russula nigricans\"), holubinka kolčaví (\"Russula mustelina\"), holubinka mandlová (\"Russula vesca\"), holubinka namodralá (\"Russula cyanoxantha\"), holubinka nazelenalá (\"Russula viresceus\"), holubinka olivová (\"Russula olivacea\"), holubinka osmahlá (\"Russula adusta\") a holubinka zlatožlutá (\"Russula aurata\"). Přímý prodej holubinek není povolen z důvodu častých otrav způsobené záměnou některých holubinek za muchomůrku zelenou (\"Amanita phalloides\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Holubinka (\"Russula\") je rod vyšších hub, které jsou spolu s rodem ryzec (\"Lactarius\") řazeny do čeledi holubinkovité (Russulaceae). Je velmi dobře vymezen mnoha makroskopickými i mikroskopickými znaky.", "tgt_summary": "Around 750 worldwide species of ectomycorrhizal mushrooms compose the genus Russula. They are typically common, fairly large, and brightly colored – making them one of the most recognizable genera among mycologists and mushroom collectors. Their distinguishing characteristics include usually brightly coloured caps, a white to dark yellow spore print, brittle, attached gills, an absence of latex, and absence of partial veil or volva tissue on the stem. Microscopically, the genus is characterised by the amyloid ornamented spores and flesh (trama) composed of spherocysts. Members of the related genus \"Lactarius\" have similar characteristics but emit a milky latex when their gills are broken. The genus was described by Christian Hendrik Persoon in 1796.", "id": 1900714} {"src_title": "Hakan Yakin", "tgt_title": "Hakan Yakin", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Alchian se narodil ve Fresnu v Kalifornii v rodině s arménskými kořeny. Dva roky navštěvoval Kalifornskou státní univerzitu ve Fresnu a poté v roce 1934 přestoupil na Stanfordovu univerzitu, kde získal titul B.A. (1936) a Ph.D. (1944). Od roku 1942 do roku 1946 sloužil jako statistik u armádního leteckého sboru USA. V roce 1946 nastoupil do ekonomického oddělení na UCLA, kde strávil zbytek své kariéry. Po mnoho let byl členem Rand Corporation. Alchian byl zvolen členem Americké akademie umění a věd v roce 1978. V roce 1996 se stal čestným členem Americké ekonomické asociace a v roce 2010 získal čestný doktorát na Universidad Francisco Marroquín. Byl členem Mont Pelerin Society, mezinárodní organizace složené liberálních ekonomů. Alchian byl 73 let ženatý s Pauline Alchian. Měl dvě děti, šest vnoučat a tři pravnoučata. Poprvé na sebe výrazně upozornil vědeckým článkem Uncertainty, Evolution and Economic Theory, kde tvrdil, že úspěch či neúspěch firmy na trhu není dán vědomým úsilím vlastníků o maximalizaci zisků, nýbrž že se jedná o určitý druh evoluční síly. Alchian je zakladatelem „UCLA tradice“ v ekonomii, byl členem Chicago School of Economics a jedním z nejvýznamnějších cenových teoretiků druhé poloviny 20. století. Spolu s emeritním profesorem UCLA Haroldem Demsetzem publikoval v prosinci 1972 ve vědeckém časopise American Economic Review článek „Production, Information costs and Economic Organization“, který se stal základem pro vznik teorie firmy. V roce 2011 byl tento článek vyhlášen jako jeden z 20 nejvlivnější článků vydaných tímto časopisem. Svými spisy o vlastnických právech a transakčních nákladech je považován za zakladatele nové institucionální ekonomie. Alchianovy spisy se dotýkají témat, která jsou tradičně vnímána jako makroekonomická: peníze, inflace, nezaměstnanost a teorie podnikových investic. Jeho spisy se vyznačují přehlednou vtipnou strukturou a minimem matematického formalismu. Alchian je společně s Williamem R. Allenem autorem vlivného ekonomického textu \"Exchange and Production\". Jeho obsah a organizace se radikálně liší od jiných amerických univerzitních ekonomických textů psaných ve druhé polovině 20. století. Toto byl první americký text, který popsal informace, transakční náklady, vlastnická práva a tržní ekonomiku jako proces objevování. Obsahuje také klasické vyjádření toho, co je známo jako Alchianova-Allenova věta. Toto tvrzení, hovorově známé jako „exportujte dobrá jablka,“ uvádí, že když se kvalita výstupu liší, je výstup nižší kvality spotřebován poblíž, zatímco výstup vyšší kvality je dodáván na velké vzdálenosti. Důvod je jednoduchý: náklady na dopravu se liší v závislosti na hmotnosti a objemu, ale ne na kvalitě toho, co se přepravuje. Přidané množství na jednotku snižuje relativní cenu produktu vyšší třídy.", "section_level": 1}, {"title": "Alchianovo zobecnění.", "content": "„Alchianovo zobecnění“ uvádí, že když se cena dvou konkurenčních produktů zvýší o stejnou částku na jednotku, cena dražšího zboží relativně klesne v porovnání s levnějším. Proto bude existovat tendence pro spotřebitele, nahradit dražší za levnější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hakan Yakin (* 22. února 1977) je bývalý švýcarský reprezentační fotbalista, který hrával na postu útočníka anebo záložníka. Přes deset let nastupoval za švýcarskou reprezentaci, za kterou si zahrál v 87 zápasech a vstřelil za ni 20 branek.", "tgt_summary": "Hakan Yakin (; born 22 February 1977) is a Swiss former footballer who played as a forward or midfielder. He was a member of the Swiss national team for eleven years.", "id": 1447652} {"src_title": "Frakce (politika)", "tgt_title": "Parliamentary group", "src_document": [{"title": "Parlamentní frakce.", "content": "V parlamentní demokracii rozhodují většiny a poslanci legislativních sborů se tedy sdružují podle politických stran (případně volebních koalic). Parlamentní frakce či poslanecké kluby (v USA \"caucass\" [\"kókæs\"]) jsou důležitá složka parlamentního vyjednávání a slouží jednak k diskusi a vytváření společného postoje k jednotlivým rozhodnutím, k udržování jednotné politiky strany navenek a k vyjednávání s jinými frakcemi. Parlamentní frakce jsou organizovány podle jednacího řádu příslušné sněmovny, mají své předsedy, vedení a tajemníky. Aby se příliš neštěpily, bývá počet členů omezen zdola: v českém parlamentě má klub nejméně 3 členy, frakce v Evropském parlamentu nejméně 25 členů z nejméně 7 států. Také financování stran se děje zčásti přes parlamentní kluby či frakce. Podobně se sdružují i krajští a obecní zastupitelé a členové dalších volených grémií.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitrostranická frakce.", "content": "Zejména v početnějších politických stranách se přirozeně vyskytují rozmanité názory a jejich nositelé mohou tvořit více nebo méně organizované frakce. Totéž platí i pro jejich poslance, senátory nebo radní. Pokud se lidé různých názorů sdruží, mohou v diskusích navzájem využívat svých znalostí a zkušeností a pokud si frakce vytvoří společné stanovisko, má v jednání vyššího celku větší váhu. Politické strany se snaží své zastupitele držet pohromadě, aby vystupovali jednotně. V silně centralizovaných stranách se dělení na další frakce nedovoluje a může být i důvodem k vyloučení nebo dokonce ke ztrátě mandátu. V mezinárodním komunistickém hnutí bylo od 30. let 20. století přísně zakázáno a někdy i trestáno. Na druhé straně mohou i vnitrostranické frakce přispívat k hledání nejlepších možných kompromisů a podstatně urychlovat vyjednávání. Například němečtí Svaz 90/Zelení jsou známí tím, že obě frakce - Fundi i Realos ve straně tradičně přiznaně existují a organizují se.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frakce je v politice názorově homogenní a organizovaná skupina osob v rámci nějaké větší skupiny (parlamentu, politické strany, zastupitelstva atd.) Členství ve frakcích je obvykle výlučné, nikdo nemůže být současně členem dvou nebo více frakcí. Pro neorganizované skupiny v rámci stran se užívá označení křídlo, orientace a pod. Názorové frakce se začaly vytvářet ve volených zákonodárných sborech už od středověku (např. italská města), od 17. století v parlamentech (Velká Británie, Nizozemí), sehrály velkou roli za Velké francouzské revoluce a postupně z nich vznikly politické strany.", "tgt_summary": "A parliamentary group, parliamentary party, or parliamentary caucus is a group consisting of members of the same political party or electoral fusion of parties in a legislative assembly such as a parliament or a city council. ", "id": 1931354} {"src_title": "Gottfried Heinrich Pappenheim", "tgt_title": "Gottfried Heinrich Graf zu Pappenheim", "src_document": [{"title": "Rodina.", "content": "Gottfried Heinrich pocházel ze starobylé šlechtické rodiny hrabat z Pappenheimu, která odvozovalo svůj původ od roku 1111 a od města Pappenheim. Byl synem Veita zu Pappenheim (1535–1600) a jeho druhé ženy Marie Salome von Preising-Kopfsburg. On sám měl první manželku Annu Ludomilu Kolovrat-Novohradskou († 1627) a druhou Annu Elisabethu z Oettingen-Oettingenu († 1673). Z prvního manželství měl syna Wolfa Adama († 1647).", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Pappenheim byl jedním z nejslavnějších císařských důstojníků. Své mládí strávil studiem na Altdorfské universitě a cestováním po Evropě, kdy navštívil Anglii, Francii, Španělsko, Itálii. Do říše se vrátil roku 1614 a přestoupil na katolictví, téhož roku ho pak císař jmenoval říšským radou. V následujících letech se Pappenheim věnoval především vojenské kariéře, když se s polským vojskem krále Zikmunda vypravil do Ruska. Zde měli podpořit jednoho z „Lžidimitrijů“ – nelegitimních ruských carů. Po svém návratu vstoupil do služeb Maxmiliána I. Bavorského a nakonec jako podplukovník v pluku kyrysníků svého tchána hraběte Adama z Hebersdorfu táhl do Čech. Zde se zúčastnil bitvy na Bílé hoře, kde utržil 20 zranění v boji. Na říšském sněmu v Řezně byl povýšen do hraběcího stavu a jmenován plukovníkem. V čele španělského kyrysnického pluku bojoval v Lombardii. Od roku 1626 se účastnil bojů v Horním Rakousku, Sasku a dobytí Magdeburku. Všude vyčníval především svoji osobní odvahou. Po Tillyho smrti se jeho pluky (především kyrysnické) dostaly pod Valdštejnovo velení. Osudnou se stala Pappenheimovi bitva u Lützenu 16. listopadu 1632. Zde vedl v čele své jízdy protiútok proti postupujícím Švédům a během něho byl raněn dělovou koulí malého kalibru. Na následky svých zranění zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Pappenheimští.", "content": "Označení pappenheimští se užívalo pro Pappenheimovy jezdce. V Schillerově tragedii \"Valdštejnova smrt\" pronáší Albrecht z Valdštejna větu: „Daran erkenn’ ich meine Pappenheimer,“ což se do češtiny překládá jako: „Tak ve vás poznávám své pappenheimské,“ čímž se Valdštejn snažil Pappenheimovým vojákům lichotit před svojí zradou. V češtině a v dalších jazycích ale získalo pozměněné spojení postupně negativní nádech. Úsloví „Znám svoje pappenheimské“ vyjadřuje přesvědčení mluvčího, že ho „jeho lidi“ ničím pozitivním nepřekvapí, nebo zklamou, jako už dříve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gottfried Heinrich hrabě Pappenheim (29. května 1594 Treuchtlingen – 17. listopadu 1632 Lipsko) byl polní maršál ve Svaté říši římské během třicetileté války. Jako důstojník velel jízdním jednotkám jak pro Ligu, tak i pro císaře. Podílel se na vítězství katolíků na Bílé hoře a byl během bitvy u Lützenu smrtelně zraněn.", "tgt_summary": "Gottfried Heinrich Graf zu Pappenheim (29 May 1594 – 17 November 1632) was a field marshal of the Holy Roman Empire in the Thirty Years' War.", "id": 2147218} {"src_title": "Walliské Alpy", "tgt_title": "Pennine Alps", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Sever území je dán tokem řeky Rhôna, který odděluje \"Walliské Alpy\" od Bernských Alp. Jižní okraj je tvořen hlubokým údolím Valle d'Aosta. To tvoří hranici mezi \"Walliskými\" a Grajskými Alpami. Krátkou západní hranici s masivem Mont Blanc tvoří údolí Val Ferret. Na východě je od Lepontských Alp dělí řeka Toce (Val Antigorio, Val d ́Ossola a Lago Maggiore).", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Geologicky je pohoří tvořeno hned několika typy hornin – vulkanickými, sedimentárními a metamorfovanými. Typickým zástupcem je zelený serpentit a amfibolity. V masivu Monte Rosy však můžeme narazit na několik minerálů – arsenopyrit, argentifer a další.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení pohoří – horopis.", "content": "Pohoří pro svou velkou rozlohu (8 300 km2) a mnohdy zcela odlišnou tvář dělíme na několik celků.", "section_level": 1}, {"title": "Zalednění.", "content": "\"Walliské Alpy\" jsou nejvíce zaledněným masivem Alp. Většina velkých ledovců je soustředěna na sever území (Švýcarsko). Největšími ledovci jsou Findelgletscher, Glacier Otemma, Zmuttgletscher, Gornergletscher. Jejich povrch je dnes 112 km2. Na italské straně je zalednění minimální. Pouze v oblasti hlavního hřebene najdeme v pásmu Matterhorn – Breithorn – Monte Rosa.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "Turisticky je pohoří velmi dobře zpřístupněno. Do závěru všech severních dolin vedou dobré silnice, podhorské obce a sportovní střediska jsou připravena ubytovat mnoho tisíc hostů. Největší turistický nápor narazíme především ve dvou nejslavnějších centrech pohoří – Saas-Fee a v Zermattu. Zde je preventivně zaveden zákaz vjezdu motorových vozidel. Jezdí zde originální elektromobily. Opak je v dolinách Aniviers, Hérens, Bagnes či Binntal. V nich narazíme na člověka jen zřídka. V dolinách Valtournenche, Gressoney, Valsesia a Anzasca je díky lanovkám možno snadno a pohodlně dospět až k ledovému dechu hor. Vzhledem k profilu pohoří s množstvím velmi vysokých hor, těžko schůdných sedel a ledovci, se běžná turistika příliš neprovozuje. Jedná se zde o vysokohorskou turistiku či horolezectví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walliské Alpy, také Penninské Alpy (,, ) představují vedle skupiny Mont Blanc nejvýznamnější a také nejvíce vyhledávanou oblast Alp. Obrovské území tohoto gigantického valu vysokých štítů a mohutných ledovců je geograficky rozděleno mezi Švýcarsko a Itálii. Na území \"Walliských Alp\" se nachází více jak 35 vrcholů vyšších 4000 metrů. Pohoří se tak svou průměrnou výškou zařazuje na první místo v Evropě.", "tgt_summary": "The Pennine Alps (,,, ), also known as the \"Valais Alps\", are a mountain range in the western part of the Alps. They are located in Switzerland (Valais) and Italy (Piedmont and the Aosta Valley).", "id": 323899} {"src_title": "Ota z Freisingu", "tgt_title": "Otto of Freising", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný původ.", "content": "Narodil se jako syn rakouského markraběte Leopolda III. a jeho druhé manželky Anežky z Waiblingenu, která byla dcerou císaře Jindřicha IV. a vdovou po Fridrichovi Švábském. Ota tak byl spřízněn s předními říšskými rody. Byl nevlastním bratrem německého krále Konráda III. a strýcem pozdějšího císaře Fridricha Barbarossy. Jeho vlastními bratry byli rakouská markrabata Leopold IV., Jindřich II. a salcburský arcibiskup Konrád II.", "section_level": 2}, {"title": "Církevní působení.", "content": "Kolem roku 1126 se stal proboštem v Klosterneuburgu. Od roku 1127 studoval v Paříži a v roce 1132 se stal cisterciáckým mnichem v Morimondu. Byl iniciátorem založení kláštera Heiligenkreuz (tento klášter se posléze stal babenberským rodovým pohřebištěm), který v roce 1131 založil jeho otec, a v roce 1138 se stal biskupem ve Freisingu. Jako biskup se snažil pozvednout ve své diecézi morálku a zaváděl zde církevní reformu. Rovněž se snažil o dobré vzájemné vztahy světské a církevní moci. Obnovil rovněž freisinskou katedrální školu a ta se díky němu stala důležitým centrem vědy a duchovního života. Účastnil se druhé křížové výpravy v roce 1147. Důležitá je též jeho činnost kronikářská. Jeho \"„Chronica sive Historia de duabus civitatibus“\" (\"Kronika čili Dějiny dvou obcí\") zahrnuje v sedmi dílech světové dějiny, přičemž osmý díl obsahuje vizi Posledního soudu. Jeho \"„Gesta Friderici“\" (\"Činy Fridrichovy\") popisují dobu vlády Fridricha Barbarossy mezi léty 1152–1156. Navázal na něj jeho sekretář Rahewin, který pokračoval až do roku 1160.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Ota z Freisingu zemřel 22. září 1158 v Morimondu, kam se dostavil na řádovou kapitulu, a byl pohřben ve zdejším klášterním kostele.", "section_level": 2}, {"title": "Beatifikace.", "content": "Později byl beatifikován a jeho liturgická památka dnes připadá na 22. září, výroční den jeho smrti. Zobrazován bývá jako biskup nebo opat v cisterciáckém hábitu. Za atributy mívá obvykle knihu a pero. Klášter v Morimondu byl rozpuštěn roku 1791 v důsledku Francouzské revoluce a kostel postupně upadal. Roku 1954 zde byly nalezeny kosterní pozůstatky a po nutném antropologickém průzkumu byly uloženy jako Otovy v klášteře Heiligenkreuz blízko jeho předků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ota z Freisingu, O.Cist. (1112, snad Klosterneuburg — 22. září 1158 klášter Morimond) byl katolický kněz, cisterciák, biskup ve Freisingu a středověký kronikář. Pocházel z rodu Babenberků. Katolickou církví je uctíván jako blahoslavený a jeho svátek je slaven 22. září.", "tgt_summary": "Otto of Freising (; c. 1114 – 22 September 1158) was a German churchman and chronicler. He was Otto I Bishop of Freising as from 1138.", "id": 1608552} {"src_title": "Kara Mustafa", "tgt_title": "Kara Mustafa Pasha", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Narodil se albánským rodičům v Merzifonu a výchovy se mu dostalo v rodině Mehmeda Köprülüye. Také se do této mocné rodiny přiženil. V roce 1659 se stal místním vládcem v Silistře a následně zastával několik důležitých postů. Po deset let působil jako náměstek svému švagrovi, velkému vezírovi Köprülü Fazılovi Ahmedovi Pašovi, když byl u sultánského dvora nepřítomen.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Ve válce s Polskem roku 1672 sloužil jako velitel pozemních vojsk. Byla to právě jeho zásluha, že během mírových jednání s Polskem, které po válce následovaly, si vynutil připojení oblasti Podolí k Osmanské říši. Když roku 1676 zemřel jeho předchůdce ve funkci velkovezíra, jeho nástupcem se stal Kara Mustafa jako hodnostář, který se osvědčil ve správě říše.", "section_level": 2}, {"title": "Bitva u Vídně.", "content": "V roce 1683 byl sultánem Mehmedem IV. pověřený vést asi dvousettisícové vojsko s úmyslem dobýt Vídeň, zlomit moc Habsburků a ovládnout střední Evropu. S početnou armádou se Kara Mustafa dostal až k Vídni, oblehl město a připravoval se na jeho dobytí. Situace pro Vídeň vypadala beznadějně, dokud 12. září 1683 nepřišla Rakušanům na pomoc polská armáda v čele s Janem III. Sobieskim. V následující bitvě se obzvláště vyznamenala polská husarská jízda; osmanští Turci se dali na ústup a stáhli se do Uherska. Po porážce u Vídně už Osmané nebyli schopni obnovit svou vojenskou moc a v roce 1686 se po sérii porážek museli stáhnout z Uherska – jejich vojenská moc ve střední Evropě definitivně zanikla. Porážky na balkánské frontě vyvolaly v Istanbulu politickou krizi a sultán Mehmed IV. byl svržen. Ještě předtím byl však Kara Mustafa, jako hlavní viník potupné porážky, zbaven všech funkcí a hodností a na příkaz sultána slavnostně popraven. Jeho ostatky jsou uloženy v Edirne.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kara Mustafa Paša (1634/1635, Merzifon – 25. prosinec 1683) byl osmanským generálem a velkovezírem. Byl ústřední postavou závěrečné fáze osmanského vojenského snažení ve střední Evropě. Jako mladík byl adoptovaný mocnou rodinou dědičných velkovezírů Köprülüovců. Svojí službou pro stát a oddaností k rodině Köprülüovců se vyznamenal a získal si náklonnost mocných mecenášů. Roku 1663 se stal vezírem a roku 1665 hlavním velitelem osmanské flotily.", "tgt_summary": "Merzifonlu Kara Mustafa Pasha (, ; \"Mustafa Pasha the Courageous of Merzifon\"; 1634/1635 – 25 December 1683) was an Ottoman military commander and Grand Vizier, who was a central character in the Ottoman Empire's last attempts at expansion into both Central and Eastern Europe.", "id": 1182302} {"src_title": "Pamětní mince", "tgt_title": "Commemorative coin", "src_document": [{"title": "Kategorie.", "content": "Pamětní mince mohou být rozděleny do základních dvou kategorií:", "section_level": 1}, {"title": "Oběžné pamětní mince.", "content": "Oběžné pamětní mince jsou emitovány na určité časové období. Jsou považovány za běžné platidlo, ale zároveň mají významnou sběratelskou hodnotu. Nejznámějším reprezentantem oběžných pamětních mincí jsou pamětní 2 € mince. Tyto mince oslavují nějakou historickou událost z evropských dějin nebo upozorňují na to, co se právě v Evropě děje.", "section_level": 2}, {"title": "Neoběžné pamětní mince.", "content": "Neoběžné pamětní mince jsou teoreticky legálním platidlem, ale nejsou zařazeny v oběhu. Centrální banka tak musí tyto mince vykoupit za nominální hodnotu, avšak soukromými subjekty mohou, ale nemusí být přijaty jako prostředek směny. Cena, za jakou jsou sběratelům neoběžné pamětní mince prodávány převyšuje jejich nominální hodnotu.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Pamětní mince vždy vykazovaly větší historickou, než ekonomickou hodnotu. Připomínaly důležité milníky a osobnosti dějin. Mezi sběrateli jsou tedy pamětní mince oblíbené převážně pro jejich historická témata. Témata pamětních mincí jsou závislá převážně na situaci v daném státu a období. Například římské mince často odkazovaly na vojenské akce a úspěchy. Takové mince se pak také stávaly prostředkem politické propagandy.", "section_level": 1}, {"title": "České pamětní mince.", "content": "Podobnost historických mincí na českém území s dnešními pamětními mincemi je shledávána zejména v obsaženém množství drahých kovů. Platidlo se měnilo podle rodu, který na našem území zrovna vládl. Historické prameny se přesně neshodují v tom, za kterého knížete z rodu Přemyslovců začala na českém území ražba mincí. Je však jisté, že po roce 955 se zde objevily denáry, které vedle obchodních účelů sloužily jako demonstrace státní suverenity. Vedle rodu Přemyslovců razili denáry i Slavníkovci. Po vyvraždění Slavníkovců v roce 995 získal výsadní právo na ražbu mincí pouze český panovník. Na počátku 13. století reformoval Přemysl Otakar I. českou měnu. Od denárů se přešlo k českým brakteátům. Ani ne o sto let později, za vlády Václava II., došlo k další mincovní reformě a přechodu k pražským grošům. Veškerá ražba byla zároveň převedena do Kutné Hory. Díky tomu byla zajištěna jednotná forma mincí. Pražský groš byl ražen celých 247 let. Za tak dlouhé období došlo k silnému oslabení měny. Začátkem 16. století se v českých zemích objevil tolar, který postupně groš vytlačil. Brzy poté se však habsburští monarchové snažili ve svých zemích sjednotit měnu a zavést jednotné krejcary. To se podařilo až po tzv. velké kaladě roku 1623. Měna však byla nestabilní vlivem velkých útrat šlechty a vojenských výdajů. Ke stabilizaci došlo za vlády Marie Terezie. Takzvaný Tereziánský stříbrný tolar se stal silným platidlem a významně se zapsal do dějin peněz. Se vznikem samostatného Československého státu vznikla i Národní banka Československá. Během této doby začalo být raženo více stříbrných a zlatých pamětních mincí. V období okupace přestaly být pamětní mince raženy. Po druhé světové válce byla ražba pamětních mincí znovu zavedena a docházelo k ní v pravidelných emisích.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pod pojmem pamětní mince jsou nejčastěji chápány takové mince, které jsou vydávány jako připomínka určité příležitosti nebo věci. Přesná definice podle zákona zákon č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí, zní: „\"Pamětní mince je tuzemská mince vyrobená z obecných nebo drahých kovů určená ke sběratelským účelům.\"“ Pamětní mince mají design odkazující na událost nebo osobu, kvůli které byly emitovány. Mince i pamětní mince vykazují společné charakteristiky – nominální hodnotu, rok emise a název emitenta. Největší rozdíl mezi mincemi a pamětními mincemi spočívá v hodnotě kovu, ze kterého jsou vyrobeny. Pamětní mince jsou vyráběny z hodnotnějších kovů a jejich emise jsou přísněji limitovány. ", "tgt_summary": "Commemorative coins are coins issued to commemorate some particular event or issue with a distinct design with reference to the occasion on which they were issued. Many coins of this category serve as collectors items only, although some countries are also issuing commemorative coins for regular circulation.", "id": 256458} {"src_title": "Seboroická dermatitida", "tgt_title": "Seborrhoeic dermatitis", "src_document": [{"title": "Diagnostika.", "content": "Někdy není snadné seboreu diagnostikovat, protože příznaky se kryjí s jiným kožním onemocněním, např. způsobených alergií, atopickým ekzémem nebo lupenkou. Seboreu však bezpečně pozná zkušený tricholog, který je vyškolený na anomálie vlasů a vlasové pokožky. Seboroická dermatitida často postihuje kojence v prvních měsících života, stejně tak mladé muže. Serborea se objevuje postupně, většinou jsou prvními příznaky odlupující se šupiny kůže nejčastěji kdekoliv v oblasti skalpu, za ušima, na tváři a v oblastech, kde se přehýbá kůže. Šupiny mívají žlutou, bílou nebo našedlou barvu. Ve vážnějších případech se pak mohou nažloutlé až načervenalé šupiny objevovat podél vlasů, za ušima, v ušním kanálku, na obočí, na nose a jeho okolí, na trupu a na vršku zad. Běžně se pacienti setkávají s mírným zčervenáním šupinaté kůže a v některých případech i se ztrátou vlasů. Mezi další symptomy se řadí slabá či silná vrstva filmu na kůži, mastná kůže pokrytá bílými či žlutými šupinami, svědění a pálení.", "section_level": 1}, {"title": "Příčina.", "content": "V současnosti nejsou konkrétní příčiny známy. Je možné, že roli hrají: oslabený imunitní systém, výkyvy počasí, hormonální nerovnováha, stres, nedostatek spánku, únava, nebo genetické dispozice. Symptomy se mohou zhoršit během stresu nebo zimního období. U dětí se ukázala spojitost mezi nadměrným množství vitamínu A. Další možnou příčinou je přemnožení kvasinek rodu Malassezia, jejichž odstranění vede ke zmírnění odlupování šupin. Přesto tato teorie zatím nebyla vědecky potvrzena.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "Seborea často léčí antimykotiky, kortikosteroidy a keratolytiky (např. antiandrogeny, antihistaminiky). Vlasová pokožka se může ošetřit rašelinovými zábaly, které odstraní stroupky a lupovitost. V těžkých případech jsou lékařsky předepisovány kortikoidy, které ale při dlouhodobém užívání mají výrazné negativní účinky. Pobyt na slunci nebo na čerstvém vzduchu, nejlépe u moře nebo na horách může mít velmi pozitivní účinek a výrazně zmírnit příznaky. Seboroická dermatitida se vyskytuje i u zvířat, kde lze zmírnit obtíže používáním šamponů s biotinem.", "section_level": 1}, {"title": "Antimykotika.", "content": "Každodenním používáním antimykotických přípravků (ať už volně prodejných, nebo na předpis) může pomoci pacientům se znovu objevujícími se případy Seborei. Léčiva s obsahem Ketokonazolu a Ciklopiroxu mají nejlepší výsledky. Studie jiných antimykotik zatím nebyla provedena, a tak není jisté, jestli nějaká jiná kombinace léčiv není srovnatelně účinná. Další možností je přirozené, nebo umělé UV záření, které dokáže udržet na uzdě kvasinky Malassezia.", "section_level": 2}, {"title": "Antiandrogeny.", "content": "Seborea se považuje za citlivou na množství androgenu v lidském těle. Je tedy způsobena, nebo ji je alespoň podporují androgeny (pohlavní hormony) jako je testosteron a dihydrotestosteron a je častým příznakem hyperandrogenismu. Seborea je tak, stejně jako např. akné, často spojována s pubertou, kvůli zvýšené produkci androgenů v tomto období. Kombinace antiandrogenů jako je Cyproteron, Spironolakton a Flutamid je velmi účinná ve zmírnění příznaků seborei. Efektivnost tohoto druhu léčení se liší, podle použitých antiandrogenů. Zatímco u spironolakton (poměrně slabého antinadrogenu) bylo zjištěno 50% zlepšení již po 3 měsících, u Flutamidu to bylo 80% po 3 měsících, přesto se tato metoda používá jenom v těžkých případech seborei. Terapie antiandrogeny by měla být použita pouze pro léčbu žen, nikdy mužů, neboť u mužů mohou způsobit feminizaci (např. růst prsou), sexuální dysfunkci a neplodnost. Antiandrogeny mohou teoreticky způsobit feminizaci lidského fetu a proto by se tato léčba u sexuálně aktivních žen, které mohou otěhotnět, měla vždy kombinovat s antikoncepcí.", "section_level": 2}, {"title": "Antihistaminikum.", "content": "Primárně jsou určena pro zmírnění svědění, pokud jím pacient trpí. Nicméně výzkumy ukazují, že některá antihistaminika mají i protizánětlivé účinky.", "section_level": 2}, {"title": "Protizánětlivá léčiva.", "content": "V krátkodobém horizontu se ukázaly lokální steroidy jako efektivní léčba seborei, která je stejně účinná, nebo i účinnější než léčba azolem. Také jsou důkazy, které naznačují účinnost calcineurinu a lékům na bázi lithiové soli.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Seborea postihuje zhruba 1 – 5% světové populace. Větší závažnost má nemoc ve vlhčích oblastech. Zatímco seboroická dermatitida u kojenců se obvykle hojí spontánně po několika týdnech, v dospělosti se často vrací. Další vrchol výskytu je mezi dvacátým a třicátým rokem života, častěji u mužů, ale postihuje i ženy, které mívají vážnější příznaky. Ženy jsou postiženy zejména po menopauze. Velmi často je nemoc pozorována u pacientů, jejichž imunitní systém je podstatně oslaben.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Seboree nejde obecně předejít. Pokud je pokožka náchylná k nadměrnému maštění, měla by jí být věnovaná zvláštní pozornost. Pravidelně čistit, ale nevysušovat a naopak ji hydratovat nemastnými krémy, např. s obsahem kolagenu. Vlasové pokožce také velmi pomáhá po umytí vlasů vysušení fénem, aby se zabránilo delšímu působení vody na pokožce, které zvýší její pH a podráždí ji.", "section_level": 1}], "src_summary": "Seboroická dermatitida (nebo také seborhoická dermatitida nebo seborea) je dlouhodobá porucha kůže. Postihuje zejména části pokožky, které jsou mastné, čili tam, kde se nalézají mazové žlázy, jako je skalp, obličej a trup. Projevuje se mastnými, lupovitými a zánětlivými ložisky kůže. Místa postižená seboreou jsou potažená červenými a žlutými šupinkami, které mohou, ale nemusí svědit. Nadměrné maštění pokožky vede k vytvoření silného mazového filmu na kůži.", "tgt_summary": "Seborrhoeic dermatitis, also known as seborrhoea, is a long-term skin disorder. Symptoms include red, scaly, greasy, itchy, and inflamed skin. Areas of the skin rich in oil-producing glands are often affected including the scalp, face, and chest. It can result in social or self-esteem problems. In babies, when the scalp is primarily involved, it is called cradle cap. Dandruff is a milder form of the condition without inflammation. The cause is unclear but believed to involve a number of genetic and environmental factors. Risk factors include poor immune function, Parkinson disease, and alcoholic pancreatitis. The condition may worsen with stress or during the winter. The \"Malassezia\" yeast is believed to play a role. It is not a result of poor hygiene. Diagnosis is typically based on the symptoms. The typical treatment is antifungal cream and anti-inflammatory agents. Specifically, ketoconazole or ciclopirox are effective. It is unclear if other antifungals, such as miconazole, are equally effective as they have been poorly studied. Other options may include salicylic acid, coal tar, benzoyl peroxide, and phototherapy. The condition is most common in infants within the 3 first months or in adults aged 30 to 70 years. In adults between 1% and 10% of people are affected. Males are more often affected than females. Up to 70% of babies may be affected at some point in time.", "id": 1280734} {"src_title": "Německý císař", "tgt_title": "German Emperor", "src_document": [{"title": "Vznik císařství a titulu.", "content": "Německé císařství (oficiálním názvem \"Německá říše\", německy \"Deutsches Reich\") bylo vyhlášeno 18. ledna 1871 v zrcadlovém sále ve Versailles po vítězství Severoněmeckého spolku a spojeneckých jihoněmeckých států v prusko-francouzské válce. Přijetí císařského titulu nebylo pro krále Viléma I. ani pro Bismarcka jednoduché, jelikož Vilém I. by prý radši zůstal pruský králem, protože jako král by byl sám svým pánem, ale jako německý císař by musel být omezeným panovníkem. Bismarck se snažil Vilémovi I. přijetí císařského titulu zpříjemnit a proto za úplatu poslal předem napsaný dopis bavorskému králi Ludvíku II., aby Vilém I. přijal titul císaře jako předseda spolku z přání německých knížat. Vilém I. nejdříve souhlasil s tím, že přijme jen titul Kaiser von Deutschland (císař Německa)\", to však nebylo přijatelné pro jednotlivé německé panovníky a hrozilo mezinárodním konfliktem se státy, jež se sice nacházely na původně německém území, nebyly však členy Německého spolku (Nizozemsko, Rakousko, Švýcarsko atp.). Původně navrhovaný titul Kaiser der Deutschen (císař Němců)\", vynořivší se již v revolučním roce 1848 (jako revoluční titul), nebyl pro Viléma akceptovatelný s ohledem na jeho demokratické konotace. Jako kompromis byl nakonec zvolen titul v podobě Deutscher Kaiser\" (německý císař)\". Tento titul byl zvolen proto, aby vyjadřoval že německý císař je sice německým císařem, ale nevládne nad všemi německými zeměmi. Císařství vzniklo podle maloněmecké koncepce a v jeho čele stanuli pruští Hohenzollernové. Prvním císařem se stal Vilém I. a říšským kancléřem Otto von Bismarck.", "section_level": 1}, {"title": "Rok tří císařů.", "content": "Císař Vilém I. panoval do roku 1888 kdy na německý trůn nastoupil jeho syn Fridrich III., který zemřel ještě téhož roku, takže na trůn nastoupil Vilém II., který vládl jakožto poslední císař do roku 1918, kdy abdikoval. Proto je rok 1888 nazýván \"rokem tří císařů\". Nastoupivší císař Vilém II. propustil v roce 1890 říšského kancléře Otto von Bismarcka.", "section_level": 1}, {"title": "Konec císařství.", "content": "Po převratu z 9. listopadu 1918, v němž se vyznamenali i pruští důstojnící a jenž se stal koncem Pruského království pojal císař Vilém II. v posledním okamžiku v rámci Německa státoprávně nerealizovatelnou myšlenku vzdát se císařského titulu, nikoliv ale pruské koruny. Nakonec se ale pod tlakem událostí vzdal obou, čímž ukončil 47leté panování Hohenzollernů v Německu. Téhož roku německé císařství zaniklo.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam německých císařů.", "content": "\"Dynastie: Hohenzollernové\"", "section_level": 1}, {"title": "Plný titul německého císaře.", "content": "Jeho císařské a královské veličenstvo Vilém I./Fridrich III./Vilém II., z Boží milosti, německý císař a pruský král, markrabě braniborský, purkrabí norimberský, hrabě hohenzollernský, suverén a nejvyšší vévoda slezský a Hrabství kladského, velkovévoda dolnorýnský a poznaňský, vévoda saský, vestfálský, engernský, pomořanský a lüneburský, holštýnský a šlesvický, magdeburský, brémský, geldernský, klévský, jülišský a bergský, vévoda Vendů a Kašubů, krosenský, lauenburský a meklenburský; lankrabě hesenský a durynský; markrabě horno- a dolnolužický; princ oranžský, kníže rujánský, východofríský, paderbornský a pyrmontský, halberstadtský, münsterský, mindenský, osnabrücký, hildesheimský, verdenský, camminský, fuldský, nasavský, moerský; hrabě henneberský, markský, ravensberský, hohensteinský, tecklenburský, lingenský, hrabě mansfeldský, sigmaringenský a veringenský, pán Frankfurtu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německý císař (něm. \"Deutscher Kaiser\") byl titul pruských králů ve funkci dědičných vládců Německé říše v letech 1871 – 1918. Německé císařství bylo federací států, majících svého vlastního panovníka (krále, velkovévodu, vévodu,...), premiéra a vládu, přičemž vedoucí úlohu sehrával nejvýznamnější z těchto států – Pruské království. Pruský král tak byl zároveň německým císařem, pruský premiér německým kancléřem a pruská vláda centrální německou vládou.", "tgt_summary": "The German Emperor ( ) was the official title of the head of state and hereditary ruler of the German Empire. A specifically chosen term, it was introduced with the 1 January 1871 constitution and lasted until the official abdication of Wilhelm II on 28 November 1918. The Holy Roman Emperor is sometimes also called \"German Emperor\" when the historical context is clear, as derived from the Holy Roman Empire's official name of \"Holy Roman Empire of the German Nation\" from 1512. ", "id": 1311000} {"src_title": "Mír v Campo Formio", "tgt_title": "Treaty of Campo Formio", "src_document": [{"title": "Průběh jednání.", "content": "Jednání o mírové smlouvě měla probíhat v Udine. Ačkoli to měl Napoleon Bonaparte z Milána coby kamenem dohodil, nechal císařova zmocněnce, nejlepšího rakouského diplomata hraběte Ludwiga Cobenzla, den čekat. Jednání začala 27. září. Postupovala velice pomalu a Napoleon musel vyvinout obrovské diplomatické úsilí. Pokusil se Cobenzla zastrašit, že jednání budou přerušena. Cobenzl byl však neústupný. Již během předběžných leobenských jednání narazil na slabé místo rakouské diplomacie - Prusko. Společně čelit Prusku, rakouskému rivalovi, se Cobenzlovi zamlouvalo. Napoleonovi na Prusku nezáleželo a splnění této smlouvy také nepovažoval za závazné. Cobenzl se přesto dohadoval o každý bod smlouvy a jednání protahoval. Z Paříže přicházely každý dnem nové směrnice, ta poslední ukládala přerušit jednání a pokračovat na Vídeň do 29. září. Napoleon potřeboval konec tažení a spěchal. Rozhodl se tedy riskovat. Nótu o „ultimátu do 29. září“ ukázal Cobenzlovi, který jí byl naprosto zaskočen. Napoleon mohl přerušit jednání a jeho vláda by byla jen spokojena. Vyděšený Cobenzl byl ochoten souhlasit se vším. Bylo to otevřené dělení kořisti. Benátská republika byla rozdělena mezi Rakousko, Francii a Cisalpinskou republiku. Mohuč a levý břeh Rýna připadl Francii. Rakousko uznalo nové italské republiky. Všechny otázky byly vyřešeny, a tak se 11. října obě strany sešly, aby smlouvu podepsaly. Vyskytly se však netušené obtíže. Napoleonovi se nelíbil článek o Mohuči a rýnské hranici a navrhl jej opravit podle sebe, Cobenzl měl námitky. Za dva dny byl text ale oficiálně schválen, teď už šlo jen o to ho podepsat. Bylo dohodnuto, že se podpisy uskuteční v městečku Campo Formio, na poloviční cestě mezi rezidencemi obou stran. Když však byla smlouva 17. října konečně vyhotovena, hrabě Cobenzl, který se obával dalších Napolonových kousků, nečekal v Campo Formiu a odjel do Codroipo za ním. Tam byla také smlouva v noci na 18. října podepsána. Ačkoli Napoleon ani Cobenzl v Campo Formiu nebyli, smlouva, jež ukončila pětiletou válku mezi Francií a Rakouskem, vešla do dějin jako mír z Campo Formia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mír v Campo Formio 17. října roku 1797 ukončil válku mezi Francií a Rakouskem a potvrdil nové východní hranice Francouzské republiky až k levému břehu Rýna. Habsburská monarchie tu uznala ztrátu svého vlivu v Itálii a vzdala se Lombardie a Belgie výměnou za Benátsko, Istrii a Dalmácii.", "tgt_summary": "The Treaty of Campo Formio (today Campoformido) was signed on 17 October 1797 (26 Vendémiaire VI) by Napoleon Bonaparte and Count Philipp von Cobenzl as representatives of the French Republic and the Austrian monarchy, respectively. The treaty followed the armistice of Leoben (18 April 1797), which had been forced on the Habsburgs by Napoleon's victorious campaign in Italy. It ended the War of the First Coalition and left Great Britain fighting alone against revolutionary France. ", "id": 444814} {"src_title": "Chrám v Edfu", "tgt_title": "Temple of Edfu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Chrám byl postaven na místě staršího menšího chrámu, který byl také zasvěcen Hórovi. Původní stavba byla ovšem orientována východo-západním směrem, zatímco současný chrám severo-jižním. Starší chrám vznikl patrně za vlády Ramsese I., Ramsese II. a Sethiho I. Velikost chrámu odráží relativní prosperitu epochy, kdy vznikl. Stavbu započal Ptolemaios III. přesně 23. srpna 237 př. n. l. Nejprve byla postavena sloupová hala, dva příčné sály a svatyně obklopená kaplemi. Chrám dokončil až Ptolemaios XII. Neos Dionýsos roku 57 př. n. l. Šlo o jeden z největších chrámu zasvěcených Hórovi a byl tudíž střediskem několika svátků spjatých s tímto bohem. K největším patřila oslava posvátného sňatku Hóra a bohyně Hathor, která se dle staroegyptského náboženství každoročně vydávala ze svého chrámu v Dendeře právě do Edfu. Chrám v Edfu přestal být užíván k náboženským účelům po vydaní zákona Theodosia I. v roce 391, který zakazoval nekřesťanské bohoslužby v Římské říši. Jako v mnoha jiných případech, řadu chrámových reliéfů křesťané poté zničili. Dodnes je strop chrámu černý v důsledku požáru, kterým snad chtěli křesťanští žháři zničit pohanské obrazy. Po staletí byl chrám pohřben pod nánosy pouštního písku a říčního bahna, a to do hloubky 12 metrů. Na místě zaneseného chrámu si dokonce obyvatelé stavěli domy. V roce 1798 však byl chrám objeven francouzskou expedicí a v roce 1860 jej začal francouzský egyptolog Auguste Mariette postupně vyhrabávat z písku. Pozoruhodné bylo, že navzdory \"pohřbení\" architektonická konstrukce chrámu i jeho výzdoba zůstal téměř neporušena. Dnes je velkým turistickým lákadlem. V roce 2005 byl vstup do chrámu přestavěn a doplněn návštěvnickým centrem i zpevněným parkovištěm. V roce 2006 byl přidán důmyslný osvětlovací systém umožňující i noční návštěvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrám v Edfu je staroegyptská svatyně ve městě Edfu v Horním Egyptě, asi 100 km severně od Asuánu a asi 85 km jižně od Luxoru, na západním břehu Nilu. Město Edfu bylo v řecko-římských dobách známé jako \"Apollonopolis Magna\", protože bůh Hór byl ztotožněn s Apollonem. Je to jedna z nejlépe zachovaných svatyní v Egyptě. Chrám, věnovaný bohu Horovi, byl postaven v Ptolemaiovském období, mezi léty 237 až 57 př. n. l. Nápisy na jeho stěnách poskytují důležité informace o jazyce, mýtech a náboženství během řecko-římského období ve starověkém Egyptě. Nápisy poskytují podrobnosti o stavební konstrukci i mýtickou interpretaci svatyně (i všech ostatních chrámů) jakožto \"ostrova stvoření.\" Některé se též věnují mytologickému konfliktu mezi Hórem a Sethem.", "tgt_summary": "The Temple of Edfu is an Egyptian temple located on the west bank of the Nile in Edfu, Upper Egypt. The city was known in the Hellenistic period in and in Latin as \"Apollonopolis Magna\", after the chief god Horus, who was identified as Apollo under the \"interpretatio graeca\". It is one of the best preserved shrines in Egypt. The temple was built in the Ptolemaic Kingdom between 237 and 57 BC. The inscriptions on its walls provide important information on language, myth and religion during the Hellenistic period in Egypt. In particular, the Temple's inscribed building texts \"provide details [both] of its construction, and also preserve information about the mythical interpretation of this and all other temples as the Island of Creation.\" There are also \"important scenes and inscriptions of the Sacred Drama which related the age-old conflict between Horus and Seth.\" They are translated by the German Edfu-Project.", "id": 231448} {"src_title": "Friedrich von Schomberg", "tgt_title": "Frederick Schomberg, 1st Duke of Schomberg", "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Friedrichova matka Anna zemřela při porodu, jeho otec o rok později, chlapce poté vychovávala jeho babička. Mladý hrabě studoval na Akademii v severofrancouzském Sedanu a na Univerzitě v Leidenu. V roce 1633 jako sedmnáctiletý vstoupil do armády Frederika Hendrika Oranžského, následně přešel do švédských služeb a s vlastní setninou bojoval v pluku Josiase Rantzaua. V roce 1634 zažil porážku švédského vojska v bitvě u Nördlingenu. Na vojenských operacích Třicetileté války se podílel až do roku 1637.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba a další vojenská kariéra.", "content": "Po zklamáních z účasti v této válce Friedrich Schomberg načas opustil aktivní vojenskou službu. Dne 30. dubna 1638 se oženil se svou sestřenicí Johannou Elisabeth von Schönberg. Hned v následujícím roce však již bojoval jako poručík ve vojsku prince Oranžského ve válce proti Španělům. V roce 1651 vstoupil do francouzských služeb a působil ve vojsku maršála de Turenne. V roce 1654 byl Friedrich von Schomberg jmenován generálporučíkem a poté se se svým vlastním plukem účasnil bojů francouzsko-španělské války. V červnu 1658 úspěšně velel levému křídlu francouzské armády v Bitvě u Dunkerque. V roce 1660 na základě doporučení maršála de Turenne a v souladu s tajnou politikou kardinála Mazarina přešel Friedrich Schomberg do portugalských služeb, kde mu byl nabídnut úřad guvernéra provincie Alentejo. Navzdory složité situaci v portugalské armádě a jejímu slabšímu vybavení zaznamenal Friedrich von Schomberg během španělsko – portugalské války řadu úspěchů. Válka byla ukončena mírem 13. února 1668, který přinesl Portugalsku samostatnost pod vládou rodu Bragançů, za což do značné míry mohli Portugalci vděčit Friedrichu Schombergovi. V roce 1672 propukla francouzsko-nizozemská válka. Friedrich Schomberg se jí zpočátku neúčastnil, později však uposlechl výzvu anglického krále Karla II. a v roce 1673 se stal generálkapitánem pozemních vojsk v armádě Ruprechta Falckého, vévody z Cumberlandu. Již koncem roku 1673, když neuspěl se svými návrhy na modernizaci anglické armády, se však vrátil opět do Francie. Zúčastnil se poté řady bojů v evropských zemích a 30. července 1675 byl jmenován maršálem Francie.", "section_level": 2}, {"title": "Zrušení Nantského ediktu.", "content": "Na přelomu 70. a 80. let 17. století strávil Friedrich von Schomberg několik roků mimo válečné události. Pobýval buď u francouzského dvora nebo na svém panství.V roce 1684 však na příkaz krále Ludvíka XIV. stanul opět v čele čtyřicetitisícové armády, s níž vytáhl proti Lucemburku a obsadil jej 4. června. V létě 1684 pak Schomberg se svou s armádou přiměl Němce k uzavření míru s Francií na dobu 20 let. Přelomovým datem v životě maršála Schomberga se stal 22. říjen 1685, kdy král Ludvík XIV. zrušil platnost Nantského ediktu, v důsledku čehož pozbyli protestanti ve Francii svých práv. Také Friedrich von Schomberg musel zemi opustit. Napřed se uchýlil do Portugalska. V Lisabonu sice byl nadšeně přivítán, avšak ani v této katolické zemi na něj nečekala žádná další životní perspektiva. V roce 1687 odešel do Haagu, kde se seznámil s braniborským kurfiřtem Fridrichem Vilémem I., který Schomberga jako generála ustanovil svým vojenským rádcem a vrchním velitelem braniborských vojsk.", "section_level": 2}, {"title": "Boj o anglický trůn a smrt.", "content": "Po kurfiřtově smrti v následujícím roce se Friedrich von Schomberg připojil k Vilémovi III. Oranžskému v jeho boji o získání anglického trůnu. Po vylodění v Anglii spolu s Vilémem III. Oranžským vstoupil 5. listopadu 1688 do Londýna, zatímco katolický král Jakub II. uprchl do Francie. Za tuto podporu Vilém III. Oranžský udělil Friedrichu von Schombergovi titul vévody a hodnost generalissima jako vrchního velitele anglických vojsk. Tituly, které von Schomberg v Anglii získal, byly \"Duke of\" \"Schomberg\", \"Marquess of Harwich\", \"Earl of Brentford\" a \"Baron Teyes\". Byl jmenován rytířem podvazkového řádu a anglický parlament mu schválil odměnu 100 000 liber jako náhradu za majetky, zabavené ve Francii a za zničené rodové sídlo Schönburg v Oberweselu. V roce 1689 se sesazený král Jakub II. pokusil o návrat na trůn. Vylodil se v Irsku, kde jej podporovalo místní katolické obyvatelstvo. Dne 13. srpna 1689 přistál Friedrich von Schomberg s armádou asi 6 000 anglických vojáků v severoirském přístavu Groomsport. Následovala vítězná bitva o Carrickfergus, který hájila posádka 1200 vojáků. V červnu roku 1690 k Schombergovi v Irsku připojilo mnohem početnější vojsko, vedené samotným Vilémem III. Oranžským. K rozhodujícímu střetnutí mezi protestantskými silami a katolickým vojskem Jakuba II. došlo na řece Boyne u Rossnaree nedaleko známé prehistorické lokality Newgrange. Král Jakub II. v bitvě utrpěl definitivní porážku. K vítězství vojsk Viléma III. Oranžského výrazně přispěl i Meinhardt von Schomberg poté, co jeho otec v bitvě padl. Podle jedné z verzí události Friedrich von Schomberg, který kvůli překonávání řeky neměl na sobě kyrys, zemřel ranou kordem při střetnutí se skupinou irských jezdců. Rod Schombergů vymřel po meči smrtí generála Meinhardta von Schomberga v roce 1719. Friedrich von Schomberg byl pohřben v katedrále svatého Patrika v Dublinu. Od roku 1731 je náhrobek opatřen pamětní deskou s latinským nápisem, jehož autorem je slavný spisovatel Jonathan Swift: \"\"Hic infra situm est corpus Frederici Ducis de Schonberg, ad Bubindam occisi, A.D. 1690.\" \"Decanus et Capitulum maximopere etiam atque etiam petierunt, ut haeredes Ducis monumentum\" \"in memoriam parentis erigendum curarent. Sed postquam per epistolas, per amicos, diu ac saepe\" \"orando nil profecere; hunc demum lapidem statuerunt; saltem ut scias, hospes, ubinam terrarum\" \"SCHONBERGENSIS cineres delitescunt. Plus potuit fama virtutis apud alienos quam sanguinis\" \"proximitas apud suos. A.D. 1731\"\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Friedrich Hermann Graf von Schomberg (\"Friedrich Hermann hrabě ze Schombergu\", původně \"von Schönberg\", t. j. \"ze Schönbergu\", v poangličtělé verzi \"Frederick Schomberg, 1st Duke of Schomberg\", ve francouzské verzi jména \"Frédéric-Armand\", v portugalské \"Armando Frederico\") byl evropský vojevůdce, původem německý šlechtic z rýnského protestantského rodu Schomberg auf Wesel (Schönberg auf Wesel). Narodil se v Heidelbergu v prosinci roku 1615, jeho otcem byl Hans Mainhard von Schomberg (1582 – 1616), vrchní maršál Falckého kurfiřství, matkou pak Anna, dcera anglického lorda Edwarda, 5. barona Dudleye. ", "tgt_summary": "Friedrich Hermann von Schönberg, 1st Duke of Schomberg, 1st Count of Mertola, (French: \"Frédéric-Armand\"; Portuguese: \"Armando Frederico\"; 6 December 1615 – 1 July 1690) was a Marshal of France and a General in the English and Portuguese Army. He was killed at the Battle of the Boyne in 1690.", "id": 2142577} {"src_title": "Tuleň Rossův", "tgt_title": "Ross seal", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Jsou to savci, jejichž výskyt je omezen na Jižní oceán obklopující Antarktidu. Občas se jedinec zatoulá k Falklandským ostrovům, Jižní Georgii a Jižním Sandwichovým ostrovům, ke Kerguelenovým ostrovům nebo k jižní Austrálii. Celoročně žijí řídce rozptýleni na rozsáhlém prostoru ve zcela pustých, jen velmi těžce dostupných oblastech kterých lze dosáhnout pouze letadlem nebo ledoborcem. Mají tendenci žít osamoceně na pokrajích ledových ker. Za těchto podmínek není mnoho informací o jejich způsobu života. Na ledové kry vylézají z vody jen za účelem krátké výchovy potomků a přepelichání srstí. Neshromažďují se přitom ve velkých koloniích, nejčastěji jsou vidět osamoceně.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Ze všech čtyřech druhů tuleňů žijících v okolí Antarktidy jsou nejmenší. Samci bývají velcí 1,7 až 2,10 m a váží 130 až 215 kg, o něco větší samice měří 2 až 2,5 m a váží 160 až 205 kg. Krátkou srst mají na hřbetě nahnědlou a na břiše stříbrnou, někteří mívají tmavší skvrny na hlavě, krku i bocích. Oproti ostatním tuleňům mají abnormálně veliké oční důlky, asi 7 cm, podle čehož se dají spolehlivě identifikovat, velikost vlastních očí je však průměrná. Mají poměrně krátký, široký a tupý čenich s jehlovitými, zpět zahnutými zuby vhodnými pro lov kluzké kořisti, na čenichu mají velmi krátké hmatové fousy. Mají poměrně dlouhé přední i zadní ploutve zakončené černými drápy, jimiž se pomáhají přitahovat při pomalém lezení plazením po ledě. Nejsou schopni se vztyčit, proto pro rozhlédnutí nadzvedávají hlavu a otevírají přitom tlamu směřující vzhůru, říká se že „zpívají“. Při leteckém pozorování jsou na ledě jen málokdy vidět v páru nebo skupince. Studiem zbytků potravy ve střevech se ukázalo, že potrava se skládá z přibližně 64 % hlavonožců, 22 % ryb a 14 % ostatních bezobratlých. Potravu si loví v hloubkách 100 až 200 metrů pod ledovými krami, jedno ponoření trvá průměrně 6 minut. Ve vodě vydávají sérii různých zvuků, některé při páření, jiné při komunikaci matky s mládětem a mnohé z dosud neobjasněných příčin. Při obstoupení lidmi na pevnině zvedají proti nim hlavu, ukazují zuby, dělají se většími a vydávají asi výhrůžné zvuky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Samice vrhne začátkem listopadu na ledě mládě s dlouhou měkkou, nažloutlou srstí. Bývá dlouhé asi 1 m a váží okolo 16 kg, je kojeno 4 až 6 týdnů. Po 15 dnech od vrhu již potomek váží asi 75 kg, což je důsledek velmi tučného mléka bohatého na bílkoviny. Ještě kojená mláďata již dovedou plavat mezi ledovými krami, po odstavení se brzy osamostatní. Samice nato přicházejí do říje a páří se ve vodě. K oplodnění dochází v prosinci, ale vývoj embrya je pozastaven do března. Průměrná doba březosti se uvádí asi 9 měsíců. Doba dospělosti u samic i samců nastává nejpravděpodobněji od 2 do 4 let, dožívají se asi 20 roků.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Vzhledem k odlehlosti a širokému areálu výskytu, kde se navíc na jednotlivých místech nevyskytují ve velkém počtu, nebyli a nejsou tuleni Rossovi lidmi ohrožení. Navíc je nyní chrání proti lovu nebo znečištění antarktických vod Smlouva o Antarktidě a Úmluva o zachování antarktických tuleňů. Z mořských živočichů kteří jsou pro ně nebezpeční je to pouze kosatka dravá (\"Orcinus orca\") a v mládí ještě tuleň leopardí (\"Hydrurga leptonyx\"), oba se však v jejich zónách výskytu objevují zřídkakdy. Celkový počet tuleňů Rossových žijících na tak rozlehlém a nedostupném území lze jen stěží zjistit, většinou se součet udělá v určitém malém areálu a výsledek se interpoluje na celé území. Dociluje se takto sice nejednotných výsledků, ale pravděpodobný nejspodnější odhad je asi 50 000 jedinců. V Červeném seznamu IUCN jsou považováni za málo dotčený druh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuleň Rossův (\"Ommatophoca rossii\") je ploutvonožec, který si našel domov v chladných vodách Jižního oceánu obklopující celou Antarktidu. Je to jediný druh monotypického rodu Ommatophoca. Své druhové jméno dostal podle průzkumníka Spojeného království Velké Británie a Irska Jamese Rosse.", "tgt_summary": "The Ross seal (\"Ommatophoca rossii\") is a true seal (family Phocidae) with a range confined entirely to the pack ice of Antarctica. It is the only species of the genus \"Ommatophoca\". First described during the Ross expedition in 1841, it is the smallest, least abundant and least well known of the Antarctic pinnipeds. Its distinctive features include disproportionately large eyes, whence its scientific name (\"Ommato-\" meaning \"eye\", and \"phoca\" meaning \"seal\"), and complex, trilling and siren-like vocalizations. Ross seals are brachycephalic, as they have a short broad muzzle and have the shortest fur of any other seal.", "id": 412120} {"src_title": "Kejda", "tgt_title": "Liquid manure", "src_document": [{"title": "Odhozené kameny.", "content": "Po dlouhý čas se věřilo, že pyramidy jsou pouze haldami vytvořenými původními místními rolníky, kteří kamení nalezené při orbě hromadili na okrajích svých polí, což je na Kanárských ostrovech obvyklá praxe. Záznamy místních lidí a staré obrázky ukazují, že podobné pyramidy dříve existovaly na mnoha místech ostrova, ale byly rozebrány pro předpokládanou zbytečnost a použity jako levný stavební materiál. Jen v samotném Güímaru bylo dříve devět pyramid, z nichž zůstalo pouze šest.", "section_level": 1}, {"title": "Současné pyramidy.", "content": "V roce 1991 pyramidy studoval známý výzkumník Thor Heyerdahl a zjistil, že nemohou být náhodnými haldami kamení. Například kameny v rozích pyramid jeví známky opracování a zem okolo byla před jejich budováním srovnána. Nejsou tvořeny kamením z blízkých polí, ale z lávových kamenů. Heyerdahl také odhalil zvláštní astronomickou orientaci pyramidy. V den letního slunovratu je možné z plošiny největší pyramidy vidět dvojí západ slunce – slunce zmizí za vysokým vrcholem hory, mine jej, znovu se objeví a zapadne podruhé za další horou. Všechny pyramidy mají schody na západní straně, na kterých lze ráno o zimním slunovratu kráčet přesně ke stoupajícímu slunci. Navzdory svému výzkumu Heyerdahl nemohl ani určit stáří pyramid ani odpovědět na otázku, kdo je postavil. Nicméně je známo, že v jeskyni pod jednou z pyramid žili Guančové. Před španělskými výboji v 15. století, byl Güímar sídlem jednoho z deseti'menceys' (králů) Tenerife. Příznačné je, že podle zprávy zanechané Pliniem Starším byly Kanárské ostrovy neobydlené až do časů Féničana Hanna Navigátora (asi 600 př. n. l.), nacházely se na nich však ruiny velkých budov. Původ Guančů také není zcela jasný. Cesta na Kanárské ostrovy z nejbližšího pevninského pobřeží v jižním Maroku je kvůli mořským proudům obtížná, z Evropy a Středozemního moře je však snazší. Heyerdahl rozvíjel teorii, podle které Kanárské ostrovy sloužily jako základny pro starověkou mořeplavbu mezi Amerikou a Středozemím. Nejrychlejší cesta mezi těmito dvěma oblastmi vskutku protíná Kanárské ostrovy – byla použita také Kryštofem Kolumbem. Na počátku roku 1970 Heyerdahl ukázal, že plavba mezi Severní Amerikou a Karibikem je možná i s použitím starověkých metod – doplul na člunu \"Ra II\" z papyru z Maroka na Barbados. Roku 1998 bylo území 65 000 m2 güímarských pyramid otevřeno veřejnosti jako etnologický park. Heyerdahl byl finančně podporován norským rejdařem Fredem Olsenem žijícím na Tenerife. Informační centrum seznamuje návštěvníky s Heyerdahlovými expedicemi a jeho teoriemi o pyramidách, ale jejich dataci do 19. století nezmiňuje. Dva pavilóny obsahují výstavy věnované Heyerdahlovi, modely jeho lodí, mezi jinými reprodukci Ra II v původní velikosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kejda hospodářských zvířat (skotu, prasat, drůbeže) je tekuté statkové hnojivo, částečně zkvašená směs tuhých a tekutých výkalů hospodářských zvířat a zbytků krmiv s podílem technologické vody a větším nebo menším množstvím steliva. Je odhadováno, že v ČR produkce kejdy v první dekádě 21. století klesá, produkce kejdy v roce 2007 (3.4) byla oproti roku 1990 (12,4) asi poloviční. Likvidace a nadprodukce kejdy prasat byla v roce 2001 vzhledem k používaným technologiím v ČR považována za problém, už s ohledem na fakt, že v ČR zemědělství po průmyslu představuje největší zdroj odpadů.", "tgt_summary": "A development of the 20th-century Agribusiness age, liquid manure is used as an alternative to fermented manure. Manure in both forms is used as a nutrient-enriched fertilizer for plants, because farm animals excrete most of the nitrogen, phosphorus, and potassium that is present in the food they consume.", "id": 898400} {"src_title": "Ehrenfried Walther von Tschirnhaus", "tgt_title": "Ehrenfried Walther von Tschirnhaus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina a mládí (1651–1668).", "content": "Ehrenfried Walther von Tschirnhaus se narodil 10. dubna 1651 v malé saské vesnici Kieslingswalde (dnes Sławnikowice, Polsko) jako sedmé dítě statkářské rodiny. Otcem byl Christoph von Tschirnhaus, který studoval v Itálii a působil ve správě markrabství Horní Lužice. Rodina von Tschirnhaus patřila ke staré německé šlechtě, její jméno (původně Tschernous) je odvozeno z názvu severočeské obce Tschernhausen (Černousy), odkud se v 15. století dávný předek přiženil na usedlost Kieslingswalde, tj. cca 12 km východně od Zhořelce. Matkou byla Elisabeth Eleonore, rozená baronesa Achill von Sterling, po otci ze starého skotského rodu. Chlapec byl vychováván domácím učitelem, od roku 1666 pak navštěvoval gymnázium ve Zhořelci. Po ukončení gymnázia bylo rodičům doporučeno poslat ho na univerzitu v Leidenu.", "section_level": 2}, {"title": "Studium v Leidenu (1668–1674).", "content": "Po delší nemoci se v Leidenu zapsal na právnickou fakultu až 8. června 1669, navštěvoval zde však spíše přednášky z medicíny, filosofie a přírodních věd. Rozhodujícím momentem jeho vzdělávání přitom bylo především setkání s kartezianismem. Po vypuknutí Francouzsko-nizozemské války se Tschirnhaus přihlásil jako dobrovolník do služeb Republiky spojených nizozemských provincií. Po mnohých bojích se francouzskou hrozbu podařilo odvrátit, a třebaže válka pokračovala až do roku 1678, mohl Tschirnhaus po osmnácti měsících z vojska vystoupit, aby znovu pokračoval ve svém studiu. Během pobytu v Amsterodamu v roce 1673 se seznámil se spinozismem a poté i osobně se Spinozou. Na jaře roku 1674, tedy ve 23 letech, Tschirnhaus studium ukončil a vrátil se do Horní Lužice.", "section_level": 2}, {"title": "Kavalírská cesta (1674–1679).", "content": "Díky svolení a velkorysé podpoře rodičů stejně jako jeho bratra se mohl mladý muž koncem roku 1674 vypravit na velkou cestu, tehdy označovanou „Kavalierstour“. Nejprve se vydal opět do Nizozemska, kde se stal součástí kruhu Spinozových přátel. V květnu 1675 odcestoval dále do Anglie, aby se tu setkal s Henry Oldenbourgem, sekretářem \"Royal Society of London\", s Denisem Papinem, Isaakem Newtonem, Robertem Boylem, Johnem Wallisem a dalšími vědci. Po asi třech měsících v srpnu 1675 Tschirnhaus Londýn opustil a vydal se do Paříže. Zde se spřátelil s Christianem Huygensem a Leibnizem, v rodině Colberta pak působil jako domácí učitel matematiky. Leibnize obeznámil se Spinozovou filosofií, načež sjednal jeho osobní setkání se Spinozou v Haagu v listopadu 1676, při němž měl Leibniz možnost nahlédnout do rukopisu \"Etiky\". V září 1675 se s členy \"Académie\" poprvé aktivně účastnil tavících pokusů s jílem, prováděných zápalným zrcadlem z leštěného železa. Když 21. listopadu 1676 vyrazil na cestu do Itálie, vedla proto jeho cesta nejprve do Lyonu k Villetemu, konstruktérovi těchto zrcadel. V Itálii navštívil Turín, Milán, Benátky, Bolognu a Řím a setkal se s dalšími vědci mj. s Manfredem Septalou, Michelangelem Riccim, Giovannim Alfonsem Borellim a Athanasiem Kircherem. Zájem o vulkanologii ho dovedl do Palerma na Sicílii, dále pokračoval na Liparské ostrovy, konkrétně na Stromboli, a poté k Etně. Po návštěvě Malty odcestoval do Paříže, kde poznal Malebrancheho, a potom se vydal opět do Leidenu, aby se jako vykonavatel Spinozovy závěti podílel na souborném vydání \"Opera posthuma\". Z Leidenu po téměř pětileté nepřítomnosti dorazil v říjnu 1679 opět na usedlost v Kieslingswalde.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj zápalných zrcadel (1679–1687).", "content": "Po svém návratu z kavalírské cesty se Tschirnhaus rozhodl pro další výzkum se zápalnými zrcadly, o kterých byl přesvědčen, že je dokáže vyrábět optimálně a levněji. Pro jejich stavbu využil dřevěnou kostru a lehké plechy z měděných hamrů, které se spolupracovníky tvaroval a leštil stroji vlastní konstrukce poháněnými vodním mlýnem. V prosinci 1681 odcestoval opět do Leidenu, aby zde pracoval na svém hlavním filosoficko-logickém díle \"Medicina mentis\". Po té odjel do Paříže, kde byl na základě doporučení a vědeckých výsledků přijat do \"Académie Royale des Sciences\". Tím se stal prvním v Paříži nežijícím Němcem, kterému se dostalo tohoto ocenění. 12. listopadu 1682 vstoupil do manželství se svou snoubenkou Elisabeth Eleonore von Lest s níž měl později šest dětí, z nichž se dospělého věku dožili jen dva synové a jedna dcera. V této době se intenzivně zabýval matematikou, v roce 1683 publikoval svou matematickou metodu, která je dnes známa jako Tschirnhausova transformace.", "section_level": 2}, {"title": "Vývoj zápalných čoček (1687–1701).", "content": "Od ledna roku 1687 se Tschirnhaus koncentroval na vývoj větších skleněných zápalných čoček. Předpokladem pro to byla výroba velkých bloků, které by splňovaly parametry technického, resp. optického skla. Po několika letech pokusů dospěl v roce 1693 Tschirnhaus k závěru, že požadované velké bloky skla nemůže v Kieslingswalde vyrobit. Začal se tedy angažovat v zakládání speciálních sklářských hutí na území Saska, které měly zároveň v merkantilistickém duchu pozvednout zdejší průmysl. Již na konci roku 1693 byl Tschirnhaus doporučen ke správě hutě v Pretzsch v okresu Wittenberg, později založil huť v Glückburgu a v bývalém železném hamru na drážďanské lučině Ostra: huť Neuostra. Pokusy s vyrobenými zápalnými čočkami, při nichž roztavil porcelán, mastek a azbest, jej poprvé přivedly k myšlence na výrobu porcelánu. Optimalizací svého velkého přístroje se zápalnými čočkami dociloval stále většího výkonu. Přístroj, který je součástí expozice v Matematicko-fyzikálním salónu v Drážďanech, je vysoký 2,5 m, v něm umístěné čočky mají v průměru 50 a 26 cm. Při pokusech s ním musel Tschirnhaus dosahovat teplot od 1600 do 2000 stupňů celsia. V roce 1700 potom vydal filosoficko-pedagogický spis pro vyučování na vyšších školách: \"Gründliche Anleitung zu nützlichen Wissenschaften absonderlich zu der Mathesi und Physica\".", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum porcelánu (1701–1708).", "content": "Protože jeho první pokusy o odkrytí tajemství výroby porcelánu nebyly úspěšné, přesvědčil Tschirnhaus místodržícího, aby ho v státním pověření vyslal na cestu do Nizozemska a Francie. Zde měl nalézt odbyt pro saské produkty a zvláště provádět průmyslovou špionáž. Manufaktury, které navštívil, ovšem vyráběly pouze fajáns a tzv. fritový porcelán, tedy porcelánové náhražky. V průběhu podzimu 1702 se pak v Drážďanech seznámil s alchymistou a lékárenským učněm Johannem Friedrichem Böttgerem drženým v zajetí a v přísném utajení. Jeho úkolem totiž nebylo nic menšího než vyrobit zlato pro Augusta II. Tschirnhaus sice považoval transmutaci kovů za nemožnou, ale protože sám působil v králových službách, chtěl Böttgera získat pro svůj projekt na výrobu porcelánu. Teprve když bylo zřejmé, že Böttger zlato vyrobit nedokáže, souhlasil August II. s finanční podporou Tschirnhausova projektu. Tschirnhaus, Böttger a metalurg Pabst von Ohain potom společně experimentovali ve speciální porcelánové laboratoři. Při tavení léčivé arménské hlíny (tzv. \"Bolus armenicus\") se nejprve podařilo vyrobit houževnatý materiál podobný čínské červenohnědé yixingové keramice. Jakmile byl 25. června 1708 získán kaolín, vytvořil Tschirnhaus pokusnou směs a vypálil první pohárek. Výsledkem byl perlově bílý, průsvitný tvrdý porcelán, který dosud nevyrobil nikdo mimo Čínu a Japonsko. Teprve po Tschirnhausově smrti pak Böttger se spolupracovníky vyrobil pravý kaolínový porcelán. Suroviny pro výrobu míšeňského porcelánu nakonec tvořilo 43% kaolínu, 43% koldické hlíny a 14% kalcinovaného a jemně plaveného alabastru. V noci z 27. na 28. září 1708 se Tschirnhausovi náhle velmi přitížilo. Přivolaní lékaři diagnostikovali konkrementy, příčina jeho onemocnění je však sporná, vedle úplavice a snad paralelních konkrementů, mohlo jít také o otravu arzénem, který se tehdy v laboratořích běžně užíval. Ehrenfried Walther von Tschirnhaus zemřel 11. října 1708. Pohřben byl v Kieslingswalde. Učencův bratr mu nechal vystavět v tamním kostele epitaf, který byl v roce 1976 zničen polskou církevní obcí při přestavbách interiéru kostela. Latinský nápis na tomto náhrobku v překladu zněl: \"„Vznešenému a ušlechtilému muži panu EHRENFRIEDOVI WALTHERU VON TSCHIRNHAUSOVI, dědičnému pánu na Kieslingswalde a Stolzenbergu, královskému polskému a kurfiřtskému saskému radovi, členu Královské akademie v Paříži, knížeti filosofů, přírodovědců a matematiků své doby, který kvůli vysokým studiím na dvanáctiletých cestách vědychtivě šestkrát procestoval Belgii, čtyřikrát Francii, jednou Anglii, Itálii, Sicílii a Maltu, odkryl umění nalézat pravdu a pečovat o zdraví, k podpoře optiky jako první vynalezl nadmíru velké skleněné čočky, Jaspamethyst a Jasponyx právě tak s vlastními stroji řezal a čemu se podivuje přítomnost a budoucnost se bude obdivovat, který jako první Evropan vynalezl metodu výroby průsvitného porcelánu každé barvy, takže leskem a tvrdostí předčil nádobí Indů, rytíři, který skrze své služby u dvora dosáhl nesmrtelného jména pro obecně prospěšné vědy a vlast, narozenému 10. dubna roku 1651, zemřelému 11. října 1708, kterému bolestně ho postrádající bratr postavil v pietě tento pomník, hluboce zarmoucený bratr GEORG ALBRECHT VON TSCHIRNHAUS, dědičný pán na Oberschönfeldu a Hartliebu.“\" Tschirnhausova smrt musela být pro Johanna Friedricha Böttgera značným šokem, neboť si byl dobře vědom toho, že mu jako neúspěšnému alchymistovi, který slíbil vyrobit zlato, hrozí vážné nebezpečí. Proto 28. března 1709 – pět a půl měsíce po Tschirnhausově smrti – převzal iniciativu a sepsal pro krále memorandum, v němž mu oznámil úspěšný výsledek pokusů a zároveň se deklaroval a zapřísahal jako jediný vynálezce porcelánu. Tschirnhaus jako vlastní iniciátor a vedoucí výzkumů ke znovuvynalezení porcelánu zde není vůbec zmíněn.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pokus o založení akademie.", "content": "Při svých studijních cestách v letech 1674-1679 Tschirnhaus dobře rozpoznal, jaký význam mají pro vědecký pokrok akademie existující v Londýně a v Paříži. 8. března 1698 v dopise Leibnizovi poprvé vyjádřil svou myšlenku na založení akademie věd v Sasku. Předobrazem saské akademie věd měla být pro Tschirnhause spíše anglická akademie, která se financovala sama, a jejíž cíle byly více praktické povahy. Po nástupu Augusta II. však vzhledem k válce a finanční tísni sasko-polského dvora okolnosti vzniku akademie nepřály. Teprve v roce 1700 vzniklo z Leibnizovy iniciativy první zařízení tohoto druhu v Německu: \"Akademie der Wissenschaften\" v Berlíně. Rozdíl mezi Tschirnhausovými a Leibnizovými plány na založení akademie přitom spočíval v tom, že Tschirnhaus chtěl toto zařízení omezit na matematicko-přírodovědné disciplíny. Do detailů naplánovaný projekt se podařilo uskutečnit až v roce v roce 1846, založením \"Königlichen Sächsischen Gesellschaft der Wissenschaften\" v Lipsku.", "section_level": 2}, {"title": "Filosofie a logika.", "content": "Jako žák karteziánského racionalismu spatřoval Tschirnhaus v matematice a zvláště v algebře prostředek a metodu k umění objevovat (\"ars inveniendi\"). Věřil, že v tomto umění poznal pravou filosofii a že s jeho pomocí získá univerzální nástroj použitelný ve všech oblastech přírodních věd. V tomto ohledu je blízký filosofii Francise Bacona, třebaže usiloval o zdokonalení a završení racionalismu založeného Descartem. Slabost jeho pojetí spočívala v nadhodnocení matematické metody poznávání bez dostatečné empirické znalosti kauzality, což byl důvod, proč Tschirnhaus opakovaně dospíval k závěru, že nalezl univerzální řešení. Filosofii podřizoval praxi, její úlohou je podle jeho názoru sloužit jako aplikovaná věda. Tschirnhaus nebyl dlouho započítáván mezi významné filosofy pozdního baroka. Výměna mezi Spinozou, Leibnizem, Johannem Christianem Sturmem a Christianem Wolffem však byla ovlivněna jeho myšlenkami. Teprve od počátku 20. století se jeho filosofické a metodologické spisy staly znovu předmětem výzkumu. Tschirnhausovou teorií poznání se zabýval Ernst Cassirer, jeho logikou pak Wilhelm Risse.", "section_level": 2}, {"title": "Matematika.", "content": "V Paříži Tschirnahus spolupracoval s Leibnizem, který krátce předtím vyvinul infinitezimální počet, na problémech geometrie a teorie čísel. Krátce na to objevil cestu, která sloužila k řešení kubických rovnic, a proto věřil, že nalezl univerzální možnost k řešení rovnic n-tého stupně. Přitom je rovnice n-tého stupně formula_1 prostřednictvím transformace (\"Tschirnhausovy transformace\") převedena na novou proměnnou y všeobecné formy formula_2 s koeficienty formula_3 na rovnici n-tého stupně na y, ve kterém můžou být eliminovány skrze volbu formula_4 až tři další vyšší potenciální členy. Například všeobecná rovnice pátého stupně může být vždy převedena na rovnici formy formula_5 Tschirnhaus se původně domníval, že každou rovnici n-tého stupně lze transformovat na takovouto formu formula_6 (což také funguje u kubické rovnice), a přes Leibnizovo varování toto publikoval v roce 1683 v \"Acta eruditorum\". Přesto je tento Tschirnhausův příspěvek jedním z nejdůležitějších pokroků v algebře od doby renesance. Tschirnhausova krychle byla podle něho pojmenována v roce 1900. Tschirnhaus byl také jedním z těch, kteří v roce 1697 vyřešili zadání Johanna Bernoulliho na řešení problému brachystochrony (křivky nejkratšího spádu). Tschirnhausova kvadratrix může sloužit ke kvadratuře kruhu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ehrenfried Walther von Tschirnhaus (také Tschirnhauß, chybně Tschirnhausen; 10. dubna 1651, Kieslingswalde, Görlitz – 11. října 1708, Drážďany) byl německý přírodovědec, matematik a filosof z období raného osvícenství. Ve své době se proslavil konstrukcí zápalných zrcadel a přístrojů se zápalnými čočkami, populární byly také jeho knihy o životosprávě. V matematice zavedl tzv. Tschirnhausovu transformaci a je považován za vynálezce evropského porcelánu.", "tgt_summary": "Ehrenfried Walther von Tschirnhaus (or Tschirnhauß, ; 10 April 1651 – 11 October 1708) was a German mathematician, physicist, physician, and philosopher. He introduced the Tschirnhaus transformation and is considered by some to have been the inventor of European porcelain, an invention long accredited to Johann Friedrich Böttger but others claim porcelain had been made by English manufacturers at an even earlier date.", "id": 1805207} {"src_title": "Tiradentes", "tgt_title": "Tiradentes", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z chudé venkovské rodiny, pracoval jako důlní technik ve zlatých dolech v Minas Gerais. Uplatnil se zde také jako zručný dentista (tomuto umění se naučil od svého kmotra), proto získal přezdívku \"Tiradentes\", což znamená portugalsky „trhač zubů“. Od roku 1780 sloužil v armádě, kde získal hodnost poručíka. Pobýval v Rio de Janeiro, kde vypracoval projekt na zásobování města vodou, který však nebyl koloniálními úřady přijat. Poté se vrátil do Minas Gerais, kde rostla nespokojenost s daní \"derrama\", kterou portugalská vláda vyžadovala od majitelů dolů, přestože těžba zlata byla stále méně výnosná. Místní elita, které bohatství a vzdělání dodalo na sebevědomí, se proto rozhodla pro vyhlášení nezávislé republiky po vzoru Spojených států amerických. Kromě Tiradentese patřili k okruhu spiklenců, ovlivněných myšlenkami francouzského osvícenství, právník Alvarenga Peixoto, důstojník Francisco de Paula Freire de Andrade nebo básníci Tomás António Gonzaga a Cláudio Manuel da Costa. Jejich znakem byl trojúhelník symbolizující svatou Trojici a heslo „Libertas Quæ Sera Tamen“ (Opožděně, ale svobodni) převzaté od Vergilia. Tiradentes se hodlal v únoru 1789 se zbraněmi zmocnit města Ouro Preto, ale jeden z členů výboru, statkář Joaquim Silvério dos Reis, vyzradil plán úřadům (výměnou za to, že mu budou odpuštěny dluhy na daních) a nastalo zatýkání. Jedenáct účastníků povstaleckého hnutí bylo odsouzeno k smrti, královna Marie I. Portugalská udělila milost všem kromě Tiradentese, který trval na svých buřičských názorech a byl 21. dubna 1792 v Rio de Janeiro oběšen. Jeho tělo bylo rozčtvrceno, hlava oddělena a na výstrahu vystavena v Ouro Preto.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Tiradentes je v Brazíli uctíván jako národní hrdina, výročí jeho popravy bylo po svržení monarchie v roce 1889 vyhlášeno státním svátkem, stal se námětem mnoha obrazů i filmu, který v roce 1948 natočila režisérka Carmen Santosová. Je vyobrazen na minci v hodnotě 5 centavos, v řadě měst stojí jeho sochy, jmenují se po něm fotbalové kluby, ulice, náměstí i město Tiradentes (Minas Gerais). Je jednou z osobností, kterým byl věnován Panteon vlastenectví a svobody v hlavním městě Brasílii, v televizním hlasování byl roku 2012 zařazen mezi dvanáct největších osobností brazilské historie. Také vlajka státu Minas Gerais vychází z původní vlajky Inconfidência Mineira.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tiradentes, vlastním jménem Joaquim José da Silva Xavier (12. listopadu 1746 Fazenda do Pombal – 21. dubna 1792 Rio de Janeiro), byl brazilský lékař, voják, podnikatel a politik, vůdce protikoloniálního povstání nazvaného Inconfidência Mineira.", "tgt_summary": "Joaquim José da Silva Xavier (; November 12, 1746 – April 21, 1792), known as Tiradentes (), was a leading member of the Brazilian revolutionary movement known as Inconfidência Mineira, whose aim was full independence from Portuguese colonial power and creation of a Brazilian republic. ", "id": 1721910} {"src_title": "Lachtanovití", "tgt_title": "Eared seal", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Od příbuzných tuleňovitých (Phocidae) se lachtani odlišují tmavým zbarvením, zašpičatělým čenichem s hustými hmatovými vousy, výraznými ušními boltci a především stavbou zadních končetin, které mohou podsunout pod tělo, což jim umožňuje rychlejší pohyb po souši. Zbarvení lachtanů je tmavě hnědé, rezavé až černé, u některých druhů však i šedé nebo dvoubarevné. Po namočení jejich srst silně ztmavne, takže se u většiny druhů zdá být téměř černá. Pohlavní dimorfismus je u lachtanů vyvinut silněji než u tuleňů, samec se od samice liší mnohem větší (často i dvojnásobnou) velikostí, masivní hlavou, u některých druhů také hřívou na krku a tmavším zbarvením. Stejně jako tuleni mají i lachtani ploutvovitě zploštělé končetiny, hustou, málo smáčivou srst a silnou vrstvu podkožního tuku. Přesto jsou lachtani dobře přizpůsobeni životu ve vodě, kde tráví většinu svého života, ale k rozmnožování, odpočinku a spánku dochází na souši. Zástupci této čeledě jsou velice zdatnými plavci a některé druhy tráví značnou část života na volném moři či podnikají tahy na vzdálenost několika stovek kilometrů (především lachtan medvědí (\"Callorhinus ursinus\"). Lachtanovití se od svých suchozemských předků, patrně z příbuzenstva medvědovitých, vývojově vzdálili méně než tuleňovití. Důkazem toho jsou viditelné ušní boltce, ale i mléčný chrup, drápy nebo holá chodidla. Příslušníci čeledi lachtanovitých obývají chladné oblasti jižního Atlantiku, Indického a severního i jižního Tichého oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Pojmenování.", "content": "V češtině se dnes pro všechny příslušníky čeledi lachtanovitých používá název lachtan, starší označení některých druhů je lvoun (zejména pro lachtana hřívnatého (\"Otaria byronia\"), lachtana novozélandského (\"Phocarctos hookeri\") a lachtana ušatého (\"Eumetopias jubatus\")) by se dnes nemělo používat. Slovo lachtan se do češtiny dostalo v 19. století prostřednictvím ruštiny z jazyka Itelmenů, původních obyvatel Kamčatky. Itelmenský název \"lachtak\" však označuje tuleně vousatého, nikoli lachtana. Ruští lovci kožešin tento název od domorodců převzali a rozšířili ho na velké samce tuleňů i lachtanů. Do češtiny slovo lachtan uvedl Jan Svatopluk Presl roku 1834.", "section_level": 1}, {"title": "Chování a rozmnožování.", "content": "Lachtanovití jsou společenští a v době rozmnožování se shromažďují pouze na jediném místě. V tomto období jsou samci značně brutální a bojují o teritorium a především o samice. Samec si samice pečlivě hlídá a po určitou dobu je nepustí ani za potravou, což má pro ně po skončení rozmnožování za následek úbytek na váze, který se snaží co nejrychleji vyrovnat. Samice rodí jedno mládě následující rok a o několik dní později se znovu páří. Páření a porody jsou tak synchronizované díky odložené nidaci, kdy zárodek leží po určitou dobu v klidovém stádiu a teprve poté se začne vyvíjet, čímž je zajištěno načasování porodů tak, aby v kolonii nebyla mláďata různých velikostí. Nejznámějším zástupcem je zřejmě lachtan kalifornský (\"Zalophus californianus\"), který se chová díky své dovednosti učenlivosti ve většině větších cirkusů a je známou atrakcí i v zoologických zahradách. Uvádí se, že lachtani se dokáží pohybovat rychlostí 40 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Čeleď lachtanovitých zahrnuje 7 rodů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lachtanovití (Otariidae) je čeleď šelem z nadčeledi ploutvonožců (Pinnipedia) čítající 7 rodů. Lachtani jsou přizpůsobení vodnímu životu, na rozdíl od příbuzných tuleňů a mrožů se však díky stavbě zadních končetin mohou poměrně obratně pohybovat i po souši.", "tgt_summary": "An eared seal or otariid or otary is any member of the marine mammal family Otariidae, one of three groupings of pinnipeds. They comprise 15 extant species in seven genera (another species became extinct in the 1950s) and are commonly known either as sea lions or fur seals, distinct from true seals (phocids) and the walrus (odobenids). Otariids are adapted to a semiaquatic lifestyle, feeding and migrating in the water, but breeding and resting on land or ice. They reside in subpolar, temperate, and equatorial waters throughout the Pacific and Southern Oceans and the southern Indian and Atlantic Oceans. They are conspicuously absent in the north Atlantic. ", "id": 158800} {"src_title": "Andrea Doria", "tgt_title": "Andrea Doria", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Pocházel ze starého janovského rodu Doriů, z něhož vzešlo několik vynikajících námořních velitelů. Narodil se v ligurském městě Oneglia, dnes součást města Imperia. V mládí záhy osiřel a stal se vojákem štěstěny neboli žoldnéřem. Díky svým schopnostem se brzy stal kondotiérem čili velitelem námezdných žoldnéřů. Nejprve byl ve službách papeže, později si ho najímala různá italská knížata. V roce 1503 bojoval na Korsice ve službách janovského loďstva – Janovská republika byla v té době francouzským vazalem – a zúčastnil se vzpoury Janova proti Francouzům, jež přinutil opustit město. Byl za to jmenován admirálem a posléze velitelem janovské flotily. Po několik let pak brázdil vody Středozemního moře a bojoval zejména proti Osmanským Turkům a středomořským pirátům.", "section_level": 1}, {"title": "Války mezi Francií a Svatou říší římskou.", "content": "Mezitím se Janov opět dostal do francouzského područí a roku 1522 jej ovládla vojska římského císaře. Doria vstoupil do služeb francouzského krále Františka I., který ho jmenoval generálním kapitánem. V roce 1524 osvobodil Doria z obklíčení císařských vojsk Marseille a později pomohl vrátit Janov opět pod nadvládu Francouzů. Jeho lodi, jimž velel jeho synovec Filippino Doria, rozdrtily roku 1528 v bitvě u Capo d'Orso španělské loďstvo. Francouzský král se však stavěl k plnění svých závazků velmi liknavě. Když nevyplatil Doriovým vojskům žold a odmítl předat Janovským Savonu, kterou jim slíbil, přešel Doria v červnu 1528 po vypršení svého smluvního závazku na stranu císaře Karla V.", "section_level": 2}, {"title": "Obnovení Janovské republiky.", "content": "Doria nařídil svému synovci Filippinovi, který se v té době podílel společně s Francouzi na blokádě Neapole, aby opustil blokádu. Sám pak odplul do Janova, odkud s pomocí tamější šlechty vyhnal Francouze a obnovil Janovskou republiku pod ochranou císaře Karla V. Zreformoval janovskou ústavu a sjednotil rozdělenou společnost vytvořením 28 vládnoucích klanů. Patřily k nim rody Cybo, Doria, Fieschi, Giustiniani, Grimaldi, Imperiali, Pallavicini a Spinola. Odmítl nabídky stát se janovským pánem, či dokonce dóžetem, ale přijal pozici „stálého cenzora“ a až do své smrti se těšil výjimečnému vlivu při zasedání rady republiky. Titul cenzora byl pojat ve smyslu starořímském, tedy jako vysoce vážený starší veřejný úředník (viz Římský cenzor), nikoli jak mu rozumíme dnes. Janovská republika mu udělila řadu výsad, dva paláce a titul \"Liberator et Pater Patriae\" (Osvoboditel a otec vlasti).", "section_level": 2}, {"title": "Císařský admirál.", "content": "Jako císařský admirál velel několika výpravám proti Osmanské říši, jíž vládl sultán Sulejman I., při nichž dobyl Koroni (Corone) a Patru (Patras) a společně s císařem pak v roce 1535 obsadil Tunis, kde osvobodil 20 000 křesťanských zajatců. Pro císaře Karla V., jemuž pomohl ovládnout celou Itálii, byl neocenitelným spojencem v bojích proti Františku I. V únoru 1538 shromáždil papež Pavel III. proti Turkům Svatou ligu, kterou tvořily Papežský stát, Španělsko, Svatá říše římská, Benátská republika a řád Maltézských rytířů. Velitel osmanského námořnictva Chajruddín Barbarossa však v září téhož roku v bitvě u Prevezy loďstvo této křesťanské aliance, jehož spoluvelitelem Doria byl, porazil. Byla to jedna ze tří největších námořních bitev ve Středomoří v 16. století. Toto vítězství zajistilo Turkům na příštích 33 let nadvládu nad východním Středomořím, kterou ukončila až bitva u Lepanta v roce 1571. V roce 1541 doprovázel Doria Karla V. na neúspěšné výpravě na Alžír, s níž nesouhlasil a která skončila díky nepříznivému počasí tragicky. Po dalších pět let pak aktivně podporoval císaře v řadě různých válek, v nichž byl i přes svůj vysoký věk – bylo mu teď již přes 70 – v zásadě úspěšný.", "section_level": 2}, {"title": "Podzim života.", "content": "Po uzavření míru mezi Karlem V. a Františkem I. v Crépy v roce 1544 doufal Andrea Doria, že stráví zbytek svého života v klidu. Avšak jeho ohromná moc a bohatství, jakož i arogance jeho synovce Giannettina Dorii, jehož chtěl učinit svým nástupcem a který proti sobě popudil janovskou šlechtu, mu nadělaly mnoho nepřátel. V roce 1547 tak vypuklo spiknutí vedené janovským šlechticem, hrabětem z Lavagny, Giovannim Luigim Fieschim, které mělo zbavit rod Doriů moci. Giannettino byl zabit, ale spiklenci byli poraženi. Při jejich trestání projevil Andrea Doria značnou pomstychtivost, když pro sebe získal většinu jejich lén. Byl rovněž zapleten do vraždy parmského vévody Piera Luigiho Farneseho, který napomáhal Fieschimu. Následovala další spiknutí, nejvýznamnější z nich vedl markýz z Massy a Carrary Giulio Cybo (1548), všechna však byla potlačena. Přestože byl Doria velmi ctižádostivý a tvrdý, byl také velký vlastenec a úspěšně odrážel opakované snahy císaře Karla V. o vybudování pevnosti se španělskou vojenskou posádkou v Janově. Ani věkem se nezmenšila jeho energie. V roce 1550 se ve svých 84 opět vydal na moře, aby se vypořádal s berberskými piráty, nebyl však příliš úspěšný. Roku 1552 porazilo osmanské loďstvo vedené admirálem Turgutem Reisem v bitvě u Ponzy španělsko-italskou flotilu Karla V., jíž velel Andrea Doria. Téhož roku se opět rozhořela válka mezi Svatou říší římskou a Francií. Následujícího roku se Francouzi při invazi na Korsiku zmocnili ostrova, který byl tehdy ve správě janovské Banky svatého Jiří. Doria byl opět povolán a strávil roky 1553–1555 na ostrově, kde se střídavými úspěchy bojoval s Francouzi. V roce 1555 se vrátil do Janova, a protože se již cítil velmi starý a slabý, předal velení nad loďstvem svému prasynovci Giovannimu Andreovi Doriovi, synovi Gianettina Dorii. Giovanni vedl v roce 1560 výpravu proti Tripolisu, ale byl ještě neúspěšnější než jeho prastrýc u Alžíru, když po prohrané bitvě u ostrova Džerby proti loďstvu tureckých admirálů Pijaliho Paši a Turguta Reise jen stěží uprchl. Andrea Doria mu posléze přenechal i svůj veškerý majetek.", "section_level": 1}, {"title": "Lodi.", "content": "Na admirálovu počest bylo pojmenováno několik lodí a dvě třídy válečných lodí italského námořnictva. Jeho jméno nesl také janovský fotbalový klub, který se však roku 1946 sloučil s klubem Sampierdarenese a vytvořili nový oddíl Sampdoria Janov.", "section_level": 1}], "src_summary": "Andrea Doria (30. listopad 1466, Oneglie – 25. listopad 1560, Janov) byl italský námořník, admirál, voják, politik, vládce Janovské městské republiky, kníže z Melfi.", "tgt_summary": "Andrea Doria (; 30 November 146625 November 1560) was an Italian \"\" and admiral of the Republic of Genoa. Originally serving France, he ended his collaboration with Francis I in 1528 and became the Imperial admiral of Charles V, Holy Roman Emperor in 1529. Having obtained the restoration of the Republic of Genoa from the Emperor in 1530, he continued to serve the Habsburgs for the duration of the Italian Wars. Doria commanded several Catholic expeditions against the Ottoman Empire: he captured Koroni, Patras (1532), and Tunis (1535), but failed to capture Preveza (1538) and Algiers (1541). Doria's last campaign took place in the 1550s, during a war fought to retain Corsica in Genoese hands against a Franco-Ottoman alliance. ", "id": 946479} {"src_title": "Chana Senešová", "tgt_title": "Hannah Szenes", "src_document": [{"title": "Dětství a život v Maďarsku.", "content": "Narodila se v Budapešti do zámožné asimilované židovské rodiny. Jejím otcem byl známý maďarský novinář, spisovatel a dramatik Béla Szenes (původně Schlesinger). Matka Katarina, či též Katalin, rozená Zaltsbergerová pocházela ze vzdělané maďarské rodiny a za Bélu se provdala po dokončení jeho univerzitních studií ve Vídni v roce 1919. Manželé společně žili ve velkém bytě v budapešťské čtvrti Rózsadomb, kde vychovávali své dvě děti, jimiž byli Chana a její o rok starší bratr Giora (též György). K otci, který ji zdrobněle říkal Anikó, měla velmi blízký vztah a velmi k němu vzhlížela. Byla proto zdrcena, když v květnu 1927 zemřel ve třiatřiceti letech na srdeční infarkt. Na jeho smrt zareagovala tím, že začala v šesti letech psát poezii. Svoji první báseň nadiktovala babičce krátce po otcově pohřbu. V roce 1931 dokončila s vyznamenáním základní školu a začala studovat na prestižní protestantské dívčí střední škole Baár-Madas, která přijímala i katolické a židovské žačky. Pro děti z jiných než protestantských rodin platilo odlišné školné, které bylo v případě katolíků dvojnásobné a u Židů trojnásobné. Učitelé však v Chaně rozpoznali mimořádný talent, za který jí udělili několik literárních ocenění. Díky zmíněnému talentu a výbornému prospěchu byla její rodině část školného odpuštěna. Ve třinácti letech se společně s rodinou přestěhovala do velké vily v nedaleké ulici Bimbo č. 28. Stále sílící protižidovské nálady a zvěsti o osudu Židů v nacistickém Německu ji skličovaly, tím spíše, že si o svých pocitech neměla s kým promluvit. Dospělí by se s ní o takových tématech nebavili a její vrstevnice řešily témata úměrná jejich věku. Na podzim roku 1934 se proto rozhodla, že si pořídí deník, kam bude moci vše zaznamenat. Vedla si jej až do počátku roku 1944, kdy odjela na svou misi do Evropy. V roce 1936 napsala svoji první divadelní hru, historickou jednoaktovku a parodii pro školní představení, ve kterém účinkovala jako režisérka i jako herečka. Její největší láskou bylo psaní, vstoupila proto do školního literárního spolku, jehož hrdou členkou byla několik let. Na začátku školního roku, v září 1937, se jí splnil sen, když ji spolužačky zvolily do vedení tohoto společenství. To však vyvolalo protest starších studentek, které začaly vykřikovat, že židovská studentka", "section_level": 1}, {"title": "Život v mandátní Palestině.", "content": "Do mandátní Palestiny, konkrétně do přístavu v Haifě, dorazila 19. září po pěti dnech plavby. Po příjezdu byla nadšená a do své nové domoviny se okamžitě zamilovala; ostatně i do deníku si poznamenala: „Jsem doma!“ Po několika hodinách jízdy autobusem dorazila do mošavu Nahalal na severu země, kde se další dva roky připravovala v dívčí zemědělské škole na život v kibucu. Krátce po svém příjezdu, v předvečer svátku Jom kipur, napsala svou první hebrejskou báseň a v té době rovněž začala psát deník v hebrejštině. Počátky pro ni byly složité, neboť pocházela z rodiny z vyšší společenské vrstvy a běžné domácí činnosti u nich doma vykonávala služebná. Vše se tak musela naučit a na nový život si zvyknout. Vstávala brzy ráno, seznamovala se s domácími a ručními pracemi, kydala kravský hnůj, sázela granátovníky, sklízela olivy apod. Brzy však práci přivykla a mimo ni v Nahalalu též organizovala kulturní aktivity, jako divadelní hry a koncerty. Vzdělávala se v botanice, chemii, zemědělství, ovocnářství, ale i péči o hospodářská zvířata. Jako jedné z nejlepších žákyň jí byly v létě roku 1940 dány na starost nové moderní kurníky s více než 400 kuřaty a zanedlouho se z ní stala odbornice na drůbežnictví. I když byla navenek optimistická a energická, dělala si starosti nad dosavadním vývojem války a nad úspěchy nacistického Německa. Dávala si za vinu, že zatímco ona je v bezpečí v Palestině, svoji matku nechala v Budapešti. V září 1941 dokončila studia s vyznamenáním a vstoupila do mládežnického hnutí sionistické osadnické organizace ha-Kibuc ha-me'uchad. Nabyté vědomosti a zkušenosti chtěla uplatnit ve vhodně zvoleném kibucu, který společně hledala s kamarádkami z Nahalalu. Odmítala však ty založené maďarskými Židy, protože nechtěla žít ve stínu svého slavného zesnulého otce, ale i všechny ty, kde by již přišla k hotovému a kde by život byl snadný a pohodlný. Rozmýšlela se mezi kibucem Sdot Jam, poblíž starodávného římského přístavního města Caesarea, a kibucem Ginosar u Galilejského jezera. Volba padla na Sdot Jam a v prosinci téhož roku se stala jeho členkou. V kibucu žila následující dva roky a zastávala v něm různé činnosti, od práce v kuchyni a prádelně přes vyspravování rybářských sítí a péči o kuřata až po držení stráže. Věnovala se i psaní poezie a divadelních her o životě v kibucu, rovněž tak ale organizovala skupiny s dětmi, kterým vyprávěla o židovských hrdinech a hrdinkách. V kibucu byla velmi oblíbená a jako projev uznání ji ostatní zvolili do pozice, ve které měla na starosti veškerý společný majetek a nářadí. I přes obdiv, kterého se jí dostávalo, a řadu přátel si stále připadala osamělá. Ve volných chvílích, především o šabatu, se procházela po středomořských plážích; při jedné z", "section_level": 1}, {"title": "Mise v Evropě.", "content": "Původně se na výsadkářskou misi přihlásilo 250 dobrovolníků. Výcvik však kvůli náročnému výběrovému procesu podstoupilo jen 110 z nich. Z důvodu různých operačních problémů se nakonec mise v Evropě zúčastnilo 37 osob (třicet dva se do cílových zemí dostalo v rámci výsadků, pět alternativními způsoby), z toho pouze tři ženy. Kromě Chany Senešové se jednalo o Chavivu Reikovou a Suriku Bravermanovou. Členové mise byli rozděleni do jednotlivých skupin dle cílových zemí. Zpravidla byli někdejšími obyvateli daného státu, se znalostí místního prostředí, jazyka a kultury, což pro Brity hrálo velmi důležitou roli, neboť v daných oblastech potřebovali takovéto styčné důstojníky. Cílem skupiny, jejímž členem byla Senešová, bylo Maďarsko, dalšími destinacemi byly například Slovenská republika, Itálie, Rumunsko, Bulharsko atd. Úkoly a cíle členů mise měly v zásadě dvě roviny, a to britskou a židovskou či sionistickou. Britům měli předávat důležité informace o nepříteli (např. o pohybu a početní síle jednotek, lokalizaci důležité infrastruktury, jako třeba továren apod.) a pokusit se navázat kontakt se sestřelenými piloty a případně pomáhat s jejich evakuací. Měli ale též kontaktovat místní židovské komunity, snažit se zorganizovat židovský odboj či pomoci již existujícímu, nalézt možnosti a prostředky pro záchranu místních Židů a být nápomocní při obnově sionistických hnutí. Chana Senešová měla během mise na starost přísně tajný vojenský rádiový vysílač. Počátkem března 1944 došlo vzhledem k vývoji událostí v Evropě k přehodnocení plánu maďarského výsadku. Původně měla skupina sestávající z Chany Senešové, Aby Berdičeva, Re'uvena Dafniho, Perece Goldsteina, Jo'ela Palgiho a Jony Rozena seskočit přímo nad Maďarskem, ale kvůli informacím britských zpravodajských služeb o blížící se německé okupaci Maďarska bylo rozhodnuto o rozdělení skupiny, která měla namísto svého původního cíle seskočit nad Jugoslávií. Před odletem z Egypta obdrželi výsadkáři nezbytnou výbavu: látkovou mapu, peníze a zbraně, které byly v britských skladech nahlášeny jako ztracené. Byl jim přiznán standardní důstojnický plat a všichni uzavřeli životní pojistku. Dne 12. března 1944 odletěla Senešová spolu s Berdičevem, Dafnim a Rozenem, do italského přístavního města Bari, kam dorazili po třinácti hodinách letu. Následující den měli volno, které strávili v nedaleké vesnici. Večer byli vyrozuměni, že další den odlétají, a tak vyrazili na leteckou základnu v Brindisi. Tam Senešová vzbuzovala velký zájem, zejména mezi britskými a americkými výsadkáři, kteří byli překvapeni, že vidí výsadkářku. Ještě než odletěli, napsala spolu s kolegy dopisy svým blízkým. 14. března pak vyrazili vojenským letadlem nad severní Jugoslávii (v té době Nezávislý stát Chorvatsko). Re'uven Dafni později popsal své zážitky z letu následovně:", "section_level": 1}, {"title": "Repatriace a pohřeb v Izraeli.", "content": "První snahy o převoz ostatků Chany Senešové z Budapešti se datují k září 1945, kdy členové výboru kibucu Sdot Jam vyjádřili přání pohřbít ji v mandátní Palestině. Židovská agentura po druhé světové válce pracovala na repatriaci ostatků všech pohřbených padlých výsadkářů (včetně Chavivy Reikové a Refa'ela Reisze), avšak myšlenka jejich hromadného převozu do Izraele se ukázala být z mnoha důvodů neproveditelná. Vzhledem k politickému vývoji v Maďarsku v roce 1950 byl původní plán opuštěn s tím, že repatriace proběhnou postupně. V lednu uzavřely izraelská a maďarská vláda dohodu, která převoz ostatků umožnila. Jeho evropskou část však poznamenala celá řada incidentů. Nejprve opomněly izraelské úřady informovat o celé operaci Senešovy a až po rozhořčené reakci Giory Seneše jej jakožto zástupce rodiny zařadily do delegace, která se v březnu vypravila do Maďarska, aby rakev s ostatky po cestě doprovázela. Následně nechaly maďarské úřady provést exhumaci, aniž by na tuto delegaci počkaly, z obavy před židovskými demonstracemi. Rakev pak byla převezena na židovský hřbitov do Vídně, kde ji hlídala čestná stráž. Když na hřbitov dorazil Giora Seneš, zjistil, že stráž tvoří pouze místní Židé a že Izraelci, kteří se na ní měli též podílet, jsou v nočním klubu. Z Vídně měla být rakev přepravena vlakem do Neapole a poté lodí do Izraele. Nejprve se však italské úřady zdráhaly vydat přepravní povolení a následně neumožnil přednosta stanice ve městě Tarvisio na italsko-rakouské hranici vagónu s rakví pokračovat v cestě. K tomu nakonec svolil druhý den po ověření povolení. Vlak pak pokračoval do Říma, kde byl přivítán členy místní židovské obce a italskými partyzány, a následně pokračoval do Neapole. Tam byla rakev s ostatky naložena na palubu lodi INS \"Kedma\" izraelského námořnictva, která po čtyřech dnech plavby dorazila 27. března do přístavu v Haifě. V Izraeli již pohřeb a s ním spojené ceremonie proběhly bez problémů podle předem stanoveného plánu. Navzdory přání vedení kibucu Sdot Jam, aby byly její ostatky pohřbeny v tomto kibucu, bylo rozhodnuto, že budou pohřbeny na vojenském hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Dvoudenní státní pohřeb, naplánovaný podle vzoru státního pohřbu Theodora Herzla, započal 27. března v ranních hodinách v Haifě, kde byla rakev za", "section_level": 1}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Kromě repatriace ostatků Chany Senešové se po druhé světové válce odehrálo několik důležitých okamžiků. Bezprostředně po válce byl dopaden prokurátor Simon, který stanul před lidovým soudem v Budapešti a jedním z jeho obvinění byla i poprava Chany Senešové. Nakonec byl soudem odsouzen k ročnímu odnětí svobody. Koncem roku 1946 se mu však z Maďarska podařilo uprchnout a následně dožít v cizině, kde se vyhnul výkonu trestu. V polovině 50. let se v Izraeli konal tzv. Kastnerův proces. Již zmíněný dr. Kastner se po válce přestěhoval do mandátní Palestiny, kde po vzniku Izraele pracoval jako státní úředník. V roce 1952 jej novinář Malki'el Gruenwald ve svém článku obvinil mimo jiné z kolaborace s nacisty. V následném soudním sporu s Gruenwaldem, který byl počátkem roku 1954 Kastnerem obviněn z urážky na cti, se však Gruenwaldovu právnímu zástupci Šmu'elu Tamirovi podařilo proces obrátit proti Kastnerovi (proto Kastnerův proces) a vládnoucí straně Mapaj. Během soudního přelíčení kromě dalších svědků vypovídala i Katarina Senešová, která popsala své zoufalé pokusy o schůzku s Kastnerem. Ten vypověděl, že neměl tušení, že se s ním chtěla sejít, a že byl v té době pohlcen jednáním o propuštění stovek tisíc maďarských Židů. Rovněž řekl, že v té době", "section_level": 1}, {"title": "Literární odkaz.", "content": "Literární tvorba Chany Senešové začala již v raném věku a její básně si získaly v Izraeli značnou popularitu a staly se součástí národního folklóru. Mezi nejznámější z nich patří báseň \"Procházka do Caesareje\" (, ) z 14. listopadu 1942. V roce 1945 tyto verše zhudebnil David Zehavi v píseň \"Eli, Eli\" (). Od té doby píseň zařadila do svého repertoáru řada zpěváků, mimo jiné Ofra Haza, Regina Spektor či Sophie Milman. Byla použita i jako alternativní hudební podklad izraelské verze filmu \"Schindlerův seznam\". Podle studie z roku 2009 provedenou výzkumníky z Haifské univerzity jde v Izraeli o nejhranější píseň v souvislosti s holocaustem. Dalším slavným dílem je báseň \"Šťastná zápalka\" (, ), kterou sepsala 2. května 1944 v chorvatské Sredici po setkání s židovskou partyzánkou. Než překročila maďarské hranice, předala ji Re'uvenovi Dafnimu s prosbou, aby báseň předal přátelům v kibucu Sdot Jam v případě, že by", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Chana Senešová se v Izraeli stala národní hrdinkou a vysloužila si dokonce označení izraelská Johanka z Arku. Její jméno nese na její počest řada míst po celé zemi. Je připomínáno při vzpomínkových shromážděních a ceremoniích, v literatuře, divadelních hrách, tisku, médiích a ve školních učebnicích. Vznikl kolem ní až určitý mýtus a kult, za jehož formováním a kultivací stál izraelský dramatik a spisovatel Aharon Meged, který žil v kibucu Sdot Jam a osobně ji znal. Významnou roli ale sehrálo i její hnutí ha-Kibuc ha-me'uchad. V roce 1945 o ní Meged napsal: V roce 1945 se poprvé objevila myšlenka zřídit kulturní a vzdělávací centrum, které by neslo její odkaz. To se podařilo o pět let později, když byl v roce 1950 v kibucu Sdot Jam zřízen památník (, doslova „Dům Chany Seneš“). Jeho součástí je vzpomínková hala, studijní centrum pro školáky, archiv, ukázka jejího díla a knihovna kibucu. Každoročně jej navštíví patnáct tisíc návštěvníků. Dále byly na její počest pojmenovány více než dvě desítky ulic v různých městech po celém Izraeli (v Jeruzalémě, Tel Avivu, Haifě atd.). Ještě před založením státu šlo též o uprchlickou nákladní loď \"Chana Seneš\", která v prosinci 1945 převezla z Itálie do mandátní Palestiny 252 nelegálních židovských imigrantů, převážně přeživších holocaust. Pojmenovávání různých lokalit v Izraeli zintenzivnělo po repatriaci jejích ostatků a po uvedení divadelní hry \"Chana Seneš\" v inscenaci národního divadla v roce 1958. V zahraničí nese její jméno ve Spojených státech třeba komunitní škola v newyorském Brooklynu, a v Maďarsku například park nebo židovská střední škola v Budapešti. V dubnu 1950 byl v Izraeli na její počest založen kibuc Jad Chana. Jeho zakladateli byli maďarští Židé přeživší holocaust, z hnutí ha-Kibuc ha-me'uchad a Dror. Více než dva roky po jeho založení však byla její památka zpolitizovaná v aféře, ve které se z této osady stal vůbec první komunistický kibuc v Izraeli. Její památka byla uctěna též vydáním pamětních poštovních známek. Stalo se tak mimo jiné v roce 1958 při příležitosti desátého výroční vzniku Izraele, kdy Židovský národní fond vydal sérii pamětních známek připomínající sedm padlých parašutistů. Další známka o nominální hodnotě 3 šekelů byla vydána v prosinci 1982 v rámci série známek věnovaných dvaceti mučedníkům boje za izraelskou nezávislost. V den 63. výročí její popravy, 7. listopadu 2007, byl v kibucu Sdot Jam slavnostně odhalen náhrobní kámen z budapešťského židovského hřbitova, který nechala vyrobit Katarina Senešová. Byl převezen z Maďarska a umístěn hned vedle domu, kde její dcera žila. Ceremonie se zúčastnili její synovci David a Ejtan Senešovi a izraelský ministr Ami Ajalon.", "section_level": 1}, {"title": "V umění.", "content": "Výsadkářské operaci a jednotlivým parašutistům se věnuje celá řada knih. Chana Senešová je však jedinou z výsadkářů, jejíž osud byl převyprávěn do posledního detailu. Od konce války jí bylo věnováno hned několik biografických knih. Ostatní knihy lze rozdělit do tří hlavních kategorií, a to na literaturu hrdinskou, pamětní a na beletrii. Zatímco hrdinská literatura klade větší důraz na vlastní operaci (případně poskytuje operaci a jejím účastníkům rovnocenný prostor), literatura pamětní se takřka výhradně věnuje účastníkům mise. Příkladem hrdinské literatury jsou například knihy z 50. let \"Magen ba-seter\" („Tajný štít“) a \"Sefer ha-Palmach\" („Kniha Palmachu“), jejichž editorem byl Zerubavel Gil'ad. Beletristické knihy byly cíleny na veřejnost, zejména na mládež. O Chaně Senešové vyšla v roce 1968 kniha \"ha-Canchanit še-lo šava\" („Parašutistka, která se nevrátila“), jejímž autorem byl Oded Becer. Z tzv. generace nových historiků se operaci, jejím cílům a hodnocení, mimo jiné i z hlediska samotných výsadkářů, věnuje ve své knize \"The Blue and the Yellow Stars of David\" (doslova „Modrá a žlutá Davidova hvězda“) z roku 1990 historička Dina Poratová. V roce 1996 bylo v knize \"Maflig chalom: michtevej ahava le-Chana Seneš\" od Muki Cura publikováno deset milostných dopisů, které Chaně Senešové poslal její kamarád z dětství Josef Weiss v letech 1939 až 1941. Weiss v roce 1939 rovněž opustil Maďarsko a v mandátní Palestině byl jejím blízkým přítelem a nápadníkem. Ta však jeho návrhy odmítala. Dopisy ve vlastnictví Chaniny rodiny byly po smrti její matky", "section_level": 2}, {"title": "V izraelské kolektivní paměti.", "content": "Chana Senešová se krátce po své smrti stala nejprve symbolem na úrovni svého kibucnického hnutí (ha-Kibuc ha-me'uchad), avšak záhy se z ní stala hrdinka na národní úrovni. Této pocty se jí dostalo jako jediné ze sedmi padlých výsadkářů. To do značné míry reflektuje hierarchii, která mezi nimi posmrtně vznikla, a v jejímž čele Chana Senešová stanula. Na dalším, o poznání nižším, stupni spočinula Chaviva Reiková a Enzo Sereni, a na posledním stupni se ocitli Cvi Ben Ja'akov, Aba Berdičev, Perec Goldstein a Rafa'el Reiss. Z těchto šesti jsou pouze Reiková a Sereni připomínáni na národní úrovni, kdežto ostatní jsou vzpomínáni pouze na úrovni svých hnutí. Podle historičky Judith Baumel-Schwartz z Bar-Ilanovy univerzity došlo k tomuto hierarchickému ustálení z několika důvodů. Jedním z nich byl již zmíněný literární odkaz, který byl spojnicí jišuvu s událostmi válečné Evropy. Dalšími byly okolnosti její smrti a romantická stránka jejího životního příběhu. Dan Laor z Telavivské univerzity naproti tomu uvádí jiný faktor, totiž v té době převládající tendenci „identifikování se s hrdinskými činy a zároveň odmítnutí typicky pasivní reakce židovských mas a fungování židovského vedení“, jinými slovy negaci diaspory. Parašutisté byli", "section_level": 2}], "src_summary": "Chana Senešová (:, \"Chana Seneš\", :'či '; 17. července 1921, Budapešť – 7. listopadu 1944, tamtéž) byla židovská básnířka, sionistka a účastnice protinacistického odboje. V Izraeli je považována za národní hrdinku. ", "tgt_summary": "Hannah Szenes (often anglicized as Hannah Senesh or Chanah Senesh; ; ; July 17, 1921November 7, 1944) was a poet and a Special Operations Executive (SOE) member. She was one of 37 Jewish SOE recruits from Mandate Palestine parachuted by the British into Yugoslavia during the Second World War to assist anti-Nazi forces and ultimately in the rescue of Hungarian Jews about to be deported to the German death camp at Auschwitz. ", "id": 1587752} {"src_title": "Německojazyčné společenství Belgie", "tgt_title": "German-speaking Community of Belgium", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Do 12. století patřila oblast Východních kantonů k Vévodství Limburk, od roku 1288 po bitvě o Worringen náležela Brabantskému vévodství. V 15. století přešly Východní kantony pod správu španělských Habsburků a od roku 1713, po podepsání Utrechtského míru, náležely rakouské větvi Habsburků. Mezi lety 1794 - 1815 bylo území součástí francouzského departementu Ourthe. Oblast dnes známá jako Východní kantony sestává z 11 obcí, z nichž devět je součástí Německojazyčného společenství a obce Malmedy a Waimes (německy \"Weismes\") tvoří součást Francouzského společenství. Východní kantony byly do roku 1920 součástí Rýnské provincie v Prusku, označované jako kraje Eupen a Malmedy. Po porážce Německa během první světové války se podle Versailleské smlouvy stalo území součástí Belgie. Oblast byla takto označována jako \"cantons rédimés\" (přeložitelné jako \"vykoupené kantony\"). Po uzavření Versailleské smlouvy se v oblasti Východních kantonů konalo referendum, v němž měli občané vyjádřit názor na politické uspořádání oblasti. Na mnohé obyvatele byl během referenda vyvíjen tlak, jehož účelem bylo získání co nejvíce hlasů pro setrvání oblasti ve federaci s Belgií. Nátlak byl vyvíjen především ze strany vůdce belgické armády Hermana Baltia. Mnohým obyvatelům bylo vyhrožováno, že budou vyhoštěni do Německa, pokud nedají hlas pro Belgii. I proto lze referendum považovat za silně zmanipulované a neobjektivní. Ve 20. letech došlo mezi vládami Německa a Belgie k několika jednáním, která měla umožnit Německu odkoupení oblasti. Tato situace měla zlepšit poválečnou finanční situaci Belgie. Původně mělo jít až o 200 milionů zlatých marek. Do jednání nakonec vstoupila francouzská vláda, která ukončila veškerá jednání. Východní kantony zůstaly součástí Belgie pouhých 20 let, když byly v roce 1940 během druhé světové války přičleněny opět k Německu. Většina obyvatel přičlenění k Německu přivítala, protože se považovala národnostně za Němce. Po porážce Německa v roce 1945 byla oblast opět přičleněna k Belgii. V následujících letech získávaly v oblasti velký vliv belgické federální a valonské regionální úřady, aby tak docházelo k oslabení vlivu Německa i němčiny jako jazyka. V 60. letech byla Belgie rozdělena na čtyři jazykové oblasti, mezi něž patřila Vlámská oblast, Frankofonní oblast, bilingvní město Brusel a germanofonní Východní kantony. Od roku 1973 je pak platné dělení, které se zachovalo dodnes - Vlámský region, Valonský region a Region Brusel-hlavní město jako oficiální územně správní jednotky a Vlámské, Francouzské a Německojazyčné společenství jako jazykové komunity. Legislativu v Německojazyčném společenství pak vykonává parlament, který sídlí v Eupenu a Rada Německojazyčného společenství (německy \"Rat der Deutschsprachigen Gemeinschaft\"). Společenství disponuje rozsáhlou mírou autonomie, především v kulturních a jazykových oblastech, ale je i nadále součástí frankofonního Valonského regionu. V posledních letech se stále častěji objevují návrhy na vznik nového regionu a převod pravomocí Valonského regionu pouze pro Německojazyčné společenství. Velkým zastáncem této politiky je také představitel společenství Karl-Heinz Lambertz.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní dělení.", "content": "Německojazyčné společenství sestává z devíti obcí:", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "1. ledna 2007 žilo v Německojazyčném společenství 73 675 obyvatel, což představuje cca 0,73% populace celé Belgie a hustotu zalidnění 86,3 obyvatel / km. Nejlidnatějším a zároveň hlavním městem je Eupen. Oblasti s výrazně vyšší hustotou zalidnění ve společenství jsou kantony na severu, naopak jižní kantony disponují nižší hustotou zalidnění: Nejvyšší hustotu zalidnění má pak obec Kelmis (577,9 ob. / km), nejnižší obec Büllingen (36,2 ob. / km). Celonárodní průměr Belgie činí 346,7 ob. / km. Ve společenství žije 49,72% mužů a 50,28% žen (celonárodní průměr - muži 48,95%, ženy 51,05%).", "section_level": 2}, {"title": "Vyznání.", "content": "Nejrozšířenějším náboženstvím ve společenství je římskokatolické, které spadá pod Diecézi Lutych. Ta je dále dělena na tři děkanáty a 32 farností. V menší míře se vyskytuje také protestantství.", "section_level": 2}, {"title": "Vláda.", "content": "Společenství má vlastní parlament a vládu, která je jmenována na funkční období 5 let. V čele stojí premiér. Vláda má čtyři ministry:", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a cestovní ruch.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Severní kantony.", "content": "Oblast čtyř severních kantonů je specifická průmyslem, především zpracováním plastů, hliníku, výrobou čokolády, papírenským průmyslem a strojírenstvím. Velký význam pro rozvoj průmyslu má pak napojení na evropskou silnici E40 a belgickou železniční síť. Mezi turistické pamětihodnosti patří přehrada v Eupenu, významná architektonická budova od Johanna Josefa Couvena, hrnčířské muzeum v Raerenu, dále zámek v Eyneburgu u Kelmisu a mnohé další.", "section_level": 2}, {"title": "Jižní kantony.", "content": "Ekonomiky jižních kantonů jsou rozvíjeny především prostřednictvím zemědělství a dřevozpracujícího průmyslu. Cestovní ruch tvoří velkou část příjmů celé oblasti. Mezi turistické atrakce patří přírodní park Hautes Fagnes, středověký hrad Reuland, přehrada v Bütgenbachu a další.", "section_level": 2}], "src_summary": "Německojazyčné společenství Belgie (také \"Germanofonní společenství Belgie\",,, ) je nejmenší ze tří společenství v Belgii. Německojazyčné společenství se rozkládá pouze v provincii Lutych ve Valonském regionu při státních hranicích s Německem, Nizozemskem a Lucemburskem. Svou polohou je součástí euroregionu Máza-Rýn. I přesto, že má společenství vlastní vládu a parlament, nejedná se o územně samosprávnou jednotku; výkon státní správy spadá pod pravomoce Valonského regionu. Společenství zahrnuje devět z jedenácti obcí tzv. Východních kantonů (německy \"die Ostkantone\"). Hlavním městem společenství je Eupen. ", "tgt_summary": "The German-speaking Community of Belgium (, DG; ; ) or Eastern Belgium (; ; ) is one of the three federal communities of Belgium. Covering an area of within the province of Liège () in Wallonia, it includes nine of the eleven municipalities of East Cantons (). Traditionally speakers of Low Dietsch, Ripuarian, and Moselle Franconian varieties, the local population numbers over 77,000—about 0.70% of the national total. ", "id": 2410438} {"src_title": "Wiener Werkstätte", "tgt_title": "Wiener Werkstätte", "src_document": [{"title": "1903 - 1914, éra Fritze Waerndorfera.", "content": "Prvním mecenášem Wiener Werkstätte byl průmyslník Fritz Waerndorfer. Značná část produkce Wiener Werkstätte byla navržena a vyrobena pro interiéry jeho domu ve Vídni, pro jeho příbuzné a nejbližší známé. Návrhy nejstarších výrobků z roku 1903 ještě po formální stránce vycházely z britských vzorů (vázy, dózy, kolekce sportovních pohárů). Roku 1904 se objevují první příklady nádob vytvářených z perforovaného plechu (stříbro, lakovaný plech). Design se výrazně zjednodušuje, formy se geometrizují. Po roce 1905 jsou plochy stále více dekorované, dominuje stylizovaný rostlinný ornament. Tvůrci se inspirují lidovým uměním, biedermeierem. Pro Wiener Werkstätte pracuje několik desítek designérů: Carl Otto Czeschka, Bertold Löffler, Otto Prutscher ad. Roku 1907 opouští pro neshody s Waerndorferem Wiener Werkstätte Koloman Moser. Dílny sídlily na \"Neustiftgasse 32\", od roku 1912 přikupují další prostory na \"Döblergasse 12\". V centru Vídně měly vlastní prodejny, roku 1909 otevřely prodejnu v Karlových Varech. Největší rozmach zažívaly dílny v období kolem roku 1910, kdy zaměstnávaly přes stovku designérů, řemeslníků. Fritz Waerndorfer se posléze díky špatným investicím dostal do finančních potíží, opustil Wiener Werkstätte a roku 1914 emigroval do USA. Josef Hoffmann navrhoval v architektonickém ateliéru Wiener Werkstätte stavby, které byly zařizovány výrobky dílny: - Dům pro hosty hutí Poldi v Kladně (\"Poldihaus\"), pro Karla Wittgensteina, 1903 - Sanatorium v Purkersdorfu u Vídně, pro Victora Zuckerkandla, 1904 - Zařízení bytu Jeroma a Margaret Stoneborough-Wittgenstein v Berlíně, 1905 - Vybavení ateliéru Gustava Klimta ve Vídni, 1905 - Dům rodiny Beer - Hoffmann ve Vídni, 1905 - interiér kabaretu Fledermaus ve Vídni, 1907 - 1905 - 1911 vzniká nejvýznamnější realizace Josefa Hoffmanna a Wiener Werkstätte, palác pro bankéře Adolpha Stocleta v Bruselu Roku 1911 Josef Hoffmann kvůli organizačním problémům oddělil architektonický ateliér z komplexu Wiener Werkstätte, nadále využíval produkci dílen pro zařizování interiérů domů, které navrhoval. - vila Skywa - Primavesi ve Vídni, 1914 - 1915 - venkovský dům rodiny Primavesi v Koutech nad Desnou.", "section_level": 1}, {"title": "1915 - 1924, éra Otta Primavesi.", "content": "Otto Primavesi byl přední rakouskouherský bankéř. Manželka Eugenie (Mäda) roz. Butscheková, vídeňská herečka, ho přivedla k obdivu umění. V letech 1905-1906 si nechali vystavět reprezentativní vilu v Olomouci. Přes sochaře Antona Hanaka, který se podílel na zařízení interiéru vily, se seznámili s Josefem Hoffmannem. Zadali mu úpravy budovy olomoucké banky, interiéru vily a především stavbu letního sídla v Koutech nad Desnou (1913-1915). Interiéry byly vybaveny výrobky Wiener Werkstätte. Tato zakázka přenesla dílny složitým obdobím první světové války. Finanční krize roku 1914 donutila pozměnit směr produkce Wiener Werkstätte směrem od kusové exkluzivity k masovější výrobě. Během války narukovala řada designérů i řemeslníků do armády a mnozí z nich se nevrátili. Dílny začaly zaměstnávat mnohem více žen, proto na významu začal nabývat módní a keramický ateliér. Vedle Josefa Hoffmanna se prosazují designéři Dagobert Peche, Josef Wimmer-Wisgrill, Vallly Wieselthier ad. Roku 1916 byla otevřena prodejna v Mariánských Lázních, 1917 v Zurichu, 1922 v New Yorku.", "section_level": 1}, {"title": "1925 - 1926, éra Mädy Primavesi.", "content": "Kvůli finančním potížím bankovního domu Primavesi se Otto rozhodl odstoupit z vedoucího místa Wiener Werkstätte, aby tak zabránil možnosti sanování dluhů banky majetkem dílen. Vedení převzala jeho žena Mäda, která se už dříve velmi aktivně podílela na chodu Wiener Werkstätte. Dílny se orientovaly zejména na módní produkci. Pořádaly módní přehlídky ve Vídni, Rakousku, Evropě i v zámoří. V roce 1925 se úspěšně prezentovaly na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži. Následujícího roku však rodina Primavesi podlehla finančním problémům a Otto se zastřelil. Roku 1929 byla otevřena prodejna v Berlíně.", "section_level": 1}, {"title": "1927 - 1929, éra Kuno Grohmanna.", "content": "Po rodině Primavesi se stal hlavním mecenášem Wiener Werkstätte textilní průmyslník Kuno Grohmann pocházející z Vrbna pod Pradědem. Josef Hoffmann zde vystavěl pro jeho bratra Fritze Grohmanna vilu (1920-1921) a Kunovi navrhl úpravy interiéru jeho zámku a také několik variant domů pro zaměstnance továrny. Kuno usiloval o zvýšení orientace Wiener Werkstätte na průmyslovou výrobu, svůj vliv na chod dílen si stále uchovávala i Mäda Primavesi. Roku 1928 oslavily Wiener Werkstätte výročí 25 let existence. Rokem 1929 po krachu na burze v New Yorku vyhlásil bankrot i Kuno Grohmann.", "section_level": 1}, {"title": "1930 - 1932, éra Alfreda Hofmanna.", "content": "Snahy Josefa Hoffmanna o získání nového mecenáše přivedly do čela dílen dalšího z jeho klientů - Alfreda Hofmanna, který se pokusil o racionalizaci výroby. V důsledku finanční krize vyzněly pokusy o záchranu Wiener Werkstätte na prázdno. Roku 1932 byly dílny likvidovány. Neprodané zboží bylo vydraženo 10. - 15. září 1932 na aukci za velmi nízké ceny. V roce 1939 byl proveden výmaz společnosti z registru firem. Josef Hoffmann roku 1948 usiloval spolu s bývalými kolegy i mladými designéry otevřít dílny nyní pod názvem \"Österreichische Werkstätte\" znovu, jejich existence však byla velmi krátká. Avšak značka Wiener Werkstätte byla obnovena v roce 1969.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wiener Werkstätte GmbH (\"Vídeňské umělecké dílny\"), byly uměleckořemeslné dílny založené Josefem Hoffmannem, Kolomanem Moserem a Fritzem Waerndorferem. Působily mezi lety 1903-1932. ", "tgt_summary": "The Wiener Werkstätte (engl.: \"Vienna Workshop\"), established in 1903 by the graphic designer and painter Koloman Moser, the architect Josef Hoffmann and the patron Fritz Waerndorfer, was a productive cooperative of artisans in Vienna, Austria. The Werkstätte brought together architects, artists and designers working in ceramics, fashion, silver, furniture and the graphic arts. It is regarded as a pioneer of modern design, and its influence can be seen in later styles such as Bauhaus and Art Deco. ", "id": 570014} {"src_title": "HotSpot", "tgt_title": "HotSpot", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Java HotSpot Performance Engine byl poprvé zveřejněn 27. dubna 1999. Nejprve byl HotSpot dostupný pouze jako plugin ve verzi 1.2, standardní implementací Sun JVM se stává od verze 1.3.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "HotSpot jako svoji součást obsahuje známý Just-in-time (JIT) kompilátor. Před prvním spuštěním je program (zkompilovaný v bajtkódu) přeložen rychlým Just-in-time (JIT) kompilátorem a spuštěn. Z většiny výzkumů vyplývá, že 80% strojového času zabírá pouze 20% kódu, proto by se hodilo tento kód co nejvíce optimalizovat. Z analýzy běhu programu JVM zjišťuje tzv. horká místa (\"anglicky hot spots\"), tedy metody, které jsou spouštěné opakovaně a velmi často. Tyto metody kompiluje tedy znovu s vyšší mírou optimalizace. Kód, který je spouštěn pouze jednou (například inicializační bloky tříd nebo některé konstruktory) by sice mohl běžet rychleji, ale to by znamenalo vyšší míru optimalizace a tedy pomalejší a důkladnější běh Just-in-time (JIT) kompilátoru a ve výsledku by takový program běžel pomaleji. Díky tomu, že Java Virtual Machine (JVM) beží vždy na konkrétním procesoru, může JVM využívat konkrétní instrukce, a není výjimkou, že dosahuje kratšího strojového času než tradiční jazyky C nebo C++.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Na zdrojovém kódu HotSpot JVM doposud pracovaly desítky lidí více než 15 let. (To je zároveň dobře a zároveň špatně.) HotSpot je již velkou věcí. Zdrojové kódy obsahují více než 1500 C/C++ hlavičkových a zdrojových souborů, dohromady obsahujících téměř 250.000 řádků kódu. Stejně jako jiné implementace JVM, HotSpot obsahuje:", "section_level": 1}, {"title": "Server a client.", "content": "Běhové prostředí JRE nabízí dvě implementace. Jedna se nazývá \"client\", ta druhá \"server\" určené pro desktopové počítače v případě prvním, ve druhém případě pro servery. Zatímco \"client\" vyžaduje především rychlé spouštění programů, rychlou odpověď po nějaké vstupně/výstupní operaci, \"server\" tak rychlý být nemusí. \"Client\" více využívá možností přímé interpretace. \"Server\" načítá velmi pomalu, ale s vysokou mírou optimalizace, protože předpokládá, že kód bude spouštěn velmi často a tedy by měl běžet velmi rychle. Dalším rozdílem jsou přidělovaná časová kvanta běhu jednotlivých programů, která se liší přibližně desetinásobně (tedy pokud kód na JVM \"client\" běží 150ms, na JVM \"server\" může běžet až 1500ms, než je přepnut). \"Client\" chce obvykle rychlou odezvu, mnohdy i více programů. \"Server\" na druhou stranu musí obsluhovat mnoho požadavků, a tedy nemůže neustále přepínat mezi programy.", "section_level": 2}, {"title": "JVM přepínače (flags).", "content": "Podobně jako jiné implementace JVM obsahuje mnoho tisíc různých přepínačů a možností. Nejdůležitější pro HotSpot jsou pravděpodobně \"-server\" a \"-client\", pro nastavení chování HotSpot na různých konfiguracích hardware.", "section_level": 2}, {"title": "Podporované platformy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Udržované firmou Oracle.", "content": "Podobně jako pro JDK od Oraclu je implementace HotSpotu vyvíjena a udržována pro Microsoft Windows, Linux, Solaris a Mac OS X. Podporované instrukční sady jsou x86-64, ARMv6, ARMv7 a SPARC (pouze Solaris).", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "Portování na jiné platformy je samozřejmě díky GPLv2 licenci možné, ale velmi složité. Zdrojový kód je psán v C/C++ a obsahuje velmi vysoké procento jazyka assembleru. Projekt IcedTea se snaží o obecnější variantu HotSpot interpretru nazvanou \"zero-asembler HotSpot\" s téměř nulovou dávkou assembleru. Projekt IcedTea je především určen pro širokou škálu Linuxových distribucí.", "section_level": 2}, {"title": "Licence.", "content": "Od 13. listopadu 2006 je HotSpot JVM licencován pod GPL verze 2", "section_level": 1}], "src_summary": "HotSpot je jednou z implementací Java Virtual Machine (JVM) pro desktopové počítače a servery. Původně byl označen jako Java HotSpot Performance Engine a v současnosti je vyvíjen a udržován firmou Oracle. HotSpot je především velmi efektivní běhové prostředí pro programovací jazyky kompilovatelné do bajtkódu. HotSpot byl zpočátku vyvíjen jako alternativa ke standardní Java Virtual Machine, obsahující Just-in-time (JIT) kompilátor, který nebyl dostatečně efektivní. ", "tgt_summary": "HotSpot, released as Java HotSpot Performance Engine, is a Java virtual machine for desktop and server computers, maintained and distributed by Oracle Corporation. It features improved performance via methods such as just-in-time compilation and adaptive optimization.", "id": 548203} {"src_title": "Ikonodulie", "tgt_title": "Iconodulism", "src_document": [{"title": "Kořeny.", "content": "„\"Nezobrazíš...\"“ – stojí ve druhém přikázání Desatera, jímž Starý zákon i rané křesťanství zavrhly uctívání obrazů jako projev pohanství. Stejný požadavek stanovil později také islám. Odpor proti figurální výzdobě církevních prostor však postupně slábl, nepochybně úměrně tomu, jak zanikaly pohanské kulty. Křesťanská církev, a to především na Východě, nejprve připustila uctívání obrazů jako projev lidové zbožnosti, během 6. století pak začala sama považovat zobrazení Ježíše Krista a úctu k němu za vyjádření pravé víry. Pro úctu k obrazům se vyslovil i papež Řehoř I. (590–604), když napsal marseilleskému biskupu Serenovi, že obraz představuje pro věřící, kteří neumějí číst, to, čím je Písmo pro ty, kteří to dovedou. Ikonodulie, uctívání obrazů svatých, se rozšířila mezi řeholním duchovenstvem i širokými laickými vrstvami obyvatelstva byzantské říše. Nemalou zásluhu na tom měla sama církev, především mniši, která z výroby a prodeje ikon bohatla. Přestože úcta neměla být prokazována obrazu, ale tomu, kdo byl na něm znázorněn, staly se předmětem uctívání, zvláště řeckých věřících v evropské části byzantské říše, mnohdy ikony samy, kterým byla navíc připisována moc způsobit zázraky. To budilo nevoli u vzdělanějších vrstev kléru i světské společnosti, které považovaly takové jednání za modlářství. Uctívání obrazů bylo odmítáno zejména ve východních provinciích, kde v tomto směru působily zbytky monofyzitů, šířící se sekta paulikiánů a také kontakty s židovským a muslimským prostředím. Tak se začal v byzantské společnosti na počátku 8. století hrozivě rýsovat nábožensko-ideologický konflikt, v němž důležitou roli nepochybně hrály také odlišné zdroje i tendence vývoje jednotlivých částí říše.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ikonodulie či ikonofilie (z řeckého εἰκῶν \"eikón\" obraz + δουλεία \"dúleia\" služba) je pojem označující praxi uctívání obrazů svatých, tzv. ikon. Pojmu se používá především v souvislosti s obrazoboreckým zápasem v byzantské říši v 8. a 9. století, kdy byli uctívači obrazů některými císaři pronásledováni.", "tgt_summary": "Iconodulism (also Iconoduly or Iconodulia) designates the religious service to icons (kissing and honourable veneration, incense, and candlelight). The term comes from Neoclassical Greek εἰκονόδουλος (\"eikonodoulos\") ← ( – \"icon (image)\" + – \"servant\"), meaning \"one who is serves images (icons)\". It is also referred to as Iconophilism (also Iconophily or Iconophilia ← – \"icon (image)\" + – \"love\") designating a positive attitude towards the religious use of icons. In the history of Christianity, Iconodulism (or Iconophilism) was manifested as a moderate position, between two extremes: Iconoclasm (radical opposition to the use of icons) and Iconolatry (idolatric veritable (full) adoration of icons).", "id": 2467065} {"src_title": "Neinerciální vztažná soustava", "tgt_title": "Non-inertial reference frame", "src_document": [{"title": "Pohybové rovnice pro neinerciální vztažnou soustavu a setrvačné síly.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pohybová rovnice pro soustavu konající rotační pohyb.", "content": "Pro vektor rychlosti platí vztah kde levá strana rovnice představuje zrychlení formula_2 vzhledem k inerciální soustavě. Za rychlost formula_3 dosadíme formula_4, čímž dostaneme Provedeme časovou derivaci a zároveň roznásobíme závorku, čímž dostaneme Časová změna vektoru úhlové rychlosti v rotující soustavě je z čehož dostáváme celkové zrychlení ve tvaru pomocí kterého můžeme pohybovou rovnici pro neinerciální vztažnou soustavu psát ve tvaru kde formula_10 je reálná (skutečná síla) působící na hmotný bod, formula_11 je Eulerova síla, formula_12 je Coriolisova síla a formula_13 je síla odstředivá.", "section_level": 2}, {"title": "Pohybová rovnice pro soustavu konající translační pohyb.", "content": "Uvažujme inerciální soustavu a neinerciální soustavu, která se vůči inerciální pohybuje obecným translačním pohybem formula_14. Transformační vztah mezi souřadnicemi je dán ve tvaru Dvojitou derivací předchozího vztahu dostaneme zrychlení ve tvaru pomocí kterého můžeme pohybovou rovnici pro neinerciální vztažnou soustavu psát ve tvaru kde formula_10 je reálná (skutečná síla) působící na hmotný bod a formula_19 je setrvačná síla.", "section_level": 2}, {"title": "Pohybová rovnice pro soustavu konající obecný pohyb.", "content": "Pohybovou rovnici pro obecný pohyb získáme sloučením rovnic pro rotační a translační soustavu, čímž dostaneme rovnici ve tvaru", "section_level": 2}, {"title": "Příklad.", "content": "Uvažujme inerciální soustavu, která je pevně spojena se Zemí o poloměru formula_21 (pro jednoduchost uvažujme Zemi jako homogenní kouli), neinerciální soustavu těsně nad povrchem Země do jejíž začátku ukazuje vektor formula_22 a hmotný bod, který má vůči neinerciální soustavě polohový vektor formula_23. Dále považujme vektor úhlové rychlosti Země formula_24 za konstantní. Derivací polohového vektoru formula_22 dostaneme Opětovnou derivací dostaneme zrychlení ve tvaru S ohledem na pohybovou rovnici soustavy konající obecný pohyb dostáváme rovnici ve tvaru Jestliže jedinou reálnou silou je gravitační síla, jež má v inerciální soustavě tvar kde M je celková hmotnost Země a formula_30 a formula_31 je gravitační zrychlení, pak dosazením do předchozí rovnice dostaneme Jestliže tato rovnice bude popisovat pohyb hmotného bodu blízko Zemského povrchu, pak si můžeme dovolit aproximaci formula_33. Na základě této aproximace můžeme zavést tíhové zrychlení formula_34, které je ve tvaru Jelikož pro velikost úhlového zrychlení platí formula_36, můžeme poslední člen pohybové rovnice zanedbat, čímž dostáváme výslednou pohybovou rovnici, která je dobrou aproximací pohybu v blízkosti Zemského povrchu. Výsledná pohybová rovnice je ve tvaru", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako neinerciální vztažná soustava se ve fyzice označuje taková vztažná soustava, v níž \"neplatí\" 1. Newtonův pohybový zákon ani 3. Newtonův pohybový zákon, tzn. že těleso, ačkoliv na ně nepůsobí žádná síla nebo výslednice sil je nulová, \"mění\" svůj pohybový stav (rychlost), tzn. pohybuje se s nenulovým zrychlením. Druhý použít lze, ale musíme vzít v úvahu kromě sil vznikajících vzájemným silovým působením těles i síly setrvačné. ", "tgt_summary": "A non-inertial reference frame is a frame of reference that is undergoing acceleration with respect to an inertial frame. An accelerometer at rest in a non-inertial frame will, in general, detect a non-zero acceleration. While the laws of motion are the same in all inertial frames, in non-inertial frames, they vary from frame to frame depending on the acceleration. ", "id": 640273} {"src_title": "Glacier Express", "tgt_title": "Glacier Express", "src_document": [{"title": "Glacier Express.", "content": "Označení „Express“ zde nemá obvyklý význam, je propagován jako „Nejpomalejší expres světa“. Částečně dostává svému názvu tím, že zastavuje jen v turisticky významných stanicích. Vlak je provozován ve spolupráci dvou železničních společností - Rhétské dráhy a Matterhorn Gotthard Bahn. Vlak spojuje významná horská střediska na východě a západě v jižní polovině Alpské oblasti Švýcarska při hranici s Itálií. Jedna cesta trvá 7/ hodiny. Jede se přes 291 mostů, skrz 91 tunelů a přes průsmyk Oberalppass ve výši 2033 m n. m. Komfortně zařízený vlak projíždí skutečnou, místy neporušenou přírodou, tichými alpskými pastvinami se šumícimi horskými potůčky a vodopády, skrz tradiční horská údolí se staletou kulturou. Za nejhezčí cestu bývá označována cesta mezi památkami kantonu Graubünden, cesta údolím Albula (Albulabahn), kde se vlak „kroutí“ v točitých tunelech, překonává řadu mostů, galerií, stoupání a klesání v sedle Oberalppass, cesta údolím k Brigu a slunečný kanton Valais s jeho ledovci. První jízda vlaku se datuje k roku 1930. Dne 22. června 2010 oslavil Glacier Express své 80. narozeniny. Kromě pravidelných spojů jsou do provozu zařazeny i jízdy nostalgických souprav (Alpine Classic Glacier Express, Nostalgie Glacier Express). Od roku 2006 jsou ve vozovém parku zařazeny nové panoramatické vozy a tzv. služební vůz, který slouží jako přípravna jídel. V takto složených vlakových soupravách je podáváno jídlo přímo na místě. Ostatní soupravy mají jídelní vozy. V minulosti byl vlak provozován pouze v letních měsících, tedy v době, kdy byla trať přes sedlo Furka sjízdná. Od doby vybudování tunelu Furka je provoz celoroční. Původní trať přes sedlo Furka, která byla snesena a později opět obnovena, provozuje společnost Dampfbahn Furka-Bergstrecke. Provozuje zde v letních měsících nostalgické jízdy parních vlaků. Trati RhB a MGB (i Furka) jsou metrového rozchodu; provoz u RhB je jen adhezní, u ostatních drah smíšený - adhezní i ozubnicový. Ve stanici Disentis/Mustér, kde se stýkají tratě společností RhB a MGB, se přepřahají lokomotivy.", "section_level": 1}, {"title": "Nehoda.", "content": "23. července 2010 došlo před polednem na trati Glacier Expressu na trati mezi Zermattem a Svatým Mořicem v úseku mezi obcemi Lax a Fiesche k nehodě, při které vykolejily poslední tři vyhlídkové vozy. Poslední vůz se při nehodě převrátil úplně, předposlední dolehl na boční stěnu. Příčina této nehody nebyla bezprostředně zjištěna a poškozené vozy byly odtaženy do depa v Brigu, kde byly podrobeny zkoumání. Při nehodě zemřela na místě 64letá Japonka a dalších 40 osob bylo zraněno: 28 Japonců (z toho 9 zraněno vážně a 2 se nacházeli dokonce v kritickém stavu), 5 Švýcarů, 4 Španělé, 2 Rakušané a jedna osoba indické národnosti. Na místo nehody bylo vysláno 15 lékařů, 30 zdravotníků, 70 hasičů a 40 policistů, těžce zranění byli převáženi helikoptérami a ostatní sanitními vozy do nemocnic. Nehoda vyvolala i značný zájem světových a hlavně japonských médií. Zpráva MGB k nehodě Zpráva byla vydána 30.7.2010. Vyšetřující orgány zjistily, že strojvedoucí v místě nehody jel vysokou rychlostí, což vedlo k vykolejení. V konkrétním místě je povolena maximální rychlost 35 km/h v oblouku a až na přímém úseku je povoleno zrychlení na 55 km/h. Analýzou záznamu tachografu bylo shledáno, že v místě, kde je traťová rychlost omezena na 35 km/h, jel strojvedoucí vyšší rychlostí než povolenou. V místě výjezdu z oblouku strojvedoucí příliš brzo zrychlil až na rychlost 55 km/h, a to ještě v době, kdy zadní část soupravy byla ještě v úseku s povolenou nižší rychlostí. Odstředivá síla u posledního vozu při předčasném zrychlení v oblouku byla tak velká, že vlivem jejího působení došlo k převrácení posledního vozu a ten strhl i dva vozy před sebou. Letecký snímek nehody. Úřad pro vyšetřování nehod drah a lodí (UUS - Unfalluntersuchungsstelle Bahnen und Schiffe) zveřejnil závěry vyšetřování této nehody. Vlak začal zrychlovat v době, kdy se konec vlaku nacházel více než 200 m před místem dovolujícím zvýšení rychlosti z 35 na 55 km/h. Simulace ukázaly, že při rychlosti nižší, než 50 km/h by ještě k převrácení vozu nedošlo. Technický stav vozidel ani trati neměl na událost vliv. Ačkoliv svršek nebyl v ideálním stavu, odpovídal předpisům. MGB je povinna instalovat systém kontroly rychlosti a označit nouzové východy u panoramatických vozů. Škody na infrastruktuře dosáhly 150 000 CHF, dva vozy byly zrušeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Glacier Express je slavný švýcarský horský vlak. Jezdí ze Svatého Mořice do Zermattu a zpět. Vlak dostal jméno „ledovcový“, protože jeho trasa je vedena po nejvýše položených úzkorozchodných tratích v blízkosti některých velkých švýcarských ledovců. Vzhledem k velkému zájmu jezdí v letní sezóně až tři páry těchto vlaků denně.", "tgt_summary": "The Glacier Express (GEX) is an \"express\" train connecting railway stations of the two major mountain resorts of Zermatt and St. Moritz via Andermatt in the central Swiss Alps. The train is not an \"express\" in the sense of being a high-speed train, but rather, in the sense that it provides a one-seat ride for an 8-hours-long end-to-end journey, and omits stops made by local trains. The Glacier Express is known as the slowest express train in the world. As St. Moritz and Zermatt are home to two well-known mountains, the Glacier Express is also said to travel from Matterhorn to Piz Bernina. ", "id": 2261488} {"src_title": "Rozprostřené spektrum", "tgt_title": "Spread spectrum", "src_document": [{"title": "Úzkopásmový rušivý signál.", "content": "Příčiny existence rušivého signálu jsou: Úmyslné rušení (\"jamming\") spadá spíše do vojenské problematiky, přesto nebo právě proto byly metody potlačení rušivého signálu rozvíjeny a aplikovány nejdříve v této oblasti. Neúmyslné rušení (interference) vzniká např. tehdy, je-li v blízkosti přijímače vysílač, pracující sice v jiném kmitočtovém pásmu, ale jehož signál je vzhledem k blízkosti tak silný, že v důsledku nelinearit v přijímači dochází k jeho částečnému proniknutí do pásma užitečného signálu. Další možností neúmyslného rušení je sdílení stejného kmitočtového pásma více uživateli, kdy je neekonomické nebo nemožné (např. z důvodu náhodného zpoždění signálů v mobilních službách) oddělit jejich signály časově. V případě vícecestného šíření (\"multipath\"), vzniklého odrazy užitečného signálu, je rušivým signálem zpožděný užitečný signál, tj. signál ve stejném kmitočtovém pásmu a proto procházející vstupními obvody přijímače. Jeho sečtením se signálem, který se šíří přímou cestou, dochází ke změně amplitudy (výkonu) výsledného signálu, ale také se vzájemně ovlivňují přenášená data. Důsledkem je prudké zvýšení pravděpodobnosti chyby nejen vlivem slabého signálu, ale také porušením synchronizace dat, neboť nejsme schopni spolehlivě rozhodnout, kdy začíná a končí modulovaný signál. Vliv vícecestného šíření je výrazný tam, kde jej nemůžeme potlačit směrovou charakteristikou antény, tj. při příjmu signálu v městské zástavbě, jedoucím autě, členitém terénu atd.", "section_level": 1}, {"title": "Základní principy.", "content": "Princip metody spočívá v tom, že před zpracováním přijatého signálu standardními metodami jej vhodně přeměníme tak, aby se z rušivého úzkopásmového signálu stal širokopásmový signál (vzhledem k šířce pásma obvodů standardního zpracování). Protože standardní metody jsou navrženy na potlačení širokopásmového šumu, potlačí i tento přeměněný rušivý signál. Přijímaný signál je však součtem užitečného signálu, šumu a rušivého signálu, a proto uvedené zpracování postihne i užitečný signál a šum. Z hlediska potlačení šumu je zřejmé, že metoda rozprostření spektra musí být zvolena tak, že bílý (nekorelovaný) šum zůstane po její aplikaci stále bílý, neboť v opačném případě by nemohl být standardními metodami potlačen. Důsledkem tohoto požadavku je, že metoda rozprostření spektra musí být bez paměti, aby nedošlo ke vzájemné závislosti složek šumu. Z hlediska užitečného signálu je nutné, aby po aplikaci metody rozprostření spektra zůstal nezměněn. To ovšem není možné, užitečný signál má porovnatelnou šířku pásma jako rušivý signál (v případě vícecestného šíření dokonce stejnou) a proto jej postihne stejný efekt. Je proto nevyhnutelné vhodně upravit vysílaný signál tak, aby se účinek rozprostření spektra v přijímači eliminoval, tj. abychom po aplikaci metody rozprostření spektra dostali původní užitečný signál. Nejrozšířenějšími metodami rozprostření spektra je rozprostření přímou posloupností (DS – \"direct-sequence spread spectrum\") a frekvenčním přeskakováním (FH – \"frequency-hopping spread spectrum\").", "section_level": 1}, {"title": "DS.", "content": "Rozprostření spektra přímou posloupností je založeno na násobení přijímaného signálu nezávislým širokopásmovým stacionárním náhodným signálem \"g\". Lze ukázat, že výsledkem úzkopásmového a širokopásmového signálu součinu je opět širokopásmový signál, jehož spektrum je rozloženo kolem nosného kmitočtu úzkopásmového signálu a tvar spektra odpovídá tvaru spektra násobícího signálu. Uvedeným násobením tedy dosáhneme požadovaného cíle, tj. že z úzkopásmového rušivého signálu se stane širokopásmový (potlačitelný) signál. Jako násobící signál se používá nekorelovaná posloupnost hodnot 1 a −1. Pak je snadná realizace zpracování užitečného signálu ve vysílači, protože stačí násobit užitečný signál \"s\" před vysláním toutéž posloupností \"g\", tj. vysíláme signál \"s*g\". V přijímači po násobení přijímaného signálu posloupností \"g\" dostáváme původní užitečný signál, neboť \"(s*g)*g\"=\"s\". Spektrum vysílaného signálu (tj. součinu úzkopásmového užitečného signálu a širokopásmového signálu) je tedy širokopásmové, aplikací metody se rozprostřelo, a odtud také název tohoto typu modulace.", "section_level": 2}, {"title": "FH.", "content": "Princip rozprostření spektra frekvenčním přeskakováním spočívá v tom, že v přijímači je náhodně (tj. na základě náhodné posloupnosti) měněn kmitočet místního oscilátoru, jímž se převádí kmitočet přijímaného signálu na mezifrekvenční kmitočet. Provádíme tak náhodnou frekvenční modulaci rušivého signálu, jeho spektrum se náhodně posouvá po kmitočtové ose a stává se tak z něj požadovaný širokopásmový signál. Podobně bílý šum zachovává svůj charakter, neboť posunováním konstantní spektrální výkonové hustoty se její tvar nemění. Z hlediska přenosu užitečného signálu musíme zabezpečit, aby užitečný signál měl po směšování konstantní mezifrekvenční kmitočet. Znamená to, že ve vysílači musíme měnit kmitočet vysílaného signálu stejně náhodným postupem jako je měněn kmitočet místního oscilátoru v přijímači a vysílaný signál je opět širokopásmový. Na rozdíl od metody DS, kde se potlačení rušivého signálu dosahuje snížením jeho spektrální výkonové hustoty (v literatuře je DS označována jako \"averaging system\"), při metodě FH se rušivý signál potlačuje tím, že projde mezifrekvenčním zesilovačem jen zřídka, když je jeho nosný kmitočet roven náhodnému nosnému kmitočtu užitečného signálu. Užitečný signál se tedy „vyhýbá“ rušivému signálu a proto je FH zařazováno mezi avoidance systémy.", "section_level": 2}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Shrňme naše poznatky z popisu nejpoužívanějších metod. Ve vysílači je užitečný signál rozprostřen na širokopásmový signál. Na vstupu přijímače je pak součet rozprostřeného užitečného signálu (se šířkou pásma formula_1), úzkopásmového rušivého signálu a bílého šumu. Po aplikaci metody rozprostření spektra – rozprostření z hlediska rušivého signálu, z hlediska užitečného signálu se jedná o kompresi spektra – pak do obvodů standardního zpracování (se šířkou pásma formula_2 rovnou šířce pásma užitečného signálu) vstupuje součet úzkopásmového užitečného signálu, rozprostřeného rušivého signálu (se stejnou šířkou pásma formula_1 jako měl rozprostřený užitečný signál) a bílého šumu. V důsledku rozprostření výkonu formula_4 rušivého signálu do širokého kmitočtového pásma vstupuje do zpracování standardními metodami podstatně menší výkon formula_5 rušivého signálu. Poměr formula_6 udává, kolikrát se použitím dané metody potlačí výkon rušivého signálu a proto jej nazýváme zisk zpracování (processing gain). Protože platí formula_7, je potlačení rušivého signálu tím větší, čím je větší poměr mezi šířkou pásma rozprostřeného signálu a šířkou pásma užitečného signálu. Zdůrazněme, že šířka pásma rozprostřeného rušivého signálu je stejná jako rozprostřeného užitečného signálu, protože je dána metodou rozprostření a nikoliv vlastnostmi rušivého signálu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Standardní metody potlačení rušivých signálů jsou zaměřeny na širokopásmový (bílý) šum. V případě existence úzkopásmového rušivého signálu proto standardní metody selhávají a musí se proto nahradit resp. doplnit jinými metodami. Jednou z metod na potlačení úzkopásmového rušivého signálu je metoda rozprostřeného spektra (\"spread spectrum\").", "tgt_summary": "In telecommunication and radio communication, spread-spectrum techniques are methods by which a signal (e.g., an electrical, electromagnetic, or acoustic signal) generated with a particular bandwidth is deliberately spread in the frequency domain, resulting in a signal with a wider bandwidth. These techniques are used for a variety of reasons, including the establishment of secure communications, increasing resistance to natural interference, noise, and jamming, to prevent detection, to limit power flux density (e.g., in satellite down links), and to enable multiple-access communications.", "id": 1993216} {"src_title": "Panzer III", "tgt_title": "Panzer III", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Tank Pz III měl představovat hlavní bitevní tank německých vojsk v nastávající válce. Jeho původní verze byly vyzbrojeny 37mm kanonem, předpokládalo se, že by časem mohly být přezbrojeny na 50mm kanony. Tank se v prvních taženích osvědčil, byť jeho relativně slabá výzbroj se ukazovala jako problematická, pokud se setkal s odolnějšími francouzskými nebo britskými tanky. V roce 1940 se proto začaly objevovat první stroje s krátkými 50mm kanony. Stroje s 50mm kanony (Panzer III J) byly například použity německými vojsky v bitvě o Gazalu. Původní koncepce tanku byla přehodnocena během zahájení operace Barbarossa. Tanky Pz III se začaly setkávat s masami tanků T-34 a KV-1, na něž jejich kanony vůbec nestačily. Urychleně proto byly vyvinuty nové typy vyzbrojené dlouhými 50mm kanony (5 cm KwK 39 L/60) a starší tanky byly přezbrojovány. Ačkoliv tak došlo ke značnému zvýšení úderné síly, Pz III stále ještě nepředstavovaly adekvátní prostředek pro boj s ruskými protějšky. Nakonec nezbylo než akceptovat skutečnost, že Pz III byl příliš malý a lehký a neumožňoval instalaci dostatečně silné zbraně. Proto byla jeho výroba v roce 1943 ukončena. Hned v počátku se kolem tohoto stroje objevil konflikt mezi zbrojním úřadem a inspektorátem motorizovaných vojsk týkající se hlavní výzbroje nového tanku. Zatímco zbrojní úřad (\"Waffenamt\") považoval za dostatečný kanon ráže 37 mm, druhá strana trvala na ráži 50 mm. Nakonec byl vybrán kanon menšího kalibru protože i ostatní vojsko již bylo vyzbrojeno protitankovými kanony 3,7 cm, díky čemuž stačila výroba pouze jednoho druhu munice. Dle požadavku inspektorátu byla však alespoň věž tanku konstruována tak, aby umožňovala případné pozdější osazení kanonem větší ráže. V roce 1934 formuloval zbrojní úřad konečně požadované charakteristiky nového stroje a předal je firmám MAN, Daimler-Benz, Rheinmetall-Borsig a Krupp spolu s objednávkou na vývoj prototypu. Hmotnost vozidla neměla podle specifikací překročit 15 tun. Požadovaná maximální rychlost stroje byla 40 km/h a posádku mělo tvořit pět mužů - velitel, střelec a nabíječ umístění ve věži, řidič a radista v přední části trupu. Stroj měl být samozřejmě plně pásový s výzbrojí soustředěnou v otočné věži. Pouze firmy Krupp a Daimler-Benz však dovedly vývoj až k postavení prototypu. Stroj firmy Krupp, označovaný MKA, spočíval na podvozku složeném ze šesti plných pojezdových kol, loukoťového kola napínacího a kola hnacího s kruhovými odlehčovacími otvory. V horní části dosedal pás na tři podpůrné kladky. Trup tanku byl tvořen rovnými pancéřovými deskami, které byly spojeny většinou svárem. Za prudce skosenou čelní deskou se zvedala nástavba v jejíž přední stěně se nalevo nacházel průzor řidiče. Další průzory byly na obou bocích. Levým vyhlížel opět řidič, pravý sloužil radistovi, který měl v této části stroje své stanoviště. Na ploché desce nástavby byla zhruba v polovině délky stroje umístěna plně otočná věž. V zádi trupu byl potom motorový prostor. Přední spodní rohy věže byly skosené, což se stalo pro věže pozdějších tanků standardem. V čelním štítu věže byla instalována hlavní zbraň, kanon ráže 37 mm a doplňkový kulomet ráže 7,92 mm. Testy obou prototypů probíhaly v oblasti Kummersdorfu a Ulmu na přelomu let 1936 a 1937. Jako vítěz z nich vzešel jednodušší prototyp firmy Daimler-Benz vedený pod označením ZW neboli \"Zugführer Wagen\" (vozidlo velitele čety). Další osud neúspěšného prototypu MKA není znám, ale zřejmě dosloužil jako cvičné vozidlo. Základní konstrukce prototypu Daimler-Benz byla shodná s tou od firmy Krupp. Podvozek sestával z pěti relativně velkých pojezdových kol s kruhovými odlehčovacími otvory a gumovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo uchyceno i odpruženo samostatně. Vpředu se dále nacházelo rovněž perforované kolo hnací a zcela vzadu kolo napínací, obě zvednutá nad úroveň terénu. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky s gumovou bandáží. Trup byl svařen a snýtován z rovných pancéřových desek o síle 14,5 mm. Pouze dno vany mělo tloušťku jen 5 mm. Za samotnou čelní deskou podvozkové vany následovala rovná plošina, ve které se nalézaly průlezy řidiče a radisty, uzavřené dvoudílnými poklopy. Z této plošiny se zvedala čelní stěna nástavby. V její levé části byl odklopný průzor řidiče, v pravé potom korbový kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uchycený v kruhovém střelišti. Kulomet obsluhoval radista sedící v trupu tanku hned vedle řidiče. Rovněž v obou bočních stěnách nástavby se nacházely odklopné průzory sloužící řidiči a radistovi k výhledu do stran. Zbylí tři členové posádky, velitel, střelec a nabíječ, měli svá stanoviště ve věži. Věž byla umístěna na horní ploše nástavby zhruba v polovině délky celého stroje. V jejích bočních stěnách byly průlezy pro střelce a nabíječe, oba opatřené jednodílnými dvířky otvíranými do strany. Dvířka byla opatřena jednoduchými štěrbinovými průzory. Další dva průzory se nacházely na bocích věže před těmito dvířky. Tyto průzory byly stejného typu jako již zmíněné boční průzory řidiče a radisty. Daly se odklopit směrem nahoru pro lepší výhled. Během pobytu v bojové oblasti ale zůstávaly uzavřené a výhled zajišťovaly pouze štěrbiny v jejich krytech. Ze zádi věže vystupovala část oblouku velitelské věžičky, pod kterou bylo stanoviště velitele tanku. Věžička měla po svém obvodu osm symetricky rozmístěných pozorovacích otvorů, kterými velitel sledoval okolí vozu. Po stranách tubusu velitelské věžičky byly v zadní stěně věže umístěny malé obdélníkové střílny pro ruční zbraně opatřené kryty. Tloušťka pancéřování věže činila 14,5 mm na všech stěnách kromě stropu, ten byl tlustý pouze 10 mm. Čelní stěna věže nesla ve vnějším úchytu hlavní zbraň tanku – kanon KwK 36 L/46,5 ráže 37 mm. Po jeho pravé straně se potom nacházely dva spřažené kulomety MG 34. Celková zásoba munice na palubě stroje činila 120 nábojů pro kanon a 4425 nábojů pro všechny tři kulomety.", "section_level": 1}], "src_summary": "Panzerkampfwagen III (resp. PzKpfw III či SdKfz 141) byl německý střední tank, vyráběný v letech 1939-1943. Celkem bylo vyrobeno asi 5650 strojů. Dosavadní tanky, tj. již vyráběný PzKpfw I a vyvíjený PzKpfw II, byly od začátku nahlíženy jako přechodné a zkušební typy.", "tgt_summary": "The Panzerkampfwagen III, commonly known as the Panzer III, was a medium tank developed in the 1930s by Germany, and was used extensively in World War II. The official German ordnance designation was Sd.Kfz. 141. It was intended to fight other armoured fighting vehicles and serve alongside and support similar Panzer IV which was originally designed for infantry support. However, as the Germans faced the formidable T-34, more powerful anti-tank guns were needed, and since the Panzer IV had more development potential with a larger turret ring, it was redesigned to mount the long-barrelled 7.5 cm KwK 40 gun. The Panzer III effectively swapped roles with the Panzer IV, as from 1942 the last version of Panzer III mounted the 7.5 cm KwK 37 L/24 that was better suited for infantry support. Production of the Panzer III ceased in 1943. Nevertheless, the Panzer III's capable chassis provided hulls for the Sturmgeschütz III assault gun until the end of the war.", "id": 1231709} {"src_title": "Obec křesťanů", "tgt_title": "The Christian Community", "src_document": [{"title": "Vznik a rozšíření.", "content": "Obec křesťanů byla založena na podzim roku 1922 ve Švýcarsku. Jejími zakladateli bylo čtyřicet pět osobností náboženského a kulturního života pod vedením evangelického kazatele a teologa Friedricha Rittelmeyera. Ti dali podnět ke vzniku prvních sborů Obce křesťanů nejprve na území Německa. V roce 1925 začala Obec křesťanů působit ve Švýcarsku a v Československu a pak postupně v dalších evropských zemích. Po nástupu nacismu byla v Německu a jím obsazených oblastech zakázána a pronásledována, avšak po skončení války byla obnovena činnost většiny sborů a Obec křesťanů se začala šířit i do zámoří. V Československu byla Obec křesťanů opět zakázána komunistickým režimem v roce 1951, avšak pracovala dál v podzemí. Po krátkém pokusu obnovit veřejnou práci v době pražského jara byla v roce 1971 zakázána potřetí. Od roku 1990 rozvinula svou činnost znovu veřejně na bázi občanského sdružení Obec křesťanů – hnutí za náboženskou obnovu. Od roku 2002, kdy to umožnil nový církevní zákon, je registrována jako,církev a náboženská společnost`. V současné době pravidelně pracuje v Praze, Pardubicích, Brně, Olomouci a Příbrami, a její činnosti se účastní asi tisícovka lidí (přibližně tři sta jako přihlášení členové). Vydává rovněž čtvrtletník Okruh a střed. Kromě České republiky působí v současnosti Obec křesťanů asi ve třiceti zemích a má přibližně tři sta sborů. Právní podoba Obce křesťanů v jednotlivých zemích se liší podle místně platných zákonů.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženský život.", "content": "Obec křesťanů vychází z toho, že každý člověk má svůj osobní náboženský život, svou osobní duchovní praxi, a že církev má být především místem, kde se mohou nábožensky žijící lidé setkávat a společně prohlubovat své duchovní usilování. Páteří této činnosti jsou v Obci křesťanů náboženské obřady, které mají přibližovat božskou skutečnost věřícímu, podněcovat jeho náboženský život a tím posilovat jeho osobní úsilí o sebeproměnu a morální postoj v praktickém životě. Základním obřadem konaným v Obci křesťanů je Obřad posvěcení člověka, svou strukturou podobný katolické mši. Na základě pravidelného konání bohoslužeb se utváří místní náboženské společenství, sbor. Obřady se konají v národních jazycích, ale podle celosvětově jednotného ritu a tvoří tak hlavní pojítko mezi všemi sbory Obce křesťanů, nezávislé na místních odlišnostech nebo na rozdílech v názorech a postojích jednotlivých členů. Obec křesťanů uznává sedm svátostí (křest, biřmování, zpověď, svaté přijímání, poslední pomazání, kněžské svěcení a svátost manželství), jejichž chápání se však v některých bodech liší od většinového pojetí. Podle Obce křesťanů mají posilovat člověka ve specifických životních situacích, ovšem nepůsobí samy o sobě, nýbrž vyžadují účast vůle a vědomí člověka. Jak přijímání svátostí, tak účast na dalších obřadech (pohřeb, bohoslužba pro děti aj.) je přenechána svobodnému rozhodnutí; Obec křesťanů v tomto ohledu nestanovuje svým věřícím žádnou povinnost. Na náboženské obřady pohlíží jako na pomůcky v osobním přibližování člověka Bohu, ale nejsou jeho nutnou podmínkou. Ze základního postoje náboženské otevřenosti, k němuž se Obec křesťanů hlásí, plyne, že přijetí svátosti nebo účast na činnosti sboru nečiní člověka členem Obce křesťanů, ale že k členství se musí věřící rozhodnout nezávisle. Z téhož postoje vyplývá, že Obec křesťanů nejen uznává křest vykonaný v jiných křesťanských církvích a společenstvích, ale že i pokřtěný a nepokřtěný člověk jsou si v Obci křesťanů rovni. Členství v Obci křesťanů se proto nevylučuje s členstvím v jiných náboženských organizacích a života Obce křesťanů se může účastnit každý bez ohledu na své přesvědčení, vyznání a církevní příslušnost.", "section_level": 1}, {"title": "Učení.", "content": "Obec křesťanů se podle svých slov snaží vést své věřící k duchovní samostatnosti, tedy k tomu, aby dokázali sami poznávat pravdu a podle ní pak utvářet své konání. Náboženské učení je bráno jako pomůcka k tomu, aby člověk dokázal lépe chápat své vlastní náboženské zážitky, aby si uvědomil svůj podíl na Božím duchu, aby se sám stal součástí Boží pravdy a Božího působení. Obec křesťanů proto nemá žádnou povinnou či pevně stanovenou věrouku ani věroučnou autoritu a platí v ní svoboda vyznání a učení. Obec křesťanů se ve svém životě i učení odvolává na Ježíše Krista, jehož označuje za svého pána a vůdce na cestě k božskému Otci, a na působení svatého Ducha, který má otvírat každému člověku přístup k pravdě a dávat sílu k jejímu uskutečnění. Křesťanská svatá písma a dosavadní křesťanskou tradici bere jako podněty ke své práci, ale nečiní je dogmatem. Zdůrazňuje úsilí člověka o poznání duchovní skutečnosti a sebevýchovu. Sebe samu vidí jako jednu z možných cest člověka k Bohu, která se neuzavírá před jinými. Významnou roli při vzniku Obce křesťanů hrála antroposofie Rudolfa Steinera, která podnítila teologii Obce křesťanů zejména úsilím o samostatné poznávání ducha a důrazem na sebevýchovu člověka. Obec křesťanů vznikla z velké části na půdě antroposofického hnutí a byla s ním vždy spjata; pro mnoho členů Obce křesťanů je proto antroposofie nejvýznamnějším světonázorovým pramenem. Není však věroukou Obce křesťanů, nýbrž vztah k ní se odvíjí od rozhodnutí jednotlivého člověka právě tak, jako vztah k jakémukoli jinému učení nebo názoru.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Základními jednotkami Obce křesťanů jsou místní sbory věřících, kteří se scházejí ke společnému slavení obřadů. Sbory jsou vázány společným ritem, ale jinak samostatně spravují své organizační a hospodářské záležitosti. Sbory logicky spjatých území (např. jednoho státu) se sdružují do oblastí, které zajišťují organizační úkoly většího rozsahu, vytvářejí právní struktury zastupující Obec křesťanů vůči státu a pod. Na celosvětové úrovni vytvářejí zástupci jednotlivých oblastí orgány, jejichž úkolem je koordinace práce Obce křesťanů po celém světě. Sbory se podle vzájemně dohodnutých pravidel podílejí na financování činnosti oblastí i světového celku. Těmto vyšším celkům ovšem podléhají jen ve správních a hospodářských záležitostech překračujících rámec jednotlivého sboru. Zatímco správní a hospodářská struktura Obce křesťanů je budována zdola, demokraticky, je kněžstvo Obce křesťanů organizováno shora, hierarchicky. Kněz v jednotlivém sboru je na své působiště vysílán kněžstvem; nad věřícími však nemá žádnou pravomoc na poli věrouky nebo vedení života, nýbrž jeho zvláštní pravomoc spočívá v celosvětově ujednoceném vykonávání náboženských obřadů. Jako kněz v jednotlivém sboru dbá na formu a kontinuitu liturgického života sboru, tak je za každou oblast odpovědný jeden duchovní správce a za světový celek Obce křesťanů vyšší správci v čele s nejvyšším správcem. Tato vnitřní hierarchie kněžstva se tak nevztahuje na věroučný či mravní dohled, nýbrž zajišťuje jednotu ritu a kontinuitu jeho vykonávání.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s jinými církvemi.", "content": "Obec křesťanů je otevřena spolupráci s jinými křesťanskými církvemi a náboženskými společnostmi. Považuje se za pouhou součást jediné křesťanské Církve, do níž náleží i ostatní křesťanská společenství. Svým členům nezakazuje ani účast na náboženském životě jiných společenství, ani členství v nich, a uznává křest vykonaný v jiném společenství. Obec křesťanů v České republice je členskou církví Ekumenické akademie Praha a České křesťanské environmentální sítě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obec křesťanů (též Hnutí za náboženskou obnovu) je malá náboženská společnost, vyznačující se poměrně velkým důrazem na liturgický život, na druhou stranu ovšem rovněž názorovou otevřeností. Podle sčítání lidu roku 2011 se k ní v České republice přihlásilo 884 osob.", "tgt_summary": "The Christian Community () is a Christian denomination. It was founded in 1922 in Switzerland by a group of mainly Lutheran theologians and ministers led by Friedrich Rittelmeyer, inspired by Rudolf Steiner, the Austrian philosopher and founder of anthroposophy. Christian Community congregations exist as financially independent groups with regional and international administrative bodies overseeing their work. There are approximately 100,000 worldwide. The international headquarters are in Berlin, Germany. ", "id": 1402826} {"src_title": "Laterální myšlení", "tgt_title": "Lateral thinking", "src_document": [{"title": "Laterální a vertikální myšlení.", "content": "De Bono definuje vertikální myšlení jako opak myšlení laterálního. Jeho koncepce vertikálního myšlení vychází z tradičního kritického myšlení založeném na metodách Sokrata, Platóna a Aristotela. De Bono považuje tento způsob myšlení za založený na dichotomiích typu pravda/nepravda či buď/nebo, které podle něj vytváří vzájemně kontradiktorní argumentaci, ve které se vždy jedna strana snaží co nejvíce posílit vlastní pozici a oslabit pozici druhého. Tento postup podle de Bona nutně vyúsťuje v situaci, kdy se diskutující stávají protivníky, a která vyúsťuje v jediné pravdivé řešení. Oproti tomu laterální myšlení vychází z paralelního modelu myšlení, ve kterém je kladen na důraz na spolupráci jedinců a jejich nápadů a je odmítán konfrontační styl vertikálního myšlení. Jednotlivá tvrzení jsou prezentována jako paralelní možnosti, nikoliv jako oponující si pozice. Podle de Bona je v paralelním modelu závěr či řešení konstruováno, zatímco v kritickém modelu jsou jednotlivá tvrzení posuzována a je vybíráno jedno správné. Ačkoliv de Bono přiznává důležitost vertikálního myšlení a považuje jej za komplementární k laterálnímu, zastává také názor, že v myšlení založené na paralelním modelu lépe odpovídá požadavkům moderního světa charakteristického vysokou mírou komplexity.", "section_level": 1}, {"title": "Metody rozvoje laterálního myšlení.", "content": "De Bono považuje laterální způsob myšlení za schopnost, kterou je možné se naučit a tím zároveň rozvíjet svou kreativitu. Sám de Bono také vytvořil několik tréninkových programů zaměřených na rozvoj laterálního myšlení.", "section_level": 1}, {"title": "CoRT.", "content": "Prvním programem na rozvoj laterálního myšlení je program CoRT, jehož hlavním cílem je seznámit studující s dvanácti mentálními nástroji a naučit je tyto nástroje v praxi používat. Program obsahuje 60 lekcí rozdělených do 6 bloků po 10 lekcích. Následuje výčet jednotlivých mentálních nástrojů:", "section_level": 2}, {"title": "Six Thinking Hats.", "content": "Technika \"Six Thinking Hats\" (\"Šest myslících kloubouků\") se zaměřuje na rozvoj a aplikaci paralelního modelu myšlení. Zdůrazňuje především, že je důležité při řešení používat různé způsoby myšlení, které by spolu neměly soupeřit, ale vzájemně spolupracovat. Technika je postavena na metafoře šesti klobouků, které symbolizují různé způsoby myšlení a jedinec je v průběhu řešení problému může nasazovat a sundávat. Dva základní pilíře této techniky jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Kritika konceptu.", "content": "Koncept laterálního myšlení se neobešel bez jisté dávky kritiky. Kritici de Bonových konceptů a metod mu nejčastěji vytýkají, že jeho pojetí je pouze slabě teoreticky a výzkumně podloženo. Ačkoliv de Bono tvrdí, že jeho metody se staly oblíbenými právě proto, že v praxi fungují, podle mnoha kritiků neexistuje dostatek výzkumné podpory pro jejich efektivitu. Jedním z takovýchto kritiků je kognitivní psycholog Robert Weisberg, který uvádí, že neexistuje dostatek důkazů efektivitě laterálního myšlení. Tvrdí, že kreativní proces lépe popisují mechanismy logického myšlení, pokusu a omylu, zpětné vazby a reflexe. Další kritika laterálního myšlení spočívá v tom, že koncept laterálního a vertikálního myšlení se do značné míry překrývá s koncepty konvergentního a divergentního myšlení a je tedy nadbytečný. Často bývá také kritizováno de Bonovo vnímání tradičního myšlení založeného na Sókratovské tradici jako čistě konfrontační – kritikové poukazují na případy, kde tento způsob myšlení naopak vede ke spolupráci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Laterální myšlení je způsob myšlení zaměřený především na kreativní řešení problémů. Podstatou laterálního myšlení je nepřímý postup, který klade důraz na vykročení z existujících modelů a rámců myšlení za cílem vyvinout nové nápady, které by nebyly dosažitelné sekvenčním logickým myšlením. Koncept laterálního myšlení zavedl maltský psycholog a kognitivní vědec Edward de Bono. Konceptem laterálního myšlení se zabývá od 70. let a stále vytváří a propaguje tréninkové programy zaměřené na rozvoj laterálního myšlení a kreativního řešení problémů.", "tgt_summary": "Lateral thinking is a manner of solving problems using an indirect and creative approach via reasoning that is not immediately obvious. It involves ideas that may not be obtainable using only traditional step-by-step logic. ", "id": 2417205} {"src_title": "Automobilový průmysl", "tgt_title": "Automotive industry", "src_document": [{"title": "Zaměstnanost.", "content": "Celosvětově automobilový průmysl přímo zaměstnává minimálně 8,5 mil. lidí. Na výrobu dopravních prostředků jsou ale navázána další odvětví průmyslu, která jsou na autoprůmyslu více či méně závislá. Státy s největším počtem zaměstnanců v automobilovém průmyslu (absolutně):", "section_level": 1}, {"title": "Trendy.", "content": "Výroba automobilů a jiných motorových vozidel prošla od roku 1885, kdy Karl Benz vyrobil svůj první automobil, bouřlivým vývojem. Od ruční výroby se přešlo díky Henry Fordovi k masové produkci. V mnoha průmyslově vyspělých zemích (v USA, Japonsku, Německu, Jižní Koreji) je automobilový průmysl nejdůležitějším odvětvím celého tamního průmyslu. Automobily jsou s námi již přes 100 let a bezpochyby jsou i módními a elegantními doplňky každodenního života. Stejně tak jako domy či oblečení, tak i automobily za posledních 100 let respektovaly mnohé módní trendy. Ty se pak diametrálně odlišovaly dle kontinentů (patrné je to zejm. na vozech z Evropy vs. USA), vzniklo mnoho designérských studií, které byly zaměřeny jen na vzhled a přilákání pozornosti, jejich šance na sériovou výrobu však byla mizivá.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky automobilového průmyslu.", "content": "Počátky automobilového průmyslu lze hledat již v roce 1769, kdy Nicolas Joseph Cugnot sestrojil první silniční parovůz. Počátek 19. století byl stále doménou parních strojů, které se postupně zlepšovaly a zrychlovaly. Roku 1836 německý konstruktér Brackenburg zkonstruoval první auto s výbušným motorem. Motor spaloval vodík s čistým kyslíkem. Vůz však neměl žádné významné výhody. Byl nebezpečnější a jeho provoz výrazně náročnější, a tak se neprosadil. V roce 1862 francouz Alphonse Beau de Rochas vymyslel čtyřdobý spalovací motor. Nepostavil ho, ale nechal si jej patentovat. Až Nicolaus August Otto uvedl do pohybu první spalovací motor na světě. Roku 1886 postavili nezávisle na sobě Karl Benz a také Wilhelm Maybach s Gottliebem Daimlerem první automobily poháněné benzínovým motorem. V roce 1892 získal německý inženýr Rudolf Diesel patent na vznětový motor, který roku 1897 také jako první na světě postavil. Nejprve se tento motor užíval ve strojírenských podnicích jako stacionární motor pro pohon strojů, později po zlepšení (zejména odlehčení) se začal používat také k pohonu automobilů. Prvním automobilem zkonstruovaným na území Česka byl v roce 1897 Präsident (na počest prezidenta rakouského autoklubu) postavený v Kopřivnické továrně pro výrobu a prodej kolejových vozidel (\"Nesselsdorfer wagenbaufabriksgesellschaft\"). V roce 1898 jej následoval také první nákladní automobil.", "section_level": 2}, {"title": "20. století.", "content": "Dalším důležitým milníkem je bezpochyby zavedení sériové výroby, která zlevnila a standardizovala výrobu. Tento výrobní postup, kdy se pohybuje výrobek na výrobním pásu a každý pracovník dělá pouze jeden úkon, zavedl Henry Ford roku 1913. Touto metodou bylo možné masové rozšíření automobilů. Modelu Ford T se v letech 1908–1927 prodalo přes 16,5 milionu kusů. Tento princip se následně přenesl do Evropy. V Česku se začal záhy používat v Baťových závodech, v automobilovém průmyslu pak poprvé u Škody.", "section_level": 2}, {"title": "Meziválečné období.", "content": "Ve 20. letech se vývoj spalovacího motoru velmi zrychlil a automobily se i nadále rychle zdokonalovaly. Ještě v roce 1919 bylo 90% prodaných vozů otevřených, v roce 1929 již bylo 90% uzavřených. Roku 1930 na automobilový průmysl dopadla Velká hospodářská krize, která celé automobilové odvětví sužovala až do konce druhé světové války. Během této doby však zaniklo mnoho automobilových výrobců, jiné automobilky se spojily. Ve 30. letech byly již v podstatě vynalezeny téměř všechny dnešní mechanické technologie, i když některé byly později znovu objeveny ve prospěch někoho jiného.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečné období.", "content": "Po válce se automobilový průmysl začíná vzpamatovávat ze škod způsobených druhou světovou válkou a přeorientovává se zpět na civilní sektor. Na konci 40. let je v podstatě ustaven dnešní design a koncepce vozidel. Na začátku 50. let se v Evropě projevuje velký zájem o malé levné vozy. Typickými zástupci tehdejší doby je \"Lloyd 300\" či \"BMW Isetta\". Nejmenším sériově vyráběným automobilem je dodnes britský \"Peel P50\", který se vyráběl od roku 1962 do roku 1965 na ostrově Man. Jeho prodejní cena byla 199 liber. Roku 1956 se u některých aut (např. Citroën či Triumph) začínají montovat kotoučové brzdy namísto bubnových. Poprvé však byla kotoučová brzda použita již roku 1906.", "section_level": 2}, {"title": "60. a 70. léta.", "content": "Na počátku 60. let se v USA staly populárními tzv. \"muscle cars\" - výkonná auta s pohonem zadních kol a obvykle motorem V8, stvořená pro legální i pouliční závody. Ford tak roku 1964 představil legendární Ford Mustang, Chevrolet vypustil do konkurenčního boje Chevrolet Camaro a následovaly je další auta jako například Dodge Charger. Všechno se změnilo v roce 1973 s příchodem ropné krize. Najednou auta, která polykala desítky litrů benzínu na 100 km se dostala do pozadí zájmu a éra masivního ničení pneumatik rychle skončila. A s ní také tato auta. Do středu zájmu se pak Ford Mustang vrátil až v roce 2005, kdy byla představena 5. generace v moderním retro stylu a opět jej následovala konkurence. V oblasti technologií pak nalezlo široké uplatnění nezávislé zavěšení kol a vstřikování paliva, později pak řízené elektronikou. Na přelomu 60. a 70. let se začínají masivně používat plastové materiály, které nahrazují dřevo, ocel a jiné materiály. Tento trend přetrvává dodnes. Roku 1974 přichází Porsche s inovací svého modelu 911 a nově je jeho motor vybaven předkompresí.", "section_level": 2}, {"title": "80. a 90. léta.", "content": "80. a 90. léta byla ve znamení zvyšování výkonu a zvětšování jednotlivých modelů (dobře vidět je to např. na Volkswagenu Golf, který během 6 generací významně povyrostl ve všech směrech) a zvláště v 90. letech začala důležitější roli hrát bezpečnost. Auta začala procházet nárazovými crash-testy a Euro NCAP zavedl metodiku hodnocení, kdy bezpečnost vozidla značí hvězdičky (přičemž 5 je nejlépe). Bariérové zkoušky se vyvíjely, ale podstata zůstává stále stejná – co nejlépe ochránit řidiče při případné nehodě. Výsledné poranění posádky, resp. figuríny odpovídá určitému bodovému ohodnocení a součet ze všech bariérových zkoušek pak určitému počtu hvězdiček. Body se strhávají i za sebemenší prohřešky jako např. při odskočení západky u dveří, kvůli které přišla Škoda Fabia 2. generace o pátou hvězdičku. A právě bezpečnost dala vzniknout novým elektronickým systémům jako je ABS či ESP. Důvodem byly jednak snahy automobilek o inovativní řešení, za masovým rozšířením pak stál tlak odborné veřejnosti. Nejznámějším případem budiž nechvalné převrácení Mercedesu A při tzv. losím testu. Ten se provádí právě za účelem ověření manévrovatelnosti vozidla a simuluje vyhnutí se losu, který náhle vběhne před vůz. Mercedes po tomto selhání upravil podvozek a začal systém ESP montovat sériově. A právě příchod moderních systémů začal promlouvat i do hodnocení Euro NCAP – v roce 2009 byla změněna metodika a důležitou roli začala nově hrát ochrana chodců (testuje se již od r. 1998) a pomocné systémy. Dosáhnout maximálního počtu pěti hvězdiček je nyní obtížnější a v budoucnu budou pravidla ještě tvrdší. (Euro NCAP stanovil přechodné období, kdy budou plynule zvyšovány nároky na vůz.) Roku 1985 se v Evropě poprvé prodávají vozidla vybavená katalyzátorem. Ten snižuje emise automobilů, avšak vyžaduje bezolovnatý benzín. V USA se tento systém používal již dříve. Téhož roku se na evropský trh dostávají také první automobily s palubním počítačem, který má přinést řidiči více informací o vozidle.", "section_level": 2}, {"title": "21. století.", "content": "Do nového tisíciletí vstoupily automobilky se snahou zaplnit i tu sebemenší skulinu na trhu – vznikly tak různé karosářské varianty modelů a automobilky začaly představovat další a další modelové řady (patrné je to např. u Peugeotu, kde došlo k velkému nárůstu modelových řad nebo u BMW, které opět vstoupilo do segmentu vozidel nižší střední třídy modelem řady 1 a zároveň představilo modely X3, X5, později X6). Zajímavá je také protichůdnost posledních novinek. Na jedné straně stále menší miniautomobily do městských aglomerací jako např. Tata Nano a na druhé straně pak crossovery - např. Audi Q7. Automobilky také začaly současně vyrábět dvě generace vozidel (nejznámější je asi příklad Octavie 2. generace a Octavie 1. generace, která se prodávala dál pod označením „Tour“ současně, dále např. Peugeot 206 a 207, Opel Astra G a H, atd.). Došlo ke smíšení několika kategorií, které daly vzniknout mnoha novým segmentům (jmenujme např. dnes populární Crossovery). A v mnoha případech daly vzniknout konceptovým abstraktním vozidlům jako je Citroën Cruise Crosser. Jednotlivé segmenty se stále více prolínají a již nelze přesně stanovit hranici jako před 20 lety. Poslední roky jsou pak zejména ve znamení snižování spotřeby a emisí CO. Úzce s tím také souvisí snížení hmotnosti vozidel a snižování objemů motorů. Motory jsou nově vybavovány systémy Stop-start, které mají za úkol snížit spotřebu, jsou vybavovány filtry pevných částic, které zase mají snížit množství vypuštěných sazí, je zvyšován vstřikovací tlak a optimalizováno spalování. K tomu všemu se na trh derou hybridní vozidla. Ta lze rozdělit do několika podskupin. Skupina tzv. \"full-hybridů\", které pohání elektromotory a v případě potřeby je doplňují spalovací motory, které buďto pohání vůz nebo vyrábí elektřinu. Dále \"mild-hybridy\", které mají trvale spřažen elektrický motor se spalovacím - čistě elektrický pohon je tedy nemožný. Za další podskupinu hybridů lze považovat vozidla, která používají setrvačníky či akumulátory ke krátkodobému uchování energie. Poslední kategorii tvoří vozidla na čistě elektrický pohon, která se dobíjejí ze zásuvky. Ani jedna vozidla ovšem zatím nemají z ekonomického ani ekologického hlediska příliš velký význam. Důvody jsou zejména vysoká hmotnost (daná přítomností baterií a 2 motorů), značné výrobní náklady a celková složitost vozidla. Nevýhodou je také nízký dojezd na baterie (malá kapacita akumulátorů) a problémy s jejich životností (životnost baterií je velmi omezená, obnova drahá a recyklace starých baterií zatěžuje životní prostředí). Zajímavá je také opačná situace, kdy jsou do trolejbusů zabudovávány dieselagregáty, jenž se mohou, v případě výpadku proudu či na kratší vzdálenosti, stát zdrojem elektřiny. V tomto směru jsou spíše otázkou blízké budoucnosti vozidla čistě na elektrický pohon, které zatím trpí příliš malou kapacitou akumulátorů. V Česku probíhaly pokusy s elektromobily již v dobách socialismu, k sériové výrobě však nikdy nedošlo. Ke zdánlivě úspěšnému konci dotáhla v roce 1992 svůj projekt \"Ela01\" na bázi Škody Favorit firma ČEZ. Ovšem ani tento vůz se nedočkal rozšíření. Úspěch tedy mohl slavit až malý pickup Tatra Beta, který se vyráběl v Příboře v letech 1996–1999. Prvním sériově vyráběným českým nákladním vozidlem na elektrický pohon je počin letňanské Avie, která využívá technologie anglické firmy Smith. V roce 2010 by prodeje elektromobilů měly tvořit 250 ks z celkem 450 vyrobených Avií. V letech 2008–2009 na automobilový průmysl těžce dopadla světová hospodářská krize. Všechny světové automobilky začaly propouštět (vyjma čínských výrobců). V Česku tomu není jinak a propouštějí takřka všichni významní zaměstnavatelé. Americké automobilky tzv. \"„Detroitské trojky“\" – Ford, GM a Chrysler – se ocitly na pokraji bankrotu a žádaly Kongres o půjčky. Po dlouhých vyjednáváních nakonec Kongres poskytl automobilkám půjčku v hodnotě 15 miliard dolarů. Automobilka General Motors však ale nebyla schopna splácet své závazky a byla tak donucena projít řízeným bankrotem. Vláda USA zaplatila dluhy GM a získala za to 60% podíl ve firmě. V podobné situaci se ocitl i Chrysler. Tomu pomohl Fiat, který tak získal 20% Chrysleru. K zisku se \"trojlístek velkých amerických automobilek\" opět vrátil v roce 2010. Automobilky Detroitské trojky však nejsou v potížích osamělé – do ztrát se propadla většina světových automobilek. Kritickou situaci se některé státy snažily zachránit stimulacemi typu šrotovného, které bylo zavedeno např. v Německu či na Slovensku. Zavedení šrotovného společně s neochotou firem utrácet zapříčinilo, že se na výsluní v posledních dvou letech dostaly malé levné automobily. Ty podpořilo i zavedení omezení vjezdu do center evropských měst, které má za úkol zlepšit ovzduší v metropolích tím, že ze svých center „vyženou“ zastaralá neekologická auta. Není proto divu, že se automobilky snaží dostat na trh nová malá auta (jmenujme např. koncepty VW či BMW). Dnes je již kladen důraz nejen na ekologický provoz vozidel, ale také na ekologickou výrobu samotných vozů a na jejich recyklovatelnost. Proto jsou jednak továrny přísně kontrolovány (množství vypouštěných zplodin do ovzduší, znečištění vodních toků a půdy či sledování produkce odpadu a jeho třídění) a také regulovány (emisní povolenky a další poplatky). A jednak existuje legislativní podpora (např. Norsko, Nizozemí) elektromobilů, které méně zatěžují životní prostředí snížením emisí znečišťujících látek vypouštěných do ovzduší, snížením hlukové zátěže, snížením emisí skleníkových plynů a snížením spotřeby fosilních paliv. V České republice má prodej elektromobilů stále nízký podíl - 0,27 %. Přesto se stále rozšiřuje síť nabíjecích stanic, čímž se snižuje problém omezeného dojezdu některých elektromobilů. V současnosti je v ČR podle databáze MPO 131 veřejných stanic, ale celkem je okolo 470 stanic. Celkový počet 470 stanic zahrnuje všechny dobíjecí stanice pro elektromobily, které jsou veřejně přístupné (veřejné dobíjecí stanice) a stanice, které jsou přístupné za určitých podmínek širšímu okruhu uživatelů (např. hotely, restaurace, sportoviště). Nejsou zahrnuty však dobíjecí stanice, které jsou určeny jen pro firemní zaměstnance. Trendem poslední doby jsou pak různé elektronické pomůcky jako je např. adaptivní tempomat, parkovací senzory, dešťové senzory, monitorování mrtvého úhlu, bezklíčkové startování, noční vidění, parkovací asistent a mnoho dalších. Bohužel tyto systémy mají mnohdy mnoho problémů se spolehlivostí, a tak ne vždy jsou vítanou součástí vozidla. Konkurenční boj žene automobilky stále kupředu. Modely jednotlivých automobilek se stále porovnávají a každý koncern se snaží být o krok napřed. Jejich výrobky testují redaktoři motoristických magazínů, jsou podrobovány odborné kritice, vedou se o nich vášnivé debaty na odborných fórech, ale i v hospodách, a v neposlední řadě jsou vnímány svými majiteli. Vznikají také mnohé ankety, které mají najít to nejlepší auto. Tou asi nejznámější a nejprestižnější je v Evropě „Auto roku“ (anglicky: \"\").", "section_level": 2}, {"title": "Koncerny.", "content": "Již od počátku automobilové produkce některé automobilky mezi sebou spolupracují nebo se dokonce spojují tak, aby dokázali lépe čelit konkurenci. A to jak společným vývojem lepších výrobků, tak rozložením vývojových (popř. i výrobních) nákladů a z toho plynoucího zvýšení zisku. Jako příklad z historie uveďme jednu z nejznámějších fúzí, kdy v roce 1932 vzniklo spojením firem Audi, DKW, Horch a Wanderer základ dnešního Audi. Fúze a spolupráce jsou v automobilové branži na denním pořádku. Spolupráce nabývá nejrůznějších rozměrů. Spolupracuje se: Naprosto běžná je i situace, kdy automobilka drží významný menšinový podíl v jiné automobilce. Mezi důležité vztahy patří:", "section_level": 1}, {"title": "Největší koncerny.", "content": "Následující soupis obsahuje přehled největších koncernů vyrábějící osobní a lehké užitkové vozy a jejich značky. Vzhledem k různým akvizicím, domlouvaným partnerstvím, nákupům nemusí být přehled zcela aktuální. Zahrnuje nejznámější značky osobních automobilů, nejedná se o zcela kompletní souhrn všech výrobců a jejich značek. Skupina Toyota Volkswagen Group Aliance Renault-Nissan-Mitshubishi Skupina Hyundai General-Motors Skupina Ford Fiat Chrysler Automobiles (FCA) Honda Groupe PSA Suzuki Daimler AG skupina BMW SAIC Mazda Dongfeng Chang'an Motors Geely Tata Motors", "section_level": 2}, {"title": "Automobilový průmysl v Česku.", "content": "Automobilový průmysl patří mezi nejdůležitější průmyslová odvětví v Česku. Produkuje více než 20 % objemu výroby, přímo zaměstnává více než 120 tisíc lidí a při plném využití své kapacity vyprodukuje více než 1,2 milionu osobních automobilů za rok. Celkem průmysl tvoří 35 % českého hospodářství. Velmi významně se také podílí na českém exportu. V lednu 2010 tvořily stroje a dopravní prostředky podíl na vývozu 54,3 %. V roce 2016 se v Česku vyrobilo 1 351 124 motorových vozidel, což bylo meziročně o 8,2% více. Za 1. pololetí 2010 bylo v Česku vyrobeno 559 093 ks vozidel (+18,04 %). Osobních vozidel 556 706 ks, nákladních 579 ks, autobusů 1 228 ks, přípojných 351 ks a 229 ks motorek. Nejprodávanější značkou aut zde je Škoda Auto. Oblast automobilového průmyslu nabízí jako první možnost uplatnění strategie \"Průmysl 4.0\".", "section_level": 1}, {"title": "Automobilový průmysl na Slovensku.", "content": "Na Slovensku je prodej značek podobný tomu v Česku. Pozice české Škodovky je však na Slovensku významně oslabena. Obecně celého koncernu Volkswagen, resp. německých výrobců. Je to způsobeno jinými vazbami slovenské ekonomiky i samotným vnímáním lidí. Značný vliv zde hraje to, že Německo není sousedním státem Slovenska, což má na německé automobilky negativní vliv. Na rozdíl od Česka se tak ojeté vozy nedovážejí přes hranice (spokojený zákazník pak při výběru nového vozu mnohdy zůstane u stejné značky), není zde populační vazba na Německo (Češi (zejm. z příhraničních oblastí) se mnohdy znají s Němci, kteří často jezdí ve vozech domácí výroby a propagují tak své vozy).", "section_level": 1}, {"title": "Evropské statistiky.", "content": "Po zasažení Evropy celosvětovou hospodářskou krizí se trend otočil a prodej nových vozidel začal klesat. V Česku bylo v roce 2007 v provozu 4 280 tisíc vozidel. Následující tabulka ukazuje 5 států s největším počtem registrovaných vozů.", "section_level": 1}, {"title": "Celosvětové statistiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj světové produkce automobilů.", "content": "Celosvětová produkce automobilů v roce 2007 dosáhla 73,3 mil. ks vozidel. Celý automobilový trh následně zasáhla světová hospodářská krize a prodej nových vozidel klesl až na 61 mil. v roce 2009. Od té doby však opět roste a v roce 2014 dosáhla 89,7 milionu kusů.", "section_level": 2}, {"title": "Počet automobilů na 1000 obyvatel.", "content": "Následující tabulka ukazuje počet vozidel na 1000 obyvatel ve vybraných (větších) státech. Údaje z let 2010 - 2011, Rusko a Čína z roku 2014.", "section_level": 2}, {"title": "Produkce automobilů podle zemí za rok 2009.", "content": "Následující tabulka ukazuje státy světa, ve kterých se vyrábějí motorová vozidla. Státy jsou řazeny podle množství vyrobených vozidel v roce 2010. Vzhledem k nízké srovnávací základně z minulého roku zaznamenali významní producenti velké vzrůsty výroby.", "section_level": 2}, {"title": "Tržby největších automobilek v roce 2010.", "content": "Tabulka ukazuje koncerny s největšími tržbami. V tabulce lze nalézt oproti největším koncernům (viz výše) významné rozdíly. Např. Daimleru zde patří 4. příčka, podle prodaných kusů je však až 12. Je to způsobeno produkcí dražších a luxusnějších vozů (Mercedes-Benz, Maybach).", "section_level": 2}, {"title": "Nejúspěšnější modely.", "content": "Následující tabulka přináší přehled nejprodávanějších modelů historie automobilů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Automobilový průmysl je strojírenské průmyslové odvětví, které se zabývá vývojem, výrobou, marketingem a prodejem motorových vozidel. Jmenovitě do tohoto odvětví patří všechny automobilky, ale také jejich subdodavatelé. Největší světovou automobilkou je Toyota (podle tržeb i počtu prodaných vozů), která na pomyslném trůnu vystřídala General Motors v roce 2008 (po 27 letech). Největším subdodavatelem je německý strojírenský gigant Bosch, který má obchodní vztahy v podstatě se všemi světovými automobilkami. Automobilový průmysl úzce souvisí také se strojírenským, elektrotechnickým a chemickým průmyslem. Je na něm také z velké části závislý těžební a hutnický průmysl. V roce 2010 bylo ve světě vyrobeno téměř 78 milionů motorových vozidel, což je oproti předchozímu roku růsto o 25,8 %. Celosvětově je v provozu přes 1 mld. automobilů. Obrovský vzestup motorizace zažívá zejména Čína a Indie.", "tgt_summary": "The automotive industry comprises a wide range of companies and organizations involved in the design, development, manufacturing, marketing, and selling of motor vehicles. It is one of the world's largest economic sectors by revenue. The automotive industry does not include industries dedicated to the maintenance of automobiles following delivery to the end-user, such as automobile repair shops and motor fuel filling stations. ", "id": 852066} {"src_title": "Adolf Loos", "tgt_title": "Adolf Loos", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Brně v rodině kamenosochaře. Jeho rodný dům stával na dnešní Kounicově ulici, kde dnes stojí hotel Continental. Po brzké smrti otce (1879) neměl jednoduché dětství a byl těžko zvladatelným dítětem. Obecnou školu navštěvoval v Brně a poté vystřídal několik gymnázií (v Brně, Jihlavě a Melku); byly to především matčiny pokusy usměrnit svéhlavou osobnost, když ani benediktinům v Melku se to nepodařilo. Znamenitá odborná studia poté absolvoval na průmyslové škole v Liberci (před pavilonem H Technické univerzity – dříve budovy Stavoprojektu má památník) a v Brně, kde odbornou přípravu dokončil. Krátce studoval i na drážďanské technické univerzitě; usadil se ve Vídni, kde brzy stanul v čele modernistického hnutí. V letech 1893–1896 pobýval ve Spojených státech, nejprve u příbuzných a později vystřídal řadu aktivit od pomocných prací v hotelech, na stavbách až po psaní uměleckých kritik. Pohyboval se zejména ve Filadelfii, New Yorku a Chicagu. V Chicagu se seznámil s výsledky Chicagské školy. Po návratu do Evropy nejprve musel nastoupit vojenskou službu jako rezervní důstojník v Brně a Uherském Hradišti a poté se usadil ve Vídni. Brzy zapadl do intelektuální společnosti, ke které patřili zejména Karl Kraus, Petr Altenberg a Egon Schiele. Začal psát do listů a časopisů jako: \"Die Zeit, Wage, Fremden Blatt, Neue Freie Presse\". Články vzbudily pozornost a přinesly mu i první úkol – návrh krejčovského salonu Ebenstein, který mu přenechal kolega Max Fabiani. O rok později navrhl kavárnu Museum (dnes pozměněnou), která se stala centrem vídeňského uměleckého a intelektuálního kvasu na mnoho desítek let. V prvním desetiletí 20. století byl Adolf Loos jednou z nevlivnějších postav vídeňské tvůrčí společnosti. Ovlivňoval nejvýznamnější osobnosti oné doby, jak se z toho sami vyznali: zejména Ludwig Wittgenstein, Arnold Schoenberg a Le Corbusier. Po zániku Rakousko-Uherska se dynamické a intelektuální milieu z velké míry rozpadlo a svou roli sehrála také těžká hospodářská situace Rakouska. V té době Loos obracel svou pozornost stále více do bývalé rodné země Českých zemí, kde se velmi úspěšně rozvíjela moderní architektura, a mladí tvůrci převzali štafetu a silně se inspirovali právě u Loose. Od poloviny 20. let se stále více hlásily následky dřívějšího onemocnění syfilidou a od roku 1928, mu rychle se zhoršující nemoc nejen znemožňovala práci, kterou víc a více konali jeho asistenti a společníci, ale uvrhla jej do chudoby a společenské izolace. Zemřel ve věku nedožitých 63 let v soukromém sanatoriu Dr. Schwarzwalda ve vídeňském předměstí Kalksburgu. Jeho hojné kontakty s Židy (většina jeho klientů, dvě manželky, nejbližší přátelé a téměř všichni asistenti byli Židé) zavdávala mylné domněnce, že Loos sám byl židovského původu. Tento omyl se dokonce dostal do jinak spolehlivých publikací. Opak je však pravdou, není žádná evidence, že Adolf Loos by byl židovského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Architektonický styl.", "content": "Adolf Loos nebyl moderním architektem v pravém smyslu slova. Jeho práce je ale přímým předstupněm moderní architektury. Část vídeňské společnosti byla jeho díly zaskočena a vyprovokována k obranným reakcím. Café Museum (Kavárna muzeum) se díky Loosovu strohému interiéru přezdívalo Café nihilismus, obchodnímu domu Goldman a Salatsch na Michalském náměstí, jehož holá fasáda ční přímo naproti honosnému vchodu do Hofburgu, se přezdívalo „obilní silo“ nebo „dekl od kanálu“ (podle rozmístění oken). Společnost však nikdy není jednolitá a jiná její část ji naopak podporovala a Loos neměl v prvních dvou desetiletích o klienty nouzi. Jeho stavebníci se navíc rekrutovali z majetných kruhů. Rozhodující vliv měla ta část Loosovy tvorby, která spadá do let 1904–1910. Tehdy vznikla vila Karma (1904) pro psychiatra Beera, který odešel z Vídně do Montreux, traktát \"Ornament a zločin\" a vila Steiner ve vilové čtvrti Hietzing (1910). Loos odmítal v architektuře i v užitém umění cokoli, co brání plnému využití všech funkcí díla. Ve vlivném článku \"Ornament a zločin\" (Ornament und Verbrechen – 1910) se zabýval tím, za jakých okolností je ornament zločinem, který jen zbytečně bere čas a peníze, jež by mohly být věnovány užitečnějším věcem. Architektura podle něj nepatří mezi umění, což ale neznamená, že nemá splňovat estetické ideály. Vidí je v harmonii, účelovosti, strohé a důstojné eleganci moderního člověka, zbaveného zátěže starého, v mnohém však i krásného světa.", "section_level": 2}, {"title": "Raumplan.", "content": "Během první světové války rozvinul Adolf Loos princip uspořádání vnitřního prostoru stavby zvaný Raumplan (pojmenování nemá český ekvivalent a v německém tvaru již zdomácnělo). Navrhování stavby podle Raumplanu spočívá v narušení horizontálního navazování jednotlivých pater, vnitřek stavby je členěn na jednotlivé kubusy s rozdílnou světlou výškou a tím dochází k propojení místností s různými výškovými úrovněmi. Tento způsob řešení prostru nebyl zcela nový, živelně se uplatňoval již ve starověkých a středověkých stavbách, stejně jako byl vlastní jistým druhům prostor z užitných důvodů (obchody, knihovny a knihkupectví, sýpky apod.). Loos jej však v součinnosti se svými asistenty povýšil na princip, nakládal s ním s velkým důmyslem a mistrovstvím a vytvořil s jeho užitím několik ceněných děl. K nim náleží vila Josefa Rufera (1922), vila básníka rumunského původu Tristana Tzary na Montmartru (1927), vila Moller (1927–1928), Müllerova vila v Praze (1930). Poprvé se tento postup objevil v Loosově díle v plném rozsahu v roce 1915 při rekonstrukci vily Mandl, ovšem první náznaky principů (i když při stejné úrovni podlah) použil již dříve – např. u krejčovského salonu Knize.", "section_level": 2}, {"title": "Další práce.", "content": "Po skončení první světové války vytvořil Loos několik děl, která vyvolala velký ohlas a výraznou měrou (vlivem) se zapsala do dějin kultury. Patří k nim dokonce i návrh vily pro Josephine Bakerovou (1927), který nebyl realizován následkem žárlivého vztahu dvou slavných architektů – Adolfa Loose a Le Corbusiera – k této elektrizující ženě. Adolf Loos vyslal svého společníka H. Kulku do Paříže, aby přímo tam vedl návrhové práce a pravidelně se slavnou tanečnicí konzultoval. Dále mají značný význam vila Tristana Tzary, horská vila Khuner v Payerbachu u Semmeringu a také Müllerova vila v Praze. Pro České země vytvořil Adolf Loos hodně přes třicet návrhů v rozmezí 30 let jeho tvorby. Největší vliv na další rozvoj moderní architektury měla však dnes polozapomenutá Bauerova vila v Hrušovanech u Brna, která měla též zásadní vliv – jako silný inspirační zdroj – na Jindřicha Kumpošta, Jaroslava Grunta a Bedřicha Rozehnala podle jejich vlastního zhodnocení. Adolf Loos měl značný zájem také o sociální tvorbu. V polovině 20. let byl hlavním architektem vídeňského sociálního programu a navrhl dřevěné sídliště Lainz. Větší pozornost by zasloužil jeho soubor domů pro pracující (dochovaných, částečně přestavěných) v Náchodě-Babí v horní části ulice Na Vyšehradě. Je vynikající ukázkou dělnické kolonie domků s plným využitím prostoru na jednoduché a účelné byty a jeho jediným dílem ve východních Čechách. Adolf Loos se dostal znovu do ohniska světové pozornosti na přelomu 70. a 80., let mimo jiné v souvislosti s tehdejším zájmem o postmoderní architekturu charakterizovanou Charlesem Jencksem. Loosův návrh budovy Chicago Tribune z věhlasné architektonické soutěže (1924) se stal téměř hlavní ikonou tohoto hnutí", "section_level": 2}, {"title": "Práce českých badatelů.", "content": "Vedle zájmu specialistů o Loosovo dílo z různých zemí, zejména z Rakouska, Itálie, Holandska, Izraele a USA je třeba připomenout mimořádnou objevnost práce v exilu usazené historičky umění Věry Běhalové, za kterou stojí pionýrská práce o vile Karma, a Vladimíra Šlapety s jeho útlým, ale převratným katalogem z 80. let 20. stol.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adolf Loos (10. prosince 1870 Brno – 23. srpna 1933 Kalksburg u Vídně) byl klasik moderní architektury, čelný představitel architektonického purismu. Spolu s Leopoldem Bauerem, Josephem Mariou Olbrichem a Josefem Hoffmannem patří k významným rodákům z Moravy a Slezska, kteří ovlivnili evropskou architekturu.", "tgt_summary": "Adolf Franz Karl Viktor Maria Loos (; 10 December 1870 – 23 August 1933) was an Austrian architect and influential European theorist of modern architecture. His essay \"Ornament and Crime\" advocated smooth and clear surfaces in contrast to the lavish decorations of the fin de siècle, as well as the more modern aesthetic principles of the Vienna Secession, exemplified in his design of Looshaus, Vienna. Loos became a pioneer of modern architecture and contributed a body of theory and criticism of Modernism in architecture and design and developed the \"Raumplan\" (literally \"spatial plan\") method of arranging interior spaces, exemplified in Villa Müller in Prague. ", "id": 681054} {"src_title": "Zázněj", "tgt_title": "Beat (acoustics)", "src_document": [{"title": "Matematika a fyzika záznějů.", "content": "Akustický jev lze snadno vysvětlit matematicky. Pokud nakreslíme graf, který ukazuje funkci odpovídající složenému zvuku dvou strun, je vidět, že maxima a minima nejsou konstantní, jako když zní jeden tón, ale mění se v čase: když je fázový rozdíl obou vln přibližně 180° maxima jedné vlny ruší minima druhé (vlny jsou v protifázi), zatímco když je fázový rozdíl přibližně 0° (vlny jsou ve stejné fázi), maxima i minima obou vln se vzájemně sčítají, což se projevuje vyšší hlasitostí zvuku. Lze dokázat (viz goniometrická rovnice), že následující hodnoty maxim a minim vytvářejí vlnu, jejíž frekvence se rovná rozdílu mezi frekvencemi obou výchozích vln. Například pro nejjednodušší příklad dvou sinusových vln s jednotkovou amplitudou: Pokud jsou obě počáteční frekvence vzájemně blízko (pokud se liší o několik hertzů), frekvence kosinu na pravé straně uvedeného výrazu (\"f\"−\"f\")/2, je příliš nízká, aby výsledný zvuk byl slyšet jako tón. Místo toho je slyšet periodická změna prvního členu výrazu (lze říct, že násobení kosinem vytváří \"obálku\" druhé rychlejší vlny), jejíž frekvence je (\"f\" + \"f\")/2 tj. aritmetickému průměru obou frekvencí. Protože lidské ucho není schopné vnímat otočení fáze, ale pouze amplitudu (intenzitu) zvuku, je slyšitelná pouze absolutní hodnota obálky. Proto se zdá, že frekvence obálky je dvojnásobkem frekvence kosinu, což znamená, že frekvence slyšitelných rázů je: jak je vidět na obrázku vpravo. Fyzikální interpretace je taková, že když formula_3 se rovná jedné, obě vlny jsou ve fázi a interferují konstruktivně; když se rovná nule, vlny jsou v protifázi a interferují destruktivně. Zázněje se objevují také u složitějších zvuků a u zvuků s různou hlasitostí, ale matematický výpočet už není tak jednoduchý. Zázněje lze také slyšet mezi tóny, jejichž kmitočet se blíží harmonickému intervalu, protože některá harmonická frekvence prvního tónu interferuje s harmonickou druhého tónu. Například v případě čisté kvinty, třetí harmonická (tj. druhý alikvotní tón) základního tónu interferuje s druhou harmonickou (první alikvotní tón) druhého tónu. V temperovaném ladění se kvůli rozdílům mezi temperovanými a čistými intervaly (viz Harmonická řada (hudba)) mohou zázněje objevit nejen při mírném rozladění, ale i u některých správně naladěných intervalů.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Hudebníci často používají interferenční zázněje pro objektivní kontrolu naladění unison, čistých kvint a dalších jednoduchých harmonických intervalů. Klavírní a varhanní ladičky dokonce používají metodu počítání záznějů pro přesné naladění určitého intervalu. Hudební skladatel Alvin Lucier napsal mnoho skladeb, ve kterých zázněje hrají důležitou roli. Italský skladatel Giacinto Scelsi, jehož zralý styl je založen na mikrotóvých oscilacích unison, využívá intenzivně efekty interferenčních záznějů, především ve svých pozdních dílech jako jsou houslová sóla \"Xnoybis\" (1964) a \"L'âme ailée / L'âme ouverte\" (1973) (všimněte si, že Scelsi používá pro každou strunu nástroje zvláštní part, takže houslová sóla jsou psána jako kvartety, přičemž různé struny houslí mohou současně hrát stejný tón s mikrotonálními posuny, takže vznikají interferenční vzorky). Skladatel Phill Niblock založil svoji hudbu zcela na záznějích způsobených mikrotonálními rozdíly.", "section_level": 1}, {"title": "Binaurální zázněje.", "content": "Člověk vnímá binaurální zázněje, pokud jedním uchem slyší poněkud jiný tón než druhým. V tomto případě tóny neinterferují fyzicky, ale jsou sčítány v mozku v prodloužené míše. Tento jev souvisí se schopností mozku lokalizovat zvuky ve trojrozměrném prostoru.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázky.", "content": "Interference zvuků (vyšší rozdíl frekvencí): levý kanál tón A3 (220 Hz), pravý kanál tón G#3 (207.65 Hz) se zázněji 12.35 Hz Interference zvuků (nižší rozdíl frekvencí) tóny 220 a 222 Hz se zázněji 2.0 Hz", "section_level": 1}], "src_summary": "Zázněje neboli rázy v akustice jsou interference dvou tónů, jejichž frekvence se poněkud liší, vnímané jako periodické změny hlasitosti, jejichž rychlost se rovná rozdílu obou frekvencí. ", "tgt_summary": "In acoustics, a beat is an interference pattern between two sounds of slightly different frequencies, \"perceived\" as a periodic variation in volume whose rate is the difference of the two frequencies. ", "id": 1224687} {"src_title": "Jižní Georgie", "tgt_title": "South Georgia Island", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Ostrov Jižní Georgie údajně poprvé spatřil v roce 1675 Anthony de la Roche, londýnský obchodník, a podle něj byl na prvních mapách pojmenován Rochův ostrov. V roce 1756 jej zahlédla španělská obchodní loď León. Na ostrově se poprvé vylodil James Cook v roce 1775, který jej také zmapoval, pojmenoval ostrov Georgia na počest krále Jiřího III. (George III) a prohlásil je britským územím. Britská vláda byla formálně zřízena v roce 1843. V roce 1882 zakotvila v zátoce Royal bay německá expedice, sledující zatmění Venuše. Během 19. století sloužil ostrov jako základna lovců tuleňů a v první polovině 20. století jako základna velrybářských lodí. První pozemní velrybářská stanice (a tím i první trvalé osídlení ostrova) byla zřízena Norem Carlem Antonem Larsenem v roce 1904. Stanice sloužila Argentinské rybářské společnosti až do roku 1965. Povolení ke zřízení velrybářských stanic uděloval (britský) guvernér Falklandských ostrovů. Na ostrově existovalo 7 stanic (v pořadí od západu na východ): Od roku 1905 byla na ostrově v provozu argentinská meteorologická stanice v Grytvikenu. V roce 1909 bylo zřízeno správní středisko na King Edward Point, blízko velrybářské stanice Grytviken. Permanentně přítomná britská správa dohlížela na dodržení britského práva a regulaci ekonomických a vědeckých aktivit na tomto teritoriu. Během druhé světové války umístilo britské královské námořnictvo ozbrojenou obchodní loď, aby chránila Jižní Georgii a antarktické vody před německými nájezdy. 19. března 1982 obsadila skupina Argentinců, vydávajících se za obchodníky, rybářskou stanici Leith Hatbour, čímž začala falklandská válka. 3. dubna argentinské jednotky obsadily Grytviken. Ostrov byl znovu dobyt britskými jednotkami 25. dubna. Od roku 1985 jsou Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy spravovány jako samostatné závislé teritorium.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ostrov, nazývaný také ostrov Pepys, má plochu 3528 km2. Leží asi 1390 km jihovýchodovýchodně od Falklandských ostrovů. Je hornatý a většinou pustý. 11 vrcholů přesahuje výšku 2000 m a jejich svahy jsou zbrázděny hlubokými soutěskami s ledovci, z nichž je největší Fortuna. Nejvyšším vrcholem je Mount Paget, vysoká 2934 m. Geologicky je ostrov tvořen rulou a krystalickou břidlicí, beze stop zkamenělin. Ostrov, podobně jako Falklandské ostrovy, je pravděpodobně pozůstatkem větší, nyní zmizelé pevniny, která navazovala na Andský systém.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Počasí na ostrovech je velmi proměnlivé a drsné. Převládá západní proudění vzduchu, s obdobími bezvětří. Obvyklé nejvyšší denní teploty na Jižní Georgii na úrovni hladiny moře jsou v zimě (srpen) kolem 0 °C a v létě (leden) 10 °C. Nejnižší teploty jsou v zimě obvykle kolem –5 °C a jen zřídka pod –10 °C. Průměrné roční srážky na Jižní Georgii jsou kolem 1 500 mm, z nichž většina padá ve formě sněhu nebo sněhu s deštěm – v kterékoli roční době. Sněžná čára je ve vnitrozemí v létě ve výšce asi 300 m. Na ostrově převládají západní větry občas přerušované obdobím bezvětří. Proto je na východní straně Jižní Georgie (závětrná strana) mnohem příjemnější klima než na exponované západní. Počasí obvykle znemožňuje přístup na ostrovy lodí, ačkoliv na severním pobřeží Jižní Georgie je několik zátok vhodných ke kotvení. Vítr, který vane nahoru po západní straně hor a pak dolů po jejich východní straně se stává teplejší a sušší; tím se dají vysvětlit vyšší letní teploty na východní straně ostrova, které občas v létě přesáhnou 20 °C. Nejvyšší zaznamenaná teplota byla 23 °C v Grytvikenu. Moře obklopující Jižní Georgii jsou po celý rok chladná kvůli blízkosti Antarktického proudu. V zimě okolní moře nezamrzá, ačkoli v uzavřených zátokách se může vytvářet tenká vrstva ledu. Ledovce jsou časté. Teplota moře na konci srpna klesá k 0 °C a stoupá ke 4 °C na začátku dubna.", "section_level": 1}, {"title": "Politika.", "content": "Výkonná moc je svěřena panovníkovi Spojeného království a je vykonávána komisařem pro Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Příjmy těchto ostrovů pochází ze tří zdrojů:", "section_level": 1}, {"title": "Prodej poštovních známek.", "content": "V roce 1944 vyšly pro Jižní Georgii přetisky poštovních známek Falkland s textem \"South Georgia Dependency of\". Poté nastoupily známky Falklandských dependencí. V letech 1963 až 1980 vycházely definitivní známky s textem \"South Georgia\", které zobrazovaly místní prostředí, případně se jednalo o společné emise britské oblasti. Celkové množství vydaných známek do roku 1979 činí 76 a jeden aršík, přičemž od roku 1980 je opět nahradily poštovní známky Falklandských dependencí a od roku 1986 známky Jižní Georgie a Jižních Sandwichových ostrovů.", "section_level": 2}, {"title": "Turistické vstupní poplatky.", "content": "Návštěvníci přijíždějí nejvíce na velkých turistických lodích. V roce 2004 jejich počet dosáhl 3765 návštěvníků, kteří dorazili na 40 plavidlech. Nejvíce jich přijelo z USA (32%), ze Spojeného království (25%) a Německa (15%). 18 návštěvníků přijelo na soukromých jachtách. Popularitu získávají výlety na hnízdiště albatrosů, zejména na Prion Island.", "section_level": 2}, {"title": "Prodej rybářských licencí.", "content": "V roce 1993 rozšířilo Spojené království své teritoriální vody okolo ostrovů z 12 na 200 mil. Dodržování této námořní hranice je hlídáno satelity. Jedna licence v roce 2004 stála 110 000 $. Každý rok je z moře uloveno 100–200 000 tun krillu. Možné je také lovit ledovku patagonskou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jižní Georgie (, ) je hlavní a největší ostrov britského zámořského území Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy v Jižním Atlantském oceánu. Na ostrově nežijí žádní stálí obyvatelé, pouze vládní úředníci s rodinami v hlavním městě King Edward Point a pracovníci muzea poblíž Grytvikenu. Ostrov si nárokuje Argentina a spor vyvrcholil v argentinsko-britské válce v létě 1982, kdy byl okupován Argentinou.", "tgt_summary": "South Georgia () is an island in the southern Atlantic Ocean that is part of the British Overseas territory of South Georgia and the South Sandwich Islands. The main settlement is Grytviken. South Georgia is 167.4 kilometres (104 mi) long and 1.4 to 37 km (0.9 to 23.0 miles) wide. It is about 830 km (520 mi) northeast of Coronation Island and 550 km (340 mi) northwest from Zavodovski Island, the nearest South Sandwich island.", "id": 2005484} {"src_title": "Theodosius II.", "tgt_title": "Theodosius II", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Brzký nástup na trůn.", "content": "Theodosius se narodil 10. dubna 401 v Konstantinopoli jako jediný syn východořímského císaře Arcadia a jeho manželky Aelie Eudoxie. Z otcovy strany byl vnukem Theodosia I., zatímco jeho matka byla dcerou franského velitele Bautona, sloužícího v římském vojsku. Již před dosažením prvního roku života byl 10. ledna 402 prohlášen za augusta, a tím se formálně stal spolucísařem svého otce. V pozdějším věku se mu dostalo klasického vzdělání a pravděpodobně hovořil latinsky i řecky. Sokrates Scholastikos popisuje Theodosia jako silně věřícího křesťana a moudrého jedince, oddávajícího se askezi. V dospělosti se s velikou zálibou zabýval studiem a četbou náboženských knih a nemenší zájem projevoval o kaligrafii. Vláda na něho přešla v sedmi letech, když Arcadius 1. května 408 zemřel. Theodosiovo postavení se jevilo být poněkud nejisté, neboť faktický vládce západořímské říše, generál Stilicho, a západní císař Honorius, Theodosiův strýc, projevili přání odcestovat do Konstantinopole a uspořádat tamější poměry. Východní dvůr vyslal obvyklé poselstvo do perské říše, jež oznámilo nástup nového panovníka velkokráli Jazdkartovi I. Perský vládce vyslovil svoji podporu Theodosiovi a pohrozil válkou tomu, kdo by se pokusil ho svrhnout. Prokopios z Kaisareie se dokonce zmiňuje o tom, že umírající Arcadius ustavil Jazdkarta poručníkem svého syna, ačkoli věrohodnost tohoto tvrzení je sporná. Nástupnická krize záhy pominula, k čemuž přispělo i Stilichonovo zavraždění, vedoucí k pozvolnému napravení pošramocených vztahů mezi oběma polovinami impéria. Za nezletilého císaře řídil státní záležitosti pretoriánský prefekt Anthemius, počínající si se značnou svědomitostí. Anthemius se už roku 408 musel vypořádat s útokem Hunů, kteří v čele s Uldinem překročili Dunaj, obsadili pevnost Castra Martis (Kula) a vpadli do Thrákie. Římská diplomacie a nedostatek zásob narušily soudržnost útočníků, načež římské vojsko přimělo Uldina, opuštěného zástupy svých spojenců, k překotnému úprku. Zhruba ve stejné době se znatelně zhoršila situace na Západě. Počátkem roku 410 Anthemiova vláda odeslala 4000 východních vojáků do Ravenny, kde si Honorius s jejich pomocí udržel trůn. Ani tato výprava nicméně nedokázala zabránit Vizigótům ve vyplenění Říma v témže roce. Východ nadále svíralo ohrožení ze strany Hunů, kvůli čemuž dal Anthemius renovovat opevnění měst na Balkáně a obnovit římské loďstvo na Dunaji. Především však v roce 413 vystavěl nové konstantinopolské hradby, nepřesně připisované samotnému císaři. Mohutná dvojitá hradba zabezpečila hlavní město říše před jakýmikoli pozemními útoky. Vedle zvýšení obrany státu prefekt prosadil řadu administrativních opatření k zajištění zásobování Konstantinopole, k odstranění různých přehmatů a ke konsolidaci financí. Navzdory enormním stavebním výdajům se stav státní pokladny pod Anthemiovým vedením zásadně zlepšil, což vládě umožnilo odpustit daňové nedoplatky za několik předchozích desetiletí.", "section_level": 2}, {"title": "Dvě augusty.", "content": "V první polovině roku 414 ustávají v pramenech zprávy o Anthemiovi, z čehož lze usuzovat na jeho možné sesazení či smrt. Valná část jeho moci přešla na Theodosiovu starší sestru Pulcherii, která byla v červenci téhož roku prohlášena za augustu a fakticky působila jako regentka za svého bratra. Mimořádně zbožná a energická Pulcherie požívala nezměrné mravní autority, protože složila slib panenské čistoty, k čemuž později přesvědčila i své dvě mladší sestry. Převzala také osobní dohled nad Theodosiovou výchovou, jíž vtiskla striktně ortodoxní náboženský charakter s důrazem na křesťanskou morálku. Soudobí autoři poznamenávají, že jejím přičiněním se císařský palác podobal klášteru zaplněnému biskupy a mnichy. O dominantní roli Pulcherie svědčí skutečnost, že její obraz byl vystaven v budově senátu vedle portrétu jejího bratra a Honoria. Její hluboká víra se promítla i do vnitřního a zahraničního směřování říše, vyznačujícího se vyzdvihováním křesťanských ctností a zásad, majících garantovat bezpečnost a blahobyt státu. Zřejmě jejím hlavním stoupencem při prosazování těchto principů byl dlouholetý představený císařských úřadů (\"magister officiorum\") Helion. Třebaže Pulcherie vystupovala jako rozhodná zastánkyně ortodoxie, rostoucí měrou spoléhala na germánské a barbarské velitele, jako byl gótský \"magister militum praesentalis\" Plinta, jeho příbuzný alanského původu Ardabur a Ardaburův syn Aspar. Vojevůdci v Konstantinopoli se přesto nedomohli srovnatelné pozice, jakou si vydobyli jejich kolegové na Západě, v čemž jim nepřekážel ani tak barbarský původ jako spíše jejich ariánské vyznání. Vliv Pulcherie nepolevoval ani poté, co císař dosáhl dospělosti. Podle tradičního podání měla Theodosiovi vyhledat vhodnou nevěstu, jíž nalezla v nádherné a vzdělané Athenais, dceři pohanského filozofa pocházející z Athén. Moderní historikové se ovšem přiklánějí k tomu, že volba císařovy manželky vzešla z kruhů usilujících o omezení Pulcheriiny netolerantní náboženské politiky. Athenais přijala křest a změnila si jméno na Aelia Eudocia, načež se 7. června 421 provdala za Theodosia. Císaři porodila tři děti, z nichž se dospělosti dožila jenom dcera Licinia Eudoxia. Po jejím narození Theodosius povýšil Eudokii v lednu 423 do hodnosti augusty, čímž v ní Pulcherii vyrostla potenciální konkurentka. Eudokii se podařilo vymanit svého muže z moci jeho sestry, jež dokonce opustila dvůr a odebrala se do vlastního paláce. Pokusila se rovněž vytvořit frakci sobě oddaných úředníků a oproti Pulcherii zaujala umírněnější postoje v oblasti náboženství.", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Bigotní Pulcherie se zasadila o vydání celé řady zákonů namířených proti Židům, pohanům a kacířům, jimž bylo znemožňováno působení ve státní správě a armádě. Opakující se zákazy konání obětí a nařízení o ničení chrámů či synagog přesto naznačují, že proces christianizace východořímské společnosti probíhal jen pozvolna. K tomu přispívala i sama císařská vláda postupující se značnou pragmatičností a liknavostí, když se leckdy spokojila s vydáním příslušných předpisů, nikoli už s jejich vynucením. Známí pohané a ariáni nadále setrvávali ve vysokých civilních postech, zatímco nemalý počet ariánských Gótů ve vojsku bránil efektivnímu prosazení těchto zákonů. Zostřující se atmosféra vůči všem jinověrcům se projevila obzvláště v Egyptě, kde významný teolog a alexandrijský patriarcha Kyrillos zakročil nejprve proti novatiánům a posléze začal terorizovat Židy. Třebaže císařský správce Orestes je vzal pod svoji ochranu, Kyrillos opanoval se stovkami zfanatizovaných mnichů ulice Alexandrie a rozpoutal otevřenou válku, která skončila vypovězením Židů z města. Ani pohané nebyli ušetřeni běsnění patriarchových přívrženců, jimž v roce 415 padla za oběť proslulá novoplatonská filozofka Hypatia. Její brutální zavraždění zůstalo navzdory stížnostem alexandrijských představitelů proti Kyrillovi prakticky bez potrestání. Vážná teologická kontroverze vypukla nedlouho poté, co v roce 428 Theodosius ustavil antiochijského kazatele Nestoria konstantinopolským patriarchou. Fanatický a výřečný Nestorios v souladu s učením antiochijské školy odmítal nazývat Pannu Marii jako \"Theotokos\" („Bohorodička“), neboť podle něho existovaly v Kristu dvě rozdílné a oddělené přirozenosti, lidská a božská. Marie měla porodit toliko člověka, a proto ji označoval pouze jako \"Christotokos\". Tím ale popíral formulaci o spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu, přijatou na konstantinopolském koncilu v roce 381. Kyrillos a četní jiní biskupové rozhořčeně oponovali Nestoriově nauce a prohlásili ho za heretika, v čemž se odrážel i vzájemný antagonismus mezi patriarcháty v Konstantinopoli a Alexandrii. Theodosius a zpočátku i Eudokie sice podporovali Nestoria, avšak Pulcherie se postavila proti němu. Proti Nestoriovu učení se vyslovil i římský biskup Coelestinus, s nímž konstantinopolský patriarcha vedl spor o jurisdikci nad východním Illyrikem. Když Coelestinus Nestoria v roce 430 v Římě odsoudil, vložil se do sporu Theodosius a ve snaze o jeho urovnání svolal na rok 431 ekumenický koncil do města Efesos. Kyrillos a přívrženci alexandrijské školy dorazili do Efesu dříve než jejich protivníci, čehož využili k sesazení Nestoria a k odsouzení jeho doktríny. Později příchozí syrští biskupové zasedli odděleně a rozhodli o exkomunikaci Kyrilla. Efesos zatím zachvátily zuřivé násilnosti mezi příslušníky obou stran. Kyrillos v téže době vyslal do Konstantinopole emisary, kteří obrovskými sumami a cennými dary uplatili členy císařského dvora. Ačkoli Theodosius nařídil zadržet oba patriarchy, závěry efezského koncilu vyzněly jednoznačně v neprospěch Nestoria. Ten se musel vrátit do Sýrie a po letech skončil ve vyhnanství v egyptské pustině. Jeho stoupenci byli v dalších letech vystaveni pronásledování jako kacíři, přesto jejich komunita přetrvala v Edesse a silná inklinace k nestoriánství se projevila především u perských křesťanů. Kyrillos unikl vazbě včasným odchodem zpět do Alexandrie, kde byl při svém příjezdu bouřlivě uvítán. Stoupenci alexandrijské a antiochijské školy se roku 433 s přispěním Pulcherie sjednotili na kompromisní dogmatické formuli o spojení obou přirozeností v Kristu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Codex Theodosianus\" a kulturní vývoj.", "content": "V roce 429 Theodosius pojal úmysl soustředit všechny právní předpisy do jediné ucelené sbírky, v čemž mu jako předobraz posloužily soukromé kodifikace vytvořené za Diocletiana. Potřeba vytvoření kodexu pramenila z nepřehlednosti práva, způsobené enormním množstvím zákonů a jejich časté rozpornosti vedoucí k právní nejistotě. Theodosius ustavil komisi, jíž pověřil shromážděním po roce 312 vydaných císařských ediktů, reskriptů a jiných nařízení. Takto získaný materiál měl být následně očištěn od všech neaktuálních, nejednoznačných a kontradiktorních předpisů, nicméně tato fáze projektu se nerealizovala. Druhá komise, jmenovaná v roce 435, završila primární úkol a sebrané právní texty chronologicky uspořádala do šestnácti knih nazvaných \"Codex Theodosianus\". Sbírka byla slavnostně publikována v únoru 438 a předložena senátům v Konstantinopoli a v Římě. Přestože původní záměr se podařilo naplnit pouze zčásti, vypracování sbírky představovalo zásadní pokrok a dosud slouží jako významný pramen pro právní dějiny. V 6. století se stala podkladem pro Justiniánovu mnohem ambicióznější kodifikaci římského práva známou jako \"Corpus iuris civilis\". Vizigóti navíc v roce 506 zahrnuli velkou část kodexu do vlastní sbírky \"Lex Romana Visigothorum\". Pravděpodobně z iniciativy císařovny Eudokie došlo v roce 425 k podstatnému rozšíření vzdělávací instituce v hlavním městě, fakticky k založení konstantinopolské univerzity. Často se vyzdvihuje skutečnost, že zde vedle deseti latinských a deseti řeckých gramatiků působilo pět řeckých rétorů, ale jen tři latinští, dva právníci a jeden filosof. Východ zažíval v první polovině 5. století všeobecný kulturní rozkvět, o čemž svědčí značný počet autorů tvořících svá díla v této době, jakými byli dějepisci Eunapios a Olympiodoros či církevní historikové Sokrates Scholastikos, Sozomenos, Filostorgios a Theodoretos.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora Západu.", "content": "Za Theodosiova panování se vztahy se západořímskou říši, zásadně narušené na počátku 5. století, vyvíjely veskrze bezproblémově. Theodosius a jeho dvorští hodnostáři opětovně vojensky zasahovali ve prospěch členů theodosiovské dynastie vládnoucích na Západě a už v roce 410 dopomohli císařovu strýci Honoriovi k uhájení trůnu. Napětí znovu vyvstalo, když Honorius povýšil roku 421 svého generála Constantia, manžela Theodosiovy tety a své sestry Gally Placidie, do hodnosti augustus. Rozhněvaný Theodosius odmítl uznat Constantia za císaře, a ten proto začal chystat tažení na Východ, v němž mu však zabránila brzká smrt. Ovdovělá Placidie se posléze znepřátelila s Honoriem a musela se odebrat se svým synem Valentinianem do exilu v Konstantinopoli. Nedlouho nato Honorius v roce 423 zemřel, čímž se Theodosius stal císařem celé římské říše, byť pouze formálně. Moci v Ravenně se ještě v témže roce chopil vysoce postavený úředník Joannes, jenž pro sebe s podporou části západní armády a byrokracie uzurpoval císařskou důstojnost. Theodosius se po jistém váhání rozhodl prosadit dědické nároky svého pětiletého bratrance Valentiniana na Západě. Císařští vojevůdci Ardabur a Aspar během krátké výpravy zdolali síly stojící na straně uzurpátora, zmocnili se Ravenny a Joanna sesadili. Theodosius poté poslal Valentiniana společně s Placidií do Říma, kde ho \"magister officiorum\" Helion v říjnu 425 korunoval za císaře. Úspěšným svržením uzurpátora Joanna se Theodosiovi a jeho rádcům podařilo uhájit vládu theodosiovské dynastie nad oběma polovinami říše. V souvislosti s tím byla zdůrazňována přetrvávající jednota a nerozdělitelnost impéria, o níž se Theodosius zmínil při přípravě kodexu. Celistvost říše demonstrovala svatba Valentiniana a Theodosiovy dcery Licinie Eudoxie v říjnu 437 v Konstantinopoli a stejně tak publikace kodexu na Západě v následujícím roce. Ani proklamovaná soudržnost říše nemohla zastavit rozklad Západu, čelícímu nepolevujícímu náporu germánských kmenů. Vandalové pronikli do bohaté severní Afriky, načež tam Theodosius v roce 431 vyslal vojenskou expedici pod velením Aspara. Východořímský velitel za svého tříletého pobytu v Africe sice Vandalům jednou podlehl, přesto poněkud zbrzdil jejich postup. S přispěním Východu se tak podařilo prozatím uhájit římskou kontrolu nad nejdůležitějšími africkými provinciemi. Již v roce 439 ale Vandalové obsadili Kartágo a vybudovali zde flotilu, s níž přistáli na Sicílii a dokonce začali ohrožovat pobřežní oblasti na Východě. Tento vývoj přiměl východní vládu k zesílení opevnění Konstantinopole před útoky z moře a k uspořádání zřejmě největšího západního tažení, k němuž došlo za Theodosia. Výprava podniknutá v roce 441 ve spojení se západními silami skončila ovšem nezdarem, neboť loďstvo bylo z důvodu hunského vpádu odvoláno zpět nedlouho po doplutí k Sicílii.", "section_level": 2}, {"title": "Dvě války s Peršany.", "content": "V době Theodosiova nástupu vládl v perské říši velkokrál Jazdkart I., udržující přátelské styky s Římany a zastávající nezvykle smířlivý postoj vůči svým křesťanským poddaným. Dlouhotrvající mír umožnil rozvoj obchodu mezi oběma říšemi, probíhající v římském městě Kallinikon (dnešní Rakka) a v perské Nisibis. Vzájemné vztahy se vyhrotily, mimo jiné vlivem Pulcheriiny nábožensky nesnášenlivé politiky, v závěru Jazdkartova panování, kdy jistý perský biskup zapálil zarathuštrovský chrám ohně. Po Jazdkartově smrti se chopil moci jeho syn Bahrám V., který obnovil pronásledování křesťanů, což vedlo k jejich útěku k Římanům. Když velkokrál žádal vydání těchto uprchlíků, Theodosius mu v roce 421 odpověděl válkou. Římané ihned vyrazili do Persarménie na pomoc tamním křesťanům a současně pod vedením Ardabura oblehli Nisibis v Mezopotámii. Bahrám nato přitáhl k Nisibis a donutil Římany k ústupu, zatímco jeho arabští spojenci Lachmovci byli odraženi při pokusu o vpád do Sýrie. V témže čase se na Balkáně dali do pohybu Hunové. Theodosius proto poslal k Peršanům Heliona, a ten v roce 422 vyjednal ukončení nerozhodného střetnutí s tím, že obě strany se zavázaly nepronásledovat vyznavače protivníkova náboženství. Smlouva zůstala zachována až do roku 440, kdy Bahrámův syn Jazdkart II. napadl římské území. Ani Římané, zle tísnění Huny, ani Peršané, znepokojovaní Hefthality ze střední Asie, neměli zájem na vedení války a vzápětí sjednali klid zbraní trvající několik dalších desetiletí. S výjimkou těchto dvou krátkých konfliktů se poměry na východní hranici říše vyvíjely za Theodosia převážně mírově, přesto zde byla trvale vázána velká část východořímských vojenských sborů.", "section_level": 2}, {"title": "Tlak Hunů na Balkáně.", "content": "V samém úvodu Theodosiovy vlády přepadli Hunové vedení Uldinem balkánské provincie východní říše. Ačkoli Římané odrazili Uldinův nájezd, přítomnost těchto nomádů v oblasti Velké uherské nížiny představovala pro Konstantinopol v první polovině 5. století konstantní nebezpečí. Patrně v roce 421 podnikly východní sbory rozsáhlou výpravu do Panonie s cílem omezit rostoucí moc Hunů, jimž podléhalo četné germánské obyvatelstvo sídlící severně od Dunaje. Při tom zajaly značný počet Hunům poddaných Gótů a odvedly je do Thrákie, kde byli tito barbaři usazeni. V následujícím roce využil hunský vládce Rua zaneprázdněnosti východních Římanů, válčících s Persií, k útoku na jejich území, čímž přiměl říši k vyplácení pokořujícího každoročního tributu ve výši 350 liber zlata. K obdobnému kroku se uchýlil i v roce 434, což mu dále umožnilo stupňovat své požadavky. Hunové mezitím postupně rozvrátili dunajskou hranici západořímské říše, z níž se v rukou Římanů udrželo pouze Sirmium, obsazené východními oddíly. Po Ruově náhlé smrti, jež uvrhla Huny ve zmatek, se do jejich čela postavili jeho synovci, bratři Attila a Bleda. Ti si na Římanech vynutili podstatné ústupky, včetně zvýšení ročních plateb na 700 liber zlata. Navzdory tomu Hunové krátce poté, zřejmě v zimě 440 až 441, lstivě přepadli pohraniční pevnost Margus (poblíž Požarevace). Na jaře 441 pak překročili Dunaj a vzhledem k absenci nezanedbatelné části východořímského vojska, soustředěného na Sicílii, se zmocnili měst v dácké diecézi ležících podél této řeky a zničili důležitý římský opěrný bod Viminacium (Kostolac). V roce 442 Hunové zamířili hlouběji do vnitrozemí Illyrika, kde oblehli a dobyli strategickou silniční křižovatku Naissus (Niš). Na rozdíl od dřívějších invazí, během nichž se barbaři omezili na drancování venkovské krajiny, Attila a Bleda tímto tažením prokázali hrozivou schopnost Hunů obsazovat dobře bráněná a opevněná římská města. Po ztrátě Naissu Římanům nezbylo než uzavřít s nimi mírovou smlouvu, v rámci níž souhlasili s navýšením plateb, pravděpodobně na dvojnásobek předchozí částky. V roce 444 nebo 445 Attila nechal zavraždit svého staršího bratra Bledu a nadále vládl Hunům sám. Východořímská vláda nejspíše využila této události a přechodného neklidu mezi Huny k zastavení dohodnutých plateb. Zároveň přijala řadu opatření k posílení hranic a k doplnění stavů pohraničních i polních vojsk, mimo jiné isaurskými rekruty. Attila v reakci na to vyslal své emisary do Konstantinopole, jejíž hradby v lednu 447 vážně poškodilo těžké zemětřesení, a domáhal se zaplacení tributu. Římané se neúspěšně pokusili vyjednávat, načež Attila vtrhl s ohromnou brannou mocí za Dunaj a vyvrátil pohraniční pevnosti. Hunské hordy poté pokračovaly na východ do Moesie, kde rozdrtily urputně se bránící thrácké polní vojsko v čele s generálem Arnegisklem, jenž v bitvě nalezl smrt. Vítězství otevřelo Hunům průsmyky pohoří Haemus, po jehož překročení zamířili do rovin Thrákie. Attila se přiblížil k samotné Konstantinopoli a na Chersonesu uštědřil porážku druhému římskému vojsku, vedenému generálem Asparem. Hunové dosáhli pobřeží Černého moře a Propontidy a stanuli dokonce v Kallipoli (Gelibolu) u Hellespontu. Část z nich se potom vydala směrem na západ a zpustošila široký pás území táhnoucí se až k Thermopylám ve středním Řecku. O rozsahu pohromy vypovídá, že většina významnějších římských měst na Balkáně, prameny nadsazeně hovoří o více než stovce, byla dobyta a zdevastována Huny. Mnohá se již z této rány nevzpamatovala a zůstala opuštěná přinejmenším do 6. století. Katastrofální průběh střetnutí s Huny donutil Konstantinopol k akceptování neobvykle tvrdých mírových podmínek. Římané museli Hunům zaplatit jednorázově nedoplatek ve výši 6000 liber zlata a navíc roční tribut v částce 2100 liber zlata. Mimoto museli vyklidit území ve vzdálenosti pěti denních pochodů od Dunaje, a tím dovolili Hunům volně přecházet přes řeku. Historik Priskos popisuje, do jaké finanční tísně východní říše upadla v důsledku porážky, přičemž tíže dodatečně uloženého daňového břemena se nevyhnula ani senátorskému stavu. Zmiňuje se dále o tom, že eunuch Chrysafios, tehdy rozhodující postava na konstantinopolském dvoře, pojal úmysl zosnovat Attilovo zavraždění. Hunský král se ale dozvěděl o chystaném spiknutí a domáhal se Chrysafiova usmrcení. Tomu se jen stěží podařilo usmířit Attilu, jenž zřejmě začal upínat svoji pozornost více na Západ.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější léta a smrt.", "content": "Augusty Pulcherie a Eudokie mezi sebou ve třicátých letech sváděly otevřený souboj o Theodosiovu přízeň. Pulcherie si zachovávala nemalý vliv na svého bratra, zvláště v náboženských otázkách, a roku 438 nechala s patriarchovým svolením přenést do Konstantinopole ostatky Jana Zlatoústého, oponenta své matky. Eudokie pak projevila zbožnost hodnou císařovny, když podstoupila pouť do Jeruzaléma a navštívila svatá místa. O rok později zakončila svoji cestu, jež výrazně pozvedla její prestiž, slavnostním návratem do hlavního města, kam přinesla cenné náboženské relikvie. Někdy v téže době se úřadu pretoriánského prefekta ujal básník Kyros z Panopole, dlouholetý konstantinopolský městský prefekt, podporovaný Eudokií. Kyros se díky svým stavebním počinům těšil znatelné oblibě obyvatel města a kromě jiného umožnil, aby soudní rozhodnutí a závěti byly vydávány v řečtině. Ambiciózní eunuch Chrysafios mezitím s Eudokiinou pomocí přinutil Pulcherii intrikami k opětovnému odchodu do ústraní. Jakmile eliminoval Theodosiovu sestru, ihned začal strojit úklady jeho choti, která záhy upadla v podezření z nevěry. Přičinil se rovněž o sesazení Kyra, jehož přílišná popularita znepokojovala císaře. V roce 443 se Eudokie vydala znovu do Jeruzaléma, tentokrát do dobrovolného vyhnanství trvajícího po zbytek jejího života. Chrysafios postupně vymanévroval všechny své protivníky a získal titul nejvyššího komořího (\"praepositus sacri cubiculi\"), čímž demonstroval klíčovou roli, náležející mu na dvoře. Po smrti Kyrilla se alexandrijským patriarchou stal Dioskoros, muž podobně bezohledný jako jeho předchůdce. Dioskoros se na rozdíl od Kyrilla stavěl proti kompromisu z roku 433 a nátlakem se dožadoval vztáhnutí Nestoriova odsouzení i na čelné stoupence antiochijské školy, jako byl biskup Theodoretos z Kyrrhu. Císař se ztotožnil s názory alexandrijského patriarchy, třebaže se původně přikláněl ke zcela protichůdným závěrům Nestoria. Dioskorovým hlavním stoupencem v Konstantinopoli byl archimandrita Eutyches, jemuž se dostávalo podpory Chrysafia a prostřednictvím něho císaře. Eutyches ale narazil na rozhodnou opozici konstantinopolského patriarchy Flaviana, neboť přisuzoval Kristovi pouze jedinou přirozenost, božskou, za což byl lokální synodou odsouzen. Navzdory tomu se Theodosius postavil za Eutycha a k projednání vyvstalého dogmatického sporu svolal do Efesu další koncil. Jeho předsednictvím pověřil Dioskora, zatímco Theodoretovi účast na něm zakázal. Na koncilu konaném v srpnu 449 alexandrijský patriarcha násilím prosadil rehabilitaci Eutycha, a tím i teologie později nazývané monofyzitismus. Shromáždění biskupové rozhodli také o sesazení Flaviana, Theodoreta a mnoha jiných církevních představitelů. Flavianus krátce poté zemřel při převozu do vyhnanství. Dioskoros tak s Chrysafiovým přispěním dosáhl naprostého vítězství nad soupeřícími patriarcháty v Konstantinopoli a Antiochii. Římský biskup Lev I. vyslal do Efesu tři legáty s dopisem známým jako \"Tomus Leonis\", v němž rozvedl tezi o dvou přirozenostech Krista, avšak tento list nebyl vůbec přečten. Lev, pobouřený jeho průběhem, označil koncil za „lotrovství“ (\"latrocinium\") a dožadoval se svolání nového. Pulcherie zastávala postoj shodný s papežovým, nicméně v daném okamžiku nebyla schopná změnit zamítavé stanovisko východního dvora. Chrysafios čelil rostoucímu nepřátelství četných významných jedinců. Ve snaze vyvážit moc generála Aspara povolal k obraně Konstantinopole Isaury, napůl civilizovaný, bojovný lid z hor na jihovýchodě Malé Asie. Jejich náčelník Zenon, zastávající hodnost \"magister militum per Orientem\", se Chrysafiovi posléze vzepřel a usiloval o jeho sesazení. Nespokojenost s Chrysafiem vyvrcholila v první polovině roku 450, kdy se Pulcherie usmířila se svým bratrem. Někdy v této době císař nařídil zkonfiskovat eunuchův majetek a vykázat ho do vyhnanství. Nedlouho nato Theodosius utrpěl vážné zranění, když při lovu spadl s koně, a 28. července 450 zemřel. Protože nezanechal žádného mužského dědice, nastalo zhruba měsíc trvající bezvládí, během něhož byl Chrysafios popraven. Pulcherie se následně provdala za jednoho z Asparových podřízených jménem Marcianus, jenž se stal Theodosiovým nástupcem.", "section_level": 2}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Prameny i novodobí historikové se až na výjimky shodují, že Theodosius pokračoval v tradici slabých theodosiovských císařů započaté jeho otcem a strýcem. Theodosius nebyl natolik poddajný jako Arcadius, k čemuž mu zřejmě dopomohlo jeho obšírné vzdělání. Jeho dvůr se vyznačoval mimořádně silnou religiozitou, o což se zasloužila císařova zbožná sestra Pulcherie. Nepříliš široký okruh Theodosiových politických aktivit vytvořil prostor pro Pulcherii, Eudokii a schopné civilní hodnostáře, jakými byli Anthemius či Chrysafios, nesoucích na svých bedrech odpovědnost za řízení státu. Díky nim představuje Theodosiovo dlouhé, více než čtyřicetileté panování období stability a konsolidace. Východ na rozdíl od Západu zůstal i přes nemalý vnější tlak především ze strany Hunů ušetřen krizí ohrožujících jeho existenci. Nejvážnější riziko dalšího trvání říše narušující její soudržnost vyvěralo z dogmatických sporů uvnitř církve.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Theodosius (řecky \"Theodosios\"; 10. dubna 401 – 28. července 450), známější spíše jako Theodosius II., byl východořímský císař od roku 408 až do své smrti. Skutečnou moc vykonávali místo něho vysocí dvorští hodnostáři a jeho příbuzní, a Theodosius tak podobně jako jeho otec a předchůdce Arcadius vládl pouze nominálně. ", "tgt_summary": "Theodosius II (; ; 10 April 401 – 28 July 450), commonly surnamed Theodosius the Younger, or Theodosius the Calligrapher, was the Eastern Roman Emperor for most of his life, taking the throne as an infant in 402 and ruling as the Eastern Empire's sole emperor after the death of his father Arcadius in 408. He is mostly known for promulgating the Theodosian law code, and for the construction of the Theodosian Walls of Constantinople. He also presided over the outbreak of two great Christological controversies, Nestorianism and Eutychianism.", "id": 306530} {"src_title": "Cytokin", "tgt_title": "Cytokine", "src_document": [{"title": "Účinky.", "content": "Pro většinu cytokinů platí, že působí na několik různých buněk (jsou pleiotropní), jeden cytokin indukuje tvorbu druhého (působí v kaskádě) a také, že jednotlivé cytokiny můžou být nahrazeny jinými (cytokinový systém je tedy do jisté míry redundantní). Cytokin působí buď na buňku, která ho produkuje (autokrinní působení), na buňky ve své těsné blízkosti (parakrinní působení) a nebo po transportu cévním řečištěm působí na vzdálené tkáně (endokrinní působení).", "section_level": 1}, {"title": "Receptory.", "content": "Receptory cytokinů se obvykle skládají z vícero podjednotek (dvou, někdy i tří). Každá z podjednotek má jinou funkci. Jedna podjednotka je zodpovědná za specifickou vazbu cytokinu, zatímco druhá nebo třetí podjednotka zajišťuje spojení se signalizačními intracelulárními molekulami. Proto bývá tato molekula také sdílena několika různými cytokinovými receptory. Podle toho můžeme cytokiny rozdělit do několika skupin. První receptorovou „rodinu“ tvoří receptory pro IL-2, IL-4, IL-7, IL-9, IL-13, IL-15, IL-21 a TSLP. Všechny tyto receptory mají vzájemně velmi podobné podjednotky zvané ɣc (CD132). Stejně tak receptory pro IL-3, GM-CSF, a IL-5 sdílejí společnou podjednotku β (KH97, CDw131). Shodnou signalizační podjednotku (gp130, CD130) používají receptory pro IL-6, IL-31, LIF, onkostatin M a ciliární neurotrofní faktor (CNF). Podobnou strukturou se vyznačují i receptory pro interferony a receptory pro cytokiny IL-10 (IL-19, 20, 22, 24, 26, 28, 29). Specifickou strukturu mají i receptory pro chemokiny, jejichž polypeptidový řetězec prochází 7x membránou a je asociován s trimerními G-proteiny. Velkou skupinu receptorů představují i ty, které váži cytokiny podobné TNF, tedy receptory pro TNF, LT, NGF, atd. Právě do této skupiny patří i receptory CD27, CD30, CD40, OX-40 (CD134), 4-1BB (CDw137), Fas (CD95), DR4 a DR5, RANK, TAC, a BCMA, TWEAKR, které váží membránové cytokiny CD27L (CD70), CD30L, CD40L (CD154), OX-40L, 4-1BB-L, FasL, TRAIL, RANKL, APRIL, BlyS a TWEAK. Některé receptory můžeme zařadit do imunoglobulinové \"rodiny\", protože jejich molekuly obsahují jednu nebo více imunoglobulinových domén. Sem patří receptory pro SCF, M-CSF, IL-34, IL-1 a PDGF.", "section_level": 1}, {"title": "Vazba cytokinů na receptor.", "content": "Vazba cytokinu na specifický povrchový receptor způsobí konformační změnu receptorové molekuly. Pro většinu interleukinů, interferony, G-CSF, GM-CSF a některé růstové faktory platí, že jsou svou vnitrobuněčnou částí nekovalentně asociovány s cytoplazmatickými proteinkinázami. Poté, co se cytokin naváže, dojde k agregaci receptorových molekul, přiblížení asociovaných kináz, k jejich vzájemné fosforylaci, a tím k jejich aktivaci. Také fosforylaci dalších proteinů zajišťují právě aktivované kinázy a tak spouští signalizační kaskády. Pro většinu cytokinových receptorů platí, že jsou asociovány s proteinkinázami Jak. Receptory pro chemokiny jsou asociovány s trimerními G-proteiny. I princip funkce je u nich odlišný. Jiné cytokinové receptory, jako například receptory pro M-CSF, PDGF, FGF, EGF, SCF, TGFβ, či receptor pro inzulin, mají přímo ve své cytoplazmatické části kinázovou doménu. Považujeme je tedy za receptorové kinázy.", "section_level": 2}, {"title": "Výsledky signalizace přes cytokinové receptory.", "content": "Výsledky signalizace přes cytokinové receptory závisí na několika faktorech, kterými jsou především: typ buňky, typ signálu (t.j. povaha receptoru) a spolupůsobení jiných signálů. Důsledkem může být cokoliv: stimulace buněčného dělení, diferenciace, spouštění efektorových mechanismů, zablokování buněčného cyklu či indukce apoptózy.", "section_level": 2}, {"title": "Dělení cytokinů.", "content": "Mezi cytokiny jsou v širokém slova smyslu řazeny tyto skupiny látek:", "section_level": 1}], "src_summary": "Cytokin (podobný termín interleukin) je označení pro skupinu menších signálních proteinů, účastnících se významně v imunitní odpovědi. Cytokiny jsou produkovány buňkami imunitního systému (makrofágy, T-lymfocyty, atp.) a jsou schopné navodit například rychlé dělení a diferenciaci určitých typů buněk, které se účastní boje proti patogenům, případně další rysy imunitní obrany. V určitém slova smyslu cytokiny nemusí být produkovány pouze bílými krvinkami a význam slova se rozšiřuje na všechny malé signální proteiny; termín interleukin se v tom případě používá pro signální molekuly vylučované bílými krvinkami. ", "tgt_summary": "Cytokines are a broad and loose category of small proteins (~5–20 kDa) important in cell signaling. Cytokines are peptides and cannot cross the lipid bilayer of cells to enter the cytoplasm. Cytokines have been shown to be involved in autocrine, paracrine and endocrine signaling as immunomodulating agents. Their definite distinction from hormones is still part of ongoing research. ", "id": 959848} {"src_title": "Měchožil bublinatý", "tgt_title": "Echinococcus multilocularis", "src_document": [{"title": "Taxonomie a fylogeneze.", "content": "Měchožil bublinatý patří mezi tasemnice čeledi Taeniidae, rodu \"Echinococcus.\" Rod je monofyletický a v současnosti čítá 9 druhů (\"E. canadensis, E. equinus, E. felidis,\" \"E. granulosus\", \"E. multilocularis, E. oligarthra, E. ortleppi, E. vogeli, E. shiquicus\"). Dospělí jedinci rodu \"Echinococcus\" jsou velmi malých rozměrů (méně než 1 cm) a pro všechny druhy je příznačné nepohlavní rozmnožování larválních stádií. Jako sesterský druh měchožila bublinatého je označován druh \"E. shiquicus\" objevený v roce 2005 v Tibetu. \"E. shiquicus\" se vyskytuje u lišek tibetských (\"Vulpes ferrilata\") a jeho mezihostitelem jsou pišťuchy (Ochotonidae). Studie japonských autorů naznačila, že druh \"E. multilocularis\" se pravděpodobně separoval od společného předka s \"E. granulosus\" v době pleistocénu zhruba před 2,6 milióny lety a to v Beringii mezi Severní Amerikou a Asií. Následně se rozšířil liškami napříč Severní Amerikou, Asií a Evropou. Ačkoliv byly popsány drobné genetické rozdíly mezi severoamerickými a euroasijskými populacemi echinokoka, měchožil bublinatý se nerozděluje do žádných kmenů či geografických variant. \"E. shiquicus\" se vyvinul před 1,2 milióny let v izolované populaci v Tibetské náhorní plošině.", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dospělec.", "content": "Dospělá tasemnice měří v rozmezí 1,2–4,5 mm a skládá ze skolexu (hlavičky) a 2–6 článků (proglotid). Skolex je opatřen čtyřmi svalovými kruhovými přísavkami a chobotkovitým výběžkem se dvěma řadami háčků. Průměrná délka háčků jedné řady je 27 μm, druhá řada háčků je větší o průměrné délce 31 μm. Skolex je zanořen u definitivního hostitele do sliznice duodena mezi mikroklky, chobotek zasahuje až do Lieberkühnových krypt. Poslední článek je největší a obsahuje vyvinutou dělohu s vajíčky.", "section_level": 2}, {"title": "Vajíčko.", "content": "Vajíčko \"E. multilocularis\" je kulovité nebo mírně elipsovité o velikosti 30–40 μm. Obsahuje vnější silnostěnný příčně žíhaný embryofor, jež obklopuje samotný zárodek – onkosféru. Embryofor je relativně silná, nepropustná vrstva, složená z bloků keratinu podobného proteinu. Jejím úkolem je chránit vlastní zárodek před vnějšími faktory. Onkosféra obsahuje svalové buňky, zárodečné buňky, žlázy a také 6 refraktilních háčků viditelných pod mikroskopem. Vajíčka jsou odolná ve vnějším prostředí, avšak jsou citlivá na vyschnutí. Ve vodě mohou zůstat životaschopná i po dvou hodinách při teplotě 65 °C.", "section_level": 2}, {"title": "Larva.", "content": "Larvální forma (metacestod) měchožila, jež se vyskytuje ve tkáních mezihostitele, se označuje jako alveokok a je v mnoha směrech unikátní mezi tasemnicemi. Alveokok u hlodavců je tvořen mnohočetnými měchýřky o průměru menším než 1 mm až do velikosti 3 cm. Uvnitř měchýřků se formují protoskolexy. U atypických mezihostitelů, včetně člověka, se protoskolexy tvoří minimálně nebo vůbec. Oproti jiným druhům echinokoků je metacestod schopen endogenního i exogenního pučení, což znamená, že cysta je schopna vytvářet dceřiné cysty dovnitř i vně. Růst cyst je podobný nádorové proliferaci buněk, za což je zodpovědná zárodečná vrstva cysty, která má schopnost neustálého prorůstání do okolní tkáně. Dochází i k metastázování, kdy uvolněné buňky zárodečné vrstvy mohou vycestovat krví do dalších orgánu a vytvářet sekundární ložiska. U člověka se primárně alveokoky lokalizují v játrech a mohou v závislosti od stáří infekce dosahovat velikosti o průměru několika milimetrů až 20 cm.", "section_level": 2}, {"title": "Vývojový cyklus.", "content": "Dospělé tasemnice \"E. multilocularis\" žijí v tenkém střevě lišek (definitivní hostitel). Infekce tasemnicí u lišek je bez jakýchkoliv klinických příznaků a to i v případě silné invaze. Intenzita infekce se pohybuje zpravidla ve stovkách tasemnic na jednu lišku. Prepatentní perioda u lišek je 26–29 dní, doba patence 1–4 měsíce. Pohlavně zralé tasemnice produkují vajíčka, jež odcházejí s trusem do vnějšího prostředí. Mezihostitelé-hlodavci se nakazí pozřením potravy kontaminované vajíčky tasemnice. V těle hlodavce se z vajíčka uvolní larva onkosféra, která penetruje střevní stěnu a krevním oběhem je zanesena do jater. Zde se onkosféra uchytí a vytvoří se z ní larvocysta, která neustále roste. Uvnitř larvocysty se formují zárodky malých tasemnic – tzv. protoskolexy. Cyklus se uzavírá, pozře-li liška hlodavce s larvocystami v játrech. V trávicím traktu se z protoskolexů stanou malé tasemnice, jež se uchytí pomocí přísavek a háčků do sliznice tenkého střeva lišky. Člověk jakožto náhodný mezihostitel se může nakazit vajíčky měchožila pocházejícími z trusu lišek. Ačkoliv je člověk k nákaze málo vnímavý, u některých jedinců se onkosféry mohou uchytit a dojde k růstu larvocyst podobně jako u hlodavců. Ty svým růstem často připomínají nádorové bujení jater.", "section_level": 1}, {"title": "Hostitelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Definitivní hostitelé.", "content": "Definitivním hostitelem jsou především psovité šelmy. V Evropě je primárním a nejběžnějším hostitelem liška obecná. Ve východní Evropě se může parazit v menší míře vyskytovat u psíků mývalovitých (\"Nyctereutes procyonoides\"). Infekce jiných druhů v Evropě jako jsou pes domácí, kočka divoká či domácí jsou zcela raritní. Stejně tak evropští vlci a šakalové se mohou zřejmě nakazit, ale jejich role v cyklu \"E. multilocularis\" je minoritní. V polárních oblatech Severní Ameriky je dominantním hostitelem liška polární. Na jihu Kanady a v severních státech USA je tasemnice nacházena u lišek obecných a kojotů prérijních. Nálezy tasemnic u vlků v Kanadě a USA jsou spíše raritní a role vlka jako konečného hostitele je nejasná. Liška obecná a polární je primárním hostitelem rovněž v Rusku či Japonsku.", "section_level": 2}, {"title": "Domácí zvířata.", "content": "Domácí psi jsou vnímaví k \"E. multilocularis\" a infikovaní psi mohou vylučovat vajíčka trusem. Nicméně jejich role v cyklu je minoritní a ve většině endemických oblastí Evropy je prevalence u psů nízká. To je dáno částečně tím, že psi příliš neloví drobné hlodavce a také tím, že jsou pravidelně odčervováni. Přesto například na Aljašce je výskyt echinokoka u psů poměrně častý. U domácí koček je vnímavost k infekci nízká a také není jisté, zda vajíčka echinokoka pocházející z koček jsou skutečně životaschopná. To samé platí pro divoké kočky. Role psa a kočky jakožto zdroje echinokoka pro člověka je tak často zveličována.", "section_level": 3}, {"title": "Mezihostitelé.", "content": "Mezihostitelem může být teoreticky celá řada savců, včetě člověka. Nicméně typickým vnímavým mezihostitelem jsou hlodavci z podčeledi hrabošovití. Nejběžnějšími mezihostiteli tasemnice v Evropě jsou hraboš polní (\"Microtus arvalis\") a hryzec horský (\"Arvicola scherman\"). V mokřadových oblastech ve Francii se může nakazit také ondatra pižmová (\"Ondatra zibethica\"). Infekce \"E. multilocularis\" byla dále potvrzena také u hryzce vodního (\"Arvicola amphibius\"), hraboše mokřadního (\"Microtus agrestis\"), norníka rudého (\"Myodes glareolus\") a křečka bavlníkového (\"Sigmodon hispidus\"). Řada dalších hlodavců byla infikována experimentálně, nicméně tasemnice v nich není schopna se vyvinout do infekčního stádia. Mezi tyto málo vnímavé druhy patří například myš domácí (\"Mus musculus\") nebo potkan obecný (\"Rattus norvegicus\").", "section_level": 2}, {"title": "Atypičtí mezihostitelé.", "content": "Infekce vajíčky echinokoka s tvorbou alveolárních cyst, většinou bez produkce protoskolexů, jsou ojediněle nacházeny u různých živočišných druhů. Tyto zvířata však nehrají žádnou roli v cyklu \"E. multilocularis\" a nálezy jsou v podstatě náhodné. Alveolární echinokokóza byla popsána u domácích a divokých prasat v Evropě a Asii nebo u koní v Japonsku. Překvapivě i u psů, kteří slouží jako vnímaví definitivní hostitelé, byly pozorovány cysty v játrech. Fatální infekce AE byly zjištěny rovněž u různých druhů primátů, včetně šimpanzů, nebo u klokanů chovaných v zoologických zahradách.", "section_level": 3}, {"title": "Historie a objev vývojového cyklu.", "content": "První zmínky o echinokokóze sahají až do starověkého Řecka, kde známý lékař Hippokratés popsal měchýřkovité útvary u poráženého dobytka. Rovněž Galén a Aretaios zmínili ve svých spisech nález měchýřků na játrech u jatečných zvířat. S největší pravděpodobností šlo ale o cysty příbuzného druhu \"Echinococcus granulosus\". První případy alveolární echinokokózy u lidí popsali Ludwig Buhl a Rudolf L. Virchow v polovině 19. století. Avšak až do konce 19. století nebylo zřejmé, zda cystická a alveolární forma echinokokózy u lidí je způsobena jedním nebo více druhy echinokoků. Teprve v letech 1901–1902 rakouský lékař Adolf Posselt z Innsbrucku izoloval z jednoho pacienta s mnonočetnou larvocystou protoskolexy, kterými poté experimentálně nakazil psa. Po 49 dnech izoloval ve střevě psa drobné tasemnice, které podrobně anatomicky popsal. Poukázal na anatomické odlišnosti nalezených tasemnic od již dříve známých \"E. granulosus\". Posselt tak objasnil původ alveolární echinokokózy člověka a vývojový cyklus měchožila bublinatého. Skutečnost, že \"E. multilocularis\" cykluje mezi liškami a hlodavci ve volné přírodě byla však zdokumentována až v 50. létech 20. století. Na Aljašce a na Sibiři byly nejprve izolovány z lišek polárních a tažných psů drobné tasemnice, jež měly za mezihostitele hlodavce hraboše mokřadního a norníka tajgového. Tyto tasemnice byly označeny jako \"Echinococcus sibiricensis\". Na to německý parazitolog Johannes Vogel v letech 1955–1957 popsal výskyt echinokoků u lišek obecných v jižním Německu. Ve stejných lokalitách, kde Vogel našel infikované lišky, objevil také hraboše polní s mnohočetnými cystami na játrech. Z protoskolexů izolovaných z hrabošů experimentálně nakazil lišku, psa a kočku. Hraboš polní byl určen jako typický mezihostitel tohoto echinokoka. Navíc při porovnání tasemnic \"E. siberiensis\" a izolátů z jižního Německa neshledal žádné anatomické rozdíly a potvrdil tak, že severoamerické a sibiřské kmeny patří do stejného druhu jako ty nalezené v Německu. Druh byl pojmenován jako \"Echinococcus multilocularis\".", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "\"E. multilocularis\" je rozšířen pouze na severní polokouli. Onemocnění člověka AE na jižní polokouli jsou vždy introdukovaná. Výskyt \"E. multilocularis\" je úzce vázán na své hostitele (liška–hlodavec), přičemž koncentrace lišek na územní jednotku je jedním z klíčových faktorů ovlivňujících prevalenci tasemnice. Ekosystém, v němž se tasemnice vyskytuje, může být velmi různorodý – od arktické tundry, přes horské travnaté ekosystémy až po zemědělskou krajinu či urbanizovanou krajinu. Nejseverněji byl měchožil bublinatý dokumentován na Špicberkách či Aljašce, nejjižněji pak v Íránu nebo Číně. V posledních letech byl pozorován růst populace lišek obecných v celé Evropě, a to zejména v městských oblastech. To je dáno nejen vymýcením vztekliny u lišek, ale i dalšími změnami v myslivosti, zemědělství, urbanizaci krajiny apod. Zvýšený výskyt lišek v městském prostředí je často diskutován v souvislosti s rizikem AE pro člověka. Například lišky s měchožilem byly dokumentovány v Curychu, Ženevě, Nancy, Stuttgartu nebo ve Vídni. Přestože je prevalence echinokoka u lišek v městských oblastech nižší než na venkově a zemědělských oblastech, kvůli vysoké populaci lišek ve městech zde existuje stále reálné riziko pro člověka. Studie z Curychu a Nancy ukázaly, že prevalence tasemnice v populacích urbánních lišek má klesající trend ve směru od periferie k centru města. To je dáno jednak tím, že v centrech měst se nevyskytují hraboši a hryzci a jednak zvýšeným podílem antropogenní stravy u lišek žijících ve městech.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "Díky dlouhodobému monitoringu a výzkumu ve střední Evropě je rozšíření \"E. multilocularis\" dobře známo a endemické oblasti jsou přesně definovány. Zatímco v 80. létech 20. století byla tasemnice pozorována pouze v alpských zemích – Německo, Rakousko, Švýcarsko a Francie, areál výskytu tasemnice v Evropě se během let 1990 až 2015 značně rozšířil směrem na sever a východ Evropy. Spíš než samotné šíření do nových lokalit se zdá pravděpodobnější, že parazit u volně žijících lišek unikal v řadě zemí pozornosti. V současné době je \"E. multilocularis\" endemicky hlášen z těchto evropských zemí: Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Moldavsko, Německo, Norsko (pouze na území Špicberků), Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Srbsko, Švédsko, Švýcarsko a Ukrajina. Mezi země s vysokou prevalencí (>10 %) \"E. multilocularis\" u lišek patří Česká republika, Estonsko, Francie, Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Německo, Polsko, Slovensko a Švýcarsko. Naopak doposud nikdy nebyla tasemnice zjištěna u lišek ve Velké Británii, Irsku, Islandu, Finsku, Norsku, a to i přes několikaleté cílené vyšetřování odlovených lišek. Rovněž na většině území jižní a jihovýchodní Evropy (Španělsko, Portugalsko, jižní části Itálie, Řecko, státy bývalé Jugoslávie) s výjimkou Turecka se \"E. multilocularis\" u lišek nevyskytuje.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "V České republice se pohybuje prevalence \"E. multilocularis\" u lišek obecných od 14 do 62 % s celorepublikovým průměrem 33 %. Dle údajů Státního veterinárního ústavu byl nejvyšší záchyt pozitivních lišek dokumentován v Karlovarském kraji, nejnižší naopak v kraji Jihomoravském. V období od roku 2010 až do 2012 bylo vyšetřeno v okolí Karlových Varů 40 lišek na přítomnost střevních parazitů. Celkem u 16 jedinců (40 % prevalence) byl diagnostikován \"E. multilocularis\" s intenzitou infekce od 32 do 3500 tasemnic na jednu lišku. Měchožil bublinatý byl zjištěn rovněž u dvou psíků mývalovitých ve Středočeském kraji. Data o výskytu tasemnice u hlodavců v ČR chybí. Existuje však několik zpráv o nálezech cyst \"E. multilocularis\" u atypických mezihostitelů. Například alveokokové cystické útvary na játrech byly potvrzeny u 11 prasat domácích na Olomoucku. V plzeňské zoo byla AE hlášena u lemura kata, uhynulého dikobraza a jedné hutie stromové. V roce 2011 byla pitevně potvrzena AE u makaka červenolícího v zoo Olomouc. V listopadu 2017 byl v zoo Ústí nad Labem utracen samec orangutana bornejského s podezřením na karcinom plic. Pitva následně odhalila mnohočetná ložiska alveokoka v plicích.", "section_level": 3}, {"title": "Asie.", "content": "Nejvíce údajů o výskytu \"E. multilocularis\" u lišek a lidí pochází z Ruska a Číny. Dále byl druh hlášen ze států na Kavkaze, Turecka, Iráku, Íránu, Mongolska. Výskyt měchožila byl potvrzen i na ostrově Hokkaidó v Japonsku. V Číně se druh vyskytuje v severních, západních, centrálních a jihozápadních oblastech. Naopak nejhustěji osídlená jihovýchodní část Číny je parazita prostá. Tasemnice se endemicky vyskytuje ve Vnitřním Mongolsku, provinciích Chej-lung-ťiang, Kan-su, Čching-chaj, Ning-sia, Sin-ťiang, západní polovině S’-čchuan a východní oblasti Tibetu. Prevalence \"E. multilocularis\" u lišek obecných se pohybovala mezi 15 až 60 %. Krom lišek obecných je měchožil bublinatý v Číně nacházen také u lišek tibetských (\"Vulpes ferrilata\") a psů domácích. Ve Vnitřním Mongolsku byla tasemnice zjištěna i u korsaků (\"Vulpes corsac\"). Počet případů lidské AE v Číně je nejvyšší na světě. Dle odhadů představuje Čína přes 90 % všech případů AE ve světě. Ročně je v Číně evidováno okolo 16000 případů AE u lidí, nejvíce pak v provinciích Čching-chaj, Sin-ťiang a S’-čchuan.", "section_level": 2}, {"title": "Amerika.", "content": "V Severní Americe je za endemickou oblast výskytu \"E. multilocularis\" považována severozápadní část Kanady, Aljaška a severocentrální oblast USA. Konkrétně se jedná o provincie Alberta, Britská Kolumbie, Saskatchewan, Manitoba v Kanadě a státy Aljaška, Montana, Severní Dakota, Jižní Dakota, Nebraska, Minnesota, Iowa, Wisconsin, Illinois, Michigan, Indiana, Ohio a Missouri ve Spojených státech. V ostatních částech Severní a Jižní Ameriky není tasemnice přítomna. Přestože liška polární je přítomna v Grónsku, parazit zde nebyl nikdy pozorován. To je vysvětlováno zejména absencí vhodných mezihostitelů na území Grónska.", "section_level": 2}, {"title": "Infekce člověka.", "content": "Člověk se může nakazit parazitem jako náhodný nespecifický hostitel. Infekce charakterizovaná dlouhou inkubační dobou a špatnou prognózou se nazývá alveolární echinokokóza (AE). I přes vysoké prevalence u lišek v endemických oblastech Evropy je AE u lidí stále považována za vzácné onemocnění. Incidence v endemických oblastech jako je Německo, Švýcarsko a Francie se pohybuje mezi 0,03 až 0,3 případů na 100 000 obyvatel za rok. Odhadovaný průměrný počet případů AE u lidí ve státech Evropské unie a s EU přímo sousedících zemích k roku 2010 činil 130, přičemž nejvyšší průměrný počet nových případů za rok byl v Německu (počet případů n=61), poté Francii (n=21), Švýcarsku (n=20), Estonsku, Litvě a Lotyšsku (každá země n=9). Ve světě je vůbec nejvyšší prevalence AE u lidí v Číně a poté v Rusku. Člověk se může nakazit vajíčky tasemnice pocházejících z trusu infikovaných lišek. Onkosféry z pozřených vajíček jsou zaneseny do jater, kde dávají vzniknout mnohočetným cystám podobně jako u hlodavců. Nutno však zdůraznit, že člověk je přirozeně rezistentní k infekci měchožilem bublinatým a pouze asi u 25 % lidí může po pozření vajíček dojít k rozvoji onemocnění. Ačkoliv existuje řada hypotéz, jak se vajíčka měchožila mohou dostat do lidského organismu, zdroje infekce pro člověka nejsou přesně známy. Faktem zůstává, že aby se člověk nakazil, musí dojít k pozření vajíček ústy. Proto je alveolární echinokokóza zařazena na seznam alimentárních nákaz. Dle kritérií Organizace pro výživu a zemědělství je měchožil bublinatý považován za třetího nejvýznamnějšího parazitárního původce alimentárních onemocnění lidí na světě, hned po tasemnici dlouhočlenné a měchožilu zhoubném. V kritériích byl zohledněn celkový počet nemocných, počet regionů s výskytem, akutní či chronická mortalita, podíl zemřelých k nakaženým, ekonomické dopady atd. Nízkou četnost onemocnění ale vysokou úmrtnost AE v porovnání s jinými parazity dokumentuje tabulka níže.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh infekce.", "content": "Alveolární echinokokóza vyvolaná larválními stádii \"E. multilocularis\" je charakterizovaná nádoru-podobným a proliferativním růstem cyst, které prorůstají do okolní tkáně a jsou schopny i metastazovat. Primárně napadeným orgánem jsou téměř výhradně játra (přibližně v 99 % případů). Vzácněji mohou být spolu s játry napadeny i plíce, slezina a mozek. K metastazování dochází uvolněním buněk zárodečné vrstvy cysty do krve či lymfy. Alveokokové metastázy (sekundární ložiska) mohou být v dutině břišní, kostech, plicích, mozku a dalších orgánech. Neléčená infekce končí zpravidla fatálně. Nicméně jsou známy i případy spontánního uzdravení u některých pacientů. Inkubační doba AE je v řádu několika let od pozření vajíček tasemnice. Při AE se v hostiteli vyvíjejí mnohočetné, měchýřkovité cysty (alveokok) – jedná se o vlastní larvy echinokoka. Stěna těchto alveokoků se skládá z vnitřní zárodečné a vnější laminární vrstvy. Zatímco u měchožila zhoubného pučí cysta pouze endogenně (dovnitř), u \"E. multilocularis\" může zárodečná vrstva pučet i exogenně – do okolí. Tím dochází k neustálému prorůstání alveokoka do zdravé tkáně podobně jako u nádorů. Růst cyst je však velmi pomalý, často v centru léze odumírá a kalcifikuje. Cysty mohou metastazovat do dutiny břišní, plic, mozku nebo do kostí.", "section_level": 2}, {"title": "Klinické příznaky.", "content": "Inkubační doba nemoci je od 5 do 15 let a nejčastěji se AE diagnostikuje u pacientů starších 40 let. V prvních fázích infekce je AE zcela bez příznaků. Dojde-li k narušení velké části jater, nemoc se začne projevovat. Mezi nejčastější příznaky patří žloutenka (1/3 případů) a bolest břicha (1/3 případů). U zbylé třetiny pacientů je AE diagnostikována náhodně při lékařském vyšetření související s příznaky jako je únava, hubnutí, zvětšená játra, poruchy trávení, plynatost, průjem, nespecifický nález při ultrasonografickém vyšetření.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroj infekce a rizikové faktory AE.", "content": "Z důvodu velmi dlouhé inkubační doby je zjištění zdroje infekce u lidí prakticky nemožné. Zejména v médiích se velmi často jako zdroj infekce člověka uvádí konzumace lesních plodů (borůvky, maliny, houby) kontaminované vajíčky echinokoka. Pro tento způsob chybí přímý důkaz, navíc studie z Aljašky, Rakouska či Německa tuto hypotézu víceméně vylučují. Mezi další hypotetické cesty infekce člověka patří pozření vajíček ze znečištěných vlastních rukou. Ta mohou pocházet ze srsti domácích mazlíčků nebo půdy při farmaření či zahradničení. Dále je brán jako možný zdroj pitná voda či konzumace nemyté a nevařené zeleniny. Rizikové faktory alveolární echinokokózy se liší mezi studiemi i zeměmi. Nutno zdůraznit, že všechny studie byly provedeny na relativně malé skupině pacientů (n=20–150). Jako rizikový faktor v endemické oblasti na Aljašce je uvedeno vlastnictví psa a chov psa ve venkovních výbězích u domu. Podobně v Kyrgyzstánu je riziko infekce až 3,3násobně vyšší u vlastníků psů, což naznačuje, že pes je v Kyrgyzstánu hlavním zdrojem infekce pro člověka. V Rakousku byla AE nejčastěji uváděna do souvislosti s chovateli koček a myslivostí. V Japonsku byl dokumentován jako možný rizikový faktor chov skotu a prasat nebo voda ze studny. V Německu zvyšuje riziko nakažení AE především farmaření a vlastnictví psa, a to zejména loveckého. Proto se zdá, že vajíčka echinokoka se dostávají do lidského organismu spíše při kontaktu s půdou nebo domácími zvířaty než konzumací nemyté zeleniny a ovoce. Nicméně existují i první důkazy o výskytu vajíček \"E. multilocularis\" na ovoci a zelenině. V endemické oblasti AE v Polsku ve Varmijsko-mazurském vojvodství byla zjištěna přítomnost nukleových kyselin \"E. multilocularis\" na malinách, houbách pocházejících z lesa, ale i domácích zahrad. Autoři uvedli až 23% prevalenci měchožila bublinatého u testovaného ovoce, zeleniny a hub. Studie však byla zpochybněna skandinávskými autory, kteří poukázali na chyby v metodice. Ve Švýcarsku zase vyšetřovali pomocí metody PCR saláty na přítomnost vajíček tasemnic. Důvodem byla nákaza AE u šimpanzů v basilejské zoo. Autoři potvrdili v 17 % vzorků hlávkového salátu přítomnost různých tasemnic rodu \"Taenia\". \"E. multilocularis\" však nebyl potvrzen ani v jednom vzorku.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt alveolární echinokokózy v ČR.", "content": "V porovnání s jinými infekčními onemocněními je výskyt AE u lidí v ČR velmi vzácný. Absolutní počet případů AE na území ČR je v desítkách. Historicky první případ byl diagnostikován u ženy z Klatovska v roce 1979. V letech 1998–2014 bylo v ČR vyšetřeno celkem 1892 pacientů s indikací na postižení jater a AE byla diagnostikována u celkem 20 osob, z toho bylo 12 žen a 8 mužů. U 17 (85 %) pacientů byly zasaženy jen játra a u třech byly krom jater nalezeny změny v mozku, pobřišnici nebo ledvinách. Z této skupiny 20 pacientů s AE byli 2 slovenské a 18 české národnosti, přičemž 6 z nich nikdy nevycestovalo mimo ČR. Věkově spadali pacienti do rozmezí 21 až 82 let. Další případ AE byl dokumentován u čtyřicetiletého muže v roce 2016 ve Fakultní nemocnici Brno. V roce 2018 odvysílala ČT reportáž o ženě z Opavska, která prodělala transplantaci jater z důvodu AE. V reportáži primář Slezské nemocnice v Opavě referoval o celkem 4 léčených pacientech s AE na Opavsku a 5 pacientech v Ostravě. U většiny pacientů diagnostikovaných v Česku bylo prvotní podezření na nádor jater a hlavním a úvodním příznakem byla žloutenka. Nutno zdůraznit, že ve statistikách Státního zdravotního ústavu ČR jsou počty případů AE za rok uváděny dohromady s cystickou echinokokózou pod jednotným kódem B67. Není tedy jasné kolik případů je způsobeno druhem \"E. multilocularis\" či \"E. granulosus\" sensu lato. Ve zprávě Evropské komise pro bezpečnost potravin je pro ČR odhadován 1 nový případ AE u lidí za rok. Naproti tomu v Polsku to jsou 3, na Slovensku 4 a v Rakousku 7 případů AE za rok.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnostika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U lišek.", "content": "Echinokok se zjišťuje u odlovených lišek při pitvě nebo v nasbíraném trusu. Mikroskopicky lze kontrolovat sliznici tenkého střeva na přítomnost dospělých tasemnic přichycených ke sliznici. Sliznice střeva lišek se vyšetřuje po předchozím zmražení na -80 °C po dobu 5 dní (bezpečnostní opatření k inaktivaci vajíček) a to buď seškrabem pomocí sklíčka (intestinal scraping), nebo naříznutím sliznice a mácháním v roztoku soli a poté sedimentací obsahu a mikroskopickým vyšetřením sedimentu (tzv. SCT= Sedimentation and counting technique). V sedimentu se hledají skolexy, proglotidy, vajíčka anebo celé tasemnice. Pro druhové určení je rozhodující velikost tasemnice, tvar a počty háčků na skolexu, pozice urogenitálních pórů a zejména vzhled dělohy. Příbuzný \"E. granulosus\" bývá o 1–2 mm větší (délka 2–6 mm) a děloha je keříčkovitě rozvětvená. Naproti tomu délka těla \"E. multilocularis \" zpravidla nepřesahuje 4 mm a děloha je vakovitého tvaru. Intravitálně lze parazita lze detekovat v trusu lišek. Pro manipulaci s liščím trusem platí stejná bezpečnostní opatření a je tedy nutná devitalizace vajíček hlubokým zamražením vzorků (-80 °C). Klasické koprologické vyšetření, při kterém se izolují vajíčka v trusu, však má nízkou citlivost. Navíc vajíčka \"E. multilocularis\" jsou morfologicky neodlišitelná od ostatních zástupců rodu \"Echinococcus\" a \"Taenia\". Proto jako standardní vyšetření je doporučována detekce antigenu v trusu pomocí imunoenzymatické reakce, tzv. koproantigen ELISA. Rovněž je běžná detekce DNA v trusu lišek pomocí klasické PCR nebo real-time PCR. Pomocí metody koproantigen ELISA lze detekovat infekci i před objevením se vajíček v trusu, tedy v časné fázi infekce, kdy jsou tasemnice ještě pohlavně nezralé. Naproti tomu PCR metody jsou schopné zachytit pouze DNA pocházejících z vajíček a často vykazují nižší sensitivitu (85–95 %). Citlivost PCR je tak striktně závislá na počtu vajíček v trusu, dále může být negativně ovlivněna přítomností přirozených inhibitorů PCR reakce v trusu. Výhodou PCR metod je vysoká specificita.", "section_level": 2}, {"title": "U hlodavců.", "content": "Diagnostika se provádí téměř výhradně pitvou, případně histologickým vyšetřením lézí. Odchyt hlodavců v endemických oblastech se dělá pomocí speciálních pastí. Pro druhové určení je nutná znalost morfologie larválních stádií tasemnic. Diferenciálně diagnosticky je nutno odlišit je od larev tasemnice kočičí (\"Hydatigera taeniaeformis\") a dalších tasemnic parazitujících u hlodavců jako třeba \"Versteria mustelae\", \"Taenia polyacantha\", \"Mesocestoides spp.\". Nález charakteristických měchýřkovitých lézí na játrech či dutině břišní může být podpořen histologií lézí či sekvenováním protoskolexů.", "section_level": 2}, {"title": "U lidí.", "content": "Diagnostika AE je založena na kombinaci klinických příznaků, epidemiologických dat, klinických zobrazovacích metod a histopatologii vzorků z biopsie. AE je často chybně zaměňována za zhoubné a nezhoubné nádory jater a žlučovodů, dále za jaterní abscesy či cystickou echinokokózu. Proto je nezbytné zjištěné symptomy a nález ze zobrazovacích metod vždy potvrdit 2 sérologickými testy a histopatologií bioptátu. Prodlevy v diagnostice mohou vést ke zhoršení prognózy u pacienta.", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazovací metody.", "content": "Alveokokové léze na játrech jsou viditelné pomocí řady zobrazovacích metod. Používá se ultrazvuk, MRI nebo CT. Moderní přístup v diagnostice AE nabízí i kombinované metody jako je PET/CT či PET/MRI. PET diagnostika s využitím (18F)-fludeoxyglukózy je založena na zvýšeném metabolismu glukózy buněk na okraji cyst kvůli aktivní zánětlivé reakci.", "section_level": 3}, {"title": "Sérologie.", "content": "K nepřímým průkazům infekce patří detekce specifických protilátek v séru pomocí metod ELISA či Western blotu. Většina komerčních testů je založena na zjištění protilátek proti nativnímu nebo rekombinantnímu antigenu (Em2, Em2+, Em18). Senzitivita sérologických testů se pohybuje od 90 do 100 %, specificita pak 95–100 %. Pozitivní nález v sérologii nemusí nutně znamenat aktivní infekci, neboť u řady lidí se léze nemusí vyvinout.", "section_level": 3}, {"title": "Terapie.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "U definitivních hostitelů.", "content": "Psi a kočky se léčí z důvodů snížení rizika AE pro člověka. Lékem volby je prazikvantel v dávce 5 mg na kg živé hmotnosti zvířete. Četnost a věkové kategorie zvířat, jež by se měly odčervovat, se liší v závislosti na veterináři a zemi. V ČR je prazikvantel dostupný v celé řadě preparátů pro psy a kočky a to ve formě tablet, perorálních roztoků a past, žvýkacích tablet či přípravků spot on. Ve většině léčivých přípravků je prazikvantel kombinován s jiným anthelmintikem účinným proti dalším helmintům – nejčastěji benzimidazolem, ivermerktinem či pyrantelem. Dalším anthelmintikem účinným proti echinokokovi je epsiprantel v doporučené dávce 5,5 mg/kg pro psy a 2,75 mg/kg pro kočky. Prazikvantel i epsiprantel vykazují 99–100% účinnost proti dospělým tasemnicím. Rezistence \"E. multilocularis\" na prazikvantel nebyla dosud hlášena. Nicméně existují studie referující o sníženém účinku prazikvantelu u psů.", "section_level": 2}, {"title": "U lidí.", "content": "Terapie AE stojí na dvou pilířích: chirurgická resekce postižené části jater a dlouhodobé podávání anthelmintik. Primárním cílem je radikální resekce celé postižené oblasti jater. Chirurgie však musí být vždy doplněna dlouhodobým podáváním anthelmintik, minimálně po dobu 2 let a kontrolou jater pomocí PET/CT v pravidelných intervalech. Není-li možné chirurgické odstranění, terapie je založena na celoživotní aplikaci anthelmintik. Resekce je kontraindikována v případě lézí zasahující značnou část jater, důležité žlučovody či velké cévy. V případě selhávání jater je indikována transplantace jater. Ani transplantace však nemusí zabránit recidivám nemoci a pacienti musí být dlouhodobě léčeni a monitorováni. Transplantace jater je kontraindikována v případě zjištění metastáz alveokoka mimo játra a jestliže má pacient oslabený imunitní systém a nemůže brát anthelmintika. Anthelmintika používaná v chemoterapii AE jsou benzimidazoly. Lékem první volby je albendazol v dávce 10–15 mg na kilogram živé hmotnosti a den. Obvyklé dávkování pro dospělé je 2 x denně jedna tableta obsahující 400 mg albendazolu. Albendazol je kontraindikován u žen v době těhotenství. Není-li albendazol k dispozici či z důvodu špatné snášenlivosti pacienta na albendazol je doporučuván mebendazol v dávce 40–50 mg/kg/den. Prazikvantel není z důvodů nízké účinnosti z experimentálních studií doporučován k terapii AE u lidí. Amphotericin B byl zkoušen u pacientů s nesnášenlivostí na benzimidazoly. Benzimidazoly působí pouze staticky, tedy jen zastavují růst cyst, avšak nezničí zárodečné buňky cysty. Z těchto důvodů je nezbytná dlouhodobá, minimálně dvouletá aplikace léčiv. V řadě případů je nutné i doživotní užívání benzimidazolů.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence a tlumení.", "content": "Mezi preventivní opatření ke snížení rizika nákazy AE patří odčervování volně žijících lišek ale i domácích psů a koček, monitoring \"E. multilocularis\" u lišek jakož i redukce populací lišek v přírodě. Malta, Velká Británie, Irsko a Finsko jsou momentálně (k roku 2018) jediné 4 země EU se statutem \"E. multilocularis\" prosté země. Při cestovaní se psy a kočkami do těchto zemí je povinnost odčervit zvířata prazikvantelem (v doporučené dávce 5 mg/kg živé hmotnosti zvířete) ve lhůtě nejvýše 120 hodin a nejméně 24 hodin před jejich plánovaným vstupem do těchto členských států nebo jejich částí. Odčervení musí provést veterinární lékař a záznam o provedení musí být uveden v očkovacím průkazu zvířete. Podobné opatření je i v Norsku a na Islandu. Státy, jako je například Španělsko a Portugalsko, kde sice \"E. multilocularis\" u lišek nebyl dosud nikdy hlášen, však z důvodu neplnění kritérií (cílený monitoring u lišek) nejsou EU považovány za prosté \"E. multilocularis\". V některých endemických oblastech Evropy se provádí odčervení lišek prazikvantelem v podobě krmných návnad stejně, jako se provádí vakcinace lišek proti vzteklině. Od tlumení hlodavců rodenticidy se upustilo z důvodu negativního vlivu na životní prostředí, zejména kvůli toxicitě pro predátory, jež se jimi živí. Eradikační programy v podobě odčervení lišek či psů však mají většinou jen krátkodobý efekt. V jedné vesnici na Aljašce byli odčervováni psi prazikvantelem v měsíčních intervalech po dobu 10 let a prevalence \"E. multulocularis\" u hlodavců klesla z 27 na 5 %. Nicméně po ukončení ozdravovacího programu se prevalence echinokokózy opět rychle vrátila na původní hodnotu. Podobně v Německu byly provedeny eradikační programy u lišek pomocí krmných návnad s prazikvantelem. Prevalence měchožila u lišek sice signifikantně poklesla, avšak po ukončení programu došlo opět k nárůstu výskytu. Razantního snížení tasemnic u lišek pomocí návnad s prazikvantelem bylo dosaženo na ostrově Hokkaidó. Jiná studie ze Švýcarska ukázala, že použití krmných návnad s prazikvantelem u lišek v městských oblastech může snížit kontaminaci prostředí vajíčky měchožila.", "section_level": 1}], "src_summary": "Měchožil bublinatý (\"Echinococcus multilocularis\", Leuckart 1863), též měchožil větvený či tasemnice liščí, je drobná, 1–5 mm dlouhá tasemnice, která parazituje ve střevě lišek obecných a polárních, případně jiných psovitých šelem. Jejím mezihostitelem jsou hlodavci (hraboši a hryzci), vzácně se však mohou nakazit i ostatní savci, včetně člověka. V orgánech mezihostitele, primárně v játrech, vytváří mnohočetné cysty zvané alveokok. Onemocnění člověka, které tímto způsobuje, alveolární echinokokóza (zkráceně AE), končí bez léčby téměř vždy fatálně. Růst alveokoka připomíná nádorové bujení jater a často je i za nádor chybně diagnostikován. Druh se vyskytuje pouze na severní polokouli, a to zejména v mírném a subpolárním pásu Evropy, Severní Ameriky a Asie. V České republice je nákaza echinokokem u lidí i přes poměrně vysokou prevalenci u lišek velmi vzácná. Onemocnění člověka se řeší chirurgicky v kombinaci s dlouhodobou aplikací albendazolu. Mezi preventivní opatření patří odčervování psů, lišek a koček prazikvantelem či odlov lišek v endemických oblastech.", "tgt_summary": "Echinococcus multilocularis is a small cyclophyllid tapeworm found extensively in the northern hemisphere. \"E. multilocularis,\" along with other members of the \"Echinococcus\" genus (especially \"E. granulosus\"), produce diseases known as echinococcosis. Unlike \"E. granulosus,\" \"E. multilocularis\" produces many small cysts (also referred to as locules) that spread throughout the internal organs of the infected animal. The resultant disease is called Alveolar echinococcosis, and is caused by ingesting the eggs of \"E. multilocularis.\" ", "id": 213944} {"src_title": "Intertropická zóna konvergence", "tgt_title": "Intertropical Convergence Zone", "src_document": [{"title": "Zóna konvergence Jižního Tichého oceánu.", "content": "Konvergenční zóna Jižního Tichého oceánu South Pacific convergence zone (SPCZ) je opačně orientovaná nebo také směrem od západo-severozápadu směrem na východ-jihovýchod orientovaná brázda rozprostírající se od teplých vod západního Tichého oceánu až po Francouzskou Polynésii. Během teplého období na jižní polokouli se rozprostírá jižně od rovníku ale obzvláště východně od datové hranice (datové čáry), jež prochází přibližně poledníkem 180° zeměpisné délky, a může být svým charakterem netropická. Je považována za největší a nejdůležitější součást intertropické zóny a je také nejméně závislá na teplotě okolních pevnin v období léta ze všech částí monzunové brázdy. Jižní intertropická zóna konvergence v jihovýchodním Tichém a Jižním Atlantském oceánu známém jako SITCZ se na jižní polokouli objevuje během podzimu mezi 3° a 10° zeměpisné šířky jižně od rovníku a východně od 140° západní zeměpisné délky během chladné nebo neutrální oscilace El Niño–Southern Oscillation (ENSO). Když ENSO dosáhne své teplé fáze, jinak také známé jako El Niño, pás s nižší povrchovou teplotou hladiny moře vymizí, což také zapříčiní vymizení zóny konvergence.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na počasí.", "content": "Změny v oblasti intertropické zóny konvergence mají velký vliv na srážky v rovníkových oblastech vyúsťující v střídání období sucha a dešťů spíše než období chladu a tepla tak jako ve vyšších zeměpisných šířkách. Dlouhotrvající změny v intertropické zóně konvergence mohou vyústit ve velká sucha nebo záplavy. V některých případech se intertropická zóna konvergence může zúžit, obzvláště když se vzdálí od rovníku; Intertropická zóna konvergence pak může být považována za atmosférickou frontu vedoucí podél hranice rovníkového ovzduší. Bouřková aktivita v intertropické zóně konvergence probíhá obvykle v 15denním až 25denním cyklu, což je zhruba polovina vlnová délky Madden–Julianovy oscilace (MJO). V intertropické zóně konvergence jsou průměrné větry nepatrné, oproti oblastem severně a jižně od rovníku, kde vanou pasáty. Dávní mořeplavci pojmenovali tuto oblast rovníkové pásmo tišin – \"the doldrums\"– pro její nečinnost a nehybnost v níž se ocitávali ve dnech bezvětří. Ocitnout se v této oblasti bez větru v horkém a vlhkém podnebí v dobách, kdy vítr byl jedinou účinnou silou k pohonu lodí napříč oceánem, mohlo být smrtelné. Dokonce i novodobí sportovní a rekreační námořníci se snaží překonávat tuto zónu co nejrychleji a to pro její nevyzpytatelné počasí, jež může připravit nečekané zdržení.", "section_level": 1}, {"title": "Úloha ve vzniku tropických cyklon.", "content": "Tropická cyklogenese, tj. vývoj a sílení cyklónu v atmosféře, závisí na nízkoúrovňové vorticitě coby jednom ze šesti požadavků. Intertropická zóna konvergence tento požadavek splňuje, neboť je to zóna se změnou rychlosti a směru větrů, jinak známou jako střih větru. Protože intertropická zóna konvergence během své příslušné letní sezóny putuje více než 500 km od rovníku, zvětšující se Coriolisova síla značnou měrou zvyšuje možnost utváření tropické cyklony. Přívaly vysokého tlaku z vyšších šířek mohou posílit tropické poruchy. V Severním Atlantském a severovýchodním Tichém oceánu se pasátové vlny pohybují podél osy intertropické zóny konvergence a způsobují tak zvýšenou bouřkovou činnost. Za slabého vertikálního střihu větru se tyto shluky bouří mohou proměnit v tropické cyklóny.", "section_level": 1}, {"title": "Rizika.", "content": "Bouřky podél intertropické zóny konvergence hrály roli ve ztrátě letadla společnosti Air France 447, jež vzlétlo z mezinárodního letiště Rio de Janeiro-Galeão v neděli 31. května 2009 a bylo očekáváno na letišti letišti Charlese de Gaulla v pondělí 1. června 2009. Letadlo se zřítilo během svého letu napříč bouřkami intertropické zóny konvergence. Led utvářející se na senzorech rychloměru byl jednou z příčin předcházející sérii lidských chyb následujících v katastrofu. Většina letadel létajících na těchto tratích je schopna vyvarovat se nebezpečí bez nehod.", "section_level": 1}], "src_summary": "Intertropická zóna konvergence ( \"Intertropical Convergence Zone\" (ITCZ)) je oblast obklopující Zemi v blízkosti rovníku, tam kde se setkávají severovýchodní a jihovýchodní pasáty. Námořníkům je známé jako rovníkové pásmo tišin (doldrums). ", "tgt_summary": "The Intertropical Convergence Zone (ITCZ), known by sailors as the doldrums or the calms because of its monotonous, windless weather, is the area where the northeast and southeast trade winds converge. It encircles Earth near the thermal equator, though its specific position varies seasonally. When it lies near the geographic Equator, it is called the near-equatorial trough. Where the ITCZ is drawn into and merges with a monsoonal circulation, it is sometimes referred to as a monsoon trough, a usage more common in Australia and parts of Asia.", "id": 130116} {"src_title": "Salmové (Wigerichovci)", "tgt_title": "Salm family", "src_document": [{"title": "Původ rodu.", "content": "Prvním známým příslušníkem rodu je Wigerich (snad 886-před 919), župní hrabě (německy \"Gaugraf\") v Bidgau a falckrabí lotrinský (pozdější Rýnská Falc). Byl nejspíše synem ardenského župního hraběte Odoacara/Regniera a manželem jakési Kunigundy (888 či 895-po 923), jejíž matkou byla princezna Ermentrud Franská (* kol. 870), dcera neustrijského krále Ludvíka II. Wigerich a jeho potomci byli leníky vévodů z Lotharingie (Lotrinska) a posléze získali řadu statků v oblasti pomezí dnešní Belgie, Francie a Německa Stali se také mj. župními hrabaty ardenskými, henegavskými a brabantskými, hrabaty z Verdunu, markrabími antverpskými, hrabaty z Baru a nakonec i horno- a dolnolotrinskými vévody. Wigerichův nejmladší syn Siegfried († 998) se stal prvním hrabětem z Lucemburku, i když se sám tituloval ještě jen jako župní hrabě z Moselgau (Moselské župy). Siegfried byl rovněž fojtem (světským ochráncem) opatství sv. Wilibrorda v Echternachu a sv. Maximina v Trevíru. Siegfried vešel do dějin nejvíce jako podporovatel císařovny-regentky Theofanu. a otec císařovny-manželky Kunhuty Siegfriedův prvorozený syn, Jindřich I. († 1026), se stal vévodou bavorským a otcovy statky zdědil druhorozený Bedřich I. († 1019). Bedřichův nejstarší syn Jindřich II. († 1047) zdědil po bezdětném strýci Bavorské vévodství, druhorozený Bedřich II. († 1065) zdědil po příbuzných Dolnolotrinské vévodství, třetí Adalbero († 1072) se stal biskupem v Metách a nejmladší Giselbert (†1056 či 1059) zdědil bývalé župní hrabství Moselgau a od r. 1036 se psal již jako hrabě ze Salmu. Hrad, který byl centrem nového hrabství, stál v oblasti, kde se již od 5. století těžilo zlato. Za Giselbertovy vlády, v letech 1034 a 1035 jsou v okolí listinně doloženy majetkové převody mezi Giselbertem a opatstvím ve Stavelotu (něm. \"Stablo\") Starší z Giselbertových dvou synů, Konrád I. († 1086), se jako první z rodu psal jako hrabě lucemburský. Mladší syn Heřman Lucemburský, v rodové linii vedený jako Heřman X. († 1088), se stal hrabětem ze Salmu a vlastním zakladatelem rodu Salmů. Byl také německým vzdorokrálem jako protivník Jindřicha IV., císaře Svaté říše římské.", "section_level": 1}, {"title": "Hrabata na Salmu, Horním Salmu a hornosalmském Badenweileru.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hrabství Salm.", "content": "Heřman X. ze Salmu se r. 1081 nechal v Ochsenfurtu provolat švábskou a saskou šlechtou za římsko-německého krále v době, kdy právoplatný císař, Jindřich IV., pobýval v Itálii. Téhož roku byl Heřman v Goslaru korunován z rukou mohučského arcibiskupa, a stal se tedy vzdorokrálem. Heřmanův bratr Otto (1059–1150), který se rovněž tituloval jako hrabě ze Salmu, se stal postupně rýnským falckrabím, hrabětem z Rheinecku a hrabětem z Bentheimu. Jeho větev však vymřela již jeho synem Ottou II. († 1148/1149), který se již psal jako hrabě z Rheinecku a ne jako hrabě ze Salmu, a který byl zavražděn stoupenci Hermanna ze Stahlecku, který s ním zápasil o Rýnskou Falc. Syn římského krále Heřmana ze Salmu, hrabě Heřman II., se zřejmě účastnil královské volby Konráda III. roku 1125 a oproti otci vsadil opět na spolupráci s panovnickou dynastií. Jeho bratr Jindřich I., hrabě ze Salmu a Langensteinu (cca 1105–1163), získal statky ve Vogézském pohoří, která koupil od opata kláštera v Sennones, budoucí Hrabství Horní Salm (německy \"Obersalm\"). Heřman II. dělí rodový majetek mezi svého bratra Jindřicha I. Jindřicha II. a svou dceru Alžbětu († po 1200) provdanou za hraběte Bedřicha II. z Viandenu († 1187) z rodu, který byl spřízněn se samotnými Kapetovci, Jindřich II. (cca 1160–1200 či 1204), který zdědil po otci Jindřichu I. Horní Salm a rozšířil jej ještě o panství Viviers, založil větev na Horním Salmu a zajistil tak pokračování rodu. Jeho starší syn, Jindřich III. († 1246) postavil v letech 1205–1215 v Horním Salmu nový hrad s rodovým jménem Salm. Vyplacením místních lenních pánů, knížat-biskupů v Metách, získalo Hornosalmské hrabství mezi lety 1250 a 1258 říšskou bezprostřednost. Mladší ze synů, Frederik I., se musel obejít jen s menší částí dědictví a odešel proto na západ, kde založil lotrinskou větev pánů z Blamontu (německy \"Blankenberg\"), jež vymřela po meči Ludvíkem z Blamontu v roce 1515). Naproti tomu dcera Heřmana II., Alžběta, provdaná za Bedřicha II., hraběte z Viandenu, zdědila statky v Ardenách a na lucemburském pomezí se starým rodovým hradem Vielsalm, kde vzniklo tzv. Hrabství Dolní Salm (německy \"Niedersalm\", jméno jej odlišovalo od Horního Salmu), ve kterém napříště vládla „nepravá“ větev Salmů, hrabata ze Salm-Viandenu. Do rodu Viandenů se provdala i hraběnka Mechthilda († 1200), dcera Jindřicha I. ze Salmu, jejímž manželem se stal viandenský hrabě Bedřich III. Potomci Bedřicha II. z Viandenu a Alžběty ze Salmu vládli v Dolnosalmském hrabství do roku 1416, kdy rod vymřel a hrabství přešlo závětí na nejbližší příbuzné, na urozené pány z Reifferscheidtu a Dycku, kteří založili nový rod Salm-Reifferscheidtů.", "section_level": 2}, {"title": "Hrabství Horní Salm.", "content": "Větev na Horním Salmu založil syn Jindřicha I., Jindřich II. Jeho syn Jindřich III. († 1246), postavil v l. 1205–1215 nový hrad s rodovým jménem Salm. Vyplacením místních lenních pánů, knížat-biskupů v Metách, získalo vogézské panství mezi lety 1250 a 1258 říšskou bezprostřednost a stalo se říšským hrabstvím Horní Salm. Rodová linie pokračovala v osobě Jindřicha IV. († 1292/93), který se roku 1242 oženil s Laurou († 1269), dcerou hraběte z Blieskastelu, dědičkou říšského hrabství (též zvané jen panství) Püttlingen v severním Lotrinsku (dnes \"Puttelange-aux-Lacs\" v departementu \"Mosele\"), říšské panství Hunolstein (v roce 1280 se stalo trevírským arcibiskupským lénem a roku 1296 bylo arcibiskupům prodáno) a trevírského arcibiskupského léna Bernkastel (prodáno arcibiskupům ještě za života Jindřicha IV.). Teprve z dob synů a vnuků Jindřicha IV., přesně z let 1307-1362 máme doloženy první stopy po rodovém hradu Vielsalm. Starší opevnění a hradní budovy jsou pravděpodobné, avšak nejisté. Po smrti Jindřicha IV., následoval na hraběcím stolci jeho syn Jan I. († 1330) a po něm vnuk Simon I. († 1346), který zdědil většinu salmských panství, zatímco jeho mladší bratr Mikuláš († 1343) zdědil Püttlingen a Viviers, ovšem jím založená rodová větev vymřela již Mikulášovým jediným synem, Janem III. ze Salm-Püttlingenu († 1368) a statky znovu připadly hlavní rodové linii. Syn Simona I. z hlavní větve Jan II. († cca 1400), se oženil se s Phillipou z Falkenburgu, vdovou po Gotfriedovi z rodu hrabat z Loonu, následníkovi v hrabství Chiny. Sňatkem tak v roce 1358 zdědil následnická práva na hrabství Chiny, které se ovšem aktuálně nacházelo v rukou pánů z Heinsbergu - dědiců po chinyjské větvi Loonů. Svá dědická práva na Chiny ovšem Jan II. roku 1362 prodal Arnoldovi (fr. \"Arnoul\") z Rumigny, který je opět r. 1364 postoupil za finanční kompenzaci vévodovi Václavu Lucemburskému. Přestože Jan II. v Chiny nikdy fakticky nevládl, nesl v letech 1358-1364 titul zdejšího hraběte, dokud nebyl vévodou Václavem přinucen se titulu vzdát. Janův syn, Simon II. († 1397) získal r. 1396 svobodné říšské panství Ravenstein v dnešním Nizozemsku, ovšem již následující rok bylo panství ztraceno a po bitvě u Kleverhamme přešlo na hrabata z Kleve a Marky. Vnoučata Jana II., Johanna (\"Jeanette\") a její bratranec Jan VI. (1431–1485) si v r. 1475 opět rozdělili Hornosalmské hrabství. Jan VI. zdědil západní část hornosalmského hrabství kolem Badenweileru/Badonvilleru, dále panství Blamont a lotrinské panství Viviers, zatímco Johanna († 1496) východní část Horního Salmu ve Vogézách i s hradem Salm a městem Sennones a také říšské hrabství/panství Püttlingen. Johanna se r. 1459 provdala za Jana V., „pustinného a porýnského hraběte“ (německy \"Wild- und Rheingraf\") ze Steinu a na Dhaunu a Kyrburgu (1436–1495), který tímto sňatkem získal dědičný titul hraběte ze Salmu.", "section_level": 2}, {"title": "Hrabství Salm-Badenweiler.", "content": "Jan VI. ze Salmu, vládce na zbytku Horního Salmu spojuje svou kariéru s dvorem lotrinských vévodů a stává se lotrinským nejvyšším dvorským maršálkem, také získává titul barona z Viviers v Lotrinském vévodství. Janovým dědicem zbytkového hrabství Horní Salm, tzv. hrabství Salm-Badenweiler (dnes Badonviller ve Francii), se stává jeho nejstarší syn, Jan VI. († 1505), zatímco druhorozený ze tří synů, Niklas (Mikuláš) vstupuje do císařské armády a zakládá větev Salm-Neuburg. Janovi VII. († 1548), synu Jana VI. z hlavní rodové linie, se podaří získat úřad nejvyššího lotrinského maršálka pro rod dědičně. Ovšem již v osobě jeho nejstaršího syna, Jana VIII. († 1600), který se stal mj. guvernérem lotrinského města Nancy, rod vymírá po meči a Jan VIII. odkazuje své bezprostřední říšské statky Lotrinskému vévodství. Posledním členem hlavní větve rodu vůbec je pak Kristina Kateřina (1572–1632), dcera Janova nejmladšího bratra Paula (zem. 1584), která se provdala za vévodu Františka II. Lotrinského. S ní hlavní rodová pošlost vymírá r. 1632 také po přeslici.", "section_level": 2}, {"title": "Hrabata ze Salm-Neuburgu.", "content": "Pokračování rodu však zajistil císařský polní maršálek, Niklas ze Salmu. Ten se proslavil ve vojenských službách císařům Maxmiliánovi I. a Karlu V., kde se vyznamenal např. v bitvě u Pavie, kde se císařským podařilo zajmout francouzského krále Františka I. nebo při prvním tureckém obléhání Vídně r. 1529. V r. 1502 získal sňatkem panství Marchegg na Moravském poli. Niklasův mladší syn Wolfgang (1514 - 5. 12. 1555) byl zvolen knížetem-biskupem pasovským, zatímco starší syn Mikuláš (II.) (1503 – 5. 7. 1550), pokračovatel rodu a stejně jako otec válečník na tureckém bojišti, se stal habsburským místodržícím a polním hejtmanem v Uhrách. Roku 1528 získal od krále Ferdinanda říšské bezprostřední hrabství Neuburg am Inn jako rakouské léno. V letech 1543–1549 držel hrad s panstvím v Trenčíně. Po hrabství Neuburg se pak on i jeho potomci psali jako hrabata ze Salm-Neuburgu a rod držel Neuburg až do r. 1654. Syn Mikuláše II., Mikuláš III. (cca 1529 – 26. 11. 1580), dvorní a komorní rada a také vojenský velitel pevnosti Kanisza, získal r. 1567 český inkolát. Obě jeho manželství však zůstala bez potomků a pokračování rodu musel zajistit Mikulášův strýc Julius I. (11. 11. 1531 – 2. 7. 1595), který sám získal r. 1576 český inkolát a dokonce se stal moravským zemským hejtmanem. Roku 1594 zakoupil na jižní Moravě panství Velké Pavlovice a Hodonín od Jana z Lipé. Juliův nejstarší syn, hrabě Weichard (1575–1617) r. 1600 vyměnil obě panství s baronem Istvánem Illesházym za panství Tovačov na střední Moravě a sumu peněz. Tovačov byl totiž více vzdálen od oblasti tureckých nájezdů, od kterých si Weichard přál své statky ušetřit. Jeho syn, Julius II. (1600-1654), kterému se podařilo za třicetileté války ubránit hrad Tovačov před Švédy, byl oddaným služebníkem císařů Ferdinanda II. a Ferdinanda III. První z obou císařů zmínil v Obnoveném zřízení zemském Julia mezi pěti privilegovanými českými rody, jimž mělo dědičně náležet v dvorské hierarchii postavení hned za knížaty, dvorskými úředníky, zemskými úředníky z panského stavu a čtyřmi rody, jimž bylo obdobné privilegium uděleno již roku 1625. Od druhého z císařů Julius obdržel 11. října 1637 v Kaiserebersdorfu u Vídně české potvrzení svého hraběcího stavu. Téhož roku zakupuje od knížete Maxmiliána z Ditrichštejna panství Kralice. V Olomouci si nechal postavit velkoryse řešený pozdně renesanční palác, sloužící napříště za hlavní rodovou rezidenci. Sám se stal nejvyšším moravským sudím a poté i moravským zemským hejtmanem. Kariéra jeho syna, Ferdinanda Julia (1650–1697), již byla skromnější, stal se jen přísedícím moravského zemského soudu a r. 1674 krajským hejtmanem Olomouckého kraje za panský stav. Protože nezanechal mužského potomka, určil před svou smrtí za dědice Arnošta Leopolda Ignáce (1683 – 1. 1. 1722) z vedlejší větve rodu. Tu založil Arnoštův děd, hrabě Karel (1604–1662), mladší bratr Julia II., který po bratrově smrti v r. 1654 zdědil hrabství Neuburg, zatímco Juliův syn Ferdinand Julius se stal dědicem moravských a rakouských panství. Karel ovšem ihned po bratrově smrti Neuburg prodává hraběti Jiřímu Ludvíkovi ze Sinzendorfu za 400 000 zlatých. V osobě Arnošta Leopolda se obě větve rodu znovu spojily, ovšem, protože byl Arnošt v r. 1697 ještě nezletilý, spravoval za něj jeho statky zpočátku otec, František Leopold Ignác (1648 – 11. 11. 1702). Arnošt rozšiřuje rodový majetek o panství Velké Opatovice, které za 34 000 zlatých koupil od hraběnky Věžníkové. Arnoštův syn Karel Oto (14. 5. 1709 – 8. 12. 1766) se již natolik integroval do českého, resp. moravsko-slezského prostředí, že ve všech třech svých manželstvích pojal za choť členky starých zemských rodů. Roku 1737 si bere hraběnku Marii Antonii Wengierskou z Ungerschütz (1721 – 18. 7. 1744), r. 1746 se žení s hraběnkou Marií Annou Zárubovou z Hustířan (zem. 1753) a r. 1755 s hraběnkou Marií Arnoštkou Pruskovskou z Pruskova (1722–1806). Významně také rozšiřuje rodovou pozemkovou základnu na Moravě. Buduje souvislý územní komplex na tzv. „Malé Hané“, kde postupně kupuje panství Jaroměřice a Jevíčko, obě poblíž Velkých Opatovic. Druhým sňatkem získává východočeské panství Svojanov s pobořeným hradem. Dědictvím po strýci Jakubu Arnoštovi, hraběti z Lichtenštejn-Castelcornu, knížeti-arcibiskupovi salcburském, dědí r. 1747 panství Hertwigswalde v pruském Kladsku, ke kterému patří i ves Bílá Voda na české straně hranice a na Moravě také panství Malenovice s hradem. Jediný syn Karla Oty (narozený z prvního manželství), Karel Vincent (9. 5. 1744 – 12. 5. 1784) vedl velmi nákladný život, na jehož zajištění nestačily ani poměrně rozsáhlé rodové majetky. Nechal adaptovat a upravit malenovický hrad, na kterém provedl první přestavby již jeho otec, ovšem za hlavní rezidenci si zvolil zámek v Pohořelicích, na malenovickém panství, který si nechal sám v l. 1770–1780 nákladně zbudovat. Postupně rostoucí finanční obtíže byly navíc provázeny skutečností, že hrabě zplodil pouze tři dcery a žádného syna, čímž rod přišel o pokračovatele, neboť Karel Vincent byl posledním mužským Salm-Neuburgem. Když se r. 1795 mladší dvě z Karlových dcer provdaly, mizí navždy i rodové jméno Salm-Neuburg. Poručníci dcer po dohodě s nimi roku 1797 prodávají rodové statky aby bylo možno splatit obrovské dluhy po Karlu Vincentovi. Panství Velké Opatovice, Jevíčko a Jaroměřice přechází mocí rodového fideikomisu na dědický rod Salm-Reifferscheidt-Raitz. Po přeslici rod vymírá s nejstarší dcerou Marií Antonií (16. 4. 1766 – 31. 3. 1840), provdanou hraběnkou Černínovou z Chudenic.", "section_level": 1}, {"title": "Majetek větve Salm-Neuburg.", "content": "Panství na Moravě Panství v Čechách Panství v Rakousku Panství v Kladsku Panství ve Slezsku Panství ve Svaté říši římské Panství v Horních Uhrách", "section_level": 1}, {"title": "Rodový erb.", "content": "Erb rodu Salmů je takzvaně \"mluvící\". V červeném poli jsou dva odvrácení stříbrní lososi, přičemž losos se v Plattdeutsch řekne \"Salm\". Název prý pochází od skutečnosti, že lososi, migrující proti proudu řek doplouvali pravidelně až pod hrad Vielsalm, kolébku rodu. Štít je dále poset stříbrnými kříži, které jsou kombinací petrského a křížkového kříže. Poté, co Salmové přesídlili do Horního Salmu, změnili tyto kříže ve svém erbu na zlaté řecké kříže (tento znak Hornosalmského hrabství posléze převzali do svého erbu Salmové z rodu \"Wild- und Rheingrafen\". Větev Salm-Neuburg užívala erbovní štít čtvrcený, kde vedle původního znaku hrabství Horní Salm přibyl též znak hrabství Neuburg na Innu: na stříbrném poli červený gryf držící zajíce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrabata ze Salmu byla velmi starým šlechtickým rodem pocházejícím z rodu hrabat z Lucemburku z rozvětvené rodiny Wigerichovců. Od 11. do konce 16. století vládla hrabství Salm v dnešní Belgii a Alsasku-Lotrinsku. Rod se psal podle rodového hradu Vielsalm v belgických Ardenách. Koncem 12. století, poté, co Salmové získali statky v oblasti Vogéz, nechali tam založit nový hrad s rodovým jménem Salm. Po vymření hlavní větve rodu r. 1416, resp. 1600 přešlo hrabství i titul sňatkem na další šlechtické dynastie. Vedlejší větev Salm-Neuburg získala četné statky na Moravě i ve východních Čechách a vymírá po meči teprve r. 1784. Vedle hrabat ze Salmu, hrabat ze Salm-Blamontu a hrabat ze Salm-Neuburgu existuje či existoval ještě rod Salmů z rodu „Pustinných a porýnských hrabat“, rod Salm-Vianden a rod Salm-Reifferscheidt. Tyto tři rody ale získaly jméno Salmů skrz sňatky nebo dědictví a nepocházejí přímo, tedy v mužské linii, z rodu Wigerichovců. Rod Salm byl ve své hlavní větvi po celou dobu svého trvání výhradně katolický, vedlejší větev Salm-Neuburg přešla v polovině 16. století k luterství, ale počátkem 17. století, ještě před Bílou horou se vrátila ke katolické víře.", "tgt_summary": "Salm was a Lotharingian noble family originating from Salmchâteau in the Ardennes (present-day Belgium) and ruling Salm. The dynasty is above all known for the experiences of the Upper Salm branch which came to be located at Château de Salm in the Vosges mountain range and over time came to rule over a principality whose capital was Badonviller then Senones.", "id": 1228224} {"src_title": "Dynastie Meklenburských", "tgt_title": "House of Mecklenburg", "src_document": [{"title": "Oboritská knížata (cca 1131–1167).", "content": "Od konce 6. století a počátku 7. století se v Meklendursku usazovaly kmeny slovanských Obodritů (Bodrců) a Varnů. Pod vládou obodritských knížat zde vzniklo v 8. století silné kmenové knížectví, od počátku 10. století postupně podmaňované saskými feudály: Billunžská marka vytvořená roku 937 zaujímala území východně od saského limitu (\"Limes Saxonicus\") až po západní Pomořansko.", "section_level": 1}, {"title": "Meklenburská knížata (1167–1348).", "content": "Podmanění slovanského Obodritského knížectví dovršil saský vévoda Jindřich Lev. Avšak již roku 1167 obdržel syn obodritského kníže Niklota, kníže Pribislav (poslední obodritský kníže) území zpět jako saské vévodské léno tj. knížectví Meklenburské. Tato obodritská dynastie Niklotovců, jež se záhy poněmčila, zde vládla až do roku 1918, kdy byla zrušena monarchie v Německu. Což je naprostý unikát jak v délce vlády tak tím že je to německá dynastie se slovanským původem. Dynastie přijala nové rodové jméno podle země, které vládla tj. Meklenburkové / Meklenburští. V roce 1348 povýšil císař Karel IV. Meklenbursko na vévodství.", "section_level": 1}, {"title": "Vévodové meklenburští (1348–1815).", "content": "V roce 1348 povýšil císař Karel IV. Meklenbursko na vévodství. Povýšením Meklenburska na říšské vévodství byla definitivně odstraněna lenní závislost na Sasku. V roce 1358 zakoupil vévoda Albrecht II. Meklenburský hrabství Schwerin (Zvěřín). Roku 1442 získala nástupnické právo na Meklenbursko braniborská dynastie Hohenzollernů. Roku 1471 byly spojeny dříve rozdělené meklenburské země pod vládou jednoho rodu v jednotné vévodství. Po vnitřních rodinných rozporech mezi syny vévody Adolfa Fridricha I. († 1658) bylo v roce 1701 vévodství opět rozděleno, při zachování jednoty stavů, do dvou částí: Mecklenburska-Zvěřínska \"(Mecklenburg-Schwerin)\" a Meklenburska-Střelicka \"(Mecklenburg-Strelitz)\". Zakladatelem (starší) střelické linie byl vévoda Adolf Fridrich II. (1658-1708), jemuž připadlo knížectví Ratzeburg a panství Stargard. Zároveň byla v obou částech zavedena primogenitura.", "section_level": 1}, {"title": "Vévodové Meklenburska-Střelicka.", "content": "Vévodství Meklenbursko-Střelicko bylo utvořeno z území knížectví Ratzeburg a panství Stargard (dnes součástí Šlesvicka-Holštýnska) na části území bývalého vévodství Meklenbursko-Güstrow. Hlavním městem se stal Neustrelitz. Vládla starší (původní) linie rodu. 28. července 1815 bylo povýšeno na velkovévodství.", "section_level": 2}, {"title": "Vévodové Meklenburska-Zvěřínska.", "content": "Vévodství Meklenbursko-Zvěřínsko bylo utvořeno na velké části původního Meklenburského vévodství včetně Baltského pobřeží, přibližně na území bývalého Knížectví meklenburského, rostockého, biskupství Zvěřín (Schwerin) a knížectví Werle-Güstrow a Werle-Waren. Hlavním městem se stal Schwerin (Zvěřín). Vládla mladší linie rodu, ale na podstatně větším území než linie starší resp. střelická. 14. července 1815 bylo povýšeno na velkovévodství.", "section_level": 2}, {"title": "Meklenburští velkovévodové (1815–1918).", "content": "Roku 1808 přistoupila obě vévodství k Rýnskému spolku a roku 1813 se připojila na stranu Pruska proti Napoleonovi. Roku 1815 pak byla obě vévodství (Meklenbursko-Zvěřínsko 14. července a Meklenbursko-Střelicko 28. července) povýšena na velkovévodství a stala se členy Německého spolku. Roku 1866 se v prusko-rakouském sporu o Šlesvicko-Holštýnsko postavila obě velkovévodství opětovně na stranu Pruska a pak následujícího roku (1. července 1867) vstoupila do Severoněmeckého spolku a 18. ledna 1871 se stala spolkovými zeměmi Německého císařství. V důsledku německé porážky v první světové válce se v listopadu 1918 úplně vyčerpané Německo vzdalo. Následně vypukla v Berlíně, takzvaná listopadová či německá revoluce, jež se rozšířila po celém Německém císařství. Důsledkem revoluce bylo, že postihla celé Německo a byly zrušeny či padly všechny německé monarchie včetně samotného Německého císařství. 14. listopadu 1918 odstoupili oba velkovévodové(resp. velkovévoda Meklenburska-Zvěřínska Fridrich František IV. a jako regent Meklenburska-Střelicka) a oba meklenburské státy byly prohlášeny svobodnými státy resp. \"Svobodný stát Meklenbursko-Střelicko (Freistaat Mecklenburg-Schwerin)\" a \"Svobodný stát Meklenbursko-Zvěřínsko (Freistaat Mecklenburg-Strelitz)\", které byly až do roku 1933 spolkovými zeměmi tzv. Výmarské republiky. 1. ledna 1934 se sněmy obou zemí pod nacistickým tlakem usnesly na spojení obou zemí.", "section_level": 1}, {"title": "Velkovévodové Meklenburska-Střelicka.", "content": "Dcera velkovévody Adolfa Fridricha V., vévodkyně Jutta Meklenburská se stala manželkou následníka černohorského trůnu korunního prince Danila Petrović-Njegoše, který pocházel ze (čistě) slovanské dynastie. V roce 1918, kdy zemřel velkovévoda Adolf Fridrich VI. se stal nominálně (velko)vévodou Karel Michal Meklenburský, vnuk velkovévody Jiřího Meklenburského, ale práva na trůn se de facto vzdal a stal se naturalizovaným Rusem. Když tedy v roce 1918 byl prvním v pořadí na trůn, převzal jeho povinnosti jako regent velkovévoda Fridrich František IV. z Meklenburska-Zvěřínska a poslal mu dopis, že jeho bratranec zemřel a on se stal novým panovníkem, ale zprávu nedostal a do pádu monarchie v listopadu 1918 tak vládl obou meklenburkým zemím velkovévoda Fridrich František.", "section_level": 2}, {"title": "Velkovévodové Meklenburska-Zvěřínska.", "content": "Jak bylo uvedeno výše, v roce 1918 se stal regentem Meklenburska-Střelicka právě zvěřínský velkovévoda Fridrich František IV. a de facto tak spojil oba státy pod jednoho panovníka.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavy rodu po roce 1918.", "content": "\"linie meklenbursko-střelická\" Když se vévoda Karel Michal po první světové válce oficiálně vzdal práva na trůn zůstal hlavou rodu až do své smrti v roce 1934. Jelikož ale zemřel svobodný a bezdětný stal se hlavou rodu a následníkem nároků nyní na oba meklenburské trůny jeho synovec vévoda Jiří, kterého adoptoval. Po smrti vévody Jiřího se již nárok na oba trůny a funkce hlavy rodu opět dědí z otce na syna, v linii Mecklenburg-Strelitz. \"linie meklenbursko-zvěřínská\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Dynastie Meklenburských (německy \"Haus Mecklenburg\") nebo jen Meklenburkové, Meklenburští (Mecklenburští) či Niklotovci je německý šlechtický rod a panovnická dynastie s polabskoslovanskými kořeny v rodě Obodritů. Meklenburští či Niklotovci vládli v Meklenbursku v letech 1131-1918. V letech 1131 resp. 1170-1348 vládli jako knížata, poté v letech 1348-1815 jako vévodové a nakonec v letech 1815-1918 jako velkovévodové. Jako velkovévodská dynastie vládli až do roku 1918 s tím, že od roku 1871 patřilo jak Meklenbursko-Zvěřínsko, tak Meklenbursko-Střelicko do Německého císařství. ", "tgt_summary": "The House of Mecklenburg, also known as Nikloting, is a North German dynasty that ruled until 1918 in the Mecklenburg region, being among the longest-ruling families of Europe. Queen Juliana of the Netherlands (1909-2004), former Queen of the Netherlands (1948-1980), was an agnatic member of this house.", "id": 500882} {"src_title": "Arthur Upfield", "tgt_title": "Arthur Upfield", "src_document": [{"title": "Stručný životopis.", "content": "Arthur Upfield se narodil ve městě Gosport nedaleko Portsmouthu jako nejstarší z pěti synů obchodníka suknem. Vychovávala ho však jeho babička a její sestry. Na střední škole nebyl příliš úspěšný, z předmětů ho zajímal jen zeměpis a dějepis. Po škole nastoupil do učení k místnímu zeměměřiči a obchodníku s pozemky. Už tehdy pod vlivem četby detektivních příběhů s hrdiny, jako je Sherlock Holmes, Nick Carter či Sexton Blake, sepsal tři detektivní romány, avšak nenašel pro ně nakladatele.", "section_level": 1}, {"title": "Vystěhování do Austrálie.", "content": "Poté, co mladík třikrát za sebou propadl u praktikantských zkoušek, přikročil rozhněvaný Arturův otec k ráznému řešení - koupil nezdárnému synovi lodní lístek do Austrálie. Než vypukla první světová válka, pracoval mladý Arthur Upfield v Austrálii jako honák, kuchař a pasák ovcí. Poté nastoupil do armády a s australskými jednotkami odcestoval do Egypta a následně se zúčastnil bojů u turecké Galipole a ve Francii. V roce 1915 se v Egyptě Arthur Upfield oženil s Annou Douglassovou, australskou zdravotní sestrou.", "section_level": 2}, {"title": "Literární úspěch.", "content": "Po skončení války se v roce 1919 A. Upfield s manželkou vrátil do Austrálie. Živil se zde pak nejrůznějším způsobem - jako lovec kožešin, zlatokop nebo hledač drahých opálů. Začal také opět psát, tentokrát s větším úspěchem. Jeho první knihu \"Kainův dům\" (anglicky \"The House of Cain\"), v níž ještě nefiguruje postava detektiva Napoleona Bonaparte, vydalo londýnské nakladatelství Hutchinson v roce 1928. Poté se Arthur Upfield začal věnovat výhradně psaní detektivních románů. Posledním z 29 příběhů inspektora Napoleona Bonaparta byl román Netvor jezera Frome (\"The Lake Frome Monster\"), který za zesnulého Arthura Upfielda dopsali spisovatelé J. L. Price a D. Strangeová.", "section_level": 2}, {"title": "Odborná činnost.", "content": "Arthur Upfield v pozdějších letech svého života patřil k předním členům Australské geologické společnosti a kromě psaní detektivních románů publikoval též články o historii a topografii Austrálie. Jako člen geologické společnosti se zúčastnil řady průzkumných výprav. Po skončení druhé světové války, během níž se jako tvůrce odmlčel, vedl Arthur Upfield v roce 1948 významnou geografickou expedici australských vědců. Tato výprava v krajích severní a západní Austrálie prošla cestu dlouhou přes 10 000 km a mimo jiné se věnovala i průzkumu unikátního kráteru v oblasti Wolfe Creek, vytvořeného po dopadu meteoritu.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Reference.", "content": "V tomto článku byly použity některé informace z článku \"Arthur Upfield\" na anglické Wikipedii.", "section_level": 2}, {"title": "Poznámka.", "content": "Datum narození bylo převzato z článku na anglické Wikipedii. V českých knižních i internetových zdrojích se jako datum narození Arthura Upfielda uvádí rok 1888.", "section_level": 2}], "src_summary": "Arthur William Upfield (1. září 1890 Gosport, Anglii – 12. února 1964 Bowral, Nový Jižní Wales) byl britsko - australský spisovatel. Světový věhlas získal díky detektivním románům, jejichž ústřední postavou je bělošsko - aboriginský míšenec, detektivní inspektor Napoleon Bonaparte, zvaný \"Bony\".", "tgt_summary": "Arthur William Upfield (1 September 1890 – 12 February 1964) was an English-Australian writer, best known for his works of detective fiction featuring Detective Inspector Napoleon \"Bony\" Bonaparte of the Queensland Police Force, a half-caste Aborigine. His books were the basis for a 1970s Australian television series entitled \"Boney\", as well as a 1990 telemovie and a 1992 spin-off TV series. ", "id": 2004966} {"src_title": "AIESEC", "tgt_title": "AIESEC", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Myšlenka AIESEC se zrodila již v 30. letech minulého století, kdy zástupci škol z celé Evropy začali s výměnou informací o různých programech a školách specializovaných na obchod a ekonomiku. AIESEC (vyslovuje se „ajsek“) byla původně zkratka pro Association Internationale des Étudiants en Sciences Économiques et Commerciales. Studenti jezdili na praxe do jiných zemí, ale zejména ze své vlastní iniciativy. Se začátkem druhé světové války však došlo k útlumu. V roce 1946 švédský úředník Bertil Hedberg a dva studenti, Jaroslav Zich z Československa a Stanislas Callens z Belgie, založili AIESE, předchůdce AIESEC. Po druhé světové válce, v roce 1946 se zrodila myšlenka „pomoci rozvoji přátelských vztahů mezi členskými zeměmi“ a v roce 1946 byla organizace AIESE oficiálně založena a jejím prvním prezidentem se stal Čechoslovák Jaroslav Zich a první centrála byla také v Praze. S nástupem komunismu se nemohl Jaroslav Zich nadále činnosti AIESE zúčastnit a tak v roce 1948 vznikla na jejím základě organizace nová, AIESEC. V této době bylo cílem AIESEC „rozšířit vzájemné porozumění národů pomocí pochopení jednotlivců, a tak změnit svět jednoho člověka po druhém“. V roce 1949 se konal druhý kongres ve Stockholmu. Zúčastnilo se ho sedm zemí: Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Nizozemsko, Norsko a Švédsko – a zástupci těchto zemí podepsali zakládající dokument AIESEC. Na přelomu 50. a 60. let došlo k rozšíření AIESEC do USA. Nejdříve se přidala universita Yale a Columbia bussiness school a po nich následovali další. Američan Morris Wolf byl také zvolen prvním generálním tajemníkem AIESEC, založil první stálé sídlo pro AIESEC v Ženevě, ve Švýcarsku, a zasloužil se o rozšíření AIESEC do Nigérie, Ghany a později také Kamerunu a tím otevřel cestu k rozšiřování AIESEC na další kontinenty. Brzy se AIESEC stal populárním. Na konci 60. let bylo registrováno 2465 stáži a na konci let sedmdesátých dokonce 4232 stáží. Mezníkem v historii AIESEC se stal “International Theme Programme”, který oficiálně ustanovil mezinárodní, regionální a místní semináře na určitá témata, která časem začala být vodítkem pro další generace členů AIESEC. V následujících desetiletích byla probíranými tématy mezinárodní obchod, manažerské vzdělávání, udržitelný rozvoj, podnikání a společenská odpovědnost", "section_level": 1}, {"title": "AIESEC dnes.", "content": "Dnes se AIESEC označuje jako „Mezinárodní platforma, která v mladých lidech hledá a rozvíjí jejich potenciál“. Se svými 70 000 členy ze 126 zemí světa je AIESEC největší studenty řízenou organizací na světě. Nabízí mladým lidem možnost účastnit se zahraničních stáží, vyzkoušet si vedení týmu a zapojit se do vzdělávacího prostředí. Mezi hlavní aktivity AIESEC patří zejména organizování zahraničních výměnných pobytů, ale také vzdělávání mladých lidí a studentů, pomoc v jejich osobním rozvoji a zprostředkování kontaktu s firmami. AIESEC je také charakteristický svým přístupem a to zejména snahou o pozitivní společenské změny.", "section_level": 1}, {"title": "Hlavní aktivity AIESEC.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní výměnné praxe (stáže).", "content": "AIESEC nabízí vysokoškolským studentům možnost vyjet na zahraniční stáž do celého světa. Hlavním smyslem stáže je pracovní a kulturní zkušenost z jiné země. Uchazeč o praxi s AIESEC prochází výběrovým řízením, které se skládá z jazykových testů a assessment centra. Firmy specifikují své požadavky na praktikanta, především jazykové znalosti a zemi původu. Všichni uchazeči o praxi a firmy, které mají zájem přijmout praktikanta, jsou pak vedeni v on-line databázi Insight XP, která dává dohromady praktikanty a konkrétní praxe.", "section_level": 2}, {"title": "Vzdělávací projekty.", "content": "AIESEC nabízí mnoho projektů pro rozvoj a popularizaci podnikání, mezikulturního porozumění a leadership schopností mladých lidí.", "section_level": 2}, {"title": "Práce v týmech a vedoucí pozice.", "content": "Každý člen AIESEC má možnost vyzkoušet si, jaké to je pracovat v týmu lidí. Po půl roce působení jako člen týmu mohou obsadit některou z celé řady vedoucích pozic – vést vlastní tým nebo být ve vedení pobočky (angl. Executive Board (EB)). Studenti tak mají možnost si vyzkoušet, jaké to je vést skupinu lidí a být členem velké mezinárodní organizace.", "section_level": 2}, {"title": "Konference.", "content": "Pro své členy pořádá AIESEC během roku celou řadu konferencí, po celém světě jich proběhne na 470 a v České republice pak především 3 velké národní konference (vždy v lednu, dubnu a listopadu). Těchto konferencí se pravidelně zúčastní i zástupci velkých firem jako je Coca Cola, ČSOB, KB, Telefónica, Česká spořitelna, Deloitte a spousta dalších. Členové AIESEC tak mají možnost setkat se v neformálním prostředí i se zástupci korporátní scény.", "section_level": 2}, {"title": "Struktura.", "content": "AIESEC působí na čtyřech úrovních: Místní pobočky (LC) jsou zakládány na univerzitě nebo skupině blízkých univerzit, a jsou odpovědné za funkční provoz mezinárodních stáží a leadership programy. Každá země (někdy také skupina zemí nebo teritorií v rámci země), kde působí AIESEC, má svou vlastní národní pobočku (MC), která koordinuje aktivity v této oblasti, jako jsou národní konference, partnerství ve větším než lokálním rozsahu, národní projekty a vztahy s vládami jiných zemí (jako například víza). Obecně platí, že členové MC jsou voleni LC pobočkami a často také dostávají plat jako pracovníci na částečný či plný pracovní úvazek. Podobná podpora, kterou MC poskytují LC, můžeme nalézt i mezi AI a MC. Také zde jsou členové AI voleni jednotlivými MC. Obecně se AIESEC skládá z těchto oddělení: rozvoj podnikání, outgoing exchange (stážisté odjíždějící z dané země do zahraničí), incoming exchange (stážisté přijíždějící ze zahraničí do dané země), talent management (podobné jako oddělení lidských zdrojů ve firmě), finance, projekty a komunikace (vztahy s veřejnosti – PR, vztahy s firmami – CR).", "section_level": 1}, {"title": "AIESEC Česká republika.", "content": "Iniciátorem vstupu československých studentů ekonomie do AIESEC byl v roce 1965 student VŠE v Praze Miloš Motoška. ČSR byla do AIESEC přijata na kongresu v Tel Avivu v březnu 1966 jako 42. členská země. Prvním národním prezidentem byl v roce 1966 Miloš Motoška. Po invazi spojeneckých vojsk v roce 1968 neměl AIESEC v ČSR lehkou pozici, ale přesto působil, i když v rámci Socialistického svazu mládeže (SSM). Struktura AIESEC Česká republika sestává z národní centrály (MC) a 11 místních poboček (LC): Dohromady AIESEC Česká republika sdružuje více než 560 členů studujících po celé republice. Ve výsledcích výměnného programu se AIESEC ČR momentálně umisťuje na 22. pozici a pobočka AIESEC Praha patří mezi 20 nejlepších na celém světě. Ročně zprostředkuje celá Česká republika více než 900 zahraničních stáží. AIESEC v České republice také pořádá mnoho celonárodních projektů pro studenty základních, středních a vysokých škol a také pro firmy.", "section_level": 1}, {"title": "Projekty AIESEC.", "content": "EDISON – Jeho cílem je především podpora mezikulturního vzdělávání na středních školách. Projekt funguje pod záštitou Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy. SPEAK – Projekt zaměřený na rozvoj anglického jazyka. Výuku vede vždy zahraniční lektor s výbornou znalostí angličtiny. Kromě angličtiny se objevují i výuky španělštiny, němčiny a francouzštiny. MY HOME – Projekt MY HOME je vzdělávací projekt pořádaný AIESEC ČZU Praha zaměřený na podporu mezikulturního vzdělávání dětí žijících v dětských domovech. Umožňuje jim cestovat a poznat nové kultury aniž by překročili hranice (travelling without crossing the borders – heslo projektu) Career Days – V současnosti největší projekt AIESEC ČR. Dvoudenní seminář plný workshopů a přednášek na různá témata, který pomáhá najít práci absolventům univerzit z celé země. A mnoho dalších...", "section_level": 2}, {"title": "AIESEC alumni.", "content": "AIESEC Alumni International (zkráceně AAI) je celosvětové dobrovolné sdružení bývalých členů AIESEC. Toto sdružení existuje od roku 1986 a stejně jako AIESEC je také AAI mezinárodní, nepolitické, nezávislé a neziskové sdružení, které spojuje své členy bez rozdílu pohlaví, občanství, náboženství, rasového či kulturního původu. Je založeno na základě neobchodních vztahů a důvěře. Prostřednictvím svých členů z celého světa si toto sdružení klade za cíl i nadále podporovat mezinárodní a mezi-kulturní porozumění v souladu se základními principy AIESEC pro profesní a osobní rozvoj svých členů a pro dobro společnosti. Formou workshopů přednášek a tréninků pomáhají současným členům rozvíjet jejich schopnosti a znalosti z různých oblastí. Mezi významné AIESEC Alumni patří například:", "section_level": 1}, {"title": "Partneři.", "content": "AIESEC jako globální organizace má za sebou desítky let spolupráce s mezinárodními korporátními i neziskovými organizacemi. Celosvětově spolupracuje s více jak 3.000 partnery na lokální, národní i mezinárodní úrovni. V České republice spolupracuje s nejvýznamnějšími společnostmi na českém trhu. Pomáhají AIESEC v oblasti rozvoje mladých lidí, rozvíjení talentů a spolupracují s AIESEC na zahraničních odborných stážích a projektech jako jsou Career Days, tvojekariera.cz či konference AIESEC. Mezi hlavní partnery patří zejména Komerční banka, Accenture, Česká spořitelna, Coca Cola HBC, ČSOB, Unilever a mediální partneři Moravské hospodářství a Studenta.cz.", "section_level": 1}], "src_summary": "AIESEC je mezinárodní studenty plně řízená nepolitická nezisková organizace, která rozvíjí vůdčí schopnosti prostřednictvím leadership programů a zapojení studentů a absolventů do mezinárodního výměnného programu. Sdružuje přes 100 000 studentů ze 126 zemí světa, působí na 1700 universitách a ročně zařídí více než 10 000 stáží a zahraničních výměnných pobytů pro studenty a absolventy vysokých škol. Díky tomu je největší studenty řízenou organizací na světě.", "tgt_summary": "AIESEC is an international youth-run, non-governmental and not-for-profit organization that provides young people with leadership development, cross-cultural internships, and global volunteer exchange experiences. The organization focuses on empowering young people to make a Progressive social impact. The AIESEC network includes approximately 44,280 members in 127 countries. ", "id": 168768} {"src_title": "Gorch Fock (1933)", "tgt_title": "Gorch Fock (1933)", "src_document": [{"title": "Stavba.", "content": "Při náhlé prudké bouři, dne 26. července 1932 v Baltském moři, nedaleko Fehmarnu, klesla ke dnu německá školní trojstěžňová loď \"Niobe\", společně s 69 členy posádky. Tuto ztracenou loď chtělo německé námořnictvo nahradit, a proto zadalo stavbu nové školní lodě. Na základě smlouvy bylo v loděnicí Blohm & Voss v Hamburgu, započato s prací dne 2. prosince 1932. Loď byla postavena během pouhých 100 dní. Dne 3. května 1933 byla spuštěna a pokřtěna jako \"Gorch Fock\". Toto jméno jí bylo uděleno na památku německého spisovatele Johanna Kinaua, píšícího právě pod pseudonymem „Gorch Fock“, který roku 1916 zemřel v bitvě u Jutska na palubě křižníku SMS \"Weisbaden\". Bark \"Gorch Fock\" byl zařazen do německého námořnictva 26. července 1933.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Jedná se o trojstěžník s pěti ráhnovými plachtami na předním a hlavním stěžni, na zadním stěžni má dělenou vratiplachtu a vrcholovou plachtu. Předozadní oplachtění doplňují tři kosatky a sedm stěhovek. Loď byla konstruována zvláště robustně s přihlédnutím k bezpečnosti a vysoké stabilitě. Více než 300 tun balastu mělo zajistit návrat zpět do vzpřímené polohy při téměř 90° náklonu lodi. Ocelový nýtovaný trup lodi je dlouhý 270 stop (82,1 m) o šíři 40 stop (12 m) s ponorem 17 stop (5,2 m). Maximální výtlak lodi činí 1510 tun. Hlavní stěžeň ční 41,3 m nad palubu lodi. Celková plocha 23 plachet je 18 870 čtverečních stop (1753 m). Loď je rovněž vybavena pomocným motorem o výkonu 550 hp (410 kW).", "section_level": 1}, {"title": "Operační služba.", "content": "\"Gorch Fock\" sloužil jako cvičná loď německé Kriegsmarine. Za druhé světové války byla loď zakotvena v přístavu až do 19. dubna 1944, kdy byla reaktivována. Při pokusu o únik z přístavu před blížící se Rudou armádou dne 1. května 1945 loď úmyslně potopila její posádka v mělkých vodách ostrova Rujána (Rügen). Loď byla předtím ostřelována sovětskými tanky. Sovětský velitel stralsundské základy přikázal záchranářské společnosti B. Staude Schiffsbergung loď vyzvednout a zachránit ji. Po jistých potížích se tak stalo v roce 1947 s náklady 800 000 říšských marek. V letech 1948 až 1950 postoupila rekonstrukci a následně byla v roce 1951 nově pojmenována \"Tovarišč\" (rusky \"Товарищ\") a uvedena do služby opět jako školní loď sovětského obchodního loďstva. Jejím novým domovským přístavem se stala Oděsa na Černém moři. V roce 1957 loď vykonala plavbu kolem světa. V letech 1974 a 1976 zvítězila v závodech školních plachetnic. Po rozpadu Sovětského svazu (1991) se \"Tovarišč\" plavil pod vlajkou Ukrajiny (domovským přístavem byl ukrajinský Cherson), a to až do roku 1993, kdy si stav lodi vyžádal pro nedostatek prostředků na rekonstrukci deaktivaci. V roce 1995 loď odplula do přístavu Newcastle-upon-Tyne, kde ji soukromí sponzoři chtěli nechat rekonstruovat. Tento pokus však ztroskotal pro vysoké náklady a v roce 1999 byla loď přepravena do německého přístavu Wilhelmshaven. Zde loď stála čtyři roky, než byla definitivně přepravena do Stralsundu. Dne 29. listopadu 2003 byla znovu pokřtěna \"Gorch Fock\". Byla rekonstruována a zpřístupněna jako muzejní loď.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gorch Fock je bývalý německý trojstěžňový cvičný bark, první ze série cvičných školních plachetnic postavených pro Německé říšské námořnictvo v roce 1933. Plavidlo přežilo druhou světovou válku, po které bylo zabráno jako válečná reparace Sovětským svazem a zařazeno do Sovětského námořnictva pod jménem \"Tovarišč\" („Soudruh“). Pro německé námořnictvo byla po válce postavena nová plachetnice, která opět dostala jméno \"Gorch Fock\". ", "tgt_summary": "Gorch Fock I, (ex Tovarishch, ex Gorch Fock) is a German three-mast barque, the first of a series built as school ships for the German Reichsmarine in 1933. ", "id": 786214} {"src_title": "Bong", "tgt_title": "Bong", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o „trubku“, v níž je umístěna dutá tyčka. Ta ústí pod hladinu vody v rouře a na jejím opačném konci je našroubován tzv. \"kotel\" (místo pro marihuanu). Důležitou součástí bongu je též tzv. \"turbo\" (nebo také brzda, díra, pojistka). Turbo je vyvrtaná díra v rouře a bývá zpravidla umístěna ve spodní části bongu nad hladinou vody (aby nevytékala). V dnešní době existuje několik druhů bongů z nejrůznějších materiálů (akryl, sklo, keramika, kov, ale i třeba bambus) a s délkou „trubek“ od cca 15 cm do cca 1,5 m. Průměry trubek se také mohou lišit. Tzv. Ice Bong je bong se zúženým hrdlem, do kterého se dá led a do baňky se dá voda (pro co nejvyšší čistotu samotného kouře) a led poté kouř ochlazuje na příjemnou teplotu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Základními potřebami je tabák nebo bylina a voda. Voda se nalije do roury tak, aby nevytékala skrz turbo (její množství závisí na druhu bongu), do kotle se napěchuje kouřený materiál, prstem jedné ruky se zacpe turbo a druhou rukou se zapálí kotel. Nyní již kuřák může přiložit svá ústa k vrcholu a začít do sebe vtahovat kouř. Během tzv. \"kotlení\" (plnění roury kouřem) je nutné držet zacpané turbo a přitom pořádně „sát“. Jakmile je po intenzivním sání veškeré kuřivo spáleno a roura je plná kouře, kuřák turbo pustí a všechen kouř (nebo pokud možno co nejvíce) nasaje do plic. Bong se dá kouřit buď čistý, anebo s přidáním tabáku stejně jako joint, ovšem potom má bong trošku jiné účinky. Po vykouření bongu je možno pozorovat stav tzv. \"zbombení\", tj. stavu intenzivní intoxikace marihuanou.", "section_level": 1}, {"title": "Gravity Bong.", "content": "Gravity bong, také \"bucket bong\" (popřípadě kýbl) je vzácnější forma bongu, kdy se kotel umístí na ústí nádoby (láhve), která je naplněná vodou a dole (pod hladinou) má dočasně ucpanou díru. Naráz se zapálí obsah kotle a pustí spodní díra, voda z bongu vytéká, čímž vzniká v láhvi podtlak a tím pádem sání vzduchu přes kotel zapálený a naplňování láhve kouřem místo vody. Když voda vyteče je možné inhalovat takto vzniklý kouř. Na rozdíl od klasického bongu zde nedochází k filtraci přes vodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bong či bongo je speciální druh dýmky určený ke kouření především marihuany. Kouření přes bong se liší od obyčejného jointu nebo dýmky tím, že kouř nejprve prochází vodou (případně jinou neperlivou, avšak možno i přes perlivou tekutinou), čímž se ochladí a částečně vyčistí.", "tgt_summary": "A bong (also known as a water pipe, billy, bing, or moof) is a filtration device generally used for smoking cannabis, tobacco, or other herbal substances. In the bong shown in the photo, the gas flows from the lower port on the left to the upper port on the right. ", "id": 1910809} {"src_title": "Rued Langgaard", "tgt_title": "Rued Langgaard", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Kodani, byl jediným synem skladatele a hudebníka \"Royal Chamber\" Siegfrieda Langgaarda (1852–1914) a Emmy Langgaardové (rozené Foss, 1861–1926). Oba rodiče byli klavíristé. Ve věku pěti let se se svou matkou začal učit hrát na klavír, později se svým otcem a u soukromého učitele. Jeho talent se rychle projevil a už v sedmi letech byl schopen zahrát Schumannovy \"Davidsbündlertänze\" nebo Chopinovy mazurky. Ve stejném období začal také psát krátké kusy pro klavír a hrát na varhany. V deseti letech začal studovat varhanní hru pod vedením Gustava Helsteda, varhaníka z kodaňského kostela Jesuskirken a hru na housle s Chr. Petersenen, dřívějším členem \"Royal Orchestra\". V jedenácti letech prvně vystoupil veřejně jako varhaník a varhanní improvizátor, a to na koncertu v známém kodaňském kostele Frederiks Kirke. Ve věku 12 let začal studovat hudební teorii pod vedením dánkého skladatele Ch. F. E. Hornemana a později s Vilhelmem Rosenbergem. Jeho první skladby, dva klavírní kusy a dvě písně, byly publikovány, když měl 13 let a právě se přibližně měsíc učil kontrapunktu u věhlasného skladatele Carla Nielsena. O rok později byla jeho sborová práce \"Musae triumphantes\" uvedena na koncertu v Kodani, díky čemu jej jako skladatele spoznala hudební veřejnost. Během jeho dospívání nadále komponoval a kolem Vánoc a Silvestra cestoval společně se svými rodiči, potkajíc dirigenty Arthura Nikische a Maxe Fiedlera. Když měl 18 let, sloužil jako pomocný varhaník v kodaňském kostele Frederiks Kirke. O rok později, v roce 1913, jeho \"Symfonie č. 1 „Hořské pastorále“\" v nastudování \"Berlínských filharmoniků\" pod taktovkou Maxe Fiedlera sklidila na koncertu v Berlíně první úspěchy. V roce 1914 mu zemřel otec, pak v letech 1915 až 1917 působil jako pomocný varhaník v kodaňském kostele Garnisons Kirke. Od roku 1917 se neúspěšně ucházel o místo varhaníka v několika kodaňských kostelech. V roce 1922 se k němu a jeho matce přistěhovala mladá dívka jménem Valborg Constance Olivia Tetens (známá pouze jako Constance). V roce 1926 umírá jeho matka a následujícího roku se Langgaard a Constance vzali. Ačkoli skladatel už od věku svých třiceti let pobíral státní podporu, jeho práce a také žádosti o zaměstnání byly téměř neustále odmítány. Teprve ve svých 46 letech se mu podařilo získat stálé zaměstnání coby varhaník v katedrále v Ribe, nejstarším městě Dánska. Zemřel krátce před svými devětapadesátými narozeninami, přičemž jeho dílo nebylo až do jeho smrti hudebně doceněno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rud Immanuel Langgaard (28. července 1893 Kodaň – 10. července 1952 Ribe) byl dánský hudební skladatel pozdního romantismu a varhaník. Jeho hudba byla v rozporu s tehdejšími konvencemi a její význam byl doceněn až 16 let po jeho smrti.", "tgt_summary": "Rued Langgaard (; born Rud Immanuel Langgaard; 28 July 1893 – 10 July 1952) was a late-Romantic Danish composer and organist. His then-unconventional music was at odds with that of his Danish contemporaries but was recognized 16 years after his death.", "id": 496276} {"src_title": "Aristippos z Kyrény", "tgt_title": "Aristippus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Aristippos se narodil v Kyréně, kde pravděpodobně poslouchal přednášky Prótagora, který tam nějaký čas pobýval. Sókratova proslulost ho přilákala do Athén, a to asi v roce 416 př. n. l.; stal se jeho žákem. Ač byl sám zámožný, dával si – na rozdíl o Sókrata – za své přednášky platit. Aristippos mnoho cestoval. Když Sókrates zemřel (399 př. n. l.), byl prý na Aigině. Ve stejné době jako Platón (tj. kolem let 389–388 př. n. l.) pobýval na Sicílii na dvoře syrakuského tyrana Dionysia I. a pak ještě jednou v roce 361 př. n. l. na dvoře tyrana Dionysia II. Na sklonku svého života žil ve své rodné Kyréně, kde založil kyrénská školu. Mezi jeho posluchači byla i jeho dcera Arété, která po jeho smrti převzala vedení školy a poté ji předala svému synovi Aristippovi Mladšímu (4./3. století př. n. l.). Diogenés Laertios uvádí početný seznam Aristippových spisů, ale zároveň zaznamenává již v antice vzniklé pochybnosti o jejich pravosti. Z Aristippových děl se nezachovaly téměř žádné autentické zlomky. Dosti četné informace o jeho učení pocházejí od jiných autorů, přičemž není vždy jasné, zda se nejedná o názory Aristippa Mladšího nebo některého jiného stoupence kyrénské školy. O Aristippovi se tradovalo, že se dovedl „přizpůsobit místu, času i osobě a choval se přiměřeně za všech okolností\". Básník Horatius to vyjádřil veršem: „\"Dobře se Aristippos v stav každý i poměry uměl vpravit: směřoval výš, vždy spokojen s přítomným stavem\".\" O Aristippově věhlasu svědčí i skutečnost, že ho Cicero řadil vedle Sókrata a přisuzoval mu velké a božské přednosti.", "section_level": 1}, {"title": "Filozofie.", "content": "Aristippos považoval za cíl života rozkoš (slast). Podle jeho názoru se člověk vyhýbá bolesti a strasti, ale tíhne ke slasti. Slast je „mírný pohyb\" přecházející do našeho vnímání, strast je „pohyb prudký\". Připodobňuje to k moři: mírný pohyb mořských vln je slast, rozbouřené moře je strast, klidné moře je stav bezbolestnosti a absence rozkoše. Rozkoš považoval za stav tělesný, je to stav pozitivní, chvilkový, který prožíváme v současnosti. Odtud pochází citát: \"Náš je jen přítomný okamžik.\" Rozkoše je třeba neodkládat, protože nevíme, zda bude budoucnost, je nejistá. Doporučoval všem, aby se oddávali rozkoším – cele, bez odkladu. Dokonce i těm, které pocházejí z \"nejošklivějších pramenů\". Bohatství sice není žádoucí samo o sobě, ale přece jenom pomáhá k rozkoši. Také však hlásal, že se rozkošemi nesmíme nechat ovládnout, chuť užívat musíme umět mít ve své moci. Rozkoš podle něj neovládá ten, kdo se jí zříká, ale ten, kdo nedovolí, aby ho ovládala. Tak hédonici vytvořili jistou etiku svobody. Lidské vědění je odvozeno od smyslového vnímání (sensualismus). Předmětem vědění je obsah našich pocitů. O vnějších věcech nemůžeme mít ucelené vědění, ale máme pocity, a tak víme, co v nás tyto vnější věci vyvolávají. Lidské poznání se redukuje na to, co je člověku příjemné nebo nepříjemné. Všechno, co zaručuje slast, je dobré a užitečné.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "O Aristippovi kolovala ve starověku řada historek, jejichž hodnověrnost se nedá ověřit. Z anekdot, které zaznamenal Diogenes Laertios, uvádíme na ukázku následující:", "section_level": 1}], "src_summary": "Aristippos z Kyrény (řec. \"Aristippos hò Kyrēnaíos\"; lat. \"Aristippus Cyrenaeus\"; asi 435 př. n. l. Kyréna – 355 př. n. l. Kyréna) byl řecký filozof, žák Sókratův, zakladatel kyrénské školy, stoupenec hédonismu. Za cíl života považoval dosahování slasti.", "tgt_summary": "Aristippus of Cyrene (; ; c. 435 – c. 356 BCE) was the founder of the Cyrenaic school of Philosophy. He was a pupil of Socrates, but adopted a very different philosophical outlook, teaching that the goal of life was to seek pleasure by circumstances to oneself and by maintaining proper control over both adversity and prosperity. His outlook came to be called \"ethical hedonism.\" Among his pupils was his daughter Arete. ", "id": 755773} {"src_title": "Sociální politika", "tgt_title": "Social policy", "src_document": [{"title": "Koncepce sociální politiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přístupy sociální politiky.", "content": "Z hlediska přístupů k řešení sociálních problémů lze rozlišit dva typy sociální politiky. První přístupem je aktivní (perspektivní) sociální politika, která se vyznačuje snahou o předcházení vzniku sociálních problémů a přijímání preventivních opatření. Těch lze dosáhnout jednak systémovou změnou sociální politiky nebo také intervencí. Pasivní (retrospektivní) politika se zaměřuje na řešení již vzniklých sociálních problémů. Její povaha je vždy intervencionistická.", "section_level": 2}, {"title": "Principy.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Princip spravedlnosti.", "content": "Český ekonom Josef Macek (1925) definuje sociální spravedlnost jako „největší štěstí největšího počtu“. Nelze hovořit o sociální spravedlnosti jako o absolutní kategorii, jednoznačně vymezitelnou nějakou definicí. Podle své ideologické orientace autoři uplatňují různá dílčí hlediska a přístupy. Liberálové se kloní k zásadě odměňování podle výkonu zásluh daného jednotlivce. Podle významného liberálního ekonoma Friedricha Hayeka „pojem sociální spravedlnosti nemá smysl, pokud pravidla nikdo nevytvořil, ale jsou přirozená, protože nespravedlnost není komu vytknout; je to jako prohra nebo výhra ve hře“. Socialisté naopak zdůrazňují společenskou rovnost, která přispívá ke stabilitě společnosti jako celku. Tomuto přístupu je blízký také koncept sociálních práv britského sociologa Thomase Marshalla. Koncept rovnosti příjmů jako záruky společenského souladu je v současné době nahrazován zásadou rovnosti příležitostí, která se projevuje například rozsáhlou antidiskriminační legislativou.", "section_level": 3}, {"title": "Princip solidarity.", "content": "Masaryk (1932) uvádí: „Solidarita je etickým příkazem, neboť člověk je dlužníkem společnosti, a zříká-li se svých práv a privilegii ve shodě s ideou solidarity, je to jen splacení dluhu za prospěch, který skýtá společnost jednotlivci.“ Z hlediska sociální politiky lze rozdělit solidaritu spontánní či dobrovolnou a solidaritu vynucenou, nedobrovolnou. Dobrovolná solidarita je realizována prostřednictvím různých nestátních neziskových organizací, nadací či charit a financována z dobrovolných příspěvků. Tento typ solidarity bude s krizí sociálního státu nabývat na významu. Nedobrovolná neboli vynucená solidarita je realizována státními institucemi a financována z platby daní a povinného veřejného pojištění. Tento typ solidarity je základem státní sociální politiky.", "section_level": 3}, {"title": "Princip subsidiarity.", "content": "Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina či jiné společenství. Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát. Povinností státu je primárně vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci sám. Naopak pomoc jednotlivci je na posledním místě až po vyčerpání ostatních možnosti.", "section_level": 3}, {"title": "Princip participace.", "content": "V demokratickém systému by se občané měli zúčastnit rozhodování o opatřeních sociální politiky.", "section_level": 3}, {"title": "Funkce.", "content": "Kromě principů sociální politiky definuje Krebs také její funkce. Těmito funkcemi jsou funkce ochranná, preventivní, stimulační, přerozdělovací a homogenizační.", "section_level": 2}, {"title": "Realizace sociální politiky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Objekty sociální politiky.", "content": "Objekty sociální politiky jsou ti, na které je tato politika zaměřena a kteří z ní mají prospěch. Podle převažující cílové skupiny lze vymezit tři formy sociální politiky:", "section_level": 2}, {"title": "Aktéři sociální politiky.", "content": "Aktéři (subjekty) sociální politiky vymezují a řídí sociální politiku. Nejdůležitějším aktérem sociální politiky je stát, dalšími aktéry jsou územně správní celky v Česku jde o kraje a obce. Z nestátních aktérů jde především o zaměstnavatele a jejich svazy a odborové organizace zaměstnanců. Dalšími aktéry sociální politiky jsou místní komunity, neziskové nevládní organizace a církve. Významnými aktéry jsou také mezinárodní organizace, jako je Evropská unie, UNICEF nebo ILO.", "section_level": 2}, {"title": "Stát.", "content": "Stát je významným aktérem sociální politiky a určuje prostor pro působení ostatních subjektů. Významný vliv na jeho politickou koncepci mají jednak mezinárodní ekonomická situace a ekonomická úroveň země, politická a demografická situace a také tradice a hodnoty dané země. Sociální politika státu je realizována mocí zákonodárnou a mocí výkonnou. Parlament tvoří koncepci a legislativní rámec sociální politiky a reguluje ostatní aktéry sociální politiky. Vláda a správní orgány zodpovídají za realizaci konkrétní sociální politiky v daném čase. V České republice je ústředním orgánem zodpovídajícím za realizaci sociální politiky Ministerstvo práce a sociálních věcí.", "section_level": 3}, {"title": "Typy sociální politiky.", "content": "V každé konkrétní zemi je sociální politika výsledkem kombinace několika typů. Každý z těchto typů charakterizuje určitý ideologický koncept. Ve vyspělých zemích od z 80. let 20. století rozlišujeme:", "section_level": 4}, {"title": "Zaměstnavatelé.", "content": "Zaměstnavatelé jsou povinní realizovat legislativní požadavky státu ve vztahu k bezpečnosti práce, pracovní době, odměňování a smluvní vztah k zaměstnancům. Také přispívají do systému sociálního zabezpečení tím, že odvádějí daně a příspěvky na sociální a zdravotní pojištění svých zaměstnanců. Kromě toho mohou provádět vlastní sociální politiku.", "section_level": 3}, {"title": "Odbory a profesní svazy.", "content": "Odborové organizace hrají významnou roli při kolektivním vyjednávání odměňovaní zaměstnanců. V některých zemích vedou odbory vlastní penzijní fondy, čímž přispívají k sociálnímu zabezpečení.", "section_level": 3}, {"title": "Občanská společnost.", "content": "Sociální politika realizovaná skrze tyto subjekty je založena na nevynucené solidaritě a vyplňuje prostor, v němž stát nemůže úspěšně zasahovat. Také církve mají významnou roli v oblasti mravní, v péči o zdraví, o hendikepované obyvatelstvo, v oblasti výchovné, vzdělávací a charitativní.", "section_level": 3}, {"title": "Obce.", "content": "Obce vyplácejí některé sociální dávky a výrazně se spolupodílejí na bytové politice státu.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy sociální politiky.", "content": "Vzdělávací politika je, že rozumíme principy a metody rozhodování vzdělávacích institucí.Toto rozhodování zahrnuje strategické cíle rozvoje vzdělávání,legislativní rámec vzdělávacích institucí, způsob financování. Bytová politika je významná oblast sociální politiky státu, která bývá charakterizována jako systém podpor, iniciativ a přímých zásahů státu na bytovém trhu.Zdravotní politika je soustava orgánů, zdravotnických institucí a služeb, které zajišťují právo na ochranu zdraví, základem je právo na zdraví.Rodinná politika je to vědomé a cílené působení veřejných institucí na právní, ekonomický a sociální stav rodiny, na její členy a prostředí, ve většině zemích ji chápeme jako podporu poskytovanou rodinám s dětmi v rámci systému sociální politiky( pojištění, daně, dávky, služby).", "section_level": 1}, {"title": "Faktory ovlivňující sociální politiku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Z hlediska ekonomie existují dva hlavní pohledy na sociální politiku. Zatímco liberálové vnímají sociální politiku jako nákladovou záležitost, která stát zatěžuje, Keynesiáni zdůrazňují pozitivní vliv přerozdělování na celkový růst poptávky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sociální politiku lze vymezit dvěma přístupy, předně jako jednání státu a dalších subjektů sociální politiky s cílem pozitivně ovlivnit životní podmínky lidí. Krebs (2010) uvádí že toto „širší pojetí sociální politiky“ je nezbytné pro tvorbu dlouhodobé koncepce sociální politiky, které na sociální politiku nahlíží jako systém provázaný se společenským okolím. V „užším slova smyslu“ je sociální politika vnímána jako soubor aktivit, nástrojů a opatření, jejichž smyslem je reakce na nepříznivé sociální události, jako jsou stáří, nemoc, invalidita nebo i nezaměstnanost a chudoba. V praxi jde tedy o systém sociálních dávek, zdravotního a sociálního pojištění. Cílem sociální politiky je tedy vytváření důstojných podmínek života všem občanům nebo alespoň jejich většině. Sociální politika je část veřejné politiky, jejímž předmětem jsou sociální témata.", "tgt_summary": "Social policy is policy usually within a governmental or political setting, such as the welfare state and study of social services. ", "id": 395429} {"src_title": "Svatováclavská koruna", "tgt_title": "Crown of Saint Wenceslas", "src_document": [{"title": "Přemyslovská koruna.", "content": "České království se poprvé objevilo na mapě v roce 1085, dávno před tím, než byla zhotovena svatováclavská koruna. S korunou jsou na českých mincích (denárech) a na pečetích vyobrazeni již první dva čeští králové, Vratislav II. a Vladislav II. Jejich koruna byla pravděpodobně čelenkou byzantského typu s přívěsky na páru řetízků. Těmto králům byla koruna propůjčena pro výjimečné příležitosti. Dědičný královský titul si dokázal udržet až Přemysl Otakar I. Není třeba pochybovat, že při té příležitosti existovala královská koruna. Jak vypadala přemyslovská koruna, svědčí vyobrazení z doby Přemysla Otakara II., zejména jeho majestátní královské pečeti. Měla vysokou čelenku, která přecházela ve stylizované květy lilií. Stejnou podobu má i koruna z Přemyslových pohřebních insignií z roku 1298. Novou přemyslovskou korunu dal roku 1297 ke své pražské korunovaci zhotovit Václav II., a k ní měl zlatý meč a zlatý heraldický štít. Stejnou korunou byl korunován i Jan Lucemburský. Tuto korunu pravděpodobně Karel IV. daroval do dómské pokladnice v Cáchách na bustu svého patrona sv. Karla Velikého, kterou sám objednal. Podle druhé hypotézy jde o korunu darovanou na bustu sv. Zikmunda do Polska. Tvar Svatováclavské koruny Karla IV. je inspirován tvarem liliovitými motivy přemyslovské koruny, stejně jako podobou koruny francouzských králů. Shodný tvar měla Karlova dřevěná pohřební koruna (která se dochovala ve fragmentech) i polská koruna krále Kazimíra III.", "section_level": 1}, {"title": "Koruna svatého Václava.", "content": "Svatováclavskou korunu nechal v roce 1346 zhotovit Karel IV. pro svou korunovaci českým králem. Její existence je poprvé zmíněna v roce 1351 v ochranném dokumentu ze 6. května 1346, který vystavil papež Klement VI. Svatováclavská koruna měla podle papežské buly z roku 1346 spočinout na hlavě sv. Václava v pražském chrámu sv. Víta. Spočívala na lebce sv. Václava, jež byla uzavřena v relikviářové bustě sv. Václava ze zlaceného stříbra, kterou dal zhotovit již Karlův dědeček, král Václav II. Z jejího zasvěcení svatému Václavu se odvozuje její název \"koruna svatého Václava\", který se poprvé objevuje v inventáři pražské katedrály z roku 1387 pod latinskou podobou \"corona sancti Wenceslai\". V latinských pramenech bývala označována též jako \"corona regni Bohemiae\" (\"koruna Království českého\"), tedy stejně jako samotný český stát. Posvátný charakter měly po vzoru francouzské královské koruny sv. Ludvíka ty koruny, jimž francouzští králové darovali trn z trnové koruny Kristovy. Také Karlova koruna byla korunou relikviářovou. Trn z Kristovy trnové koruny byl zasazen do křížku v křížení kamar. Jeho absence byla zjištěna teprve při posledním restaurování. Prvním králem, který byl korunován touto korunou, byl v roce 1347 Karel IV. a posledním Ferdinand V. Habsbursko-Lotrinský. Původně byla uložena v pražské katedrále a jejím faktickým správcem byla svatovítská kapitula. V době stavovské monarchie zůstávala na Karlštejně, odkud byla vydávána jen při příležitosti korunovace. Samozřejmě se ovšem koruně nevyhnul pohyb v době ohrožení, její pohyb ovšem není dodnes přesně zmapován. Události 17. století přinesly změny i pro korunovační klenoty, mnohokrát změnily místo uložení. Ocitly se ve svatovítském chrámu i v úřadě Desk zemských nebo Staroměstské radnici. Ve Vídni se na dlouho ocitly v době Marie Terezie, která se obávala nevěrnosti českých zemí. V roce 1791 král Leopold II. vyhověl žádostem českých stavů o vrácení klenotů z Vídně do Prahy. Ať už byly ovšem uloženy kdekoliv, do Prahy se vracely u příležitosti korunovace. Svatováclavská koruna je spolu s jablkem, žezlem a ostatními částmi korunovačních klenotů uložena v katedrále sv. Víta a přístup k nim je zamezen sedmi zámky, ke kterým mají po jednom klíči prezident České republiky, předseda Senátu Parlamentu České republiky, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, předseda vlády České republiky, primátor hlavního města Prahy, arcibiskup pražský a probošt Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze). Tradice sedmi klíčů pochází z doby Leopolda II., kdy byly české korunovační klenoty znovu uloženy v chrámu sv. Víta, tentokrát v korunním archivu za kaplí sv. Václava, za železnými dveřmi s pěti zámky. Zde byla zvláštní skříň opatřená dalšími dvěma zámky.", "section_level": 1}, {"title": "Pověst o svatováclavské koruně.", "content": "Podle novodobé pověsti každý člověk, který není oprávněn korunu nosit, ale nasadí si ji na hlavu, do roka zemře. V listopadu roku 1941 si ji prohlédl a možná (důkazy neexistují) i nasadil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Heydrich zemřel na následky atentátu 4. června 1942.", "section_level": 1}, {"title": "Popis koruny.", "content": "Koruna je zhotovena ze zlata, z 21–22 karátového 1 mm silného zlatého plechu. Váží 2,358 kg a obsahuje 96 drahokamů, mimo jiné také jedny z největších safírů na světě. Korunu dále zdobí 20 perel. Na vrcholu koruny je kříž, v němž je prý uložen trn z Kristovy trnové koruny. Koruna má průměr 19 cm, výška koruny i s vrcholovým křížkem je též 19 cm. Skládá se ze čtyř dílů spojených závlačkami, z nichž každá je zakončena spinelem. Díly, mající podobu stylizovaného květu lilie, jsou pokryty drahokamy, upevněnými v kornoutovitých šatonech, asi 2 cm vysokých. Kameny jsou většinou velkých rozměrů a jsou upevněné zlatými drápky. Barevné uspořádání jednotlivých drahokamů má svůj symbolický význam. Na čelní a zadní části koruny převládají kameny barvy červené, na bočních dílech koruny je rozhodující barva modrá. Hrot každé lilie je zakončen perlou. Koruna je dále spojena dvěma křížícími se oblouky – kamarami – na které byly upevněny čtyři díly jiné čelenky, pokryté smaragdy, spinely a perlami. Velmi vzácný je srdčitý spinel zdobící jednu z lilií koruny. Patří mezi největší drahokamové spinely na světě, kategorie jako je timúr ruby, timúrův rubínspinel britských korunovačních klenotů. Spinely zdobící korunu pocházejí nejspíše (J. Hyršl, P. Klásek) z Tádžikistánu, proslulého starověkého naleziště u řeky Pjandž (Pamír). Spinel růžové, vínové a rubínové barvy byl kamenem dharmy (řádu a životní síly, energie a osvícení) v buddhismu mahájána a vadžrajána (Bimaránský relikviář). Jako kámen muslimského ráje si ho oblíbili Peršané a Arabové. Pro křesťanskou Evropu to byl drahokam Krista, jeho oběti, krve, vzkříšení a věčného života. Na rozdíl od Indů ho Evropané dlouho nerozlišovali od rubínu dováženého arabskými obchodníky ze Srí Lanky. Z Pamíru nebo Hindukúše asi také pochází údajný turmalín (rubelit) na čelence koruny (Hyršl, Malíková).", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatováclavská koruna je jako česká královská koruna nejstarší a nejvýznamnější součástí českých korunovačních klenotů. Ačkoli se po zániku monarchie nestala jedním z oficiálních symbolů novodobého českého státu, těší se dodnes zvláštní úctě. Je zasvěcena svatému Václavovi a spolu s korunovačním žezlem a jablkem je uchovávaná v tzv. korunní komoře nad svatováclavskou kaplí katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Vystavována je jen výjimečně, a to při významných státních událostech. ", "tgt_summary": "The Crown of Saint Wenceslas is a crown forming part of the Bohemian Crown Jewels, made in 1347. The eleventh king of Bohemia and Holy Roman Emperor Charles IV, from the House of Luxembourg, had it made for his coronation, dedicating it to the first patron saint of the country St. Wenceslas and bequeathed it as a state crown for the coronation of (future) Bohemian kings. On the orders of Charles IV the new royal crown was deposited in St. Vitus Cathedral, however, it was later transferred to Karlštejn Castle. It was used for the last time for the coronation of Ferdinand V in 1836.", "id": 1592721} {"src_title": "Evropské sdružení studentů práva", "tgt_title": "European Law Students' Association", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "ELSA byla založena 4. května 1981 ve Vídni pěti studenty z Maďarska, Polska, Rakouska a Západního Německa. Důvodem byla podpora vzájemných vztahů a zlepšování porozumění mezi studenty práva na obou stranách železné opony. V prvních letech organizace expandovala především do severských zemí Evropy, kde se zároveň konaly i první mezinárodní sněmy (\"International Council Meeting\") v Kodani a Helsinkách. V roce 1986 bylo součástí sdružení již 9 členských zemí a začala se formovat vlastní struktura organizace, tzn. Výbor ELSA International složený ze třech místopředsedů. Každý z nich měl na starosti určený okruh působnosti. Zároveň postupně docházelo k rozlišení jednotlivých aktivit a vzniku dnešních sekcí. Nejdůležitější z nich – \"Short-Term Exchange Programme\" (dnešní \"Student Trainee Exchange Programme\") – vyslala v letech 1984 a 1985 prvních 13 studentů z 8 různých zemí do Kanady na výměnné stáže. Po pádu železné opony vzrostl na počátku 90. let počet členských skupin a pozorovatelů ELSA na 30. Mezinárodních sněmů se zúčastnilo až 200 členů z 15 zemí, přičemž zahraničních stáží v rámci sekce STEP využilo až 100 studentů ročně. V té době také navázala ELSA kontakty s organizací ILSA (\"International Law Students Association\") a dalšími sdruženími studentů práva. Vzhledem k neustálému rozšiřování členské základny již přestaly organizačně vyhovovat dosavadní dva mezinárodní sněmy ročně. Proto se od roku 1990 konají také dva meetingy prezidentů národních výborů (\"International Presidents' Meeting\") za rok. V roce 1995 si ELSA International dlouhodobě pronajala dům v Bruselu, kde se nachází kanceláře a archivy. Zároveň členové mezinárodního výboru využívají ELSA House jako své bydliště. V témže roce pak byly spuštěny první oficiální webové stránky organizace. Od přelomu tisíciletí se ELSA soustředí především na upevnění a zajištění vztahů uvnitř organizace. Po více jak třiceti letech existence působí ELSA ve 43 zemích, kde přibližně 240 lokálních skupin sdružuje 43 000 studentů práva.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání.", "content": "Organizace si od počátku klade za hlavní cíl prohloubení a zlepšování vztahů mezi studenty práva. Proto jsou u členů ELSA předpokládané vlastnosti, jako rozvinutá tolerance, přehled o mezinárodním dění či pochopení kulturních rozdílností. V kombinaci s univerzitním vzděláním a hodnotami, které student během studia získá, připravuje ELSA své členy na budoucí profesionální kariéru, a to především v nadnárodním prostředí. V říjnu 1992 byla v Bruselu přijata oficiální vize vyjadřující filozofii a podstatu celé organizace: \"„Spravedlivý svět respektující lidskou důstojnost a kulturní rozmanitost.“\" Účel Prostředky V souladu s těmito tezemi se ve druhé polovině 90. let ELSA aktivně angažovala v oblasti lidských práv a začala spolupracovat s OSN či Radou Evropy. V této době vznikly projekty a konference mezinárodního významu, které se zabývaly například válečnou situací v Bosně a Hercegovině či Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu. V roce 1998 pak ELSA vyslala nejpočetnější delegaci (přes 80 studentů a mladých právníků) ze všech akreditovaných organizací na mezinárodní konferenci OSN do Itálie, kde byl přijat \"Římský statut Mezinárodního trestního soudu\", na základě kterého vznikl Mezinárodní trestní soud.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy s mezinárodními institucemi.", "content": "Během své existence navázala ELSA vztahy s různými významnými institucemi, kam pravidelně vysílá z řad svých členů delegáty jako své reprezentanty. Nejvíce rozšířená je spolupráce s orgány OSN. V roce 1994 byl ELSA udělen poradní status v Organizaci OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), podobný status získala ELSA v roce 1997 v Ekonomické a sociální radě OSN (ECOSOC) a pravidelně je zvána i na zasedání Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL). Od roku 2000 spolupracuje ELSA s Radou Evropy, která se také stala v roce 2008 hlavním partnerem sdružení v oblasti lidských práv. V rámci aktivní ochrany lidských práv vysílá ELSA své delegáty i na Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Kromě toho také uzavřela ELSA partnerství s jinými studentskými organizacemi po celém světě, jako je například \"Asian Law Students' Association\" (ALSA) či \"Israeli Law Students Association\".", "section_level": 1}, {"title": "Činnost.", "content": "Činnost ELSA lze rozdělit do třech základních oblastí (tzv. \"key areas\"): Akademické Aktivity \"(Academic Activities – AA)\" Semináře & Konference \"(Seminars & Conferences – S&C)\" Student Trainee Exchange Programme \"(STEP)\" Jako čtvrtá oblast činnosti ELSA se také uvádí podpůrná sekce", "section_level": 1}, {"title": "ELSA International.", "content": "Primárním úkolem ELSA International je koordinace činností a projektů členských národních skupin. Tým ELSA International se skládá z členů Výboru ELSA International, Direktorů a Asistentů. Výbor ELSA International \"(The International Board of ELSA)\" funguje jako výkonný orgán celé organizace. Jeho členové jsou voleni na jarním Mezinárodním sněmu na jeden rok. Výbor je zodpovědný za fungování sdružení jako celku, a to včetně podpory členských národních i lokálních skupin. Navazuje a rozvíjí vztahy s mezinárodními organizacemi a institucemi, vládami, nadnárodními advokátními kancelářemi a dalšími společnostmi po celé Evropě. Od roku 2012 má Výbor ELSA International osm členů, kteří obvykle pracují na plný úvazek a trvale žijí v bruselském ELSA House. Direktoři a Asistenti pak spolupracují s jednotlivými členy Výboru na konkrétních projektech.", "section_level": 1}, {"title": "ELSA Network.", "content": "Struktura celé „sítě“ funguje na třech úrovních: Každou skupinu (lokální, národní, mezinárodní) řídí Výbor \"(Board)\", který je volen vždy na jeden rok. Počet členů jednotlivých výborů se může u každé skupiny lišit, nicméně obvykle se aplikuje struktura uplatněná ve Výboru ELSA International: Členské státy ELSA (v závorce počet lokálních skupin):", "section_level": 1}, {"title": "ELSA v České republice.", "content": "ELSA Česká republika jako národní skupina začala na území České republiky působit v roce 1990 a své členy sdružuje ve 4 lokálních skupinách: Jednotlivé lokální skupiny jsou registrovány jako občanská sdružení. Výkonným orgánem ELSA Česká republika je Výbor ELSA ČR, jehož členové jsou voleni na jeden rok na jarním Národním sněmu. Sídlo celorepublikového výboru je na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evropské sdružení studentů práva (zkráceně ELSA z angl. \"The European Law Students' Association\") je mezinárodní, nezávislá, nepolitická a nezisková organizace studentů práva se sídlem v Bruselu. ELSA byla založena v roce 1981 a v současné době je se svými 43 000 členy největším nezávislým sdružením studentů práva a mladých právníků na světě.", "tgt_summary": "The European Law Students' Association (ELSA) is an international, independent, non-political, non-profit, non-governmental organisation run by and for law students. ELSA-activities comprise a large variety of academic and professional events that are organised to fulfill the stated vision of ELSA.", "id": 1894057} {"src_title": "Svantovít", "tgt_title": "Svetovid", "src_document": [{"title": "Svantovítova modla.", "content": "Možný vzhled Svantovítovy modly v arkonské svatyni nejlépe vystihuje pasáž z \"Dějin Dánů\" kronikáře Saxona Grammatika: \"Ve svatyni stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených [hlav] upírala zraky doprava, druhá doleva. Vyholení vousů a zastřižení vlasů bylo ztvárněno tak, že by ses domníval, jako by umělcovou snahou bylo napodobit obvyklou úpravu vlasů Rujánců. V pravé ruce držela z různých druhů kovu vybraně zpracovaný roh, jejž kněz, znalý jejích obřadů, každoročně naplňoval vínem a ze stavu této tekutiny předvídal úrodu na následující rok. Levá paže byla zpodobena obloukem opřená v bok. Suknice dosahovala až k holením, které byly vytvořeny z jiného druhu dřeva a byly propojeny s koleny tak umným spojem, že místo spojení nebylo možno zjistit jinak, než velmi důkladným pohledem. Nohy bylo vidět, jak se dotýkají země; jejich podstavec byl skryt pod ní. Nedaleko bylo možno spatřit uzdu i sedlo modly a také mnohé jiné odznaky boha. Obdiv nad tím umocňoval nápadně veliký meč, k jehož pochvě i jílci sváděl pohled kromě znamenitě ozdobného tepání i postříbřený zevnějšek.\" Často se v tomto případě odkazuje na podobu tzv. Zbručského idolu, jež Saxonovu popisu Svantovítovy modly překvapivě dobře odpovídá, ačkoliv jakékoliv spojování těchto dvou dokladů slovanského náboženství je pouze hypotetické.", "section_level": 1}, {"title": "Svantovítovy kompetence.", "content": "Svantovít v sobě spojoval vlastnosti válečného i hospodářského boha. Z jeho rohu naplněného vínem kněz věštil úrodu na následující rok. Ve Svantovítově arkonské svatyni stála socha s pohárem, z něhož se po celý rok odpařovalo víno. Čím méně ho zůstalo, tím horší měla být úroda v dalších letech. Rituál za zvýšení úrody se také konal s medovým koláčem, za kterým se kněz skrýval (tento rituál měl paralely takřka ve všech slovanských kulturách, což svědčí pro možnou domněnku o hlubokých kořenech tohoto zvyku). Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně zadržovali dech, aby chrám nezneuctili dechem smrtelníka, a pro nadechnutí vybíhali ven. Teprve pak se zase vrátili a pokračovali v úklidu. Saxo Grammaticus popisuje svatyni jako budovu, okolo níž byla dřevěná ohrada s malbami a řezbami. Samotný chrám byl dřevěnou stavbou rozdělenou uvnitř závěsy, za nimiž stála modla. Na stěnách visely atributy boha a v truhlách chrámové kněžstvo ukládalo cennosti získané na válečných výpravách nebo darem. Svantovítovými atributy spojenými s jeho válečnickou kompetencí byli velký meč, sedlo, uzda a také posvátný bílý kůň, na němž směl jezdit pouze kněz a Svantovít samotný, který na něm údajně podnikal noční výpravy. Důkazem toho prý bylo, že přestože byl obvykle celou noc zavřený ve stáji, ráno byl samý pot a bláto. Stejně jako u retranského Svarožice či štětínského Triglava sloužil kůň také jako válečné orákulum. Věštilo se pomocí tří řad dvou do země zapíchnutých a překřížených kopí, která kůň překračoval. Překročil-li všechny pravou nohou, bylo to bráno za příznivé znamení pro zahájení válečné výpravy; pokud byť jedinou řadu překročil levou, od výpravy bylo upuštěno. Svantovítovi rovněž náležela družina tří set jezdců a bohatství shromážděné z poplatků a darů. Jeho velekněz měl větší autoritu než rujánský kníže – arkonský kult nesl celou řadu teokratických rysů. Podle Helmoldova tvrzení docházelo na Arkoně dokonce k obětování člověka.", "section_level": 1}, {"title": "Rozkvět Svantovítova kultu.", "content": "Největšího rozkvětu dosáhl kult tohoto božstva počátkem 12. století, z dřívější doby o něm nejsou zprávy. V té době se totiž Rujána v důsledku rozpadu Lutického svazu, jenž do té doby dominoval slovanským oblastem v Polabí, stala střediskem slovanského náboženství. Podle pověsti (či spíše \"interpretatio christiana\") zaznamenané Helmoldem i Saxonem přinesli křesťanský kult sv. Víta na Rujánu benediktinští mniši z kláštera v Corvey, a ten pak prý Ránové převzali v překroucené podobě a uctívali v něm pohanského boha; sám Helmold však tuto verzi pokládá za „nejistou zvěst“ a Saxo tuto interpretaci poněkud uměle vkládá do úst dánského krále Valdemara I.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik Svantovítova kultu.", "content": "Rujánské hradiště Arkona se Svantovítovým chrámem byly vyvráceny roku 1168 dánským králem Valdemarem I., který dobyl celou Rujánu. Tímto datem zanikl poslední organizovaný náboženský kult Slovanů. Svatyně byla vypleněna a Svantovítova dřevěná socha vláčena k potupě Slovanů před jejich zraky po městě, rozbita na kusy a ještě téhož dne večer spálena. Ránové byli poté násilně pokřtěni.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Prameny Sekundární literatura", "section_level": 1}], "src_summary": "Svantovít (Svantovit; v pramenech \"Suantovitus \"u Saxona, \"Zuantevith \"u Helmolda, \"Svantaviz \"v \"Sáze o Knýtlinzích,\") byl slovanský bůh uctívaný polabskými Slovany, především na Rujáně kmenem Ránů. Díky politickému vlivu Rujány byl často ctěn okolními kmeny jako nejvyšší z bohů (\"deus deorum\"), dary mu přinášely kmeny od Vagrie po Pomořansko, dokonce i dánský král Sven III., ač byl křesťan, mu obětoval skvostnou číši. Jméno lze vykládat pravděpodobně jako kompozitum ze slov \"svętъ \"(mocný, silný) a koncovky –\"vit\" (pán, vládce, vítěz, bojovník), tedy přibližně \"mocný pán\". To naznačuje, že původně nešlo o jméno boha, ale o přízvisko. Mohlo se tedy jednat o hypostazi či polabsko-slovanskou variantu Svaroga, Peruna či jiného boha. Později byl také uměle ztotožňován s křesťanským sv. Vítem.", "tgt_summary": "Svetovid, Svantovit or Sventovit is a Slavic deity of war, fertility and abundance primarily venerated on the island of Rügen into the 12th century. He is often considered a local Rugian variant of the pan-Slavic god Perun. ", "id": 2042598} {"src_title": "Zdvořilost", "tgt_title": "Politeness", "src_document": [{"title": "Prvky zdvořilosti.", "content": "Britský lingvista Geoffrey Leech soudí, že zdvořilost v řeči spočívá na šesti maximách: Zdvořilý mluvčí vždy ustupuje do pozadí a vyzvedá zásluhy svého protějšku. Když může, souhlasí s ním, a když nemůže, hledí svůj nesouhlas oslabit, použije nějaký eufemismus nebo se přímému hodnocení vyhne. Prototypem zdvořilosti je věta: „Až po vás, pane!“ Zdvořilost je tak příkladem kulturního překonávání přirozené tendence prosazovat sám sebe, vyvyšovat se, raději mluvit než naslouchat, „skákat do řeči“ a podobně. Zdvořile lze však i kritizovat, tj. tzv. konstruktivní kritika (nejprve oceníme, poté kritizujeme, navrhneme řešení, uvedeme konkrétní příklady). Zajímavé je například, že v Japonsku se za žádnou cenu NESMÍ přijmout pochvala. V Čechách a na Moravě je trapné už jen třísekundové mlčení, proto je lepší se mu vyhnout. Zdvořilý mluvčí se vyhýbá konfliktním tématům. V ČR je velmi populární téma zdraví. Kritikové zdvořilosti vytýkají, že je vlastně přetvářkou a že není upřímná. Obhájci namítají, že život v lidské společnosti vyžaduje, aby každý vystupoval v jisté roli, která může společenský provoz velmi zpříjemnit, předcházet konfliktům a přitom si zachovat nezbytný odstup. V tomto smyslu je už každé oblečení jakási „přetvářka“. Jazykové prostředky zdvořilosti: Otázka, Podmiňovací způsob, Rozkazovací způsob, Intonace, Osoba (vykání, Modální slovesa, Pád (vokativ=5.p), Lexikální prostředky (prosím, děkuji), Spisovnost-kultivovanost, Vid, Negace", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "České slovo zdvořilost - podobně jako německé \"Höflichkeit\", anglické \"courtesy\" a francouzské \"courtoisie\" - se odvozuje od slova „dvůr, dvořan“ a naznačuje tak, že původně vznikla při královském dvoře a odtud se nápodobou šířila mezi šlechtou a lidem. Naproti tomu francouzština i angličtina má - vedle \"politesse\" a \"politeness\", odvozených od uhlazenosti – ještě také slova \"civilité\" a \"civility\", odvozené od \"civil\", městský. Tomu odpovídá také dvojí typ zdvořilosti: Mezi blízkými přáteli se formální zdvořilost sice nevyžaduje, a přece i v rodině záleží na tom, aby se její členové vůči sobě chovali s jistým ohledem, který vyjadřuje respekt, kdežto nezdvořilost vyjadřuje pohrdání.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zdvořilost znamená způsob jednání a vystupování, který vyjadřuje respekt a úctu ke druhým. Opakem je hrubost, nezdvořilost. Zdvořilost se vyjadřuje společenskou formou, je to však ctnost a na rozdíl od etikety není pouze formální. Z pohledu psychologie je zdvořilost součástí sociálního programování jedince, transakční analýzy, hladu po podnětech a struktuře. Zdvořilost je vyjadřována komunikací a bezprostředně tak souvisí s jazykem.", "tgt_summary": "Politeness is the practical application of good manners or etiquette so as not to offend others. It is a culturally defined phenomenon, and therefore what is considered polite in one culture can sometimes be quite rude or simply eccentric in another cultural context. ", "id": 1695945} {"src_title": "Prsten", "tgt_title": "Ring (jewellery)", "src_document": [{"title": "Materiály.", "content": "Prsten je nejčastěji vyroben z kovu: Prsten může být celý", "section_level": 1}, {"title": "Podoba, tvar a výzdoba.", "content": "Prsten se skládá z obroučky a hlavy, je-li hlava tvořena drahokamem, pak se nazývá osazna či krapna. Prsten bývá na obroučce zdoben různými plastickými motivy, zvláště ornamenty, hlavičkami šelem, pletencem, lístkovými motivy nebo rytými nápisy (které mohou být na vnější nebo vnitřní straně obroučky). Hlava prstenu může být osazena drahými kameny broušenými do podoby pečetní plochy tzv. intaglie, nebo do nejrůznějších tvarů brusů. Od středověku se drahokamy v prstenech někdy nahrazovaly dubletami (tabulky křišťálu s barevnou fólií) nebo imitacemi, tj. skelnými pastami.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Prsteny odedávna neslouží primárně jako ozdoba, ale jako nositelé určitého významu: ochranného, záslibného, magického či náboženského. Například podle řecké mytologie mají prsteny připomínat hrdinství Titána Prométhea, který pro lidi ukradl božský oheň a za to byl potrestán přikováním ke skále; poté, co ho hrdina Héraklés osvobodil, musel jako připomínku svého trestu nosit na prstě kovový článek řetězu, jež ho poutal, se vsazeným kamínkem ze skály, ke které byl přikován. Na Prométheovu počest pak lidé začali nosit prsteny. Ve starověkém Řecku měly prsteny vždy symbolickou hodnotu a v mytologii měly některé zvláštní prsteny magickou moc, kterou propůjčovaly svým nositelům jako například králi Gýgovi.", "section_level": 1}, {"title": "Měření.", "content": "Při výběru prstenu je třeba dát pozor na jeho správnou velikost. Tu pomohou určit ve zlatnictví pomocí měřicích kroužků. Doma lze určit velikost pomocí provázku, který omotáme kolem prstu a následně změříme jeho délku nebo pomocí papírových proužků s předtištěnými hodnotami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prsten je šperk v podobě malého kroužku navlékaného na prst ruky nebo nohy, podobně jako se náramek navléká na zápěstí a předloktí paže.", "tgt_summary": "A ring is a round band, usually of metal, worn as ornamental jewellery. The term \"ring\" by itself always denotes jewellery worn on the finger; when worn as an ornament elsewhere, the body part is specified within the term, e.g., earrings, neck rings, arm rings, and toe rings. Rings always fit snugly around or in the part of the body they ornament, so bands worn loosely, like a bracelet, are not rings. Rings may be made of almost any hard material: wood, bone, stone, metal, glass, gemstone or plastic. They may be set with gemstones (diamond, ruby, sapphire or emerald) or with other types of stone or glass. ", "id": 1843762} {"src_title": "Passacaglia", "tgt_title": "Passacaglia", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Výraz “passacaglia” (španělsky \"pasacalle\", francouzsky \"passacaille\", italsky: \"passacaglia\", \"passacaglio\", \"passagallo\", \"passacagli\", či \"passacaglie\") má svůj původ ve španělských slovech \"pasar\" (jít, procházet) a \"calle\" (ulice). Tato forma vznikla ve Španělsku na počátku 17. století jako jednoduchá kytarová mezihra mezi tanci či písněmi. I přes španělský původ této formy (doložený zmínkami v dobové španělské literatuře) pocházejí první zapsané příklady passacaglií z italského zdroje kolem roku 1606. Tyto skladby, podobně jako další z italských zdrojů z počátku století, jsou prosté, krátké sekvence akordů harmonicky sledující běžné kadence. Na konci 20. let 17. století passacagliu jako formu redefinoval italský skladatel Girolamo Frescobaldi, který ji přetvořil do sledu variací na basové téma (které se též může obměňovat). Pozdější skladatelé tento model převzali a v 19. století již výraz představoval sérii variací na ostinátní téma, obvykle vážnějšího charakteru. Frescobaldi rozvinul také velmi podobnou formu, ciacconu. Obě formy jsou vzájemně úzce spjaty, ale jelikož \"skladatelé často užívali výrazů \"chaconne\" a \"passacaglia\" nahodile[...] moderní pokusy o přesné rozlišení obou pojmů jsou nepřesné a historicky nepodložené\". V počátcích hudební vědy proběhly pokusy o formální rozlišení mezi historickými útvary ciacconou a passacaglií, ale badatelé často došli k protichůdným výsledkům. Například Percy Goetschius došel k názoru, že ciaccona je obvykle založena na harmonické sekvenci s opakováním sopránové melodie, a passacaglia se tvoří nad základním basovým tématem, zatímco Clarence Lucas obě formy definoval přesně opačně. Nicméně později došlo k pokroku v rozlišování obou forem v dílech ze 17. a počátku 18. století, kdy je někteří skladatelé (zejména Frescobaldi a François Couperin) záměrně mísili někdy i v jedné skladbě.", "section_level": 1}, {"title": "Skladatelé.", "content": "Jedním z nejznámějších příkladů passacaglie v západní klasické hudbě je Passacaglia a fuga c moll pro varhany od Johanna Sebastiana Bacha. Francouzští cembalisté, zejména Louis Couperin a jeho synovec François Couperin, byli známi svým užitím formy \"passecaille\", ačkoli se často odchylovali od formy passacaglie - v jejich pojetí se jedná spíše o opakující se pasáže na způsob ronda. Také Biberova \"Passacaglia\", poslední část z jeho věhlasných \"Růžencových sonát\", je jednou z nejranějších známých skladeb pro sólové housle. Další příklady varhanních passacaglií pocházejí od Dietericha Buxtehudeho, Johanna Pachelbela, Sigfrida Karg-Elerta, Johanna Kaspara Kerlla, Daniela Gregory Masona, Georga Muffata, Gottlieba Muffata, Johanna Kuhnaua, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Juana Bautisty Cabanillese, Bernarda Pasquiniho, Maxe Regera, Ralpha Vaughana Williamse (\"Passacaglia on B–G–C\", 1933), či Lea Sowerbyho. Ústřední motiv Monteverdiho madrigalu \"Lamento della Ninfa\" je passacaglia na sestupném tetrachordu. Úvodní dvě věty 4. sonáty od Johanna Heinricha Schmelzera \"Sonatæ unarum fidium\" jsou passacaglie na sestupném tetrachordu, ovšem v neobvyklé durové tónině. Čtvrtá věta Boccheriniho Quintettino č. 6, Op. 30, (známá také jako \"Musica notturna delle strade di Madrid\") nese titul \"Passacalle\". Existují rovněž sborové skladby jako např. \"passacaille\" \"Les plaisirs ont choisi\" z Lullyho opery \"Armida\" (1686) a Didin nářek, \"When I am Laid in Earth\" z Purcellovy \"Dido a Aeneas\", a další, jako např. árie \"Piango, gemo, sospiro\" Antonia Vivaldiho, či \"Usurpator tiranno\" a \"Stabat Mater\" Giovanniho Felice Sancese, ad. Příklady 19. století zahrnují např. \"passacaglii c-moll pro varhany\" Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, nebo finále Rheinbergerovy osmé varhanní sonáty. Pozoruhodné passacaglie nalezneme např. také v poslední větě 4. symfonie Johannese Brahmse, stejně jako v jeho Variacích na Haydnovo téma, v nichž bas po celou skladbu opakuje táž harmonická témata. Poslední věta Händelovy cembalové suity g-moll (HWV 432) je passacaglia, známá jako \"duo pro housle a violu\", upravená norským houslistou Johanem Halvorsenem. První věta Huberova klavírního koncertu č. 3, op. 113 (1899) je passacaglia. Passacaglie pro loutnu komponovali například Alessandro Piccinini, Johann Hieronymus Kapsberger, Sylvius Leopold Weiss, Robert de Visée, Jacques Bittner, Denis Gaultier. Ve 20. století passacaglie skádali například Benjamin Britten, Dmitrij Šostakovič nebo Paul Hindemith, zajímavé příklady této formy se nacházejí také v dílech představitelů tzv. druhé vídeňské školy (Arnold Schoenberg, Anton Webern, Alban Berg).", "section_level": 1}], "src_summary": "Passacaglia (čti \"passakalja\") je hudební forma vzniklá v barokním období původně ve Španělsku. Passacaglia svého největšího rozkvětu dosáhla právě v barokní době, ale můžeme se s touto formou setkat i u skladatelů 20. století. Používali ji i skladatelé atonální hudby (např. Arnold Schönberg). Jedná se o skladbu zpravidla vážného charakteru a je často, ale ne vždy, vystavěná na ostinátním basu a třídobém taktu. Jde obvykle o kontrapunktické variace, které vznikají tak, že skladatel neustále opřádá „tvrdošíjné“ (ostinátní) téma v basu novými a novými kontrapunkty. Kontrapunktické variace jsou tedy opakem variací, jejichž téma se mění po stránce melodické, rytmické, stylizační (tzv. formální variace), nebo též po stránce harmonické a formální (tzv. charakteristické variace).", "tgt_summary": "The passacaglia (; ) is a musical form that originated in early seventeenth-century Spain and is still used today by composers. It is usually of a serious character and is often, but not always, based on a bass-ostinato and written in triple metre.", "id": 783998} {"src_title": "Walter Röhrl", "tgt_title": "Walter Röhrl", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Původně se měl stát kameníkem a nastoupil do biskupského ordinariátu v Regensburgu. Tam se stal služebním řidičem. Jediné sporty, které provozoval, bylo lyžování, stolní tenis a veslování. Až v roce 1968 mu kamarád nabídl start na Rally Bavaria. Se sériovým vozem Fiat 850 Coupé se postupně probojoval až do první desítky, ale pak musel odstoupit. O rok později byl s vozem BMW 2002 druhý, ale později byl diskvalifikován. V roce 1971 startoval s vozem Ford Capri a vyhrál Rudolf Diesel rallye a Rallye Wiesbaden. Celkově skončil třetí v německém šampionátu. V dalších letech startoval v soutěžích mistrovství Evropy a později mistrovství světa s vozy Opel Ascona a Opel Kadett. Kvůli technickým problémům ale v roce Mistrovství světa v rallye 1977 podepsal smlouvu s Fiatem a startoval s vozem Fiat 131 Abarth. Současně startoval opět v německém šampionátu s vozem Lancia Stratos a získal opět titul v roce 1979. O rok později s Fiatem vyhrál první titul mistra světa. V následujícím roce startoval s vozy Porsche 911 a Porsche 924 v rallye a s vozy Porsche 935 a Porsche 944 na okruhových závodech. Zvítězil například na okruhu v Silverstone. V následujícím roce se opět naplno věnoval rallye a vrátil se do vozu Opel Ascona 400. S ním získal druhý titul. Pro další rok opět změnil tým a přesedl do vozu Lancia 037 Rally, což byl jeden z prvních vozů skupiny B. Skončil druhý za Hannu Mikkolou s Audi Quattro. Röhl tedy také přestupuje k Audi a v sezoně Mistrovství světa v rallye 1985 končí třetí s vozem Quattro S1. Po zrušení skupiny B startoval s vozem Audi 200 Quattro a skončil druhý na Safari Rallye 1987. Jeho poslední soutěží je Drei Städte Rallye, ve které také vítězí. Ještě jednou pak usedá do vozu Quattro S1 a vítězí na americkém závodě do vrchu Pikes Peak. V letech 1990 a 1991 startuje s Audi Quattro V8 v šampionátu DTM. I tam několikrát vítězí. Poté se věnuje vývoji a prezentaci vozů Porsche a startům ve veteránských soutěžích. Celkově startoval na 75 soutěžích mistrovství světa. Čtrnáctkrát vyhrál a z toho čtyřikrát v Monte Carlu. Získal přezdívku Montemeister.", "section_level": 1}], "src_summary": "Walter Röhrl (7. březen 1947, Regensburg) je německý jezdec rallye. Aktivně závodil v letech 1973 až 1987 v týmech Fiat Abarth, Opel Motorsport, Lancia Racing, Porsche Motorsport, Ford M-Sport, BMW Motorsport a Audi Sport. Získal dva tituly mistra světa v letech Mistrovství světa v rallye 1980 a Mistrovství světa v rallye 1982. V roce 2000 získal titul Jezdec století.", "tgt_summary": "Walter Röhrl (born 7 March 1947) is a German rally and auto racing driver, with victories for Fiat, Opel, Lancia and Audi as well as Porsche, Ford and BMW.", "id": 579442} {"src_title": "Erós", "tgt_title": "Eros", "src_document": [{"title": "Představy o Erótovi.", "content": "Staří Řekové uznávali dvě koncepce pojmu Erós; v první, podle orfického mýtu o stvoření světa, je primárním božstvem, které nejen ztělesňuje sílu erotické lásky, ale také naléhavý přírodní pud, první záblesk světla zodpovědný za počátek a pořádek všech věcí v kosmu. V Hesiodově spisu \"Theogonia\", nejslavnějším řeckém mýtu o stvoření, Erós se objevil z prvotního Chaosu společně s Gaiou, zemí a Tartarem, podsvětím; podle Aristofanovy hry \"Ptáci\" se vylíhl ze stříbrného vejce, sneseného bohyní Noci, které se dvořil Vítr. V Eleusinských mystériích byl uctíván jako \"Protogonus\", \"prvorozený\". Střídavě, v pozdějším starověku byl Erós uváděn jako syn Afrodíté a buď Area, Herma nebo Héfaista, nebo že jeho rodiči byli Porus a Penia, nebo jindy Iris a Zefyros; tento Erós doprovázel Afrodítu, spojující prvotní sílu lásky a přinášející ji smrtelníkům. Erós přináší radost i žal, vládne nad vším a všude: vznáší se na zlatých křídlech ozbrojen lukem a šípy. Koho zasáhne svou střelou, ten podlehne lásce. Erós je roztomilý i ukrutný, veselý i potměšilý, lidé po něm touží, opěvují ho i proklínají. Zeus dobře věděl, že Erós přinese na svět i strádání a věděl i to, že ani on sám jeho střelám neodolá. Chtěl ho hned po narození zahubit, avšak Afrodíté syna ukryla v hlubokém lese a svěřila ho na vychování divokým lvicím. Když vyrostl, vrátil se ke své matce na Olymp a všichni bohové ho pro jeho krásu a půvab přivítali. Stal se Afrodítiným pomocníkem a měl stále tolik práce, že si přibral za pomocníky Erótky čili Amorky. Prý byli jeho bratry, mezi nimi také Anterós („Protiláska“); zmínky o něm se vyskytují až v poměrně pozdních bájích. V umění byl Erós obvykle zobrazovaný jako nahý okřídlený chlapec nebo jako dítě (ačkoli tato představa je svázána více s Amorem z římského náboženství, u Řeků byl spíše mladíkem) se svým lukem a šípy v ruce. Používal dva druhy šípů: jeden zlatý s křidélky z holubích per, který způsoboval okamžitou lásku; jiný s křidélky ze sovích per, který vyvolával lhostejnost. Básnířka Sapfó ho popsala jako „sladkobolný“ a „krutý“ ke svým obětem; byl také nesvědomitý, rozpustilý a charismatický. V orfickém mýtu o stvoření světa ho nazývali také Fanes. Erós-Fanes tu byl popsán jako hermafrodit, který stvořil zemi, oblohu, slunce a zemi. Měl údajně čtyři hlavy a řval někdy jako lev, bučel jako býk, syčel jako had nebo bečel jako beran. Občas byl také zobrazován jako slepec nebo se zavázanýma očima. V raném Řecku nebylo uctívání Eróta obvyklé, ale postupem doby se stalo rozšířeným. Byl náruživě uctíván v kultu úrodnosti v Thespiaei a hrál také důležitou roli při Eleusinských mystériích. V Athénách sdílel velmi oblíbený kult společně s Afrodítou a každý čtvrtý den v měsíci byl zasvěcen právě jemu. V některých částech starověkého Řecka byl uctíván jako bůh pederastie (např. na Krétě, v Thébách a ve Spartě), jinde byl jeho kult bisexuální (např. v Tróji a Lakónii). V moderní době je Erós oslavován na Erótův den, svátek oslavy lásky a sexuality, který připadá na 22. ledna, kdy je planetka Eros nejblíže Zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Mýty spojené s Erótem.", "content": "Sám Erós je proti lásce také bezmocný (pokud mu nepomohl Anterós). Mýty uvádějí několik jeho milostných historek. Jedním ze známých mýtů je příběh Eróta a Apollóna, který si z Eróta tropil posměšky ohledně jeho střelby ze zlatého luku. Erót za to způsobil svou střelou, že se Apollón zamiloval do nymfy Dafné, dcery Ládóna, která však Apollónem opovrhovala. I to měl na svědomí Erót, který ji zasáhl pro změnu šípem, který lásku zabíjel. Dafné v hrůze před Apollónem, který byl přitom nejkrásnějším z bohů, požádala svého otce o změnu podoby a ten jí vyhověl. Změnil Dafné ve vavřínový strom, jehož listy si pak Apollón zdobil hlavu na paměť své první lásky. Příběh Eróta a Psyché má dlouholetou tradici jako lidový příběh starověkého řecko-římského světa dávno předtím, než byl publikován; prvním byl Apuleius ve své novele Zlatý osel. Novela je sama napsána v římském pikareskním stylu, i když Psyché a Afrodité si udržují řecké znaky. Je to pouze Erós, jehož role pocházela z jeho úlohy v římském panteonu. Tento příběh je pouze odbočkou a strukturální paralelou k hlavní dějové linii Apuleiovy novely a je vypravován pro obveselení nějakou stařenou dívce zajaté lupiči. Vypravuje se v něm o lásce plné protivenství mezi Erótem a Psyché, jejíž jméno je obtížně přeložitelné, snad může být míněna „duše“, „mysl“, nebo spíše oboje. Psyché byla natolik krásná, že její krása pobouřila i bohyni krásy Afrodité, protože lidé kvůli ní opouštěli její oltář a uctívali místo toho tuto smrtelnici. Afrodité proto nařídila svému synu Erótovi, aby ji zranil šípem lásky k nejhoršímu muži na světě. Erós se však místo toho zamiloval do Psyché sám a nechal ji unést do svého sídla, kde se s ní každou noc za tmy scházel. Jejich klid a mír je však narušen závistivými sestrami Psyché, které způsobí, že se Psyché pokusila zjistit jeho pravou podobu. Erós, popálený olejem z lampy, pomocí které se ho Psyché snažila poznat, od ní odletí a Psyché se ho snaží hledat po celém světě. Pokud chce Psyché získat svou lásku zpět, musí splnit tři úkoly, přičemž jeden z nich ji zavede až do podsvětí. Úkoly se jí podaří splnit a nakonec se smíří se svou tchyní a je přijata do panteonu bohů jako nesmrtelná Erótova manželka. Výsledkem lásky Eróta a Psyché pak byla jejich dcera, pojmenovaná Hédoné, neboli Rozkoš. Návštěva a návrat Psyché z podsvětí z ní udělalo symbol věrnosti, podobně jako byli Dionýsos a Persefona. Stala se objektem některých náboženských mysterií a byla občas zmiňována s populárními Eleusinskými mysterii. Někteří lidé věří, že tento příběh vypravuje o tom, že láska přichází tehdy, když člověk v touze (Erós) sní spíše o duši (Psyché) svého protějšku, než aby toužil po jeho těle. Dva mohou nalézt lásku, ale ještě snadněji ji mohou ztratit kvůli nedůvěře.", "section_level": 1}, {"title": "Erós v umění.", "content": "Erós byl častým námětem uměleckých děl. např.: Z novodobých sochařů jsou to: Malířských vyobrazení Eróta se prakticky nelze dopočítat. Mezi nejznámější z nich patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Erós (latinsky \"Amor\" nebo \"Cupido\", řecky \"Ἔρως\") je bůh lásky a sama láska; syn boha války Area a bohyně lásky a krásy Afrodíty, uctívaný též jako božstvo úrody. Ztělesňuje princip lásky v jakékoli podobě (heterosexuální i homosexuální). Jeho římským ekvivalentem byl Amor. Jako Dionýsos, byl i on někdy zmiňován jako Eleutherios, „osvoboditel“. Podle starších mýtů je Erós zosobnění mocné a vše oživující síly, která se zrodila po počátečním Chaosu. ", "tgt_summary": "In Greek mythology, Eros (, ;, \"Desire\") is the Greek god of love and sex. His Roman counterpart was Cupid (\"desire\"). In the earliest account, he is a primordial god, while in later accounts he is described as one of the children of Aphrodite and Ares and, with some of his siblings, was one of the Erotes, a group of winged love gods.", "id": 1360094} {"src_title": "Altair", "tgt_title": "Altair", "src_document": [{"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Altair je vzdálen od Země 16,8 světelných let a patří mezi nejbližší hvězdy viditelné pouhým okem. Altair je hvězdou hlavní posloupnosti spektrální třídy A o 1,8 hmotnosti Slunce, svítivost je 11 svítivosti Slunce. Altair má velkou rychlost rotace, hvězda se otočí kolem vlastní osy za přibližně 9 hodin. Pro srovnání, Slunce potřebuje na jednu otočku kolem vlastní osy 25 dní. Má tvar zploštělého elipsoidu, polární průměr je o 20 procent menší než rovníkový. Satelit Wide Field Infrared Explorer v roce 1999 změřil změny jasnosti v tisícinách magnitudy. Bylo potvrzeno, že hvězda patří k proměnným hvězdám typu delta Scuti. Světelná křivka hvězdy má tvar sinusoidy a mění se v periodě 0,8 a 1,5 hodiny. Altair vyzařuje více světla v ultrafialovém oboru spektra. Altair má stáří jen několika set miliónů let, jeho zásoby vodíku budou stačit pouze další miliardu let, než se změní v červeného obra nebo proměnnou cefeidu a odhodí své vnější vrstvy a změní se v bílého trpaslíka.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Arabové přeložili v 8. a 9. století spisy Klaudia Ptolemaiose. Nové jméno hvězdy pochází společně ze staré arabské mytologie a řeckého pojmenování hvězdy. Arabský název hvězdy Altaïr ze zkráceného arabského „Al-Nasr al-Taïr“ () النسر الطائر, „Útěk orla“, „Letící orel“), přičemž „Al-Taïr“ odkazuje na „padlý“, „letící“ a „na útěku“. Jako synonymum se dá použít slovo „A-Tair“ pro „ptáka“, což značí s ním spojené vlastnosti letu, nelze jej ale přeložit doslovně. Astronomické pojmenování Alpha Aquilae má původ ve „Al-Nasr“ („Orel“).", "section_level": 1}, {"title": "Altair ve science-fiction.", "content": "Altair je zmiňován v mnoha fikcích, například ve Star Treku či Stargate, či v počítačové hře Master of Orion. Ve vesmírné simulaci je na jedné z jeho planet lidmi obydlená kolonie v 8. galaxii, a v pokračování Final Frontier má hvězda dvě Zemí podobné planety, dva plynné obry a jednoho plynného \"nadobra\". Ve videohře \"Assassin's Creed\" je Altaïr jméno hlavního hrdiny, což vychází z podobnosti s orlem a také z toho, že hra se odehrává ve Svaté Zemi. Altaïr je dále jméno civilní kosmické lodě v seriálu Battlestar Galactica a ve Stopařově průvodce v galaxii je zmínka o měně altairský dolar.", "section_level": 1}], "src_summary": "Altair (α Aql, zkráceně: α Aquilae) je nejjasnější hvězdou v souhvězdí Orla a dvanáctá nejjasnější hvězda noční oblohy. Je hvězdou hlavní posloupnosti spektrální třídy A a má zdánlivou hvězdnou velikost 0,77 mag a spolu s Vegou a s Denebem tvoří Letní trojúhelník. ", "tgt_summary": "Altair, designation α Aquilae (Latinised to Alpha Aquilae, abbreviated Alpha Aql, α Aql), is the brightest star in the constellation of Aquila and the twelfth brightest star in the night sky. It is currently in the G-cloud—a nearby interstellar cloud, an accumulation of gas and dust. Altair is an A-type main sequence star with an apparent visual magnitude of 0.77 and is one of the vertices of the Summer Triangle asterism (the other two vertices are marked by Deneb and Vega). It is 16.7 light-years (5.13 parsecs) from the Sun and is one of the closest stars visible to the naked eye. ", "id": 1566046} {"src_title": "Châlons-en-Champagne", "tgt_title": "Châlons-en-Champagne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Místo bylo osídleno už v neolitu, v římském \"Catalaunum\" byla od 3. století jízdní posádka. V první bitvě na Katalaunských polích (241) porazil císař Aurelianus galského vzdorocísaře Tetrica a vrátil Gallii pod římskou vládu, ve druhé bitvě v roce 451 zastavil římský vojevůdce Aetius postup hunského krále Attily na západ. V letech 320-350 tu misionář svatý Memmius kázal křesťanství a stal se patrně prvním biskupem. Počátkem 11. století bylo obnoveno opatství svatého Petra a založen klášter Všech svatých, roku 1114 vydal biskup Guillaume de Champeaux veřejnou listinu, která se považuje za zakládací listinu vinařství v kraji Champagne. V polovině 12. století vznikly vrcholné románsko-gotické stavby, z nichž se zachoval kostel Notre-Dame-en-Vaux s bohatě vyzdobenou křížovou chodbou a několik barevných vitráží. Město o rozloze asi 103 ha dostalo kamenné hradby se čtyřmi branami, ale skutečnost, že mu vládli biskupové, brzdila hospodářský růst a omezovala možnosti měšťanů. Teprve počátkem 15. století se za delší nepřítomnosti biskupa měšťané domohli samosprávy. Od 12. století tu kvetlo soukenictví a zpracování kůží, zemědělství však zůstalo dominantním odvětvím hospodářství až do moderní doby. V období zhruba od roku 1120-1320 vzniklo celkem 15 kostelů, dvě opatství, čtyři kláštery a nejméně sedm špitálů, zejména díky bohatství zdejších soukeníků. Za náboženských válek v 16. století zachovalo město přísnou loajalitu vůči králům a díky jejich přízni zažilo další období prosperity a růstu. V tomto období byla dokončena přestavba katedrály, vznikla mimořádná galerie okenních vitráží a řada paláců i měšťanských domů. Byl rozšířen a přestavěn hlavní městský špitál (\"Hotel-Dieu\"), k němuž bylo roku 1606 připojeno i dalších 12 menších špitálů uvnitř hradeb a 5 za hradbami. V 19. století měl hlavní špitál 40 míst pro muže, 60 míst pro ženy a 90 míst pro děti, o něž se staralo 11 nemocničních sester, 28 hospodyň, lékař a chirurg s pomocníky. V této podobě fungoval špitál až do druhé světové války, kdy byl zničen bombardováním. Roku 1806 byla založena \"Císařská škola umění a řemesel\", dnes prestižní inženýrská škola ENSAM, součást konsorcia ParisTech. Roku 1856 zřídil Napoleon III. blízko města vojenský prostor, \"Camp de Châlons\". Město obsadilo pruské vojsko roku 1870 a roku 1914 německé vojsko, které vyžadovalo výpalné 30 milionů franků; biskup Tisserand je usmlouval na půl milionu. Během okupace zmizelo ze sklepů za řekou 50 tisíc lahví šampaňského. 10. června 1940 při náletu \"Luftwaffe\" zahynulo asi 70 osob a roku 1944 město bombardovali Američané. V 70. letech se začalo plošně bourat staré město, pro odpor občanů však byla akce zastavena. Roku 1997 se město rozhodlo nahradit novověké označení \"Châlons-sur-Marn\"e historickým názvem \"Châlons-en-Champagne\".", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Châlons má mezinárodní letiště Châlons-Vatry, západními předměstími prochází dálnice A 26. Od roku 1849 je město připojeno na železnicí, jízda do Paříže trvá 1°32 min., vlakem TGV hodinu. Městskou dopravu zajišťuje osm autobusových linek a šest linek příměstských.", "section_level": 1}], "src_summary": "Châlons-en-Champagne [\"šálonzan šampaň\"], dříve \"Châlons-sur-Marne\", je francouzské město v kraji Champagne, v departementu Marne a v regionu Grand Est. Historické jádro leží mezi řekou Marne a jejími rameny Mau a Nau v rovinaté, úrodné a převážně zemědělské krajině. Město s bohatou historií a řadou historických památek je sídlem několika vyšších škol a biskupství. Dominantou města je kostel Notre-Dame-en-Vaux.", "tgt_summary": "Châlons-en-Champagne () is a city in the Grand Est region of France. It is the capital of the department of Marne, despite being only a quarter the size of the city of Reims. ", "id": 1675185} {"src_title": "Korunní princ Rudolf", "tgt_title": "Rudolf, Crown Prince of Austria", "src_document": [{"title": "Narození.", "content": "Když se 24. dubna 1854 císař František Josef I. oženil s mladičkou, teprve šestnáctiletou wittelsbašskou princeznou Alžbětou, všeobecně se očekávalo, že mladá císařovna porodí po dlouhých desetiletích korunního prince. Naposledy se totiž lid mohl radovat z narození korunního prince v předešlém století, když se narodil Ferdinand „Dobrotivý“ (i když v r. 1830 při narození Františka Josefa se dalo předpokládat, že právě on též jednou usedne na trůn.) Po předchozích dvou těhotenstvích, kdy se narodily dcery, 21. srpna 1858 přišel na svět vytoužený korunní princ, Rudolf František Josef", "section_level": 1}, {"title": "Od dětství vojákem.", "content": "To, že se hned při svém narození stal Rudolf plukovníkem, svědčí o císařově opravdové lásce k armádě, neboť takovéto pocty nebyly u Habsburků (a ani jiných vládnoucích rodů) zvykem. Již ve dvou letech přijal korunní princ v Hofburgu delegaci svého pluku, a když mu kapitán řekl, že by bylo vhodné, aby jako velitel jel na koni, malý Rudolf neváhal a přerušil jej s tím, že má", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská výchova.", "content": "V šesti letech Rudolf dostal vlastní dvůr a nejvyššího hofmistra, jenž byl zároveň i vychovatelem, necitlivého generálmajora hraběte Gondrecourta. Rudolf byl odloučen od své sestry Gisely, čímž se narušilo silné citové pouto k jedinému členu rodiny, se kterým si rozuměl. Otec byl příliš ponořen do svých státnických i vojenských povinností a matku vídal Rudolf zřídkakdy. Císařovna Alžběta totiž rezignovala na neustálé spory se svou tchyní Žofií, a raději často cestovala a o děti se téměř nestarala. Až když viděla a přímo se zhrozila, jak na Rudolfa působí tvrdý Gondercourtův vojenský dril – např. když ho v noci budil výstřelem z pistole, poléval ho studenou", "section_level": 1}, {"title": "Výuka.", "content": "Jako osmiletý měl Rudolf řadu reprezentačních povinností – např. navštěvoval sirotčince a školy, v kterých zkoušel stejně staré žáky. Aby stíhal velké nápory učiva, často vstával o čtvrté hodině ranní. Velmi ho zajímal dějepis včetně dějin 18. a 19. století (revoluce let 1789 a 1848). Rudolfův učitel Menger se v něm snažil prohloubit úctu ke vzdělaným lidem, vychoval ho k odmítání předsudků a k toleranci k menšinám, k podporování demokracie a odmítání absolutismu. V Rudolfových sešitech je proto patrný odpor ke šlechtě i duchovenstvu, které stavěl do protikladu k vědě, vzdělání a občanství. Protivila se mu francouzština, řeč nobility. Rudolfův učitel dějepisu Josef Zhisman ho nadchnul pro myšlenku krále ne z Boží milosti, nýbrž zvoleného. Rudolf viděl vzor takového panovníka v Josefovi II., čímž", "section_level": 1}, {"title": "Na cestách.", "content": "24. července 1877 zakončil Rudolf studia a jeho novým nejvyšším hofmistrem se stal Karel hrabě Bombelles, věrný služebník Habsburků, kandidát arcivévody Karla Ludvíka a potažmo i arcivévody Albrechta. Latour předložil vyúčtování výdajů za výchovu a přidružené výdaje komory korunního prince od listopadu 1864 do konce roku 1877 – celkem 388 546 zlatých 55 krejcarů. Rudolfa velmi mrzelo, že nemohl dál studovat, jak by si to přál (a jak bylo dopřáno jeho vrstevníkovi v Berlíně, korunnímu princi Vilémovi, budoucímu císaři Vilémovi II.), a že se z něj měl stát voják. I přesto, že Bombelles ho neustále lákal od knih ven do přírody či za milostnými dobrodružstvími, knihy Rudolf neodbýval. Velmi želel odchodu svého hofmistra Latoura, \"„milého starouška“\", jak mu Rudolf říkal, a tak jako malou náplast na Rudolfovo psychické povzbuzení", "section_level": 1}, {"title": "Rudolf a ženy.", "content": "Na zpáteční cestě navštívili berlínský dvůr, kde Rudolf spolu se svým vrstevníkem Vilémem Pruským navštívil několik plesů. Jedna z hohenzollernských princezen ho charakterizovala jako nepříliš hezkého, ale přece přitažlivého. Vážný obličej z něj dělal staršího, narudlé řídké vlasy byly přímo ošklivé. Mluvil překotně, byl sice zdvořilý, ale chladný, až pohrdavý. Rudolf si na základě toho, že se o jeho osobu jakožto korunního prince zajímaly tucty žen, vytvořil svůj obraz o ženách jako takových – většinou jimi pohrdal. Ženy se mu staly pouze nástrojem k uspokojení jeho fyzických potřeb.", "section_level": 1}, {"title": "Ornitologie.", "content": "Rudolfovým obrovským koníčkem byla odmalička zoologie, zvláště pak ornitologie. Již jako dvanáctiletý sepsal pojednání \"Lovy na orly\". V patnácti letech se osobně seznámil na vídeňské Světové výstavě s nejslavnějším ornitologem té doby Alfredem Brehmem, který se stal Rudolfovým častým hostem v jeho rezidenci na Hradčanech. Spolu vedli různé diskuse a účastnili se různých výprav a lovů, např. do Uher, do Španělska, Středomoří atd. Přátelství dokonce pokročilo tak daleko, že v roce 1877 Brehm věnoval oba svazky o ptácích", "section_level": 1}, {"title": "Pražská aféra.", "content": "Do Prahy Rudolf přijel v roce 1878, kdy sem narukoval jako c. k. plukovník pěšího pluku č. 36. Bydlel na Hradčanech. Češi si od pobytu proslovanského korunního prince slibovali porozumění mezi Prahou a Vídní. Rudolf se v Praze nevěnoval jenom vojenským povinnostem a psaní politických spisů. I přes všechnu práci užíval své relativní volnosti. Účastnil se různých zábav, pitek a dobývání ženských srdcí, což mělo za následek i různé aférky. Když se Rudolf zamiloval do", "section_level": 1}, {"title": "Svatba.", "content": "Jestli o této aféře věděl císařský dvůr ve Vídni, není známo, jisté ale je, že pro Rudolfa hledali nevěstu. Jelikož rovnorodých vládnoucích katolických rodů nebylo mnoho, dostal se rakousko-uherský vyslanec hrabě Chotek v 1879 i na bruselský dvůr, kde žila v úvahu připadající patnáctiletá princezna Štěpánka (Stephanie), druhá dcera belgického krále Leopolda II. Rudolf se tak v březnu 1880 vydal tam, kam byl nasměrován – do Bruselu. Námluvy byly velmi chladné, bledá a nepříliš vzhledná Štěpánka se mnoho Rudolfovi nezamlouvala, přesto bylo budoucímu svazku králem Leopoldem II. požehnáno. Rudolf", "section_level": 1}, {"title": "První roky manželství.", "content": "Rudolf se i přes pozdější Stefaniiny výčitky snažil v prvních letech manželství o to, aby před okolním světem vypadal jejich vztah jako dobrý, což vyplývá z mnoha dopisů přátelům. Stefaniino postavení v rodině přesto bylo podivné. Na rakouském dvoře ze Stefanie moc nadšeni nebyli. Císařovna Alžběta Stefanií, tou „ošklivou nemotorou“ či „morální zátěží“, opovrhovala, Rudolfova sestra Marie Valérie ji též odmítala, později se od společného soužití se Stefanií odklonil i", "section_level": 1}, {"title": "Novinář.", "content": "Jak známo, Rudolf psal vedle vědeckých prací i politické články, v nichž kritizoval otcovu politiku. Tyto články vycházely v deníku \"Neues Wiener Tagblatt\", samozřejmě anonymně. Vydavatel Moriz Szeps, s nímž se Rudolf spřátelil, dokonce pro zachování Rudolfovy anonymity jeho rukopisy přepisoval a teprve přepisy putovaly dále k tisku, zatímco originál směřoval zpět k Rudolfovi. Názory Szepsovy i Rudolfovy byly tak podobné, že odlišit autorství článků je mnohdy obtížné.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost.", "content": "Přestože Rudolf byl považován za významnou a vlivnou osobnost, on sám musel při každé příležitosti zdůrazňovat, že tomu tak není, že je jak v politice, tak i ve vědě jen neinformovaným diletantem, byť plným zájmu. Na druhé straně ale to, že se stýkal s různými vědci, politiky a spisovateli, ho nutilo k tomu, aby se dál vzdělával.", "section_level": 1}, {"title": "Encyklopedie.", "content": "Rudolf plánoval napsat monumentální lidovou encyklopedii o Rakousku-Uhersku, na níž měla pod jeho záštitou pracovat duchovní elita země. Vydáním takové encyklopedie chtěl u všech národností říše podpořit lásku k vlasti. Toto dílo, \"Rakousko-uherská monarchie slovem i obrazem\", zkráceně nazývané \"Dílo korunního prince\", k němuž sezval plno odborníků, mělo 24 svazků a bylo dokončeno dlouho po Rudolfově smrti, až v roce 1902. První plány na toto dílo pravděpodobně vyšly od arcivévody Jana", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Rudolfa tížilo, že za svůj vojenský postup nevděčí svým schopnostem, nýbrž tomu, že byl tím, kým byl. Proto se aspoň snažil být dobrým vojákem. Jeho vojenská kariéra byla následující: od 1. dne života plukovník a majitel 19. pěšího pluku, 1878 plukovník 36. pěšího pluku v Praze, 1879 i velitelem 36. pluku, 1880 generálmajor, 1881 velitel 18. pěší brigády v Praze, 1882 polní podmaršálek, 1883 velitel 25. divize pěších vojsk ve Vídni, 1888 generální inspektor pěšího vojska – tedy kariéra, na níž jiní potřebovali okolo půlstoletí služby a mimořádných vojenských výkonů. Rudolf", "section_level": 1}, {"title": "Názory na politiku Rakouska-Uherska.", "content": "Co se týče sympatií a politiky vůči národům, Rudolf si oblíbil Uhry, naopak nebyl přítelem politiky německého kancléře Otty Bismarcka. Ohledně Balkánu uvažoval o sjednocení Jihoslovanů pod Rakouskou říší, ovšem ne z toho důvodu, aby se Rakousko-Uhersko dále rozrostlo, nýbrž proto, že tyto chudé země podle něj potřebovaly ke svému rozvoji ochranu a pomoc silného státu. Rudolf byl důkladně sledován a informace o jeho osobě putovaly kupř. i k Bismarckovi. O Rudolfovi podávaly informace i osoby, které by Rudolf podezíral až naposledy (např. Maďar László Szögyenyi, sekční šéf v ministerstvu zahraničí). Oficiální politické agenty se zručností a rafinovaností „vodil za nos“, ale proti špehům byl bezbranný, protože ani nevěděl, kdo je na něho nasazen. Proto byly na místě Rudolfovy zašifrované dopisy i noční schůzky ve vídeňském Hofburgu. Když na počátku roku 1888 zemřel probismarckovsky orientovaný německý císař Vilém I. a jeho liberální syn Fridrich III. trpěl těžkou chorobou a dalo se očekávat, že do několika měsíců nastoupí na trůn opět probismarckovsky orientovaný Fridrichův syn Vilém II., Rudolfovi se rozplynul sen o demokratické Evropě. Ve spojenectví Rakousko-Uherska s Pruskem (Dvojspolek) a později i Itálií (Trojspolek) viděl krok, který směřoval k zániku Rakouska. Nemohl pochopit, že císař nejde ve", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní problémy.", "content": "Korunního prince mezitím postihla zdravotní katastrofa – oficiálně se hovořilo pouze o revmatismu, bronchitidě, zánětu kloubů a močového měchýře. Na jaře 1886 se Rudolf po prudkém propuknutí nemoci – s největší pravděpodobností tehdy nevyléčitelné kapavky – a úplném vyčerpání odjel zotavit na středozemský ostrov Lacroma, kde nakazil i svou manželku. Tato nemoc byla počátkem jeho konce, což si Rudolf dobře uvědomoval, a oslabovala i jeho vůli. Navíc strach z otce byl příliš velký, než aby ho dokázal požádat o laskavost, a tak se Rudolf přepínal a pracoval do úmoru. V březnu 1887", "section_level": 1}, {"title": "Nepochopený, touha po smrti.", "content": "Na konci roku 1888 již bylo hodně patrno, že Rudolf nemůže počítat ani s žádnou podporou obyvatelstva monarchie. Jedny si popudil svým prožidovským postojem i přáteli z řad Židů (útoky v novinách byly takřka na denním pořádku), druhé pak tím, že byl Habsburk. Antisemitský postoj v monarchii byl v té době velmi výrazný. Nechtíc do něj byla zatažena i císařovna Alžběta, vášnivá obdivovatelka židovského básníka Heinricha Heineho, když se rozhodla věnovat na stavbu Heinova památníku v Düsseldorfu nemalý obnos. Rudolf nad počinem této krásné paní, s níž si vlastně nerozuměl, pociťoval obrovskou pýchu i radost, hrdost, úctu i synovskou lásku. Svého židovského přítele novináře Moritze Szepse v prosinci 1888 poslal do Paříže, aby tam od Heinových příbuzných zakoupil autografy tohoto básníka. Těžko říci, zda císařovna 11 Heinových dopisů jako Rudolfův dárek ocenila, zda pocítila, jak na ní Rudolf lpí synovskou láskou. Zřejmě ne, Alžběta byla příliš zaměstnána zásnubami své", "section_level": 1}, {"title": "Nešťastné manželství.", "content": "K tíživé situaci přispívaly i manželské neshody. I když zpočátku bylo manželství se Stefanií ne-li šťastné, tedy alespoň bezkonfliktní, postupem doby se však Štěpánčin názor vyhraňoval. Neschvalovala Rudolfův styl života, jeho intelektuální ambice ani jeho známé. Rudolf se alespoň snažil, aby navenek vše vypadalo dobře. Co ale nedovedl, bylo být manželce věrný. A Stefaniiny žárlivé", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na smrt.", "content": "Rudolf hodně pracoval, a jelikož byl lačný i požitků, každá minutka mu byla drahá, neustále spěchal. Večer či v noci, když přišel pozdě domů, po dlouhé hodiny pracoval, a aby se udržel vzhůru, pil ledově vychlazené šampaňské smíchané s koňakem, chodil spát ve 2 nebo 3 ráno a za 3 hodiny znovu vstával. Tak to šlo každý den. Navíc byl neustále vysílán na namáhavé služební cesty po celé říši, měl i různé reprezentační povinnosti. Hektický Rudolfův život posledních let měl jediný uklidňující bod – Mizzi Casparovou, ženu, k níž se vždy rád vracel a již opravdu miloval. To bylo jméno, které ještě po desetiletích vyvolávalo u Stefanie pocity nenávisti. Pravděpodobně se Rudolf začal s Mizzi stýkat roku 1886. Čím se stával nešťastnější, neúspěšnější a nemocnější, tím více Rudolf hledal útěchu v ošumělých výčepech na pokraji Vídně, u skleničky vína s Mizzi a hospodským zpěvákem Bratfischem, jehož si najal jako fiakristu, aby nebyl odkázán na služby dvorských kočárů, a následně pak v jejím domě, jenž si pořídila za 60 000 zlatých (pravděpodobně Rudolfova půjčka od barona Hirsche). S Mizzi poprvé, v létě 1888, hovořil o společné sebevraždě zastřelením v Husarském chrámu u Mödlingu (což se mělo stát jakousi demonstrací – tento chrám je totiž památník za padlé u Aspern a Wagramu, přičemž na hřebenu střechy je nápis \"„Za", "section_level": 1}, {"title": "Životní ztroskotání.", "content": "Císařští rodiče neměli ponětí o tom, že uvažuje o sebevraždě, ačkoli o tom často mluvil a dával to najevo. Například jednou za přítomnosti hraběnky Festeticsové, Alžbětiny dvorní dámy, nechal zapálit všechny lustry v sále. Když z toho hraběnku začaly bolet oči a upozornila na to Rudolfa, ten jen odvětil: \"„Nechte mi tu radost, až budu ležet v hrobě, bude temna dost!“\". Jediný z jeho blízkých, kdo si něčeho všiml, byla Rudolfova manželka. Přímo se zhrozila nad manželovým vzezřením, když se v lednu 1889 vrátila z cesty po Středozemním moři. V předtuše nejhoršího se dala u císaře ohlásit komorníkem k okamžité audienci, ačkoliv jinak nebylo", "section_level": 1}, {"title": "Mayerling.", "content": "V posledních dnech života vystupoval naprosto stejně jako dřív, žádná změna v jeho chování nebyla patrná. V sobotu 26. ledna 1889 v ranních hodinách byl na audienci u svého otce – o čem tam spolu hovořili, se již nikdy nedozvíme, každopádně tam údajně padla slova z úst císařových \"„Nejsi hoden stát se mým nástupcem.“\" V domě Vetserových též toho dne došlo ke skandálu, když Mariina matka dala otevřít objevenou dceřinu skříňku se závětí a výše zmiňovanými předměty. Jeho odhodlání skoncovat se životem bylo 27. ledna již pevné a nezvratné. Vše dělal s velkým překotem, hon v Mayerlingu přesunul již na 29. a 30. leden. Dělal si pořádek ve svých papírech, kompromitující písemnosti zničil nebo je dával do úschovy přátelům. Na večerním soiré na německém velvyslanectví ve Vídni na počest narozenin Viléma II. si přítomní všimli, jak se Rudolf změnil, jeho stav byl přímo odstrašující – vypadal sklíčeně, smutně, s námahou zadržoval slzy. Naproti tomu baronesa Mary Vetserová tam přímo oslňovala, byla tou svůdnicí, jež se nebojí žádné sokyně, její krása tam vítězně zářila stejně jako její černé oči, jejichž pohled si byl vědom své moci i pocty, že smí vyprovodit korunního prince na jeho poslední cestě. Navíc při závěru tohoto večera došlo ještě k hádce mezi Rudolfem a Stefanií, když Rudolf nedokázal obrátit oči od stojící Mary. Poté strávil noc u Mizzi Casparové, kde vypil velmi mnoho šampaňského. Když ve 3 hodiny ráno odcházel, proti svým zvyklostem jí udělal na čelo křížek. Naposledy ji požádal o společnou smrt v Husarském chrámu. Mizzi se tomu jen smála a nevěřila mu, když jí řekl, že se v Mayerlingu zastřelí. V pondělí 28. ledna opět pilně pracoval. Službu konajícímu adjutantovi byl nápadný povrchní způsob, jímž vyřizoval vojenské záležitosti. Vymluvil se na prudké bolesti hlavy a požadoval", "section_level": 1}, {"title": "Pohřeb.", "content": "Okolo posledních hodin života korunního prince se vyskytla řada nejasností (neboť dvůr z pochopitelných důvodů neměl zájem na tom vypustit do světa pravou příčinu princova skonu), různých podvrhů o zaručeně pravých příčinách Rudolfova skonu, různá mnohdy až fantastická svědectví. Jedno", "section_level": 1}, {"title": "Odrazy v kultuře.", "content": "Je po něm pojmenován léčivý Rudolfův pramen v Mariánských Lázních. Životní příběh korunního prince Rudolfa posloužil také několikrát jako námět pro filmaře. V americkém televizním seriálu \"Mayerling\" z roku 1957 hráli hlavní postavy Mel Ferrer (Rudolf) a Audrey Hepburnová (Mary Vetserová). Tento seriál se bohužel do dnešních dob nedochoval. Nejznámější je stejnojmenný film z roku 1968 režiséra Terence Younga s Omarem Sharifem a Catherinou Deneuve v hlavních rolích. Rudolfova postava v dětském věku se v roce 2010 objevila i v druhém dílu televizního filmu \"Císařovna Sissi\". V roce 2006 vznikl v režii Roberta Dornhelma film \"Korunní princ\" (The Crown Prince), kde titulní role ztvárnili Max von Thun (Rudolf) a Vittoria Puccini (Mary). V dalších rolích se objevili Omar Sharif (Max Korn) a Klaus Maria Brandauer (císař František Josef I.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Korunní princ Rudolf (21. srpna 1858 zámek Laxenburg u Vídně – 30. ledna 1889, Mayerling) byl syn císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty Bavorské, rakouský arcivévoda (\"Erzherzog\") a následník trůnu rakousko-uherského mocnářství.", "tgt_summary": "Rudolf, Crown Prince of Austria (21 August 1858 – 30 January 1889), was the only son and third child of Emperor Franz Joseph I and Elisabeth of Bavaria. He was heir apparent to the Imperial throne of the Austro-Hungarian Empire from birth. In 1889, he died in a suicide pact with his mistress, Mary \"Freiin\" von Vetsera, at the Mayerling hunting lodge. The ensuing scandal made international headlines. He was named after the first Habsburg King of Germany, Rudolf I, who assumed the throne in 1273.", "id": 986121} {"src_title": "Klášter Maria Laach", "tgt_title": "Maria Laach Abbey", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Klášter založil roku 1093 bezdětný porýnský falckrabě Heinrich s manželkou, kteří sídlili na hradě Laachu na druhém břehu jezera. Název Laach totiž pochází z latinského \"lacus\", jezero. První mniši přišli z nedalekého Trevíru a položili základy celého kostela. Dědic panství však klášter svěřil brabantskému opatství Affligem (v dnešní Belgii), odkud roku 1138 přišlo 40 mnichů a klášter byl povýšen na samostatné opatství. Roku 1158 už byla velká část kláštera i kostela hotova, takže ji mohl trevírský arcibiskup vysvětit. Východní věže a empora byla dokončeny 1177, počátkem 13. století i západní průčelí s nartexem a před ním byl vybudován jakýsi rajský dvůr, který má ovšem sloupy i na vnější straně. Do roku 1250 byly i dřevěné stropy v kostele nahrazeny klenbami. Následovalo 150 let rozkvětu a v 15. století se klášter stal střediskem humanistické vzdělanosti. V 18. století přibyly další barokní budovy kláštera, ale po obsazení Francouzi byl klášter, kde tehdy žilo jen 17 mnichů, roku 1802 sekularizován a zrušen. Movitý majetek byl prodán v dražbě a klášter měl být proměněn ve věznici. Po Napoleonově porážce připadl klášter roku 1815 Prusku a klášterní budovy koupil roku 1820 trevírský premiér a dal je přestavět na rodinné sídlo. Roku 1863 získali kostel i klášter jezuité, kteří zde zřídili studium a zavedli název „Maria Laach“. Roku 1892 však pruský stát jejich kolej zrušil a jezuité nabídli budovy opět benediktinům. Klášter osídlili mniši z Beuronu a roku 1893 byl kostel znovu vysvěcen. 15. října 1893 byl novým opatem zvolen Willibrord Benzler, rodák z Hemeru. Beuronští mniši se velice věnovali liturgii a přitahovali také konzervativně naladěné příznivce, kteří se po roce 1918 nemohli smířit s republikou. Také opat Herwegen počátkem 30. let výslovně podporoval Hitlera, od něhož očekával „duchovní obnovení“ Německa. Na druhé straně, když roku 1934 nacisté odvolali mladého primátora Kolína nad Rýnem Konrada Adenauera, poskytl mu v klášteře asyl a klášter sice zůstal jediný v Porýní, který nacisté nezkonfiskovali, nicméně byl předmětem stálé pozornosti gestapa. V roce 1941 se do Maria Laachu uchýlil významný historik Basilius Ebel, dřívější opat kláštera v Trevíru, který nacisté rozprášili, protože se v něm skrylo mnoho Židů. Ebel zde pak byl v letech 1946-1966 opatem a klášter se stal důležitým místem židovsko-křesťanského dialogu. Od roku 1956 probíhala důkladná restaurace kostela, který se tak sice přiblížil svému původnímu vzhledu, ztratil však dost ze své historické patiny. Klášter dnes vedle liturgie provozuje a učí různá umělecká řemesla, pěstuje ovoce a léčivé byliny.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Kostel je trojlodní bazilika se dvěma chóry, dlouhým východním (E) a kratším západním (B), se dvěma příčnými loděmi a celkem šesti věžemi: dvě hlavní nad obojím křížením a po dvou nižších na obou stranách příčných lodí. Ty jsou u východní příčné lodi čtyřhranné, u západní okrouhlé. Celkově se tedy drží schématu, podle něhož se stavěly císařské dómy ve Špýru, Mohuči a Wormsu. Navíc má Maria Laach západní předsíň (narthex) a před ním ještě čtvercový ambit (A) s malou vnitřní zahrádkou a sloupořadím na vnitřní i vnější straně. Historizující kamenná kašna uprostřed je z roku 1937. Vnitřek kostela, z něhož byly při restaurování odstraněny barokní oltáře, je poměrně prostý. Ve východním chóru, který byl určen pro mnichy, se zachoval baldachýnový oltář z roku 1256, na některých sloupech jsou fresky světců z let 1491-1512. Kostel má 6 zvonů z roku 1891 a 6 dalších z roku 1991. Velké varhany s 66 rejstříky, třemi manuály a pedálem jsou z roku 1910.", "section_level": 1}], "src_summary": "Opatství Maria Laach (do roku 1863 pouze opatství Laach) je středověký benediktinský klášter v Porýní-Falcku, nacházející se asi 40 km jižně od Bonnu. Leží v pohoří Eifel, blízko jezera Laach. Byl založen roku 1083 a po zrušení 1802 obnoven roku 1893 jako součást beuronské kongregace benediktinského řádu. Mohutný klášterní kostel Panny Marie a svatého Mikuláše patří mezi vrcholné románské stavby v Německu.", "tgt_summary": "Maria Laach Abbey (in German: \"Abtei Maria Laach\", in Latin: \"Abbatia Maria Lacensis\" or \"Abbatia Maria ad Lacum\") is a Benedictine abbey situated on the southwestern shore of the Laacher See (Lake Laach), near Andernach, in the Eifel region of the Rhineland-Palatinate in Germany. It is a member of the Beuronese Congregation within the Benedictine Confederation. The abbey was built in the 11th-12th centuries and was originally known as \"Abtei Laach\" (\"Abbatia Lacensis\" or \"Laach Abbey\", meaning the \"Lake Abbey\") until 1862 when the Jesuits added the name \"Maria\".", "id": 2091102} {"src_title": "Summis desiderantes affectibus", "tgt_title": "Summis desiderantes affectibus", "src_document": [{"title": "Vznik buly.", "content": "Heinrich Kramer si coby inkvizitor (v německých zemích nevalné pověsti) stěžoval papeži, že jej ostatní kněží nijak nepodporují v jeho úsilí vypořádat se s čarodějnictvím. Papež, který se čarodějnictví obával, ochotně obdařil Kramera bulou a zároveň žádal dominikána Jakoba Sprengera, aby Kramerovi v jeho práci pomáhal; jejich společné dílo bula doporučuje a rozšiřuje jejich pravomoci coby inkvizitorů. Papež v bule, oproti předchozím vyjádřením a církevnímu zákonodárství, které se k čarodějnictví stavělo jako k pověře a čemusi, co se nezakládá na pravdě, upozorňuje na nebezpečí čarodějnictví v Německu. Bulou papež výslovně ruší všechna předchozí nařízení ve věci obou inkvizitorů, a doporučuje štrasburskému arcibiskupovi namátkové zpřísňování rozsudků inkvizičních tribunálů. Papež též vypočítává četné údajné zločiny čarodějnic. Dle katolického historika bula přispěla k tomu, aby se už tak dost vžitá epidemie čarodějnických procesů dále šířila. „Papež místo toho, aby vykořeňoval středověkou pověrčivost, ještě ji podněcoval.\" Každá pochybnost o realitě čarodějství, jak bylo v bule Inocence VIII. popsáno, byla jako heretická trestána. Bula se stala ostrou municí v rukou lovců čarodějnic a stala se také ideologickým základem pro Kramerovu a Sprengerovu knihu \"Malleus maleficarum\" (\"Kladivo na čarodějnice\"), vydanou o dva roky později. Kramer se Sprengerem ji uvedli jako dobrozdání pro svou knihu, byť k tomuto účelu sloužit neměla.", "section_level": 1}, {"title": "Význam buly.", "content": "Ačkoli tento dokument podporuje pouze inkvizitory Institorise a Sprengera poslané do Německa, a je místně ohraničen, sloužil po celá staletí jako reprezentativní a oficiální potvrzení toho, že každý, kdo přivedl kouzelníka či čarodějnici na hranici, prokazuje církvi a Bohu velkou službu. Úryvek z formálního závěru buly (podobné formulace byly tehdy ve více papežských dokumentech), který legitimizuje inkvizitorskou činnost autorů Kladiva: Inocenc VIII. měl být údajně zděšen tím, co se v několika severních oblastech Německa (diecéze Mohuč, Kolín nad Rýnem, Trevír a Salcburk) událo a podivoval se nad tím, že někdo může tolik lidí obojího pohlaví, kterým se přičítá moc ďáblů a démonů, obviňovat, že by zkazil tolik dobytka, zahrad a vinic. Tento papežův žalozpěv je vykládán zpočátku existujícím obecným odporem proti teroru čarodějnických tribunálů, jeho naturelu a stylu života ovšem příliš neodpovídá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Summis desiderantes affectibus je název papežské buly Inocence VIII., vydané 5. prosince 1484. Jedná se o první papežský dokument, který vyšel tiskem. Svým dosahem zapůsobila na propuknutí honů na čarodějnice v novověké Evropě.", "tgt_summary": "Summis desiderantes affectibus (Latin for \"desiring with supreme ardor\"), sometimes abbreviated to \"Summis desiderantes\" was a papal bull regarding witchcraft issued by Pope Innocent VIII on 5 December 1484.", "id": 2163333} {"src_title": "Karel I. Württemberský", "tgt_title": "Charles I of Württemberg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Korunní princ.", "content": "Karel byl jediným synem krále Viléma I. a jeho třetí ženy, princezny Pavlíny. Studoval na univerzitách v Tübingenu a Humboldtově univerzitě v Berlíně. Dne 18. ledna 1846 se v Palermu zasnoubil s 23letou velkokněžnou Olgou Nikolajevnou, dcerou ruského cara Mikuláše I. a jeho manželky Šarloty Pruské (Alexandry Fjodorovny). Velkolepá svatba se odehrála na zámku Petěrgof nedaleko Petrohradu dne 13. července 1846. Novomanželský pár pak za jásotu obyvatelstva 23. září přicestoval do Stuttgartu, hlavního města Württemberského království. Zde se usadil ve vile Berg, jedné z prvních staveb novorenesance v Německu. Manželství nedošlo naplnění a pár neměl děti, pravděpodobně v důsledku možné Karlovy homosexuality. Roku 1863 proto adoptovali Olžinu neteř Věru Konstantinovnu, dceru jejího bratra velkoknížete Konstantina Nikolajeviče.", "section_level": 2}, {"title": "Württemberský král.", "content": "Po smrti svého otce 25. června 1864 byl Karel 12. července intronizován. Byl liberálnější než svůj otec, a proto k 24. prosinci 1864 obnovil svobodu tisku a sdružování a k 26. březnu 1868 zavedl všeobecné, rovné, bezprostřední a tajné volební právo lidových poslanců do druhé komory parlamentu. Vnitropoliticky nabral takový liberální kurz, že odvolal vedoucí ministry Josepha von Linden a Karla von Varnbüler. V zahraniční politice v úvodních letech svého vládnutí dovedl Württemberg od spojenectví s Rakouským císařstvím ke spolku s Pruskem. Tak Württemberg uznal v roce 1866 rozpuštění Německého spolku a uzavření tajného obranného i útočného svazku s Pruskem, v souladu s ostatními jihoněmeckými státy. Přesto oficiálně dvůr, vláda i lid zastával protipruské postoje. V říjnu 1870 odjel na soukromý pobyt do svého sídla ve Friedrichshafenu. V listopadu téhož roku přistoupilo Württembersko jako poslední země k Severoněmeckému spolku a zúčastnil se po boku Pruska prusko-francouzské války. Skutečnost, že král v politicky kritických chvílích trávil svůj čas v soukromí, i mimo zemi, a zároveň opomíjel svoje panovnické závazky, byla pro správu země na obtíž, avšak z druhé strany to bylo pro württemberskou vládu velmi výhodné, neboť mohla vládnout bez omezujících zásahů krále. V roce 1871 se Württembersko stalo jedním ze spolkových států Německého císařství, což mělo za následek významné omezení württemberské suverenity. Království ztratilo své dosavadní mezinárodní postavení, ale na oplátku získalo větší bezpečnost z vnějšku i zevnitř. Poštovní a telegrafní služby, finanční svrchovanost, starost o kulturu, stejně jako správa železniční dopravy zůstala v jeho rukou, stejně jako vlastní vojenská správa. Dne 3. října 1891 se Karel vrátil ze svého obvyklého letního pobytu v Friedrichshafenu a Bebenhausenu smrtelně nemocen a o tři dny později, 6. října 1891, zemřel. Pohřben byl v hrobce zámeckého kostela ve Starém zámku (Altes Schloss) ve Stuttgartu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karel I. Fridrich Alexandr (6. březen 1823, Stuttgart – 6. říjen 1891, Stuttgart) byl v pořadí třetí württemberský král vládnoucí v letech 1864 až 1891.", "tgt_summary": "Charles (; 6 March 1823 – 6 October 1891) was King of Württemberg, from 25 June 1864 until his death in 1891.", "id": 1488344} {"src_title": "Bernd Rosemeyer", "tgt_title": "Bernd Rosemeyer", "src_document": [{"title": "Závodní kariéra.", "content": "Jeho otec vlastnil garáž s opravnou motocyklů a automobilů, kde se mladý Rosemeyer zaučil jako mechanik. Nejprve začínal závodit na dvou kolech v roce 1931. O rok později na slavném Nüburgringu při závodech Eifelrennen obsadil 29. května na NSU 2. místo v kategorii přes 350 cm. V letech 1933-34 s NSU a BMW vyhrál devět velkých závodů. Později zaujal DKW, která se nedlouho předtím spojila s dalšími třemi výrobci, a tak vznikl Auto Union. Jen po několika závodech na závodních motocyklech se stal členem závodního týmu Auto Union s téměř nulovou zkušeností se závodními automobily. To bylo vlastně považováno za přínos, protože nebyl zvyklý na zacházení s tradičně rozloženými hmotnostmi v závodních vozech. V konstrukci Auto Unionů jako u prvních závodních automobilů Grand Prix byl motor umístěn vzadu. „Stříbrné šípy“ Auto Union o výkonu 500 koní (370 kW), navržené Ferdinandem Porschem, byly rychlé, ale bylo velmi těžké je uřídit. To zvládl „nezatížený“ Bernd Rosemeyer, později Tazio Nuvolari a v menší míře \"Král vrchů\" Hans Stuck. Rosemeyer byl díky zkušenostem z mládí velmi kvalifikovaným mechanikem, a tak jako Hermann Lang z Mercedesu dokázal poskytnout technickou zpětnou vazbu konstruktérovi (Ferdinand Porsche) a vývojovému inženýru (Robert Eberan-Eberhorst). To jim umožnilo dále rozvíjet automobily Auto Union a připravit je na závody tak, aby byly rychlejší a snadněji ovladatelné. Ve své druhé historické Grand Prix na německém Nürburgringu (1934) se Rosemeyer krátce po startu ujal na Auto Union Type A (4,4 l, V16, 295 HP) vedení. Téměř neuvěřitelnou smůlou těsně před cílem, na dohled cílové mety, špatně zařadil a byl předstižen Rudolfem Caracciolou. V následujících letech vyřešil chybu z Nürburgringu 1935 tím, že vyhrál tři po sobě jdoucí německé Velké ceny (Nürburgring 1936-7, Hockenheim 1936). V roce 1935 (29. září) vyhrál svou první Grand Prix na brněnském Masarykově okruhu v Československu. To bylo jeho první velké vítězství za volantem závodního speciálu Auto Union Type B (4,9-5,6 l, V16, 375 HP). O šest a půl minuty zde porazil skvělého Tazia Nuvolariho na Alfě Romeo 8C-35 (3,8 l, R8) a třetího Chirona, vítěze ročníků 1931-1933, rovněž na Alfa Romeo. Jeho nejúspěšnější sezónou byl rok 1936, kdy zvítězil v Mistrovství Evropy Velkých cen (seriál 5 podniků) s vozem Auto Union Type C (6,0 l, V16, 485–520 HP). V roce 1936 vyhrál Rosemeyer 14. června závod Eifelrennen, 26. července legendární závod v mlze na okruhu Nürburgring, Velkou cenu Německa (ME) a v období od 15. srpna do 27. září také každý z těchto pěti po sobě jdoucích závodů: Coppa Acerbo (Pescara), Velká cena Švýcarska (ME) na Bremgartenu u Bernu, závod do vrchu Schauinsland ve Falcském lese (Freiburg), Velká cena Itálie na Monze (ME) a závod do vrchu Feldberg (Taunus). Mimo to byl prvním jezdcem, který zajel jedno kolo okruhu Nürburgring pod 10 minut. V roce 1936 získal také tituly šampiona v mistrovství Německa v závodech do vrchu a v silničních závodech. V roce 1937 vyhrál Rosemeyer na Auto Unionu tři závody kategorie Grand Prix Eifelrennen, Coppa Acerbo a v Donningtonu. Zaznamenal několik skvělých vítězství v závodech Grand Prix v letech 1935 – 1937 (mj. také na Vanderbilt Cupu 1937 v USA), což ho učinilo populárním nejen v Německu. Tím se jeho výkony z let 1935-7 daly srovnávat s érou Rudolfa Caraccioly (ME 1935, 1937-8) a Tazio Nuvolariho (ME 1932) z poloviny 30.let. Během sezony 1937 navíc Rosemeyer překonal celkem dvaadvacet rychlostních rekordů. Posouvání hranic se mu však nakonec stalo osudným.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Se svou budoucí manželkou se seznámil v Brně v roce 1935. V té době Elly Beinhornová (1907-2007) už byla dobře známá pilotka. Od roku 1931 létala po celém světě a za účelem financování svých letů přednášela o letectví v aeroklubech. V roce 1935 takto přednášela i v brněnském aeroklubu a jako host Auto Unionu se zúčastnila Masarykovy Grand Prix, která se konala v době její návštěvy v Brně. Vítězem se stal nováček jménem Bernd Rosemeyer a Elly byla požádána tiskovým mluvčím Auto Unionu, aby šla pogratulovat mladému vítězi. O rok později 13. července měli svatbu. Rosemeyer si udělal pod instruktorstvím manželky pilotní průkaz a v roce 1937 letěli na opožděnou svatební cestu Messerschmittem do Jižní Afriky, kde Rosemeyer absolvoval na závody, v Kapském městě a East Londonu. Bernd Rosemeyer považoval číslo 13 za své šťastné číslo. Oženil se 13. července 1936. O 13 dní později získal německou Grand Prix na Nürburgringu. Jeho poslední vítězství Nürburgringu přišlo 13. června 1937. Jeho poslední vítězství se uskutečnilo na zahájení jeho 13. sezóny, v roce 1937 v Donington Parku. Jeho úspěchů si všimly i nacistické špičky, které ho chtěly zneužít pro propagandu. Heinrich Himmler (1900–1945) z něj dokonce udělal elitního člena SS. Jemu ovšem politika nic neříkala.", "section_level": 1}, {"title": "Smrtelná nehoda.", "content": "V roce 1937 vytvořil Rosemeyer na Auto Unionu 3 světové, rychlostní rekordy. S pevným startem na 1 km dosáhl rychlosti 188,7 km/h, na 1 míli 232,2 km/h a s letmým startem na 10 mil 360,3 km/h. V dalším pokusu o rychlostní rekord řídil v říjnu 1937 aerodynamicky kapotovaný vůz Auto Union a jako prvnímu v historii se mu podařilo překonat na veřejné silnici rychlost 400 km/h (406 km/h). Rosemeyer se zabil během dalšího pokusu o rychlostní rekord na pozemní komunikaci, na dálnici mezi Frankfurtem a Darmstadtem. Když 28. ledna 1938 dosáhne jeho věčný soupeř Caracciola na dálnici mezi Frankfurtem a Darmstadtem rychlosti 432,7 kilometru za hodinu, což je dodnes nepřekonaný rekord dosažený na veřejné silnici, byl Rosemeyer první, kdo mu stiskl ruku. Ve snaze zlepšit rekord na ještě lepší hodnotu, navzdory hlášení, že se vítr zesiluje, Rosemeyer usedl do vozu. Po dvou zkušebních jízdách při třetím a posledním pokusu v 11:47 havaroval. Ať už bylo auto zachyceno nárazem větru nebo nepředvídatelným aerodynamickým účinkem vybočilo z trasy, sklouzl se vůz doleva na středová svodidla, potom doprava a mimo hlavní silnici, kde se vznesl do vzduchu a narazil na pilíř dálničního mostu. Rosemeyer byl vymrštěn z auta, když se auto vznášelo směrem k mostu. Má se za to, že zemřel, než dopadl na zem. Jako národní hrdina měl Bernd Rosemeyer pohřeb s celou řadou politických řečníků, i když Elly si přála malý, komorní obřad. NSDAP zcela tento požadavek ignorovala a manželka národního hrdiny obdržela množství oficiálních kondolencí od nejvyšších činovníků Třetí Říše včetně Adolfa Hitlera. Ještě dnes je považován za jednoho z největších německých automobilových závodníků všech dob. To co dokázal za tři roky, mnozí ostatní nestihli za celý život.", "section_level": 1}, {"title": "Památník a vzpomínkové akce.", "content": "Bernd Rosemeyer je pohřben na lesním hřbitově Dahlem (Hüttenweg 47) v Berlíně. Rosemeyerův památník leží jižně od Frankfurtu, na jižní straně dálnice A5 poblíž kilometrovníku 508, na dálničním odpočívadle nazvaném Bernd Rosemeyer-Parkplatz. Na jeho jižním konci vede pěšina západně do lesa, kde je památník umístěn. Stojí i bronzový památník vedle vchodu do muzea Donington Park v anglickém Leicestershire, kde zaznamenal Rosemeyer poslední vítězství v závodě Grand Prix. Továrna Audi postavila v roce 2000 model vozu (koncept) nazvaný Audi Rosemeyer, který kombinoval prvky moderního designu s výrazem, který se hlásil ke slavnému odkazu a silně se podobal bývalému závodnímu vozu Grand Prix – \"Silver Arrows\" (Stříbrný šíp), zvláště díky jeho 16-válcovému motoru, se kterými jezdil Rosemeyer. V jeho rodném městě Lingen/Ems, Bahnhofstraße (Nádražní ulice), kde závodník vyrostl, byla v roce 1938 přejmenována tato ulice nacistickou stranou na jeho počest jako \"Bernd-Rosemeyer-Straße\". Kromě toho, v tomto městě sídlí klub Motorsport \"MSC Bernd Rosemeyer Lingen eV im ADAC \", který byl založen v roce 1964. Po něm pojmenovaný \"Autohaus Rosemeyer\" na adrese Lindenstraße 7 (Lípová 7) skončil svou činnost dne 30. listopadu 2003.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernd Rosemeyer (14. října 1909 – 28. ledna 1938) byl německý automobilový závodník. V letech 1935-1937 patřil ke světové špičce závodů Grand Prix. Byl členem SS v hodnosti Hauptsturmführer (kapitán).", "tgt_summary": "Bernd Rosemeyer (14 October 1909 – 28 January 1938) was a German racing driver and a member of the SS. He held the rank of a Hauptsturmführer.", "id": 2114366} {"src_title": "Ramesse I.", "tgt_title": "Ramesses I", "src_document": [{"title": "Nástup na trůn.", "content": "Byl synem důstojníka (Seti) v armádě, dlouhodobě působil ve velení armády vedle Haremheba, nejen jako velitel ale také ve funkci Vezíra a nejvyššího kněze boha Amona. Věkově asi byli vrstevníci. Po smrti Haremheba, a zřejmě i jeho vlivem, se stal jeho následníkem na trůnu.. Po korunovaci vládl jen 16 měsíců. Na stele v Buhen (Wadi Halfa), kterou objevil v roce 1829 Champollion, jsou texty popisující jeho posmrtné obětiny pro chrám Min-Amona a jeho služebníky.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Ramesse I. na trůn nastoupil již ve vyšším věku, při korunovaci přijal jméno \"Menpehtire\". Hned na počátku své vlády přijal svého syna Sethiho jako spolukrále. Pokračoval hlavně v reformách, které zahájil jeho předchůdce Haremheb. Plánoval a také zahájil stavbu sloupové kolonády v Karnaku. Ta byla dokončena až za života jeho syna, následníka Setiho. V Abydu nechal zbudovat kapli a chrám.", "section_level": 1}, {"title": "Hrobka.", "content": "Hrobka Ramesse I., značená KV16, se nachází v Údolí králů. Byla zbudována ještě v době jeho působení v armádě. Objevena byla Belzonim v roce 1816. Má hlubokou vstupní chodbu, v její pohřební komoře je sarkofág vyrobený z růžové žuly. Na zdech hrobky se zachovala mnohá vyobrazení, na kterých jsou zachyceny nejrůznější scény z posmrtného života. Na jedné z nich se Ramesse I. je s Atumem-Reem-Cheprerem. Toto je jeden z prvních známých důkazů, že byly dohromady sloučeny tři formy boha slunce. Mumie byla ukradena a prodána do Kanady, kde byla později nalezena v zachovalém stavu a vrácena do Egyptského muzea. I když její pravá identita je sporná, přesto je považována za mumii Ramesse I.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ramesse I., původním jménem Pa-ra.mes-su, byl egyptským faraonem 19. dynastie. Vládl jen asi 16 měsíců. Na trůn nastoupil po svém bývalém veliteli a Haremhebovi, když nějakou dobu působil jako jeho spoluvládce. Jeho plná titulatura se zachovala na stéle v Nubii, jižně od Abu Simbel. Pocházel z města Avaris, původního sídelního města Hyxosů (14.-15. dynastie) ve východní deltě Nilu.", "tgt_summary": "Menpehtyre Ramesses I (or Ramses) was the founding pharaoh of ancient Egypt's 19th dynasty. The dates for his short reign are not completely known but the time-line of late 1292–1290 BC is frequently cited as well as 1295–1294 BC. While Ramesses I was the founder of the 19th dynasty, his brief reign mainly serves to mark the transition between the reign of Horemheb, who had stabilized Egypt in the late 18th dynasty, and the rule of the powerful pharaohs of his own dynasty, in particular his son Seti I, and grandson Ramesses II, who would bring Egypt to the height of its imperial power.", "id": 1563241} {"src_title": "Pozemková úprava", "tgt_title": "Land consolidation", "src_document": [{"title": "Cíle pozemkových úprav.", "content": "Cílem pozemkových úprav je:", "section_level": 1}, {"title": "Formy pozemkových úprav.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jednoduché pozemkové úpravy.", "content": "Jednoduché pozemkové úpravy jsou: \"účel:\" vyčlenění půdy jednotlivým hospodářským subjektům \"cíl:\" vytvoření podmínek pro hospodaření těchto subjektů", "section_level": 2}, {"title": "Komplexní pozemkové úpravy.", "content": "Komplexní pozemkové úpravy řeší komplexně celé území (zpravidla katastrální území). Hlediska řešení: \"Formy pozemkových úprav řeší v zákoně č. 139/2002 Sb. § 4.\"", "section_level": 2}, {"title": "Účastníci řízení o pozemkových úpravách (dle § 5).", "content": "a) vlastníci pozemků, které jsou dotčeny řešením v pozemkových úpravách podle § 2 (dále jen „vlastníci pozemků“) a fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům mohou být řešením pozemkových úprav přímo dotčena; za takové osoby se nepovažují vlastníci, pro jejichž pozemky se v pozemkových úpravách pouze obnovuje soubor geodetických informací (§ 3 odst. 2), b) stavebník, je-li provedení pozemkových úprav vyvoláno v důsledku stavební činnosti, c) obce, v jejichž územním obvodu jsou pozemky zahrnuté do obvodu pozemkových úprav; účastníky mohou být i obce, s jejichž územním obvodem sousedí pozemky zahrnuté do obvodu pozemkových úprav, pokud do 30 dnů od výzvy příslušného pozemkového úřadu přistoupí jako účastníci k řízení o pozemkových úpravách, (dále jen „obec“).", "section_level": 1}, {"title": "Zahájení řízení (dle § 6).", "content": "(1) Pozemkový úřad posuzuje podané požadavky na zahájení pozemkových úprav. K těmto požadavkům se vyjádří v písemném sdělení do 30 dnů. Shledá-li důvody, naléhavost a účelnost provedení pozemkových úprav za opodstatněné, zahájí řízení o pozemkových úpravách. Pozemkový úřad může v odůvodněných případech zahájit řízení i bez podaných požadavků. (2) Řízení o pozemkových úpravách se považuje vždy za řízení zahájené z podnětu pozemkového úřadu. (3) Pozemkový úřad zahájí řízení o pozemkových úpravách vždy, pokud se pro to vysloví vlastníci pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy v dotčeném katastrálním území. (4) Zahájení řízení o pozemkových úpravách oznámí pozemkový úřad veřejnou vyhláškou. (5) Oznámení o zahájení pozemkových úprav podle odstavce 4 se vyvěsí po dobu 15 dnů na úřední desce pozemkového úřadu a obcí, v jejichž územních obvodech jsou pozemky zahrnuté do pozemkových úprav. Poslední den této lhůty je dnem zahájení pozemkových úprav. (6) Pozemkový úřad písemně vyrozumí o zahájení řízení též příslušný katastrální úřad, orgán územního plánování, stavební úřad, orgán ochrany zemědělského půdního fondu, orgán ochrany přírody, vodohospodářský orgán a orgán státní správy lesů. Dotýká-li se řízení o pozemkových úpravách zájmů chráněných předpisy o obraně a bezpečnosti státu, o péči o zdraví lidu a jiných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy, 11) pozemkový úřad vyrozumí i další dotčené správní úřady. Tyto úřady stanoví do 30 dnů po obdržení vyrozumění podmínky k ochraně zájmů podle zvláštních právních předpisů. (8) Pozemkový úřad zastaví řízení, odpadl-li důvod, pro který řízení zahájil, nebo jestliže se v průběhu pozemkových úprav vyskytly takové překážky, pro které nelze v řízení pokračovat. (9) Osoby písemně pověřené pozemkovým úřadem mohou po předchozím oznámení na úřední desce příslušné obce vstupovat a vjíždět na pozemky ve stanovené době a vykonávat činnosti vyplývající z tohoto zákona v rozsahu nezbytně nutném, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. (10) Vznikla-li vlastníkovi nebo oprávněnému uživateli pozemku újma na jejich majetku v důsledku výkonu činnosti pro pozemkové úpravy, mají právo na náhradu této újmy v penězích. Právo na náhradu újmy musí být uplatněno u pozemkového úřadu, který řízení o pozemkových úpravách zahájil, jde-li o porosty, nejpozději do 30 dnů ode dne jejího vzniku, v ostatních případech do 1 roku ode dne jejího vzniku, jinak právo zaniká.", "section_level": 1}, {"title": "Realizátor pozemkových úprav.", "content": "Státní pozemkový úřad, který tvoří krajská pracoviště a pobočky řízených sekcí ministerstva zemědělství. Činnost realizátora:", "section_level": 1}], "src_summary": "Pozemkové úpravy jsou změny právního stavu pozemků, jimiž „se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování.“ Pozemkové úpravy se řídí zákonem č. 139/2002 Sb. ze dne 21. března 2002 \"o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů\". ", "tgt_summary": "Land consolidation is a planned readjustment and rearrangement of fragmented land parcels and their ownership. It is usually applied to form larger and more rational land holdings. Land consolidation can be used to improve rural infrastructure and to implement developmental and environmental policies (improving environmental sustainability and agriculture).", "id": 964058} {"src_title": "Wols", "tgt_title": "Wols", "src_document": [{"title": "Abstraktní expresionismus.", "content": "Abstraktní expresionismus se projevil kolem roku 1951 a měl tedy vliv i na Wolse. \"„Vyznačoval se spontánní malbou, která vyjadřuje pocity a dojmy a je charakteristická uvolněnou barevností a svobodným rukopisem autorů děl.“ \" Tento popis přesně charakterizuje Wolsova díla. Jeho tvorba se řadí k jednomu ze směrů abstraktního expresionismu – tachismu.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Na tvorbu Wolse působilo i to, že byl členem surrealistické skupiny, dokonce se podílel i na ilustraci knihy Franze Kafky. Jeho tvorba tedy zahrnovala jak obrazy, tak fotografie (zachycoval obrazy Paříže) a v jeho dílech se odrážely představy o lidské existenci. \"V roce 1937 se konala jeho první samostatná výstava v Librairie–Galerie de la Pléiade v Paříži a stal se oficiálním fotografem pro Pavillon de l'Elégance na mezinárodní výstavě Exposition Internationale des Arts et Techniques dans la Vie Moderne, která se onoho roku konala v Paříži. V roce 1937 rovněž začal používat pseudonym Wols, který přijal z útržku telegramu a který mu měl pomoci v jeho vstupu do světa pařížské avantgardy.\"", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Po roce 1946 se Wols začal věnovat informelu. Obrazy byly tvořeny prudkými tahy štětcem, nemíchanými barvami, rytinami a škrábanci. Obrazy tedy působily dojmem neklidu a dynamiky, což bylo pro toto období velice typické. Inspiroval se nejen ve světě lidí, ale podněty pro svoji tvorbu hledal i v přírodě. Od roku 1947, kdy těžce onemocněl a byl nucen strávit čas upoutáním na lůžko, intenzivně maloval. Poté se musel podrobit alkoholové léčbě. Následovalo přestěhování na venkov na jihovýchod Paříže (do Champigny-sur-Marne). \"Samostatnou kapitolu ve Wolsově tvorbě tvoří jeho fotografie, které byly na svou dobu velmi neobvyklé. Podle surrealistických a existencialistických principů totiž představovaly každodenní předměty ve zcela novém světle, pro oko diváka je jaksi zcizovaly a dávaly jim zcela nový, děsivý život. Jeho předměty se zároveň rozkládaly a rostly, komunikovaly samy se sebou a ze svých konverzací diváka vyjímaly. Nejzajímavější z těchto fotografií pocházejí z válečných let, kdy Wols vytvářel hlavně fotografická zátiší. Wols rovněž psal básně a aforismy, které vyjadřovaly jeho myšlenky o umění a filosofii. Ve své literární tvorbě byl ovlivněn spisy čínského filosofa Lao-c‘.\"", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi jeho nejznámější díla patří například \"Le fantôme bleu\" (1951), neboli Modrý fantom. Při bližším zkoumání tohoto obrazu zjistíme, že Wols chtěl dílem nejspíše říci, že každý člověk má v sobě nějakého fantóma, který často ovlivňuje myšlení. Centrem obrazu je např. „hlava“ nebo „mozek“, který je také centrem našeho myšlení. Mozek vydává impulzy do našeho těla, což mi připomínají světlé tečky (impulzy). Obraz působí záhadně, jakoby odkrýval tajemství našeho poselství bytí na zemi. Dílo také působí velice surrealisticky, tedy tak, že je v něm zachyceno mnoho snů a představ. Dílo \"Le fantôme bleu\" se nachází v galerii Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem. Tato galerie se specializuje na moderní a současné umění. Najdeme zde díla amerického pop-artu, expresionistická díla, díla ruské avantgardy, abstraktní obrazy, grafická díla nebo fotografie. Museum Ludwig schraňuje také významná díla – např. některá díla Andyho Warhola a také má třetí největší vyhlášenou sbírku děl Pabla Picassa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Otto Wolfgang Schulze (27. května 1913 v Berlíně - 1. září 1951 v Paříži na otravu ze zkaženého koňského masa) byl německý malíř a fotograf žijící ve Francii. Společnost ho zná spíše pod jeho pseudonymem Wols. ", "tgt_summary": "Wols was the pseudonym of Alfred Otto Wolfgang Schulze (27 May 1913, Berlin1 September 1951, Paris), a German painter and photographer predominantly active in France. Though broadly unrecognized in his lifetime, he is considered a pioneer of lyrical abstraction, one of the most influential artists of the Tachisme movement. He is the author of a book on art theory entitled \"Aphorismes de Wols\".", "id": 521812} {"src_title": "Bitva o Suomussalmi", "tgt_title": "Battle of Suomussalmi", "src_document": [{"title": "Popis oblasti.", "content": "Oblast okolo Suomussalmi leží v severním Finsku a je zcela nevhodná pro vedení moderní mobilní války. Je to mírně zvlněná krajina neprostupných pralesů, bažin, jezírek a jezer. Několik metrů až desítky metrů vysoké hřbety ji protínají od severu k jihu, kolmo k předpokládaným směrům postupu bojových jednotek. Stav komunikací mezi sovětsko-finskými hranicemi a Suomussalmi byl extrémně špatný. Fakticky existovaly jen dvě relevantní komunikace – teoreticky „dvoupruhová“ štěrkem vysypaná lesní cesta Suomussalmi–Raate a ještě hůře sjízdná komunikace Suomussalmi–Juntusvanta. Komunikační síť mezi Suomussalmi a finským vnitrozemím byla naproti tomu podstatně hustší, navíc byla značně posílena zcela novou (a Rusům neznámou) železniční tratí, která sahala až do Hyrynsalmi, malého městečka ležícího 40 km jihozápadně od Suomussalmi.", "section_level": 1}, {"title": "Plány stran.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Finská armáda.", "content": "Finská strana si byla vědoma nevhodnosti dané oblasti pro vedení mobilní války a obrovských logistických problémů, které by zde Rudá armáda musela při větším útoku řešit, proto nepředpokládala, že by zde nepřítel nasadil větší síly. Oblast Suomussalmi (a vlastně veškeré území severně od Ladožské Karélie) považovala za vedlejší bojiště a vyčlenila pro ni jen minimum sil. Byl zde umístěn jediný samostatný prapor pod vedením majora Kariho, který měl za úkol zajistit oblast a podnikat rušivé výpady na sovětské území. První den války zastihl finského ministerského předsedu Aimo Cajandera, ministra zahraničí Erkka a další vládní představitele ve víře, že SSSR se neodhodlá k přímé vojenské agresi, přesto se ale finská vláda 30. listopadu sešla, vyhlásila válečný stav v zemi a jmenovala polního maršála Mannerheima vrchním velitelem ozbrojených sil. Rozmístění tří sovětských armádních velitelství v prostoru severně od Ladožského jezera byl přesto překvapivým faktem, se kterým finská strana vůbec nepočítala. Když finské velení plně pochopilo rozsah a cíl nepřátelského úderu, nejprve vyslalo na sever několik menších jednotek pro posílení obrany. Plán tedy zpočátku zůstával stejný. Posléze však maršál Mannerheim dospěl k rozhodnutí, které později označil za jedno z nejtěžších v životě: plně se spolehl na hlášení rozvědky a leteckého průzkumu ohledně sil Rudé armády shromažďujících se proti Mannerheimově linii, vyhodnotil tyto síly jako nedostatečné, a přestože očekával v blízké době masivní úder na hlavní frontě na Karelské šíji, neváhal odeslat většinu finských rezerv směrem severně od Ladožského jezera. Největší část posil zde získala právě oblast Suomussalmi. Představovala ji nekompletní 9. pěší divize, jejíž velitel, plukovník Hjalmar \"Sivu\" Siilasvuo, dostal rozkaz zničit všechny nepřátelské invazní síly v oblasti. Dohromady se tak postupně finské síly přidělené oblasti vyšplhaly až na asi 11 500 mužů. Plán se opíral o specifika místního terénu, rozdílné schopnosti obou armád a maximálně těžil z neschopnosti Rudé armády koordinovat akce jednotlivých jednotek, zejména pak pokud jde o spolupráci mezi její 163. a 44. divizí. Proti 44. motorizované divizi byla užita taktika zátarasů a guerillových nájezdů, když se Finům podařilo severně od Suomussalmi zničit 163. střeleckou divizi.", "section_level": 2}, {"title": "Rudá armáda.", "content": "47. střelecký sbor brigádního velitele I. F. Dašičeva vyslaný proti Suomussalmi představoval mimořádně silné uskupení, jeho úkolem zdaleka nebylo jen prosté ovládnutí oblasti. Ve skutečnosti byly jeho cíle považovány za minimálně stejně důležité jako hlavní úder proti Mannerheimově linii. Očekávalo se od něj, že kleště vytvořené 163. divizí (resp. 163. a 44. divizí) a přičleněnými jednotkami rozdrtí obránce Suomussalmi a budou postupovat dál do finského vnitrozemí směrem na přístav Oulu. Jeho obsazením, které bylo plánováno do 14 dnů po zahájení konfliktu, by bylo Finsko rozetnuto na dvě části a odříznuto od jakýchkoliv dodávek či pomoci ze strany Švédska. Přesná síla 47. armádního sboru není jasná. Obě divize měly plný stav až nadstav a dohromady čítaly asi 36 000 mužů. Horší je to s vyčíslením sil jejich podpůrných jednotek: 21. tankové brigády a \"dobrovolníků\" Finské lidové armády, které bývají odhadovány na 4–10 tisíc mužů. Další věcí je fakt, že stavy obou divizí byly poměrně živelně doplňovány. Největší trhlinou plánu však byl předpoklad dokončení bojů do konce prosince, neboť ruské velení nebylo schopno zajistit zásobování svých jednotek. Neexistovaly žádné varianty plánu pro boje a plnohodnotné zásobování sboru po 21. prosinci, velení zcela otevřeně počítalo s tím, že v té době budou již boje ukončeny a armáda si obstará větší část potravin v dobyté oblasti. Když pak postup rudoarmějců narazil na prudký odpor Finů a plán se zhroutil, zhroutilo se spolu s ním i ruské velení v oblasti.", "section_level": 2}, {"title": "Popis bitvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátek útoku Rudé armády.", "content": "Rudá armáda zahájila útok ráno 30. listopadu 1939. Plán počítající s kleštěmi tvořenými 163. a 44. divizí musel být opuštěn, neboť 44. divize nedorazila na bojiště včas (důvodem bylo zejména váhání sovětského velení, zda by nebylo nakonec lepší nasadit ji jižněji a přenechat celý úkol 163. divizi. Ta se nacházela o něco severněji v městečku Uchta a postupovala směrem na městečko Juntusvanta po silnici, která byla tajně vybudována již dříve. Díky tomu dosáhla naprostého taktického překvapení a již 3. prosince 1939 se po malém finském odporu zmocnila města Suomussalmi. Hlavní úder 163. pěší divize dopadl na nicnetušící nekompletní rotu pohraniční stráže poručíka Ela. Jeho zoufalé volání o pomoc tváří v tvář téměř dvousetnásobné přesile nepřítele bylo jeho nadřízenými zprvu vyhodnoceno jako panikaření a bylo mu řečeno, že musí bojovat lépe. Tuto odpověď dostal i na svou druhou žádost odpoledne. Posílena o několik odloučených pohraničníků a neodvedenými příslušníky domobrany (tedy většinou příliš mladými, resp. příliš starými) pokračovala jeho jednotka v zuřivých ústupových bojích na trase Juntusranta–Linna–Palovaara. 2. prosince se zachytila těsně před Linnou a na několik hodin zcela zastavila ruský postup, ale nepřítel využil své početní převahy a když neuspěl s přímým útokem, začal ji obkličovat ze severu. Elo tedy ustoupil přímo do osady Linna. Přímé údery Rudé armády byly odraženy, ale rozsáhlé obchvatné manévry, kterým Elo nemohl pro nedostatek mužů zabránit, určily výsledek střetnutí. 3. prosince večer, po 4 dnech nepřetržitých bojů bez výraznějších posil, již napůl obklíčen a s více než polovinou mužů padlou nebo těžce raněnou, Elo neunesl situaci a zastřelil se. Jeho nástupce, poručík Arainne, nařídil opustit Linnu a pokračoval v ústupových bojích. Jihozápadně od Palovaary byla jeho rota konečně posílena o dvě čety odloučené roty Kontula, ale ani přesto nemohla zastavit nástup 163. divize, která na lepší cestě a volnějším prostoru mohla postupovat rychleji a mohla téměř po libosti obchvacovat finské obranné pozice.", "section_level": 2}, {"title": "Povolání posil.", "content": "Ve stejnou dobu major Kari zjistil, že není schopen splnit původní rozkazy o vpádu na ruské území (jeho prapor při pokusu o jejich splnění narazil na odpor minimálně pluku podporovaného tanky a po těžkých ztrátách musel ustoupit), a začal se přesunovat směrem k Suomussalmi. Jeho rozkazy byly vzápětí potvrzeny finským velením, které už zcela přehodnotilo svůj názor na „panikaření“ a začalo k Suomussalmi směrovat veškeré dostupné a uvolnitelné jednotky z okolí. Nicméně bylo již pozdě, klíčový bod Palovaara padl 4. prosince a bylo zjevné, že na relativně volném a přehledném prostoru mezi body Palovaara a Suomussalmi nepřítele se stávajícími silami nelze zadržet. Finské velení proto rozhodlo o vyklizení Suomussalmi a zaujmutí obranných pozic západně a jihozápadně od jezer Niskanselka a Haukipera. Toto rozhodnutí definitivně padlo 5. prosince. V této době ovšem svůj postoj přehodnotilo i sovětské velení, podle něhož byl dosavadní postup 163. divize příliš pomalý a nařídilo 44. divizi, aby se urychleně přesunula k Suomussalmi a 163. divizi podpořila. Týž den začalo finské velení do oblasti urychleně stahovat jednotky z dalších oblastí, které nebyly vystaveny nepřátelskému útoku, zejména 16. samostatný prapor rozmístěný původně okolo cesty na Kuusamo. Ten se střetl s průzkumnými jednotkami 163. divize, které Zelencev vyslal po dobytí Palovaary severním směrem, a zahnal je zpět. Hlavní část praporu se rozložila okolo jezera Piispa, aby znemožnila postup Rudé armády tímto směrem a připravila vlastní bojové akce proti týlovým pozicím nepřítele. Začala též vysílat hlídky monitorující přesuny nepřátelských kolon, tyto patroly se však zatím bojům pokud možno vyhýbaly. Major Kari vyslal část jednotek, aby dohlédly na evakuaci a zničení Suomussalmi, a se zbytkem pokračoval ve zdržovacích a ústupových bojích s ruskými jednotkami postupujícími k Suomussalmi po Raatské cestě. Během 5. prosince dosáhl neocenitelného úspěchu, když jeho muži napadli a zničili větší nepřátelskou předsunutou jednotku a zmocnili se kompletní sady ruských šifer. Díky tomuto úspěchu pak Finové po celý zbytek bitvy odposlouchávali ruskou radiokomunikaci v reálném čase, což zmařilo mnoho ruských akcí. Karimu se podařilo zcela zastavit postup nepřátelských sil na šíji mezi jezery Kuomas a Kuivas, nicméně vzhledem k nezadržitelnému postupu nepřítele na Suomussalmi ze severu mu bylo jasné, že tuto pozici bude nutné opustit. Stalo se tak 7. prosince. Týž den bylo opuštěno i Suomussalmi. Jeho zničení nebylo tak úplné, jak by si Finové představovali, několik málo stavení zůstalo stát, nicméně všichni obyvatelé byli evakuováni a ve městě nezůstal prakticky žádný použitelný materiál nebo potraviny. 163. divize obsadila Suomussalmi tentýž den. V danou chvíli zcela ovládala veškerou oblast od tohoto města až k ruským hranicím, včetně všech životně důležitých komunikací a Zelencev se domníval, že má vše pod kontrolou. Zabýval se nyní zejména plány na další postup na západ. Zhruba v tuto dobu se však změnil postoj finského velení k oblasti a maršál Mannerheim nařídil plukovníkovi Siilasvuovi, aby se i s torzem 9. pěší divize přesunul do oblasti Suomussalmi, převzal zde velení a zničil ruské invazní síly.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský postup zastaven.", "content": "8. prosince se Zelencev neúspěšně pokusil rozšířit kontrolu nad oblastí. 662. pluk nedokázal na severu zlomit odpor 16. samostatného praporu bránícího Puolanku, byl s těžkými ztrátami odražen zpět. Na finské straně byl v průběhu bojů těžce zraněn velitel 16. praporu major Pallari. Také na jihozápadě byl po těžkých bojích odražen pokus dvou pluků o překročení Haukipery. Už tak špatné počasí se začalo zhoršovat. V oblasti napadaly až dvoumetrové sněhové závěje a teplota v noci klesala hluboko pod −20 stupňů Celsia. Když ani opakování útoků o den později nepřineslo kýžený efekt, rozhodl se Zelencev omezit svoji útočnou aktivitu a počkat na pomoc 44. divize. Zdá se, že se stále domníval, že má vše pod kontrolou, neboť ačkoliv připustil nedostatečnost své úderné síly, stále nevěřil, že by jeho pevná pozice mohla být ohrožena a zřejmě ani neměl patřičný přehled o stavu svého zásobování. 9. prosince se začaly v oblasti rozmisťovat dva pluky 9. pěší divize a Finové se chopili iniciativy. Nyní, když už bylo na finské straně dostatek mužů, aby bylo možné uvolnit jednotky i pro jiné úkoly, než byly zdržovací a obranné boje okolo cest, mohl Siilasvuo názorně demonstrovat kvalitativní převahu finských jednotek. Finové vybavení lyžemi a sobími spřeženími měli větší volnost manévrování a rychlost přesunů než ruští pěšáci bez lyží, o tancích a automobilech ani nemluvě. Zatímco Rusové byli poutáni na zprovozněné cesty, finské jednotky se přirozeně pohybovaly neprostupnými bažinami a pralesy a po zamrzlých hladinách jezer a cesty je zajímaly pouze pokud je mohly zablokovat pro přesuny nepřítele. V souvislosti se zhoršováním počasí se začaly projevovat další slabiny Rudé armády. Ruské uniformy sice nebyly pro mrazivé počasí ideální, ale stačily by, pokud by rudoarmějci věděli, jak se za extrémních mrazů chovat. Nikdo je však nepoučil. Další nemilou okolností byla olivová barva těchto uniforem, která dělala ze sovětských vojáků na bílém sněhu ideální terče. Jejich zbraně opakovaně selhávaly, protože nebyly odzkoušeny a upraveny pro subpolární podmínky. Tento fakt ještě zhoršovala naprostá nepřipravenost sovětských vojáků, kteří neměli tušení, jak zbraně v takovémto počasí udržovat. Další věcí bylo nevhodné složení výzbroje. Sovětská strana sice disponovala rozsáhlým arzenálem těžkých zbraní, ovšem pro řadu z nich nebylo využití (např. protitanková děla) a i u těch užitečnějších hustě zalesněný a neprostupný terén a ucpané cesty znemožňovaly jejich účinné hromadné nasazení. S příchodem Siilasvuových jednotek zkomplikoval sovětské bojové akce ještě jeden závažný faktor, jehož byli rudoarmějci dosud ušetřeni – samostatně působící finští odstřelovači. Tito odstřelovači (civilním povoláním většinou lovci) představovali elitu v celosvětovém měřítku. Pohybovali se pustinou a zabíjeli přednostně velitele či rudé komisaře. Za této situace se začala projevovat stádnost ruských vojáků, kteří obvykle nedokázali samostatně jednat. Nebyla to jen jejich vina: plány akcí zpravidla znali pouze velitel jednotky a komisař, někdy i zástupce velitele. Pokud všichni padli, vojáci zpravidla nebyli schopni pokračovat a buďto se zastavili a čekali na rozkazy, nebo, pokud to bylo možné, pokračovali přímo kupředu, případně se vrátili zpět. U Finů naopak byla alespoň s hrubým plánem seznámena celá jednotka (u speciálních přepadových komand byly podrobně instruováni všichni muži) a jejich oddíly většinou pokračovaly v akci i za situace, kdy všichni důstojníci i poddůstojníci padli. Další slabinou Rusů byla nulová volnost jednání – vždy se řídili podle podrobných rozkazů a plánů, bez ohledu na to, jak nesmyslnými se ukázaly být. Naproti tomu Finové dostávali spíše seznam cílů a stručný náčrt vhodného řešení, nižší důstojníci i mužstvo měli značnou volnost co do volby prostředků i možnosti přizpůsobovat plány situaci, a obecně měli vysoce vyvinutou schopnost improvizovat.", "section_level": 2}, {"title": "Finský protiútok.", "content": "11. prosince v poledne zahájil Siilasvuo mohutný úder přes jezero Haukipera jižně od města. Těžiště útoku nesměřovalo proti Suomussalmi, ale východně od něj, směrem na šíji mezi jezery Kuomas a Kuivas a k jezeru Kianta. Účelem tohoto úderu bylo zničit ruské jednotky rozmístěné v prostoru mezi jezery Kuivas, Kuomas a Kianta, přetnout jižní zásobovací trasu sovětské 163. divize vedoucí po Raatské cestě a zároveň znemožnit její spojení s 44. divizi. Zároveň byly vedeny rušivé akce proti severním pozicím rudoarmějců okolo jezera Niskanselka. Zelencev byl zděšen, až dosud netušil, že nepřítel byl podstatně posílen. Jeho křečovitá snaha posílit jednotky v ohroženém prostoru však selhala pro špatné načasování a malou mobilitu ruských jednotek. Přehrazení šíje mezi jezery Kuomas a Kuivas bylo obnoveno ještě tentýž den a Finové zahájili likvidaci ruských jednotek v již zmíněném jezerním trojúhelníku. Byl nejvyšší čas, 44. divize byla dva dny cesty od Suomussalmi. Finové jí vyslali naproti několik průzkumných jednotek, aby měli přehled a zbrzdili její postup. Dne 13. prosince ráno zanikly poslední významné obranné posty Sovětů mezi jezery východně od Suomussalmi (vyjma samotného městečka) a oblast byla od sovětských jednotek vyčištěna navzdory prudkým protiútokům jejich pěších a tankových formací. Zároveň finské hlídky a přepadová komanda zahájily útoky proti druhé zásobovací trase 163. divize vedoucí po zamrzlé hladině jezera Kianta. Finové nyní také přistoupili ke své „oblíbené“ taktice, při níž byly primárním cílem útoků a minometných přepadů polní kuchyně nepřítele. Za situace, kdy teplota začala v noci klesat k −30 stupňům Celsia, to byla taktika vysoce účinná.", "section_level": 2}, {"title": "Počátek protiútoku.", "content": "Během 14.–16. prosince provedli Finové několik pokusů o útok proti klíčovým pozicím 163. divize v Suomussalmi a severně od něj, ale byli se značnými ztrátami odraženi. Siilasvuo se proto rozhodl odložit generální útok do přísunu dělostřelectva a většího počtu minometů, pokračoval však v narušování ruských logistických tras a některých dílčích útocích proti odloučenějším postům. 16. prapor zatím postoupil směrem k jihu, což vedlo k prudkým bojům na šíji mezi jezery Ala a Kova, které trvaly se střídavými úspěchy až do 20. prosince. Na šíji u jezera Kuivas se zatím změnila situace a spíše zkušební a rušivé útoky Sovětů ze 14. a 15. prosince byly 16. a 17. vystřídány vážnými pokusy o průlom, ve druhém případě byl podporován i tanky. Ty ovšem selhaly, částečně proto, že Siilasvuo přednostně přidělil zde umístěným jednotkám své první dělo, které dostal 16. prosince, částečně pro neschopnost 163. divize provést vlastní účinné akce na podporu akcí 44. divize. Situace se poté stabilizovala až do noci z 19. na 20. prosince, kdy finské přepadové jednotky zahájily preventivní a rušivé údery proti roztažené formaci 44. divize. 20. prosince zahájil Siilasvuo (konečně disponující relevantní dělostřeleckou podporou) akce na definitivní obklíčení Suomussalmi a 24. prosince je téměř dokončil. Zelencev zareagoval zběsilými údery všech volných jednotek ve směru na jihovýchod, aby se spojil se 44. divizí, přičemž se mu poprvé dostalo výrazné vzdušné podpory. Už mu bylo jasné, že je v pasti, a hodlal ji rozbít, dokud to bylo možné. Navíc si uvědomil, jak velký je problém se zásobováním, a že sliby jeho nadřízených jsou nerealistické. Přes dočasný dojem, že finské pozice oddělující ruské divize padnou, se je nakonec podařilo udržet, mimo jiné díky naprosté neschopnosti elitní 44. divize účinně podpořit snažení svých soudruhů (44. divize ukončila aktivní operace a přešla do obrany už 22. prosince) a stále se zhoršujícím meteorologickým podmínkám: teplota klesala až k −35 °C a sněžení zvýšilo průměrnou sílu sněhové pokrývky na 120 cm. Dne 25. prosince Zelencev zopakoval svůj úder, ale přes noc posílené finské pozice odolaly. Zároveň mu začaly narůstat problémy v souvislosti s finskými útoky ze severu a proti zásobovacím trasám. 25. a 26. prosince sice ještě severní cestou dorazily dvě zásobovací kolony, respektive to, co z nich navzdory extrémně silné ochraně zbylo, byly však poslední. Na Raatské cestě zatím pokračovaly boje na šíji Kuivas–Kuomas. Finové neuspěli ve svých pokusech o posunutí svých pozic na východ, avšak jejich přepadová komanda zničila nepříteli polní kuchyni, jeden tank a několik aut. Vyčerpaná 44. pěší divize již zjevně zcela ztratila schopnost a vůli aktivně bojovat a omezila se jen na obranu své kolony.", "section_level": 2}, {"title": "Generální útok.", "content": "Zoufalý Zelencev, který nyní již zcela jasně chápal svou situaci, se obrátil na své nadřízené s prosbou o povolení probít se z obklíčení. Argumentoval, že jeho mužům hrozí smrt hladem a že pokud by vyrazil okamžitě severovýchodním směrem, Finové ho nedokáží zastavit. Upozorňoval rovněž, že Suomussalmi je momentálně bezcenným spáleništěm a že jakákoliv snaha a postup na západ je odsouzena k nezdaru. Dašičev i Čujkov však jeho žádost zamítli a nařídili mu opevnit se v Suomussalmi, které mělo být bráněno jako předmostí pro pozdější akce proti finskému vnitrozemí. Přes nesmyslnost tohoto rozkazu se mu Zelencev podřídil. Bylo přislíbeno zásobování vzdušnou cestou a brzká pomoc od 44. divize. Opatrná sondáž Vinogradova, který se pokoušel naznačit, že jeho jednotky jsou na tom špatně a nemusí být schopny daný úkol splnit, byla natolik razantně odmítnuta, že s plánem navenek souhlasil. Je však zřejmé, že si jeho nesmyslnost dobře uvědomoval. Finové se zatím připravovali na závěrečnou fázi bitvy o Suomussalmi. Počasí se mezitím prudce zhoršilo. Teploty v noci běžně klesaly k −30 stupňům Celsia a stále více sovětských vojáků v Suomussalmi trpělo omrzlinami a hladem. Zelencevovi muži začali slábnout a umírat. Dne 27. prosince zahájil Siilasvuo generální útok na Zelencevovy pozice. Těžištěm útoku bylo Hulkoniemi na západní části perimetru. Rusové kladli zoufalý odpor, ale jejich křečovité a nekoordinované akce neměly proti systematickým úderům koncentrovaných finských sil šanci. Obranný perimetr byl ve své střední části rozbit, jednotky v jeho severní části byly zničeny, zatímco z jižní byly natlačeny přímo do Suomussalmi. Zároveň se část finských jednotek přesunula na severozápad, aby zablokovala poslední smysluplnou ústupovou trasu. Dále na severu zatím rozbila bojová skupina Kari systém hlídek a opevněných bodů střežících komunikace a přeťala hlavní cesty na tolika místech, že se jakékoliv jejich využití stalo zcela nereálným. Zelencev pochopil, že situace je beznadějná, a když zoufalost jeho situace podtrhlo první kolo leteckého zásobování (pro celou divizi se podařilo dodat dva pytle zmražených sucharů), rozhodl se, že své muže v Suomussalmi zemřít nenechá a 28. prosince před polednem nařídil na vlastní zodpovědnost svým jednotkám v Suomussalmi probít se severovýchodním směrem. V městečku zůstalo pouze malé množství mužů, kterým připadl nezáviděníhodný úkol zbrzdit nástup Finů. Nevydrželi však ani hodinu. Jejich soudruhům se průlom sice podařil, ale bojová formace se pod útoky finských odstřelovačů a přepadových komand brzy začala rozpadat. Někteří muži odhazovali zbraně a naslepo se prodírali sněhem a závějemi tam, kde tušili východ. Po zbytek dne i den následující Finové čistili blízké okolí Suomussalmi, likvidovali ruské opevněné body na komunikacích na sever a severovýchod od města a napadali ustupující kolony. 29.–30. prosince zahájil Siilasvuo systematickou likvidaci ruských jednotek rozmístěných na trase Palovaara–Juntusranta, zatímco skupina Kary likvidovala odloučené ruské jednotky na sever od Palovaary. Odpor nepřítele byl chaotický a končil zpravidla jeho ústupem, k čemuž přispěl i fakt, že Zelencev během akce zcela ztratil spojení a kontrolu nad svojí divizí. Některé finské zdroje uvádějí, že patrně zemřel, což však ve skutečnosti není pravda. Bitvu přežil a na rozdíl od Vinogradova nebyl ani popraven. Padl za Velké vlastenecké války 15. srpna 1941 při německém náletu na Murmansk. Troskám 163. divize se nakonec podařilo zaujmout nové obranné pozice u Linny a při severozápadním břehu jezera Kianta, nicméně možnost nějakého obnovení postupu směrem na západ byla z její strany po zbytek války zcela vyloučena. 31. prosince byla většina akcí proti zdecimované a z větší části rozprášené 163. divizi ukončena. Finské jednotky se přesunuly na jih a chystaly se napadnout 44. divizi, která již od 28. prosince trpěla pod prudkými nájezdy 1. praporu Sissi, který do oblasti právě dorazil.", "section_level": 2}, {"title": "Zničení 44. pěší divize.", "content": "Síly generála Vinogradova sestávající z elitní 44. „Stalinovy“, respektive „Modré“ divize, pluku FOA a části 21. tankové brigády byly roztaženy v 50 kilometrů dlouhé koloně mezi vsí Raate a šíjí u jezera Kuivas a každým dnem bylo zřejmější, že se jim již nedaří plně zajistit ani obranu sebe samých a že nemají šanci plnohodnotný finský útok přežít. Vinogradov se pokoušel upozornit velení na svou situaci a zoufale je prosil o rozkaz ustoupit, který však nedostal. Čujkov a Dašičev se omezili na spíše neformální instrukce, které se pohybovaly od požadavků vydržet a připravit útok na Suomussalmi po zcela soukromé náznaky, že pokud vydá rozkaz k ústupu, oni ho nejspíš popravit nenechají. Vinogradov, kterému se nechtělo vzít na sebe odpovědnost a skončit před vojenským soudem, se rozhodl vytrvat, dokud nedostane rozkaz k ústupu nebo posily. 1. ledna 1940 odpoledne zahájily finské jednotky přesun na výchozí pozice generálního útoku proti 44. divizi. Využily ke svým přesunům zamrzlé hladiny jezer nacházejících se jižně od Raatské cesty a soustředily se do čtyř úderných skupin, z nichž nejzápadnější se nacházela v týlu čelního uskupení 44. divize u jezera Kuomas a nejvýchodnější u vsi Raate poblíž sovětsko-finských hranic. Úder byl zahájen nad ránem 2. ledna a přestože jeho průběh byl na některých místech komplikovaný, rozťal ruskou kolonu na 5 částí. Zoufalé pokusy ruských jednotek o její znovuspojení selhaly. Zděšený Vinogradov zoufale prosil o pomoc nebo výslovné povolení probít se zpět, ale Čujkov i Dašičev se ani neobtěžovali na jeho žádosti reagovat. Důstojníci 44. divize prosili svého velitele, ať vydá rozkaz k ústupu sám, nebo ať jim alespoň povolí probít se na vlastní pěst, ale Vinogradov to odmítal a byl rozhodnut počkat na rozhodnutí shora. Zatím finské jednotky systematicky osekávaly jednotlivé enklávy, rozbíjely je a pobíjely jejich obránce. Násilně zverbovaní příslušníci FOA začali masově dezertovat a zabíjeli své komisaře. Poté se pokoušeli buďto uprchnout domů, nebo vyhledávali Finy, vzdávali se jim a poskytovali jim informace výměnou za naději, že dostanou ve Finsku azyl. Teploty se v noci nadále držely u −30 stupňů Celsia a ruští vojáci, kteří přišli za bojů 2. ledna o poslední polní kuchyně, umírali hlady a podchlazením. Některým začaly docházet náboje. Přesto lze obecně říci, že ještě 5. ledna kladly jednotky 44. divize zuřivý odpor na většině významných opevněných postů. Teprve 5. ledna večer byla 44. divize obklíčena natolik pevně, že bylo možno říci, že past je zcela uzavřena. 6. ledna již byla situace natolik zoufalá, že se Vinogradov rozhodl jednat na vlastní pěst a krátce po poledni zahájil zuřivý pokus o průlom alespoň z enkláv východní části, byl však odražen. K večeru proto vydal rozkaz „každý sám za sebe“. Zachránilo se jen něco mezi 3000–5000 muži. Většina z těch, co prošla zpět na území SSSR, se tam dostala beze zbraní a pouze z milosti Finů. 8. ledna byla zlikvidována poslední ohniska odporu a 44. divize i 21. tanková brigáda přestaly existovat. Generál Vinogradov, který se zachránil na jednom z mála tanků uniklých z obklíčení, stanul krátce na to před vojenským soudem, byl odsouzen pro zradu a zbabělost a popraven. Stejně dobře by ale měl nárok na popravu kterýkoliv další ze skupiny Dašičev, Čujkov, Mereckov, Vorošilov nebo Stalin, všichni měli na katastrofě minimálně stejný podíl.", "section_level": 2}, {"title": "Zhodnocení bitvy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Ztráty.", "content": "Celkové ztráty Finské armády v bitvě jsou poměrně jasnou záležitostí, podle všeobecně akceptovaných oficiálních zdrojů činily 900 mrtvých a 1770 zraněných vojáků (mnohem nižší číslo, se kterým je možno se setkat, 350 mrtvých a 600 zraněných, jsou ztráty odpovídajícímu „užšímu pojetí bitvy“, bez bitvy na Raatské cestě). Otázka ztrát na sovětské straně je mnohem složitější. V různých finských zdrojích jejich odhady kolísají obvykle mezi 20 000 – 30 000 muži, jako konzervativní jsou brány odhady udávající ztráty Rudé armády ve výši cca 22 500 mužů. Ani ruské zdroje, v západní literatuře obvykle opomíjené, do věci příliš jasno také nevnášejí. S opomenutím oficiálních až propagandistických údajů vydaných do tisku krátce po válce (které zdaleka nedosahují ani počtu nalezených těl), vyčíslila 9. armáda veškeré ztráty za celou válku na 8540 mrtvých, 4996 nezvěstných a 32 573 raněných. 47. armádní sbor tvořil necelou polovinu této armády a dopadl fakticky nejhůř. Moderní ruští historici na základě toho odhadují ruské ztráty v bitvě na 15 000 mužů. Poměrně zásadní je ovšem otázka, nakolik jsou jejich vstupní data důvěryhodná, neboť 47. armádní sbor byl poměrně živelně doplňován a k vyčíslení tohoto doplňování patrně chybí i nejzákladnější evidence.", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Drtivé vítězství Finů u Suomussalmi mělo dalekosáhlé dopady na další průběh Zimní války. Bylo zde zničeno silné uskupení nepřítele a kořist zde získaná byla větší, než veškeré zahraniční dodávky zbraní a pozemní techniky dodané Finsku za celý konflikt. Oblast Suomussalmi byla „vymazána“ z válečných map, neboť Rudá armáda se zde už po zbytek války nezmohla na žádnou větší akci, což umožnilo přesunout podstatnou část jednotek na jih do oblastí Kuhma, Kollaa a na Karelskou šíji. A v neposlední řadě bitva naprosto zesměšnila Rudou armádu a zcela rozbila její plány na rychlé obsazení Finska ve stylu blitzkriegu. Na druhé straně vedla tato a další drtivé porážky v ledové pustině k přehodnocení některých ruských bojových doktrín, takže když Německo zahájilo operaci Barbarossa, byla Rudá armáda na boje v krutých zimních podmínkách připravena mnohem lépe než \"Wehrmacht\", což se velmi projevilo zejména v nečekaně kruté zimě 1941/1942.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní důsledky.", "content": "Bitva také pochopitelně přinesla osobní důsledky na obou stranách. Velmi negativní dopad měla na kariéru nadějného sborového velitele generála Čujkova, který byl na dlouho odklizen do diplomatických služeb a pouze obtížně přesvědčoval své nadřízené, aby mu dali novou šanci velet v boji (dostal ji v roce 1942). Když později již jako maršál SSSR a hrdina od Stalingradu sepisoval své paměti, svému působení ve Finsku se pečlivě vyhýbal. Řada jeho podřízených byla popravena (např. velitel 44. divize Vinogradov). Důležitou událostí bylo, že v důsledku této bitvy byl odvolán i nejvyšší velitel Vorošilov a později donucen k rezignaci na pozici lidového komisaře obrany. Naproti tomu plukovník Hjalmar Siilasvuo byl za své vítězství oceněn hodností generálmajora. I jeho výkon za bitvy o Suomussalmi má výrazný podíl na tom, že je často označován za nejlepšího z finských polních velitelů druhé světové války.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bitva o Suomussalmi a na Raatské cestě (30. listopadu 1939 – 8. ledna 1940) byla největším vítězstvím finských ozbrojených sil v zimní válce a jedna z nejdrtivějších porážek v historii Rudé armády. Uskupení plukovníka Siilasvua složené z 9. pěší divize a dvou samostatných praporů dokázalo zničit 163. střeleckou divizi plukovníka Zelencova a postupně zlikvidovat 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova. ", "tgt_summary": "The Battle of Suomussalmi was a battle fought between Finnish and Soviet forces in the Winter War. The action took place from around December 7, 1939, to January 8, 1940. The outcome was a Finnish victory against superior forces. Suomussalmi is considered the clearest, most important, and most significant Finnish victory in the northern half of Finland. In Finland, the battle is still seen today as a symbol of the entire Winter War itself.", "id": 904902} {"src_title": "Člun", "tgt_title": "Boat", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Člun je skořápkovitá vztlaková struktura podle Archimédova zákona, která se nazývá trup, někdy doplněná kvůli stabilitě pomocnými trupy či plováky (katamarán). Pohon může být lidskou silou, například vesly (pramice), pádlem (kajak, kánoe), bidlem (přívoz), pro delší a sportovní plavby systémem plachet. Větší a vojenské čluny pohání nejčastěji lodní šroub, na mělkých tocích parní kolesa a pro rychlé čluny trysky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší čluny, tzv. monoxyly, byly vydlabány z jediného kmene stromu. Ale už ve starověku stavěli lidé dřevěné čluny s kostrou (kýlem a žebry), na niž se vázala obšívka z úzkých prkének. Mezery mezi nimi se ucpávaly koudelí a tmelily pryskyřicí. Zpočátku se užívaly k rybolovu, k dopravě po řekách a jezerech, později vozily lidi i zboží podél pobřež. Podle některých zpráv už egyptští mořeplavci obepluli Mys Dobré naděje a Středozemním mořem se vrátili domů. Větší čluny dostaly palubu a začaly se vyvíjet v lodě. Důležitou novinkou bylo otočné kormidlo, vetknuté mezi kýl a palubu, které nahradilo dřívější kormidelní veslo, zdokonalení plachet a motorový pohon.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Nejmenší současné čluny se vyrábějí z umělých hmot, z laminátů a z gumy. Pozvolna nahrazují ploché říční pramice z prken a slouží k rekreaci, drobnému rybolovu a sportu. Větší rybářské čluny se modernizují, staví z kovu a umělých hmot a opatřují nejen motory, ale i radary. Sportovní čluny se technicky velmi zdokonalily, zároveň se však prudce zvýšila jejich cena a vybavením se často blíží jachtám. Ve válečném námořnictvu není hranice mezi člunem a lodí přesně stanovena a spíš s ohledem na tradici se hovoří o dělových, hlídkových či raketových člunech.", "section_level": 1}], "src_summary": "Člun je plavidlo obvykle menší než loď a často bez vlastního mechanického pohonu. Některé čluny jsou tak malé, že se běžně přepravují loděmi a na souši v přívěsech za motorovými vozidly. Člunem se nazývají i například malá nafukovací plavidla k plážové rekreaci. ", "tgt_summary": "A boat is a watercraft of a large range of types and sizes, but generally smaller than a ship, which is distinguished by its larger size, shape, cargo or passenger capacity, or its ability to carry boats. ", "id": 1699412} {"src_title": "Ibn Fadlán", "tgt_title": "Ahmad ibn Fadlan", "src_document": [{"title": "Cesta arabského poselstva do Bulgaru.", "content": "Počátkem 10. století se Šilkiův syn, chán Almıš, vládce Volžského Bulharska, (části území Kara Bulharu a Onogurie) které bylo tehdy kvetoucí zemí, rozhodl zbavit závislosti na chazarské říši. Požádal proto o pomoc bagdádského chalífu al-Muktadira a slíbil mu, že přijme islám. Chalífa vypravil roku 921 do hlavního bulharského města Bulgaru početné poselstvo o pěti tisících členech. V jeho čele stál jakýsi Susán ar-Rasí, jehož sekretářem se stal urozený Ibn Fadlán. Poselstvo cestovalo jako karavana na koních a velbloudech. Z Bagdádu zamířilo do Mervu a Buchary a přes říši Chorézm do Bulharska. Ke svému cíli dorazilo v květnu 921, o zpáteční cestě není nic známo. Svého cíle dosáhlo, neboť Almıš a vládnoucí bulharská elita přijala a uzákonila za státní náboženství islám.", "section_level": 1}, {"title": "\"Risale\".", "content": "Ibn Fadlánovy \"Risale\" - \"Zápisky\", které na základě této cesty vznikly, jsou nejoriginálnějším arabským zdrojem informací o východní Evropě v 10. století a zároveň nepostrádají jisté literární kvality. Kromě popisu Volžského Bulharska a jeho obyvatel obsahují také velmi důležité zprávy o Varjazích, švédských vikinzích, kteří sem připlouvali po Volze za obchodem. Ibn Fadlán popisuje jejich život a obyčeje. \"Zápisky\" byly hojně čteny a přepisovány. Informace o obyvatelstvu severní části východní Evropy z nich pravděpodobně čerpaly také pozdější arabští a perští autoři. Vznikla také zkrácená varianta \"Zápisků\". Do našich dnů se dochovaly v rámci jiných prací, a to ne zcela kompletní, jejich závěrečná část byla ztracena.", "section_level": 1}, {"title": "Ibn Fadlán v kultuře.", "content": "Podle Ibn Fadlánových \"Zápisků\" napsal známý americký spisovatel Michael Crichton román \"Pojídači mrtvých\", podle kterého byl roku 1999 natočen film \"Vikingové\". Ibn Fadlána v něm ztvárnil Antonio Banderas. Román, který je charakterizován jako „\"poutavý cestovní deník, akční historický román i horor\"“ s prvky sci-fi, vydalo v českém jazyce již dvakrát nakladatelství Baronet (1994, 2005). Vzhledem k tomu, že se závěrečné pasáže Ibn Fadlánových \"Zápisků\" nedochovaly, a proto není známo, jak se poselstvo dostalo nazpět do Bagdádu, popustil Crichton notně stavidla své fantazie a nechal arabského diplomata projít ve společnosti Vikingů mnohými dobrodružstvími.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ahmad ibn Fadlān ibn al-Abbās ibn Rāšid ibn Hammād (arabsky أحمد بن فضلان بن العباس بن راشد بن حماد) (první polovina 10. století) byl arabský diplomat, který navštívil s chalífovým poselstvem Volžské Bulharsko a zanechal podrobné zprávy o jeho geografických a etnických poměrech a také o historii.", "tgt_summary": "Ibn Fadlan (, \"Aḥmad ibn Faḍlān ibn al-ʿAbbās ibn Rāšid ibn Ḥammād\", 921–22) was a 10th-century Arab Muslim traveler, famous for his account of his travels as a member of an embassy of the Abbasid Caliph of Baghdad to the king of the Volga Bulgars, known as his \"Risala\" (\"account\" or \"journal\"). His account is most notable for providing a detailed description of the Volga Vikings, including an eyewitness account of a ship burial.", "id": 850781} {"src_title": "MP3 přehrávač", "tgt_title": "MP3 player", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Data jsou uložena buď v paměti flash, nebo na miniaturním pevném disku, příp. na paměťové kartě. Kromě MP3 přehrávají některé přehrávače také WMA, Ogg Vorbis, M4A (AAC), WAV, FLAC, ATRAC a další formáty. Většina nových modelů přehrává i video.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Bezprostřední předchůdcem na trhu před digitálním audio přehrávačem byl přenosný CD přehrávač, nebo „přenosné audio zařízení“. Kane Kramer navrhl jeden z prvních digitálních audio přehrávačů a nazval ho IXI. Jeho prototyp, který vyrobil v roce 1979, byl schopný přehrávat zvuk přibližně 3,5 minuty, což komerční produkci neodstartovalo. Jeho patentová přihláška ve Velké Británii byla podána až v roce 1981, patent 2115996 byl vydán v roce 1985 a ve Spojených státech byl patent 4.667.088 vydán v roce 1987. Firma Apple najala Kramera jako konzultanta a představila jeho práci jako příklad stavu techniky v oblasti digitálních audio přehrávačů během soudního sporu s Burst.com téměř o dvě desítky let později. Audio Highway byla světově první společnost, která představila přenosný MP3 přehrávač s konceptem, kdy byl soubor MP3 nejprve stažen do osobního počítače a následně přenesen do MP3 přehrávače. Firma Audio Highway představila 23. září 1996 svůj Listen Up player pod vedením zakladatele a výkonného ředitele Nathana Schulhofa. Listen Up player a Listen Up Personal Audio System získal cenu inovace na Consumer Electronics Show v lednu 1997. Highway pak začal dodávat Listen Up player do Spojených států v září roku 1997. Listen Up player také vyhrál jako výrobek spotřebitele ve druhém ročníku Internet Showcase conference, která se konala 30. ledna 1998. Jako hlavní vynálezce má Schulhof tři patenty v USA (5.557.541, 5.572.442 a 5.841.979) stejně tak jako spoluvynálezce na jiném Americkém patentu (6549942). Schulhof je někdy označován jako „otec průmyslu s MP3 přehrávači“. Jeden z čipů, který byl použit k vytvoření přenosných MP3 přehrávačů, byl Micronas MAS3507D ASIC MP3 Decoder chip (dešifrovací čip). Tento čip umožnil mikrokontroléru číst data z flash paměti a napájet dešifrovací čip a tak vytvářet řešení s nízkou spotřebou. Několik elektronických projektů DIY (udělej si sám) bylo použilo jako základní obvod pro softwarové řešení, měly však omezenou výdrž baterie. Další firma na trhu s MP3 přehrávači byla Jihokorejská Saehan Information Systems, která začala prodávat své „MPMAN“ přehrávače v polovině roku 1998. Jihokorejská společnost pak vyvinula přehrávač Eiger Labs, který následně distribuovaly a označily ho jako Eiger Labs MPMan F10. Na severoamerickém trhu byly během léta roku 1998 k dispozici tyto přehrávače o kapacitě 32 MB (cca 6 písniček). PMP300 Rio od Diamond Multimédia byl představen v září 1998, několik měsíců po MPMAN a měl taky kapacitu 32 MB. To byl úspěch a během prázdninové sezóny byl výnos z prodeje nad očekávání a investice do digitální hudby byly potom hrazeny z ní. Protože přehrávač proslul jako cíl velkého soudního sporu je Rio chybně považován za první digitální audio přehrávač. V roce 1998 vyvinul Compaq první pevný disk založený na DAP s použitím 2,5′′ notebookového disku, který byl licencován firmou HanGo Electronics (dnes Remote Solution). První PJB-100 (Personal Jukebox) prodal v roce 1999 a přehrávač měl počáteční kapacitu 4,8 GB s inzerovanou kapacitou 1200 skladeb. V roce 2000 společnost Creative vydala Creative NOMAD Jukebox se základním pevným diskem o kapacitě 6 GB. Jméno Jukebox si společnost Creative vypůjčila metaforou popularizovaného Remote Solution a často užívaného taky značkou Archos. Později používaly přehrávače Creative NOMAD spíše disky Microdrive než notebookové disky. V říjnu 2001 firma Apple Computer (nyní Apple Inc) představila první generaci iPodu, s 5 GB pevným diskem založeným na DAP s 1,8′′ pevným diskem Toshiba. S vývojem uživatelské rozhraní spartan a menší velikosti byl iPod od počátku populární v rámci komunity Macintosh. V červenci 2002 firma Apple představila druhou generaci aktualizovaného iPodu. Byl kompatibilní s počítači se systémem Microsoft Windows přes Musicmatch Jukebox. IPod obsahoval technologii flash memory-based. IPod si získal vedoucí postavení na trhu v DAPS. V roce 2002 vydal Archos první přenosný přehrávač médií „portable media player\" (PMP), který nesl označení Jukebox Multimedia. Výrobci do jejich zařízení přidaly možnost zobrazení obrázků a přehrávání videa. V roce 2001 byly v Jižní Koreji instalovány do mobilních telefonů podpory pro přehrávání MP3 a první umělec, který prodával písničky do mobilních telefonů ve formátu MP3 byl Ricky Martin. Inovace se šířila rychle a do roku 2005 byla více než polovina veškeré prodávané hudby v Jižní Koreji prodávána přímo do mobilních telefonů. Myšlenka se šířila po celém světě a do roku 2005 se všech pět hlavních výrobců telefonů, Nokia, Motorola, Samsung, LG a SonyEricsson vydali telefony s podporou přehrávaní MP3 hudby. Do roku 2006 bylo více MP3 přehrávačů prodávaných v „hudebních telefonech\", než všechny samotné MP3 přehrávače dohromady. Rychlý vzestup hudebních telefonů byl pro firmu Apple hlavním důvodem pro vývoj iPhone. V roce 2007 prošel instalovaný základ hudebních telefonů jednou miliardou upgradů a dnes více než polovina všech mobilních telefonů na světě přehrává MP3. Přestože on-line hudební služby jako Rhapsody, RealNetworks také nabízejí legální stahování prostřednictvím předplatného plánu, zahájení v iTunes Store v roce 2003 založilo model pro prodávaní jednotlivých skladeb a alb, které je možno si koupit.", "section_level": 1}, {"title": "Typy.", "content": "Digitální audio přehrávače jsou obecně roztříděny podle paměťových médií:", "section_level": 1}, {"title": "Typické vlastnosti.", "content": "MP3 přehrávače jsou často schopné přehrávat digitální audio, video i obrázky. Obvykle mají barevný displej z tekutých krystalů (LCD) nebo displeje využívající technologii organických elektroluminiscenčních diod (OLED). Různé přehrávače mají možnost nahrávat video, obvykle s pomocí volitelného příslušenství jako jsou kabely, audio, zabudovaný mikrofon nebo FM tuner. Některé přehrávače jsou zároveň i čtečky paměťových karet, které jsou nabízeny jako přehrávače s možností ukládání a přenosu médií. Některé přehrávače, mají rysy osobních emulovaných organizérů, nebo mají podporu pro hraní her, jako je iRiver Clix (kompatibilní s Adobe Flash Lite) nebo PlayStation Portable, který je součástí balení.", "section_level": 1}, {"title": "Přehrávání zvuku.", "content": "Téměř všechny přehrávače jsou kompatibilní s MP3 audio formátem. Mnoho jich podporuje též formáty Windows Media Audio (WMA), Advanced Audio Coding (AAC) a WAV. Některé přehrávače jsou kompatibilní s otevřenými formáty jako Ogg Vorbis a Free Lossless Audio Codec (FLAC). Zvukové soubory zakoupené v internetových obchodech mohou být pod Správou digitálních práv (DRM), (ochrana proti kopírování), což mnoho moderních přehrávačů podporuje", "section_level": 2}, {"title": "Prohlížení obrázků.", "content": "Formát JPEG je široce podporován přehrávači. Některé přehrávače, jako je iPod série, poskytují kompatibilitu pro zobrazení v dalších formátů jako je GIF, PNG a TIFF, zatímco jiní jsou dodávání s konverzním softwarem.", "section_level": 2}, {"title": "Přehrávání videa.", "content": "Většina novějších přehrávačů podporuje video formát MPEG-4 a mnoho dalších přehrávačů je kompatibilní s Windows Media Video (WMV) a Audio AVI. Software je součástí přehrávače a může být schopen převést video soubory do kompatibilního formátu.", "section_level": 2}, {"title": "Nahráváni.", "content": "Mnoho přehrávačů má vestavěný elektretový mikrofon, který umožňuje nahrávání zvuku. Obvykle kvalita záznamu je špatná, vhodný pro řeč, ale ne hudbu. K dispozici je také profesionální záznam pro kvalitní nahrávání hudby s externím mikrofonem, v cenách od pár stovek dolarů. Některé MP3 přehrávače umožňují záznam z jiného přístroje pomoci linkového vstupu, přístroje vybavené FM tunerem mohou mít i možnost záznamu rozhlasového vysílání.", "section_level": 2}, {"title": "Rádio.", "content": "Některé DAP mají zabudovaný FM rádio tuner. Mnoho také mít možnost změnit frekvenci obvykle od 87,5 do 108,0 MHz, pro japonské pásmo od 76,0 do 90,0 MHz.", "section_level": 2}], "src_summary": "MP3 přehrávač (též přenosný hudební přehrávač, hovorově \"empétrojka\") je přenosný digitální audio přehrávač (, \"DAP\"), který slouží k poslechu souborů ve formátu MP3. Toto označení se však zažilo i pro přehrávače ostatních audio formátů (např. Ogg, WMA nebo AAC). MP3 přehrávač je výrobek patřící do spotřební elektroniky, který ukládá, organizuje a přehrává digitální audio soubory. Naopak analogový audio přehrávač přehrává hudbu z audiokazety. Přenosná zařízení, která navíc přehrávají video nebo zobrazují text jsou označována jako přenosné multimediální přehrávače (\"\", \"PMP\").", "tgt_summary": "An MP3 player is an electronic device that can play MP3 digital audio files. It is a type of digital audio player (DAP), or portable media player. Most players play more than the MP3 file format, such as Windows Media Audio (WMA), Advanced Audio Coding (AAC), Vorbis, FLAC, Speex and Ogg.", "id": 884656} {"src_title": "Alfred Schnittke", "tgt_title": "Alfred Schnittke", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Alfred Schnittke se narodil ve městě Engels v Saratovské oblasti autonomní Sovětské socialistické republiky Povolžských Němců. Jeho otec Harry Viktorovič Schnittke (1914–1975) byl Žid původem z Frankfurtu, který se do Sovětského svazu se přesunul v roce 1927, kde pracoval jako novinář a překladatel z ruštiny do němčiny. Jeho matka, Maria Josifovna Schnittke (za svobodna Vogel, 1910–1972), byla povolžská Němka narozená v Rusku. Schnittkeho babička z otcovy strany, Tea Abramovna Katz (1889–1970), byla filoložka, překladatelka a editorka německojazyčné literatury. Svá hudební studia započal v roce 1946 ve Vídni, kam byl otec vyslán jako novinář a překladatel. V roce 1948 se rodina přestěhovala do Moskvy. Ve studiích pokračoval v roce 1961 na Moskevské konzervatoři, kde mezi jeho učitele skladby patřil Jevgenij Golubjev, a studiu se věnoval prakticky do roku 1972. Vydělával si převážně jako skladatel filmové hudby. Po konverzi ke křesťanství ovlivnilo jeho tvorbu hluboké, až mystické prožívání víry.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební činnost.", "content": "Skladatelům sovětské porevoluční éry chyběla perspektiva avantgard západu. Byli izolováni od zkušenosti, jež prožívali Boulez nebo Stockhausen a nuceni přijímat optimistické hudební formy konzervované romantismem Rimského-Korsakova. Teprve v 50. a 60. letech docházelo k určitému uvolnění, a mladí skladatelé nacházeli alternativní hudební vyjádření pod vlivem Západu (Sofia Gubajdulina, Edison Děnisov, Arvo Pärt, Valentin Silvestrov, Giya Kancheli). Stejně tak raná Schnittkeho hudba, zpočátku silně ovlivněná Dmitrijem Šostakovičem, se po návštěvě italského skladatele Luigi Nona v Sovětském svazu vydala cestou serialistické techniky (\"Skladby pro piano a komorní orchestr\" z roku 1964). Skladatel později prošel různými kompozičními systémy, až nakonec opustil racionální hudební struktury, které jej neuspokojovaly, a přešel k vlastnímu hudebnímu způsobu vyjadřování, které neslo název polystylismus. Ačkoliv i zde lze vnímat avantgardní experimentování, neboť v polystylových skladbách se mísily styly minulé i současné ve velmi těsném sousedství, zdůrazňuje Schnittke sounáležitost s hudební tradicí, která žije v nás. Cílem polystylismu je sjednotit hudební prostor a překročit hranice jednotlivých stylů a epoch, ponechat vedle sebe citace různých skladatelů, poukázat na svár elementů a ve všech přeryvech a dramatech nechat zaznít pasáže smíření, klidu a syntézy. Tomuto snažení, podle svých slov, podřídil veškeré své úsilí. První koncert využívající polystylovou techniku byla Druhá houslová sonáta, \"„Quasi una sonata“\" (1967-1968), ale v plné míře dosahuje tohoto efektu ve své \"1. symfonii\" (1969-1972), v níž hráči volně improvizují nebo ve skladbě \"Concerto grosso\" (1977) pro dvoje housle, cembalo a preparovaný klavír. Polystylovost uplatnil ve svém angažmá jako skladatel filmové hudby, kde hudební forma vázaná na obrazovou zpětně ovlivňovala pole vážné hudby (příklad filmu: „Skleněný akordeon“). V souvislosti s hudebními citacemi, používáním vzorců těchto citací nebo jemnými narážkami na ně v podobě aluzí se mnohdy hovoří o Schnittkem jako o postmoderním skladateli. Vedle toho komponoval také stylově jednotné práce jako např. \"Piano kvintet\" (1972-1976), napsaný na památku předčasně zemřelé matky. Schnittkeho hudební jazyk akcentuje smysl pro aktuální duchovní konflikt, vnímá rozporuplný a chaotický svět na pozadí mystické zbožnosti. Ačkoliv ve svých skladbách jde až na samu hranici hudební desintegrace, neukazuje chaos přímo, ale usmiřuje varovné elementy ve všeobjímající syntéze. V \"Koncertu pro sbor\" z let 1984-1985 se projevuje jemnější duch Schnittkeho hudby záměrně čerpající z pravoslavného zpěvu, aniž by skladba postrádala moderní styl. Skladba je založena na Knize nářku – mystickém hymnu arménského teologa a básníka z 10. století Řehoře z Nareku (\"Grigor Narekaci\"). Stejně působivé je i hudební připomenutí tisícileté historie křesťanství na Rusi ztvárněním jedenácti anonymních duchovních poém z 15. století pod názvem \"Kajícné písně\" (\"Stichy pokajanie\") z roku 1988. Cestu vedoucí ke zniternění jeho hudby umocňovaly pocity odcizení a odvrat od každodenního života, snaha překročit hudebními prostředky horizont banality a propracovat se k dokonalosti vnitřního světa a absolutní hudby. Tyto autorovy prožitky zrcadlí především jeho symfonie. Schnittke byl často terčem represí sovětského režimu. Jeho 1. symfonie byla zakázána svazem umělců, a po těchto obstrukcích mu bylo v roce 1980 znemožněno cestování mimo Sovětský svaz. Po roce 1980 se stala Schnittkeho hudba světově známá zásluhou sovětských emigrantů, zejména houslistů Gidona Kremera, Marka Lubotského a cellisty Mstislava Rostropoviče. Navzdory ohlašující se nemoci napsal celou řadu zásadních skladeb mezi něž vedle několika symfonií patří \"Druhé\" (1980) a \"Třetí\" (1983) \"smyčcové kvarteto\", \"Houslové trio\" (1985); Faust-kantáta \"Sied nüchtern und wachet\" (1983), později začleněná do opery \"Historie Doktora Johanna Fausta\" a za pozornost stojí balet \"Peer Gynt\" (1985-1987).", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní potíže a smrt.", "content": "V roce 1985 utrpěl Schnittke mozkovou mrtvici a setrval dlouhou dobu v kómatu. Byl prohlášen na základě řady indicií za klinicky mrtvého, ale z kómatu se probral. Zotavil se dokonce natolik, že mohl opět komponovat. V roce 1990 opustil Rusko a usídlil se v Hamburku. Jeho zdraví bylo však již trvale podlomeno a do své smrti prožil ještě několik ataků. Jak se Schnittkeho zdraví zhoršovalo, jeho hudba postupně ztrácela extrovertní rysy, odvracela se od polystylismu, uzavírala se do bezútěšnosti a potkáme v ní všeobjímající lítost nad ztracenou minulostí smíchanou s prudkou ironií. \"Čtvrtý kvartet\" (1989) a \"6.\" (1992), \"7.\" (1993) a \"8. symfonie\" (1994) jsou toho příkladem, přičemž někteří Schnittkeho žáci (např. Gerald McBurney) tvrdí, že poslední díla ohlašují konec autorova života. Po záchvatu mrtvice v roce 1994 zůstal Schnittke ochrnutý, což silně omezilo jeho komponování. V roce 1997 přidal několik krátkých prací, avšak \"9. symfonie\" zůstala kvůli jeho smrti nedokončená. Zemřel 3. srpna 1998 v Hamburku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Garrijevič Schnittke (v češtině často též \"Šnitke\",, 24. listopadu 1934, Engels – 3. srpna 1998, Hamburk) byl rusko-německý židovský skladatel. V 60. letech 20. století vytvářel alternativní linii k hlavnímu proudu sovětské hudby socialistického realismu. V jeho tvorbě se projevuje touha náležet k celku určité kultury. Je představitelem hudby, která v sobě integruje různé hudební styly a epochy, a proto bývá spojován s myšlenkami postmoderny.", "tgt_summary": "Alfred Garrievich Schnittke (, Alfred Garriyevich Shnitke; 24 November 1934 – 3 August 1998) was a Soviet and German composer. Schnittke's early music shows the strong influence of Dmitri Shostakovich. He developed a polystylistic technique in works such as the epic Symphony No. 1 (1969–1972) and his first concerto grosso (1977). In the 1980s, Schnittke's music began to become more widely known abroad with the publication of his second (1980) and third (1983) string quartets and the String Trio (1985); the ballet \"Peer Gynt\" (1985–1987); the third (1981), fourth (1984), and fifth (1988) symphonies; and the viola concerto (1985) and first cello concerto (1985–1986). As his health deteriorated, Schnittke's music started to abandon much of the extroversion of his polystylism and retreated into a more withdrawn, bleak style.", "id": 1232509} {"src_title": "Johann Joachim Quantz", "tgt_title": "Johann Joachim Quantz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Johann Joachim Quantz byl na svou dobu zjevem obdivuhodně univerzálním – proslul především jako flétnista, ale i jako skladatel, hudební teoretik a spisovatel a dokonce jako výrobce fléten. Jeho mládí a hudební počátky se podobají osudům tolika jiných hudebníků jeho doby: vzdělával se nejprve u svého strýce, střídal různá místa pobytu a působení a učil se na různé hudební nástroje. Roku 1716 krátce pobyl ve Vídni, kde navštěvoval hodiny kontrapunktu u Jana Dismase Zelenky, jenž byl žákem tamějšího proslulého dvorního skladatele Johanna Josepha Fuxe. Tentýž rok je důležitým mezníkem Quantzova života – stal se hobojistou v tzv. polské kapele saského kurfiřta a polského krále Augusta II., střídavě působící v Drážďanech a ve Varšavě. Drážďany, sídlo saského dvora, byly zároveň jedním z nejdůležitějších kulturních a hudebních center tehdejší Evropy. Měl tu však málo příležitostí vzdělávat se dál ve hře na hoboj, a proto přešel na příčnou flétnu. Studoval u zdejšího významného virtuóza, Francouze P. G. Buffardina, dělal rychlé pokroky, ale rozhodující, dá se říci celoživotní, vliv měl na jeho interpretační a estetické cítění zdejší houslista J. G. Pisendel. Ve zdejším prostředí měl jedinečnou příležitost poznat různé hudební styly, zejména italský a francouzský. Roku 1723 účinkoval v (na tehdejší podmínky) ohromné kapele, provázející provedení slavné Fuxovy korunovační opery Costanza e fortezza v Praze. V letech 1724 až 1727 cestoval po Evropě. Byla to především pestrá studijní cesta, která obohatila jeho dosavadní zkušenosti a otevřela cestu k dalšímu osobitému zrání. Nejdříve pobyl v Itálii – ta měla na Quantze rozhodující vliv a sehrála prvořadou roli v jeho pozdější vynikající pověsti i jako východisko při publikování jeho děl. Další lekce Quantz absolvoval v Paříži (i když k francouzskému vokálnímu stylu měl výhrady) a hodně pro něho znamenalo i poznání význačných hudebních center a osobností v Anglii. Po návratu do Drážďan se Quantz stal řádným členem dvorní kapely. Hned následující rok se dostal ještě s několika dalšími královskými hudebníky do Berlína. Quantz tu vyučoval mladého prince Fridricha hře na flétnu, oba zůstali v úzkém kontaktu i v následujících letech, ale pro Quantze hlavním působištěm zůstaly Drážďany. Teprve roku 1741 (poté, když se roku 1740 Fridrich stal pruským králem), přesídlil Quantz do Berlína a oddal se s plným elánem náročné službě u samotného krále. Pro krále komponoval, byl hlavní osobností královských večerních koncertů, s králem muzicíroval a jen on měl právo kritizovat Friedrichovu hru.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Quantzovo dílo je – právě díky jeho působení a povinnostem – neobyčejně rozsáhlé, i když drtivou většinou žánrově úzké. Psal převážně skladby pro flétnu (sonáty, triové sonáty a koncerty). Význam J. J. Quantze výrazně zasahuje do dnešní doby. Nikoli jen novým vydáváním jeho skladeb a jejich oživováním, ale i jeho stěžejním teoretickým dílem. Roku 1752 vydal totiž kolosální spis „Versuch einer Anweisung die Flöte traversiere zu spielen“ (Pokus o návod, jak hrát na příčnou flétnu). Psal jej jako vyzrálý instrumentalista s bohatými zkušenostmi a vpravdě evropským rozhledem. Působil přece v různých kapelách, prošel různým prostředím a zeměmi, ze svého královského žáka si vychoval náročného objednavatele a vůbec byl citlivým a vnímavým pozorovatelem dění kolem sebe. Proto snad ani neudiví, že samotné problematice flétnové hry věnuje zhruba jen osminu z celkového rozsahu knihy. Quantzův \"Pokus\" je neobyčejně cenným souhrnem praktických pokynů všem instrumentalistům a zpěvákům a pro nás především je cenným zdrojem poznání estetiky galantního stylu v hudbě. Quantz se tu obsáhle vyslovil i k hudební kritice, ke společenské problematice a k mnohému dalšímu. Jeho kompoziční styl byl modifikací pozdně barokního způsobu vyjadřování, zakotveného přibližně v rozmezí třicátých až padesátých let 18. století. Této stylové vrstvě zůstal v podstatě celoživotně věrný, i když v jeho pozdních dílech se objevují prvky raného klasicismu a patrná snaha o motivickou i celkově formální zaokrouhlenost.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Johann Joachim Quantz byl velmi plodný skladatel. Úplný katalog Quantzova díla sestavíl H. Augsbach (\"Johann Joachim Quantz – Thematisch-systematisch Werkverzeichnis\", Stuttgart, Carus-Verlag, 1997) Zkomponoval: V roce 1752 vydal také učebnici s názvem: \"Versuch einer Anweisung die Flöte traversiere zu spielen\" (Pokus o návod, jak hrát na příčnou flétnu). Tuto knihu mají obzvláště v oblibě studenti kteří se učí hrát na barokní příčnou flétnu jako zdroj informací, jak se hrálo v 18. století na tento nástroj.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Joachim Quantz (30. ledna 1697 Oberchedn u Göttingenu – 12. července 1773 Postupim) byl německý flétnista a hudební skladatel.", "tgt_summary": "Johann Joachim Quantz (; 30 January 1697 – 12 July 1773) was a German flutist, flute maker and Baroque music composer. He composed hundreds of flute sonatas and concertos, and wrote \"On Playing the Flute\", a treatise on flute performance. His works were known and appreciated by Bach and Mozart.", "id": 2405005} {"src_title": "Příslovečné určení", "tgt_title": "Adverbial", "src_document": [{"title": "Příslovečné určení času.", "content": "Vyjadřuje časové okolnosti děje. Ptáme se otázkami KDY? (\"V šest hodin\" přijde babička.) ODKDY? (Učí se \"od rána\".), DOKDY? (\"Do večera\" je daleko.), JAK DLOUHO? (Jazyk se vyvíjel \"dlouhá staletí\".), JAK ČASTO? (Vídám ho \"zřídka\".)", "section_level": 1}, {"title": "Příslovečné určení místa.", "content": "Blíže určuje místní okolnosti děje. Rozlišujeme určení statická a dynamická. Na statická se ptáme otázkou KDE? (Bydlí \"v Praze\".) Na dynamická ODKUD? (\"Z okna\" se linula vůně.), KUDY? (Běžte \"přes les\".) KAM? (Šel \"ke srubu\".) K příslovečnému určení místa patří i obrazná pojmenování založená na místním pojetí: Zavedl \"do\" toho \"chaosu\" pořádek.", "section_level": 1}, {"title": "Příslovečné určení způsobu.", "content": "Představuje skupinu velmi rozmanitou a dále dělenou: Krom těchto základních podskupin je možno dále určovat ještě např. tyto druhy:", "section_level": 1}, {"title": "Příslovečné určení příčiny.", "content": "Označuje příčinnou souvislost dvou dějů. Ptáme se otázkou PROČ (SE) NĚCO DĚJE/JE? Skupina se dále dělí do několika podskupin:", "section_level": 1}, {"title": "Slovní druhy příslovečného určení.", "content": "Příslovečné určení se zpravidla vyjadřuje:", "section_level": 1}, {"title": "Rozvitost příslovečného určení.", "content": "Příslovečné určení, na nějž se nevážou další větné členy, se nazývá holé: \"Petr píše čitelně.\" Příslovečné určení s dalšími větnými členy je rozvité: \"Trvá to celý den.\" Příslovečné určení je rozvíjeno přívlastkem (\"spal tvrdým spánkem) nebo jiným příslovečným určením (\"spal velmi tvrdě). Pokud je v příslovečném určení spojeno několik výrazů, jde o příslovečné určení několikanásobné. Jednotlivé členy několikanásobného příslovečného určení mohou být navzájem spojeny různými způsoby: Jednotlivé části několiknásobného předmětu mohou být rovněž holé nebo rozvité. VV přísudková – HV obsahuje pouze sponové sloveso, VV jmennou část přísudku", "section_level": 1}], "src_summary": "Příslovečné určení neboli adverbiale je vedlejší větný člen, který nejčastěji rozvíjí sloveso, někdy také přídavné jméno nebo příslovce tím, že uvádí nějakou okolnost. Tyto okolnosti mohou být různé, proto i otázky, kterými se ptáme na příslovečné určení (PU), jsou různé. Nejčastěji jsou to: \"kdy?, kde?, jak?, proč?\". Podle těchto otázek rozeznáváme čtyři základní druhy příslovečného určení: ", "tgt_summary": "In grammar, an adverbial (abbreviated ) is a word (an adverb) or a group of words (an adverbial phrase or an adverbial clause) that modifies or more closely defines the sentence or the verb. (The word \"adverbial\" itself is also used as an adjective, meaning \"having the same function as an adverb\".) Look at the examples below:", "id": 1218323} {"src_title": "Husice nilská", "tgt_title": "Egyptian goose", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Husice nilská patří mezi největší husice, měří 63–73 cm a váží až 3 kg. Peří je převážně světle hnědé, s tmavou skvrnou kolem oka, tmavě hnědou skvrnou na hrudi a velkými bílými a zelenými poli v křídlech. Nohy jsou matně růžovočervené, zobák růžovočervený s tmavým lemem. Pohlaví se od sebe neliší velikostí ani zbarvením, ale jen hlasem: samec syčí, samice štěbetá a kejhá.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a biotop.", "content": "Husice nilská pochází z Afriky, kde se vyskytuje na většině kontinentu od Egypta po Kapsko, s výjimkou Sahary. Zasahuje také do jihozápadní Asie, např. do Izraele. Od vysazení v Anglii koncem 19. století vytvořila stálé populace i jinde, např. v Nizozemsku nebo Francii. V České republice se objevuje od konce 90. let 20. století nepravidelně po celý rok a výjimečně i hnízdí, např. v severních Čechách nebo na Tovačovsku. Na prostředí není husice náročná, obývá lesy, savany i močály, v Etiopii vystupuje vysoko do hor. Vyžaduje však blízkost vody.", "section_level": 1}, {"title": "Způsob života.", "content": "Husice nilská hnízdí na zemi, v opuštěných hnízdech jiných ptáků na stromech nebo v různých dutinách. Snáší 6-10 vajec, na nichž sedí pouze samice 30 dnů. O mláďata se starají oba rodiče. V Africe hnízdí dvakrát ročně, v Evropě jen jednou. V době hnízdění a péče o mláďata je samec velmi agresivní a napadá jiné ptáky ve svém hnízdním teritoriu, přičemž ho samice ponouká a \"chválí\" štěbetáním a kýváním hlavy. Husice nilské jsou převážně býložravé, pasou se podobně jako husy, ale občas sbírají i bezobratlé živočichy. Jsou velmi obratné a často hřadují na stromech.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "Ve starověkém Egyptě byla husice částečně domestikována a chována jako hlídač či domácí společník, ale také jako posvátný pták, zasvěcený bohyni Eset.", "section_level": 1}, {"title": "Husice nilská v Česku.", "content": "Husice nilská se v Česku začala objevovat v 70. letech 20. století, v roce 2008 byla prokázána první hnízdění a počet pozorování v Česku od té doby přibývá.", "section_level": 1}, {"title": "Husice nilská v českých zoo.", "content": "Pro svou nenáročnost a pěkný vzhled je husice nilská často chována v zoologických zahradách, v Česku ji chovají mnohé zahrady, např. Zoo Jihlava, Zoo Olomouc, Zoo Ostrava, Zoo Plzeň, Zoo Praha nebo Zoo Dvůr Králové. Na Slovensku je chována v Zoo Bratislava.", "section_level": 2}], "src_summary": "Husice nilská (\"Alopochen aegyptiaca\") je poměrně velký, pestře zbarvený vrubozobý pták, pocházející z Afriky, který se od konce 19. stol. šíří též po Evropě.", "tgt_summary": "The Egyptian goose (\"Alopochen aegyptiaca\") is a member of the duck, goose, and swan family Anatidae. It is native to Africa south of the Sahara and the Nile Valley. ", "id": 679029} {"src_title": "Meziobratlová ploténka", "tgt_title": "Intervertebral disc", "src_document": [{"title": "Struktura plotének.", "content": "Ploténka se skládá z elastického rosolovitého jádra (\"nucleus pulposus\") a vrstev, chrupavčitých prstenců (\"anulus fibrosus\"), které tvoří vnější vazivový prstenec. Míra elasticity ploténky je závislá na obsahu vody v ploténce. Čím je ploténka objemnější, tím lépe tlumí tlakovou zátěž na postranní meziobratlové klouby a její odpružení je účinnější.", "section_level": 1}, {"title": "Časté úrazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vyklenutí ploténky.", "content": "Při dlouhodobém nesprávném držení těla dochází k negativním klínovitým deformacím. V 98 % dochází k těmto vyklenutím mezi 4. a 5. bederním obratlem nebo mezi 5. obratlem a 1. obratlem křížové kosti. Měkké rosolovité jádro se při vyklenutí ploténky posunuje různými směry, což má za následek namáhání a protahování vláken prstence. Pokud se ploténka vyklenuje směrem k míše, může dojít k útisku míchy, resp. k radikulárnímu dráždění, projevujícímu se bolestí zad, poruchou citlivosti či brněním na vnější straně stehna a bérce.", "section_level": 2}, {"title": "Výhřez ploténky.", "content": "V určitých případech může dojít až k prasknutí prstence obklopujícího rosolovité jádro a jádro je vytlačeno ven. V závislosti na míře vyhřeznutí ploténky může docházet k dráždění nervů, které se projevuje vyzařováním bolesti nebo vystřelováním do dolních končetin. Tento stav může v případě vážného zranění způsobit znehybňující bolest a člověk musí zaujmout úlevovou polohu. Pokud výhřez utlačuje míchu, může působit znehybnění dolních končetin a je třeba vyčkat na úlevu v leže při dostatečném příjmu tekutin a prohloubené ventilaci. Někdy je třeba podstoupit operativní zákrok.", "section_level": 2}, {"title": "Prevence postižení.", "content": "Stav plotének velmi závisí na pohybové aktivitě člověka, způsobu dechu a zaujímání správných poloh při namáhavých činnostech a sportu. Zvýšená zátěž, zejména při nadváze a chybných pohybových vzorcích přispívá značně k výhřezu plotének. Pro prevenci postižení, např. u sedavého způsobu života (počítač, dlouhé řízení) jde hlavně o časté vstávání a prohýbání, prodýchání, chůzi, jemné vyvěšení páteře apod. Do jisté míry pomáhají myorelaxační léky, avšak příčinnou terapii skýtá spíše kineziologické vyšetření a manuální fyzioterapie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Meziobratlová ploténka či méně často meziobratlová destička (\"discus intervertebralis\") je elastická tkáň, která je hlavním odpružujícím systémem páteře (vedle esovitého tvaru páteře). Ploténka, spolu s párovými klouby po svých stranách, spojuje páteřní obratle. Ploténku tvoří dvě části - jádro (\"nucleus pulposus)\" a prstenec (\"anulus fibrosus).\" ", "tgt_summary": "An intervertebral disc (or intervertebral fibrocartilage) lies between adjacent vertebrae in the vertebral column. Each disc forms a fibrocartilaginous joint (a symphysis), to allow slight movement of the vertebrae, to act as a ligament to hold the vertebrae together, and to function as a shock absorber for the spine.", "id": 1270414} {"src_title": "BIND", "tgt_title": "BIND", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "BIND vytvořili Douglas Terry, Mark Painter, David Riggle a Songnian Zhou okolo roku 1980 na Kalifornské universitě v Berkeley za podpory DARPA grantu. Zkratkou \"BIND \"se rozumí \"Berkeley Internet Name Domain\". Verze BIND od 4.8.3 byly udržovány společností Computer Systems Research Group (CSRG) v UC Berkeley. Uprostřed 80. let převzal Paul Vixie z DEC vývoj BIND, zahrnující verze 4.9 a 4.9.1. Paul Vixie pokračoval v práci na BIND i po odchodu z DEC. BIND ve verzi 4.9.2 byl sponzorován společností Vixie Enterprises. Vixie nakonec založil firmu ISC (Internet Systems Consortium), která se stala subjektem odpovědným za vývoj BIND počínaje verzí 4.9.3. BIND 8 vydalo ISC v květnu roku 1997. Verzi 9 vyvinula Nominum, Inc. v rámci ISC outsourcingové smlouvy 9. října 2000. Byla napsána znovu od úplných základů, protože původní kódy BIND měly, díky jejich architektuře, problém s ověřením bezpečnosti. Dále byla přidána podpora DNSSEC (zabezpečené DNS). Další důležité funkce BIND 9 zahrnují: TSIG, nsupdate, IPv6, rndc, podporu pro více procesorů a lepší přenositelnost mezi architekturami. Rndc využívá sdíleného tajného klíče k šifrování mezi místním a vzdáleným terminálem v průběhu každé session. BIND 9 byl vyvíjen v rámci komerčních i vojenských smluv. Většinu jeho funkcí financovali vývojáři UNIXu, kteří chtěli zajistit, aby byl BIND konkurenceschopný s nabídkami DNS společnosti Microsoft. DNSSEC funkce byly financovány americkou armádou, pro kterou je zabezpečení DNS velice důležité.", "section_level": 1}, {"title": "Podpora databáze.", "content": "Starší verze programu BIND nabízely pro ukládání a načítání dat pouze textové soubory. V roce 2007 BIND 9.4 umožnil pro ukládání použít databázové formáty jako LDAP, Berkeley DB, PostgreSQL, MySQL a ODBC. BIND 10 podporuje modulární úložiště dat, takže může používat více databází.", "section_level": 1}, {"title": "Zabezpečení.", "content": "Zastaralé verze BIND 4 a BIND 8 měly značný počet vážných bezpečnostních chyb. Jejich použití se v dnešní době důrazně nedoporučuje. BIND 9 byl kompletně přepsán a tedy částečně zmírnil tyto bezpečnostní neduhy.", "section_level": 1}], "src_summary": "BIND (Berkeley Internet Name Domain) je v informatice označení zřejmě nejpoužívanějšího DNS serveru v Internetu. Používá se hlavně na servech se systémy UNIX a Linux. BIND byl původně vytvořen studenty na Kalifornské universitě v Berkeley. ", "tgt_summary": "BIND (, or named (pronounced \"name-dee\":, short for \"name daemon\"), is an implementation of the Domain Name System (DNS) of the Internet. It performs both of the main DNS server roles, acting as an authoritative name server for domains, and acting as a recursive resolver in the network. As of 2015, it is the most widely used domain name server software, and is the \"de facto\" standard on Unix-like operating systems. ", "id": 2284603} {"src_title": "Kateřina Pavlovna", "tgt_title": "Catherine Pavlovna of Russia", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Kateřina Pavlovna se narodila jako šesté dítě/čtvrtá dcera ruského cara Pavla I. a jeho druhé manželky carevny Marie Fjodorovny, narozená jako princezna Sofie Dorota Württemberská. Jméno dostala po své babičce, carevně Kateřině. Měla devět sourozenců a byla sestrou cara Alexandra I. Kateřinino dětství bylo šťastné, výchova a vzdělání bylo pod starostlivým dohledem její matky. Vynikala mimořádným intelektem a vzděláním, stejně jako nevšední krásou a skvělými organizačními i diplomatickými schopnostmi. Měla hluboký vztah se svým nejstarším bratrem, cesarevičem Alexandrem (pozdějším carem Alexandrem I.) a po celý svůj život udržovala s Alexandrem blízké kontakty; byla nejmilejší sestrou carovou a jednou z nemnoha osob, které bezvýhradně miloval.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "V době napoleonských válek, na Erfurtském kongresu v roce 1808 předložil Alexandrovi I. francouzský diplomat Talleyrand jménem francouzského císaře Napoleona Bonaparte, nedlouho předtím rozvedeného se svou první ženou Josefinou de Beauharnais, návrh na uzavření manželství Napoleona s Kateřinou, čímž chtěl získat Rusko na svou stranu. Rodina Kateřiny byla zaskočena a dotčena, ba uražena a nabídka byla odmítnuta, především na nátlak samotné Kateřiny a její matky. (Někteří historikové se dokonce domnívají, že pyšné odmítnutí \"\"neurozeného tyrana – Korsičana\"\" bylo jednou z hlavních příčin války Napoleona s Ruskem v roce 1812.) Carevna-vdova místo toho zorganizovala sňatek Kateřiny s oldenburským vévodou Jiřím, druhým synem velkovévody oldenburského Petra I. a ruským generálem a gubernátorem Estonské a Tverské gubernie.", "section_level": 2}, {"title": "První manželství.", "content": "Mimořádně krásná, inteligentní a temperamentní Kateřina Pavlovna se za Jiřího provdala 3. srpna roku 1809. Manželé se usadili v Tveru, městě mezi Moskvou a Petrohradem, kde vedli dvůr, jenž si v ničem nezadal s carským dvorem v Petrohradu. V roce 1812 Kateřina Pavlovna horlivě podporovala odpor svého národa proti Napoleonovu napadení Ruska a postavila celý pluk, který se účastnil všech důležitých bitev této války. Kateřina byla svému nepříliš přitažlivému manželovi oddaná a její manželství bylo spořádané, mělo však krátkého trvání, neboť 15. prosince roku 1812 zemřel Jiří na břišní tyfus. Z jejich manželství se narodili dva synové: Ovdovělá Kateřina Pavlovna odcestovala spolu se svým bratrem Alexandrem do Anglie, aby se setkali s princem regentem Jiřím a poté do Vídně, kde se účastnili vídeňského kongresu; Kateřina nebyla bez vlivu na jeho průběh; stejně tak výrazně napomohla realizaci sňatku své nejmladší sestry Anny Pavlovny s následníkem nizozemského trůnu, oranžským princem Vilémem.", "section_level": 3}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "V Anglii se setkala poprvé s württemberským princem Vilémem. Mezi oběma mladými lidmi vznikla láska na první pohled. Vilém však byl již ženatý s Karolinou Augustou Bavorskou (manželství bylo bezdětné a platilo za nešťastné), učinil však první kroky k jeho rozvodu a v srpnu 1814 bylo jeho manželství s Karolinou Augustou württemberským soudem rozloučeno a roku 1815 papežem Piem VII. anulováno. (Karolina Augusta se posléze 24. září 1816 stala čtvrtou manželkou rakouského císaře Františka I.; i toto její manželství zůstalo bezdětné, bylo však šťastné a spokojené a Karolína se láskyplně starala o všechny své nevlastní děti). Vilém a Kateřina se vzali 24. ledna roku 1816 v Sankt Petěrburgu. Z jejího druhého manželství se narodily dvě dcery:", "section_level": 3}, {"title": "Württemberská královna.", "content": "Nedlouho po jejich sňatku nastoupil Vilém po smrti svého otce na württemberský trůn a Kateřina se stala württemberskou královnou. Aktivně se podílela na charitativní práci ve své nové vlasti, horlivě se starala o vzdělání lidu a zakládala různé společensky prospěšné instituce. Zemřela neočekávaně v jedenatřiceti letech v lednu roku 1819 na zápal plic při růži. Po její smrti vystavěl král Vilém v Rotenbergu u Stuttgartu Württemberské mauzoleum, které věnoval její památce. Pochována byla v kostele sv. Kateřiny na vrchu Rottenberg ve Stuttgartu. Vilém se po roce znovu oženil se svou sestřenicí Pavlínou Württemberskou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kateřina Pavlovna Romanovová (rusky \"Екатерина Павловна\") (10. května 1788, Carské Selo – 9. ledna 1819, Stuttgart) byla rodem ruská velkokněžna a jako manželka württemberského krále Viléma I. württemberská královna.", "tgt_summary": "Grand Duchess Catherine Pavlovna of Russia (; 21 May 1788 [OS 10 May 1788] – 9 January 1819) later Queen Catharina Pavlovna of Württemberg, was the fourth daughter of Tsar Paul I of Russia and Duchess Sophie Dorothea of Württemberg. She became the Queen of Württemberg upon her marriage to her first cousin Crown Prince William who eventually became King William I of Württemberg in 1816.", "id": 1357379} {"src_title": "Karmiel", "tgt_title": "Karmiel", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 262 metrů, v údolí Bejt ha-Kerem, na pomezí Horní a Dolní Galileji. Město je rozloženo na pahorcích při jihozápadním okraji tohoto údolí. Na západní straně je to vrch Har Karmi, na jihu Giv'at Makoš a Giv'at Cuf a hora Har Kamon. Další pahorky se nalézají přímo v zastavěném území obce a jsou vesměs stavebně využity. Směrem k severnímu okraji zástavby se terén postupně vyrovnává, ale vystupuje zde ze dna údolí izolovaný pahorek Giv'at Zakif. Severní sektor města je odvodňován tokem vádí Nachal Šagor, jihovýchodní část spadá do povodí Nachal Šezor, které pak jižní stranou opouští údolí a vstupuje do kaňonu vádí Nachal Chilazon. Nachází se cca 105 kilometrů severovýchodně od centra Tel Avivu a cca 30 kilometrů severovýchodně od centra Haify, v hustě zalidněném pásu. Osídlení v tomto regionu je smíšené. Vlastní město je židovské, v jeho okolí převažují vesnice a města osídlená Araby Karmiel je na dopravní síť napojen pomocí Dálnice číslo 85, která ve východozápadním směru vede napříč Galileou. Od roku 2011 byla budována železniční trať Akko–Karmiel, která zde má koncovou stanici Karmiel. Provoz na nové železniční trati byl zahájen 20. září 2017.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Karmiel byl založen roku 1964. Příprava založení nového města započala v roce 1960. Mělo jít o plánovitý akt posilující demograficky židovské osídlení v této části Galileji, kde dosud existoval jen souvislý blok arabských sídel. O vznik Karmielu usiloval Levi Eškol, který roku 1963 nastoupil do funkce izraelského premiéra. Stavební práce na budování nového města začaly v dubnu 1963 a 29. října 1964 zde byly do užívány slavnostně předány první domy, do kterých se nastěhovalo prvních 16 rodin. Šlo o poslední takzvané rozvojové město, zřízené v Izraeli v období let 1948–1967. Do roku 1967 byl růst Karmiel pozvolný, ale pak se město začalo rychle rozvíjet. Roku 1969 byl zveřejněn územní plán města, který předpokládal postupný nárůst a rozvoj obytných, komerčních i průmyslových okrsků. První osadníci byli mixem rodilých Izraelců a nových přistěhovalců. Roku 1982 zde bylo otevřeno městské kulturní a společenské centrum. 20. listopadu 1986 získal Karmiel status města. Během Druhé libanonské války v roce 2006 dopadly na město rakety vypálené z Libanonu. Ve městě funguje deset sekulárních základních škol, čtyři střední školy a působí zde vysoká škola ORT Braude College s bakalářskými studijními programy. Dále zde existuje náboženská základní i střední škola a také ultraortodoxní židovské školy a ješivy. Severovýchodně od města leží velká průmyslová zóna Karmi'el-východ.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Karmiel je město se smíšenou, tedy sekulární i náboženskou populací. Podle údajů z roku 2009 tvořili naprostou většinu obyvatel Židé - cca 38 000 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 43 300 osob). Karmiel byl navržen jako ryze židovské město. Populace je i nadále většinově židovská, ale ve městě se usadili i někteří Arabové z okolních obcí. V roce 2008 se uvádělo, že v Karmielu je registrováno 500 arabských voličů. Jde o středně velkou obec městského typu s dlouhodobě rostoucí populací. K 31. prosinci 2017 zde žilo 45 900 lidí. Počátkem 90. let 20. století zaznamenala obec skokový nárůst v souvislosti s přílivem přistěhovalců z bývalého SSSR. Například roku 1991 zde kromě 21 000 starousedlíků žilo už 4451 těchto nových přistěhovalců. Růst populace ale počátkem 21. století výrazně zpomalil. Do roku 2020 mohlo město podle plánů z počátku 21. století dosáhnout počtu obyvatel 120 000. Ve skutečnosti, ale populační růst byl daleko pozvolnější.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karmiel (, \"Karmi'el\", doslova \"„má vinice je Bůh“\", v oficiálním přepisu do angličtiny Karmi'el) je město v Izraeli, v Severním distriktu.", "tgt_summary": "Karmiel (, \"lit.\" \"God's vineyards\") is a city in northern Israel. Established in 1964 as a development town, Karmiel is located in the Beit HaKerem Valley which divides upper and lower Galilee. The city is located south of the Acre-Safed road, from Safed and from Ma'alot-Tarshiha and from Acre. In Karmiel had a population of.", "id": 74921} {"src_title": "Ernst Cassirer", "tgt_title": "Ernst Cassirer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v bohaté židovské rodině v tehdy německé Vratislavi (\"Breslau\"). V roce 1892 začal studovat právo a potom literaturu a filosofii na berlínské univerzitě, mimo jiné u Maxe Schelera a Georga Simmela, roku 1896 přešel na univerzitu v Marburgu, kde roku 1899 promoval u známého novokantovce Paula Natorpa prací o Descartově kritice matematického a vědeckého poznání. Roku 1902 se oženil a roku 1906 se v Berlíně habilitoval prací o problému poznání ve vědě a filosofii a působil zde jako soukromý docent. V téže době se spolu s Natorpem podílel na vydání Kantových sebraných spisů. Roku 1919 byl povolán jako profesor filosofie na nově založenou univerzitu v Hamburku, kde byl roku 1929 zvolen rektorem. Zde také v letech 1923–1929 vydal své nejznámější dílo, \"Filosofie symbolických forem\", a intenzivně se zabýval filosofickými otázkami teorie relativity. V roce 1929 se zúčastnil veřejné disputace s M. Heideggerem v Davosu, která vyvolala značnou pozornost, nepřinesla však významné výsledky. Po nacistickém převratu roku 1933 emigroval do Anglie a přednášel na Oxfordské univerzitě a roku 1935 přijal pozvání na univerzitu v Göteborgu, kde roku 1939 získal švédské občanství. Roku 1941 odjel do USA a přednášel nejprve na Yaleově univerzitě v New Havenu a od roku 1944 na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde také zemřel. V New Yorku napsal svoji filosofickou antropologii, \"Esej o člověku\" a své poslední dílo \"O mýtu státu\", vydané posmrtně v roce 1946.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a dílo.", "content": "Cassirerovo myšlení vychází z Natorpova novokantovství, oproti Kantovi však nechápe pojmy prostoru a času jako apriori, nýbrž jako „první zkušenosti“. Za skutečné apriori pokládá jen rozumové principy, například princip kauzality, nezbytný základ vědy. Odmítá také Kantovo rozdělení smyslového a rozumového poznání. Ve svých raných pracích se zabýval teorií poznání, zejména ve spisech o Descartovi a Leibnizovi. V díle „Substanční a funkční pojem“ (1910) ukazuje, že pojmy matematiky a přírodních věd neoznačují věci, nýbrž vztahy, jimiž vědy své předměty popisují. Úkolem matematiky ve vědě je právě popis vztahů, jež dovolují shrnout rozmanitost zkušenosti do přehledných jednotících kategorií. V dalším období se Cassirer věnoval filosofii kultury. Odmítal rozdělení věd na přírodní a duchovní a rozvinul pojem symbolické formy jako výkladového schématu, jímž člověk vysvětluje svoji zkušenost. Filosofie se nemůže spokojit s úzkým pojetím poznání, ale musí se zabývat lidským prožíváním (\"Erleben\") v plné šíři. O pochopení světa člověk usiluje nejen ve vědě, ale také v mýtu, v náboženství nebo v umění, a všude k tomu používá řeč. Na poznání se však nepodílejí pouze pojmy – jako u Kanta – nýbrž všechny typy symbolizací, na něž je každý vztah ke světu odkázán. Činnost (\"Tun\") znamená pro Cassirera především tvoření a utváření, jehož nejjednodušší formou je vymezování a vytváření perspektiv: každý smyslový vjem je perspektivní, a tedy vnímané už nějak utváří. Vnímání samo už pořádá smyslový materiál do různých tvarů, jejich vztahů a kontrastů a vtiskuje mu tak jistý smysl. Jen díky tomu můžeme vnímat předměty, a nikoli beztvarý chaos skvrn nebo zvuků. V symbolických formách dostávají tyto artikulace zkušenosti smysl a trvalost, jež teprve umožňují každé poznání i jednání. Symbolické formy jednak Tomu odpovídá i členění „Filosofie symbolických forem“ do tří dílů: mýtus, jazyk a poznání. Symbolické formy jsou původní a navzájem nepřevoditelné světy prožívání (\"Erlebniswelten\"), jako je jazyk, náboženství, právo, umění, technika a poznání, jež všechny vyrůstají ze společného podloží celistvě vnímajícího a prožívajícího mýtu. Filosofická antropologie nebo filosofie člověka má poskytovat náhled do struktur těchto světů a propojovat je do organického celku. Právě symbolické formy jsou tím, co člověka odlišuje od jiných živočichů a zároveň mu dává nový rozměr svobody. Řeč, umění, náboženství a věda jsou různé formy tohoto osvobozování jako postupné objektivace a racionalizace. Filosoficko-antropologický výměr člověka by tedy mohl znít, že je to bytost „schopná forem“. Ve svém posledním díle, „Mýtus státu“ analyzuje Cassirer myšlenkové a společenské kořeny nacismu. Nachází je ve ztrátě jistot a pocitu bezpečí, jež vedlo ke ztrátě důvěry v moderní racionalitu a k napůl nevědomému návratu k mýtu. Myšlenkové kořeny německého nacismu vidí už v německé romantice a v jejím iracionalismu. Naopak obranou musí být výchova k racionálnímu užívání lidské svobody.", "section_level": 1}, {"title": "Význam a vliv.", "content": "Mezi Cassirerovými žáky vynikl například Hans Reichenbach nebo Leo Strauss, antropolog Arnold Gehlen a další. Větší vliv měl Cassirer v USA, kde se k němu hlásila filosofka Susan K. Langer, sociolog Talcott Parsons i antropolog Clifford Geertz. Od osmdesátých let 20. století zájem o jeho dílo oživl i v Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Cassirer (28. července 1874 Vratislav (\"Breslau\") – 13. duben 1945 New York) byl německo-americký novokantovský filosof, známý jako autor filosofie kultury, založené na teorii symbolů. Zabýval se také fenomenologií, gnozeologií (teorií poznání), filosofickou antropologií a dějinami filosofie.", "tgt_summary": "Ernst Alfred Cassirer (; ; July 28, 1874 – April 13, 1945) was a German philosopher. Trained within the Neo-Kantian Marburg School, he initially followed his mentor Hermann Cohen in attempting to supply an idealistic philosophy of science. ", "id": 673073} {"src_title": "Alofon", "tgt_title": "Allophone", "src_document": [{"title": "Příklady: alofon vs. foném.", "content": "Nejčastěji vlivem okolních hlásek může docházet ke změně místa tvoření (artikulace) hlásky a tím k její asimilaci. Například hláska je v češtině považována za alofonní k psanému /n/ před velárními plozivami /g/ a /k/, např. ve slově \"banka\". Dochází zde k posunu místa okluze (závěru) z dásňového oblouku na měkké patro, čímž se obě souhlásky vysloví na shodném místě. Výslovnost skupiny /ng/ nebo /nk/ se tím stává jednodušší. Naproti tomu v angličtině je samostatným fonémem, tj. je třeba při výslovnosti pečlivě rozlišovat a, neboť různá výslovnost těchto dvou hlásek mění význam slov. Srov. např. \"ban (zákaz) a \"bang (bum). Jiným příkladem alofonní výslovnosti je například ztráta znělosti souhlásek na konci slov v češtině. Např. /f/ se jako samostatný foném v domácích českých slovech vyskytuje velmi zřídka a obvykle je jen neznělou realizací (alofonem) jinak znělého /v/, např. ve slově \"ostrov, v ostatních tvarech slova se vyslovuje [v]: ostrovy. Fonémem je /f/ např. v cizím slově fyzika\".", "section_level": 1}, {"title": "Distribuce alofonů.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Komplementární distribuce.", "content": "Obměny realizace určitého fonému u stejného mluvčího (skupiny mluvčích) v závislosti na pozici ve slově a hláskovém okolí (poziční obměny). Různé realizace téhož fonému se nemohou vyskytovat ve stejné pozici. Tyto realizace by však měly být akusticky podobné, aby mohly být považovány za alofony téhož fonému. Např. v angličtině je foném /l/ realizován jako „jasné“, pokud předchází samohlásce. V ostatních pozicích se realizuje jako „temné“ velarizované. Hláska se v angličtině vyskytuje pouze na začátku slabiky (v pretuře), zatímco může být jen v koncové pozici slabiky (v kodě). Přesto nejsou považovány za poziční varianty téhož fonému, neboť jsou akusticky vnímány jako značně odlišné. Asimilace místa tvoření (viz příklady výše) rovněž náleží k tomuto typu.", "section_level": 2}, {"title": "Volné varianty.", "content": "Různé realizace fonému ve stejné pozici u různých mluvčích. V němčině jsou např. přípustné různé realizace fonému /r/ (), jejichž využití se liší regionálně. Výslovnost spisovné češtiny obvykle volné varianty nepřipouští. Veškeré tyto obměny jsou považovány za nářeční.", "section_level": 2}], "src_summary": "Alofon ve fonetice a fonologii označuje jeden z možných zvuků, tedy způsobů artikulace určitého fonému. Alofon na rozdíl od fonému nebývá v písmu odlišován odpovídajícím grafémem.", "tgt_summary": "In phonology, an allophone (; from the Greek, \"állos\", \"other\" and, \"phōnē\", \"voice, sound\") is one of a set of multiple possible spoken sounds, or \"phones\", or signs used to pronounce a single phoneme in a particular language. For example, in English, (as in \"stop\" ) and the aspirated form (as in \"top\" ) are allophones for the phoneme, while these two are considered to be different phonemes in some languages such as Thai and Hindi. On the other hand, in Spanish, (as in \"dolor\" ) and (as in \"nada\" ) are allophones for the phoneme, while these two are considered to be different phonemes in English. ", "id": 1044226} {"src_title": "Theatini", "tgt_title": "Theatines", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "Název \"kajetáni\" se odvozuje od Kajetána z Tiene, svatořečeného v 17. století. Pojmenování \"theatini\" řád získal podle titulárního chrámu v Chiete (latinsky \"Theatinum\") druhého ze zakladatelů, kardinála Gianpietra Caraffy, potomního papeže Pavla IV., latinsky \"episcopus Theatinus\". Theatini nemají vlastní řádový šat, nosí černý kněžský talár. Ve znaku mají černý latinský kříž na stříbrném nebo zeleném trojvrší ve zlatém poli.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Řád založil právník a klerik Kajetán z Tiene spolu s Giovanni Pietrem Carafou a se členy mužského náboženského bratrstva laiků \"Congregatio della divine Amore\" při kostele Svaté Dorotey v Římě na svátek Nalezení sv. Kříže 5.6. 1524. Roku 1526 stanovy řádu schválil papež Klement VII. Oba zakladatelé stanovili pro řád, i na tu dobu, neobvykle tvrdá pravidla. Theatini nesměli vlastnit majetek, nesměli ani žebrat. Měli se spoléhat pouze na boží prozřetelnost. Jejich kritikové právě toto svěření se boží prozřetelnosti často kritizovali a poukazovali na to, že především v dobách bídy či válek s takovými pravidly řád dlouho nepřežije. Sv. Kajetán se však nedal zviklat. Řád si stanovil za cíl činnosti duchovní obrodu kléru v době boje s reformací, misie, charitativní činnost, výchovu mládeže a duchovní správu. Centrum řádu se brzy přesunulo přes Benátky do morem zasažené Neapole, kde Kajetán konal v letech 1527-1528 duchovní a zdravotní službu, doprovázenou zázraky a údajným odvrácením morové epidemie. Zde také zemřel a byl pohřben. Posléze se centrum generálátu přesunulo zpět do Říma k nově postavenému kostelu Sant'Andrea della Valle, kde sídlí dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "Řád se během 17.století rozšířil do celé katolické Evropy a proslul významnými architektonickými projekty chrámů, počínaje návrhy řádového architekta a matematika Guariniho. V jižní Evropě k jeho centrům patřily Neapol,Palermo, Řím a Madrid, ve střední Evropě Vídeň, Salzburg, Mnichov, Krakov, Lvov a Praha. Misie byly vyslány také do Ruska.", "section_level": 2}, {"title": "Svět.", "content": "Řád je činný dodnes nejen v Evropě, ale i v severní i jižní Americe, severní Africe a v Asii. V roce 2007 sídlil na 33 místech světa a měl 203 členů, z toho 129 kněží. Generálním převorem je od roku 2007 Valentin Arteaga y Sánchez-Guijaldo.", "section_level": 2}, {"title": "České země.", "content": "V Čechách se kajetáni usídlili roku 1665, kdy jejich misijní skupinu na cestě do Rusi přijal v Praze purkrabí Bernard Ignác Jan z Martinic a žádal o jejich usídlení císaře Leopolda I. Poskytl kajetánům svou kapli Panny Marie Altöttinské s domem a vinicí za Strahovskou branou (v Břevnově) nazývanou podle nich Kajetánka. Nejpozději roku 1666 se zde usadili tři theatini: Štěpán Schiattini původem z Janova, superior Jan Comino z Verony a Salvator Gallo. Další kapli, zasvěcenou Panně Marii Einsiedelnské získali od Ludmily Benigny hraběnky Šternberkové na Hradčanech, přímo pod rampou Pražského hradu (adaptovanou v 80. letech 20. století na kavárnu U kajetánů). Od roku 1684 kajetáni získali dva domy v Ostruhové (dnešní Nerudově) ulici, které si dali přestavět na kostela Panny Marie po ochranou Boží Prozřetelnosti a sv. Kajetána s theatinským klášterem (čp. 194/III.), kde působili a provozovali učiliště pro šlechtické syny až do zrušení řádu císařem Josefem II. v roce 1783. V roce 1709 dali u Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa zhotovit pro Karlův most sousoší svého patrona sv. Kajetána.", "section_level": 2}], "src_summary": "Theatini nebo také Kajetáni je označení pro katolické řeholníky – regulované kleriky, členy mužského církevního řádu založeného ve 2.čtvrtině 16. století v Římě. Latinský titul zní \"Ordo Clericorum Regularium vulgo Theatinorum\" či \"Clerici regulares Theatini\", zkratka \"OTheat.\" nebo \"CRth\".", "tgt_summary": "The Theatines or the Congregation of Clerics Regular of the Divine Providence are a religious order of the Catholic Church, with the post-nominal initials \"C.R.\".", "id": 2128838} {"src_title": "Klasická archeologie", "tgt_title": "Classical archaeology", "src_document": [{"title": "Klasická archeologie v ČR.", "content": "V České republice se klasické archeologii věnuje několik pracovišť. Nejvýznamnějším z nich je Ústav pro klasickou archeologii Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tento ústav vedl v 90. letech 20. století prof. Jan Bouzek, později doc. Iva Ondřejová, od roku 2013 je ředitelem doc. PhDr. Peter Pavúk, PhD. Ústav spravuje sbírky sádrových odlitků antických soch, jež jsou zčásti zpřístupněny veřejnosti v expozicích na zámku v Duchcově a Hostinném. Členové ústavu realizují terénní projekty v několika oblastech. Dlouhodobý výzkum probíhal od roku 1993 v Bulharsku pod vedením Jana Bouzka na místě někdejšího řeckého emporia Pistiros. Památky římského období byly v Bulharsku nedávno zkoumány na lokalitě Jurta (Strojno). Na tradici bádání na Balkáně nyní navazují výzkumy v jižní Makedonii (Ochridská jezera). Od roku 2002 probíhá expedice v jižním Uzbekistánu, zpočátku na multikulturní lokalitě lokalitě Džandavláttepa, později v rámci povrchových prospekcí v Pašchurtské kotlině a podhůří Bajsúntau a Kugitangu. kde český tým studuje mimo jiné památky z doby tažení Alexandra Velikého. Starší projekty ústavu směřovaly také na Srí Lanku a do libanonského Bejrútu. Brněnští archeologové z Akademie věd provádějí vykopávky v lokalitě Mušov, kde se nacházejí zbytky jednoho trvalejšího a několika dočasných římských vojenských táborů. Klasická archeologie je vyučována také na Masarykově univerzitě (Ústav archeologie a muzeologie FF) a podílí se a vede vlastní výzkumné projekty na Krétě a v Pompejích. Významným pracovištěm je i oddělení klasické archeologie v Národním muzeu v Praze, které spravuje největší sbírku antických předmětů v České republice. Další sbírky se nalézají například v Západočeském muzeu v Plzni, kde lze nalézt řadu předmětů z Černomoří, či v Podlipanském muzeu v Českém Brodě. Mnohá muzea své antické sbírky zatím trvale nevystavují.", "section_level": 1}, {"title": "Klasickoarcheologické lokality na území ČR.", "content": "Území ČR sice pravděpodobně nebylo přímou součástí římské říše (možná jen na několik let), ale dochované památky z Mušovska a jiných míst na Moravě svědčí o pobytu a akcích římského vojska proti germánským kmenům, a to hlavně v období tzv. markomanských válek (166 – 180) za vlády císaře Marka Aurelia (121 – 180, císař od roku 161).", "section_level": 1}], "src_summary": "Klasická archeologie je odvětví archeologie, studující hmotnou kulturu antického starověku. Těžiště bádání tak spočívá v poznávání všech aspektů života antických Řeků, Římanů a dalších národů, které se dostaly to kontaktu s těmito dvěma kulturami nebo které jimi byly v různé míře ovlivněny. Z toho vyplývá, že jde především o bezprostřední sousedy Řeků a Římanů a také další etnika, která např. obývala území římské říše jako Etruskové, Thrákové, nebo územně sousedící Skythové, Iberové, Berbeři aj. ", "tgt_summary": "Classical archaeology is the archaeological investigation of the Mediterranean civilizations of Ancient Greece and Ancient Rome. Nineteenth-century archaeologists such as Heinrich Schliemann were drawn to study the societies they had read about in Latin and Greek texts. Many universities and foreign nations maintain excavation programs and schools in the area-such is the enduring appeal of the region's archaeology.", "id": 24875} {"src_title": "Vysílač Konstantynow", "tgt_title": "Warsaw radio mast", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1949 došlo k rekonstrukci vysílače Raszyn v Łazach na vysílací výkon 200 kW, později zvýšen na 500 kW. I tento výkon byl však pro šíření kvalitního signálu rozhlasu po celém Polsku nedostačující, a proto bylo 5. července 1969 přikročeno k vybudování nového vysílače blíže ke geometrickému středu Polska. Autorem projektu vysílače byl inženýr Jan Polak. V letech 1970–1973 probíhaly stavební práce na budovách, v letech 1971–1973 stavba linky vysokého napětí a od října 1972 do května 1974 práce na montáži stožáru. Od října 1973 do července 1974 pak trvala instalace rádiových zařízení. Výstavba stožáru byla dokončena 18. května 1974 a oficiální zahájení pak proběhlo dne 30. července 1974. Od 22. července toho roku převzal vysílání polského rozhlasu z Raszyna.", "section_level": 1}, {"title": "Zhroucení stožáru vysílače.", "content": "V roce 1984 během jedné z technických kontrol stožáru bylo odhaleno jeho poškození. Důvodem byly oscilace konstrukce způsobené větrem. Technické problémy během výměny vedly k úvahám na vybudování nové, pevnější konstrukce, leč ze záměru sešlo z ekonomických důvodů. V roce 1988 došlo k obnovení nátěru. 8. srpna 1991 v 19.10 hodin, během výměny kotevních lan, která byla ve špatném technickém stavu, se stožár zhroutil. Uvolňovalo se jedno z lan v páté poslední sekci a zakládala a napínala se 2 lana pomocná. První z pomocných lan se vyvléklo z upnutí a druhé se vytrhlo z kotvení, neboť nevydrželo sílu zbylých hlavních lan. Horní část stožáru se zlomila a udeřila do jeho základny, dolní se potom zlomila v opačném směru. Kolaps vedl ke zničení malého jeřábu, ani jedna z budov vysílačů nebo rozvodny však nebyly poškozeny. Při incidentu nikdo nezemřel ani nebyl zraněn. Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že za destrukci stožáru je odpovědná firma \"Mostostal Zabrze\", která stavbu zhotovila a udržovala. Vedoucí opravy vysílače z \"Mostostalu\" byl obviněn ze způsobené katastrofy a odsouzen ke dvěma a půl letům vězení. Trest mu byl nakonec snížen na dva roky. K nepřímým příčinám katastrofy patří zanedbání technického stavu po 17 letech provozu, špatný stav kotevních lan zjištěný již v roce 1987 a odchýlení vrcholu stožáru od svislé polohy o několik metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Obnova vysílače.", "content": "Z důvodu velkého množství posluchačů v zahraničí rozhodla polská vláda v dubnu 1992 o znovuobnovení stožáru, projekt byl zahájen v září 1995. Ačkoliv některé práce byly již dokončeny (jako renovace starých základů stožáru), muselo být díky značným protestům místních obyvatel od této varianty upuštěno. Důvodem jejich obav byl vliv elektromagnetického záření na jejich zdravotní stav. Nové místo pro vysílač bylo nakonec zvoleno v bývalém vojenském prostoru \"Solec Kujawski\". Zde byly v letech 1998–1999 postaveny 330 m a 289 m vysoké stožáry (oba uzemněné), přívod ke stožárům je realizován přes speciální kotevní lana. Nová vysílací stanice byla uvedena do provozu 4. září 1999 na frekvenci 225 kHz.", "section_level": 1}, {"title": "Aktuální stav.", "content": "Kromě stožáru a napájecího vedení všechny zbylé části areálu stále existují. Jsou ale nevyužité a pomalu se rozpadají. Ocelový stožár byl dán do šrotu, byl demontován zkorodovaný systém chlazení vysílače, stav vysílacího zařízení Brown Boveri & Cie je nejasný. Objekt je zabezpečen proti vniknutí nepovolaných osob.", "section_level": 1}, {"title": "Technické údaje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Areál vysílače.", "content": "Areál se rozkládal na ploše o rozloze 65 ha a skládal se z:", "section_level": 2}], "src_summary": "Vysílač Konstantynow s výškou 646,38 metru byl až do svého zhroucení v roce 1991 nejvyšší stavbou na světě. Vysílač ve vsi Konstantynów (gmina Gąbin, okres Płock) s výstupním vysílacím výkonem 2000 kW byl určen pro dlouhovlnné vysílání prvního programu polského rozhlasu (PR1). Vysílač pracoval na frekvenci 227 kHz do 1. února 1988, poté na 225 kHz. Vysílání bylo zachyceno v Kazachstánu, Iráku, Íránu, téměř celé Evropě i severní Americe. Oficiální název vysílače byl Radiofoniczny Ośrodek Nadawczy w Konstantynowie, Radiowe Centrum Nadawcze w Konstantynowie nebo Warszawska Radiostacja Centralna (WRC) w Gąbinie.", "tgt_summary": "The Warsaw Radio Mast was a telecommunications tower located near the town of Gąbin, central Poland, and the world's tallest structure at from 1974 until its collapse on 8 August 1991. It was the second tallest structure ever built, being surpassed as the tallest by the Burj Khalifa tower in the United Arab Emirates, completed in 2009. ", "id": 304105} {"src_title": "Naditec", "tgt_title": "Prosopis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Naditce jsou stromy a keře s dvakrát zpeřenými listy. Na listech jsou přítomna extraflorální nektária v podobě žlázek. Rostliny mají často výrazné párové trny, vzniklé přeměnou palistů podobně jako u akátu. Květy jsou nejčastěji žluté, uspořádané v hustých klasech nebo hlávkách. Kalich je zvonkovitý, z 5 lístků. Koruna je složená z 5 na bázi více méně srostlých korunních lístků. Tyčinek je 10 a jsou mnohem delší než koruna. Semeník obsahuje mnoho vajíček. Plody jsou nepukavé, zploštělé nebo válcovité, s přehrádkami mezi semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod naditec zahrnuje asi 49 druhů. Nejvíce druhů se vyskytuje v jižních oblastech Jižní Ameriky od jižní Brazílie a Bolívie po Chile a Argentinu, menší centrum druhové pestrosti je v Andách v Peru, Kolumbii a Ekvádoru. Celkem 7 druhů se vyskytuje v oblasti Mexika a jz. USA. Ve Starém světě je rod zastoupen celkem 4 druhy. Největší areál má naditec \"Prosopis farcta\", rozšířený od severní Afriky přes Arábii po Střední Asii a Indický subkontinent, a naditec africký (\"P. africana\"), který se vyskytuje v rovníkové subsaharské Africe a Arábii. Naditce jsou všeobecně rychle rostoucí a vůči suchu odolné dřeviny, rostoucí vesměs na chudých či zasolených půdách v sušších až suchých oblastech. Je rozšířen od tropů po teplé oblasti mírného pásu. Některé tropické i subtropické druhy jsou již dlouho vysazovány i v jiných částech světa. Zdomácněly ve východní a jižní Africe i v oblasti Sahelu, v Pákistánu a Indii, v Brazílii a Austrálii. První údaj o vysazení v africkém Senegalu je z roku 1822. V některých oblastech se staly invazními rostlinami.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Ze sušené dužniny plodů naditců vyráběli domorodí indiáni v oblasti Sonorské pouště mouku. V severní Argentině je takto naditec využíván dodnes. Mouka má omezenou výživnou hodnotu, neboť neobsahuje škrob. Dužnina plodů některých druhů je jedlá, pojídá se čerstvá, sušená nebo vařená nebo se z ní připravuje víno. Plody s jedlou dužninou mají např. druhy naditec jehnědokvětý (\"P. juliflora\"), naditec bílý (\"P. alba\"), naditec čilský (\"P. chilensis\"), naditec pýřitý (\"P. pubescens\") a \"P. spicigera\". V některých oblastech jsou naditce důležité pícniny nebo medonosné rostliny. Lusky některých jihoamerických druhů slouží jako zdroj tříslovin. Různé druhy naditců mají celkem široké využití jako zdroj dřeva, gumy a barviva, jako stínící a okrasné dřeviny a jsou využívány i v místní medicíně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Naditec (\"Prosopis\") je rod rostlin z čeledi bobovité. Zahrnuje asi 49 druhů, pocházejících zejména z Jižní Ameriky, v menší míře i v tropech a subtropech Starého světa. Naditce jsou dřeviny s dvakrát zpeřenými listy a s hustými klasy drobných žlutých květů s dlouhými tyčinkami. Často jsou výrazně trnité. Mají poměrně široké místní využití a jsou vysazovány i v jiných oblastech tropů a subtropů.", "tgt_summary": "Prosopis is a genus of flowering plants in the pea family, Fabaceae. It contains around 45 species of spiny trees and shrubs found in subtropical and tropical regions of the Americas, Africa, Western Asia, and South Asia. They often thrive in arid soil and are resistant to drought, on occasion developing extremely deep root systems. Their wood is usually hard, dense and durable. Their fruits are pods and may contain large amounts of sugar. The generic name means \"burdock\" in late Latin and originated in the Greek language.", "id": 583882} {"src_title": "Kiosek", "tgt_title": "Kiosk", "src_document": [{"title": "Původ označení.", "content": "Slovo kiosek má původ v tureckém slově \"köşk\", případně v jeho perské verzi \"küšik\", což obojí znamená altán či zahradní pavilon. V 18. stol. se dostalo v podobně \"kiosque\" do francouzštiny, kde rovněž znamenalo altán či besídku. Byla to jednoduchá, otevřená stavba, spíše dekorativní než užitková. Zpočátku tento název neoznačoval obchodní místo.", "section_level": 1}, {"title": "Kiosek jako prodejna.", "content": "Běžné provedení kiosku je nevelká stavba o půdorysu přibližně 3×3 metry. Stěny jsou z větší části prosklené a slouží k vystavení zboží. Obsluhu kiosku zajišťuje většinou jen jeden prodavač. Prodej se uskutečňuje přes prodejní okénko. Prodavač je vždy uvnitř, zákazníci nikdy nevstupují dovnitř. Prodejní sortiment jsou nejčastěji noviny, časopisy, tabákové výrobky, pohlednice, upomínkové předměty, balené nápoje (tzv. novinový stánek) a jídlo, jako jsou cukrovinky, čokoládové tyčinky, průmyslově vyráběné plněné bagety apod. Existují také specializované kiosky (prodejní stánky), které se zaměřují na prodej suvenýrů, květin, nebo jednoduchých jídel připravovaných na místě z průmyslově vyráběných polotovarů. Příkladem budiž stánky s uzeninami a nápoji na Václavském náměstí v Praze. Kiosky se umísťují na pěších komunikacích, v okolí nádraží, případně v parcích a jiných veřejných prostranstvích všude tam, kde často prochází velké množství lidí. Přestože kiosek je budován jako dočasná stavba a nemá základy (nemá ani popisné číslo a vlastní adresu) je skoro vždy připojen na rozvod elektrické energie a v některých případech i na vodovod a kanalizaci. Vzhledem k rozměrům neposkytuje takřka žádné zázemí pro prodavače.", "section_level": 1}, {"title": "Informační kiosek.", "content": "Místo, kde je možné získat informace. Původně budka s osobou-informátorem. Dnes převážně počítačový terminál s dotykovou obrazovkou, schopný podat informace o dopravním spojení, nebo turistických zajímavostech. Názvem informační kiosek se označují i terminály umístěné uvnitř komerčních budov. Ty podávají informace o firmách v budově a cestě k nim.", "section_level": 1}, {"title": "Improvizovaný prodejní stánek.", "content": "S provizorními a improvizovanými prodejními zařízeními se setkáváme také na trzích, lunaparcích, poutích, jarmarcích, vinobraních a dalších veřejných akcích (sportovní a kulturní akce, veřejné slavnosti apod.). Většinou se jedná o jednoduché montované přenosné zařízení skládající se ze stolu(ů) opatřených textilním nebo plastovým přístřeškem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kiosek (také prodejní stánek) je drobná užitková stavba sloužící k maloobchodnímu prodeji novin, časopisů, tabákových výrobků, balených nápojů a jídla.", "tgt_summary": "Historically, a kiosk () was a small garden pavilion open on some or all sides common in Persia, the Indian subcontinent, and in the Ottoman Empire from the 13th century onward. Today, several examples of this type of kiosk still exist in and around the Topkapı Palace in Istanbul, and they can be seen in Balkan countries. ", "id": 1491086} {"src_title": "Trans Europ Express", "tgt_title": "Trans Europ Express", "src_document": [{"title": "Historie vlaků sítě TEE.", "content": "První vlaky kategorie TEE vyjely na koleje západoevropských železničních správ Německa (DB), Nizozemí (NS), Švýcarska (SBB-CFF-FFS) a Francie (SNCF) se začátkem platnosti letního jízdního řádu roku 1957, čímž se naplnila dlouhodobá idea o síti rychlých expresních vlaků, které by křižovaly Evropu a konkurovaly tak rychle se rozvíjející letecké dopravě.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenka evropských expresů.", "content": "Hnacím motorem ideje o vytvoření transevropské sítě rychlých a pohodlných expresních vlaků byla značně rychle se rozvíjející letecká doprava, která po II. světové válce zažívala neuvěřitelný rozkvět. Jednotlivé železniční správy v západní Evropě se obávaly, že jim letadla převezmou velkou část cestujících hlavně na dálkových trasách. Tato obava byla umocněna ještě více tím, že v poválečné Evropě byla nabídka mezistátních spojů naprosto nedostatečná. Dalším silným konkurentem železnice se stala doprava automobilová, která představovala pro železnice nebezpečí zase na kratších a středních vzdálenostech. Právě tyto dva druhy dopravy a obavy z finančních ztrát vedly železniční správy k tomu, aby hledaly vhodná protiopatření. Je samozřejmé, že jak letecká, tak automobilová doprava do té doby dominující železnici mnoho cestujících přebrala, ale právě vytvoření vlaků sítě TEE vedlo k tomu, že úbytek cestujících nebyl tak velký. S myšlenkou na luxusní vlaky, které by křižovaly Evropu, v podstatě přišel Dr. Frans den Hollander, který byl v té době generálním ředitelem nizozemských drah NS. Hollander byl velkým stoupencem integrace evropských železnic a právě zavedení těchto spojů považoval za jeden z prostředků konkurence železniční dopravy vůči silniční a letecké dopravě. Hollander spatřoval inspiraci pro nové vlaky hlavně ve 20. a 30. letech 20. století, v kteréžto době Evropu křižovaly lokomotivami tažené rychlíky, jež se nesly ve znamení luxusu a rychlosti. Na prvním místě to samozřejmě byl proslulý Orient expres, nebo meziválečné vlaky Étoile du Nord (jezdící od roku 1927 na trase \"Paříž\" – \"Brusel\" – \"Amsterdam\"), Oiseau Bleu (od roku 1929 jezdil v relaci \"Paříž\" – \"Brusel\" – \"Antverpy\") nebo Edelweiss (od roku 1928 jezdící v úseku \"Amsterdam\" – \"Brusel\" – \"Curych\"). V té době byly tyto vlaky vedeny parními lokomotivami, nicméně nové vlaky sítě TEE měly být vedeny v moderní trakci motorové, která byla později změněna na elektrickou.", "section_level": 2}, {"title": "Vznik sítě TEE.", "content": "25. března 1957 byl podepsán základní dokument Evropského hospodářského společenství, tzv. Římská smlouva, čímž se pomalu válkou rozdělená Evropa začala sjednocovat. Jen dva měsíce poté byl podepsán zakládací dokument také pro TEE. Zakládací komise pro vlaky sítě Trans Europ Expres byla vytvořena na základě již dříve vytvořené komise na zasedání v nizozemském Utrechtu v roce 1954. Té se účastnily železniční správy Francie (SNCF), Belgie (SNCB), Německé spolkové republiky (DB), Itálie (FS), Lucemburska (CFL), Nizozemí (NS) a Švýcarska (SBB-CFF-FFS). Pozvání odmítlo Rakousko (ÖBB) a připojilo se až později. V roce 1969 se k nabídce vlaků této kategorie připojilo i Španělsko (RENFE) a posledním státem bylo potom v roce 1974 Dánsko (DSB).", "section_level": 2}, {"title": "Technické parametry vlaků TEE.", "content": "Aby byly vůbec nové vlaky schopny konkurovat letecké a automobilové dopravě, musely nabídnout rychlost a pohodlí. Podmínkou tak bylo, že vlaky nabízely komfort cestování 1. třídy, cestovní rychlost vyšší než u běžných rychlíků a různé další doplňkové služby. Také musely odpadnout výměny trakčních vozidel na hranicích, což jízdu značně zdržovalo. V době zahájení provozu těchto vlaků byla však elektrizace železnic v Evropě teprve na počátku, a tak se jako nejrozumnější řešení jevilo využít moderních rychlých motorových jednotek. Nutno bylo také sjednotit různé technické parametry vozidel v jednotlivých zemích a poté také jízdní řády pro mezinárodní provoz. Proto byly na zasedáních Komise pro TEE v letech 1954 a 1955 stanoveny následující konkrétní požadavky na technické parametry vlaků této sítě: Nicméně ani přes tyto technické podmínky nebylo jednoty dosaženo úplně. Některé soupravy totiž jezdily s klasickými nárazníky, nikoliv s automatickými spřáhly, lišil se také způsob obsluhy cestujících jídlem. Některé správy jej donášely na místo, jinde si cestující musel dojít do jídelního vozu. Nevýhodou těchto vlaků pak bylo, že měly pouze omezenou přepravní kapacitu pro zavazadla cestujících. V podmínkách také nebyly stanoveny některé technické parametry vozidel jako použitý systém topení, větrání nebo klimatizace, která tak byla zprvu standardem jen u některých, zvláště německých nebo švýcarsko-nizozemských, vozidel. K těmto problémům docházelo proto, že cílem nebyla úplná unifikace systému vlaků, ale spíše jednotnost vzhledu a poskytovaných služeb. Pro dodržené předepsaných podmínek byla každá zúčastněná železniční správa požádána, aby ze svého dosavadního vozového parku vyčlenila nebo nechala nově vyrobit odpovídající vozidla. Nejkratšími jednotkami byly italské dvouvozové jednotky řady ALn 442/448 a francouzské RGP 825, nejdelšími pak byly německé jednotky VT 11.5 a švýcarsko-nizozemské DE/RAm, které nabízely až 12 vozů.", "section_level": 1}, {"title": "Provoz vlaků TEE.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Provoz v motorové trakci.", "content": "Myšlenka tvůrců konceptu vlaků sítě TEE se nenaplnila úplně zcela, ale tyto vlaky i přesto přinesly to, co od nich bylo očekáváno: vytvoření konkurenceschopného dopravního prostředku, který byl nabídl rychlé a luxusní spojení evropských měst. Motorové jednotky se v provozu ukázaly jako vynikající volba, zvláště pak luxusní německá řada VT 11.5. Několik problémů se však vyskytlo při zpoždění dodávek souprav některým železničním správám od výrobců. Vlaky TEE si v provozu vydobyly vynikající pověst a přinesly také několik převratných novinek. Například expres Mediolanum (\"Mnichov\" – \"Milán\") se stal prvním pravidelným spojem mezi Německem a Itálií vedeným přes Brennerský průsmyk motorovým vozem, legendou byl i francouzský TEE Mistral, který se stal předchůdcem pozdějších vlaků TGV. Se svou průměrnou rychlostí 127,7 km/h byl v té době nejrychlejším pravidelným vlakovým spojem světa. Toto prvenství mu vzal až japonský vlak Šinkansen v roce 1964. Ostatní vlaky dosahovaly průměrné rychlosti kolem 100 km/h a podařilo se jim značně zkrátit předválečné jízdní doby expresních vlaků, které na daných trasách nahradily. Tohoto jízdního úspěchu se dosáhlo také tím, že vlaky spojovaly pouze opravdu velká a významná města Evropy a na některých trasách tak jezdily bez zastávky.", "section_level": 2}, {"title": "Nárůst počtu spojů a elektrická trakce.", "content": "S příchodem dalších jízdních řádů se počet spojů kategorie TEE zvyšoval. S postupující elektrifikací hlavních železničních tras v Evropě však bylo pouze otázkou času, kdy tato trakce převezme vozbu i vlaků TEE. První vlak TEE vedený elektrickou lokomotivou taženými vozy speciálně upravenými pro provoz na vlacích této kategorie, nasadily 1. července 1961 Švýcarské železnice SBB-CFF-FFS na dva nové spoje Cisalpino (\"Paříž\" – \"Milán\") a Gottardo/Ticino (\"Curych\" – \"Milán\"). O rok později se na vozbě vlaků TEE v elektrické trakci dohodly Francie a Belgie (mezi \"Paříží\" a \"Bruselem\"). Pro tyto vlaky byly vyrobeny speciální klimatizované vozy a byly taženy francouzskými lokomotivami řady BB. Zároveň s tím došlo i ke zvýšení maximální rychlosti spojů nejprve na 150 km/h a později na 160 km/h. Takto koncipované vlaky nejen že zkrátily jízdní dobu ještě více, ale přilákaly i další cestující, takže vlaky mezi Paříží a Bruselem měly běžně až 13 vozů. Elektrická trakce, která postupně na spoje kategorie TEE přicházela, se postarala i o další mezník. V roce 1968 bylo povoleno, aby vlaky tažené německými lokomotivami řady E03 (103) v úseku Augsburg – Mnichov používaly při vozbě vlaku Blauer Enzian maximální rychlost 200 km/h. Od roku 1969 se síť vlaků TEE opět rozrostla, když se k projektu připojilo i Španělsko, když začal jezdit vlak Catalan Talgo (\"Ženeva\" – \"Barcelona\"). Protože v Španělsku se nepoužíval rozchod \"1435 mm\", ale \"1668 mm\", byly tyto vlaky vedeny španělskými jednotkami Talgo, které byly vybaveny zařízením na změnu rozchodu a byly taženy nejdříve dieselovými a posléze elektrickými lokomotivami, které také byly vybaveny zařízením na změnu rozchodu. Celá operace změny na hranicích mezi Francií a Španělskem nezabrala o mnoho více, než běžná výměna lokomotivy a pobyt na hranicích byl zkrácen na pouhých 20 minut.", "section_level": 2}, {"title": "Nehody a další spoje.", "content": "Vlakům kategorie TEE se vážné i méně vážné nehody spíše vyhýbaly, ale ne vždy. Nejtragičtější nehodou bylo vykolejení vlaku TEE 56 Bavaria 9. února 1971, který jel v trase \"Mnichov\" – \"Curych\". Vlak byl veden motorovou jednotkou RAm 501 švýcarských drah. Krátce poté, co vlak projel stanicí Aitrang, jednotka vjela do oblouku rychlostí cca 130 km/h namísto povolených 80 km/h. První dva vozy vykolejily, třetí vykolejil a otočil se napříč přes koleje a hnací vůz na konci vlaku se položil do koleje v protisměru. Do vykolejené jednotky vzápětí narazil rychlostí cca 40 km/h motorový vůz jedoucí opačným směrem. Následkem bylo 28 mrtvých, z toho 26 v jednotce TEE, a 42 těžce zraněných. Při nehodě zahynuli strojvůdci obou vlaků. Příčina nehody nebyla s jistotou určena, pravděpodobně došlo k zamrznutí kondenzátu v brzdovém soustavě – tento problém se na jednotkách RAm objevil již dříve. I přes tuto tragickou nehodu počet vlaků sítě TEE i nadále stoupal. Do sítě TEE byly řazeny zcela nové nebo převedeny už existující spoje zejména ve Francii a Itálii. Ve Francii se jednalo o vnitrostátní spoje, které se většinou rázem vyšvihly na první příčky rychlostních rekordů. Vlaky zastavovaly jen minimálně a své trasy zvládaly v rekordních časech.", "section_level": 2}, {"title": "Konec sítě TEE.", "content": "S narůstajícím počtem spojů byly na spoje TEE řazeny nejrůznější hnací vozidla. Ve vrcholné etapě v 80. letech byly nahrazovány i vozy či celé jednotky a spoje začaly být přeřazovány z kategorie TEE do nižších kategorií. Taková vlna degradací postihla především Francii a Itálii, ale nevyhnula se ani jiným správám. Tyto degradace kvality pak znamenala velkou ztrátu zájmu o cestování vlaky TEE, což předznamenalo jejich zánik. V roce 1980 byl do kategorie TEE zařazen poslední vlak, jímž byl spoj TEE Albert Schweitzer, který pouhé tři roky jezdil v trase \"Dortmund\" – \"Štrasburk\", protože u cestujících se nesetkal s valnou odezvou. Pád vlaků TEE, které byly zavedeny hlavně jako konkurence letecké dopravě, se tak nezadržitelně přiblížil. Letecká doprava začala být v 80. letech stále dostupnější a levnější, zatímco ceny jízdenek luxusních vlaků TEE stále rostly. Na další vzdálenosti tak letadla vycházela mnohem levněji a začala se k nim přiklánět i část původní klientely vlaků TEE. Také se začala rozvíjet síť vlaků InterCity, jež sice nenabízely výhradně cestování 1. třídou, ale byly levnější a jezdily v hodinových intervalech. Tak se stalo, že některé TEE byly u některých správ, především v Německu, vedeny jako doplňkové spoje právě k vlakům InterCity. Na konci 80. let 20. století se začaly hroutit komunistické režimy ve východní Evropě a skončilo tak rozdělení Evropy na dva tábory. Navíc se začala masově rozvíjet turistika a cestování mládeže. Tyto skupiny nebyly však ochotny a ani schopny platit velké sumy za cestování luxusními prvními třídami ve spojích TEE. Toto vše zapříčinilo, že železniční správy začaly koncept vlaků TEE přehodnocovat a dospěly k závěru, že za současné situace není už nadále tento projekt udržitelný. Roku 1987 vyjely na evropské železnice vlaky nové kategorie EuroCity, které se staly náhradou za vlaky TEE. Nebyly tak luxusní, protože byly složeny jak z vozů první, tak druhé třídy, přičemž vozů 2. třídy bylo vždy více. Nicméně tento systém, jež se posléze rozšířil i do zemí bývalého východního bloku, vyhovoval nové cestující veřejnosti a umožnil tak jednotlivým železničním správám zabránit úplné ztrátě cestujících. Posledními vlaky kategorie TEE tak byla čtveřice vlaků TEE jezdících v trase \"Frankfurt\" – \"Düsseldorf\", jež na koleje naposled vyjely 1. července 1991. Tím se uzavřela více než třicetiletá existence vlaků TEE v Evropě.", "section_level": 2}], "src_summary": "Trans Europ Express (zkráceně TEE, někdy také psáno jako \"Trans Europe Express\" nebo \"Trans Europa Express\") je označení, které nesla síť expresních dálkových vlaků v západní Evropě, jejichž vznik se datuje do \"50. let 20. století\". Síť vlaků TEE zanikla na počátku 90. let 20. století, kdy ji nahradily vlaky kategorie EuroCity.", "tgt_summary": "The Trans Europ Express, or Trans-Europe Express (TEE), is a former international first-class railway service in western and central Europe that was founded in 1957 and ceased in 1995. At the height of its operations, in 1974, the TEE network comprised 45 trains, connecting 130 different cities, from Spain in the west to Austria in the east, and from Denmark to Southern Italy.", "id": 947049} {"src_title": "Stévie sladká", "tgt_title": "Stevia rebaudiana", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Dorůstá výšky 50 až 100 cm. Její drobné sytě zelené listy jsou vstřícné, kopinaté. Jemné úbory bílých květů vytvářejí koncové okolíky. Už na první pohled se jedná o zajímavou rostlinu. Stévie byla původně jednoletou rostlinou, ale různými šlechtitelskými postupy se zařadila mezi víceleté. Je propracována technologie pěstování v jednoletém i ve víceletém cyklu a technologie vegetativního množení pomocí zelených řízků, řízků kořenů, odnoží a dalších vegetativních částí rostlin včetně metody in vitro.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jako první využívaly rostlinu kmeny známé jako Guaraní v Paraguayi a Brazílii. Sladili si s ním maté a používali ho také v přírodní medicíně (na pálení žáhy, cukrovku, jako ústní vodu). V roce 1931 izolovali francouzští chemici glykosidy, které dávají rostlině sladkou chuť. Izolované složky byly pojmenovány podle rostlin: steviosid a rebaudiosid a jsou 250–300krát sladší než sacharóza. Látka je stálá i za tepla, nemění se její pH a nekvasí. Ve 20. století se začala používat ve velké míře umělá sladidla, jako jsou cyklamáty a sacharin, které mohou mít karcinogenní účinky. Proto se na počátku 70. let začala japonská firma Morita Kagaku Kogyo Co., Ltd zabývat možností použít stévii jako náhražku cukrů v nápojích a dalším potravinářském průmyslu. Nyní má stévia 40 % podíl na japonském trhu s umělými sladidly. Zde se také používá v nealko nápojích např. Coca Cola. Nyní se používá stévia ve východní Asii (Čína, Thajsko, Korea, Tchaj-wan, Malajsie) ve státech Jižní Ameriky a v Izraeli. Čína je největším producentem steviósy na světě. Dříve byla stévia velmi rozšířená i v USA.", "section_level": 1}, {"title": "Dostupnost.", "content": "Pokusně byla rostlina vysazena v Ontariu v Kanadě, aby se zjistilo, zda ji lze pěstovat pro komerční účely. V USA je legální tuto rostlinu prodávat v jakékoli formě, pokud není označena jako potravinový doplněk. Tatáž pravidla platí pro Austrálii, Nový Zéland, Kanadu a dříve platila i pro Evropskou unii (do 2011). V Japonsku je stevie prodávána i jako sladidlo. Extrakt ze stévie byl zaregistrován pod jménem rebiana společnostmi Coca Cola a Cargill. Tento extrakt čeká na schválení patentu a označuje nekalorické sladidlo. Coca Cola plánovala prosadit toto sladidlo na americkém trhu v roce 2009.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní problematika.", "content": "V roce 1985 vyšla studie, která prokazovala, že steviol je mutagenem (steviol je látka získaná ze steviosidu a rebaudiosidu, dvou nejsladších steviolů z rostlinky). Tato studie byla ovšem později kritizována za způsob provedení. Další studie ukázaly, že stévie zvýšila citlivost na insulin u pokusných krys a může dokonce zvýšit produkci insulinu. Tím napomáhá ke snížení projevů cukrovky a jejích metabolických projevů. Předběžné studie na lidech ukázaly, že může redukovat hypertenzi, ale jiná studie toto vyvrátila. Navzdory mnoha dalším studiím, které prokazují zdravotní nezávadnost se to vládním organizacím nezdá dosti průkazné a volají po dalším výzkumu, který by vyvrátil toxicitu výrobků. V roce 2006 Světová zdravotnická organizace (WHO) připravila nové studie na zhodnocení nezávadnosti stévie. Ukázalo se, že steviosid může mít pozitivní vliv na některé osoby trpící hypertenzí nebo cukrovkou typu dva, a že neuvolňuje mutageny. Léčebné účinky přesto vyžadují ještě další zkoumání. Cukrovka byla léčena v Jižní Americe stévií již stovky let a také v Japonsku, kde je ve značné míře používaná již od 70. let se neprojevily žádné zdravotní komplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Politická problematika.", "content": "V roce 1991 byla podána anonymní stížnost na používání stévie úřadu pro Kontrolu potravin a léčiv (FDA) v USA, který stévii označil za nebezpečný potravinový doplněk a zakázal její dovoz. FDA své rozhodnutí zdůvodnila tím, že toxikologické testy nejsou dost průkazné a látka není bezpečná. I přesto, že se látka používá od roku 1958 a nevyskytly se žádné zdravotní komplikace, nebyla látka schválena k dalšímu používání. Arizonský kongresman Jon Kyl nařkl FDA za rozhodnutí na základě žádosti producentů umělých sladidel. FDA se brání tím, že nemůže zveřejnit jméno informátora. Do roku 1994 byla stévie označována jako nebezpečná a její prodej byl zakázán. V roce 1995 byla revidována a mohla být prodávána na léčebné účely, ale nikoli jako potravinový doplněk. Nejasnosti ohledně vzniku mutagenů metabolickými pochody u zvířat a lidí tehdy přesvědčily Evropskou unii o prodloužení zákazu. Studie provedená v roce 2006 Světovou zdravotnickou organizací (WHO) doporučila opět látku prodávat jako potravinový doplněk.", "section_level": 1}, {"title": "Využití jako sladidlo.", "content": "Komplex sladivých látek obsažený téměř v celé rostlině mimo kořeny, zejména v listech, je tvořen několika diterpenickými glykosidy nazývanými souhrnně steviosid. Kromě samotného steviosidu jsou v rostlině obsaženy ještě tyto: rebaudiosid A, jenž je sladší než steviosid 1,3 – 1,5x, rebaudiosid C, D, E, dulkosid B a steviolbiosid. Steviosid se v mnoha zemích na světě používá ke slazení potravin, nápojů, v cukrářství, konzervárenském průmyslu, při výrobě zubních past a žvýkaček.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování, dostupnost v ČR.", "content": "Po schválení použití v Evropské unii (2011) již lze sladidlo v tabletách na bázi stévie koupit běžně v lékárnách i obchodech s potravinami. Také je možné koupit stévii v sušené formě v obchodech se zdravou výživou nebo bylinkářstvích. Rostlina se dá koupit v jarních měsících také jako venkovní rostlina v květinářstvích. Pěstování v českých podmínkách: v květináči, ideální je východní parapet, popř. u okna, ve skleníku či na na zahrádce. Sladké látky se tvoří více, když má rostlina dostatek světla a tepla. Z jedné rostliny lze získat až 0,5 kg sušených lístků. Na léto se doporučuje ji dávat ven a na zimu domů. Rostliny lze dobře tvarovat řezem, snadno obrážejí. Listy lze užívat jak v čerstvém stavu, tak zmrazené nebo sušené.", "section_level": 1}], "src_summary": "Stévie sladká (\"Stevia rebaudiana\", nazývána také stévie cukrová, sladká tráva, medové lístky) je bíle kvetoucí světlomilná tropická rostlina z čeledi hvězdnicovité. Původní oblast výskytu jsou tropické a subtropické oblasti Jižní a Střední Ameriky. Cení se jí kvůli jejím léčivým účinkům a hlavně kvůli vysoké sladivosti. Stévie se používá především jako náhražka cukru, ale ve vyšší koncentraci může mít poněkud lékořicovou příchuť. Rod Stevia obsahuje okolo 150 druhů bylin a keřů. ", "tgt_summary": "Stevia rebaudiana is a plant species in the genus \"Stevia\" of the sunflower family (Asteraceae). It is commonly known as candyleaf, sweetleaf or sugarleaf. ", "id": 1156769} {"src_title": "Marie Burgundská", "tgt_title": "Mary of Burgundy", "src_document": [{"title": "Mariin osud.", "content": "Karel Smělý se sice po smrti Mariiny matky († 25. září 1465) v červnu roku 1468 znovu oženil se sestrou anglického krále Eduarda IV. Markétou z Yorku, ale stejně jako jeho první manželství s Kateřinou Francouzskou († 1446), dcerou francouzského krále Karla VII., i toto manželství zůstalo bezdětné. Marie byla „zajatkyní“ města Gent, protože její otec měl neustálé neshody s generálními stavy. Nová matka si svou nevlastní dceru oblíbila a stala se jí nejen matkou, ale také přítelkyní, která se celý život starala o její štěstí. Mariin otec mezitím spřádal plány, jak svou dceru výhodně provdat. Zájem projevil jak anglický král pro svého bratra, tak věční rivalové francouzský král a římský císař pro své syny. Pro francouzského krále bylo ve hře velmi mnoho, protože Burgundsko a další území ovládaná Karlem Smělým sousedila s Francií i říší a bylo lénem francouzské koruny i císařství. Císař měl zase hluboko do kapsy a nemohl dopustit, aby Francie získala klíčová území, totiž hospodářky rozvinuté a bohaté Burgundsko a nizozemské provincie. Otec „zlaté nevěsty“ dal přednost císařovu synovi Maxmiliánovi, protože v něm viděl i vlastní vzestup, chtěl se stát králem. Jeho sen se nakonec nevyplnil, protože císař před korunovací raději ujel (Francie dala na srozuměnou svůj nesouhlas). Karlovy dny byly sečteny, zemřel roku 1477 na bitevním poli při válce o Lotrinsko, které krátce před tím obsadil. Poté, co se Marie stala vévodkyní, využila nizozemská města nezkušenosti mladé panovnice a donutila ji 11. února 1477 podepsat tzv. \"Grand Privilége\" (odstranění ústřední moci). Maxmilián si s cestou k nevěstě dával na čas, chyběly totiž peníze. Nakonec ale vypomohli Fuggerové, obchodníci z Augsburgu a během cesty ještě Markéta z Yorku. Maxmilián dorazil do Bruselu 11. srpna 1477.", "section_level": 1}, {"title": "Spory s Francií: Mariina svatba a smrt.", "content": "Mariin strýc a zároveň kmotr Ludvík XI. se nehodlal s vévodovým rozhodnutím o Mariině sňatku smířit. Nejprve se snažil svou kmotřenku ovlivnit různými argumenty, když však Marie po otcově smrti prohlásila, že otcovo přání splní, rozhodl se Ludvík jít na věc z jiné strany. Rozšiřoval pomluvy a ovlivňoval Burguňďany, protože je jim přece bližší francouzsky mluvící dauphin než přivandrovalý Habsburk. Král také začal obsazovat burgundská území. Francouzi si však v zemi nepočínali jako přátelé, a tak se mínění lidu brzy přiklonilo k Maxmiliánovi. Ludvík se však nevzdal a prohlašoval, že se Marie nemůže vdát bez jeho souhlasu jako jejího lenního pána. Byla to však jen slova do prázdna a svatba Maxmiliána a Marie se konala 18. srpna 1477 v Gentu. Ani po svatbě neměli Maxmilián s Marií klid. Ludvík se totiž nespokojil jen s intrikami a v roce 1478 došlo k prvnímu otevřenému konfliktu. Maxmilián brzy zjistil, že pomoc od otce nebo z říše čekat nemůže, a tak rychle shromáždil různorodé vojsko. Bitva skončila dohodou o příměří na jeden rok, již francouzský král dodržel, často však docházelo k plenění a drancování v pohraničních oblastech. Když se vévodskému páru narodilo první dítě, syn Filip, nemohl si Ludvík pomoci a dal rozhlašovat, že je to děvče. Celou věc vyřešila při křtinách Markéta z Yorku, když dítěti před lidmi stáhla plenu, tím rozptýlila veškeré pochybnosti. K nové bitvě došlo 7. srpna 1479. Francouzi vpadli do Pikardie, kde byli poraženi vévodovým vojskem a hrdinou dne se stal Maxmilián. Ludvík se tedy opět vrátil k intrikám a pomluvám. Mladí manželé měli ale přesto důvod k oslavám, 10. ledna 1480 přišlo na svět další dítě, dcera Markéta, která dostala jméno po nevlastní babičce Markétě z Yorku. Maxmiliánovy šťastné dny se ale chýlily ke konci. 6. března 1482 při lovu se sokoly, který Marie i Maxmilián milovali, Mariin kůň zakopl a vévodkyně, která byla již počtvrté těhotná, si při pádu přivodila těžká vnitřní zranění. Nedovolila však, aby jí prohlédl lékař a 27. března 1482 zemřela. Nizozemské generální stavy využily Maxmiliánova smutku a stejně jako kdysi Marii vzaly do opatrovnictví jejího malého syna Filipa. Na základě míru z Arrasu se Filip měl stát vládcem části burgundského dědictví, Markéta byla předurčena za manželku francouzského dauphina Karla a poslána na výchovu do Paříže.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marie Burgundská (13. února 1457 v Bruselu – 27. března 1482 v Bruggách) byla burgundská, lucemburská a brabantská vévodkyně od roku 1477, jediná dcera burgundského vévody Karla Smělého, jež se narodila z jeho druhého manželství s Isabelou z rodu Bourbonů.", "tgt_summary": "Mary (; ; 13 February 1457 – 27 March 1482), Duchess of Burgundy, reigned over the Burgundian State, now mainly in France and the Low Countries, from 1477 until her death in a riding accident at the age of 25. ", "id": 546359} {"src_title": "Billa", "tgt_title": "Billa (supermarket)", "src_document": [{"title": "Historie firmy.", "content": "Zakladatelem firmy se stal 7. prosince 1953 Rakušan Karl Wlaschek (1917-2015) z Vídně, který otevřel první diskontní obchod s drogistickým zbožím. Díky širokému výběru zboží a nízkým cenám se jeho firma začala rychle zvětšovat a rozšiřovat do dalších měst v Rakousku. Na počátku 60. let bylo již v provozu 45 poboček a v roce 1961 se zavedlo jednotné pojmenování Billa pro celou obchodní síť. Ve stejném roce byl zaveden bezobslužný prodej. Firma se v průběhu 60. a 70. let rozrůstala a rozšiřovala sortiment nabízeného zboží (vznikaly sesterské firmy jako BIPA, LIBRO, EMMA atd). Firma využila pádu Východního bloku a začala expandovat do Polska, Itálie, Maďarska, Slovenska a Česka (1990). Dne 3. února 2000 byla otevřena první prodejna na Ukrajině v Kyjevě. V roce 1996 byla firma koupena německou skupinou REWE Group.", "section_level": 1}, {"title": "Pobočky.", "content": "V současnosti BILLA působí v 6 evropských zemích.", "section_level": 1}, {"title": "BILLA v Česku.", "content": "V Česku BILLA otevřela první prodejnu 26. října 1991 v Brně a rok později byly otevřeny další dvě filiálky v Praze a Prostějově. V dalších letech se rozšiřovaly v rozsahu 5-8 filiálek za rok. K dalšímu zrychlení došlo od podzimu roku 1997, kdy bylo také postaveno nové sídlo a sklad firmy v Praze - Modleticích. Na přelomu let 2007 a 2008 převzala 97 supermarketů Delvita. Za rok 2019 měla obrat více jak 34 mld. korun. K začátku roku 2020 má BILLA v Česku 233 prodejen a zaměstnává více jak 6000 zaměstnanců. https://havas.cz/pressroom/billa-otevira-v-poradi-233-prodejnu-v-rajhradu/", "section_level": 2}, {"title": "BILLA na Slovensku.", "content": "Na Slovensku je BILLA od roku 1993.", "section_level": 2}, {"title": "BILLA v Rusku.", "content": "V Rusku je Billa od roku 2004. Nejdříve měla pobočky především v Moskvě a okolí, ale od roku 2008 se začala rozšiřovat i do ostatních regionů. V letech 2008-2011 působila v Rusku pod názvem Biop. V roce 2008 koupila 13 prodejen supermarketů Yum-Yum v Moskvě a v roce 2012 prodejny Citistor. K prosinci 2018 má BILLA v Rusku 151 prodejen.", "section_level": 2}, {"title": "BILLA na Ukrajině.", "content": "První supermarket BILLA byl na Ukrajině otevřen 3. února 2000 v Kyjevě. Následně se rozšiřoval - v roce 2014 počet obchodů dosáhl 39 supermarketů a byly zastoupeny v 16 městech v 9 regionech země. Od roku 2015 ale počet supermarketů klesl. V červnu 2017 společnost oznámila prodej 9 svých prodejen a v září 2017 byla síť supermarketů snížena na 17 supermarketů, z toho 12 - v oblasti Kyjevu, 2 v Dněpru a Oděse a 1 v Zhytomyru. V březnu 2019 jich už bylo zase 30.", "section_level": 2}, {"title": "BILLA stop & shop.", "content": "Jedná se o speciální prodejny BILLY na vybraných čerpacích stanicích Shell, které jsou určeny pro rychlý nákup motoristům. Podle průzkumu agentury Kantar TNS upřednostňuje 48 % zákazníků tyto prodejny právě díky rychlosti nákupu, dalších 39 % kvůli tomu, že si mohou nakoupit kdykoliv je potřeba. Většina prodejen je totiž otevřena 24 hodin denně a to i ve svátky. Podle stejného průzkumu také lidé nejčastěji kupují nápoje a pečivo. K lednu 2020 je těchto prodejen v Česku 70.", "section_level": 1}, {"title": "Kontroverzní reklama Billy na čerstvě upečené pečivo.", "content": "V roce 2019 probíhala v televizním vysílání reklama Billy na čerstvě upečené pečivo a to, že Billa je už 27 let expertem na čerstvost. Problémem reklamního spotu je v tom, že v něm jsou místo čerstvě upečeného pečiva z trouby vytahovány rozpeky. Podle tvrzení tiskové mluvčí Billy Dany Bratánkové se čerstvé pečivo v prodejnách Billa nepřipravuje, protože prodejny nedisponují pekárnou. Na všech 224 prodejnách Billa v České republice se k 19. 3. 2019 pečivo pouze dopékalo. Na jaře 2019 byl proto podán Radě pro rozhlasové a televizní vysílání podnět k prošetření. Rada po devíti měsících vynesla rozhodnutí, ve kterém uznává společnost Billu vinnou ze spáchání přestupku a udělila jí správní trest ve formě napomenutí, upozornila ji, že v případě opakování protiprávního jednání ji hrozí pěněžitá sankce ve výši až 2 milionů Kč a uložila Bille povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Po rozhodutí v Bille proběhla změna textu na hodinách v prodejnách z textu „Každých 30 minut čerstvé pečivo“ na text „Každých 30 minut křupavé pečivo“.", "section_level": 1}], "src_summary": "BILLA (; zkratka z německých slov „BILliger LAden“ – „\"Levný obchod\"“) je rakouská obchodní značka řetězce supermarketů provozovaných společností \"BILLA, spol. s r.o.\", kterou vlastní firma REWE Group. V současnosti působí v domovském Rakousku, v Česku, na Slovensku, v Bulharsku, na Ukrajině a v Rusku. ", "tgt_summary": "BILLA () is an Austrian supermarket chain that operates throughout Central, Eastern and Southeastern Europe. The company, which was founded by Karl Wlaschek in 1953, is currently owned by Germany's REWE Group. ", "id": 378807} {"src_title": "Jedle", "tgt_title": "Fir", "src_document": [{"title": "Suroviny.", "content": "Základními surovinami jsou méně hodnotná masa. Když se omezíme jen na výrobu při domácí zabijačce, musíme výčet surovin rozdělit na: Koření: sůl, mletý pepř, mleté nové koření, majoránka, mletý zázvor, česnek, (v některých oblastech i cibule) Poměr surovin je různý u jednotlivých receptů, které se liší podle krajů a tradic.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava jitrnicového prejtu.", "content": "Vnitřnosti se vaří zvlášť. Hlava, kůže a vývar se vezmou z kotle, ve kterém se vaří zabijačková polévka. Vše umeleme. Česnek utřeme, přidáme k syrovým játrům a pomeleme. Pokud dáváme žemli, tak ji namočenou a vymačkanou přidáme k játrům. Vše smísíme a přidáme koření. Podle potřeby přidáme vývar, abychom jednak dostali hustě kašovitou konzistenci prejtu, jednak z chuťového hlediska. Lze přidat i trochu rozpuštěného vnitřního sádla.", "section_level": 1}, {"title": "Plnění prejtu do střev.", "content": "Střívka musí být dobře vyčistěna, (několikanásobně propláchnuta vodou s octem) nařezána na požadovanou délku, (asi 25 cm) a z jedné strany zašpejlována. Střívka můžeme plnit: Po naplnění jitrnice vložíme do mírně vroucí vody a pak teplotu udržujeme na 85–90 °C. Po 10–15 minutách uvařené jitrnice vyplavou na povrch, kde je odebereme.", "section_level": 1}, {"title": "Podávání.", "content": "Jitrnice podáváme:", "section_level": 1}, {"title": "Tradice.", "content": "Jitrnice je nejtradičnější zabijačkový pokrm. Jeho trvanlivost je však omezena na několik dní (zvláště když je přidávána žemle). Lidé na vesnici to řešili způsobem, který spojoval příjemné s užitečným. Většina jitrnic se roznesla po dědině, sousedům, rodině, známým. A protože v dřívějších dobách chovali prasata ve většině stavení a zabijačky se dělaly průběžně, měli všichni čerstvé jitrnice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jedle (\"Abies\") je rod stálezelených, jednodomých, zpravidla dlouhověkých jehličnatých stromů z čeledi borovicovitých (\"Pinaceae\"), podčeledi jedlové (\"Abietoideae\"), zahrnující v různých pojetích 40–50 druhů rozšířených na severní polokouli, převážně v Severní Americe, střední a jihovýchodní Evropě, ve Středomoří a ve východní Asii. ", "tgt_summary": "Firs (Abies) are a genus of 48–56 species of evergreen coniferous trees in the family Pinaceae. They are found through much of North and Central America, Europe, Asia, and North Africa, occurring in mountains over most of the range. Firs are most closely related to the genus \"Cedrus\" (cedar). Douglas firs are not true firs, being of the genus \"Pseudotsuga\". ", "id": 1393078} {"src_title": "Emmerich Kálmán", "tgt_title": "Emmerich Kálmán", "src_document": [{"title": "Mládí a profesní začátky.", "content": "Narodil se v rodině bohatého obchodníka Károlyho Koppsteina. Hospodářská recese a stejně tak i otcova odvážná investice do divadla či jízdárny v Siófoku mu však způsobila v roce 1892 bankrot. Rodina se přestěhovala do Budapešti, změnila si jméno na Kálmán a 6 dětí (2 chlapci a 4 dívky) museli rodiče rozdělit mezi příbuzné. Mladý Emmerich Kálmán měl od malička zájem o hudbu (např. se naučil nazpaměť zpívat celou 2. maďarskou rapsódii od Ference Liszta). Jako malý chlapec však upadl při veřejném tanci a od tehdy už nikdy více nechtěl tancovat. Od malička se učil hře na klavír, v roce 1897 vystoupil veřejně. Později však dostal bolesti ramene a musel svoje studia hry na klavír přerušit. Z těchto důvodů také přešel na studium komponování. Emmerich Kálmán byl součástí úspěšné generace maďarských hudebních skladatelů, kteří počátkem 20. století studovali na Hudební akademii v Budapešti pod taktovkou Jánose Kössler. K této generaci patřili operetní skladatelé jako např. Albert Szirmai a Viktor Jacobi, jeden z nejdůležitějších představitelů první hudební avantgardy 20. století Béla Bartók anebo skladatel Zoltán Kodály. Kromě toho navštěvoval na žádost svého otce i studia práv na Budapešťské univerzitě.Jako absolvent hudební akademie měl v roce 1904 určitý úspěch na závěrečném koncertu se svým symfonickým dílem \"Saturnálie\", ale jeho dílo bylo ten večer hráno poprvé a naposledy. Po absolutoriu studií práv byl zaměstnán u Samuela Bakonyiho. Když měl zastoupit stávkující železničáře u soudu, nestihl si ani prostudovat spis. U soudu neuspěl, a byl po dohodě propuštěn. Podle dohody měl Bakonyi Kálmánovým rodičům nadále tvrdit, že jejich syn je stále jeho zaměstnancem. Namísto právní praxe byl Kálmán zaměstnán jako hudební kritik v novinách \"Pesti Napló\", kde byl znám už z jeho studentských let. V té době zkomponoval svoji druhou symfonii \"Endre a Johanna\", ale nikdo o ni neměl zájem. Tehdy ze žertu poznamenal, že zkomponuje operetu. Poté co zkomponoval úspěšný kuplet pro Sáru Ferákovou (tehdy nejznámější šansonetu v Budapešti) a doslechl se o velkých úspěších Oscara Strause a Lea Fally, začal se zaobírat myšlenkami na operetu vážněji. V tom mu byl příkladem a nápomocen jeho spolužák a přítel Viktor Jacobi, který neváhal a operety začal psát ihned po absolvování Hudební akademie.", "section_level": 1}, {"title": "Skladatelská dráha.", "content": "Ani o jeho první operetu \"Podzimní manévry\" (maď. \"Tatárjárás\", něm. \"Ein Herbstmanöver\") však maďarské Královské divadlo (\"Királyszínház\") v Budapešti neprojevilo zájem. Ve svém zoufalství se obrátil na ředitele v divadle Vígszínház, jehož dílo velmi zaujalo a rozhodl se ho uvést. Toto rozhodnutí bylo stejně odvážné i úspěšné. Odvážné proto, že Vígszínház měl do tehdy na programu jen činohru, a úspěšné proto, že opereta slavila velký úspěch. Premiéru měla 22. února 1908. Úspěchu si všiml i Viliam Karczag, ředitel v Theater an der Wien. V Budapešti ho doprovázel Leo Fall, který operetu bez závisti či rivality doporučil. Stal se dokonce Kálmánovým dobrým přítelem. Operetu uvedli 21. ledna 1909 v upravené verzi. Měla podobný úspěch jako v Budapešti a z Vídně se dostala do mnoha dalších světových divadel. Z jeho dalších úspěšných operet, které už mívaly premiéry ve Vídni, se proslavila zejména \"Čardášová princezna\" (něm. \"Die Csárdásfürstin\"), ale i jiné, např. \"Hraběnka Marica\" (něm. \"Gräfin Maritza\") alebo \"Cirkusová princezna\" (něm. \"Die Zirkusprinzessin\"). Ve svých operetách plně využíval maďarské čardášové hudební motivy, které vhodně skloubil s vídeňskou operetní tradicí. V roku 1938 musel Kálmán kvůli svému židovskému původu opustit Vídeň. Za vydatné pomoci Miklósa Horthyho odejel přes Švýcarsko do Paříže. Potom když hrozil vpád německých nacistů i do Francie, odhodlal se na cestu, kterou by jinak asi nikdy nepodnikl, odjel do New Yorku v USA, kde byl už díky svým předchozím operetám dobře znám. Krátce žil i v Hollywoodu. V době 2. světové války napsal operetu \"Marinka\", která měla sice v USA úspěch, ale nedosáhla slávu jeho předešlých děl. V roce 1949 se nakrátko vrátil do Evropy a navštívil i Vídeň. Poté v roce 1950 se natrvalo usadil v Paříži, kde o dva roky později i zemřel. Jeho poslední opereta \"Arizona Lady\" byla uvedena v Bernu až po jeho smrti.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "První Kálmánovou manželkou byla Paula Dvorak, která po těžké chorobě zemřela v roce 1928. Jeho druhou manželkou byla chudá ruská emigrantka Věra Nastasja Makinská, která žila v úplné chudobě ve Vídni a snažila se zde prosadit jako herečka. Kálmán se do ní natolik zamiloval, že jí dal přednost před vznešenou a vlivnou (a také mladou a krásnou) Agnesou Esterházy. Kálmánova láska k Věře (se svými těžkostmi a šťastným rozuzlením) je jakoby vytrhnuta ze světa operety. Přestože Věra byla dost rozhazovačná panička, a přestože se později v USA znova zamilovala a s Kálmánem se rozvedla, je možné říci, že to bylo poměrně šťastné manželství. Ona totiž (\"milá Veruška\") si toto později rozmyslela a opět se za Kálmána provdala a tentokrát si ho i více vážila, neboť s ním vydržela až do jeho smrti a i potom věnovala obrovskou energii v zájmu zachování manželova kultu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emmerich Kálmán, vlastním jménem (maď.) Imre Kálmán (rozený Koppstein), (24. října 1882, Siófok, Uhersko – 30. října 1953, Paříž, Francie) byl maďarský operetní skladatel.", "tgt_summary": "Emmerich Kálmán (; 24 October 1882 – 30 October 1953) was an Hungarian composer of operettas and a prominent figure in the development of Viennese operetta in the 20th century. Among his most popular works are \"Die Csárdásfürstin\" (1915) and \"Gräfin Mariza\" (1924). Influences on his compositional style include Hungarian folk music (such as the csárdás), the Viennese style of precursors such as Johann Strauss II and Franz Lehár, and, in his later works, American jazz. As a result of the \"Anschluss,\" Kálmán and his family fled to Paris and then to the United States. He eventually returned to Europe in 1949 and died in Paris in 1953.", "id": 2332378} {"src_title": "Robert Stolz", "tgt_title": "Robert Stolz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Robert Stolz byl dvanáctým dítětem skladatele a hudebního ředitele Jakoba Stolze a jeho manželky Idy rozené Bondyové, klavíristky a učitelky hudby. Studoval hudbu ve Štýrském Hradci, Berlíně a Vídni. Roku 1896 absolvoval státní zkoušku v oboru hudba. Roku 1897 se stal operním korepetitorem u Městského divadla ve Štýrském Hradci, poté kapelníkem v Mariboru a roku 1902 v Městském divadle v Salcburku. Tam 3. března 1903 debutoval jako skladatel s operetou \"Schön Lorchen\". Po angažmá u německého divadla v Brně byl v letech 1905 až 1917 hudebním ředitelem vídeňského Theater an der Wien. V této funkci mimo jiné poprvé uvedl 30. prosince 1905 Lehárovu \"Veselou vdovu\". V letech 1914 až 1918 konal vojenskou službu, mimo jiné jako kapelník u c. a k. pěšího pluku Hoch- und Deutschmeister č. 4. Po pokusu osamostatnit se s vlastním divadlem (v Annagasse ve vídeňské čtvrti St. Annahof), což se mu přes velké náklady v důsledku úředních překážek nezdařilo, odešel roku 1924 do Berlína. Roku 1925 zde v kabaretu \"Kabarett der Komiker\" měla premiéru jeho opereta \"Märchen im Schnee\". Od roku 1926 žil Robert Stolz opět ve Vídni. Napsal přes 60 operet a početnou filmovou hudbu, písně atd., a je považován za posledního mistra vídeňské operety. Roku 1934 získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách hlavní medaili za nejlepší hudbu k filmu \"Frühjahrsparade\". Mnohé melodie z jeho děl jsou zejména v německy mluvícím prostoru dosud známy a oblíbeny, např. \"Im Prater blüh’n wieder die Bäume\", \"Salome\", \"Auf der Heide blüh’n die letzten Rosen\", \"Vor meinem Vaterhaus steht eine Linde\", \"Die ganze Welt ist himmelblau\", \"Mein Liebeslied muss ein Walzer sein\", \"Adieu, mein kleiner Gardeoffizier\", \"Wien wird schön erst bei Nacht\". Nečetné jsou jeho výpravy do oboru vážné hudby: jednoaktová opera \"Die Rosen der Madonna\" a písňový cyklus \"20 Blumenlieder\" (Op. 500). Po nástupu nacistů k moci roku 1933 propašoval na 21 cestách řadu židů a politicky pronásledovaných z Německa do Rakouska ukrytých v podlaze jeho rozměrné limuzíny. (Roku 1970 získal čestnou medaili města Jeruzaléma.) Roku 1938 po anšlusu Rakouska opustil svou vlast kvůli odporu k nacistickému režimu. Odešel přes Curych so Paříže. Tam jej jeho čtvrtá manželka Lilly opustila i se všemi doklady a cennostmi a Stolze zatkla na ulici policejní hlídka. Protože se nemohl prokázat a nemluvil francouzsky, byl zadržován jako „nepřátelský cizinec“. Po svém propuštění, jež vymohla jeho pozdější manželka Einzi pomocí svých kontaktů a značné sumy peněz, emigroval do New Yorku, kde přečkal válku. Díky své nepřerušené skladatelské činnosti byl Robert Stolz ve Spojených státech během své emigrace nominován roku 1941 na Oscara za píseň \"Waltzing in the Clouds\" v kategorii nejlepší píseň a roku 1944 znovu za hudbu k filmu \"It Happened Tomorrow\" (1944). Dne 28. srpna 1941 – poté, co Stolz odmítl veškeré nabídky na „čestný“ návrat do Německa – byl zbaven občanství Německé říše a veškerý jeho majetek byl zabaven. Roku 1946 se Robert Stolz vrátil do Vídně a pokračoval ve své činnosti skladatele a dirigenta. 1952 začal psát hudbu pro legendární vídeňskou lední revue (Wiener Eisrevue). První z jeho devatenácti „operet na ledě“ byla \"Die ewige Eva\" (narážka na vídeňskou rodačku a mistryni Evropy v krasobruslení] Evu Pawlikovou). Roku 1960 napsal a dirigoval rakouský příspěvek do Eurovision Song Contest, píseň \"Du hast mich so fasziniert\", již zpíval Horst Winter. Jako jeden z posledních významných zástupců vídeňské operety v této době získal řadu veřejných ocenění. Robert Stolz byl pětkrát ženat, nejprve se zpěvačkami Grete Holmovovu a Franzi Resselovou, poté s Josephinou Zernitzovou, se svou čtvrtou ženou Lilli a nakonec s Yvonnou Louisou Ulrichovou, zvanou „Einzi“ (1912–2004), která až do skladatelovy smrti vystupovala i jako jeho manažerka. Ve spolupráci s americkým novinářem Aramem Bakhsianem jr. vznikla autobiografická kniha manželů Stolzových „Servus, Du“ (anglicky „The Barbed Wire Waltz“). Pohřben byl 4. července 1975 za účasti desetitisíců smutečních hostův čestném hrobě města Vídně na hřbitově Wiener Zentralfriedhof, v bezprostřední blízkosti presidentské krypty. Po jeho boku leží jeho poslední manželka „Einzi“, jež zemřela 18. ledna 2004 ve Vídni. Stolzovo jméno nesou četné ulice a náměstí, např. Robert-Stolz-Platz ve vídeňském Vnitřním městě od roku 1978). V Rakousku existuje společnost \"Robert Stolz-Gesellschaft\" a stolzovská sdružení byla založena i ve Velké Británii, Francii, Belgii, Austrálii, Japonsku, Uruguayi a Jižní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Jevištní díla.", "content": "Není-li uvedeno jinak, jedná se o operety.", "section_level": 2}], "src_summary": "Robert Elisabeth Stolz (25. srpna 1880, Štýrský Hradec, Rakousko-Uhersko – 27. června 1975, Berlín) byl rakouský hudební skladatel a dirigent.", "tgt_summary": "Robert Elisabeth Stolz (25 August 188027 June 1975) was an Austrian songwriter and conductor as well as a composer of operettas and film music.", "id": 1613724} {"src_title": "Volksempfänger", "tgt_title": "Volksempfänger", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Původní model \"Volksempfänger\" VE301 (číslo 301 se vztahuje k 30. 1. 1933, dnu převzetí moci nacisty) byl představen 18. srpna 1933 na 10. německé rozhlasové výstavě v Berlíně. VE301 byl k dostání za snadno dostupnou cenu 76 říšských marek (ekvivalent průměrné mzdy za dva týdny). Později byl vyráběn levnější model DKE38 (\"Deutscher Kleinempfänger\", lidově nazývaný \"Goebbelsova huba\"), který byl prodáván na splátky za cenu 35 říšských marek. Dále byly vyráběny další modely pod různými názvy. Masové rozšíření těchto levných přístrojů způsobilo, že v roce 1941 vlastnilo rádio 65 % německých domácností, oproti 25 % v roce 1933. \"Volksempfänger\" byl navržen tak, aby mohl být vyráběn co nejlevněji, a v důsledku toho nebyl možný poslech stanic vysílajících na krátkých vlnách. Na stupnici ladění, na rozdíl od praxe obvyklé v této době, neměl vyznačené přibližné pozice hlavních evropských stanic. Byly vyznačeny pouze německé a rakouské stanice a levnější modely měly uvedeny pouze čísla. Citlivost přijímače byla omezena kvůli snížení výrobních nákladů tak, aby bylo možno naladit celostátní \"Deutschlandsender\" a místní stanice. Zahraniční stanice mohly být přijímány po setmění s externí anténou, zejména když stanice jako např. BBC World Service v průběhu války zvýšily vysílací výkon. Poslech zahraničních stanic se po zahájení války stal v Německu trestným činem, zatímco na některých okupovaných územích, např. v Polsku, byl poslech rádia zakázán všem neněmeckým obyvatelům (později za války byl tento zákaz rozšířen na další okupované země, kde docházelo k masovému zabavování radiopřijímačů). Tresty se pohybovaly od pokut a zabavení rádií až k odsouzení do koncentračního tábora nebo i k smrti. Nicméně, tajný poslech byl rozšířený v mnoha nacisty okupovaných zemích i (zejména později za války) v Německu samotném. Němci se také pokoušeli o rušení radiového signálu některých nepřátelských stanic, ale s omezeným úspěchem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Volksempfänger ( Lidový přijímač) byla řada radiopřijímačů vyvinutých Otto Griessingem na objednávku německého ministra propagandy Josepha Goebbelse. Účelem programu \"Volksempfänger\" bylo vytvořit radiopřijímače dostupné široké veřejnosti. Goebbels si uvědomil velký propagandistický potenciál tohoto relativně nového média, a proto považoval širší dostupnost přijímačů za velmi důležitou.", "tgt_summary": "The Volksempfänger (, \"people's receiver\") was a range of radio receivers developed by engineer Otto Griessing at the request of Propaganda Minister Joseph Goebbels. ", "id": 2199610} {"src_title": "Geta", "tgt_title": "Geta (emperor)", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Geta se narodil roku 189 jako druhorozený syn senátora Septimia Severa, který byl tehdy správcem Sicílie (v letech 189–190) a měl již za sebou úspěšnou kariéru ve státních službách. Jeho matkou byla Iulia Domna, původem z kněžského rodu ze syrské Emesy. Své příjmení obdržel Geta po dědovi či strýci z otcovy strany, kteří se oba jmenovali shodně a nesli také \"praenomen\" Publius. V roce 193, když byly Getovi čtyři roky, byl Septimius Severus provolán císařem, o vládu však musel ještě čtyři roky bojovat s třemi dalšími pretendenty trůnu. V osmi letech doprovázel Geta otce na tažení proti Parthům a patrně po vítězství u Ktésifóntu byl jmenován \"caesarem\" (jeho titul zněl P. SEPTIMIUS GETA NOBILISSIMUS CAESAR, PRINCEPS IUVENTUTIS). Roku 205 se mladý princ stal konzulem, o čtyři roky později správcem Británie a roku 209 nakonec plnoprávným císařem – \"augustem\". Již od útlého dětství panovala mezi ním a starším bratrem Caracallou silná řevnivost. Cassius Dio se zmiňuje o tom, že při vozatajských závodech poníků řídili oba své spřežení tak zběsile, až závod skončil zlomenou Caracallovou nohou. Severus si všímal rivality mezi svými syny a snažil se ji všemožně tlumit a přivést je ke smíru a shodě; roku 208 se stali na znamení svornosti konzuly oba dva. Když však v roce 211 císař zemřel, již nebylo nic, co by brzdilo jejich vzájemnou nenávist.", "section_level": 1}, {"title": "Getova vláda a smrt.", "content": "Caracalla se údajně snažil Getu odstranit již za Severova života a těsně po jeho smrti, v obou případech však byly jeho pokusy zmařeny. Jakmile Severus zemřel, snažili se oba bratři dostat co nejrychleji do Říma, aby si zajistili vládu. Kvůli vzájemné podezíravosti však cestovali každý sám a i v Římě si oba rozdělili císařský palác každý na svou část a utěsnili všechny průchody, aby se chránili před intrikami druhého. Každý si hleděl získat na svou stranu vlivné občany a vzájemně si činili všemožné úklady. Matka Iulia Domna se neustále snažila dosáhnout toho, čeho se nepodařilo jejich otci, avšak se stejným výsledkem. Jejich vzájemná nesnášenlivost zrodila vůbec poprvé v dějinách říše myšlenku na její rozdělení. Západní část, Evropa a Afrika, měly připadnout Caracallovi a východ, Asie a Egypt, Getovi. Tento návrh byl však nakonec zamítnut. Nyní bylo jasné, že tuto situaci vyřeší pouze smrt jednoho z císařů. Geta byl všeobecně oblíbenější, jelikož byl údajně laskavější a mírnější než Caracalla, proto se Caracalla uchýlil ke zbabělé lsti. Pod záminkou, že se s ním chce usmířit, vylákal neozbrojeného Getu k matce, kde jej, takřka na jejím klíně, zavraždili ukrytí vojáci. Jak silná nenávist panovala mezi oběma bratry, výmluvně ilustruje Caracallovo chování po bratrově smrti. Geta byl prohlášen veřejným nepřítelem, jeho jméno bylo vymazáno ze všech oficiálních dokumentů a jeho přátelé a všichni, které měl kdy v oblibě, byli popraveni nebo jinak postiženi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Publius Septimius Geta (7. března či 27. května 189 Mediolanum – 19. či 26. prosince 211 Řím) byl římský císař vládnoucí od září / října 209 do prosince 211, nejprve se svým otcem Septimiem Severem a bratrem Caracallou, od února 211 pak pouze s Caracallou.", "tgt_summary": "Geta (; fully: Publius or Lucius Septimius Geta; 7 March 189 – 26 December 211) was Roman emperor with his father Septimius Severus and older brother Caracalla from 209, when he was named Augustus like his brother, who had held the title since 198. Severus died in 211, and although he intended for his sons to rule together, they proved incapable of sharing power, culminating with the murder of Geta in December of that year.", "id": 2209908} {"src_title": "Australian and New Zealand Army Corps", "tgt_title": "Australian and New Zealand Army Corps", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Australský a novozélandský armádní sbor při Gallipoli.", "content": "Koncem roku 1914 měly australské a novozélandské jednotky, které byly zformovány ve svých domovských zemích přesunout přes Suezský průplav do Evropy. V Egyptě měli absolvovat výcvik a být nasazeny ve Francii na západní frontě. Po rozhodnutí uskutečnit Dardanelského výsadkovou operaci se jejich místo určení změnilo na Gallipoli. Velitelem sboru byl generál William Birdwood. Sbor tvořila 1. australská divize a Australská a novozélandská divize. Během bitvy byly jako pěchota nasazeny i třetí australská a první novozélandská jezdecká brigáda. 2. australská divize dorazila na bojiště v srpnu 1915.", "section_level": 2}, {"title": "Další nasazení během 1. světové války.", "content": "Po evakuaci z Gallipoli v listopadu 1915 byly australské a novozélandské jednotky přesunuty do Egypta, kde proběhla jejich reorganizace. Novozélandská část vytvořil vlastní Novozélandskou divizi a Australské imperiální jednotky byly rozšířeny o další 2 divize (4. a 5. divize). Tyto divize vytvořily nové dva sbory I. ANZAC Corps (Birdwood) a II. ANZAC Corps (Godley). Označení \"ANZAC\" se později stalo akronymem a byly používány pro jakékoli vojenské jednotky, které zahrnovaly australské nebo novozélandské vojska. Byla také vytvořena ANZAC jezdecká divize, kterou tvořili 3. australská a 1. novozélandská lehká jezdecká brigáda. Tato jednotka operovala na Blízkém východě, zejména v Egyptě a na Sinajském poloostrově, kde bojovala v bitvě u Romani, Magdhabe a Rafy, v Palestině v první a druhé bitvě o Gazu, Jeruzalémě, Jerichu, Megido, a také Sýrii. Na západní frontě byly jednotky ANZAC nasazeny ve více bitvách. První z nich byla bitva u Fromelles, probíhající 19. a 20. července 1916, během níž v průběhu noci Australané ztratili 5533 mužů, kteří byli ranění a mrtví. Účastnili se také bitvy na Sommě, avšak ne jako celek, ale jako součást větších britských jednotek. Jako celek zasáhly během bojů o Pozières 23. července 1916. Bojů se účastnil I. ANZAC - 1., 2. a 4. divize. I. ANZAC byl později přejmenován na I. australský sbor a byly do něj přesunuty všechny australské divize na frontě, vznikl tak nejsilnější armádní sbor dohodových vojsk.", "section_level": 2}, {"title": "Jednotky po skončení 1. světové války.", "content": "V dubnu 1941, během druhé světové války, bylo velitelství Prvního australského sboru přesunuto do Řecka a přesto, že součástí sboru byly kromě 2. novozélandské divize i některé řecké a britské jednotky, byl 12. dubna označený jako ANZAC. Během bitvy o Řecko sbor v průběhu 23. a 24. dubna z Řecka ustoupil na Krétu a označení se více nepoužívalo. Během války ve Vietnamu byly dvě roty královského novozélandského pěchotního praporu spojené s královským australským plukem. Tyto spojené jednotky měly ke svému oficiálnímu označení připojenou zkratku (ANZAC). Během násilností ve Východním Timoru byla nasazena společná australsko-novozélandská bojová skupina označena jako bojová skupina ANZAC. Tato jednotka vznikla v září 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "Australsko-novozélandský armádní sbor (anglicky: Australian and New Zeland Army Corps; zkrácené ANZAC) byl armádní sbor složený z australských a novozélandských jednotek na začátku první světové války v rámci Britského impéria. Tyto jednotky složené z dobrovolníků byly nasazeny do bojů proti Osmanské říši. Později byl sbor reorganizován a nasazen na Blízkém východě a západní frontě. ANZAC byl zformován i během druhé světové války. Později se toto označení používalo pro několik australských a novozélandských praporů, které bojovaly během války ve Vietnamu. ", "tgt_summary": "The Australian and New Zealand Army Corps (ANZAC) was a First World War army corps of the Mediterranean Expeditionary Force. It was formed in Egypt in December 1914, and operated during the Gallipoli campaign. General William Birdwood commanded the corps, which primarily consisted of troops from the First Australian Imperial Force and 1st New Zealand Expeditionary Force, although there were also British and Indian units attached at times throughout the campaign. The corps disbanded in 1916, following the Allied evacuation of the Gallipoli peninsula and the formation of I ANZAC Corps and II ANZAC Corps. The corps was reestablished, briefly, in the Second World War during the Battle of Greece in 1941.", "id": 2160124} {"src_title": "Michael Walzer", "tgt_title": "Michael Walzer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Walzer se narodil v rodině židovských emigrantů z východní Evropy, bakalářský titul z historie získal (s vyznamenáním) na Brandeis university roku 1956, v následujícím roce studoval jako stipendista Fulbrightovy nadace v Cambridge a roku 1961 získal doktorát politických věd na Harvardově univerzitě. V letech 1962-1966 přednášel na Princeton University a v letech 1966-1980 na Harvardově univerzitě. Od roku 1980 je emeritním členem \"School of social science\", \"Institute for advanced study\", Princeton, redaktorem časopisu \"Dissent\" a spoluvydavatelem \"Philosophy and Public Affairs\", \"Political Theory\" a \"The New Republic\". Vydal 27 knih a napsal přes 300 článků do mnoha časopisů v USA i ve světě. Značná část jeho knih vyšla i v různých překladech. V květnu 1998 obdržel Lucasovu cenu Evangelické teologické fakulty v Tübingen a v dubnu 2008 byl vyznamenán „Spinozovou čočkou“, prestižní holandskou cenou za etiku.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Walzer se zabýval především etickými otázkami moderní politiky, společenské teorie, spravedlnosti a lidských práv, a to s důrazem na společenskou stránku člověka. Politická teorie nesmí podlehnout abstraktní obecnosti módních proudů, nýbrž musí respektovat myšlenkové i společenské tradice dané společnosti. Walzer je přísný kritik americké politiky, ale zároveň odpůrce paušálního odsuzování politické moci a politiků vůbec. Chápe mimořádné postavení Spojených států v současném světě především jako zavazující: Amerika může, a je tudíž také povinna bránit těm nejhorším porušováním lidských práv ve světě, v krajním případě i vojenskými prostředky. Nicméně i v takovém případě musí na své vojáky klást přísná měřítka, aby mohla své zásahy legitimovat. Za legitimní pokládá Walzer například americkou intervenci ve druhé světové válce, v Afghánistánu nebo (s výhradami) v Bosně, naopak druhou intervenci v Iráku nikoli. Podle Walzera není těch nejhorších zločinů proti lidskosti dnes možná víc než jich bylo v minulosti, podstatný rozdíl je však v tom, že se těžko dají utajit. Tím víc je třeba, aby se i hájení lidských práv opíralo o jasnou a přesvědčivou teorii. Walzerova teorie spravedlnosti vychází z představy, že moderní člověk žije v několika různých oblastech, jimž odpovídají i „sféry spravedlnosti“. Představa mechanické spravedlnosti jako rovnosti je neudržitelná a nežádoucí, společnost by však měla dbát na to, aby z vynikajícího postavení v jedné z oblastí (např. politické moci, bohatství, veřejné prestiže apod.) neplynulo privilegované postavení ve všech ostatních.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michael Walzer (* 3. března 1935, New York) je americký politický filosof, teoretik společnosti, vlivný publicista a kritický intelektuál. Zabýval se hlavně teorií lidských práv a spravedlnosti v globalizovaném světě, teorií spravedlivé války a možnostmi vojenské intervence, etikou a hodnotovým pluralismem. Bývá považován za komunitaristu, i když se k tomu sám nehlásí. Je emeritním profesorem a členem Institute for advanced study v Princetonu.", "tgt_summary": "Michael Laban Walzer (; born 1935) is a prominent American political theorist and public intellectual. A professor emeritus at the Institute for Advanced Study (IAS) in Princeton, New Jersey, he is co-editor of \"Dissent,\" an intellectual magazine that he has been affiliated with since his years as an undergraduate at Brandeis University. He has written books and essays on a wide range of topics—many in political ethics—including just and unjust wars, nationalism, ethnicity, Zionism, economic justice, social criticism, radicalism, tolerance, and political obligation. He is also a contributing editor to \"The New Republic\". To date, he has written 27 books and published over 300 articles, essays, and book reviews in \"Dissent\", \"The New Republic\", \"The New York Review of Books\", \"The New Yorker\", \"The New York Times\", \"Harpers\", and many philosophical and political science journals.", "id": 2063172} {"src_title": "Rub al-Chálí", "tgt_title": "Rub' al Khali", "src_document": [{"title": "Geografické charakteristiky.", "content": "Poušť má rozlohu 650 000 km2 (území mezi 44°30' - 56°30' v. d., a 16'30' - 23°00' s. š.), což je víc než mají spojená území Nizozemska, Belgie a Francie. Poušť měří asi 1000 km od východu k západu a asi 500 km od severu k jihu. Postupuje zde proces desertifikace. Nadmořská výška kolísá mezi úrovní hladiny Perského zálivu na severovýchodě po 800 až 1000 metrů nad mořem na jihozápadním okraji.", "section_level": 1}, {"title": "Duny.", "content": "Značnou část rozlohy zabírají pouštní duny z nichž některé jsou až 250 metrů vysoké. Pro zdejší oblast jsou typické duny", "section_level": 2}, {"title": "Klimatické podmínky.", "content": "Panuje zde velmi horké pouštní klima typické pro pouště v oblasti Arabského poloostrova. Jedná se o extrémně suchou oblast s aridním podnebím, kde je průměrný roční úhrn srážek nižší než 3 milimetry. Letní maximální teploty se pohybují mezi 47 až 53 °C ve stínu. Zimní minima klesají na 0 až 4 °C.", "section_level": 1}, {"title": "Osídlení.", "content": "Vzhledem k extrémním klimatickým podmínkám a nedostatku vody a půdy je tato oblast téměř neosídlená. Dočasně osídlené jsou oblasti těžby ropy a menší sídla jsou na okraji pouště, např oázy Liwa na území Spojených arabských emirátů. Centrální části jsou neosídlené.", "section_level": 1}, {"title": "Nerostné suroviny.", "content": "Oblast je bohatá na ložiska ropy. Mezi největší ropná pole patří saúdskoarabská Saybah v severovýchodní části pouště.", "section_level": 1}, {"title": "Biodiverzita.", "content": "Pro oblast je typická pouštní fauna - např. pavoukovci, plazi nebo hlodavci. Z vyšších savců jsou to např. Gazela písková nebo Přímorožec arabský, kteří obývají okraje této pouště. Pro floru je typická pouštní vegetace, např. rostliny rodu Calligonum (kyslec).", "section_level": 1}], "src_summary": "Rub al-Chálí (arabsky: الربع الخالي), v překladu „Pustá končina“, je čtvrtá největší písečná poušť na světě, nachází se v jižní třetině Arabského poloostrova, na území Saúdské Arábie, Ománu, Spojených arabských emirátů a Jemenu.", "tgt_summary": "The Rub' al Khali (;, the \"Empty Quarter\") is the sand desert (erg) encompassing most of the southern third of the Arabian Peninsula. The desert covers some (the area of long. 44°30′−56°30′E, and lat. 16°30′−23°00′N) including parts of Saudi Arabia, Oman, the United Arab Emirates, and Yemen. It is part of the larger Arabian Desert.", "id": 2410869} {"src_title": "Gesine Schwanová", "tgt_title": "Gesine Schwan", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v katolické a protinacistické rodině školního inspektora, která ke konci války skrývala židovské děvče. Po válce se její rodiče angažovali v německo-polském smíření. Po maturitě na francouzském gymnáziu v Berlíně studovala historii, jazyky a politologii na univerzitě v Berlíně a ve Freiburgu. Po studijních pobytech ve Varšavě a Krakově promovala roku 1970 prací o polském filosofu L. Kolakowském. Roku 1969 se vdala za profesora A. Schwana, s nímž měla dvě děti. Roku 1970 vstoupila do SPD a 1975 se habilitovala kritikou společenské teorie Karla Marxe. Zasazovala se o sblížení s Polskem a východoevropskými národy, trvala však na tom, že jejich režimy nejsou přijatelné a navazovala kontakty s polskými disidenty. Na protest proti příliš smířlivé politice SPD vůči komunistickým režimům z ní roku 1984 vystoupila a vrátila se až v roce 1996. V roce 1980 byla na studijním pobytu ve Washingtonu, v roce 1984 v Cambridge a roku 1998 hostující profesorkou na New School for Social Research v New Yorku. V letech 1985–1987 byla předsedkyní německé politologické společnosti a v letech 1999–2008 presidentkou (rektorkou) university Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou. 1996 ovdověla a 2004 se podruhé vdala za P. Eigena, zakladatele organizace Transparency International. Roku 2004 a 2009 byla kandidátkou SPD na úřad spolkového presidenta a dvakrát těsně podlehla proti Horstu Köhlerovi. Vystupuje jako liberální katolička, je trvale veřejně činná, vede organizace, podporující vzdělávání v celém světe, mezinárodní výměnu studentů a další.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Nejdůležitější knihy (německy):", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Už 1993 byla vyznamenána Řádem za zásluhy SRN, 2004 cenou M. Dönhoffové za svůj příspěvek pro porozumění mezi národy, 2006 získala polský Řád sv. Stanislava a čestný doktorát Evropské univerzity ve Florencii a roku 2010 Cenu sv. Hedviky univerzity a města Vratislavi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prof. Gesine Schwanová (* 22. května 1943 Berlín) je německá politoložka a politička, bývalá rektorka univerzity ve Frankfurtu nad Odrou a v letech 2004 a 2009 kandidátka SPD na úřad Spolkového presidenta SRN.", "tgt_summary": "Gesine Schwan (born 22 May 1943) is a German political science professor and member of the Social Democratic Party of Germany. The party has nominated her twice as a candidate for the federal presidential elections. On 23 May 2004, she was defeated by the Christian Democrat Horst Köhler. On 23 May 2009, Köhler beat her again to win his second term.", "id": 1262542} {"src_title": "Perpignan", "tgt_title": "Perpignan", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o stálém sídle na tomto území byla vytvořena roku 927. Neslo název \"villa Perpiniarum\". Brzy se stal Perpignan hlavním městem hrabat z Roussillonu. Roku 1172 hrabě Girard II. uzavřel vleklou válku se sousedním hrabstvím ampuriaským. Poté odkázal oslabený Roussillon do rukou Alfonse I., barcelonského hraběte, jelikož zemřel bez potomků. Francouzské právo na feudální panství nad Roussillonem bylo zrušeno Ludvíkem IX. v Corbeilské smlouvě.", "section_level": 1}, {"title": "Aragonské panství.", "content": "Když Jakub I. Dobyvatel (král aragonský a hrabě barcelonský) založil roku 1276 království mallorské, stal se Perpignan hlavním městem vnitrozemských území nového státu. Následující úspěšná desetiletí jsou považována za zlatou dobu v historii tohoto města. V městě kvetla výroba oblečení, kožedělnictví, zlatnictví ale i dalších luxusních předmětů. Francouzský král Filip III. zemřel roku 1285, právě když se vracel z neúspěšně křížové výpravy proti aragonské koruně. Roku 1324 započala stavba katedrály svatého Jana Křtitele V roce 1344 Petr IV. připojil Mallorské království znovu k Aragonii a Perpignan znovu přejalo hrabství barcelonské. Během několika let město ztratilo přibližně polovinu obyvatel kvůli epidemii černé smrti. Roku 1463 na město zaútočil a posléze ho pokořil francouzský král Ludvík XI: a již o deset let později byli Francouzi nuceni krutě potlačit povstání proti jejich vládě. To se jim po dlouhém obléhání podařilo. Roku 1493 se město vrátilo znovu pod aragonskou korunu, francouzský král Karel VIII. si tímto darem Ferdinandovi II. Aragonskému chtěl ponechat volné ruce, aby mohl podniknout svou invazi do Itálie. Znovu oblehnut a zabrán Francouzi během třicetileté války v září 1642 byl Perpignan uznán Pyrenejskou smlouvou (1659) jako součást Francouzského království.", "section_level": 2}, {"title": "Biskupství.", "content": "Katedrála svatého Jana Křtitele (\"Cathédrale Saint-Jean-Baptiste de Perpignan\") je římskokatolická katedrála a národní památka Francie. Stavba začala roku 1324. Inicioval ji mallorský král Sancho Mírný. Byla dostavěna roku 1509. Je postavena v gotickém slohu. Byla restaurována v 19. a 20. století. Ponejprv byla katedrála sídlem biskupů z Elne. Poté se roku 1602 biskupství přejmenovalo na perpignanské.", "section_level": 1}], "src_summary": "Perpignan je nejjižněji položené velké město kontinentální Francie, nachází se na jihozápadě země, v půli cesty mezi Pyrenejemi a Narbonne, 14 km od Středozemního moře. Město má 150 000 obyvatel a je správním centrem departementu Pyrénées-Orientales. ", "tgt_summary": "Perpignan (,, ; ) is the prefecture of the Pyrénées-Orientales department in Southwest France, and the centre of the metropolitan area Perpignan Mediterranée Métropole. Perpignan was the capital of the former province and County of Roussillon (\"Rosselló\" in Catalan) and continental capital of the Kingdom of Majorca in the 13th and 14th centuries. ", "id": 1397010} {"src_title": "Jídelní příbor", "tgt_title": "Cutlery", "src_document": [{"title": "Západní civilizace.", "content": "Jídelní příbor, jehož základními prvky jsou lžíce, nůž a vidlička, se používá především v kulturní oblasti civilizace vycházející z evropského kontinentu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Už ve starověku se v Evropě používala jako jídelní nástroj lžíce, později se k jídlu začal používat také nůž. Příbor současného evropského typu se objevil až v 17. století. Nejprve byly příbory vyráběny ze dřeva a v bohatších domácnostech také ze stříbra (železo nenacházelo uplatnění, neboť rychle podléhalo korozi). Dnes se používají většinou příbory z nerezové oceli a v nezanedbatelné míře také plastové příbory.", "section_level": 2}, {"title": "Zakládání na stůl.", "content": "Jídelní příbory jsou umisťovány při prostírání vedle talíře podle pořadí podávaných chodů. Blíže talíři se pokládají příbory, kterými se bude jíst později. Na jednu stranu talíře se pokládají maximálně tři kusy. Pokud je menu delší, přikládají se další příbory až v průběhu stolování.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob umístění.", "content": "Příbor se prostírá tak, aby byl snadno v pravý čas připraven ke konzumaci daného chodu. Tzn. na správné straně a rukojetí k ruce, tak aby urazila co nejmenší vzdálenost. Některé další příbory se umisťují např. na pečivový talířek (dezertní nůž), podšálek (např. kávová či moka lžička) atp.", "section_level": 3}, {"title": "Rybí příbor.", "content": "Vidlička rybího příboru má kratší, ale širší zuby, nůž je bez ostří (rybu obvykle nemusíme krájet), s hrotovitou špičkou. Pomocí tohoto nože stahujeme maso z kostí, jež přidržujeme vidličkou. Když máme čisté maso na jedné straně talíře a kostičky na straně druhé (nebo je dáváme na zvláštní odkládací talířek), položíme nůž šikmo na talíř, vidličku vezmeme do pravé ruky a s její pomocí jíme jak maso, tak příkrm. Můžeme si vypomoci kouskem chleba v levé ruce. Rybí příbor se dá ovšem docela dobře nahradit dvěma velkými vidličkami. Každou kostičku, která vnikne do úst, vyjmeme pomocí vidličky: kosti stále klademe na jedno a totéž místo na talíři, pokud nemáme u ruky už zmíněný odkládací talířek na kosti.", "section_level": 2}, {"title": "Příbory k sýru.", "content": "Pro tvrdý sýr zakládáme dezertní vidličku a nůž. Pro sýr měkký postačí jen dezertní nůž. Sýr odkrojíme nožem, naneseme jej na kousek ulomeného chleba, který jsme ev. nejprve potřeli máslem, a celé sousto vkládáme do úst.", "section_level": 1}, {"title": "Příbor na ovoce.", "content": "K ovoci podáváme příbor na ovoce nebo příbor dezertní. Drobné ovoce jako jsou maliny, ostružiny, lesní jahody a borůvky, jíme čajovou lžičkou. Jiné ovoce, jako jsou třešně, jahody, rybíz, angrešt, jíme rukou, v tom případě přikládáme na stůl misku (fingerbowle) s vodou na omytí prstů.", "section_level": 1}, {"title": "Asijská civilizace.", "content": "V Asii jsou nejpoužívanějším jídelním nástrojem jídelní hůlky, které se vyrábí ze dřeva a mohou být zdobené různými ornamenty a znaky. Hůlky se zakládají buďto na speciální podstavec, nebo do nádoby k tomu určené. Dnes se kvůli západním fast food trendům vyrábí i balené hůlky z plastu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jídelní příbor je sada nástrojů, které se používají při manipulaci s jídlem. Slouží k porcování a vkládání jídla do úst. Základní části příboru jsou lžíce, nůž a vidlička. Příbor může obsahovat i různé přídavné náčiní – různě tvarované nože, vidličky a kleště. V asijském stolování a kuchyni jsou naopak běžné hůlky. Celkem se uvádí až 200 různých druhů náčiní. ", "tgt_summary": "Cutlery includes any hand implement used in preparing, serving, and especially eating food in Western culture. A person who makes or sells cutlery is called a cutler. The city of Sheffield in England has been famous for the production of cutlery since the 17th century and a train – the \"Master Cutler\" – running from Sheffield to London was named after the industry. Bringing affordable cutlery to the masses, stainless steel was developed in Sheffield in the early 20th century. ", "id": 213957} {"src_title": "Restituční edikt", "tgt_title": "Edict of Restitution", "src_document": [{"title": "Důsledky.", "content": "Restituční edikt byl především pokus o prosazení klauzule augšpurského míru tzv. \"\" (duchovní výhrada). To se dotklo sekularizovaného arcibiskupství brémského a magdeburského, dále dalších dvanácti biskupství a stovky klášterů. Dopad ediktu znamenal velký přesun moci a majetku z protestantských rukou do rukou katolíků. Navíc tento edikt zakazoval na takto navrácených územích provozovat protestantská vyznání a nutil protestanty k přestoupení na katolickou víru (to vycházelo opět z augšpurského \"Cuius regio, eius religio\"). To způsobilo, že tisíce protestantů uteklo do států Svaté říše, kde byla protestantská nadvláda. Tento odliv směřoval především do severovýchodních států Svaté říše, kde byla moc císaře nejmenší. Ferdinand jmenoval císařské správce nad sekularizovanými státy a městy, aby znovu upevnili císařskou autoritu na místech, která byla téměř sto let na císaři nezávislá. Tyto akce nebyly knížaty přijaty dobře a způsobily, že někteří žádali o pomoc Francii. Samotní nemohli dělat nic, jen sledovat vítězný postup Albrechta z Valdštejna s jeho armádou s 134 000 vojáky, kteří pronásledovali vůdce protestantských vojsk a dánského krále Kristiána IV. Valdštejn sám nebyl příznivcem ediktu a císaře od vydání zrazoval, ale po vydání hrál svoji úlohu pro Ferdinanda loajálně. Myslel, že je důležité nejprve naučit kurfiřty správně se chovat, tedy, že oni musí být závislí na císaři a ne on na nich. Kurfiřti se v reakci na to začali domlouvat Maxmiliánovi, aby přiměl Ferdinanda k propuštění Valdštejna ze svých služeb. Jejich velká šance přišla v roce 1630, kdy císař Ferdinand svolal kurfiřtský sněm do Řezna, kde si chtěl nechat schválit svého syna, Ferdinanda, za svého nástupce ve Svaté říši, k čemuž potřeboval souhlas kurfiřtů. Císař také doufal, že se mu podaří přesvědčit kurfiřty k větší spolupráci ve válce. Dva protestanští kurfiřti, Jan Jiří I. Saský a Jiří Vilém I. Braniborský, se nezúčastnili sněmu na důkaz svého odporu k restitučnímu ediktu. Ukázalo se, že jejich akce neměla takový účinek, ale Maxmilián Bavorský stále žádal Ferdinanda o propuštění Valdštejna. Nakonec, aby uklidnil kurfiřty Ferdinand Valdštejna v srpnu 1630 vyhodil, ačkoli sám Valdštejn říkal, že se vzdal svého místa sám, aby si zachoval svoji čest. Odchod nejmocnějšího vojevůdce v Evropě bylo velké vítězství pro kurfiřty a „Řezno“ muselo být vnímáno jako velká prohra pro císaře. Všechno toto počínání bylo zastíněno vstupem švédského krále Gustava II. do války na pomoc utlačovaným protestantům v Říši. Ferdinand se bez Valdštejna musel spolehnout na Maxmiliána a Tillyho k zastavení nového nebezpečí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Restituční edikt, německy, je označení pro edikt, vydaný 6. března 1629 císařem Ferdinandem II. ve Svaté říši římské. Tento edikt měl zajistit navrácení majetku, který byl zabrán protestanty na základě pasovské smlouvy z roku 1552, do rukou katolíků a vyplnit tak usnesení augšpurského míru z roku 1555. Vydání tohoto dokumentu bylo vrcholem veškeré císařské činnosti během třicetileté války. Ostatně císař si mohl dovolit vydat edikt, protože se mu podařilo spolu s Katolickou ligou na konci dvacátých let 17. století porážet protestantské síly v dnešním severním Německu. ", "tgt_summary": "The Edict of Restitution, passed eleven years into the Thirty Years' War on March 6, 1629, following Catholic successes at arms, was a belated attempt by Ferdinand II, Holy Roman Emperor to restore the religious and territorial situations reached in the Peace of Augsburg (1555), whose \"Ecclesiastical Reservation\" had impeded the secularization of Catholic church lands after 1555, as no further Catholic church lands could legally be transferred to Protestant control. However, for several decades weak emperors had been unable to enforce the \"Ecclesiastical Reservation\" against Protestant encroachments.", "id": 1694316} {"src_title": "Pískomilové", "tgt_title": "Gerbil", "src_document": [{"title": "Způsob života.", "content": "Pískomilové pocházejí z pouště a jsou tedy přizpůsobeni velmi horkému a suchému podnebí. Před žárem se chrání v norách se složitým systémem chodbiček, které si vyhrabávají. Tyto nory opouští až večer. Proto jsou i chovní pískomilové nejaktivnější v noci. Potřebují pohyb a vyžití, nejraději hrabou, skáčou a hlodají. V přírodě žijí v koloniích, proto je vhodnější chovat je v páru nebo ve skupině.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Pískomilové se začínají pářit již ve 6 týdnech života (definitivně dospělí jsou však až v 8 týdnech). Samice bývá březí 25-29 dnů a v jednom vrhu (bývají 2-3 ročně) mívá obvykle 2-8 mláďat. Mláďata se rodí holá a slepá. Ve věku 2 týdnů mívají kožíšek a v 2 a půl týdnech otvírají oči. Samec pomáhá samici s péčí o mláďata, proto se při jejich chovu nemá stěhovat do jiné klece nebo akvária, protože samice už by ho zpátky nepřijala a útočila by na něj jako na cizího.", "section_level": 1}, {"title": "Chov a potrava.", "content": "Pískomily je nejvhodnější chovat v páru nebo ve skupině. Pokud nejsou ze stejného vrhu, měli by se dát dohromady dřív, než jim bude 8 týdnů. Nejvhodnější je chovat pískomily ve shora uzavřeném akváriu. Klec je méně vhodná pouze z důvodu častého hrabání. Jako podestýlka jsou nejvhodnější hobliny, směs na hrabání z rašeliny a zahradní směsi. Hnízdo si staví ze sena nebo papíru. Vhodné jsou také větvičky z ovocných stromů na hryzání. Zároveň se doporučuje pořídit jim jemný koupací písek, ve kterém si snadno mohou čistit srst. Obvykle se krmí semeny (pšenice, ječmen, oves, slunečnice, kukuřice, atp.), zeleninou, ovocem, tvrdým pečivem nebo i zelení. Umí velice dobře hospodařit s vodou, přesto je vhodné, aby měli stále k dispozici napáječku.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy.", "content": "Do podčeledi pískomilů se obvykle řadí zhruba 70 druhů rozdělených do 14 rodů. Jedním z nejpočetnějších rodů je rod \"Meriones\", do kterého patří nejčastěji chované druhy jako pískomil mongolský, tlustoocasý, rudoocasý, jižní nebo perský.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pískomilové (Gerbillinae) je podčeleď z čeledi myšovitých a řádu hlodavců. Jsou to čilá zvířata, tvarem podobná myši a jsou příbuzná křečkům a tarbíkům. Ve volné přírodě se původně vyskytovali v severní Číně a v Mongolsku - nejčastěji chovaným zástupcem pískomilů je také pískomil mongolský. Měří asi 10 centimetrů, samec váží 80-110 gramů, samice 70-100 gramů. Mají velké černé nebo červené oči, malé přední a dlouhé zadní tlapky a silné zadní nohy, které jim umožňují skákat velmi vysoko. Mohou mít barvu od bílé a světle šedé, přes pískovou, zlatou, hnědou až černou.", "tgt_summary": "A gerbil is a small mammal of the subfamily Gerbillinae in the order Rodentia. Once known as desert rats, the gerbil subfamily includes about 110 species of African, Indian, and Asian rodents, including sand rats and jirds, all of which are adapted to arid habitats. Most are primarily active during the day, making them diurnal (but some species, including the common household pet, exhibit crepuscular behavior), and almost all are omnivorous. Gerbils are related to mice and rats; they all belong to the family Muridae. ", "id": 1419281} {"src_title": "Anglický bulteriér", "tgt_title": "Bull Terrier", "src_document": [{"title": "Stručná charakteristika.", "content": "Pes silné konstrukce, vyvážený, aktivní. Má bystrý, ostražitý, rozhodný a inteligentní výraz. Je udatný, odvážného ducha, milující zábavu. Význačným rysem je klabonosá hlava ve tvaru vejce bez stopu a trojúhelníkovité oči. Bez ohledu na velikost psa musí být jasně vyjádřen pohlavní výraz. Má vyrovnaný temperament a je přístupný disciplíně. Třebaže je tvrdohlavý, je mimořádně přátelský k lidem. Nosní houba je vždy černá. Dnes je kromě bílé barvy schválena také trikolorní (kombinace bílá-černá-hnědá), žlutá, červená, přednost má žíhaná. Barva vždy převládá nad bílými znaky. Mezi zajímavosti patří, že jako jedno z mála plemen nemá bulteriér stanovený žádný výškový ani váhový limit. Důležitá je pouze proporcionalita a celkový vzhled psa. Konkrétně uváděné údaje jsou proto pouze orientační. Průměrní psi dorůstají v kohoutku kolem 50 cm s hmotností pohybující se pod hranicí 30 kg. Feny jsou nižší a lehčí postavy. Můžeme se samozřejmě setkat i se psy většími a těžšími, zpravidla ale nepřesahují 55 cm a 35 kg.", "section_level": 1}, {"title": "Historie vývoje plemene.", "content": "Anglický bulteriér byl vyšlechtěn Jamesem Hinksem v 19. století v Anglii. Původně vznikl křížením staroanglického buldoka (vyhynulý) a staroanglického „Black and tan“ teriéra, nyní známého pod názvem manchesterský teriér. Hinks k tomuto „Bull and terrier“ hybridu přikřížil bílého anglického teriéra (rovněž dnes neexistující plemeno) za účelem lepšího exteriéru. Často se můžeme setkat s mylnými informacemi, že byl bulteriér vyšlechtěn za účelem boje v aréně, popřípadě na lov prasat, patrně kvůli svému vzhledu. Je nutno zdůraznit, že tvar hlavy bulteriéra je pouze estetická záležitost, se kterou ani původní šlechtitel vůbec nepočítal. Zápasnický původ je sice pravdivý, ale pouze z části. Faktem je, že angličtí „Bull and terriers“ hybridi byli šlechtěni především jako krysaři, nikoliv jako např. americký pitbulteriér pro psí zápasy (resp. pes versus pes). Způsob boje pro krysaře spočíval v zakousnutí co nejvíce krys vhozených do ringu v daném časovém limitu. Proto jsou jakékoliv úvahy o vrozené agresivitě proti psům (či dokonce lidem) naprosto nesmyslné. Hinksův cíl byl vytvořit \"bílého kavalíra\" či \"společníka pravého gentlemana\", který nikdy nevyhledává boj, ale byl schopen ochránit Hinksovu rodinu. První bulteriér byl J. Hinksem představen na výstavě v Chelsea roku 1862. První spolek chovatelů bulteriérů vznikl v roce 1887 a vydal standard plemene, který byl přepracován roku 1895. Ve standardu tohoto plemene byl kladen zvláštní důraz na vytrvalost. Právě pro tuto vlastnost se stal bulteriér „spolutvůrcem“ řady dalších plemen. Snad nejvíce se podílel na prošlechtění erdelteriéra, bostonského teriéra, dandie dinmont teriéra, foxteriéra, irského a skotského teriéra a boxera. Výrazně posílil vytrvalost grejhaunda. Současný vzhled bulteriéra, jmenovitě vejčitý tvar hlavy, pozorujeme od roku 1917, kdy byl představen první pes bez stopu. Na začátku 20. století byly povoleny další barvy srsti, neboť výhradně bílí psi měli závažné zdravotní problémy, se kterými se bohužel potýkají dodnes (především hluchota a kožní problémy, alergie a celková přecitlivělost). V dnešní době je bulteriér vyhledávaným společníkem nejen pro svůj atraktivní a nevšední vzhled, ale především pro svou milující a oddanou povahu. Známých bulteriérů je mnoho, avšak vyniká mezi nimi Sallie Ann Jarrett. Bulteriérka Sallie byla maskotem 11. pensylváského dobrovolnického pěšího pluku a angažovala se ve Válce Severu proti Jihu v Americe.", "section_level": 1}, {"title": "Výcvik psa.", "content": "Bulteriér je velice tvrdohlavý pes, který vyžaduje zvláštní přístup. Výchova by měla být citlivá, ale zároveň důsledná. Vzhledem ke své temperamentní povaze i dobře vycvičený bulteriér občas zkouší, zda pořád platí stanovená pravidla. Bulteriér je velice chytrý a učenlivý pes, který tyto vlastnosti někdy schovává za vlastní tvrdohlavost či znuděnost. Klíčem k rychlému výcviku je udělat z povelů hru, která bude psa bavit, případně zajistit dobrou motivaci (hračka, psí dobroty). Bulteriér není pracovní ani lovecké plemeno. Nevyniká mechanickou poslušností či výraznými čichovými dovednostmi. To ho sice nevylučuje z těchto aktivit, ale setkáme se s ním v této roli spíše jen zřídka. Jeho hlavním uplatněním je společenský aspekt. Je to hluboce milující a oddaný pes, hodící se k dětem. Právě k nim je velice tolerantní díky svému nadprůměrně vysokému prahu bolesti, trpělivosti a něžnosti, což bez povšimnutí dovoluje tahání za uši, ocas a jiné psům nepříjemné věci. Nutností je zajištění dostatku pohybu, nebo jiné vybouření bulteriérovy energie. Kontrastem k téměř až neomezeným fyzickým možnostem je bulteriérova domácí pohodlnost. Tato vlastnost často hraničí až s leností, takže se bulteriér skvěle hodí i do bytu (samozřejmě za předpokladu zmiňované možnosti vybití energie).", "section_level": 1}, {"title": "Povaha a temperament psa.", "content": "Je nadmíru důležité zdůraznit, že bulteriér není svou podstatou žádnou hrůzostrašnou „bestií\", jak je někdy v médiích prezentováno. Rovněž je důležité připomenout, že za chováním každého psa jakékoliv rasy stojí vždy výchova. Jedná se především o společenské plemeno. Jeho hlavním úkolem je být milým společníkem. Vedle obrovského množství energie dokáže bulteriér svého majitele zahrnout překvapivou dávkou něžnosti. Vyžaduje velmi těsný fyzický kontakt se svou rodinou, proto se absolutně nehodí jako kotcové zvíře. Tento středně velký pes si je plně vědom své síly, je opatrný k malým dětem, starým lidem a menším zvířatům. Zdravé zvíře je vytrvalé, plné síly a odhodlání ke každé aktivitě, kterou provádí. Oplývá nevyčerpatelnou radostí. I přes svou poměrně špatnou pověst plynoucí z nedostatku informací a překrucování faktů médii se hodí k dětem i dalším zvířatům.", "section_level": 1}, {"title": "Péče o zdraví psa.", "content": "Plemeno anglického bulteriéra je poměrně zdravé a není zatíženo přílišnými problémy. Ovšem žádné plemeno není bez určitých zdravotních problémů a ani bulteriéři nejsou výjimkou. Při kříženi byl použit mimo jiné i dalmatin, který díky svému zbarvení nese genetickou vlohu pro hluchotu. To se samozřejmě promítlo do genů bulteriéra (tedy převážně pro bíle zbarvené typy). Občas se u bulterierů objevují choroby srdce, bíle zbarvení jedinci jsou náchylnější ke kožním problémům a nemocem ledvin. U některých se může projevit dědičné zatížení na luxaci pately, někteří psi mají předkus.", "section_level": 1}, {"title": "Výživa psa.", "content": "Bulteriér je náročný na výživu, především v prvním roce života. Při dobré výživě je štěně ve věku 6 měsíců vysoké téměř jako dospělý pes. Postava a hlava se však formují někdy až do tří let psa. Vzhledem k mohutné konstituci psa musíme štěněti zajistit dostatek vápníku, aby se vyvinula pevná kostra a odolné chrupavky. V neposlední řadě je vápník důležitý pro správné postavení uší, které se vzpřimují v období přezubování, tedy v době velice náročné na spotřebu živin. U dospělého psa musíme dbát hlavně na správnou krmnou dávku, protože bulteriéři mají sklony k tloustnutí. S tím samozřejmě souvisí dostatek pohybu a aktivita.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bulteriér je psí plemeno. V rámci Mezinárodní kynologické federace (FCI) je zařazen do kategorie 3, tj. mezi teriéry, pod číslem standardu 11. Jsou známí svým temperamentem, oddaností a odvahou. Chovají se ve dvou variantách: nad 35,5 cm v kohoutku (standardní bulteriér) a pod 35,5 cm (miniaturní bulteriér). Pro svůj mohutný vzhled je znám jako \"gladiátor mezi psy\".", "tgt_summary": "The Bull Terrier is a breed of dog in the terrier family. There is also a miniature version of this breed which is officially known as the Miniature Bull Terrier.", "id": 1734628} {"src_title": "Sekenenre", "tgt_title": "Seqenenre Tao", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Sekenenre Tao byl pouze králem Horního Egypta se sídlem ve Vesetu, Severní část Dolní Egypt byl již skoro jedno století pod nadvládou Hyksósů. Faraon Tao udržoval určitou protiváhu vůči Hyksóské vládě, sídlíci v Avarisve východní části nilské delty, i když jim odváděl povinné daně. Byly to jednak diplomatické výměny vzkazů a pokynů mezi oběma vladaři ale také četné vojenské aktivity, které se množily již od vlády jeho předchůdce Intefa VII. (Nubkheperre Intef).
V historickém povědomí následných generací se uchovaly události bojů o opětné sjednocení Egypta od Hyxoské nadvlády v úrodném Dolním Egyptě. Zachoval se zápis v Papyrusu Sallier 1, kde se popisuje jedna vzájemná korespondence mezi vládcem v Avaris Apopim a Tao Seqenerem ve Vesetu, v bibliografii uváděná jako povídka “\"O sporu mezi Sekenenrea a Apopiho\"” (v překladu): Sekenenre tento dopis pochopil jako záminku k rozpoutání války. Podílel na aktivním diplomatickém pózování, které přesahovalo pouhé výměny urážek s asijským vládcem na severu. Vedl vojenské potyčky proti Hyksósu a patrně v nich také zemřel, jak lze usoudit z hlubokých zranění jeho lebky, potvrzené na nalezené mumii v Dér el-Bahrí, uložené v Egyptském Muzeu v Káhiře. Vojenské střety mezi oběma oblastmi pokračovaly i v další generaci za krále Kamose a skončily vypuzením Hyxsósů v počátku 18. dynastie za vlády faraona Ahmose I.", "section_level": 1}, {"title": "Mumie.", "content": "Mumie Sekenenrea byla nalezena v roce 1881 Brugschem a Masperem v hrobce královny z 18. dynastie Inhapi (asi vedlejší manželka Ahmose I.) v Dér el-Bahrí, kde byly již dříve uloženy ostatky Amenhotepa I.. Pozdější výzkumy mumie Sekenenrea, provedené E. Grebautem (francouzský egyptolog) po odvinutí bandáží, ukázaly na vážná poškození čela lebky, proseknutí krku sečnou zbraní. Násilná smrt se přičítá jeho účastí na střetu s Hyxósy, ne-li popravě Hyxóským králem. Na rentgenových snímcích z r. 1960 je patrné, že obvyklá sofistikovaná mumifikace krále, nebyla provedena, nejspíše vzhledem k stavu mrtvého těla a nutnosti rychlého pohřbu.. Některé doprovodné nálezy, kanopy, zlomky nádob nubijského původu naznačují, že Nubijci byli ve válce s Hyxosy spojenci Egypťanů.", "section_level": 1}, {"title": "Monumenty.", "content": "Doba vlády Seqenenrea, přibližně 3 roky, mu nedala možnost vybudovat rozsáhlejší stavby, či trvalejší monumenty. Jedním z nemnoha je palác v Deir el-Ballas, který byl zbudován vládci Horního Egypta v Thebách v období Hyxoské expanze. Po vítězství Egypťanů nad Hyxsosi ale byl chrám zapomenut a až v letech 1900-1 byly expedicí Kalifornské University prozkoumány jeho zbytky a jeho původní pravděpodobná podoba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sekenenre Tao (česky Statečný) byl egyptský faraon 17. dynastie. Přesná doba jeho vlády není známa, vládl přibližně kolem roku 1560 př. Kr.", "tgt_summary": "Seqenenre Tao (also Seqenera Djehuty-aa or Sekenenra Taa), called 'the Brave', ruled over the last of the local kingdoms of the Theban region of Egypt in the Seventeenth Dynasty during the Second Intermediate Period. He probably was the son and successor to Senakhtenre Ahmose and Queen Tetisheri. The dates of his reign are uncertain, but he may have risen to power in the decade ending in 1560 BC or in 1558 BC (based on the probable accession date of his son, Ahmose I, the first ruler of the eighteenth dynasty, see Egyptian chronology). With his queen, Ahhotep I, Seqenenre Tao fathered two pharaohs, Kamose, his immediate successor who was the last pharaoh of the seventeenth dynasty, and Ahmose I who, following a regency by his mother, was the first pharaoh of the eighteenth. Seqenenre Tao is credited with starting the opening moves in a war of revanchism against Hyksos incursions into Egypt, which saw the country completely liberated during the reign of his son Ahmose I.", "id": 755598} {"src_title": "Citroën Xantia", "tgt_title": "Citroën Xantia", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Xantia byla představena na podzim roku 1992 ve verzi liftback (s názvem \"Berline\"). Výroba započala následujícího roku. První vozy se poznají podle loga značky umístěného na kapotě vozu, od roku 1994 již bylo montováno na masku chladiče. V roce 1995 přišlo na trh praktické kombi pod označením \"Break\". Od tohoto roku bylo možné objednat i tzv. Hydractive II (elektronické řízení tuhosti odpružení) a objevil se nejvýkonnější model - \"Xantia Activa\" se zážehovým motorem 3.0 V6 24V a aktivní korekcí náklonu v zatáčkách. Modely \"ACTIVA\" měly největší počet „hydrokoulí“ (celkem 10) a na každé nápravě byla jedna hydraulická pístnice namontovaná na stabilizátoru. Obě společně vyrovnávaly naklánění vozidla při průjezdu zatáčkou. To omezovalo naklánění vozidla a umožnilo průjezd zatáčkou vyššími rychlostmi. Modely bez elektronicky řízeného odpružení dostaly do vínku šestou \"hydrokouli\" (\"centrální koule zadní nápravy pro zabezpečení dostatečného tlaku v zadních brzdách při prudkém brždění) a všechny verze od r. 1995 disponovaly tzv. protipadacími zámky (auto už si při delším stání \"nelehalo\"). Větší modernizace proběhla na konci roku 1997, ta znamenala prodloužení předního převisu o 5 cm, \"nové zadní svítilny\",bez kouřového zabarvení,jinak jsou záměnné, nové přední svítilny a maska chladiče, nové nárazníky a širší přední blatníky (které byly i u předfaceliftových modelů pouze u výkonnějších motorizací), imobilizér se změnil z tlačítkové klávesnice na součást klíčku od vozu, nová přístrojová deska (ta měla roku 1997 velké nevzhledné madlo před spolujezdcem, které, vzhledem k plavné a komfortní jízdě, bylo stejně zbytečné). V roce 2000 byl představen nástupce xantie - model C5. Xantia vydržela ve výrobě v Evropě až do roku 2001 i když se stále vyráběla v Íránu až do r. 2010 jako Xantia Saipa.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství Losího testu.", "content": "V losím testu, který provádí redakce švédského časopisu Teknikens Värld dosáhla ACTIVA maximální rychlost 85 km/h. Tato rychlost zatím nebyla překonána ani auty jako Ferrari Testarossa, Porsche 997 GT 3 RS, Lotus Elise S.", "section_level": 1}], "src_summary": "Citroën Xantia je nastupnickým modelem Citroënu BX. Je to též jedna z generací modelů s hydropneumatickým odpružením, které se kdysi začalo jako první montovat do Citroënu DS v roce 1955. Hydropneumatické odpružení je též hlavním znakem tohoto vozu. Též se jedná o model, který má po dlouhé době slovní označení, což mělo být, pro zákazníky znající pouze označení se dvěma písmeny (DS, ID, CX, BX...), naznačení jakési nové éry u Citroënu. Model se vyráběl s karoserií liftback (\"Berline\") nebo kombi (\"Break\")", "tgt_summary": "The Citroën Xantia, pronounced \"Zan–ti–a\" is a large family car (D) produced by the French automaker Citroën, and designed by Bertone. Presented to the press in December 1992, the car was produced between 1992 and 2001, with a facelift in the end of 1997. Citroën sold over 1.2 million Xantias during its nine years of production. ", "id": 761732} {"src_title": "Eumenés z Kardie", "tgt_title": "Eumenes", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Eumenés pocházel z Kardie v thráckém Chersonésu. Ve velmi mladém věku se stal osobním tajemníkem Filipa II. Makedonského a později jeho syna a nástupce Alexandra, kterého doprovázel na jeho tažení do Asie (mimo jiné měl na starosti finance). Po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. se Eumenés ujal velení nad makedonskými a řeckými vojáky bojujícími za Alexandrova syna Alexandra IV. Aiga. V následném dělení říše byla Eumenovi přidělena správa Paflagonie a Kappadokie. Druhá zmiňovaná však nebyla Makedonci dosud podrobena. Správce říše Perdikkás proto přikázal Leonnátovi a Antigonovi, aby jí dobyli pro Eumena. Antigonos však Perdikkovy rozkazy ignoroval, zatímco Leonnátos se Eumena marně pokoušel přimět, aby ho doprovázel do Evropy a podílel se na jeho dalekosáhlých plánech. Eumenés se místo toho spojil s Perdikkou a s jeho pomocí byl konečně dosazen za místodržitele Kappadokie. Když si Krateros a Antipatros vítězstvím v lamijské válce podmanili Řeky, obrátili se do Asie s cílem zlomit Perdikkovu moc. Jejich první úder přirozeně směřoval do Kappadokie. Krateros a Neoptolemos, satrapa Arménie, byli však Eumenem zcela rozdrceni v bitvě poblíž Helléspontu v roce 321 př. n. l. Neoptolemos byl zabit a Krateros podlehl svým zraněním nedlouho po něm. Eumenés dokázal v tomto boji porazit argyraspidy (vojáky se stříbrnými štíty), starou Filipovu gardu, která byla považována za nepřemožitelnou, přičemž svou pěchotu ošálil tvrzením, že proti nim stojí čerstvě odvedení rekruti. Když jeho vojáci pochopili svůj omyl, byli již překvapení argyraspidé poraženi. Tímto vítězstvím si Eumenés vysloužil obdiv, respekt a zároveň nenávist Makedonců, neboť Krateros byl pokládán za nejschopnějšího Alexandrova velitele. Poté, co byl Perdikkás v roce 321 př. n. l. zavražděn vlastními vojáky v Egyptě, vynesli ostatní makedonští generálové nad Eumenem rozsudek smrti. Antipatros a Antigonos byli určeni za jeho vykonavatele. Eumenés, zrazený jedním z vlastních důstojníků, uprchl do Nór, silné pevnosti na hranicích mezi Kappadokií a Lykaonií, kde vytrval déle než rok, dokud Antipatrova smrt neuvrhla jeho nepřátele do vzájemných rozbrojů. Antipatros přenechal regentství v Makedonii svému příteli Polyperchóntovi, čímž pominul vlastního syna Kassandra. Ten uzavřel spojenectví s Antigonem a Ptolemaiem, zatímco Eumenés se spojil s Polyperchóntem. Tím si uvolnil ruce k úniku z Nór a již zanedlouho jeho vojsko ohrožovalo Sýrii a Fénicii. V roce 318 př. n. l. proti němu vyrazil Antigonos. Eumenés se stáhl na východ, kde hodlal získat na svou stranu satrapy provincií za řekou Tigris. Po dvou nerozhodných bitvách u Paratakény (317 př. n. l.) a u Gabiény (316 př. n. l.) byl ale zrazen vlastními vojáky a vydán Antigonovi. Plútarchos a Diodóros se shodují v tom, že Eumenés sice zvítězil v bitvě, avšak ztratil kontrolu nad vlastním vojenským táborem. Zde uložená kořist, shromážděná vojáky během třiceti let válčení, padla do rukou Antigona. Kromě zlata a značných pokladů se zde nacházely také ženy a děti Eumenových vojáků. Antigonos jim proto poslal zprávu, ve které jim sdělil, že je ochoten vrátit jim jejich ženy a majetek, pokud mu oni vydají Eumena. Vojáci následně Eumena zajali a předali Antigonovi. Ten dal nakonec svého úhlavního soka po krátkém rozvažování popravit. Makedonci v Eumenově vojsku dávali otevřeně najevo pochybnosti o svém veliteli. I přes jeho nepopiratelné vojenské schopnosti Eumenés nikdy nezískal jejich bezmeznou důvěru a důsledkem této skutečnosti se nakonec stala jeho smrt. Eumenés byl velice schopným vojevůdcem, který až do svého konce činil vše proto, aby udržel jednotu Alexandrovy říše v Asii. Avšak jeho snaha byla mařena generály a satrapy, kteří jej nenáviděli a pohrdali jím pro jeho nemakedonský původ a také proto, že byl kdysi pouhým sekretářem. Eumenés byl tragickou postavou, mužem, který se snažil dělat správné věci, nicméně podlehl svým bezohledným nepřátelům po zradě vlastních mužů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Eumenés z Kardie (362 př. n. l. – 316 př. n. l.) byl řecký vojevůdce a učenec. Zúčastnil se válek diadochů, v nichž chránil zájmy makedonského královského rodu Argeovců. Jakožto jediný Řek a navíc nevoják byl mezi diadochy naprostým outsiderem, přesto je pokládán za jednoho z nejschopnějších vojevůdců těchto válek.", "tgt_summary": "Eumenes of Cardia (; ; c. 362316 BC) was a Greek general and satrap. He participated in the Wars of the Diadochi as a supporter of the Macedonian Argead royal house. He was executed after the Battle of Gabiene in 316 BC.", "id": 2201} {"src_title": "Umeå", "tgt_title": "Umeå", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínka o Umeå je z 14. století. Severní části Švédska, včetně Umeå, byla v této době neobydlena, ale Umeå tvořilo farnost s dřevěným kostelem. Umeå fungovala jako základna k divočině Norrland. Částečně to bylo díky své poloze na pobřeží. Na příštích několik století bylo Umeå místem skládajících se z roztroušených farností, kde docházelo k obchodu se Sami (Laponci), a bylo posledním obydleným místem před severní divočinou. Nicméně žádné skutečné město na místě, které určil král, postaveno nebylo a v 90. letech 16. století ztratilo městská privilegia. V roce 1622 bylo město znovu založeno králem Gustavem Adolfem II. V roce 1638 mělo asi 40 domů. Město utrpělo ruskými útoky v roce 1714 a v roce 1720, kdy bylo spáleno na popel. Na konci finské války v roce 1809 se ruská armáda pod velením Michala Bogdanoviče dobyla Umeå a držela ho od června do srpna. 25. června 1888 požár zničil východní části Umeå a nejméně 2300 z 3000 obyvatel přišlo o domov. V obnově po požáru byly po širokých ulicích vysazovány březové stromy, aby se zabránilo budoucím šíření požárů. Umeå je z tohoto důvodu je někdy označováno jako „město bříz“ nebo „malý Stockholm“. Například název Umejského hokejový klubu IF Björklöven znamená 'březový list'.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Umeå se nachází u zátoky Botnického zálivu u ústí řeky Ume, na jihu provincie Västerbotten. Umeå leží asi 600 km severně od Stockholmu na, asi 400 km jižně od polárního kruhu. Je největším městem na sever od oblasti Stockholm-Uppsala, a je někdy označováno jako regionální centrum severního Švédska. Nedaleká obec Holmsund slouží jako jeho přístav. Odtud je trajektem spojeno se sousedním městem Vaasa ve Finsku. Blízké spojení Finska má vliv na obyvatelstvo – v Umeå žije několik švédských Finů.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Infrastruktura je dobře zařízena dvěma evropskými dálkovými trasami E4 a E12 procházející Umeå. V blízkosti centra města (4 km) se nachází letiště Umeå (810 704 cestujících, 2007) Jedná se o 7. největší letiště ve Švédsku. Počet cestujících stále roste. Botnická trasa (švédsky \"Botniabanan\") připojuje železnicí Umeå z jihu, vede podél pobřeží přes Örnsköldsvik do Umeå. Trať byla otevřena 28. srpna 2010, je dlouhá 190 km, je na ní 140 mostů a 25 km tunelů. Umožňuje rychlé vlakové spojení Umeå a Stockholmu (6 1⁄2 hodiny).", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Umeå se stala hlavním městem kultury v severním Švédsku. Nachází se zde opera pro severní Švédsko, zvaná \"Norrlandsoperan\". Každoroční jazzový festival (Umeå Jazzfestival) je jedním z největších skandinávských festivalů moderního jazzu. Umeå je také domovem světově známé hardcorové kapel Refused a AC4, stejně jako řady metalových kapel, jako jsou Meshuggah, Cult of Luna, Naglfar a Nocturnal Rites. Hlavní muzea v Umeå jsou: Muzeum provincie Västerbotten, Muzeum Umeå, Muzeum vizuální kultury a Muzeum lyžování. Umeå je centrem kulturních aktivit, s každoročními filmovými a hudebními festivaly, a multikulturním městem s více než 100 různých národností. Město bylo zvoleno jako Evropské hlavní město kultury pro rok 2014.", "section_level": 1}, {"title": "Média.", "content": "Umeå je centrem televize pro severní Švédsko; SVT Nord a TV4 mají ve městě své pobočky. Hlavní noviny provincie Västerbotten, Västerbottenskuriren a Västerbottens Folkblad, také sídlí v Umeå.", "section_level": 2}, {"title": "Mládež a veganství.", "content": "Studie z roku 1996 zkoumající více než 67 000 švédských studentů ve věku 16 až 20 let zjistila, že v Umeå je obzvláště vysoká koncentrace veganů. 3,3 % studentů v Umeå bylo vegetariány, třikrát až čtyřikrát tolik, než uváděla ostatní švédská města.", "section_level": 2}, {"title": "Sport.", "content": "Město v současnosti hostí čtyři dobře známé sportovní kluby. Jsou to florbalové týmy IBK Dalen a Umeå City IBK (oba hrají nejvyšší švédskou soutěž Superligu), hokejový tým IF Björklöven, který byl velmi úspěšný v 80. letech, ženský fotbalový tým Umeå IK, který je v současné době hodnocen jako nejlepší ženský fotbalový tým na světě. IF Björklöven v současné době hraje ve švédské lize druhou nejvyšší hokejovou ligu a Umeå IK hraje ve švédské Damallsvenskan (ženská verze nejvyšší švédské fotbalové ligy).", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávání a výzkum.", "content": "Umeská universita (švédsky Umeå universitet) má asi 29 000 studentů a 4200 zaměstnanců. Založení univerzity v polovině 60. let dvacátého století vedlo k populační expanzi z přibližně 50 000 obyvatel na dnešních 110 750. Expanze pokračuje, ročně přibude asi 1000 nových obyvatel, což činí Umeå moderním, poněkud intelektuálním městem na rozdíl od měst podél pobřeží severním Švédsku (Norrland) založených na tradičním základu těžkého průmyslu. Švédská univerzita zemědělských věd (\"Sveriges lantbruksuniversitet\") je švédská univerzita. Přestože se její sídlo se nachází v Ultuna, Uppsala, univerzita má několik areálů v různých částech Švédska a další hlavní zařízení jsou v Umeå. Na rozdíl od jiných státních vysokých škol ve Švédsku je financována z rozpočtu pro ministerstvo zemědělství. Univerzitní nemocnice slouží celému regionu severního Švédska.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Klíčové oblasti výzkumu univerzity jsou vědy o živé přírodě (zejména lékařství a buněčná a molekulární biologie rostlin), lidská sociální interakce, sociální péče, ekologie a genderové vztahy. Umeská univerzita spolupracuje se společnostmi jako jsou ABB, Volvo, Skanska, Ericsson a Ohrlings PricewaterhouseCoopers. Švédská univerzita zemědělských věd v Umeå, se svým \"Umeským vědeckým rostlinným centrem\"' je dalším významným místem výzkumu a vzdělávání. Význačné společnosti se sídlem v Umeå:", "section_level": 1}, {"title": "Partnerská města.", "content": "Umeå je partnerským městem: V parku partnerských měst (\"Vänortsparken\") je umělecké dílo \"Tellus\". Je to mapa světa, kde je umístěné každé partnerské město. Každému městu patří také určitá oblast v parku, kde ukazuje něco, co je pro něj typické.", "section_level": 1}], "src_summary": "Umeå (švédská výslovnost ; finsky: Uumaja) je univerzitní město na severu Švédska. Umeå je největším městem v historické oblasti Norrland, hlavní město Kraje Västerbotten a sídlo okresu Umeå. Vlastní město má 79 594 obyvatel (2010). Leží na řece Ume. ", "tgt_summary": "Umeå (,,, ; ; ; Ume Sami: ; ; ) is a city in northeast Sweden. It is the seat of Umeå Municipality and the capital of Västerbotten County. ", "id": 114126} {"src_title": "Silvia Švédská", "tgt_title": "Queen Silvia of Sweden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodila se v německém Heidelbergu jako nejmladší ze čtyř dětí (jediná dcera) \"Walthera a Alice Sommerlathových\". Podle švédských médií byl Walther Sommerlath členem NSDAP nebo s ní byl přinejmenším svázaný. V letech 1947–1957 vyrůstala v Brazílii v São Paulo, kam se rodina přestěhovala po skončení druhé světové války. V roce 1957 se rodina vrátila do Německa. Jako tlumočnice hovoří Silvia šesti jazyky – anglicky, francouzsky, německy, portugalsky, španělsky a švédsky, kromě toho ovládá i švédský znakový jazyk. Pracovala na argentinském konzulátu v Mnichově, v roce 1972 jako hosteska Letních olympijských hrách 1972 v Mnichově a v roce 1976 jako zastupující šéfka protokolu na Zimních olympijských hrách v Innsbrucku.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Na olympiádě v Mnichově poznala následníka švédského trůnu Karla Gustava Bernadotte, pozdějšího švédského krále Karla XVI. Gustava, za něhož se provdala 19. června roku 1976. Při obřadu spolupůsobil Silviin strýc, profesor teologie \"Ernst Sommerlath\" z Lipska. Den předtím měla ve švédské televizi premiéru píseň populární švédské kapely ABBA \"Dancing Queen\". Karel Gustav se stal králem v roce 1973. Podle švédského práva pokud by se oženil s neurozenou Silvií ještě jako korunní princ, musel by opustit královský dům a ztratil by svůj nárok na královský trůn. Tento zákon ovšem platil jen pro prince, nikoli pro vládnoucího monarchu. Z manželství vzešly tři děti, dvě dcery a syn:", "section_level": 2}, {"title": "Aktivity.", "content": "Vedle svých četných reprezentačních povinností se Silvia angažuje v péči o postižené a zneužívané děti. V roce 1999 založila \"World Childhood Foundation (Světovou dětskou nadaci)\", je patronkou 62 sdružení. Nedaleko zámku Drottningholm založila \"Silviahemmet (Silviin dům)\", pro dementní děti. V Německu kooperuje nadace Silviahemmet s Maltézským řádem. Kromě toho založil královský pár \"Královský svatební fond\", který podporujue výzkum na poli sportu postižených. V roce 1990 dostala \"„Deutschen Kulturpreis“ (Německou kulturní cenu)\" za její podporu sportu postižených, v roce 2002 \"„Deutschen Medienpreis“ (Německou cenu médií)\" v Baden-Badenu a v roce 2006 čestnou cenu \"Bambi\". Královna je rytířem Řádu úsměvu, mezinárodního vyznamenání udělovaného za činnost přinášející radost dětem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Silvia Švédská, rozená \"Silvia Renate Sommerlath\" (* 23. prosince 1943 Heidelberg, Německo) je manželka švédského krále Karla XVI. Gustava a švédská královna. V roce 2011 se stala nejdéle působící královnou na švédském trůnu, když v tomto ohledu překonala Žofii Nasavskou.", "tgt_summary": "Queen Silvia of Sweden (born Silvia Renate Sommerlath on 23 December 1943) is the spouse of King Carl XVI Gustaf and mother of the heir apparent to the throne, Crown Princess Victoria. In 2011, Silvia became the longest-serving queen of Sweden, a record previously held by Sophia of Nassau.", "id": 2377757} {"src_title": "Ingeborg Dánská (1176)", "tgt_title": "Ingeborg of Denmark, Queen of France", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ingeborg byla dcerou dánského krále Valdemara I. a Sofie z Novgorodu. Byla pojmenována po babičce z otcovy strany. Roku 1192 byl anglický král Richard Lví srdce při návratu z kruciáty uvězněn a o rok později francouzský král Filip August uzavřel spolek proti Angličanům s dánským králem Knutem. Spojenectví mělo být zpečetěno sňatkem Filipa s Knutovou mladší sestrou Ingeborg. Dynastická svatba se konala 15. srpna 1193 v Amiensu. Manželství šťastné nebylo, Ingeborg se králi hned po svatební noci zprotivila, ba pociťoval k ní dokonce odpor. Rozvod novopečená královna odmítala a král ji nakonec ode dvora zapudil. Nešťastná žena žádala z klášterního ústraní o pomoc papeže Celestýna. Filip August se i přes existenci zákonité manželky znovu oženil. V červnu 1196 pojal za choť Anežku z rodu Andechsů a Ingeborg zůstala v klášteře. Roku 1198 se na svatý stolec dostal Inocenc III., který na skandální rodinné poměry francouzského krále zareagoval interdiktem, jenž přiměl Filipa k ochotě předložit celou věc koncilu, jehož verdikt přislíbil uznat. Koncil se konal v květnu 1201 v Soissons. Poté byla zpět ke dvoru povolána Ingeborg a celou choulostivou záležitost ukončila smrt její soupeřky Anežky Meránské v červenci 1201. Král se ještě jednou snažil o anulování manželství, ale neuspěl. Během mnoha let, co se snažil o anulaci manželství, používal i prohlášení o impotenci způsobené magickými praktikami, což mu nezabránilo zplodit levobočka. Filip zemřel roku 1223, Ingeborg jej přežila o třináct let, které strávila převážně na svém panství v orléanském kraji. Zemřela roku 1236 v klášteře Saint-Jean-en-l’Isle u Corbeil, jehož byla fundátorkou a tam byla také pohřbena.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ingeborg Dánská ( \"Ingeborg Valdemardatter\", \"Ingeburge de Danemark\"; 1176 – 29. července 1236, Corbeil) byla francouzská královna z dynastie Valdemarů. Většinu svého života strávila v ústraní, nejdříve byla manželem zapuzena, poté se na více než deset let stala královnou vdovou. Byla majitelkou dodnes zachovaného bohatě iluminovaného žaltáře.", "tgt_summary": "Ingeborg of Denmark (; 1174 – 29 July 1237) was Queen of France by marriage to Philip II of France. She was a daughter of Valdemar I of Denmark and Sofia of Minsk.", "id": 1324654} {"src_title": "Grapefruit", "tgt_title": "Grapefruit", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Grapefruit byl poprvé objeven na ostrově Barbados v Karibském moři, odkud byl odvezen do Ameriky. Jedná se o křížence jamajské odrůdy pomeranče \"(Citrus sinensis)\" a indonéského pomela \"(C. maxima)\". Grep se pak pěstoval jako okrasná rostlina, jako ovoce je však populární až od 19. století. Dnes známe čtyři barevné formy: bílý, žlutý, růžový a červený.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Grapefruity obvykle rostou do výšky 5-6 metrů, vzácně až 13-15 m. Listy jsou tmavě zelené, dlouhé až 150 mm, úzké a neopadávají. Květy mají 5 okvětních lístků a jsou velké asi 5 cm. Plod - grapefruit - má žlutou slupku (exokarp) a v průměru má 10-15 cm. Vnitřní dužina je dělená na oddíly, její barva je proměnlivá, od bílé a růžové až k červené. Liší se i sladkostí. Grapefruitový strom ročně rodí až 700 kusů grepu. Pěstuje se v Brazílii, Izraeli, Texasu, Kalifornii, na Floridě nebo i v Turecku a ve Španělsku.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv na zdraví.", "content": "Grapefruit obsahuje vysoké množství vitamínu C, B1 a K, samotný plod je napěchován blahodárně působícími přírodními flavonoidy. Grep zvyšuje obranyschopnost organismu, zlepšuje krevní oběh, snižuje hladinu cholesterolu v krvi a jeho častá konzumace snižuje riziko rakoviny plic a žaludku. Hořká chuť grapefruitu svádí k použití cukru, ale toto spojení není příliš vhodné, protože grapefruit s cukrem v žaludku kvasí.", "section_level": 1}, {"title": "Interakce s léky.", "content": "Kombinace některých léků s grapefruitem totiž může vést k závažným nežádoucím účinkům. Nežádoucí účinky jsou různé a závisí na typu preparátu. Například lék proti vysokému krevního tlaku felodipin může při kombinaci s grepy vést k příliš velkému snížení tlaku krve. Nežádoucí účinky může mít grapefruitová šťáva také v kombinaci s některými léky proti rakovině, imunosupresivy, antidepresivy, s léků užívanými při vředové nemoci žaludku nebo při onemocněních prostaty. Za tyto účinky jsou zodpovědné v grepu obsažené furanokumariny bergamotin a 6',7'-dihydroxybergamotin, které inhibují cytochromy P450 (zejména CYP3A4) zodpovědné za odbourávání xenobiotik (tj. také léčiv).", "section_level": 1}, {"title": "Průměrný obsah látek a minerálů.", "content": "Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v čerstvých plodech grapefruitu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grapefruit, někdy zkráceně grep (botanicky \"Citrus paradisi\" nebo \"Citrus × paradisi\", kodifikovaná česká výslovnost [grejpfrút] nebo [grejpfrut] podle anglické výslovnosti, častější výslovnost [grepfrujt] podle pravopisu je však rovněž správná), je subtropická dřevina pěstovaná pro své citrusové plody stejného názvu.", "tgt_summary": "The grapefruit (\"Citrus × paradisi\") is a subtropical citrus tree known for its relatively large sour to semi-sweet, somewhat bitter fruit. Grapefruit is a citrus hybrid originating in Barbados as an accidental cross between the sweet orange (\"C. sinensis\") and pomelo (or shaddock; \"C. maxima\"), both of which were introduced from Asia in the seventeenth century. When found, it was nicknamed the \"forbidden fruit\". Frequently, it is misidentified as the very similar parent species, pomelo. ", "id": 1958745} {"src_title": "Talk show", "tgt_title": "Talk show", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Neexistuje jedna univerzální definice toho, co je označováno pojmem talk show. Původně jde o rozhlasový žánr, proto se talk show řadí do zvukových televizních žánrů, neboť se klade důraz na mluvený projev. Termín „talk show“ se však začal používat až v polovině 60. let 20. století, přestože různé typy diskusních pořadů se v televizním vysílání objevovaly již od jejích počátků. Bernard Timberg definuje talk show jako „televizní pořad, který je strukturován okolo konverzace samé.“ Aktéry konverzace se stávají moderátor, host i publikum. Jeremy Orlebar klade důraz na diváky a talk show chápe jako televizní obdobu veřejné debaty, kde se probírají aktuální témata, o něž se publikum zajímá. Ústředními tématy talk shows jsou tedy aktuální události a zábavní průmysl. V počátcích žánru se v těchto pořadech vyskytovaly zejména dialogy, rozhovory a komentáře. V současné době je doplňuje vizuální složka (např. scénky, videoklipy). Zejména ve Spojených státech vzhledem ke své popularitě se talk show stávají činitelem společenského, kulturního i politického dění. Oblíbené pořady a jejich moderátoři mohou nastolovat agendu, o čem se bude veřejně mluvit, mohou mobilizovat diváky, přinášejí populární osvětu a pomocí nepříjemných dotazů a nekorektnosti hrát politickokritickou úlohu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "První talk show se objevovaly v rozhlase ve 20. letech 20. století. První rozhlasová talk show byla odvysílána v roce 1921 a do konce 20. let se vynořilo 21 podobných pořadů, které se zaměřovaly na různá témata – náboženství, kutilství či veřejné záležitosti. Moderátor neformálně promlouval k posluchačům, zároveň působil jako expert, který je má vzdělávat a poučovat o věcech, které jim byly vzdálené. Moderátoři sdělovali své pocity z knih či zážitky se známými osobnostmi. Od 30. let byla převážně jednosměrná komunikace nahrazována interaktivitou, když pořad Vox \"Populi\" začal vysílat rozhovory s lidmi na ulici. Vývoj televizní talk show kopíruje vývoj televizního vysílání. Rozhlasová i televizní talk show přebírala již známé komunikační postupy, které přetvořila do oblíbené, ale nenákladné formy zábavy a sdílení informací. Inspiraci čerpala z forem vaudeville, varieté, music hall, které se skládaly z řady zábavných a hudebních výstupů, a z amerického hnutí Chautauqua, které na přelomu 19. a 20. století přinášelo zábavně-vzdělávací vystoupení na venkov. Ve hnědých stanech se odehrávaly série přednášek, rozhovorů, vystoupení s intelektuály, učiteli, duchovními, ale i baviči a hudebníky. Právě odtud přejaly zájem o známé a zajímavé osobnosti, zájem o aktuální společenské dějí a debatu o specializovaných tématech. V České republice se talk show začaly objevovat až po roce 1989, kdy televizní stanice převzaly modely ze západní kultury.", "section_level": 1}, {"title": "5 nepsaných pravidel.", "content": "Podle Bernarda Timberga existuje pět nepsaných pravidel, která má většina tradičních talk show.", "section_level": 1}, {"title": "Žánry.", "content": "Bernard Timberg dělí talk show na tři hlavní podžánry. Toto rozdělení žánrů však nemusí platit. Neurčitost pojmu umožňuje tvůrcům vytvářet vlastní zpracování žánru, hybridy či další podžánry. Záleží na výběru osobnosti moderátora, hostů a diváků. Dále je možné televizní talk show dělit podle formátu, počtu hostů, moderátorů a témat.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura pořadu.", "content": "Talk show se obvykle skládá z úvodního monologu moderátora, ten posléze promluví k divákům, načež si sedne ke stolu, kde vede rozhovory s hosty, které jsou prokládány scénkami a zábavnými videi. Na závěr se moderátor rozloučí poděkuje divákům. Struktura pořadů se však liší podle vysílacího času, publika a obsahu. Ranní vysílání variuje mezi zábavou a zpravodajstvím. Daytime talk show se vysílá zpravidla odpoledne, cílí na divačky a zaměřuje se proto více na bulvární informace. Late night show pak probíhá aktuální témata.", "section_level": 1}], "src_summary": "Talk show je televizní či rozhlasový pořad, kde moderátor s pozvanými hosty vede rozhovory, ty jsou prokládány hudebními či jinými kulturními vystoupeními nebo projekcemi krátkých ukázek.", "tgt_summary": "A talk show or chat show is a television programming or radio programming genre structured around the act of spontaneous conversation. In a talk show, one person (or group of people) discusses various topics put forth by a talk show host. The tone of the show is shaped by the host personality, which also defines the \"trademark\" of the show. ", "id": 2310942} {"src_title": "Maltézský psík", "tgt_title": "Maltese (dog)", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Název plemene naznačuje, že pochází z ostrova Malta, protože přídavné jméno „maltese“ pochází ze semitského slova „malat“, které znamená útočiště nebo přístav. Tento semitský kořen se objevuje v celé řadě jmen přímořských míst; např. ve jménu jaderského ostrova Méléda, sicilského města Melita a také ostrova Malta.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Předkové tohoto plemene žili v přístavech a přímořským městech centrálního Středomoří, kde lovili myši a krysy, které se nacházely ve velkém množství v přístavních skladištích a podpalubí lodí. První písemná zmínka existuje z roku 370 př. n. l., kde řecký spisovatel Kallimachos, dvorní básník Ptolemaiovců, tohoto psa označil jménem \"Canis Melitaeus\". Plinius starší lokalizoval původ plemene na Maltu a charakterizoval jej jako příjemného společníka místních dam. Aristotelés, který žil ve 4. století př. n. l., zmínil v seznamu psů známých v jeho době malé plemeno, jenž označil jako \"canes melitenses\". Římský básník Marcus Valerius Martialis napsal v 1. století n. l. báseň, ve které zmiňuje malého bílého psíka Issu jako přítele Publia. Toto plemeno bylo známé také ve starověkém Římě a jako oblíbený společník vdaných žen byl oslavován básníkem Strabónem. Obrazy maltézských psíků od mnoha renesančních malířů ukazují tohoto malého psíka v salónech po boku nejkrásnějších žen své doby. V 17. až 18. století se někteří chovatelé rozhodli vylepšit plemeno tím, že ho zmenší. Carl Linné v roce 1792 uvedl, že tito psi nakonec byli velikosti veverky. Původní plemeno křížením s jinými plemeny např. pudlů a miniaturních španělů nakonec téměř vyhynulo.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristické rysy.", "content": "Vyznačuje se bílou dlouhou rovnou srstí, která stále dorůstá, nemá podsadu, nelíná a nepáchne. Srst může mít až slonovinovou barvu a tolerují se i světle oranžové odstíny. Čenich musí být vždy černý, stejně jako tlapky. Ocas je nesen nad hřbetem. Výška v kohoutku se pohybuje od 20 do 25 cm, hmotnost 4–5 kg (někdy i méně). Držení těla je noblesní, psíci nesou hlavu vysoko a vznešeně. Oči musí být velké, tmavé a kulaté. Tělo je spíše podlouhlé, obdélníkového rámce, s širokým hrudníkem a vysoko nasazeným ocasem. Pohybuje se lehce, elegantně. Pro maltézské psíky jsou typické velice rychlé kroky v klusu. Je inteligentní, přítulný, má rád děti a dobře se vychovává. Vzhledem ke své inteligenci a vztahu k lidem je někdy více než je obvyklé citově navázán na své majitele a rodinné příslušníky, takže vyžaduje relativně více péče, mazlení a pozornosti. Snese se s ostatními psy, kočky a jiná drobná zvířata ovšem zahání, ale neublížil by jim. Je také hravý psík a dobře vycvičitelný, je možné s ním soutěžit v agility nebo se zúčastnit výstav. Feny zpravidla hárají 1-2 do roka, avšak krvavé skvrny mohou být nepatrné a minimální. Na křik a tvrdé zacházení reaguje panikou a úzkostí. Je velice učenlivý a bystrý. Bude šťastný kdykoli a kdekoli, pokud bude v náruči svých nejbližších. Přes svůj malý vzrůst má hodně elánu. Pro sport se však nehodí. Rád si hraje, zvládne i delší procházky, ale usedlý životní styl mu nedělá problém.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Typické obtíže plemene jsou silné slzení, vytočený loket či vatovitá srst. Okolí očí je potřeba také pravidelně ošetřovat, protože vytékající slzy zbarvují a slepují srst. Je vhodné jej denně kartáčovat, česat a pravidelně koupat. Maltézský psík může být ostříhán nakrátko, v opačném případě mu naroste srst dlouhá a v takovém případě je o takovouto srst nutná zvýšená péče.", "section_level": 1}, {"title": "Vyřazující vady.", "content": "Podle standardu Mezinárodní kynologické federace (FCI) jsou vyřazujícími vadami:", "section_level": 1}], "src_summary": "Maltézský psík, někdy též maltézský pinč či maltézáček, je společenské psí plemeno původem z oblasti centrálního Středomoří z okolí ostrova Malta. Někdy je však původ uváděn v oblasti Jaderského moře a ostrova Mljet.", "tgt_summary": "The Maltese is a breed of dog in the toy group. It is thought to have originated in south-central Europe from dogs of spitz type. Despite the name, it has no verified historic or scientific connection to the island of Malta.", "id": 1228} {"src_title": "Linoryt", "tgt_title": "Linocut", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jde o poměrně mladou techniku. Lino jako podlahovou krytinu vynalezl roku 1863 Angličan Frederic Walton (1834–1928). Skládalo se z přírodních materiálů – vápence, lněného oleje, smůly, dřevní moučky, korku, jutové tkaniny a pigmentů. Linoryt se začal uplatňovat nejprve v oblasti průmyslu k tisku tapetových vzorů. Pro tvorbu volné grafiky ho použili poprvé členové skupiny Die Brücke v letech 1905–1913. Původně bylo používáno linoleum vyrobené z lisované jemné korkové drti pojené lněnou fermeží, které později nahradilo měkčené PVC. V USA zavedl tuto techniku Vojtěch Preissig, který poprvé vystavil své linoryty roku 1911 v New Yorku. Významná díla v technice linorytu vytvořili zejména němečtí expresionisté (Ernst Ludwig Kirchner, Gabriele Münter, Emil Nolde, Otto Dix, Max Pechstein) a v Čechách již během první světové války také Josef Čapek. V době mezi oběma světovými válkami byl linoryt užíván pro volnou i knižní grafiku (Josef Čapek, V. Mašek, Karel Štika, Miloslav Holý, J. Ščerbakov). Ve 30. letech sloužil linoryt k tisku propagačních letáků a plakátů tvůrci z \"Dílny lidové grafiky\" v Mexiku (\"Taller de Gráfica Popular\") a argentinskými umělci z \"Club de la Estampa\". Po druhé světové válce se barevnému linorytu věnoval Pablo Picasso, Henri Matisse nebo Maurice Vlaminck. Od roku 2001 pořádá galerie Klatovy / Klenová téměř každoročně na podzim ve vile Paule na Klenové mezinárodní sympozium linorytu.", "section_level": 1}, {"title": "Technika.", "content": "Před rytím je třeba linoleum narovnat nahřátím a přilepit na překližku, pro strojový tisk na dřevěnou desku tak, aby celková výška matrice dosáhla výšky shodné s písmem (23,5 mm). Nevýhodou PVC je lesklý povrch, který je nutno přebrousit, aby přijímal barvu. Rubová strana bývá vhodnější a je možno ji použít bez dalších úprav. Do lina lze také rýt jehlou, leptat, nebo tisknout z hloubky. Kresbu i písmo, případně fotografickou předlohu, je třeba přenést stranově obráceně. K opracování matrice slouží nožíky, dlátka či žlábková rýtka různých velikostí a profilů V nebo U. Vryp není tak ostrý jako ve dřevě a měkká a drolící se hmota vyžaduje jistou ruku a úspornost výrazu. Tenké linie je třeba rýt tak, aby měly širší základnu a neodlomily se během tisku. Vlastnosti materiálu z PVC se mění s teplotou - pro snazší rytí je možné ho nahřát, pro jemnou práci je nutné ho ochladit. Postupným odrýváním netisknoucích míst dochází k vytváření pozitivního obrazu na matrici. Oproti dřevorytu umožňuje linoryt kresbu plynulých křivek v jakémkoli směru s nepříliš ostrým vrypem, vytváří měkčí okraje linií a zejména dovoluje práci s velkou plochou. Pro tisk se používají převážně olejové speciální linorytové barvy s dlouhou dobou schnutí, které se na matrici nanášejí válečkem. Josef Čapek někdy zasahoval do naválené barvy drsným štětinovým štětcem aby narušil hladkou plochu a vytvářel tak živější otisky. V satinýrce nebo ručně, pomocí válečků nebo kostic a silným přítlakem, se barva přenáší na navlhčený grafický či jiný papír s velkým podílem vláken. Linoryt lze tisknout také na plátno. Matrice je poměrně měkká a pokud obsahuje jemné linie nesnese vysoký počet otisků (při ručním tisku do 200 ks).", "section_level": 1}, {"title": "Barevný linoryt.", "content": "Obvykle se užívá soutisku z několika matric, z nichž každá tiskne jednu barvu. Tato metoda umožňuje kombinaci transparentních a krycích barev a bohatší strukturu tisku. Matrice pro následující barvu se vytvoří otiskem původního kresebného rozvrhu na papír a přenesením na linoleum. Barevným linorytem se v Čechách zabývá např. Michal Cihlář nebo Pavel Piekar. Pro vícebarevný tisk je možné použít také jedinou matrici, která se tzv. redukční technikou postupně odrývá a tiskne každou barvu zvlášť. Takto je možno vytvořit soutisk až několika desítek barev. Mistrovská díla tímto způsobem vytváří např. Ivo Křen. Stejnou metodu používá pro své monochromatické tisky s bohatou škálou odstínů šedé např. Jan Holoubek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Linoryt a linořez (,, ) jsou grafické techniky tisku z výšky, které nahrazují dřevořez a dřevoryt. Levný, pružný a homogenní materiál má při tisku měkčí okraje linií a umožňuje zhotovení velkých formátů, např. plakátu.", "tgt_summary": "Linocut, also known as lino print, lino printing or linoleum art, is a printmaking technique, a variant of woodcut in which a sheet of linoleum (sometimes mounted on a wooden block) is used for a relief surface. A design is cut into the linoleum surface with a sharp knife, V-shaped chisel or gouge, with the raised (uncarved) areas representing a reversal (mirror image) of the parts to show printed. The linoleum sheet is inked with a roller (called a brayer), and then impressed onto paper or fabric. The actual printing can be done by hand or with a printing press.", "id": 1526779} {"src_title": "Cassius Dio", "tgt_title": "Cassius Dio", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Cassius Dio byl synem římského senátora Cassia Aproniana. Narodil se a byl vychován ve městě Nikaia v Bithýnii. Dle byzantské tradice byla jeho matkou dcera nebo sestra řeckého historika, řečníka a filosofa Diona Chrýsostoma. Jeho praenomen nejspíše bylo Lucius, ale na makedonském nápisu publikovaném v roce 1970 je uváděno Cl., tedy pravděpodobně Claudius. Ačkoli byl římským občanem, jeho původ byl řecký a psal v řečtině. Po celý život své rodné město miloval a nazýval jej svým domovem. Většinu života působil jako státní úředník. Za vlády císaře Commoda působil jako senátor a po smrti Septimia Severa jako guvernér města Smyrny. Kolem roku 205 se stal konzulem. Taktéž působil jako prokonzul v provincicích Africa a Pannonia. Císař Alexander Severus si jej velmi vážil a učinil jej konzulem podruhé, i když Cassiova kousavá povaha rozzlobila pretoriánskou gardu, která požadovala jeho život. Po ukončení svého druhého konzulátu se již v pokročilém věku vrátil do své rodné země, kde zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Římské dějiny.", "content": "Dio je autorem 80 knih o římských dějinách (\"Rómaiké historiá\"), které sepsal po 22 letech badatelské práce. Toto dílo popisuje dějiny města a říše od příjezdu legendárního Aenea do Itálie přes následný vývoj od mýtického založení města (753 př. n. l.) až do roku 229. Až po 1. století př. n. l. popisuje pouze souhrn událostí. Poté je již jeho popis podrobnější. Při psaní o době vlády císaře Commoda byl ale velmi obezřetný, co se týče popisu událostí, které se odehrály před jeho očima. Do dnešní doby se zachovaly části prvních 36 knih, zejména podstatná část 35. a 36. knihy věnující se válkám s Mithridatem VI. Pontským. Následující knihy až do 54. jsou téměř kompletní a věnují se období mezi lety 65 př. n. l. až 12 př. n. l. 55. kniha se zachovala jen částečně. 56. až 60. kniha se dochovaly v celku a popisují období od Varovy porážky po úmrtí císaře Claudia. Následujících 20 knih se zachovalo pouze částečně jako stručný výpisek od mnicha Ioanna Xifilina žijícího v 11. století. Poslední kniha popisuje období mezi lety 222 až 229 (vláda Alexandra Severa).", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucius Cassius Dio Cocceianus (řecky Δίων ὁ Κάσσιος) (kolem 155 nebo 163/164 – po roce 229), známý jako Cassius Dio, Dio Cassius nebo Dio byl starověký římský historik a státní úředník. Vydal osmdesátisvazkové dějiny Říma počínaje příjezdem legendárního Aenea do Itálie přes následný rozvoj od založení města až do roku 229, tedy za období přibližně 1400 let. Některé z těchto knih sepisovaných po dobu 22 let se dochovaly v celku nebo částečně a poskytují tak novodobým badatelům detailní pohled na římskou historii.", "tgt_summary": "Lucius Cassius Dio (; c. 155 – c. 235) or Dio Cassius (Greek: Δίων Κάσσιος) was a Roman statesman and historian of Greek and Roman origin. He published 80 volumes of history on ancient Rome, beginning with the arrival of Aeneas in Italy. The volumes documented the subsequent founding of Rome (753 BC), the formation of the Republic (509 BC), and the creation of the Empire (31 BC), up until 229 AD. Written in ancient Greek over 22 years, Dio's work covers approximately 1,000 years of history. Many of his 80 books have survived intact, or as fragments, providing modern scholars with a detailed perspective on Roman history.", "id": 550480} {"src_title": "Lucien Bonaparte", "tgt_title": "Lucien Bonaparte", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po svém dětství ve Francii, kde se jej otec neúspěšně snažil umístit v prestižních školách - vojenské v Brienne a kněžském semináři v Aix-en-Provence (kde nebyl přijat pro svou tělesnou slabost, nekázeň a svéhlavost), se vrátil do Ajaccia a zde studuje soukromě pod dozorem svého otce a svého strýce - kněze. Nadchl se pro revoluci a patří mezi nejradikálnější republikány. Roku 1792 odjíždí do kontinentální Francie do Toulonu a zde se stal zakladatelem jakobínského klubu a jedním z jeho plamenných řečníků. Pak se stává předsedou revolučního výboru v městečku St. Maximin a zde se seznamuje se svou první ženou, dcerou místního hostinského. Když Výbor pro veřejné blaho začíná útočit proti církvi, odkládá Lucien své křestní jméno a místo něj přijímá jméno Brutus. Přes své mládí patří k blízkým spolupracovníkům bratrů Robespierrových a proto je po pádu hrůzovlády zatčen 27. července 1794 v Aix en Provence a před guillotinou jej zachránila jen intervence jeho matky a bratra Napoleona. Za Korsiku je zvolen ve dvaadvaceti letech poslancem „Rady pěti set“ a později i jejím předsedou. Po domluvě s Napoleonem prosadil přeložení zasedání 9. listopadu 1799 do Saint-Cloud a zasedání předsedal. Stal se jedním z nejvýznamnějších pomocníků svého bratra při státním převratu 18. brumaire a jeho zvolení Prvním konsulem 10. listopadu 1799. V prvním manželství byl od roku 1794 ženat s Christinou Boyerovou, která mu porodila dvě děti a roku 1801 zemřela (puerperální sepse). Lucien byl za Konsulátu nejprve krátce ministrem vnitra a roku 1800 byl jmenován vyslancem ve Španělsku. Společně s Manuelem de Godoy (1767-1851) - prvním ministrem Španělska a nejvlivnější osobnosti království vyprovokovali přepadení Portugalska v tzv. pomerančové válce (\"Guerra de la Naranjas\"), ale místo obsazení státu vynutili si oba protagonisté vysoké odškodnění pro svou potřebu a podepsali mírnou mírovou smlouvu v Badajozu. Napoleon, po informaci o postupu Luciena nazval svého bratra darebákem a zlodějem. Na Lucienův popud byla roku 1803 obnovena činnost \"Academie francaise\" a on sám byl jejím členem v letech 1803-1816. Proti vůli svého bratra se roku 1803 tajně oženil podruhé s Alexandrinou de Blechamps, vdovou po bankovním spekulantovi Joubethonovi, který před věřiteli utekl na Haiti a tam zemřel na žlutou zimnici. Alexandrina byla vzdělaná, o 3 roky mladší než Lucien a oba k sobě zahořeli láskou na první pohled, která jim vydržela do smrti. Z tohoto manželství pocházelo 10 dětí. Po těchto příhodách zůstal vztah Napoleona k Lucienovi trvale napjatý a Lucien se stáhl do soukromí - od roku 1804 žil na svém rozsáhlém statku v Caninu. Když roku 1810 chtěl vycestovat do USA, padl do anglického zajetí a byl v něm držen až do roku 1814. V Anglii mu bylo dáno k užívání luxusní venkovské sídlo Thorngrove ve Worcestershire. Po propuštění z Anglie byl papežem Piem VII. povýšen a přiznán mu titul princ z Canina a z papežské vůle se stal suverénním vládcem svých rozsáhlých pozemků v Caninu. Přes předchozí ostré rozpory obou bratrů Lucien Napoleona při návratu z Elby podpořil a prosazoval jeho zájmy na Apeninském poloostrově. Po druhém - definitivním - pádu Napoleona byl Lucien v Turíně na rozkaz sardinského krále zatčen, ale po intervenci papeže propuštěn. V důsledku nástupu Bourbonů na francouzský trůn byl Lucien Bonaparte roku 1816 vyhoštěn z Francie a zbaven svého členství v Akademii. Zbytek života prožil v Itálii. Lucien Bonaparte byl literárně činný, uveřejnil díla prozaická i poetická. Nejznámějším dílem byl svého času román \"”La Tribu indienne”\" (Indiánský kmen) a epos \"Charlemagne\" o životě Karla Velikého. Jeho nejstarší syn Charles Lucien, narozený 2 měsíce po svatbě rodičů roku 1803, byl světoznámým ornitologem a jeho prapravnučka Marie Bonapartová byla průkopnice psychoanalýzy a nejslavnější žačka Sigmunda Freuda. Jeho další syn Louis Lucien Bonaparte byl jedním ze zakladatelů novodobé lingvistiky a hlavním iniciátorem baskického národního obrození.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Lucien Bonaparte na stránkách Francouzské akademie", "section_level": 1}], "src_summary": "Lucien Bonaparte, narozen jako \"Luciano Buonaparte, princ z Canina\" (21. března 1775, Ajaccio, Korsika – 29. června 1840, Viterbo, dnes Itálie), byl mladší bratr Napoleona Bonaparte.", "tgt_summary": "Lucien Bonaparte, Prince Français, 1st Prince of Canino and Musignano (born Luciano Buonaparte; 21 May 1775 – 29 June 1840), the third surviving son of Carlo Bonaparte and his wife Letizia Ramolino, was a French statesman, who served as the final President of the Council of Five Hundred at the end of the French Revolution. ", "id": 970024} {"src_title": "Metoda šesti klobouků", "tgt_title": "Six Thinking Hats", "src_document": [{"title": "Základní principy.", "content": "Předpoklad metody je, že lidský mozek přemýšlí několika různými způsoby, které lze identifikovat, úmyslně vyvolávat a teda plánovat pro využití ve strukturovaných způsobech, které umožní vyvinout strategie pro přemýšlení o určitých problémech. de Bono identifikoval šest různých stavů, ve kterých lze „mozek udělat citlivějším“. V každém z těchto stavů mozek identifikuje a přenese do vědomého myšlení určité aspekty problémů, o kterých uvažuje (např. emocionální instinkt, pesimistické hodnocení, neutrální fakty). Přesvědčivý prezentovaný příklad je citlivost na „neběžný“ (neočekávaný) stimul. Je prezentován jako cenný instinkt pro přežití, protože v reálném světě věc, která je mimo obvyklého řádu, může být klidně nebezpečná. Tento stav je identifikován jako kořen negativního usuzování a kritického myšlení. Je rozlišováno šest různých stavů a mají přiřazeny barvy: Barevné klobouky se užívají jako metafory pro jednotlivé stavy. Přepnutí do nějakého stavu je symbolizováno aktem nasazení si barevného klobouku, ať už skutečně nebo metaforicky. Tyto metafory dovolují úplnější a dokonalejší oddělení stavů než předsudky obsažené v současném dorozumívacím jazyce. Všechny tyto myslící klobouky pomáhají přemýšlet víc do hloubky. Šest klobouků ukazuje problémy a řešení týkající se myšlenky nebo produktu, kterým se zabýváte. Dále, dr. de Bono tvrdí, že tyto stavy jsou asociovány s různými chemickými stavy mozku, ale k tomu nedodává žádné podrobnosti nebo důkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Paralelní přemýšlení.", "content": "Obvykle, při nestrukturovaném přemýšlení je proces nezaměřený, účastník přeskakuje od kritického myšlení přes neutralitu do optimismu a podobně bez struktury a strategie. Metoda šesti klobouků zkouší zavést paralelní přemýšlení.", "section_level": 1}, {"title": "Typy klobouků.", "content": "Níže je uveden stručný popis jednotlivých klobouků a myšlenkové procesy, které zastupují. Jejich použití je ilustrováno příklady z normálního obchodního prostředí a také prostřednictvím analýzy jednoduchého školního problému: „Studenti mluví, zatímco i jejich učitel mluví.“", "section_level": 1}, {"title": "Bílý klobouk – Fakta a informace.", "content": "Účastníci učiní prohlášení o faktech, včetně identifikačních informací, které chybí a prezentují názory lidí, kteří nejsou osobně přítomni, faktickým způsobem. V mnoha myšlenkových sezeních k tomu dojde hned po úvodním modrém klobouku, a je to často prodloužená část, při které účastníci prezentují údaje o své organizaci a background potřebný k přemýšlecímu sezení. Klíčové informace, které představují vstupy do sezení, jsou prezentovány a diskutovány. Klíčové chybějící informací (t.j. informační potřeby) lze taktéž identifikovat na tomto místě. Obchodní příklady jsou: Příklady v odkazovaném článku jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Červený klobouk – Pocity a emoce.", "content": "Účastníci vyjádří své pocity a své emoce. V mnoha případech se jedná o metodu pro sběr nápadů – to není otázka záznamů tvrzení, ale aby všichni určili své dvě nebo tři hlavní volby ze seznamu nápadů nebo položek nalezených pod jiným kloboukem. Pomůže to zmenšit seznamy mnoha možností na několik, na které je třeba se zaměřit. Každý z účastníků hlasuje pro ty, které preferuje. Aplikuje se rychleji než ostatní klobouky, aby se zajistilo, že se opravdu zachytí instinktivní reakce. Tato metoda může použít post-it poznámky, které dovolí rychlý systém hlasování a vytvoří jasnou vizuální nápovědu, která vytvoří rychlou, i když neúplnou shodu nad problémem. Alternativně se může použít k vyjádření emočních reakcí nebo pocitů na předmět diskuze – to je častější při použití klobouku k přezkoumání osobního pokroku nebo při řešení otázek tam, kde je vysoký emocionální obsah, který je relevantní pro diskusi. Nakonec, tento klobouk lze použít při žádosti o estetické reakce na konkrétní návrh nebo objekt. Obchodní příklady jsou: Ukázky z odkazovaného článku jsou: Klobouk reprezentuje emocionální myšlení člověka.", "section_level": 2}, {"title": "Černý klobouk – Opatrnost.", "content": "Účastníci identifikují překážky, nebezpečí, rizika a další negativní vztahy. To je kritické myšlení, které hledá problémy a neshody. Tento klobouk obvykle lidé přirozeně používají, problém s ním je, že lidé ho mají tendenci používat, když to není žádoucí a vhodné, a tak zastaví tok myšlenek druhých. Zabránit nevhodnému používání černého klobouku je obvyklá potíž a zásadní krok k účinnému skupinovému myšlení. Dalším problémem je, že někteří lidé přirozeně začnou hledat řešení zmiňovaných problémů – začnou používat zelené nebo černé myšlení dřív, než je požadováno. Obchodní příklady jsou: Ukázky z odkazovaného článku, jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Žlutý klobouk – Optimizmus a pozitivní přístup.", "content": "Účastníci identifikují výhody spojené s nápadem nebo problémem. To je protiklad myšlení v černém klobouku a hledá důvody ve prospěch něčeho. To je ještě stále otázka usuzování – je to analytický proces, ne jen slepý optimismus. Každý se snaží vytvořit podložené tvrzení ve prospěch myšlenky nebo problému. Je to obklopeno myšlenkou „nerozhodnuté pozitivní“ (kdežto černý klobouk bude skeptický – „nerozhodnuté negativní“). Výstupy mohou být vyjádřením přínosů, které by mohly být vytvořeny s danou myšlenkou, nebo pozitivní prohlášení o pravděpodobnosti dosažení, nebo identifikace dostupné klíčové podpory, která prospěje tomuto postupu. Obchodní příklady jsou: Ukázky z odkazovaného článku jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Zelený klobouk – Nové nápady.", "content": "Toto je klobouk pro vymýšlení nových nápadů. Je založen na myšlence provokace a myšlení v zájmu identifikace nových možností. Věci se uvádí, aby bylo vidět, co by mohly znamenat, spíše než se formoval názor. To se často provádí na prohlášení v černém klobouku s cílem určit, jak se dostat přes překážky nebo nedostatky zjištěné tam (zelené myšlení na černém). Vzhledem k tomu, zelený klobouk myšlení pokrývá celé spektrum tvořivosti, může mít mnoho podob. Obchodní příklady jsou: Ukázky z odkazovaného článku jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Modrý klobouk – Celkový pohled.", "content": "To je klobouk, pod kterým všichni účastníci diskutují o procesu myšlení. Facilitátor ho obecně nosí celou dobu a každý člen týmu si ho nasadí z času na času, aby přemýšlel, jak zlepšit spolupráci. Tento klobouk by se měl použít na začátku a na konci každého přemýšlecího sezení, aby se stanovily cíle, určila cesta k jejich dosažení, vyhodnotilo, kam se skupina dostala, a kam směřuje proces myšlení. Přítomnost facilitátora udržuje tuto roli v celém průběhu a tím pomáhá zajistit, že skupina zůstává zaměřena na úkoly a zvyšuje jejich šance na dosažení svých cílů. Modrý klobouk je také organizace myšlení. Co jsme udělali dosud? Co můžeme dělat dál? Obchodní příklady jsou: Ukázky z odkazovaného článku jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Metody aplikace.", "content": "I Když myšlenky klobouků samy o sobě poskytují významné výhody, další zlepšení metoda šesti klobouků přinese, pokud se aplikuje v systému myšlení de Bona a je natrénována v rámci jeho kurzů. Zejména tempo, ve kterém jsou použity klobouky, je velmi důležité. Typicky při provádění projekt začne s rozšířeným bílým kloboukem, aby se každý dostal „na stejnou notu“ při vytváření společné vize problému k řešení. Poté každý klobouk se používá pouze pár minut, s výjimkou Červeného klobouku, který je omezen na velmi krátkých asi 30 sekund, aby se zajistilo, že jde o instinktivní reakci spíš než formu úsudku. Věří se, že tento postup má pozitivní dopad na proces myšlení, v souladu s teorií Malcolma Gladwella o „slepém“ myšlení. To zaručuje, že skupiny promýšlejí společně cíleným způsobem, setrvávají na úkole, ale také zajišťuje, že své úsilí zaměří na nejdůležitější prvky každého problému, o kterém diskutuje. Nicméně, to také má potenciál vést ke konfliktu, pokud není dobře veden, protože se lidé mohou cítit „převálcováni“. Aby se tomu předešlo, je důležité si všímat, kdy je nějaký významný rozdíl v názorech na proces myšlení nebo v oblasti, kde by měl proces cílit.", "section_level": 1}, {"title": "Shrnutí.", "content": "Použití různých přístupů v myšlení a řešení problémů umožňuje otázku posuzovat z různých úhlů a tím zpracovat potřeby všech zúčastněných osob. Klobouky myšlení jsou vhodné pro studenty, protože dokládají potřebu jednotlivce dívat se na problém z různých úhlů. Také vedou studenty, protože umožňují rozpoznat jednotlivcům jakékoli nedostatky takovým způsobem, který je přiblíží k řešení problému, a teda tyto nedostatky odstranit. De Bono věřil, že klíčem k úspěšnému používání metodiky Šesti myslitelských klobouků bylo úmyslné zaměření diskuse na částečné přístupy podle potřeby v průběhu setkání nebo pracovní schůzky. Například, schůze je svolána kvůli přezkoumání konkrétního problému a vytvoření řešení problému. Metoda Šest klobouků myšlení by pak mohla být použita postupně pro prozkoumání problému v první řadě, pak vytvořit soubor řešení a nakonec pro výběr řešení prostřednictvím kritického zhodnocení navržené sady řešení. A tak setkání může začít s tím, že všichni mají modrý klobouk, aby prodiskutovali, jak bude setkání vedeno a k určení cílů a měřítek. Diskuse pak může přejít na myšlení s červeným kloboukem s cílem shromáždit názory a reakce na tento problém. Tato fáze může být také použita k vytvoření omezení pro vlastní řešení, jako například kdo bude dotčen problémem a / nebo řešením. Další diskuse se může přesunout pod (žlutý a pak) zelený klobouk s cílem generovat nápady a možnosti řešení. Další diskuse se mohou pohybovat mezi Bílým kloboukem myšlení jako součást rozvoje informací a černým kloboukem myšlení pro rozvoj kritiky na sadu řešení. Protože každý je zaměřen na konkrétní přístup v určitém okamžiku, skupina má tendenci být více spolupracující, než když jeden člověk reaguje emocionálně (červený klobouk), zatímco jiný se snaží být objektivní (bílý klobouk) a ještě někdo jiný je kritický k bodům, které vzejdou z diskuse (černý klobouk).", "section_level": 1}], "src_summary": "Metoda šesti klobouků (také „Šest klobouků“, angl. Six Thinking Hats) Edwarda de Bono je systém pro přemýšlení v skupinových diskusích a při samostatném přemýšlení. Kombinován s metodou paralelního přemýšlení, která je s ním asociována, poskytuje nástroje pro skupiny, aby přemýšlely efektivněji, a také nástroje pro plánování procesu přemýšlení podrobným a provázaným způsobem. Metoda je připisována Edwardu de Bono a je předmětem jeho knihy \"Six Thinking Hats\". ", "tgt_summary": "Six Thinking Hats was written by Dr. Edward de Bono. \"Six Thinking Hats\" and the associated idea parallel thinking provide a means for groups to plan thinking processes in a detailed and cohesive way, and in doing so to think together more effectively. ", "id": 696526} {"src_title": "Oberbaumbrücke", "tgt_title": "Oberbaum Bridge", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Most byl postaven na hranici Braniborského markrabství v roce 1732. Dřevěný padací most byl postaven společně s hraniční zdí a navazující městskou bránou Stralauer Tor. Své jméno Oberbaumbrücke dostal podle těžkých stromových kmenů, které byly posléze pokryty kovovými špici. V roce 1879 prošel most velkými úpravami. Se 154 metry byl nejdelším mostem v Berlíně, ale nebyl způsobilý pojmout narůstající dopravní nároky, a proto se začaly objevovat plány na novou kamennou konstrukci. Firma \"Siemens & Halske\" přišla s plánem postavit v Berlíně metro a naléhala na stavitele, aby most byl přizpůsoben nejen chodcům a v té době běžným dopravním prostředkům, ale i metru. Nový most byl otevřen v roce 1896, dva roky po zahájení stavby, které se ujal architekt Otto Stahn. Most je postaven z betonu a cihel ve stylu městské brány s mnoha dekorativními prvky. V roce 1902 se po mostě projel první vlak berlínského metra. Během první jízdy sedělo v metru devatenáct pasažérů a jela ze stanice Stralauer Tor (po druhé světové válce zanikla) do stanice Postupimské náměstí (Potsdamer Platz). V roce 1920 začal most Oberbaumbrücke spojovat dva nově vzniklé správní obvody Friedrichshain a Kreuzberg. V dubnu 1945 vyhodil Wehrmacht prostřední část mostu do povětří, jako jeden z mnoha pokusů ubránit město před Rudou armádou. Po ukončení války se most stal hranicí amerického a sovětského sektoru. Do léta roku 1961 sloužil most pěším. Po postavení berlínské zdi v roce 1961 byl tento přechod uzavřen. Znovuotevřen (opět pouze pro pěší) byl až v roce 1972. Linka metra na západní straně byla ukončena ve stanici Schlesisches Tor. Po pádu berlínské zdi v roce 1989 byl most opraven, projekt na obnovu zničené střední části připravil španělský architekt Santiago Calatrava. Pro pěší, automobily a tramvaje byl most znovu otevřen během oslav pátého výročí pádu zdi v roce 1994. Trať metra do stanice Warschauer Straße byla znovu otevřena o rok později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oberbaumbrücke je dvoupatrový most přes berlínskou řeku Sprévu. Silueta mostu je typickým znakem města. Most spojuje dva městské obvody Friedrichshain a Kreuzberg, které byly rozděleny po roce 1961 berlínskou zdí. Obnova a znovuotevření mostu Oberbaumbrücke je jedním ze symbolů znovusjednocení Berlína.", "tgt_summary": "The Oberbaum Bridge () is a double-deck bridge crossing Berlin's River Spree, considered one of the city's landmarks. It links Friedrichshain and Kreuzberg, former boroughs that were divided by the Berlin Wall, and has become an important symbol of Berlin’s unity. ", "id": 1468880} {"src_title": "Karlstad", "tgt_title": "Karlstad", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kořeny města sahají až do období Vikingů před rokem 1000 našeho letopočtu. Statut města udělil Karlstadu 5. března 1584 švédský vévoda \"Charles\", který byl později korunován králem Švédska, jako Karel IX. Město odvozuje svůj název od krále – Karlstad znamená \"Karlovo město\". Vévoda také ustanovil Karlstad regionálním hlavním městem a přidělil mu značné množství pozemků. Ve městě si vévoda postavil dům, který se nazývá \"Kungsgården\". Na tomto místě v letech 1724–1730 postavil \"Christian Haller\" katedrálu. Karlstad se významným způsobem zapsal do moderních dějin celého Švédska. V noci 7. března 1809 část švédské armády, které velel podplukovník \"Georg Adlersparre\", obsadila Karlstad. Zde podplukovník 9. března oficiálně vyhlásil úmysl svrhnout švédského krále, kterým byl tehdy Gustav IV. Adolf. Švédská armáda poté zahájila pochod na Stockholm, kde 13. března krále zajala a uvěznila. Karlstad utrpěl čtyři velké požáry. Při posledním požáru 2. července 1865 bylo – kromě katedrály a několika domů – prakticky celé město zničeno. Karlstad byl potom přestavěn podle v moderním stylu se širokými ulicemi, obklopenými stromy. V roce 1905 byla v Karlstadu podepsána dohoda o zrušení unie mezi Norskem a Švédskem.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V Karlstadu je oblíbeným sportem lední hokej. Nejpopulárnějším hokejovým klubem je Färjestads BK. Tým hraje ve švédské nejvyšší soutěži a několikrát vyhrál švédský šampionát, naposledy v roce 2011. Je nejúspěšnějším mužstvem ve Švédsku od roku 1975, kdy byla zřízena švédská \"Elitserien\". Za hokejový tým Färjestads BK hráli i známí švédští hokejisté Håkan Loob a Jörgen Jönsson. Další hokejové kluby působí v nižších soutěžích. Ve městě je i několik fotbalových klubů, ale v současnosti žádný z nich nehraje ve švédské nejvyšší soutěži. Ve městě se provozují i další populární sporty. Bandy – kolektivní míčový sport hraný na ledové ploše – je snad nejvíce populárním sportem ve městě. Město je domovem dvou historicky nejúspěšnějších klubů ve Švédsku, \"Boltic\" a \"IF-Karlstad Göta\". V roce 2000 byly oba dva kluby sloučeny do \"BS BolticGöta\". Americký fotbal je ve městě zastoupen klubem \"Carlstad Crusaders\", který působí ve švédské nejvyšší soutěži a roku 2010 vyhrál švédský šampionát. Dalším prominentním sportovním klubem v Karlstadu je \"OK Tyr\", jeden z největších švédských klubů zaměřených na orientační běh, sídlí zde také Mezinárodní federace orientačního běhu (IOF). Sportovní komplex \"Tingvalla\", který zahrnuje i zimní stadion, postavený v roce 1967, má jednu z největších umělých ledových ploch v Evropě. V současné době se čeká na rozhodnutí města, týkající se rekonstrukce zimního stadionu. Součástí sportovního komplexu \"Tingvalla\" je též atletický stadion, kde se už desítky let každoročně pořádá mítink nazvaný \"Götagalan\" za účasti známých sportovců. Z českých reprezentantů na mítinku v minulosti pravidelně závodil např. Ludvík Daněk. Karlstad je hostitelem mezinárodních sportovních soutěží. Konalo se tu např. Mistrovství světa IIHF v inline hokeji 2010, na němž české reprezentační mužstvo získalo stříbrné medaile. Karlstad je také pravidelným místem startu a cíle rychlostních zkoušek na Švédské rallye. Zajímavostí města je 90 km dlouhá asfaltová trať určená pro sportovní veřejnost. Jezdí na ní cyklisté, lyžaři na kolečkových lyžích a bruslaři na kolečkových bruslích. V okolí města je mnoho pilinami upravených cest pro jogging, z nichž některé jsou osvětlené. Během zimního období se část těchto cest mění na lyžařské tratě.", "section_level": 1}, {"title": "Slavní rodáci a další osobnosti.", "content": "Roku 1859 v Karlstadu zemřel švédský botanik Carl Adolf Agardh.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karlstad je švédské město, hlavní město provincie Värmland. Město leží na břehu největšího švédského jezera Vänern. V roce 2010 mělo 61 685 obyvatel. Město Karlstad je pokládáno za jedno z nejslunečnějších měst ve Švédsku. Karlstad je sídlem několika středních škol a také vysoké školy (\"Karlstads universitet\").", "tgt_summary": "Karlstad (, ) is a city, the seat of Karlstad Municipality, the capital of Värmland County, and the largest city in the province Värmland in Sweden. The city had 61,492 inhabitants in 2015 with 90,882 inhabitants in the wider municipality in 2017, and is the 21st biggest municipality in Sweden. Karlstad has a university and a cathedral. ", "id": 883035} {"src_title": "Paul Verlaine", "tgt_title": "Paul Verlaine", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a literární začátky (1844–1871).", "content": "Paul Verlaine se narodil 30. března 1844 v Metách. Byl jediným synem ženijního důstojníka Nicolase Verlaina a jeho manželky Élisy. V domácnosti s nimi žila ještě Paulova o osm let starší sestřenice z matčiny strany, kterou měl velmi rád. V roce 1851 otec odešel z armády a rodina se přestěhovala do pařížské čtvrti Batignolles. Studentská léta strávil na internátní škole v Bonapartově lyceu. Paul byl průměrný žák, který rád četl básně i prózu, obdivoval Victora Huga. Ve čtrnácti letech objevil verše Charlese Baudelaira a Théodora de Banville a to mu dalo impulz k vlastní tvorbě. Začal psát první básně, také se naučil kouřit a pít alkohol. Po maturitě v roce 1862 strávil prázdniny ma severu Francie u sestřenice Élisy, která se mezitím provdala za majitele cukrovaru. V roce 1864 nastoupil do zaměstnání jako úředník na městské radnici. Vedl společenský život, rád sedával v kavárnách a popíjel absint. Spřátelil se se skupinou parnasistických básníků a dalšími osobnostmi kolem salonů Ricardových a Niny de Callias. V Ricardově časopise \"L’Art\" byly zveřejněny jeho první básně, studie o Baudelairovi a jiné příspěvky. V roce 1866 byla u nakladatele A. Lemerra vydána Verlainova první kniha \"Saturnské básně (Poèmes saturniens),\" aniž by vzbudila větší pozornost. Finanční prostředky poskytla sestřenice Élise, která v následujícím roce zemřela. V roce 1869 vyšla u téhož nakladatele Verlainova druhá kniha \"Galantní slavnosti\" (\"Fêtes galantes\"). V roce 1870 se po dvouleté známosti oženil s Mathildou Mautéovou, o rok později se jim narodil syn Georges. Verlaine se snažil omezit pití a manželství bylo zpočátku šťastné. V tomto období napsal básně pro svou ženu, které byly vydány ve sbírce \"Dobrá píseň (Bonne chanson)\" v roce 1870. Během prusko-francouzské války se při obléhání Paříže zapojil do Národní gardy a pracoval v tiskovém středisku Ústředního výboru Pařížské Komuny.", "section_level": 2}, {"title": "Setkání s Arthurem Rimbaudem (1871–1877).", "content": "Koncem léta roku 1871 dostal Verlaine dopis od neznámého mladíka Arthura Rimbauda. Básněmi, které k němu byly přiloženy, byl tak uchvácen, že ho pozval k sobě do Paříže. Vznikl mezi nimi vášnivý milostný vztah, který měl neblahý vliv nejen na Verlainovo manželství, ale celou jeho osobnost. Projevil se jeho sklon k alkoholismu, výbuchy vzteku v opilosti vedly k násilnému chování. Po dvou letech konfliktů, hádek i usmiřování nakonec Mathilde podala žádost o soudní rozluku. V červenci 1872 Verlaine s Rimbaudem odjeli do Belgie a potom do Londýna. Žili z peněz od Verlainovy matky a lekcí francouzštiny. Jejich vznětlivé povahy a bohémský způsob života vedly k řadě sporů a bouřlivých scén. V červenci 1873 se Verlaine rozhodl vztah ukončit a odjel do Bruselu. Ve stavu psychického vypětí přemýšlel o sebevraždě, koupil si revolver. Rimbaud přijel za ním do hotelu, aby se pokusil o usmíření. Dne 10. července 1873 ve vypjaté hádce ho Verlaine postřelil do levého zápěstí. Za to si odpykal dva roky ve vězení v Monsu, kde prodělal léčbu a přiklonil se k víře v Boha. Tam mu byl v roce 1874 doručen rozsudek o definitivním rozloučení manželství a svěření syna do péče matky. Ve vězení pracoval Verlaine na rozsáhlé sbírce \"Vězeňsky (Cellulairement)\", kterou později rozdělil na samostatné části \"Moudrost (Sagesse\" 1880\")\", \"Kdysi a nedávno (Jadis at Naguère\" 1885\")\" a \"Souběžně-Paralelně (Paralllèlement\" 1889\")\". V březnu 1874 byla vydána ve Francii sbírka básní \"Romance beze slov\", kterou psal v přechozích dvou letech. Na základě dobrého chování byl z vězení předčasně propuštěn a znovu odcestoval do Anglie, kde působil jako učitel francouzštiny, latiny, řečtiny a kreslení na různých místech. S Rimbaudem se naposledy krátce setkal ve Stuttgartu. Verlaine tam převzal jeho básně, které v roce 1886 vydal pod názvem \"Iluminace (Illumintations)\".", "section_level": 2}, {"title": "Druhá polovina života (1877–1896).", "content": "Na podzim 1877 se Verlaine vrátil do Francie a nastoupil jako učitel angličtiny ve škole v Rethelu, kde se sblížil se svým studentem Lucienem Létinoisem. Povaha jejich vztahu zůstává předmětem dohadů. Verlaine ho nazýval svým adoptivním synem. Žili spolu pět let na různých místech, pokoušeli se hospodařit na statku v Juniville, ale v dubnu 1883 Lucien nečekaně zemřel po krátké nemoci. Verlain na jeho památku napsal několik básní, zařazených později do sbírky \"Láska\" \"(Amour)\", vydané v březnu 1888. Verlain se vrátil do Paříže a po marných pokusech získat nějaké zaměstnání se rozhodl žít jako spisovatel. Vrátil se ke starému způsobu života, dny trávil v kavárnách jako piják absintu, stýkal se s lidmi z literárních kruhů. Přispíval do různých časopisů krátkými prózami, které byly později vydány souborně ve svazcích \"Vdovcovy paměti (Les Mémoires d'un veuf 1886), Mé vězení\" (\"Mes prisons\" 1893) a další. Publikoval sérii článků o prokletých básnících (Rimbaud, Mallarmé, Corbière), které vyšly knižně v dubnu 1884 v nakladatelství L.Vaniera, se kterým uzavřel novou smlouvu. Počátkem roku 1885 byla vydána nová básnická sbírka \"Kdysi a nedávno\". Postupně si získával obdiv mladé básnické generace jako předchůdce a mistr symbolismu a dekadence. Určitou dobu žil se svou matkou v jejím domku v Coulommes v Ardennách. Jejich soužití bylo často narušováno spory a násilnostmi, kterých se Verlaine dopouštěl pod vlivem alkoholu. V březnu 1885 byl odsouzen za ublížení na těle vůči své matce. Po propuštění se přestěhoval do Paříže i s matkou, která ale v lednu 1886 zemřela. Kvůli zdravotním potížím (cukrovka, žaludeční vředy, syfilis) musel stále častěji pobývat v nemocnici, odkud redigoval vydávání svých próz \"Louisa Leclerqueová\", \"Muži dneška (Les Hommes d'aujourd'hui )\" nebo rozšířené vydání \"Prokletých básníků (Poètes maudits\" 1884\")\". V roce 1889 se sblížil s mladým malířem Frédericem-Augustem Cazalsem, který ho často portrétoval. Verlaine ho učinil svým dědicem. V devadesátých letech byla na trh uvedena řada Verlainových prací buď jako reedice starších sbírek, nebo z nové tvorby básnické (\"Ženy, Štěstí, Píseň pro ni, Intimní liturgie, V limbech\") i prozaické (vzpomínková kniha \"Mé nemocnice, Čtrnáct dní v Holandsku\"). Řadu vzpomínkových prací uzavřel knihou \"Zpovědi (Confessions )\", vydanou v roce 1895. Přesto žil v chudobě a stále více byl závislý na podpoře přátel. Udržoval střídavě vztah se dvěma ženami, Philomènou Boudinovou a Eugénií Krantzovou. V roce 1893 absolvoval Verlaine dvě přednášková turné v Belgii a Anglii. 18. července 1894 zemřel Leconte de Lisle. Verlaine chtěl kandidovat na uvolněné 14. křeslo Francouzské akademie, ale byl od tohoto úmyslu odrazován a na kandidaturu nakonec rezignoval. Smrtí de Lisleovou se ale rovněž uvolnil titul \"Kníže básníků\" (Prince des poètes). V srpnu roku 1894 byla vyhlášena anketa na udělení tohoto titulu, kterou organizoval Georges Docquois. Bylo osloveno na čtyři sta literátů ve věku 18–25 let. Odpověď zaslalo 189 z nich. Nejvíce (70 hlasů) získal Verlaine, následovali: José-María de Heredia (38 hlasů), Sully Prudhomme (36 hlasů), Stéphane Mallarmé (36 hlasů) a François Coppée (12 hlasů). Koncem roku 1895 se Verlainův zdravotní stav prudce zhoršil a 8. ledna 1896 zemřel ve věku 51 let. Manifestačního pohřbu se zúčastnila celá umělecká Paříž. Pochován byl na hřbitově v Batignolles.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Poezie.", "content": "Ve svých sbírkách zachycuje citové a náladové odstíny okamžiku, který je spojen s obrazy a představami. V jeho poezii se pocity vyvozují z dojmů a doteků (lidí, předmětů, přírody). V jeho verších je zajímavým způsobem zdůrazněn rytmus a melodie, dosahuje toho tím, že klasický verš nahradil veršem o lichém počtu slabik a rým asonancí. Tento druh poezie inspiroval mnoho hudebních skladatelů. Většinu básní napsal před rokem 1880, mezi dvacátým druhým a třicátým pátým rokem svého života. Byly součástí i později publikovaných sbírek. Za vrcholné období Verlainovy tvorby se pokládá život před uvězněním. Poezie z druhé poloviny života je poznamenána patosem, náboženským rozjímáním a úvahami nad vlastním osudem, snahou ospravedlnit své jednání. Jeho básně se postupně měnily do prózy ve verších. Verlain publikoval jako soukromý tisk 3 sbírky erotické poezie", "section_level": 2}, {"title": "Próza (výběr).", "content": "Vzpomínkové prózy autobiografického charakteru:", "section_level": 2}], "src_summary": "Paul Marie Verlaine [\"Verlén\"] (30. března 1844 Mety – 8. ledna 1896 Paříž) byl francouzský básník, představitel prokletých básníků a symbolismu.", "tgt_summary": "Paul-Marie Verlaine (; ; 30 March 1844 – 8 January 1896) was a French poet associated with the Symbolist movement and the Decadent movement. He is considered one of the greatest representatives of the \"fin de siècle\" in international and French poetry.", "id": 1360885} {"src_title": "Inverze teploty vzduchu", "tgt_title": "Inversion (meteorology)", "src_document": [{"title": "Normální atmosférická situace.", "content": "Chladnější plyn je hustší a tak se drží při zemi. Ovšem změna složení díky vodní páře může způsobit, že vlhčí chladnější vzduch stoupá vzhůru. Pro dolní vrstvy atmosféry (troposféru) je charakteristické, že teplodta vzduchu s výškou klesá, tzn. při zemském povrchu je vzduch teplejší než ve výšce. Je to způsobeno ohřevem o zemský povrch, který vydává teplo získané pohlceným slunečním zářením. Přenos tepla od zemského povrchu je provázen jevem zvaným \"konvekce\", kdy ohřátý vzduch stoupá a na jeho místo se shora tlačí vzduch studený. Teplota stoupajícího vzduchu klesá s klesajícím tlakem ve větších výškách (adiabatický děj). V určité výšce se kondenzací vlhkosti obsažené ve stoupajícím vzduchu zpravidla vytváří konvekční oblačnost typu \"cumulus\" a \"cumulonimbus\". Pokles teploty vzduchu v nižších vrstvách atmosféry (do výšky 11 km) činí přibližně 1 °C na 150 m výšky, tedy asi 0,65 °C na 100 m.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik inverze.", "content": "Někdy však dochází k obrácení neboli \"inverzi\" teplotního gradientu. Lokální inverze například v údolí může být způsobena stékáním chladného vzduchu po svazích dolů. U dna kotliny se potom vytváří vrstva studeného vzduchu, v níž mnohdy dochází ke kondenzaci vodní páry a vzniku mlhy/nízké oblačnosti. Ve větším měřítku může inverzi způsobit nasunutí teplejší masy vzduchu nad vrstvu vzduchu studeného, čímž dojde k zastavení konvekčního proudění.", "section_level": 1}, {"title": "Následky inverze.", "content": "Jedním z následků inverze teploty vzduchu je výrazné zvýšení koncentrace škodlivin z výfuků a komínů v nehybné přízemní vrstvě vzduchu. K inverzním situacím, trvajícím řadu dní, dochází zpravidla v podzimních a zimních měsících. Charakteristická je nízká oblačnost, zahalující nížiny, zatímco vystupující horské oblasti se těší jasnému a teplému počasí. Na rozhraní chladné a teplé masy vzduchu (které mají různý index lomu pro procházející záření) může docházet k zajímavým projevům zrcadlení, označovaným jako fata morgána, či šíření rádiových vln odrazem o inverzní rozhraní (tzv. \"troposférické vedení\"). Inverzní situace tak bývají pro radioamatéry zajímavou příležitostí, jak zachytit signál stanic, které jsou při vysílání za běžných podmínek pro velkou vzdálenost nedosažitelné.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inverze teploty vzduchu neboli teplotní inverze je meteorologický jev, kdy teplota vzduchu v některé vrstvě dolní atmosféry s výškou neklesá, ale stoupá.", "tgt_summary": "In meteorology, an inversion, also known as a temperature inversion, is a deviation from the normal change of an atmospheric property with altitude. It almost always refers to an inversion of the thermal lapse rate. Normally, air temperature decreases with an increase in altitude. During an inversion, warmer air is held above cooler air; the normal temperature profile with altitude is inverted. ", "id": 2254019} {"src_title": "Horolezecké lano", "tgt_title": "Dynamic rope", "src_document": [{"title": "Rozdělení horolezeckých lan.", "content": "Dělení dle Franka a Kubálka:", "section_level": 1}, {"title": "Podle délky.", "content": "Zatímco na umělých stěnách obvykle stačí délka 30 až 40 metrů, ve skalním a horském terénu je většinou potřeba alespoň 50 a víc metrů. Horské a vícedélkové cesty se zajištěnými štandy bývají zpravidla dimenzovány na určitou délku lana, například 60 m.", "section_level": 2}, {"title": "Podle povrchové úpravy.", "content": "Horolezecká lana bývají vystavována náročným podmínkám, jako je například voda, sníh, led nebo písek, jež způsobují postupné mechanické a chemické opotřebení. V zimních podmínkách je například běžné, že lano zvlhne a voda v laně následně zmrzne, čímž může dojít ke zhoršení vlastností materiálu a horší manipulaci s lanem. Výrobci proto nabízejí různé úpravy povrchu a impregnace zabraňující navlhnutí nebo vniku nečistot skrz oplet. Existují také lana vyráběná speciálně pro lezení na umělých stěnách (tzv. indoor).", "section_level": 2}, {"title": "Materiál.", "content": "Horolezecká lana byla v minulosti (cca do 60. let 20. století) vyráběna z přírodních materiálů (např. konopí, sisal, bavlna). Tato lana měla výrazně menší dynamickou pevnost a byla náchylná k hnilobě. Od průmyslového zavedení polyamidových vláken se již tyto materiály neužívají. K zlepšení vlastností horolezeckých lan se provádí různé chemické úpravy jejich vláken. Hlavně jsou chráněna proti vlhkosti, oděru a nečistotám.", "section_level": 1}, {"title": "Pádový faktor.", "content": "Horolezecká lana se zkouší absolvováním normových pádů na zkušebním pádostroji při předepsaném pádovém faktoru. Např. zkoušené jednoduché lano musí bez přetržení absolvovat 5 normových pádů se zkušebním závažím z pevné hmoty (ocel, beton) o hmotnosti 80 kg. U dynamických horolezeckých lan není udávaná statická pevnost, ale je udávána pevnost dynamická – počet zachycených normových pádů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Horolezecké lano slouží lezci k jištění při výstupu v těžkém horském terénu, při sportovním lezení na cvičných stěnách, lezení na ledu a pro další outdoorové aktivity, kde je nutné chránit osoby proti pádu. Jsou využívána i pro slanění (sestup pomocí lana) v místech, kde nelze použít klasický sestup z výšky – např. skalní (nebo jinou) stěnou. ", "tgt_summary": "A dynamic rope is a specially constructed, somewhat elastic rope used primarily in rock climbing, ice climbing, and mountaineering. This'stretch' is what makes it 'dynamic', in contrast to a static rope that has very low elongation under load. Greater stretch allows a dynamic rope to absorb the energy of a sudden load such as from a fall more slowly, reducing the peak force and therefore the chance of catastrophic failure. Kernmantle ropes are the most common type of dynamic rope, and nylon has replaced all natural materials such as hemp (Manila rope) since 1945 for durability and strength.", "id": 1045599} {"src_title": "Fasetová klasifikace", "tgt_title": "Faceted classification", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Název \"f. klasifikace\" pochází z nepříliš zdařilého anglického překladu \"faceted classification\", vhodnější překlad by byl \"multiaspektová kategorizace\". Je to kategorizačný systém organizující pojmy do více kategorií (tříd) z různých aspektů (hledisek, faset) a syntetizující zápis pojmu kombinací názvů těchto kategorií. Jedná se o analyticko-syntetický kategorizačný systém, který umožňuje zatřídění komplexních pojmů. Při obsahové analýze pojmu se definují jednotlivé aspekty (témata, hlediska) a jejich podstatné charakteristiky. Faseta je generická hierarchie kategorií (pojmů, tříd). Pojmy jsou definovány prostřednictvím nejbližšího nadřazeného pojmu a druhových specifik (vlastností a vztahů). Na nejvyšší úrovni jsou definovány axiomaticky. Použití více faset umožňuje víceaspektové členění. Příkladem běžně používaných aspektů obecného účelu jsou například \"čas\", \"místo\" a \"forma\". Dvojtečkové třídění navržené Shiyali Ramamritou Ranganathanem je příkladem \"f. klasifikace\" použité pro potřeby knihoven. Zřejmě nejvýznamnější příklad vyžití \"f. klasifikace\" je fasetová navigace webovými stránkami (např. VuFind), který umožňuje uživateli postupovat v hierarchii kategorií od vyšší do nižší a zároveň při tom volit pořadí aspektů kterými prochází nižší podkategorie.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Pro organizaci informací se využívají dva základní přístupy ke kategorizaci: redukcionistické enumerativní a multiaspektové. Enumerativní kategorizace obsahuje vyčerpávající soubor záznamů pro všechny pojmy. Multiaspektová \"f. klasifikace\" používá soubor sémanticky soudržných aspektů (hledisek), které jsou kombinovány podle potřeby tak, aby se vytvořil komplexní pojem. Tímto způsobem \"f. klasifikace\" není omezena na již definované pojmy. To dělá \"f. klasifikaci\" nejen flexibilní, ale umožňuje také komplexněji zatřídit entity. Aspekty jsou stanoveny tak, aby reprezentovali „jasně definované, vzájemně se vylučující a kolektivně vyčerpávající aspekty pojmu. Předpokladem je, že jakákoliv entita nebo třída může být analyzována podle jednotlivých témat (tj. hledisek, vlastností nebo charakteristik).“ Existuje jen málo čistě \"f. klasifikací.\" Prvním z nich je dvojtečkové třídění obecné kategorizace znalostí pro knihovny S. R. Ranganathana. Některé další \"f. klasifikace\" jsou specifické pro speciální témata, jako je Slovník umění a architektury a \"f. klasifikace\" témat bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které vytvořil D. J. Foskett pro Mezinárodní organizaci práce. Většina knihovnických systémů kombinuje enumerativní a multiaspektové kategorizační přístupy. Deweyův desetinný systém, systém Knihovny Kongresu, a Mezinárodní desetinné třídění, všechny jmenované používají enumerativní kategorizačný systém a v některých místech zavádějí více aspektů. Povolené aspekty se různí podle oblasti předmětu. Tyto aspekty se zaznamenávají jako tabulky, které představují opakující se typy dělení v rámci oblasti předmětu. Obecné aspekty mohou být použity všude tam kde je to vhodné, jako např. geografické členění tématu. Ostatní tabulky aspektů se vztahují pouze na konkrétní oblasti. Aspekty tak lze kombinovat, aby vznikl komplexní odkaz na pojem. \"F. klasifikace\" vykazuje mnoho stejných problémů jako ostatní kategorizace založené na hierarchii. Některé pojmy by mohly patřit do více než jednoho hlediska, takže jejich umístění v kategorii se může zdát být pro libovolné. To také smeřuje ke komplexnímu záznamu, protože každý aspekt musí být rozlišitelný jako záznam.", "section_level": 1}, {"title": "Vyhledávání.", "content": "Vyhledávání v systémech s \"f. klasifikací\" umožňuje uživateli procházet informace po více cestách odpovídající různým hlediskám uspořádání. To kontrastuje s taxonomiemi, ve kterém hierarchie kategorií jsou pevná a neměnná. Je také možné použít různé aspekty k filtrování vyhledávání a tím dosáhnout snadnější nalezení požadovaných výsledků.", "section_level": 1}], "src_summary": "nebo-li multiaspektová kategorizace je multiplikativní (vícenásobný) způsob kategorizace (zatřídění), tzn. že umožňuje zatřídění entity (objektu) do více kategorií (tříd). Tento systém je v protikladu s taxonomiemi, které jsou redukcionistické (entita nemůže patřit víc než jedné třídě), enumerativní (vyčerpávající výčet) a rigidní (pevné a neměnné). ", "tgt_summary": "A faceted classification is a classification scheme used in organizing knowledge into a systematic order. A faceted classification uses semantic categories, either general or subject-specific, that are combined to create the full classification entry. Many library classification systems use a combination of a fixed, enumerative taxonomy of concepts with subordinate facets that further refine the topic.", "id": 470846} {"src_title": "Apache Ant", "tgt_title": "Apache Ant", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Autorem Antu je James Duncan Davidson. Vytvořil jej pro sestavování servletového kontejneru Apache Tomcat nezávisle na cílové platformě. První samostatná verze 1.1 byla uvolněna v červenci roku 2000. Postupem času se Ant rozšířil do řady dalších open source projektů a dnes je prakticky jedním ze standardů pro sestavování aplikací psaných v jazyce Java. Velká popularita Antu vedla i ke vzniku verzí pro platformu.NET a jazyk PHP.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "K popsání sestavovacího procesu Antu pro zvolený projekt je třeba vytvořit konfigurační soubor ve formátu XML, zpravidla nese název codice_1. Velké projekty se často skládají z dalších podprojektů a proto Ant umožňuje definovat závislosti na dílčích konfiguračních souborech. Nejprve jsou v definované hierarchii sestaveny všechny podprojekty a až poté hlavní projekt. Sestavení se provede po zavolání následujícího příkazu v adresáři projektu. $ ant [cíl] Předpokladem je správné nastavení proměnných prostředí codice_2 i codice_3 dle dokumentace a přítomnost konfiguračního souboru codice_1 v tomto adresáři. Není-li zadán parametr cíl, použije se výchozí. Následuje příklad souboru codice_1: ", "section_level": 1}, {"title": "Cíle.", "content": "V konfiguračním souboru codice_1 jsou pomocí tagu codice_7 definovány cíle, kterých má být v rámci procesu sestavení dosaženo. Každý cíl má svůj název a kromě toho může mít definován v atributu codice_8 také seznam závislostí na dalších cílech, které musí být vykonány před ním. V kořenovém tagu codice_9 se v atributu codice_10 udává výchozí cíl, jenž bude zpracován v případě, že Antu explicitně neurčíme jiný. Na příkladu uvedeném výše jsou definovány cíle \"init\", \"compile\", \"archive\" a \"clean\". Jako výchozí je určen cíl \"archive\" a proto bude vykonán, neurčíme-li Antu jinak. Z definovaných závislostí vyplývá, že před ním musí proběhnout cíl \"compile\". Kompilace se ale nemůže spustit, dokud není vykonán cíl \"init\". Proto bude sestavování ukázkového projektu probíhat přesně v opačném pořadí. Nejprve se vykoná cíl \"init\", následně \"compile\" a nakonec \"archive\". Ant dokáže samostatně zpracovat libovolný z definovaných cílů, ale vždy předtím zpracuje i jeho závislosti. Zavoláme-li ho s parametrem \"compile\", zpracuje nejprve závislost \"init\" a poté zkompiluje třídy ukázkového projektu. Dalšími cíli se již zabývat nebude.", "section_level": 2}, {"title": "Konstanty.", "content": "Pomocí tagu codice_11 lze nastavit konstanty a tím usnadnit parametrizaci nebo potenciální úpravy souboru konfigurace v codice_1. Takto je možné načítat i proměnné prostředí či externí soubory s definicí konstant. Vždy se jedná o konstanty v pravém slova smyslu. Jakmile se jednou nastaví, další pokusy změnu hodnoty jsou ignorovány. Této vlastnosti lze využít a nastavit některé konstanty pomocí parametrů při spouštění Antu – jejich další přenastavení v codice_1 bude ignorováno. Pomocí definovaných konstant je možné také podmínit vykonání některého cíle. Do tagu codice_7 se přidá atribut codice_15 a nebo codice_16 s hodnotou odpovídající jménu konstanty. Takový cíl je poté vykonán pouze, pokud je a nebo není daná konstanta definovaná.", "section_level": 2}, {"title": "Úkoly.", "content": "V rámci jednotlivých cílů je možné používat řadu úkolů, v terminologii Antu označených výrazem codice_17. Úkoly jsou zodpovědné za vykonávání specifických činností sestavovacího procesu. Jsou vykonávány postupně podle jejich pořadí v rámci cíle. Je možné se setkat se třemi typy úkolů. Prvním z nich jsou úkoly vestavěné v Antu. Je jich celá řada a pokrývají všechny běžné funkce od vytvoření nebo smazání adresáře, kompilace, generování dokumentace, vytváření jar archivu, vytváření nebo validaci XML dokumentů, spouštění unit testů, spouštění programu, práce s FTP serverem, odesílání emailu, a tak dále. Další skupinu tvoří úkoly třetích stran. Množství doplňujících úkolů do Antu vytvořili jeho uživatelé a dali veřejně k dispozici ostatním. Pokud není požadovaná funkcionalita k dispozici ani v jedné z předchozích skupin, lze si naprogramovat úkoly vlastní, jelikož Ant obsahuje otevřené a dokumentované API. Stačí vytvořit potomka třídy codice_18, překrýt jeho metodu codice_19 a pro všechny atributy definovat set metody. Níže uvedený příklad ukazuje, jak lze vytvořit jednoduchý úkol. Jedinou jeho funkcí je vypsání zadaného parametru \"message\". Funguje obdobně jako vestavěný úkol codice_20. package org.sampleproject; import org.apache.tools.ant.BuildException; import org.apache.tools.ant.Task; public class SampleTask extends Task { V konfiguračním souboru codice_1 je ještě nutné úkol definovat pomocí tagu codice_22. Následně již nic nebrání jeho používání. ", "section_level": 2}, {"title": "Omezení.", "content": "Apache Ant má řadu využití. Je vhodné použít ho všude tam, kde projekt přerostl jednoho vývojáře a jeho sestavení včetně testování vyžaduje komplexní přístup. Nicméně i přes zřejmé výhody se k některým věcem úplně nehodí. Jeho ovládání přes příkazovou řádku a chybové hlášky ho předurčují k používání programátorům. Není vhodné nutit koncové uživatele spouštět nebo sestavovat projekty pomocí Antu. Pokud se vyskytne problém, sestavování projektu je zastaveno a Ant vypíše chybovou hlášku. Ta bude srozumitelná pouze programátorovi. Ant také není vhodný pro začátečníky. Vytvoření konfiguračního souboru codice_1 může být poměrně pracné a pokud je cílem pouze zkompilovat pár řádků kódu nebo spustit testy, bohatě postačí IDE.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apache Ant (anglická výslovnost [əˈpæči ænt]) je nástroj pro sestavování softwarových aplikací. Umožňuje automatizovat řadu činností od kompilace, testování, až po vytvoření balíku pro distribuci. Princip Antu je shodný s unixovým nástrojem Make, avšak na rozdíl od něho se skripty píší v jazyce XML. Nástroj samotný je napsaný kompletně v jazyce Java. Z toho vyplývá jeho největší výhoda – platformní nezávislost. ", "tgt_summary": "Apache Ant is a software tool for automating software build processes which originated from the Apache Tomcat project in early 2000. It was a replacement for the Make build tool of Unix, and was created due to a number of problems with Unix's make. It is similar to Make but is implemented using the Java language, requires the Java platform, and is best suited to building Java projects. ", "id": 1751899} {"src_title": "Sluneční konstanta", "tgt_title": "Solar constant", "src_document": [{"title": "Stanovení velikosti konstanty.", "content": "Nejpřesněji změřená hodnota v době slunečního minima je 1 360,8 ± 0,5 W/m. Při pokusech u určení sluneční konstanty z pozemských pozorování byla konstanta určena s nepřesností 2 % vzhledem k nestabilitě atmosférických podmínek a také proto, že atmosféra nepropouští sluneční záření v celém rozsahu spektra. Při novějších pozorováních (pomocí družic), které umožňují sledovat až 99,9 % spektrálního rozsahu, se zjistily malé změny hodnoty sluneční konstanty v závislosti na sluneční aktivitě, a to o 0,1 %. Tyto změny nemají vliv na momentální počasí. Ovlivňují sice dlouhodobé změny klimatu, nepodílejí se však na současných klimatických změnách 20. a 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Množství energie dopadající na Zemi.", "content": "Celkové množství záření přijímaného Zemí ze Slunce je určeno zemským průřezem (π r), ale jak planeta rotuje, je tato energie distribuována na celý zemský povrch (4 π r). Z toho důvodu je průměrná hodnota množství slunečního záření (tzv. insolace – oslunění) rovna jedné čtvrtině sluneční konstanty – kolem 342 W/m2. Konkrétní množství sluneční energie dopadající v daném místě a čase na povrch je ovlivněno stavem atmosféry, zeměpisnou šířkou a ročním obdobím.", "section_level": 1}, {"title": "Historie měření.", "content": "V roce 1884 se Samuel Pierpont Langley pokusil odhadnout velikost sluneční konstanty v Mount Whitney v Kalifornii, pokusil se také eliminovat vliv absorpce energie atmosférou (odečítáním hodnot v různých denních dobách). Dospěl k nesprávné hodnotě 2 903 W/m, snad kvůli matematické chybě. Mezi roky 1902 a 1957, měření prováděná Charlesem Greeley Abbotem a dalšími z různých míst ve vysokých nadmořských výškách určila hodnotu mezi 1 322 a 1 465 W/m (tedy stále až o 8 % chybně). Abbott prokázal, že jedna z Langleyho korekcí byla chybně použita. Kolem roku 1980 satelitní měření vykazovala hodnoty i přes 1370 W/m a měření jednotlivých satelitů se od té doby stále liší v naměřených hodnotách nenavazují. Ještě kolem roku 2000 byla odhadována na 1366 W/m (tj. téměř o 0,5 % více než je současná hodnota). Radiační působení vztažené oproti hodnotám k roku 1750 (odhadované přibližně na 2 W/m) je tedy menší než byla nedávná nejistota měření satelitů v tomto století. Historické rekonstrukce hodnoty se také stále značně liší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sluneční konstanta (taky solární konstanta či zřejmě správnější solární irradiace nebo sluneční irradiace) je tok sluneční energie procházející plochou 1 m2, kolmou na směr paprsků, za 1 s ve střední vzdálenosti Země od Slunce měřený mimo zemskou atmosféru. Konstanta zahrnuje celé spektrum slunečního záření, nejen viditelné světlo. Veličinou je hustota zářivého toku. Vzhledem k tomu, že oběžná dráha Země je mírně excentrická, skutečný tok energie na Zemi během roku mírně kolísá. Odchylky proti hodnotě sluneční konstanty činí přibližně +/- 1,7%.", "tgt_summary": "The solar constant (G) is a flux density measuring mean solar electromagnetic radiation (solar irradiance) per unit area. It is measured on a surface perpendicular to the rays, one astronomical unit (AU) from the Sun (roughly the distance from the Sun to the Earth). ", "id": 1529997} {"src_title": "Alexandr II. Skotský", "tgt_title": "Alexander II of Scotland", "src_document": [{"title": "Skotský král.", "content": "Narodil se roku 1198 v Haddingtonu ve Skotsku a nějaký čas strávil v Anglii předtím, než nastoupil na skotský trůn po smrti svého otce 4. prosince 1214. Rok poté se vzbouřily klany Meic Uillem a MacHeths, ale královské síly byly schopny tuto revoltu potlačit. Tentýž rok se Alexandr připojil k anglickým baronům v boji proti jejich králi Janovi a vypravil se do Anglie se svým vojskem. Dorazil až k jižnímu pobřeží do Doveru, kde čekal na příjezd francouzského vojska. Spolu s ním se účastnil podpisu Magny charty. Král Jan ale brzy poté zemřel a papež a anglická aristokracie změnili názor a tak se francouzské i skotské vojsko vrátilo zpět do svých zemí. Krátce nato byla uzavřena mírová dohoda mezi Janovým synem Jindřichem a Alexandrem. Styky mezi Skotskem a Anglií byly roku 1221 posíleny Alexandrovým sňatkem s Jindřichovou sestrou Johanou. Král Jindřich vyzval Alexandra k složení přísahy věrnosti, na což Alexandr reagoval vznesením nároku na hrabství v severní Anglii. Spor byl urovnán roku 1237 kompromisem stanovujícím hranice mezi oběma královstvími. Jeho první žena Johana zemřela roku 1238 a následující rok se oženil s Marií de Coucy, se kterou měl jednoho syna, svého následníka Alexandra. Hrozba invaze ze strany Jindřicha roku 1243 na krátkou dobu přerušila dobré vztahy mezi Skotskem a Anglií. Rychlá Alexandrova reakce na hrozbu útoku a neochota anglické aristokracie k rozpoutání války vedla nakonec k mírové dohodě. Alexandr obrátil svou pozornost k Vnějším Hebridám, které byly pod vlivem norského království. Pokoušel se vyvolat jednání o jejich prodeji, později se pokusil přesvědčit Ewena, vládce Argylu, aby vypověděl norskému králi poslušnost. Oba tyto pokusy selhaly a tak vyrazil s vojskem, aby dosáhl svého cíle silou. Cestou na ostrově Kerrera byl stižen zimnicí a roku 1249 zde zemřel. Byl pohřben v Melroském opatství a jeho nástupcem na skotském trůnu se stal syn Alexandr.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr II. (24. srpen 1198 – 6. červenec 1249), král Skotska (Alby), byl jediným synem skotského krále Viléma I. a Ermengarde Beaumontové.", "tgt_summary": "Alexander II (Mediaeval Gaelic: '; Modern Gaelic: '; 24 August 11986 July 1249) was King of Scotland from 1214 until his death. He concluded the Treaty of York (1237) which defined the boundary between England and Scotland, virtually unchanged today.", "id": 186291} {"src_title": "Vasilij III.", "tgt_title": "Vasili III of Russia", "src_document": [{"title": "Politika.", "content": "Vasil III. pokračoval v politice svého otce Ivana III. a většinu vlády strávil konsolidací jeho územních zisků. Ty završil anexemi zbývajících nezávislých knížectví (1510 Pskov, 1513 Volokolamsk, 1521 Rjazaň a 1522 Novgorod-Severský). Také využil oslabení polského krále Zikmunda I. k ovládnutí Smolenska, významné pevnosti na východě Litvy (boj trval od roku 1512 do roku 1514), k čemuž mu podstatně pomohl odbojný litevský kníže Michal Glinský. Vasil bojoval také proti mocnému Krymskému chanátu, s nímž se svářel o vliv na Kazani. V roce 1521 čelil velkému tatarskému útoku, kdy byly vydrancovány rozsáhlé oblasti kolem Moskvy, ale díky udržení Rjazaně se ubránil. Ke konci své vlády pak ruský vliv v Povolží potvrdil instalací chána Džangaliho na kazaňský trůn. Velkokníže Vasilij III. se stal jedním z adresátů prorockých listů pskovského mnicha Filofeje (1465–1542), který v jednom z nich napsal: „Два Рима пали, а третий стоит, а четвёртому не быть“ – tedy „Dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtého již nebude.“ Odtud pak pochází teze o Moskvě jako třetím Římu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Vasil III. byl přes dvacet let ženat se Solomonií Saburovovou, která mu však za tu dobu neporodila žádného potomka. Solomonie si byla vědoma manželova zklamání a zkoušela svou neplodnost vyléčit pomocí čarodějných receptů nebo konáním kajícných poutí, ovšem bezúspěšně. Vasil nechtěl, aby vláda po jeho smrti přešla do rukou jeho bratrů, a konzultoval svůj následnický problém se svými bojary. Ti mu navrhli, aby svou ženu zapudil, rozvedl se a oženil se znovu, což i přes velký odpor kléru učinil a vzal si sotva šestnáctiletou Helenu Glinskou, dceru srbské princezny Anny Jakšičové a neteř jeho přítele Michala Glinského. Jen nemnoho bojarů mu tento výběr schvalovalo, neboť Helena měla katolickou výchovu. Vasilij byl do ní však tak zamilován, že si dokonce proti tehdejším zvyklostem ostříhal plnovous, aby vypadal mladší. Ihned po svatbě, která se konala 21. ledna 1526, se pár začal pokoušet o zplození následníka, ale prvních několik let se nedařilo, což ruský lid začínal považovat za znamení Božího nesouhlasu s tímto manželstvím. Konečně roku 1530 Helena, k velké radosti knížete i všeho lidu, porodila syna Ivana, a roku 1532 dalšího syna Jiřího (který se ale narodil hluchý). Zapuzená Solomonie, umístěná v klášteře, podle legendy porodila syna pouhých pár měsíců po skandálním rozvodu. Na tomto základě vznikla pověst o Kudejarovi, lidovém hrdinovi a údajném starším bratru cara Ivana Hrozného.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Na podzim roku 1533 na lovu v okolí Volokolamska pocítil Vasilij velkou bolest v pravém boku, důsledek abscesu. Byl dopraven do vesnice Kolp, kde ho prohlédli dva němečtí lékaři, kteří ale nedokázali dostupnými prostředky infekci zastavit. Umírající velkokníže se nechal převézt do Moskvy a požádal o mnišské svěcení. Přijal jméno Varlam a zemřel o půlnoci na 4. prosince 1533, ve věku 54 let. Před smrtí stanovil sedmičlennou regentskou radu pro nezletilého syna Ivana, moc však pro sebe postupně získala samotná jeho matka, regentka Helena. Ivan, toho jména čtvrtý, se později stal prvním oficiálním ruským carem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vasilij (Vasil) III. Ivanovič (: Василий III Иванович, 25. března 1479 – 3. prosince 1533, Moskva) z rodu Rurikovců, byl velikým knížetem moskevským od roku 1505 do své smrti. Byl synem Ivana III. Vasiljeviče a byzantské princezny Sofie Palaiologovny, a byl pokřtěný jako Gabriel. Někdy je žertovně označován jako „Vasilij Přiměřený“, neboť panoval v pořadí mezi „Ivanem Velikým“ a „Ivanem Hrozným“ a jeho vláda byla relativně bezproblémová.", "tgt_summary": "Vasili III Ivanovich (, also Basil; 26 March 14793 December 1533) was the Grand Prince of Moscow from 1505 to 1533. He was the son of Ivan III Vasiliyevich and Sophia Paleologue and was christened with the name Gavriil (Гавриил). He had three brothers: Yuri, born in 1480, Simeon, born in 1487 and Andrei, born in 1490, as well as five sisters: Elena (born and died in 1474), Feodosiya (born and died in 1475), another Elena (born 1476), another Feodosiya (born 1485) and Eudoxia (born 1492). He is sometimes mockingly referred to as Vasili the Adequate due to his rule taking place between those of Ivan the Great and his son Ivan the Terrible, as well as the relative uneventfulness of his reign.", "id": 1856962} {"src_title": "Chorvatská kuna", "tgt_title": "Croatian kuna", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Poprvé byla kuna zavedena za druhé světové války jako platidlo Nezávislého chorvatského státu (NDH); převáděla se v poměru 1 dinár = 40 kun a byla rozdělena na sto banic (jednotné číslo banica). V platnost vstoupila 8. července 1941. Konec platnosti nastal od 30. června do 9. července 1945. Bankovky měly hodnotu 50 banic, 1 a 2 kn, 10 kn, 50, 100, 500 a 1000 kn, 5000 kn, 1000 a 5000 kn Kurs kuny za doby NDH byl stanoven na 20 kn za 1 německou říšskou marku. Po vyhlášení nezávislosti země na SFRJ Chorvatsko okamžitě zavedlo vlastní dináry, které měly nahradit ty jugoslávské (chorvatský dinár používalo i chorvatské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny, odmítali ho však Srbové žijící na chorvatském území, ti měli až do roku 1995 svůj vlastní dinár Republiky Srbská Krajina). Nová měna však rychle ztratila svoji hodnotu a upadla do hyperinflace. Proto v roce 1994 provedla země měnovou reformu a zavedla dnešní kuny ve směnném poměru 1000 dinárů = 1 kuna. Jméno však již mělo fašistickou minulost a jeho znovuobnovení bylo sporné, především pro Srby v zemi žijící těžko přijatelné. Existovaly také i jiné návrhy na novou měnu, podle jednoho z nich měly být zavedeny například koruny (kruna) podle vzoru bývalé rakousko-uherské koruny.", "section_level": 1}, {"title": "Mince a bankovky.", "content": "Mince mají hodnoty 1, 2, 5, 10, 20 a 50 lip, dále 1, 2, 5 a 25 kun. Mince 25 kun mají několik různých motivů na rubové straně, které poukazují na různá výročí a významné události v Chorvatsku. Bankovky mají nominální hodnoty 5, 10, 20, 50, 100, 200, 500 a 1000 kun.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kuna je platidlo, které se používá v Chorvatsku. V novodobé historii se do oběhu dostala v červnu 1994, kdy nahradila chorvatský dinár. Kuna ale předtím už existovala během druhé světové války, když stát Jugoslávie fakticky neexistoval. ", "tgt_summary": "The kuna is the currency of Croatia, in use since 1994 (sign: kn; code: HRK). It is subdivided into 100 lipa. The kuna is issued by the Croatian National Bank and the coins are minted by the Croatian Monetary Institute. The plural form of the kuna in Croatian is kune. ", "id": 1886898} {"src_title": "Mohučské kurfiřtství", "tgt_title": "Electorate of Mainz", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Biskupský stolec byl v Mohuči, tehdejším provinční hlavním městě s latinským názvem Moguntiacum, založen již v pozdním období starověkého Říma. První biskupové před 4. stoletím mají legendární jména. Prvním skutečně doloženým mohučským biskupem se v roce 343 stal Martinius. Rozmach církevního a světského významu Mohuče se dá datovat do roku 747, počínaje nástupem svatého Bonifáce na místní biskupský stolec. Bonifác byl sice předtím arcibiskupem, ale tento titul se automaticky nepřenášel na stolec jako takový a to až do jeho nástupce Lulla. Dalším časným Moučským biskupem byl Aurelus z Mohuče. Nicméně úřad získal svoji prominenci až po povýšení na arcidiecézi v letech 780–782. Území kurfiřství se skládalo z několika nesouvislých bloků: zemí okolo Mohuče na obou březích Rýna; území podél řeky Mohanu nad Frankfurtem; regionu Eichsfeld v Dolním Sasku a Durynsku a území okolo Erfurtu v Durynsku. Stejně jako v případě ostatních dvou církevních kurfiřství, se území Mohučského kurfiřství lišilo od území odpovídajícího Mohučské arcidiecézi, nad kterou měl Mohučský arcibiskup pouze spirituální autoritu. V průběhu raného novověku byla Mohučská arcidiecéze největším církevním celkem v Německu, zahrnujíce Mohuč a dalších 10 podřízených diecézí. Roku 1802 ztratila Mohuč svůj arcibiskupský charakter. Během sekularizace která doprovázela tzv. Reichsdeputationshauptschluss v roce 1803 bylo sídlo kurfiřta Karla Theodora von Dalberg přesunuto do Řezna a kurfiřství ztratilo svá levobřežní teritoria, která připadla Francii, pravobřežní území okolo Mohanu pod Frankfurtem připadla Hesensku-Darmstadsku a Nasavsku a Eichsfeld s Erfurtem Pruskému království. Dalbergovi se povedlo udržet Aschaffenburgské oblasti a přeměnil je na Aschaffenburské knížectví. V roce 1810 spojil Dalberg Aschaffenburg, Frankfurt, Wetzlar, Hanau a Fuldu a vytvořil nové Velkovévodství frankfurtské. Nicméně Dalberg v roce 1813 rezignoval a Vídeňský kongres rozdělil jeho území v roce 1815 mezi Bavorské království, Hesenské kurfiřství, velkovévodství Hesenské a Svobodné město Frankfurt. Novodobá římskokatolická mohučská diecéze byla založena roku 1802 ve chvíli, kdy Mohuč ztratila svůj statut arcidiecéze a stala se pouhou diecézí na území Francie. Roku 1814 byla jeho jurisdikce rozšířena i nad územím Hesensko-Darmstadtska. Od té doby měla dva kardinály a prostřednictvím různých konkordát jí bylo umožněno ponechat si středověkou tradici volby katedrální kapituly a volby biskupa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mohučské kurfiřtství (německy: \"Kurfürstentum Mainz\" nebo \"Kurmainz\", latinsky: \"Electoratus Moguntinus\") byl nejprestižnější a nejvlivnější ze států Svaté říše římské, a to od svého vzniku v 8. století až do svého zániku začátkem 19. století. Arcibiskup mohučský byl v římskokatolické hierarchii německým primasem (Primas Germaniae), tuto čestnou funkci se mu ale čas od času pokoušeli uzmout ostatní arcibiskupové. Ve Svaté říši římské existovala ještě dvě další církevní knížectví-kurfiřtství, a to Kolínské a Trevírské. ", "tgt_summary": "The Electorate of Mainz ( or ', ), previously known in English as Mentz and by its French name Mayence, was one of the most prestigious and influential states of the Holy Roman Empire. In the Roman Catholic hierarchy, the Archbishop-Elector of Mainz was the Primate of Germany ('), a purely honorary dignity that was unsuccessfully claimed from time to time by other archbishops. There were only two other ecclesiastical Prince-electors in the Empire: the Electorate of Cologne and the Electorate of Trier. ", "id": 2426798} {"src_title": "Bitva u Kolína", "tgt_title": "Battle of Kolín", "src_document": [{"title": "Situace před bitvou.", "content": "Silné pruské vojsko, které do té doby ještě nezakusilo hořkost porážky, se během několika málo týdnů probilo až k Praze, kterou oblehlo. Marie Terezie proto pověřila velením posledního silného a operace schopného habsburského vojenského uskupení jednoho ze svých nejlepších vojevůdců, polního maršála Leopolda Dauna a vyslala ho do Čech, aby vyprostil těžce zkoušenou pražskou posádku. V případě neúspěchu by už neměla habsburská monarchie nic, čím by mohla čelit pruskému postupu, třebas na samotnou Vídeň, Rakousko by bylo na kolenou a Fridrich II. by si mohl klást jakékoliv podmínky. Další rakouská porážka by také vážně narušila integritu a mocenské postavení celého soustátí.", "section_level": 1}, {"title": "Pruská armáda.", "content": "Po sérii vítězství se pruské armádě podařilo obklíčit a izolovat v Praze 40 000 rakouských vojáků. Část pruské armády začala Prahu obléhat a část pokračovala v postupu dále do nitra Čech. Podařilo se jí dobýt Kolín, kde se na nějaký čas usadila. Poté, co se Prusové dozvěděli o postupující rakouské armádě, město opustili a přesunuli se do prostoru jižně od Kouřimi, kde se spojili se sborem krále Fridricha II.", "section_level": 2}, {"title": "Rakouská armáda.", "content": "Po shromáždění rakouské rezervní armády, posledního vojenského uskupení, které monarchie mohla postavit do pole a přitom doufat v úspěch ve střetnutí s protivníkem, požadovala Marie Terezie po maršálu Daunovi ráznou akci a co nejrychlejší osvobození Prahy. Daun však varoval před bezhlavým útokem a raději zvolil opatrnější taktiku. Pro místo střetu si vybral okolí Kolína, kraj, kde absolvoval vojenské cvičení a který dobře znal. I přes početní převahu nad nepřítelem zvolil defenzivní taktiku a zaujal výhodnou obrannou pozici na výšinách poblíž obce Křečhoř.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh bitvy.", "content": "18. června 1757 kolem 5. hodiny ráno vyrazily pruské pluky směrem na Plaňany, které rychle padly. V následném střetu pak byl poražen rakouský předvoj a donucen k ústupu. Počátečním pruským úspěchem tak začalo střetnutí plné nečekaných zvratů. Po rychlém postupu však král Fridrich II. útok zastavil a vyčkával, co udělá početně silnější nepřítel. Maršál Daun Fridrichova zaváhání využil k přeskupení svých jednotek a posílení obranných pozic. Podařilo se mu také prohlédnout Fridrichův plán, jehož cílem bylo pravé křídlo rakouských sil. Na jeho podporu vyslal své jezdectvo, které zaujalo pozice na kopcích v okolí. Pruský postup byl obnoven ve 14 hodin útokem přímo na Křečhoř. Po úporném boji se ho Prusům nakonec podařilo zmocnit a rakouské voje couvly. Daun spěšně posílil ty jednotky v okolí Křečhoře, které byly bezprostředně ohroženy. Tím zabránil celkovému obchvatu svých sil. Ačkoliv situace byla stále nerozhodná a Prusové si pořád udržovali iniciativu, byla čím dál tím více patrná početní převaha rakouských vojsk. Kolem sedmé hodiny večerní dosáhl pruský nápor svého vrcholu, tentokrát se Fridrich II. snažil roztáhnout svůj útok do šíře, avšak byl znovu s vypětím všech sil odražen. Ve chvíli, kdy Leopold Daun poznal, že pruský tlak polevuje, dal signál svému jezdectvu ke zteči. To za součinnosti s pěchotou rozbilo pruské linie a obrátilo nepřítele na ústup. V té chvíli Fridrich II. s vědomím, že bitva je ztracena, opustil bojiště, aniž by předal velení svým generálům. Jednotliví velitelé tak ustupovali dle vlastního uvážení. Díky tvrdému výcviku a disciplinovanosti pruských vojáků se většině sil podařilo z boje vyvázat a ustoupit. Vzhledem k nastalé tmě a nedostatku munice se Daun neodvážil nepřítele pronásledovat a spokojil se s výsledkem, kterého dosáhl na bojišti. V bitvě se vyznamenali dragouni z valonského pluku prince de Ligne, jehož příslušníci se rekrutovali z Rakouského Nizozemí. Útok dragounů z pluku de Ligne, kterým se pro jejich mládí přezdívalo „holobrádci“, povzbudil i ostatní rakouské jednotky a způsobil rozhodující zvrat v průběhu kolínské bitvy.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledek bitvy.", "content": "Na pláních kolem Kolína nalezlo smrt nebo bylo raněno či zajato na pruské straně 13 398 vojáků a 396 důstojníků (tj. 41% z celkového počtu), na rakouské straně 8 629 mužů a 359 důstojníků (tj. 20% z celkového počtu).", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "Co do počtu zúčastněných i mrtvých vojáků se jednalo o jednu z největších bitev sedmiletého konfliktu a svým významem o jednu z nejdůležitějších. Rakouské armádě se podařilo získat zpět pošramocenou pověst a monarchie mohla zahájit nový zápas o nadvládu nad Slezskem. Fridrich II. bezprostředně po porážce ukončil obléhání Prahy a urychleně stáhl celou svou armádou z Čech. Na přesrok se sice Prusové do Čech vrátili, ale byli znovu poraženi, tentokrát jiným slavným rakouským vojevůdcem Gideonem Laudonem. V tu chvíli vstoupila na scénu vojska rakouského spojence, Ruského impéria, která napadla Prusko z východu. V nastalé šňůře bitev bylo Prusko donuceno svést boj nejen o zachování svého mocenského postavení, ale i o svou existenci.", "section_level": 1}, {"title": "Pomníky a vzpomínkové akce.", "content": "V okolí Kolína stojí několik staveb, připomínající velké střetnutí. Na vrchu Bedřichov stojí od roku 1841 kamenný obelisk, Boží muka nedaleko Červených Peček byla vystavěna na místě hromadného hrobu pruských vojáků a u Lošan je tzv. Kolovratův pomník. Další menší pomníky, obelisky a kameny s pamětními deskami jsou rozsety po celém okolí. Asi největší monument stojí u vesnice Křečhoř, místě nejprudších bojů. Byl vystavěn v roce 1899 dle návrhu architekta Václava Weinzettla sochařem Mořicem Černilem. Na připomínku slavného vítězství habsburské armády, v jejíž řadách bojovalo i mnoho Čechů, se v Kolíně i jeho okolí koná mnoho vzpomínkových akcí včetně pravidelných rekonstrukcí. V červnu 2017, v rámci oslav 260. výročí bitvy u Kolína byla v \"Regionálním muzeu v Kolíně\" (ve zrekonstruovaném Veigertovském domě) otevřena nová expozice s názvem \"Bitva u Kolína: osobnosti, dělostřelecká reforma a Vojenský řád Marie Terezie\". Nová expozice je prezentována na mnohem větší ploše (několik desítek čtverečních metrů) než byla původní a zabírá zhruba šestinu celkové výstavní plochy muzea. Jak napovídá již název, věnuje se nejen samotné bitvě, ale také událostem s ní spojeným, především reformou císařsko-královského dělostřelectva, kterou uskutečnil polní maršál Josef Václav z Lichtenštejna. Právě tato reforma měla pro bitvu u Kolína klíčovou roli. Zčásti byly využity předměty ze staré expozice, ale velkou část tvoří nové exponáty. Největším exponátem je nový interaktivní model bitvy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Kolína proběhla 18. června 1757, kdy se nedaleko Kolína střetla vojska pruského krále Fridricha II. s rakouskou armádou polního maršála Leopolda Dauna, posílenou o saské jezdecké pluky. Zpočátku nerozhodná bitva skončila vítězstvím početně silnější rakouské armády. Její výsledek přiměl pruskou armádu ukončit obléhání Prahy a měl rozhodující vliv na další průběh sedmileté války.", "tgt_summary": "The Battle of Kolín on 18 June 1757 saw 44,000 Austrians under Count von Daun defeat 32,000 Prussians under Frederick the Great during the Third Silesian War (Seven Years' War). The Prussians lost nearly 14,000 men, while the Austrians lost 8,000 men.", "id": 1442491} {"src_title": "Malinois", "tgt_title": "Malinois dog", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Toto plemeno vzniklo v Belgii, kdy zde bylo tolik ovčáckých (pasteveckých) psů různých zbarvení a délky srsti, že se někteří milovníci psů rozhodli v 19. století udělat v tom pořádek — a tak rozdělili plemeno belgický ovčák na čtyři typy (laekenois, groenendael, tervueren a malinois). Malinois získal svůj název po městu Mechelen. Na počátku šlechtění a rozdělování jednotlivých typů, v roce 1891, vyzval pracovník veterinárního ústavu A. Reul všechny majitele velkých pasteveckých psů, aby se dostavili 15. listopadu toho roku na výstavu v Bruselu. Dostavilo se 117 psů nejrůznější barvy srsti i proporcí. Bylo vybráno čtyřicet nejlepších jedinců, kteří byli rozděleni do tří skupin podle barvy a délky srsti (v současné době bychom skupiny označili \"laekenois\", \"groenendael\" a \"malinois\", \"tervueren\" byl vyšlechtěn později). Byl sestaven základní standard pro každou skupinu a přestože jejich majitelé dostali instrukce, kde se zdůrazňovalo především křížení jedinců pouze v rámci jedné skupiny, avšak chovatelům šlo především o kvalitu práce a na instrukce příliš nedali. I tak se ale našel dostatek chovatelů, kteří pravidla dodržovali. Dne 3. dubna 1892 sepsal, tehdy již rok působící, Klub belgického ovčáka první standard plemene, který byl základem pro další chov. V tomto standardu se ale stále ještě zmiňovali pouze tři možné varianty. Od roku 1901 byli chovní jedinci zapisováni do první plemenné knihy. Neshody mezi chovateli tří varianty nabývaly na intenzitě, nakonec byla na začátku 20. století zavedena i čtvrtá varianta, dnes známá jako \"tervueren\". Mezi jedny z nejdůležitějších zakládajících psů plemene malinois patří psi Tjop a Dewer, oba velmi dobře hodnocení psi jak v ohledu ne exteriér, tak na povahu. Začátkem 20. století také začali maliňáci být vyváženi i mimo Belgii; do Spojených států, Ruska, Ekvádoru... V průběhu první a druhé světové války začaly být belgičtí ovčáci, především varianta malinois, využívání armádou pro různé účely; hlídání muničních skladů, předávání zpráv (tzv. spojky), obranu a podobně. Přestože by se mohlo zdát, že to plemeni ve vývoji pomohlo, je to naopak; válka kvality chovu téměř zruinovala, kvalitní psi byli odváděni a většinou zahynuli, ti, co zůstali u chovatelů se ve většině případů již plemeníky nestaly, jelikož neměly dostatečné kvality. V průběhu a po skončení druhé světové války byl dokonce chov tak zruinovaný, že bylo povoleno křížení jednotlivých variant. Dne 1. ledna 1974 bylo odsouhlaseno, že se bude každá varianta posuzovat zvlášť; tak vznikl novodobý belgický ovčák malinois. V roce 1988 se první jedinec plemene dostal do Česka. Avšak i nadále zde byly bráni jako tabu. Bylo to z důvodu, že klasický německý ovčák při dopadení zločince nebo figuranta za rukáv tahal, zatím co malinoisové jsou typičtí tím, že maso a rukáv figuranta zásadně trhají a rvou, nikoliv tahají. To se příčilo většině chovatelů a kynologů a obliba malinoisů začala značně stoupat až v prvním desetiletí 21. století.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Belgický ovčák je pes střední velikosti, harmonických proporcí a s dobře osvaleným tělem. Na výstavách se krom samotného vzhledu posuzuje i postoj a to bez fyzického kontaktu s vystavovatelem (= chovatelem). Jedná se o kvadratické plemeno, hrudník dosahují až k loktům. Délka tlamy musí odpovídat polovině délky hlavy nebo ji mírně přesahovat. Srst u malinoisů musí být krátké, přiléhavá, světle hnědá s černou maskou na obličeji. Na krku a hřbetu může být srst mírně tmavší než na zbytku těla. Hlava je vysoko nesená, dlouhá. Poměr mozkovny a tlamy je 1:1. Mozkovna střední velikosti, čelo zploštělé. Stop mírně vyznačený. Uši jsou spíše menší velikosti, vysoko nasazené, trojúhelníkového tvaru a vždy nastražené a natočené vpřed. Oči střední velikosti, mandlovitého tvaru s tmavě hnědou duhovkou. Výraz inteligentní a živý. Nosní houba vždy černá, nozdry dobře otevřené. Pysky jsou tenké a přiléhavé, zuby silné a bílé. Přestože dříve byl preferován spíše klešťový skus, v současné době je oblíbenější nůžkový skus. Krk pevně nasazený, poměrně dlouhý, dobře osvalený a bez laloku. Hřbet je pevný, krátký, s dobře klenutými žebry. Ocas je dobře nasazený a silný u kořene, ke špičce se zužuje. Dosahuje nejméně ke hleznu. Nohy jsou dlouhé, dobře osvalené, s kulatými tlapkami a černými drápky.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Stejně jako ostatní belgičtí ovčáci, i tento je velmi vitální a neunavitelný. Je aktivní, energický, vždy se na svoji práci plně soustředí. Bleskové reakce a mrštnost mu dávají výhodu ve všestranném výcviku a to především oproti pomalejším německým ovčákům. Má rád dlouhé procházky a svoji rodinu miluje a je jí věrný. Dokáže ji také velmi dobře chránit. Změny majitele nebo prostředí většinou nese velmi těžce. Má instinkty pravého pasteveckého psa, takže jej jistě potěšíte prací venku, třeba s jinými zvířaty. K cizincům se chová nedůvěřivě, ale bez důvodu není agresivní, ani nekouše. K dětem se chová přátelsky, ale záleží to i na přístupu samotných dětí. S ostatními zvířaty vychází také dobře.", "section_level": 1}, {"title": "Péče.", "content": "Požadavky na majitele malinoise rozhodně nejsou mírné; takový chovatel by měl mít se služebními plemeny zkušenosti, měl by být asertivní, vždy dominantní a ve svých postojích zatvrzelý. Co jednou psovi zakáže, nesmí již nikdy povolit a také musí pro psa mít dostatečné využití; dostatek pohybu, nejlépe se s ním účastnit obranářských nebo záchranářských zkoušek. Pro malinoise jsou vhodné i psí sporty, například flyball nebo agility. Malinois jistě udělá radost jako aktivním sportovcům, tak aktivním kynologům nebo psovodům, kteří psa dokáží správně využít. Samotný výcvik malinoisů není nijak těžký, jelikož se tito psi učí rychle, ale psovod musí trvat na vykonání povelu. Tito psi mají také dobré pozorovací schopnosti a jsou to vášniví aportéři. Na rozdíl od některých plemen nemají problém s dlouhodobým soustředěním. Obecně se za nejslabší odvětví všestranného výcviku u malinoisů považuje stopování, avšak závisí na jedinci. Pro stopování se hodí rozvážnější plemena, resp. jedinci, ale belgičtí ovčáci jsou horliví a uspěchaní. Srst tohoto plemene nepotřebuje žádnou zvláštní péči, kromě občasného česání; v době línání je ale potřeba vyčesávat psa každý den, a doporučuje se podávat lososový nebo olivový olej, pro lepší kvalitu srsti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Malinois neboli belgický ovčák malinois je psí plemeno a jeden ze čtyř druhů belgických ovčáků. Jako jediný z těchto ovčáků je krátkosrstý. Plemeno belgický ovčák, bylo uznáno v roce 1891, založením Klubu belgických ovčáků (v originále \"Club du Chien de Berger Belge\"). Lidově se těmto psům říká i „maliňáci“.", "tgt_summary": "The Malinois is a medium-to-large breed of dog, sometimes classified as a variety of the Belgian Shepherd dog rather than as a separate breed. The name \"Malinois\" is derived from Malines, the French name for the breed's Flemish city of origin, Mechelen. ", "id": 855666} {"src_title": "Pobřišnice", "tgt_title": "Peritoneum", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Poněvadž povrch pobřišnice stále je slizký a kluzký, je posun břišních i pánevních útrob o sebe i o stěny břišní velice usnadněn, což platí jmenovitě o pásmu zažívacím. Od břišních stěn odbočuje zvláště vzadu a nahoře k útrobám v podobě rozmanitých blan, vazů i okruží, vížíc takto útroby k pevnějším i stálejším částem stěn břišních a přivádí jim zároveň příslušné krevní cévy, míznice i nervy. Od dolního většího oblouku žaludkového pak táhne se dolů přes příčný tračník tlustého střeva i přes kličky tenkého střeva největší volná blána pobřišnicová, tzv. předstěra (\"epiploon\" či \"omentum\",), vkládající se jako jakási vložka ochranná mezi útroby břišní a přední nejneklidnější čásť břišních stěn. Na mnohých místech, zvláště tam, kde táhne se pobřišnice přes rozmanité štěrbiny nebo choboty mezi jednotlivými břišními útrobami, hromadí se s velikou oblibou podpobřišnicový tuk, jenž také vrůstává do rozmanitě upravených výrůstků pobřišnicových, tzv. \"appendices epiploicae\", kteréž shledáváme hlavně při pobřišnicovém povlaku tlustého střeva.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vodnatelnost.", "content": "Nejčastějším onemocněním pobřišnice je vodnatelnost č. ascites. Nejblíže se řadí zánět prudký a vleklý (viz Peritonitis).", "section_level": 2}, {"title": "Tuberkulóza.", "content": "Nepoměrně vzácnější jest tuberkulóza, zjevující se ve formě miliární a infiltrované. Miliární tuberkulóza se vyskytuje vedle miliární erupce četných jiných útrob, zvlášť syrovatečních plen, je způsobena bacily oběhem krevním rozvlečenými. Vleklá infiltrovaná tuberkulóza je přivoděna infekcí z genitálního ústrojí muže i ženy, neb se druží k tuberkulóze střevní, tuberkulóze žláz okružních i retroperitoneálních, výjimečně jde o zavlečení nákazy ze vzdálených ústrojí, např. plic. Jak miliární tak i infiltrovaná forma provázeny bývají vlákninovým zánětem nebo zánětlivým výronem do dutiny pobřišničné (\"peritonitis tuberculosa\") a poslednímu bývá nezřídka přimíšena krev (zánět hemorrhagický). Tehdy, kdy miliární erupce jest povšechná a účastní se jí také pobřišnice, příznaky jí přivozené mají dosah podřízený, nevystupujíce ostatně přesně v popředí jako při formě, která se obmezuje na samotné peritoneum nebo serosní pleny. Poznání tuberkulózy pobřišnice nebývá při samém počátku snadné. Při miliární formě zároveň s bolestmi v břiše, bolestivostí stěn břišních, s dávením, průjmy nebo zácpou dojde k zánětlivému výronu, jehož množství zřídka dospívá k té výši, aby konána býti musila punkce. Výron prodlením doby z části neb úplně se vyvstřebá a dojde ke srůstání přepony se stěnou břišní a střevními kličkami. Srostěním opouzdřuje se výron vybývající v podobě cyst a toto opouzdření, jakož i zkušenost, že opona, která se smršťuje po tvrdý příčný pruh, stěnami břišními prohmatána býti může, zajišťují diagnózu této formy, mnohdy i zánětlivý výron do obou pleurálních vaků, do osrdečníku a nezřídka i hemorrhagický ráz exsudátu. Miliární erupci většinou provází atypická horečka, nechutenství, průjmy, rychlé klesání sil. Forma vleklá počíná se rovněž miliární erupcí, ale ohraničené východiště bacillární infekce přináší s sebou, že jen pozvolně se vyvíjí a šíří. Tím se stává, že tuberkulosní uzlíky pozvolně vyrůstají ve veliké bakule, pláty a infiltráty, které se zjevují na nástěnném peritoneu, přeponě, na okruží, povrchu kliček střevních i na samé bránici, na povrchu jater a sleziny. Také vleklá tuberkulosa pobřišnice provázena bývá vlákninovým zánětem a zánětlivým výronem do dutiny břišní. Aby zepředu počínala týmiž naléhavými jevy jako forma prudká, nebývá často; ale většinou se vyvíjí skrytě s nepatrnými bolestmi, se skrovným podrážděním útrob zažívacích; meteorismus, edém stěn břišních, ascites, sešlost nemocného a nepravidelná, zřídka jen prudká horečka vedou k diagnóze. Vystřebá-li se výron samovolně, ale také tehdy, kdy veliký není, můžeme břišními stěnami vyhmatati pláty a infiltráty, ztluštění přepony. Vlákninový zánět končí srůstem jednotlivých kliček střevních mezi sebou, s přeponou, stěnami břišními; neb vede ke srůstu jater a sleziny s bránicí, k cystosnímu opouzdření výronu, zúžení střeva atd. Podle toho mění se také fyzikální nález a zvlášť poklep dává jevy, jichž při volném ascitu dutiny břišní neshledáváme. Prognosa miliární tuberkulózy je nepříznivá, při vleklé naděje na polepšení i vyhojení jest odůvodněna.", "section_level": 2}, {"title": "Rakovina.", "content": "Rakovina pobřišnice zjevuje se ve formě miliární i bakulové; ona jest vzácna jako prvotní onemocnění, za to tím častější jako podružné. Ale i bakulová forma jest obyčejně podružnou, jevící se v průběhu rakoviny žaludeční, střevní, jaterní a děložní. Po své struktuře prvotní i podružná forma jest buď \"scirrhus\" neb \"encefaloid\" nebo kolloidní rakovina. Prvotní se vytváří zvlášť v posledním tvaru a pak nabývá ohromných rozměrů, zabírajíc přeponu, \"mesenterium\" i největší čásť \"peritonea\". Břicho nabývá obrovských rozměrů, jehož stěnami hrbolatý povrch infiltrátu může být prohmatán. Podružná rakovina zjevuje se v podobě roztroušených bakulí rozmanité velikosti, které pozvolně splývají ve veliké infiltráty. Rakovina provázena bývá hyperplastickým zánětem a výronem do dutiny břišní – týž jest čirý i haemorrhagický; jako při tuberkulóze vede zánět ke srůstání \"peritonea\" s útrobami břišními, ke srůstu kliček, k neprůchodnosti střevní. Je-li výron skrovný, můžeme stěnou břišní vyhmatati tvrdé, hrbolovité nádory. Časem vybují novotvar přirozenými dučejemi stěn břišních, zvlášť pupkem a otvory tříselnými.", "section_level": 2}, {"title": "Sarkom.", "content": "Sarkom pobřišnice utváří se většinou stejným způsobem, bakule i infiltráty bývají většinou velmi mohutné. Častěji nežli v plících vyskytuje se na peritoneu \"aktinomykosa\". Infekce přihází se ze střeva nebo pochází z dutiny ústní, z které retrofaryngeálním, retropleurálním a retroperitoneálním pojivem šíří se posléz až na pobřišnici. Při prvotním onemocnění střeva tvoří se drobné žlutavé uzliny ve sliznici střevní, které z drobných trsů \"aktinomykotických\" se skládajíce do hlubších vrstev střeva se rozbujejí a posléz i peritoneum zasáhnou. Na pobřišnici bujení postupuje velmi rychle a tvoří se mohutné infiltráty, které srůstají se stěnou břišní neb sousedícími útrobami. Změknutím a zhnisáním infiltrátu vznikají abscesy, které četnými píštěli provalí se skrze stěnu břišní, do střeva, měchýře, do vaginy. Ve vyprázdněném obsahu shledáváme žlutá zrna, která majíce velikost prosného zrna až hrachu skládají se z charakteristických trsů aktinomycetických.", "section_level": 2}, {"title": "Měchožil.", "content": "Měchožil pobřišnice je velmi vzácný, vyskytuje se vedle hlísta jaterního a ledvinového: většinou je osamocený, nepříliš veliké boubele, které když se provalí do dutiny břišní, uvolněnými skolexy zaviňují další infekci pobřišnice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pobřišnice, lat. peritoneum je tenká, lesklá i průsvitná blána, která vystýlá dutinu břišní a část dutiny pánevní a obaluje většinu orgánů zde uložených. Pobřišnice společně s pohrudnicí a osrdečníkem patří mezi tzv. serózy, blány tvořené tenkou vrstvou pojivové tkáně a jednobuněčným mezotelem, které se vyvinuly jako ohraničení původní pravé tělní dutiny, coelomu.", "tgt_summary": "The peritoneum is the serous membrane forming the lining of the abdominal cavity or coelom in amniotes and some invertebrates, such as annelids. It covers most of the intra-abdominal (or coelomic) organs, and is composed of a layer of mesothelium supported by a thin layer of connective tissue. This peritoneal lining of the cavity supports many of the abdominal organs and serves as a conduit for their blood vessels, lymphatic vessels, and nerves. ", "id": 558735} {"src_title": "Výkaz zisku a ztráty", "tgt_title": "Income statement", "src_document": [{"title": "Výnosy a náklady.", "content": "Základními stavebními prvky výkazu z/z jsou výnosy a náklady. Teoreticky může být zjišťování výsledku hospodaření za jednotlivá účetní období založeno: V českých účetních předpisech chybí definice výnosů a nákladů, náležitou pozornost jim ale věnuje Koncepční rámec IFRS. \"Výnosy jsou zvýšením ekonomického prospěchu během účetního období, a to jednak ve formě zvýšení aktiv, jednak ve formě určitých případů snížení závazků, což obojí vede v konečném důsledku (zvýšením zisku běžného období) ke zvýšení vlastního kapitálu jiným způsobem, než jsou vklady vlastníků.\" (Výnosem není případ, kdy spoluvlastníci transformují svůj nárok vůči firmě na příspěvek vlastnímu kapitálu). Toto vymezení výnosů (zobrazených ve výkazu z/z) zahrnuje výnosy (revenues) pocházející jak z hlavních i vedlejších - z hlediska účetní jednotky obvyklých (běžných, pokračujících) výdělečných činností, tak specifické případy výnosů (gains), jež vyplývají z okrajových, periferních událostí. Výnosy z běžných výdělečných činností pocházejí zejména z tržeb z prodeje vlastních výrobků, z prodeje zboží a z poskytnutých služeb a dále z takového užití aktiv jinými stranami, které přináší účetní jednotce ekonomický prospěch např. v podobě úroků, dvidend či licenčních poplatků. \"Náklady jsou snížením ekonomického prospěchu během účetního období, a to jednak ve formě snížení (úbytku, spotřeby) aktiv, jednak ve formě zvýšení závazků. Obojí ústí v konečném důsledku (snížením zisku běžného období) do snížení vlastního kapitálu.\" (Výjimku tvoří zvýšení závazků z titulu rozdělení zisku spoluvlastníkům - tato transakce není nákladem, ale projeví se jak snížením vlastního kapitálu). Vymezení nákladů (zobrazených ve výkazu z/z) je zrcadlovým obrazem výnosů. Zahrnuje jak náklady (expenses), které vznikají v souvislosti s běžnými, pokračujícími (hlavními i vedlejšími) provozními a finančními aktivitami (jako je např. úbytek výrobků a zboží při jejich prodeji, spotřeba materálu, odpisy budov a zařízení, mzdové náklady aj.), tak náklady okrajové (losses). Povaha \"okrajových výnosů a nákladů\" je rozmanitá. Některé mají svůj původ ve vnějších okolnostech, které účetní jednotka nemůže ovlivnit (jako jsou důsledky změn reálných hodnot některých aktiv a závazků, změny směnných kurzů cizích měn, živelní pohromy apod.), na jiných může mít svůj podíl i sama účetní jednotka (např. klesající hodnota některého aktiva).", "section_level": 1}, {"title": "Metody členění provozních nákladů.", "content": "V závislosti na členění provozních nákladů poskytuje výkaz z/z informace: a) buď o tom, jaký byl účel vynaložení nákladů, tedy \"na co\" (na jaké výkony - výrobky, služby) byly náklady vynaloženy. Členění nákladů vyhovující tomuto přístupu se nazývá \"účelové\" členění nákladů či členění nákladů \"podle funkce\" (v IFRS označované jako metoda \"funkce nákladu\" či metoda \"nákladů na prodej),\" nebo b) o tom, co bylo spotřebováno, neboli jaké druhy nákladů byly vynaloženy během účetního období. Členění nákladů vyhovující tomuto přístupu se označuje jako \"druhové\" členění nákladů (v IFRS jako \"metoda\" \"druhu nákladu)\". Obě varianty jsou umožněny jak ve světovém účetnictví (IFRS, US GAAP), tak v EU a v ČR. Požaduje se však, aby v případě, kdy účetní jednotka používá účelové členění nákladů, zveřejnila rovněž informace o druhové struktuře nákladů. Účelové členění nákladů U subjektů zaměřených na podnikatelskou činnost se toto členění zobrazí ve výkazu z/z v provozní oblasti jako náklady vázané k prodaným výkonům (\"výrobní náklady\") či k prodanému zboží (\"nákupní cena prodaného zboží\"). Vedle toho je ale nutné vynaložit další náklady k zajištění provozního cyklu, jako jsou náklady vynaložené s cílem výkony prodat (\"odbytové náklady\") a náklady nutné k zajištění administrativy a správy účetní jednotky (\"správní\", resp. \"administrativní náklady\"). Toto členění plně vyhovuje obecně platné účetní zásadě označované jako \"princip přiřazování nákladů výnosům\", kterou se zajišťuje věcná a časová souměřitelnost nákladů s výnosy. Druhové členění nákladů Je-li výkaz z/z v provozní činnosti založen na členění nákladů podle jejich druhu, informuje o struktuře nákladů v okamžiku jejich vzniku (spotřeby), aniž podává obraz o účelu jejich vynaložení. Je zaměřen na jejich věcnou skladbu (příkladem jsou položky jako spotřeba materiálu, spotřeba energie, mzdové náklady, odpisy atd.). Výhodou je možnost predikce budoucích peněžních toků, na druhé straně ale v provozní oblasti často dochází (v závislosti na typu činnosti) k věcné neshodě mezi výnosy (reprezentovanými tržbami za výrobky a služby) a náklady, primárně vztaženými k účetnímu období. Tato neshoda je ve výkazu z/z odstraněna úpravou nákladů (pomocí položky \"Změna stavu zásob vlastní činnosti)\".", "section_level": 1}, {"title": "IFRS: výkaz o úplném výsledku.", "content": "Požadavky na výkaz, který má poskytnout informace o finanční výkonnosti za účetní období, určují Mezinárodní standardy účetního výkaznictví (IFRS) ve standardu \"IAS 1 Sestavování a zveřejňování účetní závěrky\" (Presentation of Financial Statements). Povinností účetní jednotky je sestavit výkaz o úplném výsledku (hospodaření) za období, který vedle výkazu z/z obsahuje další oddíl a má následující strukturu: (1+2) Celkový úplný výsledek za období (Statement of comprehensive income). Ostatní úplný výsledek reprezentuje operace, které mají sice charakater výnosů/nákladů, ale specifický. V IFRS jsou označovány jako \"gains\" (přínosy/zisky) a \"losses\" (újmy/ztráty) a - na rozdíl od \"revenues\" (výnosů) a \"expenses\" (nákladů), které procházejí výkazem z/z, se zobrazují jako \"přímé zvýšení/snížení vlastního kapitálu\". Příkladem mohou být dopady přecenění dlouhodobých hmotných aktiv užívaných účetní jednotkou k podnikání, dopady přecenění některých finančních aktiv aj. IAS 1 určuje, jaké informace o úplném výsledku musí být minimálně vykázány. Účetní jednotka je povinna uvést ve výkazu o úplném výsledku (včetně výkazu z/z) další řádky, záhlaví a mezisoučty, je-li takové zveřejnění relevantní pro pochopení její finanční výkonnosti. Výkaz lze sestavit buď jako jediný s dvěma oddíly, nebo lze každý oddíl vyhotovit jako samostatný výkaz. V tom případě druhý oddíl začíná tam, kde končí první, navazuje tedy na výkaz z/z. Název výkazu není pro účetní jednotku závazný, může použít vlastní identifikaci. Ale ani formát, struktura a položky výkazu nejsou určeny jako závazné. Tato volnost nevyvolává potřebu IFRS zohledňovat specifika činnosti účetní jednotky - ta vyplynou z její vlastní identifikace položek. Účetní jednotka je povinna předložit analýzu provozních nákladů vykázaných ve výkazu z/z na základě klasifikace založené buď na druhu nákladu nebo na funkci nákladu, přičemž si zvolí tu z variant, která poskytne spolehlivější a relevantnější informace. Volbu metody ovlivňují také historické a odvětvové faktory. Důraz se klade na věrné zobrazení a na dodržení obou ideových předpokladů (předpoklad trvání podniku a akruální báze). První forma analýzy je metoda druhu nákladu. IAS 1 uvádí tento příklad: Druhá forma analýzy je metoda funkce nákladu (metoda nákladů na prodej). IAS 1 uvádí následující příklad této klasifikace: Účetní jednotka, která zvolí metodu nákladů podle funkce, má povinnost zveřejnit také strukturu nákladů podle druhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Výkaz zisku a ztráty (někdy zkráceně výsledovka) ukazuje, jakého výsledku hospodaření účetní jednotka dosáhla za sledované období, včetně porovnání s obdobím minulým. Výkaz zisku a ztráty je povinnou součástí účetní závěrky vyhotovené jak podle Mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS), tak podle právní úpravy účetnictví platné v ČR (zákon o účetnictví a navazující předpisy). Zatímco rozvaha je statická a zachycuje aktiva a pasiva v daném \"okamžiku\" sestavování rozvahy (rozvaha je sestavena vždy \"\"k určitému datu\"\"), výkaz zisků a ztrát vyjadřuje finanční výkonnost za určitý časový \"interval\" (výkaz \"\"za období\"\"). Zisk měří rozsah, v jakém výnosy překročily v účetním období náklady vynaložené na jeho tvorbu, ztráta vyjadřuje situaci, kdy suma nákladů převyšuje sumu výnosů. Pro získání detailnějšího přehledu o hospodaření společnosti je vhodné si prostudovat i výroční zprávu a přílohu k účetní závěrce, kde bývají uvedeny další doplňující informace. ", "tgt_summary": "An income statement or profit and loss account (also referred to as a profit and loss statement (P&L), statement of profit or loss, revenue statement, statement of financial performance, earnings statement, statement of earnings, operating statement, or statement of operations) is one of the financial statements of a company and shows the company's revenues and expenses during a particular period. ", "id": 877373} {"src_title": "Monstrance", "tgt_title": "Monstrance", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "Monstrance od vrcholného středověku slouží k vystavování a uctívání svěcené (tzv. konsekrované) hostie v katolickém kostele. Používá se mimo mši (kromě tzv. \"Missa coram Sanctissimo\"), při tzv. (eucharistickém) výstavu, kdy jsou věřící vyzváni k její adoraci (klanění). Obřad se nazývá adorace Nejsvětější svátosti oltářní, kromě klanění při něm znějí sborové modlitby. Během adorace se připomíná symbolika proměnění hostie v Tělo Kristovo. Dříve se ve svátek Božího Těla pořádala četná eucharistická procesí, v nichž byla monstrance nesena pod baldachýnem (\"nebesy\") nebo vezena na voze. Odtud se pro největší monstrance vžilo označení „procesní“.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Monstrance se pro hostie používají od 13. století, označovaly se termínem \"monstrantia pro corpore Christi\". Tehdy tuto formu uctívání vyvolala svým zjevením řeholnice sv. Juliána z Lutychu (+1258), která rovněž předložila návrh uctívání ke schválení papeži. Brzy byla monstrance uvedena do praxe církevními představiteli některých regionů, a prosazována také řeholníky a řeholnicemi (s monstrancí bývají vyobrazeniSvatý Norbert nebo sv. Klára). Až do té doby se hostie adorovala bez monstrance, legendárním ctitelem byl starozákonní Melchisedech. Nejstarší dochované monstrance pocházejí z Nizozemí (Belgie) a z Porýní a datují se do 2. poloviny 13. století.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a popis.", "content": "Monstrance se skládá z několika článků: tvoří ji noha, členěná na podstavnou patku (kruhovou plochou či odstupněnou, laločnatou, cípatou či vykrajovanou) a dřík (válcový, šesti- či osmihranný), projmutý ořechem (latinsky \"nodus\") mezi dvěma prstenci. Ořech může mít tvar kulovitý, zploštělý nebo vázový (pak se noha nazývá balustrová). Na noze je vztyčena prosklená schránka, jež má od středověku do renesance skleněný válec nebo čtvercové okénko, v době barokní mívá okénko kasulový tvar. Gotická architektonická monstrance - má systém věžic, oblouků arkád, vnějších opěráků s vimperky, fiálami a chrliči, připomínající trojlodí či pětilodí gotického chrámu. Skleněný válec je vložený do věže či pod baldachýn mezi opěráky, a proto se monstrance nazývá \"architektonická\". Pod oblouky arkád či ve výklencích nik bývají na soklech umístěny figurky Panny Marie, světců nebo andělů s nástroji Kristova umučení. Na vrcholu může být plastický krucifix, Kalvárie nebo pelikán v hnízdě krmící mláďata svou krví; u vícestupňových věží pod ním ještě ve výklenku Ecce homo, Kristus v hrobě, Pieta. Od pozdní gotiky (kolem 1480) se hostie zvětšuje a vyžaduje skleněné okénko, zpravidla ve čtvercovém architektonickém rámečku. Barokní sluncová monstrance - Původně pravoúhlý rámeček se od barokní doby mění na okénko na oválné, ve tvaru kasulového okénka nebo srdce, zdobí se věncem oblaků mezi anděly či ještě velkou sluncovou paprsčitou svatozáří, podle které se tento typ monstrance nazývá \"sluncová\". Má odlišnou siluetu i modelaci. Dřík nohy může být bez ořechu, tvarován do podoby figury Panny Marie, proroka, světce, archanděla, praotce Jesse s Kristovým rodokmenem, ale také například horníka. Vzácně může mít schránka kompozici Poslední večeře Páně (Augsburg). Ve schránce je hostie upevněna svisle v držátku zvaném lunula (či melchisedech), ve tvaru ležatého půlměsíce, většinou bývá zajištěna svorkami či pérkem, a s kolejnicemi k vysunutí. Lunula podle liturgického předpisu má být zhotovena ze zlata, může být zdobena drahokamy nebo plastickými okřídlenými hlavičkami andělů.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější monstrance.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "K největším exemplářům patří monstrance ze španělských chrámů, a to z Avily, Barcelony či Zaragozy, dosahují výšky kolem 3 metrů. K nejcennějším patří monstrance zhotovené celé ze zlata. V současné době se monstrance zhotovují o výšce do 50 centimetrů a bývají méně zdobené, zpravidla materiálem je pouze pozlacený kov, jsou finančně méně nákladné, pouze lunula má být zlatá.", "section_level": 2}, {"title": "Česká republika.", "content": "Nejstarší gotická věžová monstrance ze zlaceného stříbra se dochovala v Sedlci u Kutné Hory a pochází z doby kolem roku 1390. V klášterním muzeu je vystavena její kopie od Jiřího Urbana. Z 15.století pocházejí například monstrance z Mělníka, z Kutné Hory, Mladé Boleslavi,nebo od sv. Michala z Olomouce. Z počátku 16. století monstrance z Malesic u Stříbra, z Bohdanče, Žiželic u Kolína nebo ze Sobotky. V České republice se dochovaly tři barokní monstrance ze zlata:", "section_level": 2}], "src_summary": "Monstrance (z lat. \"monstrare\", předvádět, volněji demonstrovat), jiným termínem \"custodia,\" je ozdobná prosklená schránka na noze, zhotovená z ušlechtilých kovů (nejčastěji ze zlaceného stříbra), patří k svatému nářadí a nádobí, uctívanému na oltářích katolických chrámů, latinsky zvaným \"Vasa sacra\". V nejstarších dobách (asi od 12. století) sloužila k ukazování svatých ostatků (latinsky \"ostensio\"), byla tedy původně \"ostensorium\", tedy otevřený (zasklený, či křišťálem nebo berylem opatřený) relikviář, také (\"monstrantia pro reliquiis\").", "tgt_summary": "A monstrance, also known as an ostensorium (or an ostensory), is the vessel used in Roman Catholic, Old Catholic, High Church Lutheran and Anglican churches for the more convenient exhibition of some object of piety, such as the consecrated Eucharistic host during Eucharistic adoration or Benediction of the Blessed Sacrament. It is also used as reliquary for the public display of relics of some saints. The word \"monstrance\" comes from the Latin word \"monstrare\", while the word \"ostensorium\" came from the Latin word \"ostendere\". Both terms, meaning \"to show\", are used for vessels intended for the exposition of the Blessed Sacrament, but \"ostensorium\" has only this meaning.", "id": 1000559} {"src_title": "Rejnoci", "tgt_title": "Batoidea", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Rejnoci mají kosočtverečné zploštělé tělo, což jim umožňuje splynout se dnem, číhat na kořist a ukrýt se před dravci. Některé druhy (parejnok elektrický, rejnok ostnatý) jsou schopny vydávat silné elektrické výboje – jejich elektroplaxy fungují jako fyziologický elektrický zdroj. Jiné druhy jsou vybaveny jedovým ostnem. Jejich párové ploutve srůstají a tvoří lem těla, hřbetní a ocasní ploutve zakrňují. Zašpičatělý okraj prsních ploutví tvoří křídla, ocas některých druhů je protažen v bičíkovitý výběžek. Na spodní straně těla je 5 žaberních štěrbin, čichové jamky a ústa. Avšak ne všichni rejnoci mají takovou stavbu těla, výjimku tvoří pilouni a zástupci čeledě pilohřbetkovití.", "section_level": 1}, {"title": "Velikost.", "content": "Největším rejnokem je manta obrovská. Na šířku může dosahovat až 9 metrů. Naproti tomu nejmenší zástupce rejnoků měří okolo 10cm a váží nejvýše půl kila.", "section_level": 2}, {"title": "Způsob života.", "content": "Rejnoci jsou dobří plavci, mnoho z nich je ale přizpůsobeno životu na dně. Jsou to noční živočichové, den tráví zahrabaní v písku. Potravu si hledají u dna. Parejnok elektrický používá k lovu elektrické výboje, piloun rypcem rozrývá dno a plaší drobné živočichy. Rejnok manta, obří rejnok žijící na volném moři, se živí planktonem.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Oplození je vnitřní, naprostá většina rejnoků je ovoviviparní, výjimku tvoří čeleď rejnokovití, kteří snášejí hranatá kožnatá vejce.", "section_level": 2}, {"title": "Pohyb.", "content": "Velmi podobný letu ptáka. Proto jsou prsní ploutve často nazývány jako \"křídla\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Většina rejnoků žije na mořském dně, existují ale i sladkovodní druhy. Žijí v pobřežních vodách po celém světě, některé druhy jsou hlubinné, manty žijí na otevřeném moři. Trnuchy, které mají na kořeni ocasu tvrdý trn (v ohrožení jím mohou způsobit nepříjemné zranění, nebo zabít), sladkovodní žijí v povodí Amazonky. Obecně platí, že skupina s jedovými trny je druhově rozmanitější v tropech, zatímco ostatní druhy se vyskytují spíše ve vodách mírného pásma.", "section_level": 1}, {"title": "Systém rejnoků.", "content": "Klasifikace rejnoků není dosud ujasněná. Někteří vědci navrhují zařadit všechny rejnoky do jednoho řádu, Rajiformes, někdy se nadřád dělí do tří řádů, nebo dokonce do pěti nebo i šesti řádů. Sibovití se někdy řadí do vlastního řádu Myliobatiformes, stejně tak pilohřbetkovití, pro které byl vytvořen zvláštní řád Rhinobatiformes, který se navíc může rozdělit na další dva řády, Rhynchobatiformes a Rhiniformes.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rejnoci (Batoidea) jsou nadřád příčnoústých paryb, zahrnující přes 660 druhů zařazených ve 13 čeledích. Jako rejnoci se také označují zástupci řádu Rajiformes, tedy praví rejnoci. Všichni jsou blízce příbuzní žralokům. Společně patří mezi již zmiňované paryby, pro něž je typická chrupavčitá kostra. I proto existuje jen málo fosilních záznamů. ", "tgt_summary": "Batoidea is a superorder of cartilaginous fishes commonly known as rays. They and their close relatives, the sharks, comprise the subclass Elasmobranchii. Rays are the largest group of cartilaginous fishes, with well over 600 species in 26 families. Rays are distinguished by their flattened bodies, enlarged pectoral fins that are fused to the head, and gill slits that are placed on their ventral surfaces.", "id": 342844} {"src_title": "Arnold Odermatt", "tgt_title": "Arnold Odermatt", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Odermatt se narodil v Oberdorfu v kantonu Nidwalden ve Švýcarsku. Ze zdravotních důvodů byl nucen vzdát se své původní kariéry pekaře a cukráře a k nidwaldenské policii nastoupil v roce 1948. V počátcích své policejní kariéry, když Arnold použil fotoaparát ke katalogizaci dopravních nehod, šlo o švýcarskou policejní revoluci. Když se poprvé objevil se svým Rolleiflexem na místě nehody – aby pořídil fotografie, které doplní policejní zprávu, lidé to považovali za poněkud znepokojující. V té době byla fotografie něčím jiným než nezávislým prostředkem, jak policii poskytovat důkazy. Kolega pozoroval Arnolda Odermatta, když fotografoval a byl podezřelý. Bylo mu nařízeno, aby se okamžitě hlásil svému veliteli. Odermattovi se podařilo přesvědčit své nadřízené o průkopnické práci, kterou dělal. Umožnili mu přeměnit starou toaletu na pozorovacím stanovišti ve Stans na provizorní temnou komoru. Když bylo o několik let později pozorovací stanoviště přesunuto do jiné budovy, dostal první švýcarský policejní fotograf vlastní laboratoř. Největším vzorem Arnolda Odermatta byl fotograf spolku Magnum Werner Bischof. Jednou se s ním setkal náhodou, když chtěl fotografovat herce Charlieho Chaplina během bezpečnostní operace na Bürgenstocku. Odermattův vlastní styl byl charakterizován střízlivostí a autentičností. Spartanský lingvistický výraz jeho policejních zpráv lze nalézt také na jeho obrazech. O jeho řemeslu není pochyb, jeho fotografickému oku nic neuniklo. V jeho nejslavnější sérii prací \"Karambolage\" nejsou zobrazeny zmrzačené oběti, ale éterické surrealistické sochy z kovového šrotu. S jemností a melancholií Jacquese Tatiho se dívá na důsledky rychlosti a hektické povahy moderní doby. Po dobu 40 let zachycoval Arnold Odermatt každodenní práci policejních sborů v Nidwaldenu. O jeho fotografie se zajímal pouze místní tisk, soud nebo pojišťovna. Na začátku devadesátých let objevil fotografie Arnolda Odermatta jeho syn, filmový a divadelní režisér Urs Odermatt, při práci na svém celovečerním filmu. Poté, co v devadesátých letech 20. století představil fotografie na samostatné výstavě ve Frankfurtu nad Mohanem, se o jeho dílo začala poprvé zajímat také umělecká scéna. Po inspirativní výstavě následovala fotokniha \"Meine Welt\" (\"Můj svět\"). Náhle každodenní pozorování ze střední švýcarské provincie získalo stejné postavení jako pozorování svého cestujícího předchůdce Wernera Bischofa.", "section_level": 1}, {"title": "Filmy.", "content": "V 60. letech 20. století dokumentoval Arnold Odermatt výstavbu švýcarských dálnic v Achereggu a tunelu Lopper s rozsáhlými fotografiemi a 16mm černobílým filmovým záznamem. V roce 1991 Urs Odermatt spojil všechny tyto historické filmové materiály do dokumentárního filmu \"Lopper\". V 90. letech pracoval jako fotograf během natáčení celovečerních filmů svého syna Urse Odermatta: \"Rotlicht!, Gekauftes Glück\" a \"Wachtmeister Zumbühl\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Arnold Odermatt (* 25. května 1925) je švýcarský policejní fotograf, jehož práce trvala více než 40 let. Původně se vyučil pekařem, ale působil jako fotograf pro okresní policii v Nidwaldenu od roku 1948 až do svého odchodu do důchodu v roce 1990. Nejznámější je svými strašidelně krásnými černobílými fotografiemi následků havárií motorových vozidel. Odermatt se připojil k policii v roce 1948 a stal se poručíkem, šéfem dopravní policie a zástupcem hlavního inspektora okresní policie v Nidwaldenu, než odešel do důchodu. ", "tgt_summary": "Arnold Odermatt (born 25 May 1925) is a Swiss police photographer whose work spanned more than 40 years. Originally trained as a baker, he was a photographer for the Nidwalden district police from 1948 until his retirement in 1990. He is best known for his eerily beautiful black and white photographs of the aftermaths of motor vehicle accidents. Odermatt joined the police in 1948 and rose to become a lieutenant, chief of the transport police and deputy chief inspector of the Nidwaldner District Police before he retired. ", "id": 1748004} {"src_title": "Eleonora Habsburská", "tgt_title": "Eleanor of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Eleonora byla dcerou burgundského vévody Filipa Sličného (1478–1506) a jeho manželky, královny Kastilie a Leónu, Jany I. (1479–1555). Její rodiče měli bouřlivé manželství, ač se z počátku zdálo, že bude šťastné. Filip si nenechal ujít žádné potěšení a jeho žárlivá manželka mu byla neustále v patách, proto se Filip, za podpory svého tchána, aragonského krále Ferdinanda II., snažil prohlásit Janu za šílenou. Po Filipově smrti byla královna „šílená“ žalem uzavřena v klášteře, kde strávila zbytek života, a vládu nad Kastilií a Leonem převzal její otec. Eleonora měla pět sourozenců: Karla (1500–1558), Izabelu (1501–1526), Ferdinanda (1503–1564), Marii (1505–1558) a Kateřinu (1507–1578). Dětství prožila na dvoře své tety Markéty Habsburské, která byla nizozemskou místodržitelkou, spolu s bratrem Karlem a sestrami Izabelou a Marií. Její mladší bratr Ferdinand a nejmladší sestra Kateřina zůstali ve Španělsku, Ferdinand na dědečkově dvoře, kde se mu dostalo výchovy pro budoucího španělského krále, a Kateřina s matkou v klášteře. Eleonořina teta Markéta byla velmi vzdělaná žena a všem dětem poskytla laskavou péči i skvělé vzdělání. Nemohla je však uchránit politických sňatků, které pro svá vnoučata osnoval její otec, císař Maxmilián I.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a děti.", "content": "Politikou Habsburků bylo uzavírat výhodná manželská spojení příslušníků rodu pro zdárnou budoucnost dynastie, od útlého Eleonořina věku se tedy její rodina snažila udat dobře i ji na poli politických sňatků: mezi adepty na jejího ženicha byli anglický král (Jindřich VII. nebo Jindřich VIII.), francouzský král (Ludvík XII. nebo František I.) či polský král Zikmund I. Starý.", "section_level": 2}, {"title": "Portugalská královna.", "content": "Žádný z předchozích plánů nevyšel a nakonec se Eleonora 7. března 1519 v Lisabonu provdala za portugalského krále Manuela I., muže o téměř třicet let staršího. Byla jeho již třetí manželkou a jeho první dvě ženy byly Eleonořiny tety Isabela Aragonská a Marie Aragonská, mladší sestry její matky. Z manželství se narodily dvě děti: Manuel I. zemřel jako oběť moru v Lisabonu 13. prosince roku 1521, dva a tři čtvrti roku po jejich sňatku a půl roku po narození jejich mladší dcery. Eleonoře bylo sotva 23 let a rozhodla se vrátit ke svému bratrovi Karlu V., byla však nucena zanechat v Portugalsku svou dceru Marii, v té době pouze půlroční dítě. Nevrátila se k ní po mnoho let a vztahy mezi matkou a dcerou byly na dálku obtížné, hlavně pro mladou infantku, která nikdy matce neprominula, že ji opustila.", "section_level": 3}, {"title": "Francouzská královna.", "content": "Rivalita mezi Eleonořiným bratrem, španělským králem a císařem Svaté říše římské Karlem V. a francouzským králem Františkem I. uvrhla Evropu do krvavého boje o moc. Poté, co španělský monarcha v roce Františka I. 1525 zajal a uvěznil po vítězné bitvě u Pavie, přinutil ho k uzavření Madridského míru v roce 1526. František však dohodu brzy vypověděl a nepřátelství mezi oběma zeměmi se obnovilo. Nakonec v roce 1530 došlo k uzavření míru z Cambrai (zvaného též \"dámský mír\" proto, že jej podepsaly Luisa Savojská matka Františka I. a Markéta Habsburská, teta Karla V. Jednou z klauzulí této smlouvy bylo, že František I., v té době již vdovec (jeho první žena Klaudie Francouzská zemřela roku 1524), se ožení s arcivévodkyní Eleonorou, portugalskou královnou vdovou. V té době Eleonora ztratila veškerý elán: cítila se nemocná, choulostivá, navíc byla postižena elefantiázou, v důsledku které měla zbytnělé a deformované nohy. Svatba se uskutečnila 5. srpna 1530 v opatství Veien v Akvitánii. Z tohoto svazku nevzešli žádní potomci, třebaže oba manželé z předchozích manželství děti měli. Eleonořin život na rozmařilém francouzském dvoře plném intrik byl nelehký a svízelný: musela snášel odmítavý a pohrdavý postoj manžela, který věnoval svou pozornost jiným ženám. František I. zemřel v Rambouillet 31. března roku 1547 v 52 letech. Ovdovělá Eleonora bez dětí z tohoto manželství se neprodleně vrátila k bratru Karlovi V.", "section_level": 3}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Po dlouhá léta se Eleonora snažila za Karlovy pomoci získat svolení portugalského krále (Manuelova syna Jana III.) k tomu, aby její dcera Marie mohla žít s ní, ten ale vydal souhlas teprve v roce 1555. Doba odloučení však byla příliš dlouhá – když se po Eleonořině návratu do Španělska v roce 1557 matka s dcerou ve španělském Badajozu konečně setkaly, odmítnuvši žít s matkou, rozhodla se Marie po třech týdnech vrátit do Portugalska. Pro Eleonoru, jejíž zdraví se předcházející době zhoršilo, to byla velká rána, která zřejmě uspíšila její smrt, zemřela při návratu z Badajozu v místě Talavera la Real 18. února 1558. K poslednímu odpočinku byla uložena v \"Panteónu infantů (Panteón de Infantes)\" v klášteře El Escorial.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eleonora Habsburská (15. listopadu 1498, Lovaň – 18. února 1558, Talavera la Real, Kastilie) byla rodem rakouskou arcivévodkyní a španělskou infantkou a sňatkem královnou portugalskou a posléze francouzskou.", "tgt_summary": "Eleanor of Austria (15 November 1498 – 25 February 1558), also called Eleanor of Castile, was born an Archduchess of Austria and Infanta of Castile from the House of Habsburg, and subsequently became Queen consort of Portugal (1518–1521) and of France (1530–1547). She also held the Duchy of Touraine (1547–1558) in dower. She is called \"Leonor\" in Spanish and Portuguese and \"Eléonore\" or \"Aliénor\" in French.", "id": 229199} {"src_title": "Sportovní chůze", "tgt_title": "Racewalking", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sportovní chůze vznikla na počátku 17. století v Anglii, kde se šlechtici sázeli o to, čí lokaj je rychlejší. Již tehdy byla stanovena pravidla, nesmělo se běžet a využívala se technika pata-špička. Tyto soutěže byly v druhé polovině 18. století inspirací ke dlouhým závodům. Pro závodníky vznikl termín pedestriáni, který převzali i čeští průkopníci sportovní chůze. Závodníci byli slušně placeni a i v této době se sázelo. Dobové zdroje hovoří o různých cílech: Pozdější čeští pedestriáni mají na svém kontě několik pozoruhodných výkonů: Vznik sportovních klubů ve velkých městech způsobil vzestup diváckého zájmu o chůzi. V 70. letech 19. století se chůze dostala (po dostizích) na druhé místo sázkových sportů. Pro nově se utvářející olympijské hnutí, které tvrdě odmítalo profesionalismus, se však disciplína musela stát amatérskou a oprostit se od sázení, aby ji byl povolen vstup na olympijské hry. Na olympijských hrách byla chůze poprvé v roce 1908 (LOH v Londýně). Ženy se poprvé představily až na LOH v Barceloně v roce 1992.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla.", "content": "Na počátku 20. století požadovala pravidla propnutí kolene alespoň jednou během kroku. Na začátku 70. let již musela být noha napnutá v okamžik kdy se ocitla pod tělem. Od roku 1996 je platné pravidlo P 230.1, podle něhož musí chodec propínat od paty po špičku. \"\"Závodní chůze je takový pohyb kroky, při němž nedojde k viditelné (lidským okem postřehnutelné) ztrátě dotyku chodce se zemí. Oporová noha musí být bezpodmínečně napnutá (tj. nepokrčená v koleně) od okamžiku prvního kontaktu se zemí až do okamžiku, kdy je ve svislé poloze.\"\" Pokud pravidla závodník nedodržuje, může dostat od rozhodčích napomenutí (červenou kartu), při třetím napomenutí je diskvalifikován. Tři červené karty však musí obdržet od různých rozhodčích. Dodržování pravidel sportovní chůze dal vzniknout specifickému pohybu pánví, který se stal terčem posměchu již ve 20. letech 20. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sportovní chůze je lehkoatletická sportovní disciplína. Od běhu se liší tím, že závodník nesmí po celou dobu ztratit kontakt se zemí – minimálně jedna z jeho nohou se musí v každém okamžiku závodu dotýkat země. Vzdálenosti se obvykle pohybují od 3 km do 50 km. ", "tgt_summary": "Racewalking, or race walking, is a long-distance discipline within the sport of athletics. Although it is a foot race, it is different from running in that one foot must appear to be in contact with the ground at all times. This is assessed by race judges. Typically held on either roads or on running tracks, common distances range from up to 100 kilometres (62.1 mi). ", "id": 1637215} {"src_title": "Klasický mor prasat", "tgt_title": "Classical swine fever", "src_document": [{"title": "Původce.", "content": "Původcem je RNA virus rodu Pestivirus z čeledi Flaviviridae. Virus měří 40 nm, je antigenně jednotný a je velmi podobný příbuznému pestiviru způsobující slizniční chorobu skotu.", "section_level": 1}, {"title": "Epizootologie.", "content": "K viru jsou vnímavé všechny kategorie prasat bez rozdílu věku, přičemž mladá prasata a divoká prasata jsou vnímavější. Zdrojem viru je nemocné zvíře (často divoké prase), veškeré jatečné produkty ze zpracovaní nakažených prasat, včetně zmraženého vepřového masa. Virus je vylučován u prasat všemi sekrety a exkrety do vnějšího prostředí, kde je virus velmi odolný, pokud se nachází v biologické materiálu. Virus se přenáší často pomocí vektorů, jimiž jsou potkani, člověk, ptáci nebo krev sající členovci. Virus proniká též přes placentu, dochází tak přenosu z matky na plod. Při šíření moru prasat na velké vzdálenosti hraje klíčovou roli člověk. Maso v podobě salámů (např. čabajky) dovezené ze zahraničí a zkrmené prasatům (jako zbytky) bývá mnohdy příčinou zavlečení nákazy a vzniku epizootie.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "V ČR je národní referenční laboratoř pro klasický mor prasat na Státním veterinárním ústavu v Jihlavě, kam se zasílají vzorky na vyšetření (konkrétně celé prase do hmotnosti 50 kg nebo vzorek z mandlí, plicní mízní uzliny, sleziny, ledviny, mozku a kosti). Metody diagnostiky:", "section_level": 1}, {"title": "Terapie a prevence.", "content": "Terapie se neprovádí (vyhlášení ohniska a utracení všech zvířat v ohnisku, viz níže). Ve všech zemích EU a většině dalších zemích je očkování zakázáno. Prevence spočívá v ochraně státu před zavlečením a důsledných hygienických opatřeních v chovech prasat. Při výskytu moru prasat se označí pozitivní chov jako ohnisko nákazy, vymezí se 3 km ochranné pásmo (obvykle území celé obce) a pásmo surviellence (10 km). Všechna zvířata v zasaženém chovu se musí utratit, ve vymezených pásmech platí daná pravidla dle zákona 166/1999 Sb.a příslušných vyhlášek. Při výskytu moru u divokých prasat se vymezuje tzv. pásmo zamoření (katastr obce, kde byl pozitivní jedinec odloven či nalezen uhynulý) a pásmo ochranné (dle migrační vzdálenosti divokých prasat: 30–40 km).", "section_level": 1}], "src_summary": "Klasický mor prasat (též mor prasat) je vysoce nakažlivé virové onemocnění prasat (domácích i divokých) s vysokou morbiditou i mortalitou. Onemocnění se manifestuje horečkou, hemoragickou diatézou, postižením centrálního nervového systému, potraty, či atypickou formou bez příznaků.", "tgt_summary": "Classical swine fever (CSF) or hog cholera (also sometimes called pig plague based on the German word ) is a highly contagious disease of swine (Old World and New World pigs). It is mentioned as a potential bioweapon.", "id": 2022323} {"src_title": "Darebácký stát", "tgt_title": "Rogue state", "src_document": [{"title": "Počátky konceptu rogue states.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Koncept „pariah states“.", "content": "Počátky konceptu rogue states spadají do období před koncem studené války. Tento koncept procházel postupně určitým vývojem a změnami. Již v sedmdesátých letech 20. století se objevil podobný koncept. tzv. pariah states, který označoval státy, jejichž vlády ohrožovaly vlastní občany. Nejednalo se o chování státu navenek vůči ostatním státům, ale dovnitř k vlastním občanům. Tyto státy se vyznačovaly hrubým porušováním základních lidských práv, což mohlo vyústit až v genocidu. Poprvé se objevily rozpory mezi základními mezinárodními normami, které uznávají státní suverenitu a potřebou chránit základní lidská práva v roce 1990, kdy mezinárodní společenství zakročilo proti invazi do Kuvajtu. Na druhou stranu však existují případy, kdy mezinárodní společenství obdobným případům nevěnovalo pozornost. Jednalo se např. o vietnamskou invazi do Kambodže pro odstranění režimu Rudých Khmerů v roce 1978 nebo tanzanská intervence v Ugandě na pomoc jednotkám při svržení Amina v roce 1979. Druhý význam konceptu \"pariah states\" ukazuje, že na konci sedmdesátých let 20. století se pozornost Spojených států začala obracet i k vnějšímu chování těchto států a na jeho základě je charakterizováno dnešní chování rogue states. V roce 1979 vydalo americké ministerstvo zahraničních věcí seznam států, které podporovaly terorismus. S touto činností pokračovala i administrativa prezidenta Reagana. Prezident Ronald Reagan začal od roku 1985 pravidelně vyhlašovat stav národního ohrožení. Jeho argumentem tehdy bylo, že politika a aktivity nikaragujské vlády vážně ohrožují národní bezpečnost a zahraniční politiku Spojených států. Za státy, které zneužívají lidská práva svých obyvatel, zatímco nejsou považovány za konkrétní hrozbu za svými vlastními hranicemi, jsou na začátku 21. století považovány Bělorusko a Zimbabwe. V roce 1985 Ronald Reagan označil Libyi, Irák, KLDR, Kubu a Nikaraguu za státy, které podporují mezinárodní terorismus orientovaný proti Spojeným státům, což byl první znak pro charakteristiku rogue states. Druhým důležitým znakem se stala snaha získat zbraně hromadného ničení. K tomu došlo až po roce 1989, protože proliferace jaderných zbraní nebyla během studené války vnímána jako klíčový bod zájmu Spojených států, především proto, že většina států usilujících o jaderné zbraně byla považována za spojence Spojených států. Tím začalo budování konceptu, který se dotvořil až během vlády prezidenta Billa Clintona.", "section_level": 2}, {"title": "Koncept „rogue states“.", "content": "Od dob vzniku tohoto konceptu v sedmdesátých letech 20. století bylo mnoho států označeno americkou administrativou za rogue states. Některé z těchto států byly po určité době ze seznamu odstraněny. Ale existuje také mnoho států, které splňovaly jedno nebo obě kriteria (podpora terorismu a snaha o získání zbraní hromadného ničení) a do seznamu zařazeny nebyly, např. Sýrie, která do seznamu zařazena nebyla z důvodu svého významu pro mírový proces na Blízkém východě. Do rozpadu Sovětského svazu byla regionální politika chápána výhradně v širším kontextu studené války. Ukončení soupeření Spojených států a Sovětského svazu znamenalo i uvolnění pro zbytek mezinárodního systému, což přineslo i nové možnosti pro státy „třetího světa“. Počátkem devadesátých let 20. století dochází v americké zahraniční a bezpečnostní politice k viditelnému posunu od globálního přístupu k regionálnímu. Spojené státy v tomto období začínají stále více vnímat regionální protivníky jako naléhavou strategickou hrozbu. Chování některých států upoutalo pozornost Spojených států a vznikl koncept rogue states, který označuje státy, které pro své chování a porušování mezinárodních norem představovaly podle Spojených států určitou hrozbu pro ostatní státy světa, ale především pro Spojené státy samotné. Po skončení studené války došlo k propojení dvou zdůrazňovaných charakteristik americké zahraniční politiky do jediného konceptu. Změnu zahraniční politiky ovlivnily dvě události: irácká invaze do Kuvajtu v roce 1990 a posilující jaderné ambice KLDR, která se v roce 1993 rozhodla odstoupit od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Dodnes neexistuje úplná shoda ohledně konkrétních charakteristik rogue states. Jedná se o poměrně nesourodou skupinu států, které byly do skupiny rogue state zařazeny. Spojené státy rozhodují o tom, kdo bude na seznam zařazen, a jak se ukazuje, na příliš objektivní kritéria nehledí. Problémem zůstává i samotné označení rogue states. Státy byly v minulosti označovány různými termíny, jako např. uvedeným „pariah states“, nebo „outlaw states“ či „backflash states“. Tím dochází k dalšímu rozvolňování konceptu a díky tomu není možné přesně určit, kdo je členem skupiny rogue state. Státy zařazené mezi rogue states se v průběhu času měnily, ale dva státy zůstávají dlouhodobou součástí celého konceptu. Jedná se o Írán, s nímž mají Spojené státy špatné vztahy od roku 1979, kdy v Íránu proběhla islámská revoluce. Druhým zmiňovaným státem je Korejská lidově demokratická republika (KLDR), která je Spojenými státy již od dob korejské války v 50. letech považována za nepřátelský režim. Oba tyto státy zaměstnávaly americké administrativy už v devadesátých letech 20. století. Především administrativy prezidenta Georga W. Bushe a Baracka Obamy se musely potýkat s hrozbou spojenou hlavně s íránským a severokorejským jaderným raketovým programem. Státy, které byly dříve považovány Spojenými státy za rogue states: Afghánistán, Kuba, Irák, Libye, Jugoslávie.", "section_level": 2}, {"title": "Kuba.", "content": "Hlavním bodem amerického postupu proti Kubě, byla od roku 1961 až do vyvrcholení kubánské krize operace Mongoose. CIA měla k dispozici rozpočet, který šel na financování zvláštní skupiny „Mongoose“, která organizovala bombardování kubánských hotelů a dalších objektů, napadala dobytek a zemědělské pěstování, přidávala toxické chemikálie do vyvezeného cukru apod. Na začátku 1961 Spojené státy zrušily diplomatické vztahy s Kubou a vyhlásily ekonomickou blokádu. V dubnu zorganizovaly invazi v zátoce Sviní, což byl ozbrojený útok kubánských kontrarevolucionářů. Poté, co invaze ztroskotala, Spojené státy uvalily na zemi přísné embargo a z nařízení prezidenta J. F. Kennedyho byla zintenzivněna teroristická kampaň. Šlo o program, který měl za cíl osvobodit planetu od teroristických režimů ́a zejména odstranění režimu Fidela Castra. Teroristická kampaň proti Kubě pokračovala i za prezidenta Richarda Nixona. Vyvrcholila v polovině sedmdesátých let 20. století, došlo k několika útokům na rybářské lodě, ambasády a další kubánské úřady v zahraničí. Kuba byla připsána na oficiální černou listinu teroristických států zapsána v roce 1982. Nahradila Husajnův Irák, který tím dostal šanci žádat o pomoc USA. I když se Sovětský svaz rozpadl a bezpečnostní důvody pominuly, administrativa George H. W. Bushe v roce 1992 embargo zpřísnila. V roce 1999 zmírnil Bill Clinton sankce pro všechny země uvedené na oficiálním seznamu „teroristických států“, jenom Kubu ponechal stranou. Tvrdý postoj Spojených států vůči Kubě v období kubánské krize je velmi nepopulární ve většině latinsko-amerických států a částečně už i mezi americkými Kubánci žijícími na Floridě. Jde o výsledek dlouhotrvajícího logistického nátlaku části kubánské komunity, která nepřestává doufat ve zhroucení kubánského režimu kontrarevoluční cestou, což by mimo jiné otevřelo cestu k navrácení majetků zabavených komunistickým režimem po roce 1959.", "section_level": 3}, {"title": "Jugoslávie.", "content": "Po Titově smrti v roce 1980 zabředla Jugoslávie do hluboké politické a ekonomické krize, která oživila národnostní napětí a vyústila v nejkrvavější konflikt v poválečné Evropě. Výsledkem jsou tisíce mrtvých a počet přesídlených nebo uprchlíků, který se blíží číslu jeden milion. Skončil tím ideál harmonického soužití mezi Srby, Chorvaty a bosenskými muslimy. Již v 80. letech 20. století se objevovaly více či méně silné separatistické tendence jednotlivých svazových republik Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Na počátku 90. let vyhlásilo samostatný stát Slovinsko a Chorvatsko, následovala Republika Makedonie a Republika Kosovo a nakonec v březnu 1992 i Bosna a Hercegovina. Když prezident Bill Clinton vydal v roce 1995 rozkaz zasáhnout v Bosně (už v únoru 1994 si americké stíhačky F-16 připsaly první vojenský zásah NATO v historii, když sestřelily čtyři vojenská letadla Republiky srbské útočící na pozemní cíle) a v roce 1999 bombardoval Srbsko, „není důvodem morální svědomí nebo snaha zastavit etnické čistky. Jediným smyslem těchto akcí bylo předejít situaci, kdy by byla ohrožena soudržnost NATO a důvěryhodnost Spojených států“. Zásahy byly preemptivní, nikoliv preventivní. Cílem obou zásahů bylo, aby se ve „sjednocené, integrované a otevřené Evropě upevnila dominantní pozice Spojených států. Už v průběhu roku 1995 se zvyšuje četnost akcí NATO proti srbským pozicím /např. kvůli opakovanému nedodržování rezolucí OSN týkajících se stažení těžkých zbraní z okolí Sarajeva/. Ty vyvrcholily 21. března 1999 bombardováním Jugoslávie letectvem NATO, které trvalo 78 dní. Na bombardování se podílelo 19 členských států NATO s potenciálem mnohonásobně převyšujícím ten jugoslávský. Bojová letadla startovala z Itálie, Velké Británie, Turecka, Francie, Maďarska a také ze Spojených států. Letecké útoky podporovala americká sedmá flotila. Při leteckých útocích byly použity zakázané zbraně jako kazetové bomby a střely s ochuzeným uranem /vyvolávajícími GHS faktor/. Poprvé byly použity grafitové bomby. Na začátku byly napadány vysloveně vojenské cíle, postupně přibyly i cíle civilní – továrny, elektrárny, zásobníky nafty a plynu, mosty a vládní budovy. Letadla NATO poprvé bombardovala velikou elektrárnu s použitím nové, tzv. grafitové bomby. Velká oblast se na několik hodin ponořila do tmy. Američané začali shazovat tzv. kazetové bomby, které zabíjejí nebo zraňují svými ostrými střepinami. Byly použity střely typu JDAM /Joint Direct Attack Munition/ řízené satelitem a vybavené zvláštním zařízením na ničení elektronických aparatur a zařízení. Bombardováním Srbska se ustavilo nové pravidlo, podle něhož pro vojenský zásah není potřeba souhlasu Rady bezpečnosti. Stejné pravidlo se uplatnilo i v Iráku v roce 2003. Italský generál NATO ve výslužbě Biagio Di Grazia řekl, že bombardování Jugoslávie bylo „experimentální válkou NATO, kterou NATO využilo mimo jiné pro trénink letectva během útoku, kde počet útočníků a obránců byl v různorodých rovnováhách“. Devadesátá léta 20. století se stala „dekádou humanitárních intervencí“. Zásah NATO proti Jugoslávské svazové republice představuje nejvýznamnější případ humanitární intervence po skončení 2. světové války. K použití síly pouze z humanitárních důvodů však dochází jen výjimečně. Za zásahem zpravidla stojí i jiné důvody, jako posílení vlastního vlivu, odstranění nebezpečného soupeře apod. Právo intervenovat v zájmu humanity bylo ustaveno díky odvaze a altruismu Spojených států a jejich spojenců, kteří předvedli, co dokážou především v Kosovu. V říjnu 2000 byl srbský prezident Slobodan Miloševič zbaven moci a Spojené státy oficiálně otevřely své velvyslanectví v Bělehradě. Dne 17. února 2008 vyhlásila tzv. Republika Kosovo s podporou USA a EU jednostranně nezávislost na Srbsku, kterou Srbsko odmítá uznat. Později téhož roku se premiérem tohoto státu řízeného mafií a americkými speciálními službami stal Hasim Thaci, který byl v roce 2016 zvolen prezidentem Kosova. Kosovští Albánci dělají vše, aby zemi opustil i zbytek kosovských Srbů, kteří tam ještě zůstali. Dnešní život Srbů v Kosovu je utrpením: loupeže, bití, znásilnění, žhářství jsou na pořadu dne. Albánci mají pocit beztrestnosti, devastují pravoslavné kostely. V současné době pokračuje Západ ve své snaze naklonit si srbské politiky na svoji stranu. V roce 1999 byla v Kosovu poblíž města Uroševce vybudována americká vojenská základna Camp Bondsteel.Po omluvě za bombardování Bělehradu šéfa NATO Jense Stoltenberga v roce 2015, vyjádřil v roce 2016 při své návštěvě země lítost nad civilními oběťmi také americký viceprezident Joe Biden. Po roce 2000 pokračoval proces integrace balkánských zemí do evropských i mezinárodních struktur. V roce 2004 v rámci tzv. velkého východního rozšíření bylo do Evropské unie přijato Slovinsko, v roce 2013 Chorvatsko. Asociační dohodu podepsala Republika Makedonie v roce 2001 a o čtyři roky později obdržela status kandidátské země. Asociační dohodu podepsala v roce 2006 Albánie, v roce 2007 Černá Hora a v roce 2008 Srbsko a Bosna a Hercegovina. Stabilizační a asociační dohody mají s EU uzavřeny již všechny balkánské státy s výjimkou Kosova. Uzavření asociační dohody předpokládá a připravuje konečný vstup země do Unie, není tento postup s uzavřením takové dohody v případě Kosova v blízké budoucnosti jistý. Rychlejší pokrok se dal očekávat u Makedonie, Albánie a Černé Hory, pomalejší v případě Bosny a Srbska.", "section_level": 3}, {"title": "Afghánistán.", "content": "Sovětská válka v Afghánistánu byl vojenský konflikt probíhající v letech 1979–1989 mezi sovětskými jednotkami, které do Afghánistánu přišly na pozvání afghánské komunistické vlády a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžahedínů. Spojené státy znepokojené vznikem komunistického režimu v Afghánistánu, začaly od léta 1979 dodávat peníze a zbraně povstaleckým skupinám muhdžahedínů, které byly od vypuknutí bojů vyzbrojovány a cvičeny agenty CIA. Mudžahedíni a jejich výcvik byl tajně, bez dohledu voličů či Kongresu, financován Spojenými státy jako součást boje proti rozpínání Sovětského svazu. Tato myšlenka vzešla z hlav někdejších politických poradců (jako její autor je někdy uváděn Zbigniew Brzezinski). V letech 1992–1996 se skupiny mudžahedínů postavily proti sobě a nakonec byly převálcovány milicemi Talibánu. Talibánci byli téměř na počátku vítězství, když přijali v roce 1996 Usámu bin Ládina a al-Káidu a vytvořili z Afghánistánu základnu mezinárodního terorismu. Po útocích útocích z 11. září 2001 Talibán nevydal Usámu bin Ládina do Spojených států, které o to žádaly. Spojené státy a Spojené království provedly 8. října 2001 v Afghánistánu sérii leteckých útoků jako součást Operace Trvalá Svoboda. Invaze Spojených států do Afghánistánu v roce 2001 odstavila Talibán od moci a vláda Spojených států, která již neviděla národní vládu jako nebezpečí, výrazně zlepšila vztahy s touto zemí. V srpnu roku 2003, kdy se Spojené státy rozhodly soustředit své úsilí na Irák, vyzvaly Severoatlantickou alianci, aby zajistila velení jednotek umístěných v Afhánistánu. Byly to: Spojené království, Německo, Kanada, Nizozemsko a Francie. Afghánská ekonomika se sice postupně začíná rozvíjet, ale hlavním motorem jejího růstu není vyspělá průmyslová výroba, těžba nerostů ani rostoucí kupní síla obyvatel, ale pouze produkce drog. V zemi nadále přetrvávají obtíže vyvolané následky dlouholetých bojů. Ústřední vláda není schopna vlastními silami zabezpečit mír, protože nemá celou zemi ještě pod kontrolou a je do značné míry závislá na podpoře mezinárodních mírových sil. Stabilizovat Afghánistán se nepodařilo, protože moc nově ustavené vlády nesahala příliš daleko za Kábul. Situaci v zemi ještě zkomplikovala krize, která se vyostřila v druhé polovině roku 2009, kdy se konaly prezidentské volby. V nich do čela země postavený prezident Hámid Karzaj obhájil svůj úřad. Volby provázely gigantické podvody a Karzáí nechal zablokovat konání druhého kola. Už v roce 2009, v době, kdy byla ekonomika Spojených států v krizi a státní rozpočet se nacházel ve velkých dluzích, byl prezident Obama kvůli rozhodnutí týkajícímu se dalšího posílení přítomnosti Spojených států v Afghánistánu kritizován nejen protivládními aktivisty, ale i vlivnými členy své vlastní strany. Válka začala stále více ztrácet i podporu americké veřejnosti. Protože se bezpečností situace v zemi nelepší, plánují Spojené státy vyslat v roce 2017 do Afghánistánu další čtyři tisíce vojáků. Atentáty jsou v zemi na denním pořádku. Organizují je bojovníci hnutí Talibán i dalších radikálně náboženských skupin. Jejich cílem je vyhnání západních jednotek ze země a svržení vlády podporované ze zahraničí. Čtyři tisíce vojáků Spojených států se mají přidat k asi deseti tisícům těch, kteří v zemi v současnosti působí.", "section_level": 3}, {"title": "Irák.", "content": "Washington oficiálně podporoval Saddáma Husajna od dob prezidenta Ronalda Reagana (prezident v letech 1981–89) a George H. W.Bushe (prezidentem 1989–93), ve skutečnosti už i dříve. V říjnu 1989, dlouho po skončení války s Íránem, vydal prezident Bush starší direktivu k národní bezpečnosti, ve které se píše: „Normální vztahy mezi USA a Irákem jsou prospěšné pro dlouhodobé cíle Spojených států. A jsou také tím, co do oblasti Perského zálivu a Středního východu přinese kýženou stabilitu“. Krátce po této deklaraci odvolal Bush zákaz poskytování půjček irácké vládě. Saddám Husajn není jediným tyranem, se kterým Spojené státy udržovaly pozitivní vztah. Podporovaly spoustu dalších zločinců: mimo jiné Ferdinanda Marcose a Nicolalea Ceausesca. Těmto vůdcům však nebyla americká pomoc nakonec nic platná, protože byli posléze svrženi vlastním státem. Irák Saddáma Husajna, zruinovaný a zavalený dluhy po dlouhé válce s Íránem, se rozhodl během léta 1990 uloupit bohatý Kuvajt. Bagdádský diktátor doufal, že Západ, který ho podporoval v boji proti Íránu, mu ponechá i v tomto případě volnou ruku. Ale Západ nechtěl ztratit zájem o oblast, která skrývá 60% světových zásob ropy. Koalice vedená Spojenými státy začala 17. ledna 1991 Operaci Pouštní bouře.", "section_level": 3}, {"title": "Libye.", "content": "V době republikánské administrativy Richarda Nixona (prezident: 1969–1974( a Geralda Forda (prezident: 1974–1977) Libye nestála v popředí amerických zájmů. K posunu došlo za demokratické administrativy prezidenta Jamese Cartera (prezident: 1977–1981). Dne 4. února 1977 se Libye ocitla na seznamu potenciálních nepřátel USA, který vypracovalo ministerstvo obrany. V květnu 1978 americká vláda vydala zákaz exportu vojenského materiálu do Libye. Dne 2. prosince došlo k útoku na americké velvyslanectví v Tripolisu, což vedlo k prudkému zhoršení vzájemných vztahů. K výraznému zhoršení vztahů se Spojenými státy došlo po nástupu Reaganovy administrativy v lednu 1981. Nejtvrdším Reaganovým zásahem proti Kaddáfímu se stal americký letecký útok dne 15. dubna 1986. Američané bez přesvědčivých důkazů obvinili libyjské agenty z nastražení bomb v západoberlínské diskotéce La Belle, při jejichž výbuchu 5. dubna 1986 zahynul americký občan a turecká servírka. Tento incident se stal záminkou k operaci El Dorado Canyon. 160 amerických letounů bombardovalo vojenské a zpravodajské objekty v Tripolisu a Benghází. Všeobecně negativní mezinárodní ohlas na tuto operaci vedl Reagana k zastavení dalších vojenských akcí proti Libyi. Po nástupu administrativy Billa Clintona (prezident: 1993–2001) zaujaly Spojené státy vůči Libyi mimořádně tvrdý postoj. Libye byla zařazena mezi „hlavní nepřátele míru v oblasti vzhledem k podpoře terorismu a ambicím získat nukleární, chemické a biologické zbraně“ označené jako rogue states, což se projevilo ve zpřísnění mezinárodních sankcí proti Libyi v roce 1993. Také Libye byla ovlivněna událostmi, které přineslo Arabské jaro. Součástí arabského jara se stala občanská válka v Libyi. 19. března 2011 byla na pomoc povstalcům, kteří stáli proti Kaddáfímu, zahájena zahraniční vojenská intervence pod názvem „Operace Písečná bouře“. Této operace se zúčastnilo celkem 14 členských států NATO, a s nimi Spojené arabské emiráty, Jordánsko a Švédsko. Posledním dějstvím událostí libyjské občanské války se stala bitva o Syrtu, kam se Kaddáfí uchýlil. Dne 18. října 2011 americká státní tajemnice Hillary Clintonová vyzvala, aby byl dopaden „živý nebo raději mrtvý“. Poté, co byl Muammar Kaddáfí odstraněn, země upadla do trvalého zmatku. Západ použil vojenské síly, aby v zemi instaloval nepopulární režim neschopný si poradit se zakořeněnými náboženskými a kmenovými rozepřemi. Libyjská ropa a plyn byly hlavním důvodem vojenské intervence NATO ve jménu osvobození obyčejných Libyjců od diktatury plukovníka Kaddáfího. Zavraždění zajatého Kadáfího předznamenalo chmurnou budoucnost země. Libye se stala základnou islamistických teroristů. Kromě toho z Libye proudí k italským břehům nekontrolovatelné množství ilegálních migrantů. Státy, které jsou Íránem považovány za rogue states: Spojené státy, Izrael, Saúdská Arábie.", "section_level": 3}, {"title": "Kritika konceptu „rogue states“.", "content": "Koncept rogue states čelí časté kritice, a to z různých důvodů. Tyto důvody se pojí se skutečností, že mnozí koncept považují za nástroj pro prosazování politických zájmů Spojených států. Noam Chomsky poukazuje na skutečnost, že Spojené státy často zdůrazňují, že rogue states porušují mezinárodní normy, čímž jsou nebezpečné pro ostatní členy, a na druhou stranu americká administrativa považuje nadnárodní instituce za silně neefektivní a po nástupu prezidenta Clintona v roce 1993 bylo dokonce prohlášeno, že Spojené státy se hodlají chovat multilaterárně pouze tehdy, pokud to bude možné. V případě, že to bude nutné, se Spojené státy hodlají chovat unilaterárně. Příkladem politiky uniletarismu byla už politika prezidenta Ronalda Reagana. Unilateralismus v nejširším slova smyslu znamená, že Spojené státy jednají v mezinárodních vztazích samostatně a řídí se pouze svými vlastními zájmy. Tento politický směr je spojován nejen s neochotou podřizovat se, či přizpůsobovat zájmům ostatních států, ale nenechat se ovládat ani mezinárodními institucemi – ať už se jedná o mezinárodní organizace, nebo o mezinárodní právo. Spojené státy dělají přesně to, co na rogue states kritizují. Dalším problémem jsou státy, které na seznam rogue states zařazeny byly, i když nesplňují vymezené základní charakteristiky (např. Kuba), a státy, které se na seznamu nikdy neobjevily, přestože splňují kritéria konceptu (např. Sýrie).", "section_level": 2}, {"title": "Bushova „Osa zla“ mezinárodního společenství.", "content": "Ostřejší rétoriku oproti předcházejícím administrativám používal prezident George W. Bush. Ta byla zesílena po teroristických útocích na Spojené státy, ke kterým došlo 11. září 2001. V lednu 2002 prezident Bush ve svém každoročním projevu o stavu Unie poprvé zmínil tzv. Osu zla („Axis of Evil“), která označovala státy, které podporují mezinárodní terorismus a usilují o získání zbraní hromadného ničení. Jako součást osy zla byly v projevu vymezeny tři státy - Irák, Írán a KLDR. Cílem Spojených států se stal boj proti těmto režimům.", "section_level": 1}, {"title": "Irák.", "content": "Po útocích 11. září 2001 neokonzervativci ve Washingtonu, kteří měli možnost ovlivňovat prezidenta George W. Bushe, zaměřili své síly na to, aby si na prezidentovi vymohli pád režimu Saddáma Husajna, přestože věděli, že nemá nic společného se zničením Twin Towers. 20. března 2003 zahájila americká armáda útok pod názvem Operace Irácká svoboda, která zahájila válku v Iráku a která v podstatě pokračuje dodnes. Z hlediska mezinárodního práva nebyla Operace Irácká svoboda 2003 legální, protože nedostala zmocnění Rady bezpečnosti OSN užít všech nezbytných prostředků. Před jejím zahájením hovořil americký prezident Bill Clinton o dvou hlavních důvodech, kterými měly být existence iráckých zbraní hromadného ničení a propojení mezi Saddámem a Usámou bin Ládinem, a proto tato operace neobstála ani z hlediska legitimnosti. Její oficiální zdůvodňovování přineslo velkou blamáž a diskreditaci tehdejším významným aktérům. Prvním z nich je administrativa 43. amerického prezidenta, v jejímž rámci se vedle samotného G. W. Bushe nejvíce angažovali především viceprezident Dick Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld a jeho první náměstek Paul Wolfowitz. Došlo k těžké diskretizaci britského premiéra Tonnyho Blaira a jeho španělského kolegy J. M. Aznara. V případě přípravy války proti Iráku poprvé intenzivně zapůsobila vládní mediální propaganda. Po jejím ukončení Bush nepřesvědčil svět o její oprávněnosti. Zaměření na Irák v kombinací s velmi ambiciózní rétorikou bylo velkým problémem Bushovy podpory demokracie. Velmi problematické se jeví odůvodnění americké intervence v Iráku, kdy se ze snahy najít zbraně hromadného ničení postupně stává boj za vytvoření prvního demokratického státu na Středním východě. Politika podpory demokracie tak byla kritizována jako sobecká snaha Spojených států přetvářet cizí společnosti ku prospěchu Spojených států, a to bez ohledu na přání a cíle samotných obyvatel. Vývoj politického života Iráku je po stažení okupačních vojsk spletitý. Irácké povstání proti ústřední vládě i sektářské násilí v dimenzích občanské války pokračují.", "section_level": 2}, {"title": "Írán.", "content": "Vztahy mezi Spojenými státy a Íránem jsou definovány islámskou revolucí, která proběhla v únoru 1979. V listopadu téhož roku následovalo obsazení amerického velvyslanectví a držení jeho personálu jako rukojmí 444 dní. Během té doby se Spojené státy pokusily o záchrannou akci, která selhala. Dodnes patří politika proti Íránu mezi ústřední blízkovýchodní politiky Spojených států. V 80. letech poskytoval Washington vojenskou asistenci Iráku v průběhu irácko-íránské války 1980–1988 ve snaze zadržovat šíření revoluce mimo Írán a doufaje v kolaps revolučního režimu. Neokonzervativní křídlo Bushova kabinetu propagovalo změnu režimu v Íránu a země byla zařazena do osy zla. Zahraniční politika Bushovy administrativy se musela od roku 2002 vyrovnávat i s veřejným odhalením Íránského jaderné programu, jehož budování bylo urychleno na konci devadesátých let 20. století. Diplomatické úsilí na tomto poli vyvíjela především Evropská unie v čele s Německem, Francií a Velkou Británií, podporovaná Spojenými státy a OSN. V listopadu 2004 byla uzavřena tzv. pařížská dohoda, v rámci níž se Írán zavázal zastavit obohacování uranu. V roce 2005 však Írán dohodu porušil a obohacování uranu obnovil a deklaroval „nezcizitelné právo“ na zvládnutí všech etap jaderného palivového cyklu. Následovala řada sankcí ze strany Evropské unie, Spojených států i dalších členů RB. V červenci roku 2015 se světové mocnosti dohodly s Teheránem na omezení jeho jaderného programu výměnou za odvolání sankcí proti Íránu. 8.5.2018 oznámil americký prezident Donald Trump, že Spojené státy odstupují od mezinárodní jaderné dohody s Íránem. Podle něj je smlouva neúčinná, protože nezabránila tomu, aby Teherán mohl pokračovat ve vývoji jaderných zbraní. Americký prezident považuje dohodu za \"velké zklamání nejen pro něj, ale i pro všechny občany Spojených států\" a uvedl, že po odstoupení od dohody budou Spojené státy mnohem bezpečnější. Současně Trump uvedl, že obnoví sankce proti Íránu, a to na \"nejvyšší úrovni\". Zástupci Německa, Francie a Británie se shodli s íránským ministrem zahraničí na potřebě jadernou dohodu zachovat. Evropská unie trvá na tom, že dohoda funguje a poukazuje na opakované inspekce OSN, které ověřují, zda Írán dodržuje svou část dohody.", "section_level": 2}, {"title": "KLDR.", "content": "Spojené státy považují severokorejskou otázku za jednu z největších bezpečnostních výzev v asijsko-pacifickém prostoru. V roce 2007 slíbila Severní Korea uzavření jaderného reaktoru v Jongbjonu a vpuštění inspektorů do země výměnou za ekonomickou pomoc. Ke konci září 2008 však Severní Korea obnovila jaderný program a mezinárodní pozorovatele agentury pro atomovou energii ze země vykázala. Navzdory mezinárodnímu tlaku Severní Korea provedla v roce 2009 test vypuštění telekomunikační družice na oběžnou dráhu. Severní Korea používá i v roce 2009 výhružky války proti Jižní Koreji, Japonsku i USA. Zájmy Spojených států a Číny se v otázce Severní Koreje rozcházejí. Z pohledu Číny musí být stabilita v regionu zachována i za cenu severokorejského režimu. 12. prosince 2012 Severní Korea úspěšně vypustila svou první družici. Vstoupila tak do elitního klubu zemí, které jsou schopny vypustit družici vlastní kosmickou raketou. Zároveň však start severokorejské rakety vyvolal nemalé pozdvižení. Řada států Severokorejce podezřívá, že pod rouškou civilního využití kosmického prostoru zkouší vojenské rakety. A ti zase reagují, že s testy nehodlají přestat. V květnu 2017 vyslaly Spojené státy do oblasti Korejského poloostrova letadlovou loď USS Ronald Reagan. V současné době v regionu již působí USS Carl Vinson. Obě plavidla budou provádět společná cvičení v regionu, kde kvůli raketovým a jaderným aktivitám KLDR panuje zvýšené napětí. Základní surovinou pro výrobu mikroelektronických součástek při výrobě počítačů, chytrých telefonů, mikročipů apod. jsou \"vzácné zeminy\" obsahující chemické prvky, které se nacházejí ve 3. podskupině Periodické tabulky. Jedná se o lanthanoidy, které jsou skupinou patnácti chemických prvků počínajících lanthanem /dále sem patří např. skandium, cer, neodym, samarium, terbium/. Většina prvků této \"vzácné zeminy\" se těží v Číně. Předpokládá se, že druhé největší zásoby \"vzácných zemin\" má Severní Korea. Další zemí, kde se předpokládají jejich bohaté zásoby je Afghánistán.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr.", "content": "Ve velkých částech Sýrie a Iráku zaujal místo zdiskreditovaných státních institucí nábožensky legitimizovaný řád tzv. Islámského státu. Tyto země se štěpí podle náboženských a v případě Kurdů i etnických hranic. Každá skupina zasahuje teritoriálně do sousední země. V Sýrii dosud trvá občanská válka, stejně jako trvá občanská válka v Iráku po předčasném odchodu amerických vojsk v roce 2011. Scénář „změny režimu“ použitý v Iráku v roce 2003 nevedl ani v Libyi po vojenské intervenci v roce 2011 k nastolení prozápadního režimu. Poté, co byl Muammar Kaddáfí odstraněn, země upadla do trvalého zmatku. Západ použil vojenské síly k tomu, aby v zemi nainstaloval nepopulární režim neschopný si poradit se založenými náboženskými a kmenovými rozepřemi. Libye se stala základnou islamistických teroristů. Kromě toho z Libye proudí k italským břehům nekontrolované množství ilegálních migrantů. Názory na oprávněnost války v Iráku i v Libyi se časem mění. V prosinci 2008, kdy americký prezident G.W.Bush odcházel ze své funkce uvedl: „Myslím, že jsem nebyl připraven na válku.“ Současně uvedl, že lituje fiaska okolo neexistence iráckých zbraní hromadného ničení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Darebácký stát (též „zlotřilý“ nebo „ničemný“ stát, anglicky \"\") je kontroverzní pojem, který se vžil v americkém politickém diskurzu devadesátých let 20. století ve vztahu ke státům, které jsou Spojenými státy považovány za hrozbu pro světový mír. Překlady do českého nebo slovenského jazyka se různí podle autorů. Tento termín je i v současnosti převážně používán ve Spojených státech, avšak americké ministerstvo zahraničí přestalo termín oficiálně používat v roce 2000. Nicméně byl rozšířený i v médiích jiných zemí. ", "tgt_summary": "Rogue state or outlaw state is a term applied by some international theorists to states they consider threatening to the world's peace. This means being seen to meet certain criteria, such as being ruled by authoritarian or totalitarian governments that severely restrict human rights, sponsoring terrorism and seeking to proliferate weapons of mass destruction. The term is used most by the United States (though the US State Department officially stopped using the term in 2000), and in his speech at the United Nations (UN) in 2017, Donald Trump reiterated this phrase. However, it has been applied by other countries as well.", "id": 707472} {"src_title": "Opevněný kostel", "tgt_title": "Fortified church", "src_document": [{"title": "Stavební prvky.", "content": "Stavební prvky opevněných kostelů lze v zásadě rozdělit na prvky pro obranu pasivní, nebo aktivní.", "section_level": 1}, {"title": "Příkopy.", "content": "Příkopy byly vyhloubeny kolem řady kostelů (např. vodní příkop kolem kostela v Hulíně, dosud zčásti patrný), ale většinou byly od doby barokní postupně zasypány.", "section_level": 2}, {"title": "Ohradní zdi.", "content": "Např. úsek hradební zdi s klíčovými střílnami u kostela v Jesenici (okres Rakovník).", "section_level": 2}, {"title": "Obranná patra.", "content": "Vyvýšené části staveb samozřejmě byly hůře přístupné, a proto se při opevňování kostelů setkáváme s projevy snahy o lepší zajištění těchto částí staveb např. komplikovaným přístupem nebo prvky aktivní obrany (střílny, střílnová okénka).", "section_level": 2}, {"title": "Střílny.", "content": "Jako střílny reálně využitelné k obraně (tedy nikoliv jen dekorativní či symbolické prvky architektury) lze chápat zejména pozdně gotické klíčové střílny a střílnovité či štěrbinovité otvory s opěrami pro hákovnici na vnitřní straně otvoru. Tyto opěry mají zpravidla formu vodorovného trámku, jehož konce jsou vetknuté do boků vnitřní špalety otvoru.", "section_level": 2}, {"title": "Opevněné kostely v Evropě.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Španělsko.", "content": "Informace o španělských opevněných kostelech nejsou zatím obecně příliš známé. Nejsou komentovány ani v syntetických přehledech tématu. Dozvíme se o nich v soupisech památek, v turistických průvodcích, ale také v monografických studiích či vědeckých pracích (mnoho informací není k dispozici ani ve španělské verzi Wikipedie). Přesto jsou jich zachovány stovky. K opevňování docházelo především od 14. století do 16. století, ale existují i příklady obranných prvků staveb z doby barokní. Příčiny je třeba samozřejmě hledat v dlouhotrvajících válkách a nedůvěře církve i obyvatelstva ve schopnost či zájem vládnoucích vrstev udržet mírový stav. Na druhé straně je velmi pravděpodobné, že kostely jako robustní budovy byly opevňovány v rámci posilování zemské domobrany. Nejtypičtějším znakem opevněných kostelů ve Španělsku jsou ochozy s cimbuřím nebo patra s rozměrnějšími podstřešními okénky. Ochozy s cimbuřími zřizované na hranách plochých střech kostelů či věží byly v řadě případů později zakryty střechou.", "section_level": 2}, {"title": "Portugalsko.", "content": "Opevněné kostely v Portugalsku jsou v základním přehledu obvykle krátce zmiňovány v odborných publikacích o portugalské gotice či v monografiích věnovaným hradům a palácům. V nich jsou popsány především nejznámější příklady opevněných chrámů společně s charakteristickými znaky portugalského opevněného kostela. Další příklady je možné objevit ve studiích o konkrétních objektech, v soupisech památek nebo lze usuzovat na obrannou funkci při zhodnocení dobových událostí a stavebního vývoje kostela v komparaci s dobovými vyobrazeními. Po skončení reconquisty portugalské části Pyrenejského poloostrova (1249) byly opevněné kostely budovány především rytířskými řády zejména v pohraničních oblastech s Kastilií. Obranná a ochranná funkce objektu však byla zahrnuta i do přestavby některých katedrál. Opevněné gotické kostely se v Portugalsku stavěly až do druhé poloviny 15. století. Poté došlo k uklidnění politických vztahů s katolickými Veličenstvy také kvůli rodinným vazbám krále Manuela, proto v manuelské architektuře postrádaly nově zakládané kostely tuto funkci. Většina portugalských gotických opevněných kostelů se příliš neodlišovala od ostatních chrámů,rozlišovaly je především mohutnější zdi či užší, výše položená okna. Opevněný kostel doplňovala věž, která měla charakter obranné věže středověkého hradu, a v některých případech byla přístupná pouze z kostela. Kostely, které měly i vizuální podobu pevnosti, byly výjimkami.", "section_level": 2}, {"title": "Mexiko.", "content": "Řada křesťanských chrámů stavěných či přestavovaných v 16. století v Mexiku má prvky řadící je mezi opevněné kostely. Dle současných výkladů sice měly spíše symbolickou funkci, neboť množství útoků domorodých kmenů bylo poměrně nízké, avšak vicekrál Antonio de Mendoza y Pacheco v roce 1535 po příjezdu do Mexika zakázal jejich výstavbu, dokud nebyl poučen o jejich funkci a potřebnosti jejich výstavby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Opevněný kostel je kostel vybavený pro poskytnutí ochrany vojensky ohroženému civilnímu obyvatelstvu na území chráněném církevním azylem. Zejména ve středověku docházelo k opevňování kostelů (srovnej kastel) a posvátných okrsků a objektů. Pro ochranu civilního obyvatelstva byly opevňovány nejen kostely a kláštery, ale i hřbitovy. Proto také byly dlouho zakazovány jakékoliv stavební prvky či obranné stavby využitelné k aktivní obraně. Výrazněji se pevnostní prvky staveb (hradby kolem hřbitovů se střílnami, ochozy s cimbuřími, střílny apod.) uplatňují od 14. století. Převážně se kostely vyskytovaly v územně vymezených regionech, zasažených či ohrožených taženími vojsk apod. (na území nynější České republiky zejména pod vlivem tureckého nebezpečí a selských válek v Německu). Na druhé straně byly kostely opevňovány v cílených akcích domobrany, nebo jako strategické opěrné body (ač to bylo stíháno církevními zákazy). Současně ovšem docházelo k užívání pevnostních prvků jako dekorativních doplňků staveb, a to zejména v renesanci (střílny na atice jižní předsíně městského kostela ve Veselí nad Lužnicí).", "tgt_summary": "A fortified church is a church that is built to serve a defensive role in times of war. Such churches were specially designed to incorporate military features, such as thick walls, battlements, and embrasures. Others, such as the Ávila Cathedral were incorporated into the town wall. Monastic communities, such as Lérins Abbey, are often surrounded by a wall, and some churches, such as St. Arbogast in Muttenz, Switzerland, have an outer wall as well. Churches with additional external defences such as curtain walls and wall towers are often referred to more specifically as fortress churches or \"Kirchenburgen\" (literally \"church castles\"). ", "id": 1724434} {"src_title": "Ferdinand Petrovič Wrangel", "tgt_title": "Ferdinand von Wrangel", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině baltských Němců v Rusku. Jeho děd sloužil u carského dvora a měl rozsáhlé majetky, ale za vlády carevny Kateřiny II. o majetek přišel. Ferdinandovi rodiče tak zůstali bez prostředků a zemřeli ještě když byl Ferdinand malý. Byl poté vychován u příbuzných. Již jako dítě se též seznámil s významným mořeplavcem Kruzenšternem, jehož vyprávění o slavných plavbách ho fascinovalo a přivedlo k rozhodnutí stát se námořníkem. Vystudoval námořní kadetní školu. Spolu se spolužákem Petrem Fjodorovičem Anžu pak odešli po studiích roku 1815 do Tallinnu, kde chtěli sloužit v místním odřadu baltské flotily. Wrangel však zjistil, že kapitán Golovnin chystá cestu kolem světa na lodi \"Kamčatka\". Přemluvil Golovnina, aby ho na cestu vzal, byť jako prostého námořníka. Na palubě \"Kamčatky\" pak strávil dva roky. Během expedice se Wrangel jednak seznámil s Fjodorem Maťuškinem, s nímž později hojně spolupracoval a udělal z něj svého zástupce, a také během plavby zdokonalil své znalosti ze zeměpisu, astronomie a mořeplavby. Po skončení expedice roku 1819 Golovnin naplánoval novou výpravu, a to průzkum ústí řek Jany a Kolymy na severu Sibiře. Wrangel vedl kolymský oddíl. V roce 1821 prozkoumal sibiřské pobřeží až k Šelingovu mysu. Na saních učinil několik výprav po zamrzlém ledovém oceánu. Dospěl až k 72° severní šířky. Prozkoumal přitom Medvědí ostrovy. Jedním z cílů těchto výpadů na sever bylo objevit tajuplnou severskou zemi, o níž cestovatelům vyprávěli Čukčové. Mínili tím pravděpodobně ostrov, který o dvacet let později objevil anglický mořeplavec Henry Kellett, a který je dnes pojmenován právě po Wrangelovi. Výprava skončila v létě 1824. Jedním z Wrangelových závěrů bylo, že pro cestu na severní pól by bylo nejlepším výchozím bodem severní pobřeží Grónska. Roku 1824 se vrátil do Petrohradu, tam ale nevydržel dlouho. V srpnu 1825 už byl na další cestě, na zásobovací lodi \"Krotkij\" chtěl plout znovu kolem světa, tentokrát z Kronštadtu na Aljašku. Zastavil se přitom v Brazílii, poté plul kolem mysu Horn do chilského Valparaísa a na Markézy. Další zastávkou byl ostrov Nuku Hiva, kde vybudoval základnu. V srpnu 1826 úspěšně přistál u břehů Aljašky. V září 1827 se výprava vrátila do Kronštadtu. Tato úspěšná výprava mu zajistila věhlas a dočkal se i funkcí: V letech 1829-36 byl Wrangel správcem ruských osad na Aljašce, 1838-49 ředitelem Rusko-americké společnosti v Petrohradě. Pracoval i pro Ruskou geografickou společnost. Během krymské války byl znovu povolán do služby, v letech 1855-1857 byl dokonce ministrem námořnictva. Nakonec byl povýšen do hodnosti admirála. Těsně před smrtí ostře protestoval proti prodeji Aljašky Spojeným státům americkým, ovšem neúspěšně. Na Aljašce je po něm pojmenována sopka ležící ve Wrangellově pohoří. Jeho jméno rovněž nese aljašská osada a jeden z mnoha aljašských ostrovů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ferdinand Petrovič Wrangel, celým jménem Ferdinand Friedrich Georg Ludwig, baron von Wrangel, někdy též uváděn v českém přepise Vrangeľ (9. ledna 1797, Pskov – 6. června 1870, Tartu) byl ruský námořník a polárník.", "tgt_summary": "Ferdinand Friedrich Georg Ludwig Freiherr von Wrangel (, tr. ; – ) was a Baltic German explorer and seaman in the Imperial Russian Navy, Honorable Member of the Saint Petersburg Academy of Sciences, a founder of the Russian Geographic Society. He is best known as chief manager of the Russian-American Company, in fact governor of the Russian settlements in present-day Alaska. ", "id": 1003196} {"src_title": "Miele", "tgt_title": "Miele", "src_document": [{"title": "Historie společnosti.", "content": "Společnost Miele byla založena 1. července 1899 v malém vestfálském městě Herzebrock. Zakladateli se stali společníci Carl Miele (1869 – 1938) a Reinhard Zinkann (1864 – 1939). Výroba byla zahájena společně s 11 spolupracovníky v budově bývalého mlýna. Prvním výrobkem byly odstředivky mléka, ke kterým v roce 1900 přibyly máselnice. Na základě technické konstrukce odstředivky mléka byla ještě téhož roku vyvinuta první pračka Miele. V roce 1907 byla výroba společně s téměř 60 spolupracovníky přesunuta z malého města Herzebrock do bývalé továrny na čerpadla v blízko ležícím městě Gütersloh. Zde se od roku 1911 vyráběla i jízdní kola. V roce 1914 bylo Miele největší německou továrnou na odstředivky mléka, máselnice, pračky, ždímačky a mandly. V průběhu první světové války se zakladatelé – Carl Miele a Reinhard Zinkann rozhodli založit další továrnu v nedalekém Bielefeldu. Zde se vyráběly díly na odstředivky mléka a elektromotory. V roce 1927 byla zahájena výroba vysavačů a v roce 1929 představila společnost Miele první evropskou myčku nádobí. Od roku 1930 se zde vyráběly dokonce i mopedy. V roce 1932 patřila Miele k největším továrnám v Evropě. V průběhu druhé světové války se v továrnách Miele vyráběly řídící jednotky pro torpéda válečných ponorek. V 50. letech patřila společnost Miele k největším německým výrobcům mopedů a motorek. Jejich výroba však byla v roce 1960 ukončena, aby se tak uvolnila výrobní kapacita pro pračky a myčky nádobí. V roce 1965 přibyl další závod. Tentokráte v městě Lehrte nedaleko Hannoveru. Zde se vyráběly profesionální přístroje pro praní prádla a dojící zařízení. Od roku 1969 se Miele věnovala i prodeji kuchyňského nábytku. Pro jeho výrobu byla v roce 1973 započata výstavba nového závodu ve vestfálském Warendorfu, který byl do provozu uveden v roce 1975. V roce 1982 získala Miele firmu Cordes v Oelde-Lette, která se do té doby specializovala na přístroje péče o prádlo, a pracovalo zde okolo 400 spolupracovníků a její obrat činil cca 65 milionů německých marek. Dodatečně zde byla dostavěna ještě továrna na pečicí trouby a firma Cordes jako taková přestala existovat. V roce 1990 se společnosti Miele podařilo převzít také specializovanou firmu na vestavné spotřebiče a velkokuchyňská zařízení Imperial v Bünde. V této době měla firma Imperial okolo 650 spolupracovníků a obrat 140 milionů německých marek. Kromě kmenového závodu patřila k Imperialu i továrna v Arnsbergu, která se rovněž stala součástí skupiny Miele. V roce 1999, kdy společnost Miele oslavila 100. výročí, byla značka Miele nejvíce prodávanou značkou na německém i evropském trhu s elektrospotřebiči. V roce 2004 zemřel Rudolf Miele (1929 – 2004) – vnuk zakladatele Carla Miele a jeho partner Peter Zinkann (* 1928), rovněž vnuk zakladatelské generace, se stáhl z každodenní činnosti ve firmě. S jejich syny – Markusem Miele (* 1968) a Reinhardem Zinkannem (* 1959) – nastoupila do vedení již čtvrtá generace zakladatelských rodin. V roce 2005 se Miele rozhodla ukončit výrobu kuchyňského nábytku a výrobní závod ve Warendorfu odprodala švýcarskému výrobci kuchyní Arbonia-Forster. Závod na plastové komponenty ve Warendorfu zůstal v majetku společnosti Miele. V roce 2007 obdržela Miele ocenění „Nejlepší značka“ od agentury pro výzkum trhu GfK. Česká pobočka společnosti Miele byla založena v roce 1991 se sídlem v Brně. V současnosti jsou zákazníkům k dispozici dvě Miele Gallery (Brno, Praha), kde je poskytován kompletní poradenský servis.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobní závody.", "content": "Přístroje Miele jsou nabízeny ve 45 zemích prostřednictvím obchodních zastoupení, která patří mateřské společnosti, a v dalších 50 zemích, kde jsou nabízeny nezávislými dovozci. Největším trhem je Německo s podílem okolo 28 % na celkovém obratu, následováno Nizozemskem, Velkou Británií a Švýcarskem. Spotřebiče Miele jsou vyráběny ve dvanácti závodech (osm závodů v Německu a po jednom závodu v Rakousku, Česku, Rumunsku a Číně).", "section_level": 1}, {"title": "Produkty.", "content": "Miele vyrábí elektrické přístroje pro domácnost i profesionální použití. Produkty často obsazují první místa v testech kvality a designových žebříčcích. Společnost Miele klade důraz na inovaci a kvalitu a je tak majitelem mnoha patentů – př. Voštinový buben u praček a sušiček, příborová zásuvka u myček nádobí atd.", "section_level": 1}, {"title": "Domácí spotřebiče.", "content": "Nejvýznamnějšími produktovými skupinami jsou automatické pračky, sušičky, myčky nádobí a vysavače. Dalšími produktovými řadami jsou vestavné a volně stojící kuchyňské spotřebiče (sporáky, pečicí trouby, varné desky, odsávače par, parní trouby, kávovary, nahřívače nádobí, mikrovlnné trouby), mandly a chladničky a mrazničky. Jako jediný výrobce domácích spotřebičů nabízí Miele i vlastní řadu pracích, mycích a ošetřujících prostředků pod názvem Miele Care Collection.", "section_level": 2}, {"title": "Profesionální přístroje.", "content": "Miele Professional je oblastí s přístroji pro profesionální péči o prádlo (prádelny, čistírny apod.), pro profesionální mytí nádobí (gastronomie, hotelnictví, zdravotnická zařízení, kanceláře apod.) a pro mytí a dezinfekci laboratorního a zdravotnického zařízení (laboratoře, centrální sterilizace, ordinace apod.). Od roku 2010 vykročila Miele směrem k poskytovatelům systémů, které umí dokumentovat průběh mycích a sterilizačních procesů (System4med, System4dent apod.). Díky tomu jde ruku v ruce kvalitní přístroj, standardní a speciální programy a dokumentace procesů. Přístroje jsou proto vhodné pro malá zdravotnická zařízení a pro velké centrální sterilizace v nemocnicích a operačních centrech.", "section_level": 2}, {"title": "Historická výroba.", "content": "V období od 2. dubna 1912 do 26. února 1914 vyráběla společnost Miele i automobily. Celkový počet vyrobených automobilů byl v rozmezí 125–143 ks. V nabídce byly tři modely. Všechny byly vybaveny čtyřválcovým motorem o obsahu 1568 cm3 nebo 2292 cm3. Automobily byly prodávány kromě Německa i v Brazílii, Francii, Rakousku, Maďarsku a Uruguayi. Jediný dochovaný exemplář je v současné době v muzeu v sídle společnosti. Byl nalezen v roce 1996 v Norsku. Kromě automobilů vyráběla Miele i mopedy a motorky, kola, káry, ledničky, máselnice, dojicí zařízení, odstředivky mléka, ždímačky, odstředivky, žehličky, čističky vzduchu, zařízení do velkých kuchyní a kuchyňský nábytek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Miele & Cie. KG je německý výrobce domácích spotřebičů se sídlem ve městě Gütersloh, které leží v Severním Porýní-Vestfálsku. I po 118leté existenci funguje stále jako rodinná firma a v jejím čele stojí již čtvrtá generace zakládajících rodin Miele (podíl 51,1 %) a Zinkann (podíl 48,9 %). Jedná se o komanditní společnost. Firma Miele zaměstnává po celém světě více jak 16 600 spolupracovníků. V obchodním roce 2010/2011 dosáhla obratu 2,95 miliard Eur. V čele společnosti stojí zástupci zakladatelských rodin: Markus Miele a Reinhard Zinkann jun. a dále Eduard Sailer na pozici jednatele odpovědného za techniku, Heiner Olbrich na pozici jednatele odpovědného za marketing a odbyt a Olaf Bartsch na pozici jednatele odpověděného za finance a controlling.", "tgt_summary": "Miele ( ; ) is a German manufacturer of high-end domestic appliances and commercial equipment, headquartered in Gütersloh, Ostwestfalen-Lippe. The company was founded in 1899 by Carl Miele and Reinhard Zinkann, and has always been a family-owned and run company.", "id": 2022514} {"src_title": "Páternoster", "tgt_title": "Paternoster lift", "src_document": [{"title": "Princip.", "content": "V jedné výtahové šachtě jsou dvě řady kabin, z nichž se jedna pohybuje směrem nahoru a druhá dolů. Jednotlivé kabiny nejsou umístěny těsně nad sebou. Vzdálenost mezi nimi je taková, aby kabina v oblasti úvrati (kde se začne pohybovat do boku a její svislý pohyb se zpomaluje až k okamžiku zastavení a ihned přejde ve svislý pohyb opačným směrem, viz schéma) nenarazila do kabiny předchozí nebo následující. Tak lze nepřetržitě odbavovat cestující, kteří mohou kdykoli nastoupit a kdykoli vystoupit v libovolném podlaží. Na konci směrové dráhy páternosteru jsou kola, podél kterých jsou obtočené závěsné řetězy kabin. Kabina se tak ve sklepě či ve strojovně (v úvrati) posune do opačného dopravního směru. Kabina se tedy nepřeklopí, ale jen se horizontálně přesune (ve skutečnosti se pohybuje po půlkružnici, viz schéma). Páternostery jsou vybaveny čidly, která je zastaví v případě, že by pasažér uvízl mezi kabinou a vchodem.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "První oběžný výtah na světě byl instalován roku 1884 v Londýně. Páternostery ale byly instalovány především v první polovině 20. století. Nejvhodnějšími objekty pro jejich využití jsou velké administrativní budovy, například banky, ministerstva, úřady a školy. V mnohých z nich také dodnes slouží. V době kolem vstupu Česka do EU se v médiích objevily informace, podle kterých páternostery nevyhovují evropským normám a nebudou moci být provozovány, tato informace však byla nepřesná, existující výtahy mohou být provozovány i nadále. Páternostery se totiž nyní neřadí mezi „výtahy“, ale mezi jiná „strojní zařízení“, na která se nevztahují normy na výtahy. Název pochází z modlitby \"Pater noster\" (česky Otčenáš), nejspíše proto, že je součástí modlitby růžence, jehož korálky vzdáleně mechanismus páternosteru připomínají. Možný je však také odkaz na středověké modlitební šňůry, tzv. paternostery, které růženec historicky předchází a na nichž se modlila právě řada modliteb Otčenáš).", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Výhodami oběžného výtahu oproti běžnému druhu zdviže jsou vysoká přepravní kapacita, energetická nenáročnost, spolehlivost a rychlost použití, jimiž se páternostery blíží eskalátorům. Nevýhodou je naopak praktická nemožnost přepravovat tělesně postižené osoby a malou rychlostí způsobená problematická použitelnost ve výškových budovách na větší mezipodlažní vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Oběžné výtahy v legislativě a terminologii.", "content": "V době uvedení do provozu většina oběžných výtahů spadala pod pojem výtah. Nově vybudované oběžné výtahy by v Česku již pod tento pojem nespadaly. O oběžných výtazích se zmiňovaly například § 209 a 212 vyhlášky č. 48/1982 Sb. Českého úřadu bezpečnosti práce, kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, později zrušené vyhláškou č. 192/2005 Sb. Na oběžné výtahy se vztahovaly staré normy ČSN 27 4009 část 10 (\"Elektrické výtahy. Projektování a konstruování. Oběžné výtahy.\"), obecně též ČSN 27 4002 (Elektrické výtahy. Zřizování, zkoušení a provoz). Nové normy o výtazích, ČSN EN 81–1 (\"Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž osobních, nákladních a malých nákladních výtahů. Část 1: Elektrické výtahy\") a ČSN 81–80 (\"Bezpečnostní předpisy pro konstrukci a montáž výtahů. Existující výtahy.\" Část 80: Předpisy pro zvyšování bezpečnosti existujících výtahů určených pro dopravu osob nebo osob a nákladů) ve vymezení předmětu své působnosti píší: „Tato norma neplatí pro zdvihací zařízení jako jsou oběžné výtahy.“ (Obě tyto normy jsou spolu s dalšími zahrnuty pod třídicí znak 27 4003.) Na oběžné výtahy se nevztahuje ani nařízení vlády č. 27/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výtahy, a které je implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/16/ES. Pro nové oběžné výtahy by platily obdobné obecné předpisy jako pro zdvihací plošiny k přepravě vozíčkářů, eskalátory nebo travelátory.", "section_level": 1}], "src_summary": "Páternoster (oficiálně oběžný výtah) je druh výtahu s nepřetržitým řetězem kabin, vertikální dopravní zařízení pracující na plynulém oběžném principu. Podle nových právních a technických předpisů oběžné výtahy již nejsou druhem výtahu, ale patří obecně mezi zdvihací zařízení respektive zdvihadla.", "tgt_summary": "A paternoster (,, or ) or paternoster lift is a passenger elevator which consists of a chain of open compartments (each usually designed for two persons) that move slowly in a loop up and down inside a building without stopping. Passengers can step on or off at any floor they like. The same technique is also used for filing cabinets to store large amounts of (paper) documents or for small spare parts. The much smaller belt manlift which consists of an endless belt with steps and rungs but no compartments is also sometimes called a paternoster. ", "id": 1298071} {"src_title": "PEFC", "tgt_title": "Programme for the Endorsement of Forest Certification", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "PEFC bylo založeno v roce 1999, jako odpověď na potřeby malých a rodinných vlastníků lesů, jako mezinárodní zastřešující organisace poskytující nezávislé posouzení, schválení a uznání národních certifikačních systémů. Reagovalo na potřebu mechanismu umožňujícího nezávislé vypracovávání národních norem přizpůsobených politické, hospodářské, sociální, environmentální a kulturní realitě příslušných zemí a současně zajištění dodržování mezinárodně uznávaných požadavků a globálního přijetí. Po úspěšném zavedení systému v Evropě, Austrálii a Chile které se stalo první neevropskou zemí, jejíž certifikační systém byl uznán v roce 2004. Certifikační kritéria PEFC jsou založena na globálně platných principech, pokynech a kritériích vypracovaných mezinárodními a mezivládními orgány se širokým konsensem ze strany zúčastněných stran. V roce 2009 byl PEFC největším lesnickým certifikačním systémem na světě. Zpravidla bývá vhodný pro malé vlastníky.", "section_level": 1}, {"title": "Kritéria udržitelného lesního hospodářství.", "content": "PEFC International je jediným mezinárodním systémem certifikace lesů, který zakládá své kritéria na mezinárodně uznávaných mezivládních úmluvách a pokynech, čímž propojuje kritéria udržitelnosti s existujícími vládními postupy. To zahrnuje: PEFC vyžaduje dodržování všech hlavních úmluv ILO, i v zemích kde nebyly ratifikovány. Těmito úmluvami jsou", "section_level": 1}, {"title": "Národní systémy certifikace lesů.", "content": "PEFC uznává pouze lesní certifikáty které sama prověřila. Vnitrostátní certifikační systémy pro lesnictví, které chtějí být uznány, jsou povinny stanovit normy, které budou odpovídat požadavkům ISO/IEC 59:1994 Kodex osvědčených postupů pro standardizaci. Národní standard musí být vytvořen tzv. Národními řídícími orgány a musí být splněny požadavky na transparentnost, konzultace a rozhodování na základě konsensu. Tyto pokyny také popisují postupy pro revizi a změnu norem a poskytují těm, kteří využívají tento standard budoucí jistoty.", "section_level": 1}, {"title": "Schvalování.", "content": "Všechny standardy schválené podle PEFC byly podrobeny přísnému veřejnému přezkumu během jejich vývoje. Národní lesní certifikační systémy, které chtějí získat potvrzení od PEFC, podléhají nezávislému posouzení, aby bylo zajištěno, že splňuje mnoho požadavků PEFC pro proces vývoje norem, veřejné revize a požadavky na správu lesů. Zpráva konzultanta je přezkoumána nezávislou skupinou odborníků a PEFC a pokud je vyhovující, je nová norma schválena členy PEFC jako norma schválená podle PEFC. V souladu se svým závazkem transparentnosti zpřístupňuje PEFC veřejnosti celou dokumentaci o vnitrostátním systému certifikace lesů, včetně nezávislých hodnocení.", "section_level": 2}, {"title": "Zastoupení.", "content": "Země se systémem certifikace lesů uznaným PEFC jsou Argentina, Austrálie, Bělorusko, Belgie, Brazílie, Chile, Čína, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gabon, Indonésie, Irsko, Itálie, Kanada, Lotyšsko, Lucemburk, Malajsie, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, USA, a Uruguay.", "section_level": 2}, {"title": "Kritika a alternativní systémy certifikace.", "content": "Forest Stewardship Council (FSC) je hlavním alternativním systémem certifikace lesů. Vzájemné uznávání certifikovaných materiálů FSC a PEFC v zásobitelském řetězci se dosud nestalo. FSC a PEFC však používají stejný standard správy lesů v zemích jako Spojené království, Švýcarsko a Norsko. Malajsie předložila svůj systém certifikace dřeva pro schválení PEFC, který je z velké části založen na principech a kritériích FSC jako vzoru. Časopis \"Cash Investigation\" France 2 TV, ve svém vydání ze dne 24. ledna 2017 vyplývá, že nebylo dosaženo žádného nebo jen velmi málo kontroly při udělení označení PEFC, označování míst, která neměla nic společného s lesy, jako je supermarket, letiště nebo dva reaktory francouzského jaderné elektrárny. 7 štítků bylo uděleno 9 falešných aplikací. Zástupce ze Švýcarska o PEFC mluví o závažných dysfunkcích a slibuje, že tyto případy úplně osvětlí. Několik enviromentálních nevládních organisací, například Australská The Wilderness Society, Greenpeace a FERN kritizovali PEFC. Greenpeace nevěří, že alternativy k FSC, včetně PEFC, mohou zajistit odpovědné hospodaření s lesy. PEFC byl zaveden jako přímá alternativa k ekologičtějším systémům v Německu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Programme for the Endorsement of Forest Certification (PEFC) je mezinárodní, nezisková, nevládní organizace která propaguje udržitelné lesní hospodářství skrze nezávislou certifikaci třetí stran. Je považován za certifikační systém vhodný pro malé vlastníky lesů. ", "tgt_summary": "The Programme for the Endorsement of Forest Certification (PEFC) is an international, non-profit, non-governmental organization which promotes sustainable forest management through independent third party certification. It is considered the certification system of choice for small forest owners. ", "id": 2442855} {"src_title": "Lékárnička", "tgt_title": "First aid kit", "src_document": [{"title": "Lékárnička pro motorová vozidla.", "content": "V České republice je lékárnička pro motorová vozidla (s výjimkou mopedu a motokola, jednonápravového traktoru s přívěsem a motorového vozíku) součástí povinné výbavy vozidla (vyhl. 341/2002 Sb.). Pro požární automobily je výbava příslušným druhem lékárničky stanovena zvláštním právním předpisem. Lékárnička musí být ve vozidle uložena v takovém prostoru, aby na ni nemohlo dopadat přímé sluneční světlo (záření). Tento úložný prostor pro lékárničku musí být suchý, čistý a snadno přístupný. U vozidel pro hromadnou přepravu cestujících se lékárnička umísťuje na označeném a přístupném místě v prostoru vozidla určeném pro cestující. Provozovatel vozidla musí lékárničku udržovat v řádném stavu a jednotlivé druhy zdravotnických potřeb obměňovat podle doby použitelnosti, která je na nich vyznačena.", "section_level": 1}, {"title": "Domácí lékárnička.", "content": "Obsah domácí lékárničky není normován a doporučuje se upravit jej podle složení rodiny (malé děti, senioři) a životních zvyklostí členů rodiny (hobby, záliby, životní styl). Doporučené minimální složení je následující:", "section_level": 1}, {"title": "Středisková lékárnička.", "content": "Doporučený obsah střediskové lékárničky – vhodné při delších pobytech v přírodě ve více lidech, např. společné zotavovací akce, tábory, sportovní a turistické akce apod.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní materiál.", "content": "Text převzat z učebních skript projektu ZDrSEM", "section_level": 2}, {"title": "Pohotovostní lékárnička.", "content": "Pohotovostní lékárnička je vhodná na výlety, pro méně lidí, a tam, kde je středisková lékárnička zbytečný luxus nebo zátěž. Text převzat z učebních skript projektu ZDrSEM", "section_level": 1}, {"title": "Extrémní minimum.", "content": "To, co by skutečně nemělo chybět nikdy, když se člověk vydává dále od civilizace, kde je příjezd záchranné služby nemožný nebo zdlouhavý Rukavice a resuscitační rouška jsou v tomto minimu proto, že navzdory své skladnosti mohou zachránit život zachránci, který poskytuje pomoc člověku infikovanému nakažlivou chorobou (žloutenka, AIDS při krvácejících ranách), o které nemusí vědět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lékárnička je skříňka nebo pouzdro, uzpůsobené pro dlouhodobé a bezpečné ukládání zdravotnického materiálu, obvykle určeného pro poskytování první pomoci. Lékárnička musí být náležitým způsobem označena (modře lemovaným symbolem červeného kříže v bílém poli nebo bílým křížem v zeleném poli). Stacionární lékárnička musí být umístěna v dobře přístupném místě a její otevírání musí být možné bez použití nástroje. Lékárničky musí být konstruovány tak, aby uložený zdravotnický materiál byl chráněn proti znehodnocení.", "tgt_summary": "A first aid kit is a collection of supplies and equipment that is used to give medical treatment. There is a wide variation in the contents of first aid kits based on the knowledge and experience of those putting it together, the differing first aid requirements of the area where it may be used and variations in legislation or regulation in a given area. ", "id": 2226079} {"src_title": "Inflexní bod", "tgt_title": "Inflection point", "src_document": [{"title": "Alternativní definice.", "content": "Každá z následujících definic je ekvivalentní s definicí uvedenou výše:", "section_level": 1}, {"title": "Nutná, ale ne postačující podmínka.", "content": "Příkladem sedlového bodu je bod (0,0) grafu \"y\" = \"x\". Tečnou je osa \"x\", která v tomto bodě protíná graf. Jestliže \"x\" je inflexní bod funkce \"f\", pak druhá derivace \"f′′\"(\"x\") (jestliže existuje) se rovná nule; tato podmínka ale není postačující. Je také nutné, aby nejnižší řád derivace, která je nenulová, byl lichý (a vyšší než druhý), tj. třetí, pátý, atd. Jestliže nejnižší řád derivace, která je nenulová, je sudý, nejedná se o inflexní bod, ale o \"undulační bod\". V algebraické geometrii se ale \"inflexní bod\" říká jak skutečnému inflexnímu bodu, tak undulačnímu bodu. Příkladem undulačního bod je \"y\" = \"x\" pro \"x\"=0. Z definice plyne, že znaménko \"f′\"(\"x\") na obou stranách bodu (\"x\",\"y\") musí být stejné. Jestliže je kladné, bod je \"rostoucí inflexní bod\";, jestliže je záporné, bod je \"klesající inflexní bod\".", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace inflexních bodů.", "content": "Inflexní body mohou být klasifikovány i podle toho, zda je derivace \"f′\"(\"x\") nulová nebo nenulová. Nestacionární inflexní bod lze zvýraznit, jestliže se graf \"y\" = \"x\" nepatrně otočí okolo počátku. Původní tečna bude stál rozdělovat graf na dvě části, ale jeho gradient je nenulový. Inflexní bod se někdy nazývá, ale většinou je takto označována celá křivka, která obsahuje inflexní bod.", "section_level": 1}, {"title": "Asymptotické funkce.", "content": "Některé funkce mění konkávnost, aniž by měly inflexní body. Místo toho mohou měnit konkávnost okolo vertikální asymptoty nebo diskontinuity. Například funkce je konkávní, když |\"x\"| > 1; a konvexní, když |\"x\"| < 1. Funkce ale nemá žádné inflexní body, protože 1 a -1 nepatří do definičního oboru funkce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Inflexní bod v geometrii a v diferenciálním počtu je bod na křivce, ve kterém křivost neboli konkávnost mění znaménko z kladného na záporné nebo ze záporného na kladné. Křivka se mění z konkávní (kladná křivost) na konvexní (záporná křivost) nebo obráceně. ", "tgt_summary": "In differential calculus and differential geometry, an inflection point, point of inflection, flex, or inflection (British English: inflexion) is a point on a smooth plane curve at which the curvature changes of sign. In particular, in the case of the graph of a function, it is a point where the function changes from being concave (concave downward) to convex (concave upward), or vice versa. ", "id": 2319185} {"src_title": "Mezzotinta", "tgt_title": "Mezzotint", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mezzotintu objevil v letech 1639–1641 německý důstojník Ludwig von Siegen (1609–1676) z Hessenu a vytiskl touto technikou prvních sedm grafických listů. Metoda se šířila pomalu prostřednictvím jednotlivců, kteří ji předali dalším grafikům. Vynález byl dlouho připisován princi Ruprechtu Falckému, který se ale techniku naučil přímo od Ludwiga von Siegen během jeho pobytu v Bruselu roku 1654. Sám vytvořil v mezzotintě deset grafických listů (\"Kat s hlavou Jana Křtitele\"). Později se Ruprecht stal vévodou z Cumberlandu a anglickým velkoadmirálem a přestože byl v grafice diletantem, zasloužil se o další šíření techniky mezzotinty (William Sherwin). U prince Ruprechta se mezzotintě vyučil nizozemský grafik Wallerant Vaillant (1623–1677), který v ní vytvořil přes 200 listů. Jeho následovník Abraham Blooteling (1634–1687) vynalezl ocelovou skoblovací kolébku a uvedl techniku v Anglii, kde po roce 1660 působila řada nizozemských grafiků. V 17. století zde zdomácněla a dosáhla největšího rozvoje během 18. století. Za nejvýznamnějšího anglického tvůrce je považován John Raphael Smith (1752–1812), rytec prince z Walesu. Mezzotinta bývá označována také jako \"la manière anglaise\". Protože příprava desky je velmi pracná a trvá několik hodin, museli desky rozzrňovat i vojáci v době volna. Z Anglie se technika dostala do USA (Peter Pelham, 1695–1751) a zpět na evropský kontinent (Charles Howard Hodges, Amsterdam). Vídeňskou školu mezzotinty založili Johann Gottfried Haid (1710–1776) a Johan Jacobé (1733–1797), kteří se vyškolili v Anglii. Do Ruska techniku zavedl James Walker, rytec Kateřiny Veliké. Mezzotinta se uplatnila především v portrétní tvorbě a dosáhla vrcholu v anglické grafice 18. století. Užívali ji rytci John Raphael Smith a Richard Earlom, který reprodukoval díla Claude Lorraina, Rubense a van Dycka, rytec krále George III., Valentine Green, malíři Thomas Gainsborough a Sir Joshua Reynolds Průkopníkem barevné mezzotinty byl frankfurtský grafik Jacob Christoph Le Blon (1667–1741), který zavedl vícebarevný tisk soutiskem primárních barev ze tří nebo čtyř desek. V 19. století se začala mezzotinta postupně přežívat a začala být nahrazována zejména tečkovacím leptem. Důvodem byla hlavně její velká pracnost. V moderní grafice se mezzotinta užívá obvykle v kombinaci s jinými technikami (lept, suchá jehla).", "section_level": 1}, {"title": "Postup.", "content": "Pro mezzotintu se používají silnější měděné nebo mosazné desky (1,5-2 mm). Deska se přebrousí a pak silným tlakem a pod úhlem zhruba 80° rozzrní pomocí skobliny (kolébky), která má oblou plochu, zespodu hustě špičatě ozubenou. Šířka zubů určuje hrubost výsledného zrnění, hloubku bodových čar i výšku hřebínku. Obvykle se používá jemná skoblina s 28 zuby/cm nebo hrubá s 18 zuby/cm. Zrnění je třeba provádět ve všech směrech, aby byl povrch stejnoměrně matný. Příprava jedné desky zabere i několik hodin. Náhradním řešením je užití kotoučového zrniče, sestaveného z několika kotoučových pil o průměru 10-15 cm, navlečených na hřídeli. Další možností je otryskání desky karborundem, opakované protažení desky se smirkovým papírem v měditiskovém lisu nebo vyleptání po pokrytí akvatintovým zrnem. Menší plochy lze ozrnit ruletou či moletou. Dobře nazrněná deska by měla tisknout jednolitou sametově černou plochu. Na desku se kresba provede tužkou nebo křídou a světlejší tóny se postupně vyškrabují pomocí trojbřitých škrabek a hladítek s tupým zakončením. Pokud se při kontrolním tisku některá místa jeví příliš světlá, je možné je znovu nazrnit ruletou či moletou. Nazrněná destička se při tisku dosti opotřebovává a sametová hloubka se postupně ztrácí. Mezzotinta dá běžně pouze 40-60 kvalitních tisků. Pro větší počet tisků je možno desku předem galvanicky poocelit. Samotné grafické listy zhotovené technikou mezzotinty jsou mimořádně choulostivé a poškození nelze vyretušovat. Je proto třeba uchovávat je překryté hedvábným papírem. Mezzotinta má charakteristický šerosvitný, měkký a malebný výraz a činí dojem uhlové nebo křídové kresby s převahou tmavých odstupňovaných míst. Výstižné jsou především jemné plynulé přechody a sametově černé tóny bez ostrých obrysů a lineární kresby. Pomocí této techniky lze reprodukovat i nejjemnější valéry obrazů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezzotinta, též škrábaná, tónová rytina (z italštiny \"mezzo\" (poloviční) a \"tinta\" (tón) je grafická technika tisku z hloubky. V mezinárodním značení má symbol C7. V době své největší popularity sloužila především jako technika k reprodukci šerosvitných olejomaleb.", "tgt_summary": "Mezzotint is a printmaking process of the intaglio family, technically a drypoint method. It was the first tonal method to be used, enabling half-tones to be produced without using line- or dot-based techniques like hatching, cross-hatching or stipple. Mezzotint achieves tonality by roughening a metal plate with thousands of little dots made by a metal tool with small teeth, called a \"rocker\". In printing, the tiny pits in the plate retain the ink when the face of the plate is wiped clean. This technique can achieve a high level of quality and richness in the print. ", "id": 1746964} {"src_title": "Cytokinin", "tgt_title": "Cytokinin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Cytokininy byly objeveny rostlinným fyziologem švédského původu Folke K. Skoogem (1908 – 2001) a jeho spolupracovníky v 50. letech 20. století na univerzitě ve Wisconsinu. Látky s cytokininovou aktivitou byly nejprve nalezeny v kokosovém mléce a autoklávovaném sledím spermatu při hledání složek živného média nezbytných pro kultivaci rostlinných explantátů \"in vitro\". První čistý cytokinin, kinetin, byl izolován v roce 1955 a jeho chemická struktura byla objasněna v roce 1956: jednalo se o 6-furfurylaminopurin.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "Cytokinin je označení pro více chemických struktur s podobnou syntézou, degradací, funkcí etc.. Patří sem \"cis\"- i \"trans\"-zeatin, dihydrozeatin a izopentenyladenin. Mezi umělé analogy cytokininu, které rostliny syntetizovat neumí, ale pokud jsou do nich vpraveny uměle, fungují jako přirozené cytokininy, patří benzyladenin. Cytokininy jsou aktivní ve formě volných bází, reverzibilně je možné je inaktivovat konjugací s glukózou přes atom kyslíku či dusíku nebo s alaninem přes dusík. Konjugace je možná také s ribózou za vzniku ribosidů či ribotidů. Ireverzibilní inaktivace je možná odštěpením postranního řetězce cytokininoxidázou.", "section_level": 1}, {"title": "Biosyntéza a transport.", "content": "Biosyntéza aromatických cytokininů (benzyladenin, kinetin), není dosud známá. Oproti tomu enzymy zodpovědné za syntézu isoprenoidních cytokininů jsou známé od 80. let. Primárním produktem biosyntézy jsou ribotidy vzniklé isoprenylací u rostlin ADP nebo ATP, u bakterií AMP. Donorem postranního řetězce je dimethylallyl pyrofosfát nebo (\"E\")-hydroxymethylbutenyl difosfát pro vznik isopentenyladeninu, respektive \"trans\"-zeatinu. Vzniklé ribotidy jsou aktivovány hydrolýzou enzymy rodiny LONELY GUY (podle fenotypu mutantní rýže s jediným klasem, na základě jehož byl tento gen a následně protein identifikován). Jiný cytokinin, méně aktivní \"cis\"-zeatin, vzniká prenylací adenosinu v určitých molekulách tRNA a následnou hydrolýzou těchto molekul; ovšem fyziologická relevance této cesty stále ještě čeká na přímý biologický důkaz. Původně se soudilo, že se tvoří převážně v kořenech, odkud jsou transportovány do nadzemní části. Ovšem studium exprese (výskytu) enzymů, které je syntetizují (tzv. isopentenyltransferáz) prokázalo, že k syntéze dochází prakticky v celé rostlině. Ukazuje se, že místem biosyntézy jsou pletiva, kde dochází ve vysoké míře k dělení buněk (tedy v převážné míře meristémy). Některé novější práce podávají důkazy, že cytokininy mohou být transportovány i z nadzemních částí do kořenů. Transportuje se xylémem (dle klasických schémat z kořene vzhůru) a dle některých poznatků rovněž i floémem (do kořenů). Na kratší vzdálenosti je přenášen transportéry rodiny PUP. Transportní forma jsou jejich deriváty ribosidy nebo ribotidy. Degradace cytokininů je zprostředkovaná v zásadní míře proteiny z rodiny cytokinin oxidáz.", "section_level": 1}, {"title": "Přenos signálu.", "content": "Cytokininový receptor patřící mezi histidin kinázy je přítomen na membráně endoplazmatického retikula. Po vazbě cytokininu vytvoří dimer a tento protein se transautofosforyluje na histidinu (jinými slovy, právě zdimerizované podjednotky se fosforylují navzájem). Poté je fosfát přenesen na aspartát na témže proteinu. Z aspartátu se přenese na histidin proteinu HPT (histidine phosphotransfer, též z zvané AHP), který je transportován do jádra, kde ovlivní genovou expresi pomocí některých z proteinů ARR.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cytokininy jsou rostlinné hormony (fytohormony), které podporují dělení rostlinných buněk (cytokinezi), a tím u rostlin hrají důležitou roli v mnoha vývojových procesech. Nezbytné jsou pro podporu aktivního růstu a diferenciaci rostlinných buněk. Účastní se klíčení semen, vývoje kořene a prýtu (zejména vodivých pletiv), řídí stárnutí listů a velikost semen a odpověď na změny vnějšího prostředí a stres. Jejich funkce je často spojena s funkcí ostatních fytohormonů, zejména auxinu anebo ethylenu.", "tgt_summary": "Cytokinins (CK) are a class of plant growth substances (phytohormones) that promote cell division, or cytokinesis, in plant roots and shoots. They are involved primarily in cell growth and differentiation, but also affect apical dominance, axillary bud growth, and leaf senescence. Folke Skoog discovered their effects using coconut milk in the 1940s at the University of Wisconsin–Madison. ", "id": 774957} {"src_title": "Wes Montgomery", "tgt_title": "Wes Montgomery", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "Na začátku své hudební dráhy cestoval Wes Montgomery s orchestrem vibrafoninsty Lionela Hamptona a hraje na všech nahrávkách tohoto orchestru z let 1948–50. Pak se vrátil do rodného Indianapolis a až do roku 1957 vůbec nenahrával. V prosinci 1957 se opět objevil v nahrávacím studiu. Tentokráte se svými bratry Monkem a Buddym a trumpetistou Freddiem Hubbardem (pro kterého to bylo první nahrávání). Hodně desek z let 1957–1959, na kterých hraje se svými bratry Monkem (baskytara) a Buddym (vibrafon, klavír) vyšla na labelu \"Pacific Jazz\". Od roku 1959 nahrává Montgomery pro label Riverside Records a to až do roku 1963, kdy tato nahrávací společnost zbankrotovala. Nahrávky z tohoto období jsou jazzovými fanoušky a kritiky považovány za Montgomeryho nejlepší a nejvlivnější. Dvě nahrávací session z ledna 1960, které byly vydány na albu \"The Incredible Jazz Guitar of Wes Montgomery\". Montgomery na nich hraje s kvartetem pianisty Tommyho Flanagana, basisty Percyho Heatha a bubeníka Alberta “Tootie” Heatha. Na tomto albu je asi nejslavnější Montgomeryho skladba \"Four on Six\". Téměř všechna Montgomeryho práce pro label Riverside byla s malými jazzovými tělesy, většinou to byla kvartety nebo kvintety. Většinou dohromady hráli svižné swingové skladby a pomalé melancholické balady. V roce 1964 přechází Montgomery na dva roky k Verve Records. Během těchto let hraje Montgomery většinou s různými orchestry a jeho hudba se pomalu začíná přesouvat od jazzu k pop music. Jedinou významnou výjimkou bylo živé album \"Smokin’ at the Half Note\", které nahrál společně s Winton Kelly Triem. Jeho živé koncerty, které odehrál během této doby, byly ale stále velmi nadprůměrné. Svědčí o tom například i audio i video nahrávky z roku 1965 z jeho koncertního turné po Evropě. Po dvou letech u Verve začal Montgomery vydávat u A&M Records. Jeho hudební kariéra tak definitivně sklouzla k popu. Všechna tři alba, které během nahrávání pro Verve vydal (vyšla v letech 1967 a 68) obsahovala většinou orchestrální cover verze známých popových hitů v orchestrálním hávu (\"Scarborough Fair\", \"I Say a Little Prayer for You\", \"Eleanor Rigby\" a další). Byly to instrumentálky, kde melodickou linku hrála právě Montgomeryho kytara. Tyto nahrávky byly sice nejprodávanější ze všech za celou jeho kariéru, kritika je ovšem zavrhla. Svými inovativními sólovými riffy ale i přesto inspiroval mnoho jazzových kytaristů.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Leslie “Wes” Montgomery (6. března 1923, Indianapolis, Indiana – 15. června 1968, tamtéž) byl americký jazzový kytarista, několikrát oceněný cenou Grammy. Během svého života si vypracoval svou vlastní techniku hry na kytaru. Mezi svými kytarovými vzory ho uvádějí takoví kytaroví velikáni jako např. Carlos Santana, Jimi Hendrix, Pat Metheny, George Benson nebo Joe Satriani.", "tgt_summary": "John Leslie \"Wes\" Montgomery (March 6, 1923 – June 15, 1968) was an American jazz guitarist. One of the most influential guitarists of the twentieth century, Montgomery was known for an unusual technique of plucking the strings with the side of his thumb and his extensive use of octaves, which gave him a distinctive sound. ", "id": 586324} {"src_title": "Závody ve zbrojení", "tgt_title": "Arms race", "src_document": [{"title": "Významné příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před „jaderným věkem“.", "content": "Období před první světovou válkou, kdy mocnosti soupeřily ve stavbě bitevních lodí (konkrétně dreadnoughtů). Nejvýznamnější z těchto závodů byl mezi Německem a Británii v Evropě mezi lety 1898–1912, který výrazně ochladil vztahy těchto dvou velmocí. I přes značné investice obou zemí do moderního námořnictva došlo během první světové války jen k jedné velké námořní bitvě, a to sice u Jutska. Další závod v tomto období probíhal v Jižní Americe mezi Argentinou, Chile a Brazílii.", "section_level": 2}, {"title": "Zbrojení „jaderného věku“.", "content": "Soupeření Sovětského svazu a USA za studené války. Především šlo o vývoj účinnějších jaderných zbraní včetně způsobu jejich dopravy na cíl. Soupeření nakonec natolik vyčerpalo ekonomiku SSSR, že to urychlilo jeho rozpad. Éra těchto závodů ve zbrojení byla započata ještě během II. světové války americkým Projektem Manhattan z počátku roku 1945. Sovětský svaz technologii pro výrobu jaderné bomby získal v roce 1949. Další fáze, pro kterou bylo specifické zvyšování výkonu jaderných zbraní, trvala přibližně do začátku 60. let. Proběhlo v ní několik jaderných testů, z nichž největší byl test Car-bomby o síle 57 megatun v říjnu roku 1961. O několik let později se vývoj přeorientoval na (kontinentální) balistické střely a jaderné hlavice (MIRV). Závody ve zbrojení mezi USA a SSSR byly částečně utlumeny některými snahami o vzájemné odzbrojování. Jedna z prvních významných smluv mezi těmito velmocemi nese zkratku SALT (\"Strategic Arms Limitation Talks\") a odehrála se v roce 1969. Pozdější snahy o vzájemné odzbrojování se dají připsat americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi z poloviny 80. let 20. století. Méně známým takovým politickým pozorovatelem, který zbrojení Sovětského svazu sledoval a později varoval před jeho zánikem, byl Lyndon LaRouche.", "section_level": 2}, {"title": "Literatura.", "content": "ULVR, MICHAL: Nukleární společnost ve Spojených státech amerických (1945-1964). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Závody ve zbrojení je pojem označující soupeření dvou nebo více stran o vojenskou převahu. Ta může být dosažena větším počtem zbraní, větším počtem vojáků nebo lepší technologií. ", "tgt_summary": "An arms race occurs when two or more nations participate in interactive or competitive increases in \"persons under arms\" as well as \"war material\". Simply defined as a competition between two or more states to have superior armed forces; a competition concerning production of weapons, the growth of a military, and the aim of superior military technology. ", "id": 568695} {"src_title": "Alois Senefelder", "tgt_title": "Alois Senefelder", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Alois Senefelder se narodil jako syn mnichovského dvorního herce Petera Senefeldera, pocházejícího z Königshofenu ve Frankách a jeho ženy, herečky Kathariny, rozené von Volk. Senefelder se narodil během hostování svých rodičů v Nostitzově divadle v Praze v domě v Rytířské ulici, který stál v místě dnešní staroměstské tržnice. Školní léta strávil v Mnichově, kde otec získal angažmá ve dvorním divadle. Kromě obecné školy a gymnasia navštěvoval hodiny klavíru a zpěvu u bavorského dvorního varhaníka Antona Ferchla. Díky dobré finanční situaci rodiny mohl v letech 1789 až 1793 studovat práva na jezuitské universitě v Ingolstadt. Všestranně nadaný a vynalézavý Alois kromě studia stihl vystupovat v divadle, psát literární díla a starat se o reklamu. Po náhlé otcově smrti se musel postarat o matku a osm sourozenců. Odešel ze školy a stal se hercem nejprve ve dvorním divadle, později se přidal ke kočovným společnostem.", "section_level": 2}, {"title": "Vynález litografie.", "content": "Na divadelních štacích měl Alois Senefelder problémy s včasným a levným vytištěním divadelních her i plakátů. Pokoušel se o různé způsoby tisku, mimo jiné vytlačením sazby do směsi těsta, písku a uhelného prachu, kterou pak vyléval pečetním voskem. Stal se tak vynálezcem tiskařské techniky stereotypie. Pokračoval v experimentech v polygrafii a hledal vhodnější materiál, než byl dosud používaný kov. V r. 1796 princip litografie objevil náhodou, když si ve spěchu udělal poznámky mastným inkoustem na desku solnhofenského vápence, který užíval ke tření barev. Všiml si, že se mastná tekutina zatáhla do povrchu kamene a odpuzuje vodu. Po vyleptání kyselinou dusičnou získal z kamene první tisky. Senefelder se pak technikou tisku z kamene soustavně věnoval a sám vyřešil veškeré technické postupy. Spojil se s mnichovským dvorním hudebníkem Františkem Gleissnerem a za jeho finanční podpory pořídil 120 exemplářů Gleissnerova hudebního alba \"12 neue Lieder mit Begleitung des Klaviers\" (Mnichov 1796). Roku 1799 navázali spolupráci s vydavatelem hudebnin a tiskařem Johannem Antonem Andrém (1775–1842). Ten roku 1800 založil první litografickou dílnu v Offenbachu a vzápětí další pobočky v Paříži a Londýně. Senelfeder si nechal metodu litografie patentovat v Anglii a v Bavorsku. Roku 1801 Senefelder s Gleissnerem založili v Mnichově novou litografickou dílnu, kde byly dělány další pokusy s metalografií (r. 1805), tónovou litografií (r. 1807) a také barevnou litografií (r. 1808). Nová, laciná a rychlá metoda tisku se rychle prosadila a Senefelder byl v roce 1809 jmenován inspektorem speciálně vytvořeného litografického institutu v Mnichově. Podobné instituce vytvořené pod jeho vedením vznikly v Berlíně, Paříži, Londýně a ve Vídni. V Praze litografii brzy zavedl do učebních osnov nově založené kreslířské Akademie její ředitel Josef Bergler. na základě školení se litografii začali věnovat také jeho žáci. K prvním, kdo si pořídil litografický lis a zařídil litografickou dílnu, patřil již roku 1813 malíř Antonín Machek. Koncem roku 1813 zemřela při porodu syna Senefelderova manželka. S podporou své druhé manželky dokončil práci na dlouho plánované učebnici litografie. Jeho spis spis \"Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey\" byl vydán v roce 1818 v Mnichově. Roku 1826 Senefelder zavedl vícebarevnou litografii a v roce 1833 tisk olejem ředitelnými barvami z litografického kamene na plátně. Jeho metalografické pokusy o tisk z oceli, zinku, mosazi a mědi se později se staly základem pro ofsetový tisk. Senefelder získal za svůj objev litografie řadu ocenění – roku 1808 navštívil jeho dílnu bavorský korunní princ a udělil mu titul \"primus auctor\". Téhož roku byla jeho busta umístěna v mnichovské Síni slávy. Další ceny obdržel v zahraničí a znovu v Bavorsku – 1819 Zlatá medaile, Society of Arts, London, 1827 Stříbrná medaile, Soc. d'encouragement, Paris, 1827, Goldene Ehrenmedaille d. bayer. Zivilverdienstordens. Kamenotisk je vhodný především pro tisk obrazových předloh, reprodukcí kreseb či k volné tvorbě \"a la prima\". Soutiskem dvou či více desek vzniká barevná litografie. Princip kamenotisku využívá donedávna nejrozšířenější tisková technika ofset. Litografie je dodnes používaná jako umělecká tisková technika.", "section_level": 2}], "src_summary": "Aloys Johann Nepomuk Franz Senefelder, česky Alois Jan Nepomuk František Senefelder (6. listopadu 1771 v Praze – 26. února 1834 v Mnichově) vynálezce litografie, neboli kamenotisku, který se 350 let po vynálezu knihtisku stal další tiskovou technikou.", "tgt_summary": "Johann Alois Senefelder (6 November 177126 February 1834) was a German actor and playwright who invented the printing technique of lithography in the 1790s.", "id": 1916270} {"src_title": "Punčocha", "tgt_title": "Stocking", "src_document": [{"title": "Materiál k výrobě punčochového zboží.", "content": "Naprostá většina punčochových přízí se dnes vyrábí z polyamidových vláken (obchodní označení Nylon, Perlon, Silon a asi deset dalších) často s příměsí elastických vláken (Lycra, Spandex apod., u zdravotních punčoch až 25–30 %). První nylonky přišly na trh v USA koncem 30. let minulého století. Do té doby se vyráběly luxusnější punčochy z hedvábí a punčochy v levnějším povedení z bavlny. Pro jemnost použité příze se používá označení denier (den). Denier (DEN) vyjadřuje sílu použitého vlákna. Čím je číslo vyšší, tím silnější (méně průhledný) je výrobek. Fyzikálně je denier definován jako váha devíti kilometrů příze v gramech. Dámské punčochy se obvykle vyrábějí v jemnostech 20, 15 až 7 DEN.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba punčoch.", "content": "Punčochy se vyrábějí na speciálních pletacích strojích.", "section_level": 1}, {"title": "Výroba na kotonových strojích..", "content": "Na kotonových stávcích se vyráběla většina punčoch do zhruba poloviny minulého století. Plošný úplet se sešíval podle určitého střihu a tvaroval lisováním. Hustota oček na kotonových strojích se udávala v \"gauge\" (zkratka: \"gg\"). Např. nejjemnější dámské punčochy měly 66 gg, tj. 66 oček na 1 1/2 anglického palce (cca 3,8 cm).", "section_level": 2}, {"title": "Výroba na okrouhlých punčochových automatech.", "content": "Automaty se dnes používají k výrobě punčoch a punčochových kalhot téměř výhradně. Jsou to jednoválcové zátažné pletací stroje s přídavným kyvadlovým zařízením na zkracování řádků pleteniny (paty, špičky a pevné kraje punčochy). Stroje na jemné punčochy mají pracovní průměr 95–102 mm a jemnost 34 E (34 jehel na 1 anglický palec, tj. 2,54 cm). První stroje tohoto druhu pocházely z roku 1956. V roce 1963 se dala na těchto zařízeních se šesti systémy při 210 obr./min. vyrobit punčocha za asi dvě minuty. Na začátku 21. století se běžně dosahuje u strojů se čtyřmi až šesti systémy a s ovládáním jednotlivých jehel kolem 1000 obr./min., pletení v pěti barvách je možné s 800 obrátkami. Jeden pletař obsluhuje 60 až 80 strojů. Úplet hadicového tvaru má buďto zesílenou patu (přidáním a vynecháním stehu), nebo patu zalepenou tlakem a teplem. Nohavice punčocháčů se spolu sešívají pomocí klínku a kalhotová část (sed) je různým způsobem zesílena (tvar „Panty“, „Bikini“ apod.). Když móda požaduje punčochy se švem, imitují se švy výšivkami. Materiál na punčochy může být obarven ve \"vlákenné hmotě\", nebo se barví hotové úplety v barvicích aparátech.", "section_level": 2}, {"title": "Kompresní punčochy.", "content": "Princip ochrany žil pomocí punčochového zboží spočívá v tom, že v oblasti kotníku je vytvořen určitý tlak, který se směrem k pasu postupně snižuje. Kompresní punčochy se vyrábějí z pleteniny s elastickou útkovou nití zavedenou do úpletu. Útek ovíjí spirálovitě tvar punčochy tak, že stahuje svaly nohy s ohledem na její anatomické vlastnosti. Maximální komprese se dosahuje nad kotníkem a na stehno působí tlak cca 40 % maxima. Podle celkového tlaku mezi 2,5 a 6,5 kPa jsou výrobky obvykle odstupňovány do několika tříd. Kompresní zdravotní punčochy se běžně vyrábějí na okrouhlých pletacích strojích z jádrové příze jak v základní pletenině, tak i v útku. Příze sestává z elastického filamentu opředeného obvykle polyamidovými vlákny. Pro punčochy s vyšší kompresí se doporučují pleteniny z plochých kotonových strojů. U těch se v základní pletenině střídá vždy jeden řádek z elastické niti s řádkem z hladkého filamentu. Pletenina má nižší podélnou roztažnost a vyvíjí vyšší příčný tlak.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba v České republice.", "content": "Výroba punčochového zboží se datuje už od roku 1882, kdy Josef Heinrich Vatter založil první závod v Krásně Lípě. Později pak v roce 1950 zakládá Fred Vatter a Dr. Otto Palme českou značku Bellinda, která se specializuje na punčochové zboží. Podle údajů ČSÚ bylo v roce 2007 v ČR vyrobeno 28,4 milionů kusů punčocháčů a 8,4 milionu párů punčoch a podkolenek. Punčochářský průmysl se soustřeďuje ve Varnsdorfu a v Chrudimi.", "section_level": 2}], "src_summary": "Punčochy jsou oděv, který se nosí na nohou. Do 20. let 20. století byly nošeny téměř výhradně muži, od 20. let 20. století začaly být naopak téměř výhradně nošeny ženami.", "tgt_summary": "Stockings (also known as hose, especially in a historical context) are close-fitting, variously elastic garments covering the leg from the foot up to the knee or possibly part or all of the thigh. Stockings vary in color, design, and transparency. Today, stockings are primarily worn for fashion and aesthetics, usually in association with mid-length or short skirts.", "id": 1281273} {"src_title": "Ernst Heinkel", "tgt_title": "Ernst Heinkel", "src_document": [{"title": "1908 – 1911.", "content": "Ernst Heinkel se už od mládí zajímal o vše co souviselo s létáním. V letech 1907 — 1911 studoval na Vyšší technické škole ve Stuttgartu, poté byl na praxi ve slévárně. Jako student zažil 5. srpna 1908 havárii vzducholodi LZ 4 v Echterdingenu u Stuttgartu. Přesvědčil se, že budoucností létání jsou jen letadla těžší vzduchu. Po neštěstí se věnoval studiu stavby letadel. V roce 1909 navštívil první mezinárodní leteckou show ve Frankfurtu. O rok později postavil podle předlohy H. Farmana svůj první dvouplošník. Následoval bezpočet zkušebních letů na pláni \"Cannstatter Wasen\" ve Stuttgartu-Bad Cannstattu. Let z 19. července 1911 málem zaplatil svým životem, letadlo se při letu nad městskou částí \"Untertürkheim\" ze čtyřicetimetrové výšky zřítilo a Heinkel se těžce zranil.", "section_level": 1}, {"title": "1911 – 1922.", "content": "Přes nehodu se Heinkel rozhodl letadla stavět dál. 1. října 1911 nastoupil jako konstruktér do firmy Luft-Verkehrs-Gesellschaft A.G. (L.V.G.). V té době se také Ernst Heinkel oženil V prosinci 1912 přešel k firmě Albatros, kde pod jeho vedením vznikl pozorovací letoun Albatros B.II. V roce 1914 přešel Heinkel k firmě Hansa-Brandenburg, kde jako technický ředitel vyvíjel mezi jinými i hydroplány. Během první světové války navrhl více než 30 typů letadel, používaných vzdušnými silami Německa i Rakouska-Uherska. Následkem dohody z Versailles nemohl nikdo v Německu vyrábět letadla. Heinkel si tedy v rodném Grunbachu otevřel malou dílnu, kde předělával vojenská vozidla na civilní. V roce 1920 navrhl Heinkel pro firmu \"Caspar-Werke\" v Travemünde další vylepšení svých strojů Hansa-Brandenburg, které od roku 1921 v licenci vyráběla firma Svenska Aero AB v Lidingö, založená C. Bückerem, později zakladatelem společnosti Bücker.", "section_level": 1}, {"title": "1922 – 1933.", "content": "V roce 1922 založil Ernst Heinkel ve Warnemünde vlastní firmu Ernst Heinkel Flugzeugwerke. Kvůli omezením německé letecké výroby, stanoveným Versailleskou smlouvou po prohrané válce, musel Heinkel sehnat zahraničního partnera, který by jeho letadla vyráběl v zahraničí v licenci. Jedním z partnerů se stalo japonské císařské válečné námořnictvo, pro které v licenci vyráběla Svenska Aero AB hydroplány, startující z lodí pomocí katapultu. Naproti tomu v Německu mohl katapult sloužit pouze na velkých civilních dopravních lodích ke startu letadel s poštou. Heinkel instaloval jediný katapult na lodi Bremen. Na zakázku pro společnost Lufthansa vyvinul Heinkel He 70, nejrychlejší dopravní letadlo své doby. Stroj dosahoval s nevýkonnými motory BMW VI rychlost přes 370 km/h, se silnějšími motory Rolls-Royce přes 400 km/h.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Heinrich Heinkel (24. ledna 1888, Grunbach, dnes součást obce Remshalden – 30. ledna 1958 Stuttgart) byl německý konstruktér a výrobce letadel.", "tgt_summary": "Dr. Ernst Heinkel (24 January 1888 – 30 January 1958) was a German aircraft designer, manufacturer, Wehrwirtschaftsführer in the Third Reich, and member of the Nazi party. His company Heinkel Flugzeugwerke produced the Heinkel He 178, the world's first turbojet aircraft and jet plane, and the Heinkel He 176, the first rocket aircraft.", "id": 881066} {"src_title": "Mohamed Farrah Aidid", "tgt_title": "Mohamed Farrah Aidid", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Generál Aidid se narodil v tehdejším Italském Somálsku 15. prosince 1934 ve městě Beledweyne v regionu Hiiran severně od Mogadiša. Studoval v Římě, později v Moskvě a v roce 1950 se vrátil zpět do Somálska, kde začal sloužit u italské koloniální policie. Když v roce 1960 získalo Somálsko nezávislost na Itálii a Velké Británii (kromě Italského existovalo i Britské Somálsko - v místě dnešního Somalilandu), dal se Aidid k armádě. Za vlády Barreho režimu, se vypracoval do hodnosti generála a bojoval v Ogadenské válce proti Etiopii v letech 1977-78. Také byl členem Barreho vlády, především byl šéfem bezpečnostní služby.", "section_level": 1}, {"title": "Občanská válka.", "content": "Jako většina diktátorů, byl i Mohamed Siad Barre velmi nedůvěřivý i vůči svým nejbližším spolupracovníkům. Podezříval Aidida z plánování puče proti jeho vládě a uzavřel ho na šest let do vězení. Klan generála Aidida (Habar Gedir) skutečně plánoval svrhnout diktátora, což se v roce 1991 po letech bojů (1988-91) uskutečnilo, a Aidid se jako předseda Somálského Shromáždění stal nejmocnějším mužem v zemi.", "section_level": 2}, {"title": "Operace Obnovená naděje.", "content": "Jakmile byla centrální vláda svržena, nenašel se žádný nástupce Barreho vlády. Protivládní organizace, která byla založena právě na klanech, se nedokázala dohodnout, který z velitelů by měl zemi vést. Každý z velitelů se opíral o svoji klanovou milici, která ovládala část území. Tak se Somálsko rozdrobilo na několik větších či menších oblastí. Právě ze Somálska přišel výraz warlord. Generál Aidid, velitel klanu Habar Gedir, který byl považován za nejmocnějšího warlorda, měl pod kontrolou 25 % Somálska, včetně hlavního města Mogadiša. Avšak Aidid byl poražen svými protivníky a území pod jeho kontrolou se zmenšilo. To přimělo členy OSN jednat, protože Aididova milice překážela mezinárodním mírovým jednotkám, které se snažily poskytnout zemi humanitární pomoc, od prosince 1992. Spojené státy nabízely místním občanům 25.000 $ jako odměnu za to, když jim prozradí přesné místo Aididova pobytu. Také se ho pokoušeli USA marně zatknout a umístit ho do vězení pro válečné zajatce.", "section_level": 2}, {"title": "3. říjen 1993.", "content": "3. října 1993 se jednotky Rangers a Delta Force vydaly do Mogadiša, kde se ten den měla konat schůze Aididovy vlády, které se měli účastnit i dva nejvyšší Aididovi poradci a členové jeho milice. Jednotkám US Army se podařilo oba členy zajmout, ale dříve než se stačily stáhnout zpět na základnu, obklíčily je tisíce Somálců. Obklíčené jednotky musely čelit celému městu, než je přišla vyprostit z obklíčení 10. horská divize OSN. Akce byla teoreticky úspěšná - podařilo se zajmout klíčové osoby, ale 19 mrtvých Američanů (Somálců zemřelo přes 1000), k tomu 2 sestřelené vrtulníky Black Hawk, přes sto raněných a k tomu potupné vláčení dvou mrtvých Američanů (kteří byli staženi z kůže a jako jediným padlým při této akci, se jim nedostalo řádného pohřbu ve Státech) ulicemi Mogadiša bylo až moc pro americkou vládu. Prezident Clinton stáhl jednotky Delta Force a Rangers ze země dva týdny po akci, aniž by se jim podařilo odstranit Aidida. Síly OSN opustily Somálsko v roce 1995.", "section_level": 2}, {"title": "Aidid prezidentem Somálska.", "content": "15. června 1995, se Mohammed Farrah Aidid jmenoval prezidentem Somálska, ale jeho vláda nebyla nikdy mezinárodně uznána. V Somálsku a dokonce i v Mogadišu se nadále bojovalo. Největším soupeřem Aidida byl Ali Mahdi Muhammad, prezident země z roku 1991. Mohammed Farrah Aidid zemřel v Mogadišu 2. srpna 1996 za nejasných okolností. Některé dohady tvrdí, že zemřel na infarkt, jiné zase, že podlehl následkům zranění, která utrpěl při prudkých bojích mezi znepřátelenými frakcemi. Po jeho smrti jmenovala Somálská Národní Aliance Aididovým nástupcem jeho syna Husseina Mohammeda Farraha Aidida, který sloužil u amerického námořnictva, který však ve funkci dlouho nevydržel a v prosinci roku 1996 v egyptské Káhiře rezignoval.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mohamed Farrah Aidid ( ', ', 15. prosince 1934 – 1. srpna 1996) byl kontroverzním samozvaným somálským vůdcem. Pocházel z klanu Habar Gedir, který patří do kmenu Hawiye. Často byl označován také jako warlord. Byl předsedou Somálského Shromáždění a později Somálské Národní Aliance, která řídila diktátorský režim Mohammeda Siada Barreho z hlavního města Mogadiša. Byl jedním z cílů operace Restore Hope (Obnovená naděje), vojenské operace OSN a USA, jejíž cílem bylo poskytnout Somálsku humanitární pomoc, porazit místní klany, zneškodnit jejich vůdce (warlordy) a obnovit pořádek v zemi. Operace však skončila neúspěchem a zemi i nadále sužuje občanská válka. V roce 1995 se Aidid stal nakrátko samozvaným prezidentem Somálska. Přesto měl pod kontrolou jen okolí kolem města Mogadiša. Jeho vládu však Mezinárodní společenství nikdy neuznalo a Aidid byl v srpnu 1996 v Mogadišu zabit.", "tgt_summary": "Mohamed Farrah Hassan Aidid (; December 15, 1934 – August 2, 1996) was a Somali warlord and militia leader. A former general and diplomat, he was the chairman of the United Somali Congress (USC) and later led the Somali National Alliance (SNA). Along with other armed opposition groups, they drove out President Mohamed Siad Barre's socialist regime from Somalia's capital Mogadishu during the Somali Civil War that broke out in the early 1990s. ", "id": 2044813} {"src_title": "Ligue communiste révolutionnaire", "tgt_title": "Revolutionary Communist League (France)", "src_document": [{"title": "Charakteristika a zapojení do politického systému.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Kořeny LCR lze hledat ve francouzských krajně levicových (trockistických) a antistalinistických stranách a skupinkách (tzv. \"groupuscules\"). Většina z nich byla po květnových studentských bouřích 1968 rozpuštěna. Revoluční komunistická liga navazuje přímo na Komunistickou ligu a Mladé revoluční komunisty.", "section_level": 2}, {"title": "Ideologie.", "content": "LCR byla označována jako trockistická a luxemburgistická strana. Jeden z jejích mluvčích, Olivier Besancenot, to však odmítal: \"Nejsem ani trockista, ani guevarista, ani luxemburgista, jsem revolucionář. [...] Některé z nich skončily jako krvavá karikatura\". Revoluční komunisté historicky vycházeli z odporu ke stalinismu. Dále strana reflektovala ideologie altermondialismu (anti-globalizace), antirasismu a environmentalismu.", "section_level": 2}, {"title": "Volby a spojenci.", "content": "LCR spolupracuje s trockistickou stranou Dělnický boj () a Stranou pracujících (), hnutím ATTAC a odbory (tzn. \"Union syndicale Solidaires\"). V parlamentních volbách 2007 obdržela krajní levice v součtu 887 887 hlasů (3,41%) v rámci prvního kola a žádný kandidát tak nebyl zvolen. Kandidát strany na prezidentský úřad Olivier Besancenot obdržel v roce 2002 1 210 562 voličských hlasů (4,25%). V prezidentských volbách 2007 získal 1 498 581 hlasů (4,08%) a skončil na pátém místě. Zhruba od roku 2008 se začalo uvažovat o vzniku nové strany, která by sdružovala všechny proudy antikapitalistické levice, včetně těch, které odmítají trockismus. Tato strana měla odmítnout společnou vládu s \"reformistickou\" Socialistickou stranou a měla sdružit spolu s LCR ještě členy \"vyhasínající\" Komunistické strany (ta to ovšem odmítla) a dalších stran a hnutí. Formující se strana dostala provizorní název Nová antikapitalistická strana a od roku 2009 již vyvíjí činnost bez spojitosti s LCR.", "section_level": 2}], "src_summary": "Revoluční komunistická liga ( Ligue communiste révolutionnaire, LCR) byla francouzská krajně levicová politická strana. LCR vznikla roku 1973, odvolávala se však také na trockistickou \"Komunistickou ligu Francie\" (, existovala v letech 1930-1934), \"Internacionální komunistickou stranu\" (, 1944) a \"Komunistickou ligu\" (, vzniklá roku 1969 v návaznosti na studentské nepokoje v roce 1968). Vůdčími činiteli strany byli: Olivier Besancenot (prezidentský kandidát v roce 2002 a 2007), Alain Krivine a Roseline Vachetta. ", "tgt_summary": "The Revolutionary Communist League (, \"LCR\") was a Trotskyist political party in France. It was the French section of the Fourth International (Post-Reunification). It published the weekly newspaper \"Rouge\" and the journal \"Critique communiste\". Established in 1974, it became the leading party of the far-left in the 2000s. It officially abolished itself on 5 February 2009 to merge with smaller factions of the far-left and form a New Anticapitalist Party.", "id": 390754} {"src_title": "Pila", "tgt_title": "Saw", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pila je známa od starověku. Používala se k řezání dřeva i kamene ve starém Egyptě. Vodním kolem poháněná pila je známa například z Hierapole.", "section_level": 1}, {"title": "Ruční pily na dřevo.", "content": "Ruční pily na dřevo mají přímý pilový list s různě tvarovanými zuby, které odebírají materiál buď jen v jednom směru nebo v obojím. Zuby na listu musí mít pilový rozvod („šraňk“), to jest zuby střídavě vyhnuté na jednu a druhou stranu, aby se pila v řezu „nedusila“. K nastavení rozvodu se užívají zvláštní („šrankovací“) kleště, které zajišťují stejnoměrné vyhnutí. Pro hrubší řez, například palivového dřeva, se volí buď nepravidelný tvar zubů („vlčí zuby“) s větším prostorem mezi zuby, anebo hrubší trojúhelné zuby s větším rozvodem. Také pro řezání prken podél let se volí list s hrubšími zuby a větším rozvodem, kdežto pro příčný řez mohou být zuby jemnější. Pilový list je buď sám dostatečně tuhý, anebo musí být napnut v rámu. Starší pilové listy se ostřily trojhranným pilníkem ve svěráku mírně šikmými tahy tak, aby sklon břitu zubu odpovídal jeho vyhnutí. Tak se např. liché zuby nabrousily najednou se sklonem v jednom směru a pak sudé zuby s opačným sklonem. Moderní pily na dřevo mívají zuby kalené, takže se už dodatečně ostřit ani rozvádět nemusí.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy a použití.", "content": "Nejhrubší pily (dvoumužné „břichatky“) se užívají při kácení stromů a těžbě dřeva, pro různé příležitostné práce s dřevem se užívají pily s tuhým listem (zlodějka, ocaska). Také v sadařství se užívají pily s tuhým listem a hrubšími zuby. Jejich výhoda je v tom, že se dají dobře použít i mezi větvemi, nevýhoda silnějšího listu je v tom, že musí odebírat zbytečně mnoho materiálu a vyžaduje tedy větší námahu. Tenčí pilové listy musí být napnuty v rámu, odebírají ale méně materiálu a řežou také rychleji. Obloukové pily s „vlčími zuby“ se užívají při ručním řezání palivového dřeva. Tesařské a truhlářské rámové pily mají tenké listy, napjaté v rámu a různě široké podle toho, zda se užívají pro přímočarý nebo různě zakřivený řez. Pro jemnější a dokončovací práce se užívají pily a pilky různých tvarů, například čepovka pro zkracování přesahující kolíků, pokosová pila pro šikmé řezy a podobně. Nejjemnější lupénkové pilky se užívají k vyřezávání z tenkého materiálu (dýha, překližka). Pily na dřevo se často užívají i pro řezání měkčích umělých hmot, pokud nezáleží na povrchu řezu.", "section_level": 2}, {"title": "Ruční pily s motorovým pohonem.", "content": "Mezi ruční pily s motorovým pohonem patří řetězová pila s nekonečným řetězem, který obíhá po obvodu tuhé ocelové planžety. Jednotlivé zuby jsou vlastně doleva a doprava otevřené, hranaté háky, jejichž ostří dřevo z řezu vyhoblovává. Řez je velmi široký, což při kácení stromů, řezání silných větví nebo palivového dřeva nevadí, zato lze pilu do materiálu přímo „zabořit“, vyřezávat i otvory a podobně. Řetězová pila je poháněna buďto malým spalovacím motorem nebo běžným elektromotorem a vyžaduje přísná bezpečnostní opatření. Pilový řetěz je sám o sobě nebezpečný a pokud se přetrhne, může ohrozit i širší okolí. Motorové pily poháněné spalovacím motorem se často používají při těžbě dřeva. Pro drobnější práce se používají ruční okružní pily s průměrem kotouče 120-250 mm a elektrickým pohonem. Umožňují kolmý i šikmý řez v materiálu do tloušťky asi 30 mm. Pro vyřezávání v tenčím materiálu se užívá přímočará pila, poháněná elektromotorem a ojnicí nebo vačkou. Elektrické ruční nářadí je často napájeno akumulátorem, takže nezávisí na elektrické síti a při práci nepřekáží napájecí kabel.", "section_level": 2}, {"title": "Ruční pily na kov.", "content": "Ruční pily na kov mají rám, do kterého je upínán pilový list. Listy na kov mají jemnější zuby a pokud mají rozvod, nedělá se po jednotlivých zubech, nýbrž ve vlnkách. Pilové listy mají ostří kalené, které se nebrousí. Po otupení se pilové listy vyměňují. Běžné rámové pilky na kov používají zámečníci nebo instalatéři. V jemné mechanice se někdy užívají drobnější rámové pilky a v hodinářství a zlatnictví se používají hlavně lupénkové pilky různé síly a s mírně lichoběžníkovým průřezem, takže nemají rozvod.", "section_level": 1}, {"title": "Pily na dřevo.", "content": "Hrubší strojní pila na rozřez klád (katr) je přímočará a má větší počet listů, napjatých vedle sebe v pohyblivém rámu. Rám se pohybuje ve svislé rovině a kláda se do řezu posouvá mechanicky vroubkovaným válcem. Slouží k výrobě trámů, fošen, prken, lišt a podobně. Nejběžnější a nejjednodušší jsou kotoučové pily (cirkulárky) s kruhovým ocelovým kotoučem. Pokud se užívají jen na řezání palivového dřeva, mají podávací zařízení na polena, jinak mají rovinný stůl, vůči němuž lze kotouč na výšku nastavit podle potřebné hloubky řezu. Truhlářské kotoučové pily mají různá pravítka a dorazy, většinou ručně posuvný stůl (jsou i motorické) a umožňují i nastavení šikmého řezu. Dalším typem pro truhláře jsou vertikální pily, kde se deska materiálu postaví na hranu a mírně šikmo se opře o pracovní plochu, pilový kotouč se většinou dá natáčet pro řez v osách X Y a posuv ramen s pilou bývá motorický. Šikmý řez se na těchto pilách provádí pomocí přídavného pravítka, na které se materiál usadí. Nejvyšší třídou pil na dřevo a materiály na bázi dřeva jsou tzv. dělicí pily, kde probíhá řez materiálu pevně upnutého v konstrukci stroje pohybujícím se pilovým vozíkem a rozměry uřezaných dílců se nastavují motorickým posunem kleštin držících materiál. Dělí se na jednolištové a úhlové (dvojlištové, jsou to vlastně 2 jednolištové sestavené do jednoho stroje v pravém úhlu, většinou bývá první kratší), některé úhlové pily mají ještě třetí pilový kotouč pro tzv. hlavový řez. Větší část truhlářských pil obsahuje také tzv. předřez pro zlepšení kvality řezu. Při jemnějším zpracování dřeva se užívá pásová pila s úzkým pilovým pásem, svařeným do nekonečné smyčky. Konce pilového pásu se přeplátují a svaří mosazí nebo bodovou svářečkou. Pás obíhá přes dvě velká kola, z nichž dolní obstarává pohon. Průměr oběžných kol omezuje velikost obráběného kusu; někdy se proto doplňují ještě třetím kolem vzadu. Na pásové pile se dají dělat i tvarové řezy a protože pás je tenký, vzniká také velmi malý prořez.", "section_level": 1}, {"title": "Pily na kov.", "content": "Pily na kov s úběrem materiálu ve formě třísky se dělí do třech základních skupin a to na pásové, rámové a kotoučové. Pásová pila na kov pracuje na stejném principu jako pásová pila na dřevo. Rámová zámečnická pila na kov má pilový list napjatý v litinovém rámu, který se pohybuje ve výkyvných saních. Přímočarý pohyb obstarává elektromotor a klikový mechanismus. Jednodušší stroje vyvozují tlak do řezu pouze tíhou rámu a kluzných saní, u propracovanějších konstrukcí se využívá hydraulicky ovládaného zdvihu. Lze jej tudíž nastavit v širokých mezích a rám se při zpětném pohybu nadzvedává, čímž se snižuje opotřebení listu. Používá se k dělení tyčového materiálu až do průměru 300 mm.. Pásové pily na kov se dnes obvykle nahrazují jinými víceosými způsoby řezání, jako jsou dvouosé metody vyřezávání: vypalováním kyslíkoacetylenovým plamenem, řezání plazmatem, řezáním tlakovou vodou nebo laserem který je schopen řezat i pod úhlem. Nadále se však kotoučových a zejména pásových pil s výhodou užívá při krácení tyčových předvýrobků zejména v závodech s větším vytížením v úseku dělení materiálu. V případě menšího vytížení se na dělení tyčí, profilů a trubek často používá rozbrušovácí pila s pružným brusným kotoučem případně pila třecí. Při řezání třískovým způsobem vznikají poměrně velké síly, takže materiál musí být pevně upnut a zároveň musí být vyvozen příslušný řezný tlak, aby nedocházelo ke zbytečnému opotřebení pily. Pilové kotouče se kvůli horší geometrii řezu příliš nepoužívají s výjimkou použití na frézkách, kde se dnes vyskytují i v podobě s vyměnitelnými břitovými destičkami ze slinutého karbidu. Kotouč na kov nemá rozvod zubů, nýbrž je od okraje ke středu mírně poodbroušen.", "section_level": 1}, {"title": "Hra na pilu.", "content": "Ruční pily bývají občas používány jako hudební nástroje. Na dlouhé ohebné pilové listy lze hrát pomocí paličky (pila je potom bicí nástroj), anebo pomocí smyčce. Hráč přitom list ohýbá do oblouku nebo do tvaru písmene „S“ a tím mění výšku tónu. Pila se vyznačuje zvláštním klouzavým tónem (glisando). Hra na pilu se často označuje jako hra na zpívající pilu, nebo také hra na kanadskou pilu. V České republice je nejznámější hráč na zpívající pilu Petr Dopita, který získal mnoho i zahraničních ocenění. Známou skupinou, které má hru na zpívající pilu v nabídce je Cimbálová muzika Miroslava Kotlára.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pila je nástroj nebo stroj k dělení (řezání) materiálu ozubeným listem, kotoučem, pásem nebo řetězem. Při řezání vzniká prořez, protože část materiálu se promění v sypký odpad čili piliny. Pily se dělí na nástroje s ručním nebo motorovým pohonem a na pily jako třískové obráběcí stroje. Podle principu činnosti se dělí na přímočaré a kotoučové a podle řezaného materiálu na pily na dřevo, na kov, na kámen a podobně. Jako pila se označuje i celá dřevařská provozovna.", "tgt_summary": "A saw is a tool consisting of a tough blade, wire, or chain with a hard toothed edge. It is used to cut through material, very often wood though sometimes metal or stone. The cut is made by placing the toothed edge against the material and moving it forcefully forth and less forcefully back or continuously forward. This force may be applied by hand, or powered by steam, water, electricity or other power source. An abrasive saw has a powered circular blade designed to cut through metal or ceramic.", "id": 513221} {"src_title": "Marobud", "tgt_title": "Maroboduus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Marobud pocházel z urozeného markomanského rodu a o jeho dětství mnoho nevíme. Mládí pravděpodobně strávil v Římě, kam byl, jak bylo častým zvykem, odveden jako rukojmí a vzdělán po boku urozených římských chlapců. Někdy před rokem 9 př. n. l. se vrátil ke svému kmeni, který v té době sídlil ve středním Německu, a stal se jeho králem. Mezi lety 9 - 6 př. n. l. se Markomani v souvislosti s aktivní činností římských jednotek ve středním Německu v několika vlnách přesunuli na české území, kde osídlili především střední Čechy, podkrušnohorské oblasti, jižní a východní Čechy. Marobud se nespokojil s ovládnutím pouze České kotliny a je z písemných pramenů doloženo, že si poměrně brzy podmanil i kmen Lugiů sídlící ve Slezsku. Jeho svrchovanost postupně uznali i Silingové, Gótové, Semnoni a Langobardi. Jeho moc tak sahala od Dunaje na jihu, k dolnímu Labi na západě a k dolní Visle na severovýchodě. Jako schopný vůdce brzy dokázal vytvořit mocnou říši, která hospodářsky prosperovala natolik, že byl schopen držet si rozsáhlou armádu, vybudovanou po římském vzoru. Přestože byl Římany brzy chápán jako hlavní konkurent ve středodunajském prostoru, snažil se vést vůči Římanům politiku neutrální. Římský historik Velleius Paterculus se osobně zúčastnil výpravy, kterou proti Marobudovi Římané podnikli roku 6 n. l. Římané vedli útok ze dvou směrů. Z vojenského tábora Carnunta (u Vídně) v Noricu vytáhl Tiberius (pozdější císař) a s tímto proudem šel také Velleius Paterculus. Od vojenského tábora Mogontiaca (dnešní Mohuč) vytáhl s několika legiemi Lucius Sentius Saturninus, toho času místodržící provincie Germánie. Výprava, která měla velkou naději na úspěch, ztroskotala, když v Panonii propuklo povstání a Tiberius se musel vrátit zpět na pomoc panonským posádkám. Marobud tohoto dočasného římského oslabení nevyužil k protiútoku, naopak urychleně s Římany uzavřel smlouvu o nezávislosti, přátelských vztazích a vzájemném neútočení, která mu na další desetiletí zajistila klid. Marobud zachoval loajalitu Římu i když v roce 9 n. l. v Germánii pod vedením cheruského knížete Arminia vypuklo povstání, které vedlo k velkým ztrátám na římské straně (bitva v Teutoburském lese). Vlivem Arminiova vzestupu od Marobuda odpadly některé kmeny (Semnoni), v roce 17 n. l. došlo k prvnímu přímému střetu mezi Arminiem a Marobudem, ale až roku 18 n. l. byl Marobud svržen, když ho přepadl Katvalda, vyhnaný šlechtic, který získal spojence u Gótů na dolní Visle. Marobud se uchýlil pod římskou ochranu, byl však internován a zbytek života strávil v Ravenně, kde byl i pohřben. Je ironií osudu, že podobný osud zajatce v Raveně sdílela i Thusnelda, manželka jeho největšího, v té době již mrtvého protivníka Arminia.", "section_level": 1}, {"title": "Archeologie.", "content": "Nálezy z období na přelomu letopočtu se řadí do tzv. horizontu Marobudovy říše, jinak chronologicky se jedná o starší dobu římskou, stupeň B1. Mnoho archeologů se snažilo objevit Marobudovo sídlo, Marobudum či Marábudum, o němž píše Klaudios Ptolemaios (\"Geografia\" II. 1. XI. 29), jiní autoři jeho doby je však nezmiňují. Z doby germánského osídlení se ale na českém území nezachovaly žádné opevněné výšinné polohy. Předpokládá se tedy, že snad osídlil některé opuštěné keltské hradiště (Závist u Zbraslavi nebo Stradonice u Nižboru) nebo snad jeho sídlo mohla tvořit soustava dvorců. S Marobudem, resp. jeho vojenskou družinou jsou spojovány nálezy na dvou rozsáhlých a bohatých pohřebištích z počátku našeho letopočtu v Dobřichově u Kolína (Pičhora) a v Třebusicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marobud, také \"Marbod\", \"Marobod\", \"Maroboduus\" (35 - 30 př. n. l. - 37/38 n. l., Ravenna) byl markomanský král a první historicky doložený panovník, který vládl na dnešním českém území v období 9-6 př. n. l. - 17/18 n. l. Dochovaná forma jeho jména má keltský tvar. Keltské \"Maroboduos\" by prý germánsky znělo \"Marabadvaz\", což znamená \"\"v boji slavný\"\". Původ keltského tvaru je předmětem dohadů, bývá interpretován jako kompozitum z \"māro-\" \"velký\" nebo \"slavný\" (srov. velšské \"mawr\", irské \"mór\") a \"bodwos\" \"krkavec\" (srov. jméno irské vraní bohyně Badb).", "tgt_summary": "Maroboduus (died AD 37), was a king of the Marcomanni, who were Germanic Suebian people. He spent part of his youth in Rome, and returning, found his people under pressure from invasions by the Roman empire between the Rhine and Elbe. He led them into the forests of Bohemia, near to the Quadi who already lived nearby, and established a large alliance.", "id": 934977} {"src_title": "Fakulta", "tgt_title": "Faculty (division)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vzorem pro téměř všechny evropské univerzity na sever od Alp se až do 20. století stala univerzita v Paříži, která se členila na 4 fakulty: Student začínal vždy studiem artistické fakulty, kde se vyučovalo „sedm svobodných umění“, totiž trivium (gramatika, rétorika, dialektika) a kvadrivium (aritmetika, hudba, geometrie a astronomie), a to obvykle scholastickou, tj. školskou metodou četby, výkladu a disputace (rozprava). Po této přípravě, když se student naučil samostatně studovat a argumentovat, mohl teprve nastoupit na některou ze tří oborových fakult. Tyto funkce v druhé polovině 19. století ale přebraly osmiletá gymnázia a artistická fakulta se přetvořila na další odbornou fakultu, fakultu filosofickou.", "section_level": 1}, {"title": "České fakulty.", "content": "Univerzita Karlova v Praze byla založena v roce 1348 podle vzoru pařížské univerzity také s těmito čtyřmi fakultami, ovšem již roku 1372 se oddělila právnická fakulta a vytvořila až do roku 1419 vlastní univerzitu. Po roce 1409 pak začala univerzita díky odchodu většiny cizích mistrů i žáků upadat a od poloviny 15. století už měla jen fakultu artistickou, která pečovala hlavně o výchovu učitelů. Až o sto let později se na ni obnovily fakulty teologická, právnická i lékařská. Při zestátnění rakouských univerzit v polovině 18. století se začal snižovat význam do té doby dominantní teologické fakulty a fakulty se začaly chápat především jako vzdělávací ústavy pro svobodná a veřejná povolání: lékaře, úředníky, kněze atd. Po reformě pruských univerzit, kterou Rakousko následovalo v polovině 19. století, se prudce rozvíjela hlavně filosofická fakulta, kde se vyučovaly téměř všechny nové vědy, např. psychologie. V roce 1882 se díky rozdělení univerzity počet fakult zdvojnásobil, když jak česká, tak německá univerzita měly všechny čtyři fakulty. Po vzniku první republiky česká univerzita jednala o návrhu filosofické fakulty, aby katolická teologická fakulta přestala být součástí univerzity, a zároveň o žádosti nově vzniklé samostatné evangelické fakulty, aby byla do univerzity zařazena. K tomu však došlo až po roce 1950. Roku 1920 se ale z filosofických fakult obou univerzit oddělily fakulty přírodovědecké, kde se samostatně vyučovaly přírodní vědy, což předznamenalo další specializační vývoj. Po druhé světové válce vznikla nová fakulta pedagogická, z fakulty přírodovědecké se vydělila matematicko-fyzikální studia a z lékařské fakulty farmacie. Samotná lékařská fakulta se pak, kromě vzniku nových fakult v Plzni a v Hradci Králové, rozdělila na fakulty tři (všeobecné lékařství, dětské lékařství a hygiena). Masarykova univerzita v Brně byla založena v roce 1919 se 4 fakultami: právnickou, lékařskou, filozofickou a přírodovědeckou, k nimž roku 1946 přibyla fakulta pedagogická. Založena byla výslovně jako druhá česká univerzita, ačkoli v Olomouci už od roku 1573 působila teologická fakulta. Šlo o pozůstatek původní olomoucké univerzity, která kromě ní měla v letech 1576-1851 fakultu filozofickou a v letech 1827-1855 i fakultu právnickou. Olomoucká teologická fakulta zůstala samostatnou a po roce 1946 z ní vznikla Univerzita Palackého s fakultami lékařskou, filozofickou, přírodovědeckou a pedagogickou. Samostatné pedagogické fakulty byly navíc v 60. let 20. století zakládány v Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové a Ostravě a po roce 1989 z nich začaly vznikat další české univerzity.", "section_level": 2}, {"title": "Faculty v USA.", "content": "V USA se slovo \"faculty\" užívá v poněkud jiném významu, znamená sbor učitelů (profesorů, asistentů, lektorů atd.). Českému slovu \"fakulta\" tak odpovídají spíše výrazy \"college\" nebo \"school\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Fakulta (latinsky \"facultas\" – obor, předmět, disciplína) je oborově vymezená část vysoké školy univerzitního typu, jako je např. fakulta lékařská, filosofická, strojní apod. ", "tgt_summary": "A faculty is a division within a university or college comprising one subject area or a group of related subject areas, possibly also delimited by level (e.g. undergraduate). In American usage such divisions are generally referred to as colleges (e.g., \"college of arts and sciences\") or schools (e.g., \"school of business\"), but may also mix terminology (e.g., Harvard University has a \"faculty of arts and sciences\" but a \"law school\").", "id": 1755420} {"src_title": "Vývrt hlavně", "tgt_title": "Rifling", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vývrt je tvořen dvěma druhy prvků, těmito prvky jsou drážky a pole. Drážky jsou místa, která jsou \"vyříznuta\" v hlavni a vystouplé prvky se nazývají pole. Drážky a pole se mohou lišit počtem, hloubkou, tvarem, směrem stoupání (pravo a levotočivé) a velikostí stoupání. Rotace udělená vývrtem projektilu výrazně zvyšuje jeho stabilitu, tím zvětšuje dostřel a zlepšuje přesnost. Vývrt hlavně lze charakterizovat jeho stoupáním, to nám říká, že na jednu otáčku musí projektil urazit danou vzdálenost. Např.: 1 otáčka na 500 milimetrů (1:500 mm). Čím kratší je vzdálenost, na které se projektil otočí, tím větší musí být stoupání vývrtu a tedy i rotace projektilu. Kombinace váhy, délky a tvaru projektilu určuje stoupání vývrtu potřebné k stabilizaci projektilu. Střely velké ráže kulatého tvaru určené na krátkou vzdálenost potřebují malé stoupání, např.: 1:1200 mm. Naopak střely malé ráže podlouhlého tvaru určené na dlouhou vzdálenost potřebují velké stoupání, např.: 80 gr střela 5,56 × 45 mm NATO potřebuje stoupání 1:200 mm a větší. Klasický vývrt udržuje konstantní stoupání vývrtu po celé délce hlavně. Rotace projektilu je v tomto případě urychlována tím, jak je urychlována střela během svého pohybu v hlavni. Existuje však i tzv. vývrt s progresivním stoupáním, jeho šroubovice je výrazněji zakroucena u ústí hlavně. Rotace projektilu při průchodu vývrtem s progresivním stoupáním je urychlována více. Cílem dodávání rotace je dosažení správné rychlosti rotace střely při opouštění hlavně. Existuje totiž optimální rychlost rotace pro konkrétní střelu konkrétního náboje. Optimální je taková rotace, kdy podélná osa střely sleduje po celou dobu letu směr tečny k dráze. Pokud je rychlost rotace kolem osy příliš velká, je střela přestabilizována a její stabilizace udržuje během letu osu ve směru osy hlavně v okamžiku výstřelu. Přestabilizace zkracuje dostřel i když výrazně méně než když je střela podstabilizována. Výhody vývrtu s progresivním stoupáním nejsou adekvátní růstu náročnosti při jeho výrobě a proto se tento druh vývrtu používá jen velmi vzácně. Ráže vývrtu hlavně je údaj související s vnitřním průměrem hlavně. U drážkovaného vývrtu lze naměřit různý průměr mezi poli, ve srovnání s průměrem měřeným mezi drážkami.. Metodika měření nebyla sjednocena a různí výrobci udávají ráži vývrtu hlavně různě. Ráže je definována jako smluvní číslo, přestože se často udává v jednotkách délky.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Muškety byly velkorážové zbraně, do kterých byly používány těžké a \"pomalé\" kule. Tyto zbraně neměly vývrt, respektive měly hladký vývrt hlavně. Při výstřelu docházelo vlivem nedostatečného vedení kule k jejímu poskakování uvnitř hlavně, to vedlo k nepřesnosti střelby. Bylo zapotřebí vyrábět mnohem přesnější hlavně (minimalizovat vůli mezi hlavní a kulí), to však bylo technologicky velmi náročné a nákladné. Vývrt hlavně byl vynalezen v Augsburgu na konci 15. století. Ale až v roce 1520 byl vývrt hlavně prvně použit v praxi a to Augustem Kotterem, zbrojířem z Norimberku. I přes první použití v 16. století, se vývrt hlavně nestal samozřejmostí, masově začal být používán až v 19. století. Dlouhou dobu byl používán polygonální vývrt. S postupným přechodem z černého prachu na kordit se polygonální vývrt ukázal jako příliš mělký. Proto byl polygonální vývrt vytlačen drážkovaným vývrtem. Během druhé světové války se polygonální vývrt opět objevil v německém kulometu MG 42.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Drážkovaný vývrt.", "content": "Drážkovaný vývrt je druh vývrtu, u kterého je přechod mezi drážkami a poli řešen ostrými hranami. Drážkovaný vývrt je vyráběn s různým počtem drážek, např.: čtyřdrážkový, sedmidrážkový, osmidrážkový vývrt hlavně. Drážkovaný vývrt je nyní používán v kanónech, houfnicích, puškách, revolverech, pistolích,... Jedná se o nejpoužívanější druh vývrtu. Výhody", "section_level": 2}, {"title": "Polygonální vývrt.", "content": "Polygonální vývrt je druh vývrtu, u kterého je přechod mezi drážkami a poli plynulý. Polygonální vývrt vypadá jako mnohoúhelník s oblými hranami, nejčastěji je používán šestiúhelníkový a osmiúhelníkový polygonální vývrt. Polygonální vývrt je používán u pistolí Heckler & Koch, GLOCK, Kahr a pušek Heckler & Koch, např.: útočná puška G3 a samonabíjecí puška HK SL7. Tento typ vývrtu je použit mimo jiné i na české pistoli vz. 82 a izraelské pistoli Jericho 941. Za jeden z prvních historicky známých polygonálních vývrtů lze považovat vývrt na pušce Whitworth. Výhody", "section_level": 2}, {"title": "Výroba.", "content": "Vývrt hlavně je vyráběn těmito metodami:", "section_level": 1}, {"title": "Využití v kriminalistice.", "content": "Při roztáčení projektilu v hlavni dochází k otlačení střely vývrtem. Každá hlaveň vytváří na projektilu specifické stopy, podle kterých je identifikovatelná. Lze tedy s vysokou pravděpodobností určit, z jaké hlavně (potažmo zbraně) byl projektil vystřelen, toho je využíváno v kriminalistice. Pravděpodobnost úspěšné identifikace ovšem klesá s opotřebením hlavně. Míra tohoto poklesu závisí na typu hlavně, použitém střelivu apod. ale v zásadě se dá říci, že spolehlivá identifikace není možná po několika stech až nízkých tisících výstřelů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Drážkovaný nebo polygonální vývrt hlavně je skupina vodících ploch ve tvaru šroubovice, která zajišťuje roztočení projektilu okolo jeho podélné osy. Tato rotace slouží ke gyroskopické stabilizaci projektilu, tím zvětšuje dostřel a zlepšuje přesnost.", "tgt_summary": "Ricardo Bofill Leví () (born 5 December 1939) is a Spanish architect, who, since 1963, continues to lead the international architectural and urban design practice Ricardo Bofill Taller de Arquitectura. Ricardo Bofill was born into a family of builders in 1939 in Barcelona. He studied at the Barcelona University School of Architecture and graduated from the School of Geneva. At the age of 17, Ricardo Bofill designed his first project, a summer home in Ibiza, and by 23, became lead architect of el Taller. Over fifty years later, Bofill still leads Ricardo Bofill Taller de Arquitectura, with over 1000 projects to date in over 50 countries.", "id": 2278823} {"src_title": "Christina (román)", "tgt_title": "Christine (novel)", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "V americkém městečku Libertyville žijí dva kamarádi, Dennis Guilder a Arnie Cunnigham. Arnie je zakřiknutý chlapec s ošklivým akné na obličeji, kterého ovládají jeho ambiciózní rodiče, má jediného přítele Dennise, který ho chrání před útoky spolužáků. Jednoho dne se jejich přátelství naruší, když si Arnie přes odpor rodičů koupí zničený Plymouth Fury z roku 1958 od podivínského veterána Rolanda LeBaye, celé léto na autě pracuje a auto se zázračným způsobem zotavuje ze šrámů a naježděných let. Po vzoru Le Baye vozidlu říká Christina. Matka Regina odmítá, aby auto stálo u jejich domu a Arnie je nucen si pronajmout stání u místního podnikatele se špatnou pověstí, Willa Darnella. Arnie auto opraví, zázračně se mu lepší i jeho pleť. Díky svému lepšímu vzhledu se stává objektem touhy své krásné spolužačky Leighy Cabbotové, která s ním začne chodit. Dennis ani Leigha z auta nemají dobrý pocit, Arnie se začíná postupně měnit v někoho jiného. LeBay zemřel, Arnie s Dennisem se jdou podívat na jeho pohřeb, Dennis se seznámí s jeho bratrem, který mu řekne historii Rolanda i Christiny. Roland nenáviděl svět, během služby v armádě opravoval drahá auta svých nadřízených, sám také toužil po vlastním. Po návratu z války se oženil a za peníze koupil nový Plymouth Fury, na které nedal dopustit. Jeho dcera se zadusila v Christině soustem hamburgeru a jeho žena se po této nešťastné události otrávila výfukovými plyny. Místní parta je naštvaná na Arnieho, protože jejich kamaráda Buddyho za Arnieho napadení vyhodili ze školy. Opravená Christina musí parkovat na odlehlém parkovišti, protože ji Regina nechce mít na očích. Buddyho parta Christinu úplně zdevastuje. Arnie se nevzdává a znovu ji „opravuje“, respektive Christina se regeneruje sama. Členům Buddyho party se dějí smrtelné nehody, policie má podezření, že za tím stojí Arnold, ale nemá důkazy. Leigha se dusí v Christině soustem z hamburgeru, Arnie jí nepomůže, přestože ví jak. Zachrání ji náhodný stopař, Leigha odmítá dále jezdit v Christině a sbližuje se s Dennisem, který má z auta podobné pocity. Arnie, aby si vydělal peníze vozí pro Darnella nekolkované cigarety či drogy, jednou ho však chytí. Arnie odmítá udat Darnella, který je ve vlastním domě zabit Christinou, která spolu s mrtvým LeBayem ovládla Arnieho, ten je díky Willově smrti zproštěn obvinění. Dennis s Leighou přijdou na Christininu pravou tvář a rozhodnou se auto zničit, aby zachránili svého přítele. Arnie nachytá líbající se Dennise a Leighu, oba ví, že teď bude následovat Christinina pomsta a začínají jednat. Dennis má po těžkém zranění z fotbalu slabou nohu, přesto řídí ohromný fekální vůz Petúnii, dokáže jí Christinu zničit. Arnie ale umírá se svou matkou při dálniční nehodě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christina (anglicky \"Christine\") je román amerického spisovatele Stephena Kinga z roku 1983. Kniha vyšla poprvé v češtině roku 1997. Kniha obsadila 6. místo v kategorii „Best Fantasy Novel“ literární ceny Locus za rok 1983.", "tgt_summary": "Christine is a horror novel by American writer Stephen King, published in 1983. It tells the story of a car (a 1958 Plymouth Fury) apparently possessed by supernatural forces. A film adaptation, directed by John Carpenter, was released in December of the same year; this adaptation starred Keith Gordon, John Stockwell, Alexandra Paul and Harry Dean Stanton. In April 2013, PS Publishing released \"Christine\" in a limited 30th Anniversary Edition.", "id": 2112012} {"src_title": "Oxid arsenitý", "tgt_title": "Arsenic trioxide", "src_document": [{"title": "Příprava a vlastnosti.", "content": "Připravuje se oxidací kovového práškového arsenu vzdušným kyslíkem při zahřívání na vyšší teplotu: případně žíháním arsenových rud za přístupu vzduchu, např. arsenopyritu: přičemž čistý oxid arsenitý sublimuje při teplotě 315 °C (za normálního tlaku). Oxid arsenitý se vyskytuje ve třech modifikacích: krystalizuje jednak v krychlové, jednak v jednoklonné soustavě, nebo jako amorfní forma. V roztoku a v plynné fázi se vyskytuje v dimerní formě (viz tabulka); teprve při zahřátí par nad 1800 °C se mění v monomerní formu sumárního vzorce AsO. Je slabě rozpustný ve vodě a dobře rozpustný v kyselině chlorovodíkové za vzniku chloridu arsenitého: Oxid arsenitý je amfoterní, tzn. rozpouští se v kyselinách i v silných zásadách, např. hydroxidu draselném za vzniku solí kyseliny arsenité, arsenitanů, v tomto případě arsenitanu tridraselného: Kyslíkem se dále oxiduje na oxid arseničný: V přírodě se oxid arsenitý nachází ve formě minerálů \"arsenolitu\", tzv. \"arsenový květ\" (krychlová modifikace) a \"claudetitu\" (jednoklonná modifikace).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "V minulosti nacházel velmi široké uplatnění: Oxid arsenitý se v současnosti již k těmto účelům nevyužívá, zejména z důvodu jeho toxicity, karcinogenity a nepříznivého vlivu na přírodní prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Otrava arsenikem.", "content": "Otrava arsenikem je nejčastějším případem otravy sloučeninami arsenu. Přibližně 1000 let byl arsenik užíván jako jed na hlodavce, protože je bezbarvý, bez chuti a zápachu. Na přelomu 19. a 20. století byl užíván v medicíně jako \"Fowlerův roztok\" (\"Liquor Kalii arsenicosi\") v jednoprocentní směsi s uhličitanem draselným, zejména k léčení kožních onemocnění. Při předávkování tento koktejl způsoboval vleklou (chronickou) otravu. Smrt nastává po požití 0,3 g arseniku (s ohledem na individuální stav osoby). Při dostatečně velké dávce nastává smrt během několika hodin. Smrtná dávka (LD50) je 20 mg/kg.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky otravy.", "content": "Příznaky akutní otravy jsou bolest břicha, nucení ke zvracení a třes. Při požití menší dávky nebo při vleklé otravě nastupují příznaky apatie, zvracení, průjem, později dehydratace, selhání ledvin. Pokud postižená osoba přežije toto období, dochází k trvalému poškození jater a nervového systému (polyneuropatie). Jinými běžnými příznaky vleklé otravy jsou: V místech, kde byly podzemní vody, užívané jako zdroj pitné vody, bohaté na sloučeniny arsenu, je známo, že organismus místních obyvatel si na nadměrný přísun arsenu do těla zvykl a projevy chronické otravy se buď neprojevily vůbec, nebo byly jen velmi mírné. Dnes je tento jev díky chemické kontrole zdrojů vody velmi vzácný. Může se však objevit tam, kde nebylo správně naloženo s uzavřenými důlními díly; příkladem může být výskyt arsenu ve vodě a půdě u Kutné Hory jako důsledek unikající vody z bývalého dolu na Kaňku.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace.", "content": "V lednu 2010 byl Evropskou agenturou pro chemické látky zařazen na kandidátský seznam nebezpečných látek vzbuzujících mimořádné obavy pro autorizaci dle směrnice REACH.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxid arsenitý, známý také pod triviálním názvem arsenik nebo otrušík, případně pod staršími českými jmény utrejch nebo utrých, je nejběžnější oxid arsenu. Setkáváme se s ním nejčastěji v podobě bílého krystalického nebo amorfního prášku nebo hrudek. Jedná se o látku bez zápachu, velmi toxickou. Arsen má rovněž karcinogenní účinky, tudíž může při dlouhodobé otravě dojít k rozvoji nádorů, např. rakoviny kůže, plic nebo jater.", "tgt_summary": "Arsenic trioxide, sold under the brand name Trisenox among others, is an inorganic compound and medication. As an industrial chemical, major uses include in the manufacture of wood preservatives, pesticides, and glass. As a medication it is used to treat a type of cancer known as acute promyelocytic leukemia. For this use it is given by injection into a vein. Common side effects include vomiting, diarrhea, swelling, shortness of breath, and headaches. Severe side effects may include APL differentiation syndrome and heart problems. Use during pregnancy or breastfeeding may harm the baby. Arsenic trioxide has the formula. How it works in cancer is not entirely clear. Arsenic trioxide was approved for medical use in the United States in 2000. It is on the World Health Organization's List of Essential Medicines, the safest and most effective medicines needed in a health system. Approximately 50,000 tonnes are produced a year. In the United Kingdom it costs the NHS £292 a dose as of 2018. In the United States this amount costs about US$508 as of 2019. Due to its toxicity a number of countries have regulations around its manufacture and sale.", "id": 741322} {"src_title": "Zimostráz vždyzelený", "tgt_title": "Buxus sempervirens", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zimostráz dorůstá výšky až 10 metrů. Listy jsou podlouhle vejčité, dlouhé asi 2 a široké asi 1 cm, krátce zašpičatělé a na zimu neopadávají. Svrchu jsou lesklé, tmavozelené, na rubu žlutozelené. Květy jsou drobné, světle zelené, jednodomé a různopohlavné, rostou v paždí listů. Zimostráz kvete v březnu až dubnu. Plod je třírohá tobolka dozrávající v říjnu až listopadu. Rostlina obsahuje alkaloid buxin, který po požití způsobuje otravu zvířat i lidí.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření a použití.", "content": "Zimostráz je rozšířen v okolí Středozemního moře, na sever zasahuje až do Alsaska. Vyskytuje se především na sušších lokalitách s výskytem vápence a v podrostu smíšených lesů. V Česku je dřevinou rozšířenou v parcích; používá se také často na živé ploty a lze jej pěstovat jako bonsaj. Má žluté dřevo, které je nejhustější z evropských stromů, a používá se na dřevoryty a výrobu hudebních nástrojů.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Řez.", "content": "Keře dobře reagují na hlubší řez a znovu raší ze starého dřeva. Zmlazovací řez provádějte koncem jara. Přísně stříhaný živý plot či tvarovaný stromek navíc upravujte od poloviny do konce léta. Staré nebo poškozené keře zimostrázu seřízněte na výšku 15 až 30 cm, aby vyrazily nové bujné výhony. Odstraňujte všechny větve dotýkající se země, protože jinak zakoření. S kořenovým balem je možno po silném seříznutí přesazovat i starší exempláře.", "section_level": 2}, {"title": "Přirozený keř.", "content": "Zimostráz pěstovaný jako přirozený keř nepotřebuje téměř žádný řez. Jeho výšku regulujte zastřižením nevětvených dlouhých výhonů.", "section_level": 3}, {"title": "Živý plot, tvarovaný stromek.", "content": "Mladé keře sázejte hlouběji, než rostly ve školce a silně je zastřihněte, aby se rozvětvily a zhoustly. Dospělé keře zastřihujete do přísného tvaru.", "section_level": 3}, {"title": "Zazimování.", "content": "U keřů rostoucích v půdě zazimování není třeba, jen před příchodem zimy keře dobře zavlažíme. Keře pěstované v květináčích na podzim stačí přenést do vhodné místnosti, kde keřům pravidelně kontrolujeme závlahu. Pro venkovní zazimování v nádobách vyhloubíme jámu, do které uložíme květináč a zakryjeme ho zeminou.", "section_level": 2}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Škůdci.", "content": "Bejlomorka zimostrázová (\"Monarthropalpus flavus\") klade vajíčka začátkem června do mladých listů na koncích výhonů. Brzy se jejich přítomnost projevuje puchýřkovitě vyklenutými útvary, které poskytují úkryt larvám až do května následujícího roku. Při silném napadení mohou listy opadávat. Zavíječ zimostrázový (\"Cydalima perspectalis\") – v Evropě se šíří na začátku 21. století patogen z východní Asie napadající zimostráz a způsobující holožír. Je invazním druhem v Evropě. V ČR byl zaznamenám roku 2011 v Podyjí v roce 2013 v Brně.", "section_level": 2}], "src_summary": "Zimostráz vždyzelený (\"Buxus sempervirens\"), lidově „krušpánek“, též nazývaný zimostráz obecný, je stálezelený keř nebo stromek s drobnými listy, pocházející ze Středomoří. V Česku je hojně pěstován jako okrasná dřevina.", "tgt_summary": "Buxus sempervirens, the common box, European box, or boxwood, is a species of flowering plant in the genus \"Buxus\", native to western and southern Europe, northwest Africa, and southwest Asia, from southern England south to northern Morocco, and east through the northern Mediterranean region to Turkey. \"Buxus colchica\" of western Caucasus and \"B. hyrcana\" of northern Iran and eastern Caucasus are commonly treated as synonyms of \"B. sempervirens\".", "id": 1140034} {"src_title": "Zurab Žvanija", "tgt_title": "Zurab Zhvania", "src_document": [{"title": "Kariéra do roku 2003.", "content": "Roku 1985 vystudoval Zurab Žvanija na Gruzínské státní univerzitě biologii. Na univerzitě pak pracoval až roku 1992, kdy se začal naplno věnovat politice. Do politiky vstoupil už v roce 1988, když spoluzakládal gruzínskou Stranu zelených, na jejímž řízení se podílel do roku 1990. Přidal se tak k opozičním politickým silám v Gruzii, které usilovaly o nezávislost. Od roku 1991 byl on i jeho strana v opozici vůči prvnímu postsovětskému prezidentovi Gamsachurdiovi. Po převratu v lednu 1992 se přidal k Ševardnadzeovi a ještě téhož roku vstoupil jako mladý reformátor do jeho strany Svazu občanů Gruzie a byl zvolen do parlamentu. Totéž tehdy učinil například i další budoucí významný politik Michail Saakašvili. V roce 1993 se Žvanija stal generálním tajemníkem Svazu občanů a po vítězství strany ve volbách, které se konaly 25. listopadu, byl jmenován předsedou gruzínského parlamentu. Tuto funkci pak vykonával následujících 6 let a během té doby se stal jedním z nejvlivnějších politiků v zemi. V roce 2001 se nepohodl s Ševardnadzem, když propukl korupční skandál v jeho vládě, a na protest odstoupil z funkce Předsedy parlamentu. Spolu se Saakašvilim potom opustil i Ševardnadzeovu stranu. V roce 2002 založil novou vlastní stranu Sjednocení demokraté a inicioval dva roky trvající protivládní kampaň.", "section_level": 1}, {"title": "Po listopadu 2003.", "content": "Když se 2. listopadu 2003 konaly volby do parlamentu, které byly opozicí i zahraničními pozorovateli označeny za zmanipulované stávající vládou, svolal příznivce své strany a společně s dalšími opozičními vůdci zorganizoval masové protesty proti Ševardnadzemu v Tbilisi a v jiných městech. Po dvou týdnech trvající \"růžové revoluce\" se stal dočasným ministrem ve vládě, která měla dovést zemi k předčasným prezidentským volbám, které vyhrál Saakašvili. V Saakašviliho vládě se stal 18. února 2004 už jako zkušený politik předsedou vlády a často zmírňoval radikální tendence některých jejích členů i Saakašviliho samotného. Žvanija během své vlády dokázal urovnat vztahy Gruzie se svými separatistickými oblastmi Jižní Osetií, Adžarií i Abcházií a upevnit územní a politickou celistvost země. Navíc se mu povedlo vylepšit vztahy i se sousedním Ruskem, které byly vždy od vzniku nezávislé Gruzie napjaté. Dokázal tedy vyřešit to, co žádný jeho předchůdce nedovedl. Hlavní roli v jeho úspěchu na poli diplomacie sehrála jeho zkušenost a zásada, že „Teď není čas na to, abychom jeden druhému podsouvali nevyslovené výroky, ukazovali na sebe navzájem prstem či si dokonce otevřeně házeli klacky pod nohy“, jak sám řekl o vztazích s Ruskem.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Zurab Žvanija zemřel brzy ráno dne 3. února 2005 v bytě jeho známého Raula Jusupova, zastupce guvernéra gruzínského kraje Kvemo Kartli, když hráli vrchcáby. Podle oficiální verze Žvania zemřel na následek otravy oxidem uhelnatým, unikajícím z plynového vytápění domu. Jusupov zemřel toho dne také. Jejich ochranka vstoupila do domu až poté, co Žvanija několik hodin nebral telefon. Žvaniju našli mrtvého v křesle a Jusupova v kuchyni. Dohled nad vyšetřováním okolností jejich smrti si vzal na starost sám prezident Saakašvili. Členové jeho rodiny a blízcí přátelé však tuto oficiální verzi úmrtí zpochybnili. Jeho bratr Goga dokonce veřejně prohlásil, že si je jistý, že Zurab Žvanija byl zavražděn.. Bývalý prezident Ševardnadze si také myslí, že Žvanija byl zavražděn. Pokud by opravdu byl zavražděn, pravděpodobně by za tím stáli jeho političtí odpůrci a někteří lidé, kteří po Růžové revoluci ztratili svou moc a vliv. Žádná z těchto domněnek se ale nepotvrdila a oficiální zprávu o úmrtí potvrdili jak gruzínští, tak ruští a američtí odborníci. Ihned po jeho smrti se začal hledat nový nástupce, který by pokračoval v Žvanijově práci. Bývalý gruzínský prezident Eduard Ševardnadze prohlásil, že „vychovával Žvaniu jako vlastního syna“, a když jeho nástupce půjde v jeho šlépějích, zemi to jenom prospěje. Po skončení druhého mandátu Michaila Saakašviliho nová moc v Gruzii i členové Žvanijovy rodiny začali usilovat o znovuotevření případu proto, že s původní oficiální verzí nebyli spokojeni a stále měli podezření, že oba zemřeli na jiném místě a do inkriminovaného domu byli doneseni už mrtví. V domě údajně tehdy nebyly na předmětech vůbec žádné Žvanijovy otisky prstů. V lednu 2014 proto byla nařízena exhumace Žvanijových ostatků. Od března byl Saakašvili úřady neúspěšně vyzýván k podání vysvětlení ohledně okolností Žvanijovy smrti. Od července 2014 je Saakašvili v této věci trestně stíhán.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zurab Žvanija (gruzínsky: ზურაბ ჟვანია) (9. prosince 1963 – 3. února 2005) byl gruzínský politik, od 18. února 2004 až do své smrti byl gruzínský premiér. Šest let vykonával funkci předsedy gruzínského parlamentu.", "tgt_summary": "Zurab Zhvania (; 9 December 1963 – 3 February 2005) was a Georgian politician, who served as Prime Minister of Georgia and Speaker of the Parliament of Georgia. Zhvania began his political career at young age, making his first political steps as a member of Green Party, in the beginning of 90s. In 1992 Zhvania was elected chairman of Eastern European Green's and was first Eastern European to serve at the post. In 1993 Zhvania made first serious steps in Georgian politics as he was elected as General Secretary of Citizen's Union. From that point Zhvania served important role in Georgian politics until his death in 2005. 1995 he became the chairman of parliament and maintained the post until his resignation in 1999, which was followed with discharge of other ministers, whom Zhvania suspected in Corruption. From 1993 till 2003 Zhvania remained in opposition fighting against Shevardandze's government. In 2003, Zhvania united with other opposition leaders, mainly Burdjanadze and Saakashvili, held non-violent protests against the government. Protests ended with resignation of Shevardnadze and election of Saakashvili as the president. Zhvania became prime minister and served the post until his death in 2005.", "id": 87588} {"src_title": "Introit", "tgt_title": "Introit", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První písemná zmínka o obci pochází z roku 1332. Od roku 1526 byly ve zdejší mincovně pravděpodobně raženy jáchymovské tolary. V české historii patřilo město Horní Slavkov k nejvýznamnějšímu trojměstí hornických měst – Horní Slavkov, Krásno a Město Litrbachy. Dobývalo se zde stříbro, cín, wolfram a v neposlední řadě i uran. Dějiny města Horní Slavkov jsou od počátku spjaty s těžbou nerostného bohatství. Právě hornictví městu přineslo nesmírné bohatství a slávu. Základy samotného Horního Slavkova byly položeny kolem roku 1355. Město bylo nazváno Slavkov, po svém zakladateli Slávkovi z Rýzmburka, a později získalo i přídomek Horní. Vedle cínu a mědi se zde těžilo také stříbro a druhotně i další kovy. Bližší představy o tehdejším vývoji města i těžbě rud v jeho okolí ale brání nedostatek písemných materiálů. Velká část městských archivů totiž byla zničena v průběhu Šmalkaldské války v letech 1546-1555. I přesto jsou dnes známa jména tří mužů, jejichž činy katapultovaly relativně bezvýznamné hornické městečko ve Slavkovském lese mezi přední města Českého království. Tím prvním byl Sebastian Pluh z Rabštejna, který se v roce 1495 stal vlastníkem bečovského panství, a tím pádem i Horního Slavkova. Právě on, jeho syn Jan a Janův synovec Kašpar významnou měrou podporovali rozvoj hornictví. Horní Slavkov se stal největším producentem cínu na světě. Díky tomu město prudce bohatlo a kolem roku 1533 mělo již na čtyři tisíce měšťanů. Kromě nich ve Slavkově a jeho blízkosti žilo až šest tisíc havířů, což ho řadilo mezi pětici největších měst království. Pro srovnání: tehdejší Praha měla zhruba dvojnásobek obyvatel. Obrovské bohatství hornické aglomerace se odrazilo především v její architektuře, kdy jádro Horního Slavkova vyrostlo do podoby vznosného renesančního městského centra. Prudký rozmach hornictví si navíc vynutil řadu unikátních technických staveb, mezi kterými dodnes udivuje 24 kilometrů dlouhý umělý kanál Dlouhá stoka, který přiváděl vodu z rašelinišť v okolí dnešní Kladské. V roce 1547 ale bylo panství Pluhům zkonfiskováno. Šlo o přímý důsledek účasti Kašpara Pluha ve Šmalkaldské válce na straně protestantských stavů. Po jejich porážce je Pluh donucen katolickým císařem Ferdinandem I. odejít do exilu a město přechází pod přímou správu koruny. To mu téhož roku vynese i titul \"královské horní město\" a s ním i další výhody. Stejně tak se rozrůstají majetky města, které kupuje okolní dvory i obce. Koncem 16. století ale došlo k poklesu těžby cínu. Město sice prosperovalo díky těžbě stříbra dál, ale přišla třicetiletá válka, kdy město střídavě obsazovaly různé armády. Horní Slavkov musel platit kontribuce a následně také přišel v rámci konfiskací o všechen majetek. Následoval odchod řady báňských specialistů, kteří byli převážně protestantského vyznání. Hlavní zdroj těžby – Hubský peň, byl postižen četnými závaly, zdůvodněný patrně i neodbornou těžbou a docházelo také k nepokojům horníků – 1680. V roce 1713 postihl město velký požár. Obsazení města francouzskou armádou v roce 1742 i o rok později císařskými vojsky ekonomickou situaci zhoršilo ještě více. Na konci století byl pak zcela opuštěn Huberův peň, který byl hlavním ložiskem cínu v celém revíru, a chátraly desítky domů. Jako náhrada za hornictví se ve městě postupně rozvíjelo plátenictví, cínařství a následně v obci Háje (Rabensgrün) vznikla v roce 1789 také vůbec první porcelánka v zemi. Roku 1849 pak ve státě zanikla vrchnostenská správa a do čela města se poprvé dostalo volené zastupitelstvo v čele se starostou Josefem Reifem. Postupně se zlepšovalo dopravní spojení města výstavbou nové říšské silnice a následně i železniční trati. To pomohlo k dalšímu rozvoji výroby porcelánu, jehož nejvýznamnějším představitelem ve městě byla první porcelánová manufaktura Haas & Czjzek v Čechách, založena roku 1792. První světová válka Horní Slavkov přímo nepostihla, pokud se nepočítá půldruhá stovka padlých z řad občanů, mrtvé ve městě v důsledku epidemie španělské chřipky nebo konfiskace zvonů z místního kostela sv. Anny pro válečné účely. Meziválečná hospodářská krize na město dopadla velmi silně a to zde přispělo také k vzestupu fašistů. I přesto byl Horní Slavkov jedním z mála měst v regionu, kde v roce 1938 dobrovolně rukovali i někteří obyvatelé, především z řad sociálních demokratů, na obranu tehdejšího Československa před Hitlerem. Po odstoupení pohraničí na základě Mnichovské dohody a přičlenění města k Třetí říši byla v Horním Slavkově pro potřeby válečného průmyslu obnovena v roce 1941 opět těžba wolframu a cínu. Dne 7. května 1945 pak do města vstoupila I. pěší divize 5. armádního sboru americké armády. Situace bezprostředně po válce byla ve městě velmi složitá. Dílem byl příčinou nucený odsun většiny obyvatel města, dílem objev strategických zásob uranu. Pracovní sílu z počátku doplňovali a nahrazovali váleční zajatci, později vězni z celkem čtyř vybudovaných vězeňských táborů. V 50. letech je práce vězňů postupně nahrazována brigádníky a lidmi přicházejícími v rámci náborů z jiných částí země. Vyvstávají problémy s jejich ubytováním, které se řeší nejprve narychlo vybudovaným dřevěným sídlištěm. To v letech 1951 až 1960 nahradí nové, které je unikátní ukázkou takzvaného socialistického realismu. Nově příchozí obyvatelstvo ale nemělo k místu žádný vztah. Často sem přicházelo pouze dočasně nalákané vysokými platy, které často končily v alkoholu nebo hazardních hrách. Nemalou měrou k tomu přispěla situace, kdy bylo město až do 60. let v režimu zóny s omezeným pohybem, kam se smělo jen na speciální propustky. Situace se výrazně změnila teprve v 60. letech 20. století, kdy ve městě vznikly jako náhrada za utlumenou těžbu uranu nové strojírenské závody a také první projekty rozvoje města, které se snaží alespoň částečně řešit nápravu škod způsobených v předchozím desetiletí. Přibývá stálých obyvatel, i těch, kteří se ve městě již narodili. Vzniká nová infrastruktura, dětská hřiště..., ale vedle těchto pozitivních kroků také krok za krokem chátrají a následně jsou bourány historické domy nesmírné ceny ve staré části města. V roce 1974 byla zřízena Chráněná krajinná oblast Slavkovský les a od 90. let jsou postupně podnikány jednotlivé kroky vedoucí k záchraně cenného historického jádra města. Území města zahrnuje i katastrální území již zaniklých obcí Bošířany, Kfely u Horního Slavkova, Ležnice, Ležnička a Třídomí.", "section_level": 1}, {"title": "Gotický pevnostní kostel sv. Jiří.", "content": "Zřejmě nejcennější památkou města Horní Slavkov je gotický pevnostní kostel sv. Jiří. Kostel je v historických pramenech připomínán již kolem roku 1380, ve starší literatuře se dokonce uvádí i rok 1242. Současná pozdně gotická jednolodní podoba stavby ale pochází až z přestavby v letech 1517 až 1520. Jejím iniciátorem stavby kostela byl, podle dobových kronik tehdejší majitel panství Jan Pluh z Rabštejna, o staviteli však není nic bližšího známo. Kroniky zmiňují pouze mistra Hanse s tovaryši. Tato stavba prošla ještě v 18. století další barokní úpravou, která však již nijak zásadně nezasahovala do základní hmoty stavby. Kostel měl původně tři věže vybavené zesíleným zdivem. Spolu s masivní hřbitovní zdí nahrazoval městu ve válečných konfliktech chybějící městské hradby. Jedna z věží ale byla, kvůli nestabilitě podloží, opakovaně už od 16. století opravována. V roce 1739 pak ubourána a dnes její zbytky tvoří sakristii. Střílnami, utvářející typický vzhled hornoslavkovského kostela, byla ale stavba vybavena zřejmě až v pozdějších letech. V období vrcholného středověku totiž církevní předpisy bránily vybavování kostelů prvky aktivní obrany. Jejich instalace tak nejspíše souvisí s obdobím husitských válek, kdy se zásadně změnilo nahlížení na posvátnost a nezadatelnost kostelních staveb. Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč byl kostel vybudován na místě ze strategického hlediska tak nevýhodném. Starší badatelé tuto skutečnost dávali do souvislosti se starší sakrální stavbou v místě. V současné době je sv. Jiří v rekonstrukci, veřejnosti je tak v sezóně přístupná pouze jeho hlavní hranolová věž, ze které je výhled na historickou část města i okolí. V areálu přilehlého hřbitova pak lze najít i některé další památky, mezi něž patří renesanční zvonice vybudovaná kolem roku 1540 nebo hroby významných obyvatel města. Z nich je zřejmě nejvýraznější hrobka Wenzela Haase a rodiny Lippertů, zakladatelů hornoslavkovské porcelánky. V horní části pak hřbitovu dominují tři pomníky, které výmluvně ilustrují novodobé dějiny města. První je věnován sovětským občanům, kteří ve městě zahynuli při otrockých pracích během druhé světové války. Druhý je kříž na památku politických vězňů, kteří byli v roce 1951 zastřeleni na útěku z jednoho ze zdejších komunistických lágrů. Třetí kříž je pak křížem porozumění a byl vztyčen v roce 1992 jako symbol narovnání česko-německých vztahů. Z opačné strany ke hřbitovní zdi přiléhá barokní budova děkanství postavená v letech 1755-1756 stavitelem J. Pöpperlem. Před ním pak stojí vzácná pozdně gotická zádušní svítilna, která původně stála na hřbitově a na současné místo byla přemístěna někdy kolem roku 1685. V sousední Kostelní ulici se nachází ještě dvě menší památky, nenápadná kaple Božího Těla, z roku 1736 významná především vnitřní výzdobou malíře Mathiase Mathiowicze a Trojiční sloup vybudovaný kolem roku 1685.", "section_level": 1}, {"title": "Špitální kostel sv. Anny.", "content": "Kostel nacházející se u příjezdu do města ve směru od Lokte je na první pohled poměrně nenápadnou stavbou. Vznikl kolem roku 1500 spolu s výstavbou městského špitálu. Původní stavbu ale zničil požár v roce 1713. Jeho současná podoba pochází z roku 1728. Jednolodní kostel s nízkou věží je významný především svým interiérem. Vnitřní zaklenutí valenou klenbou vyzdobil významný regionální barokní malíř a purkmistr Horního Slavkova Eliáš Dollhopf (1703-1773). Stavební zajímavostí pak je propojení kostela ve výši prvního patra se sousední budovou bývalého špitálu, dnes sloužící jako bytový dům. Kostel je přístupný v rámci pravidelných bohoslužeb, případně po dohodě s farností v Lokti.", "section_level": 1}, {"title": "Panský Pluhův dům a muzeum.", "content": "Nejvýznamnější renesanční stavbou ve městě je takzvaný Pluhův dům. Tento původně panský dům majitelů města, šlechtického rodu Pluhů z Rabštejna, byl vybudován v letech 1510 až 1512. Stavba se zajímavá především tím, že se na zachovala celá řada dobových prvků, počínaje ostěními oken, přes klenby interiérů a honosný vstupní portál až k otevřené lodžii nebo některým prvkům vnitřní výzdoby. Po dlouhých letech nákladné rekonstrukce města Horní Slavkov se objekt stal zázemím pro výuku hudebního oboru Základní umělecké školy. Stavebně na budovu Pluhova domu navazuje goticko-renesanční dům čp. 211. Ten v minulosti pravděpodobně sloužil jako hospodářské zázemí sousedního panského domu. Dnes zde sídlí městské muzeum. Zajímavou architektonickou částí domu je dochovaný dýmník černé kuchyně včetně původního komína. V kuchyni, která je dominantou vstupního vestibulu muzea, je dnes nainstalován inventář přibližující její dobový provoz. Samotné muzeum pak prezentuje hlavní historické mezníky ve vývoji města počínaje hornictvím, přes výrobu cínu a porcelánu až po obecnou historii a vývoj města.", "section_level": 1}, {"title": "Seidlhaus.", "content": "Objektem, který výrazně vybočuje z ostatních památek v centru historické části Horního Slavkova je takzvaný Seidelhaus. Jde o mohutnou, částečně hrázděnou budovu, která je vzácně zachovaným rudním mlýnem z 16. století. Objekt zároveň plnil také roli obytného měšťanského domu a vedle původních sklepů tesaných do skály se zde dochovala také dobová černá kuchyně. Budova před časem prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Je v soukromém vlastnictví a není veřejně přístupná. Podle nalezených zařízení na drcení obilí panuje i názor, že se nejednalo o rudní mlýn, nýbrž o sladovnu.", "section_level": 1}, {"title": "Městské popraviště.", "content": "Jako významné královské horní město měl Horní Slavkov, vedle mnoha dalších privilegií, také právo hrdelní. A ačkoliv nikdy neměl vlastního kata, a musel si ho půjčovat z Chebu nebo Jáchymova, hrdelního práva zdejší justice hojně využívala. Připomínkou této neveselé části historie je dodnes stojící městské popraviště ležící přibližně kilometr od historické části Horního Slavkova při silnici na Bošířany. Původní kruhové popraviště se třemi pilíři, původně šest metrů vysokými, bylo postaveno na Šibeničním vrchu někdy kolem roku 1500 a během svého fungování prošlo třemi rozsáhlejšími stavebními úpravami. Nicméně v roce 1750 byla soudní pravomoc z města přenesena do Chebu a tak posledním zdejším popraveným byla 10. září 1751 Marie Alžběta Früchtlová z Radošova za vraždu svého manžela a služebné. Od té doby popraviště chátralo a nebylo užíváno. Na počátku 19. století se pak dočkalo romantické úpravy a při další rekonstrukci v roce 1936 byla nad vstup na popraviště dodatečně umístěna kopie znaku města s letopočtem 1598. Ten se původně nacházel na renesanční zvonici u kostela sv. Jiří a je doplněn latinským nápisem \"Hodie mihi, cras tibi\", což v překladu znamená Dnes mně, zítra tobě.", "section_level": 1}, {"title": "Městský znak.", "content": "Svůj znak mělo město pravděpodobně již ve druhé polovině 15. století. Jeho současná podoba pochází z 16. století, kdy ji Hornímu Slavkovu svým privilegiem potvrdil císař Ferdinand I. Štít je dělen na čtvrtiny, přičemž horní část je červená, dolní zlatá. V levé horní části zobrazuje českého státního lva, zatímco v pravé části je umístěno břevno. V levé spodní čtvrtině znaku města pak je umístěn černý lev ve skoku, zatímco prvé pole zdobí hornický mlátek, želízko a hrábě pro rýžování kovu z písečných náplavů. Ke znaku si pak město přidalo po vzoru dalších horních měst také dva štítonoše, horníky ve slavnostních krojích. Ty ale v současné době již město přestalo zobrazovat a používá znak podle původního císařského privilegia z roku 1547.", "section_level": 1}, {"title": "Porcelánka Haas & Czjzek.", "content": "Ve zdejší krajině se zrodila vůbec první porcelánka na českém území. Tajemství čínské výroby porcelánu nedalo Evropanům dlouho spát a pokusů o jeho napodobení byla celá řada. Snahy najít cestu k domácí výrobě tohoto exkluzivního zboží se nevyhnuly ani českým zemím. Vůbec první historicky doložený úspěšný pokus o výrobu porcelánu v tomto kraji pochází z vesničky Háje, původně zvané Rabensgrün, ležící čtyři kilometry jižně od Horního Slavkova. Na svědomí ho měl zdejší povozník Franz Anton Habertitzl, který ve vsi zahájil první pokusy s výrobou porcelánu již v roce 1789. Kvůli finanční nákladnosti výroby ale založil následně družstvo, ve kterém měli podíl také okolní statkáři. Když ale Habertitzl v roce 1792 zemřel, družstvo se pokouší místo primitivní výroby v Hájích založit novou porcelánku v Bečově. Nepodařilo se mu ale uspět s žádostí o udělení zemského privilegia a tak se někdy kolem roku 1793 rozpadá a s ním definitivně končí i výroba v Hájích. Nicméně z produkce této firmy se nezachovaly žádné artefakty, takže o její výrobě dnes nelze uvést nic bližšího. Za první skutečnou porcelánku tak je považována až manufaktura v Horním Slavkově, která vznikla v roce 1792 z iniciativy důlmistra císařských dolů na stříbro a cín na penzi Johanna Georga Pauluse, nicméně z počátku i jeho žádost o privilegium na výrobu porcelánu dvorní komerční rada ve Vídni zamítla. Střep byl totiž nekvalitní a více než porcelán připomínal kameninu. Po několika letech nakonec Paulus s podnikáním končí a firmu prodává. Zásadní změnou se pro ni stává až v roce 1803, když se do rodiny majitelky firmy přižení slavkovský lékař Johann Georg Lippert. Ten totiž po smrti majitelky odkupuje od ostatních členů rodiny jejich podíly, a k podnikání si přizval důlmistra Wenzela Haase. Společně pak dosahují zásadního zvýšení kvality výroby a již roku 1812 tak firma získala potřebné privilegium pro výrobu porcelánu. Již o několik let později pak za své výrobky sklízí řadu ocenění na různých výstavách. Po smrti Georga Lipperta ale dochází k řadě neshod mezi dědici a Haasem. Wenzelův syn August Haas nakonec odkoupil od Lippertových dědiců jeho podíl, a stal se jediným majitelem firmy. V roce 1857 v ní zaměstnal Johanna Czjzka z Vídně, který později s Augustovým synem Georgem vybudoval později slavnou firmu Haas & Czjzek. Roku 1871 už v Horním Slavkově a Chodově zaměstnávali asi tisíc dělníků. V meziválečném Československu patřila firma k největším výrobcům porcelánu. Až do znárodnění po roce 1945 firma fungovala pod názvem Haas & Czjzek, který se jí znovu vrátil po privatizaci v roce 1992. U příležitosti 200 let od založení firmy byla porcelánka, nacházející se dva kilometry severozápadně od města při silnici na Loket, prohlášena kulturní památkou. V roce 2009 ji koupil ruský oligarch s cílem vyvážet luxusní porcelán do Ruska. V lednu roku 2011 však byla fabrika uzavřena. Oživit se ji pak pokusila neznáma pražská firma Sideline, v únoru 2014 však stála před exekucí a její majetek se nakonec rozprodal v dražbě.", "section_level": 1}, {"title": "Hubský peň.", "content": "Pozůstatky zavalených středověkých dolů zdejšího cínového a stříbrného revíru ve formě propadu, takzvaný Hubský peň uvidíme na cestě z Horního Slavkova směrem na Bečov. Ložiska cínu jsou součástí západního žulového pásma a vyskytovala se v takzvaných čtyřech pních. Z nich nejvýznamnější byl právě Hubský a Schnödův peň, menší pak Klinger a Vysoký kámen. Pně jsou kuželovité útvary cínonosné horniny, které se s postupující hloubkou rozšiřují. Hubský má průměr kolem 190 metrů a v 16. století byl dobýván až do hloubky 180 metrů. V rámci revíru byly stovky šachtic, chodeb a dalších důlních děl. Důsledkem tak rozsáhlé těžby byl obrovský objem vytěženého materiálu, v revíru Horní Slavkov – Krásno se jen mezi lety 1500 a 1650 vytěžilo téměř 34 tisíc tun cínu. Hrubým odhadem mohlo jít o objem kolem 3,4 milionu tun rudniny. V podzemí tak vznikaly obrovské vyrubané prostory, které místy dosahovaly i výše několikapatrových domů. Zcela běžně se ložisko otevíralo velkým množstvím šachtic i štol, které se následně podle potřeby propojovaly. Nezanechávaly se tak potřebné opěrné pilíře a docházelo k narušení statiky. Důsledkem toho všeho byly často rozsáhlé závaly a propady. A jedním z nich je zmiňovaná jáma poblíž Horního Slavkova. Za svoji současnou podobu tato oblast vděčí moderní těžbě, která závalové zásoby odtěžila povrchovým způsobem, dále hlubinným způsobem těžil důl Stannum. Svou činnost Stannum definitivně ukončil v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda - Slavkovský les.", "content": "Město Horní Slavkov leží přímo v centru Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Ta byla založena v roce 1974 a patří mezi nejhodnotnější krajinné celky v Česku. Pro širší veřejnost přitom zůstává poněkud ve stínu své slavnější sousedky, Šumavy, ale rozhodně neprávem. Z hlediska přírodních krás toho Slavkovský les může nabídnout skutečně velmi mnoho. Počínaje jedinečným skalním masivem Svatošských skal, přes vrcholová rašeliniště nebo květnaté orchidejové louky až po lokality s výskytem endemických rostlin, které nenajdete na žádném jiném místě u nás. Komfort návštěvníků oblasti výrazně zvyšuje i rozsáhlá síť cyklistických a turistických stezek, která se v oblasti v posledních letech velmi dynamicky rozvíjela. Samotné město Horní Slavkov je pak pro cyklistky i pěší návštěvníky Slavkovského lesa ideálním výchozím místem, které umožňuje výlety doslova všemi směry. Za svoji současnou, a tolik obdivovanou podobu, přitom oblast, poněkud paradoxně, vděčí především člověku. Ten vrcholové partie původních lesů v 16. století zdevastoval natolik, že je z velké části proměnil v holiny. Příčinou byla obrovská poptávka po dřevu jak ze strany dolů v Horním Slavkově, Krásně a okolí, tak jeho spotřeba pro výstavbu a otop. Masivní kácení porostů bylo proto předmětem opakovaných sporů středověké vrchnosti s těžaři a vynutilo si dokonce i vznik speciálních výnosů. Stálo však také na počátku přeměny původních bučin v nižších polohách a vyšších doubrav na hospodářské lesy současného typu s převládajícími smrkovými monokulturami. Rozvoj hornictví měl ale i další vlivy na krajinotvorbu. Velmi výrazné byly změny hydrologických poměrů celé oblasti. Pro potřeby dolů se totiž z vrcholových rašelinišť začala svádět voda pomocí umělých kanálů do nižších poloh, kde se nacházely buď samotné doly, nebo rudné mlýny, stoupy a další technologie k úpravě nerostného bohatství. Voda totiž byla jedinou efektivní hnací silou pro tyto výrobní celky. Zároveň v okolí Horního Slavkova a Krásna vznikla celá řada umělých rybníků různé velikosti, které zadržovaly vodu opět ke stejnému účelu. Dalším dopadem lidské činnosti na tvorbu krajiny byl vznik masivních sejpů po rýžování rud, hald z hlubinné těžby, ale také důlních propadů starých štol, i stop povrchové těžby, které silně proměnily reliéf krajiny především v oblasti takzvaného Hubského pně. V tomto území probíhala nejintenzivnější těžba od středověku až do konce 20. století. Výsledkem toho všeho byla v období mezi 16. stoletím a současností tvorba zcela nové krajiny, která do značné míry již neodpovídá té původní, předkolonizační. Na druhé straně ale tato obnova neprobíhala pouze cíleně lidskou činností, ale také přirozenou cestou. Díky tomu se v oblasti historické těžby rud vytvořilo množství zcela unikátních biotopů. Například těžební pole pod horou Krudum se proměnily v bažiny, v nichž se daří masožravým rostlinám. Ale nebyly potřeba ani staletí vývoje. Pouhých několik let stačilo k tomu, aby se bývalé odkaliště dolu Stannum se proměnilo v rozsáhlé hnízdiště břehule říční, a obdobně dynamické procesy probíhají i na dalších místech. Hodnotu takto unikátně proměněné krajiny si ale lidé dlouho neuvědomovali. Vůbec první podnět k jejích ochraně tak přišel až v roce 1948 z iniciativy pracovníka památkové péče RNDr. Jaroslava Gottharda. Ačkoliv následovaly různé předběžné administrativní kroky směřující k ochraně Slavkovského lesa, zásadní se stala až takzvaná „petice pěti pečetí“ kdy společně lázeňská města Jáchymov, Františkovy Lázně, Karlovy Vary, Lázně Kynžvart a Mariánské lázně společně požádaly o zřízení Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Ta byla fakticky vyhlášena 3. května 1974. Celková plocha CHKO Slavkovský les v současnosti činí přibližně 610 kilometrů čtverečních. Rozkládá se v rozmezí nadmořských výšek od 374 metrů vymezených údolím řeky Ohře u Karlových Varů až po nejvyšší bod oblasti, 983 metrů vysokou horu Lesný nad obcí Podlesí. Oblast zahrnuje celkem 27 maloplošných zvláště chráněných území a do působnosti jeho správy spadá také péče o národní přírodní rezervaci Soos, Velké jeřábí jezero i Velký močál, národní přírodní památku Komorní hůrka, Železnou hůrku a Lužní potok, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti CHKO.", "section_level": 1}, {"title": "Uranové doly.", "content": "V padesátých letech 20. století se nedaleko Horního Slavkova nacházely uranové doly, které sloužily také jako pracovní tábory pro vězně komunistického režimu. V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo nedaleko Horního Slavkova k hromadnému útěku z komunistických táborů v Československu. (Mylně je tento útěk vydáván za největší útěk z „uranového pekla“, ten však podle dostupných informací byl proveden dne 29. listopadu 1952 z šachty Kamenná na Příbramsku – útěku se účastnilo 20 odsouzených.) Jedenácti vězňům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 tábora číslo XII. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých vězňů chycena či zastřelena u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl později prozrazen Státní bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník StB. Z jedenácti útěkářů přežili do dnešních dnů jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. K trestu nejvyššímu byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek.", "section_level": 1}, {"title": "Věznice Horní Slavkov.", "content": "Věznice Horní Slavkov leží na okraji katastru města. Byla založena v roce 1958. Vězni původně pracovali na stavbách v okolí, později ve dvou výrobních zónách v bezprostřední blízkosti objektu, dále ve strojírenských dílnách a na vnitřních pracovištích. Věznice je profilována pro výkon trestu odnětí svobody dospělých mužů, kteří spáchali závažnou trestnou činnost, a recidivistů zařazených do výkonu trestu s ostrahou s délkou do 15 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Introit neboli vstupní zpěv je jednou z \"antifon\" užívaných při bohoslužbách. Chrámový sbor nebo přímo věřící jím doprovázejí příchod přisluhujících (kněze či pastora a jejich asistentů) na místo, odkud budou tyto osoby vést průběh bohoslužeb (při katolických bohoslužbách je takovým místem oltář). Smyslem introitu je účelné využití času, v němž se přisluhující přesunují a připravují před započetím vlastních obřadů. Text zpěvu má duchovně připravit věřící na danou bohoslužbu.", "tgt_summary": "The Introit (from Latin: \"introitus\", \"entrance\") is part of the opening of the liturgical celebration of the Eucharist for many Christian denominations. In its most complete version, it consists of an antiphon, psalm verse and \"Gloria Patri\", which are spoken or sung at the beginning of the celebration. It is part of the Proper of the liturgy: that is, the part that changes over the liturgical year. ", "id": 1835312} {"src_title": "Evapotranspirace", "tgt_title": "Evapotranspiration", "src_document": [{"title": "Vodní cyklus.", "content": "Evapotranspirace je významná ztráta vody z povodí, kterou podstatně ovlivňují typy vegetace a využití půdy. U rostlin s hlubokými kořeny dochází k vyšší a nepřetržité transpiraci vody, protože voda, která z listů transpiruje, pochází z kořenů. Byliny obecně transpirují méně vody než dřeviny kvůli jejich menšímu olistění. Jehličnaté lesy tíhnou k vyšší míře evapotranspirace než listnaté opadavé lesy, hlavně v době jejich vegetačního klidu a na začátku jara. Je to kvůli zdokonalenému zachytávání srážek a jejich vypařování jehličím v tomto období. Faktory, které ovlivňují evapotranspiraci, zahrnují fázi rostlinného růstu nebo míru vyspělosti, procentuální zastoupení půdního pokryvu, slunečního záření, humusu, teploty a větru. Izotopní měření potvrdilo, že transpirace je součástí evapotranspirace. Lesy prostřednictvím evapotranspirace redukují vodní zásoby až na jedinečné ekosystémy, které se nazývají mlžné lesy. Stromy v mlžných lesech podporují shromažďování vody v podobě mlhy nebo nízkých mračen a ta následně padá na zemský povrch. Tyto stromy stále přispívají k evapotranspiraci, ale obvykle sbírají více vody, než se z nich vypaří. V nezavlažovaných oblastech je aktuální evapotranspirace obvykle nižší než srážky, protože půda má vyrovnávací paměť, která využívá schopnosti udržet vodu. Zadržené vody je obvykle méně, než je množství srážek, protože malé množství vody se ztratí při filtrování nebo povrchovým odtokem dešťové vody. Výjimkou jsou oblasti s vysokou hladinou podzemní vody, kde proces kapilárního vzlínání může způsobit vystoupání podzemní vody přes půdu až na povrch. Jestliže potenciální evapotranspirace je vyšší než skutečný úhrn srážek, půda vyschne, pokud nebude zavlažována. Evapotranspirace nikdy nemůže být vyšší než potenciální evapotranspirace, ale může být nižší, pokud zde není dostatek vody, která by se mohla vypařit, nebo pokud nejsou rostliny schopny transpirovat.", "section_level": 1}, {"title": "Odhad evapotranspirace.", "content": "Evapotranspirace může být naměřena nebo vypočítána prostřednictvím několika metod.", "section_level": 1}, {"title": "Nepřímé metody.", "content": "Údaje z výparoměrů mohou být použity pro výpočet výparu z jezera, ale transpirace a výpar dešťové vody zachycené vegetací se tím nevypočítá. Existují tři obecné přístupy v nepřímém měření evapotranspirace.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní bilance povodí.", "content": "Evapotranspirace může být vypočítána rovnicí vodní bilance povodí. Tato rovnice ukazuje změnu množství vody v povodí (S) společně s jejími vstupy a výstupy: formula_1 Vstupy znamenají srážky (P) a výstupy evapotranspiraci (která je vypočítávána), průtok povodí (Q) a doplňování podzemní vody (D). Jestliže údaje změna množství vody uložené v povodí, srážky, průtok povodí a doplňování podzemní vody jsou známy, chybějící údaj evapotranspirace může být vypočítán přeskupením rovnice na následující: formula_2", "section_level": 3}, {"title": "Evapotranspirace městské vegetace.", "content": "Obavy z náročnosti městské krajiny, zvláště městských zelených ploch na dostatek vody rostou. U odhadu evapotranspirace (ET) a následně náročnosti městské vegetace na dostatek vody je potřeba zvážit heterogenitu rostlin, půdy, vody a klimatických podmínek. Výzkum provedený v jižní Austrálii využil dvou praktických přístupů v odhadování ET a porovnával je pod dobu jednoho roku s detailní analýzou vodní bilance půdy. Jeden z přístupů je metoda klasifikace krajinotvorných rostlin podle využití vody (WUCOLS), která je založena na názoru expertů, že různé skupiny krajinotvorných rostlin potřebují různé množství vody. Druhý přístup je dálkové snímání založené na rozšířeném vegetačním indexu (EVI) získaného ze snímačů satelitu Terra, který ukazuje průměrnou situaci snímanou spektroradiometrem MODIS. Obě metody vyžadují znalosti o evapotranspiraci počítané z meteorologických dat.", "section_level": 3}, {"title": "Hydrometeorologické rovnice.", "content": "Nejobecnější a nejrozšířeněji používaná rovnice pro vypočítání referenční ET je Penmanova rovnice. Penman-Monteithovu variaci doporučuje Organizace pro výživu a zemědělství FAO a Americká společnost civilního inženýrství. Jednodušší Blaney-Criddlova rovnice byla mnoho let populární na západě Spojených států amerických, ale není přesná v regionech s vyšší vlhkostí. Další možnosti tvoří Hargreavesova rovnice nebo Makkinkova rovnice, která je jednoduchá, ale musí být přesně nastavená na specifickou oblast. Pro převedení referenční ET na aktuální evapotranspiraci plodin je třeba použít plodinový koeficient a koeficient stresu.", "section_level": 3}, {"title": "Energetická bilance.", "content": "Třetím postupem, jak vypočítat aktuální evapotranspiraci je využití energetické bilance. λE je energie potřebná pro přeměnu vody z kapalného do plynného skupenství, R vyjadřuje radiační bilanci, G je půdní tepelný tok a H značí turbulentní tok tepla. Použitím přístrojů jako je scintilometr, měřením půdního tepelného toku nebo měřením slunečního záření (radiometry) lze spočítat jednotlivé části energetické bilance a pomocí nich určit energii dostupnou pro aktuální evapotranspiraci. SEBAL a METRIC algoritmy odhadují energetickou bilanci na zemském povrchu použitím satelitního snímkování. To umožňuje vypočítání aktuální i potenciální evapotranspirace pixel za pixelem. Evapotranspirace je klíčovým indikátorem pro vodohospodářský management a efektivitu zavlažování. Algoritmy SEBAL a METRIC mohou mapovat tyto klíčové indikátory v čase a prostoru, po dny, týdny nebo roky.", "section_level": 3}, {"title": "Experimentální metody měření evapotranspirace.", "content": "Jedna metoda měření evapotranspirace je s vážícím lysimetrem. Váha půdního sloupce je měřena průběžně a změna v půdní zásobě vody je určena ze změny váhy. Změna váhy je převedena na jednotky délky, která používá povrchovou plochu vážícího lysimetru a jednotku váhy vody. Evapotranspirace je vypočítána jako změna váhy plus dešťové srážky mínus perkolace.", "section_level": 2}, {"title": "Dálkové snímání.", "content": "V uplynulých desetiletích se odhadování evapotranspirace zlepšilo díky dálkovému snímání, hlavně v oblasti agronomie. Nicméně vyčíslení evapotranspirace ze smíšeného rostlinného prostředí, hlavně městských zelených ploch, je stále výzvou kvůli heterogenitě rostlinných druhů, zápoje vegetace a mikroklimatům a protože postupy jsou nákladné. Různé přístupy založené na dálkovém snímání pro odhad evapotranspirace mají různé výhody a nevýhody.", "section_level": 2}, {"title": "Vířivá kovariance.", "content": "Nejpřímější metodou pro měření evapotranspirace je prostřednictvím techniky vířivé kovariance, ve které výkyvy hodnot vertikální rychlosti větru korelují s výkyvy měrné hmotnosti vodní páry v atmosféře. Tento způsob přímo odhaduje přenos vodní páry (evapotranspirace) ze zemského povrchu (nebo zápoje vegetace) do atmosféry.", "section_level": 2}, {"title": "Vegetace městské krajiny.", "content": "Metody měření evapotranspirace mohou být přizpůsobeny městskému prostředí, abychom odhadli nároky vegetace městské krajiny na dostupnost vody.", "section_level": 2}, {"title": "Potenciální evapotranspirace.", "content": "Potenciální evapotranspirace (PET) je množství vody, které by se mohlo vypařit a transpirovat, pokud by bylo dostupné dostatečné množství vody. Tento požadavek zahrnuje energii dostupnou pro výpar a schopnost nižší atmosféry přenášet vypařenou vlhkost pryč od zemského povrchu. Potenciální evapotranspirace dosahuje vyšších hodnot v létě, při méně oblačných dnech a blíže k rovníku, protože vyšší množství slunečního záření poskytuje více energie pro výpar. Potenciální evapotranspirace je také vyšší během větrných dní, protože vypařená vlhkost je rychleji odnášena z povrchu země nebo rostlin. Potenciální evapotranspirace je vyjádřena v jednotkách výšky vodního sloupce a její roční průběh lze znázornit graficky. Potenciální evapotranspirace je obvykle měřena nepřímo z dalších klimatických faktorů, ale také záleží na typu povrchu, jako jsou například vodní plochy, typu vegetace a při nepřítomnosti vegetačního krytu i na typu půdy. Hodnota potenciální evapotranspirace je často počítána na nejbližší klimatické stanici na referenčním povrchu, konvenčně na krátce střiženém trávníku. Tato hodnota je nazývána referenční evapotranspirace a může být převedena na potenciální evapotranspiraci vynásobením koeficientem příslušného povrchu. V zemědělství se tento koeficient nazývá plodinový koeficient. Rozdíl mezi potenciální evapotranspirací a úhrnem srážek se používá v plánování zavlažování. Průměrná roční potenciální evapotranspirace je často srovnávána s průměrným ročním úhrnem srážek (P). Poměr těchto dvou hodnot, P/PET, se nazývá index sucha.", "section_level": 1}], "src_summary": "Evapotranspirace (ET) je celkový výpar ze zemského povrchu do atmosféry, který se vztahuje k určitému území. Tento celkový výpar se skládá z fyzikálního výparu (evaporace) a fyziologického (transpirace). Evaporace zahrnuje pohyb vody do vzduchu ze zdrojů jako půda, vodní plochy a dešťová voda zachycená na vegetaci (intercepce srážek). Transpirace je výdej vody vegetací zejména listy. Odkazuje k pohybu vody v rámci rostliny a související ztrátě vody jako výparu z průduchů listů. Evapotranspirace je důležitou součástí vodního cyklu na Zemi. Element (jako například strom), který přispívá k evapotranspiraci, se nazývá evapotranspirátor. ", "tgt_summary": "Evapotranspiration (ET) is the sum of evaporation and plant transpiration from the Earth's land and ocean surface to the atmosphere. Evaporation accounts for the movement of water to the air from sources such as the soil, canopy interception, and waterbodies. Transpiration accounts for the movement of water within a plant and the subsequent loss of water as vapor through stomata in its leaves. Evapotranspiration is an important part of the water cycle. An element (such as a tree) that contributes to evapotranspiration can be called an evapotranspirator. ", "id": 86715} {"src_title": "Druhá přechodná doba", "tgt_title": "Second Intermediate Period of Egypt", "src_document": [{"title": "Politické dějiny.", "content": "Po smrti Sebekhotepa IV. roku 1725 př. n. l. se pravděpodobně začaly jednotlivé části Egypta osamostatňovat. Po roce 1685 př. n. l. pak došlo k přesunu hlavního města z Ictaueje (Lišt) do Vesetu. Posledním panovníkem vládnoucím ze starého hlavního města byl pravděpodobně Merneferre Aj, poslední panovník 13. dynastie. Již během Střední říše docházelo k imigraci skupin obyvatel ze Syropalestiny do Egypta s cílem usadit se zde. Jedním z nejvýznamnějších center se stalo město Hatueret ve východní deltě. Od závěru 12. a počátku 13. dynastie byla značná část jeho obyvatelstva tvořena imigranty z Levanty, jejichž kultura vykazovala výrazně neegyptské rysy. Z nálezů v Tell ed-Dabě vyplývá, že se po roce 1685 př. n. l. Hatueret osamostatnila. Egypťané nazývali obyvatele Hatueretu termínem \"aamu\" („Asijec“) a pro vládce cizích „hornatých“ zemí 14. a 15. dynastie se používal termín \"hekau chasut\" (přes řečtinu se toto pojmenování dostalo k nám jako Hyksósové). Archeologické nálezy v Tell ed-Dabě svědčí o naprosté kontinuitě vývoje ve městě, proto vzestup jejich moci nemusel nutně mít povahu násilného konfliktu. Postupně však rozšířili svůj vliv, na jihu až k Hermopoli. Doklady o ničení a drancování získaných území Hyksósy jsou velmi vzácné. Hatueret obchodovala se státy na území Palestiny a Levanty, s Kyprem. Současně ve Vesetu existovali relativně nezávislí vládci (16. dynastie|16. a 17. dynastie), kteří ovládali poměrně rozsáhlé území (v Kamoseho době hranice mezi oběma královstvími ležela jižně od Chemenu v Kusai.) Po roce 1650 př. n. l. byla na Nilu v oblasti Kusai stanovena hranice, kde se vybíralo clo pro vstup do oblasti ovládané Hyksósy.) V Núbii vzniklo samostatné vojensky mocné království s centrem v Kermě, které obchodovalo s Hyksósským královstvím a mělo s ním dobré vztahy. Také měli dobré vztahy s nejjižnější částí Egypta, Núbií, odkud proudilo do Egypta zlato. Ačkoli pozdější literární tradicí, o níž se opíral i Manehto, byli Hyksósové líčeni jako barbarští a destruktivní a nebyli uznáváni za skutečné egyptské panovníky, nýbrž jen za „cizí krále“, ve skutečnosti přinejmenším v pozdějších obdobích (zejména za králů Chaiana a Apopida) uplatňovali zcela egyptský způsob vlády a jejich statut nebyl současníky zpochybňován.", "section_level": 1}, {"title": "Znovusjednocení Egypta.", "content": "Z písemných památek vyplývá, že první, kdo se úspěšněji pokusil porazit hyksóské panovníky byl Sekenenre Tao. V Dér el-Bahrí, 40 km severně od Théb, nechal vybudovat sídliště, které pravděpodobně plnilo vojenskou funkci. Výzkum jeho mumie vedl k závěru, že zemřel násilnou smrtí. Na čele měl ránu po válečné sekeře používané Hyksósy a na krku bodnou ránu od dýky. Po jeho smrti nastoupil na trůn Kamose, který pravděpodobně nebyl synem Sekenenra. Ten nejprve zamezil obsazením oázy Bahríja, aby se mu dostal nepřítel (král Kuše) do zad a pak provedl blokádu Hatueretu. Zde byl v této době vládcem Apopis (Aauserre). O výsledku bojů není nic známo, ale v 11. roce vlády jeho nástupce Chamudina nebo Ahmose muselo být tažení zopakováno. Pravděpodobnější je, že za Ahmoseho, jak to dokládají nálezy z Tell ed-Daby, Ahmosovy reliéfy z Abydu, a dílo \"Životopis Ahmose, syna Abany\". Ahmose dobyl Avaridu, poté provedl tažení do jižní Palestiny a zde dobyl Šahurén. Po tomto úspěšném tažení dobyl ještě na jihu za druhým kataraktem pevnost Buhén, která byla pod vlivem vládce Kermy. Po znovusjednocení Egypta musel Ahmose potlačit dvě povstání a pak se věnoval znovuobnovování chrámů a královských hrobek.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Předpokládá se, že Hyksósové zavedli v Egyptě chov koní a užívání vozů. V Hatueret byl uctíván kult boha Sutecha, který mohl vzniknout spojením již existujícího kultu v Heliopoli a kultu boha Baala Sápána, který byl uctíván v severní Asýrii. Z období Druhé přechodné doby pochází matematický tzv. Rhindův papyrus. Během období 16. dynastie vznikla \"Kniha mrtvých\", která nahradila Texty pyramid. Při vykopávkách v Tell el-Dabě byly nalezeny zbytky fresek podobných freskám pocházejících z mínojského období Kréty. Dosud není jasné, zda tyto fresky vytvořili krétští umělci, nebo Egypťané napodobili mínojskou freskovou výzdobu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Druhá přechodná doba je období dějin starověkého Egypta odpovídající době vlády 13. dynastie až 17. dynastie (přibližně 1650–1550 před n. l.). Po smrti posledního panovníka 13. dynastie došlo k rozdělení Egypta na několik částí. Severní část ovládali Hyksósové (14. a 15. dynastie), jejichž hlavním městem byla Hatueret (řecky Avaris, dnes Tell ed-Dabaa), a jižní část pokračovatelé egyptských faraonů Střední říše (16. a 17. dynastie), kteří sídlili ve Vesetu. V Núbii vzniklo nezávislé království s centrem v Kermě. ", "tgt_summary": "The Second Intermediate Period marks a period when Ancient Egypt fell into disarray for a second time, between the end of the Middle Kingdom and the start of the New Kingdom. The concept of a \"Second Intermediate Period\" was coined in 1942 by German Egyptologist. ", "id": 2266920} {"src_title": "Radžedef", "tgt_title": "Djedefre", "src_document": [{"title": "Králova hrobka.", "content": "Radžedef si nechal postavit pyramidu poblíž dnešní vesnice Abú Rawáš, která se nachází asi 10 km severozápadním směrem od Káhiry (asi 8 kilometrů severně (severozápadně) od Gízy) na skalních útesech z vápence vypínajících se vysoko nad údolím Nilu. Proto se půdorys jeho zdejších staveb tak liší od jiných pyramidových komplexů. Panovníkova pyramida je nejseverněji položená pyramida v Egyptě. Stavba pyramidy skončila brzy po jejím zahájení. Její základna měla rozměry asi 100x100 metrů. Její trosky pokrývají zhruba polovinu původní plochy a zvedají se do výšky 10 metrů. Velmi špatný stav zachování je způsoben mj. těžbou kamene, která probíhala především na počátku 19. století, kdy odtud směrem do Káhiry každý den odjíždělo 300 po okraj naložených velbloudů. Archeologové nyní upouštějí od teorie, že pyramida nebyla nikdy dokončena. Nejnovější výzkumy dokazují, že Radžedef stihl svoji pyramidu dokončit, avšak velká část pyramidy byla ve 2. století rozebrána. V lepším stavu se zachovala pouze podzemní část, pohřební komora je však zasypaná a nepřístupná. Vyskytují se domněnky, že by se v ní mohl nacházet Radžedefův sarkofág. Protože se v Abú Rawáši našlo množství rozbitých faraonových soch, domnívali se egyptologové dříve, že Radžedef si uzurpoval trůn na úkor svého staršího bratra Kauaba a po smrti byl proto zatracen. Mezi fragmenty více jak 20 soch se však dochovala jedna celkem nedotčená, která zobrazovala panovníka jako sfingu. Kromě této sfingy se zachovala hlava jiné sfingy tohoto panovníka vyrobená z červeného křemene opracovaná v největší umělecké kvalitě. Použití červené barvy souviselo se slunečním kultem, ale i s tím, že tato barva se podobá barvě lidského těla. Jedná se o vůbec nejstarší sochy sfing v Egyptě, o něco málo starší než slavná Rachefova sfinga v Gíze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Radžedef (dříve též Džedefhor) byl egyptský panovník 4. dynastie. Vládl přibližně v letech 2482–2475 př. Kr.. Na trůn nastoupil po svém otci Chufuovi, jeho matkou byla jeho vedlejší žena. Pravděpodobně byl uzurpátorem, zabil svého staršího vlastního bratra, prince \"Kewaba\" který byl právoplatným dědicem trůnu. Za ženu si vzal Heteperes II., která byla vdovou po jeho bratrovi. Tím legalizoval svém nástupnictví. Jeho hlavní manželkou byla Chentetka. Měl tři syny (\"Setka\", \"Baka\", \"Hernet\") a dceru \"Neferhetepes\". Neví se nic ani o jeho vládě a činech. V době jeho panování narůstal význam slunečního kultu, což odráží i samotné panovníkovo jméno Radžedef. Radžedef se stal prvním faraonem, který začal používat titul \"syn Reův\". Někteří egyptologové si myslí, že Radžedef byl dědem Vesrerkafa, zakladatele 5. dynastie.", "tgt_summary": "Djedefre (also known as Djedefra and Radjedef – Modern Greek: Ρετζεντέφ) was an ancient Egyptian king (pharaoh) of the 4th Dynasty during the Old Kingdom. He is well known by the Hellenized form of his name Rhatoisēs (Ῥατοίσης) by Manetho. Djedefre was the son and immediate throne successor of Khufu, the builder of the Great Pyramid of Giza; his mother is not known for certain. He is the king who introduced the royal title \"Sa-Rê\" (meaning “Son of Ra”) and the first to connect his cartouche name with the sun god Ra.", "id": 2171310} {"src_title": "Fríský kůň", "tgt_title": "Friesian horse", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jako jedno z nejstarších evropských plemen mělo vliv na utváření mnoha dalších plemen koní a poníků starého kontinentu, jako např. koně oldenburského nebo dølského. Koně z Fríska se honosí dlouhou historií: již ve 14.století je například vyhledávala šlechta, protože byli elegantní a měli vysokou akci, což mimochodem svědčí o přilití krve španělských koní. V zemi původu fríský kůň pracoval na farmách, ale i pod sedlem, a dokonce běhal dostihy. Plemená kniha sice fungovala už v roce 1879, počty fríských koní však snižovala konkurence ze strany ostatních těžkých plemen. Během světových válek plemeno málem zaniklo úplně, naštěstí však několik koní přežilo. V 60. letech 20. století však bylo registrováno jen 500 klisen. Nápadný zjev plemene spolu s okázalou akcí a přátelskou povahou předurčil fríské koně pro práci u filmu a v televizi. Holandský herec Rutger Hauer během natáčení filmu Jestřábí žena (1985) na fríském koni jezdil a plemeno ho natolik fascinovalo, že si jednoho fríse musel po natáčení hned pořídit. Film fríské koně velmi zpopularizoval i v USA a přispěl ke vzniku Asociace chovatelů fríských koní Severní Ameriky. Dnes si frísové budují popularitu také jako sportovní koně pro drezuru a zápřeže.", "section_level": 1}, {"title": "Kůň pro všechno.", "content": "Kvůli klidnému temperamentu, hrdému vzezření a černé barvě byli fríští koně používáni také pro ceremoniální účely. Spřežení fríských koní však dělalo reklamu i londýnskému obchodnímu domu Harrods. V současné době probíhá přerod plemene z těžšího teplokrevníka na moderního sportovního koně pro drezurní obdélníky.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled a stavba těla.", "content": "Smolně černý kůň bez bílých odznaků je vysoký 150–175 cm a dosti těžký. Má dlouhou, ale úhlednou hlavu, nápadně pohyblivé uši, velmi bohatě zvlněnou hřívu a ohon a na nohách bohatý rous. Krk je obloukovitý, vysoko nesený, plec kvalitní, kohoutek výrazný, trup robustní a záď mocná. Poměrně dlouhé nohy jsou silné s dobrými klouby a tmavými zdravými kopyty. Chody jsou výborné, krok vysoký, takže spřežení vypadá velmi působivě a hrdě. Při klusu dosahuje vysoké akce a ruchu. Typickým znakem plemene jsou: Rousy na spodní části holení a spěnkách, výrazně bohatá a dlouhá hříva a mohutná krční linie.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Využívá se nejčastěji na drezuru a – stejně jako v minulých staletích – k zapřahání do kočárů. Dnes už kromě parkuru a dostihů figuruje ve všech odvětvích jezdeckého sportu. Frís byl nepostradatelný při obřadních průvodech, např. při pohřbech díky svému černému zbarvení. Později sloužil jako klusák. Po první světové válce mu zůstala jen práce v zemědělství, přičemž byl málem na vymření. Zachránila ho holandská Královská chovatelská společnost. Dnes je opět populární a vyváží se do světa. Je to všestranný tažný kůň, který se dnes uplatňuje i ve sportu. Slouží jako klusák zapřahaný do dvojkolky zvané gig, uplatňuje se v drezuře i v cirkusu a dobře chodí pod sedlem, ovšem rekreačně. Je předkem mnoha koní jako například Daleského ponyho.", "section_level": 1}, {"title": "Chov.", "content": "1. Barokní: Nejméně chovaný typ, považován za staromódní 2. Střední: Univerzální, nejpočetnější zastoupení, jedinci vhodní jak pod sedlo, tak do zápřahu 3. Moderní: Jedná se o \"lehčího\" Fríse, velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využíván pro drezuru", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Vznešené držení těla z Fríse činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti. Tento kůň je kvůli svému vzhledu a kráse nazýván černou perlou. Nejvíce se vyskytují černí frísové, ale jsou i bílí, jenže těch je hodně málo. Tito koně byli součástí šestispřežení, které táhlo nizozemský královský kočár při zahajovací ceremonii Světových jezdeckých her v Haagu v roce 1994. Od roku 1986 zajišťuje spřežení těchto koní rozvážku zboží jednoho z významných obchodních domů v Londýně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fríský kůň patří mezi nejstarší evropská plemena koně. Soudí se, že jeho počátek je třeba hledat v době před 3000 lety. Je původním severoevropským plemenem blízkým koni armonickému. Pochvalné zprávy nám o něm zanechali již staří Římané, kteří chválili jeho výkonnost. Domovem tohoto plemene je Frísko v severní části Nizozemska. ", "tgt_summary": "The Friesian (also Frizian) is a horse breed originating in Friesland, in the Netherlands. Although the conformation of the breed resembles that of a light draught horse, Friesians are graceful and nimble for their size. It is believed that during the Middle Ages, ancestors of Friesian horses were in great demand as war horses throughout continental Europe. Through the Early Middle Ages and High Middle Ages, their size enabled them to carry a knight in armour. In the Late Middle Ages, heavier, draught type animals were needed. Though the breed nearly became extinct on more than one occasion, the modern day Friesian horse is growing in numbers and popularity, used both in harness and under saddle. Most recently, the breed is being introduced to the field of dressage.", "id": 819749} {"src_title": "Komodifikace", "tgt_title": "Commodification", "src_document": [{"title": "Karel Marx – komodifikace výrobků, práce, společenských vztahů a kritika kapitalismu.", "content": "V Marxově (1818–1883) pojetí znamenala komodifikace posun od produkce určené pro přímou spotřebu výrobcem k produkci zboží určeného pro směnu. K původní užitné hodnotě zboží, vycházející z fyzických vlastností věcí a vyjadřující jejich užitečnost, tak byla přidána sociálně konstruovaná hodnota směnná. Tento proces se nevztahoval pouze na produkty lidské činnosti, ale i na činnost samotnou a rovněž na toho, kdo ji vykonával. Komodifikaci práce v buržoazní společnosti vysvětloval Marx tím, že byli ti, kteří nevlastnili výrobní prostředky, nuceni prodávat to jediné čím disponovali, tzn. svou práci, jako zboží na trhu. Došlo tím k přeměně práce ve směnitelnou, obchodovatelnou komoditu. Komodifikace práce je jedním z klíčových pojmů, jimiž Marx vysvětloval mechanismus vykořisťování námezdních dělníků v kapitalistické společnosti. Vlivem zdůraznění směnné hodnoty zboží došlo podle něj k zastření lidské práce vynaložené k jeho výrobě. Tímto bylo umožněno, aby vlastníci výrobních prostředků platili dělníkům za produkty méně, než odpovídalo jejich skutečné hodnotě, určené vynaloženou prací. S tím, jak byl při posuzování hodnoty zboží potlačen význam lidské práce, vznikal dojem, že leží hodnota zboží v něm samotném a nikoliv v lidské činnosti. Tento proces označil Marx za zbožní fetišismus.", "section_level": 1}, {"title": "Frankfurtská škola a komodifikace kultury.", "content": "Představitelé frankfurtské školy, zejm. Theodor Adorno (1903–1969) a Walter Benjamin (1892–1940), zdůraznili aplikovatelnost konceptu komodifikace i na další oblasti lidského a společenského života – na kulturu a umění. Komodifikaci umění identifikovali frankfurťané v procesu, při němž se umění stalo (stejně jako ostatní zboží) produktem unifikované tovární velkovýroby, určeným k prodeji masovému publiku. Toto průmyslové reprodukování umění se stalo předpokladem k jeho masovému šíření a zpeněžení. Benjamin to ilustroval na příkladu reprodukování malovaných obrazů do podoby fotografií dostupných všude a všem. K označení procesu komodifikace, standardizace a masovění kultury používali představitelé frankfurtské školy termín kulturní průmysl. Konzumenti produktů kulturního průmyslu byli vůči jeho působení nahlíženi jako pasivní, a tedy manipulovatelní. Sami lidé se, podle frankfurťanů, stávali – pod vlivem působení kulturního průmyslu – objekty procesu komodifikace, který je přetvářel v homogenní masu.", "section_level": 1}, {"title": "Jürgen Habermas – představa zániku kritické veřejné sféry a vliv komodifikace.", "content": "Jedním z nevýznamnějších témat v Habermasově (* 1929) práci je koncept veřejné sféry, jakožto oblasti kritické společenské diskuse, která je oproštěna od zásahů státu a různých komerčních zájmů, takže spočívá pouze v soupeření racionálních argumentů. Podle Habermase existovala takto definovaná veřejná sféra přibližně v období od počátku 18. do poslední třetiny 19. století v prostředí tehdejších salónu, kaváren či tištěných periodik zejm. v západní Evropě. K zániku veřejné sféry došlo vlivem posílení státu a jeho byrokratických nástrojů a vlivem působení komerčních zájmů doprovázených rostoucí komodifikací života. Například tištěná média přestala podle Habermase plnit svou funkci nositelů kritické diskuse, neboť začala být ovládána ekonomickými zájmy velkých vydavatelů, kteří komodifikovali zprávy a názorové rubriky a učinili z nich předměty obchodu a prostředky k dosažení zisku. V Habermasově kritickém pojetí tedy „vzrůstající komodifikace života způsobená velkými korporacemi přetváří racionální občany na neracionální konzumenty a to tak, že podřizuje sociálně-existenční otázky penězům“.", "section_level": 2}, {"title": "Jean Baudrillard a představa směny v rovině symbolických významů.", "content": "Baudrillardův (1929–2007) přínos k tématu spočívá v revizi původního marxistického ekonomického pojetí komodifikace a k jeho přiblížení podmínkám postmodernity. V nich podle Baudrillarda zastarává koncepce zboží charakterizovaného směnnou a užitnou hodnotou, neboť v postmoderní společnosti nevzniká hodnota zboží – tak jak usuzuje Marx – ve výrobním procesu a není určena vynaloženou prací. Oproti tomu podle Baudrillarda vzniká v komunikaci, v rámci níž jsou produktům propůjčovány významy. Jinými slovy: komodifikace podle Baudrillarda znamená proces, při němž se zboží stává znakem majícím takový význam resp. hodnotu, který je mu v daném společenském kontextu připisován. Baudrillard tedy \"„tvrdí, že hodnota je v kultuře vymezována spíše prostřednictvím výměny symbolických významů, než na základě užitku“\".", "section_level": 1}, {"title": "Komodifikace, dekomodifikace a sociální stát.", "content": "Koncept komodifikace a dekomodifikace uvedl poprvé Claus Offe (nar. 1940) při své analýze rozporuplnosti role sociálního státu (welfare state) v pozdně kapitalistických společnostech. Tato rozporuplnost se podle Offeho projevuje mj. ve způsobu, kterým stát ovlivňuje fungování pracovního trhu. Sociální stát na jedné straně umožňuje dekomodifikaci lidí tím, že jim zajišťuje určitou životní úroveň i v případě jejich neúčasti na pracovním trhu. Vyvazuje je ze závislosti na pracovním trhu prostřednictvím poskytování různých sociálních podpor, např. v případě nemoci, stáří, nezaměstnanosti a podobně. Avšak k tomu, aby mohl stát poskytovat tyto veřejné statky a aby udržel celý systém v chodu, musí zdaňovat soukromé zdroje vytvářené na trhu. Stát tedy na druhé straně musí podporovat zapojování lidí do pracovního trhu a jeho rozvoj, stejně tak jako rozvoj trhu se zbožím. Stát musí vytvářet podmínky vhodné pro komodifikaci lidské práce, a to např. prostřednictvím různých rekvalifikačních a vzdělávacích programů, posilujících schopnost lidí odpovídat na pracovní poptávku. Koncept dekomodifikace dále rozpracoval Gösta Esping-Andersen (nar. 1947), zejm. v publikaci \"The Three Worlds of Welfare Capitalism\" z roku 1990. Názorově zastával Offeho pojetí role státu při regulaci sil mezi kapitálem a prací. Nezabýval se však tolik dynamikou vztahu mezi komodifikací a dekomodifikací či rolí státu, neboť \"„ústředním tématem učinil dekomodifikaci a dělníky, jakožto její hlavní aktéry“\". Esping-Andersen definoval komodifikaci jako \"„míru, v níž je námezdním dělníkům umožněno udržet společensky přijatelný životní standard, nezávisle na jejich účasti na pracovním trhu“\".", "section_level": 1}, {"title": "Dekomodifikace a otázka genderu.", "content": "V reakci na koncept dekomodifikace a zejm. na práci Esping-Andersena, vznikla rozsáhlá genderově orientovaná diskuse. V souvislosti s analýzami intervence státu do pracovního trhu upozorňovala na přehlížení skutečnosti, že se dekomodifikace v průmyslových společnostech vztahovala na pracující muže a na pracující ženy v nestejné míře. V době kladení požadavků na vznik sociálního státu tvořili převážnou část pracovního trhu dělníci – muži. Jejich práce byla komodifikovaná, proto ze vzniku sociálního státu a jím řízené dekomodifikace těžili více než ženy, které pracovaly bez mzdy převážně v domácnosti. Práce žen se v době vzniku sociálního státu odehrávala ze značné části mimo pracovní trh, tzn. že nebyla komodifikovaná. Z následné dekomodifikace tedy ženy neměly takový prospěch jako muži. Zejména vdané ženy a matky se tím \"„staly závislými na mužích – živitelích“\". Další diskuse v této oblasti se zaměřovala především na rozšiřování sociálního státu a na vytváření podmínek pro komodifikaci ženské práce.", "section_level": 2}, {"title": "Současné uplatnění.", "content": "Původní pojetí vycházející z Marxova spisu Grundrisse pracovalo s komodifikací práce a společenských vztahů v rámci kritiky kapitalismu. Současné uplatnění konceptu je široké natolik, že spíše vyvstává otázka, zda vůbec \"„existuje oblast nedotknutelných věcí a vztahů mimo trh?“\". Studium komodifikace je předmětem různých vědních oborů a zabývá se množstvím témat, včetně např. vzdělání, sportu, těla, rodičovství, genderových či rasových identit aj. Vývoj konceptu komodifikace je již od počátku doprovázen normativní diskusí, v rámci níž se vytvořily dva základní názorové tábory. První z nich zdůrazňuje a obhajuje svobodu jedinců kupovat a prodávat, cokoliv si přejí, tzn. obhajuje svobodné obchodování. Zástupci tohoto tábora tak např. kritizují Marxovo pojetí, neboť hovoří pouze o obětování humanity a \"„neuznává existenci potěšení či uspokojení které může být s konzumací a procesem komodifikace spojeno“\". Oproti tomu zástupci druhého tábora argumentují proti komodifikaci s tím, že poškozuje hodnoty, solidaritu, rovnost a lidskou důstojnost.", "section_level": 1}], "src_summary": "Komodifikace je proces, při kterém se z objektů, znaků, událostí, vlastností, lidské práce či lidí samotných stávají předměty směny, podléhající mechanismům trhu. Komodifikace činí z objektů předměty určené ke koupi a prodeji, jejichž hodnota je dána jejich směnitelností.", "tgt_summary": "Within a capitalist economic system, commodification is the transformation of goods, services, ideas, nature, personal information and people into commodities or objects of trade. A commodity at its most basic, according to Arjun Appadurai, is \"anything intended for exchange,\" or any object of economic value. ", "id": 1135605} {"src_title": "Moesie", "tgt_title": "Moesia", "src_document": [{"title": "Historie Moesie.", "content": "Římské zájmy v Moesii se zaměřovaly především na zdejší bohaté naleziště nerostných surovin a úrodnou půdu. V roce 75 př. n. l. podnikl prokonzul Makedonie Gaius Scribonius Curio tažení, během něhož pronikl hluboko na sever až k Dunaji, přičemž dosáhl vítězství nad místními barbarskými kmeny. Nicméně přítomnost Římanů prozatím nenabyla trvalého charakteru. Definitivní podrobení zdejších kmenů Římany dokončil teprve Marcus Licinius Crassus, vnuk stejnojmenného triumvira a rovněž pozdější prokonzul Makedonie, krátce po vítězství Octaviana v občanské válce v roce 29 př. n. l. Status provincie však dobyté území získalo až na konci Augustovy vlády v roce 6 n. l. Jakožto pohraniční provincie byla Moesie silně opevněna kastely a pevnostmi vztyčenými podél jižního břehu Dunaje a rovněž obrannou zdí vystavěnou mezi městy \"Tomis\" a \"Axiopolis\" na ochranu před nepřetržitými útoky Skytů a Sarmatů. Římský básník Ovidius, vypovězený Augustem do vyhnanství v Tomidě, kde žil až do své smrti v roce 17, vylíčil Moesii ve značně bezútěšných barvách jako pusté, barbarské místo plné násilí, značně odlišné od toho, na které byl tento vysoce kultivovaný umělec zvyklý. Romanizace zdejších barbarů probíhala o poznání pomaleji než v jiných mírumilovnějších provinciích. Původně jediná provincie spravovaná císařským konzulárním legátem (který měl zřejmě na starosti také provincie \"Achaia\" a \"Macedonia\"), byla za Domitiana rozdělena na Horní (\"Moesia superior\") a Dolní (\"Moesia inferior\", také nazývaná \"Ripa Thracia\") Moesii. První zahrnovala území západně od řeky \"Cebrus\" (dnešní Cibrica), druhá území na východ. Obě byly řízeny císařskými konzulárními legáty a prokurátory. Dobytí Dácie Traianem na počátku 2. století Moesii dočasně ulevilo od náporu barbarů. Od roku 238 byla však opět vystavena útokům a drancování nejprve Karpů a posléze Gótů, kteří ve svých nájezdech pokračovali až do počátku 70. let 3. století. Po opuštění Dácie za císaře Aureliana (270-275) a následném transferu romanizovaného obyvatelstva této bývalé provincie na jih od Dunaje byla centrální část Moesie přejmenována na Dacii Aureliani. Kraj nazývaný Dardánie (v Horní Moesii) byl za Diocletiana přetvořen v samostatnou provincii s hlavním městem jménem Naissus (dnešní Niš), ve kterém se v roce 272 narodil pozdější císař Konstantin Veliký. Na počátku období stěhování národů překročili Gótové, vystavení silnému tlaku Hunů, Dunaj (376) a od císaře Valenta obdrželi povolení usadit se v Moesii. Mezi novousedlíky a Římany ovšem brzy vypukl konflikt, který vyústil v porážku Římanů a zabití císaře Valenta Góty, vedenými Fritigernem, v bitvě u Adrianopole. Mezi těmito Góty působil ariánský biskup Wulfila, jenž přeložil do gótštiny Bibli. Na konci 6. století pronikli do Moesie Slované a zhruba o sto let později nomádští Protobulhaři, kteří zde poté založili první bulharský stát a s definitivní platností tak ukončili římskou vládu.", "section_level": 1}, {"title": "Významná města Moesie.", "content": "Významná města Moesie: \"Singindunum\" (Bělehrad), \"Viminacium\" (Kostolac), \"Naissus\" (Niš), \"Ratiaria\", \"Odessus\" (Varna) a \"Tomis\" (Constanţa).", "section_level": 1}], "src_summary": "Moesie byla římskou provincií ležící na území současných států Srbska a Bulharska. Moesii ohraničovala na jihu pohoří Balkán (\"Haemus\") a Šar (\"Scodrus\"), na západě řeka Drina (\"Drinus\"), na severu Dunaj a na východě Černé moře (\"Pontus Euxinus\"). Území obývaly zpočátku dácké kmeny, které byly ale v průběhu 2. poloviny 1. tisíciletí př. n. l. postupně vytlačeny migrujícími Thráky a Ilyry. Jeho název je odvozen ze jména jednoho z thráckých kmenů (\"Moesi\"), který zde sídlil.", "tgt_summary": "Moesia (; Latin: \"Moesia\", ) was an ancient region and later Roman province situated in the Balkans south of the Danube River. It included most of the territory of modern-day Central Serbia, Kosovo and the northern parts of the modern North Macedonia (Moesia Superior), Northern Bulgaria, Romanian Dobrudja and Southern Ukraine (Moesia Inferior).", "id": 1771949} {"src_title": "Konfederace afrického fotbalu", "tgt_title": "Confederation of African Football", "src_document": [{"title": "Soutěže.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mezinárodní.", "content": "Hlavní soutěží pro mužské národní týmy je Africký pohár národů, jehož první ročník se konal v roce 1957. Od roku 2009 navíc pořádá Africké mistrovství národů, v kterém mohou hrát pouze hráči hrající za týmy v lize daného státu. CAF také organizuje mládežnické soutěže pro týmy do 23 let, do 20 let a do 17 let. Pro ženské národní týmy Mistrovství Afriky ve fotbale žen a dále mládežnické Mistrovství Afriky ve fotbale žen do 20 let a Mistrovství Afriky ve fotbale žen do 17 let. Spolu se zónou UEFA pořádá UEFA/CAF Meridian Cup pro mládežnické týmy. Ve futsale pořádá Mistrovství Afriky ve futsalu a v plážovém fotbale Mistrovství Afriky v plážovém fotbale. CAF je také zodpovědná za fotbalový turnaj na Afrických hrách.", "section_level": 2}, {"title": "Klubové.", "content": "CAF dále pořádá dvě nejdůležitější klubové soutěže v Africe – Ligu mistrů CAF, která se poprvé konala v roce 1964 a byla do roku 1997 hrána pod názvem Pohár mistrů afrických zemí. Dále Konfederační pohár CAF pro vítěze národních pohárů a nejvýše umístěné týmy v lize, které se nedostaly do Ligy mistrů. Poprvé se konal v roce 2004 a byl následníkem Poháru vítězů pohárů afrických zemí (konaného od roku 1975). Třetí soutěž – Pohár CAF se poprvé konal v roce 1992 a v roce 2004 byl sloučen s Konfederačním pohárem CAF. V Superpoháru CAF se od roku 1992 utkává vítěz Ligy mistrů s vítězem Konfederačního poháru CAF.", "section_level": 2}, {"title": "Regionální federace.", "content": "CAF se dále dělí na regionální federace, které jsou přímo podřízeny CAF.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konfederace afrického fotbalu (CAF, : \"Confederation of African Football\") je hlavní řídící organizací afrického fotbalu, futsalu a plážového fotbalu. Je jednou ze šesti kontinentálních konfederací pod FIFA a patří spolu s UEFA mezi největší z nich. Sdružuje 54 národních fotbalových asociací z celé Afriky. ", "tgt_summary": "The Confederation of African Football or CAF () is the administrative and controlling body for African association football. CAF represents the national football associations of Africa, runs continental, national, and club competitions, and controls the prize money, regulations and media rights to those competitions. ", "id": 961822} {"src_title": "Šafrán", "tgt_title": "Crocus", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vytrvalé pozemní byliny, se zploštěle kulovitými hlízami, které jsou zabalené do síťnatých starých pochev listů a vně mají několik šupin (katafylů). Jsou to poměrně nízké jednodomé rostliny s oboupohlavnými květy. Listy se vyvíjí po odkvětu či zároveň s květem, jsou pouze v přízemní růžici, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité, kýlnaté, často se 2 nápadnými rýhami rovnoběžnými s kýlem a okolo střední žilky se vytváří bílý pruh, žilnatina je souběžná. Květy jsou oboupohlavné, poměrně velké a nápadné, různých barev, jednotlivé nebo vyrážejí po několika (2–5) z hlízy. Květy vyrážejí v paždí bazální šupiny z hlízy na krátké stopce, jsou podepřeny několika zpravidla blanitými listeny, někdy se vytváří i také blanité listénce. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech (3+3), které jsou srostlé v dlouhou okvětní trubku. Tyčinky jsou 3. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je spodní, podzemní. Čnělka je 1, ale dělí se do 3 (vzácněji i více) úzce nálevkovitých laloků. Plodem je trojpouzdrá tobolka, která se vyvíjí pod zemí, ale při dozrávání se stopka prodlužuje a tobolka se dostává nad zem. Semena jsou četná a zpravidla obsahují masíčko.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření ve světě.", "content": "Je známo asi 80 druhů, které jsou rozšířeny hlavně v Evropě, především ve Středomoří a také v jihozápadní a střední Asii, jinde se vyskytují jen adventivně.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření v ČR.", "content": "V ČR rostou (snad) přirozeně 2 druhy. Šafrán bělokvětý (\"Crocus albiflorus\") roste hlavně v Alpách a snad jako alpský migrant zasahuje přirozeně do Novohradských hor a na Šumavu. Jinde, např. ve severních Čechách (viz přírodní památka Farská louka)ale i do Krkonoš nebo na východní Moravě je však místy zdomácnělý. Šafrán karpatský neboli šafrán Heuffelův (\"Crocus heuffelianus\") je s jistotou původní ve slovenských Karpatech, možná zasahuje přirozeně do Beskyd. V jiných (většinou horských) oblastech je také občas zdomácnělý. Oba druhy jsou řazeny ke kriticky ohroženým druhům flóry ČR (C1). Šafrán setý (\"Crocus sativus\") byl dříve v ČR pěstován kvůli koření a vzácně zplaňoval. Jako okrasné druhy se pěstují např. fialově kvetoucí šafrán neapolský (\"Crocus napolitanus\"), či žlutě kvetoucí druhy šafrán žlutý (\"Crocus flavus\") a šafrán zlatý (\"Crocus chrysanthus\") a další.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Šafrán (\"Crocus\") je rod jednoděložných rostlin z čeledi kosatcovité (\"Iridaceae\"). Tento článek pojednává o botanickém rodu, o šafránu jako koření viz šafrán setý.", "tgt_summary": "Crocus (English plural: crocuses or croci) is a genus of flowering plants in the iris family comprising 90 species of perennials growing from corms. Many are cultivated for their flowers appearing in autumn, winter, or spring. The spice saffron is obtained from the stigmas of \"Crocus sativus\", an autumn-blooming species. Crocuses are native to woodland, scrub, and meadows from sea level to alpine tundra in North Africa and the Middle East, central and southern Europe, in particular Krokos, Greece, on the islands of the Aegean, and across Central Asia to Xinjiang Province in western China.", "id": 909738} {"src_title": "Disociace (psychologie)", "tgt_title": "Dissociation (psychology)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Za autora konceptu disociace je považován francouzský filosof a psycholog Pierre Janet (1859–1947). Na rozdíl od jiných koncepcí disociace (jako například Freudova pojetí v rámci jeho psychoanalytické teorie) ji Janet nepovažoval za obranný mechanismus. Podle Janeta docházelo k disociaci pouze u jedinců s vrozeným oslabením mentálního fungování, ve stresu náchylným k hysterii. I přesto, že se v mnoha jeho případových studiích objevovaly traumatické zážitky, Janet disociaci nikdy nepovažoval za obranu proti těmto zážitkům – právě naopak, trval na tom, že se jedná o jakýsi mentální nebo kognitivní deficit. Trauma považoval za jeden z mnoha stresorů, které mohou zhoršit už tak narušenou „mentální efektivitu“ hysterického jedince a spustit záplavu hysterických (dnes „histriónských“ či „disociativních“) symptomů. Přestože byla v posledních dvou desetiletích devatenáctého století disociace středem zájmu, zejména v Anglii a ve Francii, s příchodem nového tisíciletí tento zájem rychle opadl. Dokonce i Janet přesměroval svoji pozornost k jiným problematikám, zato v Americe zájem o disociaci mezi lety 1890 a 1910 vrcholil, jak je patrné z díla Williama Jamese a mnoha dalších bostonských psychologů. Nicméně i v Americe zájem o disociaci kvapem ustoupil pod náporem akademického zájmu o psychoanalýzu a behaviorismus. Po velkou část dvacátého století se disociací zabýval jen málokdo a diskutovat se o ní znovu začalo až v souvislosti s publikací neodisociační teorie Ernesta Hilgarda (1977) a s publikační činností dalších autorů v 80. letech 20. století, kteří se věnovali mnohočetné poruše osobnosti. V posledních letech zájem o disociaci jakožto klinický jev stoupá v souvislosti s posttraumatickou stresovou poruchou, disociativní poruchou identity a kontroverzí, která je s ní spojená, a také v souvislosti s neurozobrazovacími technikami a relevantními populačními výzkumy. Z historického hlediska je možné zmínit ještě jeden z kořenů psychopatologického konceptu disociace, a to koncept Eugena Bleulera, který zkoumal disociaci ve vztahu ke schizofrenii.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnóza.", "content": "K diagnostikování disociace se nejběžněji používá Škála disociativních prožitků (Dissociative Experiences Scale). Jádrovými symptomy disociativních poruch jsou podle DSM-IV depersonalizace, derealizace a psychogenní amnézie. V běžné populaci zaznamenalo 60–65 % respondentů z klinického hlediska nezávažné disociativní prožitky, což svědčí o jejich vysoké prevalenci. Dále se k diagnóze a zhodnocení míry disociace používá SCID-D (strukturovaný klinický rozhovor).", "section_level": 1}, {"title": "Souvislost s traumatem, týráním a zneužíváním.", "content": "Disociace je často popisována jako jeden ze souboru symptomů zažívaných některými oběťmi nejrůznějších traumat z dětství (včetně fyzického a psychického týrání či pohlavního zneužívání). Tato tvrzení podporují i výzkumná zjištění o korelační souvislosti disociace a traumat prožitých v minulosti. Disociace se velmi často objevuje u traumatizovaných osob, zároveň však existuje mnoho jedinců, kteří prožili nějaké trauma, a přesto žádné disociativní symptomy nevykazují. Disociace v dospělosti v kombinaci se zážitkem jakéhokoli zneužívání v dětství či jinými zážitky interpersonálního násilí přispívá k narušení vzorců rodičovského chování, které může dále přispívat k cyklické povaze domácího násilí a způsobených traumat. Symptomy disociace na bázi prožitého traumatu mohou zahrnovat depersonalizaci, emoční oploštělost, apatii nebo amnézii týkající se vzpomínek na traumatickou událost. Na teoretické rovině může disociace v případě závažného traumatu představovat dočasně efektivní obranný mechanismus. Z dlouhodobého hlediska je však disociace spojována se snížením schopnosti psychického fungování a přizpůsobení jedince. Další symptomy často pozorované spolu s disociací u obětí traumatických událostí zarhnují úzkosti, PTSD, nízké sebevědomí, somatizační obtíže, deprese, chronické bolesti, selhávání v interpersonálních vztazích, abúzus látek, sebepoškozování a suicidální myšlenky nebo jednání. Tyto symptomy mohou být často prezentovány jako zdroje obtíží a maskovat tak skutečné jádro problému. V rámci klinické populace byla zjištěna souvislost mezi vysokou mírou disociativních symptomů (včetně amnézie vztahující se ke konkrétním vzpomínkám na trauma) a zneužíváním v dětství - obzvlášť chronickým zneužíváním s počátkem v nízkém věku. V neklinickém vzorku populace dospělých žen byla nejčastěji zvýšená míra disociace uváděna v souvislosti s pohlavním zneužíváním před 15. rokem věku výrazně starší osobou. Korelace byla zjištěna také s fyzickým týráním a pohlavním zneužíváním v dětství. Míra disociace se přímo úměrně zvyšovala s rostoucí závažností pohlavního zneužívání. Přehledový článek z roku 2012 podporuje současnou hypotézu, že nedávno prožité trauma může ovlivňovat jedincovo hodnocení vzdálenější minulosti, měnit minulé prožitky a vést ke stavům disociace.", "section_level": 1}, {"title": "Psychoaktivní látky.", "content": "Psychoaktivní látky mohou často navodit dočasné disociativní stavy. Mezi látky s disociativními účinky patří například ketamin, oxid dusný, alkohol, tiletamin, marihuana, dextrometorfan, PCP, metoxetamin, šalvěj divotvorná, atropin a ibogain.", "section_level": 1}], "src_summary": "V psychologickém kontextu zahrnuje pojem disociace široké spektrum prožitků od lehčí formy odloučení od bezprostředního okolí až po závažnější odloučení od fyzických či emočních prožitků. Nejtypičtějším znakem všech disociativních jevů je odloučení od reality, spíše než úplná ztráta kontaktu s realitou, jako je tomu u psychotických onemocnění. ", "tgt_summary": "Dissociation is any of a wide array of experiences from mild detachment from immediate surroundings to more severe detachment from physical and emotional experiences. The major characteristic of all dissociative phenomena involves a detachment from reality, rather than a loss of reality as in psychosis. ", "id": 124403} {"src_title": "Jan Cicero Braniborský", "tgt_title": "John Cicero, Elector of Brandenburg", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jan se narodil jako nejstarší syn braniborského kurfiřta Albrechta III. Achilla (1414–1486) a jeho první manželky Markéty Bádenské (1431–1457). Princ žil do svých dvanácti let na franských sídlech rodiny a v roce 1466 ho jeho strýc, braniborský kurfiřt Fridrich II. Braniborský odvezl jako svého předpokládaného dědice do Braniborského markrabství. Účastnil se v roce 1468 války proti Pomořansku a doprovázel svého strýce na jednání s uherským králem Matyášem Korvínem. Otec v roce 1473 ustanovil Jana, který pro svou velkou výřečnost a znalost latiny dostal přízvisko \"Cicero\", regentem Braniborského markrabství. Albrecht sám pak zůstal, stejně jako jeho předchůdci, na jižnějších kmenových sídlech markraběcího domu ve Frankách. Pro své mládí však byl Jan do roku 1476 zastupován biskupem Fridrichem von Lebus. Po smrti svého otce v roce 1486 se stal Jan Cicero jako jeho následník braniborským kurfiřtem. Franské državy Albrecht Achilles zajistil zákonem Janovu mladšímu bratrovi. Potvrdil privilegia dvojměstí Berlín-Cölln a určil je za trvalou rezidenci. V tomto aktu lze spatřovat vznik Berlína jako hlavního města. V roce 1488 zavedl Jan Cicero daň z piva. To byl precedens pro princip nepřímé daně. Ve Staré marce došlo kvůli této dani k povstání, které Jan tvrdě potlačil. Již v době, kdy byl regentem, začala vypořádání a Pomořanským vévodstvím a Hlohovským knížectvím a městy Staré marky. Chytrou diplomacií získal kurfiřt kraj Zossen a nabyl budoucího práva k nástupnictví v Pomořansku. V roce 1499 zemřel Jan Cicero, který trpěl silnou otylostí, na hradě Arneburg na vodnatelnost (dědičnou chorobu Hohenzollernů). Kurfiřtskou hodnost po něm zdědil jeho syn Jáchym I. Braniborský. Jako první hohenzollernský kurfiřt našel Jan Cicero místo posledního odpočinku ve Staré marce - byl pochován v klášteře Lehnin. Na popud jeho vnuka Jáchyma II. byly jeho ostatky i s epitafem od sochaře Hanse Vischera převezeny do berlínského dómu.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "25. srpna roku 1476 se v Berlíně oženil s Markétou Saskou, dcerou saského vévody Viléma III. Svatba musela být pro Janovu peněžní tíseň odložena. Z manželství se narodilo sedm dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Cicero Braniborský (2. srpna 1455, Ansbach – 9. ledna 1499, Arneburg/Stará marka) byl čtvrtý kurfiřt Braniborského markrabství z dynastie Hohenzollernů.", "tgt_summary": "John II (; 2 August 1455 – 9 January 1499) was Elector of Brandenburg from 1486 until his death, the fourth of the House of Hohenzollern. After his death he received the posthumous cognomen Cicero, after the Roman orator of the same name, but the elector's eloquence and interest in the arts is debatable.", "id": 148794} {"src_title": "Oratorium", "tgt_title": "Oratorio", "src_document": [{"title": "Forma.", "content": "Oratorium se vyvinulo v Itálii z dialogů na náboženská témata, které byly zpívány v chrámech. Dějovou linií oratoria provází vypravěč formou recitativu s generálním basem a odděluje tak jednotlivá hudební čísla. Vypravěčem je zpravidla tenor. Text přednášený vypravěčem bývá zpravidla přesnou citací Bible či životopisů svatých. Texty svěřené sólistům a sboru jsou dílem autora libreta. Častá je čistě instrumentální předehra.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Nejstarší dochované oratorium je \"Rappresentatione di Anima et di Corpo\" (Představení duše a těla), které zkomponoval Emilio de' Cavalieri v Římě v roce 1600. Vznik oratoria je úzce svázán se vznikem opery. Vždyť nejstarším, dnes ztraceným, dílem považovaným za operu je \"Dafne\" skladatele Jacopa Periho, která byla uvedena ve Florencii kolem roku 1597. Vývoj oratoria vždy reagoval na inovace v oblasti opery. V 17. století došlo k rozmachu oratoria zejména v Itálii a ve Francii. Nejslavnějším skladatelem oratorií v Itálii byl Giacomo Carissimi (1605–1674), který svými díly na dlouhou dobu kodifikoval formální pravidla. Jeho následovníky byli zejména Antonio Draghi (1634–1700) a Alessandro Stradella (1639–1682). Ve Francii pak Marc-Antoine Charpentier (1643–1704). 17. století se v Itálii paralelně rozvíjely dva typy oratoria: \"oratorio volgare\" (lidové oratorium) na italský text a \"oratorio latino\" (latinské oratorium) na biblický námět a latinský text. Alessandro Scarlatti a s ním celá Neapolská operní škola přenesli z opery do oratoria recitativ secco i accompagnato a árii da capo. V Německu byly velmi oblíbené „historie“ Heinricha Schütze (\"Velikonoční historie\", 1623; \"Vánoční historie\", 1664). Vrcholem tohoto vývoje se stala v 18. století oratoria Georga Friedricha Händela, z nichž nejznámější jsou Mesiáš (1742) a Juda Makabejský (1746). Mimořádnou formu má Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha, které je spíše cyklem šesti jednotlivých kantát. Bach zde použil i některé části svých světských kantát podložených novým textem. Období klasicismu je charakterizováno vrcholnými díly Josepha Haydna (\"Stvoření světa\" (\"Die Schöpfung\" 1798) a \"Roční období\" (\"Die Jahreszeiten\", 1801)) a Ludwiga van Beethovena (\"Kristus na hoře Olivetské\", 1800). Ani romantismus se tvorbě oratorií nevyhýbal. Vznikla díla jako \"Ráj a\" Peri Roberta Schumanna, \"Legenda o sv. Alžbětě\" Ference Liszta či \"Svatá Ludmila\" Antonína Dvořáka. Hudební výoj ve 20. století vedl k uvolnění formy a oratoria v této době vzniklá se vyznačují individuálním řešením skladatele. Mezi nejvýznamnější patří např. \"Král David\" Arthura Honeggera, \"Jakubův žebřík\" Arnolda Schoenberga či opera-oratorium Igora Stravinského \"Oedipux Rex\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Oratorium (z lat. orare, modlit se) je rozsáhlá hudební skladba, zpravidla na duchovní (náboženské) téma, pro sóla, sbor a orchestr, která je prováděna koncertně (nescénicky).", "tgt_summary": "An oratorio () is a large musical composition for orchestra, choir, and soloists. Like most operas, an oratorio includes the use of a choir, soloists, an instrumental ensemble, various distinguishable characters, and arias. However, opera is musical theatre, while oratorio is strictly a concert piece – though oratorios are sometimes staged as operas, and operas are sometimes presented in concert form. In an oratorio the choir often plays a central role, and there is generally little or no interaction between the characters, and no props or elaborate costumes. A particularly important difference is in the typical subject matter of the text. Opera tends to deal with history and mythology, including age-old devices of romance, deception, and murder, whereas the plot of an oratorio often deals with sacred topics, making it appropriate for performance in the church. Protestant composers took their stories from the Bible, while Catholic composers looked to the lives of saints, as well as to Biblical topics. Oratorios became extremely popular in early 17th-century Italy partly because of the success of opera and the Catholic Church's prohibition of spectacles during Lent. Oratorios became the main choice of music during that period for opera audiences.", "id": 1572067} {"src_title": "Wieland Wagner", "tgt_title": "Wieland Wagner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Wieland byl nejstarší ze čtyř dětí skladatele Siegfrieda Wagnera a jeho ženy Winifred rozené Williamsové a zároveň vnukem skladatele Richarda Wagnera. Blízký vztah Winifred Wagnerové s Hitlerem vedl k tomu, že Wieland ho znal v průběhu svého dětství a jinošství jako \"strýčka Wolfa\". Díky tomu se vyhnul vojenské službě a pracoval na hudebních slavnostech; na sklonku války pracoval v Ústavu pro fyzikální výzkum bayreuthské pobočky koncentračního tábora Flossenbürg. Členem NSDAP byl od roku 1938. V roce 1941 se Wieland Wagner oženil s baletkou a choreografkou Gertrudou Reissingerovou. Měli čtyři děti: Iris (* 1942), Wolfa Siegfrieda (* 1943), Nike (* 1945) a Daphne (* 1946). Na počátku 60. let 20. století se Wieland Wagner rozešel se svou manželkou a do své smrti udržoval milostný vztah s mnohem mladší sopranistkou Anjou Siljou, jednou ze zpěvaček, které získal pro účinkování v Bayreuthu. Zemřel na rakovinu plic v říjnu 1966. Je pohřben ve hrobce rodiny Wagnerových na hřbitově v Bayreuthu.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Wieland Wagner je považován za jednoho ze zakladatelů tzv. „režijního divadla“ (Regietheater) díky prosazování nového moderního stylu režie i scénografie Wagnerových oper, přičemž naturalistické inscenování nahradil symbolickým a zaměřil se na psychologii dramatu. Wieland začal svou režijní kariéru již před druhou světovou válkou, a to v inscenacích oper svého otce a děda. Tyto práce dosud nevykazovaly inovativní přístup, kterým proslul po válce. Jeho výprava bayreuthské inscenace \"Parsifala\" z roku 1937 byla například vědomě konzervativnější i než předchozí inscenace, přestože pracovala s filmovými projekcemi v průběhu proměn; podobně i válečná inscenace \"Mistrů pěvců norimberských\" z roku 1943. Když byly roku 1951 znovu zahájeny Hudební slavnosti v Bayreuthu, stali se Wieland a jeho bratr Wolfgang jejich řediteli namísto své matky, jejíž blízké vztahy s Adolfem Hitlerem ji pro další vedení festivalu diskvalifikovaly (Wielandova vlastní minulost však byla pominuta). Revoluční inscenace vyprovokovaly extrémní pozitivní i negativní ohlasy. Již Wielandova dlouho uváděná a průběžně zdokonalovaná inscenace \"Parsifala\" z roku 1951 měla řadu rysů, jež pro něj byly později charakteristické. Poválečná střízlivost a jeho vlastní zájem – ovlivněný Adolphem Appiou – o světelné efekty jej přivedly k využívání kruhových minimalistických kulis osvícených shora. Ve Wielandově prvním poválečném \"Siegfriedovi\" (1951) představovala obra Fafnera devítimetrová socha draka chrlícího oheň. V pozdějších inscenacích této opery místo toho použil pár obřích očí, které střídavě vystupovaly z lesa projektovaného na pozadí scény, což vyvolávalo dojem pohybů velkého tvora roztaženého dolů do poloviny Zeleného vrchu. Wielandovi \"Mistři pěvci norimberští\" z roku 1956, přezývaní „Mistři pěvci bez Norimberka“, byli symbolickým vyvrcholením jeho kampaně za odpoutání se od naturalismu při inscenování Wagnera. Středověké město bylo reprezentováno pouze uličním dlážděním, nad scénou se vznášel velký balón připomínající kvetoucí strom. Wielandův minimalismus se neomezoval na kulisy a rekvizity. Například zpěvák zpívající Gunthera měl v prvním dějství \"Soumraku bohů\" stále sedět nakloněn vpřed do okamžiku, kdy pocítil svou autoritu zpochybněnou Hagenem, odkdy měl sedět zpříma. Je obtížné představit si větší kontrast s tradičním operním herectvím. Účinek inscenací z 50. let podpořila účast řady silných dirigentských osobností včetně Hanse Knappertsbusche, Josepha Keilbertha a Clemense Krausse. Mezi zpěváky hlavních rolí byli Hans Hotter, Astrid Varnayová, Wolfgang Windgassen a Birgit Nilssonová. Mnoho nahrávek z tohoto období je dostupné na CD; oproti tomu autentické obrazové záznamy chybějí. Přestože Wieland žije v paměti především pro inscenace oper svého děda v Bayreuthu, byl často zván k práci na jiných místech Německa a Evropy. Hostoval například ve Stuttgartu, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Berlíně, Mnichově, Frankfurtu nad Mohanem, Vídni, Kodani, Neapoli, Benátkách, Miláně, Turíně, Londýně, Edinburghu, Paříži, Bruselu, Amsterdamu, Lausanne, Ženevě. Vedle děl svého děda a otce (\"Der Bärenhäuter\", \"Schwarzschwanenreich\", \"An allem ist Hütchen Schuld\", \"Sonnennflammen\") inscenoval Wieland Wagner i například Gluckova \"Orfea a Eurydiku\", Beethovenova \"Fidelia\", Weberova \"Čarostřelce\", Verdiho \"Aidu\" a \"Othella\", Bizetovu \"Carmen\", Straussovu \"Salome\" a \"Elektru\", Bergova \"Vojcka\" a \"Lulu\" i opery Carla Orffa (\"Antigonae\", \"Comoedia de Christi Resurrectione\"). Velkou láskou poslední éry jeho života byla německá sopranistka Anja Silja. Bylo jí pouhých 20 let, když roku 1960 na záskok za Leonii Rysanekovou převzala v Bayreuthu Sentu a způsobila senzaci. Díky silnému, tvárnému, mladistvému a zářícímu hlasu i mimořádnému hereckému talentu ztělesňovala Wielandovy ideály. V Bayreuthu zpívala kromě Senty též Elsu v \"Lohengrinovi\", Elisabeth a Venuši v Tannhäuserovi a Evu v \"Mistrech pěvcích\". Jinde patřily do jejího repertoáru Isolda, Brünnhilda, Elektra a Salome Richarda Strausse, Marie ve \"Vojckovi\" a Lulu Albana Berga; zpívala dokonce i Desdemonu ve Verdiho \"Othellovi\" režírovaném Wielandem. Ale Wieland Wagner spolupracoval se všemi nejlepšími zpěváky své doby a do \"nového Bayreuthu\" přilákal elitu wagnerovského zpěvu: Nilssonová, Windgassen, Vickers, Rysaneková, Hotter, Resniková, Vinay, Adam, Gwyneth Jonesová. Wieland chtěl dobré herce, ale zároveň po zpěvácích požadoval, aby se věrně drželi jeho záměru. Po Wielandově smrti byly jeho rekonstruované inscenace uvedeny mj. v New Yorku, San Franciscu, Sydney a Ósace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wieland Adolf Gottfried Wagner (5. ledna 1917 Bayreuth, Německá říše – 17. října 1966 Mnichov, Spolková republika Německo) byl německý operní režisér a scénograf. Jako vnuk Richarda Wagnera se proslavil především inovativním inscenováním jeho oper.", "tgt_summary": "Wieland Wagner (5 January 1917 – 17 October 1966) was a German opera director, grandson of Richard Wagner. As co-director of the Bayreuth Festival when it re-opened after World War II, he was noted for innovative new stagings of the operas, departing from the naturalistic scenery and lighting of the originals. His wartime involvement in the development of the V-2 rocket was kept secret for many years.", "id": 585067} {"src_title": "Julius von Payer", "tgt_title": "Julius von Payer", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v Šanově (dnes část Teplic), v domě \"U Jitřenky\" v ulici U Hadích lázní. Otec Franz Anton Rudolf Payer byl důstojníkem v penzi. Julius byl ve věku deseti let poslán do kadetního ústavu v Łobzówě u Krakova. Jeho otec zemřel ještě před tím, než mladý Julius stačil dokončit školu. V letech 1856–1859 pokračoval ve studiu na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, odkud vyšel jako podporučík 2. třídy. Poté byl přidělen ke 36. pěšímu pluku do Verony. V Itálii působil s přestávkami několik let, za prusko-rakouské války se vyznamenal v bitvě u Custozzy (1866). V té době se už intenzivně věnoval vysokohorským výstupům v Alpách, s nimiž začal v roce 1863. O rok později vystoupil na vrcholy pohoří Adamello-Presanella (přes 3500 m n. m.), načež brzy poté vyhotovil mapu celé oblasti v měřítku 1 : 56 000. Obdobně v letech 1865–1868 zmapoval Ortleské Alpy. Za tu dobu vystoupil na více než 100 vrcholů v obou pohořích, z toho 43 prvovýstupů. Díky výtečné kartografické práci získal v roce 1868 místo ve \"Vojenském zeměpisném ústavu\" ve Vídni a také byl osloven k účasti na arktické expedici (jako topograf a vedoucí saní), kam jej navrhl německý kartograf a zeměpisec August Petermann. S ním spolupracoval dlouhodobě předtím i potom: v přílohách \"Petermanns Geographische Mitteilungen\" publikoval obsáhlé zprávy o svých alpských výstupech. Arktickou expedici vedl Karl Koldewey a byla to v pořadí již druhá německá plavba do ledové oblasti východně od Grónska. Přes ztrátu plachetnice \"Hansa\" a následné útrapy se výpravě podařilo zmapovat pobřeží severovýchodního Grónska mezi 74.–77. stupněm severní šířky. I sám Payer však později píše, že skončila nezdarem. Po návratu byl Juliu Payerovi udělen rakouský Řád železné koruny (1870) a stal se všeobecně populárním. V roce 1871 se zúčastnil další polární výpravy, tentokrát ke Špicberkům. Výprava měla průzkumný charakter a spolu s Payerem ji vedl Karl Weyprecht. Hlavním mecenášem tohoto podniku byl hrabě Hans Wilczek. Payer a Weyprecht dosáhli na plachetnici \"Isbjörn\" 78. stupně severní šířky a zpět se vrátili s řadou poznatků. Payerovi byla po návratu udělena další ocenění, jako např. Řád italské koruny (1872) apod. Úspěch expedice podnítil novou (hlavní) cestu, tentokrát s dvacetinásobnými náklady, která proběhla v letech 1872–1874. Vedli ji opět Payer a Weyprecht. Cílem bylo najít cestu ze Severního přes Barentsovo moře až do Beringova průlivu. Loď Admiral Tegetthoff plula kolem Laponska k Nové Zemi a dále podél jejího severního pobřeží. Ačkoli se nepodařilo proplout \"severní cestou\", došlo alespoň k objevu neznámého souostroví, které Payer pojmenoval na počest císaře Zemí Františka Josefa. Také vyhotovil podklady pro první mapu. Po návratu (20. září 1874) byl spolu s Weyprechtem oceněn Leopoldovým řádem, ale zároveň došlo k veřejnému zpochybňování výsledků výpravy. To vedlo k tomu, že se Payer vzdal vojenské služby a zřekl se všech hodností. Až na bohatou přednáškovou činnost se stáhl do ústraní a začal pracovat na knize o polární expedici. Krátce po vydání knihy byl v říjnu 1876 povýšen do rytířského stavu. Později se Julius Payer oženil a vystěhoval do Frankfurtu nad Mohanem. Začal studovat malířství a ve studiích pokračoval v Mnichově. Tam také vytvořil obrazový cyklus o arktické expedici, který byl vystavován v řadě světových měst. V 80. letech 19. století žil Payer v Paříži, kde se narodily jeho dvě děti a také tam v důsledku infekce přišel o oko (1884). Přesto pokračoval v malířské tvorbě, za niž získával řadu ocenění. V roce 1890 bylo jeho manželství rozvedeno. V 90. letech Julius Payer usiloval o uspořádání malířské výpravy k břehům Grónska. K tomu účelu pořádal sérii přednášek, ale nepodařilo se mu získat finanční prostředky. Z důvodu životní nouze požádal v Rakousku o přiznání penze. V roce 1899 mu byla vyměřena ve výši 400 zlatých ročně. Na počátku 20. století pobýval Payer často v Bledu. Tam jej zastihla v roce 1912 mozková mrtvice, po níž částečně ochrnul a tam také v srpnu 1915 zemřel. Tělesné ostatky byly později převezeny do Vídně. Své polární zážitky zachytil teplický rodák v rozsáhlém malířském díle. Jeho jméno nese Payerův ostrov v Zemi Františka Josefa. Na počest svého rodného města zde pojmenoval (německy) \"Teplický záliv\" a \"Šanovský ostrov\". Dobrodružství ze svých výprav k severu rovněž popsal v knize, jejíž zredukovaná verze vyšla v češtině pod názvem V ledovém zajetí. V Teplicích je na jeho rodném domě v ulici U Nových lázní (lázeňský dům Julius Payer je kulturní památka) jemu věnovaná pamětní deska.", "section_level": 1}, {"title": "Památka.", "content": "Pamětní deska na hotelu Payer v Teplicích, který rovněž nese jeho jméno. V prosinci 2017 mu byla odhalena socha Jana Koblasy na křižovatce v Lípové ulici v Teplicích.", "section_level": 1}], "src_summary": "Julius Johannes Ludovicus von Payer (2. září 1841 Teplice Šanov – 19. srpna 1915 Bled) byl teplický rodák, horolezec, polárník, objevitel, kartograf a malíř.", "tgt_summary": "Julius Johannes Ludovicus Ritter von Payer (2 September 1841, – 29 August 1915), ennobled Ritter von Payer in 1876, was an officer of the Austro-Hungarian Army, mountaineer, arctic explorer, cartographer, painter, and professor at the Theresian Military Academy. He is chiefly known for the Austro-Hungarian North Pole expedition in 1872–74 and the discovery of Franz Josef Land.", "id": 1638228} {"src_title": "Topol černý", "tgt_title": "Populus nigra", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Koruna je široká se silnými větvemi, vysoká, klenutá, rozložitá, u starých stromů může působit nepravidelným dojmem. Kmen topolu černého je plnodřevný, rovný, u starších jedinců svalcovitý a často pokroucený. Dřevo bývá v jádře světle hnědavé, bez dřeňových skvrn, poměrně hrubé a velmi lehké. Kůra v mládí šedobílá, později se od báze kmene nahoru tvoří hluboce trhlinatá hnědošedá borka. Starší větvičky jsou žlutošedé s velkými naběhlými lenticelami. Kořenový systém je mělký a dlouze protáhlý. Projevuje se hojná výmladnost z pařezů i sválových hrbolů na kmeni, ale také z kořenů. Rozmnožování odnožemi je možné. Je řazen mezi rychle rostoucí dřeviny.", "section_level": 1}, {"title": "Listy.", "content": "Listy na makroblastech (dlouhých větévkách) jsou asi 5–9 cm dlouhé, střídavé, dlouze řapíkaté, okrouhlé až kosočtverečné, dlouze zašpičatělé, při bázi uťaté nebo široce klínovité, s prosvítavým, jemně vroubkovaně pilovitým okrajem. Lysé, na líci světle zelené, na rubu poněkud světlejší. Řapík bočně zmáčklý. Listy na brachyblastech (zkrácených větévkách) jsou všeobecně kratší.", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Květy topolu černého jsou dvoudomé. Samčí jehnědy dorůstají do délky kolem 5 cm, jsou tlusté, válcovité, nící, s purpurově červenými prašníky. Samičí jehnědy bývají štíhlejší, zelenavé, se žlutými bliznami. Topol kvete v březnu a dubnu. Semeno dozrává v červnu.", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Plodem topolu jsou tobolky, které jsou tlusté, zašpičatělé, zelenavě hnědé, lysé, zřetelně stopkaté. Pokud jsou zralé, bývají většinou prasklé. Semena světle hnědá, se sněhobíle vlnatým svazečkem chloupků. Větrem jsou roznášeny ve velkém množství, takže v rozlehlých porostech topolů to v době zrání může vypadat, jako by napadl čerstvý sníh.", "section_level": 2}, {"title": "Větvičky v zimním stavu.", "content": "Letorosty mají žlutavou až světle hnědou barvu, jsou lesklé. Pupeny jsou na větvích spirálovitě uspořádány, bývají značně velké, hnědé, těsně přisedlé, špičaté, lepkavé, puklé voní balzámem. Květní pupeny odstálé, ven zahnuté.", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Topol černý pochází z velkých říčních údolí střední Evropy a jižní Evropy, dnes roste navíc i v západní a střední Asii a severní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Topolům černým se nejlépe daří na svěžích humusovitých půdách. Světlomilná dřevina, nenáročná. Vyskytuje se na periodicky zaplavovaných půdách (lužní lesy), ve vlhkých lesích, na březích řek a potoků. Na příliš suchých stanovištích je náchylný k chorobám a k lámavosti vrcholů.", "section_level": 1}, {"title": "Možné využití.", "content": "Strom alejí a parků. Jako okrasná dřevina a do větrolamů byl často využíván úzce sloupovitý kultivar 'Italica'. Často je vysazován na hrázích rybníků a podél vodních toků, kde zpevňuje kypré břehy. Jako rychle rostoucí dřevina slouží například jako zdroj obnovitelných zdrojů energie – používá se jako palivo ve formě štěpky nebo pilinových briket. Fládrované dřevo sukovitých kmenů se užívá jako imitace drahých zámořských dřev. Topolová mast z pupenů a vazelíny se dříve užívala proti revmatickým obtížím, na hemeroidy, omrzliny a popáleniny od slunce.", "section_level": 1}], "src_summary": "Topol černý (\"Populus nigra\") je listnatý opadavý strom z čeledi vrbovité (\"Salicaceae\"). Dorůstá výšky až kolem 30 metrů, dožívá se až několika staletí.", "tgt_summary": "Populus nigra, the black poplar, is a species of cottonwood poplar, the type species of section \"Aigeiros\" of the genus \"Populus\", native to Europe, southwest and central Asia, and northwest Africa.", "id": 1767628} {"src_title": "Pes pralesní", "tgt_title": "Bush dog", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Hnědé, hnědočerné a někdy i rezavé tělo této šelmy měří circa od 57,5 - 75 cm, její krátký ocas 12,5 - 15 cm. V kohoutku dosahuje výšky asi 30 cm. Hmotnost tohoto živočicha se pohybuje od 5 do 8 kg. I přesto, že má krátké nohy, umí pes pralesní zdatně běhat. Hlava je krátká a masivní, podobná spíše malé medvědí. Uši má malé, stejně jako oči.", "section_level": 1}, {"title": "Biologie.", "content": "Informací o jeho životě není mnoho, za což může jeho nízká početnost ve volné přírodě. Zdržuje se v lesích, stepích, ale i u vodních ploch. Žije ve smečkách čítajících 2-12 jedinců. Loví kdykoliv během dne a jeho kořistí se stávají většinou hlodavci včetně velkých druhů, například pak nebo agutiů. Výjimečně si smečka troufne na kapybary, jelenovité, pekari či dokonce tapíry. Dále zabíjí pásovce, zajíce, krysy, opossumy, pštrosy nandu a různé jiné menší živočichy. Živí se i ovocem. Díky své velké dovednosti v plavání, zřejmě větší než u jakékoliv jiné psovité šelmy, ho neodradí ani to, když kořist uteče do vody. V noci psi pralesní odpočívají v různých prohlubních, skulinách nebo norách, např. po pásovcích. Svá teritoria si označují močí nebo výměškem análních žláz a dobře si toto území střeží. Březost trvá 67 dní a samice může zabřeznout několikrát do roka. V jednom vrhu rodí nejčastěji 3-6 mláďat (průměrně 3,8). Po narození se mláďata skrývají v norách, kde se o ně starají převážně matky do doby, pokud nejsou schopna bezpečnost nor opustit. Otcové a ostatní členové smečky zásobují matku během jejího kojení štěňat potravou. Pohlavní dospělosti dosahují mláďata po 10 až 12 měsících. V zajetí se dožívají okolo 10 let, délka dožití ve volné přírodě není známa.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Rozeznáváme u něj tři poddruhy:", "section_level": 1}, {"title": "Chov v zoo.", "content": "Pes pralesní je chován v 35 evropských zoo (stav květen 2018). V Česku se jedná o dvě zařízení: Zoo Jihlava a Zoo Praha. Přitom do Zoo Jihlava byli dva mladí samci přivezeni z dlouhodobě prosperujícího chovu v pražské zoo teprve v roce 2017. Historicky byl tento druh chován také v Zoo Brno, Zoo Dvůr Králové a Zoo Ústí nad Labem. Odchovy jsou velmi obtížné, a tak patří ve světě chovatelů k velkým událostem.", "section_level": 1}, {"title": "Chov v Zoo Praha.", "content": "První zvířata tohoto druhu přišla do pražské zoo v roce 1988. Hned o rok později se je podařilo rozmnožit. na dlouhou dobu naposledy se odchov podařil v roce 2003 a poté následovalo desetileté čekání. Teprve 18. července 2013 se narodila čtyřčata (jeden samec a tři samice). Otcem mláďat se stal samec dovezený z Japonska, čímž je cenný z hlediska nepříbuznosti s ostatními evropskými jedinci. Od té doby se daří odchovávat pravidelně každoročně. Zatím poslední tři mláďata přišla na svět 7. dubna 2018. Celkem se tak již podařilo odchovat takřka 100 jedinců. Pražské odchovy jsou umisťovány do zoo po celém světě včetně Severní a Jižní Ameriky či Asie.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pes pralesní (\"Speothos venaticus\") dříve znám spíše jako pes lesní je středně velká psovitá šelma obývající území Střední a Jižní Ameriky od Panamy až po Peru, Brazílii a Paraguay. ", "tgt_summary": "The bush dog (\"Speothos venaticus\") is a canid found in Central and South America. In spite of its extensive range, it is very rare in most areas except in Suriname, Guyana and Peru; it was first identified by Peter Wilhelm Lund from fossils in Brazilian caves and was believed to be extinct. The bush dog is the only living species in the genus Speothos, and genetic evidence suggests that its closest living relative is the maned wolf of central South America or the African wild dog. The species is listed as Near Threatened by the IUCN. ", "id": 1573137} {"src_title": "LilyPond", "tgt_title": "LilyPond", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Project LilyPond započali roku 1996 Han-Wen Nienhuys a Jan Nieuwenhuizen poté, co v roce 1995 pracovali na preprocesoru MPP k MusiXTeXu.", "section_level": 1}, {"title": "Principy.", "content": "LilyPond převádí zápis v poměrně jednoduchém značkovací jazyce na notový zápis ve formátu PDF (nebo v jiném grafickém formátu, jako je SVG nebo PNG) a na zvukový soubor formátu MIDI. LilyPond usiluje o automatickou sazbu co nejkvalitnějšího notového zápisu, který bude pěkně vypadat a dobře se číst. V tomto směru překonává komerční notační programy, jako Finale nebo Sibelius. Nevýhodou je nižší rychlost formátování. LilyPond je konzolová aplikace, která poskytuje snadno naučitelný jazyk v duchu WYSIWYM, kterým uživatel sděluje, co chce zobrazit (podobně jako například LaTeX); grafické uživatelské rozhraní je k dispozici jako samostatný program Frescobaldi, které sice neumožňuje přímo zadávání not v grafickém prostředí, přesto však nabízí funkce, které u takto rozdělených programů nejsou obvyklé (vyhledání zápisu noty ve zdrojovém souboru poklikáním na notu v grafickém výstupu). Program LilyPond je napsaný zejména v jazyce C++, ale je uživatelsky rozšiřitelný programy v jazyce Scheme interpretovanými interpretem GNU Guile. Vstupní soubory zpracovává v několika krocích, formát PDF získává přes PostScript.", "section_level": 1}, {"title": "Příklad zdrojových kódů LilyPondu.", "content": "\\version \"2.15.14\" \\include \"english.ly\" \\header { \\paper { \\score {", "section_level": 1}, {"title": "Spolupráce s ostatním softwarem.", "content": "Pro LilyPond je k dispozici grafické uživatelské rozhraní Frescobaldi a zásuvný modul pro editor jEdit. Kromě toho do formátu LilyPondu umí zapisovat svůj výstup řada notových programů, například Rosegarden, MuseScore, NoteEdit, Canorus, Denemo a TuxGuitar. LilyPondem sází svůj výstup Mutopia Project, který se zaměřuje na šíření svobodných partitur, a Musipedia, hromadně vytvářená hudební encyklopedie.", "section_level": 1}, {"title": "Mediawiki.", "content": "LilyPond je také možné používat v rámci systému MediaWiki pomocí rozšíření \"Score\". Například zápis vytvoří \\relative c' { f d f a d f e d cis a cis e a g f e } Erotic spankings are commonly combined with other forms of sexual foreplay. The most common type of erotic spanking is administered on the bare buttocks. For safety, erotic spanking should take care to avoid the tailbone and hipbones. ", "id": 1949785} {"src_title": "Podzol", "tgt_title": "Podzol", "src_document": [{"title": "Půdní profil se třemi hlavními horizonty.", "content": "Je to způsobeno pronikáním vody ze shora dolů a postupným vyplavováním minerálních koloidních látek a humusu do nižších horizontů. Podzoly se nacházejí většinou ve výšce nad 800 m, v prostředí se silně kyselými srážkami, nebo tam, kde je voda následně okyselena prostředím opadanky (jehličnaté lesy, smrkové monokultury apod.) Podzol je nejrozšířenějším půdním typem subarktického pásu.", "section_level": 1}, {"title": "Podzolizace.", "content": "Podzolizace je složitý proces (nebo počet dílčích procesů), ve kterém se minerální látky (obecně železo a hliník) mobilizují a vyplaví z A a E (eluviálních) půdních horizontů do B horizontu (iluviální) spolu s huminovými kyselinami. Prostřednictvím tohoto procesu se eluviální horizonty bělí nebo při obohacení humusem jsou šedé. Ve větší hloubce se ukládají do někdy až tvrdé až nepropustné vrstvy seskvioxidů (FeO a AlO) a organických sloučenin (orštejn či železivec). K tomu dochází díky dvěma hlavním procesům: Dominantnějším procesem by měl být prvně jmenovaný, tedy tvorba organických komplexů. Al a Fe se pak částečně vracejí zpět do horních horizontů díky biologickým procesům (příjem kořeny, houbami, jinými organismy). Důležitou roli mohou hrát i anorganické kyseliny jako třeba kyselina dusičná. K podzolizaci dochází při nízkých hodnotách pH, tedy pokud je humus hodně kyselý (při kyselém opadu vegetace nebo působením kyselých dešťů). Podzolizace je spojena s výskytem vegetace s kyselým opadem nebo s některými mykorhizními houbami, zpomalenou mineralizací díky chladnému a vlhkému klimatu, případně s extrémně chudým půdotvorným substrátem. K nejintenzivnější podzolizaci dochází v borových a smrkových lesích, pod kterými vzniká silná vrstva O horizontu (humus typu mor). Může však probíhat i pod dubem a bukem, které mají také poměrně kyselý opad, ovšem ne vždy dostoupí tak daleko, abychom mohli mluvit o pravých podzolech. Důležitý je vliv matečné horniny pokud je kyselá, minerálně chudá, pak podporuje růst nenáročných jehličnanů, jež okyselení dále prohlubují. Na takovýchto půdách pak často roste hlavně bělomech sivý (\"Leucobryum glacum\").", "section_level": 1}], "src_summary": "Podzol či podzoly (z ruského под – pod, зола – prach) je označení pro vyluhovanou, neúrodnou půdu, která vznikla procesem podzolizace, působením klimatických vlivů, zejména pak nadměrné vlhkosti vzduchu.", "tgt_summary": "In soil science, podzols are the typical soils of coniferous or boreal forests. They are also the typical soils of eucalypt forests and heathlands in southern Australia. In Western Europe, podzols develop on heathland, which is often a construct of human interference through grazing and burning. In some British moorlands with podzolic soils, cambisols are preserved under Bronze Age barrows (Dimbleby, 1962).", "id": 2435978} {"src_title": "Karimatka", "tgt_title": "Sleeping pad", "src_document": [{"title": "Využití.", "content": "Karimatka chrání před vlhkem a chladem od země a zajišťuje relativní pohodlí při odpočinku. Pěnové karimatky se dají využít i ke zdravotnickým účelům, například jako provizorní dlaha při fixaci zlomenin, včetně fixace hlavy při podezření na zlomeninu krční páteře.", "section_level": 1}, {"title": "Pěnové karimatky.", "content": "Od běžného pěnového materiálu typu molitan používaného v postelích se liší tím, že má uzavřené póry a tím pádem nenasává vlhkost a vodu a lépe izoluje. Pěnové karimatky se dělí na dvě kategorie. Jednoduché z pěnového polyetylénu (PE) jsou levné, dostupné, používané třeba i jako podložky na cvičení. Vylepšením jsou podložky z etylenvinylacetátu (EVA, Evazote), který je mechanicky trvanlivější, má jemnější pórovitou strukturu a uzavřené póry. Nevýhodou je horší skladnost zvlášť u silnějších modelů a omezený komfort. Významnou výhodou všech pěnových podložek je, že žádné poškození, propíchnutí či propálení neznamená konec izolace. Další evolucí, ne už materiálovou, ale konstrukční, jsou profilované karimatky, které dále zlepšují pohodlí, izolaci a případně praktičnost při skládání.Tloušťka pěnových karimatek bývá kolem 1 cm a nosí se složené do válce, ale některé typy se skládají jako harmonika. Úspěšnost izolace karimatek uvádí tepelný odpor R. Hmotnost pěnových spacích podložek se pohybuje od 59 g do nějakých 300 g.", "section_level": 1}, {"title": "Nafukovací a samonafukovací.", "content": "Později se začaly vyrábět také spací podložky nafukovací i samonafukovací, které se často označují jako nafukovačka nebo samonafukovačka. Samonafukovací podložky mají uvnitř pěnu nebo konstrukci, která při rozvinutí a otevření ventilu způsobí samovolné nasání vzduchu dovnitř, takže po několika minutách lze ventil uzavřít a podložku použít, případně předtím lehce dofouknout. Nafukovačky se musí aktivně nafukovat. Samonafukovací podložky se vyrábějí v tloušťkách od 1 do cca 5 cm, nafukovací pro turisticko horolezecké účely až 6,3 cm. Výhodou nafukovaček a samonafukovaček je lepší skladnost ve sbaleném stavu, vyšší komfort ležení a lepší izolační schopnosti, nevýhodou nebezpečí propíchnutí ostrými předměty v podkladu a propálení například jiskrou od ohně či svíčkou, cigaretou nebo dotekem žhavého vařiče. Také je nelze použít jako nouzovou dlahu. Drobná díra nebo propálenina u pěnové karimatky nepředstavuje obvykle problém. Hmotnost nafukovací podložek se pohybuje kolem 400 g a více.", "section_level": 1}, {"title": "Výrobci.", "content": "Vynálezcem a průkopníkem samonafukovacích podložek je firma Cascade Design, která je začala vyrábět pod značkou Therm-a-Rest. Tyto podložky se považují etalon kvality. (Samo)nafukovací podložky prodávají pod svými značkami i další firmy, jako například Mammut, Yate, i český Jurek. V uživatelských testech vychází značka Therm-a-rest obvykle jako nejlepší. Výrobu pěnových podložek zvládla již řada firem a nabídka je velmi široká.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karimatka je spací podložka užívaná zpravidla pod spacím pytlem při přespávání nebo bivakování v přírodě, například při turistice, vodáctví nebo horolezectví a horolezeckých expedicích. Název pochází od prvního výrobku tohoto druhu, žluté pěnové podložky s uzavřenými póry Karrimat, uvedené na trh britskou firmou Karrimor v roce 1966. Spací podložky později začaly vyrábět i jiné firmy a v jiných barvách, ale i pro ně se vžil název karimatka.", "tgt_summary": "In camping, a ground pad, sleeping pad, thermal pad, sleeping mat, or roll mat is lightweight pad, common among hikers, backpackers and budget travelers, often used in conjunction with a sleeping bag. Its purpose is to provide padding and thermal insulation. All types currently available use air as their primary form of insulation. ", "id": 2125946} {"src_title": "Örebro", "tgt_title": "Örebro", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Örebro dostalo městská práva prostřednictvím královské charty v roce 1404. Örebro v překladu znamená most přes štěrkové břehy. Řeka Svartån protéká městem a vlévá se do jezera Hjälmaren. Polohou ve středu země bylo město předurčeno stát se přirozeným centrem obchodu ve středověké Skandinávii, což je uvedeno již v záznamech z 13. století. Staré budovy z těchto dob jsou například základy městského kostela, budovy, která prošla mnoha úpravami. Přirozeným centrem města byl hrad Örebro, který se nachází na ostrově uprostřed řeky Svartån a který rozděluje město na severní a jižní část. Byl postaven během správcovství jarla Birgera na počátku 13. století a během vlády Gustava Vasy kolem roku 1560 byl zvětšen a upraven. Pozoruhodné události v historii města zahrnují parlamentní zasedání v Örebro v roce 1810, kdy Jean-Baptiste Bernadotte byl zvolen švédským korunním princem. I když Örebro bylo v minulosti důležitým obchodním centrem, začalo se dynamicky rozvíjet zejména od poloviny 19. století, kdy se stalo významným centrem obuvnického průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti města.", "content": "Zámek Örebro je jedním ze symbolů města. Staré město Wadköping se rozprostírá na březích řeky Svartån. Nachází se tam množství dřevěných domů z 18. a 19. století, je místem výstav a domovem několika muzeí. Vodní věž v Örebro má název Svampen (Hřib) z důvodu jejího neobvyklého tvaru. Je to také populární vyhlídková věž s restaurací v nejvyšší části a v roce 1958 byla kopie věže postavena v Rijádu v Saúdské Arábii. Univerzita v Örebro je jednou z nejmladších v zemi. Vznikla v roce 1999 a v současnosti má přibližně 16 000 studentů. Gusavsvik, největší aquapark ve Skandinávii se nachází jen jeden kilometr od centrální části města. S přibližně 700 tisíci návštěvníky ročně je čtvrtým nejnavštěvovanějším v zemi.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie a podnebí.", "content": "Örebro má mírné a vlhké kontinentální klima.", "section_level": 1}], "src_summary": "Örebro je město ve středním Švédsku, hlavní město stejnojmenné provincie. Město bylo založeno v roce 1404. Podle údajů z roku 2010 zde žije 140 599 obyvatel. Ve městě se nachází univerzita, na které v současnosti působí více než 16 000 studentů. Nedaleko od města se nachází jeden z největších vodních parků ve Skandinávii.", "tgt_summary": "Örebro (, ) is a city with 124,027 inhabitants, the seat of Örebro Municipality and the capital of Örebro County in Sweden. It is the sixth largest city in Sweden and one of the largest inland hubs of the country. It is located near the lake of Hjälmaren, although a few kilometres inland along the small river Svartån. ", "id": 1206868} {"src_title": "Raflézie", "tgt_title": "Rafflesia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Raflézie jsou dvoudomé bezlisté byliny, parazitující na kořenech a kmenech lián rodu tetrastigma z čeledi révovité (\"Vitaceae\"). Do hostitele rostlina prorůstá spletí vláken připomínajících houbové mycelium. Květy jsou jednotlivé, pravidelné, jednopohlavné a vyrůstají přímo z kmene či kořenů hostitelské liány. Okvětí je tvořeno 5 masivními plátky, srůstajícími na bázi v trubku a ve střední části květu tvořícími manžetu. Na dně vnitřní části květu je rozšířený střední sloupek, na jehož vrchní straně jsou specializované výrůstky, sloužící k rozptylování zápachu pro přilákání opylovačů. Pod límcem tohoto středního sloupku jsou u samčích květů ukryty tyčinky (v počtu 5 až mnoho). Semeník v samičích květech je spodní, srostlý ze 4 až 8 plodolistů, s mnoha komůrkami vznikajícími tvorbou druhotných přepážek se síťovitou strukturou. Plodem je bobule. Rod zahrnuje 16 druhů a je rozšířen v jihovýchodní Asii. Nejznámějším představitelem tohoto rodu je raflézie Arnoldova (\"Rafflesia arnoldii\"), jejíž květ dosahující přes 1 metr v průměru a vážící 10 kg je největším a nejtěžším květem v rostlinné říši.", "section_level": 1}, {"title": "Opylování.", "content": "Proces opylování byl studován na druhu \"Rafflesia pricei\". Opylení je zprostředkováno bzučivkami z rodů \"Lucilia\" and \"Chrysomya\". Bylo zjištěno, že mouchy jsou lákány jak pachem, připomínajícím zahnívající maso, tak i vzhledem květů. Když moucha navštíví vnitřek samčího květu, kde jsou pod límcem centrálního sloupku ukryty prašníky, je navedena okrajem opatřeným štětinami tak, že se jí nalepí pyl na hřbetní část trupu. Průsvitná okénka na vnitřní části manžety okvětí napomáhají hmyzu v orientaci uvnitř květu. Když potom pylem obtížená moucha navštíví samičí květ a prodere se pod zvětšeným okrajem středního sloupku květu, pyl z jejího hřbetu se setře na bliznu. Opylení jsou tak schopny zajistit jen velké mouchy. Květ mouchám nic na oplátku neposkytuje, pouze je přelstí vidinou potravy a možnosti naklást vajíčka do mršiny. Jedním z důvodů vzácnosti těchto rostlin v přírodě může být i nízká šance na úspěšné opylení, neboť k tomu musí vykvést poblíž sebe samčí i samičí květ.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raflézie (\"Rafflesia\") je rod tropických parazitických rostlin z čeledi rafléziovité. Jsou to nezelené a bezlisté byliny s obrovskými květy, parazitující na liánách rodu tetrastigma. Vyskytují se v počtu 16 druhů v jihovýchodní Asii.", "tgt_summary": "Rafflesia is a genus of parasitic flowering plants in the family Rafflesiaceae. It contains approximately 28 species (including four incompletely characterized species as recognized by Willem Meijer in 1997), all found in Southeast Asia, mainly in Indonesia, Malaysia, Thailand and the Philippines. It was first discovered by French surgeon and naturalist Louis Deschamps in Java between 1791 and 1794, but his notes and illustrations, seized by the British in 1803, were not available to western science until 1861. It was later found in the Indonesian rainforest in Bengkulu, Sumatra by an Indonesian guide working for Joseph Arnold in 1818, and named after Sir Stamford Raffles, the leader of the expedition.", "id": 1243330} {"src_title": "Hláska", "tgt_title": "Phone (phonetics)", "src_document": [{"title": "Fón vs. foném.", "content": "Pojem „hláska“ lze chápat dvojím způsobem, a to buď jako konkrétní zvuk (fón), nebo jako abstraktní funkční jednotku jazyka (foném). Pro nejednoznačnost pojmu „hláska“ se v odborných textech dává přednost pojmům „foném“ a „fón“.", "section_level": 1}, {"title": "Samohlásky a souhlásky.", "content": "Hlásky se v různých jazycích tradičně dělí na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty). Toto dělení vychází hlavně z jejich fonologické funkce v systému jazyka. Samohlásky pravidelně stojí v pozici jádra slabiky. Z fonetického hlediska není ostrá hranice mezi samohláskami a souhláskami, přechod je plynulý. Pokud jde o tvoření (artikulaci), hlásky se vyznačují různým stupněm otevřenosti (apertury). Samohlásky jsou na této škále nejvíce otevřené, zatímco souhlásky jsou zavřenější a při jejich tvoření se vytváří překážka (striktura) v proudu vzduchu. Překážka je různého stupně: od pouhého přiblížení (aproximace) artikulačních orgánů, přes úžinu (konstrikce) až po úplný závěr (okluze), tedy krátké přerušení proudění vzduchu. Z hlediska zvukového (akustického) jsou samohlásky čistými složenými tóny, tj. mají ve svém spektru pouze kmity s pravidelnou frekvencí. Nejnižší, základní frekvence F0 se tvoří v hlasivkách, vyšší frekvence (F1, F2, F3 atd.) jsou dány rezonancí dutin a nazývají se formanty. Přítomnost F0 se nazývá znělost a přítomnost formantů vokálnost. Na opačném konci stojí tzv. pravé neboli šumové souhlásky, které se vyznačují přítomností šumu, tedy nepravidelnými kmity, ve svém spektru. Tato vlastnost se nazývá konsonantnost. Vznik šumu souvisí s tvořením překážky v mluvidlech (viz výše), která způsobuje turbulence v proudu vzduchu. Následující tabulka je přehledem základních rozdílů: Na pomezí mezi souhláskami a samohláskami stojí tzv. klouzavé souhlásky (glide), které se též označují jako polosamohlásky (semivokály). Často se uplatňují jako součást dvojhlásek (diftongů). Jako sonory se označují souhlásky, které se vyznačují přítomností tónových formantů i šumu. V češtině se tradičně označují jako jedinečné, neboť na rozdíl od pravých souhlásek nevytvářejí (v češtině) dvojice lišící se znělostí.", "section_level": 1}, {"title": "Dělení hlásek v češtině.", "content": "Základní rozlišení na samohlásky (i dvojhlásky) a souhlásky. Českých hlásek je 42.", "section_level": 1}, {"title": "Samohlásky.", "content": "Samohlásky neboli vokály, mají povahu tónů. Podle místa artikulace je v češtině dělíme na: Všech deset českých samohlásek (tj. 5 krátkých a 5 dlouhých) a 3 dvojhlásky se považují za samostatné fonémy:", "section_level": 2}, {"title": "Souhlásky.", "content": "Souhlásky neboli konsonanty, při jejich artikulaci vytvářejí mluvidla (zpravidla plícemi vytlačovanému) proudu vzduchu překážku. Ve sluchovém dojmu převažuje šum. Dělíme je:", "section_level": 2}], "src_summary": "Hláska je základní jednotka (segment) zvukové stránky řeči, kterou se zabývá fonetika a fonologie. Při tvoření (artikulaci) hlásek vychází z plic vzduchový proud do hlasových orgánů (mluvidla), v nichž se vytváří lidský hlas. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů (resonanční ústní, popř. nosní dutina, jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty).", "tgt_summary": "In phonetics and linguistics, a phone is any distinct speech sound or gesture, regardless of whether the exact sound is critical to the meanings of words. ", "id": 2485146} {"src_title": "Xvid", "tgt_title": "Xvid", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1999 měl Microsoft zájem prorazit do slibných oblastí distribuce videa po síti a vypustil do světa tři kodeky založené na MPEG-4. Použití těchto kodeků bylo možné jen v úplně novém a s ničím neslučitelném formátu ASF. To se nesetkalo s přílišným úspěchem, a tak se kodek \"v3\" stal předmětem zájmu \"hackerů\". Po násilném zásahu se dal, pod názvem DivX ;-) 3, použít v AVI souborech. Nelegální DivX ;-) 3 se stal velmi populárním a dodnes má své příznivce. Tento kodek Microsoftu však nebyl kompatibilní se standardem MPEG-4. Microsoft pod tlakem okolností nakonec \"v3\" uvolnil, ale už bylo pozdě. V lednu 2001 odstartoval za účelem legalizace projekt OpenDivX, který si dal za cíl napsat zcela od začátku úplně nový, otevřený kodek kompatibilní s MPEG-4. Původci této snahy byli zmínění hackeři. Otevřenost ale nebyla dokonalá, protože nakládání se zdrojovými kódy bylo omezeno a zápis do CVS byl povolen jen vybraným lidem. \"Sparky\", jeden z programátorů, do projektu přispěl novým kódovacím jádrem \"encore2\", které bylo o hodně lepší než původní a někteří usoudili, že by se na tom dalo vydělat. Přetáhli \"Sparkyho\", kód byl uzavřen, \"Encore2\" bylo z CVS bez varování odstraněno a stalo se základem komerčního DivX 4. Tento postup rozezlil ostatní programátory, kteří byli názoru, že jejich práce byla zneužita. Použili všechny části kódu, které ještě měly vyhovující licenci a v projektu pokračovali. Následně byl všechen kód původního OpenDivX nahrazen a vznikl Xvid, který je pod veřejnou licencí GPL.", "section_level": 1}, {"title": "Přehrávání.", "content": "Kvůli patentovým problémům nenabízí oficiální stránka Xvid.org binární verze svého kodeku. Kodeky pro Video for Windows (a dekódovací filtry pro DirectShow) pro Microsoft Windows jsou však k dispozici na jiných stránkách. Pro uživatele Linuxu poskytují mnohé distribuce balíček Xvid pro kódování a přehrávače jako MPlayer a VLC. Nicméně, všechny tyto přehrávače používají jako výchozí dekodér FFmpeg MPEG-4 a tudíž nevyžadují (nebo ani nepodporují) dekódování kodekem Xvid. Protože Xvid používá kompresi MPEG-4 Advanced Simple Profile (ASP), video jím kódované je MPEG-4 ASP video (nikoli „Xvid video”) a může tedy být dekódovano všemi dekodéry kompatibilními s MPEG-4 ASP. To zahrnuje i velkou řadu přehrávačů médií, zejména těch založených na svobodné knihovně libavcodec. Soubory zakódované kodekem Xvid mohou být vypáleny na CD nebo DVD a přehrány v DivX kompatibilním DVD přehrávači. Protože však Xvid používá 3 „warp points“ ve své implementaci GMC, na rozdíl od jednoho u kodeku DivX, použití těchto pokročilých vlastností může způsobit nekompatibilitu s těmito přehrávači. Vyskytují se i nějaké problémy s výchozí kvantizační maticí použitou v nástrojích jako je AutoGK, které vytvářejí MPEG-4 video kodekem Xvid. Ty produkují video, které se v DivX kompatibilních přehrávačích přehrává nestabilně, s artefakty.", "section_level": 1}, {"title": "Kódovací aplikace.", "content": "V operačních systémech Windows lze kodekem Xvid kódovat v libovolné aplikaci, která podporuje kompresi videa přes rozhraní VfW (např. VirtualDub). Platformně nezávislé open-source programy jako MEncoder, Transcode či Avidemux pak využívají knihovnu Xvid přímo.", "section_level": 1}], "src_summary": "Xvid (dříve XviD) je kodek formátu MPEG-4 Visual s otevřeným kódem původně založený na OpenDivX. Dobrovolní programátoři začali pracovat na Xvidu potom, co byl zdrojový kód OpenDivX v roce 2001 uzavřen. ", "tgt_summary": "Xvid (formerly \"XviD\") is a video codec library following the MPEG-4 video coding standard, specifically MPEG-4 Part 2 Advanced Simple Profile (ASP). It uses ASP features such as b-frames, global and quarter pixel motion compensation, lumi masking, trellis quantization, and H.263, MPEG and custom quantization matrices. ", "id": 84189} {"src_title": "Grímsvötn", "tgt_title": "Grímsvötn", "src_document": [{"title": "Erupce v listopadu 1996.", "content": "Po erupci z 5. listopadu 1996 přetekla voda z kaldery do ledovcové řeky Skeiðará a spustila bahnotok (). Dravý proud, který s sebou navíc unášel až desetimetrové ledové bloky, dosáhl průtoku asi 45 000 m3/s. Voda poté strhla 900 metrů dlouhý most přes Skeiðará a poničila i další části Hringvegur. Zbytky starého mostu zůstaly na místě jako památník. Nikdo nebyl zraněn, celková škoda však byla odhadována (podle různých zdrojů) na jednu až dvě miliardy ISK.", "section_level": 1}, {"title": "Erupce v květnu 2011.", "content": "Erupce Grímsvötnu ze soboty 21. května 2011 v 19:25 UTC byla doprovázena četnými zemětřeseními a oblakem popela až ve dvaceti kilometrech. Kvůli němu byla o den později zastavena islandská vnitrostátní letecká doprava a uzavřena letiště v Keflavíku a Reykjavíku. Podle organizace EUROCONTROL ale oblak nijak neomezoval leteckou dopravu nad kontinentální Evropou ani zámořské lety. Současně však EUROCONTROL upozornil, že bude-li sopka chrlit popel dál stejnou rychlostí, měl by se oblak sopečného popela dostat nad severní Skotsko 24. a nad Británii, západ Francie a sever Španělska 26. května. Tyto obavy se naplnily a v úterý 24. května se oblak nad Skotsko opravdu dostal. Letiště v Glasgow, Edinburghu a dalších skotských městech musela být uzavřena, naopak většina islandských byla znovu otevřena, mezi nimi i dvě mezinárodní, v Akureyri a Keflavíku. V noci na 25. května byla postupně uzavírána letiště na severu Německa, berlínské pak kolem 11. hodiny ranní. Během dne byla omezena letecká doprava nad Dánskem a okolními státy, v Británii se ale už zase létalo normálně. Podle britské Meteorologické kanceláře potvrdil Islandský meteorologický institut v rámci své polední předpovědi pohybu sopečného oblaku, že erupce Grímsvötnu skončila ve 2:40 tamějšího času a oblak se rozplývá. V odpoledních hodinách téhož dne se oblak dostal asi na 24 hodin i nad Česko, přibližně do oblasti severně od spojnice Chomutova a Tábora a Tábora a Ostravy. Jeho koncentrace byla už tak nízká, že nezpůsobil žádné omezení vnitrostátní dopravy; zrušeno bylo jen několik letů do Německa a západ slunce byl o něco barevnější.", "section_level": 1}, {"title": "Srovnání s Eyjafjallajökullem.", "content": "Ve srovnání s erupcí sopky Eyjafjallajökull z dubna 2010 byl výbuch Grímsvötnu asi desetkrát silnější. Popílek z Grímsvötnu však byl mnohem hrubší a rychleji klesal k zemi. Z původních dvaceti kilometrů klesla výška sopečného oblaku na polovinu už 23. května, o den později byla odhadována už jen na pět až sedm kilometrů.", "section_level": 2}, {"title": "Bakterie v jezeře.", "content": "Týmu geobiologa Erica Gaidose z Havajské univerzity se v roce 2004 podařilo pomocí speciálního horkovodního „vrtáku“ provrtat 300 metry ledu do subglaciálního jezera, jež je hluboké asi 100 metrů. Nalezli tam nový druh bakterie, první bakterii vůbec, která kdy byla objevena v subglaciálním jezeře. To nezamrzá jen díky souvislé vulkanické činnosti. Už dříve se podařilo objevit bakterie v jezeře Vostok v Antarktidě, největším subglaciálním jezeře světa. Tam si však vědci nebyli jistí, zda se bakterie do jezera nedostaly odjinud, např. společně s posouvajícím se ledovcem nebo přímo na použitém vrtáku. Navíc v Grímsvötnu bylo ve vodě naměřeno jen malé množství kyslíku, mnohem méně než ve Vostoku. Nález je velmi důležitý pro kosmický výzkum, neboť na Marsu se vyskytují jak ledovce, tak pravděpodobně i vulkanizmus. Život na Marsu by se tak mohl vyskytovat právě v subglaciálních jezerech zahřívaných sopkami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Grímsvötn je vodou zaplavená sopečná kaldera nacházející se na Islandu, pod severozápadní stranou ledovce Vatnajökull. Spolu s Heklou patří k nejaktivnějším sopkám ostrova – naposledy vybuchla v letech 2004 a 2011. Sopka je součástí trhlinového systému Laki. ", "tgt_summary": "Grímsvötn (; \"vötn\" = \"waters\", singular: ) is a volcano located in Vatnajökull National Park, Iceland. It is in the highlands of Iceland at the northwestern side of the Vatnajökull ice cap. The caldera is at, at an elevation of. Beneath the caldera is the magma chamber of the Grímsvötn volcano. ", "id": 1834086} {"src_title": "Koloman Moser", "tgt_title": "Koloman Moser", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v rodině Josefa Mosera, správce internátní školy Theresianum ve Vídni. Otec usiloval o to, aby syn vystudoval obchodní akademii. Koloman bez vědomí rodičů podal roku 1885 přihlášku na Akademii výtvarných umění a byl přijat do ateliéru Franze Rumplera (1886-1889), dále prošel ateliéry Christiana Griepenkerla (1889-1890) a Matthiase von Trenkwalda (1890-1893). V letech 1893-1895 studoval v ateliéru malby u Franze von Matsche na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni. Po smrti otce (1888) se živil ilustrováním novin a časopisů ve Vídni a s velkým úspěchem také v Mnichově. V letech 1892-1893 byl na doporučení Trenkwalda přijat na místo učitele kreslení dětí arcivévody Karla Ludvíka na zámku Wartholz v Reichenau an der Rax. Stál u zrodu progresivního uměleckého spolku \"Siebener-Club\" (1892-1897) a Sdružení výtvarných umělců Rakouska Secession (1897-1905). v Letech 1893-1895 studoval na Uměleckoprůmyslové škole a v říjnu 1896 byl přijat do vídeňského Künstlerhausu, ale po půl roce členství vystoupil. Roku 1901 byl společně s Josefem Hoffmannem jmenován čestným členem sdružení umělců \"Wiener Kunst im Hause\". Roku 1899 přijal nabídku Feliciana von Myrbach, ředitele Uměleckoprůmyslové školy ve Vídni, na místo provisorního učitele a roku 1900 zde byl jmenován stálým profesorem Odborné třídy dekorativní kresby. Toto místo zastával až do své smrti. Roku 1903 založil společně s Josefem Hoffmannen a Fritzem Wärndorferem \"Wiener Werkstätte\". Po rozepřích týkajících se jejich financování je Koloman Moser roku 1907 opustil, oficiálně byl vyloučen z představenstva firmy roku 1909. Nadále se věnoval především grafice, kostýmním návrhům, designu trojrozměrných předmětů již pouze příležitostně. Vrátil se k malbě a roku 1911 otevřel první samostatnou výstavu v Galerii Miethke. 1901 si Koloman Moser dal postavit dům podle návrhu Josefa Hoffmanna v nové čtvrti Hohe Warte. Roku 1905 se oženil s Dithou Mautner von Markhof, která sama byla výtvarně činná. Z manželství vzešli dva synové. Moser po celý svůj život intenzivně cestoval po Evropě. Zemřel roku 1918 na rakovinu hrtanu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Tvorba Kolomana Mosera je dnes součástí nejvýznamnějších muzeí a galerií na světě. První muzejní instituce, která zakoupila do svých sbírek předměty, které Koloman Moser navrhl na počátku své kariéry ve Wiener Werkstätte, bylo roku 1904 Moravské průmyslové museum v Brně, dnešní Moravská galerie v Brně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koloman Moser (30. březen 1868 – 18. říjen 1918, Vídeň, Rakousko), též Kolo Moser, byl rakouský grafik, designér a malíř, spoluzakladatel \"Siebener Club\", Sdružení výtvarných umělců Rakouska Secession a \"Wiener Werkstätte\".Studoval na Akademii výtvarných umění a zpočátku se věnoval grafickému designu, známé jsou jeho návrhy pro časopis Ver Sacrum. S Josefem Hoffmannem a za podpory průmyslníka Fritze Waerndorfera založil v roce 1903 uměleckořemeslné dílny \"Wiener Werkstätte\". Pro tyto dílny vytvořil několik stovek návrhů šperků, váz, nádobí, knižních vazeb, nábytku, vzorů dekoračních tkanin, skla atd. Jeho návrhy vynikají originalitou výtvarného řešení, elegancí a zároveň hravostí. V roce 1907 \"Wiener Werkstätte\" opustil. Začal se věnovat více malbě, proslavil se ale zejména návrhy rakousko-uherských bankovek a poštovních známek (např. série \"Rakouští panovníci\" a \"Bosna-Hercegovina\").", "tgt_summary": "Koloman Moser (; 30 March 1868 – 18 October 1918) was an Austrian artist who exerted considerable influence on twentieth-century graphic art and one of the foremost artists of the Vienna Secession movement and a co-founder of Wiener Werkstätte. ", "id": 672283} {"src_title": "Kozlík lékařský", "tgt_title": "Valerian (herb)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kozlík lékařský je vytrvalá přímá bylina s charakteristickým pachem, dorůstající výšky asi 60 až 200 cm. Lodyha bývá přímá, v květenství větvená, rýhovaná a mimo uzliny lysá. Vyrůstá z krátkého, silného, vertikálního, podzemního oddenku. Lodyžní listy jsou lichozpeřené, dlouze řapíkaté, složené nejčastěji ze 7 až 9 párů lístků. Lístky jsou kopinaté, obvykle 7 až 12 mm široké, na okraji hustě zubaté, na bázi často sbíhají na vřeteno listu. Koncový lístek bývá stejně široký jako postranní lístky. Květenství je hustý, větvený, latovitý vidlan, složený z drobných oboupohlavných květů. Květy jsou bílé až růžové, 3 až 6 mm dlouhé, nálevkovité, vonné. Tyčinky a čnělka vyčnívají z korunní trubky, která je na bázi mírně vydutá. Kvete v létě, nejčastěji v červenci. Plody jsou kopinaté, lysé, 2 až 3,5 mm dlouhé nažky.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Kozlík lékařský se v České republice vyskytuje roztroušeně až dosti hojně zejména v nižších polohách. Roste na trvale vlhkých půdách bohatých živinami, zejména dusíkem. Roste jak v přirozených, tak v druhotných společenstvech. Lze jej nalézt na vysokobylinných loukách, v lemových společenstvech, v údolních nivách a podél vodních toků i na synantropních stanovištích, jako jsou železniční náspy, silniční příkopy, hradní návrší a podobně. Nezřídka se také vyskytuje jako pozůstatek kultur. Vyskytuje se od nížin do kolinního a řidčeji až do submontánního stupně, kde roste v nadmořských výškách do 1000 metrů. Celkový areál výskytu kozlíku lékařského sahá od střední a jižní Evropy až po Ural.", "section_level": 1}, {"title": "Podobné druhy.", "content": "V České republice roste celkem 6 druhů kozlíků. Z nich jsou s kozlíkem lékařským zaměnitelné dva: kozlík ukrajinský (\"Valeriana stolonifera\") a kozlík výběžkatý (\"V. excelsa\"). Všechny tyto 3 druhy jsou řazeny do skupiny blízce příbuzných druhů, označované jako \"Valeriana officinalis\" agg. a někdy (např. ve starší literatuře) se od kozlíku lékařského ani nerozlišují. Kozlík výběžkatý se od kozlíku lékařského odlišuje zejména tvorbou nadzemních i podzemních výběžků a menším počtem lístků skládajících lodyžní listy. Kozlík ukrajinský kvete časněji než kozlík lékařský a má krátce řapíkaté až přisedlé střední lodyžní listy složené z většího počtu lístků. Na rozdíl od obou těchto druhů osidluje kozlík lékařský často synantropní stanoviště.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Kozlík je léčivá rostlina známá již od středověku a již od pradávna se nejrůznějším způsobem upravuje a užívá. Je to jedna z vůbec prvních homeopaticky upravovaných bylin. Výchozím materiálem je sušený oddenek, získaný nejlépe v květnu. Oddenek se omyje studenou vodou a suší se při teplotě do 30 °C. Kozlíková tinktura se užívá při nespavosti, neurastenii, bolestech hlavy, křečovitých bolestech spojených s mdlobami, neuralgii, slabosti nohou, nervozitě, žaludečními křečemi, nadýmání a pocitům strachu. Kyselina valerová a izovalerová obsažené v kozlíku lékařském mají silný vliv na chování koček. Podobně jako vůně šanty kočičí vyvolává i vůně kozlíku u koček libý vjem. Sušený kozlík je tak možné použít při výrobě hraček pro kočky. Tinkturu lze použít ke zpříjemnění pobytu kočky v cizím prostředí atp.", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Kozlík lékařský (\"Valeriana officinalis\") je léčivá rostlina z čeledi zimolezovitých. Je to vysoká vytrvalá bylina se zpeřenými listy a hustými květenstvími drobných bílých nebo narůžovělých květů. Celá rostlina charakteristicky páchne. Vyskytuje se v nižších polohách po celé České republice. Kozlík lékařský je využíván jako léčivá rostlina a je i pěstován. Kozlík lékařský má také podobné účinky na kočky jako šanta kočičí - tato rostlina je silně přitahuje svou vůní a je běžné vidět kočky, které se kolem kozlíku lékařského pohybují nebo na ní leží.", "tgt_summary": "Valerian (\"Valeriana officinalis\", Caprifoliaceae) is a perennial flowering plant native to Europe and Asia. In the summer when the mature plant may have a height of, it bears sweetly scented pink or white flowers that attract many fly species, especially hoverflies of the genus \"Eristalis\". It is consumed as food by the larvae of some Lepidoptera (butterfly and moth) species, including the grey pug. ", "id": 2294133} {"src_title": "Ostříž lesní", "tgt_title": "Eurasian hobby", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dorůstá velikosti holuba domácího, je menší než poštolka obecná (30–36 cm), v rozpětí křídel měří 75–85 cm a dosahuje hmotnosti mezi 180 a 300 g. Má dlouhá štíhlá křídla a krátký úzký ocas. Létá rychle, málokdy se třepotá na místě. Je nejrychlejším dravcem ve vodorovném letu (okolo 180 km za hodinu). Zdržuje se jednotlivě.
Vrch těla je tmavý, převážně černošedý, hlava černobílá s výrazným ostře ohraničeným černým vousem. Spodek těla je světlý, hustě černě skvrnitý, kalhotky (odstávající opeření na končetinách) a spodní krovky ocasní jsou zbarveny rezavohnědě. (V letu jej lze odlišit od jiných dravců mj. díky úzkým špičatým křídlům a rezavohnědému zbarvení, viz obr. ostříže v letu). Nohy a oční kroužek jsou zbarveny žlutě, oči černohnědě. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci jsou celkově hnědší; prachový šat mláďat je bílý.
", "section_level": 1}, {"title": "Hlas.", "content": "Ozývá se jasným rychle opakovaným „kikikiki“ (často stoupajícím a klesajícím), podobným jako poštolka obecná, ale delším. Občas jednotlivým „kit“. (Ostříž se vábí hlasitým „huid“ a „tak“ nebo také „fuf“.)
", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Ostříž lesní je přísně tažný, zimuje v tropické Africe.
Hnízdí na většině území Evropy (kromě větší části Velké Británie a Skandinávie) a v Asii. Hnízdí v lesích a loví v krajinách s rozptýleným porostem mladých stromů, na hospodářské půdě, v savanách či tajgách. V Evropě hnízdí okolo 55 000 párů.
V České republice hnízdí pravidelně, ale řídce na celém území, a to do nadmořské výšky zhruba 1000 m, přičemž hustěji je osídlen jih a východ republiky. Počet hnízdících párů v ČR se pohybuje okolo 200. (Stanovit přesněji početnost je obtížné, protože ostříži mají rozlehlé domovské okrsky a hnízdní teritoria.)
", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Ostříž nestaví vlastní hnízdo, k hnízdění využívá opuštěná hnízda jiných dravců a hnízda krkavcovitých ptáků vysoko na stromech. Obsazuje je v dubnu až květnu, po návratu ze zimoviště. V květnu až červnu snáší samice 2–4 žlutavá vejce s červenohnědým skvrněním. Hmotnost vajec je 22–26 g, rozměry 36–47 × 30–36 mm. Na vejcích sedí oba rodiče 28–30 dní. O mláďata pečují také oba rodiče, na hnízdě je krmí až 35 dní a poté ještě v okolí hnízda.
Po vylétnutí mladých jsou rodiny nápadnější – mladí ptáci nejsou ještě dlouho samostatní a než zdokonalí letové a lovecké schopnosti, rodiče je učí lovit i tak, že jim v letu vysoko ve vzduchu házejí usmrcené či poraněné ptáky. Nechytí-li mladý ostříž kořist, rodiče ji zachytí a pokus opakují. Rodina se rozpadá v době podzimního tahu. Odlétat do zimovišť začínají ptáci od srpna, nejdéle se v ČR zdržují do konce října.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Ostříž lesní se živí velkým hmyzem (vážkami, motýly aj.) a menšími ptáky. (Díky rychlému obratnému letu je schopen lovit jiřičky, vlaštovky nebo dokonce rorýse, ale přednost dává pomalejším ptákům, kteří mu neuniknou.) Loví v otevřené krajině, často nad rybníky, někdy i v okolí budov. Loví i nad stupněm lesa v horách a za soumraku (např. netopýry).
\"„Nelétající kořist loví ostříž jen zřídka... Důležitou složkou potravy ostříže je hmyz. Mnohokrát jsem v Krkonoších pozoroval ostříže lovící motýly, kteří migrují i přes hory ve velkých výškách. Samice, která se od hnízda s mláďaty příliš nevzdaluje, loví často motýly přímo nad hnízdištěm. Za letu každému úlovku neobyčejně obratně otrhá zobákem křídla a tělíčko ihned polyká.... Hlavní složkou potravy mláďat krkonošských ostřížů byla jiřička obecná, která hnízdí hromadně v koloniích na zdech pod střechami četných bud a hotelů.“\"
", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Podle vyhlášky 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb. patří ostříž lesní mezi druhy silně ohrožené.", "section_level": 1}, {"title": "Možná záměna.", "content": "Ostříži se podobá dřemlík tundrový (\"Falco columbarius\"), který se liší kontrastní kresbou hlavy a vyskytuje se v ČR v jiném ročním období (každoročně protahuje i přezimuje).", "section_level": 1}, {"title": "České pojmenování.", "content": "Jméno ostříž je rodu mužského a je odvozeno od přídavného jména „ostrý“. \"„Jde tedy o ptáka s ostrým zrakem. Z této jeho vlastnosti těží i přirovnání vidět jako ostříž...“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Ostříž lesní (\"Falco subbuteo\") je malý dravý pták z čeledi sokolovitých. Historický název ostříž obecný. Za prudkého letu loví kořist ve vzduchu, někdy i na zemi.", "tgt_summary": "The Eurasian hobby (\"Falco subbuteo\"), or just simply hobby, is a small, slim falcon. It belongs to a rather close-knit group of similar falcons often considered a subgenus \"Hypotriorchis\".", "id": 2224002} {"src_title": "Pedanius Dioscorides", "tgt_title": "Pedanius Dioscorides", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Dioscorides se narodil v městě Anazarbus v Kilíkii v Malé Asii. Byl praktikujícím lékařem v Římě v době vlády císaře Nerona. Jako chirurg římské armády měl možnost cestovat po celé Římské říši a sbírat léčivé rostliny a minerály.", "section_level": 1}, {"title": "De Materia Medica.", "content": "V letech mezi rokem 50 a 70 našeho letopočtu napsal Dioscorides v rodné řečtině pětidílnou encyklopedii, později známou v latinském překladu \"De Materia Medica\". Tato kniha se stala předchůdcem moderních lékopisů. Ve středověku se kniha rozšířila v latinské, řecké a arabské podobě. Během přepisování v průběhu staletí byla doplňována poznámkami z arabských a indických zdrojů a do dnešních dnů se dochovalo mnoho různých ilustrovaných rukopisů. Jedním z nejznámějších je bohatě ilustrovaný tzv. \"Vienna Dioscurides\", vytvořený v Konstantinopoli v letech 512 až 513. Bohatě ilustrované arabské kopie pocházejí zejména ze 12 a 13. století. Řecké rukopisy se dochovaly zejména v Athosu. Dílo \"De Materia Medica\" je základní historický pramen o lékařství Starověkého Řecka, Říma a dalších civilizací. Obsahuje popisy bezmála 600 rostlin. Je rovněž jediným dochovaným zdrojem názvů rostlin v Dáčtině a Thráčtině. Některé popisy rostlin v tomto díle jsou nejasné a v současnosti je již není možno s určitostí identifikovat. V průběhu 19. století formovalo Dioscoridovo dílo evropskou farmakopeiu. Dílo se ukázalo jako nadčasové, neboť přetrvalo věky a bylo používáno generaci za generací bez ohledu na sociální a kulturní změny i proměny v lékařské vědy.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Na počest Dioscorea byla pojmenována celá řada rostlin, např. rod \"Dioscorea\" (smldinec) a několik desítek různých druhů (např. paznehtník \"Acanthus dioscoridis\", árón \"Arum dioscoridis\", škarda \"Crepis dioscoridis\" aj.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Pedanius Dioscorides (starořecky ) byl řecký lékař, lékárník a botanik, žijící přibližně v letech 40 až 90 našeho letopočtu. Je autorem pětidílné encyklopedie (lékopisu) \"De Materia Medica\" o bylinném lékařství, která byla posléze jako lékopis široce používána po více než 1500 let. Kniha je v originále psána řecky.", "tgt_summary": "Pedanius Dioscorides (, ; 40–90 AD) was a Greek physician, pharmacologist, botanist, and author of \"De materia medica\" (, On Medical Material) —a 5-volume Greek encyclopedia about herbal medicine and related medicinal substances (a pharmacopeia), that was widely read for more than 1,500 years. He was employed as a physician in the Roman army.", "id": 1541898} {"src_title": "Pravidlo pravé ruky", "tgt_title": "Right-hand rule", "src_document": [{"title": "Směr spojený s uspořádanou dvojicí směrů.", "content": "Jedna z verzí pravidla pravé ruky se užívá v situacích, kde provádíme nějakou operaci s vektory a a b, při které záleží na pořadí operandů a výsledek operace je vektor c, který je na a i b kolmý. Nejběžnějším příkladem je vektorový součin. Pravidlo pravé ruky předepisuje tento postup pro určení jednoho ze dvou možných směrů:", "section_level": 1}, {"title": "Směr spojený s rotací.", "content": "Jiná podoba pravidla pravé ruky se používá v situacích, kde se vektor přiřazuje určité rotaci tělesa, tekutiny nebo magnetického pole. Na druhou stranu pokud známe vektor dané rotace, s pomocí pravidla pravé ruky určíme směr rotace. Pravidlo lze použít i pro určení typu šroubovice. Prsty pravé ruky sledujeme její závity a pokud se ruka pohybuje ve směru který ukazuje palec, jde o pravotočivou šroubovici. V opačném případě jde o levotočivou šroubovici. (V tomto případě však o pravé pravidlo pravé ruky nejde).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Pravidlo můžeme použít k určení směru výsledku vektorového součinu. Díky tomu nachází široké využití ve fyzice — všude tam, kde se objevuje vektorový součin. Seznam veličin, jejichž určování je spojeno s pravidlem pravé ruky: Síla, kterou působí magnetické pole na vodič, který se v tomto poli nachází se určuje pomocí Flemingova pravidla \"levé\" ruky.", "section_level": 1}, {"title": "Levá ruka.", "content": "V některých případech je vhodné použít opačnou konvenci, kde jeden z vektorů má opačný směr a tak vytváří trojici, kterou znázorníme levou rukou. Například některé metamateriály mají zápornou permitivitu a permeabilitu, což jim dodává zvláštní elektromagnetické vlastnosti. V běžných materiálech se magnetické pole řídí pravidlem pravé ruky, avšak tyto metamateriály se chovají právě opačně.", "section_level": 1}], "src_summary": "V matematice a fyzice je pravidlo pravé ruky běžná mnemotechnická pomůcka, která usnadňuje zapamatování znaménkové konvence pro vektory v pravotočivém souřadném systému. ", "tgt_summary": "In mathematics and physics, the right-hand rule is a common mnemonic for understanding orientation of axes in three-dimensional space. Most of the various left- and right-hand rules arise from the fact that the three axes of three-dimensional space have two possible orientations. One can see this by holding one's hands outward and together, palms up, with the fingers curled, and the thumb out-stretched. If the curl of the fingers represents a movement from the first or \"x\"-axis to the second or \"y\"-axis, then the third or \"z\"-axis can point along either thumb. Left- and right-hand rules arise when dealing with coordinate axes, rotation, spirals, electromagnetic fields, mirror images, and enantiomers in mathematics and chemistry.", "id": 1387364} {"src_title": "Erik XIV. Švédský", "tgt_title": "Eric XIV of Sweden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ a mládí.", "content": "Erik se narodil jako syn Gustava I. Vasy a jeho manželky Kateřiny Sasko-Lauenburské. V necelých dvou letech ztratil matku a otec se po roce znovu oženil s Markétou Leijonhuvud. Se svou macechou měl Erik napjaté vztahy, neboť stál jejímu synovi Janovi v cestě k švédskému trůnu. Erik byl vychováván dvěma skvělými učiteli, Georgem Normanem a francouzským kalvinistou Dionysiem Beurreusem (1500–1567). Oba mu poskytli to nejlepší vzdělání, jaké mohl v té době získat: učil se řadě cizích jazyků, matematice, historii. Významnou roli v jeho životě hrála astrologie. Poté, co začal vystupovat na veřejnosti, byl záhy nazýván \"vyvoleným králem\", především proto, že splňovat představy o typickém Švédovi: byl plavý, modrooký, urostlý a pyšnil se výjimečným plnovousem. Roku 1557 obdržel Kalmar, Kronobergs län a Öland, kde si na zámku v Kalmaru držel svůj dvůr. V této době se staly napjatými vztahy i s jeho otcem a oba se navzájem sledovali a prováděli špionáž. Králi se nelíbily především Erikovy úmysly ucházet se o ruku anglické princezny Alžběty, pozdější anglické královny Alžběty. Erik plánoval cestu do Anglie, ale otcova smrt 29. září roku 1560 tuto cestu překazila. Také jeho plány oženit se s dalšími vyhlédnutými nevěstami (Marie Stuartovna, Renata Lotrinská, Anna Saská a Kristýna Hesenská) nebyly realizovány. Uvádí se, že Gustav I. váhal, zda předá trůn tomuto svému synovi, nebo zda ho uvrhne do vězení, mimo jiné proto, že jeho nejstarší syn z druhého manželství, vévoda Jan, byl jeho nejmilejším dítětem, které by na trůně viděl raději.", "section_level": 2}, {"title": "Král.", "content": "Jako prvorozený syn Gustava I. Vasy se po jeho smrti (29. září 1560) Erik stal králem; korunován byl 29. června následujícího roku 1561. Byl schopným a inteligentním vládcem, jeho vysoké ambice a psychická nevyrovnanost však způsobily psychické onemocnění a posléze způsobily jeho pád. V roce 1561 ovládl Erik město Reval (nyní Tallin) a odtud započal dobývat Estonsko. To znamenalo postavit se nejen zájmům Polska a Ruska, ale i svého mladšího bratra Jana, finského vévody, který rovněž hodlal rozšířit své panství tímto směrem. Jan se proti bratrovi vzbouřil a spojil se s Polskem, Erik však jeho vzpouru potlačil a obvinil ho z velezrady. Jan byl poté parlamentem odsouzen k trestu smrti. Nakonec však 12. srpna roku 1563 byl Janovi hrdelní trest zrušen a Erik se spokojil s jeho uvězněním. Erik se snažil učinit ze Švédska silnou mocnost. Na rozdíl od svého otce, který byl spokojen s dosaženým status quo a dobytou nezávislostí, usiloval Erik o nadvládu a hegemonii s jinými státy v oblasti Baltského moře. Tyto snahy ho přivedly do konfliktu s dánským králem Frederikem II. a s hanzovním městem Lübeck. Vzniklý konflikt, známý jako Severská sedmiletá válka, probíhal po většinu období jeho panování. Erik v ní odrazil všechny dánské pokusy o ovládnutí švédských území (Frederik usiloval o obnovení Kalmarské unie), ovšem za cenu zničení řady švédských měst a vesnic; Švédsko však zaznamenalo významné úspěchy na moři. Ve vnitřní politice se potýkal s opozicí domácí šlechty podporované jeho nevlastním bratrem Janem. Šlechta pohlížela na uvěznění vévody Jana s nelibostí. Erik, poštíván svým rádcem Jöranem Perssonem, se domníval, že šlechta připravuje proti němu vzpouru, a rozhodl se v roce 1561 vytvořit Nejvyšší soudní dvůr, zvaný \"Králův výbor (Konungens mängd)\"; ten měl dbát na objektivní dodržování zákona, ale onedlouho se zvrhl v prostředek perzekuce možných králových nepřátel. Ve své nedůvěřivosti nechal Erik uvěznit Nilse Stureho, jehož považoval za nebezpečného. Dvůr ho shledal vinným velezradou a nařídil jeho popravu, Nils byl však omilostněn a musel podstoupit pouze veřejné pranýřování v ulicích Stockholmu. Dva dny poté se král se Sturem smířil a svěřil mu vedení poselství, jež vyslal do Lotrinska za účelem požádání o ruku princezny Renaty Lotrinské. Renata byla vnučkou dánského krále Kristiána II. a sňatkem s ní by Erik získal právo ucházet se o dánský trůn. Po této události s Nilsem Sturem se Erikův duševní stav se stále více zhoršoval, jeho nedůvěřivost změnila v paranoiu, což vedlo k represím jeho politických protivníků, mezi jiným k zavraždění několika členů rodiny Sture v roce 1567: Erik věřil, že rodina Sture a šlechta vůbec se v odplatu za Nilsovu potupu pozvedne proti jeho vládě. Nařídil shromáždit důkazy o spiknutí proti němu. Když byli označeni podezřelí, nechal je uvěznit v Uppsale; mezi zadrženými byl i Nilsův otec, hrabě Svante Sture – šlechtic, který byl vždy rodině Vasů věrný, a jeho syn Erik Sture. 21. května roku 1567 se vrátil Nils Sture z Lotrinska a byl uvězněn rovněž. Následujícího dne král poslal usmiřující dopis Svante Sturemu, v němž ho žádal o prominutí, vzápětí ale změnil názor a nechal vězně zabít. Před Soudním dvorem Erik uvedl, že vězňové byli zrádci království a jejich smrt byla po právu. Po této tragické události králova demence a rozpad osobnosti byly již zjevné. Žádal biskupy o modlitby, aby ho nepostihl boží trest, a nechal uvěznit svého rádce Jörana Perssona, jehož činil za celou věc odpovědného. Jöran Persson byl odsouzen k smrti, ale trest nebyl vykonán.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "4. července 1568 se oženil s Karin Månsdotter (1550–1612), neurozenou dcerou prostého vojáka, s níž žil v konkubinátu již dva roky předtím. S ní měl čtyři děti, z nichž dvě první se narodily ještě před uzavřením manželství a byly posléze legitimizovány, dvě další, narozené již z manželského lože, pak zemřely v útlém věku: Před vstoupením do svazku manželského měl Erik několik neformálních vztahů. Ze vztahu s Agdou Persdotter měl tři dcery: Ze vztahu s Karin Jacobsdotter:", "section_level": 2}, {"title": "Svržení z trůnu, smrt.", "content": "V říjnu roku 1567 byl vévoda Jan za ne zcela jasných okolností osvobozen. Králův bratr se znovu připojil k opozici a ve spojení s částí šlechty a se svým mladším bratrem, vévodou Karlem, inicioval v zemi v červenci následujícího roku 1568 povstání. V září vzbouřenci pronikli do Stockholmu a 29. toho měsíce byl král Erik jat a uvězněn. V lednu následujícího roku 1569 jmenoval parlament Jana novým králem. Po svém svržení vystřídal Erik v průběhu devíti let celkem šest vězení. Důvodem byla obava z konspirací, které vznikaly v některých segmentech obyvatelstva, jež hodlaly reinstalovat Erika na švédský trůn, což krále Jana silně znepokojovalo. Erik zemřel ve vězení na hradě Örbyhus 26. února 1577, pravděpodobně otráven arzenikem. Dokument podepsaný Janem III. a Bengtem Gyltem dával jeho strážcům právo otrávit ho při podezření na jakýkoli pokus o jeho osvobození. Pozdější analýzy jeho ostatků přítomnost jedu prokázaly.", "section_level": 2}], "src_summary": "Erik XIV. Švédský, \"Erik XIV. Vasa\" (13. prosince 1533, Stockholm – 26. února 1577, zámek Örbyhus) byl švédským králem v letech 1560–1568, rovněž vládce v Estonsku po jeho dobytí v roce 1561.", "tgt_summary": "Eric XIV (; 13 December 153326 February 1577) was King of Sweden from 1560 until he was deposed in 1568. Eric XIV was the oldest son of Gustav I (1496–1560) and Catherine of Saxe-Lauenburg (1513–35). He was also ruler of Estonia, after its conquest by Sweden in 1561. ", "id": 101992} {"src_title": "Pergamonské muzeum", "tgt_title": "Pergamon Museum", "src_document": [{"title": "Budova.", "content": "Muzejní budova v historizujícím stylu je druhá v pořadí postavená pro Pergamonský oltář na muzejním ostrově. Zvenčí vypadá jako mezopotámský chrám v pruském stylu s detaily ve stylu pruského neoklasicizmu. Stavba muzea nebyla v podstatě nikdy dokončena. Pod jižním křídlem bylo nutno betonovým překryvem uzavřít 50 metrů hlubokou puklinu (tzv. Kolk), pozůstatek z doby ledové. Ve vstupním centrálním křídle je situována hala Pergamonského oltáře (centrální místnost muzea), severní křídlo patřilo původně Německému muzeu (Deutsches Museum), jižní křídlo hostí sbírku islámského umění.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Budova vznikla jako poslední muzejní objekt na ostrově, určený k umístění velkých exponátů, které se do Berlína dostaly díky rozsáhlým vykopávkám a nákupům na Blízkém východě v oblasti Středomoří (začaly v roce 1875). První muzejní budova vznikla v roce 1901, jejím hlavním kusem byl zrekonstruovaný a nově vystavený Pergamonský oltář. Budova na ostrově vydržela pouze několik let, již v roce 1909 plány k expanzi sbírky vedly ke stavbě nové budovy. Architektonické plány vypracoval Alfred Messel, po jeho smrti v nich pak pokračoval Ludwig Hoffmann, který svůj plán ve spolupráci s městským architektem Wilhelmem Wille v roce 1930 realizoval. Budova měla mít tři křídla (jejich stavba byla skutečně realizována), spojená na straně řeky kolonádou (nerealizována). Stavba byla přerušena po dobu I. světové války, dokončena byla teprve v roce 1930. S budovou Bodeho muzea a Nového muzea spojoval Pergamonské muzeum pár krytých mostů, nicméně ty byly už v době stavby chápány jako provizorní. Na počátku 2. světové války bylo muzeum uzavřeno, rozměrné kusy však nebylo možné přestěhovat do krytů, bomby proto silně poškodily Trhovou bránu z Milétu a fasádu Paláce Mshatta. Menší kusy, především vlysy Pergamonského oltáře byly sice ukryty, po válce byly nicméně odvezeny do Sovětského svazu a na jejich vrácení se čekalo až do roku 1959, k úplnému sjednocení sbírek došlo teprve po sjednocení Berlína v roce 1990. Od roku 2013, pravděpodobně do roku 2025, probíhá rekonstrukce muzejní budovy, díky níž jsou některé výstavní místnosti pro veřejnost uzavřeny. Po ukončení rekonstrukce by měly být vystaveny i dosud v depozitářích uložené kusy fasásy paláce v Mshattě, mělo by dojít k úplné reorganizaci muzejních místností a napojení muzea na Archeologickou promenádu, podzemní chodbu, spojující jednak 4 hlavní muzejní budovy ostrova (s výjimkou Staré národní galerie), která má však dále fungovat jako samostatný výstavní prostor.", "section_level": 1}, {"title": "Expozice.", "content": "V muzeu jsou sbírky islámského umění, starověkého blízkého východu a část sbírky klasické antiky. Nejvýznamnější kusy jsou: Pergamonský oltář – Velký oltář vybudovaný na terase akropole v Pergamonu okolo roku 170 př. n. l. Eumenem II. K oltáři patří i vystavené vlysy znázorňující zápas bohů a gigantů (gigantomachie), symbolizující boj mezi pergamskými Řeky a barbarskými Galaty. Oltář byl odkryt pruskou expedicí v průběhu tří sezón vykopávek (1878-1886). Vystavená část je pouze jednou dochovanou částí původně čtvercové stavby. Trhová brána z Milétu – brána, která původně stávala u vstupu na tržiště antického Milétu je vystavena jako celek (rozměry 28,29 x 6,66 metrů, výška 16,73 metrů), více než 60 % stavby je tvořeno původními kameny. Brána vznikla v 2 století našeho letopočtu jako přechod mezi agorou a tržištěm. Ištařina brána – původně byla osmou bránou babylónského vnitřního města. Vystavěna byla kolem roku 575 př. n. l. z příkazu novobabylonského krále Nebukadnesara II. a byla zasvěcena babylonské bohyni plodnosti, lásky a války, Ištar. Většinu jejího povrchu tvoří modře glazované cihly se zvířecími motivy, především draky a býky. Fasáda paláce v Mshattě – fasáda pouštního paláce, jehož zbytky se nachází poblíž dnešního letiště Jordánského hlavního města Ammánu. Fasáda se do Berlína dostala jako dar otomanského sultána Abdula Hamida II. císaři Vilémovi II. Komnata z Aleppa – nejstarší dochované dřevěné panely z dob osmanské říše. Vytvořena byla kolem roku 1600 jako přijímací místnost křesťanské rezidence v syrském Aleppu. Dřevěné panely jsou bohatě ornamentálně zdobeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pergamonské muzeum je jedno z pěti muzeí v Berlíně v Německu, soustředěných na Muzejním ostrově. Vzniklo v roce 1930 jako poslední z muzejních budov a je v něm umístěna část sbírky klasického antického umění, dále v něm sídlí Muzeum starověkého blízkého východu a Muzeum islámského umění. Muzeum je jako součást Muzejního ostrova od roku 1999 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a díky velkolepým vystaveným artefaktům (Trhová brána, Ištařina brána, Pergamonský oltář, mozaiky, atd.) patří k nejnavštěvovanějším muzeím na ostrově.", "tgt_summary": "The Pergamon Museum () is situated on the Museum Island in Berlin. The building was designed by Alfred Messel and Ludwig Hoffmann and was constructed over a period of twenty years, from 1910 to 1930. The Pergamon Museum houses monumental buildings such as the Pergamon Altar, the Ishtar Gate of Babylon, the Market Gate of Miletus reconstructed from the ruins found in Anatolia, as well as the Mshatta Facade. ", "id": 1822857} {"src_title": "Izquierda Unida", "tgt_title": "United Left (Spain)", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Elektorát.", "content": "Tzv. \"voličské jádro\" Sjednocené levice čítá přibližně milion hlasů. Nejsilnější pozice drží v regionech s tradiční podporou pro PCE, tj. v Katalánsku, v Asturii, v Madridském společenství, ve Valencii a v Andalusii. Mimoto také v Baskicku a ve společenství Navarra, kde není podpora historicky daná vazbami na Komunistickou stranu. Aktuálně drží IU mimo jiné post starosty Córdoby (Rosa Aguilar) a v několika menších městech.", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Koalice vznikla během protestů proti členství Španělska v Severoatlantické alianci jako \"Občanská platforma pro odchod Španělska z NATO\" (\"Plataforma Cívica por la salida de España de la OTAN\"). Ta šla následně do voleb 1986 pod názvem \"Platforma sjednocené levice\" (\"Plataforma de la Izquierda Unida\"). Mezi sdružené strany patřily: Kromě politických stran se začlenili i nezávislé osoby. Volební výsledek nenaplnil očekávání, IU obdržela 935 504 hlasů (tj. 4,63 %) a 7 mandátů. Přesto bylo rozhodnuto nejen zachovat koalici, ale i vytvořit základní strategický program. V komunálních volbách o rok později bylo dosaženo výsledku nad 7 % hlasů. V roce 1989 zažila Sjednocená levice vzestup, když získala 1 858 588 hlasů (tj. 9,1 % voličů) a 17 mandátů. Po odchodu menších stran se ještě zvětšilo hegemonní postavení PCE, která tvořila přes 80 % členů IU. V roce 1989 byla schválena přeměna z \"volební koalice\" na \"politické a\" \"sociální hnutí\".", "section_level": 2}, {"title": "90. léta.", "content": "Sjednocené levici se v 90. letech podařilo získat několik volebních úspěchů: v roce 1993 obdržela 9,55 % hlasů a 18 mandátů, v roce 1996 pak 10,54 % hlasů a 21 mandátů. Úspěch v komunálních volbách 1995 umožnil vzniku koalicím se Španělskou socialistickou dělnickou stranou (PSOE), především v Andalusii. Od příchodu pravicové Lidové strany k moci se strategie IU změnila, když přibylo útoků na PSOE. Předseda IU Julio Anguita argumentoval politickou situací Itálie během studené války: místo spojenectví se socialisty (sociálními demokraty) se musí voličské hlasy získat jejich kritikou a zvrátit tak voličské preference doleva. Jeho dobré vztahy s premiérem Aznarem navíc přiměla mnohá média k úvahám o „skryté koalici“ proti socialistům. Na konci 90. let prošla IU krizí, když ji postihla vlna zakládání frakcí a odchodů z hnutí.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 2000.", "content": "Na konci roku Anguita odstoupil a byl nahrazen Franciscem Frutosem. Pod jeho vedením změnila Sjednocená levice přístup k PSOE, což vedlo k podpisu předvolební dohody. V roce 2000 získala v parlamentních volbách pouze 5,45 % hlasů a 8 mandátů. Koncem roku byl do čela zvolen Gaspar Llamazares, který na rozdíl od Frutose dokázal sjednotit širší levicové spektrum a nebyl vázán na PCE. Volební koalice IU a katalánských zelených ale ve volbách 2004 neuspěla, získala 4,96 % a pouze 5 mandátů. Následně podporovala menšinovou vládu socialistů. Dlouhá řada volebních porážek opět zapříčinila hlubokou krizi. Ve volbách 2008 navíc zaznamenala IU nejhorší výsledek v historii. I když zůstala třetí nejsilnější formací podle počtu odevzdaných hlasů (byť s 3,8 %), připadly jí pouze 2 mandáty. Od roku 2008 stojí v čele strany Cajo Lara Moya (* 1952).", "section_level": 2}], "src_summary": "Izquierda Unida (IU, česky Sjednocená levice, \"Jednotná levice\", někdy též \"Levý blok\") je původně koalice španělských levicových stran vzniklá roku 1986 v rámci protestů proti NATO, přeměněná později na politické hnutí. Na jejím založení se podíleli socialisté, zelení, pacifisté a republikáni, nejsilnějším členem byla Komunistická strana Španělska (PCE). V rejstříku politických stran je IU vedena od listopadu 1992. ", "tgt_summary": "United Left (, IU) is a political coalition that was organized in 1986, bringing together several left-wing and far-left political organizations. ", "id": 1151592} {"src_title": "Wilsonova mlžná komora", "tgt_title": "Cloud chamber", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Podle Wilsonova vyjádření vznikl popud k vynálezu při jeho pobytu v observatoři na skotském vrchu Ben Nevis v roce 1894. Pozoroval tam různé světelné jevy na mlze a mracích, obklopujících často observatoř. Po návratu do Cambridge se rozhodl jevy uměle reprodukovat v laboratoři. Wilson sestavil svou aparaturu z několika lahví, které umožňovaly během krátkého okamžiku snížit tlak vzduchu o desítky procent. Díky této expanzi poklesla teplota sytých par pod rosný bod a začala vznikat mlha. Podle prací Johna Aitkena (1880) věděl, že podchlazené páry se srážejí na kondenzačních jádrech. Po řadě pokusů se kvůli vysrážení vody kolem částic prachu tyto částice smyly do vody a mlha dále při poklesu tlaku nevznikala. Wilson dále zjistil, že i po vyčištění vzduchu se při expanzi o více než 25 % začala mlha opět tvořit. Při expanzích ještě větších se mu dokonce podařilo získat mlhu podobných vlastností, jako na Ben Nevisu. Tento výzkum jej ale nezaujal tolik, jako vznik mlhy při nízkých podtlacích. V roce 1896 požádal Wilson kolegu J. Thompsona o zapůjčení aparatury produkující rentgenové záření, jehož výzkum v Cambridgi právě započal. Pokusem ověřil, že toto záření zajistí vznik kondenzačních jader. Tento objev publikoval v témže roce. V následujících letech Wilson svou aparaturu zdokonaloval. Rozhodl se, že je třeba dráhy částic zachytit během krátkého okamžiku. Proto svou aparaturu vybavil obloukovou lampou s mohutným kondenzorem, mechanikou pro rychlý pokles tlaku a fotoaparátem. První pozorování tímto zdokonaleným typem komory provedl v roce 1911. V dalších letech pozoroval řadu dalších druhů částic a záření, jeho objev ale nezískal širší ohlas. Větší rozvoj výzkumů pomocí Wilsonovy komory pozvolna začal až po 1. světové válce. Nejdůležitějším zdokonalením bylo vložení komory mezi póly magnetu. Díky tomu bylo možno studovat elektrické vlastnosti částic na základě zakřivení jejich dráhy magnetickým polem. Komora byla v dalších letech dále zdokonalována, ale ve druhé polovině 20. století byla postupně vytlačena dokonalejší bublinkovou komorou.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Moderní mlžné komory jsou stále využívány a vyvíjeny. Přestože v dnešní době byly ve vědě nahrazeny elektronickými přístroji, názornost mlžné komory zůstává nepřekonána. Nové technologie umožňují zobrazování mlžných stop v nevídaném kontrastu a jsou tak využívány především jako učební pomůcky a nástroje pro popularizaci radioaktivity. Jedny z nejmodernějších mlžných komor vyrábí česká společnost Nuledo, která mezi své klienty řadí například i CERN ve Švýcarské Ženevě, kde je mlžná komora umístěna na výstavě Microcosm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wilsonova mlžná komora je fyzikální přístroj umožňující pozorovat dráhy elektricky nabitých částic. Částice prolétávající vzduchem obsahujícím podchlazené páry v něm zanechávají stopu v podobě vysrážených kapiček vody. Tyto stopy lze následně vyfotografovat. ", "tgt_summary": "A cloud chamber, also known as a Wilson cloud chamber, is a particle detector used for visualizing the passage of ionizing radiation. ", "id": 534703} {"src_title": "Adžárie", "tgt_title": "Adjara", "src_document": [{"title": "Politika a administrativní uspořádání.", "content": "Adžárie je jediným autonomním územím Gruzie, které je i přes léta rozporů s centrální tbiliskou vládou součástí této zakavkazské republiky. Existence Adžarské autonomní republiky je zakotvena v adžarské ústavě a v gruzínském zákoně o Adžárii, který byl přijat po sesazení Aslana Abašidzeho. Adžárie má vlastní parlament a hlavu regionální vlády, která je však dosazena centrální vládou v Tbilisi, spolu s celou Radou ministrů Adžárie, kterou ve funkci potvrzuje prezident. Ten má zároveň právo rozpustit adžarský parlament i vládu a má právo vetovat adžarské zákony, jež jsou v rozporu s gruzínskou ústavou. Od 21.července roku 2018 je předsedou adžarské vlády Tornike Rizhvadze. Adžárie je rozdělena do šesti následujících okresů:", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Adžarové hovoří gruzínským dialektem, jenž je ovlivněn turečtinou a kavkazskými jazyky, jimiž se v oblasti mluvilo v daleké minulosti. Považují se tedy za samostatný národ. Od pravoslavných Gruzínců se odlišují náboženstvím – islámem, který přijali během osmanské nadvlády. Zdaleka ne všichni obyvatelé Adžárie jsou však muslimové. Dle údajů z roku 2006 se 63 % obyvatel Adžárie hlásilo ke gruzínské ortodoxní církvi a pouze 30 % k islámu. V Adžárii se domluvíte bez problémů rusky (rozhodně tam mluví tímto jazykem více lidí než např. v Tbilisi) a v Batumi u moře i anglicky. Mezi minority patří Rusové, Arméni, Řekové a Abchazové.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Adžárie byla ve starověku součástí přímořského království Kolchida a později Kavkazské Ibérie, jejího mocného souseda. V 5. století př. n. l. oblast zkolonizovali Řekové a během 2. století př. n. l. Adžárii ovládli Římané. Ve středověku byla potom součástí křesťanského království Egrisi, jež navazovalo na odkaz Kolchidy. V 9. století se Adžárie stala spolu s dalšími gruzínskými zeměmi součástí Gruzínského království. Díky nadvládě Osmanské říše se v Adžárii rozšířil během novověku islám. Dnes tedy muslimové tvoří významnou část místní populace, takže je tento region v Gruzii poněkud ojedinělým a plynou z toho i některé historické události. V roce 1878 byla Adžárie znovu připojena ke Gruzii, jež byla pod ruskou nadvládou. Po první světové válce bylo Batumi sídlem nejprve britských expedičních vojsk, jež byly v roce 1920 vystřídány tureckou vojenskou správou. Dle mírových rozhovorů v Karsu byla Adžárie Turky uznána jako nedílná součást sovětské Gruzie. 16. července 1921 byla na základě dohod s Tureckem vytvořena Adžarská autonomní sovětská socialistická republika, aby v ní byli ochráněni obyvatelé islámského vyznání. V letech 1991 až 2004 byla Adžárie součástí roztříštěné Gruzie a vybudovala si na centrální vládě reálnou autonomii mimo jiné díky svérázné vládě Aslana Abašidzeho, bývalého předsedy Nejvyšší rady Adžárie. Ten se zasloužil o to, že byla Adžárie ušetřena událostí, jež měly za následek občanskou válku v letech 1993 až 1994. Díky tomu z ní vybudoval nejbohatší region v rámci Gruzie, ovšem byl často obviňován, že napomáhal organizovanému zločinu a pašování, aby se obohatil a pomohl nelegálně vylepšit hospodaření své téměř nezávislé země. Vláda Gruzie však v této epoše situaci v Adžárii nevěnovala pozornost. V návaznosti na tzv. Růžovou revoluci, při níž byl stávající gruzínský prezident Eduard Ševardnadze nahrazen Michailem Saakašvilim, rostlo napětí mezi adžárským vedením a novou ústřední gruzínskou vládou, která si vytkla za cíl omezení separatistických snah všech tří gruzínských samozvaných autonomních republik. Požadovala především odzbrojení adžárských sil věrných Abašidzemu. Konflikt málem přerostl v ozbrojený boj, ale nedošlo k němu, protože v témže roce vypukly v Batumi masové protesty proti Abašidzeho autokratické vládě, jež byly podníceny sankcemi a ultimáty ze strany gruzínské vlády. V květnu 2004 tedy Aslan Abašidze rezignoval a uprchl do Ruska. Následně byly vyhlášeny nové volby a přijaty zákony, jež přepracovaly adžarskou formu autonomie, a k moci se v Adžárii dostal Levan Varšalomidze. Adžárie je momentálně v rámci Gruzie de iure autonomní, nicméně de facto spadá pod kontrolu ústřední vlády Gruzie. Letitým problémem byla dlouholetá přítomnost Ruské armády na území Adžárie, která měla pouze „dohlížet“ na situaci. V roce 2005 proběhla série jednání mezi Gruzií a Ruskem ohledně stažení ruských vojáků. V roce 2007 byla základna v Batumi vrácena Gruzíncům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Adžárie nebo Adžarsko, oficiálně Adžarská autonomní republika (), je jednou ze dvou gruzínských autonomních republik, druhou autonomní republikou je Abcházie. Rozkládá se v jihozápadní Gruzii, při hranicích s Tureckem a na východním pobřeží Černého moře. Země je mimo jiné známá jako eminentní přímořská lázeňská oblast. Administrativním a hospodářským centrem této republiky je přístavní město Batumi, které je zároveň 2. největší město Gruzie", "tgt_summary": "Adjara ( \"Ač’ara\" ), officially known as the Autonomous Republic of Adjara ( \"Ač’aris Avt’onomiuri Resp’ublik’a\" ), is a historical, geographic and political-administrative region of Georgia. Located in the country's southwestern corner, Adjara lies on the coast of the Black Sea near the foot of the Lesser Caucasus Mountains, north of Turkey. It is an important tourist destination and includes Georgia's second-largest city of Batumi as its capital. About 350,000 people live on its 2,880 km. ", "id": 1137194} {"src_title": "Párátko", "tgt_title": "Toothpick", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Zubní párátko, i když ne v podobě jak je známo dnes, provází lidstvo od pravěku. Jako první párátka byly používány drobné kosti, dřevěné třísky, brka a jiné. Odstraňování zbytků potravy z mezizubního prostoru mělo mimo hygienických důvodů i důvody náboženské. Dochovalá párátka byla nalezena mezi pohřebními předměty v hrobech odkrytých v Itálii a ve Švýcarsku. Párátka se v 17. století stala i luxusním doplňkem a byla umělecky zpracována, vyráběna z drahých kovů a osázena drahými kameny. Podnět k výrobě párátek pochází z Brazílie. Tehdy si Charles Forster (nar. 1816 v Charlestonu ve státě Massachusetts) v Brazílii povšiml, že domorodci mají čisté zuby díky tomu, že si odstraňují zbytky potravy z mezizubních prostor a to jej inspirovalo k dovozu párátek do USA a pak k jejich výrobě. Párátko, již podobné dnešnímu, začal masově vyrábět Charles Forster ve Spojených státech amerických v roce 1860, v roce 1870 při použití strojní výroby, kdy dokázal vyprodukovat kolem 1,5 milionů kusů za den. K tomu je potřeba jeden až dva stromy. Poprvé byla párátka, ještě dovážená, nabízena v restauraci Union Oyster House (nejstarší restauraci v Bostonu a nejstarší restaurace v nepřetržitém provozu v USA otevřené v roce 1826). Párátka byla natolik módní, že lidé dávali přednost návštěvě restaurace, která nabízela párátka. Byla prodávány i žvýkací párátka ze skořice, která vznikla v roce 1949, a začal je prodávat drogista T. Baden, nejprve jako potěšení pro děti. Z pomerančovníku se ručně vyráběla portugalská párátka \"Palitos de Coimbra\" až do 70. let 20. století. Tato dlouhá párátka (15 až 25 cm) byla zvláště oblíbená v Brazílii a Argentině.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je na celém světě spotřebováno několik stovek miliard těchto drobných dřevěných kousků ročně. Moderní doba omezila význam párátek na aktuální pomoc. Dlouhodobá péče o zuby užívá různé verze novějších pomůcek, jako jsou zubní niť a mezizubní kartáčky.", "section_level": 1}, {"title": "Materiál.", "content": "Důležitým parametrem je materiál, který určuje jejich lámavost, nasákavost i vzhled. Párátka se nyní zpravidla vyrábějí z různých dřev, zejména tvrdých druhů, výborná jsou z bambusu. Také jsou ovšem kovová a plastová.", "section_level": 1}], "src_summary": "Párátko je drobná - zpravidla dřevěná pomůcka - sloužící k vynětí uvízlé potravy z mezizubních prostor. Jedná se o tenkou podlouhlou asi 5 až 8 cm dlouhou tyčinku (špejli) zakončenou hrotem, a to buď na jedné nebo na obou stranách. ", "tgt_summary": "A toothpick is a small thin stick of wood, plastic, bamboo, metal, bone or other substance with at least one and sometimes two pointed ends to insert between teeth to remove detritus, usually after a meal. Toothpicks are also used for festive occasions to hold or spear small appetizers (like cheese cubes or olives) or as a cocktail stick, and can be decorated with plastic frills or small paper umbrellas or flags.", "id": 2457173} {"src_title": "Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné", "tgt_title": "Missionary Oblates of Mary Immaculate", "src_document": [{"title": "Vznik řádu.", "content": "Obláti jsou součástí katolické církve, jejichž specialitou jsou mise, působení na místech, kde kněží nejsou. Založil ji po napoleonských válkách francouzský šlechtic Evžen de Mazenod a vytknul jí ideu „šířit poselství Krista mezi těmi, kteří po zvratech doby zůstali bez pastýřů“. Roku 1826 papež Lev XII. kongregaci potvrdil vytvořená pravidla. Roku 1845 vyslali první misie do Kanady, na Cejlon a do Jižní Afriky.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání.", "content": "Obláti nejsou specialisty na jeden určitý druh pastorace nebo jednu konkrétní skupinu lidí. Je sice pravda, že se kongregace již od samých počátků věnovala především práci s mládeží, hlásání lidových misií, apoštolátu u chudých a opuštěných a postupem času se z nich stali i misionáři ad gentes, ale v současnosti působí ve světě také jako faráři, správci poutních míst. Angažují se v oblasti spravedlnosti, míru a integrity stvoření, pracují s imigranty a romským etnikem.", "section_level": 1}, {"title": "Začátky OMI v českých zemích.", "content": "Kongregace oblátů Panny Marie Neposkvrněné (OMI) se v Čechách usadila v roce 1911, po vzniku Československa založila samostatnou provincii. Působilo zde, zejména v Sudetech, osm kněží. Jejich centrem byl konvent v Teplé. V Kájově u Českého Krumlova fungoval jejich juniorát a noviciát. Po vyhnání Němců po skončení II.světové války provincie přestala fungovat a formálně zanikla úmrtím P. Jana Václava Straky roku 1970.", "section_level": 1}, {"title": "Nová historie.", "content": "V roce 1991 se vrátil z 43letého působení v Africe pater Zdeněk Čížkovský, aby zde činnost provincie obnovil. Pracoval jako farář v Kroměříži, kde obláti dostali přidělenou farnost Blahoslavané Panny Marie, později i v Klokotech. V současné době působí v Česku dvě komunity oblátů a to v Plasích a Klokotech.", "section_level": 1}, {"title": "Mládež.", "content": "Součástí oblátské rodiny jsou od samého počátku také společenství mladých. V naší provincii jde především o německé OMI-Jugend a český OMIGang. Společenství mládeže OMIGang se začalo vytvářet kolem oblátské komunity v Plasích (plzeňská diecéze) v r. 2011. Nejprve šlo o nepravidelná setkání několika mladých lidí z oblátských farností kolem Plas a Manětína, brzy se ale přidalo i pár středoškoláků a vysokoškolských studentů z Plzně a postupem času se společenství rozrostlo i o zástupce z Moravy: Brna a Kroměříže. Pořádaly se první OMITreffingy (pravidelná víkendová setkání v Plasích), k nim se záhy přidaly OMILuftingy (víkendová setkání s pracovně-duchovní náplní sloužící k „proluftování“ zanedbaných a opuštěných kostelů a jiných objektů), kterých se dodnes účastní i studenti našeho spřáteleného Stojanova gymnázia na Velehradě. Časem, když se mezi členy OMIGangu upevnily vztahy a vytvořilo se pevnější jádro, se začalo společenství více otevírat navenek, zvát další mladé lidi ke sdílení a vytvářet svůj vlastní apoštolát.", "section_level": 1}, {"title": "KVS.", "content": "Komunita Vtěleného Slova, tedy KVS je odpověď na potřebu silné zkušenosti komunitního evangelního života, kterou někteří čeští obláti zakusili v italském „Centro giovanile“ v Marinu nedaleko Říma. V r. 2012 se tedy po vzoru této italské oblátské zkušenosti vytvořilo společenství mladých mužů, kteří se rozhodli udělat zkušenost společného žití evangelia ve všednosti obyčejného života. Společně s obláty v Plasích bydlí, společně pracují, společně uklízí, vaří, perou, modlí se, společně studují...", "section_level": 1}, {"title": "Oblátští asociovaní.", "content": "Životní cesta a odkaz svatého Evžena neoslovuje jen řeholníky nebo ty, kteří hledají své životní povolání. Evženova láska k Bohu a k církvi má velkou inspirativní sílu i pro lidi, kteří žijí v rodinách a chodí do běžných zaměstnání. Tito lidé vytvářejí společenství tzv. oblátských asociovaných. Spojují se se společenstvím oblátů a oblátek slibem, ve kterém se vyznávají ze svého vztahu k Ježíši Kristu a k jeho církvi a ve kterém vyjadřují svou touhu být živými svědky Boží bezpodmínečné lásky k lidem ve svých rodinách, v církvi i mimo ni, ale zejména vůči lidem, kteří mají největší důvod o této lásce pochybovat, totiž vůči lidem vyloučeným na okraj lidské a církevní společnosti. Tento slib mohou každoročně obnovovat. Ke společenství asociovaných patří staří i mladí, svobodní i zadaní, lidé z měst i z vesnic, studovaní i nestudovaní. Schází se v regionálních skupinách. Dvakrát ročně pak mají příležitost setkat se se všemi ostatními asociovanými z Česka a z Německa (na tzv. Eugen-Meetingu a podzimním výročním setkání). Základem setkání je lidské společenství, nechybí ani duchovní program. Prvních 17 laiků složilo slib v únoru roku 2004. Dnes je jich přes osmdesát, regionálních skupin je v současnosti sedm: pět v Německu (sasko-srbská skupina, skupina z Burlo, hünfeldská skupina, jihoněmecká skupina a tzv. mladí asociovaní z celého Německa) a dvě v Česku. K původní skupině českých asociovaných scházejících se již tradičně kolem oblátské komunity v Táboře - Klokotech se čerstvě přidala i skupina sedmi mladých asociovaných navázaná na komunitu plaskou (první asociace: 1. říjen 2016). Mladí asociovaní, neboli Maso, jak si ve zkratce říkají, se pravidelně scházejí ke společnému sdílení a prohlubování života v charismatu sv. Evžena. Mají na starosti několik evangelizačních projektů a kromě toho se také snaží o mezinárodní propojení s dalšími členy oblátské rodiny po celém světě, především v rámci naší Středoevropské provincie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné (OMI) jsou misijním řeholním společenstvím kněží a bratří uprostřed katolické církve. Jejich hlavním posláním je hlásat radostnou zvěst lidem, kteří o Ježíši Kristu a jeho evangeliu ještě neslyšeli, nebo těm, ke kterým obvyklá pastorace Církve nedosahuje. Tuto svou misii - poslání uskutečňují v apoštolských komunitách a v úzké spolupráci s laiky, kteří jsou považováni za partnery v evangelizaci.", "tgt_summary": "The Missionary Oblates of Mary Immaculate (OMI) is a missionary religious congregation in the Catholic Church. It was founded on January 25, 1816, by Saint Eugène de Mazenod, a French priest born in Aix-en-Provence in the south of France on August 1, 1782. The congregation was given recognition by Pope Leo XII on February 17, 1826. The congregation is composed of priests and brothers usually living in community; oblate means a person dedicated to God or God’s service. Their traditional salutation is \"Laudetur Iesus Christus\" (\"Praised be Jesus Christ\"), to which the response is \"Et Maria Immaculata\" (\"And Mary Immaculate\"). In 2016, there were 3,924 members.", "id": 2217714} {"src_title": "Prohledávání do šířky", "tgt_title": "Breadth-first search", "src_document": [{"title": "Jak funguje.", "content": "Prohledávání do šířky je algoritmus či metoda, která postupuje systematickým prohledáváním grafu přes všechny uzly. Nepoužívá při svém prohledávání žádnou heuristickou analýzu. Pouze prochází všechny uzly a pro každý projde jejich všechny následovníky. Přitom si poznamenává předchůdce jednotlivých uzlů a tím je poté vytvořen strom nejkratších cest k jednotlivým uzlům z kořene (uzlu v kterém jsme začínali). Z hlediska algoritmu, veškeří následovníci uzlu získaní expandujícím uzlem jsou vkládani do FIFO fronty. FIFO fronta znamená, že první uzel, který do fronty vstoupil jí také první opustí. V typických implementacích jsou uzly, které nebyly ještě objeveny, označeny jako FRESH. Uzly které se dostávají do fronty, které jsou v této chvíli právě vyšetřovány na jejich následníky jsou označeny jako OPEN a naposled uzly, které z fronty byly už vybrány a už s nimi nebudeme pracovat, jsou označeny jako CLOSE. Close uzly již nikdy v tomto běhu algoritmu nebudou prozkoumávany, mají vyplněné všechny informace. To znamená vzdálenost od kořenového (počátečního) uzlu, stav uzlu (CLOSE) a předchůdce.", "section_level": 1}, {"title": "Obecná implementace v pseudokódu.", "content": "1 void BFS (Graph G, Node s) {", "section_level": 1}, {"title": "Popis algoritmu.", "content": "Na počátku algoritmu se provede inicializace. Poté se nastaví počáteční hodnoty pro jediný uzel, u kterého známe všechny informace a to pro počáteční uzel (viz stav při inicializaci). Nyní se rozběhne cyklus, který běží dokud je FIFO fronta neprázdná. Neprázdná fronta znamená, že máme stále uzly s kterými pracujeme, jelikož do této fronty jsou vkládány pouze uzly s kterými nyní pracujeme. Na počátku cyklu z fronty vyjmeme uzel. Pro všechny následníky tohoto uzlu budeme zjišťovat jestli mají stav FRESH. Stav FRESH znamená, že uzel nebyl ještě nalezen ani prozkoumán. Když bude tato podmínka týkající se stavu splněna, nastaví se informace pro tyto uzly. Stav OPEN, vzdálenost od počátku o jedna větší než uzel kterého je tento uzel následník. Vzdálenost je větší právě o jedna z důvodu, že je mezi těmito uzly pouze jedna hrana. Naposled se pro tyto následníky uzlu (u) nastaví předchůdce právě na hodnotu (u). Po nastavení všech těchto vlastností je uzel vložen do fronty. Když jsou prohledáni všichni následníci daného uzlu, tak se uzel uzavře, stav uzlu se bude rovnat CLOSE.", "section_level": 2}, {"title": "Použité datové struktury.", "content": "1) FIFO fronta - fronta, do které jsou ukládány uzly s kterými právě pracujeme. To znamená, ve frontě jsou uzly,", "section_level": 2}, {"title": "Stav při inicializaci.", "content": "Všechny tyto datové struktury jsou na počátku algoritmu inicializované. Fifo fronta je inicializovaná jako prázdná fronta. V poli vzdáleností mají všechny prvky na počátku hodnotu nekonečno. Nekonečno je nastaveno proto, jelikož by cesta byla nekonečně daleká neboli, že neexistuje. Opačná hodnota nula je nastavena na začátku pouze uzlu počátečnímu, z kterého bude algoritmus začínat svůj běh. Nulová vzdálenost znamená, že se jedná o totožný uzel. Pole stavů je nastaveno na počátku na hodnoty FRESH pro všechny uzly mimo prvnímu který má stav OPEN. Pole předchůdců je nastaveno na null pro všechny uzly. Nakonec se do fronty vloží uzel s (startovací uzel). Velikosti jednotlivých polí jsou nastaveny na velikost schodnou s počtem uzlů v grafu.", "section_level": 2}, {"title": "Časová složitost.", "content": "Asymptotická časová složitost algoritmu je O(|\"V\"| + |\"E\"|), kde \"V\" je množina vrcholů a \"E\" je množina hran grafu.", "section_level": 1}, {"title": "Prostorová složitost.", "content": "Prostorová složitost je O(|\"V\"| + |\"E\"|). Řečeno jinak, prostorová složitost je formula_1, kde B je nejvyšší stupeň větvení stromu a M je nejvyšší délka cesty ve stromě. Tento velký nárok na prostor ve srovnání s nárokem prohledávání do hloubky je důvod, proč je prohledávání do šířky nepraktické pro rozsáhlejší problémy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Prohledávání do šířky (anglicky \"Breadth-first search\", zkráceně \"BFS\") je grafový algoritmus, který postupně prochází všechny vrcholy v dané komponentě souvislosti. Algoritmus nejprve projde všechny sousedy startovního vrcholu, poté sousedy sousedů atd. až projde celou komponentu souvislosti.", "tgt_summary": "Breadth-first search (BFS) is an algorithm for traversing or searching tree or graph data structures. It starts at the tree root (or some arbitrary node of a graph, sometimes referred to as a'search key'), and explores all of the neighbor nodes at the present depth prior to moving on to the nodes at the next depth level. ", "id": 2064148} {"src_title": "Izraelské kmeny", "tgt_title": "Twelve Tribes of Israel", "src_document": [{"title": "Svazek 12 kmenů.", "content": "Rozdělení Izraele do 12 kmenů je standardní a tradiční, avšak je obtížné stanovit, jak se tyto kmeny původně jmenovaly a kolik jich bylo. Z celku Starého zákona je zřejmé, že počet 12 je spíše symbolický, neboť vždy, když se vypočítávají jména kmenů, nalezneme trochu odlišný seznam. Je to způsobeno především tím, že Josef měl dva syny, kteří se jmenovali Manases a Efraim – jejich kmeny jsou někdy jmenovány a někdy ne. Existuje tedy celkem 14 jmen, z nichž musí každý seznam vynechat 2, aby se dodržel počet 12. Většinou se vynechává kmen Lévi, neboť tento kmen neměl vlastní území (byli z něho pomocníci kněžstva v jeruzalémském chrámu), ale není to pravidlem. Výjimku představuje Debořina píseň (Sdc 5), jeden z nejstarších úryvků Starého zákona vůbec, který má svůj vlastní seznam izraelských kmenů, značně odlišný od ostatních. Některé seznamy kmenů: Při rekonstrukci dějin Izraele a jeho vzniku se předpokládá, že tento národ vznikl sdružením několika různých kmenů, které nesly jméno většinou podle místa, kde sídlily. Na to ukazuje geografická povaha některých jmen a jejich použití jako místních jmen ve starších textech. Až o něco později byly tyto kmeny a jejich patriarchové (praotcové) spojeni do jednoho rodokmenu. Zdá se, že zpočátku se jednalo o jistý typ kmenové konfederace bez společného stálého vůdce. K pevnějšímu stmelení kmenů došlo až za prvního krále Saula a zejména za jeho nástupce Davida, ale krátce po smrti Davidova syna Šalomouna se říše opět rozdělila na severních „10 kmenů“ (Izraelské království) a jižní „2 kmeny“ (Judské království). Když v roce 722 př. n. l. asyrská vojska pod vedením krále Salmanassara V. dobyla a vyvrátila Samaří a přesídlila severní kmeny, tyto kmeny se asimilovaly se svým okolím a zanikly. Z celého izraelského národa tak zbyly jen kmeny jižní, tedy Juda a Benjamín. Od té doby můžeme hovořit o židovském národu, neboť jméno Žid označuje v prvé řadě člena kmene Juda, v podstatě jediného přeživšího kmene Izraele, respektive lid pocházející z kmenů Judského království. Toto království sice bylo také zničeno (587/586 př. n. l.), ale po krátké době exilu mohla být obnovena židovská samospráva. Od této doby je termín „Židé“ a „Izrael(ité)“ používán jako synonymum. Zvláštní pozornost zaslouží kmen Lévi, z něhož se rekrutovali pomocníci kněží (samotné služby ve svatostánku a později v chrámu mohli vykonávat pouze potomci Árona, bratra Mojžíše) a neměl vlastní území. Vedou se diskuse, zda se původně skutečně jednalo o kmen, či zda to byli jednotlivci, kteří se časem vyčlenili z jiných kmenů. V každém případě, jelikož neměli vlastní území a byli rozptýleni mezi ostatní kmeny, přežili Levité pád Samaří i Jeruzaléma (587/586 př. n. l.).", "section_level": 1}, {"title": "Deset ztracených kmenů Izraele.", "content": "Skutečnost, že deset severních kmenů (Rúben, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Isachar, Zabulon, Manases, Efraim, částečně Lévi – Šimeon žil původně na jihu, ale patrně velmi brzy zmizel z dějin) bylo v roce 722 př. n. l. deportováno mimo své území a ztratili se ve směsi jiných národů, vedla k vytvoření mnoha (vzájemně podobných) legend o jejich návratu. Podle nich tyto kmeny žijí daleko na východě, nikým nerušeny, zachovávají Boží zákon a Bůh se o ně stará. Na konci věků pak vyjdou ze své země a budou se podílet na obnově Božího Izraele. Toto téma zpracovávají např. apokryfní spis 4. kniha Ezdrášova 13,40-50 nebo africký církevní otec Commodianus (3./4. století). Možná je na ně narážka i v novozákonní knize Zjevení 16,12. Podobná víra se objevuje i u mormonů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Izraelské kmeny (, \"Šivtej Jisra'el\") souhrnně označované jako synové Izraele (, \"Bnej Jisra'el\") byly podle tradičního biblického podání kmeny, které vzešly z potomků patriarchy Jákoba, jehož druhé jméno bylo Izrael („Zápasící s Bohem“, „Bůh zápasí“). Jákob byl podle biblického vyprávění synem Izákovým a vnukem Abrahámovým. Měl 12 synů (ze 4 matek: 2 byly jeho manželky – Lea a Ráchel – a 2 byly jejich služky – Zilpa a Bilha), kteří jsou považováni za praotce jednotlivých 12 kmenů izraelského národa. Jejich jména jsou (podle pořadí narození): Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Isachar, Zabulón, Josef, Benjamín.", "tgt_summary": "In the Hebrew Bible, the Twelve Tribes of Israel or Tribes of Israel ( \"šəḇāṭîm Yiśrā’êl\") descended from the 12 sons of the patriarch Jacob (who was later named Israel) and his two wives, Leah and Rachel, and two concubines, Zilpah and Bilhah.", "id": 634107} {"src_title": "Rolandas Paksas", "tgt_title": "Rolandas Paksas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Je jediným synem Felikasase Paksase a jeho ženy Eleny Paksienė. Střední školu Žemaitė v Telšiajích ukončil v roce 1974. V roce 1979 dokončil svá studia na Vilniuském inženýrském institutu stavebnictví (VISI), kde získal diplom inženýra-stavaře. V letech 1979–1985 působil jako instruktor pilotů, později se stal ředitelem Klubu amatérského létání Dariuse a Girėna. Tuto pozici zastával do roku 1992. V roce 1984 zakončil svá studia na Petrohradské Akademii civilního letectví. Účastnil se soutěží v letecké akrobacii, několikrát se umístil na prvním místě Mistrovství Litvy v letecké akrobacii a dvakrát vyhrál i mistrovství SSSR. V letech 1992–1997 byl prezidentem stavební firmy „Restako“. Rolandas Paksas je lídrem Vilniuské letecké akrobacie, člen Federace Litevské letecké akrobacie. Ve svém volném čase se také věnuje tenisu a cyklistice. Rolandas Paksas je prvním Litevcem a zatím jediným prezidentem, který jednomotorovým letadlem (SM-2000 „Phoenix“) obletěl zeměkouli. 10. června 2006 s kolegou V. Makagonovem odstartoval z letiště Kyviškiai. Let trval 47 dní. Byl to 123. registrovaný let kolem světa.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "V roce 1997 byl zvolen členem Vilniuské městské rady a téhož roku se také stal primátorem Vilniusu. V roce 1999 se poprvé stal premiérem. Téhož roku odstoupil s veřejným prohlášením, že tím protestuje proti prodeji Mažeikiajské ropné rafinérie (\"Mažeikių nafta\") americké firmě \"Williams International\". V roce 2000 byl opětovně zvolen primátorem Vilniusu a na podzim téhož roku do litevského sejmu. V roce 2002 založil Liberálně-demokratickou stranu \"(: Liberalų Demokratų Partija)\". 5. ledna 2003 byl zvolen prezidentem Litvy a 6. dubna 2004 po impeachmentu, který byl iniciován sejmem, byl za nedodržování ústavy a porušení prezidentské přísahy zbaven funkce prezidenta republiky. Podle konečného a nezvratného rozhodnutí Ústavního soudu Litevské republiky Rolandas Paksas již do konce života nebude moci vykonávat žádný státní úřad, ve kterém je třeba složit přísahu. 13. prosince 2005 Nejvyšší soud Litevské republiky vyhověl Paksasově protestu a zrušil rozsudek Apelačního soudu Litevské republiky, kterým byl R. Paksas uznán vinným za vyzrazení státního tajemství občanu Ruska Jurijovi Borisovovi. Rozšířená kolegie sedmi soudců Nejvyššího soudu rozhodla, že důkazy o vině exprezidenta z vyzrazení státního tajemství nejsou dostatečné k tomu, aby mohly být považovány za absolutně nezvratné. (Ruský občan Jurij Borisov byl hlavním sponzorem kampaně prezidentských voleb, jeho vklad převyšoval vklady sponzorů protikandidátů, měl závažné politicko-ekonomické i vojenské zájmy na Litvě a na jeho nátlak mu R. Paksas „za odměnu“ udělil násobné občanství Litevské republiky. Až z rozhodnutí soudu byl Borisov litevského občanství opět zbaven.)", "section_level": 1}], "src_summary": "Rolandas Paksas (* 10. června 1956 v Telšiajích) je litevský politik, který byl v roce 1999 a opětovně v letech 2000–2001 litevským předsedou vlády. Od 5. ledna 2003 do 6. dubna 2004 zastával funkci prezidenta Litevské republiky. V dubnu 2004 však došlo k impeachmentu a této funkce byl zbaven.", "tgt_summary": "Rolandas Paksas (; born 10 June 1956) is a Lithuanian politician who was President of Lithuania from 2003 to 2004. He was previously Prime Minister of Lithuania in 1999 and again from 2000 to 2001, and he also served as Mayor of Vilnius from 1997 to 1999 and again from 2000 to 2001. He has led Order and Justice from 2004 to 2016 and has been a Member of the European Parliament from 2009 to 2019. ", "id": 1614509} {"src_title": "Adrian Dietrich Lothar von Trotha", "tgt_title": "Lothar von Trotha", "src_document": [{"title": "Velitel koloniálních vojsk.", "content": "Adrian Dietrich Lothar von Trotha přišel do Afriky v roce 1894 s pověřením potlačit jakoukoliv hrozbu. Byl jmenován velitelem koloniálních vojsk v Německé východní Africe – dnešní Tanzanie, Rwanda, Burundi. Velmi rychle upevnil své postavení svými tvrdými prostředky, které používal na potlačení nepokojů, které hrozili koloniím ze strany afrických kmenů.", "section_level": 1}, {"title": "Čína a Boxerské povstání.", "content": "Kratší dobu poté sloužil v Číně, kde potlačil protizápadní Boxerské povstání roku 1900. Povstání vedla tajná společnost Spravedlivé a harmonické pěsti. Z toho je odvozen název Boxeři. Svým stoupencům tvrdili, že je vycvičí v bojových umění a nakonec se stanou nezranitelní i ve střetu s kulkami. Činnost Boxeři zahájili v Šan – tung, kde si získaly stoupence z venkovské chudiny. Šířili propagandu vedenou vůči katolickým misionářům a západním přistěhovalcům. To vedlo k potyčkám s danými skupinami obyvatel. Císařovna Cch‘-si se domnívala, že jí Boxeři pomohou se udržet u moci a tak je podporovala. Roku 1900 se povstalcům podařilo oblehnout velvyslanectví západních států v Pekingu. S obležením pomáhala i císařská armáda. Současně bylo vypleněno i město. Trvalo několik měsíců, než se Lotharovi podařilo povstání potlačit.", "section_level": 1}, {"title": "Kmen Herero.", "content": "V květnu 1904 byl Trotha jmenován vrchním velitelem Německé Jihozápadní Afriky. Oblast trpěla kvůli povstání kmene Herero. Trotha do kolonie přišel s armádou 10 000 mužů. Problém se rozhodl řešit zahnáním Hererů na jediné místo, které následně ze tří stran obklíčil a nechal jim jako jediné místo, kam mohli ustoupit Kalaharskou poušť. Již v srpnu 1904 se Trotha hodlal s Herery nadobro vypořádat. S dvěma tisíci muži zaútočil na obklíčené Herery, čítající 50 000 a z toho 6 000 válečníků. Hererové neoplývali moderními zbraněmi a tak je Lothar von Trotha v bitvě u Waterbergu zmasakroval. Ti, jež bitvu přežili, uprchli do pouště. Trotha nařídil otrávit veškeré vodní zdroje v Kalahari. Dále nařídil postavit okolo Kalahari ploty. Vojáci byli umístěni v okolí a postříleli každého, kdo se pokusit z pasti utéci. Podle použité literatury - \"Netvoři: Příběhy nejďábelštějších žen a můžu historie\", vydal k příležitosti této akce Vyhlazovací rozkaz: \"Všichni Hererové musí opustit zemi. Pokud odmítnou, přinutím jek tomu... Každý Herero, dopadený na německém území, bude zastřelen... Neberte žádné zajatce. Tak zní mé rozhodnutí o hererském národě.\" Rozkaz nebyl naplněn do písmene. Někteří byli posláni do pracovních táborů a otroctví. Avšak nakonec zemřeli vyčerpáním, hladem a nemocemi. Mnoho žen se stalo oběťmi znásilnění a vražd. Další lidé byli využiti jako „pokusné myši“ pro genetika Eugena Fischera, jež se snažil dokázat inferioritu Afričanů. Z původních 80 000 obyvatel kmene Herero přežilo zhruba na 15 000.", "section_level": 1}, {"title": "Kmen Namů.", "content": "V dubnu 1905 povstali Namové. Lothar von Trotha opět využil své osvědčené metody a vydal veřejný výnos, opět podle literatury - \"Netvoři: Příběhy nejďábelštějších žen a můžu historie\"\":\" \"Nama, který se nepodrobí a bude spatřen v německé oblasti, bude zastřelen, to platí, dokud nebudou všichni zlikvidování. Ti, kdo se na počátku povstání dopustili vraždy bělochů nebo nařídili bělochy zavraždit, propadli podle zákona hrdlem. Pokud jde o těch pár, kteří nebyli poraženi, povede se jim stejně jako Hererům, kteří ve své zaslepenosti také věřili, že mohou vést úspěšnou válku proti německému císaři a velikému německému národu. A táži se vás: Kde jsou ti Hererové dnes?\" Po vydání ediktu bylo povražděno na 10 000 Namů. 9 000 jich bylo umístěno v koncentračních táborech.", "section_level": 1}, {"title": "Zpět v Evropě.", "content": "Roku 1905 byla Činnost Lothara von Trothy zveřejněna v Německu. Strhla se vlna rozhořčení, avšak císař Trothu nepotrestal, pouze jej odvolal zpět do Evropy. Lothar von Trotha sloužil v první světové válce jako jeden z nejvyšších důstojníků a nakonec zemřel přirozenou smrtí roku 1920.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Trotha vytvořil „vzorec“, který poté zúročili Nacisti během holokaustu. Německá vláda se v roce 2004 omluvila lidu Namibie a oficiálně přiznala historickou i morální vinu, spolu se zodpovědností za skutky, které spáchal.", "section_level": 1}, {"title": "Teze.", "content": "\"V proudech krve a peněz likvidující vzbouřené kmeny. Jedině po této čistce může se vynořit něco nového. Lothar von Trotha\"", "section_level": 2}], "src_summary": "Adrian Dietrich Lothar von Trotha (3. července 1848 Magdeburg – 31. března 1920 Bonn) byl německý velitel koloniálních vojsk v Africe. Vojenské zkušenosti získal ve válkách Rakousko-pruské a Francouzsko-pruské. Nechvalně se proslavil za zmasakrování mnoha domorodých kmenů v Africe.", "tgt_summary": "General Adrian Dietrich Lothar von Trotha (3 July 1848 – 31 March 1920) was a German military commander during the European new colonial era. As a brigade commander of the East Asian Expedition Corps, he was involved in suppressing the Boxer Rebellion in Imperial China on behalf of the Eight-Nation Alliance. He later served as governor of German South West Africa and Commander in Chief of its colonial forces, in which role he suppressed a native rebellion during the Herero Wars. He was widely condemned for his brutality in the Herero Wars, particularly for his role in the genocide that led to the near-extermination of the Herero.", "id": 784541} {"src_title": "C. S. Forester", "tgt_title": "C. S. Forester", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Studoval medicínu na \"King ́s College London School of Medicine\" při Guyově nemocnici, kterou však nedokončil. Místo toho se vydal na spisovatelskou dráhu a napsal své první romány. Od roku 1932 spolupracoval s Hollywoodskými filmovými studii a v Americe pobýval každý rok několik týdnů. Pracoval též jako dopisovatel pro deník \"The Times\", při té příležitosti se účastnil španělské občanské války a obsazení Čech a Moravy nacistickými vojsky. Během 2. světové války byl zaměstnancem ministerstva informací. Po válce podnikl několik plaveb, během nichž sbíral materiál ke knihám o válečném námořnictvu, na jedné z nich ho postihla arterioskleróza, kterou byl zdravotně poznamenán až do konce života. Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl dva syny, Johna a George. John Forester napsal jeho biografii \"The Life of C. S. Forester\".", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Nejznámější je autorova série novel a povídek o Horatio Hornblowerovi, na jejíž motivy vznikl britský televizní seriál s Ioanem Gruffuddem a Robertem Lindsayem v hlavních rolích. Knižní i seriálové zpracování si získalo své fanoušky také v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Sága o Hornblowerovi.", "content": "Romány Povídky Sága chronologicky", "section_level": 2}, {"title": "Další díla.", "content": "Kromě čtyř doposud česky vydaných románů o Hornblowerovi vyšly v českém překladu romány \"Africká královna\" (\"The African Queen\", 1935) a \"Křižník Artemis\" (\"The Ship\", 1943). Mimo romány psal C. S. Forester i populárně naučnou literaturu a biografická díla o historických osobnostech, například: \"Napoleon and his Court\"; \"Josephine\", \"Napoleon's Empress\"; \"Victor Emmanuel II\"; \"Louis XIV\"; \"Nelson\"; \"The Naval War of 1812\"; \"Hunting the Bismarck\"; a další. Je také autorem dvou dramat.", "section_level": 2}, {"title": "Filmová zpracování.", "content": "Vyjma zmíněné televizní série vznikl již roku 1951 film \"Captain Horatio Hornblower\" (\"Kapitán Horatio Hornblower\"), ve kterém se role hlavního hrdiny zhostil Gregory Peck. Pozitivní ohlas vyvolala filmová podoba románu \"The African Queen\" (\"Africká královna\") s Humphrey Bogartem a Katharine Hepburnovou v hlavních rolích (4 nominace na Oscara, Humphrey Bogart oceněn za nejlepšího herce v hlavní roli).", "section_level": 1}], "src_summary": "Cecil Scott Forester (27. srpna 1899, Káhira, Egypt – 2. dubna 1966, Fullerton, Kalifornie, USA) byl pseudonym britského spisovatele, dramatika a novináře, který se vlastním jménem jmenoval Cecil Louis Troughton Smith. ", "tgt_summary": "Cecil Louis Troughton Smith (27 August 1899 – 2 April 1966), known by his pen name Cecil Scott \"C. S.\" Forester, was an English novelist known for writing tales of naval warfare, such as the 12-book Horatio Hornblower series depicting a Royal Navy officer during the Napoleonic wars. The Hornblower novels \"A Ship of the Line\" and \"Flying Colours\" were jointly awarded the James Tait Black Memorial Prize for fiction in 1938. His other works include \"The African Queen\" (1935, filmed in 1951 by John Huston), and \"The Good Shepherd\" (1955, filmed in 2020 as the movie Greyhound starring Tom Hanks).", "id": 647222} {"src_title": "Zikmund Habsburský", "tgt_title": "Sigismund, Archduke of Austria", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se z manželství tyrolského hraběte Fridricha IV. s princeznou Annou, dcerou brunšvického vévody Fridricha a Anny Saské. Otec zemřel roku 1439 a poručníkem dvanáctiletého Zikmunda se stal jeho starší bratranec, pozdější císař Fridrich III. Navzdory dohodě s tyrolskými stavy odvezl Fridrich Zikmunda i s obsahem tyrolské klenotnice na výchovu do Štýrska. Jedním z vychovatelů byl i Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Poručenství mělo původně skončit v roce 1443, kdy Zikmund dosáhl věku šestnácti let. Fridrich však tuto dobu svévolně prodloužil o tři roky, což vedlo k vážné krizi mezi ním a tyrolskými stavy. Zikmund dosáhl samostatné vlády roku 1446, kdy došlo k dohodě. Zatím se mohl ujmout pouze vlády v Tyrolsku a na panstvích ve Vorarlbergu. Fridrich si zároveň zajistil i jisté příjmy plynoucí z Tyrolska. Ostatní země Předních Rakous dostal do správy Fridrichův mladší bratr Albrecht VI. Teprve po jeho smrti v roce 1463 se mohl Zikmund ujmout i těchto držav. V prvních desetiletích svého panování měl Zikmund spory s brixenským biskupem Mikulášem Kusánským, který se snažil o omezení světské moci tyrolských vládců a návrat ke stavu z doby vrcholného středověku, kdy byli brixenští biskupové faktickými vládci této oblasti. Zikmund své země spravoval úspěšně, svými reformami podpořil jejich hospodářský vývoj. Tyrolsko bývalo nejbohatší rakouskou zemí, a to zejména díky těžbě stříbra a dalších kovů. Zikmund provedl mincovní reformu a nechal přemístit mincovnu z Meranu do Hallu. Díky tomu přestala být mincovna závislá na dováženém kovu. V nové mincovně dal od roku 1486 razit první tolary, v té době ještě zvané \"guldiner\". Tyto velké stříbrné mince měly stejnou hodnotu jako zlatý. Zikmund rovněž podporoval hospodářství a dopravu výstavbou nových silnic. Během jeho vlády také vzkvétalo sídelní město Innsbruck. Po roce 1480 se však u nadaného vládce začala projevovat senilita, spojená s bezmeznou rozhazovačností. Hrozilo, že Zikmund, který neměl legitimní potomky, předá vládu bavorskému vévodovi Albrechtu IV. Tomu zabránily zemské stavy a osobní intervence císaře Fridricha III. v roce 1487. V roce 1487 vedl vojenský útok proti Benátkám. V krvavých bitvách u Rovereta a Calliana sice zvítězil, tato vítězství však nepřinesla žádné územní zisky. Válkou navíc značně utrpěla doprava a obchod. V roce 1490 byl donucen abdikovat ve prospěch Fridrichova syna Maxmiliána I., kterého zároveň přijal za svého syna. Maxmilián mu za to přiznal vysokou doživotní rentu a také se postaral o hmotné zajištění jeho početných nemanželských dětí. Zikmund zemřel v roce 1496 v Innsbrucku. Pohřben byl v klášteře Stams. Přízvisko \"Plný měšec\" se poprvé objevuje v malovaném habsburském rodokmenu na zámku Tratzberg. Rodokmen byl namalován okolo roku 1506.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Zikmund byl dvakrát ženatý. V prvním manželství s Eleonorou, čtvrtou dcerou/šestým potomkem z osmi dětí skotského krále Jakuba I. a jeho manželky Johany Beaufortové, se až po třiceti letech jeho trvání narodil jediný syn Wolfgang, matka i syn však krátce po porodu 20. listopadu 1480 zemřeli. Čtyři roky po Eleonořině smrti, roku 1484, se Zikmund oženil podruhé, a to s šestnáctiletou Kateřinou Saskou, nejstarším potomkem z osmi dětí saského vévody Albrechta III. zv. Srdnatého a jeho ženy Zdeny, dcery českého krále Jiřího z Poděbrad. Kateřina byla o čtyřicet let mladší než její manžel; toto manželství pak zůstalo vůbec bezdětné. Zikmund však vedl nespoutaný život a třebaže neměl legitimního nástupce, z jeho četných milostných dobrodružství vzešlo údajně až padesát nemanželských potomků. Zikmundovým úmrtím tak vyhasla vedlejší větev Leopoldinské linie habsburského rodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zikmund Habsburský zvaný \"Bohatý\" nebo \"Plný měšec\" ( \"Sigismund der Münzreiche\"; 26. října 1427, Innsbruck – 4. března 1496, Innsbruck) byl rakouský arcivévoda, vládce Předních Rakous a Tyrolska.", "tgt_summary": "Sigismund (26 October 1427 – 4 March 1496), a member of the House of Habsburg, was Duke of Austria from 1439 (elevated to Archduke in 1477) until his death. As a scion of the Habsburg Leopoldian line, he ruled over Further Austria and the County of Tyrol from 1446 until his resignation in 1490.", "id": 965752} {"src_title": "Hysterie", "tgt_title": "Hysteria", "src_document": [{"title": "Starověk.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Egypt.", "content": "Hysterické poruchy jsou popsány v egyptských papyrech, konkrétně v Kahunském papyru (pochází z 20. století př. n. l., dochoval se ve zlomcích) a v papyru Ebersově (v podstatě učebnice lékařství ze 16. století př. n. l.). V tehdejším lékařství převažoval názor, že příčinou morbidních duševních stavů u žen jsou posuny dělohy v těle. Lékař se pak snažil dosáhnout návratu dělohy do původní polohy, a to nepřímým působením, hlavně vykuřováním a inhalacemi. Užití symbolů boha Thovta při léčbě svědčí o sepětí lékařské a náboženské praxe: v různých částech Egypta byly nalezeny voskové sochy zobrazující ibise, ptáka zasvěceného Thovtovi, které se používaly jako votivní sošky nebo ke vkládání do tělních dutin.", "section_level": 2}, {"title": "Řecko.", "content": "Hippokratova pojednání o ženských chorobách v mnohém připomínají popisy z egyptských papyrů. Dýchací obtíže, dušení nebo záchvaty u žen se vysvětlují polohou dělohy, nepřímo sexuální abstinencí. Věřilo se, že děloha může negativně ovlivnit srdce nebo v obzvlášť závažných případech i mozek. Lékař musí nejprve pochopit postavení dělohy a pak aplikovat libovonné nebo páchnoucí výpary na spodní část břicha a hlavu pacienta. Ale za nejlepší lék byl považován vstup do manželství. Platón v dialogu \"Timaios\" říká: „děloha, poněvadž to jest živý tvor žádostivý plození, kdykoli zůstává dlouho bez plodu [...] bloudě všudy po těle, ucpává průchody dechu a překáží dýchání“. Také Aretaios z Kappadokie (1. století n. l.) pokládal dělohu za jakéhosi samostatného tvora („živoucí věc uvnitř živoucí věci“).", "section_level": 2}, {"title": "Řím.", "content": "Aulus Cornelius Celsus už vysvětluje hysterii nikoli putováním dělohy, ale jako důsledek patologického působení mezi vnitřními orgány. Galén pak jednoznačně odmítá myšlenku putování dělohy. Vychází z dobové teorie čtyř tělesných šťáv a zdůrazňuje úzký vzájemný vztah mezi myslí a tělem: příčinou poruchy je retence sekretu v děloze, což kazí krev a nevyhnutelně vede k podráždění nervů. Galén jako první z lékařů uznával i mužskou formu hysterie, plynoucí ze zadržování spermatu. „Zcela zpozdilým musíme shledat názor, přetvářející dělohu do jakéhosi zvířete.“ „Hysterická vášeň, toť jeden název, avšak její podoby jsou mnohé a nespočitatelné.“", "section_level": 2}, {"title": "Středověk a počátek novověku.", "content": "Tomáš Akvinský rozděluje psychopatologické jevy podle původu na přirozené (hysterii zde neuvádí) a nepřirozené. Hysterie mohla snadno být ztotožněna s démonickými projevy a ženy běžně obviňovány z čarodějnictví. Lékař, alchymista a astrolog Arnald z Villanovy ve své době jako jeden z mála zastával přirozený původ mnohých onemocnění, u nichž tou dobou převládal názor, že jde o projevy posedlosti ďáblem. Teprve Paracelsus (1493–1541) zařazuje hysterii mezi duševní nemoci. V pojednání \"O nemocech rozrušujících rozum\" odmítá myšlenku, že nemoci způsobuje ďábel, a rozvíjí komplikované iatrochemické vysvětlení nemoci: děloha, není-li vyživována, „ztrácí svou pravou podstatu a chladne“ a tělo postupně zachvacují násilné křeče. Navíc se v děloze tvoří kyselina a z ní povstávají páry a výpary, které otravují všechny ostatní orgány. Zajímavé je, že Paracelsus byl první, kdo se zabýval také nevědomou (imaginativní) složkou hysterie. Ambroise Paré je připomínán především jako chirurg; v chápání hysterie se vracel k Hippokratově a Galenově humorální teorii. Domníval se, že převaha žluči v těle vede k nemoci zvané \"furor uterinus\". Dochází k zaškrcení dělohy a nemoc se přenáší do dalších orgánů. Parého metody léčení byly svérázné: pacientku položil na záda, nahlas křičel její jméno a přitom ji silně tahal za ochlupení. Vykuřoval také dělohu pomocí speciálního pesaru zasunutého do vaginy. Skotský lékař Robert Whytt (1714–1766) položil základy vědecké neurologie. V pojednání „On Nervous, Hypochondriac, or Hysteric Diseases, to which are prefixed some Remarks on the Sympathy of the Nerves“ odmítal tehdejší převládající představu „animálních duchů“ a nervové obtíže definoval jako choroby způsobené „neobvyklou jemností a nepřirozenou citlivostí“ nervů. Jako léčbu doporučoval dietu, cvičení a rozptýlení a pro utlumení nadměrné vzrušivosti opium. Philippe Pinel je považován za zakladatele novodobé ústavní psychiatrie. Uplatňoval tzv. morální léčbu: na choromyslného nazíral jako na dítě, které je třeba přimět k tomu, aby si osvojilo požadováné chování. Ve své \"Nosographii\" (\"Nosographie philosophique ou méthode de l'analyse appliquée à la médecine\") rozdělil nemoci mysli a těla do pěti tříd: horečky, záněty, krvácivé poruchy, organické léze a neurózy. Hysterii kategorizoval jako „ženskou genitální neurózu“. Podle Pinela lze vést mezi mužskými a ženskými neurózami paralelu, neboť příznaky, jako jsou sterilita, frigidita a nymfomanie (u mužů satyriasis), lze pozorovat u obou pohlaví.", "section_level": 1}, {"title": "Jean-Martin Charcot.", "content": "Jean-Martin Charcot ve svých 37 letech nastoupil do Hôpital de la Salpêtrière v Paříži, kde byly stovky pacientů trpících duševní nemocí. Poté, co vedení ústavu sloučilo oddělení pacientů s epilepsií a hysterií do jedné části s názvem „Quartier des simples epileptiques“, se během několika dní u hysterických pacientů objevil výrazný nárůst epileptických epizod. Charcot zavedl novou kompromisní diagnózu „hysteroepilepsie“ (později ji opustil). Postupně na základě systematického klinického pozorování stanovil obecné rysy hysterických projevů a rozlišil velké a malé hysterické záchvaty („hysteria maior“ a „hysteria minor“; symptomy „hysteria minor“ jsou znecitlivění kůže, zúžení zorného pole a hemianestézie). Charcot odmítal chápání hysterie coby poruchy typicky ženské a zdůrazňoval, že nemá nic společného s dělohou. Charcotův věhlas začal poněkud upadat po zveřejnění jeho studií o hypnóze. Charcotův zájem o hypnózu byl motivován hledáním nových diagnostických metod. Studie, které prováděl na Salpêtrière se svými asistenty, nejprve přinášely senzační výsledky. Avšak Hippolyte Bernheim, profesor na univerzitě v Nancy, Charcotovy teorie odmítal. Později se objevila i podezření, že Charcotovi asistenti instruovali pacienty, aby hysterické reakce předstírali.", "section_level": 1}, {"title": "Počátky psychoanalýzy.", "content": "Sigmund Freud spolu s vídeňským internistou Josefem Breuerem pracoval na případu Anny O., jednom z nejslavnějších případů hysterie. Freuda zaujaly Charcotovy práce o hysterii a na jejich základě dospěl k přesvědčení, že hysterické příznaky vznikají tehdy, když traumatická zkušenost vede nevědomě ke vzniku tělesných symptomů. Freud od hypnoterapie nakonec přešel k metodě rekonstrukce potlačených vzpomínek prostřednictvím jejich výkladu a volných asociací.", "section_level": 1}, {"title": "Ústup ze scény.", "content": "Za jakýsi „zlatý věk“ hysterie je možno označit 19. století. Počátkem dvacátého století počet případů hysterie v Evropě a Severní Americe výrazně klesl; jako příčina se někdy udává společenská emancipace od represivní viktoriánské kultury, vyšší „psychologická gramotnost“ a lepší porozumění neurologickým onemocněním.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hysterie (ze starořeckého ὑστἐρα [hystera] – děloha) je neurotická porucha, kterou charakterizuje citová labilita a sebestřednost se sklonem k teatrálnímu chování a afektům. Jiné příbuzné pojmy jsou: konverzní porucha, konverzní hysterie, somatizační porucha nebo psychoreaktivní syndrom. Pojem „hysterie“ jako psychologický termín je dnes považován za zastaralý a nevhodný hlavně proto, že je etymologicky spjat s ženským pohlavím, a také kvůli tomu, že postupně získal pejorativní význam. V mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10 byl nahrazen skupinou diagnóz „disociativní (konverzní) poruchy“ (F44), resp. diagnózou „histrionská porucha osobnosti“ (F60.4).", "tgt_summary": "Hysteria colloquially means ungovernable emotional excess and can refer to a temporary state of mind or emotion; however, beginning in 1900 B.C., hysteria was considered a diagnosable physical illness in females and then in the 1500s shifted to a mental illness. Many influential psychiatrists such as Sigmund Freud and Jean-Martin Charcot dedicated research to hysteria patients. Currently, most doctors practicing Western medicine do not accept hysteria as a medical diagnosis. The blanket diagnosis of hysteria has been fragmented into myriad medical categories such as epilepsy, histrionic personality disorder, conversion disorders, dissociative disorders, or other medical conditions. Furthermore, social deviances, such as deciding not to wed, are no longer considered psychological disorders.", "id": 463204} {"src_title": "Zimní olympijské hry 1924", "tgt_title": "1924 Winter Olympics", "src_document": [{"title": "Plakát.", "content": "Pro Týden zimních sportů v Chamonix byl navržen plakát legendárním francouzským plakátovým umělcem Augustem Matissem. Bylo ho vytištěno zhruba 5 000 kusů. Protože byl vydán v době, kdy ještě nebylo zpětně rozhodnuto o tom, že se v Chamonix konaly hry první zimní olympiády, ani plakát se o ničem takovém nezmiňuje. Nápis na něm lze volně přeložit jako „připojeno k mistrovským soutěžím VIII. Olympijských her“. Na plakátu je zobrazen mírumilovný pták nesoucí vítězný věnec a letící vysoko nad vysokohorskou scenérií, která zahrnuje také jízdu bobu dolů z hory.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijský oheň.", "content": "V roce 1924 ještě neexistovala tradice olympijské štafety s olympijským ohněm a jeho zapalování při zahajování olympiády. Poprvé plál olympijský oheň z Olympie na letních olympijských hrách roku 1936 v Berlíně, na zimních olympijských hrách se tradiční štafeta s ohněm objevila roku 1948 ve švýcarském St. Moritzi. Do této doby byl olympijský oheň zapalován přímo při zahajovacím ceremoniálu a tak tomu bylo i v Chamonix.", "section_level": 1}, {"title": "Zúčastněné státy.", "content": "Mapa zúčastněných zemí Akce se zúčastnilo v hlavních disciplínách 258 sportovců (245 mužů a 13 žen) ze šestnácti zemí. V tzv. ukázkových sportech, které tak byly označeny dodatečně na kongresu MOV v Praze (1925), pak bojovalo dalších 42 mužů. Československo zastupovalo 26 mužů v hlavních soutěžních disciplínách a další 3 v ukázkových sportech. Do dějiště her dorazili i sportovci z Estonska, Lucemburska a Argentiny (ti se nezúčastnili ani slavnostního otevření her), ale na olympijských sportovištích nestartovali.", "section_level": 1}, {"title": "Program her.", "content": "Program hokejového turnaje je uveden již s ohledem na výsledky ve skupinách. Zápasy jsou řazeny v daném dni podle časové posloupnosti, ve které probíhaly.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "Oficiálně se soutěžilo ve čtyřech olympijských a dvou exhibičních sportech. Dělení sportů do odvětví bylo trochu odlišné od dělení nynějšího.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky podle jednotlivých sportovních odvětví.", "content": "Na následujících stránkách je možné si prohlédnout výsledkové listiny jednotlivých sportovních disciplín: Ukázkový sport", "section_level": 2}, {"title": "Československé medaile.", "content": "Na 1. zimních olympijských hrách nezískali českoslovenští reprezentanti žádnou ze 43 rozdělených medailí. Přesto si ale nevedli špatně. Nejblíže medaili byl krasobruslař Josef Slíva, který zřejmě jen vlivem nepřízně rakouských rozhodčích nezískal bronzovou medaili a byl odsunut na čtvrté místo. Ostatně i jury uznala protest československé výpravy proti rozhodování rozhodčích a nejkřiklavěji rozhodujícího rozhodčího, který výbornou volnou jízdu československého reprezentanta ohodnotil jako nejhorší, ze sboru odvolala. Výsledky se však již neměnily. Hokejisté obhajovali bronzové medaile z VII. letních olympijských her v Antverpách. Vzhledem k dlouhotrvajícím rozporům v hokejovém svazu, které byly vyřešeny až těsně před odjezdem hráčů na turnaj, však tým neodjížděl v optimálním složení a navíc rovněž po nedostatečné přípravě. V průběhu turnaje utrpěli největší prohru na olympijských hrách, když podlehli Kanadě 0:30 a nakonec po prohře se Švédskem ze základní skupiny nepostoupili. Velice slušných umístění naopak dosahovali českoslovenští lyžaři a sdruženáři, kteří jako jedni z mála dokázali aspoň částečně uspět mezi nedostižnými Skandinávci. Nejlepším umístěním lyžařů z Československa bylo šesté místo sdruženáře Josefa Adolfa.", "section_level": 2}], "src_summary": "1. zimní olympijské hry se uskutečnily v době od 25. ledna do 4. února roku 1924 ve francouzském městě Chamonix. ", "tgt_summary": "The 1924 Winter Olympics, officially known as the I Olympic Winter Games (), were a winter multi-sport event which was held in 1924 in Chamonix, France. Originally held in association with the 1924 Summer Olympics, the sports competitions were held at the foot of Mont Blanc in Chamonix, and Haute-Savoie, France between January 25 and February 5, 1924. The Games were organized by the French Olympic Committee, and were originally reckoned as the \"International Winter Sports Week.\" With the success of the event, it was retroactively designated by the International Olympic Committee (IOC) as the I Olympic Winter Games. ", "id": 1538071} {"src_title": "Franz Xaver Messerschmidt", "tgt_title": "Franz Xaver Messerschmidt", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se na jihozápadě Německa, tehdy bavorském, dnes švábském Wiesensteigu. Vyrostl v Mnichově v domě svého strýce, sochaře Johanna Baptisty Strauba, později prožil dva roky v dílně dalšího sochaře z rodiny, strýce Philippa Jakoba Strauba, ve Štýrském Hradci. V devatenácti letech odešel studovat na Akademii výtvarných umění do Vídně. Po ukončení studia zůstal ve Vídni, kde získal zakázky císařského domu, dvořanů a šlechty. Některé z těchto zakázek, vytvořených v barokním stylu, se dochovaly dodnes, např. bronzové sochy Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského, které jsou uloženy v rakouské galerii v Belvederu. Messerschmidt tvořil sochy nezvykle realistické a jednoduché, pod rozhodujícím vlivem Balthasara Ferdinanda Molla. K tomuto stylu patří i dvě nadživotní cínové sochy císařského páru, vytvořené mezi lety 1764 až 1766, a díla s náboženskou tematikou. Svou barokní tvorbu zakončil bustou soudního lékaře Gerarda Swietenia, kterou daroval císařovně. K přelomu v jeho tvorbě, došlo ve v období 1760 až 1765, kdy Messerschmidt podnikl studijní cesty do Říma, Paříže a Londýna. Poté se začala objevovat jeho neoklasická díla, v nichž Messerschmidt zúročil zkušenosti získané během těchto cest. Jedním z úvodních děl tohoto období je busta známého lékaře Franze Antona Mesmera. Do tohoto období (1770–1772) spadá i začátek jeho tvorby „charakterových hlav“, který byl spojen s jistými paranoidními myšlenkami a halucinacemi, kterými začal trpět. Později se jeho stav zhoršil natolik, že v roce 1774, když opětovně žádal o funkci vedoucího profesora na Akademii, kde vyučoval od roku 1769, byl vyloučen z výuky. V dopise císařovně hrabě Kounic sice chválil Messerschmidtovy schopnosti, ale napsal, že kvůli povaze jeho nemoci (odvolává se na „zmatek v hlavě“) by výkon funkce Messerschmidtem instituci spíše škodil. Rozhořčený Messerschmidt opustil Vídeň a odstěhoval se nejprve do rodného Wiesensteigu, odtud v témže roce do Mnichova. Zde čekal dva roky na slíbené místo u dvora. Nakonec ale odešel v roce 1777 do Bratislavy, kde pracoval jeho bratr Johann Adam jako sochař. Zde strávil posledních šest let života a živil se prodejem svých děl, přičemž se věnoval i tvorbě známých „šklebících se hlav“.", "section_level": 1}, {"title": "Charakterové hlavy.", "content": "Jde o sérii 52 bust, které jsou fascinující, protože jejich často nejednoznačný výraz je bizarní a znepokojivý. Messerschmidt si je ponechával, nebyly určeny k prodeji. \"\"Rozruch vyvolaly první výstavy bust ve Vídni, kam se dostaly, když je jistému vídeňskému kuchaři prodal sochařův bratr Jan, žijící v Bratislavě. Přibližně tehdy se objevil i jejich souhrnný název Charakterové hlavy, jakož i pojmenování jednotlivých hlav s krátkým výkladem. Odborníci se k položkám stavějí s odstupem, protože ani název, ani krátký výklad k hlavám, nebyl výsledkem žádného seriózního bádání, ale pouze výmyslem.\"\" Toto pojmenování se však přesto dodnes používá. Byly i vytvořeno několik odlitků hlav; v roce 1816 si nechal vyrobit soubor odlitků kníže Lichtenstein, a umístil ho ve svém zámku ve Valticích. Možné vysvětlení jejich vzniku je skryto ve zveřejněném přepisu rozhovoru německého spisovatele C. F. Nikolaie, který navštívil Messerschmidta roce 1781, v jeho ateliéru v Bratislavě. Messerschmidt zřejmě trpěl Crohnovou chorobou a toto byl jeho způsob odreagování se od svých problémů. Vysvětlení je však několik. Jiným je jeho duševní nemoc, která podle jeho přesvědčení byla zapříčiněna duchem, který ho trápil svými grimasami. Jeho zvěčněním ho Messerschmidt „zneškodnil“. Ve Slovenské národní galerii je vystaveno několik odlitků těchto hlav. V Galerii města Bratislavy je podobně záhadný \"Kapucín\", který možná patří do této „série“.", "section_level": 1}, {"title": "V kultuře.", "content": "V roce 1894 byla ve vídeňském Währing (18. vídeňský obvod) pojmenována jedna z ulic \"Messerschmidtgasse\". Messerschmidtova postava se objevuje v krátkém iluzorním příběhu v knize Márie Ďuríčkové Bratislavské pověsti. V letech 2009/2010 byl natočen slovenský film Čas grimas, hraný dokument o životě F. X. Messerschmidta v režii Petra Dimitrova. Scénář napsali Dušan Mitana a Peter Dimitrov, hlavní roli v něm ztvárnil český herec Marek Vašut. V roce 2005 byly v New Yorku v aukční síni Sotheby's vydraženy dvě z jeho charakterových hlav, první za 2,48, druhá za 4,8 milionu amerických dolarů. Ta je nyní majetkem Louvru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Xaver Messerschmidt (6. února 1736, Wiesensteig – 19. srpna 1783, Bratislava) byl německo-rakouský barokní sochař, jeden z nejznámějších v 18. století, především díky jeho poněkud kuriózní sérii „charakterových hlav“.", "tgt_summary": "Franz Xaver Messerschmidt (February 6, 1736 – August 19, 1783) was a German-Austrian sculptor most famous for his \"character heads\", a collection of busts with faces contorted in extreme facial expressions.", "id": 2264127} {"src_title": "Blues rock", "tgt_title": "Blues rock", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Blues-rock by se dal charakterizovat jako bluesová improvizace twelve bar blues volnými variacemi ve stylu boogie povětšinou zaměřeného na zvuk elektrické kytary často s tvrdším zvukem zaměřeným na riffy, podobné tradičnímu blues, které se hrálo v okolí Chicaga. Velmi často je hrané v rychlém tempu, které ho také odlišuje od klasického blues.", "section_level": 1}, {"title": "Hudební nástroje.", "content": "Klíčovými nástroji pro blues rock jsou: elektrická kytara, basová kytara a bicí nástroje. Dáván je důraz na zpěv, ale běžné jsou i čistě instrumentální bluesrockové skladby. Hudba tohoto žánru může být doplněna o klávesové nástroje (syntezátory, klavír, varhany..), kytary bývají často dvě, jedna sólová a druhá rytmická (doprovodná).", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Vývoj rock'n'rollu a blues je jasně historicky zmapovatelný, ale blues rock jako známý žánr se neobjevil dříve než v polovině 60. let. Prvním hudebníkem, který je známým představitelem tohoto žánru, byl americký kytarista Lonnie Mack se svými nahrávkami hitových singlů \"Memphis\", \"Wham!\" a \"Chicken-pickin'\". Jasnější je viditelný vývoj britského bluesrocku s několika významnými představiteli jako jsou Alexis Korner a John Mayall, kteří založili bluesové kapely, jež inspirovaly pozdější hvězdy bluesrocku jak byli Free, Savoy Brown nebo raná tvorba skupiny Fleetwood Mac. V USA byly průkopníky tohoto žánru hudebníci jako Johnny Winter, Paul Butterfield či skupina Canned Heat. Pro bluesrockové kytaristy pozdějších generací byl největším vzorem styl hry Jimiho Hendrixe. Bluesrock se stal hlavní inspiraci pro moderní rockovou hudbu 60. a 70. let díky tvorbě Erica Claptona a Johna Mayalla se skupinami jako byly Bluesbreakers, The Yardbirds a superskupinami Blind Faith, Cream a Derek and the Dominos. Koncem 60. let, jeden ze zakladatelů skupiny The Yardbirds, kytarista Jeff Beck v své skupině The Jeff Beck Group přetvořil zvuk blues rocku do formy heavy rocku. Ve skupině The Yardbirds byl i třetí člověk, který psal historii rockové hudby. Byl jím Jimmy Page, který založil kapelu \"The New Yardbirds\", která se dostala do povědomí veřejnosti pod novým názvem Led Zeppelin. Skupina Led Zeppelin měla obrovský vliv na vývoj anglické bluesrockové hudební scény 70. let 20. století. Dalšími vlivnými představiteli britské bluesrockovou scény byli Rory Gallagher a Robin Trower. Počátkem 70. let americké skupiny jako Aerosmith spojily blues s heavy metalem, podobně jako pár let před nimi Led Zeppelin. Bluesrock se v repertoáru skupin jako byly Allman Brothers Band, ZZ Top a Lynyrd Skynyrd vyvíjel spolu s jižanským rockem a hardrockem. V počátku 90. let proběhlo znovuzrození bluesrocku, které má dodnes vliv na repertoár umělců jako jsou The White Stripes, Derek Trucks, The Black Crowes, The Black Keys, Sunny Landreth, Chris Duarte, Jeff Healey, Johnny Lang, Joe Bonamassa a Jack White.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blues rock je hybridní hudební žánr, který kombinuje prvky blues a rock and rollu s důrazem na elektrickou kytaru. Jako jednotlivý styl se začal objevovat v polovině 60. let v Anglii a USA prostřednictvím skupin jako Cream a The Rolling Stones, které experimentovaly s hudbou starých bluesmanů jako Elmore James, Robert Johnson, Bo Diddley, Howlin' Wolf a Muddy Waters. ", "tgt_summary": "Blues rock is a fusion genre combining elements of blues and rock. It is mostly an electric ensemble-style music with instrumentation similar to electric blues and rock: electric guitar, electric bass guitar, and drums, sometimes with keyboards and harmonica. From its beginnings in the early to mid-1960s, blues rock has gone through several stylistic shifts and along the way it inspired and influenced hard rock, Southern rock, and early heavy metal. Blues rock continues to be an influence in the 2020s, with performances and recordings by popular artists. ", "id": 1128979} {"src_title": "Geomarketing", "tgt_title": "Geomarketing", "src_document": [{"title": "Základní úlohy.", "content": "Mezi základní úlohy, na které může být využit geomarketing jsou:", "section_level": 1}, {"title": "Potřebná data.", "content": "Pro tvorbu marketingových analýz je zapotřebí mít kvalitní data, která musí být co nejpřesnější a nejpodrobnější. Nejčastěji jsou získávána data z Českého statistického úřadu. Příkladem těchto dat mohou být demografické informace – věk, zájmové a profesní skupiny, kupní síla, aj. Spojením těchto dat s nástroji geomarketingu vzniká velmi efektivní kombinace, která na základě korelací nabídkových, poptávkových, tržních a prodejních dat dokáže odvodit přesné zacílení jak reklamních tak i informačních činností. Dalším zdrojem jsou data z marketingového výzkumu na principu příčina – jev – důsledek – následek. Prognostický marketingový regionální výzkum spojený s geomarketingem pomáhá k prognózování a odhadu rizika, což zajišťuje kvalitnější fungování kampaní.", "section_level": 1}, {"title": "Pokročilejší využití.", "content": "V navigacích se nacházejí navigační mapy GPS, které obsahují POI neboli vrstvy bodů zájmu. Právě sem je možné zařadit síť poboček či prodejen a díky tomu získat informace pro geomarketing. Moderním přístupem je také používání Bluetooth, které se dá aplikovat při promoakcích či na veletrzích. Geomarketing je možné využít pro navigaci uvnitř nákupních center. Na trhu existuje aplikace, která pomocí webu nabízí možnost 3D prohlídky budovy. Hlavním cílem této aplikace je poskytnout jí uživatelům v daný čas na správném místě, proto je určená do chytrých telefonů či přístrojů s dotykovým displejem. Umožňuje uživatelům najít pobočku firmy a snadněji se po ní pohybovat. Tuto aplikaci uvedla na trh společnost 3D technologies R&D. Existují také nákupní košíky se zabudovanou GPS, které umožňují určit, jak se kupující po obchodním centru pohybuje.", "section_level": 1}, {"title": "4P geomarketing.", "content": "4P geomarketing je doplnění 4P marketingu o geografické informace.", "section_level": 1}, {"title": "Geomarketing za využití mobilního operátora.", "content": "V dnešní době vlastní velké procento lidské populace mobilní telefon a s ním i telefonní číslo. Mobilní operátoři rozhodně nestrádají a rozhodně si nemohou stěžovat, že by měli málo zákazníků, případně uživatelů jejich služeb. Je ovšem jasné, že za ty roky, co mezi lidmi kolují mobilní telefony, šla technologie kupředu a také služby operátorů, kteří chtějí vydělávat, jsou zase jiné než před dvaceti lety. Procento výdělků za volání a psaní SMS u každého operátora pomalu ale jistě bude klesat. Netvrdím, že se přestane telefonovat a psát, ale cena za tyto služby je oproti historickým cenám nízká a za trojcifernou částku dnes není problém užívat služby, které byly nabízeny ještě před deseti lety za čtyř až pěti cifernou částku. Ano platí to i na našem území. Operátoři musí najít způsob, jak tyto ušlé zisky nahradí. A jedna z možností je outsourcování geomarketingových služeb. Mobilní operátoři mají velké základny uživatelů a snaží se maximalizovat počet uživatelů se závazky - typicky uživatelé s paušálem. To může mít pro obě strany výhody, ale pro operátora je to dost zásadní (žádný operátor není armáda spásy a hlavní je vydělat). Takový operátor má totiž v ideálním případě jistotu, že daný uživatel bude po předem sjednanou dobu užívat předem sjednané služby, navíc může získat základní informace o uživatelích. Každý takový uživatel musí udat informace o své osobě jako je například jméno, příjmení, bydliště, věk atd. Toho lze samozřejmě využít i právě při geomarketingu.", "section_level": 1}, {"title": "Mobilní operátoři, informace o uživatelích a geomarketing.", "content": "Pokud uzavíráte smlouvu s mobilním operátorem na nějaký tarif, tak se můžete ve smlouvě pozastavit nad bodem, kde se píše, že vám budou chodit zprávy s reklamním obsahem. A zde to všechno začíná. Mobilní operátoři mají o svých uživatelích celkem zajímavé informace, které jsou jako stvořené pro cílenou kampaň na konkrétní skupiny lidí. Informace o uživatelích můžeme jednoduše dělit na: Pokud tyto tři zmíněné typy informací přidělíme k danému uživateli, tak dostáváme detailní popis člověka, kterého je možné oslovit.", "section_level": 2}, {"title": "Fungování v praxi.", "content": "Způsobů, jak může operátor oslovit uživatele, kteří souhlasili s tím, že jim bude zasílán reklamní obsah je několik. Od cílených emailů až po osobní telefonát. Nejzajímavější pro geomarketing je ovšem oslovení za pomoci SMS/MMS na základě geografické polohy, v případě mobilních operátorů přibližné geografické polohy. V praxi to tedy může znamenat, že si někdo u mobilního operátora zadá zakázku na oslovování za pomoci SMS/MMS na základě geografické polohy a popíše koho a kde oslovit. Je důležité úkol správně zadat a vědět, koho a kde danou osobu oslovit. Jak je již dříve zmíněno, mobilní operátoři mají relativně detailní popis uživatelů svých služeb a není pro ně problém osoby se zadanými vlastnostmi, vyskytující se na zadavatelem zadaném území kontaktovat pomocí SMS/MMS s reklamním sdělením. Když informační systém mobilního operátora vyhodnotí, že se osoba dle zadaných parametrů vyskytuje na zadavatelem zadaném území, tak je zpráva se zadaným textem odeslána na telefonní číslo vyhovující osoby.", "section_level": 2}, {"title": "Modelová situace.", "content": "Představte si, že vlastníte nově otevřenou seznamovací kavárnu. Nic podobného široko daleko není a vy chcete informovat zainteresovanou část veřejnosti, že se něco podobného v její blízkosti nachází. Je možné rozdávat různé letáčky, ale buď to bude neefektivní, nebo budete muset platit lidi, aby chodili a oslovovali možné zájemce na ulici. Asi nemá cenu říkat, že používání lidí jako propagátory není vždy efektivní, navíc nepracují zadarmo. Pak se tu naskýtá právě možnost outsourcování geomarketingu za pomoci některého z mobilních operátorů za pomoci SMS/MMS. Takovému operátorovi stačí zadat, kolik a jaké lidi chcete oslovit - v našem případě to tedy můžou být jak muži, tak ženy, v určitém věku, dejme tomu ve věku 18 - 35 let, svobodní, a kteří se budou nacházet ve vzdálenosti například do 2 kilometrů od kavárny. Samozřejmě je důležité i samotné sdělení, takže je zapotřebí vymyslet i text sdělení a svěřit ho operátorovi. Operátorův informační systém tedy pro dané území nastaví požadované hodnoty, a pokud se na daném územ9 zadaná osoba vyskytne, tak jí systém automaticky odešle SMS/MMS zprávu se zadaným textem.", "section_level": 2}, {"title": "Geomarketing v praxi.", "content": "Služby geomarketingu poskytují provozovatelé poštovních služeb. Je to logické, právě tito poskytovatelé mají údaje o zákaznících, komu doručují letáky, dopisy, balíky, znají jejich adresy, způsob bydlení i dojezdové vzdálenosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Geomarketing je možné chápat jako nový obor, který se vyvíjí v oblasti marketingu. Jedná se o nástroj, který při plánování a implementaci aktivit v oblasti marketingu či obchodu používá GIS (geografický informační systém). Geomarketing spojuje získané poznatky z oblasti geografie, velké množství statistických údajů a kvalitně fungující informační systémy. V současně době se dá říci, že je geomarketing velmi drahocenný nástroj. Na základě geografické polohy je možné určit rozmístění jednotlivých odběratelů na stanoveném území. Geomarketing pracuje tedy s adresnými daty, ke kterým přiřazuje jejich hodnoty a atributy. Geomarketing dává možnost lépe se zaměřit na trh či daný segment. Firma díky němu může lépe zmapovat oblast prodeje a díky tomu efektivněji plánovat. Principem geomarketingu je zpracování digitálních map, které je možné vytvořit díky informacím získaných při výzkumech. Díky tomu je možné rozpoznat chování lidí na určitém území a z různých hledisek (ekonomického, sociodemografického).", "tgt_summary": "In marketing, geomarketing (also called marketing geography) is a discipline that uses geolocation (geographic information) in the process of planning and implementation of marketing activities. It can be used in any aspect of the marketing mix – the product, price, promotion, or place (geo targeting). Market segments can also correlate with location, and this can be useful in targeted marketing. ", "id": 2214751} {"src_title": "Kormorán velký", "tgt_title": "Great cormorant", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Areál rozšíření kormorána velkého je velmi rozsáhlý, zahrnuje všechny kontinenty mimo Jižní Ameriku a Antarktidu. V Severní Americe je jeho výskyt omezen na severovýchod, ptáci však zimují na jih až po jižní Floridu (USA). Hnízdí také v západním Grónsku. V Evropě obývá většinu atlantského pobřeží, Středomoří a řadu oblastí východní Evropy. V Africe zimuje na severním pobřeží a podél Nilu, hnízdí a celoročně se vyskytuje na severozápadním pobřeží, ve střední a východní Africe a v Jihoafrické republice. V Asii hnízdí od střední Asie na východ po východní Čínu, zimuje v jižní Číně a Indii, zimující ptáci jsou pozorováni i v jihovýchodní Asii. Hnízdí také ve většině Austrálie mimo centrální oblasti, zimuje také na Novém Zélandu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "V České republice se kormoráni pokoušeli neúspěšně zahnízdit již v minulosti, první stálá kolonie vznikla na jižní Moravě až v roce 1982. Od té doby počty hnízdících ptáků nejdříve prudce narůstaly, ale později zpět prudce poklesly, proto je ohroženým druhem. Kormoráni osídlili také další oblasti (jižní a severozápadní Čechy, Poodří). V letech 2001–2003 hnízdilo na našem území 200–232 párů, což je výrazné snížení proti 500–660 párům v letech 1985–1989; pokles byl jistě způsoben regulací početnosti. V roce 2010 u nás v šesti koloniích hnízdilo přibližně 350 párů kormoránů. Během zimního období k nám pak zavítalo 10000–15000 ptáků ze severských zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Potrava.", "content": "V ČR mimo produkční rybníky (tj. na volných vodách) loví kormoráni především plotice, okouny, oukleje a jelce, kteří tvoří přes 75% jejich kořisti (početně). Na rybářských revírech jen za zimní období odloví až 80 kg ryb z každého hektaru vodní plochy (např. na Vltavě v Praze). Během zimy loví v průměru až 5krát těžší ryby (průměr 157 gramů) než v letním období (průměr 30 gramů). Obvyklou kořist představují ryby o velikosti 18,5 cm, 95 % ulovených ryb je do velikosti 30 cm. Ve velmi výjimečných případech uloví i rybu větší než 50 cm (štika, parma, úhoř). Denní spotřeba potravy průměrného ptáka je cca 400 gramů ryb. Nejnovější výzkumy ukazují, že kolonie zimujících kormoránů nemají zásadní vliv na výsledky a úspěšnost reintrodukčního programu Losos 2000, který probíhá v povodí řek Labe a Ohře. V ČR je potrava kormoránů sledována na nádržích Slapy a Želivka, na Vltavě, Berounce a na Labi.", "section_level": 2}, {"title": "Expanze kormorána velkého.", "content": "Evropská populace poddruhu \"Ph. c. sinensis\" v polovině 20. století téměř vyhynula. Zavedení ochranářských opatření v různých evropských zemích v letech 1965 až 1981 vedlo k expanzívnímu růstu, místy až o 18% ročně. Hnízdní populace ve Nizozemí, Německu, Dánsku a Švédsku tak v roce 1991 dosáhla 62 250 párů. V současné době čítá evropská populace kormorána velkého více než 310 000 párů, nejvíce jich hnízdí v Dánsku (36 až 41 tisíc párů). K šíření hnízdišť kormorána velkého k severu přispělo jistě i oteplování moří; v Grónsku nyní hnízdí i na sever od polárního kruhu a velikost místní populace přímo souvisí s kolísáním povrchové teploty moře.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt ochranářů s rybáři.", "content": "Škody způsobené predačním tlakem kormorána velkého byly v letech 2000 - 2013 (do 1. dubna) produkčním rybářům nahrazovány v souladu se zákonem č. 115/2000 Sb. o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Za toto období dostali produkční rybáři od státu náhrady ve výši téměř 350 milionů Kč, v posledních letech přes 40 milionů Kč každý rok (data MŽP ČR). Sportovní rybáři, jejichž mnohé revíry byly a jsou predačním tlakem kormorána rovněž postiženy, nedostali od státu nikdy nic. K datu 1. dubna 2013 vypadl kormorán velký z vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se upravuje zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (byl vyňat z nejnižší kategorie \"ohrožený druh\"). Na kormorána velkého se tak přestal vztahovat zákon č. 115/2000 Sb. a škody způsobené rybářům tímto rybožravcem přestaly být státem vypláceny. Protože tento stav byl dlouhodobě zcela neudržitelný (zejména opět pro produkční rybáře, kterým úpravou vyhlášky č. 395/1992 Sb. škody na rybách rozhodně nepřestaly vznikat), byl 7. června 2017 přijat zákon č. 197/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2000 Sb. Podle tohoto zákona se škody způsobené kormoránem velkým budou produkčním rybářům opět vyplácet počínaje 1. lednem 2018 po dobu tří let - v roce 2018 a 2019 v plné výši uznaných škod, v roce 2020 pak už jen 80% výše uznaných škod. V současné době (ačkoli již není jmenovitě zmíněn ve vyhlášce č. 395/1992 Sb.) je kormorán velký v ČR stále pod obecnou ochranou podle § 5 zákona č. 114/1992 Sb., který vychází z evropské legislativy – směrnice 2009/147/ES o ochraně volně žijících ptáků, navíc stále není zařazen mezi zvěř obhospodařovanou lovem v zákoně č. 449/2001 Sb. o myslivosti. Kormorán velký je přes výrazný růst počtu jak hnízdících, tak zimujících ptáků stále zvláště chráněným druhem, což na jednu stranu znemožňuje jeho pravidelnou a plošnou regulaci, na druhou stranu umožňuje rybářům čerpat od státu finanční náhradu prokázaných škod, avšak pouze na chovných rybnících. Rozsáhlé škody způsobované na populaci ryb v řekách, jezerech a ostatních nádržích nejsou propláceny, což je hlavním důvodem kritiky ze strany Českého rybářského svazu. Napjatá situace vedla v evropském měřítku k přijetí \"Usnesení Evropského parlamentu ze dne 4. prosince 2008 o vypracování evropského plánu na regulaci populace kormoránů s cílem snížit rostoucí škody, které kormoráni způsobují rybím populacím, rybolovu a akvakultuře (2008/2177(INI))\". Toto usnesení mimo jiné vyzývá Evropskou komisi a členské státy ke sledování populace kormorána velkého (které bude podkladem pro každoroční zachycení stavu a vývoje této populace), vypracování vědeckého projektu hodnotícího velikost a strukturu populace, vytvoření příznivých podmínek pro spolupráci na základě spolehlivých údajů, ustavení pracovní skupiny k utřídění postojů a argumentace jednotlivých stran sporu, k vypracování plánu regulace populace, který umožní dlouhodobě kormorány integrovat do kulturní krajiny, ke stanovení definice \"závažné škody\", k vypracování pokynů týkajících se výjimek ze směrnice o ochraně ptactva, k podpoře udržitelné regulace populace kormorána velkého a hledání řešení těchto problémů.", "section_level": 1}, {"title": "Povolený odstřel.", "content": "Rybářská organizace v Liberci kvůli likvidaci ryb hejny kormoránů na rybnících a v řekách požádala na Ministerstvu životního prostředí a u Krajského úřadu v Liberci na jaře 2010 o možnost časově i místně omezeného odstřelu a plašení velkých kormoránů. Odstřely se týkají revíru Lužická Nisa, řeky Jizery (na 4 roky), Holanských a Mimoňských rybníků (do roku 2011), kde podle tvrzení rybářů kormoráni způsobili škodu přes 100 tisíc korun. S jejich požadavkem nesouhlasí ochránci přírody z Jizersko-ještědského spolku a spor není uzavřen. Povolený odstřel kormoránů zamýšlí umožnit i vyhláška MŽP ČR v oblasti Benešova.", "section_level": 2}, {"title": "Rybáři placený odstřel kormoránů.", "content": "Rybářské svazy v České republice odměňují odstřel kormoránů myslivci částkou až 150 Kč za zabitý kus.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kormorán velký (\"Phalacrocorax carbo\") je tažný pták z čeledi kormoránovitých. Dorůstá délky 90 cm s rozpětím křídel 140–150 cm. Typická hmotnost se pohybuje mezi 1500–3100 g. V jedné snůšce mívá 4–5 kusů vajec. Plave na hladině, jeho dlouhý a na konci hákovitý zobák směřuje šikmo vzhůru. Taky se potápí a loví ryby. Plovací blána spojuje všechny čtyři prsty na noze. Hnízdo si staví na stromech v blízkosti vody. Hnízdí v koloniích. Rodiče krmí mláďata menšími rybami. V České republice již není kormorán od 1. dubna 2013 zvláště chráněným druhem, avšak je chráněn v rámci tzv. obecné ochrany, vztahující se na všechny druhy.", "tgt_summary": "The great cormorant (\"Phalacrocorax carbo\"), known as the black shag in New Zealand and formerly also known as the great black cormorant across the Northern Hemisphere, the black cormorant in Australia, and the large cormorant in India, is a widespread member of the cormorant family of seabirds. The genus name is Latinised Ancient Greek, from φαλακρός (\"phalakros\", \"bald\") and κόραξ (\"korax\", \"raven\"), and \"carbo\" is Latin for \"charcoal\". ", "id": 960048} {"src_title": "Giorgio Perlasca", "tgt_title": "Giorgio Perlasca", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Perlasca se narodil v městě Como a vyrůstal ve městě Maserà. Během dvacátých let 20. století se stal stoupencem fašismu. Odjel bojovat jako dobrovolník do východní Afriky během druhé italsko-habešské války a následně do Španělské občanské války, kde obdržel listiny zaručující mu pomoc od kterékoliv španělské ambasády ve světě od Francisca Franca. Jeho přesvědčení ve fašismus pokleslo po uzavření aliance s nacistickým Německem a s platností protižidovských zákonů v roce 1938.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Během druhé světové války zajišťoval zásoby pro italskou armádu na Balkáně. Když nacisté začali okupovat Maďarsko v roce 1944, místo toho aby uprchl s ostatními diplomaty ze země (jelikož se Itálie vzdala spojencům), utekl na španělskou ambasádu v Budapešti, kde se okamžitě stal španělským občanem se jménem \"Jorge Pelasca\", díky svému statutu vojenského veterána z občanské války. Spolupracoval se španělským ambasadorem (Ángel Sanz Briz) a dalšími diplomaty z neutrálních států na záchraně Židů. V listopadu 1944 Sanz Briz tajně odjel do Švýcarska a maďarská vláda nařídila vyklidit budovu ambasády a okolních „bezpečných domů“, kde byli Židé ukrýváni. Perlasca v kritické chvíli tvrdil, že se ambasador brzy vrátí a že on ho zastupuje. V průběhu zimy se snažil aktivně pomáhat Židům, když jim poskytoval úkryt a ochranu. Také jim potvrzení na základě španělského zákona o poskytnutí občanství Židům Sfaradim. V prosinci 1944 Perlasca zachránil dva mladé chlapce před posláním do transportního vlaku před zraky vysokého německého důstojníka. Švédský diplomat Raoul Wallenberg, který byl svědkem této události, mu poté řekl, že tímto důstojníkem byl Adolf Eichmann.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Po válce se mu podařilo uprchnout před Rudou armádou zpět do Itálie po strastiplné cestě přes Balkán a Turecko, kde začal žít normální život v ústraní aniž by svůj příběh zveřejnil či se s ním svěřil svojí rodině. V roce 1987 byl objeven přeživšími ženami, které pomohl zachránit, když byly ještě dětmi. Na základě novinových výstřižků o španělském diplomatovi po něm začaly pátrat. Byl objeven, jak žije v Padově v ústraní. Na sklonku svého života se rozhodl příběh zveřejnit a říci mladé generaci, co se dříve stalo. Následně byl státem Izrael oceněn jako Spravedlivý mezi národy, k uznání se přidaly Španělsko, Itálie a Maďarsko. V Budapešti mu byl vystavěn pomník (viz foto). Giorgio Perlasca zemřel následkem srdečního infarktu v roce 1992. Pohřben je ve městě Maserà nedaleko Padova a podle jeho přání má na náhrobku vyryt nápis v hebrejštině \"spravedlivý mezi národy\". Jeho činy se staly námětem úspěšné knihy Banalita dobra, podle které byl později natočen film, který se v Česku vysílal pod názvem Perlasca (film).", "section_level": 1}], "src_summary": "Giorgio či Jorge Perlasca (31. ledna 1910 Como – 15. srpna 1992 Padova) byl italský obchodník, který za druhé světové války působil v Maďarsku. Během svého pobytu v zimě 1944 se snažil zachraňovat maďarské Židy před posíláním do koncentračních táborů, když se vydával za španělského diplomata. Během svého působení zachránil více než pět tisíc Židů před smrtí během holocaustu.", "tgt_summary": "Giorgio Perlasca (31 January 1910, in Como – 15 August 1992, in Padua) was an Italian businessman and former fascist who, with the collaboration of official diplomats, posed as the Spanish consul-general to Hungary in the winter of 1944, and saved 5,218 Jews from deportation to Nazi extermination camps in eastern Europe.", "id": 457659} {"src_title": "Hledání min", "tgt_title": "Minesweeper (video game)", "src_document": [{"title": "Cíl hry a pravidla.", "content": "Cílem hry je odhalit všechna políčka obsahující minu nebo, ještě přesněji, odkrýt všechna políčka, která minu neobsahují (po odkrytí všech se políčka s minami označí sama). To, jestli nějaké neodkryté políčko minu obsahuje, či nikoli, se hráč dozví tak, že na ně klepne levým tlačítkem myši. Pokud políčko minu neobsahuje, objeví se číslo, které ukazuje, kolik min se celkem nachází na osmi políčkách s ním sousedících (pokud žádná, objeví se jen prázdné políčko). Je-li zřejmé, že některé neodkryté políčko obsahuje minu, lze jej pro větší přehlednost označit vlajkou, kterou hráč přidá klepnutím pravého tlačítka myši na dané políčko. Vlajka zároveň hráči zabraňuje v případném dalším neúmyslném odkrytí políčka. Hra končí vítězstvím, pokud se podaří odkrýt všechna políčko neobsahující minu, nebo prohrou v případě odkrytí tlačítka s minou.", "section_level": 1}, {"title": "Obtížnosti.", "content": "Ve hře jsou tři původní obtížnosti + jedna vlastní.", "section_level": 1}, {"title": "Cheaty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zastavení času.", "content": "U starších verzí (před Windows XP) fungovalo zastavení času tím způsobem, že při držení stisknutých obou tlačítek myši současně hráč stiskl klávesu Esc. Tím se zastavilo odpočítávání času a hráč už mohl hledat miny neomezeně dlouho, počítal se mu zastavený čas. Ve Windows XP je k zastavení času nutno klepnout na ikonu hry a po vysunutí rozevírací nabídky stisknout klávesovou zkratku Win+D. Po klepnutí na minimalizované okno Hledání min čas opět stojí.", "section_level": 2}, {"title": "Přímá změna nejlepších časů.", "content": "Tabulku nejlepších časů lze také editovat přímo. U starších verzí byla tato tabulka uložena v souboru winmine.ini, ve Windows XP je třeba změnu provést v systémových registrech. Je to však doporučováno pouze pro zkušené uživatele. Používá se program regedit (Start→Spustit→„regedit“) a adresa je HKEY_CURRENT_USER\\Software\\Microsoft\\winmine.", "section_level": 2}, {"title": "Zobrazení pole pod kurzorem.", "content": "Pravděpodobně u všech verzí Hledání min ve Windows funguje následující pomůcka: po zadání řady kláves „X, Y, Z, Z, Y, Enter, Shift“ se pomocí levého horního bodu na obrazovce dá zjistit, co se skrývá na poli pod kurzorem – pokud je bod černý, je na poli mina; pokud je bílý, pole je bezpečné.", "section_level": 2}, {"title": "NP-úplnost.", "content": "V roce 2000 publikoval Richard Kaye důkaz, že zjištění, zda k zobrazené pozici ve hře existuje nějaké možné rozmístění min, je NP-úplný problém.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hledání min (anglicky Minesweeper) je počítačová hra, obsažená v operačním systému MS Windows, dále v některých distribucích Linuxu, ale i jinde, například ve vývojovém prostředí MS Visual FoxPro.\"(Poznámka: Tento článek je zaměřen na verzi obsaženou v MS Windows.)\"", "tgt_summary": "Minesweeper is a single-player puzzle video game. The objective of the game is to clear a rectangular board containing hidden \"mines\" or bombs without detonating any of them, with help from clues about the number of neighboring mines in each field. The game originates from the 1960s, and has been written for many computing platforms in use today. It has many variations and offshoots. ", "id": 1158132} {"src_title": "Marsilius z Padovy", "tgt_title": "Marsilius of Padua", "src_document": [{"title": "Život a učení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Působení v Paříži.", "content": "Narodil se v Padově někdy mezi léty 1275–1280. V Paříži studoval medicínu, filozofii a teologii. Stal se profesorem teologie (1312) a v roce 1313 rektorem pařížské Sorbonny. Zde se seznámil s učením Aristotela a Averroa i s názory stoupenců silné nacionální francouzské monarchie. Když se rozpoutal boj mezi papežem Janem XXII. a císařem Ludvíkem IV. Bavorem, postavil se rozhodně na stranu císaře Ludvíka a učinil tak bez ohledu na skutečnost, že papež Jan XXII. v roce 1324 Ludvíka Bavora exkomunikoval.", "section_level": 2}, {"title": "Spis „Defensor pacis\".", "content": "V Paříži vznikl roku 1324 jeho nejvýznamnější spis \"Defensor pacis\" [Obránce míru], který napsal snad za spoluúčasti svého přítele Jana z Jandunu. V tomto díle je vše podstatné z politické a náboženské teorie, co dělí dobu moderní od středověku, je v něm převrácen tradiční středověký myšlenkový svět a církevní pořádek. „Obránce míru\" se spis nazývá z toho důvodu, že v něm obsažené zásady prý mohou vést k míru. Namísto tradičního učení, že královská moc pochází od boha, se ve spisu tvrdí, že nositelem veškeré moci světské i církevní je suverénní lid a na církvi nezávislý stát. Nejvyšší církevní instancí je vrchností svolaný všeobecný koncil. Církev má být nemajetná a působit jen na poli duchovním. Papežův primát znamená jen čestné prvenství a nezakládá se na božím ustanovení. Papež Jan XXII. prohlásil několik vět z tohoto spisu za kacířské, jeho autory exkomunikoval (1327), jejich díla zapověděl. Papež Klement VI. později prohlásil, že „nikdy nečetl horšího kacíře nad tohoto Marsilia Padovského.\"", "section_level": 2}, {"title": "Pod ochranou Ludvíka Bavora.", "content": "Poněvadž spis „Defensor pacis\" vzbudil hned po svém zrodu zásadní odpor církevních kruhů, uchýlil se Marsilius již na jaře 1326 do Norimberka pod ochranu císaře. Papež Jan XXII. pak vydal edikt, v němž Ludvíka Bavora odsoudil i za to, že bludaře Marsilia z Padovy a Jana z Jandunu s jejich bludařskou knihou \"Defensor pacis\" chrání. Marsilius se stal císařovým poradcem a lékařem. V letech 1327–1328 podnikl Ludvík tažení do Itálie, aby se dal v Římě korunovat. Marsilius byl jmenován vikářem v Římě a zúčastnil se i Ludvíkovy císařské korunovace. Byl patrně i iniciátorem pokusu císaře Ludvíka o sesazení papeže Jana XXII. a o nastolení vzdoropapeže Mikuláše V. Tento vzdoropapež jmenoval Marsilia v roce 1328 milánským arcibiskupem. Po návratu císaře z Itálie setrval Marsilius pod jeho ochranou až do své smrti (asi 1342–1343, místo nejisté). V době pobytu u císařského dvora vznikly i jeho další spisy: \"Defensor minor\" [Menší obránce], \"Tractatus de translatione Imperii\" [Traktát o přenesení císařství], \"Tractatus de iurisdictione imperatoris in causis matrimonialibus\" [Traktát o císařově právu v manželských sporech]. Tyto práce měly za cíl zdůvodnit posílení císařských pravomocí proti nárokům papežů.", "section_level": 2}, {"title": "Marsilius a Lucemburkové.", "content": "Na přelomu let 1341–1342 vyvrcholilo úsilí císaře Ludvíka Bavora oženit svého syna markraběte Ludvíka s Markétou Korutanskou. Ta však byla provdána za Jana Jindřicha, syna českého krále Jana Lucemburského. Markéta tedy obvinila Jana Jindřicha z impotence a ze sexuální zvrhlosti. Císař Ludvík pak manželství Markéty s Janem Jindřichem ze své pravomoci zrušil a oženil s Markétou svého syna. Císař prohlašoval, že rozhodl „v souladu s božským zákonem\" a přisuzoval si tudíž moc, jakou měl podle tehdy uznávaných norem pouze papež. Byl si však vědom závažnosti svého činu, a proto si vyžádal od učenců, kteří žili pod jeho ochranou, odborné posudky o této záležitosti. Marsilius napsal na konci roku 1341 nebo na začátku roku 1342 spis \"Tractatus de iurisdictione imperatoris in causis matrimonialibus\" [Traktát o císařově právu v manželských sporech], ve kterém se pokusil ospravedlnit císařův postup a tvrdil, že rozvod manželství náleží vrcholné moci světské, a nikoli církevní. Lucemburkové ani papež tento rozvod ovšem neuznali. Kdyby se Marsilius dostal do rukou Lucemburků, kteří celou tuto aféru považovali za pohanu svého rodu, jistě by se mu zle vedlo. K církevnímu rozloučení zmíněného manželství došlo až v roce 1349, aby se Jan Jindřich mohl oženit s Markétou Opavskou; s tou pak měl šest dětí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Marsilius z Padovy (latinsky Marsilius Patavinus, italsky \"Marsilio\" nebo \"Marsiglio da Padova\"; c. 1275/1280 – c. 1342/1343) byl italský humanistický myslitel, ovlivněný učením filozofa Averroa. Vytvořil světskou, proti papežské teokracii zaměřenou koncepci státu a politiky, dle níž je lid suverénním nositelem moci a státní moc je nezávislá na církevní moci.", "tgt_summary": "Marsilius of Padua (Italian: \"Marsilio\" or \"Marsiglio da Padova\"; born \"Marsilio dei Mainardini\" or \"Marsilio Mainardini\"; c. 1275 – c. 1342) was an Italian scholar, trained in medicine, who practiced a variety of professions. He was also an important 14th-century political figure. His political treatise \"Defensor pacis\" (The Defender of Peace), an attempt to refute papalist claims to a \"plenitude of power\" in affairs of both church and state, is seen by some authorities as the most revolutionary political treatise written in the later Middle Ages. It is one of the first examples of a trenchant critique of caesaropapism in Western Europe.", "id": 923613} {"src_title": "Požarevac", "tgt_title": "Požarevac", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město je poprvé připomínáno roku 1467 v tureckém dokumentu. Požarevac byl tehdy vesnice v náchii Lučica a žil zde 49 rodin. Město se postupně rozvíjelo; roku 1476 se zde nacházelo 123 domů. Město ale bylo na počátku 15. století opuštěno a znovu osídleno až v letech 1521–1523. Požarevac se proslavil především díky podpisu Požarevackého míru v roce 1718, který byl podepsán mezi Rakouskem a Tureckem. Město bylo vybráno z důvodu své vhodné pozice (na hranici mezi Habsburskou monarchií a Osmanskou říší). V roce 1733 byla při místním pravoslavném kostele zřízena první škola. V letech 1718–1739 bylo součástí Srbska pod nadvládou Habsburské monarchie. V letech 1739–1813 pak bylo opět součástí Osmanské říše. Pro Miloše Obrenoviće byl Požarevac druhým hlavním městem. Nechal zde zřídit například první soud, který autonomní Srbsko ustanovilo. Kníže Miloš se zasadil o rozvoj města i řadou dalších kroků; v roce 1827 například nechal připojit i nedaleké vesnice Burjan a Bresje pod město. Vznikly i budovy v dnešním historickém centru města. V roce 1842 získalo město i vlastní divadlo. V roce 1862 měl Požarevac 6062 obyvatel. V roce 1896 získalo město vlastní muzeum a v obdobné době sem byla otevřena i železniční trať Železniční trať Mala Krsna–Varažogrnac do Požarevace, která jej napojila na další velká města na území tehdejšího Srbska. Město bylo osvobozeno od fašismu dne 15. října 1944 jednotkami Rudé armády a partyzánů. Město si dodnes tento den připomíná jako \"Den osvobození.\" V dobách existence SFRJ zde byl rozvíjen průmysl a energetika. Město se stalo známé díky výrobě sušenek \"Plazma keks\".", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "V letech 1926-2014 zde na stadionu \"Vašariště\" s kapacitou 4 000 diváků působil srbský fotbalový klub FK Mladi radnik Požarevac s původním jménem \"SK Radnički\". Jeho nástupcem se stal v roce 2014 vzniklý klub FK Radnički 1926.", "section_level": 1}], "src_summary": "Požarevac (v srbské cyrilici Пожаревац) je srbské město ve stejnojmenné opštině v Braničevském okruhu, jehož je administrativním centrem. Podle sčítání lidu z roku 2002 mělo 41 736 obyvatel (v roce 1991 43 885 obyvatel). Požarevac, kdysi jedno z nejvýznamnějších administrativních, ekonomických a kulturních center Srbska, se nachází 80 km jihovýchodně od hlavního města Bělehradu. Rozkládá se mezi třemi řekami – Dunajem, Velikou Moravou a Mlavou. Nedaleko od města se vypíná hora Čačalica.", "tgt_summary": "Požarevac (, ) is a city and the administrative center of the Braničevo District in eastern Serbia. It is located between three rivers: Danube, Great Morava and Mlava. As of 2011, the city has a population of 44,183 inhabitants, while the city administrative area has 75,334 inhabitants.", "id": 1669544} {"src_title": "Jindřich, hrabě z Chambord", "tgt_title": "Henri, Count of Chambord", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Po sesazení a abdikaci krále Karla X. se krátce na 20 minut v roce 1830 stal (alespoň podle následnického práva) králem jeho syn jako Ludvík XIX. Poté musel i on ustoupit nátlaku a abdikovat jako jeho otec ve prospěch svého synovce desetiletého Jindřicha, hraběte de Chambord. Liberální, buržoazií kontrolovaná Poslanecká sněmovna odmítla potvrdit nástupnictví mladého hraběte, který se měl stát králem Jindřichem V. a místo toho ve volbě bojkotované zástupci konzervativců prohlásila francouzský trůn za prázdný. K moci se tak dostává Ludvík Filip, hrabě Orleánský, z vedlejší linie rodu Bourbonů, Bourbon-Orléans vůbec poslední francouzský král. Po nástupu Ludvíka Filipa na francouzský trůn se stal legitimistickým uchazečem o trůn Jindřichův děd, bývalý král Karel X., po jeho smrti se jím stal jeho syn Ludvík Antonín, vévoda z Angoulême (Ludvík XIX.). Když ten v roce 1844 zemřel, stal se legitimním pretendentem francouzského trůnu Jindřich, hrabě z Chambord.", "section_level": 1}, {"title": "Opětovná naděje na trůn.", "content": "Když bylo v roce 1870 poraženo Druhé Francouzské císařství v prusko-francouzské válce, získali monarchisté většinu v Národním shromáždění. Orléanisté podporovali nárok legitimního hraběte de Chambord na trůn, s nadějí že po jeho smrti by měl být dalším králem vévoda Filip Orleánský, hrabě pařížský. Jindřich tak byl jak pretendentem legitimnistů tak orléanistů a obnovení monarchie ve Francii se zdálo být velmi reálné. Ten ale korunu chtěl přijmout pouze pod podmínkou, že se Francie vzdá své revoluční trikolóry a jako vlajku přijme původní královskou vlajku s liliemi. Poté pod podmínkou kompromisu, že by původní vlajka byla královskou standartou a trikolora by byla státní vlajkou, ale i tento návrh byl zamítnut.", "section_level": 1}, {"title": "Legitimisté a orléanisté-unionisté.", "content": "Po Jindřichově smrti v roce 1883, jelikož s ním vymřela původní starší linie Bourbonů, vyvstali nyní již oprávněné dohady o to, kdo má nárok na trůn. Stále trval spor mezi legitimisty a orléanisty. K orléanistům se ale přidala dosavadní část legitimistů, kteří si díky tomu říkají unionisté.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich, hrabě z Chambord (29. září 1820 – 24. srpen 1883, celým jménem \"Henri Charles Ferdinand Marie Dieudonné d'Artois, duc de Bordeaux\") byl francouzský princ z dynastie Bourbonů. Mezi 2. srpnem a 9. srpnem 1830 byl podle následnického práva legitimním francouzským králem jako Jindřich V. (a navarrským jako Jindřich IV.) Poté byl v letech 1844–1883 legitimním pretendentem francouzského (a navarrského) trůnu. ", "tgt_summary": "Prince Henri, Count of Chambord (; 29 September 1820 – 24 August 1883) was disputedly King of France from 2 to 9 August 1830 as Henry V, although he was never officially proclaimed as such. Afterwards, he was the Legitimist pretender to the throne of France from 1844 until his death in 1883. ", "id": 747170} {"src_title": "Saint-Malo", "tgt_title": "Saint-Malo", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město je pojmenováno po velšském mnichovi Maclouovi, který zde v 6. st. šířil křesťanství. Saint-Malo se nejvíce proslavilo díky svým mořeplavcům. Jacques Cartier objevil v roce 1534 ústí řeky St Lawrence v Kanadě a prohlásil toto území za francouzské. V 17. st. bylo město největším přístavem ve Francii. Námořníci, korzáři, měli právo od krále napadat cizí lodě. René Duguay-Trouin v roce 1711 obsadil Rio de Janeiro, které patřilo Portugalcům. Díky námořním objevům a také pirátské činnosti bylo St-Malo v 16. až 19. st. velmi bohatým městem. V roce 1944 utrpělo velké škody při bombardování, bylo obnoveno.", "section_level": 1}, {"title": "Město a památky.", "content": "Hlavním místem turistického zájmu v Saint-Malo je opevněné Staré Město, \"La Ville Intra-Muros\". Staré Město leží na výběžku pevniny do oceánu a po celém obvodu ho obklopují mohutné hradby. Do města lze vstoupit pouze několika branami, jako \"Porte St-Vincent\", \"Porte St-Thomas\" nebo \"Grande Porte\" z 15. st. Vnitřní část města tvoří dlážděné ulice s honosnými až šestipodlažními domy z 18. st. V ulicích jsou obchody, kavárny, rybí restaurace. V centru města leží \"katedrála St-Vincent\" původem z 12. st., v letech 1944–1972 byla restaurována. Ve východní části města, směrem k pevnině, leží \"hrad Chateau de St-Malo\" ze 14. až 15. st. Ve střední části zámku je mohutná věž z roku 1424, sídlí zde muzeum zaměřené na dějiny města a námořní výpravy. V bezprostředním okolí Starého Města jsou dva menší ostrůvky, které je možné navštívit za odlivu. Na severním ostrově je tvrz \"Fort National\" z konce 17. st.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Saint-Malo [sen malo], je francouzské přístavní město v zálivu Lamanšského průlivu mezi Bretaní a Normandií. Maximální rozdíl přílivu a odlivu je až 15 m kvůli nestálé pobřežní čáre. ", "tgt_summary": "Saint-Malo (,, ; Gallo: \"Saent-Malô\"; ) is a historic French port in Ille-et-Vilaine, Brittany on the English Channel coast. ", "id": 803850} {"src_title": "Hamani Diori", "tgt_title": "Hamani Diori", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Narodil se ve vesnici Soudouré ležící nedaleko hlavního města Niamey a patřil k etnické skupině Džermů. Jeho otec zastával funkci úředníka koloniální administrativy pro otázku veřejného zdraví. Diori vystudoval školu pro učitele v Dakaru, načež v letech 1936 až 1938 učil na nigerských školách. Od roku 1938 působil v Paříži jako lektor hauštiny a jazyka džerma. V roce 1945 se oženil s Aïssou. Pár spolu zplodil šest dětí.", "section_level": 1}, {"title": "Boj o nezávislost.", "content": "V roce 1946 Diori působil jako ředitel na škole v nigerském hlavním městě Niamey. V té době se stal spoluzakladatelem Nigerské pokrokové strany (PPN). Později téhož roku byl zvolen do francouzského Národního shromáždění. V následující volbách v roce 1951 jej porazil jeho bratranec a politický rival Djibo Bakary. Opětovně byl Diori do národního shromáždění zvolen v roce 1956, kdy se stal i jedním z místopředsedů shromáždění. Na rozdíl od Bakaryho Diori v roce 1958 podpořil návrh Charlese de Gaulla na ústavu páté republiky a vyslovil se proti okamžité nezávislosti Nigeru. Země však získala právo na samosprávu a Diori 14. prosince 1958 sestavil nigerskou vládu, ještě ve spojení s Francií.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce prezidenta.", "content": "Nezávislost na Francii získal Niger 3. srpna 1960. Dne 10. listopadu 1960 se Diori stal prvním prezidentem Nigeru, když ho do této funkce o dva dny dříve zvolilo nigerské národní shromáždění. I v Nigeru, podobně jako ve většině bývalých francouzských kolonií, byla po osamostatnění v zemi povolena jediná politická strana, kterou se v tomto státě stala Nigerská pokroková strana. Dioriova vláda upřednostňovala zachování tradičních sociálních struktur a také nadále udržovala úzké ekonomické vazby s Francií. Již od počátku 60. let 20. století Diori vládl pomocí několika lidí, které tvořily politbyro strany a do značné míry obcházely vládní kabinet. Diori nebyl pouze prezidentem, byl i předsedou PPN a také řídil různá ministerstva. Mj. byl v letech 1960 až 1963 ministrem obrany a ministrem zahraničních věcí. Funkci ministra zahraničních věcí poté opětovně zastával v letech 1965 až 1967. Jedním z nejprominentnějších z Dioriho poradců, šedá eminence režimu, byl spisovatel a předseda Národního shromáždění Nigeru Boubou Hama. Jakožto předseda Nigerské pokrokové strany byl Diori jediným kandidátem na funkci prezidenta, a tak byl opětovně v letech 1965 i 1970 zvolen se ziskem 100% hlasů. Celosvětově si Diori získal respekt jakožto mluvčí v afrických záležitostech a arbitr konfliktů, do kterých byly zapojeny i další africké státy. Domácí politika však byla plná korupce a vláda nebyla schopná provést potřebné reformy či efektivně bojovat proti hladomoru, který vypukl v důsledku sucha v Sahelu na počátku 70. let 20. století. Čím dál častěji byl prezident kritizován pro svou nečinnost v domácí politice. Tato kritika vyústila až v pokus o puč v prosince 1963, který byl ukončen rozmístěním francouzských vojáků v hlavním městě Niamey. Ve stejné době došlo také ke sporu o hranici s republikou Dahomey. V roce 1965 Diori unikl pokusu o atentát. Tváří v tvář pokusům o vojenský převrat a útokům členů Sawava využil Diori francouzské poradce a jednotky k posílení své vlády. Jeho úzké vztahy s Francií vedly ke studentským a odborovým protestům proti tzv. „francouzskému neokolonialismu“. Jeho vztahy s Francií utrpěly, když během státní návštěvy Georgese Pompidou v Nigeru v roce 1972 nigerská vláda vyjádřila nespokojenost s úrovní investic do produkce uranu.", "section_level": 1}, {"title": "Nepokoje a převrat.", "content": "Rozsáhlé občanské nepokoje následovaly po obvinění některých ministrů, že zneužívali zásoby potravinové pomoci a došlo i k obvinění Dioriho z přílišné konsolidace moci. Diori omezil schůze vládního kabinetu na setkání se zástupci Džermů, členů rodiny a blízkých přátel. Navíc získal nové pravomoci, když se sám jmenoval ministrem zahraničních věcí a ministrem obrany. 15. dubna 1974 vedl podplukovník Seyni Kountché vojenský převrat, který ukončil Dioriho vládu. Diori byl následně uvězněn a ve vězení strávil šest let. Poté byl v roce 1980 propuštěn do domácího vězení, ve kterém zůstal až do roku 1987. Po smrti Kountchého byl z domácího vězení propuštěn a bylo mu dovoleno opustit zemi. Po svém odchodu z Nigeru se usadil v Maroku, kde 23. dubna 1989 zemřel v Rabatu ve věku 72 let.", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nigerská vyznamenání.", "content": "Od 10. listopadu 1960 do 15. dubna 1974 byl velmistrem nigerských řádů: Osobní ocenění", "section_level": 2}], "src_summary": "Hamani Diori (6. června 1916, Soudouré, Francouzská Západní Afrika – 23. dubna 1989, Rabat, Maroko) byl první prezident Nigerské republiky. Přestože během jeho vlády v zemi bujela korupce, získal si mezinárodní respekt za svou roli mluvčího pro africké záležitosti. V roce 1974 byl po vojenském puči zbaven prezidentského úřadu a uvězněn.", "tgt_summary": "Hamani Diori (6 June 1916 – 23 April 1989) was the first President of the Republic of Niger. He was appointed to that office in 1960, when Niger gained independence. Although corruption was a common feature of his administration, he gained international respect for his role as a spokesman for African affairs and as a popular arbitrator in conflicts. His rule ended with a coup in 1974.", "id": 615321} {"src_title": "Ruská ruleta", "tgt_title": "Russian roulette", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Princip hry spočívá v tom, že se do jedné komory revolveru vloží náboj. První účastník ruské rulety protočí bubínek, přiloží hlaveň revolveru ke spánku a stiskne spoušť. Má-li štěstí na jednu z prázdných komor, přežije a předá tah (revolver) dalšímu. Pokud má smůlu na komoru s nábojem, zbraň vystřelí. Vyhrát se nedá nic kromě pochybného uznání za statečnost, ztratit při ní hráč naopak může svůj vlastní život. V extrémní variantě se před dalším tahem znovu neprotočí bubínek – cílem je pokořit odvahu předchozího hráče. Tato varianta hry je nejen nebezpečnější, ale zároveň i není spravedlivá - první hrající má statisticky vyšší šanci na přežití. Někdy se místo opravdových nábojů používají elektrické, které nezpůsobují smrt.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Podle Andrewa Clarka lze první náznak ruské rulety najít v příběhu \"Fatalista\" z roku 1840, který je součástí románu \"Hrdina naší doby\" od ruského spisovatele a básníka Michaila Lermontova. Protagonista příběhu, Grigorij Alexandrovič Pečorin, se spolu s dalšími postavami začne bavit o tom, jestli je osud lidí předurčený, nebo ne. Jedna z postav se nakonec rozhodne dokázat, že osud skutečně předurčený je, a tak vezme střelnou zbraň, nabije ji a hlaveň namíří proti sobě. Po chvíli přemlouvání, ať to nedělá nakonec stiskne kohoutek a zbraň selže. Poté namíří na klobouk pověšený na zdi, opět stiskne kohoutek a zbraň vystřelí. Přesný původ hry jako takový je ale nejasný, ví se jen, že vznikla v 19. století. Říká se, že ji hráli znudění ruští vojáci během dlouhých studených nocí nebo že ke hře byli donucováni vězni k pobavení dozorců, kteří na ně uzavírali sázky. Přestože si hráči jsou vědomi toho, co obnáší prohra, tak se hraje dodnes. Podle některých zdrojů může celkový počet obětí dosahovat jednoho milionu. Oběti této hry se zejména v Rusku a USA objevují i v současnosti, motivace k hraní se od svého vzniku v 19. století nezměnila.", "section_level": 1}, {"title": "Etymologie.", "content": "Výraz \"„ruská ruleta“\" byl pravděpodobně poprvé použit ve stejnojmenném příběhu z roku 1937 od Georgese Surdezy. Místo klasické verze hry, tj. nabití jedním nábojem z šesti, ale Surdez popsal přesně opačný způsob, tj. nabití pěti náboji z šesti. Navíc se v textu vyskytuje statistická chyba - pravděpodobnost by byla šest ku jedné, ne pět ku jedné jako se píše v knize. Proč Surdez hru popsal jinak, než je obecně známo, není jasné.", "section_level": 1}, {"title": "Další variace hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Polská ruleta.", "content": "Princip hry zůstává stejný, místo revolveru se však použije automatická zbraň. Šance na přežití je prakticky nulová.", "section_level": 2}, {"title": "Americká ruleta.", "content": "Každý hráč má svůj vlastní revolver, šance na přežití jsou tedy vyrovnané.", "section_level": 2}, {"title": "Facebook.", "content": "Místo ztráty života hráči riskují okamžité smazání svých profilů. Hra byla nakonec samotným Facebookem zakázána.", "section_level": 2}, {"title": "Hry s alkoholem (drinking games).", "content": "Princip hry spočívá v šesti skleničkách, ze kterých je pět naplněných vodou a jedna vodkou. Skleničky jsou uspořádány do kruhu a hráči si náhodně vybírají skleničku, ze které se napijí. Další hře se říká „beer hunter“ (\"beer\" = pivo, \"hunter\" = lovec) podle filmu \"Lovec jelenů\" (v angličtině \"The Deer Hunter\"), ve kterém se vyskytují scény s ruskou ruletou. Princip spočívá v šesti plechovkách piva, z nichž jedna se řádně protřepe a poté se plechovky zamíchají tak, aby nebylo poznat, která to byla. Každý hráč si náhodně vezme jednu plechovku a otevře ji těsně pod svým nosem. Ten, kdo si otevře protřepanou plechovku (a postříká se pivem), prohraje.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ruská ruleta (rusky русская рулетка, \"russkaya ruletka\") je hazardní hra, ve které hráč vloží jeden náboj do revolveru, protočí bubínek, přiloží hlaveň ke spánku a stiskne spoušť, doufaje, že se náboj nedostal do hlavně a že zbraň tedy nevystřelí. Název odkazuje na předpokládanou zemi původu, podstoupení rizika a protočení bubínku, neboli prvku, který připomíná rotaci kola v opravdové ruletě. ", "tgt_summary": "Russian roulette (, \"russkaya ruletka\") is a lethal game of chance in which a player places a single round in a revolver, spins the cylinder, places the muzzle against their head, and pulls the trigger in hopes that the loaded chamber doesn't align with the primer percussion mechanism and the barrel, causing the weapon to discharge. \"Russian\" refers to the supposed country of origin, and \"roulette\" to the element of risk-taking and the spinning of the revolver's cylinder, which is reminiscent of a spinning roulette wheel. ", "id": 2098396} {"src_title": "Barvení textilií", "tgt_title": "Dyeing", "src_document": [{"title": "Vlastnosti barviv.", "content": "Žádaný barevný odstín, afinita k danému druhu vlákna a stálost vybarvení (na světle a ve vodě) jsou nejdůležitější kriteria, podle kterých se vyvíjejí a vybírají barviva pro několik desítek druhů textilií. Podle chemické struktury se dělí barviva do těchto základních skupin: Kyselá, kyselá mořidlová a kovokomplexní, kationická, přímá (substantivní), reaktivní, sirná, kypová, disperzní, barviva vyvíjená na vlákně, pigmenty, optické zjasňovací prostředky a speciální barviva pro směsi vláken (na tzv. \"uni odstín\"). Výběr barviva vyhovujícího všem jmenovaným požadavkům je složitý, zejména u textilií ze směsi vláken různého původu. Všeobecně platí například:", "section_level": 1}, {"title": "Strojní zařízení.", "content": "Textilní materiál se předkládá k barvení ve velmi rozmanité formě, od tekutiny ke spřádání chemického vlákna přes vlákennou vločku, přízi, tkaninu, pleteninu a netkaný textil až k hotovým výrobkům (klobouky, punčochy). Pro vybavení barevny je rozhodující zaměření výroby: přetržitá (klasická), polokontinuální nebo kontinuální. Při diskontinuálním postupu se používají víceúčelové aparáty. V těch se barví menší partie přímo v barvicí lázni, která buďto cirkuluje nebo se v ní pohybuje barvený materiál (např. \"džigr\" nebo \"hašple\"). Proces je spojen s dlouhodobou fixací barviva (barvivo se „vytahuje“ postupně z lázně na materiál). Barvicí zařízení na polokontinuální nebo kontinuální výrobu je sestaveno jako linka z několika jednoúčelových strojů (např. fulár, sušička, pařák, prací stroj, sušička). Barvivo se nejdříve na fuláru nanese impregnací na textilii (klocování) a pak se fixuje působením horkého vzduchu nebo chemickými prostředky. Barvicí aparáty a kontinuální linky jsou zpravidla přizpůsobeny na určitou formu výrobků (příze na křížem soukaných cívkách, pleteniny, koberce atd.).", "section_level": 1}, {"title": "Voda v barevně textilií.", "content": "Při barvení se spotřebuje na příklad u bavlněných textilií až 190 litrů vody na kilogram barveného materiálu. Surová voda se musí před použitím upravovat, aby vyhověla určitým požadavkům daným především druhem barveného materiálu. Musí pak mít například určitou kyselost (pH), smí obsahovat jen omezené množství železa, manganu atd. Po průchodu barevnou je voda zatížena především rozpuštěnými chemickými látkami. Čištění odpadních vod probíhá v několika fázích, ve kterých se často kombinují různé způsoby odstraňování nečistot, zejména způsob: mechanický, chemický, fyzikální, biologický, reverzní osmóza atd.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barvení je zušlechťování textilních výrobků, které jim má dodat barvu určitých vlastností. Po dlouhá tisíciletí se k barvení používaly výtažky z nerostů (\"okr\"), rostlin (\"indigo\") nebo zvířat. Teprve v 19. století byla vyvinuta syntetická barviva, která postupně zcela nahradila přírodní látky a z barvířského řemesla se stalo rozsáhlé průmyslové odvětví. ", "tgt_summary": "Dyeing is the application of dyes or pigments on textile materials such as fibers, yarns, and fabrics with the goal of achieving color with desired color fastness. Dyeing is normally done in a special solution containing dyes and particular chemical material. Dye molecules are fixed to the fiber by absorption, diffusion, or bonding with temperature and time being key controlling factors. The bond between dye molecule and fiber may be strong or weak, depending on the dye used. Dyeing and printing are different applications; in printing, color is applied to a localized area with desired patterns. In dyeing, it is applied to the entire textile. ", "id": 1637608} {"src_title": "Gianna Nannini", "tgt_title": "Gianna Nannini", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Studium.", "content": "Gianna Nannini se narodila v Toskánském městě Siena roku 1956. Nejprve navštěvovala \"Institut hudebních studií Luigiho Boccheriniho\" v Lucce. V roce 1975 odešla do Milána, kde studovala na konzervatoři (obory klavír, kytara, kompozice). O rok později jí vyšla první deska a začala se prosazovat na italské scéně. Roku 1994 odpromovala z filosofie na univerzitě v Sieně.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová kariéra.", "content": "Prvním jejím vydaným albem byla deska \"Gianna Nannini\" z roku 1976. O dva roky později vydává album \"California\" (inspirováno jejími cestami po USA), které je označováno jako rockové. Díky řezavému hlasu je často přirovnávána k Janis Joplin. Z desky \"California\" pochází její první velký hit – píseň \"America\", která obsadila první příčky hitparád v Německu a severní Evropě. Album bylo platinové v Itálii a zlaté v Německu, Švýcarsku a Rakousku. V roce 1981 potkala manažera Petera Zumstega a založila s ním nezávislé vydavatelství \"Gianna\". Jejich spolupráce trvala celkem 23 let. Ve stejném roce začala skládat soundtrack pro film \"Sconcerto Rock\" \"Luciana Mannuzziho\". Giannino páté album \"Latin Lover\", na kterém spolupracovala například s Annie Lennox nebo Jackie Liebezeit, zaznamenalo opět úspěchy v podobě jedné platinové (Itálie) a třech zlatých desek (Německo, Švýcarsko a Rakousko). Roku 1983 si zahrála roli \"Titanie\" ve filmovém zpracování Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské. V roce 1989 napsala píseň \"Un'estate italiana\", která se stala oficiální znělkou italského Mistrovství světa ve fotbale v roce 1990. Roku 1995 vyrazila na klubové turné \"Extravaganza Club Tour\", které bylo zvláštní tím, že všechna použitá elektřina pocházela výhradně ze slunečních elektráren. V dubnu roku 2007 vyšlo její album \"Pia Come la Canto Io\", což byla kolekce písní, napsaná pro moderní popovou operu. Její nejnovější řadové album \"Inno\" z roku 2013 bylo nahráno v londýnských studiích Abbey Road.", "section_level": 2}, {"title": "Duety.", "content": "Za svou hudební kariéru natočila Gianna Nannini celou řadu duetů s dalšími zpěváky. V roce 1987 například zpívala se Stingem a Brucem Springsteenem duety v představení \"Třígrošová opera\" Bertolda Brechta a Kurta Weilla v \"Schauspielhaus\" v Hamburku. Jiným známým duetem byla již zmiňovaná píseň \"Un'estate italiana\", což byl duet s italským zpěvákem Edoardem Bennatem. Dále spolupracovala s Andreou Bocellim, italským raperem Fabri Fibrou nebo makedonským zpěvákem Tošem Proeskim.", "section_level": 2}, {"title": "Aktivismus.", "content": "Gianna Nannini od počátků své kariéry aktivně podporuje ekologická, lidskoprávní a jiná aktivistická hnutí a charitativní projekty:", "section_level": 2}, {"title": "Diskografie.", "content": "Informace převzaty z oficiálních stránek zpěvačky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gianna Nannini (* 14. června 1956 Siena, Itálie) je italská zpěvačka a skladatelka populární hudby. Jejím nejznámějším hitem je píseň \"Bello e Impossibile\" z roku 1986.", "tgt_summary": "Gianna Nannini (; born 14 June 1956) is an Italian recording artist and singer-songwriter. Among her songs, \"Bello e impossibile\" (1986) was an international hit in Austria, Germany, Italy and Switzerland.", "id": 260994} {"src_title": "Královec (hrad)", "tgt_title": "Königsberg Castle", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V dobách Pruska se zde nacházel hrad \"Tuwangste\" (také: Twangste, Twangst, Twongst, Twoyngst). Název se odvozoval od pruského slova „wangus“, což je označení pro sekání dubového dřeva, které bylo symbolem boha Perkuna. Po připadnutí Sambie křižákům v roce 1255 byl hrad nazván Regiomontium (Královská Hora) na počest Přemysla Otakara II., který se účastnil zdejší křižácké výpravy. Prvně vznikla na místě hradu dřěvěná pevnost a následně roku 1257 se začalo se stavbou samotného hradu. Hrad byl výrazně přestavěn ve 14. a 17. století. (mj. Joachimem Ludwigem Schultheissem z Unfriedu). Po začlenění Královských Prus do Polska byl hrad od roku 1457 sídlem velmistra křižáckého řádu. Po sekularizaci Pruska v roce 1525 zde sídlila pruská knížata. V roce 1701 se v zámeckém kostele odehrála korunovace krále Fridricha I., v roce 1861 krále Wilhelma I. Před druhou světovou válkou bylo v části hradu umístěno muzeum s 240 000 exponáty z pruských sbírek. V době druhé světové války zde byla přechovávána ukradená Jantarová komnata, která byla posléze odvezena neznámo kam. Hrad byl rozsáhle poškozen po britském bombardování Královce v srpnu 1944, zachovaly se jen silné obvodové zdi. Další škody napáchala Rudá armáda, pobývající v místě v květnu roku 1945. Dle závěrů postupimské konference Královec připadl po válce SSSR a v roce 1946 byl přejmenován na Kaliningrad podle komunistického politika Michaila Kalinina. Pozůstatky hradu byly na osobní příkaz L. I. Brežněva coby symbol pruského militarismu, i přes četné protesty studentů a intelektuálů, v roce 1968 vyhozeny do povětří. Na jeho místě byl postaven Dům Sovětů. Rekonstrukce celého hradu by byla příliš nákladná, takže se s ní do budoucna nepočítá. V roce 2001 financoval německý týdeník Der Spiegel vykopávky v bývalých sklepeních hradu s nadějí, že objeví exponáty z bývalého hradního muzea a snad i části Jantarové komnaty. Byly nalezeny tisíce předmětů a v roce 2005 dokonce archeologové odkryli stříbrnou rakev s medailemi a dalšími různými cennostmi. Po dokončení archeologických prací se plánuje z odkrytého sklepení vytvořit muzeum pod širým nebem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Královský hrad (, ) byl do roku 1945 symbolem Královce a sídelním místem a jednou z nejvýznamnějších památek tendejšího Východního Pruska. Hrad byl vážně poničen při náletu v roce 1944 a ruiny byly odstřeleny v roce 1968. Dnes již v ruském Kaliningradu stojí na místě hradu tzv. Dům Sovětů.", "tgt_summary": "The Königsberg Castle (, ) was a castle in Königsberg, Germany (since 1946 Kaliningrad, Russia), and was one of the landmarks of the East Prussian capital Königsberg.", "id": 1983460} {"src_title": "Spišský hrad", "tgt_title": "Spiš Castle", "src_document": [{"title": "Historie hradu.", "content": "Spišský hrad tvoří spolu s městečky Spišské Podhradie a Spišská Kapitula souvislou historickou sídelní jednotku tvořenou třemi různými sídly: Spišský hrad je situován pod horským průsmykem Branisko, kterým procházela prastará obchodní cesta. Hradní kopec byl osídlen již od mladšího paleolitu. Na přelomu letopočtu vzniklo na hradním návrší rozlehlé laténské hradiště. Slovanské osídlení se však neobjevilo na hradním návrší, nýbrž se koncentrovalo na sousední náhorní plošinu Dreveníka. Opětovné osídlení hradního vrchu nastalo v průběhu 12. století v souvislosti se začleněním severovýchodního Slovenska do rámce Uherského království. V té době vznikl románský hrad s mohutnou obytnou věží kruhového půdorysu na nejvyšším vrcholu hradního skaliska. Tato věž však byla zanedlouho zničena, pravděpodobně v důsledku tektonické poruchy podloží a nahrazena v první třetině 13. století současnou věží postavenou v jejím těsném sousedství. Počátkem 13. století byl postaven rovněž románský poschoďový hradní palác s hradní kaplí, která sloužila nejenom hradnímu pánovi ale i proboštovi kapituly, která se usídlila na úpatí hradu ve věžové stavbě v prostorách dnešního románského předhradí. Spišský hrad jako jeden z mála hradů odolal tatarskému vpádu v roce 1241, poté bylo však zesíleno jeho opevnění. Na hradních stavbách a později i na stavbách ve Spišské Kapitule a v blízké obci Spišské Vlachy pracovali zedničtí mistři ze severní Itálie. V průběhu 14. století bylo vybudováno nové velké hradní nádvoří a v průběhu 15. století byl vybudován tzv. Dolní hrad – rozlehlé předhradí, které bylo sídlem vojsk Jana Jiskry z Brandýsa. Toto předhradí bylo vymezené hradební zdí, dvěma obytnými věžemi a vstupní věží. V centru se nacházela samostatně opevněná pevnůstka. Zápolští, noví majitelé hradu v druhé polovině 15. století, se snažili přeměnit horní hrad v reprezentativní šlechtické sídlo a rozšířili hrad o nové budovy včetně hradní kaple postavené na volném prostranství. V časech renesance patřil Spišský hrad Thurzovcům a Csákyovcům, kteří dále horní hrad přestavovali včetně staveb dalších budov a změn funkčnosti stávajících budov. Byl změněn vstup na hrad a přizpůsoben možnostem dělostřelecké obrany, románský palác byl změněn na zbrojnici, na nádvoří byly vybudovány arkády a pavlače. Hrad přesto přestal vyhovovat nárokům šlechty na pohodlné bydlení, proto byl panstvem počátkem 18. století opuštěn. V roce 1780 vyhořel a změnil se ve zříceninu. V roce 1970 započala komplexní památková obnova rozsáhlé hradní zříceniny na základě výsledků rozsáhlého archeologického a historicko-architektonického průzkumu. Rozsáhlý hradní objekt je postupně rekonstruován pro potřeby expozice Východoslovenského muzea Košice a zpřístupněn v návštěvních hodinách. Veřejnosti je zpřístupněno více objektů – na dolním nádvoří tzv Naučná trasa, jejíž součástí jsou mimo rekonstruovaných úseků hradební zdi i rekonstruované základy pevnůstky z dob Jana Jiskry a dále barbakan západní brány středního nádvoří ze 14. století, základy pravěké kultovní stavby a základy hospodářských budov ze 17. století. V roce 1985 byla zpřístupněna renesanční arkádová chodba a západní gotické hradní paláce Horního hradu, ve kterých jsou umístěny expozice dokládající vývoj hradního osídlení od pravěku a na dokumentaci politické a vojenské moci šlechty s důrazem na bojovou techniku v 15. a 16. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Spišský hrad ( ) je se svým půdorysem 41 426 m2 nejrozsáhlejší hradní zříceninou ve střední Evropě a jedním z největších hradních komplexů v Evropě. Nachází se na travertinovém kopci nedaleko od městečka Spišské Podhradie na katastru obce Žehra asi 5 km severozápadně od ní. ", "tgt_summary": "The ruins of Spiš Castle (, ; ; ) in eastern Slovakia form one of the largest castle sites in Central Europe. The castle is situated above the town of Spišské Podhradie and the village of Žehra, in the region known as Spiš (,,, ). It was included in the UNESCO list of World Heritage Sites in 1993 (together with the adjacent locations of Spišská Kapitula, Spišské Podhradie and Žehra). This is one of the biggest European castles by area (41,426 m2).", "id": 2289946} {"src_title": "Nedělní škola", "tgt_title": "Sunday school", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Nedělní školy vznikly ve Velké Británii jako reakce na zanedbané vzdělávání prostého lidu. Za nejstarší nedělní školu se pokládá škola v High Wycombe, založená roku 1769 Hannah Ballovou. O rozšíření nedělních škol se zasloužil zejména žurnalista Robert Raikes z Gloucestru a následně společnost \"Society for the Support and Encouragement of Sunday Schools throughout the British Dominions\". Spolek byl podporován všemi církevními a politickými stranami, což vyplývalo z přesvědčení o nutnosti a účelnosti vzdělání lidu. Hnutí nedělních škol se brzy rozšířilo z britského impéria do Spojených států amerických a následně do dalších zemí světa. Roku 1907 byla v Římě založena Světová asociace nedělních škol (\"World Sunday School Association\"), jejíž sídlo bylo v New Yorku. Světová asociace nedělních škol ukončila svou činnost v roce 1971 a její činnost převzala vzdělávací sekce Světové rady církví.", "section_level": 1}, {"title": "Nedělní školy v Českých zemích.", "content": "V Českých zemích vznikly nedělní školy nejdříve v evangelické reformované církvi. První nedělní škola v Čechách byla založena 7. května roku 1864 v Krabčicích seniorem Václavem Šubertem, který roku 1881 vydal spis \"Nedělní škola\". K dalším propagátorům nedělních škol patřili v reformované církvi superintendent Čeněk Dušek a konsenior Bohumil Karel Mareš, jenž vydal několik sešitů čtvrtletních výkladů biblických oddílů pro nedělní školu. V luterské evangelické církvi ve Slezsku se činnost nedělních besídek pojí zejména s činností Křesťanského společenství a se jménem Olgy Stonawské (1874–1964). Roku 1921 vznikl Svaz nedělních škol v Československu, jehož tajemníkem byl Adolf Novotný. Svaz byl členem Světové asociace nedělních škol. V současnosti produkuje vzdělávací materiály pro nedělní školy zejména \"Dětská misie\" (zal. v ČR r. 1993) a organizace \"Samuel - biblická práce pro děti\" (zal. r. 1990).", "section_level": 1}, {"title": "Nedělní školy v Evropě.", "content": "V Německu byl průkopníkem nedělních škol Johann Gerhard Oncken, který založil společně s luterským farářem Johannem Wilhelmem Rautenbergem roku 1825 nedělní školu v Hamburku. Německá evangelická státní církev oficiálně uznala práci nedělních škol roku 1869; v této církvi se postupem doby místo pojmu „nedělní škola“ začalo užívat pojmu „dětské bohoslužby“ (\"Kindergottesdienst\"). V Norsku byl založen roku 1889 Svaz nedělních škol (\"Søndagsskoleforbund\"). Roku 1936 se v Oslu konala poslední Světová konference nedělních škol (\"World’s Sunday School Convention\"). Tradice nedělních škol v Rusku sahá do roku 1859; měly zprostředkovávat dělníkům, kteří nemohli chodit do škol během týdne přístup k základnímu vzdělání. Praxi nedělních škol obnovil v poslední čtvrtině 20. století pravoslavný kněz Alexandr Vladimirovič Meň. Na Slovensku začaly nedělní školy pro děti vznikat po první světové válce. O jejich rozvoj se zasloužila např. Oľga Textorisová (†1938), která založila Organizíciu pre nedeľné školy na Slovensku. Dne 10. listopadu 1996 byla ve Smolenicích založena Evropská asociace luterských nedělních škol (\"European Lutheran Sunday-school Association, ELSA\"). V současnosti se na Slovensku pro nedělní školy používá spíše označení dětská besídka (\"detská besiedka\").", "section_level": 1}, {"title": "Nedělní školy v Asii.", "content": "V Japonsku byl průkopníkem nedělních škol Tamura Naomi (1858-1935).", "section_level": 1}], "src_summary": "Nedělní škola, nedělní školka či nedělní besídka představuje jednu z forem katecheze; většinou se jedná o katechezi dětí, a to zejména v protestantských církvích.", "tgt_summary": "A Sunday school is an educational institution, usually (but not always) Christian in character. Sunday school classes usually precede a Sunday church service and are used to provide catechesis to Christians, especially children and teenagers, and oftentimes adults as well. Churches of many Christian denominations have classrooms attached to the church used for this purpose. Many Sunday school classes operate on a set curriculum, with some teaching attendees a catechism. Members often receive certificates and awards for participation, as well as attendance. ", "id": 932051} {"src_title": "Wetterstein", "tgt_title": "Wetterstein", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Ohraničení pohoří na jihu je dáno tokem řeky Inn, na západě tvoří hranici silniční sedlo Fernpass a údolí potoka Loisach, kterým je ohraničeno i ze severu. Na východě dělí od masivu Karwendel potok Drahn Bach.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Pohoří se vyjma dvou hlavních celků Wetterstein a Mieminger Kette dělí ještě na několik menších celků – hřebenů, stýkajících se v jednom bodě, vrcholu Zugspitze. Na severu je to malá skupina Riffelwandkamm a nejvyšší patro pohoří, Zugspitze-Platt-Umrahmunggruppe, kde leží nejvyšší vrchol pohoří a zároveň nejvyšší vrchol Německa – Zugspitze (2 962 m). Na tuto vysokou skupinu plynule navazuje hřeben Wetersteinkamm, který končí u města Mittenwald, na hranicích. Hřeben Mieminger Kette se dělí na dva podcelky – západní masiv Grünstein a východní hřeben Hohe Munde. Nejvyšší vrchol masivu je Hochplattig (2 768 m). Poslední skupinou je Arnstock v blízkosti města Scharnitz.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Kombinace horských luk a strmých skal se zdá být jedinečnou jako životní prostor pro mnohé druhy zvířat, jako je např. kamzík, svišť, zmije obecná, orel skalní či kuna lesní, kterých zde žije mnoho druhů.", "section_level": 1}, {"title": "Turismus.", "content": "V pohoří si přijdou na své především milovníci horolezectví a zajištěných cest, ale i sváteční turisté využívající četné lanovky. Také zde najdeme několik jezer (např. Seebeseen). Německá sekce horského spolku Alpenverein spravuje v pohoří Wetterstein celkem 6 chat: Münchner Haus (2 964 m), Meilerhütte (2 366 m), Knorrhütte (2 052 m), Kreuzeckhaus (také známá jako Adolf-Zoeppritz-Haus, 1 652 m), Höllentalangerhütte (1 379 m) a Reintalangerhütte (1 366 m). Mimo tyto se turistům nabízejí také horské chaty patřící turistickým klubům a přátelům přírody (\"Naturfreunde\"): Schachenhaus (1 866 m) a Wiener Neustädter Hütte (2 209 m). Najdeme zde také několik bivaků: Waxensteinhütte (také Aiplehütte). V dolině Oberreintalkar je Oberreintal hütte, dále Schüsselkarbiwak (2 530 m) a Hoellentalgrat hütte. V pohoří Wetterstein je ještě pár soukromých chat: např. Kreuzjochhaus odkud je jedno z nejhezčích panoramat „Bavorských Alp“ v létě a v zimě se jedná o velmi oblíbené místo lyžařů ležící nad střediskem Garmisch-Partenkirchen.", "section_level": 1}, {"title": "Horolezectví.", "content": "Wetterstein je horolezecky významné pohoří. Z jižní strany je důležitá 400metrová stěna Schüsselkarspitze, ze severní strany je mnoho krásných a významných horolezeckých túr v údolí Oberreintal s horolezeckou chatou Oberreintalhütte.. Pro horolezce hledající pohodové lezení s pohodlným přístupem je pak dobrým cílem severní stěna Alpspitze a Bernadeinwand. Mezi zajímavé cíle, i na zimu, patří Jubiläumsgrat, částečně zajištěný hřeben táhnoucí se přes několik vrcholů mezi Alpspitze a Zugspitze. Túry v severní části pohoří jsou popsány v horolezeckém průvodci Wetterstein Nord.", "section_level": 2}, {"title": "Zajištěné cesty.", "content": "V masivu Wetterstein nalezneme nepřeberné množství zajištěných cest všech obtížností, zde jen výběr těch nejzajímavějších:", "section_level": 2}], "src_summary": "Wetterstein je masivní vápencové pohoří nacházející se na hranicích Německa (Bavorsko) a Rakouska (Tyrolsko). Pohoří tvoří dva souběžně ležící hřebeny Wetterstein a Mieminger Kette (někdy bývá řazen jako samostatný masiv), převyšující své okolí o více než 2 000 m. Hřeben Mieminger Kette leží již celým svým územím v Rakousku. Pohoří se svými strmými štíty z kompaktního vápence je oblíbené mezi horolezci a vysokohorskými turisty.", "tgt_summary": "The Wetterstein mountains (), colloquially called Wetterstein, is a mountain group in the Northern Limestone Alps within the Eastern Alps. It is a comparatively compact range located between Garmisch-Partenkirchen, Mittenwald, Seefeld in Tirol and Ehrwald along the border between Germany (Bavaria) and Austria (Tyrol). Zugspitze, the highest peak is at the same time the highest mountain in Germany. ", "id": 2218482} {"src_title": "Ruslan Ponomarjov", "tgt_title": "Ruslan Ponomariov", "src_document": [{"title": "Mistr světa FIDE.", "content": "V roce 2002 se zúčastnil v Moskvě vyřazovacího turnaje o mistra světa FIDE, kde dosáhl historického úspěchu. Ve druhém kole vyřadil Sergeje Tivjakova 3-1. Ve třetím kolem zvítězil nad Kirilem Georgievem 2-0. Ve čtvrtém kole porazil Alexandr Morozeviče 2,5-1,5. Ve čtvrtfinále přešel přes Jevgenije Barejeva 3-1. V semifinále porazil Petera Svidlera 2,5-1,5. Ve finále se utkal s Vasilijem Ivančukem. V tomto zápase zvítězil 4,5-2,5 a stal se tak mistrem světa FIDE jako 19letý, což je dodnes rekord. Protože se stal mistrem světa v době rozdělení titulu mistra světa mezi FIDE a PCA, plánoval se na základě dohody učiněné v Praze zápas mezí ním a Garri Kasparovem, jehož vítěz by se utkal s vítězem zápasu Vladimír Kramnik-Péter Lékó. K tomu ale nakonec nedošlo.", "section_level": 1}, {"title": "Další zápasy o Mistra světa.", "content": "Vyřazovacího turnaje o mistra světa FIDE 2004 v Tripolisu se rozhodl neúčastnit, titul tak připadl vítězi turnaje, kterým byl Rustam Kasimdžanov Kvalifikoval se do kandidátských zápasů o mistra světa FIDE 2007, v nich ale podlehl 2,5-3,5 Sergeji Rublevskému.", "section_level": 1}, {"title": "Superturnaje.", "content": "Po zisku titulu mistra světa FIDE se zúčastnil v roce 2002 superturnaje v Linares, kde potvrdil své kvality. Skončil na 2. místě za Garrim Kasparovem V roce 2003 se mu ale už příliš na superturnajích nedařilo. Ve Wijk aan Zee i v Linares skončil v druhé polovině tabulky.", "section_level": 1}, {"title": "Styl hry.", "content": "Je považován za univerzálního hráče.", "section_level": 1}, {"title": "Různé.", "content": "Ruslan Ponomarjov se naučil hrát šachy v sedmi letech. Bydlí v Kyjevě. Jeho šachovým vzorem je Alexandr Aljechin.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ruslan Olegovič Ponomarjov (*11. října 1983, Horlivka, Ukrajinská SSR, Sovětský svaz) je ukrajinský šachový velmistr a mistr světa FIDE v letech 2002-2004. ", "tgt_summary": "Ruslan Olegovich Ponomariov (, \"Ruslan Olehovych Ponomar'ov\"; born 11 October 1983) is a Ukrainian chess grandmaster. He was FIDE World Chess Champion from 2002 to 2004. He won the Ukrainian Chess Championship in 2011. ", "id": 1888774} {"src_title": "Světový čas", "tgt_title": "Universal Time", "src_document": [{"title": "Měření.", "content": "Základem určení času (jako okamžiku) bývaly odedávna jevy svázané s rotací Země, nejčastěji pozorování pohybu nebeských objektů po obloze. Určením dvou časových okamžiků pak je možné stanovit čas jako dobu, která uplynula mezi těmito okamžiky, např. lze den definovat jako dobu mezi dvěma po sobě jdoucími přechody daného tělesa přes poledník. V astronomii se k tomuto účelu používají spíše hvězdy než Slunce, neboť se tím dosahuje vyšší přesnosti (poznámka: sluneční a hvězdný čas se liší, kvůli oběhu Země kolem Slunce je hvězdný den o necelé 4 minuty kratší). Dnes se používá metoda nazvaná \"Interferometrie s velmi dlouhou základnou\" (VLBI – Very Long Baseline Interferometry) pro pozorování vzdálených kvasarů, čímž se dosahuje přesnosti v řádu mikrosekund. Tato měření rotace Země řídí Mezinárodní služba rotace Země (IERS). Jelikož rotace Země se postupně zpomaluje (kvůli slapovému zpomalování) a rotace Země je i poněkud nepravidelná, je i UT nepravidelné, což znamená nepříliš dokonalý systém určení času. Byl proto nahrazen nejprve efemeridovým časem, který se odvozuje z oběhu Země kolem Slunce, posléze pak atomovým časem (TAI), který s extrémně vysokou přesností zakládá měření času na měření frekvence záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma energetickými hladinami základního stavu atomu cesia. Základní vlastností (a praktickou výhodou) systému UT však je fakt, že je už z definice synchronní se střídáním dne a noci, zatímco jiné, přesnější systémy se tomuto postupně vzdalují. UT je stále používáno jako čas, podle kterého se upravuje atomový čas na koordinovaný světový čas pro použití jako běžný občanský čas.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Systém UT má několik variant:", "section_level": 1}], "src_summary": "Světový čas, také \"univerzální čas\", zkratkou UT (z anglického názvu \"Universal Time\") je systém určení času založený na rotaci Země. Je moderním nástupcem staršího systému GMT, který za základ bral střední sluneční čas v anglické Greenwichi. ", "tgt_summary": "Universal Time (UT) is a time standard based on Earth's rotation. There are several versions of Universal Time, which differ by up to a few seconds. The most commonly used are Coordinated Universal Time (UTC) and UT1 (see ). All of these versions of UT, except for UTC, are based on Earth's rotation relative to distant celestial objects (stars and quasars), but with a scaling factor and other adjustments to make them closer to solar time. UTC is based on International Atomic Time, with leap seconds added to keep it within 0.9 second of UT1.", "id": 1843601} {"src_title": "Jean-Michel Jarre", "tgt_title": "Jean-Michel Jarre", "src_document": [{"title": "Hudební kariéra.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Hudební kariéra do roku 1990.", "content": "Studium hry na klavír zahájil ve věku pěti let, ale později opustil klasický trénink. V mládí vytvořil skupinu nazvanou Mystére IV. Ke konci 60. let začal experimentovat se smyčkami pásek, rádii a dalšími elektronickými zařízeními, až do roku 1968, kdy se stal členem skupiny Groupe de Recherches Musicales na pozvání Pierra Schaeffera, „otce“ konkrétní hudby, kde mu byly představeny syntetizátory. V roce 1972 vydal svůj první sólový singl \"La Cage\" a nato první dvě alba; \"Deserted Palace\" (v produkci společností Sam Fox Productions/Dreyfus, 1973) a soundtrack k filmu \"Les Granges Brulees\" (Dreyfus, 1973). V roce 1976 podepsal nahrávací smlouvu se společností Polydor se svým prvním významnějším albem \"Oxygene. Oxygene\" je považován za nejdůležitější a nejvýznamnější album v historii elektronické hudby. Kontrast s jeho současníky - tvrdou a zvukově futuristickou skupinou Kraftwerk nebo s více kosmickým a temným Tangerine Dream, Oxygene měl bohatý, prostorový a silně melodický zvuk připomínající zvuky Waltera Carlose na soundtracku k filmu Stanleye Kubricka \"Mechanický pomeranč\", vydaný několik let předtím a měl velký celosvětový úspěch. Stopa \"Oxygene part IV.\" byla vydána jako singl a stala se jedním z nejznámějších kusů elektronické hudby vůbec. V roce 1978 vydal druhé album \"Equinoxe\". Rozvinul svůj zvuk používající více dynamických a rytmických elementů, zvláště častějšího použití sekvencování na basových linkách. Velká část toho byla dosažena použitím vybavení vyvinutého jeho spolupracovníkem Michelem Geissem. V roce 1979 následovalo vydání koncertu na Place de la Concorde v Paříži. Na koncert přišel jeden milion lidí, kteří se stali jeho prvním zápisem v Guinnessově knize rekordů pro největší návštěvu venkovního koncertu. V říjnu 1981 se stal prvním západním populárním umělcem, kterému bylo uděleno povolení uspořádat koncerty v Číně. Během tohoto roku bylo pro velký zájem vydáno album \"Les Champs Magnétiques\" (Magnetic Fields) a následovalo vydání alba \"Les Concerts En Chine\" (The Concerts in China) v roce 1982, které je označeno jako jeho vůbec první živé album, zahrnující nahrávky z turné po Číně během roku 1981. V roce 1983 vytvořil album \"Musique pour supermarché\" / \"Music for supermarkets\", které se dočkalo jen jedné kopie. Album bylo vytvořeno k tomu, aby vyjádřil svůj odpor a pohrdání k hudebnímu průmyslu. Přestože zničil všechny master záznamy své studiové práce, dovolil rozhlasové stanici Radio Luxembourg album jednou odvysílat a prodal jej na dražbě za 10,000 liber pro francouzské umělce. Lidé nahráli album na pásky z vysílání v rádiu, a tak mohli album poslouchat ve velmi nízké kvalitě (rozhlasová stanice vysílala AM). Písně z tohoto alba byly později zastoupeny v budoucích albech. V roce 1984 vydal album \"Zoolook\", které znamenalo jeho první výpad do světa samplování, použitím mnoha různých slov a řeči, různých jazyků, vytvořením různých zvuků a efektů. Album také posunulo Laurie Anderson na dráhu slavné zpěvačky. V roce 1986 NASA a město Houston jej požádali o uspořádání koncertu k oslavě 25. výročí vzniku NASA a 150. výročí založení města Houston. Během tohoto koncertu měl zahrát astronaut Ronald McNair na saxofon část písně \"Rendez Vous VI.\" přímo na oběžné dráze na palubě raketoplánu Challenger. Měla to být první hudební nahrávka pořízená ve vesmíru, pro album Rendez Vous. Po havárii Challengeru 28. ledna 1986, při které McNair zemřel, byla stopa nahrána jiným saxofonistou, přejmenována na \"Ron's piece\" a album bylo věnováno sedmi astronautům Challengeru. Koncert v Houstonu vstoupil do Guinessovy knihy rekordů pro účast přes 1.5 milionu diváků. Koncert byl předveden s monstrózními projekcemi fotografických obrazů a laserových vzorů na budovy v centru města Houston, včetně obrovské bílé obrazovky na čelní straně budovy Texaco Heritage Plaza, která tehdy byla ve stadiu výstavby. Později v roce 1986 uspořádal v rodném městě Lyonu jako součást oslav návštěvy papeže Jana Pavla II. koncert, který papež navštívil a požehnal (později nahrávky z koncertů uveřejnil v albu \"Cities In Concert - Houston/Lyon\"). V roce 1988 bylo vydáno album \"Revolutions\". Společně se svými hosty jako byl např. Hank Marvin, legendární kytarista ze skupiny The Shadows, předvedl toto album a vybrané hlavní náměty ze své diskografie v události nazvané Destination Docklands před 200000 lidmi (ne včetně tisíců diváků, kteří přihlíželi události zvenku) ve 2 koncertech 8. a 9. října 1988. Událost využila průmyslový horizont Londýnských královských doků na východním konci.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra po roce 1990.", "content": "14. července 1990 znovu překonal vlastní rekord v Guinessově knize rekordů koncertem v La Defense v Paříži, který navštívilo 2,5 milionu lidí a kterým rozsvítil pařížskou obchodní čtvrť. Album En Attendant Cousteau (Waiting for Cousteau) bylo vydáno tentýž rok a je věnováno francouzskému mořskému průzkumníkovi Jacques-Yves Cousteauovi. V roce 1993 vydal svou první práci ovlivněnou techno hudební scénou, která se rozvíjela od roku 1989. Nazvané „Chronologie“, album bylo z technického hlediska revizí konceptu užitého v době alb Oxygene a Equinoxe, zatímco monstrózní předehra poskytne emoční pocit a zvukové zabarvení, pro zbytek přívrženců více rytmických kusů. V podnětné generaci elektronických hudebníků s jeho prací ze 70. a 80. let, na jeho změnu navázal žánr trance, který ho následoval v 90. letech. Nicméně pro fanoušky, vzpomínající na důvtipnou tónovou kvalitu a fázované zvuky Jarreho rané práce, nebyl zklamáním rok 1997 kdy vyšlo album \"Oxygene 7-13\". Toto album přivedlo zpět mimo jiné i VCS 3synthesizer a mellotron. Někdo může slyšet inspiraci z \"Oxygene (část IV)\" a \"Equinoxe (část II)\" ve stopě \"Oxygene 7\", zatímco v mnoho z dalších techno založených stop na albu připomíná kombinaci jeho inspirací z obou období alb \"Oxygene\" a \"Chronologie\". 6. září 1997 hrál v Moskvě na oslavě 850. výročí založení města. Moskevská státní univerzita byla použita jako horizont pro velkolepé projekce a ohňostroje, s 3,5-milionovým publikem, což pro něj znamenalo čtvrtý záznam pro největší koncertní publikum vůbec. V roce 1999 vytvořil velkolepou hudbu a světelnou show v egyptské poušti blízko Gizy. Přehlídka nazvaná \"The 12 Dreams of the Sun\" oslavila nové tisíciletí a 5000 let civilizace v Egyptě. To také nabídlo předpremiéru jeho nového alba - \"Metamorphoses\". V roce 2000 vydal album \"Metamorphoses\" jako své první plně hlasové album. Kompozice a jejich aranžmá na tomto techno založeném albu je extrémně nápadité. Začal integrovat zvukové efekty od Apple computers, včetně použití Apple-talk, programu společnosti Macintosh, který Jarremu dovolil mít počítačem vygenerovaný hlas, jenž namluvil cizí texty v písni \"Love, Love, Love\". Laurie Anderson podruhé účinkovala v jeho diskografii v úvodní skladbě. Posluchač měl tak možnost slyšet hlas Natachi Atlas a housle Sharon Corr z irské populární skupiny The Corrs. Album \"Metamorphoses\" bylo v USA vydáno až o pár let později. V roce 2001 uspořádal koncert v spolupráci s Arthurem C. Clarkem a Tecujou Komuroem na pláži Okinawa, k oslavě „skutečného“ začátku nového tisíciletí. Koncert byl nazván \"Rendez-vous in Space\" a skupina byla pojmenována pojmenovala The ViZitors. Později toho roku hrál Jarre v Akropoli v Řecku. V roce 2002 Jarre uspořádal koncert AERO na větrné farmě v Grammel Vrū Enge, kousek od Aalborg v Dánsku, dost mokrému publiku v počtu přibližně 50,000 lidí. V roce 2003 Jarre vydal album Geometry of Love. 10. října 2004 uspořádal dva za sebou jdoucí koncerty, první v Zakázeném městě, ihned následovaný menším koncertem na náměstí Tienanmen v Číně. V malebném umístění v Wumen Gate v Zakázeném městě uvedl koncert s moderními a tradičními čínskými orchestry, sborem, operními zpěváky, a několika hudebních hostů jako například Chen Lin a kytarista Patrick Rondat. Zatímco první část je historického významu (zakázané město navzdory svému jménu uvítalo na 15000 diváků, většinou VIP hostů), druhá polovina měla víc potlačované jevištní uspořádání s návštěvou 9000 čekajících Číňanů. Tento koncert byl vysílán v HDTV s 5.1 zvukem přenášený satelitem. 5.1 zvuk byl také použit na jevišti. DVD/CD z těchto koncertů, v Číně vydal v roce 2005 s THX zvukem a obrazem. 26. srpna 2005, uvedl dlouhý koncert \"Space of Freedom\" v polském Gdaňsku k oslavě 25. výročí Solidarity. Koncert navštívilo asi 120.000 lidi, Lech Wałęsa vystoupil na jevišti. 2. října 2006 vyšlo symfonické album, titulované \"The Symphonic Jean Michel Jarre\" s 20 stopami z předchozích alb na 2 CD, vydané společností Tadlow Music. Jarre oficiálně spolupracoval při přípravě projektu a speciálně pro tento projekt dopsal další slova slok tracku Gloria Boy. Také zde poprvé byla uvedena studiová verze skladby \"Acropolis\". 26. března 2007 vyšlo v Česku album \"Téo&Téa\" na CD a DVD se zvukem dolby surround 5.1., na novém albu představil písně v rytmu a podobě současné taneční hudby.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Byl ženatý s britskou herečkou a fotografkou Charlotte Rampling od 7. října 1978 až někdy do roku 1998. V roce 2002 se zamiloval do francouzské herečky Isabelle Adjaniová, ale ta později tento vztah ukončila. Dne 12. května 2005 se oženil s francouzskou herečkou Anne Parillaud. Má tři děti: Emilie (z prvního manželství s Flore Guillard, se kterou se oženil 20. ledna 1975), Barnaby Southcombe a David (synové z předchozího manželství s Charlotte Rampling).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a uznání.", "content": "Do roku 2005 Jarre prodal na 72 milionů alb a singlů. Asteroid 4422 Jarre byl po JMJ pojmenován jako výraz uznání.", "section_level": 1}, {"title": "Vybraná diskografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pozice v hitparádách.", "content": "Pozice v hitparádách převzaty z", "section_level": 2}], "src_summary": "Jean-Michel André Jarre (čti: Žán-Mišél Žár, * 24. srpna, 1948 v Lyonu, Francie) je francouzský skladatel elektronické hudby. Je synem Maurice Jarre, skladatele filmové hudby. Jarre je považován za jednoho z průkopníků stylu New Age s důrazem na elektronickou charakteristiku skladeb, kde hrají roli především klávesové nástroje. Specializuje se též na okázalé inscenace velkolepých venkovních koncertů své hudby, plných laserových efektů a ohňostrojů, spojujících hudbu s architektonickým prostředím.", "tgt_summary": "Jean-Michel André Jarre (; born 24 August 1948) is a French composer, performer and record producer. He is a pioneer in the electronic, ambient and new-age genres, and is known for organising outdoor spectacles featuring his music, vast laser displays, large projections and fireworks. ", "id": 156209} {"src_title": "Meneláos", "tgt_title": "Menelaus", "src_document": [{"title": "Mytologický příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Jako mladík byl donucen i se svým bratrem Agamemnónem uprchnout z rodných Mykén, když jeho strýc Thyestés jejich otce zavraždil a usiloval i o jejich život. Bratři našli útočiště u spartského krále Tyndarea. Po krátké době se oženil s jeho nevlastní dcerou Helenou. Jejím otcem byl nejvyšší bůh Zeus, kterému se zalíbila králova manželka Léda. Klytaimnéstra, Helenina sestra-dvojče, jejímž otcem byl Tyndareós, se stala ženou Agamemnónovou. Helena byla široko daleko vyhlášená krasavice, ucházelo se o ni spousta urozených a statečných mužů, mezi nimiž byl např. i Patroklos, Odysseus, Aiás Větší či Idomeneus. Nápadníci se málem dostali do ozbrojených střetů, Tyndareós však odmítal nákladné dary a zároveň si netroufal žádného z mocných nápadníků odmítnout, aby si je neznepřátelil. Na Odysseovu radu došlo k tomu, že se všichni nápadníci zavázali slavnostní přísahou hájit manželskou čest toho, kterému se Helena nakonec dostane. Helena sama si nakonec vybrala Meneláa a měli spolu brzy dceru Hermionu. Když její otec, král Tyndareós zemřel, ona sama dosadila Meneláa na spartský trůn. Doba jeho klidné vlády a rodinné pohody však netrvala dlouho.", "section_level": 2}, {"title": "Únos Heleny.", "content": "Do Sparty přijel syn krále Priama, trojský princ Paris, v doprovodu svého bratrance Aineia. To bylo poté, co Paris rozhodoval o „té nejkrásnější“ mezi bohyněmi Hérou, Athénou a Afrodíté. Zvolil tu třetí, která mu slíbila lásku nejkrásnější ženy. Tou ženou byla Helena. Král Meneláos hosty přivítal se vší pohostinností a když jim představil svou manželku, Paris se do ní zamiloval na první pohled; také Helena mu byla nakloněna. Meneláos měl povinnosti na Krétě, zanechal své hosty na starost manželce, kterou nabádal, aby jim ve všem vyhověla. Helena to vzala doslova: opustila manžela i malou dceru a odplula s Paridem do Tróje. Meneláos po návratu zjistil, že kromě manželky odvezl Paris také jeho pokladnici. To byla hrubá urážka, šlo o čest muže, ale také o hrubé porušení zásad pohostinnosti. To nemohlo zůstat nepotrestáno. Meneláos se vypravil do Mykén k bratru Agamemnónovi a žádal o pomoc. Agamemnón radil nejprve odplout do Tróje spolu s chytrým ithackým králem Odysseem a požádat trojského krále Priama, aby Helena byla navrácena. Ale vyjednávání k ničemu nevedlo, Paris byl ochoten vrátit pokladnici, ne však Helenu. Tak Agamemnón vyzval všechny řecké krále a hrdiny, aby mu (v souladu se svým dávným závazkem) pomohli potrestat tuto urážku, a vyhlásil Priamovi válku. Velká vojenská výprava slibovala bohatou kořist, takže se brzy shromáždilo na sto tisíc mužů a armáda vyplula k Tróji. Meneláos sám přivedl šest tisíc statečných bojovníků, kteří pod jeho vedením vynikali odvahou, ale také vojenskou kázní.", "section_level": 2}, {"title": "Trójská válka.", "content": "Trojská válka pak trvala dlouhých deset let - v prvních devíti se Achájci zdárně vylodili na pobřeží u Tróje, útočili na městské hradby, obléhali město, ale neúspěšně. Rozhodnout měl až desátý rok. Meneláos měl za sebou mnohé hrdinské činy, nejvíce se však mluvilo o třech.", "section_level": 2}, {"title": "Po pádu Tróje.", "content": "Cesta domů však nebyla šťastná. Nejprve u ostrova Lesbos zničila bouře jejich lodě, na další cestě bůh Apollón zabil kormidelníka Frontia, později u Kréty další bouře většinu lodí potopila, jiné roztříštila o pobřeží. Meneláovu loď zahnal vítr až do ústí Nilu. Protože tam neobětovali bohům, za trest museli ještě sedm let bloudit Egyptem a Libyí, než se dostali zpět k Nilu; tam mu mořský bůh Próteus poradil cestu domů, kde nakonec šťastně přistáli. Polyainos ve svém díle \"Stratégéma\" uvádí že když se Meneláos s Helenou dorazili během cesty z Egypta na Rhodos shromáždila Polyxo místní aby pomstili smrt Tlepolema, jejich krále a jejího manžela, jež padl v Trojské válce. Meneláos však nechal převléknout nejkrásnější Heleninu služebnici za její paní a tu pak rozzuřený dav ubil. Podle čtvrtého zpěvu Odysseie na jeho dvůr ve Spartě dorazil Odysseův syn Télemachos, zrovna když s Helenou chystali svatbu své dcery Hermioné s Neoptolemem a Helenina nevlastního syna Megapentha s dcerou Alektorovou. Taktéž je zmiňováno že Meneláos z Diovy milosti, jako manžel jeho dcery, po smrti přebývá v blaženém Élysionu. Pausániás zmiňuje ve své \"Cestě po Řecku\" Meneláův chrám ve spartské Therapné, kde byl se svou manželkou Helenou pohřben.", "section_level": 2}, {"title": "Hypotézy.", "content": "Meneláovo manželství s Helenou, která je nejspíše dědičkou indoevropské bohyně zvané dcera Slunce, vedlo k několika hypotézám o jeho mytologickém významu. Martin L. West a Wendy Doniger se domnívají že bratři Meneláos a Agamemnón, kteří Helenu zachraňují po únosu Paridem, mohou být funkční obdobou Dioskúrů, božských blíženců – v jiných indoevropských mytologiích manželů a zachránců dcery Slunce. O Helenu se bratři ucházeli společně: Agamemnón se účastnil osobně a nabídl největší cenu za nevěstu, ale protože již byl ženatý s Klytaimnéstrou, Heleninou sestrou, získal její ruku Meneláos. Zajímavá je také svatební píseň ze Sparty obsažená v Theokritových \"Idylách\", kterou měli na počest Heleniny svatby s Meneláem každoročně před úsvitem zpívat dívky ověnčené hyacinty před komnatou novomanželů. Tento rituál může být srovnán s lidovými jarními slavnostmi západní, severní a východní Evropy spojenými s postavami jako jsou angličtí král a královna máje nebo české královničky. Miriam Robbins Dexter se domnívá že jméno Meneláos vychází z řeckého \"μήν\" \"mén\" „,měsíc“ a srovnává tak tuto postavu s měsíční božstvy jako je védský Sóma nebo lotyšský Méness, kteří usilují o ruku dcer Slunce: Súrji a Saules meita, jež jsou pravděpodobně analogické Meneláově manželce Heleně. Rozdíl v délce, tedy \"men\" vs \"mén\", vysvětluje faktem že Homér psal v iónském dialektu ve kterém se objevuje i výraz pro měsíc s krátkou samohláskou – μείς \"meis\", a zároveň snahou o slovní hříčku vzhledem k výrazu \"μέν\" \"men\" „být rozhodný“. Jméno Meneláos tak vyjadřuje jak měsíční tak rozhodnou povahu jeho nositele. Podobnou etymologii a měsíční povahu M. R. Dexter přisuzuje také králi Memnónovi, který bojoval v Trojské válce na straně obránců, a byl synem bohyně úsvitu Éós a smrtelníka Tithóna.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v umění.", "content": "Meneláos byl častokrát zobrazen na vázových malbách, k nejznámějším patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Meneláos (starořecky \"Μενέλαος\", latinsky \"Menelaus\") je v řecké mytologii syn Átrea a Áeropé, král Sparty a manžel nejkrásnější ženy Heleny. Únos jeho manželky trojským princem Paridem zapříčinil trojskou válku, které se hrdinsky účastnil pod vrchním velením svého bratra Agamemnóna. Po dobytí Tróje a strastiplné cestě se nakonec s manželkou Helenou vrátil do Sparty a vládl zde až do své smrti.", "tgt_summary": "In Greek mythology, Menelaus (;, \"Menelaos\", from μένος \"vigor, rage, power\" and λαός \"people,\" \"wrath of the people\") was a king of Mycenaean (pre-Dorian) Sparta, the husband of Helen of Troy, and the son of Atreus and Aerope. According to the \"Iliad\", Menelaus was a central figure in the Trojan War, leading the Spartan contingent of the Greek army, under his elder brother Agamemnon, king of Mycenae. Prominent in both the \"Iliad\" and \"Odyssey\", Menelaus was also popular in Greek vase painting and Greek tragedy, the latter more as a hero of the Trojan War than as a member of the doomed House of Atreus.", "id": 1379064} {"src_title": "Videoherní žánr", "tgt_title": "Video game genre", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První pokus o klasifikaci různých žánrů videoher byla kniha od Chrise Crawforda \"The Art of Computer Game Design\" z roku 1984. V této knize se Crawford soustředil hlavně na zkušenosti hráče a aktivity prováděné ve hře. Také uvedl, že „stav tvorby počítačových her se rychle mění. Proto bychom očekávali, že taxonomie představená v této knize bude za krátkou dobu zastaralá nebo nedostatečná.“ Od té doby spolu s dalšími žánry získaly plošinovky a 3D střílečky, které v té době sotva existovaly, mnoho popularity. Růste schopností hardwaru dovolil vznik nových žánrů, například díky zvýšené paměti, přesunu z 2D na 3D, novým periferiím, online prostředí a umístění. Ačkoli žánry byly v 80. letech většinou zajímavé jen pro herní studia, herní průmysl v oblasti video her se v 90. letech rozšířil a menší i nezávislí vydavatelé měli malou šanci na přežití. Z tohoto důvodu se hry vyvíjely více v žánrech, které mohly používat větší vydavatelé a maloobchodníci ve svém marketingu.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Díky „přímému a aktivnímu zapojení“ hráče se žánry videoher liší od literárních a filmových žánrů. Ačkoli lze říci, že Space Invaders je vědecko-fantastická videohra, taková klasifikace „ignoruje rozdíly a podobnosti herní zkušenosti hráče.“ Vizuální estetika her se může silně lišit od jedné hry do druhé, proto se dá říci, že ta hlavní charakteristika, kterou všechny hry sdílí, je interaktivita. Popisné názvy žánrů berou v úvahu herní cíle, protagonistu a dokonce i perspektivu, kterou hráči nabízí. Například střílečka z první osoby je hra, která se hraje z pohledu této první osoby a zahrnuje schopnost střílet. Termín „subžánr“ může být použit k poukázání na kategorii v žánru, aby dále specifikoval žánr hry, o kterém se diskutuje. Zatímco „střílečka“ je žánrový název, „střílečka z první osoby“ a „střílečka z třetí osoby“ jsou společné podskupiny žánru střílečky. Další příklady takových předpon jsou v opravdovém čase, tahová, shora dolů a side-scroller. Cílové publikum, základní téma nebo účel hry jsou někdy použity jako označení žánru, například „hry pro dívky“, „křesťanské hry“ a „vážné hry“. Nicméně, protože tyto termíny neuvádějí nic o samotné hře, nejsou považovány za žánry.", "section_level": 1}, {"title": "V praxi.", "content": "Žánry videoher se liší i ve specifičnosti, některé známé recenze videoher používají názvy žánrů od „akce“ až po „baseball“. V tomto případě jsou sjednoceny základní témata a základní charakteristiky dohromady. Hra může kombinovat aspekty i více žánrů takovým způsobem, že je těžké ji klasifikovat podle stávajících žánrů. Například, protože hra Grand Theft Auto III kombinovala střílení, jízdu a hru na role neobvyklým způsobem, bylo těžké ji klasifikovat za použití stávajících výrazů. Od té doby se používá termín klon Grand Theft Auto k popisu her s podobnými mechanikami jako Grand Theft Auto III. Podobně termín roguelike byl vyvinut pro hry, které sdílejí podobnosti s Rogue. Prvky žánru RPG, které se zaměřují na vyprávění příběhu a růst postav, byly implementovány v mnoha různých žánrech videoher. Je to z toho důvodu, že přidání příběhu a zdokonalení postavy v akční, strategické nebo hádankové videohře ji neodstraní od její základní hry, ale přidává ke zkušenosti jiný motiv než přežití.", "section_level": 1}, {"title": "Popularita.", "content": "Podle některých analytiků jsou nejprodávanější fyzické hry ve všech velkých žánrech po celém světě rozloženy následovně. Nejpopulárnější žánry jsou momentálně FPS, akce, RPG a sport, s plošinovkami a závodními hrami, které obě v posledních deseti letech upadají. Hry s hádankami začaly upadat, když byly měřeny prodejem, nicméně na mobilních telefonech, kde je většina her zdarma ke stažení, zůstává tento žánr nejoblíbenějším na celém světě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Žánr videohry je klasifikace videohry spíše založená na její hratelnosti než na vizuálních nebo příběhových rozdílech. Je definován sadou herních výzev a je klasifikován nezávisle na jejím umístění nebo obsahu herního světa, na rozdíl od jiných fiktivních děl, jako jsou filmy nebo knihy. Například střílečka je stále střílečka, bez ohledu na to, kde nebo kdy se odehrává. ", "tgt_summary": "A video game genre is a classification assigned to a video game based primarily on its gameplay (type of interaction) rather than visual or narrative features. A video game genre is normally defined by a set of gameplay challenges considered independently of setting or game-world content, unlike works of fiction that are expressed through other media, such as films or books. For example, a shooter game is still a shooter game, regardless of where or when it takes place. ", "id": 1586660} {"src_title": "Clunyjská reforma", "tgt_title": "Cluniac Reforms", "src_document": [{"title": "Situace ve francké říši před reformou.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vláda Karla Velikého.", "content": "Během vlády Karla Velikého došlo na území francké říše k nebývalému rozvoji kulturního i duchovního života. Karel se považoval za nejvyššího pána církve, disponoval veškerými světskými i církevními statky a obsazoval biskupské i klášterní funkce bez ohledu na to, zdali dosazená osoba byla laik či mnich. Věnoval pozornost církevním záležitostem, kdy s pomocí učenců uvedl do praxe pravidla pro fungování biskupské organizace, stanovil základy výchovy a působení kléru i normy klášterního života v souladu s benediktinskou řeholí. V Karlově díle pokračoval jeho syn Ludvík, který stejně jako otec zasahoval do církevních otázek. S pomocí Benedikta Aniánského prosadil reformu kléru i kanovnického života. Během jeho vlády bylo prostřednictvím tzv. cášských synod (816–819) zavedeno povinné využívání benediktinské řehole všemi kláštery v říši (\"Capitulare monasticum\").", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnické kostely.", "content": "V 6. a 7. století se začaly objevovat vlastnické kostely. Jejich princip tkvěl v tom, že šlechtici stavěli na svých državách kostely, kláštery či kaple, které považovali za svůj majetek a duchovního správce za svého poddaného, se kterým mohli nakládat podle své vůle. Vlastnictví církevních staveb mělo ekonomický podtext, neboť je vlastník mohl pronajmout, prodat, postoupit, náležely mu bohoslužebné poplatky i dávky. Jediným zakázaným počinem bylo jejich světské využití. Vlastnické kostely byly trnem v oku biskupům. Přestože duchovní správci jimi byli vysvěceni, a tudíž jim měli být podřízeni, v praxi museli respektovat nařízení světského pána a moc biskupů značně upadala. K nápravě a k odčinění došlo až poté, co v polovině 8. století museli biskupové odevzdat část církevního majetku příznivcům Karla Martela jako léno. Jako náhradu za způsobenou újmu pak obdrželi od krále i šlechticů značný majetek, včetně některých královských kostelů, které začali obratem považovat za své vlastní a využívali je především k osobnímu prospěchu. Institut vlastnických kostelů tímto krokem nevymizel, pouze získal nová závazná pravidla znamenající zvýšení dohledu biskupů nad jejich fungováním, což se projevilo mimo jiné tím, že vlastničtí kněží mohli být ustanoveni pouze s jejich souhlasem.", "section_level": 2}, {"title": "Rozpad francké říše a úpadek mnišství.", "content": "Období rozkvětu říše netrvalo dlouho a již Karlovi vnuci si rozdělili impérium na tři samostatná vévodství respektující jazykové a regionální odlišnosti. Takto rozdělená říše se jen s velkým úsilím bránila častým vojenským nájezdům Maďarů na jihu, či Normanů. Normané působili především na západě a drancovali opatství v povodí velkých francouzských řek. Spolu s rozpadem říše nastává také úpadek duchovního i mnišského života; kláštery jsou vypleněny, chátrají a přestávají být centry duchovního života a vzdělanosti. Protože papežství je ve značném úpadku, představení postižených klášterů hledají ochranu u místních šlechtických rodin, čímž se na nich postupně stávají závislými. Tato situace je typická především pro západní část říše, kde slabý panovník svěřuje církevní majetek doposud loajálním šlechticům, kteří jej využívají ke svému užitku, neboť kláštery jim povinně odvádějí poplatky a desátky. Ve východní části říše je situace příznivější, neboť oslabení královské moci zde není tak fatální jako na západě. Postupem času se politická situace všeobecně stabilizuje, nicméně řeholní život se vrací do normálu velmi pomalu. Vlivem několikaletého bezvládí je mnišská komunita v úpadku: někteří mniši neumí číst ani psát, nejsou schopni porozumět kánonu a ani jej nedokáží vyložit věřícím.", "section_level": 2}, {"title": "Úpadek papežské moci a nešvary v církvi.", "content": "Neutěšená situace panuje i v římské církvi, kdy od konce vlády papeže Mikuláše I. nastává období označované jako saeculum obscurum. Papežský stolec je ovládán římskými šlechtickými rodinami a ocitá se v nejhlubší krizi od počátku své existence. Úpadek postihuje i církev, která se potýká s problémy plynoucími z laické investitury a s ní souvisejícím ovlivňováním a zesvětšťováním církevního života. Především v Itálii a západní části říše jsou běžně obsazovány biskupské stolce rodinnými příslušníky vládnoucí šlechty bez ohledu na potřeby církve; na biskupské stolce bývají uváděny i děti ze šlechtických rodin. Dalšími problémy jsou simonie a nedodržování celibátu, kdy členové kléru běžně žijí manželským životem – v Itálii a Francii lze dokonce najít ženaté biskupy.", "section_level": 2}, {"title": "Monastická reforma.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení kláštera Cluny a jeho autonomie.", "content": "V roce 910 vévoda Vilém I. Akvitánský založil klášter Cluny. Důvody, které ho k založení kláštera vedly, uvádí v zakládací preambuli: Zakládací listinou dále stanovil, že klášter není podřízen žádnému světskému či duchovnímu pánu, ale pouze a přímo papeži. Na důkaz podřízenosti klášter odváděl Římu lenní poplatek: každý pátý rok 10 solidů na udržování světla v lampách hořících u hrobů sv. Petra a Pavla. Papež však nebyl vlastníkem kláštera, pouze garantem jeho svobody a nezávislosti na světské moci. Úzké spojení s papežem inicioval první opat kláštera Berno a zakladatel Vilém. Právě tito dva měli největší podíl na udělení veškerých papežských privilegií. Dalším krokem k autonomii bylo i to, že si po smrti opata měli mniši zvolit jeho nástupce sami, aniž by kdokoliv zvenčí do jejich volby mohl zasahovat. Tato svoboda nebyla v případě prvních čtyř opatů využita, a nástupce si před svou smrtí určili odcházející opati.", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní myšlenky reformy.", "content": "První pokusy o nápravu neutěšeného stavu monasticismu podnikli opati z benediktinského kláštera v Cluny na počátku 10. století. Původní snahou byl návrat k důslednějšímu dodržování benediktinské řehole, kterou považovali za jedinou správnou cestu k naplnění křesťanské myšlenky. Další částí reformy byl požadavek soběstačnosti a nezávislosti klášterů na laické šlechtě a předání pravomocí souvisejících se správou kláštera opatovi. Tuto část nebylo jednoduché prosadit, protože vše záleželo na dobré vůli zakladatele, který se musel dobrovolně zříci veškerých zásahů do záležitostí kláštera. Později byl přidán další bod – boj proti simonii. V souvislosti s tímto církevním nešvarem je nutné zmínit, že k problému laické investitury se clunyjská reforma stavěla méně radikálně (snad díky příbuzenským vazbám mezi clunyjskými mnichy a šlechtou) a varovala pouze před jejím zneužíváním, nikoliv před investiturou laiků jako takovou. Z Cluny se také ozývaly další, na tu dobu velmi radikální názory, vyslovující se proti obchodu s otroky, požadující právo na azyl v kostelích, ostře kritizující cizoložství nebo podporující dodržování neděle jako dne volna.", "section_level": 2}, {"title": "Pax Dei a treuga Dei.", "content": "Důležitým prvkem reformy byl boj proti zneužívání soudní svépomoci – krevní mstě a právu záští. Svépomocí byla chápána přímá pomoc příslušníku rodu v tom, aby bylo dosaženo zadostiučinění a náhrady za bezpráví spáchaném na členu jeho rodiny. Zášť nebyla v té době chápána jako zlořád, ale jako zakotvený, často užívaný zvyk, který skýtal možnost zneužití, stejně jako krevní msta. Ta se stávala osudnou pro postižené rodiny a představovala možnost, jak si jednotlivé strany konfliktu mohly vyřizovat legálně účty, často i bez reálné příčiny. Obě formy soudní svépomoci (krevní msta i záští) byly starými germánskými zvyky, které neodstranilo ani přijetí křesťanství. Jako součást trestního práva je nebylo možné odstranit, snahou reformy bylo proto alespoň minimalizovat jejich dopady. Tato reformní myšlenka nalezla podporu nejen mezi opaty, papeži, císaři a králi, ale i mezi šlechtou, které nárůst násilí znemožňoval obchod a omezoval i hospodářský život či ekonomický rozvoj. Zvláště církevní autority si byly vědomy toho, že v momentě, kdy je královská moc oslabena, musí ji zastoupit spolupráce lokálních autorit. Výsledkem snahy o obnovení pořádku se stalo hnutí \"pax Dei\" (Boží mír), kdy si zástupci všech zúčastněných stran slibovali vzájemně před Bohem zachování míru a klidu zbraní a vyslovovali podporu případnému zásahu proti každému, kdo by tento mír porušil. Církev působila na zúčastněné především prostřednictvím apelů na náboženské smýšlení, hrozila církevními tresty a naopak těm, kteří se pravidlům podřídí, slibovala odměnu. Zvláštní ochrana díky \"pax Dei\" patřila svatyním, špitálům, tržištím, brodům a silnicím a každému, kdo se na těchto místech dopustil násilí, hrozila exkomunikace. Opatření mělo ochránit především osoby označované jako \"pauperes\", označující chudé nejenom v ekonomickém slova smyslu. V praxi se jednalo o nejnižší kleriky, např. vdovy, sirotky a další osoby, které nebyly schopny se samy bránit. Specifickou formu \"pax Dei\" představovala \"treuga Dei\" (Boží příměří) spočívající v tom, že některé válečné činy, původně zakázané pouze na určitých místech ve vztahu k určité kategorii osob, byly nově také zakázány v určitých dnech. V praxi to znamenalo například zákaz používání zbraní během období půstu a Velikonoc, v době adventu a Vánoc a každý týden počínaje středečním večerem a konče pondělním ránem.", "section_level": 2}, {"title": "Šíření myšlenky reformy.", "content": "Clunyjské opatství mělo od svého založení silnou vazbu na papežský stolec, což přinášelo oboustranné výhody a postupem času také vyneslo Cluny na čelní místo mezi ostatními kláštery. Za svůj úspěch vděčilo Cluny především opatům. Každý z nich vedl opatství tak, aby bylo ukázkovým příkladem bezmezné zbožnosti, sebezapření, věrnosti mnišskému ideálu a aby bylo vzorem ostatním klášterům benediktinské řehole. Clunyjští opati pro svou loajalitu papežskému stolci byli papežem pověřeni, aby se ujali reformy a obnovy monastických obcí. Během reformace se utvářely přátelské vztahy mezi jednotlivými kláštery a díky častým cestám opatů a mnichů se myšlenka nezávislosti klášterní instituce úspěšně šířila.", "section_level": 2}, {"title": "Charakter klášterů clunyjské kongregace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Způsob rozšiřování kongregace.", "content": "Společnou snahou opatů bylo zreformované kláštery si podřídit, a to buď přímo (místo opatů se ustanovovali převoři odpovídající se opatovi Cluny) nebo nepřímo (pokud klášter měl ve svém čele opata, tento byl zavázán přijmout zvyklosti a řídit se pokyny Cluny jako nadřízené instance). Cluny se stalo centrem reformy a počet klášterů postupně podřízených konfederaci (převyšující 2 000) svědčí o jeho významu a moci. Jednotlivé kláštery postupně dosahovaly exempce (vynětí z pravomoci diecézních biskupů), a byly tak podřízené Římu. Nehrozilo tím, že budou zneužity ke světským cílům králem či šlechtou. Se stejným záměrem byly přebírány od původních vlastníků některé vlastnické kostely a kláštery a zařazeny do clunyjské kongregace. Kromě těchto stabilních klášterů existoval také proměnlivý okruh satelitních ústavů, jež se staly součástí kongregace po přijetí clunyjské observance, avšak následně získaly svou nezávislost zpět. Některé další dobrovolně přijaly clunyjskou praxi, aniž by se kdy vzdaly autonomie či se správně podřídily Cluny. Rozrůstání clunyjského impéria probíhalo dvěma cestami: buď jako nevyžádaný dar od velmožů vlastnících klášter či opatství, nebo v momentě, kdy sám klášter požádal o pomoc, aby do něj byli vysláni mniši, kteří by zavedli clunyjskou observanci.", "section_level": 2}, {"title": "Život v klášterech clunyjské kongregace.", "content": "Život v reformovaných klášterech nebyl ničím převratným. Jednalo se vlastně o návrat ke kořenům monastické tradice v souladu s řeholí sv. Benedikta a s přihlédnutím k reformě Benedikta Aniánského. Důraz byl kladen na duchovní důstojnost a pořádek, jenž byl ve výčtu mnišských ctností výše než askeze. Téměř veškerý čas řeholníci trávili v liturgických modlitbách či bohoslužbách, ve kterých především nacházeli svou čest a důstojnost. Aby tyto hodnoty byly ještě více podpořeny, dbalo se v Cluny na dokonalý přednes chvalozpěvů, výzdobu liturgických oděvů a interiéru kostela (především pak chóru). Najdeme zde však odchylku oproti reformě Benedikta Aniánského, kterou byl přístup řeholníků k manuální práci. Většina mnichů byla šlechtického původu a podle dřívějších zvyklostí šlechtici nepracovali a přenechávali manuální práci nevolníkům či klášterním řemeslníkům. Denní režim byl stanoven do nejmenších podrobností, včetně přesných časů na modlitbu, práci i půst a spánek. Jídelníček mnichů tvořila zelenina a moučné pokrmy, denně bylo na stole víno, naopak velmi sporadicky v něm lze najít sýr a ryby, striktně zakázáno bylo maso čtyřnohých zvířat. Během větší části dne bylo zachováváno mlčení a mniši se mezi sebou dorozumívali posunky. Pozoruhodná byla na tehdejší dobu nevídaná úroveň hygieny, kdy již v noviciátu se museli mniši denně mýt a česat a z tohoto důvodu byly na několika místech v klášteře k dispozici umyvadla a ručníky. Nebyla opomíjena ani charitativní činnost, kdy klášter poskytoval trvalé přístřeší a jídlo osmnácti chudým, kterým mniši denně myli nohy. Součástí klášterního života byly také obláti, kteří často představovali pro svou rodinu určitou investici do kláštera, která měla zaručit četná duchovní privilegia. V Cluny byli tito chovanci školeni, aby dokázali profesionálně zpívat propracované bohoslužby. Cluny během 200 let existence nashromáždilo značný duchovní majetek, čímž vzniklo rozsáhlé duchovní impérium, nikoliv řád v původním smyslu slova. Jednalo o naplnění a zhmotnění myšlenky sv. Benedikta, podle níž je klášter rodinnou komunitou žijící pod vedením otce (opata). Ačkoliv se clunyjští opati všemožně snažili, zvětšující kongregaci postupem času nemohli efektivně zvládat a řídit. Postupně se vytrácel vztah mezi mateřským klášterem a podřízenými ústavy, clunyjský opat zastával jen formální funkci monarchy. Přetrvávala povinnost jednotlivých klášterů platit do clunyjské pokladny daň (census). Zajímavostí je, že Cluny vděčíme za některé liturgické svátky: například se zde prvně slavily památka zesnulých nebo slavnost Těla a Krve Páně doprovázená eucharistickým průvodem. Církví byla přijata až o 300 let později.", "section_level": 2}, {"title": "Zakládání klášterů ve středověku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Důvody pro zakládání klášterů.", "content": "Samotný akt zakládání klášterů byl běžným jevem středověkého šlechtického života. Založení kláštera bylo motivováno mimo jiné snahou donátora o spásu svou a členů své rodiny. Hlavním důvodem byla představa zástupných zásluh a všeobecně uznávaný názor, že je nutné odčinit nebo napravit své hříchy. Zásluha, která díky modlitbám a dobrým skutkům připadla tomu, kdo je vykonal, mohla být přenesena na i jiné osoby (tzv. zásluhy v zastoupení). Bezesporu založení a zaopatření mnišské komunity představovalo čin, který mohl dárci i jeho rodině zajistit neomezený zdroj přímluv a obětí. Kýženého Božího odpuštění bylo možné dosáhnout pokáním, které však bez patřičného odčinění bylo nedosažitelné. Existovala i možnost, kdy pokání bylo zaměňováno za milodary chudým, účast na pouti nebo je bylo možné vykonat v zastoupení, což v praxi fungovalo tak, že kajícník si mohl najít pomocníky, kteří budou konat dobré skutky jeho jménem. Tento rys feudální společnosti pomůže pochopit, proč byly tak hojně zakládány a hmotně zaopatřovány kláštery – založením kláštera či zaopatřením mnišské komunity si mohl být zakladatel jist, že prostřednictvím kajícného života mnichů trávících svůj život v ústraní a v modlitbách, budou jeho hříchy dostatečně odčiněny. Dalším důvodem zakládání klášterů (především v oblasti Galie v 7. století) bylo jejich využívání k zaopatření těch rodinných příslušníků, kteří nemohli být uspokojeni jinak. Vstupovali do nich mužští potomci, které nebylo možné vybavit půdou, aniž by došlo k nebezpečnému rozdrobení majetku, nebo ženy, pro které se nepodařilo najít vhodný manželský svazek. Kláštery byly místem, kde mniši žijí odloučeni od světa, aby zde naplňovali ideu dokonalého života v souladu s Božím přikázáním. V duchu požadavku \"ora et labora\" (modli se a pracuj) se později v důsledku rozrůzňování řeholí setkáváme v klášterech i s opisováním knih, uměleckou tvořivostí a s určitými typy vědecké práce, takže ve středověku lze o klášterech hovořit také jako o centrech vzdělanosti a kultury. Důležitou roli hrají také na poli sociálním, kdy pečují o nemocné; poskytují jim stravu, oblečení, hygienické potřeby – vše, co nemocným nemůže obstarat vlastní rodina. V pozdějším období některé z klášterů zakládají hospice a také klášterní školy, zajišťující alespoň základní vzdělanost populace.", "section_level": 2}, {"title": "Obnova klášterů a rozvoj monastického hnutí.", "content": "Krátce po založení clunyjského opatství docházelo k postupné obnově dalších, původně opuštěných klášterů. V polovině 10. století se začala znovu těšit oblibě jejich podpora, obnova či zakládání nových kostelů, klášterů či opatství. Ke vstupu do řádu se hlásilo stále více mužů, pro které život v klášteře představoval jednu z mála alternativ k životu strávenému na lovu či v boji. Všeobecně měly kláštery dostatek adeptů na vstup – noviců z řad můžu i žen. Všichni budoucí mniši i mnišky následovali cestu spásy, pokání, kterou nalezli v přijetí řeholního života. Pokud se skutečně zřekli světa v souladu s řeholí a zachovávali věrnost svému povolání, mohli se svým způsobem cítit jako v ráji a prostřednictvím modliteb být v neustálém spojení s Bohem.", "section_level": 2}, {"title": "Opaté kláštera Cluny.", "content": "Ačkoliv za úspěchem reformy stáli především opaté, je nutné zmínit i několik dalších faktorů, které se na úspěchu reformy podílely. Například autoři Suchánek a Drška ve svém díle \"Církevní dějiny\" uvádějí, že nespornou výhodou bylo politicky stabilní klima doby, kdy clunyjská reforma vznikala a dále se rozvíjela. Podle nich lze hovořit o období, kdy nedocházelo k velkým politickým změnám, téměř celé 11. století vládla říší sálská dynastie a ve Francii pak dynastie kapetovská. Za bojů o investituru stáli v čele kláštera pouze dva opati (Odilo a Hugo). Žádný z opatů nebyl netečný k politickým a společenským záležitostem, každý z nich dbal na udržení vstřícných a oboustranně výhodných vztahů mezi duchovním i světským světem. Velmi dobře vycházeli s královským či císařským dvorem, stejně tak i s papežským stolcem. Ve 2. polovině 11. století se angažovali v císařsko-papežských sporech.", "section_level": 1}, {"title": "Odo.", "content": "Odon (926–944), v pořadí druhý opat kláštera, byl do Cluny povolán z kláštera Baume, kde působil jako novicmistr. Během svého působení dbal zejména na dodržování mlčenlivosti a nepřetržité hlasité odříkávání modliteb. Mniši museli žalmy předříkávat všude, kde byli, nikoliv pouze na bohoslužbách. V roce 931 za účelem podpory klášterní reformy získal od papeže Jana XI. privilegium umožňující, aby Cluny smělo přijímat uprchlíky z jakéhokoliv jiného kláštera, kteří hledali místo s přísnější observancí. Díky tomu, že Odon tak vytrvale požadoval papežský souhlas se svým konáním směřujícím k obnově klášterního života, vytvořil se mezi ním a Římem pevný vztah. Zejména proto, že o souhlas žádal v době, kdy byl papežský vliv na církve severu Evropy dosti zanedbatelný. Pro svou loajalitu papežskému stolci byl Odon později požádán, aby reformoval kláštery v Římě, což svědčí o prestiži, již u papeže měl.", "section_level": 2}, {"title": "Odilo.", "content": "Během působení Odila (961/2-1049) se začínají utvářet základní rysy klášterního impéria a clunyjské zvyklosti jsou uváděny do praxe v četných klášterech a opatstvích především ve Francii, Itálii a Španělsku. Díky svému vlivu dosahuje privilegiem uděleným v roce 998 papežem Řehořem V. vyčlenění Cluny z diecézní pravomoci. Privilegium ustanovuje, že žádný biskup nesmí v opatství celebrovat mši nebo kohokoli vysvětit na kněze, není-li k tomu pověřen opatem. Další krok k nezávislosti představuje rok 1024, kdy je klášteru papežem Janem XIX. přiznána úplná exempce, čímž se opatství ocitá výlučně v pravomoci papežského stolce a spolu s ostatními kláštery kongregace je zbaveno biskupského dohledu. Exempce se vztahuje i na všechny clunyjské mnichy bez ohledu na to, kde právě sídlí.", "section_level": 2}, {"title": "Hugo.", "content": "Hugo (1048?-1109) se stal clunyjským novicem ve věku necelých 15 let, o pět let později byl ustanoven převorem. Za jeho vlády dosáhlo Cluny vrcholu moci a společenské prestiže a příznivá finanční situace umožnila vzniknout velkolepým stavbám jako je nový dormitář, refektář, ubytovna pro hosty, jež mohla ubytovat 45 mužů a 30 žen. Církevní historik Blažej Ráček popisuje ve svém díle dnes již neexistující katedrálu takto: „Byla 555 lokte dlouhá, měla pět podélných a dvě příčné lodi, pět věží a byla bohatě vyzdobena prací sochařskou. Byla perlou románského umění a o třetinu delší než chrám sv. Petra v Římě.“ Během Hugovy 60 let trvající vlády se začíná tvořit komplikovaná a rozsáhlá síť vazeb mezi Cluny a podřízenými kláštery. Je vyvíjen tlak na degradaci podřízených klášterů, aby se staly pouhým převorstvím. O moci a vlivu Cluny svědčí i jména podléhajících starobylých a bohatých opatství Vézelay či Moissac, kterým je výjimečně ponechán jejich původní status.", "section_level": 2}, {"title": "Petr Ctihodný.", "content": "Vláda Petra Ctihodného (1122–1156) představuje vrchol moci kláštera, který je však poznamenán střetem nové a staré vlny monasticismu. Nový směr je reprezentován cisterciáckým řádem, který sám sebe označuje za jediného autentické vykladače Benediktovy řehole, což kontrastuje s tradicí Cluny nárokující si stejnou funkci. Složitost této doby dokumentují literární díla z pera představitelů obou znesvářených stran: Petra Ctihodného a Bernarda z Clairvaux. Ten ve svém díle \"Apologia\" (\"Obrana\") vyčítá clunyjským mnichům například nedostatek křesťanské lásky, nadbytek delikátního jídla, kvalitní a drahocenné oděvy, okázalost opatů a jejich družin či extravaganci výzdoby kostelů. Nepřímo tak naznačuje, že Cluny není věrné benediktinské řeholi. Částečně jako reakci na jeho kritiku, částečně v souladu se svým svědomím, Petr Ctihodný navrhuje některé reformy kongregace, například přísnější režim, charakteristické půsty, zřeknutí se konzumace masa, prodloužení doby povinné mlčenlivosti, zákazu vstupu světských kněží i laiků do klauzury, prodloužení noviciátu z týdne na měsíc (zjevně z ekonomických důvodů se nesnaží tuto dobu vrátit na jeden rok, jak předepisuje řehole). Tyto snahy měly posílit asketický život, avšak uvnitř hnutí se setkaly s kritikou. Celkově toto období v sobě skrývá rozpor mezi tradičním mnišstvím, charakterizovým umírněnou askezí, pečlivě propracovanými obřady a společenskou angažovaností na jedné straně a novým směrem, kde u nově vznikajících řádů najdeme výraznější askezi, neboť své počátky odvozují od tradice pouštního mnišství, které je s askezí bytostně spjato. Výrazněji deklarují chudobu, jejímž symbolem má být manuální práce bez ohledu na postavení řeholníka a dále prostota a odloučení mnichů od světa.", "section_level": 2}, {"title": "Clunyjská reforma a její vztah ke gregoriánskému reformnímu hnutí.", "content": "Nejenom kláštery, ale také papežství spělo postupně ke své reformě, která vstoupila do rozhodující fáze v době pontifikátu Řehoře VII. Během svého mnišského života se seznámil s církevním reformním hnutím, šířícím se v lotrinských kruzích, a určitý čas strávil v samém centru reformy v Cluny. V letech 1046–1073 soustředil své síly na vnitřní obrodu církve a získání její svobody a nezávislosti. Jeho přáním byla čistá svatá církev, avšak několikrát se přesvědčil, že tohoto může dosáhnout pouze církev osvobozená od světské moci. Clunyjští se s myšlenkami gregoriánského hnutí rychle ztotožnili, protože jejich ideál svobodné a nezávislé církve se shodoval s Řehořovým. Všichni clunyjští mniši přímo ve službách papeže i v jednotlivých klášterech podporovali tak jeho záměry beroucí si za cíl očištění církve od zlořádů a její ochranu od problémů způsobených laickou investiturou. Zde však bylo možné vysledovat určité pnutí, neboť šíření clunyjské reformy bylo závislé na zápalu zbožných světských panovníků a existovala zde také tradice velmi hlubokých a významných vztahů mezi králi, císaři a clunyjskými opaty. Cluny proto v této věci zaujímala zdrženlivější postoj, spolu s velkou dávkou nestrannosti. Opat Hugo pak prokázal i značné diplomatické dovednosti, když si zachoval důvěru obou znepřátelených stran, tedy papeže Řehoře i císaře Jindřicha, a ačkoliv neúspěšně, pokoušel se mezi nimi zprostředkovat smír. Jak je z výše uvedených faktů vidět, Cluny stálo vždy po boku papeže, nicméně spojenectví dosáhlo svého vrcholu v osobě Oda, bývalého velkopřevora v Cluny, který se stal papežem a po vysvěcení přijal jméno Urban II.", "section_level": 1}, {"title": "Gorze.", "content": "Ve stejné době jako Cluny se dostává do popředí i klášter Gorze. Oba kláštery si byly velmi podobné, oba se řídily benediktinskou řeholí, oba nepovažovaly za nutnou manuální práci řeholníků. Existovaly však rozdíly v důrazu a v praxi, kdy Cluny bylo ve vztahu k liturgiii pokrokovější, naopak v Gorze a jeho dceřiných klášterech, rozkládajících se především na území dnešního Německa, nebyl liturgický vývoj tak košatý, naopak větší důraz se zde kladl na vzdělanost. Hlavní rozdíl však spočíval v jejich vztahu k laickému světu. Kláštery pod sférou vlivu Gorze vděčily za svou existenci a bohatství německým knížatům a především králům. Většina ze 140 klášterů byla podřízena králi nebo některému biskupovi, tudíž zde bylo postavení zakladatele nebo ochránce nebývale pevné. Role ochránce byla v Německu dědičná a nesla s sebou i právo jurisdikce na území opatství. Ochránce jmenoval král nebo jiný významný šlechtic, pod jehož pravomoc opatství spadalo. Jeho moc tak významně omezovala svobodu a v podstatě opatovi znemožňovala svobodnou a nezávislou správu. Role ochránce byla pro Německo 11. století typická a ostře kontrastovala s Cluny, kde byly kláštery kongregace zcela vyjmuty z pravomoci zakladatele a tím se od jeho vlivu zcela oprostily.", "section_level": 1}], "src_summary": "Clunyjská [] reforma je hnutí katolické církve v 10.-12. století, jehož snahou bylo upevnění autority církve a papežské moci. Reforma silně ovlivnila klášterní, duchovní a kulturní život v západní části středověké Evropy.", "tgt_summary": "The Cluniac Reforms (also called the Benedictine Reform) were a series of changes within medieval monasticism of the Western Church focused on restoring the traditional monastic life, encouraging art, and caring for the poor. The movement began within the Benedictine order at Cluny Abbey, founded in 910 by William I, Duke of Aquitaine (875–918). The reforms were largely carried out by Saint Odo (c. 878 – 942) and spread throughout France (Burgundy, Provence, Auvergne, Poitou), into England (the English Benedictine Reform), and through much of Italy and Spain.", "id": 1469002} {"src_title": "Aragonit", "tgt_title": "Aragonite", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Aragonit vzniká při nízkoteplotních a připovrchových podmínkách, je pozdním minerálem hydrotermálních ložisek a epitermálních žil, hojný je na termálních pramenech a gejzírech. Vzniká při rozkladu vápenatých čedičů a jejich láv autohydratací. Recentní je v sedimentech či je přítomen jako složka krápníků. Podmínky vzniku aragonitu:", "section_level": 1}, {"title": "Morfologie.", "content": "Tvoří krátce či dlouze prismatické krystaly, sloupcovité či vláknité krystaly, tvoří stébelnaté, pizolitické (hrachovec) či vřídlovcovité (vřídlovec) agregáty. Jsou známy dvojčaté srůsty dle [110], ojediněle je znám srůst tří krystalů, čímž vzniká pseudohexagonální vzhled.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Krystalografie.", "content": "Aragonit krystaluje v rombické soustavě - ortorombická dipyramida 2/m 2/m 2/m, grupa P mcn. Rozměry buňky: a=4,959, b=7,968, c=5,741, Z=4, 2V=18-19°. Při teplotě nad 400 °C přechází v kalcit.", "section_level": 2}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Tvrdost 3,5-4 (Mo), hustota 2,94 g/cm. Štěpnost je zřetelná podle {010}. Není radioaktivní, má lasturnatý lom. Diamagnetický.", "section_level": 2}, {"title": "Optické vlastnosti.", "content": "Barvy je bílé, šedé, žlutobílé, nazelenalý, načervenalý, žlutobílý, modravý, fialový, též bezbarvý. Je průhledný až průsvitný, pleochroismus není znám, je termoluminiscenční. Vryp bílý či bezbarvý. Lesk skelný na plochách krystalů, smolný na lomových plochách.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Procentuální zastoupení prvků", "section_level": 2}, {"title": "Odrůdy.", "content": "Mossottit s příměsí Sr, nicholsonit se zinkem, tarnowicit s olovem, vřídlovec, hrachovec, železný květ, onyxový mramor či zeiringit", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné minerály.", "content": "Ze skupiny aragonitu - stronciantit, witherit, cerusit, alstonit, barytokalcit, olekminskit, paralstonit", "section_level": 1}, {"title": "Parageneze.", "content": "V gosanech s kalcitem, cerusitem, limonitem, malachitem, na autohydratačních žilách s dolomitem, kalcitem, hydromagnezitem, artinitem, brucitem, na hydrotermálních žilách s galenitem, fluoritem, wulfenitem", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Aragonit nemá praktické využití, je ale ceněným sběratelským minerálem. Odrůda onyxový mramor bývá používán jako ozdobný minerál či je broušen jako kabošon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aragonit je uhličitan vápenatý, chemický vzorec je CaCO. Typická barva je bílá, šedá, modravá, žlutobílá. Název poprvé použil Werner roku 1796 podle místa původu, uznán IMA. Soustava je ortorombická (kosočtverečná) - 2/m 2/m 2/m. Systematické zařazení podle Strunze je 5/B.04-10, skupina aragonitu, bezvodé uhličitany.", "tgt_summary": "Aragonite is a carbonate mineral, one of the three most common naturally occurring crystal forms of calcium carbonate, (the other forms being the minerals calcite and vaterite). It is formed by biological and physical processes, including precipitation from marine and freshwater environments. ", "id": 1861580} {"src_title": "Wladimir Köppen", "tgt_title": "Wladimir Köppen", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Köppenův děd patřil ke skupině německých lékařů, kteří byli do Ruska pozváni carevnou Kateřinou II., aby pomohli zlepšit zdravotnické služby na ruském venkově, později se stal osobním lékařem cara. Jeho otec Peter Köppen byl význačný geograf, historik a etnograf prastarých ruských kultur, významně se podílel na výměně myšlenkových proudů mezi západoevropskými slavisty a ruskými vědci.", "section_level": 1}, {"title": "Studia.", "content": "Wladimir navštěvoval střední školu v Simferopolu na Krymu a v roce 1864 začal studovat botaniku na Petrohradské univerzitě. Často jezdil z dalekého Petrohradu a z Simferopolu ve vnitrozemí Krymu na krymské pobřeží, kde bylo rodinné sídlo Köppenových. Rozmanitost květeny v souvislosti s geografickými poměry Krymu, a naprosto zřejmá rozrůzněnost přírodních poměrů mezi Petrohradem a jeho domovem na Krymu v něm vzbudila zájem studovat vztahy podnebí a ostatní přírody. V roce 1867 se vydal na univerzitu v Heidelbergu a v roce 1870 obhájil svou dizertační práci o vztahu teploty a růstu rostlin na univerzitě v Lipsku.", "section_level": 2}, {"title": "Profesní dráha.", "content": "Mezi lety 1872 a 1873 byl Köppen zaměstnán v ruské meteorologické službě. V roce 1875 se vrátil zpět do Německa a stal se vedoucím pracovníkem námořní observatoře Deutsche Seewarte v Hamburku. Zodpovídal za vytvoření služby předpovědi počasí v severozápadním Německu a přilehlé mořské oblasti. Po čtyřech letech v meteorologické službě se vrátil ke svému prvotnímu zájmu – základnímu výzkumu. Köppen začal soustavně studovat podnebí a dělal pokusy se sondážními balóny, aby získal data z horních vrstev atmosféry. Je považován za spoluzakladatele a průkopníka aerologie. V roce 1884 prvně publikoval mapu klimatických pásem s vykresleným sezónním chodem teplot. Zpracování mapy postupně zdokonaloval po zbytek svého života. Ucelená verze jeho klasifikačního systému vyšla prvně v roce 1918, poslední verze byla publikována v roce 1936. V roce 1890 spolupracoval na prvním atlasu oblaků. V roce 1923 publikuje monografii \"Die Klimate der Erde\" (Podnebí Země). Kromě popisu různých typů podnebí, byl obeznámen i s paleoklimatologií. V roce 1924 spolu se svým zetěm Alfredem Wegenerem publikoval práci \"Die Klimate der Geologischen Vorzeit \" (Podnebí doby předhistorické), čímž výrazně podpořili Milankovićovu teorii. Na konci svého života spolupracoval s německým klimatologem Rudolfem Geigerem, pracovali na pětisvazkovém díle \"Handbuch der Klimatologie\" (Příručka klimatologie). Dílo nebylo nikdy dokončeno, vyšlo jen několik částí, tři z nich sepsal Köppen. Po Köppenově smrti v roce 1940 pokračoval v jeho práci na klasifikaci podnebí právě Geiger. Köppen publikoval více než 500 odborných pojednání, a udržel si svou zvídavost a široký rozsah zájmů po celý svůj život. Kromě vědecké činnosti se aktivně věnoval společenským otázkám, věnoval mnoho času a úsilí problematice reformy školství a problematice sociálně slabých. Byl zastáncem používání esperanta, přeložil do něj několik svých děl.", "section_level": 2}], "src_summary": "Wladimir Köppen (, 25. září 1846 Petrohrad, Rusko – 22. června 1940 Štýrský Hradec, Německá říše) byl rusko-německý geograf, meteorolog, klimatolog a botanik. ", "tgt_summary": "Wladimir Peter Köppen (;, \"Vladimir Petrovich Kyoppen\"; 25 September 1846 – 22 June 1940) was a Russian-German geographer, meteorologist, climatologist and botanist. After studies in St. Petersburg, he spent the bulk of his life and professional career in Germany and Austria. His most notable contribution to science was the development of the Köppen climate classification system, which, with some modifications, is still commonly used. Köppen made significant contributions to several branches of science.", "id": 1360672} {"src_title": "Pelmeně", "tgt_title": "Pelmeni", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Rusové tento pokrm převzali od Udmurtů, uralského národa, se kterým se „stýkali a potýkali“ již od konce 12. století. Ruský název je vlastně zkomoleninou udmurtského složeného výrazu \"peľnjaň\" (\"пельняань\"), což znamená „chléb ve tvaru ucha“. Udmurtští lovci si tyto „chlebové uši“ brávali s sebou na své výpravy do lesů. Zejména po dobytí Kazaňského chanátu (1552) se ruské oblasti dostávaly do intenzivního kontaktu s kulturou (včetně kuchyně) uralských národů. Když pak byla roku 1730 otevřena hlavní spojnice mezi evropskou Rusí a Sibiří – tzv. Sibiřský trakt – jež vedla i přes zemi Udmurtů, seznámily se s pelmeněmi také masy ruských vystěhovalců a vyhnanců, kteří jejich znalost přenesli i na Sibiř (kam se také dostávaly z druhé strany, od Číny a Koreje). Pelmeně, místně zvané sibiřské pelmeně (\"сибирские пельмени\"), se v tamních klimatických podmínkách staly velmi oblíbenou, výživnou potravou, kterou lze skladovat zmrzlou venku po dobu až několika měsíců. Ze Sibiře se pak pochoutka rozšířila do celé ruské říše.", "section_level": 1}, {"title": "Složení a příprava.", "content": "Největší rozdíl mezi pelmeněmi a jinými druhy knedlíčků je v jejich tvaru a velikosti – typické pelmeně jsou měsíčkovitého („uchovitého“) tvaru a v průměru mají cca 2–3 cm, zatímco většina ostatních typů je většinou podlouhlá či kulatá a větší. Pelmeně se připravují z těsta, podobného nudlovému – těsto musí být velmi tuhé, až nepoddajné. Někdy se do něj přidává i mléko nebo voda. Pro náplň lze použít vepřové, jehněčí, hovězí nebo jakékoli jiné maso; také smíchání několika druhů je velmi oblíbené. (Podle tradičního udmurtského receptu by náplň měla obsahovat 45 % hovězího, 35 % jehněčího a 20 % vepřového masa.) Navíc se do náplně přidávají rozličná koření jako černý pepř, česnek a zejména cibule. Okrajem skleničky se z tence vyváleného těsta vykrojí placička, na kterou se nanese lžička masové náplně, placička se přeloží napůl a okraje se stisknou do vlnitého „švu“. Hotové šátečky lze i zmrazit; až bezprostředně před konzumací se vloží do vroucí osolené vody a vaří se, dokud nevyplavou a poté ještě 2–5 minut. Horké pelmeně se polijí/potřou máslem nebo kysanou smetanou, popř. hořčicí, smetanovým křenem či octem. Některé recepty doporučují ještě pelmeně po uvaření osmahnout dozlatova na pánvi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pelmeně (, \"pelmeni\") jsou národním jídlem Ruska, ale i sousedních zemí, spadajících pod vliv jeho kultury (země býv. SSSR). Jsou to vlastně masové knedlíčky, přesněji těstové taštičky plněné masem a uvařené ve vodě. Obvykle se dělají s náplní z mletého masa (ale existují i sladké varianty), která je zavinuta v tenkém těstě vyrobeném z mouky a vajec. Velmi podobné jídlo je též připravováno na Ukrajině, Litvě, v Itálii, kavkazských zemích, Mongolsku, Číně, himálajských zemích a Koreji.", "tgt_summary": "Pelmeni (; —plural, пельмень —singular) are dumplings of Russian cuisine that consist of a filling wrapped in thin, unleavened dough. ", "id": 2051729} {"src_title": "Tomi Ungerer", "tgt_title": "Tomi Ungerer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pocházel z hodinářské dynastie, dětství prožil ve Štrasburku a Wintzenheimu, kde zažil německou okupaci Alsaska a boje o Colmarskou kapsu na konci války. Pro kázeňské prohřešky nedokončil École supérieure des arts décoratifs de Strasbourg, sloužil u cizinecké legie a cestoval po Evropě. Od roku 1956 žil v New Yorku, kde pracoval pro nakladatelství Harper & Row, o rok později vydal svoji první dětskou knihu \"The Mellops Go Flying\" a stal se umělcem na volné noze. Později žil v Kanadě a od roku 1976 do smrti v Irsku.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba.", "content": "Vydal více než 140 publikací. Různými technikami vytvořil okolo čtyřiceti tisíc výtvarných děl, jeho styl byl inspirován Honoré Daumierem a Saulem Steinbergem. Podle jeho předlohy natočil Gene Deitch film \"Tři loupežníci\". Spolupracoval s periodiky jako \"The New York Times\", Esquire, \"The Village Voice\", \"Playboy\" nebo \"Charlie Hebdo\", dělal reklamy pro firmy Bonduelle, Pepsi nebo Trans World Airlines, podílel se na úspěšné volební kampani Willyho Brandta v roce 1972. Vytvářel filmové plakáty i politické karikatury, v nichž odsuzoval válku ve Vietnamu a rasovou diskriminaci. Jeho tvorba se vyznačovala smyslem pro absurditu a černý humor, erotická otevřenost knihy \"Formicon\" mu vynesla soudní žalobu pro obscenitu. V roce 1988 navrhl Janusovu fontánu v rodném Štrasburku. Podporoval evropskou integraci a byl ambasadorem Rady Evropy pro otázky vzdělání. V roce 2007 bylo ve Štrasburku otevřeno \"Musée Tomi-Ungerer – Centre international de l'illustration\". Kolekce je děl je uložena v Německé národní knihovně. Americký režisér Brad Bernstein o něm v roce 2012 natočil celovečerní dokument \"Far Out Isn't Far Enough: The Tomi Ungerer Story\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomi Ungerer, celým jménem Jean-Thomas Ungerer (28. listopadu 1931 Štrasburk – 9. února 2019 Cork) byl francouzský karikaturista, ilustrátor a spisovatel alsaského původu, představitel politické satiry a kontrakultury 60. let.", "tgt_summary": "Jean-Thomas \"Tomi\" Ungerer (28 November 1931 – 9 February 2019) was an Alsatian artist and writer. He published over 140 books ranging from children's books to adult works and from the fantastic to the autobiographical. He was known for sharp social satire and witty aphorisms. Ungerer is also famous as a cartoonist and designer of political posters and film posters. ", "id": 22688} {"src_title": "Wardriving", "tgt_title": "Wardriving", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Wardriving jako pojem vznikl původně z wardialingu. Výraz popularizovaný postavou hranou Matthew Broderickem ve filmu WarGames. Wardialing v této souvislosti odkazuje na praxi používání počítače k vytáčení mnoha telefonních čísel v naději nalezení aktivního modemu. Warbiking je v podstatě stejný jako Wardriving, jen se při hledání bezdrátových sítí nevyužívá vozidla, ale jízdy na kole nebo motocyklu. Tato činnost se někdy usnadňuje montáží Wi-Fi zařízení na samotném kole nebo motocyklu. Warwalking (někdy warjogging) je v podstatě stejný jako Wardriving, kromě toho, že to je provozován pěší chůzí a ne z jedoucího vozidla. Nevýhoda tohoto přístupu spočívá v nižší rychlosti cestování a absenci pohodlného výpočetního prostředí. Proto v této oblasti převládají přenosná zařízení, jako jsou PDA, netbook a smartphone, která mohou vykonávat tuto činnost během chůze nebo stání. Warkitting je kombinací wardrivingu a rootkittingu. Ve warkitting útoku hacker nahradí firmware z napadeného routeru. To mu umožňuje kontrolovat veškerý provoz oběti a dokonce mu umožňuje zakázat SSL tím, že nahradí HTML obsah během stahování. Warkitting objevili Tsow, Jakobsson, Yang a Wetzel v roce 2006. Jejich objev uvedl, že 10 % z bezdrátových routerů bylo snadno přístupných pro WAPjacking (škodlivé nakonfigurování nastavení, bez možnosti dělat vlastní úpravy na firmware) a 4,4 % z bezdrátových routerů byly vystaveny WAPkittingu (ničící firmware v routeru). Jejich analýza ukázala, že objem pověřených krádeží možných přes Warkitting překročil odhady krádeží přes phishing.", "section_level": 1}, {"title": "Mapování.", "content": "Mnoho lidí zabývající se wardrivingem používá GPS zařízení k měření polohy sítí. Tyto souřadnice spolu s údaji o síti (SSID, kanál, šifrování...) vkládají do online map a databází. Dnes je populární internetový nástroj WiGLE, zatímco jeden z průkopnických mapových aplikací byl StumbVerter, který používal Microsoft MapPoint k čerpání informací nalezených sítí. Ovšem tyto nástroje obsahují údaje o bezdrátových sítí především v zahraničí. Pro ČR se v poslední době rozvijí projekt freewifihotspot, který do mapových podkladů Google vkládá informace o bezdrátových sítí a to jak zabezpečených tak i otevřených. Seznam sítí se neustále rozrůstá a v současné době (říjen 2010) čítá databáze něco přes 287 000 záznamů. Informace byly shromážděny do podrobné mapy, která byla zveřejněna na internetu.", "section_level": 1}, {"title": "Antény.", "content": "Pro lepší dosah slouží vyrobené nebo koupené antény, které se dělí na všesměrové, panelové, sektorové až po vysoce směrové. Antény bezdrátových přijímačů mohou být upraveny tak, aby rozšířily své schopnosti pro výběr a připojení k bezdrátovým přístupovým bodům. To může být provedeno běžným kovovým drátem a kovovým talířem, který je upraven do formy směrové antény. Pro wardriving se nejčastěji používá všesměrová anténa se ziskem okolo 5 dBi, která může mít magnetický stojánek pro lepší a pohodlnější upevnění na karoserii vozidla.", "section_level": 1}, {"title": "Wardriving a piggybacking.", "content": "Výraz wardriving je někdy neprávem zaměňován za piggybacking. Většina wardriving software se pouze přihlašuje a získává informace o bezdrátových přístupových bodech nalezených při jízdě, bez použití služeb sítě. Připojení k síti a využívání jejích služeb bez výslovného povolení je považováno za piggybacking. Ovšem některé programy pro wardriving skutečně přebírají kontrolu nad Wi-Fi sítí, čímž se z wardriving činnosti stává piggybacking. Je proto vhodné vybrat správný software – např. Kismet nebo KisMAC nekomunikuje vůbec se sítí a jedná se pouze o pasivní naslouchání (přihlášení na vysílací adresu). Lze to přirovnat k poslechu rozhlasové stanice, která vysílá v určité oblasti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Wardriving je vyhledávání bezdrátových sítí Wi-Fi osobou jedoucí ve voze, pomocí přenosného počítače nebo PDA či smartphone. Software pro Wardriving je volně přístupný na internetu, jako třeba NetStumbler pro Windows, Kismet nebo SWScanner pro Linux, FreeBSD, NetBSD, OpenBSD, DragonFly BSD, Solaris a KisMac pro Macintosh. Existují také domácí aplikace Wardriving pro kapesní herní konzole, které podporují Wi-Fi, jako jsou sniff_jazzbox nebo wardive pro Nintendo DS, Road Dog pro Sony PSP, WiFi-Where pro iPhone, G-MoN pro operační systém Android a WlanPollution nebo PyNetMony pro Symbian zařízení Nokia S60.", "tgt_summary": "Wardriving is the act of searching for Wi-Fi wireless networks by an attacker usually in a moving vehicle, using a laptop or smartphone. Software for wardriving is freely available on the internet. ", "id": 1360269} {"src_title": "Werner Forßmann", "tgt_title": "Werner Forssmann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Werner Forssmann byl jediné dítě právníka Julia Forssmanna a jeho manželky Emmy roz. Hindenbergové. Vystudoval medicinu na univerzitě Fridricha Wilhelma (dnes Humboldtova) v Berlíně. Již během studií se zajímal o kardiální diagnostiku. V roce 1929 pracoval v nemocnici v Eberswalde, kde provedl sám na sobě test na srdeční katetrizaci. Zavedl si kanylu do žíly a 65 cm dlouhý katetr až do pravé srdeční komory, jak bylo dokumentováno v pořízeném rentgenovém snímku. Tento postup publikoval 5. listopadu 1929 v odborném tisku, ale větší odezvu v odborné veřejnosti měla až jeho přednáška na konferenci Německé společnosti pro chirurgii v dubnu 1931. Katetrizace byla použita již v předchozích letech na zvířatech i lidech (Ernst Unger, Fritz Bleichröder, Walter Löb v r. 1912), ale prvenství díky publikování bylo přiznáno Forssmannovi. Jeho článek s názvem \"Katetrizace pravé strany srdce\" v časopisu \"Klinische Wochenschrift\" je dnes považován za jeden z mezníků rozvoje medicíny. Ve své době však Forssmann neměl podporu pro širší uplatnění této metody na svém pracovišti. O zdokonalení katetrizace a její zavedení do klinické praxe se zasloužili až ve 40. letech A. Cournand a D. W. Richards. Forssmann krátce pracoval v berlínské nemocnici Charité a od července 1932 v městské nemocnici v Mohuči, kde se seznámil se svou budoucí ženou Elisabeth Engelovou. Vzali se v prosinci 1933, a protože jako manželé nemohli zůstat na jednom pracovišti, přijal nové zaměstnání jako urolog v nemocnici Rudolfa Virchowa v Berlíně. V následujících letech pracoval jako vedoucí chirurg v několika dalších nemocnicích v Berlíně a Drážďanech. Byl členem NSDAP. Roku 1939 byl povolán do Wehrmachtu jako zdravotní důstojník - chirurg a během 2. světové války se zúčastnil bojů v Polsku, Norsku a Sovětském svazu. V roce 1942 se vrátil do Berlína a zde pracoval až do konce války. Z Berlína uprchl a dostal se do zajetí Američanů, ze kterého byl propuštěn v říjnu 1945. Vrátil se ke své rodině do Wiesu (Kleines Wiesental) u Freiburgu. V poválečných letech jako bývalý člen NSDAP měl Forssman zákaz vykonávat činnost a vypomáhal zde v soukromé praxi své manželky. Od roku 1950 pracoval v různých nemocnicích jako urolog, v této oblasti absolvoval i vědecký výzkum. Kardiologií se již v praxi nezabýval, své zkušenosti s katetrizací prezentoval na přednáškách. V roce 1954 obdržel Leibnizovu medaili Německé akademie věd v Berlíně za přínos terapeutické kardiochirurgii. V roce 1956 získal společně s André Frédéricem Cournandem a Dickinsonem W. Richardsem Nobelovu cenu ve fyziologii a lékařství za objevy týkající se srdeční katetrizace a patologických změn v oběhovém systému. Od r. 1958 pracoval Forssmann jako vedoucí chirurg v nemocnici v Düsseldorfu, kde zůstal až do odchodu do penze v r. 1969. I když se nevěnoval vědecké práci a byl kritizován pro své členství v NSDAP, udělení Nobelovy ceny přineslo Forssmannovi mnohá další ocenění: Spolkový záslužný kříž r. 1959, jmenování čestným profesorem na univerzitách v Cordobě (Argentina) a Düsseldorfu, čestné členství v lékařských společnostech, členství v Akadmii věd Indie, čestný doktorát Humboldtovy univerzity v Berlíně (r. 1977). Po odchodu do důchodu žil v Wies-Wambachu a napsal paměti, které byly vydány v roce 1972 pod názvem \"Pokus na sobě\" (\"Selbstversuch\"). Zemřel 1. června 1979 na infarkt.", "section_level": 1}], "src_summary": "Werner Theodor Otto Forßmann (psán také Forssmann, 29. srpna 1904 – 1. června 1979) byl německý chirurg a urolog, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1956. Cenu s ním dostali také André Cournand a Dickinson Richards a byla mu udělena za vynález srdeční katetrizace.", "tgt_summary": "Werner Theodor Otto Forßmann (Forssmann in English; 29 August 1904 – 1 June 1979) was a physician from Germany who shared the 1956 Nobel Prize in Medicine (with Andre Frederic Cournand and Dickinson W. Richards) for developing a procedure that allowed cardiac catheterization. In 1929, he put himself under local anesthesia and inserted a catheter into a vein of his arm. Not knowing if the catheter might pierce a vein, he put his life at risk. Forssmann was nevertheless successful; he safely passed the catheter into his heart.", "id": 23269} {"src_title": "Dolní Lotrinsko", "tgt_title": "Lower Lorraine", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Vévodství bylo vytvořeno z bývalé říše Lotharingie králem Lotharem II., který byl králem od roku 855. Lotharingie byla koncem 9. století rozdělena a následně znovu spojena francouzským králem Ludvíkem III. podpisem Ribemontské smlouvy v roce 880. Po smrti Ludvíka IV. v roce 911 připojil k hrabství francouzský král Karel III., část západní Francie. Tím bylo vytvořeno vévodství. Kolem roku 995 pak vévoda Giselbert, syn Reginara, vévody lotrinského prohlásil hrabství vévodstvím a dostal k tomu souhlas nejen německého císaře Jindřicha I. Ptáčníka, ale i francouzského krále Rudolfa Burgundského. V roce 959 svatý Bruno Veliký (924–965 v Remeši), arcibiskup kolínský, syn Jindřicha I. Ptáčníka a sv. Matyldy, bratr německého císaře Otty I. rozdělil Lotharingii na dvě vévodství: Dolní a Horní Lotrinsko či Dolní a Horní Lotharingii a udělil hraběti Godfreyovi I. z Mons titul vévody Dolní Lotrinska. Toto území sahalo od severu dolů po řece Rýn, zatímco Horní Lotrinsko leželo dále na jihu po řece Rýn. Obě vévodství tvořila západní část Svaté římské říše založené Brunovým starším bratrem císařem Ottou I. v roce 962. Další vývoj obou zemí byl odlišný. Po smrti Godfreyho syna vévody Richara bylo Dolní Lotrinsko podřízena přímo císaři, dokud v roce 977 Otto II. neohrožoval vévodu Dolního Lotrinska Karla (953–993). Dolní a Horní Lotrinsko se opět spojily pod vládou Gothela (či Gozela) I. (kolem 967 – 19. dubna 1044). Dolní vévodství pak postupně zanikalo, zatímco Horní Lotrinsko se stalo známým jako Lotrinské vévodství.", "section_level": 1}, {"title": "Následná území.", "content": "Po rozbití územní celistvosti a ukončení moci vévodství vzniklo v tomto regionu mnoho dalších států. Nejdůležitější z nich byly: Následující nástupnické státy zůstaly pod pravomocí vévodů Dolního Lotrinska (\"Lothier\"):", "section_level": 1}], "src_summary": "Dolní Lotrinsko, resp. Dolnolotrinské vévodství neboli Dolní Lotharingie (\"Neder-Lotharingen\", \"Lothier\" nebo \"Lottier\") nebo Dolní Lorraine, byla ve středověku původně severní část vévodství lotrinského. Vévodství vzniklo v roce 959. Rozkládalo se přibližně na území současného Nizozemska, zahrnovalo téměř všechny současné regiony Holandska, dále střed a východ Belgie (vyjma Flanderského hrabství), Lucemburska, části severní Francie (po Valenciennes a Cambrai, východní části francouzského regionu Nord-Pas de Calais) a části Německa (severní část německého regionu Porýní, včetně Cách, Kolína nad Rýnem a Východního Fríska). ", "tgt_summary": "The Duchy of Lower Lorraine, or Lower Lotharingia (also referred to as \"Lothier\" or \"Lottier\" in titles), was a stem duchy established in 959, of the medieval Kingdom of Germany, which encompassed almost all of the modern Netherlands (including Friesland), central and eastern Belgium, Luxemburg, the northern part of the German Rhineland province and the eastern parts of France's Nord-Pas de Calais region.", "id": 72678} {"src_title": "Lumík norský", "tgt_title": "Norway lemming", "src_document": [{"title": "Taxonomie a populace.", "content": "Lumíka norského poprvé popsal Linnaeus roku 1758 a jednalo se o dospělého jedince ze severu Norska. Obecně se ale jedná o velmi starý druh, který přežil i Pleistocén díky tomu, že se na krátkou dobu přesunuli do západní Evropy. Jeho blízkými příbuznými jsou lumík amurský (\"Lemmus amurensis\") a lumík sibiřský (\"Lemmus sibiricus\"). Stále panuje i tvrzení, že lumíci sibiřští jsou předky těch norských, což ale na základě analýz DNA není pravda. Populace lumíků norských má obecně čtyřleté cykly, přičemž první tři roky je jejich populace udržitelná, čtvrtý rok ale dramaticky narůstá a hned zase upadá. I tak ale platí, že se jedná o druh málo dotčený, tedy nechráněný.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Lumík norský je drobný hlodavec s nevýrazným pohlavním dimorfismem. Samce od samice lze rozeznat jen těžko, obě pohlaví měří na délku okolo 155 mm a váží do 130 g, v závislosti na stravě a jejím množství. Samotný ocas je dlouhý 10 až 19 mm. Jejich tělo pokrývá řidší, na dotek hrubá srst, která mívá žluto-černé zbarvení. Na břiše pak bývá světlejší.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "Lumík norský tráví zimu v norách pod sněhem. Během jarního tání se pak stěhuje do vyšších poloh, kde je sníh stále dostatečně pevný a tedy i bezpečný. V případě nepříznivých podmínek migrují i na velké vzdálenosti směrem k moři, to ale není vědecky prokázáno. Pohlavní dospělosti dosahují lumíci již v jednom měsíci. I to je důvod, proč je jich tak velké množství a jejich populace je poměrně stálá. Od stáří jednoho měsíce pak každá samička porodí vrh o šesti až osmi mladých každé tři až čtyři týdny. Mnoho mláďat se ale nedožije ani několik dní a slabší jedinci umírají již brzy po porodu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lumík norský (\"Lemmus lemmus\") je běžný druh lumíka endemický pro severní Evropu, největší populace bychom pak našli v Norsku. Lumík norský vyhledává tundry v blízkosti vody a s množstvím skal. Dospělí jedinci se živí především ostřicemi, travinami, ale i mechem. Jsou aktivní hlavně ve dne, v noci střídají spánek a občasné aktivity.", "tgt_summary": "The Norway lemming, also Norwegian lemming (\"Lemmus lemmus\") is a common species of lemming found in northern Fennoscandia. It is the only vertebrate species endemic to the region. The Norway lemming dwells in tundra and fells, and prefers to live near water. Adults feed primarily on sedges, grasses and moss. They are active at both day and night, alternating naps with periods of activity.", "id": 2193003} {"src_title": "Houževnatec jedlý", "tgt_title": "Shiitake", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Název Šiitake (椎茸) je přejatý z japonštiny, kde tento výraz znamená „houba rostoucí na šii“ (šii je strom rodu \"Castanopsis\" z čeledi bukovitých). Číňané jí říkají \"xiānggū\" (voňavá houba) nebo \"dōnggū\" (zimní houba).", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Šiitake se skládá z klobouku a třeně. Barva klobouku je světle hnědá až tmavě hnědá, většinou je zbarven nestejnoměrně a mívá bílé skvrny. Povrch klobouku je pokrytý šupinkami a může být nepravidelně rozpraskaný. Dorůstá do průměru 5-15 cm. Lupeny na spodní straně klobouku jsou u mladých hub krémové barvy, později jsou narůžovělé a mívají na sobě tmavší skvrnky. Třeň je kratší a vyskytují se na ní různé odstíny hnědé. Dužina houby je pevná a má bílou barvu.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Šiitake se přirozeně vyskytuje v teplém a vlhkém podnebí jihovýchodní Asie. Je to dřevokazná houba a roste po skupinách na rozkládajících se kmenech listnatých stromů, zejména šii, kaštanu, dubu, javoru, ambroně, buku, topolu, habru či moruše.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Poprvé bylo šiitake pěstováno v Číně před několika tisíci lety. Odtud se rozšířilo do Tchaj-wanu a Japonska. Japonci pěstovali houbu tak, že nařezané kmeny stromu šii položili vedle kmenů, na kterých již houba rostla, a spory se tak šířily do jejich nejbližšího okolí. Houby šiitake jsou stále pěstovány v podmínkách podobných jejich přirozenému prostředí. Buď na substrátu nebo na dřevěných kmenech. Houževnatec jedlý patří mezi nejrozšířeněji pěstované houby, tvoří až 25 % celkové roční produkce hub na celém světě. Jen produkce Japonska a Hongkongu činí 100 000 tun ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v kuchyni.", "content": "Šiitake má specifické, výrazné aroma a zvláštní, přirozeně nasládlou chuť. Zejména v kuchyni východní Asie se houby šiitake hojně využívají jak čerstvé, tak sušené. V Japonsku se často podávají v miso polévce a jako jedna z ingrediencí v různých vařených, smažených i dušených pokrmech. Rovněž v čínské kuchyni jsou častou přísadou zejména vegetariánských jídel.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v léčení.", "content": "Šiitake je přírodním zdrojem β-glukanů, díky čemuž má příznivé účinky na imunitní systém. Obsahuje taktéž eritadenin, který snižuje hladinu cholesterolu v krvi, a dále vitamíny B2, B6 a D, měď, selen, kyselinu pantothenovou, zinek a mangan.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumy.", "content": "Japonský lékař Kisaku Mori byl jedním z prvních vědců, kteří zkoumali obsah vitamínů a enzymů v šiitake a léčebné účinky této houby. Došel k závěrům, že houba šiitake je účinná při léčbě vysokého cholesterolu, překyselení, žaludečních vředů, žlučových kamenů, cukrovky či anémie. Od té doby proběhlo zejména v Japonsku více než 100 výzkumů zaměřených na šiitake a jeho účinky na zdraví, které potvrdily antivirové a antibiotické vlastnosti této houby, a také její schopnosti snižovat cholesterol.", "section_level": 2}], "src_summary": "Houževnatec jedlý (\"Lentinula edodes\") známý též jako šiitake je jedlá houba původem z východní Asie, Ve světě je značně oblíbená pro své využití v kuchyni, hlavně v čínské a v dalších orientálních kuchyních. Dnes je již s úspěchem pěstována i mimo východní Asii.", "tgt_summary": "The shiitake (; Lentinula edodes) is an edible mushroom native to East Asia, which is cultivated and consumed in many Asian countries. It is considered a medicinal mushroom in some forms of traditional medicine.", "id": 49989} {"src_title": "Luise Rinserová", "tgt_title": "Luise Rinser", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Absolvovala střední školu v Mnichově, vystudovala pedagogiku a psychologii. Pracovala pak jako asistentka na několika školách v Horním Bavorsku. Seznámila se tam s reformovanými pedagogickými metodami Franze Seitze, který tak ovlivnil její způsob výuky. Během tohoto období také napsala své první povídky. Ačkoli odmítla vstoupit do NSDAP, po roce 1936 patřila k jejímu ženskému křídlu (něm. \"NS-Frauenschaft\"). V roce 1939 se vdala. V roce 1944 byla uvězněna poté, co ji udal nacistický „přítel\" kvůli podrývání vojenské morálky. Soudní proces, který by pravděpodobně skončil trestem smrti za zradu, byl zastaven díky konci války. Otřesnou zkušenost vězeňského života popsala v \"Deníku z vězení\" (\"Gefängnistagebuch\"), vydaném v roce 1946. Od roku 1945 do roku 1953 byla na volné noze, psala pro noviny \"Neue Zeitung München\". V roce 1959 se přestěhovala do Říma, o šest let později do městečka Rocca di Papa v jeho blízkosti. Naposled žila v Unterhachingu u Mnichova, kde v roce 2002 zemřela.", "section_level": 1}, {"title": "Politické aktivity.", "content": "Rinserová se angažovala v politických a sociálních otázkách. Podporovala např. Willyho Brandta, protestovala proti investicím do jaderných zbraní v Německu. Stala se také ostrým kritikem katolické církve. Přesto ji však nikdy neopustila, byla rovněž akreditovanou novinářkou na druhém vatikánském koncilu. V roce 1984 ji němečtí Zelení navrhli jako kandidátku na německou prezidentku. Spolkový president Johannes Rau Rinserovou ocenil jako jeden z velkých literárních hlasů poválečného období.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Jejím prvním manželem se v roce 1939 stal skladatel Horst Günther Schnell, který také byl otcem jejích dvou synů. Zemřel za 2. světové války na východní frontě. Po jeho smrti se provdala za komunistického spisovatele Klause Herrmanna; toto manželství bylo ukončeno kolem roku 1952. Jejím třetím manželem se stal skladatel Carl Orff. Brali se v roce 1954, po šesti letech se však rozvedli. Jejím přítelem byl také korejský skladatel Yun I-sang. Blízký vztah navázala s opatem benediktinského kláštera Ettal Johannesem Maria Hoeckem a také s teologem Druhého vatikánského koncilu Karlem Rahnerem. aj.", "section_level": 2}, {"title": "Reference.", "content": "\"V tomto článku byly použity informace z článků o L. Rinserové na anglické a německé Wikipedii\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Luise Rinserová (30. dubna 1911, Pitzling, Německo – 17. března 2002, Unterhaching u Mnichova, Německo) byla německá spisovatelka, autorka mnoha románů a povídek.", "tgt_summary": "Luise Rinser (30 April 1911 – 17 March 2002) was a German writer, best known for her novels and short stories.", "id": 1881002} {"src_title": "Hlučínsko", "tgt_title": "Hlučín Region", "src_document": [{"title": "Vymezení.", "content": "Hlučínsko se rozkládá podél hranice s Polskem, mezi městy Opavou, Ostravou a Bohumínem. Ze severu je vymezeno státní hranicí, z jihozápadu řekou Opavou a z jihovýchodu Odrou. Na západě hranice probíhá mezi opavským předměstím Kateřinky (do Hlučínska nepatří) a Malými Hošticemi. Hranice vůči Polsku je poměrně klikatá a nepřirozená, a ani neodpovídala přesně jazykovým poměrům v době vytyčování. Je výsledkem dvou nesourodých přístupů – západní část hranice (od Opavy po Třebom) odpovídá hranici mezi dosavadním hlubčickým a ratibořským okresem, zatímco zbytek hranice kopíruje přímou linii Ketř–Bohumín, narýsovanou francouzskou generalitou. To mělo za důsledek, že hranice místy vedla zcela proti smyslu etnického principu – zatímco převahou česká obec Velké Štibořice zůstala Německu (dnes \"Ściborzyce Wielkie\" v Polsku), německé obce Sudice a Třebom byly připojeny k Československu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší historie.", "content": "Nejstarší doklady přítomnosti člověka na území Hlučínska spadají do starší doby kamenné, a to do starého paleolitu. Z té doby pochází nález pěstního klínu srdčitého tvaru s poškozenou bází, kulturně odpovídající acheuléenu, jež byl nalezen na katastru obce Bohuslavice. Rovněž nálezy z obce Oldřišov, koncentrující se především v místech bývalé pískovny východně od kostela Narození Panny Marie, Závady a Bolatic signalizují přítomnost člověka již v tomto období. Na východním svahu „Černého kopce“ na katastru obce Třebom byla nalezena drobná štípaná silicitová industrie pravděpodobně středně paleolitického stáří. Ve starší fázi mladého paleolitu byla širší oblast Slezska „intenzivněji“ osídlena szeletienem a právě této „starokamenné“ kultuře náležící drobná kolekce štípané industrie z Hněvošic, Hošťálkovic, Chuchelné a Třebomi. Aurignacienu pak náleží nálezy z Hošťálkovic, Kozmic a Malých Hoštic. Ve střední fázi mladého paleolitu je osídlení, reprezentované gravettienem, zachyceno na katastru Hošťálkovic nad soutokem řek Odry a Opavy. Bohatá kolekce této kultury pak pochází z nejlépe prozkoumané a současně také nejznámější archeologické lokality Hlučínska z Petřkovic, kde se osídlení koncentrovalo na vrchu Landek, odkud také pochází stejnojmenná venuše - tzv. Landecká venuše. Zastoupeno je na území Hlučínska také osídlení z pozdní fáze mladého paleolitu reprezentované epigravettienem, a to na katastru obce Chuchelná. Blíže chronologicky nezařaditelné paleolitické předměty pocházejí z území obcí Kravaře, Strahovice a Velké Hoštice. Z katastru obce Koblov je znám nález mamutí stoličky a rovněž na tomto území je signalizováno i mezolitické osídlení, které je rovněž sledováno také na katastru Strahovic. Počátek mladší doby kamenné je v širším středoevropském kontextu spojen s kulturou lidu lineární (dříve také označované jako volutové) keramiky. Stopy této kultury byly zachyceny v Bohuslavicích, Bolaticích, Darkovicích, Hlučíně, Hněvošicích, Chuchelné, Kravařích, Píšti, Strahovicích, Třebomi a Velkých Hošticích. Lineární kultura se na území Hlučínska objevuje od nejstarší fáze (Ib) svého vývoje a pokračuje i ve fázích IIa i IIb. Rozpoznán zde byl i její III. stupeň. Rovněž byly v regionu zachyceny prvky želiezovské skupiny a ojediněle i šáreckého typu. Osídlení pak pokračuje v intencích lengyelské kultury, která plynule přechází do eneolitu. Zmiňovaná kultura se objevuje v Bohuslavicích, Bolaticích, Hněvošicích, Chuchelné, Kobeřicích, Malých Hošticích, Píšti, Služovicích, Strahovicích a Velkých Hošticích. Je zde jednoznačně potvrzen její počáteční stupeň (HLS I). Kultura se pak dále plynule vyvíjí (HLS III) až do své konečné fáze (HSL IV), kdy ji střídá lid kultury s nálevkovitými poháry. Osídlení této kultury je potvrzeno z katastru obcí Dolní Benešov, Hněvošice, Kobeřic, Malé Hoštice, Oldřišov, Služovice, Velké Hoštice. Tato kultura zde přežívá ještě i ve své mladší fázi - II. V dalším vývoji se zde objevuje středoneolitická kultura s kanelovanou keramikou (Malé Hoštice, Velké Hoštice). V pozdním eneolitu se na území Evropy vyskytují dva výrazné kulturní komplexy. První reprezentují nositelé lidu kultury zvoncovitých pohárů, jejichž pozůstatky nacházíme na území Malých Hoštic, Petřkovic a Velkých Hoštic. Druhý komplex náleží lidu kultury se šňůrovou keramikou, kdy na území Hlučínska nacházíme především kamenné sekeromlaty náležící této kultuře. Ve starší době bronzové náležel region do sféry mierzanowické kultury a později se zde objevuje osídlení věteřovské skupiny (Bolatice, Kobeřice). Toto osídlení je však velmi řídké a nevýrazné. Ve střední době bronzové je území součástí komplexu mohylových kultur. S nálezy z tohoto období se setkáváme na území Kobeřic, kde byl v místním kamenolomu nalezen kostrový hrob s výbavou tvořenou dvěma bronzovými záušnicemi a několika jantarovými perlami. Na místě byla rovněž objevena i bronzová sekerka s lištami. Mohylová kultura je pak hlášena také z Malých Hoštic, odkud pochází drobná amforovitá nádobka s kalichovitě rozevřeným hrdlem. Mladší a pozdní doba bronzová a počátek doby železné je reprezentován kulturou lidu lužických popelnicových polí (Bělá, Bolatice, Dolní Benešov, Hněvošice, Chuchelná, Bolatice, Kobeřice, Kravaře, Malé Hoštice, Oldřišov, Petřkovice, Píšť, Strahovice, Sudice, Třebom, Velké Hoštice, Závada), která zde přežívá téměř tisíc let. V mladší době železné, kdy hovoříme o „keltské“ laténské kultuře, je osídlení regionu opět řídké a nevýrazné. Pozůstatky po Keltech pak nacházíme na katastrech obcí Rohov, Malé Hoštice a Velké Hoštice. Doklady z tohoto období pravěku nacházíme na katastrech obcí Bělá, Kobeřice, Kravaře, Malé a Velké Hoštice, kde je osídlení reprezentováno především germánskou dobrodźieńskou skupinou. Nejstarší středověké osídlení je na podkladě archeologických nálezů datováno do 8. století (doba hradištní), kdy se na území nalézala otevřená sídliště (Malé Hoštice, Velké Hoštice, Hněvošice, Sudice), s pohřebištěm (Hněvošice), ale také s hradiskem (Landek).", "section_level": 2}, {"title": "Středověk.", "content": "V roce 1000 bylo z iniciativy Boleslava Chrabrého za účelem omezení míšeňského a pražského biskupství založeno hnězdenské arcibiskupství s podřízeným biskupstvím ve Vratislavi, území Pštiny a Bytomi bylo podřízeno krakovskému biskupství a jih (tzv. české Slezsko) olomouckému biskupství. V důsledku velkého rozrodu piastovské dynastie, která si mezi sebou rozdělovala další polská území (včetně slezského) vznikla v průběhu 12.-13. století soustava slezských knížectví: v Dolním Slezsku knížectví Vratislav, Hlohov, Lehnice, Lubuš, v Horním Slezsku Opolsko (Ratibořsko, Těšínsko, Osvětim, Zátor, Bytom, Pština) pod vlivem krakovského biskupa. Za vlády Jana Lucemburského a Karla IV. došlo k postupnému připojení všech slezských knížectví k zemím Koruny české. Olomoucké biskupství a Opavské knížectví se z Markrabství moravského vyčlenily jakožto samostatné země Koruny české. Hlučínsko se od poloviny 12. století stalo nakrátko součástí Českého knížectví a do poloviny 13. století se tato oblast vyvíjela jako součást středověké holasické provincie (Olomoucký úděl). Od počátků 13. století, v době vlády Přemyslovců a hlavně zásluhou kolonizačního úsilí velehradského kláštera, bylo území osídlováno německými kolonisty. Od roku 1318 se území současného Hlučínska stalo součástí Opavského vévodství v držení Mikuláše II. Opavského z rodu opavských Přemyslovců, od roku 1336 držící též Ratibořské knížectví. V roce 1377 připadla větší část území k dílu vévody Přemysla I. Opavského, menší díl s Kravaři a Sudicemi jako součást Krnovska jeho bratru Janu II. Opavskému a Ratibořskému. Hlučín s Landekem byl často zastavován, v roce 1385 knížatům kozelským (Koźle/Kozlí/Cosel). V roce 1439 se Hlučín stal znovu součástí knížectví Opavského. V držení opavských Přemyslovců bylo Hlučínsko až do roku 1464 (resp. 1474), kdy se dostalo do rukou českého krále Jiřího z Poděbrad (1420–1471), který novým knížetem ustanovil svého syna Viktorína. Roku 1485 bylo Opavsko na nátlak uherského a českého krále Matyáše Korvína postoupeno jeho synovi Jánošovi. Po smrti Matyáše se vlády nad Slezskem chopil dle olomouckých úmluv Vladislav II. Jagellonský. Ratibořsko zůstalo v držení opavských Přemyslovců až do roku 1521, kdy ho Jan II. Opolský sloučil s knížectvím Opolským a Ratibořsko sdílelo v rámci Zemí Koruny české osud Opolska. I po připojení Slezska (potažmo Hlučínska) k českému státu docházelo na jeho území ke střetům zájmů sousedního Polska a Uher. V důsledku těchto mnoha konfliktů – zejména husitských válek a válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, se Slezsko měnilo politicky, etnicky a především správně. První pokus o sjednocení slezské správy zavedl Matyáš Korvín v roce 1474, kdy zavedl instituci vrchního slezského hejtmana, kterému byli podřízeni hejtmani v Dolním a Horním Slezsku. Vrchní hejtman předsedal celoslezskému sněmu (Fürstentagu). V roce 1498 byl založen knížecí soud (Fürstenrecht), který se scházel dvakrát ročně, dále bylo zavedeno pravidelné vybírání daní. Jednotu Slezska nadále oslabovaly třenice mezi jednotlivými stavovskými příslušníky, z tohoto důvodu nebylo schopné se navenek jednoznačně vyjadřovat k mezinárodní politické situaci.", "section_level": 2}, {"title": "Habsburská monarchie.", "content": "Po smrti Ludvíka Jagellonského a následným zvolením Ferdinanda I. Habsburského českým králem připadlo území rakouským Habsburkům. Dne 28. prosince 1613 bylo Opavsko uděleno jako dědičné manství Koruny české Karlu I. von Liechtenstein a dne 16. března 1621 obdržel lénem i Krnovské knížectví. Jan II. Dobrý (Opolský) sloučil Ratibořské knížectví s knížectvím Opolským, čímž Ratibořsko sdílelo v rámci Zemí Koruny české další osud s Opolskem (Opolsko-ratibořské knížectví). Za třicetileté války, kdy bylo území součásti Habsburské monarchie, bylo Hlučínsko zdecimováno zejména vpády dánských a švédských žoldnéřských vojsk, která zle poplenila a vypálila Kravaře, Kouty, Chuchelnou, Píšť i města Benešov a Hlučín. V samotném Hlučíně bylo zcela vypáleno 80 domů, v řadě vesnic bylo obyvatelstvo zdecimováno na polovinu, několik vsí zaniklo úplně. Nová etapa hlučínských dějin se začala odvíjet v polovině 18. století. Nástup Marie Terezie na slezský vévodský stolec se stal záminkou k vyvolání rakousko-pruského válečného konfliktu (1742 až 1746), jehož první epizoda byla roku 1742 uzavřena vratislavským mírem, podle kterého větší část Slezska, včetně levobřežní krajiny při řece Opavě mezi Opavou a Ostravou, připadla Prusku. Město Hlučín a okolní městečka a vsi se tak staly součástí Pruského Slezska (Provinz Schlesien).", "section_level": 2}, {"title": "Pruské království - Pruské Slezsko.", "content": "Odloučením Hlučínska od Opavy, nejbližšího velkého města, se území stalo periferním příhraničním krajem Pruského království, které sahalo až k Baltskému a Severnímu moři. Po jeho anexi zavedl zavedl Fridrich II. Veliký (1712-1786) na území pruské provincie okamžitě vojenskou správu v čele s Generálním válečným komisariátem (Generalkriegskomissariat), v jehož čele stál hrabě Ludwig Wilhelm von Münchow a Karl Franz von Reinhardt. Od srpna 1741 pak probíhal převod z vojenské správy na civilní pruskou správu, dovršený 1. ledna 1742, kdy byl také zrušen Generální válečný komisariát v Dolním Slezsku a o rok později i v Horním Slezsku (dvě královské komory/Kriegs- und Domänenkammer ve Vratislavi/Breslau a v Hlohově/Glogau, které nahradily později Regierungsbezirke). Včele komor stálo kolegium vedené prezidentem, kterého v době nepřítomnosti zastupovali dva direktoři. Lesní správu měli na starost v komorách tzv. Oberforstmeisteři. Komory dohlížely na vládní výdaje (rozpočet) na armádu (2⁄3 rozpočtu) a hospodářství (zavádění nových pracovních postupů pro vyšší půdní výnosy, ochrana poddaných - policejní záležitosti, výběr daní). Prezidenty komor se stali Karl Franz von Reinhardt a Ludwig Wilhelm von Münchow, který byl nakonec jmenován prezidentem obou komor a stal se ministrem pro Slezsko, přičemž měl na starosti jeho celkovou správu, po něm Joachim Ewald von Massow (1753-1755), Ernst Wilhelm von Schlabrendorf (1755-1769) a hrabě Karl Georg von Hoym (1769-1807). Celozemské a knížecí stavovské sněmy byly nahrazeny okresy, v jejichž čele stanuli starostové (Landráti), úředníci dosazovaní panovníkem, v čele měst magistráty. Už v roce 1764 vstoupil v platnost zákaz ustanovování takových kněží a učitelů, kteří by nemluvili německy. Podle německého historika Gerharda Schellina se kolem roku 1784 mluvilo v hlučínských vesnicích moravsky (až na tři vesnice, kde se mluvilo německy). Toto místní obyvatelstvo, náležející v Pruském Slezsku k diecézi olomoucké, si říkalo Moravci. Právě jejich silný vztah k náboženství byl hlavním důvodem, proč zcela nesplynuli s pruským státem, jeho pruským protestantismem a nacionalismem. Katolická církev se proto také stavěla na obranu moravského jazyka na Hlučínsku. V důsledku napoleonských válek bylo v roce 1807 tzv. říjnovým ediktem zrušeno v Prusku, a tedy i na Hlučínsku, poddanství (v Rakousku se tak stalo teprve roku 1848). Po vytvoření německého císařství v roce 1871 se podařilo Ottovi von Bismarckovi stmelit teritoriální rozdrobenost Německa a zlepšit jeho hospodářský rozvoj. Politickými oponenty se staly sociálnědemokratická hnutí a římskokatolická církev, která podporovala slovanské (a tedy i moravské) menšiny. Hlavní tlak Bismarckovy vlády byl zaměřen na oblast školství. V roce 1872 byla na Hlučínsku moravština vyloučena ze všech škol, o tři roky se přestalo vyučovat v mateřském jazyku též náboženství. Římskokatoličtí kněží považovali svou konfesní povinnost za nadřazenější službě pruskému státu, zrovna tak zůstávalo věrno svému přesvědčení i katolické obyvatelstvo. Tento nebývalý tlak pruské vlády přispěl ke sblížení katolické církve s Moravci. Jejich společné zájmy hájila v roce 1871 ustanovená politická strana Deutsche Zentrumspartei, která měla značnou podporu právě na Hlučínsku. V listopadu 1894 byl založen Deutscher Ostmarkverein (1894–1934), který měl podporovat ve východních provinciích Německo. Úřednickým výnosem z dubna 1898 měli úředníci a učitelé kromě plnění svých povinností usilovat o posílení pruského vědomí nejen ve službě, ale i ve svém soukromém životě. Dalším nařízením byly slezské pohraniční okresy prohlášeny za národně ohrožené. Zakládání spolku od devadesátých let 19. století tak leželo na bedrech obecních učitelů, kteří převážně v hasičských a tělovýchovných spolcích dbali na jejich pruský a velkoněmecký duch. Kněží odchovaní v novém duchu se spolčovali kolem Katolických novin, které vycházely sice v moravštině, ale bez národního programu. Zájmy Hlučíňanů podporoval na začátku 20. století v berlínském říšském sněmu hlučínský farář Hugo Stanke (* 1. dubna 1861, † 18. dubna 1921), který byl za Deutsche Zentrumspartei poslancem. Přes germanizační tlak se při sčítání lidu v prosinci 1905 na Hlučínsku přihlásilo 87,3 % obyvatel k moravštině jako svému rodnému jazyku (němčinu uvedlo 10,5 %). Moravština ale byla užívána jako intimní hovorový jazyk pro domácí a rodinné prostředí a pro styk v kostele. Němčina se stala oficiálním jazykem, který Hlučíňané užívali ve škole a práci. Mezi historiky panuje konsenzus, že obyvatelé Hlučínska si na kombinování němčiny s moravštinou zvykli a byli s tímto stavem spokojeni. Za 1. světové války padlo na Hlučínsku v německých službách 1 743 Hlučíňanů (není znám žádný Hlučíňan, který by sloužil v Československých legiích). Za „ztracené město“ českého národa považoval Hlučín v roce 1899 i básník a slezský buditel Petr Bezruč, který ve své básni \"Hučín\" na motivu Moravců úpících pod pruským jhem vystavěl básnickou konfrontaci minulosti a přítomnosti jednoho lidského života. V úvodu básně popisuje Bezruč pěší cestu krajinou po jižním (tj. domácím rakouském) břehu hraniční řeky Opavy: \"„Odru jsem přešel. A na Střebovice, na Děhylovo a Dobroslavice.“\" Během této cesty básník jako na své mládí vzpomíná na důvěrně známou, ale ztracenou zemi okolo města Hlučína, která se nyní (tj. ve stáří) nachází „na modré straně“ (barva pruských uniforem) a v níž prostý lid již jen „tiše svou dýchá[...] řečí“, protože na něj číhající „Prus za stromem klečí“ se sekyrou v ruce.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Porážkou centrálních mocností v 1. světové válce, rozpadem německého císařství a Rakousko-Uherska vznikla potřeba nového státoprávního uspořádání středoevropského prostoru. Za těchto okolností se zrodila také Československá republika. Političtí představitelé Čechů a Slováků v zahraničním i domácím protirakouském odboji uvažovali o budoucích hranicích státu. Vznikly koncepce, které počítaly s připojením rozsáhlých oblastí, které v minulosti byly nějaký čas součásti českého státu, např. Horní a Dolní Lužice, Kladska, ale i Hlubčicka a Ratibořska. O Hlučínsko, průmyslově rozvinutou oblast s nerostným bohatstvím, neusilovalo jen Československo a Německo, ale i Polsko. Hranice Československa tehdy překreslil francouzský generál Henri Le Rond, když území směrem na jih vytyčené hranice (hornoslezského okresu Ratiboř) označil za část, která připadne Československu. Na základě Versailleské mírové smlouvy, která vstoupila v platnost 10. ledna 1920, vznikla uměle a bez práva na sebeurčení oblast \"Hlučínsko\". Vojenský zábor Hlučínska prováděl 4. února 1920 3. moravský pluk v Opavě s velmi reprezentativním obsazením, v jehož čele stál francouzský generál Marty, zplnomocněný komisař pro Hlučínsko dr. Josef Šrámek, poslanci národního shromáždění František Zíka, Josef Lukeš a dr. František Rambousek, prezident zemského soudu Kunz, finanční ředitel Hrubec, zástupce zemského prezidenta dr. Schiller a další. Delimitační práce na Hlučínsku byly dokončeny definitivně až v roce 1923 připojením obcí Hať a Píšť. Československo se tak rozrostlo o téměř 320 kilometrů čtverečních Hlučínska a o 46 tisíc obyvatel, kteří od dob Marie Terezie patřili k Prusku. Přestože se nazývali Moravci a hovořili českým dialektem, k této změně se podle historika Metoděje Chrásteckého stavěli spíše chladně a byli za 178 let navyklí na pruskou mentalitu. Část obyvatel, která se cítila být spíše Němci (asi čtyři a půl tisíce lidí), hlavně úředníků a učitelů, se proto do jednoho roku z Hlučínska vystěhovalo za hranice.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí říše.", "content": "Na základě Mnichovské dohody bylo Hlučínsko 8. října 1938 připojeno přímo k Třetí říši jako součást Pruského Slezska a stalo se součástí okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu pruské provincie Slezsko (od roku 1941 provincie Horní Slezsko). Manifestačních oslav navrácení uskutečněných 13. prosince 1938 se účastnil i slezský vrchní prezident a župní vedoucí (Gauleiter) Josef Wagner. Hlučíňané se tak stali německými státními občany, jelikož německou státní příslušnost nikdy nepozbyli (Německo obyvatele Hlučínska nikdy ze státního svazku nepropustilo). S tímto aktem byla spojena i povinná služba mužů ve Wehrmachtu v průběhu 2. světové války. Do německé armády narukovalo na 13 tisíc mužů, z války se jich nevrátily tři tisíce a dalších pět tisíc si neslo doživotní následky.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí Československá republika a ČSSR.", "content": "Předáním Hlučínska nově vzniklému československému státu vznikl problém začlenění, který se také označuje jako tzv. \"hlučínská otázka\" (jádrem této otázky bylo určování národností a státní příslušnosti u značné části hlučínského obyvatelstva po roce 1945, na němž závisela konfiskace majetku a odsun Němců). Tento problém se řešil ještě počátkem 50. let. Po druhé světové válce tlačili na vystěhování německého obyvatelstva zejména komunisté a národní socialisté. Hlučínsku se ale jako jediné pohraniční oblasti podařilo výraznému odsunu vyhnout. Hlučíňané směli zůstat v ČSR nejprve provizorně, později trvale. Do 1. ledna 1946 bylo vyhnáno 1 425 Hlučíňanů německé národnosti z 11 759 připravených (celkem se jednalo o přibližně 50 000 obyvatel). V prvních poválečných volbách v roce 1946 zvítězila na Hlučínsku ČSL se ziskem 7 592 hlasů, KSČ tehdy skončila poslední. V lednu 1948 prosadili komunisté a odbojáři na krajské Národní frontě na Hlučínsku revizi všech vydaných osvědčení o státním občanství, konfiskaci majetku těm osobám, které by při této revizi neobstály a jejich přestěhování do českého vnitrozemí, dále pak očistu orgánů lidové správy a taktéž odsun těchto nespolehlivých živlů do vnitrozemí. Po nových volbách po únoru 1948 z toho sešlo, ale KSČ u moci upřednostnila konfiskaci tzv. juterkové půdy podle dekretu č. 12 a normální přídělové řízení. Taktéž k přídělu půdy nakonec nedošlo, jelikož ministerstvo zemědělství nařídilo, aby tato půda byla přidělená JZD, pak Státním statkům, Státním lesům a teprve pak malorolníků. V roce 1951 se v JZD nacházelo 74% tzv. juterkové půdy.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Na počátku 21. století žilo ve 27 členských obcích mikroregionu Sdružení obcí Hlučínska a 4 spolupracujících čtvrtích Ostravy a Opavy celkem 73 693 obyvatel. Tento počet nezahrnuje obyvatele do mikroregionu nezapojených území, především Antošovic a Koblova (tato dvě mají dohromady asi 1600 obyvatel).", "section_level": 2}, {"title": "Geografie.", "content": "Hlučínsko je na jihovýchodě ohraničeno řekou Odrou a na jihu řekou Opavou, podél jejíž břehů se táhne zvlněná linka Hlučínské pahorkatiny. Severní a severozápadní hranici regionu tvoří dnešní česko-polská státní hranice, jejíž přesný průběh stanovila rozhraničovací komise naplňující v letech 1920-1923 zadání mírové smlouvy. Na jihozápadě k Hlučínsku nepatřila tehdejší levobřežní část tehdejšího města Opavy, ani jeho hospodářské zázemí obec Kateřinky (protože tyto oblasti nepropadly roku 1742 Prusku). Na Hlučínsku se nachází velké množství dochovaných kulturních památek, jež skýtá pestrou škálu architektonických a řemeslných zajímavostí. Je i výletní oblastí s mnoha cyklostezkami, jejíchž páteří je část stezky Moravská brána, která navazuje na česko-polskou příhraniční trasu a množství lokálních cyklotras.", "section_level": 1}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "Mezi 4. únorem 1920 a 16. březnem 1923 bylo k Československu připojeno 1 město (Hlučín), 37 obcí a 30 velkostatků. Na rozloze 316 km2 v nich žilo přibližně 46 000 obyvatel. Z připojených sídel byl utvořen nový politický a soudní okres Hlučín, příslušný ke krajskému soudu v Opavě a do župy XIV. Moravská Ostrava. V pozdějších letech se hranice okresu Hlučín měnily, až tento úplně zanikl. Dnes se Hlučínsko rozkládá převážně na území okresu Opava (tvoří jeho východní čtvrtinu) a nepatrně též Ostrava-město (několik sídel na jihovýchodě regionu). Rovněž hranice obcí a katastrů prodělaly změny, některé obce byly sloučeny s jinými. V roce 2003 navázalo 27 nástupnických obcí formální spolupráci v rámci Sdružení obcí Hlučínska.", "section_level": 2}, {"title": "Územní vymezení.", "content": "Ze srovnání podrobných historických a současných map vyplývá, že historické Hlučínsko, tak jak bylo připojeno k Československu, zahrnuje následující území:", "section_level": 2}, {"title": "Demografie.", "content": "Na Pruskem Československu odstoupeném území – Hlučínsku – hovořila většina obyvatel mateřskou řečí „moravskou“ (37 607 z asi 46 000 obyvatel). Německy mluvící byli v těchto obcích významně zastoupeni pouze v Třebomi (97 %), Sudicích (86 %) a Hlučíně (28 %). Velká část obyvatelstva však měla na Prusko silné hospodářské vazby, které byly změnou státní příslušnosti zpřetrhány. Vývoj počtu obyvatel v jednotlivých obcích Hlučínska a jejich místních částech sleduje následující tabulka. Počty jsou uvedeny do roku 1970, protože pro další jednotlivé roky jsou údaje dostupné na stránkách Českého statistického úřadu. Jelikož Hlučín je od 13. století městem, existuje pro něj více demografických údajů, proto je pro vybrané roky zvláštní tabulka.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Hlučínsko leží stranou hlavních dopravních tahů. Silniční osou území je úsek silnice I/56, vedoucí z Opavy přes Kravaře a Hlučín do centra Ostravy. Další významnou silnicí je I/46 vedoucí z Opavy podél hranice do Sudic, odkud pokračuje do polské Ratiboře. Dále tudy vedou silnice II. třídy č. 466, 467 a 469. Okrajově na jihovýchodě zasahuje na území trasa dálnice D1, ovšem prakticky bez nájezdů. Železnice se zde nachází pouze regionální, a to slepá jednokolejná trať Opava východ – Hlučín, s rovněž slepou odbočkou Kravaře ve Slezsku – Chuchelná. Trať do Chuchelné byla původně součástí rakousko-pruské mezistátní dráhy z Opavy do Ratiboře, přeshraniční provoz byl ukončen po druhé světové válce. Mezi lety 1950 a 1982 existovalo tramvajové spojení Hlučína s Ostravou, pak však byla trať zrušena, snesena a nahrazena přeložkou silnice I/56.", "section_level": 1}, {"title": "Kulturní a společenské aktivity.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sdružení obcí Hlučínska.", "content": "Sdružení obcí Hlučínska bylo založeno roku 1992 a sdružuje historické hlučínské obce, kterým umožňuje společně více vzájemně spolupracovat. Sdružení usiluje o dosahování úzkých specifických cílů a také o rozvíjení kulturní a ekonomické spolupráce se sousedními příhraničními polskými obcemi. V současné době ve Sdružení obcí Hlučínska působí 27 měst a obcí, s nimiž volně spolupracuje opavská městská část Malé Hoštice a ostravské městské obvody Hošťálkovice, Petřkovice a Lhotka. Sdružení se také zaměřuje na spolupráci v oblasti cestovního ruchu, kultury, rozvoje a propagace regionu.", "section_level": 2}, {"title": "Muzeum Hlučínska.", "content": "V budově zámku v centru Hlučína působí od roku 2005 Muzeum Hlučínska, které se věnuje prezentaci města Hlučína a regionu Hlučínska v jeho historických hranicích. V roce 2014 byla v muzeu zpřístupněna stálá expozice \"Kdo jsou lidé na Hlučínsku\". Výstava mapuje národnostní pozadí regionu, jeho vojenskou a správní historii, jakož i hospodářské dějiny regionu a všední život a identitu jeho obyvatel. Studiu a uchovávání původní identity Hlučínska se od roku 2010 věnuje Společnost přátel Muzea Hlučínska.", "section_level": 2}, {"title": "Fotografický projekt Lidé Hlučínska.", "content": "Obyvatelé a krajina Hlučínska byly hlavním námětem fotografického projektu Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století. Byl uskutečňován mezi léty 1993-1998. Pracovaly na něm desítky autorů, vesměs studentů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Teoretické základy projektu vytvořil sociolog Jiří Siostrzonek, dohled nad realizací převzali profesionální dokumentaristé Jindřich Štreit, Vojtěch Bartek a vedoucí ITF Vladimír Birgus. Fotografování probíhalo za spolupráce obcí tak, že skupina fotografů po dobu několika měsíců navštěvovala jednu konkrétní obec na území Hlučínska. Seznamovali se zde s místními lidmi, dokumentovali jejich každodenní život a závěr své práce vystavili v místní restauraci nebo na obecním úřadu. Většinu fotografií vzniklých v rámci projektu lze zařadit do kategorie dokumentární fotografie, výjimečně se autoři zajímali také o portrét nebo krajinu. Výsledek mnohaletého projektu byl nakonec představen širší veřejnosti v rámci několikrát reprízované výstavy a formou obsáhlého katalogu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Hlučínsko (původně jižní Ratibořsko; v místním úzu Praj(z)sko či Praj(z)ská; německy \"Hultschiner Ländchen\", polsky \"Kraj hulczyński\" nebo \"Kraik hulczyński\") je historické území v Česku, součást Českého Slezska, dnes rozdělené mezi okresy Opava (naprostá většina) a Ostrava-město. Má rozlohu 316,76 km2, asi 75 tisíc obyvatel, a nazývá se podle svého střediska a největšího sídla, města Hlučína. ", "tgt_summary": "Hlučín Region ( (familiarly \"Prajzsko\"),, ) is a historically significant part of Czech Silesia, today a part of the Moravian-Silesian Region in the Czech Republic, named after its largest town Hlučín. Its area is and in 2001, it had about 73,914 inhabitants.", "id": 1777761} {"src_title": "Letní olympijské hry 1968", "tgt_title": "1968 Summer Olympics", "src_document": [{"title": "Politické aspekty.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Protest proti rasismu.", "content": "Na těchto hrách došlo k jedním z nejznámějších politických demonstrací v historii Olympijských her. 16. října Američtí atleti Tommie Smith (rekordman v běhu na 200 m) a John Carlos zdvihli na stupních vítězů při americké hymně každý po jedné ruce v černé rukavici. Rukama zaťatými v pěst tak dali najevo podporu černošskému hnutí Black Power a také všem diskriminovaným Afroameričanům ve Spojených státech. Oba atleti byli dva dny po svém protestu Averym Brundagem vyloučeni z amerického týmu, který rozhořčeně tvrdil, že politika nemá ve sportu žádné místo. Sportovci následně opustili olympijskou vesnici a po návratu do vlasti je kritizovala americká média i část veřejnosti. Také Peter Norman, který v závodě skončil na druhém místě, podpořil tento protest. Při slavnostním ceremoniálu předávání medailí měl na sobě odznak Olympijského projektu pro lidská práva. Za tento čin byl Norman také potrestán. Australské sportovní autority z olympijského výboru ho za tento čin napomenuly a australským tiskem byl postupně naprosto vyloučen ze společnosti. Na příštích olympijských hrách už Norman neúčinkoval, ačkoliv s přehledem splnil čas potřebný pro kvalifikaci. V roce 2000 nebyl pozván mezi australské medailisty na zahajovací ceremoniál LOH v Sydney.", "section_level": 2}, {"title": "Masakr v Tlatelolcu.", "content": "V reakci na vznikající sociální nepokoje v Mexiku v období příprav na olympijské hry začala mexická vláda stále více potlačovat odbory, složené především ze studentů, vznikající kvůli hospodářskému stavu této země. V září prezident Gustavo Díaz Ordaz obsadil Mexickou univerzitu, což ovšem chod událostí nezměnilo. 27. srpna se uskutečnila studentská demonstrace s účastí kolem půl miliónu lidí. 2. října, pár dní před začátkem olympijských her, se na 5 000 studentů shromáždilo na Tlatelolckém náměstí Plaza de las Tres Culturas, aby vyjádřili nesouhlas s brutálními policejními zásahy, aktuálními vedoucími policejními činiteli, věznění politických vězňů a zákazem svobodného shromažďování. Protestanti měli plakáty, které mimo jiné i opovrhovaly olympijskými hrami, jako : \"¡No queremos olimpiadas, queremos revolución!\" (\"Nechceme olympiádu, chceme revoluci!\"). Na tento protest se však mexická vláda několik dní předem důkladně připravila. V jejím průběhu vystřelily z několika různých míst světlice, což se později ukázalo jako signál pro mexickou tajnou policii na uzavření náměstí. V té době začali všudypřítomní vojáci, kterých bylo na 10 000, a asi 200 tanků, střílet po protestujících občanech. Při tomto incidentu byly desítky mexických občanů zavražděny, stovky zraněny a dalších asi 1000 protestujících bylo zatčeno. Tato událost byla ve zprávách mexickou vládou odůvodňována tím, že násilně projevující se studenti začali se střelbou první a armádní zásah sloužil pouze k potlačení nepokojů. Z výpovědi studentů u reportáže novinářky Elen Poniatowské poté ale jasně vyšlo najevo, že to byla právě mexická armáda, která začala se střelbou a že světlice, které byly vystřeleny z vrtulníků nad městem, inicializovaly armádní zásah.", "section_level": 2}, {"title": "Věra Čáslavská.", "content": "O další významnou politickou aféru na těchto olympijských hrách se postarala Věra Čáslavská. Při ceremoniálu předávání medailí v disciplíně kladina, kde bylo vítězství velmi sporně přisouzeno její sovětské soupeřce Natalji Kučinské, totiž při znění sovětské hymny jemně sklonila hlavu. Tímto činem protestovala proti sovětské invazi Československa. Čáslavská takto při sovětské hymně sklonila hlavu ještě jednou, a to při předávání medailí u disciplíny prostná. V této soutěži jí také významně ukřivdili rozhodčí, když změnili výhru Čáslavské na remízu Čáslavské se sovětskou gymnastkou Larisou Petrikovou. Zatímco od československých občanů se Čáslavské dostávalo plné podpory (doma podepsala 2000 slov), nová vláda na tento čin reagovala výrazně záporněji. Čáslavské bylo na mnoho let zakázáno sportovat či vycestovat do zahraničí. Byla nucena žít odděleně od společnosti a média z ní dělala národní ostudu.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Na konci Olympiády byli v místním kostele oddáni Josef Odložil a Věra Čáslavská.", "section_level": 1}], "src_summary": "XIX. letní olympijské hry se uskutečnily v době od 12. do 27. října roku 1968 v Ciudad de México, hlavním městě Mexika. ", "tgt_summary": "The 1968 Summer Olympics (Spanish: \"Juegos Olímpicos de Verano de 1968\"), officially known as the Games of the XIX Olympiad, was an international multi-sport event held in Mexico City, Mexico, from October 12 to the 27th. ", "id": 1610427} {"src_title": "CPT symetrie", "tgt_title": "CPT symmetry", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "CPT teorém se poprvé implicitně objevil v práci Juliana Schwingera v roce 1951 k prokázání souvislosti mezi spinem a statistikou. V roce 1954 odvodili Gerhart Lüders a Wolfgang Pauli explicitnější důkazy, proto je tento teorém někdy znám jako Lüdersova–Pauliho věta. Zhruba ve stejné době a nezávisle byl tento teorém prokázán také Johnem Stewartem Bellem. Tyto důkazy jsou založeny na principu Lorentzovy invariance a principu lokality v interakci kvantových polí. Následně Res Jost podal obecnější důkaz v rámci axiomatické kvantové teorie pole. Během pozdních 50. let bylo odhaleno narušení P symetrie u jevů týkajících se slabé interakce. Podobně bylo prokázáno narušení C-symetrie pro slabou interakci. Po krátký čas se předpokládalo, že CP symetrii zachovávají všechny fyzikální jevy, ale později bylo rovněž zjištěno narušení CP symetrie pro slabou interakci. To naznačovalo, že základní symetrií fyzikálních zákonů je CPT invariance.", "section_level": 1}, {"title": "Odvození CPT teorému.", "content": "Uvažujme lorentzovský boost (časoprostorové otočení nezahrnující čistě prostorové otočení) do pevného směru \"z\". To lze interpretovat jako otočení časové osy do \"osy z\" s imaginárním parametrem otočení. Pokud by tento parametr otočení byl reálný, bylo by možné otočení o 180° pro obrácení směru času. Obrácení směru jedné osy je zrcadlením v prostoru s libovolným počtem dimenzí. Má-li prostor 3 rozměry, je to ekvivalentní k zrcadlení všech souřadnic, protože by mohlo být zahrnuto další otočení o 180° v \"x-y\" rovině. To definuje CPT transformaci, pokud přijmeme Feynmanův-Stueckelbergův výklad antičástic jako odpovídajících částic cestujících zpět v čase. Tento výklad vyžaduje jisté analytické prodloužení, které je dobře definováno pouze pokud platí následující předpoklady: Když jsou výše uvedené předpoklady dodrženy, kvantová teorie může být rozšířena na Euklidovskou teorii, definovanou translací všech operátorů do imaginárního času pomocí hamiltoniánu. Komutační relace hamiltoniánu a generátorů Lorentzovy grupy zaručují, že Lorentzova invariance zahrnuje rotační invariance tak, že každý stav může být otočen o 180 stupňů. Protože se sekvence dvou CPT zrcadlení rovná 360 stupňům rotace, změna fermionů může být popsaná dvěma CPT zrcadleními, zatímco změna bosonů ne. Tato skutečnost může být použita k prokázání teorému spinové statistiky.", "section_level": 1}, {"title": "Důsledky.", "content": "Důsledkem CPT symetrie je to, že se \"zrcadlový obraz\" našeho vesmíru, tedy otočení všech objektů s jejich pozicemi v libovolné rovině (odpovídající inverzi parity), obrácení všech hybností (odpovídající časové inverzi) a nahrazení veškeré hmoty antihmotou (což odpovídá nábojové inverzi), bude vyvíjet přesně podle známých fyzikálních zákonů. CPT transformace změní náš vesmír na jeho \"zrcadlový obraz\" a naopak. CPT symetrie je uznávána jako základní vlastnost fyzikálních zákonů. V zájmu zachování této symetrie musí mít každé narušení kombinované symetrie dvou jejích složek (jako je CP) odpovídající narušení v třetí složce (v tomto případě T). Ve skutečnosti je to matematicky to samé. Tedy narušení T symetrie jsou často označovány jako narušení CP symetrie. CPT teorém lze zobecnit, pokud vezmeme v úvahu pinové grupy. V roce 2002 Oscar Greenberg dokázal, že narušení CPT symetrie znamená narušení Lorentzovy symetrie. Nicméně, Chaichiana spol\".\" později platnost Greenbergova výsledku zpochybnili. Ačkoli dosud nebylo nikdy experimentálně prokázáno narušení CPT symetrie ani Lorentzovy symetrie, probíhá v posledních letech řada pokusů o nalezení takového narušení. Podrobné srovnání výsledků bylo provedeno v roce 2011 Kosteleckym a Russellem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Symetrie obrácení náboje, parity a času je základní symetrie fyzikálních zákonů pod současnou transformací nábojové konjugace (C), transformací parity (P) a obrácením času (T). CPT je jediná kombinace C, P a T, u níž je pozorováno, že je přesnou symetrií přírody na základní úrovni. CPT teorém říká, že CPT symetrie platí pro všechny fyzikální jevy nebo přesněji řečeno, že každá Lorentzovsky invariantní lokální kvantová teorie pole s hermitovským hamiltoniánem musí mít CPT symetrii.", "tgt_summary": "Charge, parity, and time reversal symmetry is a fundamental symmetry of physical laws under the simultaneous transformations of charge conjugation (C), parity transformation (P), and time reversal (T). CPT is the only combination of C, P, and T that is observed to be an exact symmetry of nature at the fundamental level. The CPT theorem says that CPT symmetry holds for all physical phenomena, or more precisely, that any Lorentz invariant local quantum field theory with a Hermitian Hamiltonian must have CPT symmetry.", "id": 2206775} {"src_title": "Její pastorkyňa", "tgt_title": "Jenůfa", "src_document": [{"title": "Historie vzniku.", "content": "Divadelní hra Gabriely Preissové měla premiéru 9. listopadu 1890. Na rozdíl od předchozí autorčiny hry \"Gazdina roba\" neměla příliš velký úspěch. Přesto byla uvedena ještě v Brně, kde se s ní seznámil i Janáček. Po pozdějších úspěších opery Preissová v letech 1929-1930 drama přepsala do podoby románu. V roce 1893 Leoš Janáček požádal autorku o svolení dílo zhudebnit. Ač autorka zpočátku nesouhlasila, Janáček do roku 1895 hru zkrátil do podoby libreta. Zvláštností je, že zachoval prozaickou formu, čímž se stal jedním z průkopníků opery zpívané v próze. Místo veršů si v libretu vypomáhá častým opakováním motivů a vět. Na vlastní opeře pracoval několik let a práci dokončil až 18. ledna 1903. Národní divadlo v Praze operu odmítlo. Šéfdirigentem byl Karel Kovařovic, který měl s Janáčkem osobní rozepře. Proto byla opera nastudována v Brně a premiéra se uskutečnila 21. ledna 1904 v Divadle na Veveří. Opera sklidila obrovský úspěch. V pražském Národním divadle byla uvedena až v roce 1916 a to po Janáčkových i Kovařovicových úpravách. Sklidila opět úspěch. Poté byla nastudována ve Vídni (1918) a dalších metropolích. Americká premiéra v Metropolitní opeře v New Yorku proběhla dne 6. prosince 1924. Opera byla uvedena v němčině v překladu Maxe Broda. Dirigoval Artur Bodanzky, titulní roli zpívala Maria Jeritza, která se rovněž zasloužila o toto uvedení. Od roku 1974 se opera uváděla v anglickém překladu (premiéra 15. listopadu 1974) představení řídil John Nelson. V češtině byla opera poprvé uvedena 19. prosince 1992, kdy hlavní roli zpívala Gabriela Beňačková a představení řídil James Conlon. Další české uvedení proběhlo 29. ledna 2007 pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Dnes patří k repertoáru mnoha světových oper. Je většinou uváděna v češtině, s originálním textem libreta.", "section_level": 1}, {"title": "Děj.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "1. dějství.", "content": "V podhorském mlýně nedaleko vesnice hospodaří svým dvěma vnukům, nevlastním bratrům - mlynáři Števovi a mládkovi Lacovi - stařenka Buryjovka. Vypomáhá jí Jenůfa, příbuzná obou bratrů, pastorkyně (schovanka) vdovy Kostelničky Buryjovky, která svým statečným přístupem k životu vzbuzuje respekt celé vsi. Jenůfa se zamilovala do lehkovážného vesnického krasavce Števy. S neklidem vyhlíží jeho návrat z města, kam byl předvolán k odvodu. Nikdo zatím netuší, že Jenůfa očekává Števovo dítě - nástup na vojnu by ovšem jejich sňatek překazil. Jenůfu upřímně miluje mládek Laca, bratrovi dívku nepřeje a rád by ji získal pro sebe. Jenůfku stále žárlivě střeží. Števa odveden nebyl. Vrací se v povznešené náladě v doprovodu rekrutů do mlýna a furiantsky se před Jenůfou vychloubá úspěchy u místních děvčat. Mezi rozjařenou mládež náhle vstoupí Kostelnička. Přísná pěstounka Jenůfy rozhodně nedovolí, aby se Števa o její pastorkyni ucházel dříve než po roce, pokud zanechá pití. Zděšená Jenůfa ví, jak si nevlastní matka zakládá na její výchově, proto Števovi domlouvá, aby se s ní udobřil. Laca nesmiřitelně žárlí na bratra, kterého láká jen Jenůfina krása, a proto při potyčce poraní dívčinu tvář nožem.", "section_level": 2}, {"title": "2. dějství.", "content": "Kostelnička ukrývá ve svém domku Jenůfu i s narozeným Števovým synkem. Ze svatby sešlo, Števovi se Jenůfa s poznamenanou tváří znelíbila. Kostelnička poklesek své schovanky před lidmi tají, aby zachránila dívčinu pověst a svou autoritu. Rozhlásila proto po vsi, že poslala Jenůfu do Vídně sloužit. Kostelnička pozve Števu k rozmluvě a pokoří se před ním, aby ho přece jen přiměla ke sňatku s pastorkyní. Její zoufalé prosby jsou marné, Števova náklonnost k Jenůfce zcela zmizela. Dokonce si brzy bude brát Karolku, rychtářovu dceru. Jen Laca pevně trvá na svém úmyslu ucházet se o Jenůfu, i když mu Kostelnička prozradí dívčino neštěstí. Lacu přece jen na okamžik zarazí zmínka o Števově dítěti. Kostelnička se v rozrušení rozhodne k hroznému činu: zatímco Jenůfa únavou usne, Kostelnička vyběhne s nemluvnětem do mrazivé noci a utopí ho v mlýnském náhonu. Později pastorkyni i Lacovi namluví, že děcko zemřelo, když Jenůfa spala, a je již pohřbeno. Když Jenůfa přistoupí na sňatek s Lacou, Kostelnička má za to, že zachránila budoucnost milované pastorkyně. Vlastní, dosud čisté svědomí, však zatížila těžkou vinou.", "section_level": 2}, {"title": "3. dějství.", "content": "Blíží se svatební obřady Jenůfy a Laci. Též Števa a Karolka se budou brzy brát. Jen Kostelnička je úplně proměněná: z energické ženy, vždy plné rozhodnosti, zbývá velmi málo. Sužují ji zlé výčitky svědomí. Svatebčané se scházejí, děvčata vážné Jenůfce zpívají, prohlíží se výbava. Stařenka Buryjovka uděluje dvojici požehnání a též dojatá Kostelnička chce učinit stejně. Nebude jí dopřáno! Venku se strhne křik - pasáček přibíhá s úděsnou zprávou, že dělníci z pivovaru objevili pod ledem ve strouze zmrzlé děcko. V nastalé vřavě Jenůfa zjistí, že jde o jejího mrtvého synka, a označí Števu jako otce. Než se rozvášněný dav stačí na nešťastnou dívku vrhnout, Kostelnička se přiznává. Nechá se rychtářem odvést a u soudu chce svou vinu doznat, aby se zbavila deptající tíhy na duši. Jenůfa si uvědomuje bezmeznou oběť své pěstounky a vše jí odpouští. Ze svatby Karolky a Števy také sešlo. Všichni zdrceně odcházejí. Jenůfka vyzve Lacu, ať odejde s ostatními. Laca jí naopak slibuje nést po jejím boku všechna příkoří - však jednou nastane čas, kdy zasvitne slunce nad společnou cestou životem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Její pastorkyňa je opera Leoše Janáčka, jejíž libreto skladatel vytvořil úpravou (zkrácením) stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové. V zahraničí je opera zpravidla uváděna pod názvem Jenůfa.", "tgt_summary": "Její pastorkyňa (\"Her Stepdaughter\"; commonly known as Jenůfa ) is an opera in three acts by Leoš Janáček to a Czech libretto by the composer, based on the play \"Její pastorkyňa\" by Gabriela Preissová. It was first performed at the National Theatre, Brno on 21 January 1904. Composed between 1896 and 1902, it is among the first operas written in prose. ", "id": 932680} {"src_title": "Těšín", "tgt_title": "Cieszyn", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Založení města.", "content": "Těšín je jedním z nejstarších měst Slezska. Podle legendy jej založili roku 810 bratři \"Bolek, Lešek\" a \"Těšek\", synové knížete Leška, na místě svého šťastného setkání u pramene, později nazvaného \"Studna Tří bratří\". Ve skutečnosti však základem města bylo hradiště na Zámeckém vrchu, kde lze nalézt počátky osídlení v 6.–5. století př. n. l. a slovanské hradiště Podobora v dnešní Chotěbuzi, zvané také \"Starý Těšín\". Po zničení Starého Těšína velkomoravskými vojsky na konci 9. století vybudovali Slované obranné hradiště na Zámeckém vrchu. Jeho význam postupem času rostl a spolu se Starým Těšínem se stalo administrativním, náboženským a hospodářským centrem velké části Slezska. V 11. století zde byla vybudována románská rotunda sv. Mikuláše, která se dochovala dodnes a je jednou z nejvýznamnějších architektonických památek Slezska i celého Polska (její vyobrazení se nalézá na reversu současné bankovky v nominální hodnotě 20 zlotých). Ve stejné době se začalo rozvíjet podhradí Zámeckého vrchu. Tento rozvoj způsobil, že na přelomu 11. a 12. století Starý Těšín postupně zanikl. Název Těšín (v podobě \"Tessin\") se poprvé nalézá v bule papeže Hadriána IV. datované k 23. dubnu 1155, kde je zmiňován jako sídlo kastelánie, i když dle nejnovějších výzkumů by se mohl nacházet již v dokumentech spojených se vznikem vratislavského biskupství v roce 1000. V průběhu 12. století byl Těšín jedním z nejdůležitějších měst Opolsko-ratibořského knížectví. V roce 1220 byla městu udělena městská práva lvoveckého typu. Od roku 990 byl Těšín a Těšínsko součástí polského státu. Roku 1339 se Těšín spolu s celým Těšínskem stal součástí Zemí Koruny české a takto se pak stal i součástí Rakousko-Uherska.", "section_level": 2}, {"title": "Období Piastovců.", "content": "Po rozdělení Opolsko-ratibořského knížectví v roce 1282 a následném rozdělení Ratibořského knížectví v roce 1290 se Těšín stal hlavním městem Těšínsko-osvětimského knížectví, jehož prvním knížetem se stal Měšek, zakladatel rodové linie těšínských Piastovců. Jako hlavní město Těšín dále získával na významu a rozvíjel se. Největší rozvoj město zaznamenalo v období vlády knížete Přemysla I. Nošáka, který v roce 1374 udělil Těšínu nová městská práva vratislavského typu a na místě dřevěného kostela nechal vystavět zděný kostel svaté Máří Magdalény v Těšíně. V té době byla také zřízena funkce purkmistra města (první známý byl \"Mikołaj Giseler\") a založena městská rada; radnice byla postavena na vytvořeném náměstí, dnešní \"Stary Targ\". Pravděpodobně již v tomto období fungoval městský špitál. Tehdejší Těšín byl jedním z nejvýznamnějších a největších měst Slezska. Další prudký rozvoj město prožilo za vlády knížete Kazimíra II., který v roce 1496 přenesl náměstí na současné místo, obehnal město hradbami a založil zde zemský soud. Také v 16. století se město rozvíjelo ve všech ohledech. V 17. století byla značná část města zničena během třicetileté války. Důsledkem války byl ekonomický a demografický úpadek celého Těšínského knížectví i samotného Těšína. Po vymření dynastie těšínských Piastovců v roce 1653 Těšínské knížectví přešlo jako odumřelé léno (odúmrť) na české krále a připadlo Habsburkům, což vedlo k hospodářské a politické stagnaci až do konce 17. století.", "section_level": 2}, {"title": "Období Habsburků.", "content": "Ukončení období protireformace umožnilo vybudovat v Těšíně v letech 1709–1750 velký kostel evangelické církve augsburského vyznání, který je dnes největší luteránskou svatyní v Polsku. Pozice města se upevnila po slezských válkách v polovině 18. století, na konci kterých zůstal Těšín jako jedno z mála slezských měst součástí Rakouska. V letech 1768–1771 se stal Těšín hlavním centrem Barské konfederace. V roce 1779 zde byl podepsán těšínský mír mezi Rakouskem a Pruskem ukončující válku o bavorské dědictví. Těšínský mír město na krátkou dobu proslavil po celé Evropě. K podepsání míru došlo v zahradách před palácem Larischů v dnešním parku Míru. Rozvoj města v tomto období poznamenala série pohrom, kromě jiného také zemětřesení. Nejvážnější však byl požár v roce 1789, který poničil téměř celé město. Přes 11 let se Těšín zvedal z popela a většina budov postavených v této době se dochovala dodnes. Přelom 18. a 19. století se nesl ve znamení kulturního rozvoje Těšína. V roce 1802 zde jezuitský kněz Leopold Szersznik založil muzeum (dnes \"Muzeum Śląska Cieszyńskiego\"), v současnosti považované za nejstarší veřejné muzeum v polských zemích. V roce 1805 vzhledem k ohrožení Vídně napoleonskými vojsky byl do Těšína přenesen císařský dvůr a vláda rakouské monarchie. Tímto způsobem se Těšín stal na určitý čas hlavním městem mocnářství, nicméně to městu nepřineslo žádné výhody. V roce 1839 byl zbořen Piastovský zámek a na Zámeckém vrchu byl na příkaz knížete Karla Habsburského vybudován klasicistní palác s rozlehlým parkem (v této podobě se Zámecký vrch dochoval dodnes). V roce 1836 znovu požár zničil střed města, včetně budovy radnice, která byla znovu vybudována v roce 1846 a dochovala se do současnosti. V roce 1846 byl rovněž založen dodnes fungující knížecí pivovar na úpatí Zámeckého vrchu. Během revoluce v roce 1848 se město stalo důležitým centrem polské inteligence. V roce 1848 zde začaly vycházet první polské noviny. V roce 1869 byla do Těšína dovedena železnice a v okolí nádraží vybudovaného na západním břehu Olše (tedy v dnešní české části) začala vznikat průmyslová čtvrť. Rozvoj průmyslu ve městě však neprobíhal tak rychle jako v nedalekém Bílsku, což vedlo k postupnému poklesu hospodářského významu Těšína v regionu. Nadále však zůstával důležitým administrativním a kulturním centrem. V roce 1911 byla ve městě zavedena tramvajová linka spojující nádraží s centrem města. Během 1. světové války se zde zdržovalo početné rakouské vojsko, po určitou dobu byl Těšín dokonce sídlem generálního štábu armády. Z Těšína také pocházelo mnoho polských legionářů. V letech 1880–1910 byl Těšín okresním městem pro obce na Frýdecku.", "section_level": 2}, {"title": "Po první světové válce.", "content": "Na počátku 20. století uváděla nadpoloviční většina obyvatel Těšína jako svoji obcovací řeč (\"Umgangssprache\") němčinu. Po ukončení první světové války a zániku Rakousko-Uherska se Těšín spolu s celým Těšínskem stal předmětem československo-polského hraničního sporu. Tento spor v lednu 1919 vyústil dokonce v tzv. Sedmidenní válku mezi Československem a Polskem, do níž se zapojili i českoslovenští legionáři. Spor o Těšínsko byl vyřešen až rozhodnutím na pařížské Radě vyslanců 28. července 1920, kdy bylo rozhodnuto o rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko. Město Těšín bylo rozděleno podle řeky Olše. Historická část města připadla Polsku (nyní Cieszyn) a průmyslová část s vlakovým nádražím se stala součástí Československa (nyní Český Těšín). Ani Československo, ani Polsko nebyly s tímto rozdělením spokojeny. Československo se však s rozdělením smířilo na rozdíl od Polska, které si i nadále kladlo územní požadavky vůči Československu a požadovalo připojení celého Těšínska k Polsku. V letech 1938–1945 byly Cieszyn a Český Těšín opět spojeny v jedno město. Stalo se tak v důsledku obsazení československé části Těšínska polskou armádou v říjnu 1938 a, po porážce Polska Německem v září 1939, připojením celého Těšínska k Třetí říši. Po skončení druhé světové války se hranice vrátily do předmnichovské podoby a město bylo znovu rozděleno podle řeky Olše. Polsko se vzdalo svých územních požadavků na celé Těšínsko v roce 1958.", "section_level": 2}], "src_summary": "Těšín (polsky Cieszyn [čěšyn], německy Teschen) je město ve Slezském vojvodství v jižním Polsku, v okrese Těšín, s 35 401 obyvateli (\"2006\") a metropole Těšínského Slezska. Město leží na řece Olši, která je přítokem Odry. Na druhé straně hranice, v České republice, leží město Český Těšín. ", "tgt_summary": "Cieszyn (; ; ; ) is a border town in southern Poland on the east bank of the Olza River, and the administrative seat of Cieszyn County, Silesian Voivodeship. The town has 34,513 inhabitants (as of 2019), and lies opposite Český Těšín in the Czech Republic's Karviná District, Moravian-Silesian Region. Both towns belonged to the historical region of Austrian Silesia and formerly as one town composed the capital of the region of Cieszyn Silesia.", "id": 411434} {"src_title": "Mořena barvířská", "tgt_title": "Rubia tinctorum", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Tento druh rodu mořena pochází z teplejších oblastí mírného podnebného pásma v jižní Evropě a od Malé Asie až po Střední Asii. V době své největší slávy byla vysévána i v českých zemích, kde na některých místech zplaněla a jako neofyt se vyskytuje podnes. Nejvhodnějším místem pro její růst jsou osluněná místa s lehkou, záhřevnou, mírně vlhkou a vápenitou půdou.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, 50 až 100 cm vysoká bylina rostoucí z plazivého, červeně barvicího, asi 1 cm tlustého oddenku. Vystoupavá nebo přímá, bohatě větvená lodyha je čtyřhranná až křídlatá a na hranách bývá pokrytá háčkovitými ostny. Je porostlá krátce řapíkatými, tuhými, vstřícnými listy, které s podobnými palisty vytvářejí nepravé čtyř až šestičetné přesleny. Světlezelené, jednožilné listy jsou dlouhé 2 až 5 cm a široké 0,5 až 2,5 cm, eliptické až kopinaté a na vrcholu hrotité. V horní části lodyhy listy přecházejí ve vstřícné listeny, z jejíchž úžlabí vyrůstají čtyřhranné větve s květenstvím tvořeným řídkou latou vidlanů. Květy jsou drobné, asi 4 mm velké, žluté až zelenožluté, mají krátké stopky, srostlé obaly a jsou oboupohlavné. Kalich je zakrslý a tvoří jen sotva znatelný lem. Žlutá kolovitá koruna je úzce nálevkovitá s hluboce děleným okrajem a vejčitými, špičatými cípy, nejprve vzpřímenými a později odstávajícími. V květu je dále čtyři až pět tyčinek s nitkami vespod srostlými s korunou a spodní semeník s dvěma oddíly po jednom vajíčku, který nese dvě čnělky s kulovitými bliznami. Prvoprašné květy kvetou v červnu a červenci, opylovány jsou hmyzem. Plod je poněkud zdužnělá, tmavá a hladká dvoupeckovička asi 4 mm velká. Rostlina se na nová místa rozšiřuje výsevem semen, dospělé se pak do okolí rozrůstají plazivými oddenky.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Při využívání mořeny barvířské k výrobě červeného barviva se prvé tři roky po výsevu sklízí nať jako krmivo pro dobytek a teprve třetím rokem se oddenky vyořou, usuší, zbaví kůry a rozemelou. Barvící látkou je glykosid alizarin. Barevný odstín se mění v závislosti na použití mořidla, při použití kamence vzniká barva červená, se solí mědi žlutohnědá, solí železa fialová a solí cínu růžová. Z rozvojem chemického průmyslu zanikl její význam, neboť alizarin se od druhé poloviny 19. století uměle vyrábí z antracenu, tuhé součásti uhelného dehtu. Přesto se ještě v jihozápadní Asii používá k barvení vlny pro výrobu orientálních koberečků a ve výtvarném umění (malba). V lékařství se mořeny barvířské používá pro terapeutické účinky při ledvinových chorobách. Droga „Rubiae tinctorum radix“ využívá celého souboru rubiaglykosidů (hlavní účinnou látkou je kyselina ruberytrová), které ve svém komplexu dokážou rozrušovat a rozpouštět ledvinové kameny a při zánětu močového měchýře dezinfikovat močové cesty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mořena barvířská (\"Rubia tinctorum\") je vytrvalá rostlina, která se v české přírodě vyskytuje příležitostně jako připomínka dob minulých, kdy byla důležitou barvířskou rostlinou. Získávala se z ní tzv. „turecká červeň“, jedno z nejstálejších přírodních barviv, které se již od starověku používalo k obarvení vlněných i bavlněných tkanin, stejně jako na přípravu vodových či olejových barev.", "tgt_summary": "Rubia tinctorum, the rose madder or common madder or dyer's madder, is a herbaceous perennial plant species belonging to the bedstraw and coffee family Rubiaceae.", "id": 1632926} {"src_title": "Reprezentace (grupa)", "tgt_title": "Group representation", "src_document": [{"title": "Příklad.", "content": "Nechť formula_12 je grupa permutací tříprvkové množiny. Pak můžeme definovat reprezentaci G na formula_13 takto: identitě přiřadíme identické zobrazení na formula_13, cyklu (123) přiřadíme otočení o formula_15, cyklu (132) otočení o formula_16 transpozici (12) zrcadlení kolem osy formula_17, transpozici (13) zrcadlení kolem osy se směrem formula_18 a transpozici (23) zrcadlení kolem osy se směrem formula_19. Tato reprezentace ilustruje fakt, že formula_20 je grupa izometrií rovnostranného trojúhelníka v rovině (prvky abstraktní grupy formula_20 jsou \"reprezentovány\" jako izometrie roviny, které zachovávají trojúhelník). Jiná reprezentace G, tzv. triviální, je reprezentace G na formula_22, kdy každému prvku G přiřadíme identické zobrazení formula_22 na sebe. Další reprezentace této grupy je tzv. znaménková reprezentace, což je reprezentace na formula_22 přiřazující každému prvku permutační grupy jeho znaménko. Je známo, že jiné ireducibilní reprezentace, než tyto tři uvedené, neexistují.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Motivace pro studium reprezentací pochází z kvantové fyziky, která popisuje objekty pomocí vektorů. Obvykle se v teoriích vyskytuje grupa formula_7, která je grupou symetrie dané teorie nebo daného problému. Nejčastěji to bývají Lieovy grupy, jako např. grupa rotací prostoru, grupa Lorentzových transformací, Poincarého grupa nebo grupa formula_26 (v elektromagnetizmu), formula_27 (v teoriích slabých a silných interakcí), resp. formula_28 (v různých teoriích sjednocení) apod. Objekty teorie (částice apod.) jsou pak prvky (nějaké) reprezentace dané grupy symetrie. Ve fyzice se navíc obvykle předpokládá, že reprezentace je unitární, t.j. na prostoru je dán skalární součin, který je invariantní vůči akci grupy. Klasifikace unitarizovatelných reprezentací klasických grup není zatím obecně známa (pro výše uvedené grupy ale ano). Reprezentace Lieových grup mají aplikace v geometrii a studium reprezentací grup v prostorech kladné charakteristiky má aplikace v teorii čísel. Teorie reprezentací souvisí a v jistém smyslu její některé partie jsou i zobecněním klasické harmonické analýzy studující funkce prostřednictvím Fourierovy transformace.", "section_level": 1}], "src_summary": "Reprezentace grupy G je (homo)morfismus formula_1, kde V je vektorový prostor a formula_2 grupa invertibilních lineárních zobrazení formula_3 s operací skládání. Za předpokladu volby báze prostoru formula_4 lze reprezentaci chápat jako homomorfizmus G do prostoru matic. Pokud je homomorfizmus dán, je prostor formula_4 označován jako reprezentace G. ", "tgt_summary": "In the mathematical field of representation theory, group representations describe abstract groups in terms of bijective linear transformations (i.e. automorphisms) of vector spaces; in particular, they can be used to represent group elements as invertible matrices so that the group operation can be represented by matrix multiplication. Representations of groups are important because they allow many group-theoretic problems to be reduced to problems in linear algebra, which is well understood. They are also important in physics because, for example, they describe how the symmetry group of a physical system affects the solutions of equations describing that system. ", "id": 678835} {"src_title": "Max Bill", "tgt_title": "Max Bill", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V letech 1924 až 1927 se vyučil jako stříbrník na Uměleckoprůmyslové škole v Curychu. Už roku 1925 byl jako sedmnáctiletý pozván na Mezinárodní výstavu moderního výtvarného umění v Paříži, kde na něj silně zapůsobila díla Le Corbusiera nebo K. S. Melnikova. 1927/1928 studoval na Bauhausu v Dessau, kde tehdy působili například Albers, Kandinskij, Klee a Moholy-Nagy. Od roku 1929 působil jako architekt, od roku 1932 také jako malíř, grafik a designér. Roku 1931 se oženil a s hudebnicí B. Spoerri měl syna Jakoba. Byl členem různých uměleckých skupin a roku 1936 definoval cíle „konkrétního umění“, jehož se stal představitelem. Po nástupu nacismu v Německu pomáhal ohroženým antifašistům k útěku a brzy v 50. letech se angažoval v ochraně životního prostředí. V roce 1944/1945 začal učit na uměleckoprůmyslové škole v Curychu a spřátelil se také s F. Kupkou. Od roku 1951 spoluzakládal Vysokou školu designu v Ulmu, navrhl její budovu a v letech 1953 až 1956 byl jejím prvním rektorem. 1957 se vrátil do Curychu a v letech 1967 až 1974 působil na Vysoké škole výtvarných umění v Hamburku. V letech 1955, 1959 a 1964 se zúčastnil výstavy Documenta v Kasselu. V letech 1961-1968 byl nestranickým členem zastupitelstva města Curychu a v letech 1967-1971 poslancem Švýcarské národní rady. Od roku 1974 žil s historičkou umění A. Thomasovou, s níž spolupracoval a s níž se po smrti své ženy roku 1991 oženil. Zemřel na berlínském letišti.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Nejznámější plastiky Maxe Billa jsou masivní geometrické objekty z náročných materiálů (leštěná žula, leštěný kov), technicky dokonale provedené a komponované do architektur a veřejných prostranství. Řada z nich byla představena na souborné výstavě v Praze v květnu 1987. Působivé jsou i jeho štíhlé obelisky, kovové nebo betonové a pestře pomalované. Z jeho designů se proslavila tzv. „ulmská stolička“ pro rozmanité použití, která se stále vyrábí, nebo střízlivé, technicky čisté hodinové ciferníky.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění a vyznamenání.", "content": "Jsou po něm pojmenována náměstí v rodném Moosseedorfu a v Oerlikonu u Curychu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Max Bill (22. prosince 1908, Winterthur – 9. prosince 1994, Berlín) byl švýcarský architekt, sochař a designér, představitel Curyšské školy konkrétního umění.", "tgt_summary": "Max Bill (22 December 1908 – 9 December 1994) was a Swiss architect, artist, painter, typeface designer, industrial designer and graphic designer.", "id": 1338906} {"src_title": "Zapouzdření (objektově orientované programování)", "tgt_title": "Encapsulation (computer programming)", "src_document": [{"title": "Zapouzdření jako metoda pro ukrývání informací.", "content": "Zapouzdření může být využito k ukrytí členského atributu či členské metody. Pod touto definicí, zapouzdření znamená, že interní reprezentace objektu je většinou ukrytá před vnější definicí objektu. Typicky pouze vlastní metody objektu mohou přímo nahlížet a manipulovat s členskými atributy. Některé jazyky, jako například Smalltalk a Ruby, povolují přístup pouze skrz metody, ale většina ostatních (jako je C++, C# nebo Java), nabízí programátorům určitý stupeň kontroly nad tím, co by mělo být skryté a co ne. V tomto případě se typicky využívá klíčových slov codice_1 a codice_2. Je důležité zmínit, že ISO C++ standardy specifikují tato klíčová slova (codice_3, codice_2 a codice_1) jako přístupové specifikátory a že jako samotné neukrývají žádné informace. Ukrytí informací je docíleno za pomoci kompilované verze zdrojového kódu, který je propojen skrz hlavičkový soubor. Ukrytí jakýkoliv interních informací objektu chrání jeho integritu proti uživatelům tak, aby je nebylo možné nastavit do invalidního či nekonzistentního stavu. Předpokládaná výhoda zapouzdření je ve zmenšení složitosti systému a tedy ve zvýšení robustnosti. Jako skoro všude a vždy zde existuje cesta, jak zapouzdření obejít - obvykle skrz reflexní API (Ruby, Java, C# a další), někdy ale i skrz mechanismy mandlování (Python) či skrz speciální klíčová slova jako codice_6 v C++. Následuje ukázka v jazyce C#, která ukazuje, jakým způsobem se dá zakázat přístup k datovým polím pomocí využití klíčového slova codice_2: class Program { Následuje ukázka v jazyce Java: public class Zamestnanec { Následuje ukázka v jazyce PHP: class Ucet // Vytvoří nový účet se zůstatkem $500.00 $mujUcet = new Ucet(500.00); // Pošleme na účet $10.24 $myAccount->pridat(10.24); // Odebereme $4.45 $myAccount->vybrat(4.45); // Současný zůstatek $aktualniZustatek = $mujUcet->vratZustatek(); echo 'Zustatek na mem ucte: $'. $aktualniZustatek; // 505.79 // Kód zabraňuje rovněž vybírání více, než máme v daném účtě $mujUcet->vybrat(600.00); // Vyhodí výjimku Zapouzdření je rovněž možné využívat ve starších jazycích, které nejsou objektově orientované. Například v C – struktura může být deklarována ve veřejně přístupné části (hlavičkový soubor) pro množinu funkcí, které operují nad danými daty, které obsahují členské proměnné, které nejsou přístupné klientům skrz hlavičku: // Hlavička \"api.h\" struct Entity; // Neprůhledná struktura, která má ukryté členské proměnné // Hlavičkové funkce, které operují nad strukturou Entity a jejími členy extern struct Entity * open_entity(int id); extern int process_entity(struct Entity *info); extern void close_entity(struct Entity *info); Klient pak volá hlavičkové funkce k alokování, provádění operací a dealokování struktur typu „Entity“. Obsah tohoto typu je znám a přístupný pouze implementovaným hlavičkovým funkcím. Klienti nemohou k tomuto obsahu přímo přistoupit. Následuje zdrojový kód pro funkce, které definují vlastní obsah již zmíněné struktury: // Implementace \"api.c\" // Kompletní definice struktury \"Entity\" struct Entity { // implementace hlavičkových funkcí struct Entity * open_entity(int id) int process_entity(struct Entity *info) void close_entity(struct Entity *info)", "section_level": 1}, {"title": "Historický význam.", "content": "Význam zapouzdření může být shrnut na následující: redukce kolizí mezi stejně pojmenovanými atributy a zabalení příbuzných metod a atributů do jedné třídy. Tento model pomáhá udržovat zdrojový kód o stovkách či tisícech řádcích kódu čitelnější a jednodušší na porozumění a práci s ním.", "section_level": 1}, {"title": "Obecná definice.", "content": "Zapouzdření je obecně \"jedna ze 4 základních vlastností\" objektově orientovaného programování. Zapouzdření spočívá ve sdružování dat s metodami, které pracují na daným datech. Zapouzdření je využíváno jako mechanismus ukrývání hodnot či stavů strukturovaných dat objektu uvnitř třídy, který zamezuje neautorizovaným subjektům k přímému přístupu k daným atributům. Obvykle jsou přístupné pouze veřejně dostupné metody dané třídy (tzv. „getry“ a „setry“), které umožňují přístup k vnitřním hodnotám a které ostatní třídy využívají (volají), aby získaly či modifikovaly hodnoty v daném objektu. Tento mechanismus není unikátní v objektově orientovaném programování. Implementace abstraktních datových typů (např. modulů) nabízí podobnou formu zapouzdření. Tato podobnost vyplývá z faktu, že se oba pojmy zakládají na matematickém fundamentu existečního typu.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "SOA Patterns.org", "section_level": 1}], "src_summary": "Zapouzdření může být vysvětleno jako zabalení dat a metod do jedné komponenty. Funkce zapouzdření jsou dostupné skrze třídy ve většině objektově orientovaných programovacích jazyků. Zapouzdření rovněž umožňuje ukrytí atributů a metod v objektu pomocí stavby nepropustné zdi, která brání kód proti nechtěným změnám. ", "tgt_summary": "In object-oriented programming (OOP), encapsulation refers to the bundling of data with the methods that operate on that data, or the restricting of direct access to some of an object's components. Encapsulation is used to hide the values or state of a structured data object inside a class, preventing unauthorized parties' direct access to them. Publicly accessible methods are generally provided in the class (so-called \"getters\" and \"setters\") to access the values, and other client classes call these methods to retrieve and modify the values within the object. ", "id": 879203} {"src_title": "Georgij Lvov", "tgt_title": "Georgy Lvov", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Georgij Lvov se narodil v Drážďanech do rodiny pocházející z rodu Rurikovců. Jeho rodina se brzy přestěhovala do Alexinu. Lvov studoval na Lomonosově univerzitě, pak pracoval ve státních službách až do roku 1893. Jeho manželkou byla hraběnka Julie Alexejevna Bobrinská (1867-1903), prapravnučka carevny Kateřiny II. a jejího milence Grigorije Orlova.", "section_level": 1}, {"title": "Politika před rokem 1917.", "content": "Během rusko-japonské války organizoval Lvov stávky, a po revoluci v roce 1905 se připojil k Konstituční demokratické straně. O rok později byl zvolen do Dumy a po odchodu Sergeje Witteho byl nominován na dalšího ministerského předsedu. Místo Lvova však volby vyhrál Ivan Goremykin. V době Stolypinových reforem se zaměstnával otázkou kolonizace Sibiře. V roce 1913 byl Lvov zvolen do Moskevské městské rady, ministr vnitra Nikolaj Malkakov však tuto volbu prohlásil za neplatnou. Do vypuknutí první světové války byl Lvov předsedou organizace Zemstvo.", "section_level": 2}, {"title": "Rok 1917.", "content": "Během únorové revoluce, která svrhla cara Mikuláše II., se Lvov stal hlavou prozatímní vlády, formálně jmenované carem jako jeho posledního zásah do politiky. Lvovova vláda však neměla dostatečnou podporu, Lvov proto v červenci roku 1917 odstoupil ve prospěch ministra spravedlností jeho vlády Alexandra Kerenského.", "section_level": 2}, {"title": "Po boševické revoluci.", "content": "Osm měsíců po svržení panovníka převzali moc v zemi bolševici pod Leninovým vedením. Po Říjnové revoluci odcestoval Lvov i s rodinou do Ťumeně, kde jej v roce 1918 zatkla nově založená sovětská tajná policie Čeka a převezla ho do Jekatěrinburgu. O tři měsíce později byl ještě s dalšími dvěma osobami (jednou z nich byl Nikolaj Dmitrijevič Golicyn, Lvovův předchůdce ve funkci carského ministerského předsedy), propuštěn s podmínkou, že neopustí město. Tuto podmínku však Lvov nedodržel a bez prodlení uprchl do Omska. Tam se mu pod ochranou Československých legií podařilo sestavit protibolševickou vzdorovládu. Jejím jménem byl poté vyslán do USA, aby zde zajistil podporu a finanční prostředky pro bílou armádu v boji proti bošelvikům. Ještě před definitivní porážkou bílých emigroval kníže Lvov do Paříže, kde znovuzaložil Semgor, organizaci na podporu ruského exilu, kterou bolševici v Rusku roku 1919 zakázali. Za tímto účelem do Evropy převedl majetek výboru uložený u amerických bank. Sám Georgij Jevgeňjevič Lvov žil téměř bez prostředků v Paříži, kde byl i nadále činný v ruském emigrantském hnutí až do své smrti 7. března 1925. Byl pochován na pravoslavném ruském hřbitově v Sainte-Geneviève-des-Bois nedaleko Paříže.", "section_level": 2}], "src_summary": "Georgij Jevgeňjevič Lvov (rusky \"Георгий Евгеневич Львов\";, Drážďany, Sasko – 7. března 1925, Paříž, Francie) byl ruský kníže ze šlechtického rodu Lvovů, politik a předseda ruské prozatímní vlády v roce 1917.", "tgt_summary": "Prince Georgy Yevgenyevich Lvov (; 7/8 March 1925) was a Russian statesman and the first post-imperial prime minister of Russia, from 15 March to 21 July 1917.", "id": 1928139} {"src_title": "Askja", "tgt_title": "Askja", "src_document": [{"title": "Erupce v roce 1875.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předehra sopečné erupce.", "content": "Před tím, než v roce 1875 začala sopka Askja soptit, spala téměř 400 let. Její probuzení mělo podobu erupce, která vyvrhla obrovské mračno sopečného prachu a popela, šířící se postupně nad kontinentální Evropu. Samotné probuzení ale nebylo náhlé. Náznaky, že se v této opuštěné části Islandu něco chystá, přicházely již od začátku 70. let devatenáctého století. Tehdy se země v severovýchodní části ostrova začala významně chvět. V únoru 1874, tedy přibližně rok před erupcí, několik farmářů spatřilo v dáli na horizontu v místech, kde leží Askja, hustou mlhu. V prosinci otřesy zesílily, byly cítit v rozsáhlých oblastech severního Islandu. Začátkem ledna 1875 stoupalo z oblasti Askji mračno kouře, načež oblast severovýchodního Islandu 3. ledna pokryla tenká vrstva sopečného prachu. Byl to neblahý posel nadcházející sopečné erupce. Během let 1874 a 1875 otevřela série zemětřesení v přibližně 100 kilometrů dlouhém pásu protínajícím sopku Askju síť prasklin, po kterých se k povrchu začalo dostávat magma. Dne 18. února 1875 proniklo až na povrch, a to v oblasti Sveinagja přibližně 40 kilometrů od Askji. Sopečná erupce trvala několik měsíců a odhaduje se, že se na povrch dostalo okolo 0,3 km3 lávy. Tato erupce ale nebyla jediná, láva totiž začala vytékat v malém množství i na dalších místech v okolí. Tři dni před tím, než se láva v oblasti Sveinagja začala rozlévat, navštívila Askju čtveřice farmářů z okresu Mývatn. Ti se chtěli dozvědět, co se u Askji odehrává a proč se celé okolí dramaticky otřásá. Odvážlivcům se naskytl pohled na začátek vzniku rozsáhlého sopečného kráteru. Území o velikosti přibližně 3 až 4 hektarů totiž leželo přibližně o deset metrů níže než okolní sopečné pláně. Pozorovatelé spatřili současně i trojici míst svědčících o probíhající sopečné činnosti. V okolí jednoho z nich se nacházel přibližně 85 metrů vysoký sopečný kužel, z jehož středu byly do výšky 350 metrů vyvrhovány úlomky sopečných hornin.", "section_level": 2}, {"title": "Probuzení sopky.", "content": "Askja se naplno probudila k životu v noci z 28. na 29. března 1875, kdy během krátké, přibližně 17 hodin trvající sopečné erupce vyvrhla do atmosféry velké množství sopečného prachu a popela. Takto krátký okamžik stačil k tomu, aby se sopka nesmazatelně zapsala do historie Islandu. Během erupce se na povrch dostala ryolitová láva, tedy tavenina bohatá na křemík. Částečky křemíku se v roztavené hornině spojovaly do malých řetízků, čímž způsobily snížení její pohyblivosti. Tavenina proto nebyla dobře propustná pro sopečné plyny, které se z ní uvolňovaly s poklesem tlaku způsobeného vahou nadložních hornin. V přívodní žíle, po které magma vystupovalo, proto začal dramaticky narůstat tlak. V určitý moment byl tlak plynů v magmatu natolik velký, že překonal soudružnost okolních hornin a následně došlo k velice silnému a dramatickému výbuchu. Během první hodiny sopečné erupce uniklo ze sopky obrovské množství sopečných plynů. Ty během svého úniku trhaly okolní lávu a horniny na malé kousky a unášely je s sebou do okolní atmosféry. Nad místem erupce záhy začalo vznikat mračno sopečného prachu a popela, které neustále rostlo. Přibližně po první hodině sopečná erupce ustala. Po devíti hodinách se znovu ozvala kousek na sever od místa původního výbuchu. Vystupující magma se na novém místě dostalo do kontaktu s podzemní vodou, došlo tak k tzv. freatomagmatické erupci. Magma totiž začalo okamžitě ohřívat vodu, a ta se měnila na páru. Jelikož pára zabírá větší objem než voda, opětovně začal narůstat v podzemí tlak. Došlo k dalšímu výraznému výbuchu s vyvržením mračna sopečného materiálu do atmosféry. Výbuch za sebou zanechal kráter Víti, který je dnes oblíbeným místem ke koupání. Jezero v kráteru totiž obsahuje vodu o teplotě okolo 30 °C. Po tomto výbuchu se sopka na další dvě hodiny odmlčela. Následně se farmářům bydlícím na východě Islandu nejblíže k sopce naskytl děsivý obrázek. K nebi začal z místa erupce růst obrovský sopečný mrak. Askja totiž vstoupila do erupce pliniovského typu, tedy nejničivějšího typu sopečné erupce, které lidstvo zná. Nad sopku náhle vyrostlo kilometry vysoké mračno tvořené směsí žhavých úlomků sopečných hornin a plynů. Vlivem ochlazování žhavého mračna a s tím vznikajících doprovodných hustotních nestabilit mračna došlo ke vzniku pyroklastických proudů – zvláštního druhu proudů tvořených směsí žhavých plynů a sopečných hornin „tekoucích“ krajinou a ničících vše, co jim stálo v cestě. Askja takto běsnila následujících 5 až 6 hodin. Lidstvo v ten den bylo svědkem jedné z nejsilnějších sopečných erupcí, ke které v 19. století došlo. Naštěstí ale k explozi došlo v neobydlené části Islandu, samotná exploze proto nikoho nezabila.", "section_level": 2}, {"title": "Sopečné mračno se vydává na cestu.", "content": "Odhaduje se, že Askja během erupce vyvrhla do atmosféry 1,8 km3 sopečných úlomků, tzv. tefry. Většina vyvrženého sopečného materiálu byla okamžitě odnášena větrem nad východní Island. Přibližně v půl čtvrté ráno začal sopečný prach a popel dopadat na domy a pastviny vzdálené 70 kilometrů východně od Askji. Nejprve přišel příval šedého jemnozrnného prachu měnícího se při kontaktu s vodou na mazlavé bláto, poté začaly padat větší úlomky hnědé pemzy a černé tefry obsahující kousky sopečného skla a bílé krystaly křemene. Spad sopečného materiálu ale s sebou nepřinesl jen kusy sopečných hornin, ale také jedovaté látky, síru, fluor a chlór, které otrávily místní pastviny. Obzvláště tvrdě byla zasažena oblast fjordů na východě země, kde kvůli otravě začala umírat hospodářská zvířata, načež začali strádat i lidé. To podnítilo k odchodu z ostrova tisíce Islanďanů, kteří zamířili převážně do Spojených států amerických a do Kanady. Exploze Askji tak zvětšila množství těch, kteří se na konci 19. a začátku 20. století rozhodli svůj rodný ostrov opustit. Odhaduje se, že mezi roky 1870 až 1915 odešla přibližně čtvrtina populace ostrova, což mělo významné dopady na celý Island. Mračno ale ve svém šíření pokračovalo i mimo území Islandu. Větry ho odnášely dále na východ, krátce na to zasáhlo severní Evropu. V Norsku, Švédsku, Německu či Polsku začali lidé záhy zaznamenávat spad sopečného prachu a přítomnost mračna v atmosféře. (Dnes víme, že to nebylo poprvé, co se materiál z Askji v Evropě objevil. Geologické mapování hornin napříč Evropou odhalilo, že před přibližně 11 tisíci lety se sopečný prach z exploze této sopky dostal až do Rumunska.)", "section_level": 2}, {"title": "Obhlídka místa.", "content": "Mračno nad Evropou dalo vědět, že na Islandu explodovala další sopka. Jako první oblast Askji navštívil William Lord Watts s dvojicí islandských průvodců 16. nebo 17. července 1875. Trojici se naskytl neuvěřitelný pohled. V místě, kde se dříve nacházela „hladká“ sopečná pláň, byl najednou kráter trojúhelníkového tvaru s délkou jedné ze stran okolo dvou kilometrů a obvodem okolo osmi kilometrů. Ze stěn kráteru, odborně nazývaného sopečná kaldera, se stále odlamovaly obrovské skalní bloky a mizely v jeho útrobách. Členové expedice se stali přímými svědky zvětšování kaldery. Další zprávy máme ze 7. a 8. února 1876, kdy se do oblasti vydala dvojice místních farmářů \"Jón Þorkelsson\" a \"Sigurður Kráksson\". I oni odhadovali obvod kaldery na osm kilometrů a hloubku kráteru na 650 až 800 metrů. Dnes se vědci domnívají, že tento odhad byl značně nadhodnocený, protože pozdější expedice zjistily mnohem menší hloubku. Dvojice Islanďanů se rozhodla slézt na dno kráteru, kde objevili jezero s horkou vodou. Na východním a severním okraji jezera našli řadu bublajících pramenů a míst, kde ze země unikala pára. V roce 1876 se do oblasti dostala i vědecká expedice tvořená dánsko-islandskou dvojící geologů Frederickem Johnstrupem a Þorvaldurem Thoroddsenem a poručíkem Corocem, který zhotovil detailní mapy kráteru. Našli protažený, 4,58 x 2,5 km velký sopečný kráter o hloubce 232 metrů, na jehož dně se rozkládalo jezero o průměru přibližně 1394 metrů. Spatřili, jak okolí jezera obkružuje série prasklin a stěnu kráteru protíná žíla sopečného skla v podobě obsidiánu. Trojici se podařilo udělat velice cenné a unikátní pozorování, pozdější expedice tyto útvary již nespatřily. Za pozornost stojí i německá expedice z roku 1907 tvořená Walterem von Knebelem, Maxem Rudloffem a Hansem Spethmanem. První dva jmenovaní vyjeli 10. července na malé lodi na hladinu jezera Öskjuvatn, načež záhadně zmizeli. Do dnešních dní se nepodařilo vysvětlit, co za jejich zmizením stálo. Nicméně v roce 2014 došlo v oblasti kaldery k události, která by mohla být vodítkem: 21. června došlo na svahu Askji k utržení ohromného bloku hornin a jeho následnému sesunutí do jezera. Sesuv způsobil vznik přibližně 30 metrů vysoké vlny, která se přehnala po hladině jezera. Je proto možné, že se dvojice Němců plavila na jezeře zrovna v době, kdy k podobnému sesuvu došlo. Během sopečné erupce Askji z roku 1875 vznikla jedna z nejmladších sopečných kalder, které se na povrchu Země nacházejí. Dříve se vědci domnívali, že kaldera je důsledkem odtoku části magmatu v podzemí do přibližně 60 kilometrů vzdálené oblasti Nýjahraun. Tam totiž došlo mezi únorem a říjnem 1875 k sopečné činnosti doprovázené nepravidelnými výlevy lávy. Nicméně výzkum z roku 2012 tuto představu vyvrací. Dobová pozorování totiž dokládají, že kaldera se utvářela přibližně po čtyřicet let od sopečné erupce. Tedy příliš dlouho na to, aby existovala přímá spojitost se sopečnou činností v oblasti Nýjahraun. Detailní výzkum tvaru kaldery navíc napovídá, že množství vyvrženého materiálu odpovídá přibližně jejímu objemu. Kaldera tedy nejspíše vznikla zřícením bloků hornin do prostoru, který předtím vyplňovalo magma.", "section_level": 2}, {"title": "Skutečná velikost Askji.", "content": "Když si prohlédnete jezero Öskjuvatn na leteckých či satelitních fotografiích, všimnete si, že se na severu a západě nachází horský pás. Na jeho úpatí začíná hladká lávová pláň. Ta je ve skutečností pozůstatkem starší, přibližně osm kilometrů velké sopečné kaldery, která je dnes z valné části vyplněna právě mladšími lávovými proudy. Na jejím severním okraji je možné rozlišit pozůstatky ještě jedné, nejstarší kaldery, která je dnes pod lávou téměř kompletně skryta. Snímky tedy napovídají, že vznik rozsáhlého sopečného kráteru není pro Askju ojedinělou událostí, docházelo k němu opakovaně v různých dobách. Na Askju se proto není možné dívat jako na jediný kráter s jezerem Öskjuvatn, ale jako na mnohem větší sopku. Askja je totiž součástí rozsáhlého sopečného komplexu, který leží v oblasti tzv. Severní sopečné zóny Islandu. Tato sopečná zóna je přibližně 1800 km2 velká a vedle Askji do ní spadá i sopka Krafla či Kverkfjöll. Komplex je přibližně 10 až 15 kilometrů široký a okolo 100 kilometrů dlouhý. Za svůj vznik vděčí přítomnosti rozbíhavého rozhraní dvou litosférických desek, které se od sebe vzdalují přibližně rychlostí dvou centimetrů za rok. Kvůli tomu se pod Askjou odehrávají významné deformace podloží, které jsou mnohem výraznější než v jiných částech Islandu. Po vznikající sérii prasklin může následně stoupat k povrchu magma, které se zde nachází relativně „mělce“ pod povrchem. Kvůli tomu v oblasti dochází k časté sopečné činnosti, jak například dokládá i šestice lávových výlevů, ke kterým v oblasti Askji došlo ve 20. letech 20. století.", "section_level": 1}, {"title": "Současné erupce.", "content": "K poslední erupci Askji došlo v roce 1961, když se na okraji kaldery otevřela prasklina, ze které se vylilo malé množství (přibližně 0,09 km3) bazaltové lávy. Od té doby se začala sopka sesedat. Mezi lety 1983 až 1998 oblast poklesla přibližně o 75 centimetrů, a to pravděpodobně díky tuhnutí magmatu v kůře. Jak totiž magma tuhne, zmenšuje svůj objem. Sesedání by proto značilo, že k sopce neproudí nové magma. V červnu 2010 se ale do oblasti Askji navrátily otřesy země. V dubnu 2012 bylo jezero Öskjuvatn překvapivě bez ledu. Přitom led zpravidla na jezeře vydrží do června či července. Na Islandu se proto začalo zvažovat, jestli se sopka opětovně neprobouzí k životu a jestli pod ní zase nezačalo vystupovat k povrchu magma.", "section_level": 1}], "src_summary": "Askja je stratovulkán ležící v samém středu islandské Vysočiny. Oblast kolem sopky je přístupná jen několik měsíců v roce. Oblast byla užívaná během tréninku programu Apollo pro přípravu kosmonautů. Askja byla prakticky neznámá až do erupce z 29. března 1875, která spustila vlnu emigrací z Islandu. Tehdy se do atmosféry uvolnilo velké množství sopečného popela a sopečných plynů, které daly vzniknout až 27kilometrovému oblaku zasahujícímu až do stratosféry. ", "tgt_summary": "Askja () is an active volcano situated in a remote part of the central highlands of Iceland. The name Askja refers to a complex of nested calderas within the surrounding Dyngjufjöll mountains, which rise to, \"askja\" meaning \"box\" or \"caldera\" in Icelandic", "id": 1996626} {"src_title": "Simone Signoretová", "tgt_title": "Simone Signoret", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Simone Signoretová se narodila v roce 1921 ve Wiesbadenu v Porýní jako nejstarší dítě André Kaminkera a Georgette Signoretové. Její otec, narozený ve Francii, byl synem polského Žida, obchodníka s diamanty. Matka pocházela z nemajetné, francouzské, křesťanské rodiny. Rodičům Simone se později, po návratu do Francie, narodili ještě dva synové, Alain a Jean-Pierre. Otec pracoval jako novinář v \"Poste Parisien\", později také jako tlumočník. Ve francouzském rozhlase použil jako první simultánní tlumočení v přímém přenosu projevu Adolfa Hitlera z Norimberku v roce 1934. Po narození synů se ale rodině stále více vzdaloval a nechával matku samotnou vychovávat jejich děti. Simone získala základní vzdělání na školách v Neuilly-sur-Seine, městečku poblíž Paříže, kde rodina bydlela. Na chlapeckém lyceu tam v té době působil jako učitel filosofie Jean-Paul Sartre a Simone měla, prostřednictvím svých kamarádů, možnost seznámit se s jeho myšlenkami. Maturitu složila ve Vannes v Bretani, kde byla s matkou a bratry na prázdninách a kde po vypuknutí 2. světové války ještě nějaký čas zůstali. Když přišli Němci i sem, vrátila se rodina do opuštěného bytu v Neuilly-sur-Seine. Po okupaci Francie, otec využil příležitosti a mezi prvními odcestoval do Anglie, kde se zapojil do protiněmeckého odboje v organizaci \"France libre\", založené v roce 1940 generálem de Gaullem. Působil též jako rozhlasový komentátor stanice \"Radio Brazzaville\". Po maturitě Simone nejprve dávala soukromé hodiny latiny a angličtiny mladším žákyním. V roce 1941 dostala, na přímluvu matky své spolužačky Corinne, paní Luchaireové, místo asistentky sekretářky jejího manžela. Jean Luchaire byl šéfredaktorem listu \"Le Petit Parisien\" a chystal se vydávat nový večerník s názvem \"Nouveaux Temps\". Brzy se však ukázalo, že jde o kolaborantský list a Simone po několika měsících opustila práci se souhlasem své matky, i když její plat byl jediným trvalým příjmem čtyřčlenné rodiny. Spolužačka Corinne Luchaireová, která se v té době začala prosazovat jako herečka, ji dojednala práci statistky u filmu. Simone se pak, díky svému fyzickému vzhledu a hlavně talentu, propracovala ze statistky, přes herečku malých rolí až do velkých filmových studií. Ztvárnila řadu výrazných rolí pod vedením uznávaných filmových režisérů, mezi kterými byli Marcel Carné, Luis Buñuel, Stanley Kramer nebo Jean-Pierre Melville. Jako své umělecké jméno si zvolila dívčí příjmení své matky, Signoretová. Jejími filmovými partnery byli slavní herci Jean Gabin, Yves Montand, Alain Delon a řada dalších. Stala se držitelkou mnoha filmových cen a vrcholem její filmové kariéry bylo udělení Oscara za rok 1959 za roli ve filmu \"Místo nahoře\", přičemž byla první francouzskou herečkou, která cenu americké filmové akademie kdy získala. Kromě celovečerních filmů hrála i v krátkometrážních snímcích a také v televizních filmech a seriálech. Vytvořila též několik pozoruhodných divadelních rolí. Za neúspěch, dle svého mínění, považovala vystoupení v roli Lady Mackbeth v inscenaci Shakespeareovy hry Mackbeth v Londýně v roce 1966. Důvodem však nebyl její herecký výkon, ale její angličtina, ve které se nedokázala zbavit francouzského přízvuku, což se nelíbilo především kritikům. Zemřela ve věku 64 let, 30. září 1985, na rakovinu slinivky, v Autheuil-Authouillet a je pohřbena na hřbitově Père Lachaise v Paříži. Do stejného hrobu byl, po své smrti v roce 1991, uložen i Yves Montand.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1943 se Simone Signoretová seznámila s filmovým režisérem Yves Allégretem. V roce 1946 se jim narodila dcera Catherine Allégretová. V roce 1948 se Simone Signoretová za otce své dcery provdala, ale rok poté se zamilovala do mladého zpěváka Yves Montanda. S Allégretem se rozvedla a v roce 1951 se provdala za Montanda. Manželství s Montandem bylo bezdětné, ale vychovávali spolu Simoninu dceru Catherine z prvního manželství, která se později též stala herečkou. Měli malý byt v Paříži a dům, který si koupili v roce 1954 v Autheuil-Authouillet, kde trávili volné chvíle, často ve společnosti svých přátel. Oba byli považování za levicové intelektuály a často se spekulovalo o jejich příslušnosti ke komunistické straně. Měli mnoho přátel mezi mladými dělníky i komunisty. Signoretová ani Montand však nikdy nebyli členy komunistické strany, protože nesouhlasili s jejím přístupem ke kultuře. Po celý život vystupovali jako angažovaní nestraníci doma, ve Francii, i ve východních či západních zemích, které navštívili. Simone Signoretová doprovázela Montanda při jeho turné po východní Evropě, spolu navštívili i Československo a další země tehdejšího socialistického bloku a setkali se osobně s jeho nejvyššími představiteli. Životní úroveň, kulturu a architekturu těchto zemí zachytila Signoretová ve své knize vzpomínek \"La nostalgie n’est plus ce qu’elle était\" (\"Nostalgie už není, čím bývala\", 1997). Cestovali spolu také do Velké Británie a USA, kde Montand filmoval a kde často pobývali ve společnosti filmových hvězd. Mezi jejich přátele patřily herečky Marilyn Monroe, Vanessa Redgrave i Jane Fondová. Pro Simone Signoretovou byl Montand nejen manželem, ale i nejlepším přítelem. Ani krátké milostné eskapády Montanda, například románek s Marilyn Monroe při natáčení filmu \"Let's Make Love\" (\"Milujme se\"), nenarušily pevnost jejich svazku a manželství s ním trvalo až do její smrti v roce 1985.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "]", "section_level": 2}], "src_summary": "Simone Signoretová, nepřechýleně Simone Signoret, rodným jménem Henriette Charlotte Simone Kaminker (25. března 1921, Wiesbaden – 30. září 1985, Autheuil-Authouillet, Eure) byla francouzská filmová herečka, držitelka mnoha filmových cen.", "tgt_summary": "Simone Signoret (; 25 March 192130 September 1985) was a French cinema actress often hailed as one of France's greatest film stars. She became the second French person to win an Academy Award, for her role in \"Room at the Top\" (1959). ", "id": 1629392} {"src_title": "Helmuth Plessner", "tgt_title": "Helmuth Plessner", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Plessner studoval medicínu, zoologii a filosofii v Göttingenu a v Heidelbergu (mimo jiné u H. Driesche a E. Husserla), 1916 promoval v Erlangenu a 1920 se habilitoval ve filosofii v Kolíně. Roku 1923 vydal knihu \"Jednota smyslů\" a 1924 \"Hranice společenství, kritika sociálního radikalismu\". Od roku 1928 pracoval společně s Max Schelerem a v roce 1928 vyšlo jeho hlavní dílo \"Stupně organického a člověk. Úvod do filosofické antropologie\". Roku 1933 byl pro židovský původ svého otce propuštěn, utekl do Istanbulu a s pomocí svého přítele Buytendijka dostal azyl v holandském městě Groningenu, kde přednášel sociologii. V roce 1935 vyšla první verze později slavné knihy \"Opožděný národ\", analýza nastupujícího nacismu v Německu, a roku 1941 \"Smich a pláč. O mezích lidského chování\". Po obsazení Holandska roku 1940 se musel skrývat. Od roku 1946 byl profesorem sociologie v Groningenu a v letech 1952–1961 na univerzitě v Göttingenu, kde toto studium zakládal. Věnoval se hlavně sociologii továrního světa a sportu. Jako emeritus byl profesorem na New School for Social Research v New Yorku a nakonec profesorem filosofie v Curychu. Téměř do konce života pracoval a publikoval.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení a význam.", "content": "Plessner patří spolu s Schelerem a mladším A. Gehlenem k zakladatelům filosofické antropologie, filosofického směru, který vznikl v první polovině 20. století ze snahy nově uchopit otázku člověka, a to ze širšího základu, než nabízela sebereflexe, vnitřní zkušenost a pojmy tradiční filosofie. Byla tedy výbornou příležitostí k setkání filosofů a vědců, zejména lékařů, biologů a etologů, kteří se společně snažili jednak podepřít filosofickou reflexi výsledky moderních věd, jednak prohloubit myšlení a modely těchto věd, pokud se týkají člověka. Stavěla se tedy a staví proti karteziánskému dualismu duše a těla, striktnímu oddělení subjektu a objektu – to znamená jednak proti výlučnému zaměření na vlastní zkušenost myslícího subjektu o sobě, ale také proti reduktivním postupům a příliš zjednodušeným modelům věd. Plessnerův obraz člověka navazuje na Aristotela a vidí lidskou bytost jak v souvislosti s ostatními živočichy (tři „stupně organického“: rostlina, zvíře, člověk), tak také v její nezaměnitelné odlišnosti. Plessner hovoří o „umělé přirozenosti“ člověka, jemuž je „přirozeně“ vlastní tvořivost a fantazie, s jejíž pomocí si vytváří své umělé světy jazyka, kultury, společnosti a politiky. Lidský vztah ke světu je podstatně složitější než u zvířat, protože je vždy spojen s jistým odstupem, je předmětem reflexe a tudíž zprostředkován jazykem. Člověka tak podle něho charakterizuje „excentrické postavení“ (\"exzentrische Positionalität\") bytosti, jež žije a myslí mimo sebe a v utopii společnosti. Plessnerovo hlavní dílo bylo dlouho ve stínu Heideggerova „Bytí a čas“, který se také snažil o překonání Descartesova rozdělení, který však vyšel o rok dříve a strhoval brilancí filosofického provedení. Teprve po vydání Plessnerových Sebraných spisů (\"Gesammelte Schriften 1-10\", Frankfurt a/M 1981–1985) se zájem o jeho dílo výrazně oživil a produkuje řadu významných, zejména také interdisciplinárních děl. Od roku 1999 pracuje Společnost H. Plessnera ve Freiburgu i. B. a odborná pracoviště na řadě dalších univerzit, například na TU Dresden.", "section_level": 1}], "src_summary": "Helmuth Plessner (4. září 1892 Wiesbaden – 12. června 1985 Göttingen) byl německý filosof a sociolog, čelný představitel filosofické antropologie.", "tgt_summary": "Helmuth Plessner (4 September 1892, Wiesbaden – 12 June 1985, Göttingen) was a German philosopher and sociologist, and a primary advocate of \"philosophical anthropology\".", "id": 1529338} {"src_title": "Issyk-kul", "tgt_title": "Issyk-Kul", "src_document": [{"title": "Pobřeží.", "content": "Pobřeží je slabě členité, hluboké zálivy jsou pouze na východě a jihovýchodě (\"Tjupský záliv\", \"Džergalanský záliv\", \"Pokrovského zátoka\"). Délka pobřeží je 597 km. Polovinu z toho tvoří písečné pláže, vyskytují se také jílové a oblázkové břehy.", "section_level": 1}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Do jezera ústí 50 řek, jejichž celkový roční přítok činí 3 km3. Největší jsou řeky Džergalan (střední průtok v ústí 22 m3/s) a Tjup, který se do jezera vlévá z východu. Řeka Ču, která protéká západním okrajem kotliny, není v současné době s jezerem spojená. Odtok z jezera do řeky Ču existoval pouze v letech s velkým množstvím vody, když byla hladina o 10 až 12 m výše než dnes. Poslední taková epocha byla v 17. až 18. století. Zdroj vody v řekách je smíšený, převážně sněhový, s největšími stavy na konci jara a v létě. O rozsahu změn výšky hladiny, způsobených změnami klimatu, svědčí jezerní terasy vysoké 8 až 10 m a podvodní rozvaliny vesnic v hloubce do 8 m. V průběhu posledních dvou století se hladina jezera snižuje od r. 1886 o 4 m (podle jiných zdrojů až o 7 m) s tím, že tento pokles není konstantní, ale jeho rychlost kolísá. S neotektonickým vzestupem je spojeno vytvoření vysokých teras (30 až 40 m). Klima jezerní kotliny je teplé, suché a mírné. Teplota vzduchu na pobřeží dosahuje v červenci 16 až 17 °С, v lednu na západě -2 až -3 °С, na východě -4 až -7 °С. Průměrné množství srážek je asi 250 mm (na západě 110 mm a na východě 470 mm). Odpar z povrchu jezera je 700 mm. Na západě a na východě vanou silné větry (až 30-40 m/s), které vyvolávají náhlé bouře s vlnami vysokými 3 až 4 m. Roční amplituda kolísání hladiny činí 10 až 50 cm. Vyšší úroveň je srpnu a v září, nižší v únoru a v březnu. Na západě se projevuje příliv a odliv.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti vody.", "content": "Teplota vody při hladině je v lednu 2 až 3 °С, v červenci a v srpnu 19 až 24 °С, v hloubce 100 m je celý rok teplota 3,5 až 4 °С. Led se objevuje pouze v zálivech v chladných zimách. Voda má modrou barvu, je průzračná do hloubky 12 m. Dosahuje slanosti 5,8 ‰ a není vhodná na pití ani na zavlažování. V zimě jezero nezamrzá i přesto, že v Issyk-kulské oblasti mohou teploty v zimních měsících klesat na -25 °C i méně.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "V zálivech do hloubky 30 m je téměř souvislý porost řas parožnatek a rdestů, dno je tvořené převážně hlínou a jílem. V jezeře žije asi 20 druhů ryb. Průmyslově je rozvinuté zpracování jelců, osmanů holých, kaprů a marinek (2,5 až 4 tisíce tun za rok). V zálivech na západě jezera každoročně zimuje 20 až 50 tisíc převážně vodních ptáků (poláci, kachny, lysky a labutě).", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "V r 1958 byla založená Issykkulská rezervace. Na jezeře je rozvinutá místní osobní i nákladní lodní doprava. Největší přístavy jsou Balykčy (Rybačje) (\"balyk\" je kyrgyzsky ryba) a Pristaň Prževalsk (Přístav Prževalsk). Poblíž druhého je mohyla a muzeum ruského cestovatele N. M. Prževalského. Množství obydlených míst se rozkládá na severním pobřeží a ve východní části kotliny. Základní obživou obyvatelstva je zemědělství (rostlinná výroba, chov skotu a sadovnictví) a v neposlední řadě také rybářství. 7 km od jezera se nachází město Karakol (bývalý Prževalsk). Na severním břehu jsou klimatické lázně Čolpon-Ata a na jižním Tamga. Po celém pobřeží se nacházejí prázdninové domy, pionýrské tábory a chaty.", "section_level": 1}], "src_summary": "Issyk-kul (,, znamená \"teplé jezero\") je bezodtoké jezero na severu Ťan-šanu ve stejnojmenné oblasti severovýchodní části Kyrgyzstánu. Je to jedno z největších horských jezer na světě. Nachází se v mezihorské Issykkulské kotlině mezi hřbety Kungej-Alatau na severu a Terskej-Alatau na jihu. Má rozlohu 6236 km2 (podle jiných zdrojů 6 330 km2). Je dlouhé 178 km a maximálně široké 60 km. Průměrnou hloubku má 278 m a maximální dosahuje 668 m (nebo až 702 m podle jiných zdrojů). Objem vody je 1738 km3. Povodí jezera \"Issyk kul\" pokrývá asi 21 900 km2. Leží v nadmořské výšce 1608 m. Po jezeře Titicaca je to druhé největší horské jezero světa. Jezero Issyk-kul a přilehlá oblast centrálního Ťan-šanu o celkové rozloze 4 311 588 ha byly v roce 2001 zapsány na seznam biosférických rezervací UNESCO.", "tgt_summary": "Issyk-Kul (also Ysyk Köl, Issyk-Kol:,,, ;, ) is an endorheic lake in the northern Tian Shan mountains in eastern Kyrgyzstan. It is the seventh deepest lake in the world, the tenth largest lake in the world by volume (though not in surface area), and the second largest saline lake after the Caspian Sea. Issyk-Kul means \"warm lake\" in the Kyrgyz language; although it is surrounded by snow-capped peaks, it never freezes. ", "id": 900309} {"src_title": "Hans von Bülow", "tgt_title": "Hans von Bülow", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v saských Drážďanech. Jeho otec byl spisovatel Eduard von Bülow (1806–1888), matka byla dcerou bankéře a obchodníka Christiana Gottloba Fregeho. Od devíti let byl žákem Friedricha Wiecka, otce klavíristky a skladatelky Clary Schumannové. U něj se také setkal s Felixem Mendelssohnem-Bartholdym a Albertem Lortzingem. V roce 1842 navštívil v Drážďanech představení Wagnerovy opery \"Rienzi\", což z něj učinilo nadšeného obdivovatele Wagnera. V Drážďanech se také seznámil také s Franzem Lisztem a získal od něj několik hudebních lekcí. V roce 1846 se rodina přestěhovala do Stuttgartu a tam měl i své první veřejné vystoupení. Rodiče trvali na tom, aby vystudoval práva a poslali ho na studia do Lipska. Rozhodl se ignorovat přání rodičů a studoval raději hru na klavír u tehdy slavného hudebního pedagoga Louise Plaidy. V roce 1850 také na přímluvu Richarda Wagnera získal své první dirigentské místo v Curychu. Stal se jeho žákem, osobním dirigentem a blízkým přítelem. Jejich přátelství však skončilo v době, kdy vznikl důvěrný vztah mezi Wagnerem a manželkou Bülowa. V roce 1857 se oženil s dcerou Franze Lista Cosimou. Po dobu manželství se Cosimě narodily čtyři dcery: Daniela, Blandine, Isolda a Eva. Cosima však od roku 1863 udržovala důvěrný vztah s Richardem Wagnerem, takže v případě Isoldy a Evy je Bülowo otcovství málo pravděpodobné. Nicméně Wagner za své dítě oficiálně uznal pouze syna Siegfrieda. V roce 1867 se rozvedli, Cosima se stala manželkou Wagnera a Bülow se v roce 1882 znovu oženil s herečkou Marií Schanzerovou. Navzdory této episodě byl Bülow stále oddaným stoupencem Wagnerovy hudby. Bülow byl známý svou bezohledností a nedostatkem taktu. Z tohoto důvodu záhy o své místo v Zurychu přišel. Nikdy však nezůstal bez dalších nabídek zejména pro svou schopnost řídit i rozsáhlá a složitá díla zpaměti. V letech 1850–1860 působil jako dirigent, klavírista i jako spisovatel a stal velmi známým a vyhledávaným od Německa až po Rusko. Jako jeden z prvních evropských hudebníků uspořádal koncertní turné po Spojených státech amerických. V roce 1857 uvedl na koncertě v Berlíně premiéru Lisztovy \"Sonáty h moll\". V roce 1864 se stal Dvorním dirigentem v Mnichově. Na tomto postu dosáhla jeho proslulost vrcholu. Řídil neobyčejně úspěšné premiéry Wagnerových oper \"Tristan a Isolda\" (1865) a \"Mistři pěvci norimberští\" (1868). V roce 1867 se stal ředitelem nově otevřené Královské konzervatoře v Mnichově. Sám na ní vyučoval zejména hru na klavír v níž byl jeho vzorem Franz Liszt. Vedle propagace hudby Richarda Wagnera byl i příznivcem Brahmse, Čajkovského a Chopina. Byl sólistou při světové premiéře Čajkovského \"Klavírního koncertu b moll op. 23\" v Bostonu v roce 1875. Vymyslel názvy pro všechna \"Preludia\" F. Chopina, ale ty se bohužel neujaly. Byl prvním klavíristou, který provedl koncertně a zpaměti všechny Beethovenovy klavírní sonáty a také editoval jejich odborné souborné vydání. V letech 1878–1880 byl dirigentem v Hannoveru, byl však nucen odejít poté co hrubě urazil tenoristu, který zpíval ve Wagnerově opeře roli Lohengrina. V referátu z představení použil totiž slovní hříčku: Schwan (labuť) – Schwein (prase). Stal se kapelníkem v Meiningenu, kde se mu podařilo vybudovat jeden z nejlepších německých orchestrů. Proslul požadavkem, aby i hráči v orchestru zvládali své party zpaměti. V Meiningenu poznal také Richarda Strausse. Zpočátku nebyl jeho hudbou příliš nadšen, ale po seznámení se Straussovou \"Serenádou\" změnil názor a dokonce svým vlivem dopomohl Straussovi k jeho prvnímu dirigentskému místu. Stejně jako Strauss byl Bülow ovlivněn myšlenkami německého filosofa Maxe Stirnera, kterého údajně znal osobně. Od roku 1887 byl šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. Na závěrečném koncertě v roce 1892 přednesl řeč obsahující Stimerovy myšlenky a zúčastnil se i odhalení pamětní desky na domě, který byl posledním Stimerovým bydlištěm. Mezi jeho nástrojové inovace patřil pětistrunný kontrabas, který se dnes vesměs v symfonické hudbě používá, a tympány opatřené pedály, které se rovněž staly trvalou součástí symfonického orchestru. Jeho přesné, citlivé a hluboce hudební interpretace se staly prototypem pozdějších virtuózních dirigentů. Proslul také jako vtipný a výstižný hudební recenzent. Na konci osmdesátých let 19. století let se usadil v Hamburku, ale i dále pokračoval v koncertních cestách jako dirigent i jako klavírista. Bülow trpěl chronickými bolestmi hlavy. Po roce 1890 se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že se na radu lékařů přestěhoval do Káhiry, aby žil v teplejším a sušším klimatu. Zde také zemřel, pouhých 10 měsíců od svého posledního koncertu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baron Hans Guido von Bülow (8. ledna 1830 Drážďany – 12. února 1894 Káhira) byl německý dirigent, klavírista a hudební skladatel období romantismu.", "tgt_summary": "Hans Guido Freiherr von Bülow (January 8, 1830February 12, 1894) was a German conductor, virtuoso pianist, and composer of the Romantic era. As one of the most distinguished conductors of the 19th century, his activity was critical for establishing the successes of several major composers of the time, especially Richard Wagner and Johannes Brahms. Alongside Carl Tausig, Bülow was perhaps the most prominent of the early students of Hungarian virtuoso pianist, conductor and composer Franz Liszt—therein performed the first public performance of Liszt's Sonata in B minor in 1857. He became acquainted with, fell in love and eventually married Liszt's daughter Cosima, who later left him for Wagner. Noted for his interpretation of the works of Ludwig van Beethoven, he was one of the earliest European musicians to tour the United States.", "id": 1893671} {"src_title": "Jotvata", "tgt_title": "Yotvata", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Leží v nadmořské výšce 82 metrů v jižní části údolí vádí al-Araba, cca 122 kilometrů od jižního břehu Mrtvého moře. Západně od obce se prudce zvedá aridní oblast pouště Negev. Obec se nachází 175 kilometrů od břehu Středozemního moře, cca 243 kilometrů jihovýchodně od centra Tel Avivu, cca 210 kilometrů jižně od historického jádra Jeruzalému a 38 kilometrů severoseverovýchodně od města Ejlat. Jotvata obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je etnicky převážně židovské. Obec je jen 2 kilometry vzdálena od mezinárodní hranice mezi Izraelem a Jordánskem. Jotvata je na dopravní síť napojena pomocí dálnice číslo 90. Poblíž vesnice se nalézá menší letiště.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "Jotvata byla založena v roce 1951. Vznikla v prosinci 1951. Původně šlo o polovojenské sídlo typu Nachal. V roce 1957 se změnil na ryze civilní sídlo. Zpočátku se osada nazývala Ejn Radi'an (עין רדיאן), nynější jméno kibucu je odvozeno od biblické lokality \"Jotbata\" zmiňované jako tábořiště Izraelitů v Knize Numeri 33,34 Slavnostního převodu vesnice na civilní sídlo se zúčastnil izraelský premiér David ben Gurion a jeho spolupracovníci včetně Šimona Perese. Do roku 1960 pobývali osadníci v provizorních ubikacích. Kibuc si zachovává prvky kolektivismu ve svém hospodaření. Už v roce 1979 ale přešel od kolektivní k rodinné výchově děti. Sídlí tu úřady Oblastní rady Chevel Ejlot. Funguje tu regionální základní škola, zdravotní středisko, plavecký bazén, sportovní areály a synagoga. Místní ekonomika je založena na zemědělství (palmové háje a polní plodiny, chov dobytka). Kibuc provozuje velkou firmu Yotvata Dairy na produkci mléčných výrobků a ovocných šťáv, která má celostátní význam. Poblíž vesnice se nalézá turisticky využívaná přírodní rezervace Jotvata Chaj Bar a také starověká archeologická lokalita údolí Timna.", "section_level": 1}, {"title": "Demografie.", "content": "Obyvatelstvo kibucu je sekulární. Podle údajů z roku 2014 tvořili naprostou většinu obyvatel v Jotvatě Židé - cca 600 osob (včetně statistické kategorie \"ostatní\", která zahrnuje nearabské obyvatele židovského původu ale bez formální příslušnosti k židovskému náboženství, cca 700 osob). Jde o menší obec vesnického typu s dlouhodobě mírně rostoucí populací. K 31. prosinci 2014 zde žilo 658 lidí. Během roku 2014 populace klesla o 1,2 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jotvata ( יָטְבָתָה, v oficiálním přepisu do angličtiny Yotvata) je vesnice typu kibuc v Izraeli, v Jižním distriktu, v Oblastní radě Chevel Ejlot.", "tgt_summary": "Yotvata (, ) is a kibbutz in southern Israel. Located on the Arabah road in the southern Negev, it falls under the jurisdiction of Hevel Eilot Regional Council. In it had a population of. ", "id": 1189555} {"src_title": "Tomás de Torquemada", "tgt_title": "Tomás de Torquemada", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tomás de Torquemada se narodil v Torquemadě, blízko města Valladolidu ve Španělsku. Jeho strýcem byl významný teolog florentského koncilu, kardinál Juan de Torquemada. Po krátké službě jako řeholník a kuchař v dominikánském klášteře ve Valladolidu, se Torquemada stal rádcem krále Ferdinanda a královny Isabely. Byl především oblíben královnou, jejíž byl zpovědníkem a která ho jmenovala Velkým inkvizitorem roku 1483. Ve funkci byl mnoho let, příští generaci zanechal mimořádný, ačkoliv nepřesný, obraz fanatismu a neúprosnosti. Během patnácti let jeho řízení španělské inkvizice vyrostla z jediného soudu v Seville síť dvou tuctů „Svatých úřadů“ Všichni španělští křesťané od dvanácti (u dívek) a čtrnácti let (u chlapců) byli pro inkvizici trestně odpovědní. Kdo konvertoval z židovské nebo z islámské víry, ale byl podezřelý z tajných praktik jeho staré víry, stejně jako z jednání proti katolictví byl pod dohledem. Kdokoliv, kdo pomlouval inkvizici mohl padnout v podezření. Aby zbavil Španělsko kacířství, Torquemada podporoval pálení nekatolické literatury, především Talmudu a knih arabských autorů. Protože byl velmi nenáviděný, cestoval Torquemada s doprovodem 50 jezdců a 250 ozbrojenců. Byl mimořádně neoblomný a krutý ve svém jednání s těmi, koho považoval za kacíře či obecně nepřátele katolictví. Torquemadovým hlavním zájmem bylo \"usmíření\" bloudících katolíků s církví, ovšem ve většině případů vynucené za cenu jejich mučení, ponižování a zastrašování. Jeho osobní život byl asketický a byl považován svými nepřáteli za nepodplatitelného. Pro tuto funkci ve Španělské inkvizici se stalo jméno Torquemada ztělesněním fanatismu ve službách katolické víry. Po patnácti letech služby zemřel roku 1498 v Avile. V roce 1832 byl Torquemadův hrob vypleněn a jeho pozůstatky ukradeny a spáleny.", "section_level": 1}, {"title": "Založení Španělské inkvizice.", "content": "Mnoho Španělů ohlížejících se do historie reconquisty se domnívá, že Židé v 15. století ve Španělsku byli podvratné společenství. Král a královna byli zarytí katolíci a snažili se katolictví ve své zemi co nejvíce upevnit. Byli znepokojeni tím, že Židé měli mnoho výsad od předchozích monarchů a pracovali na podkopávání jejich vlády, stejně tak jako rozněcování problémů v jejich okolí. Tato zásadní nedůvěra k Židům a také nejistá opravdovost katolické víry Maurů, kteří konvertovali, byli hlavním činitelem pro založení Španělské inkvizice. Ačkoli na inkvizici je často pohlíženo jako na nasměrovanou proti Židům, ve skutečnosti nebyla nasměrována pouze proti Židům a muslimům. I pokřtění křesťané bývali postavení před vyšetřování a povoláváni na Svatý úřad, ale byli často propuštěni po prvním výslechu bez dalších incidentů.", "section_level": 1}, {"title": "Otázka židovského původu.", "content": "Jako mnoho Španělů, je možné, že Torquemada měl židovský původ: soudobý historik Hernando del Pulgar řekl, že jeho předek Alvar Fernandés de Torquemada si vzal jednu z první generace konvertovaných. Také podle životopisu Thomase Hopa Torquemada, Torquemadova babička konvertovala.", "section_level": 1}, {"title": "Ostatní.", "content": "Tomás de Torquemada se objevuje jako postava v povídce \"Jáma a kyvadlo\" (1842) od Edgara Allana Poe, jakož i v jeho filmové podobě. Victor Hugo vydal roku 1882 divadelní hru \"Torquemada\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Tomás de Torquemada (1420 – 16. září 1498) byl dominikánský mnich, první španělský velký inkvizitor a zpovědník Isabely I. Kastilské. Byl popsán španělským kronikářem Sebastiánem de Olmedo jako kladivo na kacíře, světlo Španělska a spasitel své země, dělající čest svému řádu. Je znám pro své horlivé tažení proti španělským přívržencům Židů a muslimům. Byl jeden z hlavních stoupenců Ediktu o vyhnání (španělsky Edicto de Granada), který roku 1492 vyhnal Židy ze Španělska. O počtu odsouzených během Torquemadova funkčního období jako Velkého inkvizitora bylo v průběhu let ostře diskutováno, ale nyní je číslo ustáleno na 2 200.", "tgt_summary": "Tomás de Torquemada (October 14, 1420 – September 16, 1498), also anglicized as Thomas of Torquemada, was a Castilian Dominican friar and first Grand Inquisitor in Spain's movement to homogenize religious practices with those of the Catholic Church in the late 15th century, otherwise known as the Spanish Inquisition, which resulted in the expulsion from Spain of thousands of people of Jewish and Muslim faith and heritage. ", "id": 1866976} {"src_title": "Charles Hermite", "tgt_title": "Charles Hermite", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Charles Hermite se narodil jako šesté ze sedmi dětí Ferdinanda Hermita a jeho ženy Madeleine rozené Lallemandové. Mladý Charles studoval nejprve na \"Collège de Nancy\" a po té v Paříži na \"Collège Henri\" a \"Collège Louis-le-Grand\", tedy na téže škole jako patnáct let před ním Évariste Galois. Podobně jako Galois se zajímal o řešitelnost polynomiálních rovnic v radikálech a protože nebyl obeznámen s Galoisovými výsledky v této oblasti, pokusil se dokázat neřešitelnost obecné rovnice pátého stupně. Po dokončení studia na \"Collège Louis-le-Grand\" a roční přípravě úspěšně složil přijímací zkoušky na \"École Polytechnique\" i když se mezi všemi adepty umístil až na osmašedesátém místě. Po ročním studiu na této škole nebylo Hermitovy umožněno nastoupit do druhého ročníku kvůli postižení jeho pravé nohy, které mu velmi znesnadňovalo pohyb. I když uspěl s následným odvoláním, rozhodl se nakonec z \"École Polytechnique\" dobrovolně odejít. V této době (okolo roku 1843) se spřátelil s jinými významnými matematiky, zejména s Josephem Bertrandem a Carlem Gustavem Jacobim. Dosáhl také významných úspěchů týkajících se théta funkcí, které posloužily Liouvillovy k důkazu slavné Liovillovy věty. Navzdory tomu, že se svým výzkumem zařadil mezi přední světové matematiky, jeho studijní úspěchy byly o poznání menší. V roce 1847 dokončil teprve bakalářské studium a následující rok získal místo přijímacího zkoušejícího na \"École Polytechnique\". Hermitova vědecká kariéra se v této době slibně rozvíjela a mezi lety 1848 a 1858 dosáhl svých největších výsledků (viz odstavec \"Vědecká kariéra\"). Publikoval několik článků z oblasti analytické teorie čísel a v roce 1856 se stal členem francouzské akademie věd. V tomtéž roce Hermite onemocněl pravými neštovicemi. Během doby, kdy byl nemocný se velmi sblížil s Cauchym, který mu pomohl překonat nejtěžší fáze choroby. Pod Cauchyho vlivem Hermite konvertoval k římskokatolické církvi a stal se také podobně jako Cauchy přesvědčeným royalistou. Roku 1862 získal na \"École Polytechnique\" místo takzvaného \"maître de conférence\", které bylo vytvořeno speciálně pro něj, a o rok později se stal na téže škole zkoušejícím. Roku 1869 se stal profesorem analýzy na \"École Polytechnique\" a zároveň na \"Sorbonně\". Na první z těchto škol zůstal do roku 1876, na druhé až do roku 1897, kdy odešel do důchodu.", "section_level": 1}, {"title": "Vědecká práce.", "content": "Charles Hermite dosáhl významných výsledků zejména v teorii čísel a algebře. Zabýval se úspěšně také ortogonálními polynomy a eliptickými funkcemi. V roce 1848 dosáhl dobrých výsledků o dvojitě periodických funkcích a o rok později úspěšně aplikoval Cauchyovu metodu reziduí právě na tyto funkce. Zabýval se také teorií kvadratických forem a teorií invariantu. V souvislosti s tím vytvořil v roce 1855 teorii transformací. Jeho výsledky v této oblasti propojily teorii čísel, théta funkce a transformace abelovských funkcí. Dokázal také, že obecnou algebraickou rovnici pátého stupně lze vyřešit pomocí eliptických funkcí a aplikoval tento výsledek v teorii čísel. V roce 1873 dosáhl výsledku, který ho pravděpodobně nejvíce proslavil, když dokázal, že Eulerovo číslo \"e\" je transcendentní. Jeho metodu později zjednodušil Ferdinand von Lindemann a dokázal jejím užitím transcendentnost čísla \"π\".", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzenské vztahy.", "content": "Hermite se oženil se sestrou svého přítele a matematika Josepha Bertranda Louisou. Jedna z jeho dvou dcer se později stala ženou Emila Picarda.", "section_level": 1}], "src_summary": "Charles Hermite (výslovnost v IPA,, tj. „ermit“) (24. prosince 1822, Dieuze, Francie – 14. ledna 1901, Paříž) byl francouzský matematik. Zabýval se zejména teorií čísel a algebrou. Jako první dokázal, že Eulerovo číslo \"e\" je trascendentní. Jeho metodu později zjednodušil Ferdinand von Lindemann a dokázal jejím užitím transcendentnost čísla \"π\". Jedním z jeho studentů byl Henri Poincaré. ", "tgt_summary": "Charles Hermite () FRS FRSE MIAS (24 December 1822 – 14 January 1901) was a French mathematician who did research concerning number theory, quadratic forms, invariant theory, orthogonal polynomials, elliptic functions, and algebra. ", "id": 2220412} {"src_title": "Christian Dietrich Grabbe", "tgt_title": "Christian Dietrich Grabbe", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Detmoldu jako syn vězeňského dozorce, ve věku šestnácti let začal coby gymnazista psát divadelní hry. Stipendium udělené kněžnou Pauline mu umožnilo studovat právo na univerzitách v Berlíně a Lipsku, kde se seznámil s Heinrichem Heinem. Po promoci v roce 1823 se neúspěšně ucházel o místo divadelního režiséra. Grabbe se vrátil do Detmoldu, složil závěrečnou státní zkoušku a snažil se najít zaměstnání jako právník, ale bezvýsledně. Až v roce 1826 byl jmenován jako vojenským auditorem, zpočátku bez nároku na odměnu. Od roku 1831 se zhoršoval jeho alkoholismus. Poté, co se od něj odvrátila snoubenka, se v roce 1833 oženil s Louise Christinou Clostermeierovou, ale manželství bylo nešťastné. Rok nato Grabbe opustil Detmold a odešel do Frankfurtu nad Mohanem. Zde se nepohodl se svým vydavatelem. Opět změnil působiště a odešel do Düsseldorfu, kde přechodně pracoval ve Starém divadle s Karlem Immermannem. Poté se vrátil do Detmoldu v roce 1836 jako zlomený člověk. Jeho manželka podala žádost o rozvod. Christian Dietrich Grabbe zemřel na paralýzu a byl pohřben v rodném Detmoldu, a to vedle své matky, Dorothey Grabbe (1765-1856), na místním hřbitově 'Weinbergfriedhof'.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "Spolu s Georgem Büchnerem je Grabbe považován za jednoho z nejvýznamnějších německých dramatiků své doby. Jeho debut \"Herzog Theodor von Gothland\" překvapil soudobé kritiky svým všeprostupujícím nihilismem. Grabbe byl ovlivněn Shakespearem a hnutím Sturm und Drang. Jeho hry byly velmi ambiciózní, s davovými výstupy a rychlými přestavbami scény, které byly na hranici technických možností tehdejšího divadla. Rozložil přísné formy klasického dramatu do volně zřetězených scén, které předznamenávaly realistické drama. Hry \"Napoleon oder Die hundert Tage\" nebo \"Hannibal\" artikulují realistickou a heterogenní představu o dějinách. Po smrti byl nejprve zapomenut, ale jeho práce znovu objevili naturalističtí a expresionističtí dramatici. Na základě občasných antisemitských výroků (zejména v \"Aschenbrödel\") a nacionalistického zobrazení německé historie, jako v \"Die Hermannsschlacht\" o bitvě v Teutoburském lese, byl uctíván nacisty jako „velký národní básník“ a ve 30. letech 20. století po něm byly pojmenovány mnohé ulice německých měst. Město Detmold uděluje od roku 1994 spolu s Grabbeho společností a Landesverband Lippe cenu Christiana Dietricha Grabbeho, určenou pro nová dramatická díla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Christian Dietrich Grabbe (11. prosince 1801, Detmold, Lippe – 12. září 1836, Detmold) byl německý dramatik předbřeznového období. Napsal mnoho historických her, pro něž je typický misantropický, rozčarovaný a pesimistický pohled na svět. Heinrich Heine považoval Grabbeho za jednoho z předních německých dramatiků a nazval jej „opilým Shakespearem“. Českému publiku jsou známé především jeho hry \"Don Juan a Faust\" a \"Žert, satira, ironie a hlubší význam\".", "tgt_summary": "Christian Dietrich Grabbe (11 December 1801 – 12 September 1836) was a German dramatist of the \"Vormärz\" era. He wrote many historical plays conceiving a disillusioned and pessimistic world view, with some shrill scenes. Heinrich Heine saw him as one of Germany's foremost dramatists, calling him \"a drunken Shakespeare\" and Sigmund Freud described Grabbe as \"an original and rather peculiar poet.\"", "id": 50801} {"src_title": "Ojmjakon", "tgt_title": "Oymyakon", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Během druhé světové války zde bylo vybudováno letiště pro leteckou cestu Aljaška-Sibiřský region (ALSIB), využívané k převozu letadel American Lend-Lease na východní frontu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Místní jsou z hlediska potravin odkázáni na dovoz. Sami si dokážou zajistit jídlo jen rybolovem, myslivostí a chovem dobytka, pěstování plodin je tu vyloučeno. I tak se tu ale populace mezi lety 2002 a 2010 téměř o polovinu zvětšila. Místní na svou domovinu navzdory krutým mrazům nedají dopustit. Když teploty klesnou k –50 °C, děti nechodí do školy. Lidé nechávají svá auta klidně nastartovaná celý den, pokud plánují večer někam odjet. Baterie totiž v silných mrazech často vypovídají službu. Problémem pro místní je i pochovávání zesnulých, vykopat hrob trvá i tři dny.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Ojmjakon leží v nadmořské výšce přibližně 750 metrů nad mořem. Na severním místě obce se délka denního světla pohybuje od tří hodin v prosinci do dvaceti hodin v červnu. Místo je pojmenované po řece Ojmjakon, jejíž název údajně pochází ze slova kheium, což znamená „věčně zmrzlá voda\" nebo „místo, kde ryby stráví zimu“. Jiný zdroj však uvádí, že název vychází ze slova heyum, které znamená \"zmrzlé jezero\".", "section_level": 1}, {"title": "Klimatické poměry.", "content": "Ojmjakon je známý především jako nejchladnější obydlené místo na světě, nejchladnější místo na severní polokouli a je označován jako sibiřský pól chladu, neboť pro 26. ledna 1926 zde byla naměřena teplota −71,2 °C. Současně je to místo s nejvyššími výkyvy teplot v průběhu roku a jedno z mála míst na Zemi, kde tyto výkyvy překonávají 100 °C. Obvykle klesá teplota již v září pod 0 °C a může zůstat pod bodem mrazu až do poloviny května. Někdy průměrná minimální teplota za leden, únor a prosinec zůstává pod –50 °C. Červen a červenec jsou jediným obdobím, kdy teplota nikdy neklesá pod –10 °C. Podnebí je poměrně suché díky tomu, že průměrné měsíční teploty jsou pod bodem mrazu až sedm měsíců v roce. Léta jsou mnohem vlhčí než zimy. Vesnicí protéká řeka Indigirka.", "section_level": 1}, {"title": "V médiích.", "content": "Ojmjakon byl zmíněn v řadě televizních seriálů:", "section_level": 1}], "src_summary": "Ojmjakon ( \"\") je vesnice s 550 obyvateli nacházející se na Dálném východě v ruské republice Sacha. Je to jedno z nejchladnějších trvale obydlených míst na Zemi. Leží asi 9200 km severovýchodně od hlavního města Moskvy (po silnici) a 460 km od Ochotského moře. Nejbližší regionální letiště a hlavní silnice jsou vzdáleny asi 35 km u města Tomtor.", "tgt_summary": "Oymyakon (, ;, \"Öymököön\", ) is a rural locality (a \"selo\") in Oymyakonsky District of the Sakha Republic, Russia, located along the Indigirka River, northwest of Tomtor on the Kolyma Highway. It is one of the coldest permanently inhabited settlements on Earth.", "id": 813377} {"src_title": "Tepui", "tgt_title": "Tepui", "src_document": [{"title": "Původ Tepui.", "content": "Indiánští obyvatelé nazývaly tyto mesety Tepui, což v jejich jazyce znamenalo „Domov bohů“. Tepui jsou pozůstatkem velké křemencové plošiny, která kdysi kryla granitový podklad v oblasti mezi severní hranicí Amazonské pánve a řekou Orinoco, mezi pobřežím Atlantiku a řekou Rio Negro. V průběhu dlouhé geologické historie Země plošina podléhala silné erozi a tak se zachovaly osamocené hory. V celé Guyanské vysočině je dnes 115 takovýchto hor. Největší koncentrace je v oblasti Gran Sabana v jihovýchodní Venezuele, při hranici s Guayanou a Brazílií. Jejich strmé stěny převyšují deštný prales o více než 1 000 metrů. Struktura povrchu hor je různorodá. Na vrcholových planinách rostou různé varianty porostů s širokou škálou druhů orchidejí a broméliovitých. Eroze a vlivy počasí na povrchu vymodelovaly během miliónů let působivé skalní formace a labyrinty. V podzemí vnikly erozí rozsáhle jeskyně, které odvádějí vodu z hlubokých, erozí rozšířených puklin, zvaných griety.", "section_level": 1}, {"title": "Flora a fauna.", "content": "Vrcholové partie hor tepui jsou díky své výšce a strmým svahů izolovány od okolního pralesa na jejich úpatí. Vyšší nadmořská výška má za následek také odlišné klima. Strmost stěn je také důvodem náročného, někdy téměř nemožného horolezeckého výstupu. Izolace po milióny let vedla k odlišnému vývoji, ale i zachování unikátních rostlinných a živočišných druhů. Na vrcholech hor panují nižší teploty než v tropickém horkém a vlhkém pralese. Tepui jsou také velmi často bičovány deštěm. Evoluce rostlin i zvířat, odříznutých od okolního světa, vedla k vytvoření odlišných forem. Tepui jsou často označovány jako „Galapágy na pevnině“. Mnoho druhů zdejších rostlin a živočichů se nenachází nikde jinde na světě. Pokryv vrcholů je díky erozi chudý na živiny, a tak zde přežívá i bohaté společenství masožravých rostlin. Na skalnatém a zvětralém povrchu se nevytvořila a také se ve zdejších podmínkách dlouhodobě neudrží vrstva humusu. Do povrchu některých meset eroze vyhloubila velké závrty. Některé z nich mají až 300 metrů v průměru a jejich stěny jsou až 300 metrů vysoké. V těchto „ostrůvcích uvnitř ostrovů“ se udržely unikátní druhy živých organismů. Závrt od závrtu se tyto druhy liší. Závrty vytvořilo zborcení stropů podzemních prostor modelovaných podzemními toky. Většina tepui je téměř celoročně zahalena oblaky a jejich vrcholy bylo možné fotografovat pouze z vrtulníků vybavených radarem. Na některé z nich ještě člověk nevstoupil vůbec a předpokládá se tedy, že tu budou nalezeny i neznámé rostlinné a živočišné druhy. Nejvíce hor tepui je možno nalézt v národním parku Canaima ve Venezuele, který byl zařazen mezi přírodní světové dědictví na seznamu UNESCO.", "section_level": 1}, {"title": "Významné tepui.", "content": "Několik významných tepui:", "section_level": 1}], "src_summary": "Slovo Tepui (převzaté z jazyka indiánů) označuje mesety – stolové hory s výškou i přes 3 000 metrů, nacházející se v Guyanské vysočině, zejména v její venezuelské části. Tyto geologické formace jsou prakticky izolovanými jednotkami. Jejich dlouhodobá izolace je důvodem výskytu endemických druhů rostlin a živočichů. Nejvýznamnějšími tepui jsou Autana, Neblina (nejvyšší, leží na hranici mezi Venezuelou a Brazílií), Auyantepui a Roraima. Typicky jsou tvořeny pískovcem nebo křemencem prekambrijského stáří, z doby, kdy ještě Afrika a Jižní Amerika byly součástí prakontinentu Gondwana a jejich strmé, téměř až kolmé stěny vystupují z džungle a dávají tak vzniknout unikátní přírodní scenérii. ", "tgt_summary": "A tepui, or tepuy (), is a table-top mountain or mesa found in the Guiana Highlands of South America, especially in Venezuela and western Guyana. The word tepui means \"house of the gods\" in the native tongue of the Pemon, the indigenous people who inhabit the Gran Sabana. ", "id": 2112455} {"src_title": "Saponiny", "tgt_title": "Saponin", "src_document": [{"title": "Triterpenoidní saponiny.", "content": "Triterpenoidní saponiny pochází z derivátů triterpenoidů lupeolu, α-amyrinu a β-amyrinu. Nachází se v různých rostlinných čeledích. Nejvíce se nacházejí v kořenové části rostliny. Jeden z nejznámějších triterpenoidních saponinů je sojasaponin A, nacházející se v sóji luštinaté (\"Glycine max\", \"Fabaceae\") je zodpovědný za štiplavou svíravou chuť. Sojasaponin B se nachází v luštěninách cizrna beraní (\"Cicer arietinum, Fabaceae\") a čočka jedlá (\"Lens culinaris, Fabaceae\"). V lékořici lysé (\"Glycyrrhiza glabra, Fabaceae\") je glycyrrhizin, saponin zodpovědný za sladkou chuť lékořice. Zdrojem saponinů je i špenát setý (\"Spinacia oleracea, Amaranthaceae\"). K této skupině se řadí i theasaponegol A a B z čajovníku čínského (\"Camellia sinensis, Theaceae\"). Mydlice lékářská (\"Saponaria officinalis, Caryophyllaceae\"), která propůjčila jméno celé skupině saponinů, obsahuje saponariosid A a B. Triterpenoidní saponiny nenacházejí svůj původ jen v rostlinách, byly objevené už i v tělech živočichů, například u \"Cercodemas anceps\", (\"Echinodermata\"), které jsou lidově známé jako mořské okurky. Pro vysoký obsah bioaktívních látek se uvažuje o jejich zařazení do skupiny tzv. funkčních potravin.", "section_level": 1}, {"title": "Steroidní saponiny.", "content": "Mezi steroidní saponiny patří ty, které mají jako aglykony navázané steroidy spirostanol a nebo furostanol. Jsou specifické pro čeleď česnekovité (\"Alliaceae\"), se zástupci česnek kuchyňský (\"Allium sativum\") a pór letní (\"Allium ampeloprasum\"). Officianalisiny či agarosiny jsou triviálně nazvané steroidní saponiny rostliny chřest lékařský \"(Asparagus officinalis, Asparaceae),\" a jako i u jiných saponinů i tyto jsou zodpovědné za jeho hořkou chuť.", "section_level": 2}, {"title": "Účinky saponinů.", "content": "Mezi účinky saponinů lze zařadit například snížení povrchového napětí. Tento jev vede v roztocích k tvorbě bublin, čehož lze využít například k výrobě šampónů nebo prostředků na mytí nádobí. Dalším účinkem je například jejich štiplavá chuť, která je přítomna například v čajích. Co se týče biologických funkcí, saponiny působí proti únavě, kardioprotektivně a imunomodulačně. Byly zjištěny i antifungicidní účinky, které jsou způsobené napojením saponinů na steroly v membráně buněk hub, což vede ke ztrátě membránové integrity. U saponinů je také dokázán účinek na vstřebávání cholesterolu, přičemž absorpci ze střeva snižuje. V neposlední řadě saponiny inhibují růst nádorových buněk. In vitro a in vivo studie ukázaly, že steroidní saponiny prokazují jedinečné využití v oblasti protinádorové léčby. Inhibují proliferaci a indukují apoptózu nádorových buněk. Dokáží blokovat buněčný cyklus nádorových buněk nebo jej úplně zastavit. Takovou schopnost prokazuje například diosgenin z rostlin rodu \"Dioscorea.\" Negativem těchto látek je ale schopnost tvořit komplexy se železem, zinkem a nebo vápníkem, což vede k nevyužitelnosti těchto iontů v těle. K tomuto stavu však dochází až při vysokých dávkách saponinů. Byla dokázána hemolytická aktivita těchto chemických sloučenin. Při jejich přítomnosti v rostlinných extraktech či drogách dochází k prasknutí membrány červených krvinek z důvodu nezvratného poškození lipidové dvouvrstvy.", "section_level": 2}, {"title": "Reakce a změny saponinů.", "content": "Pro své organoleptické vlastnosti, jako je štiplavá chuť, se během kulinární úpravy cíleně saponiny z potravin odstraňují, a nebo se snižuje jejich množství. Toho je možno docílit umytím a namáčením, kdy se částečně vyluhují do vody, proto je dobré takovou vodu už nepoužít na přípravu jídla. Jejich odstranění docílíme oloupáním povrchové vrstvy. Nejlepšího výsledku se však docílí naklíčením a povařením luštěnin. Saponiny z cukrové řepy se odstraní rafinací cukru.", "section_level": 2}], "src_summary": "Saponiny jsou heteroglykosidické sloučeniny isoprenového původu, které se nacházejí převážně v rostlinách. Jde o sloučeniny, které mají mnoho biologických účinků. ", "tgt_summary": "Saponins a class of chemical compounds found in particular abundance in various plant species. More specifically, they are amphipathic glycosides grouped phenomenologically by the soap-like foam they produce when shaken in aqueous solutions, and structurally by having one or more hydrophilic glycone moieties combined with a lipophilic triterpene or steroid derivative.", "id": 304227} {"src_title": "Pískavice řecké seno", "tgt_title": "Fenugreek", "src_document": [{"title": "Popis rostliny.", "content": "Pískavice je jednoletá bylina. Tvoří přechod mezi pícninami a obilovinami. Má přímou, chudě větvenou lodyhu s trojčetnými listy, které se podobají listům komonice. Květy vyrůstají jednotlivě nebo po dvou z úžlabin listů na kratičkých stopkách, mají pětizubý kalich a žlutavě bílou korunu. Tenké, až 10 cm dlouhé lusky jsou poněkud srpovitě prohnuté a čítají až 20 semen. Kvete v červnu a červenci.", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Řecké seno pochází z jižní Evropy, u nás se pěstuje ojediněle ve vinorodých oblastech. V Čechách ji poprvé pozoroval prof. František Bubák u Bečova nad Teplou v roce 1889.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Rostlina se pěstuje jako hodnotné krmivo pro dobytek. Ve farmacii a v léčitelství používáme především semeno.", "section_level": 1}, {"title": "Léčitelství.", "content": "Droga obsahuje velké množství monogalaktanového slizu, hodnotných bílkovin a oleje. Přítomen je také netoxický alkaloid trigonellin, dusíkatý cholin, malé množství silice, triterpenové saponiny, lecitin, hořčiny, flavonoidy, niacin a stopové prvky. Nověji objevenou látkou je diosgenin, který je důležitý při aplikacích orálních antikoncepčních prostředků s léky, obsahujícími pohlavní hormony. Důležitá je přítomnost metylbetainu kyseliny nikotinové a jejího amidu — vitamínu PP. V listech je obsažen kumarin, takže se jimi někdy „maskuje“ nekvalitní seno. Droga povzbuzuje trávení, ulevuje při kašli, nadýmání a při průjmech a mírně snižuje hladinu krevního cukru. Celkově posiluje a působí jako univerzální tonikum, zejména v geriatrii. Odpradávna se využívala jako ženské afrodisiakum. Tato droga je ale nejvíce vhodná pro zevní použití. Kaše z mletého řeckého sena vytahuje hnis z ran a vředů, změkčuje zatvrdliny a poúrazová zatvrdnutí svalů a šlach a působí také proti měkkým otokům. Díky amidu kyseliny nikotinové droga účinně zasahuje do místních hojivých procesů, zlepšuje látkovou výměnu a průtok krve vlásečnicemi, což je možné léčebně využít na přípravu velmi hodnotných léčivých klyzmat, případně kloktadel. Drogu podáváme vnitřně formou prášku nebo formou nálevu z hrubě drcených semen. Při zevním použití dáváme většinou přednost použití kašovitého obkladu. Potřebné množství prášku krátce povaříme s přiměřeným množstvím vody, aby vznikla kaše. K ní přidáme malé množství octa. Hustou kašičku natřeme na tlusto na lněné plátno a použijeme jako obvaz. Odborná literatura uvádí u práškované drogy velmi nepříjemné aroma, ale není to oprávněné. Droga nezapáchá, jen má zvláštní aroma. S ohledem na specifičnost jejího použití dáváme zásadní přednost samostatnému podávání drogy, i když míchání hrubě drcené drogy do směsí je samozřejmě možné. Výraznější nežádoucí účinky ani kontraindikace nebyly zjištěny. Droga bývala mistrovskou bylinou bylináře Franěce, který ji formou kataplasmatu aplikoval především na zánětem zvětšené, povrchově dostupné lymfatické uzliny, což vedlo k urychlení léčby. Staří Egypťané používali semeno pískavice při balzamování. V Orientu některé mladé ženy pravidelně jedí semeno řeckého sena, aby měly pěkná prsa. Tato rostlina je také využitelná při bolestech zubů v důsledku hnisavých zánětů. V tomto případě pomáhají výplachy a obklady odvarem směsi šalvěje, heřmánku, kořene proskurníku a řeckého sena, všeho stejným dílem. Při zánětu nehtového lůžka, pokud se už vytvořil hnisavý zánět, vymyjeme místo heřmánkem a obkládáme semenem řeckého sena, které přiložíme na celou ruku a ponecháme nejméně 15 minut působit. U vředů je důležité jejich změkčování. Nejlépe je použít práškované semeno řeckého sena, povařené v trošce mléka na kaši, kterou vřed obložíme a přikryjeme obvazem. V rekonvalescenci velmi pomáhá konzumace polévkové lžíce pomletého semene smíchané s medem na hustou kaši. Podáváme třikrát denně čajovou lžičku, během jídla.", "section_level": 2}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Rozemletá tvrdá semena slouží i jako koření a lze ji nalézt ve známých směsích curry nebo chutney. Samotnými se nekoření, mají pronikavou a nepříjemnou vůni.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pískavice řecké seno (\"Trigonella foenum-graecum\") je jedna z nejstarších kulturních rostlin. Její semena se používají jako koření. Je hojně pěstována ve Středomoří.", "tgt_summary": "Fenugreek (; \"Trigonella foenum-graecum\") is an annual plant in the family Fabaceae, with leaves consisting of three small obovate to oblong leaflets. It is cultivated worldwide as a semiarid crop. Its seeds and leaves are common ingredients in dishes from the Indian subcontinent. Also used in traditional medicine, fenugreek can increase the risk for serious medical side effects, though its culinary use (in smaller quantities) is usually believed to be safe. Fenugreek is not approved or recommended for clinical use by any governmental health agency.", "id": 506617} {"src_title": "Theodor Innitzer", "tgt_title": "Theodor Innitzer", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a církevní kariéra.", "content": "Theodor Innitzer se narodil ve Vejprtech v Čechách na Kadaňsku v domě č. 362 v rodině zdejšího měšťana a prýmkaře (\"Posamentier\") Wilhelma Innitzera a jeho manželky Marie, rozené Seidlové, dcery zdejšího důlního zaměstnance a měšťana z domu č. 242. Po ukončení obecné a měšťanské školy se nakrátko stal učněm v textilní továrně, kde pracoval jeho otec. V letech 1890 až 1898 studoval na gymnáziu v Kadani. Roku 1898 vstoupil do vídeňského kněžského semináře a roku 1902 byl vysvěcen na kněze. V roce 1906 získal Innitzer doktorát z teologie. V letech 1908 až 1911 působil na Vídeňské univerzitě, a v letech 1928–1929 byl jejím rektorem. Roku 1929 se Innitzer stal ministrem sociálních záležitostí v třetí vládě kancléře Johanna Schobera. V roce 1932 se stal vídeňským arcibiskupem a roku 1933 kardinálem.", "section_level": 2}, {"title": "Politická aktivita.", "content": "Innitzer měl blízko k předním rakouským politikům, zejména k Engelbertu Dollfußovi a Kurtu Schuschniggovi, jejichž autoritativní austrofašistická vláda se odvolávala na sociální učení římskokatolické církve, jak je v té době formulovala např. encyklika Quadragesimo anno papeže Pia XI.. V r. 1933 Innitzer akceptoval nahrazení demokratického režimu autoritářským, i když se po občanské válce v únoru 1934 pokoušel u kancléře Dollfuße neúspěšně intervenovat za sociálně demokratické předáky, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Po atentátu na Dollfuße, spáchaném rakouskými nacisty, Innitzer vyjádřil lítost slovy: \"„Musel snášet bolestivá muka našeho Pána, obklopen nepřáteli.“\" Innitzerovy kritiky nacismu si v následujících letech všímal i zahraniční tisk. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 ovšem Innitzer vyjádřil spokojenost, že anšlus proběhl hladce a obešel se bez ztrát na životech. Toto vyjádření bylo pochopeno jako souhlas s nastolením nacistického režimu. Spolu s ním vyjádřili souhlas s připojením k Německu i ostatní rakouští biskupové, výjimkou byl linecký biskup Johannes Maria Gföllner, který nepodepsal společný pastýřský list a poukázal na skutečnost, že anšlus je porušením vatikánsko-rakouského konkordátu. Kardinál Eugenio Pacelli, pozdější papež Pius XII., požádal Innitzera, aby o všem osobně podal zprávu do Vatikánu. Jakmile se Pacelli setkal s Innitzerem, dal mu najevo, že byl výrokem pobouřen. Oba kardinálové se dohodli, že Innitzer změní své původní prohlášení, což také udělal. V dubnu téhož roku, na počest Hitlerových narozenin, vtrhlo několik nacistů, převážně příslušníků Hitlerjugend, do Innitzerova kardinálského sídla. Ačkoli Innitzer úpěnlivě prosil, aby nic neničili, bylo kardinálovo sídlo z velké části vypleněno.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a smrt.", "content": "Během druhé světové války byl Innitzer kritický vůči antisemitské a rasistické politice nacistů proti vídeňským židům, a také proti Romům. Theodor Innitzer zemřel roku 1955 ve věku 79 let ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Cena kardinála Innitzera.", "content": "Arcidiecéze vídeňská každoročně uděluje Cenu kardinála Innitzera vědcům a učencům v oborech \" životní dílo\", \"duchovní věda\", \"přírodní věda\" a \"publicistika\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Theodor Johann Innitzer (25. prosince 1875, Vejprty, Rakousko-Uhersko – 9. října 1955, Vídeň, Rakousko) byl vídeňský arcibiskup a rakouský kardinál římskokatolické církve českého původu.", "tgt_summary": "Theodor Innitzer (25 December 1875 – 9 October 1955) was Archbishop of Vienna and a cardinal of the Catholic Church.", "id": 455195} {"src_title": "Basionym", "tgt_title": "Basionym", "src_document": [{"title": "Použití pojmu basionym.", "content": "Existují dva základní způsoby, kdy se princip basionymu užívá:", "section_level": 1}, {"title": "Nová kombinace.", "content": "Prvním je používání druhového epiteta (přívlastku), pokud je zapotřebí určitý druh přesunout z jednoho rodu do jiného rodu. V takovém případě je podle pravidel nomenklatury povinnost použít v novém binomickém názvu stejný přívlastek (povolena je pouze případná gramatická změna, pokud jméno nového rodu je v jiném gramatickém rodu než u basionymu), pokud tomu nebrání důvod, že v novém rodě už existuje stejné binární jméno. Tento postup se nazývá \"nová kombinace\" a při popisu se tato okolnost zdůrazní uvedením zkratky \"comb. nov.\" v závorkách za novým jménem. Např. Linné popsal v roce 1753 v svém díle Species Plantarum smrk ztepilý latinským názvem \"Pinus abies\" a zařadil jej do rodu borovice (\"Pinus\"). Proto plné jméno je třeba psát \"Pinus abies\" L., 1753. Avšak v roce 1881 německý botanik Gustav Karl Wilhelm Hermann Karsten přeřadil tento taxon do rodu smrk (\"Picea\") a publikoval to ve svém díle Deutsche Flora. V tomto systematickém zařazení je jej třeba psát \"Picea abies\" (L., 1753) Karsten, 1881. Říkáme pak, že basionymem \"Picea abies\" je \"Pinus abies\". Případ, kdy dojde ke změně tvaru přívlastku, můžeme demonstrovat na příkladu jednoho ze synonym houby anýzovníku vonného a to \"Trametes odorata\" (Wulfen, 1788) Fr., 1838. Basionymem tohoto jména je \"Boletus odoratus\" Wulfen 1788 ex Fr., 1821. Protože v latině je „boletus“ rodu mužského, zatímco „trametes“ bylo prohlášeno za rod ženský, musela se odpovídajícím způsobem změnit koncovka druhového přívlastku.", "section_level": 2}, {"title": "Změna statusu.", "content": "Druhý případ je spojen se změnou zařazení určitého taxonu do taxonomické kategorie, např. z formy se povýší na úroveň poddruhu (subspecies). I v tomto případě se použije původního přívlastku (epiteta), původně určujícího formu, a pokud tomu nic nebrání, použije se jako přívlastek poddruhový. V tomto případě jde o změnu \"statusu taxonu\" a vyznačuje se to při první publikaci zkratkou \"stat. nov.\" v závorkách. Pokud při změně statusu dojde i ke změně zařazení, označuje se to zkratkou \"comb. et stat. nov.\". Např. německý botanik Heinrich Mayr jako první popsal douglasku sivou jako \"Pseudotsuga glauca\" Mayr, 1901. V roce 1923 jiný německý botanik Fritz Kurt von Schwerin usoudil, že se jedná o pouhý poddruh douglasky tisolisté a vytvořil novou kombinaci se změnou statusu, kterou nazval \"Pseudotsuga taxifolia\" (Poir., 1804) Britton, 1889 subsp. \"glauca\" (Mayr, 1901), Schwer., 1932. Všimněte si, že i u názvu druhu i v tomto případě došlo ke změně kombinace a to z původního zařazení \"Abies taxifolia\" Poir., 1804 při přeřazení z rodu jedle do rodu douglaska.", "section_level": 2}], "src_summary": "Basionym je taxonomický pojem označující vědecké (latinské) jméno, pod nímž byl určitý taxon poprvé v literatuře platně (validně) popsán. Tento pojem má své oprávnění pouze tehdy, když hovoříme v vzájemném vztahu dvou vědeckých jmen určitého taxonu. ", "tgt_summary": "In the scientific name of organisms, basionym or basyonym means the original name on which a new name is based; the author citation of the new name should include the authors of the basionym in parentheses. The term original combination or protonym is used in the same way in zoology. Bacteriology uses a similar term, basonym, spelled without an \"i\".", "id": 2310731} {"src_title": "François-Henri de Montmorency, vévoda lucemburský", "tgt_title": "François-Henri de Montmorency, duc de Luxembourg", "src_document": [{"title": "Raná léta.", "content": "François Henri de Montmorency se narodil v Paříži. Jeho otec, hrabě z Bouteville, byl popraven šest měsíců před jeho narozením za účast na souboji proti markýzu z Beuvron. Ujala se ho jeho teta, Charlotte Marguerite de Montmorency, princesse de Condé, a vychovávala jej jako vlastního společně se svým synem vévodou z Enghien. Mladý Montmorency (nebo Bouteville, jak býval tehdy nazýván) se připojil ke svému bratranci a sdílel jeho úspěchy i neúspěchy během období Frondy. Do Francie se vrátil roku 1659 a byl pardonován a Condé, tehdy velmi blízký vévodkyni z Châtillonu, Montmorencyho sestře, intrikánce Isabelle-Angélique de Montmorency (byl její obdivovatel a milenec a společně tehdy vedli nejsilnější šlechtické uskupení protivící se králi a kardinálovi Mazarinovi), zaranžoval sňatek svého příznivce a bratrance s nejbohatší dědičkou Francie, Madeleine Lucemburskou, princeznou z Tingry a dědičkou vévodství Piney (1661), jehož majitelé byli někdy také tradičně zváni vévody lucemburskými a titul byl spojen s postavením paira Francie, kterého tím dosáhl i její nastávající manžel.", "section_level": 1}, {"title": "Luxembourg jako generál.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Devoluční válka a francouzsko-nizozemská válka.", "content": "Na počátku devoluční války (1667–68) sice Condé, a tudíž ani Luxembourg, nebyli ve velení, ale během druhého tažení sloužil jako Condého generálporučík při dobývání Franche-Comté. Během následujících čtyř mírových let si Luxembourg pěstoval oblibu u ministra Louvoise a v roce 1672 obdržel za francouzsko-nizozemské války vrchní velení sboru útočícího přímo na Holanďany. Porazil protiútok podniknutý silami Viléma III. Oranžského u Woerdenu, ale jeho další postup byl zablokován holandskou vodní linií. Sice 27. prosince zaplavené plochy zamrzly a Luxembourg zahájil jejich překračování po ledě, ale náhlé tání odřízlo jeho síly právě v polovině. Když Luxembourg ustupoval, zjistil, že pevnostní město Bodegraven bylo opuštěno svou posádkou a nařídil všechno civilní obyvatelstvo nechat zaživa spálit se svými domy. Holandská protifrancouzská propaganda tohoto masakru rychle využila. Když se pak Luxembourg chvástal před Ludvíkem XIV., že nechal urožnit každého Holanďana, kterého mohl najít ve městě, byl překvapen, když se na dvoře našli i takoví, kteří nepovažovali tyto krutosti za nutné. V roce 1673 provedl slavný ústup z Utrechtu do Maastrichtu s pouhými 20 000 muži čelícími 70 000 nepřátelům. Tento husarský kousek mu zajistil místo mezi nejvyšší generalitou. Roku 1674 byl jmenován kapitánem Garde du Corps a roku 1675 maršálem Francie. V roce 1676 byl umístěn do čela rýnské armády, ale nezvládl udržet vévodu lotrinského mimo Philipsburg. V roce 1677 ztekl Valenciennes a roku 1678 porazil Prince Oranžského, který na něj zaútočil u St. Denis těsně po podpisu míru v Nijmegen. V tu dobu byla jeho reputace velice silná a bývá zmiňováno, že se pohádal s Louvoisem, který zařídil, aby byl zatažen do \"jedové aféry\" a nechal jej poslat do Bastilly. Rousset ve své \"Histoire de Louvois\" ukázal, že tato roztržka je pravděpodobně smyšlená. Luxembourg však nepochybně strávil několik měsíců roku 1680 v Bastille, ale po svém propuštění převzal zpět svůj post u dvora jako \"capitaine des gardes\".", "section_level": 2}, {"title": "Devítiletá válka 1688-97.", "content": "K roku 1690, během války Velké Aliance, byl Luxembourg pověřen velením vojsk krále Ludvíka ve Španělském Nizozemí, kde nahradil Louise de Crevanta, vévodu z Humières. Již 1. července 1690 dosáhl velkolepého vítězství nad Vilémovým spojeneckým velitelem, the knížetem z Waldecku u Fleurus. V následujícím roce byl opět vítězný v bitvě u Leuze (18. září 1691). V dalším tažení kryl královo obléhání Namuru a porazil Viléma v bitvě u Steenkerque roku 1692 a 29. července 1693 dosáhl svého největšího vítězství nad svým starým adversary u Neerwinden, po němž byl nazýván \"le tapissier de Nôtre Dame\" díky vysokému počtu dobytých praporců, které poslal do catedrály. V Paříži byl přijat s entusiasmem opde všech až na krále, který se na něj díval chladně jako na příbuzného a příznivce rodu Condé. St-Simon popisuje v prvním svazku svých \"Memoárů\", jak, místo aby užíval hodnost osmnáctého paira Francie podle svého patentu z roku 1661, si raději nárokoval skrze svou manželku titul vévody de Piney podle starého uspořádání z roku 1571, což jej stavělo jako druhého do pořadí. Tato záležitost je popisována s obvyklým St-Simonovým zájmem o pairství a především byla zaznamenána díky jeho pečlivosti. Za tažení roku 1694 toho maršál Luxembourg ve Flandrech mnoho neprovedl krom toho, že vedl slavný pochod z Vignamontu do Tournay tváří v tvář nepříteli.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Při svém návratu do Versailles na zimu onemocněl a zemřel. Ve svých posledních okamžicích byl navštíven slavným jezuitským knězem Bourdalouem, který k jeho smrti poznamenal, „Nežil jsem jeho život, ale přál bych si umřít stejnou smrtí.“ Luxembourgova morálka byla hrozná i na jeho dobu, ale jako generál byl nejlepším Condéovým žákem. Ač byl při strategickém vedení tažení podobně jako Condé spíše lenivý, v okamžiku bitevního to vypadalo, že se jej zmocňují nejšťastnější nápady, proti kterým nemohla stačit ani Vilémova vášeň a nadšení, ani stálost a výdrž nizozemských a anglických vojáků. Jeho smrt a Catinatovo upadnutí do nemilosti uzavíralo druhé období vojenské historie za vlády Ludvíka XIV.. Jak Catinat, tak Luxembourg, ač oba méně schopní než Condé a Turenne, byli svými vojenskými dovednostmi výrazně nadřazení Tallardovi a Villeroiovi. Vyznačoval se pronikavým důvtipem a pohotovostí. Jedno z jeho sžíravě jízlivých odseknutí odkazuje k deformitě jeho těla. \"„Nikdy nemohu porazit toho proklatého hrbáče“\", se říká, že o něm prohlásil Vilém Oranžský. \"„Jak ví, že mám hrb?“\" vrátil mu maršál Luxembourg i s úroky, \"„vždyť nikdy má záda vidět nemohl.“\" Zanechal po sobě čtyři syny, z nichž nejmladší se stál též maršálem Francie, známý jako \"Marechal de Montmorency\".", "section_level": 1}, {"title": "Sňatek a děti.", "content": "François-Henri de Montmorency se oženil 17. března 1661 s Madeleine de Clermont-Tonnerre, vévodkyní lucemburskou, princeznou z Tingry, komtesou z Ligny, baronesou z Dangu a spolu měli 5 dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "François Henri de Montmorency, vévoda z Piney, nazývaný Luxembourg (8. ledna 1628, Paříž – 4. ledna 1695, Versailles) byl francouzský generál, Maršál Francie, slavný jako kamarád a vojenský nástupce Velkého Condé.", "tgt_summary": "François Henri de Montmorency-Bouteville, Duke of Piney-Luxembourg, called Luxembourg, (8 January 1628 – 4 January 1695) was a French general, marshal of France, famous as the comrade and successor of the great Condé.", "id": 2289082} {"src_title": "Mahónie cesmínolistá", "tgt_title": "Mahonia aquifolium", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Mahónie cesmínolistá je stálezelený keř, dorůstající výšky 1 – 2 m. Listy jsou lichozpeřené, tuhé, až 20 cm dlouhé. Okraj listů je vykrajovaný až ostnitě pichlavý. Barva listů je tmavozelená, na podzim se mění v červenou až hnědou. Květy jsou drobné, téměř přisedlé, rostoucí ve vzpřímeném 5-8 cm dlouhém hroznovitém květenství. Korunní lístky jsou zlatožluté, vejčitě eliptické, 3 mm dlouhé. Kališní lístky jsou citrónově žluté, 4 mm dlouhé. U pestíku chybí čnělka, blizna je přisedlá. Plodem jsou kulovité až eliptické tmavomodré ojíněné bobule široké asi 8 mm a zrající od srpna. Plodenství připomíná hrozen vinné révy. Letorosty jsou šedožluté, oblé, dřevo je žlutě zbarvené díky obsahu jedovatých isochinolinových alkaloidů.", "section_level": 1}, {"title": "Stanoviště.", "content": "Tento druh je na rozdíl od ostatních mahónií velmi odolný, poměrně nenáročný. Vyhovují mu polostinná až stinná místa, půda mírně suchá až vlhká. Je odolný proti mrazům, při mimořádně silném mrazu opadá listí. Rostlina je vysazována jako okrasný druh v zahradách a parcích. Vyskytuje se ovšem také v lesích a hájích, kde zplaňuje díky semenům zaneseným ptáky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Pochází ze západní části Severní Ameriky. V České republice se pěstuje od roku 1844.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Větve se využívají na ozdobu do vazeb a věnců. Díky svému hustému vzrůstu bývá mahónie často využívána jako živý plot. Plody jsou cennou potravou pro ptactvo, dříve se využívaly např. k dobarvování vín. Dřevo se používalo k barvení vlny díky své zlatožluté barvě. V Severní Americe je rostlina využívána v léčitelství jako antibakteriální prostředek. V homeopatii se mahónie využívá proti nemocem jater a žlučníku, také proti suchým kožním vyrážkám. Předávkování vyvolává zvracení, průjem, křeče a ochromení dýchacího svalstva. Z dobře zralých plodů (ani nemusí být přemrzlé) je možné připravit chutnou marmeládu, avšak semena je třeba (pro jejich mírnou toxicitu) již po krátkém varu pasírováním odstranit.", "section_level": 1}, {"title": "Toxicita.", "content": "Rostlina obsahuje alkaloidy berberin a oxyacanthin. Tyto sloučeniny jsou přítomny v celé rostlině, především v listech a stonku. Podle některých zdrojů může být rostlina jedovatá pro dobytek. Podle dalších zdrojů ovšem není jedovatá pro domácí zvířata. Toxikologické informační středisko u plodů mahónie cesmínolisté uvádí „\"téměř nejedovaté plody – nebezpečná může být dávka nad 20 plodů (bobulí, semen) po větším požitém množství se podává aktivní uhlí. Nebývá nutná hospitalizace (jen u mimořádně citlivých osob při závažných příznacích), u zdravých jedinců se objevují nanejvýš zažívací potíže\"“ Další zdroje podávají jiné údaje o toxicitě plodů. Utah Poison Control Center uvádí, že plody nejsou jedovaté. Další zdroje uvádí, že jsou jedovaté pro těhotné ženy. Ještě další zdroje uvádí, že jsou plody jedovaté nezralé, s tím, že bobule jsou rovněž velmi kyselé. Zcela zralé plody jsou jedlé po přemrznutí nebo mrazech, což zvyšuje obsah fruktózy a snižuje jejich pektinu v plodech. Bývají použity i jako víno, do koláčů a limonád. Plody podle zdroje mají silnou, charakteristickou chuť, ale nejsou vhodné k požití před podzimními mrazy. Nejsou ovšem známy žádné případy otravy u člověka, ačkoliv se předpokládá, že je to proto, že nezralé a nepřemrzlé plody jsou nechutné. Bobule obsahují vitamín C a často se používají k léčbě kurdějí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mahónie cesmínolistá (\"Mahonia aquifolium\") je vždyzelený keř z čeledi dřišťálovitých (\"Berberidaceae\"). Pochází ze Severní Ameriky a v České republice je hojně pěstován jako okrasná dřevina.", "tgt_summary": "Mahonia aquifolium, the Oregon grape, is a species of flowering plant in the family Berberidaceae, native to western North America. It is an evergreen shrub growing to tall by wide, with pinnate leaves consisting of spiny leaflets, and dense clusters of yellow flowers in early spring, followed by dark bluish-black berries.", "id": 913121} {"src_title": "Zlatokrtovití", "tgt_title": "Golden mole", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Žijí téměř výlučně pod zemí, tam kde jsou planiny, lesy, bažiny, pouště, či hory. Vyskytují se v jižní části Afriky, na jih od Viktoriina jezera, Afrického rohu či Kamerunu. Jsou dobře přizpůsobení životu v podzemí. Mají krátké nohy, silné drápy a hustou srst. Jsou zcela slepí, oči mají potažené kůží a jejich uši jsou jen drobné dírky. Jejich nejlepším smyslem je hmat. Jsou také velice citliví na vibrace, které mohou naznačovat blížící se nebezpečí. Velikost se u jednotlivých druhů liší, jsou velcí od 8 do 20 centimetrů. V písku zlatokrti doslova plavou, prsty se silnými drápy písek odhrnují a jsou schopni každou noc urazit za potravou až šest kilometrů. Druhy žijící mimo poušť si staví nory, které mohou být hluboké až metr. V extrémně horkém počasí jsou schopni upadnout do stavu strnulosti. Samice v norách rodí jedno až tři mláďata, která po narození nemají srst. Mláďata mohou rodit po celý rok. Dospělí jedinci jsou samotáři a brání si svá teritoria. Zlatokrti mají (stejně jako jejich příbuzní bodlíni) mnohé primitivní znaky, například mají kloaku a samcům chybí šourek. Nejstarší pozůstky zlatokrtů pocházejí z raného miocénu.", "section_level": 1}, {"title": "Stav.", "content": "V současnosti existuje 21 druhů zlatokrtů, 11 z nich je ohrožených. Ohrožení způsobuje těžba písku, neekologické zemědělství a pastevectví v chudých oblastech, urbanizace a lov ze strany domácích psů a koček.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace.", "content": "Dříve byli řazeni do řádu hmyzožravců, dnes se spolu s bodlíny řadí do řádu afrosoricida. Zástupci této čeledi jsou například zlatokrt kapský nebo zlatokrt grantův.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zlatokrtovití (\"Chrysochloridae\") je čeleď malých hmyzožravých afrosoricidů žijících v jižní části Afriky. Žijí převážně pod zemí. Způsobem života i vzhledem jsou podobní krtkům, ale nejsou s nimi příbuzní, jde tedy o příklad konvergence. Ve skutečnosti jsou příbuzní bodlínům.", "tgt_summary": "Golden moles are small insectivorous burrowing mammals endemic to Southern Africa, where their Afrikaans names are gouemolle or kruipmolle (singular \"gouemol\" or \"kruipmol\"). They comprise the family Chrysochloridae and as such they are taxonomically distinct from the true moles, family Talpidae, and other mole-like families, all of which, to various degrees, they resemble as a result of evolutionary convergence.", "id": 1064084} {"src_title": "Baden (Dolní Rakousy)", "tgt_title": "Baden bei Wien", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "S městem Baden sousedí (od severu ve směru hodinových ručiček):", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Město Baden tvoří sedm katastrálních území:", "section_level": 2}, {"title": "Historie.", "content": "Teplé sirnaté prameny byly známy již za Římanů („Itinerarium Antonini Augusti“). Císař Claudius (41–54 n. l.) získal osadu nazývanou „Aquae“ (německy Bäder), v té době již léčivé lázně hrály důležitou roli. V roce 869 se místo novodobě nazývalo „Padun“. V roce 1480 získalo místo městská práva. Roku 1488 navštívila město uherská královna Beatrix (1457-1508) a léčila si neplodnost. Při vpádu Turků v období tureckých vpádů byly lázně zničeny, stejně tak i v letech 1529 a také 1683, za zmatků reformace a protireformace, moru 1713 i velký požár 1714 zasáhl do života města. Císař František II. Habsbursko-Lotrinský (1768-1835) v období od 1786 do 1834 se v lázních léčil a zřídl si zde letní residenci. Po velikém požáru města v roce 1812 bylo město nově vystavěno ve slohu Biedermeieru podle plánů Josefa Kornhäusela (1782-1860). Připojením obcí Leesdorfu a Gutenbrunnu v roce 1850 a později v roce 1912 Weikersdorfu, rozšířila se zastavěná část města. V roce 1916 za první světové války velitelství rakousko-uherské armády se přesídlilo z Těšína (Teschen) do Badenu, na zámek Weilburg. Po zahájení provozu kasin v roce 1934 se město Baden zařadilo mezi nejvýznamnější luxusní lázeňská města Rakouska. Při bombardování dne 2. dubna 1945 bylo zničeno mnoho budov. V letech 1945 až 1955 byl Baden sídlem hlavního stanu sovětských okupačních vojsk v Rakousku. Do roku 1965 byla celá turistická infrastruktura města obnovena, takže lázně jsou opět jedním z nejvýraznějších lázeňských měst Rakouska.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "Baden měl ve druhé polovině 16. století téměř stejný počet obyvatel. Mezi lety 1889 a 1923 se počet obyvatel téměř zdvojnásobil na 22 000. Mezi lety 1939 až 1945 se počet obyvatel snížil. Také při sčítání lidu v roce 1991 se počet obyvatel snížil o 4,3 %.", "section_level": 2}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "Baden je nazván po sirném prameni a je důležitým lázeňským místem. Pramen jsou známy již po tisíciletí. Nejstarší sirný pramen se nachází ve štole pod kasinem. Dnes se voda čerpá ze čtrnácti pramenů.", "section_level": 1}, {"title": "Divadlo.", "content": "Lázeňský pobyt je zpříjemněn operetami. V zimě se představení konají v městském divadle (v letech 1908-1909), které postavil Ferdinand Fellner ml. (1847-1916). V létě se představení v Badenské letní aréně, postavené roku 1906 Rudolfem Krauszem (0872-1928).).", "section_level": 2}, {"title": "Městská knihovna.", "content": "Městská knihovna byla zřízena v letech 1940-1941. Tehdy měla 3000 svazků a 22 332 zápůjček pro 1349 zájemců (z toho 3000 pacienty lázní). V roce 1959 knihovna přesídlila do budovy na \"Kaiser Franz-Ring\". Druhá knihovna byla zřízena, jako pobočka, v roce 1964 v městské části Weikersdorf. V roce 2008 měla knihovna 52 480 zápůjček pro 26 095 návštěvníků. V knihovně je 31 303 medií (26 602 knih, 1184 sešitů časopisů pro 43 abonentů a 3517 audio/video nosičů).", "section_level": 2}, {"title": "Veřejná zařízení.", "content": "Správní centrum okresu Baden, sídlo regionálních úřadů a jiná zařízení jako školy a zdravotnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Baden je rakouské okresní město ve spolkové zemi Dolní Rakousko. Leží v nadmořské výšce 230 m, 29 km jižně od Vídně. Žije zde obyvatel. Je třetím největším městem Dolních Rakous. ", "tgt_summary": "Baden (German for \"Baths\"; Central Bavarian: \"Bodn\"), unofficially distinguished from other Badens as Baden bei Wien (Baden near Vienna), is a spa town in Austria. It serves as the capital of Baden District in the state of Lower Austria. Located about south of Vienna, the municipality consists of cadastral areas Baden, Braiten, Gamingerhof, Leesdorf, Mitterberg, Rauhenstein, and Weikersdorf.", "id": 452724} {"src_title": "Měšek I. Křivonohý", "tgt_title": "Mieszko IV Tanglefoot", "src_document": [{"title": "Předkové.", "content": "Měšek přišel na svět mezi lety 1131 až 1146, kdy musel jeho otec do exilu. Byl druhým synem polského seniora Vladislava II. Vyhnance a jeho ženy Anežky Babenberské, vnučce císaře Jindřicha IV. Jeho předci byli mimo Sálských i Přemyslovci, díky svazku jeho pradědečka Vladislava I. Hermana s Juditou Přemyslovnou, s Rurikovci, díky svazku jeho dědečka Boleslava III. Křivoústého se Zbyslavou Kyjevskou, dcerou Svjatopolka II. Izjaslaviče a dokonce i Arpádovci, díky svazku jeho prapradědečka Vratislava II. s Adlétou Uherskou, dcerou Ondřeje I. Uherského.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Kdy se Měšek narodil, není známo? Badatelé navrhují tato data: 1131, kolem roku 1138 a mezi lety 1138 až 1141.", "section_level": 2}, {"title": "Ve vyhnanství.", "content": "Jeho otec Vladislav II. Vyhnanec byl i se svými syny vyhnán v roce 1146. Po vyhnání se otci nepodařilo získat podporu Vladislava II. a do Polska se nevrátil ani s pomocí Konráda III. Měšek tak trávil své mládí na hradě Altenburg v Německu. U panovníka překvapivě studoval v klášterní škole v Michaelsbergu u Bamberku.", "section_level": 2}, {"title": "Návrat do Slezska.", "content": "Synové Vladislava II. Vyhnance se u římských králů prosadili až v roce 1163. Tehdy se Fridrichovi I. Barbarossovi konečně podařilo Boleslava I. Vysokého do Slezského knížectví. Tehdejšímu seniorovi Boleslavovi IV. Kadeřavému se však podařilo ovládnout některé důležité hrady ve Slezsku. V roce 1166 se však Měškovi a jeho bratru Boleslavovi podařilo tyto hrady ovládnout. Po návratu není zcela jasná Měškova pozice, zda byl podřízeným spoluvládcem Boleslava či jen vládl v oblasti Ratibořska a Těšínska.", "section_level": 2}, {"title": "Knížetem Ratibořským.", "content": "Jeho pozice se vyjasnila v roce 1172. Tehdy se společně synovcem Jaroslavem Opolským vzpouřil proti Boleslavovi I. Vysokému. Boleslav utekl k císaři Barbarossovi. Tentokrát se Barbarossa rozhodl pomoci Boleslavovi silou, aby se vrátil do Slezska. Boleslav IV. Kadeřavý vyslal do Říše svého bratra Měška III. Starého s osmi tisíci hřivnami stříbra. Boleslav se vrátil do Slezska, ale vydělil Měškovi Ratibořsko a Jaroslavovi Opolskému Opolsko. Jedním z prvních vladařských skutků, byla svatba s Ludmilou, pravděpodobně z přemyslovského rodu.", "section_level": 2}, {"title": "Bytomsko a Osvětimsko.", "content": "V roce 1177 byla vzpoura proti seniorovi Měškovi III. Starému. Na straně vzbouřenců stál i bratr Boleslav I. Vysoký. Na straně Měška stál i Měšek Křivonohý a Jaroslav Opolský, kterému s e Boleslava podařilo porazit. I přes porážku Boleslava vzbouřenci vyhráli a novým seniorem se stal Kazimír II. Spravedlivý. Měšek III. Starý musel utéct do Ratiboře, za svým synovcem Měškem Křivonohým. Kvůli tomu, se zdálo, že bude jen otázkou času, kdy Kazimír zaútočí na Ratibořsko. Kazimír se však chtěl s Měškem domluvit a podařilo se mu s Měškem a udělil mu Osvětimsko, Bytomsko a Seveřsko,vydělené z Malopolska.", "section_level": 2}, {"title": "Podpora Měška Starého.", "content": "Kazimír II. Spravedlivý zemřel 5. května 1194. Měšek Křivonohý se i se synovcem Jaroslavem Opolským se znovu rozhodli podporovat Měška III. Starého. Jeho šance na Krakov byla velká, jelikož synové Kazimíra: Lešek I. Bílý a Konrád I. Mazovský nebyli ještě dospělí. Leška a Konráda podporovala malopolská, mazovská a sandoměřská. V roce 1195 došlo k doposud nejkrvavější bitvě u řeky Mozgawy, která se konala 13. září 1195. První fáze bitvy byla pouze v režii velkopolského vojska. Tam zemřel Měškův syn Boleslav a sám Měšek byl zraněn. Druhá fáze bitvy skončila vítězství Slezanů. I přes vítězství, to bylo jen vítězství prestiže, protože vítězství nemělo prakticky žádnou váhu. Měškovi se i přesto podařilo získat krakovský stolec.", "section_level": 2}, {"title": "Opolským knížetem.", "content": "22. března 1201 zemřel Jaroslav Opolský. Na několik měsíců se Opolským knížetem stal Boleslav I. Vysoký. Když i on zemřel, knížectví převzal jeho jediný syn Jindřich I. Bradatý. Situaci využil Měšek, který dobyl Opolsko, které se tak trvalo stalo součástí Opolsko-ratibořského knížectví.", "section_level": 2}, {"title": "Seniorem.", "content": "9. června 1210 vydal papež Inocenc III. bulu, kde obnovuje testament Boleslava III. Křivoústého. Podle tohoto testamentu, měl trůn dostat právě Měšek Křivonohý. Hnězdenský arcibiskup Jindřich Kietlicz kvůli tomu svolal sněm na kterém se účastnili Jindřich I. Bradatý, Lešek I. Bílý a Konrád I. Mazovský, kde Leška uznali za krakovského knížete. Měšek na sněmu nebyl přítomen, společně s Griffitami dobýval Krakov. Využít této situace se mu nepodařilo, protože 16. května 1211 umírá.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "V roce 1178 si vzal Měšek za ženu Ludmilu († po 20. 10. 1210), z neznámého rodu. Manželé měli pět dětí:", "section_level": 1}], "src_summary": "Měšek I. Křivonohý (polsky \"Mieszko I Plątonogi\", † 16. květen 1211) byl slezský údělný kníže pocházející z rodu Slezských Piastovců. V letech 1210 až 1211 byl pak polským seniorem.", "tgt_summary": "Mieszko IV Tanglefoot () (ca. 1130 – 16 May 1211) was Duke of Kraków and High Duke of Poland from 9 June 1210 until his death one year later. He was also Duke of Silesia from 1163 to 1173 (with his brother as co-ruler), Duke of Racibórz from 1173, and Duke of Opole from 1202. ", "id": 2265425} {"src_title": "Neubaufahrzeug", "tgt_title": "Neubaufahrzeug", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Neubaufahrzeug navazoval na starší typ Großtraktor („velký traktor“). Krycí název „traktor“ byl použit, protože Versailleská smlouva zakazovala Německu výrobu obrněných vozidel. Vývoj Neubaufahrzeugu začal v roce 1933 u firmy Rheinmetall-Borsig. Firma Krupp byla pověřena konstrukcí alternativní verze věže. V roce 1934 Rheinmetall postavil dva prototypy z měkké oceli. Oba vozy byly vyzbrojeny věží s hlavním 75 mm KwK L/24 dělem a se sekundárním 37 mm Tankkanone L/45. Věž od Rheinmetallu měla druhou zbraň umístěnou nad 75 mm dělem, kdežto věž od Kruppu měla zbraně vedle sebe. Oba vozy měly dvě sekundární věže, jednu vpředu a druhou vzadu. Byly to lehce upravené věže z Panzeru I, vyzbrojené jedním kulometem. V letech 1935 až 1936 byly u Rheinmetallu dokončeny tři další prototypy s řádným pancéřováním a věžemi od firmy Krupp. Očekávalo se že tyto stroje budou dostatečné jako těžké tanky pro německou armádu, časem se však prokázalo že jsou nespolehlivé a těžko použitelné pro tuto roli. I přesto vývoj pokračoval aby německý průmysl a armáda získaly zkušenosti s výrobou a použitím těžkých tanků.", "section_level": 1}, {"title": "Bojové nasazení.", "content": "I když tyto vozy nikdy nebyly masově vyráběny, sloužily jako propagační materiál nacistického Německa. Byly například vystavovány na Mezinárodní výstavě automobilů v Berlíně v roce 1939. Jejich použití pro propagandu ještě vzrostlo, když Němci zaútočili na Norsko. Wehrmacht zformoval speciální tankový oddíl, který vzal opancéřované prototypy s sebou do Osla. Zde se dostaly do menších bojů se Spojenci. V blízkosti Åndalsnesu jeden z tanků uvízl v bažině a musel být zničen, později byl nahrazen prototypem z měkké oceli. Není jasné, co se s tanky stalo po skončení norské kampaně, ale válku žádný nepřežil. Podle dokumentů, ukořistěných Brity po válce bylo sešrotování zbylých vozidel nařízeno v roce 1941 a provedeno roku 1942.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německý tank Neubaufahrzeug (česky: „nové vozidlo“) byl první prototyp těžkého tanku pro Wehrmacht poté, co se Adolf Hitler ujal moci. Tento těžký a pomalý vícevěžový tank se jen těžko dal použít pro taktiku Blitzkriegu (bleskové války), a proto bylo vyrobeno jen 5 kusů. Tyto stroje byly využity zejména pro propagační účely, avšak zúčastnily se bojů v Norsku v roce 1940.", "tgt_summary": "The German Neubaufahrzeug (German for \"new-build vehicle\"—a cover name) series of tank prototypes were a first attempt to create a heavy tank for the Wehrmacht after Adolf Hitler had come to power. Multi-turreted, heavy and slow, they were not considered successful, which led to only five being produced. These were primarily used for propaganda purposes, though three took part in the Battle of Norway in 1940.", "id": 1635941} {"src_title": "Nakadžima Ki-44", "tgt_title": "Nakajima Ki-44", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Byl vyvíjen již od roku 1938, první prototyp (výr. č. 4401) zalétal tovární šéfpilot Hajaši v srpnu roku 1940 na letišti Ojima u města Ota. Nevyzbrojený stroj poháněl dvouhvězdicový čtrnáctiválec Nakadžima Ha-41 o výkonu 919 kW. Při jeho konstrukci byl kladen důraz na rychlost a stoupavost. Letoun byl navržen s poměrně malou nosnou plochou. Brzy poté se do letových zkoušek zapojily další dva prototypy (4402 a 4403), zároveň byla také zahájena výroba prvních sedmi předsériových exemplářů (4404 až 4410). První ze sedmi předsériových Ki-44-Ia byl dokončen v červnu 1941, další následovaly v červenci a srpnu. Stroje byly zklamáním, nedosahovaly ani zdaleka předpokládaných výkonů. Proto následovaly postupné úpravy, letoun byl vybaven silnějším motorem, byla posilněna výzbroj (první verze nesla jen kulomety). 28. ledna 1942 byla objednána velkosériová výroba Ki-44-Ib v počtu 40 kusů. Olej motorů dosavadních verzí se chladil v trubkovém prstencovém chladiči umístěném před válci těsně za vrtulí. Následující subverze Ki-44-Ic již nesla chladič oleje umístěný ve spodní části krytu motoru. Vybaveny byly také zjednodušenými kryty kol podvozku bez sklopných spodních částí. Výroba Ki-44-Ib byla ukončena v říjnu 1942. Zástavbou nového, silnějšího dvouhvězdicového čtrnáctiválce Nakadžima Ha-109 s dvoustupňovým kompresorem o vzletovém výkonu 1117 kW do draku Ki-44-Ia vznikla verze Ki-44-II. Pět prototypů a tři předsériové stroje byly společností Nakadžima dodány koncem léta a na podzim 1942. Úprava zahrnovala rovněž zesílení podvozku, pancéřování kolem schránek nábojů v trupu, zadní části pilotního sedadla a použití jednoduchých samosvorných obalů nádrží paliva. Nesly výzbroj dvou kulometů vz. 89 ráže 7,7 mm v trupu a dvou Ho-103 ráže 12,7 mm po jednom v každé polovině křídla. První sériové letouny opouštěly montáž v úpravě Ki-44-IIa se smíšenou výzbrojí jako prototypy a předsériové stroje. Produkce byla ukončena po vyrobení 30 strojů v listopadu 1942. Od prosince tohoto roku výroba přešla na typ Ki-44-IIb s hlavňovou výzbrojí čtyř kulometů Ho-103, která se pak velkosériově vyráběla déle než dva roky. Od začátku roku 1943 zasahovaly do dokončovaných Ki-44-IIb krátké série pozdější úpravy označované celkově Ki-44-IIc. Ta měla ve výzbroji různé typy kanónů ve směsi s kulomety. Ki-44-IIc tak původně označovalo verzi vyzbrojenou 12,7 mm kulomety Ho-103 v trupu a dvěma kanóny Ho-5 vz. 1 ráže 20 mm po jednom v každé polovině křídla. Většinu z přibližně 400 postavených Ki-44-IIc však představovaly letouny vyzbrojené dvojicí Ho-103 v trupu a dvěma kanóny Ho-203 vz. 3 ráže 37 mm v křídle. Šóki s kanóny Ho-203 byly nakonec odeslány do Anšanu v Mandžusku, kde útočily na letouny USAAF Boeing B-29 Superfortress. Další letecký kanón, který byl v omezeném množství instalován na Ki-44-IIc, byl Ho-301 ráže 40 mm, opět po jednom v každé polovině křídla. Již v prvních měsících roku 1943 začaly konstrukční práce na modifikaci Ki-44-III s dvouhvězdicovým osmnáctiválcovým motorem Nakadžima Ha-145 o vzletovém výkonu 1470 kW. Prototyp poprvé vzlétl v červnu 1943 a společnost Nakadžima pak vyrobila šest předsériových letounů ve dvou variantách. Ki-44-III s párem synchronizovaných kanónů Ho-5 v trupu a dvěma v křídle a Ki-44-IIIa rovněž s trupovými Ho-5, ale se dvěma křídelními Ho-203. Letoun byl zamýšlen jako přepadový stíhač a tomu byly vyladěny jeho výkony. Vyznačoval se (na japonské poměry) vysokou rychlostí, velmi dobrou stoupavostí a silnou výzbrojí, cenou za to byla horší manévrovatelnost, vysoká přistávací rychlost a nedobrý výhled z kabiny při pojíždění. Celková produkce dosáhla 1225 kusů, poslední dva vyrobené stroje byly předány na začátku ledna 1945.", "section_level": 1}, {"title": "Nasazení.", "content": "Dne 15. září 1941 začal na vojenském letišti ve Fuse výcvik vybraných elitních pilotů, kteří prošli vzdušnými boji v Číně a Chalchin-Golu na devíti strojích Ki-44-Ia (výr. č. 4402 až 4410). Tato pokusná rota, nazvaná „Kawasemi“, se po ukončení výcviku přesunula do jižní Číny a 30. listopadu přiletěla do Kantonu. Po zahájení války v Tichomoří se jako součást nově utvořeného 12. hikodanu (letecké divize) přemístili do jižní Francouzské Indočíny, aby podpořili japonské vylodění v Malajsku. Nejstarší nasazený letoun (4402) zde pilotoval kadet Micumoto od 3. roje letky „Ledňáčků“, starší seržant Itó od 2. roje usedal do 4404. Velitel 1. roje major Sakagawa převzal 4405, velitel 2. roje kapitán Jinbó pak 4406 a velitel 3. roje kapitán Jasuhiko Kuroe 4408. O první uznaný sestřel nového typu K-44 se postaral již na začátku ledna 1942 kapitán Kuroe, když poblíž Džóhóre Bárú severně od Singapuru sestřelil jeden ze tří hlídkujících Brewsterů Buffalo spojených perutí č. 21 a 453 RAAF se sídlem v Sembawangu. V květnu 1942 se z „Ledňáčků“ ustavila 47. nezávislá stíhací letka japonského armádního letectva (Dokuricu hikó čútai), která začala přebírat nově vyráběné Ki-44-Ib, včetně několika Ki-44-Ic. Po náletu bombardérů North American B-25 Mitchell pod velením Jamese H. Doolittla na Tokio 18. dubna 1942 byla 47. letka okamžitě stažena do Japonska. Současně obdržela další Šóki a byla povýšena na 47. pluk se základnou na letišti Narimasu u Tokia, kde měla napříště jako součást 10. hikodanu zabránit podobným útokům. Koncem války 47. pluk pod velením Noboru Okudy vzlétal proti bombardérům B-29. V létě roku 1942 začaly na typ Ki-44 přecházet také 9. a 87. sentai (pluk) japonského armádního letectva. Pluk č. 9 původně operoval v okolí čínského Tainei se stíhacími Kawasaki Ki-10, od roku 1938 se začal přezbrojovat na letouny Nakadžima Ki-27, s nimiž se účastnil bojů proti sovětským vojskům u Chalchin-Golu v létě 1939. V Mandžusku také přešel na Ki-44-I, s nimiž se vrátil do Číny. Do konce II. světové války měl základnu na letišti Jogai u Nankinu. Pluk č. 87 byl založen v čínském Charbinu v březnu 1941 se stroji Ki-27. První nové Ki-44 převzal v červenci 1942. V roce 1943 byl se svými Šóki převelen do Palembangu, odkud chránil naftová pole a rafinérie na Sumatře jako součást 9. letecké divize (hikodanu) do podzimu 1944. Pak byl stažen na japonské ostrovy, kde je bránil před americkými nálety. Operoval přitom jako součást východního obranného sektoru do porážka Japonska v srpnu 1945. Pouze o několik týdnů později po 9. a 87. pluku se na Ki-44 začala přezbrojovat také 85. sentai, umístěná rovněž v Nankinu, kde zařadila do své výzbroje v červenci 1942 své první Šóki. Založena byla s Ki-27 v Číně. Koncem roku se pluk přesunul do Kantonu a zůstal tam až do jara 1945, kdy byl přesunut do Koreje. V tomto období již byl převážně vyzbrojen stroji Nakadžima Ki-84. V době ukončení války měl základnu v Soulu. V červenci 1942 se utvořila další obranná jednotka na domácích ostrovech, 246. stíhací pluk. Do léta 1943 byl vyzbrojen typem Ki-27, kdy na letišti Hjógo dostal nově vyrobené Ki-44-II. V říjnu 1944 se na několik týdnů přemístil na letiště Byoto na ostrově Formosa, poté operoval na Filipínách. Odtud byl 246. stíhací pluk v prosinci odvolán zpět do Japonska k doplnění stavů. Sloužil pak s několika Ki-84 u středního obranného sektoru Japonska na letišti Tajšá v prostoru měst Ósaka a Kóbe proti B-29. Šóki používal do svého rozpuštění v srpnu 1945. V roce 1944 Japonci vyslali do Číny mimo jiné rovněž 22. stíhací armádní pluk, který vznikl v březnu v japonském městě Fussa. Od počátku jeho výzbroj tvořily Ki-44-IIb, zanedlouho však převzal i první Ki-84. V srpnu byl převelen do čínského Chan-kchou, v září již sloužil na Filipínách. Po japonské porážce na tomto souostroví se 22. pluk vrátil do Japonska, kde se v roce 1945 stal součástí východního obranného sektoru se základnou v Chosenu. Před skončením války se přesunul do Koreje, kde byl na letišti Kimpo po kapitulaci rozpuštěn. V létě 1944 převzala své první Ki-44-IIb 29. sentai při svém doplnění na armádní letecký pluk. Z Číny byl pluk na podzim 1944 odeslán na Filipíny společně s několika Ki-84. Po úspěšné americké invazi na ostrovy byl na začátku roku 1945 poslán na Formosu, kde operoval z letiště Tajchu až do japonské kapitulace. 70. stíhací pluk japonského armádního letectva, založený v červenci 1941 s Ki-27, přelétl v červenci 1944 po přezbrojení na Ki-44-IIb do Mandžuska. Zde bylo do jeho stavu zařazeno rovněž několik Ki-84. Na přelomu let 1944-45 se jednotka přesunula na mateřské ostrovy, kde se stala součástí západního obranného sektoru jako součást 12. letecké divize. Rozpuštění 70. stíhacího pluku proběhlo po ukončení válečného konfliktu na letišti Macudo v prefektuře Čiba. Během léta a začátkem podzimu 1944 užíval po několik týdnů typ Ki-44-II 59. pluk. V této době útvar operoval v Mandžusku a následně přešel na stroje Ki-84. Přibližně ve stejném období roku 1944 sloužily Šóki u 64. „Kató sentai“ pod velením Tatea Katóa. Působila tehdy v Thajsku. Začátkem roku 1945 sloužilo na domácím území Japonska celkem sedm pluků s Ki-44-II, jeden na Formose a v Číně již jen 9. a 85. pluk. Ještě v březnu byl na Ki-44-II převážně přezbrojen 23. pluk, ustavený v říjnu 1944 s letouny Nakadžima Ki-43. K jeho rozpuštění došlo po skončení války ve městě Čiba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima Ki-44 Šóki (v překladu „Démon“), ve spojeneckém kódu znám jako Tojo, (podle japonského ministerského předsedy Hideki Tódža) byl japonský jednomotorový jednomístný dolnoplošný stíhací letoun vyvinutý firmou Nakadžima a užívaný japonským armádním letectvem ve druhé světové válce.", "tgt_summary": "The Nakajima Ki-44 \"Shoki\" (鍾馗, \"Demon\") was a single-seat fighter-interceptor developed by the Nakajima Aircraft Company and operated by the Imperial Japanese Army from 1942 to 1945 during World War II. Its official designation is Army Type 2 Single-Seat Fighter (二式単座戦闘機) and its Allied reporting name was Tojo. ", "id": 2115404} {"src_title": "Jan Kapistrán", "tgt_title": "John of Capistrano", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a politická kariéra.", "content": "Jan (Giovanni) Kapistrán se narodil v obci Capistrano v italském pohoří Abruzzi, na území tehdejšího Neapolského království. Pocházel ze šlechtické rodiny, jeho otec však byl zavražděn, když bylo Janovi pět let. Nadaný chlapec vystudoval práva na univerzitě v Perugii, poté působil v Neapoli jako jeden ze soudců královského soudního dvora. Zde se stal oblíbencem ctižádostivého a krutého krále Ladislava I. Neapolského, který Jana roku 1412 jmenoval podestou města Perugie. Roku 1414 král Ladislav zemřel a Perugia byla napadena vojsky Carla Malatesty, vládce nedalekých měst Rimini, Cesena a Pesaro. Roku 1415 se Jan oženil, několik dní po svatbě však byl zajat Malatestovými vojáky a uvězněn v Rimini. Ve vězení se začal zajímat o teologii. Roku 1416 byl Malatesta poražen neapolským kondotiérem Braccem di Montone a Jan se dostal na svobodu. Po propuštění opustil mladou manželku (manželství kvůli Janovu zajetí zřejmě nebylo naplněno) a začal studovat u Bernardina Siensého. Ještě téhož roku 1416 vstoupil do řádu minoritů.", "section_level": 2}, {"title": "Kazatelská činnost.", "content": "Kapistrán byl zastáncem nejpřísnějších forem řeholního života, kladl velký důraz na požadavky chudoby, askeze a kazatelské činnosti, dokonce se snažil o reformu minoritského řádu v tomto duchu. Roku 1417 byl Kapistránův učitel Bernardin ze Sieny nařčen z kacířství a byl vyšetřován inkvizicí, Jan Kapistrán ho však dokázal před soudem obhájit tak brilantním projevem, že inkvizitor obvinění stáhl. Kapistrán byl skutečně bravurní řečník a brzy se proslavil jako kazatel. Pro své rétorické schopnosti byl svými současníky nazýván „apoštol Evropy“. Mezi lety 1420 a 1450 putoval po celé Itálii, hlásal pokání, střídmost a zavržení světských radovánek. Kázal latinsky, dvakrát až třikrát denně a jedno kázání trvalo déle než dvě hodiny. Mimo kazatelskou činnost se věnoval také psaní listů a traktátů, v nichž se projevují jeho přísné názory. Byl stoupencem neomezené papežské moci a odpůrcem myšlenek konciliarismu. Odmítal jakékoli směňování peněz, které označoval za lichvu, odsuzoval proto i bankovnictví, které právě na přelomu 14. a 15. století dosáhlo v italských městech značného rozšíření. Velmi tvrdě vystupoval proti všem heretikům včetně českých husitů. Založil rovněž několik nových klášterů a špitálů. Do roku 1450 kázal především na území Itálie. Roku 1450 se vypravil do německých a rakouských oblastí, cílem jeho cesty mělo být Polsko, Uhry, ale zejména České země. Na této cestě jej doprovázelo dvanáct mnichů, kteří měli za úkol tlumočit jeho kázání do němčiny a maďarštiny. Jeho kázání neměla mnoho společného s tím, co si dnešní křesťané představí pod pojmem kázání. Byla to velkolepá, výborně organizovaná představení pod širým nebem, připomínající současné happeningy nebo nábožensko politický míting.", "section_level": 2}, {"title": "Jan Kapistrán a České země.", "content": "Kapistránovým snem bylo obrácení husitských Čech na katolickou víru, prohlašoval, že buďto husity obrátí, nebo mezi nimi najde mučednickou smrt. Na konci léta a začátkem podzimu 1451 kázal Kapistrán na Moravě. V Brně nese jeho jméno kamenná kazatelna, z níž ale nikdy nekázal, na severní straně katedrály svatého Petra a Pavla v Brně. Velké úspěchy sklidil Kapistrán též před věřícími ve Znojmě. Následkem jeho kázání ke katolicismu konvertovalo několik tisíc moravských husitů. Jeho horlivost se obrátila vůči Židům, kteří byli roku 1454 z Brna i Znojma vyhnáni téměř na tři staletí (a „hlavním židovským městem“ Moravy se stal Mikulov). V návaznosti na Kapistránovu misi na Moravě byly v Brně i ve Znojmě založeny františkánské kláštery. Brněnský klášter stál v prostorách dnešních Denisových sadů a byl zničen během obléhání Brna Švédy roku 1645. Znojemský klášter byl založen na Dolním předměstí (později nemocnice na Vídeňské ulici), nicméně již roku 1534 se znojemští františkáni přestěhovali do hrazeného města k minoritům. Podobné účinky mělo Kapistránovo kázání na podzim 1451 i v Jemnici, jeho jméno nese památná lípa, nacházející se v areálu bývalého kláštera sv. Víta, pod kterou svá kázání údajně pronášel. Opakovaně se snažil proniknout do Čech, což mu však znemožnil tehdejší zemský správce Jiří z Poděbrad, dostal se pouze na rožmberská panství v jižních Čechách, odkud posléze přes Cheb a Lužici odjel do Slezska. Údajně kázal okolo roku 1452 v Krupce. Roku 1453 dokázal Kapistrán plamennými projevy strhnout na svou stranu doslova celé město Vratislav, které bylo později označováno za „Kapistránovu baštu“. Kázal zde několik týdnů proti husitům, Turkům a Židům, ale také proti přepychu a rozmařilému životu zdejších měšťanů. Jeho projevy vyvolaly obrácení bohatých měšťanů ke zbožnému životu, doprovázené pálením šperků, módních oděvů, hudebních nástrojů i stolních her. Jednalo se patrně o jakousi davovou hysterii, o čemž svědčí i následný, neobyčejně brutální protižidovský pogrom. Ještě během kazatelova pobytu bylo ve Vratislavi popraveno 13 Židů, kteří se při mučení přiznali k trávení studní a znesvěcování hostií. Ostatní Židé byli vyzváni, aby město opustili a zanechali zde majetek. Dne 4. července vypukl pogrom, při kterém bylo zavražděno 41 Židů a destíky dalších včetně rabína raději spáchali sebevraždu. O Kapistránově svárlivé povaze se tehdy mohl přesvědčit i mistr pražské univerzity Pavel Žídek. Ač katolík, dostal se roku 1453 do teologického sporu s Kapistránem a kazatel jej nechal ve Vratislavi uvěznit. Ve vězení Žídek strávil asi tři roky. Kapistrán byl tak horlivý ve svém protihusitském úsilí, že byl dokonce oficiálně napomenut vratislavským biskupem Joštem II. z Rožmberka. Kapistránův odkaz žil ve Vratislavi velmi silně i po jeho odchodu. Uvádí se, že kvůli jeho vlivu Vratislav roku 1458, kdy byl Kapistrán už dva roky mrtev, neuznala Jiřího právoplatným českým králem.", "section_level": 2}, {"title": "Boj proti Osmanské říši a smrt.", "content": "Roku 1456 se stal spolu s uherským vojevůdcem Jánosem Hunyadym vůdčí osobností křížové výpravy proti Osmanské říši. Hunyadyho vojsko bylo Turky obleženo ve strategicky významném Bělehradě, Kapistránova kázání dodávala obleženým Uhrům během náročného dvouměsíčního obléhání odvahu a morálně je posilovala. 22. července se Hunyadymu a jeho vojsku podařilo nečekaným výpadem odrazit osmanské vojsko a dobýt sultánův tábor, což mělo za následek vytlačení Turků zpět do Srbska. Připomínkou vítězné bitvy, která oddálila dobytí Uher Turky o 70 let, je dodnes polední zvonění na katolických kostelích na celém světě. Tento zvyk totiž zavedl papež Kalixt III. právě na připomínku osvobození Bělehradu. Mezi vyčerpanými vojáky však záhy vypukla epidemie moru, jíž podlehli jak Hunyady, tak i Kapistrán. Těžce nemocný kazatel požádal o převezení do nejbližšího františkánského kláštera ve městě Ilok, kde po několika dnech zemřel. Místo jeho posledního odpočinku není známo, patrně skončil v hromadném hrobě, jak to bývalo ve středověku při epidemiích běžné.", "section_level": 2}, {"title": "Svatost a jeho svátek v církevním kalendáři.", "content": "Přes svoji poněkud kontroverzní životní dráhu se Jan Kapistrán dočkal kanonizace. Rok, kdy byl kanonizován, je udáván různě – buď 1690, papežem Alexandrem VIII., nebo 1724 papežem Benediktem XIII. Roku 1890 byl jeho svátek poprvé zařazen do církevního kalendáře, a to na 28. března. V roce 1969 tento svátek přesunul papež Pavel VI. na 23. října, den světcovy smrti. Tradicionalisté si jeho svátek připomínají 28. března, podle církevního kalendáře v letech 1890 až 1969. S jeho jménem je spojováno na 2000 zázračných uzdravení.", "section_level": 1}, {"title": "Osobnost Jana Kapistrána.", "content": "Kapistrán byl nepochybně velmi zbožný, žil asketickým životem, zejména však vynikal jako sugestivní řečník. Jeho projevy dokázaly uchvátit a strhnout davy lidí. Vyznačoval se cholerickou až svárlivou povahou. Kritizován je jeho odpor vůči Židům, který se projevoval prostřednictvím nabádání k pogromům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Jan Kapistrán či Jan Kapistránský ; (24. června 1386 Capistrano – 23. října 1456 Ilok u Vukovaru), byl mnich italského původu, misionář a generální vikář řádu sv. Františka. Neměl dobrý vztah k židům a jeho činnost zřejmě vedla k pogromu ve Vratislavi roku 1453. Po své kanonizaci se stal patronem právníků a sjednocené Evropy.", "tgt_summary": "Saint John of Capistrano (\"Italian\": San Giovanni da Capestrano, \"Hungarian\": Kapisztrán János, \"Polish\": Jan Kapistran, \"Croatian\": Ivan Kapistran\", Serbian\": Јован Капистран, Jovan Kapistran) (24 June 1386 – 23 October 1456) was a Franciscan friar and Catholic priest from the Italian town of Capestrano, Abruzzo. Famous as a preacher, theologian, and inquisitor, he earned himself the nickname 'the Soldier Saint' when in 1456 at age 70 he led a crusade against the invading Ottoman Empire at the siege of Belgrade with the Hungarian military commander John Hunyadi. ", "id": 2241107} {"src_title": "Hypokaust", "tgt_title": "Hypocaust", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Horké (\"caldarium\") a teplé (\"tepidarium\") místnosti římských lázní měly vyvýšenou podlahu na hustých pravidelných řadách 60-100 cm vysokých sloupků. Prostor pod podlahou se vytápěl horkými spalinami z pece vně místnosti (\"profumium\") a odcházel šachtami nebo trubkami ve stěnách. V peci se topilo dřevem. Masivní podlaha z několika vrstev cihel a betonu se za den až dva vyhřála a udržovala pak v místnosti stálou teplotu. Zbytky hypokaust se zachovaly v Itálii, ve Španělsku, ve Francii, v Anglii, v Německu, v Maďarsku i v Turecku a v Severní Africe, v moravském Mušově a slovenské Stupavě.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Římský architekt Vitruvius (1. stol.) připisoval vynález hypokausta Sergiu Oratovi (kolem 90 př. n. l.), podobné stavby se však nalezly i z dřívější doby. Při vykopávkách v Mohendžodaro v dnešním Pákistánu se našly podzemní konstrukce, které podle některých archeologů mohly sloužit stejnému účelu a pocházejí z doby kolem 2000 př. n. l. V tradičním korejském domě se používal velmi podobný \"ondol\", vyvýšená podlaha, pod níž prochází kouř z kuchyňského ohniště do protilehlého komína. Po rozpadu Římské říše nebylo, kdo by si takový luxus mohl dovolit. V pozměněné podobě podlahy s kanálky a keramickými trubkami, jimiž procházel kouř z vnějšího ohniště, se hypokaustum znovu objevilo ve vrcholném středověku v klášterech (například v Reichenau v Německu).", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Různé systémy podlahového vytápění (Crittal aj.) se dnes běžně používají, i když většinou s elektrickým odporovým zdrojem nebo s trubkami s teplou vodou. Někdy se název hypokaust používá pro krby s akumulačními vložkami a vnějším topením.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hypokaustum (lat. \"hypocaustum\" z řeckého \"hypo-kauston\", spodní topení) byl ve Římě prostor pod podlahou lázní nebo vil, který sloužil k jejich vytápění.", "tgt_summary": "A hypocaust () is a system of central heating in a building that produces and circulates hot air below the floor of a room, and may also warm the walls with a series of pipes through which the hot air passes. This air can warm the upper floors as well. The word derives from the Ancient Greek meaning \"under\" and, meaning \"burnt\" (as in \"caustic\"). The earliest reference to such a system suggests that the temple of Ephesus in 350 BC was heated in this manner, although Vitruvius attributes its invention to Sergius Orata in c. 80 BC. Its invention improved the hygiene and living conditions of citizens, and was a forerunner of modern central heating.", "id": 1219247} {"src_title": "Pär Lagerkvist", "tgt_title": "Pär Lagerkvist", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Pär Fabian Lagerkvist se narodil roku 1891 ve Växjö v jižním Švédsku v provincii Småland v rodině přednosty železniční stanice a dětství prožil v silně religiózním prostředí. Po maturitě roku 1910 strávil rok studiem historie na univerzitě v Uppsale. V roce 1913 odjel do Paříže, kde ho zaujaly moderní expresionistické proudy, zejména v malířství. Věnoval se novinářství a brzy se stal vyznavačem darwinistického pojetí světa a radikálních politických názorů blízkých socialismu (spolupracoval s několika levicovými listy), i když v jeho tvorbě zároveň natrvalo zakotvily i otázky metafyzické povahy. Jeho radikalismus se týkal i estetické oblasti a ve své programové studii \"Slovesné a výtvarné umění\" z roku 1913 se přihlásil k evropskému modernismu. Jako lyrik se Lagerkvist poprvé prosadil roku 1916 sbírkou \"Úzkost\", v níž se však pod vlivem světového válečného konfliktu a osobní krize objevuje téma bolesti, strachu, beznaděje a rezignace. V podobném, krajně pesimistickém duchu jsou napsány i jeho první sbírky povídek a expresionistická, absurditu lidského života manifestující dramata. Tato témata jsou typická i pro jeho další prozaickou tvorbu ve dvacátých letech 20. století, zatímco v jeho básnických sbírkách z té doby se již projevuje obnovená víra v člověka a svět. V souvislosti s politickými událostmi v Německu v 30. letech a rostoucím nebezpečím fašismu zaujal Lagerkvist aktivní postoj \"bojujícího humanisty\", odpůrce totalitních režimů a obhájce demokratických principů západního světa. Tehdy vznikla jeho velká a varovná díla o moci zla \"Kat\" (1933) a \"Trpaslík\" (1944) a řada dramat zaměřených na základní problémy lidské existence v podmínkách neustálého ohrožení (německý nacismus). V padesátých a šedesátých letech se pak Lagerkvist vrátil opět k próze a v řadě stylisticky a formálně dokonalých románů a novel s biblickými a náboženskými náměty se znovu zabýval všelidskými etickými problémy a ve snaze objevit zdroj věčného zápolení dobra a zla došel k víře, že každý člověk s sebou nese pečeť věčnosti a nesmrtelnosti. Lagerkvist zaujímá ve švédské literatuře výjimečné postavení, neboť svým rozsáhlým a neustále aktuálním dílem, spojujícím tradice a modernost, přesáhl jednotlivé směry a školy a zařadil se mezi nejvýznamnější osobnosti 20. století. Pro jeho literární projev je příznačná dramatičnost dějů a strohé soustředění pozornosti na postižení nejvlastnější tváře jejich hrdinů i úsilí proniknout k pramenům záporu a zla v člověku, životě i společnosti, aby tím spíše vynikly jako jejich protipól klad a dobro. Již roku 1928 obdržel prestižní Velkou cenu Devíti, roku 1940 byl zvolen členem Švédské akademie a roku 1951 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „...\"za uměleckou závažnost a hlubokou samostatnost, s nimiž ve svém literárním díle hledá odpověď na věčné otázky lidstva.“\" (citace z odůvodnění švédské akademie). Pär Fabian Lagerkvist zemřel roku 1974.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pär Fabian Lagerkvist (23. května 1891 Växjö – 11. července 1974 Danderyd u Stockholmu) byl švédský básník, dramatik, romanopisec a autor povídek a esejí, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1951.", "tgt_summary": "Pär Fabian Lagerkvist (23 May 1891 – 11 July 1974) was a Swedish author who received the Nobel Prize in Literature in 1951. ", "id": 865404} {"src_title": "Šrucha zelná", "tgt_title": "Portulaca oleracea", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se téměř po celém světě. Od Severní Afriky, přes Evropu (včetně České republiky), blízký východ, Asii, Indický subkontinent, až po Malajsii a Australasii. Vyskytuje se také na Americkém kontinentu, kde je považovaný za exotický plevel, nicméně existují důkazy, že se zde nacházel už v předkolumbovské éře.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Má hladký, načervenalý, většinou plazivý stonek. Listy jsou střídavě seskupeny v lodyhy a stopky. Žluté květy jsou až 6 milimetrů široké. V závislosti na množství srážek se na rostlině objevují kdykoliv během roku. Semena se tvoří v malém lusku, který se otevře, když dospějí. Šrucha zelná má bulvu se sekundárními vláknitými kořeny a je schopna tolerovat chudé, zhutněné půdy a sucho.", "section_level": 1}, {"title": "Užití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "V kuchyni.", "content": "Pro svoji mírně kyselou a slanou chuť je používána v kuchyních v téměř celé Evropě, na Blízkém východě, v Asii a v Mexiku. Jedlé jsou stonky, listy i poupata květů. Šrucha může být využita jako součást salátu, opečena na pánvi či připravena jako špenát. Je vhodná také do polévek a omáček. Australští domorodci z ní dělají chleba. Šrucha je velmi významná svým, mezi rostlinami mimořádně vysokým, obsahem ω-3 mastných kyselin, zejména kyseliny α-linolenové a kyseliny eikosapentaenové.", "section_level": 2}, {"title": "V tradiční medicíně.", "content": "Šrucha zelná je součástí tradiční čínské medicíny. Mezi její aktivní složky patří: noradrenalin, vápenaté soli, dopamin, DOPA, kyselina jablečná, kyselina citronová, kyselina glutamová, kyselina asparagová, niacin, alanin, glukóza, fruktóza a sacharóza. Betakyaniny izolované ve šruše zlepšily poznávací schopnosti u starých myší. Je také klinicky účinná léčení ustního onemocnění lichen planus a listy jsou využívány pro léčbu hmyzího či hadího uštknutí, při popáleninách, vředech, bacilární úplavici, průjmech, hemoroidech, poporodním či vnitřním krvácení. Je však zakázaná podávat během těhotenství a lidem s nachlazením a slabým zažíváním.", "section_level": 2}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Plinius starší doporučoval nosit rostlinu jako amulet proti veškerému zlu (Historia naturalis).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Šrucha zelná (\"Portulaca oleracea\") nazývaná také portulák nebo šrucha obecná je jednoletá rostlina z čeledi šruchovité (\"Portulacaceae\"). Může dosahovat velikosti až 40 centimetrů.", "tgt_summary": "Portulaca oleracea (common purslane, also known as verdolaga, red root, or pursley) is an annual succulent in the family Portulacaceae, which may reach in height. ", "id": 171838} {"src_title": "Chrétien de Troyes", "tgt_title": "Chrétien de Troyes", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O jeho životě se ví málo. Mezi lety 1160-1172 sloužil u dvora své patronky Marie Francouzské, hraběnky ze Champagne. Později byl jeho patronem flanderský hrabě Filip Alsaský, jemuž je dedikován Chrétienův \"Perceval,\" a jenž zemřel na křížové výpravě roku 1191.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Začínal překlady antické poezie, přeložil zejména Ovidiovu \"Ars amandi\" a něco z jeho \"Metamorfóz,\" dochovala se z nich však jen báseň \"Filomete\". Poté zřejmě napsal epos o lásce Tristana a Isoldy, ale ten se nedochoval. Milostný příběh osudové lásky, uzavírající se až smrtí obou milenců, patří k nejznámějším milostným vyprávěním vůbec. Žánr, který poté založil, bývá nazýván bretonský román. Nejstarší z těchto veršovaných románů je \"Li contes d'Erec (Érec a Enida).\" Líčí dobrodružství Ereca, jež zkouší oddanost a pokoru své manželky Enidy. V dalším románu, \"Cligès\", je mimo jiné zpracována východní pověst o ženě, již unesl její milenec, když ji omámil nápojem, takže byla považována za mrtvou. Tento motiv později využil i William Shakespeare v \"Romeovi a Julii\". Kolem roku 1170 vznikl román \"Lancelot\" čili \"Li chevaliers de la charrete (Lancelot aneb rytíř s károu)\", jejž ovšem dokončoval Godefroy de Lagni. Do tvorby příběhu prý aktivně zasahovala hraběnka Marie. Chretien zpracovává starou keltskou pověst o královně Guenievře, již unesl kouzelník a vysvobodil ji rytíř, který překročil most šířky ostří meče. Chrétien do příběhu vložil motiv rozkmotření se krále Artuše s jeho rytířem Lancelotaem kvůli Lancelotově lásce k Artušově ženě. Lancelot se nakonec s Artušem usmíří. Ona kára v názvu knihy poukazuje k tomu, že v jisté chvíli Lancelot ztratí koně a je vezen na káře, což byla pro rytíře té doby největší potupa. Kniha se stala jakýmsi zákoníkem středověké dvorské čili kurtoazní lásky. Z téže doby pochází \"Yvain\" čili \"Li chevaliers au lyon (Yvain neboli Rytíř se Lvem)\", často napodobovaný a \"klasicky artušovský\" příběh. Poslední Chrétienovo dílo je \"Perceval\" čili \"Conte dou Graal\", které ovšem nedokončil. Pojednává o rytíři kulatého stolu, který hledá Svatý grál, a když jej nalezne, nevezme si ho, kvůli čemuž později zešílí. Jde o nejvíce mystický ze všech Chrétienových textů. Autorství dalších textů je již sporné. Chrétienovi se někdy přičítá například \"Contes del roi Guillaume d'Engleterre\". O Chrétiénově stylu psal Ottův slovník naučný toto: \"Jeho řeč je jasná, šťavnatá, sloh průhledný, sytých barev, rhythmus lehký, dialog stručný a živý. Vadou je však komposice, velmi nesouměrná a často nejasná; jiný, ještě vážnější nedostatek Chrétienův tkví v jeho duševní povrchnosti: Chrétien byl spisovatel elegantní, ale vážnost, duševní hloubka, opravdové básnické posvěcení mu scházelo. Zde překonal jej daleko Wolfram von Eschenbach, jenž spracoval, ať na přímém či nepřímém podkladě, jeho Percevala, jako Hartmann von Aue jeho Erica a Ivaina.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Chrétien de Troyes (asi 1130 – asi 1183) byl francouzský básník, truvér a výtvarník. Chrétienova básnická vyprávění tvořená přibližně v letech 1160-1185 o válečných a milostných dobrodružstvích, s tzv. artušovskou tematikou, patří mezi základní pilíře středověkého románu. Zachovala se čtyři: \"Érec a Enida\", \"Lancelot\", \"Cligès a\" \"Yvain\". Ve svém díle \"Yvain\" se autor přiblížil struktuře románu moderního\".\" Jeho příběhy byly určeny aristokratickému publiku a inspiraci autor nacházel v legendách Bretonska a v poezii Provensálska, možná též během předpokládané návštěvy Anglie. Byl to on, kdo do starých artušovských příběhů doplnil postavu Lancelota.", "tgt_summary": "Chrétien de Troyes ( ; 1135?–1185?, 1160–1191) was a French poet and trouvère known for his writing on Arthurian subjects, and for possibly originating the character of Lancelot. Chrétien's works, including \"Erec and Enide\", \"Lancelot\", \"Perceval\", and \"Yvain\", represent some of the best-regarded of medieval literature. His use of structure, particularly in \"Yvain\", has been seen as a step towards the modern novel.", "id": 1848871} {"src_title": "Německá akademie věd Leopoldina", "tgt_title": "German National Academy of Sciences Leopoldina", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Akademii založili podle italského vzoru čtyři lékaři ve Schweinfurtu jako soukromou společnost \"Academia naturae curiosorum\" („Akademie zvědavých na přírodu“) pod předsednictvím městského lékaře J. L. Bausche. Dali si za úkol shromáždit a publikovat encyklopedický souhrn všech vědomostí o přírodě, od antiky po současnost, pokud mohou být užitečné lékařům. Jako první vyšla 1661 \"Ampelographia\", kniha o vinné révě. Od roku 1670 vydávala ročenku \"Miscellanea curiosa\", věnovanou císaři Leopoldovi I., který jí roku 1687 udělil výsady „císařské akademie“: byla zbavena cenzury, její předseda i redaktor ročenky se stávali dvorními lékaři a dostávali šlechtický titul. Prostřednictvím ročenky komunikovala Leopoldina s podobnými společnostmi, zejména s Královskou společností v Londýně, a získala si i mezinárodní uznání. Od roku 1731 měla svoji knihovnu, ale „sídlila“ vždy v domově předsedy a dlouho se držela osvícenského pojetí vědy z konce 18. století. Teprve roku 1872 se přizpůsobila trendům moderní vědy, rozdělila se na sekce, dostala senát, složený ze zástupců sekcí a dalších významných osobností a roku 1878 dostala pevné sídlo v Halle. Od té doby však byli předsedy jen profesoři tamní univerzity, takže akademie dostala provinciální ráz. Od roku 1924 se zavedla pravidelná měsíční zasedání, ale roku 1933 přestala přijímat židovské členy a do roku 1938 vyloučila 94 členů, včetně A. Einsteina. Devět z nich zahynulo v koncentračních táborech. V poválečné době se Akademie scházela střídavě ve Schweinfurtu a v Halle, jenže od roku 1961 už východoněmečtí vědci nemohli na západ cestovat. Vedení se však podařilo celoněmecký charakter uhájit a po roce 1989 v plném rozsahu obnovit.", "section_level": 1}, {"title": "Poslání a činnost.", "content": "Od roku 2008 je Leopoldina Národní akademií věd, která má plnit hlavně tyto úkoly: K tomu zejména: V roce 2013 pracovaly komise pro tato témata: Vedle titulu „čestného člena“, který Leopoldina uděluje od roku 1922 omezenému počtu vědců, uděluje celou řadu cen a medailí v různých oborech. Vypisuje také stipendia pro mladé vědce a roku 2000 založila „Mladou akademii“, která sdružuje 50 mladých vědců a podporuje zejména interdisciplinární bádání. Vydává časopis \"Nova Acta Leopoldina\", který publikuje výsledky její činnosti, a časopis Acta Historica Leopoldina, věnovaný dějinám vědy a akademie. Roku 2011 ukončila vydávání přírodovědeckých spisů J. W. Goetha ve 29 svazcích.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Hlavním orgánem je plenární zasedání, které navrhuje a volí nové členy. Počet aktivních členů (do 75 let) je omezen na 1000 a členství patří k nejvyšším vědeckým vyznamenáním v Německu. Každý člen patří do jedné ze čtyř sekcí a každá sekce si volí jednoho zástupce do senátu. Členy senátu jsou i další významné osobnosti vědy a veřejného života a senát volí na pětileté období členy předsednictva. Předsednictvo se schází jednou měsíčně, volí si předsedu (obvykle profesora z Halle) a rozhoduje o všech důležitých věcech akademie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Německá akademie přírodních věd Leopoldina (\"Deutsche Akademie der Naturforscher Leopoldina\"), krátce Leopoldina, je sdružení německých vědců, založené roku 1652, od roku 1687 s latinským přívlastkem Leopoldina (podle císaře Leopolda I.) a od roku 2008 s názvem „Leopoldina – Národní akademie věd“ (\"Leopoldina – Nationale Akademie der Wissenschaften\"). Od roku 1878 sídlí v Halle a v roce 2013 měla 1472 členů, z toho více než čtvrtina jsou zahraniční vědci.", "tgt_summary": "The German National Academy of Natural Sciences Leopoldina (), short Leopoldina, is the national academy of Germany, and is located in Halle (Saale). Founded on January 1, 1652, based on academic models in Italy, it was originally named the \"Academia Naturae Curiosorum\" until 1687 when Emperor Leopold I raised it to an academy and named it after himself. It was since known under the German name \"Deutsche Akademie der Naturforscher Leopoldina\" until 2007, when it was declared to be Germany's National Academy of Sciences. The Leopoldina has a claim to be the oldest continuously existing learned society in the world. The validity of the claim depends in part on how certain definitional and historical questions are answered.", "id": 1757105} {"src_title": "Leopold I. Vilém", "tgt_title": "Archduke Leopold Wilhelm of Austria", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Byl nejmladší syn a sedmý potomek císaře Ferdinanda II. z jeho prvního manželství s Marií Annou Bavorskou. Jeho starší bratr Ferdinand se stal císařem a sestra Cecílie Renata polskou královnou.", "section_level": 1}, {"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Církevní kariéra.", "content": "Od mládí byl Leopold Vilém předurčen k církevní kariéře. Ještě v dětském věku, roku 1625, se stal nástupcem svého strýce arcivévody Leopolda v úřadu pasovského biskupa a ujal se také opatství v alsaských klášterech Murbach a Lüders. O dva roky později v roce 1627 ho svým biskupem zvolila halberstadtská kapitula. V letech 1629–1631 byl opatem v hesenském Hersfeldu. Roku 1629 získal hodnost magdeburského biskupa. V roce 1637 byl zvolen biskupem olomouckým, avšak neměl biskupské svěcení, a proto biskupství spravovali administrátoři z řad kanovníků olomoucké kapituly. Roku 1642 byl zvolen velmistrem řádu německých rytířů, jehož členem byl od svých jedenácti let. Roku 1655 byl zvolen biskupem ve slezské Vratislavi. Jeho činnost na poli církevním byla většinou ryze formální, omezovala se především na reprezentační funkce. Osobní zájmy arcivévody, který nikdy nepřijal vyšší svěcení, směřovaly k vojenství, diplomacii, vysoké politice, sběratelství a umění. Proslul jako mecenáš umění.", "section_level": 2}, {"title": "Nizozemský místodržitel.", "content": "V roce 1639 převzal vrchní velení nad císařskou armádou a snažil se vytlačit z Čech a ze Slezska švédská vojska. V letech 1646–1656 byl místodržícím ve španělském Nizozemí (dnešní Belgie), kdy zastupoval španělského krále Filipa IV.. Zde také naplno rozvíjel své sběratelské aktivity. Po smrti svého bratra císaře Ferdinanda III. uvažoval o kandidatuře na císařský trůn. Stal se také důvěrníkem a rádcem svého synovce Leopolda I. Postupně se stáhl do ústraní a věnoval se reformě Řádu německých rytířů. Zemřel ve věku 48 let a byl pohřben v rodové hrobce Habsburků ve vídeňském klášteře kapucínů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leopold I. Vilém Habsburský, resp. Rakouský (5. ledna 1614 Štýrský Hradec – 20. listopadu 1662 Vídeň) byl rakouský arcivévoda, který byl biskup, arcibiskup, velmistr řádu německých rytířů a nizozemský místodržitel.", "tgt_summary": "Archduke Leopold Wilhelm of Austria (5 January 1614 – 20 November 1662), younger brother of Emperor Ferdinand III, was an Austrian soldier, administrator and patron of the arts. ", "id": 2418134} {"src_title": "Millencolin", "tgt_title": "Millencolin", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kapela prvotně vydala své demo v roce 1993 s názvem \"Goofy\", kde baskytarista Sarcevic i zpíval a na kytaru hrál pouze Ohlsson, jelikož na bicí hrál tehdy Färm. Hned poté se ke kapele přidal bubeník Larzon, díky čemuž mohl Färm začít hrát aktivně jako druhý kytarista. Toto uskupení od tehdy hraje ve čtyřech a jako jedna z mála kapel se může pyšnit tím, že tato stejná sestava jim zůstala celou jejich aktivní existenci. Před rokem 1994 kapela hrála převážně covery jiných písní a vydávala své vlastní počiny na EP. Právě v roce 1994 dali to nejlepší dohromady a vytvořili své první album \"Tiny Tunes\" u studia Burning Heart. Začalo turné po Skandinávii po němž kapela v roce 1995 vydala druhé album \"Life on a Plate\". Tenkrát se sestava podívala i mimo severské evropské státy. Tehdy si kapely všimlo americké studio Epitaph založené Brettem Gurewitzem z kapely Bad Religion, které chtělo jejich druhé album vydat i v Americe, s čímž souhlasila. Pod Epitaphem vyšlo v roce 1997 album \"For Monkeys\" a v roce 2000 vyšla zřejmě nejúspěšnější sestava nahrávek \"Pennybridge Pioneers\". S ním následoval obrovský úspěch a první turné po světě. Během něho psali písně pro album vydané v roce 2002 \"Home from home\". O rok později byli vyhlášení jako nejlepší švédská rocková kapela. V roce 2005 následovali \"Kingwood\" a 2007 \"Machine 15\". Vystoupili i v jejich rodném Örebru, kde hráli ve skate parku jako podporu pro skateboardisty a pro město. V roce 2009 napsali i hymnu pro místní fotbalový klub. V únoru 2015 oznámili nové album \"True Brew\", které vyšlo tentýž rok v dubnu. 23. srpna 2016 se kapela v rámci festivalu \"Prague Sounds Good!\" podívala do Prahy spolu s kapelami Sum 41, Pennywise a NOFX. Kapela 15. února 2019 vydala po čtyřech letech nové album \"SOS\", se kterým zahájila světové tour po Austrálii a západní Evropě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Millencolin je švédská punk rocková kapela s prvky skate punku a dříve i ska punku. Byla zformovaná v roce 1992 Švédem srbského původu a baskytaristou kapely Nikolou Sarcevicem a kytaristy také ze Švédska Mathiasem Färmem a Erikem Ohlssonem. Název kapely je odvozen od skateboardového triku v angličtině jako \"melancholy\". I když jde o čistě švédské uskupení, tak kapela zpívá v angličtině.", "tgt_summary": "Millencolin is a punk rock band that was formed in October 1992 by Nikola Šarčević, Mathias Färm, and Erik Ohlsson in Örebro, Sweden. In early 1993, drummer Fredrik Larzon joined the band. The name Millencolin is derived from the skateboard trick \"melancholy\".", "id": 2396413} {"src_title": "Obrněný transportér", "tgt_title": "Armoured personnel carrier", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Vývoj obrněných transportérů začal již v souvislosti s nasazením prvních tanků v průběhu 1. světové války, ale opravdový rozvoj této kategorie obrněných vozidel přinesl až další světový konflikt. Tankové jednotky bez podpory pěchoty často utrpěly velké ztráty v důsledku použití stále účinnějších protitankových zbraní. Proto pokud to bylo možné, byly tanky doprovázeny motorizovanou pěchotou (na nákladních automobilech) nebo tankovým desantem, kdy se vojáci vezli přímo na tanku (především v Rudé armádě). Nedostatečná průchodnost terénem v prvním případě a zranitelnost výsadku v případě druhém vedly k vývoji specializovaného dopravního prostředku, který měl dopravit pěchotu na bojiště spolu s tanky.", "section_level": 1}, {"title": "2. světová válka.", "content": "Jako první nasadil obrněné transportéry v roce 1939 Wehrmacht, který používal polopásové typy Sd.Kfz. 250 a Sd.Kfz. 251 u jednotek pancéřových granátníků. Většina německých motorizovaných pěších útvarů však byla i nadále převážena nákladními automobily. Britská armáda a země Britského společenství národů dostávaly od roku 1940 masově vyráběné pásové transportéry Universal Carrier, zatímco Američané vyráběli pro vlastní armádu i pro Spojence polopásové transportéry M2 a M3 Half-track. Sovětský svaz za války obrněné transportéry příliš nepoužíval (výjimkou byla americká vozidla dodaná v rámci programu Lend-Lease), od roku 1942 ale systematicky využíval ukořistěné německé stroje a polopásové nákladní vozy ZiS-42. Spojenci používali k přepravě pěchoty také obrněné transportéry Kangaroo, což byly různé typy tanků bez věže, na jejímž místě se nacházel prostor pro výsadek.", "section_level": 2}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Po druhé světové válce došlo k poklesu oblíbenosti polopásové koncepce a do výzbroje většiny armád byly zařazeny kolové nebo pásové obrněné transportéry. Sovětský svaz ve velkých počtech zavedl i exportoval kolové obrněné transportéry BTR-152, BTR-40, BTR-60, BTR-70 a BTR-80, jakož i pásové MT-LB a BTR-50. Mezi nejrozšířenější pásové OT na světě se řadí americký M113, zatímco kolový OT Stryker používají jen Spojené státy a Peru. Americká armáda plánuje nahradit zbývající trasportéry M113 vozidly AMPV, která jsou postavena na základě bojových vozidel pěchoty M2 Bradley. Rozšířená jsou i vozidla evropských výrobců, například Patria AMV, Boxer nebo Piranha. Československá lidová armáda používala například polopásový OT-810 (vycházel z Sd.Kfz. 251), OT-64 SKOT (střední kolový obrněný transportér) nebo OT-62 TOPAS (transportér obrněný pásový). Česká armáda má ve výzbroji vozidla Pandur II ve verzi kolové bojové vozidlo pěchoty (KBVP) a kolový obrněný transportér (KOT), která nahradila dříve užívaná obrněná vozidla OT-64 SKOT.", "section_level": 2}, {"title": "Kolové OT 8x8.", "content": "Z konstrukčního hlediska dominují kategorii moderních kolových obrněných transportérů osmikolová vozidla, ale nabízeny jsou i šestikolové varianty, jako je například VBTP-MR Guarani pro Brazílii, který vychází z vozu Iveco SuperAV 8x8.", "section_level": 2}], "src_summary": "Obrněný transportér (OT) je pancéřované vozidlo určené především pro dopravu pěchoty na bojiště, mezi jehož charakteristické znaky dále patří kolový či pásový podvozek a kulometná výzbroj. Odolnější vozidla určená pro převoz vojáků a jejich následnou bojovou podporu, tzv. bojová vozidla pěchoty (BVP), mají pásový podvozek a jsou vyzbrojena automatickými kanóny a protitankovými řízenými střelami. V období po konci studené války byla do výzbroje zavedena nová generace kolových obrněnců, která se výzbrojí a někdy i pancéřováním vyrovnala pásovým BVP. Tyto obrněné transportéry se proto také označují jako kolová bojová vozidla pěchoty (KBVP).", "tgt_summary": "An armoured personnel carrier (APC) is a broad type of armoured, military vehicles designed to transport personnel and equipment in combat zones. They are sometimes referred to colloquially as \"battle taxis\" or \"battle buses\". Since World War I, APCs have become a very common piece of military equipment around the world. ", "id": 1036365} {"src_title": "Skalní suk", "tgt_title": "Inselberg", "src_document": [{"title": "Forma.", "content": "Suky nabývají rozličných tvarů: od homolí, kup a kuželů po protáhlé formy reliéfu, jako jsou hřbety a hřebeny. Jelikož se jedná o mezoformy, dosahují výšek v rozmezí od několika jednotek po stovky metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Suky jsou pozůstatky starších povrchů. Vznikly erozně-denudačními procesy, které vedly k plošnému zarovnávání zemského povrchu. Předpokladem pro vznik paroviny (peneplénu) je dlouhodobé působení subaerické denudace, tj. zarovnávání povrchu exogenními činiteli (voda, vítr, gravitace,...). Při tomto procesu jsou zarovnávány horniny různé geomorfologické hodnoty, zatímco z nejodolnějších hornin jsou vypreparovány suky.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Suky jsou rozšířeny ve všech klimatických oblastech Země, které jejich vznik umožnily. Jsou typické pro reliéf na horizontálních površích i různě ukloněných svazích. V České republice nalezneme suky zejména v buližnících (mezi Klatovy a Brandýsem nad Labem, Kozí hřbety v Praze-Suchdole, Hudlická skála na Berounsku, Vraní skála u Zdic, Dlouhá skála u Kublova, Radyně na Plzeňsku). Skalní suky vznikly také v křemencích (Skalka v Motolském údolí v Praze, v porfyrech (Křivoklátsko) a dále ve vyvřelých horninách Českého středohoří, Lužických hor a České tabule). Původem se jedná o podpovrchová tělesa sopek, která tvořila výplně přívodních kanálů (sopouchů), žíly a lakolity. Okolní méně odolné pískovcové křídové sedimenty byly odneseny tak, že vulkanické suky dnes vyčnívají nad okolní plochý reliéf České křídové tabule. K nejznámějším sukům v oblasti Českého středohoří patří Milešovka (837 m n. m.), Sedlo (726 m n. m.), Bořeň (539 m n. m.), Oblík (509), v České tabuli Bezděz (604 m n. m.), Ralsko (604 m n. m.) a Trosky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Suk () je skalní tvar, který se velikostí řadí k mezoformám reliéfu. Suk vytváří terénní elevaci, která může nabývat různých tvarů a velikostí. Protože je tvořen odolnějšími horninami, vystupuje nápadně nad své okolí. Českými synonymy jsou termíny \"tvrdoš\" a \"kamýk\". Anglický název \"monadnock\" je pro tento tvar používán podle W. M. Davise (1895), který jej odvodil od stejnojmenné hory Mount Monadnock v USA.", "tgt_summary": "An inselberg or monadnock () is an isolated rock hill, knob, ridge, or small mountain that rises abruptly from a gently sloping or virtually level surrounding plain. In Southern Africa a similar formation of granite is known as a koppie, an Afrikaans word (\"little head\") from the Dutch diminutive word \"kopje\". If the inselberg is dome-shaped and formed from granite or gneiss, it can also be called a bornhardt, though not all bornhardts are inselbergs.", "id": 1924849} {"src_title": "Karel II. Štýrský", "tgt_title": "Charles II, Archduke of Austria", "src_document": [{"title": "Život a vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství a počátek vlády.", "content": "Narodil se jako nejmladší syn císaře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské v roce 1540 ve Vídni, kde vyrůstal. Již jako desetiletý obdržel vlastní dvůr v čele se svobodným pánem Leonardem Harrachem. Císař Ferdinand I. rozdělil závětí z roku 1554 rakouské dědictví mezi své 3 syny (Maxmiliána, Ferdinanda a Karla). Po jeho smrti v roce 1564 připadla nejmladšímu Karlovi vláda ve Vnitřních Rakousích. Arcivévoda Karel II. budoval Vnitřní Rakousy jako samostatné knížectví v rámci Svaté říše římské. Jednotlivé země si však zachovávaly vlastní zemské sněmy. Krátce před otcovou smrtí odpřisáhly Karlovi věrnost štýrské, korutanské a kraňské stavy. Do Štýrského Hradce, sídelního města Vnitřních Rakous, nový arcivévoda natrvalo přesídlil až o rok později, v roce 1565. Ihned zde zřídil centrální úřady. Štýrský Hradec se postupně alespoň na čas stal nejvýznamnějším rakouským městem, zejména poté, co v roce 1583 přesídlil císař Rudolf II. z Vídně do Prahy. Z pověření svého nejstaršího bratra, císaře Maxmiliána II., odcestoval v letech 1568–1569 do Španělska. Tam se měl původně informovat o zdravotním stavu duševně chorého infanta dona Carlose, syna krále Filipa II. Ten však před Karlovým příjezdem zemřel. Nakonec vedl Karel jednání mezi Madridem a Vídní o sporných otázkách, především o povstání v Nizozemí a dynastických problémech.", "section_level": 2}, {"title": "Sňatek.", "content": "V letech 1558–1570 probíhala jednání o možném sňatku s anglickou královnou Alžbětou I., která však vyjednávání neustále protahovala (nikdy se nakonec nevdala). Uvažovalo se i o sňatku se skotskou královnou Marií Stuartovnou. I z tohoto záměru sešlo. Nakonec se Karel jako jednatřicetiletý v roce 1571 oženil se svojí dvacetiletou neteří Marií Bavorskou, dcerou své starší sestry Anny a bavorského vévody Albrechta V., se kterou měl 15 dětí. Jako přesvědčená obhájkyně katolické víry Marie významně ovlivňovala vládu svého manžela i výchovu dětí.", "section_level": 2}, {"title": "Boje s Turky.", "content": "Karel se musel také potýkat s nebezpečím turecké expanze, neboť jeho území bezprostředně sousedila s Osmanskou říší. Na hranicích probíhaly neustálé boje. Ačkoliv garance obrany Říše byla především povinností císaře, nemohl Karel na bratrovu pomoc příliš spoléhat a budoval aktivní obrannou linii v Chorvatsku na vlastní náklady sám. Založil vlastní dvorskou válečnou radu a nechal vybudovat pevnost Karlovac (je pojmenována po něm).", "section_level": 2}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Jako katolík (i pod vlivem své manželky) se Karel snažil o upevnění katolických pozic v ovládaných zemích. Byl však ve složité situaci, která jej nutila ke kompromisům. Mezi štýrskou šlechtou měli velké zastoupení a vliv protestanti. Karel byl na nich finančně závislý, neboť především obrana před Osmanskou říší byla velmi nákladná. Proto se tedy přes určité snahy o rekatolizaci období vlády Karla II. vyznačuje poměrně velkou náboženskou tolerancí. Úplný přechod zemí ke katolické víře se podařil až Karlovu synovi, pozdějšímu císaři Ferdinandovi II. V roce 1572 podepsal Karel ve Štýrském Hradci náboženský mír, který zaručil evangelickým pánům a rytířům ve Štýrsku náboženskou svobodu a vedl k velkému rozkvětu protestantismu. O šest let později byla svoboda vyznání rozšířena i měšťany. Poskytnutá svoboda vyvolala nedůvěru u papeže a také byla zárodkem pozdějších sporů. Karel všechny ústupky v náboženských otázkách omezil pouze na svoji osobu a vyloučil možnost, že by zavazovaly i jeho nástupce. Zároveň se také snažil o to, aby se zlepšila všeobecně špatná pověst katolické církve. I proto přivedl do Štýrského Hradce jezuitský řád. I přes mnohé kompromisy se Karel snažil o způsob vlády blízký absolutismu. Ve výrazném omezení moci stavů a posílení role panovníka však byl opět úspěšný až jeho syn Ferdinand.", "section_level": 2}, {"title": "Rozvoj kultury a vzdělání.", "content": "Ačkoliv nebyl Karel tak vášnivým sběratelem a podporovatelem umění jako jeho bratr Ferdinand Tyrolský, přinesl i on mnohé kulturní podněty. Ve Štýrském Hradci založil umělecký kabinet. V roce 1587 nechal stavět mauzoleum v bazilice v Seckau, které patří nejvýznamnějším renesančním památkám v Rakousku. S jeho jménem je spojeno i založení známého hřebčína v Lipici nedaleko Terstu (1580). Podporoval i vzdělávání. V roce 1585 založil ve Štýrském Hradci univerzitu. Karel II. zemřel v roce 1590 ve věku 50 let. Je pohřben v Seckau.", "section_level": 2}, {"title": "Děti.", "content": "V manželství, trvajícím 19 let, porodila jeho manželka Marie 15 dětí. Poslední z potomků se narodil jako pohrobek, tedy až po Karlově smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel II. Štýrský (německy \"Karl von Innerösterreich\", 3. června 1540 ve Vídni – 10. července 1590 ve Štýrském Hradci) byl štýrský arcivévoda, vládce v tzv. Vnitřních Rakousích z rodu Habsburků.", "tgt_summary": "Charles II Francis of Austria () (3 June 1540 – 10 July 1590) was an Archduke of Austria and ruler of Inner Austria (Styria, Carniola, Carinthia and Gorizia) from 1564. He was a member of the House of Habsburg.", "id": 1885279} {"src_title": "Petr Orseolo", "tgt_title": "Peter, King of Hungary", "src_document": [{"title": "Z Benátek do Uher.", "content": "První křesťanský panovník uherského státu svatý Štěpán ztratil roku 1031 svého jediného syna a následníka trůnu Imreho. Tím došlo k nástupnické krizi. Svého bratrance Vazula usilujícího o nástupnictví nechal Štěpán oslepit, jeho uši zalít olovem a jeho syny poslal do vyhnanství. Následníkem jmenoval syna své sestry Petra Orseola.", "section_level": 1}, {"title": "Války s Říší.", "content": "Roku 1038 Štěpán zemřel a Petr Orseolo nastoupil na uherský trůn. Pustil se do zahraničních dobrodružství na Balkáně, bylo mu vyčítáno, že se obklopuje jen Němci a Italy a dostal se do konfliktu s císařem Jindřichem III. Českému knížeti Břetislavovi I. pomohl porazit císaře při jeho tažení do Čech (1040). Obsazením Rakous ochránil pomezní hvozdy českého souseda z jihu a dovolil mu tak vyslat moravskou vojenskou hotovost k obraně Čech. Uherská jízda se zúčastnila slavné bitvy u Brůdku. Svým jednáním poštval proti sobě Gizelu – královnu vdovu, uherské velmože i biskupy. Roku 1041 byl Petr vyhnán ze země a nahrazen švagrem Štěpána I., palatinem Samuelem Abou. Petr utekl do říše k Adalbertovi Babenberskému, markraběti bavorské východní marky, svému švagrovi. S Adalbertovou pomocí hledal zastání u císaře Jindřicha III., který byl v tu dobu plně zaměstnán novou vojenskou výpravou na české území. Na konci léta 1041 německé sbory vtrhly znovu do Čech a bez větších obtíží směřovaly ku Praze. Břetislav vzdal obranu v okamžiku, kdy k císaři přešli biskup Šebíř a mnoho velmožů. 15. října 1041 v Řezně musel Břetislav bosý a v rouše kajícníka padnout Jindřichovi k nohám, vzdát se vlády a žádat o odpuštění. Byla mu udělena milost, složil lenní hold a přísahu věrnosti císaři. Petr Orseolo v tomtéž čase získal Jindřichovu milost také, prosil za odpuštění a slíbil, že se císaři poddá, když bude znovu dosazen na uherský trůn. Císař roku 1042 vytáhl spolu s Břetislavem do Uher. Výprava byla neúspěšná. Stejně tak výprava roku 1043 nepřinesla změnu na uherském trůně. Až 5. července 1044 v bitvě u Menfö Samuela Abu porazili na hlavu a uherští velmoži začali opět masivně přebíhat k Petru Benátčanovi. Petr Orseolo byl v Székesfehérváru znovu uveden na uherský trůn. Samuel Aba byl uvězněn a posléze popraven. O letnicích 1045 Petr Orseolo složil Jindřichovi vazalský slib věrnosti; údajně se již dříve zavázal k placení tributu. Roku 1046 propuklo v Uhrách bogomilské povstání namířené proti králi i církevní hierarchii. Uherští velmoži tohoto povstání využili – král Petr byl oslepen, vykastrován a vykázán ze země. Jeho další osud je nejasný, v literatuře narážíme často na formulaci, že \"„brzy nato umírá“\" (např. Lendvai). László Kontler uvádí rok úmrtí až 1059. Na uherský trůn nastoupil Arpádovec Ondřej, jeden z mnoha synů Vazula.", "section_level": 1}], "src_summary": "Petr Orseolo, též Petr Benátčan (1011 Benátky – mezi 1046 a 1059) byl uherským králem v letech 1038–1041 a 1044–1046. Byl synem 27. benátského dóžete Oty Orseola a dcery uherského knížete Gejzy.", "tgt_summary": "Peter Orseolo, or Peter the Venetian (; 1010 or 1011 – 1046, or late 1050s), was King of Hungary twice. He first succeeded his uncle, King Stephen I, in 1038. His favoritism towards his foreign courtiers caused an uprising which ended with his 1041 deposition. Peter was restored in 1044 by Henry III, Holy Roman Emperor. He accepted the Emperor's suzerainty during his second reign, which ended in 1046 after a pagan uprising. Hungarian chronicles are unanimous that Peter was executed by order of his successor, Andrew I, but the chronicler Cosmas of Prague's reference to his alleged marriage around 1055 suggests that he may also have survived his second deposition.", "id": 2330367} {"src_title": "Lužická kultura", "tgt_title": "Lusatian culture", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Lužická kultura navazovala na mohylové kultury střední doby bronzové a formovala se ve 14. století př. n. l. V době železné ji vystřídala kultura billendorfská a pomořanská. Byla v úzkém kontaktu se severskou kulturou doby bronzové a v době železné ji ovlivnila i kultura halštatská a laténská. Zahrnovala oblast východního Německa včetně Lužice, Polska, severní části Česka a Slovenska a také část Ukrajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Etnicita.", "content": "Objevitel lužické kultury Rudolf Virchow označil její keramiku za protogermánskou, ale odmítl spekulovat o etnickém původu jejích nositelů. Čeští (Josef Ladislav Píč, Lubor Niederle) a polští (Józef Kostrzewski, Leon Kozłowski) archeologové považovali lid lužické kultury za Protoslovany, německý archeolog A. Götze za Thráky a Gustaf Kossinna za ilyrské Karpaťany. Otázka etnicity lužického lidu se v minulosti stala i předmětem nacionálně a politicky motivovaných sporů, především mezi německou a slovanskou stranou. V současnosti je obecně přijímán indoevropský původ lužického lidu, ale snahy o jeho spojení s historickými etniky jsou zpravidla odmítány. Stále však přežívají teorie o jeho totožnosti s vislanskými Venety, zmiňovanými římskými autory 1. a 2. století, kteří pak zase bývají ztotožňováni s předky Slovanů.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Sídla.", "content": "Její nositelé obývali samostatné statky a dvorce, které se každých několik desítek let přesouvaly o několik stovek metrů. Budovy se stavěly ze dřeva, používala se roubená či drážková konstrukce a spáry se vymazávaly hlínou. V okolí domů se nacházely jámy na obilí, později zasypané odpadem a zbytky shořelých staveb. Na přelomu doby bronzové a železné se stavěla hradiště s mohutnými dřevohliněnými valy.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství.", "content": "Hlavním prostředkem obživy bylo plužní zemědělství, na méně úrodných územích rostlinnou výrobu doplňoval chov dobytku. Hlavními plodinami byly pšenice dvouzrnka a ječmen, které doplňovalo proso, žito, hrách, boby, čočka a lnička setá. Doloženo je také pěstování lnu a šlechtěných jabloní, hrušní a slivoní. Ze zvířat byly nejdůležitější hovězí dobytek a prasata, vedle toho ovce, kozy, psi a koně. Koně byli užíváni k jízdě i tahu a lovily se četné druhy zvěře, i když jejich maso tvořilo poměrně malou část stravy.", "section_level": 2}, {"title": "Pohřební ritus.", "content": "Pro lužickou kulturu jsou typické keramické urny – popelnice, do kterých byl ukládán popel mrtvých, a ty zas do velkých společných mohyl. Pohřební výbava obsahuje zpravidla keramiku, zbraně a šperky jen zřídka. Pozdější komorové hroby elit obsahují i importované luxusní zboží, například skleněné korálky ze Středomoří. Pohřebiště byla často velmi rozsáhlá, představovala i několik tisíc hrobů.", "section_level": 2}, {"title": "Doklady rituálních činností.", "content": "Z podmáčených míst pocházejí nálezy depotů bronzových předmětů, některými archeology vykládané jako oběti bohům. Nález lidských kostí v obětní jámě může ukazovat i na lidské oběti či kanibalismus. Keramické plastiky vodních ptáků, snad labutí, mohly souviset s kultem slunečního božstva.", "section_level": 2}, {"title": "Lokální kultury a skupiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Slovensko.", "content": "V severním, středním a západním Slovensku se lužická kultura rozšířila od poloviny střední doby bronzové, stopy nejstaršího osídlení byly nalezeny v Martinu. Hradiště byla nalezena v Tupé Skále, Prašníku, Vítkovcích a Kostoľanech pod Tribečom. V mladší době bronzové počal tlak kultury velatické a čakanské a mohylové hroby se začaly nahrazovat plochými. V pozdní době bronzové počala lužická kultura na Slovensku pronikat na území podolské kultury na hranicích dnešního Česka, Slovenska, Maďarska a Rakouska. V době železné se lužická kultura rozdělila na kulturu platěnickou na západě Slovenska a na Moravě a oravskou skupinu v severním Pováží, na Oravě a v povodí Turce. První kultura se rozvíjela především v letech 750 – 550 př. n. l., druhá v letech 550 – 300 př. n. l. Později se smísila s kulturou keltskou a dala tak základ kultuře púchovské.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lužická kultura, lužický kulturní komplex či kultura lužických popelnicových polí je archeologická kultura doby bronzové a železné, jež byla rozšířena ve střední Evropě od 14. století př. n. l. do 4. století př. n. l. a náležela do širší skupiny kultur popelnicových polí, které od mladší doby bronzové sídlily ve velké části Evropy. Kultura byla pojmenována po Lužici, kde ji v 19. století identifikoval německý lékař a archeolog Rudolf Virchow. K nejznámějším nalezištím patří Biskupin v Polsku a Buch v blízkosti Berlína. ", "tgt_summary": "The Lusatian culture existed in the later Bronze Age and early Iron Age (1300 BC – 500 BC) in most of today's Poland and parts of the Czech Republic, Slovakia, eastern Germany, and western Ukraine. It covers the Periods Montelius III (early Lusatian culture) to V of the Northern-European chronological scheme. ", "id": 509038} {"src_title": "Abú al-Hasan Baní Sadr", "tgt_title": "Abolhassan Banisadr", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Abú al-Hasan Baní Sadr, syn ájatolláha Nasralláha Baní Sadra, studoval ekonomii na Teheránské univerzitě a později i teologii a sociologii na témže vysokém učení. V mládí působil v Národní frontě, založené Muhammadem Mosaddekem, a počátkem šedesátých let se účastnil demonstrací proti režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího, které mu několikrát vynesly pobyt za mřížemi. Po zranění v roce 1963, utrpěném při protestních akcích, emigroval do Francie. V Paříži se Baní Sadr připojil k exilové islámské opozici uznávající za svou hlavu ájatolláha Rúholláha Chomejního, vůdce íránských šíitů, který žil od roku 1964 v Iráku a vyzýval odtud ke svržení šáha. Když se Chomejní po islámské revoluci vrátil v únoru 1979 triumfálně do vlasti, patřil k jeho doprovodu i Baní Sadr a jako přední odpůrce bývalého režimu ihned zaujal pozici na vrcholu moci. V roce 1979 se stal nejprve náměstkem ministra hospodářství a ministrem financí a později byl jmenován ministrem zahraničí. Dne 25. ledna 1980 ho parlament zvolil prvním prezidentem islámské republiky. V úřadu se Baní Sadr snažil upevnit ústavní pořádek, ale narážel přitom na odpor Chomejního – nepodařilo se mu docílit ani rozpuštění paramilitárních revolučních gard. Bylo mu vytýkáno špatné vedení armády v prvních měsících íránsko-irácké války, které způsobilo zemi nevyčíslitelné škody; z tohoto důvodu přišel o funkci vrchního velitele ozbrojených sil, jež byla převedena na Chomejního. Dne 22. června 1981 parlament Baní Sadra na Chomejního popud odvolal z funkce, neboť prezident chtěl omezit vliv duchovenstva na politické rozhodování a zamezit dalšímu prohlubování teokratického charakteru státu. Poté, co byly krvavě potlačeny demonstrace Baní Sadrových stoupenců, uprchl bývalý prezident spolu s vůdcem Lidových mudžáhidů Masúdem Radžavím 29. června do Francie, kde žije dodnes. S Radžavím se v exilu brzy politicky rozešel, jelikož odmítl metody násilí proti režimu, uplatňované Lidovými mudžáhidy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abú al-Hasan Baní Sadr (persky ; * 22. března 1933 Hamadán) je íránský muslimský intelektuál a politik, který byl v letech 1980–1981 prvním prezidentem Íránu. Předtím krátce zastával funkci ministra zahraničí.", "tgt_summary": "Seyyed Abolhassan Banisadr (; ; born 22 March 1933) is an Iranian politician. He was the first President of Iran after the 1979 Iranian Revolution abolished the monarchy, serving from 4 February 1980 until he was impeached by parliament on 20 June 1981. Prior to his presidency, he was the minister of foreign affairs in the interim government. He has resided for many years in France where he co-founded the National Council of Resistance of Iran. At age, Banisadr is currently the oldest living former Iranian President.", "id": 2161877} {"src_title": "Florian Geyer", "tgt_title": "Florian Geyer", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Byl nejmladší ze tří bratrů. Po otcově předčasné smrti zdědil úctyhodné jmění i rozsáhlé pozemky, které mu neomezeně dovolily být finančně bezstarostný a mít svobodný život. V roce 1517 byl po sporu o daně s nadací v Neumünsteru, která po něm požadovala zaplatit 350 let starou pohledávku bez potvrzení exkomunikován. V roce 1519 sloužil jako vazal markraběte Kazimíra von Ansbach ve vojsku švábského spolku jako velitel žoldnéřů v trestné expedici proti hraběti Ulrichovi von Württenberg a mimo jiné také proti jeho správci v Möckmühlu, Götzovi von Berlichingen. Roku 1519 vstoupil Geyer na přání svého lenního pána markraběte Kazimíra von Brandenburg-Ansbach-Bayreuth do služeb jeho bratra, velmistra německého řádu Albrechta von Brandenburg-Preussen, aby ho podpořil při hrozícím vypořádávání s králem Polska, jakožto zkušeného velitele. V letech 1515–1523 byl ve velmistrových službách jako velitel oddílu, pro kterého, když se vojenská situace nevýhodně vyvinula, navštěvoval evropské dvory v diplomatických misích. Vedl roku 1520 jednání o klidu zbraní s Polskem a zúčastnil se jednání „Schweinfurtských rytířských dnů“. V tom samém roce doprovázel svého knížete na rozhovor s Martinem Lutherem ve Wittenbergu. Byl přesvědčeným přívržencem Luthera a při vypuknutí selské války v roce 1525 byl činný jako poradce a vůdce jednání tauberských sedláků. Mimo jeho pomoci při organizování selského vojska a vypracování strategických zásad postavil ze svého jmění několik set mužů čítající silnou základní skupinu v selské armádě všeobecně známé jako „Černé houfy“. Jako vyjednávači se mu podařilo vyhrát více malých měst mimo jiné Rothenburg. Vedl vyjednávání mezi Würzburgem a markrabětem Kazimírem von Brandenburg-Ansbach-Bayreuth. V boji proti zemskému knížectví jeho cílem bylo odstranění církevních a šlechtických výsad opírajících se o evangelium, jakožto morální podklad. Díky svým vyhraněným názorům se nedokázal prosadit u radikalizujících sedláků a narazil i vzhledem ke svému šlechtickému původu na nedůvěru. Nejdříve, když skupiny švábského spolku se pod vedením Georga Truchsesse von Waldburg-Zeil se daly na pochod proti sedlákům a zasadily jim těžké porážky, byl na radu Geyera učiněn pokus o vyjednání míru a to prostřednictvím jeho vlastního lenního pána markraběte Kazimíra. Geyer odcestoval do Rothenburgu čekat na Kazimírovu eskortu. Po porážce sedláků v rozhodující bitvě u Ingolstadtu a Königshofenu, byl na eskortu čekající Geyer radními města Rothenburg z města vyhoštěn a odjel s koněm sám na sever. V noci ze dne 9. června na 10. června byl dvěma poddanými svého švagra Wilhelma von Grumbacha v Gramschatzkém lese u Würzburgu zavražděn a oloupen. O osudu jeho těla není nic známo.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik legend.", "content": "Vzhledem k dobrovolnému vzdání se života v luxusu a bez vlastního ručení za svoje přesvědčení se hodil Florian Geyer daleko lépe než pochybná figurka Götze von Berlichingen za vzor a byl ideology a demagogy devatenáctého a dvacátého století instrumentalisován - 8.jízdní divize SS a jejich píseň \"Florian Geyer lied\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Florian Geyer (narozen okolo roku 1490 v Giebelstadtu, Dolní Franky – 10. června 1525 v Gramschatzer Wald u Würzburgu) byl německý rytíř a diplomat.", "tgt_summary": "Florian Geyer von Giebelstadt (also spelled \"Geier\"; \"c\". 1490 – 10 June 1525) was a German nobleman, diplomat, and knight. He became widely known for leading peasants during the German Peasants' War.", "id": 430003} {"src_title": "Paul de Barras", "tgt_title": "Paul Barras", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1755 ve Fox-Amphoux, jako potomek jedné z nejstarších šlechtických rodin v Provenci. Vstoupil do královské armády a sloužil v zámoří (Ille de France, Pondichery). V roce 1783 se vrátil zpět do Francie v hodnosti kapitána a odešel do civilu. Žil pak v Paříži životem bonvivána. Zcela náhodou se účastnil pádu Bastilly a jeho milenka zpěvačka Sophia Arnauld jej seznámila s Mirabeauem, který jej uvedl do politiky. Byl zvolen do konventu kde se připojil roku 1792 k Hoře a hlasoval pro popravu Ludvíka XVI.. Jako člen Výboru pro veřejné blaho se roku 1794 podílel spolu s Tallienem a Fouchéem rozhodujícím způsobem na pádu Robespierra a jeho druhů a stal se předsedou Konventu. Byl znám svou zkorumpovaností a úplatností. Roku 1795 byl v čele státu, jako člen Direktoria (5 direktorů), kde byl nejvýraznější osobností. Po státním převratu 18. fructidoru roku V (4. září 1797) převzal v Direktoriu moc triumvirát: Barras, Louis Marie de La Revelliere-Lepeaux a Jean–Francois Reubell. Barras často střídal milenky, jedou z nich byla Joséphine de Beauharnais, pozdější manželka Napoleona Bonaparte. V době royalistického povstání v Paříži roku 1795 ve svízelné, téměř bezvýchodné situaci ohrožení vlády pověřil Barras neznámého generála Bonaparta velením nad jednotkami věrnými vládě. Generál Bonaparte povstání brutálně, ale profesionálně dokonale potlačil. Bonapate se dvořil Josephině, ta ale váhala si vzít neznámého generála, mj. i z důvodu, že byla o šest let starší, než on. Barras ji velmi přemlouval, aby se za generála vdala z důvodů, že se Josephiny chtěl mít na perspektivního generála vlivný kontakt. Prosadil i jmenování generála Bonaparta velitelem Italské armády (1796) a později i prosadil egyptskou výpravu (1798). Státní převrat 18. brumaire VIII (9. listopadu 1799), přinutil Barrase k odstoupení a ten pak byl Napoleonem z Francie vypovězen. Žil v Belgii a později v Římě. Navrátil se do Francie až po pádu Napoleonově. Koncem života uveřejnil v Chaillot své Paměti (Memoires). Je pohřben na pařížském hřbitově Pere-Lachaise.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul-François-Jean-Nicolas, vikomt de Barras (30. června 1755 ve Fox-Amphoux – 29. ledna 1829 v Chaillot) byl francouzský politik a nejvlivnější člen Direktoria.", "tgt_summary": "Paul François Jean Nicolas, vicomte de Barras () (30 June 1755 – 29 January 1829), commonly known as Paul Barras, was a French politician of the French Revolution, and the main executive leader of the Directory regime of 1795–1799.", "id": 621426} {"src_title": "Brumairový převrat", "tgt_title": "Coup of 18 Brumaire", "src_document": [{"title": "Přípravy.", "content": "Státní převrat byl naplánován v paláci Joséphine de Beauharnais, který se nacházel na dnešní ulici \"Rue de la Victoire\". Hlavními spiklenci byli Napoleon Bonaparte, který se právě vrátil z egyptského tažení, Emmanuel Joseph Sieyès a Charles Maurice de Talleyrand-Périgord. Podle plánu měl Bonaparte jako velitel armády udržet pořádek v Paříži a ve sněmovně. Poslanci Rady pěti set a Rady starších měli být přesunuti do Saint-Cloud pod záminkou jakobínského spiknutí. Toto přemístění mělo zaručit, že Pařížané nezasáhnou proti vzbouřencům. Finanční krytí zajistili dodavatelé zbraní pro armádu. Jejich podpora vycházela z toho, že chtěli zabránit přijetí vyhlášky, že jejich pohledávky nebudou přednostně propláceny ze státní pokladny.", "section_level": 1}, {"title": "Průběh.", "content": "18. brumairu (9. listopadu) byla v radě starších rozšířena fáma, že poslanci obou komor jsou ohroženi jakobínským převratem, který má obnovit Národní konvent. Do Tuilerijského paláce bylo svoláno jednání Rady starších, horní komory Národního shromáždění. Pod záminkou vojenské přehlídky Napoleon obsadil okolí paláce 4000-5000 vojáky. Paříž byla uzavřena policejními hlídkami a vstup a výstup z města byl zakázaný. Rada starších rozhodla o přesídlení obou komor pod ochranou policie a vojska do Saint-Cloud a tímto byl pověřen Bonaparte jako nově jmenovaný velitel Paříže. 19. brumairu (10. listopadu) v Saint-Cloud požádali revizionisté v čele s Lucienem Bonapartem, který byl předsedou Rady pěti set, o kolektivní demisi poslanců, ale tento návrh neměl podporu. Když byl Napoleon Bonaparte vykázán z jednacího sálu, rozhodl se zasáhnout. Vstoupil s vojáky do sálu a donutil poslance k hlasování. Poté skupina granátníků vedená Joachimem Muratem rozehnala poslance. Ještě téhož dne byl členy Rady starších a Rady pěti set ustaven dočasný Konzulát. Obě komory vyhlásily, že Direktorium už neexistuje. Byla vytvořena výkonná komise Konzulátu, do které byli zvoleni Sieyès, Roger Ducos a Bonaparte jako dočasní konzulové Francouzské republiky. 20. brumairu (11. listopadu) tři konzulové složili přísahu a byly jim uděleny všechny dosavadní pravomoci Direktoria. Tím byla zahájen éra Konzulátu. Dosavadní dvě rady byly nahrazeny dvěma komisemi po 25 členech zmocněných odhlasovat zákony, které předloží konzulové, kteří měli připravit novelu ústavy. Vyhláška ohledně vyplácení vojenským dodavatelům byla zrušena a přednostní vyplácení bylo obnoveno. Tři dočasní konzulové se vrátili do Paříže.", "section_level": 1}, {"title": "Následky.", "content": "Převrat měl odstranit vleklé války a nestálost režimu a zajistit konsolidaci ekonomiky. Nový režim se však brzy stal vojenskou diktaturou Napoleona Bonaparta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Brumairový převrat byl státní převrat ve Francii během Velké francouzské revoluce, který se odehrál 18. brumairu roku VIII podle revolučního kalendáře, tj. 9. listopadu 1799. Převrat zorganizoval Napoleon Bonaparte, který s vojskem obsadil jednací sál parlamentu. Převrat znamenal konec vlády Direktoria a začátek Konzulátu, který vedl k Napoleonově neomezené vládě.", "tgt_summary": "The Coup of 18 Brumaire brought General Napoleon Bonaparte to power as First Consul of France and in the view of most historians ended the French Revolution. This bloodless \"coup d'état\" overthrew the Directory, replacing it with the French Consulate. This occurred on 9 November 1799, which was 18 Brumaire, Year VIII under the French Republican Calendar.", "id": 1270115} {"src_title": "Habitus (sociologie)", "tgt_title": "Habitus (sociology)", "src_document": [{"title": "Habitus podle N. Eliase.", "content": "Norbert Elias (1897-1990) byl německý sociolog a filosof židovského původu, který používal pojem dříve, než jej zpopularizoval P. Bourdieu. Koncept Pierra Bourdieu je někdy chápán pouze jako syntéza již dříve zpracovaných teorií Norberta Eliase a Marcela Mausse. Elias definuje habitus jakožto aspekty, které určují rozdělení jednotlivců do skupin podle zvyků a určitých vzorců v chování. Vysvětloval habitus také jako určité impulsy, které vkus a zvyky určují. V zásadě pro něj pojem představoval strukturu osobnosti nebo obrázek sebe sama, který podle něho tvoří půdu, ze které vyrůstají osobní charakterové vlastnosti, jimiž se jedinec do určité skupiny společnosti řadí, ale které ho od ostatních členů zároveň odlišují. Podle Erica Dunninga a Stephena Mennela, Elias habitus vykládal jako ztělesněné sociální učení.", "section_level": 1}, {"title": "Habitus podle P. Bourdieu.", "content": "Pierre Bourdieu (1930-2002) byl francouzský sociolog a antropolog. Vystudoval filosofii v Paříži na École normale supérieure a po studiích krátce působil jako profesor na gymnáziu. V roce 1955 byl odvelen na povinnou vojenskou službu do Alžírska, kde zůstal i po skončení své služby. Začal vyučovat jako asistent na místní filosofické fakultě a provedl několik terénních etnografických výzkumů mezi původním kabylským obyvatelstvem. Tyto výzkumy mu posloužily jako základ jeho pozdějších sociologických prací. Byl jmenován profesorem na prestižní Collège de France. V devadesátých letech vystupoval proti neoliberalismu, zemřel po vážné nemoci v lednu 2002 a je pohřben na pařížském hřbitově Père Lachaise. Bourdieu pojmem habitus popisuje celkové vystupování, zjev jedince. Koncept sám nevynalezl, pouze redefinoval a upřesnil. Poměrně často citovaná je následující Bourdieuova definice: „Habitus je systémem trvalých, přenositelných dispozic, strukturovaných struktur majících sklon fungovat jako strukturující struktury... objektivně ‚regulovaných‘..., aniž by však byl produktem podřízenosti pravidlům. Může být kolektivně organizovaný, aniž by byl produktem organizačního úsilí nějakého dirigenta.“ Habitus je tedy soubor individuálních a individualizovaných (tedy nikoliv kolektivních!) dispozic, tj. předpokladů k tomu vnímat, myslet a jednat ve světě určitým způsobem. Projevuje se například ve stylu života, vkusu, řeči či způsobu oblékání. Na habitu můžeme odhadnout společenský status člověka. Je sice možné, aby se daná osoba za určitých okolností umístila ve společenském žebříčku na nižší či vyšší příčce, ale habitus je (alespoň z krátkodobého hlediska) neměnný, protože představuje „sedimentaci“ dispozic. Pro správné pochopení pojmu je třeba počítat s rozdělením společnosti podle určitých kritérií. Bourdieu vysvětluje habitus na třech charakteristických rozděleních: rozdělení na sociální třídy, pohlaví a tzv. sociální pole. Habitus tedy rozděluje do tří kontextů:", "section_level": 1}, {"title": "Habitus a genderové rozlišení.", "content": "Z hlediska pohlaví je rozdělena každá společnost. Jedná se o dva protipóly (muž a žena), jejichž vnímání je v nás hluboce zakořeněné, a tak při vší snaze o rovnoprávnost jako rozdělení trvá. Rozlišení je v tomto případě zřetelné již od raného dětství. Protože je habitus zakořeněný („navrstvený“), nevědomky tuto roli přijímáme a tím umožňujeme diferenciaci na obvykle vládnoucího (muže) a ovládanou (ženu). \"“Je zjevné, že učení mužským a ženským rolím má dalekosáhlý vliv. Pokud se snažíme těmto tradičním úlohám vyhnout, narážíme obvykle na značné obtíže. Společnost od každého očekává, že se bude chovat \"mužsky\" nebo \"žensky\"; v praktickém životě se tato očekávání naplňují a reprodukují”.\"", "section_level": 2}, {"title": "Habitus a sociální třídy.", "content": "Společnost je rozdělena podle majetku, původu, etnika, vyznání aj. do sociálních tříd. Ty jsou seřazeny od nejnižší po nejvyšší a přechody mezi nimi jsou postupné – jedná se o dva protipóly prokládané různými mezistupni.", "section_level": 2}, {"title": "Habitus a sociální pole.", "content": "Sociální pole srovnává Bourdieu s „hrou“ o lepší pozice. Je to tedy rozlišení na základě funkcí – ty jsou jasně definované a každý ví, co od nich očekávat. Podobně jako u sociálních tříd je rozlišení postupné – má strukturu schodů. Snaha dostat se výš a najít si svou funkci se stává přirozenou a je ukládána do habitu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Habitus (lat. postoj, vzhled, oblečení; z lat. \"habere\", mít, vlastnit) je soubor dispozic jak jednat, myslet a vnímat okolní svět určitým způsobem a tendenci, jak na něj následně reagovat. Dochází tak k částečnému programování jednání jednotlivých aktérů. Je odrazem všech vnějších sociálních struktur. Tyto dispozice jsou obvykle sdíleny lidmi s podobným zázemím (z hlediska sociální třídy, náboženství, národnosti, etnického původu, vzdělání, profese atd.) Takto habitus představuje způsob, jakým kultura a osobní dějiny utvářejí tělo a mysl a v důsledku toho vytvářejí sociální akci v současnosti. ", "tgt_summary": "In sociology, Habitus () comprises socially ingrained habits, skills and dispositions. It is the way that individuals perceive the social world around them and react to it. These dispositions are usually shared by people with similar backgrounds (such as social class, religion, nationality, ethnicity, education and profession). The habitus is acquired through imitation (\"mimesis\") and is the reality in which individuals are socialized, which includes their individual experience and opportunities. Thus, the habitus represents the way group culture and personal history shape the body and the mind; as a result, it shapes present social actions of an individual. ", "id": 1079063} {"src_title": "Přísaha v míčovně", "tgt_title": "Tennis Court Oath", "src_document": [{"title": "Kontext.", "content": "K vyřešení těžké finanční krize, ve které se Francie v 18. století nacházela, svolal francouzský král Ludvík XVI. na radu svého ministra financí Jacquese Neckera generální stavy, které se sešly v květnu 1789 poprvé po 175 letech. Třetímu stavu, který reprezentoval 98 % obyvatel Francie, byl sice na základě jeho rostoucího hospodářského významu zdvojnásoben počet zástupců v generálních stavech, ale nebylo rozhodnuto, jestli budou generální stavy hlasovat podle stavů nebo podle jednotlivých poslanců. V prvním případě měla zajištěna většinu šlechta a duchovenstvo, ve druhém případě mohlo měšťanstvo doufat, že část šlechty a obzvláště nejnižšího kléru se přidá na jeho stranu. Když Ludvík XVI. hlasování podle počtu zástupců nepotvrdil, prohlásili se zástupci třetího stavu 17. června 1789 za Národní shromáždění zastupující celý francouzský národ. Aby král zabránil dalšímu jednání poslanců, rozhodl se uzavřít jednací sál na zámku Versailles. Jako záminku uvedl, že řemeslníci musejí připravit sál pro jednání všech tří stavů.", "section_level": 1}, {"title": "Přísaha.", "content": "Dne 20. června 1789 se členové Národního shromáždění, které doplnilo i několik zástupců kléru z prvního stavu, sešli v míčovně ve Versailles. Zde přísahali, že se nerozejdou, dokud nezajistí Francii ústavu a touto přísahou se prohlásili za ústavodárné shromáždění. Král nakonec jejich tlaku podlehl a 27. června 1789 souhlasil, aby shromáždění jednalo jménem národa namísto generálních stavů. Tak vytvořili poslanci třetího stavu spolu s mnoha zástupci prvního a druhého stavu 9. července 1789 národní ústavodárné shromáždění, které již hlasovalo podle jednotlivých zástupců a nikoliv podle stavů. Vzhledem k tomu, že král udělil následný souhlas pod tlakem, je přísaha v míčovně spolu s prohlášením ze 17. června druhým krokem, který vybočil z řádného rámce fungování dosavadní společnosti. Následné události vedly k revoluci a poté až ke svržení monarchie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přísaha v míčovně (francouzsky \"Serment du Jeu de paume\") je ve francouzských dějinách označení pro jednání zástupců třetího stavu v generálních stavech, kteří dne 20. června 1789 přísahali ve Versailles, že se nerozejdou, dokud Francie nebude mít ústavu, a prohlásili se tak ústavodárným shromážděním. Přísaha se konala v provizorním zasedacím sále královské míčovny a byla jedním z rozhodujících okamžiků před vypuknutím Velké francouzské revoluce.", "tgt_summary": "On 20 June 1789, the members of the French Third Estate took the Tennis Court Oath (), vowing \"not to separate and to reassemble wherever circumstances require, until the Constitution of the kingdom is established\". It was a pivotal event in the French Revolution. The Estates-General had been called to address the country's fiscal and agricultural crisis, but they had become bogged down in issues of representation immediately after convening in May 1789, particularly whether they would vote by order or by head (which would increase the power of the Third Estate, as they outnumbered the other two estates by a large margin). ", "id": 1217184} {"src_title": "Cibule šalotka", "tgt_title": "Shallot", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Právě tak jako cibule kuchyňská byla i šalotka pěstována v pradávných dobách v Malé a Střední Asii. Odtud také její jméno - cibule askalonská, podle palestinského města Askalon, v jehož okolí byla nejvíce pěstována (dnes zříceniny Askalan). Ze starého Filištíniského města Askalonu přinesli si s sebou šalotku do Evropy křižáci.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Celkově podobná cibuli kuchyňské. Charakteristickým znakem je, že se vytváří větší množství drobných cibulek v trsu („hnízdu“), které jsou jemnější chuti než klasická cibule kuchyňská. Listy jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele jsou celokrajné, polooblé se souběžnou žilnatinou. Květy jsou oboupohlavné, ve vrcholovém květenství, jedná se hlávkovitě stažený zdánlivý okolík, ve skutečnosti to je stažené vrcholičnaté květenství zvané šroubel. Květenství je podepřeno toulcem. V květenství jsou často přítomny pacibulky. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků narůžovělé až fialové barvy, se středním tmavě nachovým pruhem. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka. Tyto kultivary ale kvetou a plodí méně často než klasická cibule kuchyňská a většinou se rozmnožují vegetativně pomocí dceřiných cibulek. Na řezu všech cibulí šalotky vidíme na rozdíl od příbuzného česneku, že se skládají z masitých ztluštělých listových bází - suknic. Zásobní látkou cibulí je fruktan; to, co nás pálí (když ji krájíme), je éterický olej obsahující allylsulfidy. Ty jsou také příčinou toho, že cibule řadíme mezi koření. Cibule jsou také významným zdrojem vitamínu C a B, provitamínu A a látek, kterým říkáme fytoncidy (antibioticky účinné látky z vyšších rostlin, např. alliin z česneku, tomatin z rajských jablíček a lupulin z chmele).", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Dnes se šalotka pěstuje ve všech zeměpisných šířkách, ve všech zemích světa. Nejlepší je začít sázet šalotku brzy na jaře, nejraději už koncem února nebo začátkem března. Šalotka z jarní výsadby dozrává do konzumní zralosti za 80 – 130 dní, podle klimatických podmínek. Po sklizni je třeba nechat rostliny ještě pár dní na záhonu, aby jim zaschla nať, vysoušení na přímém slunci je ideální. Šalotku neskladujte v uzavřených místnostech, potřebuje vzduch. Šalotku od kuchyňské cibule odlišuje jemnější chuť a vytrvalost – nejen na záhonu, ale také při skladování – neraší a nevyšeptává.", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Pro svou jemnější chuť, než má cibule kuchyňská, má větší uplatnění jako kořenící příměs ve francouzské, ruské a americké kuchyni.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cibule šalotka je druh zeleniny, botanicky patří do rodu česnek (\"Allium\"). Někdy je nazývaná též česnek askalonský, množilka i \"ošlejch\". Dříve byla udávána jako samostatný druh pod jmény \"Allium ascalonicum\" auct. non L. nebo \"Allium salota\" Dost., dnes většinou zahrnovaná poddruh \"Allium cepa\" jako \"Allium cepa\" var. \"aggregatum\".", "tgt_summary": "The shallot is a type of onion, specifically a botanical variety of the species \"Allium cepa\". The shallot was formerly classified as a separate species, \"A. ascalonicum\", a name now considered a synonym of the currently accepted name. ", "id": 515274} {"src_title": "Roger Milla", "tgt_title": "Roger Milla", "src_document": [{"title": "Fotbalová kariéra.", "content": "Strávil léta hraním v kamerunských klubech v Douale a v Yaoundé, mezi 1977-1989 působil ve francouzských ligových klubech (nejdéle v SC Bastia a Montpellier HSC). Hráčskou kariéru ukončil v r. 1995 v indonéském klubu Pelita Jaya. Třebaže jeho klubová kariéra nepůsobí příliš slavně, ve skutečnosti patřil k největším fotbalovým talentům své doby. Pro celý svět se stal známým až díky mistrovství světa ve fotbale 1990 v Itálii, kde Kamerun jen těsně neprošel přes Anglii do semifinále. V osmifinále proti Kolumbii vstřelil dva góly v prodloužení, přičemž při druhém obehrál vyběhnuvšího brankáře René Higuitu, který mu chtěl udělat kličku a rozehrát míč. V té době bylo Millovi 38 let, přesto udivoval svou nápaditou technickou hrou a citem pro góly. Na mistrovství světa ve fotbale 1994 v USA stal se stal ve věku 42 let a 39 dní nejstarším fotbalistou v historii světových šampionátů, který kdy zasáhl do hry. Jeho věkový rekord překonal až kolumbijský fotbalový brankář Faryd Mondragón 24. června 2014 na MS 2014 v Brazílii (43 let a 3 dny). Dvakrát obdržel Zlatý míč pro nejlepšího afrického fotbalistu (1976, 1990), byl prvním africkým hráčem, který se účastnil tří mistrovství světa (1982, 1990, 1994). Francouzským fotbalovým časopisem l ́Équipe byl vyhlášen za nejlepšího afrického fotbalistu 20. století. Pelé ho roku 2004 zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů. Milla se kromě jiného zapsal do dějin i jako nejstarší hráč, který kdy vsítil gól na mistrovství světa (ve věku 42 let a 39 dní, proti Rusku na MS 1994). O jeho mimořádné popularitě v rodné zemi svědčí i návštěvnost zápasů, které uspořádal ke svým 45. narozeninám v Douale (95 tisíc diváků) a v Yaoundé (110 tisíc).", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "Roger Milla se stal inspirací pro stejnojmennou píseň francouzského rappera s pseudonymem MHD.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roger Milla, narozený jako Albert Roger Mooh Miller (* 20. května 1952 Yaoundé), je bývalý kamerunský fotbalový útočník, vítěz Afrického poháru národů z let 1984 a 1988.", "tgt_summary": "Albert Roger Miller (born 20 May 1952), known as Roger Milla, is a Cameroonian former professional footballer who played as a forward. He was one of the first African players to be major stars on the international stage. He played in three World Cups for the Cameroon national team. ", "id": 2391800} {"src_title": "Dějiny Československa", "tgt_title": "History of Czechoslovakia", "src_document": [{"title": "Pozadí.", "content": "Přestože Češi a Slováci hovoří příbuznými jazyky, mají odlišnou kulturu a historickou zkušenost. Předkové Čechů a Slováků byli sjednoceni po období trvání Sámovy říše v sedmém století a později byli mezi lety 833 až 907 součástí Velkomoravské říše. České knížectví se v roce 895 odtrhlo od Velké Moravy. Ve druhé polovině 1. tisíciletí České knížectví obsadilo a ovládalo území západního Slovenska po dobu třiceti let. Maďaři během 10. století získali celé Slovensko, jež se stalo součástí Uherského království (až do roku 1918). Kontakty mezi Čechy a Slováky se objevují na konci 14. století, když Slováci začali studovat na Pražské univerzitě. V 15. století na Slovensko vpadla husitská vojska a v 17. století na Slovensko prchají čeští protestanti. Mezi 15. a 18. stoletím učení Slováci používali spisovnou češtinu, slovenštinu a latinu. České země a Slovensko byly v letech 1436–1439, 1453–1457 a 1490–1918 sjednoceny v jednom státě, Habsburské monarchii. Zatímco česká národní identita má kořeny hluboko ve středověku, slovenská začala krystalizovat až v 19. století. Ve starém českém jazyce byla slova slovenský, slovanský a český prakticky synonymy. Od konce 18. století a ještě na začátku 19. století u Čechů a Slováků slovenský znamená to, co dnešní slovanský. Stejně jako byla synonymy obyvatelská jména jako Slovák, Slověnín, Slověné, Slovan. Složená slova typu „československý“ vznikala zvláště hojně na začátku 19. století a zejména na Slovensku, aby (pod vlivem latinských názvů) označovala jednotu. Čechoslovan je doložen v Počátcích českého básnictví z roku 1818, slovo Československo utvořil Jozef Miloslav Hurban pro Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko roku 1839. První stopu myšlenky na odluku slovenštiny od češtiny našel Albert Pražák roku 1837 v Hurbanově dopise Gajovi, rozhodnutí klade do počátku roku 1843, přičemž za hlavní považuje pohnutku politickou, nikoliv filologickou: Ľudovít Štúr chtěl osamostatněním slovenštiny dokázat Maďarům, že se nespojuje politicky s Čechy k vlastizrádným cílům, že je tedy domorodý vlastenec a že smí pro svůj lid žádat v Uhrách politická práva, zároveň s účelem získat účinnou a přípustnou zbraň proti maďarizaci, zároveň je v tomto kroku hledáno i zaměření proti česky orientovaným luteránům.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Po vypuknutí války odmítali Češi a Slováci válčit na straně Německa a Rakousko-Uherska proti slovanským národům, Srbům a Rusům. Několik tisíc Čechů a Slováků, kteří padli do válečného zajetí, přešlo na stranu států Dohody a vytvořilo československé legie, zejména v Rusku a Francii, později i v Itálii. Tomáš Garrigue Masaryk odešel na západ, kde propagoval myšlenku rozbití Rakousko-Uherska (nového uspořádání Evropy) a vytvoření samostatného československého státu. V roce 1916 Tomáš Garrigue Masaryk společně s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem vytvořili československou národní radu. Tomáš Garrigue Masaryk ve Spojených státech amerických, Milan Štefánik ve Francii a Edvard Beneš v Británii usilovně pracovali na přesvědčení Dohody o nutnosti rozbít Rakousko-Uhersko a vytvořit samostatný československý stát. Poté, co francouzská strana vyzradila tajná jednání mezi Dohodou a císařem Karlem I., Spojenci uznali Československou národní radu za nejvyšší orgán československého národa a jeho budoucí vládu. Na začátku října 1918 nabídlo Německo a Rakousko-Uhersko mírová jednání. 18. října ve Spojených státech Masaryk učinil deklaraci nezávislosti československého národa. Masaryk trval na tom, že nový československý stát bude zahrnovat země Koruny české včetně území obývaného německou menšinou. 21. října němečtí a rakouští poslanci vyhlásili německo-rakouský stát. Po abdikaci Karla I. 11. listopadu československé vojsko obsadilo Sudety. Maďarsko se 1. listopadu 1918 odtrhlo od Rakousko-Uherska. Nová maďarská vláda se snažila udržet Slovensko. S pomocí Spojenců však byla maďarská vojska ze Slovenska vytlačena.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik Československa.", "content": "Vznik Československa byl výsledkem porážky Rakousko-Uherska v první světové válce a snahy českých a částečně i slovenských elit odtrhnout se od Rakouska-Uherska. Český exil v čele s Tomášem Garriguem Masarykem prosazoval během války u mocností Dohody osamostatnění československého národa. O vytvoření Československé republiky se ze strany slovenské inteligence staral Milan Rastislav Štefánik, který jako francouzský generál a diplomat v službách Francie pomáhá Masarykovi a Edvardu Benešovi v kontaktech na představitele mocností. Aktivně organizoval vznik československých legií především náborem na italské a francouzské frontě a mezi válečnými zajatci v Rusku a jeho organizační úsilí vede k vytvoření disciplinované a akceschopné armády, československých legií, které se staly pádným argumentem v diplomacii. Kromě Milana Štefánika se doma angažovali Milan Hodža a Vavro Šrobár. Rakousko-Uherská vláda přistoupila 27. října na Wilsonových 14 bodů Andrássyho nótou. Úsilí bylo završeno souhlasem mocností a samostatnost Československa byla oficiálně vyhlášena v Praze 28. října 1918 Muži 28. října. Národní výbor československý převzal 28. října kontrolu státní správy v Praze a vydal zákon o zřízení samostatného státu československého. Souběžně v Ženevě vyjednávala delegace Národního výboru s československou národní radou o podobě nového státu a vydala prohlášení o vzniku samostatného československého státu. Slováci se k samostatnému československému státu připojili 30. října v Martině \"Martinskou deklarací\". Národní výbor československý vydal 13. listopadu Prozatímní ústavu. Revoluční národní shromáždění následně slavnostně zvolilo Tomáše Garrigue Masaryka prvním prezidentem Československé republiky. Saint-germainskou mírovou smlouvou, byl formálně uznán vznik svrchované Česko-Slovenské republiky, Trianonskou smlouvou byly vymezeny státní hranice s Maďarským královstvím a Podkarpatská Rus byla připojena k Československu.", "section_level": 1}, {"title": "První republika.", "content": "Československo bylo parlamentní demokratickou republikou. První republika byla založena na ideji československého národa. Československou delegaci na pařížské mírové konferenci vedli Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš. Konference schválila vznik Československé republiky, jejíž území zahrnovalo historické Země Koruny české a část dřívějšího území Horních Uher. Československo vedlo územní spor s Polskem, který byl rozhodnut arbitráží na pařížské mírové konferenci v roce 1920. Nový stát uzavřel řadu spojeneckých smluv – s Jugoslávií (1920), s Rumunskem (1921, paktům mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem se začalo říkat Malá dohoda), s Francií (1924) a se Sovětským svazem (1935). První republika byla mnohonárodnostním státem. Němci a Maďaři otevřeně odporovali novému státu. Československo bylo jednotným státem. Státními jazyky byl jazyk československý.", "section_level": 1}, {"title": "Mnichovská krize.", "content": "V roce 1933 se dostal Adolf Hitler v Německu k moci a začal plánovat dobytí Evropy a obsazení Československa bylo mezi nimi. Československá republika čelila ve třicátých letech velkému mezinárodnímu tlaku ze strany Německa a v menší míře i Maďarska. Hlavním důvodem byly národnostní spory a především otázka Sudet. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk 14. prosince 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval. Druhým prezidentem republiky byl 18. prosince Národním shromážděním zvolen Edvard Beneš. Československá vláda si byla vědoma nebezpečí a hledala východisko pomocí zahraniční politiky. V červnu 1934 proto navázala diplomatické styky se Sovětským svazem, které nakonec vyústily v květnu 1935 do podepsání spojenecké smlouvy, ve které se Sovětský svaz zavázal pomoci v případě pomoci Francie. Československá republika v téže době začala po celé délce hranice s Německem stavět i pohraniční opevnění, která však nikdy nebyla kompletně dostavěna. Nástup Adolfa Hitlera k moci vedl ke vzniku Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým orgánům požadavky podle Hitlerova zadání. Od roku 1937 se situace začala zhoršovat. Sudetoněmecká strana požadovala svého zástupce Konrada Henleina ve vládě, což bylo pro československou vládu nepřijatelné. Na začátku roku 1938, již po anšlusu Rakouska své nároky ještě zvýšila. Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a sudetských Němců přijala československá vláda 18. února 1937 \"Program národnostní politiky\", kterým vyšla vstříc požadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana ho ihned zpochybnila a zavrhla. 20. února 1938 Adolf Hitler prohlásil, že k zájmům Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu. V březnu následoval anšlus Rakouska a Československo se dostalo ještě do většího ohrožení. 28. března 1938 navštívil Konrad Henlein Adolfa Hitlera v Berlíně, přičemž Hitler Henleinovi deklaroval, že Sudetoněmecká strany musí předkládat takové požadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. 21. dubna Hitler a německé vojenské velení rozpracovali podrobnější zásady plánu na útok proti Československu pod krycím názvem „Fall Grün“. Celý spor vyvrcholil na konci září 1938, kdy se v Mnichově sešli zástupci čtyř evropských velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, aby zde vyřešili otázku Sudet. Na konferenci v Mnichově byla čtyřmi velmocemi přijata Mnichovská dohoda, důsledkem které muselo Československo odstoupit Sudety Německu. Následně důsledkem První vídeňské arbitráže Československo odstoupilo další území Polsku a Maďarsku. 22. září se uskutečnila generální stávka, jejímž výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem Janem Syrovým. Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem. 23. září vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla Hitlerovy požadavky. 26. září vyslal Chamberlain svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína. 28. září Neville Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že „vše podstatné může dostat bez války a bez odkladu“. Zároveň požádal Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých požadavcích. Na Mussoliniho výzvu Adolf Hitler souhlasil se schůzkou představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, která se uskutečnila o den později. Dne 30. září československá vláda mnichovskou dohodu přijala.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá republika.", "content": "Ústup československé politické reprezentace před Mnichovskou dohodou podepsanou 29. září 1938, znamenal konec předválečné první republiky. Sudetskými Němci osídlené Sudety, byly o den později, 30. září 1938, postoupeny Německu a východní část československého Těšínska Polsku. Podobně byla rozhodnutím Německa a Itálie v první vídeňské arbitráži Maďarsku postoupena území jižního Slovenska a část území Podkarpatské Rusi. Okleštěná druhá republika existovalo jen krátce. Za druhé republiky došlo k vyhlášení autonomní Slovenské země a Karpatské Ukrajiny. 13. března 1939 pozval Adolf Hitler Josefa Tisu, bývalého předsedu autonomní slovenské vlády, do Berlína a pohrozil, že dovolí Maďarsku a Polsku, aby si rozdělilo celé Slovensko, pokud se se Slovensko neodtrhne. Již 14. března 1939 vyhlásil Slovenský sněm po návratu Josefa Tisa samostatnost Slovenské republiky, která byla satelitem Německa. Zbylé území českých zemí byl 15. března 1939 obsazeno německými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Ještě před tím odešla z Československa první vlna emigrace, během které odcházeli jednak lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým Adolf Hitler otevřeně vyhrožoval likvidací. Mnozí „rasově nečistí“ kteří zůstali zejména Židé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakož i političtí oponenti nacistického režimu, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni. V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení, a vyjednával její o mezinárodní uznání neplatnosti Mnichovské dohody a jejích důsledků. 18. července 1940 uznalo Spojené království československou exilovou vládu a v prosinci 1941 Sovětský svaz a Spojené státy americké uznaly československou exilovou vládu. Československá zahraniční vojska bojovala na straně Spojenců. Centrum komunistického zahraničního odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Do odboje proti německé okupaci na domácí půdě se zapojili jak demokratické strany tak komunisté. Jejich společným cílem bylo obnovení Československa v předválečných hranicích a vyrovnání se se Sudetskými Němci a kolaboranty. Významnými organizacemi domácího odboje byli Obrana národa a Ústřední vedení odboje domácího. Obrana národa byla prakticky rozbita říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Reinhard Heydrich byl 27. května 1942 při atentátu provedeném skupinou v Anglii vycvičených československých výsadkářů (Jan Kubiš a Jozef Gabčík), vyslaných na území protektorátu v rámci Operace Anthropoid, zraněn a na následky tohoto zranění 4. června zemřel v pražské nemocnici na Bulovce. Heydrich byl nejvýše postavený nacistický prominent, který zemřel v důsledku úspěšného atentátu během války. V reakci na tento čin rozpoutali nacisté vlnu represí, které stály život mnoha obyvatel protektorátu. V důsledku nepotvrzených udání byly zlikvidovány vesnice Lidice a Ležáky. V důsledku sílícího odporu proti Hlinkově straně, jejím gardám a zejména spojenectví s Německem vypuklo na Slovensku dne 29. srpna 1944 slovenské národní povstání. Bylo vystoupením slovenského národa proti politice klerofašismu a proti nacismu, které rehabilitovalo Slovensko doma i v zahraničí po druhé světové válce a tím se Slovensko politicky dostalo na stranu vítězů. Slovenské národní povstání bylo vyhlášeno předčasně jako reakce na hrozbu vyzrazení a rychlého obsazení a nezapojily se některé posádky ze západního Slovenska. Největší ztrátu znamenalo nečekané odzbrojení dvou divizí slovenské armády na východě Slovenska německou armádní skupinou Heinrici 1. – 2. září. Bylo tak znemožněno rychlé spojení povstaleckého území s jednotkami Rudé armády, která zahájila operaci přes Karpatský Dukelský průsmyk, kde se opevnila německá vojska a v důsledku zdržení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. Slovenské národní povstání bylo po dvou měsících potlačeno. Velení slovenské armády i partyzáni byly nuceni k přechodu na partyzánský způsob boje v horách. Němci jako odplatu za povstání rozpoutali teror, kterému padly za oběť i ženy a děti. Přitom vypálili 90 slovenských obcí a osad a po ukončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. Podobně se nacisté chovali i na Moravě, kde došlo na podzim roku 1944 k rozmachu partyzánského odboje. Po rozvinutí karpatsko-dukelské operaci dne 6. října 1944 bylo v lednu 1945 zahájeno osvobozování Slovenska, na němž se výrazně podílel i 1. československý armádní sbor. V dubnu probíhaly těžké boje ve dvou směrech na jihovýchodní Moravě a na Ostravsku. 1. května propuklo v Přerově povstání, které se již následující den přeneslo i do dalších českých a moravských měst a přerostlo v květnové povstání českého lidu. 5. května 1945 propuklo povstání v hlavním městě Praze. Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu. 9. května 1945 byla Praha osvobozena Rudou armádou, čímž skončila druhá světová válka v Evropě.", "section_level": 1}, {"title": "Obnovené Československo (1945-1948).", "content": "Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, která byla odstoupena Sovětskému svazu. Nová vláda byla ustavena v Košicích 4. dubna a v květnu se přesunula do Prahy. Nejprve formou divokého odsunu později na základě dohod z postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců). Protože postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný odsun i pro občany maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s vládou maďarskou dohodu o výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo odsunuto do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů. Samostatnost poválečné československé republiky byla oslabena. V československé politice se začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa za války v Moskvě. V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětského svazu jako vítěze nad nacismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal tajný člen KSČ generál Ludvík Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník.", "section_level": 1}, {"title": "Únorový převrat.", "content": "V únoru 1948 vrcholí vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program požaduje další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikají na významná místa v silových složkách (vrcholných 8 členů SNB nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podává většina nekomunistických ministrů 20. února a 25. února demisi. Například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstávají ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu v souladu s ústavou. Beneš demisi ministrů po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a v rozporu s ústavou, pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojování Lidových milicí. Je sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný nekomunistický ministr Jan Masaryk umírá za nevyjasněných okolností.", "section_level": 1}, {"title": "Československo (1948-1960).", "content": "Už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnili 95 % průmyslu. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydávali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. 9. května je Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou, na což nemocný Edvard Beneš reagoval svou abdikací. Prezidentem byl zvolen Klement Gottwald. V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce a byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova) 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněze, západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince. Z 13. na 14. dubna 1950 byla v rámci akce stb Kláštery provedena internace 2500 členů církevních řádů katolické církve do sběrných centralizačních táborů a kláštery znárodněny. Totéž bylo provedeno 29. srpna 1950 se 12 500 členkami řeholních ženských řádů. Nad dalšími jeptiškami sloužícími jako zdravotní sestry v nemocnicích byl zaveden státní dozor Stb. Extrémní ideologizací institucí podílejících se na výchově mládeže se režim pokoušel vychovat si své nástupce. Z části se jednalo o nové, režimem zřízené instituce, ty původní jako Junák, Sokol nebo Orel byly označeny za buržoazní a zakázány. Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny jednak proti opozici (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale i proti nepohodlným členům strany (Rudolf Slánský). K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka = rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace. V roce 1953 zemřel Stalin a nové vedení v Sovětského svazu odsoudilo kult osobnosti. Ve stejném roce zemřel i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. V tomto roce také došlo k měnové reformě, která zničila úspory mnoha lidem.", "section_level": 1}, {"title": "Československo (1960-1969).", "content": "Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší Československé socialistické republice a v roce 1968 k pražskému jaru. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly rázně ukončeny vpádem vojsk států Varšavské smlouvy ve středu 21. srpna 1968, oficiálně nazvaným „bratrská pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) neviděli jinou možnost než opět, jako před třiceti lety, nátlaku ustoupit. 1. ledna 1969 se Československo stalo federací složenou z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Od roku 1968 odešla třetí vlna emigrace. Potlačení protisovětských nepokojů ve velkých městech ve dnech 20. a 21. srpna 1969 (jen v Praze tři mrtví demonstranti a dva lidoví milicionáři omylem zastřelení svými kolegy) provedly již zvláštní jednotky československé lidové armády, ministerstva vnitra a komunistické lidové milice.", "section_level": 1}, {"title": "Normalizace (1970-1989).", "content": "Likvidace pražského jara vyvrcholila začátkem 70. let nastolením \"normalizace\". Byly ustaveny prověrkové komise, které zkoumaly postoje jednotlivých členů KSČ během pražského jara a též jejich postoj k intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Na základě výsledků, ke kterým prověrkové komise dospěly byla řada členů KSČ ze strany vyloučena. K propouštění ze zaměstnání za protisocialistické postoje docházelo prakticky ve všech úrovních státní správy, armády i průmyslu. Došlo také k šikanování osob spojených zejména s katolickou církví (biskup Josef Hlouch 1972, Štěpán kardinál Trochta 1974, Ing. Přemysl Coufal, CSc. a Pavel Švanda 1981, synovec kardinála Tomáše Špidlíka) s následkem smrti a dalšímu \"boji s vnitřním protivníkem\". Během následujících let došlo k úplné konsolidaci společnosti. K prvnímu většímu projevu odporu proti režimu došlo v roce 1977, kdy byla založena Charta 77. Vládnoucí režim proti Chartě zasáhl prostřednictvím jak represivního aparátu (zatýkání a soudní procesy) tak i propagandisticky uspořádáním Anticharty. Přestože postupně vznikaly další opoziční organizace (například Helsinský výbor či VONS), KSČ držela moc pevně v rukou. V první polovině 80. let došlo v Sovětském svazu během několika let postupně ke třem změnám na postu generálního tajemníka KSSS, což vyvrcholilo ve zvolení Michaila Gorbačova do této funkce. Nové prvky sovětské politiky (perestrojka a glasnosť) byly v Československu přijímány na vedoucích místech vlažně, neboť existovala obava, že by tím mohl být zahájen proces destrukce socialistického zřízení. Od poloviny 80. let navíc docházelo k nárůstu činnosti opozičních organizací, ke kterým se přidávala kritika ze strany ekonomů o neudržitelnosti modelu plánovitého hospodářství. Dalším z prvků, který destabilizoval moc komunistické strany ve státě byl postupné odklánění se od socialistického tábora v Polsku či Maďarsku. V Československu docházelo k probouzení se občanské společnosti, což vyvrcholilo v letech 1987 až 1989 v řadě protirežimních vystoupení známých osobností a demonstrací občanů a vedlo až k Sametové revoluci v listopadu 1989.", "section_level": 1}, {"title": "Sametová revoluce.", "content": "Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.", "section_level": 1}, {"title": "Zánik Československa.", "content": "Československo zaniklo 1. ledna 1993 rozdělením na dva nezávislé státy, Českou republiku a Slovenskou republiku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Československo vzniklo 28. října 1918 rozpadem Rakousko-Uherska jako jeden z výsledků první světové války. V období let 1939 až 1945 byla existence Československé republiky přerušena po odtržení první Slovenské republiky a okupaci českých zemí nacistickým Německem. ", "tgt_summary": "With the collapse of the Habsburg monarchy at the end of World War I, the independent country of Czechoslovakia (Czech, Slovak: Československo) was formed as a result of the critical intervention of U.S. President Woodrow Wilson, among others. ", "id": 999272} {"src_title": "Blowfish", "tgt_title": "Blowfish (cipher)", "src_document": [{"title": "Algoritmus.", "content": "Blowfish používá bloky dlouhé 64 bitů a proměnlivou délku klíče od 32 až po 448 bitů. Je 16kolová feistelova šifra užívající velké na klíči závislé S-boxy. Strukturou podobné CAST-128, která používá fixní S-boxy. Schéma vlevo ukazuje fungování Blowfish. Každá řádka představuje 32 bitů. Algoritmus uchovává dvě pole podklíčů: 18hodnotové P-pole a čtyři 256hodnotové S-boxy. S-boxy přijímají 8bitový vstup a poskytují 32bitový výstup. Každé kolo je použita jedna hodnota P-pole, po posledním kole, každá polovina data bloku je sloučena funkcí XOR s jednou ze dvou zbývajících nepoužitých P-hodnot. Diagram napravo zobrazuje Blowfish F-funkci. Funkce rozděluje 32bitový vstup na čtyři osmibitové části, tyto části poté používá jako vstup pro S-boxy. Výstup je upraven modulem 2 a použita funkce XOR k vytvoření konečného 32bitového výstupu. Dešifrování je přesně stejné jako šifrování, kromě toho že P1, P2,..., P18 jsou použity v opačném pořadí. To není tak zřejmé protože xor je komutativní a asociativní funkcí. Běžným omylem je použití opačného pořadí šifrování jako dešifrovací algoritmus (tedy prvně užít xor k P17 a P18 na blok šifrovaného textu, poté užít P-vstupy v opačném pořadí). Rozvrh užití klíčů začíná inicializací P-pole a S-boxů hodnotami odvozenými z šestnáctkového zápisu čísla pí, které neobsahuje žádný zřejmý vzor. Tajný klíč je poté, bajt po bajtu, v případě potřeby opakován, použit ve funkci XOR se všemi P-hodnotami v daném pořadí. 64bitový blok nul je poté zašifrován algoritmem. Nový výsledný šifrovaný text nahradí P a P. Stejný šifrovaný text je poté znovu šifrován s novými podklíči, nový výsledný šifrovaný text nahradí P a P. Toto pokračuje, nahrazením všech hodnot P-pole a všech hodnot S-boxů. Celkem Blowfish šifrovací algoritmus proběhne 521krát k vygenerování všech podklíčů, je zpracováno zhruba 4KB dat. Protože je P-pole 576 bitů dlouhé a bajty klíče jsou použity funkcí XOR na celých těchto 576 bitech během inicializace, mnoho implementací umožňuje použití klíče do délky 576 bitů. I když je toto technicky možné, 448bitový limit je nastaven aby se zaručilo, že každý bit všech podklíčů bude záviset na každém bitu klíče, jelikož poslední čtyři hodnoty P-pole neovlivňují všechny bity šifrovaného textu. Toto by se mělo brát v úvahu pro implementace s rozdílným počtem kol, ačkoli to zvyšuje odolnost proti vyčerpávajícímu útoku, oslabuje bezpečnost zaručenou přímo algoritmem. A dáno pomalou inicializací šifry s každou změnou klíče, zaručuje přirozenou ochranu proti útokům hrubou silou, což tedy neospravedlňuje použití klíčů delších než 448 bitů.", "section_level": 1}, {"title": "Blowfish v praxi.", "content": "Blowfish je rychlou blokovou šifrou, s výjimkou výměny klíčů. Každý nový klíč vyžaduje preprocessing ekvivalentní zašifrování zhruba 4 kilobajtů textu, což je ve srovnání s jinými blokovými šiframi velmi pomalé. Toto brání použití v některých aplikacích, zatímco u jiných to není problém. V jedné z aplikací je pomalá výměna klíčů fakticky výhodou, metoda hašování hesla v OpenBSD používá algoritmus odvozený od Blowfish, který využívá pomalý rozvrh klíčů. Představa je taková, že nutný dodatečný výpočetní výkon poskytuje ochranu proti slovníkovému útoku. Blowfish užívá něco málo přes 4 kilobajty paměti. Takové omezení není problémem ani pro starší počítače, avšak brání použití v nejmenších vestavěných systémech jako rané smartcard. Blowfish byla jednou z prvních bezpečných blokových šifer, které nebyly zatíženy patenty, a tedy byly pro kohokoli volně k užití. Toto přispělo k její popularitě při užití v kryptografickém softwaru.", "section_level": 1}, {"title": "Slabiny a nástupci.", "content": "Blowfish je znám náchylností k útokům na jistou skupinu slabých klíčů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Blowfish je symetrická bloková šifra, navržena roku 1993 Brucem Schneierem a používána ve značném množství šifrovacích balíků a systémů. Blowfish poskytuje dobrou rychlost šifrování a dodnes není známa efektivní metoda jejího prolomení. Dnes se ale pozornost přesunuje spíše k Advanced Encryption Standard (AES). ", "tgt_summary": "Blowfish is a symmetric-key block cipher, designed in 1993 by Bruce Schneier and included in many cipher suites and encryption products. Blowfish provides a good encryption rate in software and no effective cryptanalysis of it has been found to date. However, the Advanced Encryption Standard (AES) now receives more attention, and Schneier recommends Twofish for modern applications. ", "id": 558094} {"src_title": "Feistelova šifra", "tgt_title": "Feistel cipher", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Feistelova šifra je konstrukce blokových šifer, která spočívá v tom, že se otevřený text šifrovaného bloku nejprve rozdělí na dvě poloviny formula_1 (předpokládá se tedy jeho sudá délka) a následně se opakuje několik \"rund\" (kol, anglicky \"\"), při kterých se vždy provede stejná operace: kde formula_4 je rundová funkce, formula_5 je subklíč pro formula_6. rundu (odvozený z klíče celé šifry), formula_7 je operace XOR. Výsledným šifrovým textem pak je výstup poslední rundy, avšak v opačném pořadí: formula_8. Základní výhodou Feistelovy šifry je fakt, že funkce rundy nemusí být invertibilní: pro dešifrování se používá naprosto identická struktura se stejnou rundovou funkcí, pouze se otočí plán klíčů – subklíče se používají v opačném pořadí. Díky struktuře šifry a vlastnostem funkce XOR to funguje pro libovolnou rundovou funkci (volba funkce však má zásadní vliv na bezpečnost šifry). Na Feistelovu síť se tedy dá hledět jako na způsob, jak libovolnou funkci převést na permutaci (bijekci). Konkrétní šifry založené na Feistelově síti se pak od sebe liší počtem rund, definicí rundové funkce a postupem, jakým se z klíče odvozují jednotlivé subklíče.", "section_level": 1}, {"title": "Modifikace.", "content": "Bruce Schneier a John Kelsey navrhli zobecnění Feistelovy sítě, ve kterém se nepracuje se dvěma stejně velkými polovinami bloku, ale s nestejně velkými částmi; dále navrhli možnost nehomogenní Feistelovy sítě, ve které rundová funkce není ve všech rundách stejná; načež dospěli ke zcela zobecněné Feistelově síti, která zachovává jen základní strukturu. Existují také šifry, kde se Feistelova síť používá jako jedna z komponent (dokonce i některé Feistelovy šifry uvnitř rundové funkce používají další Feistelovu síť, např. MISTY).", "section_level": 2}, {"title": "Šifry, kde se používá.", "content": "Feistelovou šifrou je mnoho blokových šifer, jmenovitě například: Lucifer, DES (a 3DES), GOST, FEAL, Khufu a Khafre, LOKI, CAST, Blowfish, RC5, Camellia, MISTY, KASUMI. Další šifry používají Feistelovu síť v modifikované podobě, jen částečně, případně jsou jí inspirovány.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jako Feistelova šifra či Feistelova síť se v kryptografii označuje základní struktura použitá v mnoha blokových šifrách včetně DES. Její výhodou je, že šifrování a dešifrování fungují prakticky stejně, což zjednodušuje a zlevňuje implementaci. ", "tgt_summary": "In cryptography, a Feistel cipher is a symmetric structure used in the construction of block ciphers, named after the German-born physicist and cryptographer Horst Feistel who did pioneering research while working for IBM (USA); it is also commonly known as a Feistel network. A large proportion of block ciphers use the scheme, including the Data Encryption Standard (DES). The Feistel structure has the advantage that encryption and decryption operations are very similar, even identical in some cases, requiring only a reversal of the key schedule. Therefore, the size of the code or circuitry required to implement such a cipher is nearly halved. ", "id": 2003} {"src_title": "Markus Söder", "tgt_title": "Markus Söder", "src_document": [{"title": "Původ a studium.", "content": "Vyrůstal s jednou sestrou v konzervativní evangelicko-luteránské rodině v západní části Norimberka. Po maturitě v roce 1986 strávil základní vojenskou službu u podpůrných zásobovacích jednotek rovněž v Norimberku. Pak od roku 1987 studoval právní vědu na Erlangensko-norimberské univerzitě. Studium ukončil státní zkouškou v roce 1991. Od roku 1994 pracoval jako redaktor.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinný život.", "content": "Söder je ženatý. Jeho manželkou je Karin Baumüller-Söder, spolumajitelka společnosti Baumüller Holding GmbH & Co. KG v Norimberku. Manželé mají tři společné děti. Markus Söder má z dřívějšího vztahu jednu dospělou dceru. Manželé Söderovi se každoročně v zimě zúčastňují populárních karnevalových zábav. Söder se přitom pokaždé objevuje v přestrojení, které vzbuzuje pozornost. Jednou to měl být Edmund Stoiber, bývalý bavorský ministerský předseda. V roce 2017 se Söder dostavil se škraboškou po boku své ženy Karin a představoval Homera ze seriálu Simpsonovi.", "section_level": 1}, {"title": "Politická kariéra.", "content": "Pod vlivem svého otce Maxe Södera, obdivovatele Franze Josefa Strauße, se stal členem Křesťansko-sociální unie Bavorska už jako šestnáctiletý gymnazista v roce 1983. Od stejného roku až do dosažení věkové hranice v roce 2003 byl také členem Junge Union, společné mládežnické organizace CDU/CSU, v letech 1995 až 2003 ve funkci předsedy. Od 17. listopadu 2003 do 22. října 2007 byl generálním tajemníkem CSU. 4. prosince 2017 byl Söder poslaneckým klubem CSU v Bavorském zemském sněmu po dohodě s vedením strany určen jejím kandidátem pro volbu nového bavorského ministerského předsedy jako nástupce dosavadního šéfa zemské vlády Horsta Seehofera. Seehofera nahradil v této funkci 13. března 2018, přičemž Seehofer zůstává předsedou CSU. Söder má vést CSU jako její lídr do bavorských parlamentních voleb v září 2018, přičemž bude tato strana obhajovat svou dosavadní absolutní většinu v zemském sněmu, kterou od doby svého vzniku po druhé světové válce ještě nikdy neztratila. V současné době se Söder zaměřuje na provádění tzv. bavorského azylového plánu. V rozhovoru s deníkem Frankfurter Allgemeine Zeitung prohlásil, že naprostá většina žadatelů o azyl na něj nemá právo. Bavorsko chce ve spolupráci se spolkovým ministerstvem vnitra, které vede jeho předchůdce ve funkci ministerského předsedy Horst Seehofer, na rozdíl od jiných spolkových zemí mnohem konsekventněji odsouvat do jejich původních států osoby, jejichž žádosti o azyl byly zamítnuty a nemají ani jinak právo v Německu zůstat. To je daleko lépe proveditelné tím, že Bavorsko bude najímat pro tento účel zvláštní letadla a nasazovat školené policisty jako doprovod, neboť jinak se často stává, že piloti letadel společnosti Lufthansa odmítají tyto pasažéry, kteří se odsunu masivně brání, vůbec vzít na palubu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markus Söder (* 5. ledna 1967 Norimberk) je německý politik z Křesťansko-sociální unie Bavorska (CSU), od 13. března 2018 bavorský ministerský předseda. Ve funkci nahradil Horsta Seehofera. Předím byl od roku 2013 do března 2018 byl bavorským zemským ministrem financí, zemského rozvoje a domoviny ve druhé vládě Horsta Seehofera a ještě předtím od roku 2008 ministrem v Seehoferově první vládě. ", "tgt_summary": "Markus Söder (born 5 January 1967) is a German politician serving as Minister President of Bavaria since 2018 and Leader of the Christian Social Union in Bavaria (CSU) since 2019.", "id": 1083774} {"src_title": "Fell", "tgt_title": "Fell", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "České slovo \"fell\" pochází ze staroseverského \"fell\" a \"fjall\" (obě formy existovaly). Je příbuzné s dánským \"fjeld\", faerským \"fjall\" a \"fjøll\", islandským \"fjäll\" a \"fell\", norským \"fjell\" s dialekty \"fjøll\", \"fjødd\", \"fjedd\", \"fjedl\", \"fjil\", \"fil(l)\" a \"fel\" a švédským \"fjäll\"; všechny odkazují na hory zvedající se nad alpinskou hranici lesa.", "section_level": 1}, {"title": "Fennoskandinávie (Skandinávie).", "content": "V Norsku je \"fjell\" ve běžném použití obecně interpretován jako prostě jen vrchol větší nadmořské výšky než kopec, což vede k velkým místním rozdílům v tom, co je jako \"fjell\" definováno. Profesor geografie na univerzitě v Bergenu, Anders Lundeberg, shrnul problém tím, že uvedl, že \"neexistuje žádná pevná a jednoznačná definice pojmu 'fjell'\". Ivar Aasen definuje \"fjell\" jako \"vysokou horu\", primárně odkazující na \"horu\", která dosahuje takové nadmořské výšky, kde už nerostou stromy; nižší \"berg\" jsou označovány jako \"hory\", \"ås\" (kopec, hřeben) nebo \"hei\" (rašeliniště, vřesoviště). Pevný výraz \"til fjells\" označuje hory (nebo horské oblasti) jako souhrn, nikoliv určitá lokalita nebo specifický vrchol. Podle Ivaru Aasena \"hora\" odkazuje na útesy, skalní útvary a významné vyvýšeniny povrchu podložené skalním podložím; \"berg\" také odkazuje na látku podloží. Pro všechny praktické účely může být \"fjell\" přeloženo jako \"hora\" a norština nemá pro horu jiné běžně používané slovo. Ve Švédsku se výrazem \"fjäll\" rozumí jakákoli horská oblast nebo hora dostatečně vysoká na to, aby na vrcholu les přirozeně nepřežil, v podstatě jde o horskou tundru. \"Fjäll\" se používá především pro popis hor v Severských státech, ale také obecněji popisuje hory tvarované masivními ledovými vrstvami, především v arktických a subarktických oblastech. Ve finštině se hory charakteristické pro oblast Laponska nazývají \"tunturi\" (množné číslo: \"tunturit\" ). Ve finštině se zeměpisný termín \"vuori\" používá pro nedávno vyzdvižené hory a rozeklaný terén s trvalými ledovci, zatímco \"tunturi\" označuje starý, vysoce erodovaný, jemně tvarovaný terén bez ledovců takový, jaký se nachází ve Finsku. (Stejně tak se také \"tunturi\" se používá při odkazování se na planiny bez stromů ve vysokých nadmořských výškách v dalekých severních oblastech.) Jsou tam zaoblené skalní suky, které vystupují z jinak plochého prostředí. Hory ve finském Laponsku dosahují výšek až 400 a 800 metrů, kdy horní hranice jsou už nad hranicí lesa. Ty, které nedosahují hranice lesa, jsou na druhé straně označovány jako \"vaara\". Hory ve finském Laponsku tvoří zbytky pohoří Karelidy, které se vytvořilo před dvěma miliardami let. Termín \"tunturi\" původně slovo omezené na dialekty na daleké severu finštiny a karélštiny, je výpůjčka ze sámštiny, srovnej proto-sámské \"* tuontër\", jihosámské \"doedtere\", severosámské \"duottar\", inaruskou sámštinou \"tuodâr\" \"vrchoviny, hory, tundra\", kildinskou sámštinou \"tūndâr\", což znamená \"vrchoviny, horský horské \"plochy\" bez stromů\" a je příbuzný finskému \"tanneru\" \" \"tvrdá půda\". Z tohoto sámského slova je také vypůjčeno slovo \"tundra\" (přes ruštinu).", "section_level": 1}, {"title": "Förfjäll.", "content": "Termín förfjäll (doslova \"před fellí\") se používá ve Švédsku, kde označuje horské oblasti, které jsou menší a méně rozeklané, než je vlastní felly. Na druhou stranu jeho výraznější reliéf, často vyšší množství plošin a souvislé údolní útvary odlišují förfjäll také od zvlněného kopcovitého terénu (bergkullsterräng) a od rovin se zbytkovými kopci (bergkullslätt). Obecně platí, že förfjäll nepřesahuje výšku 1000 m n. m. Jako geomorfologická jednotka se förfjäll rozkládá ve Švédsku jako 650 km dlouhý a 40 až 80 km široký pás od Dalarny na jihu až po Norrbotten na severu.", "section_level": 2}, {"title": "Britské ostrovy.", "content": "V severní Anglii, zvláště v regionu Lake District a v Peninských Dales, slovo \"fell\" původně odkazovalo na oblast nekultivovaného vysokého terénu používaného jako společná pastvina obvykle na společné půdě a nad hranicí lesa. Dnes obecně slovo \"fell\" odkazuje na hory a kopce v Lake District a Pennine Dales. Názvy, které původně odkazovaly na oblasti pastvin, byly použity na tyto kopce. To je např. případ Seathwaite Fell, který byl společnou pastvinou využívanou zemědělci Seathwaite. Označuje cestu od sídla na fell (viz např. fotografie), jako v případě Seathwaite Fell. V ostatních případech je pravý opak; například jméno Wetherlam v Coniston Fells, i když chápáno jako odkaz na horu jako celek, přísně mluví o vrcholu; svahy mají názvy jako Tilberthwaite High Fell, Low Fell a Above Beck Fells. Slovo \"fell\" se také používá v jménech různých plemen hospodářských zvířat, chovaných pro život na vysočinách, jako jsou ovce Rough Fell, pes Fell Terrier a poník Fell ponies. Také se vyskytuje v mnoha místních jménech v severní Anglii, často připojený ke jménu společenství; tedy okresu Cartmel Fell. V severní Anglii existuje titul \"Pán fellů\" - tento starobylý aristokratický titul je spojen s pány z Bowlandu. Jako nejhorštější oblast v Anglii je oblast Lake District nejblíže spojena se sportem horský běh (v Anglii fell running), který bere jeho jméno z fellů v oblasti. \"Fellwalking\" je také výraz používaný místně pro činnost známou ve zbytku Velké Británie jako hillwalking (chůze po kopcích). Slovo \"fell\" má také omezené využití ve Skotsku, například v Campsie Fells ve středním Skotsku, severovýchodně od Glasgow. Jedním z nejznámějších příkladů použití slova \"fell\" ve Skotsku je Goat Fell, nejvyšší bod na ostrově Arran. Criffel a nedaleký Long Fell v Galloway mohou být viděny ze severu Lake District v Anglii. Peel Fell v lesní plantáži Kielder Forest leží na hranici mezi skotskou oblastí Scottish Borders na severu a anglickým hrabstvím Northumberland na jihu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fell (ze staré severštiny \"fell\", \"fjäll\", „hora“) je vysoký a holý krajinný prvek, jako jsou například pohoří nebo vřesem pokryté kopce. Termín je nejčastěji používán ve Fennoskandinávii (Norsko, Švédsko, Finsko), na ostrově Man, v částech severní Anglie a ve Skotsku.", "tgt_summary": "A fell (from Old Norse \"fell\", \"fjall\", \"mountain\") is a high and barren landscape feature, such as a mountain range or moor-covered hills. The term is most often employed in Fennoscandia, the Isle of Man, parts of Northern England, and Scotland.", "id": 2135004} {"src_title": "Tracy Chapman", "tgt_title": "Tracy Chapman", "src_document": [{"title": "Život Tracy Chapman.", "content": "Narodila se v Clevelandu ve státě Ohio, kde po rozvodu rodičů v jejích čtyřech letech, vyrůstala se svou matkou a sestrou. Jejím prvním nástrojem bylo ukulele, které dostala od své matky, když jí byly tři roky. Jelikož rodina neměla dostatek finančních prostředků, musela na něj matka nejprve našetřit z peněz, které měly na jídlo. Své první povídky a poezii začala psát již v raném věku. Na kytaru začala hrát ve svých 11 letech a v dospívání začala psát protestní songy. Když jí bylo 16 let, musela po nějaký čas žít se svou sestrou a matkou ze sociálních dávek. Tracy Chapman neprožila zrovna ukázkové dětství. V době jejího dospívání docházelo v Clevelandu k integraci základních škol, což znamenalo, že se ve školách běžně potkávaly děti různé barvy pleti, z čehož vznikaly rasové potyčky. Mnoho dětí tak trávilo více času raději mimo školu, než v ní. Chapman tedy vyrůstala v době rasových útoků a napadání. I ona sama se stala obětí jednoho takového útoku, kdy jí při cestě ze školy obtěžoval gang spolužáků. Jeden z nich jí namířil střelnou zbraň na hlavu a vyhrožoval, že ji zastřelí a poté ještě tloukl jejím obličejem o zem. V rámci akademické nadace získala Chapman stipendium na soukromé episkopální internátní střední škole (Woostersschool) v Danbury v Connecticutu, kam se rodina přestěhovala, a kde Chapman hrávala v místní kapli při obřadech. Jak sama říká, byl to v jejím životě velký obrat a současně jeden z důvodů, proč se nyní tolik angažuje v politických diskuzích. Za tuto možnost byla nesmírně vděčná, dostalo se jí akademického vzdělání, což by bez lidí, kteří jí to umožnili, nebylo možné. Na Woosterschool Chapman začala hrát ve školní kavárně na vypůjčenou kytaru, než jí matka zakoupila její vlastní. Později školní kaplan pro Tracy Chapman uspořádal sbírku na koupi další nové kytary. V letech 1982 – 1986 získala stipendium na univerzitě (Tufts University) v Medfordu, ve státě Massachusetts a začala studovat antropologii a Africké studia, přestože se původně chtěla stát zvěrolékařkou. V rámci školy se účastnila skupinového hraní na africké bubny a současně zdokonalovala své hudební schopnosti hraním na kytaru a zpíváním na Boston folk circuit, v ulicích Harvard Square, v místních kavárnách a ve školním folkovém klubu. Její nahrávky byly i součástí programu školního rozhlasu. Poté, co ji několik producentů odmítlo, podepsala v roce 1987 smlouvu s vydavatelstvím Elektra a v následujícím roce, jako čtyřiadvacetiletá, vydala svoje debutové album s názvem „Tracy Chapman“, produkované Davidem Kershenbaumem, které obsahovalo skladby jako Talkin'bout a Revolution, Fast Car and Baby Can I Hold You. Její hřejivé, vášnivé a upřímné skladby předznamenaly příchod neobyčejného talentu. Konec osmdesátých let byl v hudbě ovládán syntezátory a bicími, takže jednoduchost a upřímnost jejího přístupu byla velmi osvěžující. Skladby vyjadřovaly především její postřehy hluboce zakořeněné v její osobní zkušenosti s vyrůstáním v komunitě chudé pracující třídy jejího rodného města. Skutečného úspěchu před publikem dosáhla vystoupením u příležitosti 70. narozenin Nelsona Mandely v Londýnském Wembley. Její spontánní vystoupení doprovázené pouze akustickou kytarou, které sledovalo miliony diváků po celém světě, bylo senzací. Výsledkem toho bylo více jak 10 milionů prodaných alb, získání tří cen Grammy a jedné ceny Brit Award. Chapman se snaží svůj osobní život plně oddělit od toho pracovního. Hudba ale zůstává stále hlavní součástí toho, kým je. Šťastnou ji činí to, že jí bylo umožněno dělat svou práci a být členkou organizací se snahou nabízet pomoc.", "section_level": 1}, {"title": "Tvorba Tracy Chapman.", "content": "Tvorba Tracy Chapman je přínosná zejména v tom, že upozorňuje na sociální nerovnosti v současném západním světě. Texty jejích písní vedou posluchače k zamyšlení nad stávajícími nerovnostmi v naší kultuře. Přesto se Tracy Chapman snaží předávat lidem poselství, že láska a vzájemné pochopení jsou navzdory všem nesnázím a nerovnostem možné. Bojuje za práva menšin, včetně žen. Chapman proslavila zejména píseň Fast Car z jejího debutového alba z roku 1988, které se setkalo s okamžitým úspěchem nejen komerčním (přední příčky amerických a anglických hitparád), ale také u hudebních kritiků. Jak sama říká, písně, které si skládá sama včetně textů, jsou příběhy o životech obyčejných lidí. Chapman měla během svého dětství možnost sledovat obyčejné lidi, žila v komunitě lidí, kteří bojovali za svůj důstojný život. Pracovali těžce a doufali, že se jejich životy změní. Její písně - příběhy, vyprávějí o životě těchto lidí z dělnické vrstvy, o chudobě, o násilí páchaném na ženách, o nevšímavosti, o věčném boji za lepší život a o naději. Její debutové album, které vyšlo v roce 1988, začíná písní Talkin ́Bout a Revolution. Touto písní chtěla Tracy Chapman upozornit právě na chudobu a společenské nerovnosti, stejně jako na práva chudých lidí. Větší ohlas u publika a oblibu rádií však získala její píseň Fast Car, která je právě obyčejným příběhem ze života obyčejných lidí. V písni Behind the wall upozorňuje na nevšímavost okolí a policie k domácí násilí. V roce 1989 vydala své druhé album Crossroads, které se umístilo také na prvním místě v žebříčku prodejnosti v UK, a které bylo její niterní výpovědí o jejím prožívání a snaze uchovat si svůj vnitřní život navzdory všem nesnázím např. v písni „All that you have is your soul.“ Chapman zpívá nejen o tom, že „se snaží uchovat si to, co nosí uvnitř“, ale také např. v písni Freedom Now upozorňuje na sociální boje a jejich represi. V písni Subsity zpívá o těžkém životě lidí na předměstí a skutečnosti, že se vláda nesnaží těmto lidem nijak pomoci. Známý se stal její vzkaz v písni Subsity prezidentu Spojených států amerických: „Please give the president my regards for disregarding me.“ Chapman dále vydala alba Matters of the Heart (1992), New Beginning (1995), Telling Stories (2000), Collection (2001), Let it Rain (2002), Where you Live (2005) a Our Bright Future (2008), kde stejně emotivně a neúnavně bojuje a zpívá ve prospěch obyčejných, utlačovaných lidí žijících na okraji společnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Sociální aktivismus.", "content": "Texty jejích písní jsou jen částí toho, jak se Chapman snaží upozorňovat na otázky pramenící ze sociálních nerovností. Mezi její další aktivity patří účast na dobročinných koncertech a také členství v několika mezinárodních organizacích zabývající se lidskými právy. Z dobročinných koncertů můžeme jmenovat například účast na turné pořádané organizací Amnesty International, pod názvem Human Rights Now! v letech 1988 a 1998, nebo vystoupení na koncertě u příležitosti 70. narozenin Nelsona Mandely v roce 1990. V roce 1999 vystoupila také na koncertu pro svobodu Tibetu pořádaném v Chicagu. Dalším dobročinným vystoupením byla účast na koncertě pro Kambodžu a Tibet s názvem Pavarotti & Friends, pořádaném v roce 2000 v Modeně. Z jejích sólových vystoupení můžeme zmínit koncert pro neziskovou organizaci Maitri, která se zabývá pomocí obyvatelům San Francisca, s onemocněním AIDS. V roce 2004 se účastnila také turné AIDS/Life Cycle ride a v roce 2007 nadační akce na podporu HIV pozitivních žen v rámci programu University of California. V roce 2010 vystoupila na dobročinné sbírce nadace ASCAP. Z organizací, ve kterých Tracy Chapman působila či působí, můžeme zmínit nadaci San Francisco AIDS Foundantion a nadaci Circle of Life. Je také členkou organizace Amnesty International či nadace American Foundation for AIDS Research, dále hnutí za svobodu Tibetu a také protiválečné lobby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tracy Chapman (* 30. března 1964) je americká písničkářka a čtyřnásobná držitelka hudební ceny Grammy. Od té doby, co prorazila v roce 1988 se svým debutovým albem s názvem „Tracy Chapman“ na hudební scénu, stala se tato zpěvačka jednou z nejuznávanějších současných písničkářek.", "tgt_summary": "Tracy Chapman (born March 30, 1964) is an American singer-songwriter, known for her hits \"Fast Car\" and \"Give Me One Reason\", along with other singles \"Talkin' 'bout a Revolution\", \"Baby Can I Hold You\", \"Crossroads\", \"New Beginning\", and \"Telling Stories\". She is a multi-platinum and four-time Grammy Award–winning artist. ", "id": 1999276} {"src_title": "Loft", "tgt_title": "Loft", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Továrny a výrobní prostory byly v minulosti vždy stavěny s ohledem na jejich provoz, tzn. tak, aby byla dostupná pracovní síla (v blízkosti center velkých měst), poblíž komunikací a dopravních cest (pro snadnou manipulaci s materiálem a zbožím) apod. Na konci 19. století se např. do čtvrti (New York, USA) stěhovali převážně výrobci textilu, a umístili zde svou výrobu. Ze čtvrti se stala obchodní a průmyslová zóna, s více než dvěma stovkami továren a skladů. Přirozený rozvoj aglomerace (např. okolní zástavba) pak zabránil dalšímu rozšiřování továren, někdy vyráběné zboží přestalo mít odbyt, nebo byly uzavřeny silnice, apod., a tak se (z různých důvodů) výroba stěhovala jinam, nebo byla úplně zastavena. Lidé ztratili obživu, stěhovali se také, celá oblast, včetně samotných objektů, zůstala opuštěna, chátrala (zanikla tak řada architektonicky unikátních objektů).", "section_level": 1}, {"title": "Proměna.", "content": "Zbylé budovy, postavené převážně z železa (používala se litina, později ocel) a cihel, byly sice k bydlení nevhodné, nicméně byly k dispozici buď zcela zdarma, nebo za velmi malý nájem, a tak se v nich začali zabydlovat lidé s nízkými příjmy, kteří si nemohli dovolit kvalitnější bydlení. Kreativní jedinci začali vytvářet svérázný typ bydlení, který se postupem času stal i osobitým životním stylem. Byla objevována krása industriálních budov. Světový vývoj té doby, ovlivňující politiku, kulturu i ekonomiku, začal formovat i nové umělecké směry. Experimentovalo se s hudbou, literaturou, filmem, i bydlením. Tak se ke stávajícím obyvatelům továrních hal přidávali i herci, hudebníci, malíři, atd. Původní průmyslové vybavení (např. nákladní výtahy, široká schodiště, nezničitelné podlahy..) jim umožňovalo snadněji přenášet těžké nástroje, materiály a dokončená umělecká díla, a nezanedbatelný význam mělo i to, že zůstávali na dosah tehdejšího společenského dění. Díky snaze „avantgardních“ obyvatel byly mnohé, historicky významné stavby, zachovány, a např. Soho bylo prohlášeno za chráněnou památkovou zónu.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Stavební a developerské společnosti pak využily těchto netradičních prostor, mnohdy na zajímavých adresách, a představily trhu originální způsob bydlení. Častým důvodem byl také nedostatek běžných bytových komplexů v konkrétním místě, a mezera na trhu se tak zaplnila přestavbami a dostavbami nepoužívaných průmyslových objektů. Přestože řada lidí dodnes označuje bydlení v loftech za známku společenské revolty, nyní znamená hlavně luxusní, a především originální bydlení v žádaných čtvrtích světových metropolí. Bydlení v loftech mají v oblibě i další skupiny lidí, jako např. výstřední milionáři, a bohatí podnikatelé (investoři). Díky zvýšenému zájmu o tento způsob bydlení ceny nájmů a nemovitostí začaly růst. Tam, kde kdysi vládla spíše industriální architektura, přesněji továrny, skladiště a překladiště, najdeme dnes prostor plný elegance, kde si podává ruku minulost s přítomností, a romantika s továrním prostředím.", "section_level": 2}, {"title": "Loftové bydlení.", "content": "Jako loft se označují dva nejtypičtější druhy tohoto způsobu bydlení (existuje i označení komerční loft). Jsou to jednak projekty v půdních vestavbách, způsob ateliérového bydlení, a pak byty, vznikající přestavbou nebo dostavbou nevyužívaných průmyslových objektů. Vždy se jedná o velkoprostorovou, téměř nečleněnou bytovou jednotku, vyznačující se (v bytové výstavbě) neobvyklou výškou stropů.", "section_level": 1}, {"title": "Podkroví.", "content": "Podkrovní loft (poeticky tzv. „nebeský předpokoj“) je prostor v horním, posledním podlaží obytné stavby, nebo půda pod střechou, přestavěná pro bydlení. Takový podkrovní loftový byt je plošně rozlehlý, vytvořený buď jako otevřený prostor celého podlaží (celé půdy), nebo pro obytné účely je mírně členěn (oddělené sociální místnosti). Bývá nepříznivě ovlivněn exponovanými trámy, omezen výškou a sklonem střechy, a je obtížně využitelný v rozích. Půdní vestavba klade vysoké nároky na stavitele při dohledu na kvalitu provedení především oken (těsnění..), zateplení (izolace..), rozvodů (tlak vody...), nábytek na míru, atd. Podkroví v původním provedení - bez loftové přestavby, bývá užíváno buď jako prostor pro skladování věcí (rodinné domy), nebo např. i pro umístění varhan (v kostele), či jako prostor na spaní (rekreační objekty). Objem prostoru podkroví ovlivňuje celkovou teplotu stavby, a to jak v negativním, tak i pozitivním směru. Stoupající teplý vzduch (z nižších poschodí domu) se soustředí nahoře, na půdě, a izoluje tak stavbu, ale často uniká (děravou střechou) ven. V posledních letech, při probíhajících půdních vestavbách, jsou podkroví pečlivě izolována, nejen aby se snižovaly náklady na vytápění v zimě, ale také jako ochrana před letním přehříváním. Rozdíl mezi podkrovím (půdou) a loftem spočívá v tom, že podkroví bývá převážně nebytovým prostorem nejvyššího patra budovy, pod střechou, zatímco loft může zahrnovat nejen tento prostor, uzpůsobený k bydlení, ale může být propojen s dalšími místnostmi v nižších podlažích.", "section_level": 2}, {"title": "Loftový byt.", "content": "Loftové byty jsou prostory v původně průmyslových budovách (Vysočany), následně uzpůsobené k bydlení. Vnitřní prostory \"loftů\" jsou členěny po patrech, jeden byt odpovídá jednomu, dvěma či více patrům. Nestaví se jednotlivé příčky (které by oddělovaly jednotlivé místnosti), členění probíhá do výšky, vložená (vestavěná) patra se často využívají jako méně frekventované prostory, tj. např. jako galerie, ložnice nebo pracovny. Obvykle zůstávají zachovány i některé industriální prvky, např. velká, kovovými rámy členěná tovární okna, zdi zůstávají bez povrchových úprav, např. z režných cihel, betonů, dále jsou zde kovová schodiště, průmyslová světla apod. Pozitiva loftu: vzdušný, světlý, otevřený prostor velkých rozměrů, s vysokými stropy, s původními (ocelovými) konstrukčními prvky, s atributy průmyslového prostředí (prosklené stěny s tabulemi, zasazenými v kovových rámech, průmyslová svítidla z počátku dvacátého století, určená pro továrny, neopracované zdi, podlahy..) Negativa loftu: absence soukromí (otevřený prostor bez oddělených místností), nedostatek intimity jedince, obtížná regulovatelnost pachů, vyšší náklady na energie, především na vytápění (velikost prostoru, budovy bez izolací, podkroví) Někdy je projekt stavby přímo navržen jako loftový, stavebníci (developeři) využívají tento styl výstavby pro snížení celkových nákladů na stavbu, představuje totiž jednoduché využití budov, kde v přízemí jsou zpravidla prostory ke komerčnímu využití, loftové byty jsou umístěny ve zbytku budovy, bez určení a rozdělení jednotlivých místností. Toto komerční využití (zneužití) oblíbenosti loftů nemá nic společného s původní myšlenkou loftového bydlení. Lofty dnes mají svou atmosféru velkorysé otevřenosti, díky přestavbám a dostavbám, s využitím moderních technologií, se přidala pohodlnost pro uživatele, a vysoká kvalita bydlení. Původní konstrukční prvky, typické pro průmyslový design dvacátého století, zůstávají zachovány, čímž dokreslují atmosféru a zároveň působí dekorativně. Vlastnictví bývá podobné klasickým bytům, např. družstevní, osobní, konsorcia (Karlín) atd. Loftové prostory někdy staví i města, když se snaží obnovit a modernizovat staré průmyslové budovy – nejen do podoby bytů, ale např. i do podoby galerií a studií (Ostrava). Tyto výstavby mohou zvednout atraktivitu města, protože vznikají originální nové městské čtvrti.", "section_level": 2}, {"title": "Komerční loft.", "content": "je označení převážně obchodního prostoru ve výškových budovách, místností s vysokými stropy, využívaných buď pro skladování nebo jako kanceláře - open-spacy (Libeňský ostrov).", "section_level": 2}, {"title": "Ostatní.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kostel.", "content": "V kostele lze najít, v podobném smyslu slova, tzv. „chórový“ loft, správné označení je kruchta (kůr), kde při bohoslužbě stojí (nebo sedí) zpěváci, někdy jsou zde umístěny varhany. Termín \"skladištní čtvrť\" je užíván pro některé městské aglomerace v USA, kde dříve existovaly nepřívětivé (mnohdy špinavé a chudé) průmyslové zóny, do doby, než se začaly renovovat a přestavovat. Poté se tam začali stěhovat lidé movití. V těchto čtvrtích existují také přestavěné módní noční kluby, nebo luxusní apartmány a družstevní domy. Nejznámějšími z nich jsouː Další čtvrti nenesou toto přesné označení, ale mají shodnou charakteristiku a podobné znaky, a jsou jimi např.: Podobná bohémská oblast se nachází na Manhattanu, a nazývá se Meatpacking District. V Los Angeles se v roce 2001 rozvinul projekt, zvaný Adaptive Reuse Ordinance, který ukazuje, jak může město pomocí legislativy podporovat přestavbu tržně málo využitelných staveb do podoby luxusních vilových loftových rezidencí.", "section_level": 2}], "src_summary": "Název \"loft\" pochází z angličtiny, v překladu znamená půdu, podkroví, také horní patro obchodního domu nebo továrny, nedělené na menší části. V češtině převážně označuje prostorově velkorysé bydlení v přestavěných průmyslových objektech, např. v továrně, skladišti, nádraží, vodárenské věži nebo v jiných prostorách, které původně nebyly vůbec určeny k bydlení.", "tgt_summary": "A loft can be an upper story or attic in a building, directly under the roof (U.S usage) or just a storage space under the roof usually accessed by a ladder (British usage). A loft apartment refers to large adaptable open space, often converted for residential use (a converted loft) from some other use, often light industrial. Adding to the confusion, some converted lofts include upper open loft areas.", "id": 697376} {"src_title": "Jean-Frédéric Phélypeaux de Maurepas", "tgt_title": "Jean-Frédéric Phélypeaux, Count of Maurepas", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Versailles do vlivné rodiny Phélypeaux. Jeho otcem byl Jérôme Phélypeaux, hrabě de Pontchartrain (1674–1747), ministr námořnictva a královského domu. Pod vedením svého otce a děděčka byl Jean-Frédéric od dětství vzděláván, aby se stal státním sekretářem. Jean-Frédéric měl právo na pozici státního sekretáře, jelikož jeho otec Jérôme koupil tento úřad s právem dědictví. Roku 1718 ve věku 17 let se stal ministrem královské domácnosti a hrabětem z Maurepas pod opatrovnictvím svého bratrance La Vrillière. V roce 1718 se oženil se svou setřenicí Marií-Jeanne Phélypeaux de La Vrillière (1704–1793). V roce 1723 fakticky převzal správu resortu námořnictva. Do jeho kompetencí spadala kromě námořnictva správa kolonií a námořního obchodu. V roce 1738 byl jmenován členem státní rady.", "section_level": 1}, {"title": "Politický vzestup.", "content": "Zkušený ve vojenství a námořní strategii rozhodl se hrabě Maurepas obnovit ztracenou prestiž Francie coby námořní velmoci. Jedním ze způsobů, jak chtěl napravit francouzskou reputaci, bylo zaměřit se na obranu rozlehlých francouzských kolonií v Novém Světě, zejména v letech 1730–1740. Jeho obranné plány byly podpořeny informacemi o britských námořních manévrech, seznamech lodí připlouvajících do Severní Ameriky a detailních plánech lodních konstrukcí. Jean-Frédéric získal tyto informace tím, že spravoval zpravodajskou službu, která byla považována za jednu z nejúčinnějších v Evropě. To bylo možné jen díky výraznému zvýšení prostředků, které se mu podařilo získat pro francouzské námořnictvo. Během své kariéry zastával funkci komorníka královské domácnosti, ministra námořnictva a ředitele tajných služeb.", "section_level": 2}, {"title": "Politický úpadek.", "content": "V roce 1749 byl hrabě Maurepas odstraněn z úřadu převratem vedeným vévodou de Richelieu, který tak ukončil období jeho obrovských úspěchů. Byl vyhoštěn z Paříže za epigram proti Madame de Pompadour a odešel do Bourges a následně do Pontchartrain. Roku 1774 byl Ludvíkem XVI. povolán zpět ke dvoru a v letech 1776–1781 byl prvním ministrem.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Čtyři svazky jeho pamětí (Memoires de Maurepas), údajně shromážděné jeho tajemníkem, obsahují informace o severoamerických koloniích, pádu Louisbourgu, obchodu v Karibiku, cenzuře knih a tehdejší administrativě. Zaznamenal také mnoho informací o námořních záležitostech, včetně plavebních instrukcí a vedení války na moři. Sbírka pamětí je nyní v držení Cornellovy university. Bylo podle něj pojmenováno jezero Maurepas v Louisianě v USA. Hrabě Maurepas je jednou z hlavních postav Feuchtwangerova románu \"Lišky na vinici\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Frédéric Phélypeaux, hrabě de Maurepas (\"Jean-Fréderic Phélypeaux, comte de Maurepas et de Pontchartrain, baron de Beynes hrabě z Maurepas\") (9. července 1701, Versailles – 21. listopadu 1781, Versailles) byl francouzský státník z úřednické šlechty (\"noblesse de robe\"). V letech 1723–1749 byl ministrem námořnictva, poté strávil řadu let ve vyhnanství vlivem markýzy de Pompadour. Ke dvoru se vrátil až za vlády Ludvíka XVI. a v letech 1776–1781 byl prvním ministrem.", "tgt_summary": "Jean-Frédéric Phélypeaux, 1st Count of Maurepas (9 July 1701 – 21 November 1781) was a French statesman and Count of Maurepas.", "id": 23896} {"src_title": "Tornio", "tgt_title": "Tornio", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Delta řeky Tornionjoki byla osídlena záhy po konci poslední doby ledové. Do 19. století byla oblast obydlena Kemijskými Sámy. Město pojmenováno po řece i pojmenováno, přičemž název je odvozen od finského slova \"torni\" (věž). Tornio bylo oficiálně založeno pod švédským jménem Torneå roku 1621 švédským králem Gustavem II. Adolfem na ostrově Suensaari (Vlčí ostrov). Ačkoli bylo město díky své obchodní poloze na čas nejbohatším městem švédské říše, počet jeho obyvatel po staletí nepřesáhl 500. Během 18. století bylo město navštíveno mnohými expedicemi ze střední Evropy zabývajícími se prozkoumáváním arktických oblastí. Nejdůležitější expedicí byla ta z let 1736-1737 vedená členem francouzské akademie Pierrem Louisem Moreau de Maupertuis, která přišla k řece Tornio měřením dokázat zploštělost Země směrem k pólům. Laponský obchod začal v 18. století upadat, čímž se zmenšovalo i bohatství města. Největší ztráty ale město utrpělo během poslední války mezi Švédskem a Ruskem v roce 1808, kdy Finsko a s ním i Tornio připadlo ruské říši. Švédové pak počali rozvoj vesnice Haparanda na své straně hranice. Během ruské nadvlády město nebylo příliš významné (s výjimkou krymské války a 1. světové války, kdy bylo město důležitou křižovatkou pro transport zboří a osob). Během 1. světové války byla železnice mezi Haparandou a Torniem jedinou železniční tratí spojující Rusko se západními spojenci. Ačkoli po finském osamostatnění v roce 1917 počet obyvatel začal stoupat, město spíše upadalo. Nesehrálo žádnou roli ve finské občanské válce, avšak zažilo těžké pouliční boje během laponské války mezi Finskem a Německem. Rychlé osvobození finskou armádou patrně uchránilo město před vypálením Němci, které potkalo mnoho laponských měst. Po 2. světové válce našlo mnoho lidí zaměstnání díky úspěchu místního pivovaru Lapin Kulta a ocelárně Outokumpu. Vzrostl i turismus. Město je centrem západolaponského školství. Ve Torniu (a v Kemi) sídlí univerzita aplikovaných věd. Tornio a Haparanda mají společnou historii jako partnerská města a hodlají se spojit v jediné město EuroCity. Nové městské centrum je v současnosti budováno na švédsko-finské hranici a mnoho obecních služeb je využíváno společně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tornio (severosámsky \"Duortnus\", švédsky \"Torneå\") je obec ve finské provincii Lappi (Laponsko). Počet obyvatel obce činil v roce 2006 22 331. Rozloha obce činí 1 227,09 km2 (43,85 km2 připadá na vodní plochy). Hustota zalidnění dosahuje 18,8 obyvatel na km2. Na západě obec hraničí se švédskou obcí Haparanda (finsky \"Haaparanta\"), avšak obyvatelstvo je finskojazyčné.", "tgt_summary": "Tornio (; ) is a city and municipality in Lapland, Finland. The city forms a cross-border twin city together with Haparanda on the Swedish side. The municipality covers an area of, of which is water. The population density is, with a total population of (). It borders the Swedish municipality of Haparanda (in ). ", "id": 1021352} {"src_title": "François-Christophe Kellermann", "tgt_title": "François Christophe de Kellermann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kellermann pocházel ze saské rodiny, která se usadila již několik let před jeho narozením ve Štrasburku. Byl synem vysokého úředníka. Vystudoval vojenskou královskou školu a vstoupil do služby v armádě jako kadet roku 1752. Jako poddůstojník prodělal tažení sedmileté války a pomalu stoupal v žebříčku hodností. Roku 1769 se oženil. Jeho ženou se stala o 15 let mladší Marie-Anne Barbe. Roku 1771 byl i u pokusu Ludvíka XV. ovlivnit polské složité poměry podporou barské konfederace a 9. března 1788 dosáhl nejnižší generálské hodnosti \"(marechal de camp)\" odpovídající přibližně dnešní hodnosti generálmajora a byl nobilisován. Přes svou vysokou funkci v královské armádě a své čerstvé šlechtictví se rozhodně přidal na stranu revoluce a v roce 1792 převzal po Lucknerovi velení moselské armády; nyní udeřila hvězdná hodina jeho života. Ustupoval se svou armádou před Prusy a 19. září 1792 se spojil se sborem generála Dumourieze, s nímž odrazil nepřítele 20. září 1792 u Valmy. Tento boj o valmský mlýn neznamenal jen počátek obratu ve válce a ústup Prusů – podle Johanna Wolfganga von Goethe, očitého svědka bitvy, „začala nová epocha dějin lidstva“. Kellermann byl za bitvu, která skončila v podstatě nerozhodně, oslavován a označován za „Vítěze od Valmy“ či „Hrdinu od Valmy“. Kellermann pak byl postaven pod velení Custinovo a po neúspěších a zatčení Custina byl jím obviněn, že jej při operacích na Rýnu nedostatečně. Před tribunálem Národního konventu byl osvobozen a postaven do čela armády alpské. Zde se projevil jako klidný pečlivý velitel, ale na tomto vedlejším válčišti neměl příležitost vyniknout. Roku 1793 však dostal úkol potlačit povstání proti konventu v Lyonu, který splnil. Byl však obžalován, že nepostupoval dosti rázně, a byl zatčen. Po sedmnáctiměsíčním žalářování byl osvobozen až pádem Robespierra (27. července 1794). Byl opět dosazen do velitelské funkce u alpské armády a úspěšně bránil jihovýchodní hranici Francie před Rakušany. Roku 1797 byla jeho armáda spojena s armádou generála Bonaparte a tím končí i aktivní vojenská kariéra Kellermannova. V 62 letech vstupuje generál do politiky jako senátor. Jeho zkušenosti a organizační talent jej předurčily pro funkci jednoho z nejbližších poradců Napoleonových. Je pravidelně pověřován kontrolní činností, administrativními úkoly a velením rezervních sborů. Roku 1797 se ujal organizace četnictva a 2. července 1802 byl jmenován důstojníkem Čestné legie. Velký přínos jeho syna pro vítězství u Marenga (14. června 1800) ještě zvýšil náklonnost Napoleonovu k starému generálovi a 19. května 1804 byl Kellermann jmenován maršálem císařství. Dále organizoval národní gardy, velel reservnímu sboru na Labi a roku 1808 byl ozdoben titulem vévoda z Valmy. Po bitvě u Hanau (30. října 1813) byl jmenován vrchním velitelem náhradních armád shromažujících se v okolí Met. Roku 1814 hlasoval pro sesazení Napoleona a připojil se k Bourbonům. Ludvík XVIII. jej jmenoval pairem, inspektorem armády a propůjčil mu velkokříž řádu Svatého Ludvíka. Během Sta dnů se neangažoval. Před svou smrtí vyslovil v horní komoře přání, aby po smrti bylo jeho srdce uloženo na bojišti u Valmy, což vzbudilo v monarchistické sněmovně rozpaky, nicméně bylo přání vyhověno. Maršál Kellermann zemřel 13. září 1820 a jeho srdce dodnes je uloženo v památníku u Valmy, tělo je pohřbeno na hřbitově Père-Lachaise v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Generál Kellermann byl pozorným pečlivým velitelem a nesmírně zkušeným vojákem. Jeho sláva byla založena na bitvě, kterou – přesně vzato – nevyhrál. Stal se symbolem slávy republikánských armád a jako symbol byl též povýšen do hodnosti maršála. Jeho syn generál Francois-Etienne Kellermann byl jedním z nejlepších kavaleristů Velké armády a dosáhl hodnosti divizního generála. Známý byl i maršálův vnuk Francois-Christophe-Edouard Kellermann, který byl v diplomatických službách Bourbonů.", "section_level": 1}], "src_summary": "François-Étienne-Christophe Kellermann, také někdy de Kellerman, vévoda z Valmy (28. května 1735 v Štrasburku Francie — 13. září 1820 v Paříži, Francie) byl francouzský generál, maršál Francie.", "tgt_summary": "François-Étienne-Christophe Kellermann or de Kellermann, 1st Duke of Valmy (; 28 May 1735 – 23 September 1820) was a French military commander, later the Général d'Armée, a Marshal of the Empire and a freemason. Marshal Kellermann served in varying roles throughout the entirety of two epochal conflicts, the French Revolutionary Wars and the Napoleonic Wars. Kellermann is one of the names inscribed under the Arc de Triomphe, on Column 3.", "id": 1668843} {"src_title": "Pearl Harbor", "tgt_title": "Pearl Harbor", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Během raného 19. století nebyl Pearl Harbor používán pro velké lodě kvůli mělkému vstupu. Zájem Spojených států o havajské ostrovy rostl díky lovu velryb, lodní dopravě a obchodním aktivitám v Tichomoří. Již v roce 1820 byl ustanoven \"Agent Spojených států pro obchod a námořníky\", aby dohlížel nad americkými obchodními aktivitami v přístavu Honolulu. Tyto obchodní vazby na americký kontinent doplňovala práce Americké rady komisařů pro zahraniční mise. Američtí misionáři a jejich rodiny se stali nedílnou součástí havajského politického subjektu. Incident z roku 1826 ilustruje některé z panovačných taktik používaných v té době kolonizátory ostrovů. Když loď por. Johna Percivala USS Dolphin připlula do Honolulu, kde zrovna vstoupilo v platnost nařízení omezující prodej alkoholických nápojů a braní žen na palubu plavidel v Honolulu Harbor iniciované misionáři, por. Percival a členové jeho posádky považovali zákony nového místopředsedy za nepřiměřené a jejich anulaci si vynutili za použití víc než jen pohrůžky použití násilí. Tato akce byla později Spojenými státy odsouzena a vedla k vyslání posla ke králi Kauikeaoulimu. Když kapitán Thomas A. P. Catesby Jones, velitel lodi USS Peacock, připlul, stal se prvním námořním důstojníkem, který navštívil Havaj vyzbrojen pokyny k projednání mezinárodních záležitostí s havajským králem a vůdci a k uzavření obchodní dohody. Během 20. a 30. let 19. století navštívilo Honolulu mnoho amerických válečných lodí. Ve většině případů doručovali velící důstojníci dopisy od vlády Spojených států s radami týkajícími se vládních záležitostí a vztahů ostrovního národa s cizími mocnostmi. V roce 1841 podpořily noviny \"Polynesian\" vycházející v Honolulu založení americké námořní základny na Havaji na ochranu amerických občanů zapojených do velrybářského průmyslu. Britský ministr zahraničních věcí na Havaji Robert Crichton Wyllie poznamenal v roce 1840, že \"... domnívám se, že proud událostí směřuje k rychlému připojení ke Spojeným státům.\" Tomuto trendu napomáhaly incidenty s Brity a Francouzi. 13. února 1843 lord George Paulet, velitel lodi HMS Carysfort, obsadil ostrovy během incidentu známho jako Paulet Affair. Ačkoli byla americká válečná loď USS Boston v přístavu, její velitel nezasáhl. O několik dní později byl však komodorem Kearneym, velitelem lodi USS Constellation, vznesen oficiální protest. Jednání lorda Pauleta bylo odsouzeno lordem Aberdeenem v Londýně. Francie a Británie uznaly havajskou nezávislost, Spojené státy ji však odmítly. Po francouzské invazi v roce 1849 sepsal král Kamehameha III, ovlivněn svými americkými poradci, listinu týkající se připojení ke Spojeným státům. Během čekání na odpověď z Washingtonu byla v pohotovosti loď USS Vandalie. Po smrti krále, odchodu francouzských ozbrojených sil a v důsledku zahraniční politiky Fillmorovy vlády byla myšlenka připojení odložena. Oddělení námořnictva však obdrželo rozkazy k ponechání amerického válečného loďstva v pacifiku. Díky ukončení americké občanské války, nákupu Aljašky, rostoucímu vlivu pacifických států, plánovanému obchodu s Orientem a touze po bezcelním trhu pro havajské produkty začaly havajské ostrovy expandovat. V roce 1865 byla vytvořena severopacifická eskadra pro pokrytí západního pobřeží a Havaje. V následujícím roce byla USS Lackawanna pověřena plavbou mezi ostrovy coby \"lokalitou velkého a rostoucího zájmu a významu.\" Toto plavidlo prozkoumalo severozápadní ostrovy u Japonska, v důsledku čehož Spojené státy obsadily ostrov Midway. Sekretář námořnictva tak mohl napsat ve své výroční zprávě z roku 1868, že v listopadu 1867 vlálo nad velrybářskými a obchodními plavidly v Honolulu 42 amerických vlajek v porovnání s pouhými šesti vlajkami jiných národů. Tato zvýšená aktivita byla důvodem pro trvalou přítomnost alespoň jedné válečné lodi v havajských vodách. Následujícího roku byla kongresem k 1. březnu 1869 vyhrazena v rozpočtu částka 50000 dolarů na prohloubení přístupů do přístavu. Od roku 1868, kdy velitel pacifické flotily navštívil ostrovy za účelem dohledu nad \"americkými zájmy\", hráli námořní důstojníci důležitou roli ve vnitřních záležitostech. Sloužili jako rozhodčí v obchodních sporech, vyjednavači obchodních dohod i jako ochránci zákona a pořádku. Pro členy havajské královské rodiny a významné úředníky ostrovní vlády byly pořádány pravidelné plavby mezi ostrovy a pevninou na palubě válečných lodí USA. Když v roce 1873 zemřel král Lunalilo, byla již v proudu jednání o ustanovení Pearl Harboru coby přístavu pro bezcelní vývoz cukru do USA. Nepokoje po zvolení krále Kalakaua v březnu 1874 vedly k vylodění modrokabátníků z USS Tuscarora a USS Portsmouth. Také britská válečná loď HMS Tenedos vylodila varovné síly. Právě během vlády krále Kalakaua byla Spojeným státům udělena výhradní práva pro vstup do Pearl Harboru a pro založení opravné a tankovací stanice. Přestože byla tato smlouva v platnosti až do srpna 1898, USA neopevnily Pearl Harbor jako námořní pevnost. Mělký vstup nadále tvořil impozantní bariéru proti vniknutí do hlubokých chráněných vod vnitřního přístavu, tak, jako tomu bylo předchozích 60 let. V roce 1875 podepsaly Spojené státy a havajské království Smlouvu o reciprocitě, doplněnou Úmluvou z 6. prosince 1884 a ratifikovanou v roce 1887. Dne 20. ledna 1887 udělil Senát Spojených států námořnictvu výhradní právo na užívání Pearl Harboru jako námořní základny (USA byl obsazen 9. listopadu téhož roku). K tomuto rozhodnutí přispěly jak Španělsko-americká válka v roce 1898, tak touha Spojených států po trvalé přítomnosti v Pacifiku.", "section_level": 1}, {"title": "1941.", "content": "Nejistota týkající se japonských úmyslů spojená s japonskou vojenskou přítomností v Číně vedla Spojené státy k přijetí obranných opatření. 1. února 1933 uspořádalo americké námořnictvo cvičný útok na Pearl Harbor jako součást zkoušky připravenosti. Útočníci uspěli a obránci prohráli. 7. prosince 1941 skutečný útok na Pearl Harbor vtáhl Spojené státy americké do 2. světové války. Útok jako první zahájily japonské letouny a trpasličí ponorky. Je pravdou, že Američané již dříve prolomili japonský kód, a o tom, že se chystá útok, věděli. Vzhledem k obtížím spojeným s dekódováním zachycených zpráv se však nepodařilo zjistit cíl onoho útoku před jeho započetím. Útok pod velením admirála Isoroku Jamamota byl zničující jak s ohledem na ztráty na životech, tak na poškození americké flotily. Sedmého prosince v 06:05 zahájilo šest japonských letadlových lodí útok vypuštěním první vlny 183 letadel(353 letadel {jiný zdroj}), sestávající hlavně z torpédových a střemhlavých bombardérů a stíhačů. Japonci zasáhli americké cíle v 07:51. První vlna zasáhla vojenská letiště na ostrově Ford. V 08:30 zaútočila na flotilu kotvící v Pearl Harboru druhá vlna 170 japonských letadel, většinou torpédových bombardérů. Bitevní loď Arizona byla zasažena protipancéřovou bombou, která prorazila plášť a zasáhla přední sklad munice, což mělo za následek doslovné roztrhnutí Arizony a její potopení během několika sekund. Celkem byla potopeno 9 lodí a 21 vážně poškozeno. 3 z těchto 21 byly neopravitelné. Celkové ztráty na životech byly 2350 mrtvých, včetně 68 civilistů, a 1178 zraněných. Z vojenského personálu bylo právě 1177 z Arizony. První střely byly odpáleny z torpédoborce Ward na trpasličí ponorku, která plula na hladině u přístavu. Ward ponorku potopil přibližně v 06:55, hodinu před útokem na Pearl Harbor.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pearl Harbor (Pu‘ola), v překladu \"Perlový přístav\", je přístav v laguně ostrova Oahu na Havaji. Většina přístavu a okolí je využívána jako námořní základna Námořnictva Spojených států amerických. Nachází se zde i velitelství americké pacifické flotily. Útok na Pearl Harbor provedený vojenskými silami Japonského císařství dne 7. prosince 1941 měl za následek vstup Spojených států amerických do druhé světové války.", "tgt_summary": "Pearl Harbor is an American lagoon harbor on the island of Oahu, Hawaii, west of Honolulu. It has been long visited by the Naval fleet of the United States, before it was acquired from the Hawaiian Kingdom by the U.S. with the signing of the Reciprocity Treaty of 1875. Much of the harbor and surrounding lands is now a United States Navy deep-water naval base. It is also the headquarters of the United States Pacific Fleet. The U.S. government first obtained exclusive use of the inlet and the right to maintain a repair and coaling station for ships here in 1887. The attack on Pearl Harbor by the Empire of Japan on December 7, 1941, was the immediate cause of the United States' entry into World War II.", "id": 2068144} {"src_title": "Jane Campion", "tgt_title": "Jane Campion", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Jane Campion se narodila 30. dubna 1954 ve Wellingtonu na Novém Zélandu jako druhé ze tří dětí. Její matka byla herečka a spisovatelka, otec operní a divadelní ředitel. Oba její rodiče byli z druhé generace přistěhovalců na Nový Zéland. Po ukončení studia antropologie na Victoria University ve Wellingtonu odjela Campion do Evropy, kde v Londýně navštěvovala Chelsea School of Arts. Ve studiu malířství pokračovala na Sydney Collage of Arts v Austrálii, kterou absolvovala v roce 1979. Počátkem 80. let vystudovala Australian School of Film and Television. Režisérka natočila svůj první snímek již během svých studií. Její filmy vyvolaly zájem i bouřlivé diskuse, mnohé získaly národní či mezinárodní ocenění. Připojila se k organizaci australských filmařek Australia's Women's Film Unit. Za svůj vůbec nejúspěšnější film \"Piano\" získala Zlatou palmu v Cannes a stala se tak první ženou, které se tohoto prestižního ocenění dostalo. V roce 2007 Jane Campion působila na filmovém festivalu v Cannes jako členka poroty. V roce 1993 byla za film \"Piano\", jako druhá žena v historii, nominována na Oscara v kategorii nejlepší režie (první byla v roce 1975 Lina Wertmüller za film Pasqualino Settebellezze). Režisérka obsadila ve svých dílech tři herečky, které byly za roli v jejím filmu navrženy na Oscara: Holly Hunter (nejlepší herečka, \"Piano\" (1993)), Anna Paquin (Nejlepší herečka ve vedlejší roli, \"Piano\" (1993)) a Barbara Hershey (nejlepší herečka ve vedlejší roli, \"Portrét dámy\" (1996)). Holly Hunter a Anna Paquin byly za své výkony ve filmu \"Piano\" nejen nominovány, ale skutečně ocenění získaly. V roce 1992 se Jane Campion provdala za Colina Englerta, který spolupracoval na jejím filmu \"Piano\" jako pomocný režisér. Rok po svatbě se manželům narodil a po dvanácti dnech zemřel syn Jasper. V následujícím roce se jim narodila dcera Alice. V současnosti je Jane Campion rozvedená, žije a pracuje v australském Sydney.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dílo Jane Campion pojednává především o ženách, které formují svoji identitu a hledají vlastní místo ve světě. Zároveň bojují s předsudky a rolemi, které jsou jim připsané společností ovládané do značné míry muži. Filmy jsou netradičně vyprávěny z ženské perspektivy, která umožňuje hluboký vhled do psychiky hrdinek. Filmy často ukazují i to, co se v ostatních filmech zásadně neobjevuje, například menstruační krev (film \"An Angel at my Table\"), násilí v rodině (film \"a Girl's own story\"), problémy žen ve viktoriánské době vymočit se v šatech vyztužených pevnými kruhy (film \"The Piano\"). Mužské postavy jsou muži obyčejní, chybující, lidští, mající své slabosti. Jejich síla, kterou často získali jen díky dědičnému patriarchátu, je neoddělitelná od jejich obav, bezmocnosti a zranitelnosti. Filmy jsou kromě zajímavé narativní roviny také vizuálně bohaté, jsou obrazotvorné a zvukově komplexní. Je v nich dobře rozpoznatelné autorčino výtvarné vzdělání zaměřené na surrealismus. Jane Campion začala studovat filmovou školu až v roce 1981 a ve stejném roce vznikl její první snímek \"Tissues\". Jedná se o krátký film o rodině otce uvězněného za zneužívání dětí. Téma dysfunkčních rodin je charakteristické pro její filmy, které vznikaly za doby studií. V té době vzniká také snímek \"Peel\", za který Campion dostala ocenění v kategorii krátkých snímků na festivalu v Cannes a další jako \"Passionless Moments\", \"Girls Own Story\" nebo \"After Hours\". Za první celovečerní film je pokládán její snímek \"Sweetie\" (1989), který natočila spolu s kameramankou Sally Bongers. Ta se stala tímto počinem první ženou za kamerou, která natočila celovečerní film. Sweetie vypráví o dvou sestrách. Starší Kay je odtažitá, bojí se stromů a vybere si muže podle věštby z čajových lístků. Mladší Sweetie je psychicky narušená, své okolí citově vydírá a chce být v centru pozornosti. Rodiče její duševní poruchu přehlížejí a stále jí vnímají jako roztomilé děvčátko, jejich drahouška. Její chování má však nakonec fatální následky. Příběh je vyprávěn z pozice starší sestry, je vykreslen značně naturalisticky a syrově, což mělo za následek rozpolcenost publika - část diváků film miluje, část jej považuje za příliš drsný, až nechutný. Dalším významným snímkem je \"Anděl u mého stolu\" (\"An Angel At My Table\" (1990)). V tomto díle Jane Campion zpracovala autobiografii novozélandské spisovatelky Jane Frame, jejíž odlišnost způsobila, že byla diagnostikována jako schizofrenička a byla zavřená na osm let do ústavu. Campion zde rozvíjí téma izolace uvnitř společnosti ve spojení s touhou někam patřit. Ukazuje nejasnou hranici mezi normalitou a šílenstvím a rozdíl mezi hodnocením společnosti a vnitřním pojetím. Film je rozdělen do tří částí, resp. období života. V každé z částí hraje spisovatelku jiná herečka. Stále však zůstávala Campion spíše tvůrkyní filmů pro filmové „fajnšmekry“. Do širšího diváckého povědomí se dostává v roce 1993 díky svému dalšímu celovečernímu filmu \"Piano\" (\"The Piano\" (1993)). Za tento film získala režisérka Oscara za nejlepší scénář a Zlatou palmu za nejlepší snímek v Cannes. Vznikají nicméně diskuze o tom, do jaké míry byla při tvorbě filmu režisérka omezována ve vyjádření svého názoru v plné míře. Vzhledem k prostředkům, které na film byly vynaloženy, se spekuluje, že v zájmu větší sledovanosti filmu musela autorka značně otupit její obvyklé feministické hledisko. Film je zasazen do 19. století a vypráví příběh Ady, která s dcerou Florou a svým pianem přijíždí na Nový Zéland za domluveným sňatkem s neznámým mužem. Ada od svých šesti let mlčí a promlouvá prostřednictvím hry na piano. Její nový manžel odmítne vzít piano k sobě domů. Piano odkoupí Baines, který ho postupně Adě za její povolnost odprodává zpět. Ada tak nachází svoji tělesnost a ženskou sexualitu. Když to její manžel zjistí, usekne jí prst a nakonec se s ní rozejde. Ada odjíždí a loučí se také se svým pianem. Film je sice zasazen velmi příznačně do 19. století, tedy do doby, kdy ženská sexualita i svoboda byly potlačovány, ale zároveň se v té době začala v ženách probouzet revolta proti této nevyrovnané situaci. Hlavní hrdinka vyniká vlastnostmi příznačnými spíše pro ženy současnosti a to jí dovoluje překročit omezení tehdejší doby. \"Piano\" bylo velmi nadšeně přijato kritikou i diváky. Naopak další film autorky \"Portrét dámy\" (\"The Portrait of a Lady\" (1996)) se s nadšenými ohlasy nesetkal. Jedná se o životní příběh Američanky Isabel, která odcestuje do Evropy, kde nejprve odmítá několik mužů, aby se nakonec nechala manipulovat svojí přítelkyní a později sobeckým a povrchním Gilbertem, za kterého se provdá. Campion zde popisuje podivnou touhu žen podlehnout muži, který se může stát i jejich záhubou. Je zde nastíněn motiv svobody v novém slova smyslu, svobody podlehnout třeba i zlu, je-li to vaší volbou. Ve filmu \"Jako dým\" (\"Holy Smoke\" (1999)) se mladá Australanka Ruth dostává v Indii do kontaktu se spirituálním učením, které ji velmi ovlivní. Její konzervativní rodiče jsou tím zděšeni, a proto podvodem dosáhnou jejího návratu zpět do vlasti. Zde najmou odborníka na sekty, stárnoucího P.J. Waterse, který jí má obrátit zpět k „normálnímu“ životu. P.J. se snaží rozložit její víru, ale Ruth ho začíná sexuálně přitahovat. Dívka přistoupí na jeho hru a svede ho, neboť v jeho touze vidí možnost, jak nad ním zvítězit. Ruth učí Waterse líbat a učí ho i sexu, čímž bourá jeho identitu založenou na machismu. Campion zde vykresluje příběh stárnoucího muže, který nemá mladé dívce čím imponovat, ani psychicky, ani fyzicky. \"Piková trojka\" (\"In The Cut\" (2003)) vypráví o Frannie, která během vyšetřování vraždy mladé ženy naváže sexuální vztah s hlavním vyšetřovatelem Malloyem. Kromě vášně v ní postupně muž vyvolává také podezření, že je pachatelem vyšetřované vraždy. Od Malloye jednou v noci uteče a dostane se do rukou skutečnému pachateli. Podaří se jí uniknout jen o vlásek. Film zachycuje chování mezi mužem a ženou a vzájemnou otevřenost dvou lidí. Frannie, která byla doposud ostražitá k navazování vztahů a byla zklamaná láskou, v novém vztahu objevuje svoji sexuální touhu, ale zároveň bojuje se svým studem a strachem. Malloy je ohromen Franninou nevinností a ona naopak jeho sexuální přímočarostí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jane Campion (* 30. dubna 1954, Wellington, Nový Zéland) je původem novozélandská scenáristka, herečka a především známá režisérka. Její film \"Piano\" byl zařazen americkou národní společností kritiků mezi 100 nejzásadnějších filmů v dějinách. ", "tgt_summary": "Dame Elizabeth Jane Campion (born 30 April 1954) is a New Zealand screenwriter, producer, and director. She is the second of five women ever nominated for the Academy Award for Best Director and the first and only female filmmaker to receive the Palme d'Or, which she received for the acclaimed film \"The Piano\" (1993), for which she also won the Academy Award for Best Original Screenplay.", "id": 369922} {"src_title": "Alfred Kubin", "tgt_title": "Alfred Kubin", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v severočeských Litoměřicích. Jeho otec Friedrich Kubin (1848–1907), bývalý vojenský důstojník, pracoval jako zeměměřič, jeho matka Johanna, rozená Kletzl (1848–1887), byla pianistka. V letech 1879–1882 žila rodina v Salcburku. V roce 1882 se přestěhovali do Zell am See. V roce 1887 zemřela Kubinovi matka, ve stejném roce začal studovat na gymnáziu v Salcburku. Nebyl ale úspěšný a příští rok se vrátil zpět do Zell am See na obecnou školu. Ve školním roce 1891–1892 studoval na uměleckoprůmyslové škole v Salcburku. V letech 1892–1896 se učil fotografem u svého strýce Aloise Beera v Klagenfurtu. V roce 1898 nastoupil jako dobrovolník vojenskou službu, byl odvelen do Lublaně. Po nervovém zhroucení byl hospitalizován a propuštěn z armády. Po rekonvalescenci v otcově domě v Zell am See odešel do Mnichova studovat kresbu na soukromé škole Ludwiga Schmidta-Reutteho, později (1898–1901) pokračoval na mnichovské Akademii výtvarných umění v kreslířské třídě Nikolause Gysise. V roce 1903 mu vyšlo tiskem první album reprodukcí kreseb. V roce 1904 se oženil s Hedvikou Gründlerovou, rozenou Schmitzovou. V Lipsku se setkal s Maxem Klingerem. Následujícího roku navštívil Paříž, kde se setkal s Odilonem Redonem. V roce 1906 manželé Kubinovi přesídlili do Zwickledtu u Wernsteinu v Horních Rakousích. V roce 1908 napsal Kubin román \"Die andere Seite\" (česky vyšlo jako \"Země snivců\"), který vyšel následujícího roku tiskem. V roce 1909 se stal členem sdružení \"Neue Künstlervereinigung München\" (Nová společnost umělců Mnichov), jehož předsedou byl Vasilij Kandinskij. Seznámil se s Franzem Marcem, Hansem Carossou a Paulem Klee. Po rozpuštění sdružení Neue Künstlervereinigung München se Kubin stal členem skupiny \"Der Blaue Reiter\" (Modrý jezdec). V roce 1912 začal spolupracovat se satirickým týdeníkem \"Simplicissimus\". V roce 1921 měl první soubornou výstavu v Mnichově, v únoru 1924 první výstavu v Čechách, v pražském Rudolfinu. V roce 1930 začal jezdit na pravidelné letní pobyty na Šumavu (až do roku 1944). Alfred Kubin zemřel v roce 1959 v Zwickledtu. Je pohřben na hřbitově ve Wernsteinu nad Innem.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Vydal řadu alb reprodukcí kreseb a dále alba originálních litografií. Ilustroval množství knih, mezi ilustrované autory patřili: Edgar Allan Poe, Wilhelm Hauff, E. T. A. Hoffmann, Hans Christian Andersen, Jules Barbey d'Aurevilly a mnoho dalších. Ilustroval rovněž historický román Jaroslava Durycha z třicetileté války: \"Die Kartause von Walditz\" (Valdice), Mnichov 1934 posmrtné souborné vydání:", "section_level": 1}], "src_summary": "Alfred Kubin (pokřtěn Alfred Leopold Isidor, 10. dubna 1877 Litoměřice, Rakousko-Uhersko – 20. srpna 1959 Zwickledt, Wernstein am Inn, Rakousko) byl rakouský expresionistický grafik, ilustrátor a spisovatel narozený v Čechách.", "tgt_summary": "Alfred Leopold Isidor Kubin (10 April 1877 – 20 August 1959) was an Austrian printmaker, illustrator, and occasional writer. Kubin is considered an important representative of Symbolism and Expressionism.", "id": 2094576} {"src_title": "Dobrodružný Simplicius Simplicissimus", "tgt_title": "Simplicius Simplicissimus", "src_document": [{"title": "Děj románu.", "content": "V částečně autobiografickém románě (autor sám prodělal válku jako voják a při psaní také využil vlastních zkušeností chlapce uneseného rabující soldateskou) vytvořil Grimmelshausen jednak barvitý (mnohdy až dokumentární) obraz zvrácené doby třicetileté války se všemi jejími typickými průvodními zjevy, plundrováním, krutostí, vojácky hrubým humorem, hrami a šprýmy, jednak obraz vývoje lidské osobnosti od dětské zaostalosti prosťáčka nejprostšího (Simplicius Simplicissimus) přes poznání světského života až ke konečnému zakotvení v samotě poustevnictví jako útočišti před krutým světem. Na začátku knihy vypráví hrdina románu o svém selském původu, o rodině a prostinkém životě v izolaci od okolního světa na venkově. Statek, kde žije, je přepaden a vyrabován vojáky, ženy jsou znásilněny a muži mučeni, aby vyzradili, kam ukryli cennosti. Hoch všemu jen přihlíží a nic z toho nechápe (tento dětský pohled na hrůzy třicetileté války je v tehdejší literatuře naprosto ojedinělý). Nakonec se mu podaří uprchnout do lesa, kde jej najde poustevník. Ten se pak o něj dva a půl roku stará, kvůli jeho hlouposti a nevědomosti mu dává jméno Simplicius Simplicissimus, naučí jej však číst a psát a vychová ho v dobrého křesťana. Po poustevníkově smrti se Simpilicius vydá do blízké vesnice, kam chodil s poustevníkem do kostela, najde ji však zpustošenou a plnou mrtvol, Je zajat a uvězněn vojáky, kteří jej považují za špeha. Když však jejich velitel zjistí, že zemřelý poustevník byl jeho švagr, je Simplicius propuštěn a stane se velitelovým pážetem. V této službě se setká s lidskou proradností a neřestmi, a protože opět vše hned nechápe, dostane bláznovský šat (telecí kůži). Po nějakém čase je Simplicius zajat jinou soldateskou a vystřídá několik pánů. Když se rozhodne zbavit se telecí kůže, najde jen dívčí šaty. Chvíli v nich slouží a protože je hezký i jako děvče, zamiluje se do něj jeho pán i jeho pacholek a dokonce jej chtějí znásilnit místní měšťané. S dalším pánem se dostane do kláštera zvaného Ráj, kde si konečně opatří nové šaty. Je velice úspěšný, dostane přezdívku Zelený myslivec, získá přízeň sedláků, slávu, respekt svých protivníků i velké bohatství. To mu však stoupne do hlavy, žije si na vysoké noze, má sluhu jménem Skočdopole. Stane se z něho sukničkář, ale když je jednou přistižen, musí se oženit. Po čase je o své peníze ošizen a začne se znovu živit jako sluha. Se svým pánem se dostane do Francie, kde se nechává vydržovat ženami. Pak onemocní spalničkami a jeho krásná tvář je zohyzděna. Aby se dostal zpět do Německa, prodává léčivé mastičky. Zjistí, že jeho žena mezitím zemřela, proto se znovu ožení. Jeho nová manželka je líná a zlá, jeho syn je nápadně podobný jejich pacholkovi a pro změnu dítě děvečky je podobné Simpliciovi. Překvapivě se setkává se svým otcem a dovídá se o svém skutečném původu. Muž, kterého považoval za otce, byl jen jeho opatrovník. Simplicius je synem šlechtičny a toho poustevníka z lesa. Simplicius prožívá celou řadu dalších i fantastických dobrodružství (dostane se na čarodějnický sabat, navštíví jezerního krále). Cestuje také do Ruska, kde vyrábí pro cara střelný prach. Postupně však společensky upadá, stane se z něho loupežník, tulák, žebrák a lhář. Nakonec ztroskotá s lodí, a na ostrově, kam jej vyvrhne moře, zůstane po všem, co prožil, jako poustevník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668, rozšířeno 1669, přepracováno 1671, Der abenteuerliche Simplicissimus Teutsch) je pikareskní román německého spisovatele Hanse Jakoba Christoffela von Grimmelshausena, považovaný za nejvýznamnější prozaické dílo období baroka. Román byl vydán pseudonymem German Schleifheim von Sulsfort, Grimmelshausenovo autorství zjistil Hermann Kurz až roku 1837. ", "tgt_summary": "Simplicius Simplicissimus () is a picaresque novel of the lower Baroque style, written in 1668 by Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen and probably published the same year (although bearing the date 1669). Inspired by the events and horrors of the Thirty Years' War which devastated Germany from 1618 to 1648, it is regarded as the first adventure novel in the German language and the first German novel masterpiece. ", "id": 418951} {"src_title": "Lithium-iontový akumulátor", "tgt_title": "Lithium-ion battery", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První experimenty prováděl G. N. Lewis v roce 1912. Návrh proběhl roku 1960, poté byla baterie vyvíjena hlavně v Bellových laboratořích. První prodejní verzi vyrobila firma Sony v roce 1991. Dnes mnoho lidí vidí ve vývoji bateriových akumulátorů možnost, jak vyřešit nestabilní dodávku energie z obnovitelných zdrojů (především solární a větrné elektrárny). Inovátorská firma Tesla ze stejného důvodu vyrobila obří bateriové úložiště Tesla Megapack. Jde o obří Li-Ion baterii, která by měla z trhu vytěsnit potřebu paroplynových elektráren.", "section_level": 1}, {"title": "Technologie.", "content": "Anoda je vyrobena z uhlíku, katoda je oxid kovu a elektrolyt je lithiová sůl v organickém rozpouštědle. Základní zjednodušená chemická reakce: formula_1 Uvnitř každé běžně prodávané baterie (\"battery packu\") je čip, který hlídá stav a kontroluje průběh nabíjení. Zásoby lithia se odhadují na pokrytí výroby akumulátorů pro 10 miliard automobilů. Při odhadovaném počtu automobilů a životnosti akumulátorů nelze očekávat pokrytí spotřeby do konce 21. století, pokud se od poloviny století budou vyrábět pouze elektromobily.", "section_level": 1}, {"title": "Napětí.", "content": "Jmenovité napětí Li-ion článku dané normami je 3,6 V, případně 3,7 V (USA), v případě baterií s více sériově zapojenými články pak jeho násobky (7,2-10,8-14,4-18 V), někteří výrobci uvádí i jiné hodnoty nerespektující tyto standardy. Skutečné výstupní napětí záleží na typu článku, stupni nabití a dalších faktorech, může se pohybovat např. mezi 4,2 a 3–2,5 V. Klesající napětí může sloužit k zjištění (indikaci) míry vybití akumulátoru a být regulováno pomocnou elektronikou. Tato elektronika také kontroluje překročení konečného nabíjecího i vybíjecího napětí, které jej může nenávratně zničit, tedy jej odpojí při překročení mezní hodnoty (např. 4,2 V) při nabíjení a při poklesu pod stanovenou hodnotu při vybíjení. Nezbytná elektronika však může akumulátor znehodnotit při jeho uskladnění ve vybitém stavu, protože sama jej může malým odběrem vybít pod stanovenou mez. Regulace pracovního napětí kromě mezních hodnot (zničení, exploze) může sloužit k prodloužení životnosti akumulátoru.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lithium-iontová baterie (zkráceně Li-Ion baterie) je druh nabíjitelné baterie běžně používané ve spotřební elektronice. Kvůli vysoké hustotě energie vzhledem k objemu se výborně hodí pro přenosná zařízení. V současnosti je to v této oblasti asi nejpoužívanější typ. Chemický princip je velmi podobný jako v lithium-polymerových bateriích.", "tgt_summary": "A lithium-ion battery or Li-ion battery (abbreviated as LIB) is a type of rechargeable battery. Lithium-ion batteries are commonly used for portable electronics and electric vehicles and are growing in popularity for military and aerospace applications. A prototype Li-ion battery was developed by Akira Yoshino in 1985, based on earlier research by John Goodenough, Stanley Whittingham, Rachid Yazami and Koichi Mizushima during the 1970s1980s, and then a commercial Li-ion battery was developed by a Sony and Asahi Kasei team led by Yoshio Nishi in 1991. ", "id": 1912252} {"src_title": "Hnědý tuk", "tgt_title": "Brown adipose tissue", "src_document": [{"title": "Obecná charakteristika.", "content": "Hnědý adipocyt je buňka obsahující v cytoplazmě mnoho drobných tukových kapének (na rozdíl od běžného bílého adipocytu s jednou velkou kapénkou). Soubor těchto buněk pak tvoří hnědou neboli multilokulární tukovou tkáň. Za hnědou barvu je zodpovědný cytochrom, který je ve velkém množství obsažen v mitochondriích těchto buněk. Jádro každé hnědé tukové buňky je v její cytoplazmě náhodně umístěno, na rozdíl od bílého tuku je však mohutnější a okolo něj se hromadí silně eozinofilní cytoplazmatická hmota. Histologicky hnědá tuková tkáň připomíná endokrinní žlázu. Inervována je na rozdíl od bílé tukové tkáně přímo (sympatikem) a je také bohatě cévně zásobena. Cévy a nervy jsou pouze v přepážkách, oddělujících od sebe ostrůvky hnědých adipocytů.", "section_level": 1}, {"title": "Funkce a výskyt.", "content": "Funkcí hnědého tuku je především produkce tepla. Proto se vyskytuje především v těle novorozených savců a hibernujících živočichů. U řady osob přetrvává do dospělosti. Existují výzkumy zaměřené na efekt hnědého tuku na snižování hladiny krevního cukru, což by bylo možné využít v léčbě cukrovky 2. typu. Savčí mláďata ještě nemají vyvinutou svalovou termogenezi (čili tvorbu tepla prostřednictvím svalového třesu). Hnědý tuk bychom u nich našli například na krku okolo cév vedoucích do mozku, mezi lopatkami nebo blízko ledvin a ostatních důležitých vnitřních orgánů – celkově tvoří přibližně 5 % jejich tělesné váhy. S věkem savců pak tato tkáň rychle mizí, a i když nezaniká na některých místech zcela (záda, krk), její funkce už není esenciální. I tak se však podle nejnovějších výzkumů může podílet na produkci tepla a spalování nadbytečné energie (což by mohlo být užitečné pro prevenci obezity). Rovněž se může za života savců jeho zásoba začít opět poněkud zvětšovat v souvislosti s aklimací na chlad. Lidé však, oproti ostatním primátům, ztratili jisté schopnosti přeměny tuků. Významnou úlohu v regulaci tělesné teploty má hnědý tuk také u hibernujících živočichů, a to v jejich případě i v dospělosti – pomáhá jim udržet stálou teplotu těla při podchlazení v období zimního spánku. V poslední době se zdá, že (alespoň embryologicky) mají hnědé adipocyty mnohem blíže k buňkám kosterních svalů než k bílým adipocytům.", "section_level": 1}, {"title": "Molekulární mechanismy.", "content": "Tvorba tepla hnědou tukovou tkání se také jinak nazývá netřesová termogeneze. Podstatou tohoto děje je zkratování protonového gradientu, který za normálních okolností bývá využíván k syntéze adenosintrifosfátu jakožto zdroje energie pro buňku. Ke zkratu dojde tak, že protony projdou namísto ATP syntázou zcela jiným specifickým kanálem ve vnitřní mitochondriální membráně hnědého adipocytu. Tento kanál je tvořen tzv. uncoupling (rozpřahujícím) proteinem UCP1, jinak zvaným též thermogenin. Dojde tedy k rozpřažení elektron transportního dýchacího řetězce (tím se hromadí protony v mezimembránovém prostoru mitochondrie) s oxidační fosforylací a energie vytvořená ve formě proton motilní síly je uvolněna jako teplo. To je pak rychle rozvedeno po celém těle díky bohatému cévnímu zásobení hnědé tukové tkáně. V určitém smyslu vytváří každá buňka našeho těla teplo, ale hnědý adipocyt je k produkci tepla plně uzpůsoben - ve srovnání s běžnou buňkou má mnohem více mitochondrií a ty navíc obsahují mnohem více thermogeninu.", "section_level": 1}, {"title": "Poruchy.", "content": "Ojediněle může namísto postupného ubývání hnědé tukové tkáně docházet naopak k jejímu nárůstu – jde o zhoubné bujení, jehož výsledkem může být nádor s bouřlivou produkcí tepla, tzv. hibernom.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tukové buňky neboli adipocyty jsou buňky tvořící tukovou tkáň (která je obecně pojivem). Rozlišujeme dva typy této tkáně – \"hnědou (multilokulární)\" a \"bílou (unilokulární)\", přičemž hnědá tvoří jen malé procento našeho těla. Tuková tkáň má mnoho důležitých funkcí – kromě zásobárny energie a tepelné izolace i tvarování povrchu těla, tlumení nárazů, produkce některých hormonů (např. leptin) a v případě hnědé tukové tkáně i tvorba tepla. Tuková tkáň je jedním z největších orgánů v těle člověka, u dospělého jedince tvoří přibližně 20 % váhy.", "tgt_summary": "Brown adipose tissue (BAT) or brown fat makes up the adipose organ together with white adipose tissue (or white fat). Brown adipose tissue is found in almost all mammals. ", "id": 2393729} {"src_title": "Dresdner SC", "tgt_title": "Dresdner SC", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Sportovní klub byl založen dne 30. dubna 1898 v drážďanském hotelu Stadt Coblenz. Mezi zakládající členy patřili bývalí členové Dresden English Football Club, prvního fotbalového klubu v Německu a na kontinentální Evropě. Fotbalový oddíl patřil mezi nejúspěšnější fotbalové mužstva celého Středního Německa. Mezi lety 1925 – 1930 prohrál pouze dvě utkání z devadesáti soutěžních. Do konce války dokázal nasbírat dvanáct regionálních titulů. Na začátku čtyřicátých let se stal hegemonem celého německého fotbalu. Dvakrát zvítězil v Tschammerpokalu (dnešní DFB-Pokal) a třikrát dokráčel do finále německého mistrovství. V něm zvítězil pouze dvakrát a to v sezónách 1942/43 a 1943/44. Klub se tak stal vůbec posledním mistrem Německa v jeho předválečné podobě. Původní klub zaniká těsně po ukončení druhé světové války, poté co byla všechna dřívější sportovní sdružení v sovětské okupační zóně zrušena. Po ukončení všech válečných útrap přišlo zdecimované město také o největší sportovní organizaci. Z jeho trosek vzniklo spoustu nových organizací a jednot. Ve čtvrti Friedrichstadt, kde sídlila celá původní organizace, byl založen sportovní klub SG Dresden-Friedrichstadt. Ten byl ovšem z politických důvodů zrušen v roce 1950. Většina oddílů pak byla převelena do SG Volkspolizei Dresden (pozdější Dynamo). Dalším z potenciálních nástupců se stal klub SG Dresden-Mickten (pozdější Einheit). Jeho fotbalový oddíl zanikl v roce 1966 po reformaci východoněmeckého fotbalu. Tím byla založena Lokomotive Dresden. Po znovusjednocení Německa došlo k obnovení Dresdneru SC. Fotbalový oddíl byl znovu založen po fúzi s Lokomotivou. Ostatní oddíly pak přešli z Einheitu (oddíl lehké atletiky).", "section_level": 1}, {"title": "Historické názvy.", "content": "Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Umístění v jednotlivých sezonách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nacistická éra (1933 – 1945).", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}, {"title": "Éra po obnovení (1990 – ).", "content": "Zdroj: Zdroj:", "section_level": 2}], "src_summary": "Dresdner SC (celým názvem: Dresdner Sportclub 1898 e. V.) je německý sportovní klub, který sídlí v Drážďanech. Původní klub byl založen v roce 1898. Obnoven byl po znovusjednocení Německa v roce 1990. Fotbalový oddíl od sezóny 2018/19 působí v Kreisoberlize Dresden, osmé německé nejvyšší fotbalové soutěži. Své domácí zápasy odehrává na Heinz-Steyer-Stadionu s kapacitou 4 500 diváků. Klubové barvy jsou červená a černá. ", "tgt_summary": "Dresdner Sportclub 1898 e.V., known simply as Dresdner SC, is a German multisport club playing in Dresden, Saxony. Founded on 30 April 1898, the club was a founding member of the German Football Association (Deutscher Fussball Bund or German Football Association) in 1900. The origins of the club go back still further to the predecessor side \"Dresden English Football Club\" formed in 1874 by expatriate Englishmen as Germany's first football club and possibly the earliest in continental Europe: \"Dresdener SC\" was organized by one-time German members of the \"EFC\".", "id": 690020} {"src_title": "Alexios IV. Angelos", "tgt_title": "Alexios IV Angelos", "src_document": [{"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "Alexios se narodil mezi léty 1176–1182 jako syn Isaakia Angela, příbuzného tehdejší vládnoucí dynastie Komnenů, a jeho první choti Ireně. Alexiovým prapradědem byl císař Alexios I. Komnenos a princův otec Isaakios se stal roku 1185 po zavraždění císaře Andronikos I. Komnenos císařem. Ale byl to panovník slabý: za jeho vlády prestiž říše upadala ještě rychleji, než za posledních dvou Komnenů, Byzanc přišla o Bulharsko a Isaakios byl navíc sesazen, uvězněn a oslepen roku 1195 svým bratrem Alexiem (III.) Mladý Alexios byl uvězněn spolu s otcem Isaakiem, ale později (někdy mezi léty 1201 a 1202) byl propuštěn a uprchnul za svou sestrou Irenou a švagrem, římským králem Filipem Švábským a požadoval pomoc svrženému Isaakiovi a sobě. Tento \"lobbing\" byl nakonec úspěšný. Král Filip promluvil s vůdcem nově plánovaného tažení křižáků, Bonifácem z Montferratu, a o oklice přes Konstantinopol se začalo uvažovat. Alexios se také zřejmě setkal s papežem Innocencem III. Na přelomu let 1202 a 1203 Alexios již připraveným křižákům navrhl, že když potáhnou nejprve na Konstantinopol a dosadí prince a jeho otce na trůn, dostanou od Alexia asi 200000 marek stříbra, vojenskou pomoc o síle 10000 mužů a Byzanc bude křižáky po 1 rok zásobovat. Toto rozhodnutí - vzhledem ke katastrofálnímu stavu císařské pokladnice lehkomyslné a nesmírně nezodpovědné - mělo negativní vliv na pozdější vývoj vztahů mezi Alexiem a latiny. Křižáci Alexiovu nabídku přijali a novou zastávkou (a i koncem) tažení se tedy stalo \"město měst\" - Konstantinopolis. Křižáci se spolu s Alexiem dostali před Konstantinopol v polovině roku 1203. Tehdejší císař, bratr oslepeného Isaakia Alexios III., nepodnikl vůbec nic k odražení křižáků. Tlak latinů na císaře se ale zvyšoval a Alexios se rozhodl se s nimi střetnout. V poslední chvíli však změnil názor. Namísto boje opustil 17. července 1203 Konstantinopol. Tím byla prozatím vyřešena otázky císaře, jímž se stal otec prince Alexia, Isaakios II., který svého syna přijal za spoluvládce.", "section_level": 1}, {"title": "Císařem, sesazení a skon.", "content": "Alexios byl posléze 1. srpna 1203 korunován za spolucísaře, avšak fakticky vystupoval jako \"autokrator\", protože Isaakios už moc nejevil ochotu vládnout. Oba císařové počali ihned po nástupu jednat s křižáky, kteří jim pomohli na trůn. Ti za to totiž požadovali slíbenou odměnu, a proto se panovníci rozhodli vypsat nové daně a rabovat kostely. To se však nelíbilo duchovenstvu a lidu. Alexios se snažil na obyvatele Konstantinopole zapůsobit, pokusil se vyhnat strýce Alexia z Adrianopole, ale jeho pověst se stále zhoršovala. Počaly bouře, které dosáhly vrcholu v lednu roku 1204 (který oba císaře stál trůn a později i život). Alexios se také postupně rozcházel s křižáky (kteří zůstali u Konstantinopole a do Svaté země netáhli), protože jim čím dál liknavěji vyplácel slíbenou částku. Leden 1204 byl pro Angelovce na trůnu (a Isaakia i v životě) poslední. Jednak to bylo způsobeno sociálními nepokoji, a jednak na to navazující Alexiovou žádostí křižákům o pomoc proti vzbouřencům, kteří za císaře provolali jakéhosi Nikolase Kanabu. Pád Angelovců však způsobil palácový převrat, provedený aristokracií, kterou rozzuřila císařova žádost křižákům o pomoc. Na trůn nastoupil vůdce povstalců, Alexios Dukas Murtzuflos jako Alexios V. Nový císař oba sesazené panovníky zajal. Isaakios zemřel téměř vzápětí, Alexios byl Murtzuflem uškrcen 8. února 1204.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexios IV. Angelos (řecky \"Αλέξιος Δ' Άγγελος\", \"Alexios IV. Angelos\", někdy také latinsky Alexius IV. Angelus ; 1176 či 1182 – 8. února 1204) byl byzantský spolucísař (respektive císař) v letech 1203-1204.", "tgt_summary": "Alexios IV Angelos or Alexius IV Angelus () (c. 1182 – 8 February 1204) was Byzantine Emperor from August 1203 to January 1204. He was the son of Emperor Isaac II Angelus and his first wife, an unknown Palaiologina, who became a nun with the name Irene. His paternal uncle was his predecessor Emperor Alexios III Angelus.", "id": 1723013} {"src_title": "Konfliktualismus", "tgt_title": "Conflict theories", "src_document": [{"title": "Kořeny.", "content": "Konfliktualistická teorie vychází z učení německého filosofa a publicisty Karla Marxe. Základní myšlenkou je, že pokud existují nějaké sociální celky, pak vděčí za svou existenci neustálému střetávání jednotlivých sociálních subjektů v těchto útvarech. Konflikt je nedílnou součástí společnosti. Již od raných společenství se setkáváme s konflikty mezi etnickými, náboženskými, zájmovými skupinami. Sociologové se však tímto tématem začínají intenzivněji zabývat ve 20. století, kdy konflikt začíná nabývat výrazně třídního charakteru. S postupem času vzniká konflikt i v jiných oblastech společenských vztahů. V 60. a 80. letech 20. století to byl například konflikt mezi příznivci neomezeného ekonomického růstu a ochránci přírody, nebo konflikt mezi tradičním pojetím vtahu mezi mužem a ženou, a feminismem. V globálním světě 21. století, se objevují konflikty mezi nadnárodními společnostmi, jako konflikt mezi zeměmi NATO a teroristickými skupinami, nebo mezi Světovou zdravotnickou organizací a nadnárodními tabákovými společnostmi. Sociální konflikt lze považovat jak za krajně nebezpečnou záležitost, v podobě mezinárodních, rasových, náboženských, generačních, manželských či jiných konfliktů, tak i za „hybnou sílu dějin“ nebo „motor pokroku“. Obecně je dle učení marxismu i moderní sociologie velmi těžké určit, kudy hranice mezi konfliktem blahodárným a konfliktem vše zničujícím vede. Oba přístupy však tento fenomén vnímají kladně a tvrdí, že konflikt přispívá ke zdravému vývoji společnosti a zastávají názor, že potlačování konfliktu přispívá k umrtvování společenského života, stagnaci a hraničí s totalitarismem. Optimistický pohled na sociální konflikt má své opodstatnění jak teoretické, tak i historické či politické. „Po historické stránce souvisí kladné oceňováni konfliktů s viděním světa, které se prosazovalo v minulém století v přímé souvislosti s přechodem od tradiční společnosti ke společnosti moderní.“", "section_level": 1}, {"title": "Konfliktualistické paradigma.", "content": "Vzniká v průběhu 50. let 20. století a předpokládá, že jakákoliv forma společenského soužití vyhovuje vždy pouze jedné části společnosti, ostatní jsou k účasti na daném sociálním řádu donuceni, i když to pro ně není zpravidla výhodné. Základním východiskem tohoto paradigmatu je neodstranitelná protikladnost zájmů. Teorie konfliktů se rozšířila hlavně v USA a je spjata se jmény sociologů jako jsou Lewis Coser, Charles Wright Mills a také Ralf Dahrendorf. Konfliktualistické paradigma tedy vychází z dominance konfliktních vztahů. Tento neustálý konflikt je zdrojem dynamiky sociálního útvaru. Výraznou hodnotou, od které se toto pojetí odvíjí, je svoboda jednotlivce. Konflikt však není uvažován v rovině individuálních vztahů, neboť v tomto boji všech proti všem by se ztratil základní rozměr konfliktu a skutečnosti, které mají poznamenávat celkový charakter sociálního útvaru, by byly značně rozdrobené. Jako základní se proto uvažuje konflikt mezi velkými sociálními skupiname, ve kterých jsou důležité individuální zájmy zahrnuty v transformované podobě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konfliktualismus je směr a oblast výzkumu v soudobé sociologii a politologii, zabývající se společenskými jevy a procesy z hlediska schématu konfliktu. Jako konflikt chápe každý střet ve společnosti, v němž se zúčastněné strany dostávají do vzájemného rozporu. Popisuje, modeluje a formalizuje konflikty mezi sociálními systémy, geografickými oblastmi, třídami a politickými stranami, mezi jednotlivci, mezi jednotlivcem a skupinou, dále konflikty v rodině, manželství generační konflikty a podobné.", "tgt_summary": "Conflict theories are perspectives in sociology and social psychology that emphasize a materialist interpretation of history, dialectical method of analysis, a critical stance toward existing social arrangements, and political program of revolution or, at least, reform. Conflict theories draw attention to power differentials, such as class conflict, and generally contrast historically dominant ideologies. It is therefore a macro-level analysis of society. ", "id": 2205385} {"src_title": "Oxid dusnatý", "tgt_title": "Nitric oxide", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Průmyslově se vyrábí katalytickou oxidací amoniaku (jako katalyzátor se používá platinová čerň dopovaná 10 % rhodia), což je zároveň i první krok při výrobě kyseliny dusičné: Příprava oxidu dusnatého přímou oxidací dusíku kyslíkem je velmi obtížná, neboť je to reakce zvratná a je za normální teploty posunuta zcela vlevo, protože je silně endotermická. Teprve při teplotě kolem 3000 °C je v reakční směsi kolem 10 % oxidu dusnatého. Přesto se touto metodou, zvanou Birkelandova, v minulosti NO vyráběl vedením proudu vzduchu elektrickým obloukem, který vzduch zahřál na teplotu kolem 2000 °C. Směs se rychle ochladila a tím se zabránilo zpětnému rozkladu NO na původní prvky. Výtěžnost reakce byla kolem 2 %. Stejnou cestou vzniká oxid dusnatý i v motorech automobilů a uvolňuje se do ovzduší ve výfukových plynech, kde působí jako součást kyselých dešťů. Laboratorně lze oxid dusnatý připravit redukcí zředěné kyseliny dusičné mědí: Případně redukcí oxidem siřičitým: Jinou metodou je redukce dusičnanů v kyselém prostředí železnatými solemi, např. chloridem železnatým za přítomnosti kyseliny chlorovodíkové (solné) nebo také redukcí kyseliny dusičné oxidem uhelnatým", "section_level": 1}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Přestože molekula NO má jeden volný nepárový elektron (má tedy radikálovou povahu), podobně jako oxid dusičitý, za normální teploty nevytváří dimer. Ten vzniká teprve za velmi nízkých teplot v kapalné fázi čímž se vysvětluje skutečnost, že bod varu oxidu dusnatého je přibližně o 30 °C vyšší než u látek s podobnými molekulami. S vodou NO nereaguje, pouze se v ní mírně rozpouští. Po chemické stránce je silným oxidovadlem, reagujícím s kovy, organickými látkami a řadou jiných chemických sloučenin. Snadno se oxiduje volným kyslíkem na oxid dusičitý (tato reakce je zároveň druhý krok při výrobě kyseliny dusičné): Reakcí s halogeny poskytuje halogenidy nitrosylu NOX (kde X je halogen). Reakcí s hydroxidy alkalických kovů vzniká dusitan, voda a podle koncentrace hydroxidu oxid dusný nebo dusík: Skupina NO také vystupuje jako nitrosylový ligand v mnoha komplexních sloučeninách. Např. v kvalitativní analytické chemii (a též jako léčivo) se používá nitroprussid sodný Na[Fe(CN)NO]·2 HO (dihydrát pentakyano-nitrosylželezitanu sodného). Většina nitrosylových komplexů má intenzivní rudou, hnědou nebo černou barvu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Oxid dusnatý, respektive sloučeniny, při jejichž rozkladu se oxid dusnatý uvolňuje, našly využití v lékařství jako látky uvolňující hladkou svalovinu při křečích nebo astmatu. Při větších dávkách těchto látek (aplikuje se inhalačně nebo intramuskulárně) může ovšem dojít k chvilkové srdeční slabosti. NO je důležitým meziproduktem při výrobě kyseliny dusičné a je používán také v potravinářském průmyslu, ale i při výrobě airbagů, polovodičů a paliv, které zvyšují výkon motorů závodních aut.", "section_level": 1}, {"title": "Role v organismu.", "content": "Oxid dusnatý má mnoho rolí v těle organizmů včetně člověka. Konkrétně způsobuje účinkem na hladké svalstvo cévy tzv. vazodilataci (rozšíření cév), dále erekci penisu a také uvolnění svalstva v trávicí soustavě, což hraje roli ve schopnosti střev posunovat potravu dále. Mimo to dochází k tvorbě oxidu dusnatého i v samotné centrální nervové soustavě, kde má zřejmě jistou roli v učení a vzniku paměti; každopádně zde má NO funkci neurotransmiteru. Na rozdíl od klasických neurotransmiterů nepůsobí prostřednictvím membránových receptorů, ale volně difunduje do buněk, (volumová transmise) s krátkým poločasem, aktivuje guanylátcyklázu (její cytoplasmatickou solubilní isoformu, sGC) a tím stimuluje produkci cGMP z GTP. Aktivuje cGMP-dependentní proteinkinázu (PKG), downstream target napětově řízené draslíkové kanály (Kv3) ia Erk indukuje expresi c-Fos (IEG) a BDNF, otevírá kanály regulované cyklickými nukleotidy, např. HCN1 (hyperpolarization-activated cyclic nucleotide-gated channel). NO je nekonvenční neurotransmiter, nesplňuje kritéria pro zařazení mezi klasické transmitery (není skladován ve vezikulech, není mechanismus pro reuptake, nepůsobí na receptory), aktivace nNOS Ca2+ dependentní, úloha v regulaci plasticity, tj. zvýšená produkce NO důsledkem aktivace NMDA receptorů a retrográdní synaptická signalizace, častěji inhibiční efekt o druhým retrográdním signalizačním systémem endokanabinoidní, efekt zpravidla excitační (CB1 receptor) Jde o eden z mechanismů LDT (long-term depression), např. v cerebellu, Vazodilatace cév mozku skrze lokální zvýšení krevního průtoku při zvýšené neuronální aktivitě. Produkce NO je jedním z mechanismů, ale vazodilatační funkci má NO i na periferii, např. sildenafil (Viagra) je inhibitor PDE5 a uvolnění NO mechanismem účinku nitroglycerinu u anginy pectoris. Mimoto byl oxid dusnatý identifikován i v dalších tkáních, jako je srdeční i kosterní svalovina.", "section_level": 1}, {"title": "Patofyziologie.", "content": "Patologie zahrnují nitrosativní stres, potenciální poškození proteinů nitrosylací a nitrotyrosinací, poškození DNA a mitochondriální dysfunkce. Neurodegenerativní procesy nevyvolá NO jako primární příčina ale amplifikující a akcelerující faktor. abnormální aktivita NO popsána u řady neurodegenerativních onemocnění, např. Alzheimer (zvýšená nitrotyrosinace proteinů včetně tau), Parkinson (nitrace alpha-synucleinu přispívá k jeho agregaci), roztroušená skleróza (peroxynitrit) a ALS. Ischemie mozku vychází z rozporuplných dat, ale funkce jsou spíše protektivní, jedním z možných mechanismů je potlačení zánětu a apoptózy v postischemické fázi (NO inhibuje NF-κB)-", "section_level": 2}, {"title": "Biosyntéza a degradace.", "content": "Oxid dusnatý se v těle vyrábí prostřednictvím syntáz oxidu dusnatého čili NO syntáz (NOS), její neuronální nNOS isoforma, mimo CNS existuhe ještě endotheliální eNOS a inducibilní iNOS) z argininu. Aktivita nNOS stimulována vstupem kalcia do buněk via kalmodulin-dependentní kinázy), významná role NMDA receptorů ori úlohu NO v plasticitě. nNOS je přes PSD-95 prostorově asociována s NMDA. Mechanismus degradace je nejistý, pravděpodobně stráven erytrocyty v cévách mozku (NO interaguje s hemoglobinem).", "section_level": 2}], "src_summary": "Oxid dusnatý (NO) je jedním z pěti oxidů dusíku. Je to za normální teploty bezbarvý, paramagnetický plyn, pro člověka jedovatý a za přítomnosti vlhkosti leptající. Zajímavostí je, že má poměrně významnou biologickou roli v organismu.", "tgt_summary": "Nitric oxide (nitrogen oxide or nitrogen monoxide) is a colorless gas with the formula. It is one of the principal oxides of nitrogen. Nitric oxide is a free radical, i.e., it has an unpaired electron, which is sometimes denoted by a dot in its chemical formula (·N=O or ·NO). Nitric oxide is also a heteronuclear diatomic molecule, a historic class that drew researches which spawned early modern theories of chemical bonding. ", "id": 1926359} {"src_title": "Xavier Naidoo", "tgt_title": "Xavier Naidoo", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodina, dětství.", "content": "Narodil se 2. října roku 1971 v německém Mannheimu rodičům pocházejícím z Jihoafrické republiky. Jeho matka byla arabského původu, otec německo-indického. V důsledku tmavší barvy pleti se v mládí setkával s rasistickými útoky na svoji osobu. Hudbě se věnoval již od raného dětství - účinkoval v kostelním sboru a ve skupině \"Just 4 Music\".", "section_level": 2}, {"title": "Počátek kariéry.", "content": "V roce 1992 Xavier přerušil učení se na kuchaře, aby mohl odcestovat do USA, kde měl příležitost vystupovat a také nahrát sólové album. To bylo vydáno roku 1993 pod názvem \"Seeing is Believing\", avšak Xavier nebyl spokojen s jednáním nahrávací firmy, a tak se vrátil zpět do Německa.", "section_level": 2}, {"title": "Úspěchy v Německu.", "content": "Po návratu do rodné země si Xavierova talentu povšiml hudební producent Moses Pelham, jenž se rozhodl angažovat jej ve svém \"Rödelheim Hartreim Projektu\" jako zpěváka. Z RHP vznikl později label \"3p\" (Pelham Power Production), pod nímž vydávala svá alba i rapperka Sabrina Setlur a s níž Xavier nahrál singly \"Freisein\" a skladbu ze soundtracku k thrilleru \"Anatomie\", \"Alles\". Pod tímto labelem bylo vydáno roku 1998 i jeho první německé sólové album \"Nicht von dieser Welt\", se singly \"20 000 Meilen\", \"Nicht von dieser Welt\", \"Führ mich ans Licht\". Píseň \"Sie sieht mich nicht\" se nachází i na soundtracku k filmu \"Asterix a Obelix\".", "section_level": 2}, {"title": "Die Söhne Mannheims.", "content": "V roce 1995 se Xavier rozhodl založit vlastní skupinu a spolu s několika svými přáteli tento nápad uskutečnil. Název kapela získala podle města, v němž se většina členů narodila nebo zde momentálně žila. Xavier plánoval i založení labelu Söhne Mannheims, což bylo proti vůli Mosesi Pelhamovi, důsledkem byl odchod Xaviera od \"3p\". Po dlouhých přípravách vydali Söhne Mannheims v roce 2000 své první album \"Zion\", se singly \"Geh davon aus\", \"Dein Glück liegt mir am Herzen\" aj.", "section_level": 2}, {"title": "2002 - současnost.", "content": "Během pauzy Söhne Mannheims pracoval Xavier na dalším sólovém albu, jež vyšlo roku 2002 - \"Zwischenspiel/Alles für den Herrn\" a singly \"Bevor du gehst\", \"Wo wilst du hin\" a \"Abschied nehmen\". Ve spolupráci s americkým rapperem RZA (člen Wu-Tang Clanu) nazpíval v roce 2003 mimořádně úspěšný singl \"Ich kenne nichts\" (v anglické verzi \"I ́ve never seen\"). Skladba byla vydána na albu \"The World according to RZA\". V témže roce se opět sešli členové Söhne Mannheims a v červnu 2004 následovalo album \"Noiz\" a singly \"Vielleicht\", \"Dein Leben\", \"Und wenn ein Lied\" a \"Wenn du schläfst\". Roku 2005 vyšlo sólové album Xaviera Naidoo s názvem \"Telegramm für X\". Součástí byly singly \"Dieser Weg\", \"Bist du am Leben interessiert?\", \"Zeilen aus Gold\" a \"Was wir alleine nicht schaffen\". Xavier též napsal a nazpíval píseň \"Danke\" jako poděkování národnímu fotbalovému týmu Německa za 3. místo na Světovém fotbalovém šampionátu 2006. Společně se Söhne Mannheims se v roce 2008 podílel na koncertě \"Xavier Naidoo vs. Söhne Mannheims : Wettsingen in Schwetzingen\" v rámci série \"MTV Unplugged\". Rok 2009 se pro Xaviera nesl ve znamení množství nových alb: dlouho očekávaná 3. studiová kompilace Söhne Mannheims \"IZ ON\" spatřila světlo světa v červenci; počátkem října bylo vydáno Xavierovo sólové trojalbum \"Alles kann besser werden\". Titul sestává z tematicky oddělených částí, ve svých textech se mimo jiné zabývá otázkou německé politiky i mezinárodními vztahy. Xavier se účastní také mnohých charitativních akcí a projektů bojujících proti rasismu. Příkladem může být německý hudební antirasistický projekt \"Brothers keepers\" a jejich alba \"Lichtkultur\" (2001) a \"Am I Brother ́s keeper?\" (2005). Spolupracuje i se skupinou \"Zeichen der Zeit\", která sdružuje německé věřící interprety, alba: \"Zeichen der Zeit\" (2004) a \"David Generation\" (2006).", "section_level": 2}], "src_summary": "Xavier Kurt Naidoo (* 2. říjen 1971, Mannheim, Německo) je jedním z nejúspěšnějších německých soulových zpěváků současnosti. Zároveň je i textařem, jeho písně mívají často náboženský, křesťanský motiv.", "tgt_summary": "Xavier Kurt Naidoo (born 2 October 1971), also known by his stage name Kobra, is a German soul and R&B singer/songwriter, record producer, and occasional actor. He is a founding member of the German band Söhne Mannheims, and started two record labels, Beats Around the Bush and Naidoo Records. Naidoo also has a successful solo career. His debut album \"Nicht von dieser Welt\" (1998) has sold over 1 million records, and all his next six albums \"Zwischenspiel – Alles für den Herrn\" (2002), \"Telegramm für X\" (2005), \"Alles kann besser werden\" (2009), \"Danke für's Zuhören\" (2012), \"Bei meiner Seele\" (2013) und \"Nicht von dieser Welt 2\" (2016) reached number 1 on the German album charts. Most of his songs are in German, however, he has also released a couple of English songs. ", "id": 378219} {"src_title": "Vladimír II. Monomach", "tgt_title": "Vladimir II Monomakh", "src_document": [{"title": "Vláda v Černigově a Perejaslavli.", "content": "Vladimír Monomach byl nadaným a energickým válečníkem a schopným panovníkem. Na kyjevský trůn však usedl až ve věku šedesáti let po smrti svého bratrance Svjatopolka Izjaslaviče v roce 1113. Jako dítě vyrůstal na knížecím dvoře svého otce v Perejaslavli. Když se kníže Vsevolod ujal vlády v Kyjevě (1076 – 1077 a znovu 1078), svěřil mu do správy významné starobylé město, Černigov a postupně ho pověřoval různými vojenskými úkoly. Šlo především o obranu země před kořistnickými nájezdy kočovných Polovců (Kumánů), kteří žili v jižních stepích, ale také o neustálé rozbroje mezi rurikovskými knížaty. Vladimír se stal značně populárním, přesto odmítl po smrti svého otce usednout na kyjevský trůn a dal přednost svému bratranci Svjatopolkovi II., jemuž náležel na základě seniorátního práva. Roku 1094 napadl Černigov společně s Polovci další z Vladimírových bratranců, ctižádostivý a bojovný Oleg Svjatoslavič a poplenil okolí města. Vladimír s ním uzavřel mír a odešel do otcovské Perejaslavle, kde vládl až do roku 1113. Perejaslavl se nacházela na pomezí ruského státu a stepí, byla proto snadným cílem nájezdů Polovců. Vladimír s nimi vedl mnoho dalších válek a dosáhl vynikajících výsledků. V letech 1103–1111 je zatlačil až za Don, k dolní Volze. To bylo nepochybně jedním z důvodů, proč byl roku 1113 povolán na kyjevský knížecí stolec, přestože na něj stále neměl z hlediska nástupnických zvyklostí právo.", "section_level": 1}, {"title": "Kyjevský kníže.", "content": "Jako kyjevský kníže dokázal Vladimír II. dočasně zastavit politické tříštění kyjevské říše a prosadit autoritu velikého knížete nad většinou ruského území. Vládu dokázal zajistit také svému nejstaršímu synovi Mstislavovi (1125–1132), po jehož brzké smrti se kyjevská říše začala rychle rozpadat.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Vladimírovou první ženou se stala Gita z Wessexu, dcera anglického krále Harolda II. Godwinsona. Podruhé se oženil s urozenou řeckou ženou neznámého jména. Z obou manželství měl celkem osm synů. Mezi nejstarším a nejmladším byl věkový rozdíl více než 35 let. Nejstarší Mstislav se stal po otcově smrti kyjevským knížetem (1125–1132), jeden z nejmladších Jurij Dolgorukij knížetem vladimirským a později také velikým knížetem kyjevským (1154–1157).", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladimír II. Monomach (1053 – 19. května 1125) byl kyjevský kníže z rodu Rurikovců, vládl v letech 1113 až 1125. Byl synem Vsevoloda I. Jaroslaviče a jeho první řecké manželky, dcery nebo neteře byzantského císaře Konstantina IX. Monomacha, po němž získal své přízvisko.", "tgt_summary": "Vladimir II Monomakh (Old East Slavic: Володимѣръ Мономахъ, \"Volodimer Monomakh\"; Christian name: \"Vasiliy\", or \"Basileios\") (26 May 1053 – 19 May 1125) reigned as Grand Prince of Kievan Rus' from 1113 to 1125.", "id": 495584} {"src_title": "Johann Georg Hamann", "tgt_title": "Johann Georg Hamann", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Hamann se narodil v pietistické rodině lázeňského a ranhojiče, v letech 1746-1752 studoval v Královci luterskou teologii, práva, jazyky a filosofii, univerzitu však nedokončil, stal se správcem v Livonsku a soukromě se věnoval studiu. Ve službách bohatého obchodníka z Rigy žil v letech 1756-1758 v Londýně, kde prožil duchovní krizi a osvícení a věnoval se studiu Bible. Pod vlivem G. Bruna, Leibnize, Spinozy a novoplatónismu zdůrazňoval význam Stvoření a Vtělení Božího, jednotu rozumu a smyslů i pojmu a viditelného znaku, v opozici vůči osvícenskému racionalismu – včetně svého přítele Kanta. Po návratu do Královce uzavřel „sňatek ve svědomí“ s Annou Schumacherovou, s níž měl čtyři děti. Vykonával různá občanská povolání a roku 1762 navázal přátelství s Johannem Gottfriedem Herderem, jehož výrazně ovlivnil. Patrně pro vadu řeči se nestal učitelem a Kant mu zprostředkoval místo u celní správy, kde využil své jazykové znalosti, zároveň mu však zbylo dost času na jeho zájmy. Napsal mnoho recenzí pro Královecký učený časopis a 1787 požádal o penzionování. Pak odjel do Münsteru k Friedrichu Heinrichu Jacobimu, kde také zemřel. Byl pochován na místním hřbitově 'Überwasser-Friedhof'.", "section_level": 1}, {"title": "Vliv a význam.", "content": "Hamann je považován za předchůdce hnutí \"Sturm und Drang\" a významně ovlivnil Herdera i Goetha, který o něm řekl, že je to jedna z nejbystřejších hlav své doby. Velký vliv měl i na mladého Hegela a zejména na Sørena Kierkegaarda. Jedním z klíčových pojmů jeho myšlení je „jednota protikladů“ (\"coincidentia oppositorum\") Mikuláše Kusánského, jednota těla a duše, rozumu a smyslů, osudu a svobody v životě i v tajemstvích křesťanské víry. Na rozdíl od osvícenců byl Hamann přesvědčen, že vnitřní život člověka není ovládán jasným rozumem, nýbrž probíhá v pološeru „nevědění“ a od spisovatelů i myslitelů vyžadoval „vřelost libovůle“. Jeho vcelku krátké spisy jsou psány dosti temným jazykem a tíhnou k iracionálnímu. Z jeho odkazu pak hojně čerpal i Friedrich Schelling a Ernst Jünger. Stálé pozornosti se těší i jeho spisy o jazyce. Sebrané spisy, které znovu vyšly v roce 1999, mají 6 svazků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Georg Hamann (27. srpna 1730 Královec – 21. června 1788 Münster) byl německý filosof a spisovatel. Citový a mystický styl jeho spisů inspiroval hnutí \"Sturm und Drang,\" německou romantiku a S. Kierkegaarda. Někdy se nazývá „mág severu“.", "tgt_summary": "Johann Georg Hamann (; ; August 27, 1730 – June 21, 1788) was a German Lutheran philosopher from Königsberg known as “the Wizard of the North” who was one of the leader figures of post-Kantian philosophy. His work was used by his student J. G. Herder as the main support of the \"Sturm und Drang\" movement, and is associated with the Counter-Enlightenment and Romanticism. ", "id": 626501} {"src_title": "Konstantin II.", "tgt_title": "Constantine II (emperor)", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Narodil se ve městě Arelate (dnešní Arles) jako nejstarší ze synů Konstantina Velikého a Fausty. 1. března 317 se stal z otcovy vůle \"caesarem\" a ve věku sedmi let se zúčastnil tažení proti Sarmatům. V deseti letech byl formálně pověřen správou Galie na místo svého popraveného nevlastního bratra Crispa. Podle nápisu pocházejícího patrně z roku 330 získal Konstantin II. titul \"Alamannicus\", což by mohlo dokládat, že jeho vojevůdci dosáhli vítězství nad Alamany. V roce 332 působil jako velitel v průběhu otcovy kampaně proti Gótům. Někdy před rokem 335 se oženil, avšak jméno jeho manželky není známo. V letech bezprostředně před otcovou smrtí pobýval v Galii.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po smrti Konstantina Velikého 22. května 337 následovaly zmatky, během nichž vojsko vyvraždilo většinu mužských členů konstantinovské dynastie kromě Konstantinových synů. V září téhož roku se Konstantin II. setkal se svými bratry Constantiem II. a Constantem v Panonii, kde byli vojáky společně provoláni za \"augusty\". Každý z bratrů měl vládnout nad třetinou římské říše, přičemž Konstantinovi II. byly přiděleny do správy Galie, Británie a Hispánie. Obdobně jako jeho mladší bratři byl i Konstantin vychován jako křesťan. Brzy po uchopení moci se proto zapojil do sporu mezi různými křesťanskými směry. Západní část říše byla nakloněna zastáncům nicejského vyznání a vystupovala proti ariánům. Konstantin II. proto osvobodil z vyhnanství biskupa Athanasia, jemuž povolil návrat do Alexandrie. Tento čin vyvolal napětí ve vztazích mezi Konstantinem II. a Constantiem II., který podporoval ariánství. Konstantin II. si nárokoval postavení staršího z \"augustů\" (\"senior Augustus\") a vystupoval jako poručník mladšího Constanta, který vládl v Itálii. Mezi oběma bratry ale brzy vypukl otevřený konflikt. V roce 340 se Konstantin II. pokusil bratra sesadit a vytáhl v čele silného vojska do Itálie. V bitvě nedaleko města Aquileia byl však přepaden ze zálohy a zabit. Vítězný Constans poté ovládl celé území, které předtím náleželo Konstantinovi II.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flavius Claudius Constantinus (únor 316 Arelate, Galie – zima/jaro 340 u Aquileie, Itálie), známý jako Konstantin II., byl římským císařem v letech 337 až 340.", "tgt_summary": "Constantine II (; January/February 316 – 340) was Roman Emperor from 337 to 340. Son of Constantine the Great and co-emperor alongside his brothers, his attempt to exert his perceived rights of primogeniture led to his death in a failed invasion of Italy in 340.", "id": 2355604} {"src_title": "Anne Desclos", "tgt_title": "Anne Desclos", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodila se do dvojjazyčné rodiny v Rochefort v Charente-Maritime a v raném věku začala číst francouzsky a anglicky. Po absolvování pařížské Sorbony,pracovala jako novinářka až do roku 1946, kdy se přidala ke Gallimard Publishers, kde pracovala jako redakční sekretářka a tam také získala svůj pseudonym Dominique Aury. Jako zanícená čtenářka anglické a americké literatury Desclos buďto přeložila nebo představila francouzským čtenářům díla slavných autorů, jako jsou např. Algernon Charles Swinburne, Evelyn Waugh, Virginia Woolfová, T. S. Eliot, Francis Scott Fitzgerald a mnoho dalších. Stala se vysoce uznávanou literární kritičkou a byla členkou mnoha porot udílejících literární ocenění. Její milenec a zaměstnavatel Jean Paulhan učinil poznámku o tom, že žádná žena není schopna napsat erotický román. Aby Desclos dokázala, že se mýlil, napsala sadomasochistický ilustrovaný román s názvem Histoire d'O (\"Příběh O\"), který byl publikován pod pseudonymem Pauline Réage v červnu 1954. Nejenom, že tento kontroverzní román dokázal, že se Paulhan mýlil, ale zaznamenal také komerční úspěch. Vzbudil také spekulace o pravé identitě autorky. Mnozí pochybovali, o tom, že se jedná o tak rezervovanou, intelektuálně založenou a skoro puritánskou ženu, jakou byla Dominique Aury. K tomu všemu, obrázkový obsah knihy zažehl tak velkou kontroverzi, že následující březen státní představitelé vznesli obvinění za oplzlost vůči vydavateli a záhadnému autorovi, který byl roku 1959 vyveden ze soudní síně. Nicméně soudce nařídil veřejný zákaz této knihy a její omezení prodeje mladistvým. Po vypršení veřejného zákazu v roce 1967 vydala závěr Příběhu O s názvem \"Retour à Roissy\", a to opět pod pseudonymem Pauline Réage. Podle současného životopisu zpracovaného Angie Davidem, Desclos toto pokračování nenapsala. V roce 1975 dělala Anne Desclos rozhovor na téma erotických knih s autorkou a novinářkou Régine Deforgesová, v té době stále nebylo jasné, že je autorkou Příběhu O. Autorství přiznala až čtyřicet let po vydání knihy v rozhovoru pro magazín The New Yorker. V některých částech svého života vedla aktivní bisexuální život. Anne Desclos zemřela v Corbeil-Essonnes v Île-de-France.", "section_level": 1}, {"title": "Adaptace.", "content": "V roce 2000 Guido Crepax zkombinoval její Příběh O s nejznámějším dílem Markýze de Sade Justýna a vytvořil z nich ilustrovanou verzi románu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anne Desclos (23. září 1907, Rochefort, Francie – 27. dubna 1998, Corbeil-Essonnes) byla francouzská novinářka a spisovatelka píšící pod pseudonymy \"Dominique Aury\" a \"Pauline Réage\".", "tgt_summary": "Anne Cécile Desclos (23 September 1907 – 27 April 1998) was a French journalist and novelist who wrote under the pseudonyms Dominique Aury and Pauline Réage, and is best known for her erotic novel \"Histoire d'O\" (\"Story of O\").", "id": 1971463} {"src_title": "Constans", "tgt_title": "Constans", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Přesné datum a místo Constantova narození nejsou vinou torzovitosti pramenů známy. Po otci byl princ vnukem Diocletianova \"caesara\" Constantia Chlora, po matce pocházel z rodu Maximiana Herculia. Rodiče v tuto dobu již vychovávali syny Konstantina a Constantia, přičemž Konstantin Veliký měl ze vztahu s Minervinou ještě syna Crispa. V dětském věku ztratil Constans matku, kterou dal Konstantin za nejasných okolností roku 326 popravit. Jeho výchova probíhala v křesťanském rámci a velký důraz se kladl zvláště na rétoriku (řečník Aemilius Magnus Arborius). Asi v roce 335 odešel Constans jako \"caesar\" do Itálie, aby zde převzal řízení státních záležitostí (jurisdikce se vztahovala i na Illyricum a severní Afriku). Jeho poručníkem byl patrně už tehdy starší bratr Konstantin, který pobýval v Galii. Constantovy zásnuby s Olympiadou, dcerou prefekta pretoriánů Flavia Ablabia, vyzněly z neznámých důvodů do prázdna – ze sňatku sešlo.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Po smrti Konstantina Velikého 22. května 337 vyvraždila armáda téměř všechny členy konstantinovské dynastie kromě Konstantina (II.), Constantia a Constanta a jejich dvou bratranců. Důvodem byla patrně snaha odstranit potenciální rivaly císařových synů a zabezpečit jejich bezproblémové následnictví v říši. Role tří princů v této vlně čistek je nejasná, v případě sotva zletilého Constanta je však vina spíše nepravděpodobná. Některé prameny pokládají za původce vražd prostředního z bratrů Constantia (II.), jiné naznačují, že akce byla spontánní. Dne 9. září 337 přijali Konstantin II., Constantius II. a Constans titul \"augustus\" a o několik měsíců později si na konferenci ve Viminaciu rozdělili říši na tři části. Constans obdržel podle očekávání Itálii, Afriku a na Balkáně část držav Flavia Dalmatia, jednoho ze zabitých členů konstantinovské dynastie. Konstantin II. dostal do správy Galii, Británii a Hispánii, zatímco Constantius II. měl vládnout na východě. Mezi Konstantinem a Constantem došlo brzy nato ke konfliktu, jehož příčinou byly legislativní otázky – Konstantin vydával zákony i jménem Constanta a vzhledem k bratrovu mládí se choval dál jako jeho poručník. Constans se dožadoval změny a vzmáhající se napětí uvrhlo impérium na pokraj občanské války. Aby si kryl záda, odstoupil Constans druhému bratru Constantiovi roku 339 Thrákii i s Konstantinopolí. Konstantinův pokus rozhodnout spor vojensky byl u Aquileie v prvních měsících roku 340 odražen. Jeho území se zmocnil Constans, sám Konstantin II. zahynul. V letech 341–342 bojoval Constans úspěšně proti Frankům a počátkem roku 343 navštívil Británii. Spisovatel Iulius Firmicus Maternus neuvádí důvod pobytu, patrně však císař zasahoval proti Piktům a Skotům, neboť cestu přes Lamanšský průliv vykonal v nebezpečných zimních měsících. Do konce čtyřicátých let již k větším tažením za hranice nedošlo – Germáni, Piktové i Sarmati se drželi od říše v uctivé vzdálenosti.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženská politika.", "content": "Na rozdíl od svého bratra Constantia, s nímž v letech 340–350 společně vládl římské říši, nebyl Constans příznivec arianismu, nýbrž křesťanské ortodoxie. V letech 342–345 se celkem třikrát sešel s alexandrijským biskupem Athanasiem, hlavním odpůrcem ariánů. Vztahy s Constantiem II., který řadu východních biskupů poslal za jejich názory do vyhnanství, klesly na bod mrazu. Podle svých apologetů císař štědře obdarovával kostely a v Africe se pokoušel dosáhnout jednoty mezi katolíky a donatisty (asi v letech 347/348). Vůči judaismu se choval snášenlivě, naproti tomu podnikl určité kroky proti pohanským kultům. Na sklonku své vlády též přikročil k perzekuci donatistů. Vztahy s bratrem se po roce 346 normalizovaly.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Antičtí autoři přinášejí mnoho důkazů, že Constantova vláda byla poměrně neoblíbená. Vysoké daně, postup proti ariánům, donatistům i pohanům a tvrdé vymáhání disciplíny v armádě popudily různé společenské vrstvy v římské říši. Bylo jen otázkou času, kdy se nahromaděná nespojenost projeví. Dne 18. ledna 350 vypukla v Autunu vzpoura vedená vojevůdcem Magnentiem a prakticky celé vojsko ji hned s nadšením přijalo. Constans, který kromě nejbližšího okolí nenašel nikde podporu, musel uprchnout, svým pronásledovatelům však neunikl. Vojevůdce Gaiso ho dopadl s jezdeckým oddílem v kastelu Helena (Elne) u Pyrenejí a zabil ho. Magnentius nato ovládl celý západ impéria.", "section_level": 2}], "src_summary": "Flavius Iulius Constans (mezi 320 a 323 – únor 350 u Elne v jižní Galii) byl římský císař panující v letech 337–350. Byl třetím a zároveň nejmladším synem Konstantina Velikého a Fausty, dcery Maximiana Herculia. V letech 333–337 užíval titulu \"caesara\", tj. Konstantinova spoluvladaře, podobně jako jeho starší bratři (ti titul obdrželi již dříve).", "tgt_summary": "Constans (Flavius Julius Constans Augustus; c. 323 – 350) or Constans I () was Roman Emperor from 337 to 350. He defeated his brother Constantine II in 340, but anger in the army over his personal life (homosexuality) and favouritism towards his barbarian bodyguards led the general Magnentius to rebel, resulting in the assassination of Constans in 350.", "id": 1914149} {"src_title": "Lebesgueova míra", "tgt_title": "Lebesgue measure", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Jestliže délku (otevřeného, uzavřeného nebo polouzavřeného) intervalu formula_1 označíme formula_2, pak pro libovolnou podmnožinu formula_3 definujeme její Lebesgueovu vnější míru formula_4 jako Lebesgueova míra je definovaná na Lebesgueově sigma algebře, která je kolekcí všech množin E splňujích „Carathéodoryovo kritérium“. Toto kritérium požaduje, aby pro každé formula_6 Pro libovolnou množinu v Lebesgueově sigma algebře se Lebesgueova míra rovná její Lebesgueově vnější míře formula_8. Množiny, která nepatří do Lebesgueovy sigma algebry, nejsou Lebesgueovsky měřitelné. Takové množiny existují, tj. Lebesgueova sigma algebra je vlastní podmnožinou potenční množiny formula_9.", "section_level": 1}, {"title": "Intuice.", "content": "První část definice říká, že podmnožina formula_10 reálných čísel je omezena na svou vnější míru pokrytím množinami otevřených intervalů. Každá z těchto množin intervalů formula_11 pokrývá formula_10 v tom smyslu, že sjednocení intervalů obsahuje formula_10. Celková velikost libovolné množiny intervalů pokrytí může být klidně větší než míra formula_10, protože formula_10 je podmnožinou sjednocení intervalů, a intervaly tedy mohou obsahovat i body, které v formula_10 nejsou. Lebesgueova vnější míra je největší dolní závora (infimum) velikostí všech možných takových množin. Intuitivně je to celková velikost takové množiny intervalů, které se vejdou do formula_10 co nejtěsněji a nepřekrývají se. Tím je definována Lebesgueova vnější míra. Zda je tato vnější míra také Lebesgueovou mírou množiny formula_10, závisí na další podmínce. Tato podmínka se ověřuje pomocí podmnožin reálných čísel formula_19, z nichž každá rozděluje množinu formula_10 na dvě části: první část patří do formula_19 i do formula_10 (tj. průnik formula_19 a formula_10), druhá část patří do formula_19, ale nepatří do formula_10 (tj. množinový rozdíl formula_19 a formula_10). Na tyto dvě části množiny formula_19 se aplikuje vnější míra. Pokud součet vnějších měr obou částí je roven vnější míře celé množiny formula_19, a toto platí pro všechny množiny formula_19, které jsou podmnožinou reálných čísel, pak Lebesgueova míra množiny formula_10 je rovna její vnější míře. Intuitivně to znamená, že množina formula_10 nesmí mít nějaké podivné vlastnosti, které způsobí rozdíl v míře jiné množiny, pokud je nožina formula_10 použita jako „maska“, která „vyřezává“ z množin formula_19 části, pro které Lebesgueova vnější míra nevytváří Lebesgueovu míru. (Takové množiny nejsou Lebesgueovsky měřitelné.)", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Lebesgueova míra na R má následující vlastnosti: Všechny výše uvedené body lze stručně shrnout takto: Lebesgueova míra je také σ-konečná.", "section_level": 1}, {"title": "Množiny míry nula.", "content": "Libovolná podmnožina R je \"množinou míry nula\", jestliže pro každé ε > 0 může být pokryta spočetně mnoha součiny \"n\" intervalů, jejichž celkový objem je nejvýše ε. Všechny spočetné množiny jsou množinami míry nula. Každá podmnožina R s Hausdorffovou dimenzí menší než \"n\" má míru nula vzhledem k \"n\"-rozměrné Lebesgueově míře. Hausdorffova dimenze je relativní vůči Eukleidově metrice na R (nebo libovolné metrice s ní Lipschitzovsky ekvivalentní). Naopak množina, která má topologickou dimenzi menší než \"n\", může mít kladnou \"n\"-rozměrnou Lebesgueovu míru. Příkladem je Smithova-Volterraova-Cantorova množina, která má topologickou dimenzi 0, ale má kladnou 1-rozměrnou Lebesgueovu míru. Pro důkaz, že daná množina \"A\" je Lebesgueovsky měřitelná, se obvykle snažíme nalézt „hezčí“ množinu \"B\" která se od \"A\" liší nejvýše o množinu míry nula (tj. symetrická diference (\"A\" − \"B\") formula_54(\"B\" − \"A\") je množina míry nula), a pak ukázat, že \"B\" lze generovat z otevřených nebo uzavřených množin pomocí spočetných sjednocení a průniků.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce Lebesgueovy míry.", "content": "Moderní konstrukce Lebesgueovy míry je aplikací Carathéodoryovy věty o rozšíření: Nechť pevné. kostka v R je množina tvaru kde a symbol součinu zde znamená kartézský součin. Objem této kostky je definovaný vztahem Pro \"libovolnou\" podmnožinu \"A\" množiny R, můžeme definovat její vnější míru \"λ\"*(\"A\") takto: Pak řekneme, že množina \"A\" je Lebesgueovsky měřitelná, jestliže pro každou podmnožinu \"S\" množiny R, Tyto Lebesgueovsky měřitelné množiny vytvářejí σ-algebru a Lebesgueova míra je definována vztahem pro libovolnou Lebesgueovsky měřitelnou množinu \"A\". Existence množin, které nejsou Lebesgueovsky měřitelné, je důsledkem axiomu výběru, který je nezávislý na mnoha obvyklých systémech axiomů teorie množin. Vitaliho věta, která vyplývá z axiomu výběru, tvrdí, že existují podmnožiny R, které nejsou Lebesgueovsky měřitelné. S použitím axiomu výběru lze zkonstruovat různé neměřitelné množiny s mnoha překvapivými vlastnostmi, např. Banachův-Tarského paradox. V roce 1970 ukázal Robert M. Solovay, že existence množin, které nejsou Lebesgueovsky měřitelné, není dokazatelná v rámci Zermelovy-Fraenkelovy teorie množin bez použití axiomu výběru (viz Solovayův model).", "section_level": 1}, {"title": "Vztah k jiným mírám.", "content": "Borelovská míra souhlasí s Lebesgueovou mírou na těch množinách, pro které je definovaná; ale existuje mnohem více lebesgueovsky měřitelných množin než borelovsky měřitelných množin. Borelovská míra je translačně invariantní, ale není úplná. Haarova míra může být definována na libovolné lokálně kompaktní grupě a je zobecněním Lebesgueovy míry (R s přídavek je lokálně kompaktní grupa). Hausdorffova míra je zobecněním Lebesgueovy míry na jest užitečný pro určení míry podmnožiny R nižších dimenzí než \"n\", jako podvariety, například povrchy nebo křivky v R3 a fraktální množiny. Nezaměňujte Hausdorffovu míru s pojetím Hausdorffovy dimenze. Lze ukázat, že neexistuje nekonečněrozměrná Lebesgueova míra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lebesgueova míra je v teorii míry standardní způsob přiřazení míry podmnožinám \"n\"-rozměrného eukleidovského prostoru. Pro \"n\" = 1, 2 nebo 3 se shoduje se standardním pojmem délky, plochy nebo objemu. Obecně se nazývá n\"-rozměrný objem, n\"-objem nebo jednoduše objem. Lebesgueova míra se používá v analýze v reálném oboru především pro definici Lebesgueova integrálu. Množiny, kterým lze přiřadit Lebesgueovu míru, se nazývají Lebesgueovsky měřitelné; míra Lebesgueovsky měřitelné množiny \"A\" se v tomto článku označuje λ(\"A\"). ", "tgt_summary": "In measure theory, a branch of mathematics, the Lebesgue measure, named after French mathematician Henri Lebesgue, is the standard way of assigning a measure to subsets of \"n\"-dimensional Euclidean space. For \"n\" = 1, 2, or 3, it coincides with the standard measure of length, area, or volume. In general, it is also called n\"-dimensional volume, n\"-volume, or simply volume. It is used throughout real analysis, in particular to define Lebesgue integration. Sets that can be assigned a Lebesgue measure are called Lebesgue-measurable; the measure of the Lebesgue-measurable set \"A\" is here denoted by \"λ\"(\"A\"). ", "id": 1730392} {"src_title": "Massinissa", "tgt_title": "Masinissa", "src_document": [{"title": "Spojenec Kartága.", "content": "Massinissa se narodil v roce 238 př. n. l. jako syn Galy, vládce Massylů, jednoho ze dvou numidských kmenů. Massylové, jako sousedé Kartága, měli k tomuto městu a jeho civilizaci blízko, což předurčilo i Massinissův raný život: své mládí strávil jako rukojmí ve Městě, kde se krom punštiny naučil i řečtině a latině. Všeobecně byl považován za velmi moudrého a schopného muže. Massinissa se prý tady zamiloval do krásné Sofonisbe, dcery předního kartaginského šlechtice, Hasdrubala Giskona. V době vypuknutí druhé punské války bojoval Massinissa ve službách Kartaginců proti Syfakovi, náčelníkovi Masaesylů, druhého numidského kmene ze západní Numidie, který byl s Massyly v trvalých sporech a proto také, logicky, válčil na straně Římanů. Massinissa, jenž měl tehdy zřejmě pouze sedmnáct let, vedl společně s Hasdrubalem Giskonem vojsko složené z Numiďanů a kartaginských žoldnéřů proti Syfakově armádě a dosáhl drtivého vítězství, čímž přiměl Syfaka k uzavření míru s Kartaginci. Poté sloužil v Hispánii jako velitel numidské jízdy v bojích proti Římanům a výrazně se podílel na kartaginských vítězstvích nad oběma Scipiony. Po porážce Hasdrubala Barky v bitvě u Baeculy a jeho následném odchodu do Itálie povýšil Massinissa do hodnosti velitele kartaginské jízdy v Hispánii a v letech 208 až 207 př. n. l. zde vedl úspěšnou gerilovou válku proti Scipionovi Africanovi staršímu a získával tak čas, jenž využili Mago a Hasdrubal Gisko k odvodu a výcviku nového vojska. S čerstvými posilami se oba vojevůdci v roce 206 př. n. l. připojili k Massinissově jízdě a společně se postavili Scipionovi v bitvě u Ilipy, v níž však byla kartaginská moc v Hispánii definitivně zlomena. Scipio zde dosáhl jednoho ze svých nejskvělejších vítězství.", "section_level": 1}, {"title": "Výměna stran.", "content": "Když Gala v tomtéž roce zemřel, jeho synové Massinissa a Oezalces se začali přít o nástupnictví, čehož využil Syfax k dobytí značné části východní Numidie. Mezitím byli Kartaginci vytlačeni z Hispánie a Massinissa usoudil, že vítězství ve válce připadne Římanům a nikoliv Kartagincům, načež se rozhodl spojit se s Římany. K této Massinissově změně stran napomohl i sám Scipio, když propustil na svobodu Massinissova synovce, Massivu, který neuposlechl strýcovy rozkazy, vřítil se do víru boje a upadl do římského zajetí. Hasdrubal Gisko se nyní musel poohlédnout po novém spojenci, kterého záhy nalezl v Syfakovi. Situace se tak úplně obrátila: západní (masaesylská) Numidie byla nyní spojencem Punů, kdežto východní (massylská) jejich nepřítelem. Hasdrubal upevnil Syfakovo spojenectví provdáním své dcery Sofonisbe, do té doby snoubenky Massinissy. Syfax následně znovu pronikl do východní Numidie, porazil Massinissu, vypudil jej ze země a stal se králem obou kmenů. Po Scipionově vylodění v Africe v roce 204 př. n. l. se tak Massinissa mohl k římskému veliteli dostavit pouze jako uprchlík. V bitvě u Bagrades v roce 203 př. n. l. Scipio přemohl vojsko Hasdrubala Giskona a Syfaka a zatímco římský vojevůdce zaměřil nyní svoji pozornost na Kartágo, Gaius Laelius a Massinissa se ihned vrhli do pronásledování poraženého Syfaka, kterého dopadli v Cirtě a následně ho předali do Scipionových rukou. Po Syfakově zajetí se Massinissa mohl konečně oženit se Sofonisbe, avšak Scipio, který pochyboval o její loajalitě, si jí vyžádal do Říma, kde měla být vedena v triumfálním průvodu. Aby jí ušetřil takového ponížení, poslal jí Massinissa jed, kterým se Sofonisbe dobrovolně otrávila. Massinissa si tímto činem vysloužil důvěru Římanů a Scipio ho následně uznal za krále Massylů. V bitvě u Zamy proti Hannibalovi velel Massinissa jízdě na Scipionově pravém křídle. Sám Scipio střetnutí s Kartaginci oddaloval tak dlouho, dokud se Massinissa se svými jezdci nepřipojil k jeho armádě. Bitva samotná se pro Římany nevyvíjela zcela optimálně a již se zdálo, že Hannibal zvítězí. V tomto kritickém momentě se ale Massinissa, který nejdříve z bojiště zahnal kartaginskou jízdu, vrátil zpět a Kartagincům, kteří měli vítězství v boji takřka na dosah ruky, vpadl do týlu a uvedl jejich řady do naprostého chaosu. Tím byla bitva a tedy i celá válka rozhodnuta ve prospěch Římanů. Za svoje služby obdržel Massinissa od Římanů Syfakovo království, což z něho učinilo pána celé Numidie. Kartaginci mu navíc na nátlak Římanů museli odstoupit rovněž Tripolitánii (dnešní severozápadní Libye), takže Numidské království nyní kartaginské državy úplně obkličovalo.", "section_level": 1}, {"title": "Král sjednocené Numidie.", "content": "Po odchodu Římanů z Afriky vytvořil Massinissa z Numidie vlastní království s hlavním městem v Cirtě (dnešní Konstantine). Všechno toto se dělo podle dohody s Římany, kteří usilovali ztrpčovat Kartagincům život spory s jejich sousedy. Massinissa a jeho synové vlastnili rozsáhlé statky po celé zemi. Důležitými městy Massinissovy říše byly Capsa, Thugga (dnešní Dougga), Bulla Regia a Hippo Regius (dnes Annába). Massinissa pokračoval i ve zbytku svého života v rozšiřování své domény. Ještě před svou smrtí stačil vyprovokovat Kartágo (za notného přispění Římanů) k tomu, aby proti němu vojensky zakročilo. Podle Liviova popisu Numiďané přepadli a vyplenili asi sedmdesát měst na jihu a západě území dosud náležejícího Kartagincům. Punové pobouření tímto chováním, proti nim vyslali vojsko, což bylo ale v rozporu s dohodou s Římany, podle níž se Kartágu zakazovalo vést s kýmkoliv válku bez svolení římského senátu. V následném boji ale Kartaginci Numiďanům podlehli a museli s Massinissou uzavřít potupnou smlouvu. Zbytek vojska musel ustoupit beze zbraní zpět do Kartága, na zpáteční cestě byli ale Kartaginci přepadeni a z velké části pobiti Massinissovým synem Gulussou. Římanům to však postačilo jako záminka k zahájení třetí punské války. Teprve nyní si Massinissa patrně uvědomil, že jeho nenávist ke Kartágu usnadnila Římanům šíření jejich vlivu v Africe na úkor jeho vlastní říše. Jen s nechutí tudíž podporoval Římany, zemřel ale krátce po vypuknutí konfliktu v roce 149 př. n. l. Starověké prameny připomínají, že Massinissa se dožil více než 90 let a až do konce svého života prý osobně vedl numidské armády do pole. Za Massinissova nástupce byl ustaven jeho syn Micipsa. Zanedlouho poté byla však Numidie rozdělena Scipionem Africanem mladším do tří menších říší mezi královy syny Micipsu, Gulussu a Mastanabala.", "section_level": 1}], "src_summary": "Massinissa nebo Masinissa (kolem 238 př. n. l. – 148 př. n. l.) byl náčelníkem východonumidského kmene Massylů a později králem celé Numidie, starověkého severoafrického království ležícím na území dnešního Alžírska a Libye. V letech 213 až 206 př. n. l. byl spojencem Kartága, potom ale přešel na stranu Římanů. Od té doby patřil k nejzarputilejším nepřátelům Punů.", "tgt_summary": "Masinissa, or Masensen, (\"c.\"238 BC – 148 BC)—also spelled Massinissa and Massena—was the first King of Numidia. During his younger years, before he was king, he fought in the Second Punic War (218–201 BC), first against the Romans as an ally of Carthage and later switching sides (206 BC). With Roman support, he united the eastern and western Numidian tribes and founded the Kingdom of Numidia. He is well-known for his role as a Roman ally in the Battle of Zama (202 BC) and as husband of Sophonisba, a Carthaginian noblewoman whom he allowed to poison herself to avoid being paraded in a triumph in Rome. ", "id": 1475833} {"src_title": "Přírodní zahrada", "tgt_title": "Wildlife garden", "src_document": [{"title": "Další významy pojmu.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Divoká zahrada.", "content": "Přírodní zahrady mohou být také podle přímého překladu z angličtiny nazývány divoké zahrady (\"\"), toto označení se ovšem používá spíše jako poetický ozvláštňující přídech pro přírodní zahradu.", "section_level": 2}, {"title": "Záměna s pojmem organické zemědělství.", "content": "Pod pojmem přírodní zahrady jsou mnohými lidmi vnímány zahrady založené na tzv. organickém zemědělství. Zpravidla pojem přírodní zahrada asociuje představu udržované zahrady ve stylu venkovské zahrady, v kterém jsou důsledně recyklovány odpady a nejsou používány průmyslově vyráběné agrochemikálie. Přírodní zahrady pravděpodobně filosofií navazují na takové formy tzv. venkovské zahrady, které odmítají průmyslová hnojiva a pesticidy – organické zemědělství, ale architektonicky prokazatelně vycházejí spíše ze stylu anglického přírodního parku. S ohledem na zvýšený zájem o ekologii je záměna pojmu organické zemědělství a přírodní zahrada častá. Také ekologické organizace propagující organické zemědělství a další k přírodě vstřícnější formy hospodaření uvádí pod pojmem přírodní zahrada zahrádkářské postupy blízké organickému zemědělství. Je možné se setkat s názorem, že zájem o přírodní zahrady a organické zemědělství mají spíše vysokoškoláci (s teoretickými znalostmi). K pojmu přírodní zahrady a organickému zemědělství naopak konzervativněji přistupují zahrádkáři (majitelé půdy s určitými zkušenostmi, informace bez rozlišení vzdělání).. Nepoužívání agrochemikálií je v přírodní zahradě vhodné, je však asi jedinou styčnou plochou organického zemědělství a přírodních zahrad. Zemědělství má na přírodu a biodiverzitu zpravidla negativní vliv (podle intenzity) a nijak nerozvíjí šance na přežití ohrožených, nebo místně ohrožených druhů. Naopak biodiverzitu (až na výjimky) logicky omezuje.", "section_level": 2}, {"title": "Filosofie.", "content": "Přírodní zahrady jsou často založeny na vědomém respektu k přírodě, snaze o snížení poškozování životního prostředí a zdravém životním stylu. Krása je vnímána lidmi jako žádoucí podoba, s kterou se ztotožňují podle nějakého vzoru, který je šablonou. Šablona dává předmětu nebo seskupení a vlastnostem předmětů poměrně přesné hranice, vymezené často přísnou logikou. Přírodní zahrada je zahradní úprava, který si za svůj vzor bere skutečná přírodní stanoviště.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Počátky.", "content": "Počátek vývoje přírodních zahrad lze najít v devatenáctém století. První podobné zahrady byly dílem irského zahradníka Williama Robinsona (1838-1935). Sadovnické úpravy s divokými rostlinami byly podpořeny širším zájmem o divoké, přirozeně se vyskytující formy rostlin (skalničky). Ty byly v zahradách ve stylu venkovské zahrady, nebo v úpravách přírodně krajinářského parku pěstovány na vymezeném prostoru. Zahrada tím získala více přírodní, romantičtější charakter. Přírodní zahrada je starý pojem, který se v minulosti používal pro krajinářské celky, jako třeba Lednicko-valtický areál.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologické podmínění vzniku slohu přírodní zahrada.", "content": "Zájem o ochranu přírody v této době nebyl moderním trendem. Druhy vyskytující se v tomto typu zahrady byly často spíše exotické než domácí. Dnes bychom tuto zahradu místo do přírodních zahrad zařadili mezi venkovské zahrady, kde je mnohdy také viditelná snaha o přírodní vzhled. Význam přirozené zahrady, která vznikla na koncepci W. Robinsona vychází z pozorování, že prostor pro volně žijící živočichy se podstatně snižuje. Pod tlakem lidské činnosti, narušováním přírodních stanovišť rostl u obyvatelstva i zájem o zachování aspoň připomínky vzhledu zmizelých přirozených stanovišť. Přírodní oblasti mimo urbanizovaná území se stávala stále atraktivnější. Nicméně v regionech světa s vysokou hustotou obyvatelstva, dlouhodobým působením silných antropomorfních vlivů, je často obtížné tato místa nalézt. Venkovské oblasti a okraje měst byly schopny, nebo byly upraveny tak, aby byly schopny uspokojit lidskou potřebu vnímání „přírody“. Člověkem upravená příroda nebo téměř příroda venkova – kulturní ale v představě návštěvníka původní krajina, možná vyhoví estetickým požadavkům části obyvatelstva měst, ale pro obyvatelstvo obeznámené s biologií a vnímavé osoby zpravidla postrádá věrohodnost a působí chudokrevně, neživotně. Příliš často je les hodnocen pouze z ekonomického hlediska (zásahy vážně ohrožená Šumava, devastované Krkonoše) a skládá se z omezeného počtu druhů, v nejhorším případě nepůvodních v lokalitě. Intenzivní zemědělství proměnilo krajinu na obří monokulturu ošetřovanou pesticidy a hnojivy. Mokřady, pustiny, duny, vřesoviště, řeky a jiné nepravidelné nezkrocené skvrny v krajině jsou zničeny, rozdrobeny nebo upraveny na podporu hospodářské činnosti (cestovní ruch, zemědělství, vnitrozemská lodní doprava, odběr vody pro města a oblasti, atd...). Nutnost vytváření přísně chráněných oblastí (přírodních rezervací) následovalo postupně během času ve většině kulturních zemí. Nicméně oblasti těchto rezerv jsou příliš malé na vyrovnání ztráty prostor pro volně žijící živočichy. Navíc jsou tyto oblasti od sebe vzdálené, což snižuje možnosti rozptýlení rostlinných a živočišných populací, a tím možnost zachování genofondu. Po zjištění důležitosti zachování původních druhů pro kulturní rostliny a zejména hospodářská zvířata (šlechtění) se všeobecně zvýšila podpora pro záměr zachování člověku „neužitečných“ přírodních druhů do budoucnosti. Myšlenka ponechat prostor pro přírodní zeleň se tedy původně týká výlučně lidského použití. Přírodní zahrada jako styl podobně jako přírodní parky tedy vznikla z duševní lidské potřeby - estetické potřeby a potřeby vyrovnat se ztrátou původní krajiny a devastací původní přírody a druhů zde přírodních. podobně jako byl vznik slohu Anglický přírodně krajinářský park reakcí na geometrické zahrady. Vytváření přírodní zahrady dokonce může zčásti (bez hlubšího dopadu na biodiverzitu krajiny) potlačovat pocit viny za přeměnu krajiny a ohrožení mnohých rostlinných a živočišných druhů.", "section_level": 2}, {"title": "Architektura přírodních zahrad.", "content": "Jako v mnoha dalších pravidlech lze v jednotlivých přírodních zahradách a názorech na jejich kvality najít zastánce ortodoxnějších, nebo liberálnějších pravidel. Ortodoxnější zásady jsou zpravidla výhodnější pro přirozenější vzhled - věrohodnost, liberálnější nabízí barevnější a kulturnější prostředí.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Cílem přírodní zahrady je mimo jiné poskytnout vhodné prostředí, útočiště pro různé volně žijící živočichy. Přírodní zahrady mohou mít různé typy prostředí. Každé z nich má zvláštní flóru, biotop má vlastnosti komunity.", "section_level": 2}, {"title": "Význam stanoviště v biodiverzitě zahrady.", "content": "Biologická rozmanitost je definována jako množství volně žijících druhů živých organismů v určitém prostředí. Při pohledu na zvýšení biologické rozmanitosti v naší zahradě to není jen vhodná výsadba, která poskytuje úkryt a potravu. Je nutné zvážit širší prostředí a zjistit, které druhy volně žijících živočichů a rostlin na kterém stanovišti převládají a zhodnotit nejen půdní podmínky, ale také mikroklima, které může být individuální pro místní prostředí - jižní svah, nebo údolí potoka. Je vhodné zkusit napodobit výsadbu, která je podobná přirozenému porostu v okolí a které se tedy bude dařit v podobných podmínkách, jaké jsou na jejím přirozeném stanovišti. Jak pomoci tvorům v zahradě bude zřejmé z pozorování přírody v okolí. Když budou napodobeny podmínky, blízké podmínkám některého blízkého lesa, močálu, nebo pásu křovin, zkrátka lokality, která je vytvářena, bude pro živočichy snazší se v zahradě zabydlet.", "section_level": 3}, {"title": "Stromy.", "content": "Společenství se stromy můžou tvořit různá patra vegetace jako například tráva, keře, popínavé dřeviny. Všechna patra mohou být osídlena živočichy. V závislosti na velikosti zahrady je vhodné se více nebo méně zaměřit na různé druhy dřevin, více či méně vysoké.", "section_level": 4}, {"title": "Travnaté porosty.", "content": "V oblastech s dostatkem prostoru je možné travinné porosty udržovat jako stepi s mnoha divokými květinami. Možností u stepních porostů je mnoho. Vegetaci lze kosit v různých obdobích roku, více či méně často, na podporu různých rostlin. Například může být vegetace poměrně krátce kosena na podporu nízkých druhů (např. koniklece, hlaváčky) a poskytovat příležitost lovu pro některé ptáky. Porost ale může být ponechán zcela ladem, což nabízí trvalé přístřeší pro hmyz. Nakonec může být součástí zahrady partie, která každoročně podporuje přirozené a původní letničky.", "section_level": 4}, {"title": "Keřové porosty.", "content": "Často se vyskytují v zahradách jako zajištění, ochrana, tedy plot na jeho hranicí pozemku, ale jejich seskupení také odpovídá okraji lesa a vytváří specifické životní prostředí. Volně rostoucí keře mohou kvést a plodí ovoce, které je činí atraktivní pro hmyz, ptáky a savce. Trnité druhy poskytují dobrý úkryt před predátory (zejména kočkami a psy) pro malá zvířata.", "section_level": 4}, {"title": "Domácí močál.", "content": "Močál, bažina, mokřina, nebo rašeliniště v zahradě může být ideální alternativou k zahradnímu jezírku, zejména pokud se kvůli malým dětem obáváte navštívit rybník. Močály, rašeliniště a mokřiny přilákají všechny druhy volně žijících živočichů a také jsou správným druhem životního prostředí pro některé rostliny. Pro nadšené zahradníky není tak těžké postavit močál, který je mělčí než rybník. Na vytváření močálu, nebo rašeliniště v zahradě je třeba vyvinout mnohem méně úsilí a času, než na zahradní jezírko. Tvorba močálů Při výběru místa je třeba mít na paměti, že většina rostlin, které rostou v močálech vyžaduje přímé slunce nejméně šesti hodin denně (výsluní). Ideální je zvolit přirozeně vlhké a slunné místo pozemku. Mnoho takových zahrad v oblasti, kde jsou časté mokřady působí velmi přirozeně. Vodní nádrže by měly být nejlépe třicet centimetrů hluboké. Mokrá zahrada by měla sestávat z části tvořené vlhkou půdou a z části tvořené rašeliništěm. Rašeliniště v zahradě je vhodné napájet pomocí dešťové vody, pokud je to možné. Voda z vodovodu se nechá stát na pár dní předtím, než bude použita na zavlažení rostlin v rašeliništi, aby chlor z domácího vody mohl vyprchat. Na okraji nádrže lze umístit kameny, staré kusy naplaveného dříví nebo několik zahradních ozdob, aby zahradní rašeliniště působilo hezky. Mokřady a vodní prvky mohou sestávat z více či méně rozsáhlých ploch vody, pramenů, rašelinišť, vlhkých travních porostů. Je třeba zajistit, aby močál nebyl příčinou tonutí zvířat, nebo lidí, nejlépe svažujícími se okraji. Tato oblast může být nejen oázou přírody, ale také umožní přístup suchozemských druhů k vodě. Slouží jako ptačí koupel, ale i zdroj bláta pro stavbu hnízda u některých druhů.", "section_level": 4}, {"title": "Vřesoviště.", "content": "Může být součástí rašeliniště, jeho výhodou jsou nižší nároky na vodu. Vřesy a vřesovce snesou i kratší období sucha.", "section_level": 4}, {"title": "Xerofytní porosty.", "content": "Biotop vhodný pro suchomilné druhy může mít formu štěrkové cesty, skalky, písčité plochy, suché zídky, nebo střešní zahrady. Také může být jednoduše zhotoven ze zdi z cihel nebo kamenů, které nejsou nějakou dobu přemisťovány. Step, polopoušť, písečné přesypy s porostem psamofytů stejně jako louka může také obohatit zahradu. Celek by však vždy měl působit logicky, vyváženě a přirozeně.", "section_level": 3}, {"title": "Výběr rostlin.", "content": "Je vhodné při výběru rostlin přihlédnout k tomu, že divoká zahrada obnovuje přirozené prostředí okolního regionu, tak aby vyhovoval většině původních druhů rostlin. Je vždy vítána vyšší rozmanitost živočišných druhů, což je vnímáno jako \"exotické\". Ve skutečnosti jsou přírodní zahrady úzce spojené s hmyzem a jinými zvířaty v regionu, se kterými se vyvíjela po tisíciletí. Původní rostliny jsou základem potravní pyramidy nebo potravního řetězce. Nejsilnější závislost na původních druzích rostlin je na úrovni hmyzu, zejména u jejich larev. Většina hmyzu bude přitahovat do zahrady ptáky, a tak dále. Souhrnně řečeno, velká rozmanitost původních rostlin podporuje širokou rozmanitost živočišných druhů. Rovnováha mezi škůdci a predátory je také požadována zastánci organického zemědělství a „ekologického zahradnictví“.", "section_level": 2}, {"title": "Nepůvodní rostliny.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Pozitiva pěstování nepůvodních rostlin.", "content": "Podle některých zdrojů může být součástí divoké zahrady určitý počet nepůvodních druhů. Některé z nich produkují velké množství nektaru, semen nebo ovoce, případně velmi brzy nebo velmi pozdě kvetou a tím zajistí delší dobu krmení zvířat. Podle zastánců takových úprav by však neměly představovat většinu rostlin volně žijících v zahradě, ale lze je spíše považovat za bonus. Příklad Slunečnice je původní v Severní Americe, ale je zajímavá pro divokou zahradu kvůli velké produkci osiva, a protože je medonosná rostlina, je podle zastánců takových úprav vhodně jej použít. Omezení: Je třeba rovněž poznamenat, že problémem může být výběrkultivaru (to znamená, pěstovaných odrůd). Kultivar je výsledkem „zlepšování“ druhu které podle téhož zdroje zpravidla ovlivní vlastnosti rostliny pro hmyz a jiné živočichy nežádoucím způsobem.", "section_level": 4}, {"title": "Zápory pěstování nepůvodních rostlin.", "content": "Nepůvodní rostliny mohou podle známých informací potlačovat původní druhy (například porost slunečnice potlačuje nižší rostliny, z nichž některé mohou být i pastvou larev hmyzu) a vytvářet zbytečně nerovnovážné stavy v ekosystému preferencemi některých živočišných druhů, ale i agresivně alelopaticky působit na okolí. V některých případech mohou být nepůvodní rostliny toxické pro původní druhy živočichů, nebo dokonce invazivní. Přírodní zahrada s nepůvodními druhy, pěstovanými pro delší kvetení a větší semena by pak byla jen krmelec pro králíky, včely a ptáky a bylo by zbytečné rozvíjet ji směrem ke skutečné přírodě. Naopak je vhodnější ji osídlit už domestikovanými druhy a vytvořit nějakou hezkou formu venkovské zahrady, nebo malé zoo.", "section_level": 4}, {"title": "Stavební prvky.", "content": "Přírodní zahrada by svou koncepcí měla působit malebně a přírodně, stavební prvky by optimálně měly být kryty porostem nebo popínavými rostlinami. Oplocení přírodní zahrady lze nahradit, jestliže nám to okolnosti dovolí, skupinami stromů a keřů nebo příkopy. Můžeme také zahradu oplotit a oplocení maskovat valem stejně jako v anglickém přírodně krajinářském parku. Je vhodné využít kvetoucí rostliny, které jsou součástí biotopu, jenž se pokoušíme napodobit. V tomto typu zahrady není vhodné pěstovat šlechtěné rostliny s příliš pestrými či velkými květy ani vysazovat rostliny do záhonů. Přírodní zahrady nemívají cesty ani cestičky, a pokud ano, jen několik málo nezbytných účelových komunikací. Do zahrady je vhodné umístit drobné stavby k odpočinku a relaxaci. Stavby lze zhotovit z přírodních nebo nahrubo opracovaných materiálů, aby odpovídaly celkovému duchu zahrady. V přírodní zahradě vyniknou výtvory ve stylu land art (earth art).", "section_level": 3}, {"title": "Vertikální prostor.", "content": "Lidé mají sklon myslet na velikost své zahrady s ohledem na její délku a šířku a často zapomínají myslet'vertikálně'. Přitom by jim unikla příležitost ke zvýšení biodiverzity. Například popínavé rostliny. Holé zdi na vnější části domu můžou být porostlé popínavými dřevinami, jako je břečťan, psí víno, nebo zimolez. Výsadbou těchto druhů rostlin, ale i těch druhů, které používají opory, jako je například treláž, budou vnější stěny domu vypadat esteticky příjemné, ale budou také přitahovat hmyz a ptáky. Lze také popnout stromy, které umožní větší využití volného místa na větvích stromů. Není ovšem vhodné využít takto stromů, které jsou živé a které chceme zachovat. Mnohé popínavé dřeviny živé stromy brzy udusí.", "section_level": 2}, {"title": "Výsadba.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Filosofické postupy při výsadbě rostlin.", "content": "Pokud jde o výsadbu rostlin, existují na počátku dva filozofické směry ohledně zakládání přírodní zahrady. Filosofie přirozeného vývoje zdůrazňuje ponechání zahrady přirozenému vývoji a vyčkání na planě rostoucí rostliny, které případně upravuje (nebo ne). Tato metoda nezasahuje do vývoje zahrady výsevy semen v zahradě. Výhodou je, že rostliny které zde rostou, jsou dokonale přizpůsobeny podmínkám v této oblasti. Další filosofický směr je agresivně intervenční. Rostliny přímo vysévá, nebo vysazuje při zachování přirozené flóry. Výhodou je, že umožňuje výsadbu planě rostoucích rostlin, které jsou již přítomny v bezprostředním okolí a u kterých je pravděpodobnost, že by se přirozeně nevyskytly v zahradě jen velmi malá nebo nulová.", "section_level": 3}, {"title": "Zdroje rostlin.", "content": "Chcete-li získat sazenice a semena divokých rostlin, existuje několik řešení. Můžeme najít jako zdroj semennou rostlinu místního původu nebo použít semena z jiné přírodní zahrady, kde často mají semena nebo rostliny v přebytku. Upozornění: u některých chráněných druhů je odebrání jakékoli části rostliny zakázáno. Konečně, jestliže zahrada má být kompletně vysázena, můžeme sbírat všechny rostliny z vybrané plochy, která je jinak například určená k stavebním účelům. Některé původní druhy rostlin jsou pěstovány jako okrasné rostliny a lze je takto získat. Před koupí ale i před výsadbou rostlin je vhodné zjistit její vlastnosti. Stejně tak je vhodné zabránit invazi plevelů, které jsou nepůvodní v lokalitě a nebo biotopu, který vytváříme a které by zahradu mohly poničit.", "section_level": 3}, {"title": "Zvířata.", "content": "Pro zvířata je heslo jednoduché - vyčkat na osídlení zahrady. Některá zvířata mohou značně změnit ekologickou rovnováhu a ovlivňují biologickou rozmanitost, a je tedy zcela nedoporučeno je vysazovat (např.ryby a kachny. Pokud je zahrada vhodná pro některé druhy, usadí se zde samy, pokud je kočky a psi nechají na pokoji. Přilákání volně žijících živočichů úpravami je možné: záhony květin bohatými na nektar, plody slunečnic a jiných rostlin s velkými semeny oblíbenými u ptáků, krmítky a krmením v zimě, hnízdícími budkami pro různé druhy ptáků, a stavebními materiály pro hnízda (bláto, zbytky vlněných látek), přístřešky ježek. Zahradník může také zvýšit množství prostředí, která přispívají k rozmanitosti přírody: staré zbytky dřeva, listy, kameny, svazky dutých stonků, suché svahy, mokřady. Když je zahrada obklopená zdmi, mohou být pokryty popínavými rostlinami. Mnoho kompostů je domovem drobných zvířat a slouží jako úkryt pro hmyz.", "section_level": 3}, {"title": "Údržba.", "content": "Pojem přírodní zahrada se může jevit jako rozpor, (zahradní areál je navržen, obhospodařován), na rozdíl od přírody, kde člověk nezasahuje. Nicméně, jestliže je nutné zachovat rozmanitost prostředí, pak je nezbytné, stejně jako to, co se děje v některých přírodních rezervacích, provádět úpravy. V opačném případě by zahrada již neobsahovala takovou druhovou rozmanitost, po určité době by zde mohl převládnout omezený počet dominantních druhů. Údržba rovněž udržuje obytný prostor pro uživatele.", "section_level": 2}, {"title": "Použití agrochemikálií.", "content": "Tvůrci přírodních zahrad preferují jako základní pravidlo nepoužívání pesticidů. Přesto lze například doporučit, zejména v případě přemnožení nebezpečných plevelů a dřevin několik druhů selektivních herbicidů a arboricidů, které v nezbytném případě, při správném a zejména omezeném použití nenaruší funkci zahrady a naopak pomohou udržet její podstatné rysy (biodiverzitu). Tvůrci koncepce přírodních zahrad považují za vhodnější zvážit zda masivní útok patogenů není příznakem nerovnováhy, která se takto opravuje. Rostlina která má příliš málo světla, nebo má nedostatečnou výživu hyne. Rostlina, která v přírodní zahradě hyne, na toto stanoviště zřejmě nepatří. Nahradí ji rostlina, která na stanovišti lépe přežije. Tato zásada je logická a odůvodněná. Invazivní rostliny jsou ovšem hrozbou přírodním druhům i na jejich původních a přirozených stanovištích. Zásah v případě vážného nebezpečí je tedy spíše záležitostí filosofie majitele zahrady. I v klasickém zemědělství se pesticidy používají při překročení mezní hranice výskytu patogena a zvážení hrozící škody. Pokud je v přírodní zahradě kosen trávník a vyřezávány nálety, nejde o přirozený vývoj prostředí. V případě nezbytného potlačení nebezpečných invazivních dřevin, jako je například pajasan žláznatý (Ailanthus altissima) nebo javor jasanolistý (Acer negundo), je vynikajícím a ekologicky málo nebezpečným přípravkem Garlon.", "section_level": 2}, {"title": "Některá uznávaná pravidla.", "content": "Koncepce přírodních zahrad považuje obecně za vhodnější použít mechanické nástroje, tiché a měkčí než elektrické nástroje a ekologičtější než stroje poháněné ropnými produkty. Posekání trávy kosou, nebo srpem ponechává šanci na přežití hmyzu, který by byl podrcen v sekačce. Účelem údržby není důkladně vyčistit zahradu. Je vhodné ponechat dostatek přístřeší pro malá zvířata. Je lepší odstranit suchou nať až na jaře, takže může sloužit jako úkryt pro hmyz během období zimy. Je vhodné udržet mrtvé a duté stromy, za předpokladu, že tyto nepředstavují riziko. Mohou sloužit jako přístřešek pro zvířata (někteří ptáci, veverky, netopýři). V malé zahradě osázené nevhodnými dřevinami je nutný řez keřů (proto je vhodné předem zvolit vhodné keře). Řez je nezbytně nutné provádět mimo období hnízdění ptáků. Údržba pravidelně koseného trávníku (který není přirozenou součástí žádného známého přirozeného prostředí a neměl by být součástí zahrady) vyžaduje pravidelnou údržbu a nastavení ostří dostatečně vysoko (asi 8 cm). Pro podpoření jarních rostlin (cibulovin) v travnatých porostech zahrady je vhodné kosit trávu pravidelně až od konce června. Mají-li být podpořeny stepní rostliny kvetoucí v létě, bude vhodné sekat travnaté porosty až do konce září, ale může být tráva kosena až do června, kdy potřebujeme travnatou plochu na sportoviště a k slunění.", "section_level": 2}, {"title": "Popularizace přírodní zahrady.", "content": "Velkým nedostatkem popularizátorů přírodní zahrady je nízká úroveň znalostí. Neznalosti základních metod, vlastností rostlin a nedostatek praktických zkušeností je pak zřejmě největší překážkou založení skutečně fungující přírodní zahrady. Neznalosti, jak to tak bývá, jsou vyváženy velkým nadšením pro věc. Chyby zanícených propagandistů, nebo úmyslné neobjektivní výpovědi mají vliv na úspěšnost pěstitelů a následně důvěru v schopnost přírodní zahrady jako přirozeně životaschopného celku.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Kromě ochrany přírody a biologické rozmanitosti má divoká zahrada další pozitivní aspekty. Divoká zahrada je i ekologická a ekonomická zahrada. Nepoužívání pesticidů, chemických hnojiv a zavlažování je zahradě přátelské a neznečišťuje vodní zdroje. Šetrné použití sekačky a nůžek na živé ploty je přínosem pro snížení hluku ve čtvrti a úspor energie. Cena původních druhů je relativně nízká, a to zejména v případě pěstování semen, řízků a jejich výměnou s jinými zahrádkáři. Divoká zahrada je podle některých informací také ideálním místem pro zelinářskou zahradu nebo sad. Faktem je, že málokterý původní druh rostlin lze použít jako ovocnou dřevinu nebo zeleninu. Skutečná ekologická rovnováha v zahradě (žádné onemocnění, různí predátoři) je výhodná pro plodiny. Je zbytečné používání pesticidů. Přítomnost mnoha hmyzích opylovačů je podle propagátorů přírodní zahrady také základem zajištění bohaté sklizně ovoce a zeleniny bez agrochemikálií. Pokud by však toto tvrzení bylo tak široce pravdivé, velkovýrobci by dávno vyráběli ovoce bez hnojiv a pesticidů. Tento koncept zahrady je ideální pro lidi, kteří nechtějí trávit příliš mnoho času prací na zahradě, ale raději pozorují organismy, které se zde vyvíjejí. A konečně, divoká zahrada pomáhá seznámit se s vzácnými rostlinami v zahradách a přírodě, pokud se přirozeně vyskytují v regionu, a umožní pozorovat volně žijící zvěř. Tato zahrada láká ptáky a hmyz, což oslovuje mnoho majitelů zahrady.", "section_level": 2}, {"title": "Architekti a propagátoři.", "content": "William Robinson (5.7.1838 – 17.5.1935) Jeho nejčtenější kniha byla Divoká zahrada, která mu získala pověst a dovolila mu založit časopis Zahrada a Anglická květinová zahrada 1883, který byl revidován jeho celoživotní přítelkyní Gertrude Jekyll. S G. Jekyll William Robinson udržoval úzké přátelství a profesní spolupráci více než 50 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Přírodní zahrada je lidmi užívaná a upravená plocha sloužící především jako dekorace. Svým vzhledem se pokouší přiblížit přírodnímu a přirozenému vzhledu přírodního stanoviště před zásahem člověka. Tvoří ji jeden, nebo více zahradních úprav, jejichž výsadby a terénní úpravy odpovídají biotopům, které jsou v přírodě přirozené. V místních podmínkách může napodobovat původní biotop, nebo uměle vytváří nové nepůvodní, ale jinde se přirozeně vyskytující společenstvo. Významným rozdílem skutečných přírodních zahrad oproti jiným zahradním úpravám je nízká pracnost údržby. V ekologicky zaměřených komunitách přírodní zahrady slouží dalším účelům, jako je například recyklace odpadu. ", "tgt_summary": "A wildlife garden (or wild garden) is an environment created by a gardener that serves as a sustainable haven for surrounding wildlife. Wildlife gardens contain a variety of habitats that cater to native and local plants, birds, amphibians, reptiles, insects, mammals and so on. Establishing a garden that emulates the environment before the residence was built and/or renders the garden similar to intact wild areas nearby (rewilding) will allow natural systems to interact and establish an equilibrium, ultimately minimizing the need for gardener maintenance and intervention. Wildlife gardens can also play an essential role in biological pest control, and also promote biodiversity, native plantings, and generally benefit the wider environment.", "id": 1922055} {"src_title": "Klavírní sonáta č. 14 (Beethoven)", "tgt_title": "Piano Sonata No. 14 (Beethoven)", "src_document": [{"title": "Název.", "content": "První vydání skladby nese název \"Sonata quasi una fantasia\", který sdílí se sonátou č. 13 Es dur, se kterou vyšla pod stejným opusovým číslem 27. Italský název lze přeložit jako „sonáta na způsob fantazie“, příčinou je nejspíš její neobvyklá stavba (viz níže). Název Měsíční sonáta má původ v poznámce německého hudebního kritika a básníka Ludwiga Rellstaba. V roce 1832, pět let po Beethovenově smrti, Rellstab napsal, že první věta sonáty je jako „člun plující po Lucernském jezeře ozářeném Měsícem“. V průběhu příštích deseti let se název Měsíční sonáta (německy \"Mondscheinsonate\") začal objevovat v německých i anglických publikacích a rychle se ujal i u široké veřejnosti. Objevily se také kritiky, podle kterých je tento název příliš subjektivní, romantický nebo „zavádějící pro větu, která má téměř charakter smutečního pochodu“. Tyto výtky však nikdy neměly výraznější vliv na užívání vžitého názvu.", "section_level": 1}, {"title": "Forma.", "content": "Beethoven nazval obě díla Op. 27 Sonata quasi una fantasia. Důvodem může být, že se zde nedrží typické struktury klasicistní sonáty - v té bývá charakter skladby jasně dán úvodní rychlou větou a následující věty jej mohou pouze rozvíjet a doplňovat. U Měsíční sonáty je to právě naopak, těžištěm je závěrečná třetí věta, která je nejrychlejší a nejdelší a předcházející dvě věty k ní pomalu směřují. Sonáta č. 14 se skládá ze tří vět:", "section_level": 1}, {"title": "Adagio sostenuto.", "content": "První věta v tónině cis moll je pomalá a melancholická. Má zjednodušenou sonátovou formu. Začíná triolami v pravé ruce, které jsou podpořeny dlouhými basovými tóny zdvojenými v oktávách. K tomuto ostinátnímu doprovodu se záhy přidává tklivá melodie. Téměř celá věta se hraje velmi tiše a klidně. Adagio sostenuto mocně působí na posluchače. Berlioz řekl, že „je to jedna z básní, které nelze vyjádřit lidskou řečí“. Beethovenův student Carl Czerny ji popsal jako „noční scénu, kde zpovzdálí zní přízračný truchlivý hlas“. Tato věta byla velmi oblíbená už za Beethovenova života, kterého její popularita zřejmě až mírně rozčilovala a údajně prohlásil, že napsal i lepší věci.", "section_level": 2}, {"title": "Allegretto.", "content": "Druhá věta je scherzové trio v tónině des dur (enharmonický ekvivalent tóniny cis dur). Má funkci krátkého intermezza, Ferenc Liszt ji nazval „kvítkem mezi dvěma propastmi“. Dynamicky se pohybuje většinou v mírném pianu s občasnými zesíleními, která podporují radostnou náladu.", "section_level": 2}, {"title": "Presto agitato.", "content": "Bouřlivá poslední věta (opět v cis moll) je těžištěm skladby. Obsahuje mnoho rychlých arpeggií a silně akcentovaných tónů. Pro správné vyznění je nutné hrát ji živě a suverénně, hráč musí být technicky velmi zdatný. Charles Rosen tuto větu popsal jako „naprosto nespoutané vyjádření emocí. Dokonce i dnes, o dvě stě let později, užasneme nad její divokostí.“ Ačkoliv i v této větě je předepsaná dynamika většinu času piano, časté užití sforzanda a několika pasáží fortissimo vytváří dojem mocného zvuku.", "section_level": 2}, {"title": "Použití pedálu.", "content": "Na začátku díla dává Beethoven tuto instrukci v italštině: \"Si deve suonare tutto questo pezzo delicatissimamente e senza sordini\" (Celou skladbu hrajte co nejjemněji a bez dusítek). Na klavíru se zdvihu dusítek a tím jejich odstavení z činnosti dosáhne sešlápnutím pravého pedálu. Dnešní klavíristé však obvykle nedrží pedál dole po celou dobu, protože současný klavír má mnohem delší dozvuk než nástroje z Beethovenovy doby a v průběhu hry tak vznikají nežádoucí disonance. Pedalizace může být řešena různými jinými způsoby:", "section_level": 1}, {"title": "Vliv.", "content": "Podle hudebního teoretika Ernsta Ostera byla Sonáta č. 14 přímou inspirací pro vznik Chopinovy skladby Fantaisie-Impromptu. Oster nachází mezi skladbami mnoho paralel v použitých tóninách, typech akordů i krátkých pasážích melodie. Píše, že Fantaisie-Impromptu je „možná jediným příkladem, kde nám jeden génius odhaluje - pouze prostřednictvím své vlastní skladby - co on sám slyší v díle jiného génia“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klavírní sonáta č. 14 cis moll „Quasi una fantasia“, Op. 27 č. 2, obecně známá jako Měsíční sonáta či Sonáta měsíčního svitu je sonáta pro sólový klavír, jejímž autorem je Ludwig van Beethoven. Dokončil ji v roce 1801 a o rok později vydal s věnováním své klavírní studentce, hraběnce Giuliettě Guicciardi. ", "tgt_summary": "The Piano Sonata No. 14 in C minor \"\"Quasi una fantasia\", Op. 27, No. 2, popularly known as the Moonlight Sonata\", is a piano sonata by Ludwig van Beethoven. It was completed in 1801 and dedicated in 1802 to his pupil, Countess Giulietta Guicciardi. ", "id": 1736799} {"src_title": "Karl-Otto Koch", "tgt_title": "Karl-Otto Koch", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "Karl-Otto Koch po studiu pracoval v bance, byl však propuštěn kvůli zpronevěře. V roce 1931 se stal členem strany NSDAP a také členem SS, s hlavním šéfem SS Heinrichem Himmlerem udržoval dobré vztahy. Výcviku pro práci v koncentračním táboře se mu dostalo v Dachau pod velením Theodora Eickeho. Ještě než se Karl-Otto Koch dostal do Buchenwaldu, působil například v koncentračním táboře Sachsenhausen – již zde ho doprovázela Ilse. Nejvíce se však proslavil velením v Buchenwaldu – za něj tábor finančně vysoce prosperoval, SS vydělávalo za práci vězňů obrovské částky (samozřejmě se obohacovalo i na úkor zabavených cenností), vězňové pracovali totiž pro více než 100 různých společností okolo tábora. Známá otrocká práce byla i v kamenolomu poblíž tábora. Jeden z vězňů, kteří válku přežili, vzpomínal, jak je Koch v Buchenwaldu přivítal: „\"Takže teď jste tady, židovská prasata. Jakmile se jednou dostanete sem do tábora, není cesty ven. To si pamatujte – odsud se živí nedostanete.“\" (Podobné přivítání, ač s narážkou na komíny od krematoria, se používalo běžně v Osvětimi.)", "section_level": 1}, {"title": "Odsouzení.", "content": "Karl-Otto Koch se snažil zbohatnout na vězních sám, stejně jako jeho žena Ilse, podezřelé byly i jeho machinace s majetkem SS. To se vedení SS nelíbilo, a proto byl Karl-Otto Koch přeložen v lednu 1942 do Majdanku. V roce 1943 byl však při návratu do Výmaru sousedícího s Buchenwaldem zatčen, vyšetřován a později odsouzen k trestu smrti – krom neoprávněného obohacení mj. i za plánování vražd vězňů. Rozsudek byl nakonec vykonán až na konci války, 5. 4. 1945 byl zastřelen právě v koncentračním táboře Buchenwald.", "section_level": 1}, {"title": "ZOO u tábora Buchenwald.", "content": "Manželé Kochovi se zasloužili v Buchenwaldu rovněž o to, že za koncentračním táborem Buchenwald byla postavena menší ZOO. Ta byla údajně věnována Hermannu Göringovi. ZOO byla za poplatek 1 marky přístupná i veřejnosti, mezi zvířaty byly například srnky, draví ptáci, ale i medvědi. Někteří vězňové pak po válce uváděli, že když byla ZOO pro veřejnost zavřená, dozorci SS s vědomím Karla-Otta Kocha házeli některé věžně medvědům.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství s Ilse.", "content": "Svou budoucí ženu Ilse potkal Karl-Otto Koch v roce 1935. To byl již čtvrtým rokem rozvedený a z prvního manželství měl syna Manfreda. S Ilse se vzali po dvou letech vztahu. V Buchenwaldu spolu obývali luxusní vilu \"Villa Koch\" a známý je také jejich blízký vztah ke psům. (Psi na vězně Ilse někdy sama štvala.) Ač jejich vztah nebyl úplně ideální (oba měli milostné poměry s jinými), měli spolu tři děti – v roce 1938 se jim narodil syn Artwin, v roce 1939 dcera Gisele, v roce 1940 pak ještě dcera Gudrun (ta ovšem zemřela po pár měsících). O děti se však často starala nevlastní sestra Karla-Otty, která po válce dokonce svědčila přímo proti Ilse. Syn Artwin a dcera Gisele jsou viděni s rodiči na mnoha dobových fotografiích. Artwin však spáchal v 60. letech sebevraždu, nedokázal se prý vyrovnat s tím, jací za války byli jeho rodiče.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl-Otto Koch (2. srpna 1897 Darmstadt – 5. dubna 1945 Buchenwald) je znám především jako hlavní velitel koncentračního tábora Buchenwald, kde působil do roku 1942. Po přeložení byl hlavním velitelem koncentračního tábora Majdanek, za své neoprávněné machinace s majetkem vězňů, majetkem SS a kvůli naplánování vražd několika vězňů byl nakonec odsouzen k trestu smrti. Před koncem 2. světové války byl pak v dubnu 1945 rozsudek vykonán zastřelením. Jeho druhou manželkou byla známá Ilse Kochová, která byla za svůj brutální vztah k vězňům po válce odsouzena k doživotnímu trestu.", "tgt_summary": "Karl-Otto Koch (; 2 August 1897 – 5 April 1945) was a mid-ranking commander in the \"Schutzstaffel\" (SS) of Nazi Germany who was the first commandant of the Nazi concentration camps at Buchenwald and Sachsenhausen. From September 1941 until August 1942, he served as the first commandant of the Majdanek concentration camp in occupied Poland, stealing vast amounts of valuables and money from murdered Jews. His wife, Ilse Koch, also took part in the crimes at Buchenwald and Majdanek.", "id": 78293} {"src_title": "Constantius III.", "tgt_title": "Constantius III", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup k moci, vítězství nad uzurpátory.", "content": "Constantius se narodil ve městě Naissus (dnešní Niš) v prefektuře Illyricum. Původně sloužil ve východním vojsku a bojoval v četných taženích pod Theodosiem I. Pravděpodobně se účastnil výpravy na západ proti uzurpátorovi Eugeniovi a po jejím zdárném završení setrval v Itálii. Patřil mezi Stilichonovy stoupence, nezastával ale žádný významný post, díky čemuž přečkal bez újmy jeho pád v roce 408. V roce 410 nebo 411 se stal Stilichonovým nástupcem v hodnosti generála obojího vojska (\"magister utriusque militiae\"), čímž dosáhl nejvyšší velitelské pozice na Západě. Někdy v téže době nechal ubít k smrti strůjce spiknutí proti Stilichonovi, někdejšího představeného císařských kanceláří Olympia. Obdobně se vypořádal i s ostatními potenciálními soupeři, kteří ho mohli ohrozit na dvoře císaře Honoria v Ravenně. Když si Constantius zajistil vlastní postavení, zmobilizoval italské vojsko pro válku s uzurpátorem Konstantinem III. Ten čelil v Galii svému vzbouřenému vojevůdci Gerontiovi, obléhajícímu uzurpátora v jeho sídle v Arelate (dnešní Arles). K tomuto městu zamířil v roce 411 rovněž Constantius a jeho gótský podřízený Ulfila. Po jejich příchodu Gerontiovi muži přešli k Constantiovi a Gerontius uprchl do Hispánie, kde zanedlouho spáchal sebevraždu. K Arelate se zatím přiblížil Konstantinův velitel Edobech s pomocnými sbory Franků a Alamanů s úmyslem vyprostit uzurpátora z obklíčení. Constantius s Ulfilovou pomocí lstí překvapil a rozdrtil nepřátelské vojsko, jehož vůdce zahynul rukou jednoho ze svých druhů. Poté pokračoval v dobývání Arelate a po několika měsících přesvědčil zárukou osobní bezpečnosti Konstantina ke kapitulaci. Zajatý Konstantin a jeho syn Julianus byli posláni do Ravenny, avšak v nevelké vzdálenosti od města byli v září 411 na Honoriův rozkaz popraveni. Constantius se po svém vítězství, jímž pro Honoria získal zpět oblast jihovýchodní Galie, vrátil do Itálie. Mezitím se v Mogontiaku (Mohuč) prohlásil za císaře galorománský šlechtic Jovinus, k němuž se přidalo místní vojsko i aristokracie a podpořili ho Burgundové a Alani. Krátce nato, patrně počátkem roku 412, se Vizigóti, vedení Athaulfem, přesunuli z Itálie do Galie. Athaulf se pak vypravil na sever a připojil se k Jovinovi, zaskočenému příchodem tohoto příliš mocného spojence. Constantius se vyvaroval vojenského střetu s uzurpátorem a raději se rozhodl zbavit ho moci diplomatickými prostředky. Mezi Jovinem a Góty brzy vyvstaly vážné rozpory, v důsledku nichž Athaulf změnil strany a Jovina zajal. Následně ho předal Honoriovým lidem a ti ho zřejmě v létě 413 v Narbonu (Narbonne) popravili. V témže roce se Constantius musel vypořádat s povstáním v severní Africe. Tamější místodržitel, \"comes Africae\" Heraclianus, nevražící na Constantiův enormní vliv na chod státu, zastavil dodávky obilí do Itálie. Posléze shromáždil početnou flotilu, s níž se osobně vypravil na Řím. Brzy po vylodění ho ale porazil \"comes\" Marinus, načež Heraclianus uprchl do Afriky, kde ho vzápětí popravili. Jeho obrovský majetek přešel do vlastnictví Constantia, jenž byl vybrán místo Heracliana za konzula pro nadcházející rok.", "section_level": 2}, {"title": "Konflikt a smír s Vizigóty.", "content": "Do roku 413 Constantius eliminoval všechny uzurpátory a vzbouřence a sjednotil pod svým velením roztříštěné vojenské síly západořímské říše. Tím si uvolnil ruce k zásahu proti cizím nepřátelům Římanů pobývajícím na území impéria. Nejprve usiloval o propuštění císařovy sestry Gally Placidie, nacházející se od roku 410 v zajetí Gótů. Ambiciózní Constantius doufal v manželství s Placidií, díky němuž by vstoupil do císařské rodiny a dále upevnil svoji pozici. Výměnou za její propuštění sliboval Athaulfovi zajištění přísunu obilí, zřejmě z důvodu Heraclianova povstání v Africe ovšem nedokázal svůj závazek splnit. Athaulf odmítl Placidii vydat a neúspěšně napadl město Massilii (Marseille), bráněné Constantiovými vojáky. Vizigóti potom vtáhli do Narbonu a obsadili značnou část provincií Narbonensis a Aquitania. Athaulf se v lednu 414 v Narbonu slavnostně oženil s Gallou Placidií, čímž potupil Constantia, který se tehdy ujal úřadu konzula. Constantius přesto odmítl podstoupit riziko vojenské konfrontace s Góty a sevřel je námořní a pozemní blokádou. Jeho strategie se ukázala být vysoce účinná, neboť Góty postihl akutní nedostatek potravin a v závěru roku 414 byli nuceni vyklidit jižní Galii. Athaulf zamířil do Hispánie a zřídil svůj hlavní stan v Barceloně. Prohlubující se nespokojenost jeho lidí, roztrpčených Constantiovou nepolevující blokádou, ho však v létě 415 připravila o život. Krátce po jeho zavraždění se do čela Vizigótů postavil Wallia, jemuž nezbylo než se římskému tlaku podvolit. Uzavřel proto s Římany mírovou smlouvu, na základě níž vrátil ovdovělou Placidii jejímu bratrovi a na oplátku obdržel od Constantia 600 000 modiů obilí. Priscus Attalus, ustavený za císaře Alarichem a později znovu Athaulfem, byl dopraven do Ravenny, kde ho Honorius za jeho uzurpaci potrestal zmrzačením. Jakmile Constantius přiměl k poslušnosti Vizigóty, zaměřil svoji pozornost na Alany, Vandaly a Svéby okupující a plenící od roku 409 valnou část Hispánie. Wallia, sloužící od sjednání míru zájmům Římanů, se v roce 416 se svými Góty vypravil proti těmto barbarům a během dalších dvou let nad nimi dosáhl jednoznačného vítězství. Římsko-gótská protiofenzíva se soustředila především na Alany a vandalské Silingy, kontrolující provincie Lusitánii a Baetiku. Silingové přestali takřka existovat, kdežto Alani utrpěli těžké ztráty a jejich zbytky uprchly pod ochranu vandalských Hasdingů. Třebaže Hasdingové a Svébové dosud drželi ve své moci Gallaecii na severozápadě Pyrenejského poloostrova, Constantius v roce 418 nebo 419 stáhl gótské \"foederati\" z Hispánie. Následně je usadil v Aquitanii, v údolí řeky Garonny mezi Burdigalou (Bordeaux) a Tolosou (Toulouse). O důvodech, proč je Constantius umístil právě do této oblasti, se vedou diskuse. Mezi historiky zaznívají názory, že Gótové měli čelit bagaudům severně od řeky Loiry, případně tvořit protiváhu Vandalům a Svébům. Nelze ani vyloučit, že měli zamezit riziku dalších uzurpací v Galii.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba s císařovou sestrou, získání trůnu a smrt.", "content": "Constantius se již od roku 415 honosil čestným titulem \"patricius\" a 1. ledna 417 nastoupil svůj druhý konzulát. V tentýž den pojal v rámci velkolepého obřadu za manželku Honoriovu sestru Gallu Placidii, přestože Olympiodoros poznamenává, že se svatbě s ním vehementně bránila. Sotva o rok později Placidie porodila Constantiovi dceru pojmenovanou Justa Grata Honoria. V červenci 419 přišel na svět jejich syn Valentinianus, jenž vzhledem k Honoriově bezdětnosti mohl v případě císařovy smrti vznést nárok na trůn. Vedle sledování svých politických cílů Constantius neustával ani ve snaze stabilizovat západořímskou říši. V roce 417 římský velitel Exuperantius vedl úspěšnou výpravu proti bagaudům v Armorice, zaměřenou na obnovení kontroly nad severozápadní Galií. V Hispánii Římané těžili z rozbrojů mezi tamějšími barbary. V roce 418 nebo 420 Constantiovi důstojníci Maurocellus a Astirius zakročili proti Vandalům obléhajícím Svéby ve městě Bracara (Braga). Vandalové poté uprchli z hornaté Gallaecie, odkud se vydali do úrodné Baetiky na jihu poloostrova. Jiný z Constantiových podřízených jménem Castinus uspořádal roku 420 výpravu proti Frankům v severní Galii. Constantius zastával ve stejném roce potřetí úřad konzula a 8. února 421 se dočkal nejvyššího možného vyznamenání, když byl povýšen do hodnosti \"augustus\". Honorius ho tedy akceptoval za svého spolucísaře, ačkoli tak učinil poněkud neochotně. Placidie se stala augustou a jejich syn Valentinianus získal titul \"nobilissimus\". Honoriův bratranec Theodosius II., vládnoucí v Konstantinopoli, nicméně odmítl uznat Constantia, a ten kvůli tomu dokonce uvažoval o tažení proti Východu. Constantius se navíc příliš netěšil ze své nové role, protože jako císař se musel podrobovat četným svazujícím dvorským ceremoniím a oficialitám. Jeho zdravotní stav se záhy zhoršil a 2. září 421 po bezmála sedmi měsících vlády podlehl zánětu pohrudnice. Bez jeho pevné ruky se západořímská říše opět pohroužila do vnitropolitické krize, jíž vzápětí využili její nepřátelé.", "section_level": 2}], "src_summary": "Flavius Constantius († 2. září 421), známý také jako Constantius III., byl západořímský císař v roce 421. Tento generál a politik fakticky řídil státní záležitosti v západořímské říši ve druhé polovině panování císaře Honoria, přičemž se podstatně zasloužil o její konsolidaci poté, co Vizigóti v roce 410 vyplenili Řím. V roce 417 se oženil s císařovou sestrou Gallou Placidií a později se stal Honoriovým spolucísařem. Jeho vláda nicméně trvala jen necelých sedm měsíců.", "tgt_summary": "Constantius III (Latin: \"Flavius Constantius Augustus\") was Western Roman Emperor in 421, from 8 February until his death on 2 September. He earned his position as Emperor due to his capability as a general under Honorius, achieving the rank of \"Magister militum\" by 411. That same year, he was sent to suppress the revolt of Constantine III, a Roman general who declared himself emperor. Constantius led his army to Arles in Gaul, the capital of Constantine III, and defeated Gerontius, a general rebelling against Constantine, before himself besieging Arles. After defeating a relief force led by Edobichus, Constantius convinced Constantine to surrender, promising safe retirement, but betrayed and beheaded him as soon as he surrendered. Constantius then went on to lead campaigns against various barbarian groups in Hispania and Gaul, recovering much of both for the Western Roman Empire. Constantius was proclaimed Western Roman Emperor by Honorius on 8 February 421. He reigned for seven months before dying on 2 September 421.", "id": 908527} {"src_title": "Markión", "tgt_title": "Marcion of Sinope", "src_document": [{"title": "Život a působení.", "content": "To, co nám je o Markiónovi známo, pochází od jeho protivníků, kteří se ovšem zásadně shodují. Markión byl bohatý syn biskupa v Pontu, snad v dnešním Sinopu v severním Turecku na pobřeží Černého moře, asi 250 km SV od Ankary. Tertullianus píše, že byl loďařem a obchodníkem. První zmínku o Markiónovi nalézáme v Justinově \"První apologii\" (26) z poloviny 2. století. V té době byl Markión ještě naživu a měl mnoho příznivců. Nepřátelský postoj vůči němu zaujímá Polykarpův žák Irenej z Lyonu v polemickém spise \"Adversus haereses\" z konce 2. století, toto jeho pojednání rozšiřuje ve své polemice \"Adversus Marcionem\" Tertullianus. Hippolyt Římský o Markiónovi říká, že byl synem biskupa, který jej pro nemravnost exkomunikoval; této historce se však nechce příliš věřit, protože ostatní zmínky o Markiónovi hovoří jako o ctnostném muži. Markión se někdy kolem roku 140 usadil v Římě a v prvních několika letech vypracoval teologický systém, kterým strhl na svou stranu množství posluchačů. Poté začínají konflikty s římskými biskupy a Markión začíná organizovat vlastní oddělené společenství věřících. Markión je exkomunikován a římská církev mu vrací předchozí dar 200 tisíc sesterciů. Řím však zůstává místem Markiónova působení, přitom se zakládají další markiónovské komunity po celé římské říši. Takto vzniká samostatná církevní organizace, jejíž hlavou a autoritativním biskupem je Markión. Podle Tertulliana a Ireneje se Markión pokoušel použít svého majetku k tomu, aby církev přijala jeho učení, což odmítla. Markión se setkal i s Polykarpem ze Smyrny, který tvrdil, že znal osobně apoštola Jana a který Markióna nazval „prvorozencem ďáblovým“. Kromě již zmiňovaných patřili k Markiónovým kritikům Efrém Syrský, Dionýsios z Korinta, Theofilos z Antiochie, Filippos z Gortyny, Rhodo, Kléméns Alexandrijský a Órigenés. Již toto množství oponentů svědčí o vlivu, který markionité v rané církvi měli.", "section_level": 1}, {"title": "Teologie.", "content": "Svou nauku zaznamenal Markión ve dvou spisech nazvaných \"Instrumentum\" a \"Antiteze\", které se nám ovšem nedochovaly; o jejich existenci víme z Tertullianova spisu \"Adversus Marcionem\". Markiónovo učení je často označováno za gnostické, od křesťanské gnóze se ovšem odlišuje v tom, že zatímco podle gnostiků je v duši každého člověka jiskra Boží jako stopa Stvoření, podle Markiona je celé Stvoření dílem zlého Boha, zákonodárce a soudce Starého zákona. Spojuje je však systematický protiklad dobrého Boha Nového zákona plného lásky, Otce, jehož zvěstuje Ježíš Kristus, a „zlého“ Boha Starého zákona, který je zodpovědný za Stvoření světa, zákon atd. Jedná se tak o první takto vyostřený příklad dualismu v rámci rodícího se křesťanství. Markión odmítá celý Starý zákon, který připisuje demiurgovi, který se, stejně jako v gnózi zjevuje jako zlý Bůh. Stvoření a hmotu pokládá Markión za zcela špatné a pro duchovního člověka za nepřijatelné, proto odmítá i plození a zakazuje pohlavní styk. Demiurg je též zodpovědný za veškeré utrpení a bolest. Vykoupení se pro člověka skrývá v návratu k duchovnímu životu. Kristus je představen jako Bůh lásky, který člověka osvobozuje od zákona. Pouze víra v tohoto boha lásky je nezbytná ke spáse. Ježíše nepokládá Markión za Mesiáše, ale za božskou bytost se zdánlivým tělem (doketismus), které nemůže trpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Markión ze Sinopé (asi 100 Sinopé – asi 160 Řím) byl významný křesťanský teolog 2. století, jehož dualistické učení o zlém Bohu Starého zákona a dobrém Bohu Ježíše Krista církev ostře odmítla jako heretické (viz markionismus). Markión vytvořil pevnou církevní organizaci, jejímž byl biskupem, a prosadil v ní velmi omezený výběr křesťanských spisů (10 Pavlových listů a výběr z Lukášova evangelia). To patrně vedlo k pevnější organizaci římské církve a urychlilo vznik kánonu Nového zákona. Řada z Markiónových heretických názorů se opakovaně objevovala v pozdějších dějinách církve.", "tgt_summary": "Marcion of Sinope (; Greek: ; 85 – c. 160) was an important figure in early Christianity. Marcion preached that the god who sent Jesus into the world was a different, higher deity than the creator god of Judaism. He considered himself a follower of Paul the Apostle, who he believed to have been the only true apostle of Jesus Christ. ", "id": 750091} {"src_title": "Johannes Hevelius", "tgt_title": "Johannes Hevelius", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se roku 1611 v Gdaňsku, přímořské metropoli tehdejší Republiky obou národů, do rodiny bohatých pivovarníků. Roku 1630 vystudoval právo na Leidenské univerzitě a o rok později se vydal na cestu Evropou, během níž navštívil mj. Paříž a Londýn. V roce 1634 se usadil ve svém rodném městě, kde působil jako pivovarník a člen městské rady. Od roku 1639 se stala jeho hlavním zájmem astronomie. V té době však stále zastával funkci gdaňského rádce, jež se zabýval soudnictvím a zdravotnictvím. V roce 1641 na svém domě postavil hvězdárnu, kterou vybavil výbornými přístroji, včetně vlastnoručně zhotoveného dalekohledu bez tubusu s ohniskovou vzdáleností 45,7 m. 29. ledna 1660 ji navštívil polský král Jan Kazimír II. Vasa s královnou Ludovikou Marií Gonzagovou. Hevelius pozoroval sluneční skvrny, objevil libraci Měsíce a mezi lety 1642–1645 se věnoval mapování měsíčního povrchu. Výsledky mapování publikoval v díle \"Selenographia\" (1647). Objevil čtyři komety (v letech 1652, 1661, 1672 a 1677; kometa z roku 1661 je pravděpodobně totožná s kometou Ikeya-Zhang) a také navrhl myšlenku, že podobná tělesa obíhají po parabolických drahách okolo Slunce. V atlase nebe \"Firmamentum Sobiescianum\" (1690; titul na počest Jana Sobieského) zavedl a pojmenoval jedenáct nových souhvězdí, z nichž sedm bylo přijato mezi oficiální. 26. září 1679 Heveliovou hvězdárnu, přístroje a knihy zničil požár. Tuto katastrofu popsal v předmluvě k dílu \"Annus climactericus\" z roku 1685. Rychle obnovil škody, aby mohl pozorovat Velkou prosincovou kometu roku 1680. Při požáru utrpěl šok a jeho zdraví se zhoršilo. Zemřel v den svých 76. narozenin, 28. ledna 1687.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Mezi Heveliovy práce patří: Posmrtně v roce 1690 byly vydány:", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Hevelius, pol. (28. ledna 1611 Gdaňsk – 28. ledna 1687 tamtéž) byl gdaňský astronom, pivovarník a po mnohá léta člen tamější městské rady. Je považován za zakladatele lunární topografie.", "tgt_summary": "Johannes Hevelius (in German also known as \"Hevel\"; ; – 28 January 1687) was a councillor and mayor of Danzig (Gdańsk), Kingdom of Poland. As an astronomer, he gained a reputation as \"the founder of lunar topography\", and described ten new constellations, seven of which are still used by astronomers.", "id": 604727} {"src_title": "Propolis", "tgt_title": "Propolis", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Slovo propolis () je řeckého původu, skládá se ze dvou slov: („před“) a („město“) a znamená „předměstí“.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti a složení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Za chladu je propolis tvrdý a křehký. Při úlové teplotě (25 až 35 °C) se stává měkkým a tvárným. Je těžší než voda (hustota: 1,112–1,136). Bod tání je proměnlivý v závislosti na rostlinném původu a pohybuje se v rozmezí 70 °C až 100 °C; avšak vždy vyšší než bod tání vosku. Ve vodě je špatně rozpustný, částečně v éteru a chloroformu, silně rozpustný v etylalkoholu a glycerinu.", "section_level": 2}, {"title": "Chemické složení.", "content": "Z chemického hlediska jde co do podílu jednotlivých složek o velmi proměnlivou směs pryskyřičných látek (asi 50 %), včelího vosku (asi 30 %), balzámů a éterických olejů (do 10 %). Vitaminy skupiny B se vyskytují v množství kolem 1 ppm. Zbarvení propolisu je ovlivněno přítomností stopových prvků reagujících s flavonoidními barvivy na šedočerné nebo zelenočerné látky.", "section_level": 2}, {"title": "Biologická aktivita.", "content": "Propolis má baktericidní či bakteriostatické účinky např. na \"Bacillus subtilis\", salmonely, stafylokoky, bakterie způsobující žaludeční vředy, tuberkulózu, zánět plic, zubní kaz, hnilobu paznehtů a jiné. Propolis má také antiprotozonální a antinematódní účinky. Působí negativně na růst různých druhů hub a kvasinek. Uvedené účinky se připisují především přítomnosti flavonoidů a z menší části přítomným derivátům organických kyselin.", "section_level": 2}, {"title": "Farmakologické využití.", "content": "Antimikrobiální vlastnosti jsou zužitkovány formou mastí, masážních prostředků nebo roztoků. Většímu uplatnění v oficiální farmakologii brání obtížná standardizace způsobená velkou proměnlivostí jeho složení. Jako povrchové anestetikum se uplatňuje ve stomatologii, v kožním lékařství se propolis používá proti kožním plísním, exémům nebo k regeneraci kožní tkáně. U citlivých osob existuje možnost alergických reakcí. Tinktura zředěná vodou v poměru 1 : 2 je vhodná jako ústní voda.", "section_level": 3}, {"title": "Příprava tinktury a masti.", "content": "\"Tinktura\" – 1 objemový díl propolisu rozmícháme ve 2 objemových dílech 96% ethanolu. Ve vhodné nádobě s uzávěrem při pokojové teplotě a za občasného míchání macerujeme několik dní. Hrubé nečistoty ze získané suspenze odfiltrujeme přes několik gáz. Filtrací přes filtrační papír odstraníme zbytek kalu. Získaná tinktura je nasycený roztok propolisu. Podle potřeby ředíme etylalkoholem, glycerinem nebo vodou. Poznámka: rozpouštění v etylalkoholu o nižších koncentracích (60 % – 80 %) uvolňuje ze suroviny další látky rozpustné pouze ve vodě. \"Mast\" – tinkturu smícháme s vepřovým sádlem, opatrně zahřejeme na 50 °C a mícháme do odpaření etylalkoholu. Tinkturu možno takto vpravit také do masťového základu zakoupeného v lékárně. Mast se používá jako desinfekční prostředek.", "section_level": 2}], "src_summary": "Propolis (méně často dluž, smoluňka, včelí tmel) je pryskyřičná látka příjemné aromatické vůně. Je produktem stavební činnosti včely medonosné ve včelstvu. Nabývá různých barevných odstínů od zelenožluté až k temně hnědé podle stáří a původu. ", "tgt_summary": "Propolis or bee glue is a resinous mixture that honey bees produce by mixing saliva and beeswax with exudate gathered from tree buds, sap flows, or other botanical sources. It is used as a sealant for unwanted open spaces in the hive. Propolis is used for small gaps (approximately or less), while larger spaces are usually filled with beeswax. Its color varies depending on its botanical source, with dark brown as the most common. Propolis is sticky at and above, while at lower temperatures it becomes hard and brittle. ", "id": 1429921} {"src_title": "Tereza Kastilská", "tgt_title": "Theresa, Countess of Portugal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Tereza se narodila jako levoboček kastilského a leónského krále Alfonse VI., který ač mnohokrát ženatý, se dočkal pouze jediného syna Sancha. Alfons vlastnil rozsáhlá území a ta byla rozdělena na kraje spravované jednotlivými hrabaty. Ustavičné válečné napětí s muslimy vyžadovalo stálou vládu a nové osídlence. Král tedy přijímal \"Gaskoňce, Bretonce, Angličany, Němce, Burguňďany, Normany, Tolosánce, Provensálce, Lombarďany\" a své dvě dcery provdal za burgundské šlechtice. Jednou z nevěst byla právě Tereza, která se roku 1093 stala manželkou Jindřicha Burgundského z vedlejší větve Kapetovců. Jindřichovi byla tchánem roku 1095 svěřena vláda v oblasti mezi Dourem a Minhem zvaná \"Portucale\". Jindřich se po svatbě vydal na křížovou výpravu a po návratu ze Svaté země se společně s rodinou usídlil v Guimarãesu, Braze a Coimbře. Stejně jako švagr Raimund usiloval o získání větší samostatnosti a uzavřel s ním tajnou dohodu, v níž se pravilo, že po tchánově smrti se bez ohledu na následníka trůnu Sancha zmocní území koruny. Jindřich by tak získal okolí Toleda a třetinu královského pokladu. Dohoda zanikla, když zemřel roku 1107 Raimund a poté v bitvě u Uclésu i Sancho. Alfons VI., s nímž Jindřich stále udržoval dobré vztahy, zemřel roku 1109 a vládu v Leónu a Kastílii převzala Raimundova vdova Urracca, Terezina nevlastní sestra. Urraca se provdala za Alfonse Aragonského a Jindřich chtěl nevraživosti mezi manžely využít k posílení svého vlastního postavení a rozšíření své domény. Snažil se získat burgundské vojáky, spřádal politické pletichy a uprostřed této snahy jej v listopadu 1112 zastihla smrt. Regentkou jediného syna Alfonse se stala Tereza a pokračovala v Jindřichově politice. Snažila se nadále zasévat jablko sváru mezi Urraku a Alfonse, podle potřeby jim projevovala náležitou pokoru, podporovala proti koruně odbojnou galicijskou šlechtu a přitom se seznámila s vojákem Fernandem Peresem de Travou. Roku 1121 z něj učinila hraběte a člena svého dvora. Milenci svěřila také Coimbru a Porto, společně s ní se podílel na vládě. Po smrti Urracy roku 1126 vyžadoval nový král Alfons VII. po vládcích \"Portucale\" obvyklý lenní slib. Tereza však místo slibu začala sbírat vojsko. Alfons VII. reagoval obléháním Guimarãesu, které skončilo smírem. Mezitím se Terezin syn Alfons snažil získat stále upíraný vliv na státní záležitosti a podařilo se mu naklonit na svou stranu většinu portugalské šlechty. Roku 1128 dvorská válka vedla k bitvě na São Mamede, kde se synovi podařilo zvítězit nad matkou a jejím milencem. Oba byli vyhoštěni. Tereza zemřela již o dva roky později v exilu v Galicii. Společně s Jindřichem Burgundským je pohřbena v katedrále Panny Marie v Braze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tereza Kastilská, (\"portugalsky Teresa de Leão\", 1080 – 11. listopadu 1130) byla portugalskou hraběnkou, regentkou a matkou prvního portugalského krále.", "tgt_summary": "Theresa (Portuguese: \"Teresa\"; Galician-Portuguese: \"Tareja\" or \"Tareixa\"; Latin: \"Tarasia\") (1080 – 11 November 1130) was Countess and Queen of Portugal. She rebelled against vassalic ties with her half-sister Urraca and was recognised as Queen by Pope Paschal II in 1116. After being captured she was forced to accept 'Portugal's vassalage to the Kingdom of León in 1121, although she was allowed to keep her royal title. Her political alliance and amorous liaison with Galician nobleman Fernando Pérez de Traba led to her being ousted by her son, Afonso Henriques, who with the support of the Portuguese nobility and clergy, defeated her at the Battle of São Mamede in 1128.", "id": 53556} {"src_title": "Muzeum voskových figurín Madame Tussaud", "tgt_title": "Madame Tussauds", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Madam Tussaudová (1761 – 1850), rozená Marie Grosholtzová ve Štrasburku, pracovala jako hospodyně pro doktora Filipa Curtiuse, lékaře schopného vytvářet voskové modely. Curtius totéž naučil i Tussaudovou. V roce 1765 Curtius vytvořil voskovou figurínu Marie Jean de Barry, milenky Ludvíka XV. Odlitek je nejstarším současně vystavovaným exponátem. První výstava Curtiusových prací v roce 1770 se setkala s velkým zájmem. Výstava byla v roce 1776 přestěhována do \"Palais Royal\". V roce 1782 otevřel druhou expozici \"Caverne des Grands Voleurs\", předchůdce dnešní \"Chamber of Horrors\" (síň hrůzy), na \"Boulevard du Temple\". Tussaudová vytvořila svou první voskovou figurínu Voltaira v roce 1777. Mezi jinými známými osobnostmi jejichž figuríny vytvořila v té době byli Jean Jacques Rousseau a Benjamin Franklin. V době Francouzské revoluce snímala posmrtné masky prominentních obětí. Když Curtius v roce 1794 zemřel zanechal své práce Tussaudové, která se v roce 1802 přesunula do Londýna. V důsledku francouzsko-anglické války se nemohla vrátit zpět do Francie, takže se svou kolekcí figurín cestovala Velkou Británií a Irskem. První stálou expozici zřídila v roce 1835 na Baker Street. Jednou z hlavních atrakcí byla síň hrůzy (\"Chamber of Horrors\"). V této části byly předváděny některé oběti Francouzské revoluce a také nově vytvořené postavy známých vrahů a jiných zločinců. Tussaudová postupně přidávala další postavy například Horatia Nelsona, sira Waltra Scotta a v roce 1842 i svou podobiznu, která je v současnosti umístěna u vstupu do muzea.", "section_level": 1}, {"title": "Současnost.", "content": "Muzeum bylo přemístěno do místa kde se nachází nyní, na Marylebone Road, v roce 1884. V roce 1925 požár poškodil mnoho figurín ale jádro kolekce, včetně historických exponátů bylo zachováno. Muzeum voskových figurín, včetně blízkého Londýnského planetária, je v současnosti jednou z nejlákavějších londýnských turistických atrakcí. Rozrostlo se o zahraniční pobočky v Amsterdamu, Hongkongu, Las Vegas a New Yorku. Muzea vystavují figuríny historických postav, členů královských rodin, sportovních hvězd, známých zločinců a další známých osobností. Síť těchto muzeí a Londýnské planetárium vlastní společnost obdobného názvu \"Tussauds Group\". Cena jednotlivé vstupenky pro dospělého (2014) - 30 £.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muzeum voskových figurín Madame Tussaud je světoznámé muzeum voskových figurín sídlící v Londýně s pobočkami v Praze, Amsterdamu, Hongkongu, Las Vegas a New Yorku a Vídni. Bylo založeno Marií Tussaudovou, sochařkou vytvářející voskové figuríny.", "tgt_summary": "Madame Tussauds (, ) is a wax museum in London; it has smaller museums in a number of other major cities. It was founded by wax sculptor Marie Tussaud. It used to be spelled as \"Madame Tussaud's\"; the apostrophe is no longer used. Madame Tussauds is a major tourist attraction in London, displaying the waxworks of famous and historical figures, as well as popular film and television characters from famous actors.", "id": 474832} {"src_title": "Coxova reneta", "tgt_title": "Cox's Orange Pippin", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Pochází z výsevu odrůdy 'Ribstonský', roku 1830 ji v Anglii, v Lawn u Baks, nedaleko Londýna, vypěstoval M. R. Cox. V ČR se rozšířila s pěstováním zákrsků. Povolena v roce 1954.", "section_level": 1}, {"title": "Synonyma.", "content": "Dle U.K. National Fruit Collection: Apelsinnyi renet, Aranciata di Cox, Cos Orange, Cox, Cox Narancs Renet, Cox Orange, Cox Orange Pippin, Cox Orangen Pippin, Cox Orangen Reinette, Cox Orangen Renette, Cox' Orangen, Cox' Orangen-renette, Cox's Orange, Cox's Orange Pepping, Cox's Orange Reinette, Cox's Orange-Peppin, Cox's Orange-Pippeling, Cox's Orangen Pippin, Cox's Orangen Reinette, Cox's Orangen-Reinette, Cox's Pomeranzen Pepping, Cox's Pomeranzen-pepping, Coxova Reneta, Kemp's Orange, Kempe's Orange, Koksa Pomaranczowa, Koksova oranjeva reneta, Orange de Cox, Oranjevii renet, Peppeling Cox Orange, Pomaranczowe Coxa, Reinette Cox's Orangen, Reinette Orange, Reinette Orange de Cox, Renet Coksa, Renet Cox Portocaliu, Renet Coxa, Renet Portocaliu, Reneta Coxa pomaranzowa, Russet Pippin, Verbesserte Muscat Reinette, Verbesserte Muscat-Reinette", "section_level": 2}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Růst silný, v plné plodnosti slabší. Sklizeň malá až střední. Rychle stárne, namrzá a je náročná na agrotechniku. Plodnost středně raná, odrůda plodí nejdříve pravidelně později má sklon plodit střídavě. Samosprašná odrůda, je dobrým opylovačem pro pozdně kvetoucí odrůdy. Plod se sklízí se v polovině září, zraje nejdříve počátkem listopadu.", "section_level": 1}, {"title": "Nároky.", "content": "Zřejmě jedna z nejnáročnějších odrůd. Vyžaduje nejlepší podmínky I. – II. zóny, nesnáší studené a příliš vlhké půdy. Nesnáší suché a písčité půdy. V teplých polohách trpí silně padlím.", "section_level": 2}, {"title": "Kvetení.", "content": "Strom je diploidní, a proto dobře hodí v podstatě pro opylení dalších odrůd. Plody Coxovy renety jsou často partenokarpické, což znamená, že plodí bez opylení. Kvete středně raně, a může být opylovačem odrůd 'Alkmene', 'Golden Delicious', Gloster ','James Grieve ',' Idared ',' Jonathan ','McIntosh' nebo 'Ontario \".", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "Počet květů se pohybuje mezi čtyřmi a devíti se střední hodnotou šest. Květenství je malý ve srovnání s jinými jabloněmi. Jednotlivé květy jsou složeny z pěti středně velkých okvětních lístků. Jsou dlouhé, střední velikosti, kulaté nebo dlouhé oválné.", "section_level": 1}, {"title": "Plod.", "content": "Plody jsou střední velikosti ve srovnání s jinými jablky. Mají průměrnou hmotnost 115 g, s hustotou 0,84 g/cm3. Slupka plodů je suchá a matná, základní barva je zelenavě žlutá později zlatožlutá, až krémové barvy. Krycí barva nahnědle červená později oranžově červená. Osluněná část plodu je červená. Dužnina nažloutlá, zlatožlutá, sladká, aromatická, pevná, ale ne křupavá, aromatická, s typickým renetovým aroma. Později, po sklizni, je křehká nebo měkká. Chuť je popisována jako příjemná rovnováha sladkosti a kyselosti, která je doprovázena silnou vůní. Celkový dojem je označován termínem \"dokonalá\" a \"jedinečná\". Je \"...bez dominantní chuť, ale tvoří velké množství asociací různých a vzájemně se doplňujících chutí\". Podle pomologů chuť odrůdy 'Coxova reneta' nebyla nikdy předstižena jinou odrůdou. Plod získává svou typickou vůni především pomocí těkavých organických sloučenin butyrát, estery, acetaldehyd, 2-methyl-1-butanol a směsi isobutyrátu. Celkově lze říci, že vědci nalezli 18 různých aromat v dužnině plodu:.. oč později je jablko sklizeno, tím nižší je podíl na celkové titrační kyselosti a vyšší sladkost ovlivňuje chuť plodu. Plody jsou kulaté až ploše kulovité, vhodné pro konzum i na zpracování. Odrůda je náročná na skladování, má krátkou trvanlivost, při teplotě nad 2 °C hnědne dužnina. Velké přezrálé plody praskají a jsou málo šťavnaté.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Málo odolná k chorobám a škůdcům. Bývá často napadána padlím, středně odolná k strupovitosti, náchylná k praskání plodů, hořké pihovitosti, namrzá ve dřevě a málo odolná proti poškození mrazíky při kvetení, velmi citlivá k postřikům.", "section_level": 1}, {"title": "Kříženci.", "content": "Pro vynikající chuťové vlastnosti je Coxova reneta často využívána ke šlechtění. Mezi nejznámější křížence patří:", "section_level": 1}], "src_summary": "Coxova reneta je odrůda dřeviny jabloň domácí (\"Malus domestica\"), rodu jabloň z čeledi růžovitých. Jde o jednu ze starých odrůd jabloní. Je pěstována jako ovocný strom, kultivar je množen vegetativně očkováním a roubováním. Odrůda je dobrým opylovačem. ", "tgt_summary": "Cox's Orange Pippin, in Britain often referred to simply as Cox, is an apple cultivar first grown in 1830, at Colnbrook in Buckinghamshire, England, by the retired brewer and horticulturist Richard Cox. Though the parentage of the cultivar is unknown, Ribston Pippin seems a likely candidate. The variety was introduced for sale by the 1850s by Charles Turner, and grown commercially from the 1860s, particularly in the Vale of Evesham in Worcestershire, and later in Kent.", "id": 163919} {"src_title": "Alžběta Portugalská", "tgt_title": "Elizabeth of Portugal", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Její manaželství s králem Dinisem bylo sjednáno v roce 1281, když jí bylo deset let a jako věno obdržela města Óbidos, Abrantes a Porto de Mós. Svatba se však uskutečnila až v roce 1288, když Dinisovi bylo 26 let a Alžbětě 17 let. Nábožensky založená Alžběta byla oddaná chudým a nemocným, k nelibosti některých. Alžběta se aktivně zajímala o portugalskou politiku a hrála důležitou roli při vyjednávání Alcañiceské smlouvy dohodnuté Denisem a Sanchem IV. Kastilským v roce 1297 (čímž byly určeny hranice mezi oběma zeměmi). S manželem měla dvě děti: Alžběta sloužila jako vyjednavač mezi svým manželem a synem Alfonsem během občanské války mezi lety 1322 a 1324. Princ byl ve sporu s otcem kvůli údajnému favorizování královského levobočka, Afonsa Sanchese. Intervence královny zabránila tomu, aby král prince Alfonsa zabil. Podle legendy v roce 1323 Alžběta na mule přijela mezi obě armády u Alvalade, aby zabránila střetu. Mír byl uzavřen v roce 1324, když byl králův nemanželský syn poslán do exilu. Po smrti svého manžela Dinise († 1325) vstoupila do řádu chudých klarisek a odešla do jejich konventu, který v roce 1314 založila v Coimbře (\"Mosteiro de Santa Clara-a-Velha\"). Ještě jednou sehrála roli mírotvůrce v roce 1336, když Afons IV. vytáhl proti Alfonsovi XI. Kastilskému, za něhož provdal dceru Marii a obvinil z toho, že s ní zachází špatně. Navzdory věku a slabosti Alžběta spěchala do Estremozu, kde se armády připravovaly k bitvě. Znovu zastavila boj a trvala na sjednání mírových podmínek. Cesta ji však vyčerpala a jakmile skončila svou misi, ulehla na hradě Estremoz s horečkou do postele, kde 4. července zemřela. Papež Urban VIII. ji 25. května 1625 prohlásil za svatou. Původně se držel její svátek 8. července, v novém katolickém kalendáři připadá na 4. července.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatá Alžběta Portugalská, Alžběta Aragonská, Isabela Portugalská či Isabela Aragonská ( \"Isabel de Aragão\", \"Isabel d'Aragón\" ; 1271, Zaragoza - 4. července 1336, Estremoz) byla aragonská princezna a portugalská královna jako manželka Dinise I.", "tgt_summary": "Elizabeth of Aragon, more commonly known as Saint Elizabeth of Portugal, T.O.S.F. (1271 – 4 July 1336; \"Elisabet\" in Catalan, \"Isabel\" in Aragonese, Portuguese and Spanish), was queen consort of Portugal, a tertiary of the Franciscan Order and is venerated as a saint of the Catholic Church.", "id": 378528} {"src_title": "Nakadžima Ki-43", "tgt_title": "Nakajima Ki-43", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Prototyp letounu poprvé vzlétl 12. prosince 1938 (někdy také uváděn leden 1939) z letiště Ojima, v únoru a březnu 1939 následovaly další dva prototypy. Armádní letectvo převzalo první tři stroje ke zkouškám na jaře 1939 po nichž byl vydán souhlas k výrobě desetikusové ověřovací série. První předsériový stroj byl připraven ke zkušebním letům v listopadu 1939. Pohon obstarával dvouhvězdicový čtrnáctiválec Nakadžima Ha-25 o výkonu 700 kW s dvoulistou kovovou stavitelnou vrtulí, oproti prototypům byla o 7% snížena hmotnost a zmenšen průřez prodlouženého trupu. Změn doznal i kabinový kryt, který byl po přepracování jednodušší, ostruhové kolo mělo demontovaný zatahovací systém. Druhý předsériový stroj měl pokusně zabudovaný výkonnější motor Ha-105 o výkonu 808 kW, osmý obdržel bojové vztlakové klapky typu Fowler a desátý ověřovací Ki-43 dohotovený v září 1940 nesl dva synchronizované kulomety typ 1 (Ho-103) ráže 12,7 mm. Nové stroje prověřovali zkušební piloti na základně armádního letectva v Tačikawě a s kvalitami lehkého stíhacího letounu byli spokojeni. Sériová výroba letounů Nakadžima Ki-43-Ia byla v továrně Nakadžima Hikóki K. K. zahájena v dubnu 1941, s motorem Ha-25 pohánějícím u prvních kusů nestavitelnou dvoulistou dřevěnou vrtuli, výzbroj obstarávaly vzhledem k nedostatku kulometů Ho-103 dva synchronizované typ 89 ráže 7,7 mm a na závěsnících pod centroplánem mohly být zavěšeny dvě lehké pumy. Jako první na nové Hajabusy přezbrojily od června do listopadu 1941 jednotky 59. a 64. sentai v počtu 59 strojů, které byly přemístěny na ostrov Phu Quoc u pobřeží Kambodže, aby kryly výsadkové operace japonské armády 8. prosince 1941. Od 13. prosince operovaly z letiště Kota Bharu. Následující subvarianta Ki-43-Ib byla vyzbrojena jedním kulometem typ 89 a jedním Ho-103, po zvýšení dodávek Ho-103 byla do výroby zařazena verze Ki-43-Ic se dvěma kulomety střílejícími okruhem vrtule ráže 12,7 mm (Ho-103), které používala např. 50. sentai dislokovaná v Barmě. V únoru 1942 vzlétl první z pěti prototypů Ki-43-IIa se zabudovanou pohonnou jednotkou Nakadžima Ha-115 s dvoustupňovým kompresorem a třílistou stavitelnou kovovou vrtulí. Mezi další úpravy patřilo vyztužené křídlo se zmenšeným rozpětím, které obdrželo palivové nádrže s jednoduchými gumovými ochrannými obaly. Pilotní sedadlo již bylo pancéřované a dosavadní teleskopické zaměřovače nahradily modernější gyroskopické. Změn doznaly také polohy vstupních otvorů ke karburátoru a kompresoru motoru. Výroba ve městě Ota v prefektuře Gumma započala v listopadu 1942 souběžně s továrnou 1. armádního leteckého arzenálu v Tačikawě, kde byla produkce po zhotovení 49 strojů z kapacitních důvodů v listopadu 1943 ukončena. Tyto stroje byly např. ve výzbroji 25. sentai, která v létě roku 1943 operovala z čínského letiště Jogai u Nankingu. Třetím výrobcem Ki-43 se stala společnost Tačikawa Hikóki K. K., která do srpna roku 1945 dodala celkem 2629 licenčních letounů. Od května roku 1943 byl sériově vyráběn typ Ki-43-IIb u kterého byl trubkový chladič za vrtulovým kuželem zaměněn za voštinový na spodní části motorového krytu. Závěsníky pum byly přemístěny blíže ke koncům křídla. Na modifikaci Ki-43-II KAI, jejíž prototypy se zkoušely od června do srpna 1943, byly uplatněny všechny změny prováděné při výrobě Ki-43-II a staly se standardem. Další podstatnou změnou byly individuální ejektory výfuků, které nahradily původní sběrný prstenec, který vyúsťoval do jedné roury na bocích. Tato úprava přidala letounu na rychlosti cca 10 km/h. Od května 1944 bylo postupně zkoušeno deset prototypů verze Ki-43-IIIa s motorem Ha-115-II o výkonu 904 kW, jejíž výrobu převzala již jen firma Tachikawa, která ještě v létě 1945 zkoušela dva prototypy přepadové verze Ki-43-IIIb s výškovými motory Ha-112 (920 kW) a výzbrojí dvou kanónů Ho-5 ráže 20 mm.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nakadžima Ki-43 byl japonský jednomotorový jednomístný armádní stíhací letoun užívaný ve druhé světové válce. Neoficiální japonské bojové jméno bylo Hajabusa (隼, \"Sokol stěhovavý\") a dlouhé označení bylo stíhací letoun typu 1 (一式戦闘機 \"ičišiki sentóki\"). Spojenci typu přidělili kódový název Oscar. ", "tgt_summary": "The Nakajima Ki-43 \"Hayabusa\" (隼, \"Peregrine Falcon\", \"Army Type 1 Fighter\" (一式戦闘機)) was a single-engine land-based tactical fighter used by the Imperial Japanese Army Air Force in World War II. ", "id": 314259} {"src_title": "Bez černý", "tgt_title": "Sambucus nigra", "src_document": [{"title": "Lidové názvy.", "content": "Bezinka, bezinky, kozičky, smradinky, kašička, psí bez. Smažené květenství je označováno názvem kosmatice.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Někdy bývá zaměňován, přes zjevné odlišnosti, s jinými druhy bezu, které jsou na území ČR rozšířeny, s bezem chebdí a v době květu i s bezem červeným. Oba tyto druhy obsahují větší množství toxických látek a jsou označovány jako jedovaté.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Bez černý je původní v Evropě mimo nejsevernějších oblastí. V Asii se vyskytuje v oblasti od Malé Asie přes Kavkaz po Kaspické moře. Tento druh bezu je hojně rozšířen i v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Lze jej najít na vlhkých lesních mýtinách, na kamenitých místech, v roklích, na mezích, u cest a na rumištích. V přírodě roste volně na světlých i polostinných místech. Vyskytuje se též hojně na venkově na plotech a domech a v zahradách, tedy především na místech bohatých na živiny, především dusík, a vlhkých místech. Plody jsou i vyhledávanou potravou některých ptáků, kteří v trusu roznášejí nestrávená semínka po okolí a tím napomáhají rozšiřování rostliny.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Keř nebo malý strom dorůstající do výšky 3 – 7 m, při ideálních podmínkách až 10 metrů. Borka v mládí bradavičnatá nepříjemně vonící, později vertikálně rozpraskaná, korkovitě měkká. Dřeň větví tzv. bezová duše čistě bílá. Listy lichozpeřené, vstřícné, po pěti uspořádané, jednotlivé lístky vejčitě podlouhlé pilovité 5-10 cm dlouhé. Květy v barvě slonové kosti jsou oboupohlavné s pětičetnou korunou uspořádané v bohatých vrcholičnatých latách nejčastěji členěných pěti hlavními paprsky. Kvete postupně v průběhu zhruba 3 týdnů od května do července v závislosti na místních klimatických podmínkách. V době květu se šíří kolem bezu omamná vůně a i po odkvětu má tato rostlina zvláštní aroma. Plody bezu jsou malé, černé, kulaté, lesklé peckovice. Začínají dozrávat koncem srpna.", "section_level": 1}, {"title": "Zdravotní rizika.", "content": "Čerstvé plody se dle některých zde uvedených pramenů nedoporučuje konzumovat, protože mají projímavé účinky; tepelná úprava či sušení škodlivé látky neutralizuje. Květy a plody se vnitřně používají s úspěchem celá staletí k léčebným účelům, k přípravě čajů, vín a likérů. Kůra a listy se v minulosti občas doporučovaly zevně k obkladům při revmatismu a jako protikřečový prostředek. Odvar z listů hubí hmyz. Listy a kůra jsou v některých pramenech uváděny jako poněkud jedovaté; vzhledem k tomu, že obsahují silné účinné látky glykosid sambucinigrin a alkaloid sambucin, nelze doporučit vnitřní užívání listů a kůry. Otravy po požití listí nebo kůry se projevují silným zvracením, průjmem, ošklivostí a celkovou slabostí. Podobné příznaky se mohou dostavit i po požití syrových plodů ve větším množství. V zájmu objektivity je třeba dodat, že více zdrojů – jak z historie, tak současných – uvádí mnohé prospěšné a léčebné účinky bezu černého bez závažnějších vedlejších či nepříznivých důsledků. V minulosti se bezem léčilo snad téměř vše. Výhonky bezu se používaly na zmírnění bolesti zubů, mladé lístky smíchané s ječnou moukou léčily popáleniny a přikládaly se též na rány způsobené pokousáním vzteklého psa. Práškem z rozemletých suchých listů se zastavovalo krvácení z nosu. Bez dříve lidé vysazovali v blízkosti obydlí a chlévů, protože věřili, že zahání dobytčí mor.", "section_level": 1}, {"title": "Léčivé účinky.", "content": "Přísloví praví: „Před heřmánkem smekni a před bezem klekni“ nebo „Je lékem proti devíti nemocem a je považován za bylinu magickou“.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky květů.", "content": "Odvar ze sušených květů je močopudný, rozpouští hleny a podporuje pocení. Má diuretické účinky, snižuje horečku a mírní kašel. Chlazený neslazený čaj z květů je výtečným lékem i při zažívacích potížích, plynatosti, nevolnosti a pomalém trávení, či nedostatečné činnosti žlučníku.", "section_level": 2}, {"title": "Účinky plodů.", "content": "Šťáva z plodů působí blahodárně při léčení migrén a nervových chorob, zejména při zánětu trojklaného nervu. Nezralé plody mají projímavý účinek. Proto se doporučuje natrhaná plodenství nechat den, dva dozrát rozložená v tenké vrstvě. Projímavý účinek se vařením ztrácí. Ztrácejí se rovněž, avšak jen částečně, léčivé látky.", "section_level": 2}, {"title": "Účinky listů a kůry.", "content": "Historicky byly listy používány k úlevě od bolesti, otoku, zánětu, ke stimulaci produkce moči a k vyvolání pocení. Kůra byla používána jako diuretikum, projímadlo a k vyvolání zvracení. Kůra a listy rostliny jsou také známé jako jedovaté a způsobují žaludeční potíže. Toxické látky, které se nachází v bobulích, lze snadno odstranit vařením, ale větve, kůra nebo listy by se při vaření ani odšťavňování používat neměly.", "section_level": 2}, {"title": "Celá rostlina.", "content": "Celá rostlina obsahuje fytoncidní látky, které účinně působí proti bakteriím a mnohým houbám.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bez černý (\"Sambucus nigra\") je listnatý keř, který má široké využití v léčitelství, farmacii i potravinářství. Čerstvé plody bezu černého mají projímavé účinky; sušením nebo tepelným zpracováním se tato vlastnost ztrácí.", "tgt_summary": "Sambucus nigra is a species complex of flowering plants in the family Adoxaceae native to most of Europe and North America. Common names include elder, elderberry, black elder, European elder, European elderberry, and European black elderberry. It grows in a variety of conditions including both wet and dry fertile soils, primarily in sunny locations. Elder is cited as a poisonous plant for mammals, and as a weed in certain habitats. ", "id": 576168} {"src_title": "Klobouk", "tgt_title": "Hat", "src_document": [{"title": "Materiály.", "content": "Nejčastějším materiálem pro výrobu klobouku je vlněné sukno, plst – zvířecí chlupy, používají se však i materiály jiné – kůže, lehké tkaniny jako len, rostlinná vlákna jako sláma nebo štípaný bambus, aj.", "section_level": 1}, {"title": "Ozdoby.", "content": "Klobouky bývají opatřeny nejrůznějšími ozdobami, nejčastěji stuhou s mašlí, štítkem, monogramem, erbem. Za stuhou bývá vetknuto ptačí pírko, jindy je dýnko ozdobeno chocholem z pštrosího či jiného peří. Klobouky dámské mívají dvě mašle k zavázání pod bradu a hojnou výzdobu na krempě či na střeše, například umělé květiny či ovoce.", "section_level": 1}, {"title": "Používání klobouku.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Klobouk je doložen již na vyobrazeních ze starověké Mezopotámie a Řecka. V Evropě se klobouky hromadně začaly znovu užívat až od 15. století. Klobouk byzantského císaře, římských císařů Zikmunda Lucemburského nebo Rudolfa II. při některých příležitostech nahrazoval panovnickou korunu, stejně jako knížecí klobouk (tzv. \"Herzogshut\") rakouských knížat. Významnými obdobími rozvoje klobouků byly renesance, baroko a historické styly oblékání v 19. století. Klobouky byly a jsou často odznakem důstojenství (panovníků, církevních představitelů), úřadu nebo povolání, byly a dodnes jsou také součástí některých uniforem a livrejů. V minulosti byly klobouky vždy odznakem svobodného člověka, atributem společenského postavení nositele či nositelky a nebylo myslitelné vyjít na ulici prostovlasý/á. Na znamení pozdravu, úcty či podřízenosti se pánské klobouky smekaly. Smeknutí doprovází úklon hlavy nebo poklona horní poloviny těla. V přítomnosti panovníka, při bohoslužbě, při pohřbu a podobných příležitostech si nesměl žádný muž ponechat klobouk na hlavě. V přítomnosti nadřízeného služebně podřízený musel klobouk smeknout. Smeknutím klobouku muž doprovázel nebo nahrazoval pozdrav.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "V současnosti je nošení klobouků příležitostné, z praktických důvodů stále trvají klobouky sluneční. U mužů bývá tradiční typ městského klobouku chápán jako módní prvek nebo určitá extravagance. Ženy většinou užívají klobouky při významných společenských událostech, například bílý klobouk se závojem jako svatební, nebo černý klobouk se závojem jako smuteční. Je slušností pro muže i ženy brát si klobouky na určité události, např. na dostizích se stále nosí pánský klobouk \"trilby\". K bontonu dodnes patří smeknout klobouk při vstupu do domu (bytu, restaurace, kostela...), při veřejném nesení státních symbolů (zejména vlajky), při produkci státní hymny, během pohřbů nebo pokud jede okolo pohřební vůz s nebožtíkem – platí jen pro muže.", "section_level": 2}], "src_summary": "Klobouk je součást oblečení, slouží jako pokrývka hlavy. Ve srovnání s čepicí je větší a propracovanější a především se dělí na tři části: střecha či korpus mívá ploché dýnko, spodní okraj je široký, plochý nebo zvlněný, zvaný krempa, obepíná celý obvod klobouku jako okruží. Nemá-li klobouk krempu, může mít čelní štítek.", "tgt_summary": "A hat is a head covering which is worn for various reasons, including protection against weather conditions, ceremonial reasons such as university graduation, religious reasons, safety, or as a fashion accessory. In the past, hats were an indicator of social status. In the military, hats may denote nationality, branch of service, rank or regiment. Police typically wear distinctive hats such as peaked caps or brimmed hats, such as those worn by the Royal Canadian Mounted Police. Some hats have a protective function. As examples, the hard hat protects construction workers' heads from injury by falling objects and a British police Custodian helmet protects the officer's head, a sun hat shades the face and shoulders from the sun, a cowboy hat protects against sun and rain and an ushanka fur hat with fold-down earflaps keeps the head and ears warm. Some hats are worn for ceremonial purposes, such as the mortarboard, which is worn (or carried) during university graduation ceremonies. Some hats are worn by members of a certain profession, such as the Toque worn by chefs. Some hats have religious functions, such as the mitres worn by Bishops and the turban worn by Sikhs.", "id": 2158313} {"src_title": "Matrika", "tgt_title": "Vital record", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Matriky patrně vznikly ve středověku jako seznamy šlechty, včetně povinností vůči panovníkovi, zejména dávek a počtů ozbrojenců, které mu mají poskytnout. Později k nim přibyly matriky studentů na univerzitách. Zde snad vznikly i pojmy imatrikulace (zápisu) a exmatrikulace (vyřazení absolventa) v jejich dnešním významu. S postupující byrokratizací společenského života rostl i počet a význam podobných úředních seznamů, kterým se někde říkalo také matriky. V některých zemích to byly matriky kostelů, později úředních místních jmen (v ČSR od roku 1920) a podobně. Církevní matriky matriky narození, pokřtění, sňatků a úmrtí místy vedly církve už od středověku. Katolickým farářům to však povinně nařídil až Tridentský koncil roku 1563. I potom se však toto nařízení prosazovalo poměrně pomalu.", "section_level": 1}, {"title": "V Čechách a na Moravě.", "content": "Na našem území je nejstarší matrikou německy psaná matrika oddaných v Jáchymově z roku 1531. Roku 1591 svolal Stanislav Pavlovský olomouckou diecézní synodu, která formálně přijala usnesení tridentského koncilu. Roku 1605 pak Zbyněk Berka z Dubé a Lipé svolal arcidiecézní synodu do Prahy. V zemích Koruny české se farní matriky běžně dochovaly až od poloviny 17. století. Reformy Josefa II. z let 1781 a 1784 zavedly jednotné vedení matrik (před touto reformou byla podoba matrik značně roztříštěná). Ukládaly také povinnost vést matriky protestantským farním úřadům a rabínům židovských obcí, od roku 1869 vedly matriku pro osoby bez vyznání okresní úřady. Teprve v 50. letech 20. století se zavedla obecná a povinná veřejná matrika pro všechny a farní matriky ztratily občansko-právní význam, nicméně jejich kanonicko-právní význam zůstává. Odejmutím matrik pro civilní účely byl církvím ztížen přístup k vlastním záznamům a vznikla i jakási \"matriční odluka\", protože církve, které měly ve svých předpisech nařízeno vést matriky, je pro své potřeby vedly (vedou) dál.", "section_level": 2}, {"title": "V České republice.", "content": "Matriky se dělí podle doby, pro kterou byly/jsou vedeny, na tzv. živé a mrtvé. Živé matriky se nacházejí na matričních úřadech (podle zákona 100 let od posledního zápisu v knize narození a 75 let od posledního zápisu v knize manželství a knize úmrtí, přičemž jisté archivy tuto lhůtu prodlužují na 110 let v souvislosti s GDPR), mrtvé matriky pak v jednom městském (Archiv hlavního města Prahy), pěti státních oblastních (v Praze, Plzni, Třeboni, Zámrsku a Litoměřicích), dvou zemských (v Brně a Opavě) archivech. Židovské matriky jsou uloženy v Národním archivu v Praze, vojenské matriky pak ve Vojenském historickém archivu. Matriky mrtvé jsou uložené v archivech a jsou na rozdíl od těch živých přístupné široké veřejnosti. K živým matričním záznamům mají přístup pouze oprávněné osoby.", "section_level": 2}], "src_summary": "Matrika (z lat. \"matrix\", matice, kmen) je veřejný úřední seznam, nejčastěji jmen. V České republice jde o seznam narození, sňatků, registrovaného partnerství a úmrtí, který vedou matrikáři na určených matričních úřadech. Agenda matrik se řídí zákonem č. 301/2000 Sb. a vyhláškou 207/2001 Sb., a patří do kompetence Ministerstva vnitra. U nověji zavedených seznamů a evidencí se užívají jiné názvy (seznam, registr, rejstřík apod.).", "tgt_summary": "Vital records are records of life events kept under governmental authority, including birth certificates, marriage licenses (or marriage certificates), and death certificates. In some jurisdictions, vital records may also include records of civil unions or domestic partnerships. ", "id": 1389812} {"src_title": "Inés de Castro", "tgt_title": "Inês de Castro", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Otcem Inês byl Pedro Fernández de Castro, pán na Lemosu a Sarrii, a matkou jeho milenka Aldonza Lorenzo de Valladares. Její předci byli manželští i nemanželští potomci galicijských a portugalských šlechtických rodin. Inês přišla do Portugalska v roce 1340 jako dvorní dáma Konstancie z Villeny, nedávno provdané za portugalského prince Petra, dědice trůnu (jeho první manželství z roku 1325 s Blankou Kastilskou bylo roku 1333 anulováno). Princ se však zamiloval právě do Konstanciiny dvorní dámy a začal zanedbávat svou zákonnou manželku, čímž ohrozil již tak slabé vztahy s Kastilií. Kromě toho přivedla Petrova láska k Inês k moci kastilskou šlechtu ve vyhnanství, bratři Inês se stali princovými rádci. Král Alfons IV. Portugalský, Petrův otec, sledoval vliv Inês na svého syna s nelibostí. Čekal, že jejich vztah odezní, ale to se nestalo. Konstancie zemřela v roce 1345. Afons IV. se pokusil několikrát přichystat pro syna další sňatek, ale Petr odmítal vzít si jinou ženu než Inês, jejíž původ ji příliš nepředurčoval k tomu být královnou. Petrův legitimní syn, budoucí král Ferdinand I. Portugalský, byl křehké dítě, zatímco nemanželské děti Petra a Inês se měly k světu, což vyvolávalo u portugalské šlechty obavy týkající se kastilského vlivu na Petra. Afons IV. po smrti Constanzy vykázal Inês ode dvora, Petr vztah neukončil. Afons IV. nakonec v roce 1355 nařídil Inês zabít. Pêro Coelho, Álvaro Gonçalves a Diogo Lopes Pacheco odjeli do kláštera Santa Clara ve městě Coimbra, kde prý Inês usekli hlavu před jejím malým dítětem. Když se Petr o její smrti doslechl, dal vrahy hledat a dva z nich se mu skutečně podařilo najít. Byli veřejně popraveni a jejich srdce vyrvána z těla. Petr prohlásil, že mu totiž rozbili srdce na prach. Petr se stal králem o dva roky později, v roce 1357. Poté prohlásil, že se s Inês tajně oženil (prý v roce 1354), tudíž že je právoplatná královna. Jeho slova byla a stále jsou jediným dokladem o uzavření manželství. Legenda vypráví, že Petr dal tělo Inês exhumovat a nutil celý dvůr přísahat věrnost nové královně tak, že jí políbí ruku. Později byla pohřbena v cisterciáckém klášteře Alcobaça, kde je její rakev stále k viděni, naproti Petrově, a tak na sebe znovu budou moci pohlédnout v den posledního soudu. Obě mramorové rakve jsou bohatě zdobeny výjevy z jejich života, a Petrovým slibem, že spolu budou \"até ao fim do mundo\" (až do konce světa). Je to nejsilnější milostný příběh v portugalských dějinách.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Inês de Castro a Petr I. měli následující děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Inês Pérez de Castro (Inés ve španělštině a galicijštině, 1325 – 7. ledna 1355, Coimbra) byla španělská šlechtična. Byla milenkou a po své smrti prohlášenou právoplatnou manželkou portugalského krále Petra I. Petr ji prý coby král dal exhumovat a prohlásit za portugalskou královnu.", "tgt_summary": "Inês de Castro (; in Castilian: Inés; 1325 – 7 January 1355) was a Galician noblewoman best known as lover and posthumously-recognized wife of King Peter I of Portugal. The dramatic circumstances of her relationship with Peter (at the time Prince of Portugal), which was forbidden by his father King Afonso IV, her murder at the orders of Afonso, Peter's bloody revenge on her killers, and the legend of the coronation of her exhumed corpse by Peter, have made Inês de Castro a frequent subject of art, music, and drama through the ages.", "id": 2215013} {"src_title": "Ferdinand I. Portugalský", "tgt_title": "Ferdinand I of Portugal", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "Ferdinand I. převzal zemi v zanedbaném stavu po svém otci Petrovi I. Portugalském (Krutém), který se do smrti nevzpamatoval z úkladné vraždy své milenky, manželky a matky svých dětí Inés de Castro zorganizované jeho otcem Alfonsem IV. Portugalským.", "section_level": 1}, {"title": "Zákoníky.", "content": "Vydal zákon o neobdělaných pozemcích (Leis das Sesmarias), které určovaly povinnosti vázající se k vlastněné, pronajímané a ladem ležící půdě, které se však nepodařilo naplnit. Výraznější úspěch zaznamenal „Ferdinandův zákoník“ (Código Fernandino) na podporu námořního obchodu a portugalských rejdařů i loďařů. Lisabon byl v té době svobodný přístav s mnoha zahraničními obchodníky, kteří zajišťovali roční obrat 250 000 – 300 000 tun zboží, a vypravovali lodě jak do Anglie, tak do Itálie.", "section_level": 2}, {"title": "Politická situace.", "content": "Ve spletitých politických vztazích na Iberském poloostrově pokračoval i Ferdinand I. Začal uplatňovat nároky na kastilský trůn po smrti svého bratrance Petra I. Kastilského (Ukrutného), proto uzavřel příměří s aragonským králem Petrem IV. Aragonským, podpořené slibem sňatku s Eleonorou Aragonskou. Zároveň ho podporovali i někteří kastilští šlechtici, kteří neuznávali legitimitu jeho nevlastního bratrance Jindřicha II. Kastilského. Aliance ale zkrachovala a na základě uzavřeného míru z Alcoutimu v roce 1371 došlo nejen k výměně vzájemně dobytých území, ale také mírová smlouva stanovila, že se Ferdinand ožení s Eleonorou Kastilskou, Jindřichovou dcerou. Než se ale stihl oženit, tak se zamiloval do třetí Eleonory – Teles de Menezes, vdané dvorní dámy své sestry, kterou si Ferdinand I. vzal po papežském dispenzu k rozvodu. Což podstatně zhoršilo vztahy nejen s Kastilií, ale způsobilo problémy i na domácí scéně a proti skandálnímu sňatku protestovala například města Tomar či Santarém. Hrozilo také propuknutí celonárodního povstání. Ferdinand I. však uzavřel spojenectví s anglickým vévodou Janem z Lancasteru, dalším uchazečem o kastilský trůn a společně vyhlásili druhou válku kastilskému králi, která však skončila obléháním Lisabonu, kdy mír musel zajišťovat papežský legát Guido. Ferdinand I. ještě několikrát změnil spojence, jeho války vedly k hospodářskému vyčerpání Portugalska i k přenesení stoleté války na jeho území. Zároveň došlo k navázání užších kontaktů s Anglií, podpořené podepsáním spojenecké smlouvy v roce 1373. Po smrti Jindřicha II. Kastilského v roce 1379 vyhlásil Ferdinand I. s Janem z Lancasteru poslední válku Kastilii, která byla zakončena mírem z Badajozu (1383). Jedním z výsledků bylo uzavření předsvatební smlouvy pro jeho dvanáctiletou dceru Beatrix s Janem I. Kastilským, kde byla ustanovena dědičkou Portugalského království, pokud by Ferdinand I. zemřel bez mužských potomků. To se stalo půl roku poté a začala dynastická krize, do níž zasahovala i královna - regentka Eleonora se svým milencem.", "section_level": 2}, {"title": "Nástupci.", "content": "Dva možní kandidáti portugalského trůnu byli snoubenec Beatrix Jan I. Kastilský a Ferdinandův nevlastní bratr Jan, velmistr Aviského řádu, nemanželský syn Petra I. Krutého. Oba Janové spolu začali válčit o trůn, portugalská šlechta stála za regentkou, Jana z Avisu podporovali zejména měšťané, církev a prostý lid,až později se na jeho stranu přidala i šlechta. V dubnu 1385, po vítězství v bitvě u Aljubarroty, se stal portugalským králem Janem I. a založil novou královskou dynastii Avizů. Na počest vítězné bitvy nad svým kastilským protějškem Janem I. nechal vybudovat Klášter Panny Marie Vítězné v Batalze.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ferdinand I. Portugalský (31. října 1345 Coimbra – 22. října 1383 Lisabon) přezdívaný \"Pěkný\" a \"Nevypočitatelný\" byl devátý král Portugalska z burgundské dynastie. Zároveň byl také posledním králem z dynastie Burgundů, jelikož po jeho smrti vymřela dynastie po meči a vlády se ujala její nemanželská větev známá jako dynastie Aviz.", "tgt_summary": "Ferdinand I (; 31 October 1345 – 22 October 1383), sometimes called the Handsome (\"o Formoso\") or occasionally the Inconstant (\"o Inconstante\"), was the King of Portugal from 1367 until his death in 1383. His death led to the 1383–85 crisis, also known as the Portuguese interregnum.", "id": 2471253} {"src_title": "Sasanka hajní", "tgt_title": "Anemone nemorosa", "src_document": [{"title": "Synonyma.", "content": "Podle biolib.cz je pro druh s označením \"Anemone nemorosa \"používáno více rozdílných názvů, například \"Anemonidium nemorosum,\" ale byly používány i \"Anemone nemorosa-alba\", \"Anemone pentaphylla\", nebo \"Anemonoides nemorosa\".", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Roste v Evropě, ve východní Asii zasahuje do oblastí severní Koreje. V oblastech Severní Ameriky oblast rozšíření druhu sahá od Kalifornie až k jihovýchodnímu okraji Aljašky.", "section_level": 1}, {"title": "Evropa.", "content": "V Evropě se vyskytuje na téměř celém území až po Laponsko, s výjimkou některých teplých oblastí jako je Sicílie, Sardínie a Řecko.", "section_level": 2}, {"title": "V ČR.", "content": "V České republice se sasanka vyskytuje prakticky všude. Od nížin do podhorských oblastí hojně, v horských polohách roztroušeně až vzácně, nebo chybí (max. asi do 1 000 m n. m.). V ČR se ve vyšších (alpinských) polohách nachází na území Hrubého Jeseníku, v oblasti Keprníku, a na Králickém Sněžníku.", "section_level": 2}, {"title": "Morfologické znaky.", "content": "Oddenek je tmavohnědý až černý. Brzy zjara z něj vyrůstá přízemní list a jednoduchý stonek. Stonek je nejčastěji 8–25 cm vysoký, lysý nebo roztroušeně chlupatý. Často nafialovělý. Většinou se zde vyskytuje jeden přízemní list.", "section_level": 1}, {"title": "List.", "content": "Přízemní list je dlouze řapíkatý, řapík je většinou chlupatý. Čepel má dlanitě troj- nebo pětičetnou s řapíkatými lístky, v obrysu je široce vejčitá až okrouhlá. Jednotlivé lístky čepele se dají rozdělit na prostřední třídílný a postranní dvojsečné. Všechny jsou hrubě vroubkovaně pilovité až peřenoklané. V horní třetině stonku se vyskytuje přeslen řapíkatých listenů. Čepel je opět troj- nebo pětičetná, v obrysu mnohoúhelníkovitá. Prostřední listen je tříklaný, postranní jsou pak dvojsečné. Všechny jsou nepravidelně hrubě nebo vroubkovaně pilovité.", "section_level": 2}, {"title": "Květ.", "content": "Sasanka hajní kvete v březnu až květnu. Květní stonek je obvykle jeden, výjimečně bývají dva, povrch květního stonku je ochlupený a v plném rozkvětu je přímý. Květ miskovitého tvaru má 1,5-4,0 cm v průměru. Okvětních lístků bývá zpravidla 6 (může jich být méně i více). Jsou bílé, někdy z vnější strany růžově naběhlé. Mají souměrný vejčitý tvar. Květ je oboupohlavní, tyčinky jsou krátké (asi 4× kratší než okvětní lístek) a prašníky jsou žluté.", "section_level": 2}, {"title": "Plod.", "content": "Sasanka hajní patří mezi entomogamní rostliny. Plodem je nažka cca 3–5 mm velká. Ta je nekřídlatá, chlupatá, s krátkým zakřiveným zobánkem, na bázi je často drobné masíčko.", "section_level": 2}, {"title": "Ekologie.", "content": "Sasanku hajní můžeme nalézt v listnatých až smíšených lesích, křovinách, na lesních loukách a pastvinách, také v obhospodařovaných sadech a parcích. Základem pro výskyt jsou kypré, vlhké humózní půdy s dostatkem světla. Tato rostlina tvoří rozsáhlé kobercovité porosty. Svým květem tvoří součást jarního aspektu lesa, kdy využívá dostatku světla pod ještě neolistěnými stromy. Po dozrání nažek nadzemní část rostliny odumírá.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky a použití.", "content": "Čerstvě utržená rostlina je jedovatá. Obsahuje mnoho látek jako jsou glykosidy, saponiny, někdy se uvádí i alkaloidy. Hlavní jedovatou složkou je protoanemonin, který má bakteriostatický účinek na streptokoky a stafylokoky, také působí fungicidně. Znaky otravy jsou obdobné jako u otravy pryskyřníkem prudkým, tedy zvracení, bolest břicha, průjem, zánět ledvin. Uvádí se, že pro dospělého člověka je smrtelné požití 30 rostlin. Nicméně, více než požití je pravděpodobnější jiný kontakt s jedovatou šťávou. Při přenosu do očí, například při sbírání květů, vyvolává podráždění spojivek, může dojít i k zánětu. Potřísnění kůže šťávou vyvolává záněty nebo zpuchýření, které se špatně hojí. Otravy byly kromě pasoucího se hovězího dobytka zaznamenány u koní, hrabavé drůbeže a u pasoucích se prasat. Po usušení jedovatost zčásti mizí. V lidovém léčitelství byla sasanka užívána jako lék proti revmatismu, šťáva z nadzemní části se užívala zevně k léčení puchýřů a kožních chorob nebo do koupelí. Pro nebezpečné vedlejší účinky se však již v léčitelství sasanka nepoužívá. Jako okrasná květina se používá ve výsadbách na záhony, do skalek, roztroušeně do výsadeb, nebo do skupin. Jsou pěstovány také plnokvěté odrůdy. V průmyslu se pro toxicitu nepoužívá.", "section_level": 1}, {"title": "Množení.", "content": "Rozmnožuje se generativně, což je však zdlouhavé. Vegetativně jsou množeny kultivary. Vegetativně lze sasanku hajní množit dělením oddenků anebo dělením trsů.", "section_level": 1}, {"title": "Variabilita.", "content": "Je známo asi 40 druhů sasanek. Sasance hajní je nejblíže příbuzná sasanka pryskyřníkovitá (\"Anemone ranunculoides\"), která je často zastoupena v jejím porostu. Má nejčastěji žlutozlaté květy s 5 okvětními lístky. V takto smíšeném porostu lze nalézt křížence obou rostlin, který má, často sterilní, sírově žluté květy.", "section_level": 1}, {"title": "Choroby a škůdci.", "content": "Na sasance parazituje houba hlízenka sasanková (\"Dumontinia tuberosa\").", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Sasanka hajní (\"Anemone nemorosa\") je rostlina z čeledi pryskyřníkovitých. Sasanka patří k prvním poslům jara, je to vytrvalá bylina, nanejvýš 30 centimetrů vysoká. Charakteristický je pro ni plazivý oddenek a na konci lodyhy zpravidla jeden bílý květ s nejčastěji šesti okvětními lístky. Roste v listnatých lesích, kde je dostatek světla, vysoká vlhkost a silná vrstva humusu.", "tgt_summary": "Anemone nemorosa, the wood anemone, is an early-spring flowering plant in the buttercup family Ranunculaceae, native to Europe. Other common names include windflower, thimbleweed, and smell fox, an allusion to the musky smell of the leaves. It is a herbaceous perennial plant growing tall.", "id": 433954} {"src_title": "Milosrdenství", "tgt_title": "Mercy", "src_document": [{"title": "V Bibli.", "content": "Jako milosrdenství (lat. \"misericordia\", též \"smilování\", \"slitování\" apod.) se v Bibli označují skutky křesťanské lásky k bližnímu, jimiž člověk naplňuje Ježíšovo přikázání: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“ (). Milosrdnost stojí v Bibli často vedle spravedlnosti jako vlastnost Boží (např. ; ; ; aj.)", "section_level": 1}, {"title": "Ježíš Kristus.", "content": "Ježíš Kristus cituje na dvou místech v Evangeliu sv. Matouše místo z knihy proroka Ozeáše () o potřebě milosrdenství oproti (pro Starý zákon typickým) obětem. Poprvé, když odpovídá na výtku farizeů, proč jí s celníky a hříšníky: \"\"Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je (znamená) \"Milosrdenství chci, a ne oběti. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“\" (); podruhé ve sporu o význam sobotního dne (sabatu) (). V tzv. Kázání na hoře je jedno z požehnání určeno milosrdným: \"Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.\" () \"Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.\" ()", "section_level": 1}, {"title": "Křesťanští autoři.", "content": "Tomáš Akvinský v Summě teologické říká: „Milosrdný je ten, kdo má bědné srdce, kdo je jat smutkem z bídy druhého, jako by to byla jeho vlastní bída. A z toho následuje, že se přičiňuje k zahnání bídy druhého, jako bídy vlastní: a to jest účinek milosrdenství.“ Karl Rahner říká: „Milosrdenství je ochota pomáhat v nouzi.“", "section_level": 1}, {"title": "Jiní autoři.", "content": "Podle Nietzscheho je požadavek milosrdenství jedním z pilířů tzv. otrocké morálky a projevem slabosti.", "section_level": 1}, {"title": "Platón.", "content": "V páté knize svých \"Zákonů\" vysvětluje Platón poměr mezi \"srdnatostí\" a \"mírností\" takto: \"Každý muž má být srdný, avšak přitom co nejvíce mírný. Neboť těžkým a nesnadno zhojitelným nebo snad vůbec nezhojitelným bezprávím páchaným od ostatních nelze uniknout jinak než vítězením v boji a obraně a naprostou nepovolností v trestání, avšak bez ušlechtilé srdnosti to žádná duše není schopna dělat. Co pak se týče bezpráví působených od těch, kteří je sice páší, ale tak, že jsou zhojitelná, je třeba nejprve vědět, že každý nespravedlivý člověk není nespravedliv úmyslně; neboť nikdo nikde a nikdy by nechtěl mít u sebe žádné z největší zel úmyslně, a to daleko nejméně v nejcennější části své bytosti. Nejcennější pak částí, jak jsme řekli, je vpravdě všem lidem duše; tedy do té nejcennější části by nikdo nikdy úmyslně nepřijal největší zlo a nechtěl by s ním žít po celý život. Ale člověk nespravedlivý a mající v sobě zla je vším způsobem ubohý; toho, kdo je má zhojitelná, je dovoleno litovat; srdnost je třeba krocením mírnit a ne po ženském způsobu prchlivě se napořád zlobit, avšak vůči člověku veskrze a nepřemluvitelně nezřízenému a zlému se má popouštět uzda hněvu; proto tedy pravíme, že dobrý člověk má být pokaždé srdný a mírný.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Milosrdenství je účinný soucit s člověkem v nouzi, s někým potřebným či bezmocným, s člověkem zadluženým, nemajícím nárok na příznivé zacházení.", "tgt_summary": "Mercy (Middle English, from Anglo-French \"merci\", from Medieval Latin \"merced-\", \"merces\", from Latin, \"price paid, wages\", from \"merc-\", \"merxi\" \"merchandise\") is benevolence, forgiveness, and kindness in a variety of ethical, religious, social, and legal contexts. ", "id": 699203} {"src_title": "Dave Navarro", "tgt_title": "Dave Navarro", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Jeho prarodiče byli mexického původu. Jeho matka pracovala jako modelka, vystupovala v televizní show \"Let's Make a Deal\". Navarro byl z celé rodiny jediný kdo neuměl španělsky. Důvodem bylo to, že se jeho rodiče roku 1974 rozvedli a on trávil většinu času s matkou. Později vystudoval \"Notre Dame High School\" v Sherman Oaks a \"University High School\" v Los Angeles. V březnu 1983 byla jeho matka zavražděna. Její vrah a přítel John Riccardi byl zatčen roku 1991. Po matčině smrti se Navarro přestěhoval k otci.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební kariéra.", "content": "V sedmi letech si koupil svou první kytaru poté, co slyšel písně Jimiho Hendrixe. Roku 1986 se připojil k nově vzniklé skupině Jane's Addiction. Bubnoval v ní jeho přítel z dětství Stephen Perkins. Skupina se stala na alternativně rockové scéně populární. Roku 1991 se však skupina kvůli vnitřním problémům rozpadla. Když v srpnu 1991 odešel ze skupiny Guns N' Roses kytarista Izzy Stradlin, její frontman Axl Rose si přál jako Stradlinova nástupce právě Navarra. Nakonec se v ní však neukázal. Roku 1993 založil skupinu \"Deconstruction\" s baskytaristou Jane's Addiction Ericem Averym a bubeníkem Michaelem Murphym. Než se kapela roku 1994 rozpadla, vydala jedno stejnojmenné album. V září 1993 se přidal ke skupině Red Hot Chili Peppers. Poprvé se se skupinou objevil na Woodstocku '94. Jediné album, které s RHCP vydal, bylo One Hot Minute. Navarro radikálně změnil zvuk celé kapely zejména díky používání mnoha kytarových efektů, což nebylo u RHCP příliš obvyklé. Album, které tak znělo více metalově než funkově, si sice vedlo poměrně dobře a jenom v USA se ho prodalo na 2 miliony kusů, ale mnozí fanoušci kapely i sami hudebníci ho nepovažují za to nejlepší z díla skupiny. Roku 1998 byl navíc kvůli zhoršující se závislosti na heroinu vyhozen. Roku 2001 vydal sólové album Trust No One. Přitom byla obnovena skupina Jane's Addiction, do níž se vrátil. Když byli Red Hot Chili Peppers roku 2012 uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame, Navarro v ní uveden nebyl. Dokonce s uvedením nepočítal a ani nechtěl být uveden. Objevil se ve dvou dílech seriálu Zákon gangu. V jednom dílu seriálu hraje zvukaře.", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "Byl třikrát ženatý. Poprvé se oženil roku 1990 s maskérkou Taniou Goddardovou, roku 1994 s Rhian Gittinsovou. V roce 2003 se oženil s modelkou Carmen Electra, s níž se rozvedl roku 2006.", "section_level": 1}], "src_summary": "David Michael \"Dave\" Navarro (* 7. června 1967) je americký kytarista, který se proslavil ve skupině Jane's Addiction. Hrál také s Red Hot Chili Peppers nebo The Panic Channel.", "tgt_summary": "Radar astronomy is a technique of observing nearby astronomical objects by reflecting microwaves off target objects and analyzing the reflections. This research has been conducted for six decades. Radar astronomy differs from radio astronomy in that the latter is a passive observation and the former an active one. Radar systems have been used for a wide range of solar system studies. The radar transmission may either be pulsed or continuous. ", "id": 418320} {"src_title": "Lejsek šedý", "tgt_title": "Spotted flycatcher", "src_document": [{"title": "Hlas.", "content": "Vábí svižným „pst“. Zpěv je tvořen řadou krátkých tichých drsných tónů a v základě z ní asi jako „sip-sip-síh-siti-síh-sih“.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Vyskytuje se v celé Evropě, v severozápadní Africe a jihozápadní Asii po Mongolsko. Evropská populace je odhadována na 14–22 milionů párů. V letech 1970–1990 byl zaznamenán viditelný pokles, v současné době je populace považována za stabilizovanou. Je výlučně tažný, zimuje v tropické a jižní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v Česku.", "content": "Na území České republiky je lejsek šedý rozšířen celkem rovnoměrně, ale nikde nepatří mezi hojné druhy. Relativně četněji se vyskytuje v nížinách a pahokatinách, ojediněle vystupuje i vysoko do hor, pravidelně k lidským sídlům. Nejvýše byl zaznamenán na Pančavské louce v Krkonoších (1340 m n. m.), pravidelněji zde vystupuje přibližně do 750 m n. m. Zdá se, že preferuje parky a zeleň intravilánu (např. i expoziční část zoo v Brně). Pravidelně obsazuje různé typy rozptýlené zeleně (rybniční hráze, břehové porosty toků, nivy, rozptýlená zeleň v zemědělské krajině), starší světlé listnaté lesy (doubravy, bučiny), smíšené i jehličnaté lesy (bory), lužní lesy. Na hnízdiště přilétá od konce dubna do počáku května, odlétá od konce srpna do září. Běham mapování v letech 2001–2003 byla v ČR stanovena početnost na 40 000–80 000 párů.", "section_level": 1}, {"title": "Prostředí.", "content": "Obývá aleje starých stromů a pásy stromů podél vodních toků. Žije v rozvolněných starých lesích, častěji listnatých než jehličnatých, parcích, v sadech a zahradách, na zarostlých hřbitovech. Chová se nenápadně. Vyjma hnízdní období žije samotářsky.", "section_level": 1}, {"title": "Hnízdění.", "content": "Ve střední Evropě hnízdí 1× až 2× ročně od května do srpna. Je obvykle monogamní, u některých samců byla zaznamenána bigamie. Miskovité hnízdo z mechu a kořínků vystlané zvířecími chlupy, peřím nebo vlnou staví převážně samice. Umísťuje ho v polodutinách stromů, paždí větví nebo výklencích budov (obsazuje i polootevřené budky), obvykle ve výšce 1–15 m. V jedné snůšce je většinou 4–5 světlých, hnědě skvrnitých, 18,7 × 14,1 mm velkých vajec. Inkubace je 11–15denní, na vejcích sedí jen samice. Mláďata krmí oba rodiče. Mladí ptáci opouštějí hnízdo po 12–16 dnech; pohlavně dospívají v druhém kalendářním roce života.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Živí se zejména létajícím hmyzem, na který číhá z vyvýšené pozorovatelny (kůl, suchá větev v koruně stromu, telegrafní sloup, drát el. vedení atp.) a kterého se zmocňuje v letu. Vzápětí se vrací na stejné místo nebo poblíž (lze jej poznat podle typicky vzpřímeného držení těla). Za příznivého počasí touto taktikou uloví až dvě třetiny kořisti, v deštivých dnech pátrá po potravě zejména na stromech (sbírá ji z listů, větví i kůry), v bylinném patře, na zdech nebo na kompostech. V potravě jsou zastoupeni zejména dvoukřídlí a motýli, případně jiný dospělý hmyz včetně vážek, čmeláků, vos nebo mšic. V malé míře jsou zastoupeny také žížaly, larvy hmyzu a různé plody.", "section_level": 1}, {"title": "České pojmenování.", "content": "Dříve byli do jediného rodu \"Muscicapa\" řazeni kromě lejska šedého i lejsek černohlavý (\"Ficedula hypoleuca\") s bílou skvrnkou na čele a lejsek bělokrký (\"Ficedula albicollis\") s bílým čelem. Podle bílé skvrnky na hlavě, „lysinky“, získali název „lejsek“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lejsek šedý (\"Muscicapa striata\") je malý druh pěvce z čeledi lejskovitých (Muscicapidae). Je o něco menší než vrabec. Má štíhlé tělo, relativně velkou hlavu, dlouhá křídla a ocas. Svrchu je šedý s nádechem do hněda, spodinu těla má světleji šedavou. Čelo, hrdlo a prsa pokrývají tmavší čárky. Tmavé nohy jsou slabé a krátké, neslouží k pobíhání ani skákání, ale pouze k sezení. Zobák a oči jsou tmavé. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně; mladí ptáci mají na svrchní straně těla světle hnědé skvrnění.", "tgt_summary": "The spotted flycatcher (\"Muscicapa striata\") is a small passerine bird in the Old World flycatcher family. It breeds in most of Europe and in the Palearctic to Siberia, and is migratory, wintering in Africa and south western Asia. It is declining in parts of its range. ", "id": 623205} {"src_title": "Sylvia (planetka)", "tgt_title": "87 Sylvia", "src_document": [{"title": "Objev.", "content": "Sylvia byla objevena Normanem R. Pogsonem na observatoři v Madrasu v Indii v roce 1866.", "section_level": 1}, {"title": "Původ jména.", "content": "Objevitel N. R. Pogson ji pojmenoval podle jména matky Romula a Rema, která se jmenovala Rhea Silvia. Podle některých autorů však mohla získat název na počest první manželky známého francouzského astronoma C. Flammariona, Sylvie Petiaux-Hugo Flammarionové.", "section_level": 1}, {"title": "Fyzikální vlastnosti.", "content": "Sylvia patří mezi planetky s velmi nízkým albedem, což by se mohlo vysvětlovat tím, že je tvořena původním, málo přetvořeným materiálem. Objev jejích průvodců umožnil stanovit značně přesně její hmotnost a protože je znám z měření i její průměr, je možno se značnou spolehlivostí spočítat i její hustotu, která činí 1,1 až 1,3 g/cm. Protože vzhledem k nízkému albedu je možno téměř jistě vyloučit alternativu, že je tvořena převážně ledem, zdá se, že její těleso je velice porézní a že obsahuje až 60 % prázdného prostoru. Spektrálně byla klasifikována do třídy P, resp. C0 resp. X. Planetka také patří k tělesům velmi rychle se otáčejícím kolem své osy, přibližně jednou za 5,18 hodiny, z čehož vyplývá obvodová rychlost na jejím rovníku kolem 160 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Měsíce.", "content": "Kolem Sylvie obíhají dva měsíce, pojmenované Romulus a Remus, podle synů již zmíněné Rhei Silvie. První měsíc, Romulus, byl objeven Keckovým dalekohledem II na hoře Mauna Kea na Havajských ostrovech v roce 2001 na snímcích pořízených 18. února; objev byl ohlášen 23. února téhož roku. Druhý měsíc, Remus, byl nalezen na snímku pořízeném dalekohledem Yepun komplexu VLT na Evropské jižní observatoři na Cerro Paranal v Chile 9. srpna 2004. Objev však byl ohlášen až o rok později, 10. srpna 2005, protože vyhodnocení pořízené série snímků se zdrželo. Astronomové předpokládají, že oba měsíce vznikly při srážce Sylvie s jiným tělesem a že není v budoucnosti vyloučen objev dalších měsíčků této planetky.", "section_level": 1}], "src_summary": "(87) Sylvia je jednou z největších planetek, obíhajících ve vzdálenější části hlavního pásu. Na základě analýzy elementů její dráhy byla zařazena do rodiny asteroidů Cybele. Sylvia je mimořádná tím, že je první planetkou, u které byly zjištěny dva měsíce.", "tgt_summary": "Sylvia (minor planet designation: 87 Sylvia) is the 8th-largest asteroid in the asteroid belt. It is the parent body of the Sylvia family and member of Cybele group located beyond the core of the belt (see minor-planet groups). Sylvia was the first asteroid known to possess more than one moon.", "id": 1418350} {"src_title": "Kakost", "tgt_title": "Geranium", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kakosty jsou většinou byliny a jen řídce keře vysoké 10 až 70 cm, velmi často porostlé různými druhy chlupů. Listy vyrůstají nejčastěji vstřícně, mají palisty, bývají dlanitě dělené až dlanitě laločnaté a ojediněle lichozpeřené. Listy jsou obvykle zelené, ale bývají i šedé, bronzové nebo načervenalé. Přízemní listy s řapíky rostou v listové růžici. Většině druhů listy na podzim opadají, některé, např. kakost Endressův (\"Geranium endressii\") jsou stálezelené i přes zimní období. Květy se stopkami jsou pravidelné, pětičetné, oboupohlavné a obvykle vyrůstají v terminálních nebo úžlabních dvoukvětých vidlanech, jen řídce jednotlivě. Kališní i korunní lístky jsou volné, korunní jsou obvykle zúžené do nehtíku a mívají barvu modrou, červenou, červenofialovou, fialovou, hnědofialovou, růžovou nebo i bílou. V květu je deset tyčinek vyrůstajících ve dvou kruzích a svrchní, pětipouzdrý semeník obsahující v každém pouzdru po dvou vajíčkách, z nichž jedno zakrní a pouze z druhého se po opylení vyvine semeno. Semeník vytvořený z pěti plodolistů nese zahnutou čnělku rozštěpenou do pěti blizen. U báze tyčinek je pět medových žlázek. Dozrálý zobanitý plod, merikarp, se rozpoltí v pět pouzder obsahující po jednom semeni. Pouzdra se od trvalého středního sloupku oddělují a jsou držena jen obloukovitě napruženými osinami, ty se ve vhodný čas uvolní a vystřelí semena do vzdálenosti několika metrů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Mnohé druhy jsou již po staletí využívány pro své líbivé květy, dekorativní listy a pokryvný účinek jako okrasné rostliny, např. kakost krvavý, kakost luční, kakost lesní a byly z nich vyšlechtěny mnohé kultivary odlišující se habitem neb barvou květů či listů. Populární se stávají i druhy stínomilné, těch se využívá jako půdokryvných pro vytvoření uzavřeného porostu pod korunami stromů, např. kakost oddenkatý či kakost Endressův. Pro suchá výslunná místa, skalky či suché zídky je vhodný kakost krvavý. Původní druhy kakostů se množí semeny a kultivary dělením nebo kořenovými řízky. Jsou i druhy považované za nepříjemné, z domácích je to hlavně kakost smrdutý, nepříjemně páchnoucí stínomilná rostlina. V české přírodě vyrůstají i druhy hodnocené přímo jako plevelné, např. kakost maličký, kakost dlanitosečný nebo kakost holubičí, vyskytující se v kulturních plodinách.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "V minulosti byly současné rody kakost a pelargonie řazeny do stejného rodu \"Geranium\". Později byl pro jihoafrické druhy vytvořen samostatný rod \"Pelargonium\" s českým jménem pelargonie, hovorově muškát nebo čapí nos. Oba rody však bývají navzájem zaměňovány. Pelargonie mají oproti kakostům dlanité, téměř kulaté listy, jejich lodyhy vespod obvykle dřevnatí, korunní lístky nemají stejné, jejich spodní lístek vybíhá v tenkou, dutou ostruhu a z tyčinek bývá obvykle plodných jen pět či sedm.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Z celkového počtu okolo 430 druhů rodu kakost se v přírodě České republiky vyskytuje těchto 19 druhů. Mimo tyto „živé“ druhy existují ještě dva, které z českého území pravděpodobně již vymizely: Některé z uvedených druhů jsou rostliny v české krajině původní, mnohé se tam dostaly v době nepříliš minulé a jsou považovány za neofyty a jiné se vyskytují jen příležitostně po úniku zplaněných nepůvodních rostlin ze zahrad.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Kakost (\"Geranium\") je rod jednoletých a vytrvalých rostlin z čeledi kakostovitých, který je tvořen asi 430 druhy (v české přírodě se jich objevuje okolo 20). Vyskytují se hlavně v mírném pásmu a to ve všech světadílech, jisté druhy rostou i v horách tropických oblastí. Tak široký rod obsahuje druhy s různými ekologickými nároky, teplomilné druhy vyžadují propustné půdy a slunná stanoviště, stínomilné naopak hlubší a těžší půdy které jsou dostatečně vlhké.", "tgt_summary": "Geranium is a genus of 422 species of annual, biennial, and perennial plants that are commonly known as geraniums or cranesbills. They are found throughout the temperate regions of the world and the mountains of the tropics, but mostly in the eastern part of the Mediterranean region. ", "id": 1678951} {"src_title": "Franz Vranitzky", "tgt_title": "Franz Vranitzky", "src_document": [{"title": "Rakouský kancléř.", "content": "Franz Vranitzky se rakouským kancléřem stal v červnu 1986 po odstoupení Freda Sinowatze a vedl koaliční vládu SPÖ a FPÖ. V FPÖ však právě vrcholil konflikt mezi tehdejším spolkovým předsedou strany a vicekancléřem Norbertem Stegerem a korutanským předsedou Jörgem Haiderem, který vyústil v září roku 1986 ve zvolení Haidera novým spolkovým předsedou strany – získal 57,7 % hlasů. Haider změnil do té doby převládající sociálně-liberální politiku strany směrem k nacionalismu, populismu a odmítání integrace Rakouska do Evropských společenství (ES). To znamenalo konec tehdejší vládní koalice. Následovaly předčasné parlamentní volby na konci roku 1986. Ty přinesly Haiderově straně 9,7% hlasů a 18 křesel v parlamentu – dvojnásobný počet oproti roku 1983. To donutilo SPÖ a ÖVP k vytvoření velké koalice, což postupně vedlo k nastolení tzv. proporční demokracie (politici dvou velkých vládnoucích stran ovládli všechny důležité funkce ve státě). Vlády této velké koalice byly u moci od roku 1987 až do roku 2000. V roce 1988 stanul Franz Vranitzky i v čele SPÖ a zásadně ovlivnil proevropské směřování strany, které bylo podpořeno i veřejným míněním. Téma vstupu do ES se tehdy stalo součástí rakouského vnitropolitického a mezistranického boje. ÖVP a SPÖ se přely o pozici nejvíce proevropské strany v zemi, zatímco FPÖ se ucházela o voličské hlasy těch, kteří byli z různých důvodů proti rakouskému členství v ES. Přitom až do nástupu Jörga Haidera na post šéfa strany byla FPÖ jedinou stranou, která jednoznačně prosazovala úplné začlenění Rakouska do Evropských společenství. Vranitzkého vláda předložila v červenci 1989 žádost o členství v EU. Po ukončení negociací v březnu 1994 uspořádala rakouská vláda 12. června 1994 všeobecné referendum o vstupu do EU a pro vstup se vyslovilo 66,58 % zúčastněných voličů. Ve volbách v říjnu 1994 značně posílily opoziční strany (především Haiderova FPÖ, své mandáty rozšířili zelení a průnik do parlamentu se podařil liberálům – poprvé od druhé světové války tak v Národní radě zasedlo pět politických stran), naopak obě vládní strany zaznamenaly úbytek voličů. Pro sociální demokraty to byl nejhorší výsledek od roku 1945 (34,9 %), který neodvrátila ani populatita kancléře Franze Vranitzkého, ani ekonomické výsledky rakouského sociálního státu. V říjnu 1995 došlo ke koaliční roztržce a vyhlášení předčasných parlamentních voleb, které se konaly 17. prosince 1995 a SPÖ v nich dosáhla překvapivého úspěchu. Prezident Klestil proto pověřil sestavením vlády opět Franze Vranitzkého. V noci ze 7. na 8. března 1996 Vranitzkého sociální demokraté a lidovci vicekancléře a ministra zahraničí Wolfganga Schüssela po dvouměsíčním jednání uzavřeli koaliční dohodu. Jejím klíčovým bodem byla úsporná opatření, která měla vést ke konsolidaci státního rozpočtu – nezbytné ke splnění maastrichtských kritérií pro fungování evropské měnové unie (znamenalo to dostat rozpočtový schodek pod 3 %, přičemž v roce 1995 činil 5,5 %, tedy 100 miliard šilinků). Pro každý rezort byly nahlášeny značné úspory. Vranitzky odstoupil v roce 1997 – po deseti letech svého šéfování velké koalici sociálních demokratů a lidovců. Jeho nástupcem se stal dosavadní ministr financí Viktor Klima. Vranitzkého poměrně překvapivá demise uprostřed volebního období přišla v okamžiku, kdy proběhla privatizace banky Creditanstalt, při níž opět propukla větší koaliční krize, a kterou pro sebe rozhodli ministr financí Viktor Klima a s ním i sociální demokraté – tím, že odsouhlasili nákup Creditanstaltu ústavem Bank Austria.", "section_level": 1}], "src_summary": "Franz Vranitzky (* 4. října 1937 Vídeň) je rakouský bankéř a sociálně-demokratický politik. Nejprve byl ministrem financí v Sinowatzově vládě (1984–1986) a od roku 1986 do roku 1997 kancléřem (v pěti vládách). Stal se tak po Brunovi Kreiském druhým nejdéle sloužícím kancléřem Rakouska. Významně se zasadil o členství Rakouska v Evropské unii. V roce 1991 byl prvním rakouským kancléřem, který veřejně odmítl do té doby oficiálně proklamovanou tezi, že Rakousko bylo pouhou první obětí hitlerovského Německa, a přiznal též spoluúčast Rakouska na zločinech za druhé světové války. Za jeho vlád velké koalice SPÖ a ÖVP se vytvářel systém označovaný jako „\"proporční demokracie\"“ (). ", "tgt_summary": "Franz Vranitzky (born 4 October 1937) is an Austrian politician. A member of the Social Democratic Party of Austria (SPÖ), he was Chancellor of Austria from 1986 to 1997.", "id": 1792568} {"src_title": "Idrísové", "tgt_title": "Idrisid dynasty", "src_document": [{"title": "Náboženství.", "content": "Idrísové byli popisování jako sunnitští muslimové, zatímco akademikové je považuje ši'ítské muslimy. Byli oponenty Abbásovců, kteří v té době měli v rukou chálífát.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Zakladatel dynastie, Idris ibn Abdallah (788-791) byl potomkem Alího, bratrance islámského proroka Mohammeda a manžela prorokovy dcery Fátimy. Po bitvě u Fakhkhu nedaleko Mekky, kde se utkali Abbásovci proti potomkům proroka Mohammeda, Idrís utekl do Maghrebu. Nejdříve odešel do Tangeru tehdy nejdůležitějšího města Maroka a v roce 788 se usadil ve Volubilis. Mocní arabští Berbeři z Volubilis mu nabídli azyl a jmenovali jej imámem (náboženským vůdcem). Kmen Awraba podporoval Kusailu v letech v 70. a 80. letech 7. století, kdy bojoval proti Umajjovcům. V druhé polovině 8. století se usadili v severním Maroku, kde jejich vůdce Išhak vládl v římském městě Volubilis. V této době byli již členové kmene muslimové, ale žili v oblasti, kde převládalo křesťanství, judaismus, sekta Cháridža nebo pohané. Kmen Awraba tak vnímal přijetí imáma jako způsob, jak posílit svou politickou moc. Idrís I., který byl velmi aktivní v politické organizaci kmene, se stal hlavní autoritou a snažil se vytlačit křesťanské a židovské kmeny z tohoto území. V roce 789 založil na jihu města Volubilis osadu nazvanou \"Medinat Fas.\" V roce 791 byl Idrís otráven a zabit špehem Abbásovců. Zemřel bez mužských potomků, avšak zanedlouho po jeho smrti porodila jeho manželka \"Lalla Kanza Uqba al-Awrabi\" jediného syna a následníka, Idríse II. Chlapce vychovával Idrísův přítel Rašíd a převzal na sebe dočasně vládu. V roce 801 byl ale Rašíd také zabit Abbásovci. O rok později, ve svých jedenácti letech, se Idrís II. prohlásil imámem. I když Idrís II. rozšířil své území na většinu severní části Maroka, byl stále závislý na podpoře kmene Awraba. Moc kmene pak postupně oslabil tím, že jmenoval vezírem a kádím muže ze svých vlastních řad. Ztratil tím podporu kmene a stal se nezávislým vládcem. Vůdce kmene Išhak pak odpověděl tím, že uzavřel alianci s tuniským kmenem Aglabíjovců. Idrís poté nechal Išhaka v roce 809 zabít a ve městě Fes založil osadu pod názvem \"Al-'Aliya\". Z města pak udělal hlavní obchodní centrum Berberů. Zde pak uvítal dvě arabské migrace - první v roce 808 z Cordóby a druhou v roce 824 z aglabíjovského Tuniska. Arabům tak nabídl lepší město než bylo Maghreb. Když v roce 828 zemřel, stát už sahal od západu Alžírska až po jih Maroka a stal se hlavním arabským státem. Po smrti Idríse II. se království rozdělilo mezi jeho syna a nástupce Mohammeda (828–836) a jeho 7 bratrů, čímž se v Maroku a Alžírsku vytvořilo osm hrabství. Mohamed vládl městu Fes a ze všech bratrů měl největší moc. Během této doby se stala arabská a islámská kultura vyhlášenou a marocká města těžila hlavně díky obchodu, kterému dominovali muslimští (převážně berberští) obchodníci. Nicméně arabská a islámská kultura se uplatňovala pouze ve městech, přičemž převážná většina marocké populace hovořila berberskými jazyky. Islámské doktríny zde byly silně uplatňovány. Idrísové byli hlavními vládci měst a ztráceli kontrolu nad populací země. Vládnoucí dynastie byla silně ovlivně Berbery a vyrovnala se marockému kmenu Zenata. Již v 70. letech 9. století byli Idrísové označováni za Berbery. Během 11. století berberizace zvítězila až do takové míry, že se Idrísovci začlenili mezi běžné berberské obyvatele státu. V 11. století vznikla mezi Berbery dynastie Hammúdovců, která postupně ovládla marocká města a jižní Španělsko. V roce 868 mezi berberskými kmeny Madyuna, Ghayata a Miknasa, vznikla poblíž města Fes armáda proti Idrísům. Společně zabili Ali ibn Omara a okupovali nadále město. Jeho bratr Yahya znovu převzal město do rukou Idrísů v roce 880 a prohlásil se za nového vládce. Idrísové poté několikrát na kmeny útočili, ale nikdy se jim nepodařilo získat ztracená území zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Dynastie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vládci.", "content": "Fátímovský chalífát (vláda tomuto útvaru)", "section_level": 2}], "src_summary": "Idrísové (arabsky الأدارسة ; al-'Adārisah') byli arabská muslimská dynastie, vládnoucí Maroku v letech 788 až 974. Jméno dynastie odvodili od svého zakladatele Idríse I., pravnuka Hasam ibn Aliho. Idrísové jsou považováni za zakladatele prvního marockého státu.", "tgt_summary": "The Idrisids ( \"\") were a Moroccan Muslim dynasty of Morocco, ruling from 788 to 974. Named after the founder Idriss I, the great grandchild of Hasan ibn Ali, the Idrisids are considered to be the founders of the first Moroccan state.", "id": 1387621} {"src_title": "Vorwerk", "tgt_title": "Vorwerk (company)", "src_document": [{"title": "Rodinný podnik s dlouhou tradicí.", "content": "130 let firemní historie, obrat ve výši 2,5 miliard eur, více než 623 000 zaměstnanců a prodejců v 75 zemích – to je firma Vorwerk. Komanditní společnost Vorwerk & Co. KG byla založena roku 1883 ve Wuppertalu. Během 130 let firemní historie se z bývalé továrny na výrobu koberců stala globálně působící podnikatelská skupina se širokou výrobní základnou. A přesto zůstala firma Vorwerk až do dnešních dnů rodinným podnikem. Ve své činnosti se skupina Vorwerk zaměřuje již od roku 1930 na přímý prodej výrobků vysoké kvality. Paleta produktů zahrnuje jak domácí spotřebiče (vysavače značky Kobold a kuchyňský robot Thermomix), tak také kvalitní kosmetické produkty značky JAFRA. k rodinné firmě Vorwerk patří také bankovní skupina akf, továrna na výrobu koberců Vorwerk Carpets a jako sesterský podnik též skupina HECTAS. Špičkové produkty a speciální přístup k zákazníkovi jsou společným znakem všech součástí firmy a dodávají společnosti Vorwerk jeho specifický ráz.", "section_level": 1}, {"title": "Kobold.", "content": "Divize výroby vysavačů Kobold má obrat 810 milionů eur a je tak nejsilnější složkou skupiny Vorwerk. Hlavními trhy jsou Itálie (kde se značka vysavače jmenuje „Folletto“) a Německo. Mimo tyto největší odbytiště má divize Kobold své zastoupení v Rakousku, Španělsku, České republice, Francii, Japonsku, Číně, Švýcarsku, a prodává své vysavače v 17 dalších zemích prostřednictvím distributorů. Více než 9 000 samostatně činných obchodních zástupců, kteří pracují povětšinou na plný úvazek, prodává výrobky v domácnosti zákazníka formou prezentace přímo na místě. Divize Vorwerk Kobold se vyznačuje horizontálním hierarchickým uspořádáním a rodinnou atmosférou, v níž panuje vzájemný respekt a uznání za dobře odvedenou práci. Zaměstnanci divize Kobold Vorwerk nejsou jen „malým kolečkem v soukolí“, nýbrž mají odpovědnost za obchodní úspěch firmy. Proto zde musí být lidé, kteří jsou pilní, mají výdrž a schopnost nadchnout i ostatní.", "section_level": 2}, {"title": "Thermomix.", "content": "Divize Thermomix v posledních letech soustavně rostla. Vykazuje obrat ve výši 684 milionů eur a je tak druhou největší divizí firmy Vorwerk. Více než 27 000 prodejců, kteří pracují většinou na částečný úvazek, prodávají výrobek Thermomix na předváděcích akcích v systému takzvaných párty nebo na základě doporučení u zákazníků přímo v jejich domácnosti. Hlavními trhy jsou Itálie, Francie, Německo a Španělsko. Mimo tyto hlavní trhy je Thermomix zastoupen vlastními společnostmi v Polsku, na Tchaj-wanu, v Mexiku, České republice, Portugalsku a v 52 dalších zemích prostřednictvím distributorů. Divize Thermomix nabízí různorodé možnosti kariérního postupu. Lidé, kteří pracují s tímto specifickým produktem, mají rádi práci s lidmi, jsou vždy flexibilní a otevření pro novinky. V každodenní spolupráci s mnoha různými kulturami je potřeba, aby prodejci měli dobré komunikační schopnosti. u firmy Thermomix se vždy hledají lidé, kteří jsou kreativní, umějí si vyhrnout rukávy a dovedou efektivně využít svých schopností.", "section_level": 2}, {"title": "Vorwerk Engineering.", "content": "Díky rozsáhlému vlastnímu výzkumu a vývoji výrobků, nejmodernějším technologiím v našich výrobních jednotkách a fundamentálním schopnostem v oblasti výroby elektromotorů, montážních systémů a technologií zpracování umělých hmot vyrábí Vorwerk Engineering inovativní výrobky mimořádné kvality, s nimiž směřuje na trh hlavně formou přímého prodeje. Soustružení, lisování, výroba umělých hmot – to všechno si dělá firma sama. Elektromotory pro spotřebiče si firma Vorwerk také nekupuje od jiných, ale vyrábí je sama ve Wuppertalu. Pro divizi Vorwerk Engineering pracuje téměř 1 100 zaměstnanců, z toho přibližně 400 v našich zahraničních provozech ve Francii, Itálii a Číně.", "section_level": 2}, {"title": "JAFRA Cosmetics.", "content": "JAFRA Cosmetics je jedním z předních světových výrobců kvalitní kosmetiky a od roku 2004 patří ke skupině Vorwerk. Hlavními trhy pro výrobky JAFRA jsou Mexiko a USA. JAFRA je ale aktivně zastoupena i v dalších evropských zemích. V roce 2012 dosáhla obratu ve výši 466 milionů eur. V poslední době byly založeny pobočky také v dalších zemích, a to v Rusku, Brazílii a Indii. V celosvětovém měřítku nabízí tato divize práci pro více než 570 000 samostatných poradců, a tím také příležitost vybudovat si jistou a finančně nezávislou existenci. JAFRA je mimořádně inovativní podnik, orientovaný na dobrý hospodářský výsledek, jehož vizí je stát se nejlepším partnerem pro ženy a jejich rodiny. V oblasti působení firmy JAFRA se setkává mnoho národností, což je mimořádným obohacením firemní kultury. Spolupráce překračující hranice několika zemí přispívá k dobrým výsledkům a úspěšnosti podniku.", "section_level": 2}, {"title": "LUX Asia Pacific.", "content": "Zakoupením firmy Lux Asia Pacific v roce 2001 rozšířila firma Vorwerk svou dosavadní činnost v Číně a vytvořila si další důležitý pilíř ve významném světadíle s velikým potenciálem růstu, jakým je Asie. Hlavními trhy firmy Lux Asia Pacific jsou Indonésie a Thajsko. Nejen tam, ale i v ostatních regionech jihovýchodní Asie prodává Lux kvalitní vodní filtry, čističky vzduchu, vysavače prachu a veškeré příslušenství k těmto výrobkům. Výrobky se prodávají v přímém prodeji prostřednictvím asi 4 000 odborných poradců. Divize Lux Asia Pacific dosáhla v roce 2012 obratu ve výši 35 milionů eur. Struktura prodeje je přizpůsobena asijským potřebám. Podle situace v jednotlivých zemích pracují prodejní týmy systémem domácího prodeje, to znamená, že zvoní přímo u dveří zákazníka, nebo si dohodnou předvádění výrobku u zájemců, kteří jsou jim doporučeni. Tato obchodní oblast se nachází v neustálém pohybu a firma proto také nepřetržitě hledá nové pracovníky. Lux Asia Pacific podporuje své zaměstnance a dává jim prostor k rozvoji, čímž jim nabízí nejen opravdu zajímavé možnosti profesního růstu, nýbrž také základnu pro jistou budoucnost.", "section_level": 2}, {"title": "Skupina akf.", "content": "Leasing nebo úvěrové financování mobilních investičních prostředků, financování prodeje a řízení vozového parku – banka akf, leasing akf a servicelease akf nabízejí pro každou oblast prvotřídní řešení a poradenství. Portfolio je doplněno službou online, která nabízí bezpečné a transparentní produkty finančních investic. Skupina akf zaměstnává 344 pracovníků. Hlavním trhem bankovní skupiny akf je Německo. Mimoto se v posledních letech vybudovaly první zahraniční společnosti, a to ve Španělsku – akf equiprent espana, v Polsku – akf leasing Polska a v Itálii – akf servicelease italia. Ve skupině akf se živě praktikuje výměna nápadů a podnětů, která není omezena jen na jednu hierarchickou rovinu. Transparentnost je totiž základem důvěryhodnosti. A jen vzájemná důvěra dlouhodobě zajišťuje dobré obchodní vztahy a nejlepší výkony. Naši pracovníci zažívají každý den, že jsou důležitou součástí firmy a že jen tak se může vytvořit dobrá týmová spolupráce a vědomí odpovědnosti.", "section_level": 2}, {"title": "Vorwerk CARPETS.", "content": "I přes obtížnou situaci na trhu se závodu Vorwerk Carpets daří velmi dobře obstát v konkurenci, protože našel na trhu niku, kterou se mu podařilo obsadit. Je to segment cenově dražších a vysoce kvalitních kobercových materiálů. Hlavním trhem je Německo. Mimoto závod vyváží své výrobky do 49 dalších zemí. V roce 2012 zaměstnávala společnost Vorwerk Carpets 330 lidí a dosáhla obratu ve výši 74,2 milionů eur. Závody Vorwerk Carpets jsou podnikem vyrábějícím značkové zboží, ve kterém je středem pozornosti nejen koncový zákazník, ale i vlastní zaměstnanci. V rámci skupiny Vorwerk zaujímá tato divize vůdčí roli v oblasti personálního rozvoje, protože každý pracovník zde dostává mimořádnou podporu při osobním růstu a značný prostor pro samostatné rozhodování, například při flexibilní pracovní době na bázi důvěry. Vedení podniku a další vedoucí pracovníci jsou vždy ve spojení se svými zaměstnanci a zapojují je do rozhodovacích procesů a plánovaných změn, které se v podniku odehrávají.", "section_level": 2}, {"title": "Vorwerk Direct Selling Ventures.", "content": "Vorwerk Direct Selling Ventures je investiční společnost skupiny Vorwerk. Své investice zaměřuje na rychle rostoucí podniky se strukturou, která odpovídá obchodnímu modelu přímého vztahu ke klientovi. Společnost Corporate Venture Capital investuje na celém světě a má účast na podnicích se sídlem v Německu, Rakousku a USA.", "section_level": 2}, {"title": "HECTAS facility management holding.", "content": "HECTAS Facility Services je jeden z mála významných podniků v Evropě nabízejících kvalitní řešení v oblasti údržby budov a technických služeb. Podnik založený v roce 1974, který má hlavní sídlo ve Wuppertalu a pobočky v sedmi evropských zemích, zaměstnává v segmentech úklidu budov, technické správy budov a ostrahy objektů více než 12 000 pracovníků. Své služby, splňující i ty nejvyšší nároky, nabízí HECTAS formou individuálních řešení vypracovaných pro každého zákazníka v řadě odvětví, například v oblasti průmyslu, administrativy, potravinářství, zdravotnictví a pečovatelských služeb, stejně jako pro objekty z oblasti obchodu a logistiky. Mezi oběma podnikatelskými skupinami, čili sesterskou společností HECTAS Facility Services a skupinou Vorwerk & Co. KG, existuje intenzivní kontaktní síť a produktivní spolupráce.", "section_level": 2}], "src_summary": "Skupina Vorwerk je mezinárodní koncern s hlavní sídlo holdingové společnosti v německém Wuppertalu. Společnost se zaměřuje hlavně na výrobu a prodej produktů formou přímého prodeje v domácnostech zákazníků a nemá kamenné obchody (kamenné obchody Německu). Prodej zajišťují nezávislí obchodní zástupci. ", "tgt_summary": "Vorwerk is an international diversified corporate group headquartered in Wuppertal, Germany. The main business is the direct distribution of various products like household appliances (e.g. Kobold vacuum cleaners), fitted kitchens and cosmetics. Vorwerk was founded in 1883. ", "id": 2228870} {"src_title": "Ernest Gellner", "tgt_title": "Ernest Gellner", "src_document": [{"title": "Život a rodina.", "content": "Ernest Gellner se narodil do německy mluvící židovské rodiny. Dětství prožil v Praze, kde chodil do české obecné školy a na anglické gymnázium. V roce 1939 celá rodina utíká do Anglie, kde Gellner po dostudování střední školy v roce 1943 zahajuje studium na Oxfordské univerzitě. Svá studia však přeruší, aby mohl v roce 1944 vstoupit do Československé samostatné obrněné v brigády, s níž se účastní obléhání Dunkerque a se kterou se v roce 1945 dostává na krátký čas zpátky do Prahy. V Praze začíná studovat na Univerzitě Karlově, kde mimo jiné navštěvuje přednášky Jana Patočky. Patočkovy přednášky na něm moc dobrý dojem nezanechaly. Gellner později napsal, že Patočkův styl přednášení považoval za nesrozumitelný. K Patočkovi se však vrátil na sklonku své kariéry v souvislosti se zájmem o český nacionalismus. V roce 1946 Československo z obav před politickým směřováním země opět opouští a vrací se do Anglie. V Oxfordu pak dokončuje v roce 1947 studia. V Oxfordu je jeho učitelem například filosof Gilbert Ryle, se kterým se v průběhu padesátých let názorově rozejde. Po ukončení svých oxfordských studií pak dva roky přednáší na Univerzitě v Edinburghu. V roce 1949 se přesouvá na místo odborného asistenta sociologie se speciálním zřetelem k etice a sociální filosofii na London School of Economics. Na univerzitě vydrží dlouhých 35 let až do roku 1984, kdy mu je Univerzitou v Cambridge nabídnuta profesura antropologie Williama Wyse. Na tomto místě střídá Jacka Goodyho. Na Cambridgi působí Gellner v letech 1984–1993. Poslední léta života pak stráví na Středoevropské univerzitě v Praze, kterou v roce 1991 založil George Soros, britský finančník maďarského původu. Do Československa se Gellner podíval jako návštěvník koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy se stýká s místním disentem. Po revoluci se v souvislosti se svým úvazkem na Středoevropské univerzitě vrací na trvalo. V Praze nakonec Ernest Gellner v listopadu 1995 umírá na infarkt. Ernest Gellner byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Lore Edith Gellnerová (roz. Herzsteinová), se kterou se setkal během svých studií na Oxfordu. Manželství skončilo rozvodem v roce 1949. Jeho druhou manželkou byla Susan Gellnerová (roz. Ryanová), se kterou měl celkem čtyři děti - syny Davida a Benjamina, dcery Sarah a Deborah. David Gellner se rovněž stal sociálním antropologem a v současnosti působí na Oxfordské univerzitě. Ernest Gellner byl vášnivým horolezcem. Lezl v Alpách nebo v Maroku. Svého koníčku se musel vzdát kvůli osteoporóze, která ho začala trápit od poloviny padesátých let. Kromě toho rád jezdil na motorce, kánoi a na plachetnici.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Gellnerovo dílo zahrnuje na dvě desítky monografií z oblasti filosofie (např. \"Words and Things\", 1959; \"Thought and Change\", 1964; \"Legitimation of Belief\", 1974) a sociální antropologie (např. \"Saints of the Atlas\", 1965; \"Muslim Society\", 1981). Velký rozruch vzbudila jeho první kniha \"Words and Things\", ostře polemizující s tzv. oxfordskou filosofií přirozeného jazyka a filosofií pozdního Ludwiga Wittgensteina. Britský filosof Gilbert Ryle, který byl tehdy šéfredaktorem časopisu \"Mind\", odmítnul Gellnerovu knihu v časopise recenzovat. Ryleův zamítavý postoj podnítil k reakci Bertranda Russella, který napsal protestní článek do The Times. Následně se kolem Gellnerovy knihy rozvířila debata, do které se zapojilo devatenáct různých korespondentů.", "section_level": 1}, {"title": "Národy a nacionalismus.", "content": "Významného úspěchu dosáhl Gellner knihou \"Národy a nacionalismus\" (\"Nations and Nationalism\", 1983), která byla přeložena do více než deseti jazyků, včetně češtiny (1993). K tématu nacionalismu se Gellner vrátil ještě na sklonku svého života v knize \"Nacionalismus\". Podle Gellnera je nacionalismus “původně politický princip, který tvrdí, že politická a národní jednotka musí být shodné.\" Gellnerův přístup k nacionalismu bývá označován jako konstruktivistický a má tak blízko k teoriím nacionalismu Erica J. Hobsbawma a Benedicta Andersona. Národy stejně jako nacionalistické ideologie nejsou podle Gellnera ničím přirozeným. Podle něj obojí úzce souvisí až se společenskými změnami osmnáctého a devatenáctého století. Národy a nacionalismus tu nejsou od nepaměti, jsou až produktem moderní doby. Mezi kritiky Gellnerovy teorie nacionalismu bývá řazen např. Anthony D. Smith. Ačkoliv ten souhlasí s některými Gellnerovými tezemi, přesto tvrdí, že každý moderní národ je budován na základě předcházející pre-moderní etnické tradice.", "section_level": 2}], "src_summary": "Ernest André Gellner (v českém kontextu uváděn také jako Arnošt Gellner) (9. prosince 1925 Paříž – 5. listopadu 1995 Praha) byl filosof, sociolog a sociální antropolog. Mezi Gellnerovy přínosy společenským vědám patří hlavně jeho teorie nacionalismu. Gellner však proslul více jako kritik než jako představitel nějaké významné teorie. Mezi cíle jeho mnohdy nevybíravé a jízlivé kritiky patřila psychoanalýza, marxismus nebo postmoderní filosofie. Jeho intelektuální postoje byly ovlivněny především pracemi sociálního antropologa Bronisława Malinowského, sociologa Maxe Webera a filosofa Karla Poppera, který Gellnera ovlivnil svým kritickým racionalismem.", "tgt_summary": "Ernest André Gellner (9 December 1925 – 5 November 1995) was a British-Czech philosopher and social anthropologist described by \"The Daily Telegraph\", when he died, as one of the world's most vigorous intellectuals, and by \"The Independent\" as a \"one-man crusader for critical rationalism\". ", "id": 2147374} {"src_title": "Guido z Arezza", "tgt_title": "Guido of Arezzo", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Guido z Arezza, zvaný též „mnich Kvido“ (it. \"Guido monaco\") byl významný středověký hudební teoretik. Narodil se kolem roku 991. Místo jeho narození není jisté a mohla jím být města Arezzo, Ferrara, Pomposa, či Talla. Všechna tato města si dělají nárok, že mohou být jeho rodištěm. V letech 1026 až 1032 jej papež Jan XIX. pozval do Říma, aby mu své dílo vyložil, ze zdravotních důvodů se však brzy vrátil do Arezza. Guido zemřel kolem roku 1050.", "section_level": 1}, {"title": "Nejvýznamnější přínos Guida z Arezza.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Čtyřlinková notace.", "content": "Před Guidem z Arezza již existovala praxe dvou linek, žluté linky „C“ a červené linky „F“. Zpěvák pomocí těchto linek poznal, kde se nacházejí půltónové kroky jednotlivých tónin. Guidův přínos spočíval v tom, že mezi obě barevné linky vsunul jednu další, černou. Tím vznikl základ linkového systému s tericovým rozestupem, tak jak se používá i dnes. Postupně však přestal i tento systém dostačovat, a tak Guido navrhl doplnění o čtvrtou linku nad nebo pod dosavadní osnovou. V této čtyřlinkové podobě přečkal zápis gregoriánského chorálu téměř tisíc let a je možné jej prakticky používat dodnes. Dalším rozšířením bylo nahrazení barevných linek notovým klíčem (C-klíč a F-klíč). Systém s notovými linkami v terciovém rozestupu a klíče se prosadily a užívají se dodnes", "section_level": 2}, {"title": "Stupnice.", "content": "Tehdejší stupnice používaná Guidem z Arezza označovala jen relativní výšku tónů a vznikla vývojem monochordových značek: Γ A B C D E F G a ♭ (♮) c d e f g aa ♭♭ (♮♮) cc dd Je zajímavé, že se zde vyskytují dva tóny b: b rotundum (jako b molle, v německé notaci dnešní b) a b quadratum (jako b durum, v něm. notaci dnešní h). Ty tehdy nebyly nikdy užity v téže melodii, byly však nutné k umožnění změny základního hexachordu dosavadní melodie. To je zhruba srovnatelné s vývojem modulace v rámci \"moderního\" tartiniovského, respektive riemannovského systému harmonie.", "section_level": 2}, {"title": "Systém hexachordů.", "content": "Na základě zmíněných škál vyvinul Guido z Arezza šestitónové stupnice, tzv. hexachordy. Zvláštností těchto hexachordů bylo, že obsahovaly pouze jeden půltónový krok: mezi třetím a čtvrtým tónem. Pokud tyto hexachordy dosadíme do výše uvedené stupnice, získáme následující tři hexachordy: Stupnice C - A: tento hexachord se nazýval \"hexachordum naturale\", přirozený hexachord. Stupnice F - D (přes b; h odpadá): tento hexachord se nazýval \"hexachordum molle\", měkký hexachord. Stupnice G - E (přes h; b odpadá): tento hexachord se nazýval \"hexachordum durum\", tvrdý hexachord. V rámci celé stupnice tak vznikne sedm vzájemně se překrývajících hexachordů.", "section_level": 2}, {"title": "Solmizace.", "content": "Guido z Arezza je rovněž autorem systému solmizace, vzniklé přiřazením jedné konkrétní slabiky každému tónu hexachordu z hymnu sv. Janu Křtiteli \"Ut queant laxis\" z 8. století, vždy první slabiky každého půlverše: ut-re-mi-fa-sol-la. Mezi tóny-slabikami \"mi\" a \"fa\" byl půltónový krok, ostatní mají interval celého tónu. Guidovým záměrem, coby učitele zpěvu, bylo zkrácení času nutného k naučení gregoriánského zpěvu. Mniši dříve k tomu, aby mohli zpívat všechny chorály, potřebovali přes deset let, neboť se museli melodie učit nazpaměť. Díky Guidovu vynálezu čtyřlinkového systému a použití hexachordů, které se zpívaly podle tónových slabik (solmizace), se čas potřebný k naučení chorálů zkrátil z deseti let (podle samotného Guida) na \"jediný rok\". Ve 12. století se rovněž používala pomůcka zvaná guidonská ruka, tj. řada jednoduchých gest zápěstí, pomocí nichž mohl vedoucí naznačovat výšku tónů zpěvákům.", "section_level": 2}, {"title": "Spisy.", "content": "Guido je považován za zakladatele moderní hudební notace a zavedení tetragramu (čtyřlinkové notové osnovy), která nahradila předchozí adiastematickou notaci. Jeho traktát \"Micrologus\" byl ve středověku druhým nejrozšířenějším pojednáním o hudbě po Boëthiových spisech. Je autorem následujících hudebně-teoretických spisů, které jsou považovány za základní pojednání o hudbě středověku:", "section_level": 1}], "src_summary": "Guido z Arezza, (též \"Guido Aretinus\" nebo \"Guido da Arezzo\" či \"d'Arezzo\", nebo \"Guido monaco\", 991/992–1050) byl benediktinský mnich a přední středověký hudební teoretik působící převážnou část svého života v italském městském státě Arezzo. ", "tgt_summary": "Guido of Arezzo (also Guido Aretinus, Guido Aretino, Guido da Arezzo, Guido Monaco, Guido d'Arezzo,Guido Monaco Pomposiano, or Guy of Arezzo also Guy d'Arezzo) (991/992 – after 1033) was an Italian music theorist of the Medieval era. He is regarded as the inventor of modern staff notation that replaced neumatic notation. His text, the \"Micrologus\", was the second most widely distributed treatise on music in the Middle Ages (after the writings of Boethius).", "id": 1186506} {"src_title": "Terezín", "tgt_title": "Terezín", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Pevnost.", "content": "Pevnost byla založena roku 1780 Josefem II. Roku 1782 byla prohlášena svobodným královským městem. Jméno městu císař udělil na počest své matky císařovny Marie Terezie (kdežto sesterskou pevnost Ples ve východních Čechách pak přejmenovali na Josefov až po jeho smrti). V roce 1790 byla pevnost schopna obrany. Účelem pevnosti bylo chránit přístupové cesty, kterými během prusko-rakouských válek v 18. století postupovala nepřátelská vojska. Pevnost byla vystavěna na samém konci éry bastionových opevnění podle návrhů pevnostní školy ve francouzském Meziéres a představuje ve světovém měřítku špičkový pevnostní systém. Své obranné vojenské poslání však nikdy aktivně nemusela splnit, její existence k odstrašení pruského útočníka postačila (zato se později mnohokrát osvědčila coby výborný žalář). Na stavbě vlastní pevnosti pracovalo přibližně 15 tisíc lidí při roční spotřebě kolem 20 miliónů cihel. Kvůli stavbě pevnosti byl přeložen tok řeky Ohře do umělého říčního koryta o několik set metrů dále směrem na západ (původní tok řeky procházel před Malou pevností – dodnes je v mapách veden jako Stará Ohře / Alte Eger Fluss). Posádku pevnosti mělo v době války tvořit asi 11 tisíc mužů. Obranný systém se skládá z Hlavní pevnosti na levém břehu Nové Ohře a Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře. Hlavní pevnost má tvar osmiúhelníku, protáhlého ve směrech od severu k jihu, ze všech nároží vybíhají pětiboké bastiony. Celková délka pevnostního valu, silného přibližně 30 m, činí 3770 metrů. Další prvky opevnění byly umístěny v příkopech před hlavní obrannou linií. Malá pevnost měla tvar mírně se rozbíhajícího obdélníku, doplněného o dva polobastiony a dva pětiboké bastiony. Opevnění Terezína obsahovalo celkem 55 hradebních článků a v nich 136 podzemních prostor vzájemně spojených systémem podzemních chodeb dosahujícího celkové délky 29 kilometrů. Do pevnosti vedly čtyři brány posazené vždy mezi dvěma bastiony: Litoměřická, Pražská, Horní a Dolní. Uvnitř hlavní pevnosti se nachází pevnostní město s pravidelným půdorysem s ulicemi křížícími se v pravém úhlu. Vojenské budovy byly budovány jako odolné proti dělostřeleckému bombardování, jejich zdi a klenby jsou velmi silné. Jedná se o významnou stavební a technickou památku. Spolu se „sesterskou“ pevností Josefov se jedná o velmi zajímavý doklad pevnostního stavitelství z konce 18. století. Od povodně 2002 je systém opevnění Hlavní pevnosti průběžně rehabilitován. Nejprve byly vyčištěny příkopy a zprovozněn vodotechnický systém, následovalo mýcení náletové zeleně. V současnosti je většina systému opevnění volně přístupná a láká k procházkám. Dlouhodobou činností Klubu Vojenské Historie – Pevnost Terezín (KVH-PT) je kultivován a udržován úsek kolem Ravelinu č. XVIII v západní části opevnění Hlavní pevnosti. Již řadu let mohou návštěvníci poznávat opevnění včetně podzemních minových chodeb v rámci prohlídek s odborným výkladem členů jmenovaného sdružení.", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka.", "content": "Během druhé světové války Hlavní pevnost na levém břehu řeky sloužila nacistickému Německu jako židovské ghetto. Malá pevnost na pravém břehu Ohře, umístěná při silnici do Prahy, pak smutně proslula coby věznice pražského gestapa (mnohdy se nesprávně uvádí, že zde byl zřízen koncentrační tábor). Pro tyto účely nacisté zřídili zvláštní železniční vlečku, která vedla z blízkého nádraží Bohušovice nad Ohří od jihu až za jižní hradby Hlavní pevnosti. V době druhé světové války pak nacisté přímo z ulic města odváželi zvláštními transportními vlaky zde soustředěné židovské obyvatelstvo přímo do likvidačních táborů smrti Osvětim, Majdanek, Treblinka, Sobibor, Chelmno a dalších, umístěných v Polsku a na dalších okupovaných územích východní Evropy. Nyní je v prostorách Malé pevnosti zřízen Památník Terezín a objekt je nyní také národní kulturní památkou.", "section_level": 2}, {"title": "Současnost.", "content": "Město dnes již armádě neslouží. Všechna trojí velká kasárna i bývalou vojenskou nemocnici dnes využívají noví majitelé. V Magdeburských kasárnách – ve východním traktu těchto kasáren a koníren \"U koňské hlavy\" (název podle domovního znamení nad vchodem) sídlí dva centrální depozitáře pražských muzeí: historických sbírek a archivu pražského Národního muzea, a v západním traktu depozitář a expozice Židovského muzea v Praze. V bývalých Hamburských kasárnách sídlí také depozitáře Národního muzea a jeho restaurátorské dílny. Mezi oběma objekty jsou situována bývalá Hannoverská kasárna. Odchod Armády České republiky počátkem 90. let 20. století život města velmi poznamenal. Celé město i s okolím pak bylo těžce poškozeno povodněmi na dolním Labi v roce 2002. Existenci v 90. letech ukončila i místní konzervárna; její provoz byl přemístěn do nedalekých Lovosic, a následně zprivatizován byl i někdejší Státní veterinární ústav Terezín. Značných změn doznal v důsledku ekonomické transformace i někdejší státní podnik Zelenina Terezín, který až do počátku 90. let sídlil v rozsáhlém areálu mezi Terezínem a Bohušovicemi nad Ohří. Ve městě nadále sídlí podnik Povodí Ohře. Pro Domov důchodců hlavního města Prahy byla zadaptována budova na náměstí. Bývalý farmaceutický státní podnik Bioveta Terezín byl transformován na společnost Dyntec. Díky nově otevřenému úseku dálnice D8 v úseku Doksany-Lovosice v roce 1998 došlo i k velmi výraznému poklesu tranzitní dopravy, která až do té doby probíhala přímo městem po bývalé státní silnici 8 a mezinárodní silnici E 55 (nyní silnice 608) na trase Praha – Lovosice – Teplice – Drážďany.", "section_level": 2}, {"title": "Osada Kréta.", "content": "Na glacisech západní části vnějšího obranného valu Hlavní pevnosti či těsně pod ním stojí čtvrť převážně rodinných domů – tzv. Kréta. Dále je zde místní Základní škola Terezín, místní fotbalové hřiště, autokemp, vodárna a areál bývalé Vojenské nemocnice Terezín. Jmenované objekty stojí na valu hradby, tzv. glacisu.", "section_level": 2}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Severně od Malé pevnosti se na pravém břehu Malé Ohře nachází přírodní památka Mokřad pod Terezínskou pevností.", "section_level": 1}], "src_summary": "Terezín () je malé pevnostní město nacházející se v okresu Litoměřice, v Ústeckém kraji, pouze 2 km jihovýchodně od Litoměřic, při řece Ohři nedaleko jejího soutoku s Labem. Město leží na obou stranách řeky, která je rozděluje na Malou a Hlavní pevnost Terezín. Terezínem též před stavbou dálnice D8 procházela státní silnice 8, která byla zároveň mezinárodní silnicí E 55 na trase Praha–Drážďany (dnes silnice II/608). Součástí Terezína jsou také tři sousední vesnice: České Kopisty, Nové Kopisty a Počaply. Podle úředních informací trvale žije na území města obyvatel.", "tgt_summary": "Terezín (; ) is a former military fortress composed of citadel and adjacent walled garrison town of Litoměřice District, in the Ústí nad Labem Region of the Czech Republic.", "id": 344275} {"src_title": "Autobusová dráha", "tgt_title": "Guided bus", "src_document": [{"title": "Bočně vedené autobusy.", "content": "Systémy bočně vedených autobusů jsou v provozu v mnoha městech. Většinou nejsou vzájemně kompatibilní, t. j. vozidla vybavená pro jeden ze systémů nelze použít v obdobném systému v jiném městě.", "section_level": 1}, {"title": "Spurbus v Essenu.", "content": "Koncepce autobusové dráhy byla poprvé navržena firmou Daimler-Benz pro tunelové vedení autobusů v centru německého města Essen. V letech 1988–1995 byla v Essenu v provozu hybridní vozidla na pomezí autobusu, trolejbusu a tramvaje: v centru města byla vedena tunelem společně s tramvajemi, měla i elektrický pohon (jako duobus) a dveře po obou stranách. Systém se však v této podobě neosvědčil a v projektu tak nebylo pokračováno. Linky 146 a 147 vedoucí z centra města do předměstí Kray se v centru města vrátily na povrch a byly nadále provozovány jako autobusové (bez využití elektrického pohonu). Trolejbusová stopa v tunelu u Porscheplatz a trolejové vedení ve čtvrti Kray byly odstraněny. Spurbusový úsek zůstal zachován ve čtvrti Kray a v oblasti Wasserhöhe, zejména ve středním dělicím pásu dálnice A40. Provoz zajišťují autobusy Mercedes 0405GN/2, která mají na třech místech pomocná boční kolečka určená ke kontaktu s vodicími kolejnicemi; poslední byly vyrobeny v roce 1999. V roce 2007 byl testován prototyp kloubového autobusu Mercedes Citaro ve verzi pro Spurbus.", "section_level": 2}, {"title": "Mannheim.", "content": "V německém Mannheimu od května 1992 do září 2005 byla autobusová dráha vedena v několikasetmetrovém úseku po tramvajovém pásu, aby se tak autobusy vyhnuly dopravní zácpě na vozovce. Tento systém zanikl v souvislosti s uplynutím životnosti a vyřazením většiny z autobusů, které pro něj byly vybaveny. Obnovení není plánováno.", "section_level": 2}, {"title": "O-Bahn Busway v Adelaide.", "content": "O-Bahn Busway (Northeast Busway) v australském městě Adelaide byla budována od roku 1983, zprovozněna roku 1986 a dokončena roku 1989 a je nejdelší a nejrychlejší autobusovou dráhou na světě. Dráha je nyní 12 km dlouhá, je na ní jedna stanice a dvě mezilehlé křižovatky s autobusovými terminály, které umožňují autobusům dráhu opustit nebo na ni vjet. Maximální rychlost na přímých úsecích je 100 km/h, na velké části trati 80 km/h, v některých úsecích (například v místě vjezdu do drážního tělesa) je omezena až na 40 km/h, v prostoru křižovatek na 20 km/h. Průměrná cestovní rychlost včetně zastávek je kolem 60 km/h. Soud rozhodl, že z právního hlediska je tato dráha považovaná za silnici, což má význam například pro kompetence při kontrole dodržování stanovených rychlostí. Dráha byla postavena namísto původně plánovaného rozšíření tramvajové sítě do severovýchodních předměstí. Byla inspirována systémem navrhovaným pro Essen a její příprava byla konzultována s německými odborníky. Toto řešení se při porovnání ukázalo jako prostorově méně náročné, méně hlučné, levnější a umožňuje rychlejší dopravu než původně navrhovaná kolejová dráha, navíc umožňuje vozidlům přejíždět do ulic města. Na rozdíl od essenského systému se dobře osvědčuje. Na trati byly používány autobusy s karosériemi Mercedes-Benz 0305 upravené firmou Mitsubishi. Později přibyly i autobusy na bázi Scania a MAN. Průměrně 4 automobily ročně nerespektují zákazy vjezdu, neoprávněně vjedou na trať a musí pak být vyprošťovány jeřábem.", "section_level": 2}, {"title": "Japonsko.", "content": "Jediným obdobným systémem v Japonsku jsou autobusy ve městě Nagoya, které jsou zevně fyzicky vedeny na části Guideway Bus Shidami Line (ガイドウェイバス志段味線, Gaidowei Basu Shidami-sen), zkráceně označované Yutorito Line (ゆとりーとライン, Yutorīto Rain). Někdy se linka nazývá také podle jména provozující společnosti, Nagoya Guideway Bus. Provoz byl zahájen 23. března 2001. Na rozdíl od Austrálie je v Japonsku takto vedený úsek z právního hlediska dráhou. V Japonsku však existují podobné dráhy, z nichž vozidla nemohou přecházet na silnice (automated guideway transit, AGT), například nebo Port Island Line v Kóbe (první AGT na světě, 1981) Osaka New-Tram.", "section_level": 2}, {"title": "„Tramvaje“ na pneumatikách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Bombardier a Translohr.", "content": "Další vývojovou větví autobusů vedených v pevné jízdní dráze jsou vozidla, která jsou hybridem mezi tramvají a trolejbusem. Vozidlo je vedeno jedinou středovou ocelovou kolejnicí zapuštěnou ve vozovce. Kolejnice zároveň někde slouží jako zemnící pól trakčního elektrického napětí podobně jako u běžných elektrických tramvají. Zatím existují dva navzájem nekompatibilní systémy. Jeden byl vyvinut firmou Bombardier, druhý systém se nazývá Translohr. V systému Translohr po kolejnici jedou dvě kolečka, která jsou vůči svislé ose vychýlena v příčném směru o 45° a svírají tak kolejnici v pravém úhlu; okolek mají kolečka jen ze spodní (vnější) strany. V systému Bombardier jede po kolejnici svisle umístěné kolečko se dvěma okolky. Váhu vozidla však u obou systémů nesou klasické autobusové pneumatiky. U obou systémů dochází při provozu občas k vykolejení. Vozidla systému Bombardier v Nancy standardně mají i volant, akumulátorové baterie a další vybavení, které jim umožňuje jízdu po běžné vozovce bez kolejnice. Systém Translohr není pro nezávislou jízdu vozidel navržen. Proto vozidla Bombardier jsou z právního hlediska považována za autobusy. Vozidla Translohr jsou považována v podstatě za tramvaje, při zkušebním provozu v Clermont-Ferrand nebyla vybavena registračními značkami pro silniční vozidla. Belgický systém Bombardier byl v Bruselu předveden pod názvem GLT (Guided Light Transport) v roce 1985 a testovací trať Jemelle – Rochefort byla zprovozněna roku 1988. V roce 1997 byl představen systém v nízkopodlažní verzi pod názvem TVR (Transport sur Voie Réservée). Systém byl pak zavedený ve městech: Systém Translohr byl zvolen pro více systémů: Výhodami oproti klasickým tramvajím jsou například možné ostřejší zatáčení (menší minimální poloměr zatáčení), schopnost překonávat větší sklony (až 13 %) a menší hlučnost. Vybudování infrastruktury je jednodušší. Nevýhodou je menší účinnost a tedy větší spotřeba energie na provoz.", "section_level": 2}, {"title": "Guidovia.", "content": "V roce 1929 vyvinul italský konstruktér Alberto Laviosa z Piacenzy podobný systém dráhy, v němž směrové vedení vozidla zajišťovala klasická ocelová kolej, po níž se pohybovala pogumovaná kola, která však nenesla tíhu vozidla. Laviosa založil společnost \"Auto Guidovie Italiane Spa\". Tato dráha vedla ze San Quirico u Janova a do Santuario della Madonna della Guardia u průsmyku Passo dei Giovi. Byla 10,6 km dlouhá a překonávala převýšení 700 metrů. Koncem 60. let byla trať rozebrána. Dalším zdokonalením bylo gumokolové metro systému Michelin v Paříži.", "section_level": 2}, {"title": "Bezdotykové vedení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Optické vedení.", "content": "Optické vedení vozidla probíhá tak, že kamera umístěná na čele vozidla snímá na zemi umístěné (namalované) značky vyznačující referenční trajektorii. Palubní počítač tato data vyhodnocuje a řídí jízdu. Problematická může být funkčnost pří sněhové pokrývce. Ve Francii vyvinula firma MATRA Transport International, pobočka koncernu Siemens, systém Optiguide. Ten je spojen se systémem Irisbus Civis firmy Renault, později holdingu Irisbus. V roce 2004 Stagecoach Group oznámila, že společně se Siemens AG vyvíjí systém optického vedení pro použití ve Spojeném království. Fraunhofer-Institut für Verkehrs- und Infrastruktursysteme (IVI) v Drážďanech představil v dubnu 2005 další systém optického vedení pod názvem AutoTram.", "section_level": 2}, {"title": "Magnetické vedení.", "content": "Experimenty jsou prováděny také s vedením pomocí magnetů uložených ve vozovce. Ve Fürthu probíhal v letech 1984–1985 pokus s elektromagneticky vedenými spurbusy firem MAN a Mercedes-Benz. Pokus probíhal v pravidelném provozu na úseku Königswarter Straße. Po skončení pokusu nebyl systém dále rozšiřován. Systém \"Phileas\" vyvinutý nizozemskou společností \"Samenwerkingsverband Regio Eindhoven\" (SRE) a vyráběný konsorciem Advanced Public Transport Systems (APTS) používá k vedení autobusů elektromagnetické smyčky uložené pod vozovkou. Systém Phileas byl vyvinut koncem 90. let. Podobný systém, IMTS, vyvinula firma Toyota a představila na výstavě Expo 2005 Aichi Japan v Nagakute Hell. Induktivní vedení vozidel se používá i v transportním systému u Eurotunelu a v automatické dopravě v mnoha velkých továrnách a kontejnerových překladištích. Londýnský systém \"Millennium Transit\" k obsluze Millennium Dome měl zahrnovat i 1,3 km dlouhý úsek s elektronickým vedením autobusů, avšak od realizace bylo upuštěno, protože se nepodařilo vyvinout systém, který by umožnil autobusu uspokojivě reagovat na nečekané překážky.", "section_level": 2}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Výhodami oproti klasickým tramvajím jsou například možné ostřejší zatáčení (menší minimální poloměr zatáčení), schopnost překonávat větší sklony a menší hlučnost. Vybudování infrastruktury je jednodušší a levnější. Nevýhodou je menší účinnost a tedy větší spotřeba energie na provoz. Hlavními výhodami oproti běžným autobusům je snížení nároků na šířku jízdního pruhu i při vyšších rychlostech, tedy úspora místa na komunikaci, a za druhé možnost najíždět přesně k hraně nástupiště. Nevýhodou jsou například vyšší nároky na kvalitu povrchu, aby nevznikaly vyjeté koleje.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Zdrojem informací byly i další články z anglické a německé verze Wikipedie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Autobusová dráha (žádný český název zatím není vžitý, v Austrálii se označuje O-Bahn jako \"omnibusová dráha\", německy též Spurbus, Spur-Obus nebo Busbahn, anglicky guided busway) je systém, v němž autobus jezdí v pevné jízdní dráze. Speciální komunikace je konstruována tak, že na autobus působí kolej. Hlavními výhodami oproti běžným autobusům je jednak snížení nároků na šířku jízdního pruhu i při vyšších rychlostech, tedy úspora místa na komunikaci, a za druhé možnost najíždět přesně k hraně nástupiště. Vozidla upravená pro spurbusové dráhy mohou jezdit i po běžných silnicích. Z běžné komunikace je na začátku dráhy vůz naváděn trychtýřovitým zúžením. Princip je využíván od poloviny 80. let 20. století, většinou jsou na této technologii založeny jen některé dílčí úseky rozsáhlejších metrobusových tratí či systémů. ", "tgt_summary": "Guided buses are buses capable of being steered by external means, usually on a dedicated track or roll way that excludes other traffic, permitting the maintenance of schedules even during rush hours. Unlike trolleybuses or rubber-tired trams, for part of their routes guided buses are able to share road space with general traffic along conventional roads, or with conventional buses on standard bus lanes. ", "id": 875051} {"src_title": "Saadové", "tgt_title": "Saadi dynasty", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Saadové byli arabští šlechtici (\"šarífové\") žijící v \"Tagmadertu\" v údolí (vádí) řeky Dra. Svůj původ odvozovali od proroka Mohameda, přes jeho dceru Fatimu a jejího nejstaršího syna Hasana, kterého měla se svým manželem Alím. Tento vznešený původ byl akceptován po celou dobu jejich vlády a byl zpochybněn až v 17. století, ode kdy se spekuluje, že jsou spíše potomky Mohamedovy kojné \"Halimy\" pocházející z kmene \"Bani Sa’d\".", "section_level": 1}, {"title": "Vzestup.", "content": "Na přelomu 15. a 16. století začali Portugalci a Španělé budovat pevnosti zprvu na marockém pobřeží, později, když si podrobili některé místní kmeny, i ve vnitrozemí. Vládnoucí marocká dynastie Vattásovců nebyla s to tomuto pronikání zabránit. Arabsko-berberské kmeny z údolí řeky Dra byly pobouřeny expanzí Evropanů a v r. 1511 se pod vedením Saadů sjednotily a postupně si nejdříve podrobily okolní kmeny a později zničily zdejší evropské pevnosti. Po r. 1541 zůstala na atlantickém pobřeží nedobyta jediná portugalská pevnost Mazagan. Saadové pokračovali ve svém tažení a r. 1554 vyhnali Vattásovce a založili vlastní dynastii se sídlem v Marrakéši.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchol.", "content": "Hlavním nepřítelem Saadů zůstávali Portugalci, naopak se Španělskem se spojili proti Turkům, aby uhájili středomořské pobřeží. Po porážce Turecka v bitvě u Lepanta připravili Portugalci invazi do Maroka. V r. 1578 v \"bitvě u Ksar el-Kébir\" (\"bitva tří králů\") v marockém vnitrozemí však byli na hlavu poraženi a jejich král Šebestián I. padl. Poté se Saadové soustředili na zabezpečení obrany proti Turkům na severu země. Reorganizovali státní správu a po jejich vzoru zavedli tituly pašů a bejů. V armádě zřídili elitní jednotky po vzoru janičářů a síla marocké armády spočívala právě v těchto jednotkách, tvořených uprchlíky z Evropy a bojovnými arabskými kmeny. Tuto sílu, odhadovanou na 40 000 mužů, vyzkoušel sultán \"Ahmed al-Mansúr\" na svém tažení na jih, přičemž v r. 1591 porazil v \"bitvě u Tondibi\" Songhajskou říši a zmocnili se jí.", "section_level": 1}, {"title": "Úpadek.", "content": "Vrchol saadské dynastie netrval dlouho, po smrti sultána \"al-Mansúra\" v r. 1603 si jeho synové Maroko rozdělili a země se rozdrobila na mnoho lén. Následkem toho se od Maroka začala oddělovat okrajová území. V r. 1603 se jedna z větví Saadů usídlila ve Fésu. V letech 1609 až 1614 přijalo Maroko velké množství Morisků po jejich vyhnání ze Španělska. Zhruba 13 000 z nich se usadilo v ústí řeky Bú Regreg založilo tam korzárskou republiku stejného jména (známou též jako \"republika Salé\"), která později (1627-1668) proslula mnoha výpravami do celého Atlantiku. V r. 1632 vyhlásily nezávislost Timbuktu a Gao a kočovné kmeny převzaly kontrolu nad pouští. Bouřily se jiné kmeny, např. Sanhadža, jenž v r. 1642 pod vedením \"Nasr al-Dina\" zahájil proti Maroku povstání, které ovšem skončilo neúspěchem. Odstředivé tendence daly za vznik státečkům nejrůznějšího charakteru, kromě výše uvedené republiky to byly i státy teokratické. Saadové vymřeli r. 1659, což ukončilo dlouhou válku mezi dynastiemi a různými odpadlíky. Země zůstala bez sultána a soupeření mezi jednotlivými protagonisty neustalo; mezi nimi vynikli Alawité, kteří díky svým systematickým výbojům získávali v Maroku čím dál větší moc. \"Roku 1603 se saadská panství rozdělila na dvě části:\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Saadové (arabsky سعديون [\"sa'adiyūn\"]) byla dynastie, která vládla v Maroku v letech 1554 až 1659. Po dobu své vlády Saadové vedli úspěšnou ofenzívu proti pronikajícím Evropanům. Před nimi vládli Vattásovci po nich Alawité.", "tgt_summary": "The Saadi dynasty or Saadian dynasty ( \"as-saʿdiyyūn\") was an Arab Moroccan dynasty, which ruled Morocco from 1549 to 1659. ", "id": 1355079} {"src_title": "Lennart Torstenson", "tgt_title": "Lennart Torstensson", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v obci Forstena v provincii Västergötland ve Švédsku. Ve svých patnácti letech se stal pážetem mladého krále Gustava II. Adolfa a v letech 1628 až 1629 sloužil během pruského tažení. Říká se, že v jedné bitvě Gustaf Adolf poslal Torstensona s nařízením pro jednoho důstojníka. Během cesty Torstenson zaznamenal změnu rozestavení nepřítele a změnil královy příkazy. Po návratu ke králi zaznamenal král nový vývoj. Když Torstenson řekl králi, co udělal, král zvedl ruku, ale pak změnil názor a řekl: „Lennarte, to Tě mohlo stát život, ale možná že by ti víc vyhovovalo být generálem než pážetem u královského dvora.“", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "O pár let později, roku 1629, bylo Torstensonovi svěřeno švédské dělostřelectvo, které přispělo k vítězstvím u Breitenfeldu a u Rainu na Lechu. Toho roku byl zajat v bitvě u Alte Veste a vězněn téměř rok v Ingolstadtu. Pod Johanem Banérem prokázal vynikající služby v bitvě u Wittstocku a během rázné obrany Pomořanska v letech 1637 a 1638, stejně jako v bitvě u Saské Kamenice a při vpádu do Čech v roce 1639. V roce 1641 jej nemoc, následek téměř ročního věznění, přiměla k návratu do Švédska, téhož roku se stal členem královské rady.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchní velitel.", "content": "Po náhlé Banérově smrti byl jmenován vrchním velitelem švédské armády a Švédského Pomořanska. Zároveň byl povýšen do hodnosti polního maršála.", "section_level": 1}, {"title": "Vpád na Moravu.", "content": "V roce 1642 vpadl přes Braniborsko a Slezsko na Moravu, přičemž se po cestě zmocnil všech hlavních pevností. Po čtyřdenním obléhání dobyl Olomouc. Po vytlačení do Saska se střetl 23. října 1642 v druhé bitvě u Breitenfeldu s císařskými vojsky, které vedl arcivévoda Leopold Vilém a Ottavio Piccolomini.", "section_level": 2}, {"title": "Druhý vpád na Moravu.", "content": "Po vyhrané bitvě vpadl roku 1643 přes Čechy podruhé na Moravu, kde osvobodil švédskou posádku Olomouce a s pomocí odbojných Valachů vyplenil Kroměříž. Tragický osud kroměřížských Židů během třicetileté války barvitě líčí Kroměřížská selicha. Nato byl odvolán do Dánska, které Švédsku vyhlásilo válku.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí vpád na Moravu.", "content": "Vpadl do Čech, vítězství u Jankova – jaro 1645 – mu otevřela cestu k Vídni. Jeho vyčerpaná a oslabená armáda upřela raději své síly k Brnu, které se zdalo být vcelku snadnou kořistí. Brno pod velením francouzského generála Jana Ludvíka Raduita ze Souches však proti téměř dvacetinásobné přesile dlouhé obléhání přestálo a Švédové odtáhli s nepořízenou. Dna jej v prosinci 1645 donutila vzdát se velení ve prospěch generála Wrangela. Torstenson se vrací do Švédska. V roce 1647 se stal hrabětem z Ortely a coby místodržící spravoval v letech 1648 až 1651 západní švédské provincie. Zemřel 7. dubna 1651 ve Stockholmu. Torstenson byl pozoruhodný svými mimořádně a nevypočitatelně rychlými přesuny, ačkoli často velel z nosítek, neboť mu jeho nemoc nedovolovala nasednout na koně.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Jeho syn Anders Torstensson (1641–1686) byl od 1674 do 1681 generálním guvernérem Estonska. V roce 1727 vymřel v mužské linii rod Torstensonů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Lennart Torstenson (17. srpna 1603, Forstena, Västergötland, Švédsko – 7. dubna 1651, Stockholm) byl švédský voják a vojenský inženýr. Jeho otec, Torsten Lennartson, byl velícím důstojníkem pevnosti Älvsborg. V některých starších, německy psaných, pramenech se jeho jméno vyskytuje v chybné podobě Leonhard Torsten Sohn. V monografii Larse Tingstena je uvedeno jméno Lennart Torstenson. Bogislav Phillip z Kamenice ve svých pracích píše jeho jméno Lennart Torstensson.", "tgt_summary": "Lennart Torstensson, Count of Ortala, Baron of Virestad (17 August 1603 – 7 April 1651), was a Swedish Field Marshal and military engineer.", "id": 573162} {"src_title": "Anathema (hudební skupina)", "tgt_title": "Anathema (band)", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Začátky.", "content": "Kapela vznikla v létě roku 1990 ve složení: Název \"Pagan Angel\" si kapela po krátké době změnila na výstižnější - Anathema. V tomto případě se jejich název nelze brát jako vyloučení z církve (\"anathema\" je církevní kletba), ale spíše jako vyloučení z mainstreamové hudby (distancování se od hlavního hudebního proudu).", "section_level": 2}, {"title": "Debut.", "content": "Jejich první demo \"An Iliad of Woes\" skupina nahrála v listopadu téhož roku. Druhé demo s názvem \"All Faith Is Lost\" bylo nahráno v létě 1991. Písně z obou demokazet se dočkaly pozitivního ohlasu, takže zanedlouho se opět vrátili do studia, kde nahráli singl They Die se dvěma písněmi - \"Crestfallen\" a \"They Die\". Zanedlouho na to odešel z kapely baskytarista Jamie Cavanagh a nahradil ho Duncan Patterson. V létě 1992 se skupina opět setkala ve studiu, aby nahrála své debutové EP - \"The Crestfallen\", po kterém o rok později následovalo album \"Serenades\". O úspěšnosti alba svědčí to, že Anathema byla předskokanem na turné legendy Cannibal Corpse. Album bylo oceněno časopisem Metal Hammer a klip k písni \"Sweet Tears\" se dlouhé týdny držel v žebříčku hudební stanice MTV. Na podzim skupina vyrazila na evropské turné po státech jako jsou Nizozemsko, Belgie a Irsko. Na jaře 1994 navštívili Německo spolu s kapelami Cradle of Filth a At the Gates. Následovaly koncerty ve Finsku, Rakousku, Švýcarsku a Rumunsku. V srpnu se podívali do daleké Brazílie, kde vystupovali na \"Indipendent Rock Festivalu\". Po návratu pokračovali znovu v Belgii a Nizozemsku. Ještě předtím však stihli natočit další singl, \"Pentecost III\". V následujícím roce odešel z kapely zpěvák Darren White (založil kapelu The Blood Divine). Za mikrofon se postavil mladší z bratrů Cavanaghových, kytarista Vincent. Odchod zpěváka neovlivnil úspěšnost kapely, spíše naopak. Vincent ukázal, že má na zpívání opravdu talent. Nové album \"The Silent Enigma\" spatřilo světlo světa na konci října 1995. Mnozí nadšenci přirovnali toto album ke srážce Pink Floyd s Black Sabbath. Jako předkapela vystupovali na turné Paradise Lost, později na \"Dynamo festivalu\" v Nizozemsku.", "section_level": 2}, {"title": "Další tvorba.", "content": "Téměř přesně o rok vyšlo jejich další, podle mnohých nejúspěšnější album \"Eternity\". V květnu 1997 vyšlo první video s názvem \"A Vision Of A Dying Embrace\". O měsíc odešel z kapely bubeník John, dočasně nahrazen Shaunem Steels (ex-Solstice). V lednu 1998 za začalo nahrávání dalšího alba, \"Alternative 4\". Zajímavé, ale už ne metalové album se dostalo na pulty prodejen v polovině téhož roku. Kapela opustila vydavatelství Peaceville a podepsala kontrakt s Music For Nations. Po neshodách v kapele se rozloučil Duncan, jehož vystřídal Dave Pybus. V listopadu se do kapely znovu vrátil John. Na začátku roku 1999 začali s nahráváním alba \"Judgement\". V roce 2000 se znovu objevili na nizozemském \"Dynamo festivalu\" a v Polsku v rámci \"Judgement Tour 2000\". V květnu se stal novým členem kapely klávesák Les Smith (spolupracoval s nimi již na albu \"Eternity\"). Zbytek roku věnovali dalšímu nahrávání. Nové album vyšlo v roce 2001 pod názvem \"A Fine Day To Exit\". Z kapely odešel Dave Pybus, kterého na turné nahradil George Roberts. Krátce na to vyrazili na evropské turné, skládající se z dvaceti tří koncertů. V únoru 2002 opustil kapelu kytarista Danny, který se na čas připojil k Duncanově kapele \"Antimatter\", ale v dubnu se znovu vrátil. Po jedenácti letech se v sestavě znovu objevil Jamie. Na konci roku 2003 vyšlo album \"A Natural Disaster\", nejprogresivnější album z jejich tvorby. Atmosférická hudba, podle někoho možná pomatená. V roce 2004 vyšel záznam z koncertu pojmenováný \"Were You There?\" v polském vydavatelství Metalmind. Po něm následovalo další DVD - \"A Moment In Time\", také záznam z koncertu v Polsku. Nejnovější album se mělo původně jmenovat \"Everything\". Datum vydání byl několikrát odsunuto a název přejmenován, což vyvolalo mnoho polemik a spekulací mezi fanoušky. Dne 20. března 2010 kapela oznámila na svých oficiálních internetových stránkách a oficiální Facebook stránce datum vydání pro své nové album na 31. května 2010. Jméno alba je \"We're Here Because We're Here\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Anathema je britská rocková skupina z Liverpoolu založená v roce 1990. Sestava se skládá ze zpěváků a kytaristů – bratrů Vincenta a Daniela Cavanaghových, jejich bratra Jamieho Cavanagha, jež hraje na basovou kytaru, sourozenců Johna a Lee Douglasových, z nichž první je zpěvákem a druhý bubeníkem, a dále klávesisty Daniela Cardosa (od listopadu 2012).", "tgt_summary": "Anathema are a British rock band from Liverpool. The line-up consists of the multi instrumentalist brothers, Vincent and Daniel Cavanagh, drummer/keyboardist John Douglas, singer Lee Douglas, and keyboardist/bassist Daniel Cardoso since November 2012. ", "id": 1045042} {"src_title": "Horní Egypt", "tgt_title": "Upper Egypt", "src_document": [{"title": "Království Horního Egypta.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Potřeba spolupráce při každoroční snaze, co nejlépe využít nilské záplavy pro zúrodnění a zavlažování polí, vedla ke vzniku kmenových svazů z nichž později vzniklo království Horního Egypta a království Dolního Egypta. Království Horního Egypta v hieroglyfech: S1-M23:X1-G14", "section_level": 2}, {"title": "Hlavní město.", "content": "Historické hlavní město Nechen (řecky Hierakonpolis) se nacházelo na západním břehu Nilu a bylo centrem kultu starobylého sokolího boha Necheneje, který byl později ztotožněn se sokolím bohem Horem. Při vykopávkách v letech 1897 až 1899 zde J.E. Quibell a F. W. Green nalezli v chrámu ve skrýši (tzv. hlavním depozitu) kamenné nádoby, sošky, Narmerovu paletu, Narmerovu palici a palici krále Štíra. Archeologové se domnívají, že většina těchto předmětů pochází z předdynastického období a později byla shromážděna a umístěna ve skrýši. Druhou část hlavního města tvořilo předměstí Necheb, nacházející se na východním břehu Nilu. Dnes je toto místo nazýváno el-Káb a ochranným božstvem tohoto předměstí byla supí bohyně Nechbeta. Bylo to ochranné božstvo celého Horního Egypta a hrálo významnou roli při náboženských slavnostech.", "section_level": 2}, {"title": "Znaky panovníka a země.", "content": "Panovník Horního Egypta nosil bílou korunu. Hieroglyfickými znaky pro království Horního Egypta země byla panovníkova bílá koruna, znázornění supí bohyně Nechbet, ostřice a lotosový květ.", "section_level": 2}, {"title": "Sjednocení Horního a Dolního Egypta.", "content": "Území Dolního a Horního Egypta sjednotil král Meni (ztotožňovaný někdy s Narmerem nebo Hor-Aha). Za jeho panování byl hlavním městem hornoegyptský Cinew (řecký název je Thinis/Meni založil také město Inebew-hedž (staroegyptsky Bílé zdi), které bylo později přejmenováno na Mennofer podle názvu blízké pyramidy faraona Pjopeje I., jejíž název byl Men nefer Pepi (\"„Pepiho krása trvá“\"). Řecky se toto město nazývá Memfis. Panovník po sjednocení nosil sjednocenou korunu Horního a Dolního Egypta.", "section_level": 2}], "src_summary": "Horní Egypt je území v okolí řeky Nil od nilské delty až po Gebel el-Silsilu. V období před rokem 3000 př. n. l. bylo samostatným královstvím. Toto území bylo též nazýváno Bílá země.", "tgt_summary": "Upper Egypt ( \"\", shortened to,, ) is the strip of land on both sides of the Nile that extends between Nubia and downriver (northwards) to Lower Egypt. It is the southernmost portion of Egypt.", "id": 2402070} {"src_title": "Raynaudova nemoc", "tgt_title": "Raynaud syndrome", "src_document": [{"title": "Etiopatogeneze.", "content": "Vlastní příčina onemocnění není známá. Pacienti mají obvykle zvýšený cévní tonus podmíněný působením sympatiku, který může být způsoben chybným řízením v hypotalamu nebo i zvýšenou citlivostí hladkých svalů ve stěně cévy na noradrenalin. V rozvoji choroby hrají roli i pohlavní hormony. Ženy jsou postiženy pět až sedmkrát častěji než muži, obtíže se objevují až po pubertě, nejčastěji ve druhé dekádě, a po menopauze ustupují.", "section_level": 1}, {"title": "Klinický obraz.", "content": "Vlastní záchvat trvá obvykle 10-20 minut, probíhá ve třech fázích:", "section_level": 1}, {"title": "Anemická fáze.", "content": "Křečovitý stah tepen na začátku záchvatu vede k odkrvení postižené části těla, obvykle špičky prstu. Křečovitý stah je úplný, do postižené oblasti nepřitéká žádná krev. Špička prstu je nápadně bledá, hranice postiženého úseku je nápadně ostrá.", "section_level": 2}, {"title": "Cyanotická fáze.", "content": "Cyanotická fáze může navazovat na fázi anemickou, někdy ale může záchvat začínat fází cyanotickou. V cyanotické fázi již není křečovitý stah tepen úplný, do úseku může přitékat malé množství krve. Vzhledem k tomu dochází k výrazné extrakci kyslíku z krve a postižený má díky obsahu výrazně odkysličené krve namodralou barvu (cyanóza).", "section_level": 2}, {"title": "Hyperemická fáze.", "content": "Po uvolnění stahu tepen dochází vlivem kompenzačních mechanizmů k výraznému a bolestivému překrvení postižených úseků.", "section_level": 2}, {"title": "Diagnóza.", "content": "Základním diagnostickým postupem je vedle anamnézy především prstová pletyzmografie. Protože mnohem častější je Raynaudův syndrom, pátrá se po možné příčině.", "section_level": 1}, {"title": "Raynaudův syndrom.", "content": "Zhruba v 90% případů jde o sekundární Raynaudův syndrom, často může být prvním projevem základního onemocnění. Sekundární Raynaudův syndrom může doprovázet nejčastěji následující choroby: autoimunitní choroby, systémový lupus erythematodes, periarteritis nodosa, Wegenerova granulomatóza, sklerodermie, chronická progresivní polyartritida, arterioloskleróza, onemocnění cév, embolie, trombangiitis obliterans, AV píštěl, trombóza podpažní žíly (v.axillaris), poruchy pohybového aparátu, skalenový syndrom, přítomnost krčního žebra, skolióza, artróza krční páteře, hematologická onemocnění, přítomnost chladových protilátek, kryoglobulinémie, polycytémie, paraproteinémie, neurologická onemocnění, roztroušená skleróza, fibromyalgický syndrom, polyomyelitida, otravy, otrava těžkými kovy – arzen, olovo, serotonin, ergotamin, otrava houbami, Úrazy, Nežádoucí účinky léků, Klonidin, Noradrenalin, Onemocnění jater, jaterní cirhóza.", "section_level": 1}], "src_summary": "Raynaudova nemoc, též primární Raynaudův syndrom, je charakterizována recidivujícími záchvaty zblednutí a bolestí periferních částí těla, zejména pak prstů na rukou. Podkladem jsou křečovité stahy drobných tepen a tepének, které vedou k poruše krevního zásobení postižené oblasti. Faktorem, který vyvolá záchvat, bývají obvykle silné emoce nebo chlad. Postiženy jsou obvykle mladé zdravé ženy. K poruchám kůže nebo dalších tkání může dojít jen při dlouho trvající těžkém průběhu onemocnění, do typického klinického obrazu nepatří. Příčina onemocnění není známa, jde pravděpodobně o funkční poruchu drobných tepen. Jako (sekundární) Raynaudův syndrom se označuje stav podobný Raynaudově chorobě, ale který se objevuje v důsledku jiných chorob.", "tgt_summary": "Raynaud syndrome, also known as Raynaud's phenomenon, is a medical condition in which spasm of arteries cause episodes of reduced blood flow. Typically, the fingers, and less commonly the toes, are involved. Rarely, the nose, ears, or lips are affected. The episodes result in the affected part turning white and then blue. Often, numbness or pain occurs. As blood flow returns, the area turns red and burns. The episodes typically last minutes, but can last several hours. Episodes are often triggered by cold or emotional stress. Primary Raynaud's, aka idiopathic, means that it is spontaneous and unrelated to another disease. Secondary Raynaud's occurs as a result of another condition. Secondary Raynaud's can occur due to a connective-tissue disorder, such as scleroderma or lupus, injuries to the hands, prolonged vibration, smoking, thyroid problems, and certain medications, such as birth control pills. Diagnosis is typically based on the symptoms. The primary treatment is avoiding the cold. Other measures include the discontinuation of nicotine or stimulant use. Medications for treatment of cases that do not improve include calcium channel blockers and iloprost. Little evidence supports alternative medicine. Severe disease may rarely be complicated by skin sores or gangrene. About 4% of people have the condition. Onset of the primary form is typically between ages 15 and 30 and occurs more frequently in females. The secondary form usually affects older people. Both forms are more common in cold climates. It is named after the French physician Maurice Raynaud, who described the condition in 1862.", "id": 174403} {"src_title": "Leopold I. Bádenský", "tgt_title": "Leopold, Grand Duke of Baden", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Leopold se narodil jako nejstarší syn bádenského velkovévody Karla Fridricha z jeho druhého, morganatického manželství s Luisou Karolinou Geyer von Geyersberg. Ta získala pro sebe a svých pět dětí (čtyři synové a dcera) baronský titul a titul hrabat z Hochbergu. Karel Fridrich měl i tři syny z prvního rovnorodého manželství s Karolínou Luisou Hesensko-Darmstadtskou a nikdo nečekal, že by tato linie byla přerušena a že morganatičtí potomci by mohli usednout na trůn.", "section_level": 2}, {"title": "Následnictví trůnu.", "content": "Z tohoto důvodu, totiž že neměl v Bádensku žádné perspektivy, rozhodl se Leopold von Hochberg pro kariéru v armádě. V roce 1809 započal studia národohospodářství v Heidelbergu, procestoval Evropu a posléze se jako čtyřiadvacetiletý zapojil do války proti Francii, kde dosáhl hodnosti generálmajora. Avšak v roce 1817 již bylo zjevné, že mužská linie vládnoucí bádenské dynastie, pokračující v potomcích první manželky Karla Fridricha, vymírá po meči. Jeden za druhým synové bádenského panovnického domu umírali, aniž by zůstavili zákonitých synů a dědiců. K roku 1818 zůstali pouze dva – Leopoldův synovec, vládnoucí Karel Ludvík Fridrich a jeho nevlastní bratr Ludvík, kteří neměli žádné mužské potomky a možné následníky trůnu. Dynastie tak stála před vážným problémem následnictví. Kromě toho existovala smlouva o následnictví bádenského trůnu Wittelsbachy v případě přerušení mužské linie Zähringenů: bavorský král Маxmilián I. Josef byl ženat s Karolinou, starší sestrou velkovévody Karla a měl práva k Bádensku. Aby zachránil dynastii před zánikem, vydal velkovévoda Karel roku 1817 dynastický zákon, jenž učinil z jeho morganatických příbuzných von Hochberg prince a princezny bádenské s plnými právy členů dynastie. V roce 1830 po smrti svého nevlastního bratra velkovévody Ludvíka I. převzal Leopold, jako čtvrtý bádenský velkovévoda vládu v zemi. Na počátku svého panování vyvolal u obyvatel vysoká očekávání v politické změny, neboť sestavil nový vládní kabinet s pokrokově smýšlejícími členy a na vánoce roku 1831 vydal nový tiskový zákon. Nemohl však čelit zpětnému tlaku. V následujících letech se kromě jiného stal terčem útoků v aféře Kašpara Hausera. Nespokojenost obyvatel rostla, až vyvrcholila výbuchem revoluce v roce 1848/1849. Panovnická rodina byla vyhnána z Karlsruhe, 13. května uprchla do exilu za hranice do Koblenze. 18. srpna roku 1849 se Leopold vrátil do Karlsruhe s pruským vojskem pod velením pruského prince Viléma a akceptoval bez námitek, že Prusové, kteří byli zodpovědní za celkem 27 rozsudků smrti vynesených nad revolucionáři, převzali kontrolu nad zemí.", "section_level": 2}, {"title": "Poslední léta.", "content": "Velkovévoda Leopold trpěl již od revoluce zdravotními problémy, jež ještě zesílily po návratu z exilu, což bylo příčinou toho, že 21. února roku 1852 abdikoval. Pátým bádenským velkovévodou se stal jeho nejstarší syn Ludvík II. Vzhledem k jeho duševní chorobě se však vlády ujal druhý Leopoldův syn Fridrich, který se stal velkovévodou v roce 1856. Leopold I. Bádenský zemřel ve věku 62 let 24. dubna roku 1852, pouhé dva měsíce po své abdikaci. Jeho památku připomínají v Baden-Badenu ulice a hlavní náměstí, které nesou jeho jméno.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Za účelem \"vylepšit\" Leopoldův status budoucího bádenského panovníka rozhodl velkovévoda Ludvík oženit tohoto svého nevlastního bratra se švédskou princeznou Sofií Vilemínou von Holstein-Gottorp, z tehdy již svržené dynastie Vasa, dcerou sesazeného švédského krále Gustava IV. Adolfa a sestry velkovévody Karla Frederiky (jako taková byla pravnučkou Leopoldova otce). K zásnubám došlo roku 1815 a svatba se uskutečnila 25. července roku 1819 v Karlsruhe. Přesto, že sňatek byl uzavřen na základě politických důvodů, vedl v prvních letech manželství bádenský následnický pár harmonický život. Do nástupu Leopolda na bádenský trůn v roce 1830 přišli na svět dcera a čtyři synové, poté ještě další tři děti:", "section_level": 2}], "src_summary": "Leopold I. Bádenský, německy \"Leopold von Baden\" (29. srpna 1790, Karlsruhe, Německo – 24. dubna 1852, tamtéž) byl bádenský velkovévoda od roku 1830 do své smrti.", "tgt_summary": "Leopold (29 August 1790 – 24 April 1852) succeeded in 1830 as the Grand Duke of Baden, reigning until his death in 1852. ", "id": 60802} {"src_title": "Barnabité", "tgt_title": "Barnabites", "src_document": [{"title": "Dějiny řádu.", "content": "Původní společenství se nazývalo Clerici S. Pauli decollati (Klerikové stětí sv. Pavla) a sídlilo u kostela sv. Pavla při Pavijské bráně v Miláně. Toto nové společenství schválil 18. února 1533 papež Klement VII. jako kongregaci pod jurisdikcí arcibiskupa milánského. 28. července 1535 potvrdil tuto kongregaci také papež Pavel III. pod jménem \"Clerici Regulares Sancti Pauli\", povolil členům skládat slavné sliby a podřídil je Svatému stolci. V roce 1538 přesídlila kongregace do starého kláštera a chrámu sv. Barnabáše u milánských městských hradeb. Podle patrona tohoto chrámu začali být nazýváni barnabité. Papež Julius III. vydal v roce 1550 dvě buly, jimiž přeměnil kongregaci na řád a potvrdil a rozšířil jeho privilegia. Barnabité zahájili své působení v Lombardii a v Benátsku a získali si svým životem i postoji řadu příznivců. Mezi nimi zaujímali přední místa kazatel a pavijský biskup Alexandr Sauli a jeho žák Karel Boromejský, František Bianchi a František Saleský, který uvedl řád do Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Řád v českých zemích.", "content": "V českých zemích působila pouze jediná kolej, která byla zřízena na pomoc rekatolizaci Prahy roku 1627 při kostele sv. Benedikta na Hradčanech císařem Ferdinandem II. Tato kolej byla zrušena v roce 1786. Krátce před pražskou kolejí vznikla roku 1625 kolej u sv. Michala ve Vídni, odkud přišli někteří klerikové do Prahy.", "section_level": 1}, {"title": "Spiritualita a zaměření.", "content": "Základním úkolem řádu barnabitů je práce na obnově římsko-katolické konfese křesťanského života v rodinách, na prohloubení náboženského života ve farnostech a v počátcích činnosti i při nápravě kněžských mravů. Prostředky k dosažení těchto cílů byly lidové misie, systematická kazatelská činnost a výchova a vzdělávání mládeže prostřednictvím katecheze. Členové řádu si rovněž kladou za cíl rozněcovat lásku ke službám Božím a vést Boží lid k ochotnému přijímání svátostí. V 18. století se barnabité obrátili také k zámořským misiím.", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštnosti řádu.", "content": "Zvláštností barnabitů je zanícení pro pečlivé studium a výklad Epištol sv. Pavla. Další odlišností řádu je skládání 4. slibu, jimž se řeholní klerikové zavazují, že nebudou sami usilovat o žádný církevní úřad či důstojenství, které přijmou jedině na výzvu nebo příkaz Svatého stolce.", "section_level": 1}, {"title": "Struktura řádu.", "content": "V čele řádu stojí generální probošt, který je volen generální kapitulou na tři roky a může být zvolen maximálně dvakrát po sobě. Sídlí v Římě. Představeným každého řeholního domu, tzv. koleje, je probošt. Kontrolu vykonávají vizitátoři dvakrát ročně. Klerikové užívají řádové jméno s titulem \"Don\". V roce 1990 měl řád ve světě 71 domů, v nichž žilo 423 řeholníků, z nich 327 kněží.", "section_level": 1}, {"title": "Znak.", "content": "V červeném poli stojí zlatý kříž na zlatém trojvrší a po stranách jsou zlatá písmena P. A., která znamenají \"Paulus Apostolus\".", "section_level": 1}, {"title": "Řeholní oděv.", "content": "Barnabité nosí běžný černý soukenný talár světských kněží, který se však nezapíná, ale jen překládá a převazuje pásem. V chóru řeholníci užívají rochet.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos řádu.", "content": "Barnabité se zapsali do dějin zavedením zvyklosti vyzvánět v pátek a spolu s kapucíny, jezuity a oratoriány se zasloužili o rozšíření čtyřicetihodinové pobožnosti, kdy je po tuto dobu nepřetržitě vystavena k uctívání Nejsvětější Svátost Oltářní.", "section_level": 1}], "src_summary": "Barnabité \"(Congregatio Clericorum Regularium S. Pauli)\" jsou řeholní řád, který byl založen v roce 1530 v Miláně. Jeho zakladateli byli sv. Antonín Maria Zaccaria, Bartoloměj Ferrari a Jakub Morigia. Roku 1533 byl tento řád potvrzen Apoštolskou stolicí. Řeholníci se řídí řeholí, kterou sestavil sv. Antonín Maria Zaccaria.", "tgt_summary": "The Barnabites, formally the Clerics Regular of Saint Paul (), are a religious order of clerics regular founded in 1530 in the Catholic Church. They may use the postnominal initials of simply \"B.\" or \"C.R.S.P.\". Associated to the members of the Order are the Angelic Sisters of St. Paul and the lay members of the Barnabite lay movement.", "id": 1180010} {"src_title": "Tahar Ben Jelloun", "tgt_title": "Tahar Ben Jelloun", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Tahar Ben Jelloun navštěvoval v rodném městě nejprve bilingvní arabsko-francouzskou základní školu, poté studoval na francouzském gymnáziu v Tangeru. V Rabatu pokračoval ve studiu filozofie na univerzitě Mohammeda V. V této době začal se psaním básní, které vyšly ve sbírce \"Hommes sous linceul de silence\" (1971, \"Muži pod rubášem z ticha\"). Po úspěšném ukončení studia filozofii vyučoval. Nicméně, v roce 1971 opustil Maroko a odešel do Francie, protože nebyl schopen reflektovat arabizaci výuky filozofie a necítil se vzdělán k tomu arabsky přednášet. Usadil se v Paříži, kde pokračoval ve studiu psychologie. Od roku 1972 je pravidelným přispěvatelem deníku Le Monde. V roce 1975 obdržel doktorát ze sociální psychiatrie; jeho styl psaní bude od nynějška prosycen zkušenostmi z psychoterapie. V roce 1985 vydává román \"Dítě pouště\" (\"L'Enfant de sable\"), který ho proslaví. Za knihu \"Posvátná noc\" (\"La Nuit sacrée\"), volné pokračování \"Dítěte pouště\", obdrží v roce 1987 prestižní Prix Goncourt. Kromě románu je i autorem pedagogických esejí, např. \"Rasismus vysvětlený mé dceři\" (\"Le Racisme expliqué à ma fille\", 1998) nebo \"Islám vysvětlený dětem\" (\"L'Islam expliqué aux enfants\", 2002) a často se účastní přednášek na školách a univerzitách, ať už v Maroku, ve Francii nebo jinde v Evropě. Jeho romány \"Dítě pouště\" a \"Posvátná noc\" jsou přeloženy do více jak čtyřiceti jazyků, mimo jiné do korejštiny, hindštiny, indonéštiny. \"Rasismus vysvětlený mé dceři\", který byl knižním trhákem s více jak 400 000 prodanými exempláři, je pak přeložen do 33 jazyků, z nichž stojí za zmínku africké jazyky afrikánština, ixixhosa a swati, dále pak bosenština a esperanto. Zajímavostí je, že do arabštiny si většinu knih přeložil sám.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tahar ben Jelloun (arabsky طاهر بن جلون, narozen 1. prosince 1944 Fès, Maroko) je prozaik, básník, esejista a novinář původem z Maroka, žijící ve Francii. Patří k nejpřekládanějším arabským autorům a předním představitelům frankofonní maghrebské literatury.", "tgt_summary": "Tahar Ben Jelloun (; born in Fes, French protectorate in Morocco, 1 December 1944) is a Moroccan writer. The entirety of his work is written in French, although his first language is Arabic. He became known for his 1985 novel \"L’Enfant de Sable\" (\"The Sand Child\"). Today he lives in Paris, France, and continues to write. He has been nominated for the Nobel Prize in Literature.", "id": 1114412} {"src_title": "Johannes Zukertort", "tgt_title": "Johannes Zukertort", "src_document": [{"title": "Šachová kariéra.", "content": "Zukertort se narodil v Lublinu. Navštěvoval gymnázium ve Vratislavi, kde se ve třinácti letech naučil hrát šachy. Měl velké a všestranné nadání. Byl vynikající lékař, znal dvanáct jazyků, byl i hudebním kritikem a autorem několika filosofických prací. Rozhodl se ale pro šachovou kariéru. V šachu se stal žákem Adolfa Anderssena, se kterým sehrál mnoho tréninkových partií a s nímž i redigoval šachový časopis. Stejně jako Anderssen se domníval, že základem šachu jsou kombinace, a spolu se svým učitelem tak patřil k představitelům tzv. romantického stylu šachu. Postupně se vypracoval mezi nejlepší hráče své doby. Zukertort působil také jako publicista. V letech 1867 – 1871 redigoval s Adolfem Anderssenem \"Neue Berliner Schachzeitung\" a spolupracoval s Jeanem Dufresnem na učebnici šachové hry \"Lehrbuch des Schachspiels\" (1884), která vyšla během následujících deseti let v šesti vydáních. Byl i vynikajícím hráčem partií naslepo (dokázal naslepo sehrát 16 partií současně). Přehled Zukertortových významných zápasů a turnajů:", "section_level": 1}, {"title": "Souboj o titul mistra světa.", "content": "Po vítězství Zukertorta na turnaji v Londýně roku 1883 ho Wilhelm Steinitz, který byl považován za neoficiálního mistra světa, vyzval k oficiálnímu zápasu o titul. Spor nastal o místě konání, Zukertort chtěl hrát v Londýně, tam ale zase nechtěl hrát Steinitz, který žil v USA. Nakonec se tento historicky první zápas o titul mistra světa v šachu konal s tříletým zpožděním až v roce 1886. Zápas se hrál se ve třech městech v USA. První část Zukertort s přehledem vyhrál, když z pěti partií získal 4 body. Poté už se mu nedařilo a Steinitz se stal vítězem poměrem 10:5 (=5). Plánované odvety v Londýně se Zukertort již nedožil.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr Zukertortova života.", "content": "Porážku v zápase o titul mistra světa Zukertort špatně nesl a přičítal ji špatnému americkému podnebí. Zdá se však, že se začal projevovat i jeho zhoršený zdravotní stav, v jehož důsledku nevydržel nervově náročný zápas a kvůli kterému nemohl později hrát náročné turnaje. V Londýně v roce 1887 byl sice ještě čtvrtý, ale na mezinárodním mistrovství Německa ve Frankfurtu v tom samém roce skončil až šestnáctý z jednadvaceti účastníků. Ke konci života tak Zukertort žil v bídě. 19. června roku 1888 se při šachové partii zhroutil (prý hlady) a o den později zemřel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Johannes Hermann Zukertort (7. září 1842, Lublin – 20. června 1888, Londýn) byl německý šachový mistr (od roku 1878 měl britské občanství), jeden z nejlepších světových šachistů sedmdesátých a osmdesátých let 19. století.", "tgt_summary": "Johannes Hermann Zukertort (Polish: \"Jan Hermann Cukiertort\"; 7 September 1842 – 20 June 1888) was a leading Polish-German-British chess master. He was one of the leading world players for most of the 1870s and 1880s, and lost to Wilhelm Steinitz in the World Chess Championship 1886, which is generally regarded as the first World Chess Championship match. He was also defeated by Steinitz in 1872 in an unofficial championship. ", "id": 124532} {"src_title": "Regensburger Domspatzen", "tgt_title": "Regensburger Domspatzen", "src_document": [{"title": "Historie a organizace.", "content": "Kořeny sboru sahají až do roku 975, kdy biskup Wolfgang z Řezna založil katedrální školu, která – mimo jiné – měla zajišťovat liturgický zpěv v katedrále. V průběhu neuvěřitelné více než tisícileté historie sbor zažil mnoho vzestupů i pádů. Ve 20. století se Domspatzen se stali světově proslulí, a to zejména prostřednictvím dvou sbormistrů, kteří sbor formovali v průběhu 70 let: Theobald Schrems (dómský kapelník 1924-1964) a Georg Ratzinger (dómský kapelník 1964-1994, starší bratr papeže Benedikta XVI.). Schrems položil základy, které umožnily úspěch tím, že sboru dal jeho současnou institucionální podobu: internátní škola pro chlapce ve věku 10-19 let, soukromá střední škola s důrazem na hudební vzdělání, a pěvecký sbor jako dominantní prvek. Tímto způsobem chlapci mohou studovat intenzivně zpěv a hudbu a společně pod jednou střechou získávají též vysoce kvalitní všeobecné vzdělání. To umožňuje větší efektivitu a zabraňuje vyčerpání studentů. Ratzinger zdokonalil sbor po hudební stránce a povznesl jej na vysokou uměleckou úroveň. Po jeho odchodu na odpočinek se po několika letech stal, patrně kvůli svému bratrovi Benediktu XVI., terčem bulvárních novinářů ve víceméně uměle vyvolané aféře se zneužíváním dětí, se kterou on ovšem objektivně nic společného neměl. Chlapci vystupují při světských koncertech v modrých stejnokrojích s motýlkem, muži v černých oblecích s kravatou. Při bohoslužbách nosí klasický liturgický oděv, chlapci celotročně v barvě červené, muži v černé, všichni s bílou rochetou. Od roku 1994 je kapelníkem Roland Büchner, po staletích první laik v tomto úřadě. Sbor si i pod jeho vedením udržel nejvyšší úroveň.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky a vystoupení.", "content": "Sbor má obsáhlou diskografii, bylo o něm natočeno několik filmů a absolvuje i mnoho úspěšných zahraničních turné, zajímavostí je, že jeho patrně první zahraniční cesta vedla do Prahy. Hlavním účelem sboru však zůstává liturgická hudba v katedrále sv. Petra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Regensburger Domspatzen je sbor pro liturgickou hudbu v katedrále sv. Petra v Řezně (Regensburg) v Bavorsku (Německo). Sbor je chlapecký, skládá se pouze z chlapců a mladých mužů.", "tgt_summary": "The Regensburger Domspatzen (literally: Regensburg Cathedral Sparrows) is the cathedral choir at the Regensburg Cathedral in Regensburg, Bavaria, Germany. The boys' choir dates back to 976, and consists of boys and young men only. They perform in liturgy and concert, and have made international tours and recordings.", "id": 2281045} {"src_title": "Irmfried Eberl", "tgt_title": "Irmfried Eberl", "src_document": [{"title": "Kariéra.", "content": "V roce 1933 vystudoval lékařskou fakultu v Innsbrucku a o rok později získal doktorát. V roce 1935 působil jako asistent lékařů. Ještě jako student medicíny dne 8. prosince 1931 vstoupil do NSDAP. Byl pevným zastáncem masového vraždění lidí s duševními poruchami. Velmi ochotně se proto přihlásil do nacistického programu eutanazie s krycím názvem Akce T4. Ve svých 29 letech se stal lékařským ředitelem ve středisku Brandenburg a v roce 1941 v téže funkci nastoupil do stejného zařízení v Bernburgu. Přestože nebylo oficiálně nařízeno, aby se psychiatři vraždění lidí s duševními poruchami účastnili, Eberl se sám tohoto procesu dobrovolně účastnil a to ve všech fázích, tedy od plánování, vraždění až po odůvodnění. Později toto využil při masovém vraždění Židů a dalších nežádoucích osob. Po protestech německé veřejnosti proti programu T4 (stalo se tak jedinkrát za válku, kdy Hitler dal na projev veřejnosti), který musel oficiálně skončit, se ocitl bez práce. Tato situace však netrvala dlouho a nacistické vedení se rozhodlo personál, který vykonával Akci T4, použít v Polsku. Nejprve byl převelen do vyhlazovacího tábora Chełmno na krátkou instruktáž. Dne 11. července 1942 byl převelen do vyhlazovacího tábora Treblinka, která byla součástí Operace Reinhard, vyhlazení polských Židů. V Treblince se chopil velení se vší vervou a nechával posílat tolik transportů, že je nebylo možné v táboře zpracovávat. Kapacita tábora nestačila a těla mrtvých lidí v horkém létě zapáchala. Personál tuto situaci nebyl schopen řešit a stále přicházející transporty musely někdy i dny čekat na odbavení, které mnoho lidí ve vagónech stálo život, protože nebylo možné v letních vedrech bez vody a jídla přežít. V táboře se také tvořily obrovské hromady šatů, kufrů, cenností a jiných věcí po zavražděných. Jeho cílem bylo zabít vyšší počet lidí, než jiné tábory, které byly do akce Reinhard začleněny. Na strašnou situaci poukázali ostatní důstojníci v táboře a po kontrole vyšších velitelů SS (Odilo Globocnika a Christiana Wirtha) byl Eberl 26. srpna 1942 okamžitě zbaven funkce velitele Treblinky. Na jeho místo byl dosazen Franz Stangl, který musel dát věci do pořádku. Eberl byl dále zbaven jakékoliv jiné práce v této operaci, protože bylo shledáno, že není schopen pořádně a efektivně zabíjet lidi a skrýt toto zabíjení před okolními obyvateli. Zápach z rozkládajících se těl byl cítit i na 10 km daleko, což vyvolalo mezi místními obyvateli velikou obavu o jejich život a bylo jasné, co se kousek od jejich domovů děje. Eberl byl dále obviněn z kradení majetku po zavražděných, které výslovně zakázal Heinrich Himmler. Vše mělo být odesíláno do Berlína. Eberl byl následně poslán zpět do centra Bernburg. V roce 1944 nastoupil do wehrmachtu a zde strávil zbytek války. Po skončení války provozoval svou lékařskou praxi ve městě Blaubeuren. V lednu roku 1948 byl zatčen a měsíc po zatčení spáchal sebevraždu, aby nemusel vypovídat o zvěrstvech, kterých byl účastníkem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Irmfried Eberl (8. září 1910 Bregenz, Rakousko-Uhersko – 16. únor 1948 Ulm, Německo) byl rakouský psychiatr a \"Obersturmführer\" Waffen-SS za druhé světové války. Byl lékařským ředitelem v ústavech pro eutanazii v Braniborsku a v Bernburgu. Pomáhal zakládat vyhlazovací tábor Treblinka a byl jeho druhým velitelem. Po skončení války byl v lednu 1948 zatčen a předán do rukou spravedlnosti. Aby nedošlo k procesu, Eberl se následující měsíc oběsil.", "tgt_summary": "Irmfried Eberl (8 September 1910 – 16 February 1948) was an Austrian psychiatrist and medical director of the euthanasia institutes in Brandenburg and Bernburg, who helped set up and was the first commandant of the Treblinka extermination camp where he worked as SS-\"Obersturmführer\" from 11 July 1942 until his dismissal on 26 August 1942. He was arrested after the end of the war in January 1948. Eberl hanged himself the following month to avoid trial.", "id": 2104893} {"src_title": "Faedrus", "tgt_title": "Phaedrus (fabulist)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jak se zdá, Faedrus se sice narodil v Makedonii, ale už v dětství se dostal do Říma, neboť v prologu ke třetí knize svých bajek vzpomíná, že jako chlapec četl Quinta Ennia. Protože se v rukopise svého díla označuje jako \"Libertus Augusti\" (Augustův propuštěnec), tento císař mu pravděpodobně daroval svobodu. Na základě některých narážek v téže knize se usuzuje, že básník upadl do nemilosti u Tiberiova všemocného prétoriánského velitele Seiana, a byl pohnán před soud, údajně kvůli některým bajkám, ve kterých se skrývala kritika režimu. Přesto Faedrus přežil jak Tiberiovu, tak Caligulovu vládu a zemřel kolem roku 50 našeho letopočtu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "V jeho době zůstávala bajka v římském prostředí opomíjeným žánrem stojícím mimo hlavního proud literární tvorby. Její okrajový význam pro římskou literaturu dosvědčuje i to, že když ji v této době konečně uchopil, bylo to prostřednictvím osoby s nejnižším společenským postavením - otroka. Dokonce ani vydání Faedrova bajkařského souboru nevyvolalo v římské společnosti větší zájem a jako autor unikl pozornosti významných literárních osobností své doby, a popravdě i dlouho poté. Římský literární kritik Marcus Fabius Quintilianus ho nepovažoval za hodného zmínky. Na několik zmínek o tomto \"římském Ezopovi\" lze natrefit u epigramatika Marcuse Valeria Martiala a pozdně antického básníka Aviena. Jiný pozdně antický básník Aurelius Prudentius Clemens Faedra imitoval. Faedrův počin neměl v římské tradici obdoby, nicméně Faedrus se omezil na přebásnění původní prozaické látky řeckých ezopských bajek do latiny. Různorodým řeckým předlohám přitom dal jednotný styl a ráz (které si s nimi dnes spojujeme), tedy výhradní užití zvířat jako protagonistů a uvedení poučení na úvod nebo závěr bajky. K některým bajkám Faedrus přimíchal anekdoty z běžného života, kterým nechybí satirický duch a které lze považovat za jeho nejoriginálnější přínos. Faedrus je uváděn jako autor přibližně 90 bajek rozdělených do pěti knih. Zdá se však, že některé bajky zůstávají roztroušené po dalších anonymních rukopisech. Připisuje se mu například téměř s jistotou dalších 30 bajek ze sbírky \"Appendix Perottino\", nazvané podle jeho vydavatele, Niccola Perottiho, arcibiskupa ze Siponto, žijícího v 15. století. Rukopis obsahoval 64 Faedrových bajek s uvedeným autorstvím, další byli anonymní. Nevíme kdy byly Faedrovy bajky přesně vydány, asi až po roce 43, jelikož Seneca, vyjadřující se v tom roce k formě bajky, se o Faedrovi nezmiňuje. Faedrovy bajky ovlivnily středověkou kulturu. Řada středověkých vydání byla sice anonymních, nebo s pseudoautorstvím (např. \"Kodex Romulus\"), každopádně posloužila pro obnovu žánru a jako vzor pro bajky nové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Faedrus (asi 20 př. n. l - asi 50) byl římský spisovatel, autor bajek. Původem byl pravděpodobně thrácký otrok z Pydna v římské provincii Makedonie (dnes v Řecku). Jeho tvorba spadá do období vlády císařů Augusta, Tiberia, Caliguly a Claudia. Faedrus je považován za prvního latinsky píšícího autora bajek, ačkoli ve skutečnosti pouze přeložil jambickým senárem řecké bajky připisovány Ezopovi.", "tgt_summary": "Gaius Julius Phaedrus (; ; Phaîdros) was a 1st-century CE Roman fabulist and the first versifier of a collection of Aesop's fables into Latin. Few facts are known about him for certain and there was little mention of his work during late antiquity. It was not until the discovery of a few imperfect manuscripts during and following the Renaissance that his importance emerged, both as an author and in the transmission of the fables.", "id": 2115421} {"src_title": "Pevnost If", "tgt_title": "Château d'If", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pevnost byla vybudována v letech 1524-1531 z rozkazu krále Františka I. po neúspěšném obléhání tehdy ještě neopevněného města vojsky španělského a burgundským krále Karla V. a navzdory protestům obyvatel. Hrdí Marseillané, potomci námořníků a pirátů, považovali tohoto \"nechtěného souseda\" za symbol centrální moci na svém teritoriu. Z vojenského hlediska představovaly tři rozdílně vysoké věže (nejvyšší 22 m), 200 vojáků a 22 děl účinnou obranu marseilleské rejdy a jistily zásobování města od moře. Také Karlovi V. habsburskému překazila již hotová pevnost obnovené plány na dobývání Marseille v r. 1536. Už koncem 16. století byli v temných kobkách bez oken první vězňové. Bídné hygienické podmínky byly příčinou očekávané doby života vězněných 9 měsíců. Majetnější nebo šťastnější vězňové mohli mít prostornější cely s okny nebo i krbem ve vyšším podlaží. Především v 17. století sloužila pevnost jako státní vězení. Během dvou set let jím mělo projít na 3500 protestantů (v důsledku zrušení nantského ediktu), 120 vězňů připutovalo do pevnosti po povstání 1848 (nápis nad branou \"dům suverénního lidu\" pochází z této doby), druhé císařství zde věznilo republikány. Ze zajímavých osobností zde nedobrovolně pobývali hrabě a pozdější předseda klubu jakobínů Mirabeau (1774), vůdce marseilleské komuny Gaston Crémieux (1871) a kapitán Jean-Baptiste Chataud, jehož loď \"Grand Saint-Antoine\" v Marseille roku 1720 rozšířila mor. První nosorožec na evropském kontinentu (od roku 248), kterého roku 1513 dostal darem z Indie portugalský král Manuel I., pobýval na ostrově If 1516, protože byl poslán jako dar papežovi do Říma a loď se zastavila v Marseille. Nicméně poslední významnou osobností, která mohla nosorožce obdivovat, byl francouzský král František I., který se zde zastavil cestou z bitvy u Marignana a na pouti do Saint-Maximin-la-Sainte-Baume. Loď s nosorožcem potom ztroskotala v bouři na útesech v janovském zálivu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pevnost If () známá spíše jako vězení, se nachází na malém stejnojmenném ostrově ve Středozemním moři v zálivu u přístavního města Marseille na jihu Francie. Ostrov If je součástí Frioulských ostrovů a zdejší pevnost proslavil především Alexandre Dumas starší románem \"Hrabě Monte Cristo\". Z této pevnosti se údajně nedalo uniknout.", "tgt_summary": "The Château d'If is a fortress (later a prison) located on the island of If, the smallest island in the Frioul archipelago situated in the Mediterranean Sea about offshore in the Bay of Marseille in southeastern France. It is famous for being one of the settings of Alexandre Dumas' adventure novel \"The Count of Monte Cristo\".", "id": 2157507} {"src_title": "Joensuu", "tgt_title": "Joensuu", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Město Joensuu založené carem Mikulášem I. je regionálním centrem a hlavním městem Severní karélie. V průběhu 19. století bylo město střediskem výroby a obchodu. Vodní doprava nabyla na významu stavbou kanálu Saimaa. Který následně umožnil čilý obchod mezi regiony Severní Karélie, Petrohradem a Střední Evropou. Ke konci 19. století bylo Joensuu jedním z největších přístavních měst ve Finsku.", "section_level": 1}, {"title": "Univerzity v Joensuu.", "content": "Východofinská univerzita v Joensuu byla založena v roce 1969 a v současné době nabízí studium na osmi fakultách: pedagogická fakulta, lesnická fakulta, fakulta humanitních věd, právnická fakulta, ekonomická a obchodní administrativní fakulta, fakulta sociálních věd a regionálních věd, přírodovědecká a teologická fakulta. Vedle hlavního univerzitního kampusu, který je umístěn v centru města je vedlejší kampus umístěn ve 140 kilometrů vzdálené Savonlinně, ve kterém sídlí katedry učitelských věd a centrum turistických studií, a ve městě Kuopio. Hlavní oblasti vzdělání a výzkumu jsou v oblasti vzdělání a lidského rozvoje, lesnictví a přírodního prostředí, informačních technologiích, přeshraniční studia a Rusko. Univerzita má přibližně 15 000 studentů, 2 800 zaměstnanců a také velmi dobré mezinárodní vztahy s jinými univerzitami po celém světě. Druhou univerzitou sídlící v Joensuu je Karelská univerzita aplikovaných věd. Ta vznikla v roce 1992 a nabízí studium na sedmi fakultách: ekonomická fakulta, fakulta lesnictví, fakulta umění, fakulta přírodních věd, fakulta turismu, lékařská fakulta a fakulta technologicko-komunikační. Školu navštěvuje přibližně 4 000 studentů.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Sportovní hala v Joensuu () je největší dřevěnou stavbou ve Finsku. Pod střechou haly se nachází mj. hřiště na basketbal, 3 hřiště na florbal, 5 běžeckých drah, posilovna, lezecká stěna nebo sektory pro skok daleký a skok do výšky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Joensuu (v překladu „Ústí řeky“) je hlavní město provincie Severní Karélie ležící ve východním Finsku. Město bylo založeno v roce 1848 ruským carem Mikulášem I. a v současnosti v něm žije přibližně 74 000 obyvatel. Město je charakteristické přírůstkem obyvatelstva. Na této charakteristice se podílí zejména administrativní změny. V roce 2005 se Joensuu sloučila se sousedními obcemi Kiihtelysvaara a Tuupovaara, v roce 2009 dále s obcemi Eno a Pyhäselkä. Vzdálenost od Helsinek je přibližně 440 km, od ruských hranic přibližně 80 km. ", "tgt_summary": "Joensuu (; lit. \"river's mouth\"; Karelian: \"Jovensuu\") is a city and municipality in North Karelia. It was founded in 1848. The population of Joensuu is (), and the economic region of Joensuu has a population of 115,000. The nearest major city, Kuopio in North Savonia, is located to the west. As is typical of cities in Eastern Finland, Joensuu is monolingually Finnish. ", "id": 590444} {"src_title": "Hanno Mořeplavec", "tgt_title": "Hanno the Navigator", "src_document": [{"title": "Expedice.", "content": "V důsledku soudobé populační exploze probíhaly ještě za života Hanno Mořeplavce napříč Středozemím mezi mořskými národy rozsáhlé konkurenční boje o území a nedostatek dřeva i místa pro zemědělství začal zužovat veškerá plodná území (Kartágo samo bylo jednou z nových osad Féničanů). Řekové, Etruskové i Féničané vysílali své flotily a zakládali města v nových zemích - stejně tak i výprava svěřená Hannonovi Mořeplavci byla \"oficiálně\" zasvěcena hledání nových území. Kolem r. 480 př. Kr. vyslalo Kartágo Hannona v čele flotily čítající 60 lodí, aby s její pomocí prozkoumal a kolonizoval západní pobřeží Afriky. Hlavním motivem této kolonizace bylo nejspíše hledání zlata. Hanno proplul Gibraltarským průlivem, založil, případně znovu osídlil sedm kolonií podél marockého pobřeží a prozkoumal další podstatnou část afrického pobřeží. Navštívil marocké město Mogador, kde Féničané zřídili dílnu na výrobu barviv z mořských plžů, získávaných z vod Atlantského oceánu. Hanno se na své cestě setkal s nejrůznějšími domorodými obyvateli. Na ostrově, kde jeho plavba končila, narazil navíc na hojný počet „srstnatých lidí“. Přes veškeré úsilí se mu z nich nepodařilo zajmout ani jednoho samce, pouze tři samice. Ty byly však natolik vzdorovité, že musely být nakonec zabity a zpátky do Kartága dovezla výprava jen jejich kůže. Tlumočníci při překládání z punštiny do řečtiny označili tyto živočichy jako \"gorillai\". Tento výraz převzal v roce 1847 zoolog Thomas Staughton Savage a vzniklo tak dnešní pojmenování goril. Podle Plinia Staršího byly jejich kůže uchovány v Kartágu až do Římského triumfu o 350 let později.", "section_level": 1}, {"title": "Periplús.", "content": "Primárním zdrojem informací o Hannonově expedici je \"Periplús\", řecký překlad textu, který nechal Hanno po svém návratu vytesat na stély v chrámu Ba'al Hammona, boha, jehož řečtí spisovatelé ztotožňovali s Kronem. Celý název zprávy přeložený do češtiny zní: „Cesta Hannona, krále Kartáginců, do libyjských zemí za Héraklovými sloupy, kterou zasvětil v Kronově chrámu“. Jedna z pozdějších písemných kopií se dnes nachází i v Britském muzeu. Faktická přesnost zprávy byla různými odborníky zpochybněna i obhajována (viz ). Případné nepřesnosti, zejména geografického rázu, mohly být však zaneseny záměrně, aby znemožnily konkurenčním národům odhalit cesty a kotviště punského postupu v severní Africe.", "section_level": 1}, {"title": "Rozbor Hannonovy trasy.", "content": "K Hannonově plavbě se vyslovila řada vědců, většinou s cílem osvětlit a interpretovat původní zprávu. William Smith například uvádí, že osazenstvo lodí tvořilo 30 000 lidí a že hlavním posláním cesty bylo zakládat kartaginská (dřívější hantýrkou \"libyjsko-fénická\") města. Ani s konkrétními geografickými názvy se však nemůžeme dovtípit přesné lokace - ve spisech se totiž můžeme dočíst například o Thymiaterionu - domu kadidla, který se podle historiků nacházel asi 40 km od dnešního Rabatu. Dohady o pokračování výpravy se tak týkají i významů měst jako \"Karikon Teichos, Gytte, Akra, Melitta\" a \"Arambys\". Podle Hardena existuje všeobecný konsensus o tom, že expedice dosáhla Senegalu, a panuje také určitá shoda o tom, že doplula do Gambie. Vědci si však neví rady s tím, kam se Hanno dostal nejdále – zda to bylo Sierra Leone, Kamerun, Gabon, nebo jiná oblast. Harden poznamenává, že hora, kterou Hanno ve zprávě popisuje, by mohla odpovídat 4095 metrů vysoké Kamerunské hoře. Naproti tomu Warmington dává při hledání lokality přednost cca 890 metrů vysoké guinejské hoře Kakulima, neboť považuje Kamerun za příliš vzdálený.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hanno Mořeplavec (také Hannón Mořeplavec) byl kartaginský cestovatel, který žil v 5. století př. n. l. Do dějin se zapsal průzkumnou plavbou podél afrického pobřeží.", "tgt_summary": "Hanno the Navigator (, ';, \"Hannōn\") was a Carthaginian explorer of the sixth or fifth century BC, best known for his naval exploration of the western coast of Africa. The only source of his voyage is a Greek \"periplus\". According to some modern analyses of his route, Hanno's expedition could have reached as far south as Gabon; however, others have taken him no further than southern Morocco.", "id": 1536242} {"src_title": "Křepelka polní", "tgt_title": "Common quail", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Křepelka má zavalité tělo s malou hlavou, krátkýma nohama i ocasem a zakulacenými, poměrně dlouhými křídly. Na hlavě má výrazné, i když poměrně malé oči a silný, lehce zahnutý zobák. Dosahuje délky těla 18–22 cm a hmotnosti 91–130 g. Je nenápadně zbarvená – světlehnědá se světlejším břichem. Peří na hřbetě je pokryté tmavohnědými skvrnami, na bocích má bělavé proužky, na hlavě bývá vyvinuta tmavá „čepička“. Samci mají černý pruh uprostřed hrdla.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Křepelka hnízdí v otevřené zemědělské krajině s pastvinami a obilnými poli, případně v lesostepích. V České republice hnízdí po celém území především v nižších polohách, byla však zaznamenána i na hřebeni Krkonoš a Hrubého Jeseníku. Celková početnost byla v letech 2001–2003 odhadnuta na 5000–10 000 párů. Křepelka polní hnízdí roztroušeně v celé Evropě od jižní čísti Britských ostrovů po Řecko a Ural, vyhýbá se vysokým horám (Alpy, Karpaty, Kavkaz) a souvislým lesním porostům. Na východ zasahuje do Asie, kde žije v Turecku, Íránu, Afghánistánu a severní Indii, ale také v Kazachstánu, Mongolsku a na jižní Sibiři, východní hranici jejího rozšíření tvoří Bajkal. Vyhýbá se vysokým horám a pouštím. Izolovaná populace, někdy vyčleňovaná jako samostatný poddruh, žije v savanách východní a jižní Afriky. Africké křepelky nejsou na rozdíl od evropských a asijských ptáků stěhovavé.", "section_level": 1}, {"title": "Migrace.", "content": "Křepelka polní je jedním z mála typicky stěhovavých druhů ptáků z řádu hrabavých. Křepelky z České republiky odlétají na konci srpna a v průběhu září, vracejí se zpravidla v průběhu dubna. Evropské křepelky zimují v severní Africe, hlavně v Maroku a v oblasti Sahelu. Křepelky z asijských populací zimují v jižní Indii a na Srí Lance. Před odletem křepelky zkonzumují velké množství potravy, což se projevuje zvýšením hmotnosti a vytvořením tukové vrstvy pod kůží. Ta pro migrující ptáky představuje energetickou rezervu. Migrující křepelky jsou místy, např. v Řecku, na Maltě či v Egyptě ve velkém chytány do sítí a konzumovány, vyrábějí se z nich dokonce i masové konzervy. Bylo tomu tak odedávna. Ve Starém zákoně (Ex. 16:1–13) se vypráví o zázračném příletu křepelek, který zachránil hladovějící Izraelity v Sinajské poušti před smrtí hladem. Podle staré pověry je každé hejno táhnoucích křepelek vedeno jedním chřástalem polním, proto se chřástal jmenuje německy \"der Wachtelkönig\" (tj. král křepelek). Migrace chřástalů a křepelek se sice odehrává přibližně ve stejnou dobu a oba druhy táhnou především v noci, společný tah v jednom hejnu však pozorován nebyl.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Na rozdíl od příbuzné koroptve je křepelka polní polygamní druh. Kohoutci začínají tokat krátce po příletu na hnízdiště. V době toku se sameček křepelky ozývá charakteristickým, daleko slyšitelným trojslabičným voláním, které lze vyjádřit slovy „\"pik per vik\"“. Snad ve všech zemích, kde se křepelky vyskytují, bývá jejich hlas převáděn do lidské řeči. V češtině křepelka volá „pět peněz“ nebo „pojď pod mez“, v němčině „Bück den Rück“ nebo „Bitt für uns“, v angličtině „Whet my feet“, v srbochorvatštině „Puć puruć“, v maďarštině „Pity palaty“ a latinsky, podle Alberta Velikého, „Dic, cur hic“. Kohoutci jsou v toku velmi agresívní a bojují mezi sebou. Toho využívají lidé např. v Ázerbájdžánu a Íránu ke křepelčím zápasům, které jsou méně krvavou obdobou kohoutích zápasů. Počátkem června klade slepička 8–14 žlutohnědých, tmavě kropenatých vajec. Hnízdo tvoří pouze důlek vyslaný suchými stébly, případně trochou peří. Inkubace trvá 17 dní, pak se líhnout mláďata, jejichž prachový šat má podobně kropenaté zbarvení jako skořápka vajec. Mláďata jsou, jako u všech hrabavých, nekrmivá, matka je vodí asi 30 dnů, poté se osamostatňují. Kohoutek se nepodílí na péči o mláďata.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Potravu mláďat tvoří především měkký hmyz a pavouci, u dospělých postupně podíl hmyzu v potravě klesá ve prospěch rostlinné složky, jíž tvoří především semena trav a jiných rostlin, případně listy a květy.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana.", "content": "Křepelka polní (silně ohrožený druh dle vyhlášky 395/1192Sb.) je hodnocena jako ubývající druh. Ohrožuje ji zejména lov, zejména v době tahu ve středomořské oblasti. V České republice křepelka není lovným druhem. V hnízdní době ji ohrožuje, podobně jako chřástala polního (silně ohrožený dle vyhlášky 395/1192Sb.) a koroptev polní (ohrožený druh dle vyhlášky 395/1992Sb.), zejména necitlivé vyžínání lučních porostů v červnu (mělo by se provádět až v červenci nebo počátkem srpna a v podhůří nejlépe až v polovině srpna). Dle §5 odst. 3 zákona 114/1992Sb. by se měli zemědělci vyhýbat místům kde se křepelky nachází a posekat je až později (citace: „Fyzické a právnické osoby jsou povinny při provádění zemědělských, lesnických a stavebních prací, při vodohospodářských úpravách, v dopravě a energetice postupovat tak, aby nedocházelo k nadměrnému úhynu rostlin a zraňování nebo úhynu živočichů nebo ničení jejich biotopů, kterému lze zabránit technicky i ekonomicky dostupnými prostředky. Orgán ochrany přírody uloží zajištění či použití takovýchto prostředků, neučiní-li tak povinná osoba sama.“). Z Rozhodnutí MŽP Č. j.: MZP/2019/570/621 lze citovat, že „plochy, které jsou biotopem zvláště chráněných druhů v kategorii silně ohrožené a kriticky ohrožené, musí být obdělávány tak, aby nebyly v rozporu se zákazy k jejich ochraně, jinak jen pokud by byla povolena výjimka; vyloučení zvláštní ochrany pro běžné obhospodařování podle §50 odst. 3 zák. 114/1192Sb., kdy stačí stanovisko ke způsobu a době zásahu, se týká pouze zvláště chráněných druhů v kategorii ohrožený.“. Případně je třeba žádat o výjimku dle §56 114/1992Sb.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavost.", "content": "w V egyptských hieroglyfech představuje obrázek křepelky hlásku w nebo u, podle některých názorů však tímto ptákem není křepelka, ale spíše kulík nilský (Pluvianus aegyptius). Pro staré Egypťany měla nicméně křepelka velký význam jako lovný pták, křepelky byly na tahu chytány do sítí a buďto přímo konzumovány, nebo vykrmovány v klecích, často s přeraženými křídly. Napodobené křepelčí volání se jako motiv objevuje často i ve vážné hudbě, využili jej např. český skladatel Leopold Koželuh nebo německý skladatel Ludwig van Beethoven (6. Symfonie - Pastorální) a Rakušan Joseph Haydn.", "section_level": 1}], "src_summary": "Křepelka polní (\"Coturnix coturnix\") je nejmenší evropský zástupce řádu hrabavých a čeledi bažantovitých. Zároveň je jediným vysloveně stěhovavým hrabavým ptákem v Evropě.", "tgt_summary": "The common quail (\"Coturnix coturnix\"), or European quail, is a small ground-nesting game bird in the pheasant family Phasianidae. \"Coturnix\" is the Latin for this species. ", "id": 2298985} {"src_title": "Johann Jakob Bachofen", "tgt_title": "Johann Jakob Bachofen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "jBachofen se také zabýval filologií a etnografií. Teorie evolucionismu ho zaujala natolik, že věnoval své celoživotní úsilí vypracovaní schéma vývoje rodiny. V knize „Mateřské právo“ (německy \"Das Mutterrecht\", 1861) předkládá dnes už klasickou teorii evoluce rodiny. Od roku 1841 byl profesorem práva na Basilejské univerzitě. Po létech zapomnění Bachofena a jeho dílo znovuobjevil Ludwig Klages. Jeho teorii matriarchátu přejala řada dalších intelektualů, zejména Lewis Henry Morgan, Bedřich Engels, Thomas Mann, Jane Ellen Harrison, Erich Fromm, Robert Graves, Rainer Maria Rilke, Joseph Campbell, Otto Gross, Julius Evola a Walter Benjamin. Bachofen byl zjevně nakloněn matriarchálnímu principu, zatím co patriarchální nenáviděl. Přes to byl jako protestant, věřící v pokrok a rozum, přesvědčen o nadřazenosti patriarchátu.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Dějiny antropologického myšlení ovlivnil zejména tím, že jako první ve své knize \"Mateřské právo\" (Das Mutterrecht) z roku 1861, vyslovil hypotézu o prvotnosti matriarchátu před patriarchátem. Podle jeho názoru, bylo na začátku lidských dějin rodičovství zajištěno pouze matkou, protože v této společnosti byly sexuální vztahy strukturovány promiskuitně (\"hetérismus\"). Pokrevní příbuznost se tak dala odvodit pouze od matky. Ženy se tak staly autoritou, která vedla k matriarchátu. Dle něj se vytvářelo i náboženství, representované bohyní mateřské postavy (Věstonická venuše). Stav prvotní promiskuity (\"hetérismus\") Bachofen vydedukoval z chrámové prostituce, o níž byl přesvědčen, že představuje přežitek, dokumentující promiskuitní podmínky v raném období vývoje lidské společnosti. Moc v této době údajně měli v rukou muži, kterým daný stav vyhovoval, a proto jej neměli v úmyslu měnit. Díky vývoji náboženství, jež Bachofen považoval za hybnou sílu dějin, se však ženy postupně vymanily z nadvlády mužů a nastolily společenské uspořádání založené na matriarchátu, ve kterém se jméno a původ potomků odvozoval z ženské linie, matrilinearity. Zmocnily se vlády nejdříve v rodině a později i ve společenské hierarchii. Lidská společnost tak vstoupila do období nadvlády žen – \"gynaikokracie\", ve které převládala práva matky a hodnoty mateřské lásky. Teprve mnohem později, muži znovu získali dominující postavení a zahájili tak období rodového zřízení založené na patrilinearitě – patriarchát. Na počátku tohoto historického období, byla promiskuita nahrazena monogamií (alespoň co se týče žen). Toto vývojové schéma Bachofen spekulativně ilustroval materiálem získaným ze studia primitivních společností, antické, egyptské, římské, řecké kultury a výkladem jejich mýtů.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "slovensky", "section_level": 1}], "src_summary": "Johann Jakob Bachofen (22. prosinec 1815, Basilej – 25. prosinec 1887, tamtéž) byl švýcarský právník (zakladatel právní komparatistiky) a historik náboženství.", "tgt_summary": "Johann Jakob Bachofen (22 December 1815 – 25 November 1887) was a Swiss antiquarian, jurist, philologist, anthropologist, and professor for Roman law at the University of Basel from 1841 to 1845. ", "id": 1641197} {"src_title": "Aggro Berlin", "tgt_title": "Aggro Berlin", "src_document": [{"title": "Členové.", "content": "Sido a B-Tight tvoří dohromady duo A.i.d.S. (Alles ist die Sekte)", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Cesta na vrchol.", "content": "Aggro Berlin založila 1. ledna 2001 trojice Spaiche, Halil Efe a Specter. Jako první u Aggra podepsali smlouvu Sido s B-Tightem a krátce nato i Bushido. V roce 2002 vydala společnost první labelsampler Aggro Ansage Nr.1, který je první z legendárních \"Aggro Ansage samplerů\". V této době přivedl Bushido k Aggro svého kamaráda Flera, se kterým vydal společné album Carlo, Cokxxx, Nutten pod pseudonymy Sonny Black & Frank White (pseudonymy pocházejí z filmu King of New York). Poté vyšel další díl Aggro ansage a Bushido vydal své první velké sóloalbum Vom Bordstein bis zur Skyline, které se zároveň stalo prvním albem od Aggra, které se umístilo v německé prodejní hitparádě (i když jen na 87. místě). V roce 2003 podepsal smlouvu s Aggrem i Fler a všichni čtyři pak vydali sampler Aggro Ansage Nr.3. Ale na konci tohoto roku odešel od Aggra Bushido a spolu s Bassem Sultanem Hengztem založil vlastní label Ersguterjunge. V roce 2004 nahrál Fler svůj první singl Aggroberlina, jehož videoklip úspěšně rotoval na hudebních stanicích MTV a Viva. Dosavadním vrcholem tvorby Aggra bylo Sidovo debutové album Maske, které se dostalo na třetí místo v německé hitparádě, což je vlastně takový pomyslný začátek \"zlaté éry\" Aggro Berlin.", "section_level": 2}, {"title": "Zlatá éra.", "content": "Od této chvíle se zdařilo prakticky všechno, na co Aggro Berlin šáhlo. Vyšlo Ansage 4, kde se objevil i rapper Tony D, který je takovou analogií amerického rappera Lil Jona. Úspěšné bylo i debutové Flerovo album Neue Deutsche Welle, které obsahovalo megahit NDW 2005 a album od skupiny Deine Lieblingsrapper (Sido & Harris). V této době se k Aggru připojil i G-Hot, který ovšem po neshodách s vedením odešel v roce 2007 a u Aggra tak vydal jen jediný mixtape (plánoval i album, ale to vyšlo až o rok později u jeho vlastního vydavatelství). Svá alba dále vydali B-Tight, Fler, Sido, Tony D, ale třeba i producentské duo Beathoavenz nebo rappeři MC Bogy a Joe Rilla. Posledním releasem v této éře, pod distributorem Groove Attack byl mixtape Wir Nehmen Auch Euro, na kterém spolupracovali švýcarští djové Sweap & Pfund 500.", "section_level": 2}, {"title": "Éra pod Universalem.", "content": "K prvnímu lednu 2008 změnila společnost Aggro distributora z Groove Attack na Universal Deutschland. Prvními releasy pod tímto distributorem byla úspěšná alba Fremd Im Eigenem Land od Flera a Ich & Meine Maske od Sido, které dokonce opanovalo německou hitparádu a během prvních dvou týdnů se ho prodalo na 40 000 kusů. Pak ale následoval pozvolný pád, další alba od B-Tighta a Flera s Godsillou neměla takový úspěch, jak by se na label jako je Aggro čekalo, dokonce se ani klipy k těmto albům natočené nevysílaly v televizi. Vrátit zašlou slávu měla Aggru další ansage, tentokráte Aggro Anti Ansage Nr.8, ke které byl natočen megalomanský trojklip, který několikrát za sebou zvítězil v hitparádě Urban Chart na MTV. Ani tato ale ansage neměla očekávaný komerční úspěch. V březnu 2009 vydává Fler své čtvrté album pojmenované taktéž Fler, ale po neshodách s vedením nečekaně 27. března 2009 oznámil, že odešel z Aggra Berlin, aby se posléze přidal k bushidovu labelu Ersguterjunge. 1. dubna pak zveřejnilo Aggro Berlin tiskovou zprávu, kde oficiálně ukončilo svou činnost. Na začátku září vyšlo dvoudiskové best-of album, což byla taková poslední tečka za úspěšnou érou Aggra Berlin. Na oficiálním YouTube kanálu \"Aggro.tv\" lze najít videa z kampaně Halt Die Fresse, která představuje chystaná alba různých německých interpretů. V současné době se připravuje druhá řada tohoto projektu, na které se mají podílet i megahvězdy jako Lady Gaga nebo Lady Sovereign.", "section_level": 2}, {"title": "Kontroverze.", "content": "Jak je zmíněno v úvodním odstavci, tak Aggro Berlin si zakládá na agresivních a vulgárních textech. Často se tak stávalo, že byli němečtí vydavatelé nuceni pozastavit distribuci některých CD. Například jeden ze starších tracků od Sida se jmenoval Arschficksong (volně přeloženo \"\"Song o análním sexu\"\"). Velkou vlnu nevole pak vyvolalo, když Fler na svém albu NDW použil citát A. Hitlera \"\"Am 1. Mai wird zurückgeschossen\"\". Podobně byl kritizován i titulní singl NDW 2005, který úspěšně rotoval na německých televizních stanivích MTV a Viva, a ve kterém byly použity hlášky \"\"Das ist Schwarz-Rot-Gold, hart und stolz\"\" nebo \"\"Die Neue Deutsche Welle kommt, man sieht die Fahne am Himmel\"\" (\"Schwarz-Rot-Gold\" jsou dle německé ústavy barvy na německé státní vlajce, \"hart und stolz\" by se dalo volně přeložit jako \"hrdost a pýcha\", druhý citát zní v překladu \"Nová německá vlna přichází, vidíte znamení na nebi\"). B-Tightovi, původem z USA z Kalifornie, byl pro změnu vytýkán rasismus v jeho textech. Jeden z jeho nejznámějších tracků se jmenuje \"Der Neger\" (\"Černoch\") a jeho debutové album se jmenovalo \"Neger Neger\", na původním obalu CD byl dokonce vyobrazen jako běloch s hlavou černocha, přičemž v rukou držel tu původní uříznutou bělošskou hlavu. Tento obal byl ale okamžitě zakázán a byl nahrazen obalem jiným.", "section_level": 1}, {"title": "Nezrealizované Projekty.", "content": "Jedním z nich mělo být debutové album B-Tighta – Aus'm Westen (\"Ze západu\" – B-Tight pochází z USA), které mělo vyjít v roce 2005, ale nakonec nikdy nevyšlo. Několik tracků z tohoto alba bylo využito při nahrávání mixtapu Heisse Ware (\"Horké zboží\"). Obdobně dopadl i Flerův singl Heimkind, který byl nakonec alespoň publikován na singlu NDW 2005. V roce 2004 se připravoval velký projekt Sektensampler Vol.1, na kterém se mělo podílet i plno jiných rapperů (např. Alpa Gun, Fuhrmann, Bendt, Gilles K), nicméně projekt se nepodařilo zrealizovat. Jediným pozůstatkem tohoto projektu byl dvojklip k trackům Keep On Smoking a Hände Hoch od rappera jménem Gilles K. Klip lze nalézt na YouTube. Nicméně tento projekt dovedl Sida s B-Tighem k založení labelu Sektenmuzik (byl založen v roce 2007), který v roce 2009 vydal už svůj třetí Sampler. Mezi další nevydané projekty patří Aggro Ansage Nr.6, která měla vyjít v prosinci 2006 a mixtape Indexgefähr, který spolu připravovali B-Tight & Tony D. V roce 2009 byl na best-of CD publikován připravovaný první singl z nevydané Ansage Nr.6 – Aggro Starz Collabo a bylo k němu natočeno nízkorozpočtové video.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aggro Berlin byl německý hip hopový label, který mezi lety 2001–2009 vydal okolo sta hudebních nosičů. Spolupracoval s hudebními společnostmi Groove Attack (2001–2006) a Universal Deutschland (2007–2009). Pod tímto labelem vydávali svá alba přední němečtí hip-hopoví umělci Sido, Bushido, Fler nebo B-Tight. Co se názvu týče, tak Aggro poukazuje na nekonvenci a agresivitu v textech a Berlin je sídelním městem.", "tgt_summary": "Aggro Berlin was a German hip-hop independent record label based in Berlin, Germany that existed from 1 January 2001 until 1 April 2009. Three artists; Sido, Tony D and Kitty Kat were signed with the label at the time of its closure. Since the end of 2007 it used to be a sub-label of Universal. ", "id": 812402} {"src_title": "Hafsidé", "tgt_title": "Hafsid dynasty", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Do roku 1229 byli Hafsidé místodržiteli Almohadů pro severoafrické oblasti Ifríkíjje s centrem v dnešním Tunisu. V důsledku probíhající španělské reconquisty na Pyrenejském poloostrově a následném rozpadu říše Almohadů nabyli Hafsidé v roce 1264 plné suverenity. Prvním samostatným vladařem, který si přisvojil titulu chalífy, byl v pořadím druhý vládce Muhammad I. al-Mustansir (1228–1277). Muhammad musel za své vlády v roce 1287 čelit vojskům osmé křížové výpravy vedené francouzským králem Ludvíkem IX. Pro křižáky mělo toto tažení být jen zahřívací epizodou, v plánu bylo rychlé obsazení severoafrické země a odtud následně podniknout další výpad proti daleko silnějšímu malúckému Egyptu a podpořit tak ohrožené křižácké státy v Levantě. V tomto případě byl osud nakloněn Hafsidům; křížová výprava skončila pro Francouze fiaskem již na samém začátku kvůli nečekanému skonu Ludvíka IX. na úplavici, nikoli tedy zásluhou vojenské nebo taktické převaze sultanátu. Přestože severoafrická Ifríkíjje a především pak Tunisko zažívali za vlády Hafsidů rozkvětu jako nikdy dříve, někdy se i hovoří o zlaté éře, tak na mezinárodní scéně byli slabými a nevýraznými politickými hráči a do dění okolního světa se příliš nezapsali. Ačkoli se jim podařilo si podmanit sousední Tilimsánský sultanát na území dnešního Alžírska, mezi lety 1347 a 1357 však byli dvakrát dobyti marockou dynastií Marínovců a v době 14. století se museli potýkat s postupným hospodářským úpadkem. Hafsidé byli podporovateli středomořského pirátství, berberští piráti přepadávali obchodní lodě a připravovali tak o podstatné zisky zejména italské republiky, tím na sebe Hafsidé upoutávali pozornost Evropy. Další křížová výprava označovaná jako mahdijská z roku 1390 se pokusila o dobytí pirátské pevnosti Mahdia, ani ta Hafsidy vážněji nezasáhla a jen na krátký čas se museli zdržet pirátství vůči Janovanům. Mocensky a hospodářsky nepříliš silný sultanát tak roku 1534 poprvé podlehl turecké invazi Osmanské říše a další porážky měly teprve následovat. Zanedlouho po této anexi byli Osmanští Turci z Tuniska vyhnáni intervencí císaře Karla V. a hafsidské Tunisko se stalo poplatným klientským státem Habsburků. V roce 1535 se Hafsidé stali vazaly habsburského Španělska. V roce 1569 bylo ale Tunisko znovu napadeno a anektováno Osmanskou říší a znovu musela zasahovat habsburská vojska pod vedením Juana de Austria. Ani to však neodvrátilo dalším pokusům o anexi Tuniska a připojení k Osmanské říši. Roku 1574 bylo Tunisko opět dobyto osmanskými vojsky, nyní již definitivně. Poslední vládce Hafsidů chalífa Muhammad IV. byl převezen do Konstantinopole a popraven. Někteří zbylí dědicové a potomci vládnoucí hafsidské dynastie unikli osmanské čistce a přežili v ústraní pod ochranou Španělů na Kanárských ostrovech a ostrově Tenerife. Vlády nad Tuniskem již ale nikdy nenabyli zpět.", "section_level": 1}, {"title": "Symbolika.", "content": "Historické zdroje, zejména pak evropské a arabské obchodní mapy, se ohledně tuniské vlajky Hafsidů nemohou shodnout. Zda tu pracovala fantazie autorů či zachycují proměnlivost hafsidské symboliky v průběhu staletí, není jasné. Z počátku převažuje červená s bílým či žlutým srpkem měsíce, kterou poté střídá bílá s černým či modrým, v 15. století je to vlajka žlutá s bílým půlměsícem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hafsidé (arabsky الحفصيون \"al-Hafsijún\") byla od období středověku muslimská sunnitská dynastie berberského původu, která vládla v Severní Africe v oblastech Ifríkíjje (dnešnímu Tunisku, západní Libyii a části východního Alžírska) v rozmezí let 1229–1574.", "tgt_summary": "The Hafsids ( \"al-Ḥafṣiyūn\") were a Sunni Muslim dynasty of Berber descent who ruled Ifriqiya (western Libya, Tunisia, and eastern Algeria) from 1229 to 1574.", "id": 72764} {"src_title": "Hardangervidda", "tgt_title": "Hardangervidda", "src_document": [{"title": "Geografie a geologie.", "content": "Plošina je největší parovina (\"peneplén\", erodovaná rovina) v Evropě, pokrývající plochu 6 500 km2 v průměrné nadmořské výšce asi 1100 m. Nejvyšší bod náhorní plošiny je Sandfloegga, který dosahuje nadmořské výšky 1 721 m. Plošina je zbytkem horské krajiny, která byla během pleistocenní doby ledové obrušována ledovci. Ledovce daly plošině její současnou podobu se širokými pláněmi, mělkými jezery a několika málo vystupujícími vrcholy. Příkré části jsou pouze ve vyšší západní části, kde se plošina svažuje dolů k fjordům Sørfjord a Eidfjord (boční větve velkého Hardangerfjordu). Krajina Hardangerviddy je charakterizována holou, bezlesou slatinou (mokřinou). Existují značné rozdíl mezi západní stranou, které dominuje skalnatý terén a rozlehlé holé skály, a východní stranou, která je mnohem plošší a je mnohem více pokryta vegetací. Liší se také podnebí mezi oběma stranami: západní strana je značně vlhčí než východní a v některých částech naprší více než 1000 mm za rok. Výrazný vrchol Hårteigen (1690 m) je viditelný z většiny náhorní plošiny. Geologická stavba většiny Hardangerviddy je velmi stará. Valivé kameny z fellů (kopců) na Hardangerviddě jsou zbytky hor, které byly působením ledovců během ledových dob odnášeny dolů. Podloží je převážně prekambro a kambro-silurského původu.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Celá Hardangervidda leží nad hranicí lesa. Alpské klima umožňuje přítomnost mnoha druhů arktických zvířat a rostlin daleko jižněji než kdekoli jinde v Evropě. Na náhorní plošině bylo zaznamenáno 24 druhů savců a 114 druhů ptáků. Je zde provozován chov ovcí. Divoká stáda sobů patří s přibližně 15 000 zvířaty zaznamenanými v roce 1996 a přibližně 8 000 v roce 2008 mezi největší na světě. Během roku sobi migrují přes náhorní plošinu a stěhují se ze zimních pastvin na východní straně Hardangerviddy, kde se živí lišejníky, do míst kde se rodí na úrodnějším západě náhorní plošiny. Dne 26. srpna 2016 bylo bleskem zabito 323 sobů, což vyvolalo diskusi Norské agentury pro životní prostředí o tom, zda se tu má nechat tolik mrtvých těl. Na Hardangerviddě žije mimo jiné polární liška, zajíc bělák, rosomák a velké množství lumíků norských, jehož populace každých jedenáct až dvanáct let náhle prudce vzroste. Typickými ptačími druhy jsou např. slavík modráček, linduška luční, bělořit šedý, skřivan ouškatý, sovice sněžní a bělokur rousný i horský. Rozdílné podnebí na náhorní plošině má výrazný vliv na flóru, která je bohatší na té vlhčí, srážkami bohatší západní straně než na té východní, sušší části. Velká část náhorní plošiny tvoří horská (arkto-alpínská) tundra s hrubými travinami, s nízkými keři a keříčky, mechorosty (zejména rašeliníkem) a lišejníky. Všude se zde nacházejí typičtí průvodci rašelinišť – vlochyně, šicha, brusinka a zakrslé břízy či vrby, naopak vzrostlé dřeviny zde rostou řídce. Na Hardangerviddě bylo nalezeno více než 450 druhů rostlin. Mezi nimi jsou i druhy, které jsou jinak běžné pouze v polárních oblastech; kvůli extrémním zimním podmínkám je nejjižnější oblastí výskytu mnoha polárních druhů flóry a fauny. Hardangervidda je zejména známá množstvím ostružiníku morušek. Z houby \"Tolypocladium inflatum\" (\"Beauveria nivea\"), která byla nalezena v půdním vzorku získaném v roce 1969 na Hardangerviddě, bylo původně izolováno imunosupresivní léčivo Ciclosporin, které se široce používá při transplantaci orgánů k prevenci odmítnutí. V holocenním klimatickém optimu (doba kamenná) před 9 až 5 tisíci lety bylo regionální klima teplejší a velká část Hardangerviddy byla zalesněna; na pastvinách nad dnešní hranicí lesa se stále nacházejí borovicové kmeny Při předpokládaném oteplení může být Hardangervidda opět z velké části zalesněná.", "section_level": 1}, {"title": "Návštěvnická střediska.", "content": "Národní park má dvě návštěvnické střediska: Hardangervidda Natursenter (Přírodovědné centrum) v Eidfjordu a Hardangervidda Nasjonalparksenter (Centrum národního parku) v Tinnu v Skinnarbu u jezera Møsvatnet, u města Rjukan a horské vesnice Rauland.", "section_level": 1}, {"title": "Lidské osídlení.", "content": "Hardangervidda je obývána po tisíce let; v oblasti bylo zjištěno několik set kočovných osad z doby kamenné, které s největší pravděpodobností souvisely s migrací sobů. Náhorní plošinu protínají dávné stezky, spojující západní a východní Norsko. Jedním z příkladů je \"Nordmannsslepa\" spojující Eidfjord a Veggli v údolí Numedal s Holem a Uvdalem. Je to stále klíčová tranzitní trasa mezi Oslem a Bergenem. Náhorní plošinu protíná i Bergenská železniční trať a hlavní silnice číslo 7.", "section_level": 1}, {"title": "Národní park.", "content": "V roce 1981 byla část Hardangerviddy vyhlášena za národní park, s plochou 3 422 km2 největší v celém Norsku. Hranice parku vedou od Numedalu a Uvdalu na východě a Røvelseggi a Ullensvangu na západě. Norská turistická asociace (DNT) udržuje po celé plošině komplexní síť chat a cest. Jde o oblíbenou destinaci pro pěší turistiku, horolezectví a rybaření; v zimě pro běžecké lyžování od chaty k chatě.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Dva norské hudební projekty, Ildjarn a Nidhogg, se spojily za účelem natočení dvou ambientních alb, jednoho s názvem \"Hardangervidda Part I\" (2003) a druhého \"Hardangervidda Part II\" (2003), Obě alba byla zcela inspirována touto oblastí. Poslední dvě jednání hry Henrika Ibsena \"Když my mrtví procitneme\" () se odehrávají v horském lázeňském středisku na Hardangerviddě.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětihodnosti.", "content": "Hlavním lákadlem na Hardangerviddě je příroda ve všech jejích projevech. Obzvláště působivé jsou mj. Na okrajích Hardangerviddy, které jsou na rozdíl jádrové oblasti obvykle snadno dosažitelné veřejnou dopravou, jsou další pozoruhodnosti:", "section_level": 1}, {"title": "Stavkirke.", "content": "V oblasti Hardangerviddy se nachází několik dřevěných sloupových kostelů (stavkirke). V údolí Hallingdal jsou dřevěné kostely v Torpo (starý a vedle něj nový kostel) a v Hol. V údolí Numedal jsou kostely ve Flesbergu, Nore, Rollagu či v Uvdalu (nádherné malbami růží).", "section_level": 2}, {"title": "Muzea.", "content": "Hardangervidda má několik muzeí:", "section_level": 2}], "src_summary": "Hardangervidda je náhorní plošina () ve středu jižního Norska, která pokrývá části krajů Viken, Vestfold og Telemark a Vestland. Je to největší náhorní plošina svého druhu v Evropě s celoročně chladným alpským podnebím; nachází se zde jeden z největších norských ledovců, Hardangerjøkulen. Většina náhorní plošiny je chráněna jako součást národního parku Hardangervidda. Hardangervidda je oblíbená turistická a rekreační destinace a je ideálním místem pro řadu outdoorových aktivit.", "tgt_summary": "Hardangervidda () is a mountain plateau (Norwegian: \"vidde\") in central southern Norway, covering parts of Vestland, Vestfold og Telemark, and Viken counties. It is the largest plateau of its kind in Europe, with a cold year-round alpine climate, and one of Norway's largest glaciers, Hardangerjøkulen, is situated here. Much of the plateau is protected as part of Hardangervidda National Park. Hardangervidda is a popular tourist and leisure destination, and it is ideal for many outdoor activities.", "id": 2307668} {"src_title": "Heike Drechslerová", "tgt_title": "Heike Drechsler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "V roce 1982 obsadila s dívčím jménem Heike Dauteová čtvrté místo ve skoku do dálky na mistrovství Evropy v Aténách ve věku sedmnácti let. Stejnou disciplínu na mistrovství světa v roce 1983 v Helsinkách už vyhrála a byla tehdy nejmladší vítězkou mistrovství. V roce 1984 nebyla mezi dálkařkami ani jednou poražena, ale na olympijské hry v Los Angeles nemohla odjet kvůli bojkotu zeměmi sovětského bloku. 28. července se vdala za Andrease Drechslera a začala užívat jeho jméno. O rok později poprvé v Berlíně překonala světový rekord výkonem 7,44 m a v roce 1986 ho vylepšila v Tallinnu o další centimetr. Vyrovnala také světové maximum Marity Kochové v běhu na 200 metrů. Trvala její evropská suverenita, ale ve světových soutěžích prohrávala s Američankou Jackie Joynerovou-Kerseeovou. Na olympijských hrách v Soulu v roce 1988 byla za ní druhá o 18 centimetrů. Na začátku 90. let se vrátila na nejvyšší příčky, když získala první zlato na olympiádě v Barceloně a podruhé vyhrála mistrovství světa. V roce 1992 předvedla své životní maximum ve skoku do dálky 7,48 metru, které ji drží na třetím místě historických tabulek za Ruskou Čisťakovovou a Joynerovou-Kerseeovou. V roce 1998 vyhrála počtvrté za sebou dálku na mistrovství Evropy, ve stejném roce naposledy překonala sedmimetrovou hranici, přesto se dočkala v 35 letech i druhého olympijského zlata na olympijských hrách v Sydney v roce 2000, kde výkonem 6,99 m porazila i favorizovanou Američanku Marion Jonesovou, později diskvalifikovanou za doping. Zvítězila v mnoha dalších závodech, například na Hrách dobré vůle 1994, dvakrát na halovém světovém šampionátu v roce 1987 (zde kromě skoku do dálky také v běhu na 200 metrů), byla celkovou vítězkou seriálu Grand Prix v roce 1992 atd. Kariéru plánovala ukončit po olympijských hrách v Aténách v roce 2004, ale nakonec svůj plán účasti vzdala kvůli nedostatečné výkonnosti a rozloučila se na Tahiti. V éře Německé demokratické republiky byla spolupracovnicí tajné policie Stasi a prof. Werner Franke vydal knihu, ve které ji označil za sportovkyni zapojenou do oficiálního státně řízeného dopingového programu. Drechslerová nevyloučila, že mohla užívat nedovolené látky, ale nikdy to prý nebylo vědomě. Po rozvodu s Drechslerem (1997) byl jejím životním druhem francouzský desetibojař Alain Blondel.", "section_level": 1}], "src_summary": "Heike Gabriela Drechslerová, rozená Dauteová (:, * 16. prosince 1964, Gera) je bývalá německá atletka, dvojnásobná olympijská vítězka a mistryně světa ve skoku do dálky. Vynikala i ve sprintech.", "tgt_summary": "Heike Gabriela Drechsler (; née Daute; born 16 December 1964) is a German former track and field athlete who represented East Germany and later Germany. One of the most successful long jumpers of all-time, she is a former world record holder and ranks third on the all-time list with her legal best of 7.48 metres in 1988. Her marginally wind-assisted jump of 7.63 metres (+2.1) in 1992 at altitude in Sestriere, is still the furthest a woman has ever long jumped. She is the only woman who has won two Olympic gold medals in the long jump, winning in 1992 and 2000. ", "id": 1277496} {"src_title": "Koptské písmo", "tgt_title": "Coptic alphabet", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Historie koptského písmo začíná za ptolemaiovců. Už v této době se řecká abeceda používala k přepisu démotických textů kvůli záznamu jejich přesného znění. Během prvních dvou století po Kr. vzniklo ve \"staré koptštině\" množství magických textů. Několik znaků pro specifické staroegyptské fonémy bylo odvozeno z démotického písma a pár z nich (ne všechny) se ujaly spolu s řeckými grafémy ve \"skutečné\" koptštině. S rozšířením křesťanství v Egyptě v druhé polovině 3. století se postupně ztratila znalost hieroglifického a později i démotického písma. Zůstalo to, které bylo úzce spjato s koptskou ortodoxní církví. Ve 4. století se koptské písmo \"standardizovalo\" v sahidském dialektu. Kromě tohoto dialektu existovalo ještě několik dalších, které se od sebe navzájem lišily v určitých prvcích, včetně tvaru a výskytu grafém. V současnosti se koptská abeceda používá pouze v prostředí koptské církve. Všechny gnostické kodexy nalezené v Nag Hammádí byly napsány koptskou abecedou. Stará núbijská abeceda, kterou používala staronúbijština, obsahovala znaky řecké unciály a koptská a meroitská písmena, která měla svůj původ v Démotickém písmu.", "section_level": 1}, {"title": "Forma.", "content": "Koptská abeceda byla prvním egyptským systémem zápisu, který uváděl samohlásky a dokázala zaznamenat interpretaci i případných starších egyptských textů. Před ní sice některé egyptské slabiky obsahovaly sonory, ale bez samohlásek, což se později v sahidském dialektu koptštiny značilo vodorovnou čárkou nad slabikou a označovalo vlastně zkratku, např.. Existovaly různé diakritické značky, které používaly koptské písařské školy. Některé používaly apostrof pro označení slov a příklonek, jiné používaly dvojtečku () nad a k označení začátku další slabiky, příp. stříšku (Vokány, ) nad každou samohláskou pro stejný účel. Koptská abeceda je založena většinou ne řecké abecedě. Obsahuje 24 původem řeckých grafém a dalších 6, příp. 7, které se vyskytují v staroegyptském démotickém písmu. Tato variace počtu rozšiřujících znaků závisela na nářečí koptštiny, které abecedu používalo: 6 znaků používal sahidský dialekt, 7 bohairský a achmínský. Koptská abeceda obsahuje více příbuzných prvků s mateřskou řeckou alfabetou jako další dceřiná abeceda - cyrilice. Dokonce je možné, že právě koptská abeceda měla vliv na formování cyrilice. Koptskou abecedu lze přirovnat analogicky k islandské abecedě založené na latince, která má také za původními latinskými znaky i skupinu dalších rozšiřujících grafém.", "section_level": 1}, {"title": "Abeceda.", "content": "Písmena převzatá z démotického písma: Znak \"Chaj\" má tvar <> <> v achmínském a <> <> v bohairském nářečí, oba pro neznělou velární frikativu (IPA: ).", "section_level": 1}, {"title": "Unicode.", "content": "V normě elektronického typografického systému Unicode byla nejdříve většina znaků společná s řeckou abecedou, ale od verze 4.1 z roku 2005 se tato skupina rozdělila na dva samostatné bloky. Nový blok koptské abecedy je v intervalu U + 2C80 - U + 2CFF. Starší řecký blok obsahuje i nyní sedm koptských písmen probraných z Démotické písmo a je potřebný pro úplnou implementaci koptštiny v elektronické typografii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koptské písmo nebo koptská abeceda je písmo, které používá koptský jazyk, poslední vývojové stadium staroegyptštiny. Soubor znaků je založen na řecké abecedě rozšířené o znaky přebrané z démotického písma. Ve skutečnosti existuje několik koptských abeced, které odpovídají několika autochtonním větvím jazyka.", "tgt_summary": "The Coptic alphabet is the script used for writing the Coptic language. The repertoire of glyphs is based on the Greek alphabet augmented by letters borrowed from the Egyptian Demotic and is the first alphabetic script used for the Egyptian language. There are several Coptic alphabets, as the Coptic writing system may vary greatly among the various dialects and subdialects of the Coptic language.", "id": 929595} {"src_title": "Marguerite Duras", "tgt_title": "Marguerite Duras", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Umělecké jméno Duras si spisovatelka vybrala podle názvu místa, kde stál dům rodiny jejího otce a kde sama nějakou dobu žila. Po svých klasických románových začátcích tvořila další díla stylem nazvaným nehybné psaní (une écriture immobile). Autorka patří k tvůrcům, u nichž dílo vyplývá z peripetií jejich života. Narodila se ve Francouzské Indočíně (dnešním Vietnamu) jako nejmladší ze tří dětí do učitelské rodiny. Její otec byl středoškolským profesorem matematiky a matka učitelkou na základní škole. V rodině byli již dva sourozenci, bratři Pierre (nar. 1910) a Paul (nar. 1911). Když jí bylo 7 let, otec zemřel na následky tropické choroby a matka, učitelka, byla nucena se s dětmi často stěhovat za prací na různá místa ve Francouzské Indočíně. V té době přibyl do rodiny ještě opuštěný chlapec ze Siamu, kterého se její matka ujala a vychovala ho. Prostředí, se kterým se tak dospívající Marguerite seznamovala, se pak stalo silnou inspirací pro její příští tvorbu. Také oba její bratři se později stali předobrazem jejích mužských postav, starší z nich těch zlých a mladší pak slabých, upínajících se k silnější ženě a neschopných vzdorovat osudu. Postava domorodého chlapce jménem Thanh, žijícího s nimi pod jednou střechou, se stala součástí jejích románů, ve kterých se vracela do tohoto období. Střední školu navštěvovala autorka v místě svého rodiště, nynějším Saigonu, a středoškolská studia dokončila ve Francii v Auteil. Po skončení střední školy se zapsala ke studiu práv a politologie na vysoké škole v Paříži. Po ukončení studia a obdržení diplomu z politické ekonomie byla od léta roku 1938 do jara 1940 zaměstnána jako sekretářka na ministerstvu kolonií. Krátce byla též zaměstnána v jednom pařížském nakladatelství. V roce 1936 se seznámila s Robertem Antelmem, za kterého se v roce 1939 vdala. Za druhé světové války se ona i její muž zapojili do sítě protifašistického odboje, kterou řídil François Mitterrand (alias Morland), pozdější francouzský prezident. V roce 1944 byla jejich skupina prozrazena, její muž byl zatčen gestapem a vězněn v koncentračních táborech. Jí se podařilo uniknout a čekání na jeho návrat pak popsala v deníku Bolest (La Douleur) 1985. Po válce, na podzim roku 1945, se stala členkou komunistické strany, ze které ale v polovině 50. let vystoupila. Kromě protiválečných témat a problému kolaborantství se v některých svých dílech zabývala i otázkami politické a rasové nesnášenlivosti (La Douleur, Abahn Sabana David). Angažovala se při manifestacích studentů a umělců na jaře 1968 v Paříži i v hnutích proti válce v Alžírsku a ve Vietnamu. V roce 1947 se s manželem rozvedli a na dalších téměř deset let se stal jejím životním druhem přítel jejího bývalého muže Dionys Mascolo. Všichni tři se však i nadále stýkali a zůstali přáteli. Dionys Mascolo se stal i otcem autorčina jediného syna Jeana Mascola (* 1947). Autorčiny vztahy k mužům jsou do značné míry totožné s milostnými pouty z jejích próz, her a scénářů. Jde vesměs o vztahy napjaté, vibrující, v nichž žena zůstává spíš nejistou milenkou než vždy dosažitelnou manželkou. První prózou, která výrazně upoutala pozornost čtenářů i kritiky, se stala Hráz proti Pacifiku (Un barrage contre le Pacifique) 1950, autobiografická vzpomínka na dětství bez otce, kdy bezvýchodnost rodinné situace a z toho plynoucí vyvrženectví a mlčenlivé vzájemné míjení se stávají základními tématy její pozdější tvorby. Koncem 50. a v průběhu 60. let vznikly vrcholné durasovské romány, především Moderato cantabile 1958, příběh stravujícího a bezvýchodného milostného vzplanutí, vytrženého z jakéhokoli kontextu. Následovaly romány Vytržení Lol V. Steinové (Le Ravissement de Lol V. Stein) 1964 a Vicekonzul (Le Vice-consul) 1965, jejichž hlavní ženské postavy, opuštěná milenka v prvním románu a nudící se manželka, podvádějící svého muže v druhém, jsou jakýmisi protipóly, vystaveny stejnému utrpení. V 60. letech začíná stále více vystupovat do popředí autorčino dramatické cítění a upravuje pro divadlo vlastní i cizí předlohy a píše i původní divadelní hry. Vizuálnost a netradiční styl jejích próz dovedly autorku logicky i k filmovému vyjádření. Podle proslulého scénáře k filmu Hirošima, má láska (Hiroshima mon amour) 1959 natočil režisér Alain Resnais v r. 1960 stejnojmenný film. V 70. letech se stal film její hlavní doménou, sama natočila zhruba dvacet černobílých i barevných, středně i dlouhometrážních snímků, které ji zařadily mezi deset nejpozoruhodnějších režisérů francouzské kinematografie vůbec. Nejslavnějším autorčiným snímkem, filmem téměř kultovním, je India Song 1973, kde jí jako předloha posloužily její romány \"Vicekonzul\" a \"Vytržení Lol V. Steinové\". V 80. letech se autorka vrací k literární tvorbě a vydává svůj klíčový román Milenec (L'Amant) 1984, autofikci o první milostné zkušenosti z doby svého dospívání v exotické Indočíně třicátých let. Film podle této předlohy, pod stejným názvem \"L'Amant\", natočil režisér Jean-Jacques Annaud v roce 1992. V roce 1980 vstoupil do jejího života Yann Andréa (vlastním jménem Yann Lemée), muž o mnoho let mladší než ona, se kterým prožila posledních 16 let svého života. Jeho postavu lze vytušit v řadě autorčiných próz, které napsala po roce 1980. Spisovatelka též autorizovala knihu s názvem \"M. D.\" 1983, kterou napsal Yann Andréa a v níž v první osobě jednotného čísla popisuje protialkoholní léčení, které ona sama podstoupila na podzim roku 1982. I přes jeho patrně odlišnou sexuální orientaci se mezi nimi vytvořilo silné citové pouto, stal se jejím nejbližším přítelem a oporou v těžkých situacích až do konce jejího života. Po její smrti se stal vykonavatelem jejího literárního odkazu. V roce 1999 vznikl mezi ním a synem spisovatelky spor o vydání knihy autorčiných receptů s fotografiemi a texty, kterou Yann Andréa nedoporučil k vydání. Kniha, kterou sestavila Michèle Kastner a Jean Mascolo, syn spisovatelky, přesto vyšla v nakladatelství Benoit Jacob pod názvem \"Margueritina kuchyně\" (La Cuisine de Marguerite) 1999 a po soudním procesu ve stejném roce byla označena jako zakázaná kniha (le livre interdit). Spisovatelka stála vždy na straně emancipace žen, její dílo však nemá nic společného s feminismem, zvláště pak se stylem feministického románu známého z americké literatury. Její hrdinky za nic nebojují, přijímají svůj úděl a potlačují svoji bolest, často až do krajnosti. Přitom však nikdy neztrácejí svoji ženskost, důstojnost a touhu moci svobodně vyjádřit své city.", "section_level": 1}, {"title": "Filmové režie.", "content": "Podle jejích děl bylo natočeno více než 60 filmů. Patrně nejznámější je film \"Milenec\" (L'amant) režiséra Jean-Jacques Annauda z roku 1992, který byl nominován na Oscara.", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění díla.", "content": "Za literární, filmovou a divadelní tvorbu byly autorce uděleny významné ceny", "section_level": 1}], "src_summary": "Marguerite Duras, vlastním jménem Marguerite Germaine Marie Donnadieu (4. dubna 1914, Gia Dinh Francouzská Indočína – 3. března 1996, Paříž), byla francouzská spisovatelka a dramatička. Její dílo se vyznačuje diverzitou zájmů a aktivit. Jako režisérka i scenáristka reformovala divadelní a kinematografické konvence a klišé. Ve svých prvních dílech spisovatelka psala ještě tradiční románovou formou, v další tvorbě se již přiklání k avantgardnímu literárnímu směru známému jako Nový román.", "tgt_summary": "Marguerite Donnadieu (4 April 1914 – 3 March 1996), known as Marguerite Duras (), was a French novelist, playwright, screenwriter, essayist, and experimental filmmaker. Her script for the film \"Hiroshima mon amour\" (1959) earned her a nomination for Best Original Screenplay at the Academy Awards.", "id": 360289} {"src_title": "August Kubizek", "tgt_title": "August Kubizek", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "August Kubizek byl první narozené a jediné dítě Michaela a Marie Kubizekových, které přežilo. Jeho sestry Maria, Therese a Karoline zemřely v raném dětství. Kubizek to později považoval jako rozhodnutí osudu. Hitlerova matka Klára Pölzlová totiž také ztratila čtyři děti (Gustava, Idu, Otta a Edmunda), jediný Adolf s Paulou přežili dětství. Kubizek a Hitler se poprvé setkali v Linci asi roku 1906. Oba milovali opery Richarda Wagnera, a tak se stali nejbližšími přáteli a pozdějšími spolubydlícími na pokoji na chlapecké ubytovně. Kubizek byl přijat na studia do Vídeňské Akademie múzických umění, zatímco Hitler takové štěstí neměl. V roce 1908 se Hitler s Kubizekem již dále nestýkal a bloudil bez cíle Vídní.", "section_level": 2}, {"title": "První světová válka.", "content": "Kubizek dokončil studia v roce 1912 a byl najat jako vedoucí orchestru v Mariboru. Další práce mu překazila první světová válka. Před odchodem na frontu se oženil a narodili se mu tři synové: Augustin, Karl Maria a Rudolf. Během války sloužil Kubizek jako člen 2. regimentu armády. V Prešově na Slovensku se zranil a byl dopraven do Budapešťského lazaretu. Po měsících rekonvalescence se Kubizek vrátil a pracoval s motorizovanými sbory ve Vídni.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější kontakt s Hitlerem.", "content": "Po válce přijal Kubizek pozici úředníka na magistrátu v Eferdingu a hudba se stala jeho koníčkem.V roce 1923 se dozvěděl o tom, že jeho dávný přítel se pokoušel provést Pivní puč a převzít vládu v Mnichově. Převrat se však nezdařil a Hitler dostal pět let vězení. Kubizek se ho nepokusil kontaktovat až do roku 1933, kdy mu poblahopřál k získání moci v Německu. Roku 1939 pozval Hitler Kubizeka jako svého hosta do Bayeruthu. Kubizek toto setkání popsal jako \"nejšťastnější hodiny mé pozemské existence\". Hitler se zase údajně o Kubizekovi vyjadřoval jako o \"jediném Čechovi, který má právo být přítelem Vůdce\". V roce 1938 byl Kubizek najat nacistickou stranou aby sepsal brožury o jeho přátelství s Hitlerem z mládí. Když se válečné štěstí začalo obracet proti Hitlerovi, Kubizek, který se o politiku příliš nezajímal, se v roce 1942 stal členem NSDAP. Jak sám řekl, ne proto, že by věřil v antisemitismus, ale jako gesto loajality vůči svému příteli.", "section_level": 2}, {"title": "Pozdější život.", "content": "V roce 1945 shromáždil Kubizek sbírku pohlednic a dalších upomínek, které mu Hitler posílal během jejich mládí a ukrýval je pečlivě v suterénu svého domu v Eferdingu. Brzy však byl zatčen a držen v Glasenbachu, kde ho vyslýchalo Americké armádní vyšetřovací trestné komando. Roku 1947 byl propuštěn. V roce 1951 uveřejnil Kubizek knihu \"Znal jsem mladého Hitlera\". Kniha zahrnuje také skici malované Hitlerem v letech 1906 a 1908. Kniha je rozdělena na tři části a skládá se z prologu, 24 kapitol a epilogu. Roku 1956 byl Kubizek jmenován prvním čestným členem hudebního spolku v Eferdingu. Zemřel téhož roku, 23. října 1956 v Linci a je pohřben v Eferdingu.", "section_level": 2}], "src_summary": "August Kubizek (3. srpna 1888, Linz, Rakousko-Uhersko – 23. října 1956, Linz, Rakousko) byl blízký přítel Adolfa Hitlera z mládí. Jeho rodiče byli českého původu. Později psal o jejich přátelství.", "tgt_summary": "August (\"Gustl\") Friedrich Kubizek (3 August 1888 – 23 October 1956) was an Austrian musical conductor best known for being a close friend of Adolf Hitler, when both were in their late teens. He later wrote about their friendship in his book \"The Young Hitler I Knew\" (1955).", "id": 200654} {"src_title": "Deutscher Alpenverein", "tgt_title": "German Alpine Club", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První alpské spolky.", "content": "O Alpy se zajímaly vědci na konci 18. a začátku 19. století především z pohledu výzkumného a sdružovali se do tzv. Geografických společností/Geographische Gesellschaften jako například v roce 1856 ve Vídni. Představitelem tohoto směru byl rakouský přírodovědec a geolog Eduard Suess. V roce 1854 se účastnil přírodovědného kongresu ve Švýcarsku v St. Gallenu a odtud podnikl se svými kolegy túru přes Arlberg do Innsbrucku. Právě během alpské cesty se v něm zrodila myšlenka založit mezinárodní geologickou společnost, která by Alpy veřejnosti přiblížila. S rozvojem horolezectví docházelo přirozeně i k navazování vztahů mezi horolezci, což nakonec vyústilo v zakládání alpských spolků. První Alpine Club založili na přelomu let 1857/58 horolezci v Londýně. Druhým evropským spolkem byl v roce 1862 ve Vídni Österreichischer Alpenverein, k jehož členům patřil i Johann Stüdl. V roce 1863 následoval italský Club Alpine Italiano a o rok později (1864) založili Švýcaři Schweizer Alpenklub, který byl rozdělen do sekcí a Johann Stüdl se stal i členem sekce Utho v Curychu. Ve Francii se alpinisté poprvé sdružili v roce 1868 do spolku Club Alpin Francais.", "section_level": 2}, {"title": "Österreichischer Alpenverein/Rakouský alpský spolek.", "content": "První spolek ve Vídni nesl v roce 1862 jednoduchý název Alpenverein, čímž měl vzbudit zájem horolezců i v ostatních státech. V oblasti Mnichova existovala již početná skupina alpinistů, kteří do rakouského spolku postupně vstupovali. Teprve při hledání názvu pro spolkový časopis byl název upraven na Österreichischer Alpenverein (ÖAV). Zájem o alpinismus potvrzoval počet 627 členů v den založení spolku. Ve stanovách si Rakouský alpský spolek kladl za cíl jednak vědecké poznávání Alp, čemuž byla nakloněna hlavně vídeňská část společnosti. Vydávali mapy, měřili a nově pojmenovávali vrcholy. Jako druhý cíl si spolek ve stanovách vytyčil zpřístupňování Alp a zlepšení vůdcovské činnosti. Ve spolku se nacházeli ale také členové jako třeba rakouský farář Franz Senn nebo pražský obchodník Johann Stüdl, kteří se snažili o zlepšení ekonomických a sociálních podmínek chudého horského obyvatelstva. Oba muži byli také členy Švýcarského alpského klubu, který sestával ze samostatných sekcí. Jednotlivé sekce se staraly o určitou alpskou oblast, kde zřizovaly horské chaty, budovaly přístupové cesty a organizovaly vůdcovskou činnost. Proto mělo Švýcarsko v této době mnohem lepší turistickou infrastrukturu.", "section_level": 2}, {"title": "Deutscher Alpenverein/Německý alpský spolek.", "content": "V Mnichově a v Lipsku se pravidelně setkávali alpinisté už od roku 1866 a v Mnichově vznikla kolem zmocněnce Rakouského alpského spolku pro Bavorsko Theodora Trautweina pobočka ÖAV s 25 členy. Knihkupec Theodor Trautwein vydal průvodce po Alpách „Wegweiser durch Südbayern, Nordtirol und die angrenzenden deutschen Teile Salzburgs”. Student práv z Mnichova Karl Hofmann se při svém putování po horách dostal zrovna jako Johann Stüdl do Kalsu. I on si uvědomoval důležitost ekonomické podpory alpských oblastí. Slýchával o požáru v Heiligenblutu, o sesuvech půdy v Tyrolsku a záplavách v Bavorsku, které už tak bídné životní podmínky horských obyvatel ještě zhoršovaly. Místo očekávaného alpského spolku podle vzoru Švýcarska se Hofmann dočkal v Mnichově 27. března 1869 založení Geografické společnosti (Geographische Gesellschaft), která místo pomoci hladovějícímu obyvatelstvu v Alpách dala přednost výzkumné polární cestě na Špicberky. Karl Hofmann bil doslova na poplach a nakonec se mu podařilo 9. května 1869 v hostinci \"Zur Blauen Traube\" položit základy spolku pod názvem „Allgemeiner deutscher Alpenverein”. Zároveň došlo k založení první sekce Mnichov/Sektion München, jejíž výbor plnil na tři roky i funkci centrálního orgánu celého spolku (tzv. Vorort – 1869/70 Mnichov, 1871 Salzburg, 1872/73 Vídeň). Prvním předsedou sekce Mnichov a zároveň DAV zvolila členská základna ministerského radu Gustava von Bezolda. Nespokojená část Rakouského alpského spolku založila po dlouhém dohadování kolem stanov 19. srpna 1869 sekci Vídeň/Sektion Wien DAV. Vzhledem k tomu, že počet členů v DAV nebyl nijak vysoký, vydal mnichovský výbor provolání, že nový alpský spolek má spojovat přátele Alp „na Dunaji a Rýnu, od Severního moře a Baltského moře až k Jadranu”. Zanedlouho se zvýšil počet členů nejen v Německu, ale také v Rakousku. Na konci roku 1869 měl DAV už 12 německých a 10 rakouských sekcí s 1070 členy a ve třetím roce 1871 stoupl počet v DAV na 1515 osob. DAV se odlišoval od ostatních alpských spolků (zejména od londýnského) tím, že noví členové nemuseli prokazovat předepsaný počet vysokohorských tůr nebo vydání vědecké práce. DAV se otevřel všem „milovníkům vznešeného světa Alp” (Verehrern der erhabenen Alpenwelt).", "section_level": 2}, {"title": "Rozdíly mezi DAV a ÖAV na začátku 19. století.", "content": "Přestože cíle obou alpských spolků (DAV a ÖAV) se v mnohém ve stanovách schodovaly, existovaly rozdíly, které postupně prosadily přední pozici DAV. Oba spolky přisuzovaly význam vědeckému bádání a výzkumu hor, zasazovaly se o zveřejnění výsledků tohoto výzkumu ve spolkových publikacích, pořádaly přednášky a propagovaly umělecká díla. DAV a ÖAV zakotvily ve stanovách i vzájemná setkávání a pořádání společných cest, dále zasazování se o zpřístupnění Alp, budování přístupových cest, horských chat a organizování horských vůdců. ÖAV nebyl ale díky svému centrálnímu vedení schopen dosáhnout významného zlepšení v odlehlých horských vesnicích. Uchyloval se více k vědeckému a literárnímu zaměření. Budování horských chat a cest probíhalo spíše po privátní linii členské základny. Spolek poskytoval sem tam menší finanční obnosy, ale po praktické stránce se v alpských oblastech více neangažoval. DAV oproti tomu ve svých sekcích vyvinul neuvěřitelnou stavební činnost. Do konce roku 1876 vybudovaly sekce DAV 26 horských chat, 6 jich bylo ve výstavbě nebo ve stavu schváleného projektu, zlepšily cesty k chatám nebo vystavěly nové turistické cesty k okolním horským štítům.", "section_level": 1}, {"title": "Organizování horských vůdců.", "content": "Vedoucí pozici v organizování horských vůdců sehrál Johann Stüdl. V roce 1869 sepsal stanovy pro Spolek horských vůdců ve Východních Alpách (Bergführerverein der Ostalpen), z kterých pak vycházely i stanovy ostatních spolků horských vůdců v celé monarchii. Zrovna tak uvedl do chodu rakouský farář Senn v Ötztalu řád pro horské vůdce, který schválilo státní místodržitelství v Innsbrucku 4. září 1871 pro celou oblast Tirol a Vorarlbergu.", "section_level": 2}, {"title": "Ženy v alpských spolcích.", "content": "Od samého počátku vstupovaly do alpských spolků i ženy. Mnichovskou sekci tvořilo hned při založení 46 alpinistek, přičemž u poloviny z nich se jednalo o manželky mužských členů. Zejména dámy v DAV vyvinuly úsilí v zasílání sociálních balíčků (Care-Pakete) s pletenými nebo ušitými dárky do příslušných pracovních oblastí. Zrovna tak organizovaly dobročinné sbírky v případě postižení horských obcí po silných bouřích, lavinách nebo po sesuvech půdy. Technický pokrok do horských obcí přicházel i ve formě lepších kuchyňských sporáků, žehliček na dřevěné uhlí, kuchařských receptů pro hostinské, v zavedení batohů namísto nepraktických nůší nebo pro horské vůdce v potřebných lucernách do bouří, v horolezeckých skobách, cepínech či v ochranných brýlích před ostrým sluncem na zasněžených horách, v lepších lanech či v nových mapách a příručkách pro horské vůdce.", "section_level": 2}, {"title": "Společenský život a sdružování.", "content": "Společenský život DAV se odvíjel především na pořádaných přednáškách nebo spolkových večerech, kde docházelo k výměně zkušeností a po ukončení výstavby horské chaty pořádaly sekce DAV slavnosti přímo na chatě nebo v místě jejího sídla. To byl další z odlišných přístupů. Společenský život, pokud už k němu docházelo, se odehrával u ÖAV výlučně ve Vídni. Zrovna tak nastával problém při tajném hlasování při výročních volbách, kdy pro zahraniční členy nebylo jednoduché se voleb účastnit. ÖAV proto zavedl v ostatních korunních zemích a v Německu funkci zmocněnců (Bevollmächtigten), čímž se snažil vylepšit centrální řízení a poskytovat alpinistům v zahraničí lepší spojení s Vídní a přístup k informacím. Ve zřizování nebo povolování poboček se snažil suplovat chybějící sekce.", "section_level": 2}, {"title": "Výzkum a literární činnost.", "content": "Těžiště alpské činnosti spatřovala ÖAV nadále ve výzkumné práci, jejíž výsledky uveřejňoval především v periodických ročenkách nebo ve spolkových publikacích, na které vydával dvě třetiny svého rozpočtu. Publikování DAV se podstatně zlepšilo až po vydání vlastního časopisu „Zeitschrift des Deutschen Alpenvereins”. Konkurenci v publikování představoval pro DAV i Österreichischer Touristenklub (Rakouský turistický klub) s časopisem „Der Tourist”.", "section_level": 2}, {"title": "Společná cesta - DuÖAV.", "content": "První kroky k vzájemné spolupráci mezi DAV a ÖAV byly nastoleny v prosinci 1871 vydáváním společné ročenky „Zeitschrift des Deutschen und Österreichischen Alpenvereins” s redaktory Dr. Karlem Haushoferem v Mnichově a Edmundem Mojsisovicsem ve Vídni. Na výročním shromáždění DAV 23. srpna 1873 v Bludenci došlo nakonec ke sloučení obou alpských spolků a Österreichischer Alpenverein se stal samostatnou sekcí nového Německého a rakouského alpského spolku/Deutscher und Österreichischer Alpenverein. Ještě téhož roku se sloučila sekce Vídeň/DAV-Sektion Wien s celou sekcí ÖAV do sekce DuÖAV-Sektion Austria a stala se tak největší sekcí nově založeného spolku. Teprve v roce 1887 ji předhonila Mnichovská sekce. Na třetím místě se střídaly co do velikosti sekce Salzburg, Frankfurt nad Mohanem a Lipsko, po roce 1885 se na třetím místě pohybovala sekce Praha. Sídla centrálního výboru se střídala: Latentně sice národnostní problémy v zemích Koruny české existovaly již za Rakouska-Uherska, ale společné soužití s německým národem jimi nebylo až do Napoleonských válek a Vídeňského kongresu v roce 1815 nijak viditelně ovlivněno. K prvnímu narušení vzájemného soužití došlo po Frankfurtském sněmu, jehož se čeští zástupci i přes pozvání z podnětu Františka Palackého odmítli účastnit. Nicméně 33 zástupců sudetských Němců účast přijalo. Další zničující důsledky pro DuÖAV přineslo nejprve vypuknutí 1. světové války a následně rozpad monarchie.", "section_level": 1}, {"title": "První světová válka.", "content": "Do roku 1915 se nacházely horské chaty mimo nebezpečnou zónu. Vstupem Itálie do války se vše změnilo. V Payerhütte byl zřízen vojenský tábor a všechny ostatní chaty byly zavřené nebo pustly, zrovna tak jako zbudované cesty a výstupy. Po válce a vzniku Československa se musely německé alpské spolky na území bývalých zemí Koruny české distancovat od mateřských organizací v Rakousku. Například Payerhütte a Höllerhütte zůstaly na odtrženém území Jižního Tyrolska pod správou italské sekce Miláno/CAI-Sektion Mailand (Club Alpino Italiano) a na ostatních horských chatách ve Východních Alpách probíhaly opravy a nové značení cest.", "section_level": 2}, {"title": "Nacionalismus a Antisemitismus.", "content": "Rodák z Fürthu a židovský právník Dr. Ignaz Ortenau (1830-1883) vstoupil do Německého alpského spolku v roce 1869 a patřil jako mnoho dalších židovských členů k horní společenské vrstvě. V roce 1875 zastával místo notáře v Mnichově a sloužil u bavorského prince regenta Ludvíka III. jako právní poradce. Mnoho židovských vědců, horolezců a intelektuálů se nesmazatelně podepsalo na utváření horských letovisek, přírody a módy. Obchodník Julius Wallach se proslavil v Mnichově na přelomu 19. a 20. století svým salónem s alpskými kroji nebo Paul Preuß jako nejlepší horolezec. V největší a nejstarší sekci Austria se vyslovil pro přijetí árijského paragrafu do stanov horolezec Eduard Pichl a kolem něho seskupení soukmenovci. Na výročním shromáždění 22. února 1921 se těmto příznivcům prosazení z důvodu nezískané většiny hlasů sice nepodařilo, ale po protestním opuštění sálu židovskou členskou základnou se nechal Pichl zvolit předsedou rakouské sekce Austria.", "section_level": 2}, {"title": "Sekce Donauland.", "content": "Antisemitisté a židovská část členské základny utvořili v roce 1921 vlastní sekci pod názvem Donauland a těsnou většinou hlasů (14 : 12) se jim přijetí sekce do DuÖAV za velké agitace a podpory Johanna Stüdla podařilo. Sekce Austria podporovaná mnohými sekcemi v Rakousku i v Německu, ale také Akademickou sekcí Vídeň/Akademischen Sektion Wien se o vyloučení spolku Donauland nadále pokoušely. V roce 1922 se 63 sekcí (především rakouských) spojilo do antisemitského svazu „Deutschvölkischen Bund”. Teprve po nezdařeném Hitlerově puči se v roce 1924 podařilo židovským odpůrcům sekci Donauland z DuÖAV vyloučit. Členové Donaulandu tak byli nuceni konstituovat nový spolek pod názvem „Alpenverein Donauland”. Vídeňskému nátlaku odolávaly i DAV spolky na území Československa. V roce 1933 požadovala vídeňská sekce Austria po VDAV přijetí árijského paragrafu, což bylo za daných politických podmínek pro alpské spolky těžko proveditelné. Předseda svazu VDAV (Verband der deutschen Alpenvereine) August Gessner poslal do Vídně memorandum, ve kterém vysvětloval z jakých důvodů se nemohou sudetské alpské spolky vzdát nepolitického statutu a zrovna tak nemohou přijmout árijský paragraf. Ve městech jako byly třeba Teplice nebo Žatec žilo mnoho židovského obyvatelstva a v DAV panovala liberální a tolerantní atmosféra. Židé v DAV zastávali významné funkce ve výborech a alpským spolkům přispívali nemalými finanční příspěvky. V Českém Krumlově byl 15. února 1933 založen DAV Böhmisch Krumau (DAV Krumlov) v jehož stanovách byl při zakládání árijský paragraf zakotven a tedy „podmínkou (přijetí) byl árijský původ.“", "section_level": 2}, {"title": "Druhá světová válka a poválečná situace.", "content": "Centrální výbor DuÖAV sídlil od roku 1933 do roku 1937 ve Stuttgartu a svým postavením se mu dařilo až do anšlusu Rakouska přímému vlivu NSDAP unikat. Sekce DAV na území Třetí říše spadaly od roku 1933 pod NS-Reichsbund für Leibesübungen. Teprve po připojení Rakouska a sudetských oblastí Československa k Třetí říši se staly i tyto sekce DuÖAV součástí nacistické struktury pod Národně socialistickým říšským svazem pro tělesnou výchovu (NSRL). Do funkce předsedy dosadila NSDAP Arthura Seyße-Inquarta. Západní spojenci po ukončení druhé světové války DAV jako nacistickou organizaci zakázali. Ze začátku vznikaly pod jiným názvem první alpské spolky na území Západního Německa. Organizování členské základny německých alpských spolků z území bývalého Československa nebylo kvůli odsunu jednoduché, jelikož se vysídlení sudetští Němci dostali do všech koutů Rakouska a Německa. Ve Východním Německu zůstaly sekce DAV zakázány a některým se podařilo převést svůj majetek do NSR. V Rakousku byl povolen pouze „Österreicher Alpenverein Innsbruck”. Znovuzřízení DuOeAV ve stylu velkoněmeckého spolku bylo samozřejmě po válce nemyslitelné. V září 1950 přijal po znovuzaložení svůj původní název Oesterreichischer Alpenverein (OeAV) a v říjnu 1950 ve Würzburgu Deutscher Alpenverein (DAV). Horské chaty německých sekcí DAV na území Rakouska zabavili v roce 1945 spojenci a následně předali do nezávislé správy. Teprve po podepsání Rakouské státní smlouvy o znovuobnovení rakouské suverenity a demokracie mohly přejít v květnu 1956 do majetku původních západoněmeckých sekcí DAV. Horské chaty východoněmeckých sekcí v roce 1967 DAV odkoupil. V DDR se velmi brzy po převratu v roce 1989 konstituovaly první alpské sekce, které v květnu 1990 přeložily své vedení zpátky do domoviny, některé se rozpustily nebo převzaly názvy svých nových sekcí na západě.", "section_level": 2}, {"title": "DAV - 21. století.", "content": "V současné době spolek provozuje 332 chat s celkovou kapacitou 22 000 lůžek. Chaty patří jednotlivým sekcím, ale všechny jsou otevřeny pro jakéhokoliv člena spolku. Mnoho sekcí provozuje i chaty určené pouze členům sekcí DAV. Dále provozuje lezecké stěny a haly a zprostředkovává služby sportovcům, jako například pojištění, půjčovnu vybavení a map. V roce 1994 se stala ochrana přírody jedním z hlavních cílů DAV. Zpřístupnění Alp bylo oficiálně prohlášeno za dokončené. Od té doby se již nestaví žádné nové cesty nebo chaty a DAV se zaměřil na udržení stávající infrastruktury.", "section_level": 1}, {"title": "Členství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výhody.", "content": "Členství v Německém alpském spolku má pro sportovce i turistu mnoho výhod. Celkový výpis výhod členství v DAV lze najít na oficiálních stránkách. Mezi nejzajímavější patří:", "section_level": 2}, {"title": "Příspěvky.", "content": "Členský příspěvek se vybírá jednou ročně. Výše příspěvku se liší od sekce, ve které se dotyčná osoba přihlašuje. Členství v sekci se řídí místem bydliště. V roce 2011 se výše příspěvku v Německu pohybovala mezi 45-90 EUR pro dospělého člověka, pro rodinu jsou nabízena zvýhodněná členství.", "section_level": 2}, {"title": "Členství pro občany ČR.", "content": "Alpy a celosvětově velehory patří k častým destinacím dovolených mnoha Čechů. Pro aktivní horské turisty a sportovce může být členství v Německém alpském spolku zajímavé. Na území ČR neexistuje žádná sekce, která by byla přímo členem DAV. Od ledna 2011 je Lužický horský spolek jako první organizace v České republice součástí DAV (Deutscher Alpenverein) jako místní skupina (Ortsgruppe) sekce Zittau.", "section_level": 2}], "src_summary": "Deutscher Alpenverein (DAV, česky \"Německý alpský spolek\") založený v roce 1869 německými a rakouskými horolezci je největším horolezeckým spolkem na světě a jednou z největších organizací věnující se sportu a ochraně přírody v Německu s více než 988 000 členy ve 355 samostatných sekcích. Na území Alp a v pohořích Německa spravuje síť 325 veřejně přístupných horských chat s více než 20 000 lůžky a 30 000 km cest. Jedním z hlavních cílů DAV je zachování horského světa pro budoucí generace. V budově „Alpines Musea” v Mnichově se nachází pod jednou střechou největší knihovna na světě specializovaná na horolezectví, alpinistické muzeum a archiv DAV. Předsedou DAV byl zvolen v letech 1992-2005 Josef Klenner, který tento post vykonává od roku 2010 opětovně.", "tgt_summary": "The German Alpine Club (, DAV for short) is the world's largest climbing association, and the eighth-largest sports union in Germany. The Club is a member of the German Olympic Sports Confederation, and the responsible body for sport and competition climbing, hiking, mountaineering, hill walking, ice climbing, mountain expeditions, as well as ski mountaineering.", "id": 1934207} {"src_title": "Koper", "tgt_title": "Koper", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První stálé osídlení zde vybudovali starověcí Řekové, a to pod názvem \"Aegida\". Osada existovala i za dob Římské říše pod názvy \"Capris\", \"Capre\" nebo \"Caprista\" (názvy se během staletí střídaly). Roku 568 sem uprchli Tersťané z města obléhaného Langobardy. Na počest tehdejšího byzantského císaře Justiniána II. tak bylo přejmenováno na \"Iustinianopolis\". Nakonec se ho ale opět zmocnili Frankové a Langobardi. Roku 932 začalo město obchodovat s Benátkami a v 11. století (v době benátsko – říšskoněmecké války) se postavilo na stranu Svaté říše římské, za což roku 1032 získalo od císaře Svaté říše římské Konráda II. městská práva. Od roku 1278 spadal pod Benátskou republiku, kde zaujal místo jako brána Benátčanů k Istrii, pod názvem \"Caput Histriae\" (hlava Istrie; z tohoto názvu se vyvinulo dnešní italské \"Capodistria\"). Z benátské doby pocházejí také významné památky, např. renesanční Prétorský palác z 15. století. V letech 1797 až 1918, s výjimkou let 1805 až 1813, byl Koper součástí habsburské monarchie. V té době Koper hospodářsky stagnoval. Po výstavbě železnice Vídeň-Terst se význam města ještě snížil. V průběhu devatenáctého století ve městě vznikly slovinské politické a hospodářské organizace. V době Rakousko-Uherska patřilo město pod Rakouské přímoří, součást Předlitavska. Po první světové válce připadlo Itálii. Po druhé světové válce bylo město sídlem jugoslávské správy zóny B. Po uzavření Londýnské dohody v roce 1954 připadl Koper Jugoslávii, v té době město opustila většina italské populace a město se začalo měnit v průmyslové centrum. Od roku 1991 je součást samostatného Slovinska. Přes tyto všechny změny je však stále vícejazyčným městem; mluví se tu slovinsky (74,1 %), chorvatsky (8 %) a italsky (2,2 %).", "section_level": 1}, {"title": "Architektonické památky.", "content": "Z původních dvanácti městských bran se nejlépe zachovala \"Muda\" (Porta della Muda, vrata Muda) z roku 1516. Ústřední městské náměstí nese jméno po maršálu Titovi (\") a nacházejí se na něm další významné památky – Prétorský palác, Lóže, katedrála Nanebevzetí Panny Marie a rotunda sv. Jana Křtitele. Prétorský palác (\") je nejvýznamnější architektonická památka města. Pochází z 15. století a do roku 1797 složil jako hlavní sídlo místního podesty a guvernéra. Palác prodělal v sedmnáctém století rozsáhlou přestavbu. Po rekonstrukci dokončené v roce 2001 je palác sídlem městských orgánů. Další významnou stavbou je palác Lodžie ('; '), jehož nejstarší část pochází z roku 1462. V roce 1698 byla realizována přístavba. V upomínku na morovou ránu z let 1554–1555 se zde nachází terakotová soška Madony. V budově v roce 1846 vznikla první kavárna ve městě. V místech, kde se nachází další z koperských památek – kostel Nanebevzetí Panny Marie (\"\") – se v minulosti nacházelo několik církevních staveb. První vznikla již v polovině dvanáctého století. Současná podoba kostela pochází z počátku 18. století a jejím autorem je Giorgio Massari. Románská rotunda sv. Jana Křtitele nacházející se nedaleko kostelu Nanebevzetí Panny Marie je nejstarší církevní památka pobřeží. Původně sloužila jako románské baptisterium.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářství a doprava.", "content": "Koper byl významným obchodním bodem a svým významem konkuroval nedalekému Terstu. První ranou, ze které se vzpamatoval, byl mor, který v sedmnáctém století srazil počet obyvatel na osminu. Obnovená prosperita trvala do roku 1719, kdy se z Terstu a Rijeky staly svobodné přístavy. Pád Benátské republiky znamenal ztrátu dominance na Jadranu. Význam města snížil po otevření železnice z Vídně do Terstu. Když nebyl Terst definitivně připojen k Jugoslávii, resp. ke Slovinsku, bylo rozhodnuto o zbudování nového přístavu. Ten vznikl v roce 1957 právě v Koperu. Končí zde elektrifikovaná železniční trať z Divače, procházející členitou krasovou oblastí. Na slovinskou dálniční síť je město napojeno pomocí rychlostní silnice H5, která navazuje na dálnici A1.", "section_level": 1}], "src_summary": "Koper (,, ) je město ve Slovinsku na pobřeží Jaderského moře. Žije zde 23 726 obyvatel (2002), s celou občinou, jejímž je sídlem, 49 200 obyvatel. Koper je nejdůležitějším přístavem země.", "tgt_summary": "Koper () (, ) is the fifth largest city in Slovenia. Located in the Istrian region in southwestern part of the country, approximately five kilometres () south of the border with Italy and 20 kilometres () from Trieste, Koper is the largest coastal city in the country. It is bordered by the satellite towns of Izola and Ankaran. With a unique ecology and biodiversity, it is considered an important natural resource. The city's Port of Koper is the major contributor to the economy of the Municipality of Koper. With only one percent of Slovenia having a coastline, the influence that the Port of Koper also has on tourism was a factor in Ankaran deciding to leave the municipality in a referendum in 2011 to establish its own. The city is a destination for a number of Mediterranean cruising lines. Koper is the main urban centre of the Slovenian Istria, with a population of about 25,000. Ales Brzan is the current mayor, serving since 2018. ", "id": 353072} {"src_title": "Ethyl-acetát", "tgt_title": "Ethyl acetate", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Kyselina octová reaguje s ethanolem za vzniku ethylacetátu a vody. Výsledný produkt se musí odebírat, protože reakce je rovnovážná. Lze jej odebírat například destilací.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Ethyl-acetát se primárně využívá jako rozpouštědlo a ředidlo, je upřednostňován díky nízké ceně, malé toxicitě a snesitelnému zápachu. Například se běžně používá pro čištění desek s elektronickými obvody a v některých odstraňovačích laku na nehty (používá se také aceton a acetonitril). Lze ho využít při dekofeinizaci kávových zrn a čajových lístků. Používá se také v nátěrových hmotách jako aktivátor nebo tvrdidlo. Ethyl-acetát je přítomen v cukrovinkách, parfémech a v ovoci. V parfémech se rychle vypařuje a zanechává vůni parfému na kůži.", "section_level": 1}, {"title": "Laboratorní použití.", "content": "V laboratoři se směsi obsahující ethyl-acetát často používají ve sloupcové chromatografii a při extrakcích. Málokdy se však využívá jako reakční rozpouštědlo, protože je náchylný na hydrolýzu a transesterifikaci. V organické chemii, zejména při experimentech, ho lze odstranit stlačeným vzduchem z horké vodní lázně, protože je velmi těkavý a má nízký bod varu.", "section_level": 2}, {"title": "Další použití.", "content": "V oblasti entomologie se ethyl-acetát využívá jako účinný asfyxant při sběru a studiu hmyzu. Ve smrtičce naplněné ethyl-acetátem jeho páry rychle usmrcují sbíraný (obvykle dospělý) hmyz, aniž by ho poškodily. Protože ethyl-acetát není hygroskopický, udržuje hmyz dostatečně měkký, aby mohl být přidán do sbírky.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt ve vínech.", "content": "Ethylester kyseliny octové je nejhojnějším esterem ve víně, tvoří se reakcí kyseliny octové a ethanolu během fermentace. Aroma ethyl-acetátu je nejvíce zřejmé v mladých vínech a přispívá k obecnému vnímání \"ovocnosti\" vína. Citlivost různých lidí se liší, většina má práh vnímání okolo 120 mg/l. Nadměrná množství ethyl-acetátu se považují za vadu vína. Expozice kyslíku může vadu zjitřit, protože dochází k oxidaci ethanolu na acetaldehyd, který zanechává ve víně ostrou octovou chuť.", "section_level": 1}, {"title": "Reakce.", "content": "Ethyl-acetát lze hydrolyzovat v kyselém nebo zásaditém prostředí a získat tak opět kyselinu octovou a ethanol. Použití kyselého katalyzátoru hydrolýzu urychluje (viz Fischerovo ekvilibrium). V laboratoři (a obvykle jen pro ilustrativní účely) se ethyl-acetát typicky hydrolyzuje ve dvoufázovém procesu, který začíná stechiometrickým množstvím silné zásady, například hydroxidu sodného. Tato reakce poskytuje ethanol a octan sodný, který s ethanolem nereaguje: Reaguje také s vodou:", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Smrtelná dávka LD u potkanů činí 11,3 g/kg, což svědčí o velmi nízké toxicitě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ethyl-acetát nebo ethylester kyseliny octové, dříve zvaný i \"octan ethylnatý\", je organická sloučenina s funkčním vzorcem CHCOOCHCH. Jedná se o ester ethanolu a kyseliny octové. Tato bezbarvá kapalina má charakteristickou sladkou vůní připomínající hrušky, ve kterých je obsažena. Vyrábí se ve velkém množství pro použití jako rozpouštědlo. V roce 1985 se v Japonsku, Severní Americe a Evropě dohromady ročně vyrobilo cca 400 tisíc tun, v roce 2004 se celosvětová výroba odhadovala na 1,3 milionu tun.", "tgt_summary": "Ethyl acetate (systematically ethyl ethanoate, commonly abbreviated EtOAc, ETAC or EA) is the organic compound with the formula, simplified to. This colorless liquid has a characteristic sweet smell (similar to pear drops) and is used in glues, nail polish removers, and in the decaffeination process of tea and coffee. Ethyl acetate is the ester of ethanol and acetic acid; it is manufactured on a large scale for use as a solvent.", "id": 1255883} {"src_title": "Nuno Álvares Pereira", "tgt_title": "Nuno Álvares Pereira", "src_document": [{"title": "Dětství a rodina.", "content": "Tento vojevůdce, patron Portugalska a karmelitánský řeholník se narodil 24. června 1360 ve Flor da Rosa, které se nachází nedaleko města Crato v centrálním Portugalsku. Rok po svém narození byl malý chlapec legitimizován královským dekretem, díky kterému se mu dostalo rytířského vzdělání. Toto vzdělání bylo v tehdejší době běžné zejména u bohatších a urozenějších rodin. Ve třinácti letech byl dospívající Nuno Álvares povolán ke dvoru a stal se dvořanem krále Ferdinanda I. Po Ferdinandově smrti v roce 1383 zůstala na královském trůně jeho žena Leonora Telesová, která později pasovala Pereiru na rytíře. V šestnácti letech se mladý rytíř, který sám toužil po mnišské dráze, na příkaz otce oženil s mladou a urozenou vdovou Leonor de Alvim. Z tohoto manželského svazku se narodily tři děti. Dva chlapci zemřeli v brzkých létech svého života a holčička Beatriz se později vdala za Alfonse, nemanželského syna krále Jana I., kterému Nuno svými vítězstvími pomohl na portugalský trůn. Z tohoto manželství vzešla dynastie Braganza, jejíž členové později jako vévodové z Braganzy usedli na trůny Portugalska a Brazílie.", "section_level": 1}, {"title": "Vojenská kariéra.", "content": "Tento panovník označoval Pereiru za jednoho z nejbližších přátel, protože mu byl nápomocen v bojích o trůn a za nezávislost Portugalska. Tyto boje se rozpoutaly 22. října 1383, kdy zemřel výše zmíněný král Ferdinand a na trůn počal aspirovat již uvedený João I. Tento byl na trůn dosazen Leonorou, vdovou po králi a nově i vlastní tchyní, když se oženil s královou dcerou Beatriz. Dvouleté boje, při kterých byl Pereira velkou oporou budoucího krále, byly ukončeny 14. srpna 1385 bitvou u Aljubarroty. Rytířské dovednosti a válečnické schopnosti byly v Pereirovi podněcovány a podporovány zejména silnou křesťanskou vírou, láskou k eucharistii a oddaností Panně Marii. Včele svých výprav vždy nesl kříž s vyobrazeními Panny Marie a svatých rytířů Jakuba a Jiří. Během těchto vojenských putování vybudoval mnoho kostelů a klášterů, ze všech například karmelitánský kostel v Lisabonu. Jedním z posledních a nejdůležitějších vojenských počinů bylo dobytí severoafrického města Ceuty v roce 1415, jehož význam byl velmi zásadní nejenom pro Portugalsko, ale pro celou křesťanskou Evropu. Tímto byl vlastně zahájen kolonizační proces na území Afriky a šíření křesťanské víry do nových oblastí. Jak je z obrázku zřejmé, rozložení postav na Pereirově vlajce je podrobeno přesné ikonografické hierarchii. Celá plocha je protnuta velkým červeným křížem, který od sebe odděluje jednotlivé výjevy a vytváří tak čtyři samostatné prostory s výjevy. V horní polovině je zobrazena v pravé části Panna Marie s malým Ježíškem, na protější straně se nachází již výjev pašijový, Pana Marie a Svatý Jan Křtitel při scéně Ukřižování Ježíše Krista. V dolních dvou segmentech jsou znázorněni rytíři Jakub a Jiří, oba v uctivém pokleku a se sepjatýma rukama k modlitbě.", "section_level": 1}, {"title": "Vstup do karmelitánského řádu.", "content": "Po smrti své manželky v roce 1387 se osamocený Pereira odmítl znovu oženit a namířil svou životní cestu duchovním směrem. Značnou část majetku věnoval válečným veteránům a v roce 1423 se odebral do karmelitánského kláštera, který sám již dříve založil. Ve svých třiašedesáti letech, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, vstoupil do kláštera jako mnich. Zde dostal své nové jméno bratr Nuno od Panny Marie. Ve svém novém působišti se zasvětil celibátnímu způsobu života a směřoval veškerou životní energii do služby chudým. Tato nově nastolená cesta byla poměrně radikálním krokem, bývalý vojevůdce a rytíř musel odložit válčení a zbraně a věnovat se pouze cestě duchovní v mezích karmelitánské víry. Nyní se Nuno De Santa Maria Álvares Pereira stal právoplatným řeholníkem Karmelitánského řádu. Tento žebravý řád se vyznačuje tmavě hnědým řeholním šatem, případně o nedělích a slavnostech doplněným o bílý plášť. Významným doplňkem je škapulíř, který splývá přes prsa a přes lopatky. Podle legendy z 13. století věnovala takový škapulíř, generálnímu převorovi sv. Šimonu Stockovi, samotná Panna Marie. Je tedy nesporné, že zasvěcení se do řádu Karmelitánů bylo přirozeným vyústěním Pereirova obdivu k Panně Marii. Kromě běžných milosrdenství a péče o nemajetné se Pereira zabýval velmi intenzivně sirotky. Portugalský lid jej za to velmi obdivoval a choval k němu velkou úctu, nazývali ho „Santo Condestável“, ve volném překladu Svatý strážce.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt, blahořečení a svatořečení.", "content": "Nuno De Santa Maria Álvares Pereira zemřel 1. listopadu 1431. O tomto datu je vedena diskuze, je stejně tak možné, že zemřel již 1. dubna, na velikonoční neděli. Traduje se, že během jeho posledních chvil mu bylo bratry předčítáno z evangelia sv. Jana, umučení Krista. Okamžik smrti měl nastat ve chvíli, kdy předčítač vyřkl Kristova slova na kříži: „Ecce mater tua.“ Jak vidno, celoživotní propojení Nuno Álvarese Pereiry s Pannou Marií bylo spojením trvajícím až do konce. Beatifikován byl Nuno Álvares Pereira 23. ledna 1918 papežem Benediktem XV., který jej zamýšlel předložit válčící Evropě jako upomínku na lásku k bližním a spravedlivý mír. Kanonizován byl papežem Benediktem XVI. v roce 2009. Svátek tohoto světce připadá na 6. listopad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hrabě Nuno Álvares Pereira (24. června 1360, Cernache do Bonjardim nebo Flor da Rosa, Portugalsko – 1. listopadu 1431, Lisabon), zvaný též svatý Nuno od Panny Marie, byl portugalský šlechtic a vojevůdce, jeden z největších vojevůdců portugalských dějin. ", "tgt_summary": "D. Nuno Álvares Pereira, O. Carm. (; 24 June 1360 – 1 November 1431), also spelled Nun'Álvares Pereira, 7th Count of Barcelos, 3rd Count of Ourém and 2nd Count of Arraiolos, was a Portuguese general of great success who had a decisive role in the 1383-1385 Crisis that assured Portugal's independence from Castile. He later became a mystic and was beatified by Pope Benedict XV, in 1918, and canonised by Pope Benedict XVI in 2009. ", "id": 378326} {"src_title": "Šejk", "tgt_title": "Sheikh", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Šejk je vůdcem převážně beduínských kmenů, výjimečně mohou velmi vážení muži vést i kmenů několik. Volby jsou téměř „demokratické“ v různých zemích s drobnými obměnami. Jako vůdce jej volí buď každý člen kmene či osady nebo jinde zase rada starších a významných mužů. Šajch musí být muž vážený, moudrý a všemi respektovaný, který je schopen řešit spory mezi obyvateli svého kmene. Zároveň také řeší neshody i s ostatními kmeny. Očekává se, že bude rozhodovat rychle a spravedlivě. K takovému vládci přicházejí se svými problémy i lidé z jiných kmenů. Proti jeho rozsudkům si často netroufnou prosazovat zákon ani vlády současných arabských zemí. Tak i například vrah se může dostat pod šejkovu ochranu, pokud je podle něj nevinný; zákrok vlády by pak byl chápán jako urážka, která by velmi pobouřila celý kmen. Doba vlády ani pravomoci šejka však nejsou neomezené - při ztrátě důvěry nebo pokud nenaplní očekávání kmene, může být okamžitě odvolán.", "section_level": 1}, {"title": "Práva a povinnosti.", "content": "Práva a povinnosti se v různých kmenech a zemích liší. Beduíni jsou většinou muslimové, ale kromě islámského práva se řídí i právem zvykovým. Je součástí tradice dávat šejkům jako voleným kmenovým vůdcům vyšší a širší odpovědnost. Takovéto povinnosti jsou pro ně ovšem i velikou ctí. A pravděpodobně i řada dalších práv a povinností, které se týkají titulu šejka.", "section_level": 1}, {"title": "Historie (Předislámské období – Arabský poloostrov).", "content": "V čele kmene kočovníků (\"badawí\", pl. \"baduw\" – kolektivní pojmenování \" ́arab\", pl. \"a ́rab\") stojí volený náčelník (\"šajch\", \"sajiid\"). Obvykle je volen z jedné prominentní rodiny, ale není absolutistickým vládcem, nemá přímou osobní moc trestat nebo donucovat. Je autoritou (větší či menší podle rodu, zásluh o kmen, osobních vlastností), která ovlivňuje rozhodování rady starších. Rozhodování sporů mezi členy kmene se v tomto období řídí podle zvykového práva (sunna), přičemž konečný verdikt připadá na šejka a radu starších. Velký význam mají zásady krevní msty (\"ta ́r\"), které ukládají povinnost odplaty. Vina a povinnost se přenáší z úrovně rodiny na rodu, někdy i na celý kmen. Krevní mstu je možno nahradit výkupným (\"dija\").", "section_level": 1}, {"title": "Kmenový polydémonismus.", "content": "Šejk nemá kultovní funkci. Před příchodem islámu je obvyklým náboženstvím kmenový polydémonismus. (animismus → polyteismus), uctívání duchů sídlících ve stromech, pramenech a často v kamenech. Náboženství má politický ráz v tom smyslu, že příslušnost ke kmeni se projevuje v uctívání kmenových božstev, odpadlictví od kmenové víry se rovná zradě. Jen několik božstev je nadkmenových, bohyně Manát, ́Uzzá, a Allát, které podléhají nejvyššímu božstvu zvanému Alláh. Kultovní funkci v kmeni zastávají strážci svatyň (\"sádin\"), kmenoví kouzelníci (\"hákim\"), věštci (\" ́árif\"), kteří jsou ve spojení s džinny (dobrými nebo zlými démony, jež jim odhalují tajemství světa). Věřilo se, že i básníci (\"šá ́ir\") jsou inspirováni džinny.", "section_level": 2}], "src_summary": "Šejk nebo šejch, nesprávně \"šajch\" (), je titul arabského, beduinského představitele (staršiny) s významem kmenový náčelník. Geografická oblast či společnost, které vládne šejk, se označuje jako šejchát.", "tgt_summary": "Sheikh (, ; ', mostly pronounced, plural')—also transliterated Sheik, Sheyikh, Shaykh, Shayk, Cheikh, Shekh, Shaik and Shaikh—is an honorific title in the Arabic language. It commonly designates the ruler of a tribe or a royal family member, who inherited the title from his father. \"Sheikh\" is given to a royal male at birth and the related title \"Sheikha\" is given to a royal female at birth.", "id": 758323} {"src_title": "Ísafjörður", "tgt_title": "Ísafjörður", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Město leží na severozápadě Islandu v regionu Vestfirðir (\"\"západní fjordy\"\") v obci Ísafjarðarbær, která je odvozena od názvu města. Se svými 2 742 obyvateli v roce 2006 je největším městem regionu i obce. Nachází se 220 km severně od Reykjavíku a 235 km západně od Akureyri. Je obklopen horami Eyrarfjall (731 m) a Kirkjubólsfjall (832 m). Podnebí v Ísafjörðuru je chladnější od zbytku Islandu, přesto průměrná zimní denní teplota neklesne pod nulu. Průměrné zimní teploty jsou od -2°C v noci do 0 °C přes den, letní od 10 °C v noci do 13 °C přes den. Průměrný roční úhrn srážek je 1028 mm, z toho nejméně srážek spadne v květnu, nejvíce v říjnu. Relativní vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 76 až 81 %.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Městem vede silnice, která spojuje osady Suðavík (22 km od města na východ) a Bolungarvík (14 km od města na severozápad). 3,5 km od města začíná 9 km dlouhý tunel Breiðadals-og Botnsheiðagöng postavený roku 1996, který spojuje vesnice Flateyri, Suðureyri a ostatní části na jihu regionu s městem. Ísafjörður má také své letiště, ze kterého se nejčastěji létá do Reykjavíku a Keflavíku. Leží v nadmořské výšce 2 m. (IATA: IFJ, ICAO: BIIS)", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Velký význam pro město je rybolov. Město je jedno z největších rybářských oblastí na Islandu. Obrovský pokles rybaření v 80. letech 20. století vedl obyvatelstvo k tomu, aby si našli práci jinde a tím se počet obyvatel zmenšoval a ještě zmenšuje. Důvodů bylo mnoho. Přístav také slouží trajektům, které plují do nedalekých osad, stejně tak slouží turistům k prohlížení okolní krajiny.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "Přes svou malou rozlohu a malým počtem obyvatel má Ísafjörður dost městskou atmosféru. Ísafjörður má hudební školu i nemocnici. Dřívější stará budova nemocnice nyní slouží jako kulturní centrum s knihovnou. Nedávno se město mělo stát známé i mimo Island jako centrum pro alternativní hudbu. Každoroční festival \"Aldrei fór ég suður\" (\"\"já nikdy nešel na jih\"\") byl založen okolními, ale i zahraničními hudebníky. Univerzitním centrem regionu je Háskólasetur Vestfjarða. Do univerzity chodí studenti z celého regionu. Byla založena v březnu 2005.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura.", "content": "Ve městě jsou jedny z nejstarších domů na Islandu postaveny v 18. století. V jedné z nich je Mořské Muzeum. V centru města je kostel Ísafjarðarkirkja (\"\"Kostel na ledovém fjordu\"\"). Její konstrukce je betonová. Jejím architektem byl Hróbjartur Hróbjartsson.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ísafjörður je rybářské město, nacházejícím se na severozápadním pobřeží Islandu. Leží na malé ploché písčině (islandsky: Eyri) ve fjordu Skutulsfjörður, který se na konci setká s velkým fjordem Isafjarðardjúp. Název znamená v překladu \"\"ledový fjord\"\". ", "tgt_summary": "Ísafjörður (pronounced, meaning \"ice fjord\" or \"fjord of ice\", ice in plural genitive) is a town in the northwest of Iceland. ", "id": 2284908} {"src_title": "Mezinárodní elektrotechnická komise", "tgt_title": "International Electrotechnical Commission", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Mezinárodní elektrotechnická komise IEC byla založena 26. června 1906. Ústřední kancelář IEC sídlila původně v Londýně. V roce 1948 se přestěhovala do Ženevy (Švýcarsko), kde sídlí dodnes. IEC má regionální centra v Asii (Singapore), Jižní (São Paulo, Brazílie) a Severní Americe (Boston, USA). IEC navrhla systém měr a vah, na základě kterého byla vytvořena mezinárodní soustava jednotek SI. Od roku 1938 IEC udržuje vícejazyčný slovník elektrotechnických termínů, jehož účelem bylo sjednotit terminologii v oboru.", "section_level": 1}, {"title": "Příprava norem.", "content": "Technickou práci v IEC provádí asi 200 technických komisí a subkomisí a asi 700 pracovních skupin. Technické komise ve své působnosti vypracovávají technické dokumenty se specifickým zaměřením a ty se potom předkládají národním komitétům (členům IEC) k hlasování s cílem jejich schválení jako mezinárodní normy. Celkově se na technické práci IEC podílí asi 10 000 odborníků na celém světě. Normy IEC mají čísla v rozsahu 60000–79999 a názvy tvaru \"IEC 60417: Graphical symbols for use on equipment\". Množství starších IEC norem bylo v roce 1997 přečíslováno přičtením 60000, takže např. původní norma IEC 27 má nyní označení IEC 60027. IEC úzce spolupracuje s Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO) a s Mezinárodní telekomunikační unií (ITU). Kromě toho spolupracuje s několika významnými standardizačními organizacemi, jako je IEEE, se kterými v roce 2002 podepsala smlouvu o spolupráci, která byla doplněna v roce 2008, aby zahrnovala společné vývojové práce. Normy vytvořené v součinnosti s ISO, jako \"ISO/IEC 26300, Open Document Format for Office Applications (OpenDocument) v1.0\" nesou v označení zkratku obou organizací. Označení ISO/IEC nesou publikace vytvořené Technickým výborem ISO/IEC Joint Technical Committee 1 pro informační technologie, stejně jako normy vytvořené „Komisí pro posuzování shody“ ISO CASCO. Ostatní normy vytvořené ve spolupráci mezi IEC a ISO mají čísla v sérii 80000, například IEC 82045-1. Normy série 60000 vycházející z evropských norem mohou mít také označení začínající EN. Například IEC 60034 je také EN 60034. Jako IEC normy jsou také přebírány harmonizované normy vytvořené jinými standardizačními organizacemi jako je BSI (Spojené království), CSA (Kanada), UL & ANSI/INCITS (USA), SABS (Jižní Afrika), SAI (Austrálie), SPC/GB (Čína) a DIN (Německo). Normy IEC harmonizované jinými standardizačními organizacemi se mohou odlišovat od původních norem.", "section_level": 1}, {"title": "Členství.", "content": "V současnosti má IEC 82 členských států (mezi které patří i Česká republika) a dalších 82 států má přidružené členství (Affiliate Country Programme). Členy IEC jsou národní komitéty (), které reprezentují své národní zájmy v oboru (měly by reprezentovat výrobce, poskytovatele, distributory, spotřebitele, uživatele, státní agentury, profesní organizace a národní standardizační organizace).", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "WWW stránky technických komitétů Normy IEC a nástroje v databázovém formátu", "section_level": 1}], "src_summary": "Mezinárodní elektrotechnická komise (IEC,, ), je světová organizace založená roku 1906, která vypracovává a publikuje mezinárodní normy pro elektrotechniku, elektroniku, sdělovací techniku a příbuzné obory. ", "tgt_summary": "The International Electrotechnical Commission (IEC; in French: \"Commission électrotechnique internationale\") is an international standards organization that prepares and publishes international standards for all electrical, electronic and related technologies – collectively known as \"electrotechnology\". IEC standards cover a vast range of technologies from power generation, transmission and distribution to home appliances and office equipment, semiconductors, fibre optics, batteries, solar energy, nanotechnology and marine energy as well as many others. The IEC also manages four global conformity assessment systems that certify whether equipment, system or components conform to its international standards. ", "id": 1542744} {"src_title": "Common rail", "tgt_title": "Common rail", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prototyp systému common rail vyvinul koncem 60. let Švýcar Robert Huber. Ve vývoji v období let 1976 až 1992 pokračovala Spolková vysoká technická škola v Curychu. V polovině devadesátých let Dr. Shohei Itoh a Masahiko Mijaki z firmy Denso vyvinuli common rail pro velká nákladní vozidla. Prvním prakticky použitelným systémem označeným \"ECD-U2 Common Rail\" byl vybaven automobil Hino Raising Ranger. V devadesátých letech spolupracovaly na vývoji firmy Magneti Marelli, Výzkumné centrum Fiat a Elasis, tato fáze skončila v roce 1994. Koncem roku 1993 zakoupila patenty německá firma Robert Bosch GmbH a pokračovala ve výzkumu a vývoji pro uvedení do sériové výroby. V roce 1997 přišly na trh první modely osobních automobilů, nejprve 1. října Alfa Romeo 156 1.9 JTD a později i Mercedes-Benz E 320 CDI.", "section_level": 1}, {"title": "Princip.", "content": "Na rozdíl od běžných systémů, kde jde palivo pomocí čerpadla vedeno z palivové nádrže nízkotlakovým potrubím přes jemný čistič paliva do vysokotlakých čerpadel jednotlivých válců a z nich pak vysokotlakým potrubím rovnou do vstřikovače, je v systému common rail palivo vedeno z vysokotlakového čerpadla do zásobníku tlaku – \"rail\", který je jeden společný – \"common\" pro všechny válce motoru. Ze zásobníku je palivo rozvedeno k jednotlivým vstřikovačům ve válcích. Vysokotlaké čerpadlo je u common rail jedno, obvykle třípístové nebo u větších motorů dvě. Čerpadla musí být dimenzována na dodávku maximálního výkonu, tlak v zásobníku je udržován ventilem a přebytečné palivo se vrací do sání čerpadla či do nádrže. U nejmodernějších provedení tohoto systému dosahuje vstřikovací tlak 1 800 barů, ke konci roku 2007 se vyráběly systémy s tlakem okolo 2 000 barů. Tato soustava je velmi vhodná pro současné víceválcové motory s přímým vstřikem paliva. Správný moment, kdy se má palivo vstříknout do válce, a jeho množství určuje elektronická řídicí jednotka v každém válci motoru prostřednictvím vstřikovačů. Vstřikovače byly v prvních dvou generacích řízeny pomocí elektromagnetického ventilu. První generace systému common rail z roku 1997 používala tlak 1 350 barů, druhá generace z roku 2001 už 1 600 bar. Třetí generace s novými, ještě přesnějšími a rychlejšími piezo-inline vstřikovači byla představena v roce 2003. Modifikacemi a vylepšení se dosáhlo na rozdělení systému na dvě základní větve, podle toho jaký princip je využit u vstřikovačů. Jedná se systémy založené na piezoelektrickém nebo magnetickém jevu. V roce 2017 dosahují aktuální maximální tlaky používané v common rail systému 3000 bar. Common rail se uplatňuje ve stále větším počtu automobilů, začal se používat i v nákladních vozech, jedním z prvních výrobců byla firma MAN (modelové řady \"TGS\", \"TGX\"). V současnosti vyrábí systémy common rail společnosti Bosch, L'Orange, Delphi, Denso, Magneti Marelli a Siemens-VDO.", "section_level": 1}, {"title": "Užití ve vozidlech.", "content": "Výrobci automobilů označují své vozy vybavené systémem Common rail různě (řazeny abecedně):", "section_level": 1}], "src_summary": "Common rail (také Common-Rail) je systém přísunu paliva do vznětových ale i zážehových motorů. V podstatě se jedná o vysokotlakový zásobník, jímž je trubka (common rail), která vydrží vysoký tlak pumpy paliva. Je obyčejně většího průměru, tak aby v ni nedocházelo ke kolísání tlaku paliva, které ubývá při vstřiku. Palivo vstřikované do válce jemněji rozptýlené více menšími otvory vstřikovače k tomu potřebným vyšším tlakem tvoří lépe hořlavou směs, čímž se dosahuje vyšší účinnosti motoru, vyššího točivého momentu a výkonu, menších emisí a nižší hlučnosti a vibrací - to i díky vyrovnanosti jednotlivých válců eliminací přípravy dávky paliva pro válce odděleně - zdroj tlaku je jeden a zbývá tak rozptyl ve velikosti dávky a časování daný vedením, vstřikovačem a rozdíly v geometrii jednotlivých válců. Oproti jiným systémům je tlak paliva vytvářen nezávisle na otáčkách motoru a vstřikovaném množství paliva a je vždy dostatečný – právě díky zásobníku tlaku.", "tgt_summary": "Common rail direct fuel injection is a direct fuel injection system for diesel engines. It features a high-pressure (over ) fuel rail feeding solenoid valves, as opposed to a low-pressure fuel pump feeding unit injectors (or pump nozzles). Third-generation common rail diesels now feature piezoelectric injectors for increased precision, with fuel pressures up to. ", "id": 402702} {"src_title": "Ivan I. Kalita", "tgt_title": "Ivan I of Moscow", "src_document": [{"title": "Panování.", "content": "Ivan Kalita byl schopným vládcem a protřelým diplomatem. Dokázal obratně shromáždit značné finanční prostředky, a to zřejmě především díky tomu, že daně, které odváděla ruská knížectví do Zlaté hordy, procházely jeho rukama, neboť chán Uzbek mu udělil privilegium vybírat pro něj daně na území všech ruských knížectví. Díky tomu bohatl nejen kníže, ale prospívala celá jeho země. Získané prostředky použil na další rozšiřování území moskevského knížectví (kupoval vesnice a snad i celá knížectví), okázalou výstavbu v sídelním městě (nové dubové hradby), ale také k podplácení představitelů Zlaté hordy, aby je přiměl jednat v jeho zájmu. Prestiž Moskvy jako velkoknížecí rezidence se výrazně zvýšila, když se tu roku 1328 natrvalo usídlil metropolita řeckého původu Theognost (rusky Feognost), představený celé ruské církve. Ivanova politika byla velmi pragmatická. Žádný z jeho předchůdců nebyl tak loajální k chánům Zlaté hordy jako on. Na počátku své vlády neváhal využít živelného povstání, které vypuklo roku 1327 v Tveru, a na příkaz chána Uzbeka se postavil do čela tatarské kárné expedice, která zpustošila nejenom Tver a široké okolí, ale také další ruské země. Intrikoval v Hordě proti svému soupeři tverskému knížeti Alexandru Michailoviči, kterého vystřídal roku 1328 na velkoknížecím stolci. Toto odsouzeníhodné jednání Ivana Kality přineslo – můžeme-li věřit pozdějšímu letopisci – jeden velmi pozitivní výsledek, neboť Tataři \"přestali bojovat proti ruské zemi a zabíjet křesťany a křesťané se zotavili z veliké trýzně a mnohých svízelů... a nastalo od těch dob ticho veliké po celé zemi\". To se ovšem týkalo především moskevského knížectví, jehož území se tatarské nájezdy vyhýbaly. Ivan I. Kalita byl prvním ruským knížetem, o němž víme, že zanechal závěť. V ní rozdělil moskevské knížectví, které bylo jeho dědičným majetkem – \"otčinou\" na rovné díly mezi své tři syny Semjona Hrdého, Ivana a Andreje. Rezidenční město Moskvu měli spravovat společně. Semjon kromě toho získal od chána Uzbeka \"jarlyk\" na titul moskevského knížete i veliké Vladimirské knížectví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ivan I. Daniilovič zvaný Kalita, (1288 – 31. března 1341) pocházel z dynastie Rurikovců. Byl synem knížete Daniila, syna Alexandra Něvského a mladším bratrem velikého knížete vladimirského Jurije III. Daniiloviče. Kníže moskevský od roku 1325, od roku 1328 veliký kníže vladimirský.", "tgt_summary": "Ivan I Daniilovich Kalita (Russian: Ива́н I Даниилович Калита; 1 November 1288 – 31 March 1340 or 1341) was Grand Duke of Moscow from 1325 and Vladimir from 1332.", "id": 489997} {"src_title": "Vladislav Ardzinba", "tgt_title": "Vladislav Ardzinba", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Ardzinba vystudoval historii na suchumském pedagogickém institutu a získal doktorát na Státní univerzitě v Tbilisi. Po ukončení studia pracoval v letech 1969 až 1987 v Moskvě na institutu orientalistiky při Ruské akademii věd. Poté se vrátil do rodné Abcházie, kde do roku 1989 pracoval na abchazském institutu jazyka, literatury a historie. V té době se začal angažovat v národním hnutí za nezávislost Abcházie a vstoupil do politiky. Na léta 1989-1991 byl zvolen do sovětského parlamentu, kde se, ač byl přesvědčením konzervativní komunista, přidal k frakcím podporujících nezávislost malých národů a nakonec se stal jedním z nejvýznamnějších abchazských separatistů.", "section_level": 1}, {"title": "Účast v gruzínsko-abchazském konfliktu.", "content": "V prosinci 1990 byl Ardzinba zvolen předsedou abchazského Nejvyššího sovětu a stal se díky své protigruzínské rétorice mezi Abchazy velice populární. Gruzínci Ardzinbu podezřívali, že podněcoval Abchazy k nepokojům v Suchumi z léta 1989. Ardzinba rychle soustředil moc pro sebe a ještě před svým uvedením do funkce započal personální změny ve strukturách Abchazské autonomní republiky tak, aby Abchazové měli větší podíl na moci než Gruzínci. Ze začátku to prováděl tak, aby se vyhnul jakémukoliv střetu s centrální vládou v Tbilisi. S gruzínským prezidentem Gamsachurdiou vyjednal přenastavení etnických kvót do nových voleb do abchazského Nejvyššího sovětu, kde měli být Abchazové zvýhodněni, ale i přesto založil abchazskou Národní gardu, ve které sloužili pouze Abchazové. Potom začal odvolávat z důležitých funkcí v abchazské správě i zbývající etnické Gruzínce. Jak se napětí mezi Gruzínci a Abchazi stupňovalo, začala i Ardzinbova rétorika nabývat na radikálnosti. V červenci 1992 dokonce prohlásil, že „Abcházie je už dost silná na boj s Gruzií“ Po vypuknutí skutečné války vyhlásil všeobecnou mobilizaci, požádal o vojenskou pomoc nedávno vzniklou Konfederaci kavkazských národů, z jejichž řad naverboval hlavně čečenské militanty, mezi nimi byl např. i terorista Šamil Basajev, a nařídil přesun hlavního města do Gudauty, kde měla svou leteckou základnu ruská armáda. Zde využil svých kontaktů s konzervativními komunisty z Moskvy a s ruskými vojenskými veliteli a vyjednal jejich tichou podporu pro svůj boj proti Tbilisi.", "section_level": 2}, {"title": "První prezident Abcházie.", "content": "Po ukončení bojů a uklidnění situace v roce 1994 byl abchazským parlamentem jmenován prvním abchazským prezidentem. Tento krok byl však označen jak centrální vládou v Tbilisi, tak OSN za protizákonný. V říjnu 1999 byl znovuzvolen, tentokrát ale na základě přímých voleb, ale neměl žádné protikandidáty. Ardzinba zavedl v Abcházii autokratický režim a byl takřka politicky „nedotknutelný“, dokud se mu nezačal od roku 2002 zhoršovat zdravotní stav. Používal podobně jako Ševardnadze kádrovou politiku a na důležité posty dosazoval své přátele a příbuzné. Během své vlády odmítal vyjednávat s vládou v Tbilisi, protože si byl vědom, že Gruzínci nezávislost Abcházie nikdy neuznají. Proto se začal orientovat na těsnější politickou a hospodářskou spolupráci s Ruskem, se kterým se chtěli Abchazové nejprve sjednotit, ale pak zase převládla touha po úplné nezávislosti. S gruzínským prezidentem Ševardnadzem se setkal bez prostředníků pouze v roce 1997 a uzavřel s ním dohodu o nepoužívání síly při řešení gruzínsko-abchazského konfliktu. Ardzinbův režim byl často kritizován mezinárodním společenstvím za porušování lidských práv, hlavně kvůli tomu, že upřel mnohým vyhnaným Gruzíncům návrat do jejich domovů v Abcházii, a ti, co se vrátili, byli terčem etnických čistek. Ardzinba také v roce 1995 prezidentským dekretem zakázal činnost náboženskému hnutí Jehovistů, za což také sklidil po světě kritiku. Poslední léta jeho vlády jsou spojená s kritikou jeho vlády, která nedokázala stabilizovat situaci v Abcházii, s kritikou za jeho neaktivitu a s jeho klesající popularitou. Po jeho znovuzvolení se mu totiž značně zhoršil zdravotní stav a od roku 2002 se kvůli tomu, a snad možná i z politických důvodů, vůbec neukazoval na veřejnosti a vykonávání funkce hlavy státu přenechával premiérovi Raulu Chadžimbovi. Kvůli chatrnému zdraví trávil totiž hodně času v Moskvě u doktorů, ale i přes to a přes sílící hlasy opozice (hlavně hnutí Amcachara), která požadovala jeho rezignaci nebo dokonce volala po impeachmentu, se rozhodl setrvat ve funkci prezidenta až do řádných voleb v říjnu 2004. Kvůli problémům s volbou jeho nástupce (Garri Aiba, jeden z kandidátů, byl zavražděn) setrval ve funkci až do 12. ledna 2005.", "section_level": 2}, {"title": "Úmrtí.", "content": "Na samém začátku března 2010 se Vladislavu Ardzimbovi náhle začal zhoršovat zdravotní stav, a proto se ihned vydal na cestu do Moskvy za doktory. Vladislav Ardzimba zemřel v moskevské ústřední nemocnici o pár dní později dne 4. března 2010. Příčinu úmrtí lékaři odmítli sdělit. Po jeho smrti bylo několik hlavních ulic ve městech v Abcházii (např. v Gagře, v Suchumi) přejmenováno na ulice Vl. Ardzinby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vladislav Ardzinba (abchazsky: Владислав Григори-иҧа Арӡынба, rusky: Владислав Ардзинба) (14. května 1945 – 4. března 2010) byl abchazský politik, vůdce abchazských separatistů a prvním prezidentem mezinárodně neuznané Abchazské republiky.", "tgt_summary": "Vladislav Ardzinba (, ; 14 May 1945 – 4 March 2010) was the first \"de facto\" President of Abkhazia. A historian by education, Ardzinba led Abkhazia to \"de facto\" independence in the 1992–1993 War with Georgia, but its \"de jure\" independence from Georgia remained internationally unrecognised during Ardzinba's two terms as President from 1994 to 2005. ", "id": 1872576} {"src_title": "Per Olov Enquist", "tgt_title": "Per Olov Enquist", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Enquist vyrůstal ve Västerbottenu. Jeho matka Maja Lindgren (1903–1992) byla učitelkou na základní škole, otec Elof Enqvist (1903–1935) zemřel dříve než Per Olof dovršil jeden rok. V padesátých letech se Enquist angažoval v atletice, obzvláště ve skoku do výšky. Po promoci na univerzitě v Uppsale, kde studoval literární vědu, pracoval v letech 1965–1976 jako kulturní kritik v denících Svenska Dagbladet a Expressen i jako televizní moderátor. Po nějakou dobu žil v Kodani, v letech 1970-1971 v západním Berlíně a v roce 1973 v Los Angeles, kde působil jako profesor na Kalifornské univerzitě. V roce 1961 debutoval dílem \"Křišťálové oko\", ale významnější se stal až jeho román z roku 1964 \"Magnetizérova pátá zima\". Mezinárodní průlom dosáhl reportážním románem \"Legionáři\", který byl přeložen do několika jazyků a zfilmován Johanem Bergenstråhlem pod názvem \"Baltutlämningen\". Enquist také psal pro filmové a televizní společnosti, například rukopisy \"Strindberg-život\" nebo filmové scénáře \"Il Capitano\" a \"Hamsun\". Jako dramatik mimo jiné spolupracoval s Ingmarem Bergmanem v Královském dramatickém divadle na hře \"Obrázkáři\" (1998). V tu dobu se také dva roky po sobě (1998, 1999) objevil v Praze ku příležitosti pražského festivalu spisovatelů. V roce 1999 navíc zhlédl premiéru své vlastní hry \"Obrázkáři\" v inscenaci Divadla Komedie.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Enquistova tvorba se potýká s problémem pravdy ve věcech etiky a metodologie, kde ústřední roli hraje napětí mezi subjektivismem, relativitou, absolutnem a (des)iluzí. Je pro ni příkladná narativní, často experimentální forma, která byla nejpronikavější začátkem 60. let, a kterou v \"Magnetizérově páté zimě\" uvedl přimícháním deníkových poznámek do vyprávění. Několik děl pojednává o skutečných osobách a událostech jako například román \"Kniha o Blanche a Marii\", jenž pojednává o Blanche Wittmanové, někdejší pacientce a milence pařížského profesora Jeana Martina Charcota a Marie Curie-Skłodowské, u níž Blanche dělala asistentku. Po dvě desetiletí se Enquist co by novinář vracel v podobě knižních recenzí a vlastních pozorování k tématu vyšetřování vraždy Olofa Palmeho. Tento námět také v roce 1992 zpracoval v prosaické formě ve sbírce esejů \"Kartritarna\". Roku 1997 získal Literární cenu Selmy Lagerlöfové.", "section_level": 1}, {"title": "Dramatická tvorba.", "content": "K psaní divadelních her se dostal Enquist až poté, co se stal uznávaným autorem románů a povídek. Svou první hru napsal v roce 1975 (Noc Tribádek) a od té doby jich vytvořil dalších sedm. Na množství jeho her se autorsky podílel Anders Ehnmark (Chez Nous, Lidé na chodníku). Mezi jednotlivými Enquistovými díly je cítit určitá spojitost. Jeho dramatické postavy mohou mít předobraz v jeho prózách a lze v nich nalézt společné motivy a myšlenky (V hodině rysa, Svržený anděl a Knihovna kapitána Nema) Zajímají ho otázky lidské existence, komplikovaný vztah mezi mužem a ženou, rozumem a skepsí, citem a vírou, láskou a racionalitou. psaní próz i dramat využívá tzv. pseudodokumentární metodu, která se vyznačuje důmyslnou kombinací fakt s fikcí. V jeho textech se často objevují historické postavy jako např. August Strindberg, Knut Hamsun apod. Nezachází s nimi však pietně, chová se k nim jako k běžným postavám, jde na jejich dřeň, a proto mají svou hloubku a jímavost. Není to však nedostatek úcty k těmto postavám, ale touha učinit je živými. Ukázkovým příkladem jsou tři dramata, která se hrála na mnoha švédských i světových scénách a v roce 1981 vyšla knižně pod souborným názvem Triptych: Noc tribádek, Faidra a Ze života žížal. Jejich protagonisté – August Strindberg a jeho první manželka Siri von Essenová v části první, Euripidova antická hrdinka Faidra v části druhé a Hans Christian Andersen, autor vaudevillů Johan Ludvig Heiberg a jeho žena, herečka Johana Luisa Heibergová, v části třetí – jsou postavy historicky či literárně dobře známé, uvažují však jako naši současníci a aktuální jsou i témata, jimiž se zabývají. Je to například láska nebo naopak citová vyprázdněnost, touha po seberealizaci a uznání apod. „Nechci předvádět Faidru do naší doby,“ vysvětluje autor, „ale chci s naší dobou navštívit dobu Faidřinu. Navštívit dějiny a mýtus, jako by to byla nějaká cizí planeta, pozorovat je a pak najednou spatřit, jak je zbarvujeme svým životem, svou současností. Jako bychom je infikovali svými zkušenostmi.“ Jako dramatik spolupracoval Per Olov Enquist úzce s Ingmarem Bergmanem, který množství jeho her zinscenoval.", "section_level": 1}, {"title": "Bibliografie.", "content": "Dramata", "section_level": 1}, {"title": "Enquistovy hry v Česku.", "content": "Inscenace Enquistových her na českých jevištích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Per Olov Enquist [] (23. září 1934 Hjoggböle, Švédsko – 25. dubna 2020, Vaxholm) byl švédský spisovatel, překladatel, dramatik, filmový scenárista a literární kritik.", "tgt_summary": "Per Olov Enquist, also known as P. O. Enquist, (23 September 1934 – 25 April 2020) was a Swedish author. He had worked as a journalist, playwright and novelist.", "id": 2478567} {"src_title": "Pointilismus", "tgt_title": "Pointillism", "src_document": [{"title": "Technika.", "content": "Tato technika závisí na schopnosti oka a mysli diváka smíchat barevné skvrny do plnější škály tónů. Souvisí to s divizionismem, odlišnou technickou variantou této metody. Divizionismus se zabývá teorií barev, zatímco pointilismus je více zaměřen na specifický styl štětce používaného k nanášení barvy. Moho malířů tuto techniku nepoužívalo. Od roku 1905 do roku 1907 Robert Delaunay a Jean Metzinger malovali v divizionistickém stylu s velkými čtverci nebo „kostkami“ barvy: velikost a směr každého tahu dával malbě smysl pro rytmus, ale barva se měnila nezávisle na velikosti a umístění. Tato forma oddělení pointilismu od divizionismu byla významným uměleckým pokrokem. V roce 1906 umělecký kritik Louis Chassevent rozpoznal rozdíl a, jak zdůraznil historik umění Daniel Robbins, použil slovo „krychle“, které později převzal Louis Vauxcelles, aby tímto termínem pokřtil kubismus. Chassevent píše:", "section_level": 1}, {"title": "Praxe.", "content": "Praxe Pointillismu je v ostrém kontrastu s tradičními metodami míchání pigmentů na paletě. Je analogický čtyřbarevnému procesu tisku CMYK používanému některými velkými či barevnými tiskárnami, které umisťují tečky azurové, purpurové, žluté a klíčové (černé). Televize a počítačové monitory používají podobnou techniku k prezentaci barev obrazu pomocí červené, zelené a modré (RGB) barvy. Pokud se smíchá červené, modré a zelené světlo (primární aditiva), výsledkem je něco podobného bílému světlu (viz Prism (optika)). Malování je ze své podstaty subtraktivní, ale pointilistické barvy se často zdají jasnější než typické smíšené subtraktivní barvy. To může být částečně proto, že je zamezeno míchání pigmentů a protože někdy se ponechané bílé plátno může zobrazovat mezi aplikovanými tečkami. Technika malování použitá pro míchání barev v technice pointilismu je na úkor tradičního štětce používaného k vymezení textury. Většina pointilistických obrazů je provedena v olejové barvě. Je možno použít cokoli, ale oleje jsou upřednostňovány pro svou hutnost a tendenci nestékat ani neslévat se.", "section_level": 1}, {"title": "Běžná použití pointilismu.", "content": "Pointilismus se běžně používal v 17. století při úpravě složitého vázání ručně vyráběných přebalů knih, pro výzdobu kovových zbraní a brnění a pro dekoraci ručně vyráběných střelných zbraní.", "section_level": 1}, {"title": "Hudba.", "content": "Pointillismus se také se odkazuje na styl hudební kompozice 20. století. Tento typ hudby je také známý jako punctualismus. (viz Karlheinz Stockhausen)", "section_level": 1}], "src_summary": "Pointillismus je technika malby, která kombinací malých od sebe vzdálených bodů základních barev vytváří dojem složité barevnosti. Technika je založena na schopnostech vnímání oka a mysli, které míchají jednotlivé body do celé škály barev a blíží se divizionismu, ještě techničtější varianty. Tento pracný styl malby mnoho malířů nepoužívalo. Tvořili tak především Georges Seurat, Paul Signac a Henri-Edmond Cross. (Viz však také raná díla Andyho Warhola a Pop Art.) Termín byl poprvé použit uměleckými kritiky na konci 80. let 19. století jako posměšné označení děl těchto umělců, avšak v současnosti již ztratil svůj původně hanlivý význam. Hnutí zahájené Seuratem pracujícím touto technikou je známé jako neoimpresionismus. Divizionisté používali podobnou techniku vzorů k tvorbě obrazů, i když s většími tahy silnějších štětců.", "tgt_summary": "Pointillism () is a technique of painting in which small, distinct dots of color are applied in patterns to form an image. ", "id": 373877} {"src_title": "Paul Signac", "tgt_title": "Paul Signac", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Paul Signac se narodil 11. listopadu 1863 v Paříži. Absolvoval kurz architektury. V osmnácti letech se rozhodl pro kariéru malíře. Rozhodnutí učinil poté, co se zúčastnil výstavy obrazů Clauda Moneta. Miloval moře a rád ho také maloval. Plavil se kolem pobřeží Evropy a maloval krajiny, které ho na jeho cestách zaujaly. V pozdějších letech také namaloval řadu akvarelů francouzských přístavních měst. V roce 1884 se setkal s Claudem Monetem a Georgesem Seuratem. Byl zaujat systematickými pracovními metodami Seurata a jeho teorií barev a stal se jeho věrným podporovatelem, přítelem a obhájcem jím popisovaných technik neoimpresionismu a pointilismu. Pod Seuratovým vlivem opustil krátké tahy štětcem typické pro impresionismus, aby experimentoval s metodou řady malých teček jasných barev, které se měly kombinovat a míchat nikoli na plátně, ale v oku diváka, což je definující rys pointillismu. Mnoho Signacových obrazů jsou krajinomalby francouzského pobřeží. Signac velmi rád maloval mořské pobřeží, říční krajinu, přístavy. Každé léto opustil Paříž, odcestoval na jih Francie do vesnice Collioure nebo do St. Tropez, kde si koupil dům a kam zval své přátele. Paul Signac, Albert Dubois-Pillet, Odilon Redon a Georges Seurat byli mezi zakladateli Salonu nezávislých. Sdružení vzniklo v Paříži 29. července 1884 a pořádalo velké výstavy se sloganem:„Žádná porota ani ceny“ (Sans jury ni récompense). Účelem Salonu nezávislých založeného na tomto principu bylo umožnit všem umělcům prezentovat bez omezení svá díla a vystavit je svobodnému veřejnému posouzení. Po další tři desetiletí jejich každoroční výstavy určovaly umělecké trendy počátku 20. století. V roce 1905 na Salonu nezávislých vystavoval Henri Matisse proto-fauvistický obraz \"Luxe, Calme et Volupté (Luxus, klid a potěšení).\" Pracoval v divizionistické technice v jasných barvách. Matisse obraz namaloval v roce 1904, po létě stráveném prací v St. Tropez na francouzské riviéře ve společnosti Paula Signaca a Henri-Edmonda Crosse. Obraz je Matissovým nejdůležitějším dílem, ve kterém použil divizionistickou techniku obhajovanou Signacem. Matisse tuto techniku poprvé přijal po přečtení Signacovy eseje \"d'Eugène Delacroix au Néo-Impressionnisme\" z roku 1898. Signac koupil dílo po výstavě Salonu nezávislých v roce 1905. V roce 1908 byl Signac zvolen předsedou 24. Salonu. V roce 1886 se Signac v Paříži setkal s Vincentem van Goghem. V roce 1887 oba umělci společně pravidelně jezdili do Asnières-sur-Seine, kde malovali kavárny nebo okolí řeky. Van Gogh zpočátku obdivoval Signacovu techniku volné malby. V březnu 1889 Signac navštívil Van Gogha v Arles. Příští rok Signac podnikl krátkou cestu do Itálie, kde navštívil Janov, Florencii a Neapol. V roce 1888 se Signac po seznámení s díly Élisée Recluse, Petra Kropotkina a Jeana Gravese přiklonil k myšlence anarchismu. Ti všichni podporovali a rozvíjeli myšlenky anarchistického komunismu. Se svými přáteli Angrandem Crossem, Maximilienem Lucem a Camillem Pissarrem přispěl k článku Jeana Gravese \"Les Temps Nouveaux\" v \"New Times\". Jeho finanční podpora byla značná; v letech 1895 až 1912 posílal pravidelně šeky a daroval své obrazy do pěti loterií. Signacův obraz z roku 1893, \"In the Time of Harmony\" (\"Ve věku harmonie\") byl původně nazván \"In the Time of Anarchy\" (\"Ve věku anarchie\"), ale politická represe zaměřující se na anarchisty ve Francii v této době ho přinutila změnit název dříve, než dílo mohlo být vystaveno v galerii. Signac miloval plavbu. Cestovat začal v roce 1892, navštívil se svou malou lodí téměř všechny přístavy Francie, plavil se do Nizozemska a kolem Středozemního moře až do Konstantinopole. Vrátil se do St. Tropez, který „objevil“. Signac si z pobytu v různých přístavech přivezl zpět živé, barevné akvarely, načrtnuté v rychlosti v plenéru. Z těchto náčrtů tvořil velká studiová plátna, která jsou pečlivě zpracována v malých, mozaikových čtverečcích barvy, zcela odlišných od jednotlivých pestrobarevných bodů, které Seurat používal dříve. Sám Signac experimentoval s různými médii. Stejně jako olejomalby a akvarely vytvářel lepty, litografie, a mnoho náčrtů perem a inkoustem složených z malých pracných teček. Neoimpresionisté ovlivnili příští generaci: Signac inspiroval Henri Matisse a André Deraina, a tak hrál rozhodující roli ve vývoji fauvismu. Jako prezident Salonu nezávislých od roku 1908 až do své smrti, Signac povzbuzoval mladší umělce jako byl Matisse, aby vystavovali svá kontroverzní díla ve stylu fauvismu a kubismu. Signac sloužil jako porotce s Florencem Meyerem Blumenthalem při udělování Prix Blumenthal (Ceny Blumenthal), udělované v letech 1919 až 1954 malířům, sochařům, dekoratérům, rytcům, spisovatelům a hudebníkům.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Dne 7. listopadu 1892 se Signac oženil s Berthe Roblès na radnici 18. pařížského obvodu. Svědci svatby byli Alexander Lemonier, Maximilien Luce, Camille Pissarro a Georges Lecomte. V listopadu 1897 se Signac přestěhoval do nového bytu v Castel Béranger, který mu postavil Hector Guimard. O něco později, v prosinci téhož roku, získal dům v Saint-Tropez zvaný La Hune. Zde si Signac nechal postavit velké studio, které slavnostně otevřel 16. srpna 1898. V září 1913 si pronajal dům v Antibes, kde se usadil s Jeanne Selmersheim-Desgrange, neoimpresionistickou malířkou. Dne 2. října 1913 se jim narodila dcera Ginette. St. Tropez a apartmán v Castel Beranger přenechal Berthe: po zbytek života zůstali přáteli. Signac uznal Ginette jako svou legitimní dceru 6. dubna 1927. Do té doby byla nelegitimní dcerou. Jeho vnučka Françoise Cachin se stala uměleckou historičkou. Paul Signac zemřel na sepsi v Paříži 15. srpna 1935 ve věku 71 let. Jeho tělo bylo zpopelněno a pohřbeno 18. srpna na hřbitově Père Lachaise. Některé známé obrazy jsou: \"In the Time of Harmony\" (\"V čase harmonie\"), \"Femmes au puits\" (\"Ženy u studny\"), \"Port St. Tropez\" (\"Přístav St. Tropez\"), \"The Papal Palace\" (\"Papežský palác\") a \"The Demolisher\" (\"Bourač\"). V roce 2010 bylo v hotelu Spaander ve Volendamu kde se připravovala výstava mnoha obrazů, objeveno dosud neznámé Signacovo dílo. Signac zřejmě tímto obrazem platil za svůj pobyt v roce 1894. Olej bez názvu v ceně 100 000 EUR, představující pohled na přístav, byl pověšen v recepci hotelu na rezavém hřebíku.", "section_level": 1}, {"title": "Spisovatel.", "content": "Signac zanechal několik důležitých děl o teorii umění, mezi nimi je \"Od Eugène Delacroixe k Neoimpresionismu\", publikované v roce 1899; monografie věnovaná Johanovi Barthold Jongkindovi (1819–1891), vydaná v roce 1927; několik úvodů do katalogů uměleckých výstav; a mnoho dalších dosud nepublikovaných spisů. Politicky byl anarchista, stejně jako mnoho jeho přátel, včetně Félixe Fénéona a Camille Pissarra.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Signac, rodné jméno Paul Victor Jules Signac, (11. listopadu 1863, Francie, Paříž – 15. srpna 1935, Francie, Paříž) byl francouzský malíř. Patří k nejvýznamnějším mistrům neoimpresionismu. Ve spolupráci s Georgesem Seuratem pomohl vyvinout pointillistický styl.", "tgt_summary": "Paul Victor Jules Signac (,, ; 11 November 1863 – 15 August 1935) was a French Neo-Impressionist painter who, working with Georges Seurat, helped develop the Pointillist style.", "id": 693954} {"src_title": "Jošt Moravský", "tgt_title": "Jobst of Moravia", "src_document": [{"title": "Starší moravský markrabě.", "content": "Narodil se jako prvorozený syn markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., a jeho druhé manželky Markéty Opavské z rodu opavských Přemyslovců. Roku 1375 po smrti svého otce se Jošt stal starším moravským markrabětem. O správu Moravy se musel dělit se svým nejmladším bratrem Prokopem Lucemburským a Janem Soběslavem, mladšími moravskými markrabaty. Bratři nebyli svorní, což bylo příčinou vleklých válek, které mezi nimi vypukly po smrti Jana Soběslava roku 1380 a trvaly s přestávkami, kdy se rivalové krátkodobě usmiřovali, až do Prokopovy smrti v roce 1405. Jošt byl po císaři druhým nejstarším Lucemburkem a Karel IV. se právem obával, že by mezi ním a jeho syny mohlo dojít k nástupnickým sporům. Proto vydal koncem roku 1376 nástupnický řád, jímž proti svým dosavadním zásadám rozdělil moc v zemích Koruny české, aby zajistil dědická práva svým synům a jejich potomkům. Nedlouho poté Karel potvrdil dohodu Jošta a Jana Soběslava o rozdělení rodového majetku po jejich otci Janu Jindřichovi, Karlovu bratru. V roce 1378 získal do zástavy Kladsko, patrně jako kompenzaci za finance, které Karlovi poskytl Jan Jindřich. Kladsko držel až do roku 1388, kdy ho směnil s českým králem Václavem IV. za zástavu Lucemburska.", "section_level": 1}, {"title": "Vysoká politika.", "content": "Roku 1383 jmenoval Václav IV. Jošta generálním říšským vikářem pro Itálii. Jošt se tak stal zástupcem římského krále v italských říšských državách, což pro něj znamenalo významné povýšení. Obnovil brněnskou mincovnu a po celou dobu vlády razil vlastní mince, včetně omezené emise dukátu. Roku 1387 pomohl Jošt společně s Prokopem větší finanční půjčkou svému bratranci Zikmundovi Lucemburskému k získání uherského trůnu. Odměnou jim byla část dnešního západního Slovenska s Bratislavou. Roku 1388 jim Zikmund, který potřeboval stále více peněz, dal do zástavy Braniborsko. Uherský král Zikmund však nebyl schopen vyplatit zástavní částku, a tak se Jošt stal v polovině 90. let 14. století braniborským markrabětem a držitelem jednoho ze sedmi říšských kurfiřtských hlasů. Kromě toho zastavil Václav IV. Joštovi roku 1388 hrabství Lucembursko a alsaské fojtství. Jošt rychle rozšiřoval svůj majetek i politickou moc, jeho ambice nicméně stále nebyly ukojeny. Roku 1394 zaštítil Panskou jednotu v revoltě proti králi Václavu IV., zatímco markrabě Prokop a králův bratr Jan Zhořelecký zůstali na Václavově straně. Když pak Jan Zhořelecký na jaře 1396 náhle zemřel, nevyhnul se Jošt podezření, že Janovu vraždu zorganizoval. Spekulace o travičství však nejsou prokázány. Také roku 1402 během dalšího panského odboje proti králi stál Jošt na straně šlechty, tentokrát ve spojení se Zikmundem Lucemburským. Vzápětí se s ním ale politicky rozešel a po smrti svého bratra Prokopa stál na straně Václava IV. Roku 1410 proti Zikmundovi kandidoval na krále Svaté říše římské. Volba probíhala v situaci, kdy žil zvolený, korunovaný, ale roku 1400 sesazený římský král Václav IV. Kurfiřti zvolili v září 1410 za římského krále Zikmunda. Protože však nedostal potřebnou většinu hlasů, volbu 1. října opakovali a své hlasy dali Joštovi. Z titulu římského krále se však Jošt těšil jen krátce, od 1. října 1410 do 18. ledna 1411, kdy na brněnském Špilberku zemřel. Byl pohřben v kostele sv. Tomáše patřícímu ke klášteru augustiniánů eremitů.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Jošt byl dvakrát ženatý, obě manželky pocházely z piastovské dynastie. Jeho první ženou se v roce 1372 stala dcera vévody Vladislava II. Opolského Alžběta Opolská, která vzápětí ve svých čtrnácti letech zemřela. Druhá svatba se konala v roce 1374 a nevěstou byla Alžbětina teta Anežka Opolská. Obě manželství zůstala bezdětná. Někteří historikové se domnívají, že byl ženat pouze jedenkrát.", "section_level": 1}, {"title": "Pomník Jošta Moravského.", "content": "V Brně byl 28. října 2015 odhalen pomník Jošta Moravského od Jaroslava Róny. Socha je vysoká 8 metrů a byla kritizována i obdivována.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jošt Moravský, též Lucemburský (pravděpodobně říjen 1351 Brno – 18. ledna 1411, Brno) byl moravský markrabě z dynastie Lucemburků, braniborský kurfiřt a zvolený římský král. Byl velmi schopným a obratným politikem, který ctižádostivě toužil po větší moci i majetku a neváhal v zájmu svých cílů měnit strany a názory. Spolu se svými bratry citelně zasahoval do záležitostí českého království, kterému vládl jejich bratranec Václav IV.", "tgt_summary": "Jobst of Moravia ( or \"Jošt Lucemburský\"; or \"Jodokus von Mähren\"; c. 1354 – 18 January 1411), a member of the House of Luxembourg, was Margrave of Moravia from 1375, Duke of Luxembourg and Elector of Brandenburg from 1388 as well as elected King of Germany (King of the Romans) from 1410 until his death. Jobst was an ambitious and versatile ruler, who in the early 15th century dominated the ongoing struggles within the Luxembourg dynasty and around the German throne.", "id": 2298593} {"src_title": "Anežka z Poitou", "tgt_title": "Agnes of Poitou", "src_document": [{"title": "Rodina a manželství s Jindřichem III..", "content": "Anežka byla dcerou akvitánského vévody Viléma V. a jeho třetí manželky Anežky Burgundské. Její otec zemřel, když jí bylo asi pět nebo šest let, matka se krátce poté znovu provdala a Anežka vyrůstala na dvoře svého nevlastního bratra Viléma VI. zvaného Tlustý, později byla svěřena svému strýci hraběti Renaudu I. Burgundskému. V listopadu 1043 se v Ingelheimu stala druhou manželkou římského krále Jindřicha III. (1017 – 5. říjen 1056). Sňatek přinesl Jindřichovi kromě naděje na dědice (se svou první manželkou Gunhildou Dánskou měl jen jednu dceru) hlavně mocensko-politické výhody, neboť jím získal spojence na jihu Francie a zlepšil též svou pozici v Burgundsku. Vztah mezi manželi byl na svou dobu údajně neobvykle blízký. Agnes byla vysoce vzdělaná a zbožná (podobně jako její manžel) a silně ovlivněná ideály clunyjské reformy, neopominutelné jsou ovšem také kulturní vlivy, které s sebou do Říše tato akvitánská princezna přinesla. Společně s Jindřichem byla 25. prosince 1046 v Římě korunována císařovnou, během manželova života se však politicky výrazněji neprojevovala.", "section_level": 1}, {"title": "Regentství za Jindřicha IV..", "content": "Po manželově smrti v říjnu 1056 se na jeho přání a s podporou papeže Viktora II. stala regentkou za svého teprve šestiletého, ale již korunovaného syna Jindřicha IV. Jako regentka každoročně navštěvovala všechny části Říše, měla všechna práva, dokonce předsedala říšskému soudu. Politicky se snažila navázat na odkaz svého zemřelého manžela, stejně jako on podporovala reformní hnutí v církvi a snažila se uplatňovat politiku usmíření a zachování míru. Její regentství bylo obecně respektováno, dokonce jí bylo přislíbeno, že v případě předčasné smrti jejího syna, tedy uprázdnění trůnu, může designovat nástupce, to znamená učinit závazný návrh volebnímu shromáždění. Čelila však zároveň velkým problémům, a to jak ve vnitřní, tak v mezinárodní politice.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Ve vnitřní politice to bylo povstání v Sasku, Švábsku a dolním Porýní, které se jí sice podařilo potlačit, ale musela se vzdát přímé vlády v některých částech Říše – ve Švábsku, Korutanech a Bavorsku, která postupně udělila jako léna s cílem připoutat k sobě jejich držitele (Konráda III. z rodu Ezonnů a Bertholda z rodu Zähringenů v Korutanech, Rudolfa z Rheinfelden ve Švábsku a nakonec, roku 1061 Otu z Northeimu v Bavorsku). Zejména starší historiografie vinila z toho, že tak oslabila rodovou moc Sálské dynastie – tito nově oblenění vévodové se navíc později stali největšími protivníky jejího syna, což se však Anežce v žádném případě nedá klást za vinu. Také měla dlouhodobý spor s biskupem Güntherem z Bamberku.", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní politika a vztah k papežství.", "content": "V mezinárodní politice patřil k prvořadým problémům konflikt s uherským králem Bélou I., kterého sice Anežka nedokázala porazit, nicméně s ním sjednala mír pojištěný zasnoubením své dcery Judity s uherským následníkem trůnu. V době jejího regentství také říšský panovník ztratil vliv na obsazení papežského stolce – Štěpán IX. a Mikuláš II. byli na stolec sv. Petra povýšeni bez přičinění císařského dvora, Mikuláš II. pak na synodě v Lateránu roku 1059 vydal dekret, který svěřoval volbu papeže do rukou kardinálů; tento dekret byl namířen jednak proti císařské moci, jednak proti římské aristokracii. Po zvolení papeže Alexandra II. roku 1061 proti němu císařovna nechala zvolit parmského biskupa Candala, který přijal jméno Honorius II., v Římě se však nedokázal prosadit, což pro císařovninu politiku znamenalo porážku – bylo to poprvé, co papež prosazovaný císařem nedokázal uspět.", "section_level": 2}, {"title": "Státní převrat v Kaiserswerthu.", "content": "Regentská vláda Anežky z Poitou skončila ovšem ještě předtím, než její syn dosáhl zletilosti, a to v dubnu 1062, navíc za poměrně dramatických okolností. Když císařovna pobývala se synem na falci v Kaiserswerthu (dnes část města Düsseldorf), byl její syn unesen skupinou světských a duchovních knížat, což fakticky znamenalo státní převrat. Organizátory tohoto bezprecedentního činu byli biskup Anno II. Kolínský, bavorský vévoda Ota a brémský biskup Adalbert, který se také následně ujal výchovy mladého krále i řízení státních záležitostí. Motivy hledá současná historiografie jednak v touze těchto knížat po moci, jednak ve snaze vymanit dospívajícího krále z mateřského vlivu.", "section_level": 2}, {"title": "Další život ovdovělé císařovny.", "content": "Císařovna o svá práva nebojovala a poté, co byl její syn prohlášen za plnoletého, se roku 1065 uchýlila se do kláštera Fruttuaria v Piemontu, později se vydala do Říma a navázala duchovní přátelství se sv. Petrem Damianim a italským mystikem Janem z Fécampu. Později se snažila působit na syna, aby se přiklonil k církevní reformě a v posledních letech života se snažila prostředkovat mezi ním a papežem Alexandrem II., roku 1074, při své poslední cestě za Alpy se snažila o usmíření mezi Jindřichem IV. a Rudolfem z Rheinfeldenu, bývalým manželem její dcery Matyldy († 1060, Rudolf byl roku 1077 zvolen vzdorokrálem proti Jindřichu IV.).", "section_level": 1}], "src_summary": "Anežka /Agnes/ z Poitou, někdy též uváděna jako Anežka Akvitánská (1025 – 14. prosinec 1077 v Římě) byla jako manželka římského císaře Jindřicha III. římská královna a císařovna a ve Svaté římské říši též poslední vdova-regentka na centrální úrovni.", "tgt_summary": "Agnes of Poitou, also called Agnes of Aquitaine or Empress Agnes ( – 14 December 1077), a member of the House of Poitiers, was German queen from 1043 and Holy Roman Empress from 1046 until 1056. From 1056 to 1061 she acted as Regent of the Holy Roman Empire during the minority of her son Henry IV.", "id": 2178252} {"src_title": "Pastala rozprostřená", "tgt_title": "Turnera diffusa", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Pastala rozprostřená je malý keř s malými žlutými květy se silnou vůní připomínající heřmánek. Je silně větvený a má hladké, oválné listy. Líc listů je světlá, na rubu je pýřitá žilnatina. Květy mají hořkou chuť a rostou z paždí listů. Kvete na konci léta a plodí malé, oválné, pukavé tobolky chutnající podobně jako fíky.", "section_level": 1}, {"title": "Areál rozšíření.", "content": "Rostlina roste na jihu Severní Ameriky, především v Mexiku a Texasu, a také ve Střední a Jižní Americe. V dnešní době se také pěstuje v Africe. Roste v savanách a pouštních oblastech.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Lidové léčitelství.", "content": "Damiána bývá nejčastěji užívána v podobě čaje na léčbu kašle, zácpy a deprese. Údajně také pomáhá na fibromyalgii, rozedmu plic, nízkou hladinu testosteronu, frigiditu, impotenci, neplodnost, menopauzu, Parkinsonovu nemoc a mnoho věcí souvisejících s pohlavními orgány.", "section_level": 2}, {"title": "Afrodiziakální a rekreační užití.", "content": "Damiána je v Mexiku používána jako tradiční ženské afrodisiakum. Čaj z damiány pijí ženy hodinu či dvě před pohlavním stykem kvůli lepšímu prožití aktu. Účinek bývá přisuzován aromatickým olejům rostliny a jejich dráždivosti. Zvýšení účinku lze dosáhnout kombinací s bobulemi floridské palmy Serenoa repens. Damiána se používá k výrobě mexického likéru, jež bývá někdy přidáván do margarity. Také se kouří a pak jsou její účinky podobné marihuaně, ale mírnější a více relaxační. Užívá se také jako náhrada tabáku při kouření marihuany. Má synergické účinky s mučenkou, kouření těchto dvou rostlin spolu vede k extrémní relaxaci a podporuje lucidní snění. Také bývá součástí bylinných cigaret.", "section_level": 2}], "src_summary": "Pastala rozprostřená (\"Turnera diffusa\", syn. \"Turnera aphorodisiaca\"), známá též jako damiána, je americký keř z čeledi mučenkovitých (\"Passifloraceae\") do které byl přeřazen po zrušení čeledě \"Turneraceae\" taxonomickým systémem APG III. Jeho listy se používají jako afrodisiakum.", "tgt_summary": "Turnera diffusa, known as damiana, is a shrub native to southern Texas in the United States, Central America, Mexico, South America, and the Caribbean. It belongs to the family Passifloraceae. ", "id": 941850} {"src_title": "Struska", "tgt_title": "Slag", "src_document": [{"title": "Metalurgické strusky.", "content": "V metalurgii vznikají strusky při zpracování roztavených tekutých kovů. Nekovové složky vsázky (okuje, korozní produkty, znečistěniny ap.), produkty vzniklé při metalurgických reakcích v tavenině, stržené částečky z vyzdívek ap. vyplouvají na povrch kovové lázně a vytvářejí více nebo méně souvislou vrstvu na povrchu taveniny. V metalurgii mají však strusky ještě další důležitou funkci. Na volbě optimálního struskotvorného režimu závisí nejen úspěch metalurgického pochodu, ale také náklady výroby. Zpracování tekutých kovů je značně komplexní termodynamický proces, který se odehrává v systému tavenina-struska-atmosféra. Tyto tři složky se vzájemně ovlivňují a dochází zde k výměně iontů na fázových rozhraních. Ke splnění této úlohy musí strusky vykazovat zcela určité a pro každý metalurgický pochod specifické vlastnosti. Nejdůležitější je dobrá tavitelnost za používaných teplot, chemická aktivita, schopnost absorbovat nežádoucí látky z taveniny, měrná hmotnost musí odpovídat daným podmínkám atd. Vlastnosti strusek jsou proto v hutích velice bedlivě sledovány a kontrolovány. Vlastnosti jako specifická hmotnost, viskozita roztavené strusky, povrchové napětí nebo napětí na fázovém rozhraní a elektrická vodivost strusek patří mezi další důležité parametry, které musí být respektovány. Dalším důležitým parametrem je bazicita strusek. Bazicita představuje poměr mezi kyselými a zásaditými složkami strusky – (CaO+MgO)/SiO. Základní informace o vlastnostech strusek lze odečíst z rovnovážných diagramů strusek. Jedná se zde většinou o tří – nebo vícesložkové diagramy. \"(Příklad viz obr.)\" Metalurgické strusky sestávají hlavně z kovových oxidů jako oxid křemičitý, silikáty, oxidy železa, oxid vápenatý atd. Před odléváním musí být struska z povrchu taveniny pečlivě odstraněna – stažena. Zbytky strusek mohou zhoršovat kvalitu vyráběných ingotů a odlitků jako nekovové vměstky především zhoršením mechanických vlastností výrobků. Mnohé strusky, zejména strusky ocelářské, slévárenské a strusky z výroby neželezných kovů obsahují sloučeniny kovů, které mohou být metalurgicky recyklovány. Tyto strusky se potom dále zpracovávají, například některé slévárenské strusky obsahují až 60% železa, které je možno magneticky separovat. Recyklování strusek tvoří významnou ekonomickou oblast hutní výroby. V roce 2003 bylo v USA vyrobeno více než 20 milionů tun strusek. Strusky obsahující vodou rozpustné chemické sloučeniny jako například odsiřovací strusky obsahující CaS nebo sloučeniny těžkých kovů musejí být deponovány na zvláště k tomuto účelu určených vodotěsných skládkách.", "section_level": 1}, {"title": "Železo a ocel.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Vysokopecní strusky.", "content": "Vysokopecní strusky musejí vykazovat takové chemické složení, které umožňuje, aby popel z koksu a hlušina železné rudy mohly opustit vysokou pec jako kompaktní tavenina. K tomuto účelu jsou do vsázky přidávány struskotvorné přísady jako vápenec, kazivec, křemen apod. \"Typické složení vysokopecní strusky v %\" Vysokopecní struska je po výstupu z pece granulována ve vodě na struskový granulát nebo struskovou vlnu. Granulát má dobré hydraulické vlastnosti a je přidáván do cementu nebo slouží k výrobě struskových tvárnic.", "section_level": 3}, {"title": "Ocelářské strusky.", "content": "Strusky při zpracování oceli se významně podílejí na metalurgických pochodech a jejich složení musí být vždy přizpůsobeno používanému procesu. Jejich chemické složení se mění v závislosti na principu metalurgického pochodu. Jiné jsou strusky pro odkysličení, pro odsíření, odfosfoření atd. Odfosfořovací struska z Thomasova konvertoru je používána pro svůj vysoký obsah fosfátů na výrobu hnojiv – tzv. Thomasovy moučky. Ocelářské strusky jsou většinou basické s basicitou 2-4.", "section_level": 3}, {"title": "Slévárenské strusky.", "content": "", "section_level": 3}, {"title": "Kupolní struska.", "content": "Při tavení litiny v kupolních pecích slouží struska v průběhu tavení k ochraně tekutého kovu před oxidací spalinami a umožňuje rafinaci tekutého kovu. Zdroje vzniku strusky jsou propal prvků kovové vsázky (Fe,Si,Mn), odtavování keramické vyzdívky kuplovny, písek, nečistoty a oxidy ulpělé na povrchu kovové vsázky, popel koksu a tavicí přísady (vápenec, křemen ap.). Celkové množství strusky bývá mezi 5 a 10 % hmotnosti kovové vsázky. Kuplovny pracují většinou v oblasti kyselých až neutrálních strusek s basicitou mezi 0,6 – 1,1. Zásaditá struska s basicitou 1,1 – 2,4 umožňuje účinné odsíření taveniny, ale zvyšuje neúměrně spotřebu koksu. \"Rozmezí chemického složení strusek v %\"", "section_level": 4}, {"title": "Struska indukčních elektrických pecí.", "content": "Elektrické indukční pece slouží v podstatě pouze k přetavování a struska zde má převážně jen funkci ochraňovat tekutý kov před oxidací. Během tavení vzniká malé množství strusky opalem vyzdívky a z nečistot ulpělých na vsázkovém materiálu. Tato struska se po natavení vsázky odstraní a nahradí skelnou ochrannou struskou.", "section_level": 3}, {"title": "Struska v elektrických obloukových pecích.", "content": "V závislosti na chemickém charakteru vyzdívky pece se pracuje buď s kyselou struskou, nebo struskou zásaditou. V kyselých struskách převládá složka SiO, v zásaditých struskách potom CaO.", "section_level": 3}, {"title": "Odsiřovací strusky.", "content": "Odsíření taveniny se provádí přídavkem karbidu vápníku CaC nebo směsí vápna a kazivce (CaF). Vzniklé strusky obsahují vodou rozpustné sloučeniny síry a v případě použití karbidu vápníku jeho aktivní zbytky. Strusky musejí být proto skladovány na zvláštních vodotěsných skládkách.", "section_level": 3}, {"title": "Strusky modifikace tvárné litiny hořčíkem.", "content": "Tyto strusky obsahují převážně MgO a SiO. Jejich chemické složení je závislé na použité technologii modifikace taveniny. Při použití předslitin mají strusky kyselý charakter, basicita pod 1. Při modifikaci kovovým hořčíkem leží basicita mezi 1,5 a 3. Tyto strusky mohou obsahovat také MgS a až 60% železa.", "section_level": 3}, {"title": "Neželezné kovy.", "content": "Při výrobě a přetavování neželezných kovů je hlavní problém naplynění tavenin a jejich odplynění. Zde se používají velice různorodé přísady do kovu samotného a strusky mají spíše ochranný charakter. Základní strusky obsahují SiO, CaO a FeO. Tyto strusky obsahují v mnoha případech větší koncentrace kovů a jsou proto recyklovány a tyto kovy se z nich separují a dále zpracovávají.", "section_level": 2}, {"title": "Strusky při spalování pevných paliv.", "content": "Spalováním pevných paliv v tepelných elektrárnách a spalovnách odpadů vzniká jako zbytkový produkt popel. Aby se zamezilo vytváření struskového kamene ve spalovacím prostoru, jsou tato topeniště zpravidla teplotně řízena tak, aby byl popel roztaven a mohl být odveden jako tavenina. Takto vzniklá struska je potom vedena do vodou chlazených komor, kde se granuluje. Granulovaná struska je podobně jako strusky metalurgické používána při stavbě silnic a na výrobu tvárnic. V některých provozech bývají proto k palivu přidávány struskotvorné přísady, které usnadňují tavení strusky.", "section_level": 1}, {"title": "Vulkanická struska.", "content": "Sopečnou strusku tvoří pórovité fragmenty pyroklastického materiálu bazaltového až andezitového složení, které jsou vyvrhovány z jícnu během explozivní erupce. Jednotlivé částice mají převážně velikost lapilli a jejich pórovitá struktura je dána množstvím unikajících vulkanických plynů v okamžiku jejich formování. Barva strusky je typicky tmavě šedá až černá, což je dáno poměrně velkým obsahem železa. Struska nejčastěji vzniká v průběhu strombolských erupcí a je základním stavebním materiálem sypaných kuželů. Rhyolitovým ekvivalentem sopečné strusky je pemza.", "section_level": 1}], "src_summary": "Struska je hrubozrnný materiál černého zabarvení s ostrými hranami a skelným leskem. Vzniká spontánně při vulkanické činnosti nebo jako vedlejší produkt mnoha termických a spalovacích průmyslových procesů. Strusky pocházející z lidské činnosti můžeme rozdělit na metalurgické, vznikající při tavení a rafinaci kovů, a strusky jako produkt spalování pevných paliv či odpadů.", "tgt_summary": "Slag is the glass-like by-product left over after a desired metal has been separated (i.e., smelted) from its raw ore. Slag is usually a mixture of metal oxides and silicon dioxide. However, slags can contain metal sulfides and elemental metals. While slags are generally used to remove waste in metal smelting, they can also serve other purposes, such as assisting in the temperature control of the smelting, and minimizing any re-oxidation of the final liquid metal product before the molten metal is removed from the furnace and used to make solid metal. In some smelting processes, such as ilmenite smelting to produce titanium dioxide, the slag is the valuable product instead of the metal.", "id": 214116} {"src_title": "Michel Barnier", "tgt_title": "Michel Barnier", "src_document": [{"title": "Politická kariéra.", "content": "Vystudoval ESCP Europe a byl zaměstnán v úřadu několika francouzských ministrů. Sám vstoupil do politiky ve svých 27 letech, kdy byl zvolen poslancem za neogaullistické Rassemblement pour la République (Sdružení pro republiku). Poslancem byl až do roku 1993, kdy se stal členem kabinetu. Byl šéfem kandidatury města Albertville na pořádání Zimních olympijských her 1992, po přidělení pořadatelství předsedal organizačnímu výboru spolu s Jean-Claudem Killym. O rok později se poprvé stal členem francouzské vlády, když nastoupil do úřadu ministra životního prostředí. V roce 1995 ho tehdejší premiér Jacques Chirac jmenoval státním sekretářem pro evropské záležitosti. V této funkci setrval do porážky pravice ve volbách v roce 1997. V této době, v letech 1995 až 1999, byl také senátorem za Savojsko. Následně poprvé nastoupil jako člen Evropské komise, v letech 1999 až 2004 vykonával funkci komisaře pro regionální politiku. Mezi 31. březnem 2004 a 2. červnem 2005 zastával úřad francouzského ministra zahraničních věcí ve vládě Jeana-Pierra Raffarina. Z tohoto úřadu byl odvolán v souvislosti se zamítnutím Evropské ústavy ve francouzském referendu. Od roku 2006 do roku 2009 byl místopředsedou Evropské lidové strany. Od roku 2007 byl francouzským ministrem zemědělství, v roce 2009 však tento post opustil, aby se opět mohl věnovat funkci evropského komisaře. V letech 2010–2014 byl Barnier komisařem pro vnitřní trh a služby v Evropské komisi vedené José Barrosem. Jmenován byl s cílem regulovat zejména finanční a bankovní trh, symbolizovaný londýnskou finanční čtvrtí City. Během svého působení ve funkci prosadil na čtyři desítky regulačních předpisů týkajících se bankovního a pojišťovacího sektoru a trhu. V roce 2013 prohlásil, že fiskální unie v Evropě musí vést i k užší politické unii pro všech 27 zemí, což vyvolalo odpor zejména ve Spojeném království. V roce 2014 se ucházel o post kandidáta Evropské lidové strany na předsedu Evropské komise, ale prohrál s Jeanem-Claudem Junckerem. V červenci 2016 byl jmenován hlavním vyjednavačem Evropské unie pro jednání s britskou vládou o modalitách vystoupení Spojeného království z EU. V té souvislosti byl připomínán jeho napjatý vztah ke Spojenému království od doby jeho působení ve funkci evropského komisaře pro vnitřní trh. Tehdy byl charakterizován jako pragmatický politik, více Evropan než Francouz. 19. března 2020 bylo oznámeno, že Barnier byl pozitivně testován na koronavirus, což značně ovlivní současná vyjednávání o dalších vztazích se Spojeným královstvím po již uskutečněném brexitu, která měla původně být uzavřena dohodou do konce roku 2020. Kvůli Barnierovu onemocnění byla vyjednávání dočasně přerušena, také z toho důvodu, že všichni členové delegací obou stran se museli uchýlit do karantény. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen prohlásila, že předepsaná lhůta pro dosažení dohody nebude stačit. Barnier je také členem komise Mezinárodního olympijského výboru pro udržitelnost a dědictví.", "section_level": 1}, {"title": "Soukromý život.", "content": "Michel Barnier je ženatý a má tři děti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michel Barnier (* 9. ledna 1951, La Tronche, Francie) je francouzský politik. Od července 2016 je hlavním vyjednavačem Evropské unie pro jednání s britskou vládou o modalitách vystoupení Spojeného království z EU (tzv. \"brexitu\").", "tgt_summary": "Michel Bernard Barnier (born 9 January 1951) is a French politician serving as the European Commission's Head of Task Force for Relations with the United Kingdom (UK Task Force/UKTF) since November 2019. He previously served as Chief Negotiator - Task Force for the Preparation and Conduct of the Negotiations with the United Kingdom under Article 50 TEU (Task Force 50/TF50) from October 2016 to November 2019. ", "id": 255531} {"src_title": "Aero Spacelines Super Guppy", "tgt_title": "Aero Spacelines Super Guppy", "src_document": [{"title": "Vývoj a popis.", "content": "První letoun verze označené Super Guppy nebo „SG“, byl postaven přímo z trupu letounu C-97J Turbo Stratocruiser, což byla vojenská verze dopravního letounu z 50. let 20. století Boeing 377 Stratocruiser. Trup byl prodloužen na délku 43 m a byla přestavěna horní část trupu. Trup dostal v řezu tvar balónu, přičemž v horní části měl průměr 7,6 m. Délka nákladového prostoru byla 28,8 m, přičemž šířka nákladové paluby zůstávala stále 2,7 m jako u původního letounu Stratocruiser. V návaznosti na úpravy trupu byly použity i jiné motory. Letoun Super Guppy používal turbovrtulové motory Pratt & Whitney T34-P-7 pro zvětšení výkonu a doletu. Byly upraveny i křídla a ocasní plochy. Letoun mohl nést náklad 24 545 kg a dosahoval cestovní rychlosti 300 mph (480 km/h). Druhá verze byla oficiálně známa pod označením Super Guppy Turbine nebo „SGT“, ačkoliv používala také turbovrtulové motory jako první varianta Super Guppy. Tato verze používala turbovrtulové motory Allison 501-D22C. Na rozdíl od předchozích letounů, byly hlavní části trupů těchto letounů postaveny od nuly. Stavbou trupů od samého počátku bylo umožněno společnosti Aero Spacelines rozšířit nákladovou palubu na 4 m. Celková délka nákladového prostoru byla zvětšena na 33,8 m. Vylepšení trupu a pohonu vedlo ke zvětšení užitečného nákladu na 24 700 kg. Všechna tato vylepšení v kombinaci s přetlakovou kabinou pro posádku dovolila lety ve vyšších letových hladinách, což umožňovalo letounům SGT přepravit více nákladu než jejich předchůdcům. Letoun SGT si z typu 377 ponechal pouze kokpit, křídla, ocasní plochy a hlavní podvozek. Přední podvozek byl převzatý z letounu Boeing 707 a byl otočený o 180 stupňů. To umožnilo jeho posunutí mírně dopředu, vyrovnání podlahy nákladového prostoru a zjednodušilo nakládku letounu. Na počátku 70. let 20. století byly dva letouny Super Guppy používány společností Airbus k dopravě částí dopravních letounů z externích výrobních závodů ke konečné montáži v Toulouse. V roce 1982 a 1983 byly ve Francii u společnosti UTA Industries postaveny další dva letouny, poté, co Airbus koupil práva na stavbu těchto letounů. Tyto čtyři letouny byly později nahrazeny stroji Airbus Beluga, které byly schopné přepravit náklad o dvojnásobné hmotnosti. Poslední vyrobený letoun SGT zůstává ve službě u NASA, kde slouží při přepravě velkých dílů kosmických lodí a raket. Letoun operuje z letiště Ellington Field v Houstonu, stát Texas, USA. Ostatní čtyři letouny jsou zakonzervovány – letoun SG v Pima Air and Space Museum, letecká základna Davis-Monthan, stát Arizona, USA, první SGT na letišti Bruntingthorpe Aerodrome, Spojené království, druhý SGT na mezinárodním letišti Toulouse Blagnac International Airport, Toulouse, Francie a třetí SGT v Finkenwerder, Německo.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "Aero Spacelines B-377-SG Super Guppy Aero-Spacelines B-377-SGT Super Guppy Turbine (Guppy 201)", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace (Super Guppy Turbine).", "content": "\"Technické údaje pocházejí z publikace „Encyclopedia of The World's Commercial and Private Aircraft“\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Aero Spacelines Super Guppy je velký transportní letoun s objemným trupem, který se používá pro přepravu nákladů velkých rozměrů. Letoun byl pokračovatelem typu Aero Spacelines Pregnant Guppy, který byl rovněž vyráběn společností Aero Spacelines. Bylo postaveno 5 strojů ve dvou variantách. Obě tyto varianty byly obecně označovány „Super Guppy“.", "tgt_summary": "The Aero Spacelines Super Guppy is a large, wide-bodied cargo aircraft that is used for hauling outsize cargo components. It was the successor to the Pregnant Guppy, the first of the Guppy aircraft produced by Aero Spacelines. Five were built in two variants, both of which were colloquially referred to as the \"Super Guppy\". ", "id": 1584303} {"src_title": "Clodius Albinus", "tgt_title": "Clodius Albinus", "src_document": [{"title": "Původ a kariéra.", "content": "Clodius Albinus pocházel ze senátorské rodiny usazené v severní Africe. Podle Historie Augusty se jeho otec jmenoval Ceionius Postumus a matka Aurelia Messalina, údaje, které moderní historiografie většinou pokládá za fikci. O počátcích Albinovy kariéry není nic důvěryhodného známo, první informace jsou k dispozici až z osmdesátých let 2. století, kdy se Albinus spolu s budoucím císařem Pescenniem Nigrem vyznamenal v bojích s Dáky. Později ho císař Commodus ustanovil dodatečně zvoleným konzulem (\"consul suffectus\") a vyslal jej jako místodržitele do Dolní Germánie (189–191) a do Británie (191–193).", "section_level": 1}, {"title": "Proklamace za \"caesara\".", "content": "Zavraždění Commodova nástupce Pertinaka vytvořilo v římské říši mocenské vakuum, neboť císař Didius Iulianus dosazený pretoriánskou gardou neměl respekt ani u senátu a obyvatel Říma, ani u jednotek rozmístěných v pohraničí. Tento stav byl dlouhodobě neudržitelný a v dubnu 193 proklamovaly legie v Panonii tamního místodržitele Septimia Severa za císaře a totéž vzápětí učinily i legie v Sýrii, které za imperátora zvolily Pescennia Nigra. Schylovalo se k občanské válce mezi několika pretendenty trůnu. Septimius Severus, který hodlal co nejrychleji táhnout na Řím, měl vážné obavy, jak se zachovají legie v západních provinciích – bylo jasné, že každá revolta v týlu by ohrozila jeho dosud vratké postavení. Zvolil za této situace diplomatické řešení a nabídl místodržiteli Británie Clodiu Albinovi, že ho jmenuje \"caesarem\" a svým spoluvládcem. Albinus poctu patrně ještě v dubnu 193 přijal.", "section_level": 1}, {"title": "Spoluvláda se Severem.", "content": "Počátkem června 193 ovládl Severus, zabezpečený neutralitou Clodia Albina a západních legií, bez větších potíží metropoli říše, nechal své kroky schválit senátem a ihned se vypravil na východ proti Pescenniu Nigrovi. Příští rok oficiálně stvrdil své spojenectví s Albinem tím, že spolu nastoupili řádný konzulát. Navenek byl Albinus prezentován jako Severův dědic, třebaže císař měl dva legitimní syny a potenciální nástupce. Dvojvládí Severus-Albinus bylo však vzdor všem proklamacím o svornosti jen dočasné, jednalo se o výsledek momentální politické konstelace, nikoli o dlouhodoběji pojatý svazek. To se jasně ukázalo po nečekaně rychlém vítězství Septimia Severa nad Nigrem, které v ničem neposílilo Albina, ale jen Severa. Nyní už Severus svého partnera nepotřeboval a Albinus si toho byl podle všeho velmi dobře vědom.", "section_level": 1}, {"title": "Rozkol a porážka.", "content": "V závěru roku 195 se Albinus přesunul z Británie do Galie, kde se někdy v prvních týdnech roku 196 nechal prohlásit za \"augusta\", tedy plnoprávného císaře. Severus na to reagoval povýšením svého staršího syna Caracally na \"caesara\" a usilovnými přípravami na střet se svým bývalým spojencem. Ačkoli rozhodný krok ke konfrontaci učinil jednoznačně Albinus, prameny se shodují v tom, že ho k tomu donutila Severova politika. V počínající občanské válce dosáhl zprvu větších úspěchů Albinus, jemuž se podařilo porazit Severova straníka Viria Lupa. Nepříznivě se v první fázi nevyvíjela ani bitva Lugduna, kde se srazily hlavní síly obou soupeřů, nakonec však boj rozhodla Severova jízda a prchající Albinus spáchal 19. února 197 sebevraždu. Nad jeho památkou dal Severus vyhlásit damnatio memoriae.", "section_level": 1}], "src_summary": "Decimus Clodius Albinus, jako císař \"Decimus Clodius Septimius Albinus\" (kolem 147 Hadrumentum, Afrika – 19. února 197 v Lugdunum, Galie), byl římský císař vládnoucí v letech 193–197, nejprve jako \"caesar\" (193–196), později jako \"augustus\" (196–197).", "tgt_summary": "Clodius Albinus (\"Decimus Clodius Ceionius Septimius Albinus Augustus\"; c. 150 – 19 February 197) was a Roman general, senator and usurper who claimed the imperial title several times between 193 and 197. He was proclaimed emperor by the legions in Britain and Hispania (the Iberian Peninsula, comprising modern Spain and Portugal) after the murder of Pertinax in 193 (known as the \"Year of the Five Emperors\"), and who proclaimed himself emperor again in 196, before his final defeat the following year.", "id": 180191} {"src_title": "RNáza", "tgt_title": "Ribonuclease", "src_document": [{"title": "Funkce.", "content": "RNázy plní v tělech organismů široké spektrum funkcí. Např. RNáza A je trávicí enzym přítomný v pankreatické šťávě, který umožňuje rozklad ribonukleových kyselin přítomných v potravě. V buňkách se spousta RNáz podílí na sestřihu pre-rRNA (u bakterií celá plejáda enzymů, jako je RNáza III, RNáza P, RNáza E, RNáza F, RNáza D, M16, M23 a M5). Podobné RNázy se uplatňují i ve výrobě tRNA. RNáza L se účastní interferonové imunitní odpovědi; po aktivaci této RNázy dojde k degradaci veškeré buněčné mRNA, což zastaví veškerou syntézu bílkovin. RNázy H štěpí RNA v DNA/RNA duplexech, tuto aktivitu má mimo jiné retrovirální reverzní transkriptáza.", "section_level": 1}, {"title": "Použití v laboratoři.", "content": "Na trhu je celá řada RNáz. RNáza A (izolovaná např. z hovězího pankreatu) se používá k odstranění RNA balastu při izolaci DNA nebo při jiné práci s DNA, či k tzv. ribonuclease protection assay. RNáza I a RNáza T1 mají podobné použití. RNáza H umožňuje degradaci RNA v DNA/RNA hybridních duplexech (např. po prvním kroku reverzní transkripce nebo poté, co byla na speciální úsek RNA připevněna nějaká sonda).", "section_level": 1}, {"title": "Obrana před RNázami.", "content": "RNázy jsou všudypřítomné – nachází se na všem, co přichází do kontaktu s prostředím: jsou na pylových zrnech, v prachu i na mastné stopě po otisku prstu. Jsou navíc velmi odolné, mohou proto kazit výsledky laboratorních experimentů, při nichž se pracuje s RNA. Proto se v RNA laboratořích dodržuje celá řada preventivních opatření proti RNázám. Pro práci s RNA se vyčleňuje speciální sada automatických pipet, které se pro jiné činnosti nepoužívají. Stejné pravidlo platí i pro chemikálie, pufry, laboratorní sklo a náčiní na elektroforézu, které se v RNA experimentech používají. Všechny chemikálie se obvykle rozdělují do malých alikvotů, aby nebylo nutno je opakovaně otevírat a zavírat (což by zvyšovalo riziko kontaminace RNázami). Do vody pro práci s RNA se přidává DEPC (diethylpyrokarbonát), jenž deaktivuje RNázy. Mnohdy se nasazují i další inhibitory RNáz. Nádobí nestačí jen autoklávovat, je vhodné ohřát ho na 300 °C po dobu až 4 hodin. Všechno plastové jednorázové nádobí musí být přísně čisté a certifikované pro práci s RNA.", "section_level": 1}], "src_summary": "RNáza (též ribonukleáza) je enzym ze skupiny nukleáz, který štěpí řetězce ribonukleové kyseliny (RNA). Umožňuje hydrolytické štěpení fosfodiesterové vazby v RNA. Byla popsána celá řada RNáz s různými vlastnostmi, několik z nich se používá v laboratoři. RNázy jsou obvykle proteinové povahy, pouze RNáza P je ribozym. Dají se rozdělit na exoribonukleázy, které štěpí od volného 5' nebo 3' konce, a endoribonukleázy, které štěpí uvnitř molekul.", "tgt_summary": "Ribonuclease (commonly abbreviated RNase) is a type of nuclease that catalyzes the degradation of RNA into smaller components. Ribonucleases can be divided into endoribonucleases and exoribonucleases, and comprise several sub-classes within the EC 2.7 (for the phosphorolytic enzymes) and 3.1 (for the hydrolytic enzymes) classes of enzymes.", "id": 2230136} {"src_title": "Emil Hácha", "tgt_title": "Emil Hácha", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Právník.", "content": "Narodil se v Trhových Svinech jako Emil Dominik Josef Hácha do rodiny berního úředníka Josefa Emanuela Háchy (1832–1884) a jeho manželky Marie Karolíny Pavlíny Háchové, roz. Klausové (1837–1914). Následně absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích. V roce 1895 promoval na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 1898 nastoupil k Českému místodržitelství v Praze. Roku 1902 se Hácha oženil s Marií Klausovou. Další právnické zkušenosti získal jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni mezi lety 1916–1918. Po vzniku Československa v roce 1918 se stal členem Nejvyššího správního soudu, který spolu s Ferdinandem Pantůčkem pomáhal založit. V roce 1920 obhájil svoji habilitační práci na Právnické fakultě UK, kde jako docent působil mezi lety 1924 a 1929. Po smrti Pantůčka byl v roce 1925 prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem jmenován druhým prezidentem NSS. Jako právník se stal ceněným pro svoje znalosti anglosaského zvykového práva a mezinárodního práva. V Československu byl člen legislativní rady vlády ČSR, člen České akademie a České učené společnosti. Jako uznání Háchových hodnot lze považovat členství u haagského rozhodčího soudu.", "section_level": 2}, {"title": "Prezident.", "content": "Velkou změnu pro Háchu přinesl rok 1938. Toho roku zemřela Marie Háchová, jeho žena, se kterou prožil harmonické manželství, a také se rozvedla jeho dcera. Druhá změna přišla po abdikaci Edvarda Beneše v důsledku mnichovské dohody a po přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na nátlak svého okolí 30. listopadu 1938 přijal funkci prezidenta Česko-Slovenské republiky. Důvody pro jeho volbu tkví v jeho dosavadní neutralitě a ve zkušenosti s vedením větší instituce (NSS). Představitelé ľudové strany, která se zmocnila vlády na Slovensku, tajně vyjednávali s nacisty o vyhlášení slovenské nezávislosti, proto v noci na 10. března Emil Hácha vyhlásil stanné právo a sesadil slovenskou autonomní vládu v čele s Jozefem Tisem a moc na Slovensku převzala s Háchovým souhlasem československá armáda. 14. března 1939 byl pozván do Berlína na jednání se špičkami Německé říše. Jakmile večer Hácha dorazil, byl úmyslně nucen čekat až 1:30 ráno příštího dne, až se Hitler dodívá na film. Po setkání mu bylo sděleno, že německá armáda je připravena napadnout Česko-Slovensko. Hitler dal Háchovi na výběr mezi podrobením českých zemí německé branné moci ve formě Protektorátu nebo vojenskou invazí a válkou. Hácha opakovaně vzdoroval Hitlerovu nátlaku a odmítal přijmout potupné podmínky předání moci, až ve 4 hodiny ráno, kdy Göring pohrozil bombardováním Prahy, Hácha utrpěl infarkt. Po přivolání lékařské pomoci, v kritickém stavu, dokument podepsal a informoval Prahu o rozhodnutí. Večer vyrazil do Prahy vlakem, který byl nacisty úmyslně zpožděn, aby Hitler dorazil do Prahy dříve. Hácha v 19:30 vstoupil do Pražského hradu poprvé jako státní prezident, za asistence vojáků SS. Hácha se mylně domníval, že němečtí nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v mnoha případech úspěšně. Byl iniciátorem vzniku Národního souručenství, které mělo být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu. V červnu 1940 v reakci na porážku Francie hitlerovskými vojsky odsoudil „klamnou orientaci zahraniční politiky“ v období první republiky a „překonané liberalisticko-demokratické myšlení“. Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 a zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše se Hácha dostal pod zvýšený tlak okupantů. Osudovým zlomem v jeho životě se stal atentát na Reinharda Heydricha, který v květnu 1942 provedli českoslovenští výsadkáři. Terorizování českého národa během heydrichiády a osobní nátlak nacistů v čele s Karlem Hermannem Frankem a ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem podlomily zdravotní a duševní stav státního prezidenta. Podle některých historiků měl Hácha rezignovat po zatčení premiéra Eliáše nebo po atentátu na Heydricha a následných represích. Od této chvíle nacisté zlomeného Háchu využívali jako symbol propagovaného „protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše“. Nejvyšší úrovně dosáhlo toto zneužití po atentátu na Heydricha a jeho smrti, přičemž tyto události vyšly do stejného období jako státní oslavy Háchových 70. narozenin. V rozhlasovém projevu ze dne 30. května 1942 ostře odsoudil jak atentát, tak i činnost Benešovy exilové vlády. V době, kdy nacisté vypálili Lidice a Ležáky a občané na masových shromážděních vyjadřovali svou podporu Německé říši, přijal Hácha osobní dar Adolfa Hitlera – luxusní automobil Mercedes – a vyšla obsáhlá publikace \"Jihočech Emil Hácha\" (její obrazovou část vytvořil významný reportér Karel Hájek, grafickou úpravu vytvořil Jiří Trnka). 3. července 1942 se na Václavském náměstí v Praze konala manifestace české loajality vůči Německé říši, které se zúčastnilo 200 000 občanů v čele s Háchou a Moravcem. Háchovo zdraví se vlivem pokračující arteriosklerózy rychle zhoršovalo, proto přestal být pro německé okupanty zajímavý. Hácha ztratil nejen důvěru domácího odboje a londýnské exilové vlády, ale i okupantů a jejich přisluhovačů. 13. května 1945 byl Emil Hácha na příkaz Václava Noska zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel. Někdy se jako datum úmrtí mylně označuje 1. červen.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Velká část Háchovy literární pozůstalosti a fotografická dokumentace o něm jsou dnes uchovány v Archivu Kanceláře prezidenta republiky. Pamětní deska připomínající návštěvu prezidenta Háchy dne 14. května 1941 byla odhalena v roce 2017 ve Slaném. Česká pošta vydala v roce 2018 poštovní známku s portrétem Emila Háchy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Emil Dominik Josef Hácha (12. července 1872 Trhové Sviny – 27. června 1945 Praha) byl český právník a politik. Během let 1925–1938 působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. V listopadu 1938 byl zvolen prezidentem pomnichovské Česko-Slovenské republiky. Po rozbití zbytku Československa a vytvoření protektorátu Čechy a Morava nacistickým Německem ke dni 15. března 1939 byl učiněn protektorátním státním prezidentem a zůstal jím až do zániku protektorátu v květnu 1945. Méně známá je jeho činnost právně-teoretická, literární a překladatelská.", "tgt_summary": "Emil Dominik Josef Hácha (12 July 1872 – 27 June 1945) was a Czech lawyer, the third President of Czechoslovakia from 1938 to 1939. From March 1939, his country was under the control of the Germans and was known as the Protectorate of Bohemia and Moravia.", "id": 1901455} {"src_title": "Kim Ki-duk", "tgt_title": "Kim Ki-duk", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se 20. prosince 1960 v Bonghwě v provincii Kjongsangbuk-do. Když mu bylo devět, přestěhovala se jeho rodina do Soulu, kde studoval zemědělskou školu. V sedmnácti letech ze školy odešel a začal pracovat v továrnách. Mezi lety 1980 a 1985 sloužil u námořní pěchoty, další dva roky strávil v kostele pro zrakově postižené, uvažuje o možnosti stát se knězem. V roce 1990 utratil úspory za letenku do Paříže, kde dva roky na ulicích prodával své obrazy. V Paříži také poprvé navštívil kino, kde jej podle vlastních slov zejména zaujaly filmy \"Mlčení jehňátek\" a \"Milenci z Pont-Neuf\". Po návratu do Koreje své nové zaujetí pro film ventilovat psaní scénářů do místních soutěží. Roku 1993 vyhrál hlavní cenu Vzdělávacího institutu pro scenáristiku za scénář \"Malíř a zločinec odsouzený k smrti\". O rok později vyhrál třetí cenu v soutěži Korejské filmové rady za scénář \"Dvojí expozice\" a v roce 1995 první cenu v téže soutěži za \"Jaywalking\". V roce 1996 debutoval režií filmu \"Krokodýl\", o muži žijícím v Soulu na břehu řeky Han, který zachrání ženu pokoušející se o sebevraždu. Posléze ji zneužívá a vyvine se mezi nimi podivný vztah. Film se promítal na filmovém festivalu v Pusanu, který tak pomohl odstartovat Kimovu mezinárodní kariéru. Od té chvíle natáčí dva nízkorozpočtové filmy ročně, maje reputaci rychlého a efektivního tvůrce. Jeho třetí film, \"Modrá brána\" se promítal v Karlových Varech. Zásadní průlom přinesl \"Ostrov\", vybraný v roce 2000 do soutěže Benátského filmového festivalu. Tam získal reputaci kontroverzního a šokujícího díla, když při sledování scény zahrnující rybářské háčky omdlela italská novinářka. Přestože film nezískal žádnou cenu poroty, Kim Ki-duk díky němu vešel ve známost v evropských kruzích. V následujících letech byly jeho filmy dále přijímány na známé festivaly (\"Address Uknown\" se promítal v Benátkách, \"Bad Guy\" v Berlíně). \"Bad Guy\" se také stal režisérovým prvním komerčním hitem. V dalším snímku \"Pobřežní hlídka\" hrál známý korejský herec Jang Dong-gun (jediná hvězda obsazená do Kimova filmu), dílo ale nedostálo očekáváním. S devátým, buddhisticky zaměřeným \"Jaro, léto, podzim, zima... a jaro\" přišel výrazný posun v Kimově tvorbě. Přestože se dále soustřeďuje na postavy na okraji společnosti, začíná zdůrazňovat témata vykoupení a odpuštění, a ve filmech se objevuje méně násilí. Mírnější styl filmů se setkal v zahraničí s úspěchem: v roce 2004 Kim Ki-duk cenu za režii v Berlíně za \"Samaritánku\" a v Benátkách za \"3-iron\". Natáčení obou filmů trvalo přibližně dva týdny. Za jeho podstatné filmařské kvality bývá zpravidla považován talent na působivé záběry a schopnost tvořit poutavé příběhy téměř bez dialogů. Obě tyto vlastnosti jeho dílo zpřístupňují mezinárodnímu publiku. Přestože se v posledních letech dříve negativní vnímání u korejské kritiky zlepšilo, jsou názory stále značně rozpolcené, zejména kvůli jeho zobrazení ženských postav. Kim Ki-duk je ale v každém případě jeden z nejslavnějších a nejvýraznějších korejských režisérů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kim Ki-duk, korejsky 김기덕 nebo 金基德, (* 20. prosince 1960, Bonghwa, Jižní Korea) je korejský filmový režisér. Za své filmy získal ceny na filmových festivalech v Benátkách (2004, \"3-iron\", cena FIPRESCI, Malý zlatý lev), Berlíně (2004, \"Samaritánka\", Stříbrný medvěd za režii), Locarnu (2003, \"Jaro, léto, podzim, zima... a jaro\", několik různých cen), San Sebastianu (2003, \"Jaro, léto, podzim, zima... a jaro\", cena publika; 2005, \"3-iron\", cena FIPRESCI) a Karlových Varech (2002, \"Pobřežní hlídka\", cena FIPRESCI).", "tgt_summary": "Kim Ki-duk ( ; born December 20, 1960) is a South Korean filmmaker noted for his idiosyncratic art-house cinematic works. His films have received many distinctions in the festival circuit, making him one of the most important contemporary Asian film directors. Major festival awards include Golden Lion at 69th Venice International Film Festival for \"Pietà\", Silver Lion for Best Director at 61st Venice International Film Festival for \"3-Iron\", Silver bear for Best Director at 54th Berlin International Film Festival for \"Samaria\" and Un Certain Regard prize at 2011 Cannes Film Festival for \"Arirang\". His most widely known feature is \"Spring, Summer, Fall, Winter... and Spring\" (2003), included in film critic Roger Ebert's Great Movies. Two of his films served as official submissions for Academy award for best foreign language film as South Korean entries. He has given scripts to several of his former assistant directors including Juhn Jai-hong (\"Beautiful\" and \"Poongsan\") and Jang Hoon (\"Rough Cut\").", "id": 909974} {"src_title": "Louis Berthier", "tgt_title": "Louis-Alexandre Berthier", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Život před rokem 1789.", "content": "Od malička byl svým otcem - vrchním velitelem topografického oddělení armády v časech Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. - veden k vojenské kariéře. Ve 13 letech vstoupil do armády. Z královské topografické kanceláře pak přešel k aktivní vojenské službě, nejprve jako poručík generálního štábu, později jako kapitán dragounů. Během americké války za nezávislost sloužil od r.1780 v armádním expedičním sboru generála Jeana Rochambeaua pod Lafayettem. Roku 1789 byl králem Ludvíkem XVI. jmenován generálmajorem Národní gardy ve Versailles a opakovaně prokázal královské rodině dobré služby.", "section_level": 2}, {"title": "Revoluce.", "content": "Poznal, že revoluce nabízí mladým talentům velké možnosti a tak se brzy stal zásluhou odvahy, chladné mysli a především vynikajících topografických znalostí a zkušeností šéfem štábu Lafayetta, Lucknera a Custina. Během hrůzovlády, aby nevzbudil podezření, odešel do války ve Vendée. Jeho osobní odvaha při obraně Saumuru dne 12. června 1793 mu zajistila pochvalnou zmínku ve zprávě komisaře armády Konventu. Přesto byl jako bývalý královský důstojník podezřelý, a proto odešel z armády a žil na statku svého bratra.", "section_level": 2}, {"title": "Ve službách Napoleona Bonaparta.", "content": "Po 9. termidoru byl jmenován vedoucím štábu gen. Kellermanna. Tam si vydobyl pověst vynikajícího odborníka a generál Bonaparte si jej vybral jako velitele štábu Italské armády během kampaně 1796-1797. Počínal si velmi dobře i jako divizní generál v bitvách u Mondovy (22. dubna 1796), Lodi (10. května 1796), Codogna (9. května 1796), a Rivoli (14. ledna 1796). Provázel generála Bonaparte do Egypta v kampani 1798-1799 a s ním se i vrátil do Francie. Plně podporoval jeho akce k převzetí moci a po 18. brumaire se stal ministrem války. S jeho jménem pak jsou spojeny realizace tažení roku 1800 (bitva u Marenga) i tažení roku 1805 s Napoleonovými geniálními tahy - ulmským manévrem, letem orla a posléze lvím skokem v bitvě u Slavkova. Dne 18. května 1804 byl jmenován maršálem Francie, roku 1806 byl jmenován suverénním knížetem-vévodou neuchâtelským a valenginským, roku 1809 pak knížetem z Wagramu. Roku 1808 se (poté co řadu let žil s markýzou Viscontiovou) stal Berthier manželem Alžběty Bavorské, neteře bavorského krále Maxmiliana I. Zahrnut vysokými příjmy a dary (stal se mj. majitelem zámku Chambord), zastupoval císaře i při Napoleonově sňatku s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou per procurationem ve Vídni roku 1810. Byl pravou rukou císaře Napoleona na všech dalších taženích až do roku 1814, kdy byl v bitvě u Brienne raněn a nabyl přesvědčení, že další odpor je proti zájmům Francie. Patřil ke skupině maršálů, kteří přesvědčili císaře, aby abdikoval. Poté se dal k dispozici Ludvíkovi XVIII., který ho 4. června 1814 jmenoval pairem Francie. Za sto dní se nepřidal k Napoleonovi, doprovodil krále do Gentu a poté odjel na svá bavorská panství – „ Nechtěl se bít proti Francii za krále, ani proti králi za císaře“ (Chardigny).", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Dne 1. červen 1815 pak za nejasných okolností tragicky zemřel pádem z okna druhého patra bamberského zámku. Na místě neštěstí je dodnes pamětní deska. Je pohřben v kryptě bavorských králů kostela na břehu Tegernsee.", "section_level": 2}, {"title": "Odkaz.", "content": "Jeho význam pro moderní válečné umění je obrovský: stal se zakladatelem moderní štábní práce - štáb rozdělil do 5 oddělení, odpovídajících racionálním potřebám armády, která v zásadě nezměněna zůstala ve francouzské armádě dalších 140 let, projevil se jako organizátor a vojenský plánovač zcela nového – dosud neviděného rozměru. Zcela přeorganizoval zásobování armády, byl tvůrcem armádní logistiky v moderním pojetí. Napoleonovy myšlenky a globální disposice převáděl do stručných, přesných rozkazů a s císařem vytvořil dvojici, která změnila dějiny vojenské strategie.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Alexandre Berthier (20. listopadu 1753 Versailles – 1. června 1815 Bamberg za nejasných okolností) byl napoleonský velitel, dosáhnuvší hodnosti Maršál Francie, suverénní kníže z Neuchâtelu, kníže z Wagramu a vévoda z Valanginu.", "tgt_summary": "Louis-Alexandre Berthier (20 November 1753 – 1 June 1815), 1st Prince of Wagram, Sovereign Prince of Neuchâtel, was a Marshal of the Empire doubling as Minister of War and chief of staff to Napoleon. Born into a military family, he served in the French Army and survived suspicion of monarchism during the Reign Of Terror, before a rapid rise in the ranks during the French Revolutionary Wars. Although a key supporter of the coup against the Directory that gave Napoleon supreme power, and present for his greatest victories, Berthier strongly opposed the progressive stretching of lines of communication during the Russian campaign. Allowed to retire by the restored Bourbon regime, he died of unnatural causes shortly before the Battle of Waterloo. Berthier's reputation as a superb operational organiser remains strong among current historians.", "id": 1860058} {"src_title": "Matyáš Gallas", "tgt_title": "Matthias Gallas", "src_document": [{"title": "Život a činnost.", "content": "Svou závratnou vojenskou kariéru začínal jako podkoní. Od roku 1618 bojoval ve službách Katolické ligy. V roce 1627 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Generalissimus Valdštejn si všiml jeho přirozené autority a přijal ho do svého vojska, takže roku 1628 přešel z bavorských do císařských služeb, kde se vypracoval se na velitele pěšího pluku. 10. března 1632 byl povýšen do říšského hraběcího stavu. 8. ledna 1934 zradil Albrechta z Valdštejna, který byl v Chebu zavražděn. Údajně mu za vraždu Valdštejna byla vyplacena finanční odměna 500 000 zlatých a dostal jeho frýdlantské panství a část statků po rodu Trčků včetně Smiřic (nástupce Trčkovského dominia Adam Erdman Trčka z Lípy a jeho švagr Vilém Kinský byli rovněž zavražděni v Chebu). V roce 1635 obdržel titul vévoday. Po úspěšné bitvě u Nördlingenu jmu bylo svěřeno vrchní velení nad císařskou armádou, které držel do roku 1639. Pod jeho velením v letech 1643 až 1644 jeho vojsko získalo pověst nejkrutější a nejnásilnější armády. Nicméně budoucí vývoj jeho vojenské kariéry je nedobrý a dokonce bude nazýván ničitelem armád, protože jeho neopatrnost a opilectví zahubí mnoho vlastních vojáků, jak tomu bylo zvláště při jeho katastrofálních taženích v letech 1637, 1638, a 1644, kdy pokaždé dojde k těžkému krveprolití a zdecimování vojska. Gallas byl dvakrát ženatý a měl mnoho dětí. Jeho dominium zdědil prvorozeny syn František Ferdinand z Gallasu (1635-1697).", "section_level": 1}, {"title": "Majetek.", "content": "Podobně jako ostatní vojevůdci třicetileté války i Gallas nashromáždil velký majetek. Byl pánem Frýdlantu, Liberce, Smiřic a Hořiněvsi. Při dělení bývalého trčkovského dominia došlo ke sporům o dvůr v Libníkovicích, které patřily někdy ke správě opočenské (Trčkové je koupili od Šárovců ze Šárova), jindy ke správě smiřické. Nakonec budou Libníkovice roku 1639 přiděleny k panství mocnějšího a vlivnějšího Gallase. V roce 1635 získal italské vévodství Lucera v království Neapolském a titul španělského granda.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jeho manželkou byla Dorothea Anna hraběnka z Lodronu († 23. května 1666 v Moravském Krumlově), dcera Filipa Jakuba hraběte z Lodronu a Viktorie hraběnky Collaltové.", "section_level": 1}], "src_summary": "Matyáš hrabě Gallas (italsky \"Matthias di Gallasso\", německy \"Matthias Graf von Gallas zum Schloß Campo und Freyenthurn\", 17. října 1588, Trident – 25. dubna 1647, Vídeň) byl císařský generál za třicetileté války a vévoda. Pocházel z česko-italského rodu Gallasů.", "tgt_summary": "Matthias Gallas, Graf von Campo und Herzog von Lucera (Count of Campo, Duke of Lucera) (Matteo Gallasso; 1584 in Trento – 1647 in Vienna), was an Austrian soldier, who first saw service in Flanders, then in Savoy with the Spaniards, and subsequently joined the forces of the Catholic League as captain during the Thirty Years' War.", "id": 1503483} {"src_title": "DRB řada 52", "tgt_title": "DRB Class 52", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Již v prvních letech 2. světové války se začal v Německu projevovat nedostatek surovin. Válečná expanze vyžadovala zajištění železniční dopravy v Německu i na dobytých územích. Lokomotivky však nebyly schopné dodávat požadovaná množství lokomotiv. Naléhavě se proto hledala konstrukce lokomotivy, jejíž výroba by byla méně náročná materiálově i z hlediska pracnosti, a zároveň spolehlivě zajistila i vojenské přepravy na méně kvalitních tratích na dobytých územích, a to i v zimních podmínkách. Berlínská firma Borsig dokončila 12. 9. 1942 lokomotivu 52.001, s níž vzápětí podnikla (spolu s lokomotivou 50.377, šesti nákladními a dvěma osobními vozy zjednodušené konstrukce) 5 000 km dlouhou jízdu po Evropě, při které navštívili význačné lokomotivky na obsazených územích.", "section_level": 1}, {"title": "Konstrukce.", "content": "Konstrukce lokomotivy vycházela z osvědčené řady 50, s níž měla shodné rozměry pojezdu. Lokomotiva ř. 50 se skládala z cca 6 000 součástí a její výroba zabrala 20 000 h. Řada 52 obsahovala cca 5 000 součástí, z toho cca 3 000 zjednodušených, a její výroba zabrala asi 15 000 hodin. Přitom se dosáhlo úspory 16 % oceli, 90 % mědi (ve srovnání s lokomotivou s měděným topeništěm) a 92 % cínu. K výrobě vanového tendru postačilo o 23 % méně oceli a jeho pracnost byla ve srovnání s klasickým tendrem poloviční. Rám lokomotivy byl plechový s vypalovanými odlehčovacími otvory bez opracování. Nápravová ložiska neměla stavěcí klíny. Tyče (spojnice, ojnice atd.) byly svařené z výkovků hlav a válcovaných profilů. Přetlakové ventily na válcích byly nahrazeny litinovými destičkami. Kotel s ocelovým topeništěm měl jediný parní dóm a jediný písečník. Byl vynechán předehřívač vody i napájecí čerpadlo, v budce se nacházely dva sací napáječe. Kotel měl jediný stavoznak a dva zkoušecí kohouty. Veškerá zařízení a potrubí byla pečlivě tepelně izolovaná. Budka lokomotivy byla zcela uzavřená a spojení s tendrem bylo zakryté kruhovým měchem. Čelní okna byla hranatá a boční okno bylo (kromě dveří) pouze jedno na každé straně. Tendr lokomotivy byl většinou vanový typu 2 ́2 ́ T 30 nebo 2 ́2 ́ T 32. Konstrukce tohoto tendru vychází z kotlového vozu se samonosným kotlem, horní polovina kotle je vynechána a na místo ní je v přední části zabudován zásobník uhlí. Spojení lokomotivy s tendrem bylo provedeno s předpětím, což umožnilo jízdu maximální rychlostí i tendrem napřed. Lokomotivy dostávaly z výroby i v provozu i jiné typy tendrů, typickým pro tuto řadu byl i rámový tendr 4 T 30 z Floridsdorfu.", "section_level": 1}, {"title": "Parametry.", "content": "Lokomotiva měla indikovaný výkon 1 620 koní. Na vodorovné trati utáhla vlak o hmotnosti 635 t rychlostí 80 km/h, na stoupání 10 ‰ 565 t rychlostí 40 km/h a na 20 ‰ 475 t rychlostí 25 km/h.", "section_level": 1}, {"title": "Poválečný vývoj.", "content": "Jelikož byly lokomotivy ř. 52 vyráběny v mnoha továrnách, a to včetně těch, které se nacházely na obsazených územích, zůstalo po skončení války na mnoha místech Evropy mnoho nedokončených lokomotiv a jejich dílů. Z těchto zásob byly i po skončení války v různých zemích nadále dokončovány další stroje této řady. Kromě toho mnoho železničních správ v zemích za války obsazených Německem získalo další lokomotivy řady 52 tak, že byly v těchto zemích zanechány, anebo je převzaly v dalších letech jako válečnou kořist.", "section_level": 1}, {"title": "Německá demokratická republika.", "content": "Deutsche Reichsbahn (Německé říšské dráhy) se bez robustních strojů řady 52 dlouho nedokázaly obejít. Převzaly celkem 1150 strojů této řady a postupně je zdokonalovaly, resp. odstraňovaly některá válkou podmíněná zjednodušení konstrukce. V 50. letech prošlo 69 lokomotiv generální opravou. Při ní byl dosazen nový, svařovaný skříňový kotel a směšovací předehřívač před komín - dýmnice byla o 200 mm prodloužena. Lokomotivy s plechovými rámy obdržely stavěcí klíny, které byly do té doby použité jen u lokomotiv s trámcovými rámy.", "section_level": 2}, {"title": "Řada 52.80 DR.", "content": "Následně bylo 200 lokomotiv řady 52 zařazeno do rozsáhlého modernizačního programu. Tyto lokomotivy dostaly nové, výkonnější kotle, které byly zaměnitelné s řadou 50.35. Rámy lokomotiv byly těmto kotlům přizpůsobeny, proto byly použity jen lokomotivy s plechovými rámy. Nejnápadnější rozdíly byly ve výrazně vyšším počtu vymývacích otvorů v zadní části kotle, druhý písečník a kvůli rozměrnějšímu kotli i nová čelní stěna budky s oválnými okny. Rekonstruované lokomotivy byly označeny řadou 52.80 a vydržely v provozu až do úplného konce parní trakce v Německé demokratické republice. V 80. letech ještě sloužily v Horní Lužici a poslední provozuschopné lokomotivy používané k předtápění souprav v Berlíně Schöneweide byly vyřazeny v roce 1993.", "section_level": 3}, {"title": "Řada 52.90 DR.", "content": "Některé parní lokomotivy DR byly kvůli poválečnému nedostatku černého uhlí vybaveny vytápěním hnědouhelným prachem. Na počátku 50. let bylo takto upraveno v dílnách ve Stendalu i 25 lokomotiv řady 52. Tyto lokomotivy se nápadně odlišovaly od původního provedení dozadu otevřenou budkou strojvedoucího a upraveným vanovým tendrem se zvýšenou vanou a nádrží na uhelný prach usazenou v uhláku. Pro zvýšení akčního rádia a z důvodů omezeného počtu výtopen vybavených zařízením pro zbrojení práškovým uhlím mohly být tendry propojeny s připojeným nádržkového vozem s uhelným prachem. Se zavedením nového značení byla těmto lokomotivám určena zvláštní řada 52.90, přičemž první číslice původního čtyřmístného pořadového čísla byla nahrazena devítkou. Poslední zachovaný stroj této řady – 52 9900-3 (ex 52 4900) vlastní Dopravní muzeum v Drážďanech a je v neprovozním stavu zapůjčen muzeu DB v Halle, kde o něj pečují dobrovolníci.", "section_level": 3}, {"title": "Německá spolková republika.", "content": "Deutsche Bundesbahn převzaly téměř 700 lokomotiv řady 52. Jelikož ale po roce 1945 převzaly i většinu moderních lokomotiv přesunutých do východního Německa, mohly se brzy válečných lokomotiv vzdát. Poslední lokomotiva řady 52 z poválečné produkce zde byla vyřazena již v říjnu 1962.", "section_level": 2}, {"title": "Nové obsazení řady 052 u DB.", "content": "Jelikož při přechodu na nový systém značení lokomotiv byly již prakticky všechny lokomotivy řady 52 vyřazené, rozhodly se DB přečíslovat řadu 50 na řady 050 – 053 tak, že původní první číslice čtyřmístného inventárního čísla se stala poslední číslicí řadového označení. Tak vznikla i řada 052, kterou byly označeny lokomotivy původních čísel 50 2000 – 50 2999 (resp. ty z nich, které se dočkaly přečíslování), nikoli lokomotivy původní řady 52. K omylům v identifikaci přispívá i skutečnost, že DB dosazovaly jako náhradu za kotle lokomotiv řady 50 postižené stárnutím materiálu nevyužité kotle vyřazených lokomotiv řady 52. Při sjednocení číslování lokomotiv DR a DB začátkem 90. let byly lokomotivy řad 52.1 a 52.80 DR, které nebyly muzejní, označeny také řadou 052", "section_level": 3}, {"title": "Belgie a Lucembursko.", "content": "Lokomotivy, které po válce zůstaly v Belgii, byly označeny řadou 26. Jednalo se o lokomotivy, které začaly být vyráběny v Belgii teprve v roce 1945 a které byly dodány až po válce. Celkem se jednalo o 100 lokomotiv – 26.001 až 26.100, z nichž dest převzaly v roce 1946 CFL. Dále zařadily SNCB do svého parku i tři lokomotivy s kondenzačními tendry jako řadu 27. Tyto lokomotivy byly v roce 1950 vráceny DB, poslední lokomotiva řady 26 dojezdila v Belgii v roce 1963. Lucemburské železnice označily lokomotivy z Belgie řadou 56 a k nim koupily dalších deset lokomotiv téhož typu vyrobených francouzskou lokomotivkou Graffenstaden. Nejpozději v roce 1965 dojezdila v Lucembursku poslední lokomotiva této řady.", "section_level": 2}, {"title": "Rakousko.", "content": "V Rakousku se po skončení války nacházelo přes 700 lokomotiv řady 52. Poté, co byly mnohé z nich zrušeny, vráceny, vyměněny a zabaveny, zůstalo jich 307 Rakouským spolkovým drahám. Rakouským lokomotivám zůstala původní řada 52 i původní inventární čísla, pouze 37 lokomotiv s trámcovými rámy bylo přeznačeno na řadu 152. Jednalo se o zdaleka nejrozšířenější typ parní lokomotivy v poválečném Rakousku a sloužily nejen v nákladní, ale i v osobní dopravě v čele všech druhů vlaků, včetně mezinárodních rychlíků. Rakouské dráhy prováděly na mnoha těchto lokomotivách výrazné rekonstrukce – asi polovina z nich dostala dyšnu Giesl, třetina kabinový tendr (ve vlaku nemusel být řazen služební vůz), čtyřicet strojů bylo vybaveno Heinlovým směšovacím předehřívačem napájecí vody. Pravidelný provoz lokomotiv této řady, které byly zároveň posledními normálněrozchodnými parními lokomotivami v pravidelném provozu v Rakousku (s výjimkou erzberské ozubnicové dráhy), byl u ÖBB ukončen na přelomu let 1976/77 a o něco později i u ROeEE (GySEV) a GKB. Několik lokomotiv se zachovalo jako muzejní a několik dalších lokomotiv, původně provozovaných DR nebo JŽ bylo do Rakouska dovezeno.", "section_level": 2}, {"title": "Francie.", "content": "SNCF označily svých 42 lokomotiv tohoto typu jako řadu 150 Y. Lokomotivy 1 - 17 byly postaveny až po válce v lokomotivce v Graffenstadenu, ostatní nesly původní německá inventární čísla. Poslední čtyři byly vyřazeny 7. dubna 1957. V současné době se na území Francie nachází 5 lokomotiv řady 52, které jsou většinou využívány pro vozbu nostalgických vlaků.", "section_level": 2}, {"title": "Norsko.", "content": "Norské dráhy převzaly celkem 74 lokomotiv řady 52, které se po skončení války nacházely na území Norska, a označily je řadou 63, přičemž lokomotivám zůstala původní inventární čísla. Šest z nich bylo rekonstruováno na olejové topení. Poslední lokomotivy této řady byly vyřazeny v roce 1970 při ukončení parního provozu v důsledku postupující elektrizace. Lokomotiva 2770 zůstala zachována.", "section_level": 2}, {"title": "Sovětský svaz.", "content": "Lokomotivy řady 52 se začaly v Sovětském svazu objevovat již od roku 1943 tak, jak je na zpátky dobytých územích zanechávala německá armáda. Po válce získal Sovětský svaz další lokomotivy, jako válečnou trofej, takže jejich celkový počet dosáhl cca 2200 kusů, z toho asi 2000 provozuschopných. Lokomotivy byly označeny řadou ТЭ – trofejní, svými charakteristikami odpovídající řadě Э. Většina z nich byla přerozchodována na 1524 mm, zbytek zůstal pro obsluhu normálněrozchodných kolejí v pohraničních stanicích, zejména v Kaliningradské oblasti. Po válce bylo ještě dalších 36 strojů této řady postaveno z dílů zničených lokomotiv v ivano-frankovských železničních dílnách. Tyto stroje dostaly inventární čísla od 8001 výše. Lokomotivy ТЭ sloužily u SŽD až do poloviny 70. let. V 60. letech jich bylo asi 700 předáno železnicím evropských socialistických zemí. V 70. letech byla velká část vyřazených lokomotiv předána průmyslovým podnikům. Lokomotivy ТЭ byly v provozu u personálu oblíbené, ale jako velký nedostatek byl pociťován nízký výkon při topení domácím, málo výhřevným uhlím. Lokomotivy měly přezdívku \"teška\" nebo \"frau\" (německy paní). V Rusku a zemích bývalého Sovětského svazu je zachováno celkem asi 200 strojů, většinou zakonzervovaných, z nich asi 15 provozních.", "section_level": 2}, {"title": "Úpravy pro provoz na širokém rozchodu.", "content": "Lokomotivám určeným pro provoz na rozchodu 1524 mm byl rozchod změněn jednoduchým způsobem. Hvězdice kol byly přelisovány na nápravách tak, že nebyly dotlačeny až do koncové polohy a obruče byly nasazeny v posunuté poloze. Kromě toho musely být podloženy bloky válců a upraveny závěsy rozvodu a brzda. Lokomotivám byla dosazena samočinná spřáhla typu SA-3. Tato úprava nebyla u vanových tendrů jednoduchá (tendry neměly rám), proto SŽD dávaly přednost rámovým tendrům. Dále lokomotivy dostávaly velká dýmniční vrata s vestavěnými malými vrátky, velké reflektory, kompresory sovětského typu a turbodynama pro osvětlení vozů. V 60. letech byla část lokomotiv upravena na mazutové topení.", "section_level": 3}, {"title": "Polsko.", "content": "V Polsku zůstalo po válce asi 1 200 těchto lokomotiv. Dalších 200 jich bylo zakoupeno v Sovětském svazu. PKP je označily řadou Ty2. Lokomotivy tohoto typu postavené v polských lokomotivkách po skončení války nesly řadu Ty42. V současné době jsou v Polsku zachované dvě provozuschopné lokomotivy této řady – Ty2-911 a Ty2-953. Obě se nacházejí v železničním skanzenu v Chabówce.", "section_level": 2}, {"title": "Československo.", "content": "Nasazení řady 52 na území Československa se datuje od 1.1. 1943 kdy si ČMD pronajaly stroje 52.7475 a 52.7494. Dalších 15 strojů bylo pronajato od 16.10. 1944, Slovenské železnice měly pronajato celkem 29 lokomotiv této řady. Po skončení války se v Československu nacházelo 185 lokomotiv řady 52. ČSD je označily řadou 555.0 a jejich tendry řadou 932.1 a po úpravě vodních přepadů je přeznačily na řadu 930.2. Ve srovnání s předválečnou řadou 534.0 měly vyšší výkon i lepší jízdní vlastnosti, na druhou stranu trpěly stárnutím materiálu kotle i tendru. Devět lokomotiv bylo v letech 1947-50 přerozchodováno pro použití na širokorozchodné trati v Čierne nad Tisou, tyto stroje dostaly nová čísla 555.0601 – 555.0609. V letech 1962-64 byly přerozchodovány zpět na normální rozchod a lokomotivám byla vrácena původní čísla. V roce 1958 zakoupily ČSD od ministerstva národní obrany bývalou opancéřovanou lokomotivu 559.0701 s kondenzačním tendrem. Lokomotiva byla přeznačena na 555.0177 a spřažena s klasickým tendrem. Při první dílenské opravě ji pak byl odstraněn i ventilátor v dýmnici a nahrazen dyšnou. V roce 1959 v rámci výpomoci bratrským zemím prodaly ČSD 22 lokomotiv řady 555.0 bulharským drahám a dvě další o rok později uhelným dolům v jugoslávské Tuzle (dnes Bosna a Hercegovina). Lokomotiva 555.0153 se po letech vrátila do Čech a dnes je provozuschopným zástupcem této řady. Počátkem 60. let nastal nedostatek lokomotiv. ČSD proto využily v letech 1962-63 možnosti nakoupit 100 lokomotiv ТЭ ze strategických rezerv Sovětského svazu. Lokomotivy dostaly čísla 555.0201 – 555.0300 a po krátkém období provozu byly téměř všechny postupně přestavěny na mazutové vytápění. Poslední uhelná 555.0259 byla zrušena 15.5.1973 v České Lípě. Lokomotivu 555.0186, která jezdila v Jugoslávii, vlastní Klub přátel kolejových vozidel Brno a shání peníze na její opravu.", "section_level": 2}, {"title": "Řada 555.3.", "content": "Výhodná cena ropných produktů v 60. letech a dobré zkušenosti s mazutovým topením u SŽD vedly k rozhodnutí o přestavbě lokomotiv řady 555.0 na vytápění mazutem. První přestavba se uskutečnila u lokomotivy 555.0274 ve spolupráci se Slovnaftem v RD Bratislava. Tato lokomotiva byla předána do zkušebního provozu 25. září 1963 a ještě do konce roku se v PLD Most a v ŽOS Nymburk přestavělo dalších 29 lokomotiv. Lokomotivy dostaly novou řadu 555.3, ale zůstala jim zachována původní inventární čísla. Další rekonstrukce byly prováděny na Ukrajině v depu Kovel a v dílnách v Ivano-Frankovsku. Celkem 199 lokomotiv bylo takto rekonstruováno do konce roku 1964. Lokomotivy nebyly v provozu dlouho, poslední byla vyřazena v roce 1972 ve Zdicích. K brzkému vyřazení přispěl nejen růst cen ropy, ale i tři výbuchy kotlů s tragickými následky. Na Slovensku je zachovaná provozuschopná lokomotiva 555.3008.", "section_level": 3}, {"title": "Maďarsko.", "content": "V roce 1963 využily, podobně jako ČSD, i MÁV možnosti získání lokomotiv ТЭ ze Sovětského svazu a pořídily 100 těchto lokomotiv. Z nich u 94 byl změněn rozchod na normální a šest zůstalo v přechodové stanici Zahony. Lokomotivy byly označeny řadou 520, širokorozchodné obdržely čísla 520 5001 – 520 5006. Lokomotivám zůstala ruská dýmniční vrata. Stroje 520.018, 020, 050, 079, 083 a 094 byly bezprostředně předány GySEV. Lokomotiva 520.034 je zachována v železničním muzeu v Budapešti.", "section_level": 2}, {"title": "Rumunsko.", "content": "Do Rumunska se dostala řada 52 v počtu 100 ks v období březen – říjen 1943. Lokomotivy pocházely celkem z pěti továren a byla jim přidělena řada 150.1000. Jednotlivé firmy se podílely na dodávce takto: Prvních třicet strojů bylo dodáno s klasickými čtyřnápravovými podvozkovými tendry typu 2 ́2 ́T26, zbylé stroje s vanovými tendry typu 2 ́2 ́T32. Lokomotivy od firmy Schwartzkopff měly kotle svařované, ostatní měly kotle nýtované. Při prvních dílenských opravách byly lokomotivy upravovány, např. byly dosazeny injektory Friedmann LF X na výfukovou páru. Do roku 1953 byly všechny osazeny přídavným olejovým topením. Většina strojů této řady byla vyřazena až ke konci parního provozu, v letech 1976-79. Několik z nich dosluhovalo ještě v první polovině 80. let na posunu, na lokálních nákladních vlacích i jako zdroje páry. Do roku 1996 byly všechny zlikvidovány. V letech 1969-71 bylo deset lokomotiv (1010, 17, 24, 27, 43, 51, 62, 70, 82 a 89) přerozchodováno pro provoz na rumunských širokorozchodných tratích.", "section_level": 2}, {"title": "Řada 150.1100.", "content": "Sovětský svaz po skončení války věnoval jako válečnou kompenzaci Rumunsku 30 trofejních německých lokomotiv řad 50, 52, 42 a 44. Lokomotivy byly neprovozní a chyběly na nich nebo byly vadné některé důležité díly. Původně byly převezeny z Rakouska do Maďarska a po opravě v dílnách CFR měly být odeslány do Sovětského svazu. Nakonec byly předány CFR, které 23 lokomotiv řad 50 a 52 v letech 1948 – 58 opravily a označily jako 150.1101 – 150.1123, přičemž lokomotivy č. 113 – 116 byly původní řada 50 a zbylých 19 strojů bylo původně řada 52. Lokomotivy ř. 52 byly spojeny s vanovými tendry, s výjimkou 102, která měla rámový tendr. Poslední z této skupiny byla vyřazena 150.1123 v roce 1989. Lokomotiva 150.1105 (52.196) zůstává provozuschopná pro vedení nostalgických vlaků, dále jsou zachované 150.1123, 150.1102 a 150.1121. Dále je zachovaná 150.1114, která je ovšem původní řada 50.", "section_level": 3}, {"title": "Bulharsko.", "content": "Bulharské státní dráhy získaly v poválečném období celkem 275 strojů německé řady 52 a označily je svoji řadou 15. První skupina 85 lokomotiv pocházela ze sovětské válečné kořisti. BDŽ tyto lokomotivy zakoupily v roce 1946 a označily 15.01-15.85. Dalších 20 strojů bylo v roce 1956 zakoupeno od DR. Lokomotivy 15.106-125 zakoupily BDŽ od ČSD v roce 1958. V následujícím roce byly od DR pronajaty stroje označené 15.126-135, které byly nakonec v roce 1961 odkoupeny. Poslední skupina strojů 15.136-275 byla v letech 1961-64 pořízena ze Sovětského svazu.", "section_level": 2}, {"title": "Jugoslávie.", "content": "Do zemí poválečné Jugoslávie se dostaly lokomotivy řady 52 již během války. Patnáct strojů bylo dodáno přímo z výroby srbským železnicím (SDŽ), které je označily řadou 33. Dalších 24 lokomotiv bylo taktéž z výroby dodáno chorvatským drahám, které je označily řadou 30. Po válce zůstalo srbským lokomotivám označení 33-001 - 33-015 a chorvatské stroje obdržely čísla 33-016 - 33-040, přičemž lokomotiva 33-040 nebyla patrně vůbec vyrobená. Dalších 137 strojů DR řady 52 (33-041 - 33-177) získala Jugoslávie jako válečnou náhradu v roce 1945. V letech 1947-48 dodal Jugoslávii Sovětský svaz celkem 50 svých trofejních lokomotiv (33-180 - 33-229). V roce 1952 rozšířilo řadu 33 dalších 35 lokomotiv, tentokrát ze Spolkové republiky Německo (33-231 - 33-265). V letech 1962 a 1964 byl naposledy rozšířen park lokomotiv řady 33, tentokrát opět dodávkou lokomotiv ze Sovětského svazu (55, resp. 21 lokomotiv označených 33-266 - 33-320 a 33-321 - 33-341). Lokomotivy řady 33 byly vyřazeny z provozu v polovině 80. let. Kromě jugoslávských státních drah byly lokomotivy řady 52 dodány i uhelným dolům v Krece, a to dvě v roce 1960 z Československa (33-501 a 33-502) a tři v roce 1964 ze Sovětského svazu (33-503 - 33-505). Lokomotivy řady 33 jsou dosud v Krece využívány v pravidelném provozu - jde o stroje inv. čísel 503, 504, 64, 216, 236 a 248. Lokomotivy 33-178, 179 a 230 jsou původem řada 50 DR.", "section_level": 2}, {"title": "Turecko.", "content": "Na počátku druhé světové války nastal v Turecku nedostatek lokomotiv, protože objednávky lokomotiv nemohly být uspokojeny. V této situaci nabídlo neutrálnímu Turecku pomoc Německo, aby tak utužilo dobré vztahy mezi oběma zeměmi. Lokomotivy řady 52 byly Turecku dodány ve dvou sériích: TCDD přidělily lokomotivám čísla 56501 - 56553. Lokomotivy byly dodány s vanovými i rámovými tendry. Na rozdíl od většiny ostatních lokomotiv řady 52 byly z výroby vybavené sněhovými pluhy. V provozu se pak postupně odstraňovaly některá opatření pro provoz ve velkých mrazech, jako např. kryty kompresorů, injektorů a potrubí, přemísťovala se turbodynama ze skříňového kotle na dýmnici a dýmnice dostaly vrata s centrálním uzávěrem. Lokomotivy byly nasazovány na všechny druhy výkonů, zvláště na starých tratích s lehčím svrškem v okolí Izmiru, Afyonu a v evropské části. Poslední byly vyřazené z pravidelného provozu v 80. letech 20. století.", "section_level": 2}], "src_summary": "Řada 52 (na území Československa známá i jako řada 555.0 s přezdívkou \"němka\") je řada normálněrozchodných parních lokomotiv, která byla zkonstruovaná pro Německé dráhy, speciálně pro válečné nasazení. Konstrukčně vycházela z lokomotiv řady 50, avšak byla lehčí, a v mnohém zjednodušená, zejména s ohledem na snížení potřeby barevných kovů. Konstrukce byla přizpůsobena pro nasazení v podmínkách Sovětského svazu (kruté zimy, dlouhé mezistaniční úseky, méně kvalitní tratě oproti evropským zemím). Lokomotivy byly vyráběny v letech 1942 až 1945 v třinácti evropských továrnách na územích okupovaných nacistickým Německem (mj. také v továrně Henschel & Sohn. v Kasselu) a produkce pokračovala i po válce až do počátku 50. let. Vyrobeno bylo přes 6200 kusů, přesný počet není znám.", "tgt_summary": "The Deutsche Reichsbahn's Class 52 is a German steam locomotive built in large numbers during the Second World War. It was the most produced type of the so-called \"Kriegslokomotiven\" or \"Kriegsloks\" (war locomotives). The Class 52 was a wartime development of the pre-war DRG Class 50, using fewer parts and less expensive materials to speed production. They were designed by Richard Wagner who was Chief Engineer of the Central Design Office at the Locomotive Standards Bureau of the DRG. About a dozen classes of locomotive were referred to as \"Kriegslokomotiven\"; however, the three main classes were the Class 52, 50 and 42. ", "id": 66712} {"src_title": "Juka", "tgt_title": "Yucca", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jedná se o vytrvalé rostliny, někdy stromkovitého vzrůstu (vzdáleně připomínající palmy), kmen může být větvený nebo nikoliv. Listy jsou zpravidla v přízemních nebo koncových růžicích, jsou přisedlé. Čepele jsou čárkovité až kopinaté s celokrajným nebo zubatým okrajem, většinou jsou tuhé a někdy i víceméně dužnaté. Květy jsou v květenstvích, latách nebo hroznech, květy jsou oboupohlavné a jsou podepřeny listeny. Okvětních lístků je 6, jsou volné nebo na bázi srostlé, často zdužnatělé, většinou bílé až krémové barvy, někdy se zelenavým či purpurovým nádechem. Tyčinek je 6, nitky jsou zploštělé, takže jsou asi stejně široké jako prašníky. Gyneceum je srostlé ze 3 plodolistů, blizny jsou většinou 3, méně často 1. Plodem je tobolka až bobule.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Rod juka je přirozeně rozšířen v Americe, a to v jižních částech USA, v Mexiku a v severní části Střední Ameriky. Je známo asi 35-40 druhů. Jako okrasná rostlina se však pěstuje i jinde, někdy i v České republice.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Juky mají velmi speciální mutualismus. Opylují je totiž pouze motýli čeledi skvrnovníčkovití, kteří přenášejí jejich pyl z tyčinek jedné rostliny na bliznu druhé. Přitom do nich nakladou svá vajíčka. Vylíhlé larvy se pak živí některými z rozvíjejících se semen, nechávají jich však dost, aby se juky množily. Některé druhy skvrnovníčkovitých se však chovají zčásti odlišně, nepomáhají sice při opylování rostlin, ale svá vajíčka do nich nakladou, aby je juky ochránily před nepřáteli. Juky jsou též hostitelskými rostlinami housenek rodu \"Megathymus\", a sice druhů \"Megathymus yuccae\", \"Megathymus ursus\" a \"Megathymus streckeri\".", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Juka (\"Yucca\") je rod jednoděložných rostlin z čeledi chřestovitých, kde je zařazen do podčeledi agávových (\"Agavoideae\") (podle taxonomického systému APG III).", "tgt_summary": "Yucca is a genus of perennial shrubs and trees in the family Asparagaceae, subfamily Agavoideae. Its 40–50 species are notable for their rosettes of evergreen, tough, sword-shaped leaves and large terminal panicles of white or whitish flowers. They are native to the hot and dry (arid) parts of the Americas and the Caribbean. ", "id": 994341} {"src_title": "Kávovník arabský", "tgt_title": "Coffea arabica", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kávovník arabský je stálezelený keř až strom dorůstající výšky 5 až 8 metrů. Větévky jsou zploštělé až téměř okrouhlé, lysé. Listy jsou vstřícné, řapíkaté, poněkud tužší, oboustranně lysé. Čepel listů je oválná, protáhle oválná nebo vejčitě kopinatá, na bázi klínovitá až zaokrouhlená, na vrcholu dlouze zašpičatělá, nejčastěji 6 až 14 cm dlouhá a 3,5 až 5 cm široká. Okraj listů je někdy zvlněný. Žilnatina je zpeřená, nejčastěji se 7 až 10 páry postranních žilek. Palisty jsou široce trojúhelníkovité, 3 až 8 mm dlouhé. Květenství jsou složena z 1 až několika téměř hlávkovitých nebo okolíkovitých vrcholíků, obsahujících nejčastěji 2 až 5 květů. Kalich je lysý, uťatý nebo zoubkatý. Koruna je bílá, nálevkovitá, nejčastěji pětičetná, s 5 až 15 mm dlouhou korunní trubkou. Korunní cípy jsou lžicovitě oválné, 9 až 20 mm dlouhé, tupé. Peckovice je za zralosti červená až červenofialová, oválná až téměř kulovitá, 11 až 16 mm dlouhá a 9 až 14 mm široká, obsahující 1 až 2 semena s podélnou rýhou, korunovaná zaschlým kalichem. Existují i kultivary se žlutými plody. Semena obsahují asi 1,3 % bílkovin, 12% tuku, 9 % sacharidů a 1 až 1,5 % kofeinu.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Kávovník arabský pochází ze severovýchodní Afriky. Centrum genetické diverzity se nachází v horách jihozápadní Etiopie a na Boma Plateau v Súdánu. Divoké populace byly zaznamenány také na Mount Imatong v Súdánu a Mount Marsabit v Keni. Kávovník roste typicky v podrostu horských lesů a na březích vodních toků v nadmořských výškách 1300 až 2000 metrů. V oblastech jeho původu je čtyř- až pětiměsíční období sucha, teplé dny a chladné noci, průměrná teplota 20 až 25 °C, nejnižší teplota 4 °C a nejvyšší 31 °C. Roční srážky jsou 1500 až 1800 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Kultivace.", "content": "Kultivace kávovníku začala v jihozápadní Etiopii asi před 1200 až 1500 lety, kdy ji pěstovali Arabové v oblasti dnešní provincie Harar. Od 14. až 15. století byl kávovník pěstován i v Jižním Jemenu, kde musel být vzhledem k suššímu klimatu kultivován v zástinu. V průběhu 16. a 17. století se spolu s expanzí islámu rozšířil kávovník i do jihovýchodní Asie. V 18. a 19. století Holanďané a následně i Britové založili plantáže kávovníku v Indii a na Cejlonu. V tropické Americe je kávovník pěstován od 18. století. Kávovník arabský je dnes pěstován v klimaticky příhodných oblastech celého světa. Největšími producenty kávy jsou v současnosti Brazílie, Kolumbie, Mexiko, Indie, Pobřeží slonoviny, Indonésie a Etiopie. Moderní kultivary kávovníku pocházejí ze 2 základních populací, známých jako \"Coffea arabica\" var. \"typica\" a \"C. arabica\" var. \"bourbon\", které byly během 18. století rozšířeny v příhodných oblastech celého světa. Varieta \"typica\" má užší listy, které jsou při rašení bronzově zbarvené, var. \"bourbon\" má širší a při rašení světle zelené listy. K varietě \"typica\" náleží odrůdy 'Blue Mountain', 'San Ramon', 'Maragogipe', k varietě \"bourbon\" odrůdy 'French Mission', 'Kent', 'Catura'. 'Mundo Novo', nejrozšířenější odrůda v Brazílii, je kříženec obou variet. V druhé polovině 20. století se začaly pěstovat zakrslejší odrůdy s menšími požadavky na zastínění a vyšší hustotou výsadby. Jako stínící stromy jsou často používány rychle rostoucí druhy z čeledi bobovitých (\"Fabaceae\"), zejména z rodů \"Erythrina\", \"Inga\" a \"Gliricidia\", které po ořezání rychle obrážejí, obohacují půdu dusíkem a snadno se množí. Způsob a intenzita zastínění plantáží je dán především místními klimatickými podmínkami. Nezřídka jsou jako zastínění pěstovány doplňkové plodiny, např. banány, avokádo, citrusy, mango, kakao nebo palma \"Bactris gasipaes\".", "section_level": 1}, {"title": "Škůdci a choroby.", "content": "Obě v dnešní době pěstované variety kávovníku arabského jsou velmi náchylné k některým onemocněním, zejména kávové rzi \"Hemileia vastatrix\", která zlikvidovala kávové plantáže na Cejlonu. V suchém vzduchu má tendenci shazovat listy a je napadán vlnatkou a puklicemi.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V rámci taxonomického členění rodu kávovník (\"Coffea\") spadá kávovník arabský do sekce \"Eucoffea\" a podsekce \"Erythrocoffea\". Kávovník arabský je tetraploid a je samosprašný na rozdíl od ostatních druhů, které jsou diploidní a vesměs cizosprašné. Molekulární analýzou za použití metody GISH bylo zjištěno, že kávovník arabský je nepříliš starý přirozený hybrid mezi druhy \"Coffea eugenioides\" a \"Coffea canephora\". Genetická diverzita kávovníku arabského je v porovnání např. s rodičovským druhem \"Coffea canephora\" velmi nízká.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Káva náleží mezi nejhodnotnější světové vývozní komodity. V roce 2002 poskytovala v Africe, Asii a tropické Americe živobytí asi 125 milionům lidí a celosvětový obchod činil v roce 2003 70 miliard amerických dolarů. Kávovník arabský se podílí na celkové světové produkci kávy 66 až 70 %, zbytek připadá především na kávovník statný (\"Coffea canephora\"). Občas je kávovník pěstován jako pokojová rostlina. V domácím prostředí nasazuje i plody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kávovník arabský (\"Coffea arabica\"), též známý jako kávovník arabika, je rostlina z čeledi mořenovité (\"Rubiaceae\"). Z hlediska produkce kávy je nejvýznamnějším druhem.", "tgt_summary": "Coffea arabica (), also known as the Arabian coffee, \"coffee shrub of Arabia\", \"mountain coffee\" or \"arabica coffee\", is a species of \"Coffea\". It is believed to be the first species of coffee to be cultivated, and is the dominant cultivar, representing about 60% of global production. Coffee produced from the (less acidic, more bitter, and more highly caffeinated) robusta bean (\"C. canephora\") makes up most of the remaining coffee production. Arabica coffee was first found in Yemen and documented by the 12th century. Coffea arabica is called \"būna\" in Arabic.", "id": 302236} {"src_title": "Moses Hess", "tgt_title": "Moses Hess", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Bonnu, který v té době nenáležel k Německu, ale Francii. Jméno Moses (francouzsky \"Moises\") dostal po svém dědečkovi z matčiny strany. Byl to právě dědeček, kdo mu vštípil základy židovské filozofie a směřoval jej k pozdějšímu studiu filozofie na univerzitě, svá univerzitní studia však Hess nedokončil. Názorově začal brzy tíhnout k socialismu a zároveň se spolupodílet na rodícím se sionistickém hnutí. Své názory nastínil v dílech \"Svaté dějiny lidstva\" (1837), \"Evropská triarchie\" (1841) a \"Řím a Jeruzalém: Poslední národnostní otázka\" (1862). Aby svým postojům dodal na váze, navzdory svému buržoazně-židovskému původu se oženil se Sibyllou Pesch, manuálně pracující dělnicí a navíc katoličkou. Údajně se měla živit i jako kurtizána a měl to být právě on sám, kdo ji napravil, jeho životopisec Silberner však soudí, že jde o smyšlenou legendu. V Paříži, kde se později usadil, působil jako dopisovatel listu \"Rheinische Zeitung\", plátku vydávaného porýnskými podnikatelskými kruhy, v němž mj. publikoval i Karel Marx. Potlačení francouzské revoluce v r. 1848 a vypuknutí prusko-francouzské války jej donutilo hledat dočasný azyl mimo Francii, nejprve v Belgii, posléze ve Švýcarsku. Zemřel v Paříži, pohřben byl, dle svého přání, na židovském hřbitově v Kolíně. V roce 1961 byly jeho ostatky památně uloženy na hřbitov dělnických sionistů v severoizraelském kibucu Kvucat Kineret. Na jeho počest byl pojmenován mošav Kfar Hess.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlenky.", "content": "Ve svých myšlenkách předložil originální syntézu myšlenek marxismu a sionismu, jeho ideálem je vybudovat židovský stát s fungujícím komunistickým zřízením. Jako marxista prosazuje syntézu Hegelovy dialektické metody s materialismem, tzv. dialektický materialismus. Bývá mu připisováno několik výroků, které vstoupily do učebnic marxismu, údajně právě on, nikoliv Marx, měl jako první pronést, že \"náboženství je opium lidstva\". Přes nesporný přínos marxistické teorii se jeho myšlenky v mnoha ohledech od tradiční marxistické nauky odlišují. Podle něj např. není dějinný vývoj určován ani tak třídním bojem, jak tvrdí tradiční marxisté, nýbrž mnohem spíše bojem mezi různými národy či rasami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Moses (Moše) Hess (21. června 1812 – 6. dubna 1875) byl marxisticky orientovaný filozof židovského původu a jeden z čelných představitelů tzv. dělnického sionismu.", "tgt_summary": "Moses (Moshe) Hess (January or June 21, 1812 – April 6, 1875) was a French-Jewish philosopher and a founder of Labor Zionism. His socialist theories, predicated on racial struggle, led to conflict with Karl Marx and Friedrich Engels. A devoted Spinozist, Hess was profoundly influenced by Spinoza's life and philosophy.", "id": 1427997} {"src_title": "Manuel I. Portugalský", "tgt_title": "Manuel I of Portugal", "src_document": [{"title": "Dětství a mládí.", "content": "Manuel byl celkově až devátým potomkem portugalského infanta Ferdinanda (Fernanda), vévody z Beji a Viseu a adoptivního syna Jindřicha Mořeplavce, a Beatrix Portugalské, vnučky portugalského krále Jana I. Tato skutečnost z něj rozhodně nečinila možného pretendenta trůnu. Přesto na něj v důsledku předčasných úmrtí pěti svých bratrů, svého bratrance a švagra v jedné osobě Jana II. a jeho syna Alfonse nakonec usedl. Tato souhra náhod jej utvrdila v tom, že je k vládě nezvratně vyvolen Bohem. O tom mělo koneckonců vypovídat i jeho jméno – \"Emanuel\" znamená „Bůh s námi“. Svoji výlučnost si utvrdil během dospívání skrze své vychovatele, kteří byli spojeni s řádem františkánů observantů. Spiritualita této kongregace, jež vycházela od mystika Jáchyma z Fiore, Manuela silně ovlivnila. Po vraždě svého otce Ferdinanda (1470) i staršího bratra Dioga (1484), kterého v královském paláci v Setúbalu kvůli účasti na protistátním spiknutí probodl dýkou sám", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Manuelova vnitřní politika je charakterizována dotvořením absolutistické a centralistické monarchie, kterou začal budovat Jan II. Manuel se však na rozdíl od svého předchůdce rozhodl kráčet cestou spolupráce a porozumění s předními šlechtickými rody. Proto ty jejich příslušníky, kteří v obavě o svůj majetek a život v 80. letech a první polovině 90. let 15. století hledali bezpečí v sousedním Španělsku, povolal již v letech 1495–1496 zpět do země, ale současně je připoutal ke dvoru. Tím je do značné míry zbavil reálné politické moci, a proto si mohl během své vlády dovolit svolat kortesy (zemský sněm) pouze čtyřikrát, z toho třikrát v Lisabonu. K tomu přispěl i fakt, že disponoval dostatkem financí díky rozvoji obchodu s Indií. Králova hlavní zásluha však tkví především ve velkolepé reformě soudnictví, mnohých státních orgánů a institucí a také některých oblastí veřejného života, díky čemuž prakticky sjednotil dosud rozdělenou zemi. Již na kortesech konaných v Montemor-o-Novo (1495) prosadil reorganizaci justice, která spočívala v posílení a centralizaci soudní moci. V letech 1512–1521 pak prostřednictvím celkově druhého a tentokrát již vytištěného portugalského zemského zákoníku nazvaného \"Manuelova nařízení\" (tzv. \"Ordenações Manuelinas\") podřídil městské soudy Koruně a vedle dvou nejvyšších soudů (tzv. \"Casa da Suplicação\" a tzv. \"Casa do Cível\") vytvořil ještě královský soud (tzv. \"Desembargo do Paço\"). Zasadil se také o reformu již poměrně zastaralých městských výsad (tzv. \"forais\") (1497–1498), byť nebyla geograficky úplná a stranou zůstaly i mnohé administrativní a právní otázky, a o o vydání \"Řádu pro úředníky městysů, měst a míst v těchto královstvích\" (1502). Následovalo nařízení sjednocující míry a váhy, které usnadnilo kupcům jejich aktivity (1502). Poté bylo v letech 1502–1504 zreformováno univerzitní školství a v roce 1512 byla realizována daňová reforma. Pozitivních proměn se v letech 1507−1508 dočkalo také vojsko, když byly vytvořeny stálé", "section_level": 1}, {"title": "Mesianismus a vize světové křesťanské říše.", "content": "Manuel se považoval za člověka vyvoleného Bohem k uskutečnění velkých činů, jaké svět od dob starých Řeků a Římanů nespatřil. Jako správný křesťan se domníval, že jeho úkolem je především vykořenit moc stoupenců islámu a vybudovat univerzální křesťanské impérium přesně v intencích \"království Ducha svatého\", o kterém ve 12. století kázal cisterciácký mnich Jáchym z Fiore. Současně věřil, že toto impérium bude onou \"Pátou říší\" z Danielova proroctví, jež se nalézá ve Starém zákoně. Tyto ideje byly podpořeny i symbolicky – královým osobním emblémem byla tzv. armilární sféra, vlastně navigační přístroj v podobě Zeměkoule, který vyjadřoval univerzální charakter portugalské říše, jež se rozprostírala na významné části tehdejšího známého světa. Manuelovo mesianistické přesvědčení s ním však sdílel jen úzký kruh jeho rádců, především státní sekretář Duarte Galvão, Martinho de Castelo Branco nebo františkánský mnich a biskup ze Ceuty Henrique de Coimbra. Vůči orientálním vládcům vystupoval Manuel od roku 1499 v souladu s výše řečeným z pozice \"„Pána conquisty, mořeplavby a obchodu s Etiopií, Arábií, Persií a Indií“\", tedy svrchovaného suveréna. Jako takový od nich každoročně vybíral vazalské poplatky (tzv. \"páreas\"). Je zde patrný zřejmý rozdíl mezi portugalskou praxí na Východě a španělským postupem v Americe, neboť", "section_level": 1}, {"title": "Zámořské objevy.", "content": "Za Manuelovy vlády přestali být portugalští námořníci omezeni pouze na prostor Atlantského oceánu, který zkoumali po celé 15. století, a pronikli i do pro Evropany dosud naprosto neznámých vod Indického oceánu. Plavili se po hladinách světových moří a oceánů od Brazílie až po Čínu, což podnítilo ohromnou výměnu lidí, zboží, rostlin i zvířat, jaká dosud v historii lidstva neměla obdoby. Nebylo ničím překvapivým, když nějaký kapitán sloužil králi postupně alespoň ve dvou oblastech portugalského zájmu, kterými byla Brazílie a tropické regiony Afriky a Asie. Portugalci se tam setkávali s podivuhodnými kulturami a civilizacemi i exotickou faunou a flórou a pokoušeli se nalézt odpovědi na otázky, kterým středověk nerozuměl a ani rozumět nemohl. Tradiční vnímání světa bylo vystaveno sílícímu tlaku nových informací a poznatků, který rozbil jak středověké jistoty svázané s magickým číslem tři, tak dosavadní chápání času a přinesl nové a neotřelé kulturní vlivy. Nejvýznamnějším zeměpisným objevem, který se v době panování Manuela I. uskutečnil, bylo nalezení přímé námořní cesty do Indie Vaskem da Gama v letech 1497–1499. Prvním Portugalcem, který poznal Indický oceán, však byl cestovatel znalý arabštiny a se zkušenostmi z Maroka Pedro da Covilhã. Ten v letech 1488–1493 prozkoumal politickou i ekonomickou situaci regionů ležících na jeho březích a seznámil se s místními geografickými zvláštnostmi i principy námořního obchodu, byť není zcela jasné, zda se tyto informace nakonec dostaly až do Lisabonu. Nezdá se totiž, že by byl Vasco da Gama během své expedice s tamější realitou nějak podrobně obeznámen. Po roce 1500 již z jihozápadního okraje Evropy mířila do Asie každoročně jedna flotila, tvořená v první polovině 16. století sedmi až čtrnácti plachetnicemi, jejichž primárním cílem bylo zajistit Portugalsku kontrolu nad lukrativním obchodem s orientálními produkty. Současně s tím však docházelo i k prozkoumávání rozlehlých moří monzunové Asie, která byla na evropském kontinentu opředena mýty, jež měly kořeny již ve středověku a byly spojeny s údajným nepředstavitelným bohatstvím tamějších říší, které měly být navíc obývány rozličnými bájnými tvory. Již na samém počátku této objevitelské epopeje, tedy v roce 1500, spatřil bratr slavného pokořitele mysu Dobré naděje Bartolomea Diase Diogo Dias břehy Madagaskaru, čtvrtého největšího ostrova světa. Jeho ekonomická přitažlivost však byla minimální, a proto zůstal stranou portugalského zájmu. V několika následujících letech byly na mapy zakresleny drobné ostrovy uprostřed jižního Atlantiku, jako Ascension (1501), ostrov svaté Heleny (1502) nebo Tristan da Cunha (1506), na které portugalští kapitáni narazili až tak pozdě, poněvadž své lodě vedli až do konce 15. století těsně při afrických březích. Ke změně došlo teprve s pochopením faktu, že využití trasy vedoucí přímo středem Atlantského oceánu jižně od rovníku výrazně zkrátí celkovou dobu plavby, neboť tam nebylo nutné čelit pasátům vanoucím k severu. Plavba proti směru převládajícího větru sice byla možná, avšak nezbytným křižováním se enormně zvyšovala délka trasy,", "section_level": 1}, {"title": "Zámořská expanze a vznik obchodního impéria.", "content": "Počátek portugalské zámořské expanze se obvykle klade do roku 1415, kdy byl dobyt marocký přístav Ceuta. Po následujících téměř 100 let portugalské plachetnice trpělivě překonávaly nástrahy Atlantského oceánu i středověké obavy z cizího a neznámého a podél západních břehů černého kontinentu pronikly v 80. letech 15. století až do jihozápadní Afriky. Na přelomu 15. a 16. století vpluly do vysněného Indického oceánu a takřka současně se dotkly pobřeží Brazílie, což umožnilo zformování prvního multikontinentálního impéria v historii. To se svou strukturou zřetelně odlišovalo od španělské koloniální říše té doby, poněvadž se jednalo výhradně o námořní impérium tvořené sítí námořních tras a pevností a faktorií (obchodních stanic) rozesetých na pobřeží od Brazílie na západě až po Moluky a Japonsko na východě. Hlavními portugalskými cíli v zámoří totiž až do 70. let 16. století nebyla tvorba produkčních kolonizačních center (čestnou výjimku představovaly od 15. století atlantské ostrovy Azory, Madeira a ostrov sv. Tomáše, od 30. let 16. století pak též Brazílie), nýbrž kontrola námořního obchodu (v 16. století obvykle prostřednictvím královských monopolů) a christianizace domorodého obyvatelstva. Portugalci považovali v souladu s mimořádně silným náboženským zanícením celé portugalské společnosti za svoji povinnost šířit víru v pravého Boha až do nejzazších koutů planety. Spolupráce kříže a Koruny, vyjadřující úzké sepětí zájmů církve a státu, byla výraznou charakteristikou tzv. první (1415–1668) i druhé portugalské zámořské říše (1668–1825), která se zhroutila spolu s tzv. starým režimem (\"ancien régime\") a osamostatněním Brazílie. Portugalská expanze se od samého počátku potýkala s několika zásadními problémy. Slabě rozvinutá ekonomika portugalského státu jej činila do značné míry závislým na zahraničním, především pak italském, německém a později i nizozemském kapitálu. Chronický nedostatek lidských zdrojů pak jeho aktivity silně podvazoval po celou dobu jeho mimoevropského angažmá. Při vědomí nízkého počtu obyvatel, kterých v letech 1527–1532, kdy proběhlo jejich první sčítání, žilo v zemi pouze 1 200 000 až 1 250 000, je limitovaná akceschopnost portugalské říše pochopitelná. Jedno z řešení nabízel fenomén míšenectví, které se prosadilo do té míry, že mohlo vzniknout rčení „Bůh stvořil lidi a Portugalci míšence“. Nedokázala ho potlačit ani zcela běžná rasová nenávist tehdejších obyvatel Evropy vůči příslušníkům odlišných etnik, jež byla v Portugalsku ještě zvýrazněna zákonem o tzv. čistotě krve (\"pureza\" či \"limpeza de sangue\"). Ten osobám s příměsí židovské či černošské krve zakazoval přístup na vyšší úřednické posty a na univerzitu. Portugalská říše se tak bezpochyby stala skutečným multirasovým impériem, byť výsadní postavení bělochů nebylo nikdy zpochybněno. Portugalské zisky z obchodu s mimoevropskými komoditami, především pak s orientálním kořením, dosahovaly za vlády Manuela I. v první čtvrtině 16. století skutečně enormních hodnot. Nejcennějším artiklem byl pepř, jehož se na samém počátku 16. století přiváželo z Malabarského pobřeží (přístav Kóčín) do Lisabonu ročně asi 1469 tun. Naopak benátský export pepře z Alexandrie poklesl oproti předcházejícímu období o 1/3 a z Bejrútu dokonce o 1/6. Současně Portugalci v této době transportovali z faktorií ležících na Zlatém pobřeží v dnešní Ghaně (nejvýznamnější byla São Jorge da Mina) každý rok zlato v hodnotě asi 25 500 000 reálů, což představovalo 1/10 tehdejší světové produkce žlutého kovu. Zlato kromě toho nakupovali i ve východoafrickém přístavu Sofala. V roce 1515 se tak obchod s kořením a zlatem mohl na státních příjmech podílet až 39–40 % a v letech 1518–1519 pak pocházelo 65–70 % příjmů Koruny ze zámořského obchodu jako celku. Tak ohromných zisků mohlo být dosaženo proto, že na evropských trzích se orientální produkty běžně prodávaly až čtyřiceti nebo dokonce dvousetčtyřicetinásobně dráž než v produkčních centrech. Čistý zisk se tak pohyboval v obrovských hodnotách 260–1500 %. Cílem Manuelovy politiky v Maroku, kde byli Portugalci přítomni již od roku 1415, bylo získat pod kontrolu pobřeží země se všemi důležitými přístavy a ústími řek a následně ovládnout oba tamější nejvýznamnější státní útvary – království Fez a emirát Marrákeš. Tím mělo být eliminováno jak nebezpečí turecké penetrace do bezprostřední blízkosti Gibraltarského průlivu, kde zajištění bezpečnosti křesťanské námořní plavby bylo prvořadým cílem portugalské expanze do Maghrebu, tak kastilské konkurence v regionu. Kolem roku 1500 drželi Portugalci opěrné body pouze v severním Maroku – přístavy Ceuta, Tanger (Tandža), Alcácer Ceguer (al-Qasr as-Saghír) a Arzila (Asílah). Už v roce 1505 ale vyrostla první portugalská pevnost i v oblasti jižně od řek Sebú a Bú Regreg – v Agadiru, kam Kastilci z nedaleko ležících Kanárských ostrovů nejčastěji pronikali. V následujících letech byly vybudovány tvrze Mogador (1506) a Aguz (přelom let 1507 a 1508), jež byla údajně postavena z dovezených prefabrikátů za jednu jedinou noc. Ekonomicky i strategicky cenného Safimu (Safi), centra produkce vlněných a plátěných textilií zvaných \"alquicés\" a \"alambéns\", za které se v hojné míře nakupovalo zlato a otroci ve faktoriích v mauretánském Arguimu i v ghanské São Jorge da Mina, se v roce 1508 zmocnil již sedmdesátiletý veterán Diogo de Azambuja. V roce 1513", "section_level": 1}, {"title": "Rozkvět kultury na královském dvoře.", "content": "Portugalský královský dvůr za vlády Manuela I. oslňoval všechny, zejména však zahraniční návštěvníky obrovským luxusem a nádherou, které byly přímým důsledkem výnosného obchodu s Orientem. Ten panovník v roce 1506 prohlásil monopolem Koruny, což mu sice vyneslo neuctivé označení „král hokynář“, kterým jej počastoval francouzský král František I., ale současně mu zajistilo enormní zisky a učinilo jej jedním z nejbohatších vládců Evropy. V lisabonském přístavu se potkávali kupci a agenti slavných italských a německých bankovních domů Marchionni a Perestrelo či Welserů, Fuggerů a Hochstetterů s vyslanci panovníků zemí, jež ležely až kdesi za obzorem. Roku 1508 se tam objevil diplomat konžského \"manikonga\" Pedro de Sousa a v roce 1514 poctil Portugalsko svou návštěvou reprezentant etiopského neguše Mateus. Na počátku druhého desetiletí 16. století se pak do portugalského hlavního města možná dostal i první zástupce daleké Říše středu, tedy Číny, byť se nejednalo o oficiálního emisara. V atmosféře čilého obchodního ruchu první čtvrtiny 16. století se Lisabon zařadil mezi největší evropská města, když se počet jeho obyvatel pohyboval okolo 65 000. Světovládné nároky portugalského krále reprezentovali na jeho dvoře rozliční zástupci exotické fauny pocházející z amerického, afrického i asijského kontinentu. Nalézali se mezi nimi", "section_level": 1}, {"title": "Zhodnocení.", "content": "Manuel I. zemřel 13. prosince 1521 v Lisabonu v očekávání uzavření protimuslimské alianční dohody s Etiopií, v níž od roku 1520 jako první portugalský emisar vůbec jednal Rodrigo de Lima. Jeho úsilí však tváří v tvář dočasnému oslabení největšího etiopského soupeře – svazu muslimských států (tzv. Adal) – a tudíž poklesu etiopského zájmu o spolupráci s Portugalskem vedlo pouze k předání přístavů Zejly, Massavy a Suakinu do portugalských rukou (1526). Manuel se tohoto faktického krachu diplomatických jednání s panovníkem, kterého on i jeho současníci považovali za kněze Jana, jehož hledání bylo jedním z největších podnětů pro portugalské zámořské plavby v 15. století, již nedožil. Nezažil ani to, že to nakonec byli paradoxně Portugalci, kteří etiopskému negušovi", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Manuel I. byl celkem třikrát ženat, pokaždé se španělskou princeznou. To vyjadřuje jeho snahu o zachování přátelských vztahů s jediným sousedem Portugalského království v Evropě – Španělskem, což mělo umožnit věnovat veškeré úsilí země expanzi do zámoří. Dne 6. října 1497 se jeho první manželkou stala španělská infantka Isabela Aragonská (1470–1498), dcera \"Katolických Veličenstev\" (jejímž prvním manželem byl tragicky zahynuvší", "section_level": 1}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "Česká", "section_level": 2}], "src_summary": "Manuel I. Portugalský (31. května 1469, Alcochete – 13. prosince 1521, Lisabon), známý pod přídomkem Šťastný nebo také Veliký, byl mezi lety 1495–1521 čtrnáctým portugalským králem a pátým z dynastie Avizů. Období jeho vlády je považováno za vrcholnou éru portugalských dějin, kdy Portugalské království díky objevení námořní trasy do Indie (1497–1499) a následnému vzniku asijské obchodní říše (tzv. Estado da Índia, tedy Portugalská Indie) (1505) z ekonomického a ideologického hlediska nakrátko zaujalo čelní postavení mezi evropskými křesťanskými monarchiemi. ", "tgt_summary": "Manuel I (; 31 May 146913 December 1521), known as the Fortunate (), was King of Portugal from 1495 to 1521. A member of the House of Aviz, Manuel was Duke of Beja and Viseu prior to succeeding his cousin, John II of Portugal, as monarch. Manuel ruled over a period of intensive expansion of the Portuguese Empire owing to the numerous Portuguese discoveries made during his reign. His sponsorship of Vasco da Gama led to the Portuguese discovery of the sea route to India in 1498, resulting in the creation of the Portuguese India Armadas, which guaranteed Portugal's monopoly on the spice trade. Manuel began the Portuguese colonization of the Americas and Portuguese India, and oversaw the establishment of a vast trade empire across Africa and Asia. ", "id": 559887} {"src_title": "Hannelore Kohlová", "tgt_title": "Hannelore Kohl", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Johanna Klara Eleonore Renner se narodila v Berlíně, ale dětství prožila v Lipsku. Otec Wilhelm Renner byl inženýr a pracoval ve funkci provozního ředitele vojenského podniku HASAG, až do skončení války nejmohutnějším podniku na východě Německa. Její matka Irene sloužila v pomocných armádních silách. Dcera Johanna se dobře učila, byla klidná a tichá. Již v dětství však dostala přezdívku Hannelore, vytvořenou sloučením částí jejích dvou jmen Johanna a Eleonore. Tato přezdívka se později stala jejím jediným jménem. V zimě 1944/45 odjela s dalšími dětmi do Döbelnu, kudy projížděly vlaky ze Sovětského svazu s raněnými německými vojáky. Dívky a mladé ženy pomáhaly s péčí raněným a uprchlíkům, v mrazu a v otevřených vagónech. Spousta z nich onemocněla a zemřela. Německý novinář Heribert Schwan v knize vydané po deseti letech od smrti Hannelore tvrdí, že na sklonku války, kdy bylo Sasko obsazeno Rudou armádou, byly Irene a Hannelore Renner obě znásilněny vojáky Rudé armády, kteří pak vyhodili Hannelore z okna „jako pytel cementu“, což přivodilo bolesti páteře, které ji sužovaly po celý zbytek života. Počátkem května 1945 přijela s matkou zpět do Lipska k Wilhelmu Rennerovi. V červenci toho roku, když západní Sasko a Durynsko opustili američtí vojáci a kontrolu nad oblastmi předali sovětským vojskům, rodina uprchla do Ludwigshafenu ve Falci, kde žili otcovi rodiče. Hannelore, její otec a matka zpočátku přebývali u prarodičů v prádelně a pak měnili bydliště ještě několikrát. Hannelore pokračovala ve studiu, učila se anglicky a francouzsky a začala hrát na piano a na varhany. Po náhlé smrti svého otce se rozhodla pro povolání tlumočnice, když oba jazyky dokonale zvládla. Na jaře roku 1949 se při tanci setkala s osmnáctiletým Helmutem Kohlem, rodákem z Ludwigshafenu. Již tehdy Kohl aktivně působil v mládežnické organizaci křesťanských demokratů ve spolkové zemi Porýní-Falc. Když zjistil, že Hannelore chodí do tanečních, také se přihlásil a překvapil ji svojí houževnatostí. Námluvy budoucího kancléře se protáhly na téměř dvanáct let, za tu dobu jí napsal na dva tisíce dopisů. Až v roce 1960 se vzali. Tehdy Hannelore dokončila institut cizích jazyků v Mohuči (německy Mainz), když v době studií absolvovala stáž v Paříži. Po dokončení studia se stala diplomovanou tlumočnicí francouzštiny a angličtiny a nastoupila do velkého chemického koncernu BASF.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Tři roky po sňatku se narodil Walter, který dostal jméno po Kohlově starším bratrovi, jenž padl ve válce, a v roce 1965 se narodil Peter. Po narození synů pečovala o rodinu a současně plnila společenské povinnosti a věnovala svůj čas dobročinným aktivitám. Její manžel pokračoval v kariéře politika: ponejprv se stal poslancem, poté ministerským předsedou spolkové země Porýní-Falc, předsedou CDU v celém Západním Německu, až byl 1. října 1982 zvolen německým kancléřem. Coby manželka kancléře se Hannelore Kohlová chovala korektně a zdrženlivě. Odmítala rozhovory na politická témata, setrvávala ve stínu manžela a více se angažovala v dobročinných projektech. V roce 1983 byl z jejího podnětu zřízen fond pomoci nemocným s chorobami CNS, v jehož čele stanula. Jejím přičiněním nashromáždil zhruba 25 miliónů marek, které rozdělil mezi více než stovku německých klinik. Mimo to se věnovala vaření, vystupovala v kulinárních pořadech v televizi, kde připravovala manželova oblíbená jídla, a účastnila se zábavných talk-show. Veškeré honoráře věnovala na pomoc nemocným. V roce 1996 vydala knihu obsahující recepty německých národních pokrmů. I přes své značné pracovní vytížení trávil Helmut Kohl pravidelně dovolenou s manželkou a se syny. Ještě jako premiér Porýní-Falce dal ženě v roce 1975 jako dárek společný zájezd do Lipska (tehdy v NDR). Celá rodina také pravidelně jezdila na dovolenou k jezeru Wolfgangsee v Rakousku. Když se Gorbačov dostal v Sovětském svazu k moci a zahájil reformy domácí i zahraniční politiky, Kohl vycítil příležitost brzkého spojení SRN a NDR v jeden stát. Po osobním setkání v roce 1989 a po zjištění, že Gorbačov s myšlenkou znovusjednocení německého lidu souhlasí, ještě tu noc začal Kohl vytvářet plán. Hannelore byla u toho a na psacím stroji návrh sepsala.", "section_level": 1}, {"title": "Nemoc.", "content": "V roce 1993 dostala Hannelore Kohlová chřipku, užívala penicilin. V důsledku toho se u ní rozvinula zřídkavá choroba – alergie na světlo. Přinášela jí utrpení fyzické stejně jako duševní, obavu z kontaktu s denním světlem. Kvůli tomu se odstěhovala z tehdejšího sídelního města německé vlády Bonnu zpět do Ludwigshafenu. Protože bylo rozhodnuto o nemoci první dámy nemluvit, mnozí novináři se domnívali, že se manželé rozešli. Na veřejnosti se objevovala méně a méně a s novináři se pravidelně setkávala v nočním čase. Avšak v roce 1998, když Helmut Kohl hodlal kandidovat v příštích volbách na německého kancléře, Hannelore přemohla bolest, podporovala jej ve volební kampani a spolu s ním jezdila po celé zemi a sháněla hlasy. Ale ve volbách nakonec zvítězil Gerhard Schröder. Brzo poté, co Kohl prohrál volby, propukl v Německu politický skandál související s \"černými fondy\" jeho strany. Uprostřed skandálu tisk obvinil Kohla z praní špinavých peněz prostřednictvím Fondu pomoci nemocným chorobami CNS, jenž založila Hannelore. Později si zapsal do deníku: „Bál jsem se, že to moje žena nevydrží.“ Po tomto incidentu se skutečně stala ještě uzavřenější. Půldruhého roku před smrtí se choroba ještě zhoršila. Ve vile v Ludwigshafenu-Oggersheimu na Marbacher Straße měla celé dny spuštěny žaluzie a udržovala minimální teplotu. Ven vycházela jen v noci. Němečtí ani zahraniční lékaři jí nedokázali pomoci. Užívala silné medikamenty, zejména morfin. V dubnu 2001 v rozhovoru pro týdeník \"Welt am Sonntag\" přiznala: „Nevím, co mám udělat s mojí alergií. A lékaři to také nevědí.“ Kvůli nemoci se nemohla zúčastnit svatby mladšího syna s Turkyní Elif Sözen v Istanbulu 28. května 2001.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt.", "content": "Hannelore Kohlová spáchala sebevraždu 5. července 2001. Následující den v 11:15 manželka šoféra a domácí pomocnice Kohlových Hilde Zeebergová zjistila, že její paní je mrtvá. Na dveřích pokoje byl připevněn lístek: „Včera jsem šla pozdě spát. Prosím nerušit, chci se vyspat.“ Pomocnice okamžitě zpravila policii. Kohl se o smrti manželky dozvěděl na zasedání Spolkového sněmu v budově bývalého Reichstagu. Za půldruhé hodiny přiletěl do Ludwigshafenu. V jemu adresovaném dopise na rozloučenou napsala Hannelore Kohlová: „Vždycky jsem tě milovala. A děkuju za vše, cos pro mne udělal.“ Mimo to požádala muže, aby společnost přesvědčil, že zahynula při automobilové nehodě, po přečtení dopisu to však již nešlo. Takových dopisů zanechala celkem osm, adresovala je manželovi, oběma synům a některým přátelům (nikdo z nich obsah neprozradil). Zanechala ještě jeden volný list, který položila na viditelné místo, aby jej mohl přečíst první, kdo do pokoje vejde. Kohl a jeho synové se střídali u rakve do 13 hodin následujícího dne. Policejní vyšetřování odhalilo, že Kohlova žena spáchala sebevraždu, když smíchala léky na spaní s morfinem a směs vypila brčkem. Prokuratura i příbuzní odmítli pitvu, neboť sebevražda byla nade vše zřejmá. Kohlova kancelář v oficiálním prohlášení uvedla: „Hannelore Kohlová odešla dobrovolně ze života, neboť nemohla déle snášet trýznivou bolest způsobenou alergií na světlo.“ Přestože Hannelore Kohlová sama skoncovala se životem, představitel místního episkopátu řekl, že tato skutečnost nebude „překážkou provedení pohřbu dle církevního obřadu.“ Panychida proběhla 11. července v katolické katedrále ve Špýru, zúčastnilo se jí mnoho německých politiků: úřadující německý kancléř Gerhard Schröder s manželkou, choť německého prezidenta Johannese Raua Christina, Roman Herzog, jenž byl v době Kohlovy vlády německým prezidentem, předsedkyně CDU Angela Merkelová. Na dodržování pořádku dohlíželo na tisíc policistů. Po obřadu byla rakev s tělem převezena do Ludwigshafenu a uložena do rodinné hrobky Kohlových na hřbitově v Ludwigshafenu-Friesenheimu, kde již byli pochováni Kohlovi rodiče. Přestože jeho manželka byla protestantka, Kohl trval na tom, aby byla pochována na katolickém hřbitově.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz.", "content": "V roce 2004 vyšel první díl Kohlových pamětí, který zachycuje období do roku 1982. Knihu věnoval její památce a zdůraznil: „Bez ní, bez mé Hannelore, by mé úspěchy nebyly.“ Téhož roku bylo nábřeží Rýnа v Ludwigshafenu pojmenováno po Hannelore Kohlové. Opera, inspirovaná tragickým osudem Hannelore, měla 19. srpna 2004 premiéru v Berlíně-Neuköllnu, libreto napsala Dea Loher, hudbu složil Wolfgang Böhmer. V prosinci téhož roku měl v Bonnu premiéru balet na stejné téma Johanna Kresnika. Německý novinář Heribert Schwan, který manžele dobře znal a o Kohlovi natočil dokumentární film, vydal deset let po smrti Hannelore knihu \"Die Frau an seiner Seite – Leben und Leiden der Hannelore Kohl\". Manželka německého kancléře mu v roce 1985 dala první televizní interview. Podle Schwanova vyjádření kontakty s Helmutem Kohlem již dávno ztratil a ten na vydání knihy o zemřelé manželce nereagoval. Synové Hannelore Kohlové se svými rodinami žijí trvale v USA (Walter) a v Londýně ve Spojeném království (Peter). Kohl sám byl ještě do roku 2002 poslancem Spolkového sněmu a žil v Berlíně. V roce 2008 se oženil se 43letou Maike Richterovou, tehdy zaměstnankyní německého ministerstva průmyslu, kterou znal od roku 1994 z doby jejího působení v kancléřském úřadu v Bonnu. Walter ani Peter na svatbu otce a nevlastní matky nepřijeli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Hannelore Kohlová, rozená Renner (7. března 1933, Berlín – 5. července 2001, Ludwigshafen am Rhein), byla první manželkou německého státníka Helmuta Kohla, který byl německým kancléřem v letech 1982–1998.", "tgt_summary": "Johanna Klara Eleonore \"Hannelore\" Kohl (née Renner) (7 March 1933 – 5 July 2001) was the first wife of German Chancellor Helmut Kohl. She met him for the first time at a prom in Ludwigshafen, Germany in 1948, when she was 15 years old, and they became engaged in 1953. They were married from 1960 until her death in 2001, including during his entire political career. They were the parents of Walter Kohl and Peter Kohl. ", "id": 2107894} {"src_title": "Jonsdorf", "tgt_title": "Jonsdorf", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Založení Jonsdorfu se datuje do roku 1539, kdy ojbinský klášter celestinů prodal část zdejších pozemků deseti budoucím osadníkům. V roce 1560 objevil jonsdorfský rychtář spolu se svými syny, že jižně od obce lze nalézt kvalitní pískovec, vhodný pro zhotovování mlýnských kamenů. Těžba v místních lomech pak byla zahájena v roce 1580. O sto let později, na základě rozhodnutí rady města Žitavy z roku 1667, byly u potoka Pochebach mezi stávajícím Jonsdorfem a západněji ležícím Waltersdorfem vybrány pozemky pro další výstavbu. Následně zde vznikla nová část obce - Neu-Jonsdorf. K jejímu propojení s tzv Alt-Jonsdorfem došlo po roce 1731. V druhé polovině 18. století mělo znační ekonomický význam pro rozvoj obce také tkalcovství. Od 40. let 19. století se charakter obce začal měnit zejména v důsledku rozvoje turismu a lázeňství. Tradiční podstávkové domy byly nahrazovány zděnými domy a také vilami, které si zde obyvatelé měst budovali jako svá venkovská sídla.", "section_level": 1}, {"title": "Lázeňství.", "content": "Jonsdorf jsou státem uznané vzdušné lázně. Jejich rozvoj začal v 19. století.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Od roku 1890 je Jonsdorf konečnou stanicí Žitavské úzkorozchodné dráhy (Zittauer Schmalspurbahn), dodnes obsluhované historickými parními lokomotivami. Tato dráha se lidově nazývá „Bimmelbahn“ (zvonková dráha). Trať začíná v Žitavě, má dvě koncové větve, jedna končí v Jonsdorfu a druhá v Oybinu.", "section_level": 1}, {"title": "Motýlí dům.", "content": "Byl zde v roce 2004 vybudován Motýlí dům (Schmetterlingshaus Johnsdorf) s celoročním provozem. Má 2 části, v kupolovité hale létají stovky motýlů, o zbytky se starají volně pobíhající křepelky. V hlavní, jednopatrové vstupní budově je mimo recepce s česko-německým personálem a hracího dětského koutku řada panelů s informacemi, mořské akvárium, zasklené boxy s mnoha želvami, ještěry a opičkami. Venku je parčík s řadou jezírek a fontán.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti v okolí.", "content": "V pískovcových skalách Nonnenfelsen jihozápadně od obce se nachází několik výukových jištěných cest. Poblíž obce jsou dva turistické přechody do Čech: u Krkavčích kamenů Dolní Světlá - Jonsdorf, druhým je Krompach - Jonsdorf.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jonsdorf je lázeňské středisko, obec v Německu, v jihovýchodní části Saska, zemském okrese Zhořelec, v Horní Lužici, na severní straně Žitavských hor, na hranicích s Českou republikou. Má obyvatel. Je jedním ze tří důležitých turistických středisek Chráněné krajinné oblasti Žitavské hory.", "tgt_summary": "The community of Jonsdorf is located in the south of the Kreis Görlitz in the southeast of the German federal state of Saxony. It is embedded into a valley of the Zittau Mountains, part of the Lusatian Mountains.", "id": 178798} {"src_title": "Sněžka", "tgt_title": "Sněžka", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Georgius Agricola v roce 1546 označil horu názvem Risenberg. V roce 1871 je poprvé zaznamenáno množné číslo Riesengebirge (Obří hory) jako dosud užívaný německý název pro celé pohoří. Původní německý název dosud zanechal dozvuky v dnešních názvech Obří důl a Obří hřeben. Přibík Pulkava již v roce 1380 pro celé Krkonoše použil název Sněžné hory. Název Sněžka pochází z 19. století, je odvozen od pojmenování \"Sněžná\" – jako „sněhem pokrytá“. První český název byl \"Pahrbek Sněžný\", pak \"Sněžovka\", od roku 1823 pak definitivně Sněžka. Narazit lze ale i na názvy \"Sněhovka\" či doslovný překlad z němčiny \"Sněhkopa\". V němčině se zase kromě častějšího \"Schneekoppe\" objevoval i tvar \"Riessenkoppe\". První v historii zaznamenaný výstup je z roku 1456, kdy jistý Benátčan hledal v horách drahé kamení. V letech 1563–1566 se pokusil změřit nadmořskou výšku hory slezský učenec Kryštof Schilling. Naměřil neuvěřitelných 5880 m (o 1000 metrů více než má Mont Blanc). V roce 1569 pan Jiřík z Řásně naměřil 2035 m. Dne 23. srpna 1935 vyjel na Sněžku ve Škodě Popular Břetislav Jan Procházka a Mojmír Urbánek. Před nimi však na vrchol Sněžky vyjel v roce 1932 již konstruktér Josef Bašek, arci méně náročnou cestou po tehdejší československo-německé hranici. Dne 28. srpna 2014 se na Sněžce při seskoku z rogala s wingsuitem zabil český BASE jumper Martin Trdla.", "section_level": 1}, {"title": "Stavby na vrcholu.", "content": "Vrchol Sněžky je poměrně rozlehlý. Nejstarší stavba je na polské (slezské) straně vrcholu. Je to 14 metrů vysoká kaple sv. Vavřince, o jejíž stavbu se zasloužil šlechtic Kryštof Leopold Schaffgotsch. Stavba byla provedena v letech 1665–1681, ale první práce na výstavbě začaly již roku 1653. Práce ale musely být ukončeny kvůli majetkové při s hrabětem Humprechtem Černínem, který si Sněžku nárokoval z titulu vlastnictví panství Schmiedeberg (dnes Kowary). Spor o pozemky se táhl 11 let, a tak se se stavbou mohlo začít až v roce 1665. Bohoslužby se zde konaly pětkrát ročně. Kaple byla v roce 1810 uzavřena a do roku 1850 sloužila jako hospoda a útulek. Roku 1854 byla znovu vysvěcena a následně několikrát poničena požárem a obnovena. V roce 1850 byla postavena Polská (dříve Slezská) bouda. O sedm let později vyhořela, ale byla obnovena a sloužila až do roku 1976, kdy byl dán do užívání současný horský hotel. Ten je postaven podle projektu polského architekta Lipińského. Polská meteorologická observatoř byla postavena v letech 1966 až 1974 několik metrů od místa bývalé Polské boudy na Sněžce. Budovu, tvořenou ocelovou konstrukcí připomínající vesmírné talíře, navrhli architekti Witold Lipinski a Waldemar Wawrzyniak z Wroclawské univerzity. Observatoř je v nejvyšším disku, ve středním disku je technické zázemí a sklady, největší spodní disk o průměru 30 metrů je částečně zapuštěn do terénu. V roce 2009 nevydržel horní disk (Meteorologická stanice) nápor sněhu a zřítil se na spodní. Po důkladné expertize bylo rozhodnuto, že k žádnému dalšímu poškození by nemělo dojít a stavba byla do října 2009 obnovena do původního stavu. Na podzim 2015 Rádio Wroclaw oznámilo, že Ústav meteorologie a vodního hospodářství chce budovu opustit a prodat nebo pronajmout, restaurace v přízemí byla od začátku listopadu 2015 uzavřena kvůli rekonstrukci. Ústav meteorologie a vodního hospodářství tuto zprávu popřel a označil za spekulaci médií. Ústav prý neplánuje meteorologickou observatoř prodat, ale vedení ústavu a národního parku pouze diskutují s cílem dojít ke společné dohodě o způsobu využití budovy jak pro vědecké, tak pro turistické účely. Mluvčí potvrdila, že spodní část budovy vyžaduje nutnou rekonstrukci. Je potřeba zpevnit ocelovou konstrukci, opravit elektroinstalaci, větrání a sociální zázemí, datum zahájení prací závisí na zajištění finančních prostředků, přičemž poskytování služeb v cestovním ruchu není zahrnuto v rozpočtu ústavu a je nad rámec jeho zákonných činností. V roce 1900 byla postavena dřevěná budova meteorologické stanice. Stavba vysoká 18 metrů byla po 2. světové válce jedinou fungující meteorologickou stanicí ve střední Evropě. Stržena byla v osmdesátých letech 20. století. Na české straně Sněžky stála ještě nedávno zchátralá budova České boudy z roku 1868. Na jejím místě byla v letech 2005-2006 postavena nová Česká poštovna. Mezi lety 1899 a 2009 stála opodál budova původní poštovny, jež byla v červnu 2009 rozebrána a převezena na Javorovou skálu, kde byla posléze znovu sestavena. Jednalo se o nejvyšší místo v ČR, kde bylo možno získat poštovní razítko. Další stavbou je horní stanice lanovky z Pece pod Sněžkou. Lanovka má dva úseky a do provozu byla uvedena v roce 1949.", "section_level": 1}, {"title": "Lanovky.", "content": "Lanová dráha na vrchol Sněžky funguje již od roku 1949. Původní lanovka měla podobu dvojsedačky, kde cestující seděli bokem ke svahu. Vyrobena byla švýcarskou firmou Von Roll. Cesta na vrchol trvala 20 minut. Od 21.12.2013 je v provozu nová kabinková dráha, která nahradila původní lanovou dráhu sedačkovou. Z Pece pod Sněžkou nyní kabinka pro čtyři osoby vyveze na vrchol až 250 návštěvníků za hodinu. Celá trasa sestává ze dvou lanovek, které mají mezistanici na Růžové Hoře. Kromě přepravy turistů slouží také k zásobování turistických chat na Růžové hoře a na Sněžce. Z polské strany vede sedačková lanovka z Karpacze na předvrchol Kopa, odkud je nutné pěšky dojít na Obří sedlo a vystoupat na Sněžku.", "section_level": 1}, {"title": "Turistické výstupy.", "content": "Na Sněžku vede sedm základních pěších výstupů. V úbočí Sněžky vedou dvě promenádní vyhlídkové cesty. Na české straně traverzuje jihovýchodní úbočí zeleně značená pěší cesta dlážděná velkými kameny mezi Jelenkou a rozcestím Nad Růžovohorským sedlem. Na polské straně protíná severní stěnu stará Slezská silnice vydlážděná kočičími hlavami, po které dodnes ve výjimečných případech vyjede terénní auto. Slezská silnice je v zimě uzavřena kvůli lavinovému nebezpečí.", "section_level": 1}, {"title": "Lyžařské sjezdy.", "content": "Sněžka je tradičním místem pro turistické i extrémní lyžování. V současné době je většina sjezdových tras uzavřena z důvodu ochrany přírody.", "section_level": 2}], "src_summary": "Sněžka (polsky \"Śnieżka,\" německy \"Schneekoppe\") je se svými 1603,3 m n. m. (dříve uváděný údaj 1602 m n. m.) nejvyšší horou Krkonoš, Sudet, Slezska, Čech, i celého Česka. Vzhledem k tomu, že vrchol Sněžky leží v Polsku (zhruba o 10 cm vyšší), nejvyšším vrcholem ležícím v Česku je tedy Luční hora. ", "tgt_summary": "Sněžka or Śnieżka (in Czech and Polish respectively, \"Schneekoppe\" in German) is a mountain on the border between the Czech Republic and Poland, the most prominent point of the Silesian Ridge in the Krkonoše mountains. At, its summit is the highest point in the Czech Republic, in Lower Silesian Voivodeship, in the Krkonoše and in the entire Sudetes.", "id": 168740} {"src_title": "Mary Readová", "tgt_title": "Mary Read", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Její otec byl lodní kapitán, který zahynul na moři. Tím se její matka ocitla v prekérní situaci, neboť její syn zemřel ve věku jednoho roku a podle tehdejších zákonů dědicem majetku po zesnulém otci mohl být jen muž. Matka tak malou Mary začala oblékat do chlapeckých šatů, aby o dědictví nepřišla. Jako chlapec Mary žila do třinácti let, pod jménem Jack. Živila se jako poslíček. Ve třinácti byla Mary poslána do dívčí školy. Jenže přísný režim a zřejmě i tehdejší nároky na dívky, které dosud neznala, jí nevyhovovaly a ze školy utekla. Znovu se začala převlékat za chlapce a vstoupila do armády. Zde se ovšem zamilovala do jiného vojáka, prozradila mu, že je žena a oba pak odešli z armády a otevřeli si hospodu. Její druh ovšem krátce na to zemřel po rvačce s hostem. Mary se pak vrátila znovu k mužskému převleku a nechala se najmout na nizozemskou loď plující do Karibiku. Loď byla přepadena a ovládnuta piráty kapitána Jacka Rackhama. Mary se k Rackhamovým pirátům nakonec přidala. Na jeho lodi se pak zamilovala do muže, z něhož se ale nakonec vyklubala žena – Anne Bonnyová, která byla rovněž v mužském převleku. Velmi se pak sblížily. Rackhamovu loď zajalo roku 1721 britské námořnictvo. Všechny piráty ještě na lodi oběsilo, krom Mary a Anne. Ty se zachránily lží, že jsou těhotné. Britské zákony popravu těhotné ženy nedovolily. Obě pirátky tak byly převezeny do vězení na Jamajce. Anne z něj brzy vykoupil její bohatý otec, Mary zde však nedlouho po uvěznění zemřela, a to ve věku 35 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mary Readová (1685 – 28. dubna 1721 Port Royal (Jamajka)) byla anglická pirátka, vedle Anne Bonnyové nejslavnější ženská představitelka této profese.", "tgt_summary": "Mary Read (1685 – 28 April 1721), also known as Mark Read, was an English pirate. She and Anne Bonny are two of the most famed female pirates of all time, and among the few women known to have been convicted of piracy during the early 18th century, at the height of the \"Golden Age of Piracy\". ", "id": 308911} {"src_title": "Claude Victor-Perrin", "tgt_title": "Claude Victor-Perrin, Duc de Belluno", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Lamarche ve Francii roku 1764 jako syn Charlese Perrina a Marie Anny Floriotové. Roku 1781 se stal tamborem v dělostřeleckém pluku v Grenoblu, později seržantem tohoto pluku. Ke svému příjmení Perrin si přidal Victor. O deset let později však z armády vystoupil, oženil se s Jeane Josephinou Muguetovou a začal se věnovat obchodu. U obchodu dlouho nevydržel a roku 1792 znovu vstoupil do armády k třetímu praporu u Drôme, jehož se stal brzy velitelem. Ke konci roku 1793 se zúčastnil dobývání Toulonu, kde bojoval společně s Napoleonem Bonapartem, který byl právě na začátku své kariéry. Victor se u Toulonu vyznamenal a na počátku roku 1794 byl povýšen na brigádního generála. Po Toulonu krátce válčil v Pyrenejích a posléze působil jako jeden z Napoleonových generálů v italském tažení (1796–1797). Zvítězil zde v mnoha bitvách a vysloužil si tak povýšení na divizního generála. Roku 1797 se vrátil do Francie a stal se velitelem v departementu Vendée, v kraji, kde byly na denním pořádku royalistické vzpoury proti republice. O dva roky později byl povolán do dalšího Napoleonova italského tažení. Znovu se vyznamenal, a to především v bitvě u Marenga roku 1800. V době konzulátu 1799–1804 po italském tažení velel armádě v Holandsku. Po vzniku Prvního Francouzského císařství byl pověřen funkcí velvyslance v Dánsku. Nadále bojoval ve válce s Pruskem a v bitvách u Friedlandu, Jeny a Saalfeldu. Roku 1807 ho Napoleon jmenoval maršálem Francie, nejvyšší vojenskou hodností. Zároveň se stal guvernérem v Prusku, v Berlíně, a o rok později obdržel titul vévody z Belluna. V roce 1808 byl vyslán do Španělska, kde zvítězil v mnohých bitvách, ale v mnohých byl také poražen. Od roku 1809 velel v armádě Španělského krále a Napoleonova bratra Josefa. Ve Španělsku zůstal až do roku 1812, kdy mu Napoleon v ruském tažení svěřil IX. sbor armády. Zde měl za úkol jistit ústup Napoleonovy armády zpátky do Francie. Tento úkol se mu mimořádně povedl a zachránil velkou část ustupující francouzské Velké armády, úspěch měl například v bitvě u přechodu přes řeku Berezina. Nadále válčil po boku Napoleona v Německu v bitvě u Drážďan (1813), u Hanau (1813), u Brienne (1814) a u Craonne (1814), kde byl vážně raněn. Po Napoleonově abdikaci se přiklonil k Bourbonům. Za Stodenního císařství uprchl s Bourbony do Gentu. Po Napoleonově definitivní porážce získal od krále Ludvíka XVIII. titul francouzského paira a hodnost generálmajora královské gardy. Byl předsedou komise, která soudila Napoleonovy důstojníky, kteří se angažovali během Stodenního císařství. Roku 1821 se stal ministrem války a roku 1823 se zúčastnil španělského tažení proti revolucionářům ve Španělsku. Poté se zapletl do finančních vojenských podvodů a byl vyřazen z armády. Posléze žil až do konce života v ústraní. Zemřel 1. března 1841 v Paříži.", "section_level": 1}, {"title": "Hodnocení.", "content": "Claude Victor-Perrin byl schopný velitel a voják, který slavil úspěchy zejména díky své odvaze, zapálenosti a rozhodnosti. Na druhou stranu Victorovi chyběla schopnost rozvahy, byl prudký a obtížně zvladatelný. Napoleon ho oceňoval jako skvělého taktika a organizátora, byl si však vědom, že není dobrým stratégem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claude-Victor Perrin [\"klód viktor perrén\"] (7. prosince 1764 Lamarche – 1. března 1841 Paříž) byl francouzský generál a Napoleonův maršál Francie, vévoda z Belluna.", "tgt_summary": "Claude Victor-Perrin, 1st Duke of Belluno (7 December 1764 – 1 March 1841) was a French soldier and military commander during the French Revolutionary and Napoleonic Wars. He was made a Marshal of the Empire in 1807 by Napoleon.", "id": 117490} {"src_title": "Americký stafordširský teriér", "tgt_title": "American Staffordshire Terrier", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Americký stafordšírský teriér je menší podsaditý až zavalitý pes. Vyzařuje z něho síla a výkonnost. Výška v kohoutku je obvykle 43 až 48 cm, váha feny je 26 až 32 kg a psa 28 až 40, často i více kg. Hlava je klínovitá s širokou lebkou, zřetelnými lícemi a kulatou, silnou tlamou. Oči má tmavé, posazené široko od sebe, bez růžových víček (výjimku tvoří psi s bílou maskou). Uši jsou krátké složené do tvaru listu růže, dnes již nekupírované. Silný krk a mohutné svalnaté plece přecházejí v krátký hřbet, mírně se svažující k zádi. Žebra jsou dobře klenutá, ocas je krátký, nízko posazený, kuželovitě se zužující a dnes již také nekupírovaný. Končetiny jsou silné, dobře osvalené se středně velkými tlapami. Srst má americký staford krátkou a lesklou, drsnou na dotek a hustou. Je buďto jednobarevný, nebo skvrnitý, nikdy by však neměl být zcela bílý. Průměrný věk tohoto plemene je 12 let.", "section_level": 1}, {"title": "Povaha.", "content": "Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, je to pes vhodný k dětem i do bytu. Je to typický ochranitel a obranář. Přestože je příslovečně odvážný, pokud je správně vychován, není nikdy agresivní. Pokud však byl vychován nedůsledně, může být agresivní vůči jiným psům a velmi zřídka i nedůvěřivý k cizím lidem, třebaže ve vztahu k lidem u tohoto psa obvykle nebývají problémy. Přece jen jsou v jeho krvi geny zápasníků. Vzhledem k tomu, že toto plemeno nemá ve své povaze zakódovanou agresi vůči lidem a je za normálních okolností přátelské i k úplně cizím, není AST příliš využitelný pro hlídání objektů. Případného zloděje a narušitele spolehlivě odradí pouhý vzhled tohoto na svou velikost enormně silného psa. Někdy je poněkud tvrdohlavý, a proto vyžaduje opravdu disciplínu. Je velmi pohyblivý a čilý a neobyčejně zvídavý ke svému okolí. Je to dobrý krysař, ale i osobní strážce. Ve vypjatých situacích se umí rychle a správně rozhodnout, jinak je ale klidný a mírný. Ve hře je schopen dobře rozeznat dospělého člověka od dítěte a podle toho také jedná. Důležitá při držení psa je opatrnost a důslednost. Špatně vychovaný americký staford může být nebezpečný pro své okolí. Vyžaduje proto pevnou ruku. Toto plemeno je vhodné chovat v bytě, kde je mu umožněn neustálý kontakt s jeho pánem.", "section_level": 1}, {"title": "Klasifikace FCI.", "content": "Dle klasifikace FCI je americký stafordšírský teriér zařazen do skupiny III.- teriéři, sekce 3 - teriéři typu bull, bez pracovní zkoušky. Oficiální zkratka pro ČR je AST. Využitím je převážně jako sportovní a pracovní pes, hlídač, strážce a společník.", "section_level": 1}], "src_summary": "Americký stafordšírský teriér je psí plemeno, které má předky v anglických buldocích a teriérech. Jejich křížením vznikli jeho nejbližší příbuzní, americký pitbulteriér a anglický stafordšírský bulteriér. Stafordšírský bulteriér přicestoval do Ameriky z Anglie spolu s anglickými imigranty někdy v 19. století. Pro potřeby psích zápasů, které se staly velmi populární v Americe třicátých let, byl z menšího a lehčího anglického teriéra vyšlechtěn mohutnější a statnější americký teriér. Šlechtění se ubíralo dvěma směry a americký teriér nebyl zpočátku typově ustálen. Protože však bylo nutné ustavit standard plemene, došlo k oddělení obou šlechtitelských linií, a vznikla tak dvě samostatná plemena: americký stafordšírský teriér a americký pitbullteriér, který však ještě nebyl Mezinárodní kynologickou federací FCI jako plemeno uznán. Na rozdíl od svého předchůdce byl stafordšírský teriér šlechtěn pro výstavní účely a v roce 1936 byl schválen jako plemeno Americkým klubem chovatelů psů. V roce 1972 bylo plemeno zaregistrováno i FCI, již jako americký stafordšírský teriér.", "tgt_summary": "The American Staffordshire Terrier, also known as the AmStaff, is a medium-sized, short-coated American dog breed. The height of an American Staffordshire Terrier is 17-19 inches tall and weighs 40-70 pounds. The American Kennel Club describes the breed as \"confident, smart and good-natured.\" American Staffordshire Terriers are similar to American Pit Bull Terriers. ", "id": 69060} {"src_title": "Flagelant", "tgt_title": "Flagellant", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Bičování sebe sama jako náboženské jednání je známo z mnoha starověkých kultur, z Egypta, z Indie, z Číny aj. Křesťanští poustevníci a později i mniši asketických řádů v něm viděli připodobnění k bičovanému Kristu a k jeho utrpení. První masové flagelantské hnutí vzniklo v Perugii roku 1260 na výzvu dominikánského kazatele Raniera. Mnoho lidí ze všech společenských vrstev táhlo v průvodu od města k městu, bičovali se a zpívali, takže se k nim přidávali další. Z Itálie táhli i do Rakouska, Uher, Bavorska, Polska a do Porýní. Protože z toho vznikaly různé konflikty, papež Urban IV. hnutí brzy zakázal. Další vlna podobného kajícnického hnutí vznikla v době velké morové epidemie, která se od roku 1348 rozšířila po celé západní Evropě, od Itálie až do Anglie, Dánska a Čech. V Čechách je na podnět Arnošta z Pardubic dal král Karel IV. ze země vyhnat. S návratem katolictví v období rekatolizace se do Čech tento projev zbožnosti vrátil. Veřejné průvody bičujících se kajícníků, řeholníků i laiků – například z tzv. mariánských náboženských družin – se konaly zejména na Velký pátek. Chodívaly středem města za svitu pochodní, v čele jely na koních symbolické postavy – „Herodes“, „Pilát“ a ostatní soudci Kristovi – a na alegorických vozech byly předváděny živé výjevy z umučení Krista. Zejména v Německu se flagelanti organizovali do přísně organizovaných sekt, nosili bílé roucho s křížem a vytvářeli si i vlastní učení, například o tom, že účast v průvodu po dobu 33 dnů zbavuje člověka všech hříchů. Konrad Schmid o sobě roku 1360 prohlásil, že je mu svěřena všechna církevní moc a autorita; poté byl roku 1369 upálen. Soudy s flagelanty poté pokračovaly až do konce 15. století, zejména v Durynsku. Podobná, ale méně rozšířená hnutí se pak vyskytovala zejména v jižní Evropě a ve španělských koloniích až do 19. století.", "section_level": 1}], "src_summary": "Flagelant (z lat. „flagellans“ \"–\" bičující), česky sebemrskač nebo mrskač, označuje přívržence exaltovaného asketického hnutí ve středověku, kteří se na veřejnosti bičovali a chtěli tak pohnout své spoluobčany k pokání před nadcházejícím soudem světa.", "tgt_summary": "Flagellants are practitioners of an extreme form of mortification of their own flesh by whipping it with various instruments. Most notably, Flagellantism was a 14th-century movement, consisting of radicals in the Catholic Church. It began as a militant pilgrimage and was later condemned by the Catholic Church as heretical. The followers were noted for including public flagellation in their rituals. This was a common practice during the Black Death, or the Great Plague.", "id": 1709974} {"src_title": "Manolo Blahnik", "tgt_title": "Manolo Blahnik", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Své dětství prožil společně se svojí sestrou v místě svého rodiště v nádherném prostředí přímořských banánových plantáží. Už v dětství ho začíná zajímat móda, čemuž do velké míry přispívá jeho matka a její záliba v módě. Obor studia však, jak se záhy ukazuje, nezáleží jen na jeho rozhodnutí. Rodiče vidí jeho budoucnost spíše v politice a diplomacii. Manolo ovšem již po prvním semestru přestupuje na jeho srdci bližší obor, kterým je literatura a umění. Jeho vysněným přáním v tu dobu je stát se divadelním výtvarníkem.", "section_level": 1}, {"title": "Práce.", "content": "Zvrat v jeho smýšlení nastává v roce 1971, kdy se setkává v New Yorku s Dianou Vreeland (pozdější šéfredaktorka časopisu Vogue). Jeho tvorba se poté začala věnovat výhradně obuvnické tvorbě, a to konkrétně pánské módě. Ta ovšem nenaplňuje jeho představu a do jisté míry limituje jeho schopnosti. Vrhá se tedy do práce na dámské obuvi a otvírá si butik v Londýně. Jeho výrazný a pro něj charakteristický a originální styl se brzy začne ukazovat jako základ úspěchu. Elegantní jehlový podpatek je pro jeho tvorbu typický. Začíná obouvat přední celebrity Anglie jako jsou třeba Lady Diana, Madonna nebo Kylie Minogue. Na americký trh proniká v roce 1978, kdy realizuje kolekci pro slavný obchod Bloomingdale's, známý i z proslulého televizního sitcomu Přátelé. Největší podíl na Blahnikově slávě má ovšem seriál Sex ve městě a jeho hlavní představitelka Sarah Jessica Parker. Dodnes svou inspiraci nachází ve všedním životě a jeho běžných výjevech a nadále spolupracuje s předními celebritami jako např. Naomi Campbell, Victoria Beckham nebo Kate Moss.", "section_level": 1}], "src_summary": "Manolo Blahnik (* 27. listopadu 1942 Santa Cruz de la Palma, Kanárské ostrovy) je španělský módní návrhář. Již jeho příjmení napovídá český původ, za který vděčí svému otci, zatímco matka byla Španělka.", "tgt_summary": "Manuel \"Manolo\" Blahnik Rodríguez (; born 27 November 1942), is a Spanish fashion designer and founder of the eponymous high-end shoe brand.", "id": 2353876} {"src_title": "Kubb", "tgt_title": "Kubb", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Často se tvrdí, že hra vznikla ve Švédsku během éry Vikingů a že se zachovala na Gotlandu, ale zdá se to být marketingovým příběhem výrobců hry pro lepší prodej. Pravděpodobný původ hry je opravdu z doby Vikingů. Příběhy z různých míst dokazují, že kubb se hrával leckde, kde se Vikingové usazovali: ve Švédsku, Skotsku a Norsku. Není ale jasné, zda pravidla hry odpovídaly tomu, jak se kubb dnes hraje.", "section_level": 1}, {"title": "Před rokem 1912.", "content": "Starověcí Egypťané hráli již kolem roku 3000 př. n. l. hry, které jsou velmi podobné kubbu. Jako jedna z prvních a největších civilizací na světě hráli hry pro volný čas, jako je kombinovaná forma oštěpu a šachů, která je velmi podobná kubbu. V té době hrál pouze elita a bohatá buržoazie. Od výkopů, kde byly nalezeny dřevěné bloky, a také lidské kosti kosti]] a na egyptských nástěnných malbách, bylo vidět, že hrají společně jako hry v té době. Některé z nejoblíbenějších sportů a her v Egyptě byly předchůdci kuželů, boxů, klobáků a šachů. Ranní Egypťané hráli také jiné sporty a hry s konkurencí, včetně časných forem hokejové, házené, gymnastiky, oštěpu a těžkého zvedání. V této podobě byly dva soupeři nebo týmy, které v dnešní soutěži mohou být znovu viděny v kubb.", "section_level": 2}, {"title": "Skandinávské dědictví.", "content": "Římané převzali hru po římské nadvládě a to bylo také úvodem k Peršanům, ale Peršani byli i nadále používáni Kubb, protože to vypadalo hodně jako šachové šachy a pro lidi bylo snadné hrát. V tomto použití se slova \"kontrola\" a \"šachy\" dostávají z arabštiny z perského shāhu, který je \"králem\" of \"monarch\" betekent (Murray 2012: 159). Jméno kubb bylo voláno v arabských zemích jinak Kubtal \"كتلة \" což znamená \"blok\" a je degenerací كتلة. كتلة (pronunciation 'kutla']) je doslovně přeložen 'blok' v arabštině, který se později stal Kubb. Římané považovali za hru nízké třídy a nečistoty a hra se zde vyvinula na to, co nyní známe jako [petanque]] a kolečka, nebo hráli na desce variant šachy. Finální skandinávská atmosféra pochází z jedné z nájezdů Vikingů. Vikingové strávili nájezdy na hranicích mezi Evropou a Asií (viz mapa). Vikingové také převzali hru z pravděpodobně Turecka nebo Ruska v jedné z jejich rabování (viz mapa). Je podezření, že Vikingové přinesli kubb na území Skots a Skandinávie. Výsledkem této hry byla dlouhá doba na skandinávském území, které bylo nazýváno kubb ve švédštině; doslovně přeloženo z \"dřevěného bloku\". Opět odkaz na arabské kořeny.", "section_level": 3}, {"title": "Po roce 1912 až do současnosti.", "content": "Je důležité zmínit, že \"Föreningen Gutnisk Idrott\" který byl založen v roce 1912, nikdy neuvedl hru jako jednu z tradičních her z Gotlandu. Zdůrazňují však tradici hry, její historii a související standardy interakce. Vhodný oděv během kubb se v průběhu let stal nepolapitelným. Hra ukazuje podobnosti s bowling, šachy, petanque hry a je to, že tyto hry sdílejí společné středověký původ. V devadesátá léta byly vyrobeny první komerční hry Kubb a dříve neznámá hra se rychle stala velmi populární. V hře je mezinárodní zájem a od roku 1995 se mistrovství světa konají každoročně v Gotlandu. Byly zde národní mistrovství evropských zemí. Hra je také běžná hra v parcích a na plážích a je nyní prodávána v každém obchodě s hračkami.", "section_level": 2}, {"title": "Herní souprava.", "content": "Herní soupravu tvoří: Všechny součásti jsou dřevěné, základní kvádry jsou z těžšího tvrdého dřeva, král a všechny ostatní součásti jsou ze dřeva měkčího, a tedy i lehčího. Z popisu je tedy vidět, že soupravu na Kubb si může téměř každý snadno vyrobit a začít hrát.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla hry.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Základní rozložení figur.", "content": "Hra se hraje na pokud možno rovné ploše bez překážek o rozměrech zhruba 8x5 m. Pro zrychlení hry nebo její usnadnění například pro děti se může vytyčit hřiště menších rozměrů, například o délce 6 m. Není vhodné, aby na ploše byl vyšší porost (např. neposekaná vysoká tráva), ale jinak může být povrch hřiště libovolný (trávník, pláž, sníh...). Hřiště se vymezí čtyřmi kolíky a do jeho středu se postaví figurka krále. Kratší hrany hřiště se nazývají základní čáry. Na základní čáry se v pravidelných rozestupech rozestaví po pěti kubbech (hranolech z těžšího dřeva). Kubby se stejně jako král staví na výšku. Každá základní čára patří jednomu družstvu. Družstvo A si mezi své hráče rozdělí všechny kolíky a stoupne si zevnějšku hřiště ke své základní čáře. Družstvo B se podobně postaví ke své základní čáře.", "section_level": 2}, {"title": "Postup hry.", "content": "Hráči družstva A se postupně snaží hodem kolíků ze své základní čáry srazit co nejvíce kubbů družstva B. Kolíky se hází spodním hodem po délce tak, že je hráči drží za konec a druhý konec směřuje ke kubbu, který chce hráč srazit. Kolíky se nesmí házet napříč, ani nesmí příčně rotovat (podobně jako vrtule vrtulníku). Kubby se mohou házet napříč, ale také jen spodním hodem. Kubby, které jsou týmem A sraženy hodí tým B ze základní čáry na polovinu hřiště týmu A (tedy mezi krále a základní čáru A). Pokud je kubb hozen mimo hřiště nebo na polovinu hřiště B, hází se po odházení všech sražených kubbů znovu. Po dvou nepodařených hodech kubb pokládá kamkoliv do patřičné poloviny hřiště protitým. Mezi králem nebo rohovým kolíkem a kubbem přitom však musí zůstat mezera rovná minimálně délce kolíku. Kuby se postaví v místě dopadu na výšku tak, že se otočí kolem jedné z hran podstavy, nesmí se s nimi hýbat jiným způsobem. Tým B se nejprve snaží ze své základní čáry srazit své kubby v herním poli, a teprve až je srazí všechny, začne srážet kubby týmu A na základní čáře. Pokud srazí některý kubb týmu A dříve než své kubby, je toto sražení neplatné a tento kubb se znovu postaví na své místo. Pak se hra opět otočí a hází tým A. Nejprve hází všechny sražené kubby a poté se kolíky trefuje. Pokud se týmu B nepodaří některé ze svých kubbů v polovině hřiště A srazit, nesražený kubb stojící nejblíže ke králi nyní reprezentuje pro družstvo A dočasnou čáru, od které bude pomocí kolíků srážet kubby týmu B. Samotné kubby se ovšem vždy házejí pouze ze základní čáry. Takto hra pokračuje do doby, než některé družstvo srazí poslední kubb protivníka. Pokud mu ještě zbývají kolíky, může se ihned pokusit srazit krále, čímž hra končí a družstvo vyhrává. Pokud mu už žádný kolík nezbývá nebo se mu nepodaří zbývajícím kolíky krále srazit, hra pokračuje normálně a na tahu je druhé družstvo. Tak to pokračuje, dokud se jednomu družstvu nepodaří srazit všechny stojící kubby a krále během jedné série. Družstvo, které omylem srazí krále kdykoliv v průběhu hry před sražením všech kubbů protivníka, ihned prohrává. Družstvo které vyhrálo získává jeden bod. Za celkového vítěze se zpravidla prohlašuje družstvo, které vyhrálo dvě ze tří her. Vzhledem k tomu, že terén může jedno z družstev nějakým způsobem handicapovat (protisvětlo, svah, vítr atd.), je vhodné, aby si po každé hře družstva vyměnila strany.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kubb je stará, údajně vikingská venkovní společenská hra pro dvě družstva o 1 až 6 členech. Nejčastěji se ale hraje v menších družstvech do tří členů. Je velmi oblíbená zejména v severských zemích, ale postupně se šíří i do dalších částí Evropy. ", "tgt_summary": "Kubb (pronounced in Swedish or in Gutnish) is a lawn game where the objective is to knock over wooden blocks (\"kubbs\") by throwing wooden batons (\"kastpinnar\") at them. Kubb can be described as a combination of bowling and horseshoes. Play takes place on a small rectangular playing field, known as a \"pitch\". \"Kubbs\" are placed at both ends of the pitch, and the \"king\", a larger wooden block, is placed in the middle of the pitch. Some rules vary from country to country and from region to region, but the ultimate objective of the game is to knock over the \"kubbs\" on the opposing side of the pitch, and then to knock over the \"king\", before the opponent does. Games can last from five minutes to well over an hour. The game can be played on a variety of surfaces such as grass, sand, concrete, snow, or even ice. ", "id": 425776} {"src_title": "Haguenau", "tgt_title": "Haguenau", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Nové město bylo založeno štaufskou dynastií v polovině románského 12. století. Byla zde císařská falc, oblíbené místo pobytu Štaufů včetně císaře Barbarossy – dnes je na místě falce jezuitská kolej. Roku 1164 obdrželo Haguenau městská práva a roku 1260 se stalo říšským městem, hlavním městem spolku Dekapolis. V roce 1354 vytvořila spolek deseti měst (\"Zehnstädtebund\", Dekapolis) tehdy německá alsaská města Mülhausen, Colmar, Münster, Türkheim, Kaysersberg, Schlettstadt, Oberehnheim, Rosheim, Hagenau a Weißenburg, která řídil císařský zemský správce. Město patřilo do německé jazykové oblasti a na území Svaté říše římské. V prosinci 1201 se zde v rámci příprav na čtvrtou křižáckou výpravu (1202-1204) zrodil nápad na výpravu do Svaté země přes Konstantinopol – francouzský král Filip o tom přesvědčil velitele křižáků hraběte Bonifáce z Montferratu v souladu s plány zesnulého německého císaře Jindřicha VI., který měl ctižádost svrhnout byzantskou říši (papež nesouhlasil). Na schůzce byli možná i Benátčané, i když nápad nebyl jejich. Důsledkem schůzky bylo faktické zničení bašty křesťanství na Východě. V 15. století byla v Haguenau rukopisná dílna – v Německu se obchodovalo s rukopisy již asi od roku 1350. Z podnětu Karla V. se zde roku 1540 konala haguenauská náboženská disputace, kde za stranu katolíků mluvil Eck, za protestanty Capito. Významná je gotická světská stavební aktivita: V roce 1925 mělo město 19 tisíc obyvatel. Byly zde přádelny a obchodovalo se s chmelem, dosud je střediskem výroby alsaského piva. Město zažilo během druhé světové války nálet amerických bombardérů.", "section_level": 1}, {"title": "Památky a kultura.", "content": "Farní kostel Saint-Georges z 12. století je nejdůležitější památkou města Haguenau. Je to trojlodní sloupová hala, patří do řady románských kostelů, kde se uplatnila nad křížením osmiboká věž, která pochází z roku 1523 a ve které visí dva nejstarší zvony v Alsasku pocházející z roku 1268. Tak jako ostatní stavby z doby vlády štaufských císařů (tzv. pozdně sálská architektura) má kostel žebrovou klenbu. Je to trojlodní bazilika s příčnou lodí z roku 1250, chórovým předstupněm a polokruhovými apsidami. V podélné lodi jsou střídavě realizovány pilíře a svazkovité polosloupy. Arkády s polokruhovým obloukem jsou z roku 1215, klenba chrámové lodi z roku 1609, ty v postranních lodích pocházejí ze 14. století, tři západní pole jsou z roku 1415, transept a chór z druhé poloviny 13. století. Chór byl zasvěcen v roce 1283. Tato část budovy je zpracována s výjimečnou péčí. Opěrné pilíře vchodu z kruhového náměstí byly kdysi opatřeny velkými sochami, částečně poplatnými slohu fasády ve Štrasburku. Tato díla jsou dnes v muzeu v Haguenau. Pečlivost výstavby se projevila u složitých flamboyantních kleneb dvou úchvatných kaplí: jižní kaple svatého Jakuba (1496) a na severu kaple Saint-Jean, vystavěná mistrem Stuckartem (1517). V chrámu jsou i díla (jedno 14 m vysoké) Friedricha Hammera (1523). Severně od města se nachází rozlehlý lesní porost, \"Forêt de Haguenau\". V něm je kaple Saint-Arbogast, tento svatý byl první štrasburský biskup a svatý ochránce proti zemdlelosti. V červenci se v obci Schirrhein (východně) konává slavnost \"Kôhlerfest\", v prvním týdnu v září pak slavnost chmele \"Hopfenfest\".", "section_level": 1}, {"title": "Známí rodáci.", "content": "Sébastien Loeb (* 1974), jezdec rally", "section_level": 1}], "src_summary": "Haguenau ([], německy \"Hagenau\", alsasky \"Hàwenau\") je město na východě Francie, čtvrté největší v Alsasku. Nachází se zhruba 25 kilometrů severně od Štrasburku nedaleko francouzsko-německých hranic a má 35 tisíc obyvatel.", "tgt_summary": "Haguenau (, ; Alsatian: \"Hàwenau\" or \"Hàjenöi\"; and historically in English: \"Hagenaw\") is a commune in the Bas-Rhin department of France, of which it is a sub-prefecture. ", "id": 1225076} {"src_title": "Stará pinakotéka", "tgt_title": "Alte Pinakothek", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dějiny Staré pinakotéky začínají již historickými obrazy, které si od roku 1528 nechával malovat bavorský vévoda Vilém IV. (vládl 1508–1550). Tak vznikl i slavný obraz Albrechta Altdorfera \"\"Alexandrova bitva\"\". Maxmilián I. Bavorský (vládl 1598–1651) získal mimo jiné díla Albrechta Dürera. V roce 1627 dostal díky jemnému nátlaku na norimberské radní Dürerův obraz \"Čtyři apoštolové\", který malíř svému rodnému městu daroval. Měšťanům oznámil, že by toto dílo rád měl a zamítavé stanovisko by bral jako \"zvláště velké opovržení\". Během švédské okupace za třicetileté války však utrpěl velké ztráty, neboť 21 obrazů bylo odvezeno do Stockholmu a jen pět z nich bylo později navráceno. Jeho vnuk Maxmilián II. Emanuel (vládl 1679–1726) získal jako místodržící Španělska v Holandsku mnohé obrazy holandských a vlámských malířů. V roce 1698 koupil v Antverpách 12 obrazů Petera Paula Rubense a 13 obrazů od van Dycka, přičemž Rubensovy obrazy pocházely z osobního dědictví umělce a tudíž vůbec nebyly určeny k prodeji. Za následovníků Maxmiliána Emanuela byly nákupy z důvodu omezeného rozpočtu přerušeny. Rozvážným sběratelem holandského malířství byl také Maxmiliánův falcký bratranec Johann Wilhelm (vládl 1690–1716), jemuž vděčí Düsseldorfská galerie, kterou založil jeho dědeček Wolfgang Wilhelm, za svá nejcennější díla. Po sloučení Bavorska a Falcka se staly také falcké sbírky součástí Alte Pinakothek, neboť do bezpečí před francouzskými revolučními vojsky musely být přeneseny jak galerie v Mannheimu (1798) a Zweibrückenu (1799), tak nakonec v roce 1806 i düsseldorfská sbírka. Umělečtí agenti Johanna Wilhelma, kteří působili po celé Evropě, byli pověřeni vydat veškeré peníze raději za jeden vynikající obraz než za několik průměrných děl. Dnes je v Alte Pinakothek 32 obrazů z jeho sbírky Rubensových děl. Jako dar k sňatku s Marií Luisou de Medici dostal Raffaelův slavný obraz \"\"Svatá rodina z domu Canigiani\"\". Mannheimskou galerii založil bratr Johanna Wilhelma, kurfiřt Karl Philipp (vládl 1716–1742). V rozšiřování galerie pak pokračoval jeho nástupce Karl Theodor (vládl 1742–1799), který měl slabost pro holandské malířství. Tak získal mimo jiné Rembrandtovu \"\"Svatou rodinu\"\". Sbírka z Zweibrückenu, která byla před přibližujícími se francouzskými vojsky převezena ze zámku Karlsberg nejdříve do Mannheimu a poté do Mnichova, vznikla ze soukromé sbírky Christiana von Mannlich (německý malíř a architekt), kterou od něj vévoda odkoupil. Vedle německých, vlámských a holandských obrazů zahrnuje také díla mladých francouzských malířů, např. obraz \"\"Odpočívající dívka\" (Marie-Louise O'Murphy)\" od Francoise Bouchera. O něco později však utrpěla sbírka ztráty díky výpravě Napoleona Bonaparta, a tak např. Altdorferova \"\"Alexandrova bitva\"\" visela náhle v Napoleonově koupelně. Jen 27 obrazů z celkového zabaveného množství se po jeho svržení vrátilo zpátky do Mnichova. Proto se ze čtyř velkých loveckých obrazů, které si kdysi objednal Maxmilián I. u Rubense, nachází v Mnichově pouze \"\"Lov hrocha\"\". Díky sekularizaci v Bavorsku však současně přešlo do královského vlastnictví mnoho obrazů ze zrušených klášterů, z čehož obzvláště profitovala sbírka děl starých německých mistrů. Král Ludvík I. Bavorský (vládl 1825–1848) nechal své agenty umění nakoupit řadu mistrovských děl. S oblibou sbíral staré německé obrazy a díla italské renesance. V roce 1827 získal sbírku Sulpize Boisseréeho s 216 díly starých německých a holandských mistrů. V roce 1828 se králi podařila koupě sbírky knížete Wallersteina s 219 díly hornoněmeckého a švábského malířství. V roce 1838 vyšel první katalog obrazů. Později ještě stát koupil několik jednotlivých mistrovských děl. V roce 1852 však bylo 1000 obrazů prodáno v dražbě, mimo jiné např. Dürerova \"\"Sv. Anna samotřetí\"\" (dnes Metropolitní muzeum v New Yorku) a Grünewaldův \"\"Oltář Panny Marie Sněžné\"\" (nyní ve Freiburgu). Teprve od roku 1875, když byl vedoucím galerie jmenován Franz von Reber (1834 - 1919; ve funkci 1875 - 1909), byla Alte Pinakothek věnována opět větší pozornost. Období velkých nákupů bylo však pryč, i když von Reber a jeho následovník Hugo von Tschudi (1851 - 1911; ve funkci 1909 - 1911) pro pinakotéku získali několik vynikajících obrazů. Tak se do Mnichova dostali např. da Vinciho \"\"Madona s karafiátem\"\" nebo El Grekovo \"\"Svlékání Krista\"\". Se začátkem války byla díla přemístěna, aby nevznikly žádné ztráty. V druhé polovině 20. století se především díky dlouhodobým půjčkám od bank podařilo nakoupit mnohá díla 18. století. Galerie získala např. Lancretovu \"\"Ptačí klec\"\" a Boucherovu \"\"Madame de Pompadour\"\". V roce 1988 jeden z návštěvníků Alte Pinakothek, Hans-Joachim Bohlmann, těžce poničil kyselinou několik děl Albrechta Dürera a ta pak byla řadu let restaurována. V roce 1990 se galerii podařilo získat obraz vlámského malíře Dierica Boutse \"\"Ecce Agnus Dei\"\".", "section_level": 1}, {"title": "Budova.", "content": "Umělecká díla královské sbírky se původně nacházela v různých zámcích a obyčejní lidé je nemohli obdivovat. Ludvík I. Bavorský obrazy pouze nenakupoval, ale chtěl také tyto umělecké poklady zpřístupnit veřejnosti. Proto pověřil architekta Lea von Klenze, aby na severním okraji Mnichova postavil budovu galerie. Základní kámen byl položen 7. dubna 1826 a na podzim roku 1836 byla budova dostavěna. Stará pinakotéka byla největší muzejní budovou světa a na svou dobu byla architektonicky velice moderní. Již vnější vzhled budovy se zřetelně liší od typických muzejních budov počátku 19. století. Tato stavba se stala vzorem pro některé galerie v Římě, Petrohradě či v Kasselu. Po těžkém poškození především střední části budovy v letech 1943 a 1944 byla Stará pinakotéka v letech 1952–1957 rekonstruována německým architektem Hansem Döllgastem. Způsob rekonstrukce, při kterém zůstalo patrné poškození budovy, je dodnes veřejností hodnocen sporně. V roce 1994 byla budova z důvodu generální rekonstrukce uzavřena a vybraná mistrovská díla byla vystavena v Nové pinakotéce. 23. července 1998 byla Stará pinakotéka znovu zpřístupněna veřejnosti. Výstavní prostory se nacházejí jak v přízemí, tak i v prvním patře. Většina děl je vystavena v prvním patře. Jednotlivé výstavní místnosti se dělí na sály a kabinety. V sálech jsou vystavena především významná a velká umělecká díla; v menších kabinetech pak méně významné obrazy. Rozmístění výstavních prostorů v přízemí: Rozmístění výstavních prostorů v prvním patře (hlavní výstavní prostory):", "section_level": 1}, {"title": "Sbírka.", "content": "700 maleb z celkem více než 1000 obrazů je stále vystaveno. Mimo to se v Alte Pinakothek konají různé krátkodobé výstavy.", "section_level": 1}, {"title": "Německé malířství 14. - 17. století.", "content": "Stará pinakotéka vlastní nejrozsáhlejší sbírku starého německého malířství, mimo jiné s díly Stefana Lochnera (\"Sv. Kateřina, Sv. Hubert a Sv. Quirinus s donorem\", kolem r. 1435), Michaela Pachera (\"Oltář církevních Otců\", kolem r. 1480), Albrechta Dürera (\"Autoportrét v kožichu\", 1500, \"Oltář Paumgartnerů\", 1503, \"Čtyři apoštolové\", 1526), Hanse Baldunga Griena (\"Christoph I. von Baden\", 1515), Albrechta Altdorfera (\"Listnatý les se Sv. Jiřím\", kolem r. 1510, \"Zuzana v lázni\", 1526, \"Dunajská krajina\", kolem r. 1525, \"Alexandrova bitva\", 1529), Lucase Cranacha st. (\"Ukřižování\", 1503), Hanse Holbeina (\"Oltář Sv. Šebestiána\", 1516), Matthiase Grünewalda (\"Setkání Sv. Erasma a Sv. Mauricia\", kolem r. 1520), Hanse von Aachen (\"Vítězství Pravdy\", 1598), Adama Elsheimera (\"Útěk do Egypta\", 1609), Johanna Lisse (\"Smrt Kleopatry\", kolem r. 1622)", "section_level": 2}, {"title": "Staré holandské malířství 14. - 16. století.", "content": "Sbírka starých holandských maleb patří k nejlepším na světě a zahrnuje mistrovská díla mimo jiné od Rogiera van der Weydena (\"Oltář Sv. Colomby\", kolem r. 1455), Diericka Boutse (\"Ecce Agnus Dei\", kolem r. 1462), Hanse Memlinga (\"Sedm radostí Panny Marie\", 1480), Lucase van Leydena, Gerarda Davida, Adriaena Isenbranta (\"Odpočinek na útěku z Egypta\", kolem r. 1520), Jana Gossaerta zvaného Mabuse (\"Danaé\", 1527), Marinuse van Reymerswaele (\"Výběrčí daní s manželkou\", 1538), Hieronyma Bosche", "section_level": 2}, {"title": "Holandské malířství 17. století.", "content": "Sbírka holandského barokního malířství tvoří v podstatě základ galerie. Zahrnuje díla početných mistrů, jako jsou např. Rembrandt van Rijn (\"Autoportrét\", 1629, \"Svatá rodina\", kolem r. 1633, \"Snímání z kříže\", kolem r. 1633), Pieter Lastman (\"Odyseus a Nausicaa\", 1619), Frans Hals (\"Portrét Willema van Heythuysena\", kolem r. 1625), Carel Fabritius (\"Autoportrét\", 1650), Ferdinand Bol (\"Guvernéři cechu obchodníků s vínem\", 1659), Pieter Claesz (\"Zátiší s cínovou konvicí\", kolem r. 1635), Adriaen van Ostade (\"Popíjející venkované v krčmě\", kolem r. 1635), Salomon van Ruysdael (\"Říční krajina s přívozem\", kolem r. 1630), Gerard ter Borch (\"Chlapec vybírající psovi blechy\", kolem r. 1665), Willem van de Velde ml. (\"Klidné moře\", 1655), Karel Dujardin (\"Nemocná koza\", kolem r. 1665), Jacob van Ruisdael, Emanuel de Witte (\"Portrét rodiny\", 1678) a Adrieaen van der Werff (\"Hrající si děti pod sochou Herkula\", 1687).", "section_level": 2}, {"title": "Vlámské malířství 16. a 17. století.", "content": "Sbírka vlámských mistrů zaujímá hlavní sály Alte Pinakothek a zahrnuje mimo jiné hlavní díla Pietera Brueghela st. (\"Země blahobytu\", 1566), Jana Brueghela st. (\"Svatá rodina\", kolem r. 1623), Petra Paula Rubense (\"Velký poslední soud\", 1617, \"Malý poslední soud\", 1620, \"Únos dcer Leukippových\", 1615/1616, \"Helena Fourmentová se synem Fransem\", 1634), Anthonise van Dycka (\"Autoportrét\", kolem r. 1621, \"Zuzana a starci\", kolem r. 1622), Adriaena Brouwera (\"Chudí při kouření a popíjení\", kolem r. 1635), Jacoba Jordaense (\"Sedlák a satyr\", po r. 1620), Jana Siberechtse Sbírka Rubensových děl s 72 obrazy je vůbec největší stálou výstavou tohoto umělce na světě. Malba \"Velký poslední soud\" je přitom největším vystaveným obrazem muzea.", "section_level": 2}, {"title": "Italské malířství 13. až 18. století.", "content": "Sbírka zažíná díly italské gotiky - mj. Giottova slavná \"Večeře Páně\" (krátce po r. 1306). Dále jsou zde zastoupeny všechny malířské školy italské renesance a baroka s díly mj. Fra Angelica (\"Ukládání do hrobu\", kolem r. 1438), Fra Filippa Lippi (\"Zvěstování Panně Marii\", kolem r. 1450), Leonarda da Vinci (\"Madona s karafiátem\", kolem r. 1473), Antonella da Messina, (\"Annunciata\", 1474), Sandra Boticelliho (\"Kladení do hrobu\", kolem r. 1490), Domenica Ghirlandaia (\"Marie s dítětem a Sv. Dominik, Jan Křtitel a Jan Evangelista\", kolem r. 1494), Lorenza Lotta (\"Mystická svatba sv. Kateřiny\", kolem r. 1505), Raffaela (\"Svatá rodina z domu Canigiani\", kolem r. 1505, \"Madonna Tempi\", 1507, \"Madona s baldachýnem\", 1514), Tiziana (\"Portrét Karla V.\", 1548), Jacopa Tintoretta (\"Mars a Venuše překvapeni Vulkánem\", kolem r. 1555), Guida Reni (\"Nanebevzetí Panny Marie\", 1631/42), Luca Giordana (\"Cynický filosof\", kolem r. 1660), Antonia Canaletta (\"Piazetta v Benátkách\", kolem r. 1730), Giovanniho Battisty Tiepola (\"Klanění tří králů\", 1753) a Francesca Guardi (\"Regata na kanále della Guidecca\", kolem r. 1784).", "section_level": 2}, {"title": "Francouzské malířství 17. a 18. století.", "content": "I přes blízký vztah Wittelsbachů k Francii zůstala sbírka francouzských maleb druhou nejmenší sbírkou v Alte Pinakothek. Tvoří ji díla Nicolase Poussina (\"Midas a Bacchus\", kolem r. 1627), Clauda Lorraina (\"Přístav při východu slunce\", 1674), Nicolase Lancreta (\"Ptačí klec\", 1735), Jeana Siméona Chardina, Maurice Quentina de La Tour (\"Mademoiselle Ferrand přemýšlící o Newtonovi\", 1752), Clauda Josepha Verneta (\"Orientální přístav při východu slunce\", 1755), Françoise Bouchera (\"Madame de Pompadour\", 1756), Jeana-Honoré Fragonarda (\"Dívka se psem\", kolem r. 1770) a další.", "section_level": 2}, {"title": "Španělské malířství 16. a 17. století.", "content": "Ačkoliv je oddělení \"Španělské malířství\" vůbec nejmenší v pinakotéce, jsou zde zastoupeni všichni velcí mistři: El Greco (\"Svlékání Krista\", kolem r. 1595), de la Cruz (\"Infantka Isabella Clara Eugenia Španělská\", 1599), Velázquez (\"Mladý španělský šlechtic\", kolem r. 1625), Jusepe de Ribera (\"Sv. Bartoloměj\", kolem r. 1635), Zurbarán (\"Kladení do hrobu sv. Kateřiny Alexandrijské na hoře Sinaj\", kolem r. 1636), Murillo (\"Malá úprava\", kolem r. 1673). Obrazy Francisca Goyi byly začleněny do Nové pinakotéky.", "section_level": 2}, {"title": "Galerie.", "content": "Vybrané obrazy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Stará pinakotéka (německy Alte Pinakothek) je muzeum umění (pinakotéka, obrazárna) v Mnichově, jedna z nejvýznamnějších galerií světa. Jsou zde vystaveny obrazy malířů od středověku až do poloviny 18. století. Díla jsou součástí \"Bavorských státních obrazových sbírek (Bayerische Staatsgemäldesammlungen)\". Naproti Alte Pinakothek se nachází Nová pinakotéka s díly 19. a počátku 20. století. Spolu s Pinkotékou moderny a Muzeem Brandhorst s díly 20. a 21. století patří do tzv. \"Umělecké čtvrti\" (\"Kunstareal München\").", "tgt_summary": "The Alte Pinakothek (, \"Old Pinakothek\") is an art museum located in the Kunstareal area in Munich, Germany. It is one of the oldest galleries in the world and houses a significant collection of Old Master paintings. The name Alte (Old) Pinakothek refers to the time period covered by the collection—from the fourteenth to the eighteenth century. The Neue Pinakothek, re-built in 1981, covers nineteenth-century art, and Pinakothek der Moderne, opened in 2002, exhibits modern art. All three galleries are part of the Bavarian State Painting Collections, an organization of the Free state of Bavaria.", "id": 716957} {"src_title": "Srdečná dohoda", "tgt_title": "Entente Cordiale", "src_document": [{"title": "Nástin událostí.", "content": "Koloniální rozpory mezi Francií a Velkou Británií vyvrcholily na podzim roku 1898 Fašodskou krizí, po které se francouzský ministr zahraničních věcí Théophile Delcassé rozhodl ustoupit Velké Británii, neboť si byl vědom, že bez její podpory není schopen prosadit žádné významnější cíle své zahraniční politiky. Po rozpoutání rusko-japonské války (1904) došlo k intenzivnějším jednáním mezi oběma evropskými koloniálními velmocemi. Francie ani Velká Británie se nechtěly války na Dálném Východě účastnit (obě totiž byly vázány spojeneckými smlouvami s bojujícími stranami: rusko-francouzská a britsko-japonská aliance). Definitivní vyřešení sporů tak korunovala vzájemná dohoda z 8. dubna 1904. Nedořešeny byly jen malé otázky (Nové Hebridy, Newfoundland, západní Afrika), ale podstatné bylo především jádro smlouvy, které sestávalo z „koloniálního obchodu“. Francie se vzdala svých mocenských ambicí v Egyptě výměnou za možnost svého nerušeného zájmu v Maroku. Současně se obě země dohodly na svobodné plavbě Suezským průplavem (resp. došlo k potvrzení konvence z roku 1888, která tento status určila), a svoboda plavby byla přiznána také Gibraltarskému průlivu. Marocký Tanger získal status mezinárodního města. Dalšími dvěma konvencemi došlo ke kompromisnímu vyřešení otázky Siamu a Nového Foundlandu. Siam byl rozdělen podél řeky Menam, a zatímco západní část připadla Velké Británii, východní část, která se nacházela v blízkosti Francouzské Indočíny, se stala francouzskou sférou vlivu. Pokud jde o Nový Foundland, Francie si podržela práva rybolovu v tamních vodách, ale vzdala se svých privilegií a výsad na pobřeží, za což získala teritoriální zisky v západní Africe a rovněž rozšíření práv plavby po Čadském jezeře. Velká Británie uznala francouzský protektorát nad Madagaskarem. Dohodu podepsali francouzský velvyslanec v Londýně Paul Cambon a britský ministr zahraničí lord Lansdowne. Původní text dohody neměl žádné další politické či vojenské implikace a nebyl namířen proti Německu. Jeho jednání v průběhu první a druhé marocké krize však prohloubilo francouzsko-anglickou spolupráci, jež vyústila do společných jednání generálních štábů s potencionalitou aktivního konfliktu s Německem. Formální spojeneckou smlouvu Francie a Velká Británie podepsaly až po zahájení první světové války.", "section_level": 1}], "src_summary": "Srdečná dohoda ( \"Entente cordiale\") byla smlouva o koloniích uzavřená mezi Francií a Velkou Británií na zámku v Clouds nedaleko Londýna 8. dubna 1904. Jednalo se o 3 konvence, jejich prostřednictvím byly odstraněny britsko-francouzské rozpory v mimoevropských oblastech (Francie získala volné ruce pro svou politiku v Maroku, zatímco Británie získala volné ruce v Egyptě, jehož součástí byl od roku 1899 i Súdán). Dohoda ukončila \"tradiční\" nepřátelství obou velmocí, vytvořila předpoklady pro další spolupráci a spojenectví a stala se zárodkem Trojdohody.", "tgt_summary": "The Entente Cordiale () (English: Cordial Agreement) was a series of agreements signed on 8 April 1904 between the United Kingdom and the French Republic which saw a significant improvement in Anglo-French relations. Beyond the immediate concerns of colonial expansion addressed by the agreement, the signing of the Entente Cordiale marked the end of almost a thousand years of intermittent conflict between the two states and their predecessors, and replaced the \"modus vivendi\" that had existed since the end of the Napoleonic Wars in 1815 with a more formal agreement. The Entente Cordiale was the culmination of the policy of Théophile Delcassé, France's foreign minister from 1898, who believed that a Franco-British understanding would give France some security against any German system of alliances in Western Europe. Credit for the success of the negotiation belongs chiefly to Paul Cambon, France's ambassador, and to the British foreign secretary Lord Lansdowne. ", "id": 1763439} {"src_title": "Gudrun Pausewang", "tgt_title": "Gudrun Pausewang", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Gudrun se narodila 3. března 1928 v domku za Mladkovem jako nejstarší ze šesti dětí. Její matka byla učitelka v mateřské školce a otec hospodář, syn ředitele místní školy. Gudrunina mladší sestra, Freya Pausewang (* 1932), se později stala právničkou a spisovatelkou. Její rodina věřila na alternativní styl života, kterým se snažila žít. Po vystudování základní školy začala navštěvovat střední dívčí školu. Její otec zemřel ve druhé světové válce, když jí bylo patnáct. Po skončení války utekla celá rodina do západního Německa. Zde nastoupila Gudrun na střední školu ve městě Wiesbaden, kterou úspěšně absolvovala roku 1948. Poté začala studovat pedagogickou školu ve Weilburgu. Od roku 1956 učila pět let v německých školách v Chile a dva a půl roku ve Venezuele. V té době procestovala i velkou část Střední a Jižní Ameriky. Koncem roku 1963 se vrátila do Německa a začala učit na základní škole. O čtyři roky později, tedy v roce 1967, se do Latinské Ameriky vrátila se svým manželem Hermannem Wilcke, kde následujících pět let učila na německé škole. V roce 1972 se rozhodla vrátit se do Německa spolu se svým dvouletým synem. Od tohoto roku pracovala až do důchodu v roce 1989 jako učitelka. Po tom, co odešla do důchodu se začala věnovat i čtení na školách.", "section_level": 1}, {"title": "Díla.", "content": "Gudrun původně psala pouze pro dospělé, až později se rozhodla i pro psaní knih pro děti, které v současnosti tvoří většinu jejích děl. Její knihy se zabývají především problémy zemí třetího světa. Rovněž podporuje ochranu životního prostředí a zakázání jaderných elektráren. Některé z jejích knih se zaobírají i homosexuály. Jedna z jejích nejpopulárnějších knih je \"Vzpomínám na rozinkovou louku\", ve které Gudrun sepsala své vzpomínky na rané dětství a válku. Další známá kniha, \"Mrak\", pojednává o dívce, která přežila jadernou katastrofu, při které ale zemřeli její rodiče a ona se vypořádává s následky. V roce 1988 získala za svá díla hned dvě ocenění: Německou cenu science fiction a Německou cenu za literaturu pro mládež.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gudrun Pausewang (3. března 1928 Mladkov – 23. ledna 2020) byla německá spisovatelka a učitelka, pocházející z Česka, která vydala 78 knih, z toho 22 pro dospělé, 20 pro děti do deseti let a zbytek pro náctileté.", "tgt_summary": "Gudrun Pausewang (3 March 1928 – 23 January 2020), less commonly known by her married name, Gudrun Wilcke, was a German author of children's and young adult literature. She was known for books such as \"The Last Children of Schewenborn\" and \"Die Wolke\" (translated as \"Fall-Out\") which were made part of German school canons. Among her primary topics were work for peace and protection of the environment, namely warning of the dangers of nuclear energy. Her books have been translated into English and received international recognition and awards.", "id": 345308} {"src_title": "Takt (hudba)", "tgt_title": "Bar (music)", "src_document": [{"title": "Rozdělení.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Podle délky doby.", "content": "Běžné takty jsou převážně založeny na čtvrtkách a osminách.", "section_level": 2}, {"title": "Taktová čára.", "content": "Taktová čára je kolmá linka na notové osnově, která ukazuje hranici taktu a v jednoduchých případech (jakým je např. užitá hudba) ukazuje polohu hlavního přízvuku. Dvojitá taktová čára se skládá ze dvou taktových čar umístěných těsně vedle sebe a sloužících pro orientaci členění (zavěrů) větších úseků.", "section_level": 1}, {"title": "Repetice.", "content": "Znaménko opakování je obvykle dvojitá taktová čára, před níž (nebo za níž) jsou umístěny dvě tečky nad sebou. Část skladby vypsaná před repeticí se při hraní opakuje. Opakuje se buď od samého začátku skladby nebo od předchozího znaménka opakování, které má v tomto případě symbol dvou teček umístěn ve směru opakované fráze. Viz též hesla \"prima volta\", \"seconda volta\" pro další značky opakování. D.C., zkratka pro \"da capo\", přikazuje opakování od úplného začátku skladby, D.S., \"dal segno\" - opakovat od uvedeného znamení - \"al fine\" - do konce.", "section_level": 1}, {"title": "Předtaktí.", "content": "Předtaktí je neúplný takt na začátku skladby. Neobsahuje tedy první (těžkou) dobu a dodává dynamickou sílu těžké době následující za taktovou čarou. Mezi hudebníky se často označuje výrazem pocházejícím z němčiny – Auftakt, česky zdvih, zvláště tehdy, jde-li o velmi krátký úsek např. v rozměru jedné či několika málo hodnot (\"Lví silou vzletem sokolím\" - zdvih čtvrtka, Marseillaise - zdvih osmina a tečkovaný rytmus v rozměru čtvrtky). Poslední takt notace uvedené předtaktím býval o příslušnou notovou hodnotu zkrácen.", "section_level": 1}, {"title": "Synchronizační čára.", "content": "Takt a taktové čáry jako symbol přízvučných a nepřízvučných dob se používají spíše na úrovni instruktivní a teoretické. V praxi se o metrickém výkladu skladby nerozhoduje notovým písmem, ale v psychomotorice interpretů (jak chápou pohyb počítacích dob a jak frázi \"cítí\"). Někdy pak grafika (taktová čára) v zápise slouží spíše k orientaci a synchronizaci hráčů, zvláště je-li koncepce díla složitější; podobně u staré hudby se lze občas setkat s taktovou čarou pouze naznačenou, uvedenou právě jen kvůli synchronizaci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Takt je v notaci hudby část grafického záznamu omezená dvěma taktovými čarami. Bývá uveden na počátku skladby nebo její části v podobě zlomku, který má v čitateli udán souhrnný počet délek not (dvě, tři, šest apod.) a ve jmenovateli jejich druh (čtvrťové, osminové apod.). Např. 3/4 znamená, že jeden takt má tři čtvrťové doby, které ovšem budou eventuálně různě rozloženy v dalších hodnotách, např. půlová a čtvrtka, dvě osminy a dvě čtvrtě apod. Kromě taktů označovaných zlomkem se používají znaménka pro takt a pro takt (alla breve), která mají původ ve značkách středověké mensurální notace.", "tgt_summary": "In musical notation, a bar (or measure) is a segment of time corresponding to a specific number of beats in which each beat is represented by a particular note value and the boundaries of the bar are indicated by vertical bar lines. Dividing music into bars provides regular reference points to pinpoint locations within a musical composition. It also makes written music easier to follow, since each bar of staff symbols can be read and played as a batch. ", "id": 2344441} {"src_title": "Čarostřelec", "tgt_title": "Der Freischütz", "src_document": [{"title": "Obsah.", "content": "Čarostřelec je romantická opera o třech dějstvích. Její děj se odehrává v Čechách (konkrétně na Šumavě) kolem roku 1650.", "section_level": 1}, {"title": "První dějství.", "content": "V krčmě u lesa se sedlák Kilián raduje z vítězství ve střeleckých závodech, ve kterých nečekaně porazil Maxe - ten je považován za nejlepšího střelce široko daleko, ale v závodech se netrefil ani jednou. Polesný Kuna připomíná Maxovi, že zítra si má zkušební ranou získat nástupnictví na místě polesného a ruku jeho dcery Agáty. Neúspěchem je vinen druhý mladý myslivec Kašpar, který se snaží s pomocí temných sil Maxovi škodit, protože se dříve také (neúspěšně) ucházel o Agátu. Kašpar Maxovi nabízí pomoc - čarovnou kuli, kterou nemůže minout. Tu si ale musí Max ulít sám o půlnoci ve Vlčím dole.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé dějství.", "content": "Max přichází za Agátou, kolem které se začínají dít podivné věci - obraz jejího pradědečka spadnul ze zdi přesně ve chvíli, kdy Max střelil puškou zapůjčenou od Kašpara orla. Agáta připomíná Maxovi, že by zemřela žalem, pokud by se zítra při zkušební ráně netrefil a nezískal její ruku. Max se na základě tohoto rozhovoru rozhodne přijmout Kašparovu pomoc. Ve Vlčím dole vyvolává Kašpar Samiela a ten se zjevuje v podobě černého myslivce. Vyžádá si pro něj šest kulí, které zasáhnou jakýkoliv cíl a sedmou, která bude určena Agátě. Zároveň vychází najevo, že pokud Kašpar do další půlnoci nedodá peklu někoho místo sebe, pak vyprší jeho smlouva s ďáblem a on sám peklu propadne. Přichází Max a pln děsu a odporu přihlíží lití kouzelných kulí. Ty jsou rozděleny - tři pro Maxe a tři a jedna (ta sedmá) pro Kašpara.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí dějství.", "content": "Max už vystřílel své tři kouzelné kule, aby se předvedl před knížetem Otokarem. Prosí Kašpara, aby mu dal ještě jednu a ten mu podstrkuje kuli určenou Agátě. Mezitím se Anička snaží utišit Agátu, které se zdají zlé sny o tragickém konci její plánované svatby s Maxem. Jako ochranu proti zlým silám si bere Agáta na hlavu věnec z posvěcených růží. Max konečně dostává příkaz ke zkušební střele - má sestřelit holubici z vysoké větve. Agáta se snaží jej zastavit, protože podle jejího snu byla právě ona sama proměněna v holubici. Max vystřelí, holubice uletí a zasažena je Agáta, ale zároveň díky ochraně Agátina věnce i původce zla - Kašpar. Agáta se z rány vzpamatovává, ale Kašparovi se zjeví Samiel a odvádí ho do pekla. Kníže vyslýchá Maxe a když se dozví o stycích s temnými silami, odsuzuje ho k vyhnanství. Na přímluvu ostatních přítomných je nakonec trest zmírněn na rok zkušební služby, po kterém může Max znovu požádat o místo polesného a Agátinu ruku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čarostřelec (v originále Der Freischütz) je název opery Carla Marii von Webera, dokončené 13. května 1820. Autorem libreta je Johann Friedrich Kind.", "tgt_summary": ", Op. 77, J. 277, (usually translated as \"The Marksman\" or \"The Freeshooter\" is a German opera with spoken dialogue in three acts by Carl Maria von Weber with a libretto by Friedrich Kind. It premiered on 18 June 1821 at the Schauspielhaus Berlin. ", "id": 640721} {"src_title": "Michail Bogdanovič Barclay de Tolly", "tgt_title": "Michael Andreas Barclay de Tolly", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Michail Bogdanovič (Michael Andreas) Barclay de Tolly pocházel ze zchudlé větve skotského šlechtického rodu Barclay de Tolly usazené v Livonsku, kam se jeden z jeho předků uchýlil z politických důvodů v průběhu 17. století. Jeho děd byl starostou Rigy a otec Weinhold Gotthard Barclay de Tolly (1734–1781) odešel do výslužby z ruské armády jako poručík. Ve svých třech letech byl Michail Bogdanovič poslán do Petrohradu ke svému strýci, jenž byl brigadýrem ruské armády a dal chlapci počáteční vojenské vzdělání. V osmi letech byl zapsán jako kadet v Novotrojickém kyrysnickém pluku, nicméně službu začal teprve v roce 1776 jako vachmistr pskovského karabinického pluku. V roce 1778, po náročném studiu a bezchybné službě, se stal trubačem (kornetem) a za osm let byl povýšen na poručíka.", "section_level": 1}, {"title": "První válečné zkušenosti.", "content": "V roce 1786 byl Barclay převelen do Finského mysliveckého sboru a byl jmenován generálním pobočníkem prince Anhaltsko-Bernburského, po jehož boku se účastnil rusko-turecké války (1787–1791). Křest ohněm prodělal při úspěšném útoku na město Očakov (1788) a za „\"projevenou statečnost a chladnokrevnost\"“ byl po této akci vyznamenán řádem sv. Vladimíra IV. stupně. V dalších bojích ve vojsku generála Platova se vyznamenal u Căuşeni a při dobytí Akkermanu (30. září 1789). V roce 1790 byl převelen k Finské armádě, v jejichž řadách se účastnil rusko-švédské války (1788–1790). V průběhu bojových operací byl při neúspěšném útoku na švédské opevnění smrtelně zraněn princ Anhaltsko-Bernburský (20. dubna 1790). Když bylo zřejmé, že zranění podlehne, nechal si zavolat Michaila Bogdanoviče a odkázal mu svůj meč, aby jej \"použil k prospěchu a slávě Ruska\". Po podepsání mírových podmínek byl budoucí maršál převelen k petrohradskému granátnickému pluku, spolu s nímž se v roce 1794 účastnil války proti polským povstalcům. Za mimořádný úspěch při dobývání hradeb města Vilna a za porážku brigády plukovníka Grabowského u města Grodna, obdržel řád sv. Jiří IV. stupně a byl povýšen na podplukovníka. V roce 1796 přestoupil k Estonskému mysliveckému pluku (roku 1798 byla jednotka přejmenovaná na 4. myslivecký pluk) a stal se velitelem jeho I. praporu. V průběhu roku 1798 byl jmenován velitelem pluku a obdržel hodnost plukovníka. Za výborný stav jednotky byl v roce 1799 povýšen do hodnosti generálmajora.", "section_level": 1}, {"title": "Proti Napoleonovi.", "content": "V roce 1805 vyrazil 4. myslivecký pluk pod velením generála Barclaye do války proti Francii, nicméně ještě za pochodu k vrchnímu veliteli armády generálporučíkovi Bennigsenovi dorazila zpráva o bitvě u Slavkova a jednotka se vrátila zpět do kasáren. Ve válkách čtvrté koalice (1806–1807) vedl jednu z brigád 4. divize pod velením Andreje Andrejeviče Golicyna. V bitvě u Pultuska mu velitel 1. ruské armády genpor. Bennigsen rozkázal zaujmout pozici na pravém křídle bitevní sestavy v Moszynském lese. V první fázi střetnutí vojáci pod jeho velením sváděli urputné boje se Suchetovou brigádou, avšak ve chvíli, kdy jim do pravého boku vpadla Daultannova (Gudinova) divize od Davoutova sboru, byli v husté vánici nuceni ze své pozice ustoupit. Při ústupu z Pultuska, spolu s generály Markovem (1769-1828) a Baggovutem (1761-1812), zastával předvoj 76 000 rusko-pruské armády. Posléze pod velením generála Bagrationa jeho muži tvořili zadní voj Bannigsenovy armády, který se snažil uniknout z kleští, nastražených na něj Napoleonem. 6. února 1806 měl za úkol zdržet Francouze v dalším postupu a umožnit Ruské armádě se od nepřítele odpoutat. Opevnil se proto ve vesničce Hof (Dwózno). Po třetí hodině odpolední jeho muži odrazili tři útoky francouzské jízdy, ale podlehli čtvrtému, drtivému útoku kyrysníků, kteří je obrátili na ústup. Situaci stabilizovaly až dva pluky kyrysníků, vedených knížetem Golicynem, který vzápětí při útoku na kyrysníky francouzské zahynul. Barclay de Tolly musel ustoupit, ale bojiště úplně nevyklidil. Druhého dne spolu s generálem Bagrationem zahájili ústup směrem k Pruskému Jílovému. První den bitvy u Jílového obsadily Barclayovy jednotky hřbitov a kostel v Jílovém. Při krvavém útoku Francouzů na vesnici a tuhém odporu Rusů, byl Barclay de Tolly těžce zraněn do ruky, přičemž došlo i ke zlomenině kosti. Tím pro něj tažení konce musel opustit armádu, ale útěchou mu mohlo být, že byl povýšen na generálporučíka. V rusko-švédské válce v letech 1808—1809 ruské vojsko pod velením Barclaye de Tolly uskutečnilo překvapivý přechod zamrzlého Botnického zálivu a přičinilo se o pád pevnosti Umea, čímž přimělo Švédy zahájit vyjednávání a postoupit Finsko Ruskému impériu. V březnu 1809 byl ustanoven generálem infanterie, jmenován vrchním velitelem ruské armády ve Finsku a generálním guvernérem nově připojeného Finska. Při uzavření míru byl vyznamenán řádem svatého Alexandra Něvského. Později se jeho nástupcem na místě guvernéra stal Fadděj Štejngel. V roce 1809 bylo v Ruské armádě 61 generálporučíků. Z tohoto seznamu bylo Barclaye de Tolly za věkově staršími generály na 47. místě. Tím, že byl jmenován generálem pěchoty, předběhl 46 mužů. Ti se tjeho povýšení cítili dotčeni. Rozhořčeně o něm začali mluvit jako o „podlézavci“. Klevety ale plodila závist, neboť byl vojensky nadaný i organizačně schopný. Do ledna 1810 zůstal vrchním velitelem ruské armády ve Finsku. Od 20. ledna 1810 do září 1812 působil jako ministr války. V této funkci věnoval mnoho úsilí pro zesílení armády. Zavedl „Řád pro řízení velkých armádních celků“, v němž přesně stanovil práva a povinnosti vyšších náčelníků a personálu polních štábů. Založil novou organizaci vojenských sborů i nové vojenské stanovy, docílil zdokonalení v bojové přípravě, zvýšil početní stavy armády a rovněž se zasadil o výstavbu nových fortifikací.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastenecká válka roku 1812.", "content": "Barclay de Tollymu nebyl odpuštěn jeho cizí původ, zejména ne pravověrnými Rusy, kteří v něm stále viděli cizáka a požadovali jeho sesazení z funkce vrchního velitele. Navíc šlechta, carský dvůr ani obchodníci nebyli nadšeni taktikou spálené země, kterou uplatňoval ve válce se silnější Napoleonovou armádou. V roce 1812 Barclay de Tolly velel 1. západní armádě, která stála na hranicích impéria v Litvě. Jeho armádu tvořilo šest pěších sborů, tři jezdecké sbory a lehké jezdectvo atamana Platova, tedy cca 110 000 mužů a 558 děl. Druhé armádě velel generál Bagration, třetí záložní armádě velel generál Tormasov. Všem třem celkům však s určitými omezeními velel de Tolly. 28. června za prvních bojových potyček proběhlo stahování 1. armády z Vilna k opevněnému táboru u Drissy. První větší boje proběhly v okolí Vitebska a Smolenska, ale generální bitvu stále účelově odmítal. 2. srpna došlo ke spojení 1. a 2. armády. Bagration se neochotně podřídil de Tollyho velení a za čas jej začal obviňovat z neschopnosti. Nezbytnost ústupu zapříčinila nelibost v zemi i u armády. Poté, co byl nucen opustit Smolensk a po bojích u Valutiny Hory dál ustupovat k Moskvě, se 20. srpna 1812 ze všech stran ovlivňovaný car nerad odhodlal ustanovit velitelem všech vojsk M. I. Kutuzova. Barclay de Tolly zůstal velitelem 1. armády, odvolání z funkce vrchního velitele však pro něj byla obrovská rána. Dalo mu mnoho úsilí nedat své pocity najevo, nicméně požádal cara, aby jej zprostil také povinností ministra války. Imperátor jeho žádosti vyhověl, přesto své stávající povinnosti vykonával s iniciativou, jaká mu byla vlastní a tiše snášel opovržení, které k němu chovala většina národa. Generálu Jermolovovi se devět dní po bitvě u Borodina svěřil, že v boji hledal smrt. V průběhu tohoto střetnutí, které byl Kutuzov přinucen svést před branami Moskvy, de Tolly velel středu a pravému křídlu armády. V nejtěžších chvílích podporoval generála Jermolova i Miloradoviče. V jednu chvíli se svou svitou vjel mezi francouzské kyrysníky útočící u Velké reduty, jeden z kyrysníků už se napřahoval, aby jej zabil palašem, ale zachránil ho jeho věrný podkoní, který jezdce sestřelil z koně. Na konci bitvy, když už Francouzi opanovali všechny důležité body bojiště a vojáci byli velmi unavení, poslal de Tolly ke Kutuzovovi svého pobočníka s žádostí o další pokyny, respektive s návrhem, aby ruská armáda zahájila ústup. Kutuzov však odpověděl velmi alibisticky: „\"...pokud se nebude Napoleon bít, nebudou se bít ani Rusové\",“ čímž zodpovědnost za ústup svaloval na de Tollyho. Nicméně psaný rozkaz obsahoval i instrukce, aby se armáda z bojiště stáhla na úroveň vesnice Gorky a za Utický les. Zde se de Tolly snažil vybudovat další linii obrany, na níž by jeho jednotky vedly boje i následující den, avšak Kutuzovovy instrukce jej rozladily, neboť byl přesvědčen, že jeho muži budou schopni vést protiútok ještě téhož večera, ne však nazítří, kdy to s ohledem na celkovou únavu nebude možné. Barclay de Tolly mezitím zjistil, že se Francouzi z většiny dobytých pozic stáhli a na bitevním poli zanechali jen nepatrné síly. Vydal proto rozkaz, aby druhého dne ráno generál Miloradovič obsadil pozici, kde stála Rajevského baterie. V nočních hodinách však Kutuzov změnil své rozkazy a nařídil všeobecný ústup na výšiny u Možajska. Michail Bogdanovič s tímto rozhodnutím nesouhlasil, avšak Dochturův sbor již vyrazil na pochod, proto mu nezbývalo než se podřídit a začít své muže organizovaně stahovat určeným směrem. Po rozhodnutí opustit Moskvu, jejíž obranu považoval pro stav vojska za nemožnou, požádal imperátora o zproštění ze služby. Na konci října dostal svolení a vydal se do Kalugy a později na podzim, cestou přes Petrohrad, dorazil do své vesnice v Livonii. Zde napsal dlouhý dopis Caru Alexandrovi I. ve kterém se pokusil vyložit své vidění války i důvody odjezdu z armády. Jako odpověď obdržel přátelsky laděný dopis, v němž car přiznal správnosti jeho činů ve funkci velitele 1. armády. Dodnes všichni historici považují jeho strategii vedení války v její první fázi za správnou a vzhledem k možnostem, kterými disponoval, za nevyhnutelnou.", "section_level": 1}, {"title": "Na sklonku života.", "content": "3. února 1813 Barclay de Tolly přijal velení 3. armády. 25. května, po odvolání generála Wittgensteina, přijal velení rusko-pruské armády. Bylo to v předvečer příměří s Napoleonem. Po vypršení příměří byly jeho jednotky začleněny do rámce České armády pod velením rakouského polního maršála Schwarzenberga. S tímto spojeneckým uskupením se účastnil bitvy u Drážďan, bitvy Chlumce a Přestanova, bitvy u Lipska a operací u Paříže. Za zásluhy byl povýšen na hraběte, a po vítězství u Paříže 18. března 1814 obdržel hůl polního maršála (feldmaršál). O jedenáct dní později se Napoleon vzdal trůnu a válka skončila. De Tolly byl po návratu do Ruska jmenován vrchním velitelem 1. armády, která kvartýrovala v Polsku. V průběhu „sta dní“ s armádou opět táhl do Francie, než však stačil zasáhnout do bojů, byl Napoleon poražen v bitvě u Waterloo. 30. srpna 1815 byl za skvělý stav armády carem Alexandrem I. jmenován do knížecího stavu. Také spojenci jej dekorovali řadou vyznamenání a řádů. Počátkem roku 1818 dostal Barclay de Tolly dovolenou a odcestoval na léčení do německých lázní. Do cíle své cesty však nikdy nedorazil. Dne 15. (26.) května 1818 ve věku 57 let, necelých dvanáct kilometrů od Instenburgu, zemřel. 30. května bylo jeho tělo převezeno do Rigy, kde se konal okázalý smuteční obřad. Maršálovo srdce je pochováno na nevelkém návrší na cípu Botnického zálivu a nabalzamované ostatky zemřelého byly doručeny do rodového statku Bekrof. V roce 1823 mu nechala jeho manželka vystavět mauzoleum, které je zachováno do dnešních dnů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Michail Bogdanovič Barclay de Tolly (; Pamūšis, Kuronské a zemgalské vévodství, dnes Litva – Insterburg, Východní Prusko) byl ruský generál, který v době napoleonských válek zmodernizoval carskou armádu a zrealizoval ve své době kontroverzní strategii, která při Vlastenecké válce v roce 1812 nesporně přispěla k porážce Napoleonovy půlmilionové armády. Za své zásluhy byl na sklonku vojenské kariéry povýšen do hodnosti polního maršála a byl mu udělen titul knížete.", "tgt_summary": "Prince Michael Andreas Barclay de Tolly (; – ) was a Baltic German field marshal and Minister of War of the Russian Empire during Napoleon's invasion in 1812 and the War of the Sixth Coalition. Barclay implemented a number of reforms during this time that improved supply system in the army, doubled the number of army troops, and implemented new combat training principles. He was also the Governor-General of Finland. ", "id": 966909} {"src_title": "Beat", "tgt_title": "Beat music", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Beat vznikl v Anglii, především v Londýně a Liverpoolu, v padesátých letech 20. století. V té době zde vzniklo množství nových mladých skupin, které se setkávaly se svými příznivci v malých klubech a hospodách. Na rozdíl od rock and rollových interpretů, které poslouchali jejich rodiče, nevystupovali v nákladných kostýmech, ale v tom v čem chodili do práce nebo po ulici. Beatové písničky jsou v 4/4 rytmu a první doba je zvýrazněna, ve zpěvu dominují vícehlasy, důraz se klade také na kytarové melodie. Písničky jsou proto homogenní a jednolité. Beat představuje jakýsi přechod mezi folk-rockem a pop music proto bývá považován za „kytarový pop“. Prvním rádiem mimo anglické BBC, které začalo vysílat beatovou hudbu do Evropy, bylo v komunistickém Československu velmi oblíbené Radio Luxemburg. V 50. letech byla populární hudba středního proudu spojením swingu a evropské písňové tradice. Rockovou revoluci zahájil Rock Around the Clock v roce 1953. Nicméně rock'n'roll nepatřil k mainstreamu a byl generační záležitostí. Celosvětově symbolizuje big beat prvních 5 alb britských Beatles: \"Please Please Me\" (1963), \"With the Beatles\" (1963), \"A Hard Day's Night\" (1964, \"Beatles for Sale\" (1964) a \"Help\" (\"1965\"), obsahujících kromě typického bigbeatu též coververze rock'n'rollů. Jejich následující alba, od \"Rubber Soul\" (1965) po \"Abbey Road\" (1969) jsou již rocková. Symbolem zrodu big beatu v USA je \"Will You Love Me Tomorrow?\" od \"The Shirelles\", hit č. 1 v lednu a únoru 1961 a zejména \"Be My Baby\" od \"The Ronettes\", hit č. 1 12. října 1963, využívající novou techniku hudebních aranží wall of sound. Big beat od hudby let 50. let odlišuje především autentičnost, jež se projevila osobními výpověďmi v textech, na rozdíl od často plytkých textů písní předchozích a zejména pozdějších, to, že autor písně byl obvykle i jejím interpretem, a to, že není určena primárně k tanci, nýbrž k poslechu. Dalším odlišujícím rysem jsou hudební nástroje: basová elektrická kytara a bicí; důraz na skupinu místo jen na zpěváka. Dospělí v té době přijímali beat velmi kriticky. Byl pro ně symbolem rebelie a přinášel věci dosud nevídané. Dlouhé vlasy u mužů, velmi hlasitý poslech hudby. Beat se také angažoval proti americké válce ve Vietnamu. Za nejznámější beatové skupiny lze považovat The Beatles, The Rolling Stones, The Who, Kinks, The Mamas and the Papas. V Československu: Beatmen, Flamengo, Rebels, Komety, Katapult, Sputnici, The Matadors, Brutus a počátky skupin Olympic, Synkopy 61 a Citron.", "section_level": 1}, {"title": "Beat v Česku.", "content": "V Česku zažila beatová hudba v 60. letech obrovský rozmach a popularitu. V letech 1967 a 1968 se konaly 2 československé beatové festivaly. Po okupaci Československa v srpnu 1968 byla beatová hudba vytlačena z oficiálních sdělovacích prostředků. Represe vůči nezávislé hudbě se stupňovaly a vyvrcholily v roce 1977 soudním procesem s Plastic People of the Universe. V Československu je nejznámějším představitelem big beatu skupina Olympic a její hity \"Dej mi víc své lásky\" (1965), \"Snad jsem to zavinil já\" (1967) a \"Želva\" (1967) a Karel Gott svou nahrávkou \"Oči sněhem zaváté\" (1963). Český pojem \"big beat\" nelze zaměňovat s anglickým pojmem big beat, též \"chemical breaks\".", "section_level": 1}, {"title": "Původ pojmu bigbít.", "content": "Clevelandský DJ Alan Freed (mj. také otec termínu rock and roll) chtěl zdůraznit, že skladba Rock Around the Clock z roku 1953 (na albu, jenž sám uváděl) je něco úplně nového, a že to má především pořádný rytmus. Hovořil o rock'n'rollu a dodal, aby to ještě dál podtrhnul: \"This is really Big Beat!\" Jiné vysvětlení původu pojmu odkazuje k písni amerického zpěváka Fatse Domina \"The Big Beat\".", "section_level": 1}, {"title": "Pojem v Česku.", "content": "V Československu bylo slovo Bigbít, Big Beat, někdy familiárně bigboš, chápáno malinko odlišně jednalo se o pojem pro mainstreamovou populární hudbu 60. let 20. století, především v letech 1963 - 1969, místo nesprávného jazzová hudba či estrádní hudba. Od 70. let byl tento pojem někdy používán pro označení rocku či undergroundu. Skupinka kolem Pavla Kratochvíla, Toma Vašíčka, Zdeňka Leiše, Pavla Sedláčka, Petra a Jirky Jandových a Pavla Chrastiny si tehdy možná myslela, že oba termíny (rock'n'roll a bigbeat) jsou synonyma. Podle Pavla Sedláčka byla záměna záměrná, aby neprovokovali komunistickou státní moc výrazem \"rock'n'roll\" nazvali svou skupinu „Studijní skupina big beatu“ a obecně začali používat označení bigbít. Rychle to domácnělo i mezi kulturními úředníky. Anglofonní země by česko-slovenský žánr nejspíš označily za pop-rock.", "section_level": 2}], "src_summary": "Beat (v Česku také zvaný \"big beat\") je hudební styl, který výrazně ovlivňoval mladou generaci od poloviny 60. let do začátku 70. let 20. století. Bigbítové kapely měly obvykle složení: dvě elektrické kytary, jedna baskytara a bicí.", "tgt_summary": "Beat music, British beat, or Merseybeat (after bands from Liverpool and nearby areas beside the River Mersey) is a popular music genre, influenced by American rock and roll, British skiffle, and traditional pop music, that developed in the United Kingdom in the early 1960s.", "id": 1333379} {"src_title": "Segmentace paměti", "tgt_title": "Memory segmentation", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Ve víceúlohovém systému, který využívá multitasking, je nutné umístit do paměti více procesů najednou. Pokud jsou k dispozici nástroje na virtualizaci paměti, lze vytvořit každému z procesů jeho vlastní adresní prostor, který bude začínat od nuly. Každý proces (resp. jeho strojové instrukce) pak bude pracovat s logickými (virtuálními) adresami, které budou vyjadřovat vzdálenost od začátku tohoto vlastního vyhrazeného adresního prostoru (tj. logická adresa bude pro každý proces začínat od nuly). Logické adresy používané strojovými instrukcemi jsou pak v případě přístupů do paměti automaticky překládány pomocí MMU procesoru na fyzické adresy a zpět. Segmentace používá pro vytvoření logické (virtuální) adresy dva speciální registry – segment a offset, přičemž jejich součet vyjadřuje fyzickou adresu. Segment se nastaví předem (tzv. bázová adresa). Strojové instrukce pak pracují pouze s offsetem (logickou adresou), která vyjadřuje vzdálenost od bázové adresy (segmentu). Segmentový registr je typicky procesu nepřístupný, nastavuje ho operační systém v privilegovaném režimu. Operační systém tak může bez vědomí procesu segment přemístit (např. při tzv. setřásání segmentů), protože logické adresy (offsety) se při přemístění nezmění (viz níže). Každý proces má k dispozici typicky více segmentů, které odpovídají logickému členění adresního prostoru procesu (např. kód programu, knihovny, data, zásobník, halda). Pro přístup do každého z těchto segmentů musí být k dispozici segmentový registr, který uchovává informaci o začátku segmentu. Nepoužívané segmenty mohou být odloženy z paměti na pevný disk (tzv. swapování) – viz virtuální paměť.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana paměti.", "content": "Ochrana paměti je zajištěna mezním registrem na offset (procesor nedovolí použít offset větší, než je hodnota v mezním registru). Změna mezního registru a segment registru je privilegovaná instrukce, takže ji může provést pouze jádro operačního systému. Běžící proces tedy může v neprivilegovaném stavu volně pracovat pouze s offsetem. Pokusí-li se proces běžící v neprivilegovaném režimu provést privilegovanou instrukci (tj. změnu segmentu nebo mezního registru), vyvolá procesor vnitřní přerušení (přičemž obsluha přerušení se nachází uvnitř jádra operačního systému), které tak může dotyčný proces okamžitě ukončit.", "section_level": 1}, {"title": "Fragmentace volného místa.", "content": "Při používání segmentace dochází postupně k fragmentaci volného místa v paměti, kdy je volná paměť rozdělena na více částí, které vznikly uvolněním některých segmentů. Kvůli fragmentaci volného místa nelze vyplnit požadavky procesů na alokaci další paměti nebo pro spuštění dalšího procesu, který má nároky menší, než je součet volného místa, avšak požadované volné místo není k dispozici v souvislém úseku. Pokud segmentový registr spravuje operační systém a procesy (resp. strojové instrukce) používají volně výhradně offset, může být volná paměť defragmentována tzv. \"setřásáním segmentů\", kdy jsou vybrané segmenty nakopírovány na jiná místa v paměti tak, aby došlo ke spojení fragmentovaných volných částí paměti do souvislého úseku. Při kopírování celého segmentu nedojde ke změnám v offsetech, změní se pouze segment registr, který spravuje (a nastavuje) jádro operačního systému. Po překopírování je opravena tabulka dotčených segmentů vedená jádrem. Kopírování segmentů v paměti je velmi náročné na systémové zdroje počítače, a proto je fragmentace jednou z důležitých nevýhod segmentace.", "section_level": 1}, {"title": "Existující implementace.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Segmentace procesorů 80286+.", "content": "Segmentace v chráněném režimu na procesorech x86 od Intel 80286 výše vykazuje znaky připomínající reálný mód. Segmentace je povinná a pokud je zapnuto stránkování paměti, provádí se před ním, tedy virtuální adresa se segmentací překládá na lineární adresu, která se stránkováním překládá na fyzickou adresu. Virtuální adresa se skládá ze dvou částí: selektor segmentu a offset. Selektor obsahuje tři příznakové bity a index do tabulky GDT (global descriptor table) nebo LDT (local descriptor table). Selektor je uložen v segmentovém registru, kromě něj obsahuje segmentový registr i „cache“ příslušného řádku z GDT nebo LDT (zvaného descriptor) pro rychlejší vyhodnocování (k této cache nelze programově přistupovat, proto se říká že se nachází v neviditelné části registru).", "section_level": 2}, {"title": "Selektor.", "content": "Když se segmentový registr naplní selektorem nahraje se do jeho neviditelné části deskriptor na který daný selektor v tabulce ukazoval.", "section_level": 3}, {"title": "Tabulky deskriptorů.", "content": "Tabulek deskriptorů může být více. Kromě IDT, která se používá pro interrupty a se segmentací nesouvisí, existuje však pouze jedna kořenová nazvána GDT. Její přímá adresa a limit (limit velikosti tabulky) je v registru GDTR. Je to jediná přímo viditelná přímá adresa v celém systému. Jinak se adresuje jedině přes selektory a deskriptory. V GDT se nachází globální segmety kódové (.code) i datové (.data) a rovněž deskriptor popisující tabulky LDT. Například každý proces může mít svou vlastní tabulku LDT. Dalším deskriptorem v tabulce GDT je TSS (Task State Segment). Do TSS se ukládájí obsahy registrů procesu při přepínání kontextu u multitaskingu. Je to jakási pomyslná záloha běžícího procesu. Existuje ještě deskriptor brány. Ten se používá pokud chce nějaký méně privilegovaný proces přistoupit k paměti s vyššími privilegii. Číslo 0 znamená nejvyšší privilegia a 3 nejnižší privilegia. Např.: Jádro OS běží jako ring 0 a uživatelské programy pod ring 3. V tabulce LDT příslušného procesu jsou uložené deskriptory daného procesu, který tabulku vlastní. Je to jednoduché, pokud chcete přeložit logickou adresu na lineární, je třeba nahrát do segmentového registru příslušný selektor, kterým se budeme odkazovat v tabulce (LDT/GDT) najdeme si příslušnou 32-bitovou bázovou adresu segmentu, který se snažíme zaadresovat. Naše bázová adresa se sečte s adresou efektivní (představte si jako offset v poli) a tím vzniká adresa lineární. Pokud je daný offset větší než je limit segmentu, procesor vyvolá výjimku (druh přerušení), na kterou operační systém obvykle reaguje hlášením chyby aplikaci (v systémech UNIXového typu signálem SIGSEGV) a v případě neošetření ukončením aplikace.", "section_level": 3}], "src_summary": "Segmentace je v informatice metoda správy paměti, kdy je procesu vytvořen virtuální adresní prostor začínající od nuly, čímž odpadá potřeba relokace použitého strojového kódu. Strojové instrukce používají pro adresaci logické adresy (offset). Fyzická adresa operační paměti je získána součtem segment registru a offsetu. Ve většině případů používá každý proces více segmentů, přičemž obsah jednotlivých segmentů odpovídá struktuře paměťového prostoru procesu.", "tgt_summary": "Memory segmentation is a computer (primary) memory management technique of division of a computer's primary memory into segments or sections. In a computer system using segmentation, a reference to a memory location includes a value that identifies a segment and an offset (memory location) within that segment. Segments or sections are also used in object files of compiled programs when they are linked together into a program image and when the image is loaded into memory. ", "id": 950965} {"src_title": "Francké vévodství", "tgt_title": "Duchy of Franconia", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Franské vévodství vzniklo v centrální části Východofranské říše v povodí řeky Mohan, Regnitz a středního Rýna. Jeho územní rozsah zahrnoval dnešní regiony Horní Franky (bez Nordgau), Dolní Franky a Střední Franky ve spolkové zemi Bavorsko, dále Hesensko, část jižního Durynska a severovýchodu Bádenska-Württemberska, dále levobřežní oblasti Rýna s městy Mohuč, Špýr, Ingelheim a Worms na území dnešní spolkové země Porýní-Falc. Dalšími důležitými centry byla města Würzburk, Bamberk a Forchheim.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Období Franské říše.", "content": "Na území budoucího vévodství Franky se v období Římské říše usazovali Keltové, kteří byli vytlačeni germánskými kmeny Markomanů, Durynků a Chattů, od východu obsazovali toto území Slované. Ovšem na přelomu 5. a 6. století se oblast dostala do vlivu Franské říše. Západní část budoucího vévodství franckého zůstalo v držení Chattů (Hesů), kteří se integrovali mezi Franky, společně se pak se svobodnými Franky usazovali v oblasti dnešní Franconie, která tak v průběhu 11. a 12. století získala svůj název. Frankonie patřila k nejvýchodnějšímu území Austrasie. Ta zahrnovala oblast od řeky Vezery na východě, podél pravého břehu řeky Regnitz až po soutok s Rýnem a odtud až k hranicím Burgundska a Neustrie. Austrasii Frankové vnímali jako svoji „starou vlast“ a její obyvatelstvo bylo méně dotčeno římskou kulturou, s výjimkou území nacházející se na levém břehu Rýna. Počátky zárodku vévodství lze datovat nejprve od pozdního karolínského období, kdy po rozdělení Franské říše Verdunskou smlouvou roku 843 docházelo k vyčlenění kmenových vévodství v rámci Východofranské říše. Zde získávali značný vliv místní vládci, byť formální vladaři pocházeli z karolínské dynastie, kteří však k území postrádali pevnou vazbu a jejich podíl na moci a ovládaném území závisel na titulárním panovníkovi Východofranské říše. To se začalo projevovat již za panování Ludvíka II. Němce (kolem 805–876), který mezi jinými lény udělil Franky svému synovi Ludvíku III. Mladšímu (835 – 20. leden 882).", "section_level": 2}, {"title": "Konrádovci versus Babenberkové.", "content": "Za posledních Karlovců Arnulfa Korutanského a jeho syna Ludvíka IV. Dítěte se oblast Frank dostala pod vliv dvou konkurenčních rodů. Konrádovci ovládali západní část Frank, Hesensko a Porýní, tzv. starší Babenberkové - Popponi zase východní část Frank. První známí Konrádovci se sice dostali v nemilost u Ludvíka Němce a museli hledat azyl v Lotharingii, avšak jejich potomci už dosáhli značné moci výše zmiňované. Poppo starší vybudoval své mocenské sídlo v okolí Bamberku a jeho vnuk Poppo mladší byl mezi léty 880 až 892 vládcem Srbské (Durynské) marky. Musel svůj post opustit v důsledku intrik Konrádovů, což ještě více prohloubilo vzájemnou nenávist, která vyústila roku 897 v otevřenou válku. Roku 902 byli Poppovi synovci poraženi, jeden padl v bitvě, druhý byl popraven. Unikl pouze nejstarší Adalbert, který ve sporu pokračoval dál. Roku 906 přepadl ze zálohy Konrádovce u Fritzlar a v bitvě padl Konrád Starší. Adalbert si za tento čin vysloužil odsouzení co by zemský škůdce a rušitel míru. S přispěním mohučského arcibiskupa Hatta I., který byl zároveň regentem nedospělého Ludvíka IV. Dítěte, byl dne 9. září 906 popraven. Moc Babenberků se tak ve Francích definitivně padla ve prospěch Konrádovců.", "section_level": 2}, {"title": "Vévodství 906 až 939.", "content": "Konrádovci mohli těžit i z toho, že Konrád Starší měl za manželku dceru Arnulfa Korutanského Glismut, byť zplozenou mimo manželské lože. Konrád Mladší byl tak synovcem krále Ludvíka IV. Dítěte a vnukem Arnufa Korutanského. I to mu dopomohlo k tomu, že roku 906 oficiálně obdržel titul franckého vévody. Na podzim roku 911 teprve osmnáctiletý král Ludvík IV. Dítě zemřel a na sněmu ve Forchheimu si zástupci kmenových vévodství Saska, Bavorska, Švábska (Alemanska) a Frank zvolili za nového krále právě Konráda I. Mladšího. Lotrinští se v čele s vévodou Reginarem rozhodli vzdát hold Západofranské říši v čele s Karlovcem Karlem III. Prosťáčkem. Konrád I. vzápětí udělil roku 912 titul franckého vévody svému bratrovi Eberhardovi, do té doby hraběte hesenského. Konrád I. si během své krátké vlády (911 - 918) dokázal proti sobě popudit významné předáky ve všech zbývajících třech vévodstvích. Stávalo se to především proto, že nerespektoval zvyková dědičná práva (nikoliv však dle tehdejšího feudálního práva) a výběrem pretendentů ze širšího okruhu příbuzných na uvolněný post tak dosazoval své oblíbence nebo si tak vytvářel okruh šlechty, která mu tak byla zavázána. Jeho životní pouť skončila na tažení proti Bavorskému vévodství roku 918. Eberhard sice dopomohl svým hlasem k volbě Jindřichu I. Ptáčníkovi na místo německého krále, ale vůči jeho synu Otovi I. již tak vstřícný nebyl a spolčil se z jeho nevlastním bratrem Thankmarem, Gisibertem Lotrýnským, vlastním bratrem Oty Jindřichem a další šlechtou proti svému králi. Následná vzpoura skončila bitvou u Andernachu ze dne 2. října 939. Král Ota zde nečekaně zaskočil odpočívající rivaly a porazil je.Eberhard ztratil život a Oto I. vévodství francké pevně přičlenil ke královským statkům s přímou správou.", "section_level": 2}, {"title": "Sálská a Štaufská dynastie.", "content": "Když roku 1024 zemřel poslední panovník z rodu Otonů Jindřich II. Pobožný, šlechta si za jeho nástupce zvolila Konráda II. z mocné Sálské dynastie, který byl pravnukem císaře Oty I. skrze jeho dceru Luitgardu a svého pradědečka Konráda Rudého, mocného šlechtice z Wormsu a vévody lotrinského I za období sálské dynastie byly Franky pevně spojeny s královskou korunou, avšak již za jejich nástupců – Štaufů se začala hegemonie Frank drolit. Tento titul po dlouhém čase obdržel roku 1116 Konrád Štaufský, příští římsko-německý král Konrád III., jeho synovec a nástupce Fridrich I. Barbarossa udělil roku 1168 titul franckého vévody würzburskému biskupovi, ovšem jednalo se o titul pouze formální. Jelikož však hlavní těžiště štaufských statků leželo ve Švábsku, docházelo na franckém území k udělování lén nezávislých na titulárním franckém vévodství. To se projevilo především v druhé polovině 13. století po pádu štaufské moci a posílení pozic místních vládců na úkor slabých německých panovníků. Vévodství Franků se po svém zániku roku 939 dělilo na dva správní celky. Východněji umístěné území tvořila tzv. \"Francia orientalis\" (Franky východní - nezaměňovat s latinským názvem pro Východofranskou říši) a \"Francia Rhenensis\" (Rýnské Franky) nebo také Západní Franky (\"Francia Occidentalis\"). Francia orientalis se tak stala západní částí moderní Frankonie, zatímco Západní Franky se rozdělili mezi Hesensko, Bádensko-Württembersko a Porýní-Falc.", "section_level": 2}, {"title": "Novověk.", "content": "Na počátku 16. století vznikl v oblasti Frank, tzv Francký kraj (stejně jako další kraje v důsledku reforem císaře Maxmiliána I., avšak titul franckého vévody znamenal prestižní záležitost. Mezi léty 1633 až 1634 v období Třicetileté války si jej přivlastnil Bernhard ze Saska-Výmaru, avšak porážka jeho švédských chlebodárců znamenala ztrátu titulu i získaných statků. V roce 1814 znamenal konec i dosud autonomního Franckého kraje, který byl téměř beze zbytku připojen k Bavorskému království, kde roku 1837 vznikly dnešní moderní administrativní území - Horní, Dolní a Střední Franky.", "section_level": 2}, {"title": "Vladaři.", "content": "V období otonské a sálské dynastie 939 až 1116 vévodství pod přímou správou panovníka", "section_level": 1}], "src_summary": "Vévodství Franky (Francké vévodství) (německy \"Herzogtum Franken\") byl feudální historický útvar, vzniklý v průběhu druhé poloviny 9. století na území Východofranské říše a fakticky zaniklý roku 939. Patřil mezí pětici důležitých východofranských kmenových vévodství, na jejichž základě vzniklo Německé království.", "tgt_summary": "The Duchy of Franconia () was one of the five stem duchies of East Francia and the medieval Kingdom of Germany emerging in the early 10th century. The word Franconia, first used in a Latin charter of 1053, was applied like the words Francia, France, and \"Franken\", to a portion of the land occupied by the Franks.", "id": 1744042} {"src_title": "Siegfried Wagner", "tgt_title": "Siegfried Wagner", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Siegfried se narodil v roce 1869 skladateli Richardu Wagnerovi a jeho manželce Cosimě Wagnerové (rozené Lisztové), v Tribschenu na jezeře Lucern ve Švýcarsku. Byl tak nejen synem významného skladatele, ale přes svou matku rovněž vnukem dalšího velkého hudebního autora – Franze Liszta. Siegfried začal komponovat už v dětském věku a jeho nejstarší skladby vznikly někdy kolem roku 1882. Po ukončení středoškolského vzdělání se začal v roce 1889 intenzivněji věnovat hudbě u žáka svého otce Engelberta Humperdincka, ale stále více ho lákala architektura, kterou nakonec studoval v Berlíně a Karlsruhe. V roce 1892 podnikl se svým přítelem, anglickým skladatelem Clementem Harrisem cestu do Asie, v jejímž průběhu se rozhodl opustit architekturu a vrátit se zpět k hudbě. Dle některých Siegfriedových životopisců došlo během této cesty mezi Siegfriedem a Clementem Harrisem údajně k intimnímu sblížení. Zde Siegfried rovněž načrtl svou první oficiální práci, symfonickou báseň \"Sehnsucht\", inspirovanou stejnojmennou básní Friedricha Schillera. Toto dílo bylo ale dokončeno až těsně před koncertem, který Siegfried Wagner osobně dirigoval v Londýně 6. června 1895.", "section_level": 1}, {"title": "Dirigent a neuznaný skladatel.", "content": "V roce 1894 Siegfried Wagner debutoval jako asistent dirigenta v Bayreuthu a v roce 1896 se stal tamtéž dirigentem zodpovědným za provedení \"Prstenu Nibelungova\", a to spolu s Felixem Mottlem a Hansem Richterem. První samostatnou inscenaci, jako režisér a dirigent, provedl v Bayreuthu v roce 1901. Dirigování ale Siegfried považoval po celý svůj život za podřadnou činnost a sám sebe vnímal především jako skladatele. I přes svou nechuť k dirigování patřil mezi žádané a uznávané dirigenty a koncertoval ve všech hlavních městech Evropy. V roce 1899 pak měla konečně premiéru jeho první opera, \"Medvědí kůže\" (\"Der Bärenhäuter\"), a v následujících letech složil ještě dalších 18 oper. Jako skladatel nikdy nedosáhl úspěchů svého otce, což ho po celý život trápilo a toto protivenství osudu přičítal tomu, že se proti němu spiknul „židovský tisk“ ve snaze cíleně ho poškodit, jelikož byl synem antisemity Richarda Wagnera. V roce 1908 převzal Siegfried po své matce Cosimě místo uměleckého ředitele festivalu v Bayreuthu.", "section_level": 1}, {"title": "Osobní život.", "content": "Siegfried Wagner byl bisexuální. Jeho matka ho po dlouhé roky marně nutila, aby uzavřel manželství a zachoval tak rod Wagnerů, který by si tak mohl prostřednictvím dalších dědiců i nadále udržovat vliv nad finančně velmi výnosným hudebním odkazem Richarda Wagnera a také nad dalším „rodinným podnikem“ - festivalem v Bayreuthu. Kolem roku 1913 matčin tlak na Siegfieda vzrostl v důsledku Harden-Eulenburské aféry, v níž novinář Maximilian Harden obvinil několik osobností veřejného života, zejména Filipa, knížete Eulenburg-Hertefeldského, přítele císaře Viléma II., z homosexuality. V této atmosféře se už Siegfried nemohl manželství vyhnout. Rodina mu tedy našla vhodnou ženu, sedmnáctiletou Angličanku Winifred Klindworthovou (rozenou Williamsovou), kterou po smrti jejích rodičů vychovával klavírista, dirigent a příznivec nacionálního socialismu Karl Klindworth, nadšený wagnerián a žák Franze Liszta. Winifred byla od malička vychovávána v lásce k hudbě Richarda Wagnera a setkání se členy jeho rodiny bylo pro ni velkým zážitkem. Do pětačtyřicetiletého Siegfrieda Wagnera se okamžitě a bezhlavě zamilovala a 22. 9. 1915 se za něj plná nadšení také provdala. Manželé měli čtyři děti: Přestože manželství bylo zpočátku velmi šťastné a zachovalo dynastickou posloupnost v rodině, udržoval Siegfried i nadále homosexuální vztahy. Petr Pachl, jeden ze Siegfriedových životopisců, navíc tvrdil, že v roce 1901 Siegfried zplodil nemanželského syna, Waltera Aigna (1901-1977). Nicméně toto tvrzení zůstává sporné a chybí pro ně důkazy.", "section_level": 1}, {"title": "Vztahy k NSDAP.", "content": "Siegfried a Winifred Wagnerovi byli už od roku 1922 v těsném kontaktu s NSDAP a od roku 1923 patřili k aktivním příznivcům strany. S Adolfem Hitlerem se poprvé osobně setkali 1. 10. 1923 v Bayreuthu, kde Hitler svým vystupováním silně zapůsobil především na Winifred a jejího švagra Houstona Stewarta Chamberlaina. Hitler navázal těsné kontakty s rodinou, jelikož si velmi dobře uvědomoval případný propagantistický význam festivalu, který byl věnován památce jeho nejmilovanějšího skladatele. Ještě téhož roku skončil Hitler ve vězení a rodina Wagnerů dělala vše pro jeho propuštění, což jim nikdy nezapomněl. V roce 1924 vyrazili manželé Wagnerovi do USA, kde se snažili získat peníze na znovuobnovení festivalu (ten byl v letech 1914 – 1924 přerušen), ale liberální tisk ostře vystoupil proti antisemitským výrokům Siegfrieda Wagnera, proti angažovanosti rodiny ve prospěch NSDAP a rovněž bylo veřejnosti odhaleno, že rodina Wagnerů disponuje obrovským majetkem, takže žádnou finanční pomoc ani nepotřebuje. Manželé se tedy bez úspěchu vracejí zpět do Evropy, přes Řím, kde se setkají s Mussolinim. Neúspěch v USA nezabrání přípravám na znovuzahájení festivalu a ten je 22. července 1924 obnoven. Siegfried a Winifred se nadále snaží propagovat dílo Richarda Wagnera, ale v politických názorech se stále více rozcházejí. Siegfried se i přes svůj neskrývaný antisemitismus nikdy nestane členem NSDAP a odmítá se aktivně angažovat ve věcech nacismu. Winifred je naproti tomu váženou členkou strany. Sám Hitler říkal: „Siegfried – osobně byl mým přítelem, politicky byl pasivní!“ (Hitler – Monology, str. 308). Zvláštní je i to, že Siegfried opakovaně prohlašoval, že Židy nesnáší, ale zároveň odmítal propustit zaměstnance židovského původu, kteří pracovali pro Bayreuth.", "section_level": 1}, {"title": "Siegfriedova smrt.", "content": "Siegfried Wagner zemřel v Bayreuthu na srdeční infarkt v roce 1930, během namáhavých režijních a orchestrálních zkoušek. Svou matku Cosimu přežil o pouhé čtyři měsíce. Vzhledem k tomu, že jeho dva synové ještě nebyli dospělí, převzala jeho funkci na festivalu v Bayreuthu vdova Winifred Wagnerová, která festival vedla až do roku 1945.", "section_level": 1}], "src_summary": "Siegfried Wagner (6. června 1869 – 4. srpna 1930) byl německý hudební skladatel a dirigent, v letech 1908 – 1930 umělecký ředitel Hudebních slavností v Bayreuthu, syn Richarda Wagnera a vnuk Ference Liszta.", "tgt_summary": "Siegfried Helferich Richard Wagner (6 June 18694 August 1930) was a German composer and conductor, the son of Richard Wagner. He was an opera composer and the artistic director of the Bayreuth Festival from 1908 to 1930.", "id": 559904} {"src_title": "Jean-Pierre Melville", "tgt_title": "Jean-Pierre Melville", "src_document": [{"title": "Život a kariéra.", "content": "Narodil se v roce 1917 v Paříži jako potomek rodiny alsaských Židů. Po nastolení režimu vichistické Francie v roce 1940 vstoupil do národního hnutí odporu Résistance a přijal jméno „Melville“, podle svého oblíbeného autora Hermana Melvilla. Během války bojoval v operaci Dragoon a po válce si ponechal své umělecké příjmení a nadále jej používal. Po skončení války si požádal o licenci jako pomocný režisér, jeho žádost ale byla zamítnuta. Rozhodl se proto natáčet filmy ze svých vlastních prostředků a stal se nezávislým filmařem. Své filmy dokonce vyráběl ve svém vlastním filmovém studiu. Brzy se stal se známým tvůrcem, hlavně díky svým tragickým a minimalistickým kriminálním dramatům ve stylu film noir, jako například \"Práskač\" (1962), \"Samuraj\" (1967) nebo \"Osudový kruh\" (1970). Při tvorbě těchto filmeů byl ovlivněn americkou kinematografií, zejména gangsterskými filmy třicátých a čtyřicátých let 20. století. Používal v nich například podobné zbraně, nepromokavé pláště nebo klobouky typu „fedora“. Jeho nezávislý, až reportážní styl filmové tvorby (byl například jedním z prvních režisérů, kteří ve svých filmech používali skutečné lokace) měl vliv na hnutí francouzské nové vlny. Rovněž Jean-Luc Godard jej obsadil do malé role ve svém klíčovém filmu \"U konce s dechem\" (1960). Když měl Godard potíže se zpracováním filmu, Melville mu poradil, aby se omezil pouze na nejlepší části záběru. Ten ho uposlechl a toto řešení jej pak inspirovalo k použití inovativní techniky skokového střihu, která přispěla k jeho filmařské proslulosti. V roce 1963 byl členem poroty na třináctém Berlínském filmovém festivalu. Na konci šedesátých let vytvořil drama \"Armáda stínů\" (1969) z období okupace Francie nacistickým Německem, ve kterém realistickým způsobem vykreslil fungování francouzského hnutí odporu Résistance, jehož se sám účastnil. Film je dodnes kriticky ceněný a je patrně jeho umělecky nejhodnotnějším snímkem. Zemřel v roce 1973 v Paříži na infarkt myokardu ve věku 55 let.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jean-Pierre Melville, rodným jménem Jean-Pierre Grumbach (* 20. října 1917 Paříž – 2. srpna 1973 Paříž) byl francouzský filmový režisér a herec.", "tgt_summary": "Jean-Pierre Melville (; born Jean-Pierre Grumbach; 20 October 1917 – 2 August 1973) was a French filmmaker and actor. While with the French Resistance during World War II, he adopted the nom de guerre Melville as a tribute to his favorite American author, Herman Melville. He kept it as his stage name once the war was over. Spiritual father of the French New Wave, he has influenced new generations of filmmakers in Asia (John Woo, Ringo Lam, Johnnie To, Takeshi Kitano), in Europe (Aki Kaurismäki, Rainer Werner Fassbinder), and in America (Michael Mann, Walter Hill, Quentin Tarantino, William Friedkin, Jim Jarmusch).", "id": 504888} {"src_title": "Richard von Krafft-Ebing", "tgt_title": "Richard von Krafft-Ebing", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho otcem byl bádenský velkovévodský vrchní úředník, baron Friedrich Karl Konrad Christoph von Krafft-Ebing. Otcem matky Richarda von Krafft-Ebing Kláry Antonie Caroliny byl známý heidelberský právník a obhájce Carl Joseph Anton Mittermaier. Richard se narodil jako první z pěti dětí. V době Richardova dětství se rodina v rámci Bádenska několikrát stěhovala. Studoval lékařství na univerzitě v Heidelbergu, roku 1863 byl promován a získal doktorát medicíny prací \"„Die Sinnesdilirien“\". V rámci rekonvalescence po tyfovém onemocnění působil rok v Zürichu, kde se seznámil s výzkumem anatomie mozku, který prováděl Wilhelm Griesinger. V tomto období také hospitoval ve Vídni, Praze a Berlíně. V letech 1864–1868 pracoval jako asistent v ústavu pro duševně choré v Illenau v Bádensku. V roce 1867 v práci \"Erkenntnis zweifelhafter Seelenzustände\" zavedl pojem nutkavá představa (Zwangsvorstellung). Od roku 1868 do prusko-francouzské války (1870/1871) působil v Baden-Badenu jako samostatný neurolog. Ze začátku tohoto období obětavě ošetřoval svého mladšího 24letého těžce nemocného bratra Friedricha. Po jeho smrti se vydal na několikatýdenní odpočinkovou cestu po jižní Evropě spojenou s návštěvami psychiatrických a neurologických ústavů. Za prusko-rakouské války působil jako polní lékař na hejtmanství bádenské divize, poté jako lazaretní lékař v pevnosti Rastatt. O zdejších zkušenostech, zejména s tyfovým onemocněním, napsal odborné pojednání. Po návratu z války v roce 1871 byl pověřen vedením elektroléčebné stanice v Baden-Badenu. Do té doby Richard von Krafft-Ebing vydal již mnoho odborných publikací a rozhodl se věnovat akademické dráze. Habilitován byl v Lipsku, roku 1872 byl ve Štrasburku jmenován profesorem neurologie a rok hostoval na štrasburské čtyřlůžkové psychiatrické klinice. Od května 1873 vedl zemský blázinec Feldhof u Grazu a současně začal vyučovat psychiatrii na univerzitě v Grazu, v blázinci Feldhof založil 22. května 1874 psychiatrickou kliniku, kterou vedl až do roku 1880. V Grazu se také roku 1874 stala jeho ženou Maria Luise Kißling (1846–1903) z Baden-Badenu. Roku 1886 rezignoval na funkci ředitele ústavu Feldhof a otevřel privátní sanatorium v Mariagrün v Grazu, zaměřené na bohatou klientelu z vyšších vrstev. Roku 1886 byla jeho profesura rozšířena na obor psychiatrie. Od roku 1889 vedl I. psychiatrickou kliniku dolnorakouského zemského blázince ve Vídni, od roku 1892 psychiatrickou univerzitní kliniku Všeobecné nemocnice ve Vídni. Pod jeho vedením byla klinika jednou z prvních na světě, kde byla využívána hypnóza. Stále častěji byl přizváván jako soudní znalec. Popularizoval psychiatrii, pořádal veřejné přednášky, na nichž předváděl například hypnózu. Ovládal několik jazyků a rekreačně se zabýval hrou na klavír. Byl otcem dvou synů a jedné dcery, ke své rodině měl celoživotně láskyplný a starostlivý vztah. Ve stáří se po oslavě třicátého výročí své profesury ze zdravotních důvodů odebral do sanatoria Mariagrün, které dříve založil, a půl roku poté zde zemřel. Byl pohřben na hřbitově u svatého Leonarda v Grazu.", "section_level": 1}, {"title": "Psychopathia sexualis.", "content": "Nejznámějším dílem Richarda von Krafft-Ebing je \"Psychopathia sexualis\", jejíž první vydání vyšlo v roce 1886. Části knihy, které by mohly být vnímány jako pohoršlivé, napsal v prvním vydání v latině. Za Ebingova života vyšlo 12 postupně přepracovávaných vydání, dílo bylo přepracováváno i po jeho smrti a roku 1924 vyšlo 17. německé vydání. Bylo přeloženo také nejméně do 7 jiných jazyků. V roce 2006 natočil americký režisér Bret Wood na náměty Ebingova odborného díla neúspěšný hraný film Psychopathia Sexualis, kritika film odsoudila jako komicky povrchní. Ačkoliv dílo bylo určeno pro lékaře a právníky a latinským titulem a částmi textu v latině se Ebing snažil odradit laické čtenáře, bylo obchodně velmi úspěšné, protože o ně projevila zájem širší veřejnost. Ebing vycházel z prokreačního paradigmatu a za perverzi považoval každou formu sexuální touhy, která nemůže tomuto cíli sloužit. Proto například násilné chování mezi perverze nepočítal. V prvním vydání byly „mozkové neurózy“ rozděleny do čtyř kategorií: Dílo vyvolávalo ve své době rozporuplné reakce. Byl oceňován jeho vědecký přínos, ale také bylo odsuzováno jako nemorální ospravedlňování perverzí, protože chování, které do té doby bylo hodnoceno jen v morální rovině, vysvětloval vrozenými neurologickými dispozicemi. Homosexualitu von Krafft-Ebing řadil mezi ostatní perverze jako dědičnou vrozenou inverzi sexuálního pudu, která spadá do kompetence neurologů, oproti dobovému standardu, který ji považoval za duševní poškození, morální selhání či zločinný sklon. Vyslovoval se pro úplnou beztrestnost homosexuálního chování, protože homosexualita není nakažlivá a její nositel za ni není odpovědný, čímž si vysloužil nepřízeň církevně-konzervativních kruhů. Ovlivnila jej korespondence s fríským homosexuálním právníkem, teologem a historikem Karlem Heinrichem Ulrichsem, kterou sám inicioval, a zaštítil Ulrichsovu teorii „urningů“ jako jakéhosi „třetího pohlaví“. Někteří hledají v Krafft-Ebingově díle drobné formulační rozdíly, které mají svědčit o mírném oslabování patologizujícího postoje k homosexualitě (například když v roce 1901 v článku pro \"Jahrbuch für sexuelle Zwischenstufen\" místo termínu „anomálie“ použil slova „diferenciace“). Ze strany homosexuálního hnutí je Krafft-Ebingovi vyčítáno mimo jiné to, že dědičnost v případě homosexuality vysvětloval tak, jako by byla příbuzná s různými duševními poruchami („téměř ve všech případech, kde bylo možné uskutečnit vyšetření fyzických a duševních zvláštností předků a pokrevních příbuzných, se v rodině zjistily neurózy, psychózy, degenerativní znaky atd.“). Po roce 1905 bylo Ebingovo pojetí vrozených odchylek sexuality zastíněno popularitou psychoanalytických sexuálních teorií Sigmunda Freuda, ale Magnus Hirschfeld v téže době pojetí sexuálních odlišností jako vrozených neurologických dispozic dále rozvíjel.", "section_level": 1}, {"title": "Publikace.", "content": "Richard von Krafft-Ebing napsal množství odborných děl. Některými z nich jsou:", "section_level": 1}], "src_summary": "Richard Fridolin Joseph svobodný pán Krafft von Festenberg auf Frohnberg, zvaný von Ebing (14. srpna 1840 Mannheim – 22. prosince 1902 Štýrský Hradec) byl významným německo-rakouským psychiatrem, neurologem, jedním ze zakladatelů moderní sexuologie. Ve svém klíčovém díle Psychopathia sexualis (1886) popsal mnoho kazuistik a v rámci utřídění zavedl mnoho termínů, z nichž například slova sadismus, masochismus, fetišismus nebo paedophilia erotica jsou k nozologické klasifikaci parafilií užívány vesměs dosud. Sexuální odlišnosti včetně homosexuality nově pojímal jako vrozené dědičné neurologické poruchy. V češtině nevyšla dosud žádná jeho kniha.", "tgt_summary": "Richard Freiherr von Krafft-Ebing (1840–1902; full name Richard Fridolin Joseph Freiherr Krafft von Festenberg auf Frohnberg, genannt von Ebing) was an Austro–German psychiatrist and author of the foundational work \"Psychopathia Sexualis\" (1886).", "id": 1985749} {"src_title": "Aigisthos", "tgt_title": "Aegisthus", "src_document": [{"title": "Mytologický příběh.", "content": "Aigisthos je děsivá tragická postava řeckých mýtů, muž, pro kterého se jen těžko hledají slova porozumění. Jeho život je plný násilí, a to vlastního, ale také jeho předků. Jeho předkem byl Tantalos, který proslul tím, že svého syna Pelopa zabil, rozčtvrtil, uvařil a předložil jako pokrm na hostině bohů. Chtěl své hosty jenom vyzkoušet, jsou-li opravdu tak vševědoucí, že poznají, co je jim nabídnuto k snědku. Poznali a Tantalos neušel spravedlivému trestu, navěky trpí v podsvětí Tantalova muka. Jeho syna Pelopa však bohové znovu oživili. Pelops měl syny jménem Átreus a Thyestés. Celý život se přetahovali o vládu v Mykénách a žádný prostředek jim nebyl dost. Thyestés svedl bratrovu manželku Áeropé, aby mu pomohla k trůnu, Átreus ho podfoukl, trůnu se zmocnil a Thyesta vyhnal. Ten s sebou vzal Átreova syna Pleisthena, vychoval ho a později ho přivedl do Mykén, aby zabil svého otce. Stalo se ale, že Átreus zabil mladíka a teprve dodatečně v něm poznal svého syna. Aby se pomstil svému bratru, nalákal Thyesta do Mykén a předložil mu k uvítání příšerné hody: zabil jeho tři syny a předložil mu je na mísách. Bohové pomohli zničenému Thyestovi uprchnout. Átreus ho dal hledat, ale našel jenom jeho posledního syna Aigistha, přivedl ho do Mykén a vychoval ho společně se svými syny Agamemnónem a Meneláem. Ti později Thyesta vypátrali, přivedli ho do Mykén a uvrhli do vězení. Átreus poručil Aigisthovi, aby svého otce zabil. Jenže vězněný Thyestés svého syna poznal a běh osudu se opět změnil: mladý Aigisthos naopak probodl mečem svého strýce Átrea. Potom se Thyestés a Aigisthos zmocnili vlády nad Mykénami. Átreovi synové Agamemnón a Meneláos museli uprchnout a našli si útočiště u spartského krále Tyndarea. Agamemnón se však po několika letech vrátil a zabil Thyesta. Stal se mykénským králem, budoval silné království a na určitý čas se i smířil s vrahem svého otce, Aigisthem. Ten se však nikdy nerozloučil s myšlenkami na pomstu. Poté Agamemnón, který toužil po válečné slávě, zorganizoval velké řecké vojsko, které vytáhlo proti Tróji, aby dovedli zpět krásnou Helenu, manželku Meneláa. Unesl ji Paris, syn trojského krále Priama. Válka trvala dlouhých deset let, nakonec však přinesla Řekům vítězství a Tróji totální zkázu. Aigisthos se války nezúčastnil. Naopak - navštěvoval opuštěnou královu manželku Klytaimnéstru a sváděl ji tak dlouho, až mu podlehla. Spolu pak zosnovali plán, jak se krále zbavit. Když se Agamemnón vracel z války, dal manželce smluvenou zprávu o svém návratu. Aigisthos ho uvítal a uspořádal velkou hostinu na jeho počest, ale v průběhu hodování znamením přivolal dvanáct najatých vrahů, kteří Agamemnona a jeho druhy přímo u stolu zabili. Aigisthos nechal krále spěšně pohřbít a hned se prohlásil mykénským králem. Mykénský lid mu nikdy ten strašný skutek neodpustil. Aigisthova krutá vláda trvala však jenom sedm let, poté se vrátil Agamemnonův syn Orestés. Nepoznán se dostal do hradu a otcova vraha Aigistha i zrádnou matku Klytaimnéstru probodl mečem. Tak skončilo vražedné běsnění, které trvalo několik generací.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz v umění.", "content": "Tato krvavá historie zajímala antické i novodobé autory, žádný z nich však Aigisthovi neprojevil ani známku porozumění. Homér ho nazval záludným zrádcem, jiní (Aischylos, Eurípidés, Sofoklés, Goethe, Sartre) ho nazývali tím, který „\"Mykény bohaté zlatem\"“ proměnil v „\"Mykény zbrocené krví\"“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aigisthos (latinsky \"Aegisthus\") je v řecké mytologii syn mykénského krále Thyesta a jeho vlastní dcery Pelopeii. Je \"záludným zrádcem\" a postava veskrze záporná, která je součástí historie krvavých rodinných bojů o vládu nad Mykénami. ", "tgt_summary": "Aegisthus (; ; also transliterated as Aigisthos, ) was a figure in Greek mythology. Aegisthus is known from two primary sources of Greek mythology. The first is Homer's \"Odyssey\", believed to have been first written down by Homer at the end of the 8th century BC, and the second from Aeschylus's \"Oresteia\", written in the 5th century, BC.", "id": 2202834} {"src_title": "La Spezia", "tgt_title": "La Spezia", "src_document": [{"title": "Město a památky.", "content": "Město zažilo největší rozvoj po roce 1860, kdy se stalo jedním ze sídel flotily nového Italského království. Přesto La Spezia nenabízí tolik památek jako ostatní historická italská města. Bývá často výchozím místem pro návštěvu několik kilometrů vzdáleného Národního parku Cinque Terre. Středem města je čtvrť \"Centro Storico\" v blízkosti přístavu. Nad čtvrtí stojí na kopci \"hrad Castello San Giogio\" založený v roce 1262, o několik let později zničený Janovany a opět obnovený ve 14. a 16. století. Dnes v něm sídlí archeologické muzeum. Nejvýznamnější památkou ve městě je \"kostel Santa Maria Assunta\" vystavěný v letech 1443 - 71, zcela dokončený až ve 20. st. Vnější stavba je novorománská, interiér renesanční. Za druhou nejvýznamnější památku v La Spezie je považováno \"Muzeum Amedeo Lia\" se sbírkou umění 13. až 18. st., např. děl Tintoretta a Tiziana. V přístavu na náměstí Piazza Europa najdeme \"katedrálu Cristo Re\", stavbu od architekta A. Libery z let 1929 - 75. Katedrála stojí uprostřed hlavní přístavní ulice Via Italia, v jejíž jižní části leží palmami lemovaná \"Passeggiata C. Morin\" s parkem Giardini Pubblici a výhledem na přístav a toskánské Apuánské Alpy. Hlavní nádraží a přístav propojuje hlavní nákupní ulice v La Spezie s obchody a restauracemi, pěší zóna, \"Via del Prione\", respektive Via Fiume.", "section_level": 1}, {"title": "Vývoj počtu obyvatel.", "content": "\"Počet obyvatel\" Zdroj:", "section_level": 1}, {"title": "Sousední obce.", "content": "Arcola, Follo, Lerici, Portovenere, Riccò del Golfo di Spezia, Riomaggiore, Vezzano Ligure", "section_level": 1}, {"title": "Části obce.", "content": "Biassa, Campiglia, La Foce, Pitelli, San Venerio, Sarbia", "section_level": 2}], "src_summary": "La Spezia (v ligurštině Spesa) je italské město v oblasti Ligurie, hlavní město stejnojmenné provincie. Leží v severozápadní části Itálie, na pobřeží Ligurského moře, v zátoce Golfo della Spézia. V roce 2012 zde žilo 92 439 obyvatel, k 31. prosinci 2015 se jejich počet zvýšil na 93 959.", "tgt_summary": "La Spezia (,, ; in the local Spezzino dialect) is the capital city of the province of La Spezia and is located at the head of the Gulf of La Spezia in the southern part of the Liguria region of Italy. ", "id": 81534} {"src_title": "Bazilika Vierzehnheiligen", "tgt_title": "Basilica of the Fourteen Holy Helpers", "src_document": [{"title": "Historie poutního místa.", "content": "Podle legendy se jednomu pastýři z kláštera Langheim se na místě dnešní baziliky v roce 1445 zjevilo Jezulátko uprostřed napůl bíločerveně oblečených dětí. Ti se mu představili jako Čtrnáct svatých pomocníků a požádali, aby v pro ně na místě zjevení byla postavena kaple. Poté dav dětí zmizel v oblacích. Několik dní po této události došlo k dalšímu zázraku. Nevyléčitelně nemocná služka byla přivezena na místo zjevení a ona se okamžitě uzdravila. To vedlo k tomu, že se místo rychle stalo místem poutí a bylo obdařeno četnými odpustky. Cisterciácké opatství Langheim po naléhání věřících na místě brzy postavilo kapli ke cti Čtrnácti svatých pomocníků. V roce 1525 během německých selských válek kaple skončila v sutinách, které byly záhy nahrazeny větším kostelem. Ten však byl také zničen během třicetileté války.", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny baziliky.", "content": "Roku 1735 udělil bamberský biskup Friedrich Karl von Schönborn-Buchheim opatovi langheimského kláštera Štěpánu Mösingerovi povolení nahradil starý poutní kostel novou reprezentativní stavbou. Projekt stavby vypracovalo několik architektů, včetně výmarského státního architekta Gottfrieda Heinricha Krohneho, jehož projekt byl vybrán jako umělecky hodnotný, v nízké ceně, ale zároveň nabízel dekorativní stavbu, kterou zamýšlel Mösinger postavit. Ke stavbě však nedošlo, protože biskup tento záměr vetoval. Ke stavbě přikročil až v roce 1742 chebský rodák Balthasar Neumann. V dubnu 1743 byl položen základní kámen pro nový kostel. Neumann si brzy uvědomil, že Krohne, který si podržel vedení stavby, se odchýlil od původně dohodnutých plánů a stavba se posunula poněkud na východ. Oltář se již nenalézal na místě zjevení, ale toto milostné místo bylo situováno do křížení klenby. To bylo v rozporu s liturgickými zvyklostmi. Biskup zřejmě vycítil tuto chybu a věděl, že Krohnemu jakožto protestantovi budou zřejmě cizí liturgické požadavky pro katolická poutní místa. Dalším důvodem mohlo být, že Krohne chtěl vyhovět požadavkům opata, aby snížil stavební náklady na minimum. Představovalo by to totiž vysoké náklady na pozemní práce. Jako vždy – rozzlobený biskup prohlásil: „Všechny chystané luteránské výstřelky musí být odstraněny...“ (něm. \"„Alle gamachten lutherischen nebensprüng müssen beseitigt werden...“\"). Takže Neumann byl pověřen stavbou, aby ji učinil řádně katolickou (něm. \"„nach dem wahren katholischen Erfordernuss gantz zu machen“\"). Mohučský a bamberský vrchní stavbyvedoucí Maximilian von Welsch, sám nadaný architekt, navrhl do kostela začlenit již stojící zdi kůru. Podle jeho záměru by však kostel byl vysoký 100 metrů a dlouhý 80 metrů. Tím by překročil velikostí téměř všechny německé barokní kostely. Nad těmito obrovskými rozměry Welsch nedokázal zvítězit. Obrysy vnějších zdí ve východní části pro Neumanna nepřicházely v úvahu, a proto vytvořil v roce 1744 na základě již existujícího projektu nový plán, ve kterém by stavba plnila roli poutního kostela a byla důstojnou i pro milostný oltář. Toto řešení znamenalo, že milostný oltář zůstal v lodi kostela. Návštěvníci tak mohli, na rozdíl od jiných tradičních řešení, přistupovat k milostnému místu, které se nacházelo v prostoru pod klenutým křížením. Neumann si pak až do své smrti v roce 1753 udržel celkový dohled nad stavbou. Kostel dokončit nestihl, ale klenba byla ještě jeho práce. Stavbu pak dokončil Neumannům žák Johann Thomas Nißler v roce 1772. Kostel vysvětil 14. září 1772 bamberský kníže-biskup Adam Friedrich von Seinsheim. V první polovině 19. století na staly pro bazilku Čtrnácti svatých pomocníků těžké časy. Po proběhlé sekularizaci v Barovsku v roce 1803 byli cisterciáci, kteří do doposud starali o toto poutní místo museli opustit svůj klášter, protože byli rozpuštěni včetně probošta ve Vierzehnheiligen. Církevní cennosti byly ztraceny, části oltářů zmizely beze stopy. Části varhan, které byly cenné a také zvony byly prodána zájemcům, kteří nabídli nejvíce. Rovněž byly zakázány poutě a to jak ze strany církve, tak i státu. V roce 1835 po úderu blesku ve Vierzehnheiligen shořely varhany, střecha a dvě věže. Kostel začal vypadat jako zřícenina. Teprve v roce 1839 pověřil bavoský král Ludvík I. františkány péči o poutě. Ti také dali kostel opravit. Zrenovovaný kostel odpovídal dobovému vkusu: věže byly nově předělány, Bittnerovy varhany zakryly čtyři okna západní galerie, a také v řadě dalších detailů se interiér začal odlišovat od původních Neumanových plánů. V roce 1897 povýšil papež Lev XIII. Vierzehnheiligen na baziliku minor. Bazilika Čtrnácti svatých pomocníků se tak stala druhým německým kostelem této úrovně. První bazilikou minor v Německu byla bazilika Panny Marie ležící v Alsasku, dnes v části připadající Francii. V průběhu 20. století byly provedeny další rekonstrukce, které návrátili bazilice vzhled podle plánů Balthasara Neumanna. Při poslední rekonstrukci koncem 20. století pak již nedošlo k žádným změnám. V roce 1999 byly do baziliky umístěny nové varhany od firmy Rieger, které zakrývají pouze jedno okno, takže znovu vyniká původní rokoková architektura.", "section_level": 1}, {"title": "Architektura baziliky.", "content": "Exteriér dominuje okolí reprezentativní fasádou s elegantním průčelím v centrální části stavby a dvěma vysokými věžemi. Svými proporcemi umožňuje, aby byla viděna již z velké vzdálenosti a vzhledově koresponduje s fasádou kostela při klášteru Banz, který se nachází na protilehlém svahu rozsáhlé údolní nížiny, a ke kterému byla při výstavbě bazilika částečně orientována. Barokní fasáda patří k jedné z nejimpozantnějších, které pocházejí z tohoto období. Konstrukce budovy byla ovlivněna, díky již výše popsaným problémům, jejím posunem k východu. Neumannovi se však podařilo, aby interiér zůstal zcela nezávislý na vnějších stěnách. Udělal to několika překrývajícími se ovály na dynamicky zatočeném půdorysu, které velmi oživily celý interiér. Okolo oltáře, který je jemně komplexně oddělen od struktury exteriéru, je tzv. velký milostný ovál. Ten slaďuje celý prostor do zadní části kostela a dává mu kolosálními tříčtvrteční sloupy majestátní vzhled. Štukatérské práce pocházejí od Franze Xavera Feuchtmayera, Johanna Michaela Feuchtmayera ml. a Johanna Georga Üblhöra. Spolu s obrazy Giuseppe Appianise a v neposlední řadě s milostným oltářem (něm. \"Gnadenaltar\") jsou svědectvím primárního otisku ducha rokoka do sakrální budovy. Ke zvláštní atmosféře v prostoru přispívá dopadající světlo skrze mnohá okna. Dokončování svatyně ještě nezačalo před Neumannovou smrtí. Přesto byla dokončena díky staffelsteinskému staviteli Thomasi Nißlerovi. Byl to jistě konstrukční zázrak, a to zejména proto, že Neumann nemohl spočítat úplně všechno předem a Nißler se musel spoléhat pouze na své zkušenosti. Na stěnu byla použita dvanácticentimetrová vrstva franckého \"Kalkmarmoru\", který nebyl příliš stabilním materiálem. Nikdo tehdy příliš nevěřil, že by při této konstrukci bazilika mohla vydržet libovolně dlouho. Nakonec odolala veškerým rozmarům počasí a dokonce i zničujícímu ohni v roce 1835, kdy posléze zůstala dva roky bez střechy.", "section_level": 1}, {"title": "Zařízení.", "content": "Do baziliky se vstupuje koncem severního transeptu. Západní hlavní vchod bývá obvykle otevřen jen při bohoslužbách navštívených velkým počtem poutníků. Zde se nacházejí chorální varhany od firmy \"Eisenbarth\" a ve vánočním období naproti v jižním transeptu jesličky. Od vchodu ze severního transeptu po levé straně dominuje hlavní oltář a po pravé straně se nachází „srdce baziliky“ – milostný oltář, mistrovské dílo rokoka. Na západní empoře se nacházejí velké \"Riegerovy\" varhany.", "section_level": 1}, {"title": "Milostný oltář.", "content": "Ve středu lodi se nachází rokokový oltář zasvěcený Čtrnácti svatým pomocníkům. Obklopuje ho dynamicky zakřivená mřížka pro svaté přijímání. Boční průhled umožňuje vidět místo zjevení. Štukové mramorové oltářní podstavce jsou převýšeny čtyřmi rokajovými trojdílnými žebry orientovanými podle světových stran, které drží baldachýn. Ten zároveň umožňuje volný průhled na hlavní oltář. Na jednotlivých vrcholech dílů rokajových žeber (celkem 12 místech) milostného oltáře jsou umístěny sochy zobrazující \"Čtrnáct svatých pomocníků\" s výjimkou sv. Barbory a sv. Kateřiny. Sochy obou naposled jmenovaných světic jsou umístěny na dvou bočních oltářích, které jsou rovnoběžné s osou lodi. Mezi čtrnácti pomocníků patří:", "section_level": 2}, {"title": "Varhany.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Již v 18. století byly v bazilice ve Vierzehnheiligen dvoje varhany. Jedny stály na balkóně nad sakristií, druhé větší na západní galerii. Byla to díla varhanářských dílen \"Augustina Ferdinanda Bittnera\" z Norimberku a \"Ludwiga Weinecka\" z Bayreuthu. Stávající varhany byly v roce 1905 rozšířeny firmou \"Steinmeyer\" a v roce 1951 byly téže firmou obnoveny.", "section_level": 2}, {"title": "Nové varhany od firmy \"Rieger\".", "content": "Poté, co byla bazilika zrestaurována, byly nahrazeny i poškozené varhany. Rakouská společnost \"Rieger Orgelbau\" v roce 1999 postavila pro baziliku nový nástroj s 68 rejstříky, který se stal univerzální koncepcí varhan. Skládá se z hlavního stroje (I.), pozitivu (II.), francouzského \"Schwellwerku\" (III.) a \"Chamadewerku\" (\"Bombardwerku\", IV.).", "section_level": 2}, {"title": "Chórové varhany.", "content": "V jižní lodi baziliky jsou mobilní dvoumanuálové chórové varhany od firmy \"Eisenbarth\".", "section_level": 2}, {"title": "Správci baziliky.", "content": "V roce 2015je rektorem baziliky P. Heribert Arens OFM, regenschorim Georg Hagel a varhaníkem Hubert Reinhard.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bazilika Vierzehnheiligen (\"Bazilika Čtrnácti svatých pomocníků\") je poutním kostelem, který se nachází poblíž Bad Staffelstein v zemském okrese Lichtenfels v Horních Frankách. Bazilika byla postavena podle plánů Balthasara Neumanna. Ročně ji navštíví asi půl milionu návštěvníků. Vedle baziliky Marienweiher, bamberského dómu a baziliky Gößweinstein je bazilika Vierzehnheiligen čtvrtou bazilikou minor v arcidiecézi bamberské. Bazilika je dominantním prvkem v tzv. \"Gottesgarten\" v regionu Obermainland.", "tgt_summary": "The Basilica of the Fourteen Holy Helpers (German: Basilika Vierzehnheiligen) is a church located near the town of Bad Staffelstein near Bamberg, in Bavaria, southern Germany. The late Baroque-Rococo basilica, designed by Balthasar Neumann, was constructed between 1743 and 1772. It is dedicated to the Fourteen Holy Helpers, a group of saints venerated together in the Catholic Church, especially in Germany at the time of the Black Death.", "id": 2306488} {"src_title": "Kazimír III. Veliký", "tgt_title": "Casimir III the Great", "src_document": [{"title": "Snahy o dokončení sjednocení polských zemí.", "content": "Kazimír byl synem Vladislava I. Lokýtka a Hedviky Kališské. Jeho otci se podařilo znovu sjednotit téměř celé Polsko, které bylo více než půldruhé století politicky rozdrobené, a získat královský titul. Na Kazimírovi pak zůstalo, aby dokončil sjednocení země a upevnil královskou moc, neboť slezská knížectví byla postupně uváděna do lenní závislosti na českém králi a svrchovanost Krakova odmítali uznat také mazovští Piastovci. Zároveň se snažil, aby zemi vyčerpané zápasy za jeho předchůdců zajistil klidný rozvoj. Proto se zaměřil na zmírnění odporu, jejž sjednocování polských zemí kladli Lucemburkové a Řád německých rytířů. Trnem v oku nejen Kazimíra III., ale už jeho předchůdce byla skutečnost, že polský královský titul drželi od dob Václava II. čeští králové, což zpochybňovalo Vladislavovo i Kazimírovo postavení polského panovníka. Kazimír se proto snažil zajistit se proti nynějšímu českému králi Janu Lucemburskému spojenectvím s císařem Ludvíkem Bavorem, Habsburky a bavorskými Wittelsbachy. Jan Lucemburský počítal s tím, že jistě dojde k vojenskému střetnutí a sbíral již vojsko. Jeho syn, moravský markrabí Karel (později císař Karel IV.), se však chopil iniciativy a navázal s Kazimírem diplomatické jednání. Z něj vyplynulo řešení ožehavé situace: Jan Lucemburský se vzdá titulu polského krále a získá za to trvale Slezsko. Dohodu měl zprostředkovat uherský král Karel I. Robert (z Anjou), švagr obou panovníků. Předběžné podmínky česko-polského míru byly dojednány v létě roku 1335 v Trenčíně, kam Kazimír vyslal své posly. V listopadu téhož roku se pak osobně dostavil do uherského Visegrádu, aby za přítomnosti krále Jana Lucemburského i Karla I. Roberta úmluvu slavnostně potvrdili a „\"učinili mezi sebou přísahy a smlouvy o vzájemném zachování věrnosti a smíření\"“. Kromě lenní svrchovanosti nad Slezskem bylo stanoveno, že český král obdrží náhradou ještě dvacet tisíc kop pražských grošů. V doprovodu Jana Lucemburského pak přijel mladý Kazimír III. 6. prosince 1335 do Prahy, a jak se píše ve Zbraslavské kronice „\"přijav četné pocty, zůstal v Praze devět dní,\"“ a „\"...vraceje se domů, radostně si odnášel se souhlasem českého krále Jana právo a titul království Polského\".“ Navzdory visegrádským dohodám, které nadto Kazimír III. ratifikoval až v únoru 1339, císař Ludvík Bavor nepolevoval v úsilí přimět ho k přechodu do svého tábora. Markrabí Karel se proto rozhodl, že by spojenectví s polským králem mělo být upevněno dynastickým sňatkem. Nabídl mu proto ruku své ovdovělé sestry Markéty. Kazimír, který byl v té době již také vdovcem (jeho první žena Aldona Anna Litevská, dcera litevského velkoknížete Gediminase, zemřela roku 1339), návrh přijal. Počátkem léta 1341 se Kazimír III. objevil v Praze podruhé, tentokrát doprovázen výkvětem polské i české šlechty. Svatební obřad se však již neuskutečnil, protože Markéta náhle onemocněla a nedlouho nato zemřela. Karel, obratný diplomat, však ještě před Kazimírovým odjezdem z Prahy sjednal jeho sňatek s Adlétou, dcerou spojence Lucemburků lankraběte hessenského. Svatební slavnosti se konaly za jeho přítomnosti v Poznani jen o měsíc později. Roku 1343 uzavřel Kazimír III. smlouvu v Kališi s pruskými křižáky, díky níž získal Kujavsko a Dobrzyňsko. V roce 1344 se vztahy mezi pražským a krakovským dvorem znovu zhoršily a Kazimír uzavřel v lednu 1345 smlouvu s Ludvíkem Bavorem namířenou proti Lucemburkům. V létě pak vpadl do Ratibořska, jež bylo lénem české koruny, vzápětí ho však odsud Jan Lucemburský vytlačil a zahnal až ke Krakovu. Roku 1347 vydává ruský resp. ukrajinský Vislićký statut, který byl prvním plným soupisem polského obecného práva. Koncem roku 1348 se podařilo Karlu IV., tehdy již českému králi, obnovit s Kazimírem III. smlouvu o přátelství, které ani tentokrát nezůstalo trvalým. Počátkem 60. let přistoupil Kazimír k protilucemburské koalici Karlova zetě Rudolfa IV. Habsburského. Jejím cílem bylo zamezit dalšímu vzestupu císařské moci Karla IV. Ten však mistrným diplomatickým tahem, jehož součástí byl i jeho poslední sňatek s Kazimírovou vnučkou Alžbětou Pomořanskou, toto nebezpečí odvrátil. Koalice se však o něco později z podnětu Kazimíra III. obnovila. Na schůzce s uherským králem Ludvíkem I. si písemně garantovali vzájemnou pomoc proti všem útokům, zvláště pak ze strany císařovy. Situace se vyostřovala, zvláště když se proti císaři začal angažovat také papež. Koncem roku 1370 však Kazimír III. zemřel na následky pádu z koně a Karlovi nepřátelé přišli o jednu ze svých hlavních opor.", "section_level": 1}, {"title": "Východní expanze.", "content": "Za Kazimírovy vlády zahájilo Polsko expanzi na území ukrajinských knížectví a dobylo v letech 1349–1352 Halič (ukrajinsky Halyč). To vedlo ke konfliktu Poláků s Litevci, kteří dobyli Volyň, neboť obě strany usilovaly o nadvládu nad celým haličsko-volyňským knížectvím.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Kazimír se snažil upevnit panovnickou moc na úkor vysoké šlechty (magnátů) a reorganizovat správu ve prospěch centrálních institucí a úřadů, do nichž dosazoval příslušníky střední šlechty, kteří byli jeho oporou. Navzdory hospodářskému a mocenskému vzestupu země i stoupající prestiži panovníka se mu však nepodařilo dokončit centralizaci ani sjednotit všechny země, které dříve příslušely k polskému státu. Slezsko a Východní Pomoří zůstávaly mimo rámec zemí Polské koruny (\"Corona regni Poloniae\"), Mazovsko bylo sice roku 1351 připojeno, ale pouze formálně. Jednotlivá vojvodství si uchovala značnou autonomii a místní správní orgány byly v rukou magnátů. Kazimír s nimi tvrdě bojoval po celou dobu své vlády a byl jimi nazýván „králem chlopů“, protože se snažil zachovat zbytky svobodných sedláků, které páni chtěli znevolnit. Roku 1364 založil první polskou univerzitu v Krakově.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Přestože byl čtyřikrát ženat, neměl Kazimír III. mužského dědice, dočkal se pouze pěti dcer. Podle dohod s uherskými Anjouovci, jimž se již roku 1339 zavázal, že v případě své bezdětnosti odkáže trůn svému synovci, se polským králem stal syn Karla Roberta a Kazimírovy sestry Alžběty, uherský král Ludvík I. Veliký. Tím byly pominuty nároky těch Piastovců, jejichž země zůstávaly mimo rámec polského státu (především slezských a mazovských knížat):", "section_level": 1}], "src_summary": "Kazimír III. Veliký (30. dubna 1310 – 5. listopadu 1370, Krakov) byl posledním polským králem z rodu Piastovců. Vládl v letech 1333–1370. Usiloval o dokončení sjednocení Polska. Byl skvělým diplomatem. Polští historici ho tradičně považují za jednoho z nejvýznamnějších středověkých vládců Polska.", "tgt_summary": "Casimir III the Great (; 30 April 1310 – 5 November 1370) reigned as the King of Poland from 1333 to 1370. He was the third son of Władysław I the Elbow-high and Jadwiga of Kalisz, and the last Polish king from the Piast dynasty. ", "id": 1652098} {"src_title": "Doggerská lavice", "tgt_title": "Dogger Bank", "src_document": [{"title": "Obecné údaje.", "content": "Geologicky jde o morénu, vzniklou v období pleistocénu. V různých obdobích během poslední doby ledové byla tato oblast také součástí pevniny či ostrovem. V tom čase byl \"Dogger Bank\" součástí tzv. Doggerlandu, což je název pevninského pásu, propojujícího po skončení poslední doby ledové britské ostrovy s evropskou pevninou. Rybářské trawlery při lovu ryb v oblasti odhalily rašelinu, ostatky mamutů a nosorožců občas i artefakty lovců z paleolitu. V roce 1931 v oblasti došlo k dosud největšímu zaznamenanému zemětřesení ve Velké Británii, které dosáhlo až 6,1 stupňů Richterovy stupnice, přičemž otřesy byly zaznamenány ve všech zemích přilehlých k Severnímu moři. Ve východní Anglii potom tyto otřesy způsobily řadu škod. Otřes způsobil smrt 2 lidí. Podle mělčiny \"Dogger bank\" byla též pojmenována oblast \"Dogger sea\", toto jméno používá ve svých meteorologických předpovědích pro námořní dopravu BBC Rádio 4. Na dně mělčiny leží také řada vraků lodí.", "section_level": 1}, {"title": "Námořní bitvy a incidenty.", "content": "Oblast Dogger Banku se stala dějištěm několika bitev a dalších námořních událostí:", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní zdroje.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rybolov.", "content": "Mělčina je důležitou oblastí rybolovu, jsou z ní ve velkých množstvích odlovovány tresky a sledi.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt fytoplanktonu.", "content": "Průzkumem mělčiny Dogger Bank bylo zjištěno, že se jedná o mořské prostředí, které se vyznačuje vysokou roční primární produkcí fytoplanktonu a díky svým mimořádným přírodním vlastnostem byla různými organizacemi navržena na ustanovení Námořní přírodní rezervace.", "section_level": 2}, {"title": "Potenciální zdroj větrné energie.", "content": "V lednu 2010 byla udělena konsorciu Forewind licence pro stavbu větrných farem pro oblast zahrnující 8660 km, která leží v Dogger Banku. Tato oblast je ve vzdálenosti 125 až 290 kilometrů od pobřeží v hloubkách 18 až 63 metrů. Konsorcium zahrnuje skotskou společnost SSE plc, německou RWE, norský Statoil a také norský Statkraft. Licence zahrnuje instalovaný výkon 9 GW. Podle konsorcia má tato oblast potenciál pro výstavbu 4 GW instalovaného výkonu v hloubkách do 30 metrů a 8 GW v hloubkách do 35 metrů. V roce 2012 má konsorcium souhlas s připojením farem o výkonu 6 GW do distribuční sítě. Zatím plánuje výstavbu čtyř farem – Creyke Beck A a B, Teesside A a Teesside B. Každá z farem má mít instalovaný výkon 1,2 GW a jejich stavba má začít v roce 2016.", "section_level": 2}], "src_summary": "Doggerská lavice () je rozsáhlá písčina v mělké oblasti Severního moře cca 100 km od východního pobřeží Anglie. Rozkládá se na cca 17 600 km2, přičemž zabírá asi 260 km ve východozápadním a 97 km v severojižním směru. Hloubka vody je v oblasti Dogger Bank mezi 15 a 36 metry, což znamená hloubku o cca 20 m menší než má okolní moře. Je aktivně využívána k rybolovu. Její pojmenování pochází ze slova \"dogger\", což je staré holandské slovo pro rybářskou loď, využívanou především pro lov tresek.", "tgt_summary": "Dogger Bank (Dutch: \"Doggersbank\", German: \"Doggerbank\", Danish: \"Doggerbanke\") is a large sandbank in a shallow area of the North Sea about off the east coast of England. ", "id": 904705} {"src_title": "Permeabilita", "tgt_title": "Permeability (electromagnetism)", "src_document": [{"title": "Značení a definice.", "content": "Pro permeabilitu se používá značka \"μ\" (řecké mí) a její jednotka v soustavě SI je henry na metr, značka Hm nebo také newton na čtvereční ampér, značka NA, v základních jednotkách kilogram metr na čtvereční ampérsekundu, formula_1. Permeabilitu lze určit ze vztahu kde \"B\" je magnetická indukce a \"H\" intenzita magnetického pole. V látkovém prostředí její hodnota závisí na vlastnostech daného materiálu – lze ji tedy považovat za materiálovou konstantu. Nicméně v obecném případě její hodnota závisí také na dalších parametrech, např. na velikosti působícího magnetického pole – pak je tedy funkcí (má závislost na) materiálu a intenzity pole. Typickým příkladem materiálů, které mají tuto obecnější závislost, jsou feromagnetické látky. Některé z nich navíc vykazují hysterezi, což v tomto případě znamená, že jejich magnetické vlastnosti závisí také ještě na hodnotách magnetického pole, jemuž byly vystaveny v minulosti. Kromě toho je výše uvedená definice pro neměnné pole a v případě že je pole proměnlivé – typicky periodicky – může se objevit rovněž závislost na frekvenci.", "section_level": 1}, {"title": "Permeabilita vakua.", "content": "\"Permeabilita vakua\" se značí formula_3 a je to fyzikální konstanta, která je koeficientem úměrnosti mezi veličinami \"B\" a \"H\" ve vakuu podle výše uvedeného vztahu. Obě tyto veličiny charakterizují magnetické pole; to může být ve vakuu vytvářeno pohybujícím se elektrickým nábojem, tedy rovněž elektrickým proudem, změnou elektrického pole v čase nebo obojím, tudíž obě tyto veličiny jsou úměrné těmto vytvářejícím vlivům. Jejich rozdíl pak spočívá jednak v tom, že \"B\" zohledňuje vliv látky v prostředí, jímž se pole šíří, a dále v tom, že magnetická indukce je definována prostřednictvím síly, kterou pole působí na pohybující se náboj, zatímco intenzita magnetického pole nikoliv. Ve vakuu je vliv látky odstraněn a permabilita vakua je tedy koeficient doplňující výrazy s faktory vytvářejícími magnetické pole tak, aby ve vakuu odpovídaly silovému působení pole – buď přímo, ve vztazích pro sílu, nebo nepřímo, prostřednictvím magnetické indukce. V soustavě SI permeabilita vakua přestala být po redefinici SI od r. 2019 pevnou konstantou s přesnou hodnotou a je závislá na experimentálním určení. Její aktuální doporučovaná hodnota je:", "section_level": 1}, {"title": "Relativní permeabilita.", "content": "Jako \"relativní permeabilita\" se označuje podíl permeability daného materiálu a permeability vakua, tedy Je to bezrozměrná veličina. S pojmem relativní permeability úzce souvisí veličina označovaná jako magnetická susceptibilita, která popisuje stejnou vlastnost látky, ale je poněkud odlišně zavedena. V protikladu k pojmu relativní permeabilita bývá permeabilita formula_5 také označována jako \"absolutní permeabilita\" daného materiálu. Relativní permeabilita většiny látek je (velmi) blízko hodnoty 1, což odpovídá slabé reakci na magnetické pole. Tato reakce vzniká na základě toho, že jednou ze základních složek hmoty jsou elektrony a ty vykazují magnetické vlastnosti. Přímo formula_6, tedy že formula_7, se vyskytuje pouze výjimečně, v případech kdy se vzájemně vyruší vliv protichůdných reakcí látky na magnetické pole. Látky, které mají formula_8 se nazývají paramagnetické, feromagnetické (např. železo, nikl, kobalt) – ty mají formula_9 nebo ferrimagnetické (rozdíly mezi těmito pojmy jsou uvedeny u příslušných hesel a také v článku magnetizace). Tyto látky jsou do magnetického pole vtahovány (pohyb směrem do místa s nejvyšší intenzitou pole). Látky, které mají formula_10, se nazývají diamagnetické a jsou z magnetického pole vypuzovány. Nejsilnější diamagnetické chování vykazují supravodiče, které mohou do určité intenzity působícího magnetického pole zcela zamezit vnikání pole do svého objemu (až na tenkou povrchovou vrstvu) a tedy v určité oblasti je jejich formula_11", "section_level": 1}], "src_summary": "Permeabilita je v elektrotechnice fyzikální veličina, která vyjadřuje vliv určitého materiálu nebo prostředí na výsledné účinky působícího magnetického pole. Některá prostředí tyto účinky zesilují, jiná je zeslabují a existují také prostředí bez tohoto vlivu.", "tgt_summary": "In electromagnetism, permeability is the measure of the resistance of a material against the formation of a magnetic field, otherwise known as distributed inductance in transmission line theory. Hence, it is the degree of magnetization that a material obtains in response to an applied magnetic field. Magnetic permeability is typically represented by the (italicized) Greek letter \"μ\". The term was coined in September 1885 by Oliver Heaviside. The reciprocal of magnetic permeability is magnetic reluctivity. ", "id": 1099678} {"src_title": "Jakuti", "tgt_title": "Yakuts", "src_document": [{"title": "Pojmenování a etymologie.", "content": "Jakuti sami sebe nazývají \"Sacha\", pl. \"Sachalar\" (\"Саха, Сахалар\"), což lze přeložit jako \"Sluneční [lidé]\" nebo \"Jasní [lidé]\". Někdy, zvláště v mýtech a lidové slovesnosti, používají Jakuti pro svůj národ i jiné, obrazné názvy jako \"Uranchaj Sacha\" nebo \"Ajyy ajmaga\" (\"spříznění s Nebešťany\"). Označení Jakuti, běžně používané ve světových jazycích včetně ruštiny (\"Якуты\") a angličtiny, vzniklo z evenkského označení \"Jaku\", což znamená \"koňští\" a naráží na skutečnost, že Jakuti, na rozdíl od okolních etnik, chovajících především soby, odedávna chovají také koně. Jakuti preferují název Sacha.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před příchodem Rusů.", "content": "Jakuti se na své dnešní území přestěhovali z jižní Sibiře asi v 11.–14. století. Za jejich předky jsou nejčastěji pokládáni Kurykanové, sídlící v 6.–8. století v oblasti jihozápadně od Bajkalu. Nejstarší památkou na Jakuty jsou petroglyfy na skalách v povodí řeky Leny, zobrazující lovce, pastevce, bojovníky, šamany a zvířata. mezi nejznámější lokality, patří tzv. Lenské sloupy, pokládané jakutskými šamany za posvátné místo. K migraci předků Jakutů z oblasti Bajkalu na sever docházelo ve více vlnách od 11. do 13. stol. Důvodem byl zřejmě tlak mongolských kmenů. Z jihu si Jakuti přivedli stáda skotu a koní a přinesli znalost metalurgie. Jakutské mýty a eposy vypráví o putování na sever pod vedením legendárních náčelníků Elleje a Omogoje. Jižní pravlast je v jakutské ústní tradici včetně eposů oloncho reflektována jako místo štěstí a hojnosti, kde sídlí přízniví duchové, kde v zimě nemrzne a odkud nemusejí na zimu odlétat jeřábi. Jakutské eposy a přísloví se zmiňují také o velbloudech a levhartech, kteří na severní Sibiři nežijí.", "section_level": 2}, {"title": "Období ruské kolonizace.", "content": "Na počátku 17. století začali na území Jakutů pronikat první Rusové kteří zde hledali zlato a začali s Jakuty obchodovat, hlavně s kožešinami. V těchto dobách začala kultura Jakutů rozkvétat. S Rusy však přišly i epidemie spalniček, neštovic a dalších chorob. V době příchodu Rusů byli Jakuti rozděleni na 35 až 40 teritoriálních skupin \"ulusů\", které mezi sebou často bojovaly. Největší \"ulusy\", například Kangalas, měly 2 000 až 5 000 lidí. V čele každého \"ulusu\" byl \"tojon\" (náčelník), který byl především válečným vůdcem. V době příchodu Rusů se vyznamenal jakutský \"tojon\" Tygyn Darchán, který se postavil útlaku kozáků. byl jimi však zajat a zavražděn. Ruská správa byla v 17. století velmi brutální a její podstatou bylo vymáhání \"jasaku\" – daně placené v kožešinách. Kozáckým velitelům a správním úŕedníkům, jako byl např. neblaze proslulý Petr Golovin (velitel Jakutska v letech 1640–45), šlo jen o to, aby z Jakutů a dalších domorodců vymohli co nejvíc kožešin, přičemž se nerozpakovali používat zastrašování, mučení či zabíjení rukojmích. V 18. století Rusové tlak poněkud zmírnili, jakutští náčelníci dostali určitá privilegia, zároveň docházelo mezi Jakuty k pravoslavné misii a šíření znalosti zemědělství. Od konce 19. století vznikla jakutská literatura (básník Alexej Kulakovskij-Öksöküleech) a počátkem 20. století se projevilo národní obrození.", "section_level": 2}, {"title": "Jakuti v sovětském období.", "content": "Po abdikaci Mikuláše II. roku 1917 vytvořili jakutští představitelé vedení Jusupem Galibarovem JaKOB (Jakutský komitet pro obecnou bezpečnost) a pokusili se vyhlásit nezávislost. Následujícího roku však byl Jakutsk obsazen bolševiky a podřízen sovětské moci. V letech 1921–23 došlo k povstání Jakutů proti sovětské moci. Bylo iniciováno bělogvardějskými veliteli Michajlem Korobejnikovem a Anatolijem Pepeljajevem. Povstání bylo potlačeno Rudou armádou pod vedením generála Ivana Stroda, jemuž byl za toto vítězství udělen trojnásobný Řád rudého praporu. Nepokoje trvaly až do roku 1926, kdy byl Pepeljajev uvězněn. Paradoxem je, že Pepeljajev i Strod skončili stejně. Oba byli zastřeleni za stalinského teroru v roce 1938. Za stalinské éry byla jakutská tradiční kultura vystavena násilné rusifikaci a tradiční hospodářství brutálně kolektivizováno. V té době byli Jakuti nuceni vzdát se tradičního způsobu života a přesidlováni do měst. Mnoho šamanů, ale i příslušníků vznikající jakutské inteligence, bylo popraveno nebo posláno do Gulagu. K obětem čistek patřili i antropolog Gavril Ksenofantov a spisovatel Platon Slepcov-Ojunskij. Prezident Boris Jelcin se Jakutům za tuto politiku v roce 1994 oficiálně omluvil. Po roce 1992 se postavení Jakutů v rámci Ruské federace poněkud zlepšilo a jejich území získalo statut federativní republiky Sacha.", "section_level": 2}, {"title": "Jazyk.", "content": "Jakuti hovoří jakutštinou, která náleží do severovýchodní skupiny turkické větve altajské jazykové rodiny. Její postavení mezi ostatními turkickými jazyky je do značné míry izolované, protože se od společného kmene oddělila zřejmě již v 6. stol. n. l. Během svého vývoje byla ovlivněna mongolskými, tunguzskými a paleoasijskými jazyky, od 17. století rovněž ruštinou. V době příchodu Rusů byla jakutština rozšířeným komunikačním jazykem na celé východní Sibiři. V 19. a 20. stol. ji sice z tohoto místa vytlačila ruština, ale přesto jí dodnes kromě Jakutů hovoří také mnozí Evenkové, Evenové, Dolgani a Jukagirové. Psaná forma jakutštiny vznikla koncem 19. stol. a používá upravenou azbuku. V současné době je jakutština je úředním jazykem republiky Sacha. Mluvčí tohoto jazyka jsou však v současné době vesměs bilingvní a ovládají i ruštinu. Jakutská literatura vznikla již v 19. stol., kdy psal básník Alexej Kulakovskij, rozvoj zaznamenala až po roce 1920 v díle Gavrila Xenofantova a Platona Slepcova-Ojunského. Tito autoři ve svých dílech vycházeli hlavně z ze staré šamanské mytologie a folklórních tradic. Autoři 2. pol. 20. stol., jako romanopisec Amma Aččygija nebo básník a dramatik Suorun Omolloon přinesli do jakutské literatury moderní žánry a realismus.", "section_level": 1}, {"title": "Náboženství a mytologie.", "content": "Náboženství je dnes většinou pravoslavné křesťanství, ale většina Jakutů, kteří se formálně hlásí ke křesťanství, zachovává starší tradice, spojené se šamanstvím a původní mytologií. Od 90. let se navíc rozvíjí neošamanské a neopohanské kulty. Svět v představách Jakutů se dělí na tři vrstvy: horní, střední a dolní. Horní nebeský svět (\"Üöhee Dojduu\") obývají přízniví duchové \"ajyy\" i nebeští démoni \"abaahy\", kteří způsobují bouře a duševní choroby. Střední svět \"(Orto Dojduu\") obývají lidé, zvířata a místní duchové \"ičči\". Dolní svět (\"Alara Dojduu\") je říše podzemních démonů \"abaahy\", kteří jsou zákeřnější a krutější než jejich nebeští příbuzní. Vypadají příšerně a způsobují epidemie i jiné nemoci nebo požírají lidi. Nebešťané Ajyy jsou ppoisování jako přízivé bytosti a předkové lidí, patří mezi ně i nejvyšší božstvo-tvůrce \"Ürüng Aar Tojon\" a bohyně plodnosti \"Ajyyhyt\" a štěstí \"Ijeechsit\". Pozemští duchové \"ičči\" jsou strážci pramenů, hor, tajgy, zvířat, rostlin a stromů, patří k nim vládce tajgy \"Bajanaj\", duch ohně – \"Temirije\", ochránce koní \"Ďehegej\", zobrazovaný jako tvor podobný kentauru nebo bohyně stromů a rostlin \"Aan Alachčyn\". Vládcem nebeských démonů je \"Uluu Suorun Tojon\", který způsobuje bouřku a trestá provinění lidí, je také ochráncem šamanů. Podzemním démonům vládne \"Arsan Duolaj\", chtonické božstvo smrti a nakažlivých nemocí. Zachovaly se i prvky totemismu a uctívání zvířat. Jakutské rody měly své zvířecí ochránce či předky, toto zvíře bylo členům rodu zakázáno zabít. Mohl jím být orel, jeřáb, krkavec či jiný pták, ze savců los, medvěd, vlk. Při přísahách se Jakuti dovolávali medvěda jako spravedlivého tvora, který nenávidí lež a křivopřísežníka by jistě záhy zabil. Jakutský název medvěda \"ehe\" znamná zároveň i dědeček. Velký rituální význam má také kůň, milované zvíře jakutů a symbol jejich kultury.", "section_level": 1}, {"title": "Šamani a šamanství.", "content": "Většinu rituálů tradičně vykonávají šamani. Každý mužský šaman \"oyun\" i ženská šamanka \"udangan\" nabýval schopností poté, co přestál iniciaci. Při ná adept zpravidla upadl do bezvědomí, přičemž měl vize vlastní smrti, vzkříšení a kojení nebo vychování v hnízdě. V některých případech jej zlí duchové rozsápali a jeho kosti oděli novým masem a novou kůží, načež se adept probral k novému životu. V průběhu iniciace se šamanovi zjevila \"zvířecí matka\", která nastávajícího šamana během iniciační vize kojila nebo krmila v hnízdě (pokud se jednalo o ptáka). Zvířecí matka byla hlavním ochranným duchem, na něhož se šaman při rituálu obracel. Šamani měli i pomocné duchy – \"emeget\", jejichž podoba je ztvárněna na ozdobách šamanova oděvu nebo namalována na jeho bubnu. Podle toho, jestli dotyčný komunikoval s příznivými duchy \"ajyy\" nebo s démony, se rozlišovali černí a bílí šamani. Černý šaman měl za úkol komunikovat s démony, věšitt a uzdravovat nemocné, bílé šamani celebrovali veřejné rituály, obřady spojené s plodností a dětmi. Černí šamani obětovali zvířata, bílí však živé tvory zabíjet nesměli a obětovali zpravidla mléčné produkty. Odlišoval se i jejich obřadní oděv, zejméma výzdobou. Při rituálech se šaman dostával do změněného stavu vědomí pomocí bubnování a tance, měl vizi opuštění svého těla a letu do jiných světů. Nejdůležitější šamanskou slavností je pro ně oslava letního slunovratu zvaná \"Ysyach\" (někdy přepisováno též jako \"Yhyach\"). Během \"Ysyachu\" se oslavuje příchod léta a počátek laktace hospodářských zvířat (zejména klisen). K tradicím patří kolový tanec \"ohuochaj\", napodobující pohyb Slunce v průběhu roku, vyprávění eposů – Oloncho, hostina pod širým nebem, při níž se podává vařené maso a kumys, který se pije z vyřezávaných pohárů \"čoron\", ale také tradiční sporty: zápas \"chapsagai\", koňské dostihy, lukostřelba a \"kylyy\" – sport jehož podstatou je skákání po jedné noze ze značky na značku.", "section_level": 2}, {"title": "Rodinné obřady.", "content": "K rodinným obřadům patří rituály spojené s těhotenstvím a narozením dítěte, svatební rituály a pohřební rituály. S těhotenstvím jsou tradičně spojena různá tabu, která mají nastávající matku chránit pŕed zlými duchy. Věřilo se, že duši dítěte přináší bohyně Ajyyhyt, která ji v okamžiku početí vloží do mužova temene, odkud sestupuje po páteři do ženina lůna. Koncepce duše je značně složitá, hlavní složka duše se označuje jako ije kut „duše-matka“, dalšími složkami jsou \"buor kut\" „zemníá duše“ a \"slagyn kut\" „vzdušná duše“, které řídí tělesné funkce. Samostatnou složkou je s)ur „intelekt, vědomí“. Narození dítěte bývala často přítomná šamanka, která také provedla následné obřady, spojené s obětováním másla a kumysu i s ochrannými kouzly. Svatba se prováděla po dohodě ženicha s rodinou nevěsty, ale dívka měla právo odmítnout ženicha, který se jí nezamlouval. Povinností ženicha bylo zaplait za nevěstu rodičům výkupné – \"kalym\" ve formě domáích zvířat nebo hmotných darů (jídla, kovových předmětů, kožešin). Nevěsta přijížděla do domu ženicha v bohatém zimním oděvu (i pokud se svatba konala v létě), ozdobená šperky a přinášela do rodiny výbavu ve formě domácích zvíŘat, oděvů, nádobí a v případě náčelnických rodin i služebnictvo – \"kuluty\". Součástí svatby je představení nevěsty ochrannýmd uchům domu a domácího krbu. Pohřeb se prováděl co nejdřív po úmrtí. Vzhledem k tomu, že věčeně zmrzlá půda bránila kopání hrobů, ukládali se mrtví obyvkle na nadzemní lešení \"arangas\", buď přímo nebo do dlabané dřevěné rakve. Mrtví s sebou dostávali oděv, boty, zásobu jídla, nůź, křesadlo a další věci, šamani často i svůj buben a plášť, někdy obětovali i nebožtíkova oblíbeného koně. Představy o posmrtném životě nejsou příliš jasné, většinou se hovoří o životě ve světě předků, který se podobá pozemskému životu,a le je šťastnější, bez nemocí, stáří a hladu, jsou však známé i představy o reinkarnaci. Zlí lidé se po smrti stávají přízraky \"üör\", podobnými hladovým duchům v buddhismu.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční způsob života.", "content": "Jakuti obývají nejchladnější místa na zemském povrchu, což ovlivnilo jejich způsob života.", "section_level": 1}, {"title": "Tradiční společnost a rodina.", "content": "Základem jakutské společnosti v době před ruskou kolonizací byl patrilineární rod (\"aga yyha\"). Rodiny byly většinou monogamní, náčelníci mívali někdy žen více. V některých případech hrála roli i matrilineární posloupnost \"(ije uuha\"), například v rodinách šamanů. Ženy měly poměrně svobodné postavení, mohly dědit majetek, často měly funkci šamanky a existují zprávy o ženských válečnicích. Postavení náčelníka (\"tojon\") bylo dědičné, takže se dá mluvit o vznikající vrstvě aristokracie. Náčelník byl především soudce (jakoutské sloveso \"tojonoo\" znamená \"soudit\" nebo \"rozhodovat\"), případně válečný vůdce. Většina obyvatel byla osobně svobodná, ale byly mezi nimi velké majetkové rozdíly, projevující se početnostní stád domácích zvířat. \"Bokanové\" byli nemajetní lidé, kteří se na čas stávali služebníky nebo klienty náčelnických a bohatých rodin. \"Kuluti\" byli lidé v závislém postavení, dědiční sluhové v domácnosti, pomocníci a honáci, které bylo možno darovat. Proto se o nich někdy nepřesně mluví jako o otrocích. Lidé, kteří neměli vlastní domácí zvířata, se živili především rybolovem a sběrem rostlin, byli známi jako \"balyksyt\" (rybáři) a neměli plnoprávné postavení. \"Kubesové\" žili odděleně od ostatních, starali se o provádění pohřebních rituálů a vztahovala se na ně různá tabu. Podle některých názorů to byli vyvrženci, podobní starojaponským \"eta\" nebo indickým haridžanům, pravděpodobnější však je, že to byla rituální funkce. Po příchodu Rusů během 17. a 18. století získali někteří náčelníci ruské šlechtické tituly a postavení jejich poddaných se pak v mnohém podobalo situaci nevolníků na ruském venkově.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářství a způsob obživy.", "content": "Jakuti jsou tradičně pastevci, chovají jakutské koně a skot, na severu především soby. Sobi se chovají polokočovným způsobem, se stády se kočuje pouze v letním období, přezimuje se na zimních pastvinách. Koně a skot se chovají přes léto na pastvinách v blízkosti usedlostí a přezimují v ohradách, kde jsou krmeni senem. Skot trávil zimu v chlévě zvaném \"choton\". Kvůli přezimování zvířat je velmi důležitá senoseč, prováděná v letních měsících tradičním nástrojem \"chotuur\", což je něco mezi srpem a krátkou kosou. Velký význam má rybolov, prováděný pomocí vrší, sítí i udic zejména v zimě ppod ledem. Oblíbeným úlovkem jsou síhové, jeseteři, karasi, jelci nebo štiky. Přes éto hraje velkou roli sběr jedlých rostlin, hlavně bobulí borůvek, brusinek, klikvy, jahod, morušky, také plody střemchy, hložinky, jeřabiny, šípky, zatímco maliny podle tradice \"patřily medvědovi\". Oblíbené jsou také limbové oříšky. Z dalších jedlých rostlin sbírají oddenky šmelu okoličnatého, mochny husí a krvavce totenu, různé zelené natě jako je potočnice, lžičník a medvědí česnek, ale také lýko mladých větví borovic a modřínů, které jedí vařené s mlékem nebo s podmáslím. Méně významný je lov, prováděný v minulosti luky, šípy a oštěpy, dnes ručnicí. Oblíbenou kořistí je los a vodní ptáci, zvláště divoké husy a kachny. K lovu kožešinové zvěře, tetřevů a zajíců dodnes slouží pes jakutská lajka a různé pasti, hlavně oka a samostříly na principu kuše nebo tzv. \"čerkan\", což je luk spojený s paličkou. Pokud zvíře zavadí o spoušť, tětiva luku vymrští paličku a ta zvířeti zlomí vaz. \"Čerkanem\" se loví hlavně soboli a jiné drobné šelmy, veverky a zajíci. Naproti tomu samostřílem lovili Jakuti vlky, medvědy, dokonce i divoké soby nebo losy. V 18.–19. století se rozšířilo pod vlivem Rusů zemědělství, hlavně pěstování žita a ječmene, později i brambor, ujalo se však jen na některých místech.", "section_level": 2}, {"title": "Strava.", "content": "Jakutská kuchyně je velmi jednoduchá. Hlavními surovinami jsou mléko a mléčné výrobky, maso, ryby a volně rostoucí rostliny, v současné době ale i pečivo - sladké lívance \"alaďyy\" a obilné kaše \"salamat\", oblíbeným nápojem je zejména kumys z kobylího mléka. Z kravského nebo sobího mléka se vyrábí sýry, tvaroh, máslo, šlehačka, podmáslí, zakysaná smetana, syrovátka a kyška. Přebytky mléka se mrazí v jamách, vykopaných až na věčně zmrzlou půdu, v zimě se z nich podle potřeby usekává sekerou. Stejně uchovávají Jakuti i ostatní domorodí Sibiřané také maso. Maso a ryby se nejčastěji vaří, někdy také pečou na rožni. Ryby a játra jakuti jedí i zasyrova, zmrazené a nakrájené na tenké plátky. Jí se také sušené maso. Z vnitřností se připravují například jelita, plněná směsí krve, loje a smetany (\"chaan\").", "section_level": 2}, {"title": "Obydlí.", "content": "Jakutské usedlosti tradičně leží daleko od sebe, aby si obyvatelé v tvrdých podmínkách vzájemně nekonkurovali. Preferovaným typem sídelní krajiny jsou louky (\"alaas\") na březích řek nebo jezer, často podmáčené, určené k pastvě zvířat i k senoseči. Teprve po příchodu Rusů se začaly stavět hromadné osady, tvořené srubovými domy ruského typu. Zimním obydlím Jakutů byl \"balaghan\", polopodzemní stavení ze dřeva a nepálených cihel, obložené drny a zastřešené drnovou střechou. V centru interiéru je \"ohoch\", hliněný krb s dřevěným komínem, blízko něj stojí stůl \"sandaaly\" a kolem stěn se nacházejí lavice \"oron\", na nichž se přes den sedí a v noci spí. Malá okna byla kryta plátky slídy nebo v zimním období dokonce kusy čir=ho ledu, později sklem. Součástí \"balaganu\" je srubový chlév \"choton\", kde přezimují krávy, březí klisny a rodičky s malými hříbaty. Kolem obydlí se nacházejí ohrady, stohy sena a menší dřevěné stavby jako kůlny, zásobárny, suchý záchod apod. Před dvěřmi stojí jeden nebo několik vyřezávaných kůlů \"serge\", knimž si hosté přivazují své koně. Při každé svatbě v rodině bylo zvykem vstucit další \"serge\". Sloupy jsou symbolem pohostinství, ale zároveň i obřadním místem rodiny. Obdobné kůly označují také posvátná místa. Variantou \"balaghanu\" je \"babaaryna\" - dřevěný srub s osmiúhelníkovým půdorysem. Přes léto se Jakuti v minulosti přesouvali na letní pastviny, kde žili v kónických stanech, pokrytých pláštěm z březové kůry. Kostru tvoří mladé kmínky a plášť je zevněn horizontálními dřevěnými obručemi. Tyto stany se jakutsky nazývají \"uraha\" a mají poněkud jiný tvar než známější evenkský stan čum. V průběhu 20. století však převládly domy ruského typu.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční kalendář.", "content": "Jakutský rok začíná na jaře, v druhé půli května a dělí se na dvanáct lunárních měsíců. Zatímco letní měsíce se nazývají podle činností, které v tomto období lidé vykonávají, zimní měsíce mají pouze číslené označení, podobně jako u starých Ujgurů nebo Chakasů. Názvy měsíců jsou:", "section_level": 2}, {"title": "Doprava.", "content": "Před příchodem Rusů Jakuti nepoužívali vozy ani jiná kolová vozidla. V zimě se k dopravě tradičně používají sáně \"olok\" tažené koňmi, soby nebo skotem, přes léto se na těchto zvířatech jezdí nebo jsou užívána jako soumaři. Především lovci v zimním období používají krátké, široké lyže, zpravidla podbité pásy koňské nebo sobí kožešiny se sestříhanými chlupy. Jakuti je zřejmě převzali od Evenků. K dopravě po řekách se tradičně užívají buďto \"tuos tyy\" - kanoe s dřevěnou kostrou potaženou březovou kůrou nebo lodka \"ongočo\" dlabaná z jednoho kmene, oba typy lodí se ovládají pádlem \"erdii\". V průběhu 20. století se v zimní období prosazují sněžné skútry, příapdně i térénní automobily, s nimiž Jakuti v zimě s oblibou jezdí po zamrzlých řekách.", "section_level": 2}, {"title": "Oděv.", "content": "Tradiční oděv Jakutů se vyrábí z kůží (jelenice, semiš) a kožešin. Mezi mužským a ženským oděvem byly poměrně malé rozdíly. Základ tvoří kožená košile a krátké kalhoty \"suturuo\", přes něž se nosí kožešinový kabátec \"son\" srstí dovnitř a v zimě i kožešinová vesta srstí nahoru. Oděv doplňují v létě kožené boty \"unty\" a v zimě vysoké kožešinové boty s přizvednutou špičkou \"torbazy\". Pokrývkou hlavy je u žen v létě čelenka nebo vysoká kožešinová čepice s dýnkem \"ďabaka\", u mužů čepice s kožešinovým lemem \"bergehe\". V zimě se nosí čepice ušanka, často z kožešiny psů a rosomáků. Čepice mají různý tvar, například jsou ušité z kožešiny ze zvířecí hlavy s ponechanýma ušima nebo nahoře vybíhají do dvou rohů (podobně jako čapky Sámů). V zimě jsou nepostradatelné palčáky a kožešinová šála kolem krku. Vlasy nosí muži většinou krátké, v minulosti i polodlouhé nebo naopak vyholenou hlavu s několika ponechanými prameny vlasů. Svobodné dívky nosí tradičně dva copy, vdané ženy jeden tlustý cop. Oděv je zdoben korálky, kovovými knoflíky, sponami, u žen i stříbrnými medailony \"tuchsata\". Ženský oděv je tradičně ozdobnější, čepice má jiný tvar a kabátec bývá delší než u mužů.", "section_level": 2}, {"title": "Folklór.", "content": "Jakuti mají velice pestrý folklór, který se dochoval do současnosti v poměrně uceleném stavu. V jižní části území Jakutů se objevuje více shod s mytologií a folklórem etnických skupin jižní Sibiři (Burjati, Tuvinci) a Mongolska. Naproti tomu představy severních Jakutů vykazují shody spíše s tradicemi Evenků, Jukagirů a Dolganů. Existuje mnoho písní, pohádek a tanců, ale nejznámějším a vrcholným dílem jejich ústní tradice jsou eposy Oloncho, které pojednávají o bojích legendárních válečníků s démony a nebo o vlastnostech a moci jednotlivých duchů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jakuti jsou turkické etnikum, žijící především v republice Sacha a jinde na východní Sibiři. Patří k nejpočetnějším domorodým etnikům Sibiře, dnes čítají až 510 000 lidí.", "tgt_summary": "The Yakuts, or the Sakha (, \"sakha\",, \"sakhalar\"), are a Turkic ethnic group who mainly live in the Republic of Sakha in the Russian Federation, with some extending to the Amur, Magadan, Sakhalin regions, and the Taymyr and Evenk Autonomous Districts. The Yakut language belongs to the Siberian branch of the Turkic languages. The Russian word yakut was taken from Evenk jeko. The Yakuts call themselves sakha or urangai sakha in some old chronicles.", "id": 672665} {"src_title": "STS-2", "tgt_title": "STS-2", "src_document": [{"title": "Průběh mise.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Přípravy na start.", "content": "Přípravy na druhý let Columbie trvaly od jejího prvního přistání přibližně půl roku. Začaly tím, že byl družicový stupeň Columbia převezen z Edwardsovy letecké základny, místa svého přistání, na \"zádech\" letadla Boeingu 747-SCA na Kennedyho vesmírné středisko na Floridě. Vlastní přípravy začaly až v hangáru OPF (Orbiter Processing Facility). Z raketoplánu měly být podle původního plánu odmontovány a podrobně prohlédnuty všechny tři hlavní motory SSME, ale vzhledem k vynikajícímu stavu to nebylo potřeba. Jen dvě z celkových 3240 chladicích rourek potřebovaly opravu. Z motorové sekce bylo vymontované a vzápětí nahrazeno novým jedno čerpadlo hydrauliky APU (Auxilliary Power Unit) a vyměněná byla také jedna z pěti plošin inerciálního navigačního systému. Velkou opravu si vyžádal tepelný štít, na kterém technici vyměnili nebo opravili téměř 10 procent dlaždic tepelné ochrany. Další opravy se týkaly elektroinstalace. Do nákladového prostoru bylo naloženo poprvé užitečné zatížení – soubor přístrojů označovaných jako OSTA1 a dálkový manipulátor RMS (Remote Manipulator System). Zároveň s úpravami družicového stupně se v raketové montážní hale VAB (Vehicle Assembly Building) skládaly pomocné motory SRB a připevňovaly se k hlavní palivové nádrži ET. Do montážní haly VAB byla Columbie převezená 10. srpna 1981 a po smontování startovací soustavy byla 31. srpna spolu s mobilním vypouštěcím převezená na startovací rampu 39-A. Dne 22. září nastal při tankování únik oxidu dusičitého. Oxid postříkal trup raketoplánu a způsobil poškození celkem 379 dlaždic tepelné ochrany, které tak musely být vyměněny. Kromě toho byly vyměněny i další poškozené části družicové části, což si vyžádalo odklad startu o jeden měsíc. Nový termín startu byl 4. listopadu 1981 (oproti původně plánovanému 9. září). Závěrečnou fázi odpočítávání přerušilo několik problémů: nižší tlak v kyslíkové nádrži ET, který ohlásili počítače v čase T-9 minut, a nižší tlak v palivových článcích v čase T-31 sekundy. V důsledku těchto a dalších problémů odvolalo vedení letu start.", "section_level": 2}, {"title": "Start.", "content": "Druhé odpočítávání ze začátečních T-35 hodin bylo opět přerušeno dvěma poměrně závažnými problémy. I tak ale dalo vedení letu Columbii souhlas se startem. Raketoplán šťastně odstartoval 12. listopadu 1981 v 15:10 UT. Sedm sekund po startu zahájil raketoplán rotační manévr, 130 sekund po startu byly odhozeny motory SRB. V průběhu volného pádu motorů se však na obou poškodila kabeláž a z moře byly vytaženy poškozené. Orbiter s hlavní palivovou nádrží bez problémů pokračoval v letu. V T+522 došlo k vypnutí motorů SSME, nádrž byla odhozená a po dvou manévrech se Columbie dostala na oběžnou dráhu ve výšce 222 km.", "section_level": 2}, {"title": "Průběh letu.", "content": "Po pěti hodinách na oběžné dráze došlo k vážnému problému. Palivová baterie PRSD, která začala projevovat malé odchylky už několik minut po startu, přestala fungovat úplně. Kromě elektrické energie vyráběla baterie také vodu, velmi potřebnou pro posádku. Přestože měl raketoplán k dispozici dvě další baterie, vedení letu rozhodlo zkrátit původně 125hodinový let na 54 hodin. Navzdory problémům začali astronauti provádět naplánované experimenty a i přes zkrácený pobyt na orbitě splnili plán na 90 procent. Před plánovaným spánkem posádka podle pokynů řídícího střediska v Houstonu podnikla opatření ke snížení odběru elektrické energie. Po druhém nočním odpočinku se posádka začala připravovat na návrat na Zemi. Experimenty na plošině OSTA-1 byly ukončené a dveře do nákladového prostoru zavřené.", "section_level": 2}, {"title": "Přistání.", "content": "Ve 20:19 UT se po nasměrování raketoplánu do polohy motory napřed zažehly nad Indickým oceánem dva motory OMS. Raketoplán Columbia začal sestupovat do zemské atmosféry. V průběhu přistávání zkoušeli piloti různé manévry s cílem dosáhnout co největší odchylku v kurzu letu. Přistání probíhalo z části automaticky, řízené palubním počítačem, ruční řízení převzal pilot Richard Truly ve výšce pouhých 30 metrů nad přistávací dráhou. Raketoplán dosedl na přistávací dráhu Edwardsovy letecké základny ve 21:23 UT.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mise STS-2 raketoplánu Columbia, která odstartovala 12. listopadu 1981, byla druhá mise v rámci programu Space Shuttle americké NASA. Bylo to poprvé, co se do vesmíru dostal pilotovaný dopravní prostředek, který byl již jednou použit. Předtím to byla pouze nepilotovaná loď Gemini 2, jejíž suborbitální kapsle byla po nutné opravě použita v jiném nepilotovaném letu v programu Manned Orbiting Laboratory. ", "tgt_summary": "STS-2 was the second Space Shuttle mission conducted by NASA, and the second flight of the orbiter \"Columbia\". The mission launched on 12 November 1981 and landed two days later on 14 November. STS-2 marked the first time that a crewed, reusable orbital vehicle returned to space. This mission tested the Shuttle Imaging Radar as part of the OSTA-1 payload, along with a wide range of other experiments including the Shuttle robotic arm, commonly known as Canadarm. Other experiments or tests included Shuttle Multispectral Infrared Radiometer, Feature Identification and Location Experiment, Measurement of Air Pollution from Satellites, Ocean Color Experiment, Night/Day optical Survey of Lightning, Heflex Bioengineering Test, and Aerodynamic Coefficient Identification Package (ACIP). One of the feats accomplished was various tests on the OMS including starting and restarting the engines while in orbit and various adjustments to its orbit. The OMS tests also help adjust the Shuttle's orbit for use of the radar. During the mission, President Reagan called the crew of STS-2 from Mission Control in Houston. ", "id": 2060685} {"src_title": "Trnka obecná", "tgt_title": "Prunus spinosa", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vegetativní znaky.", "content": "Trnka obecná je hustý rozložitý keř dosahující obvykle výšky 2 metry. Ve výjimečných případech může ovšem dosáhnout až 5 metrů. Kmínky rostou pomalu a odumírají již po 20 – 40 letech. Na větvích se nacházejí trnovité výběžky tmavošedé barvy – kolce, vznikající přeměnou postranních větviček. Mladé větve jsou zelené a ochlupené. Později mají větve červenohnědou až tmavě šedohnědou barvu, jsou velice tvrdé a houževnaté. Pupeny jsou krátce brvité, kulovitého tvaru. Listy jsou 2 – 4 cm dlouhé a 1 – 2 cm široké. Vyrůstají na 2 – 10 mm dlouhých řapících, které mohou být mírně ochlupeny. Jejich čepel je oválná až podlouhle vejčitá. Jsou tupé, někdy také přišpičatělé, zakončeny jsou klínovitou bází. Mohou být lysé, nebo na spodní straně, zejména na žilnatině, chlupaté. Okraj čepele bývá vroubkovaně zubatý. Na větvích vyrůstají listy střídavě, často jsou uspořádány spirálovitě. Zpravidla raší až po odkvětu.", "section_level": 2}, {"title": "Květ a plod.", "content": "Bílé stopkovité pětičetné květy se vytvářejí již brzy na jaře, u nás zejména v březnu a dubnu. Mají průměr až 1,5 cm. Mohou vyrůstat jednotlivě, většinou je však nalezneme v převislých okolících. Skládají se z 5 na spodu trochu srostlých, 2 mm dlouhých kališních lístků se žláznatými zoubky, 5 vejčitých, 5 – 8 mm dlouhých korunních lístků, cca 20 tyčinek a pestíku. Uvnitř květu je produkováno velké množství nektaru sloužícího jako potrava pro opylovače. Z oplodněných květů se na krátké, relativně tlusté plodní stopce vyvíjejí kulovité peckovice o velikosti 10 – 15 mm – trnky, někdy označované také jako prunélky. Zpočátku je zelená, po dozrání je modročerná a je ojíněná voskovou vrstvou. Dužina si zachovává zelenou barvu. Ve středu plodu je asi 9 mm dlouhá a 6 mm široká pecka obsahující semeno. Okolní dužina je od ní pouze těžce oddělitelná. Plody dozrávají od října do listopadu a zůstávají na rostlině přes celou zimu. Chutnají trpce kysele, chutnější jsou až po přejití mrazem.", "section_level": 2}, {"title": "Stanoviště a výskyt.", "content": "Optimální podmínky nachází trnka v suboceánském klimatu. Vyskytuje se převážně na sušších stanovištích s vápnitou půdou. Často ji proto nalezneme na kamenitých stráních, mezích, slunných skalách, suchých pastvinách i světlých listnatých lesích. Je velice odolná vůči suchu a mrazu. Trnka je rozšířená od nížin až do horského pásu po celé Evropě. Na východ je rozšířená až do Íránu a Zakavkazí. V severních částech Evropy ji nalezneme až po města Bergen (Norsko) a Uppsala (Švédsko). Areál jejího rozšíření zahrnuje i severní Afriku. V Severní Americe se vyskytuje pouze jako nepůvodní zplanělý druh, především ve východní části.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Díky svým dlouhým kořenům, tvořícím mnoho výhonů, a vysoké odolnosti vůči nehostinným podmínkám vyniká trnka v obsazování nových stanovišť, ze kterých vytěsňuje bylinnou vegetaci. Často vytváří rozsáhlé houštiny. Plody trnky jsou pro ptactvo v zimním období významným zdrojem potravy. Ekologicky vázána na její výskyt je také celá řada druhů motýlů. Mnozí ptáci ji vyhledávají pro hnízdění. Tímto chováním je typický například ťuhýk.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "U trnky jsou často využívány zejména plody, které slouží jakožto základní surovina pro výrobu ovocného vína a pálenky. Využívány jsou také k ochucování likérů, zejména v severských zemích. Trnky jsou vhodné také ke konzervaci a výrobě džemů. K přímé konzumaci v syrovém stavu jsou vhodné až po přejití mrazem. Tohoto efektu lze dosáhnout také umělým zmrazením. Dříve se šťáva z trnek využívala také k barvení látek, kterým po několikanásobném vyprání dávala trvalou světle modrou barvu. Přadleny v historii žvýkaly trnky pro podporu tvorby slin, které využívaly k vlhčení niti při předení. Tradičně je trnka považována za léčivou rostlinu. Využívá se zejména květů, které působí diureticky. Užívá se také při poruchách trávení a průjmech. Dřevo trnky je velice těžké a tvrdé. Má hnědočervené jádro a načervenalou běl. Je vhodné k soustružení. Často se využívá pro výrobu holí. Jejích růstových vlastností se využívá zejména na různých svazích a náspech, které díky svému rozsáhlému kořenovému systému dokáže efektivně zpevnit. Tradičně bývá vysazována také jako hranice pro zadržování dobytka, před kterým je chráněna díky svým ostrým kolcům a tuhým větvím. Byla používána jako podnož, ale má množství výmladků. Jako podnož jsou používány některé vegetativně množené klony kříženců s jinými slivoněmi, jako například Jaspi (syn. Fereley) nebo GF 1869.", "section_level": 1}], "src_summary": "Trnka obecná (\"Prunus spinosa\") neboli slivoň trnka, někdy slivoň trnitá, je listnatý keř, řidčeji malý strom, pocházející z Evropy, Asie a severní Afriky. Patří do čeledi růžovitých (\"Rosaceae\").", "tgt_summary": "Prunus spinosa, called blackthorn or sloe, is a species of flowering plant in the rose family Rosaceae. It is native to Europe, western Asia, and locally in northwest Africa. It is also locally naturalised in New Zealand, Tasmania and eastern North America. ", "id": 328468} {"src_title": "Brukev černá", "tgt_title": "Brassica nigra", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Druh pocházející z východního Středomoří byl v minulosti zavlečen na celé území Evropy (vyjma nejsevernějších částí) a do Afriky. Druhotně se vyskytuje téměř po celé Asii, v Americe i Austrálii, je považována za rostlinu kosmopolitně rozšířenou. Dříve se brukev černá ve Střední Evropě také pěstovala, v současnosti se zde (až na výjimky) již neseje. V České republice je vyhodnocena jako zdomácnělý archeofyt, v teplejších oblastech se příležitostně vyskytuje jen jako málo škodlivý plevel. Brukev černá dává přednost dobře osvětleným nebo jen mírně zastíněným místům s vlhkou a výživnou propustnou půdou s dostatkem humusu a dusíku. Nejčastějším místem výskytu jsou mokřady, břehy vodních toků či nádrží a obhospodařovaná vlhká pole. Vyskytuje se také na písčitých půdách a to obvykle při okrajích příkopů okolo cest, stejně jako na smetištích, rumištích či železničních náspech. Vzrůstnost rostliny je pak přímo úměrná dostatku živin.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Jednoletka s lodyhou 60 až 150 cm vysokou vyrůstající z tenkého kořene. Lodyha, která je ve spodní části porostlá štětinatými chlupy, se silně rozvětvuje do dlouhých, široce rozevřených prutnatých větví. Na humózních vlhkých půdách může vyrůst i do výše 250 cm. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté a jejich podlouhlé nebo vejčité čepele bývají průměrně 15 × 5 cm velké. Jsou lyrovitě peřenodílné nebo peřenosečné s jedním až třemi páry bočních segmentů, podstatně větší koncový segment je vejčitý a po obvodě hrubě zubatý. Výše postavené celokrajné, úzce vejčité až kopinaté lodyžní listy jsou přisedlé a směrem k vrcholu se zmenšují. Po odkvětu prodlužující se hroznovitá květenství jsou vrcholová nebo úžlabní a jsou tvořená světložlutými oboupohlavnými květy na stopkách. Čtyři kopinaté, vodorovně odstávající kališní lístky bývají 5 mm dlouhé. Čtyři světložluté korunní lístky s tmavými žilkami mají dlouhý nehtík, na konci jsou zaoblené a bývají dlouhé asi 9 mm. V květu je šest tyčinek, čtyři delší (5 mm) a dvě kratší (3 mm). Srostlé plodolisty tvoří jediný pestík s bliznou. Kvete od června do srpna, semena dozrávají od července do září. Ve květech je hodně pylu a nektaru, opylování se účastní spíše mouchy a včely než motýli a vosy. Plody jsou vzpřímeně rostoucí dvoudílné šešule které jsou přitisklé k ose plodenství. Jsou zploštělé, čtyřhranné, až 2 cm dlouhé a 2 mm široké, na vrcholu mají výrazný zploštělý zobáček a jejich chlopně jsou nad semeny vypuklé. Obsahují čtyři až osm 1 mm velkých kulovitých semen s hrubě mřížkovaným osemením červenohnědé až černé barvy. Semena jsou silně štiplavá.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Semena mají okolo 40 % hořčičného oleje a obsahující dráždivý allylisothiokyanát, produkt rozkladu sirného glukosinolátu - sinigrinu. Na prášek rozemletá semena se používají k aromatizaci potravin. Tento olej má ale hodně kyseliny erukové a ze zdravotních důvodů jsou v potravinářství v zemích Evropské unie a ve Spojených státech amerických stanoveny maximální limity kyseliny erukové v tucích. Proto se šlechtí odrůdy se sníženým obsahem kyseliny erukové. Na indickém subkontinentu je hořčičný olej nedílnou součásti místních pokrmů, stejně jako semena v různé úpravě (vařená, smažená, pražená). V minulosti bývala drcená semena brukve černé neodmyslitelnou součásti \"ostřejších\" hořčic vyráběných v Evropě, v současnosti jsou ale nahrazována semeny brukve sítinovité která je plodnější a snáze se pěstuje i sklízí. V Asii i Africe místní obyvatelé z mladých rostlin hojně konzumují syrové listy nebo vařené lodyhy. Olej se mimo potravinářství používá také při výrobě kosmetiky nebo se upravuje na průmyslová maziva. Rostliny nejsou pro svou ostrou chuť vhodným krmivem pro býložravce, zkrmují se však vylisované pokrutiny. Sušená a drcená semena smíchaná s vodou se používají k obkladům proti kašli, zánětům, svalovým bolestem, revmatismu a k prokrvení kůže, dlouhodobě přiložené obklady však vedou k podráždění kůže. Vnitřní užití zvyšuje chuť k jídlu a usnadňuje trávení, ve větších dávkách působí projímavě. Oleje se užívá také k podpoře růstu vlasů nebo bývá obsažen v přípravcích odpuzující psy a kočky.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Brukev černá (\"Brassica nigra\") je jednoletá, obvykle okolo 1 m vysoká, rozvětvená bylina kvetoucí asi 1 cm velkými, světle žlutými květy. Je jedním z mnoha druhů rodu brukev, je významná hlavně svými ostře chutnajícími semeny.", "tgt_summary": "Brassica nigra, or black mustard, is an annual plant cultivated for its black or dark brown seeds, which are commonly used as a spice. It is native to tropical regions of North Africa, temperate regions of Europe, and parts of Asia.", "id": 763894} {"src_title": "Hořčice setá", "tgt_title": "White mustard", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vyznačuje se vláknitým kořenem, ze kterého vyrůstá rozvětvená lodyha, při zemi namodralá a ochmýřená, vysoká až 1 metr. Listy vyrůstající z lodyhy jsou dvojího druhu. Ve spodní části stonku má rostlina listy dlouze řapíkaté, lyrovitě peřenodělené se zubatými okraji, v horní části pak listy čárkovité a po okraji hladké. Jednotlivé květy jsou uspořádány do hroznovitých květenství a dělí se na kalich a korunu. Kalich je tvořen čtyřmi čárkovitými lístky, které vodorovně odstávají. Koruna sestává ze čtyř zlatožlutých plátků umístěných do kříže. Uvnitř květu nalezneme šest tyčinek, čtyři jsou delší a dvě kratší. Plodem je šešule se zakončením v podobě zobáku porostlá tuhými chloupky. Uvnitř je rozdělena žebrovanými chlopněmi na několik přihrádek se žlutými semeny. Hořčice černá se liší zejména v listech, jejichž čepel je pilovitá a tři koncové úkrojky jsou srostlé, a její semena jsou tmavohnědá, pokrytá vrásčitou slupkou.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Původním domovem hořčice seté i černé je jižní Evropa, oblast Středomoří a západní Asie. Už během starověku se však rozšířila do Německa, Francie, Ruska a do dalších zemí, kde se dnes s oblibou pěstuje, nebo roste divoce.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování a sběr.", "content": "Hořčice není nijak náročná rostlina, stačí jí i půda na živiny poměrně chudá. Daří se jí spíše v teplém a suchém podnebí, nemá moc ráda vlhko. Půda jí vyhovuje lehká hlinitopísčitá s obsahem vápna. Není nutné ji hnojit, ale výnosy zvyšují zejména dusíkaté přípravky jako chilský ledek, síran amonný, nebo také fosforečná hnojiva. Přírodní hnojení chlévskou mrvou provádíme nejlépe na podzim, není vhodné provádět ho až před setím. Semena se vysévají do dobře zpracované půdy koncem března. Jednotlivé řádky by měly být vzdáleny asi 30 cm. Záhon se pleje a okopává. Asi 10 cm vysoké rostlinky se pak rozesadí tak, aby měly mezi sebou vždy 10cm mezery. Sklízí se poté, co se tobolky zbarví do hněda a semena zežloutnou. Poněkud pozdější sklizeň nijak nevadí, tobolky se těžko otvírají a nehrozí, že z nich semena vypadnou. Požnuté rostliny se vážou do snopců a opatrně vymlátí, aby se semena nerozdrtila. Ta se poté dosušují a skladují v suchu. Výnosy jsou poměrně vysoké, z jednoho hektaru až 1 000 – 1 200 kg semen. Sklizeň hořčice černé je poněkud náročnější, tobolky se otevírají snadno a je proto důležité přesně odhadnout okamžik, kdy rostliny posekat. Nedozrálá semena mají mnohem menší hodnotu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Z celé rostliny se využívají zejména hořčičná semínka. Z nich lze vylisovat mastný olej, který tvoří jejich více než jednu třetinu. Je dále zpracováván průmyslově na mýdla. V potravinářství se z hořčičných semen připravuje pokrmová hořčice. Lze využít jak hořčice bílé, tak i černé, avšak bílá si déle zachovává ostrost, z černé poměrně rychle vyprchají její silice. V lidovém lékařství se využívá o něco častěji hořčice černé pro její výraznější účinky. Drogou jsou semena a lidé s její pomocí léčili již od pradávna. Používá se zejména zevně ve formě obkladů. Zvyšuje prokrvení hlouběji ležících orgánů (plic, pohrudnice, ledvin), proto se jí užívá při zánětech pohrudnice či akutních zánětech dýchacích cest. Dále také při revmatických onemocněních, bolestech nohou, nebo žlutých kožních skvrnách. Vnitřně je užívána při trávicích obtížích v podobě rozetřených semen.", "section_level": 1}, {"title": "Účinné látky.", "content": "Kromě mastného oleje obsahují semena glykosid \"sinalbin\" a fermenty, které reagují s vodou a uvolňuje se hořčičná silice v podobě tekutého, štiplavého a těkavého oleje (\"oleum Sinapsis aetherum\"). Působí dráždivě a místně prokrvuje. Hořčice černá obsahuje glykosid \"sinigrin\", jehož štěpením rovněž vzniká hořčičná silice, její účinky jsou však o dost silnější.", "section_level": 2}, {"title": "Způsoby užití.", "content": "Hořčičné silice způsobují při delším kontaktu s pokožkou překrvení kožních vlásečnic a vznik puchýřů. Snesitelná délka je do lehkého zčervenání pokožky, většinou 10–15 minut.", "section_level": 2}, {"title": "Včelařství.", "content": "Hořčice setá je dobrou nektarodárnou i pylodárnou rostlinou. Nektarium květu vyprodukuje za 24 hodin 0,2-0,8 mg nektaru s cukernatostí 24-60 %. Cukerná hodnota, tedy množství cukru vyprodukovaného v květu za 24 hodin, je 0,04-0,5 mg. Pylové rousky jsou žluté až naoranžovělé. Druhový med hořčice je zlatožlutý a rychle krystalizuje. Podobá se medu řepkovému, ale má příjemnější aroma.", "section_level": 1}, {"title": "Literatura.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Hořčice setá (\"Sinapis alba\"), též známá jako bělohořčice setá (\"Leucosinapis alba\") nebo bílá hořčice, je jednoletá rostlina se zlatožlutými květy, patřící do čeledi brukvovitých. Kvete v červnu a v červenci. Blízce příbuzná je jí hořčice černá (\"Brassica nigra\"). Obě jsou významnými medonosnými rostlinami a pěstují se téměř po celém světě. Výjimečně ji můžeme nalézt růst divoce na mezích, podél cest, či na úhorech. ", "tgt_summary": "White mustard (\"Sinapis alba\") is an annual plant of the family Brassicaceae. It is sometimes also referred to as \"Brassica alba\" or \"B. hirta\". Grown for its seeds, used to make the condiment mustard, as fodder crop, or as a green manure, it is now widespread worldwide, although it probably originated in the Mediterranean region.", "id": 1814484} {"src_title": "Obléhání Rhodu (1522)", "tgt_title": "Siege of Rhodes (1522)", "src_document": [{"title": "Předchozí události.", "content": "Řád hospitalitů svatého Jana (Řád johanitů, později maltézští rytíři) se usídlil na Rhodu počátkem 14. století po ztrátě poslední křižácké pevnosti ve Svaté zemi v Akkonu v roce 1291. Stalo se tak po úspěšném obléhání ostrova v letech 1306–1309. Odtud pak začaly jeho lodi napadat turecká plavidla ve východním Středomoří neboli v Levantě, čímž rhodští rytíři, jak se jim v té době také říkalo, získali kontrolu nad obchodem v celé oblasti. První osmanský pokus o získání ostrova v roce 1480 byl bojovníky řádu úspěšně odražen. Přítomnost johanitů tak blízko jižního pobřeží Anatolie však nedávala Turkům spát, neboť znamenala hlavní překážku jejich rozpínavosti. Po prvním tureckém obléhání Rhodu se z pevnosti Řádu johanitů stala díky řadě vylepšení bastionová pevnost, což značně zvýšilo její odolnost vůči dělostřelecké palbě. Hlavní zdi na pevninské straně byly zesíleny, obranný příkop byl rozšířen, starý val byl přeměněn na masivní představené kleště. Kolem většiny věží a kaponiér byly vybudovány bastiony zlepšující ostřelování hradebního příkopu. Došlo též ke snížení počtu bran a změn doznalo i cimbuří, když byly rovné úseky nahrazeny zkosenými, vhodnějšími pro dělostřelecký boj. Kromě zedníků a pomocných dělníků se na stavbě podílelo množství otroků, přičemž nejtěžší práce museli vykonávat muslimští otroci. V roce 1521 byl za velmistra řádu zvolen Philippe Villiers de L'Isle-Adam. V očekávání nového osmanského útoku na Rhodos pokračoval dál v zesilování městského opevnění, které započalo po tureckém útoku v roce 1480 a zemětřesení v roce 1481. Na obranu ostrova povolal řádové rytíře z celého křesťanského světa. Zbytek Evropy jeho žádost ignoroval. Výjimkou bylo několik benátských oddílů z Kréty. Město chránily dva, místy tři kruhy kamenných zdí a několik mohutných bastionů. Obrana jednotlivých úseků byla rozdělena mezi rytíře z jednotlivých johanitských oblastí neboli „jazyků“, do nichž byli rytíři organizováni od roku 1301. Městský přístav chránila řetězová bariéra, za níž kotvila řádová flotila.", "section_level": 1}, {"title": "Invaze.", "content": "Dne 26. června 1522 připlula k Rhodu osmanská flotila čítající 400 lodí, jíž velel guvernér Egypta Çoban Mustafa paša. Sultán Sulejman I. dorazil 28. července v čele armády o 10 000 mužích, aby se osobně ujal velení. Turci zablokovali rhodský přístav a těžkou dělostřelbou ostřelovali město z děl rozmístěných nad městem. K tomu prováděla jejich pěchota téměř denně útoky na město. Osmanští sapéři se také snažili podkopat se pod hradby a vyhodit je do povětří. Dělostřelba nepůsobila masivnímu opevnění příliš vážné škody, ale 4. září, po pěti týdnech obléhání, vybuchly pod tzv. anglickým bastionem dvě velké prachové nálože, které způsobily zřícení 11metrového úseku hradební zdi. Kamení ze zřícené zdi zaplnilo obranný příkop. Turci okamžitě na takto vzniklou mezeru zaútočili a brzy ji ovládli. Byli však smeteni a zahnáni prudkým protiútokem vedeným samotným velmistrem Villiersem de L'Isle-Adamnem a Fra' Nicholasem Husseym. Ještě dvakrát se téhož dne pokusili Turci o průlom, ale byli pokaždé odraženi spojenými silami anglických a německých bratří. Dne 24. září nařídil Mustafa paša nový masivní útok zaměřený zejména proti španělskému, anglickému, provensálskému a italskému bastionu. Po dni zuřivých bojů, během nichž změnil španělský bastion dvakrát majitele, sultán Sulejman útok odvolal a jeho neúspěšného velitele, svého švagra Mustafa pašu, odsoudil k smrti. Na přímluvu ostatních vysokých důstojníků mu však udělil milost. Mustafův nástupce Hain Ahmed paša byl zkušený obléhatel. Turci se pod jeho velením zaměřili na snahu podminovat opevnění a vyhodit je do vzduchu, přičemž nepřestávali ostřelovat město ze svých děl. Pravidelnost rozložení míst, kde vybuchly nálože pod obrannými zdmi (které převážně spočívají na skále), vedla k domněnkám, že Turečtí sapéři zřejmě využili propustky pod helénským městem, které leží pod středověkým městem Rhodos. Také další velký útok na konci listopadu byl odražen. Obě strany byly nyní notně vyčerpány. Rytíři proto, že se rapidně snižovala jejich schopnost se bránit a nebyla naděje, že by jakékoli posily dorazily včas, a Turci proto, že jejich vojska, sužovaná bojovými neúspěchy a chorobami, jež se šířily v jejich táborech, byla značně demoralizována. Sultán Sulejman nabídl obyvatelům města mír a ušetření jejich životů a zásob, pokud se vzdají. Budou-li však Turci nuceni město dobýt silou, čeká je naopak otroctví. Pod tlakem obyvatel města přistoupil Villiers de L'Isle-Adam na vyjednávání. Na 11.–13. prosince bylo dohodnuto příměří, aby byl zajištěn klid pro jednání. Když však místní obyvatelé vyžadovali další záruky své bezpečnosti, sultán se rozhněval a nařídil pokračování ostřelování a útoků. Španělský bastion byl dobyt 17. prosince. Jelikož většina městských zdí byla pobořena, bylo jen otázkou času, kdy se bude muset město vzdát. Po dlouhém naléhání zástupců obyvatel města tedy velmistr řádu požádal 20. prosince o další příměří.", "section_level": 1}, {"title": "Konec.", "content": "Dne 22. prosince přijali zástupci řeckých a latinských obyvatel města Sulejmanovy velkorysé podmínky. Rhodští rytíři dostali dvacet dní na opuštění ostrova, přičemž si s sebou mohli vzít svoje zbraně a jakékoli cennosti a náboženské předměty, na nichž jim záleželo. Obyvatelé ostrova, kteří si přáli Rhodos opustit, tak mohli učinit kdykoli během tříletého období. Ti, kdo se rozhodli zůstat na ostrově, měli být na pět let osvobozeni od osmanských daní. Žádný kostel neměl být znesvěcen či přeměněn na mešitu. Ráno 1. ledna 1523 vypochodovali zbývající rytíři a vojáci v bojové zbroji, za zvuku bubnů a s vlajícími korouhvemi z města. Spolu s několika tisíci civilisty se nalodili na 50 lodí a odpluli na Krétu, která byla v té době ve správě Benátské republiky.", "section_level": 1}, {"title": "Dozvuky.", "content": "Obléhání Rhodu skončilo osmanským vítězstvím. Dobytí ostrova otevřelo Turkům cestu k ovládnutí celého východního Středomoří a usnadnilo jim námořní dopravu mezi Cařihradem a Káhirou a levantskými přístavy. Později, v roce 1669, ovládli osmanští Turci z této základny benátskou Krétu. Rhodští rytíři se zprvu přesunuli na Sicílii, ale v roce 1530 získali od císaře Karla V. do svěřenství ostrovy Malta a Gozo a severoafrický přístav Tripolis.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obléhání Rhodu v roce 1522 byl druhý a nakonec úspěšný pokus vojsk Osmanské říše pod vedením sultána Sulejmana o vypuzení rytířů svatého Jana z jejich sídelní pevnosti na ostrově Rhodu, čímž Turci završili svou vládu nad východním Středomořím. Jejich předchozí pokus v roce 1480 byl neúspěšný.", "tgt_summary": "The Siege of Rhodes of 1522 was the second and ultimately successful attempt by the Ottoman Empire to expel the Knights of Rhodes from their island stronghold and thereby secure Ottoman control of the Eastern Mediterranean. The first siege in 1480 had been unsuccessful.", "id": 1137511} {"src_title": "Fridrich II. Švábský", "tgt_title": "Frederick II, Duke of Swabia", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodil se jako první syn/třetí dítě z manželství švábského vévody Fridricha I. a jeho druhé manželky Agnes z Waiblingenu. Jeho bratrem byl král Konrád III. Štaufský a synem císař Fridrich Barbarossa.", "section_level": 2}, {"title": "Vévoda.", "content": "Po otcově smrti se stal švábským vévodou a spolu s bratrem budoval rodové državy. Soustředil se na území středního Porýní a Alsaska, Konrád pak na území Franků. V roce 1108 se účastnil na výpravě proti Kolomanovi Uherskému. V letech 1110-1111 doprovázel císaře Jindřicha V. Sálského na výpravě do Itálie. Za vzpoury zachoval císaři věrnost a díky tomu za další italské výpravy v roce 1116 ho císař jmenoval správcem říše; to mu umožnilo další budování rodových držav. Po smrti císaře Jindřicha V. Sálského († 23. května 1125), jež znamenala vyhasnutí sálské dynastie, se 14. srpna téhož roku v Mohuči sešli říšští páni s cílem vybrat jeho nástupce. Fridrich Jednooký byl jedním z kandidátů, pravděpodobně ho však Jindřich V. za svého nástupce nedoporučil. Průběh volby nelze rekonstruovat, došlo při ní k revoltě. Za krále byl vybrán Lothar III. Fridrich volbu uznal, složil hold, odmítl však složení lenní přísahy. Zakrátko došlo k neshodám ve věci oddělení královských statků od rodových držav sálské dynastie. Fridrich a Konrád zdědili rodové majetky Jindřicha V. kolem Rýna - území na levém břehu získal Fridrich, na pravém pak Konrád. Královské statky museli bratři vrátit Lotharovi. Právě jejich vymezení od rodových držav vyvolalo spory. Na jednání v Řezně v listopadu roku 1125 Lothar zažádal o vrácení královských statků. Když Fridrich s Konrádem nereagovali, uvalil na ně říšskou klatbu. V lednu následujícího roku 1126 v Goslaru se říšská knížata rozhodla zaútočit na Štaufy ve Švábsku. Lotar a jeho spojenci bez boje obsadili Horní Lotrinsko, Alsasko a Franky, ale zaútočit na Švábsko se neodvážili. Atak na Švábsko se nezdařil. Roku 1127 Lothar musel přerušit obléhání Norimberku. Po králově neúspěchu ho někteří spojenci z Dolního Lotrinska a z Franků opustili. Za války Fridrich přišel o oko, není však známo, jak k tomu došlo. Zmrzačení mu znemožnilo brát se o korunu. V roce 1127 se Fridrichův bratr Konrád vrátil z poutě do Svaté země. V prosinci byl vybrán za německého vzdorokrále a svěřil bratrovi velení vojsk. Fridrich roku 1128 dobyl Špýr, zatímco Konrád bez úspěchu válčil v Itálii. Roku 1130 se válečná karta obrátila. Lothar dobyl Špýru nazpět a nedlouho poté zemřela Fridrichova žena Judita, v tomtéž roce dobyl Lotar i Norimberk. V roce 1131 Štaufové ztratili Alsasko. Jejich državy se smrskly na statky ve Švábsku a Východních Francích. V této situaci Lothar rezignoval na další oslabování Štaufů a soustředil se na reformu Říše a italskou politiku. Kolem roku 1132 se Fridrich podruhé oženil, a to s Anežkou z Saarbrückenu, spojenou rodem stojícím v opozici vůči Lotharovi. Po návratu z Itálie v roce 1134 zahájil Lothar opět válku se Štaufy. Fridrich nevydržel současný útok Lothara od severu a Jindřicha Černého od jihu a na jaře roku 1135 se Lotharovi v Bamberku vzdal, jeho bratr Konrád tak učinil na podzim téhož roku. Po složení slibů věrnosti a po pomoci v italském tažení získali Štaufové císařovu náklonnost. Konrád se oženil s Gertrudou ze Sulzbachu, švagrovou Jindřicha Černého.", "section_level": 2}, {"title": "Smrt.", "content": "Roku 1147 Fridrich Jednooký zemřel v Alzey a byl pohřben v benediktinském klášteře Walbourg. Jeho syn Fridrich Barbarossa se stal švábským vévodou a roku 1152 německým králem.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství, potomci.", "content": "Roku 1120 se Fridrich oženil s Juditou, dcerou Jindřicha Černého z rodu Welfů († 22. února 1130 n. 1131). Z jejich manželství se narodily dvě děti, syn a dcera: Po Juditině smrti se roku 1132 nebo 1133 oženil s Anežkou ze Saarbrückenu. Z tohoto manželství se narodily tři děti, syn a dvě dcery:", "section_level": 2}], "src_summary": "Fridrich II. Švábský, zvaný \"Jednooký\" (německy \"Friedrich II., der Einäugige\", 1090 – 4. dubna 1147, Alzey) byl švábský vévoda v letech 1105 – 1147.", "tgt_summary": "Frederick II (1090 – 6 April 1147), called the One-Eyed, was Duke of Swabia from 1105 until his death, the second from the Hohenstaufen dynasty. His younger brother Conrad was elected King of the Romans in 1138.", "id": 673624} {"src_title": "Klaksvík", "tgt_title": "Klaksvík", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území, kde dnes Klaksvík leží bylo osídleno již v době Vikingů, jak dokazují výzkumy. Také zde byl místní veřejný soud, tzv. várting. První záznamy pocházejí z roku 1584. Původně zde stály čtyři statky, kolem kterých se vytvořily vesnice: Tyto vesnice se nakonec roku 1938 spojily do jediného města – Klaksvíku. Díky velkému rozvoji města zde vznikl centrální sklad pro všechny ostrovy v okolí. Roku 1960 byl Klaksvík nejdůležitější rybářský přístav Faerských ostrovů. V dubnu roku 2006 byl otevřen podmořský tunel Norðoyatunnilin, který město spojuje s Leirvíkem na ostrově Eysturoy.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Klaksvík leží na ostrově Borðoy, největším z faerských severních ostrovů. Město se nachází v údolí u malého fjordu mezi horami Myrkjanoyrarfjall (689 m), Háafjall (647 m), Hálgafelli (503 m) a Klakkur (414 m), které Klaksvík vděčí za své jméno. Klakkur je vrchol hory a vík je záliv.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Vedle rybářského průmyslu poskytuje obživu obyvatel Klaksvíku také pivovarnictví, ve městě sídlí firma Föroya Bjór. Druhá pivovarnická firma, Restorffs Bryggjarí, sídlí v Tórshavnu.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Z Klaksvíku se do hlavního města Tórshavnu na ostrově Streymoy dostanete po cestě přes ostrov Eysturoy, mezi Borðoy a Eysturoy je podmořský tunel Norðoyatunnilin, mezi Eysturoy a Streymoy je most. Mezi Klaksvíkem a Leirvíkem na ostrově Eysturoy funguje také námořní doprava. Jízda autobusem do Tórshavnu trvá cca 1,5 hodiny.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura a pamětihodnosti.", "content": "Jednou z nejznámějších památek Klaksvíku je Christianskirkjan z roku 1963 s volně stojící zvonicí. Kostel má cca 4000 let starou křtitelnici. Nedaleko kostela se nachází muzeum Norðoya Fornminnissavn umístěné ve starém obchodním domě z roku 1838. V ulici Skúlavegur je škola s velkým bronzovým reliéfem Børn og bátur (Děti a loď). Rozměry reliéfu jsou 1,7 × 4,6 metrů a roku 1976 ho vytvořil faerský umělec Fridtjof Joensen (narozen roku 1920). Vzdálenější zajímavostí Klaksvíku je les Viðarlundin úti í Grøv, nacházející se na jihovýchodě města. Založen byl roku 1980 a pokrývá plochu 3,3 ha. Na kraji lesa teče potok, u kterého se smí grilovat. Nedaleko něj jsou na louce zbytky základů oválné stavby z doby Vikingů. V lednu 2006 byl les značně rozšířen směrem na severovýchod. Les nyní zasahuje až k vodopádu, kde se můžete koupat. Klaksvík má od roku 1915 vlastní regionální noviny – Norðlýsið. Na hudební festival Summarfestivalur přichází ročně tisíce návštěvníků.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Ve městě sídlí fotbalový tým KÍ Klaksvík, také zde se zde nachází šachový tým Klaksvíkar Talvfelag (KTF).", "section_level": 1}], "src_summary": "Klaksvík (dánsky: \"Klaksvig\", islandsky: \"Klakksvík\") je druhé největší město na Faerských ostrovech a také je hlavním městem severních ostrovů. Leží na ostrově Borðoy. Ve městě je rozvinutý rybářský průmysl, roku 2007 zde žilo 4 666 obyvatel. Klaksvík byl vytvořen spojením čtyř vesnic. V roce 2006 byl postaven podmořský tunel, který spojuje Klaksvík a Leirvík.", "tgt_summary": "Klaksvík is the second largest town of the Faroe Islands behind Tórshavn. The town is located on Borðoy, which is one of the northernmost islands (the Norðoyar). It is the administrative centre of Klaksvík municipality.", "id": 1605206} {"src_title": "McCoy Tyner", "tgt_title": "McCoy Tyner", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První hudební krůčky.", "content": "Narodil se ve Filadelfii jako nejstarší ze tří dětí. Ve hře na piáno ho podporovala jeho matka. Ve třinácti už začal hru na piáno aktivně studovat. Mezi jeho první hudební vzory patřil Bud Powell, také rodák z Filadelfie. Ještě jako mladý chlapec konvertoval k islámu. Poprvé na sebe upozornil jako prvý pianista v sextetu, který vedli Benny Golson a Art Farmer. Hrál v něm ale pouze v roce 1960, po odchodu z tohoto ansámblu se přidal ke kvartetu Johna Coltrana. Trane jej poznal ve Filadelfii, dokonce v roce 1958 nahrál Tynerovu skladbu \"The Beliver\", která vyšla na stejnojmenném Coltraneově albu. John Coltrane Quartet tehdy tvořili Coltrane na tenorsaxofon, Tyner, kontrabasista Jimmy Garrison a bubeník Elvin Jones. Mezi léty 1961 a 1965 společně odehráli stovky koncertů a pro label Impulse! nahráli několik dnes už klasických alb. Patří mezi ně \"Live at the Village Vanguard\", \"Ballads\", \"Live at Birdland\", \"Crescent\", \"A Love Supreme\" a \"The John Coltrane Quartet Plays....\" Současně ale nahrával pro Impulse! pod svým vlastním jménem. Vyšlo tak několik vlivných desek, většinou nahraných ve složení piano, basa a bicí. V šedesátých letech se jako sideman také účastnil nahrávání několika vysoce ceněných alb pro label Blue Note Records. V souladu s podmínkami smlouvy u Prestige! nebyl ale na těchto albech nikdy uveden. Jeho účast v John Coltrane Quartetu skončila v roce 1965, kdy se Coltranova hra začala stávat čím dál tím více disharmonickou. Společně s bubeníkem Elvinem Jonesem se tedy rozhodli opustit Coltraneův kvartet. V jedné Coltraneově biografii k tomu říká: „Sám jsem nevěděl, čím bych byl této hudbě přínosný... Já slyšel jenom spoustu hluku. Tuhle hudbu jsem prostě necítil, a když hudbu nedokážu cítit, neumím ji hrát.” Odchod z kvartetu, ale pro Tynera znamenal start jeho vlastní sólové kariéry.", "section_level": 2}, {"title": "Tyner styl.", "content": "Jeho styl hry na piano se dá zjednodušeně přirovnat k maximalistickému stylu Johna Coltrana. Přestože byl členem kapely John Coltrane Quartet, nikdy nebyl zcela zastíněn saxofonistou, naopak vhodně ho doplňoval a mnohdy i inspiroval. Je považován za jednoho z nejvlivnějších jazzových pianistů dvacátého století. Podobně jako Coltrane využíval podobné stupnice, akordické vedení a rytmy. Při pozorování lze jednoduše uhodnout, že jde o leváka. Při hraní basovou linky levou rukou má tendenci zvedat ruku vysoko na klávesnici a následně důrazně udeřit do kláves. V improvizacích často využívá staccato a pentatonickou stupnici.", "section_level": 2}, {"title": "Sólová dráha.", "content": "Poté, co odešel od Coltrana, začal nahrávat pro label Blue Note. Mezi léty 1967–1970 pro něj nahrál několik postbopových desek. Patřily mezi ně: \"The Real McCoy\" (1967), \"Tender Moments\" (1967), \"Time for Tyner\" (1968), \"Expansions\" (1968) a \"Extensions\" (1970). Pak ale podepsal smlouvu s další nahrávací společností, tentokráte s Milestone. Pro ní nahrál řadu vlivných alb jako například: \"Sahara\" (1972), \"Enlightenment\" (1973) a \"Fly with the Wind\" (1976), na kterém si zahrál flétnista Hubert Laws, bubeník Billy Cobham a smyčcový orchestr. Jeho nahrávky pro Blue Note a Milestone často obsahují africké a východoasijské hudební vlivy. Například na albu \"Sahara\" hraje kromě piána také na koto, flétnu a perkuse. Tyto jeho alba jsou často uváděna jako příklad vitálního a inovativního jazzu sedmdesátých let, který nepluje na tehdy módních vlnách free jazzu či fusion. Na albu \"Trident\" si kromě piána zahrál také na cembalo (které se v jazzu prakticky nepoužívá) a celestu.", "section_level": 2}], "src_summary": "McCoy Tyner (11. prosince 1938, Filadelfie, Pensylvánie, USA – 6. března 2020, New Jersey) byl americký jazzový pianista, známý nejen jako člen John Coltrane Quartetu, ale i díky své dlouhé sólové dráze.", "tgt_summary": "Alfred McCoy Tyner (December 11, 1938 – March 6, 2020) was an American jazz pianist known for his work with the John Coltrane Quartet and a long solo career. He was an NEA Jazz Master and a five-time Grammy winner. Not a player of electric keyboards and synthesizers, he was committed to acoustic instrumentation. Tyner, who was widely imitated, was one of the most recognizable and most influential pianists in jazz history.", "id": 1380370} {"src_title": "Tasemnice bezbranná", "tgt_title": "Taenia saginata", "src_document": [{"title": "Morfologie.", "content": "Tělo tasemnice se skládá ze skolexu (hlavičky) a vlastního těla tvořeného přibližně 1000–2000 proglotid (články). Na skolexu jsou čtyři přísavky a oproti \"Taenia solium\" zde chybí rostellum s háčky. Dosahuje délky nejčastěji 3–5 metrů, maximálně 12 metrů. Jeden článek (proglotid) je 0,5 cm široký a 1–2 cm dlouhý. Proglotidy procházejí určitým vývojem, přičemž proglotidy lokalizované blíže skolexu jsou nezralé, naopak na konci těla tasemnice jsou již články plně zralé s vajíčky. Každý článek představuje samostatnou reprodukční jednotku, jež obsahuje samčí a samičí pohlavní orgány (hermafrodité). Zralý článek obsahuje asi 50 000 – 80 000 vajíček. Děloha \"T. saginata\" se rozštěpuje do 12 až 32 větví, což je jeden z hlavních diagnostických znaků pro odlišení od \"T. solium\". Podobně jako u ostatních tasemnic, \"T. saginata\" nemá vyvinuté střevo ani ústa, chybí tedy klasická trávicí soustava. Potravu přijímá povrchem těla přes tegument. Vajíčko měří 20–50 μm a obsahuje larvu zvanou onkosféra. Vajíčka všech zástupců rodu \"Taenia\" jsou morfologicky neodlišitelná. Larvální stádium, které se nachází v kosterní svalovině mezihostitele se označuje jako cysticerkus, nebo také boubel či uher. Morfologicky se jedná o oválný, měchýřkovitý útvar, transparentní až mléčné barvy, o velikosti 5–10 mm, vyplněný čirou tekutinou a obsahujicí jeden skolex. Po určitém období cysticerkus odumírá, vazivovatí a kalcifikuje.", "section_level": 1}, {"title": "Vývojový cyklus.", "content": "Dospělé tasemnice žijí v tenkém střevě člověka. Zralé články s oplodněnými vajíčky se postupně oddělují od těla tasemnice a odcházejí samovolně nebo s faeces do vnějšího prostředí. Vajíčka se uvolňují z dělohy článku již ve střevě nebo až ve vnějším prostředí z uschlého článku. Mezihostitel (skot) se nakazí pozřením vajíček nebo celých článků. V duodenu mezihostitele se larva uvolní z obalu vajíčka a penetruje stěnou střevní do krevního oběhu (případně lymfatického), kterým jsou onkosféry rozneseny do všech orgánů, především do svaloviny. Ve svalové tkáni se z ní zhruba za 10 týdnů vyvine boubel (\"cysticercus bovis\"). \"Cysticercus\" je složen z jednoho skolexu invaginovaného do měchýřku. Definitivní hostitel (člověk) se nakazí pozřením tepelně neupraveného hovězího masa (např. tatarský biftek, krvavý steak) s boubelemi. Ve střevě definitivního hostitele se skolex přichytí a vyvine se v dospělého jedince. Dospělá tasemnice může bez použití léčby žít ve střevě člověka řadu let, pravděpodobně až 20–25 let. Celý vývojový cyklus a šíření parazita vždy úzce souvisí se zemědělským prostředím. Často jsou nakaženi právě pracovníci v zemědělství, kteří jsou následně zdrojem infekce pro skot. K přenosu dochází buď přímou fekální kontaminací krmiv a stájí skotu infikovanými jedinci, nebo nepřímou kontaminací pastvin a vody z lidských fekálií (např. hnojení, nedostatečné čištění odpadních vod). Vzhledem k obrovskému počtu vylučovaných vajíček produkovaných z jedné tasemnice, stačí jeden infikovaný člověk k zamoření celého chovu skotu.", "section_level": 1}, {"title": "Fylogeneze a příbuzné druhy.", "content": "Tasemnice bezbranná patří do významného rodu \"Taenia\", jež zahrnuje ještě další dvě tasemnice parazitujicí u člověka a to je \"T. asiatica\" a \"T. solium\". Dle posledních poznatků je \"T. saginata\" velmi blízká s druhem \"T. asiatica\", který se vyskytuje v jihovýchodní Asii. Původně se řadila \"T. asiatica\" jako poddruh \"T. saginata\", dnes se již považuje za samostatný sesterský druh. Zatímco \"T. saginata\" se vyskytuje po celém světě a její vývojový cyklus je vázán na přežvýkavé sudokopytníky, \"T. asiatica\" lze najít pouze v jižní a východní části Asie a mezihostitelem tohoto druhu je prase domácí či divoké, ale i další zvířecí druhy. Relativně více fylogeneticky vzdálená je tasemnice dlouhočlenná, jejíž mezihostitelem je opět prase. \"T. solium\" je však považována za nejnebezpečnější tasemnici pro člověka vůbec právě kvůli tomu, že způsobuje neurocysticerkózu člověka. Vztah člověka a těchto tří druhů tasemnic sahá daleko do minulosti, ještě do období prvních předků lidí v Africe. Je také důkazem toho, že předchůdci lidí na Africkém kontinentě se živili masem. Domestikace skotu a prasat před 10000 lety však způsobila rozšíření tasemnic \"Taenia\" spp. do všech částí světa. Vajíčka tasemnic \"Taenia\" spp. byly identifikovány ve stolici lidí v odobí neolitu. Není však zřejmé, zda se jednalo o tasemnici bezbrannou či dlouhočlennou.", "section_level": 1}, {"title": "Klinické příznaky a vliv na zdraví hostitele.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U člověka.", "content": "Infekce tasemnicí bezbrannou probíhá nejčastěji bez příznaků nebo se může projevit bolestmi břicha, nevolností, slabostí, hubnutím, průjmem, zácpou či svěděním anu. Vzhledem k faktu, že tasemnice bezbranná nezpůsobuje cysticerkózu jako je tomu u příbuzné tasemnice dlouhočlenné, ani se nepřenáší mezi lidmi, nemá žádný významný vliv na veřejné zdraví.", "section_level": 2}, {"title": "U skotu.", "content": "Infekce skotu larválními stadii tasemnice bezbranné, označované jako bovinní cysticerkóza nebo také uhřivost skotu, probíhá zpravidla subklinicky. Nicméně, globálně má uhřivost skotu velký ekonomický dopad na produkci skotu, právě kvůli konfiskaci masa na jatkách. Celosvětově mohou dosahovat ztráty v důsledku bovinní cysticerkózy až 2 miliard US dolarů ročně.", "section_level": 2}, {"title": "Epidemiologie.", "content": "Tasemnice bezbranná se vyskytuje po celém světě. Nejvyšší prevalence je v rozvojových zemích. Mezi oblasti s nejvyšší prevalencí u lidí patří oblasti Centrální a Východní Afriky, země jako je Etiopie, Demokratická republika Kongo a Keňa. Hyperendemická oblast je také v Kavkazském regionu a státech bývalého Sovětského svazu ve Střední Asii. Z Evropských států je taenióza nejvíce rozšířená v oblastech kolem Středozemního moře. Například v některých částech Srbska a Černé Hory byla hlášena až 65% prevalence u dětí. Na území ČR se výskyt taeniózy lidí i cysticerkózy skotu zhruba od 70. let 20. století stále snižuje. Zatímco v letech 1976–1985 záchyt uhřivosti v ČR nepřesahoval 2 %, v roce 2000 celorepublikový průměr uhřivosti skotu nebyl vyšší než 0,2 %. Za období 1983–1988 bylo v ČR nakaženo tasemnicí bezbrannou celkem 2 360 lidí, v letech 1992–1994 to bylo jen 315 případů. V roce 2011 bylo diagnostikováno v celé ČR 9 případů taeniózy lidí, v roce 2012 pouze 6 případů.", "section_level": 1}, {"title": "Diagnostika.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "U lidí.", "content": "Na počátku vlastní diagnostiky se vychází z anamnestických údajů pacienta: např. nález článků ve stolici, nevolnost, průjem, pacient si je vědom konzumace tatarského bifteku, krvavého steaku atd. Mezi základní diagnostické metody patří výtěr z konečníku a koprologické metody, při nichž se detekuje přítomnost vajíček. Vajíčka tasemnice bezbranné, \"T. solium\" a \"T. asiatica\" jsou morfologicky neodlišitelná. V případě pozitivního nálezu vajíček \"Taenia\" spp. je nutno přistoupit k dalším metodám. Přesná druhová diagnostika taeniózy je nezbytná z důvodu vysoké nebezpečnosti \"T. solium\" (riziko neurocysticerkózy). V případě, že je k dispozici zralý proglotid uvolněný z pacienta, je možno rozlišit \"T. saginata\" a \"T. solium\" na základě počtu větví dělohy. V mnohých případech lze s jistotou určit o jaký druh se jedná. V případě, že počet větví se pohybuje mezi 11–16, je doporučováno potvrzení druhu tasemnice molekulárními (PCR, nebo PCR-RFLP) nebo enzymatickými metodami. Pro izolaci DNA a následnou PCR metodu lze použít vzorek trusu, proglotid či vajíčka. Mezi další používané metody patří Westernblot a ELISA. ELISA existuje ve třech typech: detekce antigenu ze séra, detekce specifických protilátek ze séra a detekce koproantigenu ze stolice.", "section_level": 2}, {"title": "Cysticerkóza u skotu.", "content": "Bovinní cysticerkóza se diagnostikuje nejčastěji až postmortálně na jatkách při veterinární prohlídce masa (Viz Kapitola Prevence). Při epidemiologickém screeningu u živých zvířat se používá ELISA. Podobně jako u lidí lze detekovat antigen či protilátky ze séra. Přestože se uvádí citlivost ELISA metod až 10× vyšší než při prohlídce na jatkách, senzitivita testu je nízká u slabých infekcí. Například sensitivita antigen-ELISA je až 100 % při 50 a více cysticercích v jatečném těle. Při nižším počtu cysticerků je však nižší než 50 %. Proto ELISA hraje větší roli spíš na úrovni chovů než při individuální diagnostice.", "section_level": 2}, {"title": "Léčba.", "content": "Lékem volby proti tasemnici bezbranné je praziquantel, dále se používá niklosamid. Přestože dle jedné studie může být i albendazol účinný při podání 400 mg po dobu 3 dnů, je doporučován spíše k terapii neurocysticerkózy. Světová zdravotnická organizace, jakož i další medicínská literatura, doporučují nejčastěji jednorázové podání praziquantelu v dávce 5–10 mg/kg. Pro potvrzení úspěšnosti léčby je nutné provést kontrolní vyšetření stolice po 1–3 měsících od aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Preventivní opatření před infekcí \"T. saginata\" u lidí spočívá především na veterinární prohlídce poráženého skotu, tepelné upravě hovězího masa či jeho mražením. Chovaný skot lze chránit před infekcí vajíčky tasemnice především důsledným čištěním odpadních vod a zamezením kontaminace pastvin, prostorů chovu a krmiv pro skot lidskými fekáliemi. Vakcína pro skot je ve vývoji.", "section_level": 1}, {"title": "U lidí.", "content": "Prohlídka jatečného skotu a masa v souvislosti s výskytem uhřivosti má relativně dlouhou historii. Již ze středověku jsou známé hygienické kodexy měst, kterými byl zakázán prodej uhřivého masa. Legislativně řešená prohlídka masa s ohledem na diagnostiku cysticerkózy skotu je známá např. v Německu od roku 1903. V současnosti se vyšetřování skotu na jatkách ve státech Evropské unie řídí dle Směrnice Rady 64/433/EEC o hygienických otázkách obchodu s čerstvým masem uvnitř Společenství, pozměněnou pozdější směrnicí 95/23/EC z 22. června 1995. S ohledem na cysticerkózu skotu je povinnost vyšetřit každý kus poráženého skotu starší 6 týdnů. Prohlídka mimo jiné zahrnuje naříznutí a vizuální posouzení vzhledu svaloviny jazyka, jícnu, hlubokých a povrchových žvýkacích svalů, bránice, srdce a osrdečníku. Právě tyto orgány jsou predilekční místa výskytu cysticerků \"T. saginata\" u skotu. Přesto je citlivost této metody některými autory odhadována jen na 10–50 %. Zejména při slabých infekcích proto může být cysticerkóza při veterinární prohlídce přehlídnuta. Dle nedávné studie, 6 přídatných řezů srdcem může citlivost vyšetření na jatkách zvýšit až dvojnásobně. V případě nálezu boubelí během veterinární prohlídky na jednom z predilekčních míst musí veterinář provést tzv. diagnostické řezy (naplátkování velkých svalových celků – plece, kýty, kotlety/roštěnce, krkovice/vysokého roštěnce. V případě slabé infekce (do 20 cysticerků v celém jatečném těle) jsou z lidské spotřeby vyloučeny napadené části (např. srdce, jazyk) a zbylé tkáně lze využít ke spotřebě po úpravě chladem. Úprava chladem představuje mražení veškerého masa po dobu minimálně 10 dní a při teplotě −20 °C. Při silnější infekci (nad 20 cysticerků) je celé jatečné tělo konfiskováno.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tasemnice bezbranná (\"Taenia saginata\", 1782) je kosmopolitně rozšířený helmint z čeledi Taeniidae. Definitivním hostitelem je člověk, mezihostitelem skot. Dospělí jedinci se lokalizují v tenkém střevě člověka, kde se živí tráveninou. Člověk se nakazí pozřením nedostatečně tepelně upraveného hovězího masa s boubelemi. Jedná se o zoonózu. Hlavním preventivním opatřením před nákazou člověka je krom tepelné úpravy masa také veterinární prohlídka poráženého skotu, při které se nařezávají svaly na predilekčních místech (žvýkací sval, sval jazyka) a sleduje se přítomnost boubelů. Lékem volby proti \"T. saginata\" je praziquantel.", "tgt_summary": "Taenia saginata (synonym Taeniarhynchus saginatus), commonly known as the beef tapeworm, is a zoonotic tapeworm belonging to the order Cyclophyllidea and genus \"Taenia\". It is an intestinal parasite in humans causing taeniasis (a type of helminthiasis) and cysticercosis in cattle. Cattle are the intermediate hosts, where larval development occurs, while humans are definitive hosts harbouring the adult worms. It is found globally and most prevalently where cattle are raised and beef is consumed. It is relatively common in Africa, Europe, Southeast Asia, South Asia, and Latin America. Humans are generally infected as a result of eating raw or undercooked beef which contains the infective larvae, called cysticerci. As hermaphrodites, each body segment called proglottid has complete sets of both male and female reproductive systems. Thus, reproduction is by self-fertilisation. From humans, embryonated eggs, called oncospheres, are released with faeces and are transmitted to cattle through contaminated fodder. Oncospheres develop inside muscle, liver, and lungs of cattle into infective cysticerci. ", "id": 67749} {"src_title": "Antonio Allegri da Correggio", "tgt_title": "Antonio da Correggio", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí a výcvik.", "content": "Vystudoval desetiletou školu a hned zamířil k letectvu, později do oddílu kosmonautů. Byl neukázněný, ale schopný a obratný letec, v té době nadporučík. Oženil se ještě v přípravném výcvikovém období s Valjou Suchovovou s níž měl dvě děti.", "section_level": 2}, {"title": "Lety do vesmíru.", "content": "Poprvé letěl v jednomístné kosmické lodi Vostok 5. Startoval z Bajkonuru. Současně s ním letěla na orbitě další loď Vostok 6, byl to tedy let skupinový. Na oběžné dráze strávil pět dní a Zemi obletěl 81x. Přistál pomocí padáku nedaleko Karagandy. Po svém prvním kosmickém letu v roce 1963 absolvoval vojenskou leteckou akademii a pokračoval ve výcviku. Do vesmíru letěl ještě dvakrát, vždy jako velitel lodě. Studium na akademii zakončil úspěšně v roce 1968. Po 13 letech od prvního letu společně s kosmonautem Vladimírem Aksjonovem odstartovali na palubě kosmické lodě Sojuzu 22. Cílem osmidenního letu bylo vyzkoušet nový systém snímkování povrchu Země. Přistáli v kabině lodi s padákem na území Kazachstánu. Po třetí letěl do vesmíru v roce 1978 v hodnosti plukovníka v rámci mezinárodního programu Interkosmos s lodí Sojuz 31. Let odstartoval z Bajkonuru a letěl společně s kosmonautem NDR Sigmundem Jähnem. Ve vesmíru se spojili s dvěma jinými loděmi k různým experimentům a Bykovskij pak přistál v lodi Sojuz 29. Celkem ve vesmíru strávil téměř 500 hodin. V týmu kosmonautů byl zařazen od 3. července 1960 do 26. ledna 1982.", "section_level": 2}, {"title": "Po letech.", "content": "V roce 1990 byl jmenován ředitelem kulturního střediska v Berlíně. V Německu se v roce 2003 zúčastnil slavnostní akce na počest německých kosmonautů, které se zúčastnilo 13 kosmonautů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Valerij Fjodorovič Bykovskij (2. srpna 1934 Pavlovskij Posad, Moskevská oblast – 27. března 2019) byl sovětský důstojník a kosmonaut ruské národnosti.", "tgt_summary": "Antonio Allegri da Correggio (August 1489 – March 5, 1534), usually known as just Correggio (,,, ), was the foremost painter of the Parma school of the High Italian Renaissance, who was responsible for some of the most vigorous and sensuous works of the 16th century. In his use of dynamic composition, illusionistic perspective and dramatic foreshortening, Correggio prefigured the Baroque art of the 17th century and the Rococo art of the 18th century. He is considered a master of chiaroscuro.", "id": 1782348} {"src_title": "Nino Rota", "tgt_title": "Nino Rota", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Giovanni Rota se narodil 3. prosince 1911 v Miláně do hudební rodiny. Jeho dědečkem byl klavírista Giovanni Rinaldi, známý jako italský Chopin. Měl pověst zázračného dítěte. Své první oratorium, \"L'infanzia di San Giovanni Battista\", zkomponoval ve svých jedenácti letech a bylo provedeno v Miláně a v Paříži již v roce 1923. Ve třinácti letech napsal i první operu, tříaktovou lyrickou komedii podle Hanse Christiana Andersena \"Il Principe Porcaro\". Studoval nejprve na konzervatoři v Miláně u Giacoma Orefice a poté na Akademii sv. Cecilie v Římě, kde byli jeho učiteli Ildebrando Pizzetti a Alfredo Casella. Studia dokončil v roce 1930. Na podnět Artura Toscaniniho odcestoval do Spojených států, získal stipendium a studoval dirigování u Fritze Reinera a kompozici u Rosaria Scalera. Po návratu do Itálie obdržel v roce 1937 na milánské univerzitě doktorský titul z literatury na základě práce o renesančním skladateli Gioseffu Zarlinovi. V následujících letech se věnoval pedagogické činnosti. Ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století se stal neobyčejně plodným a oblíbeným skladatelem filmové hudby. Jeho jméno je zejména spojeno s filmy italského neorealismu a režiséry jako byli Renato Castellani, Eduardo De Filippo a Luchino Visconti. Zvláště blízké umělecké spříznění a přátelství ho pojilo s Federikem Fellinim, se kterým spolupracoval na jeho nejslavnějších filmech. (Pro české čtenáře může být zajímavé, že v hudbě k filmu \"Silnice\" (\"La Strada\") použil téma z Dvořákovy Serenády pro smyčce E-dur, op. 22.) V roce 1950 se stal ředitelem konzervatoře \"Conservatorio Niccolò Piccinni\" v Bari. Tuto funkci zastával až do roku 1976. Měl jednu dceru ze vztahu s klavíristkou Magdou Longari. Zemřel v Římě 10. dubna 1979 ve věku 67 let na koronární trombózu. Jeho jménem je pojmenována Konzervatoř v Monopoli (\"Conservatorio di Musica \"Nino Rota\" di Monopoli\").", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Giovani Rota byl mimořádně plodným skladatelem, zejména v oblasti filmové hudby. Napsal hudbu k více než 150 filmům italské i jinojazyčné produkce. V nejplodnějších letech komponoval 10 partitur ročně. V roce 1954 napsal hudbu ke 13 filmům. Americký filmový institut zařadil jeho hudbu k filmu Kmotr na páté místo v seznamu nejlepší filmové hudby. Rovněž sem byla nominována jeho hudba pro film \"Vojna a mír\". Vedle toho zkomponoval i 10 oper, pět baletů a mnoho orchestrální i komorní hudby. Psal i scénickou hudbu k jevištním dílům Viscontiho, Franca Zeffirelliho a Eduarda De Filippa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Giovanni „Nino“ Rota (3. prosince 1911 Milán – 10. dubna 1979 Řím) byl italský klavírista, dirigent a hudební skladatel a pedagog. Nejvíce se proslavil svou filmovou hudbou, zejména k filmům Federica Felliniho a Luchina Viscontiho.", "tgt_summary": "Giovanni Rota Rinaldi (; 3 December 1911 – 10 April 1979), better known as Nino Rota (), was an Italian composer, pianist, conductor and academic who is best known for his film scores, notably for the films of Federico Fellini and Luchino Visconti. He also composed the music for two of Franco Zeffirelli's Shakespeare films, and for the first two films of Francis Ford Coppola's \"Godfather\" trilogy, receiving the Academy Award for Best Original Score for \"The Godfather Part II\" (1974). ", "id": 2343972} {"src_title": "Mariánská zjevení", "tgt_title": "Marian apparition", "src_document": [{"title": "Popis zjevení.", "content": "Panna Maria je často vizionáři popisována jako menší a velmi krásná Paní a vůči předešlým zjevením, s odlišnými znaky, zejména co se účesu a šatů týče.", "section_level": 1}, {"title": "Zjevení Panny Marie Lurdské.", "content": "Zřejmě nejznámějším zjevením je zjevení Panny Marie v Masabielleské jeskyni v Lurdech chudé dívce Bernadettě Soubirousové. Zjevení bylo katolickou církví dlouho verifikováno a podrobováno mnohým analýzám. Církev poté přijala postupy a skutečnosti tohoto zjevení k hledání společných znaků ve zjeveních jež následovala. Spisovatel Franz Werfel napsal jako poděkování Panně Marii o zjevení v Lurdech román \"Píseň o Bernadettě\".", "section_level": 2}, {"title": "Postoj církve.", "content": "Římskokatolická církev nenutí své věřící věřit zjevení, tato zjevení nejsou pro věřící žádným způsobem závazná. Církev pouze prohlašuje, že zjevení neodporuje žádnému z článku víry. Často je to nepřesně označováno jako \"uznání zjevení\", ačkoliv o nadpřirozené podstatě takového zjevení církev přímo nic neříká.", "section_level": 1}, {"title": "Postoj vědy.", "content": "Vědecké interpretace a bádání v některých případech nenabízejí výklad, který by popíral mystiku zjevení. Jednotlivé církve obvykle přistupují ke zjevením značně skepticky a samotné se velmi snaží o co nejpřesnější vědeckou analýzu, i proto ověřování takových událostí zabírá nekrátkou časovou periodu.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Kritici (zejména ateističtí) popírají pravost zjevení s tím, že se jedná buďto o sugesci, nebo o podvod, a poukazují na to, že zjevení přicházejí někdy velice vhod, aby posílila pozici církve. Avšak i v případě nadpřirozeného původu zjevení by tato souvislost byla logická. Například ve Francii 19. století bylo postavení katolické církve vážně oslabeno francouzskou revolucí, při níž se dostaly do konfliktu s církví nové mocenské struktury. Buržoazie se cítila ohrožena církví, protože mnoho jejího nově nabytého nemovitého majetku patřilo původně katolické církvi, která si na něj stále činila nárok. V této době došlo ke zjevení Marie dívce Bernadettě, což dle kritiků umožnilo katolické církvi uhájit alespoň částečně své pozice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mariánská zjevení neboli zjevení Panny Marie je označení pro údajně nadpřirozené události, ve kterých se Panna Maria zjevuje některým lidem, nejčastěji křesťanům – ne však vždy, ale často lidem katolického vyznání – aby sdělila nějaké „nebeské poselství“. Zjevení se uskutečňují na různých místech celé planety (někdy se opakují i na místech, kde k nim došlo před několika lety). Výklad zjevení bývá různý. Některá jsou interpretována jako psychologický fenomén (výplod mozku, fantazie), jiná jako náboženský fenomén či teofanie (zjevení Boží).", "tgt_summary": "A Marian apparition is a reported supernatural appearance by Mary, the mother of Jesus, or a series of related such appearances over a period of time. ", "id": 1133353} {"src_title": "Pečárka polní", "tgt_title": "Agaricus campestris", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jako většinu ostatních hub i pečárku polní odlišujeme od ostatních podle plodnic. Ta se skládá ze třeně a klobouku, který má zespodu lupeny. Pečárky mají ještě navíc blanitý prstenec, který v mládí kryje vyvíjející se lupeny. Plodnice je tedy v mládí bílá s kulovým kloboukem zakrytým zespoda taktéž bílým závojem. S růstem houby se závoj trhá a zůstává již pak v podobě pomačkaného prstence bílé či jemně nažloutlé barvy, který snadno odpadá. Klobouk se postupně zvětšuje k obvodu, roste tedy jeho průměr a klesá výška. V průměru mívá 4–12 cm. Z počátku hedvábně vláknitý, později šupinkatě rozpraskaný s promáčklinami nažloutlými a nahnědlými. Lupeny jsou z počátku narůžovělé, postupně se stářím mění barvu do masové červené, koncem života pak do tmavo- až černohněda. Třeň bývá 5–10 cm dlouhý, tlustě válcovitý a 2–4 cm široký. Buď je čistě bílý, nebo narůžovělý, později ve stáří u báze rezavý či nahnědlý a u klobouku mírně zúžený. Dužnina je po zranění bílá, nebo mění svoji barvu dorůžova. Má příjemnou vůni a chuť. Výtrusy jsou kapkového tvaru 7–8 × 4–5 μm veliké, hnědé.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Vyskytuje se na hnojených travnatých ekosystémech mírného pásu, to jest na loukách a v příkopech; roste i na polích (jako jsou strniště) či na kompostech. Příležitostně též v zahradách. Pilát \"In\" Staněk ale uvádí, že \"Psalliota campestris\" (někdy synonymum pro \"A. campestris\") je houba žijící v soužití trávami, tudíž pečárky rostoucí například na kompostech musí být jiným druhem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Roste jak jednotlivě, tak v útvarech označovaných jako čarodějné kruhy.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Sbírá se od května do listopadu po velkých deštích, kdy se objevují jeho plodnice.", "section_level": 1}, {"title": "Taxonomie.", "content": "Základním rozlišovacím znakem pečárek od ostatních hub je, že se spory, respektive výtrusy tvoří na povrchu bazidíí, které se nalézají na lupenech či v rourkách ze spodní strany klobouku. Tyto houby se proto zařazují v systému do třídy stopkovýtrusých (protože se bazidiospora tvoří na stopce), vědecky Basidiomycetes. Na rozdíl od toho vřeckovýtrusé houby (Ascomycetes) vytvářejí výtrusy (askopsory) uvnitř vřecek, od kterých se po splynutí jader oddělují. Od tříd dolů jsou s fylogenetickým zařazením hub problémy a často se houby přeřazují z jednoho rodu do druhého a z jedné fylogenetické větve do jiné. Dříve se houby do taxonů řadily hlavně podle popisu plodnic, později i spor a mycélia. V poslední době se používají laboratorní metody porovnávající DNA. I přesto nejsou všechny houby z toho úhlu pohledu ještě popsány a porovnány s ostatními. Navíc je říše hub dosti proměnlivá a stále jsou objevovány druhy další. V případě pečárkotvarých (Agaricales) byly stejným znakem po století lupeny. S postupem rozvoje mykologie však vznikly i jiné řády s lupenitými houbami. Co se týká čeledi pečárkovité (Agaricaceae), tak zde z několika studií vyplývá, že jsou to houby úzce příbuzné čeledím lanýžovité (Hydnangiaceae), Cystodermateae, hnízdovkovité (Nidulariaceae), křehutkovité (Psathyrellaceae), slzečníkovité (Bolbitiaceae) a pavučincovité (Cortinariaceae). Do stejné fylogenetické větve agarikoidních hub patří i čeledi Inocybaceae, Crepidotaceae, Tubarie, Panaeoleae, límcovkovité (Strophariaceae), hlízovité (Hymenogasteraceae) a Gymnopileae, které se však rozdělují do několika pokročilejších vývojových větví. Do rodu pečárka (\"Agaricus\") se pak obecně řadily druhy podobné kloboukem s nevýrazným zbarvením. V poslední době ale přibývá studií, které současné taxonomické zařazení mění. Přesto však je rod \"Pečárky \"velmi málo probádaným rodem. Přesné rozlišovací znaky této houby nejsou známy. Snad jen to, že roste v travnatých ekosystémech a je úzce příbuzná k pěstované pečárce zahradní. Neuvádí se však jak. Dále je známo několik velmi podobných druhů, které mohou být identické. Problém tedy při sběru pečárek polních není, ale konkrétní určení druhu může být problematické až nepřesné. Synonyma pro pečárku polní (\"A. campestris\") tak jsou \"Agaricus campester\", \"Pratella campestris\", \"P. campester\", \"P. flocculosa\" či žampion polní. Již dříve zmíněný druh \"Psalliota campestris\", někdy česky nazývaný pečárka polní, byl často zaměňován právě za pěstovaný druh pečárka dvouvýtrusá (\"A. campestris\"). Později to bylo ale popřeno s tím, že tento druh žije pouze v symbióze s trávami a jedná se o pečárku polní. Dalším problémem při popisu pečárek je taxonomie, kdy na rozdíl od vědeckého názvosloví české vyžaduje i pro druhy dvouslovný název – jeden označující rod a druhý druh, ale není standardizován. Proto se mezi odbornou veřejností používá vědecké klasifikace a označení.", "section_level": 1}, {"title": "Hospodářské využití.", "content": "Pečárka polní (\"A. campestris\") je sbírána pouze k vlastní spotřebě. Například v České republice není její výkup a následný prodej povolen. V průmyslové výrobě je nahrazen hlavně bílou formou pečárky dvouvýtrusé (\"A. bisporus\"), někdy označované jako pečárka zahradní (\"A. hortensis\").", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Stejně jako tržní pečárka dvouvýtrusá (\"A. bisporus\") je i pečárka polní jedlá chutná houba využívaná široce v gastronomii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pečárka polní (\"Agaricus campestris\") je stopkovýtrusná houba z čeledi pečárkovité (Agaricaceae). Má řadu synonym jako \"Agaricus campester\", \"Pratella campestris\", \"P. campester\", \"P. flocculosa\" či žampion polní (\"Agaricus campestris\"). Poslední jmenovaný druh je ale prý mylně s tímto druhem spojován, neboť se dnes jedná o synonymum k pěstované pečárce pečárka dvouvýtrusá (\"A. bisporus\"). Tak mohlo docházet i k přesvědčení, že pečárka polní je pěstovanou houbou. Bližší studie však nebyly provedeny, a tak je i toto tvrzení nejisté.", "tgt_summary": "Agaricus campestris is a widely eaten gilled mushroom closely related to the cultivated button mushroom \"Agaricus bisporus\". It is commonly known as the field mushroom or, in North America, meadow mushroom.", "id": 309310} {"src_title": "Louis Botha", "tgt_title": "Louis Botha", "src_document": [{"title": "Generál.", "content": "Louis Botha se stal členem Volksraadu v roce 1897 za Vryheid. O dva roky později, když Britové Transvaal anektovali, se stal generálem búrských jednotek v druhé búrské válce. Porazil britské síly v bitvách u Colensa (1899), Spioencopu (1900), Colensa (1900) a Val Krantzu (1900). V roce 1900 se po smrti P. J. Jouberta stal vrchním velitelem vojsk Transvaalu. Po pádu Pretorie vedl dál společně s Koosem de la Reyem a Chritiaanem de Wetem gerilovou válku proti Britům. Ačkoli všech búrských mužů bylo jen asi 85 tisíc, Britové museli nasadit půl milionu vojáků, aby je s použitím velmi krutých metod (včetně koncentračních táborů i pro ženy a děti) porazili. Botha vedl búrskou delegaci při jednáních, která vyústila v kapitulaci všech búrských vojsk 31. května 1902.", "section_level": 1}, {"title": "Politik.", "content": "Louis Botha hrál po válce významnou roli v politice Transvaalu, vedl obnovu válkou zcela zničeného území. V roce 1907 se stal premiérem Transvaalu, v roce 1911 založil s Janem Smutsem Jihoafrickou stranu (\"South African Party\") spolupracující s Brity a bojující proti Národní straně (\"National Party\") Jamese Hertzoga. V roce 1910 vzniklo britské dominium Jihoafrická unie a Botha se stal jeho prvním premiérem a podílel se na vzniku její ústavy, která položila základy apartheidu. V roce 1914 potlačil i se Smutsem povstání Búrů, kteří odmítali bojovat za Velkou Británii a vedl Jihoafrickou unii do bojů proti německým koloniím. Po válce vedl britskou vojenskou misi u polských jednotek v rusko-polské válce. Zúčastnil se poválečných jednání, na kterých argumentoval proti Versailleské smlouvě, kterou považoval za příliš tvrdou pro Centrální mocnosti, ale nakonec se pod ni podepsal.", "section_level": 1}], "src_summary": "Louis Botha (27. září 1862, Greytown – 27. srpna 1919, Pretoria) byl búrský generál a politik, vrchní velitel vojsk Transvaalu (1900–1902), premiér Transvaalu (1907–1910) a první premiér Jihoafrické unie (1910–1919).", "tgt_summary": "Louis Botha (; 27 September 1862 – 27 August 1919) was a South African politician who was the first Prime Minister of the Union of South Africa—the forerunner of the modern South African state. A Boer war hero during the Second Boer War, he would eventually fight to have South Africa become a British Dominion. ", "id": 840124} {"src_title": "Leknín bílý", "tgt_title": "Nymphaea alba", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lekníny jsou rostliny velmi staré. Jejich zkamenělé otisky se našly už v křídovém útvaru. Leknín bílý je podobný leknínu bělostnému, dříve byly oba tyto druhy leknínu považovány za jediný druh a teprve český botanik Presl je správně rozlišil.", "section_level": 1}, {"title": "Kořen.", "content": "Leknín bílý zakořeňuje v bahně rybníků, tůní a ostatních vodních plochách. Kořenem je oddenek, který může být dlouhý až 1 m. Oddenek přežívá zimu s kořeny v půdě dna. Na jaře z něj vyrůstají nové listy a květy. Při rašení se množí právě dělením oddenků.", "section_level": 2}, {"title": "Listy.", "content": "Dlouze řapíkaté, palistnaté listy vyrůstají společně s dlouhými bezlistými květními stopkami z oddenku. Řapík je prostoupený vzdušnými kanálky. Čepel je nadnášena na hladinu vody dutinami vyplněnými vzduchem. Dutiny jsou umístěny uvnitř listů, ale i ve stopkách květů. Listové čepele jsou celokrajné, okrouhle elipsovité a kožovité. Žilnatina listové čepele je k okraji třikrát pravoúhle vidličnatá se vzájemně souvisejícími žilkami. Na tmavozeleném líci listů jsou průduchy, které bývají ucpané slizem. Rub listů je však světle zelený. Na podzim listy uhynou.", "section_level": 2}, {"title": "Květy.", "content": "Květy jsou mnohočetné, pravidelné, dvouobalné. Zelený kalich má 4 opadavé lístky, kališní lístky jsou uvnitř bílé a na vnější straně zelené. Koruna je tvořena dlouhými, vejčitě protáhlými, mírně zašpičatělými, bílými celokrajnými lístky, jež na vnější straně přesahují kalich. Svrchní pestík je až téměř nahoru porostlý tyčinkami. Prašníky jsou žluté cyklicky uspořádané na semeníku. Kvete od června do srpna.", "section_level": 2}, {"title": "Plody.", "content": "Plodem je podvodní dužnatá tobolka obsahující četná semena. Semena jsou roznášena vodou a vodním ptactvem. Semena přezimují pod vodou.", "section_level": 2}, {"title": "Výsadba leknínů.", "content": "Lekníny spotřebují mnoho živin, proto je vysazujte do velkých, aspoň 15 cm hlubokých košů se štěrbinami, které se pak vkládají do pevných nádob. Lekníny se přesazují na jaře, aby mohly zakořenit před obdobím vegetačního klidu.", "section_level": 1}, {"title": "Postup.", "content": "Položte leknín na substrát v košíku a na kořeny nasypte další substrát až k vrcholu košíku. Povrch substrátu zakryjte vrstvou promytého štěrku nebo malých oblázků, až když jej ponoříte do vody. Do ploché mísy, do které vložíte nádobu s lekníny, také vložte cihly, aby se mohla v jezírku ponořit do hloubky vhodné pro pěstování a růst leknínů. Ponořte nádobu s lekníny pod hladinu a postavte ji na cihly v ploché míse. Ničím už ji nezatěžkávejte. Je-li leknín správně vysazený, zakoření a jeho listy velmi brzy vyplavou na vodní hladinu. Nové mladé rostliny vysaďte nejdříve do stínu. Vyšlechtil Latour Marliac, který obdržel cenu Královské zahradnické společnosti v Anglii v r. 1912.", "section_level": 2}, {"title": "Kultivary.", "content": "Květy jsou tmavě granátově červené, často mění svou barvu do různých odstínů podle osvětlení. Špičky korunních plátků jsou bílé. Vyšlechtil Latour Marliac. Má voňavé, nápadně velké vínově červené a někdy růžovofialové květy, bíle stříkané. Vyšlechtil Latour Marliac. Je to poměrně vzácný kultivar, protože jeho vývin i růst z oddenku je velmi pomalý, proto se špatně množí. Květ je svítivě jasně rumělkově červený. Vyšlechtil G. Froebel. Je to vínově červený leknín, vhodný do malých jezírek. Kalich je ze čtyř lístků uspořádaných do kříže. Vyšlechtil Latour Marliac. Je plnokvětý bílý, má až 100 korunních lístků. Květy jsou choulostivé na prudký déšť. Vyznačuje se většími nároky na výživný substrát. Vyšlechtil Latour Marliac. Je to robustní červený až vínově červený leknín, na vnější straně korunních plátků bývá bělavý. Vyšlechtil Dreer. Květy jsou plnokvěté, růžové, uvnitř jsou umístěny zářivě žluté tyčinky. Vyšlechtil Latour Marliac. Květ je nádherně růžový, tyčinky v květu jsou oranžové. Oddenek roste vzpřímeně, a proto se špatně množí řízkováním. Vyšlechtil Latour Marliac. Květ je krémově žlutý, má žluté tyčinky. Nápadné jsou listy, které mají výrazné kaštanově hnědé skvrny. Je mrazuvzdorný.", "section_level": 1}], "src_summary": "Leknín bílý (\"Nymphaea alba\") je vodní rostlina z rodu leknín, která roste v mírně tekoucích i stojatých vodách rybníků. Roste nejen na území Česka. V Evropě roste na sever až do Skotska a Skandinávie, na východ až k řece Donu, na jih až do Řecka, roste také v severní Africe, Asii, na Kavkaze, v Palestině a Kašmíru. Leknín bílý je vytrvalá, ozdobná, ohrožená vodní bylina, která je v České republice zákonem chráněná.", "tgt_summary": "Nymphaea alba, also known as the European white water lily, white water rose or white nenuphar, is an aquatic flowering plant of the family Nymphaeaceae. It is native to North Africa, temperate Asia, Europe and Tropical Asia (India).", "id": 308806} {"src_title": "Tommaso Campanella", "tgt_title": "Tommaso Campanella", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v obci Steniano u města Stilo v jihoitalské Kalábrii jako zázračné dítě v rodině negramotného ševce. Před patnáctým rokem života vstoupil do řádu dominikánů, kde přijal jméno Tommaso (ital. Tomáš) na počest Tomáše Akvinského. Věnoval se zejména studiu antické a církevní tradice. Jeho největší zájem posléze upoutal jeho krajan Bernardino Telesio, který byl v opozici k aristotelské filosofii přírody. Campanellův zájem o Telesia a zejména studium přírody se odrazil v jeho vystoupení proti Martovi. G. A. Marta byl právník a peripatetik, který deset let pracoval na díle \"Propugnaculum Aristotelis\", obhajující Aristotela proti Telesiovi. Tommaso však během pouhých sedmi měsíců připravil jako odpověď svůj první spis \"Philosophia sensibus demonstrata\". Na Campanellův život mělo obrovský vliv náhodné setkání s židem Abrahamem, který mu předpověděl mesiášskou úlohu, které Tommaso bezpodmínečně uvěřil. Dále pak víme, že Campanella věřil v astrologické předpovědi a kupříkladu i v existenci démonů, apod. Campanellovy názory uveřejněné v jeho prvním díle \"Philosophia sensibus demonstrata\" jej přivedly do konfliktu s církevními autoritami. Jeho díla byla zaslána k přezkoumání do Sancta officia (Svatého úřadu). Byl obviněn z „pythagorejských názorů“ a ze styků s jakýmsi judaistickým popíračem Krista. Tato obvinění byla natolik závažná, že byl předvolán do Říma, kde byl vězněn až do roku 1597. Po svém propuštění se vrátil do rodné Kalábrie, kde se účastnil spiknutí proti španělské vládě. Campanella pod vlivem různých proroctví, mezi nimi i Jáchyma z Fiore a vlastními astrologickými pozorováními, začíná hlásat konec světa, přicházející zlatý věk a nové království. Sám vystupuje jako prorok a mesiáš. Povstání plánované na 10. Září 1599 bylo tvrdě potlačeno a Campanella obžalovaný nejen z politického zločinu, ale i z kacířství musí opět čelit inkvizici. Ve své obhajobě se odvolával především na svůj spis \"De monarchia Hispanica\". Nic z jeho obrany však nezabíralo, až se mu nakonec podařilo uniknout trestu smrti tím, že předstíral šílenství. Ve vězení strávil dlouhých 27 let. Během věznění napsal většinu nejdůležitějších děl. \"Monarchie ve Španělsku\" (1600), \"Politické aforismy\" (1601), \"Atheismus Triumphatus\" (1605–1607), \"Quod reminiscetur\" (1606?), \"Metaphysica\" (1609–1623), \"Theologia\" (1613–1624), a jeho nejslavnější dílo \"Sluneční stát\" (1602). Ve vězení napsal mimo jiné i spis \"Obrana Galilea\" v době, kdy Galileo Galilei byl povolán před soud, ve víře, že by mu obhájení Galileových názorů pomohlo v jeho případu. Campanella byl konečně propuštěn v roce 1626 díky papeži Urbanu VIII., který osobně intervenoval u Filipa IV. Španělského. Byl převezen do Říma a v roce 1629 získal úplnou svobodu. Žil pět let v Římě, kde byl papežovým osobním rádcem ve věcech astrologie. V roce 1634 po dalším odhaleném spiknutí jeho následovníků v Kalábrii prchá do Francie s pomocí kardinála Barberiniho a francouzského velvyslance de Noailles. Byl přijat u dvora Ludvíka XIII.. Dožil v klášteru Saint Honoré pod ochranou kardinála Richelieua, pobíraje penzi od krále. Jeho posledním dílem byla báseň oslavující budoucí narození Ludvíka XIV.. (\"Ecloga in portentosam Delphini nativitatem\").", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "\"Philosophia sensibus demonstrata\" (1592).", "content": "Campanellův první spis vydaný jako odpověď proti dílu J. A. Marta \"Propugnaculum Aristotelis,\" ve kterém obhajuje Telesiovy názory proti Aristotelovi. Je zajímavé, že zatímco většina tehdejších filosofů zastávala panteismus, Campanella stejně jako Telesio byl deista. Ve většině dalších otázek patřil Tommaso k typickým renesančním přírodním filosofům 16. století.", "section_level": 2}, {"title": "\"De monarchia christianorum\" a \"De regimine ecclesiae\" (1594–1595).", "content": "Tato díla, která nenavazují na předchozí vývoj u Tommasa, byla zjevně napsána vzhledem k jeho třetímu procesu, s cílem získat si přízeň papeže, kterému jsou věnována. Obhajují a propagují nároky církve nad státem a papeže nad panovníkem.", "section_level": 2}, {"title": "\"Monarchie ve Španělsku\" (1600).", "content": "Tato Campanellova práce hodnotí pozitivně význam a vládu Španělska, s tím, že pouze dva faktory tvoří výjimku a to: Řím a příroda, jelikož Tommaso zastával takzvanou přirozenou teologii. Jeho spis také naplňuje řada proroctví, v nichž hlásá zlatý věk, ve kterém \"panství bude kněžské a papež, nejvyšší kněz, se stane vládcem nad celým světem a všichni králové se mu podrobí.\" V souvislosti s tím napsal i spisek \"Articuli prophetales\".", "section_level": 2}, {"title": "\"Atheismus triumphatus\" (1605–1607).", "content": "Campanella sám popisuje práci jako \"svazek proti politikům a Machiavelistům\". Ústředním bodem práce je jeho polemika proti nutnosti státu a Machiavelliho pojetí náboženství jako politického vynálezu, užitečné \"beletrie\" navržené kněžími a knížaty k získání a udržení moci. Tato polemika je spojena s nutností provést dalekosáhlé racionální zkoumání, které přechází v přezkoumávání a vyhodnocování všech náboženských vyznání a filosofické doktríny s cílem dokázat, že náboženství, na rozdíl od toho co si politici myslí, je \"přirozená ctnost\" vložená do lidské bytosti. Dalším motivem tohoto výzkumu je zjistit vztah mezi přirozeným náboženstvím a křesťanstvím, což vede k závěru, že mezi křesťanským a přirozeným právem není žádný konflikt, ale naopak hluboká a zásadní shoda. První kapitola se chová jako úvod a stanovuje různé způsoby vyrovnání se s náboženstvím. Od samého počátku stojí v popředí tváří v tvář filosofové a politici. Politici popírají Boha a přirozenost, a tvrdí, že všechna náboženství jsou politického původu. Takové doktríny založené na sebelásce je velmi obtížné vymýtit, protože odmítají jakýkoliv dialog, uzavření v rámci jejich arogantní jistoty, že mají pravdu. Diametrálně odlišní k nim jsou filosofové, kteří věří, že existuje jen jediná pravdivá a jistá pravda, která je společná pro všechny. Druhá kapitola pojednání je jedna z nejslavnějších a nejdiskutovanějších. Obsahuje hustou řadu argumentů proti náboženství obecně a zejména pak proti křesťanství. Tyto námitky jsou prezentovány v tak surové podobě, že vyvolali zmatek a úzkost jak v katolických, tak v protestantských táborech ještě před tím, než byla kniha vůbec publikována. Poté, co byly uvedeny námitky, odpovědi na ně jsou uvedeny v samostatných a uzavřených kapitolách. Ostatní kapitoly první části jsou věnovány prokazování, že náboženství je přirozené a neodmyslitelné v každém aspektu přírody, která je výrazem božské zručnosti. Od axiomu existence Boha jako důvodu a moudrosti rozptýlené v každém aspektu skutečnosti, lze odvodit známky týkající se trojice, která září z každé přirozené entity, rozumnost vtělení, vliv přirozenosti ve světě, což je dějiště a podobizna božství, neexistenci smrti a relativitu zla, které je spojené s nebytím a samo o sobě nutné pro rozlišování mezi věcmi, hlubokou solidaritu lidské bytosti s přírodou, ale zároveň jejich vlastní božství a věhlas, které jim umožňuje povýšit se do vyššího světa. Další na řadu přichází problém nesmrtelnosti duše, který zcela jistě dorazil na cestu, která je odlišné od Aristotelské tradice a že trvá na rozlišovacích schopnostech člověka jako jediné bytosti schopné překonat své vlastní přirozené hranice a získat povědomí o jejich vztahu k nekonečnu. V deváté kapitole Campanella potvrzuje vůči jakémukoliv skeptickému názoru, že existence mnoha falešných náboženství, není dostatečným důvodem pro to, že všechna náboženství jsou v zásadě falešná, stejně jako nedostatek dovedností na straně mnoha lékařů neprokazuje faleš medicíny. Pokud je pravda, že existují rozdíly mezi různými náboženstvími, je také pravda, že lidské bytosti mají přirozený sklon k spravedlnosti a životu v náboženství a že náboženství je část zákonů přírody. Potvrzení toho, že náboženství je přirozené, nám ukazuje, že je nezbytným základem a pojivem, každé politické organizace, která by bez něj nebyla schopna přežít. Ústřední kapitoly se pak snaží dokázat, že pozitivní zákony nejsou nic než jen součást stejného primárního zákona přírody, protože pokud jsou rozumné a spravedlivé, podílejí se na slovu Božím, zdroji veškeré racionality a ctností. Pokud tedy existuje jenom jeden přirozený zákon, a to závisí na unikátnosti věčného zákona, pak všichni lidé, kteří žijí podle důvodu, jsou implicitně i explicitně křesťany. Křesťanství není jen jednou z mnoha sekt, ale spíše jako vysvětlení Božího slova, vyplňuje a zdokonaluje nadpřirozená dogmata víry, které nejsou cizí racionalitě a přírodě. Z křesťanství, ať už z důvodu své jednoduchosti a univerzálnosti morálního poselství, nebo proto, že jeho ceremoniální aparát zdokonaluje a doplňuje přírodu, se vyklube náboženství, které je nejvíce v souladu s přírodou a tudíž otvírá možnost sjednotit všechny víry v jedno univerzální náboženství společné pro všechny národy. Toto dílo si za 30 let, které uběhli od jeho napsání, až do vydaní v roce 1636 prošlo velmi krušným vývojem. Problémy s publikováním začínaje a obviněním z pelagianismu konče. Jeho konečná verze byla vydána v Paříži s věnováním Ludvíku XIII.", "section_level": 2}, {"title": "\"Quod reminiscetur\" (1606?).", "content": "V tomto díle Campanella apeluje na členy všech náboženství světa s cílem přesvědčit je k upuštění od iracionálního uvažování a spojit se v křesťanské racionalitě.", "section_level": 2}, {"title": "\"Metaphysica\" (1609–1623).", "content": "Teologické pojednání o třiceti svazcích, jehož publikování započalo v polovině 19. století a stále probíhá. Jedná se o rozsáhlou a složitou práci, ve které se snoubí všechny jeho nejdůležitější myšlenky a ve které uvádí svou doktrínu \"primalitates\", ustavující principy nejvyššího bytí a všech ostatních stvořených bytostí. Bůh, první nekonečná příčina, má v podstatě obsaženy principy lásky, moci a moudrosti nekonečným způsobem. Každá konečná bytost je složena z těchto stejných primalitates, ale ve způsobu a proporcích, které jsou omezené a diferencované. Nicota neexistuje v Bohu ani mimo něj, ale on ji používá, aby vybudoval konečnost a rozlišovací schopnosti bytostí. Po vysvětlení doktríny primalitates přijdou na řadu tři velké vlivy: nutnost, osud a harmonie, což jsou prostředky, které přenáší božskou ideu, ve všech jejích nekonečných stupních, na tento svět a věci. Ve světle těchto doktrín Campanella přezkoumává základní otázky, jako je vztah mezi nutností a nahodilostí, mezi lidskou svobodou, osudem a prozřetelností, stejně jako problémy týkající se zla a hříchu.", "section_level": 2}, {"title": "\"Sluneční stát\" (1602–1623).", "content": "Campanella v díle opisuje hrubo rovnostářský, beztřídní, soběstačný městský stát řízený osvícenými kněží a filozofy (sofokracie) s přísnou reglementací života, kolektivním plánováním, společenskou organizací práce a všeobecnou vzdělaností. Podle Patrika Ouředníka je Campanellova \"„spasitelská vize společnosti, v níž je sociální realita podřízena stejným mechanickým pravidlům jako běh planet, výslednicí několika zdánlivě protichůdných vlivů, křesťanské kabaly, telesiovského metafyzického naturalismu a mystického chiliasmu, aktivně potíraného Erasmem, Morem i Rabelaisem. S citovanými jej spojuje věrnost katolicismu; avšak Campanellovo katolictví je hluboce poznamenáno cisterciáckým radikalismem a milenialistickým učením Gioacchina da Fiore [...].“\" Toto Campanellovo nejznámější dílo je psáno formou dialogu mezi mořeplavcem z Janova, který doprovázel Kolumba při jeho cestě do Ameriky a rytířem Johanitů. Poprvé se objevilo v latinském překladu jako příloha k \"politica\", publikované ve Frankfurtu v roce 1623. Jeho cílem bylo popsat ideální model společnosti, který, na rozdíl od násilí, nepořádku a iracionalitě skutečného světa, by byl v harmonii s přírodou a chápal božské \"umění\" a moudrost. Campanella byl ve skutečnosti přesvědčen, že současná společnost je labyrintem nespravedlnosti a neštěstí právě proto, že se odchýlila od tohoto přírodního modelu. Čím více tvoří město \"politické entity\", tím šťastnější by bylo, s jeho jednotlivými částmi integrovanými tak, aby tvořily jednotný organismus a jeho jednotlivé údy, diverzifikované podle funkce by byly koordinované tak, aby sloužily veřejnému blahu. Chráněné a bráněné sedmi kruhy stěn, vyrobenými z paláců, které slouží jako byty pro občany, se město nachází v místě s ideálním klimatem, vedoucím k tělesnému zdraví, a na svahu kopce, protože je zde vzduch lehčí a čistší. Jedním z nejvýznamnějších aspektů této komunity je rozdělení práce. Opět se Campanella zabývá explicitní polemikou s Aristotelem, který vyloučil řemeslníky, rolníky a osoby podílející se na manuální práci z kategorie plného občanství a z nejvyšší úrovně ctnosti. Ve městě Slunce není povolání, které je odporné nebo podřadné, všichni mají stejnou důstojnost. A ve skutečnosti, ti pracovníci, kteří jsou povinni vynaložit větší úsilí, jako například řemeslníci a stavitelé, získají více chvály než jiní. Každý musí být seznámen se všemi druhy práce, a pak každý člověk pracuje v tom odvětví, ve kterém ukáže největší zručnost. Nemají žádné služebnictvo a žádná služba se nepovažuje za bezcennou. Jediná věc, která považují za ohavnou, je lenost, a tak dojdou k privilegiu důstojnosti práce a převrátí tak absurdní pojetí šlechty, v souvislosti s nečinností a naopak. Díky rovné dělbě práce postačuje každému člověku strávit prací pouze čtyři hodiny denně. Je důležité, že všichni pracují, protože lenost jednoho bude mít dopady na zisk a úsilí druhých. Občané nevlastní nic, místo toho je vše ve společném vlastnictví, od potravin až po domy, od získání znalostí po výkon činností, od studijní specializace k pobavení, od žen k dětem. Jsou zde \"úředníci\", kteří mají na starosti distribuci všech věcí, kteří dohlíží a ujišťují se, že se tak stane správně a nikdo nemůže vlastnit nic jen pro sebe. Podle nich držení domu nebo rodiny posiluje \"sebelásku\", se všemi strašnými následky, které generuje. Žijí \"spolu jako filozofové\", protože se chtějí vyvarovat všech negativních dopadů, a to nejen na sociální, ale i na morální úrovni, při nerovné distribuci zboží. Jeden z nejpozoruhodnějších a nápaditých aspektů Slunečního státu, které okamžitě upoutá čtenáře, jsou natřené zdi města. Kromě ohraničení a ochrany města jsou hradby také mimořádnou ilustrovanou encyklopedií znalostí. Stěny paláců jsou vymalovány obrazy ze všech umění a věd. Počínaje zdí, která podpírá sloupy chrámu, a která postupně klesá ve velkých kruzích, v návaznosti na pořadí planet od Merkuru k Saturnu, se setkáváme s ilustracemi nebe a hvězd, matematických čísel, každé země na světě a všech zázraků a tajemství minerální, rostlinné a živočišné říše, dokud nedosáhneme lidstva: na vnitřní stěně šestého kruhu umění jsou zastoupené mechanické vynálezy a jejich objevitelé. Campanella se velmi zajímal o všechny geniální objevy, což se projevuje ve Slunečním státu, který poskytuje mnoho příkladů, jako jsou lodě schopné plout bez větru a bez plachet, třmeny, které umožňují řídit koně pouze pomoci jedné nohy a tím nechávají jezdcovi ruce volné a další. Na vnější stěně jsou vyobrazeni zákonodárci, což je velmi čestné místo, jelikož jsou zde spolu s Mojžíšem, Osiris, Jove, Merkur a Muhammad, z nichž mořeplavec z Janova poznává Krista a dvanácti apoštolů. Poznání není uzavřené v knihách a uchováváno na oddělených místech, jako jsou knihovny, ale je vystavené otevřeně o všem na očích. Vizualizace tímto způsobem podporuje rychlejší, jednodušší a efektivnější formy učení, které podtrhuje sugestivní a emotivní síla obrazu. Od útlého věku pobíhají děti v tomto divadle znalostí, přiměřeně naváděné na správné trasy tak, aby se učily radostně, jako kdyby hrály hru, a proto se učí bez úsilí a bolesti. Kromě společného vlastnictví a natřených zdí je dalším charakteristickým rysem Slunečního státu, který je náročnější a mnohem více zneklidňující, Campanella sám jej popisuje jako \"tvrdý a náročný\", komunita manželek. Jedná se o řešení přijaté občany na problematiku příštích pokolení. V ozvěně učení Pythagorejce Ocella Lucana, Campanella říká, že občané Slunečního státu jsou překvapeni, že lidé jsou znepokojeni chovem koní a psů, zatímco zanedbávají svůj vlastní rod. Výchova další generace s sebou nese velký díl odpovědnosti rodičů, a pokud je vykonávána nesprávným způsobem, může vyústit v dlouhý řetězec utrpení. Kromě toho existuje úzká souvislost mezi přirozenými rysy nebo znaky, které jsou vrozené a nejsou proto modifikovatelné, a morálními ctnostmi, které potřebují vhodné podmínky, aby mohly zakořenit a prosperovat. Lidé proto musí respektovat přesné normy a nesmí se řídit pouze individuálními pocity. Občané musí rozlišovat mezi láskou a sexem. Náklonnost mezi muži a ženami, která je založená na základě přátelství a respektu více než na sexuální přitažlivosti, je vyjádřena ve skutcích, které jsou sexualitě velice vzdálené, jako například výměna darů, konverzace či tanec. Sexuální energie, na druhou stranu musí dodržovat přísná pravidla týkající se fyzických a morálních vlastností rodičů a výběru příznivé doby pro početí, určené astrologem. Takové spojení není výrazem osobního, emocionálního nebo vášnivého vztahu, ale spíše je připojeno k sociální odpovědnosti generace a k lásce pro kolektivní komunitu. Náboženské víry občanů, i když zahrnují základní principy křesťanství, jako nesmrtelnost duše a božskou prozřetelnost, tvoří přirozené náboženství, které vytváří jakousi osmózu mezi městem a hvězdami. Chrám je otevřený a není obklopen zdí. V jedné ze svých básní Campanella slibuje: \"Můžu udělat nebe, chrám i hvězdy oltářem.\" Na klenbě kupole chrámu jsou hvězdy zobrazeny společně s jejich vlivem na pozemské záležitosti. Oltář, na kterém je umístěn nebeský a pozemský svět, je v podobě slunce. Modlitby tak směřují k nebi. Úkolem 24 kněží, kteří žijí v místnostech nacházejících se v nejvyšší části chrámu, je pozorování hvězd s pomocí astronomických přístrojů, aby získali povědomí o jejich pohybu. Jejich prací je předpovědět nejpříznivější dobu pro plození potomků a vykonávání zemědělských prací, fungují tak jako střední článek mezi Bohem a lidmi. Dílo vyšlo také v slovenštine v nové edici utopií.", "section_level": 2}, {"title": "\"Obrana Galilea\" (1616).", "content": "Spis vydaný v době Galileova procesu. Když kardinál Bellarmin, oznámil, že učení o pohybu Země odporuje Písmu, vystoupil Campanella se svou \"Obranou Galilea\", kde dokazoval, že Bůh a příroda i způsoby jejich poznání si neodporují a ani nesmí odporovat.", "section_level": 2}], "src_summary": "Tommaso Campanella (5. září 1568 Stilo – 21. května 1639 Paříž) (křtěný jako Giovanni Domenico Campanella) byl italský filosof, teolog, astrolog a básník.", "tgt_summary": "Tommaso Campanella (; 5 September 1568 – 21 May 1639), baptized Giovanni Domenico Campanella, was a Dominican friar, Italian philosopher, theologian, astrologer, and poet.", "id": 513499} {"src_title": "Kosovo a Metochie", "tgt_title": "Autonomous Province of Kosovo and Metohija", "src_document": [{"title": "Jméno.", "content": "Jméno Kosova je citlivou otázkou jak pro Srby, tak pro Albánce. Na „hlavním“ názvu (odvozeném ze slovanského \"kos\"/\"кос\" – „kos“) se obě etnika shodují – Kosovo ( \"Kosovo\"/; či \"Kosovë\"). Před rokem 1945 Srbové tuto oblast spolu s okolními kraji zahrnovali pod „Staré Srbsko“ nebo „Jižní Srbsko“. Avšak druhá část názvu – Metochie ( \"Metochija/Метохија,\" z řeckého \"μετόχια\", označuje „klášterní panství“) – je předmětem sporu. Srbové tak nazývají západní, s Černou Horou a Albánií hraničící třetinu Kosova, kde měl od středověku až do komunistického znárodnění v roce 1945 velké pozemky pećský patriarchát Srbské pravoslavné církve. Pro Srby přídavek „a Metochie“ neznamená pouze přesnější geografické určení, ale symbolizuje především starobylý pravoslavný charakter oblasti. Ze stejného důvodu naopak Albánci tento přídavek ostře odmítají a trvají na souhrnném jméně Kosovo, popř. Metochii spolu s přilehlými oblastmi Albánie neoficiálně označují za \"Rrafshi i Dukagjinit\" („Dukagjiniho pláň“; podle Leka Dukagjiniho, albánského vládce a slavného zákonodárce z 15. století). A tak zatímco podle ústavy Srbska je oficiálním názvem území oblasti Kosovo a Metochie ( \"Kosovo i Metohija/\"), nynější albánská vláda v Kosovu, stejně jako UNMIK a Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 používají výhradně název \"Kosovo\". Nicméně i v samotném Srbsku se hovorově zpravidla \"Metochie\" vynechává, nebo se používá sloučenina \"Kosmet\" či zkratka \"KiM\". Proměnlivá míra autonomie, skrytý boj mezi převážně muslimskými Albánci a pravoslavnými Srby o mocenskou převahu, jakož i změny politicko-ekonomického zřízení, se opakovaně projevovaly i v názvu autonomního Kosova: Ústavní dodatek z roku 1963 povýšil status území na větší míru samosprávy, Kosovo se dostalo na roveň Vojvodiny. V roce 1974, kdy v celé SFRJ proběhla velká ústavní reforma, Jugoslávie i všechny republiky schválily nové ústavy, což mimo jiné vedlo k posílení autonomie Kosova a Vojvodiny uvnitř Srbska. Kosovu byla z názvu odebrána „Metochie“, aby se vyšlo vstříc místní albánské většině, a přidán atribut „socialistická“ – v souladu s tehdejší politikou státu. Rozpad Jugoslávie a restaurace kapitalismu se opět promítly do názvu kosovské oblasti, a to v opačném duchu: přídomek socialistická byl vypuštěn, naopak opět byl přidán dovětek „a Metochie“. Jednalo se o symbolické gesto, které mělo deklarovat větší připoutání oblasti k vlastnímu Srbsku.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Do roku 1999 bylo území pod svrchovaností Srbska, ale od 12. června 1999 bylo na základě rezoluce č. 1244 Rady bezpečnosti přeměněno v protektorát Organizace spojených národů, který však nadále zůstával formální součástí Srbska. Protektorát nadále již vůbec nebyl pod srbskou kontrolou a vytvořil si vlastní parlament, vládu jakož i další nezávislé instituce. Dne 17. února 2008 v 15:50 SEČ vyhlásil kosovský parlament nezávislou Kosovskou republiku, zkráceně Kosovo, která je doposud uznána 97 členskými státy OSN (tj. něco málo přes polovinu členských států). Srbsko ji odmítlo uznat a dále považuje Kosovo za součást svého území jakožto \"Autonomní oblast Kosovo a Metochie\", též z důvodu klíčového významu dějin Kosova v historii Srbska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kosovo a Metochie (, \"Kosovo i Metohija\", ), oficiálně Autonomní oblast Kosovo a Metochie (srbsky, Autonomna Pokrajina Kosovo i Metohija, albánsky ), známé krátce jako Kosovo (albánsky ) nebo Kosmet (od \"Kosovo\" a \"Metochie\") odkazuje na region Kosovo, jak je definován v srbské ústavě. Území provincie je sporné mezi Srbskem a samozvanou Kosovskou republikou, přičemž druhá z nich má oblast \"de facto\" pod kontrolou. Region byl po většinu období mezi lety 1912 a 1999 součástí Srbska (zejména, když Srbsko bylo součástí Jugoslávie). ", "tgt_summary": "The Autonomous Province of Kosovo and Metohija, commonly known as Kosovo and Metohija or Kosovo for short and abbreviated as KiM or Kosmet, refers to the region of Kosovo as defined in the Constitution of Serbia. The territory of the province is disputed between Serbia and the self-proclaimed Republic of Kosovo, the latter of which has \"de facto\" control. The region had functioned as part of Serbia (mainly while Serbia had been part of a Yugoslav state) for most of the period between 1912 and 1999. ", "id": 355} {"src_title": "Kakost krvavý", "tgt_title": "Geranium sanguineum", "src_document": [{"title": "Rozšíření.", "content": "Druh se vyskytuje téměř v celé Evropě, od Středomoří po jih Skandinávie a Irsko, na východě až po oblasti na Urale a v okolí Kavkazu. Byl dovezen a zdomácněl v Severní Americe a na Novém Zélandu. V České republice roste roztroušeně v teplých oblastech středních Čech a střední a jižní Moravy, jinde jen ostrůvkovitě. Postupně z volné přírody mizí a je proto v „Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2012“ hodnocen jako druh, jemuž je nutno věnovat další pozornost (C4a).", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Světlomilná a teplomilná rostlina upřednostňující sušší, dobře odvodněná stanoviště s vápencovým, dolomitovým, andezitovým, melafyrovým či čedičovým podkladem, v nížinách se vyskytuje ve sprašových půdách. Roste na slunných skalnatých stráních a sutích, v řídkých křovinách, na okrajích světlých lesů, ve vinicích a na loukách stepního charakteru v polohách od nížin po nadmořskou výšku asi 1500 m. Rostliny se ve volné přírodě rozmnožují rozrůstáním oddenků nebo semeny, jež vyklíčí do tří týdnů.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá rostlina s rozkladitě větvenou lodyhou vysokou 20 až 50 cm, která vyrůstá z hrubého, plazivého oddenku s nepočetnými kořeny. Lodyha je přímá nebo vystoupavá, v nodech lomená a spolu s řapíky listů je pokryta jednoduchými i žláznatými chlupy. Listy v přízemní růžici brzy zasychají a lodyžní jsou protistojné a směrem k vrcholu se jejich řapíky zkracují. Okrouhlé, oboustranně chlupaté listové čepele, dlouhé 3 až 6 cm, jsou dlanitě pěti- až sedmisečné a mají troj- až pětiklané kopinaté úkrojky. Listy se na podzim zbarvují do červených odstínů, opadávají až na konci sezony. Kolovité květy bývají velké asi 4 cm a jsou oboupohlavné, pětičetné, v poupěti skloněné a vyrůstají jednotlivě na stopkách z paždí listů. Vytrvalé kališní lístky jsou chlupaté, elipsovité, na vrcholu špičaté, trojžilové a 1 cm dlouhé. Korunní lístky jsou obvejčité, mají krátký nehtík, na vrcholu jsou mělce vykrojené a bývají asi 2 cm dlouhé a intenzivně karmínově červené. V květu je deset tyčinek ve dvou kruzích a pětipouzdrý semeník se zahnutou čnělkou. Vnitřní tyčinky mají u báze žlázky s nektarem. Květy, rozkvétající od května do konce srpna, jsou protandrické, blizny se mohou opylit pouze pylem z jiného květu. Před deštěm a v podvečer se stopky sklápějí a koruny částečně uzavírají. Při dozrání plodu se pouzdra semeníku oddělí a zůstávají se středním sloupkem spojena pouze zkroucenými prohnutými osinami. Za suchého počasí jsou pak zralá, eliptická, síťnatě zdobená, světle hnědá semena z pouzder vymrštěna do okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kakost krvavý se pro své sytě zbarvené květy a na podzim i listy vysazuje jako ozdobná trvalka na plochy záhonů i na jejich lemy, stejně jako na kamenitá stanoviště, do alpínií nebo suchých zídek. Je vyšlechtěno přes čtyřicet kultivarů lišících se habitem a barvou květů, např. vínově červené 'Alpemglow', 'Bloody Graham', 'Cedrid Morris', 'Cricklewood', 'Elsbeth', 'Kristin Jakob', purpurové 'Droplet', 'Sara', 'Suleiken', 'Nyewood ́, bledě růžové 'Candy Pink', Apfelblüte', bílá 'Album' nebo pestrolistá 'Cosmic'. V zahradnictvích jsou pro zachování vyšlechtěných vlastností rostliny kakostu krvavého množeny dělením trsů nebo řízkováním. Řízkovat lze buď kořenovými řízky (segmenty oddenků) či bazálními řízky (rozdělením jarních listových růžic s části oddenků), nebo speciálním pěstováním z tkáňových kultur. Oddenek rostliny obsahuje třísloviny a proto se v minulosti používal pro stavění krvácení.", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 1}], "src_summary": "Kakost krvavý (\"Geranium sanguineum\") je středně vysoká bylina s dlanitě dělenými listy a s velkými, jednotlivě vyrůstajícími karmínově červenými květy. V české přírodě je to původní druh rodu kakost, který však z české krajiny pomalu mizí. Bývá pro své květy a nenáročnost vysazován jako vytrvalá okrasná rostlina do zahrad a parků.", "tgt_summary": "Geranium sanguineum, common names bloody crane's-bill or bloody geranium, is a species of hardy flowering herbaceous perennial plant in the cranesbill family Geraniaceae. It is also the county flower of Northumberland.", "id": 1617988} {"src_title": "Charles-Michel de l'Épée", "tgt_title": "Charles-Michel de l'Épée", "src_document": [{"title": "Přehled.", "content": "Charles-Michel de l'Épée se narodil do bohaté rodiny ve Versailles, sídle politické moci tehdejšího nejmocnějšího království Evropy. Následně studoval, aby se mohl stát katolickým knězem. Po studiu obrátil svou pozornost k dobročinným službám pro chudé. Na jedné výpravě do Pařížských slumů měl příležitost se setkat s dvěma mladými neslyšícími sestrami, které komunikovaly pomocí znakového jazyka. L'Épée se proto rozhodl věnovat svůj život výchově a \"spáse\" neslyšících. V roce 1760 pak založil školu pro neslyšící. V souladu s vyvstávajícím filosofickým myšlením té doby l'Épée věřil, že neslyšící lidé jsou schopni jazyka. Tudíž by měli být schopni přijímat svátosti a vyhýbat se tak peklu. Začal rozvíjet systém výuky francouzského jazyka a náboženství pro neslyšící. Na počátku šedesátých let se jeho útočiště stalo první bezplatnou školou pro neslyšící na světě otevřenou pro veřejnost. Ačkoli se l'Épée původně zajímal o náboženské vzdělání, jeho veřejné obhajování neslyšících a rozvoj jakési „znakované francouzštiny “ umožnily neslyšícím poprvé se legálně bránit u soudu. L'Épée zemřel na počátku francouzské revoluce, v roce 1789. Jeho hrobka je umístěna v kostele svatého Rocha v Paříži. Dva roky po jeho smrti ho Národní shromáždění uznalo za „dobrodince lidstva“ a přiznalo neslyšícím lidem práva dle Deklarace práv člověka a občana. V roce 1791 začala l'Épéeho škola, Institution Nationale des Sourds-Muets à Paris (Pařížský institut pro hluchoněmé), získávat vládní financování. Byla později přejmenována na Institut St. Jacques a poté znovu přejmenována na její současné jméno: Institut National de Jeunes Sourds de Paris. L'Épéeho výchovné metody se rozšířily po celém světě. Abbé de l'Épée je dnes považován za jednoho ze zakladatelů vzdělávání neslyšících. Po jeho smrti l'Épée ho na pozici ředitele školy nahradil Abbé Roch-Ambroise Cucurron Sicard.", "section_level": 1}, {"title": "Metodické posunky (\"signes méthodiques\").", "content": "Metodické posunky byla vzdělávací metoda, která zdůrazňovala používání gest nebo ručních znaků. Byla založená na principu, že „hluchoněmým musí být vyučováno očima tomu, čeho ostatní lidé získávají uchem.“ Ačkoli l'Épée uznával, že v Paříži již existuje neslyšící komunita, dorozumívající se znakovým jazykem, jejich jazyk (nyní známý jako starý francouzský znakový jazyk) vnímal jako primitivní. Svým (slyšícím) učitelům radil, aby se naučili znaky (lexikon), které by pak mohli používat ve výuce svých neslyšících studentů, on sám však ve třídě jazyk neslyšících nepoužíval. Místo toho vyvinul idiosynkratický gesturální systém využívající některé prvky jeho lexikonu v kombinaci s dalšími jím vymyšlenými znaky, tak aby reprezentovaly všechna slovesná zakončení, členy, předložky a pomocná slovesa francouzského jazyka. V angličtině je l'Épéeho systém známý jako “metodické znaky” (\"Methodical Signs\") nebo “stará znakovaná francouzština” (\"Old Signed French\"), ale je původnímu významu lépe odpovídá překlad \"systematizované znaky\" (\"systhematised signs\"). Přestože l'Épéeho systém položil filosofické základy pro pozdější vznik manuálně kódovaných jazyků, jako je například znakovaná angličtinu, jeho provedení se poněkud lišilo. Například pro vyznakování slova \"croire\" (\"věřit\") bylo potřeba použít pěti samostatných znaků - čtyř s významem \"vědět\", \"cítit\", \"říkat\" a \"nevidět\" a jeden, který označil slovo jako sloveso (Lane, 1980: 122). Slovo \"indéchiffrable\" („nesrozumitelné“) bylo také produkován řetězcem pěti znaků: vnitřek-pochopit-možný-přídavné jméno-ne. Stejně jako manuálně kódované jazyky byl l'Épéeho systém pro neslyšící těžkopádný a nepřirozený. Neslyšící žák (a později učitel) na l'Épéeho škole, Laurent Clerc, napsal, že neslyšící nikdy nepoužívali \"signed méthodiques\" při komunikaci mimo třídu, preferovali svůj vlastní komunitní jazyk (francouzský znakový jazyk). Ačkoli l'Épée měl údajně s touto vzdělávací metodou velký úspěch, jeho úspěchy byly později zpochybněny kritiky, kteří se domnívali, že jeho studenti pouze opakovali jeho gesta, spíše než, že by chápali jejich význam.", "section_level": 1}, {"title": "Vzdělávací odkaz.", "content": "To, čím se Abbé de L'Épée lišil od svých předchůdců v oblasti vzdělávání neslyšících a co mu zajistilo místo v historii, je to, že zpřístupnil své metody a učebny pro veřejnost a další vychovatele neslyšících. V důsledku jeho otevřenosti, stejně jako jeho úspěchů, se jeho metody staly natolik vlivnými, že jejich odkaz je stále patrný v současném vzdělávání neslyšících. L'Épée také zavedl programy vzdělávání zahraničních učitelů, kteří pak jeho metody přenesli zpět do svých zemí a založili četné školy pro neslyšící po celém světě. Laurent Clerc, neslyšící žák pařížské školy, se stal spoluzakladatelem první školy pro neslyšící v Severní Americe a přinesl s sebou znakový jazyk, který tvořil základ moderního amerického znakového jazyka, včetně znaků abecedy ASL. Některé školy pro neslyšící v Německu a ve Velké Británii, které byly současníky pařížské školy Abbého de l' Épée, používaly, na rozdíl od l'Épéeho manuálního přístupu, přístup oralistický, kladoucí důraz na řeč a čtení ze rtů. Příslušníci těchto škol vnímali l'Épéeho jako svého soupeře a své metody drželi v tajnostii. Spor o oralismu a manualismu zuří dodnes. Oralismus je někdy označován jako německá a manualismus jako francouzská metod, v odkazu na místa jejich vzniku. Pařížská škola stále existuje, avšak nyní se ve výuce používá francouzský znakový jazyk spíše než l'Épéeho metodické znaky. Nachází se v Rue Saint-Jacques (ulice Svatého Jakuba) v Paříži a je jednou ze čtyř mezinárodních škol pro neslyšící - těmi dalšími jsou školy v Metzu, Chambéry a Bordeaux.", "section_level": 1}, {"title": "Mýty.", "content": "Dokonce i v současnosti je l'Épée běžně znám jako vynálezce znakového jazyka nebo jako ten kdo „naučil neslyšící znakovat “. Ve skutečnosti ho znakovat naučili neslyšící. L'Épée roztřídil a zaznamenal francouzské znaky, aby se jim byli schopni naučit i ostatní, kteří by je mohli používat ve vzdělávání, zejména o křesťanské víře.", "section_level": 1}, {"title": "Pocta.", "content": "Dne 24. listopadu 2018 si Google Doodle připomněl jeho 306. narozeniny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abbé Charles-Michel de l'Épée (francouzsky: [ʃaʁlmiʃɛl dəlepe]; 24. listopadu 1712 – 23. prosince 1789) byl francouzský filantrop a učitel 18. století, znám také jako „otec neslyšících “.", "tgt_summary": "The Abbé Charles-Michel de l'Épée (; 24 November 1712 – 23 December 1789) was a philanthropic educator of 18th-century France who has become known as the \"Father of the Deaf\".", "id": 602807} {"src_title": "Turbofolk", "tgt_title": "Turbo-folk", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Turbofolk vycházel z tradic novokomponované národní hudby, která byla populární především na jugoslávském venkově v 60.-90. letech 20. století. V jugoslávské populární hudbě byla nicméně po velmi dlouhou dobu dominantní tzv. Nová vlna, která doznívala v polovině 80. let. V té době byla v Turecku i Řecku na vzestupu populární hudba inspirovaná tradičními melodiemi obou zemí. Ve stejné době navíc dosáhla rekordní popularity zpěvačka Lepa Brena, která dokázala tradiční balkánské rytmy propojit (např. v deskách Mile voli disko nebo Čačak, Čačak) s moderní pop music. Přestože texty Breny vyzývaly k jednotě Jugoslávie a byly orientovány výrazně patrioticky, ostře bořily představu tvrdé práce a skromnosti, kterou původně vyžadoval socialistický stát. Ve své písni \"Hej Šeki Šeki\" Brena přemlouvá bohatého arabského šejka, aby vyřešil jeho problémy a že ho bude stát všechny jeho peníze. Zatímco rocková hudba symbolizovala především styl střední třídy z větších měst, s turbofolkem se dokázaly identifikovat především níže postavené vrstvy na jugoslávském venkově. Vulgarity v textech začaly být běžné, a Brenina píseň \"Mače moje\" z tohoto důvodu nebyla vysílána. V roce 1988 zvítězila ve folkové pěvecké soutěži rovněž Ceca Ražnjatović, které se tím otevřela možnost získat lukrativní kontrakty a stát se úspěšnou zpěvačkou na celojugoslávské hudební scéně. Brzy se proslavila jako jedna z předních zpěvaček turbofolku a ikonou celého žánru. Dalším symbolem byla skupina Južni vetar, kterou tvořila řada umělců, a která světlo světla spatřila v 80. letech. Južni vetar patřil k velice úspěšným skupinám, později se však jeho autoři rozešli a vytvořili zcela nový podžánr. V roce 1989 se žánr rozšířil na území Jugoslávie vskutku masově. Písně vznikaly velmi často s politickými motivy, vyzdvihovaly některé politiky a jiné odsuzovaly. K jeho rozšíření přispěla především podpora politických představitelů Srbska, kteří prostřednictvím státních médií zajišťovaly předním zpěvákům a zpěvačkám přístup k veškerému publiku. Nově vzniklé soukromé televize, jako např. TV Pink, pomáhaly dále rozšířit tento žánr do celé společnosti. Pro nemalou část obyvatelstva představoval turbofolk symbol osvobození od staré kultury, staré hudby, svazujících norem socialistické morálky i nepříliš jasně vymezené nadnárodní identity. K jednotlivým písním vznikaly vysoce nákladné videoklipy. Turbofolk získal svojí popularitu i na území Chorvatska, který zde představovala zpěvačka Severina Vučković a v Bosně a Hercegovině Mile Kitić. Turbofolk byl jistým symbolem úniku z reality rozpadající se Jugoslávie, hyperinflace, permanentní ekonomické krize a začínajících válek. Zatímco se země rozpadala, texty hitů turbofolku oslavovaly rychlá auta, zločin, a zločince. Symbolem může být např. píseň Dvesta na sat. Oslava zločinu umožňovala růst popularity osob, které se zapojily do různých paravojenských skupin, jako byli např Željko Ražnatović, známý pod přezdívkou Arkan. V první polovině 90. let představil turbofolk svéráznou kulturu, k níž patřila pirátská rádia vysílající z paneláků v Novém Bělehradu, sexuálně vyzývavá image představitelek a prvky velkosrbského nacionalismu v době, kdy bylo na zemi v důsledku války uvaleno mezinárodní embargo. Vrcholu popularity dosáhl turbofolk v roce 1993. Jako žánr se velmi rychle ujal v propagandistických písních které využívaly různé srbské paravojenské formace, které v rámci války v Bosně a Hercegovině a války v Chorvatsku operovaly na území bývalé Jugoslávie. Kritikové žánru jej považovali za příliš přízemní, materialistický, glorifikující zločin a válečené prospěchářství. Britský antropolog Alexei Monroe použil v souvislosti s tímto žánrem pojem pornonacionalismus. Jugoslávská veřejnost často mluvila o procesu orientalizace, islamizace a teheránizace populární kultury v souvislosti s nástupem turbofolku. Turbofolk učinil krok směrem od tradiční balkánské folkové hudby a stal se něčím novým sám o sobě. Jeho kritici však odmítali import blízkovýchodních hudebních prvků, které pro ně představovaly symbol útoku na tradiční srbskou hudbu. Za symbol kultury turbofolku a související kultury patřil například i v roce 1995 mediálně sledovaný sňatek Cecy s Željko Ražnatovićem zvaným \"Arkan\", představitelem bělehradského podsvětí a vůdcem paravojenských jednotek známých jako Tygři. Proto je mimo Srbsko (především v Chorvatsku) turbofolk odmítaný a vysmívaný, i když jeho prvky absorbovaly další žánry, jako bulharská čalga. Vzhledem k popularitě žánru začaly prvky turbofolku přejímat i hudební skupiny a zpěváci, kteří dosud vyznávali jiné žánry. Tento příklon se pro jejich kariéru příliš úspěšným neukázal a skončil v druhé polovině 90. let 20. století. V Chorvatsku zaznamenal podstatnější nástup až v polovině 90. let po skončení války, i tam byl však vnímán jako styl ryze cizí a jako srbský import. Popularita žánru pokračovala i na začátku 21. století, nicméně s klesající tendencí. Prvky turbofolku převzala i další hudba, která ve stejnou dobu vznikala v prostoru Srbska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny a dalších východních republik bývalé SFRJ, vytratily se ale kontroverzní texty odkazující na srbský nacionalismus.", "section_level": 1}, {"title": "Odraz v kultuře.", "content": "V balkánské kultuře je dodnes považován turbofolk za jeden z nejnápadnějších symbolů 90. let. Ve filmu Parada Srđana Dragojeviće je použita jako symbolická píseň zpěváka Mitara Miriće \"Ne može nam niko ništa\" (Nikdo nám nic nemůže) ve scéně, kdy se potkávají přátelé a bojovníci z válek z 90. let 20. století. Podle textu Ismeta Horo, kde se zpívá \"Otiš'o si, sarmu prob'o nisi... \" založil Luka Maksimović satiritcké politické hnutí SPN, zkracující Sarmu pro'bo nisi.", "section_level": 1}], "src_summary": "Turbofolk (v cyrilici Турбо-фолк) je hudební žánr, který vznikl v bývalé Jugoslávii v závěru osmdesátých let. Vycházel z tradičního balkánského folklóru, který spojoval s moderními styly jako disco nebo eurodance, využíval elektrické kytary nebo syntezátory. ", "tgt_summary": "Turbo-folk (in recent years referred to as pop-folk or popular folk) is an umbrella term for contemporary pop music made in the West Balkans, that initially developed during the 1980s and 1990s, with similar music styles in Greece (Skyladiko), Bulgaria (Chalga), Romania (Manele) and Albania (Tallava). It's a fusion genre of popular music blending Serbian folk music with other genres such as pop, rock, electronic or even hip-hop.", "id": 663451} {"src_title": "Arado Ar 196", "tgt_title": "Arado Ar 196", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "První prototypy Ar 196 V1 (Werk-Nr.2589, imatrikulace D-IEHK) a Ar 196 V2 (Werk-Nr.2590, D-IHQI) vybavené dvěma kovovými plováky vzlétly v květnu roku 1937. Oba letouny byly plánovány jako vzorové pro výrobu Ar 196 A. Třetí a čtvrtý prototyp (Ar 196 V3 Werk-Nr.2591, D-ILRE a Ar 196 V4 Werk-Nr.2592, D-OVMB) s jedním velkým centrálním plovákem a dvěma malými stabilizačními plováky pod každou polovinou křídla měly být vzorovými letouny verze Ar 196 B. Všechny prototypy měly instalovánu pohonnou jednotku BMW 132 Dc o vzletovém výkonu 647 kW. Stroje V3 a V4 se vzájemně lišily velikostí a tvarem stabilizačních plováků a rozmístěním jejich vzpěr. Čtvrtý prototyp byl prvním letounem vybaveným plánovanou výzbrojí pro sériové stroje, která se skládala ze dvou leteckých kanónů MG FF ráže 20 mm instalovaných v křídle, jednoho pevného synchronizovaného kulometu MG 17 ráže 7,9 mm umístěného na pravé straně přední části motoru a dvou pum SC 50 o hmotnosti 50 kg zavěšených pod křídlem. Provozní zkoušky prototypy absolvovaly v Erprobungsstelle Travemünde. Následně Technický úřad objednal deset kusů nulté série Ar 196 A-0 (Werk-Nr.0091 až 0100) s redukovanou výzbrojí na jeden pohyblivý kulomet MG 15 současně s třetím prototypem s centrálním plovákem Ar 196 V5 (Werk-Nr.0090, D-IPDB). Pátý prototyp byl dokončen na podzim 1938 s motorem BMW 132 K o výkonu 705 kW, který roztáčel kovovou třílistou stavitelnou vrtuli VDM. Stejná pohonná jednotka i s vrtulí byla zpětně instalována také do prototypu V1. Po testech těchto strojů, trvajících celou zimu, rozhodlo RLM o dalším rozvoji verze A se dvěma plováky a objednalo dvacet kusů sériové verze Ar 196 A-1 s dodáním do června 1939. Tyto letouny již byly vybaveny háky a úchyty pro start z katapultu. Po dvacetikusové sérii A-1 zahájily závody ve Warnemünde výrobu verze Ar 196 A-2, určené především pro jednotky pobřežního letectva (Künstenfliegerstaffeln). Hlavní úpravou byla montáž kompletní původně předpokládané výzbroje dvou kanónů MG FF a dvou kulometů MG 15. Pomalým tempem výroby se do roku 1940 podařilo zkonstruovat jen 98 kusů Ar 196. Z tohoto množství bylo několik posledních kusů ve variantě Ar 196 A-4, která na palubách lodí nahradila Ar 196 A-1. Výzbroj byla identická s verzí A-2, navíc se objevily radiostanice FuG 16 Z a vrtulový kužel, který u předchozích variant chyběl. Celková produkce dosáhla počtu 24 kusů. Nejrozšířenější verzí tohoto stroje se stal model Ar 196 A-3, který byl od jara 1941 vyroben v počtu 401 ks. Poslední sériově vyráběnou variantou byly letouny Ar 196 A-5 s překonstruovanou přístrojovou deskou a zesílenou hlavňovou výzbrojí. Ta se skládala z dvojkulometu MG 81 Z ráže 7,9 mm. Výroba Ar 196 byla ukončena v srpnu 1944. Více než 500 kusů letadla Arado Ar 196 se během let 1939 – 1944 vyrobilo v Société Nationale de Construction aéronautique (SNCA) ve Francii v St. Nazaire a ve firmě Fokker Nizozemsku v Amsterdamu.", "section_level": 1}, {"title": "Operační nasazení.", "content": "Arado Ar 196 bylo dobře pancéřované pro boj s nepřátelským letadlem v oblastech, kde nemohlo zasáhnout stíhací letectvo z pevniny. Toto platilo ještě v počátečních obdobích druhé světové války. Ar 196 A-1 začal od léta 1939 nahrazovat stroje He 60 na palubách těžkých plavidel Kriegsmarine. Dvě letky palubních letounů 1./196 a 5./196 dodávající letouny na paluby křižníků a bitevních lodí byly umístěny ve Wilhelmshavenu a Kielu-Holtenau. Prvním plavidlem, které bylo vybaveno Arady 196 A-1 byla bitevní loď \"Admiral Graf Spee\", která již v polovině srpna vyplula do vod Atlantského oceánu. Dalšími loděmi, kde Ar 196 nahrazovaly He 60, byly \"Scharnhorst\", \"Gneisenau\", \"Deutschland\", \"Admiral Scheer\" a \"Prinz Eugen\". Start z těchto lodí se uskutečňoval pomocí katapultu. Po ukončení mise letadla přistála v blízkosti mateřské lodě, kde je pomocí jeřábu námořníci vytáhli zpět na palubu. I když byla koncepce jednoplovákové verze Ar 196 B zamítnuta Říšským ministerstvem letectví, vyrobily závody Arado ve Warnemünde na přelomu let 1940-41 10 exemplářů nulté série varianty Ar 196 B-0, které byly předány k provozním zkouškám v Bordfliegerstaffel 1./196 ve Wilhelmshavenu. Kromě letek palubního letectva sloužily Ar 196 také v 1./Küstenfliegergruppe 706. Výzbroj této skupiny tvořily rovněž letouny Heinkel He 115. Zde plnil roli hlídkového a průzkumného letadla. Po obsazení Dánska operovala část letounů této jednotky z letiště Aalborg. V průběhu jedné z hlídek objevila posádka poručíka Mehrense 5. května 1940 ve vodách Kattegatu poškozenou britskou ponorku HMS \"Seal\". Po útoku provedeném spolu s druhým Ar 196 se Britové vzdali. Od roku 1941 Ar 196 startovaly také ze základen na francouzském pobřeží Biskajského zálivu. V rámci leteckého velitelství Atlantik zde operovala Bordfliegerstaffel 5./196 s Ar 196 a několika stroji Heinkel He 114. Jejich úkolem byl boj se stroji Armstrong Whitworth Whitley z Coastal Command, které shazovaly miny na trasách německých ponorek. Bordfliegerstaffel 1./196 zůstala ve Wilhelmshavenu do 25. srpna 1941, kdy bylo 15 letounů přesunuto na základnu Stavanger v Norsku. Zde následně přešly pod velení Luftflotte 5. Zbylé tři stroje této letky tu působily samostatně pod názvem Kette Arado. Tato letka v Norsku nahradila 1./Kustenfliegergruppe 706, která se vrátila do Německa a zahájila přezbrojování. V květnu 1941 Ar 196 z paluby bitevní lodi Bismarck zaútočil na letoun Consolidated PBY Catalina, který německou loď sledoval. Letouny Ar 196 byly částečně vyzbrojeny také dvě průzkumné skupiny, a sice 2./See-Afklarungsgruppe 131 operující z Norska, vybavené také stroji Blohm & Voss BV 138, a 2./See-Aufklarungsgruppe 125, která operovala nad Baltem v rámci Fligerführer Ostsee jako součást Luftflotte 1. Bordfliegerstaffel 5./196 byla přejmenována na 1./See-Aufglarungsgruppe 128 a pokračovala v hlídkové službě v Biskajském zálivu a v oblasti kanálu La Manche. V létě 1943 byla zformována druhá letka této skupiny 2./SAGr. 128. Bordfliegerstaffel 1./196 operovala ze základen v Norsku do roku 1944. Po návratu do Německa byla rozšířena na tři letky, které utvořily Bordfliegergruppe 196. Koncem války byla opět zredukována na jednu letku 1./Bordflegergruppe 196, která měla základnu v Grossenbrode a byla součástí Luftwaffe-Division See pod operační kontrolou velitelství Kriegsmarine. 2./SAGr. 131 s letouny Ar 196 a BV 138 v Norsku dostala na počátku roku 1944 navíc štábní roj vybavený hydroplány Ar 196. Tato jednotka byla rozpuštěna koncem roku 1944. 2./SAGr. 125 působila do konce roku 1941 v oblasti Baltského moře a poté byla přesunuta spolu se zbylými letkami skupiny do rumunského města Konstanca u černomořského pobřeží, brzy však byla opět převelena do Řecka, kde působila nad Egejským mořem. V září 1943 byla 2./SAGr. 125, tvořená třemi letkami se základnou na Krétě a podléhající operačnímu velení Luftwaffen-Kommanda Südost, přejmenována na 4./SAGr. 126. Po přejmenování se tato skupina skládala ze čtyř letek, přičemž Stab, 1., 2. a 4. Staffel byly vyzbrojeny Ar 196, 3. Staffel používala létací čluny BV 138. Začátkem roku 1945 byly 1. a 2./SAGr. 126 přesunuty na severní úsek východní fronty, kde působily v rámci Luftflotte 6. Letouny Ar 196 měla ve výzbroji také 101. a 102. námořní průzkumná letka rumunského letectva. Tyto jednotky převzaly Ar 196 koncem roku 1943 a spadaly pod Aufklärungsführer Schwarzes Meer. Stíhací doprovod v průběhu průzkumných letů zajišťovaly rumunské stroje IAR-80 ze 46. stíhací letky. 12 kusů Ar 196 bylo dodáno také do Bulharska, kde byly zařazeny do výzbroje jednotky námořního letectva umístěné ve Varně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arado Ar 196 byl německý jednomotorový plovákový průzkumný letoun používaný v druhé světové válce. Tento typ byl zkonstruován jako nástupce stroje Heinkel He 60 a měl být hlavním letounem operujícím z těžkých lodí Kriegsmarine.", "tgt_summary": "The Arado Ar 196 was a shipboard reconnaissance low-wing monoplane aircraft built by the German firm of Arado starting in 1936. The next year it was selected as the winner of a design contest and became the standard aircraft of the \"Kriegsmarine\" (German navy) throughout World War II.", "id": 771424} {"src_title": "Antonín Novotný", "tgt_title": "Antonín Novotný", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Novotný pocházel z chudé rodiny zedníka Antonína Novotného (* 1874) z Letňan a Barbory, roz. Hlaváčové (* 1882) z Velkých Čakovic. Narodil se v Letňanech čp. 28 (kde měli bydliště i jeho otec Antonín a děd Antonín) a 13. prosince dostal při křtu v kostele sv. Remigia ve farnosti Čakovice jména „Antonín Josef“. Vyučil se strojním zámečníkem, poté pracoval jako dělník. V roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Podle zápisu v matrice v únoru 1921 vystoupil z církve a téhož roku vstoupil do KSČ, kde prošel řadou funkcí (v pražské organizaci), v letech 1937–1938 působil jako tajemník KV KSČ v Hodoníně. Po zákazu komunistické strany (1938) pracoval jako dělník ve vysočanské Včele. Za druhé světové války se podílel na ilegální činnosti KSČ, v roce 1941 byl zatčen a až do roku 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen. V letech 1945–1951 byl vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze. V letech 1946–1968 byl členem ÚV KSČ, v roce 1951 se stal členem předsednictva ÚV KSČ a v roce 1953 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ. Jeho celoživotní zálibou byl mariáš, který hrál i ve své rezidenci na Orlíku. Také při dlouhotrvajících letech na zahraničních cestách se této zábavě věnoval. Jeho partnerem byl obvykle Václav David (ministr zahraničí), Jiří Hendrych (tajemník ÚV KSČ) a Ladislav Novák (vedoucí Kanceláře prezidenta). Značnou pozornost věnoval však i tělovýchovným vystoupením (československá spartakiáda).", "section_level": 1}, {"title": "Prezidentem Československa.", "content": "Když zemřel prezident Antonín Zápotocký, čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký. V Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Československá komunistická reprezentace byla zrovna na návštěvě u Chruščova v Moskvě, ten ale rozhodl jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta. Dne 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, když pro něj hlasovalo všech 353 přítomných poslanců Národního shromáždění. V roce 1960 vyhlásil rozsáhlou amnestii a na svobodu se tak dostala řada odsouzených z politických procesů 50. let. Jelikož však v době jeho úřadu výkonnost ekonomiky neustále klesala, musel Novotný hledat další východiska v této oblasti. V roce 1963, v době zhroucení tzv. 3. pětiletky, která musela být zrušena a přeplánována, odvolal z funkce předsedy vlády stalinistu Viliama Širokého a nahradil jej pragmatičtější Jozef Lenárt. Díky tomu byly v roce 1965 přijaty reformní návrhy ekonoma Oty Šika. V roce 1967 chtěl Novotný obnovit tvrdší kurs, ale vzhledem k již probíhajícímu procesu uvolňování bylo již pozdě. V té době již intelektuálně nestačil novodobým úkolům a jeho spontánní vystoupení vyvolávala často smích a vtipkování mezi obyvatelstvem. Sám o sobě a o svých schopnostech pochyboval. Svědectví jeho neteře z konce padesátých let 20. století popisuje, jak Novotný drží hlavu v dlaních a stěžuje si, že na funkci nestačí a nemůže v ní obstát. Styděl se před vzdělanými lidmi, a k inteligenci se proto choval tvrdě a přezíravě. V době jeho působení v čele státu došlo postupně k značnému uvolnění a k částečné rehabilitaci většiny nespravedlivě odsouzených v 50. letech. Podle historika Jiřího Pernese Novotný trávil v prezidentském úřadě svá dopoledne v pondělí, ve středu a v pátek. Většinu času totiž nadále věnoval své důležitější funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Novotný byl první hlavou státu, která se nechávala oslovovat „soudruhu prezidente“, a po nástupu do funkce si nechal snížit plat. V roce 1960 na zasedání tehdejšího ÚV KSČ 13. a 14. ledna aktivně prosadil schválení návrhu nové ústavy, tzv. socialistické, nahrazující Ústavu 9. května z roku 1948 (kterou tehdejší prezident Edvard Beneš odmítl podepsat). Krátce poté se sešlo Národní shromáždění, které 9. dubna 1960 schválilo novou územní organizaci státu, spočívající ve slučování okresů a snížení počtu krajů. 5. až 7. července na celostátní konferenci KSČ Novotný v hlavním projevu konstatoval „vítězství socialismu“ (čímž myslel téměř úplnou likvidaci soukromého podnikání a vlastnictví výrobních prostředků v ČSR a vznik společnosti bez vykořisťovatelských tříd). 11. července 1960 Národní shromáždění schválilo tuto novou, tzv. socialistickou ústavu. Tím byl tradiční název \"Československá republika\" změněn na \"Československá socialistická republika\" (ČSSR) a byl zaveden i nový státní znak. Pro Antonína Novotného byl hlavním problémem v řízení společnosti problém slovenský. Ve chvíli, kdy byla schválena ústava v roce 1960 a Československo se považovalo za socialistickou zemi, šlo v podstatě o centralistické řízení, takzvaný demokratický centralismus. Antonín Novotný a jeho pragocentrický aparát velice silně zastával tuto teorii, ve které pro slovenské národní orgány a vůbec sebeuplatnění slovenského národa jak politicky, tak kulturně nebylo žádné místo. Od představitelů Matice odmítl převzít dary a obvinil je z podpory separatismu. Při návštěvě Slovenska zakázal vzít dary od Matice slovenské i své manželce se slovy: „Božka nic neber.“ Pak odjel do Prahy. V šedesátých letech se však československá společnost postupně značně liberalizovala. Byla zavedena tzv. Nová hospodářská soustava, vznikala malá divadla, nová vlna ve filmu, začaly být vydávány výrazně svobodomyslné \"Literární noviny\" atd. Dne 12. listopadu 1964 byl po uplynutí sedmiletého funkčního období podruhé zvolen československým prezidentem. Ruku pro něj zvedlo všech 294 přítomných poslanců Národního shromáždění. Novotného se značně dotkly tzv. strahovské události na konci října 1967 a osobně se pokusil na Strahově v menze kolejí neúspěšně hledat se studenty řešení vzniklé nespokojenosti. Masarykovské názory studentů se dostávaly do přímého konfliktu s jeho názory. Studenti hovořili o svobodné vůli člověka, nepotřebnosti Lidových milicí, porušování akademické svobody Státní bezpečností, potlačování studentských nepokojů a také o možnostech drobného soukromého podnikání. Na podzim roku 1967, po pokusu Novotného omezit liberalizaci (bylo zastaveno vydávání oblíbených liberálních Literárních novin, zakázal např. promítání filmu \"Bílá paní\", který tehdy zaplňoval československé biografy), vznikla politická krize, které využili jeho odpůrci. Stalinisté Biľak a Kolder a také Hendrych se spojili s reformními komunisty ve snaze odvolat Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, a to i přesto, že se za něj postavily Lidové milice, které poté při jeho únorovém projevu zcela zaplnily pražské Staroměstské náměstí. Jako řešení vzniklé patové situace on sám navrhl svého oblíbence, slovenského komunistu Alexandra Dubčeka jako kompromisního kandidáta na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ. Dubček pak byl 5. ledna 1968 zvolen do této významné funkce a Antonín Novotný byl prezidentem až do 22. března 1968, kdy byl přinucen odstoupit i z tohoto úřadu a zcela odejít z politického života. V květnu 1968 byl odvolán ze všech funkcí a bylo mu pozastaveno členství v KSČ. Vráceno mu bylo v období normalizace v roce 1971, ale do politického života se již nevrátil. Antonín Novotný zemřel 28. ledna 1975 po krátké těžké nemoci na srdeční infarkt ve věku 70 let ve Státním sanatoriu v Praze. Zpráva o jeho smrti v Rudém právu připomněla, že byl zakládajícím členem KSČ. Poslední rozloučení se konalo dne 1. února 1975 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Pohřbu se zúčastnila delegace vedená členem Ústředního výboru KSČ Emilem Mertlem.", "section_level": 2}, {"title": "Politické postoje.", "content": "Antonín Novotný odmítl žádost Brežněva o přijetí sovětských jednotek na území Československa, nepodporoval nástup Brežněva k moci (přiklonil se na stranu jeho rivala Kosygina), umožnil postupnou liberalizaci. Jeho postoj ke Slovensku je často označován za problematický. Například Matici slovenskou pomluvil (což vyplývalo z jeho nedostatečného nejen historického vzdělání), 5. až 7. července 1960 omezil pravomoci Slovenské národní rady a pomocí dalších orgánů zrušil Sbor pověřenců – národní orgán moci vládní a výkonné na Slovensku. Tím pádem se Československo stalo de facto unitárním státem. Po krachu III. pětiletého plánu v roce 1963 získal pochybnosti o centrálním řízení československého hospodářství (vystoupení na Letné 9. května 1963). Zejména v roce 1965 připustil význam prezidentů T. G. Masaryka a Beneše na vzniku a obnově Československa. Při rehabilitacích nepřímo odsoudil neblahou roli obou svých bezprostředních předchůdců ve funkci prezidenta republiky.", "section_level": 1}, {"title": "V lidové kultuře.", "content": "Prezident Novotný se stal, podobně jako jeho předchůdci, terčem četných anekdot, které se vysmívaly jeho nevzdělanosti a ješitnosti. Mezi lidmi měl přezdívku „schöne Toni“. Když se jako host zúčastnil zasedání Valného shromáždění OSN, byl údajně zvolen nejkrásnějším státníkem, který na jednání byl.", "section_level": 1}], "src_summary": "Antonín Josef Novotný (10. prosince 1904 Letňany – 28. ledna 1975 Praha) byl československý politik a funkcionář Komunistické strany Československa. V letech 1953–1968 zastával funkci prvního tajemníka KSČ. Kromě toho během let 1957 až 1968 úřadoval jako třetí československý komunistický prezident a zároveň šestý prezident od vzniku Československa.", "tgt_summary": "Antonín Josef Novotný (10 December 1904 – 28 January 1975) was First Secretary of the Communist Party of Czechoslovakia from 1953 to 1968, and also held the post of President of Czechoslovakia from 1957 to 1968. An ardent hardliner, Novotný was forced to yield the reins of power to Alexander Dubček during the short-lived reform movement of 1968.", "id": 354198} {"src_title": "Imatra", "tgt_title": "Imatra", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Předchůdci Imatry byly vesnice Jääski, Ruokolahti a Joutseno, zmiňované od 16. století. Díky impozantním vodopádům byla oblast oblíbeným cílem výletů bohatých obyvatel Petrohradu. V roce 1772 navštívila místo carevna Kateřina II. Veliká, v roce 1842 zde byl založen nejstarší přírodní park ve Finsku. V roce 1903 vznikla secesní stavba státního hotelu podle projektu Usko Nyströma. Po první světové válce se region stal součástí nezávislého Finska, v roce 1929 byla na vodopádech vybudována vodní elektrárna. Po druhé světové válce došlo k posunutí finsko-sovětské hranice, území všech tří obcí se znatelně zmenšilo, úřady proto rozhodly v roce 1948 o jejich sloučení do nové kunty, která dostala podle vodopádů název Imatra. Spojení původních obcí i význam energetiky pro místní ekonomiku vyjadřují tři blesky v městském znaku. V roce 1971 obdržela Imatra status města. V noci na 4. prosince 2016 se v Imatře odehrál útok střelnou zbraní, při kterém psychicky nemocný místní občan Jori Juhani Lasonen zavraždil tři osoby.", "section_level": 1}, {"title": "Život ve městě.", "content": "Imatra má významný papírenský (firma Stora Enso) a strojírenský (firma Ovako) průmysl. Frekventovaný hraniční přechod spojuje město s ruským Světogorskem. Vodopády nejsou po většinu roku vidět, protože voda byla z původního říčního koryta svedena do elektrárny. Zpět se napouští jen o velkých svátcích, pozorování vodopádů je vyhlášenou turistickou atrakcí, kterou doprovází hudební a světelná show. Pozoruhodnou památkou moderní architektury je Kostel Tří křížů ve čtvrti Vuoksenniska, který navrhl roku 1957 Alvar Aalto. Imatra má také koncertní sál Karelia, obrazovou galerii, městské muzeum a soukromé muzeum vojenské techniky. Město se proslavilo i konáním každoročního festivalu big bandů. Okolí Imatry nabízí vhodné podmínky k pěší turistice nebo sportovnímu rybolovu, nachází se zde také akvapark.", "section_level": 1}, {"title": "Sport.", "content": "Na zdejším okruhu se jezdila Velká cena Finska v rámci mistrovství světa silničních motocyklů. Sídlí tu hokejový klub Imatran Ketterä, Imatra byla jedním z pořadatelských měst mistrovství světa v ledním hokeji do 18 let 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Imatra je město ve finské Jižní Karélii, žije v něm 27 512 obyvatel a je centrem seutukunty. Leží mezi jezerem Saimaa a ruskou hranicí, protéká jím řeka Vuoksa, která překonává terénní zlom Salpausselkä a vytváří kaskádové vodopády Imatrankoski.", "tgt_summary": "Imatra is a town and municipality in eastern Finland. Imatra is dominated by Lake Saimaa, the Vuoksi River and the border with Russia. On the other side of the border, away from the centre of Imatra, lies the Russian town of Svetogorsk. St Petersburg is situated to the southeast, Finland's capital Helsinki is away and Lappeenranta, the nearest Finnish town, is away. Imatra belongs to the administrative province of Southern Finland and the region of South Karelia. ", "id": 614474} {"src_title": "Klasifikace (umělá inteligence)", "tgt_title": "Statistical classification", "src_document": [{"title": "Druhy.", "content": "Konkrétní praktické úlohy můžou formálně spadat do některého výše uvedeného druhu, ale můžou mít další vlastnosti, které je činí obtížnými z jiných důvodů, a případně je vhodné používat jiné, specializované algoritmy. Například binární klasifikace je základní úloha získávání informací (information retrieval), kdy máme určit, zda dokument je relevantní nebo nerelevantní, ale počet atributů dokumentu odpovídá počtu slov (dané slovo je/není v dokumentu) a je typicky velký. Příbuzné úlohy jsou například ranking pozorování, tj. určování pořadí. Rozpoznávaní vzorů je také příbuzná úloha binární (pro jeden vzor) nebo diskrétní klasifikace (pro několik vzorů), ale liší se tím, že vzor je často lokální a netýká se celého příkladu. \"Hledání tváře na obrázku\" je příklad tohoto druhu.", "section_level": 1}, {"title": "Algoritmy.", "content": "Pro různé druhy klasifikace jsou různé algoritmy. Algoritmy pro binární klasifikaci se dají použít pro řešení pokročilejších úloh. Pro binární klasifikaci se používají rozhodovací stromy, perceptron v několika variantách, k-NN a další. Pokročilé metody spočívají v kombinaci několika klasifikátorů. (náhodný les...) Nejjednodušší klasifikátor je pro lineárně oddělitelné množiny pozitivních a negativních příkladů. Ale vstupní data typicky obsahují chyby neboli šum a pak tento jednoduchý přístup není použitelný. Celkové schéma přístupu je, že se nejdříve naučí (\"natrénuje\") klasifikátor na základě trénovacích dat. Hotový klasifikátor se pak používá pro klasifikaci nových dat. Komplikace vyžadující speciální přístup a algoritmy jsou, když je příkladů mnoho (miliony) nebo naopak málo nebo když je rysů mnoho, případně jsou závislé. Pokud vybraný algoritmus data nezvládá, použije se předzpracování dat, kterému je věnována podkapitola.", "section_level": 1}, {"title": "Vstupní data.", "content": "Nejčastější podoba dat je seznam rysů, kde každý rys má daný typ hodnot. Rysy podle typů hodnot se principiálně dělí na diskrétní a spojité, které obvykle potřebují jiný přístup při učení a případně jiné algoritmy. Pokud algoritmus dovoluje zpracovat jen určitý typ rysů, je možné hodnoty převést případně se ztrátou informace, viz předzpracování. V případě úlohy klasifikace a učení s učitelem má každý vstupní příklad určen výslednou kategorii jako hodnotu jednoho z rysů. Jiné možnosti než učení s učitelem jsou polosupervizované učení a transdukce (ve strojovém učení). Tyto metody dokáží využít i data, pro která nejsou určeny výsledné kategorie – takových dat je obvykle víc, obvykle je lacinější je získat a z hlediska výsledné kategorie nejsou zašuměna (když se experti určující kategorii neshodli). V úvodu. A taky strukturované a hierarchické, případně metadata.", "section_level": 2}, {"title": "Předzpracování dat.", "content": "Surová data získaná z databází není vhodné použít přímo. Předzpracování může identifikovat a vyloučit outliery, doplnit chybějící hodnoty, sjednotit zápis a formu příkladů (například kalendářní data jsou různorodá) apod. Spojitá data můžeme zdiskrétnit (rozdělit na několik intervalů, je několik method) nebo naopak, pokud to algoritmus vyžaduje. Další předzpracování může vybrat podmnožinu dat, pokud je dataset velký. Kromě do očí bijícího náhodného výběru můžeme chtít vybrat příklady typické nebo je pokrýt reprezentativně, což může znamenat například zachování poměru tříd nebo zachování zajímavých či typických příkladů. Předzpracování může vybrat atributy v rámci výběru rysů anebo může atributy přidat pomocí extrakce rysů. První přístup se typicky používá, pokud je atributů mnoho, či jsou závislé a nerelevantní. Druhý přístup se používá, pokud jsou jednotlivé atributy nevhodné pro další zpracování a potřebujeme jejich kombinace. Některé metody klasifikace totiž z principu nebo kvůli jednoduchosti zpracovávají atributy samostatně. Další druh transformací jsou globální transformace. Číselná data v nějakém metrickém (pod)prostoru můžeme rotovat, natáhnout, centrovat... Používané techniky jsou latentní sémantické indexování (LSI), analýza hlavních komponent (PCA) a další. Například pro klasifikaci pomocí support vector machines (SVM) se doporučuje atributy standardizovat, aby měly střední hodnotu 0 a standardní odchylku 1.", "section_level": 2}, {"title": "Měření.", "content": "Je známo mnoho měr kvality klasifikátoru. Už byla vzpomínána ROC křivka. Měření se provádí na nových, nepoužitých datech, tzv. testovacích. Obecně, různé chyby můžou mít různou cenu. Pro binární klasifikátory cena chyby pro falešná pozitiva a falešná negativa (nazývaných taky \"chyba prvního druhu\" a \"chyba druhého druhu\") může být různá. Pro obecné třídy cena chyby může být odvozena z podobnosti tříd; čím jsou třídy podobnější, tím je penalizace za chybu menší.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klasifikace je ve strojovém učení a statistice druh problému, kde je cílem zařadit nový vzorek do jedné nebo více kategorií na základě množiny trénovacích dat, která obsahuje vzorky, jejichž kategorie je známa. K tomu máme k dispozici trénovací množinu obsahující pozorování (data, instance), pro která jsou kategorie správně určeny. Jednotlivá pozorování jsou analyzována do množiny kvantifikovatelných vlastností, známých jako nezávislé proměnné, rysy, fíčury (features) apod. Tyto vlastnosti můžou být kategoriální (např. „A“, „B“, „AB“ nebo „O“ pro krevní skupiny), ordinální (např. „velký“, „střední“ nebo „malý“), celočíselné (např. počet výskytů slova v emailu) anebo reálné (např. měření krevního tlaku). Některé algoritmy pracují pouze s diskrétními hodnotami a požadují, aby se celočíselná nebo reálná data \"diskretizovala\", tj. převedla se na kategorie obsahující podobná pozorování (např. „méně než 5“, „mezi 5 a 10“, „víc než 10“). Jako příklad problému klasifikace je přiřazení emailu do třídy „spam“ nebo „ne-spam“ anebo přiřazeni diagnozy danému pacientovi, podle jeho pozorovaných charakteristik (pohlaví, věk, krevní tlak, přítomnost nebo absence určitých symptomů,...) ", "tgt_summary": "In machine learning and statistics, classification is the problem of identifying to which of a set of categories (sub-populations) a new observation belongs, on the basis of a training set of data containing observations (or instances) whose category membership is known. Examples are assigning a given email to the \"spam\" or \"non-spam\" class, and assigning a diagnosis to a given patient based on observed characteristics of the patient (sex, blood pressure, presence or absence of certain symptoms, etc.). Classification is an example of pattern recognition. ", "id": 294711} {"src_title": "Michal Kováč", "tgt_title": "Michal Kováč", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Do roku 1989.", "content": "Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě. Zde pak po jeden rok působil jako asistent. Pak nastoupil jako zaměstnanec oblastní pobočky Státní banky československé. V bankovnictví pracoval od roku 1956 až do prosince 1989. Kromě toho působil do roku 1967 jako pedagog a externí pracovník Vysoké školy ekonomické. V letech 1965–1966 byl pedagogem na bankovní škole na Kubě a v letech 1967–1969 působil na postu náměstka v Živnostenské bance v Londýně. Odtud byl stažen v roce 1969 a v roce 1970 vyloučen z Komunistické strany Slovenska v rámci čistek po srpnové okupaci Československa. Za normalizace byl zaměstnán jako bankovní úředník na pobočce Státní banky československé Bratislava-město. Mimo to od roku 1978 do roku 1989 byl vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu pro finance a úvěr, později Ústředního ústavu národohospodářského výzkumu. Specializoval se na otázky měnové politiky a bankovnictví. Od roku 1987 přednášel na Stavební fakultě Slovenské vysoké školy technické.", "section_level": 2}, {"title": "Politické aktivity po roce 1989.", "content": "Ve volbách roku 1990 byl zvolen za VPN do Sněmovny lidu (volební obvod Východoslovenský kraj). Zastával tehdy i vládní funkci. Ve vládě Milana Čiče, první vládě V. Mečiara a vládě J. Čarnogurského působil od prosince 1989 jako ministr financí Slovenské republiky v rámci Československa. Jeho první ministerské angažmá skončilo v roce 1991, kdy Vladimír Mečiar ztratil premiérský post a kdy se hnutí VPN rozložilo. V rámci rozkolu ve VPN přestoupil do HZDS Vladimíra Mečiara, opustil vládu a za HZDS zasedal po zbytek funkčního období ve federálním parlamentu. V květnu 1991 byl na ustavujícím sněmu HZDS zvolen místopředsedou této formace. Mandát v parlamentu obhájil za HZDS ve volbách roku 1992. Stal se předsedou Federálního shromáždění. Ve FS setrval do zániku Československa v prosinci 1992. Před volbami v roce 1992 se Michal Kováč a Jozef Moravčík neformálně sešli (bez vědomí Vladimíra Mečiara) se zástupcem ODS a předali mu návrh uspořádání česko-slovenských vztahů v podobě volné unie. Šlo o sondáž možnosti dohody HZDS s očekávanou vítěznou stranou v českých zemích. S podobnou myšlenkou pak HZDS operovalo v počátečních fázích povolebních jednání. Na první povolební schůzce, mezitím co spolu mluvili Václav Klaus a Vladimír Mečiar, předložil Michal Kováč místopředsedovi ODS Miroslavu Mackovi opětovně projekt česko-slovenské unie, který ale ODS odmítla a Macek sám jej označil za projekt „\"slovenského státu s českou pojišťovnou\"“. Jako předseda Federálního shromáždění vedl ještě v průběhu srpna 1992 jednání i se zástupci české opozice (ČSSD, ČSS, Zemědělská strana), kde byl projekt česko-slovenské unie hodnocen kladně, ale pro nesouhlas ODS coby koaličního partnera HZDS v jednání nebylo pokračováno. Myšlenku dohody HZDS s českou opozicí ovšem nadále propagoval Kováčův poradce, kterým se stal Jaroslav Šabata, český politik z okruhu Občanského fóra a Občanského hnutí, který jako jeden z mála českých politiků měl dobré vztahy s Vladimírem Mečiarem.", "section_level": 2}, {"title": "Prezidentem Slovenské republiky.", "content": "Cesta k rozpadu Československa dohodou klíčových stran české i slovenské vládní koalice nakonec nebyla revidována a Kováč se začal připravovat na svou politickou budoucnost v rámci samostatné Slovenské republiky. Koncem roku 1992 byli on a jeho jmenovec Roman Kováč nominanty HZDS na post slovenského prezidenta, přičemž po sérii pohovorů s členskou základnou byl v lednu 1993 jako oficiální kandidát HZDS vybrán Roman Kováč. V prvním kole prezidentské volby v Národní radě SR 26. ledna ovšem získal jen 69 hlasů a nedosáhl tak na požadované kvórum 90 hlasů. Nezískal dokonce podporu ani od všech poslanců za HZDS. 27. ledna 1993 v druhém kole získal 78 hlasů (jeho protikandidát Milan Ftáčnik z levicové strany SDĽ jen 31). Ani to nestačilo na zvolení prezidentem. Zástupci politických stran se pak dohodli, že v únoru 1993 se uskuteční nová volba. Z ní byli ovšem vyloučeni všichni neúspěšní kandidáti z 1. volby. Roman Kováč tím ztratil svou nominaci a slovenským prezidentem se pak stal Michal Kováč. Post prezidenta samostatného Slovenska zastával v letech 1993–1998. Během svého prezidentského působení měl několik významných sporů s tehdejším slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem. Na zasedání Národní rady SR 9. března 1994 kritizoval prezident Kováč Mečiarovu politiku. Mečiarova vláda se pak rozpadla a byla dočasně nahrazena vládou Jozefa Moravčíka, kterou koncem roku ovšem vystřídal opět kabinet Vladimíra Mečiara, jenž vyhrál volby. Konfliktní soužití předsedy vlády a prezidenta Kováče tak pokračovalo. Známa je kauza únosu Michala Kováče mladšího, jejíž aktéry Mečiar později ve funkci úřadujícího prezidenta amnestoval. Kvůli neschopnosti politické scény dohodnout se na obsazení prezidentského postu po Michalu Kováčovi se v této funkci vystřídali další úřadující prezidenti a teprve po víc než roce do funkce nastoupil Rudolf Schuster, zvolený již přímou volbou.", "section_level": 2}, {"title": "Závěr života.", "content": "Kováče léta trápila Parkinsonova choroba. Po převozu do nemocnice v pátek 30. září 2016 a po zhoršení stavu ho lékaři uvedli do umělého spánku. Na začátku týdne se Kováčův zdravotní stav zlepšil, byl při vědomí a dýchal sám. Poté se však jeho stav zhoršil a ve středu 5. října 2016 ve večerních hodinách zemřel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Michal Kováč (5. srpna 1930 Ľubiša – 5. října 2016 Bratislava) byl slovenský ekonom, bankéř a politik. Po absolvování studií pracoval v bankovnictví až do roku 1989. Po sametové revoluci působil jako ministr financí federativního Slovenska, československý poslanec VPN, později HZDS, a poslední předseda Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po vyhlášení samostatné Slovenské republiky byl zvolen jejím prvním prezidentem, tuto funkci zastával v letech 1993–1998. Období jeho prezidentské působnosti bylo poznamenáno konflikty s tehdejším předsedou vlády Vladimírem Mečiarem.", "tgt_summary": "Michal Kováč (5 August 1930 – 5 October 2016) was the first President of Slovakia, having served from 1993 through 1998.", "id": 1246349} {"src_title": "Titův oblouk", "tgt_title": "Arch of Titus", "src_document": [{"title": "Architektonické rysy.", "content": "Zhotovil jej pravděpodobně Domitianův oblíbený architekt Rabirius, jenž je často spojován s výstavbou slavného Kolosea, avšak z historického hlediska není tento fakt ničím doložený. Celá stavba je široká 13,50 metrů, vysoká 15,40 metrů a do hloubky měří rovných 4,75 metrů. Klenutý průchod je 8,30 metrů vysoký a přesně 5,36 metrů široký. Z každé strany je oblouk obsazen vroubkovanými kompozitními sloupy, které stojí na čtvercovém podstavci. Oblouk je rozdělen na několik částí, jimž dominují dva historické reliéfy na vnitřní straně stavby. Na pravém reliéfu (čelem do Fora Romana) je vyobrazen triumfální návrat císaře Tita z bitvy v Jeruzalémě. Panna, představující Řím, vede Titův vůz tažený čtyřspřežím a nad císařem drží bohyně vítězství Victorie vavřínový věnec. Na levém reliéfu se nachází římské vojsko při slavnostním průvodu v Římě, židovští zajatci a mnoho trofejí z Jeruzalémského chrámu, z nichž nejvýraznější je sedmiramenný svícen a posvátné pozouny. Uprostřed kazetového podhledu je znázorněn Titus, nyní však nikoliv jako císař, ale jako bůh. Ještě na konci starověku byla na dvou velkých pilířech umístěna sousoší, avšak během středověkých přestaveb byla zničena. Také oblouková atika byla původně korunovaná sousoším, pravděpodobně sloním čtyřspřežím.", "section_level": 1}, {"title": "Nápisy.", "content": "V horní části oblouku z východní strany (od Kolosea) je zřetelné originální věnování od římského senátu: Na západní straně přibyl v roce 1823 nápis oslavující papeže Pia VII., jako zachránce Titova oblouku:", "section_level": 1}, {"title": "Záchrana.", "content": "V dnešní době se může zdát, že oblouk přežil mnoho staletí bez větší újmy, avšak opak je v tomto případě pravdou. Místo pravidelné údržby byl ve středověku vystaven pustošení a v 11. století byl dokonce připojen k mohutné obranné zdi. K rekonstrukci dal pokyn až v roce 1821 velký milovník antiky papež Pius VII. Nelehkého úkolu se ještě téhož roku ujal italský architekt Giuseppe Valadier. Mezi lety 1822 - 1823 došlo k přestavbě druhé strany oblouku (směrem do Fora Romana). Na rekonstrukci horní části, kde se nachází nápis Pia VII., byl místo obvyklého mramoru úmyslně použit travertin, takže tato část se barevně výrazně liší od zbytku stavby.", "section_level": 1}], "src_summary": "Titův oblouk je jedním ze čtyř vítězných oblouků nacházejících se v římském komplexu chrámů a budov Forum Romanum a je i jakousi vstupní bránou na Forum. Mohutný oblouk nechal vystavět císař Domitianus roku 81 krátce po náhlé smrti jeho staršího bratra Tita a měl připomínat velké Titovo vítězství nad Jeruzalémem v první židovské válce v roce 70. Titův triumfální oblouk se stal inspirací pro ostatní světové vítězné oblouky vznikající převážně v 16. století.", "tgt_summary": "The Arch of Titus (; ) is a 1st-century AD honorific arch, located on the Via Sacra, Rome, just to the south-east of the Roman Forum. It was constructed in 81 AD by the Emperor Domitian shortly after the death of his older brother Titus to commemorate Titus's official deification or \"consecratio\" and the victory of Titus together with their father, Vespasian, over the Jewish rebellion in Judaea. The arch contains panels depicting the triumphal procession celebrated in 71 AD after the Roman victory culminating in the fall of Jerusalem, and provides one of the few contemporary depictions of artifacts of Herod's Temple. It became a symbol of the Jewish diaspora, and the menorah depicted on the arch served as the model for the menorah used as the emblem of the state of Israel. ", "id": 185148} {"src_title": "Gaučo", "tgt_title": "Gaucho", "src_document": [{"title": "Typické znaky tradičních gaučů.", "content": "Gaučové chytali volně žijící dobytek a koně, přivlastňovali si je a domestikovali je. Byli to zruční výrobci, většinu oblečení i jídla a pití si vyráběli podomácku. Kromě toho si vydělávali prodejem rohů dobytka a prodejem hovězího loje. Kupovali si tabák, rum a maté, což je tradiční argentinský nápoj. Maté měli velmi v oblibě a říká se, že na něj byli tak navyklí, že ani nemuseli jíst maso (ačkoliv to samozřejmě nebyla vždy pravda). Gaučové bývali silní a zdatní. Protože trávili kvůli svému životu dlouhé hodiny na koňském hřbetě, byli to vynikající jezdci. S trochou nadsázky se tvrdilo, že když gaučové pozbyli koně, bylo to, jako by pozbyli nohu. Gaučové hovořili zvláštním dialektem a vyprávěli si různé příběhy a zpívali písně, mnohé se zachovaly dodnes. Gaučové byli také velkými milovníky hudby a poezie. Jejich tradiční, lidová hudba se nazývá \"milonga\". Většina gaučů nebyla příliš bohatá. Žili obvykle kočovným způsobem života a kromě svého stáda měli tedy většinou jen to, co pobrali. Typické pro gauče bylo oblečení. Prvotní gaučové ho měli pohodlné a praktické, ale i velmi elegantní a stylové, pozdější gaučové přestali na pohodlí a praktičnost brát ohled. Na nohou měli uvázaný el chiripá, neboť byl velmi pohodlný při nasedání na koně, původně nosívali spinky s roztřepenými okraji, později místo nich nosili takzvané bombachas, měli boty vlastní výroby a na nich ostruhy sestávající pouze z uzlu z kůže přivázaného k botě, častokrát také nosili dlouhé kamaše. Kolem pasu nosili široký pásek zdobený mincemi. Vlastnili také sedlo na koně a pončo. Kromě toho bylo většinou jediný majetek prvních gaučů laso a takzvanou bolu, s níž lovili. Později mívali ještě speciální nůž zvaný facón, který nosili mezi opaskem a páskem, respektive šerpou. Kromě koní byl facón většinou jejich nejcennějším majetkem. Gaučové byli divocí, svobodní, nespoutaní a hrdí a také velmi soutěživí. Soutěžili především, aby předvedli svou zručnost, většinou měli nejradši soutěž ve svazování nohou dobytka ze hřbetu koně pomocí lasa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úplně synonymními pojmy gaučové, gauchové a „sirotci Pampy“ se označují pampští pasáci dobytka. Vyskytují se především v Argentině, Paraguay a Uruguay, ale jsou i v Chile, Brazílii a dalších státech Jižní Ameriky. Jsou obdobou venezuelských llanerů, mexických vaquerů nebo severoamerických kovbojů. ", "tgt_summary": "A gaucho () or gaúcho () is a skilled horseman, reputed to be brave and unruly. The gaucho is a national symbol in Argentina and Uruguay, but is also a strong culture in Paraguay and southern Brazil. Gauchos became greatly admired and renowned in legends, folklore and literature and became an important part of their regional cultural tradition. Beginning late in the 19th century, after the heyday of the gauchos, they were celebrated by South American writers. ", "id": 437639} {"src_title": "Jehlovití", "tgt_title": "Syngnathidae", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Jehlovití jsou drobnější volnoostné ryby zravidla se značně protáhlým tělem, nepřesahujícím ani u největších druhů 60 cm. Jeho povrch pokrývají kruhovité kostěné pláty, které tvoří pevný krunýř a značně omezují pohyblivost trupu. Také tělesné svalstvo je redukované. Nemají vyvinuty břišní ploutve, hlavní pohyb tak obstarává vlnivý pohyb hřbetní ploutve, prsní ploutve slouží k jemnějšímu manévrování. Řitní ploutev je malá nebo chybí docela, některé rody nemají ani ploutev ocasní a ocas mají přeměněn v chápavý orgán. Vzhledem k omezené pohyblivosti se u jehlovitých často vyvinulo dokonalé maskování. K co nejlepšímu splynutí s okolním prostředím přispívá nejen barva a textura povrchu těla, díky kterým vypadají jako větévka kolonie korálů či čárkovitý zelený list vodních trav, ale často i množství různých výrůstků, připomínajících keříčkovité stélky zelených řas či lupenité stélky chaluh. Hlava vpředu vybíhá do protáhlého trubkovitého útvaru zakončeného ústy se srostlými čelistmi. Zuby nejsou vyvinuty. Žaberní otvory jsou posunuty dozadu a jsou vybaveny kožní chlopní, která umožňuje vytvoření podtlaku v ústní a žaberní dutině a nasátí kořisti ústy. K tomuto způsobu lovu mají přizpůsobené epaxiální svaly (na svrchní straně páteře), které dokážou postupně akumulovat energii pnutí a v okamžiku útoku ji najednou uvolnit (podobně jako při uvolnění tětivy kuše, třebaže přesný mechanismus akumulace zatím není objasněn) a využít k prudkému sklonění trubkovité tlamy ke kořisti a náhlému vzniku podtlaku v ní. Oči jsou umístěny jako u většiny ryb na bocích hlavy, jehlovití mohou očima pohybovat nezávisle na sobě. Další anatomickou zvláštností je speciální orgán samečků sloužící k donášení oplozených vajíček (podrobněji níže v oddílu Rozmnožování). K mnoha unikátním morfologickým znakům jehlovitých (srostlé čelisti ztráta zubů, některých ploutví, těhotenství samečků) je nyní znám i jejich genetický základ a evoluční historie. Molekulární analýzy odhalily zrychlený vývoj genových modifikací (bodové mutace, ztráta i duplikace genů) v čeledi a jehlovití tak mohou sloužit jako skvělá demonstrace toho, jak genetické změny mohou při postupné evoluci k vysoce specializovaným, někdy až kuriózním rysům. Potravu jehlovitých tvoří zejména různí drobní korýši, malé rybky a larvy jiných živočichů.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Jehlovití se vyskytují v mořích tropického a mírného pásu všech zeměpisných délek. U východního pobřeží Atlantiku se vyskytují od Faerských ostrovů na severu až k Rovníkové Guineji (včetně Severního moře, západního Baltu, Irského a Keltského moře a celého Středozemního a Černého moře), u západního pobřeží pak od Newfoundlandu na severu po Río de la Plata na jihu, včetně Karibiku a Mexického zálivu. V Indickém oceánu se vyskytují kolem celého pobřeží včetně všech okrajových moří s výjimkou nejjižnější Afriky (jižně od 25. rovnoběžky), a také kolem Madagaskaru, Komor, Srí Lanky, Andaman a Sund. V západním Tichomoří dosahuje oblast výskytu na severu až k jižní části ostrova Hokkaidó, na jihu k Tasmánii a Novému Zélandu, a to včetně okrajových moří a vod kolem Filipín, Nové Guineje, Marian, Šalamounových ostrovů, Nové Kaledonie a Fidži. Ve východním Pacifiku jsou zástupci jehlovitých rozšířeni od Aljašského zálivu na severu až k ostrovu Chiloé na jihu, a také kolem Havaje. Většina jehlovitých dává přednost klidným mělkým pobřežním vodám a korálovým útesům. Některé druhy jsou známy i z otevřeného oceánu, kde však žijí ukryté v chaluhových hájích (např. v Sargasovém moři).", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Jehlovití žijí zpravidla monogamně v párech. Způsoby páření vykazují širokou variabilitu. U některých druhů (např. \"Hippocampus fuscus\") bylo pozorováno tradiční rozdělení úloh mezi pohlavími (sameček ucházející se o přízeň samičky a přístup k páření), u některých (např. \"Corythoichthys haematopterus\") úplně obrácené. U druhů s takto obrácenými úlohami bylo někdy pozorováno i polygamní chování. Tření probíhá zpravidla při společném synchronizovaném plavání vedle sebe. Samečci pak přebírají péči o oplozená vajíčka a umísťují je na svém těle. Pod břichem nebo pod ocasem mají k tomu vyvinutou speciální kožní záhyb s lepkavým povrchem, často se zduřelým okolím tak, že vytváří speciální uzavřený vak, do kterého samička oplozená vajíčka naklade a ve kterém probíhá jejich další vývoj až do vylíhnutí. Složitost a uzavřenost tohoto speciálního samčího orgánu se druh od druhu liší. V případě neuzavřených vajíček se mláďata líhnou přímo do vody, z uzavřeného inkubačního vaku sameček potěr vypudí. Dále se již o potomstvo nestará, u některých druhů se však potěr opakovaně vrací do inkubačního vaku, kde nachází přechodný úkryt. Mláďata jsou hned po porodu schopna pohybu i nasávání drobného zooplanktonu k obživě. Jehlovití jsou tak naprosto jedineční mezi všemi obratlovci tím, že u nich potomstvo donášejí a (u druhů s dobře vyvinutým samčím inkubačním vakem) rodí samečci. Sameček přitom budoucí potomstvo ve svém vaku nejen ukrývá, ale během doby, kdy ho donáší, ho také zásobuje živinami a pomáhá mu vytvořit si specifickou imunitu k patogenům.", "section_level": 1}, {"title": "Systém a fylogeneze.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Fylogenetické a systematické postavení čeledi.", "content": "Jehlovití patří do volnoostných ryb (Syngnathiformes). Jako jejich sesterská skupina byla jak v morfologických, tak i molekulárních analýzách spolehlivě prokázána monotypická čeleď vějířníkovití (Solenostomidae ) s jediným rodem vějířník (\"Solenostomus\" ). Společně tvoří monofyletickou nadčeleď Syngnathoidea. Naproti tomu ke specifikaci přesnějšího postavení této nadčeledi uvnitř volnoostných není doposud dostatek indicií. Nejstarší fosilie volnoostných linií blízkých jehlovitým byly datovány do raného [eocén]u (cca před 48–50 miliony let), většina jich přitom pochází ze severoitalské formace Monte Bolca. Zde byly nalezeny i zkameněliny popsané jako \"Solenorhynchus elegans\" a \"Calamostoma breviculum\", představující ještě společnou linii čeledí Solenostomidae a Syngnathidae v rámci nadčeledi Syngnathoidea. Za nejstarší fosilii jehlovitých je považován \"Prosolenostomus lessenii\", který se jeví jako druh na samotné bázi linie vedoucí k zániku břišních ploutví. Jeho datace naznačuje, že jehlovití jako samostatná vývojová větev existují přinejmenším 50 milionů let. První fosilní doklady vnitřní diverzifikace čeledi pak spadají do raného oligocénu.", "section_level": 2}, {"title": "Systém.", "content": "V současnosti (konec r. 2016) je popsáno asi 300 druhů řazených do tradičních 57 rodů. Tradiční systém založený na morfologických znacích členil jehlovité do dvou podčeledí: Fylogenetické analýzy však odhalily, že v původním vymezení je podčeleď Hippocampinae polyfyletická, proto v ní byl ponechán pouze typový rod rod \"Hippocampus\" a \"Histiogamphelus\" byl přesunut do Syngnathinae. V této podobě systém prezentuje např. internetová databáze FishBase či Světový rejstřík mořských druhů (WoRMS). Jiné členění bylo navrženo v r. 1959 a později podpořeno i molekulárními analýzami. Dělí jehlovité na 2 skupiny (klady): Tímto členěním systém respektuje mnohem bazálnější rozdělení vývojové větve jehlovitých než tradiční systém, odrážející až větvení v koruně Urophori, ale nadále obsahuje parafyletické taxony, jak ukázaly pozdější molekulární analýzy. Nejnovější revize systému pochází z roku 2016. Vychází ze základního dělení Gastrophori – Urophori, které aktualizuje podle nových molekulárních analýz a výsledek formou přibližuje tradičnímu systému. Obdobou Gastrophori je v ní nově vymezená podčeleď Nerophinae, obdobou Urophori nově vymezená podčeleď Syngnathinae, obě nyní již monofyletické; monofyletický charakter rodů \"Microphis\" a \"Acentronura\" je obnoven tím, že jsou do nich rozpuštěny dříve samostatné rody \"Oostethus\" resp. \"Amphelikturus\":", "section_level": 2}, {"title": "Fylogenetický strom.", "content": "Nejnovější molekulární analýzy poněkud pozměnily původní představy. Podpořily šíře vymezenou podčeleď Nerophinae jako klad reprezentující Gastrophori a nové vymezení podčeledi Syngathinae jako klad reprezentující Urophori. V Nerophinae nebylo dosaženo shody analýz jaderného a mitochondriálního genomu v identifikaci bazální skupiny. V Syngathinae bylo identifikováno 7 hlavních kladů, shodných v analýze jaderného i mitochondriálního genomu; analýzy se lišily pouze v přesném postavení vývojové linie rodu \"Hippocampus\", což souvisí i s potenciální nepřirozeností rodu \"Halicampus\". Aktuální (konec r. 2016) představu o příbuznosti jednotlivých rodů jehlovitých znázorňuje následující fylogenetický strom:", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářský a kulturní význam.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potrava, medicína.", "content": "Vzhledem ke kostěnému krunýři a množství kostí nejsou jehlovití vyhledávaným doplňkem lidské potravy. Přesto jsou někde nabízeni jako pouliční rychlé občerstvení. Je to však proto, že v Číně a některých dalších státech jihovýchodní Asie jsou koníčci a řasovníci (\"mořští dráčci\") považováni za lék tradiční lidové medicíny a je jim připisován i pozitivní vliv na zvýšení mužské potence. Proto jsou loveni, sušeni a drceni do léčebných přípravků.", "section_level": 2}, {"title": "Ohrožení a ochrana.", "content": "Nejen kvůli úmyslnému lovu pro medicínu a pro výrobu turistických suvenýrů, ale také jako nechtěný úlovek při síťovém rybolovu jsou mnozí jehlovití lidmi decimováni. Vzhledem k lidským aktivitám také přicházejí o bohatost svého přirozeného prostředí. Některým druhům hrozí vyhubení. Proto je mnoho druhů zařazeno mezi ohrožené a v některých oblastech jsou chráněny.", "section_level": 2}, {"title": "Akvaristika.", "content": "Mnozí jehlovití, kteří nejsou chráněni, jsou vzhledem ke svým pestrým barvám, neobvyklým tvarům a bizarnímu maskování předmětem zájmu akvaristů. Lze se s nimi setkat nejen v profesionálních akváriích zoologických zahrad a zábavních mořských středisek, ale i v domácí akvaristice.", "section_level": 2}, {"title": "Mytologie a pohádky.", "content": "Podobnost hlavy mořského koníka s hlavou koně (ze které vychází i etymologie latinského i českého názvu rodu \"Hippocampus\" resp. koníček se odrazila i v bájích a pohádkách. V řecké mytologii využíval velké mořské koně (s tvarem těla koníčků) bůh Poseidón jako potah svých válečných vozů. Mořští koníčci jsou proto dle bájí potomci těchto Poseidónových koní. Mořští koníčci jsou také oblíbenou rekvizitou pohádek odehrávajících se v moři, kde často přebírají úlohu pozemských koní. Proto se objevují jako vedlejší postavy i v animovaných filmech z tohoto prostředí (např. \"Malá mořská víla\" či \"Hledá se Dory\").", "section_level": 2}, {"title": "Heraldika.", "content": "Také pro heraldiku je kvůli tvaru zajímavým mořský koníček, používaný ve znacích přímořských obcí, ostrovů, spolků a sdružení se vztahem k moři či potápění apod.", "section_level": 2}, {"title": "Etymologie.", "content": "Podle mořského koníčka byl kvůli podobnému tvaru nazván hipokampus, součást velkého mozku.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jehlovití (\"Syngnathidae\") je čeleď drobnějších volnoostných mořských ryb, zahrnující jehly, koníčky a řasovníky. Zahrnuje asi 300 druhů, sdružených do 57 rodů. ", "tgt_summary": "The Syngnathidae is a family of fish which includes seahorses, pipefishes, and seadragons. The name is derived from Greek, σύν (\"syn\"), meaning \"together\", and γνάθος (\"gnathos\"), meaning \"jaw\". This fused jaw trait is something the entire family has in common.", "id": 2241321} {"src_title": "Paul Nipkow", "tgt_title": "Paul Gottlieb Nipkow", "src_document": [{"title": "Mechanická televize.", "content": "Nipkowův kotouč, který Paul Nipkow vynalezl v roce 1884, zavedl postupné snímání po řádcích (\"řádkování\"), čímž značně zjednodušil snímání a rozklad obrazu. Do té doby se totiž prováděly pokusy se snímači, kde každý obrazový bod musel být snímán vlastním fotočlánkem. Nipkowův kotouč vyžaduje pouze jeden fotočlánek, který postupně sejme celý obraz, bod po bodu a řádek po řádku, jak je na fotočlánek promítá kotouč s otvory. Snímač obrazu i obrazovku na principu Nipkowova disku využil John Logie Baird. Bairdova televizní soustava byla založena na mechanickém zařízení, jehož hlavní část tvořil rotující disk, po obvodu opatřený otvory umístěnými ve spirále. Baird tohoto principu využil a tak se na straně vysílání i příjmu použil Nipkowův disk, citlivější fotonky, pro zobrazení doutnavky s malou setrvačností a elektronickou část tvořil elektronkový zesilovač. Bairdův systém s diskem měl 30-50 otvorů (a tedy řádek), pozdější verze se zrcátky na rotujícím bubnu až 220 řádek. Velikost obrazových prvků určují otvory umístěné po obvodu. Před kotoučem se nachází štěrbinový průhled. V každé poloze disku je vidět pouze jediný otvor. Při rotaci disku postupně proběhnou všechny otvory celou plochu průhledu. Každý otvor tedy odpovídal jednomu řádku a vzdálenost mezi sousedními otvory určovala šířku obrazu. Během jedné otáčky disku se zobrazí jeden snímek. Na straně vysílače se dopadající světlo ve fotonce převede na elektrický proud a tento signál může být dál zpracován a poté odvysílán. Na straně příjmu byla jako světelný zdroj použita doutnavka se stejnoměrným výbojem v plynu. Její plocha byla o něco větší než je plocha průhledového rámečku. Celá plocha doutnavky svítila rovnoměrně jasem, který odpovídal jasu právě snímaného bodu v daném okamžiku. Pozorovatel ale viděl jenom malou část této plochy přes pohybující se otvory. Díky synchronnímu otáčení disků na straně vysílače a přijímače je pak v průhledovém rámečku vidět obraz. Hlavním omezením byly jednak malé rozměry obrazu, jednak malá světelnost celého zařízení, daná velikostí otvorů v kotouči. Mechanický systém řádkování byl opuštěn v roce 1934 a nahrazen ikonoskopem s elektronickým řádkováním a snímáním jednotlivých bodů obrazu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paul Gottlieb Nipkow (22. srpna 1860 Lauenburg, Německo, dnes Lębork, Polsko – 24. srpna 1940, Berlín) byl německý inženýr a vynálezce. Po studiích přesídlil do Berlína, kde navrhl princip vytváření a přenosu televizního signálu a přispěl tím k vývoji první mechanické televize.", "tgt_summary": "Paul Julius Gottlieb Nipkow (22 August 1860 – 24 August 1940) was a German technician and inventor. He invented the Nipkow disk, which laid the foundation of television, since his disk was a fundamental component in the first televisions. Hundreds of stations experimented with television broadcasting using his disk in the 1920s and 1930s, until it was superseded by all-electronic systems in the 1940s. ", "id": 2297426} {"src_title": "Paličkování", "tgt_title": "Bobbin lace", "src_document": [{"title": "Ruční paličkování.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Nářadí, pomůcky a zpracovávaný materiál.", "content": "Většinou se zpracovává skaná bavlněná příze v jemnosti cca 20-50 tex, zčásti i barvená, v menší míře se používají také lněné nebo hedvábné příze. Příze je navinuta na paličky různých tvarů a velikostí, jednotlivé nitě jsou zachyceny špendlíky zapíchnutými v polštáři (\"herduli\"). Na herduli je upevněn také podvinek tj. papír s nákresem předlohy, podle které se zhotovuje \"vazba krajky\". Nezbytná pracovní pomůcka jsou háčky různých jemností, kterými se ovládají (“\"házejí\"”) nitě při vlastním paličkování.", "section_level": 2}, {"title": "Technika paličkování.", "content": "K základním prvkům vazební techniky se obvykle počítá (viz \"nákresy vpravo\"): kroucení (1) – přehazování pravé nitě přes levou (v jednom páru) křížení (2) - přehazování levé nitě přes pravou (ve dvou párech) polohod (3) – současné kroucení a křížení (ve dvou párech) hod (4) – spojení dvou polohodů Z těchto prvků se dá tvořit velký počet vazebních kombinací a efektů. Ke známým vazbám patří např. \"plátno\", \"řetízek\", \"síť\", \"dírková vazba\". Vazba dává paličkovanému výrobku základní strukturu, která je obvykle doplněna různými efekty jako jsou pikotky, \"pavoučky\", \"vločky\", \"obtahovačky\" (rámečky ze silnější niti) apod.", "section_level": 2}, {"title": "Druhy ručně paličkovaných krajek.", "content": "Technika paličkování se vyvinula v 16. století, kdy se začala vyrábět v Itálii, v Nizozemí a ve Španělsku. Jednotlivé druhy a varianty dostávaly nejčastěji jméno podle místa nebo regionu, ve kterém se začaly vyrábět a označení jim zůstalo i když se výroba přesunula jinam a nebo se jen (třeba amatérsky) napodobovaly. K nejznámějším jménům patří: \"Point d'Angleterre\", bruselská, mechelenská, \"anglická\", chantilly, valencienská, \"florentská\", \"španělská\", vamberecká, torchonská, \"cluny\" aj. Originály těchto druhů se v 21. století najdou jen v muzeích. Ruční paličkování se asi od začátku 20. století zachovalo jen jako umělecké řemeslo a napodobeniny klasických vzorů se zhotovují amatérsky ve volném čase. V České republice jsou v 21. století v tomto oboru významnou událostí každoroční \"Bienale české krajky\" ve Vamberku, kde se vystavuje a hodnotí 30-50 nejnovějších prací, mezi kterými jsou obvykle z cca ze 2/3 ručně paličkované krajky. Dále se konají dvakrát ročně krajkářské trhy, na jaře a na podzim v Praze.", "section_level": 2}, {"title": "Strojní paličkování.", "content": "Strojní výroba je nesrovnatelně rychlejší a levnější než ruční paličkování, některé strojové výrobky jsou tak věrné napodobeniny, že je i odborníci mohou zaměnit s ručně paličkovanými krajkami. V minulých stoletích se vyráběly také krajky se strojně paličkovanou půdicí zdobenou ručně vypracovanými ornamenty. Za nejstarší stroj na výrobu průhledných textilií se považuje \"síťovací stroj\" angličana \"Heathcoata\" patentovaný v roce 1808, na kterém se nechala vyrábět jen síťová struktura s šestihrannými očky nazvaná tyl (podle francouzského města Tulle). Asi o 30 let později vyvinul na jejím základě Angličan \"Leavers\" bobinetový stroj (podrobněji popsaný v článku Bobinet). Na stroji se napodobuje paličkování s pomocí člunečků s přízí, která se protahuje mezi osnovními nitěmi. Na těchto zařízeních se dají zhotovit i složitější vzory krajek, v 21. století se nabízejí na prodej tímto způsobem vyrobené valencienské krajky, chantilly aj. V 80. letech 19. století zkonstruovalo několik různých vynálezců modifikaci splétacího stroje, paličkovací stroj (zvaný také torchonský), který pracuje na principu mechanického paličkování. Na tomto se dají zhotovit krajky s jednoduššími vazbami, např. torchonská. Asi od poloviny 20. století jsou paličkované krajky stále častěji nahrazovány pletenými průhlednými textiliemi z rašlových strojů. Tyto mohou paličkované výrobky jen imitovat, jsou však podstatně levnější a mají téměř neomezené možnosti vzorování. V 21. století se vyrábějí prakticky všechny běžně používané krajky se síťovým podkladem na těchto strojích. Bobinetové a paličkovací stroje se uplatňují jen pro speciality a luxusní zboží.", "section_level": 1}], "src_summary": "Paličkování (angl.: \"bobbin lace,\" něm.: \"Klöppeln\") je způsob spojování většího počtu (3-800) nití vzájemným překřížením a stáčením. Paličkování se provádí jako ruční práce nebo na speciálních strojích, jeho účelem je zhotovení plošné průhledné textilie - krajky.", "tgt_summary": "Bobbin lace is a lace textile made by braiding and twisting lengths of thread, which are wound on bobbins to manage them. As the work progresses, the weaving is held in place with pins set in a lace pillow, the placement of the pins usually determined by a pattern or pricking pinned on the pillow. ", "id": 487400} {"src_title": "Arno Breker", "tgt_title": "Arno Breker", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Již od dětství jej zajímalo umění. Studoval nejprve u Adolfa von Hildebranda sochařství a v roku 1920 začal studovat na akademii v Düsseldorfu, kde dosáhl mimo jiné ceny guvernéra Düsseldorfu. Již během 20. let získal různé ceny. Mimo jiné obdržel zakázku od města Budberg na vytvořetí válečného památníku. Roku 1927 se usadil v Paříži. Zde se stýkal s malíři jako Robert Delaunay, Georges Braque a obchodníkem Danielem-Henry Kahnweilerem, který jej naučil rozumět Piccasově dílu. Stýkal se i se sochaři jako Aristide Maillol či Constantin Brâncuşi. Obdržel objednávku od kostela sv. Matouše v Düsseldorfu. V roce 1932 získal pruské stipendium pro cestu do Říma a pobyt ve Ville Medici, a zde, v Římě restauroval poškozenou Michelangelovu sochu \"Pieta\". V roce 1934 se vrátil do Německa a dostal se rychle do vlivu nacistů. Nacisté brali jeho umění jako povznášející příklad proti všemu „dekadentnímu a zvrhlému“, jak nazývali díla malířů a sochařů s nimiž se Breker v Paříži stýkal. V této době se Breker také stal porotcem pro výběr plastiky na výstavu „Velké německé umění“ a vytvořil bustu Richarda Wagnera pro Hitlerovo letní sídlo v Baumgartenu v Mnichově. Také vytvořil plastiky pro Německý pavilón na Světové výstavě v Paříži v roce 1937. V roce 1938 navrhl postavy pro sál Říšského kancléřství, projektovaný Albertem Speerem. Za války mnohokrát jel do Paříže, kde se pokusil strhnout k spolupráci i francouzské umělce. Po válce byl obviněn, že se svými sochami podbízel vkusu Třetí Říše. Odpověděl: „Nikdy jsem s nacismem neměl nic společného.“ Proto byl propuštěn. Několik jeho soch bylo vystaveno v Centre Georges Pompidou v Paříži roku 1981. V roce 1985 bylo z iniciativy rodiny Bodensteinů zřízeno na jejich zámku Nörvenich soukromé Muzeum Arno Brekera. Zemřel v Düsseldorfu 13. února 1991.", "section_level": 1}], "src_summary": "Arno Breker (19. července 1900 v Eberfeldu – 13. února 1991 v Düsseldorfu) byl německý sochař a architekt. Nejvíce proslul obřími sochami čistokrevných árijců, tak jak si je představoval Hitler.", "tgt_summary": "Arno Breker (19 July 1900 – 13 February 1991) was a German architect and sculptor who is best known for his public works in Nazi Germany, where they were endorsed by the authorities as the antithesis of degenerate art. One of his better known statues is \"Die Partei\", representing the spirit of the Nazi Party that flanked one side of the carriage entrance to Albert Speer's new Reich Chancellery.", "id": 730156} {"src_title": "Trójský kůň", "tgt_title": "Trojan Horse", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Příčina (záminka) války.", "content": "Když trójský princ Paris unesl krásnou Helenu, manželku spartského krále Meneláa a odmítl vyjednávat o navrácení její i královské pokladnice, shromáždili Řekové pod velením mykénského krále Agamemnona obrovské vojsko. Čítalo 1184 lodí a sto tisíc mužů. Po celých devět let Řekové (Achájci) obléhali Tróju, drancovali její široké okolí, avšak Trója statečně odolávala obléhání.", "section_level": 2}, {"title": "Desátý rok.", "content": "V desátém roce již válečníci byli unavení a hovořilo se o návratu do vlasti. Nespokojení bojovníci navrhovali, aby se boj rozhodl mezi jeho hlavními aktéry a tak se proti sobě postavili Meneláos a Paris. Jenom zásahem bohů nebyl Paris zabit, po něm v lítých soubojích padl hrdina Patroklos rukou Hektora, nejstaršího syna trójského krále Priama. Patrokla pomstil Achilleus, který byl posléze zabit podivným zásahem Paridovým. Výsledek války stále nebyl rozhodnut. Tehdy navrhl Odysseus, aby se pokusili Tróju dobýt lstí. Navrhl postavit velkého dřevěného koně, v němž se ukryjí vybraní bojovníci. Tohoto koně potom dostat za nedobytné hradby města. Je třeba říci, že za autora nápadu bývá považován také věštec Kalchás či věštec Prylis (jemu tu myšlenku vnukla sama Athéna). Zdá se však, že Odysseus si všechny zásluhy přivlastnil.", "section_level": 2}, {"title": "Stavba koně.", "content": "Stavby dutého dřevěného koně ze smrkových prken se ujal zkušený tesař Epeios. Na jednom boku byly skryté dveře, na druhém boku nápis s velikými rytými písmeny: „\"V naději na bezpečný návrat domů věnují toto vděční Řekové bohyni \"“ (Graves). Do jeho břicha se ukryla skupina odvážných bojovníků, přičemž jsou uváděny různé počty mužů počínaje číslem 24 nebo 30 až 50, dokonce i nepravděpodobných tři tisíce mužů. Mezi nimi jsou jmenování Meneláos, Odysseus, Diomédes, Sthenelos, Akamás, Thoás, Echión a Neoptolemos. Jako poslední tam vstoupil Epeios, „\"vytáhl za sebou žebřík a protože uměl ovládat padací dveře, usadil se vedle zámku\"“ (Graves).", "section_level": 2}, {"title": "Řecká lest.", "content": "Ostatní řecká vojska lstivě spálila tábor a odplula z dohledu z trójského pobřeží. Na břehu zůstal jediný Řek Sinón, který měl připravenu historku o tom, že je dezertér. Po rozednění Trójané viděli kouřící zbytky tábora, prázdné moře a velikého koně. Brzy objevili Sinóna a ten jim tvrdil, že kůň je darem bohyni Athéně. Trójané se rozdělili na ty, kteří ho chtěli okamžitě zatáhnout za městské hradby, ale také silné hlasy proti. Mezi nimi Kassandra prohlásila, že v koni jsou schovaní ozbrojenci – zase jí však nikdo nevěřil. Totéž tvrdil i další věštec Láokoón a vrhl na koně oštěp, až zbraně vevnitř zachrastily. Ten prý řekl „\"Ať je to cokoliv, bojím se Danaů, i když přinášejí dary\"“ – z toho se dodnes zachovalo rčení Danajský dar. Řek Sinón před Trójany rozvinul secvičené řeči, které připravil lstivý Odysseus. Láokoón stále nevěřil, ale bůh Apollón poslal na něj i jeho dva syny dva obrovské hady, kteří ho umlčeli. Trójané to vše vzali jako potvrzení Sinonových řečí. Pak už jim nestálo nic v cestě – koně dotáhli za městské hradby. Museli je pobořit, protože městskými branami by kůň, vystavěný z trupů lodí, neprošel. Trójané se radovali, že dlouhá válka skončila a jejich město zůstalo zachováno. Podle italského námořního archeologa Francesca Tiboni byla „Trójským koněm“ ve skutečnosti obchodní loď. Podle Tiboniho se výraz „kůň“ nebo také „hroch“ (pro oba pojmy existovalo v řečtině slovo hippos), používal přeneseně pro označení obchodní lodi, kterou na přídi zdobila galionová figura připomínající koňskou hlavu. „Řecký geograf Pausanias už ve druhém století našeho letopočtu píše, že je nevěrohodné, že by Řeky napadlo použít jako dar koně, a to dokonce ani tehdy, kdyby socha koně byla použita jen v rámci legendy,“ tvrdí Tiboni. Podle athénské archeoložky Eleny Stylianouové však tak nebo tak už dnes není možné oddělit fakta od fikce, zvlášť ne pak, je-li řeč o legendě založené na téměř 3000 let starém eposu – jehož autentičnost je navíc rovněž sporná.", "section_level": 2}, {"title": "Zkáza je završena.", "content": "Jakmile lidé za hradbami usnuli, bojovníci opustili břicho koně. Echión vyskočil první, upadl a zlomil si vaz. Ostatní vylezli po provazovém žebříku, běželi otevřít brány města, pobíjeli stráže. Mezitím Sinón dal ohňové znamení vojsku a loďstvu, které se rychle vrátilo k Tróji. Té noci byli krutě a nemilosrdně vražděni obyvatelé a zejména členové královské rodiny, z mužů se nezachránil nikdo. Ženy byly vzaty do otroctví. Trója lehla popelem. Trójská válka skončila.", "section_level": 2}, {"title": "Historické interpretace.", "content": "Italský námořní archeolog Francesco Tiboni vyslovil v roce 2019 v článku publikovaném ve vědeckém časopise \"Archaeologia Maritima Mediterranean\" tezi, že legenda vznikla chybou v překladu a ve skutečnosti nešlo o koně, ale o obchodní loď. Podle Tiboniho existovalo v řečtině pro pojmy „kůň“ a zároveň i „hroch“ slovo „hippos“, které se však používalo přeneseně pro označení obchodní lodi, kterou na přídi zdobila galionová figura připomínající koňskou hlavu. Podobnou tezi podle Tiboniho vyslovil už řecký geograf Pausaniás. Tyto obchodní lodě byly v té době (spolu s drahými kovy) běžnou poctou, kterou poražení vzdávali hold svému silnějšímu nepříteli. Ve Vergiliově eposu Aeneis se mluví o ostražitých Trójanech, kteří volají po tom, aby byl řecký dar „potopen“ (ne spálen jako u Homéra). Stejný poznatek vyslovil i historik umění Andrea Cionci v italských novinách La Stampa. Athénská archeoložka Elena Stylianou zdůrazňuje, že tak jako tak už dnes není možné oddělit fakta od fikce, zvlášť ne, je-li řeč o legendě založené na téměř 3000 let starém eposu, jehož autentičnost je navíc rovněž sporná. Zde se podle ní zabýváme z poloviny historií a z poloviny mytologií, takže si tu kdokoli může interpretovat cokoli tak, jak se mu zlíbí, a co se opravdu stalo, nezjistíme pravděpodobně nikdy.", "section_level": 1}, {"title": "Přenesený význam.", "content": "Trójský kůň se v podobě metafory stal pojmenováním pro člověka či věc, sloužící v nějaké situaci jako nástroj lsti pro něčí oklamání, k rozvrácení příslušného prostředí apod., případně z opačného pohledu pro obratně vymyšlenou lest, která se stala východiskem z obtížné situace. V informatice se pak tento přenesený význam používá specificky pro označení typu škodlivého počítačového programu, viz Trojský kůň (program).", "section_level": 1}, {"title": "Trójský kůň v umělecké tvorbě.", "content": "Písně: -Trójský kůň – hudební skupina Bezinky Filmy: -Kolik váží Trójský kůň? – 2008 -Dobrodružství v barvách: Trójský kůň – 1997", "section_level": 1}], "src_summary": "Trójský kůň je v řecké mytologii předposlední akt deset let trvající trójské války. Skupinka obléhajících Řeků (kteří se u Homéra nazývají Achájové, Danaové) pod vedením Odysseovým se ukryla do velkého dřevěného koně a zbytek odplul do úkrytu. Když Trójané vtáhli koně do města, Odysseovi lidé otevřeli bránu a učinili tak poslední krok ke zničení hrdého města Trója. Šlo vlastně o speciálně zkonstruovaný a použitý válečný stroj, který Řekům posloužil jako válečná lest a překvapení. ", "tgt_summary": "The Trojan Horse is a story from the Trojan War about the subterfuge that the Greeks used to enter the independent city of Troy and win the war. In the canonical version, after a fruitless 10-year siege, the Greeks constructed a huge wooden horse and hid a select force of men inside, including Odysseus. The Greeks pretended to sail away, and the Trojans pulled the horse into their city as a victory trophy. That night the Greek force crept out of the horse and opened the gates for the rest of the Greek army, which had sailed back under cover of night. The Greeks entered and destroyed the city of Troy, ending the war. ", "id": 2125316} {"src_title": "Politika jednoho dítěte", "tgt_title": "One-child policy", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pod Mao Ce-tungem Čína podporovala porodnost, protože Mao věřil, že populační růst posiluje zemi. Přesto však za Maovy vlády míra porodnosti klesla z 37 na 20 ‰, snížila se také úmrtnost a zvýšila se střední délka života (i přes katastrofální programy jako Velký skok vpřed, které vedly k hladomoru). Populace mezi lety 1949 a 1976 narostla z 540 na 940 milionů. Jak Mao začal ztrácet vliv, objevovaly se snahy o kontrolu růstu populace. Počínaje rokem 1970 byli občané povzbuzováni, aby se brali později a měli jen dvě děti. Nové čínské vedení ovlivněné malthusiánstvím bylo přesvědčeno, že násilné omezení porodnosti je jediným způsobem, jak zabránit nekontrolovanému růstu populace. Politika jednoho dítěte začala být plánována v roce 1977 a uzákoněna v roce 1979. Před zavedením měla průměrná čínská rodina 4 děti. Od roku 1981 do začátku roku 2013 byla politika jednoho dítěte řízena centrální komisi pro rodinné plánování. V roce 2013 byla v rámci reforem komise zrušena a zařazena pod ministerstvo zdravotnictví. V roce 2007 byla situace následující: 35,9 % populace mělo povoleno mít pouze jedno dítě, 52,9 % mělo povoleno mít druhé dítě, pokud to první byla dívka, 9,6 % mělo povoleno mít dvě děti bez ohledu na pohlaví a pro 1,6 % (hlavně Tibeťanů) neplatil žádný limit.", "section_level": 1}, {"title": "Uvolňování na začátku 21. století.", "content": "Před rokem 2013 měly manželské páry žijící ve městech povoleno mít pouze jedno dítě, etnické menšiny a rodiče, kteří oba neměli žádné sourozence, mohli mít dvě děti a dvě děti mohlo mít také venkovské obyvatelstvo, pokud první dítě bylo dívka. Na konci roku 2013 byla politika jednoho dítěte uvolněna a dvě děti si mohou pořídit také páry, kde je alespoň jeden rodič jedináčkem. V říjnu 2015 přijal ústřední výbor Komunistické strany Číny rozhodnutí, které povoluje mít v rodinách děti dvě.", "section_level": 1}, {"title": "Kritika.", "content": "Do konce roku 2013 zabránila podle odhadů narození 400 milionů dětí. Podle ochránců lidských práv vede politika k nuceným potratům. Číňané navíc preferují mužské potomky, vznikla tak demografická nerovnováha mezi pohlavími. Pokud mají dvě generace za sebou jen jediné dítě, to se musí postarat jak o své dva rodiče, tak o čtyři prarodiče. Pokud to z nějakého důvodu nejde, jsou často předcházející generace odsouzeny k životu v bídě. Toto se nazývá tzv. „4-2-1 problém.“ Dalším významným sociálním problémem je „generace malých císařů“ – jedináčci jsou obvykle velmi rozmazlení. Na ně si stěžuje i čínská armáda, podle ní jsou „vojáci z generace jedináčků zbabělci bez špetky bojovného ducha.“ Jedináčci přitom tvoří celkem 70 % jejích vojáků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Politika jednoho dítěte, oficiálně politika plánování porodnosti (čínsky 计划生育政策, český přepis: ťi-chua šeng-jü čeng-cche, pchin-jin: jìhuà shēngyù zhèngcè) je demografická politika zavedená v ČLR v roce 1979, jejímž cílem je omezit růst populace. Omezení počtu dětí v rodinách se každoročně vyvíjejí a v říjnu 2015 bylo schváleno povolení 2 dětí v rodině.", "tgt_summary": "The one-child policy was part of a birth planning program designed to control the size of the rapidly growing population of the People's Republic of China. Distinct from the family planning policies of most other countries, which focus on providing contraceptive options to help women have the number of children they want, it set a limit on the number of births parents could have, making it the world's most extreme example of population planning. It was introduced in 1979 (after a decade-long two-child policy), modified beginning in the mid 1980s to allow rural parents a second child if the first was a daughter, and then lasted three more decades before the government announced in late 2015 a reversion to a two-child limit. The policy also allowed exceptions for some other groups, including ethnic minorities. Thus, the term \"one-child policy\" has been called a \"misnomer\", because for nearly 30 of the 36 years that it existed (1979–2015), about half of all parents in China were allowed to have a second child. ", "id": 498426} {"src_title": "Claudio Arrau", "tgt_title": "Claudio Arrau", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Claudio Arrau se narodil v chilském městě Chillán. Byl synem očního lékaře Carlose Arraua a Lucrecie Leónové a patřil k významné chilské rodině. Jeho předek Lorenzo de Arrau byl do Chile vyslán španělským králem Karlem III. Jako zázračné dítě měl Claudio Arrau svůj první koncert již v pěti letech a v roce 1908 dostal stipendium od chilské vlády, aby studoval hudbu v Berlíně. Jeho učitelem byl Martin Krause, jeden z posledních žáků Ference Liszta. Když mu bylo dvanáct let, dokázal zahrát Lisztových \"12 transcendentalních etud\", považovaných za jedny z nejtěžších klavírních skladeb. V letech 1919 a 1920 získal Lisztovu cenu a již v roce 1925 se stal profesorem na Sternově konzervatoři v Berlíně. Mezi jeho žáky patřili např. Garrick Ohlsson a Karlrobert Kreiten. V roce 1927 vyhrál Grand Prix International des Pianistes v Ženevě a jeho recitály Bachovy hudby z let 1935-1936 v Berlíně byly považovány za mimořádnou hudební událost. Později uváděl i kompletní díla Beethovena, Mozarta, Schuberta, Brahmse či Webera. Brzy po vypuknutí 2. světové války se přestěhoval do USA, později v únoru 1979 získal americké občanství. Až do své smrti se hojně věnoval koncertní činnosti, při níž navštívil i Prahu. V roce 1937 se oženil s německou mezzosopranistkou Ruth Schneiderovou, se kterou měl tři děti. Claudio Arrau zemřel v rakouském Mürzzuschlagu v roce 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Styl.", "content": "Hra Claudia Arraua má velmi osobitý styl. Vždy kladl větší důraz na procítěný přednes skladby než na virtuosní brilanci, za což byl občas kritizován. Jeho hra byla pro svou sytost a barvu občas přirovnávána k burgundskému vínu. Třebaže od svých středních let dával často přednost pomalejšímu tempu, v mládí získal pověst virtuosa, který dovedl zahrát i nejnáročnější skladby. Jeho hra se vyznačovala filosofickou hloubkou, plným a zpěvným tónem a mimořádnou precizností. Vždy se snažil vycházet ze studia pramenů, nicméně jeho interpretace nezapřou jeho silnou individualitu.", "section_level": 1}, {"title": "Nahrávky.", "content": "Arrau během svého života nahrál mnoho hudebních děl ať už sólově, či s orchestrem. K jeho nejvýznamnějším nahrávkám patří kompletní klavírní tvorba Roberta Schumanna, ale slavné jsou i nahrávky děl Beethovena, Mozarta, Brahmse, Liszta, Chopina či Debussyho. Těsně před svou smrtí pracoval na nahrávkách celého díla Johanna Sebastiana Bacha pro klávesové nástroje. Výběr jeho nahrávek byl vydán v rámci kolekce \"Great Pianists of the 20th Century\" (Phillips Classics), kde mu byla věnována tři dvojalba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Claudio Arrau (6. února, 1903 – 9. června, 1991) byl chilsko-americký klavírista, světově proslulý svým osobitým přednesem, k jehož širokému repertoáru patřily skladby od barokních až po moderní skladatele. Je považován za jednoho z nejlepších klavíristů 20. století.", "tgt_summary": "Claudio Arrau León (; February 6, 1903June 9, 1991) was a Chilean pianist known for his interpretations of a vast repertoire spanning the baroque to 20th-century composers, especially Bach, Beethoven, Schubert, Chopin, Schumann, Liszt and Brahms. He is widely considered one of the greatest pianists of the twentieth century.", "id": 1408451} {"src_title": "Gnóm", "tgt_title": "Gnome", "src_document": [{"title": "Gnómové v magii.", "content": "Patrně Paracelsem počínaje, uvádí se gnómové jakožto bytosti reprezentující živel země (elementálové). Pokročilejší chápání elementálů jako pudových a smrtelných bytostí, které prostředkují styk mezi psychickým a hmotným světem, representuje například dílo Gérarda Encausseho alias Papuse. V jeho pojetí jsou gnómové projevem astrální látky, která oživuje živel země. Jako jejich vládce uvádí génia jménem Gob, ze světových stran pak s nimi koresponduje sever, jejich hieroglyfem je býk, nástrojem meč a souvisejícím temperamentem melancholie. V magickém grimoáru Magia innaturalis, jenž je připisován Faustovi, figurují gnómové jako duchové živlu země, jejichž vládcem je duch Buriel, který se velmi obává světla a jemuž vládne démon Marbuel.Mezi gnómy jsou řazeni i Pigmeové a jejich vládce Urinaphton, kteří jsou na rozdíl od Buriela a některých dalších gnómů mírumilovní. Totožným způsobem rozděluje hierarchii gnómů hermetik a spisovatel Jan Kefer, jenž z Faustových grimoárů čerpal. O gnómech a hierarchiích živlů se zmiňuje i Aleister Crowley ve své knize Liber 777 a František Bardon.", "section_level": 1}, {"title": "Gnóm vs. trpaslík.", "content": "V češtině se původně označení gnóm nevyskytuje a bývalo překládáno jako trpaslík. V některých jazycích, například v angličtině, se ovšem rozlišuje mezi \"\" a \"\" - přičemž pod pojmem \"gnome\" jsou řazeny i bytosti, které čeština obvykle chápe jako trpaslíky či skřítky. Typický gnóm v pojetí lidové kultury je malý človíček se špičatou červenou čepicí a dlouhými vousy. Například zahradní trpaslíci se anglicky nazývají \"garden gnomes\". Naopak \"\" je bytost přejatá ze severské mytologie a representuje řekněme drsnější a méně roztomilou tvář trpasličí podoby.", "section_level": 1}, {"title": "Gnómové ve fantasy.", "content": "Gnómové jsou většinou bytosti podobné lidem, nicméně výrazně menšího vzrůstu. Od trpaslíků (\"\") se odlišují subtilnější tělesnou stavbou a bližším vztahem k magii. Často stojí na straně \"dobra\" či bývají neutrální, což je obvykle odlišuje od rovněž spřízněných goblinů. Pro fyziognomii gnómů jsou také charakteristické výrazné rysy tváře, větší nos i uši a delší ruce. Vynikají v řemeslech, zejména ve vynalézání nových technických udělátek, mechanických strojů, různých pastí či dokonalých mechanických zbraní, ale bývají také vynikajícími alchymisty. Zvláště v RPG hrách je za rozšířenou zbraň gnómů, kterou též vynalezli, považována kuše, ale také různé výbušniny či mechanické nástrahy. Často žijí v podhůří hor v těsném sousedství s trpaslíky, se kterými čile obchodují i spolupracují.", "section_level": 1}, {"title": "Gnómové ve světě Warcraftu.", "content": "Jsou významní tím, že jsou malí a šikovní (například v dolech), jsou většinou řemeslníky, inženýry, ale najdou se i mágové, válečníci a další povolání. Patří k Allianci.", "section_level": 2}, {"title": "Gnómové u J. R. R. Tolkiena.", "content": "V původní verzi knih J. R. R. Tolkiena byl gnómové nazýván jeden z elfských národů (Noldor). Tolkien pojem zavedl, protože odkazuje na tajné znalosti Noldor, ale přestal ho používat, neboť měl strach, že pak bude Noldor přisuzován i vzhled gnómů. Přesto bylo toto slovo použito i ve starších verzích textu Pána prstenů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Gnómové jsou mýtické bytosti vyznačující se malým vzrůstem a spřízněností se zemí. Jejich pojetí se nicméně značně liší v pohádkách, magii či fantasy literatuře. V moderní popkultuře často splývají s trpaslíky.", "tgt_summary": "A gnome is a mythological creature and diminutive spirit in Renaissance magic and alchemy, first introduced by Paracelsus in the 16th century and later adopted by more recent authors including those of modern fantasy literature. Its characteristics have been reinterpreted to suit the needs of various story tellers, but it is typically said to be a small humanoid that lives underground.", "id": 2051465} {"src_title": "International Data Encryption Algorithm", "tgt_title": "International Data Encryption Algorithm", "src_document": [{"title": "Činnost.", "content": "IDEA pracuje po 64bitových blocích za použití 128bitového klíče. Skládá se z řady osmi identických transformací a vstupní transformace (poloviční průchod). Procesy šifrování a dešifrování jsou podobné. IDEA odvozuje velkou část své bezpečnosti ze střídání operací z různých grup – modulární sčítání a násobení a bitové nonekvivalence (XOR) – které jsou v jistém smyslu algebraicky neslučitelné. Tyto operace, které pracují s 16bitovými řetězci, jsou", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Návrháři analyzovali šifrování pomocí IDEA, aby zjistili jeho odolnost vůči diferenční kryptoanalýze a usoudili, že šifra je za jistých předpokladů odolná. Žádná úspěšná lineární nebo algebraická slabost nebyla ohlášena. Našlo se několik tříd slabých klíčů (například Daemen et al, 1994), ale tyto nejsou v praxi předmětem zájmu, protože jsou příliš vzácné na to, aby se jim bylo nutné explicitně vyhnout. Od roku 2004 nejlepší útok, který se vztahuje ke všem klíčům, může prolomit IDEA šifrování za snížení na 5 průchodů (úplná IDEA šifra používá 8,5 průchodu) (Demirci et al, 2003). Bruce Schneier měl v roce 1996 o šifře IDEA vysoké mínění. Napsal: „Dle mého názoru je to v současnosti nejlepší a nejbezpečnější blokový algoritmus dostupný veřejnosti.“ (\"Applied Cryptography\", druhé vydání). Nicméně v roce 1999 už nadále nedoporučoval IDEA kvůli dostupnosti rychlejších algoritmů, pokrokům v kryptografii a problému s patentem. IDEA byla patentována v Rakousku, Francii, Německu, Itálii, Holandsku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku, Spojeném království (Evropský patent EP-B-0482154), Spojených státech (americký patent #5,214,703) a Japonsku (JP 3225440), a to až do roku 2012. MediaCrypt v současnosti také nabízí následníka šifry IDEA a zaměřuje se na svou novou šifru IDEA NXT (oficiální vydání v květnu 2005), která je vlastně FOX.", "section_level": 1}], "src_summary": "International Data Encryption Algorithm (IDEA, „Mezinárodní algoritmus pro šifrování dat“) je symetrická bloková šifra, kterou navrhli Xuejia Lai (來學嘉) a James L. Massey ze Švýcarského národního technologického institutu (ETHZ) v Curychu. Poprvé byla popsána v roce 1991. Tento algoritmus měl nahradit Data Encryption Standard. IDEA je drobným přepracováním dřívější šifry PES (\"Proposed Encryption Standard\"), původně se nazývala IPES (\"Improved PES\"). ", "tgt_summary": "In cryptography, the International Data Encryption Algorithm (IDEA), originally called Improved Proposed Encryption Standard (IPES), is a symmetric-key block cipher designed by James Massey of ETH Zurich and Xuejia Lai and was first described in 1991. The algorithm was intended as a replacement for the Data Encryption Standard (DES). IDEA is a minor revision of an earlier cipher Proposed Encryption Standard (PES). ", "id": 1840272} {"src_title": "Fotoelektronová spektroskopie", "tgt_title": "Photoemission spectroscopy", "src_document": [{"title": "Popis metody.", "content": "Dopadající elektromagnetické záření o energii \"hν\" předává svoji energii elektronům ozářeným v nějaké vrchní slupce atomu na povrchu měřeného vzorku. Pokud je energie záření dostatečná, je ozářený elektron emitován (viz fotoefekt). Pro jeho kinetickou energii \"E\" pak platí vztah kde \"E\" je vazebná energie emitovaného elektronu vztažená k Fermiho mezi a \"Φ\" je výstupní práce měřeného vzorku. Aby mohl být tento vztah použit k výpočtu vazebné energie, je nutné znát výstupní práci vzorku. To lze naštěstí obejít díky tomu, že rychlost vystupujícího elektronu je ovlivněna kontaktním potenciálem, který je roven rozdílu výstupních prací spektrometru a vzorku \"Φ\" – \"Φ\", a který je třeba přičíst k pravé straně rovnice (1). Pro vazebnou energii lze tedy psát kde \"Φ\" je výstupní práce spektrometru. Elektromagnetické záření proniká ve zkoumaném vzorku do hloubky několika μm. Povrchovost metody je dána transportem elektronů v látce. Elektrony mohou být na cestě k povrchu ovlivněny různými interakcemi a pro fotoelektronovou spektroskopii jsou využitelné pouze ty elektrony, které cestou k povrchu neztratily žádnou energii. Pravděpodobnost nepružné interakce (tedy ztráty energie) je dána střední neelastickou volnou dráhou elektronu v látce (IMFP – \"Inelastic Mean Free Path\"), jejíž velikost je v řádu nm. Fotoelektrony a Augerovy elektrony, které prodělaly další nepružnou interakci, ztrácí část své energie a přispívají tedy k pozadí. To se na grafu, na kterém je vynesena intenzita v závislosti na vazebné energii, projeví nárůstem pozadí za každým spektrálním maximem směrem k vyšší vazebné energii.", "section_level": 1}, {"title": "Omezení metody.", "content": "Aby emitované elektrony donesly informace až do detektoru, musí být jejich střední volná dráha ve vakuu dostatečně velká. To je nutné zajistit dostatečně nízkým tlakem uvnitř aparatury (musí být menší než 10 Pa). Aparatura se ale kvůli delšímu zachování čistoty vzorků většinou čerpá na mnohem vyšší vakuum. Samotná naměřená maxima jsou rozšiřována relacemi neurčitosti času a energie a také Dopplerovým jevem. Maxima pak mají tvar konvoluce Lorentzovy a Gaussovy funkce.", "section_level": 1}, {"title": "Augerovy elektrony.", "content": "Ve fotoelektronovém spektru se kromě maxim odpovídajícím vazebným energiím elektronů měřeného vzorku objevují i linie odpovídající Augerovým elektronům (viz Augerův jev). Ty vznikají, když je díra po vyraženém elektronu zaplněna elektronem z vyšší slupky, jehož přebytečná energie je předána jinému elektronu z vyšší slupky, který je pak emitován z atomu. Tyto Augerovy elektrony lze ve spektru snadno rozeznat, protože jejich energie nezávisí na energii budícího záření, ale pouze na třech zúčastněných hladinách.", "section_level": 1}, {"title": "Druhy metody (podle použitého záření).", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rentgenová fotoelektronová spektroskopie (XPS - \"X-ray photoelectron spectroscopy\").", "content": "Při této metodě, jak už název naznačuje, se k emisi elektronů používá rentgenového záření. Jeho nejčastějším zdrojem jsou rentgenky, které vydávají charakteristické záření, jehož vlnová délka závisí na materiálu anody. Například rentgenka s hliníkovou anodou vydává záření o energii \"hν\" = 1486,6 eV (= o vlnové délce 0,83 nm) zatímco rentgenka s hořčíkovou anodou pak vydává záření o energii \"hν\" = 1253,6 eV (= o vlnové délce 0,99 nm). Tyto energie jsou dostatečně velké na zkoumání vnitřních hladin elektronového obalu.", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhoda rentgenek.", "content": "Pokud jako zdroj rentgenového záření použijeme rentgenku, ve spektrech můžeme pozorovat i tzv. satelity, které vznikají v důsledku toho, že rentgenky kromě hlavní linie charakteristického záření vyzařují také vedlejší linie na vyšší energii, ale s menší intenzitou. Na anodě rentgenové lampy také vzniká brzdné záření, které se projevuje zvětšením pozadí.", "section_level": 3}, {"title": "Fotoelektronová spektroskopie buzená synchrotronovým zářením (SRPES - \"synchrotron radiation photoelectron spectroscopy\").", "content": "Tato metoda používá k buzení elektronů synchrotronové záření. Velkou výhodou této metody je, že záření vydávané synchrotronem je intenzivní a jeho energii (vlnovou délku) lze nastavit podle potřeby. Tato metoda poskytuje fotoelektronovou spektroskopii s vysokým rozlišením.", "section_level": 2}, {"title": "Ultrafialová fotoelektronová spektroskopie.", "content": "K emisi elektronů se používá ultrafialové záření. Jeho zdrojem může být např. heliová výbojka vydávající záření o energii 40,8 eV (= o vlnové délce 30,4 nm) a 21,2 eV (58,4 nm). Toto záření má malou energii a proto je tato metoda vhodná pro zkoumání valenčního pásu.", "section_level": 2}, {"title": "Spektrometry v této metodě.", "content": "Nejběžnějším typem analyzátoru, který slouží k energetickému rozdělení elektronů, je hemisférický analyzátor. V jeho první části jsou elektrony zpomalovány o definovanou energii a fokusovány elektronovou optikou. Následně elektrony putují do prostoru mezi dvě soustředné polokoule, na které je přiloženo napětí. Elektrické pole mezi polokoulemi propustí k výstupní štěrbině pouze elektrony o určité kinetické energii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Fotoelektronová spektroskopie (PES – \"photoelectron spectroscopy\" nebo také \"photoemission spectroscopy\") je povrchově citlivá metoda, jíž se využívá k určování chemického složení a stavu povrchů pevných látek. Základem této metody je měření energetického rozdělení elektronů emitovaných povrchem měřené pevné látky v důsledku fotoelektrického jevu.", "tgt_summary": "Photoemission spectroscopy (PES), also known as photoelectron spectroscopy, refers to energy measurement of electrons emitted from solids, gases or liquids by the photoelectric effect, in order to determine the binding energies of electrons in the substance. The term refers to various techniques, depending on whether the ionization energy is provided by X-ray photons or ultraviolet photons. Regardless of the incident photon beam, however, all photoelectron spectroscopy revolves around the general theme of surface analysis by measuring the ejected electrons.", "id": 882408} {"src_title": "Vilemína Pruská (1709–1758)", "tgt_title": "Wilhelmine of Prussia, Margravine of Brandenburg-Bayreuth", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, mládí.", "content": "Narodila se jako nejstarší ze čtrnácti dětí pruského krále Fridricha Viléma I. a jeho manželky Žofie Dorotey Hannoverské, dcery budoucího britského krále Jiřího Ludvíka Brunšvicko-Lüneburského a jeho zapuzené manželky Žofie Dorotey z Celle. Jejím bratrem byl pruský král Fridrich Veliký, jednou ze sester švédská královna Luisa Ulrika Pruská. Vilemína vyrůstala na puritánském, strohém až spartánském dvoře Frederika Viléma I., postrádajícím veškeré příjemnosti, jež byly vlastní ostatním panovnickým dvorům soudobé Evropy. Její otec neviděl smysl v planém napodobování francouzské versailleské módy a stylu života, jež by ruinoval zemi, a namísto toho všechny příjmy země směřoval k budování silné, dokonale vyzbrojené a vycvičené armády; co zbylo, skončilo v pokladnici v podzemí berlínského zámku. Vilelmína byla, podobně jako její bratr Fridrich, naprostým opakem otcovým jak povahou, tak svými zájmy – byla intelektuálně založená, se zájmem o umění, hudbu, literaturu; bystrá, vysoce inteligentní, s výjimečným hudebním nadáním se dusila v nejen prosté, ale především hrubé atmosféře postupimského dvora. Její vztahy s otcem nicméně zpočátku nebyly špatné. Postupně se však zhoršovaly, jak kvůli častým změnám otcových nálad, tak kvůli jeho stále méně kontrolovaným výbuchům hněvu; ty ovšem byly částečně zapříčiněny kromě jiného i dvorskými intrikami její matky. Tu Vilemína ve svých pamětech o nešťastném dětství také nešetří a píše o ní m.j.: \"\"Celá pýcha a pocit výjimečnosti hannoverského rodu se shromáždila v její osobě:\"\" Z puritánské atmosféry jejich domu, která s přibývajícím věkem otcovým byla stále těžší, obviňuje Vilemína pastora \"Francka z Halle\". Podle královské dcery \"provokoval v králi výbuchy zuřivosti z nanejvýš nevinných důvodů, zapovídal všechny příjemnosti, které považoval za nicotné, především lov a hudbu.\" To a její racionální uvažování bylo příčinou kritického pohledu na dogmata, obřady a celkový stav náboženství. Neobvykle dobré vztahy měla Vilemína se svým mladším bratrem Fridrichem, se kterým ji pojil zájem o hudbu, filosofii a vědu. Sourozenci si byli velmi blízcí a pojilo je pouto silné lásky a obětavé pomoci.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Vilemína již jako dítě byla příčinou rozporů mezi rodiči v jejich privátních šarvátkách, později také v zahraniční politice. Její matka se snažila u upevnění vztahů s hannoverskou dynastií, z níž sama pocházela, a usilovala o zásnuby se svým synovcem Frederikem Ludvíkem, princem waleským; nejraději by viděla dvojité manželství jak Vilemíny, tak Fridricha s dětmi této britské královské rodiny. Vilemína ve svým pamětech píše, že i jí se tato nabídka zamlouvala. Otec však preferoval variantu spojení s Habsburky, podporovanou některými jeho oblíbenci a rakouským diplomatem Seckendorffem. Po nezdařeném útěku Fridrichově se situace na dvoře ještě více zhoršila a Fridrich Vilém I. upevnil svou již tak silně despotickou potici. Hrozil Vilemíně vsazením do pevnosti Špandava pod záminkou účasti na spiknutí, jež vedlo k útěku jejího mladšího bratra a přinutil ji ke sňatku s bayreuthským markrabětem Fridrichem.", "section_level": 2}, {"title": "Svatba a život v Bayreuthu.", "content": "Svatba se uskutečnila 20. listopadu roku 1731. Manželství samo, třebaže mu předcházely tak dramatické okolnosti, bylo ve svých počátečních letech harmonické a šťastné. Později však manželský život ochladl a manželství se prakticky rozpadlo. Příčinu lze spatřovat v tom, že Vilemínin manžel Fridrich měl dlouholetou milenku, Vilemíninu první dvorní dámu Vilemínu von Marwitz (pozdější hraběnku Burghaus). Vilemína se aktivně podílela na modernizaci země. Její dvůr zahájil epochu rokoka v Bayreuthu (něm. \"Bayreuther Rokoko\"). Tamní palác se stal svéráznou miniaturou Versailles. Jinak málo významný dvůr se mohl blýskat návštěvami Fridricha Velikého či osvícenských filosofů, m.j. Voltaira, což mu dodávalo značné prestiže. Markraběnka dbala i o zájmy své země, což bylo zřetelné za slezských válek v letech 1742-1744, kdy aktivně bránila své majetky, aby se nestaly předmětem pruské politiky, která Bayreuthu nepřinesla žádný užitek. Zabývala se rovněž vědeckým studiem a vedla filosofickou korespondenci s Voltairem; rozvíjela i své hudební nadání. Hrála na loutnu, byla autorkou řady hudebních i literárních děl. Mezi nejdůležitější náleží její paměti, mimořádně cenné jako bohatý historický pramen. Vilemína je psala v Bayreuthu do konce života, jako již zlomená a světem hluboce rozčarovaná osoba, čímž má její dílo hluboký emocionální náboj, především v hodnoceních (až výpadech) řady osob. Paměti nemají v soudobé Evropě analogie a často jsou jediným pramenem informací o postupimském dvoře či lidech z okolí Vilemíny, jejího bratra Fridricha aj. Historikové považují až na detaily dílo za věrohodný a objektivní zdroj informací..", "section_level": 2}, {"title": "Konec života, smrt.", "content": "Za sedmileté války se aktivně účastnila diplomacie, působíc jako oči a uši svého bratra Fridricha Velikého v jižním Německu až do své smrti v roce 1758. Až do konce s ním pilně korespondovala; jeho dopisy sestře jsou svého druhu diagnózou jeho psychického stavu po dobu trvání války. V jednom z posledních dopisů Fridrich píše: \"\"...vidím v tobě jediný vzor dokonalosti v tomto mizerném století.\"\" Vilemína zemřela 14. října roku 1758, v den, kdy její bratr Fridrich Veliký utrpěl porážku od rakouských vojsk v bitvě u Hochkirchu. Fridrich, zdrcený její smrtí, vybudoval v roce 1768 v Sanssouci u Postupimi \"Svatyni přátelství\" (německy \"Freundschaftstempel\"), v níž umístil Vilemínin pomník.", "section_level": 2}, {"title": "Potomci.", "content": "Z manželství Vilemíny a markraběte Fridricha se narodil jediný potomek, dcera:", "section_level": 2}], "src_summary": "Vilemína Pruská, německy \"Friederike Sophie Wilhelmine von Preußen\" (3. července 1709, Postupim – 14. října 1758, Bayreuth) byla rodem pruská princezna a sňatkem bayreuthská markraběnka.", "tgt_summary": "Princess Wilhelmine of Prussia (Friederike Sophie Wilhelmine; 3 July 170914 October 1758) was a princess of the German Kingdom of Prussia (the older sister of Frederick the Great) and composer. She was the eldest daughter of Frederick William I of Prussia and Sophia Dorothea of Hanover, and granddaughter of George I of Great Britain. In 1731, she married Frederick, Margrave of Brandenburg-Bayreuth. The baroque buildings and parks built during her reign shape much of the present appearance of the town of Bayreuth, Germany.", "id": 2402146} {"src_title": "Zimní olympijské hry 1972", "tgt_title": "1972 Winter Olympics", "src_document": [{"title": "Volba.", "content": "Sapporo muselo čekat na uspořádání Zimních olympijských her velmi dlouho. Sice již roku 1936 na zasedání MOV v Berlíně bylo Sapporu přiděleno uspořádání zimní části olympiády v roce 1940, zatímco letní část mělo téhož roku hostit Tokio. Po roce 1937, kdy Japonsko začalo otevřenou válku proti Číně, však byly veškeré přípravy na olympijské hry ze strany japonské vlády zastaveny. Díky následně vypuknuvší druhé světové válce se poté neuskutečnily ani olympijské hry v roce 1940, ani v roce 1944. Podruhé se pokoušelo Sapporo získat pořádání olympijských her v roce 1968, ale přednost dostal francouzský Grenoble. Novou šanci dostalo Sapporo v roce 1966, kdy na dubnovém 64. zasedání MOV v Římě zvítězilo s celkovým počtem 36 hlasů v hlasování o uspořádání Zimních olympijských her v roce 1972. Za Sapporem tak zůstal kanadský Banff se 16 hlasy, americké Salt Lake City a finské Lahti, které dostaly po 4 hlasech.", "section_level": 1}, {"title": "Emblém.", "content": "Vzhled oficiálního emblému olympijských her v Sapporu je dílem výtvarníka jménem Kazumasa Nagai. Jeho návrh byl vybrán jako vítězný z návrhů osmi předních japonských designérů. Je zkombinován ze tří částí.", "section_level": 1}, {"title": "Sportoviště.", "content": "Stejně jako před osmi lety Tokio Letní olympijské hry i Sapporo se připravilo na hry velmi dobře. Všechny olympijské objekty byly nově postavené a nacházely se mimo vlastní město. Centrem se stalo středisko Makomanai, ležící devět kilometrů na jih od Sappora. Výstavba sportovišť si vyžádala na tehdejší dobu obrovské finanční prostředky. Např. stavbu sjezdových tratí provádělo 12.500 pracovníků a 850 buldozerů za pomoci 8 tun trhavin. Travní semeno pak bylo rozséváno na tratě z helikoptér. 1 Nové objekty vystavěné v době příprav na Olympijské hry. 2 Existující objekty přestavěné nebo zrekonstruované v době příprav na Olympijské hry.", "section_level": 1}, {"title": "Olympijský oheň.", "content": "Olympijský oheň pro Sapporo byl zažehnut v řecké Olympii 28. prosince 1971. O den později byl olympijský oheň letecky dopraven do Japonska na Okinawu. Na Nový rok 1972 byl pak olympijský oheň znovu letecky převezen do Tokia. Zde začala vlastní štafeta s olympijskou pochodní, která se od města Nirasaki rozdělila na dvě části. Jedna probíhala při východním a jedna při západním pobřeží Honšú. Do Sappora oheň dorazil 29. ledna a následující dne proběhl uvítací a spojovací ceremoniál ohňů z jednotlivých tras na Sněhové festivalu v parku Odotori. 3. února při zahajovacím ceremoniálu dovezla na stadion Makomanai olympijský oheň bruslařka Tsujimaraová, která po obkroužení tří čtvrtin oválu předala pochodeň poslednímu členu štafety - Hideki Takadovi. Tam pak po vyběhnutí 103 schodů zapálil olympijský oheň v srpkovité zlaté míse.", "section_level": 1}, {"title": "Zúčastněné státy.", "content": "Mapa zúčastněných zemí Olympiády se zúčastnilo 35 zemí ze 4 kontinentů. Nejpočetnější byla výprava Spojených států amerických se 123 sportovci. Naproti tomu po 1 sportovci vyslaly do Sappora Belgie a Maďarsko. Československo reprezentovalo na XI. Zimních olympijských hrách 44 sportovců, z toho 40 mužů a 4 ženy. Při zahajovacím ceremoniálu byl vlajkonošem československé výpravy skokan na lyžích, Jiří Raška.", "section_level": 1}, {"title": "Program her.", "content": "Program hokejového turnaje je uveden již s ohledem na výsledky kvalifikace, proběhlé ve dnech 3. a 4. února. Zápasy jsou řazeny v daném dni podle časové posloupnosti, ve které probíhaly.", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Výsledky podle jednotlivých sportovních odvětví.", "content": "Prohlédněte si prvních 10 sportovců v následujících sportovních odvětvích (včetně umístění československých reprezentantů):", "section_level": 2}], "src_summary": "XI. Zimní olympijské hry se uskutečnily ve dnech 3. až 13. února roku 1972. Jejich dějištěm se stalo Sapporo v Japonsku. Byly to první Zimní olympijské hry uspořádané na asijské půdě. Zúčastnilo se jich 1106 sportovců z 35 zemí.", "tgt_summary": "The 1972 Winter Olympics, officially known as the (French: Les \"XIes Jeux olympiques d'hiver\"), were a winter multi-sport event which was held from February 3 to February 13, 1972, in Sapporo, Hokkaidō, Japan. It was the first Winter Olympics to be held outside Europe and North America.", "id": 515497} {"src_title": "Edikt z Fontainebleau", "tgt_title": "Edict of Fontainebleau", "src_document": [{"title": "Edikt nantský.", "content": "Edikt nantský měl především ukončit dlouhotrvající náboženské války ve Francii. Jindřich IV. měl k vydání ediktu i osobní důvody; sám byl totiž původním náboženstvím protestant. Poprvé se zřekl své víry po bartolomějské noci, kdy byl Karlem IX. držen v Louvru. V roce 1576 Jindřich, tehdy ještě král navarrský, uprchl z Paříže a vrátil se k protestantské víře. V roce 1584 se stal po smrti králova bratra Františka, vévody z Alençonu, oficiálním dědicem francouzského trůnu a o deset let později, 27. února 1594, byl korunován králem Francie, jejíž trůn se uprázdnil zavražděním Jindřicha III. Aby mohl být korunován, rozhodl se opět změnit víru na katolickou a proslul výrokem „Paříž stojí za mši“. Edikt nantský pak po čtyřech letech skutečně nastolil mír a přispěl k upevnění jednoty Francie.", "section_level": 1}, {"title": "Odvolání nantského ediktu a jeho důsledky.", "content": "Na základě ediktu z Fontainebleau nařídil Ludvík XIV. bourání hugenotských kostelů (templů), stejně tak zavření protestantských škol. Odvolání nantského ediktu vedlo k rozsáhlé emigraci hugenotů (zejména do Anglie, Nizozemska, Švýcarska, Braniborska a do zámoří), což poškodilo francouzské hospodářství; do Francie se například kvůli Ediktu z Fontainebleau nemohl vrátit vynálezce Denis Papin. Odhaduje se, že do exilu odešla asi čtvrtina francouzských hugenotů. Ti, kteří zůstali, byli podrobeni tvrdým perzekucím (např. dragonádám). Podstatná část zůstala v pasivní rezistenci vůči tlaku na přijetí katolické víry. Za vlády Ludvíka XV. perzekuce postupně zeslábly.", "section_level": 1}, {"title": "Zrušení ediktu z Fontainebleau.", "content": "Ludvík XVI. podepsal 7. listopadu 1787 edikt z Versailles (známý také jako \"Toleranční edikt\"), francouzským parlementem byl schválen o jeden a půl měsíce později, 19. ledna 1788. Plnou náboženskou svobodu přinesla Deklarace práv člověka a občana, z roku 1789. V říjnu 1985 se francouzský prezident François Mitterrand veřejně omluvil potomkům hugenotů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Edikt z Fontainebleau je označení ediktu, vydaného 18. října 1685 francouzským králem Ludvíkem XIV. Zrušil Edikt nantský, vydaný jeho předchůdcem Jindřichem IV., který zajišťoval svobodu vyznání na území Francouzského království nekatolíkům (protestantům).", "tgt_summary": "The Edict of Fontainebleau (22 October 1685) was an edict issued by Louis XIV of France, also known as the Revocation of the Edict of Nantes. The Edict of Nantes (1598) had granted the Huguenots the right to practice their religion without persecution from the state. Though Protestants had lost their independence in places of refuge under Richelieu on account of their supposed insubordination, they continued to live in comparative security and political contentment. From the outset, religious toleration in France had been a royal, rather than a popular policy. The lack of universal adherence to his religion did not sit well with Louis XIV's vision of perfected autocracy: \"Bending all else to his will, Louis XIV resented the presence of heretics among his subjects.\"", "id": 193856} {"src_title": "Auguste Piccard", "tgt_title": "Auguste Piccard", "src_document": [{"title": "Životopisná data.", "content": "Auguste Piccard i jeho dvojče Jean Felix se narodili ve švýcarské Basileji. Už jako dítě se zajímal o vědu. Studoval fyziku na ETH v Curychu, v roce 1910 získal doktorát a stal se asistentem na technice. V době první světové války sloužil zpočátku u letectva, později odešel do Curychu přednášet na vojenskou akademii. V letech 1917‐1922 vyučoval experimentální fyziku na své alma mater. V roce 1922, kdy se mu narodil syn Jacques, se stal profesorem fyziky na univerzitě v Bruselu. Zde přednášel až do odchodu do důchodu v roce 1954. V době druhé světové války se po okupaci Belgie vrátil do Švýcarska, kde pracoval jako konstruktér. V roce 1954 se usadil ve švýcarské vesnici Chexbres na břehu Ženevského jezera, kde v roce 1962 zemřel. Za svou práci byl ve Francii vyznamenán Řádem čestné legie a v Belgii Leopoldovým řádem.", "section_level": 1}, {"title": "Výzkumná činnost.", "content": "V roce 1927 se Auguste Piccard účastnil Solvayovy konference. Kromě jeho průkopnických experimentů ve stratosféře, se také zabýval jadernou fyzikou. V roce 1917 předpověděl existenci třetího izotopu uranu, který nazval „Actinuran“. Ten skutečně v roce 1937 objevil Arthur Jeffrey Dempster a identifikoval jej jako izotop U. Piccard mimo jiné navrhl i přesný seismograf. Už od mládí se zajímal o balonové létání. Do roku 1914 absolvoval šest letů, při nichž prováděl různá měření, která ho přivedla k myšlence na využití balonu pro let do stratosféry. První let stratosférickým balonem uskutečnil v roce 1932. V průběhu dalších letů shromáždil velké množství údajů o kosmickém záření, zabýval se měřením fyzikálních podmínek ve vrchních vrstvách atmosféry, prozkoumal vznik ozónu, formování ozónové vrstvy, šíření radiových vln a další jevy. Kromě toho fotografoval zemský povrch z do té doby nedostupné výšky a vytvořil sérii jedinečných snímků. Ještě před druhou světovou válkou zahájil práce na vývoji zařízení, které by umožnilo ponor do velkých hloubek pod vodní hladinu. V říjnu 1948 proběhly první úspěšné zkoušky s batyskafem. Při stavbě nového batyskafu a dalších experimentech mu pomáhal jeho syn Jacques.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordman v balónu.", "content": "Byl průkopníkem moderního výzkumu ve stratosféře. První let v obyčejném balonu absolvoval již v roce 1912. V roce 1930 se rozhodl studovat ve velké výšce kosmické záření. Balon plněný vodíkem o objemu 14 tisíc krychlových metrů a váze 700 kg byl dobře připraven. Vzduchotěsná gondola balónu, vyrobená ze slitiny hliníku a cínu, byla vytápěna s pomocí slunečního záření a mohla se otáčet ke Slunci buď tmavou, či bílou stranou. Měla tvar koule o průměru přes dva metry a osm pozorovacích okének. Veškeré přístroje byly upevněny zvenčí. Kvůli nepříznivému počasí byl let odložen. Spolu s asistentem Paulem Kipferem se stratosférickým balónem \"FNRS-1\" chystali ještě v Augsburgu na balónu 27. května 1931 různé úpravy (těsnost), když se balón závanem větru utrhl, vystoupal s nimi do výšky 15 785 m. Nefungovala regulace teploty, tlaku a měřicí přístroje, poté začal docházet kapalný kyslík. Až při západu Slunce ochlazený balón začal klesat a přistál na ledovci v Rakousku. Následující rok 18. srpna 1932 s belgickým fyzikem Maxem Cosynsem podruhé vzlétl v balónu, tentokrát ze švýcarského města Dübendorf. Dosáhli nového světového rekordu – 16 940 metrů. Celkem uskutečnil 27 letů a jeho poslední rekord měl hodnotu 23 000 m.", "section_level": 1}, {"title": "Rekordman s batyskafem.", "content": "Zabýval se vývojem batyskafů (\"FNRS-2\" a \"Trieste\"), k hloubkovému výzkumu moří. Batyskaf Trieste postavený podle jeho projektu se poprvé ponořil v roce 1954. V roce 1960 dosáhl rekordní hloubky téměř 11 000 m, když v průběhu pěti hodin sestoupil na dno Mariánského příkopu. Jeho jménem pojmenoval jeho syn Jacques Piccard turistický mezoskaf \"Auguste Piccard (PX-8)\", který byl uveden do provozu na Ženevském jezeře v rámci \"Schweizerische Landesausstellung\" (EXPO 1964).", "section_level": 1}], "src_summary": "Auguste Piccard (28. ledna 1884, Basilej – 24. března 1962, Lausanne) byl švýcarský vědec, fyzik a vynálezce batyskafu. Průkopník stratosférických letů v balonu.", "tgt_summary": "Auguste Antoine Piccard (28 January 1884 – 24 March 1962) was a Swiss physicist, inventor and explorer, known for his record-breaking helium-filled balloon flights, with which he studied the Earth's upper atmosphere. Auguste was also known for his invention of the first bathyscaphe, \"FNRS-2\", with which he made a number of unmanned dives in 1948 to explore the ocean's depths. ", "id": 237133} {"src_title": "Schwerer Gustav", "tgt_title": "Schwerer Gustav", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dělo o ráži 800 mm a délce hlavně přes 32 m vážilo téměř 1350 tun a mohlo vypálit dělostřelecké granáty o hmotnosti až sedm tun do vzdálenosti až 47 kilometrů (protipancéřové granáty do vzdálenosti cca 37 km). Maximální náměr činil 48°. Při pokusné střelbě protipancéřovými granáty Němci zjistili, že náboj z Dory dokáže na vzdálenost 37 km prorazit 1,5 metru tlustý pancíř. Protipancéřový granát mohl prorazit železobetonovou desku o síle až 7 m a do rostlé země vytvořil kráter o hloubce 32 m. Hlaveň se však rychle opotřebovala, čímž klesala přesnost střelby, a vydržela asi 100 výstřelů. Kanón se transportoval v rozebraném stavu ve 26 vagónech se speciální lokomotivou, k postavení na místě bylo třeba přes 1 000 ženistů a cca 1 500 pomocných dělníků, k obsluze sloužil dělostřelecký prapor o síle 500 mužů. V palebném postavení stál na dvou souběžných železničních kolejích do oblouku, protože hlaveň se mohla pohybovat jen ve svislé rovině. K vystřelení každého granátu Dora potřebovala náplň 1,75 tuny střelného prachu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Kanóny byly navrženy v rámci přípravy na druhou světovou válku a byly určeny pro použití proti těžkým pevnostem Maginotovy linie. V této roli ale nebyly použity, protože bitva o Francii skončila dříve než byly hotovy a Wehrmacht tuto linii obešel. Kanón Dora byl použit proti Sovětskému svazu při obléhání Sevastopolu, kde vypálil asi 50 granátů. Pak byl instalován u Leningradu, ale převezen zpět do Německa k úpravě bez jediného výstřelu. Neexistují zřejmě doklady o jeho nasazení proti Varšavskému povstání. Někdy před 22. dubnem 1945, kdy byly jeho trosky objeveny americkými vojáky v lese 50 km jihozápadně od Saské Kamenice, byl zřejmě zničen, aby se jej nezmocnil nepřítel. Šlo o největší použitý kalibr zbraně v historii dělostřelectva, která vypálila těžší granáty než jakékoliv jiné dělo. Byl překonán jen americkým třicetišestipalcovým (914 mm) minometem Little David s dostřelem necelých devět kilometrů, použitým pouze ke zkušebním účelům.", "section_level": 1}], "src_summary": "Schwerer Gustav (česky \"Těžký Gustav\") a Dora byla jména německého extrémně velkého železničního kanónu ráže 80 cm z druhé světové války. 22. června 1942 byla Dora přejmenována na Gustava, aby se spojenecká zpravodajská služba domnívala, že Němci mají 2 tyto superděla. Ve skutečnosti nebyl pravý Gustav nikdy dokončen. Dělo bylo vyvinuto v letech 1934–1935 v Kruppových závodech a určeno pro ničení těžkého opevnění, zejména ve francouzské Maginotově linii. Bylo však připraveno k nasazení až v roce 1941, kdy už byla Francie poražena.", "tgt_summary": "Schwerer Gustav (English: \"Heavy Gustaf\") was a German railway gun. It was developed in the late 1930s by Krupp in Rügenwalde as siege artillery for the explicit purpose of destroying the main forts of the French Maginot Line, the strongest fortifications in existence at the time. The fully assembled gun weighed nearly, and could fire shells weighing to a range of. The gun was designed in preparation for the Battle of France, but was not ready for action when the battle began, and in any case the Wehrmacht's Blitzkrieg offensive through Belgium rapidly outflanked and isolated the Maginot Line's static defenses, eventually forcing the French to surrender and making their destruction unnecessary. Gustav was later deployed in the Soviet Union during the Battle of Sevastopol, part of Operation Barbarossa, where, among other things, it destroyed a munitions depot located roughly below ground level. The gun was moved to Leningrad, and may have been intended to be used in the Warsaw Uprising like other German heavy siege pieces, but the rebellion was crushed before it could be prepared to fire. Gustav was destroyed by the Germans near the end of the war in 1945 to avoid capture by the Soviet Red Army. ", "id": 1875756} {"src_title": "Řečové hry", "tgt_title": "Language game (philosophy)", "src_document": [{"title": "Teoretický rámec.", "content": "Wittgenstein tento koncept rozvíjí především v díle Filozofická zkoumání (\"Philosophical Investigations\"). Koncept řečových her se se postupně během jeho působení vyvíjel. Nikde nepodává přesnou definici svého pojmu; především je tomu tak proto, že kdyby zvolil nějakou konkrétní definici, pak by mohlo selhat přirovnání mezi řečí a hrou. Wittgenstein považuje hry i jazyk za vágní, volné v pravidlech (\"vague\"); pokud existují nějaká konkrétní pravidla (například v tenise), stejně jsou pouze všeobecná, protože nám přesně neurčují, jak vysoké může být třeba podání. Řečové hry používá v kontextu jednoduchých jazykových konceptech: názvy barev na mřížce nebo vyvozování co bude člověk dělat ze svého vyjádřeného rozhodnutí. Také se může termín objevit v kontextu výsledku činnosti vzniklé z (anebo, které způsobuje) vyslovené teze. Termín řečové \"hry\" (v plurálu) používá ve smyslu „primitivních“ jazyků, předmětů vázaných v běžném jazyce. Výraz řečová \"hra\" (v singuláru) znamená celek s nímž jsou naše aktivity spjaty a „propleteny“. Toto rozdělení v dřívějších dílech neexistovalo a je rozvedeno až později právě ve Filozofických zkoumáních. \"„Jazyková hra je komplexním útvarem, který má dynamický charakter. Tvoří ji souhra několika prvků,“\" uvádí Wittgenstein. Tyto uvádí 1) soubor gramatických pravidel nutných dodržovat; 2) nezávislého arbitra dohlížejícího na dodržení pravidel hry; 3) cíl a záměr hry. Jazyková hra se vyskytuje pouze v daném konkrétním okamžiku. Pro Wittgensteina je důležité, že filozof může jazyk pouze popisovat, nesmí do něj zasahovat. Avšak přináší možnost smyšleného příkladu řečové hry (model language-game), který si filozof vymyslí, tak aby mohl prohlubovat svá pátrání v jazyce. Pokud však existuje nutnost vytvářet si modelové příklady, popírá sám Wittgenstein svou tezi o dokonalosti jazyka, a tak i filozofova nevměšování se do něj.", "section_level": 1}, {"title": "Ukázky aplikace.", "content": "Wittgenstein uvádí příklad, když staví dva dělníci dům. Jeden na druhého zavolá, že potřebuje ten či onen druh kamene či tu či onu stavitelskou potřebu. Druhý dělník se naučil při zvolání jednoho slova (například „špalek“), že jej má prvnímu dělníku donést. V tomto případě navazuje na sv. Augustina a jeho učení o jazyce: pro sv. Augustina by toto pojmenovávání věci bylo veškerým základem jazyka. Wittgenstein naproti tomu kritizuje jednoduchost takové teze, i když uznává, že se takové případy dějí. V tomto případě je pro něj hra metaforou jazyka ve vší všeobecnosti, ale zároveň hra je také konkrétní jazyková událost, kterou se lidé od malička učí, když jim kupříkladu rodiče ukazují nějaké konkrétní věci a těmto věcem přiřazují názvy. Dalšími situacemi, kdy lze tyto řečové hry použít jsou: zdravení, rozkazování, hraní, ptaní se atp.", "section_level": 1}], "src_summary": "Řečové hry (angl. \"language-games\", něm. \"Sprachspiel\") je filosoficko-filologický koncept vytvořený Ludwigem Wittgensteinem, rozvedený především v jeho pozdějších pracích. Pro Wittgensteina je studium řečových her, základů jazyků velmi důležité, protože skrze něj se můžeme propracovat k otázkám hlubším (pravdivost a lež, shodování se tezí se skutečností atd.). Mezi kritiky Wittgensteinova zkoumání patří i Bertrand Russell a Ernest Gellner.", "tgt_summary": "A language-game () is a philosophical concept developed by Ludwig Wittgenstein, referring to simple examples of language use and the actions into which the language is woven. Wittgenstein argued that a word or even a sentence has meaning only as a result of the “rule” of the “game” being played. Depending on the context, for example, the utterance “Water!” could be an order, the answer to a question, or some other form of communication.", "id": 1662010} {"src_title": "Iontová výměna", "tgt_title": "Ion exchange", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Prof. F. Helferich ve své monografii \"Ion Exchange\" zmiňuje pasáž z bible, která prý naznačuje použití iontové výměny pro desalinaci brakické vody. Mojžíš prý připravil pitnou vodu z brakické vody s využitím dřeva: \"„Hnul pak Mojžíš lidem Izraelským od moře Rudého, a táhli na poušť Sur. I šli tři dni po poušti, a nenalezli vod. A přišedše do Marah, nemohli piti vod z Marah, nebo byly hořké; protož nazváno jest jméno jeho Marah. Z té příčiny reptal lid na Mojžíše, řka: Co budeme píti? I volal k Hospodinu, a ukázal mu Hospodin dřevo, kteréž jakž uvrhl do vod, učiněny jsou sladké vody. Tu vydal jemu práva a soudy, a tu ho zkusil.“\" Exodus 15:23-25 Další zmínky pak lze najít v dílech Aristotela (330 př. n. l.) a v díle Sylva Sylvarum Francise Bacona (1627), kteří pozorovali, že mořská voda ztrácí část své solnosti při průchodu určitými druhy půd a písků. Také další pokrok iontové výměny úzce souvisel s půdní chemií. První moderní studii iontové výměny provedli H. Thompson a J. Way v roce 1850. Pozorovali výměnu amoniaku z hnojiva za vápník z půdy. V roce 1858 zjistil německy chemik Eichorn, že iontová výměna v půdách je vratný proces. První praktické aplikace se dočkaly zeolity v roce 1905. Německý chemik Gans vyvinul proces změkčování vody využívající syntetické zeolity. V roce 1934 pak B. A. Adams a E. L. Holmes syntetizovali první organické ionexy na bázi fenol-formaldehydových pryskyřic. V roce 1944 G. F. D'Alelio pripravil katex založený na kopolymeru styrenu a divinylbenzenu (DVB). Styren/DVB kopolymer se pro syntézu ionexů používá dodnes.", "section_level": 1}, {"title": "Principy.", "content": "Iontová výměna je složitý proces, který nezahrnuje jen vlastní iontovýměnnou reakci. To lze ilustrovat na příkladu výměny iontu A za iont B v ionexové fázi. Ionex je většinou ve formě polymerní nabotnalé perličky. Celý proces lze rozdělit na několik kroků: Nejpomalejším krokem, který určuje celkovou rychlost, bývá většinou difuze gelem. Výjimkou mohou být chelatační ionexy a speciální sorbenty, kde je hlavním mechanismem sorpce tvorba komplexu. Ta pak může být krokem určujícím rychlost. V oblasti iontové výměny se často používají zakázané jednotky jako jsou valy, nebo ekvivalenty. Pro koncentrace iontů se používají jednotky mol chemického ekvivalentu na litr (eq/l). Což je zjednodušeně koncentrace v molech na litr vynásobená nábojem iontu \"z\". Jeden mol chemického ekvivalentu iontu z roztoku se vymění vždy za jeden mol chemického ekvivalentu iontu z ionexové fáze. V molech to ovšem neplatí. Pokud vezmeme jako příklad změkčování vody, vymění se jeden mol vápenatého iontu (z=2) za 2 moly sodného iontu (z=1). Selektivitu iontové výměny ovlivňuje několik faktorů. Preferovány jsou zejména ionty, které mají:", "section_level": 1}, {"title": "Související články.", "content": "Ionex", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "Skupina iontové výměny, Ústav energetiky, VŠCHT Praha", "section_level": 1}], "src_summary": "Iontová výměna je výměna iontů mezi roztokem a ionexem (měničem iontů). Ionex je většinou polymer, někdy i anorganický materiál, který nese permanentní náboj. Ten je kompenzován ionty s opačným nábojem (protionty). Protionty mohou být vyměněny za ionty stejného náboje z roztoku.", "tgt_summary": "Ion exchange usually describes a processes of purification of aqueous solutions using solid polymeric ion exchange resin. More precisely, the term encompasses a large variety of processes where ions are exchanged between two electrolytes. Aside from its use to purify drinking water, the technique is widely applied for purification and separation of a variety of industrially and medicinally important chemicals. Although the term usually refers to applications of synthetic (man-made) resins, many materials, in particular soil. ", "id": 2355241} {"src_title": "Oxid sírový", "tgt_title": "Sulfur trioxide", "src_document": [{"title": "Příprava a výroba.", "content": "Průmyslově se vyrábí oxidací oxidu siřičitého Tato reakce je silně exotermická a je vratná; proto je nutno ji provádět za relativně nízkých teplot do 500 °C a za přítomnosti katalyzátorů (např. platiny nebo oxidu vanadičného, wolframového, molybdenového aj.). Za vysokých teplot vyšších než 800 °C probíhá tato reakce opačným směrem a z oxidu sírového vzniká opět oxid siřičitý a kyslík]. V laboratoři se oxid sírový připravuje rozkladem síranu železitého: nebo destilací olea, což je roztok oxidu sírového v kyselině sírové, případně zahříváním hydrogensíranu sodného", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Struktura.", "content": "V plynném stavu má monomerní forma oxidu planární uspořádání (grupa symetrie D). V kapalném i plynném skupenství existuje rovnováha mezi monomerem a trimerem (SO). V pevném stavu je oxid sírový vždy trimerní nebo polymerní. Cyklický trimer zaujímá vaničkovou konformaci (grupa symetrie D) podobnou cyklohexanu. Krystaluje v podobě bezbarvých kosočtverečných krystalů jako modifikace γ–SO; pokud přijde do styku s vodou, tak vytváří bílé jednoklonné jehličkovité krystaly modifikace β–SO, které jsou tvořeny směsí vláknitých polysírových kyselin. Nejstálejší formou oxidu sírového je jednoklonný α-SO, který má složitou vrstevnatou strukturu, vzniklou příčným spojováním řetězců. Prostorová struktura monomerní a trimerní formy oxidu sírového", "section_level": 2}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "S vodou reaguje velmi prudce, a podle stechiometrického poměru reakčních složek vzniká buď kyselina sírová nebo oleum, případně směsi polysírových kyselin. Oxid sírový je velmi silné dehydratační činidlo: z organických látek odštěpuje vodu, např. jeho působením na ethanol vzniká ethen (ethylen) a kyselina sírová Reakci s halogenovodíky vznikají halogensírové kyseliny HSOX, např. reakcí s chlorovodíkem vzniká kyselina chlorsírová (chlorsulfonová). Oxid sírový je velmi silnou Lewisovou kyselinou. Tvoří proto velké množství různých aduktů s mnoha organickými i anorganickými ligandy.", "section_level": 2}, {"title": "Použití.", "content": "Průmyslově vyráběný oxid sírový se ihned zpracovává na kyselinu sírovou.", "section_level": 1}, {"title": "Bezpečnost.", "content": "Oxid sírový je silně žíravý, neboť ve styku s tkáněmi těla z nich odnímá vodu a mění se na kyselinu sírovou. Necháme-li odpadnout kapku vody na oxid sírový, dojde k explozívní reakci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Oxid sírový (chemický vzorec SO) je jeden z oxidů síry, který je hlavní příčinou vzniku kyselých dešťů. Vyrábí se ve velkém množství jako prekurzor kyseliny sírové.", "tgt_summary": "Sulfur trioxide (alternative spelling sulphur trioxide) is the chemical compound with the formula SO, with a relatively narrow liquid range. In the gaseous form, this species is a significant pollutant, being the primary agent in acid rain. ", "id": 362613} {"src_title": "Mjasiščev M-4", "tgt_title": "Myasishchev M-4", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Po druhé světové válce dal Sovětský svaz přednost vývoji strategického bombardéru dlouhého doletu schopného nést jaderné zbraně. Jejich prvním letadlem byl Tupolev Tu-4, kopie amerického B-29 Superfortress. Tu-4 byl ale nouzovým řešením, protože na rozdíl od amerických strategických bombardovacích sil, které mohly operovat ze základen ve spojeneckých zemích v blízkosti SSSR, postrádal dolet k dosažení kontinentálního území Spojených států. Zkušenosti z korejské války navíc prokázaly, že bombardéry s pístovými motory jsou extrémně náchylné k zachycení stíhacími letouny. S pokrokem západních proudových bombardérů jako B-47 Stratojet a Vickers Valiant byl konstruktér Vladimir Mjasiščev na jaře 1951 pověřen vývoje strategického dálkového bombardéru (Strategičeskij Dahlnij Bombardirovščik). Prototyp vzlétl 20. ledna 1953 a v březnu 1954 byl předán ke státním přejímacím zkouškám, přičemž výroba začala později ve stejný rok. Do služby vstoupil v roce 1955 s tím, že bylo vyrobeno 34 letounů včetně dvou prototypů. M-4 byl vyroben převážně z leteckých hliníkových slitin s některými částmi z oceli a hořčíku. Měl šípové křídlo s úhlem 35 stupňů a původně jej poháněly čtyři motory Mikulin AM-3A s maximálním tahem 85,8 kN (8 750 kgp; 19 290 lbf), ale později byl modernizován na proudové motory RD-3M-500 o maximálním tahu 93,2 kN (9 500 kgp; 20 940 lbf). V trupu a křídle bylo zabudováno 18 palivových nádrží o celkové kapacitě 123 600 litrů (32 610 amerických galonů) paliva, což letounu poskytovalo dolet 9 500 km (5 900 mil), ačkoli nedosahoval původně specifikovaného doletu 12 000 km (7 500 mil). Užitečné zatížení bylo 24 tun (26,4 tun) v různých konfiguracích. Obranná výzbroj se skládala ze šesti kanónů AM-23 ráže 23 mm s kadencí 1 250 ran za minutu. Dvojice byla v ocasní věži s posádkou se 400 náboji na jednu zbraň a další dvojice v dálkově ovládaných věžích na horní a spodní části trupu, každá s 300 náboji na zbraň. Letadlo mělo osmičlennou posádku: v jeho přídi seděl navigátor/bombometčík; pilot a kopilot v pilotní kabině; obsluha radaru/navigátor, palubní technik/střelec, radiooperátor/střelec a obsluha střelecké věže v oddílu za pilotní kabinou a ocasní střelec.", "section_level": 1}, {"title": "3M.", "content": "Ačkoliv měl M-4 menší dolet než Tupolev Tu-95, měl větší rychlost a užitečné zatížení, což byly dostatečné výhody pro další zlepšování konstrukce. V roce 1954 bylo uděleno schválení pro přebudovaný M-4, který vzlétl 27. března 1956 a státní zkoušky zahájil na začátku roku 1958. Mjasiščev 3M (\"Bison-B\") byl poháněn čtyřmi proudovými motory Dobrynin RD-7, které měly stejný tah jako motory RD-3M, ale byly o 25 % úspornější z hlediska spotřeby paliva a tak byl dolet zvýšen na 11 500 km při zkouškách; k dalšímu zvýšení doletu byla také do nosu letadla přidána sonda pro tankování paliva za letu, čímž byl dolet prodloužen na 15 000 km. Užitečné zatížení bylo nicméně sníženo z 24 na 18 tun. Letoun dostal nový radar a lepší navigační i zbraňový systém. Střed trupu byl přepracován, aby se snížila hmotnost a zlepšila aerodynamika. Křídlo mělo větší rozpětí a nosnou plochu. Letounů Mjasiščev 3M („Bison-B“) bylo postaveno 74.", "section_level": 2}, {"title": "Tanker.", "content": "Od počátku byl zřejmý nedostatečný dolet M-4 a Mjasiščev začal zkoumat tankování paliva za letu. V roce 1955 byl druhý výrobený letoun upraven na hadicový tankovací systém a první výrobní letoun byl vybaven sondou v nose letadla, další dva byly přestavěny pro zkoušky v následujícím roce. Od konce padesátých let byla flotila M-4 přeměněna na tankovací pomocí hadicového systému (HDU) s palivovými nádržemi v pumovnici a odstraněním veškeré obranné výzbroje. Podobné přestavby byly provedeny u flotily strojů 3M v 70. a 80. letech, kdy se letouny 3MS-1 „Bison-B“ staly tankery označené „3MS-2“ a 3MN-1 se staly tankery „3MN-2“.", "section_level": 2}], "src_summary": "Mjasiščev M-4 \"Molot\" ( – „kladivo“, USAF/DoD reporting name „Type 37“, v kódu NATO „Bison“) byl sovětský strategický bombardér z počátku 50. let 20. století. První prototyp stroje vzlétl 20. ledna 1953. První sériově vyráběné stroje byly do výzbroje sovětského letectva zařazeny roku 1956. Do roku 1963 bylo vyrobeno 93 kusů. Část letounů byla postupně vyřazena, část byla přestavěna na létající tankery.", "tgt_summary": "The Myasishchev M-4 \"Molot\" (), USAF/DoD reporting name \"Type 37\", NATO reporting name Bison) was a four-engined strategic bomber designed by Myasishchev and manufactured by the Soviet Union in the 1950s to provide a Long Range Aviation bomber capable of attacking targets in North America.", "id": 1855831} {"src_title": "Giuseppe Tomasi di Lampedusa", "tgt_title": "Giuseppe Tomasi di Lampedusa", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dětství.", "content": "Giuseppe Maria Fabrizio Salvatore Stefano Vittorio Tomasi se narodil 23. prosince 1896 v Palermu. Jeho rodiče byli Giulio Maria Tomasi, kníže di Lampedusa, vévoda di Palma, baron di Montechiaro a baron di Torretta, a jeho choť Beatrice Mastrogiovanni Tasca di Cutò. Po smrti své starší sestry na záškrt se Giuseppe stal jedináčkem. Byl si velmi blízký se svou matkou, silnou osobností, která ho velmi ovlivňovala, na rozdíl od otce, jenž byl spíše chladný a odtažitý. Základního vzdělání se mu dostalo v rodinném paláci v Palermu, kde byl vyučován domácím učitelem pod dohledem matky. Často pobýval u babičky z matčiny strany na panství \"Santa Margherita Bélice\". Knížecí rodina vlastnila také vilu v městě Bagheria, palác v obci Torretta a statek v Reitano. V roce 1911 začal Giuseppe studovat na klasickém lyceu v Římě a maturitu složil později v Palermu na \"Liceo Garibaldi\". Ovládl psanou latinu a řečtinu, hovořil plynně německy, francouzsky a také, což bylo pro Itala té doby výjimečné, anglicky. V pozdějším věku zvládl také španělštinu a ruštinu.", "section_level": 2}, {"title": "Válečná zkušenost.", "content": "Roku 1915 se usadil v Římě, kde započal studium na právnické fakultě. Ještě téhož roku však dobrovolně narukoval do italské armády, bojující na straně Dohody. Sloužil zde jako důstojník dělostřelectva. Při bitvě u Capporetta byl zajat a skončil v zajateckém táboře v Uhrách. Podařilo se mu však uprchnout a vrátit se pěšky do Itálie. Je zajímavé, že tato zkušenost se v jeho pozdější literární tvorbě nijak neprojevila. Po skončení války byl roku 1920 vyřazen z armády v hodnosti poručíka a vrátil se do Palerma.", "section_level": 2}, {"title": "Cesty a vztah k fašistickému režimu.", "content": "Po nervovém zhroucení se vzdal svých plánů na diplomatickou kariéru. Dalších několik let strávil na cestách po Evropě buď sám nebo jako doprovod své matky. Oblíbil si především Anglii; jak zemi, tak i její kulturu a literaturu. Tomasi měl odmítavý názor na italský fašistický režim. Protože však veřejně nevystupoval a často byl mimo zemi, nebyl pro své postoje pronásledován.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Roku 1925 navštívil Giuseppe Tomasi v Londýně svého strýce Petera Tomasi di Lampedusa, italského velvyslance ve Velké Británii. Zde se seznámil s jeho nevlastní dcerou, o dva roky starší lotyšskou baronkou Alexandrou Wolff von Stomersee, přezdívanou \"Licy\", studentkou psychologie a budoucí významnou psychoanalytičkou. V roce 1932 se s ní Giuseppe Tomasi oženil v pravoslavném chrámu v Rize. Manželé nejprve bydleli v Palermu s Tomasiho matkou, ale neshody mezi oběma ženami donutily Alexandru k návratu do Lotyšska. Manželé poté žili prakticky odděleně, kromě letních měsíců, které pravidelně trávili v Lotyšsku na zámku Stāmeriena (německy Stomersee), jenž patřil rodině Alexandry. To trvalo až do roku 1939, kdy po anexi Lotyšska Sovětským svazem byly zámek a celé panství zabaveny.", "section_level": 2}, {"title": "Kníže z Lampedusy.", "content": "Po otcově smrti v roce 1934 zdědil Giuseppe Tomasi majetek i titul knížete z Lampedusy \"(Principe di Lampedusa)\", ačkoliv ostrov Lampedusa jeho rodu ve skutečnosti již řadu generací nepatřil. Rod měl však v držení různé statky na Sicílii. Po vypuknutí druhé světové války byl Tomasi di Lampedusa v roce 1940 znovu povolán do armády. V roce 1942 byl však propuštěn, oficiálně proto, aby se mohl věnovat správě rodinných statků. Možná však byl shledán \"podezřelým\" kvůli svým zahraničním stykům. Na jaře 1943 byl při spojeneckém náletu zničen rodový palác v Palermu. Tato událost pro něj znamenala hluboký otřes a je zmiňována i v několika jeho dílech. Tomasi nakonec nalezl útočiště u svého bratrance, básníka Lucia Piccola. V jeho domě ve městě Capo d'Orlando pak se svou matkou a manželkou přečkal poslední válečné události na italské půdě. Po matčině smrti roku 1946 se Tomasi di Lampedusa vrátil se svou ženou do Palerma, kde zakoupili dům na Via Butera. Několik let pracoval jako prezident Mezinárodního červeného kříže na Sicílii. Spojenecká vojenská správa ho respektovala jako antifašistu a schopného administrátora. Od roku 1953 byl ve styku s malým okruhem mladých intelektuálů. Jedním z nich byl hudební vědec a umělecký vedoucí opery San Carlo v Neapoli Gioacchino Lanza, kterého pak v roce 1956 Giuseppe Tomasi adoptoval jako svého syna. Tomasi di Lampedusa také pořádal soukromé lekce angličtiny a anglické literatury, původně určené pro jediného člena tohoto kroužku Francesca Orlanda, pozdějšího literárního kritika a spisovatele. V roce 1957 byla Tomasimu diagnostikována rakovina plic. Zemřel 23. července 1957 v domě svých příbuzných v Římě, kde podstupoval léčbu. Byl pohřben na kapucínském hřbitově v Palermu.", "section_level": 2}, {"title": "Spisovatelská činnost.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Román \"Gepard\" \"(Il gattopardo)\".", "content": "Již v roce 1938 Lampedusa uvažoval o základní ideji svého stěžejního díla, kterým se až po mnoha letech stal román \"Gepard\" \"(Il gattopardo)\". V původní představě mělo jít o vylíčení jednoho dne sicilského knížete v době vylodění Giuseppe Garibaldiho v roce 1860. Tato myšlenka však zůstala dlouho nenaplněna. V roce 1954, na pozvání Eugenia Montaleho, odcestoval se svým bratrancem Luciem Piccolem na literární konferenci do známého lázeňského města San Pellegrino Terme, kde Piccolo převzal cenu za svou sbírku básní. Tento bratrancův úspěch dodal Lampedusovi odvahu. Později napsal jednomu příteli, že když dokázal Lucio získat cenu, \"„...protože nejsem o nic hloupější, sedl jsem ke stolu a napsal román.“\" Strojopis románu byl dokončen v červnu 1956, na jaře následujícího roku 1957 však Lampedusa dílo vlastnoručně přepsal do definitivní podoby. Nejprve zaslal rukopis do nakladatelství Mondadori, kde byl však odmítnut. Pak Tomasi poslal román spisovatelce a překladatelce Eleně Croceové, mezitím začal pracovat na novém románu \"Slepá koťata\". Ve své definitivní podobě popisuje román \"Gepard\" i zánik Království obojí Sicílie v roce 1861 po ovládnutí země sjednocující se Itálií. Vydání \"Geparda\" se však Giuseppe Tomasi di Lampedusa nedožil. Po jeho smrti zaslala Elena Croceová rukopis Giorgiovi Bassanimu, který byl románem nadšen a zasadil se o jeho vydání v nakladatelství Feltrinelli. Tam poprvé vyšel roku 1958. V roce 1959 Tomasi di Lampedusa posmrtně získal za román nejvýznamnější italskou literární Cenu Strega. Podle románu Gepard natočil v roce 1963 stejnojmenný film režisér Luchino Visconti. Tento italský tvůrce, který sám pocházel z významného šlechtického rodu, dokázal filmovými prostředky vystihnout atmosféru pozdní fáze \"Risorgimenta,\" které probíhalo zhruba v letech 1815 až 1870 na Sicílii. V obsazení filmu vynikli americký herec Burt Lancaster (kníže Salina), Claudia Cardinalová (krásná Angelica) a Alain Delon (synovec Tancredi). Na Filmovém festivalu v Cannes 1963 obdržel tento film nejvyšší cenu Zlatou palmu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Giuseppe Tomasi di Lampedusa (23. prosince 1896, Palermo – 23. července 1957, Řím) byl italský spisovatel, známý především díky svému jedinému románu \"Il Gattopardo\" (poprvé vydán posmrtně v roce 1958, česky \"Gepard\"), jehož děj se odehrává na Sicílii v poslední fázi Risorgimenta. Byl velmi komplexní osobností, povahou uzavřený a samotářský. Sám o sobě napsal: \"„Jako chlapec jsem miloval samotu, dával jsem přednost společnosti věcí před společností lidí.“\" Byl vynikajícím znalcem francouzské, anglické, německé a ruské literatury. Dráhu spisovatele nastoupil teprve v roce 1955, v devětapadesáti letech, pouhé dva roky před svou smrtí.", "tgt_summary": "Giuseppe Tomasi di Lampedusa (; December 23, 1896 – July 26, 1957) was an Italian writer and the last Prince of Lampedusa. He is most famous for his only novel, \"Il Gattopardo\" (first published posthumously in 1958), which is set in his native Sicily during the \"Risorgimento\". A taciturn and solitary man, he spent a great deal of his time reading and meditating, and used to say of himself, \"I was a boy who liked solitude, who preferred the company of things to that of people.\"", "id": 589226} {"src_title": "G protein", "tgt_title": "G protein", "src_document": [{"title": "Signalizace.", "content": "Existují dvě odlišné třídy G proteinů: \"heterotrimerické\" (velké) G proteiny, aktivované GPCR (\"G-protein-coupled receptor\") receptory, sestávající z α (\"alfa\"), β (\"beta\") a γ (\"gama\") podjednotek a \"monomerické\" G proteiny patřící do rodiny Ras malých GTPáz. Malé GTPázy jsou monomerické proteiny sekvenčně homologické α-podjednotce heterotrimerických G proteinů.", "section_level": 1}, {"title": "Heterotrimerické G proteiny.", "content": "Heterotrimerické G proteiny jsou v neaktivním stavu asociovány se specifickými membránovými receptory. Skládají se z podjednotek G; a těsně svázaných G. Po vazbě ligandu na receptor dochází k jeho konformační změně a je schopný katalyzovat (podobně jako GEF) výměnu GDP navázaného na G podjednotce asociovaného G proteinu za GTP. Jakmile došlo k vazbě GTP, komplex G•GTP disociuje od G podjednotky, oba komplexy však zůstávají vázané v membráně, neboť G a G podjednotky mají kovalentně vázaný lipidový řetězec (myristoylový, palmitoylový nebo prenylový zbytek), pomocí nějž jsou v membráně zakotveny. G s navázaným GTP může aktivovat efektorové proteiny, dokud nedojde k hydrolýze navázaného GTP na GDP. G podjednotka je sama GTPázou, a je tak schopná katalyzovat vlastní inaktivaci. Hydrolýzu může ještě urychlit protein RGS (\"regulator of G protein signaling\"), čímž se zkracuje doba, po kterou může G podjednotka aktivovat efektorové proteiny. Po hydrolýze GTP se inaktivovaná G podjednotka rychle opět asociuje s G.", "section_level": 2}, {"title": "Malé GTPázy.", "content": "Malé GTPázy vážou podobně jako heterotrimerické G proteiny GDP a GTP a jsou zodpovědné za přenos signálu v buňce. Na rozdíl od heterotrimerických G proteinů existují jako monomery a k žádné disociaci po aktivaci tedy nedochází – fungují jako samostatná G podjednotka heterotrimerických G proteinů. Do této třídy patří důležité regulační proteiny, zejména z pěti rodin: U člověka je 170 zástupců (proteinů).", "section_level": 2}, {"title": "Podjednotky.", "content": "Gs alfa podjednotka Gi alfa podjednotka Gq alfa podjednotka", "section_level": 2}], "src_summary": "G proteiny jsou rodinou GTPáz důležitých ve vnitrobuněčné signalizaci. Existují u nich dvě konformace: „zapnutá“, jsou-li navázány ke GTP, a „vypnutá“, mají-li navázán GDP. Přepínání mezi těmito stavy je zprostředkováno GEF (guanine nucleotide–exchange factor\"), proteiny, které katalyzují disociaci GDP z G proteinu; k vazbě GTP pak dochází samovolně v důsledku jeho vyšší koncentrace v cytoplazmě. Změna konformace vyvolaná vazbou GTP umožňuje G proteinu aktivovat další proteiny buněčných signálních kaskád. Rychlost hydrolýzy GTP závisí mj. na aktivitě GAP (GTPase-accelerating protein\") proteinů, které mohou také reagovat na extracelulární signály. ", "tgt_summary": "G proteins, also known as guanine nucleotide-binding proteins, are a family of proteins that act as molecular switches inside cells, and are involved in transmitting signals from a variety of stimuli outside a cell to its interior. Their activity is regulated by factors that control their ability to bind to and hydrolyze guanosine triphosphate (GTP) to guanosine diphosphate (GDP). When they are bound to GTP, they are 'on', and, when they are bound to GDP, they are 'off'. G proteins belong to the larger group of enzymes called GTPases. ", "id": 2100214} {"src_title": "Al-Idrísí", "tgt_title": "Muhammad al-Idrisi", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Narodil se v severoafrické Ceutě, která náležela Almoravidské říši a byl členem emírského rodu Idrísovců. Náleží k třetímu tzv. \"normansko-arabskému období\" islámské kartografie. Studoval v Cordóbě v muslimském Španělsku a po skončení studií cestoval po Středomoří, střední i západní Evropě a sbíral zejména geografická data. Zemřel v roce 1165 na Sicílii.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Z jeho tvorby lze zmínit kruhovou mapu a knihu Rogerovu (arabsky: \"Al-Kitáb al-Rudžari\", : \"Tabula Rogeriana\"). Druhé zmíněné dílo, které je zároveň jeho dílem nejvýznamnějším, dokončil v roce 1154 na dvoře sicilského krále Rogera II., kam byl pozván, aby zaktualizoval mapu světa. \"Tabula Rogeriana\" je podrobný popis Evropy, Asie a Afriky doprovozený mapou světa na 70 obdélníkových mapových listech (z českého území je na mapě možné pod názvy Mašla, Šruna, Agra a Bis najít města Plzeň, Brno, Kroměříž a Olomouc). Součástí je i rytina na stříbrné míse, která měla rozměry 3,32×1,48 metru, byla silná 3 milimetry a vážila 150 kilogramů. Práce na celém díle trvala al-Idrísímu patnáct let. Vlastní kniha a mapové listy se do dnešní doby nedochovaly, avšak existuje několik jejích opisů (Pařížský, Oxfordský, Petrohradský). Jeho obdélníková mapa světa je považována za nejvýznamnější dílo arabské kartografie. I přes svůj význam v kartografii však byl prakticky ignorován muslimskými historiky a biografy. Tato skutečnost je připisována tomu, že jako muslim byl ve službách křesťanského krále. Po smrti Rogera II. napsal pro jeho syna Viléma I. knihu \"Zahrada vzdělání a útěcha srdce\" (: \"The Garden of Civilization and the Amusement of the Soul\"), která se však nezachovala. Jedním z jeho mnohých zájmů bylo studium léčivých bylin. O nich sepsal několik knih; jednou z nich je \"Kitáb al-Džámi-li-Sifat Aštat al-Nabatat.\" Pojmenoval rovněž řadu léčiv v šesti jazycích: syrštině, řečtině, perštině, hindštině, latině a berberštině. Mimo geografii a botaniku se rovněž zajímal o faunu a zoologii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Abu Abd Alláh Muhammad al-Idrísí al-Kurtubí al-Hasaní as-Sabtí či jednoduše al-Idrísí ( أبو عبد الله محمد الإدريسي القرطبي الحسني السبتي, 1100–1165/1166) byl andaluský geograf, kartograf, egyptolog a cestovatel, který žil a pracoval na Sicílii na dvoře krále Rogera II. Sicilského.", "tgt_summary": "Abu Abdullah Muhammad al-Idrisi al-Qurtubi al-Hasani as-Sabti, or simply al-Idrisi (; ; 1100 – 1165), was an Arab Muslim geographer, cartographer and egyptologist who for some time lived in Palermo, Sicily at the court of King Roger II. Muhammed al-Idrisi was born in Ceuta then belonging to the Almoravids. He created the Tabula Rogeriana, one of the most advanced medieval world maps, used by explorers like Christopher Columbus and Vasco Da Gama for their discoveries and voyages.", "id": 2450771} {"src_title": "Zerav západní", "tgt_title": "Thuja occidentalis", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Zerav západní dorůstá výšky až 15–20 m. Úzká, ale hustá koruna připomíná tvar kužele. Terminální výhon je vztyčený. Borka je šedohnědá, loupe se v podélných pruzích.", "section_level": 1}, {"title": "Větve, listy.", "content": "Větve zeravu rostou rozložené vodorovně, ploché šupinaté jehlice jsou svrchu tmavě zelené, ze spodní strany žlutozelené. V zimě se mohou zbarvovat do rezavé barvy. Postavení jehlic je vstřícné křižmostojné, jehlice jsou oblé bez zřetelné špičky a nemají bílou kresbu. U prvních listů se může vyskytovat kulovitá siličná žlázka, která po rozemnutí trpce voní. Další listy mají volnou, dovnitř vtočenou špičku.", "section_level": 2}, {"title": "Šišky, semena.", "content": "V dubnu až v květnu jsou na konci větévek jednopohlavné šištice, samičí se zbarvují žlutohnědě, samčí červeně. Šištice dozrávají v srpnu až v září, při dozrávání šupiny šištic dřevnatí a rozevírají se. Na hřbetu šupiny je malý osten. Zralé šišky zůstávají na zeravu až do zimy následujícího roku, neopadávají hned po dozrání. Podlouhlé šišky jsou vzpřímené, velké 8–12 mm, mají 4-5 párů plodních šupin. Okřídlené semeno zeravu je drobné, ploché, tmavě zbarvené.", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt.", "content": "Přirozené rozšíření zeravu v Severní Americe – v oblasti Velkých jezer a dále severně až k Hudsonovu zálivu. Vyskytuje se také v Appalačském pohoří v USA. Roste především ve smíšených lesích spolu s jedlovcem kanadským, borovicí vejmutovkou a javory. Hojně také roste na vápencovém podkladu či zabahněných lokalitách, kde vytváří čisté porosty. Asi od poloviny 16. století, kdy byl zerav zaveden do Evropy, se hojně pěstuje v parcích, zahradách a hřbitovech.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Pro svoji nenáročnost na vnější podmínky je zerav velice oblíbeným stromem ve střední a západní Evropě. Je mrazuvzdorný, dobře snáší jak nedostatek světla, tak vedro a sucho. Dobře se vypořádá také se sestřihem, proto je velmi populární dřevinou živých plotů. Nejběžnějším parazitem je drobný motýl molovka tújová. Její napadení se projeví zahnědnutím konců letorostů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Přirozeně se zerav rozmnožuje generativně, stejně jako ostatní nahosemenné rostliny. Umělé vysazení zeravu je uskutečněno výsevem, řízkováním nebo roubováním.", "section_level": 1}, {"title": "Výsev.", "content": "Sbírají se dozrávající šišky na přelomu srpna a září, které se dosušují. Semena, která z šišek po dosušení vypadají, se skladují přes zimu a na jaře (duben-květen) se zasévají. Je doporučeno poslední měsíc před výsevem semena stratifikovat, tj. uskladnit při nižší teplotě a tím podpořit následné klíčení. Po výsevu se zemina pokryje tenkou vrstvou písku. Klíční rostlinky jsou dvouděložné, po 5 dnech jsou patrny první dvojice jehlic, po 25 dnech čtyřčlenné přesleny.", "section_level": 2}, {"title": "Řízkování.", "content": "Řízky většiny kultivarů velice dobře zakořeňují, proto je řízkování vůbec nejoblíbenější metodou rozmnožování. Řízky se odebírají od června do prosince a je doporučeno je ošetřit stimulátorem růstu.", "section_level": 2}, {"title": "Roubování.", "content": "Roubování není příliš obvyklé, protože většina kultivarů se velice dobře rozmnožuje řízkováním. Roubování je však také možné, provádí se přelomu zimy a jara.", "section_level": 2}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Všechny části rostliny jsou jedovaté. Jed thujon dráždí pokožku, dostane-li se na kůži alergikovi, po vnitřním užití vyvolává zvracení, krvavé průjmy, poškození ledvin a u těhotných žen může dojít k potratu.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Díky husté koruně a dobré snášenlivosti na řez a tvarování je zerav využíván především do živých plotů, a to zejména kultivar \"Thuja occidentalis brabant\". Do dnešní doby bylo vypěstováno přes 140 kultivarů, z nichž některé jsou odlišné barevně, jiné vzrůstem či typem koruny. Využívají se také v upravených zahradách francouzského typu. Zerav je také vhodný k zalesňování bažinatých půd, neboť se ve svém přirozeném prostředí Severní Ameriky často vyskytuje na bažinaté půdě. Uplatnění má zerav i v oblasti léčitelství – jeho mladé větvičky se sbírají od dubna do června. Z nich se vyrábí tinktura, která se používá zevně na různé výrůstky na kůži, např. bradavice. Silně ředěná tinktura se doporučuje na bolesti zad.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zerav západní (\"Thuja occidentalis\") je stálezelený jehličnatý strom čeledi cypřišovitých. Pochází ze Severní Ameriky a v Evropě je pěstován od 16. století. Dnes je oblíbený zejména k vytváření živých plotů. Je známý pod lidovými názvy túje či peručí.", "tgt_summary": "Thuja occidentalis, also known as northern white-cedar, eastern white cedar, or eastern arborvitae, is an evergreen coniferous tree, in the cypress family Cupressaceae, which is native to eastern Canada and much of the north, central and upper Northeastern United States, but widely cultivated as an ornamental plant. The species was first described by Carl Linnaeus in 1753, and the binomial name remains current.", "id": 219398} {"src_title": "Návštěvníci (seriál)", "tgt_title": "Návštěvníci (TV series)", "src_document": [{"title": "Příběh.", "content": "Ve 25. století, přesněji v roce 2484, žijí lidé ve světě míru, lásky a bez válek. Poklidně žijící lidstvo je však náhle překvapeno poplachem. Centrální Mozek Lidstva (CML, hlavní superpočítač dohlížející na dění na Zemi) hlásí, že v blízkosti planety má za 177 dní proletět kometa, která ji vychýlí z dráhy, a následkem toho se stane velká část Země neobyvatelnou. Jako nejnadějnější projekt na záchranu lidstva před katastrofou je vybrán a realizován ten, který předloží akademik Filip (v pozdější verzi Richard). Tento historik je totiž až fanatickým obdivovatelem geniálního matematika přelomu 20. a 21. století a nositele Nobelovy ceny Adama Bernaua, který ve svých Pamětech zmiňoval, že v 11 letech coby žák 5. třídy objevil matematickou formuli umožňující \"„snadno přesunovat v prostoru celé kontinenty, ba i světy“\". Tento \"Sešit č. 1\" však v roce 1984 shořel při požáru jejich rodinného domu v městečku Kamenici a Adam vzorce již nezrekonstruoval. Ve 25. století sice lidstvo neumí pohybovat světy, ale už umí cestovat v čase nazpět. A přestože cestování v čase je obecně zakázáno, je vzhledem k situaci povolena výjimka a je tedy rozhodnuto vyslat do minulosti výpravu, která má uvedený sešit získat. CML do této expedice kromě akademika vybere další tři osoby. Těmi jsou technik Leo Kane, lékař–epidemiolog Dr. Jacques Michell a dokumentaristka–historička Emilia Fernandez. Tato skupina je po dvacetidenní přípravě jako expedice Adam 84 – Expedice naděje vyslána do roku 1984, kde se vydávají za skupinu geometrů, vyměřujících dálnici okolo Kamenice. Od počátku je doprovází smůla daná nepřesnými výpočty CML (přistanou na hraně skály namísto v údolí, hasičské uniformy jsou 100 let staré apod.), a jejich blesková záchranná akce také spíš přináší problémy než aby je řešila: už jen proto, že Sešit č. 1 hodí do plamenů sám akademik poté, co v něm najde akty namísto výpočtů. Expedice je nucena strávit v Kamenici roku 1984 mnohem více času, než původně plánovali. Zmatkařství, náhody i nezákonná jednání je doprovázejí několik dalších dní, kdy ovlivní dění v městečku neuvěřitelnou měrou, ačkoliv jakékoliv zásahy do minulosti jsou nepřípustné. Po marném pokusu zachránit náhradní Sešit č. 2 už expedice naznává, že skutečnost se podstatně liší od toho, jak ji Bernau popisoval ve svých Pamětech. Budoucí geniální matematik se jeví jako obyčejný mírně zlobivý kluk se svými dětskými zájmy, z kterého podle jeho otce nevezmou ho ani ke kopáčům, protože mu nejdou základní počty a místo nich si píše vzorce s nesmyslnými klikyháky, kterým nerozumějí ani učitelé. Výjimkou z této klukovské obyčejnosti je jak vysoká matematika, tak jeho rozhovory se starým panem Drchlíkem, kterého ve svých Pamětech popisuje jako Velkého učitele, ve skutečnosti je to jen bývalý údržbář vysokoškolských budov se svérázným náhledem na svět. U pana Drchlíka také expedice najde útočiště poté, co jim jsou ukradeny peníze. CML sice zašle nové bankovky, nicméně ty jsou z roku 1884 a expedice zkonstatuje, že CML je idiot a již není čas čekat na případný Sešit č. 3, je tedy nutné se vrátit zpět do vlastní doby. Při té příležitosti zachrání a do budoucnosti přepraví i pana Drchlíka, který jako jediný z celého města pochopil, že jde o návštěvníky z budoucnosti. Výsledkem expedice je přivezení značného množství exponátů a také dědy Drchlíka, který zjistí, že CML byl instalován nakřivo a poskytoval nesprávné výpočty, tudíž srážka s kometou ve skutečnosti nehrozí.", "section_level": 1}, {"title": "Důležitá data v příběhu.", "content": "V seriálu jsou zmíněna některá důležitá data:", "section_level": 2}, {"title": "Seznam dílů.", "content": "Seriál má patnáctidílnou formu a také sedmidílný sestřih. Premiérově byl vysílán s 15 díly, při první repríze se 7 dlouhými díly. Verze s delšími díly neobsahuje žádné scény navíc, jedná se o sloučení dvou (v případě prvního dílu tří) epizod patnáctidílné varianty dohromady (s vynecháním mezilehlých znělek a shrnutí děje). Oba sestřihy mají také různé audioverze (původní varianta akademik Filip vysílaná před rokem 1989 / předabovaná verze akademik Richard vysílaná po roce 1989 – viz Soud o akademika).", "section_level": 1}, {"title": "Soud o akademika.", "content": "Seriál je poznamenán soudním sporem, který nemá v české kinematografii obdoby. Iniciovala jej vdova po prof. Filipovi a kvůli němu se v určitém období po roce 1989 seriál nesměl vysílat. Paní Filipová byla přesvědčena, že hlavní hrdina seriálu „akademik Filip“ (Josef Bláha) je podobný jejímu muži, a navíc je vykreslen v nelichotivé podobě. O nápravu se snažila už od premiérového vysílání, soud o ochranu osobnosti vyhrála v roce 1989 (v té době už měl seriál za sebou tři uvedení). Televize musela natočit dokument o pravém akademikovi Filipovi a hlavní postavě seriálu, taktéž akademiku Filipovi, muselo být pro další reprízy změněno příjmení, jinak by nebylo dovoleno seriál uvést a v jakékoliv formě distribuovat. Televize se odvolala a v devadesátých letech opět prohrála. Mezitím ležel seriál v \"trezoru\", až pak se vytvořila nová zvuková verze, která stála přibližně 100 tisíc korun. Autoři pro nové uvedení zvolili opět dvojslabičné příjmení Richard, aby se snáze předabovaly všechny dialogy, v nichž se příjmení Filip vyskytuje. Nicméně jednou jméno Filip v seriálu zůstalo. Příjmení Filip se také objevuje na nášivkách tréninkových uniforem expedice Adam 84, které nejsou ale moc čitelné při běžném rozlišení. Zajímavé také je, že autoři změnili i křestní jméno akademika (které v seriálu zazní asi jen jednou při rozdávání občanských průkazů v 2. díle) – celé jméno se změnilo z původního Rudolf Filip nově na Jan Richard. Režisér Jindřich Polák podle svých slov nebyl k soudu nikdy přizván, aby celou věc vysvětlil. Jméno akademik Filip vybrali se scenáristou Otou Hofmanem naprosto náhodně bez spojitosti s reálnou osobou, o jehož existenci netušili. Podobný případ se stal u seriálu Vetřelci a lovci. V druhé epizodě s názvem Krutá nevěra (2011, premiéra 22. ledna 2012, repríza 6. října 2013) se nedopatřením objevilo jméno skutečné společnosti, která byla v příběhu spojována s korupcí. Firma Armypol vysoudila v roce 2019 odškodné. Česká televize už dříve tuto epizodu upravila - předabováním i předěláním několika scén, kde bylo v obrazu vidět jméno firmy. V uvedené formě však dosud nebyla uvedena, v internetovém archivu České televize lze spustit pouze první a třetí díl seriálu (v seriálu vystupují stejné postavy, ale jednotlivé díly fungují jako samostatné televizní filmy).", "section_level": 1}, {"title": "Pokračování.", "content": "V roce 2004 se objevily zprávy o tom, že by seriál měl dočkat pokračování. Spisovatel Petr Macek připravoval scénář pod pracovním názvem \"Hlavně nenápadně\". Děj se měl odehrávat asi 25 let po událostech původního seriálu. Profesorka Emília Fernandez opět ztvárněná Dagmar Patrasovou by vedla novou expedici zpět do minulosti odčinit následky, které přinesla původní výprava. Josef Dvořák a Jiří Datel Novotný by si své role zopakovali, ale nebyli by členy nové expedice. Část děje se měla odehrávat opět v roce 1984 (nová expedice by se potkala s expedicí původní) a bylo by nutné vytvářet nové scény s již nežijícími herci, například s Josefem Bláhou, představitelem akademika Filipa/Richarda. Seriál by byl finančně náročný a možná i proto se nikdy nedočkal realizace. V roce 2013 postavil telefonní operátor Vodafone svou reklamní kampaň na oblíbených Návštěvnících. Roli Karase si v ní zopakoval Josef Dvořák a vypravěče opět namluvil Vladimír Brabec. Jako hudební podkres byla využita seriálová hudba Karla Svobody.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Literární verze seriálu.", "section_level": 1}, {"title": "Soundtrack.", "content": "Kompletní seriálová hudba skladatele Karla Svobody byla vydána nejdříve na gramofonové desce a později na CD.", "section_level": 1}, {"title": "Vydání na DVD.", "content": "Celý seriál byl vydán na DVD. Obsahuje 15dílnou variantu s akademikem Richardem.", "section_level": 1}], "src_summary": "Návštěvníci je československý science fiction televizní seriál z roku 1983. První díl měl premiéru v sobotu 5. listopadu 1983. Výrobcem byla Československá televize, koproducenty byly německé veřejnoprávní stanice Westdeutscher Rundfunk a Bayerischer Rundfunk. Patnáctidílný seriál napsal Ota Hofman společně s Jindřichem Polákem, režisérem seriálu. Hudbu složil Karel Svoboda, výtvarníkem byl Theodor Pištěk.", "tgt_summary": "Návštěvníci (\"The Visitors\") is a Czechoslovak sci-fi TV series filmed between 1981 and 1983 by Czech director Jindřich Polák. The 15 parts were co-produced with television-companies of the Federal Republic of Germany (West Germany at that time), Switzerland and France. As an additional 16th part for Germany a \"Making of\" was produced under the title \"Besuch bei den Besuchern\" (Visiting the Visitors). In West Germany the series got the title \"Die Besucher\" (The Visitors), in the German Democratic Republic and Australia it was called Expedition Adam 84.", "id": 151579} {"src_title": "Dřín obecný", "tgt_title": "Cornus mas", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Dřín obecný je rozkladitý keř nebo strom dorůstající výšky až 7 metrů. Dřevo je velmi tvrdé. Kmen může mít u země průměr až 25 cm. Borka je tmavě hnědá, odlupující se v tenkých plochých šupinách. Listy jsou vstřícné, eliptické, vejčité nebo kopinaté, na líci svěže zelené a lesklé, na rubu světlejší. Čepel listů je na obou stranách přitiskle chlupatá dvouramennými chlupy, mimo to jsou chomáčky chlupů v paždí žilek na rubu listů. Žilnatina je zpeřená, se 3 až 5 páry postranních žilek. Řapík je 5 až 10 mm dlouhý, svrchu mírně žlábkatý. Žluté oboupohlavné květy se rozvíjejí před olistěním v březnu a dubnu, někdy i dříve. Květenství jsou okolíkovitě stažená a rozvíjejí se na krátkých holých větévkách. Jsou podepřena 4 žlutavě až hnědě zelenými, 6 až 12 mm dlouhými listeny. Květní stopky jsou 4 až 9 mm dlouhé, hustě chlupaté. Kalich je tvořen trubkou s nepatrnými zuby. Korunní lístky jsou jen 2 až 2,6 mm dlouhé, trojúhelníkovitě kopinaté až vejčité. Tyčinky jsou čtyři, max. 1,5 mm dlouhé. Semeník má na vrcholu krátkou čnělku s hlavatou bliznou. Plodem je červená lesklá 10 až 30 mm dlouhá peckovice, obsahující žlutohnědou podélně rýhovanou podlouhlou pecku. Celkový areál rozšíření dřínu obecného zahrnuje teplejší oblasti Evropy a jihozápadní Asii. Centrum jeho výskytu je v Malé Asii a na Balkáně. Jedná se o starou kulturní rostlinu a je možné, že na českém území není zcela původní. Je to teplomilná a suchomilná dřevina, rostoucí převážně na kamenitých, mělkých a vysýchavých půdách na zásaditých podkladech. Je to charakteristický prvek lesostepní xerotermní vegetace (svaz \"Quercion pubescenti-petraeae\") a společenstev teplomilných křovin (\"Prunion fruticosae\"). Jeho výskyt v ČR je soustředěn do dvou oblastí: termofytika středních a severozápadních Čech (především Český kras, České středohoří a Dolní Povltaví) a jižní a střední Moravy. Místy přesahuje i do teplejších poloh mezofytika.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Červené plody dřínu zvané dřínky jsou jedlé. Mají natrpklou sladkokyselou chuť a velký obsah vitamínu C. Jsou místně využívány jako ovoce, na výrobu zavařenin, sirupů, kompotů, džemů. Dříve se využívaly jako léčivo při trávicích poruchách. Z tvrdého dřeva dřínu se vyráběly tkací člunky. Ze semen se praží náhražka kávy. V lidovém léčitelství se používají plody, listy, ale zejména kůra. Z plodů se vyrábí slovenský alkoholický nápoj drienkovica (obvykle 52% nebo 53% alk. obj.). Dřín má hodnotu i jako okrasný keř, nápadný především časným kvetením a na podzim jasně zbarvenými plody. Pěstuje se v řadě kultivarů, lišících se zejména tvarem, velikostí a zbarvením plodů, dále zbarvením listů a vzrůstností a hustotou větví. Existují i ovocné odrůdy s velkými plody, např. kultivary 'Jolico', 'Pioneer' a 'Macrocarpa'. Kultivar 'Xanthocarpa' má plody žluté, 'Elegantissima' a 'Variegata' mají panašované listy, 'Aurea' má listy jasně žlutozelené.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Dřín obecný vyžaduje lehkou a teplou, neutrální nebo zásaditou půdu. Semena pro výsev je možno sbírat až do listopadu, po jejich vyčištění od dužiny a lehkém přesušení je třeba je ihned vysít. Na sucho uskladněné osivo přeléhá a potřebuje 18 měsíční stratifikaci. Kultivary se očkují na podnož stejného druhu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dřín obecný (\"Cornus mas\"), česky též dřín jarní, je listnatá dřevina vyskytující se i v teplejších oblastech České republiky. Plody dřínu jsou jedlé.", "tgt_summary": "Cornus mas, the Cornelian cherry, European cornel or Cornelian cherry dogwood, is a species of flowering plant in the dogwood family Cornaceae, native to Southern Europe and Southwestern Asia.", "id": 45107} {"src_title": "Karboxylové kyseliny", "tgt_title": "Carboxylic acid", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "V porovnání s minerálními kyselinami jsou kyselinami výrazně slabšími. Pro srovnání: (první) disociační konstanta p\"K\" nejsilnější karboxylové kyseliny, kyseliny šťavelové, je 1,27 zatímco p\"K\" kyseliny sírové je -3,0. Míra kyselosti ještě klesá u vyšších homologů karboxylových kyselin. Je to dáno tím, že methylové skupiny působí kladným indukčním efektem, který stabilizuje protonovanou formu. Naopak destabilizuje iontovou formu kyseliny, protože zvětšuje její záporný náboj. Při disociaci se odštěpuje proton z karboxylové skupiny a vzniká karboxylátový anion: Hydroxylový aniont OH vznikl disociací vody, druhým vzniklým iontem je oxoniový kationt HO. Po přídavku karboxylové kyseliny do vody se tedy disociací kyseliny a vznikem karboxylátového iontu odstraní část hydroxylových aniontů a vznikne přebytek oxoniových kationtů. Protože koncentrace (přesněji aktivita) oxoniových iontů určuje pH roztoku, čím větší aktivita HO, tím nižší pH, jsou vodné roztoky karboxylových kyselin kyselé. Disociační konstanta vyjadřuje ochotu sloučeniny disociovat; protože karboxylové kyseliny disociují málo, výsledné pH nebude ale nikdy příliš nízké. Disociační konstantu lze poněkud zvýšit přítomností silných elektronegativních skupin na atomu uhlíku přímo sousedícího s karboxylovou skupinou, jako jsou halogenidy. To totiž způsobí posun náboje v molekule a atom vodíku se snadněji odštěpuje (např. kyselina trichloroctová je silnější než kyselina octová). Fyzikální vlastnosti karboxylových kyselin jsou závislé na délce řetězce: Karboxylová skupina je \"polární\" a vytváří proto vodíkové můstky. Ty mají přímý vliv na body varu i tání. Body varu rostou s délkou řetězce. Kyseliny se sudým počtem uhlíků mají vyšší bod varu než nejbližší vyšší a nižší karboxylové kyseliny s lichým počtem uhlíků. Podle podobnosti vyšších karboxylových kyselin s alkany získaly triviální název \"mastné kyseliny\". Převažuje u nich lipofilní charakter a jsou tedy ve vodě nerozpustné. Dikarboxylové (např. kyselina šťavelová) nebo aromatické kyseliny (např. kyselina benzoová) jsou za laboratorních podmínek tuhé.", "section_level": 1}, {"title": "Názvosloví.", "content": "Karboxylová skupina je v chemickém názvosloví organických sloučenin nejdůležitější skupinou. Proto se systematický název každé látky, která tuto skupinu obsahuje, skládá ze slova kyselina a přídavného jména s koncovkou -ová, resp. karboxylová. Jen když některá karboxylová skupina není započítána do základního řetězce, používá se předpona karboxy-. Jejich molekuly mohou obsahovat také jiné funkční skupiny (substituční deriváty), např. již zmíněnou aminovou skupinu (aminokyseliny), hydroxylovou skupinu -OH (hydroxykyseliny), nebo halogen. Kyseliny, které mají více než jednu karboxylovou skupinu se nazývají \"polykarboxylové kyseliny\". Mnoho karboxylových kyselin má své triviální, častěji používané názvy. Například kyselina ethanová je častěji známa jako kyselina octová.", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Karboxylové kyseliny vznikají z uhlovodíků postupnou oxidací přes alkohol a aldehyd:", "section_level": 1}, {"title": "Reakce karboxylových kyselin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Neutralizace.", "content": "Kromě výše popsané disociace mají karboxylové kyseliny ještě jednu schopnost neutralizace vlastní kyselým látkám: reagují se zásadou v reakci, při které vzniká voda a sůl kyseliny. Jedná se o vratnou reakci, sůl je totiž rozkládána vzniklou vodou. Soli vyšších karboxylových kyselin se nazývají mýdla.", "section_level": 2}, {"title": "Dekarboxylace.", "content": "Při dekarboxylaci karboxylová kyselina ztrácí karboxylovou skupinu: stejně tak při kvašení kyseliny pyrohroznové (ethanolové kvašení) dochází k zániku karboxylové skupiny a vzniku alkoholu (ethanolu):", "section_level": 2}, {"title": "Esterifikace.", "content": "S alkoholy karboxylové kyseliny reagují za vzniku esterů. Reakce je zvláštní tím, že vodík OH skupiny alkoholů je kyselejší než karboxylová skupina, karboxylová kyselina se tedy v reakci chová jako zásada: Mezi estery patří velké množství látek používaných jako chuťové esence v potravinách, například rumová esence je chemicky ethylformiát. Naprostá většina lipidů jsou estery, nejčastější složka tuků a olejů je triacylglycerol, ester vyšších - mastných kyselin a trojsytného alkoholu glycerolu. Všeobecně známé jsou tyto tři vyšší mastné kyseliny - palmitová, stearová a olejová.", "section_level": 2}, {"title": "Dehydratace.", "content": "kys. ftalová za dodání tepla reaguje a vzniká anhydrid (ftalanhydrid) této kyseliny a voda", "section_level": 2}, {"title": "Oxidace.", "content": "oxiduje pouze kyselina mravenčí (HCOOH) za vzniku vody a CO", "section_level": 2}, {"title": "Redukce.", "content": "opačný \"chod\" vzniku karbonylových sloučenin", "section_level": 2}, {"title": "Výskyt v přírodě.", "content": "Karboxylové kyseliny jsou nepostradatelnou složkou živých organismů. Aminokyseliny jsou základem proteinů, tedy i enzymů, které umožňují složité metabolické procesy. Estery ve formě triacylglycerolů i dalších - tedy tuky a oleje - mají zásobní i strukturní funkci. Kyselina mravenčí je obsažena v kopřivách a jako svůj jed ji používají mravenci, včely a vosy. Kyselina octová vzniká při hnití rostlinných i živočišných produktů. Mnoho těchto kyselin je obsaženo také v ovoci a zelenině, například kyselina šťavelová, jablečná nebo vinná. Jedna z metabolických drah, cyklus trikarboxylových kyselin, je ústředním centrem anabolických i katabolických procesů v těle. Aktivovaná kyselina octová, acetyl-CoA, je klíčovým substrátem nesoucím energii.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Potravinářství.", "content": "Mnoho karboxylových kyselin a jejich esterů má využití v potravinářství: zředěná kyselina octová - ocet - se používá jako okyselující i konzervační přísada. Hrušková a malinová esence jsou estery octové kyseliny. Kyselina mléčná dodává chuť kysanému zelí i kyselým okurkám, kyselina vinná, která se nachází ve zralém ovoci, se používá jako ochucovadlo ovocných nápojů, kterým dodává ovocnou chuť. Podobně se používá kyselina citrónová, která slouží i jako konzervační prostředek.", "section_level": 2}, {"title": "Výroba léčiv.", "content": "Farmaceutický průmysl využívá kyseliny octové i mléčné, kyselina vinná slouží jako dávivý kámen. Kyselina salicylová a zvláště její ester, kyselina acetylsalicylová, jsou významným lékem proti zánětu a horečce (nesteroidní antiflogistika). Kyselina acetylsalicylová je účinnou látkou aspirinu.", "section_level": 2}, {"title": "Textilní průmysl.", "content": "Umělé, acetátové hedvábí je esterem kyseliny octové. Z kyseliny tereftalové se vyrábí umělé vlákno terilen.", "section_level": 2}, {"title": "Přehled karboxylových kyselin.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Aromatické karboxylové kyseliny.", "content": "\"Pozn. kyselina maleinová a fumarová, podobně jako kyselina olejová a elaidová se liší polohou skupin COOH vůči dvojné vazbě. Jedná se o cis-trans izomerii.\"", "section_level": 2}, {"title": "Deriváty karboxylových kyselin.", "content": "Deriváty karboxylových kyselin obsahují další funkční skupinu nebo mají pozměněnou karboxylovou skupinu a proto mají další charakteristické vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Funkční deriváty.", "content": "Náhrada probíhá na karboxylové skupině.", "section_level": 2}, {"title": "Substituční deriváty.", "content": "Náhrada na řetězci mimo karboxylovou skupinu. (Většinou se podobně jako v alkanech nahrazuje atom vodíku.)", "section_level": 2}], "src_summary": "Karboxylové kyseliny jsou organické kyseliny, které obsahují karboxylovou skupinu -COOH. Karboxylové kyseliny, společně se svými solemi, tvoří nezbytnou součást všech živých organismů. Jsou to substráty klíčových metabolických dějů a aminokyselin, tedy kyselin, které kromě karboxylové skupiny obsahují ještě skupinu aminovou (NH), jsou základním stavebním kamenem bílkovin.", "tgt_summary": "A carboxylic acid is an organic compound that contains a carboxyl group (C(=O)OH) attached to an R-group. The general formula of a carboxylic acid is R–COOH, with R referring to the alkyl group. Carboxylic acids occur widely. Important examples include the amino acids and fatty acids. Deprotonation of a carboxylic acid gives a carboxylate anion.", "id": 1255384} {"src_title": "Wisława Szymborská", "tgt_title": "Wisława Szymborska", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodila se v Bninu u Poznaně (nyní součásti Kórniku). Její rodiče byli Wincenty Szymborski (1870–1936) – správce zakopanských panství hraběte Zamoyského (těsně před narozením dcery Wisławy byl přemístěn do Kórniku, aby uspořádal tamější finanční záležitosti) a Anna Maria roz. Rottermundová (1890–1960). Od roku 1924 rodina Szymborských bydlela w Toruni, od r. 1929 nebo 1931 v Krakově v Radziwiłłowské ul.; Wisława tam začala chodit do Obecné školy Józefy Joteykové v ul. Podwale č. 6, poté od září 1935 do Gymnázia Sester Uršulinek ve Starowiślné 3-5. Po vypuknutí 2. světové války pokračovala ve vzdělávání na tajných kurzech a od roku 1943 nastoupila do práce jako úřednice na železnici, aby se vyhnula pracovnímu nasazení v říši. V této době také poprvé ilustrovala knížku (učebnici angličtiny \"First steps in English\" Jana Stanisławského) i začala psát povídky a občas básně. Od roku 1945 se účastnila literárního života Krakova; podle básnířčiných vzpomínek na ní měl největší vliv Czesław Miłosz. V tomto roce také zahájila studium polonistiky na Jagelonské univerzitě a později přešla na sociologii. Studium ale nedokončila z důvodu těžké hmotné situace. První básně otiskla v krakovském Polském Deníku, později v Boji (Walka) a v Generaci (Pokolenie). Tou dobou Szymborska byla spojená s prostředím akceptujícím socialistickou realitu. V letech 1947 až 1948 byla tajemnicí osvětového dvojtýdeníku Krakovská síň (Świetlica Krakowska) a mimo jiné se zabývala knižními ilustracemi. V dubnu 1948 se vdala za básníka Adama Włodka. Novomanželé se ubytovali v krakovské „kolonii spisovatelů“ v Krupniczí ulici. Neopakovatelné klima tohoto společenství mělo inspirující vliv na její tvorbu. S manželem se rozvedla v roce 1954. V roce 2012 zemřela, byla pochována na hřbitově 'Cmentarz Rakowicki' v Krakově.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Roku 1949 první svazeček Szymborské básní Básně (Wiersze) (podle jiných pramenů Šití praporů (Szycie sztandarów)) nebyl přijat k tisku, protože „nedomnívám socialistické potřeby“. Knižním debutem se stal svazek básní Proto žijeme (Dlatego żyjemy) vydaný roku 1952 s básněmi jako Mládeži budující Novou Huť (Młodzieży budującej Nową Hutę)\" nebo Lenin. Szymborska byla přijata do Svazu polských spisovatelů. Byla členkou Polské sjednocené dělnické strany (PSDS; PZPR až do roku 1966. V roce 1953 podepsala společnou rezoluci skupiny členů krakovské organizace ZKP, odsuzující duchovní odsouzené v procesu kněží krakovské kurie. Již v r. 1957 Szymborska navázala kontakty s pařížskou Kulturou a Jerzym Giedroyciem. V roce 1964 se Szymborska ocitla mezi signatáři státními orgány podvrženého protestu odsuzujícího Rádio Svobodná Evropa za odvysílání Dopisu 34. V roce 1975 podepsala protestní dopis 59, ve kterém přední polští intelektuálové protestovali proti změnám v ústavě, které zařazovaly ustanovení o vedoucí roli PSDS a věčném spojenectví se SSSR. Szymborska je neoddělitelně spojena s Krakovem a mnohokrát zdůrazňovala své pouto s tímto městem. V letech 1953 až 1981 byla členem redakce revue Literární život (Życie Literackie), kde od roku 1968 vedla stálou rubriku Nepovinná četba (Lektury nadobowiązkowe), která byla později publikována i v knižní formě. V letech 1981–1983 byla také členkou redakční rady krakovského měsíčníku List (Pismo).", "section_level": 1}, {"title": "Ocenění.", "content": "Básně Szymborské mají jedinečnou lyriku s hlubokou intelektuální reflexí, obsahující často zřetelný filozofický podtext. Její tvorbu charakterizuje preciznost slova, lapidárnost, časté užití ironie, paradoxu, posměchu anebo žertovného odstupu pro vyjádření hlubokých obsahů. Autorka se často obrací k moralistickým tématům a uvažuje o existenciální situaci člověka jednotlivce i lidského společenství. Laureátka Goetheho ceny z roku 1991 a později také Herderovy ceny. Přímluvcem poezie Szymborské v Německu je Karl Dedecius, překladatel polské literatury. Výbor Nobelovy ceny ve zdůvodnění přiznání ceny básnířce napsal: „za poezii, která s ironickou přesností umožňuje historickým i biologickým souvislostem projevit se ve fragmentech lidské skutečnosti“. Byla členkou Syndikátu polských spisovatelů (Stowarzyszenie Pisarzy Polskich). Roku 1996 obdržela titul Člověk roku týdeníku Wprost. V roce 2011 obdržela na Wawelu z rukou polského prezidenta, Bronisława Komorowského, nejvyšší polské státní vyznamenání řád bílé orlice ('Order Orła Białego').", "section_level": 1}], "src_summary": "Wisława Szymborská, Maria Wisława Anna Szymborska (2. července 1923 Bnin, Polsko – 1. února 2012 Krakov, Polsko) byla polská básnířka, esejistka, literární kritička a překladatelka francouzské literatury, laureátka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1996. Szymborskou do češtiny překládá zejména Vlasta Dvořáčková, ale i jiní překladatelé, např. Bogdan Trojak.", "tgt_summary": "Maria Wisława Anna Szymborska (; 2 July 1923 – 1 February 2012) was a Polish poet, essayist, translator and recipient of the 1996 Nobel Prize in Literature. Born in Prowent, which has since become part of Kórnik, she later resided in Kraków until the end of her life. In Poland, Szymborska's books have reached sales rivaling prominent prose authors: although she once remarked in a poem, \"Some Like Poetry\" (\"Niektórzy lubią poezję\"), that no more than two out of a thousand people care for the art. ", "id": 2331648} {"src_title": "Network Attached Storage", "tgt_title": "Network-attached storage", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 1980 firma Newcastle Connection vedená Brianem Radnellem a jeho kolegy představila a demonstrovala v Newcastle Univerzity vzdálený přístup k datům přes několik počítačů používající UNIX. Serverový operační systém Novell NetWare a NCP protokol byly vytvořeny až v roce 1983. Stejně s tím vytvořila firma Sun Microsystems v roce 1984 systém NFS, který dovoloval jejím síťovým klientům sdílet jejich data po síti. Firmy 3Com, IBM a Microsoft vytvořily protokol LAN Manager. 3Com 3Server a 3+Share software vytvořili první vestavěný server pro open system servery. Tento server obsahoval potřebný software, hardware a podporu několika disků. Od této doby začala, díky dobré odezvě zákazníků, vytvářet celá řada firem svoje zařízení. Zatímco 3Com byla první firma, která vytvořila vestavěný NAS pro osobní počítače, tak Auspex System byli první, kdo vytvořil vestavěný NFS server pro použití v UNIX marketu. Skupina Auspex inženýrů se spojila, aby vytvořila v roce 1990 integrovaný NetApp filter, který měl podporovat jak Windowsovský CIFS a UNIXovský NFS protokol. Měl by být taky lehce nasaditelný a měl obsahovat jednoduchou administraci. Toto odstartovalo výrobu opravdových NAS, které známe dnes. V roce 2009 začali výrobci NAS (hlavně CTERA Networks and NETGEAR) představovat možnosti online zálohy dat. Tato funkce byla přímo integrovaná v zařízeních a měla podporovat přímo obnovení zálohy online.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "NAS může být využíván i více způsoby, než jenom jako centrální jednotka, která poskytuje různým uživatelům data. Může být použit také jako levný a jednoduchý pro load-balancing (server rozvažující zátěž), jednoduchý email nebo web server poskytující úložiště. Největší využití nacházejí NAS tam, kde uživatel potřebuje uložit velké množství multimediálních dat. V dnešní době je NAS levnější než rackový server, takže se menším firmám vyplatí používat NAS kvůli ceně, ale například i kvůli velikosti. Cena se liší hlavně v tom, kolik NAS podporuje připojených disků, jaké RAID podporuje a jestli obsahuje nějaké další připojení (například FireWire).", "section_level": 1}, {"title": "Open source implementace.", "content": "Mezi NASové distribuce Linuxu a FreeBSD patří FreeNAS, CryptoNAS, NASLite, Gluster, Openfiler, OpenMediaVault a TurnKey souborový server postavený na základu Ubuntu. Všechny distribuce jsou vytvořeny tak, aby se pomocí nich dal NAS snadno nastavit a většina z nich používá k nastavení webový prohlížeč. Mohou být spuštěny z virtuálních zařízení, LiveCD, jako bootovatelný flashdisk nebo přímo z připojeného disku. Podporují protokol Samba (SMB démon), protokol NFS (NFS démon) a protokol FTP (FTP démon), které jsou v těchto distribucích volně dostupné. Například NexantaStor, postavený na Nexanta Core Platform, je podobný těmto open source systémům, ale vyžaduje mnohem více paměti než ostatní. Za to vám poskytne mnohem více funkcí jako je zachycování obrazu disku(tzv. snapshot), zrcadlení, počítání kontrolních součtů atd.", "section_level": 1}, {"title": "Clusterovaný NAS.", "content": "Clusterovaný NAS využívá distribuovaného operačního systému, který běží současně na několika serverech. Hlavní rozdíl mezi normálním a clusterovaným NASem je schopnost distribuce dat a metadat mezi jednotlivými uzly, na které jsou zařízení připojené. To znamená, že jednotlivé NASy mohou poskytovat data jiných NAS, se kterými jsou spojeny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Network Attached Storage (zkratka NAS, česky „datové úložiště na síti“) je v informatice označení pro datové úložiště připojené k místní síti LAN. Data toho úložiště mohou být poskytována různým uživatelům. NAS nemusí mít pouze funkci souborového serveru, ale může mít i jiné specializované funkce. Například klient P2P sítě, webový server a další. Většinou obsahuje nějaký vestavěný počítač, který má za úkol sdílení dat a podporu různých protokolů. ", "tgt_summary": "Network-attached storage (NAS) is a file-level (as opposed to block-level) computer data storage server connected to a computer network providing data access to a heterogeneous group of clients. NAS is specialized for serving files either by its hardware, software, or configuration. It is often manufactured as a computer appliance a purpose-built specialized computer. NAS systems are networked appliances that contain one or more storage drives, often arranged into logical, redundant storage containers or RAID. Network-attached storage removes the responsibility of file serving from other servers on the network. They typically provide access to files using network file sharing protocols such as NFS, SMB, or AFP. From the mid-1990s, NAS devices began gaining popularity as a convenient method of sharing files among multiple computers. Potential benefits of dedicated network-attached storage, compared to general-purpose servers also serving files, include faster data access, easier administration, and simple configuration. ", "id": 1638057} {"src_title": "Zbigniew Preisner", "tgt_title": "Zbigniew Preisner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Zbigniew Preisner se narodil v 20. května 1955 v Bílsku-Bělé jako Zbigniew Kowalski. Příjmení Preisner přijal při sňatku od své ženy. Studoval historii a filosofii v Krakově. V hudbě byl úplný samouk, neobdržel žádné formální hudební vzdělání. Učil se sám nasloucháním a přepisováním hudebních partitur. Jeho hudební styl vykazuje znaky neoromantismu. Ovlivnila ho zejména hudba Paganiniho a Sibelia. V roce 1977 začal spolupracovat s literárním kabaretem Piwnica pod Baranami v Krakově. Pod vlivem skladatele Zygmunta Konieczného začal komponovat písně. Po úspěchu v kabaretu komponoval také pro Staré divadlo v Krakově. Pak přišla první práce pro film. V roce 1982 komponoval hudbu pro film \"Prognoza pogody\" režiséra Antoniho Krauze. Jeho prostřednictvím se setkal s režisérem Krzysztofem Kieślowským. Film \"Bez konce\" (1985) zahájil dlouhodobou spolupráci s tímto režisérem. Spolu se scenáristou Krzysztofem Piesiewiczem vytvořili televizní seriál \"Decalog\" (1988), film \"Dvojí život Veroniky\" (1991) a trilogii \"Tři barvy\" (1993-1994). Kieślowského smrt v roce 1996 znemožnila realizaci druhého triptychu \"Nebe\", \"Očistec\" a \"Peklo\". Ve dvou Kieślowského filmech použil jako pseudonym jméno fiktivního nizozemského skladatele van den Budenmayera. Na počátku devadesátých let se Preisner stal známým po celém světě. Během tohoto období napsal hudbu pro mnoho různých režisérů, včetně filmu \"Eminent Domain\" Johna Irvina, \"At Play in the Fields of the Lord\" brazilského režiséra Hectora Babenca, či filmů Agnieszky Hollandové a dalších. Celkem složil hudbu k více než 80 filmům. V roce 1994 získal na Césara za hudbu k filmu \"Tři barvy: Červená\", v roce 1995 pak za hudbu filmu Jeana Beckera \"Elisa\". V roce 1997 obdržel Stříbrného medvěda na Berlínském filmovém festivalu za dánský film \"The Island on Bird Street\". Třikrát (1991, 1992, 1993) byl vyhlášen nejvýraznějším skladatelem filmové hudby Asociací filmové kritiky v Los Angeles. Dvakrát byl nominován na Zlatý glóbus: v roce 1992 za hudbu pro \"At Play in the Fields of the Lord\" a v roce 1994 za film \"Tři barvy: Modrá\". Dne 1. října 1998 mělo ve Velkém divadle ve Varšavě světovou premiéru \"Requiem pro mého přítele\" věnované památce režiséra Kieślowského. V roce 2001 uváděl rozhlasový pořad \"Historie populární hudby\". V roce 2010 a v roce 2015 byl členem výboru na podporu zvolení Bronisława Komorowského polským prezidentem. V roce 2012 obdržel Důstojnický kříž Řádu znovuzrozeného Polska.", "section_level": 1}], "src_summary": "Zbigniew Antoni Preisner (* 20. května 1955 Bílsko-Bělá), rodným příjmením Kowalski, je polský hudební skladatel, autor především filmové a scénické hudby. Žije a tvoří střídavě v Polsku a ve Francii.", "tgt_summary": "Zbigniew Preisner (; born 20 May 1955 as Zbigniew Antoni Kowalski) is a Polish film score composer, best known for his work with film director Krzysztof Kieślowski.", "id": 1357669} {"src_title": "Konstantin IX. Monomachos", "tgt_title": "Constantine IX Monomachos", "src_document": [{"title": "Před nástupem na trůn.", "content": "Konstantin Monomachos byl synem Theodosia Monamacha, významného státního úředníka za císařů Basileia II. a Konstantina VIII. Theodosios se později stal podezřelý ze spiknutí, čímž utrpěla i kariéra jeho syna. Konstantinova pozice se zlepšila teprve poté, co se oženil se svojí druhou ženou, neteří císaře Romana III. Argyra, čímž se mu otevřela cesta ke dvoru. Zde se spřátelil s císařovnou Zoe. Po Romanově smrti byl kvůli tomu jejím druhým manželem a Romanovým nástupcem, Michaelem IV., poslán do vyhnanství na ostrov Lesbos. V roce 1042 se Zoe společně se svojí sestrou Theodorou staly císařovnami. Avšak jejich panování bylo tak neúspěšné, že senát rozhodl o nutnosti ustavit za císaře muže. Zoe se nakonec rozhodla pro Konstantina, který se ihned vrátil do Konstantinopole a 11. června 1042 se se Zoe oženil. Den poté byl korunován císařem.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Války a povstání v době Konstantinovy vlády.", "content": "Prvním krokem, který nový císař učinil, bylo vypuzení všech příslušníků rozvětvené Paflagoňanovy rodiny ze dvora. Konstantin byl milovník pozemských rozkoší s občasnými výlevy proti podezřelým ze spiknutí. Velký vliv na něho měla jeho milenka, Marie Sklerovna. V srpnu 1042 ho její bratr Roman Skleros přesvědčil o odvolání velitele italského vojska Georgia Maniakese. Maniakes se ale vzbouřil a prohlásil se císařem. Po přeplutí Jaderského moře vytáhl z Epiru proti Soluni. Cestou se ovšem střetl s císařským vojskem v bitvě u Ostrova. Maniakesovo vojsko sice zvítězilo, avšak jeho velitel padl. Konstantin tak mohl oslavit triumf. Ihned po tomto vítězství byla Konstantinopol napadena ruskou flotilou, jejíž pomoc si pravděpodobně zjednal Maniakes. Rusové byli s pomocí řeckého ohně poraženi. Ke stvrzení míru provdal Konstantin svou dceru Anastasii za budoucího kyjevského knížete Vsevoloda I., který byl synem jeho nebezpečného soupeře Jaroslava I. Moudrého. V roce 1045 bylo k říši připojeno arménské království Ani, avšak tato expanze vystavila říši útoku nových nepřátel. V následujícím roce se Byzantinci dostali do prvního vážného střetu se Seldžuckými Turky. V roce 1049 s nimi uzavřeli mír. Konstantin byl však kvůli finančním problémům nucen v roce 1053 rozpustit arménské vojsko a východní hranice tak byla od tohoto okamžiku jen slabě chráněná. I když seldžucký sultán Togrul Beg byl ochoten dodržovat mírovou smlouvu, někteří jeho divocí turečtí spojenci se však ukázali být méně zdrženliví a nadále napadali byzantské území. To byla jasná předehra toho, co se mělo dít o několik let později... V roce 1047 Konstantin čelil povstání v Thrákii vedeném jeho synovcem Leonem Tornikiem. Tornikios získal podporu v balkánských provinciích říše a pokoušel se dokonce dobýt samotnou Konstantinopol. Byl však přinucen k ústupu, poté co ho zradili vlastní vojáci podplacení Konstantinem. Později byl na útěku chycen a popraven. Tornikiovo povstání podlomilo byzantskou obranu na Balkáně, který byl od roku 1048 po dobu pěti let vystaven každoročním útokům Pečeněgů. Císařovo úsilí zastavit jejich vpády diplomatickou cestou vedlo pouze ke zhoršení situace, neboť Pečeněgové byli usazeni na byzantské půdě, ale kompaktnost jejich usídlení komplikovala jejich podrobení. Když se je Byzantinci nakonec rozhodli zpacifikovat ohromným vojskem vytvořeným spojením západní a východní armády, byli Pečeněgy drtivě poraženi v průsmyku v pohoří Stara Planina. Ve snaze vypořádat se s těmito problémy hledal Konstantin pomoc i u Maďarů, čímž se v podstatě snažil vytloukat klín klínem.", "section_level": 2}, {"title": "Vnitřní politika a velké schizma.", "content": "Ve vnitřní politice se Konstantin snažil zajistit své postavení podporou mocných (\"dynatoi\") a uděloval proto štědré daňové úlevy velkým pozemkovým vlastníkům a církvi. V této době se také začala rozvíjet instituce pronie (\"pronoia\"), což byl určitý druh specificky byzantské podmíněné držby půdy. Část půdy (nebo daňové výnosy z ní) byly uděleny do vlastnictví určitému jednotlivci, který výměnou za to musel přispět k údržbě vojska. Obě tato opatření vedla k pozvolnému úpadku vlivu a moci říše a přispěla tak ke krizi, jež Byzanc naplno zachvátila v druhé polovině 11. století. V roce 1054 skončily staleté rozpory mezi ortodoxní a katolickou církví jejich definitivním rozkolem. Legáti papeže Lva IX. exkomunikovali konstantinopolského patriarchu Michaela Kerullaria a následně Kerullarios vyloučil z církve papežské legáty. Roztržka mezi Západem a Východem, která byla v politické oblasti dovršena roku 800 korunovací západního císaře, tak byla dokonána také v církevní oblasti. Paradoxem zůstává skutečnost, že toto schizma bylo výsledkem snahy papeže a císaře spojit se proti Normanům, kteří využili Maniakesova povstání k ovládnutí jižní Itálie. Konstantin se ještě pokusil zasáhnout a zvrátit situaci, avšak zanedlouho na to onemocněl a 11. ledna následujícího roku zemřel.", "section_level": 2}], "src_summary": "Konstantin IX. Monomachos (kolem roku 1000 – 11. ledna 1055) vládl byzantské říši od 11. června 1042 do své smrti. Císařovna Zoe si ho v roce 1042 vybrala za svého manžela a spolucísaře, ačkoli byl předtím ve vyhnanství kvůli podezření ze spiknutí proti jejímu předchozímu manželovi, císařovi Michaelovi IV. Vládl společně se Zoe až do její smrti v roce 1050.", "tgt_summary": "Constantine IX Monomachos, Latinized as Constantine IX Monomachus (; c. 1000 – 11 January 1055), reigned as Byzantine emperor from 11 June 1042 to 11 January 1055. He had been chosen by the Empress Zoë as a husband and co-emperor in 1042, although he had been exiled for conspiring against her previous husband, Emperor Michael IV the Paphlagonian. They ruled together until Zoë died in 1050. ", "id": 2215592} {"src_title": "Poporodní bonding", "tgt_title": "Maternal bond", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Myšlenka rané poporodní vazby byla poprvé vnesena do pole zájmu v 70. letech 20. století americkými pediatry Dr. Johnem Kennellem a Dr. Marshallem H. Klausem. První výzkum na toto téma proběhl v roce 1970 a v průběhu následujících let až po současnost byly objevovány nové souvislosti a duplikováním potvrzovány výsledky z časných let teorie bondingu. Kennell a Klaus se podíleli na vytvoření jejího základu a vyvinuli teorii, podle níž kontakt mezi matkou a dítětem bezprostředně po porodu vede k jejich vřelejšímu a kvalitnějšímu vztahu, častějšímu slovnímu kontaktu, úsměvu, šetrnějšímu zacházení ze strany matky atp. V České republice patří k dosud jediným odborníkům podporujícím ranou vazbu (bonding) klinická psycholožka Mgr. Michaela Mrowetz a pediatrička MUDr. Marcela Peremská. Mnozí odborníci, ve snaze polidštit porodnice mylně pokládají bonding za metodu, kterou provozují zdravotníci na matce a dítěti. Toto svědčí jen o tom, že nepochopili základ, bonding je proces mezi dítětem a matkou a další lidé, včetně otců, porodních asistentek, dul, lékařů, sester, mohou bonding podporovat, anebo poškozovat - což se vzhledem k nepochopení stále děje. “Deprese vychází z neuspokojení základní potřeby lásky a harmonie ve vztazích. Jde o žízeň, touhu po tom, čemu se člověku jako dítěti nedostalo v potřebné míře. Příčiny deprese vidím také v rozkladu vícegeneračních rodin, rozvodovosti, zaměstnanosti žen, technizaci a zdánlivé racionalitě společnosti. Deprese je patologická reakce na ztrátu, jejíž zdravou podobou je vztek a smutek. Separace, odloučení matky od dítěte, vede k probuzení panického systému - od křiku až k paralýze... dítěte, která je přirozeným obranným projevem, jako když zvíře na sebe nechce upozornit šelmu; strnutí mu zachová život. Následkem je ovšem vyčerpání a ztráta serotoninu vedoucí k depresi a odumírání neuronů. Je třeba podporovat a posilovat kontaktní vazbu mezi dítětem a matkou. Tzv. vyřvávání dětí vede k vyčerpávající rezignaci, v konečném důsledku k depresi. Kontakt vede k vzájemnému přijetí, bazální důvěře a objektní stálosti.“ MUDr.Jan Poněšický - psychiatr, psycholog a psychoanalytik – konference Léčba v psychiatrii, Ostrava 2013", "section_level": 1}, {"title": "Průběh bondingu.", "content": "Bonding je proces navazování a lepení vazby dítěte k matce. Máme opravdu velké množství důkazů o tom, že v období prenatálním i postnatálním jsou rodiče pro dítě tím hlavním zdrojem ovlivnění, čím menší dítě, tím větším vztahově vazebním objektem je matka, co se tedy děje, když je matka v průběhu prenatálního života dítěte, u jeho zrození či po něm separovaná od dítěte, jaký má separace dopad na pevnou vztahovou vazbu je zřejmé. Postup podpory zdravotníků při navazování vazby popsala pediatrička Peremská a klinická psycholožka Mrowetz velmi detailně zde: http://www.pediatriepropraxi.cz/artkey/ped-201303-0017_Podpora_raneho_kontaktu_jako_nepodkrocitelna_norma_8211_chimera_ci_realita_budoucnosti.php Co ohrožuje podporu bondingu? Oslabení jedinci velmi snadno v prostředí separace (porodnice,nemocnice) opustí své prenatální, narozené či jakkoliv velké dítě.", "section_level": 1}, {"title": "Co lze udělat pro lepší podporu bondingu?", "content": "Peremská a Mrowetz v odborném časopise Pediatrie pro praxi detailně popsaly možnost podpory rané vazby: tzv. 10 kroků k podpoře rané vazby: http://www.pediatriepropraxi.cz/artkey/ped-201303-0017_Podpora_raneho_kontaktu_jako_nepodkrocitelna_norma_8211_chimera_ci_realita_budoucnosti.php", "section_level": 1}, {"title": "Bonding v České republice.", "content": "V posledních letech se v mnoha českých porodnicích začal uplatňovat systém rooming-in, čili společný pokoj pro matku a dítě, ale je stále zvykem dítě od matky oddělit, ať už kvůli vyšetřování či delšímu zahřívání a dalším postupům. Mgr. Michaela Mrowetz (klinická psycholožka, psychoterapeutka, soudní znalkyně www.klinickapsycholozka.cz, www.cykluspodpory.cz) prováděla výzkum na 1340 porodech v ČR a zjistila, že i po bezproblémových porodech je stále zvykem dítě od matky oddělit. Z jejího výzkumu vyplývá, že pouhá třetina matek je ve dvou hodinách po porodu v bezprostředním kontaktu s dítětem, méně než třetina v přerušovaném kontaktu – dítě odebíráno na ošetření, vážení, mytí, atd., a více než třetina nemá v prvních dvou hodinách žádný kontakt se svým dítětem. Bonding je naprosto možný i po porodu císařským řezem, přesto je u nás oddělena po takovém porodu matka a dítě ve více než dvou třetinách případů. U porodů v zahraničí jsou tyto statistiky zcela odlišné – Češky rodící v zahraničí mají nepřerušovaný kontakt s dítětem ve dvou hodinách po porodu ve více než dvou třetinách případů.", "section_level": 1}, {"title": "Experimenty a výzkumy.", "content": "Jedny z prvních výzkumů týkajících se bondingu publikovali kolegové Marshall H. Klaus a John H. Kennell. Koncept bondingu a vztahu matky k dítěti byl do té doby zkoumán převážně u zvířat. Klaus s Kennellem však předpokládali, že u člověka, stejně jako u všech ostatních živočišných druhů, existuje sensitivní perioda, ve které jsou matka s dítětem “naprogramováni” k tomu, aby byli ve vzájemném kontaktu. Prostřednictvím srovnávání svých participantek zjistili, že matky, které se dostaly do tělesného kontaktu se svými dětmi v této periodě, si vytvořily s dítětem silnější a bližší vztah než ty, které tuto zkušenost neměly. Své poznatky pak tito vědci popsali roku 1976 v knize Maternal-Infant Bonding. V roce 1987 se začala Ann-Marie Wistrom se svými spolupracovníky věnovat pozorování chování a fyziologických reakcí novorozenců, kteří byli ihned po porodu přiloženi na nahou matčinu pokožku. Zjistili, že novorozenci byli už během první hodiny po porodu schopni vyvinout pohyby potřebné při kojení (hledání matčina prsu, uchopování dvorce, sání mléka) a sami se nakrmit. Po vhodné senzorické stimulaci (kontakt s matčinou kůží) byla u novorozeněte vyvolána fyziologická reakce (aktivace center lokomoce), která byla spouštěčem chování dítěte. Vědci pak pokračovali pozorováním rozdílů v chování matek, kterým bylo dítě bezprostředně po porodu přiloženo na hruď, a těch, kterým toto umožněno nebylo. Výsledky ukázaly, že v případě okamžitého bondingu byly tyto matky oproti ostatním několik dní po porodu klidnější, trávily více času se svým dítětem a zažívaly menší stres v průběhu kojení. Důležitost bondingu potvrdily také studie, které upozorňovaly na možnost, že poporodní deprese u matky může mít za následek ohrožení či zeslabení této vazby k dítěti. Ve své studii z roku 2005 Taylor popisuje výsledky svého zkoumání vztahu mezi bondingem a poporodní depresí. Zjistil, že ve srovnání s nedepresivními ženami měly ženy, které trpěly poporodní depresí, problém s rozvíjením mateřských citů k dítěti a s navazováním vztahu k němu. Když poprvé držely své dítě v náručí, chovaly se k němu lhostejně a vypovídaly, že necítí provázanost se svým dítětem. Mimo poporodní depresi může být bonding narušen také v případě, že byl porod dítěte komplikovaný (např. císařský řez) či pro matku vyčerpávající, a neměla dostatečný prostor pro seznámení se svým dítětem. Pediatři často zdůrazňují, že pokud dítě není ihned po porodu ošetřeno, oblečeno a uloženo do vyhřívaného inkubátoru, může se podchladit. Výzkum Bystrove (2009) z nemocnice v St. Petersburgu ukázal, že naopak děti, které nebyly ve stálém kontaktu se svojí matkou, měly nižší teplotu než děti, které s ní ve stálém kontaktu byly. V její randomizované studii bylo zapojeno 176 dětí a matek, které rozdělila do 3 skupin. První skupina byla „skin-to-skin group“. Další, kdo se zabýval výzkumem poporodní adaptace novorozenců, byl Christensson (1995), který zkoumal aktivitu dětí po porodu. Děti, které byly po porodu položeny na matčino břicho a takto setrvaly prvních 90 minut po porodu, plakaly mnohem méně než děti, které byly zabaleny do zavinovačky a dány do postýlky. Jiný zajímavý výzkum sledující vztah matky a dítěte po porodu vedl Buranasin. V thajské nemocnici sledoval celkem 2 tisíce dětí, které se narodily mezi lety 1987–1990. V roce 1988 byl v nemocnici, kde výzkum probíhal, zaveden systém roomingin. Buranasin zkoumal dopady tohoto systému na kojení. Po zavedení rooming-in stoupl počet plně kojených dětí z 85 % na 99 %. Zároveň Buranasin zjistil, že v roce 1987 bylo matkou opuštěno 3,6 dětí na 1000 porodů. V roce 1990 už to bylo jen 0,1 dítě na 1000 porodů (5). Podobný výzkum také uveřejnila Lvoff, která zkoumala dopady sytému rooming-in na děti v ruské nemocnici. V roce 1992 byla nemocnice zařazena do iniciativy „Baby-Friendly Hospital“. Lvoff sledovala množství opuštěných dětí od roku 1987 do roku 1998, tedy šest let před a šest let potom, co byl systém v nemocnici zaveden. V prvních šesti letech zkoumání byla míra opuštěných dětí 5,03 na 1000 porodů. V dalších šesti letech tato míra klesla na 2,78 dětí na 1000 porodů (8). Údaje o opuštěných dětech jsou zajímavé i z hlediska výzkumů, který prováděl Hales a Ringler v 70. letech minulého století (in 1). Uvádí, že pokud byl ženám umožněn raný kontakt s dítětem, významně jim to pomohlo v nastartování mateřského chování a v synchronizaci s dítětem v prvních měsících života. Ženy byly k dětem více emocionální (ve smyslu častějšího líbání, usmívání a mazlení) a u výzkumů sledujících dlouhodobé vlivy byly děti ve 2 až 5 letech vyspělejší v lingvistických či jazykových projevech. http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/podpora-vztahu-matky-a-novorozence-po-porodu-458797 Některé studie zjistily, že poporodní bonding, resp. skin-to-skin care (SSC), může u předčasně porozených dětí zvyšovat riziko patologicky nízké srdeční frekvence a nízké koncentrace kyslíku (Bornhorst a kol., 2004), tento efekt však nebyl zjištěn v případě včasně narozených dětí. Někteří autoři však zdůrazňují potřebu zvýšeného pozorování dětí do doby, než se adaptují na vnější svět, přičemž strikně pojatý skin-to-skin contact tyto možnosti monitoringu snižuje. Nakamura a Sano (2008), popisují dva případy, ve kterých měl SSC životně ohrožující dopad na zdraví novorozence z důvodu jeho nedostatečného monitoringu. Podobně Thach (2014) vyjadřuje určitou kritiku \"baby friendly\" přístupu v porodnicích, ve kterých je zdůrazňován prodloužený skin-to-skin contact a sdílení postele (co-sleeping). Autor zmiňuje 15 případů úmrtí novorozenců, kdy matka při kojení usnula. Je tedy třeba vnímat nejen benefity, ale také rizika těchto přístupů.", "section_level": 1}, {"title": "Škály pro měření bondingu.", "content": "Nejpoužívanějšími nástroji k měření kvality bondingu a diagnostikování poruch v oblasti emočních vazeb matky k dítěti se staly sebehodnotící dotazníky. Nejnovějšími a nejhojněji používanými jsou v současnosti MPAS, MIBS a PBQ.", "section_level": 1}, {"title": "MPAS (Maternal Postpartum Attachment Scale).", "content": "Dotazník MPAS pochází z roku 1998, kdy jej vytvořili Condon a Corkindale. Jedná se o přepracovanou verzi Maternal Antenatal Attachment Scale (MAAS), která byla vydána v roce 1993. Otázky v dotazníku se zaměřují na tři faktory tvořící jádro bondingu: touha po blízkosti a interakci s dítětem, pocit sebedůvěry a spokojenosti v souvislosti s mateřstvím a nedostatek negativních pocitů k dítěti. Dotazník obsahuje 19 tvrzení, jejichž pravdivost hodnotí matky na dvou, tří, nebo čtyřbodové škále. Nízké celkové skóre MPAS indikuje problematickou vazbu s dítětem.", "section_level": 2}, {"title": "MIBS (Mother-to-Infant Bonding Scale).", "content": "Škálu MIBS vyvinul v roce 2005 A. Taylor. Jedná se o sebehodnotící škálu složenou z 8 adjektiv (milující, radostný, ochranitelský, neutrální, nelibý, zklamaný, rozčilený, agresivní). Každá položka popisuje emoci, kterou matka může pociťovat ke svému dítěti. Respondentky pak každou položku hodnotí na 4-bodové Likertově škále z hlediska intenzity pociťované emoce od “velmi silně” po “vůbec”. Čím vyšší skóre v testu vyjde, tím problematičtější bonding je.", "section_level": 2}, {"title": "PBQ (Postpartum Bonding Questionnaire).", "content": "Dotazník PBQ vznikl sloučením dotazníků, které vypracovaly University of Birmingham a Open University School of Education, v roce 2001 je publikoval Brockington se svými spolupracovníky. Cílem dotazníku je posoudit charakteristiky, které matky přisuzují svým dětem. Skládá se z 25 tvrzení hodnocených na pětibodové škále (od “vždy” po “nikdy”), která jsou rozdělena do čtyř podškál indikujících slabý bonding, odmítnutí a vztek, úzkost a riziko ublížení dítěti. Vysoké výsledné skóre ukazuje na problematický vztah matky k dítěti.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bonding (z ang. připoutání, propojení, attachment) je proces utváření vazby mezi dítětem a rodiči v průběhu raných dětských let. V českém jazyce je tento termín používán pro vysvětlení procesu vytváření prvotní, bezprostředně vazby mezi matkou a novorozeným dítětem. Již v prenatálním období vzniká mezi matkou a dítětem vztah, díky kterému se buduje emoční vazba. Dítě pracuje s matčiným tělem, přičemž vzájemná spolupráce je podmínkou pro hladký průběh prvního vývoje novorozeného potomka. Při samotném porodu tento vztah dochází do vrcholného bodu, kdy první fyzický kontakt znamená pro matku i dítě přechod do nových fází vzájemného vztahu. ", "tgt_summary": "A maternal bond is the relationship between a mother and her child. While typically associated with pregnancy and childbirth, a maternal bond may also develop in cases where the child is unrelated, such as an adoption. ", "id": 1436042} {"src_title": "Apicius (kniha)", "tgt_title": "Apicius", "src_document": [{"title": "Kapitoly.", "content": "Text je rozčleněn do deseti částí (knih), z nichž každá má řecký titul psaný latinkou :", "section_level": 1}, {"title": "Název.", "content": "Název \"Apicius\" si sbírka receptů zjevně \"půjčila\" od některého z gurmánů tohoto jména - v úvahu připadá obzvláště Marcus Gavius Apicius, žijící někdy kolem přelomu letopočtů, v dobách císařů Augusta (27 před n. l. - 14) a Tiberia (14 - 37). Cognomen \"Apicius\" však také nebylo vlastním jménem Marca Gavia: dostal jej na základě své pověsti labužníka a milovníka luxusu zřejmě podle proslulého gurmána Apicia, žijícího v 90. letech před n. l. Řecký gramatik a řečník Athénaios (2. - 3. stol.) kromě těchto dvou Apiciů vzpomíná ještě dalšího, který z vojenského tažení v Mezopotámii poslal čerstvé ústřice císaři Trajánovi (98 - 117).", "section_level": 1}, {"title": "Vydání.", "content": "Začátkem 15. století objevili knihu renesanční humanisté. Krátce nato, po vynalezení knihtisku, začalo dílo vycházet i v tištěné podobě, nejčastěji pod souhrnným názvem \"De re coquinaria\" (O umění kuchařském). Jeho autorství se připisovalo Apiciovi Caeliovi (či Coeliovi), což byla ovšem jen domněnka založená z faktu, že jeden z manuskriptů má v záhlaví zkratky INCP API CAE. První vydání (tzv. Editio princeps), vytištěné v Miláně, je z roku 1498 a nese titul \"Apicius in re quoquinaria\". Autorem prvního skutečně kritického vydání \"Apicia\" byl lékař Gabriel Humelberg (Curych, 1542). O více než půldruhého století později (Londýn, 1705 a Amsterdam, 1709) ho následoval lékař Martin Lister, synovec Matthewa Listera, dvorního lékaře anglické královny Anny Dánské. První moderní kritická edice, z pera Cesare Giarratana a Friedricha Vollmera, vyšla v lipském nakladatelství klasických děl Bibliotheca Teubneriana v roce 1922. Toto vydání se stalo výchozím textem pro Barbaru Flowerovou a Elisabeth Rosenbaumovou, autorky prvního relevantního anglického překladu (1958). V Bibliotheca Teubneriana vyšlo v roce 1969 další standardní kritické vydání, jeho autorkou je Mary Ella Milhamová. V roce 2006 vydalo nakladatelství Prospect Books kritickou edici s novým překladem do angličtiny z dílny autorů Christophera Grococka a Sally Graingerové.", "section_level": 1}, {"title": "Jazyk.", "content": "Kniha je velmi zajímavá z hlediska lingvistického. Je psána v tzv. vulgární (tedy hovorové) latině a obsahuje velký počet výpůjček z řečtiny. Oba tyto rysy ukazují na její původ a užívání v řadách gramotných, ale ne až tak úplně vzdělaných lidí - pravděpodobně kuchyňského personálu v zámožných domácnostech. Lze ji srovnat se zachovalými řeckými kuchařskými knihami autorů jako Chrýsippos z Tyany (2. nebo 1. stol. př. n. l.). Styl těchto řeckých kuchařek je však důkladnější. V \"Apiciovi\" lze jen velmi zřídka najít recept, který by specifikoval množství použitých surovin. Metody přípravy předepsaných jídel, pokud o nich existuje vůbec nějaká zmínka, jsou též podány s neuvěřitelnou stručností. \"Apicius\" je prvním dochovaným záznamem psané latiny obsahujícím některé specifické hovorové a technické termíny, které očividně patřily řeči lidu a zdědily je moderní jazyky, jako například \"baiana\" - druh široké fazole. Obsahuje také běžná latinská slova v neklasických, evidentně hovorových podobách, které jsou předchůdci stejných výrazů v románských jazycích - např. \"amindala\" – mandle, \"gingiber\" – zázvor.", "section_level": 1}, {"title": "Datování.", "content": "Knihu jako celek je těžké datovat, protože v kuchařských knížkách může mít každý jeden recept svou vlastní historii a některé předpisy mohou být mnohem starší než jiné. Jako orientační bod může sloužit recept na uchování ústřic a zmínka u Athénaia, který takový recept přikládá Apiciovi žijícímu v časech Trajána kolem roku 115 - část sbírky receptů tedy existovala možná už kolem tohoto data. Druhý orientační bod poskytuje svatý Jeroným svými slovy \"Paxamus et Apicius semper in manibus\" (Paxamos a Apicius jsou vždy po ruce). Píše toto kolem roku 400, Jeroným nepochybně jmenoval dvě soudobé kuchařky. K tomu je třeba dodat, že absolutně nic v \"Apiciovi\" nenaznačuje existenci křesťanství - například tam nejsou žádná jídla určena pro postní dny, jak to bylo nezbytné a běžné v časech Byzantské říše. A protože křesťanství, již všeobecně rozšířené, se oficiálním náboženstvím římského impéria stalo do poloviny 4. století, je odůvodněný předpoklad, že \"Apicius\", jak jej známe v dnešní podobě, byl zkompletován před tímto časovým horizontem a je zhruba stejný, jak ho znal Jeroným.", "section_level": 1}, {"title": "Interpretace.", "content": "Historický význam \"Apicia\" spočívá v tom, že je jakýmsi klíčem k podstatě kuchařského umění v římské říši. Z tohoto hlediska často dosvědčuje to, co známe z jiných písemných pramenů: přináší například recepty na některá jídla, o nichž jsou zmínky v historických textech. Potvrzuje důležitost masa a masných omáček v drahé a nákladné římské kuchyni i používání celého sortimentu exotických a vzácných koření v takových pokrmech. Dokládá určitou zálibu v překvapivých jídlech v duchu zásady, aby nikdo u stolu nepoznal, co vlastně jí (\"ad mensam nemo agnoscet quid manducet\"). Kromě rybí omáčky garum (v \"Apiciovi\" se používá latinský termín \"liquamen\") jsou nejčastějšími přísadami pepř, libeček, římský kmín, svařený mošt (defrutum), routa vonná, koriandr, med, vinný ocet a olivový olej. O něco pozdější podobný kulinární text (Vinidariovy výňatky z Apicia) nemá užší spojitost s \"Apiciem\", jak jej známe v dnešní podobě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Apicius je dodnes zachovaná kuchařská kniha pocházející původně z doby římské, jež byla zkompilována na základě různých, zejména helénistických zdrojů pravděpodobně ve 4. století. Dva stávající rukopisy \"Apicia\" pocházejí z 9. století a jde o opisy z dnes již ztraceného archetypu. Uloženy jsou ve Vatikánu a v Newyorské lékařské akademii (\"New York Academy of Medicine\").", "tgt_summary": "Apicius is a collection of Roman cookery recipes, usually thought to have been compiled in the 1st century AD and written in a language that is in many ways closer to Vulgar than to Classical Latin; later recipes using Vulgar Latin (such as \"ficatum\", \"bullire\") were added to earlier recipes using Classical Latin (such as \"iecur\", \"fervere\"). Based on textual analysis, the food scholar Bruno Laurioux believes that the surviving version only dates from the fifth century (that is, the end of the Roman Empire): \"The history of \"De Re Coquinaria\" indeed belongs then to the Middle Ages\". ", "id": 1868895} {"src_title": "Kachnička mandarinská", "tgt_title": "Mandarin duck", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Samec kachničky mandarinské ve svatebním šatu patří mezi nejzdobnější a nejkrásnější ptáky světa. Má vysokou chocholku, péra zlaté barvy a pár jasně žlutých čepelí tvořených širokými vnitřními prapory křídelních krovek. Tyto čepele mají čistě ornamentální funkci a samec je může vztyčit nad boky. Samice a samci v prostém šatu jsou většinou olivově hnědí. Nenápadně zbarvenou samici ale snadno poznáme dle úzkého bílého proužku za okem. Jako ostatní kachny sedající na větvích má ostré drápy, které jí pomáhají při pevném uchopení větve, a dlouhý široký ocas, působící jako brzda ke zpomalení letu, když kachnička dosedá na větev. Vyskytuje se tradičně v lesnatých oblastech kolem řek a jezer, na konci léta i v zatopených rýžových polích a mokřinách. Často je lze najít i v parcích. Největší aktivitu projevují kachničky ráno a večer, kdy si začínají vyhledávat potravu. Během dne odpočívají na břehu nebo na stromech rostoucích podél břehů. Nevytvářejí trvalá manželství, ale každý rok si hledají nového partnera. Ačkoliv jsou kachničky mandarinské převážně vegetariáni, najdeme na jejich jídelníčku i drobné živočichy – např. měkkýše či malé rybky. V pozdním létě je také často najdeme na rýžových a obilných polích. Na podzim si zpestřují jídelníček také bukvicemi, žaludy a kaštany. Potravu sbírá na zemi, na stromech a ve vodě – čvachtáním, panáčkováním a jen vzácně se potápí.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Nadměrný lov kachničky mandarinské v její původní vlasti měl za následek velké snižování počtů a celá světová populace je dnes odhadována na 7500 párů. V Japonsku se s ochranou od roku 1947 stavy opět zvýšily, trvale působícím negativním faktorem jsou však nepříznivé změny vodních prostředí. Úspěšně byla vysazena ve Velké Británii, kde bylo napočítáno až 7000 jedinců. Jako okrasný pták je chována v mnoha uzavřených i polodivokých chovech po celé Evropě. V České republice byla kachnička mandarinská ve volné přírodě poprvé zaznamenána ve druhé polovině 19. století, kdy byl u Hodonína zastřelen kačer ve svatebním šatu. První zaznamenané hnízdění proběhlo v roce 1980 u Lednice, po roce 2003 je pozorován obecný nárůst početnosti a po roce 2011 již pravidelné hnízdění, zejména v Jihomoravském kraji. Na Svratce v Brně bylo mezi lety 2011–2018 zaznamenáno celkem 37 případů hnízdění.", "section_level": 1}, {"title": "Námluvy.", "content": "Po složitých zásnubních tancích vybírá samice místo pro hnízdo, což bývá nejčastěji dutina ve stromě nedaleko vody. Sezení na vejcích pak obstarává sama. Několik dní po vylíhnutí musí mláďata kachničky vyskákat z hnízda na zem. Matka pak svoje potomstvo odvede na místo, které si vybrala jako zdroj potravy. Po šesti týdnech se mladé kachničky stávají zcela soběstačnými.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "V Číně si lidé dříve darovávali párek kachniček mandarinských v kleci jako symbol manželské věrnosti. Později začaly tuto roli plnit kachničky vyrobené ze dřeva. V Koreji dostávají nevěsta a ženich při svatbě jako dar dvě dřevěné kachničky jako symbol přání šťastného manželství. Samice kachničky mandarinské mají plně funkčně vyvinutý jen jeden vaječník. Ten u velmi starých samic zakrní, a druhý, jen nedokonale vyvinutý vaječník, se začne přeměňovat na samčí pohlavní žlázu. Samice se tak změní v neplodného samce a získá samčí zbarvení. Kachnička mandarinská je jediným druhem kachny, který se nemůže křížit s ostatními druhy. Počet jejích chromozomů se totiž liší od počtu chromozomů ostatních druhů. Z důvodu neobvyklé krásy samců v období páření bývá tento druh velmi hojně zastoupen v zoologických zahradách. V České republice je možné ho vidět například v Zoo Praha, Zoo Zlín, Zoo Děčín, Zoo Liberec, Zoo Tábor a Zoo Hluboká nad Vltavou. Na Slovensku je chován v Zoo Bojnice, Zoo Bratislava a Zoo Košice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kachnička mandarinská (\"Aix galericulata\") je malý vrubozobý pták z čeledi kachnovití. Pochází z Asie, kde v současné době obývá Amur, Sachalin, Japonsko, Mandžusko, Čínu a Severní a Jižní Koreu. Do Evropy byl dovezen během 18. století jako ozdobný pták, v současné době zde volně hnízdí mimo Britských ostrovů 850–3000 párů, dalších asi 7000 ptáků žije volně na území Velké Británie. V Česku začaly pravidelně hnízdit přibližně od roku 2011 v Brně na Svratce, kde nyní žije asi 20 jedinců.", "tgt_summary": "The mandarin duck (\"Aix galericulata\") is a perching duck species native to the East Palearctic. It is medium-sized, at long with a wingspan. It is closely related to the North American wood duck, the only other member of the genus \"Aix\". \"Aix\" is an Ancient Greek word which was used by Aristotle to refer to an unknown diving bird, and \"galericulata\" is the Latin for a wig, derived from \"galerum\", a cap or bonnet.", "id": 1486500} {"src_title": "Alexej Širov", "tgt_title": "Alexei Shirov", "src_document": [{"title": "Šachové začátky.", "content": "Když bylo Alexejovi přibližně pět let, naučil ho bratr základům šachu, pravidla chodu jednotlivých figur a základní principy. V roce 1979, tedy ve věku 7 let ho otec poslal do šachové školy, kroužek tehdy vedla lotyšská mistryně a pedagožka Via Rožiapovová. Z roku 1983 jsou již dochované partie dokazující velký nárůst herní síly, jednalo se o partie minizápasu organizovaného lotyšským šachistou a trenérem Alexandrem Koblencem s Valerijem Žuravlevem, v té době zkušeným mezinárodním mistrem. V roce 1986 se Širov dělil třetí a čtvrté místo na přeboru Lotyšska.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra a výsledky.", "content": "Širov se stal světovým šampionem (do 16 let) v roce 1988, vicemistrem světa do 20 let v roce 1990, ve stejném roce rovněž získal titul velmistra. Širov je vítězem četných mezinárodních turnajů: V roce 1998 se Širov probojoval na žebříčku FIDE na čtvrtou pozici, na základě čehož byl pozván na zápas s Vladimirem Kramnikem o právo vyzvat mistra světa Garriho Kasparova. Širov zápas vyhrál 5,5:3,5 při dvou výhrách, žádné porážce a sedmi remízách. Plány na zápas s Kasparovem ale padly kvůli nedostatečnému finančnímu krytí ze strany sponzorů. Když pak následně Kasparov hrál zápas v roce 2000 s Kramnikem, Širov trval na tom, že jejich zápas je neplatný a on je právoplatným vyzyvatelem. Roku 2000 se Širov dostal do finále turnaje o titul mistra světa a prohrál s Višim Anandem V květnu až červnu 2007 se zúčastnil kandidátského turnaje mistrovství světa. V prvním kole porazil Michala Adamse +1 -1 =4 v rapidovém rozstřelu, byl však poražen v druhém kole Levonem Aronianem 0-1 při pěti remízách V prosinci 2007 se probojoval do finále Světového poháru v Chanty-Mansijsku, kde prohrál s Gatou Kamským 1,5:2,5.", "section_level": 1}, {"title": "Herní styl.", "content": "Širovův herní styl se vyznačuje útočným pojetím, vyhledáváním komplikací a obětí, díky čemuž bývá srovnáván s exmistrem světa Talem. Sám pak charakterizuje svůj herní styl ve své publikaci jako inspirovaný partiemi Michaila Tala a knihami Alexandra Koblence, které byly plné taktiky. Vždy se však pokoušel o to, nebýt pouhým taktikem, ale pracovat i na poziční hře. Rovněž tvrdě studovat, aby mohl rozvinout strategické chápání hry. Snažil se porozumět myšlenkám charakteristickým pro střední hru, které mohly být všeobecně použitelné. Ačkoliv je Alexej známý svými inovativními myšlenkami v zahájení a výbornou přípravou šachových zahájení, on sám považuje za svou nejsilnější zbraň koncovky, to proto, že je hráčem s velmi konkrétním stylem hry.", "section_level": 1}, {"title": "Botvinnikův systém dámského gambitu - ukázková partie.", "content": "Ukázku herního stylu dobře vystihuje partiová ukázka na horním diagramu. V této partii vede Širov černé kameny a použije Botvinnikovu variantu dámského gambitu. Ve své knize v roce 1995 o této variantě napsal: \"Kdybyste se mně zeptali, kterému zahájení bych se nejraději věnoval, nerozmýšlel bych se ani vteřinu: Botvinnikovu systému!\" První zkušenosti s tímto zahájením má Širov z ledna 1987, paradoxně bílými kameny a je to s Gatou Kamským, kterého poráží. První partie sehraná za černé figury byla na Polofinále mistrovství SSSR v roce 1989 proti Ubilavovi, partie skončila výhrou Širova. Partie s Garou Kamským se hrála na Mistrovství světa družstev v Lucernu 1993.", "section_level": 2}, {"title": "Ukázková pozice z koncovky.", "content": "Druhý diagram ukazuje překvapující tah v koncovce v partii proti Topalovovi, kdy Širov na poli h3 obětoval střelce. Partie pokračovala 48.gxh3 Kf5 49.Kf2 Ke4 50.Sxf6 d4 51.Se7 Kd3 52.Sc5 Kc4 53.Se7 Kb3 0-1", "section_level": 2}, {"title": "Osobní život.", "content": "V roce 1994 se Širov oženil s Verónicou Alvarez z Argentiny, přestěhoval se do Tarragony a stal se španělským občanem. Ačkoli stále reprezentuje Španělsko, v současné době žije v Lotyšsku. Mezi lety 2001 – 2007 byla jeho manželkou velmistryně Viktorija Čmilytė. Krátce před turnajem v Šanghaji v roce 2010 se Širov oženil potřetí – s WIM Olgou Dolgovou.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Alexej Širov ve své kariéře spolupracoval s mnoha trenéry, uveďme například jména Zigurds Lanka (lotyšský velmistr), Igors Rausis, Vladimír Bagirov a občasným konzultantem byl i legendární Michail Tal. Ve své kariéře nedokázal Širov nikdy porazit Garriho Kasparova, jeho skóre s ním je v jejich 32 vzájemných partiích -15 =17 z pohledu Širova.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexej Dmitrijevič Širov (: Alexejs Širovs, : Алексей Широв, : Alexei Shirov, * 4. července 1972, Riga) je původem lotyšský šachový velmistr reprezentující Španělsko, španělským občanem se stal v roce 1994, v současnosti však pobývá opět v Lotyšsku. Je rovněž uznávaným autorem šachových publikací a tréninkových materiálů.", "tgt_summary": "Alexei Shirov (, ; born 4 July 1972) is a Latvian and Spanish chess player. He was awarded the title of Grandmaster by FIDE in 1990. Shirov was ranked number two in the world in 1994. ", "id": 1831483} {"src_title": "Chlorid vápenatý", "tgt_title": "Calcium chloride", "src_document": [{"title": "Fyzikálně-chemické vlastnosti.", "content": "Chlorid vápenatý se velmi dobře rozpouští ve vodě. Bezvodý se rozpouští za uvolňování velkého množství tepla a voda se zahřívá (uvolňuje se hydratační teplo), zatímco hexahydrát naopak teplo spotřebovává a voda se ochlazuje (tuto vlastnost má také například thiosíran sodný). Dále se chlorid vápenatý dobře rozpouští v ethanolu a methanolu, nepatrně také v acetonu a glycerolu. Bezvodý chlorid vápenatý poutá velmi silně vzdušnou vlhkost ze vzduchu za vzniku hydrátu a řadí se tak mezi hygroskopické látky. Elektrolýzou taveniny chloridu vápenatého lze připravit kovový vápník a plynný chlor.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Bezvodý chlorid vápenatý se používá jako sušicí činidlo do exsikátoru pro látky, které slabě vážou vodu. Směs ledu a hexahydrátu chloridu vápenatého v hmotnostním poměru 1:1,5 dosahuje teploty -49 °C, proto se používá jako chladicí směs do chladicích lázní. 30% vodný roztok chloridu vápenatého tuhne při teplotě -55 °C, proto se využívá pro ochranu uhlí, hornin a jiných sypkých materiálů před zamrzáním. Roztokem CaCl (koncentrace závisí na povětrnostních podmínkách) se při zimní údržbě komunikací při větších mrazech zkrápí posypové soli na bázi NaCl při posypu vozovek technologií „vlhčené soli“ (při slabších mrazech se sůl vlhčí jen roztokem NaCl). CaCl pro posyp byl v roce 2001 asi 6× dražší než posypová sůl NaCl, má však rychlejší účinek a působí do nižší teploty. Podle švédských výzkumů však více narušuje beton, a proto Švédsko od jeho užívání zcela ustoupilo. Eutektický bod vodního roztoku s ideální koncentrací asi 30 % je −50 °C, pro běžné potřeby zimního ošetřování komunikací je chlorid vápenatý velmi účinný až do −35 °C (chlorid sodný jen do zhruba −5 °C, maximálně −7 °C). Při údržbě silniční sítě v ČR v sezóně 2000/2001 tvořil podíl CaCl necelá 2 % z použité posypové soli. V potravinářském a farmaceutickém průmyslu se používá jako látka upravující pH, protispékavá a zpevňující látka, dále slouží k výrobě doplňků stravy a dialyzačních a infúzních roztoků. V ČR je používání chloridu vápenatého povoleno v nezbytném množství ke všem potravinám s výjimkou dětské výživy. V USA je používání této látky povoleno.", "section_level": 1}], "src_summary": "Chlorid vápenatý (CaCl, v potravinářství E509) je bílá, jemně krystalická až práškovitá látka. Je velice hygroskopický, na vzduchu přechází nejprve v dihydrát, poté v tetrahydrát a hexahydrát. Je rozpustný ve vodě, methanolu, ethanolu a acetonu. ", "tgt_summary": "Calcium chloride is an inorganic compound, a salt with the chemical formula CaCl. It is a white coloured crystalline solid at room temperature, and it is highly soluble in water. It can be created by neutralising hydrochloric acid with calcium hydroxide. ", "id": 328480} {"src_title": "Svatý Hubert", "tgt_title": "Hubertus", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Svatý Hubert pocházel z velmi bohaté šlechtické rodiny v Akvitánii. Měl velkou zásluhu na pokřesťanštění Arden. Před svým povoláním byl výborným lovcem a milovníkem hýřivých zábav, měl prý patřit k družině franckého krále Theodoricha III. Hubert byl lidumil s dobrým srdcem a byl považován za zastánce spravedlnosti. V Austrasii se oženil s Floribanou, která však při porodu zemřela. Dle pověsti se po těžkém životním osudu při lovu nečekaně setkal s jelenem, jenž měl mezi parožím zářící kříž, během čehož k němu měl promluvit nadpřirozený hlas, který mu řekl: „Huberte, proč stále lovíš a honíš zvěř? Je na čase, abys začal hledat mě, který se za tebe obětoval.“ Po tomto zážitku se Hubert stal knězem, k čemuž jej připravoval svatý Lambert. Kolem roku 705 kritizoval sv. Lambert cizoložství krále Pipina a byl záhy zavražděn. Po jeho smrti se Hubert stal jeho nástupcem. Své sídlo z Maastrichtu přenáší do Lutychu, kde nechal na místě uložení ostatků sv. Lamberta postavit katedrálu. V 8. století se Hubert v Ardenském lese snažil obrátit lid k Bohu a prosil Boha o požehnání úrody. Při cestě zpět z Furu do Lutychu, kde byl posvětit nový chrám, onemocněl zimnicí, se všemi se rozloučil a záhy zemřel. Podle jiné pověsti zemřel po nehodě na loďce. V roce 827 byly Hubertovy ostatky přeneseny do chrámu u kláštera v Andin v Ardenách, který byl podle něj přejmenován.", "section_level": 1}, {"title": "Poselství.", "content": "„Pokud žijeme, jsou nám dveře milosrdenství otevřeny. Ti, kdo si je nezvolí, budou muset projít branou zavržení. Uvaž tedy čím jsi byl, co jsi a čím za krátko budeš! Svá provinění naprav pokáním a smiř se s Bohem!“", "section_level": 1}, {"title": "Výtvarné umění.", "content": "Typické zobrazení sv. Huberta je scéna setkání s jelenem. Světec klečí a vzhlíží k bílému jelenovi, který má mezi parožím křesťanský kříž. Toto uspořádání ale současně odpovídá i zobrazení svatého Eustacha a je odlišné od zobrazení trinitáře sv. Felixe z Valois, který se však také zobrazuje s jelenem s křížem mezi parožím. Známá zobrazení:", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Hubert († 727) byl franský biskup, zakladatel města Lutychu a křesťanský svatý. Podle legendy se náboženskému životu zasvětil po setkání s jelenem na honu a je proto patronem lovců a myslivců.", "tgt_summary": "Hubertus or Hubert ( 656–30 May, 727) was a Christian saint who became the first bishop of Liège in 708. He was the patron saint of hunters, mathematicians, opticians, and metalworkers. Known as the \"Apostle of the Ardennes\", he was called upon, until the early 20th century, to cure rabies through the use of the traditional St Hubert's Key. ", "id": 259038} {"src_title": "Landser (hudební skupina)", "tgt_title": "Landser (band)", "src_document": [{"title": "Ilegalita.", "content": "V Německu je skupina považována za zločineckou organizaci. Tři ze členů Landseru byli v prosinci roku 2003 usvědčeni z \"formování zločinecké organizace\" nebo z podněcování k rasové nesnášenlivosti. Frontman skupiny, Michael Regener (známý pod přezdívkou \"Lunikoff\", nebo \"Luni\" - \"Lunikoff\" byla značka vodky v NDR), byl odsouzen k třem letům vězení (šlo o první případ v německé historii, kdy byla zakázána hudební skupina). 10. května 2005 nejvyšší soud v Německu zamítl Regenerovu žádost o propuštění. Po rozpuštění Landseru Regener v roce 2004 zformoval novou skupinu nazvanou Die Lunikoff Verschwörung (tj. Lunikoffovo spiknutí). Vytvořili několik CD, například roku 2004 \"Die Rückkehr des Unbegreiflichen\",\"Amalek Vol. 1 & 2\" nebo v roce 2005 \"Niemals auf Knien\" („Nikdy na kolenou“). 21. října 2006 přibližně 750 neonacistů zahájilo před věznicí, kde byl vězněn Michael Regener, protestní akci, na níž požadovali jeho propuštění.", "section_level": 1}, {"title": "Produkce.", "content": "Landser natáčel svá CD v Německu, ale jejich výroba probíhala v zahraničí, zejména v U.S.A, Kanadě a východní Evropě. Hudba byla distribuována přes internet díky \"undergroundovým dealerům\" pomoci peer to peer sítě nebo přes hudební vydavatelství ve Spojených státech nebo některých zemích Evropy, kde je skupina legální (většina zemí Východní Evropy a Velká Británie).", "section_level": 1}, {"title": "Hudební zaměření.", "content": "Některé z textů Landseru jsou nepolitické, inspirované starými lidovými \"hospodskými\" písněmi (\"Totsauflied\" - Píseň mrtvých pijáků nebo \"Zeit zu geh'n\" - Čas odejít). Jiné oslavují německé velikány - Fridrich II. Veliký nebo mají protidrogové zaměření (\"Vom Frühstück bis zum Abendbrot\" - Od snídaně po večeři). Nicméně, většina jejich textů se hlásí k agresivně nacionalistickému pohledu na svět a velmi kritizují německou vládu, její kontrolní a cenzurní úřady (například BfV), liberalismus a levici. Část textů je namířena proti komunistům, pedofilům a homosexuálům a také proti cizincům v Německu, zejména proti Číňanům, černochům, Židům a Turkům. Jejich hudba se vysmívá Afričancům (\"Afrika-Lied/Afrika für Affen\" - \"Africká píseň/Afrika opicím\", \"Reichskoloniallied\" - \"Říšská koloniální píseň\"), Turkům (\"Wieder mal kein Tor für Türkiyemspor\" - \"Žádný gól pro Türkiyemspor\", tj. fotbalový tým ze Západního Berlína složený z tureckých imigrantů), Polákům (\"Polackentango\") a komunistům (\"10 kleine Kommieschweine\" - \"10 malých komoušků\"). První z alb Landseru bylo \"Das Reich kommt wieder\" (angl. \"The Reich Will Rise Again\", česky \"Říše se vrátí\"). Na jiných albech Landseru - \"Republik der Strolche\" (\"Republika zlodějů\") a \"Ran an den Feind,\" (\"Sejmi nepřítele\"), je titulní píseň RAC úpravou německého vojenského pochodu z roku 1940 \"Bomben auf England\" - volá po bombardování Izraele. Jedna z písní oslavuje nacistického pohlavára Rudolfa Hesse a v jiné \"Sturmführer\" \"Poručík\", Regener vzdává hold dědečkovi, který byl důstojníkem u zbraní SS.", "section_level": 1}], "src_summary": "Landser byla německá neonacistická rocková skupina. \"Landser\" je zastaralé hovorové slovo pro vojáky nižších hodností. Skupina, jež byla v Německu oficiálně zakázána, se dříve jmenovala Endlösung (nebo Final Solution, tj. konečné řešení) a byla zformována z členů neonacistické skupiny \"Die Vandalen - Ariogermanische Kampfgemeinschaft\" (Vandalové - Arijskoněmecký bojový svaz), která byla založena v roce 1982. Ve srovnání s mnoha extrémně pravicovými skupinami jsou hudební i produkční schopnosti Landseru považovány za velmi vysoké. Měli pouze jeden veřejný koncert, na němž hráli v maskách. Pořádali však také několik soukromých hudebních produkcí v restauracích v Berlíně.", "tgt_summary": "Landser () was a German neo-Nazi rock band. \"Landser\" is an old-fashioned German colloquialism for a low-ranking soldier. The band, who are outlawed in Germany, were previously called Endlösung (Final Solution), and were founded by members of the neo-Nazi group \"Die Vandalen - Ariogermanische Kampfgemeinschaft\" (The Vandals - Aryan Germanic Combat Association), which was founded in 1982 in the former German Democratic Republic. ", "id": 1084344} {"src_title": "Kristián Brunšvický", "tgt_title": "Christian the Younger of Brunswick", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Kristián se narodil v Göringenu jako třetí syn vévody Jindřicha Julia. Roku 1616 byl zvolen biskupem v Halberstadtě, ale tuto volbu nepotvrdil císař. Vedle toho se stal zvolen roku 1617 proboštem v Brunšviku. Po bitvě na Bílé Hoře se dal do služeb Fridricha Falckého, jehož manželku Alžbětu po středověkém způsobu blouznivě zbožňoval, a najal roku 1621 vojsko asi 15 000 mužů, s nímž vytrhl na jih k Falci. Ale protože byl v kurfiřtství mohučském odražen od vojska ligistického, obrátil se proti bohatým vestfálským biskupstvím a strašlivě je zpustošil. V Paderbornu dal roztavit stříbrné sošky sv. Liboria a 12 apoštolů (s posměšnou narážkou na slova Písma: „Jděte do celého světa“) na peníze, tzv. Pfaffentaler, jež nesou na jedné straně nápis: \"Tout avec Dieu\" na druhé \"Gottes Freundt, der Pfaffen Feindt\". Potom odtáhl na jih, ale byl od Tillyho u Höchstu (20. června 1622) poražen a zachránil se se zbytky svého vojska do Elsasu, kde se spojil s Mansfeldem. Jelikož Fridrich Falcký, který se dal do jednání s císařem, propustil oba ze svých služeb, dali se najmouti od Holanďanů a otevřevše si vítězstvím nad oddílem Španělů u Fleurus (29. srpna) cestu, přitrhli k Mořicovi Oranžskému. V bitvě té přišel Kristián o levou ruku i dal si přidělati stříbrnou. Počátkem roku 1623 opustili oba služby Hollanďanů; Kristián vtrhl s 8000 muži do dolního Saska a složil, aby mohl volněji si počínati, správu biskupství halberstadtského, ale byl 6. srpna 1623 od Tillyho u Stadtlohnu úplně poražen a vstoupil zase na 3 měsíce do služeb holandských. V roce 1624 se z něho stal rytíř Podvazkového řádu. Nedostatek peněz a podpory jej přinutil brzo potom vojsko rozpustit, ale nové pole činnosti se mu otevřelo, když Anglie a Francie rázněji se počaly ujímat věcí německých protestantů. Kristián se proto odebral s Mansfeldem do Anglie a oba se vypravili v únoru 1625 s anglickou podporou a francouzskou Hollandskem do Vestfálska a vstoupili koncem roku 1625 do služeb dánského krále Kristiána IV., jenž právě tou dobou počal ve spolku se stavy dolnosaskými na severu, aby vedli válku proti císaři. Kristián se vrhl s novým úsilím do boje a pronikl dvakrát až do Hessenska, ale namáhání tělesné a rány v bitvách utržené zlomily jeho zdraví. Zemřel v červnu 1626 na vysokou horečkou ve Wolfenbüttelu.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Nelze upřít, že v Kristiánovi bylo cosi rytířského ve smyslu středověkém, ale celkem byl až na to, že nezištně a vytrvale šel za jedním cílem, prospěti utiskovaným protestantům, přece jen drsný a divoký voják, jemuž válka stala se řemeslem a jenž bojuje z části jen proto, aby bojoval. Sveřepé řádění, jehož se dopouštěl se svým lidem stejně v krajinách protestantských jako v katolických, zkalilo památku jeho i u souvěrců. A proto přízvisko (zuřivý) není nikterak nepřípadné. Během listopadu 1621 vzkázal Kristián (zvaný též z Halberstadtu) obráncům Amöneburgu: \"Doneslo se nám, že se chystáte postavit na hradby stráž vybavenou dalekohledem, tím holandským vynálezem od ďábla, kterým můžete sledovat pohyb našich vojsk, kdyby se chtěla k vašemu městu přiblížit. Tento váš úmysl považuji za ohrožení bezpečnosti mého vojště, a jestli si ten dalekohled pořídíte, uličníci, vezmu město sichrlišwirkliš útokem.\" Kristián z Halberstadtu nakonec město Amöneburg 2. prosince 1621 dobyl a vyplenil, a ten dalekohled v tom nehrál roli.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kristián mladší Brunšvický (20. září 1599 – 16. června 1626), zvaný nebo (zuřivý Kristián), byl halberstadtský luterský biskup, vévoda brunšvicko-wolfenbüttelský. Přestože zemřel v mladém věku proslavil se jako jeden z nejkrutějších vojevůdců ve třicetileté válce.", "tgt_summary": "Christian the Younger of Brunswick-Wolfenbüttel (20 September 1599 – 16 June 1626), a member of the House of Welf, titular Duke of Brunswick-Lüneburg and administrator of the Prince-Bishopric of Halberstadt, was a German Protestant military leader during the early years of the Thirty Years' War, fighting against the forces of the Imperial House of Habsburg, Habsburg Spain, and the Catholic League.", "id": 452148} {"src_title": "Džódó", "tgt_title": "Jōdō", "src_document": [{"title": "Legenda o původu.", "content": "Za zakladatele tohoto umění je považován Musó Gonnosuke Kacujoši, který v roce 1605 zápasil s mistrem meče Mijamotou Musašim. Popis jeho zápasů se předával delší dobu ústně, takže nejde o prokazatelná fakta ale spíše legendu, jejíž různá podání se v detailech liší. Gonnosuke vyzbrojený pravděpodobně bó (nebo dlouhým bokkenem) vyzval v roce 1605 na souboj neporazitelného mistra Musašiho, který byl vyzbrojen patrně dlouhým a krátkým mečem. Musaši pravděpodobně zablokoval soupeřovu zbraň takzvaným „x-blokem“ (džudžidome). Gonnosuke tak byl donucen buď se vzdát anebo ustoupit a čelit okamžitému protiútoku, který by však dlouhou holí nestihl odvrátit. Byl tedy poražen, ale Musaši mu daroval život. Zahanbený Gonnosuke prchnul do chrámu Kamado Šintó na vrcholu hory Hóman na Kjúšú. Tam 37 dní meditoval a prováděl rituály chudoby a odříkání. Poslední noci měl údajně boží vnuknutí, na jehož základě vyřezal kulatou hůl dlouhou 4 šaku, dvě sun a jedno bu (necelých 128 cm). Džó bylo delší než běžné meče té doby, ale kratší než rokušaku bó. Větší obratností této tyče Gonnosuke porazil Musašiho ve druhém souboji. Způsob provedení je nejistý, ale džó zablokované pomocí džudžidome lze rychle přetočit mimo bok a stejným pohybem použít druhého konce tyče k protiútoku. Gonnosuke mohl zvítězit právě tímto způsobem. Podle jiných legend však mistr Musaši zůstal po celý život neporažen.", "section_level": 1}, {"title": "Moderní výcvik.", "content": "Stará škola (neboli korjú) Šintó Musó rjú s více než čtyřsetletou tradicí je stále vyučována. Studium je vedeno formou kat džó proti meči, a zahrnuje přes 60 takovýchto kat stupňující se obtížnosti. V rámci této školy se také vyučuje 12 kat s mečem a další přidružené zbraně, například tandžó (vycházková hǔl), kusarigama (tyč se srpem a závažím na řetězu) či policejní džutte, které ovšem cvičí pouze pokročilí studenti. Dle této školy se v džódó nepořádají žádné turnaje. Mistr Takadži Šimizu vytvořil ve druhé polovině 20. století pro potřeby Japonské federace kendó moderní formu zvanou krátce Seitei džódó nebo též Zen Nihon kendó renmei džódó. Seitei džódó obsahuje 10 mírně upravených kat z Šintó Musó rjú a dvě další katy nejasného původu. Na rozdíl od tradiční formy se v této variantě se pořádají i soutěže ve správnosti a přesnosti provedení kat. Další moderní formou džódó (nijak nesouvisející s tradičními školami) jsou různé styly Aikidžó, cvičené v rámci Aikidó primárně za účelem demonstrace a lepšího pochopení jeho principů.", "section_level": 1}], "src_summary": "Džódó () je japonské bojové umění využívající džó - krátkou hůl z tvrdého dřeva. Džódó znamená v japonštině \"cesta džó\". Starším výrazem pro džódó je džódžucu (杖術) - \"technika džó\". Džó vzniklo jako nástroj profesionálních bojovníků zejména pro boj s katanou. Je ceněno pro extrémní jednoduchost, proměnnou bojovou vzdálenost a množství způsobů, jimiž lze protivníka napadnout. ", "tgt_summary": ", meaning \"the way of the \"jō\"\", or is a Japanese martial art using a short staff called \"jō\". The art is similar to \"bōjutsu\", and is strongly focused upon defense against the Japanese sword. The \"jō\" is a short staff, usually about 3 to 5 feet (0.9 to 1.5 m) long.", "id": 152953} {"src_title": "Aerobik", "tgt_title": "Aerobics", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Počátky aerobiku je možné vidět v práci Američana Kennetha Coopera, který vydal v roce 1968 knihu \"Aerobics\". O doplnění aerobního cvičení o prvky tance se zasloužila Jacke Sorensenová. Zájem o aerobní cvičení zvýšila aktivní účast herečky Jane Fondové, která vydala celou řadu videokazet s programy aerobního cvičení. V osmdesátých letech dochází k určité krizi aerobiku, na jedné straně zapříčiněné zjištěnými negativními dopady tehdejší nejobvyklejší podoby aerobiku na pohybový aparát (hlavně klouby), na druhé straně vznikem mnoha specializovaných a zdokonalovaných verzí, které ale nebyly vhodné pro širokou veřejnost. V současnosti jsou ale aerobní cvičení v nejrůznějších podobách dále velmi populární. V bývalém Československu se brzy uchytila podoba aerobiku jako rytmického cvičení s hudbou. Mezi propagátorky patřila například Helena Jarkovská, jí používaný pojem aerobní gymnastika brzy nahradil termín džezgymnastika. K velkému rozmachu došlo hlavně po roce 1989, zasloužila se o něj Olga Šípková a její následovníci s vydatnou pomocí programů televizního cvičení. Aerobik a jeho modernější podoby jsou nyní velmi rozšířenou formou cvičení pro veřejnost, zájmu veřejnosti se těší i sportovní aerobik. K propagaci aerobiku slouží řada akcí jako například každoroční Miss aerobik.", "section_level": 1}, {"title": "Aerobní zátěž.", "content": "Základem všech forem aerobiku je, že při nich vykonávaná cvičení je vykonáváno středně vysokou intenzitou, bez vzniku kyslíkového dluhu – je to cvičení aerobní. Pravidelné aerobní zatěžování o délce aspoň 20, ale nejlépe 50 až 90 minut, působí příznivě na srdečně-cévní systém, dýchání (zvětšení kapacity plic), pohybový systém (kloubní pohyblivost a posilování), mění metabolismus a prokázaný je i pozitivní vliv na psychiku.", "section_level": 1}, {"title": "Aerobik pro veřejnost.", "content": "Pro cvičební jednotku, trvající 45–60 minut, se vybírají jednoduché cviky, cvičí se v optimálním tempu a nepřerušovaně. Cvičení řídí fitness instruktor, který tvoří choreografii lekcí a má dohlížet na správné provedení jednotlivých cviků. Ty skládá ze základních pohybů, které se dělí do dvou kategorií: Doporučená forma cvičební lekce aerobiku zahrnuje zahřátí a protažení (\"strečink\"), blok aerobního cvičení, zklidnění, posilovací cviky a závěrečné protažení. Zvláštní formou aerobiku, kterou je možné považovat za aerobik pro veřejnost, je domácí cvičení u televizních lekcí. Na hodiny aerobiku docházela podle údaje z roku 1999 příležitostně čtvrtina české populace, převážně žen.", "section_level": 1}, {"title": "Cvičební pomůcky.", "content": "Jednou z nejpopulárnějších pomůcek používaných při lekcích aerobiku je \"step\" – přenosný schůdek vysoký 10-30 centimetrů. Použití stepu zvyšuje zátěž svalových skupin nohou a obecně i při obvyklém nižším tempu použité doprovodné hudby i celkový výdej energie. Vyvinul se z původních rehabilitačních cvičení po operaci kolena. Při aerobiku lze použít také různé činky, plné míče, tyč zvaná \"fit bar\", gumové pásy apod.", "section_level": 2}, {"title": "Jiné formy aerobiku.", "content": "V současné době existuje celá řada druhů aerobiku, které se provádějí na hudební doprovod. Ten spojuje všechny tyto aktivity, i když jejich obsah je diametrálně odlišný. Některá cviční obsahují taneční kroky, bojové prvky, cviky z gymnastiky, ale třeba i jógy atd. Pro orientaci se jich pokusíme několik vyjmenovat.", "section_level": 2}, {"title": "Soutěžní aerobik.", "content": "Sportovní aerobik je aerobik upravený pro soutěžní podmínky. Je určený pro vrcholové sportovce, je sportem pro jednotlivce, dvojice, tria i malá družstva a vyznačuje se vysokou úrovní zátěže, náročnými cviky síly, obratnosti i pohyblivosti. Soutěže ve sportovním aerobiku mají svůj vrchol v mistrovství světa. Ve sportovním aerobiku jsou různé druhy soutěžení, jako například single (jednotlivec), trio (trojice),step a skupina. Disciplínou s menší náročností jsou kategorie tzv. fitness, určené pro početnější družstva, také s použitím stepu. Soutěžní formu má i soutěžní master class, který je podobný lekci aerobiku, vedené uznávaným lektorem (to je podstata termínu master class), při níž ale porota v průběhu jednotlivých kol vybírá postupující podle předem stanovených kritérií.", "section_level": 1}], "src_summary": "Aerobik je kondiční cvičení při hudbě, zaměřené na rozvoj oběhové soustavy, na zvýšení úrovně vytrvalosti a výkonnosti. Příznivě ovlivňuje funkci a strukturu pohybového ústrojí a pozitivně působí na nervovou soustavu. Aerobik vznikl v USA a rychle se rozšířil do celého světa. V širším slova smyslu se někdy slovem aerobik označují i některé jiné formy aerobního cvičení, např. spinning. Sportovní podoba aerobiku se nazývá sportovní aerobik.", "tgt_summary": "Aerobics is a form of physical exercise that combines rhythmic aerobic exercise with stretching and strength training routines with the goal of improving all elements of fitness (flexibility, muscular strength, and cardio-vascular fitness). It is usually performed to music and may be practiced in a group setting led by an instructor (fitness professional), although it can be done solo and without musical accompaniment. With the goal of preventing illness and promoting physical fitness, practitioners perform various routines comprising a number of different dance-like exercises. Formal aerobics classes are divided into different levels of intensity and complexity and will have five components: warm-up (5–10 minutes), cardiovascular conditioning (25–30 minutes), muscular strength and conditioning (10–15 minutes), cool-down (5–8 minutes) and stretching and flexibility (5–8 minutes). Aerobics classes may allow participants to select their level of participation according to their fitness level. Many gyms offer a variety of aerobic classes. Each class is designed for a certain level of experience and taught by a certified instructor with a specialty area related to their particular class.", "id": 1133439} {"src_title": "Gamepad", "tgt_title": "Gamepad", "src_document": [{"title": "Způsoby připojení.", "content": "Dříve se používalo připojování těchto zařízení přes Gameport, IEEE 1284 nebo COM port. U konzolí pak hojně DB-9. Dnes se pro připojení používá již standardně sběrnice USB nebo bezdrátové Bluetooth. Velkou výjimku tvoří herní konzole, kde každý výrobce používá vlastní typ koncovky.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Hlavní vlastnosti gamepadu jsou akční tlačítka na pravé straně zařízení, na levé straně je to směrový ovladač. Směrový ovladač byl vždy tradičně čtyřsměrný ovládací kříž, také nazýván jako joypad nebo případně d-pad, ale většina moderních přístrojů má dodatečně jedno nebo více analogových tlačítek. Klasický ovladač má v dnešní době většinou doplňují ramenní tlačítka, která se nacházejí po stranách ovladače. Uprostřed jsou tlačítko \"start\", \"select\", tlačítko \"mod\" a vnitřní motorek pro zpětné vibrace. Gamepady jsou primárně určeny jako vstupní zařízení pro všechny současné video-herní konzole s výjimkou Nintenda Wii. Gamepady jsou též připojitelné k osobnímu počítači.", "section_level": 1}, {"title": "Joypad vs. Gamepad.", "content": "Oba názvy jsou hojně používané a zpravidla pro stejná zařízení. Konkrétní rozdíl je v ovládání směrů. Na gamepadu najdeme tlačítka, případně další ovládací prvky. K ovládání směru se používá tzv. \"analogové tlačítko\", které lze stisknout do čtyř, či spíše osmi směrů. U starších verzí bylo analogové tlačítko nahrazeno čtyřmi samostatnými tlačítky. Joypad je kombinace joysticku a gamepadu. Od gamepadu zachovává ergonomii a tvar, ale pro ovládání směrů je vybaven malým joystickem. Zpravidla bývá i větší, protože páčka (\"Joystick\") se musí držet celou dlaní, nebo vícero prsty, nikoliv jenom mačkat palcem. Tato kombinace byla převzata z herních automatů. Typický joypad se už dnes nevyrábí, ale myšlenku páčky pro ovládání směrů dodnes zachovává například Sony Playstation nebo Xbox.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Gamepad se začal objevovat nejdříve u herních konzolí, neb je určen pouze pro hry. Nintendo vydalo svůj první gamepad v roce 1983. Sega jej následovala v roce 1986. S vývojem se gamepady stávají ergonomičtější než byly první nezaoblené kvádry. S rozvojem osobních počítačů a příchodem her na PC se začaly objevovat gamepady i zde. Nejprve jako usnadnění hraní her, ale postupem času nezbytné příslušenství, bez kterého některé hry vůbec nešly ovládat, např. NHL 2006 nebo FIFA 2014.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gamepad (nebo také joypad, údajné rozdíly viz níže) je vstupní zařízení k ovládání počítače nebo herní konzole, používané při hraní počítačových her a videoher.", "tgt_summary": "A gamepad, joypad, controller, is a type of game controller held in two hands, where the fingers (especially thumbs) are used to provide input. They are typically the main input device for video game consoles.", "id": 1570994} {"src_title": "Šilutė", "tgt_title": "Šilutė", "src_document": [{"title": "Další objekty.", "content": "V centru města je evangelický luteránský kostel. Výška jeho věže je 50 m. U nádraží je katolický kostel Svatého kříže (neogotický, zděný, z roku 1854). Dále pravoslavná kaple Archanděla Mikoláše (lit. Arkangelo Mykolo koplyčia). Ve městě je nemocnice pro nemocné tuberkulózou, v západní části města je Šilutské muzeum, kulturní dům, na břehu Šyši se dochovala rezidence dvora Hugo Scheue, Okresní nemocnice s poliklinikou, starobinec, pošta (PSČ: LT-99001), 5 základních škol a 2 gymnázia, 2 hotely, městský park. Většina průmyslových objektů je soustředěna v severní části města.", "section_level": 1}, {"title": "Přírodní poměry.", "content": "V Šilutė je převažující mírné přímořské podnebí, je hodně srážek. V Šilutė je zaznamenáno několik klimatických rekordů:", "section_level": 1}, {"title": "Formování města a původ jeho názvu.", "content": "Obce, ze kterých se roku 1910 zformovalo nynější město (tehdy pod jménem nejvýznamnější části: Šilokarčema/Heydekrug) byly: Zájezdní hostinec Šilokarčema stál v polovině tehdy velmi důležité cesty Klaipėda - Tylže. V něm poutníci nechávali odpočinout koně, případně přepřahali nebo přespávali. Brzy se v okolí objevily i další hostince, kolem kterých se začali soustřeďovat rybáři, kupci a řemeslníci (jeden z nich pracoval i tamějšímu rodákovi Richardoi Kantovi, který byl pradědečkem slavného filosofa Immanuela Kanta). Nynější název Šilutė dostala až roku 1923 s ohledem na původní smysl názvu.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Nejstarší závod je „Šilutės Rambynas“ (vyrábí od roku 1842), vyrábí sýry a máslo. Podnik „Šilutės baldai“ (Šilutský nábytek) (založen roku 1890) vyváží 90 % své produkce do zahraničí. Podnik „Šilutės durpės“ (Šilutská rašelina) (založen roku 1882) každoročně exportuje 50 000 m3 rašeliny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Šilutė (německy: Heydekrug, podle prvního litevského názvu Šilokarčema, což znamená \"krčma v boru\") je město v západní části Litvy, nedaleko Kurského zálivu a 8 km od ostrova Rusnė, 50 km na jih od Klaipėdy. Šilutė je okresní město, zároveň také hlavní město kraje, který se litevsky nazývá Pamarys (Pomoří) a také střediskem územní jednotky, nižší než okres, která se nazývá Seniūnija (starostenství/vojvodství) - Šilutského starostenství. V něm je ředitelství Regionálního parku Němenské delty. Město je Městskou památkou. Městem protéká řeka Šyša. ", "tgt_summary": "Šilutė (, previously \"Šilokarčiama\", ), is a city in the south of the Klaipėda County, Lithuania. The city was part of the Klaipėda Region and ethnographic Lithuania Minor. Šilutė was the interwar capital of Šilutė County and is currently the capital of Šilutė District Municipality.", "id": 168210} {"src_title": "Heinrich Aldegrever", "tgt_title": "Heinrich Aldegrever", "src_document": [{"title": "Život a dílo.", "content": "Byl synem výrobce dřeváků Hermanna Trippenmäkera a jeho manželky Kathariny. Aldegrever byl původně zlatníkem, až později se začal zabývat rytectvím. Po svém vyučení na zakázku zhotovoval mnohé drobné rytecké ozdoby, jež byly používány na pouzdra mečů, dýk a nožů. V Paderbornu nebyl malířský cech, proto se patrně vyučil malbě v Soestu. Jako devatenáctiletý (1521) se stal starším tovaryšem v münsterském ateliéru malíře Ludgera tom Ring staršího, který se vyškolil v Nizozemí. Také Aldegrever odešel do sousedního Nizozemska, kde objevil díla Joose van Cleveho, Bernaerta van Orleyho, Lucase van Leydena a Jacoba Cornelisze. V roce 1525 se přestěhoval do Soestu a roku 1526 nebo 1527 zde získal občanská práva a stal se členem malířského cechu. Na autoportrétu z roku 1530, který se nachází ve sbírce Národní galerie v Praze, sám sebe označuje jako malíře. Jeho jediným potvrzeným malířským dílem, které vzniklo ještě před reformací, je Mariánský oltář v kostele Sv. Petra v Soestu (1525-1526), podepsaný iniciálami HT s obrázkem dřeváku. Jinak nelze doložit žádné další církevní malířské dílo, ani zlatnické práce nebo vitráže, neboť v době reformace ustaly zakázky. Od roku 1527 pracoval jako rytec a portrétista. Jediný portrét se signaturou Aldegrevera, který se dochoval, je starosta Engelbert Therlaen von Lennep (1551). Během pobytu v Norimberku se seznámil s Albrechtem Dürerem, jehož monogram parafrázoval na svých rytinách, umělecky jej však ovlivnila rovněž tvorba nizozemských a italských grafiků. Heinrich Aldegrever vytvořil obsáhlé a technicky virtuózní grafické dílo, které je tematicky velmi široké a zahrnuje kromě několika málo dřevořezeb asi 300 mědirytin. Kromě mytologických a náboženských námětů v něm tvoří podstatnou složku také žánrové výjevy, vynikající podobizny a v neposlední řadě ornamenty. Umělecky a kulturněhistoricky velmi ceněný je např. jeho soubor Velkých svatebních tanečníků. 200 figurálních rytin zachycuje několik příběhů ze Starého a Nového zákona, alegorických postav a cyklus Tanec smrti z roku 1541. Zjevně se dobře orientoval v humanistických textech své doby, které se zabývají bohy a mýty a legendárními postavami rané římské historie. V jeho díle nejsou žádná zobrazení svatých. Volně se inspiroval některými dřevoryty Holbeina a v kompozici a také několikrát při výběru motivu a techniky i díly Albrechta Dürera. Jeho portréty patří mezi vrcholná díla 16. století. Po roce 1530 asi jednu třetinu ryteckého díla tvoří návrhy pro zdobení kovových předmětů a Aldegrever se díky nim stal nejvýznamnějším autorem raně renesančních německých ornamentů. Tři dochované dýky z let 1536, 1537 a 1539 jsou vrcholnými díly v celé historii rytiny ornamentů a vyznačují se bohatě rozvinutou fantazií a harmonicky vyváženými proporcemi. Aldegreverova rytecká díla jsou podepsána a datována a lze je rozdělit do tří period: časné 1527 - 1530, střední, 1531 - 1541 a pozdní 1541 - 1555 s přerušením v letech 1942-1949. Zachovalo se celkem 58 jeho kresebných předloh, z nichž největší kolekci vlastní Rijksmuseum v Amsterdamu. Podporoval reformační hnutí a v roce 1531 se stal luteránem. Na objednávku münsterského biskupa zhotovil v letech 1535-1536 portréty anabaptistů Bernta Knipperdollinga a Jana van Leiden. Je autorem grafických portrétů Martina Luthera a Philippa Melanchthona. Volně při tom využil dřevoryt Hanse Brosamera a obraz Lucase Cranacha staršího. Měl politický a náboženský vliv na zavedení reformace v Soestu. Jménem Rady pozval a doprovázel reformátora Gerda Omekena z Lippstadtu do města Soest. Pro své miniaturní rytiny, jež byly v jeho době považovány za skvosty a byly vyvažovány zlatem, je řazen k tzv. \"Malým mistrům\", kteří byli činní v Norimberku (Barthel Beham, Sebald Beham a Georg Pencz).", "section_level": 1}], "src_summary": "Heinrich Aldegrever, v dolnoněmeckém jazyce původně Hinrik Trippenmäker, neboli výrobce dřeváků, (1502, Paderborn - 1555-1561, Soest) byl německý malíř, rytec, kreslíř a zlatník.", "tgt_summary": "Heinrich Aldegrever or Aldegraf (1502–1555, 1558 or 1561) was a German painter and engraver. He was one of the \"Little Masters\", the group of German artists making small old master prints in the generation after Albrecht Dürer.", "id": 2071400} {"src_title": "Periandros", "tgt_title": "Periander", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ, rodina, vláda.", "content": "Jeho otcem byl Kypselos, tyran v Korintu v 2. polovině 7. století př. n. l., a matkou Krateia, samovládcova manželka. Po Kypselově smrti se asi v roce 627 př. n. l. stal samovládcem (tyranem) v Korintu a byl jím až do konce života. Za manželku se vzal Lysidu, dceru Proklea, samovládce v Epidauru; sám ji nazýval Melissou. Měl s ní dva syny, staršího Kypsela, který byl pro slabomyslnost vlády neschopný, a mladšího Lykofrona, jenž zemřel ještě za Periandrova života. Podle Aristotela byl sice tyranem, ale i zdatným válečníkem. Za jeho vlády dosáhl starověký Korint největšího hospodářského a politického rozmachu. Periandros omezil vliv rodových aristokratů, pozvedl zemědělství, řemesla i obchod a zavedl novou peněžní soustavu. Plánoval prokopat Istmos (Korintskou šíji), když se však vybudování průplavu ukázalo příliš obtížným, nechal vystavět kamennou rampu napříč Korintskou šíjí a ta sloužila k přepravování (přetahování) lodí přes souš (diolkos). Tím se lodím, jež se do té doby musely potýkat s nebezpečnými nástrahami při obeplouvání pobřeží Peloponéského poloostrova, podstatně zkrátila trasa plavby. Nechal také rozšířit korintské přístavy a vybudoval silné loďstvo. Korintská umělecká keramika byla exportována po celém řeckém světě. Rozkvětu doznala i kolonizační politika, byly zakládány nové kolonie zejména na západním pobřeží Řecka na cestě do Itálie. Tyto osady zůstávaly ve svazku korintského státu; byl to zárodek jakési říše. Mezi nově založenými osadami vynikala Potedaia na Chalkidice. Na euboiských kolonistech Korinťané dobyli ostrov Kerkyru (pozdější Korfu) a posléze se zmocnili i Epidauru. Se zámořskými státy, jmenovitě s Lýdií a s Egyptem, žil Periandros v přátelských stycích. Starobylou slavnost na počest boha Poseidóna přeměnil na všeřecké isthmické hry, které pak pořádal s velkou okázalostí. Ve vnitřní politice vydával zákony proti soukromému přepychu a omezoval otroctví. Nedovoloval žít v městě každému a zakázal rozkošnictví všeho druhu; kuplířky dával údajně házet do moře. Nevymáhal žádné zvláštní daně a spokojil se s těmi, které plynuly z tržišť a přístavů. Zřídil radu, která dbala o to, aby výdaje nebyly větší než příjmy. Peníze, které získával především vybíráním cel z námořní plavby, používal také na stavbu chrámů a organizaci her. Podporoval kult Dionýsa. Na jeho dvoře tvořil básník Arión, slavný skladatel dithyrambů, sborových zpěvů na Dionýsovu počest. Periandros zemřel patrně v roce 585 př. n. l., údajně ve věku 80 let. Po něm se stal samovládcem v Korintu jeho příbuzný Psammetichos, který byl však již v roce 583 př. n. l. zavražděn. Tyranidu pak nahradila oligarchie, která ponechávala rozhodování bohatým obchodníkům a průmyslníkům.", "section_level": 2}, {"title": "Historky o jeho životě.", "content": "O Periandrově životě se ve starověku vyprávěla řada historek:", "section_level": 2}, {"title": "Mudrc.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Zařazení mezi sedm mudrců.", "content": "Periandros údajně složil naučné básně asi o 2000 verších. Bývá také často řazen mezi sedm mudrců archaického Řecka. V prvním seznamu sedmi mudrců, který je uveden v Platónově dialogu \"Prótagoras\", sice chybí (místo něho je tam Mysón), ale již Démétrios z Faléru ho mezi sedm mudrců řadí a uvádí jeho výroky. Určitým problémem pro zařazení mezi mudrce byla jeho pověst krutého tyrana. Proto někteří starověcí autoři tvrdili, že Periandros z Korintu mudrcem nebyl, tím prý byl jeho stejnojmenný bratranec, jenž pocházel z Ambrakie v západním Řecku. Novodobí historikové zase zpochybňují hodnověrnost starověkých zpráv, které dělají z Periandra zvrhlé násilnické monstrum. Český badatel T. Vítek o tom píše: „I když Periandros asi nebyl žádný andílek, je téměř jisté, že Hérodotos jeho skutečné pohnutky a činy silně zkreslil, místy až diabolizoval, zejména asi kvůli svému přesvědčení, že samovláda morálně korumpuje a kriminalizuje poddané i vládce, i když původně nebyli špatní. Historky, které do nechutných podrobností vykreslují ohavnosti zlovolného tyrana, jsou zjevně fiktivní...\"", "section_level": 2}, {"title": "Výroky.", "content": "Periandrovi je připisována řada mravních naučení a životních rad:", "section_level": 2}], "src_summary": "Periandros (řecky Περίανδρος, asi 665 př. n. l. – 585 př. n. l.) byl samovládce (tyran) ve starověkém Korintu. Bývá řazen mezi sedm mudrců archaického Řecka.", "tgt_summary": "Periander (; ; died c. 585 BC), was the Second Tyrant of the Cypselid dynasty that ruled over Corinth. Periander's rule brought about a prosperous time in Corinth's history, as his administrative skill made Corinth one of the wealthiest city states in Greece. Several accounts state that Periander was a cruel and harsh ruler, but others claim that he was a fair and just king who worked to ensure that the distribution of wealth in Corinth was more or less even. He is often considered one of the Seven Sages of Greece, men of the 6th century BC who were renowned for centuries for their wisdom. (The other Sages were most often considered to be Thales, Solon, Cleobulus, Chilon, Bias, and Pittacus.)", "id": 2404626} {"src_title": "Roquefort (sýr)", "tgt_title": "Roquefort", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První zmínky o sýru pocházejí z roku 79 n.l., kdy ho zmiňoval Plinius Starší ve svém díle Historia naturalis. Sýr si oblíbil také Karel VI. Francouzský. Sýr obdržel jméno podle městečka Roquefort, ležícím na náhorní plošině Causse du Larzac v departmentu Aveyron. Náhorní plošina Larzac poskytovala svou chudou vegetací pastvu zejména ovcím pyrenejského plemene \"Larzac\" a kozám. Právě ovčí mléko, k němuž bylo přidáváno při výrobě světoznámého sýra Roquefortu také mléko kozí, se stalo základem pro výrobu sýra v okolí 30 až 35 km městečka Roquefortu. Vznikla zde celá řada malých mlékáren, v kterých se odevzdané mléko sýřilo, zpracovávalo a sformované a odkapané odváželo ke zrání do skalních sklepů v Roquefortu ke zrání. Postupně byly ke skalním sklepům přistavovány podzemní sklepy, které se vyznačují stálou teplotu mezi 8-10 °C a 95% vlhkostí. Sýráren, vlastnících sklepy, se nacházela v Roquefortu celá řada. Největší a nejstarší sýrárna „Société anonyme des Caves et des Producteurs reunis” byla založená roku 1842. V roce 1923 vlastnila více než 500 mlékáren v departementech Aveyron, Herault, Lozère a Gard, hlavně však v okolí městečka Roquefortu, z kterých pak dopravovala čerstvé sýry do svých sklepů. V samotném Roquefortu měla tehdy tři závody se sklepy. Každá z mlékáren měla své číslo, které vyryla již při výrobě do čerstvého sýra. V roce 1910 se sýrařští průmyslníci dohodli na snížení cen mléka (5 fr. za 1 hl). La Société des Caves et des Producteurs reunis se v roce 1911 sloučila s dvěma velkými společnostmi „Société Rigai” a „Société Trémolet-Tendignes”, čímž ovládla 71% z celkové produkce sýra v kraji. Tato fúze znamenala pro místní rolníky, kteří prodávali mléko svých ovcí povětšinou jejich mlékárnám, nebezpečí monopolu. Rolníci proto založili v roce 1912 družstvo „Société agricole de Roquefort”, které jim mělo poskytovat obranu proti diktátu velkých podniků. Nejprve se jednalo o družstvo s 20 družstevními mlékárnami, ve 20. letech 20. století počet mlékáren vzrostl na 96. Pro svou znamenitou chuť a aroma se stal Roquefort vyhledávanou lahůdkou po celém světě. Výrobou sýra na způsob Roquefortu se začali zabývat výrobci nejen v dalších krajích Francie, ale i v jiných státech. Některé imitace Roquefortu pocházely z kravského mléka, popřípadě došlo vlivem místních poměrů i úpravě výroby. Tím vznikl pravému Roquefortu nebezpečný konkurent, který se mu sice nemohl jakostí vyrovnat, ale za to měl proti němu výhodu nižší ceny. Na obranu svých zájmů výrobci pravého Roquefortu (zejména velká společnost „Société des Caves et Producteurs reunis”) zakázali napodobeniny Roquefortu pod tímto názvem ve Francii nadále prodávat. Imitace se pak prodávaly např. pod názvy: Bleu (modrý); Persillé (zeleně prokvetlý) nebo Septmoncel, Bleu ďAuvergne, atd. Dne 14. dubna 1891 byla sjednána Madridská dohoda o potlačování falešných nebo klamavých údajů o původu zboží (revidovaná ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934), v jejímž důsledku byl název sýra »roquefort« mezinárodně chráněn a výrobci pravého Roquefortu nadále střežili, zda za hranicemi Francie není výroba Roquefortu provozována. V roce 1908 se c.k. obchodní komora v Plzni usnesla, že se nepřipouští, aby se označení sýra Roquefort užívalo způsobem, který by u konzumentů vzbuzoval nesprávnou domněnku, že jde o sýr vyrobený v Roquefortu, jehož svérázná jakost je podmíněna \"nepřenesitelnými\" místními podmínkami. Svým rozhodnutím komora podpořila rozvoj mezinárodní ochrany pro označování původu zboží. Obdobně se vyjádřila v roce 1910 také pražská obchodní komora c. k. ministerstva veřejných prací. V roce 1911 národohospodářský časopis „Český Lloyd” uvedl: Československo přistoupilo k madridské konvenci (Pařížské smlouvě) v roce 1921 a některé sýrárny musely napodobeniny \"roquefort-sýrů\" opatřit novým jménem a obalem. Ve stejném roce uvalilo Národní shromáždění ČSR na dovoz jemných cizozemských sýrů a tedy i na Roquefort přepychovou daň (dále též na Ementál, Parmezán, Eidam, Goudu, Chester, Gorgonzolu, Gervais, Camembert, Strachino di Milano - Taleggio, Brie, Imperial, Neufchâtel, Romadur).", "section_level": 1}, {"title": "Výroba a využití.", "content": "Rokfór se musí na základě zákona (červenec 1952) vyrábět zásadně z ovčího mléka. Zraje ve velmi vlhkém prostředí jeskyň v pohoří Combalou. Ovzduší v jeskyní přenáší výtrusy plísně \"Penicillium roqueforti\". Její podhoubí vyvolává kvašení a získává se pomocí chleba. A po šesti týdnech začne sýr plesnivět. Sýry se propíchají jehlami, aby se spóry plísně dostaly i dovnitř sýra. Po vyzrání se balí do hliníkové fólie a dál zraje. Roquefort se konzumuje jako stolní sýr, využívá se do zálivek a jako základ dortů zvaných \"tartelettes au roquefort\".", "section_level": 1}, {"title": "Napodobeniny.", "content": "První imitace francouzského Roquefortu se začala v Rakousku-Uhersku vyrábět na dolnouherském panství Viglaš. Siegmund Burkart (* 4. května 1848 Kremnica - † 30. července 1904, Himberg u Vídně), c. k. dvorní dodavatel a člen dozorčí rady c. k. sýrařské školy ve vorarlberském Dorenu (k.u.k. Käsereischule Doren) nechal na tamním panském dvoře „Pstruši“ (někdy kolem roku 1883) zřídit nejprve Roquefort-sýrárnu s jeskynním sklepem, k čemuž dovezl také z francouzské krasové náhorní plošiny Causse du Larzac ovčí plemeno (Larzac-Schafe). Víglaššský Roquefort byl tak dokonalý, že pro laika byl od originálu k nerozeznání. Mimo Francii to byla absolutní špička mezi imitacemi. Po smrti S. Burkarta se výrobě sýra ve Víglaši věnovala sýrařská firma „Burkart Siegmund & Kornel” (Burkart Siegmund & Kornel, Käse-Fabrikanten in Véghles). V roce 1902 byla založena Zemská mlékařská a sýrařská škola v Kroměříži, která postupně rozšířila své zázemí. V roce 1912 sestávala z komplexu budov (vlastní mlékárna, tvarůžkárna, výzkumná mlékařská stanice, strojní dílny, internát pro chovance a úřadovna s obytnou budovou). Právě v roce 1911 byla při škole zřízena vlastní výzkumná mlékařská stanice, která školní ústav zásobovala vlastními čistými kulturami k zákvasu smetany a čistými plísněmi pro výrobu sýrů Camembert a Roquefort. Zavedena byla také výroba mléčných zdravotních nápojů (jogurtuu a kefíru), čajové máslo, syrovátkové máslo a 20 různých odrůd sýrů, zejména Trapistský sýr (Fromage Trappe, bochníkový sýr o váze 1 kg podle francouzského způsob, 45 až 50 % tuku) a Roquefort. Výrobou plísně Penicillium Roqueforti se zabýval také laktologický ústav c. k. České vysoké školy technické v Praze v Havlíčkových sadech. V roce 1910 stál v Praze jeden kilogram Roquefortu 4 К 40 hal. Během první světové války se zákazy francouzské „Société des Caves et Producteurs reunis” nedodržovaly. Vedle toho se vyráběla z kravského mléka napodobenina francouzského originálu a také náhrada za gorgonzolu, která se za války s Itálií přestala do českých zemí dovážet. Výroba z Kroměříže se šířila do družstevních mlékáren na Hané, kde zvláště vynikly mlékárny v Čehovicích a v Prostějově. Roku 1916 se vyrobilo na Moravě téměř 700 metrických centů roquefortu (bochníky o hmotnosti přibližně 2 kg), který se vozil hlavně do Vídně a do Prahy. Moravský roquefort se nelišil svým vzhledem od francouzského vzoru. Na řezu byly patrné četné skulinky, které byly pokryty povlakem modré plísně. Po válce nastal návrat k normální poměrům a k uplatňování zásad madridské konvence. Dne 15. července 1927 byl přijat zákon o nekalé soutěži č. 111 Sb. z. a n., ke kterému vydala ohledně \"označování sýra roquefortského\" obchodní komora své dobrozdání. Po zestátnění velkostatku arcivévody Bedřicha byl název sýra na Státním statku Víglaš upraven na „Víglašský sýr à la Roquefort” a byl prodáván prostřednictvím Správy státních statků ve Víglaši. Slovenský ovčí roquefort překonával chutí výrobek z kravského mléka a Slovensku byla přisuzována možnost stát se druhým Aveyronem (obec Roquefort-sur-Soulzon leží v departmentu Aveyron). V Česku je úspěšnou napodobeninou tohoto sýru, který musel být pojmenován jinak než rokfór, Niva, který využívá kravské mléko. Tento sýr se začal vyrábět po druhé světové válce v českokrumlovském závodě Jihočeských mlékáren (JČM, dnes je vlastníkem nástupnická firma Madeta), nyní jej produkují i další výrobci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Roquefort (rokfór) je polotvrdý plísňový sýr vyráběný z ovčího mléka s výraznou ostrou chutí. Na řezu je mramorovaný, prorostlý modrozelenou plísní. Je pojmenován podle francouzské obce Roquefort-sur-Soulzon.", "tgt_summary": "Roquefort (,, ; ) is a sheep milk cheese from Southern France, and is one of the world's best known blue cheeses. Though similar cheeses are produced elsewhere, EU law dictates that only those cheeses aged in the natural Combalou caves of Roquefort-sur-Soulzon may bear the name Roquefort, as it is a recognised geographical indication, or has a protected designation of origin. ", "id": 1967312} {"src_title": "Joseph Pilates", "tgt_title": "Joseph Pilates", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Joseph Pilates se narodil roku 1883 v Německu. Jako malý chlapec trpěl chronickým astmatem, rachitidou a dalšími chorobami. Právě tyto nemoci byly tím, co ho hnalo k tomu, aby pracoval na svém těle a kondici. Nechtěl být těmito nemocemi poražen. Proto se věnoval gymnastice, šermu, boxu, plavání, potápění a lyžování. Výsledkem bylo, že Pilates měl už ve 14 letech vypracované tělo. On ale dále poznával nové sporty jako je jóga a Tchaj-ťi, které zároveň studoval. Obdivoval především koncentraci při cvičení a úlohu dechu, která byla velmi důležitá. Díky všem informacím, které postupně získával, vymýšlel nové cviky a pohyby, které byly založené především na důsledné kontrole těla. Později v roce 1912 se přestěhoval do Anglie. Ze začátku si tady vydělával díky různým činnostem – byl boxerem, vystupoval v cirkuse a také učil detektivy sebeobraně. Za 1. světové války byl převelen do vojenského tábora v Lancasteru a poté i na ostrov Man. Tady pracoval jako ošetřovatel a učil ostatní lékaře tělesné zdatnosti. Do povědomí lidí se dostal především díky tomu, že žádný z jeho pacientů neumřel na chřipkovou epidemii, která v té době zabila tisíce lidí. Po válce se krátce vrátil do Německa, ale již v roce 1925 se přesunul do Ameriky, konkrétně do New Yorku. Při plavbě na lodi navíc potkal svou budoucí manželku Claru. S ní pak později v New Yorku založil studio, ve kterém vyučovali právě jeho metodu, které říkal \"Contrology\". Tato metoda se zaměřovala na ovládání svalů myslí. Cviky byly orientované na posturální svaly, které pomáhají držet tělo vyvážené a také poskytují podporu páteři. Joseph Hubertus Pilates zemřel v New Yorku v roce 1967 ve věku 83 let.", "section_level": 1}, {"title": "Knihy.", "content": "Joseph Pilates během svého života publikoval celkem 2 knihy. První z nich se jmenovala \"Tvé zdraví: Nápravný systém cvičení - revoluce na celém poli tělesné výchovy\" (anglicky A Corrective System of Exercising That Revolutionizes the Entire Field of Physical Education) a byla vydána v roce 1934. Jeho druhá kniha vyšla v roce 1945, tedy o celých 11 let později. Její název byl \"Návrat k životu díky kontrologii\" (anglicky Return to Life through Contrology). Vhodné je také zmínit, že za svůj život získal celkem 26 patentů na stroje, které používal při cvičení.", "section_level": 1}, {"title": "Joseph Pilates a jeho následovníci.", "content": "Za jeho přímé následovníky jsou považováni: Lolita San Miguel, Eve Gentry, Kathy Grant, Bob Seed, Ron Fletcher, Carola Trier, Romana Kryzanowska.", "section_level": 1}, {"title": "Citáty.", "content": "Mnoho citátů, které pronesl Joseph Pilates, není v České republice známo, nejsou tedy ani přeložené. Většina uvedených citátů je tedy v angličtině, aby nedošlo ke komolení významu. \"\"Musím mít pravdu - nikdy jsem nepotřeboval aspirin, nikdy jsem se nezranil. Celá země, všichni na světě by měli cvičit mojí metodu. Byli by spokojenější.\"\" \"„Po deseti lekcích se budete lépe cítit, po dvaceti lekcích budete lépe vypadat, po třiceti lekcích budete mít nové tělo.“\" \"„Physical fitness is the first requisite of happiness. Our interpretation of physical fitness is the attainment and maintenance of a uniformly developer body with a sound mind fully capable of naturally, easily, and satisfactorily performing our many and varied daily tasks with spontaneous zest and pleasure.“\" \"„The acquirement and enjoyment of physical well-being, mental calm and spiritual peace are priceless to their possessors if there be any such fortunate living among us today.“\" \"„If your spine is inflexibly stiff at 30, you are old. If it is completely flexible at 60, you are young.“\" \"„Ideally, our muscles should obey our will. Reasonably, our will should not be dominated by the reflex actions of our muscles.“\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Joseph Hubertus Pilates (9. prosince 1883 Mönchengladbach – 9. října 1967 New York) je považován za zakladatele cvičení, které se podle něj také jmenuje \"pilates\". Díky dobrým znalostem anatomie a různých druhů sportů vymyslel cviky, které pomohly a stále pomáhají mnoha lidem. Díky těmto cvikům je možné nejen hubnout, ale hlavně zpevňovat celé tělo.", "tgt_summary": "Joseph Hubertus Pilates (9 December 1883 – 9 October 1967) was a German physical trainer, and notable for having invented and promoted the Pilates method of physical fitness.", "id": 2227405} {"src_title": "Karel Stamic", "tgt_title": "Carl Stamitz", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Od dětství byl virtuózním hudebníkem. Jeho prvním učitelem byl otec, který však zemřel, když bylo Karlovi dvanáct let. Další hudební vzdělání mu poskytli známí mannheimští kapelníci a především český skladatel František Xaver Richter. Již v sedmnácti let působil jako druhý houslista proslulého mannheimského orchestru, ale ovládal i řadu dalších nástrojů. V roce 1770 odešel do Paříže, kde byl jmenován dvorním skladatelem vévody Louise Noailleského. V následujících třech letech s ním vystupoval na koncertech v Concert Spirituel také jeho mladší bratr Antonín. V roce 1772 složil svou první symfonii ve Versailles, kde v té době pobýval. Vynikl ve hře na housle, violu a violu d’amour, ale byl také plodným skladatelem. Stal se žádaným koncertním umělcem a často vystupoval v různých evropských městech: Vídeň, Frankfurt, Augsburg, Štrasburk. V letech 1777-1779 působil Karel Stamic v Londýně a potom až do roku 1785 v Haagu, kde vystupoval jako houslový sólista na dvoře Viléma V. Oranžského. V roce 1785 koncertoval v Hamburku a Lübecku, o rok později v Lipsku a Berlíně, kde dirigoval Händlovo oratorium Mesiáš. V roce 1787 byl krátce kapelníkem u knížete Hohenlohe-Schillingsfürsta a v letech 1787-1790 působil jako dirigent v Kasselu. Roku 1789 se oženil s Marií Josefou Pilzovou a usadili se v Greizu. Měli čtyři děti, ale všechny zemřely velmi brzy. Starost o rodinu vedla k omezení koncertních cest, Stamic se marně pokoušel získat stálé místo. Vydělával si svými kompozicemi pro dvorní orchestry a příležitostnými koncerty. Od roku 1794 byl dirigentem orchestru a učitelem na univerzitě v Jeně, kde také zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho skladatelská práce obsahuje především kompozice sonátové formy, kterou ovládal s velkou suverenitou (v tomto smyslu byl pokračovatelem odkazu svého otce, který byl objevitelem její klasické cyklické formy). Témata jsou zpracovávána s maximální zpěvností. Hlavní těžiště jeho obsáhlé tvorby je v symfonii a koncertních skladbách. Složil přes 50 symfonií a 38 koncertantních symfonií. Byl velmi dobrý improvizátor, ale mnohá témata se v jeho díle opakují, takže se zdá, že se spíše jedná vždy o několik variant jedné skladby. Některé jeho skladby byly dokonce pokládány za díla jeho otce. K nejpozoruhodnějším jeho dílům patří koncertantní symfonie, které v sobě slučují skladatelskou a hudebnickou invenci (např. \"Koncertantní symfonie D dur pro orchestr\" nebo \"Koncertantní symfonie F dur pro 7 nástrojů\"). Karel Stamic napsal více než 60 koncertů pro poměrně široké spektrum sólových nástrojů, mnohé z těchto děl se však nedochovaly. Mezi nejznámější díla patří klarinetové koncerty, komponované přibližně v období let 1770–1790. Karel Stamic je složil pro svého přítele, klarinetového virtuóza Johanna Josepha Beera, který pocházel z Litoměřic. Jako vynikající virtuóz na violu d’amour napsal pro tento nástroj tři koncerty a několik sonát, z nichž nejznámější je \"Sonata in D major pro violu d’amour a housle nebo violu.\"", "section_level": 1}], "src_summary": "Karel Stamic (Carl Philipp Stamitz) (7. května 1745 Mannheim - 9. listopadu 1801 Jena), starší syn slavného českého skladatele a virtuóza Jana Václava Stamice se narodil a žil v cizině. Hudební skladatel, dirigent a houslový virtuóz je představitelem druhé generace mannheimské školy.", "tgt_summary": "Carl Philipp Stamitz (; baptized 8 May 17459 November 1801) was a German composer of partial Czech ancestry. He was the most prominent representative of the second generation of the Mannheim School. ", "id": 875516} {"src_title": "Jan Václav Stamic", "tgt_title": "Johann Stamitz", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Rodina Stamiců pocházela ze slovinského Mariboru. Do Čech přišel skladatelův děd počátkem 60. let 17. století se usadil v Pardubicích. Skladatelova otce Antonína Ignáce Stamice jako prvního z rodu upoutala hudba, kvůli které se přestěhoval, když dostal nabídku místa při německobrodském děkanském kostele, kam nastoupil jako varhaník, regenschori a učitel; roku 1714 se oženil s dcerou zemského prokurátora a zařadil se tak mezi ctihodné měšťany. Jan Václav Stamic byl prvním z jeho jedenácti dětí a byl pokřtěn v děkanském kostele v Německém Brodě 19. června 1717. Otec brzy rozpoznal synovo nadání a ujal se jeho hudební výchovy. Další hudební vzdělání si prohloubil v letech 1728–34 při studiích na jezuitském gymnáziu v Jihlavě. V roce 1735 byl Stamic zapsán v Praze na univerzitu. Vystudoval první ročník filozofie, ale středem jeho života byla hudba. Získal pověst výborného houslisty. Patrně roku 1741 za bavorského vpádu do Prahy odešel do Německa, kde nalezl uplatnění v kapele falcbavorského kurfiřta, kde už dříve působil jeho mladší bratr Antonín Tadeáš. V roce 1742 oslnil jako houslový virtuóz na koncertě konaném u příležitosti císařské korunovace ve Frankfurtu nad Mohanem. Vedle interpretačního umění se začal projevovat jako skladatel. V roce 1744 se oženil, o rok později se mu narodil syn Karel Filip (1745–1801), v roce 1750 navštívil rodné město, kde se mu narodil další syn Antonín a v roce 1754 syn Jan Antonín. Celkem měl 5 dětí. V dějinách hudby je J. V. Stamic spojen především s Mannheimem. Ve službách kurfiřta Karla Theodora se Jan Václav Stamic stal v koncertním mistrem a v roce 1750 ředitelem komorní hudby. Soustředil okolo sebe řadu vynikajících hudebníků a mannheimský orchestr získal evropskou pověst. Po nástupu do čela souboru jej dovedl k dosud neslýchanému mistrovství v letech 1754–55, kterým se tento orchestr stal proslulým nejen pro svou dobu, ale svůj hlavní význam získal díky svým uměleckým výbojům ve vlivu na vývoj klasicistního hudebního slohu a to především v oblasti symfonické tvorby. V době, kdy Bachem a Händlem vrcholilo baroko, dokázal Stamic ve svých vrcholných dílech stmelit nové slohové prvky, které se už před tím rozptýleně objevovaly v dílech italských, vídeňských, německých a starších českých skladatelů, v nový umělecký tvar. Od roku 1751 s velkým úspěchem několikrát koncertoval v Paříži, kde mu také bylo uděleno právo k tisku vlastních skladeb. V průběhu let 1755-1763 vyšla v Paříži většina Stamicových děl. Jeho zásluhou byly orchestrální koncerty v Mannheimu, dříve určené pro úzký okruh privilegovaných posluchačů, zpřístupněny široké veřejnosti. Věnoval se také vyučování mladých hudebníků i dětí z vyšší společnosti. Jan Václav Stamic zemřel mlád (ve čtyřiceti letech) v Mannheimu. Byl pochován na katolickém hřbitově, který byl v roce 1842 zrušen a jeho náhrobek se nedochoval. Přenechal svůj odkaz synům Karlovi a Antonínovi, kteří tradici nesli dál. Ačkoli (především v případě Karla) docílili srovnatelného věhlasu ve své době, historického významu svého otce nedosáhli.", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristika a přínos díla.", "content": "Stamicův přínos byl mnohostranný. Syntéza, dynamika a výrazový kontrast se stávají důležitými stavebními prvky jeho práce. Tyto vlastnosti byly určující pro nový způsob orchestrální hry. Proto se jeho mohutná crescenda a působivá decrescenda stala neodmyslitelnou součástí kompozičního stylu. Rozvíjený princip kontrastu, tematického konfliktu dvou hudebně rovnocenných, ale výrazem silně protikladných hudebních myšlenek, pak umožnil vývoj sonátové formy jako dosud nejvyspělejšího skladebného útvaru instrumentální hudby. Proti baroknímu ideálu „jedné nálady\", výrazové jednolitosti hudební věty, postavil Stamic v prvních větách svých symfonií a orchestrálních trií nový ideál dramatického konfliktu v hudbě. Pracoval s dynamickými a melodickými ozdobami, délkou tónu, instrumentací, harmonickými průtahy. Často používal sestupné melodické ozdoby na principu sekundových průtahů, tzv. \"mannheimské vzdechy\". Stamicův smysl pro kompozici celku a spontánnost výrazu byly též příčinou vzniku nové formy orchestrální symfonie (do třívětého schématu dodal menuet jako a tím dotvořil čtyřvětou cyklickou sonátovou formu skladby). Nové schéma mělo poté následující rysy: první věta byla dynamická, druhá zamyšlená, třetí tvořil zmíněný menuet, poslední pak byla myšlenkovým a kompozičním shrnutím skladby. Podobně jako ostatní jeho čeští současníci přenesl Stamic tento kompoziční princip do umělecké hudby z lidové praxe. Charakteristickým stylovým znakem jeho vrcholných orchestrálních děl se tedy stalo rozrušení dosud jednotvárného metrického členění skladby asymetrickými dynamickými, melodickými i harmonickými akcenty všeho druhu. Tak se akcent postupně proměnil z původně jen smyslového efektu v důležitý formotvorný, syntaktický prvek. Velký krok vpřed učinil Stamic ve stylovém vývoji také tím, že opustil starý způsob generálbasové hry, který už jeho způsobu tematické práce nevyhovoval. Basový hlas jeho skladeb už netvoří pouhou harmonickou základnu, ale samostatně se podílí na tematické práci a může mít i roli hlasu prvního. Lidové kořeny Stamicova umění prozrazuje i výrazné použití dechových nástrojů, hlavně lesních rohů, jimiž obvykle v menuetovém triu připadla sólová úloha. Mannheimský orchestr měl za Stamicova vedení už čtyři hráče na lesní roh a je příznačné, že všichni byli českého původu, přičemž tři z nich pocházeli z pražského muzikantského rodu Živných. Jako první začal ve vážné hudbě používat klarinety, které byly typické pro českou lidovou hudbu. Na rozdíl od raných symfonií a koncertů, které byly psány téměř výhradně pro smyčcové nástroje, začal Stamic v pozdějších dílech využívat více dechové nástroje a přikládal jim stále větší důležitost. Jan Václav Stamic napsal asi 74 symfonií (z nichž se dochovalo 58), přes stovku triových a ostatních sonát, 14 houslových a 11 flétnových koncertů, koncerty pro klarinet, trubku, 10 orchestrálních trií, kvartety apod. Komponoval i skladby duchovní (mše, árie, litanie).", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Václav Stamic (19. června 1717 Německý Brod – 27. března 1757 Mannheim) byl český skladatel a houslista světového významu. Ten tkví v objevu klasické cyklické sonátové hudební formy, podílu na výstavbě čtyřvěté symfonie a rozšíření nástrojového obsazení orchestru. Díky svému novátorskému přístupu předešel dobu a stal se spolutvůrcem nově vznikajícího klasicistního hudebního slohu. Barvitost jeho hudby, svěží a odvážné nápady obdivoval i Wolfgang Amadeus Mozart. Byl považován též za nejlepšího dirigenta své doby. Zpočátku se proslavil převážně jako houslový virtuóz. Založil tzv. \"mannheimskou školu\", z níž vyšli další skladatelé klasicismu.", "tgt_summary": "Johann Wenzel Anton Stamitz (Czech: Jan Václav Antonín Stamic; 18 June 1717 – 27 March 1757) was a Bohemian composer and violinist. His two surviving sons, Carl and Anton Stamitz, were composers of the Mannheim school, of which Johann is considered the founding father. His music is stylistically transitional between Baroque and Classical periods.", "id": 2229938} {"src_title": "Karl Hass", "tgt_title": "Karl Hass", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "V roce 1934 Hass vstoupil do zpravodajské služby SS Sicherheitsdienst. Po pádu Benita Mussoliniho v roce 1943 byl Hass poslán do Říma, aby vytvořil síť radiooperátorů a organizoval sabotéry za spojeneckými liniemi. Sloužil zde dále pod SS-obersturmbannführerem Herbertem Kapplerem a napomohl k deportaci více než tisíce Židů do Osvětimi. Poté, co 23. března 1944 italští partyzáni zaútočili proti jednotce SS, v níž přišlo o život 33 německých vojáků, Hass a mj. také velitel SS Erich Priebke shromáždili 335 italských civilistů a následujícího dne je nechali odvézt do Ardeatinských jeskyní na okraji Říma. Hass, Priebke a jejich vojáci všechny zajatce systematicky popravili střelou do týla. Po skončení války byl Hass zajat spojenci. Místo aby byl stíhán za své válečné zločiny, byl patrně zaměstnán zpravodajskou službou CIC americké armády k provádění špionáže v Sovětském svazu. Soudu se tehdy ještě vyhnul i Priebke, kterému se podařilo uprchnout do Argentiny. Z masakru v Ardeatinských jeskyních se tak po válce zodpovídal pouze Kappler, v roce 1947 odsouzený na doživotí. Počátkem 90. let však byl v Jižní Americe americkým reportérem objeven Priebke, který byl následně vydán italskému soudu. Hass přijel do Itálie, aby proti němu svědčil. V předvečer dne, kdy měl u soudu vypovídat proti svému někdejšímu kolegovi, se Hass pokusil přes balkón uprchnout ze svého hotelového pokoje. Když se snažil slézt dolů, uklouzl, spadl a vážně se zranil. Byl převezen do nemocnice, kde pak před soudními úředníky svědčil. Sám se přiznal k usmrcení dvou civilistů, přičemž své jednání hájil tím, že pouze vykonával rozkazy. Za svůj podíl na Ardeatinském masakru byl nakonec v roce 1998, stejně jako Priebke, odsouzen na doživotí. Kvůli pokročilému věku a chatrnému zdraví žil Hass až do své smrti v domácím vězení v městečku Castel Gandolfo u Říma.", "section_level": 1}], "src_summary": "Karl Hass (5. října 1912, Kiel, Německé císařství – 21. dubna 2004, Castel Gandolfo u Říma, Itálie) byl německý válečný zločinec, v roce 1998 odsouzený na doživotí za svou roli při masakru 335 italských civilistů v Ardeatinských jeskyních u Říma v březnu 1944. ", "tgt_summary": "Karl Hass (5 October 1912 – 21 April 2004) was an SS officer and German spy who helped deport more than 1,000 Italian Jews to Auschwitz. A perpetrator in the Ardeatine massacre, in which 335 civilians were murdered, he was tried and convicted in Italy in 1998. He spent the last years of his life under limited house arrest in \"the splendor of the beautiful Swiss Alps\".", "id": 473724} {"src_title": "Ray Ewry", "tgt_title": "Ray Ewry", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jako malý chlapec onemocněl dětskou obrnou a byl upoután na invalidní vozík. Ve čtrnácti letech se konečně naučil znovu chodit a aby své nohy posílil, pokoušel se skákat. V roce 1890 vstoupil Ewry na Purdue University. Stal se zde mj. členem bratrstva studentů „Sigma Nu“. Na univerzitě hrál americký fotbal a byl kapitánem týmu atletů. Když dostudoval r. 1896 vodní inženýrství, odebral se do New Yorku a začal závodit za \"New York Athletic Club\". V letech 1898–1910 získal patnáct národních mistrovských titulů. Svými medailovými zisky na olympiádách se stal nejlepším skokanem z místa v historii a na jeho velikosti neubírá nic ani fakt, že tyto skoky byly záhy z atletiky vyřazeny a dnes jsou považovány za kuriozitu. Pro jeho neuvěřitelnou skokanskou schopnost mu přezdívali „člověk – žabák“. Závodil skoro do svých čtyřiceti let, v roce 1912 mu byla nabídnuta možnost závodit na další olympiádě, ale necítil se již v kondici. Ewry je držitelem světových rekordů ve skocích do výšky z místa (165 cm, od 16. července 1900) a do dálky z místa (347 cm, od 3. září 1904), roku 1938 však byly tyto disciplíny ze sledovaných SR vyškrtnuty. V roce 1983 byl Ray Ewry zapsán do Americké olympijské síně slávy.", "section_level": 1}, {"title": "Ray Ewry na olympijských hrách.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "2. letní olympijské hry 1900, Paříž.", "content": "Všechny skokanské soutěže z místa se v Paříži uskutečnily během jediného dne (16. července), v nichž Ewry získal tři zlaté medaile, což je dosavadní unikát.", "section_level": 2}, {"title": "Skok daleký z místa.", "content": "Soupeři Raye Ewryho byli tři skokani. Ray Ewry zvítězil výkonem 330 cm, druhý skončil další Američan Irving Baxter, třetí byl Francouz Emile Torcheboeuf.", "section_level": 3}, {"title": "Trojskok z místa.", "content": "V této disciplíně startovalo deset skokanů ze čtyř zemí, což byla ve skocích z místa nejreprezentativnější účast. Až na medailisty ostatní skokani závodili i v klasickém trojskoku. Zvítězil Ray Ewry výkonem 10,58 m, druhý byl Irving Baxter, třetí Robert Garrett, také Američan.", "section_level": 3}, {"title": "Skok vysoký z místa.", "content": "Pouze tři skokani měli sílu skákat i do výšky z místa, vesměs Američané. Zvítězil Ray Ewry výkonem 165,5 cm (SR mu byl „zkrácen“ na 165 cm), druhý byl do třetice Irving Baxter, třetí Lewis Sheldon.", "section_level": 3}, {"title": "3. letní olympijské hry 1904, Saint Louis.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skok daleký z místa.", "content": "Všichni čtyři účastníci závodu byli z USA. Ray Ewry zvítězil, když zlepšil svůj dosavadní olympijský rekord na 347 cm, druhý byl Charles King, třetí John Biller.", "section_level": 3}, {"title": "Trojskok z místa.", "content": "I zde se utkali pouze čtyři domácí závodníci. Ray Ewry skočil 10,54 m a vyhrál, druhý byl Charles King, třetí Joseph Stadler.", "section_level": 3}, {"title": "Skok vysoký z místa.", "content": "Skok vysoký měl mezinárodní účast, když kromě čtyř domácích atletů skákal i Maďar Gönczy. Ray Ewry skočil „jen“ 160 cm, druhý za ním byl Joseph Stadler, třetí Lawson Robertson, vesměs Američané.", "section_level": 3}, {"title": "4. letní olympijské hry 1908, Londýn.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Skok vysoký z místa.", "content": "Rekordních 23 skokanů se postavilo ke skoku vysokému z místa v Londýně. Zvítězil Ray Ewry výkonem 157 cm, o druhé místo se shodnou výškou 155 cm podělili Američan John Biller a Řek Konstantinos Tsiklitiras.", "section_level": 3}, {"title": "Skok daleký z místa.", "content": "V této disciplíně startovalo dokonce 25 atletů. Zvítězil Ray Ewry výkonem 333 cm, druhý skončil Řek Konstantinos Tsiklitiras, třetí Martin Sheridan z USA.", "section_level": 3}], "src_summary": "Raymond Clarence Ewry (14. října 1873 Lafayette, Indiana – 29. září 1937 New York) byl americký atlet, který závodil v disciplínách skoků z místa. Na olympijských hrách v letech 1900, 1904 a 1908 získal rekordních osm zlatých medailí ve skoku vysokém, dalekém a v trojskoku. Kromě toho získal dvě prvenství (ve skoku dalekém z místa a skoku do výšky z místa) na neoficiálních mezihrách v Athénách roku 1906, která nepatří do statistik MOV.", "tgt_summary": "Raymond \"Ray\" Clarence Ewry (October 14, 1873 – September 29, 1937) was an American track and field athlete who won eight gold medals at the Olympic Games and two gold medals at the Intercalated Games (1906 in Athens). This puts him among the most successful Olympians of all time.", "id": 1234016} {"src_title": "Pyrenejský ovčák", "tgt_title": "Pyrenean Shepherd", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Pyrenejský ovčák je nejmladší z francouzských pasteveckých plemen a přestože bylo šlechtěno převážně ve Španělsku, oficiální zemí původu dle Mezinárodní kynologické federace je Francie. Přestože samotný pyrenejský ovčák je plemeno poměrně mladé a nové, jeho předky bychom hledali v Asii před více než tisícem let. Na pyrenejský poloostrov se tito psi dostali se svými majiteli-pastevci, jakožto hlídači stád hospodářských zvířat, nejčastěji ovcí. Nejčetnější chovy těchto psů se nacházeli v oblasti mezi Lurdami a Gavarnií. Tito původní psi měli dlouhou srst v obličeji, varianta s krátkou byla vyšlechtěna až později. Pyrenejský ovčák se na veřejnosti poprvé prosadil jako služební pes za první světové války. Pro vojenské účely se začal využívat roku 1916 a využíval se především jeho čich, sekundárně i rychlost. První standard pyrenejského ovčáka byl vytvořen mezi lety 1921 až 1925. Jednalo se ale pouze o dokument sestavený skupinou lidí vedených plukovníkem Toletou, proto bývá za první oficiální standard považován až ten, vydaný roku 1990. V současnosti se jedná o plemeno běžné i v České republice, i když je často laiky zaměňováno za pouliční směsku.", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Pyrenejský ovčák je středně velký, lehce stavěný pes s jemnou konstrukcí. Jeho tělo je dobře osvalené a poměry jednotlivých částí přiměřené. Srst, která pokrývá celé tělo, je hustá, v různých odstínech od rezavá až po tmavě šedou. U varianty s dlouhou srstí v obličeji zasahuje i do očí a na dotek je jemnější a hladší, naopak varianta s krátkou srstí v obličeji má srst hrubší a mírně zplihlou. Hmotnost se pohybuje od 23 do 32 kg (feny jsou lehčí) a výška v kohoutku mezi 35 a 54cm.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdíly mezi variantami.", "content": "Pyrenejský ovčák s dlouhou srstí v obličeji se od toho s krátkou srstí v obličeji neliší jen délkou srstí. Obecně platí, že ti se dlouhou srstí v obličeji jsou o něco menší i lehčí, dále také jejich srst může zakrývat oči psa, současně ale platí, že je možné (a poměrně časté), že do vrhu pyrenejských ovčáků s delší srstí se narodí jedinec se srstí krátkou. Naopak varianta s krátkou srstí v obličeji je vyšší, těžší a celkově mohutnější, což lze nejvíce poznat na nohách. Jejich srst na obličeji nesmí zakrývat oči.", "section_level": 2}, {"title": "Povaha.", "content": "Povahově je pyrenejský ovčák milý, přátelský, hravý a energický pes. Je inteligentní, bystrý a učenlivý, často také bývá silně závislý na svém majiteli či rodině, což může vést až k separační úzkosti. Má téměř nevyčerpatelnou zásobu energie a vyžaduje hodně pohybu a zaměstnání, pokud mu jej není dopřáno, psi začínají být úzkostliví až agresivní. Psi (samci) jsou mírně dominantní, ale nikoliv tvrdohlaví a pokud jim majitel jasně dá najevo, kdo je vůdce smečky, zůstanou mu věrnými a loajálními společníky. Jsou to ostražití psi, kteří neznámé lidi ignorují a zároveň jsou to dobří hlídači, kteří hlasitě upozorní na každého kolemjdoucího a v případě potřeby dokáží bránit jak majetek tak majitele. Mají vyvinutý lovecký instinkt a dobře vyvinutý čích, o čemž svědčí i to, že byli často využíváni pro vojenské účely.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pyrenejský ovčák (anglicky: Pyrenean Shepherd, francouzsky: Chien de berger des Pyrénées) je španělsko-francouzské psí plemeno, často chované i v Česku. Existují dvě varianty: Pyrenejský ovčák s dlouhou srstí v obličeji a pyrenejský ovčák s krátkou srstí v obličeji. Obě dvě varianty mají vlastní standardy.", "tgt_summary": "The Pyrenean Shepherd (known in France originally, and also in non-AKC registries such as the UKC, as the Berger des Pyrénées, and in Spain as the Pastor de los Pirineos) is a medium-small breed of dog native to the Pyrenees mountains in southern France and northern Spain, bred since at least medieval times for herding livestock, especially sheep. It worked as an active herder together with the Great Pyrenees, another breed, which acted as the flock's guardian.", "id": 382835} {"src_title": "Borovice kleč", "tgt_title": "Pinus mugo", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Borka hnědošedá, neodlupčivá. Letorosty světle zelené, později hnědé až černošedé, lysé. Jehlice po dvou, hustě obrůstající větvičky, 3–8 cm dlouhé, srpovitě zahnuté, na obou stranách s průduchy. Kvete v červnu až červenci. Šišky jsou symetrické, jednotlivé nebo v přeslenech, vejčitě kuželovité, přisedlé nebo krátce stopkaté. Štítky jsou stejně utvářené, mají vesměs ostrý příčný kýl, pupek se nachází uprostřed štítku a má zpravidla pichlavý hrot.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Na horní hranici lesa, převážně v zóně subalpinské vegetace, v Alpách, v severních a středních Dinaridech, Karpatech a pohořích severního Balkánu. Kromě těchto hlavních oblastí se vyskytuje izolovaně v pohořích Jura, Vogézy, Šumava, Jizerské hory, Tatry a Krkonoše, nejjižněji ve střední Itálii v pohoří Abruzzy. Velice často se spontánně kříží s borovicí blatkou, borovicí zobanitou i s borovicí lesní. V porostech kleče se ze stromovitých forem vyskytují už jen borovice limba a řidčeji smrk ztepilý, které zde rostou jako solitéry.", "section_level": 1}, {"title": "Systematika.", "content": "Rozlišujeme 2 variety: • \"P. mugo\" var. \"mugo\" – poléhavé nebo vystoupavé keře, rostoucí převážně ve vyšších horách na holích nad zónou lesa a místy sestupující níže na skalnatých, výjimečně rašelinných stanovištích (Alpy, Šumava, Jizerské hory, Krkonoše, Karpaty, hory Balkánu, Dinárská pohoří, Abruzzy). • \"P. mugo\" var. \"pseudopumilio\" (Willk.) Domin, 1935 – vzpřímené keře nebo nízké vícekmenné stromky, rostoucí na rašelinných stanovištích v zóně horského lesa (poh. Schwarzwald, Smrčiny, Slavkovský les, Krušné hory, Šumava, Novohradské hory, Kladsko).", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jako okrasná rostlina, se tato stálezelená dřevina s kompaktním růstem se vysazuje do ozdobných skalek, suchých zídek, nádob a sušších záhonů s dalšími trvalkami na slunných stanovištích, kde vytváří ideální tmavé pozadí pro vyniknutí jiných dřevin nebo trvalek. Lze ji použít v nádobách, je však riziko vysýchání balu což vede rychle k úhynu. Druh je široce pěstován jako bonsaj. Je velmi oblíben v japonské zahradě a také čínském stylu úprav zahrad.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Vyžaduje slunečné polohy, v polostínu trpí. Preferuje propustné půdy, nesnáší zamokření na rozdíl od podobného druhu \"Pinus uncinata\". Množení řízky, semeny. Nesnáší moc dobře suchý vzduch, bývá poškozována suchem během kolísajících jarních teplot (fyziologická sypavka), trpí také houbovými chorobami.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice kleč (\"Pinus mugo\"), kosodřevina, je jehličnatý strom klečovitého, řidčeji křovitého vzrůstu, bez hlavního kořene. Dorůstá do výšky 1–2 metry a vyskytuje se převážně v horských oblastech nad horní hranicí lesa, popř. v nižších polohách na rašeliništích či vrchovištích.", "tgt_summary": "Pinus mugo, known as bog pine, creeping pine, dwarf mountain pine, mugo pine, mountain pine, scrub mountain pine, or Swiss mountain pine, is a species of conifer, native to high elevation habitats from southwestern to Central Europe and Southeast Europe.", "id": 1824028} {"src_title": "Sinus pilonidalis", "tgt_title": "Pilonidal disease", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "Termín pochází z latiny. \"Pilonidalis\" znamená hnízdo chlupů. \"Pilus\" znamená chlup, \"nidus\" pak hnízdo. \"Sinus\" znamená kanálek nebo dutina. Termín \"pilonidální cysta\" použil poprvé R.M. Hodges v roce 1880.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt a rozšíření.", "content": "\"Sinus pilonidalis\" se objevuje nejčastěji u hustě ochlupených mužů s tmavými vlasy mezi 15. a 25. rokem života. Ve Velké Británii je zjištěno každoročně 26 nových případů na 100 000 obyvatel. Obvykle se objevuje v blízkosti kostrče, řídce se může objevit i v podpaží, poblíž pupku nebo na penisu. Kanálek či dutinka se objevuje nejčastěji díky podkožní infekci, když kůže praskne a hnis začne vytékat na povrch těla. Cysta je často bolestivá, pokud z ní však hnis odtéká, pacient bolest vůbec nemusí cítit. Pokud je absces uzavřený, může se místo zanítit a průvodním jevem mohou být teploty.", "section_level": 1}, {"title": "Příčiny onemocnění.", "content": "Jako jedna z příčin bývá uváděno zarůstání chlupů pod kůži. To se často týká lidí, kteří hodně sedí a namáhají tak více oblast nejčastějšího výskytu cysty. Kdysi se věřilo, že faktorem podporujícím vznik cysty je špatná hygiena a zvýšené pocení. Tohle tvrzení bylo pozdĕji vyvráceno. Za druhé světové války si nemoc vyžádala hospitalizaci 80 000 vojáků a zrodil se termín \"\"Nemoc řidičů Jeepu\"\" (\"Jeep Riders disease\"). Věřilo se, že nemoc způsobují špatná sedadla, která tlačí na kostrč.", "section_level": 1}, {"title": "Léčba.", "content": "K léčbě se využívá holení postižené oblasti, léčba akutního zánětu antibiotiky a oplachování teplou vodou. Ve vážnějších případech je do kanálku nutné zavést dren a hnisavý sekret odvádět z těla ven. Pokud je zánět chronický, přistoupí lékař často k totální excizi a zanícené místo celé vyřízne. Ránu je nutné převazovat dvakrát denně po dobu 4 až 8 týdnů, ve vážných případech dokonce rok.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sinus pilonidalis (sakrokokcygeální píštěl) je absces nebo cysta, která se objevuje poblíž kostrče. Jedná se o dutý systém mezi špičkou kostrče a anální oblastí. Může být původu vrozeného nebo může být získán během života. Obvykle obsahuje zbytky chlupů či kůže.", "tgt_summary": "Pilonidal disease is a type of skin infection which typically occurs as a cyst between the cheeks of the buttocks and often at the upper end. Symptoms may include pain, swelling, and redness. There may also be drainage of fluid, but rarely a fever. Risk factors include obesity, family history, prolonged sitting, greater amounts of hair, and not enough exercise. The underlying mechanism is believed to involve a mechanical process. The lesions may contain hair and skin debris. Diagnosis is based on symptoms and examination. If there is infection, treatment is generally by incision and drainage just off the midline. Shaving the area may prevent recurrence. More extensive surgery may be required if the disease recurs. Antibiotics are usually not needed. Without treatment the condition may remain long term. About 3 per 10,000 people per year are affected, and it occurs more often in males than females. Young adults are most commonly affected. The term \"pilonidal\" means \"nest of hair\". The condition was first described in 1833.", "id": 1258553} {"src_title": "Kopytník evropský", "tgt_title": "Asarum europaeum", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Rostlina je mnohá staletí součásti evropské a západoasijské květeny. Byla rozšířena po velké části Evropy, od Francie na západě přes země střední i Východní Evropy, Turecko a okolí Kavkazu až za Ural do západní Sibiře a Střední Asie. Na jihu bylo její rozšíření ohraničeno severním pobřežím Středozemního moře a na severu jihem Skandinávského poloostrova. Tento výskyt nebyl v minulosti na výše uvedeném území plošný, ale jen ostrůvkovitý, postupně se však rostlina, pravděpodobně lidským přičiněním, dostala do přírody téměř ve všech evropských státech. Mnohdy lze jen stěží stanovit původnost nebo introdukci. V České republice roste od nížin do horského pásma, nejvýše v Hrubém Jeseníku ve Velké kotlině v nadmořské výšce 1350 m n. m. Zcela však chybí na jižní Moravě.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie.", "content": "Rostlina nejčastěji roste v polostínu až stínu, v půdách silně humózních, výživných, vlhkých, hlubokých a slabě zásaditých. Nalezneme ji nejčastěji v listnatých, méně často v jehličnatých lesích, v křovinách, roklinách nebo na stinných březích podél potoků. Roste na místech, která jsou alespoň na jaře hodně vlhká, ne však zaplavená vodou. Hemikryptofyt, jehož vegetační pupeny jsou nízko nad zemí a proti mrazu jsou chráněny odumřelou bylinnou hmotou a sněhem, ve středoevropských podmínkách je zcela mrazuvzdorný a dlouhověký. Raší obvykle již v únoru a kvete od března do počátku května.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Vytrvalá, vždyzelená, 5 až 10 cm vysoká bylina obsahuje fenolické sloučeniny a po rozemnutí voní po pepři. Lodyha je poléhavá až vystoupavá, krátce šupinatá a jako celá rostlina porostlá měkkými, odstávajícími chlupy. U vrcholu lodyhy rostlou dva až čtyři dlouze řapíkaté, téměř vstřícné listy. Kožovité čepele jsou ledvinovité až okrouhlé, na bázi hluboce vykrojené, celokrajné, s dlanitou žilnatinou, na vrchní straně jsou tmavozelené a na spodní světlezelené až narůžovělé. Přímo z oddenku vyrůstají na krátkých, asi 1 cm dlouhých, spíše převislých stopkách jednotlivé květy. Obvykle pod listy ukryté květy bývají baňkovité, asi 1,5 cm dlouhé, oboupohlavní a pravidelné. Vytrvalé okvětí je tvořeno třemi lístky, které jsou z vnitřní strany tmavě purpurové a pruhované, z vnějšku purpurově hnědé a na mají špičky zakřivené do středu. V květu je dvanáct tyčinek s prašníky ve dvou kruzích, vnější jsou kratší. Spodní semeník srostlý ze šesti plodolistů je na vrchu plochý a nese krátkou čnělku s hrubou, šestilaločnou bliznou. Plod je hnědofialová, chlupatá, vejčitá tobolka obsahující hnědá semena s bílým masíčkem. Semena roznášejí hlavně mravenci, pro které je masíčko vítanou potravou. Mimo semeny se rostlina může rozmnožit dělením trsů.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Kopytník evropský byl hlavně ve středověku často využívanou léčivkou. Obsahuje zejména v oddenku třísloviny, pryskyřice, sliz, škrob, glykosidy, organické kyseliny, minerální látky a hlavně silici asaron, která působí na část nervové soustavy dráždivě a na část tlumivě. Po požití dále dochází k podráždění ledvin, rozšíření zorniček, celkové slabosti a může způsobit potrat. Před smrtelným důsledkem užití většího množství rostliny je dotyčný obvykle chráněn tím, že droga bývá spontánně z těla vypuzena zvracením a průjmem. V malém množství bylina zvyšuje činnost srdečního svalu, zužuje cévy, působí proti kuřáckému kašli a tlumí bolest při ischiasu a migréně. Nyní se jako léčivá rostlina v civilizované společnosti již nepoužívá.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kopytník evropský (\"Asarum europaeum\") je vytrvalá, toxická, stínomilná, nenápadná bylina, která je v české krajině poměrně hojná. Je jediný druh z rozsáhlého rodu kopytník, který se vyskytuje v České republice. Je pokládán za původní druh a v lidovém léčitelství býval užíván hlavně pro vyvolání zvracení nebo průjmu.", "tgt_summary": "Asarum europaeum, commonly known as asarabacca, European wild ginger, hazelwort, and wild spikenard, is a species of flowering plant in the birthwort family Aristolochiaceae, native to large parts of temperate Europe, and also cultivated in gardens. It is a creeping evergreen perennial with glossy green, kidney shaped leaves and solitary dull purple flowers hidden by the leaves. Though its roots have a ginger aroma, it is not closely related to the true culinary ginger \"Zingiber officinale\", which originates in tropical Asian rainforests. It is sometimes harvested for use as a spice or a flavoring. In former days, it was used in snuff and also medicinally as an emetic and cathartic.", "id": 1868742} {"src_title": "Jiří Vilém Braniborský", "tgt_title": "George William, Elector of Brandenburg", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Jiří Vilém se narodil jako nejstarší dítě vévody Jana Zikmunda I. a princezny Anny Pruské. Když jeho otec Jan Zikmund roku 1619 zemřel, měl již Jiří Vilém za sebou vzdělání absolvované ve Frankfurtu nad Odrou a první státnické zkušenosti, když pět let působil jako místodržící v Klévském vévodství.", "section_level": 1}, {"title": "Vnitřní politika.", "content": "Nejednalo se o zvlášť výrazného a schopného politika. Ani neklidná doba probíhající třicetileté války tomu nepřála. Skrze území Braniborska pochodovaly cizí armády a často docházelo k bezuzdnému drancování a plundrování zasaženého území. Obyvatelstvo tím značně trpělo a došlo k velkému úbytku obyvatel. Ten byl ještě umocněn pravidelně se opakujícím morem, který sem často přicházel s cizími vetřelci. Jiří Vilém se proto rozhodl roku 1638 přesídlit s celým dvorem do válkou nezasaženého a relativně klidného Pruského vévodství. Zde se usídlil v Královci, kde ho také v prosinci 1640 zastihla smrt (údajně vodnatelnost).", "section_level": 1}, {"title": "Zahraniční politika.", "content": "V zahraniční politice byl braniborsko-pruský vladař neustále nucen ohlížet se na své silnější sousedy a jejich požadavky. Po svém nástupu na trůn se v září 1621 dostavil do Varšavy, kde složil hold svému lennímu pánovi, polskému králi Zikmundovi Vasovi (Pruské vévodství bylo formální součástí Polského království, tento akt musel opakovat ještě roku 1633, kdy nastoupil nový polský král Vladislav IV. Vasa). Hlavní problémem však byla třicetiletá válka, která vyplnila celou vládu Jiřího Viléma. Snažil se zůstat neutrálním mezi Svatou říší římskou, ve které vládli Habsburkové, Švédskem Gustava II. Adolfa, jemuž byl dokonce švagrem, a protestantskými vladaři severního Německa. Po roce 1631, ač s nechutí, se stal spojencem Švédů. Švédský král Gustav II. Adolf však roku 1632 padl v bitvě u Lützenu a iniciativa přešla na stranu Habsburků. Roku 1633 Jiří Vilém kapituloval před vojsky Albrechta z Valdštejna, rok nato po habsburském vítězství u Nordlingenu vypověděl alianci se Švédy a následně 30. května 1635 spolupodepsal s Ferdinandem II. Pražský mír. Po jeho odchodu do Pruska roku 1638 řídil Braniborsko jeho osobní kancléř Adam ze Schwarzenbergu (1583 – 1641), jednalo se prakticky o osobní diktaturu, která ještě více zbídačila již tak vyčerpanou zemi. Jeho moc pak byla omezena až po smrti Jiřího Viléma novým panovníkem Fridrichem Vilémem I.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Jiří Vilém se 24. července 1616 v Heidelbergu oženil s Alžbětou Šarlotou Falckou (1597–1660), dcerou kurfiřta Fridricha IV. Falckého. Měli čtyři děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Vilém Braniborský (3. listopadu 1595, Cölln an der Spree – 1. prosince 1640, Královec, Prusko) byl braniborský markrabě, kurfiřt a pruský vévoda v letech 1619–1640. Pocházel z rodu Hohenzollernů.", "tgt_summary": "George William (; 13 November 1595 – 1 December 1640), of the Hohenzollern dynasty, was margrave and elector of Brandenburg and duke of Prussia from 1619 until his death. His reign was marked by ineffective governance during the Thirty Years' War. He was the father of Frederick William, the \"Great Elector\".", "id": 1211150} {"src_title": "Oxid zirkoničitý", "tgt_title": "Zirconium dioxide", "src_document": [{"title": "Výroba.", "content": "Oxid zirkoničitý patří do skupiny oxidové keramiky a jeho výchozí surovinou je minerál zirkon, který je chemicky křemičitanem zirkoničitým ZrSiO. Jeden z postupů výroby ZrO ze ZrSiO spočívá v odkřemičitění (desilikatizaci) zirkonu žíháním se směsí CaO/MgO při cca 1 500 °C. Při 1700 °C probíhá rozklad na jednoduché oxidy: ZrSiO + 4 C → SiO + ZrC + 3 CO ZrC + 2 O → ZrO + CO", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Keramika.", "content": "Příměs oxidu vápenatého CaO či oxidu hořečnatého MgO či oxidu yttritého YO nebo oxidu ceritého CeO a dalších způsobuje, že příslušný tuhý roztok oxidu zirkoničitého s příslušnou příměsí (například v molárním poměru 47:3) si zachovává kubickou strukturu při všech teplotách, takže při změnách teploty nedochází k fázovým přeměnám a příslušná („stabilizovaná“) keramika (například ve formě kelímků či trubic) neztrácí pevnost. Používá se ve sklárnách a slévárnách jako velmi kvalitní žáruvzdorný materiál pro tavicí nádoby (pánve) a vnitřní stěny tavicích pecí, který je však ve srovnání s klasickými žáruvzdornými materiály výrazně dražší. Z oxidu zirkoničitého se vyrábějí čepele keramických nožů. Stabilizující příměsi CaO, MgO či YO v krystalové mřížce ZrO jsou příčinou značné koncentrace vakancí v aniontové podmřížce, takže tento materiál je při vyšších teplotách elektricky vodivý a může sloužit jako tuhý elektrolyt. Značné elektrické vodivosti této keramiky využil již na konci 19. století (1897) Walther Nernst, který zkonstruoval bíle svítící lampu, v níž namísto kovového vlákna (která září v dnešních žárovkách) byla zdrojem světla zářící tzv. Nernstova tyčinka ze ZrO (je třeba si uvědomit, že vynález Nernstovy tyčinky časově předcházel objevu výroby tažných wolframových vláken v roce 1908.) Elektrochemické vlastnosti této keramiky využili K. Kiukolla a C. Wagner k sestavení koncentračních elektrochemických článků, ve kterých hrál kubický ZrO s 15% CaO roli tuhého elektrolytu. Tyto galvanické články umožňují určovat hodnotu chemického potenciálu kyslíku v různých chemických soustavách. V současné době je tato zirkonoxidová keramika součástí kyslíkových čidel (sond), které detekují obsah kyslíku ve zplodinách spalovacích zařízení a signál těchto čidel je využíván pro automatickou regulaci – optimalizaci procesu spalování. Pro své elektrochemické vlastnosti je stabilizovaný ZrO vhodný také jako elektrolyt pro palivové články.", "section_level": 2}, {"title": "Šperkařství.", "content": "Významné je také využití kubické (stabilizované) formy oxidu zirkoničitého ve šperkařství jako náhrady diamantu (briliantů). Kubický ZrO se diamantu podobá jednak vysokým indexem lomu a tvrdostí (v Mohsově stupnici 8,5 oproti 10 u diamantu), avšak výrazně se liší v hustotě (5,6-6,0 g/cm oproti 3,5 g/cm u diamantu).", "section_level": 2}], "src_summary": "Oxid zirkoničitý ZrO, někdy označovaný jako \"zirkonia\", je bílá krystalická látka s hustotou 5,73 g/cm. Pokud neobsahuje příliš příměsí má při pokojové teplotě jednoklonnou (\"monoklinickou\") krystalovou strukturu – tak jako vzácně se vyskytující minerál baddeleyit. Při vyšších teplotách (\"1 175 °C\") dochází k fázové přeměně na čtverečnou (\"tetragonální\") strukturu (\"typu rutilu\") a při velmi vysokých teplotách (\"2 350 °C\") se stává stabilní krychlová (\"kubická\") struktura (\"typu fluoritu\"), která taje až při 2 700 °C.", "tgt_summary": "Zirconium dioxide (), sometimes known as zirconia (not to be confused with zircon), is a white crystalline oxide of zirconium. Its most naturally occurring form, with a monoclinic crystalline structure, is the mineral baddeleyite. A dopant stabilized cubic structured zirconia, cubic zirconia, is synthesized in various colours for use as a gemstone and a diamond simulant.", "id": 2434029} {"src_title": "Dobrodružství kapitána Hatterase", "tgt_title": "The Adventures of Captain Hatteras", "src_document": [{"title": "Obsah románu.", "content": "Román se odehrává v roce 1861 a jeho obsahem je popis britské výpravy k severnímu pólu vedené kapitánem Johnem Hatterasem. Ten je přesvědčen, že kolem pólu je volné nezamrzlé moře, a je svým cílem přímo posedlý. Nezabrání mu v tom ani vzpoura posádky jeho lodi, která s ním nechce pokračovat v nebezpečné cestě a loď dokonce zničí. Pokračuje s několika odvážlivci dál a nalézá u břehu pevniny nazvané Nová Amerika trosky lodi předcházející výpravy ze Spojených států amerických. Na Nové Americe, ležící zhruba na 83. stupni severní šířky a 120. stupni západní délky, cestovatelé přezimují. Velkou zásluhu na jejich přežití má především jeden z členů výpravy, doktor Clawbony, který například dokázal zapálit oheň pomocí čočky vyrobené z tvrdého ledu, pro boj s medvědy vyrobit náboje ze zmrzlé rtuti a masový útok medvědů zastavit výbuchem střelného prachu, odpáleného elektricky. Když se počasí zlepší, cestovatelé zjistí, že moře je skutečně volné. Postaví si proto z nalezeného vraku šalupu a vydají se na další plavbu. Na místě severního pólu pak objeví sopečný ostrov, který je celý tvořen doposud činnou sopkou. Tu cestovatelé nazvou Hatterasovou horou. Její úbočí spadá tak prudce do moře, že ostrov nemá vlastně žádné pobřeží, na něž by bylo možno vstoupit. Naštěstí plavci nalézají fjord, do něhož mohou se svou šalupou veplout a vydat se odtud průrvou mezi balvany na vrchol hory, což jim v krajně neschůdném terénu trvalo tři hodiny. Po dosažení vrcholu sopky zjistí, že geometrický průsečík poledníků leží v jejím jícnu. Kapitán Hatteras proto do kráteru skočí, aby stanul přesně na pólu. Tento svůj neuvážený čin sice přežije, ale při zpáteční cestě musí jeho druzi konstatovat, že zešílel. Po návratu do Anglie je proto umístěn do ústavu pro duševně choré, v němž koná procházky pokud možno severním směrem.", "section_level": 1}, {"title": "Ilustrace.", "content": "Knihu \"Dobrodružství kapitána Hatterase\" ilustroval Édouard Riou a Henri de Montaut.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dobrodružství kapitána Hatterase \"(1864–1866, Voyages et aventures du capitaine Hatteras)\" je dobrodružný fantastický román francouzského spisovatele Julesa Verna z jeho cyklu \"Podivuhodné cesty (Les Voyages extraordinaires)\". Román nese v tomto cyklu pořadové číslo dvě, ačkoliv byl ve skutečnosti prvním Vernovým dílem, které bylo takto označeno. Nedošlo k tomu však při vydání první verze románu roku 1864, ale až při vydání verze definitivní z roku 1866. Tři Vernovy knihy z let 1863–1865 (\"Pět neděl v baloně\", \"Cesta do středu Země\" a \"Ze Země na Měsíc\") pak byly do cyklu zařazeny zpětně.", "tgt_summary": "The Adventures of Captain Hatteras () is an adventure novel by Jules Verne in two parts: \"The English at the North Pole\" () and \"The desert of ice\" (). ", "id": 205604} {"src_title": "Krokodýl (lokomotiva)", "tgt_title": "Crocodile (locomotive)", "src_document": [{"title": "Charakteristické znaky.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Dělená skříň.", "content": "Skříň lokomotivy je složená ze tří částí. Vysoká střední část obsahuje především transformátor, volič odboček, pomocné pohony a na střeše sběrače. Na obou čelech střední části je situováno stanoviště strojvedoucího. Na střední část navazují na obou stranách nízké, podlouhlé kapoty, které jsou užší než střední část a jsou součástí podvozků. Pod kapotami jsou uloženy trakční motory a některá další zařízení.", "section_level": 2}, {"title": "Pojezd.", "content": "Pojezd lokomotivy je tvořen dvěma podvozky se zpravidla třemi hnacími nápravami. Podvozky jsou u švýcarských i rakouských normálněrozchodných krokodýlů spojeny a jejich součástí je i běhoun. Přenos podélných sil probíhá mimo skříň lokomotivy. U lokomotivy Ge 6/6 RhB a WCG1 jsou podvozky vzájemně příliš vzdálené, proto jsou podélné síly mezi oběma podvozky přenášeny lokomotivní skříní. Na vnějších čelech jsou rámy podvozků opatřeny tažným a narážecím ústrojím.", "section_level": 2}, {"title": "Pohon.", "content": "Pro lokomotivy krokodýl je vlastní spojnicový pohon. Motory pohánějí jalový hřídel, ze kterého se kroutící moment přenáší spojnicemi na hnací dvojkolí. Spojnicový pohon však způsobuje ve vyšších rychlostech lehké vrcení, což také připomínalo pohyb krokodýla.", "section_level": 2}, {"title": "Barva.", "content": "Krokodýly měly z výroby zelenou nebo hnědou barvu, což ještě podtrhovalo jejich podobnost s těmito plazy.", "section_level": 2}, {"title": "Další vozidla označovaná přezdívkou krokodýl.", "content": "Označení krokodýl se postupně vžilo i pro některé odlišné typy lokomotiv. Německé lokomotivy E 93 a E 94 DB (ÖBB řada 1020) jsou někdy nazývané krokodýl, častěji Eisenschwein (železná svině). Od krokodýlů se liší individuálním pohonem dvojkolí. Lokomotiva HGe 4/4 I VZ je také nazývána krokodýl, ale nemá spojnicový pohon ani dělenou skříň. V Česku jsou jako krokodýli označovány motorové vozy řad 850 a 851.", "section_level": 1}], "src_summary": "Krokodýl je přezdívka elektrických lokomotiv s charakteristickou siluetou a barvou připomínajícími stejnojmenné zvíře. Původně dostaly tuto přezdívku švýcarské lokomotivy SBB řad Ce 6/8 a Ce 6/8, později se rozšířila i na jiné řady, zejména rakouské lokomotivy velmi podobné konstrukce řady 1100 a 1100.1, pozdější 1089 a 1189. Úzkorozchodné lokomotivy řady Ge 6/6 dodávané pro Rhétskou dráhu nesou označení rhétský krokodýl. Mají podobnou stavbu, jako předchozí řady, liší se především absencí běžných dvojkolí a vnějším rámem pojezdů. Tři lokomotivy De 6/6 SBB patří také do skupiny krokodýlů. Jejich konstrukce vychází z posunovací lokomotivy Ee 3/3. ", "tgt_summary": "Crocodile (German Krokodil) electric locomotives are so called because they have long \"noses\" at each end, reminiscent of the snout of a crocodile (see also Steeplecab). These contain the motors and drive axles, and are connected by an articulated center section. The center section usually contains the crew compartments, pantographs and transformer. ", "id": 2049896} {"src_title": "Mokele Mbembe", "tgt_title": "Mokele-mbembe", "src_document": [{"title": "Výskyt.", "content": "Celá střední Afrika, především Demokratická republika Kongo", "section_level": 1}, {"title": "Nejstarší pozorování.", "content": "1776 (první informace v Evropě)", "section_level": 1}, {"title": "Nejčastější zobrazování.", "content": "Zvíře je šedohnědé barvy s hladkou kůží. Má malou hlavu na dlouhém krku. Občas popisován roh (nebo chobot). Je zpodobňován se sauropodními dinosaury.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "býložravec, liána molombo", "section_level": 1}, {"title": "Historie pozorování.", "content": "Pátrání po tajemném ještěru Roku 1776 byla vydána kniha popisující misionářskou práci v Kongu. Jmenovala se „Historie de Loango Kakongo et Autres Royaumes d’Afrique, Rédigée d’aprés les Memoires des Préfets Apostoliques de la Mission Francoise“. Tuto knihu sepsal abbé Lievaine Bonaventura Proyart. Zajímavá je část, která popisuje zvíře, o kterém misionáři slyšeli od domorodců. Jedná se o zvíře s dlouhým krkem a ocasem, malou hlavou a nohama jako má slon, ale navíc opatřenými drápy. Misionáři prý viděli i stopy tohoto zvířete. Měly obvod kolem 90 centimetrů a otisky drápů byly jasně vidět. Domorodci se nemohli inspirovat popisem dinosaurů, protože v té době byli dinosauři neznámí (první popis dinosaura se objevil až v 19. století). Roku 1913 se po stopách mokele mbembe vydal německý cestovatel von Stein zu Lausnitz. Ten přinesl do Evropy první detailnější popis tohoto tvora. Slyšel také, že se mokele mbembe živí jediným druhem potravy, a to jistým typem liány s bílými květy a plody podobnými jablku. Tato liána nese název molombo (z rodu Landolphia). Zvíře zabíjí hrochy a slony, ale těla nechává na pokoji. Von Stein zu Lausnitz napsal, že: „tvor nežije v malých řekách, jako jsou ramena řeky Likouala. Pouze několik jedinců navštěvuje menší říční toky. Během naší expedice bylo jedno zvíře pozorováno v nesplavné části řeky Sanga, někde mezi řekami Mbaio a Pikunda (...) \"Slyšeli jsme vyprávět, že zvíře navštěvuje řeku Saombo.“ V 80. letech se do Konga vydalo několik expedic. Roku 1980 se po stopách tajemného tvora vydal badatel James Powell, který předtím v Africe zkoumal krokodýly. V jeho expedici byl i Roy Mackal, který se o rok později do Konga vrátil s novou expedicí. Pátrali v oblasti jezera Telle, kde se prý mokele mbembe vyskytuje. Jezero je oválného tvaru s šířkou přibližně 25 kilometrů, přitom hluboké není ani 3 metry. Cesta k jezeru je velice těžká a vede neprozkoumanými hustými lesy. Nejtěžší pro expedici, tak byla právě cesta k jezeru. Roku 1981 se k jezeru Telle vydaly dvě americké expedice. První vedl již zmíněný Roy Mackal. Ten měl informace od domorodců a dokonce prý viděl stezku vyšlapanou mokele mbembe. Druhou expedici vedl Herman Regusters. Ten donesl nějaké fotky, na nichž údajně bylo zvíře zachyceno, ale byly nekvalitní a nebyly jako důkaz uznány. Roku 1982 vyslala konžská vláda vlastní expedici, kterou vedl Marcelin Agana (byl členem už Mackelovi expedice z roku 1981). Agana prý zvíře viděl, ale nepodařilo se mu ho natočit, protože v kameře došel film. Další expedici podnikla roku 1986 Velká Británie a o dva roky později se do Konga vydali Japonci. Ti měli nejlepší techniku té doby a také jich byl velký počet (49 mužů). Dva domorodci jim řekli, že kousek dál se objevilo mokele mbembe. Japonci celé území prohledali, ale nic nenašli. Tři na sobě nezávislé zdroje mluví o zvířeti, kteří prý zabili Pygmejové. Údajně se jedná právě o mokele mbembe. Dvě ze zpráv se dostaly k Francouzi Christianu Le Noelovi. Domorodý průvodce mu vyprávěl, že před lety ulovili jeden kus tvora známého jako mokele mbembe, poté, co je tvor několik týdnů ohrožoval na jezeře. Roku 1958 přišli domorodí rybáři za Jacquem Mangianem a řekli mu, že zabili „velké maso“. Také mu doporučili, ať se jde podívat. Jacques nešel, protože cesta byla dlouhá a neměl dost vybavení. Za nějakou dobu Mangian zjistil, že ti, kteří jedli maso z tohoto uloveného zvířete, se otrávili a zemřeli. Mangian poté tuto historku řekl Noelovi. Třetí zpráva pochází od rybáře Lateka Pascala. Ten ji pověděl Royi Mackalovi. Pygmejové prý zabili nějaké velké zvíře, které otrávilo ty, kteří z něj jedli maso. Všechny tři zprávy mluví o jedné události. S určitostí se však neví, co vlastně ulovili. Popisy mrtvol všech tří zpráv se shodují – jedná se o velké zvíře s tmavou kůží a rohem. Možná šlo o Mokele Mbembe, ale možná taky ne. Můžeme předpokládat, že s nosorožcem, hrochem či slonem si úlovek nespletli, protože tato zvířata pozná každý domorodec.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mokele Mbembe (v ngalštině \"ten který zastaví proud řeky\"), někdy také N'yamala, Amali, Jago-nini, je tvor, který dle místního folklóru sídlí ve vodních tocích ve střední Africe.", "tgt_summary": "In Congo River Basin mythology, Mokele-mbembe (Lingala:, \"one who stops the flow of rivers\") is a water-dwelling entity, sometimes described as a living creature, sometimes as a spirit. ", "id": 1911503} {"src_title": "Banshee", "tgt_title": "Banshee", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Banshee byla vždy spojována s duší mrtvé víly nebo zavražděné nevinné dívky a zjevuje se ve třech podobách. Zpravidla se zjevuje jako krásná dívka s očima bez panenek a dlouhými, obvykle bílými vlasy, oděná do bílé či světle šedé a stejnou barvu má i její pleť. Může se objevit v lesích, bažinách či močálech v blízkosti sídla umírajícího, nebo ji může vidět někdo z příbuzenstva stát na cestě poblíž jeho domu. Často pláče a vydává nepříjemný, uši drásající kvil (v takovém případě se o ní může mluvit jako o bean-chaointe, kvílící ženě) a občas je popisovaná jako dívka sedící v blízkosti potoka či menšího vodního toku a peroucí zkrvavené prádlo toho, kdo má zemřít (v této podobě je označována za bean-nighe, pradlenu). Občas se ukazuje i jako sešlá stařena v černém. Může se také objevit v podobě lasice, hranostaje nebo šedé vrány, což jsou zvířata v Irsku spojovaná se smrtí či čarodějnictvím. Banshee se v rodině objeví jednou za 250 let. Schopnost Banshee se objeví v dospívajícím věku a to tak, že daná osoba má neustálé noční můry nebo sny navazující na sebe. Může také slýchat zvuky, které obyčejní lidé neslyší. Některé dokáží vidět stíny a cítit mrtvou duši v podobě větru nebo průvanu. Mrtvé duše Banshee hojně vyhledávají a snaží se jí přimět o pomoc. Banshee je totiž dokáže vyslyšet a předat vzkaz pozůstalým.", "section_level": 1}, {"title": "Znaky pro Banshee.", "content": "Banshee může být pouze osoba se zelenýma očima s tzv. žlutým plamínkem okolo panenky. Občasné byly i modrozelené oči. Většinou se jednalo o ženy s tmavými vlasy, a to buď hnědé nebo černé barvy. Na nohou měly vyryté znaky, většinou znamení blesku na nártu. Banshee se v rodině poznaly vždy tak, že na narození nebo svátek dané osoby se někdo z rodiny narodil nebo naopak zemřel. Rodina poté toto dítě nazývalo vílou smrti neboli Banshee. Banshee většinou byla v rodině tvz. \"černou ovcí\", protože se chovala jinak než ostatní. Ve věku okolo 13-18 let se všem Bansheem zdály nevysvětlitelné a brutální noční můry o jejich rodině. V tomto stejném věku také občas měly stavy strnulosti (koukaly na jedno místo po dobu několika minut a nevnímaly nic, co se děje kolem nich). Tyto děti byly většinou velice tiché a zdály se být plaché. Pokud je ovšem někdo opravdu hodně zranil, změní se velmi rychle z člověka plachého na velice nebezpečného. Člověka, který je zranil, může čekat i krveprolití.", "section_level": 1}, {"title": "Banshee v kultuře.", "content": "Banshee se kromě irských pověstí objevuje také ve fantasy románech a hrách – např. v cyklu fantasy románů Úžasná Zeměplocha od Terryho Pratchetta, v sérii příběhů Zaklínač od Andrzeje Sapkowského. Ray Bradbury napsal na toto téma povídku s názvem \"Banshee\". V televizní tvorbě vystupuje např. v seriálu \"Čarodějky\" nebo v seriálu \"Vlčí mládě\", kde se z Lydia Martinová po kousnutí vlkodlakem dozví že je banshee a proto je imunní. Také se o ni zajímal Josh Gates v jednom díle pořadu \"Dobyvatelé ztracené pravdy\" (9. díl 4. řady). Postavou bánší je inspirován i název britské post-punkové resp. gothic rockové hudební skupiny Siouxsie and the Banshees, která byla populární zejména v 80. letech 20. století. V dnešní angličtině slovo banshee označuje smrtku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Banshee (v irštině \"bean sí\" nebo \"bean-sidhe\", skotsky \"bean shìth\", v českém přepisu též \"bánší\" – volně přeloženo jako žena z kopců), též známá jako víla smrti, je irská a skotská mytologická bytost, která se projevuje táhlým zoufalým kvílením a pláčem, jímž zvěstuje smrt některého z členů rodiny. Podle pověstí má každá důležitá rodina v Irsku svou vlastní banshee a významným šlechtickým rodinám se také zjevuje nejčastěji, ovšem občas ji mohou spatřit i obyčejní lidé. Pokud má zemřít mimořádně důležitá osobnost, může se sejít i více banshee na jednom místě. Banshee je nejčastěji spojována s pěticí hlavních rodin v Irsku: O'Brien, O'Connor, O'Grady, O'Neill a Kavanagh. Tento seznam se časem dále rozšiřoval v důsledku sňatků.", "tgt_summary": "A banshee ( ; Modern Irish,, from,, \"woman of the fairy mound\" or \"fairy woman\") is a female spirit in Irish folklore who heralds the death of a family member, usually by wailing, shrieking, or keening. Her name is connected to the mythologically important tumuli or \"mounds\" that dot the Irish countryside, which are known as síde (singular \"síd\") in Old Irish.", "id": 544517} {"src_title": "Filmová klapka", "tgt_title": "Clapperboard", "src_document": [{"title": "Význam klapky při použití klasické filmové kamery.", "content": "Při klasickém filmovém natáčení (např. na 16 nebo 35mm film) se už od historických dob obraz snímal na tzv. „němou“ kameru a zvuk se nahrával na jiné záznamové zařízení, které nebylo s kamerou nijak propojeno. Proto bylo třeba dodatečně najít část filmu a jemu odpovídající zvukový záznam. Když má film například 200 „mluvících“ záběrů a každý záběr 5 jetí, ve střižně se sejde 1000 kousků filmu a 1000 kousků zvukového pásku, které je třeba ještě před výběrem dobré klapky spárovat a synchronizovat. Na klasické dřevěné klapce je napsán název filmu, scéna a číslo jetí. Klapka (osoba obsluhující klapku) údaje přečte, takže stejný popis se dostane jak na film, tak na magnetofonový pásek, a pak klapne. Zvuk se z úzkého pásku přepíše na perforovaný 16 resp. 35mm pás a zavede do stříhacího stolu, kde se tyto pásy spouštějí současně. Střihač pak na filmu najde okamžik, kdy vidí klapku sklapnutou (bývá to u 16mm přesně na jednom políčku, u 35mm na čtyřech), a pak posunuje zvukový záznam k místu, kde slyší začátek klapnutí. Když pak pustí oba pásy najednou, film hraje a mluví synchronně. Zvuk a obraz se pak definitivně spojí až po míchačce na finální kopii. Klapka se používala donedávna i u studiových videokamer, protože i tam byl záznam zvuku směrován na jiné, kvalitnější zařízení než byl FM záznam na zvukovou stopu videokazety.", "section_level": 1}, {"title": "Význam klapky při použití digitální filmové kamery.", "content": "Moderní filmové kamery zapisují opticky na kraj filmového pásu digitální kód, který je jedinečný pro každé filmové políčko, a stejně tak zařízení pro záznam zvuku ukládá spolu se zvukem stejný timecode, protože obě zařízení jsou propojena datovým kabelem. Střihové zařízení (např. Avid) už si příslušné klapky najde a spáruje automaticky. Na digitální klapce vidíme tento digitální kód běžící od začátku natáčení a odměřující celkovou spotřebu materiálu. Ačkoliv se zdá, že klapka už je teoreticky zbytečná, stále se najíždí před záběrem z řady dalších důvodů – jistí před chybou nebo výpadkem kódu, pomáhá při jetí na více kamer, kde některé z nich nemusí být stejně technicky vybavené apod. Někdy se může klapat i bez technického důvodu, protože celý štáb a herci jsou na tento signál zvyklí.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Filmové klapky se také 1998 draží na Zlínském filmovém festivalu. Organizátoři každým rokem propůjčí několik klasických dřevěných klapek slavným osobnostem od herců po výtvarníky, kteří poté klapky zpracují podle své fantazie. Výsledná díla jsou poté vystavena na festivalu a dražena aukci na jeho konci. Výtěžek putuje Filmové škole Zlín jako podpora začínajícím filmařům. Výstava \"MINISALON filmové klapky\" již byla k vidění i v zahraničí a sklízí každoročně velký úspěch.", "section_level": 1}], "src_summary": "Filmová klapka je zařízení, jehož původním účelem je identifikace jednotlivých filmových záběrů a spojení obrazu a zvuku. Nejznámější podoba klapky je dřevěná deska určená k popisu záběru křídou s klapkou nahoře, obvykle v černobílém provedení. Dnes už existují moderní klapky s digitálními počítadly vyrobené z plastu či kovu určené pro popis fixem.", "tgt_summary": "A clapperboard is a device used in filmmaking and video production to assist in synchronizing of picture and sound, and to designate and mark the various scenes and takes as they are filmed and audio-recorded. ", "id": 1277732} {"src_title": "Eduard Taaffe", "tgt_title": "Eduard Taaffe, 11th Viscount Taaffe", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Byl druhorozeným synem Ludwiga Taaffeho, prezidenta nejvyššího soudního dvora. Eduard získal soukromé vzdělání. V letech 1850–1852 potom studoval práva na Vídeňské univerzitě. Po studiích nastoupil jako praktikant na dolnorakouské místodržitelství a následně zastával různé posty ve státní správě, včetně Uherska. Do roku 1861 byl tajemníkem na místodržitelství v Praze. Koncem roku 1861 byl povýšen na místodržitelského radu a vedoucího krajského úřadu v Praze. Od 28. dubna 1863 do 8. ledna 1867 zastával úřad zemského prezidenta (místodržícího, tedy nejvyššího představitele státní správy) v korunní zemi Salcbursko, pak přešel na post místodržícího Horních Rakous. 1. března 1867 obdržel titul tajného rady. V únoru 1864 byl v doplňovací volbě za kurii velkostatkářskou zvolen poslancem Českého zemského sněmu. Zemským poslancem byl do roku 1866. Rezignoval v listopadu 1866. Již v zemských volbách v Čechách v březnu 1867 byl opět zvolen (v kurii velkostatkářské za svěřenecké velkostatky) do Českého zemského sněmu. Zemský sněm ho 13. dubna 1867 delegoval i do Říšské rady. Na mandát ve vídeňském parlamentu rezignoval v roce 1868. V 60. letech hlasoval s německými liberály (liberálně a centralisticky orientovaná Ústavní strana). V roce 1870 přešel do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady). V roce 1867 získal Císařský rakouský řád Leopoldův. Byl nositelem dalších vyznamenání. Patřil mu zámek a panství Kolinec. Byl též majitelem panství Nalžovy, Tedražice, Zavlekov a Neprochovy v jihozápadních Čechách. Jeho manželkou byla původem uherská hraběnka Irma Csáky. Jeho politická kariéra vrcholila v 60. – 90. letech 19. století. V předlitavské vládě Ferdinanda von Beusta byl od 2. března 1867 do 23. prosince 1867 ministrem vnitra. Do této funkce se ještě vrátil ve vládě Alfreda von Potockého od 12. dubna 1870 do 4. února 1871. V Beustově kabinetu kromě toho od 2. března 1867 do 27. června 1867 zastával post ministra kultu a vyučování (školství). Dvakrát byl v této době rovněž správcem (dočasně pověřeným šéfem rezortu) ministra zeměbrany Předlitavska, a to ve vládě Karla von Auersperga od 30. prosince 1867 do 1. února 1870 a ve vládě Alfreda von Potockého od 13. dubna 1870 do 5. května 1870. Již tehdy rovněž poprvé usedl na nejvyšší exekutivní post, když byl od 8. září 1868 do 15. ledna 1870 předsedou vlády Předlitavska, ovšem rovněž jen jako správce pověřený vedením vlády, když její dosavadní předseda, Karel Vilém Auersperg odstoupil z funkce. Na samotný vrchol politického života pronikl po jisté přestávce (během ní byl v období let 1871–1879 místodržícím Tyrolska) koncem 70. let. Od 13. srpna 1879 až do 11. listopadu 1893 působil jako předseda vlády Předlitavska a zároveň od 15. února 1879 do 11. listopadu 1893 zastával kromě funkce ministerského předsedy i úřad ministra vnitra. Po odchodu z politického života odešel na své rodové sídlo, zámek Nalžovy v západních Čechách, kde také 29. listopadu 1895 zemřel.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda Eduarda Taaffeho.", "content": "V politické praxi postupoval jako pragmatik. Na rozdíl od své politické činnosti v 60. a 70. letech se nyní profiloval coby konzervativní politik, jehož hlavní loajalita směřovala k císaři (od mládí byl osobním přítelem Františka Josefa I.), nikoliv k politickým stranám. Taaffeho koalici podpořili polští velkostatkáři, stoupenci německorakouských konzervativních a křesťanských stran a staročeši (respektive celé české politické spektrum včetně zatím menšinových mladočechů a konzervativní české šlechty). S trváním více než čtrnácti let šlo o nejdéle existující vládu v dějinách Předlitavska. Sám se hlásil k německé národnosti, ale jak prohlásil v parlamentní rozpravě v roce 1885: „\"Nepochybuji, že se v německé národnosti nachází poctivý cit vlastenecký. Náležímť také já k německé národnosti a lichotím si, že také tento vlastenecký cit mám; ale tolik nemohu připustiti, že by tento vlastenecký cit byl privilejí jen jedné v Rakousku žijící národnosti\".“ V roce 1879 se mu podařilo dojednat prodloužení branného zákona. V roce 1887 provedl obnovení finančního vyrovnání mezi předlitavskou a uherskou částí monarchie. Jeho vláda stabilizovala státní finance a ukončila ústavní a vládní nejistotu. Taaffeho koalice (tzv. železný kruh pravice) dokázala začlenit do vlády federalistické a autonomistické síly Čechů, Poláků a Jihoslovanů a pragmaticky vyvažovat zájmy jednotlivých národností a politických bloků. Coby konzervativně laděná vláda provedla Taaffeho koalice některé revize liberálního zákonodárství z předchozího období, zejména došlo k obnovení vlivu katolické církve na obecné školy. Roku 1882 jeho vláda provedla důležitou, tzv. Taaffeho volební reformu (snížení volebního censu v městské a venkovské kurii na pět zlatých ročně, čímž se značně rozšířila množina oprávněných voličů o malopodnikatelské střední vrstvy). Zájmy středních vrstev podporoval i nový živnostenský zákon z roku 1883. Proti sílícímu vlivu radikální levice a dělnického socialistického hnutí se Taaffe snažil bojovat zaváděním sociálního zákonodárství, ale i státní represí proti dělnickému hnutí. Českému hnutí vyšel vstříc v jazykové oblasti, když tzv. Stremayrova jazyková nařízení zavedla češtinu do vnější jazykové praxe státních úřadů v Čechách a na Moravě. Za jeho vlády rovněž došlo v roce 1882 k rozdělení pražské univerzity na českou a německou univerzitu, čímž Češi získali kompletní národní školskou soustavu. Za Taaffeho vlády rovněž Český zemský sněm ovládli Češi a konzervativní šlechta, čímž se tento samosprávný zákonodárný sbor zapojil do rozhodování. Ke konci Taaffeho vlády se ovšem v českém politickém táboře zesilovala nespokojenost s tempem státoprávních výdobytků a poté, co koncem 80. let politické spektrum ovládla opozičně naladěná mladočeská strana, se stabilita Taaffeho koalice vytratila. Taaffe se neúspěšně snažil nahradit v koalici Čechy německými liberály. Jeho vláda pak padla v roce 1893, když neuspěla v Říšské radě jí předložená další volební reforma.", "section_level": 2}], "src_summary": "Eduard hrabě Taaffe (24. února 1833 Vídeň – 29. listopadu 1895 Nalžovy) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státník, konzervativní sociální reformátor a zemský prezident Salcburska, Horních Rakous a Tyrolska. Jeho rod pocházel z Irska, kde měl titul \"Viscount Taaffe of Corren and Baron of Ballymote\". V letech 1868–1870 a 1879–1893 byl Taaffe předsedou předlitavské vlády, přičemž druhá vláda Eduarda Taaffeho byla nejdéle fungujícím kabinetem v dějinách Předlitavska a v rámci tzv. železného kruhu pravice spojila německorakouské konzervativce, Čechy a Poláky do stabilní vládní koalice.", "tgt_summary": "Eduard Franz Joseph Graf von Taaffe, 11th Viscount Taaffe (24 February 183329 November 1895) was an Austrian statesman, who served for two terms as Minister-President of Cisleithania, leading cabinets from 1868 to 1870 and 1879 to 1893. He was a scion of the Irish Taaffe noble dynasty, who held hereditary titles from two countries: Imperial Counts (\"Reichsgrafen\") of the Holy Roman Empire and viscounts in the Peerage of Ireland (in the United Kingdom).", "id": 2222653} {"src_title": "Leucin", "tgt_title": "Leucine", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Leucin poprvé izoloval Joseph Louis Proust roku 1819 při studiu, čemu vděčí různé druhy sýrů své chuti, jelikož zjistil, že fermentací mléčného kaseinu a glutenu z pšeničné mouky lze získat kromě oxidu uhličitého, amoniaku a kyseliny octové i dvě další látky, které provizorně nazval jako \"kyselina\" (\"acide caséique\", později určeno jako směs různých látek) a \"oxid\" (\"oxide caséeux\", později určen jako leucin). O rok později Henri Braconnot lépe přečistil nově získanou bílou krystalickou látku a zjistil, že se nejedná o oxid a že obsahuje dusík; pojmenoval ji \"leucin\" podle řeckého slova pro bílou (λευκό).", "section_level": 1}, {"title": "Funkce a vlastnosti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Postranní řetězec leucinu je tvořen rozvětvenou alifatickou isobutylovou skupinou: (CH)CH–CH–, což zajišťuje jeho hydrofobní charakter. Protože isoleucin je isomer leucinu, mají velmi podobné vlastnosti a stejnou molekulovou hmotnost – při analýze proteinů hmotnostní spektrometrií je obtížné je navzájem odlišit, pokud se nezkoumá fragmentace jejich postranních řetězců, což pro náročnost provedení doposud není běžné.", "section_level": 2}, {"title": "Funkce v proteinech.", "content": "Leucin se pro svůj hydrofobní charakter vyskytuje především zabořený uvnitř proteinů, kde zprostředkovává hydrofobní interakce. Je málo reaktivní a většinou se proto neúčastní enzymatických reakcí přímo, ale může zajišťovat specifickou vazbu hydrofóbních ligandů, jako jsou například lipidy. Ve většině hydrofóbních interakcí může být snadno nahrazen jinými hydrofóbními aminokyselinami. Protože se větví až na svém γ-uhlíku, tedy poměrně daleko od peptidové kostry, má větší konformační volnost než jinak podobný isoleucin a valin, díky čemuž preferuje konformaci alfa-helix oproti beta-listu. Leucin má významnou roli v řadě proteinových strukturních motivů.", "section_level": 2}, {"title": "Strukturní motivy proteinů.", "content": "Leucin je významný v některých strukturních motivech, jako je leucinový zip nebo \"repetice bohatá na leucin\" (leucine-rich repeat), kde zajišťuje hydrofobní interakce. Leucinový zip se vyskytuje v řadě proteinů, které interagují s DNA (transkripční faktory), jedná se o dimerizační doménu, pomocí které spolu interagují dva proteiny: každý z nich nese alfa-helix bohatý na leucin (většinou každá sedmá aminokyselina) Pravidelným opakováním leucinu vzniká na povrchu helixu hydrofobní pás, kterým se na sebe vážou. V dimerní formě jsou pak schopné interagovat se specifickými úseky DNA a např. tak ovlivňovat jejich transkripci (transkripční faktory). \"Repetice bohatá na leucin\" (leucine-rich repeat) je další strukturní motiv bohatě využívající leucin, je složen z podjednotek (jeden list beta-listu–smyčka-alfa-helix), které se skládají do útvaru připomínajícího podkovu. Leucin je zde hluboce zabořen mezi beta-listy a alfa-helixy, které stabilizuje hydrofobními inferakcemi. Vnější strana tohoto strukturního motivu slouží pro interakce mezi proteiny, případně pro vazbu dalších molekul, vyskytuje se například v Toll-like receptorech.", "section_level": 2}, {"title": "Přídatná látka a doplněk stravy.", "content": "Leucin je klasifikován jako přídatná látka E641, patří mezi látky zvýrazňující chuť a vůni. Komerčně je získáván z glutenu, kaseinu nebo keratinu. Používá se také jako přídatná látka v umělém sladidle aspartamu. Leucin je hojně využíván jako součást doplňků stravy v kulturistice, protože zvyšuje syntézu proteinů ve svalech a tím podporuje jejich růst. Svaly reagují na přísun energie a aminokyselin (stavebních bloků pro proteiny svalů), přičemž leucin má z aminokyselin největší efekt. Leucin ovšem nemůže být používán samotný, protože jeho metabolismus je úzce propojen s valinem a isoleucinem (se kterými tvoří skupinu aminokyselin s rozvětveným řetězcem – BCAA) a dodání leucinu sníží množství těchto aminokyselin v plazmě, typicky se proto podává směs leucin:valin:isoleucin 2:1:1. I když dodávání BCAA (tedy leucinu) má v krátkodobém horizontu pozitivní účinky, doposud (k 2014) neexistují dlouhodobé studie určující bezpečné a efektivní dávky. V kulturistice se jako doplněk stravy používá také beta-hydroxy-beta-methylbutyrát (HMB), což je produkt rozkladu leucinu a působí stejným mechanismem, jeho účinnost ale není dostatečně prostudovaná.", "section_level": 2}, {"title": "Regulace tělesného metabolismu.", "content": "Protože se jedná o esenciální aminokyselinu, hladina dostupného leucinu je pečlivě hlídána, a zároveň slouží jako známka dostupnosti ostatních aminokyselin. V trávícím systému přítomnost leucinu vyvolává v buňkách odpověď zahrnující změnu syntézy peptidických hormonů: snižuje produkci ghrelinu (signalizující hlad) a zvyšuje produkci inkretinu GLP-1 (signalizující nasycení) aktivací kinázy mTOR. Leucin zároveň dokáže procházet hematoencefalickou bariérou a stimulovat tak centra přímo v mozku, především hypothalamus a tak regulovat příjem potravy. Leucin pomáhá při léčbě cukrovky 2. typu, protože jednak zvyšuje produkci inzulinu beta buňkamia zároveň stimuluje přijímání glukózy svalovými buňkami, čímž tělu pomáhá zpracovávat krevní glukózu nezávisle na inzulínu a také zajišťuje ochranu před ztrátou svalové hmoty tím, že ve svalech aktivuje recyklaci glukózy stimulací alaninového cyklu.", "section_level": 2}, {"title": "Zdroje.", "content": "Leucin je pro lidi esenciální aminokyselina, proto musí být přijímán v potravě. Např. v sójových bobech, mase (hovězí, kuřecí prsa, losos), vejcích, arašídech, mandlích, čočce a cizrně.", "section_level": 1}, {"title": "Metabolismus.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Odbourávání.", "content": "Leucin je spolu s dalšími aminokyselinami s rozvětveným řetězcem odbouráván ve svalech, tukové tkáni, ledvinách a mozku, kde slouží jako zdroj energie, a ne v játrech, jak je běžné pro ostatní aminokyseliny. Za degradaci je zodpovědný dehydrogenázový komplex 2-ketokyselin s větveným řetězcem (BCKDC), rozklad postranní skupiny probíhá podobným postupem jako beta-oxidace mastných kyselin a výsledným produktem je acetylkoenzym A. Leucin je jednou ze dvou proteinogenních aminokyselin, které jsou výhradně ketogenní (druhá je lyzin), při odbourávání leucinu tedy nevzniká glukóza, ale ketolátka kyselina acetyloctová a jeho využívání jako zdroj energie vede ke ketóze. Při dědičné nemoci javorového sirupu (neboli \"leucinóze\") nemá tělo funkční komplex (BCKDC) rozkládající aminokyseliny s rozvětveným řetězcem, tedy i leucin, takže při příjmu potravin bohatých na leucin a hladovění (kdy se odbourávají proteiny) se v těle hromadí toxické meziprodukty, jejichž projevem je zápach moči připomínající javorový sirup (případně karamel nebo sušené hrušky). Bez léčby je nemoc smrtelná, léčba spočívá v dietě limitující příjem leucinu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Leucin (Leu, L) je proteinogenní aminokyselina patřící mezi esenciální aminokyseliny a musí proto být lidmi přijímán v potravě. Spolu s valinem a izoleucinem tvoří skupinu aminokyselin s rozvětveným řetězcem. Díky svému alifatickému postrannímu řetězci se řadí mezi hydrofobní aminokyseliny, a v proteinech je jeho hlavní rolí právě tvorba hydrofobních interakcí, jako je tomu v případě leucinového zipu, kterými se propojují některé proteiny interagující s DNA.", "tgt_summary": "Leucine (symbol Leu or L) is an essential amino acid that is used in the biosynthesis of proteins. Leucine is an α-amino acid, meaning it contains an α-amino group (which is in the protonated −NH form under biological conditions), an α-carboxylic acid group (which is in the deprotonated −COO form under biological conditions), and a side chain isobutyl group, making it a non-polar aliphatic amino acid. It is essential in humans, meaning the body cannot synthesize it: it must be obtained from the diet. Human dietary sources are foods that contain protein, such as meats, dairy products, soy products, and beans and other legumes. It is encoded by the codons UUA, UUG, CUU, CUC, CUA, and CUG. ", "id": 2355949} {"src_title": "Masokostní moučka", "tgt_title": "Meat and bone meal", "src_document": [{"title": "Výroba masokostní moučky.", "content": "Masokostní moučka je průmyslové krmivo, vyrábí se z jatečných odpadů a nízkorizikových konfiskátů živočišného původu, zpracování uhynulých zvířat je zakázáno. Surovina - jatečný odpad - se rozvaří, vysuší, rozemele a sterilizuje za zvýšeného tlaku a teploty (v ČR se používá metoda 1 dle nařízení č. 1069/2009 EU t.j. teplota nejméně 133 °C, tlak nejméně 3 bary po dobu minimálně 20 minut). Vysoké požadavky na teplotu a tlak by měly zaručit, že při zpracování dojde k denaturaci všech proteinů, včetně prionů způsobujících spongiformní encefalopatie.", "section_level": 1}, {"title": "Složení, nutriční hodnota.", "content": "Přesné složení masokostní moučky kolísá podle podílu svalových částí a jiných složek trupu (tuku a kostí) v počáteční surovině. Z živin moučka obsahuje hlavně kvalitní, dobře stravitelné bílkoviny, 48–62 %. V masokostní moučce I. jakosti minimálně 54 %. Tepelným zpracováním však dochází k rozkladu některých aminokyselin, hlavně lysinu. Masokostní moučka obsahuje také 8-18 % tuku, čím méně tuku, tím je moučka trvanlivější.", "section_level": 1}, {"title": "Zákaz používání.", "content": "Masokostní moučka je považována za hlavní důvod rozšíření onemocnění označovaného jako Bovinní spongiformní encefalopatie (BSE) mezi skotem. V poslední době však sílí názor, že za přenos BSE masokostní moučka vždy nemůže, protože k nákazám dochází i přesto, že z krmné dávky byla vyřazena v Evropské unii již v roce 1990. V Česku byl zákaz zkrmovat masokostní moučky původem z přežvýkavců přežvýkavcům vydán už v roce 1991, i když ani předtím nebyla masokostní moučka běžnou součástí krmných směsí skotu. Vyhláškou Ministerstva zemědělství č. 413/1991 Sb., o registraci některých druhů krmiv, jejich dodavatelů a o odborné státní kontrole, a návazně vyhláškou MZe č. 362/1992 Sb., o výrobě a složení krmných směsí, nebyla masokostní moučka zařazena do seznamu povolených surovin pro výrobu krmných směsí pro skot. Zákon č. 91/1996 Sb. a vyhláška MZe č. 194/1996 Sb., kterou se provádí zákon o krmivech a následně vydané vyhlášky MZe č.256/1997 Sb., a č. 208/1998 Sb., kterými se měnila a doplňovala prováděcí vyhláška k zákonu o krmivech, přebíraly opatření vydané EU k zabránění výskytu BSE v důsledku zkrmování krmiv živočišného původu přežvýkavcům. Těmito právními úpravami byla také zavedena povinnost uvádět v označení vyjmenovaných krmiv živočišného původu a v označení krmných směsí, při jejichž výrobě byla použita, varovná upozornění „Tato krmná surovina obsahuje protein získaný ze savčích tkání a její zkrmování přežvýkavcům je zakázáno.“ Od 1. 7. 2003 byl do krmivářské legislativy zapracován (vyhl. č. 544/2002 Sb., kterou se mění vyhláška č. 451/2000 Sb., kterou se provádí zákon o krmivech) zákaz zkrmování kadáverů. Následně od 1. 11. 2003 (vyhl. č. 284/2003 Sb., kterou se mění vyhláška č. 451/2000 Sb., kterou se provádí zákon o krmivech) byl zapracován zákaz používání zpracovaných živočišných proteinů do krmiv pro hospodářská zvířata - pro přežvýkavce, prasata i drůbež, masokostní moučka je však i nadále povolenou složkou krmiv pro masožravá domácí a kožešinová zvířata. Zákaz používání zpracovaných živočišných proteinu vyplývá z Rozhodnutí Rady EU č. 2000/766/ES ze dne 4. 12. 2000 o některých ochranných opatřeních ve vztahu k přenosným spongiformním encefalopatiím a o zkrmování živočišných bílkovin.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné využití.", "content": "Zacházení a manipulaci s masokostní moučkou upravuje nařízení Evropského parlamentu a rady č. 1774/2002 o hygienických pravidlech pro vedlejší produkty živočišného původu, které nejsou určeny pro lidskou spotřebu, které stanovuje, že masokostní moučku je možné také neškodně odstranit a to: Lisováním lze získat technický tuk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Masokostní moučka (též kafilerní moučka) je bílkovinné krmivo, produkt zpracování živočišného odpadu v kafilériích. Obsahuje vysoké množství proteinů a má značnou výživovou hodnotu. V některých zemích je přidávána do krmných směsí pro přežvýkavce jako zdroj dusíku pro bachorovou mikroflóru, používá se také jako dobrý zdroj snadno stravitelných bílkovin v krmných směsích pro prasata a další zvířata. Od 1. 11. 2003 je v České republice zákonem o krmivech zakázáno použití masokostní moučky a jiných zpracovaných živočišných proteinů jako krmiva pro hospodářská zvířata, jejichž maso je určeno k lidské spotřebě.", "tgt_summary": "Meat and bone meal (MBM) is a product of the rendering industry. It is typically about 48–52% protein, 33–35% ash, 8–12% fat, and 4–7% water. It is primarily used in the formulation of animal feed to improve the amino acid profile of the feed. Feeding of MBM to cattle is thought to have been responsible for the spread of BSE (mad cow disease); therefore, in most parts of the world, MBM is no longer allowed in feed for ruminant animals. However, it is still used to feed monogastric animals. ", "id": 176315} {"src_title": "Shyb", "tgt_title": "Pull-up (exercise)", "src_document": [{"title": "Provedení.", "content": "Výchozí pozice při provádění klasického shybu spočívá v pověšení se na hrazdu tak, že tělo visí rovně dolů a ruce jsou propnuté. Při držení hrazdy lze použít podhmatu či nadhmatu s různou šířkou úchopu. Samotné provedení spočívá v přitáhnutí celého těla tak vysoko, dokud se neocitne brada nad hrazdou. Z této polohy se po stejné dráze tělo spouští zpět dolů až do propnutých paží. Při přitahování je nutné vydechovat, při pohybu zpět dolů nadechovat. Za striktně provedený shyb se považuje pouze ten, u kterého jsou k pohybu použity pouze svaly horní poloviny těla, bez jakékoliv dopomoci švihnutím nohou apod. Varianta úchopu hrazdy má vliv jak na zapojení různých svalových skupin, tak na náročnost cviku. Úzký úchop podhmatem zapojuje nejvíce bicepsové svaly, široké uchopení hrazdy nadhmatem (obecně považováno za mírně náročnější variantu) znamená mnohem větší míru zapojení svalů zádových.", "section_level": 1}, {"title": "Jak začít?", "content": "Shyby jsou výborným cvikem i pro začátečníky, ovšem jak na to? Rozhodně byste měli dbát na techniku a proto je lepší si ze začátku dopomoci pomocí několika různých technik.", "section_level": 1}, {"title": "1) Lavička.", "content": "Lavičku umistěte pod hrazdu. Stoupněte si na ni a zavěste se. Při shybu si pomáhejte jednou nebo oběma nohama při pohybu nahoru.", "section_level": 2}, {"title": "2) Negativní shyb.", "content": "Vynechejte čas přítahu. Naskočte ke hrazdě a pomalu (kolem 10 sekund) se spouštějte dolů až do napnutých rukou.", "section_level": 2}, {"title": "3) Stabilizace v přítahu.", "content": "Podobně jako v negativním shybu vynechejte čas přítahu. Naskočte ke hrazdě a zůstaňte nahoře, jak dlouho vám to jen půjde.", "section_level": 2}, {"title": "4) Protikladka.", "content": "Protikladka je speciální stroj na shyby. Spočívá v tom, že si se zavážím pomůžete, protože na rozdíl od klasické kladky vám takhle umožní si váhu ubrat. Stroje jsou různé, většinou si můžete měnit váhu po 5 kg. Čím více kilo si dáte, tím je shyb lehčí. Začátečníkům se doporučuje počáteční váha o 10 kg méně, než vlastní váha. Existují i další možnosti, jak se dopracovat ke shybu. Jedno mají ovšem společné - zvládne je i dítě (je velmi vhodným cvikem ve věku kolem 15 let - bez zátěže navíc!) i naprostý začátečník, proto nevynechávejte tento cvik ze svého posilování. Uvidíte, že již po pár týdnech se budete rapidně zlepšovat.", "section_level": 2}, {"title": "Rekordy.", "content": "Soutěž ve shybování bývá častou zábavou mužů i žen, také Guinnessova kniha rekordů eviduje mimo jiné několik rekordů v maximálním počtu opakování shybů na jeden zátah, nebo za 12 a 24 hodin. Několikanásobným světovým rekordmanem je také český trenér Jan Kareš.", "section_level": 1}], "src_summary": "Shyb je základní cvik z řady cviků na posilování s vlastní vahou těla. Základním předpokladem pro jeho provedení je hrazda, popř. její improvizace (větev stromu). Provedení shybu spočívá v přitáhnutí se rukama z volného visu na hrazdě nahoru tak, aby se dostala brada nad úroveň hrazdy. Shyby jsou na techniku provedení poměrně jednoduché cviky, avšak vyžadují již jistou míru silové zdatnosti - často se stává, že začátečník není schopen udělat ani jeden shyb. V takovém případě se doporučuje začít s jednoduššími variantami shybů (např. použít dopomoc protizávaží). Světový rekordman je Jan Kareš. ", "tgt_summary": "A pull-up is an upper-body strength exercise. The pull-up is a closed-chain movement where the body is suspended by the hands and pulls up. As this happens, the elbows flex and the shoulders adduct and extend to bring the elbows to the torso. ", "id": 1492429} {"src_title": "Anima a animus", "tgt_title": "Anima and animus", "src_document": [{"title": "Jungův přístup.", "content": "C. G. Jung se při zkoumání archetypů opíral o poznatky fenomenologie a animu chápal jako empirický pojem, který přichází s poznáváním nevědomí. Duše produkuje obrazy a formy, které teprve umožňují poznání objektu. Navíc kolektivní nevědomí nepochází z individuální zkušenosti, ale je vrozené. Proto analytická psychologie chápe nevědomí jako jednající subjekt, a tedy i animu a anima. Archetypy nelze redukovat na pouhé subjektivní myšlenky bez vlivu na člověka, neboť je mnoho případů duševních onemocnění, která se projevovala vlivem archetypu. Projevující se rozdílné a protikladné síly ve svém důsledku znamenají a chtějí život individua, kolísají kolem něho jako střed váhy. Tento fakt označoval Jung za energetismus života. Důkazy nacházel Jung ve snech svých pacientů, kde archetypální postavy sloužily snícímu jako pomocníci. V literárních dílech postava opačného pohlaví slouží jako průvodce hrdiny po jeho příběhu (např. Beatrice v Dantově Božské komedii).", "section_level": 1}, {"title": "Anima jako archetyp.", "content": "Anima je apriori nálad, reakcí, impulsů a psychických spontánností. Všechno, čeho se anima dotkne, stává se numinózní. Chce-li anima život, chce dobro i zlo, nediferencuje tyto aspekty a pohybuje se v celém jejich spektru. Může se vyjevit jako bída života a chudoby, bezvýznamnosti (Marie v Betlémském chlévě) a na opačném protipólu jako anděl světla osvětlující nejvyšší smysl (Maria oslavovaná v litaniích). Je životem mimo všechny kategorie. V plnosti životních zkušeností ztrácí na chaotičnosti a získává podobu učení, moudrosti a významu. Představuje archetyp života s aspektem archetypu smyslu. Ačkoliv má takto významné postavení v nevědomí jako zdroj afektivity a psychické energie je jen jedním z archetypů, necharakterizuje nevědomí zcela, ale je jen jeho aspektem. Mytologickým reprezentantem archetypů animy a anima jsou tzv. božské syzigie, dvojice androgynních bohů. Jsou stejně univerzální jako výskyt muže a ženy. Jung se nespokojil s myšlenkou, že božský pár je odvozený od rodičovského páru (projikováno nemůže být to, co je vědomé), ale hlubší důvody tkví v hloubce nevědomí, neboť představa párovosti dělené na mužské a ženské je dominující. Jung to ilustruje vizí švýcarského mystika Mikuláše z Flüe, který navzdory převažující křesťanské teologii uzřel Boha jako královskou Matku a královského Otce. Všechno mužské je vždy provázeno ženským. Androgyní syzigie jako jednu z možných dvojic používá ve svém symbolismu gnosticismus a alchymická filosofie. Antickému člověku se anima vyjevuje jako bohyně nebo čarodějnice, v křesťanství královna nebes a Církev.", "section_level": 1}, {"title": "Vyrovnání s Animou jako symbolický proces.", "content": "Problematika vztahu k animě je vždy zkouškou a symbolickým procesem. Vzhledem k numinózní povaze archetypu, kdy má jistou autonomii, může při nedostatečné reflexi propuknout duševní nemoc charakterizovaná posedlostí archetypem. Při posedlosti animou se nemocný například chce proměnit v ženu autokastrací (případ Schreber), objevuje se celá mytologie animy a mnoho archaických motivů. Při neuróze to vše může zůstávat v pozadí. Muži se chovají náladově až hystericky, ženy mají zlou vůli, touhu po moci.", "section_level": 1}, {"title": "Projekce.", "content": "Objektivace animy a osobní přístup k ní zmírňuje tendenci k odtržení od reality a zmírňuje patologické rysy nutkavé potřeby udržet si status quo v personě. V případě projekce se projikují vnitřní postavy na idealizované objekty (madona, rytíř). Žena po boku muže je pramenem informací o mužově nevědomí, vidí to, co se muži neklade před vědomí – dokáže vytušit různé věci, vidí to, pro co muž nemá oči. Muži si volí ženy, které nejvíce odpovídají jejich nevědomému ženství, ženu, která je bez nesnází schopna přijmout projekce jeho duše. Zcela normální je, když archetypální obrazy jsou normálními fantaziemi. Jedná se o normální proces syntézy vědomí a nevědomí v procesu individuace. Prostá racionální integrace není však možná, protože numinózní obsahy mají svojí autonomii. Proces proměny se odehrává formou dialogu se symbolickými reprezentacemi postav nevědomí.", "section_level": 2}, {"title": "Problematika persony.", "content": "Identifikace se sociální rolí je pramenem neuróz. Identifikace s personou (maskou), jako ideálním obrazem muže, je vnitřně kompenzována ženskou slabostí. Individuum siláka se v nitru stává ženou, animou, která se staví personě na odpor. Anima je důležitý faktor v psychologii muže, a to v kontextu s afekty a emocemi. Má-li anima silný vliv, zženšťuje charakter muže, který je pak citlivý, vznětlivý, žárlivý i ješitný. Ztráta animy má za následek zkostnatělost, stereotypii, fanatické lpění na zásadách nebo naopak rezignaci, únavu až dětinské změknutí a náklonnost k alkoholu.", "section_level": 2}], "src_summary": "Anima je pojem používaný v analytické psychologii pro označení nevědomého ženského protějšku mužské vědomé psýchy. Animus je symetrický protějšek v případě ženské psychiky. Jako přirozené archetypy představují anima a animus tvořivou psychickou sílu. Plní roli průvodců do nevědomí, vedou k hlubšímu pochopení vlastního nevědomého světa, jsou prostředníky mezi egem a vnitřním životem individua a v určitém slova smyslu zdrojem naplnění života. Jako komplementární pár nazval C. G. Jung tyto archetypy kontrasexuální. ", "tgt_summary": "The anima and animus are described in Carl Jung's school of analytical psychology as part of his theory of the collective unconscious. Jung described the animus as the unconscious masculine side of a woman, and the anima as the unconscious feminine side of a man, each transcending the personal psyche. Jung's theory states that the anima and animus are the two primary anthropomorphic archetypes of the unconscious mind, as opposed to the theriomorphic and inferior function of the shadow archetypes. He believed they are the abstract symbol sets that formulate the archetype of the Self. ", "id": 1461455} {"src_title": "Slovenská vlajka", "tgt_title": "Flag of Slovakia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Vlajku popisuje §9 odstavec 2 Ústavy SR, stejně jako Zákon NR SR č. 63/193 Z. z. z 18. 2. 1993:", "section_level": 1}, {"title": "Dějiny.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Před vznikem Československa.", "content": "Dnešní podoba vznikla během revoluce 1848/1849, když Slováci bojovali na straně Vídně proti Maďarům. Mezi dubnem a zářím 1848 se ještě používala (české a polské podobná) červeno-bílá vlajka (bez znaku), přičemž úplně poprvé „oficiálně“ se takováto vlajka údajně použila 23. dubna 1848 v Brezové během divadelního představení. Od září 1848 (dle jiných pramenů od srpna) se přidal modrý pás a začala se používat nejčastěji vlajka červeno-bílo-modrá, nebo bílo-modro-červená. Modrý pás byl převzatý z ruské a chorvatské zástavy (Rusové jako patroni Slovanů, Chorvati jako bratrský národ v Uhersku). Některé z vlajek roku 1848 nesly také uherský státní znak, přičemž v něm však často byla změněná barva třech vršků na modrou (tedy na dnešní barvy slovenského znaku). Použitím uherského znaku se mělo vyjádřit, že se Slováci (ještě) nechtějí odtrhnout od Uherska, ale chtějí uznání svého národa v rámci Uher. Pořadí pruhů se ustálilo na dnešním stavu až v roce 1868 a tuto vlajku ve velkém používaly slovenské spolky v USA.", "section_level": 2}, {"title": "Po vzniku Československa.", "content": "Nově vzniklé Československo si 30. března 1920 po dlouhém uvažování zvolilo vlajku, která byla odvozena z tradiční české bílo-červené vlajky, kterou doplnil modrý trojúhelníkem, podle některých symbolizující Slovensko, protože Slováci měli modrou barvu ve svém znaku od roku 1848. Tato československá vlajka se stala na základě zákona ze dne 17. prosince 1992 také českou vlajkou, ačkoliv Ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky z roku 1992 používání symbolů Československa nástupnickými státy zakazuje. Slováci však už i po roce 1918 používali jako svoji vlajku trojpruhou zástavu (dnešní bez znaku), proto její používání bylo v roce 1919 v Československu oficiálně povolené. Dne 19. listopadu 1938, po vyhlášení slovenské autonomie v rámci Česko-Slovenska, dostala oficiální charakter vlajka se třemi pruhy (dnešní bez znaku). V letech 1938-1939 Slováci zároveň přechodně používali jako symbol boje za autonomii v rámci Česko-Slovenska jako vlajku také červený dvojitý kříž v bílém kruhu na modrém pozadí. Také první Slovenská republika používala v letech 1939-1945 dnešní vlajku (opět bez slovenského znaku), a to jako státní i podle zákona z 23. června 1939. První Slovenská republika zavedla i vlastní vojenskou vlajku (zanikla 1945), kterou byla státní vlajka s dvojitým černým křížem v černě lemovaném štítu uprostřed listu. Po Sametové revoluci (1989) ústavní zákon od 1. března 1990 opět zavedl vlajku se třemi pruhy (bez znaku). Používání znaku na vlajce se stalo nezbytným od roku 1991, aby se předešlo záměnám s podobnými novými vlajkami Ruska a Slovinska. Vlajka se znakem jsou popsány v 9. hlavě Ústavy SR. Poprvé zavlála nad Bratislavským hradem 3. září 1992 ve 20:22 hod. Některé detaily formy slovenské státní vlajky určil až Zákon NR SR z 18. února 1993. Podle něho se výška štítu se znakem rovná polovině šířky vlajky a štít je olemovaný bílým páskem, jehož šířka je rovná jedné setině délky vlajky.", "section_level": 2}], "src_summary": "Vlajka Slovenska se skládá ze slovanské trikolóry a slovenského znaku. Barvy slovenské trikolóry jsou odvozené jednak od původních slovenských barev červené a bílé a jednak od slovanské trikolóry (bílá, modrá, červená).", "tgt_summary": "The current form of the national flag of Slovakia () was adopted by Slovakia's Constitution, which came into force on 3 September 1992. The flag, in common with many other flags of Slavic nations, uses Pan-Slavic colors – red, white and blue, But the variant looks like the flag of Russia.", "id": 1181368} {"src_title": "Crédit Lyonnais", "tgt_title": "Crédit Lyonnais", "src_document": [{"title": "Vývoj.", "content": "Banku založil v Lyonu Henri Germain 6. července 1863. Spolu s BNP Paribas a Société Générale tak patří ke třem nejstarším bankám ve Francii. V roce 1870 otevřela banka svou první filiálku v cizině v Londýně. V roce 1876 bylo otevřeno zastoupení v Paříži, které se až do roku 1913 stalo hlavním sídlem banky. Po druhé světové válce byly ve Francii znárodněny čtyři největší banky a mezi nimi i Crédit Lyonnais (1946). Od roku 1973 bylo zaměstnancům banky umožněno získat její akcie. Tato částečná privatizace byla ale v roce 1982 zvrácena novým zestátněním francouzského bankovnictví za prvního Mitterrandova mandátu. Během první vlády premiéra Jacquese Chiraca (1986-1989) měla být Crédit Lyonnais privatizována, ale k tomu nedošlo. Pod vedením Jeana Yvese Haberera (1988-1993) banka expandovala do zahraničí, kde získala množství finančních ústavů: \"Chase Banque de Commerce\" v Belgii, \"Credito Bergamasco\" a \"Banco San Marco\" v Itálii, \"Banca Jover\" a \"Banco Comercial Espanol\" ve Španělsku a \"Bank für Gemeinwirtschaft\" v Německu. Rovněž získala prostřednictvím svých dceřiných společností investiční fondy \"Clinvest\", \"Clindus\" a \"SDBO\" a řadu průmyslových podílů. Konec hospodářské konjunktury a krize na trhu s nemovitostmi ve Francii vedly v roce 1992 k výrazným finančním ztrátám, což mělo za následek deficit ve výši zhruba 150 miliard franků (asi 23 miliard €). Pouze zásah státu odvrátil banku od bankrotu. Nesplacené závazky a úvěry byly převedeny na nově vytvořenou státní společnost \"Consortium de Réalisation\". Od roku 1999 byly akcie volně obchodovatelné na burze, stát si ponechal 10% podíl. Belgickou část Crédit Lyonnais v tomto roce koupila Deutsche Bank. Dne 5. května 1996 postihl historické firemní sídlo v Paříži velký požár. Oheň za 12 hodin zničil dvě třetiny budovy, mj. též bankovní archiv a počítačová data. V roce 2003 převzala banku Crédit Agricole a stala se tak její dceřinou společností. V září 2010 byla Crédit Lyonnais spolu s dalšími 10 bankami odsouzena francouzským protimonopolním úřadem k celkové pokutě ve výši 381,1 miliónů €. Banky uzavřely dohodu a v letech 2002-2007 zpoplatnily svým zákazníkům platbu šekem ve výši 4,3 centů, aby docílily mimořádného zisku. Opatření se dotklo 80 % šeků použitých ve Francii. Do té doby bylo jejich používání bezplatné. Po zásahu bankovního dozoru byla tato praxe ukončena a kartel byl potrestán pokutou. Protože Crédit Lyonnais byla v roce 2000 kvůli porušení pravidel hospodářské soutěže pokutována, byla její pokuta navýšena ještě o dalších 20 %.", "section_level": 1}], "src_summary": "Crédit Lyonnais je významná francouzská banka se sídlem v Lyonu. V roce 2003 ji koupila banka Crédit Agricole. Crédit Lyonnais je hlavním sponzorem žlutého trikotu na Tour de France.", "tgt_summary": "Crédit Lyonnais () is a historic French bank. In the early 1990s it was the largest French bank, majority state-owned at that point. Crédit Lyonnais was the subject of poor management during that period which almost led to its bankruptcy in 1993. It was acquired by former rival Crédit Agricole in 2003.", "id": 1467690} {"src_title": "Čupakabra", "tgt_title": "Chupacabra", "src_document": [{"title": "Čupakabra jako moderní mýtus.", "content": "V moderním kontextu je slovo čupakabra spojováno se zprávami o spatření neznámého zvířete poprvé zaznamenanými v Portoriku a posléze v Mexiku a Spojených státech (zde zejména v latinskoamerické komunitě). První očitá svědectví byla nahlášena v Portoriku v roce 1995. Od té doby byl čupakabra údajně zpozorován dále na severu (až po Maine), dále na jihu (až po Chile), a dokonce i mimo americký kontinent (v Rusku a na Filipínách). Nejvíce svědectví o zahlédnutí čupakabry však pochází z Mexika a jihozápadu USA (Texas, Nové Mexiko). Biologové a přírodovědci jsou toho názoru, že čupakabra je pouhou moderní pověstí.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Fyzický popis čupakabry není ve všech svědectvích stejný. Podle prvních svědků z Portorika to má být malý, štíhlý, chlupatý humanoid, s útlou malou čelistí a černýma očima, který se kromě masa a krve živí také melouny. Jiní viděli těžkopádné lysé zvíře velikosti malého medvěda s řadou ostnů sahajících od krku až po ocas, nebo naopak lehké zvíře pohybující se po zadních končetinách jako klokan. Podle některých zpráv může mít i křídla podobná netopýřím. Zbarvení má být šedé, pestré, nebo proměnlivé jako u chameleona. Popisy se shodují na několika charakteristikách: lysé kůži, pohybu po zadních končetinách, dlouhých tesácích a inteligentních, téměř lidských očích mandlového tvaru. V letech 2004–2011 byl několikrát vyfotografován, uloven nebo byla nalezena uhynulá zvířata pokládaná za čupakabru. Vždy se však jednalo o kojota nebo domácího pejska postiženého kožní nebo jinou chorobou (nejčastěji svrabem), takže zvířata byla lysá, případně i jinak zdeformovaná.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Poprvé zaznamenané útoky se odehrály v květnu 1995 v Portoriku. Bylo nalezeno osm mrtvých ovcí, každá se třemi kousnutími v oblasti hrudníku a zcela bez krve. Téhož roku v srpnu uhynulo v portorickém městě Canóvanas údajně 150 hospodářských a domácích zvířat a jedna svědkyně, Madelyne Tolentino, nahlásila spatření čupakabry. Místní se původně domnívali, že zvířata v Portoriku zabíjel jakýsi satanistický kult. Podobný případ se odehrál v roce 1975 v městečku Moca, ovšem tam byla smrt zvířat přisouzena Upíru z Moca (el gracinha de Moca). Nahlášených zabití a záhadných úmrtí zvířat na ostrově přibývalo, přičemž z každého byla několika okrouhlými rankami vysáta krev. Termín el chupacabras prý zavedl portorický komik a podnikatel Silverio Pérez brzy po ohlášení prvních incidentů v tisku. Krátce po prvních zprávách o čupakabrovi v Portoriku byla zaznamenána úmrtí zvířat v dalších zemích, jako je Dominikánská republika, Argentina, Bolívie, Chile, Kolumbie, Honduras, Salvador, Nikaragua, Panama, Peru, Brazílie, USA a Mexiko.", "section_level": 1}, {"title": "Čupakabra v České republice.", "content": "V dubnu 2015 v brněnské městské části Kohoutovice procházející se žena spatřila a vyfotografovala neznámé zvíře. V diskuzích a médiích bylo následně označeno za čupakabru. Podle vyjádření zoologů šlo pravděpodobně o vyhublého bezsrstného psa.", "section_level": 2}], "src_summary": "Čupakabra (mužský rod, ze španělského el chupacabras, výslovnost: / tʃupa'kabɾa /, složené ze slov \"chupar\" – „vysávat“, a \"cabra\" – „koza“, doslova „vysávač koz“) je pověstné zvíře údajně žijící v některých částech Severní a Jižní Ameriky.", "tgt_summary": "The chupacabra or chupacabras (, literally \"goat-sucker\"; from \"chupar\", \"to suck\", and \"cabra\", \"goat\") is a legendary creature in the folklore of parts of the Americas, with its first purported sightings reported in Puerto Rico. The name comes from the animal's reported habit of attacking and drinking the blood of livestock, including goats. ", "id": 2338868} {"src_title": "Osmá křížová výprava", "tgt_title": "Eighth Crusade", "src_document": [{"title": "Průběh výpravy.", "content": "Tyto události vedly Ludvíka IX. k tomu, aby se roku 1267 opět rozhodl bojovat proti \"„pohanům“\". Nikdo z evropských panovníků se k němu nepřidal, a tak se mohl spoléhat pouze na burgundského vévodu Huga, flanderského hraběte Viléma a na své tři bratry: Roberta z Artois, Alfonse z Poitiers a Karla z Anjou. Karel Ludvíka přesvědčil, aby svou výpravu nejprve směřoval do Tuniska, po jeho dobytí měl pochodovat přes Egypt až k Jeruzalému. Karel tímto plánem sledoval hlavně svůj prospěch, protože jako budoucí král Sicílie měl v Tunisku své převážně obchodní zájmy. V červenci 1270 se francouzský král vylodil u břehů Tuniského sultanátu, v němž vládla dynastie Hafsidů. Vylodění v horkém létě bylo špatné rozhodnutí. Mnoho mužů při nedostatečném množství pitné vody onemocnělo a zemřelo. Dne 25. srpna, jeden den po příjezdu Karla z Anjou zemřel král Ludvík IX. pravděpodobně na úplavici. Karel prohlásil novým francouzským králem mladého Ludvíkova syna Filipa III. Vůdcem výpravy se stal Karel, Filip III. byl ještě mladý chlapec. Křižáci začali obléhat město Tunis. Obléhání se nezdařilo a velitelé od dalších pokusů upustili. Dne 30. října se podařilo se sultánem vyjednat smlouvu obsahující volný obchod s městem a také ochranu křesťanských mnichů. Po tomto malém diplomatickém úspěchu výprava oficiálně skončila. Krátce poté dorazil do Tuniska anglický princ Eduard I., který poté pokračoval v plavbě do Akkonu. Francouzská část výpravy se vydala na cestu do Francie. Při plavbě do Trapani zastihla flotilu vichřice a výprava ztratila na čtyřicet válečných lodí. Mladý král Filip s manželkou si zachránili život. Po této bouři se výprava rozhodla pro cestu po souši. Do Francie se vrátila jen nepatrná část výpravy. Nemoci podlehl navarrský král Theobald II. a jeho manželka Isabela Francouzská zemřela o rok později. Mladou královnu Francie Isabelu Aragonskou shodil kůň, což vedlo k předčasnému porodu mrtvého chlapce a Isabelině smrti o pár dní později. V březnu byl zavražděn Jindřich z Almainu, syn Richarda Cornwallského. Ve chvíli modlitby byl v kostele zákeřně přepaden a ubodán Guyem a Simonem, syny Šimona z Montfortu. Byla to msta za opuštění řady vzbouřenců proti králi Jindřichovi III. Ještě téhož roku, dne 21. srpna 1271 zemřel Ludvíkův bratr Alfonse z Poitiers i jeho žena Jana z Toulouse, která zemřela o den později.", "section_level": 1}], "src_summary": "Osmá křížová výprava byla stejně jako sedmá křížová výprava zorganizována francouzským králem Ludvíkem IX. Králi se nelíbil vývoj v Sýrii, kde na zbylé křižácké državy dotírali muslimové. ", "tgt_summary": "The Eighth Crusade was a crusade launched by Louis IX of France against the city of Tunis in 1270. The Eighth Crusade is sometimes counted as the Seventh, if the Fifth and Sixth Crusades of Frederick II are counted as a single crusade. The Ninth Crusade is sometimes also counted as part of the Eighth. The crusade is considered a failure after Louis died shortly after arriving on the shores of Tunisia, with his disease-ridden army dispersing back to Europe shortly afterwards.", "id": 283492} {"src_title": "Fidel ze Sigmaringy", "tgt_title": "Fidelis of Sigmaringen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v německém městě Sigmaringen v rodině soudce a starosty v jedné osobě. Původně se jmenoval Marek Roy. Vystudoval filosofii a práva. Začal působit jako advokát.", "section_level": 1}, {"title": "Advokátem.", "content": "Jako advokát se často zastával chudých a utlačovaných, za což byl nazýván \"advokát chudých\". Jeho nekompromisní spravedlnost byla divná jeho kolegům, kteří dbali hlavně na své blaho. Jeden kolega mu doporučil, aby slevil ze své spravedlnosti a že si tím vydělá slušné peníze. To byl pro Marka impuls, aby práce advokáta nechal.", "section_level": 2}, {"title": "Kapucínem.", "content": "Marek si doplnil studia, byl vysvěcen na kněze a záhy na to, 4. října 1612 vstoupil do kapucínského noviciátu ve Freiburgu. S řeholním rouchem přijal jméno \"Fidelis\" - což v překladu znamená \"věřící\". Heslem se mu stala věta z biblické knihy Janova Zjevení (Apokalypsa): \"Buď věrný až do smrti a dám ti korunu života.\" (Zj 2,10). Po skončení noviciátu v roce 1613 ještě konal teologická studia v Kostnici a Frauenfeldu. Stal se posléze kvardiánem, čili představeným v několika kapucínských klášterech.", "section_level": 2}, {"title": "Působení.", "content": "Věnoval se kazatelství, jakožto nejlepšímu prostředku jak pozvednout mravní úroveň prostého lidu. Byl rovněž vyhledávaným duchovním vůdcem a zpovědníkem. Mimo to pomáhal chudým u soudů vymáhat jejich práva. Zde se mu hodila jeho dřívější praxe advokáta. Psal si zápisky o svém duchovním životě, které později vyšly jako \"Exercitia Spiritualita\" (přeloženo: Duchovní cvičení) a později jako \"Cvičení serafínské zbožnosti\". Působil ve Vorarlbersku a Švýcarsku. Zde začal pracovat na obnově katolické víry, která byla nabouraná reformací. Výmluvný je podpis, kterým signoval svá díla: \"Bratr Fidelis, zakrátko potrava červů\".", "section_level": 2}, {"title": "Mučednictví.", "content": "Ve Švýcarsku působil ve Seewiesu, kde bylo mnoho kalvinistů. Přítomnost katolického kněze kalvinské odpadlíky dráždila. Když kázal, bylo po něm stříleno. Vyšel z kostela, aby zabránil jeho znesvěcení krveprolitím, protože byl zasažen. Na okraji Seewiesu jej dohnali kalvinisté a začali jej nutit, aby přijal jejich víru. Tehdy jim odpověděl: \"\"Přišel jsem Vám, milí bratři, hlásat pravou víru a nikoliv přijmout vaší víru znetvořenou.\"\" okamžitě se na něj vrhli a umlátili ho. Je prvomučedníkem kongregace pro šíření víry. Svatořečil jej papež Benedikt XIV. v roce 1746.", "section_level": 2}], "src_summary": "Svatý Fidel ze Sigmaringy /lat. \"Fidelius de Sigmaringen\"/ (1578, Sigmaringen v Německu – 24. dubna 1622) byl katolický kněz a mučedník.", "tgt_summary": "Fidelis of Sigmaringen, O.F.M. Cap. (1577 - 1622) was a Capuchin friar who was a major figure in the Counter-Reformation, and was martyred by his opponents at Seewis im Prättigau, now part of Switzerland. Fidelis was canonized in 1746.", "id": 632509} {"src_title": "Lesoň", "tgt_title": "Harnessed bushbuck", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Kohoutková výška lesoně se pohybuje kolem 90 cm, délka těla mezi 1,1-1,5 m a hmotnost mezi 30 až 80 kg. Samice z populací žijící v křovinatých oblastech jsou světle žlutohnědé, samice z lesních populací mají rudý odstín. Samci obou populací jsou tmavě hnědí (podle několika poddruhů). Barva srsti s věkem tmavne a staří samci mají srst zbarvenou do černa a bílé skvrny jsou více viditelné. Obě pohlaví mají na bocích několik bílých pruhů a skvrn. Čenich je také bílý. Rohy, které mají pouze samci, mají jen jedno kroucení a mohou dosahovat na délku více jak půl metru.", "section_level": 1}, {"title": "Chování.", "content": "Lesoň obývá oblasti hustě porostlé keři, otevřený i řidčeji zarostlý les. Jejich hlavní potravou je tráva, různé druhy rostlin, listy keřů, kořínky nebo hlízy. V divočině je aktivní téměř celý den, přičemž čas od času odpočívá ve stínu stromů. Poblíž lidských obydlí je aktivní až večer, mnohdy i v noci. Většinou žijí osamoceně, ačkoli byly zaznamenány i případy, kdy žili lesoni v páru. Každý lesoň obývá svůj „domácí“ areál, který za normálních podmínek neopouští a který bývá v sušších oblastech velký kolem 50 000 m2, v lesích o hodně větší. Tyto území obvykle přečnívají jiné areály lesoňů a mnohdy dochází i k soubojům. Pokud je vyrušen predátorem, zvláště leopardem, a zrovna se nachází v hustém lesním porostu, nehybně stojí a spoléhá na své zamaskování. Občas se ve vysoké vegetaci skrčí a čeká na vhodnou příležitost k útěku a to i přesto, že není příliš dobrým běžcem. Pokud je vyrušen v otevřených lokalitách, snaží se pomalými pohyby dostat do nejbližšího úkrytu. Během období páření se samci hrbí, protahují a předvádějí se před samicemi, přičemž hrají velkou roli jejich bílé skvrny na těle. Mezi samci vládne přísná hierarchie a nejvyšší postavení má nejstarší samec. Poté, co po 6 měsíční březosti samice porodí jediné mládě, očistí ho a placentu sežere. Mládě je pečlivě skryto ve vysoké vegetaci a matka, která ho chodí pravidelně kojit, pojídá jeho trus, čímž zabraňuje prozrazení úkrytu podle zápachu. Pouta mezi matkou a mládětem bývají u tohoto druhu velice silná, což potvrzuje i fakt, že si samice se svým mládětem často hraje. Mládě svou matku opouští zhruba ve věku čtyř měsíců. V přírodě se může lesoň dožít až 12 let.", "section_level": 1}, {"title": "Poddruhy.", "content": "Rozeznáváme 4 poddruhy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Lesoň (\"Tragelaphus scriptus\"), známý také pod názvem lesoň pestrý nebo bušbok, je antilopa obývající křovinaté nebo lesnaté oblasti Střední, Západní, Jižní a Východní Afriky.", "tgt_summary": "The harnessed bushbuck or kéwel (\"Tragelaphus scriptus\") is a small to medium-sized antelope widespread in west and central Africa. Formerly and alongside the Cape bushbuck it was generically known as the bushbuck, however, it has since been found to be a species in its own right, with a separate geographic distribution. Of all the other tragelaphine antelopes, the harnessed bushbuck is most closely related to the nyala (\"Tragelaphus angasi\").", "id": 1110786} {"src_title": "Nord (departement)", "tgt_title": "Nord (French department)", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Dnešní Nord se skládá z částí bývalých hrabství Flandry a Hainault. Území dříve patřilo ke Španělskému Nizozemí, ale v 17. století bylo nakonec připojeno k Francii. Během 4. a 5. století si Římané často najímali germánské kmeny pro vojenské služby na cestě Boulogne – Cologne, což v oblasti vytvořilo románsko-germánskou jazykovou hranici, jež vydržela až do 8. století. Saské osídlení oblasti však onu hranici posunulo na jih, tudíž většina obyvatelstva kolem Lille hovořila dialektem nizozemštiny. Od 9. století se hranice začala posouvat zpět na severovýchod, což ještě podpořilo vládní ustanovení Francie, označující francouzštinu v regionu za úřední jazyk. V dnešní době zde žije asi 20 000 mluvčích západní vlámštiny, zejména v arrondisementu Dunkerque, ale dialekt v oblasti pomalu vymírá. Nord je jeden z 83 původních departementů, vytvořených během francouzské revoluce roku 1790.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Nord je součást regionu Hauts-de-France a je obklopen departementy Pas-de-Calais a Aisne, Belgií a Severním mořem. Departement je situován na severovýchodě země podél západní hranice Belgie a je neobvykle dlouhý a úzký. Jeho hlavním městem je Lille, které společně s městy Roubaix, Tourcoing a Villeneuve d'Ascq tvoří významnou průmyslovou oblast a aglomeraci o více než milionu obyvatel (4. největší ve Francii). Další větší města jsou Valenciennes, Douai, a Dunkerque. Mezi významné řeky departementu patří Yser, Lys, Escaut, Scarpe a Sambre.", "section_level": 1}, {"title": "Ekonomika.", "content": "Jakožto symbol francouzské industrializace v 19. století oblast výrazně utrpěla během první světové války a dnes čelí dalším ekonomickým, sociálním a ekologickým problémům, spojených s úpadkem těžby uhlí a textilního průmyslu.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Nord je jednoznačně nejhustěji obydlený departement Francie s 2 576 260 obyvateli na ploše 5743 km2.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nord (česky \"Sever\") je departement na severu Francie. Jedná se o nejlidnatější departement v zemi, jeho správním střediskem je Lille.", "tgt_summary": "Nord ( or simply, ; West Flemish and, ) is a department in the Hauts-de-France region of France bordering Belgium. It was created from the western halves of the historical counties of Flanders and Hainaut, and the Bishopric of Cambrai. The modern coat of arms was inherited from the County of Flanders. ", "id": 446451} {"src_title": "Cesmína ostrolistá", "tgt_title": "Ilex aquifolium", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Cesmína ostrolistá je stálezelený, vzpřímeně rostoucí a hustě větvený keř nebo strom dorůstající výšky 2 až 8, výjimečně až 15 metrů. Letorosty jsou zelené až purpurově červené, lysé nebo krátce chlupaté. Listy jsou kožovité a tuhé, na líci leskle tmavě zelené, na rubu světle zelené, 4 až 8 cm dlouhé. čepel listů je vejčitá až eliptická, na okraji zvlněná a hrubě ostnitá. Řapíky jsou 5 až 16 mm dlouhé. Listy starých exemplářů bývají i celokrajné, bez ostnů. Květy jsou 4četné, bílé nebo lehce načervenalé, široké asi 8 mm. Kvete v květnu až červnu. Plody jsou kulovité, jasně červené, asi 1 cm velké peckovice. Tento druh je přirozeně rozšířen v atlantské, subatlantské a středomořské části Evropy a v severní Africe. K nám nezasahuje, nejbližší lokality jsou v Německu. Ve Středomoří roste ve vlhčích stinných polohách nižších hor.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Cesmína ostrolistá je ceněná stálezelená dřevina, celoročně dekorativní sytě zelenými lesklými listy a v zimě i jasně červenými plody. Kultivarů je obrovské množství, většinou se jedná o samičí klony. Některé kultivary mají skvrnité či světle vroubené listy (např. 'Argenteomarginata', 'Aureovariegata' a 'White Cream'), jiné mají listy celokrajné a bez trnů ('Integrifolia', 'Heterophylla'), existují i kultivary se žlutými a dokonce i bílými plody ('Bacciflava', 'Fructo Alba'). První cesmína byla v Čechách vysazena již v roce 1880 v zámeckém parku na Sychrově. V Anglii je snítka cesmíny s červenými plody tradičním symbolem Vánoc podobně jako v českém prostředí jmelí. Listy cesmíny ostrolisté jsou využívány také lékařsky např. při zánětu pohrudnice, kataru a neštovicích. Tvrdé dřevo se využívalo v řezbářství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Cesmína ostrolistá (\"Ilex aquifolium\") je stálezelený keř, rostoucí v západní a jižní Evropě a v severní Africe. Je to ceněná okrasná dřevina a je pěstována i v ČR.", "tgt_summary": "Ilex aquifolium, the holly, common holly, English holly, European holly, or occasionally Christmas holly, is a species of flowering plant in the family Aquifoliaceae, native to western and southern Europe, northwest Africa, and southwest Asia. It is regarded as the type species of the genus \"Ilex\", which by association is also called \"holly\". It is an evergreen tree or shrub found, for example, in shady areas of forests of oak and in beech hedges. In the British Isles it is one of very few native evergreen trees. It has a great capacity to adapt to different conditions and is a pioneer species that repopulates the margins of forests or clearcuts. ", "id": 402026} {"src_title": "Nikolaj Alexandrovič Bulganin", "tgt_title": "Nikolai Bulganin", "src_document": [{"title": "Politický vzestup.", "content": "Narodil se jako syn úředníka. K bolševické straně se připojil v roce 1917 a v roce 1918 vstoupil do Čeky, bolševické politické policie, kde sloužil až do roku 1922. Po ruské občanské válce se stal průmyslovým manažerem, pracoval až do roku 1927 v různých odborech jako administrátor a poté jako ředitel zodpovídal za dodávky elektrického proudu do Moskvy (1927–1931). Do roku 1937 byl předsedou výkonného výboru moskevských sovětů. V roce 1934 byl zvolen kandidátem členství v ústředním výboru Komunistické strany SSSR. Za velkého teroru těsně unikl smrti tím, že na čas odjel na dovolenou do Polska pod záminkou léčení. V roce 1937 byl jmenován předsedou rady lidových komisařů RSFSR a získal plnoprávné členství v ústředním výboru; v září roku 1938 ho ustanovili náměstkem předsedy rady lidových komisařů SSSR. Během druhé světové války hrál významnou úlohu ve vládě a také v Rudé armádě, ačkoli nebyl nikdy hlavní velitel. V roce 1944 byl jmenován náměstkem lidového komisaře obrany a sloužil jako Stalinův hlavní agent v armádních strukturách. V roce 1947 se stal ministrem ozbrojených sil SSSR a byl povýšen na maršála. Stal se také kandidátem na členství v politbyru a v letech 1947–1950 i náměstkem předsedy rady ministrů. V roce 1948 dosáhl plného členství v politbyru, tedy s hlasovacím právem.", "section_level": 1}, {"title": "Vrchol a pád.", "content": "Po Stalinově smrti v březnu roku 1953 se stal jedním z kandidátů na příštího vůdce SSSR, nakonec se však v roce 1955 stal „pouhým“ předsedou rady ministrů. Šlo o velkého spojence Nikity Chruščova a jeho programu reforem a destalinizace. Společně s Chruščovem cestoval do Indie, Jugoslávie a Spojeného království, kde byli oba známi v tisku jako \"\"B a K\"\". Roku 1957 však začal, ovlivněn konzervativní skupinou vedenou Vjačeslavem Molotovem, sdílet pochyby o Chruščovově reformní politice. Když byli konzervativci poraženi a odstraněni, nutil jej Chruščov, aby podal rezignaci na všechny politické funkce. Byl sice jmenován předsedou sovětské státní banky, ale v roce 1958 ho odstranili z Ústředního výboru KSSS a připravili o titul maršála. Byl poslán do Stavropolu jako předseda regionální ekonomické rady a v únoru 1960 odešel do penze.", "section_level": 1}], "src_summary": "Nikolaj Alexandrovič Bulganin (,, Nižnyj Novgorod, Rusko – 24. února 1975, Moskva, SSSR) byl prominentní sovětský politik, který působil jako ministr obrany (1953–1955) a předseda rady ministrů SSSR (1955–1958).", "tgt_summary": "Nikolai Alexandrovich Bulganin (; – 24 February 1975) was a Soviet politician who served as Minister of Defense (1953–1955) and Premier of the Soviet Union (1955–1958) under Nikita Khrushchev, following service in the Red Army and as defence minister under Joseph Stalin.", "id": 2271414} {"src_title": "Progress", "tgt_title": "Progress (spacecraft)", "src_document": [{"title": "Konstrukce.", "content": "Kosmické lodi typu Progress o celkové délce 7,23 m, maximálním průměru 2,72 m a vzletové hmotnosti od 7 020 do 7 250 kg (včetně nákladu) tvoří tři části: Hermetizovaná sekce GO ogiválního tvaru o průměru 2,2 m, délce 3,15 m včetně stykovacího zařízení a s vnitřním prostorem 6,6 m3 slouží k uložení kusového nákladu, dopravovaného na kosmickou stanici. V přední části se nachází průlez uzavřený hermetickým poklopem a zakončený aktivním stykovacím zařízením. Na obvodu příruby jsou umístěny spojky pro propojení potrubí pro přečerpávání paliva a okysličovadla, vzduchu pro klimatizační systémy stanice a elektrické konektory. V nehermetizované sekci OKD tvaru komolého kužele o maximálním průměru 2,1 m a délce 1 m jsou umístěny dvě nádrže s palivem, dvě nádrže s okysličovadlem, tlakové láhve s dusíkem a se vzduchem. Sekce PAO válcového tvaru o maximálním průměru 2,72 m a délce 3,1 m nese ve své válcové hermetizované části o průměru 2,1 m a délce 1,1 m řídicí, navigační a telekomunikační systémy. V přechodové části mezi PAO a OKD je umístěno 10 manévrovacích motorků. V zadní části je umístěn hlavní korekční motor o tahu 3,1 kN; další 4 manévrovací motorky a 10 trysek systému orientace spolu s nádržemi kapalných pohonných látek. Všechny motory pracují s hypergolickými (samovznítitelnými) kapalnými pohonnými látkami (asymetrický dimethylhydrazin a oxid dusičitý). Na vnějším plášti PAO je umístěn radiátor termoregulačního systému. Celková nosnost nákladní lodi činí od 2 300 do 2 600 kg, z čehož může být až 1 500 kg kusového nákladu v hermetizované sekci GO a 1 540 kg pohonných látek pro stanici a plynů pro klimatizační systém stanice. Výdrž lodi ve spojení se stanicí je 6 měsíců. Motorů nákladní lodi se obvykle využívá též ke korekcím oběžné dráhy stanice. Pro tyto korekce bývá k dispozici 185–250 kg paliva. Po splnění všech úkolů je nákladní loď naplněna odpadky a věcmi určenými k likvidaci, odpojí se od stanice a je navedena do atmosféry Země nad jižními oblastmi Pacifiku, kde shoří a její zbytky bez nebezpečí dopadnou na hladinu oceánu.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty lodi.", "content": "Kosmická loď Progress je průběžně zdokonalována. Existují tyto hlavní modifikace: Nejstarší varianta (Progress) byla používána pro zásobování sovětských kosmických stanic Saljut 6 a Saljut 7 a společně s Progressy-M též pro zajišťování provozu stanice Mir. V současné době jsou používány obě nejnovější modifikace, zvané Progress-M a Progress-M..M k zásobování Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Doposud bylo úspěšně vysláno 121 nákladních lodí typu Progress (červen 2009).", "section_level": 1}], "src_summary": "Progress (rus. \"Прогресс\"; \"„pokrok“\") je automatická nákladní kosmická loď odvozená z pilotované transportní lodě typu Sojuz. Do vesmíru je vynášena různými variantami nosných raket typu Sojuz. Výrobcem a provozovatelem je NPO Energija (НПО Энергия, nyní RKK Energija im. S. P. Koroljova), Kaliningrad (nyní Koroljov), Moskevská obl., RSFSR (SSSR).", "tgt_summary": "The Progress () is a Russian expendable cargo spacecraft. Its purpose is to deliver the supplies needed to sustain a human presence in orbit. While it does not carry a crew, it can be boarded by astronauts when docked to a space station, hence it is classified as \"crewed\" by its manufacturer. Progress is derived from the crewed Soyuz spacecraft and launches on the same vehicle, a Soyuz rocket. ", "id": 2214535} {"src_title": "Klášter Melk", "tgt_title": "Melk Abbey", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V roce 996 si markrabě Leopold I. z Babenberku za své sídlo vybral Melk, ale v roce 1089 Leopold II. z Babenberku sídlo předal benediktinským mnichům z opatství Lambach a své sídlo přesunul do Vídně. Mniši v témže roce na skalnatém výběžku založili nynější klášter. Ve 12. století zde byla založena klášterní škola a knihovna. Ve 13. století bylo románské opatství zničeno požárem a poté znovu postaveno v gotickém duchu. V klášteře vzniklo skriptorium, které se stalo jedním z hlavních míst, kde vznikaly středověké rukopisy. Další škody způsobily v 15. století boje během reformace, kdy jako reakce na reformátory církve vyšla z Melku tzv. \"Melcká reforma\". Přes veškerou snahu se v roce 1555 klášter stal oporou Habsburků v protireformaci. V této době došlo k barokní přestavbě kláštera. Poslední vážné škody v klášteře způsobil v roce 1683 vpád Turků. Do barokní podoby byl klášter přestavěn v letech 1702 a 1736 Jakobem Prandtauerem. Klášterní kostel vyzdobil svými freskami Johann Michael Rottmayr a knihovnu se středověkými rukopisy vyzdobil svými freskami Paul Troger. Vzhledem k tomu, že klášter sloužil i jako škola se mu v letech 1780 a 1790 podařilo uniknout reformám císaře Josefa II., kdy bylo mnoho jiných rakouských klášterů obsazeno a zrušeno. Podařilo se překonat i další ohrožení jeho existence během napoleonských válek, a také v období po Anšlusu v roce 1938, kdy škola a velká část opatství byla zkonfiskována nacistickým státem. Majetek i škola byla opatství vrácena po skončení druhé světové války.", "section_level": 1}, {"title": "Ohlas v kultuře.", "content": "Mnich Adso z Melku je jednou z hlavních postav románu \"Jméno růže\" od Umberta Eca.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klášter Melk ( \"Stift Melk\") je benediktinské opatství na skalnatém výběžku nad městem Melk v Dolním Rakousku, asi 80 km západně od Vídně. Pod klášterem protéká řeka Dunaj, přiléhající k údolí Wachau. V klášteře se nachází hrob svatého Kolomana ze Stockerau a ostatky několika členů rodu Babenberků, první rakouské vládnoucí dynastie.", "tgt_summary": "Melk Abbey () is a Benedictine abbey above the town of Melk, Lower Austria, Austria, on a rocky outcrop overlooking the Danube river, adjoining the Wachau valley. The abbey contains the tomb of Saint Coloman of Stockerau and the remains of several members of the House of Babenberg, Austria's first ruling dynasty.", "id": 568422} {"src_title": "Aurignacien", "tgt_title": "Aurignacian", "src_document": [{"title": "Dějiny bádání.", "content": "Eponymní lokalita Aurignacká jeskyně (\"la grotte d'Aurignac\") leží v jižní Francii na úpatí Pyrenejí, asi 50 km jz od Toulouse. Prozkoumal ji paleontolog a archeolog Édouard Lartet, který na základě nálezů z této lokality roku 1861 demonstroval současnost některých vyhynulých druhů zvířat s člověkem. Lartet také dle nálezů z Aurignacké jeskyně vyčlenil ve své periodizaci paleolitu (založené na paleontologických nálezech) tzv. \"období mamutů\". Specifičnosti aurignacké industrie si později povšiml Gabriel de Mortillet, který ovšem aurignacien nedovedl správně chronologicky zařadit a proto jej ve své periodizaci paleolitu vynechal. Pojem aurignacien byl použit až r. 1906 Henri Breuilem a Émilem Cartailhackem, a to pro označení mladopaleolitické industrie, kterou zařadili mezi (středopaleolitický) moustérien a solutréen. Breuil rozdělil aurignacien na 3 stupně (starší, střední a mladší). Původní Breuilův pojem starší aurignacien byl ve 30. letech nahrazen samostatnou kulturou tzv. perigordiénu, kterou definoval Denis Peyrony roku 1933. Další úpravu Breuilovy periodizace provedla Dorothy Garrod, která definovala mladší stupeň aurignacienu jako tzv. gravettien.", "section_level": 1}, {"title": "Antropologie.", "content": "Nositeli aurignacienu jsou již anatomicky moderní lidé. Průzkum jeskyně Cueva Bajondillo ve Španělsku odhalil industrie starší než 40 tisíc let. Nejstarší kosterní pozůstatky z prostředí evropského aurignacienu jsou známy z rumunské lokality Peștera cu Oase. Jednou z nejvýznamnějších lokalit jsou i moravské mladečské jeskyně (označené jako Mladeč I a Mladeč II), kde byl nalezeno sedm lebek anatomicky moderních lidí. Tyto lebky jsou vůbec nejstaršími pozůstatky \"homo sapiens\" ve střední Evropě, jejichž stáří bylo radiokarbonovou metodou určeno na 31 tis. let. Mezi další důležité lokality s nálezy nejstarších příslušníků h. sapiens v Evropě patří jeskyně Sv. Prokopa v Praze 5, nálezy z eponymní lokality Aurignac či nálezy z anglické lokality Kents Cavern 4.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Od Pyrenejského poloostrova do Polska a Německa, od jižní Anglie až do Ruska a na Balkánský poloostrov. K Aurignacké kultuře náleží i enkláva na Předním východě.", "section_level": 1}, {"title": "Sídliště.", "content": "Sídliště aurignacké kultury mohou být situována v chráněných prostorách jeskyní a skalních převisů, stejně jako na otevřených prostranstvích. Jeskynní sídliště převládají v západní Evropě, zatímco ve střední a východní Evropě jsou spíše známa sídliště otevřená. Ze střední Evropy jsou známa sídliště z Tibavy, Seni a Barci (Slovensko), z rakouského Stratzingu a moravských lokalit Stránská skála (Brno), Vedrovice či Milovice.", "section_level": 1}, {"title": "Umění.", "content": "Umění aurignacienu je vyspělé a vykazuje regionální odlišnosti. Můžeme je rozdělit na:", "section_level": 1}], "src_summary": "Aurignacien [\"óriňasien\"] je první jasně mladopaleolitická kultura (jejím nositelem je již homo sapiens). Spadá do starší fáze mladého paleolitu a je datován přibližně do období 38 až 28 tisíc let BP.", "tgt_summary": "The Aurignacian () is an archaeological tradition of the Upper Palaeolithic associated with European early modern humans (EEMH) lasting from 43,000 to 26,000 years ago. The Upper Paleolithic developed in Europe some time after the Levant, where the Emiran period and the Ahmarian period form the first periods of the Upper Paleolithic, corresponding to the first stages of the expansion of \"Homo sapiens\" out of Africa. They then migrated to Europe and created the first European culture of modern humans, the Aurignacian. ", "id": 871023} {"src_title": "Jiří Dopita", "tgt_title": "Jiří Dopita", "src_document": [{"title": "Hokejová kariéra.", "content": "Debut v nejvyšší československé soutěži prožil v ročníku 1989/90 v dresu HC Dukla Jihlava. Od následujícího ročníku nastupoval za HC Olomouc, kde se již výrazněji v extralize prosadil. Do National Hockey League byl draftován v roce 1992 za 133. pozice týmem Boston Bruins. Za tento tým však nikdy nenastoupil a v roce 1993 přestoupil do Eisbären Berlín působící v německé bundeslize a po její transformaci v DEL. Na jaře 1994, poté, co jeho klub již skončil sezónu v německé lize, se vrátil na výpomoc do Olomouce a odehrál v play-off sezóny 1993/94 dvanáct utkání s bilancí čtyř gólů a sedmi asistencí, čímž Olomouci výrazně pomohl k historickému ligovému titulu. Tato výpomoc, v té době však obvyklá, byla kritizovaná a později vedla spolu s dalšími případy k pravidlu o uzavření soupisek extraligových týmů ještě před koncem základní části. Počínaje sezónou 1995/96 se vrátil do české extraligy jako hráč HC Vsetín, se kterým v následujících šesti letech získal pět ligových titulů. Koncem devadesátých let byl považován (mimo jiné např. hokejovým magazínem Hockey News) za nejlepšího hokejistu působícího mimo NHL. Angažmá v nejrespektovanější lize však odolával, přestože byl opětovně vybrán v draftu v roce 1999 týmem New York Islanders. Zlákat se nechal až v roce 2001 do týmu Philadelphia Flyers, který mezitím právo na něj v NHL získal. K přesvědčení odejít do Ameriky napomohl jeho bývalý spoluhráč ze Vsetína Roman Čechmánek, který tou dobou za Flyers hrával. Svůj debut v NHL prožil 4. října 2001 proti Floridě, ten se mu nepovedl, protože se při něm zranil a nepřipsal si žádný bod. Část první sezóny vynechal kvůli zranění kolene, nasbíral celkem v 52 utkáních 27 bodů. Po sezóně byl vyměněn do Edmontonu Oilers. Tam se však vůbec neprosadil a po sezóně se definitivně vrátil do Česka. Nastupoval za Pardubice (s týmem získal svůj sedmý český mistrovský titul), Znojmo a Kometu Brno V květnu 2006 se stal majoritním vlastníkem tehdy prvoligového klubu HC Olomouc. Tam také po ukončení působení v extralize od sezóny 2011/2012 pokračoval v kariéře. Brzdily jej však stále více zdravotní problémy, především s kolenními klouby a nastupoval k omezenému počtu utkání. Na konci sezóny 2012/2013 oznámil ukončení aktivní kariéry ve 44 letech a stal se asistentem trenéra u A-týmu Olomouce. Z osobních důvodů tento post během letní přípravy na sezonu 2015/2016 opustil. Dne 16. prosince 2015 odprodal svůj podíl v olomouckém klubu a již následující den byl jmenován hlavním trenérem klubu HC Oceláři Třinec, který vedl do konce sezóny 2015/2016. Od sezóny 2016/2017 trénoval klub VHK ROBE Vsetín, kde působil do roku 2020.", "section_level": 1}, {"title": "Policejní obvinění.", "content": "V listopadu 2015 policie obvinila Dopitu ze zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění olomouckého hokejového klubu. Podle kriminalistů uvedl Dopita v účetních knihách, zápisech a jiných dokladech v letech 2006 až 2012 nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, čímž ohrozil majetková práva sdružení Hockey Club Olomouc. Již v prosinci téhož roku státní zástupce obvinění zrušil a vrátil případ policii.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jiří Dopita (* 2. prosince 1968 Šumperk) je český hokejový trenér a bývalý útočník, reprezentant, olympijský vítěz z Nagana a trojnásobný mistr světa. Byl majitelem klubu HC Olomouc, kde po ukončení aktivní kariéry působil i v roli asistenta trenéra. V letech 2016–2020 trénoval klub VHK ROBE Vsetín.", "tgt_summary": "Jiří Dopita (, born 2 December 1968 in Šumperk, Czechoslovakia) is former Czech professional ice hockey player, and currently hockey coach. He has played in the Czech Elite League most of his career. He briefly played in the National Hockey League. Dopita has primarily played center throughout his career.", "id": 2339873} {"src_title": "Pórovitost", "tgt_title": "Porosity", "src_document": [{"title": "Definování pórovitosti.", "content": "Pojmem pórovitost se rozumí: Pórovitost v bodě x je definována vztahem: formula_1 K vyjádření velikosti pórového prostoru se někdy užívá jiná charakteristika – číslo pórovitosti (e) definované jako poměr objemu pórů V k objemu zrn horniny V: formula_2", "section_level": 1}, {"title": "Druhy pórovitostí.", "content": "Rozlišujeme tyto základní druhy: a různé druhy efektivní pórovitosti (podíl pórového prostoru, efektivního z určitého přijatého hlediska, na celkovém objemu horniny.) Jelikož efektivnost závisí od uplatněného hlediska, je zapotřebí vždy blíže specifikovat, z jakého hlediska se efektivnost posuzuje. Proto se rozlišuje celá řada kategorií efektivní pórovitostí: dynamická efektivní pórovitost, výtoková efektivní pórovitost, odtoková efektivní pórovitost, průtoková efektivní pórovitost, statická užitečná kapacita, dynamická užitečná kapacita, migrační pórovitost, kinematická pórovitost. Tam, kde se uvádí pouze hodnota označená jako efektivní pórovitost bez bližší specifikace kategorie efektivní pórovitosti, je třeba pro správnou interpretaci uvést způsob, jakým byla efektivní pórovitost stanovena, což identifikuje i její fyzikální význam. V praxi se často termínem efektivní pórovitost označuje otevřená pórovitost nebo koeficient účinnosti filtračního průřezu, což je poměr celkového průřezu pórů, kterými proudí kapalina, k celkovému filtračnímu průřezu, tj. poměr průřezu aktivních pórů k součtu průřezu zrn horniny.", "section_level": 1}, {"title": "Efektivní pórovitosti.", "content": "1. efektivní pórovitost dynamická - podíl pórového prostoru, který se může podílet na pohybu kapaliny při uvažovaných hydraulických gradientech, k celkovému objemu horniny i s póry. Je funkcí hydraulického gradientu a není proto konstantní. Lze ji určovat např. centrifugováním při specifikovaných parametrech odstřeďování. 2. efektivní pórovitost odtoková - podíl objemu pórů vysušených při snížení volné hladiny v přírodních (terénních) podmínkách na celkovém objemu horniny i s póry. Když zanedbáme stlačitelnost zvodněného systému, rovná se poměru objemu vody odvedené z horniny k objemu horniny považované v daných podmínkách za odvodněnou. Představuje poměr vertikální složky rychlosti filtrace na volné hladině k rychlosti poklesu této hladiny. Je funkcí času a režimu odvodňování (roste s rychlostí odvodňování, s hloubkou hladiny a s délkou čerpání) 3. efektivní pórovitost průtoková - podíl pórového prostoru, kterým proudí kapalina s objemovým průtokem Q v průtočném průřezu A, na celkovém objemu horniny i s póry.Je určená vztahem: formula_3 kde: 4. efektivní pórovitost výtoková - podíl objemu pórů, odvodnitelných volným gravitačním výtokem ze vzorku horniny, na celkovém objemu vzorku horniny. Teoreticky je pro stejné teplotní a vlhkostní podmínky a pro nekonečný čas výtoku fyzikální konstantou horniny. V praxi jsou však naměřené hodnoty výtokové efektivní pórovitosti ovlivněné režimem odvodnění, způsobem měření apod. Odpovídá většinou laboratorně stanovené vododajnosti (specific yield). Často se označuje nejednoznačným termínem aktivní pórovitost nebo účinná pórovitost 5. drenážní pórovitost - někdy zvaná volná storativita nebo volná zásobnost. Označení S. Odpovídá poměrnému objemu vody, který drenuje z jednotkového objemu pórového prostředí při jednotkovém poklesu tlakové výšky. Typické hodnoty drenážní pórovitosti se pohybují v intervalu 0,01 – 0,40. Jsou podstatně vyšší než hodnoty specifické storativity. To je dáno tím, že zde dochází k drenáži pórů a ne jen ke změně objemu vody.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pórovitost nebo poréznost je vlastnost pevných nebo polotuhých materiálů, které obsahují množství drobných a rovnoměrně rozložených dutin či otvorů nejrůznějšího tvaru a původu. Pórovitost snižuje specifickou hmotnost materiálu, zvyšuje jeho izolační a další schopnosti, například nasákavost. Je prakticky významná u stavebních materiálů, u zemědělských půd a řada hydraulických vlastností horninového prostředí bývá často také funkcí různých druhů pórovitosti.", "tgt_summary": "Porosity or void fraction is a measure of the void (i.e. \"empty\") spaces in a material, and is a fraction of the volume of voids over the total volume, between 0 and 1, or as a percentage between 0% and 100%. Strictly speaking, some tests measure the \"accessible void\", the total amount of void space accessible from the surface (cf. closed-cell foam). ", "id": 2075480} {"src_title": "Winifred Marjorie Wagner", "tgt_title": "Winifred Wagner", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Winifred vyrůstala v anglickém sirotčinci. Později ji adoptoval vzdálený německý příbuzný Karl Klindworth s manželkou. Právě přes svého nevlastního otce se seznámila se světem Wagnerových oper a také s jeho rodinou. V roce 1914 se seznámila se Siegfriedem Wagnerem, kterého si záhy vzala. V krátké době Winifred porodila 4 děti, poté došlo mezi manželi k vzájemnému odloučení způsobenému zejména Siegfriedovou homosexualitou. V roce 1925 poprvé navštívil bayreuthský hudební festival Adolf Hitler a o rok později se Winifred stala členkou NSDAP. Byla známá (mimo jiné) také tím, že řídí auto, a dělala řidiče svému manželovi. A nejen svému manželovi – také Adolfu Hitlerovi se kterým si tykala a říkala mu „Wolf“. Když zemřel Winifredin manžel Siegfried, požádal ji Hitler o ruku (dokonce dvakrát). Ta ho však odmítla s důvodem, že žena jejího postavení (řídila hudební slavnosti v Bayreuthu) potřebuje muže s určitým (tj. vyšším) postavením. Po roce 1933, když se stal říšským kancléřem, se jí již nedvořil. Hitler do Bayreuthu pravidelně jezdil, ale vztah mezi ním a Winifred se postupně rozpadal. Přesto po roce 1945 nedokázala Winifred uvěřit, že se oženil s Evou Braunovou. Po válce se otázka její viny či neviny projednávala před soudem. Winifred uvedla, že s Hitlerem nikdy neměla intimní styky. Byla odsouzena k 450 dnům zvláštních prací a odejmutí 60 % majetku. Winifred Wagner se nikdy nepodařilo denacifikovat. Ještě před svou smrtí vzpomínala na Hitlera jako na velkého přítele, kterého měla ráda. V této souvislosti je ale třeba zmínit, že si v životě několikrát na Hitlerovi vyžádala výjimky pro určité osoby, které měly být národněsocialistickým režimem zavřeny (nebo přímo zlikvidovány) a on jí v tomto vyšel několikrát vstříc (šlo např. o slavného tenora Maxe Lorenze, který byl homosexuál a navíc měl za manželku Židovku). Ne všichni členové Wagnerovy rodiny však „vyli s Vlkem“. Winifredina dcera Friedelind emigrovala a vnuk Gottfried Wagner o řadu let později napsal knihu \"„Kdo nevyje s Vlkem“\" (rozumějme s Hitlerem).", "section_level": 1}], "src_summary": "Winifred Marjorie Wagner, rozená Williams, adoptovaná Klindworth (23. června 1897, Hastings, Spojené království – 5. března 1980, Überlingen, Německo), byla manželka Siegfrieda Wagnera, syna Richarda Wagnera. Po smrti svého manžela (1930) řídila hudební slavnosti v Bayreuthu až do konce druhé světové války. Do povědomí lidí se po válce dostala zejména proto, že byla dlouholetou osobní přítelkyní Adolfa Hitlera, který o ni zejména před svým zvolením říšským kancléřem projevoval zájem. ", "tgt_summary": "Winifred Marjorie Wagner (née Williams; 23 June 1897 – 5 March 1980) was the English-born wife of Siegfried Wagner, the son of Richard Wagner, and ran the Bayreuth Festival after her husband's death in 1930 until the end of World War II in 1945. She was a friend and supporter of Adolf Hitler (himself a Wagner enthusiast), and she and Hitler maintained a regular correspondence.", "id": 2253399} {"src_title": "John Maynard Smith", "tgt_title": "John Maynard Smith", "src_document": [{"title": "Biografie.", "content": "Narodil se v Londýně, ale po smrti jeho otce v roce 1928 se rodina odstěhovala do Exmooru, kde se začal zajímat o přírodopis. Na Eton College se po přečtení knih J. B. S. Haldana začal zajímat o Darwinovu evoluční teorii a matematiku. Po vystudování Eton College se stal členem Komunistické strany Velké Británie a začal studovat inženýrství na Trinity College na Cambridgi. Po začátku druhé světové války se dobrovolně přihlásil do služby, byl ovšem odmítnut kvůli špatnému zraku. V roce 1941 dokončil bakalářský titul v inženýrství a během let 1942–1947 se věnoval návrhu vojenských letadel. V roce 1941 se také oženil se Sheilou Matthew, s kterou měl později dva syny a jednu dceru. Později začal studovat genetiku octomilky obecné pod dohledem Haldana na University College London (UCL). Poté mezi lety 1952 a 1965 na UCL přednášel zoologii a prováděl výzkum v oboru populační genetiky. Mezitím se stále více rozcházel s názory komunismu a Komunistickou stranu opustil v roce 1956. V roce 1962 se stal jedním ze zakládajících členů Univerzity v Sussexu, kde působil v letech 1965–85 a poté se tam stal emeritním profesorem. V roce 1973 formalizoval důležitý koncept v teorii her, kterému se říká evolučně stabilní strategie (ESS). V roce 1982 vydal o tomto tématu knihu \"Evolution and the Theory of Games\" (česky doslova \"Evoluce a teorie her\"). V roce 1977 se stal členem Královské společnosti a v roce 1986 získal Darwinovu medaili. Dále se věnoval evoluci sexu a vydal knihu \"The Evolution of Sex\". V roce 1995 vydal spolu s biochemikem Eörsem Szathmárym knihu \"The Major Transitions in Evolution\" (česky doslova \"Hlavní přechody v evoluci\"). V roce 1991 získal Balzanovu cenu, v roce 1995 Zlatou medaili Linného společnosti a v roce 1999 obdržel Copleyho medaili a spolu s Ernstem Mayrem a Georgem C. Williamsem Crafoordovu cenu. Zemřel na karcinom plic ve svém domě v Lewesu.", "section_level": 1}], "src_summary": "John Maynard Smith, FRS (6. ledna 1920 – 19. dubna 2004) byl britský teoretický evoluční biolog a genetik. Původně byl leteckým inženýrem během druhé světové války a udělal si druhý titul v genetice pod dohledem J. B. S. Haldana. Mezi jeho hlavní přínos patří uplatnění teorie her v evoluční biologii a zabýval se např. evolucí sexu.", "tgt_summary": "John Maynard Smith (6 January 1920 – 19 April 2004) was a British theoretical and mathematical evolutionary biologist and geneticist. Originally an aeronautical engineer during the Second World War, he took a second degree in genetics under the well-known biologist J. B. S. Haldane. Maynard Smith was instrumental in the application of game theory to evolution with George R. Price, and theorised on other problems such as the evolution of sex and signalling theory.", "id": 673658} {"src_title": "Sophie Marceau", "tgt_title": "Sophie Marceau", "src_document": [{"title": "Osobní & profesní život.", "content": "(Sophie Marceau výslovnost - [Sofí Marsó]). Narodila se v Paříži jako druhé dítě prodavačky Simone a řidiče kamiónu Benoîta Maupua. Ve věku devíti let se její rodiče rozvedli, poté žila s otcem na předměstí. V roce 1980, ve věku čtrnácti let, začala svou filmovou kariéru, když ji režisér Claude Pinoteau obsadil do snímku \"Večírek\". Za roli v jeho pokračování \"Večírek 2\" (1982) pak získala Césara v kategorii nový herecký objev. Následně si zahrála v roce 1984 s francouzskými hvězdami Gérardem Depardieu a Catherine Deneuveovou ve filmu \"Pevnost Saganne\", a také s Jeanem-Paulem Belmondem ve snímku \"Veselé Velikonoce\" (1984). Na Mezinárodním festivalu romantického filmu roku 1988 byla za ztvárnění postavy ve filmu \"Šuani\" vyhlášena nejlepší romantickou herečkou. S další legendou filmu Philippem Noiretem se setkala při natáčení snímku \"D'Artagnanova dcera\" z roku 1994. Stejný rok se vrátila i na divadelní prkna rolí Elizy Dolittleové v \"Pygmalionu\". První zásadní postavou, která jí zajistila světovou známost, se stala princezna Isabela v historickém eposu \"Statečné srdce\" pod režijním vedením Mela Gibsona. Film získal pět Oscarů. Pak se objevila v roli Hippolyty v Shakespeareovské adaptaci \"Sen noci svatojánské\" (1999) vedle Michelle Pfeifferové a téhož roku byla obsazena do druhé významné role ve své kariéře. Tou se stala postava Bond girl Elektry Kingové v bondovce \"Jeden svět nestačí\" po boku Pierce Brosnana. Následovaly další snímky jako například \"Záhadná neznámá\", \"Síla odvahy\" (2007) nebo \"LOL\" (2008). Roku 2001 napsala poloautobiografický román \"Telling Lies\" a o rok později debutovala ve filmové režii snímkem \"Speak to Me of Love\" (2002), za který byla oceněna v kategorii nejlepší režisér na Montrealském světovém filmovém festivalu. V roce 1995 porodila syna Vincenta. Do roku 2001 byla vdaná za polského režiséra Andrzeje Żuławského, který je o dvacet šest let starší, a pod jehož vedením natočila několik filmů (např. \"La Fidélité\"). Po rozvodu se stal jejím partnerem producent Jim Lemley. Roku 2002 přivedla v Londýně na svět dceru Juliette. Jejím posledním partnerem byl herec Christopher Lambert, s kterým se v roce 2012 rozešla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sophie Marceau, rodným jménem \"Sophie Danièle Sylvie Maupu\" (přechýleně Marceauová, respektive \"Maupuová\"; * 17. listopadu 1966 Paříž, Francie) je francouzská herečka a režisérka, která získala popularitu hned svými prvními dvěma filmy \"Večírek\" (1980) a \"Večírek 2\" (1982). Celosvětově známou se stala zejména díky roli Bond girl Elektry Kingové v bondovce \"Jeden svět nestačí\" z roku 1999.", "tgt_summary": "Sophie Marceau (; born Sophie Danièle Sylvie Maupu, 17 November 1966) is a French actress, director, screenwriter, and author. As a teenager, Marceau achieved popularity with her debut films \"La Boum\" (1980) and \"La Boum 2\" (1982), receiving a César Award for Most Promising Actress. She became a film star in Europe with a string of successful films, including \"L'Étudiante\" (1988), \"Pacific Palisades\" (1990), \"Fanfan\" (1993), and \"Revenge of the Musketeers\" (1994). Marceau became an international film star with her performances in \"Braveheart\" (1995), \"Firelight\" (1997), and the 19th James Bond film \"The World Is Not Enough\" (1999).", "id": 1109455} {"src_title": "Fajsal II.", "tgt_title": "Faisal II of Iraq", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Faisal bin Ghazi al-Hášimí se narodil 2. května 1935 jako následník trůnu iráckému králi Ghazimu a jeho manželce královně Alíje. Fajsal byl jejich jediným potomkem. Jeho rodiče byli navíc bratranec a sestřenice.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Regentství.", "content": "Král Gházi však vládl jen do 4. dubna 1939, kdy zemřel při autonehodě. O této autonehodě se spekulovalo jako o atentátu, jelikož byl král v autě nalezen s prostřelenou hlavou a také pro královy proněmecké postoje. A tak se po smrti krále Gházího stal králem jeho jediný, tehdy čtyřletý syn Fajsal, za kterého měl do jeho 18 let podle královské závěti vládnout jako regent jeho strýc (bratranec krále Gháziho a zároveň bratr Fajsalovy matky) princ 'Abd al-Ilah. Po začátku 2. světové války byla situace Iráku nejistá, ale 5. října 1939 byly přerušeny styky s Německem. V Iráku však stále převládaly protibritské nálady, obyvatelé a také armáda se přikláněli na stranu Německa. Po porážce Francie v roce 1940 se premiérem stal al-Kajlání namísto as-Saída. Potom, co se opět vystřídala vláda, proběhl 1. a 2. dubna 1941 převrat důstojníků, a země se přiklonila na stranu Německa. Ze země uprchl regent 'Abd al-Ilah, Nurí as-Saíd a další probritští politikové. Rašíd al-Kajlání se opět stal premiérem a regentem za nezletilého krále Fajsala byl jmenován Šerif Šafar. To vedlo k rozhořčení Britů a ti proto opět od května 1941 okupovali Irák a porazili slabou iráckou armádu (tzv. třicetidenní válka). Britové odešli až v roce 1947. K moci se vrátila probritská vláda a regent 'Abd al-Ilah. V roce 1953 dosáhl mladý král Fajsal II. plnoletosti, ale regent princ 'Abd al-Ilah se stále snažil ovlivňovat vládu nad zemí a choval se jako by se nic nezměnilo.", "section_level": 2}, {"title": "Převrat a smrt.", "content": "V roce 1958 se opět a naposledy chopil moci premiér Nurí as-Saíd. Byla vytvořena takzvaná Arabská federace mezi Irákem a Jordánskem jako reakce na vznik Sjednocené arabské republiky (SAR). Tato federace Jordánska a Iráku, jejíž hlavou byl irácký král, nebyla mezi širšími vrstvami oblíbená. Nejdůležitější událostí v roce 1958 byl vojenský převrat vedený Abdem al-Karim Qasimem, při němž byli na nádvoří královského paláce zastřeleni král Fajsal II., bývalý regent princ 'Abd al-Ilah a několik žen z královské rodiny, později byl dopaden a popraven i Nurí as-Saíd. Na královský palác bylo stříleno protitankovými děly, král chtěl kapitulovat, ale princ 'Abd al-Ilah se rozhodl nevzdat se a bránit se vlastním revolverem, načež proběhl rychlý útok armádních vzbouřenců. Vražda královské rodiny údajně nebyla původně v plánu, ale vinou nějakého nižšího důstojníka byl král i bývalý regent zabiti. Nová revoluční vláda zrušila instituce \"ancien régime\" – monarchii a parlament a rozpustila federaci s Jordánskem. Prezidentem se stal Muhamad Najib ar-Rubají. Král Fajsal II. zemřel velmi mladý, ve věku 23 let, stejně jako jeho otec král Gházi, který zemřel ve věku 27 let a také násilnou smrtí. Fakticky vládl téměř stejně dlouho jako jeho otec pokud do jeho vlády nepočítáme i dobu regentství. Po zavraždění krále Fajsala a královské rodiny došlo k vymření irácké větve Hášimovců, jelikož byl Fajsal II. jediným synem Ghaziho, který sám byl jediným synem Fajsala I. Pretendentem iráckého trůnu stal princ Zeid, strýc Fajsalova otce Ghaziho a nejmladší bratr Fajsala I.", "section_level": 2}], "src_summary": "Fajsal II. (arabsky: الملك فيصل الثاني, \"Faysal bin Ġāzī\") byl v letech 1939 až 1958 posledním iráckým králem. Pocházel z dynastie Hášimovců a byl jediným synem předchozího krále Ghaziho I. a vnukem krále Fajsala I. Fajsal II. se stal králem jako čtyřletý chlapec, jelikož jeho otec král Ghazi I. se stal obětí autonehody, při níž zemřel. Do jeho plnoletosti (1953) za něj vládl jeho strýc jako regent. V roce 1958 byl Fajsal II. zavražděn při státním převratu.", "tgt_summary": "Faisal II (Arabic: الملك فيصل الثاني \"Al-Malik Fayṣal Ath-thānī\") (2 May 1935 – 14 July 1958) was the last King of Iraq. He reigned from 4 April 1939 until July 1958, when he was executed during the 14 July Revolution together with numerous members of his family. This regicide marked the end of the thirty-seven-year-old Hashemite monarchy in Iraq, which then became a republic.", "id": 293461} {"src_title": "Mars Observer", "tgt_title": "Mars Observer", "src_document": [{"title": "Konstrukce sondy, vybavení.", "content": "Vlastní tělo a elektronická část Mars Observeru vycházela z konstrukce družic Satcom-K a DMSP/TIROS. Hlavní část měla tvar kvádru o rozměrech 2,1 × 1,5 × 1,1 m. V průběhu přeletové fáze byla ramena vysokoziskové antény, magnetometru (MAG/ER) a gama spektrometru (GRS) rozložena jen částečně. Při plném rozvinutí měla ramena MAG/ER A GRS délku 6 m. Anténa byla umístěna na ramenu o délce 5,5 m, čímž bylo zajištěno, že anténa nebude zastiňovat solární panely sondy. Změny orientace zajišťovaly čtyři raketové motory. Informace o poloze zařízení určovalo čidlo horizontu (určovalo směr nadiru, když sonda pracovala na oběžné dráze), čest hvězdných čidel, gyroskopy a akcelerometry (pro měření změny polohy a rychlosti) a box s pěti slunečními čidly. Napájení zajišťoval šestidílný solární panel o rozměrech 7,0 × 3,7 m. V průběhu přeletové fáze mise byly roztaženy jen čtyři díly, protože byla sonda blíže ke Slunci. Během období, kdy bude sonda pracovat ve stínu planety byly k dispozici dvě niklo-kadmiové baterie, každá o kapacitě 43 Ah. Během prvních čtyř měsíců od vstupu na orbitální dráhu byla naplánována měření pomocí přístrojů MAG/ER, GRS a termálního spektrometru TES (\"Thermal Emission Spectrometer\") a pak po dosažení finální oběžné dráhy měla sonda začít mapovat povrch. To mělo probíhat během jednoho marťanského roku.", "section_level": 1}, {"title": "Přeletová fáze.", "content": "Fáze letu mezi Zemí a Marsem byla především využita ke kontrole a kalibraci přístrojů a zařízení. Probíhal také sběr dat pomocí MAG/ER a GRS a experiment s výzkumem gravitačních vln. Kontakt se sondou Mars Observer byl z neznámých důvodů ztracen 21. srpna 1993, tři dny před plánovaným vstupem na oběžnou dráhu, a nikdy už nebyl obnoven. Není známo, zda byla sonda schopna pomocí automatického programu vstoupit na oběžnou dráhu Marsu nebo jestli kolem planety jen proletěla a nyní se nachází na heliocentrické dráze. Spekulovalo se, že pravděpodobně došlo k explozi v palivovém potrubí v průběhu tlakovacích procedur při přípravě na spuštění motoru sondy, který měl korigovat vstup na oběžnou dráhu. Předpokládá se, že se palivo vlivem netěsných ventilů smíchalo s okysličovadlem mimo spalovací komoru. Přestože nebyly splněny primární cíle mise, probíhalo měření a sběr dat až do chvíle ztráty kontaktu. Celková cena mise Mars Observer včetně vývoje, konstrukce, startu a pozemní podpory se odhaduje na 980 miliónů dolarů. Některé přístroje a experimenty však využily následující tři sondy k Marsu - Mars Global Surveyor, který startoval v roce 1996, Mars Odyssey (2001), a Mars Reconnaissance Orbiter (2005).", "section_level": 1}], "src_summary": "Mars Observer byla vědecká sonda NASA určená pro geologický průzkum a studium klimatu planety Mars z oběžné dráhy. Odstartovala 25. září 1992 pomocí rakety Titan 3 z letecké základny \"Eastern Test Range\" na mysu Canaveral. Tři dny před vstupem na oběžnou dráhu planety byl se sondou ztracen rádiový kontakt a už nikdy nebyl obnoven.", "tgt_summary": "The Mars Observer spacecraft, also known as the Mars Geoscience/Climatology Orbiter, was a robotic space probe launched by NASA on September 25, 1992, to study the Martian surface, atmosphere, climate and magnetic field. During the interplanetary cruise phase, communication with the spacecraft was lost on August 21, 1993, three days prior to orbital insertion. Attempts to re-establish communication with the spacecraft were unsuccessful.", "id": 2135768} {"src_title": "Bretwalda", "tgt_title": "Bretwalda", "src_document": [{"title": "Etymologie.", "content": "První slabika termínu \"bretwalda\" může souviset s Britony nebo Británií. Druhým prvkem se rozumí „vládce“ nebo „panovník, i když to doslova může znamenat „\"mocnář\"“ “ (\"wielder\"). Takový výklad by znamenal „panovník Británie“ nebo „\"mocnář\" vládnoucí Británii“. Slovo však může být i složenina obsahující staroanglické přídavné jméno \"brytten\" (od slovesa \"breotan\", znamenající „rozbít“ nebo „rozptýlit/rozehnat“), první část slova je obsažená také v termínech \"bryten rice\" („království“), \"bryten-grund\" („široká rozloha země“) a \"bryten cyning\" („král, jehož moc byla široce rozšířena“). Autor patrně padělané listiny vydané údajně králem Æthelstanem použil termín způsobem, který může znamenat jen „široký-vládce“. Druhou možnost výkladu termínu \"bretwalda\" poprvé navrhuje anglický historik John Mitchell Kemble (1807–1857), když naráží na skutečnost, že „ze šesti rukopisů (\"Anglosaské kroniky\"), ve kterých se termín vyskytuje, pouze jeden rukopis obsahuje verzi \"Bretwalda\", zatímco ze zbývajících pěti čtyři obsahují verzi \"Bryten-walda\" nebo \"Bryten-wealda\" a jeden \"Breten-anweald\", což jsou synonyma termínu \"Brytenwealda\"“. Kemble dále uvádí, že král Æthelstan byl nazýván \"brytenwealda ealles ðyses ealondes\", což překládá jako „vládce všech těchto ostrovů“, a že \"bryten-\" je běžná předpona slov znamenajících „široký nebo obecný rozptyl“ a že podobnost se slovem \"bretwealh\" („Briton“) je „pouze náhodná“.", "section_level": 1}, {"title": "Soudobé používání.", "content": "První zaznamenané použití termínu \"bretwalda\" pochází ze západosaské \"Anglosaské kroniky\" z konce 9. století, která označila tímto termínem krále Egberta, který vládl Wessexu od roku 802 do roku 839. Kronikář také zapsal jména sedmi králů, které Beda Ctihodný uvedl v své \"Historia ecclesiastica gentis Anglorum\" v roce 731. Pozdější \"Anglosaská kronika\" ve všech svých dochovaných opisech používá termín \"Brytenwalda\", který mohl představovat původní termín anebo termín odvozený ze společné chyby. Neexistuje žádný důkaz, že titul měl nějaké praktické využití spojené s implicitními formálními právy, pravomocemi a úřadem, nebo dokonce, že vůbec existoval před 9. stoletím. Beda Ctihodný psal latinsky, nikdy tento termín nepoužil a na jeho seznam králů, kteří drží \"imperium\", by mělo být nahlíženo opatrně, v neposlední řadě proto, že přehlíží takové osobnosti, jakým byl mercijský král Penda, který během své vlády jasně držel v různém stupni závislosti jiná anglosaská království. Podobně také západosaský kronikář ve svém seznamu \"bretwaldů\" ignoruje další mercijské krále jako kupříkladu krále Offu. Použití termínu \"bretwalda\" bylo pokusem západosaského kronikáře podpořit nárok wessexských králů na vládu nad celou Velkou Británií. Myšlenka panování nad celou Británií byla přinejmenším v tomto období uznávána, ať už se tímto termínem mínilo cokoli. Docela možná to byl přežívající pozůstatek římského pojmu „Británie“. Je důležité zmínit, že zatímco nadsazené nápisy na mincích a zveličené tituly v listinách často obsahovaly titul \"rex Britanniae\", jakmile byla Anglie sjednocena, začal být používán titul \"rex Angulsaxonum\" (král Anglosasů).", "section_level": 1}, {"title": "Moderní interpretace termínu \"bretwalda\" historiky.", "content": "Existence slova \"bretwalda\" v \"Anglosaské kronice\", která byla zčásti založena na seznamu Bedy Ctihodného v jeho \"Historia ecclesiastica gentis Anglorum\", vedla historiky k domněnce, že existoval oficiální anglosaský titul vládce nad dalšími královstvími. To bylo zvláště svůdné, protože by to položilo základy pro vznik anglické monarchie. Anglický historik Frank Stenton (1880–1967) řekl o autoru \"Anglosaské kroniky\", že „jeho nepřesnost je více než kompenzována jeho uchováním anglického titulu použitého pro tyto vynikající krále“. Tvrdil, že pojem \"bretwalda\" „je v souladu s dalšími důkazy, které poukazují na germánský původ nejstarších anglických institucí“. Na konci 20. století byl tento předpoklad ve zvýšené míře rozporován. Anglický historik Patrick Wormald (1947–2004) interpretoval tento titul jako „spíše subjektivně vnímané postavení, než objektivně existující úřad“ a zdůraznil předpojatost autora \"Anglosaské kroniky\" při použití titulu ve prospěch pouze vládců panujících na jih od řeky Humber. V roce 1991 argumentoval americký historik Steven Fanning (1947–2018), že „je nepravděpodobné, že termín někdy existoval jako titul nebo byl v běžně používán v anglosaské Anglii.” Skutečnost, že Beda Ctihodný nikdy nezmínil speciální titul pro krále uvedené na svém seznamu, znamená, že žádný takový titul neznal. V roce 1995 současný anglický historik Simon Keynes poznamenal, že „pokud Bedovo pojetí hegemona (nad královstvími na jih od řeky Humber) a pojem „\"bretwaldy\"“ kronikáře (autora \"Anglosaské kroniky\") je potřeba považovat za umělé konstrukty, které nemají žádnou platnost mimo kontext literárních děl, ve kterých se objevují, (potom) se oprostíme od domněnek o politickém vývoji, který podle všeho obnášejí... můžeme se ptát, zda byli králové v osmém a devátém století (opravdu) tak posedlí zřízením univerzálního státu na jih od řeky Humber“. Moderní interpretace považují pojem hegemona-\"bretwaldy\" za komplexní a důležitý ukazatel toho, jak kronikář z 9. století vykládal historii a pokoušel se do této historie vsunout stále silnější saské krále.", "section_level": 1}, {"title": "Hegemonie.", "content": "Během anglosaského období existovala celá dlouhá řada vztahů hegemonie a podřízenosti mezi jednotlivými královstvími. Takový vztah kupříkladu naznačil král, který pomocí listiny udělil někomu půdu v jiném království. Pokud král uplatňoval nadvládu nad velkým královstvím, kupříkladu když Mercie ovládala království Východní Anglie, byl vztah vyrovnanější než v případě mercijské nadvlády nad poměrně malým královstvím Hwicce. Mercie byla patrně nejmocnějším anglosaským královstvím od konce 7. století po většinu 8. století, ačkoli mercijští králové chybí na dvou hlavních „seznamech“ \"bretwaldů\". Pro Bedu Ctihodného byla Mercie tradičním nepřítelem jeho rodné Northumbrie, a navíc považoval její mocné krále, jakým byl kupříkladu pohanský král Penda, za překážku v cestě křesťanské konverze Anglosasů. Beda Ctihodný je vynechal ze svého seznamu, i když je zřejmé, že král Penda měl značnou moc. Z podobného důvodu jsou mocní mercijští králové jako kupříkladu král Offa vynecháni ze západosaské \"Anglosaské kroniky\", která se snažila prokázat legitimitu svých králů k ovládání jiných anglosaských království.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bretwalda (také brytenwalda nebo bretenanwealda, někdy psáno s velkým počátečním písmenem) je staroanglické slovo. Poprvé je použito v \"Anglosaské kronice\" z konce 9. století. Je to titul dávaný některým vládcům anglosaských království od 5. století, kteří dosáhli hegemonie nad některými nebo všemi ostatními anglosaskými královstvími. Není jasné, zda toto slovo pochází z 5. století a zda ho dotyční králové používali, nebo zda vzniklo až později v 9. století. Termín \"bretwalda\" se také objevuje v listině krále Æthelstana z 10. století. Doslovný význam slova je sporný a může se překládat buď jako „\"široce vládnoucí\"“, nebo „\"vládce Británie\"“. ", "tgt_summary": "Bretwalda (also brytenwalda and bretenanwealda, sometimes capitalised) is an Old English word. The first record comes from the late 9th-century \"Anglo-Saxon Chronicle\". It is given to some of the rulers of Anglo-Saxon kingdoms from the 5th century onwards who had achieved overlordship of some or all of the other Anglo-Saxon kingdoms. It is unclear whether the word dates back to the 5th century and was used by the kings themselves or whether it is a later, 9th-century, invention. The term \"bretwalda\" also appears in a 10th-century charter of Æthelstan. The literal meaning of the word is disputed and may translate to either 'wide-ruler' or 'Britain-ruler'. ", "id": 1701796} {"src_title": "Frederika Meklenbursko-Střelická", "tgt_title": "Frederica of Mecklenburg-Strelitz", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Frederika se narodila jako sedmé dítě (pátá, nejmladší z přeživších dcer) meklenburského vévody Karla II. Meklenbursko-Střelického (1741–1816) a jeho první manželky Bedřišky Hesensko-Darmstadtské (1752–1782), dcery lankraběte Jiřího Viléma Hesensko-Darmstadtského a jeho manželky Marie Luisy Albertiny von Leiningen-Dagsburg-Falkenburg. Mimo jiné byla nejmladší sestrou proslulé pruské královny Luisy Meklenbursko-Střelické a neteří britské královny Šarloty Meklenbursko-Střelické, manželky krále Jiřího III.", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "Po smrti své první ženy se Frederičin otec v roce 1784 podruhé oženil s Šarlotou Hesensko-Darmstadtskou, mladší sestrou své první zemřelé ženy. Toto manželství záhy skončilo Šarlotinou smrtí v prosinci roku 1785 po narození jejich jediného dítěte (\"Karel Meklenburský\", 1785–1837). Protože se v této situaci jako vdovec necítil schopen svým dcerám poskytnout potřebnou péči a výchovu, rozhodl se její otec o pomoc požádat jejich babičku, svou tchyni, princeznu Marii Luisu Albertinu von Leiningen-Dagsburg-Falkenburg, žijící v Darmstadtu. Svěřil jí své dcery Charlottu Georginu, Terezu Matyldu, Luisu a Frederiku. Život v péči babičky a vychovatelky \"Salomé de Gélieu\" byl pro dívky šťastný.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První manželství.", "content": "14. března 1793 se princezny „náhodou“ setkaly v divadle ve Frankfurtu nad Mohanem s pruským králem Fridrichem Vilémem II. (1744–1797). Ten byl nadšen sličností a půvabem princezen Luisy a Frederiky. O několik týdnů později dojednal vévoda Karel s králem Fridrichem Vilémem svatební smlouvu o sňatku s jeho syny. Zasnoubení obou párů se oslavilo 24. dubna téhož roku v Darmstadtu. V prosinci roku 1793 se dívky vypravily na cestu do Berlína, kde se 24. prosince uskutečnila svatba starší princezny Luisy s pruským korunním princem Fridrichem Vilémem (1770–1840) a dva dny nato svatba Frederiky s jeho mladším bratrem, princem \"Fridrichem Ludvíkem Karlem\", zvaným Luis (1773–1796). Frederičino manželství bylo od počátku nešťastné, neboť Ludvík se zajímal více o své metresy než o svou mladičkou manželku. Frederika zase měla vztah s jeho strýcem, \"Luisem Ferdinandem Pruským\" (1772–1806). V roce 1795 jmenoval král prince Luise velitelem dragounského pluku č. 1, jehož štáb měl sídlo v Schwedtu. Zde princ v prosinci roku 1796 onemocněl difterií a krátce nato zemřel. Frederika přesídlila se svými třemi maličkými dětmi na zámek Schönhausen u Berlína.", "section_level": 2}, {"title": "Druhé manželství.", "content": "V roce 1797 se o Frederičinu ruku ucházel její anglický bratranec, vévoda \"Adolf Frederik, vévoda z Cambridge\" (1774–1850), pátý syn britského krále Jiřího III. a jeho manželky Šarloty Meklenbursko-Střelické, a neoficiálně se s ní zasnoubil. Adolf Frederik žádal své rodiče o svolení ke sňatku, ti však – na nátlak jeho matky, Frederičiny tety – jeho žádost odmítli. Pro Frederiku tím toto neoficiálně uzavřené zasnoubení skončilo. V roce 1798 byla Frederika těhotná a svěřila se princi \"Fridrichu Vilémovi zu Solms-Braunfels\" (1770–1814). Ten se přihlásil k otcovství a požádal o její ruku, což Frederika přijala, aby předešla nevyhnutelnému skandálu. Manželství bylo uzavřeno 10. prosince roku 1798. Pár musel opustit Berlín a přestěhovat se do Ansbachu. Zde se v únoru 1799 narodila dcera, která však žila pouze osm měsíců. Princ Solms, zklamán a roztrpčen nad zmařenou příležitostí, se vrátil ke svému předchozímu způsobu života důstojníka a propadl alkoholu. V roce 1805 opustil vojenskou službu ze \"zdravotních důvodů\" a tím pozbyl svých příjmů; Frederika musela potřeby rodiny hradit ze svých prostředků, tedy z renty poskytované jí jejím švagrem, pruským králem Fridrichem Vilémem III. Bratr jejího manžela \"Vilém Kristián Karel zu Solms-Braunfels\" (1759-1837) jí radil rozvod, který ona zásadně neodmítala, ale nakonec na něj nepřistoupila.", "section_level": 2}, {"title": "Třetí manželství.", "content": "V květnu roku 1813 přijel do Neustrelitz Arnošt August, vévoda Cumberland (1771–1851), čtvrtý syn britského krále Jiřího III. a starší bratr dřívějšího Frederičina snoubence Adolfa Frederika, aby u svého strýce Karla vykonal návštěvu. Zde se setkal se svou sestřenicí Frederikou. Vévoda Karel dal své dceři jednoznačně na srozuměnou, že její rozloučení od prince zu Solms by bylo správné a že by velmi rád viděl její manželství s anglickým princem. Příští měsíce měla Frederika dost času na to, aby přemýšlela o úmyslech Arnošta Augusta a možném vývoji své situace. Když Arnošt August po vítězství spojenců v bitvě u Lipska opět přibyl na několik dní do Neustrelitz, byl srdečně přivítán. Po nějakém čase poprosila Frederika pruského krále o povolení k rozvodu jejího manželství se Solmsem. Všechny strany souhlasily, i princ zu Solms-Braunfels. Prekérní situaci nakonec vyřešila jeho smrt v důsledku mrtvice 13. dubna roku 1814. V srpnu téhož roku bylo oznámeno oficiální zasnoubení (třebaže královna Šarlota, Arnoštova matka, byla opět proti) a poté, co britský parlament vyjádřil svůj souhlas s manželstvím královského prince, uskutečnila se 29. května 1815 i svatba.", "section_level": 2}, {"title": "Hannoverská královna.", "content": "20. června roku 1837 zemřel Frederičin švagr, britský král Vilém IV. Protože neměl – stejně jako starší bratr a předchůdce na trůnu Jiří IV. – žádné legitimní potomky, stala se nástupkyní na trůnu Spojeného království jejich neteř Viktorie, jediná dcera jejich zemřelého mladšího bratra Eduarda Augusta, čtvrtého syna krále Jiřího III. V Hannoverském království však v té době ještě platilo salické právo, jež neumožňovalo nastoupit na trůn ženě, ale nejbližšímu mužskému potomkovi z předchozí generace (či předchozích generací); proto se nemohla Viktorie stát hannoverskou královnou a hannoverským králem se stal Frederičin manžel Arnošt August, pátý syn Jiřího III., jako Arnošt August I., král hannoverský a vévoda brunšvicko-lüneburský. Jeho následníkem se stal Frederičin a jeho syn Jiří V. Hannoverský. Frederika byla hannoverskou královnou pouze čtyři roky. Po krátké nemoci zemřela v Hannoveru. 29. června roku 1841. Král Arnošt August pověřil dvorního stavitele \"Georga Ludwiga Friedricha Lavese\" výstavbou mauzolea pro svou manželku a pro sebe v zahradě zámku Herrenhausen u Hannoveru. Kromě toho vydal příkaz přestavět centrální náměstí v blízkosti \"Leineschloss (zámku Leine)\" a přejmenovat je na \"Frederikenplatz (Frederičino náměstí)\". V blízkosti ležící \"Frederičin zámeček\" byl zbořen v roce 1966. Podle královny Frederiky byla pojmenována i nemocnice, kterou založila Ida Arenhold.", "section_level": 1}, {"title": "Potomci.", "content": "Z prvního manželství s princem Ludvíkem Karlem Pruským, zvaným Luisem, se narodily tři děti: V druhém manželství s princem \"Fridrichem Vilémem zu Solms-Braunfels\" se narodilo osm dětí, z nichž však čtyři zemřely jako nemluvňata: Z třetího manželství s Arnoštem Augustem, vévodou z Cumberlandu, pozdějším hannoverským králem, vzešly dvě děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederika Meklenbursko-Střelická (německy \"Friederike Prinzessin zu Mecklenburg von Preußen\", plným jménem \"Friederike Luise Karoline Sophie Charlotte Alexandrine Herzogin zu Mecklenburg\") (2. března 1778, \"Alten Palais\", Hannover – 29. června 1841 tamtéž) byla sňatkem postupně princezna pruská, princezna zu Solms-Braunfels a hannoverská královna.", "tgt_summary": "Frederica of Mecklenburg-Strelitz (\"Friederike Louise Caroline Sophie Charlotte Alexandrine\") (3 March 1778 – 29 June 1841) was a German princess who became, by marriage, princess of Prussia, princess of Solms-Braunfels, Duchess of Cumberland in Britain and Queen of Hanover (in Germany) as the consort of Ernest Augustus, King of Hanover (the fifth son and eighth child of King George III). ", "id": 150041} {"src_title": "Bitva na Mons Badonicus", "tgt_title": "Battle of Badon", "src_document": [{"title": "Místo doba a velitelé.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Místo.", "content": "Kde se tato bitva odehrála, ani velitel britských Keltů není znám. Mnich svatý Gilda, který žil v době, kdy se bitva pravděpodobně odehrála, uvádí v díle \"De Excidio et Conquestu Britanniae\", že se konala v roce, kdy se narodil, ale neuvádí ani jméno velitele keltského vojska, ani místo, kde k ní došlo. Jako místo bitvy je uváděno mnoho míst nacházejících se na území dnešní Anglie nebo Walesu: Spekulace o místě závisí na pohledu na to, zda se jednalo o střet na pomezí teritorií ovládaných jednotlivými stranami nebo zda to byla snaha Anglosasů dosáhnout ústí řeky Severn a rozdělit kmeny Keltů ve Walesu a na jihozápadu.", "section_level": 2}, {"title": "Velitelé.", "content": "Historické zdroje o veliteli keltského vojska uvádí:", "section_level": 2}, {"title": "Datum.", "content": "Datum konání bitvy:", "section_level": 2}, {"title": "Důsledky bitvy.", "content": "I když místo a doba konání bitvy není jisté, je jisté, že na určitou dobu zastavila expanzi Anglosasů. \"Anglosaská kronika\" neuvádí informaci o bitvě, ale obsahuje 70letou časovou mezeru v informacích o anglosaských velitelích v 5. a 6. století. Procopius uvádí příběh, který mu byl vyprávěn členem diplomatické mise, z nichž někteří byli Anglové, že Anglosasové považují Británii za příliš přeplněnou a tak se přestěhovali do severní Galie. Existují i jiné příběhy z poloviny 6. století o skupinách Anglosasů opouštějících Británii. Tyto informace ukazují na neúspěchy invaze Anglosasů. Archeologické nálezy z pohanských anglosaských pohřebišť naznačují, že některé jejich osady na hranici mezi územím ovládaným Anglosasy a původními obyvateli zůstaly opuštěny v období okolo roku 500. Anglosasové ovládali území současných hrabství Kent, Sussex, Norfolk, Suffolk a okolí Humberu. Je zřejmé, že původní Britové měli pod kontrolou oblast na západ od hranice tvořené linií na řece Avoně, na sever k řece Trent, pak podél této řeky kde se blíží k Humberu a na sever podél řeky Derwent a pak na východ k Severnímu moři. Malá enkláva na sever a západ u Londýna a jih Verulamium.", "section_level": 1}, {"title": "Druhá bitva u Mount Badon.", "content": "\"Annales Cambriae\" uvádí, že roku 665 se odehrála druhá bitva u Mount Badon. Dále uvádí v tomto roce přechod Anglosasů ke křesťanství a smrt jednoho \"Morgana\". Je možné, že tyto události spolu souvisí, pokud jsou to skutečné události, nebo se jedná o opakovanou informaci o první bitvě.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Mount Badon se odehrála okolo roku 500 (přesnější datum není známo, často je uváděn rok 495) a Britové v ní porazili anglosaské vojsko. Jedná se o nejdůležitější politicko-vojenskou událost 5. a 6. století v Británii, ale není jisté ani místo, kde se tato bitva odehrála, ani její datum. V 9. století bylo vítězství v této bitvě připsáno králi Artušovi.", "tgt_summary": "The Battle of Badon also known as the Battle of Mons Badonicus (, \"Blockade/siege of the Badonic Hill\"; \"Bellum in monte Badonis\", \"Battle on Badon Hill\"; \"Bellum Badonis\", \"Battle of Badon\"; Old Welsh: \"Badon\"; Middle Welsh: \"Gweith Vadon\", \"Battle of Badon\";, \"Battle of Badon Mount/Hill\") was a battle purportedly fought between Celtic Britons and Anglo-Saxons in Britain in the late 5th or early 6th century. It was credited as a major victory for the Britons, stopping the encroachment of the Anglo-Saxon kingdoms for a period. ", "id": 2263408} {"src_title": "Xylen", "tgt_title": "Xylene", "src_document": [{"title": "Chemické vlastnosti.", "content": "Xylen je obecný termín pro skupinu tří izomerů, derivátů benzenu, konkrétně \"ortho-\", \"meta-\" a \"para-\" (\"o\"-xylen, \"m\"-xylen a \"p\"-xylen; systematické názvy jsou \"1,2-dimethylbenzen\", \"1,3-dimethylbenzen\" a \"1,4-dimethylbenzen\"), lišících se vzájemnou pozicí methylových skupin na benzenovém kruhu. Technický xylen je směsí těchto izomerů a obvykle obsahuje také příměs malého množství ethylbenzenu. Chemické vlastnosti jednotlivých izomerů se mírně liší. Teplota tání se pohybuje od -47,87 °C u \"m\"-xylenu do 13,26 °C u \"p\"-xylenu. Teplota varu všech izomerů je okolo 140 °C. Hustota je přibližně 0,87 g/cm, xylen je tedy lehčí než voda. Ve vzduchu jsou páry xylenu cítit již od koncentrace 0,08 až 3,7 ppm, ve vodě lze xylen chuťově rozpoznat od 0,53 až 1,8 ppm. Xyleny, stejně jako mnoho alkylbenzenových sloučenin, tvoří komplexy s různými halogenovanými uhlovodíky. Komplexy různých izomerů mají často podstatně odlišné vlastnosti.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Xylen se používá jako rozpouštědlo v různých průmyslových odvětvích. \"p\"-xylen se využívá jako surovina pro výrobu kyseliny tereftalové, což je monomer používaný pro výrobu polymerů, například PET. Používá se také jako čistidlo na ocel a na křemíkové pláty a čipy, jako pesticid, ředidlo barev a jako složka barev a laků. Lze ho použít jako náhradu toluenu, je-li žádoucí pomalejší zasychání nátěrových hmot. V malých množstvích bývá obsažen v benzínu a kerosinu. Ve studiích na zvířatech se často natírá na uši králíků, aby se podpořilo prokrvení a zlepšil sběr informací, musí se ale následně smýt alkoholem, aby se oblast nezanítila. V histologii se xylen používá k čištění tkání po dehydrataci při přípravě pro infiltraci parafínovým voskem. Též se používá po obarvení vzorku, aby se hydrofobizoval, takže ho lze následně zalít do pryskyřice v rozpouštědle. Též se z něj vyrábí slzný plyn.", "section_level": 1}, {"title": "Příbuzné sloučeniny.", "content": "Xyleny jsou výchozí surovinou pro výrobu dalších chemikálií. Například chlorace obou methylových skupin poskytuje tři izomery dichloridů xylenu čili 1,2-bis(chlormethyl)benzeny. Oxidačními činidly, například manganistanem draselným (KMnO), lze xyleny oxidovat na karboxylové kyseliny. Oxidací obou methylových skupin vzniká z \"o\"-xylenu kyselina ftalová a z \"p\"-xylenu kyselina tereftalová. V komerčních článcích se termínem xylol běžně označuje rozpouštědlo se směsí tří izomerů xylenu, někdy obsahující i ethylbenzen. V chemickém obchodě se tato směs označuje jako xyleny (plurál). Pozor na terminologickou záměnu za podobně znějící xylenoly, což jsou jedovaté a žíravé izomery dimethylfenolu.", "section_level": 1}, {"title": "Účinky na zdraví.", "content": "Největší nebezpečí je spojeno s expozicí vysokým koncentracím xylenu, která vede k útlumu centrálního nervového systému, bezvědomí, útlumu dechového centra a případně smrti z nedostatku kyslíku pro mozek. Život může ohrozit také srdeční arytmie. Nižší koncentrace jsou taktéž nebezpečné, působí na řadu orgánů v těle. Negativně ovlivňují funkci ledvin, kosterního svalstva a rovnováhu tekutin a elektrolytů. Xylen dráždí dýchací a trávicí ústrojí, může mít negativní účinky na játra. Nejzávažněji je ale ovlivněn nervový systém, již při nízkých koncentracích se prodlužuje reakční čas, zhoršuje se smysl pro rovnováhu. Více než 95 % xylenu se metabolizuje oxidací na methylbenzylalkohol a následně redukcí (pomocí standardních enzymů alkoholdehydrogenázy a aldehyddehydrogenázy) na benzaldehyd a kyselinu methylbenzoovou (toluenovou). Ta se vylučuje především konjugovaná s glycinem jako kyselina tolurová (methylhippurová). U \"o\"-xylenu se kyselina \"o\"-methylbenzoová (\"o\"-toluenová) vylučuje ve volné podobě. Malá část xylenu se metabolizuje přes mikrosomální oxidační systém hydroxylací aromatického kruhu na xylenol (dimethylfenol) a vylučuje se v konjugované formě se sulfátem nebo s kyselinou glukuronovou. Smrtelná dávka LD xylenu je 4 300 mg/kg (orálně, potkan, Wolf a spol.), nejmenší smrtelná dávka u dospělého člověka 50 mg/kg (\"o\"-xylen, RTECS). LC ve vzduchu je 6 350 - 6 700 ppm (potkan, 4 h).", "section_level": 1}], "src_summary": "Termín xylen nebo xylol obvykle označuje směs tří izomerů aromatického uhlovodíku (\"dimethylbenzenu\") používaného jako rozpouštědlo v polygrafii, lakýrnictví a v gumárenském a kožedělném průmyslu. Je to čirá, bezbarvá kapalina nasládlého zápachu, hořlavá. Obvykle se získává v rámci rafinace ropy. Konkrétně se získává např. z reformátu (produkt reformování benzínů), jako vedlejší produkt při alkylaci aromátů, při transalkylaci (též disproporcionaci) toluenu. Chemická rovnováha mezi izomery je příznivě nastavena ve prospěch izomeru meta, který je nejméně žádaný. Proto bývá v rafinérsko-petrochemických komplexech instalován proces izomerace xylenů. Podobně jako jiná rozpouštědla je i xylen zneužíván jako inhalační droga.", "tgt_summary": "Xylene (from Greek ξύλο, \"xylo\", \"wood\"), xylol or dimethylbenzene is any one of three isomers of dimethylbenzene, or a combination thereof. With the formula (CH)CH, each of the three compounds has a central benzene ring with two methyl groups attached at substituents. They are all colorless, flammable liquids, some of which are of great industrial value. The mixture is referred to as both xylene and, more precisely, xylenes.", "id": 1548067} {"src_title": "Dětřich Míšeňský", "tgt_title": "Theodoric I, Margrave of Meissen", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v roce 1162 jako mladší syn míšeňského markraběte Oty Bohatého a jeho manželky Hedviky. Část svého života strávil spory s bratrem Albrechtem. Není úplně zřejmé, kdy přesně tyto spory začaly; v každém případě zřejmě matka obou bratrů Hedvika protežovala právě Dětřicha a chtěla, aby se dědicem Míšeňska stal on navzdory tomu, že Albrecht byl prvorozený. Ota Bohatý změnil závěť a Míšeňsko odkázal mladšímu synovi. Na to reagoval Albrecht tím, že svého otce roku 1189 zajal a propustil jej až na zásah císaře Fridricha Barbarossy; trestnou výpravu vedl český kníže Konrád Ota. Na sněmu ve Würzburku 10. srpna 1189 se bratři okázale smířili, takže když v únoru následujícího roku Ota zemřel, stal se míšeňským markrabětem vcelku bez problémů Dětřichův bratr Albrecht. Spory mezi bratry byly však za pár let obnoveny; roku 1194 podnikl z popudu nového římského císaře Jindřicha VI. další trestnou výpravu do Míšeňska český kníže, tentokrát Jindřich Břetislav. Albrecht zůstal nepřemožen, ovšem již následujícího roku nečekaně zemřel. Přestože se Albrechtovou smrtí stal Dětřich dědicem Míšeňska, zabral je císař Jindřich VI. Ten se proto nevyhnul spekulacím, že Albrechta nechal otrávit. Dětřichovi zřejmě zůstaly državy v okolí Weissenfelsu, v listinách je uváděn jako \"hrabě z Weissenfelsu\". V prosinci 1195 na sněmu ve Wormsu přijal kříž, následně se zúčastnil křížové výpravy Jindřicha VI.; v březnu 1198 se v Akkonu zúčastnil založení Řádu německých rytířů. Když po nečekané Jindřichově smrti nastoupil na římský trůn jeho bratr Filip, zřejmě Míšeňsko Dětřichovi vrátil jako poděkování za podporu kandidatury na sněmu v Mühlhausenu. Dětřich se během manželské rošády Přemysla Otakara I. zastával své zapuzené sestry Adléty a jejích dětí, synovec Vratislav byl stálým členem jeho dvora a roku 1212 mu císař Ota na Dětřichovo naléhání udělil Čechy v léno. Šlo o pouhou demonstaraci moci, Vratislav neměl reálné šance na zisk české koruny. Ve vojensky vyhroceném sporu o římskou korunu byl Dětřich stranící Otovi Brunšvickému pověřen funkcí vyjednavače s mladým Fridrichem Štaufským. Dětřich zemřel v únoru 1221 a byl pohřben v cisterciáckém klášteře Altzella po boku svých předků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dětřich Míšeňský ( \"Dietrich der Bedrängte\", 1162 – 18. února 1221) byl míšeňský a lužický markrabě z rodu Wettinů. Jeho sestra Adléta Míšeňská byla první manželkou Přemysla Otakara I. a právě Dětřich hájil práva Adlétina syna Vratislava na český trůn.", "tgt_summary": "Theodoric I (11 March 1162 – 18 February 1221), called the Oppressed (\"Dietrich der Bedrängte\"), was the Margrave of Meissen from 1198 until his death. He was the second son of Otto II, Margrave of Meissen and Hedwig of Brandenburg.", "id": 579096} {"src_title": "Obdélníkový průběh", "tgt_title": "Square wave", "src_document": [{"title": "Původ a použití.", "content": "Obdélníkový průběh se obecně vyskytuje v digitálních systémech a je přirozeně generován binárními, dvoustavovými, logickými zařízeními. Obdélníkový průběh je typicky generován obvody tvořenými tranzistory MOSFET, která se vyznačují rychlým přepínáním mezi stavy vypnuto a zapnuto, na rozdíl od bipolárních tranzistorů, jejichž postupnému otevírání a zavírání je bližší sinusový průběh signálu. Speciálním případem pravoúhlého průběhu, u kterého je libovolný poměr mezi trváním maxima a minima. Jejich poměr se nazývá střída signálu. Skutečný obdélníkový průběh má střídu 50 %.", "section_level": 1}, {"title": "Definice.", "content": "Obdélníkový průběh lze matematicky zapsat mnoha vzájemně ekvivalentními způsoby, které se mohou lišit v místech skoků: Jednou z možností je aplikace funkce signum na sinus: která dává jedničku pro kladnou hodnotu funkce sinus, −1 pro zápornou a 0 pro 0. \"T\" je perioda obdélníkového průběhu, nebo ekvivalentně, \"f\" je frekvence, kde \"f\" = 1/\"T\". Obdélníkový průběh lze definovat pomocí Heavisideovy funkce \"u\"(\"t\") nebo obdélníkové funkce Π(\"t\"): Obdélníkový průběh lze také generovat použitím funkce „celá část“ (, značení formula_3), a to buď přímo: nebo nepřímo:", "section_level": 1}, {"title": "Fourierova analýza.", "content": "Použitím Fourierova rozvoje s frekvencí over time, ideální obdélníkového průběhu s amplitudou 1 lze reprezentovat nekonečnou sumou sinusových vln: Ideální obdélníkový průběh obsahuje pouze komponenty s lichými harmonickými frekvencemi (tvaru ); pilovitý průběh a skutečné signály obsahují všechny celočíselné harmonické. Významnou vlastností při reprezentaci obdélníkového průběhu pomocí konvergenci Fourierových řad je Gibbsův jev. S tímto jevem souvisí zvonivé artefakty v neideální obdélníkového průběhu. Gibbsův jev lze odstranit použitím σ-aproximace, která používá Lanczosův sigma faktor, aby posloupnost konvergovala hladčeji. U matematicky ideálního obdélníkového průběhu jsou změny mezi stavy okamžité, a bez překmitu a předekmitu. Takový průběh je nemožné na fyzických systémech dosáhnout, protože by vyžadoval nekonečnou šířku pásma. Obdélníkové vlny ve fyzických systémech mají pouze konečnou šířku pásma a často vykazují zvonivé efekty, které se podobají Gibbsovu jevu nebo vlnkové efekty podobné těm, ke kterých dochází při σ-aproximaci. Pro dobrou aproximaci obdélníkového průběhu musí být přítomná alespoň základní frekvence a třetí harmonická, měla by však být přítomná i pátá harmonická. Tyto požadavky na šířku pásma jsou důležité pro číslicovou elektroniku, kde se používají analogové aproximace obdélníkového průběhu, které mají konečnou šířkou pásma. (Zvonivé tranzienty je důležité uvažovat při návrhu elektroniky, protože mohou překročit meze elektrických parametrů obvodu nebo způsobí, že špatně umístěný threshold bude několikrát překročen.)", "section_level": 1}, {"title": "Charakteristiky nedokonalého obdélníkového průběhu.", "content": "Jak bylo zmíněno, u ideálního obdélníkového průběhu jsou přechody stavy okamžité. V praxi se toho nikdy nedosáhne, kvůli fyzickým omezením systému, který generuje signál. Doby, než signál dosáhne z nízké úrovně vysokou a naopak se nazývají \"trvání čela vlny\" a \"trvání týlu vlny\". Pokud je tlumení systému nadkritické, tvar vln nikdy ve skutečnosti nedosáhne teoretické vysoké a nízké úrovně, a pokud tlumení systému je podkritické, bude oscilovat mezi vysokou a nízkou úrovní než se ustálí. V těchto případech se trvání čela a týlu vlny měří mezi určitou střední úrovní, například 5 % a 95 %, nebo 10 % a 90 %. Šířka pásma systému závisí na přechodových časech vlny; existují vzorce, které umožňují určit jeden z parametrů z druhého.", "section_level": 1}], "src_summary": "Obdélníkový průběh je nesinusový periodický průběh signálu, u něhož se okamžitá hodnota signálu s konstantní frekvencí skokově mění mezi minimální a maximální hodnotou. V ideálním případě, který není realizovatelný fyzickými systémy, je přechod mezi oběma úrovněmi okamžitý. ", "tgt_summary": "A square wave is a non-sinusoidal periodic waveform in which the amplitude alternates at a steady frequency between fixed minimum and maximum values, with the same duration at minimum and maximum. Although not realizable in physical systems, the transition between minimum and maximum is instantaneous for an ideal square wave. ", "id": 342257} {"src_title": "Bitva u Wittstocku", "tgt_title": "Battle of Wittstock", "src_document": [{"title": "Události před bitvou.", "content": "V létě roku 1636 byla situace ve Francii velmi špatná. Začátkem července překročila španělská vojska hranice Španělského Nizozemí a začala postupovat do francouzského vnitrozemí směrem na Paříž. Po velikém úsilí se Francouzům podařilo postup zastavit, ale jenom proto, aby o měsíc později dostali zprávu, že císařská armáda vkročila do Burgundska a táhne na Dijon. Této armádě velel císařský generál Matyáš Gallas s představou, že sevře Francouze do kleští. V téže době se saský kurfiřt Jan Jiří se svými oddíly spojil s armádou generála Marazziniho a společně postupovali do Pomořan. Jejich cílem bylo porazit švédskou armádu, která od jara ustupovala k moři, protože byla naprosto vysílená boji a početný stav některých oddílů byl velmi kritický. Pro kurfiřta to byla šance, jak si získat slávu a získat vliv u císaře Svaté říše římské Ferdinanda II.. V čele švédské armády stál generál Johan Banér, který místo pokračování v několika týdenním ústupu na sever nečekaně zaútočil na armádu saského kurfiřta. To kurfiřta překvapilo, že v první chvíli nevěděl jak reagovat. Obě armády tedy několik dní kolem sebe nejdříve kroužily, až konečně proti sobě stanuly 24. září jižně od Wittstocku.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva.", "content": "Jan Jiří I. Saský se rozhodl počkat na nepřítele na písečném hřebeni zvaném \"Scharfenberg\". Pro jistotu nechal kurfiřt narychlo vybudovat na jižní straně hřebene šance v očekávání, že Švédové projdou otevřeným polem a nechají se rozstřílet podobně jako u Nördlingenu. Vpravo postavil generála Marazziniho, sám se postavil doprostřed a na levé křídlo postavil generála Hatzfeldta. K velkému zklamání všech generálů se Švédové prodrali lesním porostem a znenadání začali obkličovat levé křídlo sasko-císařské armády. Kurfiřt s Marazzinim museli opustit své šance a pomoci Hatzfeldtovi. S tím Banér počítal, a proto poslal ještě předtím celé své levé křídlo pod velením generála Kinga na dlouhý obchvatný manévr. Chtěl totiž císařským po jejich přesunu vlevo vpadnout do zad. Mezitím se rozzuřila bitva. Obě armády měly početné jezdectvo, za chvíli se tedy rozpoutala největší a nejkrvavější jízdní bitva třicetileté války. Sám Banér prohlásil, že nikdy neviděl tak krutý a litý boj. Jeden z očitých svědků později napsal: Po několika hodinách boje se však začala projevovat početní převaha armády saského kurfiřta. Když se tedy King konečně dostal do nepřátelských zad, byla většina švédské armády v rozkladu. Přicházející soumrak však zastavil další boj a obě armády se utábořily jen pár desítek metrů od sebe a od mrtvých. Druhého dne ráno se prořídlé švédské řady opět sešikovaly a vyrazily proti Scharfenbergu. Ale místo sešikovaných nepřátel a dělových koulí nalezli jen ticho a spoustu vojenských vozů. Ihned byla vyslána jízda a do večera sebou přivedla kolem 2 000 zajatců a 151 praporců a korouhví.", "section_level": 1}, {"title": "Závěr.", "content": "Pro Švédy to bylo skvělé vítězství, ztratili kolem 3 100 mužů a sami zabili, zranili nebo zajali přes 7 000 mužů a navíc získali ohromnou kořist, protože Sasové i císařští nechali na bojišti veškeré vozy a jiné příslušenství (například 33 děl, 180 muničních vozů nebo kurfiřtův pozlacený kočár a celý jeho stříbrný servis). Navíc ukázali, že pro ně válka ještě nekončí. Celkově však bitva neměla takový význam, jaký jí Švédové připisovali. Generál Gallas se sice musel stáhnout z Burgundska a Francie si mohla oddychnout, ale Banér musel se svou vítěznou armádou stále ustupovat k Baltu, protože císařská armáda měla stále převahu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bitva u Wittstocku se udála jižně od severoněmeckého městečka Wittstock, podle juliánského kalendáře 24. září 1636, podle gregoriánské kalendáře 4. října. Jednalo se o střet spojené armády císařského generála Marazziniho a saského kurfiřta Jana Jiřího se švédskou armádou pod vedením generála Johana Banéra.", "tgt_summary": "The Battle of Wittstock took place during the Thirty Years' War (1618-1648). It was fought on 24 September (Julian calendar) or 4 October (Gregorian calendar) 1636. A Swedish-allied army commanded jointly by Johan Banér and Alexander Leslie, later 1st Earl of Leven decisively defeated a combined Imperial-Saxon army, led by Count Melchior von Hatzfeld and the Saxon Elector John George I. ", "id": 1014559} {"src_title": "Teti", "tgt_title": "Teti", "src_document": [{"title": "Vláda.", "content": "O Tetiho vládě a jeho činech není příliš mnoho známo. Poskytl výsady chrámu v Abydu a podílel se na rozvoji uctívání bohyně Hathory v Dendeře. O rozvinutém obchodu za jeho vlády svědčí importy z Byblu a Puntu. Délka jeho vlády není známa, uvádí ji pouze Manehto a stanovuje ji na 30 let. Víc je toho známo i o jeho několika hodnostářích. V době jeho vlády musely panovat velmi neutěšené poměry. Na konci své vlády byl zavražděn uzurpátorem Veserkarem, který jej vystřídal na trůně. Manehto tvrdí, že Tetiho zabila jeho vlastní tělesná stráž. Po krátké vládě se však po Veserkareovi doslova slehla zem.", "section_level": 1}, {"title": "Tetiho významní hodnostáři.", "content": "Protože Teti patrně nepocházel z hlavní královské linie předcházející dynastie, opíral se o úzkou skupinu věrných hodnostářů. První čtyři výše jmenované oženil se svými dcerami Příznačné je, že za Tetiho panování rostl počet úředníků i kněží.", "section_level": 1}, {"title": "Králova hrobka.", "content": "Teti si svoji hrobku, pyramidu, nechal postavit v Sakkáře, několik set metrů od známé stupňovité pyramidy krále Džosera. Tetiho pyramida byla poměrně malá, měřila asi 43 metrů, její základna měla rozměry 64x64 metrů. Dodnes se z ní zachovala pouze hromada kamení a štěrku. Byla postavena z nepečlivě opracovaných kvádrů z žuly. Zbytky její vnitřní části také nejsou příliš dobře zachovalé, značně je poškodili lupiči a čas. Z Tetiho pyramidy se nám však zachovala velká část Textů pyramid, jimiž byla jeho hrobka vyzdobena. Překvapivě se zde zachoval i králův sarkofág. Kolem Tetiho pyramidy je pohřbena většina hodnostářů z jeho doby. Některé z nich ale byly záměrně zničeny ještě za panovníkovy vlády. To může znamenat, že faraon s opozicí zúčtoval tvrdě, protože co může být větším trestem, než znemožnit opozičníkům posmrtnou existenci.", "section_level": 1}], "src_summary": "Teti, řecky Othoés, byl prvním egyptským faraonem 6. dynastie. Vládl přibližně v letech 2305–2279 př.Kr.. Na trůn nastoupil po posledním králi 5. dynastie, Venisovi. Za jakých okolností se na trůn Teti dostal, není známo. Předpokládá se, že mezi smrtí Venise a nástupem Tetiho na trůn byla časová přetržka, nicméně úřednická vrstva nástupnictví zřejmě podpořila. Teti nebyl Venisovým synem, ale možná byl jeho zetěm.. H.Altenmüller (německý egyptolog) za Tetiho otce uvádí Venisova úředníka (vezíra) Schepsipuptaha a Venisovy dcery Iput vycházeje z nápisů v hrobce Mehua.", "tgt_summary": "Teti, less commonly known as Othoes, sometimes also Tata, Atat, or Athath in outdated sources, was the first pharaoh of the Sixth dynasty of Egypt. He is buried at Saqqara. The exact length of his reign has been destroyed on the Turin King List but is believed to have been about 12 years.", "id": 739691} {"src_title": "Souhvězdí Mečouna", "tgt_title": "Dorado", "src_document": [{"title": "Hvězdy.", "content": "Alfa Doradus, nejjasnější hvězda souhvězdí, je jednou ze dvou hvězd Mečouna se zdánlivou hvězdnou velikostí jasnější než 4. Tato hvězda s magnitudou 3,27 má průvodce, jehož úhlová vzdálenost se udává v rozsahu 77,7\"-82\", přičemž i samotná hlavní složka je velmi těsnou dvojhvězdou. Beta Doradus, žlutobílý veleobr, je cefeida, která mění svou jasnost mezi magnitudou 3,7 a 4,1. Vhodnou porovnávací hvězdou je delta Doradus s magnitudou 4,35. Gama Doradus je též proměnná, ale změny její jasnosti činí jen několik setin magnitudy. Dala jméno skupině známých proměnných hvězd, proměnných hvězd typu Gama Doradus. R Doradus je červený obr, který mění svou jasnost v průběhu 11 měsíců od páté po šestou magnitudu. Podle proměnné hvězdy S Doradus, velmi jasného ovšem vzdáleného objektu, je rovněž pojmenovaná celá skupina proměnných hvězd.", "section_level": 1}, {"title": "Objekty.", "content": "Do souhvězdí se promítá Velký Magellanův oblak (LMC) - satelitní galaxie Mléčné dráhy vzdálená asi 160 000 světelných let. Průměr této galaxie je 20 000 světelných let, což je přibližně pětina průměru naší Galaxie. Část Velkého Magellanova oblaku zasahuje i do souhvězdí Tabulová hora. Drží rekord jako nejrozsáhlejší (po Mléčné dráze) pouhým okem viditelný objekt. Civilizace žijící na jižní polokouli věděly o Velkém Magellanově oblaku už v prehistorických dobách. Pro obyvatele Evropy ho objevila spolu s blízkou menší galaxií, Malým Magellanovým oblakem, slavná výprava portugalského cestovatele Fernãa de Magalhãese (lat. \"Ferdinandus Magellanus\"), v roce 1519. V oblaku se nachází mlhovina Tarantule. Je to obrovská emisní mlhovina zdánlivého průměru jako Měsíc v úplňku, nacházející se v jihovýchodní části Velkého Magellanova oblaku jako jeho nejjasnější část. Je viditelná dokonce i pouhým okem. Její součástí je i nejaktivnější oblast masivního zrodu hvězd v celé místní skupině galaxie, mlhovina 30 Doradus. V roce 1987 zazářila ve Velkém Magellanově oblaku supernova 1987A. V maximu dosáhla jasnosti 2,8m. Pouhým okem byla viditelná po dobu 10 měsíců. Mlhovina, která je pozůstatkem supernovy, se na snímcích Hubbleova teleskopu jeví jako propletená vlákna plynu a prachu. I některé salší objekty Velkého Magellanova oblaku mají NGC anebo N označení. Známých pozůstatků po supernovách ve Velkém Magellanově oblaku je ještě několik, například SNR 0509, DEM L319, N63A či SNR 0539-69.1. V Mečounovi se kromě Velkého Magellanova oblaku nacházejí i jiné, též dost jasné galaxie. Jednou z nich je NGC 1566 nazývaná Španělská tanečnice, která je 20cm dalekohledem rozlišitelná jako dvouramenná spirála. V obdobném, středně velkém zorném poli, se dá nalézt i dvojice jasných eliptických galaxií NGC 1549 a NGC 1553. NGC 1672 je zase galaxie, která má velmi výraznou centrální příčku, což dobře zachycují snímky z Hubbleova vesmírného dalekohledu. Ve vzdálenosti více než 350 milionů ly od nás je pár srážejících se galaxií katalogizovaný jako AMO500-620.", "section_level": 1}, {"title": "Poloha.", "content": "Hvězdy Mečouna jsou slabé a obrazec nevýrazný. V jeho hvězdách si můžeme představit rybu plavající k jižnímu světovému pólu. Na jeho vyhledání může posloužit pomůcka v podobě rovnoramenného trojúhelníku, jehož základnou toto souhvězdí prochází a jehož vrcholy tvoří jasné hvězdy Achernar z Eridanu, Canopus z Lodního kýlu a Rigil Kentaurus z Kentaura. Vzhledem ke své deklinaci -65° není v našich zeměpisných šířkách vůbec pozorovatelné. Nejsevernější místo, na němž je (alespoň teoreticky) pozorovatelné, leží na 15° s.š.", "section_level": 1}], "src_summary": "Mečoun je jedno z 88 souhvězdí moderní astronomie, leží na jižní obloze. Zavedli ho nizozemští mořeplavci Pieter Dirkszoon Keyser a Frederick de Houtman. Johann Bayer ho v roce 1603 zobrazil ve svém atlase \"Uranometria\", pomohl tak jeho rozšíření. Mečoun je nevelké souhvězdí tvořené jen slabšími hvězdami, avšak proslavila ho galaxie Velký Magellanův oblak.", "tgt_summary": "Dorado () is a constellation in the southern sky. It was named in the late 16th century and is now one of the 88 modern constellations. Its name refers to the dolphinfish (\"Coryphaena hippurus\"), which is known as \"dorado\" in Portuguese, although it has also been depicted as a swordfish. Dorado contains most of the Large Magellanic Cloud, the remainder being in the constellation Mensa. The South Ecliptic pole also lies within this constellation. ", "id": 365606} {"src_title": "Matěj (apoštol)", "tgt_title": "Saint Matthias", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "O Matějově životě víme jen tolik, že byl Žid, že s Ježíšem „chodil od křtu Janova“ a na návrh apoštola Petra byl vybrán jako náhrada za zemřelého Jidáše: Patřil tedy patrně k širšímu okruhu Ježíšových „učedníků“ a podle různých tradic působil jako misionář v Judsku a v dnešní Gruzii a zemřel snad kolem roku 63, podle jedněch jako mučedník v Jeruzalémě, podle jiných v Kolchidě (Gruzii). Podle velmi staré tradice dala svatá Helena jeho ostatky převézt do Říma, odkud se část dostala do Trevíru v Německu, kde je dodnes uctíván. Mramorový renesanční náhrobek sv. Matěje ze 16. století je rovněž v Padově, v kapli při kostele Santa Giustina. Podle řeckých pramenů je však pohřben v římské pevnosti Gonio (Apsaros) v Gruzii. Je velmi pravděpodobné, že se jedná o dvě nebo tři různé osoby, které zejména apokryfní spisy zaměnily. Jean Bolland se domníval, že jednou z nich mohl být jeruzalémský biskup Matyáš (kolem 120).", "section_level": 1}, {"title": "Ikonografie.", "content": "Svatý Matěj Apoštol se obvykle zobrazuje s knihou a někdy se sekerou, jíž byl prý popraven.", "section_level": 1}, {"title": "Svátek.", "content": "Západní církev slavila svátek svatého Matěje 24. února (v přestupném roce 25. února) a tak si jej dodnes připomínají luterské církve, kdežto v katolické církvi byl svátek od roku 1970 přesunut na 14. květen. Tak jej dnes slaví také anglikánské a episkopální církve. Ve východních církvích se svátek slaví 9. srpna. Svatému Matěji je zasvěceno mnoho kostelů a Matěj je také běžné křestní jméno. Tradiční Matějská pouť v Praze jako zábavní akce stále začíná kolem 24. února, už dávno se však nekoná u poutní cesty ke kostelu svatého Matěje nad Šáreckým údolím, kde původně vznikla. Vzhledem k přesunu svátku v českém liturgickém kalendáři na 14. května se původní svatomatějská pouť ke kostelu svatého Matěje nyní slaví v odlišném termínu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Svatý Matěj (také Matyáš, z hebrejského \"Matatjá\" a řeckého \"Matthias\") byl apoštol vybraný podle knihy Skutků na místo Jidáše, aby zůstal zachován počet Dvanácti. Přes stejný původ jména by se neměl zaměňovat s apoštolem a evangelistou Matoušem.", "tgt_summary": "Matthias (Koine Greek: Μαθθίας, \"Maththías\", from Hebrew מַתִּתְיָהוּ \"Mattiṯyā́hū\"; ; died c. AD 80) was, according to the Acts of the Apostles (written c. AD 80–90), chosen by the apostles to replace Judas Iscariot following the latter's betrayal of Jesus and his subsequent death. His calling as an apostle is unique, in that his appointment was not made personally by Jesus, who had already ascended into heaven, and it was also made before the descent of the Holy Spirit upon the early Church.", "id": 2154178} {"src_title": "Albrecht I. Medvěd", "tgt_title": "Albert the Bear", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Předpoklady moci.", "content": "Albrecht byl jediný syn Oty Bohatého, hraběte z Bellenstedtu a Eiliky, dcery Magnuse Billunga, vévody saského. Roku 1123 zdědil po otci významná území v severním Sasku a po smrti matky, roku 1142, pak polovinu území rodu Billungů. Albrecht byl loajální vazal svého příbuzného, Lothara I., vévody saského, od kterého kolem roku 1123 obdržel markrabství lužické.", "section_level": 2}, {"title": "Účast na českém tažení.", "content": "Roku 1125 se Lothar III., římský král a budoucí císař, dostal do sporu s českým knížetem Soběslavem I., ohledně Soběslavova nástupnického práva. Celý spor vyvrcholil vojenským tažením krále do Čech. Albrecht Medvěd se tohoto tažení zúčastnil. V bitvě u Chlumce, roku 1126, bylo Lotharovo vojsko Soběslavem poraženo. Lothar i Albrecht Medvěd byli dokonce krátce nedobrovolnými hosty českého knížete.", "section_level": 2}, {"title": "Markrabí Severní marky a vévoda saský.", "content": "Po smrti Albrechtova švagra, Jindřicha II. (†1128), markraběte Severní Marky, usiloval Albrecht o získání jeho území. Zaútočil na Uda, Jindřichova dědice a Lothar III. mu za trest odňal vládu v Lužici. Navzdory tomu Albrecht dále Lotharovi III. loajálně sloužil a roku 1132 se zúčastnil jeho římské jízdy do Itálie, završené císařskou korunovací. Roku 1134 byl Albrecht Medvěd za své služby císařem odměněn Severní markou, která v té době byla opět bez vládce. Po smrti císaře Lothara III. (†1137), došlo k výrazným mocenským změnám v říši. Císařskou korunu získal na dlouhá léta rod Hohenštaufů a jejich rivalové, Welfové, byli zbaveni moci a valné části nabytých území. Římský král Konrád III. roku 1137 odňal Jindřichu Pyšnému vévodství saské a udělil je Albrechtovi Medvědovi, jehož nárok na toto území byl založen na dědictví po Billunzích. Albrecht Medvěd byl však vévodou saským pouhých pět let (do roku 1142). Jindřich Lev, syn Jindřicha Pyšného, vytrvale uplatňoval na římském králi nároky na Sasko po svém otci a Konrád III. Jindřichovy nároky posléze akceptoval a roku 1142 mu Sasko vrátil. Albrecht Medvěd byl nucen Sasko opustit a uchýlil se na čas na jih Německa. Po uzavření smíru s Jindřichem Lvem a uznáním jeho vlády v Sasku byl Albrecht Medvěd odškodněn hrabstvím vímarským a orlamündským. V této době byl Albrechtu Medvědu udělen titul říšského arcikomorníka, který byl později základem pro přiznání kurfiřtského hlasu markraběte braniborského.", "section_level": 2}, {"title": "Boje s Polabskými Slovany a markrabství braniborské.", "content": "Po ovládnutí Severní Marky zaměřil Albrecht Medvěd úsilí také na ovládnutí sousedních území, obývaných pohanskými Polabskými Slovany. První mocenský tlak vyvinul vůči sousednímu slovanskému kmeni Stodoranů, jemuž vládl kníže Pribislav, později pokřtěný na Jindřicha. Donutil ho podstoupit svému synovi oblast Suchá (\"něm. Zauche\"). Roku 1147 se jako jeden z hlavních vojenských velitelů (vedle Jindřicha Lva a dánských princů Svena a Knuta) zúčastnil křížové výpravy proti Polabským Slovanům. Po smrti Pribislava-Jindřicha (†1151) a s pomocí jeho vdovy Petruše ovládl hlavní město Branibor. Následovalo období, v němž o moc nad Stodoranskou zemí vedl boj se synovcem Pribislava-Jindřicha Jackem (Jaxou) z Kopníku. Tomu se roku 1154, údajně za pomoci Poláků, podařilo dobýt Branibor zpět. Roku 1157 však již Albrecht Medvěd ovládl Branibor definitivně. Spojením území Severní Marky a nově dobytých územích založil roku 1157 novou Braniborskou marku a stal se první braniborským markrabětem jako Albrecht I. Na dobytém hradišti na území dnešního Berlína vybudoval hrad Špandavu.", "section_level": 2}, {"title": "Stáří a smrt.", "content": "Roku 1158 vykonal Albrecht Medvěd pouť do Svaté země. Roku 1162 se zúčastnil vojenského tažení císaře Fridricha Barbarossy a dobývání Milána. Zemřel 13.11.1170 pravděpodobně ve Stendalu a je společně s chotí pohřben v bývalém benediktinském klášteře Ballenstedt.", "section_level": 2}, {"title": "Rodina.", "content": "Albrecht Medvěd se roku 1124 oženil se Sofií z Winzenburgu († 25.3.1160) a s ní měl následující děti:", "section_level": 1}], "src_summary": "Albrecht I. Medvěd, též zvaný Sličný (německy: \"Albrecht der Bär\"; 1100 – 18. listopad 1170) z rodu Askánců, syn hraběte Oty Bohatého. Byl markrabě Severní marky, od roku 1157 první markrabě braniborský jako Albrecht I., vévoda saský 1138–1142, hrabě z Ballenstedtu.", "tgt_summary": "Albert the Bear (; 1100 – 18 November 1170) was the first margrave of Brandenburg from 1157 to his death and was briefly duke of Saxony between 1138 and 1142.", "id": 417281} {"src_title": "Pečenga", "tgt_title": "Pechenga (urban-type settlement), Murmansk Oblast", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Území Pečengy se nachází na severozápadě Ruské federace, na hranici s Norskem a Finskem u Barentsova moře. Oblast byla původně osídlena Sámy. V roce 1533 byl při ústí řeky Pečengy založen Pečengský klášter a oblast se stala součástí Archandělské gubernie, 1920 přešla pod Finsko a po Pokračovací válce připadla roku 1944 Sovětskému svazu. Pečengský klášter byl založen svatým Trifonem, který se snažil pokřesťanštit sámské obyvatelstvo. V roce 1572 obývalo klášter asi 50 mnichů. 1583 byl klášter zničen Švédy. Území bylo následně osidlováno Pomory a jinými Rusy. V 19. století byl obnoven klášter. Roku 1920 po smlouvě z Tartu připadlo Pečenga Finsku. V roce 1916 byla započata výstavba silnice ze Sodankylä přes Ivalo do přístavu Liinahamari, která byla dokončena roku 1931. Pečenga byla od té doby turisticky vyhledávanou destinací, protože se stala jediným přístavem u Barentsova moře dosažitelným automobilem. V roce 1921 byly v Pečenze objeveny zásoby niklu. Roku 1934 pak začala těžba francouzskými a kanadskými společnostmi. Během zimní války okupoval Pečengu Sovětský svaz. Po následné mírové smlouvě z Moskvy připadla SSSR jen část Rybářského poloostrova (finsky \"Kalastajasaarento\"). V roce 1941, během pokračovací války, byla Pečenga využívána nacistickým Německem jako základna pro útoky na Murmansk. Roku 1944 Pečengu opět okupovala Rudá armáda. Pařížskou smlouvou z roku 1946 připadla Pečenga opět Sovětskému svazu. V současnosti je Pečenga stále důležitou oblastí díky nezamrzajícímu přístavu v Liinahamari a díky zásobám niklu. Po válce SSSR zvýšil jeho těžbu, což mělo špatné dopady na životní prostředí.", "section_level": 1}], "src_summary": "Pečenga (rusky Пече́нга/\"Pečenga\", norsky \"Petsjenga\", a švédsky \"Petsamo\", severosámsky \"Beahcán\", skoltskou sámštinou \"Peäccam\") je sídlo městského typu s asi 3000 obyvateli v Murmanské oblasti v Pečengském rajónu v Rusku.", "tgt_summary": "Pechenga (; Finnish and ; ; ; ) is an urban locality (an urban-type settlement) in Pechengsky District, Murmansk Oblast, Russia. Municipally, it is incorporated as Pechenga Urban Settlement of Pechengsky Municipal District. Population:", "id": 456157} {"src_title": "Lhoce", "tgt_title": "Lhotse", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Lhoce je známá díky své blízkosti k Mount Everestu a skutečnosti, že horolezci stoupající tradiční cestou stráví nějaký ten čas na západní stěně Lhoce. Hora je dramatická především od jihu, kam spadá svou obří 3,2kilometrovou stěnou. Jedná se o nejstrmější stěnu takovéto velikosti na světě. Jižní stěna se stala svědkem mnoha marných pokusů o zlezení a několika tragických událostí. Stěnou prostoupilo velmi málo lezců, např. Tomo Česen.", "section_level": 1}, {"title": "Výstupy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "První pokus o výstup.", "content": "První útok na Lhoce byl veden r. 1955 mezinárodní himálajskou expedicí, v čele s Normanem Dyhrenfurthem. Účastnili se jí také dva Rakušané (kartograf Erwin Schneider a Ernst Senn) a dva Švýcaři (Bruno Spirig a Artur Spöhel) a byla také zároveň první expedicí v oblasti Everestu, do níž vstoupili Američané jako členové výpravy (Fred Beckey, George Bell, a Richard McGowan). Nepálský styčný důstojník byl Gaya Nanda Vaidya. Byli doprovázeni asi 200 místními údolními šerpskými nosiči a několika výškovými nosiči. Po pohledu na nebezpečný přístup pod jižní stěnu Lhoce Šar a její neskutečnou strmost změnili taktiku a přesunuli se během září a října do severozápadní stěny Lhoce, kde dosáhli výšky 8100 m. Expedice však byla zastavena silným větrem a extrémně nízkými teplotami. Pod Schneiderovým vedením dokončili první mapu oblasti Everestu v měřítku 1:50 000. Výprava také stihla natočit několik krátkometrážních filmů o horách a místní kultuře, přičemž se jí povedlo několik prvovýstupů v oblasti regionu Khumbu.", "section_level": 2}, {"title": "Prvovýstup.", "content": "Prvovýstup se zdařil následující rok švýcarské expedici, kterou vedl Albert Eggler. Na vrchol vystoupili 18. května 1956 Luchsigner a Reiss. Husarským kouskem této expedice bylo, že po přesunu tábora na Jižní sedlo (a vybudování posledního tábora na hřebenu) vystoupila dvojice Marmet a Schmied 23. května na vrchol Everestu. Další den 24. května vystoupili na vrchol Čhomolunngmy Gunten a Reist.", "section_level": 2}, {"title": "Historie dalších výstupů.", "content": "Do října roku 2003 243 horolezců Lhoce zdolalo a 11 zde zahynulo. Celkem vedou k vrcholu Lhoce jen 2 cesty (3 v případě započítání sporného výstupu Tomo Česena - viz níže), 1 cesta na Lhoce Middle a 2 cesty na Lhoce Šar.", "section_level": 2}, {"title": "Možnosti dalších výstupů.", "content": "V obtížné J stěně zůstaly nedokončené cesty italské expedice (1975) vlevo k JZ hřebeni, jugoslávská cesta (1981, v případě neúspěchu Tomo Česena roku 1990) středem a polská cesta v pravé části stěny. Další možností je výstup pravou částí J stěny Lhoce Šar do Rakouské trasy JV úbočím (1970). V Z stěně hory je možnost výstupu pravou částí k JZ hřebeni. Ze severu (z Tibetu) nevedou dosud žádné cesty. Nabízí se zde varianta britsko-australské cesty V stěnou Mount Everestu (1988) s navázáním na SZ hřeben nebo na klasickou cestu. Velkou výzvou stále zůstává přechod všech vrcholů Lhoce. Poprvé se o přechod pokusil Francouz Nicholas Jaeger roku 1980, ale zmizel beze stopy. Erhard Loretan vzdal myšlenky na přechod hory po dosažení hlavního vrcholu v roce 1994. Neuspěli ani Rusové roku 1999.", "section_level": 2}], "src_summary": "Lhoce, také Lhotse ( ल्होत्से, \"L'hōtsē\", \"Lho rce\"; ; v Číně oficiálně \"Lhozê\") je čtvrtá nejvyšší hora světa, leží v Himálaji na hranicích Nepálu a Číny (Tibetu) a je spojená s Mount Everestem. Měření ukázalo, že hlavní vrchol má 8516 metrů nad mořem, Lhoce Middle 8414 metrů a Lhoce Šar 8383 metrů.", "tgt_summary": "The European eel (\"Anguilla anguilla\") is a species of eel, a snake-like, catadromous fish. They are normally around and rarely reach more than, but can reach a length of up to in exceptional cases. ", "id": 1294768} {"src_title": "Kutná Hora", "tgt_title": "Kutná Hora", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Vznik.", "content": "Jak název města naznačuje, souvisí jeho historie s těžbou („kutáním“) stříbrných rud a tavením stříbra. Ve středověku koncem 13. století poskytoval zdejší revír zhruba jednu třetinu produkce stříbra v Evropě. To se v okolí vyskytovalo patrně i na povrchu a už v 10. století se na blízkém slavníkovském hradišti Malíně razily stříbrné denáry. S těžbou stříbra možná souviselo i založení cisterciáckého kláštera v sousedním Sedlci, prvního v Čechách. Sedlecký klášter založil roku 1142 Miroslav z Cimburka, významný dvořan knížete Vladislava II. Klášter byl osazen mnichy z kláštera Waldsassen v Horní Falci, který patřil do řádové linie, jež se hornictví věnovala. To by mohlo vysvětlit, proč byl – proti běžné řádové praxi – založen v krajině už osídlené a kultivované. Klášteru patřily pozemky, na nichž pozdější město vyrostlo, stejně tak i řada vesnic v okolí. Blízká města Čáslav i Kolín dostala kolem roku 1260 jihlavské horní právo, patrně proto, že měšťané v okolí těžili stříbro, a o málo později se objevuje i název osady \"Antiqua Cuthna\" – Stará Kutna, jež patrně stála blíž k sedleckému klášteru. Osada snad zanikla za válek krále Přemysla Otakara II. s Rudolfem Habsburským, který roku 1278 v Čáslavi uzavřel mír s Otou Braniborským. Počátkem vlády krále Václava II. vypukla v lokalitě dnešní Kutné Hory „stříbrná horečka“. Několik tisíc lidí z blízkého i dalekého okolí se sem přistěhovalo za prací a obživou, mnoho z nich až z německých krajů. Tak patrně vznikla na kopci nad údolím Vrchlice hornická osada, latinsky \"Mons Cuthna\", s velmi nepravidelným plánem, který je dodnes patrný. Ještě roku 1289 se o soudní pravomoc nad osadou přela města Kolín a Čáslav, ale od roku 1291 už mělo město vlastní soud a královský horní úřad.", "section_level": 2}, {"title": "Od roku 1300 do husitských válek.", "content": "Kolem roku 1300 vydal král Václav II. nový horní zákon (Ius regale montanorum), který stanovil královská práva nad těžbou stříbra i mincovnictvím, zavedl jednotnou minci a ražení soustředil v Kutné Hoře. Pod vedením italských odborníků z Florencie se v nové mincovně, která se podle nich jmenuje Vlašský dvůr, začaly roku 1300 razit Pražské groše. V letech 1304 a 1307 byla Kutná Hora obléhána vojskem Albrechta I., obyvatelé ji však narychlo opevnili a ubránili. Roku 1318 byla Kutná Hora povýšena na město a dostala různá privilegia. Bohatství kutnohorských dolů – zejména šachty Osel – se stalo základem královské moci v Čechách a hlavním zdrojem prostředků na velkolepé stavby Lucemburků po celé 14. století. Král Karel IV. i Václav IV. si proto města velmi hleděli, podporovali je v různých sporech i při zvelebování městských staveb; Vlašský dvůr se stal sídlem krále Václava IV. Ve druhé polovině 14. století vznikl kostel sv. Jakuba a šest dalších, radnice a další stavby a město dostalo hradbu se šesti branami. Roku 1363 se zmiňuje i městská škola. Vzhledem ke klášternímu původu Kutné Hory městské kostely spadaly do správy sedleckého kláštera, který sídlil mimo město samotné. Pro vyřešení této situace vzniklo roku 1384 hornické bratrstvo pro stavbu nového, tzv. „horního“ (tj. hornického, důlního) chrámu sv. Barbory na pozemcích vyšehradské kapituly a za městskou hradbou. I když výnos dolů v té době klesal, stavební činnost rostla a král Václav IV. dal rozšířit Vlašský dvůr, kde často býval a roku 1409 zde podepsal Dekret kutnohorský o novém rozdělení pravomocí na pražské univerzitě. Roku 1413 horníci přepadli Malín a pobili obyvatele, protože jim bránili v dolování, 1416 zavraždili královského vyslance a ve městě se rozhořely národnostní a náboženské spory.", "section_level": 2}, {"title": "Od 1419 do 1621.", "content": "Roku 1419 začalo město pronásledovat kališníky a mnoho jich dalo naházet do opuštěných šachet. Roku 1420 podporovalo město císaře Zikmunda Lucemburského, ale když 1421 Jan Žižka vydrancoval sedlecký klášter, podrobilo se Janu Želivskému s tím, že odpůrci kalicha musí město opustit. Když Zikmund z města 1422 ustoupil, založil požár, který měšťané uhasili. Roku 1424 však město důkladně vypálil Žižka a nově osídlili táborští, kteří zde vládli až do bitvy u Lipan 1434. Mince v té době velmi upadla, razily se jen špatné haléře a obchod v Čechách přešel na míšeňské groše. Roku 1436 sjednal král Zikmund zajímavé vyrovnání nových majitelů se starými i náboženský smír. Roku 1444 byl ve Vlašském dvoře zvolen hejtmanem pozdější král Jiří z Poděbrad a odtud roku 1448 táhl dobývat Prahu. Král Jiří výrazně přispěl k rekonstrukci Vlašského dvora. V Kutné Hoře pak sbíral vojsko proti Matyáši Korvínovi, jehož 1469 u Vilémova zajal. Roku 1471 po smrti krále Jiřího svolala královna Johanka z Rožmitálu do královské audienční síně Vlašského dvora sněm k volbě nového krále. Sněm se konal ve dnech 20. až 28. května. Bylo velkou zásluhou právě Johanky, respektované osobnosti oběma stranami (pod jednou i pod obojí), že na sněmu byla prosazena Jiřího závěť a 27. května 1471 zde byl zvolen českým králem Vladislav Jagellonský. Dá se říci, že touto volbou, značně ovlivněnou v zákulisí Johankou a synem Jiřího z prvního manželství Jindřichem, byly v Kutné Hoře změněny dějiny střední Evropy, a to ve velmi vypjaté situaci ohrožení země uherským vojskem. Vladislav II. Jagellonský za své vlády Kutnou Horu velmi podporoval. V té době se díky lepší technice opět zvýšil výnos dolů a dosáhl vrcholu, což se projevilo i ve stavební činnosti a roku 1489 zde Martin z Tišnova vytiskl bohatě ilustrovanou Bibli kutnohorskou. Od roku 1489 sídlili v Kutné Hoře italští biskupové, kteří světili kněze podobojí, konaly se zde zemské sněmy a město konkurovalo svým významem Praze. Po roce 1530 začal výnos dolů opět klesat, šachty se zalévaly vodou a opouštěly. Po stavovském odporu 1547 ztratilo město část svých svobod a roku 1550 se přestaly razit pražské groše. Úpadek pak rychle pokračoval také proto, že přísun stříbra z Jižní Ameriky srazil jeho cenu a dolování se přestalo vyplácet. Kutnohorské poměry v 16. století zachycují anekdotické paměti Mikuláše Dačického (1555–1610). Kutnohorský primátor Jan Šultys z Felsdorfu, dříve mincovní úředník, se stal za stavovského povstání direktorem a byl roku 1621 v Praze popraven; jeho hlava pak visela přes sto let na městské bráně.", "section_level": 2}, {"title": "Od 1622 do současnosti.", "content": "Roku 1623 byli vypovězeni nekatoličtí duchovní, morovou epidemií 1625 a exilem se počet obyvatel snížil o čtvrtinu. Ferdinand II. Štýrský městu zkonfiskoval část statků a věnoval jezuitům, kteří zde roku 1626 založili latinskou školu a pak budovali vedle sv. Barbory velkolepou kolej. V té pak vyučoval například Bohuslav Balbín, Jiří Plachý-Ferus, historik města Jan Kořínek a další. I když těžba skomírala a roku 1726 byla úplně zastavena, město se pomalu vzpamatovalo a v Kutné Hoře působila řada vynikajících umělců (Kilián Ignác Dienzenhofer, František Maxmilián Kaňka, Petr Brandl, který zde 1735 zemřel a je zde v kostele Matky Boží Na Náměti pochován). V letech 1770 a 1823 poničily město velké požáry. Kutná Hora hrála významnou roli v národním obrození. Narodil se zde archeolog Jan Erazim Vocel a dramatik Josef Kajetán Tyl, v letech 1850–1851 zde žil a pracoval Karel Havlíček Borovský a vzniklo zde mnoho národních spolků a sdružení. Koncem 19. století byly gotické stavby obnoveny a chrám sv. Barbory v letech 1884–1893 dostavěn J. Mockerem. Roku 1950 byly ke Kutné Hoře připojeny obce Kaňk, Perštejnec a Sedlec.", "section_level": 2}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Podle sčítání 1921 zde žilo v 1 169 domech 14 370 obyvatel, z nichž bylo 7 558 žen. 14 146 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 98 k německé a 20 k židovské. Žilo zde 8 725 římských katolíků, 606 evangelíků, 1 027 příslušníků Církve československé husitské a 188 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 459 domech 13 892 obyvatel. 13 726 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 63 k německé. Žilo zde 8 331 římských katolíků, 741 evangelíků, 2 068 příslušníků Církve československé husitské a 140 židů.", "section_level": 1}, {"title": "Průmysl.", "content": "Od roku 1538 je v Kutné Hoře známý pivovar, založený rodem Dačických z Heslova, který donedávna vařil piva Dačický a Lorec. V 19. století vznikla v bývalém cisterciáckém klášteře tabáková továrna, kterou dnes vlastní společnost Philip Morris. Od roku 1967 je v Kutné Hoře velký strojírenský závod, slévárna ČKD Kutná Hora. Vedle kterého nedávno vyrostla továrna společnosti Foxconn. Zásoby stříbra byly vyčerpány již na přelomu 17. a 18. století. Avšak těžba rud zinku a olova pokračovala na Kaňku až do roku 1991.", "section_level": 1}, {"title": "Doprava.", "content": "Město protíná silnice I/2 v úseku Říčany – Kutná Hora – Přelouč, která se u Malína (na katastru Nových Dvorů) kříží se silnicí I/38 v úseku Kolín – Čáslav. Ve městě končí i silnice II/126 ve směru od Zbraslavic, která prochází částmi Perštejnec a Karlov. Dále územím města vedou silnice III. třídy: Kutná Hora leží na železniční trati 230 Kolín – Kutná Hora – Havlíčkův Brod, z níž odbočuje železniční trať 235 Kutná Hora – Zruč nad Sázavou. Železniční trať 230 Kolín – Kutná Hora – Havlíčkův Brod je dvoukolejná elektrizovaná celostátní trať zařazená do evropského železničního systému, doprava byla zahájena roku 1869. Železniční trať 235 Kutná Hora – Zruč nad Sázavou je jednokolejná regionální trať, zahájení dopravy bylo roku 1905. Na trati leží na území města kromě odbočné železniční stanice \"Kutná Hora hlavní nádraží\" i železniční zastávka \"Kutná Hora-Sedlec\", železniční stanice \"Kutná Hora město\", železniční zastávka \"Kutná Hora předměstí\" a železniční zastávka \"Poličany\". Kutná Hora nemá vlastní letiště, v jejím dosahu jsou nicméně veřejné vnitrostátní letiště ve Zbraslavicích a v Kolíně. Kutná Hora měla v roce 2011 městskou autobusovou dopravu o šesti linkách, nejvýznamnější linkou městské hromadné dopravy je linka 1, která spojuje hlavní vlakové nádraží, autobusové nádraží a centrum města. Autobusovou dopravu ve městě obstarává společnost ARRIVA VÝCHODNÍ ČECHY a. s. Příměstské autobusové linky vedly z Kutné Hory např. do Čáslavi, Kolína, Uhlířských Janovic, Sázavy, Týnce nad Labem, Zbraslavic, Zruče nad Sázavou. Městem projížděly dálkové autobusové linky jedoucí např. do těchto cílů: Česká Třebová, Chotěboř, Chrudim, Jihlava, Košice, Lanškroun, Liberec, Litomyšl, Michalovce, Mladá Boleslav, Medzilaborce, Olomouc, Ostrava, Pardubice, Poprad, Praha, Prešov, Telč, Žilina. Po trati 230 jezdilo v pracovní dny 12 párů rychlíků + 17 párů osobních vlaků, o víkendu 9 párů rychlíků + 16 párů osobních vlaků. Po trati 235 jezdilo mezi stanicemi \"Kutná Hora hlavní nádraží\" a \"Kutná Hora město\" v pracovní dny 21 párů osobních vlaků, o víkendu 19 párů osobních vlaků, na dalším úseku trati v pracovní dny 11 párů osobních vlaků, o víkendu 7 párů osobních vlaků.", "section_level": 1}, {"title": "Školství.", "content": "V Kutné Hoře se nacházejí mnoho mateřských škol, dále čtyři základní školy. Jsou to \"ZŠ Žižkov, ZŠ Jana Palacha, ZŠ Kamenná Stezka a ZŠ T. G. Masaryka\". Střední stupeň vzdělání je v Kutné Hoře zastoupen Střední odbornou školou a Středním odborným učilištěm řemesel, dále Střední průmyslovou školou a dvěma gymnázii Gymnáziem Jiřího Ortena a Církevní gymnázium v Kutné Hoře (dříve Církevní gymnázium sv. Voršily). Vyšší stupeň vzdělání je zastoupen Vyšší odbornou školou, která poskytuje vzdělání v oborech Automatizační technika a Management Elektrotechniky. V plánech je i zřízení Kutnohorské Královské univerzity, která bude poskytovat vzdělání v oborech historických, v budově Jezuitské koleje. Od roku 2015 sídlí v Kutné Hoře vysoká škola, která se sem přestěhovala z Kolína. Jde o ARC - VŠPSV, Academia rerum civilium - Vysoká škola politických a společenských věd. Škola je zaměřena na studium politologie v bakalářském programu.", "section_level": 1}, {"title": "Kultura.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Památky.", "content": "V roce 1922 byla v Kutné Hoře založena pobočka Klubu Za starou Prahu, která se zasazovala o zachování charakteru historického centra města. Častým hostem zde byl tehdejší předseda pražského klubu Zdeněk Wirth. Historické centrum městské památkové rezervace spolu s kostelem sv. Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci je od roku 1995 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Město Kutná Hora je členem evropského projektu EUROMINT, jehož cílem je shromáždit informace o všech evropských středověkých a raně novověkých mincovnách.", "section_level": 2}, {"title": "Kulturní instituce.", "content": "Ve městě se konají různé festivaly jako Královské stříbření Kutné Hory, recitační soutěž Ortenova Kutná Hora, Mezinárodní bienále interpretační kytarové soutěže nebo folkový Festival Kocábka. Každé Velikonoce probíhá v Sedlci pouť. Nejvýznamnějšími kulturními institucemi jsou Městská knihovna Kutná Hora, Městské Tylovo divadlo a Kino Modrý kříž. Dále nově zrekonstruovaná Jezuitská kolej ze 17. století, nyní sídlo Galerie Středočeského kraje zaměřené převážně na moderní a současné umění. Další významné městské instituce jsou České muzeum stříbra s historickým dolem Osel, jehož expozice jsou vystaveny na Hrádku, v Kamenném domě a Tylově domě, dále pak Muzeum Alchymie v Sankturinovském domě a Muzeum tabáku v historickém refektáři cisterciáckého kláštera v Sedlci. Ve městě je i vodní park, zimní stadion a druhá nejdelší bobová dráha v Evropě.", "section_level": 2}, {"title": "Administrativní členění.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Historický přehled.", "content": "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost města v roce, kdy ke změně došlo:", "section_level": 2}, {"title": "Členění města.", "content": "Kutná hora se skládá z 12 místních částí na 7 katastrálních územích", "section_level": 2}, {"title": "Správní území.", "content": "Kutná Hora byla dříve okresním městem, v současnosti je obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Kutná Hora ale stále existuje a skládá se z 88 obcí, ORP z 51 obcí. Stále zde však např. působí Okresní soud v Kutné Hoře a okresní státní zastupitelství.", "section_level": 2}], "src_summary": "Kutná Hora (něm. \"Kuttenberg\") je město ve Středočeském kraji, obec s rozšířenou působností a významná městská památková rezervace, zapsaná na UNESCO. Díky těžbě stříbra šlo ve středověku o jedno z nejvýznamnějších českých královských měst. Žije zde obyvatel.", "tgt_summary": "Kutná Hora (; medieval Czech: \"Hory Kutné\"; ) is a town in the Central Bohemian Region of the Czech Republic.", "id": 2377849} {"src_title": "Ernst Grünfeld", "tgt_title": "Ernst Grünfeld", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Ernst Grünfeld se narodil dne 21. listopadu v roce 1893 v osmém vídeňském okrese Josefstadtu jako sedmé dítě římskokatolických rodičů, kteří oba dva do Vídně emigrovali. Otec Julius se do Vídně přestěhoval z Rakouského Slezska a matka Aloisia ze Sudet. Když mu bylo pět let, byl součástí nehody a bylo nuceno amputovat jeho levou nohu. Byl také krátkozraký, ale měl výbornou paměť. Jeho otec a dva bratři zemřeli v důsledku první světové války. Jelikož rodina vlastnila svůj rodinný podnik, kde prodávali bronzové zboží, museli jej kvůli úmrtí zmíněných příslušníků zavřít. Grünfeld byl ženatý a měl jednu dceru.", "section_level": 1}, {"title": "Šachová kariéra.", "content": "Jeho šachová kariéra se začala rodit při zápase o titul mistra světa v roce 1910, kdy se Emanuel Lasker utkal s Karlem Schlecterem. Grünfeld byl tímto zápasem tak ohromen, že již o rok později uměl hrát šachy. Poprvé na své vynikající šachové schopnosti upozornil ve vídeňských šachových klubech, tehdy mu bylo kolem devatenácti let. Během první světové války však neměl žádné příležitosti k zapojení se do mezinárodních šachových turnajů a začal se tak více věnovat korespondenčnímu šachu. Úspěchů na turnajích dosáhl zejména mezi lety 1920 a 1936. Když se poprvé v roce 1921 zúčastnil mezinárodního turnaje, byl velkou senzací turnaje v Budapešti, jelikož skončil druhý za Alexandrem Aljechinem. V roce 1923 vyhrál ve Frankufurtu nad Mohanem před Ehrhardtem Postem a Heinrichem Wagnerem. 23. německé mistrovství DSB. V tomto roce také vyhrál turnaj v Margate, a to před Aljechinem, Bogoljubovem a Rétim. V roce 1924 skončil před Spielmannem a Rubinsteinem v Meranu na prvním místě. V roce 1933 vyhrál turnaj v Ostravě. V letech 1927, 1931, 1933 a 1935 se s rakouským národním týmem zúčastnil šachových olympiád. Během nacistické éry se Grünfeld připojil k NSDAP. Byl opakovaně nacisty znepřátelen kvůli svému židovsky znějícímu jménu, ale na druhé straně odkazoval na svůj „árijský původ“. Psal pro časopis Schach-Echo a také účastnil se akcí pořádaných Wehrmachtem. V prosinci 1924 dosáhl svého nejlepšího hodnocení Elo, které dosahovalo hodnoty 2715. Tímto se tak dostal na 4. místo ve světovém žebříčku. V roce 1950 získal díky svým velkým mezinárodním úspěchům titul velmistra FIDE.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos do teorie zahájení.", "content": "Grünfeld přišel s mnoha poznatky o teorii šachových zahájení. On sám měl téměř encyklopedickou znalost variant zahájení. Poté, co ve Vídni v roce 1921 prohrál s Friedrichem Sämischem a v Budapešti s Borisem Kostičem, začal se zajímat a hledat nadějnou odpověď černého na dámský gambit. Také se začal soustředit na indické hry. Přišel na to, že fianchetování černého královského střelce by mohlo být zkombinováno s otevřením centra šachovnice tahem c7 – c5.", "section_level": 1}, {"title": "Styl hraní.", "content": "Grünfeldovou hlavní výhodou byla výborná znalost zahájení. Byl znám tím, že shromažďoval všechny dostupné hry, stanovoval varianty zahájení a používal svůj vlastní systém hodnocení. Pro každý turnaj si vytvořil kapesní reprertoár, který byl znám jako „pouzdro na varianty“.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ernst Franz Grünfeld (původně Ernest Franz Grünfeld; * 21. listopadu 1893, Josefstadt, Vídeň – 3. dubna 1962, Ottakring, tamtéž) byl rakouský šachový velmistr. Do turnajové praxe uvedl jedno důležité zahájení, Grünfeldovu indickou obranu, která se po něm jmenuje.", "tgt_summary": "Ernst Franz Grünfeld (November 21, 1893 – April 3, 1962) was a leading Austrian chess grandmaster and chess writer, mainly on opening theory.", "id": 1917783} {"src_title": "Jmelí bílé", "tgt_title": "Viscum album", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Větévky jmelí bílého tvoří husté polokulovité trsy dorůstající průměru až 100 cm. Z krátkého kmínku vyrůstají většinou pravidelně vidličnaté článkovité větve, které jsou v uzlinách rozšířené a snadno lámavé. První dvojice vstřícných listů vyroste ve druhém roce, posléze se rostlina každým rokem rozrůstá o jeden článek, podle čehož lze určit její stáří. Její biologický cyklus lze rozdělit na dvě fáze: stádium samostatné, kdy semeno klíčí a rostlinka žije ze svých zásob, a stadium cizopasné, trvající do konce jejího vegetativního života. Ten může dosáhnout 30–40 let. Lysé listy, vyrůstající v párech na koncích větévek, jsou přisedlé, podlouhle obvejčité až kopinaté, kožovité a celokrajné. Mohou být dlouhé až 5 cm, široké pak do 2 cm. Jejich barva je obvykle žlutozelená, avšak forma rostoucí na jedlích bývá sytě zelená. Drobné jednopohlavné květy vykvétají v březnu a dubnu, přisedlé po třech ve vidlanech v rozsochách a na vrcholech větví. Mají žlutavé zbarvení, u samičích květů jsou usazené v mističkovité češuli s okvětím ze 4 nebo 6 lístků (tyčinky bývají v témže počtu). Spodní semeník je jednopouzdrý, bez rozlišení semenic a vajíček, s jedním až třemi zárodečnými vaky. Češule se po oplodnění hmyzem změní v lepkavý obal z viscinu a podílí se na vývoji nepravé, zpočátku zelené, jednosemenné bobule. Barevnost a velikost tohoto plodu se v dalším vývoji liší od taxonu. Poddruhy na evropském území mají bílou až nažloutlou barvu, v Asii jsou známy žluté, načervenalé, oranžové nebo červené varianty.", "section_level": 1}, {"title": "Možnost záměny.", "content": "Ochmet evropský (\"Loranthus europaeus\").", "section_level": 2}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jmelí bílé všech tří poddruhů v přírodě rozšiřují především drozd brávník a brkoslav severní trusem. Bobule jmelí polykají celé, nikdy se jim nelepí semena na zobák ani na peří. Po průchodu trávicím traktem se semena v trusu lepí na větve, většina semen však mine větve a dopadne na zem. Na jaře množí jmelí bílé pravé pěnice černohlavá, která záměrně vylupuje z bobulí semena, lepí je na větve a polyká jen slupku s trochou dužiny, protože semena nejsou stravitelná. Pěnice tímto způsobem velmi hustě vysévá jmelí na větve většinou poblíž matečné rostliny i na samotnou matečnou rostlinu a tím působí značné napadení stromů jmelím. Rostlina je jako původní druh rozšířena po celé Evropě (mimo severní skandinávská teritoria), na Kavkaze, v Himálaji a v malé i jihovýchodní Asii a lze ji nalézt v nadmořských výškách od nížin až do hor. Z jehličnanů většinou parazituje na borovicích a jedlích, z listnáčů zejména na lípách, topolech, akátech, javorech, jabloních a hlohu. Kolem roku 1900 bylo jmelí bílé kvůli dekorativním účelům člověkem zavlečeno i do Severní Ameriky. K tomuto rozšíření došlo v kalifornském okrese Sonoma County, kde parazituje na druzích javoru, olše, jabloně, topolu, švestky, akátu, vrby, břízy, hlohu a jilmu. Prozatím se nezdá, že infikuje dub a eukalypt nebo kalifornské druhy jehličnanů. Ačkoli se kvůli nedostatku vhodných hostitelských stromů nepředpokládalo, že by se jmelí bílé rozšířilo mimo oblast původního zavlečení, byl jeho výskyt v druhé polovině 20. století zaznamenán až v kanadské Britské Kolumbii u města Victoria (přibližně 1300 km severně od Sonoma County). Pozorování některých botaniků dokazují, že jmelí většinou roste na solitérních dřevinách mimo les (v parcích, sadech, alejích, břehových porostech atd.). Většinou se vyskytuje na místech orientovaných k východu, často vyvýšených, na okrajích porostů a v prostorech na půdách nižší bonity.", "section_level": 1}, {"title": "Parazitace.", "content": "Přilnutí semene ke kůře stromu, které je základním předpokladem k jeho úspěšnému vyklíčení, umožňuje lepkavé oplodí s vicsinovou vrstvou. Semeno samotné obsahuje živné pletivo s nejčastěji dvěma zárodky se zelení listovou. Pletivo je bohaté na škrob, který klíčící rostlince usnadňuje přežít do chvíle, než zakotví v hostiteli. Zárodky mají dvě dělohy, mezi nimi pak vzrostlý vrchol stonku a proti němu stonkový článek podděložní (hypokotyl). Klíčení začíná v březnu nebo dubnu při teplotě 8-10 °C, vzdušné vlhkosti 50-60 % a plném osvětlení (důležitá je především modrá složka záření). Po celý první rok je rostlina bez kořenů, proto je toto období nejchoulostivější a dochází k odumírání velkého počtu semenáčků. V této fázi je nejpravděpodobnější příjem vody přes kůru hostitelské dřeviny za pomocí papil na spodní straně hypokotylního terčíku. Na jaře příštího roku na spodní straně přichycovacího terčíku vyroste kuželovitá přísavka (primární pohružovák), jež vrůstá radiálně do větve hostitele a proniká buněčnými vrstvami druhotné kůry tvořené korkem, dokud nenarazí na dělivé pletivo (felogen), které svou dělivou činností korek produkuje. Horní strana hypokotylního článku se osvobodí ze semene, hypokotyl se napřímí a mezi děložními lístky vyrůstá výhonek s prvním párem listů. Mezitím buňky felogenu a další buňky hostitele syntetizují polyfenoly, které se v bohatém množství nahromadí kolem primárního pohružováku. Pokud se v této fázi vývoje rostlince podaří odolat obranným mechanismům hostitele, primární pohružovák rychle nabere maximum objemu a ve třetím roce začnou do kůry napadeného stromu podélně vrůstat korové provazce. Z nich posléze radiálně vyrážejí modifikované kořínky druhotných pohružováků (haustoria), které pronikají lýkem až k dělivému pletivu (kambium). Zde se cévy pohružováků připojí k cévním svazkům nejmladšího letokruhu na povrchu dřeva, odkud posléze odebírají vodu s nerostnými látkami. Jako poloparazit je jmelí schopno další organické látky asimilovat fotosyntézou. Zajímavostí je, že pokusy pěstovat jmelí v umělé kultuře (in vitro) jsou prozatím neúspěšné.", "section_level": 1}, {"title": "Ochrana rostlin.", "content": "Hlavním obranným mechanizmem napadené rostliny je velmi intenzivní syntéza polyfenolů ve fázi, kdy primární pohružovák narazí na felogen. V perihaustoriální zóně se kolem přísavky nahromadí vyprodukované sloučeniny a vytvoří dutý kužel, jenž ji zcela obklopí a zablokuje rostlince možnost dalšího růstu a vývoje. Mladé jmelí, izolované od živných pletiv hostitele, vyčerpá vlastní zásoby a uschne. Kromě tohoto způsobu rezistence také záleží na tloušťce korku a množství pevných (sklerenchymatických) vláken v lýku a zejména na druhu kultivaru. V případě, že je přikročeno k manuálnímu odstranění parazitující rostliny, je důležitý včasný zákrok až do zdravého dřeva; patogen tvoří sací kořeny. Překrytí napadených částí plastovou fólií.", "section_level": 2}, {"title": "Taxonomie.", "content": "V Evropě a Asii je rozlišováno několik poddruhů, v pojetí některých botaniků samostatných druhů:", "section_level": 1}, {"title": "Mytologie a lidová tradice.", "content": "Jmelí hrálo důležitou roli v náboženské tradici u mnoha evropských národů. V předkřesťanském období lidé věřili, že ztělesňuje živoucího ducha a bylo symbolem života i ochranným talismanem. V germánské mytologii bylo spjato zejména s osobou boha jara a plodnosti Baldra. Rostlina stála za Baldrovou smrtí, neboť jeho matka, bohyně Frigg, si mimo jmelí vyžádala od všech věcí na světě slib, že jejímu synovi neublíží. Potomek obrů Loki, který neměl boha jara v oblibě, pak intrikami přiměl slepého boha Höda, aby jej větévkou jmelí usmrtil. Plinius starší ve svém díle informuje o obřadech, které praktikovali keltští druidové. Za určité fáze měsíce, oblečení ve slavnostních bílých řízách, zlatými srpy odřezávali jmelí z dubů a zachycovali je do bílých roušek. Keltové věřili, že rostlina léčí všechny nemoci a odstraňuje neplodnost jak u lidí, tak u zvířat. Raní křesťané mezi sebou tradovali, že jmelí bylo dříve volně rostoucím mohutným stromem. Z jeho větve prý Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Později strom porazili Římané a z jeho kmene byl vyroben kříž, na němž byl Ježíš ukřižován. Potomci stromu se v dalších letech natolik styděli za události na Golgotě, že seschli do drobných keříků. Z tohoto důvodu bylo dříve jmelí nazýváno \"dřevo kříže\" (latinsky \"Lignum crucis\"). Způsob obživy keříku symbolizuje obřad přijímání Kristova těla a krve, patrně i proto se v křesťanské tradici jmelí udrželo jako celosvětový symbol vánočních svátků. Podle jedné z nejznámějších štědrovečerních zvyklostí rostlina zajistí do domu štěstí a požehnání, pokud hlava rodiny za prvního kuropění zavěsí nad štědrovečerní stůl snítku zelených, stříbrných nebo pozlacených větévek. Každému stolovníkovi pak splní přání, pokud jej zašeptá do ohně první zapálené svíčky na vánočním stromečku. Magický účinek rostliny se umocňuje, je-li snítka darována, nikoli zakoupena. Štěstí je také ovlivněno množstvím bobulek, čím víc jich snítka obsahuje, tím většího se obdarované osobě dostane. Ve středověku přinesli Angličtí žoldnéři do Německa a Švýcarska zvyk, podle nějž může muž políbit každou dívku, kterou zastihne pod zavěšeným jmelím. Po každém polibku však musí oba společně utrhnout jednu bobulku. Poslední bobulka znamená poslední polibek, aby láska z domu neodešla. Této tradice se přidrželi i majitelé nevěstinců, kteří snítku jmelí zavěšovali vedle červené lucerny jako příslib prodejné lásky. Díky svým lepivým složkám prý jmelí umí udržet svazek mezi mužem a ženou. Kromě výše popsaných magických schopností se mu přisuzují i vlastnosti, kterými dokáže chránit proti ohni a čarodějnicím. Dále je atributem odvahy, zdraví a plodnosti. Staří Řekové jej používali jako prostředek proti uřknutí a uhranutí zlými duchy a věřili, že dokáže otevřít bránu do Hádovi říše mrtvých. V Norsku pro změnu sloužilo jako ratolest míru. V Rakousku lidé věřili, že jmelí zavěšené nad štědrovečerním stolem přinese bohatou úrodu a sedláci jej zaorávali do první brázdy. Irové si z větviček jmelí splétali náramky nebo amulety, které zastupovaly stejnou funkci jako čtyřlístek nebo podkova. Snítka zavěšená nad vchodem do irského venkovského domu zaručovala pohostinství a pozvání k jídlu. Ve francouzské části Švýcarska nosily kvůli zajištění plodnosti nevěsty na hlavě věneček z klasů ječmene, květů sporýše a větviček jmelí.", "section_level": 1}, {"title": "Použití ve farmacii a léčitelství.", "content": "Léčebné účinky jmelí jsou známy již od starověku. Zakladatel lékárnické literatury Řek Dioskoridés spolu s římským lékařem Galénem jej doporučovali užívat pouze zevně a Hippokratés bylinu předepisoval na podrážděnou slezinu. Anglický botanik a bylinář Nicholas Culpeper (18. října 1616 – 10. ledna 1654) doporučoval jmelí ke zjemnění tvrdnoucí sleziny a k vyléčení starých oparů. Současně jej radil užívat při epilepsii a mrtvici. Pro zajištění drogy ze jmelí se využívá mladých větévek s listy slabšími než 5 mm, které se sbírají zpravidla od prosince do února. Suší se ve slabých vrstvách nebo ve svazečcích zavěšených na šňůrkách při teplotě do 40 °C. Bylina schne poměrně pomalu, po usušení je žlutavě zelená, chutná slizovitě hořce a nažlukle páchne. Pro domácí účely se usušená nať uchovává vcelku nebo nařezaná, chráněná před světlem a v dobře uzavřené nádobě. Droga skladovaná déle než tři roky neobsahuje téměř žádný viskotoxin. Nejdůležitějšími látkami, jež droga (latinsky \"herba visci\") obsahuje, je soubor toxických polypeptidů (viskotoxiny), sestavených z 46 aminokyselin (tzv. jmelové živice). Dále to jsou lektiny (lektin I, II a III), u nichž jde vesměs o glykoproteiny schopné aglutinovat, tedy reagovat, s izolovanými nádorovými buňkami. Tyto látky při injekčním podání prokazatelně zvyšují imunitní reakci těla proti některým druhům rakoviny a zpomalují růst nebo dokonce způsobují zmenšení nádoru. Ve jmelí byly též nalezeny cholínové deriváty (cholín, acetylcholin), triterpenické kyseliny a další glykosidicky vázané látky. Tyto účinné sloučeniny obsahují některé hromadně vyráběné léčivé přípravky. Často jsou používané k léčení zánětů nervů a kloubů a nezánětlivých degenerativních onemocnění kloubů (artróz). Bylina bývá součástí čajových směsí používaných při zvápenatění tepen, diuretických obtížích a vysokém krevním tlaku. Mezi další účinky jmelí patří schopnost zpomalit pulz, vyvolat děložní stahy a podpořit peristaltiku střev. Jeho podání zlepšuje i imunitní reakci u lidí postižených AIDS. Má též příznivé účinky při příznacích stáří a je schopno uklidnit srdeční činnost. V lidovém léčitelství se používá buď ve formě prášku nebo jako nálev (macerát). Nedoporučuje se připravovat odvar, neboť účinné látky se varem rozkládají. Choroby, při nichž je jmelí doporučováno, však vyžadují bezpodmínečně odborné lékařské vyšetření, a proto je použití drogy možné pouze po poradě s lékařem.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost.", "content": "Navzdory častým tvrzením není jedovatost jmelí jednoznačně prokázaná. Jedovaté viskotoxiny a lektiny nejsou tělem přijímány z čaje nebo plodů. Požití několika bobulí většinou nemá na organismus žádný účinek, ale při vyšší dávce může dojít k dráždění střeva, bolestem břicha a k silnému průjmu, který je spojen s krví ve stolici. Nicméně existují zprávy eklektiků informující o kómatu, škubání a smrti po požití velkých dávek listí a plodů. Naproti tomu při požití maximálně dvaceti bobulí bylo nejhorší reakcí podráždění žaludku. Výjimku tvoří kojenci, u nichž může mít otrava vážnější průběh. Kvůli tyraminu, jenž je schopen vyvolat děložní stahy, by drogu z byliny neměly užívat těhotné ženy.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jmelí bílé (\"Viscum album\") je vidličnatě rozvětvený, stálezelený poloparazitický keřík z čeledi santálovitých (\"Santalaceae\") (podle APG III); v některých starších taxonomických systémech bylo řazeno do čeledi ochmetovité (\"Loranthaceae\") nebo jmelovité (\"Viscaceae\"). V rozsochách a na vrcholech větví vykvétají vidlany dvoudomých květů, z nichž se po oplodnění vyvinou nepravé bobule, které mají v Evropě bílou až nažloutlou barvu. V korunách jehličnatých i listnatých stromů rostoucích od nížin do hor rostlina vytváří kulovité trsy, jejichž stáří může být až několik desítek let. Na českém území je jmelí bílé (v širším pojetí) jediným zástupcem rodu jmelí (\"Viscum\"). ", "tgt_summary": "Viscum album is a species of mistletoe in the family Santalaceae, commonly known as European mistletoe, common mistletoe or simply as mistletoe (Old English \"mistle\"). It is native to Europe and western and southern Asia. ", "id": 292735} {"src_title": "Ludwig Klages", "tgt_title": "Ludwig Klages", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Po maturitě v Hannoveru studoval fyziku, filosofii a chemii v Lipsku, Hannoveru a od roku 1893 v Mnichově, kde zůstal až do vypuknití války; po promoci se však rozhodl, že se chemií zabývat nebude, a se dvěma přáteli zde roku 1894 založil Německou grafologickou společnost. S mystikem Alfredem Schulerem, jeho přáteli a s excentrickou Fanny zu Rewentlow vytvořili „Kosmický kroužek“ a Fanny se stala jeho milenkou. Klages obdivoval básníka Stefana George a hlásil se k „filosofii života“. Kritizoval „degenerovanou“ modernu a vychvaloval „mystickou“ germánskou minulost a hrdinskou roli umělce, který má tvořit budoucnost. V roce 1914, když vypukla první světová válka, nesdílel Klages obecné nadšení a odstěhoval se do Švýcarska. Žil z honorářů za články a přednášky, roku 1920 se vrátil do Německa a 1932 byl vyznamenán Goethovou medailí. Ač se svým rasismem, antisemitismem a „novopohanskými“ názory nebyl nacistům cizí, už roku 1936 byl kritizován, že málo podporuje režim, a při svých 60. narozeninách roku 1942 byl v novinách napadán. Po válce byl naopak rehabilitován.", "section_level": 1}, {"title": "Myšlení.", "content": "Klages byl konservativní myslitel, kritik moderního racionalismu a individualismu. Jeho „filosofie života“ je radikální kritika moderní civilizace, která ničí přírodu i lidskou přirozenost; je proto pokládán za předchůdce radikální ekologie. Klages vycházel z opozice mezi „duchem“ mechanické racionality a redukcionismu a „duší“ jako výrazem živého lidství. Podobně stavěl proti sobě mechanický takt a živý rytmus. Grafologii se snažil postavit na vědecký základ jako studium „výrazové psychologie“: písmo je výrazem povahy a charakteru. Úkolem psychologie je zkoumat lidský charakter jako celek, proto Klages ostře odmítal jak psychologii Sigmunda Freuda, tak také experimentální psychologii, protože lidskou duši rozkládají na jednotlivé složky, a tudíž ji nemohou poznat.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ludwig Klages (10. prosince 1872 Hannover – 29. července 1956 Kilchberg u Curychu) byl německý filosof, psycholog a kritik modernity, jeden z průkopníků grafologie.", "tgt_summary": "Ludwig Klages (10 December 1872 – 29 July 1956) was a German philosopher, psychologist and a theoretician in the field of handwriting analysis. He was nominated for the Nobel Prize in Literature.", "id": 818576} {"src_title": "Gejza (velkokníže)", "tgt_title": "Géza, Grand Prince of the Hungarians", "src_document": [{"title": "Původ a mládí.", "content": "Gejza se narodil jako nejstarší syn Takšoně, jenž se uherským velkoknížetem stal roku 955. Podle kroniky \"Gesta Hungarorum\" byla Gejzova matka \"ze země Kumánů,\" což zřejmě naznačuje, že pocházela buď z Chazarské říše, anebo z kmene Pečeněhů či z Volžského Bulharska. Historik Gyula Kristó se domníval, že se Gejza narodil okolo roku 940. Když byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos na své listině přibližně z roku 950 vyjmenovával potomky velkoknížete Arpáda, Gejzu na ní však nezmínil. Kristó argumentoval tím, že císař Takšoňova syna vynechal proto, že Gejza tehdy byl ještě dítětem. Původní uherská forma Gejzova jména pravděpodobně zněla jako \"Gyeücsa\" nebo \"Gyeusa\". Jednalo se snad o formu turkického titulu \"Yabghu\". Z popudu svého otce se Gejza oženil se Sarolt, dcerou Gyuly II., významného uherského náčelníka vládnoucího v Transylvánii nezávisle na uherském velkoknížeti. Proto, že se Gyula v Konstantinopoli dříve nechal pokřtít, snad i Sarolt byla před sňatkem křesťanka. Podle kronikáře Bruna z Querfurtu byla její křesťanská víra však „slabá a zmatená“. Na svého chotě měla Sarolt podle Bruna značný vliv.", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "Gejza se stal velkoknížetem po smrti svého otce okolo roku 972. Uplatňoval centralizační politiku, a kroniky ho proto většinou vyobrazují jako nemilosrdného a krutého vládce. V jedné z verzí legendy o svatém Štěpánovi (\"Legenda Maior S. Stephani Regis\") je dokonce napsáno, že Gejzovy ruce byly \"pošpiněny krví\". Historik Pál Engel z toho vyvodil, že Gejza nechal vyvraždit některé své příbuzné. Tuto domněnku podporuje fakt, že kolem roku 972 se v pramenech kromě Gejzy a Koppányho, vládnoucího jižní části Zadunají, neobjevují žádní jiní Arpádovci. V roce 972 se sňatkem spojily dvě říše sousedící s Uherskem, Svatá říše římská a Byzanc. Zatímco mezi Byzancí a Uhry trvalo napětí již deset let, se Svatou říší Uhersko udržovalo vztahy relativně dobré. Bylo tedy logické, že se Gejza rozhodl uzavřít mír se Svatou říší římskou. Gejzova orientace na římskou říši souvisela také s tím, že pokud by se s žádostí o vyslání misionářů obrátil na Byzanc, nebyl by z maďarských vladařů prvním, protože od byzantského císaře křesťanství přijal už jeho tchán Gyula II. Brzy poté začali do Uher z římské říše přicházet křesťanští misionáři. První misionář vyslaný císařem Otou I. Velikým, se jménem Bruno, přicestoval do Uher okolo roku 972. O rok později bylo na císařem svolaném říšském sněmu v Quedlinburgu přítomno i dvanáct vyslanců z Uherska. Z kláštera Sankt Gallenu ve Švýcarsku pochází zápis, že jakýsi biskup Prunwart úspěšně pokřtil mnoho obyvatelů Uherska, a to i včetně jejich „krále“. Prunwart byl možná totožný se zmíněným misionářem Brunem, jehož do Uher vyslal císař Ota Veliký. Křest Uhrů je zmíněn i v kronice Dětmara z Merseburku, která se zmiňuje o tom, že christianizace Uhrů započala za Gejzovy vlády, který se stal prvním křesťanským vládcem Uherska. Gejza při křtu přijal jméno Štěpán. I přesto však pokračoval v pohanských rituálech, a nestal se proto nikdy pravým křesťanem. Historika Gyula Kristó uvedl, že za Gejzovy vlády došlo k založení veszprémské diecéze. Tato domněnka historiky ovšem nebyla jednomyslně přijata. Jedna pověst mluví rovněž o tom, že Gejza vystavěl hrad v Ostřihomi, což archeologické průzkumy ale nepotvrdily. Po smrti Oty I. Velikého v roce 973 se jeho následníci Ota II. a Ota III. přestali soustředit na východní politiku a udržovat vztahy s Uhry. Otova smrt na čas přerušila další christianizaci Gejzovy země. Mnoho Maďarů se proto postupně znovu začalo vracet k pohanství, jak o tom svědčí listina císaře Oty II. z roku 985. Dokonce i misionář Bruno odešel z Uher. V 70. a 80. letech se Svatá říše římská zmítala ve vnitřních válkách. Proti císaři Otovi II. se totiž postavil jeho příbuzný, bavorský vévoda Jindřich. Gejza těchto konfliktů využil tak, že v roce 983 zaútočil na Bavorsko. Při tomto útoku se mu podařilo obsadit pevnost Melk. O 8 let později bavorské vojsko ale zahájilo protiútok. Bavoři uherská vojska tehdy zatlačila až za Vídeňský les. V roce 996 uherský velkokníže s bavorským vévodu Jindřichem IV., budoucím císařem Jindřichem II., uzavřel mír a vzdal se v jeho prospěch území na východ od řeky Litavy. Dohodu obě strany zpečetily svatbou mezi Gejzovým synem Štěpánem a Jindřichovou sestrou Giselou. Jednalo se o Gejzův diplomatický triumf. Podle listiny, která byla sepsána za Štěpánovy vlády, Gejza založil benediktinský klášter v Pannonhalmě. Zřízení pannohalmského kláštera pravděpodobně úzce souviselo se Štěpánovým sňatkem. Při založení tohoto kláštera i Štěpánově sňatku hrál zřejmě významnou roli pražský biskup svatý Vojtěch, jenž podle pověsti Štěpána vychoval, pokřtil i oddal. Ještě před sňatkem z roku 996 Gejza zajistil Štěpánovo nástupnictví. Svolal totiž významné uherské velmože, které přinutil složit přísahu, že po jeho smrti přijmou Štěpána na trůn. V roce 997 Gejza zemřel. Během své vlády Gejza, s výjimkou konfliktu v Bavorsku, nepodnikl žádné válečné tažení proti jiným panovníkům. Obezřetně zachovával mír a uzavíral spojenectví s ostatními knížaty, díky čemuž se mohl soustředit na upevňování své vlády.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Gejzovou manželkou byla Sarolt z Transylvánie, jež mu během života porodila nejméně tři, nejvíce však pět dětí. Prvním dítětem byl Štěpán, který se po Gejzově smrti stal velkoknížetem a později králem. Na základě \"Polsko-uherské kroniky\", se historik Szabolcs de Vajay domníval, že matkou dvou Gejzových dcer byla Adelaida Polská, Gejzova druhá manželka. Tato domněnka však nebyla historiky přijata. Adelaida je zmíněna pouze v polsko-uherské kronice, jako sestra Měška I. Historici pochybují nejen o tom, že byla matkou některých Gejzových dcer, ale i o její existenci. Podle \"Polsko-uherské kroniky\" Adelaida Polská Gejzu donutila k přijmutí křesťanství.", "section_level": 1}], "src_summary": "Gejza (asi 940–997; ) byl od začátku 70. let 10. století až do své smrti v roce 997 uherský velkokníže z rodu Arpádovců. ", "tgt_summary": "Géza ( 940 – 997), also Gejza, was Grand Prince of the Hungarians from the early 970s. He was the son of Grand Prince Taksony and his OrientalKhazar, Pecheneg or Volga Bulgarianwife. He married Sarolt, a daughter of an Eastern Orthodox Hungarian chieftain. After ascending the throne, Géza made peace with the Holy Roman Empire. Within Hungary, he consolidated his authority with extreme cruelty, according to the unanimous narration of nearly contemporaneous sources. He was the first Hungarian monarch to support Christian missionaries from Western Europe. Although he was baptised (his baptismal name was Stephen), his Christian faith remained shallow and he continued to perform acts of pagan worship. He was succeeded by his son, Stephen who was crowned the first King of Hungary in 1000 or 1001.", "id": 1816204} {"src_title": "Henry Briggs", "tgt_title": "Henry Briggs (mathematician)", "src_document": [{"title": "Osobní život.", "content": "Narodil se ve Warley Wood, blízko Halifaxu v Anglii. Vystudoval latinu a řečtinu na místním gymnáziu, poté byl v roce 1577 přijat na St John's College, v Cambridge, kterou dokončil v roce 1581. V roce 1588 byl zvolen odborným asistentem na St. John's. Roku 1592 začal přednášet fyziku dle podkladů od Thomase Linacra, a rovněž vedl i přednášky matematiky. V této době se začal zajímat o navigaci a astronomii, při níž spolupracoval i s Edwardem Wrightem. V roce 1596 se stam prvním profesorem geometrie na nedávno založené Gresham Collage v Londýně. Zde učil téměř 23 let a učinil z ní centrum anglické matematiky, které podporovalo mimo jiné i nové myšlenky Jana Keplera. V té době Briggs získal kopii spisu Mirifici Logarithmorum Canonis Descriptio od Johna Napiera, kde autor představuje světu myšlenku logaritmu. Napierova formulace byla nevhodná pro výpočty, ale vnukla Briggsovi nápad – na svých přednáškách na Gresham Collage navrhl myšlenku logaritmu o základu 10, přičemž logaritmus o základu 10 z čísla 10 bude 1. Krátce poté napsal svůj nápad autorovi původní myšlenky. Briggs byl aktivní v mnoha směrech. Mnozí dokonce vyhledávali jeho rady v otázkách astronomie, mapování, navigaci, dokonce i těžby. Briggs měl dva syny: Henryho, který později emigroval do Virginie, a Thomase, který v Anglii zůstal. Na počest Briggsova přispění matematice po něm byl pojmenován kráter na Měsíci.", "section_level": 1}, {"title": "Přínos pro matematiku.", "content": "V roce 1616 Briggs navštívil Napiera v Edinburghu, aby projednal návrh na změnu Napierova logaritmu. Další rok ho navštívil znovu a ze stejného důvodu. Při těchto debatách byl Briggsův návrh přijat a při svém návratu z druhé návštěvy v Edinburghu (1617) poprvé svou myšlenku logaritmu publikoval. V roce 1619 byl jmenován profesorem geometrie na Oxfordu, o rok později rezignoval na post profesora na Gresham Collage. 1624 publikoval svou práci Arithmetica Logarithmica, která obsahuje logaritmy třiceti tisíc čísel. Tabulku později rozšířil Adriaan Vlacq a následně i Alexander John Thompson (1952) - Briggs byl první, kdo použil metodu konečného diferenciálu k výpočtu hodnot do své práce. Dále vytvořil tabulku logaritmického sinu a tangens na setiny stupně (na 14 desetinných míst), tabulku pro přirozený sinus na 15 desetinných míst, stejně tak pro tangens a sekans. Tohle vše bylo vytištěno v Goudě roku 1631 a zveřejněno a dva roky později pod názvem Trigonometria Britannica. Tato práce byla pravděpodobně nástupcem jeho Logarithmorum Chilias Prima z roku 1617, která shrnula stručně jeho úvahy o logaritmech. Briggs také objevil binomickou větu, ačkoli v poněkud skryté formě a bez důkazu. Briggs byl pohřben v kapli na Merton College v Oxfordu. Dr. Smith ho ve své knize Lives of the Gresham Professors charakterizoval jako bezúhonného muže, kterého nezajímá bohatství a je spokojený se svým postavením, a který upřednostnil odchod do důchodu, kde stále zůstával v pilné práci, před všemi líbivými aspekty života.", "section_level": 1}], "src_summary": "Henry Briggs (únor 1561 Warleywood, Anglie – 26. ledna 1630 Oxford) byl anglický matematik známý hlavně tím, že nahradil do té doby používaný Napierův logaritmus dekadickým logaritmem (logaritmus o základu 10).", "tgt_summary": "Henry Briggs (February 1561 – 26 January 1630) was an English mathematician notable for changing the original logarithms invented by John Napier into common (base 10) logarithms, which are sometimes known as Briggsian logarithms in his honour. ", "id": 460381} {"src_title": "Polymorfismus (programování)", "tgt_title": "Polymorphism (computer science)", "src_document": [{"title": "Polymorfismus obecněji.", "content": "Polymorfismus je vlastnost programovacího jazyka, speciálně v objektově orientovaném programování, která umožňuje objektům volání jedné metody se stejným jménem, ale s jinou implementací. V jiném kontextu (než OOP) se tento druh polymorfizmu nazývá podtypový, na rozdíl od parametrického polymorfizmu (ve funkcionálním programování), který odpovídá spíš generice (např. v C#) nebo šabloně v OOP (Java, C++). Funkce, metoda nebo makro (a další syntaktické konstrukce) se dají volat s různými datovými typy. Implementace se liší podle druhu polymorfizmu. (Podtypový) Polymorfismus dělíme na dva typy: statický a dynamický. Při statickém je v době překladu znám konkrétní typ argumentu a proto překladač vygeneruje volání konkrétní (monomorfní) funkce, která pracuje se správným typem. Dynamický p. vybírá volanou funkci za běhu (tzv. pozdní vazba, late binding), v OOP typicky pomocí tabulky virtuálních metod (TVM). Tato tabulka není programátorovi přímo přístupná a generuje ji překladač. V obou případech se kód funkcí generuje při překladu. Tzv. přetížené funkce (\"overloading\") odpovídají statickému polymorfizmu, ale pro každý typ parametru/-ů generují samostatný kód (viz omezený polymorfizmus dále). Dynamický polymorfizmus potřebuje (v nějaké formě) informace o typech za běhu, proto má časovou a/nebo paměťovou režii. Statický polymorfizmus typy za běhu (při dobrém návrhu jazyka a implementace) v principu nepotřebuje, ale ze šablon/generik vygeneruje několik podobných funkcí. Příklady: objektový polymorfismus (s virtuálními metodami) je dynamický, šablony nebo generika jsou statického typu. Dynamicky typované interpretované jazyky (Ruby, Python) používají také dynamický polymorfizmus. Polymorfismus může být dvojího druhu: univerzální (parametr typu může být jakýkoliv), omezený (typ jen z určitého výčtu). Např. funkce maximum – nemůže být nad čímkoliv, jen nad datovým typem, který lze porovnat na větší, menší. Univerzální typ odpovídá parametrickému polymorfizmu, který lze realizovat jednou funkcí pro všechny typy (za daného omezení). Např. funkce pro délku spojového seznamu nezávisí na typu prvků v seznamu, protože je nevyužívá (a např. prvky jsou schované za pointrem). Omezený polymorfizmus závisí na typu a konkrétní typ si funkce předává jako dodatečný (schovaný) parametr, TVM je realizovaná tímto způsobem. Pokud si chceme realizovat polymorfizmus (ve formě přetížení) sami, např. při variantních záznamech (union v C), např. pro dvě reprezentace komplexních čísel (pravoúhlou a polární), můžeme ve funkcích využít vnitřně přepínač switch podle tagu reprezentace. Že je oblast populární a terminologie nejednotná, můžete zjistit porovnáním částí z dědičnosti, přetížení funkce, metoda a dalších.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Parametrický polymorfismus.", "content": "Příkladem parametrického (operátorového) polymorfismu jsou šablony v C++. Funkce nemá pevně stanovený typ argumentu, dokáže tak přijmout různé typy. Následující funkce násobí parametry i přesto, že nezná jejich typ, lze ji tak volat s různými typy: using namespace std; template T multiply(T x, T y) int main()", "section_level": 2}, {"title": "Rozhraní.", "content": "Mějme v jazyce PHP rozhraní ITvar definující metodu obsah(), od které je očekáváno, že bude vracet obsah geometrického útvaru. Dále třídy Trojuhelnik a Kruh implementující rozhraní ITvar. Obě třídy implementují metodu obsah() z rozhraní ITvar, ale každá odlišným způsobem. Nakonec definujme funkci vypisInfo(), která bude v parametru očekávat instanci třídy implementující rozhraní ITvar: interface ITvar class Trojuhelnik implements ITvar class Kruh implements ITvar function vypisInfo(ITvar $tvar) vypisInfo(new Trojuhelnik(5, 10, 12)); //Instance třídy Trojuhelnik, obsah: 24.54 echo PHP_EOL; vypisInfo(new Kruh(10)); //Instance třídy Kruh, obsah: 314.16", "section_level": 2}, {"title": "Přetěžování operátorů.", "content": "PHP interpretuje operátor + jako sčítání (jsou-li operandy čísla) nebo jako sloučení polí (jsou-li operandy pole): $n1 = 5; $n2 = 4; $a1 = array('jablka' => 8, 'hrusky' => 5); $a2 = array('svestky' => 2); // operátorový polymorfismus var_dump($n1 + $n2); // int 9 var_dump($a1 + $a2); // array('jablka' => 8, 'hrusky' => 5,'svestky' => 2)", "section_level": 2}], "src_summary": "Polymorfismus je vlastnost programovacího jazyka, objektově orientovaného programování (OOP), která umožňuje: Rozhodnutí o tom, která metoda bude volána, je u polymorfismu prováděno až za běhu programu (tj. dynamicky pomocí virtuálních funkcí). Tím se odlišuje od přetěžování funkcí, kde je rozhodnutí o volání vhodné funkce provedeno již při překladu (tj. staticky).", "tgt_summary": "In programming languages and type theory, polymorphism is the provision of a single interface to entities of different types or the use of a single symbol to represent multiple different types. ", "id": 2271685} {"src_title": "Alexandr Grigorjevič Aruťunjan", "tgt_title": "Alexander Arutiunian", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Jerevanu 23. září 1920. V letech 1934–1941 studoval na jerevanské konzervatoři hru na klavír u O. A. Babasjana a skladbu u S. V. Barchudarjana a V. G. Taljana. V letech 1942–1943 pokračoval ve studiu hry na klavír ve třídě K. N. Igumnova a v letech 1944–1946 studoval skladbu a kontrapunkt pod vedením Ch. S. Kušnareva. Studia dokončil v Domě arménské kultury v Moskvě. Po dokončení studia vystupoval jako klavírista a interpret vlastních skladeb. V roce 1954 se stal šéfdirigentem Arménské filharmonie v Jerevanu. Filharmonii řídil až do roku 1990. V letech 1965–2008 vyučoval skladbu na Jerevanské konzervatoři. Profesorem byl jmenován roku 1977. Byl jedním z členů tzv. Arménské mocné hrstky. Od roku 1939 byl členem Svazu skladatelů SSSR a členem vedení Svazu arménských skladatelů. Od roku 1975 byl také členem Svazu filmových umělců Arménské sovětské republiky. Byl často zván do porot mezinárodních hudebních soutěží. Tvůrčí styl Aruťunjana vycházel z bohatého arménského hudebního dědictví a byl postaven na principech klasicismu a romantismu. To se týkalo nejen klasického střídání rychlých a pomalých částí, ale i návratu k formám klasických suit a koncertů. Velký význam v jeho díle měla tradice lidových arménských pěvců – ašugů, jejichž hudba byla založena na improvizaci. Aruťunjanova díla jsou naplněna citem, nostalgií a ironií. Jeho nejslavnějším dílem je \"Koncert pro trubku a orchestr\" z roku 1950. Spolu s Haydnovým a Hummelovým koncertem, je nejhranějším trumpetovým koncertem. Zemřel 28. března 2012 v Jerevanu a byl tamtéž pochován v Panteonu Komitasova parku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Alexandr Grigorjevič Aruťunjan (rusky: Арутюнян Александр Григорьевич; arménsky: Ալեքսանդր Գրիգորի Հարությունյան) (23. září 1920 Jerevan – 28. března 2012 tamtéž) byl arménský hudební skladatel, klavírista a hudební pedagog. Národní umělec SSSR (1970) a laureát Stalinovy ceny prvního stupně (1949).", "tgt_summary": "Alexander Grigori Arutiunian (), also known as Arutunian, Arutyunyan, Arutjunjan, Harutyunian or Harutiunian (23 September 1920 – 28 March 2012), was a Soviet and Armenian composer and pianist, widely known for his 1950 trumpet concerto. A professor at Yerevan State Conservatory, he was recognized with many awards for his work, including the Stalin Prize in 1949 and People's Artist of the USSR in 1970, as well as numerous honors from his homeland of Armenia.", "id": 612082} {"src_title": "Dinárské hory", "tgt_title": "Dinaric Alps", "src_document": [{"title": "Geografie.", "content": "Systém začíná na severu na jižním úpatí Julských Alp, od nichž je oddělen údolími Soče a jejího přítoku Idrijce a okrajem Lublaňské kotliny. Táhne se obloukovitě od severozápadu k jihovýchodu v délce asi 700 km mezi pobřežím Jaderského moře a nížinou podél řeky Sáva (Posavina) – celý tento rozsáhlý horský makroreliéf je tedy ohraničen dvěma rozsáhlými sníženinami, na severu je to Panonská pánev, na jihozápadě Jadranská pánev, která je vyplněna mořem. Na východě jej ukončuje tektonická linie Drin – Peć a řeky Ibar a Velika Morava. V severních oblastech je horské pásmo užší (35 km) a poměrně nižší (1200 – 1800 m), směrem k JV se rozšiřuje až na 250 km (u Dubrovniku) s největší výškou 2694 m (Maja e Jezercës). Jadranská část tohoto systému spadá strmě k moři, kdežto vnitrozemské svahy se snižují povlovně k Panonské pánvi.", "section_level": 1}, {"title": "Členění.", "content": "Příčná údolí řek Rječina, Kupa či Neretva, Prača a Západní Morava dělí systém na tři části: Severozápadní, střední a jihovýchodní. Kromě těchto tří základních částí patří do Dinárského systému ještě následujících šest horských subsystémů:", "section_level": 2}, {"title": "Geologické složení.", "content": "Celá tato rozsáhlá oblast má dost komplikované geologické složení. Dinárská soustava byla vyvrásněna alpsko-himálajským orogénem, ovšem začátkem neogénu byla téměř zarovnána denudací a následně etapovitě zdvihána a přitom silně rozčleněna říční erozí. Proto jsou zde charakteristické zarovnané povrchy ve třech výškových úrovních a také hluboká říční údolí, soutěsky a kaňony (Tara, Neretva, Diva Grabovica, Krka, Zrmanja, Piva, Morača). Převládajícím stavebním prvkem ve většině skupin jsou vápenec a dolomit s četnými krasovými tvary (jeskyně, sloje, závrty, ponorné řeky). Největší rozmanitost takových útvarů a speleologických objektů je v oblasti Velebitu. Z propastí jsou to Jazben u Gorice -(518 m), Puhaljka (-318 m), Mamet (-206 m), z jeskyní Postojnska jama, Manita, Jama vodarica, Cerovačke pečine aj. Dinárský kras má rozlohu 55 600 km2. Z typických krasových tvarů jsou význačná především rozsáhlá polje (Livanjsko polje 405 km2, Nevesinjsko polje 189 km2, Popovo polje 185 km2).V centrální části Černé hory došlo horotvorným procesem k vytvoření mnoha skupin, pro něž jsou charakteristické rozsáhlé, vysoko položené vápencové náhorní plošiny (1500 – 1700 m) doprovázené hlubokými údolími a strmými stěnami. Tato stavba je příznačná pro Durmitor, Sinjajevinu, Moračské hory a další oblasti. V některých místech doprovázejí vápenec jílovo – slínovité vrstvy, břidlice nebo pískovec. Tuto charakteristiku mají masivy Bjelašnica, Igman, Treskavica, Bjelasice a Prokletije. Vnitřní pásma soustavy jsou však často složena z jiných hornin – Rudné hory (Vlašič, Vranica, Bitovnja), flyšové hory (Kozara). Zpravidla jsou nižší a mají erozně denudační reliéf s hustou říční sítí.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Klima jednotlivých oblastí je rozdílné a závisí na zeměpisné šířce, nadmořské výšce, expozici svahů a dalších vlivech. Nejvyšší horské oblasti mají alpinské podnebí, charakterizované krátkým a svěžím létem a dlouhými, na sníh bohatými zimami. Podzim bývá teplejší než jaro, atmosférických srážek je dostatek. Nejvyšší horské partie bývají dlouho pod sněhem, na jaře i v létě se zde vyskytují mlhy. Takové alpinské klima má např. horská skupina Bjelašnica nad Sarajevem (průměrná teplota nižší než 0 °C bývá po dobu šesti měsíců, průměrná roční teplota je 0,7°C). Na Bjelašnici byla rovněž naměřena nejnižší teplota na území bývalé Jugoslávie : -41,8 °C (17. 2. 1946). Subalpinské podnebí (v horstvech od 1000 m do 2000 m) je teplejší, také rozdíly maximálních a minimálních teplot jsou menší. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 5 – 7 °C. Takové podnebí je typické např. pro Durmitor. Horské oblasti s mírným kontinentálním klimatem, obvykle ne vyšší než 1000 m, mívají dlouhé a teplé léto a krátké zimy, často jen s malým množstvím sněhu. Průměrná roční teplota přesahuje 7 °C, v červenci činí průměr 18 °C i více, v lednu -1 °C. Podobné podmínky jsou ve všech přímořských horských oblastech, tj. na Velebitu, Bioći, Lovćenu i jinde.", "section_level": 1}, {"title": "Vodstvo.", "content": "Dinárské hory tvoří rozvodí mezi Jaderským a Černým mořem. Ve vnitrozemských skupinách, kde je vápenec doprovázen břidlicí je vody hojně (Igman, Bjelašnica, Treskavica, Trebevič, Jahorina). Zvlášť centrální část celého systému je odvodňována významnými řekami. Do Jaderského moře tečou Zrmanja, Krka, Cetina, Neretva a Drin. K úmoří Černého moře náleží sávské přítoky Una, Vrbas, Bosna a Drina (se zdrojnicemi Piva a Tara a s přítokem Lim) a také Západní Morava a její přítok Ibar. Vápencová část horstva (Snježnik, Velika Kapela, Velebit, Biokovo, Prenj, Orjen) je téměř bez vody a jsou pro ni typické ponorné řeky a potoky. Řada z nich končí jako podmořské vyvěračky. Největší množství ponorných řek je ve Velebitu. Na mořském pobřeží u Dubrovníka vyvěrá řeka Trebišnjica, jejíž ponor je na Popovom polji. Mnoho horských skupin je bohatých na jezera a plesa – v Durmitoru se nachází Crno jezero, Zminje jezero a Malo jezero, v Prenji Boračko jezero, v Bjelasici Biogradsko jezero a Pešića jezero, ve Vranici Prokoško jezero, na rozhraní Magliće a Volujaku Trnovačko jezero a v Prokletije Plavsko jezero. Největším je Skadarské jezero, které leží na západních úbočí masívu Prokletije na hranicích Černé hory a Albánie.", "section_level": 1}, {"title": "Příroda.", "content": "Flora Příroda celé oblasti je značně pestrá. Rozlišujeme zde tři rostlinná pásma : přímořské, horské a kontinentální. Přímořská vegetace je velmi chudá, roste převážně na skalách. Chudost vegetace na přímořských svazích však není způsobena jen klimatickými podmínkami (vichřice, odvívání), přispělo k ní hlavně dlouholeté pasení koz a ovcí. V horském pásmu se střídá lesní vegetace s travnatými porosty a rostlinami skalních stěn. Zjara svahy rozkvetou ranými cibulovitými rostlinami (krokusy, ladoňky). Později vynikají až metr vysoká květenství bílého asfodelu nebo žluté vysoké hořce. Nápadné jsou také česneky (žlutý a červený). Bohatě je zastoupena i květena alpinská (lomikámen, modrouška, hořec dinárský, zvonek, protěž aj.). Vnitrozemské svahy jsou bohaté na bukové lesy, v nižších polohách převažují bukové a borové lesy. Vyskytují se i jedlové porosty, kdežto smrků je poměrně málo (endemitní smrk Pančicův v povodí Driny). Tyto porosty jsou charakteristické pro oblast Veliké Kapely, Velebitu, Prenje, Durmitoru a dalších horstev. Fauna I fauna je rozdílná na přímořských svazích a ve vnitrozemských oblastech. Nalezneme zde velké množství endemitů a glaciálních reliktů, zvlášť \"motýl\"ů a brouků. V mnoha horských oblastech \"dinárského\" žijí medvědi, vlci či lišky (Prenj, Bjelašnica, Igman, Trebevic, Durmitor, Bjelasica, Vraca). Téměř všude lze potkat vysokou zvěř a uvidět kamzíka či divoké prase. Hojní jsou hadi, ještěrky atd. Ochrana přírody Rozmanitost krajinných typů i mimořádnou pestrost živostního prostředí pro živočichy podmiňuje také rostlinstvo. Na mnoha místech byla vyhlášena chráněná území a národní parky. Jde např. o oblasti: Paklenica ve Velebitu u Zadaru, Durmitor, Lovćen a Biogradska gora v Černé hoře, Kozara a Sutjeska v Bosně a Hercegovině.", "section_level": 1}, {"title": "Obyvatelstvo.", "content": "Tím že bývalá Jugoslávie (na které Dinárské hory leží) byla mnohonárodnostní stát je dána i značná odlišnost současného obyvatelstva. Severní oblasti obývají Slovińci a Chorvaté, střední a jižní Srbové, Černohorci, Albánci a Bosňané. Na jednotlivých územích žije řada etnických skupin, vzešlých z původních obyvatel. Např. v okolí Makarské v oblasti Biokova jsou to Dalmatinci. Ti se živili převážně zemědělstvím a rybolovem. Oblast Durmitoru obývají původní obyvatelé Černé hory – Pivljané a Drobnjakové, oblast Komů pak černohorské národnostní skupiny Vasojevičové a Kučové. Celým regionem vedla už ve starověku řada důležitých obchodních cest a jednotlivé oblasti se stávaly předmětem rozmanitých mocenských zájmů. Téměř na každém kroku zde narazíme na památky z jednotlivých epoch lidské činnosti už od dob antiky. V nedávné době došlo k rozpadu Jugoslávie, státu uměle založeného po 1. světové válce, a několik let se vlekly válečné spory o rozdělení území i o nové územní uspořádání následních státních celků. Až do dnešních dnů dosud nejsou všude přesně vymezeny státní hranice a příslušnost jednotlivých horských oblastí ke konkrétním nově vzniklým státům není zcela jasná.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dinárské hory (též \"Dinárská planina, Dinárské pohoří\", \"Dinárské Alpy, Dinaridy\"; slovinsky \"Dinarsko gorovje\"; srbsky \"Динарске планине\" Dinarskije planine; chorvatsky \"Dinarsko gorje;\" albánsky \"Malet Dinarike;\" bosensky \"Dinaridi\", \"Dinarske Alpe\") jsou složitě větvená soustava horských pohoří umístěných na severozápadě Balkánského poloostrova, mezi Panonskou pánví a Jaderským mořem. Název celá soustava získala podle jednoho z dílčích pásem – Dinara planiny. Z velké většiny se rozkládají na území bývalé Jugoslávie (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Kosovo, Srbsko) a také v Albánii. Celý systém je dlouhý 700 km.", "tgt_summary": "The Dinaric Alps (;,,, ), also commonly Dinarides, are a mountain range in Southern and Southeastern Europe, separating the continental Balkan Peninsula from the Adriatic Sea. They stretch from Italy in the northwest through Slovenia, Croatia, Bosnia and Herzegovina, Serbia, Montenegro, Kosovo to Albania in the southeast. ", "id": 1451359} {"src_title": "Magnum Photos", "tgt_title": "Magnum Photos", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Váleční fotografové Robert Capa, David \"Chim\" Seymour, Henri Cartier-Bresson, William Vandivert a George Rodger založili agenturu Magnum Photos 27. dubna roku 1947, jako reakci na druhou světovou válku, ze které dodávala reportážní fotografie. Magnum je jedna z prvních fotografických kooperací, kterou vlastní a administruují výhradně její členové. Zaměstnanci poskytují podporu pro fotografy, kterým náleží veškerá autorská práva. Společnost Magnum přišla v květnu 1954 o dva významné členy. Werner Bischof zemřel ve svých osmatřiceti letech dne 16. května při autonehodě v Andách, když se při sjezdu horské silnice spolu s geologem Ali de Szepessym a řidičem zřítili do propasti. Robert Capa zahynul o devět dní později v Indočíně při dokumentování ústupu francouzských vojsk a šlápl na minu. Prvním Holanďanem, který se stal členem Magnum byl v roce 1950 Krijn Taconis. V roce 2013 byli do spolku Magnum Photos přijati dva plnohodnotní členové, jmenovitě Olivia Arthur a Peter Van Agtmael, kteří byli nominováni od roku 2008 a Michael Christopher Brown byl nominován.", "section_level": 1}, {"title": "Organizace.", "content": "Agentura Magnum zahrnuje fotožurnalisty z celého světa a zachytila mnoho historických momentů 20. století. Archiv agentury obsahuje snímky zobrazující rodinný život, drogy, religionistiku, válku, chudobu, kriminalitu, hladomor, politiku i celebrity. Ke členství v agentuře Magnum vedou tři kroky. Nominace na členství, přidružený člen a po dalších přibližně třech letech plnohodnotný člen. Každý krok schvaluje porota ze stávajících členů agentury. Ke schválení prvních dvou kroků stačí 50 procent hlasů, k plnohodnotnému členu je potřeba již 70 procent hlasů. Magnum žije z příjmů svých členů, které získají na zakázkách.", "section_level": 1}], "src_summary": "Magnum Photos je mezinárodní fotografická agentura složená z fotografických členů, jejíž kanceláře jsou ve městech New York, Paříž, Londýn a Tokio. Spoluzakladatel Henri Cartier-Bresson prohlásil:", "tgt_summary": "Magnum Photos is an international photographic cooperative owned by its photographer-members, with offices in New York City, Paris, London and Tokyo.", "id": 1181708} {"src_title": "Richard Glazar", "tgt_title": "Richard Glazar", "src_document": [{"title": "Mládí.", "content": "Richard Glazar pocházel z československé židovské rodiny. Rodina byla bilingvní, všichni uměli perfektně česky i německy. Žili sice v Praze, ale mnoho času trávili i v Kolíně. Rodiče se v roce 1932 rozvedli, jeho matka si poté vzala obchodníka Kvido Bergmanna, s nímž měla další dvě děti. V říjnu 1939 začal Glazar studovat pražskou univerzitu, ale hned záhy, v listopadu, studia nuceně ukončil, neboť nacisté vysoké školy uzavřeli. Rodina se následně z Prahy přesunula na venkov do Třebenic, kde žila do roku 1942. Richard zde pracoval v zemědělství. V září 1942 byl deportován do Terezína, kde zůstal zhruba měsíc.", "section_level": 1}, {"title": "Treblinka.", "content": "V říjnu 1942 se dostal s transportem československých židů do Treblinky, vyhlazovacího tábora v okupovaném Polsku. Při selekci byl vybrán do pracovního komanda, což mu zachránilo život. Ve své knize \"Treblinka, slovo jak z dětské říkanky\" popsal tento okamžik takto: „\"Co, do dezinfekční koupele že jdeme a potom hned na práci? Stojím vysvlečený docela na konci řady. No, moc teplo na to koupání zrovna není. Zprava podél řady spěchá a míjí mne esesman s čepicí-lodičkou posazenou z čela. Něco ho zpomalí, když už skoro přešel a jen mě přejel pohledem. Zastaví se, prohlédne si mne přes rameno a pak se ke mně docela natočí: 'Komm du auch... – Ty pojď taky, oblékni se, rychle, postav se tam k těm – židovské hvězdy dolů, žádné hodinky, žádný nůž – tak... Budete tady pracovat, když se osvědčíte, můžete se stát Vorarbeiter oder Capos – předáky nebo kápy.' V tomhle okamžiku, pozastaveném prozřetelností či zákonem o počtu pravděpodobnosti – podle toho, co kdo vyznává – SS-Unterscharführer August Willy Miete, 'Anděl smrti' s rybím pohledem a slámovými vlasy, netuší, nedostane vnuknutí, že si právě vlastnoručně vybral na dvaadvacet let dopředu svědka svých činů.\"“ Následujících deset měsíců pracoval jako třídič věcí, které zbyly po zplynovaných. Během povstání v roce 1943 se asi 350 vězňům, mezi nimi i Glazarovi, podařilo utéci. Na rozdíl od většiny uprchlíků, kteří byli chyceni a zabiti, se jeho útěk podařil. Se svým spoluvězněm Karlem Ungerem prošli přes Polsko do Německa, kde se dva roky skrývali pod falešnou identitou. V Mannheimu pracoval v kovárně až do osvobození americkou armádou. Příběh treblinské vzpoury a útěku z Treblinky sepsal Richard Glazar hned po válce, v roce 1945. Knihu se mu ale nepodařilo vydat, poprvé vyšla až roku 1992 ve zkráceném vydání v němčině. Richard Glazar je jedním z klíčových svědků Lanzmannova filmovém dokumentu Šoa.", "section_level": 1}, {"title": "Po válce.", "content": "Jediný člen jeho užší rodiny, kdo přežil válku, byla jeho matka, ačkoliv sama prošla Osvětimí a Bergen-Belsenem. Po válce v Praze dostudoval ekonomii. Byl ale pronásledován komunistickým režimem a během pražského jara 1968 emigroval do Švýcarska. V letech 1961–1965 a 1970 vypovídal v Düsseldorfu v tzv. treblinských procesech s bývalými dozorci (např. Kurt Franz a Franz Stangl) jako jeden z 54 přeživších Treblinku. Při svých výpovědích se vyznačoval skvělou pamětí a jasnými výpověďmi. V posledních letech života hovořil o svých osudech na mnoha přednáškách na vysokých školách. V říjnu roku 1997 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. 20. prosince 1997 po smrti své ženy spáchal sebevraždu skokem z okna.", "section_level": 1}], "src_summary": "Ing. Richard Glazar (29. listopadu 1920 Praha – 20. prosince 1997 tamtéž, jako Richard Goldschmid) byl československý žid a v letech 1942–1943 vězeň vyhlazovacího tábora Treblinka, kterému se odsud jako jednomu z nemnoha podařilo utéci.", "tgt_summary": "Richard Glazar (November 29, 1920 – December 20, 1997) was a Czech-Jewish inmate of the Treblinka extermination camp in German-occupied Poland during the Holocaust. One of a small group of survivors of the camp's prisoner revolt in August 1943, Glazar described his experiences in an autobiographical book, \"Trap with a Green Fence: Survival in Treblinka\" (1992).", "id": 315551} {"src_title": "Scovilleova stupnice", "tgt_title": "Scoville scale", "src_document": [{"title": "Test pálivosti papriček.", "content": "Stupnice je pojmenována po americkém chemikovi Wilburu L. Scovilleovi (1865–1942), který v roce 1912 publikoval metodu kvantitativního srovnávání pálivosti papriček – Scovilleův organoleptický test. Základem je roztok z paprik, cukru a vody, který je následně ředěn vodou a zkoušen ochutnávači (většinou nejméně pěti) do té doby, než zmizí pálivost (alespoň pro 3 z 5 ochutnávačů). Stupeň naředění měříme na Scovilleově stupnici. Sladká paprika neobsahuje žádný kapsaicin a na Scovilleově stupnici má hodnotu 0 (paprika je celá, neředěná a nepálí). Naproti tomu jedna z nejpálivějších papriček habanero má pálivost 300 000 a více SHU, z čehož plyne, že původní roztok musí být 300 000krát méně koncentrovaný (objem musí být 300 000krát zvětšen), než je kapsaicin nedetekovatelný. Například 16 Scovilleových jednotek odpovídá množství kapsaicinu naředěného 1 k miliónu, protože nejvyšší možná dosažená hodnota – pro čistý 100% kapsaicin – dosahuje zhruba 16 milionů SHU. Látky vyvolávající ještě silnější reakci než kapsaicin, musejí být naředěny ještě více, a teoreticky tak stupnice nemá horní hranici. Největší slabinou Scovilleova organoleptického testu je jeho nepřesnost zapříčiněná lidským prvkem – počet chuťových receptorů (a tedy vnímavost vůči pálení) se člověk od člověka značně liší. Navíc postupem času dochází k jejich znecitlivění a po několika testech v krátkém časovém intervalu člověk snese daleko větší pálení, než na počátku ochutnávání. Pomocí chromatografických metod lze měřit SHU podstatně přesněji než při Scovilleově organoleptickém testu za účasti ochutnávačů. Touto metodou však získáváme přímo hodnoty koncentrace, které musíme náležitě pronásobit podle toho, zda jde o roztoky kapsaicinu nebo jiných sloučenin.", "section_level": 1}, {"title": "Počet SHU pro různé odrůdy paprik.", "content": "Naměřené hodnoty SHU se mohou lišit v závislosti na odrůdě, podnebí nebo i půdě. Údaje v následující tabulce obsahují přibližnou hodnotu pálivosti paprik.", "section_level": 1}], "src_summary": "Scovilleova stupnice (též \"Scovilleho stupnice\") udává změřenou pálivost paprik a chilli papriček. Papriky (rod \"Capsicum\") obsahují látku kapsaicin, která způsobuje pálení tím, že stimuluje receptory nervových zakončení jazyka. Počet Scovilleových jednotek pálivosti (\"Scoville heat units\", SHU) odpovídá přítomnému množství kapsaicinu.", "tgt_summary": "The Scoville scale is a measurement of the pungency (spiciness or \"heat\") of chili peppers, as recorded in Scoville Heat Units (SHU), based on the concentration of capsaicinoids, among which capsaicin is the predominant component. The scale is named after its creator, American pharmacist Wilbur Scoville, whose 1912 method is known as the Scoville organoleptic test. The Scoville organoleptic test is the most practical method for estimating SHU and is a subjective assessment derived from the capsaicinoid sensitivity by people experienced with eating hot chilis. ", "id": 507836} {"src_title": "Sasser", "tgt_title": "Sasser (computer worm)", "src_document": [{"title": "Historie a účinky.", "content": "Sasser byl poprvé zaznamenán a začal se šířit dne 30. dubna 2004. Tento červ byl pojmenován Sasser, protože se šíří tím, že využívá přetečení vyrovnávací paměti ve složce známé jako LSASS (Local Security Authority Subsystem Service) na dotčených operačních systémech. Červ prohledává různé rozsahy IP adres a připojuje se k počítači oběti především prostřednictvím TCP portu 445. Analýza Microsoftu naznačuje, že se může šířit také prostřednictvím portu 139. Několik variant tzv. \"Sasser.B\", \"Sasser.C\" a \" Sasser.D\" se objevilo během několika dnů (původní se jmenoval Sasser.A). LSASS zranitelnost byla opravena společností Microsoft v dubnu 2004 pomocí svých měsíčních bezpečnostních balíčků, právě kvůli červovi. Někteří odborníci na technologie spekulovali, že tvůrci červa použili reverzní inženýrství na patch Microsoftu k objevení chyby, která by jim otevřela miliony počítačů, jejichž operační systém nebyl aktualizován. K efektům Sassera patří několikahodinová blokace družicové komunikace news agency Agence France-Presse (AFP), USA Společnost Delta Air Lines musela zrušit několik transatlantických letů, protože její počítačové systémy byly infikovány červem. V severských zemích pojišťovna \"IF\" a její finští majitelé \"Sampo Bank\" se úplně zastavili a museli zavřít 130 kanceláří po Finsku. Ve Spojeném království měla pobřežní stráž zablokované mapové služby po dobu několika hodin a Goldman Sachs, Deutsche Post a Evropská komise také měli problémy s červem. X - ray oddělení na Lund University Hospital mělo všechny své čtyřvrstvé rentgenové stroje vypnuté a po dobu několika hodin museli přesměrovat nouzové pacienty do nedaleké nemocnice. University of Missouri byla nucena \"odpojit\" svou síť z širšího Internetu v reakci na červa.", "section_level": 1}, {"title": "Autor.", "content": "Zpočátku se věřilo, že Sasser byl napsaný v Rusku toutéž osobou/osobami, které vytvořily další červ zmiňovaný jako MSBlast, nebo Blaster (kvůli mediím). Vazba byla indikována podobností kódu těchto dvou, ale dne 7. května 2004 byl zatčen za psaní červa 18letý německý student informatiky Sven Jaschan z Rotenburgu an der Wümme. Německé orgány byly vedeny k Jaschanovi částečně proto, že jim pomohly informace získané v reakci na nabídku odměny ze strany společnosti Microsoft ve výši US $250 000. Jeden z Jaschanových přátel oznámil Microsoftu, že jeho přítel byl tvůrcem červa. Dále bylo zjištěno, že nejen Sasser, ale také Netsky.AC, varianta Netsky červa, byla jeho tvorba. Byly zjištěny další variace Sassera, Sasser.E, jenž byly objeveny v oběhu krátce po jeho zatčení. Byla to jediná varianta, která se pokusila odstranit další červy z infikovaného počítače, hodně podobným způsobem, jako to Netsky dělá. Jaschan byl souzen jako mladistvý, protože německé soudy rozhodly, že vytvořil červa dříve než mu bylo 18 let. Červ sám byl vypuštěn na jeho 18. narozeniny (29. dubna 2004). Sven Jaschan byl shledán vinným z počítačové sabotáže a nelegálního pozměňování dat. V pátek 8. července 2005 dostal 21 měsíců podmíněně.", "section_level": 1}, {"title": "Nežádoucí účinky.", "content": "Indikace infekce červa na daném PC je existence souboru C:\\WIN.LOG nebo C:\\WIN2.LOG na pevném disku počítače, stejně jako zdánlivě náhodné pády s Lsass.exe na obrazovce způsobené vadným kódem použitým v červovi. Nejcharakterističtějším příznakem červa je časovač vypnutí, který se objeví v důsledku shazování lsass.exe červem.", "section_level": 1}, {"title": "Možná zástupná řešení.", "content": "Sekvence vypnutí může být přerušena stisknutím tlačítka Start a pomocí Spustit a zadání codice_1. To přeruší vypnutí systému, takže uživatel může pokračovat v tom, co dělá. Soubor Shutdown.exe není k dispozici ve výchozím nastavení v systému Windows 2000, ale může být instalován z resource kitu systému Windows 2000. Je k dispozici v systému Windows XP. Druhá možnost jak zastavit červa od vypnutí počítače je změnit čas a nebo datum na systémových hodinách na dříve. Čas vypnutí se prodlouží o tolik, o kolik byly hodiny nastaveny zpět.", "section_level": 1}], "src_summary": "Sasser je počítačový červ, který se týká počítačů se systémem zranitelné verze Microsoft Windows XP a Windows 2000. Sasser se šíří tím, že využívá v systému zranitelné síťové porty (stejně jako některé další červy). Proto je obzvláště virulentní v tom, že se může šířit bez zásahu uživatele, ale je také snadno zastaven, když je správně nakonfigurován firewall nebo stažením aktualizací systému z Windows Update. Specifická díra, jíž Sasser využívá, je zdokumentována Microsoftem ve svém bulletinu (... hodilo by se číslo), pro který byla oprava vydána o sedmnáct dnů dříve.", "tgt_summary": "Sasser is a computer worm that affects computers running vulnerable versions of the Microsoft operating systems Windows XP and Windows 2000. Sasser spreads by exploiting the system through a vulnerable port. Thus it is particularly virulent in that it can spread without user intervention, but it is also easily stopped by a properly configured firewall or by downloading system updates from Windows Update. The specific hole Sasser exploits is documented by Microsoft in its MS04-011 bulletin, for which a patch had been released seventeen days earlier.", "id": 1727938} {"src_title": "Konrád z Marburku", "tgt_title": "Konrad von Marburg", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Konrádovo mládí není příliš dobře známo. V soudobých církevních pramenech je popisován jako vysoce schopný muž, kterému se patrně dostalo univerzitního vzdělání v Paříži nebo v Bologni. Byl pověstný svým asketickým způsobem života a horlivostí při obraně církve. Dlouho se předpokládalo, že byl příslušníkem dominikánského řádu, moderní studie to však nepotvrzují. Již od mládí se převážně věnoval potlačování hereze v církvi a podílel se i na křížové výpravě proti albigenským v jižní Francii v letech 1208 až 1209. Papež Inocenc III., který křížovou výpravu vyhlásil, byl jedním z Konrádových raných podporovatelů. Po úmrtí papeže Inocence (18. června 1216) byl jeho nástupcem Honoriem III. pověřen řadou úkolů vyžadujících diplomatický talent. Při jejich plnění se dostal do přízně durynského lankraběte Ludvíka IV. a na jeho dvoře získal velký vliv. Stal se zpovědníkem a náboženským rádcem jeho manželky Alžběty Durynské. Zacházel však s ní se stejnou tvrdostí, kterou uplatňoval sám na sebe. Jako pokání údajně používal tělesné tresty a bití a donutil ji i k odloučení od jejích tří dětí. 17. listopadu 1231 Alžběta zemřela. Vzhledem k jejím mimořádným skutkům milosrdenství, byl záhy zahájen proces jejího svatořečení a Konrád byl pověřen prozkoumáním svědectví o jejím životě a zázracích. Pro účely kanonizace sepsal i její životopis. V následujících letech působil jako papežský inkvizitor pro oblast Durynska a Hesenska. Proslul zejména svým fanatickým bojem proti herezi v církvi, která se v té době šířila celou Evropou. Konkrétně šlo zejména o katarské hnutí a valdenství. Prvním proces, ve kterém hrál Konrád rozhodující roli, byl namířen proti Heinrichu Minnike, proboštovi z Goslaru. Proces trval dva roky a Minnike byl shledán vinným, předán světské moci a upálen na hranici v roce 1227. Následovala celá řada podobných procesů a Konrád si za tuto činnost vysloužil mimořádné ocenění od arcibiskupů z Trevíru a Mohuče i samotného papeže Řehoře IX. Ten rozšířil Konrádovu působnost na celé Německo a udělil mu výsadu ignorovat při potírání hereze jakékoliv standardní církevní postupy. Podle mnoha zdrojů zpráva, že přijíždí Konrád z Marburku, vyvolávala zděšení a paniku. Konrád si při vyšetřování počínal s mimořádnou krutostí. Jeho asistenti Konrád Dorso, dominikánský laický bratr a Jan, naprostý laik, byli nevzdělaní fanatici se zřejmě sadistickými sklony. Pokud obviněný z hereze přiznal svou vinu a kál se, pak měl ještě šanci vyváznout pouze s oholenou hlavu a přísným pokáním. Pokud však vinu popřel, byl označen za zatvrzelého heretika, odsouzen a upálen. Konrádovou zásadou bylo: upálit spíše sto nevinných než propustit jednoho viníka. V roce 1233 Konrád obvinil hraběte ze Saynu Jindřicha II., že se účastní satanských orgií. Jindřich se však odvolal ke shromáždění biskupů v Mohuči a to jej shledalo nevinným. Konrád odmítl toto rozhodnutí akceptovat a dožadoval se, aby rozsudek biskupů byl zrušen. Na cestě z Mohuče do Marburku byl inkvizitorův kočár přepaden několika rytíři a Konrád i jeho asistent byli zabiti. Že by útočníci byli najati hrabětem Jindřichem, se neprokázalo.", "section_level": 1}, {"title": "Odkaz inkvizitora.", "content": "Po Konrádově smrti jej papež Řehoř IX. prohlásil za ochránce pravé křesťanské víry a nařídil přísné potrestání vrahů. V Německu bylo však přijetí Konrádovy smrti méně jednoznačné a jeho jméno se stalo na dlouhá léta argumentem proti inkvizici. Nejen v Německu. Po staletí se jméno Konráda z Marburku stalo synonymem pro sadismus a temnou stránku historie církve. Místo, kde byl Konrád zavražděn, Hof Kapelle poblíž Marburku, je označeno kamenem (leží na pozemku soukromé farmy); místní dlouho věřili, že zde straší. Do dnešních dnů je údajně místem konání černých rituálů. Fontána v blízkosti kostela zasvěceného sv. Alžbětě, jedné z prvních obětí Konrádova fanatizmu, bývala završena postavou mnicha, ve kterém místní obyvatelé spatřovali Konráda z Marburku. Studenty z místní univerzity byla pravidelně strhávána. Dnes je socha nahrazena architektonickým ornamentem Postava Konráda se vyskytuje v dramatu \"Saint's Tragedy\" amerického historika a spisovatele Charlese Kingsleye (1819 – 1875) věnovaném sv. Alžbětě. Stal se rovněž hrdinou populárního francouzského komiksu \"Třetí testament (Le Troisieme Testament)\" autorů Xaviera Dorisona a Alexe Alice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Konrád z Marburku, německy \"Konrad von Marburg\" (kolem 1180-90 – 30. června 1233), současníky nazývaný \"Mistr\", byl středověký inkvizitor. Papežem Inocencem III. byl pověřen bojovat s heretiky. Byl znám svými extrémními metodami, které patrně byly i důvodem jeho brzké smrti.", "tgt_summary": "Konrad von Marburg (sometimes anglicised as Conrad of Marburg) (1180 – 30 July 1233) was a medieval German priest and nobleman.", "id": 943951} {"src_title": "Jalovec obecný", "tgt_title": "Juniperus communis", "src_document": [{"title": "Taxonomie.", "content": "Vnitřní systematika druhu není doposud zcela vyjasněna a v různých zdrojích se liší. Někdy bývají rozlišovány dva poddruhy jalovce obecného (viz níže), jindy pouze pět nebo více variant. Mezi jedinci v jednotlivých oblastech obrovského celkového areálu jsou pochopitelně určité odlišnosti, které jsou však pravděpodobně více morfologické než genetické. Někteří botanici zařazují subsp. \"alpina\" do nižšího taxonomického ranku a určují jej jako \"Juniperus communis\" var. \"saxatilis\" Pallas, často též jako \"Juniperus communis\" var. \"montana\". Ve východní Evropě a v Rusku je naopak někdy pojímán jako samostatný druh \"Juniperus sibirica\" Burgsd. (syn. \"Juniperus nana\" Willd., \"Juniperus alpina\" S.F.Gray).", "section_level": 1}, {"title": "Vzhled.", "content": "Jalovec obecný je keř nebo malý strom velmi variabilního vzrůstu. Může být nízký, křivolaký až poléhavý, ale na lepších půdách vyrůstá ve strom s jedním nebo vícero kmeny, který občas dosahuje až 12 m výšky. Tvar koruny je úzce sloupcovitý nebo nepravidelně rozložitý; poddruh \"alpina\" je naopak přitisklý, poléhavý keřík. Přízemní větve mohou zakořeňovat. Kmen a větve jsou pokryty zprvu hladkou, hnědočervenou, později stříbřitě našedlou, v plátech a šupinách odlupující se borkou. Kořenový systém je hluboký a bohatě větvený. Jehlice vyrůstají v pravidelných trojčetných přeslenech. Jsou tmavě zelené, šedozelené nebo modrozelené, ostře pichlavé, na svrchní straně žlábkovité s jedním bílým proužkem průduchů. Na velmi suchých stanovištích se stáčejí svrchní průduchovou stranou směrem dolů. Rozemleté jehlice jsou aromatické. Jalovce jsou dvoudomé rostliny, tj. samčí a samičí šištice rostou na různých jedincích; zřídka se vyskytují jedinci jednodomí. Samčí šištice jsou žluté či načervenalé, vejčité, krátce stopkaté, 4–5 mm dlouhé, samičí jen velmi drobné, zelenavé, podobající se malým pupenům. Rozkvétají v dubnu až květnu, u poddruhu \"alpina\" v létě; pyl se šíří větrem. Samičí šištice po opylení dozrávají v tmavomodré, kulaté, suché borůvce podobné bobulovité útvary zvané \"galbuly\" (drobné šišky se zdužnatělými semennými šupinami) o průměru 4-12 mm. Zrají 18 měsíců a opadávají až v zimě druhého a na jaře třetího roku; můžeme tak na jednom stromě najít pohromadě jak zralé, tak i letošní nezralé jalovčinky. Pojídají je ptáci a semena jsou tak obvykle roznášena s ptačím trusem.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologie a rozšíření.", "content": "Jalovec obecný je velmi světlomilnou dřevinou, rostoucí nejčastěji na otevřených místech s plným osluněním, jako jsou pastviny, suché louky, holé svahy, skály a okraje lesů. Může též tvořit podrost světlých, obvykle borových, březových nebo dubových lesů; zastínění nesnáší. Co do půdních nároků je generalistou, který snáší bazické i kyselé substráty, živinami chudá stanoviště (písčiny, rašeliniště, vřesoviště), stejně jako extrémní podmínky (hadcové podloží, klimatické extrémy). Poddruh jalovec nízký osidluje pastviny a louky nad horní hranicí lesa, klečové porosty, ledovcové kary atp. Ve dvou poddruzích a množství variant se vyskytuje prakticky v celé holoarktické oblasti severní polokoule. Na severu zasahuje do severní Skandinávie, na Island, na Aljašku a subakrktických oblastí Kanady, roste též na jižním pobřeží Grónska. Na jihu se jeho areál blíží zhruba 30. rovnoběžce. Izolované populace najdeme v severoafrickém pohoří Atlas. V českém prostředí vedlo nadměrné užívání, kácení pro dřevo a masivní sběr jalovčinek, stejně jako nevhodné úpravy krajiny (meliorace, zalesňování, intenzivní zemědělství na úkor pastvy) ke značnému snížení populací kdysi hojného jalovce, který se zde vyskytuje již pouze roztroušeně, především ve středních polohách. Větší populace jsou na Třeboňsku, na Sedlčansku a na Valašsku a v několika přírodních rezervacích. V Červeném seznamu ohrožených druhů ČR pro rok 2017 je zařazen mezi ohrožené taxony (kategorie C3), zákonem chráněn však není. Jalovec obecný nízký se vyskytuje jen v horách vysokých Sudet (Jeseníky, Jizerské hory); řazen je do kategorie silně ohrožených a ubývajících druhů (C2b) a ve stejné kategorii chráněn zákonem.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahované látky.", "content": "Významné obsahové látky jsou flavonoidy, třísloviny, silice a různé aromatické terpeny jako α-pinen, myrcen, sabinen, limonen a β-pinen.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Okrasné výsadby.", "content": "Je běžně používaný v zahradnictví jako okrasný keř, jako solitéra nebo do skupinových výsadeb. Působí dosti strnulým, vážným a mohutným dojmem. Je vhodnou součástí skalky, vřesoviště nebo rašeliniště. Jalovce mohou tvarem připomínat středomořské dřeviny a v takových případech mohou doplnit vhodně výsadbu. V symetrických kombinacích a rytmických výsadbách často působí dojmem křečovité přesnosti, jaký je vlastní zahradám ve francouzském stylu. Křížením původních druhů a výběrem bylo vypěstováno mnoho kultivarů jalovců s různými vlastnostmi. Při pěstování vyžaduje slunné stanoviště, jinak se přizpůsobí velmi rozličným podmínkám. Dobře snáší sucho a chudou půdu, proto roste i na skalách, sutích či písčitých nebo rašelinných půdách. Půda musí být propustná a mírně kyselá. Sloupovité kultivary je vhodné na zimu kvůli tíze sněhu svazovat, nebo sníh setřásat. Jalovce se často pod námrazou nebo pokrývkou sněhu lámou. V našich zemích trpí pravidelně dvoudomou rzí a někdy puklicemi nebo sviluškou.", "section_level": 2}, {"title": "Dřevo.", "content": "Vonné, lehké, pevné a velmi odolné jalovcové dřevo je využíváno v řezbářství a soustružnictví, na výrobu dýmek, holí, ve Skandinávii též na výrobu schránek pro skladování malého množství mléčných výrobků, jako je máslo a sýry, a také pro výrobu dřevěných nožů na máslo. Je vhodné též k uzení masa, kterému dodává jemnou kořenitou chuť.", "section_level": 2}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Modročerné jalovčinky jsou aromatické díky obsažené silici a mají kořenitou, hořce nasládlou příchuť. Sbírat se musí až zcela zralé, obvykle jsou konzumovány sušené. Jako koření jsou používány k dochucení a nakládání masa, především zvěřiny, dále do omáček, marinád a nádivek nebo k ochucení kysaného zelí. Jsou obvykle použity rozdrcené k uvolnění jejich chuti. Vyrábět se z nich může též víno či rozvářka. Ve Finsku jsou používány jako klíčová součást výroby Sahti, tradičního finského piva, ve Švédsku jsou součástí vánočního nápoje Julmust. Větvičky se používají k dochucení alkoholických nápojů ginu (slovo 'gin' pochází z francouzského slova pro jalovčinky, genièvre) a jalovcové. Tradiční slovenská borovička je vyráběna z jalovčinek.", "section_level": 2}, {"title": "Léčitelství.", "content": "Jalovčinky byly používány jako lék v mnoha kulturách. Vnitřně působí jako diuretikum a dezinfekce močových cest a používají se při zánětu močového měchýře, plynatosti a křečích. Zevně se užívá olej lisovaný z jalovčinek, a to v koupelích a obkladech při revmatických bolestech ve svalech a kloubech nebo při masážích; rozetřen po pokožce zvyšuje její prokrvení. Jalovec může zesilovat účinek léků snižujících hladinu krevního cukru a léků močopudných. Laboratorně byl také prokázán účinek proti oparu a pro posílení napětí dělohy a děložních stahů, což může usnadnit porod (nebo naopak vyvolat potrat). Při vhodném a krátkodobém užívání podporuje činnost ledvin a zvyšuje jejich prokrvení, při užívání delším než šest týdnů však hrozí jejich poškození. Drogu nesmí používat pacienti s onemocněním ledvin, její užívání není vhodné ani v těhotenství a v době kojení. U citlivých osob se může vyskytnout alergická reakce i při zevním použití. Bývá uváděn jako mírně jedovatý, žádné vážnější otravy však nejsou známy. Pro antiseptické účinky se vonného kouře z páleného dřeva, plodů a jehlic odedávna využívá při vykuřování, jalovcová silice také v aromaterapii a esenciální léčbě. Žvýkání jalovčinek potlačuje zápach z úst, zvyšuje chuť k jídlu a podporuje trávení. Dioskoridés ve spise \"De materia medica\" doporučuje rozdrcený jalovec, rozetřený na penisu nebo v pochvě před stykem, jako antikoncepci; stejným způsobem ho využívali původní obyvatelé Ameriky.", "section_level": 2}, {"title": "Magický a kulturní význam.", "content": "V minulosti byly jalovci v mnoha kulturách přisuzovány magické účinky. Byl uctíván jako dřevina s mocnou ochrannou silou, jako strážce brány do jiných světů a sídlo nadpřirozených tvorů a sil. Lidé věřili, že zničit jalovcový keř přináší neštěstí, naopak větvička jalovce, nošená při sobě, chránila proti nemocem. Slova z lidové písně \"„Kdybys měla má panenko sto ovec a já jenom za kloboukem jalovec“\" měla tedy hlubší význam. V Německu existují pořekadla nabádající člověka smeknout, jde-li okolo jalovce; německé pojmenování pro jalovec \"Wacholder\" lze přeložit jako \"bdělý strom\", prostředník mezi světem lidí a duchů.", "section_level": 2}], "src_summary": "Jalovec obecný (\"Juniperus communis\") je keřovitá až stromovitá stálezelená dřevina z čeledi cypřišovité (\"Cupressaceae\"). Roste jako podrost světlých (obzvláště borových) lesů, na pastvinách a stráních. Na území České republiky je vinou úbytku přirozených stanovišť a nadměrného sběru jalovcových šištic (nepravý plod) dnes již v některých krajích velice vzácný a je proto řazen mezi ohrožené druhy flóry ČR. Jeho aromatické plody se nazývají jalovčinky a jsou hojně používány v potravinářství jako koření nebo surovina pro výrobu známých alkoholických nápojů borovičky a ginu. Mají též léčivé vlastnosti.", "tgt_summary": "Juniperus communis, the common juniper, is a species of conifer in the genus \"Juniperus\", in the family Cupressaceae. It has the largest geographical range of any woody plant, with a circumpolar distribution throughout the cool temperate Northern Hemisphere from the Arctic south in mountains to around 30°N latitude in North America, Europe and Asia. Relict populations can be found in the Atlas Mountains of Africa.", "id": 336476} {"src_title": "Vilém V. Oranžský", "tgt_title": "William V, Prince of Orange", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Haagu jako syn Viléma IV. Oranžského a jeho ženy Anny Hannoverské, anglické královské princezny (Princess Royal), nejstarší dcery anglického krále Jiřího II. Měl sotva tři roky, když jeho otec v roce 1751 zemřel. Vilém zdědil místodržitelský úřad po dosažení 18 let věku, v roce 1766, do té doby jeho jménem vládly postupně tři regentky – nejprve do své smrti jeho matka Anna (1751–1759), později do své smrti jeho babička Marie Luisa Hesensko-Kasselská (1759–1765) a poté jeho starší sestra Karolína (od roku 1765); v letech 1759 to 1766 byl spoluregentem Ludwig Ernst von Brunswick-Lüneburg-Bevern, osobní rádce do října 1784.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "V roce 1767 se Vilém oženil s pruskou princeznou Vilemínou, sestrou pruského krále Fridricha Viléma II. Vilém V. a Vilemína měli pět dětí, z nichž však první zemřelo den po porodu a třetí se narodilo mrtvé. Vilém V. měl i nemanželského syna, Karla Oranžského, známého též jako Karel Batávský (1767–1808).", "section_level": 1}, {"title": "Vláda.", "content": "V době americké války za nezávislost Nizozemsko zachovávalo neutralitu. Vilém V. stojící na čele proanglické frakce z parlamentu blokoval proamerické a později i profrancouzské snahy o zatažení do války. Nakonec po mnoha politických jednáních a pod tlakem diplomatů amerických i francouzských Sjednocené provincie nový stát, Spojené státy, v roce 1782 uznaly. Po čtyřech letech byli Nizozemci přemoženi a zubožený národ byl s vládou Viléma V. stále více nespokojen. Skupina mladých revolucionářů, nazývajících se \"Patrioti\", stále panovníka provokovala. Vilém svůj dvůr přestěhoval do Geldernu, provincie vzdálené od politického centra státu, ale tím jeho činnost v tomto směru skončila. Proti přesunu silně protestovala jeho žena Vilemína, která se chtěla vrátit do Haagu, byla však zadržena v Goejanverwellesluis a musela se vrátit do Geldernu. Pro Vilemínu i jejího bratra to byla nesmírná potupa. Fridrich Vilém II. proto vyslal vojsko proti disidentům; \"Patrioti\" prchli do Francie, kam se dostali právě ve vypjaté době počátku Velké francouzské revoluce, když byl svržen z trůnu král Ludvík XVI. Podporováni Francií se \"Patrioti\" v roce 1795 vrátili z Paříže bojovat ve vlasti. Vilém V. musel prchnout a ukrýt se v Anglii.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a následnictví.", "content": "Vilém V. zemřel ve vyhnanství v německém Brunšviku jako poslední z nizozemských místodržitelů. Jeho tělo se do vlasti vrátilo až po sto padesáti letech a 29. dubna 1958 bylo pochováno v hrobce nizozemské královské rodiny v Nieuwe Kerk v Delftu. V roce 1813 se do Nizozemska vrátil jeho syn Vilém VI. a jako Vilém I. byl korunován králem nizozemské monarchie (nebyl však prvním nizozemským králem – tím byl Ludvík Bonaparte (1778–1846), který vládl v letech 1806–1810).", "section_level": 1}, {"title": "Vyznamenání.", "content": "Vilém V. byl 568. rytířem Podvazkového řádu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vilém V. Oranžský nebo Vilém V. Batávský ('nebo '; 8. března 1748 v Haagu – 9. dubna 1806 v Brunšviku) byl poslední nizozemský místodržitel v letech 1751–1795.", "tgt_summary": "William V (Willem Batavus; 8 March 1748 – 9 April 1806) was a Prince of Orange and the last Stadtholder of the Dutch Republic. He went into exile to London in 1795. He was furthermore ruler of the Principality of Orange-Nassau until his death in 1806. In that capacity he was succeeded by his son William.", "id": 1556022} {"src_title": "Johann Joseph Fux", "tgt_title": "Johann Joseph Fux", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Mládí.", "content": "O jeho životě existuje jen málo dokladů do chvíle, kdy byl v roce 1698 přijat na vídeňský císařský dvůr a jeho kariéra začala závratně stoupat. Jeho výjimečného talentu si pravděpodobně všiml samotný císař Leopold I., který hudbu velmi miloval a sám byl plodný komponista. V roce 1673 se totiž na zámku Eggenberg, který stojí na západním okraji Štýrského Hradce, konal císařův sňatek s Klaudií Felicitas Tyrolskou. Zde mohl být mladičký Johann Joseph představen jako zázračné dítě. Z velmi chudého selského prostředí, odkud Fux pocházel, ani jiná cesta nevedla, než přes skutečně neobvyklé nadání a talent, který stál panstvu za pozornost. Díky stipendiu, hrazenému z císařské pokladny, mohl začátkem 80. let vstoupit na Ferdinandeum, kolej spravovanou Tovaryšstvem Ježíšovým ve Štýrském Hradci. Kolej tvořilo gymnázium a dvě fakulty: teologická a filosofická. Zachovaly se zprávy, že byl v roce 1681 ihned přijat do třetího ročníku gymnázia, což je zřejmý důkaz jeho nadání, zvláště když se uváží, že pocházel ze selského prostředí, kde prokazatelně nikdo z rodiny ještě na konci 18. století neuměl číst ani psát. Pokračoval studiem na univerzitě, ovšem akademická studia nedokončil. Před rokem 1684 Štýrský Hradec opustil. Podle záznamů Ferdinandea prý „tajně uprchl“. Ačkoliv cíl jeho další cesty není znám, je možné, že se ještě před příchodem do Vídně pojí s osobou Leopolda I. – mohl to být zmíněný zámek Eggenberg nebo benediktinský klášter v Seckau, jehož probošt byl osobním císařovým zpovědníkem.", "section_level": 2}, {"title": "Příchod do Vídně.", "content": "V průběhu 90. let 17. století se objevil ve Vídni. Úzce se kontaktoval se zdejšími hudebníky. V červnu 1696 se oženil s Juliánou Klárou, dcerou rakouského vládního tajemníka Johanna Josefa Schnitzenbauma. Místem sňatku byl kostel u Skotů (Schottenkirche), kde byl tehdy varhaníkem. Šlo o místo prestižní a dalo se očekávat, že se Fuxovi otevírají dveře na císařský dvůr. Císař Leopold I., jenž měl ve zvyku o nedělích a svátcích obcházet vídeňské kostely podle toho, kde se hraje nejlepší hudba, si přirozeně Fuxova nadání všiml. Na jaře 1698 je Johann Joseph Fux přijat do služeb císařského dvora.", "section_level": 2}, {"title": "Na vrcholu slávy.", "content": "Ve Vídni umělecká kariéra císařského komponisty během několika málo let závratně stoupala. V roce 1705 rozšířil své působení o místo druhého kapelníka vídeňské katedrály sv. Štěpána, začátkem roku 1713, již po smrti staršího Leopoldova syna Josefa I., jej císař Karel VI. jmenoval vicekapelníkem. Vedle toho byl i osobním komponistou obou císařoven, vdov po Leopoldovi i Josefovi. Jako vicekapelníkovi mu náležel roční plat 1 600 zlatých, práce pro obě císařovny přinášely ročně 1 500 zlatých. Takovou výjimečně vysokou odměnou se nemohli pyšnit ani vrchní císařští kapelníci, což byl u dvora post vůbec nejvyšší. I ten na něj čekal. Když v lednu 1715 zemřel Ital Ziani, jmenoval císař Karel VI. na jeho místo právě jeho. Závazky, vyplývající z nového místa, skladatele přiměly, aby se vzdal všech ostatních úkolů. Především se přestal starat o hudbu oběma císařovnám-vdovám, čímž přišel o část své vysoké odměny. Náhradou mu byl plat vrchního císařského kapelníka, jemuž náleželo ročně 2 500 zlatých, paradoxně méně, než na kolik byl Fux dosud zvyklý. Císař mu proto přiznal ještě 600 zlatých adjuta, aby novým, byť vyšším místem neztratil stávající životní úroveň, vyjádřenou 3 100 zlatými ročně.", "section_level": 2}, {"title": "Hudební život ve Vídni.", "content": "Následující čtvrtstoletí určoval podobu hudebního života ve Vídni právě on sám. Jeho značně konzervativní, přísný kontrapuňktický styl (a smýšlení) ohrožoval mnohé z mladých Italů, kteří se do Vídně přicházeli umělecky prosadit. Na Fuxovi totiž spočíval úkol posoudit jejich hudebnické kvality. Je jasné, že se jeho názory, vyrůstající z hudby 17. století, naprosto neslučovaly se soudobou, o půlstoletí mladší tvorbou, naplněnou uvolněností hudebního rokoka. Řadu skladatelů proto císaři nedoporučil. Jako příklad může sloužit Ital Bonno, kterého již jednou odmítl a který se po 11 letech, strávených v Itálii, kde se měl podle jeho mínění zdokonalit, znovu dožadoval místa u dvora: znovu nebyl nedoporučen.", "section_level": 2}, {"title": "Pražská korunovační opera Costanza e Fortezza.", "content": "Svého uměleckého triumfu, pětihodinového provedení korunovační opery \"Costanza e Fortezza\" (Vytrvalost a síla) v zahradách Pražského hradu 28. srpna 1723, se Johann Joseph Fux ze zdravotních důvodů nezúčastnil. Jeho \"Te Deum\" (Fux K 270) zaznělo 5. září 1723 na závěr samotného korunovačního aktu ve svatovítské katedrále. Od roku 1716, tedy krátce potom, co byl jmenován vrchním císařským kapelníkem, si soustavně stěžoval na špatné zdraví, způsobené zhoršující se podagrou (dnou). Zůstal proto ve Vídni a jeho operu řídil vicekapelník Antonio Caldara. Fuxovo onemocnění způsobilo, že se již počátkem 20. let 18. století skladatel odmítal aktivněji zapojovat do dvorního hudebního života, soustředil se na svoji teoretickou a pedagogickou činnost, kterou u sebe považoval vždy za prvořadou, a komponoval pouze k výjimečným příležitostem, k nimž byl vázán svým postavením vrchního císařského kapelníka. Když 1732 zemřela jeho žena, již velmi miloval (neměli žádné děti, ale starali se o dvě děti Johannova bratra Petra), odešel zcela do ústraní a prakticky přestal komponovat. Bránil mu v tom nejen smutek nad ztrátou Juliány Kláry, ale i dna, která postihla i klouby rukou a znemožnila skladateli psát. Na podzim 1740 zemřel po pádu z koně císař Karel VI., považovaný za posledního barokního panovníka. Nedlouho potom, začátkem nového roku 1741, vyhasl i život jednaosmdesátiletého Johanna Josepha Fuxe.", "section_level": 2}, {"title": "Dílo.", "content": "Ačkoliv se Johann Joseph Fux sám považoval více za teoretika a pedagoga, než za komponistu, je jeho skladatelský odkaz obsáhlý. Zachovalo se kolem 400 kompozic, jejichž charakter vyplývá jednak z konvencí vídeňského dvora počátku 18. století, jednak z Fuxovy pozice vrchního císařského kapelníka a zároveň kapelníka katedrály sv. Štěpána. Rozsah jeho díla popsal detailně již více jak před sto lety Ludwig von Köchel, týž, který vytvořil i obecně známější chronologický soupis Mozartových kompozic - Köchel Verzeichnis, zkratka KV. V polovině 20. století Köchelovu biografii o skladateli doplnil novými objevy hudební historik Andreas Liess.", "section_level": 1}, {"title": "Opery.", "content": "Všichni tři habsburští císařové, za nichž u dvora působil – Leopold, Josef i Karel, hudbu nejen velmi milovali, ale sami se do vídeňského hudebního života aktivně zapojovali komponováním nebo řízením prováděných skladeb. Mimo postního období musela být opera součástí každé významnější oslavy. V rozmezí let 1702 a 1731 napsal celkem 18 oper (jiný zdroj uvádí 19 oper). Uvedené letopočty určují vznik první a poslední Fuxovy opery. Najdeme mezi nimi dvojí typ kompozic. Jednak je to tzv. \"Componimento da camera\" (komorní opery), jednak tzv. \"Festo teatrale\" (výpravné velké opery).", "section_level": 2}, {"title": "Oratoria.", "content": "U vídeňského dvora se komponovala oratoria italského typu. Byla to především tzv. sepolchra, která se prováděla o každé ze šesti postních nedělí před Hodem božím velikonočním a substituovala operu, jejíž provozování nebylo v tuto dobu přípustné. Fuxova sepolchra i sepolchra ostatních současných vídeňských komponistů zhudebňovala italská libreta s novozákonními náměty. Měla skromnější obsazení, než opery, preferoval se pravidelný sled recitativů a árií, sbory jsou po italském vzoru často zcela vyloučeny nebo zařazeny symbolicky - do děje přímo nezasahují, pouze jej otevírají a uzavírají. V rozmezí 1714 a 1728 napsal celkem 10 oratorií, nepočítáme-li jeho ztracenou prvotinu, oratorium \"Die Heilige Dimpna, Infantin von Irland\" (Svatá Dimpna, infantka z Irska), která vznikla stejně jako jeho první opera v roce 1702.", "section_level": 2}, {"title": "Chrámová hudba.", "content": "Místo kapelníka ve vídeňské katedrále sv. Štěpána a pozice vrchního císařského kapelníka určovala Fuxovi starat se rovněž o chrámovou hudbu. Měl výsostné právo komponovat pro významné církevní oslavy a svátky, staral se však i o hudbu pro soukromou císařskou kapli v Hofburgu. Jeho chrámové kompozice jsou syntézou italské a německé hudebnosti. Vyznačují se virtuozitou a bohatou invencí. Smyčce a continuo běžně doprovází značný aparát žesťových nástrojů, klarin, trompet a pozounů. Köchelův soupis (zkratka K.) skladatelova díla uvádí okolo 300 chrámových kompozic. Několikrát zhudebnil základní liturgické texty, Magnificat, Rekviem, Te Deum, Stabat mater, Salve Regina, napsal přibližně 50 mší, několikery nešpory, litanie, zhudebnil přes 40 žalmů, z nichž některé vícekrát, např. 110. žalm Dixit Dominus osmkrát, 112. žalm Beatus vir čtyřikrát, psal i moteta, ofertoria.", "section_level": 2}, {"title": "Instrumentální hudba.", "content": "V návaznosti na 17. století jsou podstatnou součástí jeho instrumentální hudby sonáty, komponované \"da chiesa o da camera\", jako chrámové nebo jako komorní, tedy určené do komnat císařského dvora. Fuxovy sonáty bývají psány pro dvoje housle, (violu) a continuo. Ke korunovaci římským králem věnoval skladatel staršímu Leopoldovu synu Josefovi soubor svých nejlepších instrumentálních děl. Byl vytištěn roku 1701 v Norimberku pod názvem \"Concentus Musico-Instrumentalis in septem Partitas\". Je tvořen sedmi partitami, respektive suitami, a jsou určeny dvěma až osmi instrumentálním hlasům s doprovodem continua. Souboru dominuje rozměrná \"Serenata a 8\" pro 2 trubky, 2 hoboje, smyčce a continuo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Z jeho učebnice kontrapunktu, kterou dokončil v roce 1725 pod názvem \"Gradus ad Parnassum\" (Stupeň na Parnas), se učila komponovat řada skladatelů 18. století, včetně Wolfganga A. Mozarta či Ludwiga van Beethovena. Jan Dismas Zelenka, čelní osobnost českého hudebního baroka, nabyl kompozičních zkušeností především od Johanna Josepha Fuxe, svého učitele.", "tgt_summary": "Johann Joseph Fux (; c. 1660 – 13 February 1741) was an Austrian composer, music theorist and pedagogue of the late Baroque era. He is most famous as the author of \"Gradus ad Parnassum\", a treatise on counterpoint, which has become the single most influential book on the Palestrinian style of Renaissance polyphony. Almost all modern courses on Renaissance counterpoint, a mainstay of college music curricula, are indebted in some degree to this work by Fux.", "id": 1063145} {"src_title": "Klimagram", "tgt_title": "Climograph", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Klimagram se skládá ze tří základních os. Na ose x jsou vyneseny měsíce. Pro severní polokouli od ledna do prosince, pro jižní pak od července do června. Jednotlivé úseky jsou stejně dlouhé a označují se kolmými čárkami. Zkratky měsíců se nemusí uvádět. Na ose y, která má počátek v lednu, resp. červenci a stoupá vzhůru se vynesou teploty po 10 °C, pravá svislice pak obsahuje srážky po 20 mm. Průměrná měsíční teplota se následně označí tlustou křivkou a průměrné měsíční srážky tenkou křivkou. Vlevo nahoře je uvedeno jméno města, nebo lokality, ve které se nachází meteorologická stanice a v závorce nadmořská výška v metrech. Vpravo nahoře pak průměrná roční teplota lokality a průměrné množství srážek za rok.", "section_level": 1}, {"title": "Analýza klimagramu.", "content": "V případě, že máme celý klimagram před sebou, vznikají nám zde 3 druhy prostorů. Černé plochy představují perhumidní období, kdy průměrné srážky přesahují 100 mm. Jeden dílek na pravé straně tak odpovídá 200 mm, tedy v poměru 1 : 10. Svisle šrafované plochy představují humidní období, kdy výpar nepřevyšuje srážky, a tečkované plochy představují aridní období, kdy výpar srážky převyšuje.", "section_level": 1}, {"title": "Další ukazatele klimagramů.", "content": "Některé klimagramy dále ukazují, jak dlouho daná meteorologická stanice provádí měření. To se uvádí do hranaté závorky v rocích pod jméno lokality. Dále mohou zobrazovat nejvyšší a nejnižší teplotu naměřenou na stanici, průměrné teplotní minimum a maximum, období s denními minimy a s průměrnými denními minimy pod 0 °C. Protože osa x leží na úrovni nula stupňů Celsia, stává se, že graf zasahuje částečně i pod tuto osu.", "section_level": 1}, {"title": "Poznámka.", "content": "Dílky pravé a levé svislice musí být stejně dlouhé. Do klimagramu se vypisují jen nezbytně nutné údaje, které přímo nevyplývají z grafu.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klimagram (též klimadiagram nebo Walterův klimagram) je diagramové vyjádření vztahu průměrných teplot a vlhkosti v určité lokalitě. Klimagramy zachycují průběh průměrných teplot a srážek zprůměrovaných za každý měsíc. Jsou konstruovány na základě meteorologických měření.", "tgt_summary": "A climograph is a graphical representation of a location's basic climate. Climographs display data for two variables: (a) monthly average temperature and (b) monthly average precipitation. These are useful tools to quickly describe a location's climate.", "id": 860566} {"src_title": "Tichá pošta", "tgt_title": "Chinese whispers", "src_document": [{"title": "Pravidla.", "content": "Hráči sedí v kruhu či v řadě za sebou. První si vymyslí nějakou zprávu a pošeptá ji sousedovi, který ji pošeptá dalšímu kolegovi, což pokračuje, než zpráva tiché pošty dorazí k poslednímu hráči. Poslední hráč vysloví zprávu, která k němu dorazila a startující hráč poví, co ve skutečnosti řekl. Většinou je výsledná zpráva značně zkomolená, což je zdrojem zábavy.", "section_level": 1}, {"title": "Varianty.", "content": "V psané variantě tiché pošty první hráč na papír nakreslí či dostane nakreslený obrázek, který překreslí prsty na záda svému sousedovi. Ten tuto grafickou zprávu předá dál. Na konci se porovnají původní a s nově nakresleným obrázkem. Další varianta spočívá ve vyprávění příběhu, který si první hráč vymyslí a pošeptá ji druhému, který obsah sdělení předá svému nejbližšímu kolegovi. Cílem hry je zachovat smysl příběhu a co nejvíce informací z něj.", "section_level": 1}, {"title": "Název hry.", "content": "V češtině se nejčastěji používá označení tichá pošta. Objevuje se i varianta telefon či fax. V Británii je hra známá pod názvem Číňanka (případně čínské šeptání.), toto pojmenování je odrazem domněnky Američanů a Evropanů, že čínština je nesrozumitelná. Ve Spojených státech se nazývá telefon, v Turecku „od ucha k uchu“, v polštině hluchý telefon.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Používá se kromě zábavy rovněž ke vzdělávacím účelům – například při výuce cizích jazyků či k vysvětlení šíření pověstí, fám či různých nedorozumění. Též se používá ve školách k nácviku týmové spolupráce, kdy hrají dvě či více družstev, kdo dříve a přesněji přenese danou zvukovou či obrazovou zprávu. V mateřských školách se využívá k logopedickým cvičením či ke zvýšení citlivosti na dotyk.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tichá pošta (též telefon) je společenská hra, při které si jednotliví hráči šepotem předávají zprávu, která je většinou kvůli přeslechnutím či nedorozuměním zkomolená. Označení tichá pošta se používá přeneseně pro situace, kdy se nepřesným či tajným několikanásobným předáváním informace šíří dezinterpretace původní zprávy či se tak označuje rychlé neoficiální šíření informací.", "tgt_summary": "Chinese whispers (Commonwealth English) or telephone (North American English) is an internationally popular children's game in which players form a line, and the first player comes up with a message and whispers it to the ear of the second person in the line. The second player repeats the message to the third player, and so on. When the last player is reached, they announce the message they heard to the entire group. The first person then compares the original message with the final version. Although the objective is to pass around the message without it becoming garbled along the way, part of the enjoyment is that, regardless, this usually ends up happening. Errors typically accumulate in the retellings, so the statement announced by the last player differs significantly from that of the first player, usually with amusing or humorous effect. Reasons for changes include anxiousness or impatience, erroneous corrections, and the difficult-to-understand mechanism of whispering. ", "id": 957259} {"src_title": "Tasemnice dětská", "tgt_title": "Hymenolepis nana", "src_document": [{"title": "Stavba těla.", "content": "Tasemnice dětská je nejmenší lidskou tasemnicí, dospělec dorůstá nanejvýš do délky 40 mm. Jeho ploché bělavé tělo se skládá ze 100 až 200 článků. Každý z článků obsahuje samčí i samičí reprodukční orgány. Oplodněný článek dále vytváří vakovité útvary naplněné vajíčky, ta jsou velká asi 50 μm. Vajíčka jsou oválná, bezbarvá a jejich množství v jednom článku se pohybuje mezi 80 až 200 kusy. Na hlavičce se nachází 4 přísavky a krátký vysouvací chobotek s 20 až 30 háčky uspořádanými do kruhu, které napomáhají k uchycení v lumenu střeva.", "section_level": 1}, {"title": "Životní cyklus.", "content": "Přímý vývojový cyklus začíná konzumací vajíčka definitivním hostitelem, kterým bývá nejčastěji člověk. Vajíčko putuje trávicím traktem až k dvanáctníku, kde se uvolní onkosféry a ty dále pronikají do sliznice střeva. V lymfatických prostorách střevních klků se vyvíjejí do stádia cysticerkoidu a po 6 až 12 dnech se vynoří zpět do lumenu střeva. Pomocí přichycovacích orgánů umístěných na skolexu se uchytí na střevní sliznici a trvá dalších 10 až 12 dní, než doroste do dospělce. Po dvou týdnech se z natrávených tělních článků začnou uvolňovat zralá vajíčka a konečníkem vycházejí ven z těla hostitele. Nepřímý vývojový cyklus probíhá v těle členovců (například blechy nebo potemníka), kde se vajíčko přemění na cysticerkoid. Definitivním hostitelem v tomto případě bývají kromě člověka i psi nebo hlodavci.", "section_level": 1}, {"title": "Příznaky.", "content": "Nákazu lze snadno diagnostikovat prokázáním přítomnosti vajíček ve stolici. Projevy hymenolepiózy závisí na intenzitě nákazy a délce trvání onemocnění. První rok probíhá nákaza bez příznaků, po 6 letech už dochází i k výraznému úbytku hmotnosti. Tasemnice svým působením narušují střevní klky a sliznici, v důsledku čehož mohou vznikat rozsáhlé nekrózy. Parazit uvolňuje ze svého těla metabolity, které mohou být pro hostitele toxické. Reakcí bývají alergie a poruchy trávení proteinů. Hlavními příznaky nemoci bývá bolest hlavy, bledost, pocity únavy a podrážděnost. U podvyživených a imunitně oslabených lidí jsou projevy silnější. Běžné jsou například žaludeční nevolnosti, zvracení, průjmy a silné bolesti břicha nezávisle na jídle.", "section_level": 1}, {"title": "Prevence.", "content": "Mezi rizikové skupiny patří především dětské kolektivy a lidé žijící v špatných hygienických podmínkách. Prevencí je tedy důkladné dodržování základních hygienických návyků, jako je mytí rukou před jídlem a po defekaci. Dětské nočníky a hračky se čistí horkou vodou a desinfekcí, stejně tak je důležité pravidelné vytírání společných prostor a častá výměna ložního prádla.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tasemnice dětská (\"Hymenolepis nana\", von Siebold 1852) je kosmopolitně rozšířený parazit ze třídy Cestoda (tasemnice). Je jedním z nejčastějších parazitů z této třídy, jejichž definitivním hostitelem bývá člověk. Vývoj může být přímý nebo nepřímý s jedním mezihostitelem. Nákaza tímto druhem tasemnice se nazývá hymenolepióza a v současnosti se počet nakažených osob odhaduje na 45 až 50 miliónů, především v tropických a subtropických oblastech. V České republice se toto onemocnění vyskytuje spíše vzácně.", "tgt_summary": "Dwarf tapeworm (\"Hymenolepis nana\", also known as \"Rodentolepis nana\", \"Vampirolepis nana\", \"Hymenolepis fraterna\", and \"Taenia nana\") is a cosmopolitan species though most common in temperate zones, and is one of the most common cestodes (a type of intestinal worm or helminth) infecting humans, especially children.", "id": 1907486} {"src_title": "Bagr", "tgt_title": "Excavator", "src_document": [{"title": "Klasifikace.", "content": "Bagry dělíme: Zvláštními druhy bagrů jsou: Další členění je podle způsobu pohybu bagru: Mimo výše uvedená dělení existují i další hlediska, nicméně tato nemají velký praktický význam.", "section_level": 1}, {"title": "Bagr na pásovém či kolovém podvozku.", "content": "Konstrukčně jsou oba tyto typy shodné, jediný rozdíl je v podvozku. Pásový podvozek má výhodu ve větší průchodnosti v těžkém terénu a v lepší stabilitě, naopak kolový podvozek umožňuje snadnější a rychlejší přesun bagru, a to i po silnicích v běžném provozu.", "section_level": 1}, {"title": "Rypadlo-nakladač.", "content": "Rypadlo-nakladač (lidově traktorbagr, anglicky backhoe-loader) patří do zvláštní podskupiny bagrů, kterou rozvinula v druhé polovině 20. století zvláště anglická firma JCB. Rypadla-nakladače jsou univerzální stroje, původně na traktorovém podvozku. Na přední části je nakládací lopata, na zadní části je podkopové zařízení (tj. „bagr“). Přední nakládací část je určena pro nakládání materiálů, přední lopata může být buď jednoduchá tzv. nakládací, nebo (velmi často) univerzální – tzv.„klapačka“, moravsky „žralok“, anglicky „6in1“. Takováto lopata je dvoudílná, je možné s ní nakládat, ale lze používat i jako dozerovou radlici a je často vybavena i paletovacími vidlemi pro manipulaci např. s paletami cihel na staveništi. Zadní podkopové zařízení je většinou konstruováno jako přesuvné, které umožňuje pracovat i mimo osu stroje. Skládá se z několika dílů – závěsná část se nazývá otoč (anglicky „kingpost“), dále výložník (základní rameno, anglicky „boom“), násada (anglicky „dipper“) často vybavená teleskopem (anglicky „extradig“). Jako pracovní zařízení slouží lžíce (anglicky „bucket“), někdy upevněná na rychloupínacím zařízení. Na Americkém kontinentu se používá středové pevné uložení podkopu, kombinované s do strany sklopnými opěrami, které v pracovní poloze přesahují stroj do stran. Univerzálnost těchto strojů je však vykoupena nižším výkonem a menší obratností než u klasických bagrů. Tyto stroje jsou dnes často nahrazovány jinou technikou a jejich podíl na celkovém počtu strojů se výrazně zmenšuje.", "section_level": 1}, {"title": "Minibagr.", "content": "V poslední době získala značnou oblibu kategorie hydraulických bagrů na pásovém podvozku (obvykle s gumovými pásy) do 9 tun a získala obecně používané označení „minibagr“. Jedná se o kompaktní, přesto velmi výkonné stroje vhodné pro hloubení výkopů, základů domů, přípravu staveb atd.", "section_level": 1}, {"title": "Střední kategorie bagrů.", "content": "Tato kategorie nemá žádné zvláštní pojmenování. Přesto se jedná o nejrozšířenější skupinu bagrů, které mají nezastupitelné místo při stavebních a demoličních pracích. Jedná se o kategorii 10–30 tun. Tyto stroje jsou vyráběny na pásech a na kolovém podvozku. Kolové bagry existují s maximální hmotností 22t. Některé se vyrábí i se zvláštním podvozkem, který kromě silnice umožňuje pohyb po kolejích. Těmto strojů se říká dvoucestné a používají se při výstavbě a rekonstrukci železnic.", "section_level": 1}, {"title": "Velké bagry.", "content": "Největší vyráběné bagry se používají pro práce v povrchových lomech. Existují bagry o hmotnosti až 800 tun, které dokáží najednou uzvednout v lopatě materiál o hmotnosti až 70 tun, obvykle používají technologii \"spodní lopaty\" tedy nabírání směrem od sebe nahoru po stěně lomu. Vyprázdnění lopaty pak probíhá otevřením dna lopaty. Do této kategorie patří i velké demoliční bagry s výškovým dosahem přes 70 m. Velké bagry jsou už natolik těžké a rozměrné, že jejich přeprava do místa určení se provádí po demontovaných částech. Kromě bagrů na zemní práce existuje řada bagrů pro průmyslové aplikace, například překládku kovového šrotu, nebo dřeva. Jedničkou mezi výrobci stavebních strojů je společnost Caterpillar (její celkový podíl na celosvětové výrobě převyšuje 20 %). Největším výrobcem velkých rypadle je Komatsu. Mezi další významné výrobce patří např. společnost Liebherr, známá svými velkými lomovými bagry. V kategorii minibagrů patří mezi špičky TAKEUCHI, KUBOTA, YANMAR, BOBCAT či NEUSON. V kategorii rypadel-nakladačů je pojmem společnost JCB (její zakladatel Joseph Cyril Bamford je pokládán za otce této kategorie bagrů). Zhruba od roku 2005 přichází do této oblasti možnost hybridních pohonů. Například společnost Caterpillar dodává stroje které využívají přebytečné energie hydraulického oleje která vznikne při brzdění otáčení kabiny. Tato energie je akumulována v zásobníku a je znovu použita při dalším otáčení kabiny. První opravdový hybridní stroj dodává společnost Komastu. Jde o kombinaci dieselové a elektrického pohonu stroje. Jedná se o klasickou konstrukci stroje, kde je pro otáčení kabiny s ramenem použit nízkootáčkový elektromotor s velkým kroutícím momentem. Tento motor se při brzdění otáčení kabiny změní v generátor a vyrobenou energii pak využije při novém otáčení stroje. Tato opatření vedou ke značným úsporám spotřeby paliva, které jsou schopny vyvážit vyšší pořizovací náklady. Potřeba přesné práce při dokončovacích pracích (především svahovací lopatou) přivedla i do této oblasti řízení strojů pomocí laserových nivelačních zařízení, kdy je poloha lopaty porovnávána s informací z nivelačního laseru; strojník tak může velmi přesně provádět dokončovací práce. Nejnovější trendem jsou inteligentní stroje, kdy je pomocí GPS možno se strojem pracovat v 3D prostoru. Lze tedy dokončovat i lomené a zaoblené tvary, například silničních náspy nebo složité tvary rybníků a vodních toků. Do stroje je nahrán 3D model plochy kterou je možno s velkou přesností strojem zpracovat. Hlavním inovátorem těchto strojů v je výrobce Komastu využívající spolupráce s firmou Topcon.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bagr, rypadlo nebo také exkavátor (anglicky excavator) je stroj, sloužící k těžbě a přemisťování hornin. Mezi jeho základní části patří podkop s pracovním zařízením (lopatou), kabina s pracovištěm obsluhy a podvozek.", "tgt_summary": "Excavators are heavy construction equipment consisting of a boom, dipper (or stick), bucket and cab on a rotating platform known as the \"house\". The house sits atop an undercarriage with tracks or wheels. They are a natural progression from the steam shovels and often mistakenly called power shovels. All movement and functions of a hydraulic excavator are accomplished through the use of hydraulic fluid, with hydraulic cylinders and hydraulic motors. Due to the linear actuation of hydraulic cylinders, their mode of operation is fundamentally different from cable-operated excavators which use winches and steel ropes to accomplish the movements.", "id": 2316657} {"src_title": "Unter den Linden", "tgt_title": "Unter den Linden", "src_document": [{"title": "Dějiny.", "content": "Ulice Unter den Linden vznikla v srdci historické části Berlína z koňské stezky vytvořené Janem Jiřím Braniborským v 16. století na to, aby se mohl dostat k lovištím v Tiergarten. Byla nahrazena alejí lipových stromů vysazených v roce 1647 od městského paláce k bráně do města na nařízení Fridricha Viléma. Zatímco západní část ulice si zachovala svůj charakter, oblast kolem dnešního náměstí Bebelplatz byla v důsledku Třicetileté války integrována do opevnění Berlína, což je patrné dodnes, protože se zde nenacházejí žádné stromy. Do 19. století, jak se město rozšiřovalo na západ, se ulice Unter den Linden stala nejznámější a největší berlínskou ulicí. V roce 1851 byla v centrálním pruhu vztyčená jezdecká socha krále Fridricha II., navržená Christianem Danielem Rauchem. Během budování severo-jižního tunelu pro Berlínskou rychlodráhu v letech 1934-35 byla většina lip sťata. Během posledních dnů druhé světové války byly zbývající stromy zničeny nebo použity na topení. Velení Třetí říše během bitvy o Berlín využívalo po ztrátě okolních letišť ulici jako provizorní přistávací dráhu. Dnešní lípy byly vysázeny v padesátých letech 20. století a jsou ovlivněny znečištěním ovzduší a kontaminací půdy.", "section_level": 1}, {"title": "Budovy na ulici.", "content": "Od roku 1937 začíná číslování ulice od mostu Schloßbrücke, který spojuje ulici Unter den Linden s parkem Lustgarten a ostrovem muzeí. Budova Kommandantenhaus má číslo 1. Naproti ní pod číslem 2 stojí budova historické zbrojnice Zeughaus. Je to nejstarší budova na ulici, která byla postavena mezi lety 1695 a 1706. V dnešní době (2014) zde je sídlo Německého historického muzea. Další budovy, které lemují ulici z východu na západ jsou palác Kronprinzenpalais, číslo 3 a válečný památník Neue Wach, číslo 4. Dále se u náměstí Bebelplatz nachází Berlínská státní opera, číslo 7 a Katedrála svaté Hedviky s palácem \"Altes Palais\", číslo 9. Na severní straně se nachází hlavní budova Humboldtovy univerzity, číslo 6 a Berlínská státní knihovna, číslo 8. Na západním konci ulice se nachází ruská ambasáda, číslo 63-65 a maďarská ambasáda, číslo 76. Na rohu s ulicí Wilhelmstraße je Hotel Adlon, číslo 77. Na ulici jsou sochy Alexandra a Wilhelma von Humboldta před univerzitou a pruských generálů Scharnhorsta a Bülowa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Unter den Linden („Pod lipami“) je bulvár v berlínském obvodu Mitte. Svůj název dostal podle aleje lip, které lemovaly pěší část mezi dvěma jízdními pruhy. ", "tgt_summary": "Unter den Linden (, \"under the linden trees\") is a boulevard in the central Mitte district of Berlin, the capital of Germany. Running from the City Palace to Brandenburg Gate, it is named after the linden (lime) trees that line the grassed pedestrian mall on the median and the two broad carriageways. The avenue links numerous Berlin sights, landmarks and rivers for sightseeing.", "id": 481529} {"src_title": "Diferencovatelnost", "tgt_title": "Differentiable function", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Drucker se narodil do rodiny vysoce postaveného úředníka v habsburském Rakousku-Uhersku. Na svět přišel v hlavním městě čokolády Rakouska, v malé vesnici jménem Kaasgraben, která je dnes součástí Vídně (19. okrsek, Döbling). Po porážce Rakouska-Uherska v první světové válce byl ve Vídni nedostatek pracovních míst, a tak se po dokončení školy přestěhoval do Německa, kde nejprve pracoval v bankovnictví a později jako žurnalista. Ve 20. letech studoval na univerzitě v Hamburku a potom studoval ve Frankfurtu mezinárodní právo, z kterého získal doktorát. Zde také pracoval jako redaktor listu ( \"Frankfurtský všeobecný přehled\") pro mezinárodní vztahy a hospodářství. Vzestup nacismu jej však donutil v roce 1933 opustit zemi. Poté, co odešel, spálili nacisti jedno z jeho děl. Po čtyřech letech v Londýně, kde pracoval pro noviny \"Financial Times\", odešel roku 1937 natrvalo do USA, kde se z něj stal univerzitní profesor, ale také spisovatel na volné noze a vážený odborník přes management a podnikání. O schopnostech Druckera může svědčit i to, že jej George Orwell označil za jednoho ze spisovatelů, kteří předpověděli Německo-ruský pakt z roku 1939. Předpověděl i několik dalších významných událostí, mimo jiné např. propad newyorské burzy roku 1987. Roku 1943 získává Drucker státní občanství USA. Nejprve pracoval na Bennington College v Benningtonu, kde také roku 1945 napsal jedno ze svých nejlepších děl \"Concept of the Corporation\". Od roku 1950 vyučoval jako profesor managementu na Newyorské univerzitě, přičemž pracoval na mnoha odborných publikacích, pravidelně přispíval do \"Wall Street Journal\" a dělal také poradce několika nadnárodním koncernům jako například General Motors a Sears Roeb Od roku 1971 až do své smrti byl profesorem sociálních věd a managementu na Claremont Graduate University poblíž Los Angeles. Zde byla zřízena organizace „Peter F. Drucker Graduate School of Management at Claremont University“, která každoročně uděluje ocenění \"Peter F. Drucker Award for Nonprofit Innovation\". Dne 9. července 2002 obdržel Drucker americkou prezidentskou medaili svobody (v orig. ), nejvyšší civilní ocenění Spojených států, od George W. Bushe. Mnoho odborníků z branže jej uznává jako nejvlivnějšího průkopníka moderního managementu. Drucker zemřel 11. listopadu 2005, několik dní před svými nedožitými 96. narozeninami, v Claremontu v Kalifornii přirozenou smrtí.", "section_level": 1}, {"title": "Kariéra.", "content": "Jeho kariéra ekonomického teoretika začala roku 1945, kdy mu jeho prvotní práce na téma politiky a společnosti otevřela dveře do záležitostí uvnitř společnosti General Motors, jedné z největších korporací na světě. Díky svým zkušenostem z Evropy byl fascinován problémy s udržováním autority. Svoje udivení sdílel s Donaldsonem Brownem, hlavním mozkem administrativy GM. Brown jej přivedl do společnosti, aby provedl něco, co by se dalo označit jako „politický audit“. Z výsledků jeho práce vzniklo dílo \"Concept of the Corporation\", kterým zpopularizoval mnohadivizionální strukturu GM a vedl k velké odezvě v odborných médiích, načež následovaly navazující články a knihy, které dále rozvíjely tuto myšlenku. Drucker se zajímal o rostoucí počet lidí, kteří pracovali stále více spíš myslí než vlastníma rukama. Byl zaujatý zaměstnanci, kteří věděli více o určitých věcech než jejich šéfové nebo kolegové, ale museli již spolupracovat s ostatními ve velké organizaci. Než aby to prohlásil za projev úžasného lidského pokroku, analyzoval Drucker tento fenomén a zjistil, jak narušuje běžné smýšlení o tom, jak by měla být organizace vedena. Jeho přístup fungoval dobře ve stále vyspělejším světě podnikání druhé poloviny 20. století. V této době již měly velké korporace vyvinuty základní výrobní postupy a hierarchii řízení masové produkce. Výkonní vedoucí si mysleli, že vědí, jak vést společnosti, a Drucker jim do toho najednou vešel s tím, že poukázal na skuliny v jejich přesvědčení, které by mohly způsobit stagnaci podniku. Ale udělal to velice sympatickým způsobem. Předpokládal, že jeho čtenáři jsou inteligentní, racionální a těžce pracující lidé dobré vůle, a tak, jestliže jejich organizace zažívala problémy, věřil, že je to zapříčiněno zastaralými myšlenkami, příliš plochým pojetím problémů nebo jejich vnitřním neporozuměním. Drucker je autorem třicetidevíti knih, které byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. Dvě z jeho knih jsou romány, jeden autobiografický. Je spoluautorem knihy zabývají se japonskými malbami a vytvořil také 4 série vzdělávacích filmů na téma management. Jeho první kniha byla napsána roku 1939, mezi lety 1975 a 1995 byl redakčním sloupkařem listu \"The Wall Street Journal\" a byl také častým přispěvatelem \"Harvard Business Review\", \"The Atlantic Monthly\" a \"The Economist\". V práci podnikového konzultanta (pracoval ale také pro neziskové organizace) pokračoval až do své smrti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Diferencovatelnost je v matematice vlastnost reálných funkcí anebo obecnějších geometrických struktur. Diferencovatelná funkce v bodě je v matematické analýze taková funkce, která má v určitém bodě diferenciál. Obdobně lze definovat diferencovatelnost na intervalu, případně na celém definičním oboru.", "tgt_summary": "In calculus (a branch of mathematics), a differentiable function of one real variable is a function whose derivative exists at each point in its domain. As a result, the graph of a differentiable function must have a (non-vertical) tangent line at each interior point in its domain, be relatively smooth, and cannot contain any break, angle, or cusp. ", "id": 2410018} {"src_title": "Anne Bonny", "tgt_title": "Anne Bonny", "src_document": [{"title": "Mládí a rodina.", "content": "Byla nemanželským dítětem služebné Mary Brenham a bohatého kupce Wiliema Cornaca z irského města County Cork. Po několika rocích milostný vztah jejích rodičů vyšel najevo, a tak se Wiliam rozhodl pojmout Mary za manželku a odjet do Charlestonu v Jižní Karolíně, tehdy nazývaném Charles Town. Charleston se posléze stal pirátským městem, kde verboval svoji posádku sám Černovous. Rodině se zde dařilo dobře, manželé koupili velkou bavlníkovou plantáž a začali vydělávat velké peníze. Anne chodila do školy pro bohaté přistěhovalce. Byla sice inteligentní, ale měla problémy se trpělivostí a nechala se snadno rozptýlit. Později začalo její chování vykazovat také krutost; ve třinácti letech na svátečním nedělním obědě zaútočila na služku příborem a služka útok nepřežila. Její neovladatelné záchvaty zuřivosti s věkem nepominuly, naopak se stále více stupňovaly. V jejích šestnácti letech otec vyslovil přání, aby uzavřela výhodný sňatek, usadila se a zklidnila. Tehdy se Anne rozhodla, že raději uteče z domova a stane se pirátkou. Vdala se za námořního zběsilce Jamese Bonnyho, který pracoval pro guvernéra Rogerse a chtěl její ruku jen kvůli bohatství jejího otce. Když se otec dozvěděl, že se provdala za piráta, ihned ji vydědil. Praví se, že rozzuřená Anne zapálila plantáž a utekla do přístavu, kde nastoupila na loď Valyho Cyocka přezdívaného Mrskač a naučila se zde pít a používat drsnou pirátskou mluvu. Proslavila se prý také tím, že zabila několik pirátů, kteří ji obtěžovali.", "section_level": 1}, {"title": "Pirátský život.", "content": "V jedné námořnické hospodě potkala jednonohého piráta Jacka Rackhama přezdívaného Calico Jack. Zamilovaný Jack Rackham chtěl Anne vykoupit z manželství, což byl v oné době jeden z mála způsobů rozvodu. Anne tvrdě odmítla být prodána jako zvíře, avšak její manžel James Bonny, nevěda, že odmítla, se domluvil s guvernérem na jejím veřejném zmrskání, aby se k němu vrátila. I přes mučení a žalář se Anne roku 1718 podařilo utéct s Calicem na jeho lodi na moře a začala se převlékat za muže. Za několik měsíců porodila na Kubě jeho dítě. Není známo, co se s dítětem stalo; historici se domnívají, že Anne ho nechala v rukou kubánské rodiny a vydala se zpět na moře. V roce 1720 se Jackova loď již proslavila a úspěšně napadala různá jiná plavidla. Guvernér Jamajky spolu s anglickým parlamentem si všimli její rostoucí popularity, a tak na ni poslali lovce pirátů Jonathana Barnetana.", "section_level": 1}, {"title": "Mary Read.", "content": "Když byla Mary Read, přestrojená za muže pod jménem Mark, zajata na palubě Calica Jacka Rackhama, nacházela se loď právě u pobřeží Nassau. Praví se, že Anne se do Mary zamilovala a pak si svěřily svá tajemství. Více zdrojů ale říká, že navázaly jen velmi blízký vztah jako žena k ženě. Posléze si Calico Jack všiml, že Anne si je blízká s Mary, a jelikož nevěděl, že Mary je také žena, začal být žárlivý. Mary si kapitánova chování včas všimla a přiznala se mu ke svému tajemství. Spolu s Anne byly nejkrvelačnejšími piráty na Jackově palubě.", "section_level": 2}, {"title": "Konec pirátské kariéry.", "content": "V listopadu roku 1720 v Bry Harbour Bay na Jamajce pirátský lovec Jonathan Barnet spolu se svou posádkou nečekaně napadl Calicovu loď. Posádka byla opilá, jelikož oslavovala nejnovější kořist „rumovou oslavou“. Jen Mary Read a Anne statečně bojovaly, zatímco se zbytek pirátů zabarikádoval v podpalubí. Nakonec Barnetova posádka obě ženy přemohla a chytila i zbytek pirátů. Všechny členy posádky lodi čekala poprava. Mary a Anne ale deset dní po Jackově popravě prohlásily, že obě čekají dítě, a podle pravidla zakazujícího zabití těhotných žen byla jejich poprava odložena. Mary umřela jen necelý rok poté ve vězení na horečku. Její pohřeb se konal 21. dubna 1721 v kostele Svaté Kateřiny na Jamajce. Není známo, zda Mary umřela těhotná. Dodnes také není jisté, co se stalo s Anne. Mezi méně pravděpodobné domněnky patří, že se po propuštění z vězení vrátila ke svému manželovi či změnila identitu a znovu započala pirátský život. Moderní historici však na základě některých důkazů prohlašují, že jí otec vykoupil svobodu a provdal ji za váženého vládního komisaře Josepha Burleigha. Anne si poté změnila jméno na Annabele, porodila Josephovi osm dětí a zemřela ve věku 88 let na konci dubna 1782.", "section_level": 2}, {"title": "Moderní kultura.", "content": "Anne Bonney patří mezi první ženy, které v osmnáctém století vykonávaly „zaměstnání“ rezervované výlučně mužům. Dá se říct, že to byl počátek feminismu. Postavu Jane Bonney můžeme nalézt v americkém televizním seriálu Black Sails, kde ji hraje herečka Clara Paget. Objevuje se též v sériové hře Assassin's Creed.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anne Bonny (někdy též Anne Bonney, * asi 1700 Kinsale, hrabství Cork, Irsko, † 1782) byla známou pirátkou operující v oblastech Karibiku, která se proslavila oblékáním za muže. Velká část jejího příběhu pochází z knihy kapitána Charlese Johnsona \"A General History of the Pyrates\" (Obecné dějiny pirátů). Spolu s Mary Read byly nejstatečnějšími a nejnebezpečnějšími pirátkami osmnáctého století, tzv. zlaté doby pirátství.", "tgt_summary": "Anne Bonny (possibly 1697 – possibly April 1782) was an Irish pirate operating in the Caribbean, and one of the most famous female pirates of all time. The little that is known of her life comes largely from Captain Charles Johnson's (it is probable that this work was actually written by Daniel Defoe) \"A General History of the Pyrates\". ", "id": 457896} {"src_title": "Vnitrozemský stát", "tgt_title": "Landlocked country", "src_document": [{"title": "Charakteristika.", "content": "Vnitrozemských států je na světě výrazná menšina, byť se jejich počet počátkem 90. let rozpadem některých států (zejména Sovětského svazu) významně zvětšil (o 12). V roce 2013 je ze 204 samostatných států (včetně neuznaných OSN) 48 vnitrozemských. Nejvíc (nesporných) jich je v Africe, vůbec se nevyskytují v Oceánii a Severní Americe. Mezi vnitrozemské státy patří i Česko. Nejmladším vnitrozemským státem je Jižní Súdán vzniklý odtržením od Súdánu (2011), následuje Kosovo odtržené od Srbska (2008) a samotné Srbsko vzniklé po rozpadu státu Srbsko a Černá Hora (2006). Minimální počet vnitrozemských států byl v historii zejména v koloniálním období na konci 19. století, mnoho jich vzniklo v Evropě po první světové válce a v Africe kolem roku 1960. Dalšími potenciálními vnitrozemskými státy jsou sporná či separatistická území Čečensko, Kašmír, Kurdistán, Azavad, Tibet nebo Ujgursko.", "section_level": 1}, {"title": "Výhody a nevýhody.", "content": "Vnitrozemské státy jsou oproti přímořským znevýhodněny, protože nemůžou přímo těžit z námořního obchodu, námořní dopravy a přímořské turistiky a jsou ochuzeny rovněž o mořské přírodní zdroje; tyto nevýhody však byly částečně omezeny mezinárodními smlouvami OSN o využití moří. Ke vnitrozemským zemím rovněž v historii obvykle později pronikal technologický i kulturní pokrok. S tím částečně souvisí fakt, že vnitrozemským státem není žádná velmoc a jen zřídkakdy byla (např. Mongolská říše byla podstatou vnitrozemská). Na druhé straně jsou vnitrozemské státy přirozeně chráněny proti útokům z moře a před řadou nebezpečí s mořem souvisejících (tsunami, úniky ropy z tankerů, zvyšování hladiny oceánu).", "section_level": 1}, {"title": "Zvláštní případy.", "content": "Největším vnitrozemským státem na světě je Kazachstán, nejlidnatějším Etiopie a nejmenším Vatikán. Kazachstán je zároveň jediným vnitrozemským státem, který leží na dvou kontinentech (podle některých definic hranice mezi Evropou a Asií). Vnitrozemským státem nejvzdálenějším od nejbližšího moře je Kyrgyzstán (přes 1500 km), nejblíže k moři je Moldavsko (jen 2 km, pokud budeme pokládat Dněsterský liman za součást moře, jinak 40 km), případně San Marino (10 km). Zvláštní kategorií jsou vnitrozemské státy, které jsou obklopeny státy, jež jsou všechny rovněž vnitrozemské; takové státy (tzv. \"dvojnásobně vnitrozemské\") v současnosti existují dva: Lichtenštejnsko a Uzbekistán. Existuje sedm vnitrozemských států, které sousedí jen se dvěma státy: Andorra, Bhútán, Lichtenštejnsko, Moldavsko, Mongolsko, Nepál a Svazijsko. Další kategorií jsou státy, které jsou úplně obklopeny územím jediného jiného státu – takové státy se nazývají enklávy (pokud takový stát sousedí jen s jedním státem, ale má přístup k moři, mluví se někdy o tzv. poloenklávě; v tomto případě samozřejmě nejde o vnitrozemský stát). Enklávy (jako samostatné státy) existují v současnosti (2013) tři: Vatikán, Lesotho a San Marino.", "section_level": 1}, {"title": "Seznam vnitrozemských států.", "content": "Současné vnitrozemské státy:", "section_level": 1}], "src_summary": "Vnitrozemský stát je takový stát, jehož území se nedotýká moře, tj. není přímořský. Většinou se za přímořské považují jen ty státy, které mají přímý přístup ke světovému oceánu; za vnitrozemské se tedy pokládají např. i státy kolem Kaspického moře (Ázerbájdžán, Kazachstán, Turkmenistán), pokud nemají přístup ke světovému oceánu jinde (Írán, Rusko).", "tgt_summary": "A landlocked country or landlocked state is a sovereign state that does not have territory connected to an ocean or whose coastlines lie on endorheic basins. There are currently 49 landlocked countries, including 5 partially recognized states. ", "id": 964547} {"src_title": "Anton Drexler", "tgt_title": "Anton Drexler", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v Mnichově. Vyučil se zámečníkem. Byl členem Vlastenecké strany během 1.sv války. Byl neúspěšným básníkem a jedním z vlasteneckých (völkisch) agitátorů. Společně s novinářem Karlem Harrerem, Gottfriedem Federem a Ditrichem Eckhartem založil v Mnichově v roce 1919 Německou dělnickou stranu (DAP). Na shromáždění této malé strany v jedné z mnichovských pivnic v září roku 1919 se dostavil tehdy neznámý Adolf Hitler. Hlavním řečníkem před několika málo členy strany byl Gottfried Feder; poté, co domluvil, navrhl nějaký profesor, jehož jméno je dávno zapomenuto, aby se Bavorsko odpojilo od Pruska a vytvořilo nový státní útvar s Rakouskem. V tu chvíli se Hitler vymrštil a prudce zaútočil na onoho řečníka. Jeho projev natolik všechny zaskočil a zaujal, že na odchodu mu Drexler vtisknul do dlaně malou brožurku. Jmenovala se „Mé politické probuzení“ a jak Hitler sám říkal, názory této strany odpovídaly jeho vlastním. Později ten den dostal pohlednici, na které mu Drexler nabízel členství ve straně. Po krátkém váhání Hitler nabídku přijal a vstoupil do DAP. V roce 1920 Drexler na příkaz Hitlera přejmenoval stranu na Nacionálněsocialistickou dělnickou stranu Německa (NSDAP). V roce 1921 se Hitler s plným zápalem a nezdolnou energií pustil do organizace celé strany. Začal zdokonalovat propagandu strany, organizoval přednášky, na kterých pronášel proslovy. Svou energií a organizačními schopnostmi přitáhl do strany mnoho příznivců a ta se začala rozrůstat. Brzy zastínil Drexlera a stal se neoddiskutovatelným vůdcem strany. V létě téhož roku odjel do Berlína, aby se zúčastnil setkání nacionalistických stran ze severního Německa. Tohoto okamžiku Drexler využil k tomu, aby se Hitlera zbavil. Společně s ostatními členy předsednictva strany sepsal a nechal zveřejnit pamflet o Hitlerovi, ve kterém jej obviňuje z neukojitelné touhy po moci a zároveň z toho, že Hitler je Žid. Tím se chtěl zbavit Hitlera a zároveň se spojit s další socialistickou stranou. Hitler okamžitě učinil protiakci a Drexlera zažaloval pro pomluvu. Spor vyhrál a Drexler musel na několika veřejných mítincích svá tvrzení odvolat. Hitler vyhrožoval odchodem ze strany. Vedení strany si uvědomilo, že bez jeho schopností strana ničeho nedosáhne, a proto celé odstoupilo. Drexler získal čistě symbolickou pozici prezidenta strany a v roce 1923 ji opustil. Drexler byl také členem vlivného nacionálního (völkisch) klubu Thule-Gesellschaft. Jeho členství v NSDAP skončilo zákazem strany po nevydařeném pivním puči v roce 1923, kterého se již neúčastnil. Později byl zvolen do bavorského zemského parlamentu za jinou stranu a zde se stal viceprezidentem až do roku 1928. Po znovuobnovení NSDAP již do ní nevstoupil. Ke straně se opět připojil v roce 1933 po nástupu Hitlera k moci, ale to už byl pouze využíván k propagandistickým účelům. Zemřel v roce 1942 zcela zapomenut.", "section_level": 1}], "src_summary": "Anton Drexler (13. června 1884, Mnichov – 24. února 1942, Mnichov) byl německý politik, předseda dělnické (DAP) a později nacistické strany NSDAP.", "tgt_summary": "Anton Drexler (13 June 1884 – 24 February 1942) was a German far-right political leader of the 1920s who founded the pan-German and anti-Semitic German Workers' Party (DAP), the antecedent of the Nazi Party (NSDAP). Drexler mentored his successor in the NSDAP, Adolf Hitler, during his early years in politics.", "id": 1512053} {"src_title": "Hautes Fagnes", "tgt_title": "High Fens", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "V 7. a 8. století touto oblastí procházela via Mansuerisca, která spojovala významné cesty z Remeše do Kolína nad Rýnem a z Bavay do Kolína nad Rýnem. Tato cesta byla poprvé zmíněna roku 670 v diplomu franského krále Childericha II. Území dlouho rozdělovaly administrativní hranice, které vedly přes Baraque Michel. Na severozápadě se nacházel markyzát Franchimont (knížectví Lutych), na severovýchodě vévodství Limburk, na jihovýchodě hrabství a později vévodství Lucembursko a na jihozápadě opatství Stavelot-Malmedy. Roku 1795 se oblast stala součástí francouzského departementu Ourthe. Roku 1815 bylo území rozhodnutím Vídeňského kongresu rozděleno na dvě části. Hranice mezi nimi vedla přibližně od severu k jihu a tvořily ji zejména říčky Helle a Eau Rouge. V 19. století začalo docházet k výrazným změnám rašelinné krajiny kvůli masivnímu vysazování smrků, které narušilo ekologickou rovnováhu této oblasti. Roku 1924 lutyšská univerzita zřídila v Hautes Fagnes vědeckou stanici, určenou ke zkoumání této oblasti z různých hledisek. Roku 1957 vznikl národní park Hautes Fagnes s rozlohou 4200 ha a roku 1971 byl vytvořen národní park Hautes Fagnes-Eifel, který se rozkládá na ploše 2400 km2, z toho 700 km2 na území Belgie. Na konci 20. století bylo kvůli velkému zájmu turistů nutné učinit určitá opatření, týkající se zejména usměrňování pohybu turistů – přístup do některých zón je omezený nebo zakázaný. Přesto tuto oblast v létě zaplňují milovníci přírody a v zimě běžkaři, přijíždějící z Belgie, ale i z přilehlých oblastí Nizozemska a Německa. 9. a 10. srpna 2004 došlo k požáru, který zničil 150 ha bažin poblíž Baraque Michel.", "section_level": 1}, {"title": "Podnebí.", "content": "Při nízké maximální nadmořské výšce má oblast neobvykle drsné podnebí. Charakterizují je hojné srážky (1400 mm ročně na Signal de Botrange, oproti 850 mm v Bruselu), husté mlhy a vytrvalé sněžení (někdy sněží ještě v květnu). Oteplování klimatu však v posledních letech zmírňuje tuhost zim. Rekordní množství sněhu, 1,15 m, napadlo 9. února 1953.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "Náhorní plošina Hautes Fagnes se táhne od východoseverovýchodu k západojihozápadu. Na severu ji vymezuje řeka Vesdre a na jihu Rour, Warche a Amblève. Silnice, které procházejí plošinou od severu k jihu, a řeky, které zde vytvářejí hluboká údolí, určují několik nezalesněných oblastí bažin, které následují od západojihozápadu v tomto pořadí: Řeka Rour odděluje Hautes Fagnes od Rocherathské plošiny, která má podobné ekologické, klimatické a geologické podmínky, nicméně není součástí Hautes Fagnes. Pramení zde řeky Warche, Olef a Schwalm a v bývalé obci Elsenborn se nachází vojenský tábor, jehož území tvoří zejména vřesoviště a bažiny.", "section_level": 1}, {"title": "Pravidla pro přístup veřejnosti do přírodních rezervací.", "content": "Na území přírodních rezervací je zakázáno se pohybovat od západu do východu slunce. Pravidla přístupu veřejnosti ve dne určuje rozdělení na čtyři zóny: Na některých místech jsou tato omezení zpřísněna v období hnízdění (od poloviny března do konce července). Procházky po Hautes Fagnes jsou zcela zakázány, když jsou vztyčeny červené vlajky.", "section_level": 1}], "src_summary": "' (fr.),'(něm.) či (niz.), česky doslova \"„vysoké bažiny“\", je bažinatá náhorní plošina mezi Ardenami a vrchovinou Eifel. Rozkládá se na území belgické provincie Lutych a německých spolkových zemích Porýní-Falc a Severní Porýní-Vestfálsko. Jejím nejvyšším bodem je Signal de Botrange (694 m n. m.), který je zároveň nejvyšším vrcholem Belgie. Velká část Hautes Fagnes je součástí německo-belgického národního parku \"Hohes Venn-Eifel (Hautes Fagnes-Eifel)\". ", "tgt_summary": "The High Fens (; ; ), which were declared a nature reserve in 1957, are an upland area, a plateau region in the province of Liège, in the east of Belgium and adjoining parts of Germany, between the Ardennes and the Eifel highlands. The High Fens are the largest nature reserve or park in Belgium, with an area of ; it lies within the German-Belgian natural park \"Hohes Venn-Eifel\" (), in the Ardennes. Its highest point, at above sea level, is the Signal de Botrange near Eupen, and also the highest point in Belgium. A tower high was built here that reaches above sea level. The reserve is a rich ecological endowment of Belgium covered with alpine sphagnum raised bogs (not \"fens\" as the name would imply) both on the plateau and in the valley basin; the bogs, which are over 10,000 years old, with their unique subalpine flora, fauna and microclimate, are key to the conservation work of the park. ", "id": 869817} {"src_title": "Britská krátkosrstá kočka", "tgt_title": "British Shorthair", "src_document": [{"title": "Charakter.", "content": "Britské krátkosrsté kočky mají milou přítulnou a hodnou povahu, v mládí jsou velmi hravé a v dospělosti jsou klidné. Snášejí se s ostatními domácími zvířaty a dovedou se zabavit i samy i když dobu čekání na svého pána si převážně krátí spánkem nebo pozorováním vody v koupelně. Britské krátkosrsté kočky jsou vhodné pro chovatele s dětmi a pro chovatele, kteří chtějí mít pokojného domácího mazlíčka.", "section_level": 1}, {"title": "Popis.", "content": "Britská modrá krátkosrstá kočka je středně velká až velká. Má krátkou hustou srst s bohatou podsadou. Hlava je velká, kulatá s masivní lebkou, nos je krátký, široký a rovný. Uši jsou malé, mírně zakulacené a široce posazené. Oči jsou velké a kulaté a mají žlutou až měděnou barvu (u barevných variant jsou povolené i modré a zelené oči).", "section_level": 1}, {"title": "Zbarvení srsti.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Černá britská krátkosrstá.", "content": "Černá britská krátkosrstá kočka má stejnou černou barvu, bez barevných variet. Bílé chloupky po těle jsou nežádoucí. Malá koťata mohou být lehce zrzavá, toto zbarvení přibližně v půl roce mizí. Pokud se černé britky sluní na slunci, může jejich srst získat hnědavé, nežádoucí zbarvení. \"Oči\" jsou jiskřivé oranžové nebo měděné. \"Hlava\" je kulatá, široká s krátkým nosem. Černý čenich. \"Uši\" se zaokrouhlenou špičkou. \"Tělo\" je stejné jako u ostatních britek, polštářky tlapek černé. \"Povaha\" je milá společnice a přítulná", "section_level": 2}, {"title": "Bílá britská krátkosrstá.", "content": "\"Srst\": krátká, hustá, bílá, bez odstínů žluté a našedlé. \"Oči\": velké, kulaté, oranžové. Každé oko může mít různou sytost barvy. \"Uši\" zakulacené. \"Hlava\": kulatá, široká, rovný nos, čenich má růžovou barvu. \"Tělo\" je silné, robustní, polštářky tlapek mají růžovou barvu. \"Povaha\": vypadá perfektně a stejně tak vystupuje. \"Variety\": s modrýma očima, s oranžovýma očima, s nestejně zbarvenýma očima", "section_level": 2}, {"title": "Krémová britská krátkosrstá.", "content": "Srst: krátká, hustá podsada, jemná na dotek.Zbarvení jednobarevné, krémové, bez bílých znaků. Oči: velké, kulaté, měděné, oranžové, zlaté. Oříšková barva je vada, oproti minulosti, byly povoleny. Hlava: kulatá, široká, růžový čenich. Uši jsou zakulacené. Tělo: silné, podsadité. Tlapky mají růžovou barvu. Povaha: přítulná a velmi milá. Variety: žádné.", "section_level": 2}, {"title": "Modrá britská krátkosrstá.", "content": "Srst: krátká, hustá podsada. Barva světle až středně modrá. Mramorování je nežádoucí. Tygrování se může objevit u malých koťat, ale za pár měsíců zmizí. Oči: velké, kulaté, měděné nebo oranžové. Hlava: kulatá, modrý čenich, uši zakulacené. Tělo: podsadité, tlapky jsou modré barvy. Povaha: milá, přítulná, vyrovnaná, ale zároveň rozmazlená princezna a někdy i uličník. Má zvláštní zvukové projevy. Není tak hlučná, jako siamky, ale její zvuková konverzace je velmi výřečná. Její hluboké, hrdelní mňau zní v mnoha tónech. Variety: Někdy je kartouzská kočka považována za varietu britských krátkosrstých, jindy za samostatné plemeno. Tyto kočky byly vyšlechtěny v klášteře Chartrese ve Francii. Jsou silnější a větší než modré britky, mají protáhlejší obličeje a šedivější barvu srsti. Jsou si na první pohled velmi podobné.", "section_level": 2}, {"title": "Modrokrémová britská krátkosrstá.", "content": "Srst: krátká, hustá, bez známek tygrování. Světle modrá a krémová nesmí tvořit žádné skvrny. Optimální je velmi světlé zbarvení. Světlé chloupky jsou jemnější na dotek, než modré. Oči: velké, kulaté, měděné, oranžové nebo zlaté. Hlava: kulatá, modrý čenich, uši zakulacené. Tělo: podsadité, tlapky růžové, modré nebo směs obou barev. Povaha: velmi živá, zvědavá. Variety: nejsou žádné.", "section_level": 2}, {"title": "Mramorovaná britská krátkosrstá.", "content": "Srst: Mramorování má jasně černou barvu. Srst je krátká, jako plyšová. Jasně je vidět kresba srsti. Na nohou má jakoby náramky. Oči: velké, kulaté, měděné až zlaté. Od koutku vnějšího oka se táhne dobře viditelný pruh. Hlava: Kulatá, široká, čenich má jasně červenou barvu. Uši zakulacené. Tělo: stejně jako ostatní britky, podsadité. Barva tlapek červená. Niga:černá Povaha: přátelská, přítulná. Variety: První varieta má na boku kresbu, která vypadá jako obláčky. Druhý typ má kresbu podobnou spirálám. Je to klasický typ. Má na hřbetě tři pruhy, na hrudi náhrdelník, na čele kresbu do M. Obě strany těla mají mít stejnou kresbu. Další varieta je Stříbřitá černě mramorovaná britská krátkosrstá kočka s klasickou kresbou.", "section_level": 2}, {"title": "Želvovinová britská krátkosrstá.", "content": "Srst: krátká a hustá a černé, červené, krémové skvrny by měly být stejnoměrně rozdělené po celém těle. Pokud mají na hlavě tzv. plamínek - lysinku, jedná se o zvlášť ceněné jedince. Oči: velké, kulaté, oranžové nebo měděné. Hlava: kulatá, čenich je černé barvy. Tělo: podsadité, silné, tlapky růžové, černé nebo černorůžově skvrnité. Povaha: bystrá a okouzlující. Variety: Želvovinová s bílou barvou (podobná želvovinové a navíc má bílé barvy) nebo modřeželvovinová s bílou (má místo černé barvy barvu modrou a krémovou).", "section_level": 2}, {"title": "Dvoubarevná britská.", "content": "Srst: krátká, hustá s pravidelnými plochami. Barevné skvrny mají být i po tvářích a nejlepší je i lysinka na obličeji,neboli tzv. Véčko Oči: velké, kulaté, měděné nebo oranžové. Zelené jsou považovány za vadu. Hlava: kulatá, čenich růžový nebo odpovídající barva skvrnám po těle. Uši jsou zakulacené. Tělo: svalnaté,silné nohy,podsadité. Tlapky mají růžovou barvu nebo barvu obdobnou jako skvrny. Povaha: přítulná Varianty: I. černobílá, II. modrobílá, III. červenobílá, IV. krémovobílá, lilovobílá, čokoládovobílá,modrokrémovobílá,lilověkrémovobílá,černěkrémovobílá,čokoládověkrémovobílá Varianty s bílou Britské krátkosrsté kočky se vyskytují i mnoha barevných formách s bílou barvou: bicolor: bílá pokrývá 1/4 až 1/2 těla, harlekýn: bílá pokrývá více než 1/2 těla, van: bílá pokrývá celé tělo s výjimkou ocasu a skvrn na hlavě", "section_level": 2}, {"title": "Kouřová britská krátkosrstá.", "content": "Srst: krátká, hustá, spodek srsti má světlou až stříbrnou barvu, horní část je černá. Oči. velké, kulaté, měděné, zlaté, oranžové. Hlava: kulatá, černý čenich. Uši zakulacené. Tělo: podsadité. Tlapky mají černé polštářky. Povaha: přítulná, milá. Variety: Jsou dvě kouřová britská krátkosrstá a to v barvách černé a modré.", "section_level": 2}, {"title": "Britská krátkosrstá kočka činčila.", "content": "Srst: krátká, hustá, bílá, na bocích, hlavě, ocásku a na uších má tmavé zabarvení. Barva podsady by měla být co nejbělejší. Barva zabarvení může být jako obvykle u britských koček, i hnědá. Oči: kulaté, velké, barva očí zelená, černě orámované. Podstatný rozdíl oproti ostatním britským kočkám. Hlava: kulatá, široká, růžový čenich, uši zakulacené. Tělo: statné, tlapky růžové nebo v barvě zabarvení pesíků. Povaha: spokojená, vyrovnaná. Variety: různé zbarvení konečků srsti.", "section_level": 2}, {"title": "Varianty s bílou.", "content": "Britské krátkosrsté kočky se vyskytují i mnoha barevných formách s bílou barvou:", "section_level": 2}, {"title": "Varianty s kresbou.", "content": "U britských krátkosrstých koček všech barev se vyskytují následující kresby: Nejnověji se chovají i britské krátkosrsté kočky s odznaky tzv. colourpoint.", "section_level": 2}], "src_summary": "Britská krátkosrstá kočka je plemeno kočky domácí, vyšlechtěné kolem roku 1900 ve Velké Británii. Byla vyšlechtěna křížením perských koček a domácích krátkostrstých koček s mohutnou stavbou těla. Nejprve byla chována pouze v modré variantě, později se objevily další barevné varianty a v současnosti se chová ve všech možných barevných variantách. Britská krátkosrstá kočka je jedním z nejoblíbenějších plemen čistokrevných koček zejména pro svou přítulnou povahu, hebkou srst a pěknou tělesnou stavbu.", "tgt_summary": "The British Shorthair is the pedigreed version of the traditional British domestic cat, with a distinctively stocky body, dense coat, and broad face. The most familiar color variant is the \"British Blue,\" a solid grey-blue coat, copper eyes, and a medium-sized tail. The breed has also been developed in a wide range of other colours and patterns, including tabby and colorpoint. ", "id": 1920030} {"src_title": "Klínovec", "tgt_title": "Klínovec", "src_document": [{"title": "Poloha.", "content": "Nachází se poblíž Božího Daru, 4 km severovýchodně od Jáchymova v okrese Karlovy Vary na hřebeni Krušných hor. Asi 2 kilometry severozápadně leží hraniční přechod s Německem a město Boží Dar. Pod severními svahy se rozkládá německé lázeňské město Oberwiesenthal, nad ním se tyčí masiv hory Fichtelberg, která je jen o 30 metrů nižší než Klínovec. Východně, podél hraničního potoka Polava, který pramení na svazích Klínovce v Německu, leží české město Loučná pod Klínovcem a ještě východněji za holým a plochým hřebenem Háj u Loučné. Průměrná roční teplota vzduchu je 2,6 °C, roční úhrn srážek se pohybuje kolem 986 mm.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "V 16. století se o Klínovci se zmínil Johannes Mathesius i v souvislosti s lavinami, které měly za následek zničení lesů, poškození několika domů a dokonce několik lidských obětí. V historii nesla oblast Klínovce jméno \"Bartum\", jako zkomolenina od \"Bartholomäusberg\". V roce 1817 postavilo město Jáchymov na vrcholu vyhlídkovou věž, která v roce 1868 shořela. Tuto první vyhlídkovou věž navštěvovali často i lázeňští hosté z Karlových Varů, odkud přijížděli kočáry taženými koňmi. V roce 1883 začal krušnohorský spolek z Jáchymova se stavbou kamenné rozhledny. Ta byla v srpnu následujícího roku pod názvem „Kaiser-Franz-Josephs-Turm“ / „Věž císaře Františka Josefa“ slavnostně otevřena. Věž vysoká 24 metrů stojí na vrcholu dodnes, je po rekonstrukci. Na její vrchol vede 75 schodů. Počet návštěvníků rychle vzrůstal, a tak například v roce 1885 vrchol navštívilo 6000 lidí, z toho však jen 4623 vystoupilo na věž, důvodem, jak popsal jeden ze současníků, byla především fyzická náročnost výstupu a velmi úzký prostor schodiště. Kvůli silnému větru panujícímu téměř celoročně byla vrchní plošina rozhledny zastřešena, od roku 1888 ji kryla skleněná střecha. Vstupné v té době bylo 10 krejcarů. S rozvojem turistiky bylo rozhodnuto o přístavbě sloužící k ubytování. Ta byla otevřena 18. srpna 1893. V provozu byla každoročně od 1. května do 30. září a mimo provizorního ubytování pro deset osob poskytovala i teplá a studená jídla. Spolu s přístavbou to byla zřízena i stáj pro osm koní. K červnu 1897 byla na Klínovci zřízena i poštovní stanice, která za první léto provozu odeslala do Božího Daru přes 7 000 zásilek. V roce 1907 byla přistavěna ještě jedna budova s prostornou halou se stylovým kazetovým stropem, zobrazujícím znaky českých krušnohorských měst. U příležitosti jubilejní výstavy pořádané na počest císaře Františka Josefa I. v ní byly vystaveny průmyslové a řemeslné výrobky z českého krušnohoří. Před vypuknutím první světové války byl hotel rozšířen a přistavěno bylo další patro. Současně byla dřívější stáj přestavěna na další ubytovací prostory a celý komplex byl opláštěn dřevem, které se na něm dochovalo dodnes. V roce 1913 měl hotel 40 ubytovacích místností pro 80 lidí. Vedle stájí pro 35 koní zde byly i garáže pro automobily. Se vznikem Československa, ke kterému území připadlo, zmizela i dvojjazyčnost v názvu hory, nejprve byl vybrán a používal se název Klín z německého názvu Keilberg - doslovně „klínová hora“. V druhé polovině dvacátých let se název ustálil na dnešní Klínovec. Dříve byla na vrcholu i meteorologická stanice. Počet turistů prudce vzrůstal zejména díky výstavbě silnice přímo na vrchol a také proto, že z Karlových Varů sem pravidelně jezdil autobus. Koncem dvacátých let byl komplex opět rozšířen a počet lůžek se zvýšil na 100. Hostinec v té době provozovala rodina \"Wohlrab\"; měl tři velké místnosti: \"Dotzauerův sál\", halu \"Sobitschka\" a \"Müllerův sál\". Poslední byl pojmenován po okresním školním inspektorovi Antonu Müllerovi, dlouholetém předsedovi jáchymovského krušnohorského spolku. Pro zimní sporty byly na svazích směrem k Jáchymovu vybudovány sjezdovky a sáňkařská dráha. Směrem k Oberwiesenthalu byl od roku 1922 v provozu skokanský můstek; zdejší rekord ve skoku na lyžích 50 metrů vydržel mnoho let. Před druhou světovou válkou měl hotel kapacitu 112 míst. Po válce nesla hora oficiální český název. Proud zejména německých turistů ustal a obnovil se až v roce 1972, po zrušení vízové povinnosti pro občany NDR.", "section_level": 1}, {"title": "Lanovka na Klínovec.", "content": "Dolní stanice lanovky v Jáchymově se nachází v nadmořské výšce 802 m n. m. a horní stanice 1230 m n. m., takže převýšení činí 428 metrů. Celková délka je 1685 m a jízda trvá 15 minut. V zimě přepravuje lanovka lyžaře a v létě umožňuje nástup s cyklistickým kolem. Díky tomu mohou cyklisté bez větší námahy nastoupit na cyklotrasy vedoucí z vrcholku Klínovce. Lanovka má přepravní kapacitu 440 osob.", "section_level": 1}], "src_summary": "Klínovec (německy \"Keilberg\", dříve též \"Sonnenwirbel\"), 1244 metrů nad mořem, je hora v severozápadních Čechách, nejvyšší vrchol Krušných hor, nejvyšší bod okresů Karlovy Vary a Chomutov a také Karlovarského a Ústeckého kraje. Jde o čtvrtou nejprominentnější a druhou nejizolovanější českou horu. ", "tgt_summary": "Klínovec () is the highest peak of the Ore Mountains, located in the Czech Republic's part of the mountains at. There is an important TV broadcasting tower on the top of the mountain.", "id": 718352} {"src_title": "Čínský rozhlas pro zahraničí", "tgt_title": "China Radio International", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "První vysílání Čínského rozhlasu pro zahraničí, tehdy pod názvem \"Rozhlas Nová Čína\", bylo uskutečněno 3. prosince 1941 v japonštině z Jen-anu. Vysílání směřovalo hlavně k japonským vojákům. První hlasatelkou se stala Japonka Hara Kijoši. Tehdejší studio bylo tvořeno pouze stroze vybavenou jeskyní a výkon vysílače činil pouhých 300 wattů. V roce 1946, po vítězství nad Japonským císařstvím, čínská strana Kuomintang vyvolala pokračování občanské války. Vzhledem ke změnám v domácí politické situaci se Rozhlas Nová Čína přestěhoval z Jen-anu do okresu Še v provincie Che-pej. Tehdejší studio bylo umístěno v jeskyni u vesnice Ša-che, mělo však i nadále velmi jednoduché vybavení. V září roku 1946 pak odtud bylo zahájeno vysílání v angličtině. První hlasatelkou anglického vysílání byla Wej Lin. Výkon vysílače se zvýšil na 10 kilowattů, a tak už tehdy mohlo vysílání zřetelně poslouchat nemálo asijských zemí; za vhodných meteorologických podmínek byly pořady Rozhlasu Nová Čína slyšitelné dokonce i v zemích Evropy či Severní Ameriky. 1. října 1949 Rozhlas Nová Čína v živém vysílání přenášel vyhlášení vzniku Čínské lidové republiky. V roce 1965, v té době pod názvem \"Rádio Peking\", bylo šířeno vysílání v 27 cizích jazycích a 4 čtyřech dialektech čínštiny; v polovině 70. let již Čínský rozhlas pro zahraničí disponoval vysíláním ve 43 jazycích. V zájmu toho, aby všestranněji a přesvědčivěji seznamoval posluchače s Čínou a se světem, začal Čínský rozhlas pro zahraničí od roku 1980 zakládat v zahraničí zpravodajské stanice, kterých má v současné době 29. V roce 2006 Čínský rozhlas pro zahraničí zorganizoval akci s názvem \"Čínsko-ruská cesta přátelství\". Zpravodajská skupina, složená z redaktorů Čínského rozhlasu pro zahraničí (CRI), tiskové agentury Sin-chua (Xinhua), Ústřední čínské televize (CCTV), ruské tiskové agentury ITAR-TASS (ИТАР-ТАСС) a dalších médií, se vydala na cestu z náměstí Tchien-an-men v Pekingu, ujela přes deset tisíc kilometrů a navštívila přes desítku ruských měst. Tato akce byla vysoce oceněna mj. ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem. S rychlým rozvojem čínského vysílání do zahraničí CRI nyní denně vysílá ve 43 jazycích, a to po celkovou dobu přes 1 100 hodin. Z hlediska množství užívaných jazyků, dopisů obdržených od posluchačů i vysílací kapacity se CRI řadí mezi tři největší rozhlasové stanice na světě a je jednou z nejvlivnějších mezinárodních rozhlasových stanic. Společně s překotným rozvojem internetu po celém světě usiluje Čínský rozhlas pro zahraničí i o vytvoření nového způsobu, jak informovat své posluchače. V současnosti se denně objeví na webových stránkách CRI online 210 hodin zvukových pořadů; počet návštěvníků stránek každý den přesahuje počet 8 miliónů.", "section_level": 1}, {"title": "České vysílání.", "content": "České vysílání Čínského rozhlasu pro zahraničí každý den nabízí půlhodinový program. Nejprve se vysílají desetiminutové zprávy, ve všedních dnech následuje pětiminutová poznámka k aktuálnímu dění. Po zpravodajství se vysílají jedna nebo dvě tematické relace (Čínské národnostní menšiny, Čínská kultura, Minikurs čínštiny aj.). Polední vysílání od 12:00 do 13:00 SEČ (od 13:00 do 14:00 letního času) je slyšet na krátkých vlnách na frekvenci 15,225 kHz. Další frekvence a vysílací časy jsou uvedeny na webových stránkách stanice.", "section_level": 1}, {"title": "Vysílání v ostatních jazycích.", "content": "Mimo češtiny vysílá Čínský rozhlas pro zahraničí ještě v následujících dalších 42 jazycích:", "section_level": 1}], "src_summary": "Čínský rozhlas pro zahraničí (oficiální zkratka CRI, čínsky 中国国际广播电台, pinyin Zhōngguó guójì guǎngbō diàntái), bývalé \"Rádio Peking\", je jediná rozhlasová stanice v Číně vysílající do celého světa. ", "tgt_summary": "China Radio International (CRI) is a state-controlled international radio broadcaster of China. It is currently headquartered in Babaoshan area of Beijing's Shijingshan District. It was founded on December 3, 1941, as Radio Peking. It later adopted the pinyin form Radio Beijing. ", "id": 878164} {"src_title": "Jindřich II. Pobožný", "tgt_title": "Henry II the Pious", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jindřich se stal nástupcem svého otce roku 1238 a stal se nejmocnějším z piastovských knížat. Usiloval o sjednocení piastovských území a o titul polského krále. V pokračujících bojích s Vladislavem Odonicem (bojoval s ním již Jindřichův otec) roku 1239 získal další území ve Velkopolsku. Po Odoničově smrti 5. června 1239 mu připadl i zbytek Velkopolska s jeho metropolí Hnězdnem. Podařilo se mu sjednotit Slezsko, Velkopolsko a Malopolsko. V roce 1239 Jindřich podpořil papeže Řehoře IX. v pozdějším konfliktu s císařem Fridrichem II. Byl rovněž schopný chránit svá území před braniborskými markrabaty.", "section_level": 1}, {"title": "Bitva u Lehnice.", "content": "Začátkem března 1241 vtrhli do Malopolska a Slezska Tataři. Brzy byly dobyty Sandoměř a Krakov. Další porážku utrpěli Poláci v bitvě u Chmielniku. Mongolové poté oblehli Vratislav, kterou se jim však dobýt nedařilo. Vratislavský, velkopolský a krakovský kníže Jindřich II. sebral vojsko a vyrazil proti Mongolům. Nevyčkal však na příchod svého švagra, českého krále Václava I., který spěchal se svým vojskem na pomoc. Mongolové, kteří měli zprávy od zvědů o postupu českého krále, nechtěli dopustit spojení křesťanských armád. Proto zanechali obléhání a vyjeli naproti polskému vojsku. V bitvě u Lehnice byl Jindřich zabit, jeho tělo bylo mezi tisíci bezhlavých a zmasakrovaných mrtvých identifikováno jen podle jeho jedenácti prstů na noze. Smrt Jindřicha Pobožného na Lehnickém poli způsobila, že rozsáhlé oblasti v jižním Polsku zůstaly mnoho let zpustošené a vylidněné. Rozpadla se „\"monarchie slezských Jindřichů\"“ a ve Slezsku vznikla řada drobných knížectví. V důsledku slibného ekonomického rozvoje se tato země stále více orientovala na politicky konsolidovaný český stát. Jindřichova smrt zároveň neumožnila sjednocení Polska už v polovině třináctého století. Zůstala po něm vdova Anna a deset dětí. V paměti zůstal slezský, velkopolský a krakovský kníže jako ideální rytíř a křesťanský vládce, což jen podtrhlo lehnickou tragédii. Pohřben byl, spolu s ostatními padlými rytíři, v minoritském kostele sv. Vincenta a sv. Jakuba ve Vratislavi.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství a potomci.", "content": "Jindřichovou manželkou byla česká princezna Anna, dcera Přemysla Otakara I. Sňatek se nejspíš uskutečnil mezi lety 1214-1218. Spolu pak měli pět synů a pět dcer:", "section_level": 1}, {"title": "Proces blahořečení.", "content": "Roku 2017 byly v diecézi Lehnice započaty přípravy procesu blahořečení. Dne 23. června 2017 vydala Kongregace pro blahořečení a svatořečení tzv. \"Nihil obstat\" což znamená že nic nebrání k procesu blahořečení.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jindřich II. Pobožný (polsky \"Henryk II Pobożny\"; německy \"Heinrich II. von Schlesien\"); 1196/1207 – 9. dubna 1241) byl sjednotitel a vládce Polska a slezský kníže, třetí syn Jindřicha I. Bradatého a Hedviky Slezské.", "tgt_summary": "Henry II the Pious () (1196 – 9 April 1241), of the Silesian line of the Piast dynasty, was Duke of Silesia at Wrocław and Duke of Kraków and thus High Duke of Poland as well as Duke of Southern Greater Poland from 1238 until his death. During 1238–1239 he also served as a regent of two other Piast duchies: Sandomierz and Upper Silesian Opole–Racibórz. On October 2015, the Roman Catholic Diocese of Legnica opened up his cause for beatification, obtaining him the title of Servant of God.", "id": 2036152} {"src_title": "Procopius", "tgt_title": "Procopius (usurper)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Procopius se narodil někdy okolo roku 326 v Kilíkii. Třebaže jména jeho rodičů nejsou známa, pocházel z významné rodiny a z matčiny strany byl spřízněn s císařem Julianem. Za Constantia II. působil jako \"notarius\" a v roce 358 se v této funkci zúčastnil poselstva vyslaného k sásánovskému dvoru v Persii. Později sloužil jako tribun, a když se po Constantiově úmrtí ujal vlády Julianus, povýšil do hodnosti komita. Během tažení proti perské říši podniknutém v roce 363 Julianus postavil Procopia a Sebastiana do čela 30 000 mužů, s nimiž měli střežit horní Tigris. Posléze se měli spojit s arménským králem Arsakem a vytáhnout na jih, do Asýrie. Podle nepříliš věrohodné pověsti měl tehdy Julianus obdařit Procopia nachovým pláštěm a pro případ své smrti mu přikázal, aby se chopil moci. O několik měsíců později Julianus v Persii zemřel, načež ustupující římské vojsko zvolilo za císaře Joviana. Prameny se poněkud rozcházejí v dalším líčení Procopiova počínání. Ammianus Marcellinus se zmiňuje o tom, že měl za úkol pochovat Julianovy ostatky v Tarsu. Jakmile to zařídil, ze strachu o svůj život odešel do ústraní a skrýval se v Chalkedonu, odkud docházel do Konstantinopole. Zosimos naproti tomu uvádí, že po nástupu Joviana na trůn se odebral k císaři, jemuž odevzdal roucho darované mu Julianem. Císař poté Procopia na vlastní žádost propustil ze svých služeb a dovolil mu pobývat s rodinou na statcích v kappadocké Kaisareii. Nedlouho nato přešla vláda na bratry Valentiniana I. a Valenta, kteří neprodleně vyslali své lidi, aby Procopia zadrželi. Procopius je ale dokázal přelstít, unikl k Černému moři a přeplavil se na Taurský Chersonésos. Protože stále trpěl obavou, že bude vydán svým pronásledovatelům, rozhodl se odcestovat do Konstantinopole. Poté, co východní císař Valens opustil Konstantinopol a zamířil do Sýrie, Procopius využil příležitosti, příslibem odměn si naklonil vojáky dvou legií nacházejících se právě ve městě a s jejich přispěním se 28. září 365 prohlásil za císaře. Záhy obsadil senát a vstoupil do císařského paláce, přičemž vsadil do vězení pretoriánského prefekta Nebridia a městského prefekta Caesaria, které nahradil vlastními přívrženci. Z Thrákie získal další vojenské sbory a veliteli své armády ustavil Gomoaria a Agilona, někdejší vysoké důstojníky pod Constantiem. Na Procopiovu stranu se přidala řada jedinců zastávajících důležité posty za Juliana a Constantia, nespokojených s novým režimem. Procopius se ostentativně dovolával své příslušnosti ke konstantinovské dynastii, vůči níž byla dosud pociťována značná oddanost. Před vojáky proto nosíval v náručí malou Constantiovu dceru a podpory se mu dostalo i od její matky Faustiny, vdovy po císaři. Valens se dozvěděl o uzurpaci v hlavním městě při zastávce v Kappadokii, kvůli čemuž se odebral do Galatie. Proti Procopiovi vyslal napřed dvě legie, avšak ty od něho odpadly a připojily se k uzurpátorovi. Několik Procopiových stoupenců mezitím vyrazilo do Illyrika s mincemi nesoucími portrét nového císaře. Tamější vojenský velitel Equitius, dosazený Valentinianem, je popravil a zablokoval přístupy z Thrákie na západ. Valentinianus přesto odmítl zasáhnout ve prospěch svého bratra, neboť jeho síly byly plně vázány na Rýně. Valens se ještě před koncem roku pokusil obsadit Nikaiu a Chalkedon, nalézající se v držení Procopia, nicméně jen stěží vyvázl z hrozící pohromy. Donucený vydat uzurpátorovi Bithýnii, vrátil se zpět do Ankyry, kde k němu dorazily posily z Orientu. Procopiovi vojáci pak oblehli a dobyli udatně bráněný Kyzikos. Uzurpátor usiloval o zvětšení své vojenské moci a dožadoval se pomoci Gótů, sídlících severně od Dunaje, jimž připomínal jejich smlouvu s Konstantinem. V průběhu zimy Valens shromáždil početné vojsko, s nímž na jaře 366 přitáhl k Pessinúntu. Po zajištění tohoto města posádkou se vypravil proti Gomoarovi do Lýdie, kam ho doprovázel také letitý a mimořádně vážený Arbitio, bývalý konzul a Constantiův \"magister militum\". Autorita starého vojevůdce nahlodala loajalitu Gomoarových mužů v bitvě u Thyateiry (dnešní Akhisar), načež i se svým velitelem přeběhli do císařova tábora. Valens, posílený tímto přesvědčivým úspěchem, zamířil do Frýgie, kde se srazil s uzurpátorovými silami v bitvě u Nakoleie. Střetnutí rozhodla dezerce Procopiova velitele Agilona, jehož příkladu následovali mnozí vojáci. Procopius se pokusil vyhledat útočiště v okolní krajině, ale jeho průvodci ho náhle spoutali a přivedli k Valentovi. Podle Ammiana byla Procopiovi setnuta hlava a smrt stihla i oba muže, kteří ho zradili. Sokrates a Sozomenos popisují Procopiovu popravu tak, že kati přivázali jeho nohy ke dvěma sehnutým stromům. Když stromy uvolnili, roztrhly uzurpátora na dvě části. Jako datum jeho smrti se uvádí 27. květen 366.", "section_level": 1}], "src_summary": "Procopius (kolem 326 – 27. května 366) byl římský uzurpátor, jenž v letech 365 až 366 vedl povstání proti císaři Valentovi.", "tgt_summary": "Procopius (c. 325/326 – 27 May 366) was a Roman usurper against Valens, and a member of the Constantinian dynasty.", "id": 2251623} {"src_title": "Tokajské víno", "tgt_title": "Tokaji", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Jeho rodiče byli nájemci panského dvora v Řepnicích u Litoměřic. Otec hrál na housle a hudební vlohy rozvíjel i u svého syna. Václav Jindřich nejprve chodil na hodiny hudby k místnímu učiteli a pak postoupil na gymnázium v Litoměřicích, kde se ve volném čase věnoval hře na varhany. V patnácti letech odešel na studia do Prahy. Zde ho zastihla tragédie – roku 1823 mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Ztratil tak podporu z domova; od té doby byl odkázán na pomoc od příbuzných a příjmy z opisování not a soukromého vyučování. Jeho zájem o hudbu tím ale nepřestal. Samostatně se cvičil ve hře na různé nástroje (housle, flétnu, violoncello, klavír) a studoval v univerzitní knihovně, například teoretické práce Johanna Philippa Kirnbergera a Bedřicha Diviše Webera. Chtěl se stát žákem Václava Jana Tomáška, který byl tehdy považován za nejlepšího učitele skladby a klavíru v Praze. Nebyl ale schopen zaplatit požadovaný honorář, z něhož tento pedagog odmítl slevit. V Praze absolvoval práva a roku 1831 nastoupil do zaměstnání jako úředník pražského magistrátu. Kvůli nízkému platu mu byla hudba vítaným vedlejším zdrojem příjmu. Brzy se stal vyhledávaným učitelem hry na klavír v bohatých rodinách. Byl známý jako velmi pečlivý a přísný, protože jeho vytříbenému hudebnímu sluchu neunikla ani ta nejmenší chyba. Také hrál v kvartetech a komponoval první skladby. Oblíbil si především Spohra a Onslowa; studoval i Beethovena a tehdy méně známého Schuberta. Už jeho první práce, jako např. \"Kvinteto op. 1\" a \"2\", \"Kvarteto D-moll op. 3\", \"Kvinteto op. 4\", byly pokládány za mistrovská díla. Po několika letech se mu dostalo i nečekaného zadostiučinění – na jednom soukromém koncertu, jehož se jako host účastnil i Václav Jan Křtitel Tomášek, zahráli Veitovo kvarteto jako „dílo neznámého autora“. Tomáškovi se zalíbilo a chtěl vědět, kdo je skladatelem. K velkému překvapení mu sdělili, že pochází od chudého studenta, kterého kdysi odmítl vyučovat. Tomášek neskrýval svůj obdiv a jeho názor přispěl k Veitově rostoucí popularitě. Roku 1841 dostal nabídku, stát se ředitelem městské kapely v Cáchách. Po dlouhém váhání ji přijal, ale jen na 3 měsíce. Poprvé tam vystoupil 19. června 1841 jako dirigent tělesa se 60 instrumentalisty a 180 pěvci, které zahrálo Mendelssohnovo oratorium \"Paulus\". Zaznamenal velký úspěch, po kterém mu nabídli stálé angažmá. Veit si ale kladl náročné podmínky – trval na tom, aby se hudební soubor rozšířil a jeho nejdůležitější členové získali trvalé zaměstnání. To ale bylo mimo finanční možnosti města, a tak Veit po skončení smlouvy odešel. Od září 1841 byl zpátky v Praze jako úředník a skladatel. Roku 1844 se oženil s Julií Witkovou, studentkou klavírní hry, se kterou se seznámil jako učitel hudby u hraběte Lobkowicze. V březnu 1848 ho zastihla revoluce. Rozvášněný dav vtrhl na Staroměstskou radnici a Veit, který tam pracoval, před ním na poslední chvíli musel utéci na Malostranské náměstí. Přitom se nachladil a vážně onemocněl; od té doby začaly jeho dlouhotrvající zdravotní problémy. Roku 1850 byl jmenován radou c. k. vrchního zemského soudu a o čtyři roky později prezidentem c. k. krajského soudu v Chebu. Tam napsal svá nejlepší díla – chrámové skladby \"Ad te Domine\" (op. 41), \"Offertoria\" (op. 42), \"Graduale\" (op. 43) a slavnostní mši (op. 44). Tamější podnebí ale nepříznivě ovlivňovalo jeho zdravotní stav; kolem roku 1857 dostal chrlení krve. Žádal o přeložení do rodných Litoměřic, které pokládal za zdravější, ale nevyhověli mu kvůli nízkému věku v porovnání s dalšími kandidáty. Dočkal se až v roce 1862, ale plicní nemoc do té doby postoupila. Postihly ho také rodinné tragédie – z deseti dětí mu zemřel syn a tři dcery, z toho poslední tragicky při pádu z vozu u Soběchleb. Veit za necelý rok poté podlehl své nemoci ve věku 58 let. Veit patřil ve své době k nejpopulárnějším skladatelům. Snažil se tvořit díla, která by byla dokonalá obsahem i formou. Víc než novátorství a originalitu cenil lahodnost. Tvořil pro zábavu svou i svého okolí; chtěl, aby jeho hudba připravila co nejvíc příjemných chvil hráčům i posluchačům. Starým formám dával nový půvab, aniž by tím dráždil konzervativní obecenstvo, čímž nenásilně zmodernizoval českou hudbu. Jeho kult měl ale i kritiky (například Robert Schumann ho s mírnou jízlivostí uvedl jako příklad pravidla, že v Praze jsou místní umělci nekriticky chváleni – i když předtím jeho výkon sám ocenil) a koncem 19. století prakticky upadl do zapomenutí. Vliv na to měla i jeho národnost a povolání – Veit se vždy považoval za Němce a jeho činnost úředníka ve službách neoblíbeného rakouského státního aparátu řadu Čechů z další generace odpuzovala. Česky se začal učit až po roce 1850. Je ale nutné uvést, že v době, kdy žil, nebyly národnostní spory tak vyhraněné a jeho hudbu měli rádi Češi i Němci. V některých skladbách se nechal inspirovat českými lidovými písněmi, část ve své době zlidověla (např. \"Quodlibet na české národní písně\", \"Na Prahu\", \"Pozdravení pěvcovo\") a zpívala se ve vlasteneckých kruzích. Nedělal to ale z patriotismu – jen proto, že češtinu považoval za melodickou. V osobním životě byl známý jako velmi svědomitý a pečlivý, ať už jako úředník či umělec. Vždy vystupoval solidně a uhlazeně, a navzdory osobním tragédiím mel šťastné manželství. V Litoměřicích mu byl roku 1904 odhalen pomník, z něhož do dnešních dnů zbyla busta v místním muzeu. Jeho syn \"August Emanuel Veit\" (1856–1931) se stal rovněž hudebníkem. V letech 1899–1922 byl dirigentem německého divadla v Brně.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Ke známějším pracím patří např.: 1. Před odjezdem do Cách 2. Po roce 1841 3. V Chebu a Litoměřicích Velká část prací vyšla tiskem u Hofmeistra v Lipsku.", "section_level": 1}], "src_summary": "Václav Jindřich Veit (19. ledna 1806, Řepnice – 17. února 1864 Litoměřice), v německých zdrojích Wenzel Heinrich Veit byl německy mluvící český hudební skladatel.", "tgt_summary": "Tokaji ( ) or Tokay is the name of the wines from the Tokaj wine region (also \"Tokaj-Hegyalja wine region\" or \"Tokaj-Hegyalja\") in Hungary or the adjoining Tokaj wine region in Slovakia. This region is noted for its sweet wines made from grapes affected by noble rot, a style of wine which has a long history in this region. The \"nectar\" coming from the grapes of Tokaj is also mentioned in the national anthem of Hungary. ", "id": 1417430} {"src_title": "Dirham Spojených arabských emirátů", "tgt_title": "United Arab Emirates dirham", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název \"dirham\" pochází z arabštiny. Díky staletím používání této měny se název i v období nadvlády Osmanské říše udržel až do 21. století. Dirham Spojených arabských emirátů se používá jako měna od 17. května 1973, kdy nahradil katarský a dubajský riál, které se používaly od roku 1966 ve všech emirátech (s výjimkou Abú Zabí, kde byl dirhamem nahrazen Bahrajnský dinár v poměru 1 dinár = 10 dirhamů).", "section_level": 1}, {"title": "Mince.", "content": "V roce 1973 byly vydány mince s hodnotami 1, 5, 10, 20 a 50 filů. Filové, pětifilové a desetifilové mince jsou z bronzu, vyšší hodnoty jsou ze slitiny mědi a niklu. V roce 1995 byly filové, pětifilové a desetifilové mince zmenšeny. Padesátifilová mince byla také zmenšena a změnil se její tvar – na rozdíl od ostatních není kruhová, ale má tvar zaobleného pravidelného sedmihranu. Hodnota na mincích je zapsána východoarabskými číslicemi a text je v arabštině. Mince v hodnotě 5 a 10 filů se již téměř nepoužívají, všechny ceny jsou zaokrouhleny na nejbližší násobek 25 filů. Filová mince se používá velmi vzácně, navíc si ji při placení lze snadno splést se starou padesátifilovou mincí, neboť mají téměř shodnou velikost. Od roku 1976 bylo vydáno mnoho sérií pamětních mincí, připomínajících různé události ve Spojených arabských emirátech či panovníky země.", "section_level": 1}, {"title": "Problémy s podvody.", "content": "V srpnu roku 2006 vyšlo veřejně najevo, že mince o hodnotě jednoho Filipínského pesa je stejně velká jako mince o hodnotě jednoho dirhamu. Protože jedno peso má hodnotu jen přibližně osmi filů, docházelo k četným podvodům při placení mincemi v automatech.", "section_level": 2}, {"title": "Bankovky.", "content": "V roce 1973 byly vydány mince s hodnotami 1, 5, 10, 50 a 100 dirhamů. V roce 1976 byla vydána bankovka v hodnotě 1 000 dirhamů. O 6 let později byla vydána další série bankovek, ve které nevyšly bankovky v hodnotách 1 a 1 000 dirhamů. Bankovky v hodnotě 500 dirhamů byly poprvé vydány v roce 1983, bankovky v hodnotě 200 dirhamů pak v roce 1989. Původní dvousetdirhamová bankovka je poměrně vzácná, protože byla vydávána jen v roce 1989. Až v roce 2008 vyšla další série v odlišné barvě. V březnu téhož roku vyšla také nová verze padesátidirhamové bankovky. Nápis na přední straně bankovek je v arabštině, číslice jsou východoarabské. Na zadní straně je nápis v angličtině a číslice jsou arabské.", "section_level": 1}, {"title": "Směnný kurz.", "content": "Od listopadu 1997 je hodnota dirhamu v praxi fixována na americký dolar v poměru 1 USD = 3.6725 AED, resp. 1 AED = 0.272294 USD.", "section_level": 1}], "src_summary": "Dirham Spojených arabských emirátů je měna, která se používá ve Spojených arabských emirátech. ISO 4217 kód dirhamu je AED, jeden dirham se dělí na 100 filů (jednotné číslo fil). Kromě AED se název pro dirham také neoficiálně zkracuje na DH či DHs.", "tgt_summary": "The United Arab Emirates dirham (, sign: د.إ; code: AED), also known as simply the Emirati dirham, is the currency of the United Arab Emirates. The term \"dirham\" is officially abbreviated \"AED\", while unofficial abbreviations include \"DH\" or \"Dhs.\". The dirham is subdivided into 100.", "id": 1944514} {"src_title": "Kolínské kurfiřtství", "tgt_title": "Electorate of Cologne", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Kolín nad Rýnem byl původně antickým římským městem \"Colonia Agrippina,\" nacházejícím se v provincii Dolní Germánie (\"Germania Inferior\") a byl sídlem biskupa už v dobách starověkého Říma. V roce 953 získali kolínští arcibiskupové poprvé významnější světskou moc, poté co byl biskup Bruno jmenován svým bratrem císařem Otou I. vévodou. Císař Ota odkázal svému bratru Brunovi výsady světských knížat s cílem oslabit moc světské nobility, která ohrožovala jeho vliv. Jednalo se o počátek Kolínského kurfiřství. To bylo tvořeno dědičnými državami arcibiskupství a nakonec zahrnovalo i pás území okolo levého břehu Rýna východně od Jülichu a vévodství Vestfálského na druhé straně Rýna, s výjimkou vévodství Berg a Mark. Od konce 12. století byl arcibiskup kolínský jedním ze sedmi volitelů císaře Svaté říše římské. Kromě toho, že byl kurfiřtem, byl zároveň italským arcikancléřem, a to technicky vzato od roku 1238 nepřetržitě až do roku 1803. V bitvě u Worringenu v roce 1288 byl arcibiskup zajat městskými vojáky a byl přinucen poskytnout Kolínu téměř úplnou autonomii. Nakonec se arcibiskup přesunul do Bonnu, aby se vyhnul právním konfliktům s vedením města. Později, v roce 1475 se stal Kolín Svobodným říšským městem zcela nezávislým na arcibiskupovi. První pogrom proti Židům proběhl v roce 1349, kdy byli použiti jako obětní beránek za Černou smrt, a proto byli upáleni. Politické napětí dále vznikalo v otázkách daní, veřejných výdajů, regulace podnikání a dozoru nad trhem stejně jako v otázkách mezí samostatnosti. Význam dálkového obchodu v Pobaltí rostl, protože hlavní obchodní města se spojila do tzv. Hanzy pod vedením Lübecku. Jednalo se o obchodní alianci obchodujících měst a jejich gild, které ovládaly obchod při pobřeží severní Evropy, vzkvétaly od 13. do 16. stol. a pokračovaly s menším významem i poté. Nejdůležitějšími městy byl právě Kolín na řece Rýn, Hamburg a Brémy při pobřeží Severního moře a Lübeck v Pobaltí. Hospodářská struktura středověkého a raně novověkého Kolína nad Rýnem byla založena na hlavním městském říčním přístavu, který byl významným dopravním uzlem a na něm závislých kupcích, kteří navazovali vztahy s obchodníky v ostatních hanzovních městech. V průběhu 16. stol. konvertovali dva kolínští arcibiskupové k protestanství. První z nich, Hermann von Wied na nátlak odstoupil z arcibiskupského stolce, ale Gebhard Truchsess von Waldburg, který v roce 1582 konvertoval ke kalvinismu, se pokusil o sekularizaci arcibiskupství. Uzavření sňatku v únoru následujícího roku a neochota vzdát se ovládaných území vyústily ve volbu konkurenčního arcibiskupa a kurfiřta – Arnošta Bavorského, bratra bavorského vévody z rodu Wittelsbachů. V následující kolínské válce papež financoval italské a španělské žoldnéře a katolické Bavorsko taktéž poskytlo armádu na Arnoštovu podporu, zatímco protestantské Nizozemí podporovalo Waldburga. Válka kurfiřství hospodářsky zruinovala a řada měst a vesnic byla obležena a zničena. Obléhání pevnosti Godesberg od listopadu do prosince roku 1583 skončilo destrukcí hradu a pobitím většiny jeho obyvatel. Po několika dalších obléháních se von Waldburg vzdal svého nároku na biskupský stolec a uchýlil se společně se svojí ženou do Štrasburku. Arnošt se stal arcibiskupem, což byl první větší úspěch protireformace v Německu. Pod Arnoštovým vedením pak na znovuzavedení katolicismu dohlíželi jezuité. V letech 1583 až 1761 bylo arcibiskupství fakticky sekundogeniturou bavorské větve rodu Wittelsbachů. Vzhledem k tomu, že arcibiskup kolínský v tomto období ovládal i biskupství münsterské (a často také biskupství Liége), byl jedním z nejdůležitějších knížat v severozápadním Německu. Od roku 1597 až do roku 1794 bylo rezidencí kurfiřta město Bonn a tím pádem bylo v podstatě hlavním městem kolínského kurfiřství. Po roce 1795 byla území kurfiřství na levém břehu Rýna okupována Francií a formálně anektována roku 1801. Kolín byl součástí departmentu Roer; Bonn byl součástí departmentu Rhin-et-Moselle. V roce 1803 byl sekularizován i zbytek arcibiskupství, přičemž vévodství Vestfálské bylo poskytnuto Hesensko-Darmstadtsku a Vest Recklinghausen vévodovi z Arenbergu. Nicméně sídlo katolického arcibiskupa bylo v Kolíně nad Rýnem v roce 1824 obnoveno a je arcidiecézí až do současnosti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kolínské kurfiřtství (německy \"Kurfürstentum Köln\") bylo církevní knížectví Svaté říše římské existující od 10. do počátku 19. století. Skládalo se z tzv. Hochstiftů, církevních držav kolínského arcibiskupa, který jim zároveň ve své vlastní osobě vládl jako kurfiřt. Kurfiřství by nemělo být zaměňováno s římskokatolickou Kolínskou arcidiecézí, která byla rozsáhlejší a nad kterou měl arcibiskup-kurfiřt pouze duchovní autoritu. V Říši byla pouze dvě podobná církevní knížectví (kurfiřství), a to Mohučské kurfiřství a Trevírské kurfiřství. ", "tgt_summary": "The Electorate of Cologne (), sometimes referred to as Electoral Cologne (), was an ecclesiastical principality of the Holy Roman Empire that existed from the 10th to the early 19th century. It consisted of the Hochstift — the temporal possessions — of the Archbishop of Cologne and ruled by him in his capacity as prince-elector. There were only two other ecclesiastical prince-electors in the Empire: the Electorate of Mainz and the Electorate of Trier. The Archbishop-Elector of Cologne was also Arch-chancellor of Italy (one of the three component titular kingdoms of the Holy Roman Empire, the other two being Germany and Burgundy) and, as such, ranked second among all ecclesiastical and secular princes of the Empire, after the Archbishop-Elector of Mainz, and before that of Trier. ", "id": 418218} {"src_title": "Muži v černém", "tgt_title": "Men in black", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Jerome Clark, pracovník soukromé výzkumné organizace \"Center for UFO Studies\" (CUFOS), uvádí jako první výskyt „muže v černém“ ve spojení s reportáží velšských novin \"Barmouth Advertiser\" z 30. března 1905, podle které výjimečně inteligentní mladou venkovskou ženu navštívil tři noci po sobě „muž oblečený v černém... [který] doručil dívce zprávu, kterou se bála vyprávět.“ Někteří místní v tomto období hovořili o setkáních s Ježíšem, anděly, Satanem a ďábelskými černými psy, a protože „muž v černém“ se jako bytost spojovaná se Satanem vyskytuje již v 18. století v příbězích o čarodějnicích, Clark se domnívá, že to souvisí s údajnými zjeveními nebeských a pekelných bytostí zapáleným věřícím. Mezi takovými zjeveními se nacházela i záhadná světla, které lze dnes charakterizovat jako UFO (neidentifikované létající objekty).", "section_level": 1}, {"title": "Muži v černém v ufologii.", "content": "V moderním smyslu o setkání s mužem v černém vypověděl Harold Dahl, který byl podle vlastních slov svědkem aktivity UFO u města Tacoma ve státě Washington ve Spojených státech. Dahl tvrdil, že ho následující ráno po údajném incidentu pozval na snídani v centru města neznámý muž v tmavém obleku, který mu pak pohrozil, aby o incidentu nikomu neříkal. Během vyšetřování United States Air Force (USAF) se však Dahl a jeho kolega Fred L. Crisman přiznali, že celý incident si jen vymysleli. Samotný koncept „mužů v černém“ jako konspirační teorie vznikl v 50. letech a do kultury UFO ho uvedl ufolog a spisovatel Gray Baker knihou \"They Knew Too Much About Flying Saucers\" (1956). Bakerovi se údajně svěřil jeho kolega a zakladatel ufologické organizace \"International Flying Saucer Bureau\" Albert K. Bender o tom, že ho navštívili muži – „zřejmě agenti americké vlády“ – kteří mu v září 1953 pohrozili uvězněním, pokud někomu prozradí odpověď na záhadné případy UFO. Ale jak vyplývá z článku novináře Johna C. Sherwooda \"Gray Barker: My Friend, the Myth-Maker\" (\"Skeptical Inquirer\", 1998), Baker často prezentoval fiktivní příběhy o UFO jako pravdivé, zejména pro zisk z prodeje svých publikací. Baker vydal Sherwoodovu knihu o pozorováních UFO v Michiganu \"Flying Saucers Are Watching You\" (1967) a ve svém časopise \"Saucer News\" publikoval článek „Flying Saucer: Time Machines“ (1969) pod fiktivním jménem Dr. Richarda H. Pratta. Jelikož Sherwood se přestával věnovat ufologii, Baker ho přesvědčil, aby vytvořil hoax o záhadných „mužích v černém“ (\"blackmen\"), kteří stáli za „zmizením“ Sherwoodovy fiktivní identity Dr. Richarda H. Pratta. Novinář John A. Keel, který se začal ufologií zabývat v 60. letech, jako první použil akronym \"MIB\" na označení „muže v černém“ a údajně dva na dálku pozoroval v létě 1967 na Long Islandu. Popsal je jako muže tmavší pleti s orientálními rysy nebo bledé pleti s vyklenutýma očima. Tvrdil o nich, že se chovají velmi zvláštně, protože jako agenti mimozemšťanů operují v cizím prostředí. Také podle něj měli řídit černá auta značky Cadillac. V roce 1967 plukovník USAF George P. Freeman, mluvčí projektu Blue Book, prohlásil, že některé osoby se vydávaly za příslušníky USAF nebo jiných federálních organizací a hrozily svědkům incidentů s UFO či v některých případech také zabavovaly jejich fotografie. Vyšetřovatelé ale nedokázali sehnat důkazy, které by vedly jejich odhalení a následně obžalobě z páchání federálního zločinu (vydávání se za agenty Spojených států). Z ledna 1971 pochází příběh, podle kterého brazilský rolník vícekrát zpozoroval muže v tmavém obleku hledajícího kameny ve venkovské oblasti v blízkosti města Brasília. Tajemný muž údajně přilétal na malém „letadle“ připomínajícím létající talíř. Podobný příběh byl zaznamenán v červenci 1971 ve Venezuele, kdy španělský lékař údajně pozoroval jak dva muži v černých oblecích s červenými kravatami vystoupili z nového červeného automobilu Ford Mustang a následně nastoupili do létajícího talíře, který přistál v blízkosti města Caracas. Setkání s „muži v černém“ popsal mexický pilot Carlos de los Santos, který měl vystoupit v televizním pořadu ohledně incidentu, při kterém za denního světla údajně téměř došlo ke kolizi jeho letadla se třemi létajícími disky dne 3. května 1975 u města Ciudad de México. Podle jeho tvrzení ho během cesty do televize zastavili čtyři vysocí muži skandinávského vzhledu ve dvou černých limuzínách Ford Galaxie, kteří mu vyhrožovali zabitím pokud o incidentu bude mluvit a proto do televizního studia nepřišel. K dalšímu podobnému střetnutí podle Santose došlo před tím, než měl svůj zážitek konzultovat s americkým astrofyzikem a ufologem Josefem Allenem Hynekem. Poslední zprávy o „mužích v černém“ jsou datovány k září 1976 (Maine, Spojené státy), listopadu 1980 (Filadelfie, Pensylvánie, Spojené státy) a říjnu 1981 (Victoria, Britská Kolumbie, Kanada). Z uvedeného (zejména článků Johna C. Sherwooda v časopise \"Skeptical Inquirer\") vyplývá, že „muži v černém“ jsou fiktivním konceptem v ufologické kultuře, jehož původcem je zřejmě Gary Baker. Sherwood se také domnívá, že příběh mohl být částečně inspirován tajnými operacemi USAF a Central Intelligence Agency během 50. let, jejichž úkolem bylo produkovat a přinášet na veřejnost falešné příběhy objasňující pozorování testovaných průzkumných letadel Lockheed U-2 a Lockheed SR-71 Blackbird. Podle Jeroma Clarka jsou zprávy o setkáních „mužů v černém“ „zážitky“, o kterých „se nezdá, že by k nim došlo ve světě konsenzuální reality.“", "section_level": 2}, {"title": "V populární kultuře.", "content": "V kinematografii se „muži v černém“ poprvé objevili v nízkorozpočtové sci-fi komedii \"The Brother from Another Planet\" (1984), kde reprezentují dvojici mimozemšťanů pátrajících po na Zemi ztraceném mimozemšťanovi, který je němý a má lidskou (afroamerickou) podobu. Jeho pokus najít si místo v čtvrti Harlem v New Yorku je alegorií zkušenosti imigrantů ve Spojených státech. Komiks \"The Men in Black\" (1990,1991), jehož autorem je Lowell Cunningham a ilustrátorem Sandy Carruthers, zobrazuje „muže v černém“ jako tajnou mezinárodní organizaci, která monitoruje, vyšetřuje a utajuje paranormální aktivitu na Zemi (kromě mimozemšťanů i démonů, zombie, vlkodlaků apod.). Jako hlavní postavy vystupují agenti Zed, Jay, Kay a Ecks, který se později dozví, že skutečným cílem organizace je manipulovat a přetvářet svět udržováním paranormálních jevů v tajnosti. K ovlivňování svědků jim slouží tzv. \"Neutralyzer\", zařízení na „vymazávání“ vzpomínek. Cunninghamův námět si širší popularitu získal až po filmové adaptaci komiksu v roce 1997, v sci-fi komedii \"Muži v černém\", ve které účinkuje Tommy Lee Jones jako agent K a Will Smith jako agent J. Ve filmu je organizace zobrazena jako tajná agentura, která dohlíží na mimozemšťany tajně žijící na Zemi a kamufluje jejich přítomnost před veřejností. Díky komerčnímu úspěchu filmu byla natočena dvě filmová pokračování, \"Muži v černém 2\" (2002) a \"Muži v černém 3\" (2012), 53dílný animovaný seriál \"Men in Black: The Series\" (1997–2001) a vydáno několik jednorázových komiksů. \"Men in Black\" je také název singlu, který nazpíval Will Smith k prvnímu filmu série. Několik scén s muži v černém obsahuje epizoda \"Jose Chung's From Outer Space\" z třetí řady seriálu Akta X, poprvé vysílaná v dubnu 1996.", "section_level": 1}], "src_summary": "Muži v černém (, akronym \"MIB\") jsou podle některých konspiračních teorií lidé oblečení v tmavých oblecích, obvykle vydávající se za vládní agenty. ", "tgt_summary": "In popular culture and UFO conspiracy theories, men in black (MIB) are supposed men dressed in black suits who claim to be quasi-government agents who harass, threaten or assassinate UFO witnesses to keep them quiet about what they have seen. It is sometimes implied that they may be aliens themselves. The term is also frequently used to describe mysterious men working for unknown organizations, as well as various branches of government allegedly designed to protect secrets or perform other strange activities. The term is generic, used for any unusual, threatening or strangely behaved individual whose appearance on the scene can be linked in some fashion with a UFO sighting. Several alleged encounters with the men in black have been reported by UFO researchers and enthusiasts. ", "id": 107444} {"src_title": "Karloman (majordomus)", "tgt_title": "Carloman (mayor of the palace)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Majordomus.", "content": "Po smrti otce Karla Martela (22. října 741) se spolu se svým bratrem Pipinem Krátkým stal majordomem ve Franské říši. Podle vůle Karla Martela z roku 737 měl Karloman obdržet Austrasii, Alemanii a Durynsko, jeho bratr Pipin Neustrii a Burgundsko s Provensálskem. I přes vysokou prestiž rodu Karlovců a fakticky neomezenou moc, kterou tento rod získal postupně za Karla Martela a jeho otce Pipina Prostředního (645–714), byli jeho členové v pozici \"„pouhých“\" správců (majordomů) říše, teoreticky moc stále spočívala v rukou královského rodu Merovejců, jejichž vliv na dění v říši však již po několikátou generaci upadal. A stejně jako jejich otec a děd, i oni museli čelit řadě odpůrců moci jejich rodu, kteří proti nim po smrti Karla Martela vyvstali. V první řadě to byl jejich nevlastní bratr Grifo, který se narodil z druhého manželství jejich otce ze Swanachildou z bavorsko-alemanského rodu Agilolfingů. V jeho prospěch byla závěť krátce před smrtí Karla Martela pozměněna tak, aby obdržel do správy Durynsko a části Neustrie a Austrasie. Po smrti Karla Martela se spolu se svoji matkou Swanichildou a spojenci snažil skutečně uchytit v městě Laon v severovýchodní Francii a odtud ovládat nějaké území, byl však záhy poražen a internován v rodovém klášteře Chèvremont u Lutychu, protože ani Karloman ani Pipin nehodlali pozměněnou závěť akceptovat. Reakce Grifových příbuzných, spojenců a i těch, kterým se tato událost hodila k odporu proti Frankům, na sebe nenechala dlouho čekat. Vedle bavorského vévody Odila, taktéž Agilolfinga, se vzbouřili i Alamani a Akvitánský vévoda Hunoald, který se po smrti svého otce Oda musel podrobit Karlu Martelovi. Tomu se museli dočasně podrobit i Sasové, kteří se opět osamostatnili. Mezi prvními obětmi společného úsilí obou bratrů o udržení moci byl dřívější neustrijský majordomus Theudoald, který byl zavražděn již v roce 741. Trestnou vojenskou výpravu podnikli společně nejprve proti Hunoaldovi z Akvitánie (roku 742), který však teprve mezi roky 744 až 745 přistoupil na podmínky kapitulace, vzdal se vévodské hodnosti ve prospěch syna Waiofara a uznal franskou svrchovanost. Stejně tak se roku 742 podrobila část Alemanů (další výpravy podnikli Frankové roku 744 a 746), svrchovanost Franského království musel následujícího roku uznat po své porážce na řece Lechu i bavorský vévoda Odilo, který byl zároveň i manželem sestry obou majordomů Hiltrudy. Také proti Sasům podnikl Karloman trestnou výpravu, a to mezi léty 743 až 744. Záminkou ke vzpourám proti oběma bratrům byla i nelegitimnost jejich úřadu, neboť Franské království od roku 737 nemělo panovníka. Proto se oba bratři rozhodli k dosazení loutkového krále z královského rodu Merovejců Childericha III., který byl zároveň i posledním mužským členem tohoto rodu. Formálně panoval až do svého svržení Pipinem Krátkým roku 751. Byl to právě Karloman, který byl z obou bratrů v církevních věcech aktivnější. V dubnu roku 743 uspořádal první církevní synodu na sever od Alp, které předsedal významný církevní činitel, misionář a „apoštol Němců“ Anglosas sv. Bonifác (původním jménem Winfried). Závěry koncilu kladly na církevní život vyšší nároky a potíraly dosavadního \"světský\" život církevních hodnostářů. Pomoci tomu mělo i to, že ze společné snahy Karlomana a Bonifáce vznikl reformní klášter ve Fuldě s benediktinskou řeholí. V roce 746 vytáhl Karloman opět proti odbojným Alamanům dřívějšího vévody Theudebalda(oficiálně do roku 744). Ti i po porážce Odila Bavorského nadále vzdorovali. Jeho postup proti této vzpouře byl mimořádně tvrdý. Okolnosti nejsou sice přesně známé, zdá se však, že Alamani se na popud Karlomana shromáždili v pevnosti Cannstatt (dnes součást Stuttgartu), snad k opětné kapitulaci, ale majordomus je obvinil ze zrady a zúčastněné alamanské šlechtice nechal popravit (tzv Krvavý soud v Cannstattu). Likvidací urozených Alamanů zaniklo i jejich vévodství, země byla rozdělena na hrabství pod franskou správou.", "section_level": 2}, {"title": "Mnich.", "content": "Přes vzájemnou nekonfliktní spolupráci mezi bratry se Karloman roku 747 rozhodl k razantnímu životnímu kroku. Syna Droga svěřil do výchovy zatím bezdětnému bratru Pipinovi a sám se odebral do Říma, aby sdělil papeži Zachariáši o svém záměru stát se mnichem a žádal jeho požehnání. To se i stalo a po krátkém pobytu v Římě odešel do odlehlého kláštera Montecassino. Krátce před smrtí se ještě jednou pokusil ovlivnit franskou politiku, to když se roku 754 pokusil u bratra Pipina, který se mezitím stal králem, zasáhnout ve prospěch langobardského krále Aistulfa. Ani papež Štěpán II., který se snažil čelit agresivní politice langobardského krále, ani Pipin, který se pro změnu obával, že Karloman kolem sebe shromáždí nespokojenou opozici, takový diplomatický pokus od Karlomana nepotřebovali. Nechali jej, oficiálně na příkaz papeže, internovat v klášteře v burgundském městě Vienna, kde záhy zemřel. V klášteře skončil i jeho syn Drogo.", "section_level": 2}], "src_summary": "Karloman (706/716 – 17. srpna 754) byl franský majordom a později i mnich, nejstarší syn Karla Martela a Rotrudy Trevírské. Jeho bratrem byl první franský král z rodu Karolovců Pipin Krátký.", "tgt_summary": "Carloman (between 706 and 716 – 17 August 754) was the eldest son of Charles Martel, \"majordomo\" or mayor of the palace and duke of the Franks, and his wife Chrotrud of Treves. On Charles's death (741), Carloman and his brother Pepin the Short succeeded to their father's legal positions, Carloman in Austrasia, and Pepin in Neustria. He was a member of the family later called the Carolingians and it can be argued that he was instrumental in consolidating their power at the expense of the ruling Merovingian kings of the Franks. He withdrew from public life in 747 to take up the monastic habit, \"the first of a new type of saintly king,\" according to Norman Cantor, \"more interested in religious devotion than royal power, who frequently appeared in the following three centuries and who was an indication of the growing impact of Christian piety on Germanic society\".", "id": 2384656} {"src_title": "Vyza velká", "tgt_title": "Beluga (sturgeon)", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Má robustní protáhlé tělo vřetenovitého tvaru, v zadní části mírně zploštělé. Nachází se na něm pět řad kostěných štítků. Hřbetní štítky jsou v přední části těla malé, směrem dozadu se zvětšují. Hlava bývá velká. Dopředu vybíhá v krátký kuželovitý rypec, který je u dospělých jedinců na bocích a shora chrupavčitý, většinou měkký a ohebnný. Ústa jsou široká, půlměsíčitého tvaru. Vyplňují celou spodní část rypce a zpravidla i částečně přechází na okraje hlavy. Má čtyři hladké, dlouhé a z boků mírně zploštělé vousky, přesahující přes ústa (tvar hlavy, uspořádání úst a vousků při pohledu zespoda je důležitým poznávacím znakem jeseterovitých ryb. Oči má malé. Hřbetní ploutev je krátká, posunutá směrem dozadu. Ocasní ploutev bývá dlouhá heterocerkní. Zbarvení není příliš výrazné. Hřbet bývá tmavě šedý, boky světlejší a břicho bílé.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Nachází se převážně v povodí Kaspického a Černého moře, Azovského moře příležitostně též v moři Jaderském. Dříve se vyza velká objevovala i v dolních tocích Moravy a Váhu. Nachází se většinou poblíž pobřeží. Plave ale proti proudu velkých řek za třením.", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt v ČR.", "content": "Hejno generačních ryb pro pokusné účely (chov v akvakultuře, křížení s jinými jesetery) je chováno v Mydlovarech nedaleko Českých Budějovic.", "section_level": 2}, {"title": "Hospodářský význam.", "content": "V našich podmínkách nemá velký hospodářský význam na maso. Jeseteři jsou z volných vod drancováni především pro kaviár. Chov jeseterů a produkce kaviáru v akvakultuře je tedy považováno nejen za perspektivní oblast, ale také za způsob ochrany jesetrů. Celosvětová produkce jesetrů vzrostla v posledních letech z 2500 tun v roce 1999 na 25 600 tun v roce 2008 (FAO, 2008). U výroby kaviáru lze sledovat podobný trend. Ta vzrostla z 1,7 tuny v roce 2003 na 27,3 tun v roce 2007.Vysoká cena kaviáru tery zaručuje rentabilitu chovu jeseterů v akvakultuře. Přičemž kaviár z albinotické formy jesetera patří k nejdražším na světě. Kilogram tohoto vysoce kvalitního \"zlatého kaviáru\" může stát podle Guinessovy knihy rekordů až 25 000 $. Je snaha o jeho návrat vysazováním jedinců z umělého odchovu do volných vod. Vytvoření trvalé populace schopné přirozeného rozmnožování se zatím nezdařilo.", "section_level": 1}, {"title": "Potrava.", "content": "Vyza je všežravec, dravec. Po svém narození až do raného mládí se vyza velká živí bezobratlými a také některými druhy korýšů. S rostoucími rozměry a věkem se v jejím jídelníčku mohou objevit také ryby, až se stane doslova dravou. V dospělosti dokáže díky své obrovské tlamě nasát ryby vážící i několik kilogramů.", "section_level": 1}, {"title": "Rozmnožování.", "content": "Na svůj druh dosahuje tato ryba pohlavní dospělosti docela pozdě. U samců ve věku 12–14 let, a u samic ve věku 16–22 let. Tato ryba se rozmnožuje třením. Vyzy táhnou do řek ve dvou vlnách: Jarní „rasa“ přitáhne do řek brzy z jara, zatímco podzimní přitáhne v období pozdního podzimu do dolního toku řeky. V řece přezimuje a z jara táhne do výše položených míst. Ke tření dochází v hlubokých proudech se štěrkovým dnem v hloubce 4–12 m. Jikry tvoří pětinu hmotnosti samice. Počet jiker u jedné samice byl odhadnut na 360 000 až 7 700 000 kusů. Interval mezi jednotlivými výtěry je přibližně 5 let.", "section_level": 1}, {"title": "Lov.", "content": "Vyza velká dosahuje délky až téměř 8,5 metru a hmotnosti 1000 kg. Nejtěžší jedinec měl doposud 1571 kg. Loví se převážně pro jikry známé jako černý kaviár a také pro jejich kůži, která se používá v koželužnictví. Na seznamu ohrožených druhů ICUN se nachází jako kriticky ohrožený druh jehož populace stále klesá. Lov vyzy byl v minulosti prováděn všemi dostupnými prostředky - do sítí, udicemi a zřejmě největší exempláře se lovily na Volze pod ledem nabodáváním na dlouhé tyče zakončené háky. V případě zaháknutí velkého exempláře bylo třeba spolupráce většího počtu lidí, protože jednotlivec velkou rybu udržet ani vytáhnout nedokázal. Poté, co byla ryba zaseknuta na několika hácích, bylo třeba zvětšit otvor v ledu a rybu vytáhnout ven. Počet ztracených úlovků jistě nebyl malý.", "section_level": 1}, {"title": "Ohrožení.", "content": "Ve volné přírodě je vyza velká poměrně ohroženým druhem, který doplácí na sběr jiker i na samotný lov. Nekontrolované pytláctví totiž způsobuje úbytek jedinců z obou důvodů - kaviár je vyhledávanou pochoutkou a kůže ulovených jedinců je využívána v koželužnictví.", "section_level": 1}], "src_summary": "Vyza velká (\"Huso huso\", \"белуга\", říční běluga) je považována za největší sladkovodní rybu, což je zavádějící, protože není čistě sladkovodní rybou. Značnou část života tráví v brakických vodách a v jeho průběhu střídá sladkovodní a mořské prostředí. Proniká hluboko do řek, před postavením přehrady Železná vrata pronikala Dunajem až do jeho rakouské části. Je to největší druh anadromní ryby z čeledi jeseterovitých (\"Acipenseridae\"), řádu jeseterů (\"Acipenseriformes\"). Vyzy rostou velmi pomalu a dožívají se až 120 let. Mohou přitom dosáhnout délky až téměř 8,5 metru a hmotnosti 1000 kg, nejtěžší zaznamenaný jedinec měl 1571 kg. Běžně se loví jedinci o hmotnosti 100 až 200 kg. Loví se převážně pro jikry známé jako černý kaviár a také pro jejich kůži, která se používá v koželužnictví.", "tgt_summary": "The Beluga or Great sturgeon (\"Huso huso\") is a species of anadromous fish in the sturgeon family (Acipenseridae) of order Acipenseriformes. It is found primarily in the Caspian and Black Sea basins, and formerly in the Adriatic Sea. Going on maximum size, it is the eighth most massive living species of bony fish. Heavily fished for the female's valuable roe, known as beluga caviar, wild populations have been greatly reduced by overfishing and poaching.", "id": 2159266} {"src_title": "Bernardino Rivadavia", "tgt_title": "Bernardino Rivadavia", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Rivadavia se narodil v Buenos Aires v roce 1780. Aktivně se účastnil odporu vůči britské invazi v roce 1806 a v Květnové revoluci směřující k nezávislosti Argentiny v roce 1810. V roce 1811 se stal významným účastníkem vládnoucího triumvirátu jako ministr státní pokladny a ministr války. Až do svého konce v říjnu 1812 se tato vláda zaměřila na tvorbu silné ústřední správy, zmírnění vztahů se Španělskem a organizaci armády. Rivadavia byl později vyslán do Evropy, aby se pokusil zlepšit vztahy Argentiny s Anglií a Španělskem. Vrátil se o šest let později, v květnu 1821. V červnu téhož roku byl jmenován ministrem vlády guvernéra Martina Rodrígueze. Následujících pět let využíval svůj silný vliv pro rozvoj města Buenos Aires, často na úkor ostatní Argentiny. Za jeho působení se postavili prostorné bulváry, školy, dlážděné a osvětlené ulice. Založil univerzitu v Buenos Aires. 8. února 1826 byl zvolen prvním prezidentem Argentiny. Během svého vládnutí založil několik muzeí, a rozšířil národní knihovnu. Jeho vláda však měla řadu problémů. V první řadě to byla válka s Brazílií o území současného Uruguaye, pak silná opozice regionálních správ. Konfrontován s hrozbou otevřeného povstání byl nucen podat 29. června 1827 demisi a později, v roce 1829, byl dokonce nucen odejít do exilu. V roce 1834 se vrátil, aby čelil svým politickým oponentům, ale byl znovu vyhnán do exilu. Odešel nejprve do Brazílie a pak do Španělska, kde i zemřel. Jedním z jeho posledních přání bylo, že jeho ostatky nesmí být nikdy přeneseny zpět do Buenos Aires.", "section_level": 1}], "src_summary": "Bernardino de la Trinidad González Rivadavia y Rivadavia (20. května 1780, Buenos Aires – 2. září 1845, Cádiz, Španělsko) byl argentinský státník a první prezident Argentiny.", "tgt_summary": "Bernardino de la Trinidad González Rivadavia (May 20, 1780 – September 2, 1845) was the first President of Argentina, then called the United Provinces of Rio de la Plata, from February 8, 1826 to June 27, 1827. ", "id": 1543203} {"src_title": "Triskelion", "tgt_title": "Triskelion", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Triskelion se objevuje v řadě raných kultur, například na mykénských plavidlech, na mincích z Lycie a statérech z Pamphylie (v Aspendosu, 370–333 př. n. l.) a Pisidie. V Anatolii je znám také symbol čtyř spojených nohou – tetraskelion. Keltského vlivu v Anatolii, ztělesněného Galy, kteří napadli a obsadili Galatii, si všímají zvláště ti studenti, kteří upřednostňují keltský původ triskelionu.", "section_level": 1}, {"title": "Keltský triskeles.", "content": "Označován rovněž jako \"triquetrum\" je jedním z nejužívanějších motivů keltského umění. Tři otáčející se (většinou) zahnutá ramena jsou zde stejně jako svastika slunečním symbolem; často se vyskytuje na mincovních obrazech ve spojení především s koněm.", "section_level": 1}, {"title": "Sicilský triskelion.", "content": "Jako známý starý symbol Sicílie je triskelion vyražený na syrakuských řeckých mincích, jako například mincích Agathokleových (317–289 př. n. l.). Prvními sicilskými obyvateli zmiňovanými v historických pramenech byly kmeny Sikani (řecky \"Sikanoi\") a Sikuli (řecky \"Sikeloi\"), které daly Sicílii její dnešní jméno. Triskelion byl znovu oživen Joachimem Muratem v roce 1808 jako vhodný neoklasicistický (a nebourbonský) emblém nového napoleonského Království obojí Sicílie (vizte obrázek vlajky vlevo). Plinius starší přisuzoval původ sicilského triskelionu trojúhelníkové formě ostrova, starým názvem Trinacria, který se skládá ze tří velkých mysů od sebe přibližně stejně vzdálených, a poukazoval přitom na jejich odpovídající směry. Jejich jména jsou Pelorus, Pachynus a Lilybæum. Zdálo by se, že Plinius nabízí pozoruhodně racionální vysvětlení — nikoliv však pro symbol, který musí být starší, než jakékoliv kartografické chápání ostrova. Zatím tedy lze triskelion spojovat s množstvím trojic a stále nově vyvstávajícími asociacemi, což je plodnější, než se na něj dívat jen jako na symbol samotný. Tři nohy triskelionu jsou vzpomínkou na Héfaistovy trojnožky, které samy chodily. Byly zmíněny v \"Iliadě\", kapitole XVIII, kde Thetis přichází do Héfaistova paláce (originál verše 372–376; překlad Otmar Vaňorný, vydal Jan Laichter v Praze 1942, strana 442):", "section_level": 1}, {"title": "Manský triskelion.", "content": "V symbolu zcela keltského Ostrova Man v Irském moři jsou „tři skákající nohy“ heraldického triskelionu představeny v brnění „s ostruhami nebo zdobením (zlatým).“ Na manských bankovkách se triskelion objevuje s lemováním obsahujícím latinský nápis \"QUOCUNQUE JECERIS STABIT\" („Kamkoliv jej hodíš, stojí“), zřejmě v narážce na zákeřnou nášlapnou zbraň bezpečně mimo jakékoliv spojení s pohanstvím. Jak dlouho představuje triskelion symbol Manu je předmětem sporů; podle záznamů je to přinejmenším od třináctého nebo čtrnáctého století. Triskelion je znám také jako \"tre cassyn\" v Manštině. Symbol se objevil na starobylém manském Státním meči, který asi patřil Olafu Godredsonovi, který se v roce 1226 stal králem Sudrej (Jižních Hebrid a Ostrova Man).", "section_level": 1}, {"title": "Spirální triskele.", "content": "Druidský symbol tří spojených spirál má pravděpodobně význam podobný asociacím spojeným s triskelionem. Spirální motiv je v Západní Evropě neolitickým symbolem: je vyřezán do kamene kosočtverečné skály poblíž vchodu pravěké lokality Newgrange v irském hrabství Meath. Protože je spojován s Kelty, používá se také jako symbol Bretaně. Podobný vztah, ale ke germánskému původu, má asi valknut. Triskell jako tři spojené spirály, které zosobňují život, smrt a znovuzrození či koloběh života měl být symbolem druidů. Druidové si často toto znamení nechávali vytetovat na svá těla. Ve Španělsku se triskelion používá jako symbol asturijských nacionalistů. Podobný symbol zvaný \"lábaro\" kantábrijských nacionalistů lze srovnávat se čtyřvětvým lauburu ze sousední baskické kultury.", "section_level": 1}, {"title": "Nacisté a rasistické skupiny.", "content": "Nacisté převzali tento keltský symbol především jako insignii pro Waffen SS divizi složenou z („keltských“) belgických dobrovolníků. To vede ke spojení se svastikou. Ačkoliv je toto spojení sporné, je nutno říci, že podobnost se svastikou vedla během druhé světové války mezi některými židovskými utečenci na ostrově Man ke zmatku a strachu. Jihoafrický bělošský spolek, Afrikánské hnutí odporu, používal vlajku skládající se z červeného pozadí s bílým kruhem. V kruhu jsou zformovány tři černé sedmičky vytvářející tvar vzdáleně připomínající triskelion. Na protesty poukazující na podobnost se svastikou odpovídala skupina tvrzením, že jejich vlajka je inspirována biblickým významem sedmičky.", "section_level": 1}, {"title": "Jiná použití.", "content": "Triskelion jakožto keltský symbol, obvykle se skládající ze spirál, ale také „rohatý triskelion“, hraje roli v subkulturách Ásatrú a Wiccan. (Což je zvláštní, protože Ásatrú je nordická a nikoliv keltská kultura a Wicca není ani keltská ani nordická. Možná k tomu došlo záměnou nebo spojením se symbolem valknut.) Triskelion také přijaly jako emblém některé BDSM skupiny. Ve druhé řadě seriálu \"Star Trek\" v epizodě \"Hráči z Triskelionu\" posádka Enterprise pozoruje a je posléze donucena ke gladiátorskému souboji na planetě zvané Triskelion. Symbol planety je seříznutý modrý trojúhelník s vepsaným žlutě stylizovaným triskelionem. Triskelion je název užívaný pro budovu ústředí v komixu The Ultimates ve světě Ultimate Marvel. Budova má seshora tvar tří hrotů. Sběratelská karetní hra má kartu zvanou \"Triskelion\". Karta byla vytištěna dvakrát, artefaktová bytost na ní má v obou verzích tři údy, ale v žádné podobě nepřipomíná skutečný symbol. Matthew Barney používal triskelion jako symbol reprezentující jeho čtvrtý film \"The Cremaster Cycle\".", "section_level": 1}], "src_summary": "Triskelion (nebo triskele, z řeckého τρισκελης „trojnohý“) je symbol skládající se ze tří ohnutých lidských nohou nebo obecněji ze tří do sebe zapadajících spirál nebo jakýkoliv podobný symbol s třemi výčnělky jevící symetrii cyklické grupy \"C\". ", "tgt_summary": "A triskelion or triskeles is a motif consisting of a triple spiral exhibiting rotational symmetry. The spiral design can be based on interlocking Archimedean spirals, or represent three bent human legs. ", "id": 2318217} {"src_title": "Světová meteorologická organizace", "tgt_title": "World Meteorological Organization", "src_document": [{"title": "Struktura WMO.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Kongres WMO.", "content": "Nejvyšším orgánem WMO je Kongres. Ten zasedá jednou za 4 roky. Mezi zasedáním kongresu řídí činnost organizace Výkonná rada. Kongres WMO schvaluje dlouhodobé plány, schvaluje maximální výdaje na další období, schvaluje technické předpisy ve vztahu k mezinárodnímu meteorologickému a operativnímu hydrologickému pozorování. Volí předsedu a místopředsedy organizace a členy Výkonné rady a jmenuje Generálního sekretáře.", "section_level": 2}, {"title": "Výkonná rada WMO.", "content": "Výkonná rada je tvořena předsedou a místopředsedy, 6 předsedy oblastních sdružení a 14 zvolenými řediteli meteorologických služeb. Výkonná rada se zodpovídá Kongresu. Výkonná rada koordinuje WMO mezi zasedáními Kongresu WMO.", "section_level": 2}, {"title": "Oblastní sdružení.", "content": "Oblastních sdružení je šest: Afrika, Asie, Jižní Amerika, Severní Amerika, Centrální Amerika a Karibik, Jihozápadní Pacific a Evropa), tvoří je členové (např. Česká republika). Úkolem oblastních sdružení je řídit meteorologickou činnost ve své oblasti. Osm technických zmocněnců sestává z expertů stanovených členy, zabývají se věcmi v určitých oborech meteorologie (přístroji, metodami pozorování, atmosférickými vědami, leteckou meteorologií, zemědělskou meteorologií, oceánografií, a mořskou meteorologií ve spojení s IOC a UNESCO, hydrologií a klimatologií).", "section_level": 2}, {"title": "Sekretariát.", "content": "Sekretariát, v jehož čele je Generální sekretář, slouží jako administrativní, dokumentační a informační centrum organizace. Připravuje, sestavuje, produkuje a distribuuje publikace organizace, vykonává úkoly stanovené Konvencí WMO a jinými základními dokumenty. Poskytuje podporu výše uvedeným útvarům.", "section_level": 2}, {"title": "Konvence WMO.", "content": "Konvence WMO byla podepsána 11. října 1947 a sestává z 32 článků. Jedním z prvních 22 signatářů konvence a zakladatelů bylo i Československo. Za Československo ji podepsal prof. dr. Alois Gregor. Konvence WMO nabyla platnost 23. března 1950, přičemž toto datum se bere jako den vzniku WMO. 23. březen se slaví jako Světový den meteorologie. Cíle organizace jsou tyto:", "section_level": 1}, {"title": "Insignie WMO.", "content": "Vlajka WMO je modrobílá jako u jiných organizací OSN, tvoří jí bílá mapa světa ověnčená ratolestmi a osmicípou hvězdou, respektive růžicí a nápisy WMO a OMM z francouzského a druhého oficiálního názvu Organisation Météorologique Mondiale. Symbolem WMO se také stala budova WMO v Ženevě ve Švýcarsku, kterou navrhli architekti Brodbeck & Roulet.", "section_level": 1}, {"title": "Zajímavosti.", "content": "Pro potřeby sídla organizace v Ženevě vydává švýcarská poštovní správa od roku 1956 poštovní známky s označením ORGANISATION METEROLOGIQUE MONDIALE a nadtilulkem HELVETIA. Jsou v typickém švýcarském provedení a měně.", "section_level": 1}], "src_summary": "Světová meteorologická organizace (anglicky \"World Meteorological Organization\", odtud WMO) je mezivládní organizace se 187 členskými státy a dalšími oblastmi. Vznikla z Mezinárodní meteorologické organizace (IMO, International Meteorological Organization), která byla založena roku 1873 převážně pro námořní účely. Roku 1947 byla obnovena Světová meteorologická organizace pod záštitou Organizace spojených národů (UN, United Nation). Výkonný výbor a sekretariát organizace sídlí v Ženevě ve Švýcarsku. V roce 1950 se WMO stává zvláštním odborem OSN pro meteorologii (počasí a podnebí), operativní hydrologii a související geofyzikální vědy. Od roku 1951 WMO nahrazuje IMO.", "tgt_summary": "The World Meteorological Organization (WMO) is an intergovernmental organization with a membership of 193 Member States and Territories. The President of the World Meteorological Congress, its supreme body, is Gerhard Adrian as a successor of David Grimes. The organization is headquartered in Geneva, Switzerland. ", "id": 2047417} {"src_title": "Jan Jiří I. Saský", "tgt_title": "John George I, Elector of Saxony", "src_document": [{"title": "Životopis.", "content": "Jan Jiří se narodil Kristiánovi I. Saskému a Žofii Braniborské jako druhorozený syn. Kurfiřtem se stal v roce 1611, po smrti svého bratra Kristiána. Byl horlivý luterán, povahy násilné, oddán pití a výstřednímu životu, za což byl také znám pod přízviskem „veselý kurfiřt“. Roku 1619 byl korunován Fridrich Falcký českým králem a Jan Jiří, vzhledem k tomu, že také částečně o tuto korunu usiloval, považoval tuto korunovaci za osobní křivdu. Později hlasoval při volbě císaře Svaté říše římské národa německého pro Ferdinanda II. Více než jeho politický vliv mu během třicetileté války přinesla úspěch výhodná zeměpisná poloha Saska, které sousedilo s Českou korunou. Výhodná poloha se projevila již roku 1620, kdy byl 21. března na mühlhausenském konventu přesvědčen hrabětem Oñatem ke spolupráci s císařem spolu s bavorským vévodou Maxmiliánem. Dohodu z Mühlhausenu stvrdil velkou službou, když napadl Lužice a Slezsko, kde se proti němu postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský. Po bitvě na Bílé hoře získal obě Lužice jako zástavu, která mu byla pražským mírem potvrzena dědičně. Jiné odměny se mu nedostalo, navíc restitučním ediktem z roku 1629 byly ohroženy statky, které katolické církvi zabavil. Za švédské války chtěl zachovat neutralitu a zabránil švédskému králi Gustavu Adolfovi v přechodu přes Labe u Wittenbergu, čímž zavinil pád Magdeburku. Teprve když ligistické vojsko zpustošilo jeho zemi, uzavřel s Gustavem Adolfem spojenectví a saské vojsko pod generálem Arnimem bojovalo po boku Švédů u Breitenfeldu a následně vniklo do Čech. Po smrti švédského krále a po vítězství císařských u Nördlingenu uzavřel s císařem roku 1635 pražský mír a spojil se s ním proti Švédům a Francouzům. Za to mu švédský generál Johan Banér v letech 1635, 1636 a 1639 vydrancoval zemi a podobně ji poplenil i další generál Lennart Torstenson, který porazil Sasy u Jutrobogu a vymáhal krutě válečné kontribuce až do uzavření příměří v roce 1645. Vestfálským mírem bylo kurfiřtovi Janu Jiřímu potvrzeno dědičné držení obou lužických markrabství, která získal Pražským mírem. Jeho obsáhlé zpravodajské službě, především potom agentu Fridrichu Lebzelterovi nebo neznámému „písaři A.“, dnes vděčíme za velmi podrobný popis vlády Fridricha v zemích Koruny české.", "section_level": 1}, {"title": "Rodina.", "content": "Jan Jiří byl dvakrát ženat. V roce 1604 se oenil se Sibylou Alžbětou Württemberskou a v roce 1607 s Magdalenou Sibyllou Pruskou. Děti měl pouze s druhou ženou.", "section_level": 1}], "src_summary": "Jan Jiří I. Saský (německy \"Johann Georg\") (5. března 1585, Drážďany – 8. října 1656, tamtéž) pocházel z rodu Wettinů a byl saský kurfiřt od roku 1611 do své smrti. Vzhledem k zemím Koruny české hrál významnou roli během třicetileté války. Bojoval na straně protestantů a zprvu byl jedním z kandidátů na Českou korunu, později ale roku 1620 přislíbil Habsburkům pomoc při potírání revolty v Čechách, za kterou později získal do zástavy obojí Lužici. V roce 1635, po krátké vojenské intervenci do Čech v rámci protihabsburské koalice, podepsal s Habsburky tzv. Pražský mír, kterým Lužice získal definitivně.", "tgt_summary": "John George I (German: Johann Georg I.) (5 March 1585 – 8 October 1656) was Elector of Saxony from 1611 to 1656.", "id": 54936} {"src_title": "Brumle", "tgt_title": "Jew's harp", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "V Evropě se vyrábí ze železa, mosazi a bronzů, ale v Asii se dodnes vyřezává z bambusu nebo palmového dřeva. Sestává z otevřeného rámečku, do kterého je vkován pružný kovový jazýček. Přestože je mnoho různých tvarů a velikostí tohoto nástroje, převládá tvar řeckého písmene Ω (omega) s prodlouženými nožičkami. U kovových brumlí bývá rámeček ohýbán z prutu a nebo kován. Do výkovku pak bývají vlisovány magické znaky.", "section_level": 1}, {"title": "Vlastnosti.", "content": "Výraznost tónu nástroje je citlivě závislá na štěrbině mezi jeho jazýčkem a nožičkami. Má být co nejmenší. Dobrý nástroj zazní svým základním tónem i bez brnknutí při pouhém prosátí vzduchu štěrbinou, podobně jako jazýček harmonikového „hlasu“. Barvitost tónu je závislá na šířce jazýčku a na délce štěrbiny. Výšku základního tónu udává délka a hmotnost jazýčku, může však být měněna v širokém rozsahu závažíčkem na jeho konci. Tím může být i hluboce a barvitě znějící brumle malá. Jazýček dobrého nástroje musí být střihán podél válcovacích vláken planžety resp. páskové ocele válcované za studena. Brumle zní nejvýrazněji s hranatým rámečkem z nástrojové ocele (klínovice). Prut má být do tvaru rámečku ohýbán proti jeho hraně tak, aby vytvořil ostrou štěrbinu. Povrchová úprava nástroje nesmí být prováděna louhováním (přípravky typu brunigal apod.). Koncertní kovová brumle může být doplněna nástavcem, navařeným na její hřbetní části, za účelem upevnění zvukového snimače. Jazýček může být zasunut a upevněn do štěrbiny rámečku příložkou (se šroubkem) nebo klínkem. Takto může být výměnný a jemně laditelný do základního tónu. Při zakování jazýčku do rámečku může být brumle dolaďována i změnou úhlu ohybu v jeho kolínku.", "section_level": 1}, {"title": "Hra na brumli.", "content": "Hráč drží brumli většinou v levé ruce a pevně ji tiskne proti pootevřeným rtům nebo až zubům – horní nožičku nástroje proti hornímu rtu (zubům) a dolní proti rtu (zubům) spodnímu. Ukazovákem pravé ruky se brnká na konec jazýčku volně kmitajícího uprostřed rámečku a mezi rty (zuby), čímž se vytváří charakteristický tón. Brnkání je možné oběma směry, zejména při rychlých změnách tónu a tempa hraní. Hra na rtech může být jen poněkud méně výrazná, než na zubech, je však jemnější a netrpí při tom zuby hráče. Profesionální hráč udrží nástroj mezi rty bez pomoci ruky, kterou pak má volnou. Ústní dutina funguje jako rezonátor i zesilovač - přemísťováním jazyku, tvarováním ústní dutiny a změnami intenzity dýchání se mění výška a síla tónu. Rytmickým prosáváním vzduchu štěrbinou při hraní se dosahuje efektu vlastního nepřízvučného a barvitého doprovodu, tak zvaného kontrování. Brumle se používá jako nástroje sólového a to až koncertního, nebo doprovodního. Jsou známy nahrávky na brumli např. J. Peška na LP deskách se Slovenským rozhlasovým orchestrem v Bratislavě.", "section_level": 1}, {"title": "Nebezpečí.", "content": "Při hraní na brumli je třeba být opatrný, protože náraz jazýčku do zubu je bolestivý a může způsobit trvalou frakturu zubu, opravdu nešikovnému hráči hrozí skřípnutí rtu mezi rámeček a jazýček brumle. U brumle asijského typu může být velice ostrá špička, což potom představuje reálné riziko zapíchnutí do těla (např. při šlápnutí na nástroj bosou nohou).", "section_level": 1}, {"title": "Brumle ezoterická.", "content": "Brumle je tradičním nástrojem sibiřských šamanů, zejména etnika Jakutů. Její esoterická funkce spočívá v tom, že funguje jako mantra. Její zvukové vibrace lze přijímat vnitřními dutinami hráče, ale též ozvěnou z místnosti. Dle šamanské víry zvukové vibrace pronikají energetickými kanály hráče i posluchačů a rozbíjí psychoenergetické blokády, které brání volnému toku energií. Tím vysvětlují pozoruhodné léčivé účinky při hře na tento nástroj.", "section_level": 1}, {"title": "Čeští brumlisté.", "content": "Brumlista je hráč, který hraje na hudební nástroj brumle. Petr Jasinčuk – zakladatel aktuální brumlistické komunity v Česku, vystupuje pod přezdívkou Brumlista. Působí ve Slaném a v Praze. Koncertuje a pořádá workshopy (alternativní styl).Jeho webovým stánkem je portál www.brumlista.cz. Pavel Vank – hudebník, umělec (alternativní styl). Ivo Charitonov – hudebník, umělec (alternativní styl). Martin Žák – hudebník, umělec (country styl). Svatava Drličková – muzikoterapeutka (šamanská brumle). Honzik Rudolf – brumlový virtuoz (koncertní brumle). Známý především v Rakousku.", "section_level": 1}, {"title": "Čeští brumlaři.", "content": "Brumlař je řemeslník, který vyrábí hudební nástroj zvaný brumle. Vít Kašpařík – Velké Karlovice Šešulka a syn – Ivančice Jindřich Klaus – Kostelec nad Orlicí", "section_level": 1}], "src_summary": "Brumle je lidový hudební nástroj patřící do skupiny idiofonů. Pochází zřejmě z Asie; na čínské kresbě ze 3. století př. n. l. je vidět hudebník hrající na brumli. Do Evropy se dostala z východních plání Kazachstánu a byla známa již starým Římanům. V evropských zemích byla brumle celkem běžným hudebním nástrojem. Na našem území je rozšiřovali zejména romští kovotepci (Tato informace byla vykonstruovaná na základě moravské písně). S prvními evropskými osadníky se také dostala do Ameriky.", "tgt_summary": "The Jew's harp, also known as the jaw harp, mouth harp, gewgaw, guimbard, khomus, trump, Ozark harp, Galician harp, or murchunga is a lamellophone instrument, consisting of a flexible metal or bamboo tongue or reed attached to a frame. ", "id": 345819} {"src_title": "Kassandros", "tgt_title": "Cassander", "src_document": [{"title": "Kassandrova povaha.", "content": "Oproti již velmi starému Polyperchóntovi měl Kassandros více předností než jen své mládí. Měl především jasný cíl, kterému se zcela oddal. Cokoliv co uskutečnil nebo podnikl, sloužilo jedinému účelu: získání vlády v Makedonii. Tomuto záměru obětoval veškerou svoji energii, přičemž se neštítil použít i nejopovrženíhodnějších prostředků. Loajalita a důvěra znamenaly pro Kassandra jen velmi málo a nijak neváhal jich kdykoliv bezohledně zneužívat. Avšak nelze přehlížet, že přinejmenším do roku 311 př. n. l. musel neustále bojovat o vlastní život. Projevovat vůči svým nepřátelům za takových okolností mírnost a laskavost tudíž nebylo na místě. Tím je možné alespoň částečně ospravedlnit jeho chování, třebaže přitom nelze přehlížet, s jakou bezohledností nechával vraždit své protivníky. Prameny líčí Kassandra jako člověka bez jakýchkoliv morálních zábran a to zcela po právu. Nelze se tedy divit, že se s jeho osobou pojí sice nepotvrzené, přesto závažné obvinění, podle kterého měl jedem sprovodit ze světa samotného Alexandra. Kassandros ovšem neměl jenom hromadu nepřátel, ale také spoustu stoupenců v Makedonii a také v Řecku. Koneckonců byl synem Antipatra, na což Makedonci nikdy nezapomněli. Také kvůli tomu byla Polyperchóntova obrana proti Kassandrovi nakonec neúspěšná, neboť regentovi chyběla v tomto boji podpora makedonského lidu a především makedonské šlechty.", "section_level": 1}, {"title": "Vítězství nad Polyperchóntem, zabití Olympias.", "content": "Své postavení Kassandros posílil uzavřením spojenectví s Eurydiké, manželkou makedonského krále Filipa III. Arrhidaia. Ta na počátku roku 317 př. n. l. odňala Polyperchóntovi titul správce království a udělila jej Kassandrovi, který dosud zastával postavení chiliarchy. Už o několik měsíců dříve dosáhl Kassandros významného úspěchu v Řecku, když se zmocnil Athén a dosadil zde jako svého zástupce a místodržitele Démétria z Faleru. Kassandrova vláda nad Athénami poté trvala celých dalších deset let. V roce 317 př. n. l. se do Makedonie z épeirského exilu vrátila Alexandrova matka, královna Olympias. Její pomstě padli za oběť mnozí Kassandrovi spojenci. Níkánor, Kassandrův bratr, byl popraven a hrob Iollaa, dalšího Kassandrova bratra, byl srovnán se zemí. Také královský manželský pár Filip III. a Eurydiké se stali oběťmi její nenávisti. Těmito činy si Olympias udělala z Kassandra svého úhlavního nepřítele. Tomu se posléze podařilo oblehnout královnu ve městě Pydna. Když se pak nesetkal s úspěchem pokus epeirského krále o její záchranu, musela Olympias na jaře roku 316 př. n. l. kapitulovat. Kassandros nicméně neusiloval o její život a nabídl jí, že bude moci na lodi odplout ze země. To však Olympias rozhořčeně odmítla, načež vojenské shromáždění vyslovilo nad královnou rozsudek smrti. Poprava byla vykonána podle starodávného obyčeje vrženým oštěpem. Alexandrova manželka, Roxana, a jeho syn, Alexandr IV. Aigos, byli drženi v Amfipoli pod dohledem Kassandrových stráží, čímž byli zcela vyloučeni z politického dění. Tyto Kassandrovy kroky není možné nijak schválit nebo ospravedlnit. Je však třeba pamatovat na to, že takovéto jednání bylo v Makedonii obvyklé v bojích o moc už v dobách před makedonskou expanzí za vlády Filipa II. a Alexandra. Po Olympiadině smrti se Makedonci přiklonili na stranu Kassandra, třebaže ten se nerozpakoval vyvraždit brzy celou královskou dynastii. Někdy v této době pojal za manželku Thessaloníké, nevlastní sestru Alexandra.", "section_level": 1}, {"title": "Válka s Antigonovci, přijetí královského titulu.", "content": "V roce 315 př. n. l. se Kassandros dostal do sporu se svým dosavadním spojencem a ochráncem Antigonem. Ten se totiž nechal v Tyru prohlásit regentem říše a vyžadoval nyní od Kassandra bezpodmínečnou věrnost a poslušnost. Současně prohlásil Antigonos Řeky za svobodné, čímž přirozeně podkopával Kassandrovu autoritu v jejich očích. Kassandrova strategie byla založená především na ovládání Makedonie, svoji pozornost ovšem věnoval i záležitostem v okolních, pro Makedonce taktéž důležitých zemích, jako byl Épeiros a Thesálie. Do záležitostí v řeckých obcích však podle podmínek mírové smlouvy s Antigonem z roku 311 př. n. l. nesměl nijak zasahovat. Nicméně v některých řeckých státech měl umístěny své posádky, takže prakticky celé střední Řecko a také značná část Peloponésu podléhaly jeho moci. Mírem z roku 311 př. n. l. doznalo Kassandrovo postavení podstatných změn. Byl sice potvrzen v pozici místodržitele evropských území Alexandrovy říše, ale doba vykonávání tohoto úřadu byla omezena okamžikem, kdy měl Alexandr IV. dosáhnout zletilosti. Tím byla Kassandrova pozice mnohem svízelnější než pozice ostatních diadochů. V Makedonii samotné už Kassandros neměl žádného soupeře, vládl zde jako suverén, ale stále mu chyběl královský titul. Ve skutečnosti ovšem byla Makedonie již od roku 311 př. n. l. uznávána za samostatnou říši, stejně jako ostatní části někdejší Alexandrovy říše nyní náležející jednotlivým diadochům. Poslední překážku Kassandrových plánů, které směřovaly k dosažení nezpochybnitelného panství nad Makedonií, představoval Alexandr IV. O rok později ho proto Kassandros společně s jeho matkou Roxanou nechal zavraždit. V roce 309 př. n. l. stihl stejný osud i Alexandrova nelegitimního syna, Hérakla. Těmito ukrutnými skutky tak Kassandros završil svoji cestu k moci, jež započala po smrti jeho otce Antipatra. V roce 305 př. n. l. přijal Antigonos královský titul. Ostatní diadochové, včetně Kassandra, přirozeně nechtěli zůstat pozadu a již krátce poté přijal Kassandros titul krále Makedonie, díky kterému se stal nezpochybnitelným a neomezeným vládcem svého území. Nový makedonský král hodlal upevnit makedonskou hegemonii v Řecku otřesenou soupeřením mezi diadochy a od roku 307 př. n. l. zde vedl válku, v níž k jeho hlavním oponentům patřily Athény podporované Antigonovým synem Démétriem Poliorkétem. Jeho pokus dobýt toto město neuspěl kvůli zásahu aitólského spolku. Přesto si Kassandros podrobil Bojótii, ostrov Euboiu, Fókidu a rovněž Korint kapituloval před jeho vojenskou mocí. Po ovládnutí ostrova Salamíny, oblehl Kassandros samotné Athény. Avšak v roce 304 př. n. l. intervenoval v Řecku Démétrios Poliorkétés. Kassandros pak vstoupil do aliance se Seleukem, Ptolemaiem a Lýsimachem proti Antigonovcům. Z dělení kořisti po bitvě u Ipsu, v níž Antigonos nalezl v roce 301 př. n. l. smrt, vyšel Kassandros naprázdno, leč jeho bratr Pleistarchos obdržel území na jižním pobřeží Malé Asie, v Kilíkii. Ke konci svého panování se Kassandros pokusil ovládnout ostrov Korfu, ve velké námořní bitvě byl však poražen syrakuským tyranem Agathoklem.", "section_level": 1}, {"title": "Smrt a hodnocení.", "content": "V roce 297 př. n. l. Kassandros, král Makedonie, zemřel. V souvislosti s jeho smrtí jsou udávány různé příčiny: podle jedné verze zemřel na tuberkulózu, podle jiné trpěl vodnatelností, v důsledku čehož byly jeho útroby sužovány červy. Lstí a násilím se zmocnil trůnu Argeovců a nijak se přitom neštítil kráčet přes mrtvoly. Pro ostatní diadochy představoval vítaného spojence, zvlášť dobré vztahy ho poutaly k Lýsimachovi. Kassandros usiloval o to, aby byl Makedoncům dobrým vládcem, ale krutost, s níž vyhladil Alexandrův rod, zůstávala trvalým stínem na jeho charakteru a pověsti. Ani částečně pozitivní hodnocení jeho panování moderními historiky tak nedokáže zcela zastřít Kassandrovy nelidské činy. Jeho otec Antipatros věrně a obětavě sloužil makedonskému královskému rodu. Naproti tomu Kassandros povolil uzdu své ctižádostivosti a neděsil se ani nejhorších zločinů, pokud mu mohly dopomoci k dosažení vlády nad Makedonií. Kassandros měl prý i přes svoji krutou a násilnou povahu slabost pro literaturu. Nechal obnovit Théby obrácené v ruiny Alexandrem, přestavěl Thermy v Soluň a vybudoval nové město na místě někdejší Poteidaie, jež podle něho neslo jméno Kassandreia.", "section_level": 1}], "src_summary": "Kassandros (350 př. n. l. – 297 př. n. l.) byl regentem a v letech 305 až 297 př. n. l. králem Makedonie a nejstarším synem makedonského vojevůdce Antipatra. Poprvé se objevil v doprovodu Alexandra Velikého v Babylóně, kam ho Antipatros vyslal, aby ho bránil před pomluvami svých nepřátel, především královny matky Olympias. Alexandr s ním prý tehdy jednal vysloveně nepřátelsky. ", "tgt_summary": "Lissandreia (the modern region of \"Kassandreia\", Halkidiki, survived in a corrupted form), interpreted as army commander Cassander (Greek: Κάσσανδρος Ἀντιπάτρου, \"Kassandros Antipatrou\"; \"son of Antipatros\": c. 355 BC – 297 BC) was king of ancient kingdom of Macedon from 305 BC until 297 BC, and \"de facto\" ruler of southern Greece from 317 BC until his death. ", "id": 171297} {"src_title": "Singleton", "tgt_title": "Singleton pattern", "src_document": [{"title": "Účel.", "content": "Nutnost existence jediné instance se objevuje například tam, kde potřebujeme, aby se nějaké objekty pohybovaly jen ve vymezeném prostředí – hráči fotbalu hrající na jednom hřišti. Třída definující hřiště vytváří svou instanci jako jedináček. Dalším příkladem mohou být dialogová okna nebo ovladače zařízení. Známým příkladem ze světa Windows je schránka, která může existovat jen jednou, aby se nám data získaná v jedné aplikaci neztratila někde po cestě do druhé aplikace.", "section_level": 1}, {"title": "Základní implementace.", "content": "Implementace jedináčka mají společný soukromý konstruktor, který zaručí, že nedojde k vytvoření další instance. „Požadovaná instance se vytvoří uvnitř třídy a její odkaz se uloží do statického atributu. Jednotlivé varianty implementace se pak odlišují tím, kdy a jak se objekt konstruuje a jak jej mohou ti ostatní získat“.", "section_level": 1}, {"title": "Implementace v jazyce Java.", "content": "public class Singleton { Ukázka kódu z \"Java - návrhový vzor Singleton\" Druhá možnost implementace vzoru je následující: public class Singleton { V tomto případě nemusíme zjišťovat, zda je proměnná inicializovaná - kód je přehlednější a vláknově bezpečný.", "section_level": 2}, {"title": "Implementace v jazyce C# (thread safe).", "content": "class Singleton { class Program {", "section_level": 2}, {"title": "Implementace v jazyce C++.", "content": "class Singleton { private: public:", "section_level": 2}, {"title": "Implementace v jazyce PHP.", "content": "class Singleton \"Ukázka kódu v jazyce PHP\"", "section_level": 2}, {"title": "Nevýhody.", "content": "Při využívání vícevláknových aplikací se může stát, že první vlákno požádá o vytvoření jedináčka. Mikroprocesor přepne na druhé vlákno, kde ještě není jedináček vytvořen a je spuštěn proces tvorby jedináčka. Poté je přepnuto na první vlákno, kde byl jedináček započat a je dokončen. Už není jedináček, ale má sourozence. Tomu by se dalo vyhnout synchronizováním tovární metody. Synchronizovat celou metodu je poměrně drahá operace (synchronizovaná metoda se volá vždy při získání instance). Řešení můžeme optimalizovat (v případě, že používáme Javu 5 a vyšší) pomocí definování odkazu na jedináčka jako volatile a synchronizováním bloku kódu, starající se tvorbu jedináčka. public class Singleton { \"Řešení problému vícevláknových aplikací v Javě 5\" Další problém nastává u serializovatelnosti jedináčka. Kdybychom chtěli načítat jedináčka uloženého ze streamu, například souboru, musíme zkontrolovat, jestli již nějaký takový jedináček neexistuje (Java poskytuje metodu, kterou je tato funkcionalita podpořena, jedná se o readSolve(), tato metoda vrací odkaz na aktuálního (původního) jedináčka, ale umožňuje ho například doplnit o novinky jedináčka ze streamu).", "section_level": 1}], "src_summary": "Singleton (česky \"jedináček\" nebo také \"unikát\") je název pro návrhový vzor, používaný při programování. Využijeme ho, když je potřeba, aby v celém programu existovala pouze jedna instance určité třídy. Návrhový vzor také poskytne globální přístupový bod k instanci. Singleton je také často využíván jako součást jiných návrhových vzorů jako jsou například Flyweight nebo Facade.", "tgt_summary": "In software engineering, the singleton pattern is a software design pattern that restricts the instantiation of a class to one \"single\" instance. This is useful when exactly one object is needed to coordinate actions across the system. The term comes from the mathematical concept of a singleton. ", "id": 303156} {"src_title": "Letov Š-28", "tgt_title": "Letov Š-28", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Vývoj těchto letadel začal již v roce 1928 návrhem průzkumného dvouplošníku Š-28. Konstrukce Aloise Šmolíka vycházela z prvního, celokovového letounu Letov Š-16 (1926), jako jeho zmenšená varianta. Ministerstvo národní obrany (MNO) si objednalo prototyp s dodací lhůtou do 31. prosince 1928. Stroj měl být osazen novým motorem Walter Castor I (1928) Akciové továrny automobilů Josef Walter a spol., ale vzhledem k opožděné dodávce tohoto motoru byl první prototyp Š-28.1 zalétán až v červenci 1929. Motor Walter Castor se však ukázal pro tuto konstrukci jako výkonově nedostačující, proto další stroje nebyly MNO objednány. Š-28 bylo první a jediné letadlo Letov poháněné tímto, jinak velmi úspěšným motorem Walter. Zkoušky ukázaly, že výkon motoru 176 kW (240 k) již v té době nestačil pro vojenský, bojový letoun. Prototyp Š-28 nedokázal na sebe upoutat pozornost zákazníků (MNO ani v zahraničí) a nešel tedy do výroby. Koncepce Š-28 byla v roce 1930 přepracována a zdokonalena. Tak vznikl poněkud robustnější Š-128, který byl osazen podstatně výkonnějším (330 kW/450 k) motorem Walter Jupiter VI (1929), což byla sublicence Gnome-Rhône Jupiter původního motoru Bristol Jupiter. Tento prototyp měl mnohem robustnější podvozek, bez původní průběžné osy a o něco kratší trup, protože byl silnější a těžší motor posunut poněkud blíže k těžišti letadla. Prototyp tohoto letounu poprvé vzlétl 27. ledna 1931. V tomto provedení (průzkumný a lehký bombardovací) bylo v letech 1932-33 vyrobeno 19 letounů, z nichž 16 bylo používáno československým letectvem. V roce 1931 byl původní prototyp Š-128 osazen ještě výkonnějším motorem, Gnome-Rhône Mercure VII (licence Bristol Mercury) s kompresorem a reduktorem o výkonu 345 kW/515 k. Konstrukce letounu byla dále upravena a motor byl osazen první automaticky stavitelnou, dvoupolohovou kovovou vrtulí Letov, typu Hd 30. Vrtulové listy byly vykovány v zápustkách z duralu a vrtulový náboj byl z oceli Poldi Victrix. Letoun byl zanesen 12. září 1931 do civilního, leteckého rejstříku s imatrikulací OK-VOT (Š-128.1). Tovární pilot Jan Anderle byl od 14. září 1931 vyslán s tímto letounem na předváděcí turné do pobaltských států a Finska (Riga, Tallinn, Helsinky, Utti), což bylo tradiční odbytiště letounů Letov. Výsledkem této akce byla objednávka čtyř letounů pro estonské vzdušné letectvo. Podmínkou však byly drobné konstrukční úpravy, proto byl tento letoun uváděn v tovární dokumentaci jako Š-128SM. Zvýšené požadavky na výkonnost letounů pro průzkumnou a pozorovací službu vojenského letectví vedly továrnu Letov k přetvoření letounu Š-128 s motorem Walter Jupiter na typ Š-228 s motorem Mercury VII. (nebo Mercury IV. z roku 1929). Byl to nejnovější článek ve vývojové řadě letounů Š-28, Š-128, Š-228, který vykazoval četné a podstatné konstrukční změny, provedené na základě nejnovějších zkušeností a laboratorních prací. Verze Š-128SM se stala základem pro následující typy Š-228 a Š-228E (1932), od nichž už nebylo daleko ke vzniku jednoho z nejúspěšnějších typu letňanské továrny, k průzkumnému a bombardovacímu Letovu Š-328, který byl poprvé zalétán v červenci 1933. Tyto stroje Š-28 a Š-128 (s pokračováním na Š-228 a Š-328 přes Š-428 až k Š-528) jsou klasickou ukázkou toho, jak takový nadějný letoun postupně zraje v rukách odborníků. Vývoj Š-28 totiž pokračoval a měl úspěšný výstup ve stroji Letov Š-128, jehož si MNO roku 1931 objednalo 16 kusů (kromě toho byly čtyři stroje pod označením Š-228E prodány do Estonska), ale ani tentokrát nebylo MNO s výkonem úplně spokojeno. A tak nakonec 19. července 1933 vzlétl prototyp mnohem dokonalejší verze – Letov Š-328.1, vybavený skvělým motorem Bristol Pegasus II-M2, který vyráběla v licenci firma Walter v Jinonicích jako Walter Pegas II-M2.", "section_level": 1}, {"title": "Popis letounu.", "content": "Letoun Š-128 byl dvoumístný jednomotorový vzpěrový dvouplošník s otevřenými prostory osádky, s kokpity v tandemovém uspořádání. Kostra trupu, svařená z ocelových trubek, byla potažena plátnem. V přední části byla kostra kryta hliníkovými plechy. Rovněž kovová kostra křídel byla potažena plátnem. Křídla byla rozepřena dvěma páry vzpěr, jednou svislou a jednou sestavou ve tvaru písmena N, navíc mezi křídly a trupem byly napínací dráty. Horní křídlo bylo neseno nad trupem krátkým baldachýnem z ocelových trubek. Pohonnou jednotku Š-28 a Š-128 tvořil motor Walter Castor I (sedmiválcový vzduchem chlazený hvězdicový) resp. Walter Jupiter VI (devítiválcový vzduchem chlazený hvězdicový motor) osazený dvoulistou nestavitelnou dřevěnou vrtulí. Pro spojení se zemí mohl být Š-128 v prostoru pozorovatele vybaven radiostanicí vz. 26, popřípadě vz. 26/34. Konstrukční změny draku letounu Š-128 oproti Š-28 postihly konce křídel, které dostaly aerodynamicky vhodnější tvar a podvozek, jenž se rozdělil na dvě samostatné podvozkové nohy s podpěrami. Zároveň byl původně netlumený podvozek vybaven pryžovými tlumiči. Celkově byl letoun konstrukčně zesílen a vybaven dvojnásobným počtem příhrad trupu, přičemž poslední příhrada před prostorem střelce byla doplněna plátem ze zesíleného plechu a sloužila jako primitivní pancéřování především proti střepinám.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Prototyp letounu Š-28.1 byl předán československému letectvu jako výcvikový stroj. Vlastnosti stroje zřejmě nejlépe vystihla přezdívka \"holub mírný\", kterou si vysloužil v Letovu i mezi armádními letci. Nejprve sloužil u cvičné letky Leteckého pluku 1 v Praze do roku 1934 a potom tři roky u cvičné letky Leteckého pluku 2 v Olomouci. V roce 1937 letoun získala pobočka Masarykovy letecké ligy z Olomouce. Mechanici MLL letoun přestavěli jako dopravní letadlo pro pilota a čtyři cestující. S imatrikulací OK-LOH přidělenou 4. srpna 1937 sloužil k vyhlídkovým letům Hanáckému aeroklubu Olomouc až do havárie v srpnu 1938. Letoun byl vymazán z leteckého rejstříku 24. srpna 1938. V říjnu 1932 (4 letouny) a listopadu 1933 (12 letounů) byly ze strany MNO předloženy 2 objednávky na celkem 16 letounů Š-128. Tyto \"vojenské\" zakázky jsou označovány jako nouzová práce pro udržení zaměstnanosti ve \"Vojenské\" továrně na letadla. První sérii letadel Š-128 (výr. č. 2-5) převzala v listopadu 1933 cvičná letka Leteckého pluku 1. Druhá série letadel (výr. č. 6-17) předaná v prosinci 1934 sloužila u cvičné a 14. letky Leteckého pluku 2. V letech 1936-38 byly po haváriích odepsány ze stavu stroje výr. č. 15 (5.12.1935), 16 (3. 6.1937) a 11, ale ostatní stroje sloužily spolehlivě až do mobilizace. Potom většinou sloužily u Leteckého pluku 3 v Nitře a část byla uskladněna. Po zániku Česko-Slovenska zůstalo u již bývalé 15. a 64. letky 3. Leteckého pluku 4-5 letounů Š-128. Poslední Š-128 byl Slovenskem vyřazen v roce 1941. Luftwaffe po 15. březnu 1939 zabavila 10 Š-128, ale není příliš pravděpodobné, že byly v Luftwaffe využívány. Několik letounů z 10 zabavených bylo uváděno ve stavu ještě na počátku roku 1940. Poslední dva vyrobené letouny Š-128 (výr. č. 18 a 19) si ponechala pro potřeby dalšího vývoje továrna Letov.", "section_level": 1}, {"title": "Specifikace.", "content": "Data pro letouny Š-28/Š-128/Š-128SM podle", "section_level": 1}], "src_summary": "Letov Š-28 a Š-128 byly průzkumné a cvičné letouny, které vyráběla na přelomu 20. a 30. let 20. století československá Vojenská továrna na letadla Letov.", "tgt_summary": "The Letov Š-28 was a Czechoslovak single-engined, two-seat reconnaissance aircraft. It was manufactured by Letov Kbely in a number of versions with different powerplants. The most important version was the Š-328, which was produced in relatively high quantities (412 planes produced).", "id": 1288255} {"src_title": "Maďarský forint", "tgt_title": "Hungarian forint", "src_document": [{"title": "Vznik a vývoj.", "content": "Předchůdci dnešního forintu: Do oběhu byl forint zaveden dne 1. srpna 1946, tedy po druhé světové válce, kdy inflace znehodnotila předchozí měnu s názvem pengő. Forinty zavedla již tehdy nová komunistická vláda, stará měna na ně byla převedena v poměru 1 forint = 4×10 pengő. V 60. a 70. letech byla hodnota forintu poměrně stabilní, v 80. letech a po pádu socialismu se situace změnila. Inflace vzrostla až na 35 % ročně a hodnota měny tak začala klesat. Maďarsko vstoupilo 1. května 2004 do Evropské unie. Jedním ze závazků vyplývajících z přistoupení k EU je, že vstupující stát, až splní všechny podmínky, zavede místo své národní měny společnou evropskou měnu euro. Maďarsko hodlalo euro zavést 1. ledna 2010. V roce 2016 deklaroval maďarský ministr hospodářství možnost přijetí eura do konce desetiletí. V roce 2019 prohlásil guvernér maďarské centrální banky, že euro byla chyba a že si Maďarsko, podobně jako Česko, nestanovilo konkrétní termín jeho přijetí.", "section_level": 1}, {"title": "Mince.", "content": "Současné mince mají nominální hodnoty 5, 10, 20, 50, 100 a 200 forintů. Na líci je státní znak nebo ukázka flóry a fauny, na rubu je číslovka nominální hodnoty. Mince v nominální hodnotě 1 a 2 forinty byly 1. března 2008 stažené z oběhu kvůli nízké kupní ceně.", "section_level": 1}, {"title": "Pamětní mince.", "content": "Pamětní mince jsou od roku 1989 raženy z obecných i drahých kovů. Objevily se i neobvyklé nominální hodnoty, jako například 75 forintů k 75. výročí Magyar Nemzeti Bank nebo 750 forintů k MS ve fotbale. Některé pamětní mince mají i neobvyklý tvar, jako například čtverec (500 forintů připomínající šachový stroj Farkase Kempelena nebo Rubikovu kostku.) Existují také mince půlené či obdélníkové. Raženy jsou také klasické mince věnované slavným Maďarům, od roku 1989 bylo vydáno více než sto pamětních mincí.", "section_level": 2}, {"title": "Bankovky.", "content": "V současnosti jsou v oběhu bankovky o hodnotách 500, 1000, 2000, 5000, 10000 a 20000 forintů. Bankovka o hodnotě 200 forintů byla 19. listopadu 2009 stažena z oběhu. Na všech bankovkách jsou na líci portréty významných Maďarů, na rubu je místo spjaté s vyobrazenou osobností. K bankovkám patří ještě speciální edice 2000forintové bankovky, vydané u příležitosti milénia. Staré vzory bankovek nejsou od července 2017 platné, jejich výměnu za platné bankovky provádí banky.", "section_level": 1}], "src_summary": "Maďarský forint (zkráceně jen forint) je maďarská měna. Jeho ISO 4217 kód je HUF, v Maďarsku se běžně užívá zkratka Ft. Jeden forint sestává ze sta \"fillérů\". Kupní hodnota fillérů je natolik nízká, že nejnižší používanou mincí je 5 forintů a neexistují žádné fillerové mince. Název \"forint\" pochází od jména italského města Florencie, ve 13. století se tam razily mince s názvem \"fiorino d'oro\".", "tgt_summary": "The forint (sign: Ft; code: HUF) is the currency of Hungary. It was formerly divided into 100 fillér, but fillér coins are no longer in circulation. The introduction of the forint on 1 August 1946 was a crucial step in the post-World War II stabilisation of the Hungarian economy, and the currency remained relatively stable until the 1980s. Transition to a market economy in the early 1990s adversely affected the value of the forint; inflation peaked at 35% in 1991. Since 2001, inflation is in single digits, and the forint has been declared fully convertible. As a member of the European Union, the long-term aim of the Hungarian government may be to replace the forint with the euro, but that does not appear to be likely until some time during the 2020s.", "id": 680322} {"src_title": "Philippe Verdelot", "tgt_title": "Philippe Verdelot", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se ve Francii, v malé obci Les Loges, v departementu Seine-Maritime. Podrobnosti z jeho mládí nejsou známy. Do Itálie patrně přišel již v raném věku a žil v oblasti severní Itálie. Existuje obraz z roku 1511 o němž muzikologové soudí, že zobrazuje Verdelota v Benátkách ve společnosti italského zpěváka. V letech 1523–1525 byl sbormistrem v Baptisteriu San Giovanni ve Florencii a patrně v letech 1523–1527 působil v katedrále Santa Maria del Fiore. V roce 1526 spolupracoval Niccolou Machiavellim na vzniku známé satirické komedie Mandragora. Hra byla napsána v roce 1518, ale provedena byla až v roce 1526. Byla věnována papeži Klementu VII. z rodu Medicejů. Machiavelli byl nucen žít v exilu, jelikož byl podezřelý ze spiknutí proti vládnoucímu rodu Medicejských. Verdelot, i když stranil Florentské republice proti Medicejským, se snažil hrát politickou hru na obě strany. Písně, které Verdelot napsal do Machiavelliho hry, jsou považovány za jedny z prvních madrigalů. Kromě toho, že stranil Florentské republice, patrně i podporoval náboženského a politického reformátora a fanatického kazatele Savonarolu, o čemž svědčí náznaky v některých jeho dílech (\"In te domine speravi\", \"Ecce quam bonum\", \"Letamini in domino\"). Verdelot byl patrně zabit v bojích o Florencii v letech (1529–1530) nebo při následné morové epidemii. Po roce 1530 o něm neexistují žádné informace. Někteří muzikologové soudí, že Verdelot byl naživu až do doby okolo roku 1540. Tyto domněnky jsou založeny na některých nejednoznačných odkazech na současné událostí v dílech publikovaných ve třicátých letech. Několik knih madrigalů publikovaných v Benátkách koncem třicátých let obsahuje jeho skladby. Jedna z těchto sbírek je věnována výhradně Verdelotovi. Mohl se přestěhovat do Benátek, aby se vyhnul pomstě vítězných Medicejů. V každém případě byl mrtev v roce 1552, kdy ho spisovatel Ortenzo Landi uvádí jako zesnulého.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Autorství mnoha skladeb z té doby není jednoznačné. Verdelotovy duchovní skladby byly publikovány ve třech svazcích americkým Ústavem hudební vědy ve sbírce \"Corpus mensurabilis musicae\" (ed. Anne-Marie Bragard, ). První svazek vydaný v roce 1966 obsahuje mše, písně a Magnificat a následující dva svazky (1973 a 1979) moteta.", "section_level": 1}], "src_summary": "Philippe Verdelot (mezi roky 1480 a 1485 Les Loges, Seine-Maritime, Francie – mezi 1530 a 1532 neznámo kde) byl francouzský hudební skladatel období renesance, který většinu svého života prožil v Itálii. Je obecně považován za otce italského madrigalu", "tgt_summary": "Philippe Verdelot (1480 to 1485–1530 to 1540) was a French composer of the Renaissance, who spent most of his life in Italy. He is commonly considered to be the father of the Italian madrigal, and certainly was one of its earliest and most prolific composers; in addition he was prominent in the musical life of Florence during the period after the recapture of the city by the Medici from the followers of Girolamo Savonarola.", "id": 1146487} {"src_title": "Černucha setá", "tgt_title": "Nigella sativa", "src_document": [{"title": "Popis a rozlišovací znaky.", "content": "Černucha setá je jednoletá bylina s přímou, drsně chlupatou lodyhou, dorůstající výšky 10 až 30 cm. Kořeny jsou žlutě zbarvené. Listy jsou střídavé, 2x až 3x zpeřeně členěné v nitkovité úkrojky. Květy jsou jednotlivé, vrcholové, oboupohlavné. Okvětí je složeno většinou z 5 světle modrých, zeleně žilkovaných, na bázi nehetnatých, na vrcholu zašpičatělých okvětních lístků. Mimo to je přítomen větší počet, většinou 8 (5 až 15) menších, prohnutých, na vrcholu dvoulaločných lístků, které vznikly přeměnou nektárií. Tyčinek je větší počet. Gyneceum je složeno z 5 po celé délce srostlých pestíků. Plodem je hnědá, 12 až 18 mm dlouhá tobolka obsahující temně hnědá až černá, trojhranná, 2 až 3 mm velká semena. Na rozdíl od černuchy damašské má černucha setá drsně chlupatou lodyhu bez přeslenu úzce členěných listenů pod květem, a tobolky s hvězdovitým průřezem. Oba druhy jsou často zaměňovány a na celé řadě vyobrazení a fotografií černuchy seté je ve skutečnosti černucha damašská. Od černuchy rolní se černucha setá liší drsně chlupatou lodyhou, krátce nehetnatými okvětními plátky a typem plodu (nafouklá tobolka oproti kruhu částečně srostlých měchýřků). Zřídka pěstovaná černucha východní má květy žluté.", "section_level": 1}, {"title": "Rozšíření.", "content": "Jako oblast původu druhu je zpravidla uváděna jihozápadní Asie, druh je však široce rozšířen v oblasti od severní Afriky přes Blízký východ až po Indický subkontinent a vzhledem k tisícileté tradici pěstování nelze oblast skutečného původu jednoznačně určit. Druh roste zdomácněle v celém Středomoří a výjimečně i ve střední a východní Evropě. V České republice je pěstován jako okrasná letnička a vzácně zplaňuje.", "section_level": 1}, {"title": "Ekologické interakce.", "content": "Květy černuchy seté jsou navštěvovány rozličným hmyzem, hledajícím pyl a nektar, obecně jsou ale v porovnání s květy jiných rostlin pro hmyz málo atraktivní. Hlavním opylovačem je včela medonosná, naproti tomu divoké druhy včel květy téměř nevyhledávají. Opylení je zajištěno specializovaným mechanismem, který nejprve umožňuje cizosprášení, v závěrečné fázi kvetení je pak úspěšnost opylení pojištěna samosprášením. Tento proces je někdy označován jako opožděné samosprášení. Květy jsou po otevření bledě zelené, následně se spolu s tím, jak dozrávají prašníky a květ vstupuje do samčí fáze, mění barva okvětí na odstín holubí modři. Jednotlivé kruhy tyčinek se počínaje vnějším postupně, tak jak dozrávají, ohýbají směrem ven a z prašníků se uvolňuje pyl, který se hmyzu pohybujícímu se okolo středové části květu lepí na hruď. Asi 5 dní od začátku samčí fáze dozrávají blizny a stávají se receptivními. Samičí fáze, v níž může dojít k opylení, trvá poměrně krátce. V průběhu noci se pak čnělky stáčejí dolů a přicházejí do kontaktu s posledními otevírajícími se prašníky. Následně se samovolně opět napřimují. V říši rostlin se jedná o ojedinělý mechanismus – pokud v souvislosti se zajištěním samosprášení dochází k pohybu květních částí, v převážné většině případů se pohybují prašníky směrem ke čnělce (např. dřišťál, opuncie, lomikámen, routa, svědivka), nikoliv naopak. Opylování včelami je u černuchy málo efektivní a většina semen vzniká prostřednictvím samosprášení. Rostlina potlačuje růst některých rostlin, především z čeledi bobovité, nacházejících se v jejím okolí.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Jako léčivá rostlina a koření má černucha setá bohatou kulturní historii, sahající tisíce let do minulosti, a je opředena mnoha mýty. Většinou je známa jako černé semeno. Po dlouhé věky je využívána zejména ve Středomoří, Arábii, Indii a Dálném východě. Zbytky oleje ze semen byly nalezeny v Tutanchamonově hrobce. Použití semen černuchy jako léčiva je zmiňováno v Bibli. Uvádí jej pod názvem \"Melanthion\" Hippokratés a Dioscorides a pod názvem \"Gith\" Plinius starší. Raní bylináři nezřídka uváděli černuchu jako nebeskou bylinu. Prorok Mohamed popsal léčivé účinky takto: „Užívejte černé semeno, je to léčivý prostředek na všechny druhy nemocí kromě smrti”, což osvětluje jeho rozsáhlou oblibu v arabském světě. Avicenna jej ve svém díle Kánon medicíny doporučuje k posílení tělesné síly a při vyčerpání a skleslosti.", "section_level": 1}, {"title": "Obsahové látky, vedlejší účinky a jedovatost.", "content": "Semena černuchy seté obsahují asi 27 % bílkovin, 29 % tuků, 25 % sacharidů, 8 % vlákniny, 0,5 až 1,6 % éterického oleje a asi 7 % celulózy. Jsou poměrně bohatá na vitamíny (jmenovitě A, B1, B2, B3 a C) a minerální látky (zejména Ca, K, Se, Cu, P, Zn a Fe). Mezi nenasycenými mastnými kyselinami převládá kyselina linolová a kyselina olejová. V semenech, kořenech a výhonech byl zjištěn také karoten a kyselina vanilová. Jsou přítomny také alkaloidy (z isochinolonových alkaloidů nigelicimin a nigelicimin N-oxid, z pyrazolových nigellidin a nigellicin), triterpeny (α-hederin), steroidní saponiny a kumariny. Užívání semene černuchy je v přiměřených dávkách bezpečné a nebyla prokázána významnější toxicita. Na základě výsledků některých toxikologických studií se občas nedoporučuje dlouhodobé užívání. Semeno může mít dráždivý účinek na pokožku a způsobovat dermatitidy. Při nadměrném užívání se mohou objevit zažívací potíže, jako vedlejší účinek se také mohou dostavit bolesti hlavy. Používání se obecně nedoporučuje těhotným a kojícím ženám. Při testování na laboratorních myších byla smrtelná dávka (LD) semen stanovena na 2,4 g/kg živé váhy, což v přepočtu na člověka o hmotnosti 70 kg činí 168 g semen. Podávání toxických dávek vedlo k dýchacím potížím a snížení aktivity a projevovalo se také poklesem hmotnosti některých orgánů. Při denním podávání 90 mg/kg po dobu 90 dní se žádné příznaky toxicity neprojevily, jediným prokázaným fyziologickým účinkem bylo snížení hladiny glukózy v krvi. V některých vesměs botanických zdrojích se však uvádí, že semena černuch jsou jedovatá.", "section_level": 1}, {"title": "Význam.", "content": "Hlavní využití semen černuchy seté je v domorodé medicíně a bylinném léčení, používají se také jako koření. Rostlina je pěstována i jako okrasná letnička.", "section_level": 1}, {"title": "Gastronomie.", "content": "Semena černuchy seté se používají zejména v arabském světě a Indii jako koření k aromatizaci chleba, pečiva, jogurtů, omáček, salátů a sterilované zeleniny. Mají příjemnou vůni připomínající muškátový oříšek a lehce pálivou, kořenitou chuť. Využití je obdobné jako u černého pepře. Mleté semeno poměrně rychle ztrácí aroma. Silný antioxidační účinek spolu s mírnými vedlejšími účinky předurčují semena černuchy k použití jakožto vhodného doplňku stravy s celkově ozdravným účinkem.", "section_level": 2}, {"title": "Zahradnictví.", "content": "Rostlina je občas pěstována jako okrasná letnička, celkově se ale vysévá řidčeji než vzrůstnější a nápadnější černucha damašská. Byly vyšlechtěny i plnokvěté formy. Vyhovuje jí slunné, výhřevné, spíše sušší stanoviště s dobře propustnou půdou. Snáší lehce kyselé, neutrální i lehce zásadité půdy (pH 6 až 8). Nevyhovují jí zastíněná a přemokřená stanoviště. Množí se výsevem semen na jaře. Doporučuje se výsev přímo na stanoviště, protože mladé semenáčky jsou velmi křehké. Jejich opatrné přesazení je ale možné. Je to rychle rostoucí bylina, která vykvétá již asi po 100 dnech od výsevu a po dalších 50 dnech jsou zralá semena.", "section_level": 2}, {"title": "Tradiční a domorodá medicína.", "content": "Semena černuchy seté a olej z nich je hojně využíván v asijské medicíně (zejména v Indii a arabském světě) k udržení dobrého zdraví a léčení široké palety různých neduhů dýchací, trávicí a oběhové soustavy, poruch funkce jater a ledvin a k podpoře imunitního systému. Podávají se jmenovitě zejména při nachlazení, horečce, bolestech hlavy či zad, astmatu, diabetes, revmatismu, hypertenzi, různých mikrobiálních infekcích a k vypuzení parazitických červů z trávicí soustavy. Také se aplikuje na ekzémy, abscesy a napuchlé klouby, při bodnutí štírem, kousnutí hadem nebo psím pokousání. V arabských zemích je olej ze semen ceněn jako nejlepší prostředek na bolesti a ztuhlost kloubů.", "section_level": 2}, {"title": "Bylinná terapie, alternativní medicína a homeopatie.", "content": "Lékovou formou černuchy seté ve fytoterapii je semeno, které je známo pod názvem \"Semen cumini nigri\". Sbírá se po dozrání, zpravidla koncem léta. Užívá se nejčastěji mleté, 2x až 3x denně v množství na špičku kulatého nože, je možno také připravit nálev nebo odvar v červeném víně. Droga se podává při nadýmání a dispepsii, podporuje činnost slinivky, likviduje střevní parazity a má močopudný a žlučopudný účinek. Lze ji podávat samostatně nebo v kombinaci s jinými karminativy, jako je kmín, anýz, fenykl nebo římský kmín. Černucha je poměrně často používána v homeopatii, a to zejména při kataru jater a střev. Podává se obecně v homeopatické ředění potenci D5, a to v dávkování 9 kapek 3 x denně po dobu 6 až 7 týdnů.", "section_level": 2}, {"title": "Konvenční medicína.", "content": "V posledních dvou desetiletích se černucha setá dostala i do hledáčku oficiální lékařské vědy, a to zejména v arabském světě. Výsledky dlouhé řady studií potvrdily řadu účinků, pro něž je rostlina využívána v tradiční a domorodé medicíně již po tisíciletí: stimulující účinek na imunitní systém, antioxidační působení, protirakovinné, protizánětlivé, analgetické, antibakteriální, antivirotické, antimykotické a antiparazitické účinky, působení proti vysokému tlaku a další. Naopak nejednoznačné byly výsledky ohledně působení na dýchací soustavu, srážlivost krve a pohyblivost dělohy. Pozoruhodný je protirakovinný účinek semen černuchy seté a v nich obsažených látek, který byl prokázán v in vitro i in vivo studiích a týká se široké palety různých typů nádorových onemocnění. K prevenci onkologických onemocnění a zmírnění průvodních komplikací přispívají rovněž antioxidační a protizánětlivé účinky rostliny. Semena černuchy seté, olej ze semen nebo jednotlivé izolované účinné složky (thymochinon, α-hederin) jsou vhodným doplňkem regulérní chemoterapie, díky působení synergického efektu je možno v některých případech i snížit dávky chemoterapeutik.", "section_level": 2}, {"title": "Odkazy.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Externí odkazy.", "content": "", "section_level": 2}], "src_summary": "Černucha setá (\"Nigella sativa\") je druh rostliny z čeledi pryskyřníkovité (\"Ranunculaceae\"). Je to jednoletá, rychle rostoucí bylina s nitkovitě členěnými listy a pohlednými, bledě modrými květy s množstvím tyčinek. Rostlina má zajmavý způsob opylování. Plodem je tobolka. Druh pochází z oblasti od Středomoří po Indii, pravděpodobně z jihozápadní Asie. V České republice je pěstována jako okrasná letnička a vzácně zplaňuje. Semena černuchy seté se tradičně používají jako koření, známé pod názvem černý kmín. Pro mnohostranný účinek jsou již po tisíciletí využívána v domorodé medicíně. Řada účinků byla prokázána vědeckými studiemi, a to včetně protirakovinového působení.", "tgt_summary": "Nigella sativa (black caraway, also known as black cumin, nigella, kalojeera, kalonji or kalanji) is an annual flowering plant in the family Ranunculaceae, native to a large region of the eastern Mediterranean, northern Africa, the Indian Subcontinent, and West Asia. ", "id": 1181384} {"src_title": "Metaprogramování", "tgt_title": "Metaprogramming", "src_document": [{"title": "Způsoby metaprogramování.", "content": "Prvním způsob je odhalení vnitřní stavby programu za běhu pomocí API (aplikačního programovacího rozhraní). Program psaný v jazyce, který umožňuje objektově orientované programování, tak za běhu může například zjistit, jaké třídy je daný objekt, jaké metody tato třída definuje, jaké mají tyto metody parametry atd. Může také s těmito strukturami manipulovat - například za běhu programu vytvářet nové třídy, měnit implementace již definovaných metod, apod. Vždy záleží na konkrétním programovacím jazyku, jeho vlastnostech a dynamičnosti. Druhým způsobem je dynamický překlad a spuštění zdrojového kódu z výrazu, který je dynamicky generován za běhu programu. Často se jedná o řetězce, které jsou za běhu programem dynamicky sestaveny a interpretovány jako zdrojový kód. Programátor může kromě podoby interpretovaného řetězce také ovlivnit kontext, ve kterém je výsledný zdrojový kód interpretován. Díky tomu tak doslova \"programy mohou vytvářet programy\". Třetím způsobem je úplně vystoupit z předmětného jazyka a použít pouze metajazyk. Univerzální systémy pro transformaci programů, které jako svůj vstup přijímají popisy jazyků a poté mohou nad tímto jazykem provádět libovolné transformace, jsou přímou implementací metaprogramování. Tento přístup umožňuje použít techniky metaprogramování i ve spojení s jazyky, které nemají žádnou vlastní podporu pro metaprogramování.", "section_level": 1}, {"title": "Statické jazyky.", "content": "Statické jazyky většinou neumožňují přímou interpretaci zdrojového kódu za běhu programu. Zdrojový kód musí být nejdříve zkompilován do strojového kódu, nebo bytekódu, než může být počítačem interpretován. Je však možné metaprogramování využít před tím, než je program zkompilován. Před finální kompilací programu rozhodneme, které jeho části využijeme (například pomocí podmínek v makrech) a budeme kompilovat a které části během kompilace \"zahodíme\". Příkladem takové techniky mohou být makra v C nebo šablony v C++.", "section_level": 1}, {"title": "Dynamické jazyky.", "content": "Některé dynamické jazyky dovolují programátorovi manipulovat s jejich strukturou za běhu. Příkladem takových jazyků může být například Smalltalk, Lisp, Javascript, Ruby.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Generativní programování.", "content": "Následující skript v bashi je příkladem generativního programování: echo '#!/usr/bin/env bash' >program for ((I=1; I<=100; I++)) do done chmod +x program Tento program (skript) vygeneruje nový program, který vytiskne na standardní výstup čísla 1 až 100. Slouží pouze pro ilustraci toho, jak jeden program může vytvořit jiný program. Výsledný program samozřejmě není nejefektivnější způsob, jak vypsat seznam čísel od 1 do 100.", "section_level": 2}, {"title": "Dynamické vytvoření třídy za běhu.", "content": "classes = [\"Foo\", \"Bar\", \"Baz\"] classes.each_with_index do |class_name, i| end Baz.new.pozdrav # => Já jsem Baz, 3. dynamicky definovaná třída Vysvětlení: Tento skript uloží do pole řetězce Foo, Bar a Baz. Poté toto pole projde a dynamicky definuje 3 třídy. Každá z těchto tříd má definovanou svou vlastní instanční metodu codice_1, která vypíše jméno třídy, jejíž je instancí, a svoje pořadové číslo, které je v definici funkce přístupné díky uzávěře, která vzniká díky využití bloku pro definování metody. Poté je vytvořen řetězec, který je ihned interpretován pomocí metody codice_2. Tento řetězec obsahuje jednoduché vytvoření nové konstanty, do které je přiřazena nově vytvořená třída. V tomto příkladě se tedy jedná o kombinaci prvního a druhého výše zmíněného způsobu metaprogramování.", "section_level": 2}, {"title": "Dynamické přepsání metody.", "content": "Příklad dynamického přidání funkcionality již definované metodě v programovacím jazyce Ruby: class Foo end foo = Foo.new foo.print_bar # => bar Foo.class_eval do Vysvětlení: Nejdříve definuje třídu Foo. V této třídě definujeme jednoduchou metodu, která vytiskne na STDOUT (standardní výstup) text \"bar\". Vytvoříme novou instanci třídy Foo a zavoláme na ní metodu codice_3. Na výstupu bude po spuštění programu \"bar\" Poté v kontextu třídy codice_4 (codice_5) spustíme blok kódu, ve kterém můžeme s již předtím definovanou třídou manipulovat. Vytvoříme alias (alternativní jméno) codice_6 metody codice_3. Můžeme tak stejnou metodu volat pod dvěma jmény print_bar i print_bar_without_baz. Vždy se stejným výsledkem. Dále definujeme novou metodu codice_8. Tato metoda nejdříve vypíše codice_9 a následně volá již dříve definovanou metodu codice_3 pod jejím novým alternativním jménem codice_11. Na dalším řádku vytvoříme alias codice_3 nově definované metody codice_13. Tento nový alias přepíše původně definovanou metodu \"print_bar\". Znovu zavoláme metodu codice_3 na instanci třídy codice_4 (uložené v proměnné codice_16). Výsledkem je tentokrát text \"baz bar\". Podařilo se nám tedy \"předefinovat\" již dříve vytvořenou metodu, kterou jsme uložili pod jiným jménem. Pokud po tomto předefinování metody voláme na instancích pozměněné třídy tuto metodu, dostaneme jiný výsledek. Tento přístup programátorům umožňuje jednoduše přidávat funkcionalitu do knihoven třetích stran, bez toho, aby museli upravovat zdrojový kód těchto knihoven. Pokud programátorovi nevyhovuje konkrétní chování některé metody z knihovny, může ji předefinovat a využívat svoji pozměněnou implementaci, avšak se zachováním možnosti volání původní metody knihovny, která je poté dostupná pod jiným jménem.", "section_level": 2}], "src_summary": "Metaprogramování je skupinou programovacích technik, které umožňují psaní programů, které vytváří další programy nebo s nimi nakládají jako se svými daty. Případně se může jednat o programy, které při svém běhu mohou dělat činnosti, které by jinak musely provádět již při kompilaci. ", "tgt_summary": "Metaprogramming is a programming technique in which computer programs have the ability to treat other programs as their data. It means that a program can be designed to read, generate, analyze or transform other programs, and even modify itself while running. In some cases, this allows programmers to minimize the number of lines of code to express a solution, in turn reducing development time. It also allows programs greater flexibility to efficiently handle new situations without recompilation. ", "id": 1675743} {"src_title": "Abstinence", "tgt_title": "Abstinence", "src_document": [{"title": "Abstinenční příznaky.", "content": "Abstinenční příznaky, nebo také abstinenční syndrom, jsou průvodním jevem \"vystřízlivění\" z vlivu omamných látek. Jsou to příznaky (symptomy), pomocí kterých organismus signalizuje vyprchávající účinky drog. Při odebrání drogy se objevují symptomy, jako zvýšená únava, podrážděnost, neklid, úzkosti, skleslost, deprese, zvracení, pocení, slabost, strach, hyperfagie, sebevražedné pokusy apod. Stav může přejít do deliria, kdy se přidruží srdeční arytmie, halucinace, epileptické záchvaty, poruchy vědomí apod. Delirium tremens je stavem akutního ohrožení života (a v 10 procentech případů končí smrtí). Abstinenční příznaky se vyskytují u všech návykových látek, ale mohou se podle druhu drogy značně různit. Některé abstinenční příznaky jsou tak málo patrné, že je možné je přehlédnout a zanedbat, i když jsou odvykajícím pociťovány nepříjemně (např. tabák, kofein). Naopak některé abstinenční příznaky jsou velmi intenzívní a mohou být případně i životu nebezpečné (např. u morfinu a drog s příbuzným účinkem).", "section_level": 1}, {"title": "Zamilovanost.", "content": "Abstinenčním příznakům jsou podobné i stavy, kdy zamilované osobě chybí přítomnost milovaného (Zamilovanost a láska z biochemického pohledu). Zamilovanost je podmíněna působením hormonů navozujících v přítomnosti milovaného člověka specifické pocity povznesenosti a euforie (pravděpodobně působením fenylethylaminu). V případě absence milované osoby se pozvolna začnou projevovat pocity osamocení, neklidu, staženého žaludku, nemožnost se soustředit na práci, \"dosahováním\" (nutkavá potřeba milovaného kontaktovat, monotematicky o něm mluvit, prohlížet si předměty s ním spojené), syndrom zlomeného srdce (Tako-tsubo kardiomyopatie). Když mozek vyhodnotí na základě vůně, akustických, optických a jiných signálů, partnera vhodného k milování, mozek zaplaví právě hormon fenylethylamin. Od této chvíle se stáváte na fenylethylaminu závislými. Proto musíte milovanou osobu často vídat, potřebujete ji slyšet několikrát denně v telefonu, dotýkat se jí...", "section_level": 2}, {"title": "Formy abstinence.", "content": "Abstinence může být buď dobrovolná nebo vnucená. Konkrétně v případě alkoholu může existovat (obecná a bezpodmínečná) abstinence vnucovaná státem (která se nazývá prohibice); ale i v mnoha jiných oblastech je požívání alkoholu zakazováno, z čehož opět některé zákazy jsou dány zákonem (alkohol za volantem, v práci...); některé například náboženským vyznáním (islám); jiné implicitními předpoklady a kontextem (například u kněží nebo pracovníků protidrogových center by alkoholismus působil nedůvěryhodně).", "section_level": 1}], "src_summary": "Abstinence neboli zdrženlivost je vzdání se věci nebo činnosti, která způsobuje požitek. O abstinenci se hovoří zvláště v souvislosti s drogami a to především alkoholu. Existuje ale také abstinence sexuální a například vegetariánství lze považovat za abstinenci v požívání masa. V ekonomii se někdy hovoří o abstinenci spotřeby jako předpokladu akumulace kapitálu.", "tgt_summary": "Abstinence is a self-enforced restraint from indulging in bodily activities that are widely experienced as giving pleasure. Most frequently, the term refers to sexual abstinence, or abstinence from alcohol, drugs, or food. ", "id": 1272203} {"src_title": "Podražec", "tgt_title": "Aristolochia", "src_document": [{"title": "Popis.", "content": "Podražec je rod stálezelených listnatých dřevin, lián a trvalek. Jednoduché listy jsou střídavé a srdčité, celokrajné. Nemá palisty. Květy vyrůstají v úžlabí listu. Jsou jednotlivé, výrazné, dýmkovitého tvaru, končící jazykovitým, pestrobarevným lalokem. Květiny mají specializovaný mechanismus opylování. Vůně rostliny je silná a intenzivně přitahuje hmyz. Vnitřní část okvětí trubice je pokryta chlupy, jako mucholapky. Teprve až je pyl zralý a popráší hmyz, chloupky zvadnou a dovolí hmyzu odletět. Plod je podlouhlá pukající tobolka s mnoha semeny.", "section_level": 1}, {"title": "Jedovatost a medicinální použití.", "content": "Podražec křovištní (\"Aristolochia clematitis\") ] byl považován za léčivku, používali ho staří Egypťané, Řekové a Římané, a byl užíván až do raného novověku. Také hraje menší roli v tradiční čínské medicíně. Obsažená toxická kyselina aristolochová, je pro člověka smrtelně jedovatá, rostlina obsahuje karcinogenní a genotoxické látky. Zdá se, že znečištění obilí rostlinou podražec křovištní je příčinou tzv. balkánské nefropatie, těžkého onemocnění ledvin vyskytující se v jihovýchodní části Evropy. Pro tvar květu, připomínající ženská rodidla, byla používána při rekonvalescenci po porodu. Následkem byly poruchy funkce ledvin, křeče a smrt rodiček, případně dětí. Používá se hlavně zevně a to v homeopatii na ošetřování proleženin a bércových vředů.", "section_level": 1}, {"title": "Jiné použití.", "content": "Některé druhy jsou používány jako okrasná rostlina. Jejich velké listy a schopnost popnout velké plochy (na treláži) do velké výšky jsou ceněné.", "section_level": 1}, {"title": "Pěstování.", "content": "Daří se jim v polostínu v jílovitohlinité zemině, nemá příliš rád výsluní a sucho. Dobře snáší exhalace. Chorobami a škůdci netrpí, ale v suchém prostředí je mohou napadat svilušky. Nejlépe se uplatní ve větších prostorách (působí mohutně). Množí se výsevem pod sklem (semenáčky dlouho rostou), roubováním na vlastní kořeny (velice rychle rostou), nebo hřížením. Mnoho druhů podražce je potravou larev hmyzu : Choreutidae Papilionidae Nymphalidae podražec plstnatý (\"Aristolochia tomentosa\") okrasná rostlina v ČR", "section_level": 1}], "src_summary": "Podražec (\"Aristolochia\") je velký rod rostlin s více než 500 druhy, náležící do čeledě podražcovité (\"Aristolochiaceae\"). Rostliny tohoto rodu jsou široce rozšířené a vyskytují se v nejrůznějších klimatických podmínkách. Některým druhům, jako např. \" A. utriformis\" a \" A. westlandii\", hrozí vyhynutí. V ČR je původní podražec křovištní (\"Aristolochia clematitis\"), nepříjemný jedovatý plevel., který je jediným zdrojem potravy larev vzácného motýla druhu pestrokřídlec podražcový u nás.", "tgt_summary": "Aristolochia () is a large plant genus with over 500 species that is the type genus of the family Aristolochiaceae. Its members are commonly known as birthwort, pipevine or Dutchman's pipe and are widespread and occur in the most diverse climates. Some species, like \"A. utriformis\" and \"A. westlandii\", are threatened with extinction. ", "id": 2289663} {"src_title": "Udon", "tgt_title": "Udon", "src_document": [{"title": "Původ.", "content": "Původ nudlí udon není znám. Existuje několik různých vysvětlení: První říká, že v roce 1241 zavedl Rinzai mnich jménem Enni v Japonsku technologii mletí mouky, která byla v té době používána v Song China. Mouka se pak používala v nudlích jako jsou udon nebo soba, nebo v palačinkovém těstě. Tato technologie se pak rozšířila po celém Japonsku. Jiný verze zasazuje vznik udonu do období Nara. Japonský vyslanec, který byl na návštěvě Číně během dynastie Tang, zde ochutnal 14 druhů cukrovinek. Jedna ze sladkostí se jmenovala \"sakubei\" 索餅. V japonském slovníku Shinsen Jikyō, publikovaném v období Heian, byla uvedena jako muginawa. Všeobecně přijímaný názor je, źe muginawa je původem mnoha druhů japonských nudlí. Muginawa uvedená ve slovníku Shinsen Jikyō se však vyráběla z pšeničné a rýžové mouky. Další názor říká, že původní název nudle udon byl \"konton\", který se vyráběl z pšeničné mouky a ze sladkých náplní. Další verze říká, že nudle udon přivezl na Šikoku buddhistický mnich Kukai během období Heian na počátku 9. století, když se vrátil z Tang Číny, kde byl studovat.", "section_level": 1}, {"title": "Pokrmy.", "content": "Udon nudle se vaří v hrnci s horkou vodou. Způsobem, jakým je udon podáván, závisí na jeho typu. Nudle se obvykle podávají chlazené v létě a horké v zimě. Do salátu z nudlí udon se obvykle přidávají plátky vaječné omelety, na drobno nakrájené kuřecí mase a čerstvá zelenina, jako okurky nebo ředkvičky. Do polévky udon se ingredience vybírají podle toho, co zrovna nabízí sezona. Přísady se většinou přidávají za syrova, i když jsou i výjimky jako smažená tempura. Mnoho jídel z udon nudlí může být připraveno také s nudlemi soba.", "section_level": 1}], "src_summary": "Udon je druh tlusté nudle vyrobené z pšeničné mouky, používané často v japonské kuchyni. V nejjednodušší formě, \"kake udon, \" se podává v nudlové polévce uvařené z mírně ochuceného vývaru zvaného \"kakejiru\", vyrobeného z daši, sojové omáčky a mirinu. Do vývaru se obvykle dává nadrobno nasekaná cibulka. Také lze přidat tempuru, krevety, \"kakiage\" (druh rozdrobené tempury), \"aburaage\" (druh smaženého tofu ochuceného cukrem, vínem mirin a sojovou omáčkou) nebo tenký plátek \"kamaboko\" (rybího koláče ve tvaru půlměsíce). Dochutit lze kořením šičimi. ", "tgt_summary": "The flavour of broth and topping vary from region to region. Usually, dark brown broth, made from dark soy sauce (\"koikuchi shōyu\"), is used in eastern Japan, and light brown broth, made from light soy sauce (\"usukuchi shōyu\"), is used in western Japan. This is noticeable in packaged instant noodles, which are often sold in two different versions for east and west. \"Currynanban\" is another popular variation, served in curry broth.", "id": 2479242} {"src_title": "Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání", "tgt_title": "United Nations Convention against Torture", "src_document": [{"title": "Historie přijetí úmluvy.", "content": "Této úmluvě předcházela Deklarace o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým, nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním, kterou přijalo Valné shromáždění OSN dne 9. prosince 1975. Valné shromáždění požádalo Komisi pro lidská práva o sledování, zda jsou učiněny veškeré nezbytné kroky pro zajištění dodržování Deklarace. O dva roky později (8. prosince 1977) požádalo Valné shromáždění Komisi pro lidská práva, aby vypracovala návrh úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání v souladu se zásadami obsaženými v Deklaraci. Komise zahájila zasedání v roce 1978 a hlavní návrh úmluvy předložilo Švédsko. Skupina se scházela až do roku 1984. Valné shromáždění dne 10. prosince 1984, na doporučení Třetího výboru, hlasovalo a úmluva byla přijata a připravena k podpisu. V platnost vstoupila 26. června 1987 ratifikací 20 států.", "section_level": 1}, {"title": "Obsah úmluvy.", "content": "Úmluva má za cíl zabraňovat mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání po celém světě a hájit tak lidská práva. Obsahem úmluvy jsou jednak ustanovení hmotněprávní, která specifikují závazek státu zabránit mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání na území pod jeho jurisdikcí, jednak ustanovení organizační a procesní povahy. Úmluva je rozdělena na tři části a má 33 článků. Část I. (články 1–16) obsahuje v článku 1 definici mučení, které představuje jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou. Zavazuje smluvní strany k přijetí účinných opatření, které zabrání mučení na celém území pod jejich jurisdikcí. Dále mimo jiné obsahuje, že stát nesmí vydat, vypovědět či vrátit osobu jinému státu, má-li podezření, že by jí následně hrozilo mučení. Popisuje proces trestního řízení v případě, že nějaká osoba spáchala některý z trestných činů uvedených v čl. 4. Trestné činy uvedené v článku 4 musí být zahrnuty do každé extradiční smlouvy, kterou daný stát sjedná. Trestní řízení musí být provedeno příslušnými orgány a to urychleně a nestranně. Státy jsou si navzájem zavázány poskytnout pomoc v trestním řízení a poskytnutí všech důkazů. Státy jsou povinny zajistit, učební materiály a informace týkající se zákazu mučení osobám, které se vyskytují v profesi, ve které by mohlo dojít k mučení. V případě, že osoba se stala obětí mučení, má právo podat stížnost. Oběť má právo na spravedlivé a přiměřené odškodnění. Strany jsou rovněž povinny zabránit dalším činům krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, a zkoumat jakékoliv tvrzení o takovém zacházení v rámci své pravomoci. Část II. (články 17–24) popisuje volbu členů do Výboru proti mučení, postup šetření systematického mučení a řešení sporů mezi smluvními stranami. Část III. (články 25–33) upravuje ratifikaci úmluvy, kdy vstoupí úmluva v platnost, změny této úmluvy a její vypovězení.", "section_level": 1}, {"title": "Výbor proti mučení.", "content": "Úmluva disponuje vlastním kontrolním mechanismem - \"Výborem proti mučení\", který hodnotí každé čtyři roky na základě zpráv předkládaných smluvními státy podle čl. 19 úmluvy praktické uplatňování úmluvy. Využít může i podklady poskytnuté specializovanými orgány a mezinárodními či nevládními organizacemi. Po vyhodnocení podkladů a projednání se zástupci států výbor vydá doporučení, která by smluvní státy měly naplňovat. Výbor se schází dvakrát ročně v Ženevě. Na každém zasedání zkoumá zprávy států, které jsou smluvními stranami úmluvy. Každá zpráva je zkoumána ústně v přítomnosti jednoho nebo více zástupců státu. Každý stát, jehož zpráva bude projednávána na zasedání, je předem informován o hlavních otázkách, které chce Výbor projednávat. Po přezkoumání každé zprávy, Výbor přijme své závěry a doporučení. Výbor může rovněž přijmout obecné připomínky týkající se zvláštních ustanovení této úmluvy, nebo otázky týkající se jejich provádění. Výbor proti mučení rovněž zřídil pracovní skupinu, která připravuje posouzení jednotlivých sdělení a dává doporučení Výboru. Výbor proti mučení se skládá z deseti expertů vysokého morálního charakteru a uznávaných schopností v oblasti lidských práv, působících v něm jako soukromé osoby. Experti musí mít právnické zkušenosti. Experti jsou voleni státy, které přijaly úmluvu a z každého státu může být jen jeden zástupce. Členové Výboru jsou voleni tajným hlasováním na zasedání států, svolávaných generálním tajemníkem OSN. Členové jsou voleni na čtyři roky, mohou být zvoleni opakovaně v případě, že budou znovu navrženi. Kromě toho úmluva zakotvuje i další kontrolní procedury - provedení důvěrného šetření, posouzení oznámení státu a posouzení oznámení jednotlivců.", "section_level": 1}, {"title": "Podpisy a ratifikace.", "content": "Ke dni 30. července 2014 přijalo Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání 155 států.", "section_level": 1}], "src_summary": "Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání je mezinárodní smlouva, která byla přijata Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1984 v New Yorku. Úmluva vstoupila v platnost 26. června 1987 poté, co byla ratifikována 20 státy. ", "tgt_summary": "The Convention against Torture and Other Cruel, Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (commonly known as the United Nations Convention against Torture (UNCAT)) is an international human rights treaty, under the review of the United Nations, that aims to prevent torture and other acts of cruel, inhuman, or degrading treatment or punishment around the world. ", "id": 860746} {"src_title": "Tuamotu", "tgt_title": "Tuamotus", "src_document": [{"title": "Ekonomika.", "content": "Přežití ostrovních komunit je většinou postaveno na soběstačném zemědělství a rybolovu. Dodatečné příjmy jsou zejména z produkce černých (tahitských) perel a přípravy kopry. Příjmy z turistiky jsou jen velmi slabé, protože infrastruktura a organizace je, na rozdíl od oblasti Společenských ostrovů velmi nízký. Na atolech jako Rangiroa nebo Minihi jsou vybudovány centra pro rekreační a sportovní potápění s výstrojí.", "section_level": 1}, {"title": "Geografie.", "content": "I přes rozsáhle oblasti, kterou Tuamotu zabírá je celková rozloha souše pouze 885 kilometrů čtverečních. Klima je tropické bez výraznějších změn ročních období. Celoroční průměrná teplota dosahuje 26 °C. Prakticky vůbec se na atolech nevyskytují řeky nebo sladkovodní jezera. Zásoby pitné vody jsou získávány z deště nebo i odsolovacími továrnami, které jsou energeticky velmi náročné. Roční srážkový průměr je 1400 mm. Geologická stabilita oblasti je trvale stabilní, již po staletí nebyly zaznamenány žádné výraznější zemětřesení nebo výbuchy sopek.", "section_level": 1}, {"title": "Flóra a fauna.", "content": "Nedostatek půdy korálových atolů neumožňuje různorodou vegetaci. Nejběžnějším druhem je kokosovník ořechoplodý, který tvoří základ pro produkci kopry a je tedy velmi důležitým ekonomickým činitelem. Zemědělství slouží prakticky jen pro soběstačnost obyvatelstva. K nejčastěji pěstované zelenině můžeme zařadit yam, taro a chlebovník. Tropického ovoce se zde pěstuje široká škála. Útesy jsou naopak na různorodost, zejména vodní faunu a flóru velmi bohaté. Ze živočichů vyskytujících se nad hladinou vodní ptactvo, hmyz a drobní plazi. Na Tuamotu žije asi 57 druhů ptáků, ale přibližně pětina z nich je endemická. Třináct druhů je ohrožených a jeden už vyhynul.", "section_level": 1}, {"title": "Geologie.", "content": "Všechny korálové atoly jsou nízké ostrovy, tedy písečná vyvýšenina na povrchu korálového útesu. Jihozápadně od ostrova Palliser je ostrov Makatea, který je jeden ze tří fosfátových kamenných ostrovů v Tichém oceánu. Na severozápadě souostroví je kruhový atol Taiaro, který je jedním z mála příkladů zcela uzavřené laguny. Atol byl organizací UNESCO v roce 1977 prohlášen biosférickou rezervací.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Dávná historie souostroví zůstává tajemstvím, protože zde bylo nalezeno málo archeologických nálezů. Archeologické nálezy naznačují, že západní Tuamotu bylo osídleno v 7. století. Na atolech Rangiroa, Manihi a Mataiva se našly zbytky ceremoniálních plošin (nazývaných \"marae\") vytvořených z korálových bloků, ale přesný věk není znám. Prvním zdokumentovaným Evropským návštěvníkům byl portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães, který oblast navštívil v rámci jeho objevitelské plavby kolem světa v roce 1521 ve službách španělské Koruny. Po něm následovaly: Ani jedna z těchto návštěv neměla politické důsledky. Ostrovy zůstaly nadále pod vlivem Polynéské královské dynastie Pomar z Tahiti. Toto vládnutí narušili až první křesťanští misionáři v 19. století. Následně začal vzkvétat i obchod s perlami, z nichž Evropští obchodníci udělali velmi lukrativní zboží. Francie donutila tahitského krále k abdikaci a obsadila ostrovy bez nutnosti anexe. Tuamotu se dostalo do celosvětových titulků v roce 1947, kdy norský archeolog a dobrodruh Thor Heyerdahl po dlouhé plavbě na balsovém voru Kon-Tiki ztroskotal na atolu Raro. Naposledy byla část atolů středem pozornosti během francouzských nukleárních testů na atolech Mururoa a Fangataufa.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tuamotu (francouzsky \"Îles Tuamotu,\" tahitsky \"Tūāmotu mā)\" je jeden z největších řetězů korálových atolů na světě, který pokrývá plochu zhruba odpovídající rozloze západní Evropy. Administrativně patří pod Francouzskou Polynésii. ", "tgt_summary": "The Tuamotus, also referred to in English as the Tuamotu Archipelago or the Tuamotu Islands (, officially ), are a French Polynesian chain of almost 80 islands and atolls forming the largest chain of atolls in the world. This archipelago in the southern Pacific Ocean stretches from the northwest to the southeast over an area roughly the size of Western Europe. The total area of land within this chain is, with its major islands being Anaa, Fakarava, Hao and Makemo. ", "id": 1962252} {"src_title": "Evropský parlament mládeže", "tgt_title": "European Youth Parliament", "src_document": [{"title": "Evropský parlament mládeže v ČR.", "content": "Evropský parlament mládeže v ČR, z.s. (EPM v ČR) je zapsaný spolek pořádající studentské konference a další vzdělávací akce určené středoškolským studentům, kterých se každý rok účastní přes 1000 studentů středních škol. EPM v ČR navíc vybírá delegáty, kteří reprezentují ČR na mezinárodních zasedáních. EPM v ČR vznikl na ustavující schůzi 27. listopadu 1998 a jako občanské sdružení byl registrován 18. ledna 1999. Členy jsou studenti, kteří absolvovali zahraniční zasedání EYP a učitelé, kteří mají zájem se podílet na rozvoji organizace. V roce 2014 byla EPM v ČR udělena Cena evropského občana jako uznání mimořádných výsledků v oblasti evropské angažovanosti, integrace a spolupráce.", "section_level": 1}, {"title": "Akce Evropského parlamentu mládeže v ČR.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Národní výběrová konference.", "content": "Národní výběrové konference (NVK) jsou jednou z hlavních aktivit Evropského parlamentu mládeže v České republice. NVK se koná jednou ročně (zpravidla na jaře) a jejím hlavním účelem je vybrat dvě delegace (čítající pět členů), které se následně zúčastní mezinárodních zasedání EYP. První Národní výběrová konference byla uspořádána v roce 1999. Těchto konferencí se zúčastnilo přes padesát středních škol, což znamená zhruba pět set studentů.", "section_level": 3}, {"title": "České fórum.", "content": "Na rozdíl od Národní výběrové konference se Českého fóra neúčastní školní týmy, ale studenti jako jednotlivci. Delegáty jsou pouze studenti z ČR, ale v týmu facilitátorů jsou i členové EYP ze zahraničí.", "section_level": 3}, {"title": "Evropské fórum.", "content": "Od Českého fóra nebo Národní výběrové konference se Evropské fórum liší nejen délkou konání, ale především množstvím a škálou účastníků, neboť tohoto zasedání se účastní zahraniční delegace vybrané vždy národní komisí EPM daného státu. Evropských fór se účastní cca 130 delegátů a až 50 členů organizačního týmu složeného ze zkušených vedoucích komisí, žurnalistů a organizátorů z mnoha zemí.", "section_level": 3}, {"title": "Projekt Understanding Europe.", "content": "Projekt Understanding Europe je politicky neutrální a nezávislý vzdělávací program o Evropské unii pro žáky středních škol, jehož úkolem je žáky interaktivní formou seznámit se základními principy fungování Evropské unie. Původně německý projekt pod hlavičkou Schwarzkopf Stiftung Young Europe s úspěchem přispívá ke zvyšování politického povědomí v mnoha státech Evropy.", "section_level": 3}, {"title": "Zahraniční akce Evropského parlamentu mládeže.", "content": "", "section_level": 2}, {"title": "Mezinárodní zasedání.", "content": "Mezinárodní zasedání EYP trvá 10 dnů a koná se třikrát do roka v různých evropských zemích. Jeho náplň tvoří procedurálně věrná kopie práce Evropského parlamentu. Ta je obohacena doprovodným programem a aktivitami. Jarní a podzimní zasedání jsou vyhrazena delegacím středních škol účastnických států, letní potom jednotlivcům, kteří se již některého mezinárodního zasedání zúčastnili.", "section_level": 2}, {"title": "Regionální fóra.", "content": "Do kategorie regionálních fór patří další konference Evropského parlamentu mládeže, které jsou otevřené mezinárodní účasti. Ročně se jich po celé Evropě uspořádá několik desítek. Výraz „regionální fórum“ se v žargonu Evropského parlamentu mládeže drží od doby, kdy byly na tyto akce zvány pouze delegace z určitého regionu. Dnes se ale většiny regionálních fór účastní delegace z různých částí Evropy. Některé národní organizace Evropského parlamentu mládeže proto nyní svá regionální fóra nazývají „European Forum“ a podobně - to je případ i České republiky. Další zmatek způsobuje fakt, že v některých zemích se pojmem „regionální fórum“ označuje místní předkolo národní výběrové konference. Tak je tomu například ve Finsku nebo ve Francii.", "section_level": 2}], "src_summary": "Evropský parlament mládeže (anglicky European Youth Parliament – EYP) je nepolitická a nevýdělečná mezinárodní studentská organizace. EYP pořádá konference, na kterých převážně středoškolští studenti diskutují o různých tématech evropské politiky. EYP byl založen v roce 1987 ve Francii. Od roku 2005 spadá pod německou nadaci Schwarzkopf-Stiftung Junges Europa, která zajišťuje jeho nepolitický a neziskový charakter. ", "tgt_summary": "The European Youth Parliament is a politically unbound non-profit organisation, which encourages European youth to actively engage in citizenship and cultural understanding. It involves 50,000 youngsters from all around Europe in its events and has around 5,000 active members in the different countries. It was established in 1987 in Fontainebleau, France.", "id": 1266161} {"src_title": "Yaşar Kemal", "tgt_title": "Yaşar Kemal", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Narodil se v kurdské rodině, ve vesnici Hemite na jihovýchodě dnešního Turecka (tehdy Osmanské říše). Jeho rodný kraj, rovina Çukurova, se stal dějištěm většiny jeho knih, příběh o zbojníkovi Ince Memedovi nevyjímaje. Kemal sám roli rodného kraje a inspirace načerpané z něj vždy velmi zdůrazňoval. „Nikdo se nemůže stát velkým romanopiscem, pokud nemá svoji vlastní Çukurovu,“ řekl například. Když mu bylo pět let, sirotek, jehož jeho rodina adoptovala, zavraždil jeho otce. Stalo se to v mešitě při modlitbě a Kemal byl události přímým svědkem (Zážitek vraždy otce později zpracoval i literárně, v románu z roku 1980). Způsobilo mu to obrovský šok a také řečovou vadu. Té se zbavil až ve dvanácti letech. Řečová vada se neprojevovala, když zpíval, a proto se začal zpívání, i jako druhu terapie, intenzivně věnovat. To mu otevřelo cestu k tureckému folklóru. Někteří literární odborníci soudí, že turecký folklór je klíčem k celé poetice jeho děl. Písně mu ovlivnily život i tím způsobem, že začal toužit si je zapisovat. K tomu potřeboval umět číst a psát, a tak přemluvil matku, aby ho poslala do školy, která byla vzdálená 10 kilometrů. Naučil se číst a psát jako jediný ze své rodné vsi. To mu později otevřelo cestu k novinařině a literatuře. Jeho dětství ho poznamenalo ještě jinak, přišel též o pravé oko, když nešťastně manipuloval s nožem. Přestože se jeho matka znovu vdala (za svého švagra), rodina byla ve složité ekonomické situaci, mimo jiné proto, že všichni tři Kemalovy sourozenci zemřeli na malárii. Kemal kvůli tomu ani nedokončil středoškolské vzdělání a šel pracovat na bavlníkové a rýžové plantáže a do továrny. Živil se ale také jako vesnický učitel, nosič vody, švec, řidič traktoru, písař a mnohými jinými profesemi. Do svých třiceti let vystřídal dle svých slov 40 zaměstnání. V té době se též stal aktivistou marxistické Turecké strany pracujících. Za své politické aktivity byl pronásledován. Poprvé se dostal do vězení v roce 1950, a to za „socialistickou propagandu“. Po propuštění z vězení se v něm projevila touha psát. Pořídil si psací stroj a jako řada jiných autorů z chudších poměrů se uchytil v novinařině. Získal redaktorské místo v istanbulských levicově orientovaných novinách \"Cumhuriyet\" (\"Republika\"). Proslul zde zejména reportážemi z Anatolie, kterou procestoval jako námezdní dělník křížem krážem. Jeho reportáže mu zajistily velký respekt a získal za ně i Cenu asociace novinářů. V roce 1967 se osamostatnil a založil marxisticky orientovaný týdenník \"Ant\". Tím si vysloužil znovu trest vězení, opět za zakázanou propagandu marxismu. Později se začal více věnovat psaní románů, do novin přispíval jen výjimečně. Psal též filmové scénáře. V roce 1973 spoluzakládal Syndikát spisovatelů a byl zvolen jeho prvním prezidentem. Jeho literární sláva, i mezinárodní, mu zajistila jistou ochranu před úřady, nicméně za podporu Kurdů stanul před soudem ještě roku 1995, když byl obviněn, že podporuje kurdský separatismus (šlo o článek otištěný v německém časopise \"Der Spiegel\"). Byl odsouzen na 20 měsíců vězení, ale jako celosvětově proslulý autor do vězení ani nenastoupil, rozsudek byl oficiálně „pozastaven“. Často se též věnoval problému řecké menšiny v Turecku. Získal za svůj život řadu cen, mj. \"Prix Mondial Cino del Duca\" (1982), či Mírovou cenu německých knihkupců (1997). Je též členem francouzského Řádu čestné legie.", "section_level": 1}, {"title": "Dílo.", "content": "Jeho styl má blízko k jihoamerickému magickému realismu. Prostý realismus podle Kemala totiž nemůže zahrnout celou lidskou zkušenost, včetně té nevědomé. To také byl zpočátku problém pro tureckou kritiku, která od vesnického románu realismus vyžadovala. Nakonec ji však Kemalův styl okouzlil a byl vyčleněn z kategorie vesnického románu jako tzv. „anatolský román“. Byl dokonce označen za zcela originální směr, ba první turecký literární proud, který není jen nápodobou západních proudů. Autor literární teoretiky též provokuje svou oscilací mezi návratem k mýtu a modernistickými postupy (to zejména v trilogii \"Dağın Öte Yüzü\"). Do češtiny byly přeloženy dvě knihy, roku 1966 Státní nakladatelství krásné literatury a umění vydalo román \"Zbojník Ince Memed\", jejž přeložila Helena Turková, roku 1979 Odeon knihu \"Jeřábi se zlatými péry\", již přeložil Luděk Hřebíček.", "section_level": 1}], "src_summary": "Yaşar Kemal, vlastním jménem Kemal Sadık Gökçeli (6. říjen 1923, Hemite – 28. únor 2015, Istanbul) byl turecký spisovatel kurdského původu. K jeho nejznámějším dílům patří román \"Zbojník Ince Memed\" z roku 1955, v němž se statečný zbojník postaví na ochranu své milé i utlačovaného lidu, pomstí smrt své matky a zbaví vesnici útlaku mocipánů. Jeho prózy byly značně lyrické a zakořeněné v mýtu. Je řazen k takzvanému tureckému vesnickému románu, protože popisoval především život na venkově. Jeho knihy byly přeloženy do 40 jazyků.", "tgt_summary": "Yaşar Kemal (born Kemal Sadık Gökçeli; 6 October 1923 – 28 February 2015) was a Kurdish writer and human rights activist, and one of Turkey's leading writers. He received 38 awards during his lifetime and had been a candidate for the Nobel Prize in Literature on the strength of \"Memed, My Hawk\". ", "id": 963906} {"src_title": "Tarim", "tgt_title": "Tarim River", "src_document": [{"title": "Průběh toku.", "content": "Jménem \"Tarim\" je řeka pojmenovaná pod soutokem řek Jarkend, Chotan a Aksu, přičemž za pramenný tok je považovaná první jmenovaná s horním tokem Raskemdarjou, jež pramení v pohoří Karákóram. Nejvodnější zdrojnicí je však Aksu (70-80%), když druhé dvě zdrojnice v některých letech vysychají. Pod soutokem zdrojnic teče převážně po severním okraji Kašgarské roviny a obtéká ze severu poušť Taklamakan. Na středním a dolním toku se řeka rozděluje na mnohá ramena a průtoky, čímž vytváří neuspořádaný labyrint mělkých koryt a jezer široký až 80 km. V tomto úseku se má charakter mělké, nesplavné pouštní řeky s proměnlivým průběhem hlavního koryta. Na dolním toku se tok \"Tarimu\" přibližuje k řece Končedarja a obě řeky jsou propojeny průtoky s občasným tokem. V letech, kdy převážné množství vody směřuje do řeky Končedarja, naplňuje se jezero Lobnor. Naopak v letech, kdy převážné množství vody směřuje do řeky \"Tarim\", naplňuje se jezero Karakošun a Lobnor se naopak značně zmenšuje nebo vysychá. Jiné z ramen uhýbá k jihu a mizí někde za přehradou Daxihaizi Shuiku. V některých letech řeka končí ve slanisku východně od jezera Karakošun. Většinu povodí ve skutečnosti vyplňují písečné duny pouště Taklamakan. Těsně u řeky se drží odolná keřovitá vegetace a řídký les topolů s podrostem vrb, rakytníku řešetlákového, toještě konopného a lékořice uralské.", "section_level": 1}, {"title": "Přítoky.", "content": "V minulosti do Tarimu ústily řeky Kašgar, Tiznaf a Kerija, jejichž vody se od poloviny 20. století v plném rozsahu využívají na zavlažování popř. se ztrácejí v poušti.", "section_level": 2}, {"title": "Vodní režim.", "content": "Zdrojem vody jsou sněhové a dešťové srážky a na horním toku zdrojnic také ledovce. Nejméně vody má od října do dubna, nejvíce pak od května do září, kdy taje sníh v Ťan-šanu a Kchun-lunu. Od prosince do března bývá řeka zamrzlá. Maximální průtok vody na středním toku u Aralu dosahuje přibližně 2500 m3/s. Objem celkového odtoku činí pod horami přibližně 29 km3 a na dolním toku 4 až 8 km3. Srážky v Tarimské pánvi dosahují pouhých 50 až 100 mm ročně.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Řeka je bohatá na ryby (marinka, osman, siven) a její údolí je častou zastávkou stěhovavých ptáků a na dolním toku v rákosových porostech se nacházejí i jejich hnízdiště. Údolí je řídce osídlené, obyvatelé se živí zemědělstvím v oázách (především Jarkandská, Kašgarská, Aksujská), kde využívají na zavlažování vodu z řeky a jejich přítoků.", "section_level": 1}], "src_summary": "Tarim (, transliterováno \"Tarim däryasi\", ) je řeka na západě ČLR v Sin-ťiangu, jedna z nejdůležitějších řek v této autonomní oblasti a nejdelší vnitrozemská řeka ve Střední Asii. Je 2030 km dlouhá od pramenů delší zdrojnice Jarkend. Povodí, které zahrnuje i povodí jezer Lobnor a Karakošun, má rozlohu 951 500 km2.", "tgt_summary": "The Tarim River (; ), known in Sanskrit as the Śītā, is an endorheic river in Xinjiang, China. It is the principal river of the Tarim Basin, a desert region of Central Asia between the Tian Shan and Kunlun Mountains. The river historically terminated at Lop Nur, but today reaches no further than Taitema Lake before drying out. ", "id": 673827} {"src_title": "Darialská soutěska", "tgt_title": "Darial Gorge", "src_document": [{"title": "Historie.", "content": "Název soutěsky je odvozen z novoperského názvu průsmyk dar-i Alan (česky: Alanova brána). V gruzínském dějepisu se uvádí jako \"Ralani, Dargani\", či \"Darialani\". Strabón ji označoval jako \"Porta Caucasica\" nebo \"Porta Cumana\". Římský filosof Plinius soutěsku nazýval \"Portae Caucasiae\" či \"Portae Hiberiae\". Ptolemaios ji pojmenoval \"Sarmatikai Pulai\" (řecky: Σαρματικαι Πυλαι). Tataři ji nazvali \"Darioli\". Kontrola tohoto \"ucha jehly\", po staletí jediného průchodu přes Kavkaz, hrála důležitou úlohu v dějinách Gruzie, Římské říše, Persie, arabských Kalifátů, Byzance a později Ruska. Až do 13. století šlo hlavně o to, zadržet pravidelně útočící bojovné nomádské kmeny ze severního Kavkazu, zejména Alany, před expanzí na jih. Od 18. století se soutěska stala životně důležitou pro spojení mezi Ruskem a Gruzií. V roce 1799 byla do svahu soutěsky vytesána vozovka Gruzínské vojenské cesty. Po dobytí Kavkazské Ibérie Pompeiem roku 66 př. n. l. zřídili Římané v soutěsce pevnost \"Kumania\" se zdí ze stromových klád zesílených železnými vazníky. Tuto pevnost provozovali iberští králové pod názvem \"Kumli\". V průběhu času byla víckrát modernizována. Její zřícenina je ještě dnes patrná na kopci na levém břehu Těreku. Skládala se z několika věží a tajného východu k řece. Persie zřídila v 5. století kastel (malý římský tábor pro malé útvary) \"Biriparach\", ve kterém sídlila posádka kolem 1000 vojáků. Rusko postavilo po roce 1801 na severním vstupu do soutěsky pevnost \"Darialskoje\" (rusky: Дарьяльское), jejíž zbytky jsou dnes vidět na gruzínském území hned vedle Rusko-Gruzínské hranice. Sovětský svaz toto přírodní \"ucho jehly\" využíval také, když kontroloval průjezd za pomocí vojenské hlídky a silniční závory. V letech 2006 až 2010 byl ze strany Ruska hraniční přechod Věrchnyj Lars, a tím i přístup do soutěsky pro veškerou dopravu i pěší uzavřen. V roce 2011 byla nad soutěskou na gruzínské straně zahájena výstavba Darialské vodní elektrárny.", "section_level": 1}], "src_summary": "Darialská soutěska, též zvaná Darialský průsmyk (, nebo, ) je 11 km dlouhá soutěska v severní Gruzii na hranici s Ruskem. Leží na východním úpatí hory Kazbek ve Velkém Kavkazu. Protéká jím řeka Těrek. Téměř 600 m vysoké skalní stěny na obou stranách soutěsky se sbíhají až na odstup pouhých 8 m. Toto \"ucho jehly\" na cestě přes Kavkaz mělo vždy velký strategický význam.", "tgt_summary": "The Darial Gorge (, \"Darialis Kheoba\"; ;, \"Arvykom\";, \"Dära Äle\") is a river gorge on the border between Russia and Georgia. It is at the east base of Mount Kazbek, south of present-day Vladikavkaz. The gorge was carved by the river Terek, and is approximately long. The steep granite walls of the gorge can be as much as tall in some places.", "id": 1882570} {"src_title": "Géraud Duroc", "tgt_title": "Géraud Duroc", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "Duroc byl synem důstojníka a pocházel ze staré šlechtické rodiny. Byl vychováván ve armádních zařízeních svého rodného města a poté navštěvoval dělostřeleckou školu v Chalons. Po výbuchu revoluce emigroval do Německa, ale brzy se vrátil zpět do Francie. Byl v roce 1793 jmenován poručíkem 4. pluku a rychle postupoval. Roku 1796 se stal jako kapitán. Pobočníkem Napoleona Bonaparte u italské armády a během italského tažení se vyznamenal v letech 1796 a 1797 na Soči, u Brenty a Gradišky. Při přechodu Soči v březnu roku 1797, byl těžce raněn a poté byl povýšen na velitele praporu. Vynikl během egyptského tažení, zejména u Salehieh a při útoku na Jaffu následně byl opět těžce raněn v pozemní bitvě u Abukiru. Po návratu do Francie byl povýšen na brigádního generála a stal je jedním z hlavních opor Napoleona Bonaparte při státním převratu 18. brumaire. Po Marengu cestoval s diplomatickým posláním do Vídně, Petrohradu, Stockholmu a Kodaně a nezištně hájil zájmy prvního konsula. Ten jej roku 1803 povýšil na divizního generála.", "section_level": 1}, {"title": "První Francouzské císařství.", "content": "Po korunovaci Napoleona byl jmenován vrchním maršálkem paláce. Jako \"Gouveurneur du Palais imperial, Officer de la Maison de l'Empereur, Grand Marechal du Palais\" byl zodpovědný za osobní bezpečnost Napoleonovu, jak ve Francii, tak na polních taženích a staral se o veškerý běh císařské domácnosti. Roku 1805 u Slavkova během Oudinotovy rekonvalescence velel granátnické divizi. Po bitvě u Jeny a Auerstedtu roku 1806 uzavřel mír se Saskem a roku 1807 po bitvě u Frýdlantu příměří, které předcházelo Tylžskému míru, po kterém byl jmenován vévodou Friaulským (1808). Duroc se podílel na dohodách ve Fontainebleau a v Bayonne (1807–1808), které byly předehrou k francouzské vojenské intervenci ve Španělsku. V bitvě u Aspern velel dělostřelectvu na ostrově Lobau, domluvil před bitvou u Znojma příměří, doprovázel roku 1812 císaře, při jeho odjezdu od armády v Rusku do Francie a vedl zde reorganizaci gardy. Roku 1813 byl jmenován senátorem. V závěru vítězné bitvy u Budyšína utrpěl v Napoleonově doprovodu zranění, které tehdejšími medicínskými prostředky nebylo zvládnutelné (dělová koule mu roztrhala podbřišek) a on zemřel na blízkém statku 23. května 1813 v Napoleonově náručí. Napoleon koupil usedlost a zřídil tam Durocův památník. Také zařídil převoz jeho ostatků do pařížské Invalidovny, což se však uskutečnilo až roku 1847. Duroc byl nejbližším důvěrníkem Napoleonovým a téměř stále jeho pravou rukou. Jeho čistý charakter, vstřícnost, ochota a věrnost byly známy a též samotným císařem oceňovány a opláceny naprostou důvěrou. Jako jeden z mála měl i vliv na Napoleonova rozhodnutí. Smrtí Duroca byl Napoleon hluboce zarmoucen. Jak mnoho si cenil svého věrného generála se ukázalo mnoho let později, když na Svaté Heleně odkázal jeho dceři 100 000 franků. Durocovým nástupcem ve funkci vrchního maršálka paláce se stal generál Henri-Gratien Bertrand. Napoleon napsal o Durocovi na Svaté Heleně následující řádky: „\"Službu vykonával přesně a pravidelně. Jeho den začínal, až tehdy, když můj se zcela uzavřel, skončil a já odpočíval. Duroc byl ryzí a mravný, zcela bez nároků něco dostávat, ale zato extrémně velkorysý v dávání\"„.", "section_level": 2}], "src_summary": "Géraud Christophe Michel Duroc, vévoda de Frioul (původně Géraud Christophe de Michel, chevalier du Roc; 25. října 1772 v Pont-à-Mousson – 23. května 1813, padl v Markersdorfu u Zhořelce – Německo) byl francouzský generál a diplomat, od r. 1804 \"Grand Maréchal du Palais\" (tedy vrchní dvorní maršálek – neplést si tento úřad s vojenskou hodností maršála). Dále působil jako Napoleonův pobočník a byl známý jako jeden z jeho nejbližších a nejvěrnějších přátel.", "tgt_summary": "Géraud Christophe Michel Duroc, 1st Duc de Frioul (October 25, 1772 – May 23, 1813) was a French general noted for his association with Napoleon.", "id": 50915} {"src_title": "Borovice pinie", "tgt_title": "Stone pine", "src_document": [{"title": "Vzhled.", "content": "Borovice pinie je jehličnatý neopadavý strom, který je v době své dospělosti asi 25–30 m vysoký. Typický je svou korunou, která je deštníkovitého tvaru (v obryse je široce eliptická, někdy až polokulovitá). Kmen bývá mnohdy pokřivený, často se rozděluje těsně nad zemí v mohutné větve. Mladé stromy mají borku šedou nebo světle šedou. Starší exempláře ji mají silně brázditou, rozdělující se do plošek, resp. plošky připomínají šupiny ryb. Mladé větévky jsou šedozelené, na koncích s pupeny, které mají na koncích světlehnědé šupiny s nepravidelně rozštěpenými okraji. Jehlice jsou tmavohnědé až šedozelené s velice tenkými podélnými proužky, špičaté a mnohdy hodně volné, zhruba 10–20 cm dlouhé a přibližně 2 mm široké. V brachyblastech jsou po dvou, někdy i po třech jehlicích. Válcovité samčí šištice jsou dlouhé kolem 1 cm. Rostou ve velkých počtech. V době své zralosti jsou samičí šištice leskle světle hnědé až hnědočervené, asi 8-14×10 cm velké, vejcovité až oválné. Semínka jsou jedlá, ale dozrávají až za tři roky po opylení (na podzim až v zimě).", "section_level": 1}, {"title": "Výskyt.", "content": "Kolem Středozemního moře je typickým jehličnanem a vytváří zde porosty. Ty původně byly pouze nedaleko Mediteránu, u jeho západního pobřeží. V současnosti se ale tato borovice hojně vysazuje v téměř celé oblasti Středozemního moře.", "section_level": 1}, {"title": "Nároky.", "content": "Pinie potřebují k růstu prohřáté, suché a kypré půdy. Ve střední Evropě nejsou schopny přežít ani mírnou zimu, protože nesnesou mráz.", "section_level": 1}, {"title": "Využití.", "content": "Háje a stromořadí pinie ve Středozemí jsou velmi krásné a malebné, dotvářejí krajinu. Pinie však mají kromě estetického i svůj praktický význam, protože jsou velmi odolné vůči silnému větru a ve volné krajině působí jako větrolamy. Semena borovice pinie jsou jedlá a prodávají se pod označením „piniové oříšky“ (případně „pinocchi“, piňolky). Před konzumací je nutné je zbavit tvrdého osemení, dají se pražit a solit. Jsou považovány za delikatesu, využívají se k přípravě různých pokrmů převážně italské kuchyně. Některé směsi s příměsí nejedlých semínek pocházejících z jiných druhů borovic (zejména borovice Armandovy) mohou na několik dnů i týdnů ovlivnit vnímání chuti – veškeré chutě jsou vnímané jako nepříjemně hořké. Dřevo pinie je hojně využíváno především jako stavební materiál (okna, dveře, schody, kuchyňský nábytek), protože je velmi pevné, tvrdé a přitom obsahuje oproti jiným druhům borovic, minimum pryskyřice.", "section_level": 1}], "src_summary": "Borovice pinie (\"Pinus pinea\"), zvaná též pouze pinie, je jehličnatý strom typický svým deštníkovitým habitem a tvarem šišek s masivními apofýzami. Může dorůst výšky až 30 metrů. Je charakteristickým stromem Středomoří. Vyžaduje prohřáté, suché a kypré půdy.", "tgt_summary": "The stone pine, botanical name Pinus pinea, also known as the Italian stone pine, umbrella pine and parasol pine, is a tree from the pine family (\"Pinaceae\"). The tree is native to the Mediterranean region, occurring in Southern Europe, Israel, Lebanon and Syria. It is also naturalized in North Africa, the Canary Islands, South Africa and New South Wales. The species was introduced into North Africa millennia ago, such a long time that it is essentially indistinguishable from being native. ", "id": 1801864} {"src_title": "Rodinné konstelace", "tgt_title": "Family Constellations", "src_document": [{"title": "Účel a původ metody.", "content": "V rodinných osudech se některé příběhy (respektive vzorce chování) opakují. Pokud jsou podobnosti v příbězích nápadné, mohou se jejich aktéři ptát po příčině. Rodinné konstelace odpovídají na tuto potřebu a nabízejí jeden z pohledů na nevědomou rodinnou dynamiku. Rodinné konstelace zavedl Bert Hellinger (*1925), který tuto metodu vyvinul v osmdesátých a devadesátých letech. Hellingerův fenomenologický přístup se částečně opírá o psychodrama, vyvinuté rakouským lékařem Jakobem Levy Moreno, rodinné rekonstrukce a sochání Virginie Satirové a hypnoterapii Miltona Ericksona.", "section_level": 1}, {"title": "Technika konstelací.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné konstelace formou semináře.", "content": "Technika konstelací spočívá v sestavení jakéhosi „modelu“ rodiny, vztahu nebo jiného systému ze „zástupců“ vybraných z ostatních účastníků semináře. Klient terapeutovi popíše podstatu problému, který ho na konstelace přivedl. Terapeut klientovi navrhne, kteří lidé z jeho příběhu by měli v konstelaci vystupovat, a klient si mezi účastníky semináře vybere takové zástupce skutečných osob, kteří mu dotyčné pocitově nejvíc připomínají. Ukazuje se, že v osobních příbězích jsou důležití nejen rodiče, sourozenci, prarodiče, ale mnohdy i vzdálenější příbuzní nebo lidé s rodinou nějak spjatí. V příbězích mívají zvlášť velký význam rodinní příslušníci, kteří jsou z vědomí rodiny vytěsněni nebo se na ně zapomnělo. Mohou to být potracené nebo brzy zemřelé děti, nežádoucí členové systému či příbuzní s tragickým osudem. Klient si rovněž zvolí zástupce, který bude v situaci zastupovat jeho samého. Takto vybrané zástupce klient rozestaví tak, jak si myslí, že by se rozestavili sami, kdyby byli přítomni. Výchozí rozestavení tedy odpovídá jeho vnitřnímu obrazu dotyčného systému. Proto to musí dělat soustředěně a bez ohledu na formální očekávání. Od chvíle, kdy zástupci zaujmou své pozice, se u nich začínají projevovat charakteristické pocitové reakce. Jejich pocity v konstelaci jsou překvapivě autentické a silné. Konstelace umožňují spatřit situaci v její podstatě a často vynesou na světlo skrytou dynamiku systému. Tento jev je základem metody. Pozorováním reakcí a dotazováním zástupců dostáváme řadu informací o systému a procesech, které pod povrchem systému probíhají. Zároveň vychází najevo, zda v rozestavené konstelaci nechybí někdo, kdo ve skutečnosti v systému byl důležitý, či zda v systému nepřevzal někdo roli jiného člena rodiny. Přeskupováním systému, hledáním „správného“ místa pro jednotlivé členy a doplněním systému o další vyloučené anebo zapomenuté členy rodiny začíná proces, jehož hojivý účinek pociťuje nejen klient, nýbrž později celý jeho rodinný systém. Pro ostatní účastníky semináře je jejich „práce“ v rolích zástupců, ale i sama účast na semináři neobyčejně intenzívní a přináší vždy hluboké prožitky a překvapivé náhledy do jejich vlastního života.", "section_level": 2}, {"title": "Konstelace v individuálním poradenství.", "content": "Konstelace lze dělat také jako individuální poradenství. Zde se pracuje se značkami místo osobních zástupců pro jednotlivé členy systému. Klient značky rozestaví na podlahu jako by tam stáli členové systému, případně si může stoupnout na jejich místo, aby se vcítil do příslušných rolí.", "section_level": 2}, {"title": "Formální dělení konstelací.", "content": "Obecné principy formulované Bertem Hellingerem a používané při konstelacích lze aplikovat na rodinné systémy, pracovní či školní kolektivy a další organizační systémy. Největšího rozšíření dosáhla původní aplikace metody na rodinné systémy.", "section_level": 1}, {"title": "Rodinné konstelace.", "content": "Z hlediska zacílení lze Rodinné konstelace dále formálně dělit podle toho, kterou část rodinného systému řeší.", "section_level": 2}, {"title": "Konstelace původního rodinného systému.", "content": "V případě rodinných konstelací původního rodinného systému jde o pochopení vztahů členů původní rodiny. Patří sem sourozenci, rodiče a jejich sourozenci, prarodiče a jejich sourozenci a někdy i starší generace. Podle Hellingera je naše životní cesta silně ovlivňována událostmi a vzorci z rodinné historie, které se nevědomě přenášejí z generace na generaci.", "section_level": 3}, {"title": "Konstelace partnerského systému.", "content": "Dalším vztahovým systémem, jemuž lze lépe porozumět s pomocí techniky Rodinných konstelací, je systém partnerského vztahu. Do něj patří nejen partner nebo partnerka a děti, ale někdy i dřívější „důležití“ partneři a případně osoby z původní rodiny.", "section_level": 3}, {"title": "Systemické konstelace.", "content": "Označení Systemické konstelace se užívá pro obecnější aplikace konstelačních postupů na jakýkoliv systém tvořený vzájemně se ovlivňujícími členy.", "section_level": 2}, {"title": "Pracovní a organizační konstelace.", "content": "Konstelace lze s úspěchem použít i na odkrytí vnitřní dynamiky pracovních kolektivů, organizačních systémů (podnikové konstelace), ale i různých dalších systémů.", "section_level": 2}, {"title": "Typologie konstelací.", "content": "Konstelace v různých formách pronikají i do dalších oblastí života. Pro utřídění můžeme systemické konstelace dělit na:", "section_level": 2}, {"title": "Kritika.", "content": "Provádění rodinných či systemických konstelací je sice licencováno některými psychoterapeutickými společnostmi, jde ale o metodu spornou, která má četné kritiky. Je to metoda fenomenologická, nekauzální, subjektivistická, jejíž účinnost nelze standardními metodami ověřovat. Podle hodnocení Českého klubu skeptiků zde má, podobně jako u všech pseudovědeckých metod, léčbu zprostředkovávat jakási \"„energie“.\" Často tuto metodu provozují nekvalifikované osoby. Ale nabízejí ji i odborní lékaři a psychoterapeuti.", "section_level": 1}], "src_summary": "Rodinné konstelace jsou metodou rozvoje osobnosti, sebepoznávání a psychoterapie. Umožňují názorně ukázat a pocítit souvislosti a vztahy mezi členy rodiny, případně členy širších systémů. Jejich tvůrcem je Bert Hellinger. Metoda je používána v terapii a poradenství.", "tgt_summary": "Family Constellations, also known as Systemic Constellations and Systemic Family Constellations, is a non proved, non scientific, alternative therapeutic method which draws on elements of family systems therapy, existential phenomenology and isiZulu beliefs and attitudes to family. In a single session, a Family Constellation attempts to reveal a supposedly unrecognized dynamic that spans multiple generations in a given family and to resolve the deleterious effects of that dynamic by encouraging the subject, through representatives, to encounter and accept the factual reality of the past. ", "id": 2068952} {"src_title": "Izabela Bourbonská", "tgt_title": "Elisabeth of France (1602–1644)", "src_document": [{"title": "Život.", "content": "", "section_level": 1}, {"title": "Původ.", "content": "Izabela, jako dcera francouzského a navarrského krále Jindřicha IV. a jeho manželky Marie Medicejské, byla příslušnicí vládnoucího domu Bourbonů. Vyrůstala společně s pěti sourozenci: Ludvíkem (1601–1643), Kristinou Marií (1606–1663), Nikolasem (1607–1611), Gastonem (1608–1660) a Henriettou Marií (1609–1669).", "section_level": 2}, {"title": "Dohodnutý sňatek.", "content": "V důsledku prošpanělské politiky vedené královnou regentkou Marií Medicejskou byl dohodnut dvojitý královský sňatek stvrzující spojenectví Francie a Španělska. Samotnému sňatku předcházelo dne 9. listopadu 1615 slavnostní předání princezen na neutrálním území: na západním úpatí Pyrenejí protéká řeka Bidassoa, která tvoří přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií; v jejím řečišti se nachází Bažantí ostrov (Ile des Faisans), kde se na okamžik setkala španělská infantka Anna a francouzská princezna. Zde byla Izabela Bourbonská, kterou se její matka, na rozdíl od bratra Ludvíka, neobtěžovala doprovodit, předána Filipu III. a ve Španělsku se provdala za prince Asturského, budoucího krále Filipa IV. Tehdy Izabela viděla svého bratra Ludvíka XIII. naposledy. Oba sňatky se uskutečnily \"per procurationem (v zastoupení)\" současně téhož dne 25. listopadu – Izabely a Filipa v Burgose, Anny a Ludvíka v Bordeaux.", "section_level": 2}, {"title": "Královna.", "content": "Ve Španělsku si francouzská princezna Alžběta změnila jméno na jeho španělskou podobu \"Isabela\". Po smrti svého tchána Filipa III. 31. března 1621 se stala královnou Španělska a Portugalska. Vynikala fyzickou krásou, vysokým intelektem a ušlechtilou povahou, které jí získaly lásku španělského lidu. Z počátku se do politických záležitostí nevměšovala a věnovala se svým zálibám. Měla ráda básně a umění vůbec. Velký zájem projevovala o divadlo. Ke konci svého života, v období politické krize byl jejím přičiněním osvobozen králův oblíbenec hrabě Olivares.", "section_level": 2}, {"title": "Manželství.", "content": "Její manželství nepatřilo k vydařeným. Filip ji často podváděl a měl řadu potomků z levého boku, na veřejnosti se k ní vždy choval zdvořile. Isabela mu do své smrti roku 1644 porodila osm dětí – šest dcer a dva syny; z nich však pouze druhý syn a nejmladší dcera přežily dětská léta. I následník trůnu, asturský princ Baltazar Karel, který byl díky svojí vysoké inteligencí a vůli vládnout považován za velkou naději španělské monarchie, však zemřel předčasně ve svých šestnácti letech. Jediným přeživším potomkem tak zůstala nejmladší dcera Marie Tereza, jež se stala manželkou svého bratrance francouzského \"\"Krále Slunce\"\" Ludvíka XIV. Po smrti manželky i syna a následníka Baltazara Karla se Filip roku 1649 znovu oženil se svou neteří Marií Annou Habsburskou.", "section_level": 2}], "src_summary": "Izabela Bourbonská či Alžběta Bourbonská (: \"Élisabeth de France\", \"Élisabeth de Bourbon\", španělsky \"Isabel de Borbón\"), (22. listopadu 1602, Fontainebleau – 6. října 1644, Madrid), francouzská princezna a provdaná královna španělská, portugalská, neapolská a sicilská.", "tgt_summary": "Elisabeth of France or Isabel of Bourbon (22 November 1602 – 6 October 1644) was Queen Consort of Spain (1621 to 1644) and Portugal (1621 to 1640) as the first spouse of King Philip IV of Spain. She served as regent of Spain during the Catalan Revolt in 1640-42 and 1643-44. She was the eldest daughter of King Henry IV of France and his second spouse Marie de' Medici.", "id": 679996} {"src_title": "Bezoár", "tgt_title": "Bezoar", "src_document": [{"title": "Vznik.", "content": "Bezoár vzniká u přežvýkavců a vzácněji i u jiných živočichů, včetně opic a lidí, postupným hromaděním a stlačováním nestrávených zbytků potravin nebo materiálů spolykaných společně s potravou. Je to v podstatě konkrement, patologicky vytvořený pevný útvar v dutých orgánech. Největší se nacházejí ve vnitřnostech kozy bezoárové, gazely nebo velblouda. (Koza bezoárová je pojmenována podle bezoáru.) Po objevení Ameriky se získával i z lamy alpaky. Původně jsou to neuspořádané vláknité smotky, které se časem pohybem žaludečních stěn zakulatí nebo získají mírně podlouhlý tvar. Na nich se usazují další organické i anorganické látky, např. vápník, jež na povrchu bezoáru vytvářejí hladkou vrstvu.", "section_level": 1}, {"title": "Historie.", "content": "Pojmenování bezoár pochází z perštiny a znamená „ochrana před jedem“. Bezoár, nebo také bezoárový kámen, se již v prvém tisíciletí používal v Orientu, kde se mu přisuzovala magická moc. Věřilo se, že roztlučený na prášek nebo ponořený do kapaliny účinkuje jako lék při otravách všeho druhu, proti nevolnosti, bolestem, poruchám trávení, epilepsii, a dokonce proti zlým duchům. Bezoárový kámen se ve středověku stával předmětem zájmu nejbohatších osob, byl zasazován do zlatých, umně zdobených šperků nebo i předmětů denní spotřeby, které jsou vystaveny v některých muzeích. Říšský císař a český král Rudolf II. si nechal zhotovit z bezoárového kamene pohár a věřil, že pití z něj ho ochrání před otravou jedem i před morovou nákazou, každý jed se měl stykem s kamenem neutralizovat. Do zlata zasazený bezoár je také na soupisu korunovačních klenotů Alžběty II. z roku 1962. V tradiční čínské medicíně se dodnes používají pod názvem „Calculus macacae mulattae“ bezoáry ze žaludku opice makaka rhesus. Užívají se také dosud k léčbě rozličných neduhů v Africe. Ve střední Evropě byly nejdostupnější bezoáry ze žaludku nebo střev kamzíka a proto se jim začalo říkat kamzičí koule, mívají velikost čočky až holubího vejce.", "section_level": 1}, {"title": "Bezoáry u lidí.", "content": "Ve většině případů vznikají bezoárové kameny u lidí s predisponujícími faktory: porucha motility žaludku, tj. snížená pohyblivost realizována hladkým svalstvem zapříčiněná např. diabetickou neuropatii při diabetes mellitus, snížené množství žaludeční šťávy, nedokonalé rozmělňování potravy nebo chirurgické odstranění části žaludku. Bezoár obvykle bývá nalezen v žaludku, ale obecně to může být kdekoliv mezi jícnem a konečníkem. Bezoár se většinou zjistí endoskopii, ultrazvukovým vyšetřením nebo tomografii po klinických příznacích jako pocit plnosti, nevolnost, zvracení, bolest břicha nebo zvracení krve. Je riziko, že se může posunout do tenkého střeva a zcela ho zneprůchodnit. Výskyt bezoáru je v dnešní době v civilizovaném světě pouze občasnou medicínskou kuriozitou. Jeho indikace je raritou, vyvolá vždy pozornost. Je totiž často spojen s psychiatrickým nebo psychologickým problémem postižené osoby.", "section_level": 1}, {"title": "Rozdělení.", "content": "Podle materiálu ze kterých vznikly je současná lékařská věda rozděluje do několika typů:", "section_level": 2}, {"title": "Odstranění.", "content": "Nejjednodušší léčebnou metodou, mnohdy úspěšnou u fytobezoárů a diospyrobezoárů, jsou žaludeční výplachy a podpora pohybu žaludečních stěn prokinetickými léky, nebo rozrušení endoskopickým rozbitím při současném podávání léku usnadňující vyprázdnění střev. Nejsou-li tyto způsoby dostačující, nastupuje chirurgické odstranění.", "section_level": 2}], "src_summary": "Bezoár je těleso vytvořené v zažívacím traktu ze spolykaného nestravitelného materiálu. Slovo bezoár pochází z perského \"pád zahr\" což znamená \"protijed\". V Indii a Tibetu, kde je dosud využíván v tradiční medicíně, se označují jako \"góröčana\", což znamená \"býčí kámen\".", "tgt_summary": "A bezoar is a mass found trapped in the gastrointestinal system, though it can occur in other locations. A pseudobezoar is an indigestible object introduced intentionally into the digestive system. ", "id": 425577} {"src_title": "Frederika Pruská", "tgt_title": "Princess Frederica Charlotte of Prussia", "src_document": [{"title": "Dětství.", "content": "Frederika Šarlota se narodila v Charlottenburgu jako nejstarší dítě budoucího pruského krále Fridricha Viléma II., a jako jediné dítě jeho druhé manželky a sestřenice Alžběty Kristýny Ulriky Brunšvicko-Wolfenbüttelské. V době jejího narození seděl na pruském trůnu její bezdětný prastrýc Fridrich II. Veliký. Její otec byl královým synovcem a předpokládaným dědicem, její matka byla také jeho neteří. Jejich svazek byl mimořádně nešťastný kvůli jejich vzájemným nevěrám. Po několika poměrech s hudebníky a úředníky Frederičina matka v roce 1769 otěhotněla. Alžběta Kristýna plánovala se svým milencem opustit Prusko, byla však vyzrazena a zadržena, což vyvolalo veřejný skandál. Po rychlém rozvodu byla Alžběta Kristýna umístěna v domácím vězení na zámku ve Štětíně, kde zůstala dalších sedmdesát jedna let do své smrti v roce 1840. Frederice Šarlotě byly v době matčina vypovězení dva roky a nikdy svou matku znovu nespatřila. Fridrich Veliký údajně pociťoval soucit s její matkou a svěřil Frederiku Šarlotu do péče své manželky Alžběty Kristýny Brunšvicko-Bevernské se slovyː \"Zůstalo po ní jen toto ubohé dítě, které nemůže najít azyl jinde, než u Vás; nechte té malé apartmány, které v poslední době obývala má neteř z Holandska\". Frederika Šarlota prožila u bezdětné královny Alžběty Kristýny údajně šťastné dětství. Královna se ve své praneteři a pěstounské dceři viděla a po celý život s ní udržovala čilou korespondenci.", "section_level": 1}, {"title": "Manželství.", "content": "Čtyřiadvacetiletá Frederika se 29. září 1791 na zámku Charlottenburg provdala za prince Frederika, vévodu z Yorku a Albany, druhorozeného syna britského krále Jiřího III. Druhý svatební obřad se uskutečnil 23. listopadu v Buckingham House. Nová vévodkyně z Yorku byla v Londýně přivítána s nadšením. Sňatek mezi Frederikou a princem Frederikem byl uzavřen proto, aby pár poskytl britskému trůnu dědice, princ z Walesu byl v té době tajně ženatý a jeho manželský status byl komplikovaný. Princ z Walesu, který byl v té době nelegálně ženatý s Marií Fitzherbertovou údajně považoval za zbytečné vstoupit do dynastického manželství, když se jeho bratr oženil s princeznou a může tak dát trůnu dědice místo něj. Frederika byla vybrána na přání Fridricha Velikého, který nechal Jiřímu III. přečíst dopis od Frederiky, zobrazující její jemnou a láskyplnou povahu, a úspěšně očekával, že se tím dotkne Jiřího III. a přiměje ho, aby ho požádal o její ruku pro svého syna. Po svatbě její tchyně královna Šarlota napsala královně Alžbětě Kristýněː \"Pokud by k mé spokojenosti s výběrem mého syna mohlo něco přispět, byl by to živý zájem, který má Vaše Veličenstvo o osud této princezny, Vaší žačky, a ujišťuji vás, že princezna, která vyrostla pod Vaším dohledem, ve mně najde nejen matku, ale také přítelkyni; a doufám, že získáním princeznina přátelství získám také část Vašeho, což by pro mě mělo velkou hodnotu\". Královna dodržela svá slova, Frederika psala do Pruska své pěstounské matce, jak s ní tchyně dobře zachází a jak se cítí v Anglii vítána. Frederika se zajímala o politické projevy a jednou zůstala ve sněmovně několik hodin, které jí připadaly jen jako minuty. Manželství však šťastné nebylo a po třech letech již bylo zřejmé, že vévodský pár z Yorku a Albany nebude mít děti. Spolu s tímto faktem a slibem parlamentu, že zaplatí jeho dluhy, souhlasil princ z Walesu s dynastickým sňatkem. Frederika a Frederik žili odděleně, Frederika odešla do Oatlands Park ve Weybridge, kde žila až do své smrti. Vztah manželů byl po odloučení zřejmě přátelský, k usmíření a návratu k sobě však nikdy nedošlo. Frederika je popisována jakoː \"chytrá a dobře informovaná; má ráda společnost a nemá ráda žádné formy a obřady, i v tom nejdůvěrnějším vztahu si však vždy zachovává určitou důstojnost\". V roce 1827 (po její smrti) se o ní tvrdilo, že byla \"neškodná, ale excentrická malá žena s mimořádnou oblibou pro kočky a psy, s náznaky německé přísnosti rodinné etikety, v níž vyrůstala v Postupimi\". V Oatlands se věnovala hazardním hrám. Frederika chovala mnoho psů a měla oblíbenou opici. Její tchán jednou poznamenalː \"Vždy musíte k něčemu chovat náklonnost, a když chybí děti, jsou předmětem náklonnosti zvířata\". Po její smrti její manžel upřímně truchlil a byl znepokojený, že by se měla splnit její přání vyjádřená v její poslední vůli. Frederika Šarlota Pruská zemřela 6. srpna 1820 v Oatlands Park ve Weybridge v anglickém hrabství Surrey a připomíná ji památník vztyčený lidmi z Weybridge na Monument Green ve Weybridge.", "section_level": 1}], "src_summary": "Frederika Pruská (\"Frederika Šarlota Ulrika Kateřina;\" 7. května 1767, Charlottenburg – 6. srpna 1820, Surrey) se narodila jako pruská princezna, nejstarší dcera pruského krále Fridricha Viléma II. Sňatkem s princem Frederikem, vévodou z Yorku a Albany, druhým synem krále Jiřího III. se stala také britskou princeznou.", "tgt_summary": "Princess Frederica Charlotte of Prussia (Friederike Charlotte Ulrike Katharina; 7 May 1767 – 6 August 1820) was a Prussian and British princess. She was the eldest daughter of King Frederick William II of Prussia and the wife of Prince Frederick, Duke of York and Albany, second son of King George III of the United Kingdom.", "id": 2105777} {"src_title": "Abstraktní továrna", "tgt_title": "Abstract factory pattern", "src_document": [{"title": "Definice.", "content": "Základem návrhového vzoru abstraktní továrna je poskytnutí interface pro vytváření rodin souvisejících objektů, aniž by bylo třeba specifikovat jejich konkrétní třídu.", "section_level": 1}, {"title": "Použití.", "content": "Jednotlivé továrny určují přímo typy objektů, které vytvářejí. Ve většině jazyků se tak obvykle děje použitím klíčového slova new. Nicméně továrna vrací abstraktní ukazatel na vytvořený konkrétní objekt. Díky tomu není klientský kód zatěžován vytvářením objektů, ale o vytvoření požádá objekt továrny, která vrací objekt požadovaného abstraktního typu pomocí ukazatele na tento objekt. Protože továrna vrací pouze abstraktní ukazatel, klientský kód nezná aktuální konkrétní typ objektu, který byl právě vytvořen. Nicméně abstraktní továrna musí znát konkrétní typ objektů, které mají být vytvářeny. To se může dozvědět například z konfiguračního souboru. Důsledkem toho je:", "section_level": 1}, {"title": "Diagram tříd.", "content": "Metoda codice_17 v interfacu codice_18 vrací objekty typu codice_19. Jaká implementace codice_19u bude vrácena, záleží na tom jaké implementace codice_18 obslouží volání metody. Pro jednoduchost diagramu je jsou zobrazeny pouze třídy pro vytváření jednoho typu objektů (tlačítek). Jednoduše lze však doplnit abstraktního předka například pro kurzor a jeho konkrétní implementace WinCursor a OSXCursor.", "section_level": 1}, {"title": "Příklady.", "content": "Výstupem příkladů by mělo být buďto \"I'm a WinButton\" nebo \"I'm an OSXButton\" podle toho, jaký druh továrny byl použit. Povšimněte si, že aplikace nemá tušení, jaký druh GUIFactory dostane, ani jaký druh tlačítka tato továrna vytvoří.", "section_level": 1}, {"title": "Java.", "content": "/* GUIFactory example -- */ interface GUIFactory { class WinFactory implements GUIFactory { class OSXFactory implements GUIFactory { interface Button { class WinButton implements Button { class OSXButton implements Button { class Application { public class ApplicationRunner {", "section_level": 2}, {"title": "C#.", "content": "/* GUIFactory example -- */ using System; using System.Configuration; namespace AbstractFactory", "section_level": 2}, {"title": "C++.", "content": "/* GUIFactory example -- */ using namespace std; class Button { public: }; class WinButton: public Button { public: }; class OSXButton: public Button { public: }; class GUIFactory { public: }; class WinFactory: public GUIFactory { public: }; class OSXFactory: public GUIFactory { public: }; class Application { public: }; GUIFactory * createOsSpecificFactory() { int main(int argc, char **argv) {", "section_level": 2}, {"title": "Objective-C.", "content": "/* GUIFactory example -- */ @protocol Button - (void)paint; @end @interface WinButton : NSObject